SDRUŽENÍ KNIHOVEN
ČESKÉ REPUBLIKY
V ROCE 2011
ROČENKA
ROK 2012
ISBN 978-80-86249-64-3
OBSAH:
ZPRÁVA O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČR ZA ROK 2011
Lea Prchalová
VALNÁ HROMADA A ZASEDÁNÍ RADY SDRUK
STUDIJNÍ CESTA DO KNIHOVEN V JIŽNÍM TYROLSKU
HODNOCENÍ KONFERENCE KNIHOVNY SOUČASNOSTI 2011 KONANÉ 13.–15. 9. 2011
V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
PUBLIKAČNÍ ČINNOST
HOSPODAŘENÍ SDRUK ZA ROK 2011
SEKCE PRO AKVIZICI
Ing. Aleš Brožek
SEKCE PRO BIBLIOGRAFII
PhDr. Jiřina Kádnerová
SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY
RNDr. Jitka Holásková, Mgr. Rostislav Krušinský
SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ (IVU)
Mgr. Veronika Peslerová
SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT)
Mgr. Tomáš Gec
SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE (RF)
Mgr. Blanka Konvalinková
5
5
5
6
8
11
12
13
16
19
21
23
24
KOLOKVIUM SLOVENSKÝCH, MORAVSKÝCH A ČESKÝCH BIBLIOGRAFŮ 2011,
JIHLAVA, 2.-4. ŘÍJNA 2011
26
TÉMA I.: PAMĚTI A REGIONÁLNÍ SBORNÍKY JAKO PRAMEN HISTORICKÉHO BÁDÁNÍ.
RECENZOVANÁ ODBORNÁ PERIODIKA (HISTORIE, ETNOLOGIE, LINGVISTIKA,
PŘÍRODOVĚDA, EKOLOGIE, LÉKAŘSTVÍ ...)
26
REGIONÁLNÍ SBORNÍKY JAKO PRAMEN BIBLIOGRAFICKÉHO BÁDÁNÍ
26
Petr Dvořák, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava
RECENZOVANÁ REGIONÁLNÍ PERIODIKA OBORU HISTORIE A PŘÍBUZNÝCH VĚDNÍCH
OBORŮ Z POHLEDU HISTORICKÉ BIBLIOGRAFIE
33
Václava Horčáková
PAMĚŤ KRAJE HRADECKÉHO V PÍSMU ZACHOVANÁ
38
Ivana Novotná, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové
VEDECKÝ ZBORNÍK MÚZEA UKRAJINSKEJ KULTÚRY VO SVIDNÍKU
43
Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica Prešov
HISTORICA CARPATICA A JEJ PRÍNOS PRE VEDECKÝ SVET
48
Valéria Farah, Štátna vedecká knižnica Košice
EDICE Z NADŠENÍ – REGIONÁLNÍ PUBLIKACE OBČANSKÝCH SDRUŽENÍ V KLADNĚ
52
Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně
TÉMA II.: VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI V REGIONU V KONTEXTU BIBLIOGRAFICKÉHO
ZPORACOVÁNÍ (ZEJMÉNA) SE ZAMĚŘENÍM NA VLASTIVĚDNÉ PUBLICISTY A KRONIKÁŘE.
SPOLKY V REGIONU MINULÉ I SOUČASNÉ A JEJICH ODRAZ V LITERATUŘE A TISKU.
55
BIBLIOGRAFOVÉ HISTORIE JIHLAVSKA – FRANTIŠEK HOFFMANN A JAROSLAV VOBR
55
Jaromír Kubíček, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně
SPOLKOVÝ ŽIVOT NA ÚSTECKU
58
Jitka Haincová, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem
VLASTIVĚDNÍ PRACOVNÍCI PARDUBICKA – MINULÍ I SOUČASNÍ
61
Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna Pardubice
ROČENKY REGIONÁLNYCH SPOLKOV AKO PRAMEŇ K DEJINÁM REGIÓNOV
NA SLOVENSKU DO ROKU 1918
63
Katarína Pekařová, Univerzitná knižnica v Bratislave
PAVOL KUKA A MILAN GAJDOŠ V REGIONÁLNEJ HISTORIOGRAFII ZVOLENA V 20. STOROČÍ 70
Elena Matisková, Krajská knižnica Ľudovíta Štúra vo Zvolene
VĚROSLAV MERTL – SOUPIS DÍLA
75
Tamara Pršínová, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
ONDŘEJ BOLESLAV PETR – ZAPOMENUTÝ BÁSNÍK
78
Alena Hrazdilová, Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě
3
TÉMA III.: ČESKO – SLOVENSKÉ VZTAHY V MINULOSTI A SOUČASNOSTI V KONTEXTU
BIBLIOGRAFICKÉHO ZPRACOVÁNÍ
DANIEL BASILIUS (1585 – 25. 6. 1628)
Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica v Martine
SLOVÁCI U PRAMENŮ
Gerda Lorenzová, Krajská knihovna Karlovy Vary
PODIEL KNIŽNÍC NA VÝCHOVE K ČITATEĽSKEJ GRAMOTNOSTI – ČESKO-SLOVENSKÉ
PROJEKTY
Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice
ODRAZ ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH VZŤAHOV NA STRÁNKACH SLOVENSKÝCH
ALMANACHOV, ZBORNÍKOV A KALENDÁROV
Lívia Kurucová, Univerzitná knižnica v Bratislave
EDIČNÉ AKTIVITY SNK V OBLASTI BIBLIOGRAFIE A BIOGRAFIE ZA POSLEDNÝCH
PÄŤ ROKOV
Ivana Poláková, Slovenská národná knižnica v Martine
INFORMACE PRO KOLOKVIUM SLOVENSKÝCH, ČESKÝCH A MORAVSKÝCH BIBLIOGRAFŮ
Věra Břeňová
81
81
86
91
95
99
103
4
ZPRÁVA O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČR ZA ROK 2011
Lea Prchalová
Valná hromada a zasedání Rady SDRUK
První část valné hromady, která se konala 16. 2. 2011 v Knihovně univerzitního kampusu
Masarykovy univerzity v Brně (viz fotografie na obálce), byla věnována exkurzi po areálu nové
knihovny, kterou vedla Mgr. Zdeňka Dohnálková, ředitelka KUK MU.
Vzhledem k účasti nového generálního ředitele Národní knihovny ČR Ing. Tomáše Böhma byla
do programu zařazena krátká diskuse. Nejprve generální ředitel představil tři nejvyšší priority
současného vedení NK ČR (revitalizaci Klementina, dostavbu a rekonstrukci Hostivaře
a Národní digitální knihovnu), pak následovala diskuse k budoucnosti kooperativního systému
článkové bibliografie ve vazbě na reorganizaci v NK ČR a k problémům souvisejícím
s přípravou projektů digitalizace knihovních fondů paměťových institucí v jednotlivých krajích.
Součástí pravidelného programu valné hromady byly zprávy z činnosti Sdružení a jeho sekcí,
zpráva revizní komise a krátká diskuse k hodnocení uplynulého období. Po obšírném bloku
pojednávajícím o plánech pro rok 2011 bylo jednání ukončeno a následovala exkurze do
Moravského zemského archivu v Brně.
Valná hromada schválila účetní závěrku za rok 2010 a odsouhlasila navýšení vlastního jmění
SDRUK o hospodářský výsledek ve výši Kč 105 283,17.
Po ukončení činnosti Mgr. Petra Kárníka se stala novou členkou revizní komise Ing. Jitka
Hladíková.
V roce 2011 se uskutečnila 3 zasedání Rady SDRUK. 15. února v Moravské zemské knihovně
v Brně, 25. května v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem a 7. listopadu ve Vědecké
knihovně v Olomouci.
Brněnské zasedání finalizovalo program valné hromady, stanovilo programové bloky a garanty
pro KKS 2011 a zabývalo se náplní studijní cesty SDRUK do jižního Tyrolska a cesty rady
SDRUK do Bulharska, která se však bohužel pro odchod hlavní organizátorky cesty z funkce
ředitelky SVK v Plzni nemohla uskutečnit.
Rada v Ústí (především PhDr. Cempírková a Ing. Prchalová) konkretizovala organizaci
a program konference Knihovny současnosti 2011, bylo schváleno nové logo konference
(navržené v krajské knihovně v Karlových Varech) a stanoveny různé slevy na vložném.
Poměrně napjatá situace panovala kolem zahraničních účastníků, neboť ještě v květnu nebyla
účast potvrzena a docházelo ke změnám.
Proběhla rekapitulace připravené studijní cesty do knihoven jižního Tyrolska a byly probírány
akce chystané sekcemi SDRUK.
Olomoucké zasedání vyhodnotilo KKS 2011 a již se zabývalo návrhy témat pro příští ročník
11.–13. 9. 2012. K organizaci zázemí pro konferenci se přihlásila krajská knihovna v Pardubicích
s tím, že se konference bude opět konat v univerzitním kampusu.
Rada jednala o příští valné hromadě v Karlových Varech, o průběhu bibliografického kolokvia
i dalších akcí sekcí SDRUK.
V Olomouci bylo také s radostí rozhodnuto o přijetí nové členky SDRUK - Knihovny
Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v.v.i.
5
Studijní cesta do knihoven v jižním Tyrolsku
Samostatná část jednání byla věnována úspěšnému zájezdu do knihoven v Bolzanu, Brixenu,
Admontu a dalších. Účastníci ocenili různorodost vybraných knihoven, nové budovy a přátelský
přístup knihovníků. Velmi zajímavá byla praxe knihoven ohledně elektronických knih.
U některých producentů byl zakoupen pouze přístup do vyhledávacího rozhraní a až při zájmu
čtenáře doplněna celá konkrétní kniha, a to buď formou trvalého nákupu nebo předplacení na 14
dní („digitální výpůjčka“). E-knihy bylo možno vyhledávat jednak v kolekcích od jednotlivých
vydavatelů (možnost plnotextového vyhledávání), jednak v online katalogu knihovny (přístup
z jednoho místa k záznamům o všech e-knihách). K dalším digitalizačním aktivitám této oblasti,
kterým jsme se v knihovnách věnovali, náleží Digitální archiv novin (Digitale Zeitungsarchiv)
s více než 2 mil. stran historických tyrolských novin v jazyce německém a ladinském. Archiv
budovaný od roku 2007 zahrnuje 20 titulů historického území “Alt-Tirol“ s těžištěm v 19. století,
z nichž některé tituly pokračují až do současného digitálního věku. Knihovna takto naplňuje roli
strážce kulturního dědictví regionu, přičemž spolupracuje s dalšími paměťovými institucemi,
např. muzejní knihovnou v Bolzanu a Meranu, městskou knihovnou v Trientu, s Univerzitou
v Innsbrucku. Archiv je k dispozici též na webových stránkách s komfortním vyhledáváním
v textu.
Foto M. Bünter: Knihovna Svobodné univerzity v Bolzanu
6
Foto: Účastníci studijní cesty do jižního Tyrolska
7
Hodnocení konference Knihovny současnosti 2011 konané 13.–15. 9. 2011 v Českých
Budějovicích
KKS 2011, která se po 18 letech vystěhovala ze Seče, se zúčastnilo 304 osob, z toho 37 zástupců
17 firem. Slavnostní ráz dodalo konferenci udělování 5 medailí Z. V. Tobolky, které následovalo
po zahájení konference náměstkem ministra kultury, a večerní posezení s rautem.
Vytištěn byl sborník v nákladu 165 kusů, který však bohužel obsahuje jen asi polovinu referátů.
Jedním z důvodů k menšímu počtu stran byl fakt, že některé texty dosud nebyly oficiálně
projednány, a tudíž by bylo matoucí jejich zveřejnění, např. standardy veřejných knihovnických
služeb. Dalším důvodem byl brzký termín uzávěrky sborníku a v neposlední řadě také
skutečnost, že změny v knihovnické činnosti, které měly být původně ve sborníku popsány,
teprve procházely fází alternativních návrhů a v době tisku sborníku nebyly dostatečně
připraveny. Až na konferenci byla tato témata prodiskutována.
Předsedkyně připravila projekt do programu Knihovna 21. století, kterým Ministerstvo kultury
podpořilo autorské honoráře ve sborníku a uhradilo cca polovinu nákladu na tlumočení
cizojazyčných vystoupení.
Interaktivní přihláška ve srovnání s rokem 2010 zabránila problémům při fakturaci, nesrovnalostí
při sumarizaci přihlášek však vzhledem k chybnému či nepozornému vyplňování přihlášek
účastníky příliš neubylo.
Rada SDRUK doporučila neumožňovat objednání jen jedné noci při ubytování ve dvoulůžkovém
pokoji, dávat seznamy přihlášených na dveře, kde probíhají jednotlivé sekce, věnovat větší
pozornost tomu, které programové bloky poběží paralelně, posunout termín odevzdání příspěvků
do sborníku na srpen, příp. neredukovat vložné přednášejícím, když nedodají včas text
příspěvku, aj.
Odborný program navrhla jako obvykle Rada Sdružení knihoven ČR a Ústřední knihovnická
rada. K jeho realizaci byl sestaven programový výbor ve složení:
Ing. Aleš Brožek, Ing. Jan Kaňka, Ing. Martin Lhoták, Ing. Lea Prchalová, PhDr. Vít Richter,
RNDr. Tomáš Řehák, Mgr. Eva Svobodová, PhDr. Petr Škyřík, Ph.D., PhDr. Eva Žáková.
Na konferenci zazněly následující programové bloky:
13. 9. 2011. Trendy rozvoje veřejných knihoven I.
14. 9. 2011.
• Workshop. Služby pro děti a mládež ve veřejných knihovnách.
• Centralizované knihovní služby.
• Vzdělávání uživatelů knihoven.
• On-line služby knihoven a digitální svět.
• Komunity a sociální sítě: lidé, obsah, technologie a vášeň.
15. 9. 2011. Trendy rozvoje veřejných knihoven II.
Vzdělávání uživatelů i problematika digitalizace byla poprvé při KKS prezentována také na
posterech, které společně s firemními stánky nabídly další obohacení konference.
První den konference se zaměřil na problematiku rozvojových programů (v Irsku), proměn
služeb pro mladou populaci ve vídeňských veřejných knihovnách a hodnocení úspěšnosti
měnících se knihoven (ve Skotsku). Rozvojové trendy v knihovnách zazněly také třetí den,
tentokrát však o českém prostředí, kde se hlavními tématy stala zahajovaná masová digitalizace,
omezení bibliografické činnosti, proměna potřeb a požadavků čtenářů v rozvinuté informační
společnosti, posun ve standardech veřejných knihovnických služeb a pro české knihovníky dosud
nezvyklé téma ekonomické návratnosti investic do knihoven.
8
Dobrovolně vydané prezentace (včetně všech zahraničních) jsou k dispozici na www:
http://www.svkos.cz/sdruk/konference-knihovny-soucasnosti/2011/clanek/knihovny-soucasnosti2011-prezentace/
Cena firmy Josef Šebek INTEBO za nejaktivnějšího přednášejícího putovala k RNDr. Řehákovi,
který dvojjazyčně odmoderoval první část programu, přednesl dva velmi zajímavé příspěvky
a mezitím dvakrát odjel do Prahy na neodkladná jednání.
Účastníci projevili při celkovém hodnocení přesunuté konference velkou spokojenost a všem
organizátorům se ulevilo, že opuštění Seče konferenci neuškodilo, ba naopak. Poděkování za
přípravu programu patří programovému výboru, moderátorům a přednášejícím, za organizaci
zázemí konference i doprovodného programu týmu Jihočeské vědecké knihovny v Českých
Budějovicích vedeného PhDr. Cempírkovou, kolektivu Akademické knihovny Jihočeské
univerzity v Českých Budějovicích a zástupcům Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.
Foto H. Nejedlá: Pokyny pro účastníky (PhDr. K. Cempírková, RNDr. T. Řehák)
9
Foto H. Nejedlá: Medaile Z. V. Tobolky pro Mgr. Dohnálkovou
(zleva Ing. Prchalová, MgA. Zdráhal, náměstek ministra kultury, PhDr. Kádnerová)
Foto H. Nejedlá: Soustředěné sledování programu (zprava Brendan Teeling, The Library
Council, Ireland, Elaine Fulton, Scottish Library and Information Council)
10
Foto H. Nejedlá: Účastníci konference v aule hotelu Bobík
Publikační činnost
• Knihovny současnosti 2011: sborník z 19. konference, konané ve dnech 13.-15. září 2011
v Českých Budějovicích. 1. vydání. Ostrava: Sdružení knihoven ČR, 2011. 154 s. ISBN 97880-86249-62-9.
• Problematika historických a vzácných knižních fondů 2010: sborník z 19. odborné
konference Olomouc, 20.–21. října 2010. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci;
Sdružení knihoven České republiky, 2011. 244 s. ISBN 978-80-7053-292-8, ISBN 978-8086249-61-2.
• Sdružení knihoven České republiky v roce 2010: ročenka. Ostrava: Sdružení knihoven ČR,
2011. 135 s. ISBN 978-80-86249-60-5.
11
HOSPODAŘENÍ SDRUK ZA ROK 2011
Počáteční zůstatek
734 336,17
Výnosy
konference a seminář
zahraniční cesty
členské příspěvky
úroky
státní dotace
publikace (mimo KKS)
653 322,50
209 750,00
82 000,00
3 939,72
35 000,00
1 338,50
Celkem
985 350,72
Náklady
konference a seminář
zahraniční cesty
bankovní poplatky
vedení účetnictví
Ročenka 2010
státní dotace
výdej ze skladu
ostatní náklady
521 516,93
162 095,74
4 940,00
16 500,00
6 557,00
35 000,00
1 047,29
38 338,00
Celkem
785 994,96
Hospodářský výsledek
199 355,76
Konečný zůstatek
933 691,93
12
SEKCE PRO AKVIZICI
Ing. Aleš Brožek
Obdobně jako v předchozích letech uspořádala sekce pro akvizici v r. 2011 akviziční seminář
a poradu knihoven s povinným výtiskem a nabídkovou povinností. Na akviziční seminář si však
tentokrát museli knihovníci počkat až do října. Sekce pro akvizici totiž využila nabídku
organizátorů knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, aby se 21. celostátní akviziční seminář stal
součástí odborného doprovodného programu veletrhu.
Akviziční seminář byl také díky veletrhu dvoudenní. 20. října si účastníci v odborném programu
vyslechli 8 referátů, večer se zúčastnili divadelního představení (Listování s Robertem
Fulghumem) a druhý den (21. října) navštívili veletrh. O zajištění lístků na představení
a o příjemnou atmosféru na semináři se zasloužily pracovnice Krajské knihovny Vysočiny
v Havlíčkově Brodě a patří jim upřímný dík.
Odborný program neměl tentokrát jednotící téma, snahou bylo, aby vystoupení byla co
nejpestřejší. Nejprve hovořila Mgr. Světlana Knollová z Národní knihovny o současných
trendech a problémech v nákupu zahraniční literatury. Při popisu konkrétních způsobů nákupu se
Mgr. Knollová zaměřila na některé problematické záležitosti, např. na nevýhody nákupu od
českých dodavatelů a v knihkupectvích nebo na obtíže s celním řízením a detailně je vysvětlila.
Po ní následovalo téma akvizičních zdrojů pro česká periodika. PhDr. Hana Nová nejprve uvedla
obecné vlivy na akvizici a pokračovala přehledem a podrobnou charakteristikou jednotlivých
zdrojů pro periodika. Na ni navázala PhDr. Petra Šťastná (obě z Národní knihovny) a podrobně
se věnovala měsíčním seznamům nových titulů periodik, které NK zpracovává od roku 1998. Ty
jsou velmi významným akvizičním zdrojem a je škoda, že je málo knihoven využívá.
Podnětné bylo vystoupení Antonína Pokorného, DiS., z knihovny Univerzity Palackého
v Olomouci. Za téma zvolil elektronické knihy. Definoval je a kritizoval, že se dnes stále k nim
přistupuje jako ke klasickým, např. formou poskytování omezeného počtu výpůjček nebo licencí.
Prezentace vyvolala živou diskusi, ve které se hovořilo mimo jiné o knize jako o autorském díle
a její ochraně, o pilotním projektu Národní knihovny na uložení elektronických knih a povinném
výtisku, o termínu elektronická kniha, o obavách, jaká bude budoucnost knihoven a jejich role,
nebo o knihovnách jako garantech obsahu díla.
Další vystoupení patřila akvizitérům z krajských knihoven. Mgr. Vlasta Havrdová ze Studijní
a vědecké knihovny v Hradci Králové hovořila o spolupráci oddělení služeb a oddělení akvizice
s přihlédnutím k novým službám a technologiím. Jako příklad uvedla tipy na duplikáty a nákupy
dalších dokumentů, propagaci, statistiku výpůjček, žádosti na dokoupení knih na internetu
a statistiky meziknihovní výpůjční služby.
Mgr. Zdeňka Prahlová seznámila přítomné s týdenním vypisováním veřejných zakázek
v Městské knihovně v Praze. V každé dávce je sedmdesát až devadesát knih a k vyjádření jsou
přizváni i zástupci poboček. Kupuje se minimálně ve dvou exemplářích. Jednotlivé seznamy jsou
zasílány dodavatelům a na základě jejich nabídek se schází nákupní komise a rozhoduje
o objednávkách. Výsledkem jsou vyšší rabaty.
Marie Lichtenbergová ze Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem se podělila s 89
účastníky semináře o zkušenosti s internetovými knižními obchody. Spolupráce s internetovými
knižními obchody znamená celkově zrychlení práce v akvizici, úsporu času u určitých činností
i financí a to, že jsou dokumenty uživateli k dispozici dříve. Knihovna spolupracuje se čtyřmi
internetovými obchody. Nevýhodou je, že se objednávky z internetových obchodů nedávají
předem do knihovnického systému.
13
PhDr. Libuše Machačová společně s Ing. Stanislavou Ivanovovou z Vědecké knihovny
v Olomouci předala zkušenosti s on-line formulářem pro objednávání v systému Aleph.
Knihovna dbá na komunikaci se čtenářem prostřednictvím vzkazů jako např. nová objednávka,
návrh čtenáře, očekáváme povinný výtisk, povinný výtisk byl dodán, exemplář byl zakoupen,
návrh čtenáře – odmítnut. Výhodou pro uživatele je vyplnění a získání informace o vyřízení
z domova, pro knihovnu je to zpětná vazba. Mezi nedostatky práce s on-line formulářem patří
pracnost, malá výtěžnost, vkládání požadavků na dokumenty, které již jsou ve fondu, a nepřesná
citace. Do diskuse přispěla turnovská knihovna informací, že jejich on-line formulář funguje
jiným způsobem, kdy nejsou požadavky vkládány do systému jako nové bibliografické záznamy.
Na závěr ukázal ve svém vystoupení Ing. Aleš Brožek ze Severočeské vědecké knihovny v Ústí
nad Labem přehled knihoven, které mají smlouvy na půjčování filmů na DVD. Při vlastním
nákupu se využívají stránky distributorů nebo tištěné akviziční zdroje: Bonton Film, Magic Box,
Film Expert, Home Video, Hollywood Classic Entertainment, Vapet Production, časopis Film
a video a bázi csfd.cz pro dohledání informací o údajích k filmům.
Porada knihoven s povinným výtiskem a nabídkovou povinností proběhla tradičně v zasedací
místnosti Národní knihovny ČR, a to 23. listopadu 2011. Na ní Milan Šilhan přednesl zprávu
z SČKN: za zrušené smlouvy s nakladateli byly uzavřeny smlouvy nové, celkem 184, ale počet
nakladatelů, kteří takto plní nabídkovou povinnost se stále díky propagaci především ústecké
knihovny zvyšuje. Nyní jich je 221 a databáze http://www.sckn.cz/ceskeknihy/ během své více
jak desetileté existence zachycuje produkci 800 nakladatelů. V letošním roce přibyl v záznamech
údaj o typu dokumentu, u elektronických publikací i formát, nově nejsou v tištěné verzi číslované
tematické skupiny. Následovalo předvedení ukázky ukládacího formuláře a jeho vyplnění, aby
akvizitéři byli schopni působit na nakladatele, které chceme přesvědčit o ukládání záznamů do
databáze.
Hlavním bodem porady bylo vystoupení Mgr. Martina Žížaly z Národní knihovny. Představil
projekt Dobrovolného uložení elektronických publikací. Projekt reaguje na dynamický vývoj
digitálního publikování, vytvoří elektronickou obdobu klasického povinného výtisku, získá
výchozí podklady pro formulaci a tvorbu nové legislativy, zajistí bezpečné uchování digitálního
obsahu a použitelnost dat při změnách technologie.
V diskusi byl položen dotaz, zda založit elektronickou diskusní skupinu pro sekci akvizice.
Rozhodlo se, že se bude hledat odpověď na akvizičním semináři, kde bude víc akvizitérů a kde
se k tomu budou moci vyjádřit i další.
Na závěr navštívili účastníci porady nově zrekonstruované prostory Národní knihovny, Zrcadlové
kaple a Barokního sálu.
Http://www.svkos.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-akvizici/clanek/sekce-pro-akvizici/
14
Foto J. Hladíková: Akviziční seminář v Havlíčkově Brodě
Foto J. Hladíková: Referát PhDr. Nové na akvizičním semináři
15
SEKCE PRO BIBLIOGRAFII
PhDr. Jiřina Kádnerová
Sekce pro bibliografii zahájila svoji činnost na podzim roku 1994, rok 2011 by sedmnáctý rok
její existence.
Její členská základna zůstává tradičně stejná, v roce 2011 ke změnám nedošlo.
Také v roce 2011 se sešla tradičně 2x – jarní setkání bylo v Krajské knihovně Vysočina
v Havlíčkově Brodě, v pořadí 14. bibliografické kolokvium se konalo v Jihlavě, hostitelskou
knihovnou byla Městská knihovna.
Mimořádná situace vyvolaná pozastavením role Národní knihovny v kooperačním projektu ANL
a zrušením oddělení analytického popisu v Národní knihovně vyvolala nesouhlasnou reakci
v knihovnické a bibliografické obci. Vedení bibliografické sekce podnítilo uspořádání porady
k dané tematice 31. 3. 2011 v Národní knihovně. Zástupci sekce pro bibliografii požádali
o jednání s vedením Ministerstva kultury ČR (20. června), mimořádně o této problematice se
jednalo i v průběhu bibliografického kolokvia (2. 10. 2011 večer) a samostatně se sešli zástupci
krajských knihoven také 31.10.2011 v Městské knihovně. Výsledkem těchto snah bylo
rozhodnutí alespoň částečně nahradit chybějící excerpci celostátních titulů seriálů a rozšíření
dotačního podprogramu VISK 9 Ministerstvem kultury.
Jarní zasedání se konalo v Krajské knihovně Vysočina v Havlíčkově Brodě ve dnech 19.-20.
dubna 2011. První den jednání byl cele věnován kooperačnímu systému ANL, hledání možností
a způsobů jeho dalšího pokračování (za rok 2010 bylo uloženo nově 79 233 záznamů, podíl
krajských knihoven bez MZK byl 38 479 záznamů z 542 titulů seriálů). Bylo navrženo o vzniklé
situaci informovat odbornou i uživatelskou veřejnost. Bylo nutno informovat o nové podobě
ANL, kterou přislíbila Národní knihovna. Předsedkyně sekce pro bibliografii společně s Mgr.
Evou Svobodovou (ředitelkou Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové) byly pověřeny
opakovaně jednat se zástupci Národní knihovny a hledat řešení. Jednaly také s Ministerstvem
kultury ČR o možnosti získání finančních prostředků na společný projekt členských knihoven
kooperačního systému, tj. především knihoven krajských.
Druhý den jednání zasedání pokračoval program přípravou 14. slovensko – moravsko – českého
bibliografického kolokvia pořádaného v roce 2011 Sdružením knihoven ČR a sekcí pro
bibliografii ve dnech 2.-4. října 2011. O spolupráci byla požádána Městská knihovna v Jihlavě,
která s pořádáním kolokvia souhlasila. Přítomní byli vyzváni, aby přihlásili v pěti okruzích svoje
příspěvky.
Samostatným bodem jednání byl Slovník českých knihovníků, jehož doplňováni v posledních
letech poněkud ustrnulo a přítomní byli vyzváni, aby prověřili, zda data o osobnostech z jejich
regionu jsou komplexně uložena a požádáni o doplňování osobností dalších. Za region Praha
byla dohodnuta spolupráce s dr. Burgetovou.
Jako výborný byl přijat návrh zmapovat vhodné odborné databáze článků zpracovávané v Česku
(event. po dohodě i na Slovensku) využívaných (ale i nevyužívaných knihovnami). Bylo
rozhodnuto, že seminář na toto téma bude spojen s jarním zasedáním sekce pro bibliografii
v Hradci Králové na jaře 2012.
14. kolokvium slovenských, moravských a českých bibliografů se uskutečnilo v Jihlavě 2.–4.
října 2011. Přítomno bylo 41 účastníků z knihoven a institucí (některé instituce byly zastoupeny
poprvé). Odeznělo 17 z 20 přihlášených příspěvků (neodezněly 3 z důvodu nepřítomnosti
referujících pro nemoc – jeden z nich je uveden v této ročence, jeden bude přednesen na dalším
kolokviu). Přivítání (dosud nejvyššího počtu) účastníků se ujala místopředsedkyně SDRUK Mgr.
Eva Svobodová, dále ředitelka Městské knihovny Jihlava PhDr. Jarmila Daňková, ředitelka
16
Krajské knihovny Vysočina v Havlíčkově Brodě Mgr. Veronika Pesslerová a Ing. Tomáš Škaryd,
radní kraje Vysočina pro oblast cestovního ruchu a kultury.
Příspěvky odezněny v těchto tematických okruzích:
• Paměti a regionální sborníky jako pramen historického bádání a Recenzovaná odborná
periodika (historie, etnologie, lingvistrika, přírodověda, ekologie, lékařství …) – 6 příspěvků.
• Významné osobnosti regionu v kontextu bibliografického zpracování (zejména) se
zaměřením na vlastivědné publicisty a kronikáře a Spolky v regionu minulé i současné
a jejich odraz v literatuře a tisku – 6 příspěvků.
• Česko - slovenské vztahy v minulosti a současnosti v kontextu bibliografického zpracování –
5 příspěvků.
Foto J. Mika: Přednáška Mgr. Pršínové na bibliografickém kolokviu
Závěr a zhodnocení kolokvia provedl doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc. – zhodnotil odbornou
úroveň a konstatoval, že obsahová i společenská míra kolokvií trvale vzrůstá. Výbornou
atmosféru vytvořila Městská knihovna v Jihlavě (knihovna obývá bývalou jezuitskou kolej, jejíž
prostory byly pro knihovnu výborně rekonstruovány), ve které se jednání uskutečnilo.
Mimořádný byl společenský večer s úvodním tancem taneční skupiny Flamenco (pracovnice
knihovny) a prohlídkou knihovny. Součástí kolokvia bylo také seznámení s historickou částí
Jihlavy a návštěva Domu Gustava Mahlera, Vlastivědného muzea Vysočiny a Oblastní galerie
Vysočiny. Účastníci kolokvia navštívili také klášter premonstrátů v Nové Říši, kde je kromě
historické knihovny také síň Otokara Březiny a expozice vydavatele a nakladatele Josefa Floriana
ve Staré Říši.
Podzim byl vyplněn jednáním s Národní knihovnou a Ministerstvem kultury ČR. Intenzivně
jednaly zejména ty krajské knihovny, které přislíbily svoji účast v případě, že bude rozšířen
podprogram VISK 9 Rozvoj souborného katalogu CASLIN a souboru národních autorit.
17
Podprogram VISK 9 byl rozšířen tak, aby knihovny mohly předložit projekty Obohacení
záznamů článků zobrazených v ANL+ o vybraná jmenná a věcná metadata (rozšíření projektu
Analytické zpracování vybraných periodických titulů z fondů Národní knihovny ČR
realizovaného v roce 2011). Kooperační úlohy se ujala Studijní a vědecká knihovna v Hradci
Králové, která také zpracovala pro všechny zúčastněné knihovny (12) vzorový projekt, aby
i z tohoto bylo zřetelné, že všechny projekty spolu souvisejí a jsou dílčími projekty společného
kooperativního úkolu.
Rok 2011 byl vzhledem k společným aktivitám mimořádně rušný.
Foto J. Mika: Vystoupení skupiny Flamenco Městské knihovny v Jihlavě
18
SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY
RNDr. Jitka Holásková, Mgr. Rostislav Krušinský
Sekce SDRUK pro historické fondy zajišťovala v roce 2011 vydání sborníku příspěvků
z 19. ročníku celostátní konference Problematika historických a vzácných knižních fondů,
pořádané ve spolupráci s Vědeckou knihovnou v Olomouci (VKOL), a to ve dnech 20.-21. října
2010. Sborník, sestavený pracovníkem VKOL Mgr. Rostislavem Krušinským, byl vydán
v nákladu 200 výtisků a zahrnuje 23 referátů. V intencích každoročních obměn grafické výzdoby
obálky byl na přebalu sborníku z 19. konference použit nový motiv, a to dřevořez Josta Ammana
z díla Panoplia: "Concinnator librorum. Buchbinder". Účastníci konference automaticky obdrželi
sborník v 1. pololetí roku 2011. Více než 100 výtisků si objednaly archivy, řada univerzit
z České republiky i ze zahraničí, vědecké knihovny, muzea, pracoviště Akademie věd ČR a další
instituce. VKOL zajistila vystavení na webových stránkách sdruk.cz a www.vkol.cz.
Sekce SDRUK pro historické fondy organizovala další, 20. ročník odborné konference
Problematika historických a vzácných knižních fondů, který proběhl ve dnech 20.-21. září 2011
v sále Mozarteum Arcidiecézního muzea v Olomouci. Konference se zúčastnilo na 60 zástupců
několika desítek institucí z ČR, Slovenska a Maďarska. Z původně přihlášených 21 příspěvků se
uskutečnilo 19 vystoupení, zahrnujících širokou tematiku z oblastí rukopisů a prvotisků, map,
knižní ilustrace a grafiky, kramářských tisků, zámeckých a dalších knihoven.
Foto R. Vítková: Záběr z konference Problematika historických a vzácných knižních fondů
19
Dřívější termín konference byl zvolen z důvodu konání výstavy Silesia picta - Veduty slezských
měst a staré mapy Slezska, kterou si účastníci mohli prohlédnout. Výstava vznikla díky projektu
podpořenému Ministerstvem zahraničních věcí ČR v rámci Česko-polského fóra, a jednalo se
o společný projekt VKOL a partnerské instituce – opolské knihovny Wojewódzka Biblioteka
Publiczna im. Emanuela Smołki. Na výstavě, která byla uspořádána ve Vlastivědném muzeu
v Olomouci, bylo k vidění přes 70 starých map Slezska a vedut slezských měst. V dalších letech
se budou konat konference opět v říjnu.
Po 20 letech tradice olomouckého setkávání dojde v příštím roce k několika změnám.
Konference dostane nový název – kratší, zevšeobecňující „BIBLIOTHECA ANTIQUA“, který
zároveň jasně odkazuje na její obsah již jen použitým jazykem dominantním v historických
fondech. Spolu s názvem dostane novou grafickou podobu také sborník, postupně bude kladen
důraz na jeho co nejčasnější vydání; cílem je mít sborník k dispozici již přímo na konferenci.
Při Národní knihovně ČR vznikla v únoru již dříve avizovaná pracovní skupina pro historické
fondy složená ze zástupců NK ČR, MZK, VKOL, Strahovské knihovny a Jihočeské vědecké
knihovny, která uzavřela diskuse nad minimálním záznamem pro staré tisky. Po připomínkování
a definitivním schválení bude minimální záznam zveřejněn pro širší odbornou veřejnost. Další
aktivitou skupiny bude zjištění podmínek pro dodávání záznamů do katalogu CERL. Mezi další
aktivity skupiny patří řešení problematických míst při katalogizaci, která jsou nejasná, či
v rozporu s platnými pravidly. Skupina se rovněž bude zabývat metodikou tvorby fingerprintu.
Výsledky setkání budou zpracovány vedením skupiny a prezentovány v průběhu roku 2012.
20
SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ (IVU)
Mgr. Veronika Peslerová
Pro sekci IVU byl rok 2011 rokem nabitým událostmi. Došlo ke změně ve vedení sekce. Po
vzájemné dohodě předala Mgr. Eva Svobodová v dubnu 2011 vedení sekce IVU ředitelce
Krajské knihovny Vysočiny v Havlíčkově Brodě Mgr. Veronice Peslerové, která se problematice
informačního vzdělávání dlouhodobě věnuje. Rozšířila se členská základna z 18 v roce 2010 na
23 členů, přizváni byli i knihovníci z městských knihoven. V roce 2011 sekce uspořádala tři
akce.
V pořadí již třetí seminář se konal ve dnech 12.–13. dubna 2011 v Studijní a vědecké knihovně
v Hradci Králové. První den byl přednáškový, zaměřený na didaktické pojetí informačního
vzdělávání žáků základních a studentů středních škol. Dokladoval, že změna obsahu a pojetí
informačního vzdělávání vyžaduje i odpovídající metody výuky a jiný způsob práce s žáky
a studenty. Druhý den semináře probíhal formou workshopu a práce ve skupinách. V závěrech ze
semináře se objevilo doporučení krajským a pověřeným knihovnám sekce věnovat se více
přípravě knihovníků v oblasti informačního vzdělávání uživatelů a začít organizovat regionální
semináře a workshopy. Sekce byla dále pověřena vypracováním jednotné terminologie IVU,
včetně navržení loga a vhodného sloganu a vytvořením vlastního webového portálu, kde by na
jednom místě byly soustředěny materiály a informace týkající se IVU.
14. září 2011 se sekce IVU velmi dobře prezentovala v samostatném programovém bloku na
konferenci Knihovny současnosti v Českých Budějovicích. Celý blok odrážel potřebnost
neustálého vzdělávání uživatelů knihoven, a to vzdělávání diferenciované, připravované se
znalostí potřeb a zájmů konkrétních uživatelských skupin. Na vzdělávání uživatelů bylo
nahlédnuto jak z pohledu veřejných (městských a krajských), tak z pohledu univerzitních či
akademických knihoven. Sekce IVU se prezentovala i na posterech, umístěných ve foyeru
přednáškového sálu.
Celkově čtvrté pracovní setkání sekce se uskutečnilo ve dnech 2.–3. listopadu v Krajské
knihovně Františka Bartoše ve Zlíně. V úvodu jednání byly shrnuty a kriticky zhodnoceny
všechny předchozí akce sekce. Členové si v diskusi s novými členy ujasnili, pro koho sekce
pracuje a shodli se na důležitosti zkvalitnit informační vzdělávání a podporu informační
gramotnosti jednotlivých věkových skupin až do úrovně studentů středních škol. Vedoucí
jednotlivých pracovních skupin – PhDr. Z. Hájková, Mgr. J. Leparová, Mgr. H. Selucká
prezentovaly zpracované úkoly a na tomto základě bylo dohodnuto další pokračování
a zpracování výstupů v konkrétním tvaru tak, aby je bylo možné předložit plénu na
připravovaném semináři v roce 2012. Pro další období byla zdůrazněna potřeba vzdělávání
knihovníků. Tedy zejména krajské knihovny by v rámci vzdělávání pracovníků knihoven ve
svých regionech měly klást důraz na informování o současných náročných požadavcích na
informační vzdělávání, a třeba formou zmíněných seminářů zprostředkovávat praktické ukázky
a zkušenosti, návody „jak na to“. Důraz byl také položen na vzdělávání a informování metodiků
krajských knihoven. Sekce IVU bude rozšiřovat spolupráci s odbornou sekcí IVIG, s projektem
NAKLIV i s Klubem dětských knihoven SKIP. Informace o sekci IVU lze nově nalézt také na
portálu NAKLIV. Připravuje se logo a slogan sekce.
21
Foto P. Mikulecká: Semináře k informačnímu vzdělávání uživatelů v SVK Hradec Králové
22
SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT)
Mgr. Tomáš Gec
V roce 2011 byla prioritou činnosti sekce oblast on-line služeb knihoven.V oblasti projektů
regionální digitalizace byly podány projekty ve většině krajů a koordinační schůzka je plánována
na termín po vyhlášení výsledků veřejných soutěží jednotlivých krajů, ve kterých se vyjasní
navrhovaná řešení digitalizačních linek a navazující potřeby knihoven. MZK spolupracovala
v rámci SDRUK s NK ČR při aktualizaci metadatových standardů pro digitalizaci periodik
a monografií, povinných pro všechny příjemce podpory v rámci programu VISK 7
a doporučených pro všechny projekty hromadné digitalizace.
Dále se sekce pro IT věnuje (v souladu s novou Koncepcí rozvoje knihoven do r. 2015)
problematice centralizovaných on-line služeb. Z členských knihoven SDRUK se této
problematice věnuje především MZK v Brně, a to v oblasti identit, která jsou spolu s on-line
platbami klíčem k jakýmkoli autorizovaným on-line službám knihoven (zde probíhalo testování
nasazení Shibbolethu a služby Moje ID) a oblasti zpřístupnění dat (jak v testovacím provozu
digitální knihovny Kramerius verze 4, tak pomocí lokalizace a nasazení open source portálu VU
Find). Dále pak Městská knihovna v Praze, která od r. 2011 nově garantuje další centralizovanou
on-line službu Obálky Knih.
Účast na jednání pracovní skupiny Ústřední knihovnické rady pro centralizované on-line služby
(COS) byla zprostředkována i zástupcům krajských knihoven (své zástupce vyslaly MSVK
v Ostravě, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně a JVK v Českých Budějovicích). Jednání
rozšířené o zástupce SDRUKu proběhlo 26.října 2011 v Kutné Hoře a zabývalo se těmito aspekty
COS:
• koordinovaný přístup k informačním zdrojům,
• placení knihovních služeb,
• sdílení identit,
• definování základních parametrů silného portálu.
Činnost pracovní skupiny bude pokračovat i v roce 2012.
Vzdělávání IT pracovníků bylo v roce 2011 řešeno v dostatečné míře pestrou nabídkou kurzů
„Moderní IT“ realizovaných i financovaných v rámci evropského projektu Unie
zaměstnavatelských svazů (UZS). Nabízené kurzy (šlo o kurzy základní či rozšířené správy
systému Windows, kurz Bezpečnost informačních technologií, kurz XML/Word, kurzy Základy
Linuxu - základní či rozšířená správy systému, kurz TCP/IP, kurz SQL, kurz Management a IT)
vycházely mj. z požadavků sekce pro IT.
Na závěr roku (dne 10. listopadu 2011) se v Brně konal tradiční seminář Sekce pro informační
technologie SDRUK v Moravské zemské knihovně v Brně. Soustředil se na nové on-line služby
knihoven a nové verze již zavedených SW. O praktických zkušenostech z provozování služby
eBook on Demand v MZK poreferovala Ing. Věra Pospíšiliková. O službě on-line zadávání
požadavku na pořízení klasické xerokopie knih z fondu knihoven MU Copy on Demand MU
pohovořili Mgr. Martin Krčál a Mgr. Jan Kříž z Ústřední knihovny FSS MU. Pavel Kocourek
z fy INCAD představil Kramerius verze 4.4, související aplikace a plán rozvoje. Ing. Petr
Žabička a Mgr. Václav Rosecký prezentovali zkušenosti MZK v oblasti sdílení identit mezi
knihovnami.
23
SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE (RF)
Mgr. Blanka Konvalinková
Sekce SDRUK pro regionální funkce se sešla v loňském roce na jednání 20. 4. v Praze v Městské
knihovně a 12. až 13. 10. na celostátním semináři v Plzni.
Jednání v dubnu 2011 řídila poprvé Mgr. Konvalinková, která převzala funkci předsedkyně sekce
SDRUK pro regionální funkce po Ing. Prchalové.
Jednání se zabývalo finanční situací v jednotlivých krajích, krajští metodikové zhodnotili
většinou ne příliš příznivou situaci ve svých regionech (snižování financí na regionální funkce)
a s tím spojená opatření. V souvislosti s omezováním některých služeb upozornil PhDr. Richter
na možnost více využívat grantového programu VISK 3.
Mgr. Ladislava Zemánková přednesla základní statistické údaje o regionálních funkcích v roce
2010. Konstatovala, že došlo k poklesu výkonů u všech služeb s výjimkou revizí, výměnných
souborů a servisu výpočetní techniky. Dotace krajů poklesly o 17 730 127,- Kč oproti roku 2010.
Přesto se dařilo udržet rozvoj knihoven jako komunitních center obcí a byl zaznamenán pokrok
v tvorbě a kultivaci webů knihoven.
Dr. Vít Richter se ve svém příspěvku zabýval připravovanou novelou standardů VKIS, která byla
některými krajskými metodiky předem porovnávána s reálnou situací v krajích a závěry byly na
setkáních sekce SDRUK prezentovány. Další příspěvek PhDr. Richtera se týkal Koncepce
rozvoje knihoven na léta 2011-2015. Na programu jednání se též hovořilo o projektu UZS
(vesměs kladné hodnocení obsahu vzdělávacích akcí). V závěru jednání byli účastníci seznámeni
s chystaným celostátním seminářem Regionální funkce knihoven 2011 v Plzni a s předběžným
návrhem programu.
Během letních měsíců proběhlo celostátní šetření ohledně programu PIK, kde hrozilo nebezpečí
jeho velkého omezení či jeho úplného zrušení. Situace se vyjasnila během měsíce září.
Pokračování projektu v současné podobě je zajištěno do března 2012. Další zajištění připojení
k internetu bude realizováno v rámci Komunikační infrastruktury veřejné správy v návaznosti na
připravované tzv. prováděcí smlouvy. Je zamýšleno od 27. 3. 2012 na 2 roky.
