obsah
úvodník
reportáž Don Bosko Fest 2013
str. 3
str. 4–6
misijní působení mezi indiány
mne naplňuje
str. 8–10
Don Bosco a úcta
k Nejsvětějšímu srdci str. 11
vychovávej jako D. Bosco str. 12
napsali jste nám
str. 13
papež František a salesiáni
str. 14–15
recenze
str. 16
knižní novinky
str. 17
ukázka z knihy – Poslední mnich
z Tibbirine
str. 18–19
misie
str. 20–21
zajímavosti ze života církve,
ze světa, misie
str. 22–24
Slovo redakce
Milí čtenáři Salesiánského magazínu,
průvodcem letošními prázdninami se mi stal
pták konipas. Ve Wikipedii se o něm dočtete,
že k životu preferuje otevřené, pokud možno
vlhké lokality, proto se velmi často vyskytuje v blízkosti řek,
potoků, jezer i rybníků, kde chytá především drobný hmyz.
A ještě: Sameček má bílé čelo, líce a břicho, bílé okraje dlouhého, černého ocasu, bílé okraje per v křídle, černou horní
část hlavy a týl, černou náprsenku a šedá záda. Samička je
zbarvena podobně, má ale šedý týl. To všechno je pravda. To
další je už spíš lidová etymologie, že totiž konipasovo jméno
pochází z toho, že se živí koňským trusem, tedy kobylinci. Já
mám raději tu verzi, která praví, že konipas hledá v trávě luční
„koníky“, tedy kobylky – a slyšel jsem, že si jich naráz nastřádá do zobáčku i pět nebo šest. Já bych konipasům doporučil,
aby chytali ty kobylky po jedné, protože v životě se vyplatí
dělat jednu věc po druhé, ale pořádně. A právě o prázdninách
jsem znovu pochopil, že klíč ke spokojenosti v životě je v umění prožívat přítomný okamžik a dělat v té chvíli jen jednu věc,
a ne dvě nebo tři naráz. Jeli jsme třeba s přáteli lanovkou na
Malý Matterhorn a jeden kluk, co byl s námi, si v té lanovce
hrál s mobilním telefonem, přestože za oknem se odehrávalo
neuvěřitelné divadlo. Pak jsem dojel domů a vyrazil s jinými
přáteli k překrásnému prameni řeky Ploučnice – voda tam
vyvěrá na dně tůňky přímo před očima, chvíli jsem na to zíral,
ale pak jsem si raději ve vedru ráchal nohy ve studené vodě.
Přijel jsem domů a pustil jsem si rádio, ale přitom jsem se
chtěl modlit. Naštěstí nekouřím, třeba by mě napadlo, že bych
si k tomu mohl ještě zapálit. Konipas mě zkrátka provázel jako
svůdce, ale také jako učitel.
Všem vám přeji krásný zbytek prázdnin a šťastný vstup do
nového školního roku!
Zdeněk Jančařík
Vydavatel:
Salesiánská provincie Praha
Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8
tel.: 283 029 111, www.sdb.cz
Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62
Redakce:
křížovka o ceny
blahopřejeme
2 salesiánský magazín 2013/4
str. 25
str. 26
šéfredaktor: P. Zdeněk Jančařík, SDB
redaktor: Jiří Kučera
sazba: Miroslav Palíšek, SDB
návrh obálky a grafická úprava: Martina Mončeková
adresa: Kobyliské nám. 1, 182 00 Praha 8,
tel.: 283 029 216, 283 029 218, e-mail: [email protected]
Tisk Rentis, s. r. o.
MIČ 47 465, ISSN 1214-5262, MK ČR 5673
Úvodník
Účinně komunikovat
pro evangelizaci
Už od dětství měl Don Bosco
dar účinné komunikace. Byl
to osobní dar: kouzlo slova,
vypravěčské umění, které
získal z bohaté tradice ústní
kultury a které využíval pro
své výchovné a pastorační
poslání.
Když popisuje sám sebe jako chlapce, který byl stále obklopený svými
kamarády, píše: „To, co je shromažďovalo kolem mě a co je ke mě
ohromně přitahovalo, byly příběhy,
které jsem vyprávěl. Příklady, které
jsem si pamatoval z kázání nebo
z hodin náboženství. Z knih, které jsem četl, jako Králové Francie,
Guerino Meschino, Bertoldo nebo
Bertoldino, jsem čerpal nápady.
Jakmile mě kamarádi uviděli, běhali za mnou, který jsem sotva začínal chápat to, co jsem četl. K nim
se přidávali mnozí dospělí a leckdy
cestou do Castelnuova nebo na
poli nebo na louce měl ten chudý
kluk kolem sebe stovky posluchačů. Kromě dobré paměti neměl ten
chlapec žádné zvláštní vědomosti,
ale vypadal mezi nimi jako velký
učenec“ (Paměti vyd. 2011, str.
65–66).
Geniální stratég
Jeho pastorační činnost spočívá
především ve vyprávění divů, které
koná Pán: Don Bosco vykládá bibli
jako svatý „příběh“, příběh spásy
a Božích zázraků mezi lidmi, příběh věrnosti a nevěrnosti jeho synů.
Písmo svaté pro něj není jen knihou, ale slovem, které je předáváno
konkrétním posluchačům, aplikované na život, „mapa cesty do nebe“
(Život Dominika Savia, vyd. 1859,
str. 30).
Don Bosco se chce dotýkat
srdcí a myslí, aby mohl formovat
a informovat, probouzet v lidech
citlivost a povolávat. Chce obracet, povzbuzovat k dobrému,
otvírat horizonty
mladých lidí, probouzet povolání
a spolupráci. Šíří
nápady ohledně křesťanského života a společenské obnovy, kulturní
a duchovní osvěty mladých, a to
pomocí tisku a slova.
Byl geniální také v organizaci
komunikačních strategií. V období
rapidního rozvoje lidového tisku
a šíření nových ideí a životních
stylů odlišných od křesťanského
života Don Bosco pochopil význam
komunikace a veřejného mínění.
Nespokojí se s psaním knih pro
výchovu mládeže: stane se vydavatelem (začíná s úspěšnou řadou
Katolického čtení), zakladatelem
tiskáren a nakladatelství. Byly doby,
kdy salesiáni byli specialisty na komunikaci: byli kulturně vzdělaní
a odborně zkušení na profesionální
úrovni (po stránce intelektuálních
a technických schopností). Se svou
nakladatelskou činností byli osvětou
katolického světa: v jejich stopách
se pak další kongregace vydaly cestou dobrého tisku.
Co nám dnes zůstává z tohoto
nesmírného a moudrého úsilí? Hrozí nám, že ztratíme nadšení, schopnosti a kulturu. Je to tradice, kterou
stojí za to obnovit a osvěžit; celá
řada schopností, které bychom měli
znovu vybudovat a docenit přitom
spolupráci laiků a bývalých žáků,
kteří se tomuto oboru věnují na
profesionální úrovni.
Pascual Chávez Villanueva,
hlavní představený
Salesiánský magazín
Každé
2 měsíce
přichází
Don Bosco
k vám
domů.
Časopis Salesiánský
magazín zasíláme
bezplatně každému,
kdo o to požádá. Od
roku 1887 je to dar
Dona Boska těm,
kteří sympatizují se
salesiánským dílem.
Objednejte
Salesiánský
magazín
svým známým!
Oznamte
nám změnu
své adresy!
Salesiánský magazín
Kobyliské nám. 1
182 00 Praha 8
tel.: 283 029 218
e-mail: [email protected]
Salesiánský magazín
salesiánský magazín 2013/4 3
R e p o r tá ž
Foto: 4× archiv havířovského střediska
Don Bosko Fest 2013 aneb Jak jsme
Děti z Majáku předvedli svoje bubenické umění
V lidském životě se 20 let zdá jako pouhý okamžik. Je to jen pár let od dosažení dospělosti,
začátkem něčeho nového a zajímavého. Člověk začíná přemýšlet, co dál, kam se bude jeho
další životní etapa ubírat. Dvacetiletá organizace je však zcela něco jiného. Má své pevné
základy, ví proč je tady a co může nabídnout. Nebojí se riskovat a přes všechny překážky se
drží pevně nad vodou.
A přesně tohle jsme se rozhodli
všem ukázat a společně jsme toto
výročí oslavili na letošním Don
Bosko Festu. V sobotu 22. června
2013 tomu bylo přesně na den 20
let, kdy v Havířově zahájilo svou
činnost Církevní středisko volného
času sv. Jana Boska. Ačkoli se už
od východu slunce zdálo, že dlouhé přípravy, budování festivalového
areálu a pracovní nasazení zaměstnanců přijde kvůli hrozivě zatažené
obloze vniveč, počasí nám nakonec
ukázalo svou vlídnou tvář. Nic už
tedy nebránilo tomu, abychom odstartovali odpolední maraton nabitý
aktivním i kulturním programem.
