sdružení knihoven
České republiky
v roce 2012
ROČENKA
ROK 2013
ISBN 978-80-86249-67-4
Obsah
Zpráva o činnosti Sdružení knihoven ČR za rok 2012
Lea Prchalová
Zasedání Rady SDRUK a valná hromada
7
7
Studijní cesta do knihoven
ve Spolkové republice Německo
11
Konference Knihovny současnosti 2012
14
Publikační činnost
16
Hospodaření SDRUK za rok 2012
17
SEKCE PRO AKVIZICI
Ing. Aleš Brožek
18
SEKCE PRO BIBLIOGRAFII
PhDr. Jiřina Kádnerová
22
SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY
RNDr. Jitka Holásková
24
SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ Mgr. Veronika Peslerová
25
SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT)
Mgr. Tomáš Gec
27
SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE
Mgr. Blanka Konvalinková
28
kolokvium slovenských, moravských a českých
bibliografů 2012, PREŠOV, 7.–9. 10. 2012
31
Časopisy k česko–slovenské vzájemnosti PŘED
I. SVĚTOVOU VÁLKOU
Jaromír Kubíček, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně
36
Slovenské knihovny a knihovnictví
na stránkách českého časopisu Čtenář
PhDr. Jiřina Kádnerová, Středočeská vědecká knihovna v Kladně
41
Bohemiká v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka 47
Lucia Němcová, Štátna vedecká knižnica Prešov
Bohemiká vo fonde Slovenskej obecnej knižnice
mesta Prešov začiatkom 30. rokov 20. storočia
Marcela Domenová – Patrik Derfiňák, Inštitút
histórie Filozofickej fakulty PU Prešov
BOŽENA NĚMCOVÁ A SLOVENSKÉ ROZPRÁVKY
Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice
57
70
Významné osobnosti Pardubicka se vztahem ke
Slovensku
Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna Pardubice
76
„Svět je plnej podivnejch krás“ – Pokus
o bibliografii ilustrátora Františka Ketzka
Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně
79
FRANTIŠEK BARTOŠ – SBĚRATEL ČESKÝCH,
MORAVSKÝCH A SLOVENSKÝCH PÍSNÍ
Eva Filípková, Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín
83
Ľudmila Strohnerová (24. 3. 1952–7. 11. 2006)
Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica Martin
91
Umelecká knižná väzba – Ján Vrtílek Nataša Lajdová – Ivana Uríková, Krajská knižnica Žilina
99
PhDr. Alice Garrigue Masaryková Ivana Poláková, Slovenská národná knižnica Martin
Olga a Zdeno Zibrinovci – česko-slovenský
horolezecký pár
Blanka Snopková, Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici
103
110
Odkrývanie histórie: české osobnosti
v Košiciach: architekti 20.–30. rokov 20. storočia 118
Ľubica Poklembová, Štátna vedecká knižnica Košice
Češi na Slovensku v české historiografii
od roku 1993
Václava Horčáková, Historický ústav AV CR Praha
126
SLOVÁCI A DOSÍDLOVÁNÍ KARLOVARSKÉHO KRAJE
NA KONCI 40. A V PRŮBĚHU 50. LET 20. STOLETÍ
Gerta Lorencová, Krajská knihovna Karlovy Vary
130
„Už vím, co budu číst“Projekt pre českú
komunitu v Košiciach
Klára Kernerová, Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach
134
IVAN MACINSKÝ, UKRAJINSKÝ SPISOVATEĽ, LITERÁRNY
HISTORIK, PREKLADATEĽ A KULTÚRNO-OSVETOVÝ
PRACOVNÍK (1922–1987)
138
Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica Prešov
Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce
s regionálními vlastivědnými časopisy
s přihlédnutím k severním Čechám
Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci
145
Zpráva o činnosti Sdružení
knihoven ČR za rok 2012
Lea Prchalová
Zasedání Rady SDRUK a valná hromada
Zasedání Rady proběhlo v roce 2012 třikrát. V Karlových Varech 6. března,
v Havlíčkově Brodě 19. června a v Kladně 16. října. Struktura programu na
zasedáních je již dlouhodobě stabilní a zahrnuje přípravu valné hromady
či konference Knihovny současnosti… (s různou intenzitou dle termínů
zasedání). Valná hromada se uskutečnila 7. března v Karlových Varech
a její program byl obohacen o poutavé vyprávění PhDr. Bucharoviče o historii Karlových Varů a zajímavých osobnostech, které se zde léčily. Po
skončení valné hromady, jejíž zápis je k dispozici na http://www.sdruk.
cz/sdruk/o-organizaci/zapisy-z-valne-hromady/clanek/zapis-z-jednanivalne-hromady-sdruk-cr-ze-7-brezna-2012/, absolvovali účastníci exkurzi
po krajské knihovně a navštívili muzeum a sklárnu Moser.
Rada se dále zabývala přípravou studijních cest do Stuttgartu a okolí,
o které je pojednáno samostatně, a do Londýna, kde ředitelé krajských
Foto z valné hromady v Karlových Varech
7
Foto z valné hromady v Karlových Varech
knihoven navštívili Britskou knihovnu politických a ekonomických
věd (LSE), Obchodní knihovnu v City (City Business Library), archivní
knihovnu v City (Guildhall Library), britskou národní knihovnu (British
Library) a regionální knihovnu v Southend on the Sea.
Foto: Diskuse v regionální knihovně v Southend on the Sea
8
Na každém setkání Rady se diskutovalo o návrzích další činnosti sekcí
SDRUK, ale objevila se také mimořádná témata, k nimž se SDRUK vyjadřoval. Např. zaslal zastupitelům Havlíčkova Brodu stanovisko ve prospěch
dalšího konání knižního veletrhu, které bylo ohroženo. Dále zaslal negativní stanovisko k návrhu začlenit Národní lékařskou knihovnu do NK
ČR. Rada řešila další naplňování databáze Slovník českých knihovníků
a také jeho budoucí provoz a odstraňování nefunkčností. Zde je třeba konstatovat, že definitivní rozhodnutí bylo odloženo na jarní setkání.
Drobnou změnou v propagaci činnosti SDRUK se stalo převedení
webových stránek z webu MSVK na samostatnou doménu sdruk.cz. Na
stránky jsou průběžně vkládány informace o chystaných akcí, zápisy z rad
i činnosti sekcí a většinou též příslušné fotografie.
Rada SDRUK pracovala v roce 2012 ve složení:
Ing. Aleš Brožek, PhDr. Květa Cempírková, PhDr. Zdeňka Friedlová,
Mgr. Tomáš Gec, PhDr. Jiřina Kádnerová, Ing. Lea Prchalová, RNDr. Tomáš Řehák, Mgr. Eva Svobodová, PhDr. Eva Žáková.
Ve čtvrtém čtvrtletí bohužel došlo ke snížení počtu členů Rady. Ve
funkci ředitelek krajských knihoven loni skončily PhDr. K. Cempírková,
PhDr. J. Kádnerová a PhDr. E. Žáková, čímž bylo také ukončeno jejich dlouhodobé aktivní působení v Radě SDRUK. Byť se jednalo o plánovaný konec
manažerské činnosti, bude absence zmíněných kolegyň v Radě citelná.
Potěšitelné je, že se členská základna rozrostla o Historický ústav Akademie věd, čímž počet členů stoupl na 44.
Poděkování PhDr. Cempírkové a PhDr. Kádnerové na zasedání Rady v Kladně
9
10
Účastníci zájezdu do Stuttgartu
Studijní cesta do knihoven ve Spolkové republice Německo
Na 4. až 6. června 2012 připravilo Sdružení knihoven studijní cestu do
Německa, které se zúčastnilo 25 zástupců členských knihoven SDRUK.
Program i organizaci cesty si vzala na starost Mgr. Blanka Konvalinková.
Výběr padl na knihovny, které jsou inspirativní jak po architektonické
stránce, tak nabídkou služeb:
• Universitätsbibliothek Erlangen,
• Stadtbibliothek Erlangen,
• Stadtbibliothek am Mailänder Platz, Stuttgart,
• Württembergische Landesbibliothek Stuttgart,
• Universitätsbibliothek Tübingen.
Universitätsbibliothek v Erlangenu sídlí v historické budově (univerzita založena v roce 1743) a novostavbě přes ulici. V současné době má
46 000 registrovaných čtenářů (z toho 6 000 z řad veřejnosti) a knihovní
fond v rozsahu 5,5 milionů knihovních jednotek. Katalog OPACPlus nabízí
kromě vlastního fondu katalog akademických knihoven v Bavorsku a bibliografickou databázi časopiseckých článků bavorského sdružení knihoven. Pro studenty a zaměstnance je nabízena služba skenování a zasílání
článků a statí v PDF.
Stadtbibliothek Erlangen s nevšedně řešeným vstupem s proskleným
atriem je ve 4 patrech rozdělena na několik oddělení – oddělení pro dospělé, dětské oddělení a oddělení pro mládež a hudební oddělení. Služby
však nabízí též v bibliobusu, který funguje od roku 1962. Má 18 zastávek
v Erlangenu a na předměstí, na webových stránkách knihovny je k dispozici podrobný jízdní řád bibliobusu. Pojízdná knihovna úzce spolupracuje s 5 školami v Erlangenu ve čtyřtýdenních cyklech, pravidelně pořádá
výstavy knih ve školách a na požádání sestavuje tematicky zaměřené
kufříky.
Noví obyvatelé Erlangenu mohou využít tříměsíční bezplatné členství, nabízen je též dárkový certifikát ročního členství vhodný jako dárek
(17.50 EUR).
11
Stuttgartská městská knihovna sídlí v nové budově, která byla otevřena
24. října 2011. Jde o monolitickou stavbu čnící nad okolím jako jeho intelektuální a kulturní centrum – poloha a podoba stavby podle architekta
(Korejec Eun Young Yi) symbolizuje význam knihovny pro společnost.
Knihovna je umístěna v nově budovaném obchodním a administrativním
městském centru Stuttgart 21.
Budova má podobu krychle, přičemž vchody jsou umístěny na všech
čtyřech stranách. Základními použitými materiály jsou beton a sklo. Jsou
zde dvě fasády – vnější (masivnější, chápána jako záměrná zábrana mezi
světem vzdělávání a hektickým venkovním světem) a vnitřní (funguje
i jako termoizolační vrstva), mezi nimi je umístěn koridor, který může sloužit jako balkón či promenáda. Jde o energeticky úspornou budovu (geotermální sondy, solární panely) a současně o chloubu současné architektury
včetně vnitřního designu.
Zajímavým nápadem je více než 100 notebooků k prezenční výpůjčce,
které se vypůjčí z boxů pomocí čipové karty, čímž není v prostoru trvale
umístěno příliš mnoho PC stanic. Netradiční je rovněž přidání dětské literatury u tematických sbírek pro dospělé, i když existuje samostatné dětské
oddělení. Snahou je neizolovat děti jen do jedné části knihovny.
Ve vestibulu knihovny se nachází trvale otevřený „prostor pro nespáče“
s možností výpůjčky měnícího se knihovního fondu.
Foto novostavby Stuttgartské městské knihovny
12
Jednou z nejpodnětnějších informací ze zemské knihovny Württembergische Landesbibliothek Stuttgart se stal významný podíl knihovny
na tvorbě regionálního informačního portálu o Badensku-Württembersku
LEO-BW (www.leo-bw.de), který byl připravován od roku 2001 a spuštěn
v roce 2011. Portál je vytvářen 18 institucemi (knihovnami, archivy, muzei,
univerzitami apod.) a obsahuje informace o regionu a regionální digitální
dokumenty, přičemž zemská knihovna přispívá databází regionálních
osobností (43 000 autorit), zemskou bibliografií, digitálními sbírkami,
online publikacemi a systematickým katalogem map a globů.
Univerzitní knihovna v Tübingenu byla založena již v 15. století, svou
vlastní budovu Bonatzbau získala však až v roce 1912. Během dalších
let přibyly k této historické ještě další tři budovy (poslední v roce 2002) –
všechny jsou nyní vzájemně propojené.
Knihovna má v současné době asi 30 000 uživatelů (z toho 25 000 studentů). Většina fondu je umístěna v otevřených skladech, kde je využito
řazení podle signatur, které si uživatelé musí nejprve v katalogu vyhledat. Čipové karty lze nabíjet nabít v platebních automatech a využít pro
úhradu kopírování, tisku či útraty v kavárně a menze.
13
Konference Knihovny současnosti 2012
11.–13. září se v Pardubicích uskutečnila oblíbená konference Knihovny
současnosti ... Celkem se zúčastnilo 280 registrovaných účastníků včetně
12 hostů. Mezi registrovanými nejsou uvedeni zástupci 29 firem, které
obohatily konferenční program.
Po slavnostním zahájení v aule Univerzity Pardubice následovalo předávání medailí Z. V. Tobolky, kterou za rozvoj českého knihovnictví
obdrželi:
• profesor PhDr. Ivan Hlaváček, CSc.,
• PhDr. Jarmila Okrouhlíková, Knihovna Uměleckoprůmyslového
musea v Praze,
• PhDr. Eva Žáková, Krajská knihovna Karlovy Vary,
• PhDr. Halina Molinová, Regionální knihovna Karviná,
• PhDr. Jiří Polišenský, Národní knihovna ČR.
Za celoživotní práci v knihovnictví byla vyznamenána:
• Mgr. Marie Valtrová, Městská knihovna v Praze.
Přednášky či kratší příspěvky byly rozděleny do 6 programových bloků:
Přístup k informačním zdrojům a služby knihoven.
Vzdělávání uživatelů knihoven.
Design služeb v knihovnách.
Bezbariérová knihovna – její prostor a lidé.
Knihovna a E-knihy.
Koncepce rozvoje knihoven – aktuální stav a realizace.
Naprostá většina prezentací (těch, které přednášející odmítli vydat, je
opravdu jen pár) je k dispozici na http://www.sdruk.cz/sdruk/konference-knihovny-soucasnosti/clanek/konference-knihovny-soucasnosti/, kde
je také vystavena fotogalerie a sborník, jehož tištěnou verzi připravila
Krajská knihovna F. Bartoše ve Zlíně.
Účastníci si předem vyžádali též workshop na téma úspěšné marketingové kampaně. Kromě prezentací na firemních stáncích byly k dispozici
také panely s informacemi k českým databázím, které se sem přesunuly
z bibliografické akce v SVK v Hradci Králové. Zájemci se dále mohli
zúčastnit exkurze v univerzitní knihovně.
Společenská část programu se tentokrát konala na malebném nádvoří
a v sálech pardubického zámku.
Konference se vydařila, pokusy o změnu periodicity konání KKS na
dvouletou byly účastníky jednoznačně odmítnuty.
Velký dík za úspěšný průběh patří programovému výboru konference
za výběr vhodných příspěvků, moderátorům a přednášejícím za osobní
nasazení a odbornou úroveň prezentací, dále Moravskoslezské vědecké
14
knihovně v Ostravě za přípravu a vedení agendy konference a kolektivu
Krajské knihovny v Pardubicích v čele s pí ředitelkou Bc. R. Kodetovou za
zajištění funkčního a příjemného zázemí.
Medaile Z. V. Tobolky pro
PhDr. Okrouhlíkovou
Čerstvá nositelka medaile Z. V. Tobolky PhDr. Žáková
15
Publikační činnost
• Knihovny současnosti 2012: sborník z 20. konference, konané ve dnech 11. až
13. září 2012 v areálu Univerzity Pardubice. 1. vydání. Ostrava: Sdružení
knihoven ČR, 2012. 252 s. ISBN 978-80-86249-65-0
• Sdružení knihoven České republiky v roce 2012: ročenka. Ostrava: Sdružení
knihoven ČR, 2012. 131 s. ISBN 978-80-86249-64-3
• Problematika historických a vzácných knižních fondů 2011: sborník z 20. odborné konference, Olomouc 20.-21. září 2011. 1. vydání. Olomouc: Vědecká
knihovna v Olomouci, 2012. 228 s. ISBN 978-80-7053-296-6 (Vědecká
knihovna v Olomouci), ISBN 978-80-86249-63-6 (Sdružení knihoven
ČR).
• Bibliotheca Antiqua 2012: sborník z 21. konference 7.-8. listopadu 2012
Olomouc. 1. vydání. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci, 2012. 259
s. ISBN 978-80-7053-298-0 (Vědecká knihovna v Olomouci), ISBN 97880-86249-66-7 (Sdružení knihoven ČR).
16
Hospodaření SDRUK za rok 2012
Počáteční zůstatek
Výnosy
konference a seminář
zahraniční cesty
členské příspěvky
úroky
státní dotace
publikace
Celkem
Náklady
konference a semináře
zahraniční cesty
bankovní poplatky
vedení účetnictví
tsk publikací
státní dotace
výdej ze skladu
ostatní náklady (poštovné, účetní
program, kancelářské potřeby)
Celkem
Konečný zůstatek
933 691,93
611 549,50
222 964,00
86 000,00
8 910,28
35 000,00
23 910,00
988 333,78
556 798,50
222 729,92
5 502,00
13 800,00
41 319,00
35 000,00
534,21
31 835,00
907 518,63
1 014 507,08
17
SEKCE PRO AKVIZICI
Ing. Aleš Brožek
Po 21. celostátním akvizičním semináři, který se mimořádně konal v říjnu,
proběhl letošní 22. akviziční seminář opět v červnu. Za místo setkání
devadesáti akvizitérů z různých typů knihoven byla tentokrát zvolena
Ostrava nejen proto, že pracovníci Moravskoslezské vědecké knihovny
projevili nebývalou ochotu pomoci sekci při organizaci, ale i skutečnost,
že se zde v té době konal 2. letní knižní veletrh. Jeho prohlídka 15. června
zpestřila pobyt akvizitérů, kteří však především přijeli, aby 14. června
vyslechli deset odborných referátů. Večer navíc někteří využili možnost
popovídat si na Slezskoostravském hradě a poslechnout si LiStOVáNí –
scénické čtení „U nás v Evropě“ autorky M. Hejkalové v podání L. Hejlíka
a A. Novotného.
Akviziční seminář tradičně zahájil předseda sekce pro akvizici, který jej
i moderoval. Nejprve představil Marii Lichtenbergovou z SVKUL. Ta se v referátu, který nazvala „Akvizice dokumentů v době krize aneb jak za méně
získat co nejvíce“ nezištně podělila s přítomnými o své zkušenosti. Akvizitér by podle ní měl být aktivní obchodní manažer, který dokáže dohodnout
ty nejlepší podmínky nákupu, sledovat obchodní podmínky jednotlivých
distribucí, bránit se vysokým expedičním nákladům a poštovnému.
Jak za méně získat více zaznělo i v referátu „Využití institutu veřejná zakázka při nákupu dokumentů v Knihovně J. Mahena a v Knihovně města
Ostravy“. Nejprve Ing. Libuše Nivnická a Mgr. Eva Janišová přiblížily
situaci v brněnské knihovně a seznámily přítomné s akviziční politikou
této knihovny. Vybírají z týdenních ukázek od hlavního dodavatele, který
byl zvolen na základě veřejné zakázky a byla s ním uzavřena smlouva
na 12 měsíců. Mgr. Pavlína Kijová z Knihovny města Ostravy nastínila
dosavadní způsob akvizice, který se jeví jako nevyhovující a nákladný. Na
podnět zřizovatele chtějí za pomoci firmy E-centre vypsat výběrové řízení
na dodavatele knihovních fondů.
Pro akvizitéry z menších knihoven Ostravska, kteří však nevyužili
možnosti, že se tentokrát akviziční seminář nekonal v Čechách, bylo určeno vystoupení Mgr. Heleny Legowicz z Regionální knihovny v Karviné.
V něm se knihovnice zaměřila na doplňování knihovního fondu ve středisku polské literatury jak v minulosti, tak i v současnosti.
S akvizicí v Krajské knihovně v Pardubicích seznámila účastníky semináře Lenka Bláhová. Uvedla, že nakupují v kamenných i internetových
obchodech, u nakladatelů a dojíždějících dodavatelů, doplňkově v antikvariátech a na veletrzích, knihy získávají též pomocí darů, pozůstalostí
a samozřejmě povinným výtiskem. Spolupracují s ostatními odděleními
i se samotnými uživateli (sešity a krabičky na požadavky, sdělení přes webové stránky knihovny).
18
Očekávání, které si slibovali pořadatelé od neotřelého tématu – akvizice komiksů – skončilo zklamáním. Student knihovnictví a knihovník
JAMU v Brně Josef Blažek představil pouze svůj průzkum.
Naproti tomu vystoupení Evy Knollové z Národní agentury ISBN v ČR
přineslo řadu námětů, jak číslo chytřejší, než by se na první pohled zdálo,
může akvizitérům pomoci.
Mgr. Jitka Sládková z Vědecké knihovny v Olomouci vtipnou a odlehčenou prezentací předvedla, jak by měla fungovat mezinárodní výměna
publikací, aby byla oboustranně výhodná a přínosná a její výsledky pro
čtenáře atraktivní, kde vyhledávat partnery, o co projevit zájem a co nabídnout na oplátku.
Mgr. Světlana Knollová z NK představila novinku roku 2012 – akvizici
řízenou uživatelem. Pomocí firmy EBSCO byl projekt spuštěn v dubnu 2012,
komise vybrala 69 titulů a po vyřešení technických otázek byly záznamy
naimportovány a zpřístupněny v katalogu NK. Podle zájmu uživatelů se
pak příslušné tituly zakoupí.
V další přednášce Mgr. Gabriela Filipová z Moravskoslezské vědecké
knihovny v Ostravě hovořila o využití Konspektu. Ostravští knihovníci
provedli průzkum uživatelských potřeb pomocí dotazníku, jehož výsledkem jsou kódy úrovně doplňování, podle této úrovně a statistiky výpůjček stanovili počty exemplářů u jednotlivých skupin a s kódy jazykového
Foto J. Leparová: Předsedkyně SDRUK Ing. Prchalová při zahájení 22. semináře
akvizičních pracovníků v Ostravě 14. 6. 2012
19
Foto J. Leparová: 22. seminář akvizičních pracovníků v Ostravě 14. 6. 2012
pokrytí a indikátory ochrany fondů vytvořili směrnici pro doplňování
knihovního fondu.
Závěr semináře patřil vystoupení Lukáše Pajera, který přítomné ujistil,
že činnost Technického ústředí knihoven nekončí, jeho aktivity přebrala
totiž od 1. 1. 2012 firma Ceiba s.r.o. Druhým hovořícím byl manažer firmy
Pemic books a.s. Ondřej Stojeba. Pomocí prezentace ukázal nabídku informačního systému mypemic, způsoby vyhledávání, objednávání a výhody
a podmínky spolupráce.
Porada knihoven s povinným výtiskem a nabídkovou povinností se
uskutečnila tradičně v zasedací místnosti Národní knihovny ČR, a to
20. listopadu 2012. Na ní proběhla nejprve kontrola zápisu z loňské porady
a poté podala Marie Lichtenbergová rozsáhlou zprávu o plnění nabídkové
povinnosti nakladatelů oslovených po loňské poradě. Milan Šilhan informoval o stavu Databáze vydaných titulů. Obsahuje již 56 500 titulů. Za
zrušené smlouvy s nakladateli byly uzavřeny smlouvy nové, celkem 192,
ale počet nakladatelů, kteří takto plní nabídkovou povinnost, se stále díky
propagaci především ústecké knihovny zvyšuje. Nyní jich je 230 a databáze http://www.sckn.cz/ceskeknihy/ během své více jak desetileté existence zachycuje produkci 862 nakladatelů.
Mgr. Anděla Prchlíková ze Studijní a vědecké knihovny Plzeňského
kraje přednesla zprávu o plnění nabídkové povinnosti archivy, zaměřila
se zejména na archivy Plzeňského kraje. Poté Jana Matějková z Filozofické
fakulty Univerzity Karlovy, Knihovny Celetná představila nový projekt na
nákup elektronických knih pouze české odborné literatury, která je nejvíce
žádaná a v knižní podobě stále půjčená. Projektu se účastní 18 subjektů –
knihovny VŠ i jednotlivých fakult, koordinátorem je Knihovna Celetná.
Spolupracují se šesti nakladateli pomocí eReadingu. Náklady by se snížily,
20
kdyby se do projektu zapojilo více knihoven. V únoru 2013 proběhne další
kolo výběru, lze se připojit k již zakoupeným titulům a zaplatit dohodnutý
podíl ceny.
Po loňském referátu o e-knihách Mgr. Martin Žížala z NK ČR představil další projekt na nákup e-knih a výsledek projektu http://edpilot.nkp.
cz/. Stále se zabývají možnými změnami v legislativě a povinným výtiskem, testovali sběr a zpracování od akvizice po katalogizaci, prováděli
průzkum trhu a možnosti komunikace s nakladateli (smlouvy o poskytování elektronických publikací, výhody dobrovolného ukládání proti překážkám a problémům – nedůvěra ohledně zabezpečení a úniku). Přesto
se podařilo získat hodně publikací a nyní spouští NK ČR nový projekt
NAKI.
Závěrečného slova se ujala Mgr. Olga Zeinertová, poděkovala za uvedené příspěvky a podala informace o slíbené návštěvě Astronomické
věže a Barokního knihovního sálu Klementina, kudy akvizitéry provedla
PhDr. Hana Vajnerová.
Zpracoval Aleš Brožek podle zápisů a prezentací vystavených na:
http://www.svkos.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-akvizici/
clanek/sekce-pro-akvizici/
21
SEKCE PRO BIBLIOGRAFII
PhDr. Jiřina Kádnerová
Činnost Sekce pro bibliografii Sdružení knihoven se i v 18. roce jejího trvání nijak nevymykala průměru.
Počet bibliografů zůstal stejný, pouze se v některých členských knihovnách změnila osoba, která se činnosti sekce účastní.
V závěru roku došlo ke změně předsedy sekce pro bibliografii v souvislosti s abdikací PhDr. Jiřiny Kádnerové na funkci ředitelky Středočeské
vědecké knihovny v Kladně, a tím i současně na post předsedkyně sekce.
Předsedkyní sekce od 16. října 2012 je Mgr. Eva Svobodová, ředitelka
Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, které byla předána také
veškerá dokumentace o činnosti sekce od jejího založení v roce 1994.
Sekce pro bibliografii, přesněji Studijní a vědecká knihovna v Hradci
Králové osobou své ředitelky a předsedkyně sekce pro bibliografii, celoročně
zajišťovala jednání týkající se pokračování kooperačního systému článkové
bibliografie po ukončení této činnosti v Národní knihovně v roce 2011 (čímž
zároveň došlo k porušení platných smluvních vztahů). Zajištění pokračování
(alespoň částečné) funkčnosti kooperačního systému si celoročně vyžádalo
množství hodin a jednání s Ministerstvem kultury ČR, které pro článkovou
bibliografii rozšířilo podpropram VISK 9/1, v rámci něhož se svými projekty
všechny krajské knihovny společně snaží alespoň částečně nahradit mezeru
vzniklou neuváženým zrušením oddělení analytického popisu v Národní
knihovně. Koordinátorem společných snah krajských knihoven se stala Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. Jednání s Národní knihovnou
byla komplikovaná a nepřinesla žádoucí výsledky (z její strany chyběl garant spolupráce), jednání s firmou MULTIDATA Praha, s.r.o. (Ing. M. Vojnar)
a s PhDr. B. Stoklasovou (není již zaměstnankyní Národní knihovny a tuto
knihovnu nezastupuje) posouvala problematiku jen velmi zvolna.
Všechny krajské knihovny (s výjimkou Moravské zemské knihovny
v Brně a Městské knihovny v Praze) podaly projekt pro rok 2012 do podprogramu VISK 9/1 a podělily se o excerpci velmi frekventovaných a pro
rešeršéry zásadních titulů odborných seriálů. Slibované a proklamované
propojení s plnými texty v ANL+ se zdařilo jen částečně. Nutno konstatovat, že využitelnost kooperačního systému (funkčního od roku 1999)
se výrazně zhoršila.
Jarní zasedání v Hradci Králové (16. dubna 2012) se věnovalo této problematice velice důkladně, zúčastnila se i zástupkyně Národní knihovny
Mgr. Edita Lichtenbergová, která členy sekce seznámila s aktuálním
stavem a zodpověděla alespoň některé z naléhavých otázek.
Druhým velkým tématem byla databáze Slovník českých knihovníků,
která by v budoucnu ideálně měla být podkladem pro tištěné vydání
22
slovníku knihovnických osobností, což si nepochybně tento obor zasluhuje. I v tomto bodě jsou hledány nové cesty a možná řešení, protože
v posledních letech mnoho nových hesel z regionů (a především z Prahy)
nepřibývá.
Samozřejmou součástí setkání bibliografů byly informace knihoven
o bibliografické činnosti a další drobné informace.
Zasedání sekce předcházelo zajímavému semináři zorganizovaném
SVK v Hradci Králové ve spolupráci se Sdružením knihoven České databáze
(nejen) v knihovnách.
Pravidelným bodem jednání je příprava mezinárodního bibliografického kolokvia, které v roce 2012 organizovala slovenská strana. Na jarním
zasedání byli účastníci seznámeni s okruhy témat vyhlášených slovenskou
stranou pro rok 2012 a totiž Česko–slovenské literární vztahy, Významné
osobnosti regiónu v česko–slovenských vztazích, Menšiny v česko–slovenských vztazích, Spolupráce českých a slovenských knihoven, Různé.
Ze zkušeností let předcházejících bylo rozhodnuto, že přihlášených
příspěvků bude méně než 10, ostatně zástupci některých knihoven oznámili, že v souvislosti s místem konání – Prešov – se kolokvia neúčastní.
Kolokviu je věnována druhá část ročenky.
Zápisy a prezentace jsou vystaveny na stránkách SDRUK:
http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-bibliografii/
clanek/sekce-pro-bibliografii/
Seminář České databáze ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové 17. 4. 2012
23
SEKCE PRO HISTORICKÉ FONDY
RNDr. Jitka Holásková
Sekce SDRUK pro historické fondy zajišťovala v roce 2012 vydání sborníku
příspěvků z 20. ročníku mezinárodní konference Problematika historických
a vzácných knižních fondů, kterou pořádala spolu s Vědeckou knihovnou
v Olomouci (VKOL) ve dnech 20.-21. září 2011. Sborník byl vydán v nákladu 200 výtisků, zahrnoval 21 referátů a byl sestaven pracovníkem
VKOL Rostislavem Krušinským. Účastníci konference obdrželi sborník ke
konci 1. pololetí 2012, dalších více než 100 výtisků si objednaly archivy,
řada univerzit z České republiky i ze zahraničí, krajské knihovny, muzea,
pracoviště Akademie věd ČR a další instituce.
Na podzim pořádala sekce pro historické fondy další, 21. ročník konference. Organizátoři se rozhodli po dvaceti letech trvání přistoupit k několika změnám. Konference dostala nový název Bibliotheca Antiqua a větší
důraz byl kladen také na výběr přednášejících. Byly osloveny nové osobnosti zabývající se problematikou historických fondů, což přineslo tematické oživení programu. Další viditelné změny se týkaly sborníku, který
vyšel nejen pod novým názvem, ale také v nové grafické úpravě a formátu
a navíc byl nově k dispozici již na konferenci. Sborník byl vydán v nákladu 200 ks a obsahoval 35 příspěvků, což je nejvyšší počet v historii akce.
21. ročník se konal ve dnech 7.–8. listopadu 2012 v Olomouci v prostorách Arcidiecézního muzea v sále Mozarteum. Součástí programu byla
i prohlídka výstavy Opatovický misál | Restaurování 2007–2010, kterou ve
spolupráci s VKOL připravilo Arcidiecézní muzeum Olomouc. Jednalo
se o komorní prezentaci průběhu restaurování poškozeného středověkého rukopisu z fondu VKOL. Inovovaný 21. ročník konference se setkal
s kladnými ohlasy účastníků i přednášejících. S vydáváním sborníku před
samotným setkáním se počítá i do budoucna.
Zápisy a prezentace jsou vystaveny na stránkách SDRUK:
http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-historickefondy/clanek/sekce-pro-historicke-fondy/
24
SEKCE PRO INFORMAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ UŽIVATELŮ
Mgr. Veronika Peslerová
V roce 2012 sekce IVU uspořádala, popř. se spolupodílela na několika akcích. Počet stabilních účastníků akcí sekce se opět rozšířil a to z 23 v roce
2011 na 30 členů, přizváni byli další knihovníci z městských knihoven.
V pořadí již čtvrtý seminář Informační vzdělávání uživatelů veřejných knihoven se konal ve dnech 25.–26. dubna 2012 tentokrát v Krajské
knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě. Seminář byl rozdělen na dvě
části. Teoretické příspěvky a informace o praktických příkladech z praxe
zazněly první den semináře. Druhý den měl spíše pracovní ráz – byl věnován workshopům, které byly tematicky zaměřeny na tři okruhy – Čtenářská gramotnost, Knihovny – zdroje informací a Informační zdroje. Témata
v podstatě kopírovala náměty tří pracovních skupin sekce IVU. Seminář
byl ve zpětné vazbě jak účastníky, tak přednášející hodnocen velmi kladně.
Prezentace ze semináře jsou umístěny na webových stránkách SDRUK.
22. září 2012 se sekce IVU velmi dobře prezentovala v samostatném
programovém bloku na konferenci Knihovny současnosti v Pardubicích.
Celý blok Vzdělávání uživatelů knihoven odrážel potřebnost neustálého
vzdělávání uživatelů knihoven, a to vzdělávání diferenciované, připravované se znalostí potřeb a zájmů konkrétních uživatelských skupin. Obsah
přednášek mírně navazoval na seminář Informační vzdělávání uživatelů
veřejných knihoven. Tematicky však byl rozšířen o téma celoživotního
vzdělávání a informační vzdělávání bylo pojednáno v celé šíři – tj. od
knihoven akademických a odborných až po knihovny městské.
Celkově již páté pracovní setkání sekce se uskutečnilo ve dnech
7.–8. listopadu v Městské knihovně v Poličce. V úvodu jednání byly shrnuty a kriticky zhodnoceny všechny předchozí akce sekce. Na základě
těchto poznatků byla projednána příprava dalšího semináře. Tento seminář bude zaměřen na informační vzdělávání tentokráte formou workshopů a bude se konat v Prachaticích. Seminář tedy bude nadále putovní
a snahou sekce je dostat takto tematiku informačního vzdělávání více do
regionů. Hlavním smyslem celého jednání sekce bylo však umožnit práci
ve skupinách, pokračovat na připravených podkladech a dokončit návrhy
materiálů tak, aby je jako celek bylo možné předložit odborné knihovnické
veřejnosti k připomínkování. Intenzívně se tedy pokračovalo na tématech
Čtenářská gramotnost (informační výchova nejmenších), Knihovna nejen
jako zdroj informací (práce s informacemi žáků základních škol) a Elektronické informační zdroje (zaměření na informační vzdělávání studentů
středních škol). Na závěr setkání vedoucí týmů předložili výsledky a probíhala společná diskuse a samozřejmě stanovení dalších úkolů a termínů.
25
Připravované metodické podklady a vzorové lekce by měly knihovníkům pomoci realizovat a nabízet školám moderní informační vzdělávání
žáků a studentů, vycházející z rámcových (RVP) a školních vzdělávacích
programů (ŠVP).
Zápisy a prezentace jsou vystaveny na webových stránkách SDRUK:
http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-informacnivzdelavani-uzivatelu/clanek/sekce-pro-informacni-vzdelavani-uzivatelu/
Mgr. Peslerová moderuje seminář Informační vzdělávání uživatelů ve veřejných knihovnách
26
SEKCE PRO INFORMAČNÍ TECHNOLOGIE (IT)
Mgr. Tomáš Gec
V roce 2012 byla prioritou činnosti sekce oblast digitalizace.V oblasti regionální digitalizace proběhla výběrová řízení na dodavatele digitalizace ve
většině krajů a v části krajů již byla zahájena samotná digitalizace. MZK
spolupracovala v rámci pracovní skupiny pro formáty projektu NDK s NK
ČR a delegáty SDRUKu při doladění a upřesnění metadatových standardů
pro digitalizaci periodik a monografií a vytvoření metodiky pro práci
s nimi.
MZK rovněž zorganizovala pracovní seminář k aktuálním problémům
řešitelů digitalizačních projektů ve dnech 14.–15. 11. 2012 v Brně. Na semináři byl prezentován způsob řešení pracoviště NDK v Brně. Dále byly
debatovány body týkající se praktických zkušeností účastníků semináře
s plněním Registru digitalizace, potřeba rozšíření metadatových standardů o hudebniny a mapy a problematika validátorů dat. Byl prezentován
metadatový editor ke Krameriovi 4, URN:NBN revolver a Kramerius verze
4 včetně popisu řešení image serveru. Prezentace jsou vystaveny na http://
www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-informacni-technologie/
clanek/sekce-pro-informacni-technologie/.
Dále se sekce SDRUKu pro IT věnovala (v souladu s novou Koncepcí
rozvoje knihoven do roku 2015) problematice centralizovaných on-line
služeb. Účast na jednání pracovní skupiny Ústřední knihovnické rady pro
centrální portál knihoven (CPK) využili i zástupci krajských knihoven
(své zástupce vyslaly Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně a Jihočeská vědecká knihovna
v Českých Budějovicích). V 2. polovině roku 2012 byl realizován RPI s případnými dodavateli řešení centrálního portálu knihoven a byly ustaveny
pracovní skupiny (pro centrální portál, pro informační zdroje, pro sdílení
identit a on-line platby a pro MVS a DDS), do kterých se zapojili zástupci
dalších krajských knihoven. Práce pracovních skupin bude pokračovat
i v roce 2013 realizací RFP.
V rámci sekce SDRUKu pro IT proběhl v Moravské zemské knihovně
v Brně dvoudenní workshop zájemců o využívání vyhledávače Vufind
ve dnech 15.–16. 8. 2012. Tento open-source software využívá MZK jako
svůj hlavní webový katalog a věnuje se kromě spolupráce na jeho lokalizaci pro potřeby MZK v rámci SDRUK i práci s komunitou, která kolem
tohoto SW v ČR vzniká. Seminář proběhl v praktické rovině, na začátku
proběhla instalace na notebooky účastníků, byl probrán vnitřní formát
xml záznamů, které při vyhledání vrací databáze solr a další komponenty
Vufindu. Podrobná zpráva o semináři je vystavena na adrese http://www.
ikaros.cz/installfest-a-seminar-vufind.
27
SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE
Mgr. Blanka Konvalinková
Sekce SDRUK pro regionální funkce se sešla v loňském roce na jednání
17. 4. v Praze v Národní knihovně a 2. 11. v nově zrekonstruovaných prostorách Knihovnického institutu v Klementinu. 11. až 12. června se uskutečnil workshop krajských metodiků a některých ředitelů či jejich zástupců
v Pardubicích, který se věnoval Celostátní koncepci rozvoje knihoven ČR
na léta 2011–2015.
Na setkání 17. 4. v Praze hovořila Mgr. Ladislava Zemánková a ve svém
příspěvku Regionální funkce v roce 2011 – základní údaje o výsledcích porovnala roky 2009, 2010, 2011, výběrově s rokem 2002. Rok 2011 byl 10. rokem
fungování RF.
Celkově pokračovalo snižování dotací (ne ve všech krajích), na rok 2012
v celkovém součtu opět pokles, pokles počtu obsluhovaných knihoven
o 43, pokles počtu metodiků o 9 (v roce 2010 o 10), nárůst nákladů obcí
na nákup vlastního knihovního fondu, pouze 368 obcí přispívá na nákup
VF. Přes pokles dotací nedošlo k žádným netradičním změnám v systému,
jehož struktura zůstala téměř stejná.
Koncepce rozvoje knihoven na léta 2011–2015. Implementace do praxe. Diskuse k naplnění priority č. 15 bylo tématem PhDr. Víta Richtera. Na jednání
ÚKR byli stanoveni zpravodajové pro jednotlivé priority (pro regionální
funkce Ing. Lea Prchalová).
Porovnaly se situace v krajích – jak skloubit dosavadní koncepce KK
nebo Krajské koncepce s novou Celostátní koncepcí. Návrh V. Richtera:
uspořádat workshop zaměřený na přípravu krajských koncepcí.
Vít Richter hovořil o Přípravě Analýzy mzdové, věkové a vzdělanostní struktury pracovníků knihoven ČR v roce 2012, vyzval k zapojení maximálního
počtu knihoven do Analýzy mzdové, věkové a vzdělanostní struktury
pracovníků knihoven ČR 2012. Dále informoval o situaci ohledně PIKu.
Vzhledem ke stále nejisté situaci je třeba připravovat zřizovatele knihoven na potřebu financovat připojení knihoven z vlastních prostředků, případně jednat s kraji o pomoci zejména malým obcím.
11. a 12. 6. 2012 se díky laskavé podpoře kolegyň z KK v Pardubicích
uskutečnil workshop Krajské koncepce rozvoje knihoven do roku 2015, společně
jej pořádaly Sekce SDRUK pro RF, Knihovnický institut NK ČR a Krajská
knihovna v Pardubicích. Dvoudenní workshop probíhal v krásných prostorách pardubického zámku.
Vít Richter ve své prezentaci Koncepce rozvoje knihoven v ČR 2011–2015 –
současný stav, hlavní témata pro RF a kraje, nastínil situaci v krajích a vytyčil
cíle, které Koncepce rozvoje knihoven sleduje. Co chceme? Dlouhodobě
zvyšovat v populaci podíl lidí, kteří knihovny využívají, kteří považují knihovny za důležité. Knihovna je místo, kde CHCEME být fyzicky,
28
Nástup účastníků na workshop
Pilná práce ve skupinách
virtuálně, citově… Knihovny nabídnou komplexní služby v digitálním
prostředí, tištěné a digitální dokumenty, služby v digitálním prostředí
budou integrovány a centralizovány. Aby mohla každá knihovna nabízet služby celého systému knihoven, je nutná spolupráce – sdílení zdrojů
a identit, MVS, EDD.
Po teorii jsme se vrhli na praxi, rozdělili do několika skupin a v nich
se zabývali jednotlivými cíli koncepce a jejich rozpracováním. Výsledky
práce jsme si pak navzájem veřejně sdělili, komentovali jsme postery
vytvořené ve skupinách.
29
Závěr semináře – workshopu – patřil Mgr. Zlatě Houškové, která se
věnovala kapitole 6. Koncepce, tedy Rozvoji lidských zdrojů. Cílem je na
základě analýzy současného stavu zpracovat koncepci celoživotního vzdělávání pro oblast knihovnictví s důrazem na požadavky praxe.
2. 11. 2012 jsme se sešli opět v Praze, program sekce byl věnován několika bodům:
Standard VKIS – zjišťování spokojenosti uživatelů – hovořil PhDr. V. Richter a Bc. Gabriela Šimková (KISK FF MU Brno). Byla zdůrazněna důležitost
průzkumů v knihovnách (měly by být prováděny nejméně jednou za pět
let). Zdůrazněna důležitost zpětné vazby uživatelů. Bc. Šimková nabídla
možnost využití on-line aplikací Survio.com, kde jsou připraveny šablony
dotazníků, Survio nabízí pro knihovny 99 % slevu, účet Diamond 100 Kč
na rok. Bližší informace na stránce http://vyzkumy.knihovna.cz/ucebnice/
typy-vyzkumu.
Jak odměňujeme knihovny? bylo téma dalšího příspěvku:
Na základě opakujících se podnětů ze strany metodiků prezentovaly
kolegyně ze tří krajů (Královéhradecký, Jihomoravský a Vysočina) pravidla
této aktivity, formu a průběh vyhlášení, angažovanost kraje, medializaci
a zvýšení prestiže (nejen) oceněných knihoven a knihovníků u provozovatelů i občanů příslušného kraje. Cílem je, aby v co největším počtu krajů
byly úspěšné knihovny a knihovníci oceňováni a jejich úspěchy medializovány cílem, vedle poděkování především knihovníkům a starostům obcí
i posílení pozitivního obrazu o významu knihoven v očích veřejnosti.
Statistické vykazování výkonů knihoven za rok 2012 – již tradičně Mgr. Ladislava Zemánková informovala o termínech dodání a kompletace statistických údajů knihoven.
Informace z krajů o finanční situaci a o stavu krajských koncepcí
Vzhledem k tomu, že Rady krajů nebyly k tomuto datu plně ustaveny,
ani rozpočty na RF nebyly zcela jisté. K žádnému razantnímu snížení by
však v krajích dojít nemělo.
Situace ohledně stavu krajských koncepcí bude dále sledována a oznámena nejpozději na jarním zasedání sekce SDRUK pro RF (duben) 2013,
nebo elektronicky.
PhDr. V. Richter hovořil o Prioritě č. 12 – Podpora tvorby knihovních
fondů.
Snaha připravit podporu KF ve veřejných knihovnách (obecních, městských, pověřených) pro oblast jazykového vzdělávání a fondů zaměřených
na cizojazyčnou literaturu, fondy pro migranty, průzkum pomocí dotazníku. Dále hovořil o programu VISK (prostředky redukovány) a PIK, kde
je podpora garantována do 31. 3. 2013.
Zápisy a prezentace jsou vystaveny na stránkách SDRUK:
http://www.sdruk.cz/sdruk/odborne-sekce/sekce-pro-regionalnifunkce/clanek/sekce-pro-regionalni-funkce/
30
kolokvium slovenských,
moravských a českých bibliografů
2012, PREŠOV, 7.–9. 10. 2012
15. kolokvium českých, moravských a slovenských bibliografů se konalo ve
dnech 7.–9. října v Prešově.
Stěžejní částí setkání bylo dvoudenní pracovní jednání, ale účastníci
z obou republik se sešli tradičně v Prešově již v neděli 7. října a za deštivého
odpoledne si za doprovodu archivářky města prohlédli městskou památkovou rezervaci Prešov a v pozdním pondělním odpoledni Soľnobanské
múzeum v Prešove a prešovskou Kalvárii (druhou nejstarší na Slovensku). Součástí kolokvia bylo také přátelské večerní posezení v knihovně
s muzikálem Na skle maľované v provedení divadelní skupiny DRAK.
Účastníci kolokvia v Prešově
Vlastní jednání kolokvia se po oba dny konalo v Knižnici P. O. Hviezdoslava v Prešově.
Jednání zahájila ředitelka knihovny Mgr. Marta Skalková a za Prešovský kraj přítomné uvítala mluvčí Prešovského samosprávného kraje Mgr.
Veronika Fitzeková.
Jednání po oba dny řídila a předsedala PhDr. Anna Kucianová, PhD. ze
Slovenské národné knižnice v Martine.
Jednání bylo otevřeno příspěvkem doc. Jaromíra Kubíčka Časopisy
k česko-slovenské vzájemnosti do roku 1918. Doc. Jaromír Kubíček (Moravská vlastivědná společnost Brno) představil časopisy, které byly vydávány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku před rokem 1918 a obsahově se
31
věnovaly problematice Slováků a Slovenska, totiž Slovenské národní listy
(1901–1902) a Československá vzájemnost (1903 až 1904).
Navazovala PhDr. Jiřina Kádnerová (Středočeská vědecká knihovna
v Kladně) příspěvkem Slovenské knihovny a knihovnictví na stránkách českého časopisu Čtenář. Téma příspěvku bylo zvoleno proto, že Středočeská
vědecká knihovna je od roku 1993 vydavatelem tohoto nejdéle vycházejícího oborového knihovnického časopisu v ČR (vychází od roku 1949).
Z rozboru jasně vyplynulo, že v letech společného státu bylo příspěvků
o knihovnickém dění v druhé části státu podstatně více než v současnosti
příspěvků o státě sousedním.
Mgr. Lucia Němcová, PhD. (Štátna vedecká knižnica Prešov) si za téma
svého příspěvku zvolila slovenskou knihovnickou osobnost Bohemiká
v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka (jazykoveda, literatúra a literárna veda).
Dlouholetý pracovník Štátnej vedeckej knižnice v Košicích patří k zakladatelské generaci slovenských profesionálních knihovníků, v odborné
literatuře je označován jako první profesionální knihovník na Slovensku.
V jeho pozůstalosti je také sbírka bohemikálních knih z různých vědních
oborů; jazykověda, literatura a literární věda obsahují 131 knih (asi třetina
z celkového počtu knih těchto oborů).
Mgr. Marcela Domenová, PhD. a PaedDr. Patrik Derfiňák, PhD. (Inštitút histórie Filozofickej fakulty PI Prešov) představili fond původní prešovské městské knihovny Bohemiká vo fonde Obecnej knižnice mesta Prešov
začiatkom 30. rokov 20. storočia. Nejstarší obecní knihovna zřizovaná městem Prešov byla založena až po vzniku Československé republiky v roce
1925; u jejího zrodu (a prvním knihovníkem) stál Belo Klein-Tesnoskalský, člen a funkcionář místního odboru Matice slovenské. Základ fondu
knihovny tvořila sbírka knih a časopisů nashromážděném místním odborem Matice slovenské (asi 500 svazků), od čsl. státu dostala knihovna
cca 200 svazků.
Mgr. Tatiana Klimková (Knižnica pre mládež mesta Košice) nazvala
svůj příspěvek Božena Němcová a slovenské rozprávky. Božena Němcová při
svých třech návštěvách Slovenska obdivovala lidovou slovesnost, především lidové pohádky, které slýchala od venkovských vypravěčů. Mnohé
z nich vtělila do pohádek, zejména do pohádek O dvanácti měsíčkách, Sůl
nad zlato a O hadím královi.
Martina Zlatohlávková (Krajská knihovna Pardubice) zůstala věrná
svému městu i ve svém příspěvku Významné osobnosti Pardubic se vztahem
ke Slovensku, z nichž vybrala tři. Ing. Mirko Janeček, rodák z Bratislavy,
dětská léta prožil v Pardubicích, později emigroval do Kanady, kde vydával krajanský časopis. PhDr. Vlastimil Zikmunda (1925–1994), historik
a podle svých vlastních slov „původem i osobním vyznáním Čechoslovák“
zdědil po matce slovenské kořeny. Po několika létech pedagogického a archivního zaměstnání zakotvil v pardubickém muzeu, kde působil až do
své smrti v roce 1994. Byl velkým znalcem dějin města a jeho okolí. Pavel
32
Sula (1882–1975, pocházel ze Svojšic na Pardubicku). Po první světové válce
několik let učil na Slovensku v Hlohovci. Z tohoto období pochází jeho pedagogický spis Morální výchova ve školské praksi – doklady z měšťanské školy
chlapecké a dívčí v Hlohovci na Slovensku.
Ing. Jiří Mika (Středočeská vědecká knihovna v Kladně) zahájil svůj
příspěvek Svět je plnej podivnechj krás – pokus o bibliografii ilustrátora Františka
Ketzka ukázkou z Hrabalova filmu Sběrné suroviny, v němž František Ketzek ztvárnil šéfa sběrny. Neherec František Ketzek se dokázal v životě proměňovat do různých rolí. Přes svoji činorodost a nepochybné kvality své
práce zůstává však výtvarník, publicista, operetní libretista, básník, filatelista, profesionální boxer, fotbalový brankář, kuchař i divadelní a filmový
umělec – slovenský rodák – František Ketzek (1906 Bratislava–1978 Praha)
poměrně neznámou osobou. V příspěvku byl představen především jako
knižní ilustrátor.
Bc. Eva Filípková (Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín) v příspěvku František Bartoš – sběratel českých, moravských a slovenských písní přiblížila, proč jeho jméno má zlínská knihovna ve svém názvu. „O Františku
Bartošovi dobře lze říci, že celý život na to dal, aby z lidu národ vychoval“
napsal Adolf Šiška ve vlastivědném sborníku vydaném k 20. výročí Bartošova úmrtí. Jeho hlavními profesemi byla etnografie a pedagogika.
Nataša Lajdová a Ivana Uríková (Krajská knižnica Žilina) nazvaly
svůj příspěvek Umělecká knižná väzba – Ján Vrtílek. Mezi významné umělecké knihaře na Slovensku patřil moravský rodák Jan Vrtílek (12. 12. 1906
Vyškov–10. 3. 2000 Žilina). Svoje knihařské umění a řemeslnou zdatnost
prezentoval na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928. Krátce poté
odešel z Brna na Slovensko do Žiliny, kde hledal lepší knihařské uplatnění.