V říjnu (12.-13. 10.) se konal celostátní seminář pro ředitele knihoven a metodiky v budově
Západočeské univerzity v Plzni. Program semináře společně sestavil v rámci sekce SDRUK
Knihovnický institut a Krajská vědecká knihovna v Liberci, organizačně jej zajišťovala Studijní
a vědecká knihovna Plzeňského kraje.
155 účastnic a účastníků si vyslechlo zajímavé příspěvky celkem ve čtyřech blocích: Regionální
funkce a my: zaznělo shrnutí roku 2010 ve statistikách v podání Mgr. Zemánkové, na to navázal
PhDr. Richter s Koncepcí rozvoje knihoven ve vztahu k regionálním funkcím a s praktickými
příklady z Plzeňského a Libereckého kraje se představily kolegyně Mgr. Hendrychová a Iva
Slámová.
Kolegové z Knihovnického institutu se věnovali v druhém bloku otázkám standardů
knihovnických a informačních služeb (V. Richter) a vzdělávání knihovníků (VISK 2, projekt
UZS a Profese knihovník v Národní soustavě vzdělávání – Z. Houšková a R. Giebisch).
Blok 3 jsme zaměřili na elektronické služby knihoven, byl nejobsáhlejší a zahrnoval např.
Autorský zákon (V. Richter), hodnocení webových stránek (A. Brožek), E-learningové kurzy
v teorii i praxi (J. Zikuška, M. Šedá), MVS a DoDo (K.Votípka), půjčování čteček v knihovnách
(J. Starcová) a sociální sítě, jejich úlohu v knihovnickém světě (O. Biernátová). Poslední část
příspěvků byla věnována otázce, jak dál s regionálními funkcemi – jakou možnost nabízejí
bibliobusy, příklad z Finska nabídl J. Černý a na něj navázala H. Šlesingerová s poznatky
z provozu bibliobusu Knihovny Města Plzně. H. Selucká a E. Klučínová nás seznámily
24
s projektem Bezbariérová knihovna. Během semináře měli účastníci možnost navštívit nově
zrekonstruované prostory SVK Plzeňského kraje a knihovnu Západočeského muzea v Plzni.
Prezentace z dubnového jednání sekce a z celostátního semináře jsou umístěny na stránkách
SDRUK v oddíle Sekce pro regionální funkce.
Dne 11. 11. 2011 vyšla novela Metodického pokynu Ministerstva kultury k vymezení standardu
veřejných knihovnických a informačních služeb poskytovaných knihovnami zřizovanými a/nebo
provozovanými obcemi a kraji na území České republiky, č. j.: MK 59158/2011. Metodický
pokyn (standard VKIS) je ke stažení na http://goo.gl/OJei4. Standard definuje "dobrou veřejnou
knihovnu", hlavním cílem standardu VKIS je zlepšení dostupnosti a kvality VKIS jejich
uživatelům.
Foto: Celostátní seminář k regionálním funkcím v Plzni. Vystoupení Mgr. Hendrychové
25
KOLOKVIUM SLOVENSKÝCH, MORAVSKÝCH A ČESKÝCH
BIBLIOGRAFŮ 2011, JIHLAVA, 2.-4. ŘÍJNA 2011
Kolovium – v pořadí 14., uspořádalo Sdružení knihoven ČR, resp. jeho bibliogracká sekce. Účast
byla 41 bibliografů z knihoven a ústavů ČR a SR. Předneseno bylo 17 příspěvků ve třech
tematických blocích, které jsou dále v textu uvedeny jako téma I.-III. (3 příspěvky neodezněly
z důvodu onemocnění přednášejícícho, jeden bude přednesen příště.)
Vynikající atmosféru připravila pro účastníky kolokvia hostitelská Mětská knihovna v Jihlavě,
v jejíž prostorách se kolokvium konalo.
Závěrečné hodnocení provedl doc. PhDr. Jaromír kubíček,CSc.
Příspěvky byly redakčně upraveny, byly kráceny o citované bibliografické prameny. V úplnosti
jsou příspěvky uvedeny v elektronické verzi na webu SNK.
Téma I.: Paměti a regionální sborníky jako pramen historického bádání. Recenzovaná
odborná periodika (historie, etnologie, lingvistika, přírodověda, ekologie, lékařství ...)
REGIONÁLNÍ SBORNÍKY JAKO PRAMEN BIBLIOGRAFICKÉHO BÁDÁNÍ
Petr Dvořák, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava
Byl jsem požádán, abych na toto kolokvium připravil příspěvek na téma Regionální sborníky
jako pramen bibliografického bádání. Vzhledem k zaměření instituce, v níž pracuji, což je Státní
okresní archiv v Jihlavě, a ke svým dosavadním pokusům na poli redaktorském, publikačním
a okrajově i bibliografickém jsem automaticky předpokládal, že zde představím vlastivědné
sborníky a další odborná i populárně zaměřená periodika vycházející na území dnešního okresu
Jihlava, případně přinášející příspěvky zabývající se touto oblastí, jež díky správním reformám
ve 2. polovině 20. století zahrnuje i území na české straně bývalé zemské hranice, která patřila
k politickým okresům Pelhřimov a Havlíčkův (dříve Německý) Brod. Byl jsem proto překvapen,
že můj příspěvek byl zařazen jako úvodní a bez územního vymezení, takže se předem omlouvám,
že zklamu očekávání. Zájemcům o problematiku regionálních kulturních, historických
a vlastivědných periodik doporučuji sborník XXIV. Mikulovského sympozia, které se
uskutečnilo v roce 1996 a jeho tématem byla kulturní periodika na Moravě, jsou v něm však
i texty věnující se sborníkům a časopisům v Čechách,1 případně účast na chystané konferenci
Regionální vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii, která se uskuteční 24. a 25.
listopadu 2011 ve Vlašimi.
Původní název příspěvku měl znít Regionální sborníky jako pramen historického bádání,
domnívám se však, že to není až tak podstatné, protože bibliografické zpracování tohoto druhu
primárního informačního pramene je důležitou podmínkou využití zde shromážděných informací
pro práci historika nebo vlastivědného badatele. Pokud narazí na bibliograficky nezpracovaný
titul, musí nutně přistoupit ke zpracování bibliografické rešerše k tématu jeho zájmu, což
představuje většinou časově náročný úkol. V případě vlastivědné, historické a také přírodovědné
produkce publikované ve sbornících vycházejících na území okresu Jihlava má případný zájemce
o její studium štěstí, protože většinu z nich poměrně důkladně bibliograficky vytěžil významný
brněnský knihovědec a bibliograf Jaroslav Vobr ve své Bibliografii okresu Jihlava, která vyšla
1
Kulturní periodika na Moravě. XXIV. Mikulovské sympozium, Břeclav – Brno, 1997. 231 s.
26
v roce 1988.2 Regionální literatura do roku 2005 je pak podchycena ve dvou svazcích
bibliografie vydané hostitelskou Městskou knihovnou v Jihlavě.3 Vobrova bibliografie
a především pak zde publikovaný soupis novin a časopisů, který zpracoval Jaromír Kubíček,4
byla hlavním zdrojem v tomto přehledovém příspěvku prezentovaných informací.
Protože poměrně velká část jihlavského okresu byla obývána německým obyvatelstvem – jeho
součástí byl tzv. Iglauer Sprachinsel, Jihlavský jazykový ostrov, zahrnující obce v okolí Jihlavy,
který sahal na jihu ke Stonařovu a Otínu a na severu zasahoval až hluboko do Čech, vycházely
zde časopisy české i německé. Vzhledem k tomu, že centrem Jihlavského jazykového ostrova
bylo město Jihlava, měla zde německá produkce díky lepšímu personálnímu zázemí minimálně
do konce 20. let 20. století značně navrch. Je však nutno připomenout, že oproti nejstarším
vlastivědným a historickým časopisům vycházejícím na našem území (ovšem s větším
teritoriálním záběrem) – z českých uveďme např. Časopis Národního muzea, který začal
vycházet jako Časopis společnosti Vlastenského muzea v Čechách už v roce 1827, Časopis
Matice moravské, jehož první ročník vyšel roku 1869, či od roku 1878 vycházející Slezský
sborník, původně Věstník Matice slezské, z německých pak alespoň Mitteilungen des Vereines
für Geschichte der Deutschen in Böhmen založený roku 1862 či Zeitschrift des Deutschen
Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens od roku 1897 – začaly na Jihlavsku
vlastivědné sborníky v pravém slova smyslu vycházet až později, po vzniku Československé
republiky.
Výjimkou, která si však rozhodně zaslouží zmínku, jsou dva tituly vycházející už na přelomu
19. a 20. století v Telči. Prvním z nich je vlastivědný časopis pro mládež Historické rozhledy,
vydávaný v letech 1898–1902 telčským knihkupcem a nakladatelem Emilem Šolcem. Tento
časopis ovšem nelze považovat za regionální, protože přinášel příspěvky týkající celého území
českých zemí a dokonce i Slovenska a jeho redaktorem byl kutnohorský učitel a významný
vlastivědný pracovník a spisovatel, autor několika prací o Kutné Hoře Antonín Josef Zavadil.
Většina příspěvků byla zaměřena na historii měst, obcí, hradů, klášterů a dalších míst, kterých
zde bylo v poměrně rozsáhlých článcích doplněných kvalitními reprodukcemi představeno na
130; také příspěvky z českých dějin se většinou vázaly k určitému místu a pojednávaly o události
s ním spojené. Méně příspěvků se pak zabývalo životem významných postav českých dějin
a historickými zajímavostmi. Autory textů byli především učitelé, kteří se vedle své školní práce
zabývali též historií kraje, ve kterém působili a mnohdy byli autory vůbec prvních monografií
měst a obcí v těchto regionech. Vedle redaktora Antonína Josefa Zavadila to byl např. Kliment
Čermák, mimo jiné zakladatel jednoho z prvních muzeologických časopisů v Evropě, Věstníku
československých muzeí a spolků archeologických (1896), Jan Karel Hraše, František Hrnčíř,
Čeněk Kramoliš, Matouš Václavek, František Lego, z naší oblasti pak především ředitel dívčích
škol v Telči Jan Tiray, dále Alois J. Pátek, Břetislav Rérych či Gustav Kobliha. Případné zájemce
o podrobnější informace odkazuji na příspěvek ve zmiňovaném sborníku Mikulovského
sympozia.5 Druhým titulem, tentokrát už regionálního zaměření, jsou Zprávy muzejního spolku
v Telči, které vyšly v letech 1899, 1901 a 1919.
Přestože tedy v 19. století chyběl na území dnešního okresu Jihlava regionální vlastivědný
časopis, neznamená to, že by zde vlastivědné a historické články nevycházely. Závažnější
příspěvky byly občas publikovány v časopisech s větší územní působností nebo vycházejících
v sousedních regionech, většina historických příspěvků však byla tištěna v novinách, kalendářích
2
Jaroslav VOBR, Bibliografie okresu Jihlava, Brno, 1988. 344 s., 32 s. obr. příl.
Jindřiška FÁBRYOVÁ, Bibliografie okresu Jihlava. Jihlava, 2003. 247 s.; TÁŽ, Bibliografie okresu Jihlava.
Výběr z publikací a článků z let 2001–2005, Jihlava, 2008. 133 s.
4
J. VOBR, c.d., s. 275–306.
5
Petr DVOŘÁK, Nakladatel Emil Šolc a jeho časopisy (Orel, Orlice, Radhošť a Historické rozhledy). In: Kulturní
periodika na Moravě. XXIV. Mikulovské sympozium, Břeclav – Brno 1997, s. 172–174.
3
27
a také ve výročních zprávách škol. V Jihlavě začaly vycházet první noviny, Sonntags-Blatt für
Gewerbe, Industrie, Handel und geselliges Leben (od roku 1866 Iglauer Sonntagsblatt) už
v roce 1848, a hned od prvních ročníků se zde začaly objevovat historické příspěvky. Jejich
autorem byl především Andreas Sterly, jihlavský magistrátní rada a historik, autor třídílných
rukopisných dějin Jihlavy, mnohé texty byly anonymní. V otiskování historických
a vlastivědných příspěvků především jihlavských autorů rekrutujících se hlavně z řad učitelů,
středoškolských profesorů a městských úředníků, samozřejmě německých, pokračovaly
i navazující tituly Der Vermittler (1870–1871) a Mährischer Grenzbote (1872–1945).
Z českých novin je třeba jmenovat především Jihlavské listy vycházející s přestávkami a pod
různými názvy v letech 1892–1941, které navázaly na zmíněným Emilem Šolcem v Telči
vydávané čtrnáctideníky Orel a Orlice (1885–1892). Historické příspěvky přinášely rovněž
Farní věstníky vycházející za první republiky v Telči (1919–1939) a v Nové Říši (1929–1935).
Dalším typem tiskoviny, který přinášel vedle populárního čtení také historické a vlastivědné
příspěvky, byly kalendáře. V Jihlavě vycházel v letech 1878–1881 Iglauer Kalender, později
pak, v letech 1887–1941, Deutscher Volkskalender für die Iglauer Sprachinsel, od roku 1925
přejmenovaný na Auskunftskalender für die Iglauer Sprachinsel. Kalendář české Jihlavy
vyšel pouze dvakrát, na léta 1923 a 1924. Hodnotné příspěvky ze společenských a přírodních
věd, které se však většinou nezabývaly regionální tématikou, byly publikovány ve výročních
zprávách středních škol.
Skutečné vlastivědné sborníky tedy začaly na území dnešního okresu Jihlava vycházet až po roce
1918 a jsou spjaty se zde vycházejícími novinami, jichž byly přílohou. V letech 1920–1925 to
byl Die Iglauer Sprachinsel s podtitulem Blätter für Heimatkunde, který byl za redakce
středoškolského profesora Antona Altrichtera vydáván jako měsíční příloha Mährischer
Grenzbote. Vyšlo celkem 59 čísel o celkovém rozsahu 232 stran. Autory článků byli především
němečtí středoškolští profesoři a historici Anton Altrichter a Ignaz Göth, dále pak Franz Proksch,
Heinrich Waschiczek či právník a historik Emanuel Schwab.
Na tento sborník, jenž měl přispívat k posilování národního vědomí Němců Jihlavského
jazykového ostrova, kteří se odmítali smířit se vznikem Československa a změnou svého
postavení v něm, navázal obdobně koncipovaný a rovněž jako měsíční příloha Mährischer
Grenzbote vydávaný Igel-Land s podtitulem Mitteilungen für Volkskunde in der Iglauer
Sprachinsel. V této podobě vycházel v letech 1926–1942 a byl rozdělen do čtyř svazků. Pátý
svazek s podtitulem Mitteilungen für heimatliches Leben im Iglauer Kreisgebiete vyšel po změně
ve vydávání MG jako samostatný sborník v roce 1944. Vydavatelem bylo Okresní vedení
NSDAP, redaktorem Ignaz Göth. Se sborníkem Die Iglauer Sprachinsel neměl Igel-Land
shodnou pouze formu, ale i zaměření, obsah, redaktora a autorské zázemí – kmenovými autory
byli Anton Altrichter, Ignaz Göth, Emanuel Schwab (např. cenný příspěvek Jihlavské kroniky),
dále hojně přispívali středoškolský profesor a historik, za války správce městského archivu Josef
Petrides (mimo mnohé jiné např. Vztahy Jihlavy k německým univerzitám, Jména jihlavských
rodin ve středověku, Jména jihlavských ulic v 15. a 16. století, Staré jihlavské mlýny), kustod
městského muzea Hans Canon, Ludwig Halla, Stephan Koblischek a mnoho dalších. Občas se
zde však objevily i příspěvky českých autorů – o původu jihlavského rukopisu Zbraslavské
kroniky zde pojednal gymnaziální profesor a městský archivář Miroslav Burian, o švédské
okupaci Jihlavy jeho nástupce Čestmír Sameš, byl zde otištěn článek Emanuela Pocheho
o dominikánském klášteře.
Po odchodu redaktora Antona Altrichtera na místo ředitele gymnázia v Mikulově v roce 1928
převzali redakci Igellandu ředitel německé knihovny Hans Krczal a Josef Petrides, které v roce
1940 doplnil Ignaz Göth (Göth s Petridesem jsou také autory největšího počtu příspěvků). Vedle
cenných vlastivědných a historických článků, i když mnohdy nacionalisticky zaměřených, se zde
pod titulem Heimatchronik objevoval přehled významných soudobých událostí na území
28
Jihlavského jazykového ostrova, cenné jsou i drobné zprávy. Sborníky Die Iglauer Sprachinsel i
Igel-Land sice byly Jaroslavem Vobrem excerpovány, zde uvedené příspěvky zaznamenává i
bibliografie Heinze Lämmela otištěná v publikaci Iglauer Heimatbuch,6 přesto se domnívám, že
by si zasloužily zpracování bibliografického rejstříku.
Historie Igellandu však odsunem německého obyvatelstva neskončila. Už v roce 1950 začal
bývalý jihlavský tiskař a vydavatel Mährischer Grenzbote Gustav Rippl vydávat ve Wiesbadenu
měsíčník stejného názvu. Tehdy se však jednalo o pokračovatele Mährischer Grenzbote, který se
uprostřed druhého ročníku – v dubnu 1951 – vrátil k původnímu názvu. Příloha Igelland, která
navázala číslováním na IV. svazek z let 1941–1942, začala v obnoveném Mährischer Grenzbote
vycházet od srpna 1956. Pátý svazek byl ukončen v únoru 1962, podchyceno máme do roku 1978
ještě dalších sedm svazků do roku 1978. V tiráži Mährischer Grenzbote je sice příloha Igelland
uváděna až do roku 2004, její výskyt se mi však nepodařilo zachytit. Obnovený Igelland přinášel
opět především články zabývající se historií, národopisem a kulturou Jihlavy a Jihlavského
jazykového ostrova z pera dosud žijících odsunutých původních přispěvatelů a také nových
autorů, především redaktora 5. a 6. svazku Johanna Achatziho, publikovány byly rovněž starší
práce, a co je pro nás zajímavé, 6. svazek věnoval deset čísel také pracím českých autorů –
nejprve otiskoval v osmi pokračováních (čísla 9–16) ukázky z knihy Františka Hoffmanna
Jihlava v husitské revoluci a v posledních dvou číslech (22–23) pak překlad článku Josefa
Janáčka Jihlavský dálkový obchod v 16. století. Téměř celý 9. svazek vyplnil román Rudolfa
Witzanyho Die gefesselte Stadt o švédské okupaci Jihlavy na konci třicetileté války. Poslední
zachycené ročníky (VIII, X, XI) už měly oproti předchozím malý rozsah, pouze osm, šest a čtyři
čísla. Články s vlastivědnou a historickou tématikou však vycházely a dosud vycházejí
v Mährischer Grenzbote.
Na závěr pojednání o německých sbornících je možno zmínit ještě tři krátkodobě vycházející
tituly. Prvním z nich je na výchovu k nacionalismu zaměřený časopis pro školní mládež
Heimatfreunde (v období od vánoc 1919 do vánoc 1920 vyšlo pět čísel), ve kterém byly
publikovány pověsti, povídky, básně a vlastivědné a historické články. Dva svazky ročenky Der
Heimatspiegel vydané v letech 1929 a 1931, jejichž redaktorem byl Ignaz Göth, přinesly
příspěvky týkající se zejména kulturní historie jazykového ostrova. V období od února 1941 do
února 1942 vyšla tři čísla časopisu Mitteilungen des Stadtmuseums in Iglau, která přinesla
vedle výročních zpráv za roky 1940 a 1941 také články kustoda Hanse Canona o dějinách muzea
a o sbírce zbraní.
Prvním českým vlastivědným sborníkem vydávaným v Jihlavě byl Vlastivědný sborník kraje
jihlavského, který vycházel jako měsíční příloha Jihlavských listů od listopadu 1922 do září
1923. Redigovali jej gymnaziální profesor a pozdější správce městského archivu Bohumír
Bradáč, nejplodnější z meziválečných českých jihlavských historiků, a učitel a publicista,
dlouholetý redaktor Jihlavských listů Vladimír Urbánek. Vedle historických článků, jejichž
autory byli především vlastivědní pracovníci, převážně z řad učitelů, z Jihlavy a okolí (František
Brada, Leopold Špička, Antonín Urbánek, Jan Večeřa, farář z Jamného Bohumil Simonides či
Alois K. Hoffmann z Brtnice, pozdější vydavatel časopisu Brtnický kraj, vyšel tu však i článek
významného historika J. V. Šimáka Záhada z počátku obce jihlavské), zde byly publikovány
i básně, pověsti a škádlivky.
Další ročník už nevyšel, příspěvky týkající se Jihlavy a okolí začaly ve větší míře vycházet
v časopisech Od Horácka k Podyjí, který vycházel ve Znojmě v letech 1924–1938
a Vlastivědném sborníku českého jihovýchodu, jenž vycházel 1920–1931 v Pelhřimově. Pokus
o obnovení časopisu Od Horácka k Podyjí v roce 2001 nebyl příliš úspěšný, podařilo se vydat
6
Heidelberg, Gemeinschaft Iglauer Sprachinsel 1962, 500 s., bibliografie na s. 452–500.
29
pouze jeden ročník, k jeho odkazu se však hlásí také od roku 1997 archivy v Třebíči a ve Žďáru
nad Sázavou vydávaný odborný sborník Západní Morava.
Území dnešního okresu Jihlava, konkrétně českým obcím na jeho severozápadním okraji, které
byly do roku 1848 součástí panství Větrný Jeníkov a poté soudního a od roku 1910 i politického
okresu Humpolec, se na svých stránkách věnovalo Zálesí, Vlastivědný sborníček pro mládež
okresu humpoleckého. Časopis vycházel v letech 1919–1941 a poté 1946–1948 v Humpolci
nákladem učitelské jednoty Budeč. Jeho pokračovatelem, samozřejmě s jinou obsahovou náplní
se stal Humpolecký zpravodaj, který byl v roce 1990 přejmenován opět na Zálesí; časopis od té
doby nese podtitul Měsíčník pro historii, kulturu a společenský život Humpolecka a objevují se
zde také články s historickou a vlastivědnou tématikou.
Zbývá připomenout ještě prvorepublikové vlastivědné časopisy, jejichž předmětem zájmu byly
menší geografické celky. Nejdéle vycházel Brtnický kraj (1926–1939) Krajinský časopis pro
zvelebení domoviny. Jeho zakladatelem a redaktorem byl první brtnický kronikář a autor mnoha
článků Alois Karel Hoffmann. Po jeho předčasné smrti v roce 1935 převzal vydávání
Okrašlovací spolek, odpovědným redaktorem se stal knihkupec a nakladatel Josef Birnbaum.
Časopis přinášel vedle drobných zpráv, povídek, pověstí a básní také články z historie Brtnicka.
Další časopis, Hlas domova, Čtvrtletní věstník Luk, Kamenice a okolí, založil v roce 1940
Arnošt Kába, po válce správce jihlavského městského archivu a muzea. Struktura byla podobná
jako u Brtnického kraje, vydávání bylo ukončeno v lednu 1943.
Na Polensku, které bylo s výjimkou let 1855–1884, kdy byla Polná sídlem politické správy,
součástí politického okresu Německý Brod, vycházely v období I. republiky dva sborníky.
V letech 1920–1922 vydalo Městské muzeum v Polné dva ročníky časopisu Pohoří s podtitulem
Polensko – Přibyslavsko – Štocko, ve kterém publikoval své články týkající se Polenska
především jeho redaktor a zakladatel polenského muzea Břetislav Rérych. Na Pohoří navázal
sborník Polensko, vydávaný v letech 1938–1941 Spolkem Městského muzea Polná, který
redigoval regionální historik, lékař Karel Turecký. V roce 1996 bylo z iniciativy Jana Prchala
Klubem za historickou Polnou vydávání sborníku obnoveno.
Posledním sborníkem vydávaným v období I. republiky, který se od předchozích liší tím, že je
zaměřen výhradně na přírodní vědy, je Sborník přírodovědeckého klubu v Jihlavě, jehož dva
ročníky vyšly v letech 1931 a 1939. Vedle Čechů Josefa Ambrože a Františka Coufala zde
publikoval článek v němčině i kustod jihlavského muzea Hans Canon.
Závěrem ve stručnosti připomenu vlastivědné sborníky a časopisy vycházející na Jihlavsku po
2. světové válce. Předně je třeba zmínit dvě řady Vlastivědného sborníku Vysočiny. Sborník
vznikl se záměrem publikovat v něm vědecké a odborné práce ze společenskovědních
a přírodovědných oborů vztahující se k Vysočině, jejíž geografické vymezení se v době jejich
vzniku v podstatě krylo s územím tehdejšího Jihlavského kraje. Jeho vydavatelem bylo od
počátku jihlavské muzeum.
Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd společenských, začal vycházet v roce 1956, zatím
bylo vydáno sedmnáct svazků. Vydávání bylo po pátém svazku, který vyšel v roce 1969, na
dvacet let přerušeno, od roku 1988 vychází pravidelně ve dvouletých intervalech a jeho
spoluvydavatelem je v současné době Státní okresní archiv Jihlava. Ve sborníku jsou
publikovány články a studie z oborů historie, archivnictví, pomocné vědy historické, etnografie,
dějiny umění, památková péče, muzikologie, literární věda a vlastivěda, materiálové příspěvky,
sdělení, zprávy, personálie a recenze se vztahem k regionu Českomoravské vrchoviny, především
však k okresu Jihlava. Od následující ho ročníku bude sborník vycházet každoročně, protože
snahou vydavatelů je, aby byl zařazen mezi recenzovaná neimpaktovaná periodika. V desátém
svazku z roku 1996 zhodnotil čtyřicetiletou historii sborníku PhDr. František Hoffmann, CSc.,
od roku 1950 ředitel jihlavského archivu a v letech 1968–1969 ředitel muzea, jenž byl přímým
30
svědkem založení sborníku a účastníkem jeho dočasného zrušení.7 Ve stejném svazku vyšel
bibliografický rejstřík prvních deseti čísel,8 obsahy všech svazků jsou dostupné na webových
stránkách Muzea Vysočiny Jihlava.
Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd přírodních, vycházel s přestávkou v letech 1972–
1986 od roku 1957. Byly zde publikovány původní vědecké práce ze všech základních oborů
přírodních věd, tj. geologie, geografie, botaniky, zoologie a ochrany přírody, vztahující se
k území Českomoravské vrchoviny, krátké zprávy, sdělení a recenze. Poslední šestnáctý svazek
sborníku vyšel v roce 2003. Od roku 2005 ho nahradil nový časopis Acta rerum naturalium.
Jedná se odborné recenzované periodikum zveřejňující původní vědecké práce z oblasti
přírodních věd, krátké zprávy, recenze a sdělení. Od konce roku 2007 vychází dvakrát ročně
v elektronické a jednou ročně v tištěné podobě. Vydavateli jsou Muzeum Vysočiny Jihlava
a Muzeum Vysočiny Třebíč. Obsahy obou přírodovědných sborníků jsou rovněž k dispozici na
webu Muzea Vysočiny Jihlava.
V roce 2007, po vzniku archeologického oddělení, začalo Muzeum Vysočiny Jihlava vydávat
ještě Archeologické výzkumy na Vysočině (do té doby byly archeologické příspěvky
publikovány ve společenskovědné řadě Vlastivědného sborníku Vysočiny). Jedná se o periodický
sborník zaměřený na archeologii.
Výčet jihlavským muzeem vydávaných sborníků lze rozšířit ještě o sborníky ze semináře (od
roku 2007 mezinárodní konference) k dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině Stříbrná
Jihlava, které se konají od roku 1995 ve tříletých intervalech. Zatím vyšlo pět svazků, šestý
z konference v roce 2010 se chystá. Sborník obsahuje montanistické příspěvky z oborů geologie,
archeologie a historie týkající se nejen území Českomoravské vrchoviny, ale také dalších oblastí
Čech a Moravy, kde probíhala důlní činnost; od roku 2004 jsou zde publikovány i zahraniční
příspěvky. Od roku 2007 sborník vychází v nové grafické úpravě jako suplementum
Archeologických výzkumů na Vysočině.
Dále je třeba připomenout Sborník prací Pedagogického institutu v Jihlavě. Pedagogický
institut zde působil bohužel velice krátce, v letech 1959–1966, takže vyšly pouze dva svazky –
Studie ze společenských věd v roce 1962 a Studie z přírodních věd o rok později. Vedle
některých komunistickou ideologií ovlivněných příspěvků z oblasti historie a pedagogiky ve
společenskovědné řadě zde vyšly mnohé cenné příspěvky, z nichž uveďme alespoň studie
Horáčtí dyndáci od Josefa Mátla či Humanistická škola v Jihlavě od Františka Marka.
Vedle už zmíněného sborníku Polensko vycházejí v současné době ještě dva sborníky s menším
územním záběrem. V letech 1967–1971 vydal Kulturní klub města Třeště šest svazků
Vlastivědného sborníku Třeště a okolí, v němž se objevovaly články věnované historii
a přírodě Třešťska a jeho památkám, celý čtvrtý svazek byl věnován třešťským betlémům a byly
zde publikovány i místní pověsti. Od roku 2005 vychází nákladem a péčí Muzejního spolku
v Třešti pod stejným názvem každoročně nová řada tohoto sborníku, kde převládají články
s historickou tématikou. Autory jsou především členové muzejního spolku a regionální historici
a přírodovědci, např. Přemysl Fučík, Jan Morkus, Ladislav Vilímek, Ortwin Tauber či Milan
Slavinger. Roku 1992 obnovenému Muzejnímu spolku v Telči se podařilo vydat v roce 1997
Pátou a roku 2007 Šestou zprávu Muzejního spolku v Telči, které navazují na zmíněné Zprávy
muzejního spolku z přelomu 19. a 20. století. Bylo v nich publikováno i několik zajímavých
příspěvků týkajících se Telčska.
7
František HOFFMANN, Čtyřicet let a deset ročníků, Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd společenských X,
1996, s. 3–10.
8
P. DVOŘÁK, Bibliografický rejstřík Vlastivědného sborníku Vysočiny, oddíl věd společenských I/1956–X/1996,
tamtéž, s. 411–427.
31
Posledním sborníkem, o kterém se zmíním, je Jihlavská archivní ročenka vydávaná od roku
2000 Státním okresním archivem v Jihlavě. Pod tímto názvem byly v letech 2000, 2002, 2004
vydány tři svazky. V souvislosti s reformou státní správy, v jejímž rámci byly státní okresní
archivy začleněny do přímé působnosti oblastních archivů, v případě Jihlavy Moravského
zemského archivu v Brně, byl název změněn na Jihlavský archivní občasník. Pod tímto
názvem a v nové grafické úpravě se zatím podařilo v letech 2005 a 2009 vydat dva svazky. Ve
sbornících jsou publikovány příspěvky o činnosti a fondech jihlavského archivu, studie,
materiály a sdělení vycházející z fondů jihlavského archivu nebo informující o písemnostech se
vztahem k Jihlavsku uložených v jiných archivech, edice významných pramenů a zprávy,
personálie, recenze, zprávy o literatuře a bibliografie se vztahem k archivnictví a okresu Jihlava.
Vedle cenných příspěvků např. o prvotiscích jihlavského archivu od Jaroslava Vobra, o jihlavské
renesanční architektuře, o řemeslech, článků se židovskou tématikou, uměnovědných statí Ivana
Žlůvy či příspěvků a edic Vlastimila Svěráka z oboru archivnictví zde vycházela, bohužel jen
v prvních třech svazcích, rovněž bibliografie společenskovědné literatury za příslušná léta.
Je možno konstatovat, že sborníky a časopisy vydávané na území okresu Jihlava vlastně už od
roku 1848 jsou i přes mnohdy nacionalistické či později ideologické zaměření zde publikovaných
textů cenným zdrojem informací a mnohé z nich by si zasloužily důkladnější bibliografické
zpracování.
32
RECENZOVANÁ REGIONÁLNÍ PERIODIKA OBORU HISTORIE A PŘÍBUZNÝCH
VĚDNÍCH OBORŮ Z POHLEDU HISTORICKÉ BIBLIOGRAFIE
Václava Horčáková
Bibliografie dějin Českých zemí (BDČZ) je kontinuální program vytváření, zpracování
a vyhodnocování komplexní bibliografické databáze bohemikální literatury. Je pokračováním
projektu oborové (historické) bibliografie nepřetržitě trvajícího v Českých zemích již od roku
1905, v Historickém ústavu Akademie věd ČR od roku 1956.
Moderními metodami navazuje na tyto činnosti a patří k základním informačním zdrojům pro
historické vědy a příbuzné obory. BDČZ si klade za cíl zachytit veškeré vědecké a odborné práce
(knihy, studie a články, recenze a zprávy o literatuře) vydané k českým dějinám doma
i v zahraničí. Součástí práce je také soustavný monitoring zahraničních bibliografických databází
a dalších informačních zdrojů. Cílem bibliografie je dosažení co nejkomplexnějších informací,
shrnutí veškeré dostupné produkce, včetně rozsáhlé regionální literatury. Informuje o teoretickém
a metodologickém myšlení české historické obce, zachycuje informace o vědeckých projektech
i zprávy z vědeckého života, sleduje české dějiny v mezinárodním kontextu. Samostatné oddíly
bibliografie jsou věnovány problematice vyučování dějepisu, studiu historie a dějinám školství.
Systematicky je sledována domácí i zahraniční komeniologická literatura. Jedná se o soubor dat,
který je obsahově jedinečný, především co se týká článků, recenzí a zpráv, které nezachycuje
v tomto rozsahu žádná jiná dostupná oborová databáze.
BDČZ poskytuje na webu veřejný přístup do databází, které v současnosti obsahují více než
200 000 záznamů o literatuře od r. 1990 (databáze Biblio), výběrově od r. 1895 (rejstříky
Českého časopisu historického). Všechna data jsou volně dostupná bez nutnosti registrace.
Webové rozhraní je od r. 2000 přístupné v české, anglické a německé verzi.1
BDČZ dále připravuje bibliografické soupisy, které vydával Historický ústav AV ČR. Od roku
1990 vyšlo celkem šestnáct svazků bibliografií: čtrnáct svazků Bibliografie dějin Československa
(od r. 1993 Bibliografie dějin Českých zemí) a dva svazky výběrových soupisů cizojazyčně
vydaných bohemikálních prací určených pro zahraniční uživatele. V roce 2010 bylo vedení
Historického ústavu AV ČR nuceno pod tlakem omezování prostředků pozastavit vydávání
Bibliografie dějin Českých zemí v tištěné podobě.2 Počínaje rokem 2006 Historický ústav vydává
CD-ROM s bibliografickou databází.3
BDČZ se podílí na projektu propojení databází European Historical Bibliographies, což je
mezinárodní projekt patnácti historických bibliografií z třinácti evropských zemí, který
koordinuje od r. 2007 Berlínsko-Braniborská Akademie věd v Berlíně.4 Projekt má podporovat
průběžnou spolupráci zúčastněných institucí a jeho záměrem je na evropské úrovni spojit
různorodé národní bibliografické projekty, především online dostupné databáze. Cílem projektu
je dosáhnout co nejkomplexnějšího vyhledávání v těchto zdrojích v rámci celé Evropy a tím
umožnit a ulehčit mezinárodní komparativní historický výzkum.
Další projekt, Literaturdokumentation zur Geschichte Ostmitteleuropas, se věnuje bibliografické
dokumentaci historického bádání o dějinách střední a východní Evropy.5 Zprostředkovává a dále
vyvíjí elektronický on-line rešeršní systém pro veškerou relevantní vědeckou literaturu. Databáze
1
Historický ústav AV ČR : Bibliografické databáze [online]. [cit. 2011-11-01]. Dostupné z www:
<http://biblio.hiu.cas.cz/>.
2
Jako poslední svazek vyšla Bibliografie dějin českých zemí za rok 2001. Praha, 2009. (575 s., 9219 záznamů)
3
Bibliografie dějin Českých zemí [elektronický zdroj]. Databáze literatury vydané v letech 1990 (1945)-2010 Autoři
Václava Horčáková, Kristina Rexová, Věra Hanelová. Praha, 1 CD-ROM.
4
European historical Bibliographies [online] [cit. 2011-11-01]. Dostupné z www: <http://www.histbib.eu/>.
5
Herder Institut Marburg [online] [cit. 2010-04-29]. Dostupné z www: <http://www.herder-institut.de/>.
33
je vytvářena v rámci mezinárodní spolupráce, které se účastní partnerské instituce v Německu,
Polsku, České republice, Slovensku, Litvě a Maďarsku. Koordinátorem je od r. 1996 Herder
Institut v Marburgu, který spravuje databázi. Data jsou přístupná on-line bez omezení,
v jazykových verzích všech zúčastněných partnerů.
BDČZ byla zařazena jako prioritní projekt v rámci společenských a humanitních věd do Cestovní
mapy ČR velkých infrastruktur pro výzkum, vývoj a inovace, jejíž text schválila vláda ČR dne
15. 2. 2010. Tento strategický dokument vznikl v reakci na evropskou cestovní mapu a odráží
v sobě zapojení českých velkých infrastruktur do Evropského výzkumného prostoru.6
S nástupem nových médií, především internetu a v důsledku masové digitalizace se projekt české
historické bibliografie musí vyrovnat se situací, která plyne z měnícího se postavení bibliografie
jako oboru obecně. V konkurenci nových, elektronických zdrojů ztrácejí své výsadní postavení
nejen bibliografie, ale i katalogy knihoven – mimo jiné i díky převažujícímu zaměření svého
obsahu na informace vydané tiskem. V celosvětovém měřítku řeší knihovny problém poklesu
uživatelů knihovních katalogů, bibliografické projekty jsou omezovány nebo zanikají. Vědecké
a odborné instituce už neřadí zpracování bibliografie ke svým základním úkolům a oborové
bibliografie se stávají jen jedním z mnoha projektů, které musí obhajovat svou existenci. Roste
význam bibliografických databází dostupných online a rok od roku klesá počet bibliografických
soupisů vydaných tiskem.
V této situaci přichází reforma vědy,6 která nesporně ovlivní i další vývoj historické bibliografie.
Oborová bibliografie nemůže nebrat na vědomí změny, které reforma vědy přináší, pokud chce
dobře plnit svoji roli. Reforma vědy přináší významné zásahy do struktury vědeckých časopisů,
ze kterých historická bibliografie čerpá - a to včetně regionálních periodik. Nový systém
hodnocení vědeckých výstupů je postaven na přidělování podstatné části financí vědeckým i
odborným institucím podle bodového ocenění za publikační činnost.
Nejvyššího hodnocení se dostává tzv. impaktovaným periodikům. To jsou časopisy zařazené do
databáze Journal Citation Reports, která je součástí rozhraní ISI Web of Knowledge. Z českých
historických periodik se zatím žádnému nepodařilo do této databáze proniknout, úspěch mělo
zatím jen několik časopisů z oblasti společenských věd. Druhou skupinu hodnocených časopisů
tvoří tzv. recenzovaná neimpaktovaná periodika, která byla zařazena do seznamu, který
zveřejnila Rada pro výzkum, vývoj a inovace v roce 2010.7
Tato periodika musela splnit určité formální i obsahové podmínky, aby mohla být do seznamu
zařazena. Formální podmínkou bylo zařazení do databáze evidence periodického tisku
Ministerstva kultury.8 Tato databáze ovšem eviduje jen pravidelná periodika, která splňují
definici tiskového zákona. Pro splnění definice je nutná pravidelná periodicita nejméně dvou
čísel časopisu ročně, což ovšem dříve řada vědeckých periodik tak přísně nedodržovala.
Dalšími podmínkami stanovenými Radou vlády pro recenzované časopisy byla existence
webových stránek periodika, složení redakční rady (nadpoloviční většina externích členů),
6
MŠMT 2006 [online] [cit. 2011-11-01]. Cestovní mapa ČR velkých infrastruktur pro výzkum, vývoj a inovace.
Dostupné z www: <http://www.msmt.cz/vyzkum/schvaleny-text-cestovni-mapy>.
6
Rada pro výzkum, vývoj a inovace [online]. [cit. 2011-11-04]. Reforma systému výzkumu,
vývoje
a
inovací
v
České
republice.
Dostupné
z
www:
<http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=495405>.
7
Rada pro výzkum, vývoj a inovace [online].[cit. 2011-11-04]. Seznam recenzovaných
neimpaktovaných časopisů (periodik) vydávaných v České republice. Dostupné z WWW:
<http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=495942>.
8
Ministerstvo kultury [online].[cit. 2011-11-04]. Evidence periodického tisku. Dostupné z
WWW: <http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=353>.
34
cizojazyčné souhrny zveřejněných studií a především recenzní řízení, kterým musí projít všechny
vydané příspěvky.
Všechna tato kritéria samozřejmě kladou větší ekonomické nároky na vydávání periodika
a odborná i organizační redakční práce je mnohem náročnější. Na druhé straně odbornému
časopisu, který se nepřizpůsobí novým podmínkám, hrozí do budoucna významný úbytek
přispěvatelů z řad vědecké obce. Z pohledu historické bibliografie bylo důležitou otázkou, jak se
s touto novou situací vyrovnala regionální historická a vlastivědná periodika včetně periodik
příbuzných vědních oborů. Vzhledem k přísnosti kritérii bylo jasné, že počet těchto časopisů
v Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik bude těžko možné počítat na desítky. Na
druhé straně výsledek nebyl zas tak neuspokojivý, jak by se mohlo při přísnosti stanovených
kritérií na první pohled zdát.
Pro oblast Moravy a Slezska nalezneme v uvedeném seznamu jedenáct periodik:
ISSN
0524-689X
0323-052X
0323-0570
1211-3131
0449-0436
1804-1116
Název periodika
Brno v minulosti a dnes
Časopis Matice moravské
Časopis Moravského muzea
Vědy společenské
Časopis Slezského zemského muzea
Série B, vědy historické
Jižní Morava
0037-6833
Práce a studie Muzea Beskyd
Společenské vědy
Slezský sborník (Acta Silesiaca)
0583-5569
Slovácko
0139-7605
0323-2581
Těšínsko
Vlastivědný věstník moravský
1212-1134
Zprávy Vlastivědného muzea v
Olomouci
Vydavatel
Archiv města Brna
Matice moravská
Moravské zemské muzeum
Slezské zemské muzeum
Moravský zemský archiv
v Brně
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek
Slezské zemské muzeum
Slovácké muzeum v Uher.
Hradišti
Muzeum Těšínska
Muzejní a vlastivědná
společnost v Brně
Vlastivědné muzeum
v Olomouci
Z geografického hlediska se na Moravě mezi vydavateli recenzovaných periodik objevují tradiční
centra regionální historiografie se zkušeným okruhem redaktorů. Patří k nim na prvním místě
Brno (Archiv města Brna, Matice moravská, Moravské zemské muzeum, Moravský zemský
archiv a Muzejní a vlastivědná společnost), dále Český Těšín (Muzeum Těšínska), FrýdekMístek (Muzeum Beskyd), Opava (Slezské zemské muzeum), Olomouc (Vlastivědné muzeum)
a Uherské Hradiště (Slovácké muzeum). Ani v jednom případě se nejedná o nové, účelově
vytvořené periodikum, všechny jmenované časopisy se řadí k tomu nejlepšímu, co na Moravě již
minimálně po desítky let vychází. Jejich zařazení mezi recenzované časopisy dává regionální
historiografii dobrou perspektivu i do budoucna.
35
V Čechách se do seznamu recenzovaných periodik etablovalo šestnáct regionálních historických,
archeologických a vlastivědných časopisů:
ISSN
0231-8237
Název periodika
Archeologické výzkumy v jižních Čechách
0231-7443
1213-5097
0231-6080
0323-004X
Documenta Pragensia
Fontes Nissae
Husitský Tábor
Jihočeský sborník historický
0231-9934
Krkonoše-Podkrkonoší
0475-0640
Orlické hory a Podorlicko
0555-0238
1803-6066
0487-5648
0231-6056
Pražský sborník historický
Sborník muzea Karlovarského kraje
Sborník vlastivědných prací z
Podblanicka
Staletá Praha
0862-2043
Středočeský vlastivědný sborník
0231-9349
Ústecký sborník historický
1211-8184
Východočeské listy historické
1213-1733
Východočeský sborník historický
1211-975X
Z Českého ráje a Podkrkonoší
Vydavatel:
Jihočeské muzeum v Českých
Budějovicích
Archiv hl. města Prahy
Technická univerzita v Liberci
Husitské muzeum v Táboře
Jihočeské muzeum v Českých
Budějovicích
Muzeum Podkrkonoší
v Trutnově
Muzeum a galerie Orlických
hor
Archiv hl. města Prahy
Muzeum Cheb
Muzeum Podblanicka
Národní památkový ústav
v Praze
Středočeské muzeum
v Roztokách u Prahy
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí
n. L.
Východočeské muzeum
v Pardubicích
Východočeské muzeum
v Pardubicích
SOA v Litoměřicích, SOA
Semily, Muzeum Českého ráje
v Turnově
Zde je situace obdobná jako na Moravě, i když o něco složitější. Všechna regionální periodika
uvedená v seznamu jsou opět vydávána významnými centry regionálního bádání. Ve středních
Čechách již tradičně patří k takovým centrům Benešov (Vlašim) a Roztoky, na jihu České
Budějovice a Tábor, pro západ Čech Cheb a na severu a východě je to např. Ústí nad Labem,
Liberec, Litoměřice, Turnov, Trutnov, Semily, Pardubice. Na druhé straně geografický záběr
výzkumu recenzovaných periodik nepokrývá rovnoměrně celé české území. Například pro
západní Čechy nalezneme mezi recenzovanými periodiky jen jediný, i když velmi kvalitní
Sborník muzea Karlovarského kraje, který vydává Muzeum Cheb.