4 salesiánský magazín 2013/4
První návštěvníky přivítala mladá perspektivní kapela z klubu
Maják nesoucí název Havířovstar
čhave. Hned po jejich koncertu se
představilo několik zástupců z řad
našich dětí, které předvedly svá
vystoupení. Mohli jsme vidět jak
naše mažoretky Juniorky a skupinu
irských tanců, tak dvě taneční skupiny – D. F. F. a Podfuk. Doprovodná hudba linoucí se z reproduktorů
a doprovázející jejich choreografie
začala lákat kolemjdoucí. K nim
se pomalu začali připojovat především malí, ale i velcí fanoušci
havířovského hokejového klubu AZ
Havířov. Z našich i z hokejových
stránek všichni fandové věděli, že
někteří z místních hokejových stars
přislíbili svou účast. Kdo zaváhal,
přišel o spoustu zážitků. Areálem
kolem pobočky na Šumbarku se
něco málo po jedné hodině začalo
trousit několik podezřele vypadajících osob. Modrá trička s čísly
a přezdívkami těm bystřejším napověděla, že jsou to naši prvoligoví
kluci, kteří se už nemohli dočkat
své autogramiády. Než se všichni
osvěžili nějakým tím nápojem, stihl
si pár Lukáš Daneček a Petr Kanko
vyzkoušet zajímavou hru s názvem
KanJam, která je, jak se zdá, velmi pobavila a utvrdila v tom, že
R e p o r tá ž
e v Havířově oslavili 20 let
Nevšední zážitek připravili hráči prvoligového týmu AZ Havířov, když s kluky ze
střediska zahráli exhibiční zápas.
hokej pro ně zůstane číslem jedna.
Kromě dvou zmíněných hráčů nás
také navštívili hráč a manažer v jednom Patrik Rim­mel, Robert Říčka,
Radim Haas, Antonín Pechanec
a Robin Pavlas. Autogramiáda poblíž pódia klukům ukázala, že i ve
středisku Don Bosko je řada nadšených fanoušků. Navíc získat zdarma
pěkné plakáty mužstva nebo si vybrat z velkého množství hokejových
kartiček, se vám nepoštěstí každý
den. Následné neplánované focení
se neslo ve veselém duchu a památeční fotografie jistě už teď visí na
stěnách dětských pokojíčků. Svou
návštěvu AZeťáci zakončili exhibičním florbalovým zápasem s týmem
Don Bosko. Ve čtyřech minizápasech se představili všichni přihlášení střediskoví hráči. Pro naše malé
florbalisty to byl ohromný zážitek,
zahrát si se svými vzory. Někteří hokejisté navíc předvedli svůj herecký
talent, a bavili tak svými protesty
proti rozhodčímu celou tělocvičnu.
Klukům patří za jejich účast velký
dík a do budoucna se těšíme na
další spolupráci s týmem AZetu
Havířov.
Zatímco část osazenstva festivalu trávila svůj čas u hokejistů, jiní
se rozhodli prožít sobotní odpoledne aktivně. Nabízela se spousta
možností. Kromě KanJamu to byly
fotbálky či holandské billiardy, pro
menší třeba dětský koutek či skákací hrad. Oblibu si rovněž získal retro
koutek s připomínkou již zapomenutých her z dětství rodičů a prarodičů. Kdo si chtěl trochu namáhat
mozek, vymýšlet různé strategie
a kout pikle, uchýlil se do deskovkového stanu. Čajovna Teaden v klubu
Valdocco zase nádherně voněla všemi druhy čajů a přímo se nabízela
k relaxaci. Malování na obličej mělo
také svůj vyhrazený koutek. Zvláště
děti si zdobení svých tvářiček oblíbily. Někteří si chtěli z akce odnést
i něco na památku a zapojit tak
svou zručnost a fantazii. Těmto
umělcům bylo určeno vyrábění
z hmoty zvané Fimo.
Jedním z vrcholů Don Bosko
Festu byl koncert mladé zpěvačky Debbi. Jsme rádi, že neváhala
a přijela i s kapelou zazpívat své
songy. Během hodinového koncertu
jsme slyšeli především známé melodie, které slýcháváme každodenně
z rádií. Debbi se povedlo roztančit
i několik nejzvědavějších fanoušků
hned pod pódiem. Debbi navodila
letní prázdninovou pohodu a je škoda, že s námi nemohla zůstat déle.
Čas na autogramiádu si však udělala a radost dětí byla k nezastavení.
Památníčky i kousky papíru se brzy
pyšnily podpisy s věnováním.
Největší nápor začal zhruba kolem půl páté. To se do areálu Don
Bosko Festu začali scházet všichni
kamarádi a známí, rodiče i prarodiče. Zatímco se usazovali na místa, z nichž je nejlépe vidět, točit
i fotit, v zákulisí to pořádně vřelo.
Všechny taneční celky, mažoretky,
Do havířovského střediska neodmyslitelně patří mažoretky.
salesiánský magazín 2013/4 5
R e p o r tá ž
zpěváci i bojovníci z taekwonda se
pilně připravovali na svá vystoupení. Moderátoři Vašek Kučera a Jonáš Buchta nastoupili opět na pódium, což už pro ně nebyl za celé
odpoledne žádný adrenalin a uvedli slavnostně hlavní blok kulturního programu. V něm se vystřídalo
hned 21 vystoupení. Diváci nadšeně tleskali a akademie běžela
rychlostí Usaina Bolta na stovce
bez překážek. Z tanečních skupin
se kromě D. F. F. a Podfuku zúčastnily také skupina Maják dance
z klubu Maják nebo EM. ES. HA.
ze Šumbarku. Hiphop a moderní
tanec vystřídal show dance. Mažoretky juniorky, kadetky, sluníčka
nebo školička předváděly svůj um
s hůlkami a pompony. Všechno
doprovázelo několik pěveckých vystoupení v podání Katky Hoňkové
či Tomáše Buchty. Vidět jste také
mohli akční bubnování na drumbeny našich Majákovců. Adrenalin v těle stoupal při vystoupení
oddílu Taekwondo WTF, kde lítala
vzduchem jablka i kousky cihel.
6 salesiánský magazín 2013/4
Akademii ukončil sestřih z dětského muzikálu Ať žijí duchové. Diváci
už téměř nemohli tleskat, když tu
se před ně vyřítil dav vystupujících
se svým závěrečným překvapením.
Roztančený dav v rytmu písně
Gangnam style musel zvednout ze
židle každého.
Po chvilce odpočinku a klidu,
kdy se navštěvníci opět rozprchli
k aktivitám a dobrému pokrmu, se
představila druhá skupina z klubu Maják – skupina Street boys.
Roztančený dav už se ale nemohl
dočkat závěrečného bonbónku. Nenapadá mě žádné přirovnání nebo
slovo, které by vystihlo závěrečný
koncert letošního Don Bosko Festu.
Skupina Jumping Drums k nám zavítala z Olomouce a svou bubenickou show rozjela na plné pecky. Své
posluchače a diváky nenechala ani
na chvíli vydechnout. Pastva to byla
pro uši i pro oči. Neustávající radost
a entuziasmus muzikantů se přenášel na všechny pod pódiem. Kdo
mohl a překonal únavu, roztančil to
jako Michael Jackson v dobách své
největší slávy. Kdo procházel kolem,
viděl jen neustále poskakující a tleskající blázny, které Jumping Drums
z pódia svými rytmy ovládali. Nikdo
nechtěl ani slyšet o konci. Pokud
by to jumpingové zvládli, věřím, že
i my skákající nadšenci bychom vydrželi až do rána. Ale všechno dobré
musí jednou skončit. Taky se říká, že
v nejlepším se má přestat. Don Bosko Fest dobubnoval ke svému zdárnému konci. A byl to konec famózní.
Velké poděkování patří vám
všem malým, větším i velkým,
kteří jste za námi v sobotu zavítali
a užili jste si s námi krásnou oslavu
20. výročí. Obrovské poděkování
pak putuje všem zaměstnancům,
dobrovolníkům, prostě lidičkám,
kteří se na akci podíleli a dali do
ní své srdíčko. Doufejme a věřme
tomu, že středisko Don Bosko Havířov se bude nadále vyvíjet jako ten
lidský život. Bude dále směřovat
a hledat nové možnosti a za dalších
pár let bude připraveno společně
s vámi oslavit další životní jubileum.
Veronika Geryková
Inzerce
salesiánský magazín 2013/4 7
Rozhovor
Misijní působení mezi indiány v Jižn
Jak se cítíš doma po tak dlouhé
době?
Výtečně! Na misie jsem odjela před
pěti lety, pak jsem se po roce vrátila a strávila v Čechách osm měsíců
čekáním na vízum, ale pak jsem
odcestovala mezi indiány a přijela
až nyní. Občas se cítím jako cvičený medvěd, kterého vodí ukazovat
jako atrakci, ale i tak je doma prostě doma.
Jaké bylo setkání s realitou
v misiích? Jak moc se tvoje
představy lišily od skutečnosti?