V Žilině se oženil a zůstal trvale. Byl zakládající osobností svého oboru na
Slovensku.
PhDr. Anna Kucianová, PhD. ze Slovenské národné knižnice v Martine
svůj příspěvek věnovala své kolegyni a přítelkyni, nezapomenutelné osobnosti slovenské bibliografie Ľudmile Strónerové (1952–2006). Kolegy zvaná
„naša Ľudka“ se svým úsměvem, energií, aktivitami a výřečností nechyběla na žádném významném bibliografickém setkání od 80. let minulého
století až do prvého desetiletí 21. století. Věnovala se především rozvoji
regionální bibliografie. Významnou oblastí byla její účast a podíl na spolupráci českých, moravských a slovenských bibliografů.
PhDr. Blanka Snopková posluchače zaujala příspěvkem o nadšených
a odvážných horolezcích, manželské dvojici Olga a Zdeno Zibrinovci – česko–slovenský horolezecký pár. Ona byla rodačkou z českého Turnova, on
z Brezna na Slovensku. Láska k horám, přírodě, sportu a zejména k horolezectví spojila jejich životy natrvalo.
Mgr. Ľubica Poklembová (Štátna vedecká knižnica Banská Bystrica)
se ve svém příspěvku Odkrývanie historie : české osobnosti v Košiciach zabývala českými architekty a jejich podílu na výstavbě Košic v meziválečném
33
období. Vznik čsl. státu v roce 1918 znamenal příliv zkušených českých
architektů z tzv. pražské i brněnské školy.
PhDr. Václava Horčáková (Historický ústav Akademie věd ČR) v příspěvku Češi na Slovensku v české historiografii upozornila na skutečnost, že
důsledkem rozdělení Československa v roce 1992 se řada Čechů trvale žijících na Slovensku i Slováků žijících v Čechách takřka ze dne na den ocitla
v postavení obyvatel cizího státu. Po rozdělení Československa se problematika česko-slovenských vztahů stala jedním z významných témat české
i slovenské historiografie, zejména studium dějin zaniklého společného
státu, ve kterém od roku 1918 prožilo svůj život několik generací Čechů
i Slováků.
Do západních Čech zavedla posluchače Gerta Lorenzová (Krajská
knihovna Karlovy Vary) svým příspěvkem Slováci a dosídlování Karlovarského regionu na konci 40. a v průběhu 50. let 20. století. Západní Čechy jsou
oblastí, kterou prošlo v historii několik migrací obyvatelstva, významně
poznamenal tuto oblast i novodobý vývoj.
Již v roce 1945 živelně přicházeli lidé z východních oblastí Slovenska
zničených válkou kvůli volným usedlostem a půdě, kterou mohli získat. Osídlování pohraničí dle představ státních orgánů v roce 1945-46 se
v 50. letech ukázalo jako neúspěšné. Neobydlené obce zanikaly, nedostatek
pracovních sil vedl k hospodářskému i sociálnímu úpadku. V 60. letech
řešila situaci vláda státoprávními úpravami.
PhDr. Klára Kerneková (Verejná knižnica Jána Bocatia Košice) seznámila s projektem této knihovny Už vím, co budu číst.
Na počátku byla kniha Tisíc dobrých kníh, kterou Verejná knižnica Jána
Bocatia vydala v roce 2008 jako výsledek projektu na podporu čtení.
Bc. Zuzana Džupinková (Štátna vedecká knižnica Košice) představila
ve svém příspěvku Ivan Macinský – ukrajinský spisovateľ, literárny historik
a prekladatel : (k 90. výročiu narodenia a 25. výročiu úmrtia) významného
představitele ukrajinské menšiny na Slovensku a osobnost města Prešova.
Ivan Macinský byl ukrajinský spisovatel, literární historik, překladatel,
dramaturg, ředitel Ukrajinského národního divadla v Prešově, redaktor
a kulturně osvětový pracovník i autor několika odborných prací. Zprvu
psal rusky, později začal svoje práce (odborné i vlastní poezii) vydávat
v ukrajinštině.
Mgr. Eva Svobodová (Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové)
zdokumentovala Spolupráci ŠVK v Banské Bystrici a SVK v Hradci Králové od
konce sedmdesátých let do současnosti ve fotografiích a dokumentech.
Václav Kříček (Vědecká knihovna Liberec) zaujal příspěvkem (zařazeným do programu kolokvia v Jihlavě v roce 2011, z důvodu nemoci autora
neodezněl) o mnohostranné osobnosti českého severovýchodu Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce s regionálními vlastivědnými časopisy s přihlédnutím
k severním Čechám. Turnovský rodák (15. srpna 1870, Turnov – 30. ledna 1941,
Praha), historik, profesor Univerzity Karlovy, řádný člen České akademie,
34
mimořádný člen Společnosti nauk a čestný člen Společnosti přátel starožitností se po celý život nejen do rodného města vracel, ale věnoval mu
i velkou část své vědecké práce.
Závěrečné slovo patřilo – jako vždy – doc. Jaromíru Kubíčkovi; vyzdvihl znamenitou úroveň mnohých příspěvků. Konstatoval, že některé
z příspěvků jsou objevné, jelikož z tak podrobného úhlu nebyly některé
osobnosti představeny.
Závěrečné rozloučení patřilo ředitelce a hostitelské knihovny a předsedající kolokvia a také pozvání na kolokvium 6.–8. října 2013 do nově otevřené Krajské knihovny Františka Bartoše v zrekonstruované budově ve
Zlíně.
Slavnostní večer na kolokviu v Prešově
35
Časopisy k česko–slovenské vzájemnosti
PŘED I. SVĚTOVOU VÁLKOU
Jaromír Kubíček, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně
V roce 1907 se pořádal v Mnichově mírový kongres, na kterém se sešli zástupci téměř všech států. Velkou pozornost vzbudil ovšem norský básník
Björnstjerne Björnson, který odmítl pozvání na kongres a označil jej za
humbuk. Rozvedl v dopise pořadatelům kongresu zásadu: „Nečiň jinému,
co sám nechceš, aby jiní činili tobě“ a to na příkladu Maďarů, když napsal:
„Maďaři jsou nejhorlivějšími tam, kde se jedná o práci ve prospěch míru...
Ve své vlastní domácnosti potlačují však tři miliony Slováků. Zakazují jim,
aby mluvili jazykem své duše, jejich lásku k historickým tradicím zahrnují posměchem, zavírají jim muzea ...“ Dopis vzbudil velký ohlas v celém
světě a v Praze dal podnět k založení revue Naše Slovensko.
Již první číslo dokládá šíři záběru revue. Vedle veršů Pavla Országha
Hviezdoslava, Janka Jesenského a Samuela Tomášíka přineslo studii Stanislava Klímy Rok slovenského probuzení a utrpení, v níž popsal mnohé politické postihy na počátku 20. století a vyzýval ke konkrétní pomoci. Další
studie Rudolfa Paláta z Prahy rozvedla národnostní statistiku Uher podle
sčítání lidu z roku 1900 a to v jednotlivých župách, z níž vyplývala převaha Slováků v Horních Uhrách. Např. Prešov patřil v té době do šaryšské
župy, v níž bylo 175 tis. osob, z nichž bylo 66 % Slováků, 20 % Rusínů a po
6 % Maďarů a Němců. Samotný Prešov jako svobodné město měl 14,5 tis.
obyvatel, z toho 7 tis. Slováků, 5,5 tis. Maďarů a na 2 tis. Němců.
První číslo Našeho Slovenska vyšlo v říjnu 1907 a 27. října 1907 se odehrála tragédie v Černové, o níž již druhé listopadové číslo přineslo několik
zpráv. Stručně k událostem. Rodákem z Černové (dnes součást Ružomberka) byl Andrej Hlinka (1864–1938), katolický kněz angažovaný v ľudovej straně, který se zasloužil o výstavbu kostela v této obci, kde byl farářem.
Podporoval tamního lékaře Vavro Šrobára ve volbách za poslance do uherského sněmu a za to jej biskup Párvy v červnu 1906 suspendoval a soud jej
poslal za předvolební řeči na dva roky do vězení. Za svého faráře se ovšem
postavili farníci na Ružombersku také tím, že přestali chodit do kostela
a nechtěli, aby Hlinkův kostel, na který se místní lidé sami složili, vysvětil maďarský kněz. Vztah slovenského lidu ke kostelům byl velmi silný,
když si uvědomíme, že to bylo jediné místo, kde díky kněžím se hovořilo
slovensky. Uherská vláda se snažila utvořit z Uher jednotný stát a tak nepřipouštěla ani v národních školách výuku jinak než v maďarštině, jen
malé procento bylo národních škol se slovenskou výukou. Když 27. října
1907 přijel ke svěcení kostela maďarský děkan s dalšími administrátory
za doprovodu okresního hejtmana a četníků do obce, lidé je nechtěli do
kostela pustit a hejtman (služný) nechal střílet do lidu, tragédie si vyžádala 15 mrtvých. O této maďarské brutalitě se psalo v tisku po celém světě
36
a události v Černové se připomínaly při podobných situacích i později, kdy
četnictvo postupovalo proti dělníkům.
I když se Andrej Hlinka černovských událostí přímo neúčastnil, byl
jejich představitel. Profesor hodonínské reálky dr. Alois Kolísek zorganizoval pro Hlinku šňůru přednášek v moravských městech a podobně Josef
Rotnágl v Čechách. V Praze se konala Hlinkova přednáška 2. listopadu
1907 na Žofíně a byl to spontánní projev nejen o Černové, ale také o maďarizaci slovenských škol, zabrání knihovny Matice slovenské, o znemožnění
spolkového života, o významu slovenských časopisů, o volebních praktikách spočívajících v pronásledování slovenských kandidátů i voličů, tedy
o zápasu Slováků za svá práva. Hlinkova přednáška v Praze probíhala
jako národní manifestace. Zúčastnilo se jí tisíce Pražanů a sami studenti se
zapřáhli do kočáru, aby odvezli Hlinku ze Žofína do hotelu na Příkopech,
kam jej potom vynesli z kočáru na ramenou. Každý den přednášel Hlinka
v jiném městě, kde ho vždy vítala městská rada, a ta šňůra byla přerušená,
když musel nastoupit 30. listopadu do vězení na rok a půl v Segedíně.
Celkové pojetí revue Naše Slovensko bylo na vysoké úrovni. Polovinu
každého čísla, které mělo vždy 48 stran, zabíraly studie zejména o politických a národohospodářských poměrech, druhou polovinou to byly básně
i próza nejen slovenských autorů (Pavol Országh Hviezdoslav, Svetozár
Hurban-Vajanský, Samo Chalúpka, Janko Kráľ, Ján Botto aj.), ale také českých s náměty ke Slovensku (jako byli např. Svatopluk Čech, Adolf Hejduk,
Alois Kolísek, František Kretz). Je pochopitelné, že některé aktuální příspěvky byly podepsány jen šifrou. Místo komentářů byla také vděčná rubrika z českých, maďarských, slovenských nebo jiných časopisů. Na únor
1909 připadly 60. narozeniny P. Orzágha Hviezdoslava, v č. 4 ve 2. ročníku
najdeme nejen jeho medailónek, portrét, foto rodného domku, ale také
větší výbor básní. Životopisné a cestopisné statě najdeme v každém čísle
a měly svou odbornou i uměleckou hodnotu.
Vydavatelem a redaktorem Našeho Slovenska byl Antonín Reis v Praze,
který kož dříve jako zástupce firmy vyrábějící typografickou sazbu objížděl také slovenské tiskárny, později se stal majitelem knihtiskárny a mohl
pro Slovensko udělat něco konkrétního. Jako poslední vyšlo dvojčíslo 11/12
v říjnu 1910 a důvodem zastavení revue byl značný finanční deficit. Časopis ve svých třech rozsáhlých a graficky výpravných ročnících byl určen
pro českého čtenáře, přinesl ovšem řadu studií základního významu i pro
Slováky, ale uherská vláda mu zakázala poštovní dopravu, a jako o časopisu zakázaném se o něm na Slovensku moc nepsalo. V českém krajinském
tisku měl sice dobrý ohlas, ale malý počet odběratelů se nepodařilo dostatečně navýšit.
Za předchůdce reprezentační revue Naše Slovensko můžeme pokládat
dva časopisy, které vydával novinář Karel Kučera v Olomouci. Nejprve to
byly Slovenské národní listy, vydávané čtrnáctidenně od října 1901 do prosince 1902, a na ně navázal po roční přestávce dvouměsíčník Československá
37
vzájemnost, kterého vyšlo šest čísel od března 1903 do ledna 1904. Redaktorem těchto na Slovensko zaměřených časopisů byl Dr. Antonín Přecechtěl,
kaplan z Morkovic u Kroměříže, který se snažil propagovat vzájemné
vztahy a vzbudit zájem o Čechy na Slovensku a o Slováky v českých zemích. Časopis referoval o současných vydávaných slovenských novinách
a kalendářích, přinášel zprávy o činnosti Muzeální slovenské společnosti
v Martině nebo o ustavení Československé národní jednoty v Uherském
Brodu či v Prostějově a dalších aktivitách, také přinášel zprávy z Łudových novin. Vydavatel Karel Kučera byl žurnalistou z povolání a vydával
i další tisk v Olomouci, uvedené dva tituly byly spíše pokusem o úspěšný
ediční počin, který se příliš nevydařil a pro ztrátovost byly oba časopisy
vždy po roce vycházení zastaveny.
Porovnáním pražského a obou olomouckých časopisů je vidět velký
rozdíl v přístupu ke slovenské otázce v českých zemích v rozmezí jedné
dekády na počátku 20. století. V olomouckých časopisech teprve redakce
hledala nový přístup, většina příspěvků byla anonymních nebo podepsaná
pseudonymy, autoři několika básní i mnohých článků byli z moravské
strany a převažují v nich zprávy, co se na české straně psalo o Slovensku.
V revue Naše Slovensko najdeme básně převážně od slovenských umělců,
studie a úvahy byly od významných osobností ze Slovenska, z české strany
i ze zahraničí, větší prostor byl dán životopisům a cestopisným reportážím
o Slovensku, poměrně obsáhlá byla rubrika o časopisech, jak se v nich odráželo politické dění na Slovensku, a na vysoké úrovni byla grafická stránka
revue, doprovod fotografiemi, kresbami i barevnými reprodukcemi.
Revue Naše Slovensko se mohla opřít o činnost Českoslovanské jednoty, kterou řídil v Praze Josef Rotnágl. Šlo o nepolitický spolek, který měl
v řadě měst své pobočky a zasloužil se o řadu konkrétních akcí, kterými se
prohlubovala česko – slovenská vzájemnost. Jednou z nejvýznamnějších
takových aktivit byly luhačovické porady, které se konaly od roku 1908. Jejich dobový význam je zaznamenán v Luhačovských listech lázeňských, které
vycházely v letech 1909 až 1913.
Lázně Luhačovice byly akciovou společností, která vznikla v roce
1902 a byla v českých rukách. Ve srovnání s tradičními západočeskými
lázeňskými listy nebylo jejich hlavním cílem přetiskovat úřední seznamy
lázeňských listů, také v 1. ročníku nejsou, ale propagovat činnost lázní
a informovat lázeňské hosty o místních pozoruhodnostech a akcích. Vycházely v době lázeňské sezóny 2x týdně, tedy od května zpravidla do
konce srpna. Listy řídila spisovatelka Marie Calma (vl. jm. Veselá) společně
s lázeňským lékařem Zikmundem Jankem, poslední 5. ročník řídil básník
Adolf Bohuslav Dostal. Marie Calma studovala zpěv, byla propagátorkou
Janáčkova díla a v prvním ročníku Listů sestavila také Smetanovské číslo,
které vyšlo u příležitosti 85. výročí od narození tohoto hudebního genia.
Luhačovské listy se věnovaly převážně kultuře, pochopitelně ve vztahu
k Luhačovicím. Do tohoto listu psali i lázeňští hosté, jako básníci Otakar
38
Bystřina, Emanuel z Lešehradu, Quido Maria Vyskočil, národopisci Josef
Klvaňa nebo František Kretz a mnozí další, kteří se snažili vyjádřit svůj
umělecký vztah k Luhačovicím.
Luhačovské listy lázeňské udělaly velkou propagační a organizační službu
v pořádání česko – slovenských porad, které se zde konaly před 1. světovou
válkou v letech 1908–1913. Luhačovice byly v té době přirozeným pojítkem
mezi českými zeměmi a Slovenskem. Zásluhu na tom měly nejen útulné
lázně samé, ale také slovenští lázeňští lékaři Pavel Blaho a Cyril Holuby,
oba vyznavači česko-slovenské jednoty. Do roku 1909 šlo o porady v rámci
slovanských zemí, od roku 1909 se na poradách projednávaly již bilaterární vztahy českých zemí ke Slovensku.
Organizátoři porad si byli vědomi, že jednání sledují i maďarské vládní
orgány a tak zpočátku šlo o úzký výběr spolehlivých pozvaných a o výsledcích jednání nenajdeme v novinách bližší zprávy. Organizátoři porad
si uvědomovali, že k vzájemné spolupráci bylo třeba, aby se Češi a Slováci
pravidelně scházeli a dávali do programu setkávání takové body, na kterých se vzájemně shodli. Pravidelnými tématy porad byla spolupráce ve
školství, otázky vzdělání a hospodářství. Českoslovanská jednota pomáhala umísťovat studenty ze Slovenska na české střední školy, z Luhačovic
také vzešel podnět, aby na obchodní škole v Uherském Hradišti byla zřízena slovenská paralelka, na které by se učila slovenština a maďarština.
Pravidelným bodem jednání porad byly slovenské časopisy při vědomí jejich významu, o odebírání slovenských časopisů v českých zemích, stejně
jako snahy o zařazování slovenské problematiky v českých časopisech. Na
programu nebyly otázky jazykové, neboť obě strany pokládaly jazykovou
otázku za danou, na které není třeba nic měnit. V roce 1912 přednášel v Luhačovicích nakladatel Emil Šolc, vydavatel Slovenské čítanky, která byla do
té doby nejlepším sborníkem o Slovensku u nás. Poslední rok porad byl zaměřen na hospodářskou a obchodní problematiku. V českých zemích mělo
hospodářství dobře organizovanou strukturu od živnostenských spolků
až po obchodní komory, což na Slovensku chybělo a těžko se prosazovalo
Počáteční důvěrné porady se od roku 1911 rozšířily o manifestační veřejná
informační shromáždění, porada z roku 1913 měla na 300 účastníků, z nich
byla téměř polovina ze slovenské strany.
Luhačovské listy lázeňské jsou svědkem česko-slovenských vztahů
a vzájemných jednání. Z pohledu maďarských státních orgánů byla činnost Českoslovanské jednoty hodnocena jako nebezpečná pro ideu jednotného uherského státu.
Texty obrazové přílohy prezentace
1. Naše Slovensko. Obálka 1. čísla z října 1907. Vyd. Antonín Reis, red.
Bohdan Pavlů.
2. Naše Slovensko. Titulní list 1. ročníku. Red. Milan Frič.
3. Naše Slovensko. Úvodní báseň P. O. Hviezdoslava.
39
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
Andrej Hlinka. Kostelík v Černové. Události z 27. 10. 1907.
Dav. Časopis z r. 1932 připomínající události v Černové 1907.
Dav. Časopis po cenzuře, Slovensko kedysi a teraz.
Naše Slovensko, slavnostní číslo k 60. narozeninám
P. O. Hviezdoslava.
Portrét P. O. Hviezdoslava.
Náš domov. Medailónek k 60. narozeninám P. O. Hviezdoslava.
Národopisná mapa Slovenska podle sčítání lisu 1900. Autor Vít Cintula.
Jaroslav Augusta: Môj súsed Ostrihoň. Obraz.
Miloš Jiránek: Báča. Obraz.
Miloš Slovák: Slováčtí hudci v Podhradí. Obraz.
Naše Slovensko. Informace o ukončení vydávání.
Olomoucké časopisy Slovenské národní noviny,
Československá vzájemnost.
Československá vzájemnost. Vyd. Čs. družstvo, red. Antonín Přecechtěl.
Československá vzájemnost. Obálka č. 2 z dubna 1903 s obsahem.
Dušan Jurkovič. Maketa Slovenského domu v Luhačovicích.
Adolf Heyduk se Slováky v srpnu 1909 v Luhačovicích.
Luhačovické listy lázeňské. Čís. 1 z 1. 6. 1909.
Článek Pavel Blaho: Slováci v Luhačovicích.
Luhačovické listy lázeňské, 24. 7. 1910. Článek Na Slovensko!
Luhačovické listy lázeňské. Slovenské dny v Luhačovicích, 12. 8. 1911.
Luhačovické listy. K slovenským dnům u nás, 17. 8. 1912.
Luhačovické listy. Slovenské dny v Luhačovicích, 13. 8. 1913.
Jurkovičův dům v Luhačovicích, současný stav po rekonstrukci.
Literatura
JURČIŠINOVÁ, Naděžda: Českoslovanská jednota a Slováci. (Kultúrno-spoločenské aktivity spolku 1896–1914.) Prešov 2010.
MALÍŘ, Jiří: Ke studiu periodického tisku. (Luhačovické listy lázeňské jako
pramen ke studiu vývoje české žurnalistiky, literatury, lázeňství
a česko-slovenské vzájemnosti.) Časopis Matice moravské, 100, 1981, s.
57–76.
POTEMRA, Michal: Bibliografia slovenských novín a časopisov do roku 1918.
Martin 1958.
ROTNÁGL, Josef: Češi a Slováci. Praha 1945.
40
Slovenské knihovny a knihovnictví na
stránkách českého časopisu Čtenář
PhDr. Jiřina Kádnerová, Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Časopis Čtenář vychází již od roku 1949. Středočeská vědecká knihovna
v Kladně je jeho vydavatelem od roku 1993. Za dobu své existence prošel časopis mnoha proměnami obsahovými i vizuálními včetně vzniku
a zániku mnoha rubrik, vystřídalo se mnoho šéfredaktorů, redaktorů,
výtvarníků a grafiků i řada vydavatelů a s nimi spojené i sídla redakce.
Změnil několikrát podnázev, neměnným zůstal pouze název a měsíční
periodicita.
Není bez zajímavosti si připomenout jeho začátky. O vydávání časopisu
bylo rozhodnuto na 1. sjezdu českých a slovenských knihovníků v květnu
1948 v Brně. Časopis vyšel poprvé jako dvojčíslo 1/2 začátkem roku 1949
a jeho vydavatelem necelý rok byl Masarykův lidovýchovný ústav v Praze.
V čísle se dočítáme, že Čtenář (s podnázvem Měsíčník pro práci se čtenářem) vychází místo časopisů Lidová knihovna a Čtenář, vydávaným
Ústřední knihovnou hl. m. Prahy (dnes Městská knihovna Praha). O dvacet let později – v prvním čísle roku 1968 – se k historii vrací tehdejší ředitel
Městské knihovny v Praze dr. Rudolf Málek a uvádí, že měsíčník navázal
bezprostředně na čtrnáctideník Městské knihovny v Praze a převzal nejen název, ale i tiskárnu a grafickou úpravu. Vysvětluje, že název časopisu
převzal se svolením od třebíčského knihovníka Františka Křesťana, který
časopis Čtenář vydával v letech 1931–1941.
V příspěvku se nebudu zabývat historií všech let, jen připomenu léta
1962–1963, kdy časopis měl podtitul Měsíčník pro práci knihoven a byl po
tu krátkou dobu celostátním periodikem vycházejícím v české a slovenské
verzi a jeho vydavatelem bylo Ministerstvo školství a kultury ČSR a Matice
slovenská.
Po ročním startu v Masarykově lidovýchovném ústavu bylo do roku
1953 vydavatelem Ministerstvo informací a osvěty, v letech 1953–1956 Ministerstvo kultury. To v roce 1956 vydáváním časopisu pověřuje nakladatelství Orbis, po roce se vydávání vrací zpět Ministerstvu kultury. Po dalším
roce se vydávání Ministerstvo pověřuje vydáváním opět Orbis a později
nakladatelství Panorama. To trvá do roku 1993. Od tohoto roku ministerstvo kultury vydávání všech odborných časopisů převádí na organizace,
jichž je zřizovatelem. A proto se Středočeská vědecká knihovna (jako zařízení MK ČR) stává jeho vydavatelem, což trvá do současnosti, byť už
jejím zřizovatelem Ministerstvo kultury není. Financování zajišťuje z větší
části zřizovatel knihovny, tj. do roku 2002 MK ČR a od roku 2003 Středočeský kraj. Za dvacet let vydavatelství Středočeskou vědeckou knihovnou
v Kladně se změnila šéfredaktorka (bývalá šéfredaktorka Mgr. Hana Jirkalová od roku 2006 vykonávala funkci starostky v obci Kamenné Žehrovice
41
a na její místo krátce v r.oce 2007 Jana Markusová), mění se i další redaktoři
(další redaktorkou je bývalá šéfredaktorka časopisu Nové knihy), složení
redakční rady, grafik – po úmrtí dlouholetého grafika Jaromíra Jágra je
grafičkou Kateřina Bobková ), tiskárna a pětkrát sídlo redakce.
A jak vypadá časopis posledních let? Název Čtenář zůstává nemněný
(mění se jen jeho grafické logo) s podnázvem Měsíčník pro knihovny – Čtenář je oborovým časopisem všech typů knihoven. Šéfredaktorka Mgr. Lenka
Šimková (také Žena regionu v roce 2011), redaktorka Olga Vašková. Grafická
úprava a sazba Kateřina Bobková. Obálky jsou každoročně svěřovány jinému
výtvarníkovi, pro rok 2012 byly vybrány vítězné práce z 30. ročníku Mezinárodní dětské soutěže Lidice 1942. Redakční rada se schází se 1x měsíčně a je
složená ze zástupců vydavatele, Ministerstva kultury ČR, Národní knihovny
a („konkurenčního“) časopisu Bulletin SKIP. Sídlo redakce je od srpna 2011
ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně. Knihovna zajišťuje v posledních
letech i předplatné, jen distribuce zůstává pro převážnou část předplatitelů
u firmy ALL Production Praha. Od roku 2005 má Čtenář i elektronickou verzi,
která je vystavena volně na webu SVK s výjimkou aktuálních posledních šesti
čísel (jen pro předplatitele), přístupno z www.svkkl.cz.
Nejdůležitější ovšem je obsah časopisu. Na profilu časopisu má vliv
redakční rada, ale především dvojice šéfredaktorky s redaktorkou. Obsah dvaceti posledních let se samozřejmě výrazně měnil v souvislosti se
změnami společenskými a státoprávními – zcela jinak vyznívaly mnohé
příspěvky před rokem 1989 a po něm.
V příspěvku se zajímám o problematiku slovenského knihovnictví,
která se v časopise promítá rozdílně v období před a po rozdělení obou
republik. Články slovenských autorů jsou vždy přeloženy do češtiny, článek ve slovenštině je naprostou výjimkou (ve sledovaném období byly
pouze dva). Bylo to překvapivé vzhledem k podobnosti a znalosti jazyků
v obou částech společného státu. Dnes je to naprosto zdůvodnitelné. Přitom sleduji tři období: 1983–1992 (10 let před rozdělením), 1993–2002 (10 let
po rozdělení) a od roku 2007, kdy jde o éru současné šéfredaktorky.
1983–1992, tj. éra společného státu: v časopise je celkem 101 příspěvků
(nejvíce v roce 1987 – 21 příspěvků; nejméně v roce 1991–2).
1993–2002, tj. éra po rozdělení společného státu: uvedeno 30 příspěvků
(nejvíce v roce 2003 – 10, naproti tomu v roce 1998 nebyl příspěvek žádný).
Od roku 2007, kdy bylo zveřejněno 15 příspěvků (v roce 2010 celkem 5,
v roce 2007 pouze 1).
Jasnějším a evidentnějším předělem je rok 1989, ne rok rozdělení federace v roce 2003. Bylo patrné, že po roce 1989 se kladla podstatně větší
pozornost problematice knihovnictví ve vlastní části republiky, problémy
druhé části republiky jakoby přestaly zajímat. Nezměnilo se to po celou
dobu, naprostou výjimkou byl rok 2010.
Zajímavý je přehled autorů. Před rozdělením do roku1992 publikovalo 32 autorů, 4 značky, 20 drobných zpráv bez autora. Ze 32 autorů je
42
10 českých, z nichž 3 mají více než jeden článek – dr. Jaroslav Suchý, ředitel
náchodské knihovny a dr. Jana Sodomková, vedoucí odboru knihovnictví
v Národní knihovně a šéfredaktor Čtenáře Vladimír Voznička. Ze slovenských autorů se nejčastěji setkáváme se jménem Heleny Pálkové (5x), Violy
Vráblové (5x) a Marty Chudziakové (5x).
V letech 1993–2002 uvedlo 21 autorů 24 článků (v jednom případě se
tři autorky podílely na jednom příspěvku společně. Šlo o příspěvek z brněnského semináře Personálie v knihovnách, tj. Anna Amrichová, Elena
Matysková a Ľudmila Strohnerová o personálních bibliografiích na Slovensku). Z 21 autorů byla téměř polovina (9) z ČR. Autoři jsou především
z Národní knihovny – PhDr. Zdeněk Franc a PhDr. Vít Richter, ale i z krajských knihoven – PhDr. Marie Nádvorníková, CSc., a Ing. Hana Študentová
(obě bývalé ředitelky Vědecké knihovny v Olomouci), z Městské knihovny
v Broumově býval pravidelným autorem její vedoucí Jan Meier (člen redakční rady a občasný autor vtipných fejetonů) a PhDr. Karel Sosna, ředitel
Parlamentní knihovny Praha.
Od roku 2007 (éra Lenky Šimkové) potkáme 11 autorů (Rozália Cénigová s 5 příspěvky), z toho český autor jediný (PhDr. Jiřina Kádnerová
O historii a současnosti česko–slovenských bibliografických vztazích).
A obsah těchto příspěvků? V letech 1983–1992, resp. do roku 1989 téměř
každoročně zprávy o nejrůznějších typech koordinačních porad, mj. ředitelů a hlavních metodiků ústředních knihoven krajů a sítí a inspektorů
pro kulturu KNV obou republik. Tematika jasná: promítnutí stranických
úkolů do činnosti knihoven, soutěžení, práce s politickou literaturou, ale
také zvýšená pozornost problematice estetické výchovy, zdůraznění významu společných akcí i družebních styků knihoven obou částí společného státu. Občas se scházeli i redaktoři knihovnických časopisů obou
republik, výsledek jejich společných jednání byl vždy uveřejněn. Společnou velkou akcí byla každoročně ústřední kola soutěže BVLK (Budujeme
vzornou lidovou knihovnu). Této soutěži se věnovala značka Ja několika
krátkými příspěvky, atmosféru celostátních ústředních kol přibližuje
svižná reportáž Jaroslava Suchého Rožnava 1985. V časopise se pravidelně
objevuje nejen výčet vyznamenaných knihoven (ty jsou představeny);
v jednotlivých ročnících jsou rozhovory s vedoucími pracovníky krajských
národních výborů – např. v roce 1985 o východoslovenských knihovnách
a jejich podílu na přeměně kraje od roku 1945, v roce 1987 o knihovnách
Západoslovenského kraje.V roce 1987 je článků o slovenských knihovnách
nebo od slovenských autorů ze všech let nejvíce – 21. V tomto roce vycházel totiž seriál článků připravený společně redakcemi Čtenáře a Čitateľa
k 70. výročí VŘSR „zaměřených na pomoc všestrannému rozvoji forem
a metod práce se čtenářem v knihovnách jednotné soustavy“. Jednotlivá
témata byla vybrána se zřetelem k teoretickým aspektům rozvoje této problematiky i prezentaci konkrétních kolektivních i individuálních forem
práce s různými čtenářskými kategoriemi. Články českých a slovenských
43
odborníků byly souběžně každý měsíc uveřejňovány v obou časopisech
a doplněny logy obou časopisů. Jedním z článků zveřejněným v obou časopisech v rubrice Čtenář – Čitateľ byl o významu sociologických výzkumů
v knihovnách od autorů Vladimíra Smetáčka a Vladimíra Vozničky Sociologické aspekty práce se čtenáři ve veřejných knihovnách. Pravidelnou přílohou
Čtenáře byly fotografie s portréty autorů – beletristů a básníků, mezi nimi
i několik tehdejších současných slovenských autorů.
Zajímavé jsou články představující jednotlivé knihovny a jejich činnost –
třeba Městskou knihovnu v Bratislavě, knihovny v Kežmaroku, Prievidzi,
Krajskou knižnici ve Zvolenu, Nitře, Prešově. Mezi nejzajímavější články
patří Sonda do četby mládeže s přihlédnutím k jazykovému česko–slovenskému
aspektu Violy Vráblové v 11. čísle ročníku 1983 o průzkum četby mládeže
ve věku 15–19 let v Městské knihovně v Bratislavě. Autorka konstatuje, že
vkus mládeže kolísá (oblíbení autoři či žánry – např. v 60. letech Saganová –
„vzrušující, eroticky zaměřené příběhy z prostředí morálně nahlodané
maloměšťácké společnosti“ vystřídal zájem o další bestsellery – Moravia,
Heller, Frýbová, Páral, Halley. Čte se povinná četba, ale nejsilnějším motivem je osobní zájem (beletrie a zvyšující se zájem o naučnou literaturu,
především přírodní vědy). Četba českých autorů (ve fondu je jí 39 %) představuje vysoké procento – u dospívající mládeže 26 % (povinná četba –
Čapek, Otčenášek, Neruda, Mácha, Erben; z ostatních Hercíková, Rudolf,
Suchý, Štorkán, z časopisů 100+1, ABC). Autorka konstatuje, že česká literatura tvoří nepominutelnou a samozřejmou součást výpůjček nejen MěK
Bratislava a končí slovy „Rádi bychom porovnali naše výsledky se situací
v českých knihovnách. Doufáme, že tento článek podnítí některé z našich
českých kolegů k podobnému průzkumu“. To se ovšem nestalo.
Mezi pěti příspěvky autorky Heleny Pálkové čteme v roce 1984 nejen
o Současnosti a perspektivách slovenského knihovnictví, ale o rok dříve o Experimentální Okresní knihovně v Čadci (halový systém s rozsáhlým volným
výběrem s návazností na specializované studovny, vstup čtenářů přes kontrolní prostor; volný pohyb čtenářů po knihovně, půjčování dalších typů
nosičů; zavedení netradičních knihovnických činností – práce s dětmi od
3 let – hračkotéka, formování vztahu dětí k hudbě a výtvarnému umění;
samostatná artotéka – literatura o umění a reprodukce hodnotných výtvarných děl; zvláštní důraz na informační služby, spolupráce se školami
všech stupňů. Velmi zajímavý je také příspěvek Aleše Hamana K otázkám
práce s krásnou literaturou. Autor konstatuje, že krásná literatura tvoří převážnou část fondů veřejných knihoven a také nejvíce výpůjček; čtenáře
převážně tvoří lidé ekonomicky neaktivní, ekonomicky činná populace je
v menšině. Nejčastěji je půjčována literatura s věrností popisující atraktivní
prostředí mezinárodních hotelů, nemocnic, bank či dálkových kamionů.
Mezi autory bestselerů jmenuje Párala, Frýbovou, Vaňkovou. Méně je čtena
literatura látkově čerpající z historie a nejméně ta, která je charakterizována důrazem na fantazijní stránku umělecké představivosti; šanci uspět
44
mají jen díla vědeckofantastická. Autor uvádí, že imaginárně obohacená
díla, jako např. Hrabalova próza Bambini di Praga, Bulgakův román Mistr
a Markétka, v nichž fantazijní nadsázka překračuje meze všední empirie,
působí čtenářům potíže.
A jak se promítá bibliografická problematika v těch letech? V roce
1988 byl zveřejněn článek Miloše Kovačky 70 let vývoje slovenské bibliografie.
Posledním slovenským příspěvkem v 11. čísle roku 1992 (tedy těsně před
rozdělením) je příspěvek Dušana Katuščáka přednesený za slovenské
knihovny na 1. řádném sjezdu SKIP v Praze. V něm reagoval na vznik dvou
samostatných států a ohlížel se za roky společného vývoje a rozvoje knihoven a knihovnictví. Vyslovil přání, aby i nadále oboustranně pokračoval
zájem mezi českými a slovenským knihovnictvím (bibliografii nezmínil),
dobré kolegiální a dokonce přátelské vztahy, které by měly být základem
pro dobré spolužití v budoucnu. Svůj příspěvek nazval příznačně Hľadajme,
co nás spája!
A období 1993–2002? Tematika slovenského knihovnictví na stránkách
Čtenáře silně prořídla. Místo 101 příspěvků v desetiletí předcházejícím
(průměrně 10 ročně včetně drobných zpráv) jich v tomto období bylo jen
30. Stav je i v dalších letech stejný, průměrně 2–3 příspěvky ročně. Vyšší
je v tomto období počet příspěvků českých autorů o slovenských knihovnách. Zásadní je příspěvek Daniely Gondové Slovenská asociácia knihoven,
knihovny a transformace státní regionální politiky.
Podobná tématika je v příspěvku Transformácia verejného knihovníctva
na Slovensku a jeho východiská Anny Faklové (jeden z mála nepřeložených
příspěvků), kdy došlo k delimitaci na 200 veřejných knihoven z resortu
kultury pod samosprávy měst a krajů. A o kterých knihovnách jsou příspěvky? – Středisko VTI Slovenskej polnohospodárskej banky (dokonce
5x), autorkou vždy Milica Lesáková. 2x se dočítáme se o knihovně Juraja Fándlyho v Trnavě: od Benjamíny Jakubáčové Libriáda – svátek knihy
a knihovny a Veroniky Chorvatovičové Prázdninový superklub v knihovně J.
Fándlyho v Trnavě. O celoživotním vzdělávání knihovnicků píše Milena
Tetřevová v příspěvku Soustavné vzdělávání pracovníků knihoven na Slovensku: projekt Prolib a pilotní kurzy dálkového vzdělávání. Jana Luxová z Národní
knihovny v Praze se zamýšlí nad srovnáním statistických ukazatelů veřejných knihoven ČR a SR – Sousedé v zajetí statistiky. Slovenskou stranou
byl k napsání článku Spolupráce : nejobtížnější knihovnická disciplína vyzván
dr. Vít Richter. Článek byl se svolením redakce převzat z časopisu IT lib.
O bibliografii, resp. bibliografických kolokviích čteme několikrát. Hana
Študentová přibližuje v roce 2003 rožnovské Kolokvium slovenských, českých
a moravských bibliografů v rámci Měsíce české a slovenské vzájemnosti. A o kolokviu v roce 2010 v Trnavě napsala Darina Králová. V roce 2001 uspořádala Moravská zemská knihovna v Brně společně s bibliografickou sekcí
SDRUK a Bibliografickým ústavem Slovenskej národné knižnice v Martine
45
seminář o ikonografických sbírkách v knihovnách. O semináři se dočteme
v příspěvku Marie Nádvorníkové Personálie v knihovnách.
A poslední je pětiletí 2007–2011, přineslo řadu nových podnětných myšlenek. Představuje se Šedesátiletá jubilantka z Levoče – slovenská knihovna
pro nevidomé Mateje Hrebenky v příspěvku Gabriely Rerkové. Několik
příspěvků se věnuje problematice dětského čtenářství, resp. nečtenářství
a výchově k němu. V tomto období 6x píše Rozálie Cenigová o školních
knihovnách, dětském čtenářství a podpoře jemu – Česko-slovenský projekt
Záložka do knih spojuje školy, Podpora čtenářských aktivit ve školních knihovnách
na Slovensku, Legislativní změny a stav slovenských školních knihoven v roce
2007, Práce školních knihoven ve Slovenské republice
Od účatníků bibliografických kolokvií jsou dva příspěvky. Anna Gašparovičová seznamuje s aktuální problematikou výsledků průzkumu
v Malokarpatské knižnici v Pezinoku Čtení mládeže v Bratislavském kraji. Podrobná sonda do Historie a současnosti česko-slovenské bibliografie v 2. čísle
roku 2009 od dr. Jiřiny Kádnerové konstatuje, že spolupráce bibliografů
nebyla nikdy přerušena.
Čtenář vychází v roce 2012 již 64. rok, příští rok oslaví 65 let své existence
jako nejdéle vycházející oborový časopis v České republice.
46
Bohemiká v knižnej pozostalosti
Jozefa Repčáka
(jazykoveda, literatúra a literárna veda)
Lucia Němcová, Štátna vedecká knižnica Prešov
Bibliograf a knihovník Jozef Repčák
Osobnosť dlhoročného pracovníka ŠVK PO Jozefa Repčáka netreba v knihovníckom prostredí osobitne predstavovať.1 Veď portál kis3g2 pri jeho
mene vygeneruje „iba“ 359 položiek. Preto sa aj my na úvod tohto príspevku obmedzíme len na najzákladnejšie životné údaje. Možno smelo povedať, že Jozef Repčák (1911–1982), rodák z Bajerova, patril k zakladajúcej
generácii slovenských profesionálnych knihovníkov. V roku 1932 absolvoval štúdium na Štátnej knihovníckej škole v Prahe, no vzhľadom na
problémy s hľadaním zamestnania v odbore, ktorý vyštudoval, pôsobil
v rokoch 1932–1934 ako pomocný učiteľ.3 Dňa 1. 1. 1934 sa po rozličných
peripetiách stal knihovníkom Mestskej knižnice v Prešove, kde nastúpil
na miesto inej významnej osobnosti prešovského kultúrneho života, Bela
Kleina-Tesnoskalského.
Od roku 1934 sa teda Jozef Repčák natrvalo „upísal“ knihovníckej profesii. V Štátnej vedeckej knižnici v Prešove pôsobil od r. 1957, prvých desať rokov svojho pôsobenia v nej zastával pozíciu knihovníka, v rokoch
1967–1974 zastával post riaditeľa ŠVK Prešov. V roku 1974 sa zo zdravotných dôvodov vzdal funkcie riaditeľa a vrátil sa na bibliografické oddelenie. V rámci svojho profesionálneho života sa neustále vzdelával, o čom
svedčí ukončenie štúdia knihovníctva na UK Bratislava i získanie akademickej hodnosti doktor filozofie na tejto istej univerzite. Vďaka ústretovému prístupu pracovníkov bibliografického oddelenia ŠVK Prešov nám
bolo umožnené nahliadnutie do nateraz odborne nespracovanej osobnej
pozostalosti Jozefa Repčáka.
1
Pozornosť mu venovalo viacero bilancujúcich hodnotiacich publikácií i štúdií. Napr. PhDr.
Jozef Repčák : personálna bibliografia. Zost. Božena Šmelková. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1978. xxii, 109 s.; Jozef Repčák : život a dielo. Zost. Jozef Rešovský. Prešov : Štátna vedecká
knižnica, 1987. 31 s.; Dorčáková, Mária. Jozef Repčák – 1911–1982 – knihovník, bibliograf, osvetový pracovník. In: Bibliografický zborník za roky 2006–2007. Martin : Slovenská
národná knižnica, Národný bibliografický ústav v Martine, 2007. ISBN 978-80-89023-94-3,
s. 14–16.
2
Porovnaj https://www.kis3g.sk/cgi-bin/gw/chameleon [cit. 2012-10-6].
3
Porovnaj DOMENOVÁ, Marcela. Najstaršia kronika mesta Prešov – K počiatkom vedenia
pamätných kníh mesta Prešova a ich terajšieho vydania In Pamätná kniha mesta Prešova.
Diel I. (do roku 1700). Prešov : Štátna vedecká knižnica v Prešove, 2012. ISBN 978-80-8573496-6, s. XVIII.
47
Obr. 1.: Vysokoškolský index.
ŠVK PO, fond: Osobná pozostalosť Jozefa Repčáka (1911–1982), nesignované
Znalci života a diela Jozefa Repčáka rozdelili jeho pôsobenie do niekoľkých etáp. Roky 1932–1948 spájali s venovaním sa organizačným otázkam, činnosťou knižníc, metodikou a technikou knižničnej práce4; roky
1949–1957 s metodickými problémami slovenského knihovníctva a počnúc
rokom 1957 sa oblasť profesionálneho záujmu Jozefa Repčáka presunula
smerom k personálnym bibliografiám a dejinám knižnej kultúry.
Hoci je Jozef Repčák v odbornej literatúre označovaný ako prvý profesionálny knihovník na Slovensku, obmedzovať jeho aktivity len na sféru
knihovníctva by bolo nemiestne. Jeho aktivity možno chápať ako spojené
so širokým okruhom kultúry a humanitnej sféry ľudského bádania a činnosti. Veď okrem „tradičných“ charakteristík knihovníka a bibliografa sa
jeho meno spája s aktivitami na poli v odbore archívnictvo, múzejníctvo
či s vedným odborom archeológia. Publikačne bol činný v rozličných, predovšetkým odborne zameraných periodikách. Na tomto mieste možno
spomenúť Obežník SNK, časopis Slovenská národná knižnica (1944–1948),
Knižnica, Kniha, Čitateľ, Knižnice a vedecké informácie, či zborníky Bibliografický zborník a Knižničný zborník, Nové obzory a mnohých ďalších.
4
48
REŠOVSKÝ, JOZEF. Na úvod spomienkového stretnutia. In: Jozef Repčák život a dielo. Prešov
: Štátna vedecká knižnica v Prešove, 1987, s. 1–3.
Pedagogicky bol činný napríklad na Štátnom knihovníckom kurze
v Žiline.
K osobnej pozostalosti – knižnici Jozefa Repčáka
Štátna vedecká knižnica v Prešove sa hrdí tým, že osobitný fond jej zbierok
tvorí osobná knižná pozostalosť Jozefa Repčáka. K prvým pokusom o jej
zmapovanie možno zaradiť publikáciu Súpis kníh z pozostalosti PhDr. Jozefa
Repčáka (ďalej ako Súpis...) vydanú ŠVK Prešov v roku 1986 a ktorej zostavovateľom bol Ľudovít Petraško.5
Táto publikácia sa pre nás stala hlavným informačným zdrojom pre
náš výskum bohemík v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka. Predstavuje
čitateľom knižnicu Jozefa Repčáka rozdelenú do pätnástich tematických
skupín, ktoré sa ďalej delia na podskupiny. Obsahuje 2708 záznamov radených v rámci špecificky vyčleneného – tematického okruhu chronologicky a s uvedením signatúry. Počet záznamov však nemôžeme stotožniť
s počtom knižných jednotiek, pretože pod tou istou signatúrou, resp. záznamom môžu byť radené viaceré diely toho istého titulu (napríklad viaczväzkového románu). Na konci každej kapitoly sú radené tituly, ktorým
chýba niektorý alebo viacero identifikačných údajov (rok vydania, miesto
vydania, autor…). K hlavným kapitolám v súpise patria nasledujúce
oblasti:
1. knihovníctvo,
2. kultúra, vedecké inštitúcie, múzeá,
3. filozofia, psychológia,
4. právo,
5. ekonomika, národné hospodárstvo,
6. politika, KSČ,
7. výchova, vzdelávanie, vyučovanie,
8. osveta,
9. národopis,
10. prírodné vedy,
11. technika,
12. umenie, architektúra, výtvarné umenie, ex libris,
13. šport,
14. jazykoveda, filológia,
15. geografia, biografia, dejiny.
Nás vzhľadom na tematiku predkladaného príspevku budú zaujímať
bohemiká z kategórie 14. jazykoveda, filológia. Predovšetkým zdôrazňujeme, že nám pôjde o územné bohemiká. Žiaľ, Súpis... nám pri orientovaní
sa v jednotlivých publikáciách poskytol len základnú oporu. Dôvodom
tohto stavu je fakt, že v súčasnosti už neplatia v ňom uvedené signatúry
5
Súpis kníh z pozostalosti PhDr. Jozefa Repčáka. Zost. Ľudovít Petraško. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1986. 254 s.
49
jednotlivých knižných titulov. Pri poslednej rekatalogizácii Repčákovej
knižnej pozostalosti zamestnancami OAAF ŠVK Prešov v systéme Virtua po roku 2009/2010 došlo nielen k samotnému vloženiu do systému,
ale aj k zmene koncepcie prideľovania jednotlivých signatúr. Tento skutkový stav zmenil nasmerovanie nášho príspevku, ktorý tým pri vybraných tematických okruhoch6 získal viac prehľadovo-štatistický ráz oproti
pôvodne plánovanej obsahovej analýze bohemík vo vybraných skupinách.
Veríme však, že k tomuto pôvodnému zámeru sa dostaneme v rámci ďalšieho výskumu, ktorých výsledky budú prezentované v inom príspevku.
Konfrontovali sme teda Súpis... z roku 1986 s aktuálnym stavom
v systéme Virtua a podarilo sa nám overiť takmer každý titul, čím sme
získali aj prehľad pôvodných a novopridelených signatúr jednotlivých titulov. Máme ambíciu tento zoznam uverejniť ako prílohu predkladaného
príspevku (Príloha 1).
Bohemiká v tematickom okruhu jazykoveda, literatúra a literárna veda
Pre analýzu bohemík v tematickom okruhu jazykoveda, filológia (14. kapitola) sme sa rozhodli z veľmi jednoduchého dôvodu. Motiváciou bola
vlastná profesionálna orietácia vyštudovaného slavistu a slovenčinára.
Zaujala nás predovšetkým otázka, aké miesto zaberali v osobnej knižnici
profesionálneho knihovníka publikácie s jazykovednou i literárnovednou,
či beletristickou orientáciou.
Kapitola s názvom „jazykoveda, filológia“ sa tematicky delí na tri podkapitoly, a to Literárna veda, Krásna literatúra, Cudzojazyčná krásna literatúra a literárna veda. Pred samotnou podkapitolou Literárna veda je však
ešte radený súpis jazykovedných publikácií, ktorý však nie je vyčlenený
ako samostatná podkapitola a je radený bezprostredne za názvom celej
kapitoly.
V expressis verbis nevyčlenenej podkapitole jazykoveda sa v Súpise...
nachádza 15 titulov, čo pri celkovom počte 50 titulov predstavuje 30 % celkového počtu jazykovedne zameraných knižných titulov. Minimálne pri
tejto skupine možno v rámci bohemík konštatovať, že predstavuje výlučne prakticky zameranú časť knižnice Jozefa Repčáka. Medzi titulmi nenachádzame produkciu zameranú na teoretické jazykovedné problémy, či
monografie týkajúce sa jednotlivých jazykových rovín (fonetika a fonológia, morfológia ...). Nachádzajú sa tu však okrem iného gramatiky cudzích
jazykov, dvojjazyčné slovníky, či návod na transkripciu z iného jazyka.
V podkapitole literárna veda sa podľa súpisu nachádza 63 titulov z celkového počtu 169 titulov, čo z hľadiska percentuálneho vyjadrenia predstavuje 37,3 % zastúpených publikácií. Z hľadiska celkového zhodnotenia
6
50
Nami uvedené zistenia a spresnenia budú v budúcnosti postupne zapracované aj
do systému Virtua.
však ide o komplikovanejšiu situáciu. Medzi jednotlivými titulmi nájdeme nielen dejiny literatúry rôznych národov, slovníky spisovateľov, či
prehľadové publikácie pomáhajúce zorientovať sa v súdobom literárnom
procese, ale i rýdzo odborne orientované výstupy monografického charakteru. Možno teda konštatovať, že ide (z nášho pohľadu) o súbor publikácii,
ktorý čitateľovi poskytuje nielen základnú orientáciu encyklopedického
charakteru, či informácie využiteľné z knihovníckeho hľadiska, ale tiež
o publikácie, ktoré sa venujú analýze literárnoteoretických problémov.
Túto orientáciu si vysvetľujeme osobným záujmom rozhľadenej osobnosti
s humanitným vzdelaním.
V podkapitole krásna literatúra sa nachádza 69 titulov z celkového počtu 178 titulov, čo predstavuje 39 % zastúpenie bohemík. Zároveň ide o percentuálne i počtom zväzkov najväčšiu časť zastúpených bohemík. V tomto
súbore je už veľmi ťažké odsledovať akúkoľvek štruktúru v rámci výberu.