Z hlediska institucionálního co do počtu převažují mezi vydavateli v Čechách i na Moravě
muzea, menší je účast archivů, jejichž pracovníci mají ovšem nezastupitelný organizační
i autorský podíl na vydávání většiny jmenovaných periodik. Na Moravě hrají nejvýznamnější
vydavatelskou úlohu vědecké společnosti (Matice moravská, Muzejní a vlastivědná společnost
v Brně), v Čechách tuto organizační roli přebírají univerzity (Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad
Labem, Technická univerzita v Liberci) a v posledních letech v českých regionech narůstá
kvantitativně i kvalitativně publikační činnost Národního památkového ústavu.
36
Česká historická bibliografie potřebuje pro svůj další vývoj vytvoření nové metodiky, včetně
metodiky zpracování regionálních periodik. Vzhledem k tomu, že se jedná o odbornou
průběžnou bibliografii, základem excerpční základy pro projekt Bibliografie dějin českých zemí
budou periodika zařazená do seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik, který
připravila Rada vlády pro výzkum vývoj a inovace. Důvody takového rozhodnutí nejsou pouze
formální.
Jedná se o periodika, která z pohledu regionální historiografie patří již tradičně k těm nejlepším.
Vzhledem k tomu, že příspěvky do výše jmenovaných periodik budou hodnoceny jako vědecké
výstupy, mají tato periodika v příštích letech zajištěn dostatečný zájem erudovaných autorů
včetně autorů z řad akademického a univerzitního prostředí. Bibliografie musí dále co
nejdůsledněji sledovat i další publikační činnost institucionálních center regionálního výzkumu,
ať už jsou to vědecké společnosti, univerzity, muzea, archivy nebo instituce památkové péče.
V další fázi zpracování metodiky je nutné podrobit důkladnému rozboru nerecenzovaná
regionální periodika především z hlediska jejich obsahu a geografického záběru a stanovit si
kritéria pro jejich výběr. Pokud by se bibliografické zpracování soustředilo pouze na recenzovaná
periodika, zvláště na českém území by nebyl – i přes nespornou kvalitu těchto časopisů – záběr
databáze Bibliografie dějin českých zemí z pohledu regionální historiografie dostatečně
reprezentativní.
37
PAMĚŤ KRAJE HRADECKÉHO V PÍSMU ZACHOVANÁ
Ivana Novotná, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové
Ve svém příspěvku se zaměřím především na historické prameny paměťového typu ve fondech
Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové (dále jen SVK HK). Tyto prameny mívají
většinou literární podobu, proto také bývají mnohdy nazývány prameny narativními neboli
vyprávěcími. Řadíme sem především kroniky, letopisy, paměti, vzpomínky, biografie, nebo
autobiografie, osobní korespondenci, nebo deníky.
Tzv. narativní nebo vyprávěcí historické prameny bývají historickou vědou odlišovány od
pramenů oficiálních, nebo institucionálních. Ale hranice mezi oficiálním pramenem a uměleckou
literaturou se často stírají, již od počátku vzniku těchto žánrů. Výrazně se tato skutečnost
projevuje zejména u kronik, které byly vydávány jak jednotlivci, tak různými kolektivními
autory, jako obce, spolky, církevní instituce, průmyslové podniky a další.
Kroniky i letopisy (neboli anály) jako žánry se nejvíce rozšířily během středověku, zpočátku jako
potřeba písemně zaznamenat vyprávěné historické události a uchovat je tak v trvalejší písemné
podobě. Je jisté, že záznamem ústního vyprávění vznikly i další literární žánry, jako pověsti,
legendy, písně aj., které však na rozdíl od kronik, letopisů a dalších paměťových vyprávěcích
pramenů byly méně závislé na skutečných historických událostech a faktech a snaze autorů tato
fakta věrně časově i místně zachytit a interpretovat (i tady však existují výjimky, např. kramářské
písně byly velmi hodnotným zdrojem dobových zpráv). Kroniky bylo někdy těžké odlišit od
starších letopisů, na rozdíl od nich měly většinou jednoho autora, určitou koncepci a byly tvořeny
systematicky, formálně členěny do kapitol a začínaly většinou od stvoření světa. Cílem kroniky
bylo často i vzdělávat a poučovat nebo agitovat ve prospěch určitě myšlenky. V tomto ohledu
byly letopisy jako historický pramen čistší, na druhou stranu se v nich pomíjely historické
souvislosti a interpretace, které jsou zajímavým dokladem dobového myšlení. Kronikářské
zápisy se ovšem mohou skrývat i pod označením paměti. Paměťové žánry se často prolínají a při
vzniku těchto pramenů se pod jedním názvem mohlo skrývat i více žánrů a naopak jeden žánr
mohl být označován více způsoby.
Letopisy, které se vyvinuly z antických kalendářových příruček, se od kronik odlišovaly
jednodušší formou, větší stručností a dějiny v nich byly zaznamenávány rok po roce. Bylo to
mechanické zápisy o událostech, zapisované nedlouho po nich, nebo podle starších pramenů, či
ústní tradice. Na rozdíl od jiných historických pramenů nemívaly literární ambice, byly bez
předmluvy, bez titulů, vznikaly především jako záznamy institucí, většinou klášterů.
Povinnost vést obecní kroniky – tehdy pod názvem pamětní knihy – byla dokonce i uzákoněna,
a to na počátku historie samostatné Československé republiky, velmi stručným zákonem
č. 80/1920 Sb., o pamětních knihách obecních, který byl v r. 1921 (č. 211/1921 Sb) a v r. 1932
(č. 169/1932 Sb.) doplněn podrobnými instrukcemi ve vládních nařízeních. Byly stanoveny jak
formální, tak obsahové náležitosti kronik a povinností kronikářů, a dokonce určitá stručná
metodika zapisování (cit.) „kronikář poznamenává si zpravidla látku pro pamětní knihu obecní
do příručního sešitu a po nějaké době, až se názory na události ustálí, činí zápisy do pamětní
knihy obecní, vybíraje pouze věci podstatné“1 Obce mimo to získaly určité pravomoci ke
shromažďování podstatných informací od dalších institucí a podniků. Další právní úprava přišla
ve směrnici z r. 19552, která byla zrušena až v r. 2007. V r. 2006 začala platit zatím poslední
právní úprava, zákon O kronikách obcí3, který uvolňuje poměrně sešněrovanou předchozí právní
1
Nařízení vlády č. 169/1932 Sb., o pamětních knihách obecních.
Směrnice ministerstva kultury o vedení kronik - Výnos ministerstva kultury č. 69421/1955, poř. č. 15/56 Sbírky
instrukcí pro národní výbory 1956.
3
Zákon č. 132/2006 Sb., o kronikách obcí.
2
38
úpravu a dává kronikářům opět více tvůrčí volnosti při zapisování událostí a dokonce možnost
vést obecní kroniku elektronicky (s tím, že musí být archivována tištěná kopie).
Oproti kronikám a letopisům jsou paměti a autobiografie pramenem více subjektivním, v tom je
jejich omezení i přednost zároveň. Dalo by se namítat, že jsou to prameny historicky nepřesné
a zaujaté, protože jejich zdrojem většinou není rozsáhlá literatura a písemné historické prameny,
ale jen nedokonalá lidská paměť. Ale stejná námitka by mohla být často použita i proti různým
způsobům vědeckého zpracování a interpretace faktů, protože i historici jsou jen lidé, mají své
subjektivní názory a vědomosti, a stejná fakta mohou vidět různými způsoby. Jedinečnost
a vzácnost vzpomínek je v jejich svědectví o atmosféře doby, způsobu každodenního života,
často zachycují události jinde nezaznamenané (ať už proto, že by bylo nebezpečné je v určité
době publikovat, nebo se prostě do oficiálních publikací nehodily), nebo poskytují jedinečný
otisk celospolečenských událostí v myslích a životech jednotlivých lidí. Jejich devizou je
nepochybně i převážně svěží jazyk, proto je tento žánr čtenářsky velmi oblíbený, což se odráží
i v poměru memoárové literatury k ostatní paměťové literatuře v katalozích knihoven. Výjimkou
není ani SVK HK. Celkem se mi podařilo v našem katalogu najít kolem dvou set titulů
regionálních (tzn. z území současného Královéhradeckého kraje) paměťových monografií,
z čehož více než polovinu titulů představují právě biografie, autobiografie nebo vzpomínky. A to
jsou jenom monografie, počet vzpomínkových, biografických a autobiografických dokumentů ve
článcích a statích dosahuje téměř tisícovky, nepočítaje sborníky a almanachy, které nejsou
analyticky zpracovány a vzpomínky a biografie obsahují.
Pravidelně vycházejí vzpomínkové stati ve většině regionálních historických sborníků např.
v Kladském sborníku, ve sborníku Stopami dějin Náchodska, ale i v dalších periodikách, např.
v časopise Krkonoše – Jizerské hory vycházel minulý a tento rok vzpomínkový cyklus
krkonošsko-jizerských rodáků, nebo jejich potomků, různých profesí a osudů.
Bibliografie kronik a paměťových dokumentů se objevují především ve sborníkových statích. Za
pozornost stojí např. komentovaná bibliografie Jaroslava Šůly Literatura o kronikách,
kronikářích a kronikářství v Podorlicku4, která vyšla ve sborníku Orlické hory a Podorlicko
v roce 1973, nebo podrobný přehled Josefa Brandejse Kroniky a kronikářství v okrese
rychnovském z r. 1974 ve stejnojmenném sborníku5.
Ve fondu SVK HK existuje bibliografie, která se sice týká skupiny paměťových dokumentů, ale
bohužel ne speciálně východních Čech a Královéhradecka, i když díla z této oblasti zahrnuje. Je
to anotovaná bibliografie pamětí, vzpomínek a korespondence významných osobností českého
kulturního života – spisovatelů, vědeckých pracovníků, divadelních, výtvarných a hudebních
umělců za léta 1945-1968 a sestavila ji Marie Kadečková.6 V roce 1978 vydal známý regionální
publicista dr. Jiří Uhlíř ve strojopise bibliografii Prameny a bibliografie bibliografií Jaroměře
a Jaroměřska : výběrová bibliografie bibliografií : (soupis archivních pramenů, kronik,
regionálních bibliografií, ikonografií, filmografií a výběr základní literatury o Jaroměři
a Josefovu). Publikaci Oldřišky Tomíčkové O hořických kronikách a kronikářích vydalo jako
doprovodný text stejnojmenné výstavy Městské muzeum v Hořicích v r. 20067.
Regionálních kronik jako takových se ve fondu SVK HK mnoho nenajdeme. Nejstarší regionální
kronikou je zde německy psaná kronika města Trutnova Šimona Hüttla Chronik der Stadt
4
ŠŮLA, Jaroslav. Literatura o kronikách, kronikářích a kronikářství v Podorlicku. In Orlické Hory a Podorlicko.
Sv. 5 (1973), s. 335-345.
5
BRANDEJS, Josef. Kroniky a kronikářství v okrese rychnovském. In Orlické Hory a Podorlicko. Sv. 6 (1974), s.
311-361.
6
KADEČKOVÁ, Marie. Paměti - vzpomínky - korespondence : bibliografický soupis za léta 1945-1968. Hradec
Králové : Krajská knihovna, 1970. 53 s.
7
TOMÍČKOVÁ, Oldřiška. O hořických kronikách a kronikářích : nástin historie 150 let kronikářské činnosti v
Hořicích 1856-2006. Hořice : Hořické muzeum, 2006. 59 s. ISBN 80-239-9114-0
39
Trautenau (1484-1601) z 16. století, kterou ve 2. pol. 19. století přepracoval a tiskem vydal
Ludvig Schlesinger8. Jak ve své bakalářské práci poznamenala Michaela Voňková: „Hüttel do
své kroniky vložil velkou část svých poznámek, které vznikly za úředním účelem, a tím poskytl
maximálně historicky a geograficky odpovídající dobové materiály, které podaly přehledný
a ucelený obraz o poloze, názvech vodních toků, lesních revírů apod. v nejširším okolí Trutnova
před 400 lety. Z dob, kdy zastával post radního a starosty, měl možnost nahlédnout do rozličných
dokumentů a využít vztahů s jednotlivými městskými faráři, kteří mu umožnili přístup
k dokumentům farního archivu. Šimon Hüttel se rozhodl sepsat svou kroniku v roce 1578
a nazýval ji Memorativ, nebo Memoriále. Kronika začíná rokem 1484 a končí 4. prosince 1601.
Hüttel píše o zakládání náboženských obcí, nemocnic, škol, ale i o samotných kaplanech,
kantorech a farářích. Čím více se přibližuje času, který sám zažil a pozoroval, tím jsou jeho
záznamy podrobnější, ale i malichernější. Věnuje se i maličkostem, zapisuje všechny alespoň
trochu pozoruhodné události, a tak Memorativ získává po druhé polovině 16. století hodnotu
hlavně na poli měšťanského a občanského života. Šimon Hüttel se snaží být nezaujatý a ve
vypravování se vyhýbá subjektivnímu zabarvení. Diplomatická přesnost opisů je ale krajně
pochybná, neboť v mnoha případech měl již on sám nedostatečné kopie listin jako předlohu“.9
Kronika je již digitalizovaná a dostupná v SVK HK přes systém Kramerius.
Paměťové žánry se v minulosti při svém vzniku často prolínaly, jak už bylo řečeno, a pod jedním
názvem se často skrývá více žánrů a naopak, jeden žánr může být označen různými způsoby. Je
proto otázkou, zda díla bývalého hradeckého hejtmana Karla Bienera10 a jezuitského kněze
Františka Švendy11,12 označit jako kroniky, paměti, nebo dějepisné práce. Ačkoliv z nich vychází
mnoho pozdějších historiků, často zdůrazňují, že je to hlavně z důvodů zachování bohatého
historického pramenného materiálu, který zvláště Švenda, mající přístup do církevních
i městských archivů, sesbíral. V době sepisování pozdějších historických děl byl tento materiál
již nedostupný, protože originály zanikly. Významní historici Václav Vladivoj Tomek, nebo
František Bačkovský ocenili bohaté materiály, ale kritizovali kronikářský způsob zpracování, bez
přísného hodnocení a pragmatického vylíčení13.
Další kroniky ve fondu SVK HK jsou už mnohem mladšího data a ne tak významné, např.
kroniky malých vesnic, jako je Kronika naší vesnice, obce Valu na bývalém panství opočenském,
kraj Hradec Králové, kterou sestavil Josef Hejcman a která byla vydána v r. 1935 nebo mnohem
mladší zkrácená verze kroniky Elišky Novákové Čtení o Žďánku a jeho obyvatelích, kterou
vydalo Středisko městské kultury v Sobotce v roce 2000. Velmi vydávanými jsou dosud ty části
kronik, které se týkaly období válek, ať už války z roku 1866, nebo pozdější 1. a 2. světové
války. Dokládá to např. třídílná kronika Dvůr Králové n.L. v době světové války, kterou uspořádal
a v letech 1925-1927 vydal František Trohoř.
Jak už bylo řečeno, regionálních kronik jako takových se ve fondu SVK HK mnoho nenajdeme,
zato můžeme najít množství dokumentů, postavených právě na kronikářských zápisech. Péčí
8
HÜTTEL, Šimon, L. Schlesinger. Simon Hüttels Chronik der Stadt Trautenau (1484-1601). Prag : Verlag des
Vereins [für Geschichte der Deutschen in Böhmen], 1881. xxv, 435 s.
9
VOŇKOVÁ, Michaela. Pověst o založení města Trutnova [online]. Brno, 2007. 68 s. Bakalářská práce.
Masarykova
univerzita,
Filozofická
fakulta,
Historický
ústav.
Dostupné
z
WWW:
<http://is.muni.cz/th/145528/ff_b/PovestOZalozeniMestaTrutnova_FinalNebar.pdf>.
10
BIENER Z BIENENBERKA, Karel Josef. C.J. von B. Geschichte der Stadt Königgratz. Erster Theil mit Kupfern.
Prag : Gedruckt bey Franz Geržabeck in der eisernen Thüre, 1780. 447 s.
11
ŠVENDA, František. Druhý železný obraz města Králowé Hradce nad Labem… Rozdjl III-V, Od roku 1541 až do
roku 1618. W Králowé Hradci : v Alžběty Tybelly, 1803-1804. [743] s.
12
ŠVENDA, František. Třetj Měděnný Obraz Hystorye Králowstvj Cžeského, a Pamětj Města Králowé Hradce nad
Labem …Rozdjl I-IV, Od Roku 1619 až do Roku 1705. W Králowé Hradcy : Pjsmem Tybellowským, skrze
Antonjna Welisska Faktora ; Pjsmem Jana Frantisska Pospjssila, 1807-1812. [943] s.
13
BAČKOVSKÝ, František. Kněží katoličtí o písemnictví novočeské zasloužilí. Sv. I. V Praze : Nákladem
knihkupectví Dra. Frant. Bačkovského, 1890. S. 55
40
časopisu Hlas našeho venkova byla v roce 1923-1924 vydána jedna taková dvojdílná publikace
Historické obrázky dle pamětních knih, archivů, kronik a letopisů, kterou sestavil Alfons
Zámecký14. Jinou zajímavou kompilací zápisků z kronik, tentokrát novějšího data, je práce
archivářky Lydie Baštecké z r. 2004 Jak se žilo na kladském pomezí : čtení ze starých pamětí
a kronik15. Další výpisky z kronik nabízí rychnovský učitel Jiří Frýzek, který je převyprávěl do
poutavých příběhů, které se staly velmi populárními a dočkaly se v r. 2009 i dalšího vydání.
Týkají se regionu Orlicka a Podorlicka zhruba od první třetiny 18. stol. do 1. pol. 20. stol. Autor
stavěl své příběhy na zápisech ze starých kronik, včetně kronik školních a farních, a jeho příběhy
se týkají typických rysů a událostí regionu, včetně války z r. 1866, nebo pašeráctví16. Na
kronikářských zápisech bývají postaveny většinou i jubilejní publikace obcí, sportovních
organizací, divadelních spolků, hasičských sborů a dalších zájmových i profesionálních
organizací a klubů. Patří mezi ně např. publikace 100 let fotbalu pod Bílou věží 1905-2005,
kterou zpracoval na základě písemných záznamů a fotodokumentace klubové kroniky Jiří
Kamprle v roce 2006, a která předtím vycházela jako série článků v Hradeckých novinách.
Starší dílo Paměti Nové Paky Josefa V. Berana z r. 1871 již spadají spíš do žánru pamětí, jak
napovídá název. Autor se opravdu spoléhal především na svoji paměť, využívá farní pamětní
knihy i zapsané vzpomínky svého předchůdce faráře Jana Nešpora a další podobné zdroje.17
Publikace je také digitalizovaná a dostupná v SVK HK v Krameriovi.
Určitě zajímavé srovnání – jak píše paměti historik – nabízejí paměti našeho předního historika
Václava Vladivoje Tomka - Paměti z mého života z roku 1904-1905.18 Královéhradecký region
samozřejmě proslavili ve svých pamětech a autobiografiích i spisovatelé takového formátu jako
Alois Jirásek, Ignát Hermann, Karel Václav Rais, Božena Němcová a další osobnosti. Jejich
práce je však všeobecně známá, proto je podrobněji zmiňovat nebudu.
Citovějším ražením se vyznačuje kniha vzpomínek Jana Stejskala Novopacko : portrét paměti
a srdce z roku 2009.19 Publikace je – jak sděluje ve své recenzi Jiří Bašta20 – pozoruhodná
pojetím, rozsahem i tím, že větší část nákladu byla půl roku po vydání rozebrána. Není divu,
neboť je nabita množstvím faktů o popisovaném regionu, pevně zasazených do lidských příběhů.
Popisované události začínají ve středověku a končí až v našem tisíciletí a zástup slavných rodáků
je zasazen do kontextu slávy i všednosti rodiště, stejně jako „velkých“ dějin. Další podobné
přesahy dělají ze Stejskalovy knihy o jediném regionu zajímavý zdroj poznání inspirací celé naší
kultury. Lehkost zasvěceného souvislého vyprávění skoro zakrývá předchozí mravenčí práci
v terénu i s prameny. Součástí publikace je i pečlivě zpracovaný seznam citací, reprodukcí,
písemných pramenů i vyprávění, autorem zaznamenaných převážně v roce 2000.21
Vzpomínkové publikace pojaté jako průvodce po Hradci Králové a jeho dějinách pochází také
z per osvědčených autorů Zdeňka Doubka a Milana Lajdara. Jejich trilogie s podnázvem Čtení
o starém Hradci vyšla v letech 2002, 2005 a 2006 pod názvy Kouzlo objevů, Město pod Bílou
věží a Kouzlo vzpomínek a je mezi uživateli SVK HK velmi populární.
14
ZÁMECKÝ, Alfons. Historické obrázky dle pamětních knih, archivů, kronik a letopisů. Jičín : Hlas našeho
venkova, 1923-1924. 2 sv. (180, 180 s.)
15
BAŠTECKÁ, Lydia. Jak se žilo na kladském pomezí : čtení ze starých pamětí a kronik. Červený Kostelec : P.
Mervart, 2004. 299 s. ISBN 80-86818-07-1.
16
FRÝZEK, Jiří. Ze starých kronik. Vyd. 2. Ústí nad Orlicí : Oftis, 2009. 263 s. ISBN 978-80-7405-047-3.
17
BERAN, Josef V. Paměti města Nové Paky. Praha : V komisi kněhkupectví I.L. Kobra, 1871. 131 s.
18
TOMEK, Václav Vladivoj. Paměti z mého života. W Praze : w kommissi u F. Řivnáče, 1904-1905. 2 sv. (501,
526 s.).
19
STEJSKAL, Jan. Novopacko : portrét paměti a srdce. Vyd. 1. Harrachov : Jan Stejskal, 2009. 348 s. ISBN 97880-254-6056-6 .
20
BAŠTA, Jiří. Novopacko Portrét paměti a srdce . Krkonoše. Jizerské hory. 2010, 43, 7, s. 50. Dostupný také z
WWW:
<http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=11006&Itemid=34>.
ISSN
1214-9381.
21
dtto.
41
Pozoruhodná studie autorů Marcina Filipowicze a Aleny Zachové Rod v memoárech, která vyšla
v roce 2009, nabízí netypicky aplikaci genderové perspektivy na analýzu vzpomínkové
literatury.22
Genderově orientovaná je i poslední publikace, kterou představím. Vytvořila ji historička Milena
Lenderová v r. 2009 a její podnázev napovídá, čím se zabývá. Jsou to výpisky z deníků žen
19. století, ve kterých profesorka Lenderová zpřístupňuje názory a myšlenky ze souboru
sedmdesáti čtyř deníků, vzešlých z pera aristokratek i žen neurozených. Hovoří zde spisovatelky,
učitelky, dcera novináře i dcera živnostníka, kněžna i operní zpěvačka, a také názorově je zde
prezentována rozmanitá pospolitost. O překvapení zde není nouze, například když majitelka
domu v České Třebové píše (dle doložené ukázky) možná vtipněji a pronikavěji než poměrně
úspěšná spisovatelka.23
22
FILIPOWICZ, Marcin Łukasz – ZACHOVÁ, Alena. Rod v memoárech : případ Hradec Králové. Červený
Kostelec : P. Mervart, 2009. 165 s. ISBN 978-80-87378-11-3 (brož.).
23
LENDEROVÁ, Milena. A ptáš se, knížko má-- : ženské deníky 19. století. Vyd. 1. Praha : Triton, 2008. 355 s.
ISBN 978-80-7254-956-6 (váz.).
42
VEDECKÝ ZBORNÍK MÚZEA UKRAJINSKEJ KULTÚRY VO SVIDNÍKU
(Monotematické zborníky)
Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica Prešov
Slovensko je rozlohou malá krajina, vyznačuje sa však tým, že okrem Slovákov tu žijú aj iné
národnostné menšiny, ktoré svojou kultúrou a bohatými tradíciami prispievajú k šíreniu dobrého
mena svojej krajiny. Jednou z takýchto menšín sú aj Ukrajinci, ktorí obývajú väčšinou teritórium
severovýchodného Slovenska. V menšej miere sa nachádzajú aj v iných regiónoch Slovenska. Aj
keď spolu so Slovákmi žijú a tvoria v rovnakom prírodno-geografickom prostredí, ich kultúrne
dedičstvo je významnou súčasťou kultúrneho dedičstva Slovenskej republiky. Po oslobodení
Česko-Slovenska v roku 1945 a najmä v 50. rokoch 20. storočia sa vyskytujú priaznivé
podmienky pre vznik ukrajinských inštitúcii, organizácií, spolkov a iných ustanovizní, ktoré sa
venujú ukrajinskej problematike. Postupne sa
začali prejavovať aj snahy o založenie
ukrajinského múzea, úlohou ktorého by bola dokumentácia ľudovej kultúry ukrajinského etnika
z oblasti východného Slovenska. Aj keď proces založenia múzea trval dlhšie a bolo umiestnené
v rôznych mestách – Medzilaborciach, Krásnom Brode, Prešove – a existovalo pod rôznymi
názvami, predsa sa podarilo, že múzeum sa zachovalo. Snahu o vybudovanie múzea vyvinul aj
Okresný národný výbor vo Svidníku. Jeho cieľom bolo presťahovať múzeum do Svidníka
a umiestniť ho v jednej budove s Duklianskym múzeom národného oslobodenia. Táto myšlienka
sa podarila a v roku 1965 sa začali práce na príprave a zabezpečení priestorov pre Múzeum
ukrajinskej kultúry (MUK) vo Svidníku. Mesto Svidník všestranne podporovalo a dodnes
podporuje rozvoj múzea. Úlohou MUK vo Svidníku je zhromažďovať, dokumentovať a chrániť
pamiatky duchovnej a materiálnej kultúry, využívať ich rôznymi spôsobmi pre rôzne ciele.
Múzeum vytvorilo kvalitné podmienky pre to, aby bola zabezpečená jeho cieľavedomá
a systematická činnosť. Vytvoril sa tu kolektív pracovníkov, ktorí vybudovali reprezentatívnu
múzejnú inštitúciu, ktorá prezentuje ukrajinskú a rusínsku národnostnú menšinu. Táto inštitúcia
bola a je vzorom a inšpiráciou pre iné menšiny na Slovensku. Špecifikom múzea je tesné
prepojenie troch základných funkcií: zbierkotvornej, vedecko-výskumnej a kultúrno-výchovnej.
Múzeum má rozsiahly zbierkový fond takmer 67 tisíc evidovaných položiek. Cenné dokumenty
a pamiatky sa nachádzajú v knižnici múzeá, ktorá obsahuje viac ako 45 tisíc bibliografických
jednotiek. Značnú hodnotu má aj archív a taktiež osobitný archív písomností múzea. Tieto fondy
prezentujú komplexný kultúrno-historický vývoj Rusínov-Ukrajincov. Svidnícke múzeum sa
podieľa na príprave a realizácii rôznych vedecko-výskumných úloh, poriada konferencia,
semináre, výstavy a rôzne iné podujatia. Významnú časť MUK vo Svidníku tvoria stále
expozície, ktoré priťahujú pozornosť a záujem mnohých domácich a zahraničných návštevníkov.
V súčasnosti má múzeum tri expozície ktoré pozostávajú z týchto častí:
Kultúrno-historická expozícia poskytuje návštevníkom stručný prehľad o prírodno-klimatických
pomeroch regiónu, dejinách osídlenia, hospodárstve, štátnej správe, sociálnom, národnostnom
a kultúrnom vývoji príslušného etnika od najstarších čias až po súčasnosť. Jej tematické členenie
pozostáva z týchto časti: Úvod (obsahuje základné informácie o regióne, múzeu a obsahu
expozície prostredníctvom grafiky, textov, audiovizuálnej techniky a rozmerných exponátov).
Druhá časť je Človek a príroda (obsahuje stručnú charakteristiku prírodno-klimatických
podmienok z aspektu ich vplyvu na formovanie spôsobu života ľudu) a tretia časť Po stopách
predkov (obsahuje náčrt historického vývoja od začiatkov osídlenia až do roku 1918).
Umelecko-historická expozícia Galéria Dezidera Millyho – myšlienka realizácie tejto expozície
vznikla po smrti významného predstaviteľa česko-slovenského výtvarného umenia Dezidera
Millyho (1906-1971), ktorý odkázal svoju pozostalosť MUK vo Svidníku. Po vybavení všetkých
náležitosti súvisiacich s pozostalosťou a priestorovým vybavením, galéria bola sprístupnená
43
verejnosti v roku 1983. Jej poslaním je priblížiť vývoj výtvarného umenia Rusínov-Ukrajincov
od 16. storočia po súčasnosť. Galéria je rozdelená do týchto častí: Ikonopisné umenie 16.–18.
storočia, Svetské profesionálne umenie 20. storočia a Umelecká tvorba D. Millyho.
Národopisná expozícia v prírode – Skanzen – výstavbu tejto národopisnej expozície C domu
z obce Kečkovce, okr. Svidník. Išlo o zriadenie a vybudovanie komplexnej národopisnej
expozície, ktorá by podávala ucelenú predstavu o základných životných podmienkach RusínovUkrajincov v minulosti. V súčasnosti sa v skanzene na ploche zhruba 11 ha nachádza okolo
50 vzácnych pamiatok ľudovej architektúry.
Pozoruhodné výsledky v MUK vo Svidníku dosiahla vedecko-výskumná činnosť. Okrem
riešenia úloh vyplývajúcich zo základných úloh charakteru a poslania múzea, odborní pracovníci
sa podieľajú na plnení úloh štátneho plánu základného výskumu s centrálnymi vedeckými
a inými inštitúciami. Základnú prioritu tvorí výskum a prezentácia interetnických súvislosti
s dôrazom na slovensko-ukrajinské vzťahy. Okrem toho sa múzeum podieľa na spolupráci pri
riešení syntetizujúcich prác a mnohých medzinárodných projektoch. Ide predovšetkým o oblasť
výskumu tradičnej ľudovej kultúry v Karpatách a priľahlých oblastiach. Výsledkom bádania
odborných pracovníkov sú hodnotné a kvalitné štúdie a samostatné knižné publikácie
a monografie. So svojimi príspevkami vystupujú na rôznych konferenciách, podujatiach
a v masovo-komunikačných prostriedkoch. Najvýznamnejšie práce výskumu dejín a kultúry
Rusínov-Ukrajincov Česko-Slovenska boli publikované vo Vedeckom zborníku Múzea
ukrajinskej kultúry vo Svidníku, ktorý vychádza od roku 1965. Zborník vychádza pravidelne,
doposiaľ bolo vydaných 25 čísiel. V jednotlivých číslach sú zastúpené rôzne oblasti – dejiny,
kultúra, jazykoveda, literárna veda, etnografia a folkloristika, umenie, náboženstvo. Nachádzajú
sa tu aj jubilejné články o významných osobnostiach politického a kultúrneho života, literárnych
činiteľoch, jazykovedcoch, umelcoch a pod. Sú tam uverejnené aj rôzne prehľady, správy
o činnosti jednotlivých organizácií a inštitúcií a taktiež recenzie.
V tomto príspevku budeme analyzovať šesť monotematických zborníkov, ktoré boli predmetom
bibliografického spracovania v rámci zborníkov č. 1-10. Na bibliografické spracovanie
príspevkov z jednotlivých zborníkov sa podujali pracovníčky Štátnej vedeckej knižnice
v Prešove Mária Ňachajová a Zuzana Džupinková. Výsledkom tohto spracovania je bibliografia
Vedecký zborník Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku (Bibliografický súpis článkov č. 1-10).
Väčšina spracovaných zborníkov je polytematická, vyskytujú sa aj monotematické. A práve
monotematickým zborníkom ktoré vyšli v priebehu rokov 1965–1982 sa budeme venovať
v tomto príspevku.
Zborník č. 2 vyšiel v roku 1966 pod názvom Šljach do voli : zbirnyk spohadiv i dokumentiv
pro nacional’no-vyzvol’nu borot’bu ukrajins’koho naselennja Čechoslovaččyny proty
fašyzmu v 1939-1945 rr. [Cesta k slobode : zborník spomienok o národnooslobodzovacom boji
ukrajinského obyvateľstva Československa proti fašizmu v rokoch 1939-1945]. Bol venovaný
dvadsiatemu výročiu víťazstva nad fašizmom. Zborník vyšiel aj z toho dôvodu, že
v československej historickej literatúre je nedostatočne vysvetlená účasť a úloha Ukrajincov
prešovského regiónu v protifašistickom odboji počas druhej svetovej vojny. Nachádzajú sa tu
spomienky priamych účastníkov národno-oslobodzovacieho boja a dokumenty, fotografie
a fakty, zozbierané v československých archívoch. Autormi hlavných štúdií sú Štefan Pažur,
Vasiľ Horkovič, Ivan Vanat, ktorý je aj autorom úvodnej štúdie a Andrej Kováč. Spomienky:
Peter Babej, Michal Dubay, Vasiľ Mohorita, Michal Sabadoš, Ludvik Svoboda, Fedor Ivančo,
Peter Roškanin, Illja Vološčuk, Vasiľ Kapišovský, Vasiľ Morochovič, Štefan Makara iní.
Zborník má 472 strán.
Zborník č. 4: Kniha prvá – vyšiel v roku 1969, za redakcie Mikuláša Mušinku, ktorý je aj
autorom úvodnej štúdie. Bol venovaný pamiatke významného pedagóga, jazykovedca
a literárneho historika Ivana Paňkeviča k 10. výročiu jeho smrti. Narodil sa 6. 10. 1887 v obci
44
Ceperiv na Ukrajine. Študoval ukrajinskú a nemeckú filológiu na univerzitách v Užhorode
a Viedni. Učil na gymnáziu v Užhorode (1920-1938). Tu založil a vydával Naukovyj zbirnyk
tovarystva Prosvita (1922-1938), časopis Učytel’, Vinočok a Pidkarpats’ka Rus’ (1924-1936).
V rokoch 1938-1945 prednášal ukrajinský jazyk a literatúru na Univerzite Karlovej a Ukrajinskej
slobodnej univerzite v Prahe. Po druhej svetovej vojne I. Paňkevič stál na čele pražskej
ukrajinistiky. Udržiaval vzťahy so sovietskou Ukrajinou a Ukrajincami prešovského regiónu.
Napísal vyše 200 vedeckých prác z dialektológie, folklóru, etnografie, literatúry, dejín – prevážne
karpatských Rusínov-Ukrajincov. Pre učiteľov organizoval školenia ukrajinského jazyka, vydal
školské učebnice, čítanky a iné práce. Pre Ukrajincov Prešovského regiónu vydal gramatiku
ukrajinského literárneho jazyka. Svoje vedecko-populárne články publikoval v rôznych
časopisoch a zborníkoch. Medzi jeho najvýznamnejšie práce patria: Slavenorus’ka hramatyka
Arsenija Kocaka druhoji polovyny XVII v. (1927), Pokrajni zapysy na pidkarpats’kyh
cerkovnych knyhach (1, 1929 ; 2, 1937 ; 3, 1947), Knjaz’ Fedir Korjatovyč v usnij narodnij
tradyciji (1939), Lemkivs’ko-bojkivs’ka hranycja v Čechoslovaččyni (1938), Zbirka
zakarpats’ko-ukrajins’kych prypovidok Ivana Juhasevyča z r. 1809 (1947). Ukrajins’ki hovory
Pidkarpats’koji Rusi i sumežnych oblastej (1938), Z jazykových dějín nejvýchodnějšího
Slovenska (1947), Prešovskí Ukrajinci a Ukrajina v minulosti (1955), Dvě ukrajinské historické
písně o dívkách zajatkyních z okolí Medzilaborců na Východním Slovensku (1956) a iné.
Zomrel 25.2.1958 v Prahe, pochovaný je v Olomouci.
V prvej časti zborníka je uverejnená autobiografia I. Paňkeviča, ktorá dovtedy nebola uverejnená.
Zobrazil tu pohľad na vlastný život a ťažké podmienky, v ktorých musel pracovať. Je tu
publikovaná aj jeho práca o ukrajinskej ľudovej piesni, ktorú napísal v rokoch 1938-1939 pre
slavistický progresívny časopis Slawische Rundschau, ktorý vydával Slovanský inštitút v Prahe.
Ďalšiu časť zborníka tvoria listy Ivana Paňkeviča Volodymyrovi Hnatjukovi (1871–1926),
významnému folkloristovi, etnografovi, jazykovedcovi a literárnemu vedcovi počas rokov 1910–
1926, a korešpondencia s etnomuzikológom a hudobným skladateľom Filaretom Kolessom
(1871–1947) v priebehu rokov 1922–1938. Záver prvej časti zborníka tvorí Bibliografia diela
Ivana Paňkeviča, ktorú zostavil Mikuláš Mušinka. Druhá časť predstavuje sériu príspevkov
sovietskych a československých vedcov – Josypa Dzendzelivského, Lukijany Humeckej, Kyryla
Halasa, Ziny Henyk-Berezovskej, Konstantyna Henyk-Berezovského – o jednotlivých úsekoch
vedeckých záujmov I. Paňkeviča. V tretej časti sa nachádzajú osobné spomienky priateľov
a spolupracovníkov Františka Tichého, Stepana Kločuráka a Lászlóa Dezsőa na I. Paňkeviča.
Štvrtá časť, ktorá predstavuje základnú časť zborníka, je akoby bezprostredným predlžením
vedeckej činnosti I. Paňkeviča. Sú tam publikované príspevky československých a zahraničných
vedcov o tých disciplínách, ktoré boli centrom pozornosti I. Paňkeviča z oblasti jazykovedy,
literárnej vedy, dejín, folkloristiky a etnografie. Hoci je tematika príspevkov rôznorodá, všetky
majú spoločný predmet výskumu – ukrajinskú kultúru východného Slovenska v širšom alebo
užšom kontexte.
Zborník č. 4: Kniha druhá – Ivan Pan’kevyč. Materialy do istoriji movy
pivdennokarpats’kych ukrajinciv [Materiály k dejinám jazyka juhokarpatských Ukrajincov]
(1970) – prináša jednu z najvýznamnejších prác bádateľa. Zborník zostavil Andrej Kurimský.
Časť materiálov, uverejnených v zborníku I. Paňkevič zozbieral do druhej svetovej vojny na
území Zakarpatskej Ukrajiny. Publikoval ich v rokoch 1929, 1937 a 1947 pod názvom Pokrajni
zapysy na zakarpats’ko-ukrajins’kych cerkovnych knyhach [Marginálne zápisy v zakarpatskoukrajinských cirkevných knihách]. Po vojne sa začal intenzívne zaujímať a zbierať zápisy
v cirkevných knihách prešovského regiónu. Pri týchto expedíciách sa mu podarilo zozbierať
značnú kolekciu marginálií zo 16.–19. storočia. Prevážne to boli zápisy prostých dedinčanov
alebo dedinských kostolníkov, ktoré boli napísané miestnymi nárečiami alebo
cirkevnoslovanským jazykom. Preto sú významným prameňom pre dejiny zakarpatskoukrajinských nárečí. Tieto materiály sú významným zdrojom informácií pre literárnych vedcov,
45
historikov, jazykovedcov, sociológov, etnografov a iných záujemcov o výskum zakarpatskoukrajinskej kultúry. Zborník obsahuje 219 strán.
Zborník č. 5 Derev`jani cerkvy schidnoho obrjadu na Slovaččyni [Drevené kostoly
východného rítu na Slovensku] bol vydaný v roku 1971. Zodpovedným redaktorom a autorom
úvodnej štúdie je Ivan Čabiňák. Z výskumu autorov Blanky Kovačovičovej-Puškárovej a Imricha
Puškára vyšli nesmierne bohaté informácie a poznatky o mimoriadne cennom bohatstve, ktoré je
uchované v architektonicky zachovalých ale aj zaniknutých pamiatkach – drevených kostolíkoch
„cerkvach“. Drevené kostoly sú významným prejavom duchovného a umeleckého života
Rusínov-Ukrajincov a prejavom génia ich staviteľa. Zborník uverejňuje cenné prvotné materiály
o objektoch, ktoré v priebehu posledných desaťročí zanikli, aj o tých ktoré boli z pôvodného
v prírode MUK začalo v roku 1975 premiestňovaním prvej pamiatky, zrubového miesta
premiestnené do iných lokalít. V zborníku sú stručné aj podrobnejšie informácie o 100 kostoloch.
Niektoré sú zobrazené na fotografiách, pri niektorých sú zaznamenané aj náčrty o pôdorysoch,
priečnych prierezoch a taktiež náčrty zaujímavých výzdob alebo iných predmetov, ktoré sú
súčasťou interiérov ako aj exteriérov kostolov. Sú tam aj fotografie ikonostasov, ktoré sú
charakteristickým prvkom kostolov východného obradu, krížov a iných prvkov. Zborník
obsahuje 519 strán, množstvo fotografií, ktorých autormi sú: Hilda Fialová a Miroslav Jurík.
Zborník č. 6 : Kniha druhá – Ukrajins’ki pysanky Schidnoji Slovaččyny [Ukrajinské
kraslice východného Slovenska] vyšiel v roku 1972, autorom ktorého je akademický maliar
Pavol Markovič. Výskumu materiálnej kultúry Ukrajincov-Rusínov východného Slovenska sa
v minulosti nevenovala dostatočná pozornosť. Priaznivejšie podmienky pre tento výskum vznikli
až po druhej svetovej vojne. Jednou z oblasti vedeckého záujmu je aj ukrajinská kraslica
(pysanka), ktorá je výnimočným príkladom vysokej úrovne ľudovo-masového výtvarného
umenia ukrajinskej-rusínskej ženy. V súčasnosti kraslica je objektom všeobecného skúmania.
Záujem bádateľov sa sústreďuje najmä na jej pôvod, motívy, ktoré ju priviedli do života,
charakter jej zdobenia v priebehu dejín, vývoj zdobenia a jej spätosť so životom v tej ktorej dobe.
Okrem umeleckej hodnoty je kraslica spojená aj s veľkonočnými tradíciami, kde vajíčko
symbolizuje zrod života. V minulosti mala svoju moc a silu – ochraňovala dom pred bleskami
a požiarmi, pomáhala pastierom v poli, pomáhala rastu ovocných stromov, sprevádzala ľudí do
hrobu, mala rôzny kultový význam. Bola inšpiráciou pre ústnu ľudovú tvorivosť – piesne,
rozprávky a príslovia. Zdobením vajíčok sa zaoberali ženy hlavne v oblastiach Sniny v Uličskej
doline, Medzilaboriec a Makovice (Svidník, Bardejov, Stropkov). Druhá kniha zborníka č. 6
pozostáva z 13 kapitol, v ktorých sú zahrnuté témy: historická kraslica, názvy kraslíc, vznik
kraslicovej ornamentiky, vplyv všeobecnej ornamentiky na ornamentiku kraslíc, kompozícia
ornamentu, štruktúra cirkulácia a, štylizácia motívov, kraslicové motívy v dennom živote
a v obyčajoch, technika kresby, ozdoba kraslíc a farbenie kraslíc, symbolika farieb v ľudovej
tvorivosti a hry s kraslicami. Zborník má 180 strán aj s fotografickými ukážkami.
Zborník č. 9 : Kniha druhá – Naukovyj zbirnyk Muzeju ukrajins’koji kul’tury u Svydnyku
: materialy z kompleksnoho doslidžennja Staryns’koji dolyny na Snynščyni v 1975-1978 rr.
[Vedecký zborník Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku : materiály z komplexného výskumu
Starinského údolia v oblasti Sniny v rokoch 1975-1978] bol vydaný v roku 1979, pod redakciou
Ivana Rusinka, ktorý je aj autorom úvodného slova. Prezentovaný zborník prináša poznatky
z výskumu, ktorý sa uskutočnil na území Starinského údolia, nachádzajúcej sa v oblasti hornej
Cirochy v Sninskom (bývalom Humenskom) okrese. Predmetom skúmania bolo sedem rusínskoukrajinských obcí Starina, Dara, Smolník, Veľká Poľana, Ostružnica, Zvala a Ruské, ktoré
zanikli v dôsledku výstavby vodárenskej nádrže Starina. V úvodnej štúdii Jána Podoláka:
Výskum ukrajinského obyvateľstva v oblasti hornej Cirochy na východnom Slovensku sa
dozvedáme, že cieľom výskumu bolo predovšetkým uchovať všetky javy materiálnej
a duchovnej kultúry ľudu. Prvoradou úlohou etnografického výskumu bolo zhromaždiť potrebný
46
počet údajov o kultúre a spôsobe života ľudí v oblasti hornej Cirochy. Išlo aj o dokumentárne
spracovanie údajov v múzeách a dokumentárnych strediskách etnografických inštitúcií, ktoré sa
podieľali na výskume. Okrem etnografie predmetom výskumu mali byť aj ďalšie vlastivedné
disciplíny ako folkloristika, dejiny, archeológia, dejiny umenia, dialektológia, sociológia
a prírodné vedy. V roku 1974 bola vytvorené Koordinačná rada pre etnografický výskum oblasti
výstavby vodárenskej nádrže Starina, ktorá vznikla na báze dobrovoľných záujmov pracovníkov
jednotlivých inštitúcií, ktorí sa podujali pracovať na tomto výskume. Na tomto výskume
participovalo dvanásť inštitúcií, medzi nimi aj MUK vo Svidníku. Záchranný kolektívny výskum
trval tri roky. Za toto obdobie sa podarilo zhromaždiť množstvo poznatkov o charaktere ľudovej
kultúry Rusínov-Ukrajincov tejto časti horného Zemplína. Bol vytvorený ucelený obraz
tradičných foriem ľudového zaoberania sa rôznymi činnosťami (spôsob hospodárenia, tradičné
formy pestovania poľnohospodárskych kultúr, chov zvierat, domáca výroba a remeslá, doprava).