Poznala jsem dvě tváře práce ve
Venezuele. První bylo setkání s realitou venezuelských salesiánek,
s níž jsem byla konfrontována po
příjezdu do hlavního města Caracasu. Překvapil mě věkový rozdíl mezi
sestrami tam a tady. Celkem je ve
Venezuele 144 salesiánek, z nich je
přibližně 75 procent ve věku nad
60 let.
Druhé setkání bylo s vlastní misií. Samozřejmě, že jsem o misiích
mezi Yanomamy hodně četla, viděla jsem hodně fotek. Myslela jsem
si, že situace v misii je – mně se
ten výraz ale nelíbí – primitivnější.
Jednak jsem si myslela, že indiáni jsou méně dotčení civilizací, ale
oni chodí v džínách, tričkách, mají
motorové lodě… Myslela jsem si,
že misie bude velmi jednoduchá,
nějaká „chajda“, ale vše je vybavené, zděné, máme i elektřinu, kterou
nám vyrábí agregát. Pak mi ale došlo, že jsem byla naivní, sestry tam
působí padesát let a tak je logické,
že za tu dobu vybudovaly určitý
8 salesiánský magazín 2013/4
Foto: 3× archiv Jarmily Chorovské
Slouží na druhé straně zeměkoule – mezi venezuelskými
indiány, na březích řeky Orinoko a začátkem prázdnin
přijela do České republiky
(někteří tvrdí, že oslavit čtyřicátiny). Kdo? Salesiánka
Jarka Chorovská.
Když mám volno, rybařím
standard, aby se tam dalo dlouhodobě žít a pracovat.
Jak vypadá tvoje práce?
Dělám víc věcí. Nejsou tam obchody, jsou tam jen Yanomamové
a misie, takže život je jiný než tady
v Evropě, musíme se víc starat
o vlastní živobytí.
Indiánské osady leží na březích
řeky Orinoko a naše misie je mimo
indiánské osady. V misii máme školu, od předškoláků do šesté třídy,
dále tam máme kapli, připravujeme na křest i další svátostí, slouží
se u nás mše, učíme indiány šít,
rolničit, včelařit, zahradničit. Yanomanové jsou lovci a sběrači, takže
v pralese se o sebe postarat umí,
ale vypěstovat si nějaké plodiny, to
je jim cizí. Proto je učíme pěstovat
plodiny, aby měli lepší stravu a nebyli zcela závislí na sbírání plodin.
Ženy učíme šít oblečení.
A právě výrobu a prodej oděvů
mám na starosti. Ve škole pak mám
na starosti zaměstnance. A pak se
starám o děti, které k nám jezdí –
každé ráno je z okolních vesnic
svážejí tři lodě. Lodivodi potom pracují na misii a v poledne děti zase
Rozhovor
ní Americe mne naplňuje
rozvážejí. K tomu mám na starosti
čtyři školy mimo misii, tam musím
jezdit lodí.
Řídíš sama loď?
Ano, už jsem se to naučila. Není to
tak těžké, důležité je poznat řeku.
Stoupá a klesá podle množství srážek, když je období dešťů je vody
hodně, ale když klesá, tak je cestování horší, protože je v řece víc
kamenů, mělčin a dalších nástrah.
Jaká je vzdálenost od misijní
stanice na konec vašeho „rajonu“?
Neumím to říct v kilometrech, ale
do osady Karohi, která je od nás
nejdál, jedu lodí hodinu, když je
dost vody. Když je vody málo, tak
třeba dvě a půl hodiny. Protože některá místa se musí třeba přebrodit
a přetáhnout loďku.
A nebojíš se hadů, divoké zvěře
či dravých ryb?
Hadi tam jsou. Jsou to ale oni, kdo
se bojí lidí. Když jezdím do vzdálenějších míst, tak většinou jede někdo se mnou. Protože nikdy nevím,
co se může přihodit. Jednou jsme
jeli do Mavaky a při zpáteční cestě
Naše komunita
se nám za první zatáčkou porouchal
motor. Naštěstí jsem měla s sebou
doprovod, on za hodinu motor opravil, nicméně hodinu jsem pádlovala.
Další činností je obchodování.
Někdy se stane, že indiáni přinesou
ryby na prodej, to je pak musím
zvážit a vyplatit, no a to se pak zdržím a celý naplánovaný program se
mění.
Co ti dělalo největší potíže, když
jsi přijela mezi Yanomamy?
Horko, ale nakonec si na to zvykneš, že jsi zpocený. Když je mi velké horko, vykoupu se v řece a je to
lepší.
Skočíš to řeky v hábitu?
V hábitu nechodím. Ale vykoupu
se v řece, normálně v šatech a nechám je na sobě uschnout. Indiáni
to dělají stejně.
Jsou u vás piraně?
Jsou, ale piraně my jíme. Místo,
aby ony jedly nás, tak je jíme my
(smích).
Jsou skutečně tak zlé a napadají lidi nebo mají jen špatnou
pověst?
Nenapadají příliš často, musí být
v ohrožení nebo když cítí čerstvou
krev. Koupeme se tam, děti se
koupou a nic se nikdy nestalo. Je
ale pravda, že přišly některé ženy
a byly pokousané. Ale to bylo v období, kdy bylo v řece málo vody
a ony šly chytat ryby do tůní, které
se díky nízkému stavu vody vytvořily. Samozřejmě, že chytání ryb
v tůních je jednodušší, protože se
jich tam nahromadí hodně, ale zase
jsou víc ve stresu, mají málo místa
a mohou zaútočit.
Jaká jsou tamní děcka?
Asi jako u nás, jen mají mnohem
jednodušší hračky a jiné starosti.
Hrají si jen s klacíky, ze kterých si
udělají hračky, šipky, praky a šípy,
holky si udělají hadrové panenky
a s tím si vydrží hrát celé hodiny.
A jsou spokojené.
Líbí se mi, že si hodně pamatují a jsou bezprostřední. Jezdím
hodně do různých osad, a když
přijedu, tak děcka hned přiběhnou,
každé mě chce držet za ruku, tak
se chytají jednotlivých prstů, radostí
úplně piští a už mě vedou do osady.
Když jsem tam byla nová, šla jsem
do zdravotního střediska a před
vchodem stály čtyři děti, snad jen
tříleté. Měla jsem pocit, že jsem nikoho z nich ještě neviděla. A v tom
jedno z nich začalo křičet „Jarka,
Jarka“ a hned se připojily i další tři.
Říkala jsem si: Ty brďo, a to jsem si
myslela, že nikoho neznám!
Chceš zůstat u indiánů natrvalo?
Já ano, uvidíme, jestli budou chtít
i představení. Mě se tam moc líbí,
jak prostředí, tak lidé.
Jaké je tamní církevní společenství?
Jsme tam jako v první církvi, ve
skutcích apoštolů. Jednak se křtí
prakticky jen dospělí, protože dosud nejsou křesťanské rodiny. Ale
už to nebude dlouho trvat, pár
salesiánský magazín 2013/4 9
Rozhovor
křesťanských rodin už bylo založeno. A letos jsme měli první biřmování.
Jakým způsobem řešíte vztah
domorodců k jejich původnímu
náboženství, zvykům a tradicím?
Naši předchůdci přišli a deset let
nemluvili o Bohu. Nejdřív se snažili
poznat a pochopit místní kulturu
a zvyky. Sice měli mše, ale spíše
pro sebe, když někdo z domácích
přišel, tak hlavně ze zvědavosti. Po
deseti letech začali někteří projevovat zájem a tenkrát se začalo řešit,
jak jim předat víru. Dnes už máme
vypracované tři základní etapy přípravy na křest. Pro Yanomamy je
křesťanství radikální změna. Jejich
kultura je podobná poměrům ze
Starého zákona, kde platilo oko za
oko. Yanomamové jsou především
bojovníci, a tak když například dojde k tomu, že někdo odloudí druhému manželku, ten jde a třeba ho
zabije.
A tyto zločiny nejsou souzeny?
Ne. Oni mají svůj způsob vyřizování
těchto záležitostí. Buď se zbijí nějakým velkým klackem, nebo dojde
až na vraždu. Většinou je to ale
klackem, prostě jdou a rozbijí druhému hlavu. Ten druhý se ale brání
také klackem. Ve chvíli, kdy si tímto
způsobem problém vyřídí, už je vyřešeno a oni se k tomu už nevracejí.
Jak se u Yanomamů pohřbívá?
Yanomamové nepohřbívají, ale pálí.
Co je ale zajímavé a pro nás Evropany asi nepředstavitelné, tak popel
potom konzumují v takovém zvláštním nápoji. Tak aby dotyčný mezi
nimi dál zůstal. Proto tamní křesťané dobře rozumí tomu, co znamená
přijmout tělo Kristovo. K zemřelým
mají velkou úctu.
Rituál spálení mrtvého těla začíná ráno, tančí u toho, zpívají a pláčou. Pak přijdou ti, kteří mají na
starosti oheň, zapálí jej, natřou se
celí načerno a vběhnout do domu,
kde mrtvý leží a té rodině ho jakoby
vezmou a odnesou na oheň.