Ten, prirodzene, odrážal osobný vkus majiteľa. Na tomto mieste možno
konštatovať, že významnú časť súboru predstavovali české preklady svetovej literatúry a slovenská literatúra vydávaná v českých vydavateľstvách.
Jazykovedné bohemiká vo fonde Jozefa Repčáka. Celkovo sa v tejto
podskupine nachádza 15 titulov, z ktorých je najstarší titul je z roku 19067
a najmladší z roku 1956.8 (tab. 1). Ide predovšetkým o dvojjazyčné slovníky,
ktoré sa nachádzajú v jazykových kombináciách čeština-latinčina, češtinaruština, čeština-francúzština a gramatiky (francúzština, nemčina). Čo sa
týka miesta vydania, dominuje v nich Praha (13x), raz je miesto vydania
uvedené ako Král. Vinohrady a raz ide o tlač z Třebíče na Moravě. V Súpise... neboli identifikované vročenia dvoch titulov, ktoré sa však v novom
spracovaní v systéme Virtua podarilo doplniť. Konkrétne ide o záznamy
s poradovým číslom 1831 a 1834.9
Literárnovedné bohemiká vo fonde Jozefa Repčáka. V podkapitole literárna veda sa nachádza 63 titulov, najstarší titul pochádza z roku 1919.10
Ide o prácu Uměním k životu od Josefa Laichtera11 a najmladší z roku 196012 –
Současná česká literatura od Františka Buriáneka.13 Čo sa týka tematickej
štruktúry, dominujú publikácie, ktoré by sme v dobrom slova zmysle označili ako encyklopedické, resp. prehľadové (publikácie typu čo čítať, obsahy
7
Slovník latinsko-český a česko-latinský. Praha, 1906. 339 s.
8
Základní mluvnice němčiny. Praha : SPN, 1956. 180 s.
9
DOBROVOLNÝ, B. Slovník mluvené řeči německo-český, česko-německý. Praha. Jos. Hork.
1939], 192 s. a PALLAS, Gustav. Slovníček cizích slov v češtine. Praha, [1916], nakladatel Jos.
Vilímek. 80 s.
10
Laichter, Josef. Uměním k životu. Praha, 1919. 276 s.
11
Josef Laichter (1864–1949) – autor románov, literárny kritik, autor memoárov. Brat vydavateľa Jana Laichtera.
12
BuriÁnek, František. Současná česká literatura. Praha : Orbis, 1960. 179 s.
13
František Buriánek (1917–1995) – PhDr., DrSc., literární historik a kritik, profesor českej
literatúry, súborné a monografické práce z odboru.
51
literárnych diel, dejiny literatúr rozličných národov, hodnotenia súdobej
literatúry, resp. literárneho procesu), ale zastúpené sú aj literárnoteoretické otázky.14 V súbore týchto publikácií z hľadiska miesta vydania dominuje jednoznačne Praha (56x), Brno (4x) a po jednej tlači sa vyskytli mestá
Beroun a Třebíč. V tomto súbore publikácií sa už vyskytli aj problémy
s overením jednotlivých knižných titulov, čo mohlo byť spôsobené tým, že
v Súpise... a vo Virtue tituly figurovali (stav k septembru 2012) napríklad
pod čiastočne zmeneným názvom. Jednu publikáciu sa nám nepodarilo
overiť vôbec, pri dvoch sa síce daná publikácia v ŠVK Prešov nachádza
(aj v niekoľkých exemplároch), ale nie je jej priradená signatúra „R,“ ale
signatúra bežného fondu. Jeden titul nie je datovaný.
Krásna literatúra je vo fonde Jozefa Repčáka zastúpená 69 titulmi.
Najstaršia publikácia je datovaná rokom 185615 a najmladšia tlač je datovaná do roku 1965.16 Už samotný názov podkapitoly hovorí, že ide prevažne o českú beletriu. Zastúpené sú antológie, almanachy, ale aj preklady
svetovej literatúry do češtiny, no nie malú skupinu týchto titulov tvorí slovenská beletria vydávaná v českých vydavateľstvách. Z miest vydania sme
zaznamenali jeden titul vydaný v Brne, dva tituly v Moravskej Ostrave,
jeden vydaný v Prahe a Prešove (Praha-Prešov), tak, ako aj v ostatných
podkapitolách dominovala Praha (59x). V tomto súbore titulov sa však vyskytlo nielen najviac nedatovaných tlačí, ale aj najviac publikácií bez uvedeného miesta vydania, či názvu titulu, ako aj najviac nezrovnalostí medzi
súdobými záznamami v Súpise... a súčasnými údajmi vo Virtue.
V poslednej podkapitole s názvom Cudzojazyčná krásna literatúra
a literárna veda sa už nijaké bohemiká nenachádzajú.
Tab. 1.: Časové rozvrstvenie bohemík v okruhoch jazykoveda, literárna veda
a krásna literatúra
Časové obdobie
do r. 1918
1919
1920–29
1930–39
1940–49
1950–59
1960–69
Jazykoveda
3
0
5
3
0
4
0
Literárna veda
0
1
13
19
13
14
2
Krásna literatúra
2
0
7
39
3
7
0
K stavu dnešného zachovania a spracovania bohemík
14
Napr. Arne Novák. Kritika literární. Praha, 1925. 147 s.
15
Shakespeare, William. Veselé ženy Windsorské. Prel. J. Malý, B. m., MS, B. r. , 115 s.; podľa
záznamu vo Virtue sa podarilo datovať túto tlač do už spomínaného roku.
16
Brecht, Bertolt. Matka Kuráž a její děti. Praha : Orbis, 1965. 115 s.
52
Pri konfrontovaní záznamov v Súpise... a vo Virtue sme narazili na
niekoľko nezrovnalostí. Pre krátkosť času sme si vybrali len niekoľko
príkladov. Odlišnosti v detailoch sa nachádzajú nielen pri konfrontácii
Súpisu... a Virtuy, ale aj v samotnom Súpise..., ide predovšetkým o „chyby“
typu interferencie zdrojového jazyka publikácie (češtiny) a jazyka autora
Súpisu... Týmto spôsobom sa napríklad v zázname č. 2033 v Súpise...17 nachádza publikácia Výber z krásné prózy československé, hoci podľa záznamu
z Virtuy i podľa logiky českého jazyka ide, prirodzene, o Výbor. Takéto nerokešpondencie medzi pôvodným a novým záznamom sa však prejavujú
aj na úrovni zmeny názvu. S týmto prípadom sa stretávame v zázname č.
2164,18 v ktorom nachádzame dielo Smila Flašky z Pardubic pod názvom
Nová doba, zatiaľ čo Virtua nám poskytuje informáciu o diele Nová rada. Podobný problém sa objavuje pri zázname č. 1916,19 v Súpise... sa stretávame
s dielom Jiřího Marka Kdo je Josef Jungmann?, Virtua nám poskytuje názov
Josef Jungmann.
Ako ďalší problém sa nám môže vyskytnúť aj nekorešpondencia vročenia medzi starým a novým záznamom. V Súpise... v zázname č. 2124 sa
nám nepodarilo overiť uvedený titul Vasilija Ažajeva Daleko od Moskvy
z roku 1952, podľa nami nájdených údajov sa tento titul v našom fonde
nachádza, ale len s vročením 1974. S podobným prípadom sa stretávame
aj s v zázname č. 2083 v diele Alexandra Puškina Měděný jezdec, ktorý by
mal byť podľa Súpisu... vydaný v roku 1937, Virtua však uvádza vročenie
1938.20
S rozličnými údajmi sa však môžeme stretnúť aj pri mene autora. Kým
v zázname č. 2009 sa v Súpise... uvádza Jan Liška s dielom Jan Gutenberg,
záznam vo Virtue nám uvádza autora Václava Lišku.21 K chybe mohlo
dôjsť jednoznačne pri prepise (interferenciou názvu a mena autora). Pri
zázname č. 1956 sa nám vôbec nepodarilo overiť exemplár vo fonde Jozefa Repčáka, ide o dielo J. O. Fischera Francouzská literatura z roku 1960,
v ŠVK Prešov sa tento titul síce nachádza, ale len s vročením 1964 a len so
signatúrami bežného fondu.22
Tieto i ďalšie nezrovnalosti nás viedli k tomu, že sme si vybrali niekoľko titulov, pri ktorých sme sa rozhodli porovnať nové a staré záznamy
s porovnaním s fyzickým exemplárom publikácie. Ako prvý sme si vybrali
záznam so súčasnou signatúrou R 3256. V Súpise... ide o záznam č. 1852
17
Súpis kníh z pozostalosti PhDr. Jozefa Repčáka. Zost. Ľudovít Petraško. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 1986, s. 177. V súčasnosti signatúra R 909.
18
Súpis ... 1986, s. 186. Súčasná signatúra R 1016.
19
Súpis ... 1986, s. 167. Súčasná signatúra R 1304.
20
Súpis ... 1986, s. 180. Súčasná signatúra R 1800.
21
Súpis ... 1986, s. 175. Súčasná signatúra R 961.
22
T. j. sign. začínajúca písmenom A. Titul je buď stratený alebo ešte nespracovaný v systéme
Virtua.
53
a dielo E. V. Aničkova Zapadnyje literatury i slavjanstvo. Kým v súpise sa zdá,
že ide len o jedno dielo, konfrontáciou so záznamom vo Virtue sme sa po
mierne komplikovanom hľadaní dozvedeli, že ide o hlavný titul a príväzok. Túto skutočnosť potvrdil aj priamy kontakt s knihou – t. j. overenie
skutkového fyzického stavu. Príväzok predstavuje druhý diel toho istého
titulu i autora. Titul je sekundárne previazaný23, súčasťou tejto preväzby
sa stala i pôvodná papierová obálka s rozmermi 17 x 12 cm. Čo nám však
pri zázname vo Virtue chýba, je poznámka o bohatom ponukovom liste
vydavateľstva „Plamja“, ktorý sa nachádza pri hlavnom titule i príväzku.
Rozhodli sme sa venovať pozornosť aj titulu so súčasnou signatúrou
R 2144, v Súpise... ide o záznam č. 1911. Ide o titul Případ Zoščenko-Achmatova24. Tu sme zistili viacero nezrovnalostí, ktoré však, paradoxne, neboli
spôsobené zle urobeným starým či novým záznamom, ale rozdielom medzi
papierovou obálkou a titulným listom. Kým na titulnom liste, Súpise aj
zázname vo Virtue sa nachádza podoba mena vo forme Zoščenko-Achmatova, na obálke25 sa meno nachádza v podobe Zoščenko-Achmatová. Tento
drobný rozdiel v uvádzaní kvantity však má z lingvistického pohľadu
dištinktívnu funkciu. Kým v „krátkej podobe“ by sa v mysli čitateľa vynorila konotácia dvoch mužských mien (Zoščenko, Achmatov,) prípadne
jedného mena nositeľa mužského rodu (Zoščenko – Achmatov), v druhej podobe by išlo o dve mená, mužské a ženské (Zoščenko, Achmatová).
Ako vidno, katalogizátori či následne bibliografi musia občas bojovať aj
s nejednoznačnosťou spôsobenou vydavateľom.
Ďalším problémom sa ukázal byť záznam č. 1913 Súpisu... so súčasnou signatúrou R 1845,26 ktorý je v Súpise... uvedený ako Československá řeč
a literatura27. Vo Virtue sa stretávame s údajmi III. aukce Československá řeč
a literatura : až ke kruhu májovému, čo je aj v zhode s realitou. Táto publikácia vydaná v r. 1946 korešponduje s pôsobením Jozefa Repčáka v Mestskej
knižnici v Prešove a s jeho záujmom o tvorbu knižničných fondov.
23
Uvádzame prepis titulného listu hlavného titulu: V. Ančikov profesor Belgradskogo Universiteta. Zapadnyje literatury i slavjanstvo. Očerk pervyj perepyt´je i razryv. XI-XV. vv.
Praga.
24
Súpis...1986, s. 167. Súčasná signatúra R 2144. Uvádzame prepis záznamu z Virtuy: Ždanov,
Andrej Alexandrovič (1896–1948), Případ Zoščenko-Achmatova // [Referát... A. A. Ždanova]. Praha : Svět v obrazech, vydavatelství ministerstva informací, 1946.
25
Pripájame prepis papierovej obálky titulu: Případ Zoščenko Achmatová. Knihovna Politických aktualit. Svazek 2. Vydavatelství ministerstva informací.
26
Súpis ... 1986, s. 167. Pôvodná signatúra R 1845.
27
Pripájame prepis údajov z obálky: „III. Aukce Československá řeč a literatura až ke
kruho májovému v pondělí 9. června 1947 od č. 1–326, v úterý 10. června od č. 1947 od č.
327–656, ve středu 11. června 1947 od č. 657–981 v Národním domě na Král. Vinohradech
(vchod z Korunní tř. V klub. č. 3) vždy o 17. hodině Jindř. Bačkovský knihkupectví, antikvariát a nakladatelství PRAHA II, ŽITNÁ 53 – TELEFON 203-82“.
54
Zaujal nás tiež záznam č. 2183 so súčasnou signatúrou R 959, ktorý je
mimoriadne stručný nielen v starom zázname zo Súpisu...,28 ale aj vo Virtue.
Ide o dielo Výbor z díla Francois Villona, ktorého prekladateľom bol Otokar
Fischer. Príčinou tohto stavu je fakt, že sa priamym kontaktom s knihou
prakticky nijaké ďalšie údaje nedajú získať. Ide totiž o cyklostilovú rozmnoženinu básní, pri ktorých nie je okrem prekladateľa uvedené absolútne nič. Kniha má rozmer 22x15 cm, papierovú obálku pôvodne fialovej
farby a chrbát tvorí hnedé plátno, rozsah tlače je 54 s.
Záznam č. 2024 s pôvodnou signatúrou R 195029 predstavuje trojzväzkový román L. N. Tolstoja Annu Kareninu, ktorému boli pridelené samostatné signatúry R 917, R 918, R 919. Našu pozornosť zaujal fakt, že v Súpise...
bolo uvedené miesto vydania Moravská Ostrava a vo Virtue sme sa stretli
s údajom Bratislava : Melantrich30. Po konfrontáciou jednotlivých dielov
a záznamov môžeme konštatovať, že miestom vydania je naozaj Moravská
Ostrava a nie Bratislava, ako je uvedené vo Virtue. Ide však o edíciu Melantrichova slovenská knižnica, Melantrich síce mal pobočku aj v Žiline,
ale miesto vydania na Slovensku sa nepotvrdilo, preto tieto publikácie
môžeme ponechať v zozname bohemík. Čo nás však zaujalo, je fakt, že
vročenia vydaní jednotlivých zväzkov uvedené v tiráži a na titulnom liste
korešpondujú iba pri prvom a treťom zväzku. V druhom zväzku je síce
na titulnom liste uvedený rok 1929, ale v tiráži je v r. 1930.
Pod číslom 2175 sa v Súpise... 31 uvádza dielo A. S. Puškina Povesti Belkina, vydaná v Prahe. Vo Virtue sa však uvádza ako miesto vydania Prešov,
to sa však po preverení údajov z publikácie nepotvrdilo. Titulu síce chýba
titulný list, ale na papierovej obálke je jednoznačne uvedená Praha32. Na
zadnej strane papierovej obálky sa nachádza ponukový list edície Biblioteka „Ruskoje slovo“ s veľmi pekným heslom Chorošaja kniga – lučšij drug.
Tieto podrobnosti sa v súčasnom zázname Virtuy nenachádzajú.33
Posledným titulom, na ktorý sme upriamili pozornosť bol titul so súčasnou signatúrou R 54, ktorý sa v Súpise... nachádza pod číslom 2036.34
28
Súpis ...1986, s. 188.
29
Súpis ...1986, s. 176.
30
Uvádzame prepis tiráže jednotlivých zväzkov, prvý zväzok: „Melantrichovej slovenskej
knižnice sväzok I. (brož. I.-3.). L. N. Tolstoj. Anna K arenina. Diel prvý. Poslovenčil Miloš
Janoška. S ilustráciami V. Maška tlačou Melantricha v Moravskej Ostrave. Nákladom účast.
Spoločnosti Melantrich 1929; druhý zväzok Melantrichovej slovenskej knižnice sväzok II.
(brož. 4.–7.). L. N. Tolstoj. Anna Karenina. Diel prvý. Poslovenčil Miloš Janoška. S ilustráciami V. Maška tlačou Melantricha v Moravskej Ostrave. Nákladom účast. Spoločnosti
Melantrich 1930; tretí zväzok: Melantrichovej slovenskej knižnice sväzok III. (brož. 8. – 10.).
L. N. Tolstoj. Anna Karenina. Diel tretí. Poslovenčil Miloš Janoška S ilustráciami V. Maška
tlačou Melantricha v Moravskej Ostrave. Nákladom účast. Spoločnosti Melantrich 1930“.
31
Súpis ...1986, s. 187. Súčasná signatúra R 633.
32
Prepis titulného listu: „A: Puškin Povesti Belkina Vystrel Troboščik Praga“.
33
Neskôr dôjde aj k oprave týchto záznamov v systéme Virtua.
34
Súpis ... 1986, s. 177. Pôvodná signatúra R 15.
55
Kým v Súpise... sa stretneme s názvom Jízdní řád poesie, v kis3g je uvedený
názov Jarní almanach Kmene : jízdní řád literatury a poesie. Táto disproporcia
v zázname mohla vzniknúť tak, že názov Jízdní řád poesie je uvedený na
titulnom liste, ale názov Jarní almanach Kmene : jízdní řád literatury a poesie
pochádza z obálky knihy. Oba záznamy, starý i nový identifikovali rok
vydania na rok 1932. Hoci sa vročenie priamo v publikácii neuvádza, nemožno ho určiť neskôr. Svedčí o tom bohatá „insertní část“, v ktorej sa okrem iných reklám nachádza aj reklama na „IX. slet všesokolský v Praze“,
ktorý sa mal uskutočniť v roku 1932 a v rámci reklamy bol označovaný
ako „letošní“. 35
Na záver možno konštatovať, že sa v knižnej pozostalosti Jozefa Repčáka v kapitole jazykoveda a filológia nachádza celkovo 147 titulov. Ich
rozvrstvenie v rámci jednotlivých kategórií nás oprávňuje ku konštatovaniu, že šlo nielen o knižnicu zameranú utilitárne (slovníky, gramatiky,
prehľadové/encyklopedicky zamerané diela), ale aj o knižnicu čitateľa beletrie, ktorá svojmu používateľovi poskytovala široký rozhľad v súdobom
československom kultúrnom priestore.
35
56
Kniha je navyše napadnutá aktívnou plesňou.
Bohemiká vo fonde Slovenskej
obecnej knižnice mesta Prešov1
začiatkom 30. rokov 20. storočia
Marcela Domenová – Patrik Derfiňák, Inštitút histórie Filozofickej fakulty PU Prešov
Prešov ako významné centrum kultúry a vzdelávania bol dlhodobo známy
svojimi knižnicami a knižnými zbierkami. Väčšinu z nich budovali predovšetkým v priebehu 18.–19. storočia školy a spolky, cirkevné inštitúcie či jednotlivci
v osvieteneckom duchu. Príkladom postupného, systematického a odborne
podloženého rozvoja boli v tom čase najmä školské knižnice. Samotné mesto
ani na prelome 19. a 20. storočia nemalo významnejšiu ambíciu budovať osobitnú vlastnú verejnosti prístupnú knižnicu, ktorá by pokrývala jeho potreby.
Nemalo na to dôvod, dostatok voľných finančných prostriedkov a ani odborné
kapacity.2 Ponuku už spomenutých školských, súkromných a cirkevných knižníc navyše dopĺňali prevádzkovaním súkromných požičovní aj viacerí miestni
kníhkupci.3 Prvá svetová vojna a vznik Československej republiky priniesol aj
do tejto oblasti formovania, ale aj udržateľnosti knižníc významné zmeny. Tie
sa dotkli nielen starších školských knižníc, ktoré zanikli po zrušení či kooptovaní škôl (resp. sa stali fondom iných inštitúcií), prípadne novo zakladaných
zbierok rôznych spolkov, ale postupne priniesli povinnosť zakladať a spravovať
knižnice v jednotlivých mestách a obciach.
Belo Klein-Tesnoskalský a počiatky obecnej knižnice mesta Prešov4
V roku 1925 začal platiť na Slovensku Zákon o obecných knižniciach.5
Na jeho základe aj v meste Prešov vznikla Mestská knižnica. Proces vzniku
1
Názov knižnice bol upravený na základe dokumentu: Slovenská obecná knižnica Prešova :
Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933. 92, [2] s.
*Štúdia je z časti výsledkom riešenia projektu VEGA č. 1/0115/12 Historický vývin východného
Slovenska v kontexte moderného národného vývinu Slovákov v 19. a v prvej polovici 20. storočia.
2
Dejiny Prešova 2. Zost. Imrich Sedlák. Košice : Východoslovenské vydavateľstvo, 1965, s. 26.
3
Napríklad DOMENOVÁ, Marcela. Prešovskí typografi a ich produkcia vo fondoch knižníc mesta Prešov do roku 1900. In Z minulosti a súčasnosti knižnej kultúry Prešova. Prešov :
Štátna vedecká knižnica, 2007. ISBN 978-80-85734-67-6, s. 20–21. Šelepec, Jozef. Prešovskí vydavatelia, tlačiari a kníhkupci v rokoch 1901–1918. In Z minulosti a súčasnosti knižnej
kultúry Prešova. Prešov : Štátna vedecká knižnica, 2007. ISBN 978-80-85734-67-6, s. 39–43.
4
Pojem „obecná knižnica“ sa na Slovensku používal v rokoch 1919–1951. V rokoch 1951–
1990 sa používal ekvivalentný pojem „miestna ľudová knižnica“.
5
Inštitucionalizácia verejných knižníc na Slovensku sa začala v r. 1919 prijatím Zákona o verejných knižniciach č. 430/199 Zb. zo dňa 22. júla 1919. Tento zákon stanovil povinné zriaďovanie
verejných knižníc všetkým obciam v Čechách, na Morave a v Sliezsku. Na Slovensku nadobudol platnosť až v roku 1925, na základe výnosu Ministerstva školstva a národnej osvety
z 21. marca 1925 pod č. 17/172, ktorý rešpektoval špecifické slovenské podmienky a ďalšieho
výnosu z 26. októbra 1925, pod č. 60/291. Ten stanovil dozor nad realizáciou zákona o verejných obecných knižniciach. Pozri on-line Sakálová, Elena. Obecná knižnica. In http://
www.kniznicalevice.sk/swift_data/source/Okres/Obecna%20kniznica.doc [cit. 2012-09-09].
57
tejto inštitúcie však napriek opore v zákone nebol jednoduchý. Prípravy na
jej založenie sa začali už v priebehu roka 1925. V máji bola vytvorená osobitná Knižničná rada, ktorá mala dozerať na celý proces vzniku knižnice
a súčasne garantovať i to, že celý proces bude úspešne ukončený. Práve tu
vystupuje do popredia osobnosť štátneho úradníka (vedúceho pozemkovej
knihy) na dôchodku Bela Kleina-Tesnoskalského (1853–1941),6 ktorý mal
predpoklady úspešne zvládnuť nielen zakladanie, ale aj prevádzkovanie
činnosti obecnej knižnice.
Belo Klein-Tesnoskalský bol rodákom z Hýb. Kvôli nedostatku financií neukončil štúdiá práva a takmer celý život pracoval ako úradník pri pozemkových knihách. Už počas stredoškolských štúdií začal umelecky tvoriť. Venoval
sa poézii i próze, priebežne prekladateľskej činnosti. Do Prešova bol preložený
v závere 19. storočia a v podstate celé jeho prešovské pôsobenie sa neodmysliteľne spájalo s kultúrnym životom v meste. Znovu začal tvoriť, prekladal, využíval dobre zásobené miestne knižnice (napr. knižnicu. Széchyniho kruhu–ako
jej člen), bádal. V roku 1920 napríklad objavil v evanjelickom kolégiu knižnicu
slovenských študentských spoločností, ktoré boli študentmi a učiteľmi kolégia budované v rokoch 1832–1872.7 Ako funkcionár Miestneho odboru Matice
slovenskej sa zapojil do prípravných prác pri zriaďovaní obecnej knižnice
Prešova. Situácia v rámci Prešova však nebola jednoduchá ani v prípade tak
všeobecne prospešnej záležitosti, akou bolo zriadenie a prevádzka mestskej
knižnice. Mesto Prešov predstavovalo v tom čase zložitý organizmus, ktorý
nebol jednotný ani z národnostného ani z konfesionálneho hľadiska. Úlohu
zohrali politické zápasy prebiehajúce v mestskom zastupiteľstve či chronický
nedostatok finančných prostriedkov. Po prevrate v roku 1918 v meste pôsobilo
niekoľko starších školských či spolkových knižníc (napr. Spoločenský kruh
ponúkal maďarské, resp. nemecky písané publikácie), rovnako sa udržali
súkromné požičovne kníh spojené s prevažne miestnymi kníhkupcami.8 Až
po upevnení štátnej moci, následnému zriadeniu nových kultúrnych inštitúcií, ako bola Československá beseda v roku 19199 či Miestny odbor Matice
6
Domenová, Marcela – Derfiňák, Patrik. K životu a dielu Bela Kleina-Tesnoskalského
(1853 – 1941). In Pamätná kniha mesta Prešova. Diel II. (1701 – 1919). Prešov : Štátna vedecká
knižnica v Prešove, 2012. ISBN 978-80-85734-97-3, s. XXV-XXVIII.
7
O tomto svojom objave napísal článok pod názvom Biblioteca Slavica (O knižnici slovenskej mládeže na prešovskom kolégiu). Príspevok uverejnil v Slovenskom svete. Pozri REPČÁK, Jozef. Poznáte ich? Belo Klein Tesnoskalský. In: Čitateľ, r. 19, č. 1, 1970, s. 25.
8
REPČÁK, Jozef. Poznáte ich? Belo Klein Tesnoskalský. In Čitateľ, r. 19, č. 1, 1970, s. 25.
9
Československá beseda vznikla v Prešove v roku 1919, keď ustanovujúce valné zhromaždenie sa uskutočnilo 23. IX. 1919. Približne po roku činnosti však došlo k dobrovoľnej likvidácii a od 18. XI.1920 k pretvoreniu na Miestny odbor Matice slovenskej. Bližšie napríklad
PRCHLÍK, Fr. Z histórie spolkového života v Prešove. In Šariš, r. 1, č. 34, 1930, s. 1–2. Samotný Belo Klein-Tesnoskalský sa v počiatočnom období neobjavuje vo vedúcich funkciách ani v rámci Československej besedy, ani v rámci Miestneho odboru Matice slovenskej.
Na jeho čelo sa dostal iba na krátko, v rokoch 1925–1926. Následne bol pravidelne volený
za člena jej výboru.
58
slovenskej,10 vznikali i vhodné podmienky pre postupné budovanie prvých
väčších zbierok slovenských a českých kníh i periodík. Belo Klein-Tesnoskalský ako člen a funkcionár spomenutého Miestneho odboru Matice slovenskej
stál pri zrode aj týchto prvých spolkových knižníc. Postupne sa, hlavne vďaka
rôznym darom, výnosom z rôznych kultúrnych podujatí i počiatočnej podpore centrálnych orgánov, tieto prevažne slovenské knižnice vcelku úspešne
rozrastali. Skúsenosti, ktoré pritom samotný Belo Klein-Tesnoskalský získal,
zúročil neskôr pri svojej práci mestského knihovníka. Neskôr, s odstupom
času konštatoval, že pre nedostatok kvalifikovaných a najmä skúsených pracovníkov bol požiadaný vedúcimi činiteľmi mesta, aby prijal miesto knihovníka obecnej knižnice v Prešove. Za knihovníka ho na jeseň 1925 oficiálne
vymenovala Mestská rada Prešova, ktorá tak rozhodla na základe odporúčania Knižničnej rady mesta Prešov.11 V tom čase už ako penzista sa mohol náročnému povolaniu a v tomto prípade vlastne aj funkcie budovateľa knižnice
plne venovať.12 Prácu prijal aj kvôli záľube v literatúre, ale aj kvôli potrebe
pravidelného príjmu v súvislosti so zabezpečením svojej rodiny. Post zastával
v rokoch 1925–1933. Počas svojho pôsobenia sa zameriaval predovšetkým na
budovanie fondu a individuálnu prácu s čitateľom. Zostavoval aj jednoduché
knižničné pomôcky, absolvoval adekvátnu knihovnícku skúšku pre obce do
10 000 obyvateľov. Práce vykonával sám, t. j. nemal platený pomocný personál. Neplatenou silou mu bola v knižnici jeho manželka. Knihovnícka práca,
ktorú Belo Klein-Tesnoskalský vykonával, bola a je vo všeobecnosti hodnotená kladne už jeho nasledovníkmi,13 menovite knihovníkom, bibliografom
a osvetovým pracovníkom Jozefom Repčákom (1911–1982), ktorý následne
zastával post knihovníka od 1. januára 1934.14
Podoba a obsah Slovenskej obecnej knižnice
mesta Prešov – sonda do roku 1933
Obecná knižnica bola oficiálne otvorená 28. októbra 1925. V súčasnosti už vieme zodpovedať aj základnú otázku, kde sa vlastne nachádzala.
10
Základom obecných knižníc boli spolkové knižnice rozličných spolkov a miestnych odborov Matice slovenskej. V roku 1925 sa zriadila pri Matici slovenskej aj výpravňa kníh pre
obecné knižnice a Komisia pre výber čítania do slovenských verejných knižníc. Tie zohrali
významnú úlohu pri zakladaní obecných knižníc a doplňovaní fondov. Pozri cit. on-line
Sakálová, Elena. Obecná knižnica.
11
MV SR, Štátny archív Prešov – pobočka Prešov, fond: Mestský úrad Prešov 1923 – 1945, inv.
č. 3, šk. 34.
12
Slovenská obecná knižnica Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].
13
REPČÁK, Jozef. Poznáte ich? Belo Klein Tesnoskalský. In Čitateľ, roč. 19, č. 1, 1970, s. 24.
14
Jozef Repčák– rodák z Bajerova, absolvent Štátnej knihovníckej školy v Prahe. O jeho nástupe na post knihovníka pozri DOMENOVÁ, Marcela. Najstaršia kronika mesta Prešov –
K počiatkom vedenia pamätných kníh mesta Prešova a ich terajšieho vydania. In: Pamätná
kniha mesta Prešova. Diel I. (do roku 1700). Prešov : Štátna vedecká knižnica v Prešove, 2012.
ISBN 978-80-85734-96-6, s. XVII-XX.
59
Svoje služby začala poskytovať čitateľom „v malej chatrnej miestnosti mestského domu, ktorý prv užívali mestskí policajti.“15 Vzhľadom na to, že
miestnosť nevyhovovala ani veľkosťou, ani usporiadaním, bolo potrebné
hľadať nové, vhodnejšie a najmä väčšie priestory. Preto sa knižnica ešte
niekoľkokrát sťahovala. V roku 1926 bola presunutá do vyčlenených miestnosti v budove Čierneho orla. Od roku 1928 sa jej súčasťou stala aj verejná
čitáreň. V 30. rokoch 20. storočia sa tam osobitne pre potreby mestskej
knižnice vyčlenila požičovňa, sklad kníh a priestorná čitáreň.16
Základ fondu novozriadenej obecnej knižnice Prešova tvorila zbierka
kníh a periodík, ktorú sa postupne podarilo zhromaždiť prostredníctvom
Miestneho odboru Matice slovenskej. Celkovo išlo o približne 500 zväzkov. Od československého štátu novo vznikajúca knižnica dostala ďalších
približne 200 zväzkov.17 Časť kníh sa podarilo získať aj výhodnou priamou
kúpou od Matice slovenskej.18 Tá v roku 1925 vydala Príručku pre verejné knižnice na Slovensku (zostavil Róbert Balaš), ktorá bola akousi prvou učebnicou
pre dobrovoľných knihovníkov.19 Túto publikáciu evidujeme aj vo fonde
nami analyzovanej obecnej knižnice mesta Prešov z roku 1933.20 Možno teda
predpokladať, že sa ňou knihovník Belo Klein-Tesnoskalský riadil.
K roku 1925 mala knižnica obsahovať 691 kníh, iný zdroj uvádza 718
zväzkov kníh v slovenčine.21 Všetky knihy, nové i staršie, ktoré sa stali súčasťou fondu budúcej Obecnej knižnice mesta Prešov, boli počas prípravného
obdobia spracované a rozdelené do troch základných skupín, konkrétne na
spisy zábavné (t. j. beletriu) pod signatúrou A; spisy náučné (t. j. náučnú
literatúru) – pod signatúrou N a časopisy – pod signatúrou C.22
15
Tieto priestory po zrušení mestskej polície v roku 1923 zostali prechodne prázdne a tak sa
rozhodlo o ich využití pre potreby knižnice.
16
REPČÁK, Jozef. Poznáte ich ? Belo Klein Tesnoskalský. Čitateľ, r. 19, č. 1, 1970, s. 25.
17
Doslov. In: Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].
18
Matica slovenská na základe výnosu Ministerstva školstva a národnej osvety na Slovensku (MŠANO) zriadila v roku 1925 Výpravňu kníh pre obecné knižnice. Tá pripravovala
súbory knihovnícky a knihársky spracovaných kníh a zasielala ich podľa objednávok obcí
alebo MŠANO do knižníc. Matica slovenská vydávala aj zoznamy schválených kníh pre
knižnice, zabezpečovala potrebné tlačivá. Obce platili za knihy zo zoznamu len dve tretiny, tretinu uhrádzal štát. Výška príspevku mesta Prešov napríklad v roku 1925 činila
sumu 5000 Kčs, v roku 1926: 12 600 Kčs. Pozri MV SR, Štátny archív Prešov – pobočka
Prešov, fond: Okresný úrad Prešov 1923–1944, kr. 3, 1288/1925.
19
Slížová, Daniela. Verejné knižnice na Slovensku. In Príručka knihovníka malej knižnice.
Martin : Slovenská národná knižnica, 2003. ISBN 80-89023-37-1, s. 5.
20
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933, s. 78.
21
Údaj 691 kníh pozri Zpráva o stave a činnosti Verejnej knižnice a čitárne mesta Prešova za rok
1938. Prešov : Knižničná rada mesta Prešova, 1938, s. 8. Údaj 718 zv. pozri MV SR, Štátny
archív Prešov–pobočka Prešov, fond: Okresný úrad Prešov 1923–1944, kr. 3, 1288/1925.
22
Poznámky. In Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].
60
Po prekonaní počiatočných problémov sa postupne rozširovalo pôsobenie knižnice z oblasti získavania a požičiavania literatúry aj do ďalších
oblastí v odbore. Jednou z najdôležitejších aktivít Bela Kleina-Tesnoskalského bola príprava ďalšieho vzdelávania knihovníkov v roku 1930, ktorá
mala význam nielen pre samotný Prešov, ale aj celý región Šariša.23 Išlo
o trojtýždňový štátny knihovnícky kurz, na ktorý sa oficiálne prihlásilo
až 54 poslucháčov. Prednášky viedli viacerí významní odborníci z oblasti
knihovníctva, knižníc, spracovávania starých tlačí i budovania moderných knižných zbierok.24 Belo Klein-Tesnoskalský sa zaujímal o dejiny literatúry, dejiny knižnej kultúry,25 publikoval prednášky v miestnej tlači.26
Odhaduje sa, že ročne do knižnice viac menej pravidelne prichádzalo
okolo 700 čitateľov a vykazovalo sa približne 15 000 výpožičiek. Vo výkaze za rok 1932 to bolo 754 čitateľov, ktorých mestský knihovník viedol
v dvoch kategóriách. Tou prvou boli dospelí – 275, a druhou mládež – 479.
Do čitárne v tom istom období pravidelne dochádzalo spolu 236 osôb, pričom denný prieme v čitárni bol okolo 40 čitateľov. Čitáreň bola pritom
otvorená podstatne dlhšie ako knižnica. Mestský knihovník ju otváral
každý deň, vždy od 11. do 12. hodiny a následne od 14. do 20. hodiny.27
Materiál, knihy i časopisy nosieval čitateľom sám Klein-Tesnoskalský, čo
bolo pre neho v jeho veku aj fyzicky dosť náročné. Jeho jedinú, navyše
neplatenú pomocnú silu preto predstavovala manželka.28 Možno aj preto
si ešte v roku 1930 hľadal spolupracovníkov (kompaňarov) na spoluprácu
nielen pri práci knihovníka, ale aj pri príprave knihovníckych pomôcok
a odborných textov venovaných tejto problematike.29
Rozširujúci sa fond skoro na 4 000 zväzkov a úprava priestorov naznačujú úspešnú činnosť knižnice (tab. 2). V roku 1933 náučné diela
23
V úvodnom prejave sa Belo Klein-Tesnoskalský zmienil o vývoji a význame knižníc od
staroveku po súčasný stav.
24
Z viacerých spomeňme aspoň štátnych knihovníckych inšpektorov dr. Františka Krausa či
dr. Edvarda Kvasničku. Kým prvý sa venoval knihovníctvu všeobecne, druhý sa sústredil
na prezentovanie základných problémov súvisiacich s katalogizáciou knižných zbierok.
Porovnaj: Štátny knihovnícky kurz v Prešove. Šariš, r. 1, č. 31, 1930, s. 1.
25
Pripravoval vyše 140 s. rukopis „Knihy a knižnice – Známosti o knihe.“ Zachoval sa v Archíve literatúry a umenia v Martine. V rámci nej zozbieral chronologicky radené poznatky
o dejinách knihy a knižníc od staroveku po 20. storočie. ALU SNK, fond: Belo Klein-Tesnoskalský (1853–1941), sign. 172 D 1. Opieral sa predovšetkým o dostupné historické práce
z tejto oblasti, jeho osobný výskum bol minimálny, no výsledný rukopis má charakter
logicky usporiadaného, prehľadového materiálu využiteľného pre potreby budúcich knihovníkov.
26
Napr. KLEIN-TESNOSKALSKÝ, Belo. Vývoj a dôležitosť knižníc. Šariš, r. 1, č. 31, 1930, s.
1–2.
27
Koľko sa číta v Prešove? Šariš, r. 4, č. 9, 1933, s. 4.
28
Slovenská obecná knižnica Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov : Ná-
29
kladom vlastným, 1933, s. [2].
SNK, NBiU, prír. č. 1153/69.
61
predstavovali skoro 23 %,30 počet čitateľov v čitárni sa podľa knihovníka
denne pohyboval na čísle 40–50. Knižnica mala okolo 700 čitateľov ročne,
čo robilo približne 15 000 výpožičiek.31 Pre nával čitateľov bolo potrebné
pripraviť osobitný návštevný program. V rámci neho sa napr. pondelok,
utorok a streda vymedzili pre mládež s tým, že jednotlivých čitateľov podelili ešte podľa abecedy na konkrétne dni. Štvrtok a piatok pridelili výhradne dospelým, pričom abecedný princíp delenia čitateľov bol rovnaký.
Tab. 2: Štatistický prehľad vybraných ukazovateľov za roky 1925–1933 32
Rok
1925
1926
1927
1928
1929
1930
1931
1932
1933
Knihy
691
1368
1804
2135
2437
2810
3265
3930
450133
Čitatelia
288
360
*400
*450
*500
521
658
749
668
Výpož. zv.
1079
10174
9261
11686
9963
10466
12120
12238
16036
Návštevnosť
545
6523
5483
6870
5245
5102
6124
5998
7034
Situácia v akej sa Obecná knižnica nachádzala aj napriek opore v zákone,
vyžadovala však pevné a cieľavedomé vedenie. V hospodárskej oblasti sa
mestu nedarilo vykazovať výraznejší rozvoj. Stále stúpajúce zadlženie a vysoká nezamestnanosť odčerpávali finančné zdroje pôvodne určené na podporu kultúrnych a vzdelávacích aktivít.34 V tomto smere bola obmedzovaná aj
podpora obecnej knižnici. V takýchto podmienkach celkový ročný prírastok
fondu knižnice nepresahoval hranicu 1 000 kusov. Belo Klein-Tesnoskalský
ani v tomto prípade nerezignoval a pokúsil sa získať ďalšie zdroje na nákup
30
On sám neskôr zhodnotil svoje snaženie pri práci v Mestskej knižnici a budovaní fondu
nasledovne: „…Väčšina kníh je zábavného obsahu, ale 23 % dosahujú náučné diela. Mal som
zreteľ na to, aby v knižnici každý našiel duševný pôžitok v jeho intelektu primeranej knihe.“
31
Takéto údaje uviedol Belo Klein-Tesnoskalský v Doslov. In: Slovenská obecná knižnica mesta
Prešova : Soznam kníh. Prešov : Nákladom vlastným, 1933, s. [1].
32
Zpráva o stave a činnosti Verejnej knižnice a čitárne mesta Prešova za rok 1938. Prešov : Knižničná rada mesta Prešova, 1938, s. 8. Údaje s * – odhadnuté.
33
Rovnaký údaj 4501 titulov (knihy, periodiká) evidujeme aj v MV SR, Štátny archív Prešov –
pobočka Prešov, fond: Okresný úrad Prešov 1923 – 1944; 1143/1936 adm. Zpráva o stave
a činnosti slovenskej obecnej knižnice a verejnej knižnice mesta Prešova.
34
DERFIŇÁK, Patrik. Priemysel v Prešove a jeho premeny v 20. rokoch 20. storočia. In:
ŠVORC, Peter a kol. Veľká doba a jej dôsledky. Prešov : Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2012. ISBN 978-80-555-0465-0, s. 208.
62
kníh a časopisov.35 Obojstranne prijateľnou možnosťou bolo pravidelné prideľovanie finančných prostriedkov z rozpočtu Miestneho odboru Matice
slovenskej. Napríklad jej každoročne uskutočňované valné zhromaždenia odsúhlasovali aj na prelome 20. a 30. rokov pre mestskú čitáreň, tvoriacu súčasť
obecnej knižnice, prostriedky vo výške 1 000 Kč na nákup časopisov.36
Ako najhodnotnejší zdroj informácii k obsahu fondu knižnice možno
spomenúť poslednú publikáciu Bela Kleina-Tesnoskalského Soznam kníh...,
ktorá vyšla v Prešove v roku 1933 tlačou, no jeho vlastným nákladom.37
Uzatvára kariéru 1. knihovníka, ktorý sa ku koncu kalendárneho roka
vzdal postu, vedenia čitárne a knižnice. Súpis kníh... rekonštruuje stav
knižného fondu, obsahuje poznámky o usporiadaní a štruktúre fondu, doslov a knižničný poriadok.38 Zoznam titulov – t. j. fond je štruktúrovaný,
rozdelený na celkovo 11 základných skupín (tab. 3). Každý titul, kniha i časopis bol popísaný, pričom sa uvádzali minimálne základné údaje ako:
autor, resp. incipit názvu diela a signatúra.
Tab. 3: Odhadovaný štatistický prehľad titulov knižnice v roku 1933 39
Č.
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
40
Typ
Básne
Krásna próza
Divadlo
Prírodoveda
Zdravoveda
Technika
Vedy sociálne
Historia
Zemepis
Cestopisy
Národopis
Diela rôznych odborov
Časopisy
Spisy pre mládež
Spolu (cca)
Tituly – záznamy Odhadované zv.
216
238
* 1880
* 2317 40
134
50
37
47
273
106
319
116
127
88
279
3237
-
35
Po vzore rôznych miestnych spolkov sa pokúsil napr. aj o získanie ďalších peňazí v hotovosti prostredníctvom usporiadania zbierok a verejných koncertov.
36
ŽILKA, Julius. Valné zhromaždenie Matice slovenskej v Prešove. Šariš, r. 4, č. 8, 1933, s. 2.
37
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933. 92, [2] s.
38
Obsah (Sosnam kníh) a knižničný poriadok je vytlačený na papierovej obálke.
39
Uvedené číselné ukazovatele nie sú presné. Problém spôsobuje nejednotné uvádzanie
zväzkov, častí, počtu duplikátov, opakovanie titulov vo viacerých skupinách atď.
40
* – údaje odhadnuté.
63
Ako vidieť z číselných ukazovateľov, možno sledovať istý nepomer zastúpenia literatúry v jednotlivých skupinách – vedných odboroch. Už v tejto
dobe sa rozlišovali tituly, ktoré boli iba na prezenčné štúdium (označené *),
prípadne ďalšie špecifické potreby čitateľov či možnosti knižnice.
K bohemikám vo fonde obecnej knižnice mesta
Existencia základného súpisu publikácií a periodík, ktorá sa dochovala prostredníctvom publikácie Soznam kníh... z roku 1933, umožňuje
bližšie zhodnotiť obsahovú, čiastočne aj jazykovú stránku jednotlivých
dokumentov.
Ešte predtým, ako pristúpime k stručnému zhodnoteniu jazykových
bohemík, je potrebné konštatovať, že z dokumentu je síce evidentná snaha
o maximálnu presnosť, zreteľne sa však na ňom odrážajú postupne sa meniace názory na zaraďovanie jednotlivých titulov do príslušných kategórií.
Ide napríklad o záznamy u Spisov pre mládež, resp. Krásnej prózy, kde sú striedavo zaraďované diela autorov ako Zane Grey, J. O. Curwood, C. A. Doyle
či J. London. Ako problematické sa ukazuje aj nie vždy dôsledné uvádzanie autorov priezviskom, resp. uvedenie autora pod krstným menom, nie
priezviskom (monogramom, skratkou). Podobne nie vždy dôsledné je uvedenie počtu dielov, zväzkov, resp. signatúr u jednotlivých diel. Atypické je
tiež vytvorenie podskupiny, vyčlenenie niektorých periodík mimo stanovený obsah, zaradenie titulov do inej skupiny mimo predpokladaný žáner.
Identifikáciu niektorých publikácii komplikuje aj používanie dobového jazyka s množstvom bohemizmov, uvedenie incipitu diela (ktoré je tvorené
osobným menom alebo slovom v rovnakom znení v slovenčine i češtine).
Pri žiadnom zaevidovanom titule v Súpise... nie je uvedené miesto vydania
alebo rok vydania.
Vzhľadom na celkový rozsah fondu i odborné zameranie autorov príspevku, rozhodli sme sa venovať pozornosť iba niektorým kategóriám
uvedeným v zozname. Konkrétne ide o poéziu, krásnu literatúru, históriu, zemepis a osobitne periodiká. Vybrané boli najmä v súvislosti
s odbornou profiláciou i záujmami vtedajšieho knihovníka Bela KleinaTesnoskalského. Súčasne predstavujú aj dôležité východisko pre študentov
vo väčšine prípadov humanitne orientovaných stredných a vyšších škôl
v Prešove. Ako vyplýva z jednotlivých titulov u analyzovanej vzorky, počet českých publikácií, resp. publikácií v českom jazyku bol vysoký, predstavoval vo všetkých skupinách okolo 60–70 %. Možno dedukovať, že i tie
tituly, u ktorých nevieme rozlíšiť jazyk vydania (slovenčina, čeština) boli
vydané v českom jazyku.
Štatistický prehľad skupiny I. Básne (tab. 4.), t. j. poézia, poukazuje na
relatívne najnižší počet zastúpených jazykových bohemík. Z celkového
počtu 216 záznamov, v cca 238 zväzkov zaradených do tejto kategórie bolo
64
v slovenčine 146, kým v českom jazyku 82 zväzkov.41 Okrem nich bolo niekoľko titulov v maďarskom, ruskom a nemeckom jazyku. V tejto skupine
dokumentov bola zaradená aj Dalimilova Česká kronika (2 exempláre), ktorú
si čitatelia mohli pozrieť len na prezenčné štúdium.42
Tab. 4: Štatistický prehľad I. Básne
Jazyk
Český
Slovenský
Maďarský
Ruský
Nemecký
Neurčité slov./čes.
Spolu
Tituly – záznamy
73
133
4
1
1
4
216
Odhadované zv.
82
146
4
1
1
4
238
Úplne iná bola situácia v oblasti II. – Krásna literatúra. V súpise je
v rámci tejto skupiny evidovaných približne 2 317 zväzkov. Z nich iba 21
% možno s určitosťou označiť ako slovenské, ale až 73 % prípadoch to boli
české knihy.43 Neidentifikované boli tituly v počte 5 %. Jeden titul evidujeme v šarištine. Išlo o prácu Dvojrohovi človek od Jókaia Móra.
Z obsahovej stránky značnú časť bohemík predstavujú preklady svetových klasikov, napríklad Balzac (11 titulov), Dostojevský (10 titulov
v českom a dva v slovenskom jazyku), Dumas (43), Maupassant (16) atď.
Z českých autorov boli významnejším počtom titulov zastúpení napríklad
J. Vrchlický (11), B. Brodský-Zahradník (10), A. Jirásek (18 v českom a jedno
v slovenskom jazyku), B. Němcová (7 v českom a 3 v slovenskom jazyku),
V. Pittnerova (10), K. Světlá (11) či J. Skružný (15).44 U ostatných pôvodných
českých autorov evidujeme menšie počty titulov, čo je z dnešného uhla pohľadu nesporne zaujímavé. V oblasti Krásnej literatúry mali v tom čase iba
minimálne zastúpenie viacerí významní českí autori. Napríklad z pera
41
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933, s. 3–9.
42
Táto práca sa napríklad evidovala aj v skupine VII. – a) všeobecné dejiny rovnako v 2 exemplároch, no už bez označenia hviezdičkou (* ), čo v katalógu znamenalo, že titul je len na
prezenčné štúdium.
43
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933, s. 9–58.
44
Aj u ostatných pôvodných českých autorov evidujeme veľmi rozdielne počty titulov vo
fonde knižnice. Na jednej strane F. X. Šalda je rovnako ako I. Olbracht zastúpený iba dvoma, K. H. Mácha dokonca iba jedným zväzkom, konkrétne dielom Cikáni. Na druhej strane
od dnes menej známych autorov sa v knižnici mesta Prešov nachádzali podstatne vyššie
počty titulov. Napríklad F. J. Čečetka 9 titulov, K. Herdoš (7), R. Medek (8), T. Nováková (8),
R. Svobodová (7) a V. Vlček 8 titulov.
65
K. Čapka sa vo fonde nachádzalo iba jedno dielo, konkrétne Povídky z jedné
a druhé kapsy v 2 dieloch.45
Ako VII. bola radená História, delená na 3 skupiny: všeobecné dejiny –
157 titulov v cca 192 zväzkoch, z nich v českom jazyku 66 titulov, v cca
89 zväzkoch; dejiny literatúr – 47 titulov, z nich v českom jazyku 34 titulov, v cca 37 zväzkoch; životopisy – 69 titulov, z nich v českom jazyku 21
titulov, v cca 22 zväzkoch. Okrem týchto monografií sa (podľa poznámky
knihovníka) evidovali kratšie i dlhšie bibliografie autorov pri ich jednotlivých dielach.46 To znamená, že aj v tejto tematickej skupine si prevahu
udržiavali české knihy. V rámci všeobecných dejín bolo 78 titulov v slovenskom jazyku. Ešte horšia situácia bola v kategórii dejiny literatúr, kde bolo
iba 13 slovenských titulov. Len jeden titul (história – životopisy) bol evidovaný v maďarskom jazyku.47 Z českých a moravských súčasných (dnes
však málo známych) autorov, boli zastúpení František Černý, Karel Kálal,
František Kulhánek, Karel Lányi, František Neumann, Jaromír Nečas, Jiří
Stankovský, Jozef Staněk, Lev Sychrava, Josef Šefl či Alois Žipek. Stretávame sa aj s menami ako T. G. Masaryk, František Palacký a Albert Pražák.
V tejto sekcii kníh s témou dejiny a biografie boli len na prezenčné štúdium
dostupné tituly Kosmas: Kronika česká; Československa Vlastivěda IV. : Dějiny;
Československa Vlastivěda X. : Osvěta; Macht Anton: Obrázkové dejiny národa
čsl.; Neumann, Stanislav: Francouzská revoluce I-III.; Palacký, František: Dějiny národa českého I-V; alebo Wells, H. G. Dějiny světa.
Situácia nebola lepšia ani čo sa týka oblasti VIII. – Zemepis, cestopisy, národopis (tab. 5). Zo 106 titulov bolo 64 českých a 29 slovenských.