Za úvodnou časťou v zborníku nasleduje štúdia Heleny Rudlovčákovej: Alexander Duchnovič
a Starinské údolie, v ktorej zhodnotila život a dielo významného ukrajinského spisovateľa
a kňaza, rodáka obce Veľká Poľana. V časti Etnografia sa nachádzajú príspevky Miroslava
Sopoligu: Tradičné ľudové obydlie v oblasti Sniny, Jána Podoláka: Niektoré archaické formy
obrábania pôdy v oblastiach hornej Cirochy, Marty Pastierikovej-Dudášovej: Survivaly
súkromného hospodárenia v podmienkach socialistickej spoločnosti, Michala Hvizda: Tradičné
žatevné a mlatobné náradie v severovýchodnom okolí Sniny, Magdalény Parikovej: Tradičné
spôsoby zimnej dopravy v oblasti hornej Cirochy, Gabriely Jesenskej-Horváthovej: Objekty
zdrojov pitnej vody v oblasti hornej Cirochy a Zity Škovierovej: Tradičné príležitosti
spoločenského styku Ukrajincov v oblasti hornej Cirochy.V časti Folkloristika sú príspevky
Juraja Kosťuka: Uspávanka obce Dara v oblasti hornej Cirochy pri Snine, Nadeždy Varcholovej:
Drobné folklórne žánre Starinskej doliny a Michala Hirjaka: Ľudová próza Starinskej doliny.
Zborník obsahuje 628 strán, fotografickú prílohu. Z dnešného pohľadu je zborník zaujímavý aj
tým, že sedem ukrajinsko-rusínskych obcí z prebádanej oblasti „padlo za obeť“ vodárenskej
nádrži Starina.
Všetky prezentované vedecké zborníky Múzea ukrajinskej kultúry vo Svidníku vyšli
v Slovenskom pedagogickom nakladateľstve v Bratislave, Odbor ukrajinskej literatúry v Prešove.
Okrem textových častí, zborníky obsahujú vysvetlivky, bibliografické odkazy, resumé anglické,
nemecké, ruské a slovenské, a registre – menné a zemepisné. Vďaka tomu, že v zborníkoch majú
možnosť, okrem interných pracovníkov múzea publikovať aj externí pracovníci, múzeum sa
stáva koordinátorom vedecko-výskumnej činnosti v oblasti česko-slovenskej ukrajinistiky
všeobecne. Poznatky z obsahov jednotlivých zborníkov využívajú nielen odborní pracovníci ale
aj široká verejnosť z rôznych oblastí nielen na Slovensku ale aj v zahraničí.
47
HISTORICA CARPATICA A JEJ PRÍNOS PRE VEDECKÝ SVET
Valéria Farah, Štátna vedecká knižnica Košice
Východoslovenské múzeum v Košiciach patrí k najstarším a najvýznamnejším múzeám na
Slovensku. Iniciátorom myšlienky založiť inštitúciu, ktorá by sa starala o záchranu pamiatok
z Košíc a okolia, bol Imrich Henszlmann. Tento košický rodák, pôvodným vzdelaním lekár,
zakladateľ umeleckej histórie v Uhorsku a člen korešpondent Uhorskej akadémie vied,
špecifikoval túto požiadavku na putovnej konferencii lekárov v Uhorsku, ktorá sa konala
v Košiciach a v Prešove v roku 1846.
Jeho úmysel sa stal skutočnosťou v roku 1872, keď z iniciatívy bratov Klimkovicsovcov
a Viktora Myskovszkého sa podarilo založiť Hornouhorský muzeálny spolok v Košiciach, ktorý
si zapísal do svojho organizačného poriadku úlohu zbierať a ochraňovať historické pamiatky
z regiónu Horného Uhorska. Čestný člen muzeálneho spolku Imrich Henszlmann získal pre jeho
podporu svojich priateľov a spolupracovníkov z Budapešti, popredných predstaviteľov súdobej
vedy, a aj on sám bol aktívnym členom spolku až do svojej smrti. Imrich Henszlmann zomrel
v roku 1888 a múzeu zanechal svoje zbierky - vyše 3 000 kusov výtvarných diel, knižnicu,
korešpondenciu a rukopisy, ako aj ďalšiu pozostalosť. Táto zbierka sa stala jedným zo základov
zbierkových fondov múzea.
Dôležitým medzníkom v histórii múzea sa stali Stanovy, schválené v roku 1874, ktoré vytýčili
hlavné smery rozvoja inštitúcie. Podľa nich sa mali v prvom rade zbierať svedectvá minulosti,
hlavne prírodovedný, archeologický, historický a umelecký materiál, priemyselné výrobky
a etnografické zbierky, tieto potom spracúvať, uchovávať a vystavovať. Preto, ako hovoria
stanovy, treba pátrať po takýchto pamiatkach, získavať ich, uchovávať a evidovať. Takto bol
zakotvený vlastivedný charakter múzea. Pre potreby spolku vyčlenilo mesto Košice budovu
hostinca Zlatej hviezdy na Hlavnej ulici (dnes sa na jej mieste nachádza Staromestské divadlo),
kde sa tieto zbierky, darované mecenášmi a občanmi mesta, zhromažďovali. V roku 1876 sa v 11
miestnostiach Zlatej hviezdy sprístupnila prvá expozícia múzea, v tom istom roku sa múzeum
prezentovalo svojimi zbierkami na svetovej výstave vo Viedni. Už koncom osemdesiatych rokov
19. storočia bolo zrejmé, že priestory Zlatej hviezdy sú vzhľadom na rozrastajúce sa zbierky
a veľkú návštevnosť expozícií nedostačujúce. Preto v rokoch 1896-1899 postavilo mesto
reprezentačnú budovu múzea na dnešnom námestí Maratónu mieru. V roku 1899 prešla správa
múzea pod mesto Košice a tým inštitúcia stratila charakter spolkového múzea. Jej nový názov
bol Kassai múzeum, čiže Košické múzeum. Slávnostné otvorenie múzea bolo 21. júna 1901.
Koncom prvého desaťročia 20. storočia sa zmenil názov múzea na Hornouhorské Rákócziho
múzeum a dostalo sa pod správu štátu. Zmena názvu múzea prebehla v súvislosti s uložením
pozostatkov Františka Rákócziho II. v košickom Dóme v roku 1906, ako aj poverením múzea
zbierať rákócziovske pamiatky a relikvie. Po roku 1918 sa múzeum premenovalo na
Východoslovenské múzeum a svojou činnosťou patrilo medzi popredné kultúrne inštitúcie
1. Československej republiky. Rozhodnutím viedenskej arbitráže z 2. novembra 1938 pripadli
Košice hortyovskému Maďarsku. Už dva dni potom, 4. novembra 1938, mal byť všetok inventár
Východoslovenského múzea zaistený a okrem vlastného majetku nesmel riaditeľ s ničím
disponovať. Napriek tomu riaditeľ zaistil a evakuoval časť zbierok do múzea v Martine, odkiaľ
sa tieto po vojne vrátili späť do Košíc. Múzeum sa vrátilo k názvu Felsőmagyarországi Rákóczi
múzeum (Hornouhorské Rákócziho múzeum), ktorý používalo až do roku 1945. Po II. svetovej
vojne zostalo Východoslovenské múzeum štátnou inštitúciou. Rozsiahlou zbierkovou a neskôr aj
vedecko-výskumnou a prezentačnou činnosťou získalo postupne charakter odborného pracoviska
a dodnes sa radí k najvýznamnejším a najväčším múzeám na Slovensku. V roku 1947 vznikli dve
nové oddelenia - národopisné a archeologické, v roku 1955 pribudlo zoologické oddelenie.
48
V čase tzv. politickej konsolidácie (sedemdesiate roky 20. storočia) pribudlo nové oddelenie
najnovších dejín, ktoré dávalo múzeu politicko-idelologický rozmer. Historickovedný a
archeologický výskum zaznamenal rad pozoruhodných výsledkov, ktoré východoslovenským
bádateľom získali uznanie doma i za hranicami. Rastúci záujem o problematiku dejinného
vývoja východných oblastí Slovenska priviedol Východoslovenské múzeum v Košiciach k
myšlienke využiť svoje postavenie v historickom bádaní o východoslovenskom regióne a rozšíriť
série svojho vedeckého zborníka o historickú ročenku. Múzeum od roku 1960 vydáva
prírodovedný zborník Natura Carpatica a od roku 1969 spoločenskovedný zborník Historica
Carpatica, ktorý odborná verejnosť prijala s potešením a hodnotila ako veľmi potrebný.
V oblasti vedeckovýskumnej, prezentačnej a kultúrno-výchovnej práce múzea zohráva dôležitú
úlohu publikačná činnosť. Od roku 1960 vydáva múzeum jeden prírodovedný zborník ročne, od
roku 1964 dva prírodovedné zborníky a to geológiu a biológiu a v roku 1969 vyšlo prvé číslo
spoločenskovedného zborníka HISTORICA CARPATICA. Tento zborník nezačal vychádzať
náhodne, ale z potreby zverejňovať najnovšie poznatky, získané bádaním v oblasti
spoločenských vied na teritóriu východného Slovenska nielen pre múzejné, kultúrno-výchovné,
školské a iné inštitúcie a ich pracovníkov, ale aj pre širokú verejnosť. Je žiadaným a dobrým
doplnkom stálych expozícií a výstav múzea. Od svojho vzniku sa orientuje na prinášanie
príspevkov z obdobia najnovších dejín. Na svojich stránkach prináša výsledky bádania
historikov, národopiscov, historikov umenia, archeológov a pracovníkov ostatných
spoločenských vied na teritóriu Východoslovenského kraja. V prvej časti - štúdie a materiály - sa
zaoberá politickými, hospodárskymi, sociálnymi a kultúrnymi problémami obdobia kapitalizmu,
socializmu a demokracie. Mnohé zo zverejnených materiálov majú zásadný význam pre
východoslovenskú historiografiu. V druhej časti – muzeológia – sa snažia prinášať nové
skúsenosti, názory a niektoré teoretické poznatky v praxi. V tretej časti – správy, recenzie
a anotácie – sú zverejňované materiály, ktoré sa dotýkajú činnosti múzeí, jednotlivých odborov
a pracovísk, prinášajú informácie o nových publikáciách a rubrika Personálie dokumentuje
jubileá popredných osobností spoločenskovedného života na východnom Slovensku. Na svojich
stránkach umožňuje pracovníkom múzeí, ale aj ďalším autorom zverejňovať výsledky
bádateľskej práce, príspevky, prinášajúce nové poznatky, ale i problémové a polemické
príspevky, ktoré sledujú rozvoj historiografie a muzeológie. Všetky štúdie, materiály, správy sú
pôvodné a svojim charakterom a dokumentačnou hodnotou prispievajú k poznaniu niektorých
čiastkových otázok v jednotlivých vedných odboroch. V dejinách periodika je uplynulých
štyridsaťdva rokov dlhým časovým úsekom, počas ktorého sa vystriedalo nielen viacero
redaktorov a zostavovateľov, ale aj stálych prispievateľov, ktorí vtláčali zborníku jeho
spoločenskú hodnotu a kvalitu. Po roku 1989 sa ozvali hlasy o zrušení zborníka. Zborník
našťastie neprestal vychádzať. Príspevky od autorov prestali byť honorované a to sa odrazilo aj v
ich menšom počte. Aj obsahová skladba zborníka sa zmenila. Z ich stránok sa takmer vytratili
príspevky z najnovších dejín a nahradili ich štúdie a materiály zo starších dejín, archeológie,
numizmatiky a národopisu. Novinkou sa stala rubrika Diskusia, ktorá dáva priestor na vyslovenie
názorov a pripomienok k rôznym oblastiam odbornej práce. Zborník po čase dostal novú
grafickú úpravu s farebným prebalom s obrázkami, charakterizujúcimi zbierky a výskumnú
činnosť múzea. Hodnotiaci článok o jeho štyridsaťročnej histórii si môžete podrobnejšie prečítať
v štyridsiatom čísle HC z roku 2009.
Zborník Historica Carpatica hlboko načrel do dávnej i nedávnej minulosti východného Slovenska
a napriek tomu, že má regionálny záber, je trvalým prínosom vedecko-výskumnej činnosti a plní
významnú funkciu pri objasňovaní a uchovávaní historického a kultúrneho dedičstva Slovenska
a Slovákov.
49
Stručný prehľad obsahu jednotlivých čísel HC
V prvých dvoch číslach je na pokračovanie príspevok od Ondreja Halagu Slovensko-ruské styky
pred národným obrodením. V prvej časti sa zaoberali sídelnými, vojenskými a politickými
stykmi slovenského teritória s kyjevsko-ruskou ríšou a neskôr s haličsko-volynským
kniežatstvom. V druhom čísle Emil Petách píše o začiatkoch košickej mincovne, Michal
Barnovský a Juraj Briškár o výstavbe hutného kombinátu na východnom Slovensku. Tretie číslo
je monotematické - výber materiálov z krajskej konferencie, ktorú usporiadal Východoslovenský
krajský výbor KSS v Košiciach. Publikované materiály názorne a presvedčivo zovšeobecnili
polstoročnú históriu a prácu strany na východnom Slovensku. Štvrté číslo z roku 1973 okrem
iného sa zaoberá hodnotením činnosti Baníckeho múzea v Rožňave, Múzea Slovenskej republiky
rád v Prešove, Šarišského múzea v Bardejove a Zemplínskeho múzea v Michalovciach. Piate
číslo z roku 1974 je rozdelené do troch kategórii - história, muzeológia a recenzie a správy. Sú
v ňom uverejnené príspevky k 25. výročiu Víťazného februára 1948. Aj v šiestom čísle z roku
1975 rezonuje Víťazný február. Z pera Slavomíra Hanzala je príspevok o riešení agrárnej otázky
na východnom Slovensku od oslobodenia po 8. zjazd KSČ. Viliam Šulc v správach uverejnil
prehľad činnosti Východoslovenského múzea na úseku dejín robotníckeho a komunistického
hnutia a Katarína Kapišinská prehľad východoslovacík z najnovších dejín vydaných
v neperiodickej tlači v roku 1973. V siedmom čísle z roku 1976 Slavomír Hanzal analyzoval
agrárne premeny v r. 1918-1940 na východnom Slovensku. Viera Kejlová predstavila výsledky
reštaurátorských prác na úseku ochrany umelecko-historických zbierok Východoslovenského
múzea, Ján Pástor pohrebisko zo staršej doby bronzovej v Čani, Dušan Čaplovič
o budovateľských úsiliach mládeže na východnom Slovensku po oslobodení (1945-1949).
Vysťahovalectve z východného Slovenska v rokoch buržoáznej ČSR ako problém roľníctva píše
v ôsmom čísle Imrich Michnovič. O dejinách strojárne a zlievárne Fleischer a spol. v Košiciach
píše Pavel Adamuv. Viera Kejlová pokračuje v predstavení výsledkoch reštaurátorských prác na
úseku ochrany umelecko-historických zbierok Východoslovenského múzea v rokoch 1969-1970.
Deviate číslo je venované opäť februárovému víťazstvu. O slovenskom robotníckom novinárstve
v boji za sociálne a národné požiadavky (1897-1918) píše Fraňo Ruttkay. Jozef Vatrál uverejnil
svoj príspevok pod názvom Komunistická a pokroková tlač na východnom Slovensku v roku
1945, Ladislav Tajták v tom istom čísle píše o počiatkoch robotníckej tlače v Košiciach. Tieto
príspevky odzneli na konferencií Revolučná robotnícka a komunistická tlač na východnom
Slovensku dňa 17. marca 1977. Číslo obsahuje prvú časť príspevku Michala Slivku: Stredoveké
hutníctvo a kováčstvo na východnom Slovensku. Druhá časť príspevku vyšla v jedenástom čísle
a tretia, záverečná časť v dvanástom čísle. V desiatom čísle z roku 1979 Viliam Šulc v úvode
hodnotí prvé desaťročie zborníka Historica Carpatica. Rudolf Magula píše o dejinách ťažby
a výroby striebra v Spišsko-gemerskom rudohorí v 19. storočí, Dušan Čaplovič a Milan Hanuliak
o hroboch pod náhrobnými kameňmi vo Svinici. V jedenástom čísle z roku 1980 je rad štúdií,
vedeckých článkov a príspevkov, ktoré čitateľom približujú hlavné obdobie výstavby socializmu.
Branislav Varsik píše o vzniku a začiatkoch Košíc, Belo Polla o archeologických nálezoch 9.-12.
storočia z Krásnej nad Hornádom. dvanástom čísle bol uverejnený článok o obnove vojnou
zničených obcí východného Slovenska v rokoch 1945–1948 od autorov Jána Bobáka a Štefana
Šutaja. V trinástom čísle z roku 1982 príspevok Vladimíra Martinčeka rozoberá činnosť
Československého rozhlasu na východnom Slovensku a jeho vplyv na formovanie vedomia
poslucháčov. Značný priestor je venovaný materiálu z archeologického bádania. Významný je
článok Márie Lamiovej-Schmiedlovej Začiatky archeologického bádania v Košiciach. Dárius
Gašaj publikoval svoje poznatky o hromadných nálezoch bronzových predmetov zo Zemplína
v okrese Trebišov. V štrnástom čísle z roku 1983 úvodné príspevky sú venované februáru 1948.
Parciálne časti zborníka sú venované staršej histórii, etnografii a najnovším výsledkom
archeologického bádania na východnom Slovensku. Jubilejné 15. číslo vyšlo v roku 1984 a je
venované 40. výročiu Slovenského národného povstania. Priamy účastník bojov, Michal Sabadoš
50
píše o paradesantných skupinách v partizánskom hnutí na východnom Slovensku.
V sedemnástom čísle Dárius Gašaj píše o hrobových nálezoch otomanskej kultúry vo Valalikoch,
Dušan Čaplovič zhodnotil desaťročnú činnosť Spoločenskovedného ústavu SAV v Košiciach.
Historica Carpatica značný priestor venovala aj problematike cigánskej otázky na východe
Slovenska. Vladimír Gecelovský v osemnástom čísle z roku 1987 píše o sociálno-politickom
postavení a perzekúcií Cigánov na Gemeri v rokoch 1918–1945. V devätnástom čísle z roku
1988 Pavol Šalamon pod názvom K dejinám Cigánov v bývalej Turnianskej stolici prispieva
k rozšíreniu poznatkov o priebehu asimilačného procesu Cigánov v Uhorsku. V jubilejnom 20.
ročníku Milena Ostrolucká uverejnila príspevok Vzťahy mesta a cechov v Košiciach v 16. a 17.
storočí, Štefan Eliáš píše o Košiciach na prahu pojozefínskej éry, Ondrej Halaga o Košiciach
pred lokáciou kolonistov. Ctibor Nečas uverejňuje štatistické výsledky o cigánskej populácii
z roku 1924 na východnom Slovensku. V dvadsiatom prvom čísle z roku 1990 vo svojom štúdiu
Ladislav Bánesz píše o výskume paleolitu na východnom Slovensku a severovýchodnej časti
Karpatskej kotliny. S ľudovými výšivkami v oblasti Košickej kotliny nás oboznámila Gita
Králiková, so zlatom v staršej dobe bronzovej na východnom Slovensku zase Mária Novotná.
V dvadsiatom druhom čísle z roku 1991 môžeme čítať o jubilujúcom klube dejín farmácie pri
Východoslovenskom múzeu v Košiciach od Ladislava Hodemarského. Roku 1994 vyšlo
dvojčíslo 23–24/1992–93 s hodnotnými článkami Zlaty Čilinskej, Daniely Pellovej, Ladislava
Tajtáka a iných. Aj v ďalších rokoch vychádzajú dvojčíslie 25-26, 27-28, 29-30 a 31-32, od
tridsiateho tretčísla vychádzajú zase samostatne. V čísle 25-26 sú materiály zo Sympózia z dejín
farmácie a 5. Weberovho dňa v Košiciach, v čísle 27-28 sú referáty zo Spomienkového dňa
z príležitosti 125 rokov Východoslovenského múzea v Košiciach, v čísle 31-32 Jozef Duchoň
píše o počiatkoch Košíc vo svetle najnovších historických a archeologických výskumov, Uršula
Ambrušová o donácii Ozorian z roku 1471. V 33. čísle Marcela Domenová píše o prešovských
testamentoch do roku 1526 a Mária Ginelliová o zlatníckych výrobkoch košického zlatníckeho
cechu v zbierke Východoslovenského múzea v Košiciach. V 34. čísle Štefan Eliáš píše
o dejinách lekárskej fakulty v Košiciach v rokoch 1948-1959 a Klaudia Buganová o malých
sakrálnych stavbách Košiciach, v 35. čísle Jozef Duchoň o fortifikácií Košíc arpádovského
a anjouovského obdobia a Štefan Eliáš o košickom kúpeľníctve. V 36. čísle z roku 2005 je štúdia
o projekte rozvoja vinohradníctva vo východoslovenskom kraji do roku 1990. V 37. čísle sa
dozvedáme o histórii baníctva v regióne Hornej Bodvy v rokoch 1918 až 1945 od Miroslava
Lacku, od Štefana Eliáša s názvom František II. Rákóczi a kuruci v povestiach a rozprávkach
slovenského ľudu zase o odvahe kurucov, bojovníkov za slobodu. V 38. čísle z roku 2007 Jozef
Duchoň v príspevku Košické mestské kroniky ako obraz dobového vnímania dejín píše
o význame kroník ako dobových historických prameňoch. V 38. čísle Rastislav Kiseľ uverejňuje
článok pod názvom Pohľad na proces s moldavskými Cigánmi po 80. rokoch, Klaudia Buganová
a Pavol Lackanič materiál Kultové miesta vo vybraných lokalitách východného Slovenska, Juraj
Žadanský a Anna Žadanská píšu o problémoch rozvoja tokajskej vinohradníckej oblasti v rokoch
1959-1975. V jubilejnom 40. čísle tí istí autori - Juraj Žadanský, Anna Žadanská píšu o rode
Bočkajovcov, Klaudia Buganová o habánskej keramike v zbierkovom fonde
Východoslovenského múzea. V tomto poslednom čísle je aj štyridsaťročné hodnotenie zborníka
Historica Carpatica aj s tematickým registrom.
51
EDICE Z NADŠENÍ – REGIONÁLNÍ PUBLIKACE OBČANSKÝCH SDRUŽENÍ
V KLADNĚ
Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně
V Kladně rašil kulturní život zpod hald uhlí a svazků oceli a prodíral se na povrch nejrůznějšími
skulinami. Jeho plody bývají proto poněkud tuhé, někdy nahořklé, anebo mají charakter
divokého ovoce, které vyrostlo z radosti a navzdory těžkým podmínkám. Kupodivu to platí
i nyní, kdy továrny většinou zanikly a Kladno bývá rádo nazýváno městem zeleně a sportu.
Pro bibliografa jsou někdy tvrdým oříškem edice kladnensií, tedy soubory knih o Kladně nebo od
kladenských nakladatelů. Ještě poměrně přehledné jsou knižní řady nakladatele Jaroslava
Šnajdra, mezi něž patří i unikátní Spisy Rabíndranátha Thákura vydávané od roku 1914,
respektive 1917 do poloviny třicátých let minulého století, nebo bibliofilská edice Zodiak
Svatopluka Klíra, jež vznikla o něco později. Složitější už je to třeba s Edicí mladých, z níž se za
druhé světové války vyvinulo Nakladatelství mladých působící do roku 1948.
Komplikovaný zrod edice si můžeme ukázat na Vlastivědné knižnici Kladenska, kterou
prezentuje
na
svém
webu
Sládečkovo
vlastivědné
muzeum
v Kladně
(http://www.omk.cz/dyn/shop?fid=220). Nabízí se zde sedm titulů vydaných od roku 1997 do
současnosti. První tři knihy, Antonín Dvořák a náš kraj, Nastal nám den veselý a Židovské obce
na Kladensku a Slánsku, vydalo Okresní muzeum v Kladně v letech 1997 a 2000 a neobsahují
žádný údaj o edici. Další publikace, Pivovarnictví na Kladensku a Slánsku, vydaná kladenským
okresním muzeem v roce 2002, obsahuje informaci, že se jedná o 4. svazek Vlastivědné knižnice
Okresního muzea. S největší pravděpodobností tedy navazuje na předchozí tři, byť neoznačené
svazky a spolu s nimi slibuje do budoucna již číslovanou řadu.
Následující knihu, Jak se vařilo na Kladensku aneb Babiččina kuchařka, vydalo v roce 2006
kladenské muzeum už přejmenované na Sládečkovo vlastivědné muzeum. V publikaci se změnil
také název edice na Vlastivědnou knižnici Kladenska, zároveň však bylo posunuto číslování,
takže místo očekávaného svazku pět se jedná o svazek šestý. Tento překvapivý obrat má jisté
logické vysvětlení. Vlastivědná knižnice Kladenska vycházela již v letech 1941 až 1947.
Zpočátku se sice jmenovala Vlastivědná knihovna Kladenska, od 4. svazku však již Vlastivědná
knižnice Kladenska, a dosáhla právě pěti svazků. Ona Babiččina kuchařka z roku 2006 tedy
pravděpodobně nenavazuje na Vlastivědnou knižnici Okresního muzea ukončenou v roce 2002,
nýbrž na Vlastivědnou knižnici Kladenska, jejíž vydávání bylo přerušeno u pátého svazku v roce
1947.
Pak už na webové stránce nazvané Vlastivědná knižnice Kladenska najdeme jen dva tituly:
Kladenský uličník od místního kronikáře Jaroslava Vykouka z roku 2007 (obsahuje údaj
Vlastivědná knižnice Kladenska, svazek 7.) a Kladenský tulák od téhož autora z roku 2009, kde
ovšem ediční údaj navzdory očekávání chybí.
Pojďme se však teď zabývat tím divokým ovocem, které vyrostlo z nadšení a které pro
zjednodušení bibliografovy práce žádné oficiální označení knižní řady nemá, byť podle jednotné
grafické úpravy a zřejmého vydavatelského záměru předpoklady pro edici splňuje.
Občanské sdružení Pro-Art vydalo za dobu svého působení čtyři katalogy k výtvarnému bienále,
které pod názvem Kladenský salon pořádá od roku 2004 v Zámecké galerii v Kladně. Nejedná se
o edici v pravém slova smyslu, v knihovnické terminologii bychom spíše použili obecnější
termín pokračující informační zdroj. V každém případě je to však řada publikací, které
představují výtvarníky (nejen) z Kladenska, jejich práci a také jejich vývoj.
Zajímavá knižní řada a možná skutečná edice se začíná vytvářet z publikací vydávaných
občanským sdružením Arteum, respektive z iniciativy jeho členů a často za přispění dalších
52
občanských sdružení nebo jiných institucí. První drobné publikace vznikly jako katalogy
z workshopů studentů a absolventů Atelieru veškerého sochařství Kurta Gebauera Vysoké školy
uměleckoprůmyslové, pořádaných v Kladně a na jednom z bývalých uhelných dolů poblíž
Kladna, Mayrau. Spojovacím článkem byla sochařka a výtvarnice Dagmar Šubrtová, která je
asistentkou v atelieru Kurta Gebauera a současně členkou kladenského občanského sdružení
Arteum. Na dole Mayrau, který se postupně transformoval na skanzen a po nějakou dobu býval
jakýmsi volným prostorem pro pořádání uměleckých akcí, působila také jako kurátorka.
V roce 2002 vydalo Arteum informační dvojlist ze sochařského sympozia Sochání na Mayrau,
o rok později už dvacetistránkovou brožuru Umělci v lese.
Workshop v roce 2005 měl téma Výjimečný stav – ženy mezi horníky. Zúčastnili se ho i umělci ze
zahraničí a stal se součástí 3. mezinárodního bienále Industriální stopy. Publikace k tomuto
workshopu má poněkud utajeného nakladatele, nicméně už naznačuje zárodek jednotné řady.
Pod titul Haldy/Arizona z roku 2006 se jako nakladatel podepsal Hornický skanzen Mayrau ve
Vinařicích u Kladna. Edičně jej však připravil obdobný okruh lidí jako předchozí publikace.
V tomto případě se jedná o soubor studií k problematice důlních odvalů jako krajinného prvku
a přispěli do něj mimo jiné geolog Václav Cílek, ekolog Tomáš Gremlica a botanik Jiří Sádlo.
V roce 2007 se Kladno opět zapojilo do bienále Industriální stopy a jedním z výstupů byl sborník
z mezioborové konference Kladno minulé a budoucí. Vydavatelem bylo občanské sdružení
Arteum a mezi autory příspěvků najdeme ředitele Výzkumného centra průmyslového dědictví
Benjamina Fragnera, architekty Tomáše Šenbergra a Miroslava Bašeho nebo historiky umění
Radoslavu Schmelzovou a Michala Hartla. Téma se týkalo různých možností využití tzv.
brownfields, ve sborníku si ale přečteme například také úvahu o propojení umění a huti Poldi
v jejích počátcích, nazvanou V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci.
Speciálně k tomuto tématu vyšla v roce 2007 ještě samostatná publikace Krásná, černobílá
Poldi. Na ni bych chtěl na tomto místě zvlášť upozornit, protože její autoři, Václav Cílek, Michal
Hartl a Radoslava Schmelzová, pojednali z různých pohledů o činnosti architekta Josefa
Hoffmanna pro kladenskou Poldinu huť. Hoffmann byl rodákem z Brtnice, která se nachází
nedaleko odtud – z místa našeho kolokvia, z Jihlavy, je do Hoffmannova rodiště asi 15 km.
V jeho rodném domě je dnes zajímavé muzeum a také knihovna.
Josef Hoffmann vystudoval vídeňskou akademii u proslulého architekta Otto Wagnera, patřil
mimo jiné k zakladatelům dílny uměleckých řemesel Wiener Werkstätte a do Kladna se dostal
díky kontaktům s rodinou zakladatele huti Poldi Karla Wittgensteina a s osobou ředitele
Alexandra Pazzaniho. V letech 1902 až 1903 byl podle Hoffmannova návrhu postaven dům hostí
Poldi (tzv. Poldihaus), který se dochoval dosud, byť v pozměněné podobě, a následně některé
další stavby spojené s činností hutí. V době, kdy Kladno teprve opatrně ochutnávalo secesi,
přinesl sem Hoffmann svůj strohý styl předznamenávající modernismus. Zatímco v názvu knížky
o Poldině huti použili vydavatelé barvy z typického, úsporného Hoffmannova ornamentu,
černobílé šachovnice, v dalším titulu se inspirovali barvou kladenského uhlí. Knihu Černočerná
Mayrau 2002–2008 vydalo Arteum ve spolupráci se Statutárním městem Kladnem v roce 2009.
Je v ní shrnuto umělecké dění, které v tomto případě už nerašilo opatrně odněkud zpod povrchu,
ale sebevědomě se usadilo na několik let přímo v areálu bývalého dolu. Řečeno slovy jedné
z autorek sborníku Radoslavy Schmelzové „během času tak vznikla výrazná umělecká sbírka
v místě s drsným charakterem intenzivního provozu, se znaky stáří a míjejícího času“.
V roce 2010 se skupina autorů a nakladatelů vrátila opět ke kladenské huti Poldi. Publikace
Ocelový král Karl Wittgenstein, mecenáš a sběratel byla věnována jejímu zakladateli a pohlíží na
něj z dvojího úhlu – jednak jako na úspěšného, a svým způsobem nekompromisního ocelářského
podnikatele, jednak jako na milovníka umění. Knížku vydalo občanské sdružení Arteum
53
s dvojjazyčným textem, aby byla dostupná čtenářům v zemích, kde se Karl Wittgenstein narodil,
kde žil a kde zanechal stopy své práce, tedy v Německu, Rakousku a České republice.
Zatím posledním nakladatelským počinem občanského sdružení Arteum je kniha Takovýho
uhlího – umouněný vzpomínky. Editorka Renáta Malá do ní sesbírala vzpomínky horníků z dolů
na Kladensku a nabídla je čtenářům v syrové podobě, odpovídající ústnímu vyprávění.
Nakladatelsky se tentokrát podílel Klub přátel hornických tradic, což je další místní občanské
sdružení, které se věnuje mimo jiného také publikační práci, neboť vydává čtvrtletník Hornický
zpravodaj. Zpravodajství v něm se však už netýká hornické současnosti, nýbrž povýtce její
minulosti.
Kdybychom se i my měli ohlédnout za naším tématem, tedy za edicemi kladnensií, mohli
bychom shrnout, že knižní řady vznikaly v průmyslovém Kladně v různém prostředí. Mohlo za
nimi stát skutečné nakladatelství, které se navíc opíralo o vlastní tiskárnu a sbíralo zkušenosti
u pražských nakladatelů, jak tomu bylo v první polovině 20. století u nakladatelství Jaroslava
Šnajdra. Mohly to být bibliofilské počiny jednotlivce, jako v případě edice Zodiak výtvarníka
Svatopluka Klíra, který v počátcích spolupracoval se zkušeným editorem Jarmilem Krecarem
a který posléze přenesl svou činnost do Prahy. Impulzem pro vznik edice mohly být rovněž
publikační potřeby pracovníků korporace či paměťové instituce, jak tomu bylo a je u knih
vydávaných kladenským vlastivědným muzeem.
Jako nový fenomén jsme ukázali, že edice se mohou rodit také spontánně ve skupině lidí
sdružených původně za úplně jiným účelem. Občanské sdružení Pro-Art vzniklo s cílem pořádat
výtvarná bienále Kladenský salon. Arteum se věnuje nejrůznější kulturní činnosti, včetně
pořádání výstav, konferencí o industriálních památkách nebo spoluorganizování programu
Jazzového klubu.
Jsou ovšem i takoví nadšenci, kteří založili občanské sdružení jen proto, aby mohli vydávat
časopis. Jmenuje se Kladno Záporno a je to kladenská kulturní revue s periodicitou dvě čísla
ročně. Název časopisu a stejnojmenného sdružení snad potvrzuje to, co jsme řekli na začátku: že
v Kladně to kultura nemá jednoduché a že každé plus se musí prokousat přes nějaká ta minus.
54
Téma II.: Významné osobnosti v regionu v kontextu bibliografického zporacování
(zejména) se zaměřením na vlastivědné publicisty a kronikáře. Spolky v regionu minulé
i současné a jejich odraz v literatuře a tisku.
BIBLIOGRAFOVÉ HISTORIE JIHLAVSKA – FRANTIŠEK HOFFMANN
A JAROSLAV VOBR
Jaromír Kubíček, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně
Vědecká práce je vždy spojena s člověkem a jeho badatelský a kritický přístup k pramenům
i literatuře může vytvořit z něj osobnost. Je tomu tak i v případě PhDr. Františka Hoffmanna,
uznávaného historika a kodikologa, odborníka par excellence. 23. února 2010 oslavil v Jihlavě
své 90. narozeniny. Pracoval k Okresním archivu v Jihlavě v letech 1950–1968, poté do roku
1970 byl ředitelem Muzea Vysočiny v Jihlavě, ale jistá politická angažovanost mu byla také
spočtena a přešel do Archivu ČSAV, na úsek zpracovávání středověkých rukopisů. U příležitosti
jeho devadesátin vyšel pod názvem Iglavensia (Jihlava 2010) výbor jeho studií a článků s téměř
úplnou personální bibliografií, zabírající na 17 stranách více než 400 položek
S dr. Hoffmannem jako ředitelem jihlavského archivu jsem se poprvé setkal v roce 1957
v souvislosti s projektem zpracování krajské bibliografie. Já jsem po absolvování Střední
knihovnické školy nastoupil do jihlavské Krajské knihovny a jako bibliografa mne vyzval ke
spolupráci. Měl v úmyslu usnadnit badatelům heuristickou práci a sestavit úplný soupis knih
a článků. Práce na bibliografii se postupně rozbíhaly a Fr. Hoffmann formuloval jejich metodiku
v Jihlavském archivním zpravodaji (HOFFMANN, František. Bibliografie Jihlavského kraje.
Jihlavský archivní zpravodaj, 1959, č. 2, s. 1-9). Znalost dosavadní literatury pokládal za
předpoklad jakékoliv práce z oblasti přírodních i společenských věd. Za tehdejšího stavu bylo
nutné, aby každý jednotlivec prováděl takovou práci samostatně a jistě i torzovitě. Aby se co
nejvíce omezilo takovému nehospodárnému plýtvání časem i silami, dohodly se kulturní instituce
Jihlavského kraje na vypracování krajské bibliografie. Návrh zásad a pracovního postupu
vypracovala Krajská archivní rada po předběžných poradách se zástupci muzeí a knihoven.
V zásadách bylo stanoveno, že bibliografie bude všeobecná, tedy bude podchycovat práce ze
všech oborů, ovšem s převažující podobou historicko-vlastivědnou. Excerpovat se měly
publikace i články ve vztahu k Jihlavskému kraji. K osobnostem jen díla, které se vztahují
k regionu obsahově a literatura o nich. Organizace práce spočívala v tom, že spolupracující
organizace jednou za půl roku by zaslaly záznamy do Okresního archivu a ten je rozmnožoval
pro Krajské muzeum, Krajskou knihovnu a záznamy týkající se okresů příslušnému okresnímu
archivu a okresní knihovně. Jde o záměr ve své době průkopnický, vždyť první celostátní
bibliografická porada se konala až v roce 1967, ovšem správní reorganizace v roce 1960 zrušila
Jihlavský kraj a tím se rozplynul i tento projekt.
Z krajské se stala v Okresním archivu v Jihlavě dále jen okresní bibliografie, na které archiváři
pracovali. Když na katedře historie Univerzity Palackého v Olomouci vznikl v roce 1965 Kabinet
regionálních dějin, dal si za cíl zpracovat Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–
1960, jehož součástí byla také bibliografie. Františka Hoffmanna požádali o metodický článek,
který pod názvem Okresní bibliografie vyšel v Listech Kabinetu (roč. 1966, č. 1, s. 1–8).
Konstatoval, že nejnaléhavěji pociťují jejich potřebnost pracovníci archivů a muzeí a poukázal
na nebezpečí při zpracování, aby snahy o relativní úplnost nevedly do extrému, jejichž
důsledkem by mohlo být i znemožnění práce. K takovým závěrům by mohlo docházet při
personálních bibliografiích. Naproti tomu bibliografie by neměly být zpracovávány jen se
55
zřetelem k vydání tiskem. Stať je pohledem zkušeného historika a přináší řadu stále platných
zásad.
Z bibliografické činnosti Fr. Hoffmanna najdeme publikované užitečné přehledy. Je to jednak
komentované hodnocení Z literatury o Jihlavě od r. 1945 (Vlastivědný sborník Vysočiny, 2,
1958, oddíl společenských věd, s. 193-197), z něhož jsou vyčleněny do dalšího přehledu Nové
práce o jihlavském právu a počátcích Jihlavy (tamtéž, s. 197-202). S odstupem deseti let přinesl
podobný přehled Z literatury o Jihlavsku od roku 1960 (tamtéž, sv. 5, 1968, s. 93-104). Protože
autor nebyl jen bibliografem, ale také historikem, který s excerpovanou literaturou pracoval,
konstatoval, že účelem takových přehledů není podávat úplný výčet veškeré produkce týkající se
Jihlavska, nýbrž výběr s nejstručnějším hodnocením. Jak nesnadné je takové vymezení, vyplývá
již z okolností, že nejedna práce krajová nebo všeobecná přináší pro sledovaný region závažnější
poznatky, než práce úzce regionální. Na druhé straně je publikováno zejména v místním tisku,
ale i v šíře zaměřených novinách a časopisech velké množství drobných článků, z nichž některé
pouze reprodukují známé skutečnosti, jiné však přinášejí cenné původní poznatky. Východiskem
je, že z obou těchto krajních pásem jde jen o užší výběr.
Badatelský zájem Fr. Hoffmanna se soustřeďoval na středověk a obdivuhodná je jeho syntéza
Středověké město v Čechách a na Moravě (Praha 2009). Z jeho pracovní náplně
v kodikologickém oddělení Akademie věd ČR vznikl Soupis rukopisů Knihovny kláštera
premonstrátů Teplá (Praha 1999, 2 sv.) i Soupis rukopisů Státního okresního archivu v Jihlavě
(Jihlava 2001). Kdo zná dr. Hoffmanna, ať již osobně nebo z jeho prací a recenzí, dá mi za
pravdu, že nepatří k nemilosrdným kritikům, naopak k případným chybám druhých má
i pochopení, pokud nejsou závažné. Dovede ovšem i přesvědčivě hájit své názory, jak z našeho
oboru známe jeho polemiku proti publikaci Zdeňka Uhlíře Teorie a metodologie elektronickodigitálního zpracování rukopisů a hybridní knihovna (Praha 2002) ve stati Kodikologie
a elektronicko-digitální zpracování rukopisů (Sborník archivních prací, 54, 2004, s. 249-314),
v níž odmítl údajnou neperspektivnost oboru kodikologie a konec konců i počítačové
zpracovávání ve formátu MASTER.
Z obecnějších prací o Jihlavě se ještě zmíním o dvou. Ve studii Co dala Jihlava našim zemím
(Vlastivědný sborník Vysočiny, 5, 1968, VS, s. 7-22) vyvozuje, že pohled na minulost určuje
národnostní hledisko. Jihlava byla centrem německého jazykového ostrůvku s českou menšinou,
až od roku 1945 se stala českým městem. Dějiny města dostávají jinou podobu z pera německého
nebo českého historika. Napsat obecně platné dějiny města je iluzí, neboť při jejich zpracování
musí být respektován čtenář. Nejedna osobnost nebo jiná hodnota německého prostředí ustupuje
do pozadí nebo vůbec bude opomenuta při zpracování v českém kontextu (a naopak). Nejde
o projevy omezeného nacionalismu, nýbrž je to výsledek nevyhnutelné relativity historického
přístupu k minulosti. Pokud jde o množství pramenů, soustřeďuje se historik na charakteristické
jevy, které je odlišují od obecnosti. V dějinách je povědomí: husitský Tábor, kulturní Písek,
černá Ostrava či bílá Opava; Jihlava je město stříbra a horního práva. Jeho Vzpomínky
nehistorika, jak se v nadsázce označil, je hodnocením jihlavské archivní práce a také vypovídá
o společenských událostech v letech 1968–1970, než odešel z tohoto města do Prahy.
O celou generaci mladším je PhDr. Jaroslav Vobr (nar. 25. 5. 1939 v Praze), který v Jihlavě
studoval a maturoval v roce 1956 a kam později pravidelně dojížděl za rodiči. Nastoupil (podle
tehdejšího způsobu na umístěnku) do Městského stavebního podniku v Jihlavě, odkud odešel na
stavební průmyslovku do Brna, zvládl druhou maturitu a po vojně pracoval v Podniku bytového
hospodářství v Brně. Knihovnictví jej natolik přitahovalo, že se přihlásil ke studiu knihovnictví
na Karlově univerzitě (byl přijat od roku 1965 a absolvoval v r. 1970, v r. 1971 složil rigorózní
zkoušky) a ucházel se o místo knihovníka v Univerzitní knihovně v Brně. To už jako čtenář,
nebo spíše badatel, navštěvoval úsek starých tisků a jeho vedoucí, dr. Vladislav Dokoupil jej
doporučil. Protože byl ovšem dobrým pracovníkem i na stávajícím pracovišti, souhlas
56
s rozvázáním pracovního poměru nedostal. Až na intervenci ředitele dr. Papírníka, který
oceňoval jeho výjimečné kodikologické znalosti a dokládal jeho vážný zájem skutečností, že by
si přechodem do knihovny platově pohoršil, byl uvolněn a do knihovny nastoupil v červnu 1965.
V knihovně přešel brzy z úseku doplňování a zpracovával soupisy starých tisků i regionální
bibliografie. Z vlastní iniciativy sestavil Soupis jihlavských tisků českých knížek lidového čtení
a populárně-naučné literatury z 18. a 19. století (Jihlava 1969), v níž je popsáno 159 titulů
a které předchází rozsáhlejší úvod o jihlavských tiskárnách té doby (včetně poděkování dr.
Hoffmannovi za všestrannou pomoc). K Jihlavsku se vztahují také jeho studie Kramářská píseň
o pádu stonařovského meteoritu roku 1808 (Vlastivědný sborník Vysočiny, 3, 1969, VS, s. 8587) a Další kramářské písně o stonařovském meteoritu (tamtéž, 6, 1988). Protože knihovna
organizovala zpracování retrospektivních regionálních bibliografií podle jednotlivých
moravských okresů, připadl na J. Vobra úkol sestavit Bibliografii okresu Jihlava (Brno 1988.
342 s.) Precizní soupis podchytil 6777 záznamů knih a článků od počátku 19. století a výběr
literatury svědčí o schopnosti jednak širokého excerpčního záběru, jednak o smyslu pro výběr
hodnotných záznamů vhodných dalšího využívání pro vlastivědu. Posledním dílem je České tisky
Moravské zemské knihovny a jihomoravských klášterních knihoven z let 1501–1800 (Brno 2005,
2 sv.), které svědčí o jeho znalosti souvislostí v dějinách knihtisku a duševní svěžesti přesto, že
prodělaná mozková příhoda v r. 2001 měla pro něj neblahé následky na zrak a schopnost psát; to
bylo důvodem jeho odchodu do důchodu k 31. 10. 2002.