10 salesiánský magazín 2013/4
Mládež z osady Karohi
Zajímavé je, že mrtvého před
kremací nazdobí – pomalují ho,
ozdobí ho peřím, za spodní ret mu
dají tabák, který oni takhle nosí…
Jednou jsem také viděla, jak
muži, kteří pohřbívají, sbírali zbylé
kosti z ohniště. Bylo to velmi zajímavé, byli na to plně soustředění,
pracovali v tichu, uctivě… byla to
mimořádná chvíle. Potom dají kosti
do košíku a rodina má kosti doma
a zorganizuje se „oslava“ při které
se pije nápoj s popelem.
Nápoj pijí většinou muži. Jednou jsem ale byla na pohřbu člověka, který byl zabit a tam pily jenom
ženy, protože povinností toho, kdo
pije popel, je mstít se. A když vše
skončí, dostanou pozvaní maso,
které si odnesou domů.
Jak Yanomamové žijí?
Dříve měla celá vesnice jeden kulatý dům, dnes ale mají jednotlivé rodiny domky uspořádané do kruhu.
Některé osady mají třeba jen šest
domků, ty větší třeba 15. Uprostřed
je prostor, kde se odehrává život
vesnice.
Jakou má vaše evangelizace
účinnost?
Docela velkou. Sami Yanomamové
prosí, abychom k nim přišli s Ježíšovým poselstvím. Třeba v té vzdálené osadě Karohi nejsou křesťané,
jen skupina katechumenů. Před
Vánocemi jsme si četli známý úryvek z evangelia, jak přišel anděl
Gabriel za Marií. A my jsme jim
řekli, aby sdělili, co je při tom napadlo. Jeden katechumen povídá:
„Anděl přišel k Marii, aby jí řekl tu
radostnou zprávu. A k nám chodí
Jarka s Gulliermem a oni nám také
přinášejí tu dobrou zprávu.“ Tenkrát
jsem byla hodně udivená, protože
já tam skoro nic neříkám, protože
jejich jazyk ještě tak dobře neznám.
Chodím tam, jsem tam, zpívám,
modlím se… ale je vidět, že oni
to vnímají! Říkala jsem si, že to je
Bůh, který tam působí. Protože co
já tam zmůžu! A pak ještě povídá:
„Od té doby, co my známe Ježíše,
tady žijeme dobře. Už tady není válka, můžeme tady žít v klidu, naše
děcka tady můžou v klidu vyrůstat.
Když jsme neznali Ježíše, žili jsme
pořád ve válkách.“ Přitom zrovna
tenhle muž byl bojovník a zabil jiného člověka. Žil celý život na útěku,
protože ho stále někdo honil, aby
na něm vykonal pomstu.
Co kult bývalého prezidenta
Huga Cháveze?
Kult je velmi silný a pěstovaný se
vší pečlivostí. Možná tady v Evropě ani nevíte, ale díky Chávezovi
má Jižní Amerika papeže! Protože
Chávez se tam nahoře přimluvil…
(smích)
Jiří Kučera
S p iri t u a l i t a
Don Bosco a úcta
k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu
Úctu k Nejsvětějšímu srdci doporučoval svým chlapcům, vytiskl
brožury „Devět úřadů“ a „Stráž cti“,
pověřil P. Bonettiho sepsat „Měsíc
ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova“.
Slavení prvního pátku v měsíci
ke cti Nejsvětějšího srdce Ježíšova
bylo předepsáno v řádu oratoře. Korunka k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu byla další modlitba, která byla
nalezena ve „Společníku mládeže“. Ale Don Bosco chtěl zdůraznit
konkrétní a stále platný podíl této
zbožnosti ve své práci pro mládež
s tím, že ji odvádí od hříchu a vede
k tomu, co je dobré.
Ke konci svého života nechal
postavit za velkých obětí na přímý
Foto: 2× archiv S. M.
Don Bosco měl velkou úctu
k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Vyjadřoval ji především obvyklým naléháním na
častou svatou zpověď a svaté přijímání i na každodenní
účast na mši svaté, což jsou
pilíře, na kterých je vybudováno jeho výchovné dílo.
Bazilika Nejsvětějšího srdce v Římě postavená Donem Boskem
popud papeže Lva XIII. baziliku
Nejsvětějšího srdce v Římě. Jeho
první nástupce, blahoslavený Michael Rua, zasvětil 31. prosince.
1899 salesiánskou kongregaci Nejsvětějšímu srdci. Při této příležitosti poslal do všech salesiánských
domů „instrukci“ o této zbožnosti.
Zdůraznil její význam především pro
formační domy a žádal, aby byly
noviciáty zasvěceny Nejsvětějšímu
srdci.
Několik dnů před svou smrtí
M. Rua požádal P. F. Ceruttiho, aby
složil modlitbu k Božskému srdci za
povolání. Modlitba mu byla předána, schválil ji, přednesl, a požádal,
aby mu kopii textu vložili pod polštář. VZ
Nejsvětější srdce
Ježíšovo,
pošli dobré a hodné členy
naší zbožné Salesiánské
společnosti
a zachovej jim věrnost
v povolání,
prosíme Tě vyslyš nás!
Interiér římské baziliky Nejsvětějšího srdce
salesiánský magazín 2013/4 11
V ychováv e j ja ko Don Bosco
Jsou ještě rodiče k něčemu?
Není pochyb o tom, že při
formaci lidské osoby vstupuje do hry více vlivů: dva
z nich jsou vliv dědičný a vliv
prostředí, ve kterém se nacházíme.
V dospívání je zásadní
zejména vliv skupiny: dítě
se v ní cítí chráněno, bez odpovědnosti, častokrát to vede až ke
ztrátě vlastní identity a přijetí kolektivního „já“.
Proto tedy kniha, o které mluvíme, má pozitivní funkci: slouží
k osvobození rodičů od pocitů viny,
že případný výchovný ne­úspěch závisí pouze na nich. Což není vůbec
pravda: každá lidská bytost je podmíněna mj. vlastní svobodou, vlastním svědomím. Dokonce i ve škole
největšího učitele Ježíše, byl Jidáš.
Kardinál Carlo Maria Martini se
ptá: „Je snad vinou pramene, když
se tok bystřiny ztratí v bažině?“ Až
potud můžeme souhlasit s knihou
Není to vina rodičů. Ale je v ní také
jeden aspekt, který může být závažný a nebezpečný. Problematický je
v tom, že může vést rodiče k tomu,
aby přestali být rodiči; může poskytnout pohodlné alibi otcům a matkám, aby přestali přemýšlet o své
12 salesiánský magazín 2013/4
Foto: pidsmannen – sxc.hu
Před několika lety vydala psycholožka Judith
Rich Harrisová diskutabilní knihu Není to vina
rodičů . Americká psycholožka v ní podporuje
tezi, že dnes se už děti
naučí více od vrstevníků
mimo dům než doma od
rodičů a v rodině. A tudíž, že s rodiči se počítá čím dál méně: dobrý
nebo méně dobrý rozvoj
dítěte by už nezávisel
na nich, ale na genetickém klíči dětí a jejich
kamarádů.
roli. Rodiče stále zanechávají stopu
v životě dítěte: rodiče formují nebo
deformují dítě, které se jim nemůže
vyhnout, zejména v prvních letech
života, kdy zasazují pevný základ
naší osobnosti.
Je pravda, že svoboda, dědičnost a prostředí mají svůj dopad,
ale první prostředí, první skupina,
se kterou je dítě v kontaktu je rodina. To je základ, který má moc
stavět nebo bourat „já“ dítěte.
Stejného mínění jako my je
Marcello Bernardi, jeden z nejkompetentnějších autorů v tomto
oboru. Bernardi varoval rodiče před
„hledáním jednoduchých výmluv“,
které mohou vést k rezignaci na samotnou výchovu.
Jaký je závěr? Ten nejrozumnější je, že genetická výbava a vlivy prostředí mají svou závažnost
a z naší strany se snažíme udělat
všechno pro to, abychom co nejlépe
vychovali svoje děti. Až doposud nebyla objevena lepší
strategie výchovy člověka než
výborný rodičovský pár. Jsou
to oni, kdo se „podepisují“ na
dětech. Dokonce i rodič, který se rozhodne nevychovávat,
zanechá svou stopu.
Ještě dnes má stále pravdu americký psychopedagog John Powell když říká:
„V určitých případech se to
může zdát hrůzostrašné, ale
náš osud je v rukou rodičů.“
V rukou rodičů proto, že „na
konci sedmého roku života je
dítě již víceméně zformováno
definitivně“. Tedy ani zdání
o tom, že rodiče jsou neužiteční!
Dívají se na nás
Děti se na nás dívají, když
kážeme vodu a pijeme víno.
Děti se na nás dívají, když
říkáme, že jsme pacifisté
a pak, kvůli nějaké hlouposti, se
hádáme se sousedem.
Děti se na nás dívají, když říkáme,
že máme rádi jejich matku, a pak
nás slyší řvát, proč je to maso tak
tvrdé.