Na prezenčné štúdium boli dostupné tituly: Zlatá kniha Bratislavy,48 Podunajská dedina a Luhačovské zálesí od Antona Václavíka a Malebné Slovensko od
Bohumila Vavroučeka.
Tab. 5: Štatistický prehľad, skupina VIII. – Zemepis, cestopisy a národopis
jazyk
český
slovenský
neurčité slov./čes.
spolu
tituly – záznamy
64
29
13
106
odhadované zv.
69
33
14
116
45
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933, s. 15.
46
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933, s. 73.
47
Titul evidovaný pod Masaryk, T. G., konkrétne ako M. Támás élete (Bálint Miklós).
48
Titul bol evidovaný 2x, na s. 74 a 76, pod sign. N 532, raz pod Bratislavy Zlatá knižka a Zlatá kniha mesta Bratislavy.
66
Za zmienku stojí aj fakt, že pod bodom IX. Rôznych oborov diela sa
osobitne vyčlenili (mimo obsah) knihy v okruhu „Knižnice“ – celkovo 7 záznamov (5 českých, 2 slovenské tituly) a „Slovníky“ – celkovo 16 záznamov.
Literatúra ku knižniciam predstavovala spravidla dobové príručky pre
správu, vedenie obecnej knižnice a bibliografie. Z českých autorov evidujeme Roberta Balaša, Ladislava Živneho (3 diela), od ktorého Bibliografie
čsl. knihovedy bola len na prezenčné študium.49 Pri slovníkoch nachádzame
tituly ako Československý diferenciálny slovník (Peter Tvrdý), Ottův slovník náučný – malý vo zv. I. – II. a veľký – vo zv. I. – XXXI. Z viacjazyčných
slovníkov možno spomenúť česko-nemecký slovník (J. Štepán), poľskočeský a srbsko-český slovník (Čech, Očenášek) alebo slovinsko-český slovník (Zavadil).
Osobitá situácia bola v prípade periodík X. – Časopisy. V tomto prípade bola jazyková skladba periodík podstatne pestrejšia (tab. 6). Belo
Klein-Tesnoskalský sledoval aktuálnu spisbu i vydavateľské aktivity nadregionálneho charakteru a najskôr aj požiadavky čitateľov. Periodiká boli
evidované z rôznych oblastí, aby pokrývali v čo najväčšej miere záujmy
čitateľov. Z českých titulov možno uviesť Česká revue, Domáci dílna, Listy
Hudební matice, Lumír, Malý čtenář, Moderní revue, Naše divadlo, Naše doba,
Naše kniha, Naše řeč, Nové Čechy, Pestrý týden, Příroda, Světozor, Šach čsl.,
Včelka či Všetechnický přehled. V čitárni bola dostupná vtedajšia denná tlač.
Išlo o tituly z rokov 1921–1932. Najstaršie či unikátne doložené ročníky sú
pri tituloch Dunaj (1874), Česká domácnost (1889), Český svět (1902), Český jinoch (1907). Na prezenčné požičivanie boli v čitárni dostupné časopisy Dunaj, Slovenské pohľady, Prúdy, Salón a Slovenský svet, čo je situácia do veľkej
miery podobná dnešnej.
Tab. 6: Štatistický prehľad, skupina X. – periodiká
jazyk
slovenský
český
nemecký
francúzsky
juhoslovanský
ruský
iný
spolu
počet jd.
41
36
3
2
2
1
3
88
V sledovaných kategóriách tak pomer bohemík vo fonde Obecnej knižnice
mesta Prešov dosahoval cca 65 %. Ak k tomu pripočítame zväzky, ktoré nie
49
Slovenská obecná knižnica mesta Prešova : Soznam kníh. Zost. Belo Klein-Tesnoskalský. Prešov
: Nákladom vlastným, 1933, s. 78.
67
je možné jednoznačne zaradiť z jazykovej stránky medzi české, slovenské
alebo iné, presahuje podiel bohemík dve tretiny všetkých zväzkov.
Absencia predtým jednoznačne dominujúcich maďarských publikácií a periodík, ktorá ja nápadná hneď na prvý pohľad, neznamená, že by
sa v Prešove prestala maďarčina úplne používať. Vo väčšine prípadov sa
postupovalo podobne ako napríklad v prípade niekdajšieho Kráľovského
katolíckeho gymnázia v Prešove. Po roku 1919 bola pôvodná knižnica
ústavu uzavretá a začalo sa s budovaním novej knižnej zbierky, do ktorej
sa zaraďovali prednostne české a slovenské publikácie.50 Maďarské knihy
a časopisy však počas medzivojnového obdobia pravidelne odoberalo viacero miestnych spolkov, pričom vzájomné vzťahy medzi oboma skupinami nemožno označiť ako priateľské. Prejavilo sa to aj na činnosti obecnej
knižnice. V nej si maďarské knihy nenašli miesto. Na druhej strane v maďarčine vychádzajúce miestne periodiká, predovšetkým týždenník Új Világ, v uverejňovaných článkoch úplne ignorovali nielen založenie obecnej
knižnice, ale aj akúkoľvek zmienku o jej činnosti; a naopak intenzívne propagovali možnosti získavania maďarských kníh a časopisov.51
Prvé obdobie činnosti Obecnej knižnice mesta Prešov pod vedením
Bela Kleina-Tesnoskalského možno hodnotiť ako úspešné. Okrem nárastu
počtu publikácií i periodík, vyriešenia otázky nájdenia vhodných priestorov pre knižnicu i čitáreň, či stúpajúci počet čitateľov, pozitívne hodnotenie o stave a činnosti knižnice vydali aj zodpovedné a kontrolné orgány. Je
otázkou ďalšieho výskumu, nakoľko sa na skladbe autorov i jednotlivých
diel podieľali staršie knižné zbierky, ktoré sa stali súčasťou Slovenskej
obecnej knižnice mesta Prešov, dary a akvizičná politika uskutočňovaná
počas pôsobenia Bela Kleina-Tesnoskalského vo funkcii knihovníka, prípadne nakoľko ovplyvnili zloženie fondu jeho osobné záujmy. Vieme doložiť napríklad to, že do obecnej knižnice sa zaradili aj jeho vlastné práce.52
Išlo o veršovaný román Lidércfény, ktorý vydal pod pseudonymom Béla
Mikrosz. Tento titul vyšiel tlačou v Banskej Bystrici v roku 1897; prácu Zemianstvo Liptova a jeho slovenskosť, zaevidovaný pod menom „Klein Belo,“
ktorá vyšla v Martine v roku 1924;53 napokon jedno číslo periodika Dunaj
50
MV SR, Štátny archív Prešov, fond: Stredné školy a skúšobné komisie v Prešove, Sabinove,
Michalovciach a Medzilaborciach. I. štátne gymnázium v Prešove, inv. č. 197, kr. 41. II.
Ročná zpráva Šafárikovho československého štátneho reálneho gymnázia v Prešove za
školský rok 1920–21. Prešov 1921, s. 6–7.
51
Napríklad Magyar könyvbarátok ! Uj Világ, 7, 1925, č. 30. s. 1., alebo A Kazinczy Társaság
Könyvbarátai. Uj Világ, r. 7, 1925, č. 35, s. 2. V týchto, ale aj ďalších textoch boli prezentované možnosti, ako výhodne získavať rôzne publikácie nielen v Prešove, ale na území celého
východného Slovenska a Podkarpatskej Rusi.
52
Vtedajšie sign. N 183, A 1011, A 857.
53
KLEIN-TESNOSKALSKÝ, Belo. Zemianstvo Liptova a jeho slovenskosť. Martin : Matica slovenská, 1924. 91 s. Práca vyšla ako odtlačok v Slovenských pohľadoch, 40, 1924, s. 401–446,
537-549, 606-623, 724-738.
68
z roku 1874, ktorý zostavoval a redakčne upravoval počas svojho štúdia
v Budapešti pod menom „Tesnoskalský.“54
Zaujímavou otázkou, ktorá tiež pre vytvorenie celkového pohľadu na
skúmanú problematiku vyžaduje ďalší archívny výskum k dopĺňaniu
fondu, prípadne rekonštruovaniu finančných zdrojov, správe a prevádzke
knižnice v jej prvých rokoch existencie. To však už nie je predmetom tohto
príspevku.
54
ALU SNK, fond: Belo Klein-Tesnoskalský (1853–1941), sign. 172 F 26.
69
BOŽENA NĚMCOVÁ A SLOVENSKÉ ROZPRÁVKY
Tatiana Klimková, Knižnica pre mládež mesta Košice
Rozprávky a rozprávkari sú neodlučne spätí s obdobím detstva, ale i dospelosti. Bez nich si detstvo vlastne ani nedokážeme predstaviť. Rozprávka je útvar umeleckého slova, bola stvorená na rozprávanie, na to, aby
obraznosť slova vyvolávala skryté obrazy, driemajúce v detskej psychike,
v mysli poslucháča. Tak vzniká ničím nerušený komunikačný kontakt dospelého s dieťaťom. Počúvanie rozprávky prináša dôverné chvíle spolupatričnosti medzi poslucháčom a rozprávačom. Pocit dôvery a vzájomnosti,
vznikajúci z rozprávania a počúvania je vždy znovu oživený zážitok čarovnej sily obrazného slova.
A kto je rozprávkar? Vlastne, ako si predstavujeme rozprávkara? Urobila som si taký malý prieskum v našej knižnici. Deti si pod pojmom
„rozprávkar“ alebo rozprávač (človek, ktorý rozpráva rozprávky) predstavujú starého muža alebo ženu s typickými atribútmi – deduško s bielymi
fúzmi a bradou, babička s bielymi vlasmi, vráskavou tvárou, obaja zhrbení
a s paličkou, babička s košíkom... Na tejto predstave majú veľkú zásluhu
ilustrácie v knihách, filmové rozprávky, ale aj rozprávkové texty, ktoré
sa často začínajú podobným opisom rozprávkara, ktorý začína rozprávať
rozprávku. Rozprávkar je však i človek, ktorý rozprávky píše alebo zbiera
a upravuje. Keď sa pozrieme na niektoré portréty známych ani nie autorov, ale zberateľov a upravovateľov ľudových rozprávok zistíme, že sú
dosť vzdialené detským predstavám (hlavne preto, že touto činnosťou sa
zaoberali počas študentských rokov).
Predstavám rozprávkovej babičky sa vymyká i Božena Němcová.
Božena Němcová, vlastným menom Barbora Panklová, sa narodila
4. februára 1820 vo Viedni ako dcéra panského kočiša Johanna Pankla,
pôvodom Nemca, a českej slúžky Terézie Novotnej. Spisovateľkino narodenie však zahaľuje aj určité tajomstvo. Podľa niektorých údajov sa narodila už v roku 1817 a Panklovci neboli jej vlastnými rodičmi. Údajne bola
nemanželskou dcérou kňažnej Kataríny Záhaňskej alebo jej sestry Dorothey Perigordovej-Talleyrandovej a Karla Clam-Martinica. Detstvo prežila
v Ratibořiciach pri Náchode, kde bol jej otec v službách kňažnej Kataríny
Záhaňskej.
Jej vzdelanie sa obmedzovalo na obecnú školu a kurz ručných prác.
Ako 17 ročnú ju vydali za štátneho úradníka, počas života sa sťahovala
z miesta na miesto, žila v skromných pomeroch a často v nedostatku až
v biede. Manželstvo s Josefom Němcom malo jednu kladnú vlastnosť – jeho
prostredníctvom sa dostala medzi vlasteneckú spoločnosť a k národnému
uvedomeniu. Po presťahovaní do Prahy v rokoch 1842–1845 sa Božena
Němcová dostala v Prahe do kruhov vlasteneckej inteligencie, v ktorých
spôsobila veľký rozruch. Ako mladá, krásna žena s darom reči si rýchlo
70
našla priateľov, ktorí ju podporovali v jej literárnych ambíciách. Osobne
poznala Karla Havlíčka Borovského, Josefa Václava Friča, Karla Jaromíra
Erbena, Františka Ladislava Čelakovskeho, Josefa Evangelistu Purkyňe
a iných, čim sa jej splnili túžby po duševnom vyžití a spoločenskom uplatnení. Bola to žena moderná, pre ktorú bol život životom skutočne plným
a bohatým, a bola to naozajstná spisovateľka, pretože mala to, bez čoho by
sa spisovateľkou stať nemohla – lásku k tvorbe, radosť z tvorivej literárnej
práce.
Od malička rada počúvala rozprávky, čo si z detstva zapamätala, i čo
neskôr počula v krajoch, kde bývala. S obľubou ich pretvárala v umeleckej
fantázii a rozprávala svojim deťom. Pri tvorbe rozprávok jej nešlo o národopisnú dokumentárnosť, ale o umelecké spracovanie.
„Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého, a to nehezké
vynechám.“ Tak vznikala zbierka českých rozprávok, ktorú ocenili odborníci a malí i veľkí čitatelia.
O Slovensku sa viac dozvedela v polovici 40. rokov 19. storočia prostredníctvom časopisov, Slovákov pôsobiacich v Čechách, alebo Čechov,
ktorí mali kontakty so Slovákmi. Vilém Dušan Lambl, ktorý Slovensko navštívil, upozornil začínajúcu spisovateľku na oblasť národopisných rarít,
zvlášť ľudových rozprávok. Rozhodujúce však bolo, že jej manžela Jozefa
Němca v roku 1850 služobne preložili do Uhorska. Koncom leta 1850 ho
preložili do Balážskych Ďarmot. V roku 1852 sa Božena Němcová rozhodla
ísť so všetkými štyrmi deťmi na pár týždňov za manželom. Popri starosti
o početnú rodinu neprestáva byť terénnou výskumníčkou a nezabúda, že
je spisovateľkou. Zapisuje si slovenské slová i celé vety. Bol to pre ňu i deti
príjemný odpočinok.
V sídle Novohradskej stolice sa ale dlho nezdržali, využijúc manželovu
služobnú cestu do Banskej Bystrice, išla i s deťmi na výlet na Pohronie. Vo
svojich zápiskoch, ale i v pamäti si z tejto cesty odnášala postrehy z Banských centier – Banskej Štiavnice, kde navštívila baňu a z Banskej Bystrice, kde sa zoznámila s významnými kultúrnymi osobnosťami ako boli
Gustáv Kazimír Zechenter, Michal Rárus, Július Plošic a ďalší. Na tejto
ceste si obľúbila Slovensko a zostala mu verná ľudsky i umelecky do konca
života.
Za mužom sa vybrala Božena Němcová do Uhorska dokopy tri razy.
A keď roku 1855 Josefa Němca zbavili miesta pre podozrenie, že je ruským
vyzvedačom, vrátila sa tam ešte raz, naposledy. Musela sa tam vrátiť, veď
aj neskôr túžila po ďalšom štúdiu života na Slovensku. Slovensko ju neodolateľne vábilo. Kam prišla, v tomto svojom neskoro nájdenom raji, všade sa
stretávala s nevyčerpateľným bohatstvom ľudového výtvarného i slovesného umenia, so skutočnými pokladmi zvykov a tradícií. A koľko tu bolo
vôkol nej krásnych, statočných, veselých, dobrých ľudí! Koľko tu mohla
na prvé stretnutie uzatvoriť verných a užitočných priateľstiev s Čechmi,
71
pôsobiacimi na Slovensku, so slovenskými lekármi, učiteľmi, básnikmi,
kňazmi, ale aj roľníkmi, drevorubačmi, baníkmi. Tento novopoznaný ľud
s bystro pracujúcim umom a poetickou rečou bol ďalším učiteľom českej
spisovateľky. Dal jej, osvedčenej rozprávkarke, nový rozsiahly rozprávkový materiál, poučil ju o svojom živote a poskytol jej aj nové námety beletristické. Po vypovedaní zo Slovenska svoje spomienky vtelila do svojich
pôvodných diel, ale vari s najväčšou láskou a so zvláštnou umeleckou
úmernosťou do rozprávok. Pracovala na nich v rokoch 1856–1858.
Ako pracovala na rozprávkach? Mala látkové osnovy, ktoré si sama,
asi len stručne zapísala, ako ich počula od dedinských, väčšinou služobných ľudí, žien i mužov, keď bývala na Slovensku. Poznala rozprávkové
motívy – a pekné – od trenčianskych drotárov, ktorí chodievali do Čiech
a v Prahe ju navštevovali. Mala Francisciho tlačenú knižočku rozprávok,
Reuss zo svojej starostlivo opatrovanej zbierky odpísal jej dvanásť rozprávok, niečo jej rozprával Chalupka i lehotské susedky a priateľka z Banskej
Bystrice Jozefína Sablaková poslala jej sedem, keď sa už zbierka tlačila. Mienila vydať všetky tieto rozprávky „v čistej slovenčine“, ale keď sa na to
nikto nechcel podujať, prerobila ich do „českej formy“, ale tak – ako sama
priznáva – aby nenarušila zvláštnosť reči. Podarilo sa jej to skvele, v českej forme zachovala celý pôvab, bohatstvo a starobylosť našej, už vtedy
vyvinutej rozprávkovej reči. Do obsahu rozprávok nechcela veľmi zasahovať, najmä tam, kde mala tlačené alebo rukopisné texty od slovenských
zberateľov, ale s umeleckým vkusom vynechala všetko, čo vložili do nich
upravovatelia. Tie rozprávky, ktoré sama počula od ľudových rozprávačov, podala najdokonalejšie. Keď sa jej motív zapáčil a uchvátil jej obrazotvornosť, rozvinula dej v umeleckom stupňovaní, oživila hrdinov, veci
i zvieratá i prírodu vôkol nich a všetko vyrozprávala bezprostredne, bez
jediného zbytočného slova.
Rozprávku O dvanástich mesiačikoch počula Němcová od svojej
slúžky Marky v roku 1853 v Ďarmotách. Vytušila v nej mravný podklad
ľudových rozprávok, spravodlivé víťazstvo dobra nad zlom vplyvom nadprirodzenej moci, precítila ju celou dušou. Jej živý záujem o dievčenský
osud dodal vykresleniu útrap krásnej pastorkyne Marušky nežnú, vrúcnu
účasť s pokornou a pracovitou dievčinou, sestrou všetkých tých krásnych
dievčenských postáv jej poviedok. Samotný príbeh sa rozvíja dramatickým
spôsobom, ktorý sa stále stupňuje. Je rámcovaný úchvatnou prírodnou náladou, zobrazujúcou jar, leto, jeseň, končí mocným, tragickým závanom
zimnej búrky, ktorá vyznieva ako harmonický akord večnej spravodlivosti
vesmíru.
O tom, že je soľ vzácnejšia ako zlato, sa dozvedela od starej slúžky na
Sliači. V jej spracovaní sa stala jednou z najkrajších slovenských rozprávok a dočkala sa viacerých filmových spracovaní. Němcová si najviac cenila rozprávku o Kovladovi, o ktorej sa hovorí, že ju dostala od Samka
Chalupku. Chalupka to síce neskôr poprel a tvrdil, že si ju zapísala podľa
72
rozprávania jednej starej Lehoťanky. V Lehote sa dozvedela aj o zlatej
priadke a banskom ľudíkovi Kinkaš Martinkovi, aj o Slnečníkovi, Veterníkovi a Mesačníkovi a krásnej Uliane. Hornolehotské susedky ochotne
rozprávali pražskej panej všetko, čo si pamätali o Popoluške i o tom, že
láska je dôležitejšia ako bohatstvo v rozprávke Otcovo dedičstvo.
Rozprávka O bačovi a šarkanovi nemala ako základ rozprávku, ale
dve povery – o haďom kráľovi, ktorý spí so svojimi poddanými v zime
v skale, a o drakovi, na ktorom jazdí černokňažník. Němcová, spomínajúc
na svoje návštevy na salašoch, rozveselená sviežimi a radostnými spomienkami, vytvorila z týchto povier svoju vlastnú rozprávku, žartovne nadnesenú o zvedavom dobráckom bačovi, ktorý nakoniec nevie, či sa mu to
všetko neprisnilo. Spôsob, akým vystihla v tejto rozprávke naivné ľudové
predstavy a ľudový humor, je rozkošný. Zreteľný úmysel vyobraziť draka
ako prírodný mýtus, zobrazenie jarnej búrky prudkým prívalom vôd, nemusí byť práve výmyslom autorky. Slováci radi rozprávajú takéto mýtické
alegórie prírodných javov bez toho, aby mysleli na prastarú tradíciu.
Slovenské pohádky a pověsti Boženy Němcové vychádzali v rokoch
1857 a 1858 v desiatich zošitoch. Titulný obrázok nakreslil Jozef Mánes
podľa návodu Boženy Němcovej: skupinka slovenských dedinských šuhajov, dievčat a detí počúva pri ohníčku na kraji lesa starčeka, ako im rozpráva rozprávku. Kniha vyšla v náklade štyritisíc výtlačkov, čo bolo v tej
dobe neslýchané. V Čechách vzbudila neobyčajný záujem a vydanie sa za
chvíľu rozobralo. Vzbudilo pozornosť aj na Slovensku a autorka sa zaradovala, že „vydurila zaprášený a zabudnutý poklad z Reussovej komory“,
pretože Reuss si svoju zbierku starostlivo strážil a videl v nej symboly
dávnej slovenskej minulosti. Slovenskí vydavatelia ocenili umelecké podanie Němcovej a učili sa z neho. Rozprávky, tak ako ich upravili slovenskí
a českí buditelia, vykonali veľkú osvetovú prácu nielen medzi deťmi, ale
i dospelými.
Němcová nepokladala svoju slovenskú literárnu činnosť za skončenú,
mienila sa na Slovensko ešte vrátiť, zbierať, študovať a v obsiahlej knihe
odokryť domácemu i cudziemu svetu všetky tam skryté poklady. Svoj
vzťah k Slovákom vyjadrila v liste dobrodincovi Aloisovi Vojtechovi Šemberovi: „Mně se zde mnozí smějí se slovakizmem, nechť se smějí, myslím si, to mne neodstraší... Není to zištnost ani přepojatost, ale uprimná
láska vzájemná. – Já poznala Slováky a vím, že jsou hodní, abychom
si jich všimali. Tam je pokladu neocenitelných, a nikto si ich nevšímá,
příčiny toho jsou mnohé a nemohu zde mluviti o nich. Však i Vy račte
dobře znáti poměry, jenž na ne neblaze pusobí... my potřebujem jeden
druhého, dobře tedy abychom se poznávali, jeden druhého laskavě
podporovali a k vzájemnému cíli pracovali...“
Banskobystrický rodák Dr. Gustáv Kazimír Zechenter o nej napísal:
„Božena náš národ obzvlášte milovala a medzi nami dlhší čas sa zdržiavala, zbierala naše zvyky, načúvala naším povestiam, nás s bratmi
73
Čechmi oboznamovala, medzi nami vzájomnú lásku budila. My jej
v srdciach našich staviame pomník na večné časy.“
Od prvého vydania Slovenských pohádek a pověstí Boženy Němcovej
uplynulo už 155 rokov. Za tento čas vyšli v slovenskom preklade a rôznych úpravách a výberoch nespočetne krát. Stále majú svojich nadšených
čitateľov. Sama autorka to predpovedala, vedela, že „to sa vždy bude čítať,
dokiaľ na svete deti budú“.
Názvy slovenských rozprávok v pôvodnom vydaní:
Světská krása – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
Král času – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
Ľalija
Valibuk – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
Šurina pan král a Otolienka – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
O tom šuhaji, co se nebál – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
Mahulena, krásna panna
Vlkolak
Berona – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
Petrova čepice
Tři citrony – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi
Kinkaš Martinko – Samo Chalupka a susedy v Hornej Lehote
Ztracený chlapec – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi
Pecko sprostáček
Cesta k slunci a k měsíci
Růžová Anička
O Petru a Otci nebeském
O turkovi a krásné Kataríne
Zlá nuocka
Peračina
Sluncový kůň
O bačovi a šarkanu
Chlapec a vlk
Pamodaj šťastia, lavička – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje
povesťi
Chytrý synek – od drotárov z Trenčianskej stolice
O třech zhavranělých bratřích – z knihy Janka Francisci-Rimavského Slovenskje povesťi
O dvanácti měsíčkách – Marka, slúžka v Ďarmotách
Černokňažník – z rukopisnej zbierky Samuela Reussa
O hloupé ženě – Marka, slúžka v Ďarmotách
Literatúra
Horáková, Anna. Božena Němcová. In: Kráľ času. 3. vyd. Bratislava : Mladé
letá, 1980, s. 241–248.
74
Ivanov, Miroslav: Zahrada života paní Betty (později Boženy N.). Praha :
Panorama, 1992. 430 s.
Lacková, Dana. Božena Němcová. In: Knižnica. Roč. 13, č. 2 (2012), s.53–56.
Matisková, Elena. Božena Němcová a jej vklad do rozvoja česko-slovenskej
vzájomnosti. In Bibliografický zborník 2002/2003. [online]. [cit. 201208-15]. Dostupné na internete:
< http://www.snk.sk/?BZ_2002>
75
Významné osobnosti Pardubicka
se vztahem ke Slovensku
Martina Zlatohlávková, Krajská knihovna Pardubice
Ing. Mirko Janeček
Narodil se 27. ledna 1927 v Bratislavě. Když mu byly dva roky, přestěhovala se rodina Janečkova do Pardubic. Tam prožil svá školní léta, v roce
1946 maturoval na pardubickém gymnáziu. Poté studoval Vysokou školu
zemědělskou v Praze. Patřil mezi studenty, kteří v únorových dnech roku
1948 šli podpořit prezidenta republiky Edvarda Beneše, aby neustupoval
nátlaku komunistů. Studenti byli brutálně zastaveni milicionáři a policisty a někteří z nich, mezi nimi i Mirko Janeček, zatčeni. Mirko Janeček
byl měsíc a půl zadržován ve vazbě u chrudimského Krajského soudu. Po
propuštění se rozhodl pro emigraci. Již v červnu 1948 odešel přes Železnou Rudu do Německa, kde brzy začal studovat na Masarykově univerzitě
v Ludwigsburgu, ale ještě v prosinci 1948 přesídlil do Švédska. O rok později byl přijat na Královskou zemědělskou kolej, která je součástí univerzity
v Uppsale. Do tohoto období se datuje počátek jeho novinářské činnosti –
stal se vydavatelem Bulletinu pro svobodné české studenty ve Švédsku.
Zajímavá je skutečnost, že se tehdy spřátelil se známým demokratem Olofem Palmem, později zabitým teroristy. V květnu 1951 se Mirko Janeček
přestěhoval do Kanady. Pracoval jako zemědělský dělník v provincii Ontario, později se mu podařilo získat místo laboratorního technika v Torontu.
Právě tady začal přispívat do tehdy jediného československého časopisu
v Kanadě, nazvaného Nový domov. V letech 1958–1960 byl jeho redaktorem.
Roku 1961 nastoupil do služeb federálního ministerstva pro emigraci, kde
působil plných 35 let až do svého odchodu do důchodu v roce 1988. Pomáhal českým a slovenským přistěhovalcům při jejich prvních dnech a krocích „v nové kanadské vlasti“. V roce 1966 založil československý Klub
nově příchozích, při kterém začal vydávat měsíčník Hlas nových. Název
bulletinu se o sedm let později změnil na Kanadské listy. Pod tímto názvem
vycházel až do prosince 2008, tedy celých dvaačtyřicet let.
Aktivity Ing. Mirko Janečka v Kanadě byly ale mnohem pestřejší. Pracoval v československém hnutí, v Kanadském etnickém tiskovém Klubu,
pomáhal založit Nové kanadské divadlo, byl tajemníkem torontské filiálky Československé společnosti věd a umění. Po roce 1989 se každoročně
vracel do své vlasti, samozřejmě zejména do Pardubic.
Navštěvoval rodiny bývalých vojáků druhé světové války, letců a parašutistů, jejichž osudy mu nikdy nebyly lhostejné, a kterým věnoval
mnoho prostoru i ve svých novinách. Za pomoc a podporu těmto rodinám mu Československá exilová vláda v Austrálii udělila Medaili Milana
Rastislava Štefánika. Spolupracoval s místním vlastivědným a kulturním
76
spolkem Klub přátel Pardubicka, který propagoval i v zahraničí (v Kanadě
založil i jeho pobočku) a stal se jeho čestným předsedou. Roku 1993 mu
bylo uděleno čestné občanství města Pardubic.
Nikdy neopomenul navštívit také skauty (sám byl v mládí skautem)
a vedl s dětmi besedy o historii a mezinárodním významu skautského
hnutí. Je nositelem celé řady skautských vyznamenání, nechybí mu ani to
nejvyšší Řád Stříbrného vlka. Pan Janeček se v dubnu 2012 natrvalo vrátil
do Čech, se svou druhou manželkou Janou žije v Roztokách u Prahy.
PhDr. Vlastimil Zikmunda
Druhou zajímavou osobností, které bych chtěla věnovat svůj letošní
příspěvek, je Vlastimil Zikmunda (1925–1994), historik a podle svých
vlastních slov „původem i osobním vyznáním Čechoslovák“. Byl rodákem
z Oponic u Topolčan. Jeho otec, bývalý italský legionář, přišel z Čech na
Slovensko, kde působil u četnictva. Po matce zdědil Vlastimil Zikmunda
slovenské kořeny. V Oponicích žila rodina Zikmundova do roku 1939, poté
se museli přestěhovat do Čech. Jejich prvním útočištěm se stala obec Žleby
na Čáslavsku. Vlastimil Zikmunda studoval gymnázium v Čáslavi. Už v té
době se jeho velkým koníčkem stala historie. Studovat ji však mohl začít
až po válce ze známých důvodů (zavření českých vysokých škol). Studium
na Karlově univerzitě, obor čeština-dějepis, zahájil v roce 1947. Absolvoval
roku 1951, jako téma diplomové práce si zvolil dějiny vojenství za třicetileté války. Svou učitelskou dráhu zahájil roku 1951 na jedenáctileté střední
škole v Lanškrouně a působil zde do roku 1958. Pro své studenty se stal milovaným a obdivovaným kantorem, na kterého vždycky rádi vzpomínali.
Krátce pracoval v archivu v Hořovicích a roku 1959 se začala psát nejdelší
a nejvýznamnější etapa jeho profesní kariéry – nastoupil do pardubického
muzea, kde působil až do své smrti v roce 1994.
S Pardubicemi je spjato nejen pětatřicet let jeho života, ale i odborné
a pedagogické práce. Práce v muzeu a studium historie vedly Vlastimila
Zikmundu k poznání historických tradic nejen města Pardubic, ale i celého
kraje pod Kunětickou horou, takže se stal, jak sám říkával, opravdovým
a zapáleným Pardubákem. Stal se velkým znalcem dějin města a jeho okolí.
Věnoval se nejprve středověku, poté nejslavnějšímu období v historii Pardubic-období pernštejnskému a postupně se soustředil na devatenácté
a dvacáté století dějin města. Svou publikační a především bohatou přednáškovou činností se dostal brzy do povědomí veřejnosti.
Jeho pracovna na pardubickém zámku, měla osobitou atmosféru a stávala se místem neformálních odborných diskusí, potkávali se tu lidé různých profesí, jež spojoval zájem o historii. Dr. Vlastimil Zikmunda měl
nejlepší předpoklady pro to, aby se mohl stát vysokoškolským učitelem
historie. Bohužel politické poměry doby mu nebyly příznivě nakloněny.
Přednášel ale na středních školách a v kulturních a osvětových institucích.
77
Zájem o historii dokázal probudit nejen u studentů, velké oblibě se těšily
i přednášky pro veřejnost.
Publikační činnost Vlastimila Zikmundy je velmi rozsáhlá, články podepsané jeho jménem najdeme v odborných historických časopisech i ve
vlastivědných sbornících.
Z knižních edic jmenuji alespoň ty nejvýznamnější: Listy z dějin východních Čech, které napsal spolu s profesorem Jiřím Frajdlem, Pardubicko –
spoluautorem publikace je další významný pardubický historik František
Šebek či Putování pardubickým okresem.
Se svými příbuznými na Slovensku udržoval vždy úzké a milé vztahy
a velmi těžce nesl rozdělení Československa po roce 1992.
Pavel Sula (1882–1975)
Pocházel ze Svojšic na Pardubicku. Absolvoval učitelský ústav v Kutné
Hoře, potom působil na obecných školách v Lučenci, Krchlebích a Vilémově. V roce 1912 byl na studijním pobytu ve Francii, následoval rok práce
ve Vídni. Po první světové válce učil na Slovensku v Hlohovci. Tomuto období je věnován jeho pedagogický spis Morální výchova ve školské praksi-doklady z měšťanské školy chlapecké a dívčí v Hlohovci na Slovensku. V době svého
působení v Hlohovci se rovněž aktivně podílel na organizaci kulturního
života dětí a mládeže.
Uspořádal čítanky pro školní mládež, české s názvy Vzkříšení, Květen
a Poselství, pro slovenské děti Zvonečky, Smiech a Ratolesti. Založil a redigoval časopis Klas (1923–38), řídil časopis Úsvit. Na Slovensku ještě redigoval knižnici Detva a sestavil vánoční sborník Sneh (1920). Přispíval do
mnoha dalších novin a časopisů (Komenský, Směr, Dělnické listy, Lumír, Malý
čtenář, Pedagogické rozhledy a další). Z dalších pedagogických spisů uvedu
ještě knihy Proč máme vychovávat své děti v českých školách (1914) a Škola slohu
z praxe na školách národních (1933). Sestavil rovněž pracovní sešity slohů pro
české i slovenské děti.
Pavel Sula je znám i jako autor beletrie pro děti a mládež. Psal nejprve
prózy ze života venkovských dětí (Dolánka), později se soustředil na hlubší
zobrazení psychologie dětí
(Človíček, Majda bobeček, Kloučkové z předměstí). Autorovo dílo se uzavírá
citlivými, bohatými vzpomínkami na vlastní dětství, prostými vyprávěními, nichž vyzařuje láska k dětem (V dětském světě).
78
„Svět je plnej podivnejch krás“ – Pokus
o bibliografii ilustrátora Františka Ketzka
Jiří Mika, Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Ve filmu Sběrné surovosti, který v roce 1965 natočil režisér Juraj Herz podle
povídky Bohumila Hrabala Baron Prášil, se šéf sběrny surovin Bohoušek
proměňuje do různých lidských poloh – od nerudného nadřízeného, přes
nemravného i něžného obdivovatele ženských krás, až po lidového filozofa, domlouvajícího svému pábitelskému zaměstnanci Hanťovi: „Ty seš
porád jen plnej randálu a provokace, a to je špatná, nedostatečná obrana
proti tomu silnýmu náporu nekonečna.“
Skoro se zdá, že i Bohouškův filmový představitel, neherec František
Ketzek, se dokázal v životě proměňovat do různých rolí, že obsáhl širokou
škálu zájmů a lásek a že i když možná nebyl „plný randálu“, sám občas
docela rád provokoval. Přes svoji činorodost a nepochybné kvality své
práce zůstává však výtvarník, publicista, operetní libretista, básník, filatelista, profesionální boxer, fotbalový brankář, kuchař a konec konců i divadelní a filmový umělec – slovenský rodák – František Ketzek poměrně
neznámou osobou.
Rád proto využívám této příležitosti a pokusím se jej představit na
tomto fóru poněkud více, než pouze krátkou ukázkou z dnes již klasického filmu. Nebudu se pouštět do všech oblastí, do nichž Ketzek svou činností zasáhl, nýbrž zůstanu především u jedné jeho životní role, u profese
knižního ilustrátora.
František Ketzek se narodil 21. června 1906 v Bratislavě. Zřejmě už
v dětství se přestěhoval do Kladna, neboť jeho jméno nalézáme po šest
let v seznamech studentů místní reálky, kde také v roce 1925 maturoval.
Následně studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Vratislava
H. Brunnera, Jaroslava Bendy a Zdeňka Kratochvíla; absolvoval ji v roce
1931. Současně navštěvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a na
Českém vysokém učení technickém si osvojoval znalosti matematiky
a deskriptivní geometrie. Studijní léta si zpestřil pobyty ve Francii, Itálii,
Německu a Jugoslávii.
Již v Kladně se projevil jako činorodý a umělecky zaměřený mladý
muž. Dosvědčuje to sbírka jeho básní Nevkusná lyrika, kterou zde v roce
1927 vydal vlastním nákladem, výstava karikatur, již zde uspořádal a jež
byla pro kladenské publikum natolik pobuřující, že musela být předčasně
ukončena, nebo jeho drobné příspěvky v Časopise Sdružení studentstva
v Kladně Naše cesta. Patřila k nim například milostná báseň Loretánské
zvonky věnovaná jakési Anče H. či Středoškolské poznámky, prozrazující už
tehdy jeho sklony k osobitému druhu filozofie: „Každé studování smrdí,
ale jen spějme dál, statně dál, ve škole mezi hodinami se větrá.“
79
Ketzkův humor se brzy uplatnil i mimo studentské prostředí a za hranicemi Kladna. Jeho karikatury se objevují od konce dvacátých let v Lidových novinách, Tvaru, Tvorbě a dalších časopisech. Po studiích pracoval
František Ketzek jako výtvarný návrhář, vedoucí reklamní propagace
a redaktor Večerního Českého slova. Ve druhé polovině třicátých let se podílel jako spoluautor textů na operetních veselohrách Bílá vrána a Zlatá
žába a v předvečer druhé světové války otextoval některé písně k filmu
z prostředí české vojenské akademie Neporažená armáda.
Po válce vystoupil Ketzek jako jeden ze svědků, kteří před čestným
soudem hájili dirigenta Václava Talicha, nespravedlivě obviněného z kolaborace s nacisty. Ketzek protokolárně potvrdil, že údajný Talichův článek
uveřejněný v roce 1940 ve Večerníku Českého slova byl podvržen. V útocích
proti Talichovi sehrálo aktivní roli ministerstvo školství, vedené Zdeňkem
Nejedlým, proto si Ketzek za svoje postoje vysloužil nepřízeň režimu. Později už jen soukromě učil figurální kresbu a vedl kreslířské kurzy v Obecním domě v Praze. Ve volné tvorbě se věnoval malbě a grafice; jeho styl
bývá srovnáván se stylem Františka Tichého, s nímž se Ketzek přátelil.
Minimálně až do poloviny šedesátých let 20. století se věnoval knižním
ilustracím. Zemřel 17. srpna 1978 v Praze.
Shromáždit všechny knihy vyzdobené ilustracemi a výtvarnými návrhy Františka Ketzka, nebo alespoň získat jejich bibliografické záznamy,
není vůbec jednoduché. A tím se dostáváme z jiné strany k tématu našeho kolokvia. Bibliografie je dnes pod tlakem katalogizačních pravidel,
proto si jako motto k další části svého referátu dovolím uvést následující
pravidlo z AACR2R:
Vytvořte vedlejší záhlaví pro ilustrátora v případech, když:
a) jméno ilustrátora je v hlavním prameni popisu katalogizované jednotky
uvedeno se stejným nebo větším zdůrazněním než individuální autor
nebo korporace, která tvoří hlavní záhlaví,
b) ilustrace zabírají polovinu nebo větší část popisné jednotky,
c) ilustrace jsou považovány za významný rys díla.
-
(AACR2R, pravidlo 21.30K2. Ilustrátoři.)
Je zřejmé, že s ohledem na toto pravidlo se při sestavování bibliografie
knih ilustrovaných určitým, relativně neznámým (nikoli však nevýznamným!) výtvarníkem, můžeme jen těžko spolehnout na autorský rejstřík
v databázi České národní bibliografie či v Souborném katalogu ČR. Ilustrátor není pro bibliografa, respektive katalogizátora či katalogizátorku,
ve většině případů natolik důležitým autorem, aby se jeho jméno dostalo
do vedlejšího záhlaví (a tudíž do autorského rejstříku), nýbrž krčí se (toto
jméno) kdesi v údajích o odpovědnosti, v poznámkách, případně není zaznamenáno vůbec. Je pak věcí toho kterého systému a té, či oné katalogizátorky, zda se z údajů o odpovědnosti a poznámek promítne ilustrátorovo
jméno aspoň do indexu „všechny údaje“ a zda tam bude v základním
tvaru.
80
V případě Františka Ketzka se mi podařilo různými způsoby shromáždit asi devadesát titulů, na nichž se jako výtvarník podílel. Podívejme se,
jaké informace o tom poskytují záznamy České národní bibliografie, a současně s tím si aspoň na několika málo ukázkách představme Ketzkovo
ilustrační umění.
Ve třicátých letech 20. století spolupracoval František Ketzek s několika
nakladatelstvími. Pro Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství A.
Svěceného ilustroval například knihu nizozemského spisovatele Johana
Fabricia Dívka v modrém klobouku (v záznamu ČNB uvedeno jeho jméno
v údajích o odpovědnosti: „v grafické úpravě s ilustracemi Fr. Ketzka“).
Pro nakladatele Adolfa Drégra vytvořil značku jeho edice Corona a podílel
se na úpravě několika svazků této knižní řady, například dramatického
dialogu Jaromíra Johna Noční scéna (v záznamu ČNB uvedeno Ketzkovo
jméno v poznámce). Od poloviny 30. let pracoval František Ketzek také pro
nakladatelství Volná myšlenka, pro něž v letech 1937 a 1938 upravil knihy
Španělsko krvácí a Přísežně potvrzuji (v záznamech ČNB v prvním případě
neuveden, ve druhém případě uveden v údajích o odpovědnosti).
Za druhé světové války navrhl obálky na zhruba desítku knih vydaných nakladatelstvím Život a práce. Patřil mezi ně například první díl publikace profesora biologie a etnografa Vladimíra Úlehly Za oponou života
(v záznamu ČNB je Ketzkův podíl uveden v poznámce; tak je tomu i u většiny dalších záznamů knih z tohoto nakladatelství). V roce 1944 vydal
Ketzek bibliofilii Naši svatí a blahoslavení. Jedná se o soubor dvanácti grafik,
na nichž ztvárnil postavy mučedníků, ztělesňující utrpení českého národa. V ČNB toto dílo zaznamenáno není, najdeme ho však v Souborném
katalogu ČR díky záznamu z Vědecké knihovny v Olomouci.
Z poválečného období uveďme aspoň dva okruhy Ketzkovy ilustrační
tvorby. Jeho dobrodružná povaha se promítla do ilustrací několika sešitů
edice Románové novinky, jíž nakladatelství Práce navázalo na oblíbené
předválečné rodokapsy. Tato edice se udržela i v padesátých letech 20. století, tedy v době a v politické situaci, které tomuto žánru příliš nepřály.
Ketzkovy kresby doprovodily například tituly Emila Vachka Tajemství
obrazárny (v záznamu ČNB je Ketzek uveden v údajích o odpovědnosti
i ve vedlejším záhlaví) nebo Miloše Šváchy Pancho Villa, syn mexického lidu
(v tomto případě je záznam ČNB skromnější, Ketzkovo jméno uvádí jen
v údajích o odpovědnosti).
Druhou zajímavou oblastí Ketzkovy tvorby z té doby jsou ilustrace pro
děti. Už v roce 1936 se spolu s výtvarníkem Oldřichem Cihelkou podílel na ilustrování čítanky pro první postupný ročník obecných škol Doma
a ve škole, jejímž autorem byl učitel a školní inspektor František Jungbauer
a která vycházela opakovaně až do roku 1950 (záznamy v ČNB uvádějí
jako ilustrátora střídavě Cihelku a Ketzka). V roce 1939 ilustroval František
Ketzek knížky pro děti Jana Hostáně Lesní požár a Co dvě děti dovedou. Oba,
autor a ilustrátor, se znali nepochybně z mládí z Kladna, neboť Hostáň
81
zde působil ve dvacátých letech jako učitel. Jejich spolupráce pokračovala
i ve válečných letech a po válce. V roce 1941 doprovodil Ketzek kresbami
Hostáňovy verše pro nejmenší děti Repetilka a v roce 1949 jeho „veršíky
o pětiletce, sběru, budování, údernicích, mechanizaci vesnice, pionýrech,
Stalinovi, 1. máji, rudém praporu, Sovětském svazu, Leninovi a Rudé armádě“ s názvem Pod prapory. Dětem byly určeny také knihy Jana Čarka
Bajky o nástrojích a O velikých maličkostech, vydané rovněž s výtvarným
doprovodem Františka Ketzka v letech 1953 a 1955. Ve všech naposledy
zmíněných případech pamatovala ČNB na Ketzka alespoň uvedením jeho
jména v údajích o odpovědnosti, v jednom případě jej dokonce zaznamenala jako spoluautora.
ČNB naopak nezná Ketzka jako autora půvabné kresby ve frontispisu
bibliofilie, kterou v roce 1961 vydal kladenský tiskař Josef Cipra a která
obsahuje povídku Jaroslava Haška Mezi bibliofily. Další drobný tisk Josefa
Cipry věnovaný přímo obrazům Františka Ketzka a vydaný v roce 1962
pod názvem Buď se člověk naučí posmívat, anebo se zblázní, nenalezneme
v ČNB vůbec. V tomto případě je to zřejmě způsobené charakterem publikace, neboť ta byla určena pouze úzkému okruhu Ketzkových příznivců
a přátel. V letošním roce jsme ji shodou okolností získali do Středočeské
vědecké knihovny, ovšem i tady jsme se s odvoláním na katalogizační pravidla zachovali ke Ketzkovu jménu ve jmenném popisu poněkud macešsky a napravil to až věcný popis:
Minář, Emil, 1931–1988.
Buď se člověk naučí posmívat, anebo se zblázní : [komentář k pětačtyřiceti obrazům Františka Ketzka] / Emil Minář. -- [Kladno] : J. Cipra, 1962.
-- 16 s. ; 26 cm.
Ketzek, František, 1906–1978 * obrazy * výtvarné umění * stati *
bibliofilie
„Jo, svět je plnej podivnejch krás,“ povzdychne si šéf sběrny starého papíru ve filmu Juraje Herze. Asi se shodneme, že mezi tyto krásy patří také
knižní ilustrace. Položme si však otázku: Dokážou naše katalogy a bibliografie tuto krásu ukrytou v knihovních fondech náležitě zaznamenat
a upozornit na ni čtenáře?
82
FRANTIŠEK BARTOŠ – SBĚRATEL ČESKÝCH,
MORAVSKÝCH A SLOVENSKÝCH PÍSNÍ
Eva Filípková, Krajská knihovna Františka Bartoše Zlín
„O Františku Bartošovi dobře lze říci, že celý život na to dal, aby z lidu národ
vychoval.“ Tak popsal Františka Bartoše Adolf Šiška v rozšířeném vydání
vlastivědného sborníku Zahrady Moravy, který byl vydán k 20. výročí
Bartošova úmrtí. A měl pravdu, pro Františka Bartoše byla slovanská idea
důležitá. Snad důležitější však byla národní myšlenka česká, na kterou se
zaměřoval ve svých dvou nejbližších profesích. Etnografii a pedagogice.
František Bartoš se narodil 16. března 1837 ve Zlíně–Mladcové. Jeho
otec, Josef Bartoš, byl hostinským a matkou byla Josefova druhá žena
Viktorie Vrlová, dcera zámožného panského kováře ve Zlíně. Ačkoliv se
rodiče museli hodně otáčet, aby si vydělali na živobytí, svému synovi se
svědomitě věnovali. Malý František tak hodně času trávil v hospodě svých
rodičů, což poznamenalo jeho následný život. Scházeli se zde totiž nejen
místní, obyvatelé blízkého či vzdáleného okolí, ale také potulní řemeslníci
i krajánci. A povídali si své příběhy a příhody, zpívali písně a ukazovali
se jako zajímaví tanečníci tanců z oblastí, z nichž pocházeli. To vše malý
František vnímal a snad i toto ho později přivedlo k etnografii. Ostatně
zájem o lidové písně se u něj projevoval od útlého věku. Již ve čtyřech
letech prý uměl asi stovku lidových písní, které ho naučili rodiče, nebo je
pochytil právě od hospodských hostů. Lidovým písním se věnoval i v dospělosti, kdy vydal několik sbírek sebraných lidových písní, jako Anthologie z národních písní československých ze sbírek J. Erbena, F. Sušila, J. Kollára
a J. V. Kamarýta, Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými,
O světských písních kramářských, Národní písně moravské v nově nasbírané, Kytice z národních písní moravských či Sto lidových písní českoslovanských s rozbory
a výklady apod.
V roce 1843 nastoupil František Bartoš do školy ve Zlíně. Zde na něj
pedagogicky zapůsobili učitelé Josef a František Vojtěchové. Kromě povinných předmětů do výuky zapojili i zpěv a hudbu. A malý František vbrzku
vynikal nejen ve zpěvu, ale také ve hře na housle a klarinet. Když ve 12 letech ukončil školu ve Zlíně s výborným prospěchem, vyvstala otázka, kam
bude jeho život směřovat dál. Matka sice chtěla, aby pokračoval ve studiu,
ale finanční situace to nedovolila, otec z něj chtěl mít soukeníka a sám
František chtěl být stolařem. Nakonec rodiče rozhodli, aby se vyučil perníkářem. Už po třech letech se na něj ale usmálo štěstí, byl přijat do třetího
ročníku vzorné hlavní školy v Olomouci, přičemž matčin bratr se usadil
v Olomouci a tak měl František možnost bydlet u něj. Hlavní školu ukončil
po roce a zkusil přijímací zkoušky na gymnázium. Byl přijat a začal na
něj působit učitel češtiny, dějepisu a zeměpisu František Vaněk. Ve svých
žácích pěstoval uvědomělé češství, což pravděpodobně vedlo i k tomu, že
83
se Bartoš stal aktivním členem spolku Uměna, jehož středem zájmu bylo
národní dění a také literatura. V roce 1860 složil maturitní zkoušku a opět
vyvstala otázka kam směřovat své kroky dál. Nakonec zvolil studium
češtiny a klasických jazyků na univerzitě ve Vídni. Zde na něj měli největší vliv profesor slovanské filologie Franz Miklosich, který v Bartošovi
vzbudil zájem o lidovou poezii, a Alois Vojtěch Šembera, jenž Bartoše zaujal zápalem pro čistotu českého jazyka, a kterého v dopise z listopadu
1875 nazval svým vzorem pro práci národopisnou. V době studií ve Vídni
byl F. Bartoš členem několika spolků, jako byl Zpěvácký spolek slovanský,
který se nesl v duchu Kollárových myšlenek slovanské vzájemnosti. Dalším spolkem, jehož byl členem, byla Morava, jejíž členové vydávali časopis
Kvasnice, do kterého František Bartoš již taktéž přispíval.
V roce 1864 František Bartoš ukončil studium na vídeňské univerzitě
a přijal místo suplenta na piaristickém gymnáziu ve Strážnici. Strávil zde
sice pouze jeden rok, ale i přesto si získal pověst skvělého učitele, který ve
svých žácích pěstoval vlastenectví. Již v roce 1865 přestoupil jako suplent
na německé gymnázium do Olomouce a vrátil se tak zpět do školy, kterou
dříve sám navštěvoval. I zde se projevil jeho učitelský talent, protože své
žáky dokázal nadchnout pro češtinu. Za svého působení v Olomouci se
stal členem Besedy olomucké, čímž získal možnost dostat se k novinám
nejen českým, ale i polským a chorvatským. Sám pak přispěl svým pěveckým nadáním při zábavách hudebních, které Beseda pořádala. Školní rok
1865/66 byl předčasně ukončen kvůli prusko-rakouské válce a už v dalším
roce byl Bartoš opět v novém působišti v Těšíně, kde byl jmenován skutečným učitelem na německém katolickém gymnáziu. V Těšíně se spřátelil se
štúrovcem Michalem Miloslavem Hodžou a slovenským prozaikem a literárním kritikem Jánem Kalinčákem, který byl ředitelem evangelického
gymnázia. V Těšíně Bartoš strávil tři roky a v roce 1869 přesídlil do Brna,
kde se stal učitelem češtiny a klasických jazyků na slovanském gymnáziu. Již zde své žáky fascinoval výklady lidových písní. Po zvýšení počtu
studentů na slovanském gymnáziu bylo zřízeno v roce 1886 samostatné
nižší gymnázium, tzv. druhé české gymnázium a jeho ředitelem se stal
Václav Royt, který však byl po dvou letech jmenován zemským školním
inspektorem. Jeho nástupcem byl František Bartoš, který se tuto funkci
rozhodl přijmout a díky tomu, že při této vysoké funkci nebylo mnoho
administrativní činnosti, mohl se i nadále věnovat svému výzkumu a literární tvorbě. Té se vzdát nechtěl, a proto jakmile bylo novým školním
inspektorem požadováno, aby se gymnázium rozšířilo i na vyšší, odešel
František Bartoš do výslužby.