Od žijících jihlavských osobností, kteří pro bibliografii tohoto regionu mnohé vykonali,
nahlédněme ještě do současnosti. Na Vobrovu bibliografii navázala Městská knihovna v Jihlavě,
když v roce svého přestěhování do nově rekonstruovaných prostor po okresním archivu vydala
Bibliografii okresu Jihlava (Jihlava 2003. 245 s.). Výběr literatury o Jihlavsku z let 1989–2000
sestavila Jindřiška Fábryová a podchytila v ní 2691 záznam. Jejím dalším soupisem se stejným
názvem je výběr z publikací a článků z let 2001–2005 (Jihlava 2008. 130 s., 1531 zázn.).
Zdrojem byla nejen excerpce regionálního a ústředního tisku, ale také sbírky okresního archivu
a Muzea Vysočiny, které usilují o relativní úplnost v doplňování regionální produkce. Jde po
stránce obsahové, zpracovatelské i grafické o velmi dobrou a užitečnou pomůcku jíž knihovna
vyvrátila názory Fr. Hoffmanna z roku 1966 že knihovny ke zpracovávání regionálních
bibliografii nemají dobrý vztah. Městská knihovna v Jihlavě také soustřeďovala podklady pro
Literární místopis okresu Jihlava, je si jen přát jeho vydání knižně jako předchozích prací.
57
SPOLKOVÝ ŽIVOT NA ÚSTECKU
Jitka Haincová, Severočeská vědecká knihovna v Ústí nad Labem
Tradice spolkového života na Ústecku sahá až do 15. století. K nejstarším patřila např.
pivovarnická společnost nebo střelecký spolek, jehož kořeny lze v Ústí nad Labem vystopovat až
do roku 1497. K rozkvětu spolkové činnosti však došlo až po vydání spolkového zákona v roce
1867. Od konce 60. let 19. století se tak spolky staly významnou součástí veřejného politického
života a spolkový život přinášel vítanou možnost účastnit se veřejného dění. Členství ve spolcích
bylo prestižní společenskou záležitostí a své členy provázelo téměř po celý život. V případě
úmrtí spolkově činného člena nechávaly spolky otiskovat poměrně nákladná pohřební oznámení
v lokálním tisku a při posledním rozloučení spolkoví řečníci pronášeli smuteční řeč. Po roce
1867 došlo k důležitému rozšíření spolkového života i do venkovských obcí – snad v žádné
nechyběl spolek hasičů a vojenských veteránů. V roce 1880 představovaly právě hasičské spolky
kvantitativně nejdůležitější typ spolku v Čechách. Po roce 1880 probíhal spolkový život téměř
nerušeně a vykazoval v tomto období velmi dynamický rozvoj. Dokládají to následující údaje:
v roce 1880 existovalo v celé rakouské monarchii 14 341 spolků, v roce 1890 jich bylo již
30 664, o deset let později 59 861, a v roce 1910 dokonce 103 703.
Také v Ústí nad Labem docházelo k rozkvětu spolkového života. Vzhledem k národnostní
struktuře obyvatelstva Ústecka byla většina spolků německých. Český živel se zde prosazoval
velmi těžko, přesto již v 70. letech 19. století vznikly první české spolky a v období první
republiky měly ve spolkovém životě Ústecka asi šestinové zastoupení. V roce 1928 bylo hlášeno
463 německých a 86 českých spolků, v roce 1936 to bylo 974 německých a 186 českých spolků.
Členství ve spolcích můžeme z dnešního pohledu charakterizovat jako trojího druhu: řádné,
čestné a příležitostné. Řádní členové byli zpravidla příslušníci profesí, kteří spolkovou činností
prosazovali vlastní odborné a ekonomické zájmy. Čestní členové měli ve spolcích mnohočetnou
účast, pocházeli především z kruhů místní politické, podnikatelské a šlechtické honorace.
Aktivního spolkového života se účastnili vzácně, pravidelně však spolky finančně podporovali.
Příležitostnými členy byly zejména manželky prominentů, které se aktivně podílely na činnosti
nejrůznějších dobročinných a okrašlovacích spolků.Ústecké spolky lze rozdělit podle zaměření
jejich činnosti do několika základních skupin na spolky společenské a kulturně výchovné,
turistické a tělovýchovné, charitativní, zájmové,hasičské a spolky vojenských vysloužilců,
náboženské, nacionální a dělnické.
K nejstarším sportovním spolkům patřil, jak již bylo zmíněno, Spolek ústeckých střelců. První
písemné zprávy o Bratrstvu střelců z kuše a pušky pocházejí z roku 1497. Spolek pořádal každý
rok soutěž ve střelbě, vítěz byl na rok vyhlášen králem střelců a při slavnostních příležitostech
nosil zvláštní řetěz. Bylo zvykem, že na své náklady nechával namalovat střelecký terč.
Ke spolkům, které významnou měrou ovlivnily veřejný a společenský život v Ústí nad Labem,
patřily Kupecký (Kaufmännischer Verein), Živnostenský (Gewerbeverein), Technický
(Technischer Verein) a Turistický spolek (Gebirgsverein). Kupecký spolek se v roce 1884 podílel
na založení soukromé obchodní akademie v Ústí nad Labem. Živnostenský spolek v roce 1876
inicioval založení muzea a významně se podílel na velkých průmyslových výstavách v letech
1893, 1903 a 1924. Technický spolek sdružoval technickou inteligenci největších ústeckých
podniků a Turistický spolek se za účasti města podílel na vybudování a provozu výletní ubytovací
restaurace Větruše. K nejvýznamnějším českým spolkům patřily Česká beseda, Koruna východu,
či divadelní ochotnický spolek Jirásek. V roce 1886 založila sociálně demokratická strana v Ústí
turistický spolek Polaban, ten však v roce 1906 zanikl a jeho místo zaujal dramaticko-vzdělávací
a tělocvičný spolek Osvěta. Velmi aktivně pracoval odbor Klubu čsl. turistů, Spolek na podporu
58
chudé studující mládeže, Česká veřejná knihovna, Masarykova liga proti tuberkulose, Ochrana
matek a dětí, České srdce, Český veslařský oddíl a mnoho jiných.
Zájmy Čechů ve městě chránila Zájmová rada složená z různých vedoucích politických činitelů.
Většina českých spolků byla soustředěna v Národním domě, kde se rovněž pořádaly kulturní
a zábavné akce. 22. března 1885 byl založen místní odbor Národní jednoty severočeské s cílem
podporovat kulturní a hospodářský rozvoj české menšiny v severních Čechách.
Bohatá spolková činnost probíhala také v dalších severočeských městech. Dnes se zdá téměř
neuvěřitelné, kolik spolků kdysi působilo v Duchcově. Ten měl od počátku mnohá prvenství. Již
v září 1882 zde vznikla první česká škola, o rok později první učitelská profesní organizace
Budeč rudohorská a také první sokolská jednota na severu Čech. Za nejstarší je považován
Spolek ostrostřelců, založený snad ještě v 15. století. První spolky, které zde vznikaly, byly
spolky německé – tělocvičné, hasičské, řemeslnické, zpěvácké. Se vzrůstajícím počtem českého
obyvatelstva postupně přejímaly i úlohu „národní“, a tak brzy vedle německých spolků vznikaly
paralelně i české národní spolky jako Česká beseda (1881), Česká řemeslnická beseda (1883), či
zpěvácký spolek Lumír (1884). Významnou roli sehrával koncem 19. století německý
Okrašlovací spolek, díky jehož aktivitám vznikly duchcovské parky a stromořadí.
Mezi nejpopulárnější spolková uskupení patřila v minulosti střelecká sdružení. Na Teplicku jich
vzniklo v období před druhou světovou válkou deset. Nejstarší doložitelnou historii má spolek
střelců z Krupky. Unikátem je střelecká společnost v městě Hrobu, kde je k roku 1275 doložen
organizovaný hornický sbor lukostřelců, z něhož se postupně vyvíjelo měšťanské střelecké
sdružení. To dosáhlo největší popularity začátkem 20. století, kdy mělo 130 členů. Založení
střeleckého spolku v Teplicích se datuje do roku 1552, existenci spolku dokládá stará střelecká
a pamětní kniha. Střelnici na Špitálském vrchu, kde probíhaly střelby, navštěvovala řada
významných lázeňských hostů, kteří do Teplic přijížděli, např. saský kurfiřt s rodinou a četným
doprovodem, dcera Marie Terezie – vévodkyně Marie Christina s manželem vévodou Albertem,
císař Ferdinand a řada dalších. Od vážených hostů získávala střelecká společnost různé cenné
předměty a malované terče. Po první světové válce činnost spolku pomalu ustávala, až spolek
přestal fungovat úplně. Nakonec byla v roce 1942 střelnice předána Německé nacionálně
socialistické obci tělocvičné.
Významným spolkem, který „přežil“ válku i totalitní režim, je Tělocvičná jednota Sokol. První
sokolská jednota na severu Čech vznikla v roce 1883 v Duchcově. V roce 1894 byla první
jednota založena také v Ústí nad Labem. V té době měla asi 50 členů, byli to většinou skláři,
dělníci a tovaryši. Měsíční příspěvek činil dvacet krejcarů. Jako většina jednot v pohraničí měla
svou „ochranitelskou“ jednotu, kterou se stala jednota Sokol Mělník. Podporovala ji dary, účastí
funkcionářů, návštěvami cvičenců atd. Čestným členem jednoty byl od roku 1896 básník
Svatopluk Čech, který si této pocty považoval a poděkoval za ni osobním dopisem. Cvičilo se
v sále České besedy a kromě pravidelných cvičení se konala také cvičení veřejná. Proti Sokolu a
jeho členům ostře vystupovali místní Němci. Jména členů výboru bývala uveřejněna v místních
německých novinách a jednotliví členové byli poté vyhazováni z bytů i z práce (zejména vedení
cukrovaru často propouštělo členy Sokola ze zaměstnání).
Vedle vlastních cvičení byly každoročně pořádány výlety a vycházky v krojích nebo občanském
obleku. Tehdejší Sokolové organizovali i akce společenské. K tomu byl vytvořen zábavní odbor,
který v roce 1895 zorganizoval první šibřinky, každý rok mikulášské zábavy, vánoční strom
republiky a posvícenské taneční zábavy. Kromě zábavního odboru vznikl také odbor divadelní.
Oblíbené byly večery s deklamací a čtenářské večery. Bohatá byla i přednášková činnost. Hojně
využívaná byla sokolská knihovna v Ústí nad Labem, která měla v roce 1906 186 svazků knih.
Knihy a obrazy byly získávány většinou jako dary od jiných sokolských jednot.
Po Mnichovu 1938 činnost spolků a sokolských jednot v pohraničí zanikla a české obyvatelstvo
bylo nuceno se vystěhovat do vnitrozemí. Tisíce Sokolů se tehdy zapojily do odbojové činnosti
59
a mnoho z nich položilo v odboji svůj život. Hned v prvních dnech po válce se mnoho
sokolských pracovníků vrátilo zpět na svá místa v pohraničí a staralo se kromě svých občanských
povinností i o obnovení sokolské činnosti. TJ Sokol Ústí nad Labem byla obnovena 16. srpna
1945. Svátkem celého kraje se stal slet župy Krušnohorské – Kukaňovy ve dnech 5. a 6. července
1947. Slet překonal veškerá očekávání. Vlastní cvičení bylo velmi dobře připraveno a ústecká
jednota jako pořadatelka sklidila velké uznání. Únor 1948 znamenal zvrat ve vývoji
tělovýchovného hnutí. Všesokolský slet konaný v Praze ve dnech 19. až 27. června 1948 se stal
poslední mohutnou, ale marnou manifestací na obranu demokracie. K obnovení činnosti Sokola
došlo až po roce 1989, chyběly však dvě generace sokolských činovníků a cvičitelů.
Jednou z nejznámějších sokolských osobností na severu Čech byl děčínský rodák dr. Miroslav
Tyrš (1832–1884), český estetik a spisovatel, zakladatel Sokola. Od roku 1883 byl profesorem
dějin umění na Karlově univerzitě a cvičitelem v mnoha pražských ústavech. Sepsal stanovy
Sokola, úvodní tělovýchovnou soustavu a metodu a vydal několik stěžejních prací k tělovýchově.
Ačkoliv vyrůstal v německém prostředí, stal se českým vlastencem. Po smrti otce se rodina
přestěhovala do Prahy. V roce 1866 Miroslav Tyrš převzal a až do své smrti řídil tělocvičný
ústav Dr. Musila pro chlapce, založil i Tělocvičný spolek paní a dívek. V roce 1882 řídil první
jubilejní slavnost Sokola a první cvičitelskou sokolskou školu. Je autorem řady filozofických
studií a intenzivně se věnoval dějinám výtvarného umění. Pro své vlastenecké postoje byl po celý
život pronásledován rakouskou vládou. O život přišel ve věku 52 let nešťastnou náhodou při
léčebném pobytu v Tyrolsku.
Další velmi významnou severočeskou sokolskou osobností byl Václav Kukaň (1859–1925), který
se narodil v Nymburku. Pro aktivní účast na politickém životě ztratil své úřednické místo
v nemocenské pokladně. Působil poté v redakci Národních listů v Praze, v nichž uveřejňoval své
vlastenecky zaměřené články. Pracoval v komisi vzdělávacího odboru České obce sokolské
a v říjnu 1896 se jeho celoživotním posláním stala podpora pomoci chudým menšinovým
sokolským jednotám. Často byl vystaven útokům německých nacionalistů. Kvůli sokolským
menšinám, zejména na severu Čech, se Václav Kukaň vzdal své politické kariéry. Výsledky své
celoživotní práce shrnul do spisku Sokolstvo a jeho práce menšinová, vydaného roku 1922.
Václav Kukaň zemřel 15. července 1925 v Praze. V březnu 1926 přijala Krušnohorská župa
sokolská do svého názvu přídomek Kukaňova.
Velmi bohatý spolkový život na Ústecku téměř zanikl po německé okupaci v roce 1938. V té
době začal na území tzv. Sudetské župy fungovat úřad likvidátora spolků STIKO
(Stillhalterkomissar für die Organisationen). Byla pozastavena činnost nejen českých
a nenacistických spolků, ale i činnost tradičních německých spolků do jisté míry loajálních
s nacismem. Důvodem jejich rušení bylo zabavení rozsáhlého spolkového majetku nacistickou
státní správou a postupné začlenění do celoříšského spolkového systému. Tento krok a následné
válečné události způsobily zánik tradičního spolkového života na Ústecku.
60
VLASTIVĚDNÍ PRACOVNÍCI PARDUBICKA – MINULÍ I SOUČASNÍ
Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna Pardubice
František Karel Rosůlek (1859–1940) byl povoláním učitel. Jeho prvním působištěm se stala
obec Svinčany u Choltic, kde mimo jiné založil místní knihovnu. Poté učil např. v Rohovládově
Bělé a v Holicích, roku 1900 se natrvalo vrátil do Pardubic, učil nejprve na obecné a pak na
měšťanské škole, od roku 1910 až do odchodu do výslužby v roce 1924 byl jejím ředitelem.
Kromě své profese se celý život věnoval činnosti literární a spolkové.
Nejvýznamnějším dílem F. K. Rosůlka je rozsáhlá vlastivědná monografie Pardubicko-HolickoPřeloučsko. Důvod ke vzniku tohoto monumentálního díla byl ryze praktický. Školní osnovy té
doby předepisovaly výuku vlastivědné látky se zřetelem na pověsti domova a okolí. Problém byl
v tom, že taková publikace v pardubickém regionu dosud neexistovala, proto se Rosůlek tohoto
úkolu ujal sám. Dílo po celou dobu jeho vydávání (vycházelo v letech 1903-1926) redigoval
a sám napsal většinu textů. Původně mělo vyjít šest dílů, nakonec však pro finanční a jiné
těžkosti se dočkaly vydání pouze tři.1. díl: Přírodní poměry (geologie, horopis, vodopis, podnebí,
květena, zvířena), 2. díl: Lid, jeho kulturní život a práce, 3. díl: Místopis Pardubicka se
samostatnou kapitolou věnovanou dějinám města Pardubic. Pardubicko-Holicko- Přeloučsko
vycházelo v sešitech, těch vyšlo celkem 73 a mají dohromady 1152 stran. Je do dnešní doby
velmi cenným zdrojem informací o pardubickém regionu a jeho historii. Z dalších děl Františka
Karla Rosůlka jmenujme alespoň Pověsti a báje z Pardubicka (1932), vlastivědnou čítanku
Našim i cizím (1936), Kunětická hora (1936) či historickou studii Zvony a zvonice na
Pardubicku (1919).
František Karel Potěšil (1864–1935) byl rovněž učitelem. Působil na školách v Kostěnicích,
Rovni a samozřejmě v Pardubicích. Práci s mládeží se však věnoval i ve svém volném čase.
Založil mimo jiné spolek Přítel mládeže, jehož cílem byla podpora dětí ze sociálně slabých rodin.
Díky této obětavé a pečlivé práci patřil řadu let k nejpopulárnějším osobnostem města Pardubic.
Rozsáhlá a významná byla také Potěšilova činnost kulturní a vlastivědná. Byl členem výboru
Muzejního spolku, městským kronikářem a archivářem a v neposlední řadě obětavým průvodcem
po Pardubicích. Z rozsáhlé knižní tvorby jmenujme alespoň historickou publikaci Z kroniky
města Pardubic a stručný průvodce místopisný (1902), Dějiny královského komorního města
Pardubic a průvodce místopisný (1905), Pardubice - stručný průvodce po městě a okolí
s Adresářem města Pardubic (1911). Dlouhá léta byl redaktorem vlastivědného sborníku Krajem
Pernštýnův, který vycházel v letech 1921–1939. Byl určen především školní mládeži, ale mnoho
zajímavého v něm našli i dospělí čtenáři. V září 1931 byl František Karel Potěšil za své zásluhy
jmenován čestným občanem města Pardubic.
JUDr. Pavel Thein (1898–1976) byl synem známého pardubického advokáta Bertholda Theina.
Zvolil si stejné povolání, vystudoval práva a po otci převzal praxi. Kromě své práce měl dvě
velké celoživotní záliby: divadlo a regionální historii a místopis. Je autorem rozsáhlých prací
Příspěvek k dějinám ochotnického divadla v Pardubicích do roku 1948, Spolek divadelních
ochotníků a Dějiny městského divadla v Pardubicích. Kromě nich uveřejnil ve Zprávách Klubu
přátel Pardubicka seriál Pardubická jeviště. Nepsal však pouze o divadle. Byl velkým znalcem
pardubické topografie a historie jednotlivých míst, čtvrtí a domů, o čemž svědčí celá řada prací
jako Procházka Pardubicemi, Nový průvodce po Pardubicích, O Kostelní ulici a masných
krámech, Z pardubické kroniky a mnohé další. Pro ČSAV zpracoval podrobný seznam
pomístních jmen v Pardubicích, který však bohužel nebyl nikdy knižně vydán, zůstal v rukopise.
Pavel Thein stál u zrodu Zpráv Klubu přátel Pardubicka. Pro tento časopis zpracoval
encyklopedii významných osobností Pardubicka dnes známou pod názvem Vlastivědná abeceda
61
dr. Theina. V „Abecedě“ dále pokračují členové Klubu přátel Pardubicka a také pracovnice
Krajské knihovny v Pardubicích, především Karla Jará.
Miroslav Klimpl (*1927) se zabývá historií Pardubic a shromažďuje informace o významných
osobnostech regionu. Řadu let přispívá do regionálních periodik (Zprávy Klubu přátel
Pardubicka, Pardubický deník, Týdeník Pernštejn, Pardubický Patriot a další). Je spoluautorem
publikace Pardubická zastavení (2002). V roce 2003 vydal knihu Co se kdy na Pardubicku šustlo
– výběr z nejzajímavějších událostí v Pardubicích a okolí od počátku novověku do dnešní doby.
Na této publikaci spolupracovaly pracovnice Krajské knihovny v Pardubicích. (Dana Bošková,
Jana Moriová a Martina Zlatohlávková), které dodávaly obrazový materiál. Stejný název (Co se
kdy...) mají i internetové stránky pana Klimpla, které jsou aktualizovány pravidelně každou
neděli a na kterých zveřejňuje významná regionální výročí v nadcházejícím týdnu a mnoho
zajímavostí z historie Pardubic. Za svou činnost obdržel v roce 1997 Medaili města Pardubic.
Miroslav Hanuš (*1929) se zabývá především dějinami hudby v pardubickém regionu. V mládí
byl sám nadějným houslistou, ale jeho kariéru zmařil zdánlivě banální úraz ruky, který si
způsobil při česání ovoce. Věnuje se především životu a dílu hudebního skladatele Eduarda
Nápravníka z Býště na Pardubicku a muzikantskému rodu Holubů z Holic. Dalším předmětem
jeho zájmu je film (dlouhá léta byl předsedou Filmového klubu v Pardubicích). Spolupracuje
s Krajskou knihovnou, především při pořadech pro seniory, které se konají pravidelně
v hudebním oddělení. Je rovněž dlouholetým aktivním členem Klubu přátel Pardubicka. Napsal
několik medailonů hudebníků z regionu, které jsou zatím v rukopise. Publikuje v regionálním
tisku, někdy pod pseudonymem Mirko Pardubský.
Marie Chudá (1912–2007) pracovala jako úřednice. Celý život se zabývala historií
a vlastivědou Pardubic, pečlivě a precizně. Je autorkou řady článků, uveřejněných ve Zprávách
Klubu přátel Pardubicka, v Pardubických novinách i jinde. Uspořádala bezpočet přednášek
a besed, některé z nich i v pardubické knihovně. Knižně vydala Pardubické věžičky (1995) –
sbírku lyrických básní, inspirovanou zajímavými pardubickýmí stavbami. Další publikace
Pardubické vzpomínky vyšla v roce 1997. Ve velmi poutavém vyprávění se čtenář seznamuje
s historií nejkrásnějších a nejzajímavějších míst Pardubic. Ilustracemi doprovodili Josef Daněk
a Helena Mandysová. Roku 2001 vydala v pardubickém nakladatelství Wide Art Sbírku básní.
62
ROČENKY REGIONÁLNYCH SPOLKOV AKO PRAMEŇ K DEJINÁM REGIÓNOV
NA SLOVENSKU DO ROKU 1918
Katarína Pekařová, Univerzitná knižnica v Bratislave
Východiskovou bázou predkladaného príspevku je pripravovaná Bibliografia almanachov,
ročeniek a zborníkov na Slovensku za roky 1701-1918, ktorá je jedným z rozpracovaných
projektov Kabinetu retrospektívnej bibliografie v Univerzitnej knižnici v Bratislave.1
V príspevku by sme krátko priblížili spolkovú ročenku ako dokumentovú kategóriu nepravých
periodík a problematiku jej retrospektívneho spracovávania, a tiež sa okrajovo dotkneme
výskumu regionálnych dejín a spolkového hnutia na Slovensku. Cieľom príspevku je načrtnúť
obraz spolkovej činnosti na Slovensku v optike pripravovanej bibliografie a na príklade
spracovávaných spolkových ročeniek zdôrazniť význam spolkových periodík ale aj
rozpracovanej bibliografie z hľadiska regionálneho výskumu.
1. Nepravé periodiká – ročenky - bibliografia
Hlavnou úlohou bratislavského pracoviska retrospektívnej bibliografie je bibliografické
spracovávanie nepravých periodík (alebo seriálov - ako sa dnes častejšie nazývajú). Nepravé
periodiká - ako špecifický predmet výskumu národnej tlačovej produkcie - patria vo všeobecnosti
k menej známym a menej využívaným informačným prameňom v historickom výskume.
Z dokumentovej kategórie nepravých periodík k najznámejším patria kalendáre, výročné školské
správy, ročenky, zborníky ale radíme sem aj direktória, schematizmy, adresáre, záverečné správy,
výročné správy a pod. ktoré boli vydané alebo vytlačené na dnešnom území Slovenska. Projekt
nadväzuje na už tlačou vydané dva zväzky, ktoré registrujú tieto typy dokumentov za roky 1918–
1965.2
Pojem ročenka je strešným pojmom pre „periodické publikácie vychádzajúce v ročných
intervaloch“.3 Formálne i obsahovo sa tieto typy dokumentov môžu prelínať. Pre nami zaradené
ročenky je charakteristickou vlastnosťou, že ide o zložený dokument, ktorý obsahuje súbor
článkov alebo štúdií a prehľadných informácií o stave, činnosti a výsledkoch určitej oblasti vedy
alebo spoločenskej praxe.4 Prevažná väčšina z nich má podobu spolkových ročeniek, ktoré
bilancujú činnosť spolku za daný rok a obsahujú aj ďalšie štúdie a články podľa profilového
zamerania spolku, v menšej miere obsahujú len samotné zhodnotenie činnosti. Ak išlo
o literárny, resp. kultúrny spolok mohli mať podobu literárneho almanachu.
Predmetom Bibliografie almanachov, ročeniek a zborníkov na Slovensku 1701–1918 sú
kontinuitne vydávané almanachy, ročenky a zborníky vo vymedzenom období. Pripravovaná
bibliografia eviduje teda almanachy a ročenky vydávané v rozpätí viac ako dvoch storočí
a umožňuje tým aj výskum vývoja sledovaných dokumentov. Ide o pomerne rôznorodú skupinu
dokumentov, ktorých obsahové, formálne i funkčné vlastnosti sa v procese ich vývoja menili.
1
Pripravovaná bibliografia je nateraz dostupná v čiastkovej databázovej forme on-line na webovej stránke
bratislavskej Univerzitnej knižnice: http://retrobib.ulib.sk/wwwisis/azr.htm. Plné texty vybratých ročeniek sú
dostupné v rámci experimentálnej plnotextovej databázy PRAMENE K DEJINÁM VEDY NA SLOVENSKU
http://tinyurl.com/2qdguz.
2
Bibliografia almanachov, ročeniek a zborníkov na Slovensku 1919–1944. Zost. Eva Kovačičová, Štefan Štvrtecký.
Martin : Matica slovenská, 1991. 296 s.; Bibliografia almanachov, ročeniek a zborníkov na Slovensku 1945-1965.
Zost. Eva Kovačičová, Katarína Schlenkerová. Martin : Matica slovenská, 1995. 430 s.
3
KATUŠČÁK, Dušan a kol. Informačná výchova : terminologický a výkladový slovník. Bratislava 1998. S. 298.
4
Almanachy, ročenky a zborníky na Slovensku v rokoch 1919-1944. In Bibliografia almanachov, ročeniek
a zborníkov na Slovensku 1919-1944. Zost. Eva Kovačičová, Štefan Štvrtecký. Martin : Matica slovenská, 1991.
S. 43-99.
63
Konkrétne ročenky spolkov, o ktorých chceme bližšie hovoriť, nadväzovali a spočiatku sa často
prelínali s výročnými správami spolkov alebo zápisnicami zo schôdzí. Samotné výročné správy,
resp. záverečné správy, výkazy alebo zápisnice o činnosti toho-ktorého spolku sa neskôr mohli
ale nemuseli stať súčasťou spolkovej ročenky – rozšírenej už aj o články, štúdie a pod.
Nezriedka sme sa stretli s tým, že titul mal v názve uvedené „ročenka“, ale prvé ročníky
nezodpovedali nášmu vymedzeniu dokumentu alebo naopak, v názve mal uvedenú „správa
o činnosti“, ale obsahom zodpovedal nášmu vymedzeniu ročenky. Postupný vývoj dokumentu
môžeme ilustrovať na príklade ročeniek prírodovedných a lekárskych spolkov. Konkrétne
Ročenka lekárskeho a prírodovedného spolku v Banskej Štiavnici (Selmeczi Gyógyászati és
Természettudományi Egyesület Évkönyve) vychádzala sprvu pod názvom „Správa o činnosti“ –
avšak v rámci správy o činnosti, sa pri informáciách o prednáškach uvádzali krátke anotácie,
neskôr rozsiahlejšie výťahy z prednášok a napokon uverejňovali prednášky ako samostatné
štúdie.
V súčasnosti evidujeme v našej bibliografii približne dve stovky titulov, ktoré by mali mať
odhadom 850 ročníkov. Mimoriadne dôležitou súčasťou práce je heuristický prieskum tak
sekundárnych prameňov ako aj knižničných fondov. Žiaľ, musíme konštatovať, že tieto
dokumenty stáli aj v minulosti na okraji záujmu súdobej knižničnej akvizície a tento prístup sa
odrazil aj v nedôslednosti ich spracovania a evidencie v knižniciach. Dokumenty sa zachovali len
torzovito a rozptýlene v rôznych fondoch knižníc. Základný heuristický prieskum sa uskutočnil
takmer vo všetkých knižniciach, ktoré vlastnia historické knižné fondy. Teda nielen vo fonde
SNK v Martine, fondoch vedeckých knižníc na Slovensku, ale dôležitý bol aj prieskum vybratých
knižníc archívov a múzeí na Slovensku. Časť materiálu sa zachovala mimo územia Slovenska,
predovšetkým v maďarskej národnej knižnice (OSzK). Bibliografia je v súčasnosti dostupná
v testovanej čiastkovej elektronickej verzii na webovej stránke UK, obsahuje viac ako 6 000
bibliografických záznamov.5
2. Regionálna história - dejiny spolkového hnutia na Slovensku
Regionálna história, ako jedna zo špecializácií všeobecnej histórie v rámci jej územného
členenia, skúma historický vývoj časti ľudskej spoločnosti na určitom území. Regionálne dejiny
sú základom slovenských dejín, slovenské dejiny sú tiež regionálnou časťou uhorských dejín, tak
ako bolo Uhorsko regiónom strednej Európy a Európy. Regionálne historické bádanie na
Slovensku má bohatú tradíciu.6 Napriek bohatej tradícií regionálne dejiny boli dlho považované
za okrajové (oproti všeobecným dejinám). Až v 80. rokoch 20. storočia nastal vo výskume
regionálnych dejín prelom. V súčasnosti historici konštatujú, že viac ako regionálne dejiny
(v zmysle väčších územných celkov) sú prebádané a spracované lokálne dejiny (dejiny
jednotlivých miest a obcí).7
Vo vývoji spoločnosti zohral dôležitú úlohu spolok, ako forma spolužitia a spolupôsobenia ľudí.
Spolkovému hnutiu sa z rôznych aspektov venuje najmä historička Elena Mannová. Jej výskum
tohto zložitého a mnohovrstevného fenoménu zdôrazňuje význam spolkového hnutia najmä
v období formovania sa modernej spoločnosti. Úroveň združovania je podľa nej ukazovateľom
dosiahnutého stupňa spoločenskej modernizácie. Vo svojich prácach Mannová upozorňovala na
pramene dejín spolkového hnutia, a to najmä – dobovú tlač – v rámci nich osobitne vyzdvihla
5
http://retrobib.ulib.sk/wwwisis/azr.htm
BODNÁROVÁ, Miloslava. Vzťah regionálnych a všeobecných dejín. In: Regionálne dejiny a dejiny regiónov.
Prešov 2004. S. 9-12.
7
ŠVORC, Peter. Regionálne dejiny 19. a 20. storočia na Slovensku a slovenská historická spisba. In: Regionálne
dejiny a dejiny regiónov. Prešov 2004. S. 18-26.
6
64
vlastné spolkové periodiká.8 Tento typ prameňov umožňuje skúmať ciele spolkov, formu a obsah
činnosti, organizačnú štruktúru a ich organizáciu, členstvo – členskú základňu, spolkový
majetok, adresátov spolkovej činnosti, spolkové symboly a celý rad ďalších atribútov.
3. Spolky a ich ročenky v Bibliografii almanachov, ročeniek a zborníkov na Slovensku
1701-1918 determinované hospodárskym, spoločenským a politickým vývojom
Pestrá paleta spolkov v 18. a 19. storočí sa prostredníctvom ich vydavateľskej činnosti do istej
miery (zďaleka nie v úplnej) premietla do pripravovanej bibliografie. Spolkové ročenky patria
k cenným historickým prameňom, pretože autenticky zaznamenávajú činnosť jednotlivých
spolkov. Tematické zameranie jednotlivých titulov v našej bibliografii zahŕňa široké spektrum
spoločenských aktivít a vedných odborov počnúc literatúrou, cez filozofiu, náboženstvo, históriu
až po medicínu a prírodné vedy. Z chronologického hľadiska je ťažiskové 19. storočie, kedy
nastal všeobecne výrazný rozmach spolkového hnutia ale aj kníhtlače.
Na význam vybratých typov nepravých periodík pre regionálny historický výskum, regionálnu
retrospektívnu bibliografiu alebo pre dejiny vedy sme už v minulosti upozorňovali, osobitne
treba spomenúť práce poukázala na význam almanachov, ročeniek a zborníkov ako prameňov
pre výskum súdobej vedy a literatúry.9 Vydavateľským aktivitám kultúrnych spolkov sa viackrát
venovala Kamila Fircáková.10 Význam publikačných aktivít prírodovedných a lekárskych
spolkov v dejinách vedy sa pokúsila zhodnotiť Katarína Pekařová.11
Zo súboru približne dvesto evidovaných titulov zhruba tretinu tvoria ročenky rozmanitých
spolkov pôsobiacich na dnešnom území Slovenska. Z nich len 4 mali celouhorský charakter,
ďalších 10 by sme mohli nazvať spolkami s „celoslovenskou“ pôsobnosťou (sem sme zaradili
prevažne spolky národného charakteru alebo spolky ktorých pôsobnosť presahovala viac ako
jednu župu). Približne v rovnakej miere boli zastúpené spolky regionálneho (na úrovni župy)
a spolky miestneho (lokálneho, menšie územie ako župa) charakteru. vynikajúcej bibliografky
Želmíry Geškovej.12 Význam výročných školských správ skúmala Ľubica Kriškova13
a Bronislava Svobodová.14
8
MANNOVÁ, Elena: Spolky a ich miesto v živote spoločnosti na Slovensku v 19. storočí. Historický časopis, 38,
1990, s. 15-27.
9
BULKOVÁ, Petronela – Poriezová, Miriam. Almanachy, ročenky a zborníky v službách vedy a literatúry. In
Problematika historických a vzácnych knižních fondů. Olomouc 2011. S. 199-208.
10
Napr.: FIRCÁKOVÁ, Kamila. Ročenka Spišského dejepisného spolku ako prameň informácií k dejinám knižnej
kultúry Levoče a Spiša. In Kniha '97-'98. Martin 2000. S. 237-245; FIRCÁKOVÁ, Kamila. Ročenka Széchenyiho
kruhu ako artefakt i prameň k dejinám knižnej kultúry v Prešove. In Z dejín knižnej kultúry východného Slovenska 1.
Prešov 2009. S. 76-94.
11
PEKAŘOVÁ, Katarína. Prírodovedné a lekárske spolky na dnešnom území Slovenska (1850-1918). Bratislava
2010. 308 s.
12
Napr.: GEŠKOVÁ, Želmíra. Nepravé periodiká ako dokumentárne a informačné pramene. In Knižnice
a informácie, roč. 26, 1994, č. 8-9, s. 350-351; GEŠKOVÁ, Želmíra. Výročné správy ako špeciálne informačné
pramene v regionálnej bibliografii. In Bibliografický zborník 1996-`97. Martin 2000. S. 142-143.
13
Napr.: KRIŠKOVÁ, Ľubica. Výročné správy škôl ako prameň informácií. In Bibliografický Zborník 1991. Martin
1993, s. 110-113; KRIŠKOVÁ, Ľubica. Informačná hodnota výročných školských správ. In Knižnice a informácie,
26, 1994, č. 8-9, s. 386-387.
14
Napr. SVOBODOVÁ, Bronislava. Niekoľko poznámok k významu výročných správ škôl pre biografistiku. In
Význam osobností pre mestá a regióny. Banská Bystrica 2010. S. 99-113.; PEKAŘOVÁ, Katarína – Svobodová,
Bronislava. Výročné školské správy ako prameň k dejinám školstva. In Dejiny školstva a pedagogiky na Slovensku.
Bratislava 2008. S. 143-156.
65
Charakter spolkov v bibliografii z územného
aspektu
celouhorsky
celoslovenský
regionálny
lokálny
K spolkom s celouhorskou pôsobnosťou, ktoré na našom dnešnom území sídlili alebo vydávali
z iniciatívy významného lesníka a polyhistora Viliama Rowlanda (1814-1888). V polovici 60.
rokov však sídlo spolku a aj vydávanie spolkového periodika preniesli do Budapešti.
Pod patronátom Baníckej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici, jediného vysokoškolského
zariadenia na našom území v druhej polovici 19. storočia, pôsobil Uhorský spolok na podporu
baníckej a hutníckej literatúry (Magyar Bányászati és Kohászati Irodalom Pártoló Egyesület),
z ktorého vydavateľskej činnosti sa nám zachoval len jeden ročník spolkovej ročenky. Do tohto
radu patrí aj v Starom Smokovci založený Uhorský karpatský spolok, ktorý zohral nemalú úlohu
v oblasti prírodovedného poznávania Slovenska a patrí k prvým turistickým spolkom nielen
v Uhorsku ale aj v Európe. Výpočet spolkov s celokrajinskou pôsobnosťou uzavrieme Ročenkou
krajinského spolku evanjelických učiteľov (Az Országos Ágostai Hitvallású Evangeliku
Tanáregyesület Évkönyve). Spolok síce sídlil v Budapešti, ročenku však tlačili v tlačiarni Arpáda
Kóscha v Prešove. Prispela k tomu zrejme skutočnosť, že tajomníkom spolku a redaktorom
ročenky bol Ján Gömöry (1896-1966) historik, verejný činiteľ a učiteľ prešovského kolégia.15
Do okruhu spolkov nazvaných „celoslovenské“ sme zaradili v prvom rade spolky, ktoré sa
sformovali na národnej báze. Tieto predstavujú významné míľniky na ceste k národnej
emancipácií a mali nadregionálne ambície.16 Zaznamenali sme vydavateľské aktivity Slovákov
pôsobiacich v Budapešti. Spolok milovníkov reči a literatúry slovenskej vydával almanach ZORA
a prvá uhorsko-slovenská účastinná kníhtlačiareň a vydavateľstvo v Pešti vydala almanach
MINERVA. Výnimočnú úlohu v dejinách politického, spoločenského, kultúrneho a vedeckého
smerovania slovenského národa zastávali v Martine sídliaca Matica slovenská a Muzeálna
slovenská spoločnosť. Obidve mali významnú vydavateľskú činnosť a vydávali aj svoje ročenky.
Do tohto okruhu sme zaradili aj ročenku spolku slovenských žien Živena a tiež ročné periodikum
Spolku sv. Vojtecha Zábavné čítanie z Pútnika svätovojtešského.
Celkom inú úlohu v našich dejinách zastával Hornouhorský vzdelávací spolok (Felvidéki
Magyar közmüvelödési Egyesület – tiež známy ako FEMKE), ktorého hlavnou úlohou bolo pod
zásterkou kultúrneho hnutia pomaďarčovať slovenské obyvateľstvo. Spolok FEMKE vyvíjal
v hornouhorskom regióne rozsiahlu a rozmanitú činnosť, o ktorej informoval vo svojich
pravidelne vychádzajúcich ročenkách (A Felvidéki Magyar közmüvelödési Egyesület Évkönyve
1882–1918).
15
Valné zhromaždenia Krajinského spolku evanjelických učiteľov sa usporadúvali každý rok v inom meste, na
území dnešného Slovenska to bolo napr. v Prešove či Bratislave.
16
MANNOVÁ, Elena. Spolky a národná emancipácia Slovákov. In Ján Kollár a slovanská vzájomnosť. Bratislava
2006. S. 73-85.
66
K nadregionálnym spolkom patril aj Muzeálny spolok Horného Uhorska, z iniciatívy ktorého
vzniklo Hornouhorské múzeum v Košiciach - jedno z najstarších a najvýznamnejších múzeí na
dnešnom Slovensku.17 Predchodca dnešného Východoslovenského múzea vydával od r. 1872
pravidelne ročenku, v ktorej informoval nielen o zbierkotvornej činnosti ale uverejnil aj celý rad
archeologických, historických a národopisných príspevkov.18
Členov posledného spolku z tohto okruhu nadregionálnych spolkov spájal spoločný záujem a to
protipovodňové opatrenia a stavby v povodí Dunaja. Združenie podunajských vodných družstiev
(Dunavölgyi Vízitársulatok Szövetsége) vzniklo až v prvom decéniu 20. storočia, prvých sedem
ročníkov spolkovej ročenky vyšlo tlačiarni Žigmunda Wintera v Nových Zámkoch, ďalšie
ročníky považujeme za hungariká.
Čo sa jednotlivých regiónov týka, najlepšie sa zachovali svedectvá o vydavateľskej činnosti
spolkov pôsobiacich v bývalej Gemerskej, resp. Gemersko-Malohontskej župe, AbovskoTurnianskej a Bratislavskej župe. Spomedzi dvadsiatich žúp, ktorých územie sa rozprestieralo na
dnešnom území Slovenska,19 sa nám zachovali ročenky spolkov pôsobiacich v dvanástich z nich.
Je zaujímavé, že najmenej zastúpené sú regionálne, resp. lokálne spolky z oblasti dnešného
stredného Slovenska (Liptov, Turiec, Orava). Najmä v Turčianskej župe však pôsobili spolky,
ktoré sme zaradili medzi „celoslovenské“. Tieto údaje sú samozrejme len ilustratívne z viacerých
dôvodov, povedzme aj preto že sídla niektorých žúp – ako napr. Zemplínskej, Mošonskej alebo
Rabskej – ležali na dnešnom území Maďarska. Mimo dnešného územia Slovenska tlačené alebo
vydané dokumenty nepovažujeme za slovaciká, preto sa nestali predmetom bibliografie. Vo
všeobecnosti možno povedať, že vo vydavateľskej činnosti spolkových ročeniek boli
mimoriadne aktívne spolky pôsobiace na dnešnom východnom Slovensku (okrem Abovsko
Turnianskej, to bola najmä Šarišská a Spišská župa), v oveľa menšej miere župy na západnom
Slovensku (popri Bratislavskej to bola Nitrianska župa) a v najmenšej miere boli zastúpené
spolky dnešného stredného Slovenska. Evidované spolkové ročenky však odzrkadľujú len
zlomok spolkovej činnosti na Slovensku. Podľa údajov Eleny Mannovej v štúdií o spolkoch
v Bratislave v druhej polovici 19. storočia v r. 1878 v približne 50 tisícovej Bratislave pôsobilo
81 spolkov a spoločností s vyše 18 500 členmi.20 Naša bibliografia však eviduje za celé
sledované obdobie ročenky len necelej desiatky spolkov z územia Bratislavskej župy.
17
MRUŠKOVIČ, Štefan, DARULOVÁ, Jolana, KOLLÁR, Štefan. Múzejníctvo, muzeológia a kultúrne dedičstvo.
Banská Bystrica 2005. 253 s.
18
BULKOVÁ, Petronela a kol.: Almanachy, ročenky a zborníky – ich prínos pre výskum Košíc a okolia. In Kniha
2008. Martin 2008. S. 175-191.
19
Podľa územného členenia Uhorska z r. 1867.
20
MANNOVÁ, Elena. Spolky v Bratislave koncom 19. a v prvej polovici 20. storočia. Slovenský národopis, 35,
1987, s. 363-369.
67
Spolky v bibliografii a regióny
10
Tekovská
Trenčianska
Zvolenská
Nitrianska
Komárňanská
Hontianska
Šarišská
Spišská
4
Bratislavská
6
Abovsko-Turnianska
8
Gemer-Malohontská
12
2
0
V historiografii sa spolok považuje za jav typicky a prevažne mestského pôvodu, za výraz
mestského spôsobu života.21 Aj vydavateľská činnosť spolkov dosvedčuje, že Slovensku žil čulý
spolkový život – najmä v Prešove22 a Rožňave. Spomedzi ďalších miest treba spomenúť
Rimavskú Sobotu, kde spolkovú ročenku vydával osvetový, cirkevný a ženský dobročinný
spolok.
Pre väčšinu spolkov je charakteristická polyfunkčnosť, keďže činnosť jednotlivých spolkov
zahŕňala viacero funkcií (vzdelávanie, bádanie, spoločenský život, dobročinnosť a pod.).
Najmä v druhej polovici 19. storočia sa však spolkové aktivity diferencujú. Špecializáciu
spolkov najlepšie ilustrujú vedecké spolky, ktoré sa organizujú podľa diferenciačného procesu
vied. V druhej polovici 19. storočia sa do popredia dostávajú snahy o koncentráciu a utváranie
nadregionálnych zväzov.23
Čo sa zamerania spolkov týka, paleta aktivít je veľmi pestrá. Spolky sa líšia svojimi cieľmi,
formami i obsahom činnosti. Podľa tematík v spolkových ročenkách možno rozdeliť spolky
a teda aj spolkové ročenky do siedmich väčších skupín. Najpočetnejší okruh predstavujú
odborné (vedecké) a profesné spoločnosti organizované v prevažnej miere na župnej úrovni,
reprezentujú ich predovšetkým prírodovedné a lekárske, ďalej historické a muzeálne
a napokon učiteľské spolky. Ďalšiu pomerne početnú skupinu tvoria literárne a kultúrnoosvetové spolky, z ktorých časť bola organizovaná na národnej úrovni (napr. Spolok milovníkov
reči a literatúry slovenskej v Budíne), ďalšia časť mala „celoslovenský“, resp. „hornouhorský“
dosah (napr. tiež už spomínaný Hornouhorský vzdelávací spolok), ale časť z nich môžeme
21
MANNOVÁ, Elena: Spolky a ich miesto v živote spoločnosti na Slovensku v 19. storočí. Historický časopis, 38,
1990, s. 15-27.