Děti se na nás dívají, když kupujeme ekologické časopisy a pak
házíme na zem obal od prázdných
cigaret.
Děti se na nás dívají, když vyzdvihujeme skromnost a pak se zaprodáme kariéře.
Děti se na nás dívají, když jdeme
v neděli do kostela a v pondělí nás
slyší klít.
Děti se na nás dívají, když říkáme,
že v životě platí jen láska, a pak
žijeme jen pro sex a peníze.
Mějme na paměti pohled našich
dětí.
Pino Pellegrino
přeložil Petr Zelinka
Napsali jste nám
Holky, dobře, že jsme si věrné!
Foto: archiv S. M.
Letos mě napadlo, že začnu psát
takovou „kroničku“ – aspoň kde
jsme se sešly a kdo přijel. V Sobotce (tehdy tam jako kněz působil
salesián P. Petr Němec, tč. misionář v Bulharsku, pozn. red.) se nás
v 80. letech vystřídalo hodně. Některé jezdily na chaloupky rok dva,
jiné možná i deset. A na ty pátky
jednou měsíčně u Petra se zapomenout nedá. Letos jsme si právě
uvědomily, jak dobrý základ nám
Petr dal.
Sešly jsme se ve Studenci
18. května u Urbanů v chaloupce. Bydlí tam teta Hanča, vdova
po Zdeňku Urbanovi, kterého znal
nejen ve Studenci kde kdo. Byla to
velká duše, člověk radostné víry,
varhaník. Studenec byl místem živé
víry nebo snad dodneška ještě je.
Za totality černá ovce okresu. Jak
mně bylo hezky, když jsem mohla
„ve senici“, jak se u nás v Podkrkonoší říká, zase posedět, sdílet se
s holkama, poklábosit!
My se na tato naše každoroční
setkání velmi těšíme. Možná proto,
že to nejsou jenom nějaké babské
Foto: archiv Ludmily Křivancové
Už několik desítek let se
scházíme. Říkáme si Soboťačky. Někdy se nás sejde deset,
jindy pět, ne každá má čas či
chuť pobýt, ale „pevné jádro“
zůstává.
Soboťačky 2013
plky, ale je to sdílení žen, které se
dostaly za čtyřicítku, jimž dospívají
děti a stárnou rodiče.
Petr Němec je jak známo knězem velmi skromným. Specielně já
mu ale vděčím opravdu za mnohé.
Když byl v dubnu na návštěvě v domovině a přijel k nám na návštěvu,
zažil u nás nelehkou noc. Vezl mě
po mém záchvatu na psychiatrii.
Máme tedy s Petrem zážitky hodně
intimní. Je mi obrovskou oporou, ač
je vzdálen stovky kilometrů. I Marušky, Lída, Veronika, Dana a Marcela na Petra vzpomínaly s velkou
láskou.
Bylo mu asi pětatřicet, když mu
na faru začala jezdit parta chechtajících se puberťaček a on to s námi
zvládal. Mohly jsme k němu chodit
ke svátosti smíření, zpívaly jsme
v kostele žalmy, dělaly na faře
pomazánky a hlavně o sobotách
probíraly témátka. Učily jsme se
taky hrát a zpívat „bobovky“ a dole
v chodbě hrát ping-pong. Petr byl
knězem, který se nám nebál přiblížit a nebál se v našich problémech
„namočit s námi“.
Tak jsme se na setkání pomodlily desátek, zazpívaly a pak přišlo na
řadu „klasické kolečko“, kdy každá
z nás popovídala, jak se jí daří.
Jsme schopné si svěřit tak intimní
věci, že to opravdu vnímám jako
obrovský dar.
Jak prohlásila Marcela, když
vcházela do senice: „Holky, to je
tak hezký, že jsme si věrný!“ Někdy
jsou problémy s dětmi veliké, přicházejí manželské krize, zdravotní
problémy. Připadá mi jako zázrak,
že my, které jsme se sešly, všechny nějak zápasíme o víru v Krista,
snažíme se žít v církvi – což bylo
námětem několika hovorů, žádná
z nás není rozvedená, i když je to
mnohde tak bolavé!
Vzpomínáme na Sobotku s velkou láskou, protože dnes už mladí
netouží tolik po společenství, zdá se
nám, že v mnoha farnostech chybí
kněz, který by s mladými nějak držel krok, dělal, co je baví, a přitom
je vedl ke Kristu.
Mně osobně připadá, že my
čtyřicátníci, jsme sice neměli sebevědomí dnešních dvacetiletých
a někdy se pereme s nízkým sebevědomím doposud, ale „pod kůži“
se nám dostalo, že pomáhat si
navzájem je normální, duch služby
byl samozřejmější. Ale může to být
i tím, že už aktivní kontakt s těmi
dvacetiletými moc nemám.
Ludmila Křivancová
Petr Němec na archivním snímku
salesiánský magazín 2013/4 13
Svat ý O t e c
Papež František a jeho
vztah k dílu Dona Boska
V roce 1949 chodil Jorge Mario
Bergoglio spolu se svým bratrem
do salesiánské školy v Ramos Mejía. Jorge byl žákem 6. B. V tomto roce dostal ve škole dvě první
ceny – za chování a za náboženství
a evangelium.
Když bylo Jorgemu 17 let, jeho
duchovní vůdce don Enrique Pozzoli
mu poradil, aby šel do Tandilu v horách, kde by se mohly zotavit jeho
nemocné plíce. Pod vedením dona
Pozzoliho učinil budoucí papež
i rozhodnutí vstoupit do kněžského
semináře a sám v jedné knize mluví
o silném vlivu jednoho salesiána na
svůj život.
Jako provinciál jezuitů podal
osobní svědectví v procesu blahořečení salesiána koadjutora Artemida
Zattiho o tom, jak se k němu modlíval za nová laická řeholní povolání a jak požehnané ovoce přinesly
přímluvy tohoto salesiána koadjutora jezuitskému řádu v Argentině. Velmi si vážil práce salesiánů
v Patagonii, a také proto se – jako
arcibiskup v Buenos Aires – zasadil
za to, aby blahořečení indiánského
chlapce Zefirína Namuncury v roce
2007 neprobíhalo v Buenos Aires,
ale přímo v Chimpay v Patagonii,
kde se Zefirin narodil.
Vyjádřil svou podporu fotbalovému
14 salesiánský magazín 2013/4
Foto: Bollettino Salesiano
Jorge Mario Bergoglio byl
pokřtěn v Chrámu Panny Marie Pomocnice v Almagro, na
předměstí Buenos Aires. Pokřtil ho salesián don Enrique
Pozzoli, který se později stal
i jeho duchovním vůdcem.
Papež o tom vyprávěl hlavnímu představenému salesiánů donu Chávezovi, když
ho v březnu přijal na krátké
audienci ve Vatikánu.
týmu San Lorenco del Almagro, který
založil salesián Lorenzo Massa.
Každý rok na slavnost Panny
Marie Pomocnice křesťanů chtěl
v jejím chrámu v Buenos Aires
předsedat mši svaté.
Ve čtvrtek 21. března přijal ve
Vatikánu hlavního představeného
dona Cháveze a jeho vikáře dona
Bregolina. Don Chávez ho pozval
prožít slavnost Panny Marie Pomocnice v její bazilice v Turíně v roce
2015 při příležitosti 200. výročí
narození Dona Boska. „Proč ne?“
odpověděl papež.
Při této návštěvě dostal papež
sochu Panny Marie Pomocnice
a řekl, že ji bude mít ve své pracovně jako Pomocnici a Matku církve.
Provinciál
salesiánů
v Argentině
vzpomíná
Don Fabián García, bývalý provinciál salesiánů v Buenos Aires v letech 2005–2010 znal kardinála
Bergoglia osobně: „Jedna z mých
nejsilnějších, nejvýznamnější a nesmazatelných vzpomínek: Papež
František je muž víry, který jako
arcibiskup v Buenos Aires vždy 24.
v měsíci, brzy ráno, ještě předtím,
než se otevřely dveře kostela, přišel
do Baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů na předměstí Almagro,
sloužil mši svatou a hodinu vytrval
v modlitbě před obrazem blahoslavené Panny, který požehnal ještě
sám Don Bosco“.
Odstoupení Svatého otce Benedikta XVI. bylo na konci února
2013 senzací,
protože se tak
stalo popr vé
po sedmi stech
letech. Jeho
nástupcem se
stal kardinál
Jorge Mario
Bergoglio jako první Jihoameričan na Petrově stolci, první jezuita v roli Svatého otce. Kniha
František – Papež z druhého
konce světa předkládá portrét
buenosaireského arcibiskupa,
apoštola chudých a přítele lidí
na okraji. Zamýšlí se i nad přítomností a budoucností katolické církve a výzvami, které před
novým papežem stojí.
Svat ý O t e c
Byli jsme očekáváni
Svědectví skupiny novicek,
postulantek a aspirantek,
které se zúčastnily setkání s papežem Františkem
v Římě.