I při svém brněnském období se stal členem několika spolků, jako Vesny,
Matice moravské, Brněnské matice školské, Filharmonické besedy, Musejního spolku, besedy Svatopluk, Čtenářského spolku či Sokola. Jeho přesídlení do Brna však mělo na jeho život jeden zásadní vliv, a tím bylo navázání
důvěrného přátelství s Leošem Janáčkem. Janáček začal Bartošovi pomáhat
84
a radit při sbírání lidových písní, ale díky svým teoretickým znalostem
i zvyšovat úroveň takových sbírek. Společně dokonce vydali Kytici z národních písní, která původně měla být zaměřena pouze na písně moravské, ale
posléze byly přidávány i písně české a slovenské. Bartošův zájem o lidové
písně se projevil i ve Čtenářském spolku, kde přednášel o charakteristických
znacích lidových písní. Jeho činnosti, ať již vědecké či školské, si povšimly
i učené společnosti a v roce 1884 ho Královská česká společnost nauk jmenovala do pisujícím členem a v roce 1890 se dokonce stal jedním z prvních
řádných členů České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Čtenářský spolek v Brně mu udělil čestné členství a Národopisná výstava v Praze v roce
1895 ho zvolila čestným předsedou. Všimli si ho však i v zahraničí, když
v roce 1903 byl jmenován dopisujícím členem petrohradská Akademie. Po
svém odchodu do výslužby se odstěhoval na rodnou Mladcovou k rodině
své sestry, kde pokračoval v práci a kde také 11. června 1906 zemřel.
Jednu z mnoha sbírek lidovým písním vydal František Bartoš v roce
1874 a pojmenoval ji Anthologie z národních písní československých, kterou ze sbírek K. J. Erbena, F. Sušila, J. Kollára, J. V. Kamarýta aj. učinil
František Bartoš, profesor c. k. slovanského gymnasia Brněnského. Hned
v úvodu vyzdvihuje práci všech čtyř sběratelů lidových písní, z jejichž sbírek pro Anthologii čerpal. Jejich práce podle něj zachovává obraz národní
poezie a tím je umožněno poznat ducha jednotlivých národů a obyvatel
různých národopisných oblastí. Nejprve si řekněme něco málo k samotné
Anthologii a poté by bylo záhodno zaměřit se na změny, pro které se Bartoš
rozhodl, protože tento jeho názor je zajímavý. Svou první písňovou sbírku
František Bartoš započal úvodem, v němž vysvětluje, proč jsou písně pro
prostý lid důležité a co jej přivedlo k sepsání právě takové sbírky, ale také
o výběru jednotlivých písní a příčině případných změn, které učinil. Celkový počet písní, jež tvoří Anthologii je 407 a jsou rozděleny do osmi bloků
podle jejich zaměření. Nazývají se Dějepravné, Posvátné, Zpěv a jeho význam, Milostné, Z přírody, Hospodné a pijácké, Žertovné, satyrické, naivné a Různé. Počet písní v jednotlivých blocích se mnohdy značně liší.
Nejvíce jich obsahuje blok Milostné a nejméně pak Různé. Celou sbírku
zakončil přídavkem ve formě 22 dětských hádanek.
Tak, jako se lišil počet písní, které obsahovaly jednotlivé části, lišily se
i v počtu, v němž je vybral ze sbírek původních. Ve všech osmi částech jsou
zastoupeny písně pouze od F. Sušila, byť „Posvátná“ je jen jediná. Naopak
nejméně použil Bartoš písní J. V. Kamarýta, z jehož sbírky čerpal pouze
pro dva bloky – „Posvátné“ a „Milostné“. Bartoš vybral písně, které dle
jeho názoru měly básnickou hodnotu, či byly výjimečné starobylostí, krásným rytmem apod. Zajímavostí však je, že písně nepřejímal v původním
tvaru, v jakém byly v původních sbírkách, ale mnohdy do textů zasahoval.
Sám v úvodu vysvětluje druhy chyb nalezené v písních, jaké úpravy v nich
vykonal a proč. Uvedeme si několik příkladů.
85
Jedním z nemístných přívěsků, jak je sám Bartoš nazývá, je opakování
posledního verše sloky, jako první verš sloky následující. Jako příklad
uvádí píseň Nedověra z Prostonárodních českých písní a říkadel od Karla
Jaromíra Erbena. Poukazuje na rozdíl mezi prvními dvěma slokami a slokami ostatními, které jakoby byly posléze uměle dotvořeny.
Červená růžičko,
co se nerozvíjíš?
co k vám, můj Jeníčku,
co k nám už nechodíš?
„Kdybych já k vám
chodil,
ty bysi plakala,
červeným šátečkem
oči utírala.“
Proč bych já plakala,
když mne nic nebolí?
milovali jsme se,
jako dva holubi.
Jako dva holoubky,
jako dvě hrdličky:
já jsem ti dávala
upřímné hubičky.
Upřímné hubičky –
falešná tvá láska:
nebudu ti věřit,
až bude ohláška...
Bartoš pak v Anthologii tuto píseň uvedl takto.
Nedověrná
Červená růžičko,
Co se nerozvíjíš?
Co ty k nám, můj milý,
Co k nám už nechodíš?
„Kdybych já k vám
chodil,
Ty bysi plakala,
Červeným šátečkem
Oči utírala.“
Pročbych já plakala,
Když mne nic nebolí?
Milovali jsme se,
Jako dva holubi.
Jako dva holubi,
Jako dvě hrdličky;
Já sem ti dávala
Upřímné hubičky.
86
Dalším přívěskem, který Bartoš kritizoval, je rozpor použitých slov.
V jedné sloce písně jsou použita malebná slovní spojení, na něž však v další
sloce navazuje text působící až hrubě a násilně. Jako příklad uvádí Erbenovu Holku poctivou.
Utíkej, holka, utíkej,
Zdaleka chlapcům vyhýbej.
Která je holka poctivá,
Zdaleka chlapcům vyhýbá.
A když jim vyhnout nemůže,
Zčervená se jak růže.
Vyrazí na ní rosička,
Jako maková zrníčka.
Vyrazí na ní jako hrách –
Škoda tě, holka, nastokrát.
Bartošovi se v lidových písních nelíbilo ani opakování otázek na počátku všech slok. Jako příklad uvádí píseň Otázky z Moravských národních
písní s nápěvy do textu vřaděnými od Františka Sušila. Větší znechucení
v něm v této písni však vyvolávají sloky, které sám nazývá všetečnými,
v dnešní době bychom je označili, jako sloky se sexuálním podtextem.
Co to máš, děvečko,
co to máš za krásu?
Dyž na tě pohlednu,
celé se zatřasu.
Co to máš, děvečko,
co to máš za líce?
Dyž na tě pohlednu,
zabolí mě srdce.
Co to máš, děvečko,
co to máš za ruce?
Dyž za tebe přindu,
domů se mně nechce.
Co to máš děvečko,
co to máš za pasem?
Červené šáteček,
vyšité harasem.
Co to máš, děvečko,
co to máš za ňadry?
Dvě červený jabka
aby mně nezvadly.
Vypuštění těchto slok, však nebylo jedinou změnou, kterou v této písni
Bartoš provedl. Snad tou nejpodstatnější bylo, že po vypuštění několika
slok spojil dohromady píseň Otázky od F. Sušila a Podivnosti K. J. Erbena.
Co to máš, má milá,
Co to máš za čelo:
87
Jak jsem tě políbil,
Celé se zardělo.
Co to más, má milá,
Co to máš za oči:
Když do nich pohlédnu,
Svět se mnou se točí!
Co to máš, má milá,
Co to máš za líce:
Když já jich nevidím,
Bolívá mě srdce
Bartoš pak v Anthologii tuto píseň uvedl takto.
Čím to je?
Co to máš, má milá,
Co to máš za krásu:
Když na tě pohlédnu,
Celý se zatřasu!
Co to máš, má milá,
Co to máš za čelo:
Jak jsem tě políbil,
Celé se zardělo!
Co to máš, má milá,
Co to máš za oči:
Když do nich pohlédnu
Svět se se mnou točí!
Co to máš, má milá,
Co to máš za ruce:
Když za tebou přijdu,
Domů se mě nechce.
Jako další vadu v lidových písních uvádí Bartoš spojení trosek různých
písní. Příkladem uvádí Sušilovu píseň Dohořelá láska.
Měla jsem synečka
jako jiskerečka,
udeřila střela
do jeho srdečka.
Galán jsi ty, galán,
ale na hodinu,
jak by mé srdečko
nemělo rozumu.
Hořelo srdečko,
hořelo plamenem,
a dyž dohořelo,
zostalo kamenem.
Uder, střelo, uder,
enom ho nezabí!
88
Po čem by hledaly
moje očka černy?
Ale mé srdečko
dobrý rozum mělo,
že se ledakomu
ošidit nedalo.
Bartoš mezi jednotlivými slokami a jejich sdružováním nevidí souvislost. Píseň by podle jeho názoru byla smysluplnější a poetičtější, pokud by
se vypustily tři prostřední sloky a byly ponechány jen první a poslední.
V Anthologii ji pak tedy uvedl takto.
Měla jsem synečka
jako jiskerečka,
udeřila střela
do jeho srdečka.
Hořelo srdečko,
hořelo plamenem,
a dyž dohořelo,
zostalo kamenem.
V písni Zima, kterou u Žďáru zaznamenal Sušil, uvádí Bartoš jednu
změnu – záměnu „do lesa“ za „do mecha“. Rým, který byl vytvořen s následujícím „potěcha“, byl dokonalejší. Není to však jediná změna, kterou
v této písni učinil. Další změna se projevila v celé písni. Původně nářeční
píseň Bartoš převedl do spisovné češtiny.
Už je zima, už je mraz.
Jak se, ptačku, poděť maš?
Skovam se ja pod hrudu,
tam ja zimu přebudu.
Budě padať, budě dešč.
Jak se, ptačku, poděješ?
Poděju se pod mezu,
pod travičku zelenu.
Skryju se ja do lesa,
Tam je moje potěcha,
Ty jedlove chojiny,
to jsu moje peřiny.
V Anthologii je píseň zaznamenána takto.
Bude zima, bude mráz,
kam se ptáčku, kam schováš?
Schovám já se pod hrudu,
tam já zimu přebudu.
Bude padat, bude déšť,
kam se, ptáčku, poděješ?
Poděju se pod mezu,
až přestane, vylezu.
89
Skryju já se do mecha,
tam je moje potěcha,
ty jedlové chvojiny
to jsou moje peřiny.
Slovanské a české tendence byly ve Františku Bartošovi hluboce zakořeněny. Tak, jak v něm prvotní popud zajímat se o život prostého českého
lidu vyvolali návštěvníci hostince jeho rodičů ještě v předškolním věku,
pokračoval i jeho učitel František Vaněk, od nějž získal základy už uvědomělého češství. Stal se pedagogem a toto uvědomění si příslušnosti k vlastnímu národu předával dál svým žákům. Každou volnou chvíli ale věnoval
svému etnografickému úsilí. Zajímal se o život lidu, jeho zvyky, tradice
a také o lidovou slovesnost. Lidová píseň pomáhala podle jeho názoru nejen upevňovat národní hrdost, ale také zušlechťovala lidská srdce. Je však
třeba rozlišovat, zda jde o dědictví předků, nebo již písně přišly o původní
slova a nabyly pak na jejich místo nové a hlavně nevalné úrovně. Říká
v úvodu své Anthologie: „Nalézáme tam zajisté utěšená kvítka čerstvé barvitosti a vůně přelíbezné, která by vynikala spanilou krásou v básnickém
sadě kteréhokoli národu; mezi nimi však také všední trávu i všelikou neplechu, kterouž i mnohé spanilé kvítko prodlením času tak zarostlo, že jen
bystřejší oko krásy jeho se dopatří.“
Literatura:
BARTOŠ, František. Anthologie z národních písní československých: kterou ze
sbírek K. J Erbena, F. Sušila, J. Kollára a J. V. Kamarýta učinil František Bartoš. Praha: Fr. A. Urbánek, 1874. 176 s.
DEVÁTOVÁ, Anna a Karel PAVLIŠTÍK. Tabulkový životopis Františka Bartoše. Ve Zlíně: Muzeum jihovýchodní Moravy, 1998. 19 s. ISBN 80-2384283-8.
ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha: Evropský
literární klub, 1937. 454 s.
GREGOR, Alois. O životě a díle Františka Bartoše. 1. vyd. Brno: Musejní spolek v Brně, 1968. 69 s.
Medailon Františka Bartoše: život a dílo moravského národopisce. Sest. Milena
Skopalíková. Gottwaldov: Okresní knihovna v Gottwaldově, 1986,
10 s.
Památce Františka Bartoše: po dvaceti letech od jeho dožití k odhalení pamětní
desky na rodném domě na Mladcově. Kroměříž: Sbor na oslavu Bartošovu,
1926. 28 s.
SUŠIL, František. Moravské národní písně: s nápěvy do textu vřaděnými. Vyd. 4.
Praha: Vyšehrad, 1951. 797 s. Živý odkaz domova. sv.11.
ZÍBRT, Čeněk. Fr. Bartoše dopisy AI. Šemberovi a Fr. Koubkovi. Český lid,
1907, roč. 16, s. 290. Dostupné z: http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/
knihy/ceskylid16/index.htm.
90
Ľudmila Strohnerová (24. 3. 1952–7. 11. 2006)
Anna Kucianová, Slovenská národná knižnica Martin
Stretnutia a podujatia bibliografov prinášali a prinášajú do knihovníckeho
života vždy nové stimuly a aktivity. Medzi nezabudnuteľné osobnosti slovenskej bibliografie nepochybne patrila a patrí naša Ľudka, ktorej úsmev,
energia, aktivity a výrečnosť nemohli chýbať na žiadnom významnom
bibliografickom podujatí od 80. rokov minulého storočia až do prvého desaťročia 21. storočia.
Ľudmila Strohnerová rodená Fízeľová uzrela svetlo sveta 24. marca
1952 v Martine, kde sa narodila rodičom Pavlovi a Ľudmile rodenej Skuhrovej. Bola prostredným dieťaťom Fízeľovcov, jedinou dcérou, mala staršieho brata Ivana, ktorý žije s rodinou v Martine a mladšieho brata Dušana,
ktorý žije s rodinou v Banskej Bystrici. Otec Ľudky už zomrel, ale mamička
ešte stále žije a dosť ťažko znáša smrť svojej dcéry, ktorú prežila, čo je najťažší údel rodiča. Ľudka vychodila Základnú deväťročnú školu v Martine
v rokoch 1958–1967. Už v mladšom veku jej učarovali knihy a rozhodla sa
ísť študovať na Strednú knihovnícku školu v Bratislave, ktorú absolvovala
v rokoch 1967–1971. Už v tomto období sa zrodilo naše priateľstvo, ktoré trvalo až do jej smrti a vlastne trvá dodnes, lebo neexistuje jediné podujatie,
na ktorom sa stretneme s kolegyňami bibliografkami, že by sme si na ňu
nespomenuli. Po ukončení školy nastúpila do práce v Matici slovenskej do
Oddelenia teórie, výskumu a metodiky, kde pôsobila v rokoch 1971–1977.
V tomto období začala diaľkovo študovať na vysokej škole, vybrala si Katedru knihovedy a vedeckých informácií Filozofickej fakulty Univerzity
Komenského v Bratislave, ktorú absolvovala v rokoch 1973–1978. Študovala
dvojodbor knihoveda a vedecké informácie a pedagogika dospelých. Zase
sme sa stretli, pretože tú istú katedru a presne v tých istých rokov, ale na
dennom štúdiu som absolvovala aj ja. Navzájom sme si pomáhali, vymieňali prednášky, knihy a ťahala som ju so mnou na skúšky, aby ich mala čo
najskôr hotové. Stihla sa popri náročnom štúdiu aj zaľúbiť a 1. septembra
1973 sa stala manželkou Ing. Antona Strohnera. Popri štúdiu stihla priviesť
na svet svoje prvorodené dieťa – dcéru Silviu v roku 1974. Druhé dieťa – syn
Martin sa jej narodil rok po ukončení štúdia v apríli 1979, trochu ma zase
predbehla, môj syn sa narodil až v júni a spolu sme potom debatovali o súkromných a pracovných problémoch na prechádzkach s kočiarmi s našimi
synmi. V roku 1977 však Ľudka odchádza z pracoviska v Matici slovenskej a stáva sa vedúcou závodnej knižnice Turčianskych strojární v Martine, kde pracovala v rokoch 1977–1980. Keďže údelom manželky vojaka je
nasledovať manžela, tak aj Ľudka odchádza v roku 1981 za svojim manželom do Trenčína, kde bol prevelený a začína pracovať v Okresnej knižnici v Trenčíne ako knihovníčka a bibliografka. Knižnica prešla za roky
jej pôsobenia rôznymi názvami, čo je viditeľné aj na jej bibliografických
91
dielach, ktoré vydala. Bola to najprv Okresná knižnica, ďalej Knižnica Michala Rešetku, Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, Verejná knižnica
Michala Rešetku. Tejto knižnici a trenčianskemu regiónu ostala verná po
celé obdobie svojej ďalšej pracovnej činnosti v rokoch 1981–2006, až kým ju
neľútostná choroba nevyrvala z našich radov.
Na prelome 60. a 70. rokov 20. storočia sa začína podstatne výraznejšie
aktivizovať bibliografia, hlavne so zameraním na automatizáciu v jej spracovaní a v tomto období sa výrazne začína rozvíjať spolupráca českých,
moravských a slovenských bibliografov, či už v oblasti národnej alebo regionálnej bibliografie. Začali sa uskutočňovať porady, stretnutia a konferencie, na ktorých sa stretávali bibliografi a diskutovali o ďalšom vývoji
a smerovaní bibliografie, ktoré však už bolo zamerané predovšetkým na
využitie nových technológií, automatizácie a vytváranie národných a regionálnych automatizovaných informačných systémov. V 70. rokoch 20. storočia sa pracovalo na vývoji projektu Automatizovaného informačného
systému Slovenskej národnej bibliografie, ktorý bol úspešne zavedený do
praxe a všetky rady a série Slovenskej národnej bibliografie boli spracovávané na počítačoch. Popri Slovenskej národnej bibliografii sa začína úzko
rozvíjať spolupráca aj so systémom regionálnej bibliografie a začína sa
budovať celoslovenská koordinácia v rámci bibliografického spracovania.
V tomto období sa začína formovať tím slovenských bibliografiek, ktoré
spolupracovali so spracovateľským oddelením Slovenskej národnej bibliografie v Matici slovenskej a neskôr v Slovenskej národnej knižnici. Popri
výchoslovenskom regióne, ktorý viedli viacerí významní bibliografi, ale
regionálnu bibliografiu najmä Janka Amrichová s kolegyňami, pracoval aj stredoslovenský región, ktorého regionálnu bibliografiu budovala
Elenka Matisková so spolupracovníčkami a pridal sa aj západoslovenský
región, ktorý začala svojim príchodom ťahať a dvíhať na vyššiu úroveň
práve Ľudka Strohnerová so svojimi kolegyňami. Venovala sa na teoretickej, ale aj praktickej úrovni predovšetkým rozvoju regionálnej bibliografie, tvorila množstvo edičných titulov, ktoré boli venované rôznym
oblastiam činnosti regiónu, osobnostiam, významným udalostiam, inštitúciám, podujatiam, jubileám osobností a inštitúcií a ďalším aktivitám. Jej
publikačná činnosť bola obrovská a rôznorodá. Vydala 20 samostatných
bibliografických diel, ktorých zoznam bude uvedený na záver príspevku. Za bibliograficko-biografické dielo Osobnosti vedy trenčianskeho
regiónu, ktorý vytvorila spolu s Milanom Mikušom, získala v roku 2003
Prémiu J. M. Hurbana za najlepšie biografické diela vydané v roku 2003.
Ďalej vydala množstvo odborných článkov predovšetkým z bibliografickej problematiky, ale ďalšie obrovské množstvo regionálnych článkov
týkajúcich sa problematiky trenčianskeho regiónu. Publikovala kalendár
výročí osobností regiónu, propagovala edičnú činnosť svojej domovskej
knižnice, ako aj jednotlivé aktivity knižnice. Podieľala sa na tvorbe bibliografie Okres Trenčín v tlači, propagovala jednotlivé periodiká vydávané
92
v trenčianskom regióne a informovala o všetkých významných udalostiach a osobnostiach trenčianskeho regiónu. Bola chodiaciou encyklopédiou
tohto regiónu, čo bolo viditeľné najmä pri organizácii rôznych typov podujatí venovaných významných osobnostiam trenčianskeho regiónu, na
ktorých sa zúčastnila a so zanietením a erudovane dokázala prezentovať
a priblížiť tieto osobnosti účastníkom podujatí. Boli to informácie o desiatkach významných osobností, ktoré mali vplyv nielen na vývoj trenčianskeho regiónu, ale celého Slovenska. Podieľala sa na tvorbe množstva
rešerší podľa požiadaviek používateľov, poskytla používateľom tisícky informácií o regióne a jeho osobnostiach, ale aj o ďalšej problematike podľa
požiadaviek používateľov.
Od roku 1981 bola členkou Spolku slovenských knihovníkov, od roku
1993 sme zase spolu úzko spolupracovali, keď sa stala členkou výboru Bibliografickej sekcie Spolku slovenských knihovníkov a jej zásluhou vznikla
10. decembra 1998 1. krajská pobočka Spolku slovenských knihovníkov
trenčianskeho regiónu a za jej prvú predsedníčku bola zvolená práve
Ľudka Strohnerová a pokračovala aj v týchto aktivitách až do svojej smrti.
Ďalšou oblasťou jej aktivít bolo jej členstvo v Koordinačnej rade pre
bibliografickú činnosť Slovenska, ktorej členkou bola od roku 1992 až do
svojej smrti a práve v tomto koordinačnom orgáne slovenskej bibliografie prispela významným dielom k jej rozvoju, spolupráci a koordinácii
Národného bibliografického systému Slovenskej národnej bibliografie
so systémom regionálnej a špeciálnej bibliografie na Slovensku, ako aj
ku spolupráci so zahraničnými kolegami.
Významnou oblasťou, na ktorej sa Ľudka podieľala, bola jej účasť
a podiel na spolupráci českých, moravských a slovenských bibliografov.
Zúčastňovala sa pravidelne na tradičných stretnutiach od ich začiatkov.
Kolokvium českých, moravských a slovenských bibliografov je tradičným
októbrovým podujatím, ktoré v spolupráci organizujú česká a slovenská
strana od roku 1997, kedy sa uskutočnilo nulté stretnutie – porada regionálnych bibliografov ČR a SR v Diviakoch pri Martine. Tam sa dohodli základy tejto spolupráce a od ďalšieho roka sa začali uskutočňovať pravidelné
stretnutia bibliografov striedavo v ČR alebo v SR. Ľudka sa zúčastnila už
nultého stretnutia v Diviakoch 9.–10. októbra 1997 a potom sa zúčastňovala
pravidelne všetkých stretnutí, na viacerých sa zúčastnila aj s príspevkom.
Viaceré stretnutia s českými a moravskými kolegami prispeli neskôr ku
užšej spolupráci a organizácii aj ďalších podujatí a stretnutí. Zúčastnila
sa aj ďalších Kolokvií – v Žďári nad Sázavou, kde bolo prvé v roku 1998
a po ňom nasledovali ďalšie stretnutia českých, moravských a slovenských
kolegov za väčšej alebo menšej účasti oboch strán, ďalšie bolo v Košiciach v roku 1999, v roku 2000 v Mikulove, v roku 2001 v Brne, kde predniesli spoločný príspevok Janka Amrichová, Elenka Matisková a Ľudka
Strohnerová o personáliách v regionálnych knižniciach na Slovensku.
Príspevok bol venovaný problematike tvorby personálnych bibliografií na
93
východnom, strednom a západnom Slovensku a skúsenostiam bibliografov
s prezentáciou bibliografií a public relation v uvedených regiónoch. Ľudka
sa zamerala vo svojej časti na analýzu druhov personálnych bibliografií,
ktoré sa vydávajú v ich regióne. Ocenila prácu bibliografov, ktorí sa venujú
aj iným formách personálnej bibliografie, ako sú biobibliografické slovníky – napr. Výtvarníci hornej Nitry, ako aj Literáti okresu Považská Bystrica alebo jej pripravovaný titul Prírodovedci a lekári Trenčianskeho kraja
od najstarších čias po súčasnosť. Významným a dôležitým pomocníkom
bibliografov je každoročne vydávané Kalendárium výročí osobností regiónu za príslušný rok. Podrobnejšie analyzovala vo svojej časti príspevku
personálnu bibliografiu akademického maliara, národného umelca Miloša Alexandra Bazovského, ktorú zostavila Lýdia Brezová a vychádzala
z obrovského prieskumu viacerých fondov a archívov doma i v zahraničí,
čím sa jej podarilo vytvoriť a zostaviť vynikajúce dielo, ktoré slúžilo ako
podklad ďalším autorom pri tvorbe katalógov, románov a publikácií. Čo
sa týka prezentácie knižníc v danom regióne, konštatovala Ľudka, že knižnice slúžia v danom regióne ako kultúrne, informačné a vzdelávacie inštitúcie. Snažia sa poskytovať používateľom množstvo rôznorodých služieb
a aktivít. V jednotlivých knižniciach vzniká množstvo zaujímavých a podnetných bibliografických diel a prezentáciami týchto diel sa snažia propagovať činnosť knižnice, slúžiť širokej verejnosti a poskytnúť jej množstvo
zaujímavých a podnetných informácií. Týmto smerom boli zamerané aj
jej snahy a vydávanie viacerých zaujímavých a podnetných personálnych
bibliografií venovaných významným autorom trenčianskeho regiónu – Jozef Korený, Milan Šismiš, Ján Haranta, Ivan Masár, Vojtech Zamarovský,
Anton Blažej, Milan Mikuš, Ján Komorovský, Michal Rešetka, Jozef Veľký,
Marián Veliký a ďalším, zoznam ktorých bude prílohou príspevku.
V roku 2002 sa uskutočnil 5. ročník Kolokvia v Spišskej Sobote, na
ktorom Ľudka predniesla zaujímavý diskusný príspevok o problémoch
regionálnej bibliografie a snahách hľadať riešenie bibliografických problémov, o hľadaní nových riešení a túžbe zvyšovania úrovne súčasnej
bibliografie a vzájomnej spolupráce. Každoročne bibliografi konštatujú,
že bibliografická práca je krásna, ale drží nás pri nej predovšetkým entuziazmus a viera v zlepšenie podmienok pre bibliograficko-informačné
služby knižníc, ktoré sú základom činnosti všetkých knižníc. Postupom
času sa podstatne menia všetky podmienky existencie ľudí a knižníc
a s vývojom technológie, techniky, všetkých vedných odvetví sa menia
aj požiadavky používateľov a z toho vyplýva, že sa musia zmeniť aj pracovníci pôsobiaci v knižnično-informačných a bibliografických službách.
Radikálne sa menia podmienky vo verejných, ale aj akademických, vedeckých a ďalších typoch knižníc. Predovšetkým verejné knižnice však stále
bojujú s nedostatkom finančných prostriedkov na svoju činnosť, a z toho
vyplývajú aj ďalšie problémy s nedostatkom pracovníkov, počítačov, s nedostatkom financií na nákup dokumentov, aby mohli saturovať potreby
94
svojich používateľov. V činnosti verejných knižníc sa vyskytuje aj množstvo heuristických problémov. V regiónoch narástol počet vydavateľských
subjektov a mnohí nedodávajú svoje povinné výtlačky regionálnej knižnici v regióne, vznikajú obrovské problémy so získavaním dokumentov
vlastného regiónu, keďže nefunguje zákon o povinnom výtlačku a mnohí
vydavatelia si neuvedomujú, že knižnice poskytujú vydavateľom takýmto
spôsobom neplatenú reklamu. Rokovanie prvého dňa Kolokvia však skončilo netradičnou oslavou a hraním pingpongu, pretože sa Ľudka stala starou mamou prvého vnúčaťa – vnuka Maroška. V roku 2003 sa uskutočnilo
ďalšie Kolokvium v Rožnove pod Radhoštěm a v roku 2004 v Liptovskom
Mikuláši, kde Ľudka predniesla príspevok na tému Jánošík v regionálnej
histórii trenčianskeho regiónu. Bol to veľmi zaujímavý príspevok, ktorý
priniesol množstvo nových informácií, ktoré doteraz neboli známe a zistilo sa, že množstvo informácií bolo skreslených a umelo upravených pre
potreby tvorby románov, scenárov filmov a množstvo sú len spracované
legendy, ktoré však majú málo spoločného s realitou týkajúcou sa skutočných udalostí v živote Jánošíka. Téme Jánošíka boli venované viaceré zaujímavé publikácie a viaceré pravdivé informácie je možné nájsť v archívoch,
predovšetkým v Štátnom oblastnom archíve v Bytči, v zámku, kde sa Jánošík a Uhorčík kedysi v minulosti zdržiavali. K téme Jánošíka sa Ľudka dostala veľmi netradične. Mali záhradu v Hámroch, na mieste, kde sa kedysi
odohrala rozhodujúca bitka
3. 8. 1703 medzi kurucmi a labancami a v nej bojoval Juraj Jánošík
ako pešiak na strane Františka II. Rákocziho, takže zvedavosť ju vlastne
dohnala k skúmaniu podrobností o bitke, priebehu a následkoch boja.
V roku 2005 sa uskutočnilo ôsme Kolokvium v Čejkoviciach, kde zaznel
zaujímavý príspevok dr. Jiřiny Bínovej Kádnerovej o výstave Bratři Čapkové a Slovensko. Táto zaujímavá výstava putovala po Čechách a Slovensku. Zhoda okolností bola v tom, že p. Strohnerová mohla potvrdiť, že táto
veľmi pekná a zaujímavá výstava bola v čase konania Kolokvia umiestnená práve v priestoroch Krajskej knižnice v Trenčíne.Ľudka predniesla
v Čejkoviciach príspevok na tému Zuzka Zguriška, literátka z Myjavy. Jej
menovkyňa, pretože umelecké meno Zuzka Zguriška používala Ľudmila
Šimonovičová, neskôr Ľudmila Dvořáková, sa narodila v Myjave, kde po
smrti svojho otca a po ukončení štúdií aj pôsobila ako učiteľka. Okrem jej
otca do jej života výrazne zasiahol jej manžel Jaroslav Dvořák, právnik
a prekladateľ, rodák z Brna, pochádzajúci zo vzdelanej a národne cítiacej
rodiny. Mali spolu dvoch synov, z ktorých jeden ostal pôsobiť v Bratislave
ako právnik a druhý sa stal dramaturgom v Prahe, kde sa rodina odsťahovala v roku 1948. Po manželovej smrti v roku 1963 ostala bývať v Prahe až
do svojej smrti. S manželom ich spájali spoločné kultúrne a umelecké záľuby, sociálne a národné cítenie a jeho zásluhou sa uchovala bohatá dokumentácia o jej tvorbe a ohlasoch na ňu a sú zachované v Archíve literatúry
a umenia Slovenskej národnej knižnice v Martine, kde sa Ľudke podarilo
95
získať množstvo zaujímavých informácií o živote a diele Zuzky Zgurišky.
V roku 2006 sa uskutočnilo Kolokvium v Trenčíne, ale na náš veľký žiaľ
sa, zo zdravotných dôvodov, už Ľudka podujatia nemohla zúčastniť, ale
podujatie patrilo k ďalším príjemným a úspešným stretnutiam českých,
moravských a slovenských bibliografov. Na jubilejnom desiatom Kolokviu
v roku 2007 v Strážnici sa však na úvod podujatia účastníkom prihovoril
Jaromír Kubíček a minútou ticha si bibliografi uctili pamiatku Mgr. Ľudky
Strohnerovej.
Kolokviá pokračujú ďalej, uskutočnili sa vo Zvolene v roku 2008, v roku
2009 v Olomouci, v roku 2010 v Trnave, v roku 2011 v Jihlave a v roku 2012
je hostiteľom Kolokvia Knižnica P.O. Hviezdoslava v Prešove, ktorá je organizátorom 15. jubilejného stretnutia a zároveň si pripomíname v tomto
roku nedožité 60. Ľudkine narodeniny. Neuskutoční sa jediné stretnutie,
podujatie alebo porada, aby sme si na ňu nespomenuli, ako nám chýba.
Ľudka bola významnou účastníčkou a nemožno zabudnúť na jej aktivity
na bibliografických konferenciách. V roku 1986 sa podieľala na organizácii
7. slovenskej bibliografickej konferencie v Trenčíne, ktorá priniesla mnohé
nové úlohy v oblasti bibliografického spracovania dokumentov, pri uplatňovaní medzinárodných štandardov v oblasti automatizovaného spracovania dokumentov a pri uplatňovaní nových informačných technológií.
Na tieto úlohy nadviazali rokovania 8. slovenskej bibliografickej konferencie v roku 1991 v Spišskej Novej Vsi, ktorá bola zameraná predovšetkým
na uplatnenie nových informačných technológií v spracovaní bibliografie
a 9. slovenskej bibliografickej konferencie v roku 1996 v Martine, na ktorej
Ľudka predniesla príspevok na tému Regionálna bibliografia v západoslovenskom regióne v rokoch 1992–1996, v ktorom stanovila úlohy, ktoré musia
regionálne knižnice plniť, aby boli schopné spolupracovať s Automatizovaným informačným systémom Slovenskej národnej bibliografie, rozvinúť
formy súbežnej, ale aj retrospektívnej regionálnej bibliografie a pripraviť
podmienky pre funkčnú prestavbu regionálnej bibliografie podľa nového
územno-správneho usporiadania Slovenska. Zhodnotila stav spracovania
regionálnej bibliografie a stanovila úlohy, ktoré bolo potrebné riešiť v spolupráci s ústredným bibliografickým pracoviskom v Matici slovenskej. Na
10. slovenskej bibliografickej konferencii v roku 2001 v Martine zaznel jej
príspevok na tému Regionálna bibliografia Trenčianskeho kraja za roky
1996–2000, v ktorom konštatovala, že mnohé problémy, ktoré prinieslo
nové územno-správne členenie ešte stále nie sú vyriešené a transformácia
je proces veľmi zložitý a veľmi nepriaznivo ovplyvnil vývoj regionálnej
bibliografie v tomto období a knižnice majú obrovské problémy s plnením
niektorých stanovených úloh a uspokojovaním potrieb používateľov. Napriek všetkým problémom však pracovala ďalej a rozvíjala svoje aktivity
a nápady pre zlepšenie podmienok používateľov predovšetkým so zameraním na región. Ľudka bola iniciátorkou projektu a vytvorenia študovne
Oddelenia bibliografie a regionálnych informácií – informačného miesta
96
Trenčianskeho samosprávneho kraja (TSK), ktorú sa však podarilo otvoriť
a uskutočniť tak jej sen až v marci 2007, čoho sa už nedožila.
Tešili sme sa na každé stretnutie s ňou a dúfali sme, že predsa sa jej
podarí jej boj so zákernou chorobou vyhrať a spomínali sme na ňu aj na
11. slovenskej bibliografickej konferencii v Martine. Nie sme schopní zabudnúť na zvláštnu kyticu sklených čriepkov, na ktoré sa zmenil pohár
predo mnou na predsedníckom stole pri prednáške kolegyne z Prešova
a na druhý deň sme sa dozvedeli o smutnej udalosti, že nás práve v tom
čase opustila jedna z tých najvernejších a najoddanejších bojovníčok za regionálnu bibliografiu na Slovensku, ktorá svoju prácu milovala a venovala
jej obrovské množstvo svojich síl, času i svojho zdravia.
Publikované bibliografické diela Mgr. Ľudmila Strohnerová
Ján Haranta (1909–1983) : literárny medailón a personálna bibliografia. Svinná :
Obecný úrad, 1993. 50 s. ISBN 80-90044–44-1.
Ján Halaša (1893–1961) : personálna bibliografia : regionálna bibliografia. Trenčín : Okresná knižnica, 1993. 105 s. ISBN 80-85135–06-X.
Ján Komorovský : personálna bibliografia. Trenčín : Okresná knižnica Michala
Rešetku, 1994. 100 s. ISBN 80-85135-07-8.
Skalka pri Trenčíne : miesto legiend a pútí : regionálna bibliografia / spoluaut.
Elena Halusková. Trenčín : Okresná knižnica Michala Rešetku ; Trenčín : Trenčianske múzeum, 1996. 63 s. ISBN 80-85135–08-6.
Prof. Štefan Pozdišovský : personálna bibliografia / spoluaut. Elena Halusková.
Trenčín : Knižnica Michala Rešetku, 1996. 45 s. ISBN 80-85135-09-4.
Človek s históriou v srdci : personálna bibliografia Milana Šišmiša / spoluaut.
Eva Vicelová. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 1998.
77 s. ISBN 80-85135-11-6.
Cestovateľ stáročiami : personálna bibliografia Vojtecha Zamarovského. Trenčín
: Štátna krajská knižnica Michala Rešetku ; Trenčín : Mesto Trenčín,
1999. 71 s. ISBN 80-85135-13-2.
Ulice a námestia mesta Trenčín : zoznam názvov ulíc a námestí mesta s výkladom
: prehľad pamätníkov, pomníkov, pamätných tabúľ a náhrobníkov / spoluaut.
Ivo Veliký. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 1999. 85
s. ISBN 80-85135-12-4.
Knihovník s dušou básnika : personálna bibliografia Juraja Gönciho-Trenčianskeho.
Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 1999. 57 s. ISBN 8085135-14-0.
Vedec – humanista : výberová personálna bibliografia Mariána Velikého / spoluaut. Eva Struhárová. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku
; Nemšová : Mesto Nemšová, 2000. 40 s. ISBN 80-85135-15-9.
Učarovali mu príroda, kone a regionálna história : personálna bibliografia ochrancu
prírody a popularizátora vedy a techniky Milana Mikuša. Trenčín : Štátna
krajská knižnica Michala Rešetku, 2001. 22 s. ISBN 80-85135-17-5.
97
Literát – vlastenec : výberová personálna bibliografia Jozefa Veľkého / spoluaut.
Eva Struhárová. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku,
2001. 72 s. ISBN 80-85135-18-3.
Fenomén vedy : výberová personálna bibliografia Antona Blažeja / spoluaut. Jozef Vlársky. Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 2002.
105 s. ISBN 80-85135-21-3.
Slovensko moje, otčina moja : výberová personálna bibliografia Ivana Masára.
Trenčín : Štátna krajská knižnica Michala Rešetku, 2002. 34 s.
Jozef Korený – vojak vo svete pošty, filatelie a numizmatiky : personálna bibliografia. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku ; Trenčín : Mesto
Trenčín, 2003. 151 s. ISBN 80-85135-23-X.
Osobnosti vedy trenčianskeho regiónu : biobibliografický slovník / spoluaut.
Milan Mikuš. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2003. 385 s.
ISBN 80-85135-20-5.
Rudolf Dobiáš : personálna bibliografia / spoluaut. Darina Ďurkechová. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku ; Trenčín: Mesto Trenčín, 2004.
88 s. ISBN 80-85135-25-6.
Michal Rešetka : personálna bibliografia kňaza, vzdelanca, vydavateľa a zberateľa
kníh. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2005. 42 s. ISBN 8085135-37-2.
Ján Tluka : personálna bibliografia. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2005. 16 s.
Významné ženy Trenčianskeho kraja : biobibliografický slovník / spoluaut. Eva
Struhárová. Trenčín : Verejná knižnica Michala Rešetku, 2007. 49 s.
ISBN 978-80-85135-20-5.
98
Umelecká knižná väzba – Ján Vrtílek
Nataša Lajdová – Ivana Uríková, Krajská knižnica Žilina
Foto: Lajo Kupkovič, 1979 – portrét Jána Vrtílka
Väzba je nevyhnutnou ochrannou časťou knižného celku, ktorá dotvára
jeho podobu. Knižnou väzbou rozumieme obal, ktorý má knihu chrániť
pred poškodením a vytvárať pevný celok, prípadne ju tiež zdobiť. Kniha
s umeleckou väzbou je literárnym a súčasne aj uceleným, samostatným
výtvarným dielom.
Ján Vrtílek sa narodil 12. decembra 1906 vo Vyškově na Morave. Knihárskemu remeslu sa vyučil v rodnom meste u majstra Aloisa Indry, tovaryšskú skúšku absolvoval v roku 1924 a v jeho dielni ďalej pôsobil tri
roky. V roku 1927 pracoval ako knihár vo firme Ludvíka Schönpfluga.
Popri zamestnaní navštevoval odborný knihársky kurz Zemského úradu
pre zveľaďovanie živností. Svoje knihárske umenie a remeselnú zdatnosť
prezentoval na Výstave súdobej kultúry v Brne v roku 1928. Krátko po
výstave odišiel z Brna na Slovensko do Žiliny, kde hľadal svoje lepšie knihárske ja. Zo začiatku pracoval v dielni Václava Medka a neskôr založil
so svojim bratrancom a menovcom Jánom Vrtílkom (1910) samostatnú
99
knihársku dielňu. V Žiline našiel svoju životnú partnerku Jozefu Kotrbovú (1913–1983), s ktorou mal štyri deti. Vojtech a Ľudmila pomáhali
J. Vrtílkovi v práci v dielni. Neskôr sa k nim pripojila dcéra Alžbeta, ktorá
im organizačne pomáhala. Najmladšia dcéra Helena sa profesionálne venovala hudbe.
Roky strávené v Žiline zasvätil Ján Vrtílek umeleckej knižnej väzbe,
hudbe a spevu (pôsobil v rôznych komorných a zábavných orchestroch,
mužskom speváckom zbore Palestrína, Žilinskom miešanom zbore) a taktiež spoločenskému a kultúrnemu životu (Zbor Žilincov). V Žiline spoznáva svojich výtvarných spolupracovníkov a priateľov, ku ktorým patrili
Fero Kráľ, Ľudovít Fulla, Vincent Hložník, Anton Hollý, Andrej Barčík,
Stanislav Bíroš, Alex Mlynárčik a Miro Štěpánek. Spolu s nimi a so svojim
synom architektom Vojtechom Vrtílkom sa podieľajú na prvých umeleckých knižných väzbách v modernom duchu. Okrem toho sám nachádza
miesto v umeleckej knižnej väzbe, vznikajú jeho vlastné návrhy. Po roku
1945 nadviazal kontakty s moravskými a českými knihármi, kde ho zaujímali otázky skôr technologické, než výtvarné. Spolupracoval s brnenským
knihárom prof. Jindřichom Svobodom a Jaroslavom Doležalom.
Ján Vrtílek sa zúčastňoval na viacerých kolektívnych výstavách doma
aj v zahraničí. Môžeme pripomenúť Celoslovenské výstavy užitého umenia a priemyselného výtvarníctva (od roku 1956), Prehliadky československého výtvarného umenia v Prahe (od roku 1959) a predovšetkým
špecializované výstavy ako je Trienále umeleckej knižnej väzby (Třebíč
1976, Karlove Vary 1979, Brno 1982, Praha 1985). Výsledky svojej práce prvýkrát samostatne prezentoval v roku 1956 pri príležitosti svojich 50. narodenín v Žiline a v roku 1964 v rodnom Vyškově na Morave. Poslednou
samostatnou prehliadkou jeho tvorby bola výstava „Dať knihe krídla“ na
jeseň v roku 1998 v Žiline.
Ján Vrtílek patril medzi najvýznamnejších predstaviteľov umeleckej
knižnej väzby, bol zakladajúcou osobnosťou svojho odboru na Slovensku.
Zaoberal sa individuálnou umeleckou knižnou väzbou s rôznymi technologickými postupmi väzby do kože a pergamenu. Používal zdobiace
techniky, ako napríklad intarziu, mozaiku, aplikáciu a ručné zlatenie.
Významnou je jeho séria väzieb zo šesťdesiatych rokov, tematicky venovaných Slovensku. Použil v nej symbolické materiály, ako ovčiu kožušinu
a mosadzné spony.
Ďalšou kapitolou v umeleckej tvorbe Jána Vrtílka bolo reštaurovanie
kníh starých aj nových, so zreteľom na zachovanie ich dobového charakteru. O kvalite práce Jána Vrtílka sa hovorí dodnes na prestížnych
svetových prehliadkach knihárskeho umenia v Lipsku, Berlíne, Viedni
i Montreale s udelením čestného uznania. Bol členom organizácie Meister
der Einbandkunst so sídlom v mníchove. Mesto Žilina mu udelilo v roku
1996 najvyššie vyznamenanie Čestné občianstvo mesta Žiliny. Zomrel
10. marca 2000 v Žiline.
100
Remeslo po knihárovi Jánovi Vrtílkovi zdedila jeho dcéra Ľudmila
Mlichová, ktorá v pôvodných historických priestoroch zachovala knihársku tradíciu dodnes. Ľudmila (Lida) Mlichová, rod. Vrtílková sa narodila
9. októbra 1940. Ako umelecká knihárka patrí k popredným umeleckým
osobnostiam Žiliny i Slovenska. Je pokračovateľkou rodinnej tradície
knihárskeho remesla a majiteľkou knihárskej dielne s nenapodobiteľnou
atmosférou. Knihy vychádzajúce spod jej rúk sú jedinečnými originálmi,
umeleckými skvostami, do ktorých vtláča svoj cit pre krásu, poéziu a precíznosť. Svoju tvorbu predstavila na mnohých výstavách doma i v zahraničí. Pravidelne vystavovala v rámci Bienále knižného umenia v Martine
a Trienále knižného umenia v Kroměříži, kde sa prezentovala samostatnou autorskou výstavou. „Nerobíme to, aby sme boli prví. To sa tak ani nedá
robiť, lebo to zviaže ruky. Vždy urobíme všetko, čo si myslíme, že treba urobiť – na
viac v ten moment človek nemá ani v hlave, ani v rukách. Nemám rada, keď niekto
zoberie knihu, povie fajn a ide preč. Hlavne, keď je to kniha, ktorej človek venuje
niečo zo seba. Odovzdávanie knihy si chcem užiť, vedieť, do akých rúk ide...“, povedala o svojej práci.
Získala mnoho významných ocenení, Cenu Spolku českých bibliofilú Praha (1985), ktorú získala spoločne s architektkou Vierou Meckovou,
Cenu Mikuláša Galandu za knižnú väzbu bibliofílie Danielov sen (2001),
ako aj víťazstvo v súťaži o najlepšiu väzbu knihy L. R. Haňka Kavárenské
Cabuki, ktorú jej v roku 2009 udelilo Společenství českých knihařů. Je držiteľkou cien za knižné väzby získané na Bienále knižného umenia v Martine a Ceny Ministerstva kultúry SR v súťaži Najkrajšie knihy Slovenska.
V roku 2009 bola Lide Mlichovej udelená cena mesta Žiliny za celoživotnú
tvorbu a jedinečný umelecký prínos v oblasti práce s knihou. Knihárska
dielňa ponúka kníhviazačstvo, knihárstvo, knižné väzby pre bibliofílie,
autorské knihy, netradičné väzby a obaly kníh.
Do dielne sa niekedy prídu ľudia vyrozprávať a knihárka Mlichová si
často pripadá aj ako psychoterapeutka. „Počúvam ich a veľakrát už potom ani
nemám energiu. Možno sa to nezdá, ale ja som rada ticho a musím povedať, že aj
rada sama.“ Knihárskym začiatkom Lidy Mlichovej s priateľkou, architektkou Vierou Meckovou predchádzalo dlhé obdobie rozhodovania. „Práve
tým, že ja som považovala otca za osobnosť, nemala som odvahu. Ale napokon sme
vytvorili autorskú dvojicu a prvé knihy sme v roku 1984 poslali na Trienále do
Prahy.“ Spojenie „knihariny“ a architektúry ma okamžite zaujalo. „No prešli roky
a ja som začala robiť – postupne – pomaly – sama. Ako prvú som pripravila trilógiu Pocta môjmu otcovi. Musím povedať, že knihy mi robia veľkú radosť. Pretože
sa veľmi trápim, kým ich vymyslím. O to je väčšia moja radosť, keď sa mi podarí,
čo chcem knihou povedať.“, povedala o svojich profesionálnych začiatkoch
Lida Mlichová.
Na otca, ktorý prišiel do Žiliny v roku 1928 a začal pracovať v dielni
Václava Medka, spomína ako na pokorného človeka, ktorý prišiel remeselne pripravený viac ako hocikto iný a už vtedy zvládal ručné zlatenie.
101
Keď prišla mimoriadna práca, vždy to urobil Ján Vrtílek. Pracoval s veľkou pokorou, ale nie so sklonenou hlavou, pripomenula si otcove začiatky
Lida Mlichová.
Ján Vrtílek o sebe:
„Vychází to všechno z mého nitra: Člověk musí mnoho načerpat, aby mohl dávat. A když hodně přijmu, vystačím s tím, co je ve mně.“ (Mazáč, 1999, s. 41).
„Chci tvořit krásu v knižní vazbě. Jít do reality krásná – na tom je založený múj
život a moje práce“ (Mazáč, 1999, s. 42).
„Každá kniha si řekne sama, jak chce svázat. Je třeba jenom jí porozumět.“ (Mazáč, 1999, s. 45).
„U mne se vlastne všechno začínalo hudbou ... Hudba mě dokáže nejvíc inspirovat, doslova povznést nad oblaka ... vezměte si například oratorium Svatá Ludmila
od Antonína Dvořáka ...“ (Mazáč, 1999, s. 45).
„Celý život jsem sloužil knize jak nejlépe jsem dovedl. Ničeho zlého se nebojím,
nemám zničeho strach. Vidím jen krásno.“ (Mazáč, 1999, s. 45).
Literatúra
BARTKOVÁ, Zuzana – BROŽ, Robert. Ján Vrtílek. Umelecká knižná väzba.
Banská Bystrica : Oblastná galéria, 1982. 47 s.
MINÁŘ, Emil. Ján Vrtílek – výber z knižných väzieb. Žilina : Považská
galéria, 1986. [39 s.].
MAZÁČ, Tomáš. Vazby laskavých doteků. Čtení o Jánu Vrtílkovi. Žilina :
Považská galéria umenia, [1999]. 69 s.
OKRUCKÝ, Ján. Vrtílek – Pavel – Jakubčík. In Kultúrny život Žiliny, 1963,
č. 12, s. 4–5.
102
PhDr. Alice Garrigue Masaryková
Ivana Poláková, Slovenská národná knižnica Martin
PhDr. Alice Garrigue Masaryková patrí medzi najvýraznejšie a najznámejšie ženské postavy 20. storočia. Do širšieho povedomia sa zapísala predovšetkým ako:
- dcéra prvého prezidenta Československej republiky Tomáša Garriguea
Masaryka (filozofa, ľudomila, demokrata a hlavne láskavého človeka)
a matky Šarloty rod. Garrigueovej (1850–1923),
- predsedníčka Československého červeného kríža,
- pracovníčka ženského hnutia, verejná činiteľka,
- sociologička, spisovateľka, ale predovšetkým
- vzdelaná a rozhľadená žena, ovládajúca niekoľko jazykov (nemecky,
anglicky, rusky, slovensky).
Tomáš Masaryk sa zoznámil so Šarlotou v Lipsku počas štúdií a v r.
1877 sa s ňou zosobášil. Garrigueovci boli vysoko intelektuálne založená
rodina, Šarlota bola zvlášť umelecky a hudobne nadaná, čo sa neskôr odrazilo aj u jej detí. Vzťahy oboch rodičov Masarykovcov boli presiaknuté
ohľaduplnosťou a šľachetnosťou. Z úcty k manželke Tomáš Masaryk dokonca
prijal k svojmu menu aj jej priezvisko, podobne to bolo s dcérou Alicou, ktorá
sa narodila 3. 5. 1879 vo Viedni, ako prvé dieťa Masarykovcov. Patrila nepochybne k najcitlivejším z prezidentových detí. Po Alici pribudol Masarykovcom v r. 1880 syn Herbert, maliar, ktorý v r. 1915 zomrel predčasne
na týfus.