22
PEKAŘOVÁ, Katarína. Prešov a východné Slovensko v pripravovanej Bibliografii almanachov, ročeniek
a zborníkov na Slovensku 1701-1918. In Z dejín knižnej kultúry východného Slovenska. Prešov 2009. S. 142-147.
23
MANNOVÁ, Elena: Spolky a ich miesto v živote spoločnosti na Slovensku v 19. storočí. Historický časopis, 38,
1990, s. 15-27.
68
označiť ako mestské spolky (napr. Toldiho kruh v Bratislave, Széchenyiho kruh v Prešove alebo
Kazinczyho kruh v Košiciach). Skupina cirkevných spolkov je pomerne pestrá. Vydavateľskú
činnosť Spolku sv. Vojtecha zastupuje almanach pod názvom Zábavné čítanie z Pútnika
svätovojtešského, s podnázvom kalendár pre katolíckych Slovákov v Uhorsku. Ďalej sme sem
zaradili cirkevné spolky združujúce členov nielen podľa konfesie ale aj podľa profesie (napr.
katolíckych učiteľov, katolíckych tovarišov a pod.) na župnej, resp. lokálnej úrovni. Osobitnú
skupinu tvoria hospodárske spolky regionálneho charakteru, ktoré združovali najmä statkárov
a mali záujem zlepšovať poľnohospodárstvo jednotlivých regiónov.
Spolky podľa zamerania
25
20
15
10
vedecký-odbornýprofesný
osvetovo-kulturnoliterárne
cirkevné
záujmovo-športové
študentské
5
hospodárske
0
ženské dobročinné
Svedectvá o ich činnosti sa zachovali v podobe ročeniek spolkov pôsobiacich v župe
Bratislavskej, Abovsko-Turnianskej, Hontianskej a Tekovskej. Vydavateľská činnosť
študentských spolkov bola najaktívnejšia v Košiciach. Tieto združovali študentov na tamojšej
právnickej i hospodárskej akadémii. Ďalšiu skupinu tvoria záujmové a športové spolky, ktoré sa
sformovali najmä v Bratislave, Košiciach, Prešove a Nitre. Spomedzi ženských spolkov treba
spomenúť nielen prvý celonárodný dobročinný spolok slovenských žien Živena ale aj dobročinné
ženské spolky pôsobiace v Rimavskej Sobote a v Rožňave.
4. Záver
Našim zámerom bolo upriamiť pozornosť tvorcov regionálnych dejín na výsledky našich prác,
ktoré sprístupňujú menej známe typy dokumentov. Bibliografia eviduje ročenky regionálnych
spolkov, ktoré zohrali významnú úlohu v spoločenskom, politickom, hospodárskom, kultúrnom,
vedeckom i športovom živote jednotlivých regiónov. Spolkové ročenky predstavujú vzácny zdroj
informácií nielen k dejinám jednotlivých spolkov ale aj k dejinám regiónov, a v neposlednom
rade obsahujú tiež informácie o známych či zabudnutých osobnostiach regiónu.
69
PAVOL KUKA A MILAN GAJDOŠ V REGIONÁLNEJ HISTORIOGRAFII ZVOLENA
V 20. STOROČÍ
Elena Matisková, Krajská knižnica Ľudovíta Štúra vo Zvolene
„Nevstupuj, kto nepoznáš históriu.“
Tento výrok mi blúdil vytrvalo mysľou, keď som v jedno horúce letné popoludnie vystúpila na
korunu nášho Zvolenského zámku. Mesto ako na dlani ponúka na obdiv svoje historické
centrum, kostoly, radnicu, meštianske domy. Pozorujem ako v ňom pulzuje život. Patrí medzi
najstaršie mestá na Slovensku a má svoju bohatú históriu. Tvorili ju naši predkovia, ktorí
vytvárali materiálne a duchovné hodnoty – súčasné jedinečné doklady kultúry a histórie mesta.
Nemali by byť pre nás len anonymnými predmetmi, ulicami a budovami. Mali by sme poznať
osudy svojho mesta, pretože dnešok je postavený na základoch včerajška, na tom, čo tu zanechali
desiatky predchádzajúcich generácií. Vytvoriť skutočný obraz našej minulosti, o to sa snažia
historici.
Zvolen mal to šťastie, že tu pôsobili zanietení dejepisci. Úlohu regionálnych historikov
vykonávali v minulosti vzdelaní jednotlivci, kňazi, učitelia a právnici, ktorým nechýbala vysoká
úroveň humanitného vzdelania a jazykové znalosti, čo bolo veľmi dôležité, pretože neboli
odkázaní na druhotné zdroje informácií. Priekopníkom historiografie pochádzajúcim z nášho
regiónu bol Matej Bel, jeden z najvýznamnejších európskych vzdelancov 18. storočia. Svojím
dielom Notitia Hungariae novae historico – geographica (Historické a zemepisné vedomosti
o súvekom Uhorsku) sa stal zakladateľom modernej vlastivedy v Uhorsku. Už jeho priatelia ho
označovali za „histografa kráľovstva uhorského“.
Samotná historiografia sa rozvinula v druhej polovici 19. storočia. Vo Zvolene vyšla prvá
monografia mesta v roku 1891 pod názvom Slobodné a kráľovské mesto Zvolen. Autorom bol
zvolenský notára Juraj Bánik. Ďalej je treba spomenúť príspevok Františka Víťazoslava Sasinka
Účtovná kniha mesta Zvolen z rokov 1400-1470. Publikuje najstaršie zachované účty mesta.
Rozsiahlou a zatiaľ neprekonanou publikáciou sú Dejiny zvolenského a.v. bratstva a seniorátu
od dobronivského evanjelického farára Jána Slávika z roku 1921. Jeho práca s prameňmi,
odborná erudovanosť a obrovská vytrvalosť v spracúvaní tak rozsiahlej a zložitej dovtedy
nespracovanej témy kladú Jána Slávika na popredné miesto nielen v regionálnej ale i slovenskej
historiografii. Tieto tri fundované práce tvoria základ zvolenskej historiografickej tvorby.
Obdobie prvej Československej republiky bolo charakteristické prevažne informačnými
a propagačnými prácami o Zvolene.
Až po roku 1945 sa dejinám na pôde regiónu začali venovať profesionálni historici,
kunsthistorici, etnografi, archeológovia a archivári. Po mestskom múzeu a archíve sa zriadilo na
Zvolenskom zámku i Lesnícke a drevárske múzeum. Povojnová výstavba v meste umožnila
naplno sa realizovať pri archeologických výskumoch najmä archeológovi a historikovi Gejzovi
Balašovi. V 50-tych rokoch vyšiel jeho Príspevok k dejinám Zvolena, založený na poznaní
a interpretovaní množstva pramenných dokumentov. Bolo ich okolo 180. V tomto období vyšla
v poradí druhá monografia Zvolen v minulosti a prítomnosti a ďalšie diela z pera Gejzu Balašu
Historické pamiatky zvolenského okresu, Praveké osídlenie stredného Slovenska, Zvolen
v období lužickej kultúry. Boli vydané práce menšieho rozsahu od PhDr. P. Kuku Štúr a Zvolen,
Pustý hrad a príspevok v Archeologických rozhledoch Bronzový poklad zo Zvolena.
Rímskokatolícky farár a historik Mikuláš Mišík napísal prácu K otázke osídlenia Zvolena. Je
potrebné spomenúť ešte knihu Hrad Zvolen od Dobroslavy Menclovej, ktorá robila na zámku
umeleckohistorický výskum a na Pustom hrade základný terénny a archeologický prieskum.
Obdobie rokov 1945 až 1970 bolo obdobím skutočného rozvoja zvolenskej historiografie, ktorá
akoby nadviazala na pretrhnutú niť od čias J. Bánika, F. V. Sasinka a J. Slávika.
70
V 70-tych a 80-tych rokoch sa spracúvalo najmä robotnícke hnutie a protifašistický odboj.
V dobe, ktorá nebola naklonená náboženstvu vyšla útla knižka Pavla Kuku Poznámky o živote
a diele dr. Jozefa Kozáčeka. Vychádza tiež publikácia od Juraja Pertziana Unionka – kolíska
robotníckeho hnutia vo Zvolene a slúži ku cti autora, že nepracoval výsostne v duchu vtedajšej
doby, že študoval pramene a snažil sa ich objektívne interpretovať.
V 80-tych rokoch sa rozvinula vo Zvolene najmä práca archeológov, čo sa prejavilo aj ich
publikačnou činnosťou v odborných časopisoch, kde sú uvedené výsledky z prieskumov
a záchranných výskumov.
Naznačený vývoj zvolenskej historiografie pokračoval aj v 90-tych rokoch, kedy bola vydaná
najrozsiahlejšia a najkoncepčnejšia monografia Zvolena venovaná 750. výročiu obnovenia
mestských práv. Vyšla v roku 1993 pod názvom Zvolen. Treba v nej vyzdvihnúť nový
objektívnejší pohľad na obdobie Československej republiky a druhej svetovej vojny. Kapitolu
autorsky pripravil Milan Gajdoš.
V prezentovaní histórie mesta v 90-tych rokoch zohráva dôležitú úlohu záchranný archeologický
výskum na Pustom hrade pod vedením PhDr. Václava Hanuliaka, ktorý s mladými budúcimi
archeológmi postupne odkrýval spustnutý hrad a výsledky výskumu publikoval v odbornej ale aj
regionálnej tlači a tiež v reprezentačnej prevažne obrazovej publikácii Zvolen - premeny mesta
k 755. výročiu obnovenia mestských práv, kde v príspevku Pustý hrad podáva dovtedy
nepublikované aktuálne hodnotenie archeologického výskumu tejto lokality.
V poslednom období sa stalo módnym vydávanie publikácii miest, obcí, inštitúcií, škôl, firiem
a družstiev v súvislosti s výročiami. Tieto čiastkové i tematické práce znamenajú výbornú
možnosť využitia archívnych prameňov a získania nových informácií o živote obyvateľov
Zvolena. V súčasnosti mesto Zvolen pripravuje novú rozsiahlu monografiu, ktorá bude vydaná
k 770. výročiu obnovenia mestských výsad v roku 2013. Mnohí z autorov spomínaných prác boli
pracovníci múzea, či archívu. Títo ľudia popri vlastnej pracovnej náplni, ďalej študovali
pramene, odbornú literatúru, viedli archeologický výskum a publikovali.
Vo svojom príspevku chcem predstaviť dvoch regionálnych historikov PhDr. Pavla Kuku
a promovaného historika Milana Gajdoša, ktorí majú výrazný podiel na rozvoji zvolenskej
historiografie.
Historik Pavol Kuka sa narodil 27. 6. 1931 v Dekýši vo vtedajšom okrese Banská Štiavnica.
Jeho rodičia boli roľníci. V rodisku navštevoval ľudovú školu, neskôr gymnázium v Banskej
Štiavnici, ktoré ukončil maturitou. Počas stredoškolských štúdií mal na neho veľký vplyv
profesor archivár Jozef Gindl. Vzbudil v ňom záujem o históriu a tá sa stala súčasťou celého jeho
života.
V rokoch 1952–1957 študoval archeológiu a národopis na Filozofickej fakulte Univerzity
Komenského v Bratislave. Po štúdiách nastúpil do Etnografického ústavu Slovenského
národného múzea v Martine, kde získaval základy z múzejníctva. Po ročnom pôsobení vyhral
konkurz do Okresného vlastivedného múzea vo Zvolene na post riaditeľa. Tu pracoval do roku
1968. Na radu niektorých Štiavničanov odišiel pracovať do tamojšieho Slovenského banského
múzea, ale po jednoročnom pôsobení sa vrátil späť do múzea vo Zvolene, kde zotrval do roku
1976. Absolvoval ašpirantské štúdium z národopisu a získal vedeckú hodnosť kandidáta vied.
Meno PhDr. Pavla Kuku je zviazané s jedným z najťažších období v histórii zvolenského múzea
a je to aj jeho zásluha, že múzeum v rôznych podobách i názvoch pretrvalo a hoci je
špecializované na lesníctvo, zachovalo si i pôvodný fond – zbierky mesta a regiónu z oblasti
archeológie, histórie, národopisu i numizmatiky.
Počas pôsobenia PhDr. P. Kuku získalo múzeum budovu na centrálnom námestí – bývalú
radnicu. V jej priestoroch vtedy ako jediný odborný garant múzea postupne pripravoval
71
a nainštaloval prvú expozíciu z histórie a národopisu, čo bol dôležitý medzník vo vývoji
zvolenského múzejníctva.
Rozsiahla bola jeho publikačná činnosť, ktorá nadväzovala na výsledky práce vo výskumnej
činnosti. Príspevky informovali čitateľov o histórii a kultúre ľudu zvolenského regiónu, o jeho
historických pamiatkach a aktuálnych nálezoch. Publikoval, zadával zbierky na reštaurovanie,
spolupracoval s významnými vedeckými, kultúrnymi a cirkevnými inštitúciami, zaujímal sa
o obecné kronikárstvo, pripravoval výstavy a otvorene sa nesúhlasne vyjadroval
k problematickým témam mesta v oblasti jeho výstavby a ochrany pamiatok. Spolu s amatérskym
archeológom Gustávom Lehockým sa postavili proti zbúraniu významnej meštianskej
architektúry Thurzovho domu a starej radnice i celej západnej strany námestia.
Pre svoje ideové presvedčenie musel zmeniť pracovisko. Nastúpil do Múzea mincí a medailí
v Kremnici, ale aj tu bola jeho ideová orientácia nežiadúca. Prijal miesto vychovávateľa. Rok
pôsobil na Poľnohospodárskom učilišti a štyri roky na Strednej priemyselnej škole drevárskej vo
Zvolene. Diaľkovo vyštudoval Pedagogickú fakultu v Trnave a externe učil na viacerých
stredných školách vo Zvolene. Rehabilitovali ho až v r. 1990. V dôchodkovom veku pracoval
v Štátnej vedeckej knižnici v Banskej Bystrici. Jeho veľkou záľubou je zbieranie povestí
stredoslovenského regiónu. Priebežne ich publikoval v rôznych regionálnych novinách
a časopisoch. Vyšli aj knižne v dvoch publikáciách Ľudové povesti zo stredného Slovenska
(1995) a Galko (1995).
Národopisnú publikačnú činnosť reprezentuje monografia rodnej obce Dekýš v štyroch zväzkoch.
Najaktívnejšia publikačná činnosť je spojená so 60-tymi a 70-tymi rokmi. Vydal publikácie
Andrej Kmeť, Pustý hrad, Štúr a Zvolen, Zvolen 725 rokov mestom, Poznámky o živote a diele
Dr. Jozefa Kozáčeka, 80 rokov Robotníckeho spevokolu vo Zvolene a mnohé ďalšie.
Spolupodieľal sa na tvorbe publikácii o Zvolene. Spomenuté diela boli dlhodobo prvotnými
zdrojmi informácii pre žiakov a študentov, ale aj pre ostatných, ktorí sa venovali regionálnej
histórii. S Jánom Mieroslavom Pinkom spracoval povesti a históriu jednotlivých obcí vtedajšieho
Zvolenského okresu. Dielo vyšlo pod názvom Pod Poľanou a v Honte v dvoch zväzkoch.
Spracoval monografie obcí Čekovce, Tŕnie, Čabradský Vrbovok, Senohrad, Devičie, KráľovceKrnišov, Sása, Kriváň, Lackov, Lieskovec a ďalších.
Bol jedným z prvých, ktorí sa zaujímali o záchranu Pustého hradu. Za tieto aktivity mu bol
udelený titul Čestný rytier Pustého hradu. Veľký význam majú jeho archeologické práce
uverejnené v Archeologických rozhľadoch Bronzový poklad zo Zvolena a príspevok vypracovaný
spoločne s V. Furmánekom Bronzový depot piliňskej kultúry zo Zvolena. Napísal stovky
populárnych a populárno-vedeckých článkov zameraných na Zvolen a stredné Slovensko. Viac
ako 40 rokov písal kroniku Zvolena. Za tie roky popísal stovky strán o živote v meste. Jeho
rukopis je v piatych zväzkoch kroniky a každý obsahuje 850 strán.
Celé roky sa aj v dôchodkovom veku zapája do publikačnej i prednáškovej aktivity mesta.
V súčasnosti žije v Kováčovej pri Zvolene. V tomto roku mu pri príležitosti okrúhleho životného
jubilea 80 rokov starosta obce Kováčová odovzdal Ďakovný list za dlhoročnú aktívnu prácu
poslanca obecného zastupiteľstva a kronikára obce.
Historik Milan Gajdoš sa narodil 22. 8. 1931 v Banskej Bystrici. Väčšinu života prežil na
Sliači. V areáli kúpeľov, kde pracoval jeho otec, strávil celé detstvo. V roku 1960 sa presťahovali
do rodinného domu, ktorý postavili jeho rodičia. Otec mu rozprával rôzne príbehy z kúpeľov,
poznal mnohé významné osobnosti, s viacerými mal veľmi dobré vzťahy. Boli medzi nimi J. G.
Tajovský, T. Vansová, J. Škultéty a mnohí významní Česi. Priateľský vzťah mala rodina
s českými zamestnancami kúpeľov. Aj starý otec a strýko pracovali v kúpeľoch. Mama Anna
Puškárová pochádzala z rozvetveného rodu Puškárovcov. Mnohí pracovali v železničnej
doprave. Jej brat Juraj bol vojenský stíhací pilot, ktorý zahynul v roku 1944 v leteckom súboji.
72
V detstve a mladosti rád športoval, lyžoval, behával, hrával futbal, tenis, korčuľoval a plával. Na
Sliači boli dobré podmienky na športovanie. Vo vtedajších Rybároch (časť Sliača) chodil do
ľudovej školy a následne do Meštianskej školy vo Zvolene. Tu ho učil zakladateľ zvolenského
múzea Gejza Balaša, ktorý sa v 70-tych rokoch stal jeho kolegom. Výberom škôl spočiatku
naznačoval, že jeho budúca orientácia bude spojená s ekonómiou – dva roky navštevoval
Obchodnú ekonómiu v Banskej Bystrici. Po maturite odišiel do Prahy a stal sa študentom
Vysokej školy politických a hospodárskych vied. Keď školu v roku 1953 zrušili, rozhodol sa
študovať na Karlovej univerzite – odbor história so zameraním na čs. dejiny. Tento krok
definitívne predurčil jeho orientáciu. Po štúdiách sa zamestnal na Krajskom národnom výbore
v Banskej Bystrici ako inšpektor pre kultúru. Mal na starosti oblasť múzeí, kultúrnych pamiatok
a filmu. Už v roku 1958 odišiel z úradníckej funkcie, keď sa rozhodol venovať skutočnej
historickej práci. Stal sa odborným pracovníkom a neskôr i zástupcom riaditeľa Múzea SNP
v Banskej Bystrici, kde sa venoval vojenským akciám domáceho odboja počas 2. svetovej vojny.
Uskutočnil prieskum partizánskych oblastí a bojových úsekov povstaleckej armády. Jeho
následné publikačné príspevky priniesli objektívne hodnotenie účinkovania 1. čsl. armády na
Slovensku, objektívny pohľad na generála Jána Goliana a mnohých iných. Okrem výskumnej
činnosti bola jeho pracovnou náplňou klasická i moderná muzeálna a výstavnícka činnosť.
Podieľal sa na príprave prvej expozície pre novú budovu múzea – Pamätník SNP, odovzdanú
v roku 1969 s prvým audiovizuálnym systémom použitým v múzeách vtedajšieho
Československa. Pripravil a spolupracoval pri putovných výstavách o SNP i krátkodobých
výstavách Tvár slovenského fašizmu, 15 rokov slobodného života, Letci v SNP a scenároch pre
pamätné izby v Nemeckej, na Ostrom Grúni, v Kľaku a iných.
Od začiatku 60-tych rokov spolupracoval s Česko-slovenskou televíziou v Banskej Bystrici
a v Bratislave. Pôsobil tu ako odborný poradca pre krátkometrážne dokumentárne filmy
s historickou tematikou prevažne z obdobia SNP a 2. sv. vojny. Napísal námety pre seriál
spomienkových filmov na osobnosti SNP odvysielaný v roku 1969. V tom istom roku pripravil
scenár pre dokumentárny film Sliač kedysi a dnes. V polovici 70-tych rokov vypracoval námet
k filmu Posledná fúra – o lesnej železničke Kyslinky – Vígľaš.
Na konci 60-tych rokov vyvrcholila a zároveň sa i naplnila jedna etapa v živote Milana Gajdoša.
Mladý historik sa pridal k významným predstaviteľom historickej obce na Slovensku, ktorí cítili
potrebu analýzy historiografie. Otvorene kritizovali spoločnosť i mladú slovenskú historickú
vedu, ktorá sa stala slúžkou politiky. Postih nedal na seba dlho čakať. Pochopil, že uvoľnenie 60tych rokov, ktoré predstavovalo nové pracovné podmienky a tvorivé možnosti sa skončilo
a radšej sám odišiel z politicky exponovaného Múzea SNP. V máji 1970 sa zamestnal na
stredisku Slovenského ústavu pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody v Banskej Bystrici na
oddelení dokumentácie. Bezprostredné poznanie terénu a pamiatok viažucich sa na rôzne
historické udalosti a osobnosti mu bolo zdrojom ďalšej bohatej publikačnej činnosti. V priebehu
70-tych rokov sa rozšírila spolupráca so Slovenským rozhlasom – štúdiom v Banskej Bystrici.
V roku 1974 sa stal zostavovateľom a autorom textu obrazovej publikácie Banská Bystrica, ktorá
sa stala v tom čase jednou z najlepších publikácii tohto druhu na Slovensku.
Do muzeálneho prostredia sa vrátil v roku 1978. Nepodarilo sa mu nájsť zamestnanie v Banskej
Bystrici a tak zakotvil v Okresnom múzeu vo Zvolene, kde ho prijal vtedajší riaditeľ Jozef
Donoval. Krátko po svojom príchode sa stal garantom dvoch nových expozícii na Zvolenskom
zámku zameraných na históriu i odboj a oslobodzovacie boje v regióne. Bol výraznou odbornou
posilou múzea na poli výskumnom, dokumentačnom a prezentačnom. Organizoval prednášky
renomovaných historikov a sám prednášal prevažne témy z regionálnej histórie. Pokračovala jeho
publikačná činnosť zvlášť v regionálnych periodikách, kde po dlhšom období mohol publikovať
pod vlastným menom.
73
Ťažiskom celoživotnej činnosti Milana Gajdoša bola historiografia, publicistika, múzejníctvo
a pamiatková starostlivosť. Ako autor, alebo spoluautor sa podieľal na vzniku mnohých libriet,
scenárov stálych expozícií, výstav, ďalej na zbieraní, ochrane a využití múzejných zbierok,
ochrane kultúrnych pamiatok národného, spoločenského, literárneho a technického charakteru.
Bol pri zrode Stredoslovenského vydavateľstva v Banskej Bystrici, s ktorým viac rokov
spolupracoval. Publikoval stovky kratších i dlhších príspevkov a štúdií, ktoré vyšli v rôznych
časopisoch a novinách. Bol dlhoročným prispievateľom do Slovenského rozhlasu.
Vo svojej tvorbe venoval značnú pozornosť popularizovaniu vedeckých poznatkov z histórie.
Jeho práce a editorstvo sú cenným vkladom do regionálnej histórie. Medzi jeho najvýznamnejšie
diela patria: Historické pamiatky okresu Zvolen (1985), Polstoročie múzea vo Zvolene (1992),
Z histórie Župy XVIII. so sídlom vo Zvolene (1993), Banská Bystrica medená a povstalecká
(1994), Pohľady do minulosti Krupiny (1995), Za hlasom srdca (1997), Svätá Hildegarda a jej
kaplnka na Sliači, Tomáš Garrique Masaryk (1997), Kostol sv. Mikuláša na Sliači (2001),
Kostol sv. Alžbety (2002), Sliačska kytica (2003), Obrázky z minulosti Sliača (2008), Príbeh
letca Juraja Puškára (2008) a mnohé ďalšie.
Po šestnástich rokoch pôsobenia vo zvolenskom múzeu odišiel do dôchodku. Naďalej však
publikuje v regionálnej tlači a vydáva historické práce. Za svoje celoživotné dielo získal celý rad
ocenení a vyznamenaní.
K „svojim“ pracoviskám zaradil aj niektoré iné inštitúcie, kde chodil bádať, alebo získavať
informácie. Osobitne si váži spoluprácu s Krajskou knižnicou Ľ. Štúra vo Zvolene, keď medzi jej
kolektívom našiel mnohých priateľov. Krajskej knižnici sa odvďačil za pochopenie pre jeho
prácu i tým, že na jej pôde realizoval celý rad prednášok o Božene Němcovej, T. G. Masarykovi,
armádnom generálovi Josefovi Šnejdárekovi a pod. Vo svojich spomienkach uvádza, že je
bytostne spojený najmä so štyrmi mestami Banskou Bystricou, Sliačom, Prahou a Zvolenom.
Osobnosť Milana Gajdoša je v muzeálnom i kultúrnom živote mesta veľmi výrazná. Prezentoval
a stále prezentuje jeho dejiny a cez publikačnú činnosť posúva hranicu poznania jeho minulosti
vo vedomí Zvolenčanov. Nosí v sebe optimizmus, životnú pohodu a svojský nenápadný humor.
Bohatú publikačnú činnosť spomínaných historikov zachytávajú personálne bibliografie, ktoré
vydala naša knižnica k ich životným jubileám pred desiatimi rokmi. Bibliografia venovaná
Pavlovi Kukovi obsahuje 743 záznamov a bibliografia o Milanovi Gajdošovi 1879 záznamov.
Tento výpočet nie je úplný, pretože od vydania bibliografií stále publikujú nové poznatky.
Dovolila som si predstaviť vám našich regionalistov, pretože urobili kus práce pri zviditeľňovaní
regionálnej histórie. Ja osobne som vo svojej práci bibliografky pri každej historickej téme
siahala po ich prácach, boli východiskom i oporným bodom mojej činnosti. Vždy som sa mohla
spoľahnúť na pravdivosť informácií v ich tvorbe a odvolať sa na ich diela. Mojim príspevkom
chcem pripomenúť ich významné životné jubileá a zároveň sa poďakovať za dlhoročnú
spoluprácu.
74
VĚROSLAV MERTL – SOUPIS DÍLA
(Prezentace připravované personální bibliografie)
Tamara Pršínová, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích
Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích připravuje k vydání další svazek ediční
řady, kterým pokračuje spolupráce s Novou tiskárnou v Pelhřimově. Publikace Věroslav Mertl –
soupis díla vychází jako pocta celoživotnímu dílu spisovatele úzce spjatého s jižními Čechami
a přesto svým významem daleko přesahujícího hranice tohoto kraje.
Věroslav Mertl spisovatel, esejista, publicista a básník se narodil 30. 3. 1929 v Chrášťanech
u Týna nad Vltavou. Pochází z rodiny vrchního četnického strážmistra, dětství prožil
v Kolodějích nad Lužnicí a mládí v Kamenném Újezdě u Českých Budějovic. V letech 1944–
-1945 byl totálně nasazen jako zemědělský dělník. Po válce pak studoval na obchodní akademii
v Českých Budějovicích. Poté, co absolvoval v letech 1951–1953 vojenskou službu, pracoval
jako úředník v různých podnicích v Českých Budějovicích. V letech 1968–1970 byl redaktorem
českobudějovického nakladatelství Růže, kde vedl literární měsíčník Arch. V 70. a 80. letech
působil jako tajemník Okresního výboru Československé strany lidové v Českých Budějovicích.
V roce 1972 se oženil s výtvarnicí Aranou Mertlovou, se kterou spojil svůj život až do její
předčasné smrti v roce 2009.
Vybrala jsem pro tuto prezentaci několik titulů z díla Věroslava Mertla, které bych ráda blíže
představila. Soubor povídek z let 1949–1968 Stín blaženosti je jeho knižní prvotinou, vydalo ho
českobudějovické nakladatelství Růže v roce 1969. Mertl v nakladatelství působil od roku 1968
jako redaktor a editor měsíčníku Arch a měl se také stát kmenovým autorem tohoto
nakladatelství. Knihu povídek graficky upravil, obálku navrhl a ilustracemi doprovodil redakční
kolega z Růže, malíř a grafik Jiří Müller. Knížka se pak ještě v roce 1973 dočkala polského
vydání.
V témže roce Mertl edičně připravil pro nakladatelství Růže již zmíněný měsíčník Arch, jehož
vydávání bylo po čtyřech číslech z politických důvodů zastaveno, páté číslo bylo připraveno,
vysázeno, ale nesmělo se již zveřejnit. Arch přinášel eseje, úvahy, poezii, prózu, ukázky z dosud
nevydaných rukopisů, věnoval se opomíjeným autorům i textům. Byla zde například publikována
díla Jaroslava Seiferta, Jana Čepa, Josefa Palivce, Františka Křeliny, Zdeňka Kalisty, Bohuslava
Reynka, Hugo Rokyty, mezi zástupci zahraničních autorů se objevovala jména Martina
Heideggera, Alexandra Solženicyna a dalších do té doby záměrně umlčovaných tvůrců. Grafické
úpravy se opět ujal Jiří Müller. V každém čísle byla zařazena volná grafická příloha (Josef
Váchal, Josef Čapek, Josef Šíma, Václav Hollar, Bohuslav Reynek).
Věroslav Mertl je autorem čtyř románů – Dům mezi větrem a řekou, Rezavý dešť, Mlčení
věžních hodin, Hřbitov snů, několika povídkových, esejistických a deníkových knih, též je
autorem básnické sbírky Zjasněná noc a knihy básní v próze Letokruhy. Čtyři jeho romány
byly přeloženy do němčiny a dva romány a kniha povídek do polštiny.
Dům mezi větrem a řekou vyšel v roce 1978 v nakladatelství Vyšehrad, typografické úpravy
včetně návrhu obálky se ujal významný český malíř, grafik a ilustrátor Jaroslav Šerých. Druhé
vydání bylo publikováno v roce 2001 v brněnském nakladatelství Host a bylo opatřeno doslovem
Bedřicha Fučíka, předválečného ředitele nakladatelství Melantrich, katolicky orientovaného
literárního kritika a v 50. letech politického vězně. V roce 1981 vydalo varšavské nakladatelství
Pax polský překlad tohoto Mertlova románu a v roce 1985 se podařilo tento román vydat v
němčině v berlínském Evangelickém nakladatelství. Německého překladu se zhostili manželé
Jochachim a Ursula Dachselovi, s nimiž Mertl udržoval dlouholetý přátelský vztah.
75
Rezavý déšť je psychologický román s válečnou tematikou, který se odehrává během posledních
dnů 2. světové války na jihočeské vesnici. Román vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 1981,
v Polsku vyšel tento román opět v nakladatelství Pax v roce 1986 a v Německu v témže
Evangelickém nakladatelství opět v překladu manželů Dachselových v roce 1988.
Zajímavým edičním počinem byla česko-německá publikace Arany a Věroslava Mertlových
Křížová cesta = Kreuzweg vydaná v hornorakouském Freistadtu. Jedná se o fotografickou
dokumentaci dřevěných reliéfů výtvarnice Arany Mertlové pro českobudějovický kostel sv.
Prokopa. Fotografie doprovodil Věroslav Mertl meditativním textem a překladu do němčiny se
opět ujal německý bohemista a básník Joachim Dachsel, autorkou fotografií je českobudějovická
fotografka Bohuslava Maříková. Knížka byla vydána jako příspěvek k oživení česko-německých
(rakouských) vztahů navzdory nedorozumění a katastrofám, které postihly obyvatele žijící na na
česko-rakousko-německém pomezí.
Letokruhy, Mertlovy doprovodné básně v próze ke kresbám Jiřího Müllera vydal na volných
listech brněnský Host. Vyšlo mimo edice jako bibliofilský tisk.
Poslední Mertlův román Hřbitov snů, oceněný Státní cenou za literaturu za rok 2001, vydal Host
v roce 2000 a následně 2. vydání v roce 2001, v němčině pak opět v překladu Mertlova přítele
Joachima Dachsela v Lipsku v roce 2002.
Zatím poslední publikovaný Mertlův tvůrčí počin je kniha povídek Šustot smrti s obálkou
a grafickou úpravou Jiřího Müllera. Tímto edičním činem se uzavírá pomyslný kruh – kniha
vyšla v Nakladatelství Růže, s.r.o., hlásícímu se k původní Růži z let šedesátých. Toto
nakladatelství vzniklo v roce 2004 s podporou bývalých redaktorů, kteří v Růži v době její
největší slávy pracovali, a kteří byli nuceni počátkem sedmdesátých let minulého století
z politických důvodů z nakladatelství odejít.
Během svého života Mertl publikoval novinách i časopisech a spolupracoval s rozhlasem. Do
tisku přispíval od roku 1946, mezi periodika, která otiskovala Mertlovy povídky, fejetony,
sloupky a další literární tvorbu, patřily Mladé proudy, Svobodné slovo mladých, Lidová
demokracie, Sešity pro mladou literaturu, Obroda, Naše rodina, Arch (jehož byl
spoluzakladatelem a editorem), od 90. let pak Akord, Proglas, Literární noviny, Host,
Perspektivy (příloha Katolického týdeníku), Setkání, Prostor a Českobudějovické listy. Svými
texty doprovází katalogy výstav a výtvarné publikace svých přátel-malířů a fotografů (Jan Halla,
Jiří Müller, Bohuslava Maříková ad.). Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem (fejetony,
literární pásma, v roce 2004 „rozhlasové paměti“ Časy a nečasy).
V roce 1979 obdržel zahraniční cenu polského nakladatelství Pax, v roce 1996 byl nominován
českým PEN-klubem na Cenu Karla Čapka. Za román Hřbitov snů a za esejistickou tvorbu mu
byla v roce 2001 udělena Státní cena za literaturu.
Připravovaná publikace Věroslav Mertl (*1929) – Soupis díla obsahuje nejen personální
bibliografii spisovatele, ale také doprovodné texty. V úvodu jsou zařazeny ukázky z dosud
nepublikovaného Mertlova 3. dílu „duchovního deníku“ Kruhy pod očima a vzpomínka na
měsíčník Arch Mertlova kolegy a zároveň přítele Roberta Saka, někdejšího šéfredaktora
nakladatelství Růže. Knížku uzavírají slova významného českého literárního vědce a též
dlouholetého Mertlova přítele Jaroslava Meda. Stěžejní náplň publikace tvoří soupis Mertlova
díla, je rozdělený do podskupin:
I.
Vydané knižní tituly (romány, novely, povídky, eseje, poezie) a ohlasy na ně.
II.
Účast v antologiích a výborech.
III. Předmluvy a doslovy.
IV. Nepublikované tituly.
V. Texty v katalozích a dalších drobných tiscích.
76
VI. Úvodní slova (vernisáže, autogramiády).
VII. Texty publikované v tisku v letech 1946–2010 (články, fejetony, sloupky, povídky, básně,
recenze, překlady).
VIII. Poskytnuté rozhovory.
IX. Celkové ohlasy na dílo.
X. Seznam cen a ocenění.
Ke knižním záznamům jsou přiřazeny záznamy recenzí či anotací publikovaných v tisku.
Záznamy textů publikovaných v tisku v letech 1946–2010 jsou řazeny chronologicky, uvnitř let
pak abecedně podle názvů jednotlivých periodik, dále podle data, časopisy podle čísla.
Bibliografii literárního díla doplňuje soupis rozhlasových pořadů, který sestavila na základě
podkladů archivní databáze redaktorka Českého rozhlasu České Budějovice Hana Soukupová.
Kromě pořadů vysílaných Českým rozhlasem vysílala 23. září 2009 rakouská stanice Freies
Radio Freistadt v rámci řady Literaturfrühstück (Literární snídaně) portrét spisovatele Věroslava
Mertla a stanice ČT2 uvedla 20. února 2011 v televizním cyklu Cesty víry dokument režisérky
Jolany Matějkové Kruhy pod očima – vyznání spisovatele Věroslava Mertla.
Základním zdrojem bibliografie byl vlastní strojopisný soupis díla Věroslava Mertla a také
autorův výstřižkový archiv především článků z deníku Lidová demokracie a časopisu Naše
rodina z šedesátých až devadesátých let.
Na závěr bych ráda poděkovala kolegyním a kolegům z ostatních knihoven za spolupráci při
dohledávání některých textů publikovaných v novinách a časopisech, které nejsou dostupné ve
fondu Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích, jmenovitě Marcele Halabrínové
z oddělení časopisů Knihovny Národního muzea v Praze, Jindřišce Pospíšilové z oddělení
referenčních a meziknihovních služeb Národní knihovny v Praze, Michaele Svobodové
z oddělení meziknihovních služeb Moravské zemské knihovny v Brně, Janu Weiningerovi
z oddělení regionální bibliografie Státní vědecké knihovny Plzeňského kraje a Alexandru
Hejmovskému z oddělení informačních služeb Stání vědecké knihovny v Olomouci. Dík za
přispění k realizaci této publikace dále patří Ivo Karešovi a Libuši Strakové z Jihočeské vědecké
knihovny v Českých Budějovicích, mému otci Robertu Sakovi za redakční spolupráci
a především Bedřichu Kocmanovi z Nové tiskárny v Pelhřimově za dlouholetou spolupráci při
vydávání ediční řady Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích, která bude snad
i nadále k oboustranné spokojenosti pokračovat. Také bych ráda poděkovala ředitelce Jihočeské
vědecké knihovny v Českých Budějovicích Květě Cempírkové za pochopení a podporu při
tvorbě a práci na této ediční řadě.
77
ONDŘEJ BOLESLAV PETR – ZAPOMENUTÝ BÁSNÍK
Alena Hrazdilová, Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě
Každé století má i v literární vědě své záhady a nedořešené případy. V předminulém století se
u nás periodicky vracel spor o pravost Rukopisů. Ve století dvacátém to byly mj. i úvahy
o autorství Slezských písní (Slezského čísla). Tyto dohady i nejasnosti přetrvávají však až do
současnosti. Uvedu ve výběru jména těch, kteří pochybovali. Je to například Oldřich Králík,
který upozorňoval na nesourodost jednotlivých básní Slezských písní, Joža Vochala, autor knihy
Místecký pobyt Vladimíra Vaška 1891-1893 a jeho přerod v Petra Bezruče. Nesmím zapomenout
ani na Jana Drozda a nejnověji Jaromíra Nohavicu. I bezručolog Jiří Urbanec tvrdil, že Vladimíra
Vaška ovlivnilo přátelství s Ondřejem Boleslavem Petrem. V každém případě se můžeme
domnívat, že by to mohli být básnící dva, kteří jsou podepsáni pod sbírkou veršů Slezské písně.
A ten druhý, neznámý (dle mnoha indicií), by mohl být Ondřej Boleslav Petr, nadšený vlastenec,
vlastivědný pracovník, učitel, kočovný herec a zapomenutý poeta. Přítel Vladimíra Vaška (v době
jeho místeckého pobytu v letech 1891-1893), který je znám jako Petr Bezruč. Že není jasno, ke
komu se vedlejší věta vztahuje? Ono to opravdu zcela jasné není. Nicméně dovolte mi přiblížit
pohnutý osud Ondřeje Boleslava Petra.
V roce 1891 se v Místku potkávají dva muži. Mladý Vladimír Vašek, zběhlý student klasické
filologie na pražské univerzitě, který pod různými pseudonymy píše básně. Je přidělen na
místeckou poštu, kam jde vlastně velice nerad. A téměř čtyřicetiletý Ondřej Boleslav Petr,
potomek starobylého rodu sedláků z Bruzovic, obce severně od Frýdku-Místku. Byl narozen
8. 2. 1853. Měl staršího bratra, právníka Jana, u kterého na sklonku života pracoval jako
advokátní koncipient. Oba bratři studovali v Těšíně na gymnásiu, bylo německé, stejně jako
povětšinou město Těšín. Ondřej byl posléze z gymnásia vyloučen, neboť prý revoltoval a kazil
spolužáky. I na těšínském učitelském ústavu a později jako podučitel měl problémy se svými
nadřízenými, kteří pohrdali češstvím, a byl suspendován i z učitelského místa. A na vojně byl prý
také degradován. K tomu všemu se s ním rozchází (snad pod tíhou Petrova nezdaru a všech
těchto skutečností) jeho milá, téměř nevěsta - Hanka Ježíšková - prý „nejhezčí děvče
z Žermanic“. Odkopnutý, zatrpklý a zhrzený hledá práci. Chodí po Ostravsku a Těšínsku,
poznává kromě učitelování i práci v dolech v Ostravě. Souzní velice s havíři a s lidmi, kteří
nemají odvolání a tvrdě pracují. Stal se i nadšeným hercem kočovné herecké společnosti.
S bratrem Janem se podíleli na vlasteneckém životě v Bruzovicích, Sedlištích i Místku. Založili
spolu v roce 1886 v Místku Jednotu sokolskou –Sokol. Prosadili také znovuzaložení Národní
záložny Místecké (ta měla nesporný vliv na národní uvědomění na Místecku a Těšínsku). Velice
se angažovali i ve spolku Beseda, kde probíhal kulturní a vlastenecký život. Je také známo, že
oba bratři měli obrovskou knihovnu, prý největší v Místku. Sem byly posílány nakladateli téměř
všechny knižní novinky, aby je dále bratři expedovali. To prý za provizi dělal právě Ondřej
Boleslav Petr.
Osmdesátá léta 19. století se na Těšínsku vyznačovala sníženým zájmem o české uvědomění.
Netýkalo se to prostých lidí, ale škol a veřejného života vůbec. I proto se volalo po vydávání
českého časopisu. Byla to prý nejprve „Stráž na Těšínsku“, posléze „Stráž na Ostravici“.
Redaktorem měl být Ondřej Boleslav Petr. Protože byl znám jako buditel a člen Sokola, postavila
se proti oběma bratrům katolická opozice, která v 1. čísle Ostravice – týdenníku ku hájení zájmů
české národnosti na Ostravici – kritizovala vycházení časopisu „Stráž na Ostravici“. Ondřej
Boleslav Petr pak do „Ostravice“ až do konce svého života přispíval svými zprávami z Frýdku,
Místku a okolních obcí. Mj. řeší v nich problémy židů v oblasti a vše se pak odráží i ve
Slezských písních. Po jeho smrti pak počet příspěvků z Frýdku a okolí klesá.
78
Ondřej Boleslav Petr dle pamětníků psal verše, stejně jako jeho bratr Jan a švagrová Berta, již od
svých studentských let. Prý byl plachý, až zakřiknutý, v básních však patetický, často útočný
a bojovný. O jeho básních podal svědectví sedlišťský učitel Alfréd Halfar i jeho švagrová Berta
Petrová. Je také známým faktem, že jednu z prvních básní napsal u kostela v Sedlištích. Šlo
o posměšné verše o jejich nepovedeném faráři. Sestra Ondřeje Boleslava znala zase zpaměti jeho
báseň o frýdecké pouti. V ní zaznívá, že „Maria frýdecká náleží lidu všech zemí a krajů; chodí
k ní na pouť Hanáci z Moravy, Slováci z Uher, Poláci z Haliče a my od Těšína. Náleží tedy
slovanskému lidu, nikoliv frýdeckým kramářům. Když potom jsme četli báseň Petra Bezruče
Hrabyň, maně nás napadla při sloce
Byli tu z Modré a byli tu z Polské,
byli od Váhu a my od Těšína...“,
nehodila-li by se tato slova spíše na Frýdek nežli na Hrabyň, neboť jak nám to potvrdil také
Valentin Vašek, kamnář ve Frýdku i jeho sestry, všichni pocházející z Hrabyně, poutě hrabyňské
neměly nikdy takového rozsahu jako frýdecké a o nějakých poutnících z Polska, Slovenska a nebo
Těšínska tam nevěděli.“9
Vraťme se ještě k létům 1891 – 1893, kdy Vladimír Vašek pobýval pracovně na poště v Místku.
Jak už bylo řečeno, spřátelil se velice brzy s bratry Petrovými a hlavně s Ondřejem Boleslavem.
Spolu podnikají výlety na Těšínsko, spolu se setkávají se svými zapovězenými láskami. Ondřej
s nešťastně vdanou Hankou Ježíškovou Hamplovou, Vladimír s Maryčkou Sagonovou. S tou ho
Ondřej Boleslav Petr seznámil v Místku mezi vlastenci. Spolu prožívají v místní společnosti
velice činorodý kulturní život, oba přispívají do místních vlasteneckých novin, oba píší básně. A
podívejme se ještě, jak se na oba básníky dívá Jan Drozd: „Vl. Vašek a O. Petr byli svobodní
mládenci, milovníci hospod, žen a pití, úzcí přátelé, oba básníci. O. Petr, herec, bohém podstatně
starší, se životní prohrou víc nervní, aktivnější, psali pod společným pseudonymem. Zřejmě
z podnětu O. Petra si hráli dál na spiklence, rebely proti mocným na Těšínsku. Jen v anonymitě
byla jejich síla. „Co jsme napsali, napsali jsme bezejmenní“. Proto ta stálá mlha nad Místkem.
Nevěřím, že si Vl. Vašek chtěl hned od počátku přisvojit cizí básně. Nezveřejnil by báseň Já,
Návrat, Ligotka Kameralna, Hrabyň aj., které by ho usvědčily, protože promítnuto do reálna
nemohl je napsat. Celá věc se vyvíjela časem. Byl nesen úspěchem a slávou. Neměl již sílu před
přáteli a národem říci celou pravdu. Stal se jakousi obětí a platil tvrdou daň. Naproklínal se
okamžik, kdy se zapomněl a pustil ty verše do světa.“ 10
Je také známo, že Ondřej Boleslav chystal vydání svých básní, byl však nezjištěným
nakladatelstvím odmítnut. Brzy na to umírá (27. 6. 1893).V Opavském týdeníku z 1. 7. 1893 je
v Dopisech otištěna vzpomínka na zemřelého Ondřeje Boleslava Petra11. „Z Místku 29. června.