Na zvláštní pouť k hrobu svatého
Petra v Říme se nás v Roce víry
sešlo kolem 6 000. Dcery Panny Marie Pomocnice zastupovalo
20 novicek, 14 italských postulantek, tři slovenské postulantky, jedna
postulantka z Anglie, jedna postulantka z Albánie a devět italských
aspirantek. V srdci každé z nich
byly přítomny tváře mnohých noviců a novicek, bohoslovců a dalších
osob na formační cestě, kteří neměli to štěstí být tam s námi.
Doprovázeny našimi formátorkami a sr. Marií Americo jsme pod
oblohou, na níž se klenula duha,
společně kráčely k bazilice sv. Petra a děkovaly jsme za všechny ty,
kteří nám otevřeli bránu víry a předali nám tento dar. U hrobu apoštola jsme svěřily Pánu touhu jej
následovat, svěřujíce mu svůj život,
povolání každého a poslání, ke kterému nás volá.
Tak začaly čtyři dny, které
měly jako téma ono Spoléhám
se na Tebe, jež se může říci vždy
jen Pánu a jež – jak je to úžasné – Bůh si troufá říct každému
z nás. Byly to silné dny radosti,
svědectví, odvahy. Dny poznamenané nezištností jednoho setkání
s Kristem a s tím, který dnes dává
zaznít jeho hlasu jasně a důvěryhodně: s papežem Františkem. On,
jenž nás prosil, abychom přinášely
světu vodopád něhy, nám ji rozdával jako první. Každému opakoval,
nejen slovy: Ty jsi pro mě důležitý,
mám Tě rád, počítám s Tebou. Objal nás žehnajícíma rukama a dal
nám zakusit lásku. Jako otec, který stojí u okna a pozoruje horizont,
aby viděl syna a běžel mu naproti,
přišel dokonce dřív na stanovený
program. Vzal nás vážně a měl
odvahu nám říct pravdu – bez
příkras, ukázat nám jasně, spolu
s biskupy a kardinály, kteří k nám
promlouvali, to, co v církvi opravdu nefunguje a je třeba to změnit.
Byl to akt víry a naděje, vložený do těch, kteří prožívají jaro
svého povolání: období, v němž
se kladou základy pro budoucnost,
a od otce mohou získat darem
moudrost života a upozornění, aby
se zabránilo pádu do omylu. Bylo
to pozvání svobodného a pevného člověka, naplněného Duchem,
abychom beze strachu zajely na
hlubinu, vsadily život na jednu kartu a neměly strach z radosti, jež je
prostoupena křížem, abychom byli
plodnými, zasvěcenými otci a matkami pro dobro dětí, schopnými
vyjít ze sebe a nezištně se darovat
všem, abychom byli muži a ženami
modlitby, v neustálém vztahu s Bohem, kontemplativní a misionáři,
schopní starat se o duchovní život.
Byly jsme žádány o odvahu v pravdě a odvahu jít proti proudu, majíce
stále Pannu Marii u sebe, jako ji
měl apoštol Jan. Aby se nám toto
všechno podařilo, byly nám ukázány čtyři základní pilíře: duchovní
život, intelektuální a apoštolátní
život a život komunitní. Na nich
nám bylo přikázáno stavět naše
povolání, abychom se staly živými
kameny církve, stojícími na skále,
zakořeněné v Kristu.
(z www.fma.cz)
Z promluvy Svatého otce
Ve své promluvě se Petrův nástupce dotkl všech témat, jež jsou zásadní pro každého, kdo jde cestou povolání
k celibátu. Zde je úryvek z promluvy papeže Františka:
„Mons. Fisichella řekl něco, o čem nevím, jestli je to pravda, ale předávám to, jak jsem převzal. Řekl, že
vy všichni chcete dát svůj život Kristu navždy! (potlesk) Teď aplaudujete, slavíte, protože máte před sebou
zásnuby… Ale až se ten čas skončí, co přijde potom? Slyšel jsem jednoho velmi dobrého seminaristu, který
řekl, že chce sloužit Kristu, ale na deset let, a potom bude přemýšlet o tom, že začne jiný život… To je nebezpečné! Slyšte dobře, my všichni, také my starší, my také jsme pod tlakem této kultury provizoria a to je
nebezpečné, protože tímto způsobem se nežije jednou pro vždy. Ožením se a budu ženatý, dokud potrvá láska.
Stanu se sestrou, ale jen na chvilku a pak uvidím. Vstoupím do semináře, abych se stal knězem, ale nevím,
jak to skončí. Takto s Ježíšem nelze jednat! Nevyčítám to vám, ale této kultuře dočasnosti, která doráží na nás
všechny. To není dobré, proto je definitivní rozhodnutí dnes velmi obtížné. V mé době to bylo snazší, protože
kultura upřednostňovala definitivní volbu jak k manželství, tak k zasvěcenému nebo kněžskému životu. Ale
dnes není snadné přijmout definitivní rozhodnutí. Jsme oběťmi kultury dočasnosti. Chtěl bych se zamyslet nad
tím, jak být svobodným, jak mohu být svobodná v této kultuře dočasnosti?
salesiánský magazín 2013/4 15
Recenze
Mlčící Bůh Karla Plíhala
Laskavý čtenář dovolí, když
v malém zamyšlení spojím
dohromady dva dost odlišné útvary: první encykliku
papeže Františka Světlo víry
a poslední CD Karla Plíhala
Vzduchoprázdniny.
Známý český písničkář totiž ve své
intimní a hudebně jemně setkané
osobní výpovědi dobře ilustruje
úvod papežovy encykliky, která úzce
navazuje na téma tak drahé emeritnímu papeži Benediktu XVI. – vztah
víry a rozumu.
Víra křesťanů je pro mnoho lidí
z našeho okolí „skokem do tmy“,
ale do opravdové tmy, nikoli tmy
plné naděje. Jak se píše v úvodu do
encykliky, jeden z emblematických
filozofů moderní doby, Friedrich
Nietzsche, psal své sestře Alžbětě,
aby se vyhnula „iluzornímu světlu“
víry křesťanů a vydala se „novými
cestami, v nejistotě autonomního hledání“. A Nietzsche dodává:
„V tomto bodě se cesty lidstva dělí.
Chceš-li dosáhnout pokoj duše
a štěstí, věř si, ale chceš-li být
učednicí pravdy, tak hledej…“
Víra moderního člověka stojí na
individuálním hledání a autonomii
16 salesiánský magazín 2013/4
jedince, který odmítá ověřenou cestu společenství, protože nedůvěřuje nikomu jinému než sobě a své
zkušenosti. Papež v této souvislosti
také cituje z díla francouzského filozofa J. J. Rousseaua Emil aneb
o výchově naléhavou otázku moderního člověka: „Kolik lidí se to staví
mezi mne a Boha! Jak si vysvětlit,
že Bůh se setká s Mojžíšem, aby
mohl promluvit k J. J.
Rousseauovi?“ Filozof
zkrátka nechce přijmout, že se s Bohem
nesetkává sám, ale
že mu takové setkání
musí prostředkovat
„nějaký“ Mojžíš.
Ve svém ústředním
bodě ale víra křesťanů
navazuje na víru našich „starších bratří
ve víře“, Židů: je to
víra Abrahama, Izáka
a Jakuba, víra předků,
kterou vyznáváme, tu
víru jsme si nevycucali ze svého prstu, ani
ji nevymysleli silou
vlastního rozumu a vlastní zkušenosti. Někdo nám (mi) ji předal,
a my (já) ji přesto – nebo právě
proto – přijímáme za svou.
Je zajímavé, že v krásných
poetických etudách českého písničkáře Karla Plíhala zazní báseň,
která ilustruje právě tuto nejistotu,
o níž mluví papež František jako
o „rezignaci na hledání velkého
světla“ a „spokojenost se světélky,
která krátce zasvítí, ale nedovedou
ukázat cestu“. Je to vlastně vrchol
celé desky, který vypráví o tíži a nezodpověditelných otázkách lidské
existence:
Slunce kdesi mezi lesy
spadlo do studánky
Pámbu mlčí, asi čte si
tiše šustí stránky…
Jsme sami kdesi mezi lesy
zmatení a čistí
vánek tiše listuje si
ve spadaném listí…
Nad Kopečkem už se stmívá
kdosi zvony rozeznívá…
Já je slyším, Bože krutý
jen tvá moudrá ústa ne
dej mi aspoň zemřít u tý
co tu po mně zůstane…
Světlo vidím, Bože krutý
jen tvé moudré oči ne
dej mi aspoň zemřít u tý
co vedle mne spočine…
Bolest cítím, Bože krutý
chybí mi tvé doteky
dej mi aspoň zemřít u tý
s kterou budu navěky…
Slunce kdesi mezi lesy
spadlo do studánky
Pámbu mlčí, asi čte si
tiše šustí stránky…
Krutý Bůh Karla Plíhala mlčí a čte
si. Doufejme, že až si dočte, zvedne
oči a promluví nejen k vynikajícímu
českému písničkáři.