Alice Masaryková vo svojich pamätiach s názvom Dětství a mládí spomína: „Matka vstoupila do manželství s nejvyššími ideály rodinného života a snažila se probouzet ušlechtilé zájmy v dětech. Pro mne založila herbář s měkkým
sacím papírem a s malým dřevěným lisem. V Herbertovi budila zájem o nerosty.
Měli jsme své sbírky v dětském pokoji a Herbert naspal na skříň velkolepý název: „Muzeum“, tam si své poklady uschovával. ...“ Již jako děvčátku se mi tehdy
dostávalo krásných vlivů Východu i Západu, toho nejlepšího, co Východ i Západ
poskytovaly... V oboru umění – v literatuře, v hudbě a v umění výtvarném – na
nás měla největší vliv matka. Umění jí bylo svaté, věřila v jeho poslání v životě lidském a společenském. Měla svůj osobitý vkus. Nečetla mnoho a bez výběru, četla
nejlepší věci důkladně. Ve své četbě měli rodiče velmi jasné stanovisko a my děti
jsme rády četly dobré knihy... „Doma mi říkali ELIS nebo Eliska – litovala jsem, že
nemám české jméno a že se moje jméno jinak píše a jinak vyslovuje.“
V r. 1886 sa narodil Ján, známy diplomat a posledný nekomunistický
minister zahraničných vecí Československa v r. 1945–48, ktorý tragicky
zahynul v stave ťažkej depresie. V r. 1891 sa narodila dcéra Oľga, ktorá sa
neskôr vydala za švajčiarskeho lekára H. Revillioda.
103
Keď mala Alica 3 roky, presťahovala sa rodina do Prahy, kde sa stal Tomáš G. Masaryk profesorom na Univerzite Karlovej. Alica začala študovať
na meštianskej škole.
V r. 1898 zmaturovala na prvom českom dievčenskom gymnáziu. (Tu ju
ovplyvnila profesorka Eliška Krásnohorská, najmä jej úsilie o umožnenie
štúdií dievčat a o ich zrovnoprávnenie s postavením chlapcov. Eliška Krásnohorská založila spolok Minerva, v ktorom sústredila schopné, energické
a nadšené ženy.) V r. 1898 začala Alice Masaryková študovať medicínu na
Lekárskej fakulte, ktorá ju priťahovala svojím vysoko humánnym poslaním. Ako sa domnieva historik Radovan Lovčí – pre zhoršený zrak (trpela
krátkozrakosťou, nenosila však okuliare) a chýbalo jej duchovné vedenie
na fakulte – po roku prestupuje na Filozofickú fakultu Univerzity Karlovej
v Prahe, kde do roku 1900 študovala históriu, filozofiu a sociológiu. V r.
1901–02 študovala na univerzite v Berlíne, v r.1903 postgraduálne históriu
a ekonomiku v Lipsku. V r. 1904–06 absolvovala študijný pobyt v Chicagu,
kde študovala sociálnu a emigračnú problematiku. Pracovala medzi českými a slovenskými vysťahovalcami a zameriavala sa na štúdium metód
americkej sociálnej starostlivosti.
V r. 1906–10 pôsobila ako stredoškolská učiteľka na dievčenskom lýceu
v Českých Budějoviciach (spolupracovala s dr. Františkom Prochádzkom
a dr. Františkom Hamzom).
Dovolím si zacitovať A. Masarykovú, ktorá v tomto období napísala:„Keď sa bude hodnotiť dobrý učiteľ tak, ako bankový úradník alebo veľkopriemyselník, keď sa bude honorovať umenie učiteľovo ako zdatnosť technika, len
vtedy sa vytvorí taká spoločnosť, že v nej bude mať človek cenu nad zlato.“
R. 1910–14 pôsobila na gymnáziu v Prahe. V r. 1915–16 bola väznená
vo Viedni za spoluúčasť na ukrývaní rukopisov otca, dokonca jej hrozil
trest smrti. Oporou jej v tom čase boli matkine listy, ktoré vyšli knižne
v roku 1933 pod názvom Listy matky. [Pre zaujímavosť: V r. 2001 vydal
Masarykův ústav AV ČR publikáciu s názvom – Milá mama /Dear Alice –
korespondence Alice a Charlotty Masarykových 1915–1916, ktorú edične
pripravila: Dagmara Hájková a Jaroslav Soukup.] Napokon bola pod tlakom americkej verejnosti z väzenia prepustená a až do roku 1938 žila
v Prahe.
Po r. 1918 počas choroby a po smrti matky r. 1923 vykonávala funkciu
prvej dámy ČSR. Viedla domácnosť prezidenta T. G. Masaryka v Prahe,
Lánoch, na Bystričke a v Topoľčiankach. Svoje zážitky z obdobia 1. svetovej vojny priblížila v publikácií Dopis z vězení, ktorá vyšla v r. 1920. V r.
1918–1920 bola poslankyňou Národného zhromaždenia, v ktorom zastupovala Klub slovenských poslancov. V r. 1919–38 bola:
- predsedníčkou Čs. Červeného kríža a výkonného výboru Medzinárodnej konferencie sociálnej práce (YMCA a YWCA),
- Spoluzakladateľkou sociologickej sekcie Zväzu československého študentstva a Združenia akademicky vzdelaných žien,
104
-
Čestná predsedníčka Živeny – Spolku slov. žien (pomáhala budovať
slovenské školstvo).
V r. 1928 ju zvolili do Výkonného výboru a Rady guvernérov Ligy Červeného kríža a za predsedníčku I. medzinárodného kongresu sociálnej
práce v Paríži.
Ako spoluzakladateľka a prvá predsedníčka Československého Červeného kríža podporila vznik jeho divízie pre Slovensko v Martine (1924–38)
a zorganizovala cyklus prednášok o jeho význame, na ktorých sa i sama
aktívne zúčastnila. V r. 1935 vydala príručku Československý Červený kríž.
(Vyšla pričinením dr. Ivi Šmakalovej, dlhoročnej priateľky, ktorá povyberala z rôznych statí a rukopisov A. Masarykovej najvýznamnejšie myšlienky o práci a obsahu pôsobenia ČK. Jej manžel MUDr. František Šmakal
v r. 1924-38 bol riaditeľom Slovenskej divízie ČSČK v Martine.) Dovolím si
zacitovať A. Masarykovú:
„... Nestrácať rovnováhu! Kto hlboko precítil, že ľudský život má absolútnu
cenu, našiel bezpečnú mieru pre rozbor a ocenenie súčasnej kultúry a súčasných
javov života...
Vie dobre rozlíšiť hodnoty trvalej ceny od náhodných, nervy bičujúcich
javov...“
Bojovala za zlepšenie sociálneho a spoločenského postavenia žien:
- za ich zrovnoprávnenie s mužmi v oblasti vzdelávania, práce a politického života,
- za účinnejšiu ochranu matky a dieťaťa,
- poukazovala na vysokú úmrtnosť detí do 6 rokov u nás,
- vo viacerých mestách na Slovensku s podporou amerických priateľov
zriadila poradne pre matky s malými deťmi, detské jasle a útulky pre
opustené deti,
- vypracovala osnovy vyššej ženskej sociálnej školy v Československu,
- zaviedla oslavy Dňa matiek v ČSR.
Dospela k pevnému presvedčeniu, že dobrý sociálny pracovník musí
byť vzdelaný, oddaný svojej úlohe a morálne na výške.
Venovala sa aj osvetovej a charitatívnej práci:
- organizovala zbierky pre sociálne slabé vrstvy, nezamestnaných a postihnutých živelnými pohromami,
- pomohla zriadiť sieť detských jedální, kde sa stravovali deti z najchudobnejších rodín,
- zriadila sirotince a nemocnice,
- podieľala sa na budovaní celoštátnej záchrannej služby, nazývanej
symbolicky „Samaritský zbor“,
- organizovala ošetrovateľské a zdravotné kurzy a i.,
- organizovala očkovacie akcie, letné ozdravné tábory.
Presadzovala prísnu hygienu, telesný pohyb a zásady správnej výživy.
Po rozbití ČSR v marci 1939 emigrovala do Švajčiarska, Anglicka a odtiaľ do USA, kde sa zapojila do československého zahraničného odboja.
105
Istý čas pôsobila v New Yorku, kde prednášala v rádiu Slobodná Európa,
publikovala v miestnej tlači. V r. 1939 získala doktorát filozofie (PhDr.) na
univerzite v Pittsburghu.
V r. 1945–48 žila opäť v Prahe, venovala sa sociálnej práci. Spolupracovala s Ústavom T. G. Masaryka v Prahe a pokúsila sa o obnovenie vydávania Masarykovských diel.
Osobitnú kapitolu života Alice Masarykovej tvorí jej vzťah k Slovensku, formovaný už od útleho detstva. Od r. 1887 s výnimkou 1. svetovej
vojny pravidelne navštevovala s rodinou Slovensko, prázdniny trávila na
Bystričke pri Martine. Otec tu nadväzoval styky so Slov. národnou stranou
(osobitne s Pavlom Mudroňom, Matúšom Dulom, Ambrom Pietorom, S. H.
Vajanským, Elenou-Maróthy Šoltésovou). Snažil sa byť čo najbližšie v centre slovenského národného života a spoznať politický a kultúrny život
Slovákov, usilujúc sa o ich spojenie s Čechmi.
„Roku 1886 byla v T. Svätém Martině pořádána výstava malíře Věšína. Otec
bol pozván na zahájení výstavy a rozjel se tam.
Otci se v Turci naráz zalíbilo. Krása prostředí, půvab slovenského denního
života a práce Slováků na kulturním rozvoji ho upoutaly už při první návštěvě
v severoslovenské župě a rozhodl se, že na Slovensku bude s rodinou letovať...
Na Bystričce se mluvilo krásnou slovenštinou. Každá součast vozu, každý kvítek, každý ptáček měl své jméno. Vazby vět byly učleněné, jasné. Hodně sa užívalo
přechodníku...
Když vzpomínám na léta na Bystričce, vidím před sebou amfiteátr hor. Já, malá,
sedím na svahu louky a dívám se na Turiec, ktorý těče. Otočím hlavu, vidím olšoví
a vrbinu a za nimi tuším bystričský potok, který chvatně spěje kupředu, aby smísil
své vody s Turcem.
Nebe je vysoké a modré a v Turci stojí otec. Voda se rozráží o jeho nohy, opřené
pevně o kamenité dno. Udici občas hodí do vody a po chvíli se vlákno napne a otec
vytahuje stříbrného lipňa. Chvilkami mi koník klepne o střevíc a já se dívám přes
řeku do hor, na Lysec, na Krížnou a na necpalský kostelík. Nebe je klidné a jasné
a je mi dobře...
Bystrička se nám stala pravou pohádkou, vlastně pravým životem...“
Úprimne milovala slovenský ľud, krásy Turca a jazyk – hovorila plynule slovensky. Veľký záujem prejavovala o ľudové tradície i súčasnú slovenskú kultúru, ktorú propagovala v českých umeleckých a kultúrnych
kruhoch. Podporovala slovenských umelcov, pozývala ich do rodinného
kruhu do Prahy, sprostredkovávala nákupy ich literárnych a umeleckých
diel, lebo oceňovala ich osobitosť a originalitu.
Podľa zachovanej korešpondencie v ALU SNK v Martine udržiavala
čulé kontakty s Elenou Maróthy-Šoltésovou a Annou Halašovou (predstaviteľkami Živeny) a Štefanom Krčmérym, tajomníkom MS (spolupracovala pri
organizovaní matičných osláv pri príležitosti začiatia prác na novej budove. Objednávala knihy z matičného vydavateľstva. Spolupracovala pri
vydávaní mesačníka pre deti Slniečko). Podporovala Karola Plicku, ale aj
106
iných slovenských umelcov a spisovateľov – Vladimíra Roya, Martina Kukučína, Štefana Krčméryho, Boženu Slančíkovú-Timravu. K ľuďom jej blízkym patrila i Anna Horáková-Gašparíková, ktorá žila osem rokov v rodine
T. G. Masaryka ako jeho osobná tajomníčka – archivárka a dojmy a zážitky
z pobytu v jeho rodine spracovala vo forme denníku (vyšli v r. 1995 po názvom U Masarykovcov. Vyberám jednu z pekných myšlienok o Alici Masarykovej: ... „nikto doposiaľ – aspoň ja nepoznám nikoho – nepochopil a neocenil
klad slovenskej ľudovej kultúry ako Elis...“).
V r. 1922 Alica Masaryková prispela s čiastkou 200 tis. Kč. na stavbu
novej ľudovej školy na Bystričke (okrem toho na výsadbu stromčekov aj na
nákup kníh do obecnej knižnice, ktorá bola zriadená v r. 1925). Podporila
aj výstavbu verejnej cesty na Bystričke. Na zasadnutí obecného zastupiteľstva v decembri udelili prezidentovi prvej ČSR Tomášovi G. Masarykovi
čestné občianstvo Bystričky. A o 7 rokov neskôr – 9. 5. 1925 na návrh Ladislava Tomku Markovického jednohlasne odsúhlasili čestné občianstvo Bystričky Alici Masarykovej.
Jej zásluhou sa Živene podarilo založiť rodinnú školu v Kremnici. V r.
1925 otvára Ústav M. R. Štefánika na výchovu sociálno-zdravotníckych
pracovníčok (na výstavbu ktorého americkí Slováci venovali milión korún – dr. Poubová). V r. 1930 otvára v Martine aj Dom sociálno-zdravotnej
starostlivosti pre mládež. V r. 1931 dala Alica na Bystričke postaviť letné
rodinné sídlo – tzv. Masarykovu vilu.
V r. 1931 prišiel prezident republiky dvakrát na Bystričku. Prvýkrát pricestoval 5. 8. 1931 už ako obyvateľ Bystričky do svojho novopostaveného
príbytku. Druhýkrát 14. 8. 1931 kedy si prehliadok novostavbu ľudovej
školy. Prišiel v sprievode Alice, Janky a Ladislava Tomku-Markovického.
Prezident denne okolo 17. h. jazdil na svojom koni Hektorovi po svojich
známych miestach v chotári Bystričky – a to k Žirkovskému, do Veľkej
doliny, k rieke Turiec. Na pozvanie A. Masarykovej aj prezident Eduard
Beneš s manželkou navštívili dvakrát Bystričku (26. 9. 1936 aj 14. 9. 1946).
Alica Masaryková navštívila Bystričku po 2. sv. vojne 23. 7. 1946 a naposledy 15. 7. 1947. Zanechala tu svoju bohatú osobnú knižnicu v počte 3 215
zväzkov. Prevzal a opatruje ju ALU SNK v Martine. Knižnica patrí k uzavretej historickej knižničnej zbierke s cenným obsahom, je peknou ukážkou súkromnej knižnice, rástla väčšinou z darov, o čom svedčí množstvo
venovaní a podpisov autorov. Podrobne ju spracovala Milada Nováková,
pracovníčka MS, v článkoch Osobná knižnica Alice Masarykovej. In: Teória
a výskum knihovníctva a bibliografie. Martin, 1971–1976.
Knižnica Alice Masarykovej – príloha časopisu Čitateľ (40), 1991, č. 3,
s. 1–5. V minulosti bola knižnica A. G. Masarykovej viac ráz premiestňovaná, čo nepriaznivo ovplyvnilo jej fyzický stav. V súčasnosti je zbierka
uložená v depozite SNK v Martine. Súčasťou fondu Alice Masarykovej je
aj herbár rastlín. Počas svojho pobytu na Bystričke sa Alica venovala zbieraniu rastlín.
107
Alica Masaryková bola skutočnou obdivovateľkou ľudovej kultúry vo
všetkých jej prejavoch – od krásy ľudových piesní až po neopakovateľnosť
ľudovej výšivky, čipky, či keramiky, ktorý zdobil chodby jej vily na Bystričke... (teraz sa nachádzajú v správe SNM).
Málo známa je aj jej iniciatíva zriadiť v Tomčanoch pri Turčianskom sv.
Martine živý skanzen – v súčasnosti našiel reálnu podobu v Jahodníckych
hájoch ako Múzeum slovenskej dediny (stála expozícia SNM v Martine).
Od r. 1949 sídlil v bývalej vile rodiny Masarykovej Archeologický ústav
až do roku 1953. Po r. 1989 sa uskutočnili reštitúcie majetkov súkromným
osobám aj na Bystričke. V r. 1990 bola budova vrátená dedičom po Alici
Masarykovej. Bystričku navštívil aj v máji 1990 prezident Václav Havel.
Dňa 28. 12. 1990 na budove bývalej vily prezidenta T. G. Masaryka bola
odhalená pamätná tabuľa na počesť prvého prezidenta ČSR. Do dnešných
dní v Martine funguje aj Klub T. G. Masaryka.
Je zaujímavé, že Alica Masaryková pôvodne plánovala vo vile založiť
rodinné múzeum. V písomnom návrhu, ktorý v novembri 1948 adresovala
Ladislavovi Novomeskému to podrobnej popisuje. Zámer pre známe historické udalosti však nevyšiel. Preto sa rozhodla aspoň zbierky výšiviek,
kolekciu ľudovej keramiky venovať SNM v Martine. Dnes je súčasťou najväčšej a najkvalitnejšej zbierky ľudového odevu a textilu na území Slovenska. Dnešným, ale aj budúcim generáciám vypovedá nielen o svojom
obsahu, ale aj o darcovi.
Najlepšie to vystihol Štefan Krčméry, významný predstaviteľ MS, keď
napísal: „… málokto cení kultúru slovenského kraja ako dr. A. Masaryková. Všetky jej slová a skutky Slovenska týkajúce sú preniknuté...“ Dovolím si zacitovať A. Masarykovú:
Veci skutočnej kultúrnej hodnoty vyrastajú z tradícií. Živé tradície sa zas
tvoria iba tam, kde niekoľko generácií za sebou vytvára veci hodnotné, duchaplné
a obohacujúce ľudstvo! Veci ducha, krásna, skúsenosti dediacich sa z pokolenia
za pokolenia!“ Človek so zdravou, živou tradíciou nie je konzervatívny ani staromódny. Správne a spravodlivo hodnotí minulosť, žije prítomnosti a nebojí sa
budúcnosti.
Po februári 1948 a po tragickej smrti brata Jána, opustila vlasť, do ktorej
sa už nikdy nevrátila. Svojho československého štátneho občianstva sa do
smrti nevzdala. V r. 1956 sa usadila na Floride. Postupne jej však slabol
zrak a po mozgovej porážke v r. 1959 úplne oslepla. R. 1960 vydala v Pittsburghu knihu spomienok, ktoré r. 1994 vyšli i v Prahe pod názvom Dětství
a mládí. Alica sa v knihe vracia k hodnotám pre ňu najbližším a najdrahším – k rodine a vlasti. V takomto invalidnom stave sa dostala do českého
sanatória pre starých ľudí v Chicagu, kde 5. 11. 1966 ako 88 ročná zomrela.
Túžbou Alice bolo odpočívať v pôde Československa po boku svojich rodičov a brata. Jej popol bol r. 1994 po 28 rokoch prevezený späť do vlasti
a uložený v rodinnej hrobke Masarykovcov v Lánoch v Čechách a tým
bolo jej prianie konečne naplnené.
108
Jej dlhý život bol bohato naplnený nielen šťastnými chvíľami a úspechmi,
ale i tragédiami a sklamaním. Preto svoju pozornosť zamerala na chudobných a sociálne slabých občanov. Prežila si niekoľko nešťastných lások a až
do svojej smrti zostala slobodná. Aj napriek tomu nikdy nezatrpkla, namiesto toho sa hlavne venovala deťom, aj keď ich sama nemala. Celý svoj
život verila: Len dobrom a láskou môže byť zlo prekonané a v dobro zmenené. Len
dobrom a láskou!
Literatúra
Ďuranová, Ľ. – Šourková, A. – Táborecká, A. Lexikón slovenských žien. Martin : Národný biografický ústav, 2003.
Maťovčík, A. – Parenička, P. – Ďuriška, Z. Lexikón osobností
mesta Martin. Martin : Vydavateľstvo Osveta, 2006. 293 s. ISBN 808063-223-5.
LACKO, R. Bystrička. Vrútky, 2008. 221 s. ISBN 978-80-969952-3-3.
RUTH, C. M. Alice Garrigue Masaryk 1879–1966 : her life as recorded in her
own words and by her friends. Pittsburgh, 1980. 251 s. ISBN 0-91600248-9.
LOVČÍ, R. Alice Garrigue Masaryková – život ve stínu slavného oce. Praha,
2008. 485 s. ISBN 978-80-7308-189-8.
LOVČÍ, R. – Maliarik, J. Korespondence Jána Maliarika s Alicí Garrigue
Masarykovou a Karlem Kramářem. Plzeň, 2007. 17 s.
Hájková, D. – Soukup, J. Milá mama : Dear Alice : Korespondence Alice
a Charlotty Masarykových 1915–1916. Praha : Masarykův ústav, 2001.
ISBN 80-86495-06-X.
Švejnoha, J. Alice Masaryková. Praha, 2003.
Kráľová, O. – JUNAS, J. Alice G, Masaryková . Bratislava : Červený kríž,
1992. ISBN 80– 20-85690-00-475.
Mintalová, Z. Červený kríž Alica G. Masaryková a Slovensko: pri
príležitosti 40. výročia smrti PhDr. Alice G. Masarykovej, prvej predsedníčky ČsČK a 125. výročia vzniku prvých spolkov ČK na území
Slovenska. Martin, 2006. 199 s. ISBN 80-969550-8-X.
Alice Masaryková – Detství a mládí – vzpomínky a myšlenky. Rredakce:
Zdena Pelikánová, Dagmara Švihlová. Praha : Ústav T. G. Masaryka,
1994. 130 s. ISBN 80-901478-6-0.
109
Olga a Zdeno Zibrinovci –
česko-slovenský horolezecký pár
Blanka Snopková, Štátna vedecká knižnica v Banskej Bystrici
Horolezectvo je zo všetkých športových disciplín azda najviac legendami
opradeným športom. V rámci celosvetovej mozaiky tvorí jeho neoddeliteľnú súčasť, rovnako ako horolezectvo britské, poľské, nórske, španielske,
horolezectvo jednotlivých alpských a ďalších krajín sveta aj české a slovenské horolezectvo. Veľkou mierou k tomu prispeli aj manželia Olga a Zdeno
Zibrinovci – ona rodáčka z českého Turnova, on pôvodom z Brezna na Slovensku. Láska k horám, prírode, športu a najmä k horolezectvu spojila ich
životy natrvalo.
Hoci na území Slovenska a Čiech existovali a sú zdokumentované viaceré horolezecké spolky už od polovice 19. storočia1 a výstupy na niektoré
tatranské štíty boli bežné už v 17. storočí,2 česko-slovenské horolezectvo sa
v organizovanej podobe zrodilo až po vzniku Československej republiky.
Za medzník sa pokladá 17. august 1921, keď v Spišskej Novej Vsi „M. Mlynarčík, F. Lipták a G. Nedobrý založili Tatranský horolezecký a alpinistický krúžok
IAMES,“3 neskorší Spolok tatranských horolezcov IAMES. Názov IAMES
pozostával zo začiatočných písmen slov, ktoré plne vystihovali náplň tejto
organizácie (I – idealizmus, A – alpinizmus, M – morálka, E – eugenika,
S – solidarita).
Prelomovým vo vývoji horolezeckého športu bol rok 1950, keď sa vytvorilo prvé reprezentačné družstvo Československa pod vedením Otta
Jelínka. Úroveň horolezectva rástla, prudko vzrástol počet prvovýstupov,
do platnosti vstúpila jednotná horolezecká klasifikácia. V reprezentačnom
družstve vyrástli viaceré osobnosti – himalájski a extrémni horolezci. Ako
prví sa úspešne začlenili medzi svetovú elitu Radovan Kuchař – pieskár
z Liberca a Zdeno Zibrin (*2. 5. 1931 – †29. 9. 2004) z Brezna. „Ako dvojica zdolali severnú stenu štítu Petit Dru (1959), Walkerov pilier na Grandes Jorasses (1959), severnú stenu Matterhornu, Eigeru a Cimy Grande di Lavaredo
(Comkiciho cestou – 1961), Piz Badile (Cassinovou cestou – 1964) a ďalšie významné steny a štíty.“4 Medzinárodný úspech a slávu im priniesli najmä
výstupy v západných Alpách – severnou stranou Matterhornu a Eigeru.
Začiatok 60. rokov bol novou érou moderného športového horolezectva
vo Vysokých Tatrách, ktorá priniesla obrovský kvalitatívny posun vpred.
1
Úradné názvy týchto spolkov boli prevažne nemecké a maďarské, napr.: Uhorský karpatský spolok (Magyarországi Kárpátegyesület – MKE), Maďarský turistický spolok (Magyar turista egyesület – MTE), Uhorský turistický zváz (Magyar turista szövetség) a pod.
2
DIEŠKA, Ivan. Horolezectvo zblízka. Bratislava : Šport, 1984, s. 127.
3
Malá encyklopédia telesnej výchovy a športu. Bratislava : Obzor ; Šport, 1982, s. 349.
4
DIEŠKA, Ivan. Horolezectvo zblízka. Bratislava : Šport, 1984, s. 131.
110
Neskôr – v sedemdesiatych rokoch sa o československých horolezcoch
a ich výkonoch začali objavovať články v zahraničnej odbornej tlači už
pravidelne.
Rodina Zibrinovcov z Brezna je príkladom toho, ako sa láska k športu
dedí z otca na syna. Meno Jána Zibrina je spojené už s predvojnovou históriou športu v tomto meste na Pohroní. Spomedzi rôznorodých športov,
ktorým sa venoval, preferoval turistiku a láska k horám ho priviedla
až k horolezectvu. Cielene k nemu zaúčal aj iných, vrátane svojho syna
Zdena.
Tak ako tvoril Ing. Zdeno Zibrin5 nerozlučnú horolezeckú dvojicu s Radovanom Kuchařom, rovnako nerozlučne k nemu patrila jeho manželka
Olga. RNDr. Olga Zibrinová, CSc., je nielen významnou československou
horolezkyňou, ale aj vysokoškolskou pedagogičkou a prvou riaditeľkou
Hvezdárne v Banskej Bystrici. Narodila sa 23. novembra 1931 v Turnove
(kraj Liberecký, ČR). Rodinné zázemie jej vytváral otec – JUDr. Antonín
Láska, štátny úradník a právnik a matka Anna, ktorá sa starala o chod
domácnosti. Všetci siedmi súrodenci dostali vysokoškolské vzdelanie: Ing.
Pavel Láska, CSc., výskumný pracovník v oblasti ochrany rastlín, objavil nové druhy pestríc – prirodzených nepriateľov vošiek, RNDr. Anna
vyd. Jůzová pracovala ako učiteľka matematiky, Ing. Antonín Láska bol
elektrotechnikom, Ing. arch. Vojtech Láska, CSc., sa venoval pamiatkovej
starostlivosti, Ing. arch. Marie vyd. Mašková bola architektka a pracovala
na železnici, Ing. Janka vyd. Bortelová6 – poľnohospodárka, pracovala vo
Výskumnom ústave liečiv.
V roku 1937 začala Olga navštevovať Základnú školu v Turnove, pre
chorobu štúdium prerušila. 1. 9. 1938 opäť nastúpila do 1. triedy ZŠ v Novom Bydžove. Obdobie II. svetovej vojny znamenalo pre rodinu nevyhnutnosť častého sťahovania sa. Preto v rokoch 1939–1941 prestúpila Olga do
školy do Žluníc. V rokoch 1942–1943 absolvovala postupný ročník a 1. triedu Hlavnej školy (neskôr názov Měšťanská škola) v Prahe. V rokoch
1944–1945 navštevovala školu v Hlušiciach, kam dochádzala zo Žluníc 6
km na bicykli. V rokoch 1945–1948 navštevovala Gymnázium v Prahe II
(po roku 1948 bolo zatvorené). V štúdiu pokračovala na Gymnáziu v Prahe
XIX, kde štúdium ukončila maturitnou skúškou 19. 6. 1951. Na vysokú
školu nebola najskôr z politických dôvodov prijatá, po roku ju na základe
odporúčania z Výskumného ústavu ťažkého strojárenstva v Prahe–Vokoviciach prijali na Matematicko-fyzikálnu fakultu Karlovej univerzity. Zároveň vstúpila do lyžiarskeho oddielu Slávia Karlovej univerzity a na jar
5
Významný slovenský horolezec, majster športu – 1958, zaslúžilý majster športu – 1962,
v rokoch 1956–1962 reprezentant Slovenska.
6
Brat jej manžela – Ivan Bortel, bol vynikajúci horolezec, zdolal napr. Rubáš na Grandes Jorasses v Alpách. Zahynul pri páde pod Huascaránom v Peru v roku 1970. Zbytok výpravy
zahynul o niekoľko dní neskôr pri zemetrasení.
111
1953 aj do horolezeckého oddielu. V roku 1973 obhájila rigoróznu prácu7
a získala akademický titul RNDr. V roku 1986 obhájila kandidátsku dizertačnú prácu na Geofyzikálnom ústave SAV na tému Azimutálne závislé
hodochróny blízkych zemetrasení a získala vedeckú hodnosť kandidát
matematicko-fyzikálnych vied, CSc.
Olga Zibrinová (rod. Lásková) si už počas detstva vypestovala veľmi
blízky vzťah k športu. V roku 1950 získala strieborný Tyršův odznak zdatnosti mládeže, ktorý jej udelil Štátny výbor pre telovýchovu a šport (neskôr
bol premenovaný na Odznak zdatnosti PPOV) a v nasledujúcich rokoch
bola pravidelne nositeľkou Odznaku zdatnosti PPOV 1. stupňa. Ako
21ročná študentka Matematicko-fyzikálnej fakulty Karlovej univerzity
sa v roku 1952 začala venovať horolezectvu. Prvýkrát vystúpila na štíty
Vysokých Tatier na zájazde Horolezeckého oddielu Slávia Praha Karlovej
univerzity. Inštruktorom jej bol Jozef Daneš. V rokoch 1954–1963 bola reprezentantkou Československa. V roku 1961získala titul Majsterka športu.
Neskôr, v 60. rokoch pôsobila ako trénerka československého ženského
reprezentačného družstva. Športu sa venovala a venuje aj v pokročilom
veku. V 70.–80. rokoch bola pravidelnou účastníčkou Slovenskej atletickej
veteraniády, kde získala početné umiestnenia na stupňoch víťazov, pravidelne súťažila vo finálových bojoch na Majstrovstvách Slovenska OZ PPOV
o strieborný a zlatý odznak zdatnosti ako členka TJ Slávia PF Banská Bystrica. V rokoch 1974–2007 bola pravidelnou účastníčkou a v 80. rokoch aj
členkou organizačného výboru vytrvalostného preteku v behu na lyžiach
Biela stopa SNP (1. ročník sa konal v roku 1974, 16. ročník v roku 1989 sa
konal pod záštitou medzinárodného olympijského výboru).
Dňa 6. 8. 1958 sa v Brezne vydala za Ing. Zdena Zibrina. Odvtedy pôsobí
na Slovensku. Už v roku 1957 pracovali s budúcim manželom ako vysokohorskí nosiči a na základe zmluvy s n. p. Turista na Chatu pod Ďumbierom
vyniesli 35 000 kg zásob. Po svadbe pôsobila na Jedenásťročnej strednej
škole v Brezne. V roku 1961 sa stala prvou riaditeľkou Ľudovej hvezdárne
v Banskej Bystrici. V rokoch 1964–1991 pôsobila na Katedre fyziky na Pedagogickej fakulte v Banskej Bystrici. Jej vedeckovýskumná činnosť bola
zameraná na geofyziku. Vo volebnom období 1990–1994 bola poslankyňou
Mestského zastupiteľstva v Banskej Bystrici za Stranu zelených a členkou
Komisie pre výstavbu. Venovala sa problematike separovaného zberu domového odpadu. Mandátu sa vzdala dňom 13. 1. 1994 z dôvodu zmeny
trvalého bydliska mimo mesta Banská Bystrica. Odsťahovala sa do horskej
obce Králiky, kde žije dodnes.
Za svoje aktivity a činorodosť získala Olga Zibrinová veľký počet
ocenení: Pamätný diplom pri príležitosti 25. výročia vzniku ČSTV a Pamätnú medailu za rozvoj horolezectva udelenú Slovenským horolezeckým
7
112
Školiteľom jej bol prof. Alojz Zátopek, seizmológ svetového významu, zakladateľ seizmologických ústavov v Japonsku.
zväzom pri príležitosti 50. výročia vzniku IAMES (1971), Diplom za dosiahnuté športové úspechy, udelený Okresným výborom ČSZTV Banská
Bystrica (1975), Pochvalné uznanie za úspešnú reprezentáciu mesta v telovýchove, udelené Národným výborom v Banskej Bystrici a Diplom SKNV
za rozvoj astronómie Stredoslovenského kraja (1976), Pamätný diplom za
dlhoročnú úspešnú činnosť vo VŠ TJ Slávia PF Banská Bystrica pri príležitosti 20. výročia jej založenia, Čestné uznanie za rozvoj astronómie
Stredoslovenského kraja (1981), Pamätnú plaketu Slovenskej astronomickej spoločnosti pri SAV (1984), Zlatý odznak IAMES za zásluhy o rozvoj
slovenského horolezectva a propagáciu Vysokých Tatier (1985), Plaketu za
rozvoj astronómie v Stredoslovenskom kraji (1987), Ďakovný list za dlhoročnú prácu pri príprave talentovaných žiakov pri príležitosti 50. výročia
Fyzikálnej olympiády, za osobný podiel pri zabezpečovaní kvalitného
priebehu olympiády (2009). Od 20. 9. 2011 je čestnou členkou Slovenskej astronomickej spoločnosti pri Slovenskej akadémii vied a je tiež nositeľkou
vyznamenania Cena primátora mesta Banská Bystrica za rok 2011.
Jej záujem o život naokolo dokumentuje aj jej organizovanosť v rôznych kultúrno-spoločenských a športových organizáciách: Junák–Skauting
(1946–1948), DSO – Dobrovolná sportovní organizace (1953), ČSTV Slavia
Praha (1956), ČSTV–TJ Partizán Brezno, Jednota československých matematikov a fyzikov (JČSMF), následne JSMF. Venovala sa mladým fyzikom
v rámci sústredení fyzikálnych olympiád, bola členkou Československej
astronomickej spoločnosti, následne Slovenskej astronomickej spoločnosti
(1961), členka medzinárodnej ženskej horolezeckej organizácie Randez­
‑vous Hautes Montaignes (založená v Engelbergu, Rakúsko) – 1968, členka
Rady Krajskej hvezdárne v Banskej Bystrici. Ako členka Krajského lektorského zboru ľudovej astronómie v Stredoslovenskom kraji zabezpečovala
prednášky a semináre z oblasti astronómie a príbuzných prírodných vied
na území Stredoslovenského kraja (1974–1990). V roku 1978 založila Horolezecký oddiel TJ Slávia Pedagogická fakulta Banská Bystrica, ktorý bol
17. 3. 1990 na Štrbskom plese prijatý 1. valným zhromaždením za člena
Slovenského horolezeckého spolku IAMES. V osemdesiatych rokoch pôsobila ako predsedníčka Výboru horolezeckého zväzu OV ČSZTV Banská
Bystrica. Bola zodpovedná za zaraďovanie športovcov do výkonnostných
tried.
Medzi jej záľuby patrí aj cestovanie. Navštívila Maďarsko, Juhosláviu,
Bulharsko, Turecko, Grécko. V 70. rokoch niekoľkokrát na pozvanie Nellie
Loretan navštívila Švajčiarsko, kde sa zúčastňovala na klubových podujatiach Oberengadinclubu. Spolu s členmi klubu vystúpila na Piz Bernina–
Bianco­‑Grat, Grepon–východná stena, Piz Buin, Diamantstock E­‑Grat.8
8
Diamantstock E-Grat oder: „Bei Gästen zu Gast“ – 28./29. Juli 1990 / sg. In: SAC – Sektion
am Albis=Club-Nachrichten der Sektion am Albis – SAC. – Č10 (1990), s. 17 – 18. – Olga Zibrinová ako hosť pri výstupe členov SAC a Sekcie Engadinia Bassa na E-Grat (Rakúsko).
113
V 70. rokoch navštívila USA, po roku 1989 Nórsko, Švédsko a v roku 1999
západnú časť USA. Niekoľkokrát navštívila Rakúsko kvôli horolezeckým
výstupom v Alpách, Krétu a Grécko, kde vystúpila na Olymp.
Olga Zibrinová spoločne s manželom vychovali dve deti, ktoré od malička viedli k športu. Dcéra, Ing. Katarína Gálfyová, sa stala majsterkou
športu, syn Ing. Michal Zibrin (*1967) aktívne lyžoval, ako dorastenec
reprezentoval TJ Tatran Harmanec. V roku 1981 získal 3. miesto v zjazde
Špičák v Jizerských horách, v roku 1984 získal 1. miesto v dorasteneckom
prebore ČSSR v Jasnej v obrovskom slalome, 1. miesto v zjazdovom trojboji
a 3. miesto v zjazde v kategórii ml. dorastenci. V roku 1985 sa umiestnil na
2. mieste v dorasteneckom prebore ČSSR v zjazdovom trojboji, na 2. mieste
v obrovskom slalome a na 3. mieste v slalome v kategórii 18-ročných dorastencov. Vyštudoval študijný odbor ekológia.
Horolezectvo je športom, kde súperom športovca nie je iný športovec,
ale terén, poveternostné podmienky, subjektívne nebezpečenstvo, ale aj
negatívne vlastnosti samotného športovca (strach, nedostatok sebadôvery,
nezodpovednosť atď.). Od človeka vyžaduje maximálnu sebadisciplínu
a poznanie svojich síl a možností. Zároveň ho učí a núti prekonávať svoje
limity. So životným krédom: „S chutí do toho, půl je hotovo,“ prekonali mnohé
prekážky a nástrahy života aj Olga a Zdeno Zibrinovci.
Prehľad najvýznamnejších horolezeckých výstupov Olgy Zibrinovej:
Pieskovcové skaly
1953
Příhrazská Kobyla. Německá cesta. Spolulezec: Jecelín.
1954
Dračí věž. Rudá hrana (30. 5.). Spolulezci: Voloďa Suchý, Kaufman.
Mnich. Netopýří spára (19. 6.). Spolulezci: Miroslav Patera a Michal.
Daliborka. Kouřová cesta (20. 6), klas. VIIb. Spolulezci: Miroslav Patera a Milič Blahout.
Podmokelská normálka (1. 7.), klas. VII. Spolulezec: Milič Blahout.
Taktovka. Chlumova cesta (1. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič
Blahout.
Kapelník, normálka (3. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout.
Sfinga. Plátkova cesta (3. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout.
Smítkova skála. Chlumova cesta (3. 7.), klas. VII. Spolulezci: Vladimír
Haleš a Milič Blahout.
Maják. Mézlův roh (28. 7.), klas. VIIb. Spolulezec: Honza.
Kapelník. Funkeho stěna (28.7.), klas. VII. Spolulezec: Honza.
Durango, normálka (12. 9.), klas. VII. Spolulezci: Karel Cerman a Ladislav „Fifan“ Vodháněl.
Únorová, normálka (12. 9.), klas. VII. Spolulezci: Udatný a Miki.
Ocún. Fifanova cesta (12. 9.), klas. VII. Spolulezci: Karel Cerman
a Vladimír „Chroust“ Procházka.
Zapomenutá. Ponurá, klas. VII. Spolulezci: Jaroslav „Kujan“ Janků
a Marie.
114
1955
Maják. Jeschkeho spára (22. 5.), klas. VII. Spolulezci: Vladimír Haleš,
Miroslav Patera, Fučík a Milič Blahout.
Kapelník. Jeschkeho stěna (11. 6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič
Blahout.
Taktovka. Stará cesta (11. 6.), klas. VII. Spolulezec: Milič Blahout.
Maják. Gotická hrana (12. 6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout.
Brána. Lengáčova stěna (12. 6.), klas. VII. Spolulezec: Milič Blahout.
Smítkova skála (28. 6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič Blahout.
Daliborka. Kouřová cesta (30. 6.), klas. VIIb. Spolulezec: Milič
Blahout.
Vysoké Tatry
190 výstupov, z toho 65 v zime, 4 prvovýstupy, v ženskom družstve 86
výstupov, z toho 36 v zime.
1953
Východná Vysoká. Z Velickej doliny (23. 3.), klas. I. Spolulezec: Jozef
Daneš. 1. tatranský výstup.
Kotlový štít. Krčmarovým žľabom. (28. 3.), klas. II–III. Spolulezec: Jozef Daneš.
Rumanov štít, pilierom (22. 7.), klas. IV. Spolulezec: Vlasta Červený.
Galéria Ganku. Stará cesta (25. 7.), klas. IV. Spolulezec: Vlasta
Červený.
Gerlachovský štít. V. stena. Birkenmajerova cesta (29. 7.), klas. V – VI.
Spolulezec: Vlasta Červený.
1954
Žltá stena. Korosadowiczova cesta (17. 8.), klas. V–VI. Spolulezkyňa:
Bláža Karasová.
Baranie rohy. Južná stena – prvovýstup stredom steny prostredného
piliera (20. 8.), klas. V. Spolulezci: Milič Blahout a Bláža Karasová.
Stredohrot. Severný pilier. Cesta Cerman – Machaň. (25. 8.), klas. V–VI.
Spolulezec: Milič Blahout.
1955
Lomnický štít. Západná stena. Karouškova cesta. (19. 8.), klas. V. Spolulezkyne: Bláža Karasová a Irena Hrablíková.
Lomnický štít. Západná stena. Stanislawského cesta. (20. 8.), klas. V.
Spolulezkyňa: Bláža Karasová.
Lomnický štít. Východná stena. Prvovýstup. (8. 9.), klas. V. Spolulezec: Jarda Sláma.
Javorový štít. SV pilier na východný vrchol. Cermanova cesta. (11. 9.),
klas. V–VI. Spolulezec: Jarda Sláma.
Prechod hlavného hrebeňa v smere Ľaliové sedlo – Kopské sedlo (17.–23. 9.).
Ženské družstvo: Olga Zibrinová, Ema Formanová, Irena Hrablíková, Bláža Karasová, Mirka Macků, Zdena NespěchalováBlahoutová.
1956
Malý Pyšný. Severná stena. Prvovýstup. (25. 3.), klas. IV. Spolulezec:
Jarda Sláma.
115
1957
1958
1960
1961
1962
1970
Ostrý štít. Severná stena. Prvovýstup. (26. 3.), klas. IV. Spolulezec:
Olda Kopal.
Malý Javorový štít. Severná stena. Stanislawského cesta. (31. 3.), klas. V.
Spolulezec: Karel Cerman.
Ľadové dolinky. Snehový štít (3. 4.), klas. II–III, V. Spolulezkyňa:
Valášková.
Lomnický štít. Západná stena. Birkenmajerova cesta. (7. 8.), klas. V–VI.
1. ženská výprava s Jiřinou Žebrákovou.
Malý Kežmarský štít. Severná stena. Stanislawského cesta (17. 8.), klas.
VI. 1. ženská výprava s Jiřinou Žebrákovou.
Ošarpance. Puškášova cesta (13. 8.), klas. VI. Spolulezec: Zdenko
Zibrin.
Žabí kôň. Severná stena. (14. 8.), klas. V–VI. Spolulezec: Zdenko
Zibrin.
Galéria Ganku. Stanislawského cesta. (9. 9.), klas. VI. 1. ženská výprava s Jiřinou Žebrákovou a Blážou Karasovou.
Galéria Ganku. Puškášova cesta. (10. 9.), klas. VI. Spolulezkyňa : Jiřina Žebráková.
Ľadový štít. Východná stena. (2. 2.), klas. V. Spolulezec: Jiří Valtr.
Čierny štít. Južná stena (26. 4.), klas. V. Spolulezkyne: Bláža Karasová, Eva Posejpalová­‑Novotná a Jiřina Žebráková.
Veľký Mengusovský štít. Severovýchodný pilier (5.–6. 4.), klas. V. Spolulezci: Milan Mereš, Tichý a Šmarda.
Vyšné Terianske sedlo. Z Diablovho sedla (klas. V) ďalej na Štrbský štít,
Triumetál, Furkotský štít, Bystré sedlo a veľké Solisko (27.–30. 3.). Spolulezkyňa: Eva Posejpalová­‑Novotná.
Horné Dračie sedlo. Východná stena (7. 3.), klas. V. Spolulezkyne:
Bláža Karasová, Eva Posejpalová­‑Novotná, Dáša Turková, Olga
Veličková, Zdeňka Kotásková.
Vysoká, Severná stena (8. 3.), klas. V. Spolulezci: Radan Kuchař, Olda
Kopal, Karel Cerman, Jiří Mašek, Dáša Turková.
Galéria Ganku. Stará cesta (21. 4.), klas. IV. Spolulezec: Alan Štolc.
Zadná bašta. Východná stena (24. 4.), klas. V. Spolulezec: Anton
Hanzel.
Zlobivá. SV stena. Motykova cesta. 1. zimný výstup. (26. 4.), klas. V.
Spolulezci: Jožo Psotka, Ivan Kluvánek, Zdeno Zibrin.
Kriváň. Severná stena. 1. ženský zimný výstup.
Žltá stena a prostredný hrot. SV stena. Cagašíkova cesta. Spolulezec:
Vlado Tatarka.
Volia veža. Južná stena, Eštok – Janiga. Spolulezec: Vlado Tatarka.
Kaukaz
1958
Sufrudžu (3.795 m) (15. 8.), klas. 1B. Spolulezci: Zdenko Zibrin,
Vilém Heckel, Jožo Psotka.
116
1959
1961
Alpy
1964
1965
1967
1968
1975
Malý Dombaj (3.800 m) (18. 8.), klas. 2A. Spolulezci: Zdenko Zibrin,
Vilém Heckel, Jožo Psotka.
Dombaj – Uľgen (4 040 m) z Dombajského sedla hrebeňom (19. 8.), klas.
3B. Spolulezci: Zdenko Zibrin, Vilém Heckel, Jožo Psotka, Snášel,
Rácz, Trousílek.
Západný Dombaj – Uľgen (4.037 m), pilierom Sasorova (23. 8), klas. 4B.
Spolulezci: Zdenko Zibrin, Jožo Psotka, Snášel.
Voľnaja Hispánia (4.200 m), traverz zo sedla Bžeduch (20.–23. 7.), klas.
3B. Spolulezci: Ivan Kluvánek, Juraj Weincziller, Stanko.
Pik Ščurovského (4.252 m), hrebeňom (24.–27. 7.), klas. 2A. Spolulezec:
Stanko.
Čatyn­‑Tau (4.300 m) hrebeňom (24.–27. 7.), klas. 1A. Spolulezec:
Stanko.
Elbrus (5.633 m) (30. 7.–1. 8.), klas. 2A.
Štít Ščurovského (4.252 m), SV hrebeň, klas. 4B. Spolulezkyne: Eva
Posejpalová­‑Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková.
Adyr-Su-Baši. 32. hrebeňom. Spolulezkyne: Eva Posejpalová­
‑Novotná, Dáša Turková, Olga Veličková.
Ulu-Tau-Čana. Hrebeňom. Spolulezkyne: Eva Posejpalová­‑Novotná,
Dáša Turková, Olga Veličková.
Aiguille du Midi. Južná stena. Rébuffatova cesta, klas VI. Spolulezci:
Radan Kuchař, Zdenko Zibrin.
Piz Badile. Badile-Kante, klas. IV. Rakúsky spolulezec.
Mont Blanc du Tacul. Mont Maudit, hrebeňom (18. 8.), klas. II. Spolulezec: Zdenko Zibrin.
Mont Blanc. Ostruha Brenvy (21. 8.). Spolulezec: Zdenko Zibrin.
Haute Route s výstupmi na Grand Combin, Auguille d‘Argentiére a Mt.
Forte.
Aiguille Verte, kuloár Whymper. Spolulezec: Zdenko Zibrin.
Mont Blanc, cez Mont Maudit. Spolulezci: Zdenko, Michal a Katarína Zibrinovci.
Pyreneje
1965
Pic d‘Astazou. Severný pilier (27. 8.), klas. II.–IV. Spolulezec: Zdenko
Zibrin.
Turecko
1966
Errias Dag (3.916 m). SZ hrana (12. 8.). Spolulezec: Zdenko Zibrin.
Bibliografia článkov mapujúcich výstup Radovana Kuchařa a Zdena
Zibrina na Eiger v roku 1961 v zahraničnej tlači je uvedená in: Bibliografický zborník 2012.
117
Odkrývanie histórie:
české osobnosti v Košiciach : architekti
20.–30. rokov 20. storočia
Ľubica Poklembová, Štátna vedecká knižnica Košice
Dnes by som chcela nadviazať a pokračovať v sprístupňovaní informácií
o českých a moravských osobnostiach, ktoré zanechali svoje nezameniteľné stopy v Košiciach, a môžeme to brať doslovne, pretože dnes budem
hovoriť o osobnostiach architektúry, kde tieto stopy sú naozaj viditeľné.
Po českých osobnostiach z prírodovedeckého prostredia a po divadelných
umelcoch, dnes vám predstavím desiatku českých architektov, ktorí mali
výrazný vplyv na modernú tvár Košíc v 20.–30. rokov 20. storočia.
Architektúra kozmopolitných Košíc medzivojnového obdobia sa nijako
výrazne nelíšila od dobovej architektúry iných európskych miest. Realizovali ju predstavitelia viacerých európskych národov či národností a štátností, no najsilnejšie zastúpenie mali architekti z býv. uhorského zriadenia
a českí architekti. Práve vznik nového štátu – Československa – podnietil
prílev mnohých skúsených českých architektov.
Na Slovensku, obdobne ako v okolitých európskych krajinách, sa
v tomto období v oblasti architektúry prejavuje snaha o nový funkcionalistický prejav. Toto úsilie je poznačené mimoriadne účinnou a všestrannou pomocou českej avantgardy, reprezentovanou najmä pražskou
a brnenskou školou, ktorá so sebou priniesla dlhoročné tradície, skúsenosti i názory českej architektonickej moderny. Mnohí českí architekti sa
tu natrvalo usadili.
Pražský architekt Bedřich Bendelmayer (8. 4. 1872 Praha–20. 4. 1932
Praha) sa výrazne zapísal do architektonickej podoby najmä českej metropoly v prvých troch desaťročiach 20. storočia, dnes však patrí, spolu s jeho
spolužiakom, architektom Aloisom Dryákom (1872–1932) k zabudnutým
menám. Jeho dielo postupne prechádzalo od historizmu a secesie, cez modernu, až k modernému klasicizmu. Bol absolventom špeciálnej školy architektúry Friedricha Ohmanna (slávneho viedenského architekta, ktorý
pôsobil aj v Prahe) na Umelecko­‑priemyselnej škole v Prahe. Po Ohmannovom odchode späť do Viedne pomáhal dokončiť spolu s Dryákom jeho
secesnú stavbu – hotel Central v Hybernskej ul. (1899–1900). Obidvaja architekti vlastnili architektonický ateliér na Moráni pod Karlovym námestím.