(Ondřej Bol. Peter +). Včera odpoledne ve čtyři hodiny pohřben zde 40tiletý pan Ondřej Bol.
Peter, solicitator. Zesnulý byl bratrem Místeckého advokáta p. dra Jana Petra. Úmrtí jeho
překvapilo úžasně každého, a tím více přátely nebožtíka, se kterými ještě v předvečer smrti
v kavárně se bavil. Mrtvice ranila ho po 6. hodině ranní 27. t. m. Na rakev nebožtíkovu položili
čeští ochotníci divadelní v Místku krásný věnec se stuhou v barvách národních , dále věnovali
krásné věnce se stuhami Občanská Beseda v Místku, koncipient p. dr. Zelenka a truchlící rodina.
Pohřbu zúčastnilo se velké množství lidu. V předu kráčel sbor divadelních ochotníků v čele
s dámami svými, Občanská Beseda rovněž čestně byla zastoupena. Pohřebních obřadů zúčastnil
se též Ratimovský důstojný p. farář Poledník. Zesnulý vždy věrně hlásil se k národu svému a
hlavně v dřívějších letech horlivého brával účastenství ve všem národním snažení. Byl to muž
přímý, nepokrytý, prost vší falše, povaha svérázná, dobrácká, která ovšem u mnohých
9
VOCHALA, Joža. Místecký pobyt Vladimíra Vaška 1891-1893 a jeho přerod v Petra Bezruče .Opava : Památník
Petra Bezruče, 1963, s. 33.
10
DROZD, Jan. Autoři Slezských písní. Šenov : Tilia, 2003, s. 56-57.
11
Dopisy. Opavský týdenník, 1. 7. 1893, s. 6.
79
nedocházela porozumění hlavně z té příčiny, že nebožtík neostýchal se nikdy pravdu každému říci
do očí, že nikomu nepochleboval a bezohledně tepal bezpráví Jest proto pochopitelno, že ihned
jak se zpráva o jeho úmrtí roznesla, mnohé oko zaslzelo a rovněž i včera u otevřeného hrobu
mnohé viděli jsme oči, v nichž pravé perlily se slzy. – Tesknota nás jímá, vidouce kterak řady
naše řidnou neboť úmrtím Ondřeje Petra opět šik náš doznal ztráty a to dosti citelné, leč
pamětlivi jsouce slov našeho básníka, který praví, že ne z rmutného oka, z ruky pilné naděje že
kvitne, dále ve směru národním se chceme přičiňovati. Našemu odešlému Ondřeji pak přejeme
věčného klidu!“
Je smutné. že podrobná charakteristika Ondřeje Boleslava se dochovala v dobovém tisku pouze
v nekrologu. Mnohé údaje z Ondřejova života byly zřejmě zachyceny v rukopisné kronice rodu
Petrů, kterou sepsal jeho příbuzný, farář Václav Petr. Kronika se, bohužel, nedostala do archivu,
je údajně v držení rodiny Petrů.
A nakonec se vraťme k Slezským písním. Nabízí se myšlenka, že jádro Slezských písní bylo
prožito někým jiným a mnohem dříve, možná právě Ondřejem Boleslavem Petrem. Vašek pak
mohl vydat poezii z přítelovy pozůstalosti. Ať je to jakkoliv, je dobré si připomenout úvahy
a otázky týkající se inspirace, vzniku a autorství Slezských písní, to značí i zapomenutého
básníka Ondřeje Boleslava Petra.
80
Téma III.: Česko – slovenské vztahy v minulosti a současnosti v kontextu bibliografického
zpracování
DANIEL BASILIUS (1585 – 25. 6. 1628)
Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica v Martine
Pojmy renesancie a humanizmu a ich vzájomné vzťahy majú v kultúre a literatúre jednotlivých
národov svoje významné postavenie. V Uhorsku neboli pre vývin renesancie a humanizmu
vhodné ani hospodárske, ani spoločenské pomery. Napriek tomu prenikali renesancia
a humanizmus do Uhorska už v druhej polovici 15. storočia.
Od vzniku prvých európskych stredovekých univerzít v 13.–14. storočí študovali na nich aj
študenti z dnešného územia Slovenska, bolo to hlavne v Krakove, vo Viedni, v Bologni,
Wittenbergu a v Prahe. Zo strany slovenských študentov bola najviac navštevovaná pražská
Karlova univerzita. Významnú úlohu zohrávala hlavne územná blízkosť a jazyková príbuznosť
slovenského a českého národa, ale svoj význam mali historické počiatky a kontakty. Slovenskí
vzdelanci používali od konca 14. storočia češtinu v slovakizovanej podobe ako literárny jazyk.
Karlova univerzita bola vždy prístupná myšlienkovým zmenám. V 15. storočí sa stala
kališníckou, protestantskou a neboli jej vzdialené ani ďalšie reformované cirkvi. Z tohto dôvodu
mala univerzita aj množstvo slovenských študentov.
České krajiny sa stali v 16. storočí spolu s Rakúskom a Uhorskom súčasťou veľkého štátu
z obavy pre tureckou expanziou. Rudolf II. preniesol kráľovský cisársky dvor z Viedne do Prahy,
čo sa prejavilo v rozvoji vzdelanosti a kultúry. Našli sa možnosti na uplatnenie voľnejšieho
myslenia a mení sa aj história vývoja európskej literatúry a jazykov, okrem klasickej latinčiny
a gréčtiny sa vyvíjajú a zdokonaľujú aj národné jazyky. Vďaka tomu aj školstvo dosahuje vysokú
úroveň a Karlova univerzita sa stala domovom viacerých významných učencov a literátov aj zo
Slovenska – Jána Campana Vodňanského, ale k najvýznamnejším patril Ján Jessenius, ktorého
rod pochádzal z Horného Jasena v Turci (1566–1621), Vavrinec Benedikt z Nedožier (1555–
-1615), Peter Fradelius z Banskej Štiavnice (1580–1621) a Daniel Basilius z Nemeckej Ľupče.
Daniel Basilius sa narodil v roku 1585 v Nemeckej Ľupči (od roku 1946 Partizánska Ľupča) na
Slovensku na Liptove. K rodisku sa hlásil aj tým, že používal prídomok Teutolypczenus
v latinskej forme Teutolypchzenus resp. Pannonius, od roku 1610 si uvádzal ponemčený
prídomok de Deutchenberg. Niektorí českí autori uvádzali chybne jeho miesto narodenia ako
Českú Lípu, čo sa však vysvetlilo zámenou mien Lipče a Lípy. Basilius predložil na mestskom
úrade v Prahe svedectvo o svojom pôvode na pergamene, podpísané aj ručiteľmi z Nemeckej
Ľupče, keďže sa chcel stať občanom a prijať živnosť na Male Strane v Prahe. Hovorí o tom aj
zápis notára Jakuba Grosa v mestskej knihe v roku 1613. Basilius pochádzal zo slovenskej
meštianskej evanjelickej rodiny, ale o rodine sa zmieňuje len v jedinom prípade v rozprave De
spiritibus corporis animati (O duchoch živého tela) z roku 1611. Rozpravu venoval svojmu
mecénovi - liptovskému a trenčianskemu županovi Gašparovi Ilešházimu a okrem iných aj
bývalému rektorovi (v rokoch 1596–1610) ľupčianskej školy Michalovi Chalupkovi, ktorý
opatroval Basiliovho staručkého otca.
Liptovský kraj mal významné miesto v kultúrnom, ale aj hospodárskom živote Slovákov.
Nemecká Ľupča patrila medzi najvýznamnejších osem miest tohto regiónu. Rozvoj tohto
banského a remeselného mesta kulminoval v 15.–16. storočí, keď sa tu dokonca ryžovalo zlato.
Liptov patril medzi malé stolice a často ho postihovali rôzne katastrofy – prírodné i živelné. Jej
názov pochádza nie zo zloženia obyvateľstva, ale z toho, že v Ľupči platilo mestské nemecké
právo. Mesto Nemecká Ľupča patrilo panstvu Likavy a v rokoch 1609–1648 bol županom
81
Basiliov mecén Gašpar Ilešházi. Po roku 1522 sa začalo šíriť Lutherovo učenie na Slovensko
a vtedy väčšina obyvateľov Nemeckej Ľupče prestúpila na novú vieru a až do roku 1672 sa tu
slúžili evanjelické bohoslužby. V meste existovala aj výborná latinská škola, v ktorej pôsobili
mnohí vynikajúci učitelia, ktorí študovali aj na zahraničných univerzitách, napr. Peter Baroš,
Michal Caban, Matej Lochmann, Ján Matthei, Jur Sartori Staník, Ján Kommetan, Basiliov
príbuzný Šimon Basilides a Michal Chalupka.
Mnoho Slovákov – protestantov považovalo za dôležité rozvíjať školstvo, vzdelávanie a tlač.
Z tohto dôvodu študovali najmä v Prahe a na nemeckých univerzitách. Po štúdiách sa mnohí
študenti uplatňovali najmä v Prahe a podporovali svojich mladších rodákov pri ďalšom
vzdelávaní. Niektorí z nich boli rovesníkmi Daniela Basilia – napr. Stanislav Brestovský, Peter
Berger, Michal Chmelius a Tomáš Benczo.
Daniel Basilius študoval v Prahe v škole sv. Jindřicha, kde obhájil 25. augusta 1609 dizertačnú
prácu De Terrae motu (O zemetrasení) u Mikuláša Troila, ktorú o rok neskôr vydal aj tlačou
a získal bakalársky titul. 29. marca 1612 získal magisterský titul u Jana Campana Vodňanského
po prednesení práce právnického charakteru An feudum prorsus alienum a legibus? (Či je
zmluva úplne nezhodná so zákonmi?), táto práca sa zatiaľ nenašla. Daniel Basilius študoval
právo u Jana Matyáša zo Sudet a na základe prednesenej dišputy v roku 1612 pod názvom
Disputationum lustinianearum prima de iustitia et iure (Prvá z Justiniánových dišpút
o spravodlivosti a práve) získal v roku 1613 právo vykonávať verejné notárske práce. V roku
1614 pripravil dišputu D.O.M.A Quaestiones aliquot (Niekoľko otázok), podrobil sa skúškam
a získal titul doktora práv. Ani táto práca sa doteraz nenašla. Ako novozvolený profesor vyhlásil
v roku 1614 právnu tézu, ktorou vyvolal roztržku medzi zástancami českých a nemeckých
profesorov na univerzite, preto rektor Martin Bacháček nedovolil vytlačiť tieto prednášky
a Basilius preorientoval svoje aktivity iným smerom.
Pedagogická činnosť Daniela Basilia sa začala v Mladej Boleslavi a v roku 1612 bol menovaný
rektorom školy sv. Mikuláša na Malej Strane v Prahe, kde pôsobil 3 roky. Basilia zaujímala
pôvodne medicína, o čom svedčia niektoré jeho rozpravy, ktoré vydal aj tlačou napr. Disputatio
de plantis (Dišputa o rastlinách). Okrem práva a prírodných vied ho však zaujímala aj
matematika. Po dosiahnutí magisterskej hodnosti žiadal o povolenie prednášať právo
a matematiku, ale povolili mu prednášať iba matematiku. V roku 1615 začína pôsobiť ako
profesor fyziky na univerzite. Matematiku a geometriu prednášal ešte v roku 1618, popri
matematike a fyzike získal aj profesúru hvezdárskeho umenia, ktorá bola voľná po smrti Martina
Bacháčka od roku 1612. Takto začal Basilius pôsobiť v astronómii, ktorá patrila do
matematických vied a k pomocným medicínskym vedám. K tomuto titulu patrila povinnosť
vydávať kalendáre, v čom vhodne využíval svoje polyhistorské vzdelanie. Viaceré z kalendárov
sa zachovali a sú k dispozícii – rok 1618, 1623–1629, zachovali sa aj astrologické minúcie,
efemeridy a ďalšie materiály. Ohlásil ďalšie prednášky v roku 1616, keď sa stal prvýkrát
dekanom filozofickej fakulty a uskutočnila sa séria 8 prednášok o problematike sveta, neba,
Zeme a ich pohybe. V roku 1617 zomrel profesor hebrejčiny a profesúru pridelili v roku 1618
Danielovi Basiliovi, ktorý ešte v tom istom roku vydal svoju hebrejskú gramatiku Principiorum
sanctissimae linguae Hebraicae pars prima ( Prvá časť základov posvätného hebrejského jazyka).
V roku 1618 reagoval Basilius na objavenie sa kométy nad Prahou spisom Soud hvězdářský
přirozený: O strašlivé s ocasem kométě, vydal ho v češtine a nemčine, kde písal o pôvode,
konzistencii, výskyte kométy. Vydávanie takýchto diel bolo v jeho kompetencii ako vydávanie
kalendárov, vystúpil však voči nemu pražský lekár a spisovateľ Ondřej Habervešl z Habervešlu
a vytýkal mu nepokrokovosť a zastaralosť názorov. Basilius sa odmlčal, ale po roku odpovedal
obšírnym traktátom na svoju obranu.
Vedecká práca Daniela Basilia bola zverejnená v početných spisoch, dišputách, traktátoch
a pojednaniach rôznych vedných odborov. Tento humanistický vzdelanec sa však venoval aj
82
poézii, jeho meštiansky dom na malej Strane bol známym literárnym salónom. Basilius vytvoril
a zverejnil množstvo pochvalných veršov na svojich priateľov, dedikačné verše v bakalárskych,
magisterských, doktorských zborníkoch, rôzne gratulácie k sviatkom, promóciám, reči a verše na
pohreboch a básne pri rôznych iných príležitostiach. Svoje publikácie a kalendáre tlačil Basilius
u Pavla Sessia, ktorý bol od roku 1618 s malou prestávkou oficiálnym tlačiarom pražskej
univerzity. Neskôr sa ním stal Jan Češvibius Stříbrský, ktorý bol aj magistrom a univerzitným
tajomníkom. Boli s Basiliom priatelia a Basilius zdedil po jeho smrti tlačiareň 18. septembra
1625, ale pravdepodobne ju hneď predal, lebo o jeho tlačiarenskej alebo vydavateľskej činnosti
nie sú žiadne údaje.
Daniel Basilius bol významným pedagógom. Po prvom zvolení za dekana v roku 1616 ho zvolili
ešte dvakrát a to v roku 1619 a v roku 1621. V apríli 1622 ho spolu s rektorom Mikulášom
Troilom a prorektorom Janom Campanom prinútili zložiť úrad, keď zároveň vykonával aj
funkciu prepošta.
Z jeho pedagogického pôsobenia sa zachovalo množstvo jeho dišpút, aj dišpút jeho študentov,
ktorých viedol pri ich aktivitách. Spolu s Jánom Jesseniom, Petrom Fradeliom a Vavrincom
Benediktom z Nedožier tvorili významné slovenské zastúpenie na pražskej univerzite a zaslúžili
sa o mnohé významné zmeny pri presadzovaní niektorých dôležitých reforiem. Usilovali sa
o zmenu učebného programu, zmenu života profesorov a študentov, zmeny učiva a vlastné
učebné plány, ako o zmeny v spoločenskom živote. Naši vzdelanci sa v podstatnej miere zaslúžili
o získavanie financií pre univerzitu a v zlých časoch pomáhali zlepšiť jej finančnú situáciu.
Profesori sa zapájali aj do politického a spoločenského života, pri rôznych príležitostiach tvorili
a venovali gratulačné verše významným osobnostiam.
Po obnovení konšelského úradu na Malej Strane bol v júni 1619 zvolený a v septembri 1620
uvedený do konšelského úradu. Po bitke na Bielej Hore 8. novembra 1620 sa situácia veľmi
zmenila. Politické podmienky sa veľmi odrazili aj na živote univerzity, ktorá postupne
prechádzala pod správu jezuitov. Predstavenstvo univerzity dostalo príkaz, aby prehodnotilo
svoju činnosť. Vinníci, ak uznali svoju vinu, museli prestúpiť na katolícku vieru. Dostali pokutu,
ale česť a život im zostali. Jezuiti prevzali správu univerzity 28. apríla 1622, 24. decembra 1622
sa spojila s Klementinom a vytvorila sa Univesitas Carolo-Ferdinandea. Profesori opustili svoje
miesta, Peter Fradelius ostal v Nemecku a prešiel do Vratislavy, kde zomrel v roku 1621, Jiří
Šultýs odišiel do Talianska, kde pomerne mladý zomrel v Benátkach, Mikuláš Troilus ušiel do
Saska a zomrel v Perne v roku 1631, Jakub Žabonius zomrel predčasne v Prahe v roku 1624,
Jána jessenia popravili 21. júna 1621 na Staromestskom námestí v Prahe, Jan Campanus
prestúpil na katolícku vieru, ale 13. decembra 1622 zomrel. Basilius prestúpil tiež na katolícku
vieru, ale na univerzitu sa už nevrátil, ale k svojej funkcii profesora sa hlásil i o niekoľko rokov
pri vydávaní svojich kalendárov. Keďže konvertoval, odpustili mu jeho predošlé konanie ako
administratívne previnenie a okrem svojho titulu mohol používať aj svoj erb, keďže pochádzal
zo starého honosného a zaslúžilého mestského rodu a preukázal cisárovi platné služby. Jeho
forma erbu sa však menila, možno ju vidieť v jeho kalendároch vydávaných v rokoch 1624-1626.
Rýchlym tempom postupovala aj Basiliova politická kariéra. Primátorom na Malej Strane
v Prahe sa stal 24. decembra 1622, potom tajomníkom českej kráľovskej kancelárie a v roku
1627 poradcom odvolávacieho súdu. Tieto úrady zastával až do svojej náhlej smrti 25. júna
1628, keď zomrel ako 43-ročný.
Daniel Basilius bol typickým humanistickým vzdelancom s kozmopolitným zmýšľaním, čo sa
prejavilo aj v jeho vzťahu k rodisku, keďže z domu odišiel veľmi mladý a doma ostal
pravdepodobne len otec. Významný bol jeho vzťah k rodákom – Vavrincovi Benediktovi,
Petrovi Fradeliovi a Jánovi Jesseniovi, ktorí sa stali jeho kolegami a spoločne pracovali niekoľko
rokov na zvyšovaní vzdelanosti a prestíže Karlovej univerzity. Po porážke na Biele Hore sa
Basilius ako prvý z univerzitných profesorov spamätal a pochopil, že ak chce ostať na svojich
83
pozíciách, tak musel svoje presvedčenie a vieru odložiť. Pomáhal však svojimi aktivitami získať
financie pre bývalých kolegov a nebolo mu ľahko dospieť k rozhodnutiu, keďže viera, láska
k univerzite a práci boli pre neho významnými podnetmi.
Vzdelanie patrilo u Basilia ku najvýznamnejším hodnotám, čo bolo príznačné pre humanistov,
preto celé roky pracoval na univerzite a snažil sa o jej povznesenie a rozmach. So svojimi
kolegami úzko spolupracoval a bol obľúbený. Veľmi často sa objavovali ich mená na
dedikáciách jeho prác a jeho meno na ich prácach. Množstvo dedikačných veršov, dišpút a prác
bolo takto vzájomne prepojených, čo svedčí o ich priateľských vzťahoch. Basiliovi pomohli pri
jeho aktivitách a štúdiách významní kolegovia, tak aj on podporoval a pomáhal mladším
študentom pri ich štúdiu a uplatnení. Zachovali sa viaceré zmienky o jeho kontaktoch
a aktivitách.
Basiliov vzhľad sa zachoval na drevoreze v kalendári na rok 1618 a 1623 a podobný
s astronomickými prístrojmi je v kalendári na rok 1625 a 1626. Problematické je v tomto prípade
označenie jeho veku, je však možné, že sa portrét vyhotovil s predstihom, takže za rok narodenia
sa stále považuje rok 1585. Zachoval sa aj autograf Daniela Basilia. Je to nevydaná efemerida na
rok 1624 zachovaná v rukopise a dedikácia priateľovi Mikulášovi Molitorisovi z Turca v knihe
Icones sive imagines cl. virorum (Obrazy alebo portréty slávnych mužov) autora Nicolaa
Reusnera. Je to zápis v publikácii na spôsob pamätníka. Takýmto spôsobom si priatelia počas
štúdií a rôznych iných príležitostí vpisovali venovania, kresbičky a citáty. Tieto albá či
pamätníčky boli veľmi obľúbené v 16. a 17. storočí.
Čo sa týka Basiliovho súkromného života, tak bol dvakrát ženatý. Prvou jeho manželkou bola
dcéra po Samuelovi Palamedovi, pastorkyňa Jána Václava Cikádu, ktorý bol kazateľom v chráme
sv. Jindřicha, kde Basilius začal svoju pedagogickú dráhu. Po jej smrti si vzal druhú manželku –
zámožnú vdovu Dorotu Skálovú, ktorá bola majiteľkou nákladníckej živnosti – pivovaru na
Malej Strane v Prahe a stal sa tamojším mešťanom. Celý svoj majetok odkázal nakoniec
jezuitom, keďže univerzita bola v ich správe. Predpokladá sa, že z prvého manželstva mal
Basilius dvoch synov – Daniela a Samuela, o ktorých sa však vie vďaka vydaniu kalendára na
rok 1629, ktorý bol pripravený v rukopise a synovia ho vydali po Basiliovej náhlej smrti pre
zachovanie jeho pamiatky.
Basilius bol polyhistorom a jeho aktivity boli zamerané na viaceré vedné odbory, ktorým sa
venoval. Predovšetkým to boli právne vedy, ktoré ho zaujali a jeho štúdie a dišputy prispeli
k formovaniu českého práva.
Filozofické podnety renesancie a humanizmu prebrala osobitná vetva filozofie – renesančná
prírodná filozofia a od nej závislá renesančná prírodná veda. Filozofia reagovala na potreby
svojej doby a keďže nemala oporu v dostatočne rozvinutej vede, najmä prírodovede, bolo ju
potrebné vytvoriť a snažili sa niektoré otázky vedeckej povahy nahradiť fantáziou
a špekuláciami.
Basilius sa zaoberal v niektorých svojich dišputách medicínou a biológiou, ale aj matematikou,
fyzikou, astronómiou a astrológiou. Na jeho prednášky nadväzovali ďalej pri štúdiu aj jeho
poslucháči, tézy prehĺbili a venovali jednotlivým problémom širší priestor.
Basiliove kalendáre sú významným pramenným materiálom. Tvorili sa podľa dobových
požiadaviek podľa príslušných príručiek. Vychádzali z pohybu, žiarenia a vplyvu nebeských
telies, vysvetľovali ich silu a účinok. Boli jazykovo prístupné a zrozumiteľné a teda určené
širokému publiku. Odbornú úroveň kalendárov zaručoval profesor z univerzity a zverejnenie
povoľoval poverený vysoký kráľovský úradník. Vychádzali v pomerne vysokom náklade
v univerzitnej tlačiarni a boli finančným príjmom pre univerzitu. Aj z dnešného pohľadu sú tieto
kalendáre významným zdrojom informácií o pomeroch, živote, myslení a aktivitách obyvateľstva
v prvej tretine 17. storočia v Čechách.
84
Basilius vyvíjal významné aktivity aj v oblasti gramatiky, predovšetkým svojim vydaním
gramatiky hebrejčiny, ktorej profesorom sa tiež stal na univerzite. Predpokladá sa, že chcel vydať
aj ďalší diel gramatiky hebrejčiny, nie sú známe údaje o tom, či ju aj nevydal, ak áno, tak sa
druhá časť nezachovala. Profesionálne sa venoval gramatike hebrejčiny vo svojich prednáškach,
využíval ju prakticky vo svojej básnickej tvorbe. Napriek tomu, že v gramatike chýba tvaroslovie
a vetná skladba, treba významne hodnotiť jeho podiel na modernom vyučovaní hebrejčiny, ale aj
vypracovanie a vydanie prvej časti gramatiky tlačou.
Basiliov jazyk v prozaických dielach zodpovedal jednotlivým žánrom jeho diel. V období
humanizmu bol nevyhnutný latinský jazyk vo vedeckých materiáloch, čo boli predovšetkým
vedecké dišputy, hebrejská gramatika, efemeridy, ale aj apologetické spisy. Veľmi dobre si však
uvedomoval, že pre sprístupnenie nových poznatkov širokej verejnosti musí používať iný štýl, t.j.
národný živý jazyk, takže pre jeho kalendáre a spis o kométe to bola čeština a v niektorých
ďalších materiáloch aj nemčina. Týmto spôsobom sa snažil písať aj astronomické traktáty
prístupné aj širokým vrstvám ľudu. Zaslúžil sa týmto svojim počínaním o šírenie vzdelanosti
medzi širokými vrstvami ľudu a v prístupnom jazyku.
Latinská humanistická poézia Daniela Basilia dokresľuje osobnosť tohto významného učenca
a humanistu. Zachytáva citový život učenca, ktorý ožíva prostredníctvom zachytávania
každodenných starostí a radostí vo vzťahoch ku kolegom, priateľom, študentom, mecenášom
a jeho ďalšiemu okoliu. Jeho poézia je prínosom pre staršiu slovenskú a českú literatúru
a kultúru.
Basiliove dišputy z rôznych oblastí, predovšetkým práva, medicíny, matematiky, astronómie,
fyziky a iných významne dokumentujú stupeň rodiaceho sa vedeckého a filozofického poznania
a myslenia v Čechách a na Slovensku a môžu slúžiť ako základ písania dejín týchto vedných
odborov. Basiliovou zásluhou začínajú k nám prenikať prvky rímskeho občianskeho práva. Patrí
k tým, ktorí sa ako prví prikláňajú k heliocentrickému názoru a prináležia mu ďalšie prvenstvá,
čo sa týka vydávania prvých kalendárov v národnom jazyku a pri zostavení hebrejskej gramatiky.
Basiliova odborná vedecká a pedagogická činnosť, jeho snahy pri presadzovaní reforiem na
Karlovej univerzite a ďalšie jeho aktivity v rámci politického a spoločenského života sú rovnako
významné ako v prípade jeho ďalších a viac známych priateľov a kolegov – Petra Fradelia, Jána
Jessenia a Vavrinca Benedikta. V tomto významnom období kultúrneho vedeckého
a spoločenského života v Čechách, ktoré bolo jedno z najvýznamnejších vo vzťahu československej spolupráce, naplnili práve uvedení učenci zo Slovenska svoj podiel vo veľkej miere
predovšetkým s ohľadom na slovanskú príbuznosť.
85
SLOVÁCI U PRAMENŮ
Slovenské stopy v regionu
Gerda Lorenzová, Krajská knihovna Karlovy Vary
Zajímalo mě, jaké stopy zanechaly v karlovarském regionu slovenské osobnosti a příslušníci
slovenského národa vůbec. S výsledky svého hledání bych vás chtěla seznámit.
Období do roku 1945
V minulých stoletích jsem předpokládala, že Slováky do těchto končin přivedla péče o zdraví,
vzrůstající proslulost minerálních pramenů a s tím spojená lázeňská léčba. Ale také slovanská
vzájemnost a navazování společenských, kulturních a vědeckých kontaktů. V dnešní době
bychom řekli, že být zde bylo prostě in.
1. Jan Jessenius
První významnou slovenskou osobností, jejíž pobyt v Karlových Varech jsem zjistila, byl Ján
Jesenský (1566–1621). Tento humanistický učenec se zájmy o lékařství, filozofii i kosmologii
kupodivu nepřijel na léčení, ale uchýlil se sem v roce 1606 na několik měsíců před morem.
Útulek našel v domě svého dobrého známého, vicekancléře Bohuslava z Michalovic. Můžeme
plným právem předpokládat, že Jesenský jako zvídavý člověk věnoval značnou pozornost
karlovarské léčbě. Svědčí o tom i zvláštní spisek o balneologické problematice Františkových
Lázní, který vytiskl v Praze v roce 1613 pod názvem De acidularum quae ad Egram sunt, viribus
(O léčivé schopnosti kyselek blízko Chebu). Uveřejňuje v něm dopis chebského lékaře
dr. Matyáše Hörnyka, který mu v něm popisuje léčbu chebskými léčivými vodami. K tomuto
sdělení připojil svůj dopis Petru Magnusovi, osobnímu lékaři císaře Matyáše, ve kterém popisuje
a hodnotí příznivé výsledky pitné léčby chebskými vodami.
K uctění památky osobnosti, která projevila zájem o léčebné používání pramenů našich lázní,
nese jedno z významných lázeňských sanatorií na hlavní třídě název Jessenius. Dřívější označení
bylo Steinernes Haus (Kamenný dům), do roku 1948 nesl jméno Esplanade.
2. Ján Kollár
Ze všech ohlasů, které zanechaly v české literatuře první poloviny 19. století Karlovy Vary, má
svým námětem a pojetím místo zcela jedinečné jedna znělka Slávy dcery. Na rozdíl od
chvalořečníků města Karlova, kteří zde pobývali většinou na léčení, zdržel se Ján Kollár ve
městě jen zcela krátce, proto se s ním ani nemohl blíže seznámit. V časném jaru roku 1819 se
tudy vracel po studiích v Jeně do vlasti: „Až do Karlových Varů jsem šel téměř stále pěšky, zde
jsem se zdržel půl druhého dne, a když jsem Vám chtěl psát, musel jsem dál. Něco víc než jeden
den a byl jsem v Praze.“ To píše ve svém dopise z 10. 4. 1819 z Prahy Johanně Sophii
Schmidtové, matce své velké lásky Friederiky. Znělka 224 (poprvé otištěna r. 1824) odráží
dojmy z krajiny, ale je především směsí reality a fikce. Živým dialogem nás uvádí do prostředí
koncertního sálu, jeho atmosféru vystihuje s přesvědčivostí skutečného zážitku (vystoupení
italské zpěvačky Angeliky Catalaniové v Poštovním dvoře nemohl být účasten) a vlastní záměr
znělky postavit do protikladu ke světácké Catalaniové idealizovanou postavu Frederiky – Míny,
třebaže skutečné portréty obou žen s Kollárovou zjednodušující charakteristikou nesouhlasí.
Právě v tomto, uměleckými prostředky zvládnutém sonetu, vymykajícího se svou motivací
86
z celkové koncepce Slávy dcery, jež chtěla být ideální poutí po slovanské minulosti a
přítomnosti, je jeho jedinečnost. Je svědectvím o svěžesti a spontánnosti uměleckého projevu
nastupujícího básníka.
3. Pavel Josef Šafařík
Další slovenskou osobností, která zavítala do Karlovarského regionu byl Pavol Jozef Šafárik
(1795–1861). S jeho jménem jsou spojeny Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Teplá. První známý
Šafaříkův karlovarský pobyt zaznamenal Jean de Carro k roku 1834 (v Almanachu na rok 1836),
ale ani v policejním protokolu ani v seznamu lázeňských hostů se s jeho jménem toho roku
nesetkáme. Do Almanachu de Carro převzal Šafaříkovo pojednání o rusalkách, otištěné
v 7. ročníku ČČM (1833) a připojil k nim životopisná data svého učeného přítele. Druhý pobyt
roku 1855 je doložen zprávou z dopisu Čelakovského Vinařickému z 31. 5. 1855: „… pro svou
churavost jest přinucen tímto měsícem zase do Karlových Var se bráti …“ Dva Šafaříkovy
pobyty v Mariánských Lázních jsou spojeny se jménem ruského slavjanofila Michala Petroviče
Pogodina (1800–1875). Myšlenky o sjednocení všech Slovanů s představou jediného
slovanského státu a jediné slovanské řeči a přesvědčení o velké budoucnosti Slovanstva přivedli
oba muže k vřelému přátelství, které se datuje již od roku 1835, kdy Pogodin za Šafaříkem přijel
do Prahy a zůstal zde tři týdny. Díky finanční pomoci ruského přítele mohly tehdy vyjít
i Šafaříkovy Slovanské starožitnosti. V Mariánských Lázních se sešli dvakrát, v roce 1839
a v roce 1842. V roce 1839 to byly pouze dva tři dny. Celých čtrnáct dnů to bylo v roce 1842.
Pokaždé bydleli u Slivenských v domě Dresden (dům zdemolován v r. 1977). Z téže doby
pocházejí i dva dodnes zachované portréty obou přátel od daguerrotypisty Starka. Druhý pobyt je
spojen s další osobností. S návštěvou Premonstrátského kláštera v Teplé vzešly i styky Šafaříka
se zdejším archivářem a knihovníkem. Matěj (Matyáš) Klimeš, rodák z Projšína u Českého
Krumlova, po gymnaziálních studiích vstupuje do kláštera, kde je po absolvování teologické
fakulty v Praze v roce 1847 jmenován knihovníkem a archivářem. Funkci vykonával do své smrti
celých čtyřicet let. Páter Filip Klimeš se aktivně zajímal o vše nové. Když Teplou začali
navštěvovat Rusové, hledající v Mariánských Lázních zdraví, spřátelil se s nimi a naučil se
rusky. Přeložil z ruštiny cestopis Abrahama Sergejeviče Norova Putování po Svaté zemi. Není
sice dokladů, že by k překládání byl vyzván Šafaříkem, ale není to vyloučeno, neboť Klimeš svůj
překlad 26. 12. 1846 nabízí právě jemu, který jej předložil Sboru pro vědecké vzdělávání řeči
a literatury české s kladným hodnocením. Kniha vyšla 1844 jako 39. Svazek spisů Matice české.
Z písemného styku obou mužů se v Klimešově pozůstalosti dochovalo pouze sedm Šafaříkových
dopisů. Přímý písemný styk ustává po roce 1848. Známost však trvala dál až do Šafaříkovy smrti
a byla oživována ústními vzkazy prostřednictvím společných známých. Z dochovaného materiálu
je patrno, že iniciativu vyvíjel spíše Klimeš. Když jej Šafařík požádal o zaslání pergamenových
zlomků latinských rukopisů. Pochopil to Klimeš jako výzvu a během tří let mu zaslal přepisy tří
set nejstarších klášterních listin vzniklých do roku 1517.
4. Slovenští lázeňští hosté
Dokladem, že blahodárnosti karlovarských pramenů užívali i další Slováci, je tzv. Slovenská
deska. Vznik této desky podnítil slovenský evangelický farář Ján Lichner z Brezové, jenž přijel
do Karlových Varů na léčení 1. srpna 1928. Ubytoval se v domě Voigt (dnes Pod Jelením
skokem). Dne 13. 8. 1928 se osobně s delegací dalších slovenských lázeňských hostů dostavil na
správu lázní s žádostí o instalaci děkovné desky. Zároveň byla vyslovena prosba o její umístění
mezi českou a srbochorvatskou deskou. Městská rada žádosti vyhověla. Desku vyrobil Peter
Wolf, který ji také na Goethově stezce osadil (všechny desky jsou zachovány dodnes).
87
Období po roce 1945
1. Andrej Fried
Spojovacím článkem mezi starým obdobím a novou érou je osobnost lékaře Andreje Frieda
(1893–1961). Narodil se v Trnavě v židovské rodině, která jej však dala pokřtít a nadále jej
v tomto duchu vychovávala. Středoškolská studia absolvoval na biskupském gymnáziu.
Medicínu vystudoval v Budapešti a v oboru gastroenterologie se dále vzdělával na švýcarské
klinice. Do Karlových Varů nastoupil v roce 1931, kdy se stal jedním ze tří majitelů sanatoria
Bellevue. Po Mnichovu 1938 odešel do Solivar na Prešovsku. V roce 1942 přijal místo lékaře ve
Vyšných Hágách. Nařčen ze spolupráce s partyzány byl až do konce války vězněn v Ilavě. Do
Karlových Varů se vrací jako major Svobodovy armády a opět otevírá dům Bellevue. Po jeho
znárodnění se stal šéflékařem lázeňského domu Jessenius, kde působil do své smrti. Andrej Fried
patřil k erudovaným zakladatelům moderní lázeňské léčby. V roce 1999 byl prohlášen čestným
občanem města in memoriam.
2. Osidlování pohraničí
Poválečná doba je složitým obdobím pro region. Přes dvě třetiny původního německého
obyvatelstva je odsunuto do Německa. V oblasti bylo málo obyvatel a nedostatek pracovních sil.
Dochází k osídlování pohraničí. Toto období není ještě příliš zpracované, ale z pohledu materiálů
lze konstatovat:
1) Slováci, kteří přicházejí do pohraničí, pocházejí většinou z východních pohraničních
regionů, ze slovensko-polského pomezí, Podkarpatské Rusi a dalších zemí (Rumunska,
Maďarska, Bulharska, Jugoslávie atd.).
2) Slováci z vnitrozemí se v pohraničí neusazovali. Přicházeli jen na roční či víceleté pobyty,
poté se vraceli na Slovensko.
3) Po roce 1948 se jedná o náborové pobyty do jednotlivých výrobních oblastí podle
jednotného hospodářského plánu. Těžební průmysl – hnědouhelné doly, kaolínky a rudné
dolování. Spotřební průmysl – textilky a porcelánky. Zemědělští dělníci do JZD a státních
statků. Svůj vliv měla i migrace učňovského dorostu a absolventů středních škol.
4) V dalších letech nárůst slovenského obyvatelstva souvisel s vojenskou migrací a přirozeným
pohybem obyvatelstva.
3. Stopy Slováků
V novodobé historii se Karlovy Vary nejvíce spojují s kinematografií a hudbou. To jsou oblasti,
kde se můžeme setkat i se slovenskými osobnostmi.
Oblast kinematografie to je hlavně Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. V dobách
společného státu byla účast slovenských herců a slovenské filmové tvorby výrazná. Hlavně
kontakty slovenských herců s širokou veřejností (besedy, tiskovky atd.). Ani v současnosti není
zanedbatelná. Chtěla bych připomenout poslední MFF, kdy 2. července 2011 uvedla obnovenou
premiéru výjimečného snímku Markéta Lazarová, který byl zrestaurován a digitalizován, Magda
Vášáryová. V době natáčení jí bylo 16 let. Film je považován za jedno z nejvýznamnějších děl
české kinematografie. Po uvedení tento Vláčilův film vidělo v kinech na 1,3 miliónů diváků, pak
byl desítky let v trezoru.
Co se hudby týče, má pro Karlovy Vary výrazný podíl čerstvý šedesátník, operní pěvec tenorista
Peter Dvorský. Spolu s Antonínem Dvořákem, vnukem slavného skladatele, Liborem Peškem,
Aloisem Ježkem a Jiřím Ettlerem založili Mezinárodní pěvecké centrum Antonína Dvořáka.
88
Tato obecně prospěšná společnost reprezentuje české koncertní a operní pěvectví a sleduje jeho
rozvoj v mezinárodním měřítku. Zvláštní zřetel věnují písňové a operní tvorbě Antonína
Dvořáka. Pěvecké centrum svou činnost provádí v pěti oblastech:
• Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka.
• Mezinárodní interpretační semináře – mistrovské pěvecké kurzy.
• Výchovné pořady pro mládež.
• Spolupořadatelství dětské celostátní soutěže v sólovém zpěvu Karlovarský skřivánek.
• Soubor vánočních koncertů ve spolupráci s Grandhotelem Pupp.
Mezinárodní pěvecká soutěž vznikla před 45 lety, neboť silná pěvecká oddělení konzervatoří
a vysokých hudebních škol usilovala o vzájemné konfrontace a koncertní příležitosti. Soutěž,
zpočátku školní, se v průběhu let stala uznávanou mezinárodní akcí. Každoročně se jí zúčastňuje
kolem 80–110 pěvců z celého světa v oborech JUNIOR muži, JUNIOR ženy, OPERA muži,
OPERA ženy a PÍSEŇ v absolutním pořadí mužů a žen. Je určena mladým pěvcům od cca 18 do
35 let. Více než čtyřicet ročníků soutěže otevřelo cestu za úspěchem a kariérou mnoha domácím
a zahraničním pěvcům. Několik jmen vítězů z historie soutěže: Gabriela Beňačková, Edita
Grúberová, Magdaléna Hajóssyová, Eva Urbanová atd.
Mezinárodní interpretační seminář je součástí přípravy mladých pěvců na účast v pěvecké
soutěži. V posledních letech byl rozšířen kromě pedagogické práce profesorů o praxi
s dirigentem a orchestrem.V posledních letech probíhá seminární výuka ve třech interpretačních
třídách pod vedením prof. Magdalény Blahušiakové (Slovensko), prof. Antonia Carangela
(Itálie), prof. Nikolause Hillebranta (Německo) nebo prof. Jürgena Hartfiela (Německo).
Slovenské osobnosti s úzkým vztahem k regionu
Chtěla bych uvést několik osobností, které jsou spojeny s naším krajem tvorbou či místem
zrození.
Karlovarským rodákem je Vašo Patejdl (*10. 10. 1954), slovenský zpěvák, hudebník a textař.
Jeden ze zakladatelů skupiny Elán. Vystupuje často i sólově.
Rodákem z Chebu je Michal Horecký (*17. 9. 1949), prozaik, publicista a vydavatel. V letech
1990–93 byl ředitelem státního podniku Slovenská kniha. Od roku 1993 je ředitelem společnosti
Knižné centrum v Žilině, členem výboru žilinské pobočky Spolku slovenských spisovateľov.
V současnosti vykonává i funkci prezidenta Združenia vydavatělov a kníhkupcov Slovenskej
republiky. Co se tvorby týče, věnoval se publicistice. Jako prozaik rozvíjel humoristický žánr,
dokumentují to sbírky anekdot, črtů a vtipů (Humor do vrecka, Humor pre všetkých). V humorně
zabarveném duchu koncipoval i další sbírky krátkých próz a vtipů z různých prostředí (Humor
v bielom, Keď prepuknú lovecké vášne). Věnuje se i gastronomické literatuře. V bratislavském
Presfotu vydal několik titulů, např. Slovenská kuchyňa 5 (r. 1989), Wok–moderné a úsporné
varenie ( r. 2001).
Ľubomír Smatana (*1967) se narodil ve Snině v okresu Humenné, ale vyrostl v Horním
Slavkově na Sokolovsku. Střední školu v Chebu absolvoval jako agronom, ze Západočeské
univerzity v Plzni vyšel jako učitel biologie a chemie. V průběhu sedmi let cestoval a vystřídal
různá zaměstnání. V roce 2000 zabloudil do Českého rozhlasu. Nejdříve se otrkával jako
regionální zpravodaj ze západních Čech. V letech 2003–2004 pracoval pro China Radio
International v Pekingu, poté dva roky strávil v redakcích ČRo v Plzni a Praze. Od roku 2006 je
stálým zpravodajem Českého rozhlasu na Slovensku.
Připomenout bychom si měli slovenského básníka, překladatele a průkopníka maďarskoslovenských vztahů Štefana Attilu Brezányho (1909–1992), který v 80. letech 20. století patřil
k pravidelným návštěvníkům Domu spisovatelů v Karlových Varech (dnes penzion Charlotta na
Zámeckém vrchu). V Karlových Varech, které měl velmi rád, jak svědčí o tom četné verše, si
všímal zejména lidí kolem sebe. V Lázeňském časopise otiskl několik článků o spisovatelích
89
a básnících trávicích svůj čas v Domě spisovatelů. Za svého pobytu se léčíval a stravoval v domě
Thomayer (dnes Savoy-Westend). V básni Jídelna v Thomayeru vzdal hold jejím kuchařům
a servírkám.
4. Obec Slováků
Po rozpadu Československé republiky můžeme v našem regionu najít osoby se slovenskou
národností, kteří mají buď občanství České republiky, nebo občanství Slovenské republiky. Více
než polovina jsou osoby s dlouhodobým pobytem, ale i Slováky s dvojím občanstvím. Občané
slovenské národnosti jsou naší národnostní menšinou. V Karlovarském kraji k 1. březnu 2001
žilo 13 655 Slováků. Nejvýznamnější zastoupení slovenské národnosti na národnostní struktuře
obyvatel je v okrese Sokolov, a to více než 5 %. Zjistila jsem činnost dvou sdružení – Obce
Slováků na Sokolovsku a Regionálnu obec Slovakov Karlovy Vary, kteří mají i vlastní webové
stránky – http:// www.slovacikv.cz. Z jejich aktivit bych vyzdvihla pravidelné Slovenské veselice
a Slovenské bály. Nejvýraznější akcí je však spolupořadatelství Karlovarských folklórních
festivalů. V roce 2011 proběhl již 16. ročník. Měl na něm zastoupení i slovenský folklór
v souboru Vagonár z Popradu.
Přála bych si, aby soužití všech obyvatel regionu bylo přátelské, aby se vzájemně ovlivňovali ve
společenském a kulturním životě, aby Karlovarský kraj byl jejich milovaným domovem. Aby
evropskému společenství dali příklad spokojeného soužití různých národnostních skupin ve
společné zemi.
90
PODIEL KNIŽNÍC NA VÝCHOVE K ČITATEĽSKEJ GRAMOTNOSTI –
ČESKO-SLOVENSKÉ PROJEKTY
Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice
Základným predpokladom pre život človeka v prostredí presýtenom informačnými technológiami
a informáciami je schopnosť vyhľadávať informácie zo všetkých zdrojov, hodnotiť a selektovať
ich a tvorivo ich využívať v štúdiu, výkone profesie či osobnom živote. Doba je rýchla a my
musíme na jej požiadavky promptne reagovať. V súčasnosti počujeme slovo gramotnosť takmer
na každom kroku. Používa sa v rôznych interpretáciách a situáciách, niekedy nám nahrádza
slová, pre ktoré nemôže byť v žiadnom prípade synonymom. Aj keď ho každý chápe inak, je
možné zovšeobecniť význam tohto pojmu nasledovne – gramotnosť je minimálny základ nejakej
zručnosti či schopnosti.