Zdeněk Jančařík
Knižní novink y
Tipy z nakladatelství Portál
Střídavá péče
o dítě
Tomáš Novák
Střídavá péče o dítě může být nejlepší ze všech špatných řešení vyplývajících z kontextu rodinného rozvratu. Samozřejmě má
své chyby. Ve srovnání se společnou
rodičovskou péčí
v harmonické rodině
je to jen náhražka.
Ani na kvalitní protézu nelze klást stejné nároky jako
na zdravou končetinu. Knížka je
určena především potenciálním zájemcům o zmíněnou „protézu“. Vychází z praxe, chce odpovídat na
konkrétní otázky. Hodlá jít alespoň
částečně pod povrch různých frází,
demaskovat mýty. Nechce fandit
mužům ani ženám. Kniha je určena
především rodičům, kteří mají děti
ve střídavé péči. Využijí ji i psychologové, kteří pracují s rozvedenými
rodinami, pro které je střídavá péče
o dítě realitou.
Ztráta
John Bowlby
Třetí díl trilogie Vazba–Odloučení–
Ztráta se týká problémů žalu a zármutku a obranných
procesů, jež se mohou objevit jako důsledek úzkosti
a ztráty. Teorie vazby (attachment
theory) Johna Bowl­
byho je považována
za jednu z nejvlivnějších teorií 20. století vůbec. Už
v roce 1951 na základě klinické
práce s duševně narušenými dětmi
a výzkumu jejich rodinného zázemí
formuloval Bowlby základní myšlenku: „Pro duševní zdraví kojence
a malého dítěte považujeme za
nezbytné, aby dítě prožívalo vřelý,
blízký a nepřerušovaný vztah s matkou (nebo s její trvalou náhradou),
v němž oba nacházejí uspokojení
a radost.“ Na podporu tohoto tvrzení předložil důkazy, podle nichž je
možné mnohé formy neuróz a poruch osobnosti připisovat buď absenci mateřské péče, anebo přerušení vztahu dítěte a mateřské postavy. „Ztráta mateřské postavy dokáže
vyvolat reakce a procesy, které stojí
ve středu zájmu psychopatologie.“
Kniha je určena především pro
rodiče a prarodiče, ale i pro další
vychovatele.
Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc.,
je klinický psycholog, pedagog
a výzkumník. Působí v Akademii
věd ČR a na Karlově univerzitě.
Je předním českým odborníkem
v psychologii osobnosti, ve vývojové a klinické psychologii. Svými
originálními vědeckými pracemi si
získal uznání českých i světových
odborníků.
S dětmi chytře
a moudře
Tréma a jak ji
překonávat
Pavel Říčan
Zkušený autor ve své nové knize
nabízí čtenářům psychologicky
„chytré“ výchovné
techniky s konkrétními, dílčími cíli.
Vedle nich a v jejich
pozadí však čtenář
najde to hlavní –
podněty k moudrému, laskavému
a smysluplnému
spolubytí s dětmi. Takové soužití
podle autorova názoru vede děti ke
svobodnému, zodpovědnému
a šťastnému životu.
Výchova vyžaduje samostatné
myšlení a rozhodování. Vychovatel
musí znát individualitu dítěte, ale
také sám sebe, protože jeho osobnost je hlavním „nástrojem“ výchovy. On musí volit – či spíše „za pochodu“ vytvořit – takový výchovný
styl, při němž tento nástroj nejlépe
využije. Kniha má proto čtenáři
usnadnit i vhled do jeho vlastních
postojů, pocitů a motivů ve vztahu
k dětem a k celé rodině.
Mezi témata, jimž je věnována
pozornost, patří citová výchova,
jídlo, hospodaření, vyrovnávání se
s násilím a agresí, sexuální výchova, generační soužití apod.
Gilbert Garibal
Ve společnosti, kde člověk musí
neustále podávat důkazy o svých
schopnostech, je
normální, že míra
stresu je vysoká
a že se u někoho
v některých situacích projevuje paralyzující emoce
zvaná tréma.
Může to být při vystoupení na veřejnosti, u přijímacího pohovoru apod. Ale tréma někoho trápí i ve zdánlivě banálních situacích – když je třeba obrátit se
s dotazem na někoho neznámého,
vyřídit něco na úřadě… Tréma není
nemoc, ale může být velkým handicapem. Kniha, přehledně strukturovaný rádce, je založena na bohaté
kazuistice, přináší analýzu chování,
popisuje všechny mechanismy trémy, s humorem nabízí podněty
k jednání. Čtenář se naučí jednoduché metody k uvolnění, jak ovládat
hlas, kontrolovat gesta, osvojí si
způsob krátkého slovního vystoupení a to, jak se důvěryhodně prezentovat před posluchači. Autor pomáhá čtenáři nově si uzpůsobit život,
aby se v dříve obávaných situacích
odvážil prosadit.
salesiánský magazín 2013/4 17
Ukázka z knihy
Poslední mnich z Tibhirine – Svědec
V březnu 1996 unesli muslimští teroristé z trapistického kláštera v alžírském Tibhirine sedm mnichů, které posléze brutálně zavraždili. Tajemná a dramatická událost vešla v obecnou
známost díky filmu Xaviera Beauvoise O bozích a lidech. Příběh se odehrál v trapistickém klášteře v Alžírsku v polovině
devadesátých let minulého století, kde komunita bratří trapistů pokojně žila uprostřed muslimské většiny.
Freddy Derwahl se vydal
po stopách posledního
z přeživších mnichů,
­Jeana-Pierra Schumachera, dnes devadesátiletého
rodáka z Lucemburska,
který teroristům jako zázrakem unikl. Životní příběh tohoto mnicha vylíčil
autor v knize Poslední
mnich z Tibrihirine.
Ve stínu
černých hor
řádu cisterciáků přísné observance
a přizpůsobil život zvyklostem muslimských sousedů. To jsou chvilky
mezináboženského propojení v průběhu dlouhého mnišského dne mnichů, který pro ně trvá od vigilie od
čtvrté hodiny ranní až do kompletáře o deváté večer.
Tyto čajové čtvrthodinky ve sklípku příznačně symbolizují to, co se
děje tady na úpatí Vysokého Atlasu, kde stojí
osamělá vzdálená výspa
k ř e s ť a n s ké h o m n i š ství: prostotu chudoby,
upřímné přátelství, dech
praktikované avantgardy
hrstky statečných mužů
v širém moři dvou světových náboženství. Když
si trapisté a jejich pomocníci několikrát denně
podávají ruku a přejí si
„salam“ – „pokoj“, jsou
to gesta úsporná, ale
přesahují všechny formy
oficiálního dialogu. Nic
si od toho neslibují, ale
vědí, že to nejde jinak
než po malinkých krůčkách. Nečekají tu na ně
žádné metály za statečnost, ale jen trocha porozumění. (…)
V zadním traktu atlaského
kláštera je čajový salón.
Ano, slovo salón stojí nad
vchodem do tohoto kamrlíku. Dvě lavice a rozviklaný stolek ovšem stačí, aby
se tu dalo dobře posedět.
Ve výklenku stojí dózy
s čajem a plynový vařič.
Dvakrát denně, v 10.30
a v 16.30, se v této těsné
Portréty zavražděných v místnosti věnované jejich památce
místnůstce schází spiklenecká společnost: čtyři
Z deníku
francouzští trapističtí mniši a jejich na dveře cel a volá: „Čaj! Čaj!“,
tři maročtí dělníci. Omar, šestapade- jako by někde hořelo. V „salónu“ (opatství Atlaské
sátiletý muslim s černýma plamen- si všichni navzájem podají ruku na
Matky Boží)
nýma očima, je „šéf“. Na něm je pozdrav a popřejí si dobrý den nebo
příprava nálevu. Vřelou vodu nalévá dobrý večer, i když se předtím třeba 19. července 2011
do otlučeného kotle nacpaného čer- už několikrát potkali. To je součást 7.15 hod.: Mše svatá. Sanctus
stvou mátou. Místností se šíří nád- muslimských zvyků, které posilují a Otčenáš arabsky, přestože do
herná vůně a všichni se už těší na solidaritu. Oslazený horký nápoj kaple nikdy nevstoupil jediný mussvůj čaj.
je dokonalý a požitek z něj ome- lim. Ukřižovaný Bůh je pro ně neČasem ještě lépe pochopím, jak zuje hovor jen na to nejnutnější. představitelný. Ale chápu, že je to
je tohoto místa zapotřebí. Jakmile Všichni se oslovují osobními jmé- gesto. Mnohé se tu neuskutečňuje,
nastane chvíle přestávky, Omarova ny – vždyť plují na jedné lodi. I pře- ale mniši jsou otevření.
Schýlená postava Jeana-Pierra
ovdovělá švagrová Bára se rozběh- vor má na sobě triko a džíny. Na
ne chodbou domu pro hosty, klepe čtvrthodinku zrušil přísné předpisy v chóru. Ode dneška je mým
18 salesiánský magazín 2013/4
Ukázka z knihy
ctví trapisty, který přežil
protějškem, partnerem. Přál bych
si, aby byl mým otcovským přítelem. V očích nemá nic než dobrotu, ale dávají tušit i dobrodružství:
spatřily smrt.