Okolo roku 1900 spolupracoval s Rudolfom Němcom na dvoch obytných
domoch v neorenesančnom štýle – dom U České královny v Hradci Králové, na Eliškinom nábreží a dom U sv. Jiří v Prahe­‑Holešoviciach, nárožie
Kamenickej a Kostolnej ul. V r. 1902–1904 projektoval hotel Arcivojvoda
Štěpán (teraz Európa) na Václavskom námestí v Prahe. Jeho stavba nájomných domov U Prašné brány 1–3, bola jednou z prvých secesných domov
v Prahe po historizujúcich stavbách a dostalo sa mu v tom období veľa
118
kritiky. V roku 1904 bol hlavným inžinier stavebnej firmy Quidona Bělského v Prahe, neskôr z podniku vystúpil. V r. 1905–1913 navrhol palác
Hvězda (dnes Melantrich) v Prahe. Po roku 1918 projektoval budovy reálnych gymnázií v Jindřichovom Hradci a Hlučíne, budovy pre krajské súdy
v Klatovoch, Chrudimi a Ružomberku. Po roku 1920 vyhotovil projekty
neoklasicistických budov poisťovne Continentale, Priemyselnej banky na
Příkope a areál justičného paláca na Pankráci v Prahe atď. Zúčastnil sa na
domácich a medzinárodných súťažiach, medzinárodne sa presadil projektom paláca Spoločnosti národov v Ženeve a radnice v Osijeku (1923–1924).
V Košiciach je autorom projektov najstaršieho a asi najväčšieho komplexu obytných domov medzivojnového obdobia, postavený v blízkosti
kalvínskeho kostola a Katovej bašty, na uliciach Stará baštová a Štefánikova. Projektoval ho v polovici 20. rokov minulého storočia.
K ďalším významným pražským architektom, ktorý sa realizoval v Košiciach, patrí Rudolf Brebta (aj Brepta) (1885–?). Do r. 1923 bol zamestnancom stavebnej firmy Adolf Lipscher a spol., potom prišiel do Košíc, kde
si otvoril vlastný projekčný ateliér na Skladnej ulici. Tu uplatnil niekoľko
zaujímavých projektov: bývalý Masarykov sociálny dom (Rastislavova
ul., v súčasnosti XV. pavilón Fakultnej nemocnice L. Pasteura, 1928; je na
ňom uplatnená plastika povojnového dekorativizmu), komplex družstevných domov štátnych zamestnancov (blokový dom na Komenského ul. č.
35, 37, 39, ul. Slov. jednoty); budova finančného riaditeľstva (1936, Hlavná
68), južná ľudová škola (dnes ZŠ, Gemerská ul.); severná ľudová škola
a opatrovňa, na Watsonovej ul. 2 a 4 (realizácia stavby 1935–1938, už vo
funkcionalistickom štýle, dnes súčasť komplexu TU); dievčenské reálne
gymnázium sestier Dominikánok (1937, Zbrojničná ul., v súčasnosti v ňom
sídli Gymnázium sv. Tomáša Akvinského); kostol Krista Kráľa (Moyzesova 10) vo funkcionalistickom štýle, s elegantnými tvarmi, okrúhlou kazateľnicou, jednoduchým oltárom a takmer nezdobenými lavicami; ešte
v tom istom roku bol jeden z dvoch zvonov zo zvonice nad vchodom zabraný na roztavenie na delá – začiatok 2. sv. vojny; rekonštrukcia Gajdovych kúpeľov a stavba kúpaliska pri terajšej Gajdovke na Aničke. Stavebné
a rekonštrukčné práce schátralých budov sa začali 15. apríla 1923 (vojaci
technických rôt tu dislokovaných plukov číslo 14, 16, 32 a 37). Spolupracoval s kolegami Josefom Poláškom, V. Bartošom a staviteľom Alojzom Novákom na projekte Bytové domy bankových úradníkov atď.
Brnenskú školu architektúry v Košiciach reprezentoval prof. Ing. Arch.
Miloslav Kopřiva. Narodil sa 30. 1. 1894 v Tučapech u Holešova (okr. Kroměříž), zomrel 11. 3. 1968 v Brne. V r. 1920 ukončil štúdium architektúry
na ČVUT v Prahe. Pôsobil ako architekt i pedagóg v Prahe, Košiciach,
Bratislave a Brne. V r. 1921–1935 pôsobil ako samostatný architekt v Brne,
s vlastnou projekčnou kanceláriou. V r. 1935 prišiel do Košíc, kde spočiatku pôsobil ako prednosta technického oddelenia mesta Košice a hlavný
architekt mesta. Zaslúžil sa o opätovné otvorenie Vysokej školy technickej
119
v Košiciach (1938, zriadil fakultu architektúry) a stal sa jedným z jej prvých profesorov. Neskôr pôsobil na VŠT v Bratislave a od r. 1947 v Brne na
fakulte Pozemného staviteľstva a architektúry VUT (1950–1953 prorektor
školy, 1954–1955 dekan fakulty) až do r. 1959, kedy odišiel do dôchodku.
Svojimi projektmi sa prezentoval na medzinárodných výstavách, napr.
v Utrechte, Zürichu, Budapešti, Bukurešti, Miláne, Paríži a boli vysoko
oceňované.
Projektoval stavby po celej republike, mal silný zmysel pre dispozíciu,
funkčnosť a estetický výraz. Projekty v Košiciach: ideové riešenie, architektonický návrh, celkový plán a realizácia výstavného areálu Zemskej
výstavy východu ČSR v Košiciach v r. 1938 (Komenského park 19). Bolo
to jeho najvýznamnejšie dielo na Slovensku, spoluautormi boli architekti
R. Brebta, Ľ. Oelschläger, E. Friedman a V. Sipos. Väčšina stavieb sa nezachovala, ale hlavné objekty dodnes slúžia potrebám Technickej univerzity;
obelisk pre československú štátnu vlajku, 1935 (jedinečné dielo, v parku
medzi Štátnym divadlom a Urbanovou vežou, v r. 1939 zbúraný), náhrobok starostu mesta, 1936, predajňa Mestských verejných podnikov, 1936,
nájomné obytné domy pre chudobných, 1937, regulačný plán severného
sektora, 1938, prístavba tzv. južnej ľudovej školy, 1938; ďalšie práce na
Slovensku: kolónia rodinných domov (Zvolen, 1922); hotel, 1923 a meštianska škola, 1928 vo Veľkých Levároch; v Rožňave: okresný dom, 1924,
(1. cena, realizácia 1926), sokolský štadión, okresný súd, 1927, Roľnícka
vzájomná pokladnica, 1929 a nájomné obytné a rodinné domy; regulačný
plán Piešťan, 1928; chata v Zádielskej doline, 1938; v Česku obchodný dom
Brouk a Babka, 1934, kino Jas, 1930 v Brne ai; autor učebníc pozemného
staviteľstva.
Ing. architekt, Dr. techn. Bohumír Kozák patrí tiež k známym pražským
architektom. Narodil sa 4. 12. 1885 vo Velké Lhotě u Telče, zomrel 1. 4. 1978
v Prahe. Predstaviteľ funkcionalizmu, teoretik architektúry a ochranca
pamiatok. Detstvo prežil v Čáslavi. Bol absolventom Českého vysokého
učení technického v Prahe (prof. Josef Schulz a Jan Koula). Vo svojej tvorbe
spočiatku uplatňoval prvky secesného dekorativizmu, ale čoskoro opustil
neoslohový historicizmus. V r. 1919 si založil vlastný ateliér, jeho tvorba
niesla pečať svojrázneho rondokubizmu s národným nádychom (budova
telefónnej ústredne, Žižkov, 1921), neskôr stúpenec funkcionalistického purizmu. K jeho najväčším dielam patrí stavba rozsiahleho komplexu Masarykovych domov (v súčasnosti Thomayerova nemocnica) v Krči, postavená
v r. 1926–1934. Z ďalších jeho prác sú významnejšie: Ústav materstva a Klárův ústav slepcov v Krči, palác Luxor, obchodný dom Avion, Union banka
v Prahe, študentský internát Bubeneč a Dejvice, palác Příkopy s pasážou
a bývalým kinom Sevastopol, hospodárska škola v Čáslavi a banka v Kolíne. Spolu s akademikom Stanislavom Bechyně vypracoval rad návrhov na
premostenie Nuselského údolia. Ako člen Českobratskej cirkvi inklinoval
aj k cirkevným stavbám, napr. je autorom projektu Českobratského kostola
120
na námestí Pred bateriemi v Střešovicích (1938), v Libni (1923), v Nuslích
(1935), v Poličce, fary evanjelického zboru v Poděbradoch a i.
Na Slovensku sa zúčastnil mnohých architektonických súťaží a projektoval viaceré stavby, napríklad na východnom Slovensku v Haniske pri
Košiciach v r. 1922 navrhol budovu vysielacej rádiotelegrafickej stanice,
resp. rozhlasového vysielača – v duchu povojnového novoklasicizmu –
budova v súčasnosti slúži iným účelom. V Košiciach je autorom projektu
Poštový a telegrafný úrad (Poštová 2, Košice, 1926–1930). Tento elegantný
komplex budov patrí k prvým verejným stavbám na Slovensku so všetkými prvkami modernej architektúry v exteriéri i v interiéri, zbavený historizmu. Objekty dodnes vyhovujúco slúžia pôvodnému účelu, komplex
je najväčším poštovým úradom v Košiciach. Na podkladoch z r. 1928 sú
ako spolupracovníci uvedení brnenskí architekti a stavitelia Bedřich Koráb a Jaroslav Železný.
Bol aj vynikajúcim grafikom, historikom a kresličom, vytvoril rad pragensií. Čestný člen Klubu Za starou Prahu, vďaka jeho činnosti sa tento
klub zviditeľnil. Zasadzoval sa za záchranu historických pamiatok, napríklad presadenie myšlienky Strahovského tunela miesto pôvodne navrhovaného Malostranského tunela, spolupracoval na záchrane kláštora Na
Slovanech, za zachovanie prírodného brehu Kampy a o záchranu nádražia Těšnov, žiaľ neúspešne a i. O. i. je aj autorom kníh: Evangelický chrám,
Architekt na cestách (Praha 1941), Mluva pražské architektury (Praha 1956,
1960), Hradčany a Malá Strana (autor kresieb; Praha 1962, 1964, 1965), Menší
město pražské: 51 kreseb tištěných světlotiskem (Praha 1950); katalógov:
Výstava architektonických kreseb a akvarelů B. Kozáka : Praha – leden
1956 : [katalog] (Praha 1956), Poklady pražské architektury : uměleckohistorický katalog, Praha – kamenný sen / kresby tužkou a barev. pastelem
a uměleckohistorický katalog (spoluaut. E. Poch; Praha 1972) a i.
Do Košíc prišiel aj architekt Petr Kropáček, pražský rodák, narodený
14. 7. 1889, zomrel 10. 9. 1931 tiež v Prahe. V Košiciach projektoval v r. 1926
Štátnu dievčenskú meštiansku školu, ktorá sa nachádza na rohu Kuzmányho 6 a Galenovej ul., realizovanú v r. 1928. V súčasnosti v budove sídli
gymnázium a základná škola s vyučovacím jazykom maďarským. Bola
postavená ako dostavba staršieho školského areálu, v ktorej sa od kubizmu
presunul bližšie k modernej abstrakcii. Je autorom aj projektu gymnázia
P. Horova v Michalovciach (1924).
V Česku sú známe najmä dva jeho objekty, a to letné sídlo – vila Edvarda Beneša v Sezimově Ústí, postavená v r. 1930–1931, neskôr upravená a rekonštruovaná podľa návrhov architekta Otokara Fierlingera
(1888–1941), ktorej sa autor už nedožil, a už menej úspešná prestavba
slávneho pražského Ohmannovho hotela Central v Hybernskej ulici (neskôr známeho ako Komorné divadlo), ktorá architektonicky získala kontrastný funkcionalistický portál. (V súčasnosti bola objektu navrátená
pôvodná funkcia hotela, prešiel rekonštrukciou, Kropáčkove úpravy boli
121
odstránené a priečelie bolo opravené do pôvodného štýlu.) Okrem architektúry sa venoval aj scénografii a dramatickej tvorbe (hra Stavba, komédia Mystifikace), pri ktorej používal pseudonymum Pavel Neri.
Na Slovensku pôsobil Moravák Josef Marek. Narodil sa 17. 1. 1889
v Petroviciach, zomrel 17. 1. 1965 v Brne. V r. 1909 absolvoval Vyššiu školu
staviteľskú v Brne, v r. 1910–1912 praxoval v ateliéri Dušana Jurkoviča.
V r. 1912–1914 študoval architektúru v Prahe u prof. Jana Kotěru. Pôsobil
zväčša v Bratislave, ale aj na iných miestach na Slovensku, do rodiska sa
vrátil v r. 1962. Z mnohých súťažných návrhov a realizovaných diel z obdobia do roku 1939 sú najznámejšie: ev. kostol v Trnave (1923), osada družstevných domov v Novom Meste nad Váhom (1925), Poštový a telegrafný
úrad v Nitre (1928), Okresný úrad a Okresný súd v Skalici (1928), Okresná
nemocenská poisťovňa v Rožňave, liečebný ústav pre tuberkulózne
deti v Dolnom Smokovci (1929), škola vo Výčapoch­‑Opatovciach (1923),
v Ovsišti (1934), Družstevný obytný a obchodný dom Avion v Bratislave
(1930), ktorý v tom čase patril k najlepšie riešeným a vybaveným obytným
budovám na Slovensku. Z urbanistických prác uvádzam súťažné projekty
na úpravu Mukačeva (1935), Nových Zámkov (1936) a vypracované návrhy
pre obce Vrbové (1934), Petržalku (1936), mesto Martin, Rimavskú Kokavu
(1942) a ďalšie. V Košiciach realizoval obytné domy pre štátnych zamestnancov na Komenského ulici, postavené v rokoch 1925 až 1927 na základe
súťažných návrhov pre vtedajšie ministerstvo verejných prác. V poslednom období sa zaoberal problematikou urbanizmu, pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody. Vypracoval analyticko­‑syntetickú štúdiu Osnova
krajinného plánu Slovenska (1936). Na prelome dvadsiatych a tridsiatych
rokov výrazne prispel svojou bohatou publikačnou, verejnou a tvorivou
činnosťou k formovaniu funkcionalistického profilu architektúry a organizačného stmelenia architektonickej obce na Slovensku. Svojou tvorbou
sa podieľal nielen na rozvoji stavebnej kultúry, ale aj na pokroku v oblasti
urbanizmu, priestorového plávania a problematike stavby miest.
Ing. Alois Novák sa v Košiciach presadil ako staviteľ. Narodil sa v r.
1886 vo Velké Blatnici (dnes Blatnice pod Svatým Antonínkem), zomrel
v r. 1961 v Litoměřiciach. V Košiciach pôsobil od r. 1920. Zo začiatku
spolupracoval s Ing. Zdeňkom Fričom z pražského Žižkova, no v r. 1926
sa osamostatnil a založil si firmu Ing. Alois Novák, civilní stavby pozemní a inženýrské, Košice. V Košiciach staval tak verejné budovy,
ako aj súkromné stavby, či rodinné vily. Spolupracoval s viacerými architektmi, napríklad s Antonínom Brožkom pri realizácii vily MUDr.
Kňazovického, Rázusova ul. 6 (1931), Vila dr. Pavla Nováka (miesto doteraz neznáme), s Rudolfom Brebtom pri stavbe Ľudovej školy a opatrovne na Watsonovej ul. (1935) a finančného riaditeľstva na Hlavnej ul.
Postavil prístavbu budovy ČSD atď. V časoch prvej Česko­‑Slovenskej
republiky bol jedným z najvýznamnejších stavebných inžinierov pôsobiacich v Košiciach.
122
Medzi najvýznamnejších československých avantgardných architektov
tohto obdobia patrí Josef Polášek, brnenský architekt. Narodil sa 27. marca
1899 v Boršově pri Kyjove. Maturoval na Štátnej priemyslovej škole staviteľskej v Brne až v roku 1921 (kvôli 1. sv. vojne), v štúdiu pokračoval na
Umeleckopriemyselnej škole v Prahe v špeciálnej škole architektúry u architekta prof. Pavla Janáka. V roku 1925 na odporúčanie tohto pedagóga
získal prácu v projekčnej kancelárii mestského stavebného úradu v Brne.
Na II. medzinárodnom kongrese modernej architektúry CIAM vo Frankfurte nad Mohanom (október 1929) mal úspech s témou „najmenší byt“.
V roku 1930, spolu s Bohuslavom Fuchsom a J. Krohom, sa stal aktívnym
členom architektonickej sekcie Ľavej fronty.
Pochádzal z chudobných pomerov moravského Slovácka, vo svojej
tvorbe sa preto vo veľkej miere zameral na riešenie typologických druhov
stavieb so sociálnym poslaním. Realizácie školských budov a mestských
obytných súborov pre chudobných patrí v danej oblasti medzi špičkové
výkony nielen českej, ale aj európskej medzivojnovej architektúry. Novela
zákona z roku 1930 prijatá na podporu výstavby domov s lacnými bytmi
umožnila Poláškovi odštartovať svoju samostatnú tvorivú dráhu v troch
veľkých realizáciách: funkcionalistické sídlisko v Brne pri Vranovskej
(1930–1931) a Skácelovej ulici (1931–1932) a súbežne kolónia obytných domov pre bankových úradníkov v Košiciach (1930–1931), ktorá vychádzala
z princípov kolektívneho bývania. Popri tvorivej práci v ateliéri priebežne
sledoval európske i architektonické dianie, aktívne sa zúčastnil domácich
aj zahraničných výstav. V roku 1935 bol ocenený diplomom za účasť na
medzinárodnej výstave v Bruseli. Na Medzinárodnej výstave umenia
a techniky v modernom živote v Paríži v roku 1937 získal zlatú medailu.
Od roku 1938 sa vo svojej tvorbe intenzívne venoval urbanizmu, neskôr
regionalizmu. Od roku 1945 sa jeho zdravotný stav rapídne zhoršil. V decembri 1946 zomrel v Brne na tuberkulózu.
Masarykova moderná kolónia obytných domov pre bankových úradníkov v Košiciach, Letná ul. 10–14, Jarná 1–3, je národnou kultúrnou pamiatkou a súčasne je zaradená do zoznamu medzinárodnej organizácie na
ochranu modernej architektúry DOCOMOMO. Bola postavená v priebehu
jedného roka ako družstevná akcia pre 48 rodín bankových úradníkov
českých, slovenských a maďarských bánk v Košiciach. Stavbu realizovala
stavebná firma Ing. Aloisa Nováka. Urbanistické riešenie celej kolónie
tvorí čiastočne uzatvorený blok štvorpodlažných objektov, jednotlivé, na
seba nadväzujúce sekcie, sú usporiadané do tvaru písmena U (spolu je tu
dvadsaťjeden trojizbových, dvadsaťjeden dvojizbových, šesť štvorizbových a päť jednoizbových bytov).
Architekt František Sander (1871–1932) je známy najmä technickými stavbami v okolí Vltavy, zaujímavými najmä tvarmi lode, majáky
a prístavy. Vyštudoval pražskú techniku. Najprv pracoval ako konštruktér,
v roku 1907 sa stal profesorom vyššej priemyselnej školy na Smíchove. Bol
123
autorom mnohých realizovaných stavieb pozdĺž Vltavy. Medzi najznámejšie patrí plavebná komora Hořín a Miřejovice, či stavby na ostrove Štvanice.
Navrhol staničnú budovu v Holešoviciach (1905) v štýle historizujúcej secesie a vilu Regia (pôvodne Samohrd) v Luhačoviciach (1906) v historizujúcom štýle. Ako autor návrhu je uvedený na vitrážach sály (1908) bývalého
paláca Obchodnej a živnostenskej komory v Prahe, U obecného domu 3,
Praha 1. Možno je autorom celej budovy. V Hradci Králové určil vzhľad
vodnej elektrárne Labe­‑Hučák (1909 až do r. 1930).
V Košiciach je autorom komplexu administratívnych budov policajného riaditeľstva na Rákociho okružnej, dnes Moyzesovej ulice č. 19.
Pozemok pre stavbu venovalo mesto Košice, budovu vystavala v rokoch
1928–1931 firma Ing. Huga Kaboša ešte v intenciách oficiálneho štátneho
slohu. Je autorom aj návrhu pamätnej tabule vo vstupnej hale budovy policajného zboru Slovenskej republiky, odhalená v roku 1931.
V menšej miere sa v Košiciach realizoval aj český architekt a staviteľ
Vojtěch Vanický, žiak Jana Kotěru a Josefa Gočára. Narodil sa 15. 11. 1898
v Horní Sloupnici, zomrel 31. 8. 1983 vo Vysokém Mýtě. Študoval na Vyššej priemyslovej škole v Brne a na Akadémii výtvarných umení v Prahe
(1922–1925). Od r. 1925 pracoval v Gočárovom ateliéri, po r. 1930 ako stredoškolský pedagóg na priemyselných školách v Plzni, Děčíne a Hradci
Králové. So svojimi projektmi sa zapájal do súťaží, väčšinou sa realizovali
mimo Prahy. Spočiatku bol inšpirovaný novou holandskou architektúrou,
postupne však prešiel k funkcionalizmu. Publikačne činný (Stavitel, Styl,
Stavitelské listy a pod.). Člen viacerých profesných spolkov a asociácií, redakčných rád.
V Košiciach projektoval Katafalkovňu na Južnej triede – smútočná
obradná sieň a kolumbárium (projekt 1936, realizácia 1938). Pre ilustráciu spomeniem ešte ďalšie úspešne realizované projekty: veľvyslanectvo
v Belehrade (1924, spolu s J. Chomutovským), bytový dom v Chebe (1926),
penzión Edith na Špicáku, domy s malými bytmi pre Ústrednú sociálnu
poisťovňu (1930, s J. Kinclom), reálne gymnázium v Kolíne (1934) atď.
Realizoval tieto stavby: v České Třebové kolóniu radových domkov na
Rösslerovej ul., 1928, chlapčenskú školu, 1929 a mestský bytový dom, 1929.
V Moravské Třebové realizoval stavbu menšinovej školy a štátne bytové
domy na Svitavskej ulici (1925, 1927). V Brne­‑Židenicích postavil Polákov
nájomný dom s ordináciou na Karáskovom námestí (1934), sokolovňu
v Dolní Sloupnici (1926), obchodný dom v Ústí nad Orlicí (1933) atď.
Samozrejme, ani z ďaleka som nevyčerpala zoznam českých architektov z tohto obdobia, je ich ďaleko viac, napríklad Bohuslav Fuchs, Arnošt
Sehnal, Josef Štěpán, Zdenko Frič, Anton Bartoš a i., ale pre vymedzený
časový priestor ich neuvádzam. Obdobne, aj v novšom – povojnovom – období prišiel do Košíc celý rad skvelých českých architektov. Štátna vedecká
knižnica v Košiciach pripravila v októbri 2011 na Dni českej kultúry 2011
vo svojich priestoroch výstavu Českí architekti na východnom Slovensku.
124
Jej kurátorkou bola Mgr. Daniela Slezáková. Architektonickému i biografickému výskumu Košíc medzivojnového obdobia sa venuje Ing. arch. Adriana Priatková z FU TU Košice, katedra architektúry.
Literatúra:
Slezáková, Daniela : Českí architekti v Košiciach : interný materiál. Košice :
ŠVK, 2011. 5 s.
Poklembová, Ľubica : Veda a technika v zrkadle dejín. Košice : ŠVK, 2002,
s. 154–162.
Priatková, Adriana : Architektonické osobnosti medzivojnového obdobia Košíc.
In Architecture and the ending century. Bratislava 2002, s. 23–34.
Foltyn, Ladislav: Slovenská architektúra a česká avantgarda 1918–1939. Bratislava : Spolok architektov Slovenska, 1993. 238 s.
Zemská výstava východu ČSR v Košiciach. In Novosti. Roč. 20, č. 165 (22.7.1938),
s. 4.
Haas, Felix : Moderná svetová architektúra. Bratislava : SFVU, 1968. 278 s.
Masný, Rudolf: Domy bankových úradníkov. Architektúra & urbanizmus. Roč.
29, č. 1–2 (1995), s. 28–31.
Dulla, Matúš – Moravčíková, Henrieta : Architektúra Slovenska v 20. storočí.
Bratislava : Slovart, 2002. 512 s.
Dulla, Matúš a kol.: Slávne vily Slovenska. Bratislava : Foibos, 2010,
s. 186–189.
Zlatá kniha Slovenska : jubilejný zborník. Bratislava : Živnostenské vydavateľstvo a nakladateľstvo, 1930. 2. vyd. 522 s.
125
Češi na Slovensku v české
historiografii od roku 1993
Václava Horčáková, Historický ústav AV CR Praha
Po rozdělení Československa se problematika česko­‑slovenských vztahů
stala jedním z nejvýznamnějších témat české i slovenské historiografie. Na
prvním místě bylo studium dějin zaniklého společného státu, ve kterém od
roku 1918 prožilo svůj život několik generací Čechů i Slováků. Organizačně
zaštiťuje na tomto poli česko­‑slovenské vztahy Česko­‑slovenská historická komise, která vznikla v roce 1994, kdy vztahy mezi oběma historiografiemi
byly velmi slabé. Komise vydává od roku 1996 Česko­‑slovenskou historickou
ročenku (dosud vyšlo 15 svazků), je patronkou každoročně konaných seminářů k česko­‑slovenským vztahům, které se konají v Liberci (v roce 2012
proběhl 22. ročník semináře) a má též patronát nad konferencemi mladých
vědeckých pracovníků v Hradci Králové České, slovenské a československé dějiny 20. století (v roce 2012 se konal 7. ročník)1.
K lepší vzájemné informovanosti o výsledcích české i slovenské historiografie po roce 1992 přispěla i bibliografická pracoviště Historického
ústavu v Praze a v Bratislavě a Ústavu pro soudobé dějiny v Praze, která
připravovala pro jednotlivé svazky Česko­‑slovenské ročenky podrobné
soupisy slovacik vydaných na území České republiky a bohemikální literatury oboru historie publikované na Slovensku2. Po roce 2000 bibliografická pracoviště při knihovnách jmenovaných institucí zveřejnila databáze
vytvářené od počátku devadesátých let online prostřednictvím internetu
a zpřístupnila takto informace o práci české i slovenské historiografie široké veřejnosti3.
Literatura posledních dvaceti let věnovaná česko­‑slovenským vztahům je velmi početná a odráží širokou diskusi mezi českými a sloven1
2
3
126
Česko­‑slovenská komisia historikov [online]. [cit. 2012­‑10-10]. Dostupné z: http://www.cskh.sk/.
Václava HORČÁKOVÁ – Kristina REXOVÁ, Slovacika v edicích na území České republiky, Česko­‑slovenská historická ročenka 1996, s. 249–331; Václava HORČÁKOVÁ – Kristina
REXOVÁ, Slovacika v historiografii na území České republiky. Výběrová bibliografie za
léta 1996–2000, tamtéž, 2001, s. 279–430; Alžbeta SEDLIAKOVÁ, Bohemika v historiografii
na území Slovenskej republiky. Výberová bibliografia za roky 1990–1997, tamtéž, 1998, s.
265–359; Alžbeta SEDLIAKOVÁ, Bohemika v historiografii na území Slovenskej republiky.
Výberová bibliografia za roky 1998–2002, tamtéž 2003, s. 337–441; Věra BŘEŇOVÁ, Český,
slovenský a československý exil po 2. světové válce. Publikace a články z českých, slovenských a zahraničních sborníků a periodik vydaných v letech (1989)1990–31. 10. 2005, tamtéž,
2005 s. 297–466.
Biblio – literatura od r. 1990. HISTORICKÝ ÚSTAV AV ČR, v.v.i. Historický ústav AV ČR:
Bibliografické databáze [online]. 2002- [cit. 2012-09-09]. Dostupné z: http://biblio.hiu.cas.
cz/; báze článků Ústavu pro soudobé dějiny je vystavena v rámci souborného katalogu
Knihovny AV: Ústav pro soudobé dějiny – ANL. AV ČR – souborný katalog [online]. 2011[cit. 2012-11-11]. Dostupné z: http://aleph.lib.cas.cz/F/?func=file&file_name=find-b; HÚ
SAV – Historická bibliografie. Historický ústav SAV online [online]. 2003- [cit. 2012-11-11].
Dostupné z: http://databazy.dejiny.sk/.
skými historiky4. Do tohoto diskursu významně přispěl i Historický ústav
Akademie věd ČR řadou publikací, mezi nimi i dvěma sborníky z konferencí, které shrnují aktuální stav bádání o československých dějinách
v letech výročí vzniku Československé republiky: Reflexe dějin československé republiky v české a slovenské historiografii5 a Reflexe dějin Československa
1918–1948 v historiografii na počátku 3. tisíciletí6. Vzniku Československa
byla věnovaná edice dokumentů vydaná Ústavem mezinárodních vztahů
v rámci významné ediční řady Dokumenty československé zahraniční politiky7.
Tématem velmi diskutovaným českými i slovenskými historiky se staly
příčiny rozpadu československého státu. Jednou z nejdiskutovanějších
knih se stala práce českého historika Jana Rychlíka Češi a Slováci ve 20. století, která vyšla poprvé v letech 1997–19988 a v druhém, aktualizovaném
vydání v roce 20129.
Důsledkem rozdělení Československa v roce 1992 byla skutečnost, že
řada Čechů trvale žijících na Slovensku i Slováků žijících v Čechách se takřka ze dne na den ocitla v postavení obyvatel cizího státu. Češi na Slovensku i Slováci v Čechách se stali takřka ze dne na den národnostní menšinou.
Nebyl to zanedbatelný počet lidí. Při sčítání obyvatelstva v roce 1991 se na
Slovensku přihlásilo k české národnosti 59 326 obyvatel10. Emigrantem se
většinou člověk stává svobodnou volbou, vlastním rozhodnutím. V tomto
ohledu byla situace slovenských Čechů zvláštní a v českých dějinách spíše
výjimečná, srovnatelná snad pouze se situací rakouských (vídeňských) Čechů po vzniku samostatného československého státu v roce 191811.
Úloha Čechů na Slovensku v dějinách nebyla dosud studována v české
i slovenské historiografii samostatně, ale spíše v rámci dějin česko­
‑slovenských vztahů. Teprve v minulých letech se objevují práce, které se
snaží tuto mezeru zaplnit. Slovenská historička Zlatica Zudová­‑Lešková,
4
5
6
7
8
9
10
11
Jen v databázi Historického ústavu AV ČR nalezneme více jak 45 000 záznamů a knihách
a článcích věnovaných dějinám zaniklého Československa. Převážná část těchto bibliografických záznamů je přístupná i v tištěné a tematicky setříděné formě v ročence Bibliografie
dějin českých zemí, kterou do roku 2010 vydával Historický ústav. Slovenský Historický
ústav vydával pětileté výběrové bibliografie Historiografia na Slovensku a Ústav pro soudobé dějiny se soustředil na bibliografické soupisy k dějinám Československa (Bibliografie
Českých/československých dějin).
Red. Josef HARNA. Praha, Historický ústav 1998. 190 s.
Red. Jan NĚMEČEK. Praha, Historický ústav 2008. 258 s.
Antonín KLIMEK – Helena NOVÁČKOVÁ – Milada POLIŠENSKÁ – Ivan ŠŤOVÍČEK (eds.),
Vznik Československa 1918. Praha 1994. 439 s.
Jan RYCHLÍK, Češi a Slováci ve 20. století. Díl 1., 2. Bratislava–Praha 1997, 1998. 360 s., 554
s.; týž, Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha, Vyšehrad 2012.
677 s.
Diskuse, které koncem 90. let probíhaly mezi českými a slovenskými historiky nad touto
knihou, jsou zachyceny ve výše jmenovaných databázích a tištěných bibliografiích.
Milan ŘEPA, Češi na Slovensku, in: Akademická encyklopedie českých dějin. Sv. IIII. Č/2. Red.
Jaroslav Pánek. Praha, Historický ústav 2012, v tisku.
Tomáš GRULICH, Češi na Slovensku, in: Česko­‑slovenské vztahy a krajané. Ed. Tomáš GRULICH – Stanislav BROUČEK. Praha, Etnologický ústav AV ČR 2010, s. 7 nn.
127
která působí v Historickém ústavu AV ČR, upozornila na skutečnost, že
„aj v posledných desiati rokoch sa slovenskí historici len ojedinele zaoberali postavením a pôsobením príslušníkov českého národa na Slovensku
(a v prospech Slovenska) počas celého obdobia existencie československej
štátnosti“12. Jejím příspěvkem k zaplnění této mezery je kniha Cesty k sebe 13,
která pojednává o úloze Čechů na Slovensku v protifašistickém odboji
v letech druhé světové války. Autorka zdůrazňuje, že „československý demokratický odboj v rokoch 1939–1943 tvorí pevnú súčasť slovenského protifašistického a protinacistického národného príbehu.14“
Dosavadní stav poznání české úlohy na Slovensku od doby Jana Jiskry
z Brandýsa do současnosti v domácí historiografii shrnuje v novém svazku
Akademické encyklopedie českých dějin podrobné slovníkové heslo, které
historik Milan Řepa velmi zpracoval do rozsahu samostatné studie15. Autor
zdůrazňuje, že „přítomnost Čechů na Slovensku měla vždy jiný charakter
než v jiných zemích. Tento fakt způsobovala od počátků vzájemná blízkost,
ať už geografická či jazyková, a později hlavně příslušnost k jednomu státnímu útvaru – od roku 1526 k habsburské monarchii, v letech 1918–1992
k Československu“16. Encyklopedické heslo je doplněno obsažným bibliografickým soupisem, který zachycuje nejvýznamnější odbornou literaturu
(knihy i studie) vydanou od první poloviny 20. století do současnosti, která
se úlohou Čechů na Slovensku zabývá. Zvláště podrobně jsou v bibliografii zachyceny práce vydané v posledních dvaceti letech.
Život současné krajanské komunity na Slovensku je více než doménou
historiků polem pro etnologické bádání. Sborník Česko­‑slovenské vztahy
a krajané 17 je souhrnem tří pohledů na tuto problematiku. Na prvním místě
je to pohled slovenských Čechů, dále názory českých politiků a třetím
pohledem je odborný přístup, který vychází z badatelských zkušeností
pracovníků Etnologického ústavu AV ČR. Kniha shromažďuje současné
poznatky o komunitních, právních, kulturních nebo školských potřebách
českých organizací na Slovensku. Zabývá se však i výhledy české krajanské komunity do budoucna a srovnává ji se situací slovenské menšiny
v Čechách, neboť problémy jsou zde velmi podobné.
Počet Čechů na Slovensku za posledních dvacet let neustále klesá.
V roce 2001 při sčítání obyvatelstva byl zjištěn pokles počtu Čechů na
44 620. Češi na Slovensku nyní tvoří teprve třetí nejpočetnější menšinu za
12
13
14
15
16
17
128
Zlatica ZUDOVÁ­‑LEŠKOVÁ, Slovenská historiografia o Československu (Slovenská historiografia k Československu: Reflexia – Bilancia), in: Reflexe dějin Československa 1918–1948
v historiografii na počátku 3. tisíciletí, s. 248.
Zlatica ZUDOVÁ­‑LEŠKOVÁ, Cesty k sebe. Česi v odboji na Slovensku v rokoch 1939–1943. Praha, Historický ústav 2009. 352 s.
Tamtéž, s. 15.
Milan ŘEPA, Češi na Slovensku, tamtéž.
Tamtéž.
Red. Stanislav BROUČEK – Tomáš GRULICH. Praha, Etnologický ústav AV ČR 2010. 117 s.
Maďary a Romy. Podíl Čechů na celkovém počtu obyvatel Slovenska klesl
proti 1,1 % z roku 1991 na 0,8 %18. Hlavní příčinou je skutečnost, že Češi na
Slovensku, stejně jako Slováci v Čechách, mají velký asimilační potenciál.
Kulturní a jazyková příbuznost usnadňuje asimilaci. Důsledkem je skutečnost, že v dlouhodobé perspektivě, pokud mezi oběma státy nebude
docházet k trvalé migraci, budou se obě menšiny na českém i slovanském
území dále postupně zmenšovat19. To však nic nemění na skutečnosti, že
Češi na Slovensku zůstanou už navždy součástí slovenských dějin, stejně
jako Slováci v Čechách. Jejich úlohu budou nadále zkoumat a hodnotit
čeští i slovenští historici, kteří budou rozvažovat a diskutovat nad jejich
rolí v dnes už dvacet let od sebe vzdáleném, společném a přece odlišném
národním příběhu Čechů a Slováků.
18
19
Zdeněk UHEREK, Antropologické pohledy na problematiku Slováků v České republice
a Čechů a Moravanů na Slovensku, tamtéž s. 23.
Tamtéž s. 27.
129
SLOVÁCI A DOSÍDLOVÁNÍ KARLOVARSKÉHO KRAJE
NA KONCI 40. A V PRŮBĚHU 50. LET 20. STOLETÍ
Gerta Lorencová, Krajská knihovna Karlovy Vary
Západní Čechy náleží mezi oblasti, kterými během staletí prošlo několik
migrací obyvatelstva. Německá středověká kolonizace však nejvíce ovlivnila dějinný vývoj této oblasti. Hlavně novodobý vývoj poznačil vznik
Československa, jeho rozpad i obnovení.
Národnostní problémy prvorepublikového Československa se začaly
řešit již ke konci druhé světové války. Postupimská konference vlastně
posvětila největší změny v národnostní struktuře obyvatel. Odsun německého obyvatelstva z národnostně smíšených oblastí státu představuje
základní milníky ve vývoji regionu ve 20. století.
Složitost a důsledky úkolu nedokázal nikdo odhadnout, spíše si jej
nikdo nepřipouštěl. Pod organizovaným odsunem sudetských Němců si
musíme představit skutečnost, že se do pohybu dalo na pět a čtvrt milionů
lidí, a nemělo­‑li pohraničí zůstat neobydleno, bylo třeba jedno obyvatelstvo nahradit druhým.
Tato skutečnost se řeší již v Košickém vládním programu, který obsahoval konkrétní opatření k osídlení pohraničí. Jsou to především tyto
dekrety:
- Dekret č. 5/45 S., o národních správách.
- Dekret č. 12/45 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského
majetku Němců a zrádců.
- Dekret č. 27/45 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení.
- Dekret č. 28/45 Sb., o osídlení zemědělské půdy po Němcích Čechy,
Slováky a jinými slovanskými zemědělci.
Vládní rozvahu prosazoval v Karlovarském regionu Osídlovací úřad
a Fond národní obnovy. Přičemž Osidlovací úřad se staral hlavně o odsun německého obyvatelstva a příchod nových obyvatel. Fond národní
obnovy dohlížel na veškeré majetkoprávní procesy německého majetku
a jeho další osudy. Specifikou pro region byl druhý úřad v Plzni pro okresy
Aš, Cheb, Kraslice, Loket, Sokolov a Teplá, neboť byly pod správou americké armády.
Z etap přílivu slovenských osídlenců jsem vybrala pro dané období stěžejní události.
Rok 1945
První živelná vlna nových osídlenců byla z východních oblastí Slovenska zničených válkou. Přicházeli hlavně lidé kvůli volným usedlostem
a půdě, kterou mohli získat. Zpočátku výměra nebyla daná, vzápětí byla
výměra korigována dekrety na 13 hektarů. Výše úhrady za půdu měla odpovídat výši jednoho až tříročního nájemného. Inventář mohl osídlenec
130
uhradit v penězích nebo naturáliích. (Např. v obci Knínice na Žluticku,
okres Karlovy Vary, byla usedlost o výměře 18 ha se zachovalými budovami, 16 ks hovězího dobytka, párem koní, dvěma vozy, dvěma pluhy
a vyorávačem brambor v roce 1946 vyčíslena na 126 000 Kčs.)
Zvláštní skupinu tvořili vojenští přidělenci, kteří měli přednostní práva
na opuštěné usedlosti a živnosti. Dalším motivem byly i pracovní příležitosti v různých průmyslových podnicích (textilky, porcelánky, sklárny)
a těžebním průmyslu. Začali přijíždět slovenští brigádníci pro zemědělství – žně, sběr zemědělských plodin. Práce byla i v pastvinářství a v lese.
Rok 1946
Příliv slovenského obyvatelstva pokračoval. Začal ale vyvolávat obavy
u slovenských centrálních orgánů, které začaly vnímat nedostatek pracovních sil na Slovensku. Protože se na jižním Slovensku zastavil odsun
Maďarů, začaly v listopadu úřady usídlovat na Karlovarsku transporty
Slováků z Maďarska – ze Sarvaše, Békeščaby, Niyregyházi, Tótkomloše
a dalších oblastí, protože na Slovensku nebyla možnost usídlení. Dochází
i k první vlně odlivu. Odchází demobilizovaní příslušníci zahraničních
armád (důvodem byly výsledky voleb 1946). Domů se vraceli Slováci, kteří
přišli za výdělkem a neměli o dlouhodobé usídlení zájem. Zůstávali zde
Slováci z východního Slovenska a ti, kteří uvedli jako své bydliště Podkarpatskou Rus, také slovenští reemigranti ze zahraničí.
Rok 1947
Slovenští politici chystají zajistit kulturní a sociální podmínky Slováků
v Čechách. Za tímto účelem přicházejí delegace představitelů Matice slovenské, které vyzývaly k založení místních odborů Matice slovenské, jež
by měly dbát na šíření slovenské kultury a jejich úkolem bylo zachování
slovenského národního vědomí. V mnoha větších centrech odbory přímo
založily (např. Cheb, Aš, Mariánské Lázně. MS Oloví a Dolní Rychnov založili kurzy slovenského jazyka a reálií, ve kterých se učili hlavně Slováci
z Maďarska.) Odbory však měly krátké trvání. Nepřežily déle než rok.
Větší úspěch měla však ochotnická divadla a zájezdy putovních filmových
představení. Slováci sami zakládali sportovní kluby.
Do společenského dění se začalo promítat soupeření politických stran
o moc.
Rok 1948
V důsledku postupné industrializace Slovenska dochází k mírnému
odlivu osídlenců. Naopak je zde výrazný příliv Slováků z Rumunska – Rudohoří a to v rámci náboru pracovních sil podle kvót jednotlivých okresů
a smluvních dohod s příslušnými slovenskými okresy. Pracovní smlouvy
jsou většinou na tři či šest měsíců, na delší dobu zřídka. Zvláštností tohoto
131
období jsou přesuny učňů a učnic na doučení nebo na brigádu. Postupně se
začíná zvyšovat zaměstnanost žen.
Rok 1949 a 50. léta
Pokračují cyklické migrační vlny podle náboru spolupracujících okresů
(3 a 6 měsíční). Časté skupinové pobyty slovenských dělníků v státních
statcích a JZD. (Např. jedna z náborových akcí v roce 1955 měla stanoveno získat 151 pracovníků pro zemědělské podniky.) Nábor byl prováděn
v okresech Košice, Bratislava, Prešov a Žilina. Získáno bylo pouze 24 pracovníků z kraje Košice a 12 lidí z bratislavských okresů Dunajská Streda,
Senica a z okresu Topolčany. Politické orgány velice kladně hodnotily příchod reemigrantů z Latinské Ameriky – Argentíny, Brazílie.
Dochází k rušení průmyslových podniků. V 50. letech to nejvýrazněji
zasáhlo chebský okres. Zrušen tu je prakticky veškerý elektrotechnický
a kovozpracující průmysl, který byl buď zrušen přímo, nebo byl převeden
do vnitrozemí či na Slovensko v rámci industrializace.
Osídlování pohraničí, jak si to představovaly československé státní orgány v roce 1945–46, se v 50. letech ukázalo jako neúspěšné. Neobydlené
obce zanikaly. I hustota osídlení území byla třetinová. Nedostatek pracovních sil vedl k hospodářskému i sociálnímu úpadku.
V 60. letech řešila tuto situaci vláda státoprávními úpravami
a umístěnkami.
Časté migrace Slováků a jejich různorodost sice poznamenala společenský a kulturní život v regionu, ale nevedly k vytváření pevnějších
regionálních enkláv slovenského původu, výjimkou jsou reemigranti
z Rumunska, Maďarska a Podkarpatské Rusi. Trvale usídlení Slováci se
sdružovali podle svého naturelu a potřeby společenského života v rámci
místní pospolitosti či náboženského vyznání. Bylo to právě české prostředí, kde se po roce 1948 střetli s mnoha problémy, se kterými se museli
vyrovnávat. Patřily mezi ně zákazy omezující náboženský život věřících,
sledování tajnou policií a následnou perzekucí.
Studium této problematiky, dosud velmi zanedbávané, může přinést
zajímavé informace o společenských statusech jednotlivých skupin Slováků v konkrétních českých regionech, zdůvodnit názorové odlišnosti
Slováků v českých zemích, ze kterých pramení skutečnost, že se pevný
obrys slovenské národnostní menšiny v podstatě nevytvořil. Kořeny tohoto stavu musíme hledat důkladněji než doteď, neopírat se o pouhá procentuální zastoupení či součty rychle se měnících čísel. Možná dojdeme
k překvapujícím závěrům, že zjistíme, že na českém území žije několik slovenských menšin s vlastními specifickými rysy a vlastním menšinovým
životem.V případě našeho regionu je to např. Regionálna obec Slovákov
Karlovy Vary, která má vlastní webové stránky, a její nejviditelnější aktivitou na veřejnosti je spoluorganizování každoročního Karlovarského
mezinárodního folklorního festivalu.
132
Literatura:
Toms, Jaroslav: K problematice odsunu Němců a osídlování Karlovarska (1945–
1953). In: Minulostí Západočeského kraje XXI. Plzeň 1985, s 27–54.
Dohnal, Pavel: Dosidlování Sokolovska 1945–1948. Sokolov 2007. 63 s.
Votroubková, Iva: Chebsko a reemigranti v letech 1947–1948. In: Sborník
chebského muzea 2000. Cheb 2001, s. 71–77.
Nosková, Helena: Kalendářní obyčeje v každodenním životě rudohorských Slováků v regionech západních Čech. In: Sborník chebského muzea 2000.
Cheb 2001, s. 78–98.
Nosková, Helena: Slováci v západních Čechách v letech 1945–1954. In: Sborník
Chebského muzea 1999. Cheb 2000, s. 46–55.
Nosková, Helena: Slováci z Maďarska na Karlovarsku a Sokolovsku. In: Historický sborník Karlovarska IX. Karlovy Vary 2003, s. 202–227.
Řeháček, Karel: Osidlovací úřad a Fond národní obnovy v Karlových Varech v letech 1945–1950. In: Sborník muzea Karlovarského kraje 19. Cheb 2011,
s. 233–256.
Votroubková, Iva: Slovenští osídlenci na Chebsku a Ašsku v letech 1945–
1958. In: Sborník Chebského muzea 1999. Cheb 2000, s. 56–63.
133
„Už vím, co budu číst“
Projekt pre českú komunitu v Košiciach
Klára Kernerová, Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach
Na počiatku bola kniha, presnejšie publikácia Tisíc dobrých kníh, ktorú Verejná knižnica Jána Bocatia vydala v roku 2008 ako výsledok niekoľkoročného projektu na podporu čítania. Je to abecedný zoznam kníh opatrený
bibliografickými údajmi a anotáciami, názvovým a predmetovým registrom. Spracoval ju kolektív autorov, zložený predovšetkým z knihovníkov
našej knižnice. Na začiatku síce na projekte spolupracovali aj knihovníci
z regionálnych knižníc na Slovensku, ale keďže išlo o náročnú prácu, ktorá
spočívala v čítaní a formulovaní osobných názorov na knihu, postupne sa
veľký kolektív autorov značne zredukoval.
Do tisícky dobrých kníh sme vybrali tie, ktoré sa dobre čítajú a majú aj
literárnu hodnotu. Rok vydania kníh sme ohraničili prelomovým rokom
vstupu do tretieho tisícročia. Sú medzi nimi knihy určené každému typu
čitateľa. Rozhodnutie zostaviť takýto výber nebolo ani vecou náhody, ani
nejakou módnou záležitosťou. Jednoducho, cítili sme potrebu ponúknuť
čitateľom knihy, ktoré sme sami prečítali a o ktorých vieme, že stojí za to
prečítať si ich. Anotácia k nim je teda vyjadrením osobného názoru knihovníkov na základe vlastnej čitateľskej skúsenosti.
Uvedenú publikáciu sme prezentovali knihovníckej verejnosti v Košiciach na seminári Kríza čítania III. a následne aj návštevníkom Verejnej
knižnice Jána Bocatia na podujatí o čítaní. Do života ju uviedli naši dlhoroční čitatelia, ktorí to považovali za veľkú poctu. Potom už publikácia
putovala na police do požičovne i do ostatných verejných knižníc na Slovensku, aby pomáhala knihovníkom i čitateľom orientovať sa v situáciách,
keď treba rýchlo nájsť „niečo dobré“ na čítanie. Publikácia sa stretla v knihovníckej verejnosti so značným záujmom, ale ako to už býva, postupne sa
z tejto bibliografickej pomôcky stávala len jedna z kníh príručnej knižnice,
ktorá sa využíva len sporadicky. Bolo nám to ľúto, keďže sa do zostavenia
tejto odporúčajúcej bibliografie venovalo veľa času i intelektuálneho úsilia
a tak sme rozmýšľali, čo pre jej väčšiu popularizáciu urobiť, ako aktívne
propagovať knihy, ktoré sa oplatí prečítať.
Riešenie sme našli v podobe projektu Už vím, co budu číst pre českú komunitu v Košiciach, ktorá má v tomto krajskom meste početné zastúpenie.
Spoluorganizátorom projektu sa stal Český spolok v Košiciach, s ktorým
Verejná knižnica Jána Bocatia už dlhé roky spolupracuje pri organizovaní
výstav, besied, prezentácií kníh a pod. Spolok eviduje cca 500 členov, čo je
dostatočne veľké zázemie pre prácu s touto menšinou.
Spoločne sme spracovali projekt cyklických literárnych stretnutí
s cieľom:
- prezentovať známych i menej známych českých autorov 20. storočia,
134
-
popularizovať čítanie „dobrých kníh“ z fondu Verejnej knižnice Jána
Bocatia, ale aj zvukové ahrávky hudobného oddelenia,
- udržiavať kontakt českej komunity s pôvodnou českou literatúrou
a hudbou,
- podporovať spolupatričnosť českej menšiny v Košiciach,
- cibriť jej jazykovú kultúru.
Keď sme uvažovali o tom, ako by mali stretnutia prebiehať, napadlo
nás vrátiť sa k forme tzv. hovorenej bibliografie, ktorá sa kedysi často využívala. Poslucháčom sa postupne predstavujú autori a vybrané knihy prostredníctvom hlasného čítania. Keďže hlasné čítanie si vyžaduje pomerne
veľké sústredenie, jednotlivé časti sa odľahčujú hudobnými .ukážkami.
Do úvahy sme brali aj fakt, že hudba môže výrazne umocniť dojem z literárneho textu. Skutočnosť, že sa stretnutia konajú v hudobnom salóniku,
sme zároveň využili na prezentáciu fondov hudobného oddelenia. Siahli
sme i do nahrávok hovoreného slova, ktoré kedysi naši poprední umelci
načítali na gramofónové platne a časom upadli do zabudnutia.
V knižnici tak vznikla zaujímavá aktivita, ktorá prispieva nielen k posilňovaniu kultúrneho života jednej komunity, ale aj k propagácii jej fondov a čítania. Členovia Českého spolku v Košiciach sa u nás stretávajú
štvrťročne, aby si počas hodinového posedenia v útulných priestoroch
hudobného salónika „oprášili“ svoje literárne vedomosti a vychutnali
pôžitok z umeleckého čítania i počúvania hudby. Čítanie úryvkov z kníh
v podaní členov spolku a hercov sprevádza hra na klavír alebo husle. Anotácie k vybraným knihám čítajú knihovníčky a knihovníci našej knižnice,
ktorí ich aj napísali.
Každé stretnutie má tento scenár:
- úvodné slovo,
- predstavenie autora,
- anotácia prezentovanej knihy,
- umelecká interpretácia úryvku, prípadne literárna nahrávka, ktorá sa
viaže k autorovi alebo ku knihe,
- hudobný predel,
- záverečné slovo – zosumarizovanie prezentovaných kníh a pozvanie
do výpožičného oddelenia knižnice.
Autorov a knihy vyberáme v abecednom poradí, pričom na jednom
stretnutí prezentujeme priemerne štyri knihy českých spisovateľov. Na
ilustráciu si priblížime jedno z literárno-hudobných posedení, keď boli na
programe diela českých spisovateľov, ktoré sa začínali písmenami D a F.
Tentoraz to boli Ota Dub, Danielle Dušková, Viktor Fischl a Zdena Frýbová.