Pojem gramotnosť je používaný v rôznych oblastiach života, preto môžeme rozlišovať viac typov
gramotnosti: informačná, funkčná, počítačová, jazyková, matematická alebo numerická,
vizuálna, čitateľská, literárna, občianska atď. Všetky typy sa navzájom podmieňujú a sú
vzájomne prepojené, ale môžu fungovať aj samostatne. Jednou z najdôležitejších kľúčových
kompetencií je čitateľská gramotnosť. Čo to je? V širokom chápaní je univerzálna technika,
ktorá umožňuje každému jedincovi zúčastňovať sa na sociálnom a kultúrnom živote modernej
spoločnosti – teda nie je to schopnosť len prečítať slová, vety a celé texty, ale aj prečítané
pochopiť a ďalej s obsahom a získanými informáciami pracovať. Považuje sa za základnú
kompetenciu, bez ktorej nemožno dosahovať ďalšie kompetencie. Je súčasťou funkčnej
gramotnosti človeka. Pri takomto vnímaní problematiky čitateľskej gramotnosti nie je až tak
veľmi dôležitá ani rýchlosť, ani plynulosť čítania, ale podstatné je porozumenie a používanie
písaných textov. Čitateľská gramotnosť sa ako kompetencia uvádza v medzinárodných štúdiách
PISA a PIRLS, v návrhu Ministerstva školstva SR a v systéme Kanady.
PIRLS definuje čitateľskú gramotnosť ako "schopnosť porozumieť a používať také písomné
jazykové formy, ktoré spoločnosť vyžaduje, a/alebo ktoré majú hodnotu pre jednotlivca. Mladí
čitatelia dokážu konštruovať význam z rozmanitých textov. Čítajú za účelom vzdelávania sa,
účasti v čitateľskej komunite a pre zábavu.."
PISA definuje čitateľskú gramotnosť ako "porozumenie, používanie a uvažovanie o písomných
textoch, aby jedinec dosiahol svoje ciele, rozšíril si vedomosti a potenciál a aby sa zúčastňoval
života v spoločnosti.."
Je to dlhý a náročný proces, ale v období vzdelávania je nápomocný rodič, učiteľ, škola
a v neposlednom rade aj knižnica. Rozvíjanie čitateľskej gramotnosti závisí od viacerých
činiteľov. Od samotného dieťaťa, ktoré chce. Od jeho rodičov, ktorí majú záujem. Od školy,
ktorá má prostriedky a učiteľov, ktorí majú k tejto problematike blízko a jasno. Od knižníc, ktoré
sprostredkúvajú nielen množstvo informácií, ale aj konkrétne návody a príklady, ako s nimi
pracovať.
A aká je v tomto procese úloha bibliografa?
Dnešný bibliograf už dávno nie je človek, ktorý sa od rána do noci prehŕňa v knihách, časopisoch
a rôznych iných dokumentoch, aby niečo zistil a údaje si zapísal na lístočky. Dnešný bibliograf,
rešeršér či pracovník referenčných služieb je ten, čo neustále browsuje na internete, popri tom
sleduje najnovšie a najaktuálnejšie televízne a rozhlasové vysielania, telemosty a všetko, kde
môže vydolovať informácie, zodpovedajúce požiadavkám respondentov. Zároveň to je však
človek, ktorý svojich respondentov učí, kde nájdu odpovede na svoje otázky, aby nestrácali čas
hľadaním prostredníctvom medzičlánkov – knižníc či knižničných pracovníkov.
Knižnice berú svoj podiel na zvyšovaní čitateľskej gramotnosti jednotlivcov veľmi vážne.
Výsledkom ich práce je množstvo podujatí, ktoré pripravujú pre svojich čitateľov od
91
najútlejšieho veku až po seniorov. Slovenské a české knižnice v tejto činnosti úzko spolupracujú
– majú k sebe blízko a dobrých nápadov nikdy nie je dosť.
Najaktívnejšie v tejto oblasti sú ústredné pedagogické knižnice ako metodické centrá školských
knižníc – Národní pedagogická knihovna Komenského v Prahe a Slovenská pedagogická
knižnica v Bratislave. Od roku 2009 ich spája aj spoločný projekt na podporu čitateľskej
gramotnosti Záložka do kníh spojuje školy. Cieľom projektu je v mesiaci október nadviazať
kontakty medzi českými a slovenskými základnými školami a strednými školami a podporiť
čítanie prostredníctvom výmeny záložiek do kníh, ktoré žiaci môžu vyrobiť ľubovoľnou
technikou. Prínosom celého projektu je nielen nadviazanie nových kontaktov medzi školami,
podpora záujmu o čítanie, zvýšenie návštevnosti školských knižníc, ale aj vytvorenie priestoru
pre ďalšiu spoluprácu a prehĺbenie priateľských vzťahov medzi žiakmi i učiteľmi z partnerských
škôl. V tomto roku bol vyhlásený už tretí ročník.
Najznámejšou a najmasovejšou akciou pre knižnice sa stal projekt Noc s Andersenom.
Medzinárodný projekt vznikol v Knižnici B. B. Buchlovana v Uherskom Hradišti v roku 2001,
kde zorganizovali nočný program pre deti v knižnici. Klub detských knižníc, ktorý je najväčšou
odbornou sekciou profesijného Zväzu knihovníkov a informačných pracovníkov Českej
republiky, túto akciu začal podporovať a propagovať nielen v Českej republike, ale aj v iných
krajinách. Na Slovensku túto akciu koordinuje Spolok slovenských knihovníkov. Okrem knižníc
sa spí aj v školách, občianskych združeniach a inde. V rámci tohto projektu sa organizujú
napríklad rôzne súťaže, besedy, diskotéky. Cieľom projektu je prepojenie dobrodružstva
a zážitkov z čítania.
Národní pedagogická knihovna Komenského v Prahe svoj projekt „Podpora čtenářské
gramotnosti na základních a středních školách rozdelila do štyroch modulov:
Modul 1 Centrum pro školní knihovny (CŠK), kde sú priebežne aktualizované informácie na
webovej stránke pre knihovníkov a pedagogických pracovníkov: Na týchto stránkach pravidelne
zverejňujú informácie o novinkách v oblasti legislatívy, práce s používateľmi, pracovných
postupov a technológií a samozrejme aj informácie z českých a zahraničných školských knižníc.
Okrem toho uverejňujú informácie o novinkách literatúry pre deti a mládež v piatich kategóriách
(prvé čítanie, knihy pre I. stupeň, pre II. stupeň, náučná literatúra, knihy vhodné na spoločné
čítanie dospelých s deťmi) a informácie o výsledkoch literárnych súťaží v obore literatúra pre
deti.
Modul 2 – Anketa SUK – Čteme všichni. V jej rámci sú udeľované ceny:
• Cena detí
• Cena ministra školstva, mládeže a telovýchovy za prínos k rozvoju detského čítania
• Cena knihovníkov Klubu detských knižníc
• Cena Noci s Andersenom
Modul 3 – Už som čitateľ – knižka pre prváčka
Modul 4 – Literárna súťaž - na podporu rozvoja vlastnej tvorivosti v oblasti literárnych textov
hlavne u žiakov stredných škôl.
Na Slovensku sa projektom na podporu čitateľskej gramotnosti venujú hlavne verejné knižnice
pod vedením SNK. Jednotlivé akcie sú zverejňované na portáli Infolib. Ide hlavne o Deň
ľudovej rozprávky a Dni detskej knihy, rôzne literárne súťaže, cena Zlatá rybka pre najlepšiu
detskú knihu (oceňujú detskí čitatelia). Medzinárodný deň školských knižníc organizuje
Slovenská pedagogická knižnica a v spolupráci s Linkou detskej istoty Unicef sa uskutočnili už
tri ročníky čitateľského maratónu Čítajme si. Cieľom tohto podujatia je vzbudiť v deťoch
záujem o čítanie. V určený deň a čas deti na Slovensku čítajú vopred určenú knihu – každé dieťa
92
prečíta jednu stranu. Snahou všetkých je, aby sa čítania zúčastnilo čo najviac detí. Patronát nad
podujatím prijala pani Oľga Feldeková.
Obľúbeným projektom hlavne v školách je projekt Čítame s Osmijankom – pridaj sa aj Ty!
Realizuje sa vo forme celoslovenskej čitateľskej súťaže, ktorá prebieha od začiatku novembra
daného kalendárneho roka do konca apríla nasledujúceho roka. Súťaži sa prostredníctvom
súťažného zošita, ktorý musí mať každý súťažiaci. Zošit obsahuje 8 literárnych hádaniek, ktoré
hravou formou zoznamujú deti s hodnotnými dielami slovenskej a svetovej literatúry a zároveň
motivujú a inšpirujú k vlastnej tvorivej aktivite.
Na rozvoji čitateľskej gramotnosti sa podieľajú aj kultúrno – vzdelávacie portály: Čtenářská
gramotnost a projektové vyučování – webový portál pre učiteľov Základných škôl, ktorý
založilo Občianske združenie Abeceda. Toto získalo finančnú podporu z ESF v rámci
operačného programu Vzdelávanie pre konkurencieschopnosť na projekt Čitateľská gramotnosť
a projektové vyučovanie. Cieľom tohoto projektu je podporiť rozvoj čitateľskej gramotnosti na
základných školách, a to v troch oblastiach:
1. Čitateľstvo a čitateľská gramotnosť
2. Čitateľská gramotnosť a mediálna výchova
3. Čitateľská gramotnosť a tvorivé písanie
Na Slovensku v roku 2010 vznikla celoslovenská kampaň Do knižnice ako reakcia na
nedostatočnú pozitívnu pozornosť, ktorá je venovaná čítaniu a slabú informovanosť verejnosti
týkajúcu sa knižníc a knižnično-informačných služieb.
„Prečo čítanie? Lebo z rôznych prieskumov vyplýva, že deti s pribúdajúcimi rokmi strácajú
o čítanie záujem, ale na druhej strane existuje skupina detí, pre ktoré je čítanie stále príťažlivé
a obohacujúce. Z prieskumov vyplýva aj to, že deti si, čo sa týka kníh, dajú najviac poradiť od
svojich rovesníkov, a tak sme pre ne vytvorili verejný priestor na to, aby im mohli poradiť
hravým, nápaditým a vôbec nie mentorským spôsobom.“ (http://www.dokniznice.sk/)
Významnými akciami boli aj projekty Kniha mého srdce, na Slovensku pod názvom Moja naj
kniha.
Projekt Celé Česko čte dětem vznikol preto, aby si spoločnosť uvedomila, aký obrovský význam
má pravidelné čítanie dieťaťu pre jeho emocionálny vývoj a formovanie návyku čítať aj
v dospelosti. Vedci i odborníci z praxe zhodne potvrdzujú, že pravidelné hlasné čítanie učí dieťa
jazyk a myslenie, rozvíja jeho pamäť a obrazotvornosť, obohacuje ho o vedomosti a vzorce
morálneho chovania, posilňuje jeho sebavedomie. Pravidelné čítanie dieťaťu v priateľskej
atmosfére je spoľahlivý a účinný spôsob, ako sa môže čítanie stať pre dieťa rovnako príťažlivým,
ba dokonca aj príťažlivejším ako telvízia. Práve to je tá správna cesta, ako nenásilne formovať
potrebu čítať aj v dospelosti.
V roku 2011 v Českej republike začal unikátny projekt Čtení pomáhá: „Vítáme vás na stránkách
projektu Čtení pomáhá. Naším cílem je umožnit vám spojit potěšení ze čtení s radostí z pomoci
druhým. Nabízíme vám seznam krásných knih ke čtení, pro vaše pohodlí rozdělených do tří
kategorií podle věku čtenářů. Až některou z knih přečtete, vraťte se k nám zpět. Poté, co
odpovíte na pár otázek vztahujících se ke knize, získáte 50 korun. Tuhle odměnu si nemůžete
vyzvednout v hotovosti, můžete ji však věnovat někomu, kdo čeká na vaši pomoc. Třeba na
výcvik pejska, který pomůže postiženému člověku, na speciální kolo pro maminku, která nemůže
chodit, nebo na operace, které vrátí zrak africkým dětem.“
Čtení je úžasná zábava. Teď může být ještě něčím víc pro vás i pro ty, kterým pomůžete. Těšíme
se, že se k nám brzy vrátíte.“ (http://www.ctenipomaha.cz/).
Od roku 2009 sa na Slovensku uskutočňuje projekt Iuventy Živá knižnica. Živá knižnica je
facilitované stretnutie mladých ľudí s jednotlivcami, ktorí v spoločnosti často čelia rôznym
predsudkom a vylúčeniu, často aj preto, že väčšinová spoločnosť nemá možnosť týchto ľudí
93
bližšie spoznať. V prípade mladých ľudí ide aj o preberanie správania a myslenia svojich
rodičov. V Živej knižnici sa majú možnosť mladí ľudia opýtať na konkrétne otázky a vypočuť si
aj názor Živej knihy na svoju situáciu či životnú skúsenosť.
Vzájomná česko-slovenská spolupráca v oblasti rozvoja čitateľskej gramotnosti je sústredená
hlavne na spoluprácu jednotlivých knižníc a spoluprácu s Českým spolkom na Slovensku.
Pre krátkosť času spomeniem iba niektoré tohtoročné akcie, ktoré sa uskutočnili priamo v našej
Knižnici pre mládež mesta Košice.
Literárny festival Číta celá rodina sa uskutočnil v máji 2011. Išlo o stretnutie malých čitateľov
so slovenskými a českými autormi – spisovateľmi pre deti a mládež. Mali možnosť sa (niektorí
po prvý krát) stretnúť s Ivonou Březinovou a Zuzanou Samkovou a ich dielami Chlapec a pes
(Kluk a pes) a Simba, dieťa Afriky, ktoré zároveň tento festival uviedol do života. Autorky
navštívili aj choré deti v Detskej fakultnej nemocnici v Košiciach.
Podporovanie čitateľskej gramotnosti je dôležité nielen u detí, ale aj u študentov a dospelých.
Pritiahnuť ich ku knihe, predstaviť im diela menej známych autorov z Poľska a Českej republiky
bolo účelom spoločného projektu Mesiac autorského čítania. Na projekte participovali mestá
Brno, Ostrava, Wroclav a Košice. Tento projekt má v Českej republike už dvanásťročnú tradíciu,
na Slovensku sa uskutočnil po prvý krát.
Katedra knižničných a informačných štúdií Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity v Prešove
usporiadala medzinárodnú vedeckú konferenciu pod názvom Čitateľ a knižnice v ére
digitalizácie, ktorá sa tiež zaoberala rozvojom čitateľskej a informačnej gramotnosti
predovšetkým študentov vysokých škôl.
Pre knihovníkov detských oddelení verejných knižníc sa v septembri 2011 uskutočnila súťažná
prehliadka podujatí pre deti. Jej súčasťou bol workshop na rozvoj čitateľskej gramotnosti, ktorý
pripravila pracovníčka Městké knihovny v Chrudimi Iveta Novotná.
Podujatí na podporu čitateľskej gramotnosti je v Čechách i na Slovensku veľké množstvo. Pri ich
tvorbe niekedy „odpisujeme“, nechávame sa inšpirovať nápadmi svojich kolegov na druhej
strane hraníc, ale oveľa častejšie spolupracujeme a snažíme sa budovať vzťah k českej literatúre
a českému jazyku.
Kedy človek získa stopercentnú čitateľskú gramotnosť? Asi nikdy. No priblížiť sa k tejto
hodnote by v dnešnej dobe nemal byť pre nikoho problém.
94
ODRAZ ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH VZŤAHOV NA STRÁNKACH
SLOVENSKÝCH ALMANACHOV, ZBORNÍKOV A KALENDÁROV
Lívia Kurucová, Univerzitná knižnica v Bratislave
Almanachy, zborníky a kalendáre patria z hľadiska svojho obsahu k tým typom dokumentov,
ktoré majú veľký potenciál pre bádanie v rôznych oblastiach. Sú bohatým zdrojom informácií zo
širokého spektra ľudského poznania a môžu obohatiť každý výskum. V 18. a 19. storočí sa
almanachy a ročenky vyprofilovali ako jedinečný materiál pre poznanie a formovanie
spolkového, literárneho či divadelného života, rozvoja vied na poli spolkov, študentských či
hospodárskych aktív s lokálnou ale aj celouhorskou pôsobnosťou.1
V súčasnosti evidujeme 22 almanachov, ročeniek a zborníkov v slovenčine. Väčšina je prevažne
literárneho zamerania, nachádzajú sa však medzi nimi aj dva, v ktorých prevažujú historickovlastivedné príspevky.2 Kalendáre boli v minulosti pre čitateľov zdrojom poučenia, zábavy,
relatívne nových a aktuálnych informácií. V 19. storočí zohrali významnú výchovno-vzdelávaciu
úlohu, často boli jediným prostriedkom svetského všeobecného aj odborného vzdelávania,
učebnicou zostavovanou so zreteľom na hospodárske a kultúrne potreby ľudu.3Bibliografia
slovenských a inorečových kalendárov na Slovensku za roky 1701–1965 registruje 379 titulov
slovenských kalendárov.4 Rozpis článkov je zatiaľ dostupný iba v podobe kartotéky v Kabinete
retrospektívnej bibliografie v Univerzitnej knižnici v Bratislave.
Kalendáre, almanachy a zborníky odzrkadľujú a pomáhajú dokresľovať aj mnohostranné české
a slovenské dobové vzťahy. Na ich stránkach je možné sledovať vzťahy medzi oboma národmi
vo viacerých rovinách.
Predplatné. Niektoré almanachy (napr.Plody zboru učenců a Jitřenka) si predplatili aj ľudia
žijúci v Čechách a na Morave resp. rôzne významné české osobnosti. Na Slovensku pôsobila
Spoločnosť česko-slovanská. Členovia Spoločnosti na zasadnutiach prednášali svoje práce
a najlepšie z nich sa potom zapisovali do Pamätníc, odkiaľ za vybrané dostali na verejnosť
prostredníctvom českých obrodenských časopisov.5 Mladá generácia však pociťovala potrebu
predstaviť seba a svoju tvorbu širšej verejnosti. V roku 1836 preto vyšiel v Bratislave, tlačou
Ľudovíta Landerera pod názvom Plody zboru učenců řeči českoslowanské prešporského zborník
literárnych prác mládeže, ktorá študovala na bratislavskom lýceu. Recenzie na tento almanach sa
objavili aj v českých časopisoch. Príspevky hodnotili predovšetkým z hľadiska upevňovania
česko-slovenskej jednoty, pričom osobitne vyzdvihovali príspevok venovaný tejto téme od
Michala Miloslava Hodžu.6
Bratislavskými kolegami sa neskôr inšpirovali členovia levočskej Spoločnosti reči a literatúry.
V roku 1840 vydali almanach Jitřenka. Vytlačil ho Ján Werthmüller v Levoči.
1
BULKOVÁ, Petronela, PORIEZOVÁ, Miriam. Almanachy, ročenky a zborníky v službách vedy a literatúry, s.
199.
2
K problematike almanachov, ročeniek a zborníkov vyšlo viacero príspevkov. Pozri napr.: FIRCÁKOVÁ, Kamila.
Almanachy, ročenky a zborníky v systéme slovenskej národnej bibliografie. In Studia Bibliographica Posoniensia
I/2008. Bratislava 2008. S. 85–96; BULKOVÁ, Petronela – KURUCOVÁ, Lívia – PORIEZOVÁ, Miriam.
Neprebádané historické pramene k dejinám Slovenska – E-bibliografia almanachov, ročeniek a zborníkov na
Slovensku 1701–1918. In Studia Bibliographica Posoniensia I/2008. Bratislava 2008. S. 97–108.
3
PEKAŘOVÁ, Katarína, SVOBODOVÁ, Bronislava. Knižné kalendáre I., s. 56.
4
Podrobnejšie pozri: PEKAŘOVÁ, Katarína, SVOBODOVÁ, Bronislava, ref. 2, s. 56–61 a KURUCOVÁ, Lívia SVOBODOVÁ, Bronislava - PEKAŘOVÁ, Katarína. Knižné kalendáre II. In Knižnica, 2011, 12, č. 7–8, s. 69–73.
5
Plody, s. 387
6
Ref. 5, s. 388.
95
Vydanie oboch diel sa stretlo s úspechom o čom svedčí aj skutočnosť, že o ne prejavili záujem
ľudia z rozličných krajov vtedajšieho Uhorska ale aj z Čiech a Moravy. V zozname
predplatiteľov Plodov7 je uvedené, že si ich objednali napr.: František Palacký, jeden
z najvýznamnejších prírodovedcov prvej polovice 19. storočia Kašpar Šternberk, vlastenec
a filantrop Jan Nepomuk Karel Kolowrat-Krakovský, český a rakúsky politik, šľachtic
Leopold Lev Thun-Hohenstein či filológ, lexikograf, spisovateľ a prekladateľ Josef Jungmann.
Ďalej to boli poslucháči lekárskej, právnickej, bohosloveckej fakulty, učitelia, farári atď. Záujem
prejavili aj pražský kníhkupec Martin Budislav Neureutter, ktorý predplatil 30 exemplárov
a kníhkupci pôsobiaci v Brne Seidl a Kastl. Podľa zoznamu objednali po 100 kusov almanachu.
Ponuky českých kníh a časopisov. V sledovaných typoch dokumentov sa viac či menej
pravidelne objavovala aj ponuka českých kníh a časopisov. Napr. súčasťou Letopisu Matice
Slovenskej bol od roku 1869 aj tzv. Slovenský knihopis. Táto rubrika obsahovala súpis
vybraných nielen slovenských ale aj českých kníh, periodík, kalendárov či príležitostných tlačí.
Zaznamenané boli aj ich vydavateľské údaje. Informácie o novinách a časopisoch
vychádzajúcich v Čechách a o nových českých knihách prinášal tiež napr. Nowý Starý Kalendár.
Okrem autora či názvu bola často uvedená aj cena.
Odporúčania čo čítať, recenzie. S ponukou kníh súvisia aj odporúčania, aké knihy či časopisy
čítať a recenzie. V roku 1872 uverejnili v Živene článok pod názvom Čo budeme čítať.8
Obsahuje odporúčania pre výber a čítanie domácich a českých časopisov a kníh pre ženy. Autor
v ňom píše: „načo zháňať po cudzích luhoch, keď u našich slovanských bratov nájdeme nadostač
všetkého, čo nám schádza a potrebujeme. Kto žiada a potrebuje viac ako mu je schopná
poskytnúť slovenská spisba, nech nazrie do českej tam určite nájde mnohé poklady, ktoré bude
môcť pre seba zúžitkovať.“9 Z českých spisov upozorňovali predovšetkým na spisy Karoliny
Světlej a Žofie Podlipskej, obrázkovo-beletristický týždenník Květy s polhárkovou prílohou
Ženské listy pod redakciou Venceslavy Lužickej. Do zvláštnej pozornosti dávali Ženskú
bibliotéku, Ženský Svět a Libuše, Matice zábavy a vědění. V almanachoch aj kalendároch bolo
uverejnených viacero recenzií. Jednou z najrozsiahlejších je recenzia na knihu antropológa,
archeológa a etnológa Lubora Niederleho – Lidstvo v době předhistorické.10 Jej autor, Andrej
Kmeť, dielo vrelo odporúčal Slovenským vzdelancom. Píše, že reč česká je nám najbližšia, skoro
rodná.
Čeština. Po zmene politicko-spoločenskej situácie najmä po zatvorení Matice Slovenskej
a slovenských gymnázií videl Jozef Miloslav Hurban optimálne východisko v spojení resp.
v splynutí s českým literárnym a kultúrnym životom. Oporu pre ďalší rozvoj slovenskej literatúry
hľadal v rozvinutejšom českom literárnom živote a zároveň chcel posilniť ideu československej
spolupatričnosti. Preto vydal 6. a 7 ročník11 svojho almanachu Nitra v češtine. V češtine boli
napísané aj viaceré články uverejnené v slovenských kalendároch.
Venovania. Na stránkach ročeniek sa stretávame a s niekoľkými básňami, ktoré boli napísané na
počesť českých osobností. Básnik, archeológ, kultúrny historik, politik, vysokoškolský pedagóg
Jan Erazim Vocel v básni Selský Knjže12 zaradenej do prvého ročníka Nitry s podtitulom Dar
dcéram a synom Slovenska, Moravy, Čiech a Sliezska obetovaný, oslavuje české knieža z rodu
Přemyslovcov Soběslava II., známeho aj svojou priazňou k jednoduchému ľudu. Šiesty ročník
7
Jména P. P. Předplatitelu.
Čo budeme čítať, s. 218–221.
9
Čo budeme čítať, s. 219.
10
KMEŤ, Andrej. Recensia, s. [215] – 230.
11
V češtine vyšiel aj prvý ročník almanachu.
12
VOCEL, Jan Erazim. Selský Knjže, s. 57–59.
8
96
Nitry bol venovaný pamiatke Palackého, ktorý študoval aj na Slovensku a na jeho počesť napísal
Jozef Miloslav Hurban báseň Když jsem do vězení měl jít.13
Českí autori. V nami sledovaných dokumentoch bolo uverejnené množstvo príspevkov od
českých autorov. Do v češtine vydaných ročníkov Nitry prispeli najmä menej významní českí
autori. K známejším patrili Jan Herben, Rudolf Pokorný, Adolf Heyduk, Jaroslav Vrchlický,
František Táborský. Pri príprave siedmeho ročníka Hurban aktívnejšie spolupracoval
s R. Pokorným, zásluhou ktorého sa podarilo zoskupiť do almanachu kvalitnejšie príspevky.
V kalendároch je paleta českých autorov omnoho širšia. Je v nich zastúpená tvorba napr. Boženy
Nemcovej, Jaroslava Haška, Karla Čapka, Jaroslava Seiferta, Karla Havlíčka Borovského, Jiřího
Wolkera, Karla Kalala a ďalších.
Články. Na stránkach almanachov a kalendárov boli uverejnené rôzne typy články pokrývajúce
rozmanité oblasti. Nachádzajú sa v nich príspevky, ktoré sa týkajú priamo českých a moravských
osobností či oblasti Čiech a Moravy. V Sborníku museálnej spoločnosti uverejnili napr.
Biografický článok o Eve z Rožmberku,14 ktorá sa stala manželkou Mikuláša Zrínskeho. Autor,
František Víťaz Sasinek, vychádzal z dobovej korešpondencie a zo životopisu Viliama
z Rožmberku od knihomoľa a archivára Václava Březana.
Aj v kalendároch sa stretávame so životopismi či nekrológmi napr.: Jána Husa, Jána Amosa
Komenského, sv. Václava, Jiřího Wolkera atď. Prinášajú informácie nielen o ich živote a práci
ale aj o ich názoroch. Viaceré sú doplnené o podobizne.
Súčasť kalendárov a almanachov tvoria tiež rôzne aforizmy, básne, rozprávky, príslovia.
Pomerne husto sú zastúpené príspevky z histórie či zemepisu. Nachádzajú sa tam články
o viacerých hradoch a zámkoch (napr.: Křivoklát, Točník, Žebrák, Štramberk) ale napr.: tiež
o poznávaní krajiny. Bohdana Klemensová opisuje v príspevku Z cesty po Šumave uverejnenom
v Almanach Mládeže Slovenskej15 z roku 1885 výlet po Šumavskom česko-nemeckom
pohraničí.
Vzťahy a spolupráca. V článkoch je možné sledovať aj vzťahy a spoluprácu medzi oboma
národmi. Podľa Zápisnice z 8. zasadnutia výboru Matice slovenskej z jej Letopisu z roku 1865
odporúčal a ponúkal svoju kníhtlačiareň k vydávaniu matičných spisov kníhkupec Ignác Leopold
Kober z Prahy.16 V prípise napísal, že ich chce vydávať a tlačiť za rovnakú cenu ako ktorákoľvek
viedenská tlačiareň a sľuboval bezplatné rozosielanie až do Viedne. Na zasadnutí sa dohodlo,
aby sa táto jeho ponuka zvážila neskôr, najmä pri vydávaní rozsiahlejších spisov. Podľa
dostupných informácii sa spolupráca nakoniec neuskutočnila.
Ďalším príkladom, ktorý naznačuje vzájomnú spoluprácu je článok Národopisná výstava česko –
slovanská v Prahe,17 ktorý vyšiel v Sborníku museálnej spoločnosti v roku 1895. Jeho autorom je
Pavel Socháň. Uvádza v ňom, že na príprave výstavy pracovala inteligencia aj ľud a zbieral sa
materiál po všetkých krajoch Čiech, Moravy, Sliezka a Slovenska. Príprava výstavy trvala tri
roky. Podľa autora bola verným zrkadlom života, práce, bytu, citu, schopnosti a kultúrnohistorického rozvoja ľudu česko-slovanského v prítomnosti a minulosti. Osobitnú kapitolu
venuje opisu českých a moravských krojov. Ich podobnosť a rozdielnosť oproti slovenským.
V Letopise Živeny z roku 1902 informuje Svetozár Hurban Vajanský o tretom kongrese
slovanských novinárov.18 Prináša poznatky o ceste, účastníkoch, priebehu kongresu, ktorý sa
13
HURBAN, Jozef Miloslav. Když jsem do vězení měl jít, s. 1–5.
SASÍNEK, František Víťazoslav. Eva Zríňska, s. 5–8.
15
KLEMENSOVÁ, Bohdana. Z cesty po Šumave, s. 186–193.
16
Zápisnica VIII. zasadnutia výboru Matice Slovenskej, 43.
17
SOCHÁŇ, Pavol. Národopisná výstava česko-slovanská v Prahe r. 1895, s. 30–50 a 121–134.
18
VAJANSKÝ, Svetozár Hurban. Tretí kongres slovanských novinárov a čo bolo okolo neho, s. 150–227.
14
97
konal v Dubrovníku. Spomína, že si tam našiel kamarátov Františka Kretza (Slovácke noviny),
Františka Sokola-Tůmu (Národní politika) a Jana Hejreta (Plzeňský obzor).
Záver. České a slovenské vzťahy boli mnohostranné a na stránkach almanachov a kalendárov je
možné ich sledovať priamo aj nepriamo. O vzájomnej spolupráci vypovedajú články v nich
uverejnené, témy, ktorým sa venovali, prispievajúci autori, odporúčania a ponuky českých kníh
a časopisov a pod. Ukázalo sa, že problematika je omnoho širšia a vyžaduje si podrobnejší
a hlbší výskum.
Typy dokumentov, ktoré sme využívali pri písaní príspevku majú bohatý informačný potenciál
a považujeme ich za dôležitý, ale nedocenený zdroj množstva informácií, ktoré môžu výskumy
a už známe poznatky ďalej doplniť, obohatiť a spresniť.
98
EDIČNÉ AKTIVITY SNK V OBLASTI BIBLIOGRAFIE A BIOGRAFIE ZA
POSLEDNÝCH PÄŤ ROKOV
Ivana Poláková, Slovenská národná knižnica v Martine
Pracoviská dnešnej Slovenskej národnej knižnice (SNK) sa do roku 2000 rozhodujúcou mierou
podieľali na všestrannej edičnej činnosti Matice slovenskej (MS).Treba pripomenúť najmä:
• série Slovenskej národnej bibliografie – súbežnej i retrospektívnej, špeciálnej bibliografie;
• metodické i štandardizačné materiály;
• vedecké zborníky (Bibliografický zborník, Knižničný zborník, Literárny archív,
Literárnomúzejný letopis, Biografické štúdie, Kniha, Hudobný archív, Obrazový archív).
Do širšieho povedomia najviac prenikol šesťzväzkový Slovenský biografický slovník (SBS),
ktorý vychádzal zásluhou Národného biografického ústavu v rokoch 1986 až 1994. Tento slovník
sa:
• svojim charakterom stal najrozsiahlejším encyklopedickým dielom o nežijúcich slovenských
a slovacikálnych osobnostiach;
• vysokou odbornou úrovňou i metódou spracovania zaradil medzi popredné lexikografické
diela;
• zásadným spôsobom prispel k rozvoju regionálneho biografického bádania a následne
k vzniku mnohých regionálnych biografických slovníkov, ktoré z neho výdatne čerpali.
Po vydaní záverečného šiesteho zväzku SBS sa pracovníci Národného biografického ústavu
podujali na prípravu a postupnú realizáciu novej série viaczväzkového slovníka s názvom
Biografický lexikón Slovenska (do roku 2011 vyšli štyri zväzky). Okrem iného vydali
Reprezentačný biografický lexikón Slovenska (1999), aj jeho anglickú verziu, Slovník
slovenských spisovateľov 20. storočia (2001 a 2008), Biografický lexikón Slovenska I. a II.
(2002 a 2004), Lexikón slovenských žien (2003), Biografistika (2005).
Sú to publikácie, ktoré citujú nielen študenti, kultúrni a osvetoví pracovníci, historici, ale aj
mnohí bádatelia zo zahraničia.
Po odlúčení SNK od Matice slovenskej, ktoré sa uskutočnilo v r. 2000, boli vytvorené
kvalitatívne odlišné podmienky a predpoklady na vedecko-výskumnú a s ňou bezprostredne
súvisiacu edičnú činnosť. Aktuálna vydavateľská stratégia SNK sa orientuje na oblasti:
• knihovníctva a bibliografie,
• knižnej kultúry, informačných systémov a technológií,
• ochranu dokumentov, biografistiky a genealógie, literárnej a kultúrnej histórie.
Svojím charakterom, rozsahom a žánrovou pestrosťou ide o unikátnu knižnú produkciu, ktorá je
výsledkom činnosti odborných pracovísk SNK, ako aj tvorivej kooperácie s domácimi
i zahraničnými partnermi.
Publikácie sa spravidla tlačia na kvalitnom papieri. Ich vonkajšia forma sa navrhuje v úzkej
nadväznosti na text. Vonkajší vzhľad každého vydania je jedinečný. Vysokú kvalitu potvrdzujú
mená popredných grafikov a typografov, ktorí ich zhotovovali - sú nimi jednoznačne - Peter
Ďurík, Ján Novosedliak, Igor Štrbík, Ivan Bíly a iní.
SNK je nielen kultúrna, vedecká a informačná, ale aj vzdelávacia inštitúcia. V spolupráci so
Žilinskou univerzitou sa naša inštitúcia podieľa na študijnom programe Mediamatika a kultúrne
dedičstvo v rámci odboru knižnično-informačného štúdia na jej Fakulte humanitných vied.
Výsledkom obojstranne prospešnej kooperácie so Žilinskou univerzitou je okrem iného
i niekoľko spoločných knižných vydaní. Naposledy ňou bola elektronická knižnica slovenských
memoránd, prosbopisov a žiadostí. Nachádza sa na: http://www.snk.sk/?CHEK.
99
Zodpovedný pracovník za edičnú činnosť (v oblasti knižnej produkcie) je Mgr. Peter Cabadaj,
riaditeľ sekcie Pamätníka slovenskej literatúry a umenia v SNK. V SNK vychádza v súčasnosti
päť edícií:
• Slovenská národná retrospektívna bibliografia (séria A–F),
• Výskum dejín knižnej kultúry na Slovensku (séria Katalógy),
• Teória a výskum (séria Vedecké zborníky),
• Teória a výskum knihovníctva a bibliografie (séria Výskumy),
• Štandardizačné a metodické materiály.
Distribúciu zabezpečuje SNK vo vlastnej réžii (svojpomocne), alebo prostredníctvom Knižného
centra, Literárneho informačného centra a pod. Od roku 2005 SNK vydala približne 70 titulov,
ktoré sa týkajú bibliografie a biografie, 98 % z nich predstavujú publikácie slovenských autorov.
Preklady predstavujú najmä základné príručky, ktoré sú nevyhnutné pri spracovaní
bibliografických a katalogizačných záznamov. Vychádzajú zo základných medzinárodných
dohovorov, medzinárodných štandardizačných materiálov a programov IFLA.
Publikácie SNK vychádzajú v klasickej knižnej podobe, alebo v elektronickej verzii, alebo
v obidvoch formách.
Edičnú činnosť SNK v r. 2006 predstavovalo 56 titulov, z toho nasledujúce sa týkali biografie,
bibliografie a genealógie:
• Časopis Knižnica 2006 http://www.snk.sk/?kniznica-1-2006
• Erbové listiny http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Genealogicko-heraldický hlas http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Bibliografický zborník za roky 2004/2005 http://www.snk.sk/?BZ_2005
• Ivana Poláková: Bibliografia slovenských bibliografií za rok 2005. http://www.snk.sk/?KC
• Kniha 2006 – zborník http://www.snk.sk/?ZBo
• Peter Liba: Bibliografia v procese
• Peter Cabadaj: Ľudovít Štúr - katalóg
Edičnú činnosť SNK v r. 2007 predstavovalo 65 titulov, z toho nasledujúce sa týkali biografie,
bibliografie a genealógie:
• Časopis Knižnica 2007 http://www.snk.sk/?kniznica-1-2007
• Genealogicko-heraldický hlas http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Bibliografický zborník za roky 2006/2007 http://www.snk.sk/?BZ_2006
• Kniha 2007 – zborník
• Irena Bohatová: Štefan Ďurovčík - personálna bibliografia http://www.snk.sk/?N
• Ivana Poláková: Miroslav Tuma – personálna bibliografia http://www.snk.sk/?N
• Ľubomír Jankovič: Bratislavský antifonár IV. – CD ROM http://www.snk.sk/?edicna-cinnost
• Ľubomír Jankovič: Bratislavský antifonár V. – CD ROM http://www.snk.sk/?edicna-cinnost
• Miloš Kovačka, Eva Augustínová: Cithara sanctorum (1636-2006) – zborník
http://www.snk.sk/?BZ_CS
• Vladimír Petrík: Biografické štúdie, zv. 32 http://www.snk.sk/?BS_32
• Zdenko Ďuriška – Národný cintorín v Martine. Pomníky a osobnosti
http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Peto/Narodny_cintorin.jpg
• Augustín Maťovčík a kol.: Biografický lexikón Slovenska, zv. III (G-H)
http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Peto/Biogr_lexikon_III.jpg
• Pavol Parenička: Tatrínska sednica čachtická (portréty účastníkov)
http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Peto/Tatrinska_sednica.jpg
100
•
•
Peter Cabadaj: Slovensko, Slováci, súvislosti na historických fotografiách a pohľadniciach katalóg
Metodika popisu článkov vo formáte MARC21 s interpretáciou pravidiel AACR2 vo verzii
V3.1 http://www.snk.sk/?M
Edičnú činnosť SNK v r. 2008 predstavovalo 36 titulov, z toho nasledujúce sa týkali biografie,
bibliografie a genealógie:
• Časopis Knižnica 2008 http://www.snk.sk/?kniznica-1-2008
• Genealogicko-heraldický hlas http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Kniha 2008 – zborník
• Memorialis – historický spis slovenských stolíc – zborník http://www.snk.sk/?Onod
• Bibliografia územne slovacikálnych tlačí 18. storočia, zv. 1-6
http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Aktuality/2009/Klimekova_bib.jpg
• Pavol Parenička: Biografické štúdie, zv. 33 http://www.snk.sk/?BS_33
• Augustín Maťovčík, Peter Cabadaj, Pavol Parenička: Slovník slovenských spisovateľov 20.
storočia http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Aktuality/2009/Slovnik_gusto.jpg
Edičnú činnosť SNK v r. 2009 predstavovalo 22 titulov, z toho nasledujúce sa týkali biografie,
bibliografie a genealógie:
• Časopis Knižnica 2009 http://www.snk.sk/?kniznica-1-2009
• Genealogicko-heraldický hlas http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Príručka ku genealogickému výskumu na Slovensku a v slovacikálnom zahraničí II.
http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Bibliografický zborník za roky 2008/2009 http://www.snk.sk/?BZ_2008
• Kniha 2009 – zborník
• Ľudmila Rohoňová, Mária Gašparová: Cyril Kraus – personálna bibliografia
http://www.snk.sk/?CK
• Jana Dzuriaková: Tatry v slovenskej poézii 19. storočia
• Peter Cabadaj: Jozef G. Cincík – renesančný človek - katalóg
Edičnú činnosť SNK v r. 2010 predstavovalo 48 titulov, z toho nasledujúce sa týkali biografie,
bibliografie a genealógie:
• Časopis Knižnica 2010 http://www.snk.sk/?kniznica-1-2010
• Genealogicko-heraldický hlas http://www.genealogy-heraldry.sk/slo/slovak.htm
• Juraj
Roháč,
Jozef
Novák:
Heraldik
bez
erbu
http://www.genealogyheraldry.sk/slo/slovak.htm
• Kniha 2010 – zborník
• Miloš Kovačka, Eva Augustínová, Maroš Mačuha: Rod Révay v slovenských dejinách
http://www.snk.sk/?RR
• Miloš Kovačka, Eva Augustínová, Maroš Mačuha: Zemianstvo na Slovensku - I. časť
http://www.snk.sk/?Z1
• Miloš Kovačka, Eva Augustínová, Maroš Mačuha: Zemianstvo na Slovensku - II. časť
http://www.snk.sk/?Z2
• Miloš Kovačka: Akty a závery – zákony a ustanovenia Žilinskej synody
http://www.snk.sk/?BZS
• Klára Komorová: Knižnica Zachariáša Mošovského
http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Edic/2009/Komorova.jpg
101
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Helena Saktorová: Thurzovské knižnica
http://www.snk.sk/swift_data/source/NBU/Aktuality/2010/Turzovske_kniznice.jpg
Augustín Maťovčík: Anton Augustín Baník
Augustín Maťovčík: Biografické štúdie, zv. 34 http://www.snk.sk/?BS_34
Augustín Maťovčík: Biografické štúdie, zv. 35 http://www.snk.sk/?BS_35
Augustín Maťovčík a kol.: Biografický lexikón Slovenska, zv. IV
http://www.snk.sk/?lexikony
Augustín Maťovčík: Biografický lexikón dejateľov Oravy
Peter Cabadaj: Martin Kukučín – spisovateľ, humanista, svetobežník – katalog
http://www.snk.sk/?vystavy_prezentacie
Peter Cabadaj: Zahraničná Matica slovenská – katalóg
Pavol Parenička: Lev Nikolajevič Tolstoj vo fondoch SNK – katalog
http://www.snk.sk/?vystavy_prezentacie
Edičná činnosť SNK v r. 2011 (zatiaľ je neukončená, momentálne vyšli tieto tituly)
• Ľudmila Rohoňová, Mária Gašparová: Pavol Strauss – personálna bibliografia
http://www.snk.sk/?PS
• Pramene k duchovným dejinám Slovenska http://www.snk.sk/?CF2
• Pavol Parenička: Memorandum národa slovenského v dejinnom kultúrnopolitickom kontexte
– katalóg http://www.snk.sk/?MNSD
• Elektronická knižnica slovenských memoránd, prosbopisov a žiadostí. Nachádza sa na:
http://www.snk.sk/?CHEK
Na meilovej adrese: [email protected] si môžete objednať niektorú z vyššie napísaných publikácií.
Všetky tituly na nachádzajú na webovej stránke: http://www.snk.sk/?edicna-cinnost, kde bude
vystavený aj knižný katalóg, ktorý zostavil Peter Cabadaj a je momentálne v tlači.
O uvádzaní do života jednotlivých publikácií je možné dočítať sa v rubrike s názvom - Napísali
a povedali o nás - http://www.snk.sk/?2011_N
Naše plány v edičnej činnosti máme veľké, uvidíme však, aká bude skutočnosť.
Mojim vydavateľským snom je – slovník bibliografov za obdobie od r. 1990–2010. Chcela som
ho vydať pri príležitosti 12. slovenskej bibliografickej konferencie, ale bohužiaľ, nestane sa tak.
Ale sny treba plniť! Preto ak budú vychádzať knižky naďalej, budú aj splnené sny! To bude
radosť žiť!
102
INFORMACE PRO KOLOKVIUM SLOVENSKÝCH, ČESKÝCH A MORAVSKÝCH
BIBLIOGRAFŮ
Věra Břeňová
U příležitosti česko-německo-slovenského sympozia Výhledová bilance výzkumu dějin disentu
a opozičních hnutí v podmínkách reálného socialismu 70. a 80. let v Československu a NDR,
které se konalo 20. září 2011 v Praze v Americkém centru, jsem zpracovala bibliografický soupis
pod názvem Disent v době normalizace v Československu v 60. až 80. letech : soupis
monografií, sborníků a článků vydaných v letech 1990-2011. Zahrnuje literaturu k aktivitám
disidentů, především k Chartě 77, ale i další projevy nesouhlasu s komunistickým režimem
v Československu od roku 1968. Výběrová bibliografie je rozšířena i o záznamy, které dokládají
politické zásahy ÚV KSČ ve všech sférách společnosti v době tzv. normalizace. Celkem se jedná
cca o 1 800 bibliografických záznamů. Celý soupis je vystaven na webových stránkách
Československého dokumentačního střediska www.csds.cz. Tentýž den v podvečer bylo
slavnostní otevření výstavy Archiv svobody na zámku Schwarzenbergu u příležitosti 25. výročí
založení Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Scheinfeldu spojené
se křtem stejnojmenné knihy v Museu Kampa.
103
Sdružení knihoven České republiky v roce 2011 : ročenka
Odpovědný redaktor první části Lea Prchalová
Odpovědný redaktor druhé části Jaromír Kubíček
Jazyková korektura Eva Štěpánová
Typografická úprava a tisk: REPRONIS s.r.o.
Vydavatel Sdružení knihoven ČR
Vyšlo v Ostravě v roce 2012
ISBN 978-80-86249-64-3
http://www.sdruk.cz
Download

pdf 3,45 MB