Do programu zaraďujeme vždy len tie knihy, ktoré sa nachádzajú v našom
knižničnom fonde, aby si ich mohli prípadní záujemcovia aj požičať.
Po úvodnom privítaní sme účastníkom predstavili prvého spisovateľa.
Okrem uvedenia jeho životopisných údajov charakterizujeme jeho tvorbu
a knihu, o ktorej bude reč. Ota Dub sa stal známym románmi z lekárskeho
135
prostredia a podľa jeho predlôh boli natočené aj viaceré televízne inscenácie.
Vo svojej knihe Doktorka prostredníctvom hlavnej hrdinky Evy skladá hold
ženám – lekárkam. Z anotácie, ktorá je v knižke Tisíc dobrých kníh, sa účastníci
dozvedajú, že „… situácia Evy je oveľa zložitejšia ako jej manžela Alexandra, lekára,
ktorý sa môže naplno venovať svojej profesii. Dosahuje v nej omnoho väčšie úspechy,
hoci intelektuálne predpoklady sú v prípade oboch rovnaké. Jej objav, ktorému sa nemohla hlbšie venovať kvôli rodine, publikuje zahraničný časopis. Nakoniec si naplno
uvedomí, že najlepšie je nemyslieť a nespomínať, čo by bolo, keby bolo. Teší ju, že jej
najbližší prežívajú život podľa svojich predstáv a želaní.“
Nasledovalo hlasné čítanie krátkej ukážky (cca 5–7 minút) a po ňom
hudobná vsuvka, ktorá umožnila poslucháčom preladiť sa na ďalšieho
spisovateľa, v tomto prípade prozaičku Daniellu Duškovú. Táto autorka
cez lyrický humor, ktorým opisuje život súčasnej mládeže, sa postupne
dostáva i k závažnejším spoločenským témam. Známa je jej novela Neobyčajná trieda, ktorá bola sfilmovaná. Anotácia ku knihe Hra na lásku nás
presviedča, že lásku síce možno predstierať, ale nakoniec sa aj tak všetko
odhalí, čo potvrdilo aj čítanie vybranej ukážky.
Z množstva diel ďalšej autorky Zdeny Frýbovej nie je jednoduché vybrať na prezentáciu iba dve. Nakoniec sme sa rozhodli pre svet laboratórií,
univerzít a kongresov v knihe Z neznámych důvodů. Komu je bližší svet
zvierat, toho iste potešili roztomilé zážitky rodiny so psíkom Robinom
z rovnomennej knihy. Ako sa píše v anotácii, „rozprávanie o neopakovateľných kúskoch a beťárstvach sa iste bude páčiť každému, kto má zmysel pre humor
a rád sa zasmeje na komických situáciách“.
Nasledujúce dramatické klavírne tóny naznačovali, že ďalšia literárna
ukážka zrejme úsmev na tvárach poslucháčov nevyčarí. Témou knihy
Dvorní šašci sú totiž hrôzy koncentráku. Jej autor Viktor Fischl pracoval
na veľvyslanectve v Londýne a za druhej svetovej vojny i po nej bol blízkym spolupracovníkom Jána Masaryka. Po roku 1949 odišiel do Izraela
a do Československa sa vrátil až po roku 1989. Pri čítaní literárnej ukážky
opisujúcej absurdnú situáciu, v ktorej sa ocitol jeden zo štvorice väzňov,
účastníci ani nedýchali. Autor anotácie upozorňuje čitateľov, že je to dobré,
ale zároveň náročné čítanie. V knihe je mnoho pekných myšlienok, napríklad táto: „Hlavné je nikdy neprestať hľadať. I keď nenájdeš presne to, čo si
hľadal, ten, kto hľadá, nájde vždy niečo dobré, niečo, čo sa mu zíde.“ O kvalite
knihy svedčí aj fakt, že práva na jej sfilmovanie zakúpil Miloš Forman. Po
prečítaní dramatického úryvku osviežujúco zapôsobila klavírna ukážka
z cyklu Po zarostlem chodníčku od Leoša Janáčka.
Literárne popoludnia s knihami ubehnú vždy veľmi rýchlo a plánovaná hodinka nikdy nestačí. Účastníci komunity sa potrebujú ďalej rozprávať o knihách, o ďalších aktivitách alebo len tak o rôznych novinkách.
Vždy im k tomu ponúkneme aj šálku dobrej kávy alebo čaju, pretože tá sa
k dobrej knihe naozaj hodí.
136
Prínos projektu
- Ide o príťažlivú formu prezentácie čítania a služieb knižnice.
- Propaguje autorov a knihy, ktoré sa v súčasnosti menej čítajú.
- Stmeľuje komunitu a upevňuje jej pozitívny vzťah ku knižnici (účinkujúci si veľmi cenia príležitosť prezentovať sa na verejnosti).
- Oživuje český spisovný jazyk v komunite národnostnej menšiny.
- Je to nenásilná forma, ako prilákať do knižnice dospelých čitateľov.
Časť českej komunity pravidelne navštevuje aj iné podujatia knižnice.
- Literárne stretnutia ponúkajú aj zaujímavé sprievodné aktivity (akými
boli napr. výstavka kníh Karla Čapka zo súkromnej zbierky, prezentácia básnickej tvorby členov Českého spolku v Košiciach – Hany Žežulovej a Vlastimila Tichého, ukážky z filmov a muzikálov...).
- Je to vhodný spôsob literárneho vzdelávania účastníkov (návštevníkov
i knihovníkov), ktorí dostávajú súhrnné informácie o autoroch a ich
tvorbe.
- Nezanedbateľný význam má aj udržiavanie kultúrneho kontextu s českou literatúrou a hudbou.
- Vytvára sa pozitívny imidž knižnice vo verejnosti vďaka prezentácii
jednotlivých stretnutí v printových aj elektronických médiách (STV, lokálna televízia, periodikum Stříbrný vítr).
137
IVAN MACINSKÝ, UKRAJINSKÝ SPISOVATEĽ,
LITERÁRNY HISTORIK, PREKLADATEĽ
A KULTÚRNO-OSVETOVÝ PRACOVNÍK
(1922–1987)
Zuzana Džupinková, Štátna vedecká knižnica Prešov
Medzi významných predstaviteľov ukrajinskej menšiny na Slovensku ako
aj osobnosti mesta Prešova, patrí aj Ivan Macinský – ukrajinský spisovateľ, literárny historik, prekladateľ, redaktor a kultúrno-osvetový pracovník na Slovensku. Je aj jednou z osobností, ktoré si v roku 2012 zaslužia
dvojitú pozornosť, pretože si pripomíname 90. výročie jeho narodenia
a 25. výročie úmrtia.
Ivan Macinský sa narodil 9. apríla 1922 v Medzilaborciach v rodine
železničiara. V rodnom meste ukončil ruskú ľudovú а meštiansku školu.
V štúdiu pokračoval na Gréckokatolíckej ruskej učiteľskej akadémii v Prešove, ktoré ukončil v roku 1941. Po skončení školy pôsobil ako učiteľ v obci
Velagy (teraz Svetlice, okr. Medzilaborce). Po vojne študoval na Vysokej
škole politickej a sociálnej v Prahe (1945–1949). V roku 1949 sa vrátil do
Prešova, kde sa zapájal do kultúrneho a spoločenského života Ukrajincov.
Od 1. apríla 1949 pracoval ako redaktor v prešovskej pobočke Spravodajskej agentúry Slovenska. Od septembra 1950 bol dramaturgom Ukrajinského národného divadla, neskôr jeho riaditeľom (1956–1960). Inicioval
založenie Poduklianskeho ukrajinského ľudového súboru. Tvorivá cesta
I. Macinského bola spojená s neustálou činnosťou na kultúrnom a spoločenskom poli. Fenomenálne boli jeho vlastenectvo a rôznorodosť. Zaslúžil
sa o založenie Ukrajinskej pobočky Zväzu slovenských spisovateľov (1952).
Podieľal sa aj na vzniku ukrajinského literárno-umeleckého a publicistického časopisu Duklja (1953). Skoro dvadsať rokov (1960–1980) pracoval
na oddelení ukrajinskej literatúry Slovenského pedagogického nakladateľstva v Prešove, od apríla 1960 až do mája 1969 bol jeho vedúcim. Pracoval aj v aparáte Kultúrneho spolku ukrajinských pracujúcich, bol jeho
vedúcim tajomníkom. Poznačil ho rok 1968, kedy bol pre politické názory
zbavený viacerých funkcií a nemohol publikovať.
V priebehu povojnových rokov až do vstupu sovietskych vojsk do Československa v roku 1968, sa I. Macinský stal skutočným ochrancom písomníctva a kultúry Ukrajincov Československa. Nezabránili mu v tom
ani kruté udalosti po roku 1968, kedy bol vylúčený z Komunistickej strany
Československa a zo Zväzu slovenských spisovateľov. Pokračoval v písaní
básní, anonymne sa podieľal na redagovaní Vedeckého zborníka Múzea
ukrajinskej kultúry vo Svidníku. Venoval sa aj prekladateľskej činnosti, do
ukrajinčiny prekladal básne slovenských klasikov. Skoro 20 rokov (1967–
1986) pracoval na materiáloch Slovníka kultúry Ukrajincov Československa, ktoré uverejňoval na stránkach časopisu Duklja. I. Macinský vydal
138
aj niekoľko vedeckých prác, z ktorých spomenieme aspoň – Desjat’ rokiv
profesional’noji sceny ukrajins’koho naselennja (Desať rokov profesionálnej
scény ukrajinského obyvateľstva, 1958), Bukvar, ščo perežyv dvi inkvizyciji
(Šlabikár, ktorý prežil dve inkvizície, 1962) a zbierky poézie a prózy ukrajinských spisovateľov Rozmova storič (Rozhovor stáročí, 1965), Kinec’ XVIII –
perša polovyna XIX stolittja ta žyttja i dijal’nist’ Vasylja Dovhovyča (Koniec
XVIII. a prvá polovica XIX. storočia a činnosť Vasylja Dovhovyča, 1985),
Slovac’kyj šljach do sučasnoji literaturnoji movy ta navkolyšni narody (Slovenská cesta k súčasnému literárnemu jazyku a okolité národy, 1981), Nove
poetyčne slovo novoju slovac’koju literaturnoju movoju (Nové básnické slovo
novým slovenským literárnym jazykom, 1989). Ako zostavovateľ, autor
úvodných štúdií, doslovov, poznámok a zodpovedný redaktor sa I. Macinský podieľal aj v iných zbierkach a publikáciách.
Napísal niekoľo príspevkov, s ktorými vystúpil na rôznych vedeckých
konferenciách a iných podujatiach. Publikoval aj v periodickej tlači, kde sa
prezentoval príspevkami najmä z oblasti literatúry, kultúry, spoločenského
života a iných. Činný bol nielen do odchodu do dôchodku v roku 1984 ale
až do konca svojho života. Dôchodku si veľa neužil, zomrel 14. marca 1987
v Prešove, kde je aj pochovaný.
Literárna, vedecká a prekladateľská činnosť I. Macinského pozostáva
z deviatich básnických zbierok, niekoľkých prozaických diel a z prekladov
z českého a slovenského jazyka do ruštiny a ukrajinčiny. Napísal aj množstvo príspevkov z vedeckých výskumov dejín zakarpatsko-ukrajinskej
a slovenskej literatúry, kúltúry a vzdelávania. Ako napísal literárny kritik
F. Kováč „I. Macinský skúšal svoje sily v poézii, próze a dráme. No predsa poézia
v procese jeho autorskej samorealizácie postupne naberala vrchol nad prózou a drámou. Báseň sa preňho stala dominujúcou.“1
Prvé diela napísal v ruštine, neskôr v polovici 50. rokov minulého storočia prešiel na ukrajinčinu. Svoje básne začal uverejňovať už počas štúdia
v školskom cyklostilovanom časopise Rassvet (Úsvit, 1938). Ďalšia jeho báseň bola uverejnená v ruštine v študentskom časopise spolku Dobrjanskyj
Jar’ (Jar, 1943) pod názvom Ty umer (Zomrel si). Uverejnil ju pod pseudonymom Ivan Malej a bola venovaná dramatikovi M. Matisovi, pri príležitosti jeho úmrtia.
Prvá básnická zbierka Belyje oblaka (Biele oblaky, 1949) obsahuje básne
z 30.–40. rokov 20. storočia a vyšla v ruskom jazyku. Túto zbierku môžeme
charakterizovať ako poéziu úvah a hľadania. Zbierka básní Naša mova
(Naša reč, 1956) je napísaná dvojjazyčne v ukrajinskom a ruskom jazyku.
Neskôr začal písať básne v ukrajinčine. V tomto jazyku vydal aj všetky ďalšie zbierky. Zbierky Naša mova a Karpats’ki akordy (Karpatské akordy, 1962)
zachytávajú jeho tvorbu z 50. a začiatku 60. rokov minulého storočia. Básnika inšpirovala zázračná príroda Karpát. V mnohých básňach vyjadruje
1
KOVAČ, F. Ivan Macyns’kyj 1922–1987 : /štrychy do portreta/. 1994.
139
svoju lásku k rodnému kraju a jeho ľudu. V ďalšej básnickej zbierke Prystritnyky (Stretky. Čakanky, 1968) sa výrazne odráža každodenná zidealizovaná publicistika ako daň socialistickému realizmu. Stále častejšie sa
prejavuje zádumčivá meditatívnosť, filozofická rozvážnosť, znepokojenie
a kritickosť. A práve tieto pocity sa výrazne odrážajú v jeho viacerých
básňach. I. Macinský hlboko prežíval krivdu a nespravodlivosť. Zbierka
bola výrazným odklonom básnika od vtedajšej oficiálnej ideológie a prvým otvoreným kritickým názorom voči nej.
Od sedemdesiatych rokov minulého storočia až do svojej smrti sa
I. Macinský venoval tvorivej práci. Pracoval hlavne na básnickej zbierke
Vinky sonetiv (Vence sonetov, 1985) a Merydiany i paraleli (Poludníky a rovnobežky, 1989). Venoval sa prekladateľskej činnosti, do ukrajinčiny prekladal básne slovenských básnikov-štúrovcov Jána Bottu, Sama Chalupku,
Janka Kráľa a Andreja Sládkoviča. Napísal aj niekoľko literárno-kritických
prác. Zbierka básní Vinky sonetiv je vrcholom básnickej tvorby I. Macinského. Napísal ju v priebehu rokov 1975–1985.
Aj keď rukopis nasledujúcej zbierky Merydiany i paraleli autor doniesol
do vydavateľstva osobne, jej vydania sa nedožil. Vyšla až dva roky po jeho
smrti. Obsahuje básne, ktoré autor napísal prevažne v 80. rokoch, v posledných rokoch svojho života. Ako vyplýva z jeho básní, ide hlavne o meditatívnu lyriku a niekoľko lyricko-epických diel I. Macinského, ktoré sú
prevažne spomienkami na v živote postrehnuté, videné a počuté. Odráža
sa tu hlavne to, čo autor cítil, prežíval, čo ho trápilo v posledných rokoch
života. Bola vydaná aj bibliofília jeho básne Anhel (Anjel, 1997) z básnickej
zbierky Prystritnyky.
Pre detského čitateľa vydal zbierky poézie Ivanko ta Olenka (Ivanko
a Helenka, 1959) – vyšla aj v slovenskom preklade Eleny Križanovej-Brindzovej pod názvom Olinka a Ivanko (1959 a I dali sonce rozdaju ... 2002), ktorá
obsahuje básne venované deťom a mládeži.
V 50.–60. rokoch minulého storočia napísal I. Macinský osem prozaických diel. Knižne vyšla novela Zymova nič (Zimná noc, 1961), ktorá bola
umelecky najvydarenejším epickým pokusom. Autor v nej zobrazuje kolektivizáciu ale zároveň sa snaží vstúpiť do vnútorného sveta hrdinov,
ktorí sa nachádzajú v procese hľadania svojej životnej orientácie. Napísal
aj poviedky, ktoré boli uverejnené v ukrajinskej periodickej tlači a zborníkoch. Väčšia časť týcho poviedok bola uverejnená v literárnom časopise
Duklja, ďalšie boli publikované v časopise Družno vpered a zborníku Povisti slovac’kych hir (1959).
Prvá poviedka Ostannja dritarka (Posledná drotárka) bola publikovaná
v časopise Duklja, č. 4 (1955), s. 15–30. Ďalšie poviedky Bilyj chalat (Biely
plášť) a Hroši (Peniaze) boli uverejnené v Dukle (1958). V tom istom časopise vyšli aj poviedky Parafial’ni klopoty otcja Mykoly (Farské starosti otca
Mikuláša, 1960) a Ljudy i kosy (Ľudia a kosy, 1967). Prozaické dielo Istorija
moho narodu bolo uverejnené v zborníku Povisti slovac’kych hir (Povesti
140
slovenských hôr, 1959) a poviedka Roztanc’ovana molodist’ (Roztancovaná
mládež, 1960) v časopise Družno vpered.
Básne I. Macinského boli uverejnené v mnohých kolektívnych zbierkach a antológiách Pid praporom Velykoho Žovtnja (Pod zástavou Veľkého
októbra, 1957), Lastivka z Prjašivščyny (Lastovička z Prešovska, 1960), Rozmova storič (Rozhovor stáročí, 1965), Srdce ako slnce (1982), Ráno pod Karpatami (1983), Vesna ridnoho kraju (Jar rodného kraja, 1986), A Kárpátok éneke
(Pieseň Karpát, 1988), Karpats’ka zamana (Karpatské čaro, 1990), Svjatist’
ljubovi (Posvätnosť lásky, 1994), Zaspivajmo sobi : iz dytjačoji poeziji ukrajinciv Slovaččyny (Zaspievajme si : z detskej poézie pre deti a mládež, 1994),
Pid synimy Beskydami (Pod modrými Baskydami, 2006). Ivan Macinský je
uznávaný ako básnik, ktorý vo svojej tvorbe dosiahol vysokú úroveň nielen doma ale aj za hranicami Slovenska. Medzi staršou generáciou ukrajinských básnikov v Československu druhej polovice 20. storočia si právom
zaslúži prvenstvo.
Ivan Macinský sa venoval aj prekladateľskej činnosti, ktorá bola veľmi
plodná a vzácna. Umenie prekladu ho fascinovalo v počas dlhých rokov.
Svedčia o tom preklady tvorby mnohých českých a slovenských básnikov.
Spočiatku to boli preklady do ruštiny, neskôr do ukrajinčiny. Tieto básne
boli uverejnené v knižných zbierkach a v periodických vydaniach ukrajinskej tlače v Československu a na Slovensku akými sú časopisy Kostjor,
Duklja, Družno vpered a noviny Nove žyttja. Niektoré preklady básní
vyšli aj v Narodnomu kalendari. Najviac jeho prekladov bolo uverejnených v literárno-umeleckom a publicistickom časopise Duklja. Podľa štatistiky J. Kundráta2 sa uvádza, že prekladateľská činnosť I Macinského
pozostáva z 8 knižných, 68 časopiseckých (45 slovenských a 23 českých)
prekladov. Z toho vyplýva, že prevahu v prekladoch má slovenská poézia
nad českou.
Pokiaľ ide o slovenskú poéziu v roku 1953 vydal neveľkú knihu pod
názvom Antologija slovackoj poeziji (Antológia slovenskej poézie), ktoré obsahuje básne slovenských básnikov preložené do ruštiny. V ruštine vyšla
aj epická báseň Jána Kostru V čest’ Stalina (Na Stalina, 1953). Ďalšou samostatnou zbierkou, v ktorej boli uverejnené preklady slovenskej poézie Milana Ferka je zbierka Sonjačnyj den’ (Slnečný deň), ktorá vyšla v roku 1962.
Vrcholom prekladateľského majstrovstva I. Macinského boli vydania
diela klasikov slovenskej literatúry. Prvým bolo vydanie Jána Bottu pod názvom Dosvitni vatry : vybrane (Vatry nad úsvitom : výber z diela, 1981), ktoré
bolo preložené podľa vydania Ján Botto: Súborné dielo (Bratislava : SVKL,
1955). Druhým básnikom, ktorého poéziu preložil a vyšla knižne, je zbierka
Sama Chalupku – Provesny sonjačnyj nespokij : vybrane (Jari slnečný nepokoj :
výber z diela, 1984). Preklad bol realizovaný podľa vydania Samo Chalupka:
Dielo (Bratislava : Tatran, 1979). Tretím básnikom, ktorého poézia vyšla
2
KUNDRAT, J. Perekladna tvorčist’ Ivana Macyns’koho. 1994.
141
v ukrajinskom preklade I. Macinského, je Janko Kráľ – Orlamy syzymy pidspivane : vybrane (Sivými orlami napovedané : výber z tvorby, 1987). V diele
sú zoradená básne z vydania Janko Kráľ: Súborné dielo (Bratislava : SVKL,
1959). Posledným básnikom zo štvorice je Andrej Sládkovič – Vybrani tvory
(Výber z tvorby, 1989). Zbierka obsahuje výber básní z diela Andrej Sládkovič: Dielo I, II (Bratislava : SVLK, 1961). V uvedených dielach sa I. Macinský
predstavil nielen ako prekladateľ, ale aj ako autor úvodných štúdií, poznámok a doslovov. Práve týmito prekladmi sa zaslúžil o vybudovanie mostov
priateľstva medzi slovenským a ukrajinským národmi.
V periodickej tlači, ako už bolo spomínané, bolo najviac jeho prekladov uverejnených v časopise Duklja. Šieste číslo časopisu Duklja v roku
1968 bolo venované slovenskej poézii a próze. Z básní, ktoré boli uverejnené, preložil Ivan Macinsky básne Ladislava Novomeského Ote žachlyve
(s. 458) a Človek (s. 459); Vojtecha Mihálika Syroty žyvych bat’kiv (Siroty
žijúcich rodičov, s. 460); Jána Smreka Melodija 1943 r. (s. 461); Miroslava
Válka Sonce (Slnko, s. 472); Jána Kostru Moja ridna (Moja rodná, s. 481)
a Pavla Horova Maty (Matka, s. 482). V jednotlivých číslach časopisov
Duklja a Družno vpered ako aj novín Nove žyttja boli publikované básne
Pavla Horova, Jána Kostru, Milana Lajčiaka, Emila Lukáča, Vojtecha Mihálika, Ladislava Novomeského, Andreja Sládkoviča, Jána Smreka, Jána
Stacha, Ctibora Štítnického, Miroslava Válka a Štefana Žáryho.
Paralelne s prekladmi slovenskej poézie sa I. Macinský venoval aj prekladom poézie českých básnikov. Aj prekladateľskú činnosť podobne ako
svoju originálnu tvorbu I. Macinský spočiatku realizoval v ruštine, neskôr
v ukrajinčine. Jeho prvým prekladom do ruštiny bola báseň Jiřiho Wolkra
Balada pro kočegarovy glaza (Balada o očích topičových), ktorá bola uverejnená v druhom čísle časopisu Kostjor v roku 1946. I. Macinský sa podpísal
pod pseudonymom Ivan Cynskij. K 60. výročiu úmrtia Jiřího Wolkra napísal Ivan Macinsky v Narodnomu kalendari 1984 príspevok o básnikovi
pod názvom 60 rokiv tomu pomer Jirži Vol’ker [Pred 60. rokmi zomrel Jiři
Wolker]3, kde boli uverejnené aj dve jeho básne preložené do ukrajinčiny –
Balada pro kočeharovi oči a Epitafija. Podobne, ako pri prekladoch slovenskej poézie, aj väčšina prekladov českej poézie bola uberejnená v časopise
Duklja. Z básnikov, ktorých tvorbu prekladal, môžeme spomenúť Vladimíra Holana, Miroslava Holuba, Jáha Skácela, Ivana Wernischa, Ivana
Skálu, Karla Hynka Máchu a Vítězslava Nezvala. Ako uvádza J. Kundrát:
„Umelecké preklady Ivana Macinského našli široký ohlas v literárnej kritike nielen
na Slovensku, ale aj na Ukrajine, hovorilo sa o nich na vedeckých konferenciách
a prekladateľských seminároch, stali sa predmetom výskumu študentov-ukrajinistov a ašpirantov. Preto si vyžadujú nielen ich dôkladné naštudovanie ale aj adekvátne zhodnotenie.“4
3
MACYNS’KYJ, I. 60 rokiv tomu pomer Jirži Vol’ker. 1984.
4
KUNDRAT, J. Majster poetyčnoho perekladu. 2007.
142
Životu a tvorbe Ivana Macinského boli venované dve vedecké konferencie, ktoré sa uskutočnili pri príležitosti jeho životných jubileí. Prvá
konferencia s medzinárodnou účasťou pod názvom Poet i čas (Básnik a čas)
sa uskutočnila 11.–13. mája 1992 v Medzilaborciach a bola venovaná 70. výročiu nedožitých narodenín spisovateľa. Príspevky z tejto konferencie boli
uverejnené v zborníku Naukovi zapysky 19 (1994)5. Druhá vedecká konferencia pod názvom „Mystec’kyj svit Ivana Macyns’koho“ (Umelecký svet
Ivana Macinského) sa uskutočnila 24. októbra 2002 v Prešove pri príležitosti
jeho 80. narodenín. Aj z tejto konferencie bol vydaný zborník (2003)6 s rovnakým názvom ako samotná konferencia. O I. Macinskom bola vydaná
ešte jedna zaujímavá kniha spomienok, ktorá vyšla v roku 2000 pod názvom Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u spohadach sučasnykiv (Fragmenty : Ivan
Macinský v spomienkach súčasníkov) 7. Pozostáva zo spomienok dvadsiatich
autorov – priateľov, spolupracovníkov a osôb ktorí, ako sa sami vyjadrili,
sú vďační osudu za to, že sa mohli stretnúť a spolupracovať s básnikom.
K 85. výročiu narodenia a 20. výročiu úmrtia I. Macinského v roku 2007
vyšiel zborník Čas i pam` jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho (Čas a pamäť : zborník na počesť Ivana Macinského).8 Pri príležitosti 70. výročia
narodenia I. Macinského v Medzilaborciach mu bola 13. 5. 1992 odhalená
pamätná tabuľa. Trikrát sa stal laureátom Literárnej ceny Ivana Franka
Slovenského literárneho fondu za prekladateľskú činnosť a je nositeľom
aj iných ocenení. I. Macinský bol ženatý, s manželkou Helenou mali dcéru
Galinu (1953-?). Používal tieto pseudonymy a kryptonymy:
Ivan Cynskij, Taras Ostapčuk, Nіkolaj Torskij, Ivan Malyj, Ihor Surmač
a I. S.
Slovenský prozaik Ladislav Ťažký sa o I. Macinskom vyjadril takto:
„Nepamätám sa, že by v čase jeho spisovateľského funkcionárčenia bolo došlo
k nejakým národnostným nedorozumeniam. Ivan sa síce hrdo hlásil a tvrdo pracoval pre Ukrajincov-Rusínov na Slovensku, ale Slovákov a Slovensko nikdy nepodrazil, Slovensko bolo naozaj jeho milovanou vlasťou. Ešte dodávam, že mal veľa
priateľov v radoch slovenských spisovateľov. Prijímali ho najmä pre jeho ľudské
vlastnosti. Bol naozaj jeden z nás a my sme sa naňho vždy spoliehali ako na slovenského Rusína-Ukrajinca. Jeho osobnosť získavala aj pre Ukrajincov priateľov
a žičlivcov. Skrátka, Ivan bol nielen básnik, organizátor a ukrajinský funkcionár,
ale aj diplomat bez toho, že by si to sám uvedomoval.“9
5
Naukovi zapysky 19. 1994.
6
BOBAK, M. Mystec’kyj svit Ivana Macyns’koho : zbirnyk. 2003.
7
BOBAK, M. Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u spohadach sučasnykiv. 2000.
8
BOBAK, M. Čas i pam`jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho. 2007.
9
ŤAŽKÝ, L. Bol naozaj jeden z nás. 2000.
143
Literatúra
KOVAČ, Fedir. Ivan Macyns’kyj 1922–1987 : (štrychy do portreta). In Naukovi zapysky 19 : [materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji „Poet i čas“,
prysvjačenoji nedožytomu 70-riččju Ivana Mycyns’koho]. Prjašiv : Sojuz
rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji respubliky, 1994. ISBN 80-85137-12-7,
s. 23–35.
KUNDRAT, Jurij. Perekladna tvorčisť Ivana Macyns’koho. Naukovi zapysky
19 : [materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji „Poet i čas“, prysvjačenoji
nedožytomu 70-riččju Ivana Mycyns’koho]. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji respubliky, 1994. ISBN 80-85137-12-7, s. 47–62.
MACYNS’KYJ, Ivan. 60 rokiv tomu pomer Jirži Vol’ker [Pred 60. rokmi
zomrel Jiři Wolker]. In: Narodnyj kalendar 1984. Bratislava : Slovenské
pedagogické nakladateľstvo ; Prešov : Odbor ukrajinskej literatúry,
1984, s. 28–29.
KUNDRAT, Jurij. Majster poetyčnoho perekladu. In Čas i pam` jat’ : zbirnyk
na pošanu Ivana Macyns’koho. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji Respubliky, 2007. ISBN 978-80-85137-20-0, s. 96–98.
Naukovi zapysky 19 : [materialy mižnarodnoji naukovoji konferenciji „Poet i čas“,
prysvjačenoji nedožytomu 70-riččju Ivana Mycyns’koho]. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv Slovac’koji respubliky, 1994. 117 s. ISBN 80-85137-12-7.
BOBAK, Milan (uporjadnyk). Mystec’kyj svit Ivana Macyns’koho : zbirnyk.
Prjašiv : Vydavnyctvo «Cuper», 2003. 102 s. ISBN 80-88890-33-0.
BOBAK, Milan (uporjadnyk). Frahmenty : Ivan Macyns’kyj u spohadach sučasnykiv. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv, 2000. 138 s. ISBN 80-8513716-X.
BOBAK, Milan (uporjadnyk). Čas i pam` jat’ : zbirnyk na pošanu Ivana Macyns’koho. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv, 2007. 102 s. ISBN 978-8085137-20-0.
ŤAŽKÝ, Ladislav. Bol naozaj jeden z nás... In: Frahmenty : Ivan Macyns’kyj
u spohadach sučasnykiv. Prjašiv : Sojuz rusyniv-ukrajinciv, 2000. ISBN
80-85137-16-X, s. 47–49.
144
Josef Vítězslav Šimák a jeho spolupráce
s regionálními vlastivědnými časopisy
s přihlédnutím k severním Čechám
Václav Kříček, Krajská vědecká knihovna v Liberci
V srpnu roku 1870 se v Turnově narodil manželům Marii1 a Josefu Šimákovým prvorozený syn, který při křtu dostal jména Josef Vítězslav. Otec
chlapce vyučoval na hospodářské škole2 a matka ještě před chlapcovým
narozením učila na vyšší dívčí škole. Později Josefovi přibyl ještě mladší
sourozenec bratr Václav. Rodina patřila mezi střední vrstvu silně intelektuálně a kulturně založenou a v doma nechyběla bohatá knihovna, z níž
z dětství v paměti Šimákovi nejvíce utkvěla bohatě ilustrovaná Zapova
Česko-moravská kronika z které otec vždy večer předčítal.3 Největší vliv
na chlapcovu výchovu měla matka. Již od dětství Josefovi četla a vyprávěla. Učila jej nazpaměť verše a ve chvíli, kdy se naučil číst, začala ho učit
německy a francouzsky. Šimák vzpomíná, jak velký vliv na jeho pozdější
zaměření na historii matka měla, ale nejen ona. Časté výlety, které absolvoval s maminkou a její známou paní Votočkovou, mu natrvalo vtiskly
do srdce lásku k Turnovsku, Mnichovohradišťsku a Českodubsku. Vliv
měla i četba historické beletrie, v níž nechyběl Alois Jirásek a Václav Beneš
Třebízský.
Po ukončení měšťanské školy nastoupil Šimák na gymnázium v Mladé
Boleslavi, kde se již plně projevil jeho příklon k historii. V kvintě napsal
svou první historickou práci založenou na pramenech o hradu Zvířetice
a v septimě studii o šlechtických rodech na Boleslavsku. V době gymnaziálních studií začal spolupracovat s nově založeným vlastivědným muzeem4 v Turnově, kde se stal členem výboru a jednatelem5. Při práci pro
muzeum se do jeho zorného úhlu dostal také turnovský archív, který se
nacházel ve stavu značného chaosu. Šimák se ujal práce s jeho uspořádáním a věnoval se jeho správě až do konce svého života.
Po úspěšném složení maturitní zkoušky v červnu 1890 byl Šimák přijat
ke studiu dějepisu a zeměpisu na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy
univerzity v Praze. Během studií si zapisoval přednášky a semináře především u profesorů Josefa Kalouska, Josefa Emlera a Antonína Rezka. S Rezkem a Emlerem se sblížil, když navštěvoval jejich semináře a především
1
Marie Šimáková rozená Plavcová (1844 – byla absolventkou učitelského ústavu v Praze.
Učila v Českých Budějovicích a v Turnově.
2
Josef Šimák (1842–1914) se po krátkém čase stal ředitelem školy a později přešel učit na
měšťanskou školu, kde se stal také ředitelem.
3
Informace o dětství jsem čerpal z ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Z rodinné Kroniky. Od Ještěda
k Troskám.1929/30, roč. 8, č. 9–10, s. 209–220. Dále jen ŠIMÁK. Z rodinné Kroniky.
4
Dnes Muzeum Českého ráje v Turnově.
5
S muzeem spolupracoval až do konce svého života.
145
u nich se naučil historikovu řemeslu. U Rezka psal i závěrečnou disertační
práci na téma Spor o závěť Petra staršího z Rožmberka r. 1523–1528, u které
mu druhého recenzenta dělal Josef Emler.6 Josef Vítězslav Šimák je uváděn
často jako žák Jaroslava Golla, ale ač Gollův historický seminář absolvoval,
nebyl s ním příliš spokojen. V listopadu 1893 o něm píše domů rodičům
„Prof. Goll také ukládá v semináři přípravy a rozbory, kterými stráví se mnoho
času zbytečně“ a v dopise z ledna 1894 opět píše „Zejména rozmrzen byl jsem
minulé soboty, kdy podával jsem v semináři výsledek uloženého mi rozboru dvou
listin, který byl od prof. Golla jen ledajak odbyt jako nesprávný, ač jsem o té práci
(vlastně jinak zbytečné, jen pro „cvik“) dobře pět večerů úzkostlivě pracoval. Povzbuzení to valné není. Také v sobotu nebyl jsem valné práce schopen.“7
V prosinci 1894 Šimák složil rigorózní zkoušku ze všeobecného, rakouského a českého dějepisu. Následně obhájil disertační práci a 2. července
1895 byl jmenován doktorem filozofie. Aby dosáhl učitelské způsobilosti,
požádal v říjnu o připuštění ke zkouškám z dějepisu a zeměpisu, což mu
bylo povoleno. Po úspěšném složení zkoušek byl 17. prosince 1896 prohlášen způsobilým k vyučování dějepisu a zeměpisu na vyšších gymnáziích
s českou vyučovací řečí. Prvním jeho učitelským místem bylo malostranské gymnázium v Praze. Šlo pouze o zastupování za nemocného profesora
dějepisu a zeměpisu. Odtud byl přeložen na vyšší reálku v Pardubicích,
kde opět suploval za odešlého kolegu. V této roli působil ještě znovu
v Praze a následně v Německém Brodě. Konečně v září 1900 byl ustanoven stálým učitelem dějepisu a zeměpisu na Vyšší dívčí škole v Praze, kde
setrval až do svého jmenování profesorem University Karlovy v roce 1921.
Na své působení na Vyšší dívčí škole vzpomínal Šimák rád, jak dokládá
i tato pasáž z jeho vzpomínání: „A tak jsem se stal učitelem na Vyšší dívčí, kde
jsem strávil 21 let, a mohu říci, šťastného života. Neměl jsem tu sic nikdy vědecké
dovolené a učil skoro vždy plný počet hodin (někdy i 22 v témdni), ale přece tu bylo
radostno učiti a mohl jsem vedle toho hodně pracovati.“8
Josef V. Šimák byl velmi publikačně činný. Jeho uveřejněné texty lze
rozdělit do tři skupin a sice odborné práce, populárně-naučné či osvětové
a díla z oblasti krásné literatury. Nejprve se zmíním o literatuře zvané
krásná. Málo kdo asi ví, že Šimák byl poměrně dost zdatný básník i autor
prózy. Verše a povídky psal již od studentských let a publikoval je pod různými pseudonymy9 především v regionálním tisku; například v Hlasech
6
Více k Šimákovu univerzitnímu studiu v KÁBOVÁ, Hana. Učňovská léta Josefa Vítězslava
Šimáka (23. 6. 1890–18. 9. 1900) In: Čas výstavního ruchu. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2005, s. 157–184.
7
Citace z dopisů viz KÁBOVÁ. Učňovská léta, s. 160-161. Vztah s Gollem viz ŠIMÁK. Z rodinné Kroniky, s. 218: „Jen prof. Golla přízně se mi nepodařilo dobýti, až teprve po dlouhých letech.“
8
Viz ŠIMÁK. Z rodinné Kroniky, s. 219.
9
Šimák často používal pseudonymy Jan Smiřický, B. Jarovec, Jaroslav Květ, Jeremiáš Škvor,
Matěj Brouček či Pišišvor.
146
Pojizerských. Jeho básně byly otištěny také v časopisech Osvěta, Zvon,
Švanda dudák, Paleček a dalších. Nejvíce ceněné jsou asi epická báseň Tur,
která vyšla ve sborníku Z Památníku Sokola turnovského v roce 1903, a Pohádka o zlatém ptáku vyšlá v časopise Osvěta v roce 1885.10
V oblasti populárně naučných děl Šimák publikoval celou řadu článků
a drobných příspěvku v časopisech a novinách, jako byly Národní listy,
Národní politika, Hlasy Pojizeří, Zlatá Praha, Světozor, Ženský svět a dalších. Zúčastnil se celé řady vydavatelských podniků, z nichž asi nejznámější
jsou Ottovy Čechy, kde napsal 12. díl o Severních Čechách a ve 14. díle
pasáž o Krkonoších. Pokusil se i o syntézu českých dějin, která vyšla pod
názvem Kronika Československá. V roce 1904 vydal průvodce po Českém
ráji. Ze svých turistických výletů často publikoval postřehy v Časopise
českých turistů. Především za První světové války se věnoval osvětovým
přednáškám, z nichž v poválečném období František Topič vydal čtyři pod
názvem Od Kostnice po Lipany. Za zmínku také stojí Šimákova rozhlasová
přednáška pronesená v roce 1936 s názvem O rodinném životě českých knížat
a králů11.
Odborná literatura je v Šimákově bibliografii zastoupena největším
dílem. Obsahuje díla od edic pramenů až po syntetizující práce. Mezi
významné jeho ediční počiny patří vydání Zpovědních seznamů arcidiecéze
pražské z let 1671 až 1725, Kronika pražská Bartoše písaře, pro dějiny Turnovska důležité Listář k dějinám školství na Turnovsku a Listář fary turnovské z let
1620–1696 a mnoho dalších. Velmi důležité jsou jeho soupisy památek pro
okresy Turnovský a Mnichovohradišťský12, které jsou vítanou pomůckou,
nejen pro památkáře, do dnešních dnů. Dalšími regionálními díly jsou Příběhy města Turnova nad Jizerou a Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského.
Pro regionální historii a topografii je důležitým dílem Pronikání Němců do
Čech kolonizaci ve 13. a 14. století, které vyšlo v roce 1938 u Jana Laichtera.
Josef V. Šimák byl od roku 1904 soukromým docentem historie na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze. Ve svých přednáškách a seminářích se
věnoval především historiografii, dějinám od nástupu Habsburků do roku
1740 a historické topografii13. Po skončení světové války a se vznikem nových
universit vznikla také možnost získání profesury. Šimák nejprve uvažoval
o Brně, ale potom dostal nabídku od Josefa Pekaře na profesuru českých dějin
se zaměřením na historickou geografii. Šimák nabídku přijal, ale netušil, na
jak trnitou cestu se vydal. Na stolici historie v té době již totiž proti sobě stáli
Josef Pekař a Josef Šusta na jedné straně a Václav Novotný a Jaroslav Bidlo
10
Více je možné se dočíst v článku Ludmily Šimákové: ŠIMÁKOVÁ, Ludmila. J. V. Šimák
a poesie. Od Ještěda k Troskám, 1929/30, roč. 8, č. 9–10, s. 228–230.
11
Přednášku pod stejným názvem vydal v témže roce Československý rozhlas.
12
Šimák byl státním konzervátorem pro politické okresy Turnov a Mnichovo Hradiště.
13
Zde mu byly vzorem přednášky docenta university v Lipsku Rudolfa Kötzschkeko na
téma historické vlastivědy Saska.
147
na straně druhé. Václav Novotný, protože Šimáka podporoval Pekař, se proti
Šimákově profesuře ostře postavil a prosazoval pro Šimáka zřízení profesorského místa v oboru historického zeměpisu. Šimák tuto nabídku odmítl se
zcela legitimním poukazem, že je habilitován v oboru české dějiny a ne zeměpis. Po různých peripetiích nakonec došlo ke kompromisu a Šimák byl dne
30. března 1921 prezidentem republiky jmenován řádným profesorem historické vlastivědy československého státu s účinnosti od 1. října 1920.14
Šimák se neprodleně pustil do práce a vytkl úkoly, které musí československá vlastivěda řešit. V roce 1928 pronesl na schůzi Společnosti přátel starožitností v Praze přednášku s názvem O stavu a úkolech české vlastivědy15,
ve které zhodnotil vlastivědnou práci v nové republice a nastínil úkoly, které
vlastivědu čekají. V přednášce nejprve definoval pojem vlastivěda: „Prostě
řečeno, jest vlastivěda to, čemu se až dosud říká topografie, jenže programu širšího.
Pojednává tedy slovem i obrazem o svém vlastním vývoji, o změnách hranic, jak se
vyvíjela jména hor, vod, lesů, tratí, osídlení, jaké bylo kdysi a se měnilo v pravěku,
za doby staroslovanské, za příchodu německé kolonisace; o živobytí tohoto lidu, tedy
o vývoji zemědělském, průmyslovém, obchodním, sociálním, konečně o kultuře duchové, vždy se zřetelem k tomu, pokud byl vývoj podmíněn zeměpisnými vztahy
půdy a rasy.“16 Vlastivědu oddělil od zeměpisu tak, že se zabývá jasně definovaným územím, které většinou tvoří správní celek a na něm jsou sledovány „… a) přirodovědecké vypsání oné jednotky; b) antrophogeografické vylíčení
jeho obyvatelstva; c) vývoj jeho kultury, hmotné a duchové …“ a výsledky jsou
zhodnoceny a uspořádány v přehledných tabulkách, grafech a mapách.
Cílem jeho semináře, bylo vychovávat historiky, kteří až přejdou do
praxe v regionech, budou v tomto duchu schopni sami pracovat a organizovat regionální bádání. Předpokládal, že uspořádají místní archívy
a knihovny, které považoval za základ vlastivědné práce. Budou nápomocni při práci regionálních muzeí, nebo budou přímo iniciovat jejich
zakládání. V tomto směru byl Šimák po sedmi letech trochu zklamán,
protože se mu nedařilo udržet své žáky po nástupu na středoškolské posty
na jednom místě. Zvykem v tehdejší době bylo totiž překládat absolventa
z místa na místo, než dostal definitivu. Během této doby většina jeho žáků
ztratila chuť něco organizovat, nebo o nějakém místě bádat, když nevěděli,
kdy budou opět přeloženi.17
Velkou pozornost ve své přednášce věnoval regionálním sborníkům a časopisům. Časopisy a sborníky v jeho pojetí měly především
14
K peripetiím Šimákovy profesury více KÁBOVÁ, Hana. Historické dílo Josefa Vítězslava
Šimáka. In: Jaroslav Goll a jeho žáci. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2005, s. 367–386.
ISBN 80-7040-780-8.
15
Přednáška byla pronesena dne 8.12.1928 na jubilejní valné schůzi SPSČP v Praze a v následujícím roce vyšel z ní výtah,viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu a úkolech české vlastivědy. Časopis společnosti přátel starožitností československých. 1929, roč. 37, s. 1–11.
16
Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu…, tamtéž s. 1–2.
17
Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu…, tamtéž s. 10–11.
148
prezentovat výsledky práce v regionech a teprve na druhém místě měly
plnit osvětovou činnost, kterou považoval sice za důležitou, ale ne primární. Na začátku dvacátých let vycházela již řada místních vlastivědných časopisů, ale jen málokterý dosahoval Šimákem požadované úrovně.
V již zmíněné přednášce o tom říká: „Vlastivědné sborníky jsou jen výjimkou
podniky vědeckými, většinou mají vlastní cíl pedagogický, aby probudily u žactva zájem. Některé se pokoušejí spojiti obé, což zpravidla selhává. Nejlíp otázku
řešil „Boleslavan“, mají vedle části vědecké zvláštní přílohu pro děti, což jest mu
arci možno jen tím, že má dobrou subvenci, nejsa odkázán pouze na odběratele.“18
a kritizuje nečinnost historiků učících na školách: „Tu se opět vrací stesk, již
svrchu připomenutý, že snad většina té velké práce ostává na povrchu, neví si
rady, kompiluje a není dost kritická, ježto odborníci, historici středoškolští, se dílu
vyhýbají. Dnes, pravda, se mohou vymlouvati na přetížení, ale nedělali mnoho ani
před tím ; což ostatně ti ochotnější, kteří úkoly v museích a výzkumech na se berou,
matematici, kreslíři, katecheti a většinou učitelé škol nár.[odních] a měšť.[anských]
majísvýchúkolůméně?”19
Šimák jen nekritizoval, ale sám šel příkladem, a inicioval založení několika regionálních sborníků. Prvním byl sborník od Ještěda k Troskám
následovaný sborníky Boleslavan, Bezděz a Krkonoše. V prvním čísle
sborníku Od Ještěda k Troskám je provolání s názvem „Co chceme“, které
se v obměnách opakuje i ve třech následujících sbornících. Provolání není
podepsáno, ale podle textu je patrno, že se na něm Šimák velkou měrou
podílel a to zejména v části o programu sborníku: „V hlavních rysech máme
asi tento program: 1. Poměry přírodní (geologie, horopis, vodopis, vzduchopis, nerostopis, botanika, biologie). 2. Pravěk. 3. Národopis, lid jeho povaha a dílo po
stránce fysické i duševní (kupř. stavby, kroj, nářečí, pohyb měna, osídlení, zvyky
atd.). 4. Příběhy (kraje, panství, míst, rodů a rodin). 5. Církev a škola. 6. Umění
a písemnictví. 7. Hospodářství národní, jeho organisace a produkce, (zemědělství,
průmysl, obchod, doprava, peněžní a úvěrové zařízení, ceny, poměry námezdní
atd.). 8. Péče humanitní, zdravotnictví, chudinství, sirotčinství atd.). 9. Činnost
národní a osvětová (knihovny, přednášky, spolky, divadla etc.).
Zpracování těchto oborů a jejich oddílů si představujeme tak, že bude vypsán
dějinný vývoj v minulosti, statistické výsledky v přítomnosti, vytčení výsledků
absolutních, a pokud lze i relativních (sousedství, k celé zemi), soupis pracovníků –
rodáků, vynikajících v tom oboru (jejich život i dílo, památky po nich atd.), soupis
předních pracovníků rodilých jinde, kteří u nás pobývali dočasně, soupis všech
spisů, článků a statí o tom pojednávajících kdykoliv a kdekoliv. Vše doprovázejtež
obrázky, mapky, tabulky, diagramy.“20
Od Ještěda k Troskám – Vlastivědný časopis vycházel ve školním roce
a to 1922/23 až do 1937/38, kdy vzhledem k mnichovským událostem pře18
Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu ..., tamtéž s. 9.
19
Viz ŠIMÁK, Josef Vítězslav. O stavu ..., tamtéž s. 9.
20
Co chceme. Od Ještěda k Troskám. 1922/23, roč. 1, č. 1, s. 1–2.
149
stal vycházet. Obnoven byl v roce 1947, ale po komunistickém převratu byl
zastaven. Znovu bylo obnoveno jeho vydávání po roce 1990 a vychází dodnes. Periodicita byla 10x ročně, ale v pozdější době často vycházela dvojčísla. Vydavatelem byly Učitelské jednoty v Turnově, kterou zastupoval
v redakční radě odborný učitel Jan Polák, a v Českém Dubě zastupovaná
učitelem Václavem Havlem. Od školního roku 1925/26 se přidala Učitelská
jednota v Mnichově Hradišti zastupovaná učitelem Aloisem Šimonem.
Boleslavan – Časopis vycházel ve školním roce od 1925/26 až do
1940/41, kdy byl úředně zastaven. K obnovení vydávání již nedošlo. Periodicita byla 10x ročně. Časopis měl samostatnou přílohu pro mládež. Vydavatelem byla Učitelské jednota Komenský v Mladé Boleslavi. Hlavním
redaktorem byl školní inspektor a spisovatel Karel Sellner, který dokázal
pro časopis sehnat potřebné subvence.
Bezděz – Časopis vycházel od roku 1930 do roku 1938, kdy vzhledem
k mnichovským událostem přestal vycházet. Obnoven byl v roce 1947,
ale po komunistickém převratu byl zastaven. Znovu bylo obnoveno jeho
vydávání po roce 1989 a vychází dodnes. Periodicita byla 6x ročně, ale
v pozdější době často vycházela dvojčísla. Vydavatelem byl Český muzejní
spolek pro kraj Českolipský. Hlavním redaktorem byl školní inspektor Josef Maštálko.
Krkonoše – Časopis začal vycházet v roce 1937 a ukončen byl v roce
1941. Ačkoliv vycházel pět let, ročníky vyšly pouze dva. Periodicita měla
být 10x ročně, ale tu se nepodařilo dodržet. První číslo vyšlo v březnu 1937
a druhé až teprve v listopadu 1939. Druhý ročník byl zastaven po vydání
dvojčísla 6/7 v roce 1941. Vydavatelem a redaktorem sborníku byl gymnaziální profesor Karel Štětka z Jilemnice.
Josef Vítězslav Šimák prožil velmi pestrý a procovitý život. To, oč usiloval v oblasti vlastivědy, nebylo za jeho života naplněno. Není tomu ani
dnes, ale vše co v této oblasti vykonal a připravil, má velkou hodnotu pro
dnešní dobu, kdy na jeho dílo můžeme navázat a snažit se v něm pokračovat. Tento článek zakončuji citací z nekrologu Šimákova žáka docenta
Františka Roubíka, který napsal pro Český časopis historický, a který nebyl
nakonec uveřejněn. „Devisou jeho prostého, nenáročného života byla vždy jen
skromná, vytrvalá, nezištná, často vysilující, odpočinku téměř neznající a odměny
nežádající práce. V kruhu své milé rodiny žil tento vnitřně vyrovnaný, charakterní,
vzácný člověk harmonickým životem pečlivého otce, svědomitého učitele a vynikajícího vědce, jemuž byl pracovní stůl a knihovna nade všecky radosti života. Věrný,
oddaný a obětavý přítel těm, k nimž pojal důvěru, ochotný rádce a pomocník všech
pracovníků, kteří se k němu uchylovali o radu, zosobněná spolehlivost, přesnost
a vzor v plnění převzatých povinností, šel Šimák nenápadně životem, nemaje jiné
ctižádosti, než sloužit vědě a tím i svému národu. Pole jím zorané vydalo bohatou úrodu nejen ve prospěch jeho milovaného rodného kraje, ale celého českého
národa.“
150
Sdružení knihoven České republiky v roce 2012 : ročenka
Odpovědný redaktor první části Lea Prchalová
Odpovědný redaktor druhé části Jaromír Kubíček
Jazyková korektura Eva Štěpánová
Typografická úprava a tisk: REPRONIS s.r.o.
Vydavatel Sdružení knihoven ČR
Vyšlo v Ostravě v roce 2013
Vydání první
ISBN 978-80-86249-67-4
http://www.sdruk.cz
Download

sdružení knihoven české republiky v roce 2012 ročenka