Vysoké hlasy žen. Jsou to františkánky. Žijí tu již celá desetiletí.
Všem je přes osmdesát a nemají
hábity. Skromné, bezejmenné hrdinky.
8.00 hod.: Snídaně s Nunuem, čtyřiatřicetiletým španělským
spolubratrem. Připravuje se zde na
slavné sliby. Vypadá jako zpěvák Julio Iglesias, jen je trochu ježatější.
Už pět let pracuje v Granadě, Sevil­
le a Tangeru v malých komunitách;
pomáhá postiženým, přestárlým
a umírajícím, jimž by jinak nikdo
nepomohl. Po rozhovorech s Jeanem-Pierrem o něm říká, že je to
„perla, poklad v zemi“.
10.30 hod.: Po čaji říká Jean-Pierre: „On y va.“ („Jdeme.“) Může
to být míněno jako otázka, ale přece
jen je v tom cosi z oné disciplíny
cisterciáků, jejichž denní rozvrh se
přísně řídí vyzváněním. Pak mi otevírá dveře Mémorialu, místnosti zasvěcené památce sedmi spolubratří,
kteří zemřeli v tibhirinských horách
s proříznutými hrdly.
Na podlaze sedmiramenný svícen. Nad ním portréty zavražděných i portrét Amédéa, který tenkrát přežil a zemřel teprve později.
Na čtecím pultu kopie rukopisného
testamentu převora Christiana. Text
je známý po celém světě. V závěru
se obrací k „příteli v poslední minutě“. Dojemné drobné písmo.
Hostinský pokoj, místo našich
každodenních setkání. Všechno
je tu hodně marocké. Stačí jediné
slovo, a starý muž začíná vyprávět.
12.30 hod.: Oběd u kulatého
stolu pro hosty: cuketová polévka
a cibulový koláč. Ledově chladná
voda. Příkaz mlčení se teď interpretuje poněkud volněji. Malá, ale
statná Andalusanka Prudi vypravuje
o zážitku svého obrácení od islámu
ke křesťanství: zasáhlo ji drama
v Tibhirine.
15.10 hod.: Siesta má velkorysé parametry – trvá tři hodiny.
Horko dosahuje vrcholu, je jedenačtyřicet stupňů. První setkání s Jea­
nem-Pierrem budí důvěru a naději.
Obejdeme se skoro bez otázek, jeho
život začíná jako příjemné vyprávění. Je to tak zvláštní, tady uprostřed
Maroka procitnout z evropských
snů. Člověk si své
hlubší příběhy nese
až k Atlaskému pohoří – Freud by byl
bezmocný. Rozhrnuji závěs a jsem
oslněn září slunce.
15.45 hod.:
Nona, třetí modlitba během dne.
Kristova agónie.
Nejhorší denní
doba, i v kapli nás
tíží horko. Teď se
den může nachýlit.
16.30 hod.:
Četba prvních poznámek z rozhovoru, tři strany A4
popsané po okraj. Zápisky mne
utvrzují v tom, abych se stal, čím
mám být: autorem, který píše
o touze po Bohu. Nalézt ho, tím že
sestoupím do pekel.
21.00 hod.: Čerstvý vítr mezi
sosnami. Okamžitě po kompletáři
začíná velké ticho, jak je ve své řeholi předepsal svatý Benedikt. Nad
horami ještě rudě žhnou zbytky
slunečního světla. Strážce zamkl
všechny brány. Teď jsem tu pod
zámkem, ale jistě to má dobré důvody. (…)
Napjaté vztahy
Leccos z toho, co se dělo v sousedství, znepokojovalo Jean-Pierra
a jeho bratry již dříve. Alžírská vláda zahájila program výstavby mešit,
který časem dorazil také do Tibhirine. Navíc bylo stanoveno, že nová
mešita bude stát hned proti vchodu
do kláštera. Šlo o jasnou provokaci. Na stavbu však chyběly peníze.
Byly položeny základy, a pak práce
utichly. V klášteře mohli cítit ulehčení, ale Christian místo toho spolubratřím navrhl, aby svým muslimským sousedům poskytli pro účel
modlitebny nevyužitou přijímací
místnost klášterní ambulance. Dalo
se do ní vstoupit
i z ulice. Domorodci umístili amplióny, které pětkrát
denně vyvolávají
muezzinovy modlitby, ve stromech
přímo před klášterní fortnou. Mniši se
o západu slunce,
o nešporách, připojili k jejich modlitbám. Obyvatelé je
podezírali, že svou
velkomyslností
jistě něco sledují.
Ale Christianovi šlo
jen a jen o společenství všech dětí
Božích. Chtěl vyslat signál lásky.
Pro něj bylo jednoznačné, že láska
Kristova není žádný výměnný obchod, že nezná hranic a trvá bez
podmínek.
Sbližovali se tedy, ale do jisté
míry si přece zůstávali cizí. Pro
muslimské sousedy byly klášterní
zvony zpočátku „hlasem ďábla“.
Nedorozumění vyvolávala také doba
křesťanských svátků. Soužití zůstávalo křehké. Luc ve svém zdravotním středisku respektoval mravy
a zvyklosti muslimských sousedů
a oni ho obdařili čestným titulem
„čir“, ale tu a tam se stále objevovala skrytá nevole vůči cizincům,
která se vytrácela jen pomalu.
Poslední mnich z Tibhirine,
Svědectví trapisty, který přežil
vydal Portál, 2013
salesiánský magazín 2013/4 19
Misi e
Velehradské slavnosti 2013
Budou působit až po dobu jednoho
roku v Indii, Kongu, Mexiku či Bulharsku. Vyslání doprovázela akce
Balónkem na pomoc s výtěžkem
z prodeje na misijní dobrovolnictví,
která probíhala během čtvrtečního
odpoledne. Zakončena byla hromadným vypouštěním balónků na
začátku Koncertu lidí dobré vůle.
Během akce se celkem prodalo
2 224 balónků.
„Vyslání salesiánských misijních
dobrovolníků probíhá každoročně již
devět let. Letos poprvé se tato akce
spojila s oslavami příchodu našich
věrozvěstů na Velkou Moravu,“ uvedl moderátor Libor Všetula (SDB).
Obřadem vyslání provázel otec arcibiskup Graubner.
„Bylo to zvláštní, vůbec jsem
nečekala, že obřad před takovým
množstvím lidí dokážu prožít tak intenzivně,“ říkala po skončení v rozhovoru pro TV Noe Magda Braunerová chystající se do Bulharska.
„Při vzkládání rukou jsem vnímala
jen sebe, otce arcibiskupa a Ducha
svatého,“ dodala.
Akce Balónkem na pomoc byla
unikátní nejen díky propojení vyslání dobrovolníků a vypouštění balónků, ale také díky soutěži či webové
aplikaci. Přihlášením se do aplikace
na www.balonky.pria.cz máte možnost zjistit, kam váš balónek dolétl. Do hromadného vypouštění se
zapojila i předsedkyně poslanecké
sněmovny Miroslava Němcová nebo
prezident Miloš Zeman.
Prezentace Adopce nablízko byla
spojena též s vernisáží a výstavou
20 salesiánský magazín 2013/4
Foto: 2x archiv Sadba
Salesiánský projekt Adopce
nablízko byl podporovaným
projektem letošních jubilejních oslav výročí příchodu
svatých Cyrila a Metoděje
Před páteční slavnostní bohoslužbou bylo v rámci tohoto
projektu vysláno 10 misijních
dobrovolníků.
Balonky odletěly z Velehradu na pomoc misijním dobrovolníkům
ve Stojanově gymnáziu, kterou pak
bylo možno na Velehradě zhlédnout
celý červenec.
Desítky tisíc návštěvníků letošních cyrilometodějských oslav tak
měly možnost podpořit dobrovolníky zakoupením heliových balónků,
dozvědět se informace o činnosti
Adopce nablízko, sledovat slavnostní bohoslužbu vyslání, poslechnout
si vyprávění a svědectví exdobrovolníků nebo ochutnávat jídla z míst
dobrovolné služby.
Více informací o možnosti zapojení se do soutěže Adopce nablízko
a o celém projektu naleznete na
www.adopcenablizko.cz.
Balonky na pomoc
dorazily i do Konga!
Dobrovolnice Iveta strávila od září
2011 deset měsíců v salesiánském
centru Bakanja pro děti ulice ve
městě Lubumbashi v Demokratické
republice Kongo. Letos se tam vrátila znova – tentokrát jen na tři týdny.
Společně s ní tam je dobrovolnice
Bětka, která začátkem srpna končí
tamní roční dobrovolnou službu.
Přinášíme vám kousek z jejího posledního dopisu:
„A jak dny ubíhají, je někdy příjemné se jen tak zapojit do proudu
dění, pustit se s klukama do praní
prádla, zúčastnit se jejich večerního
posezení s kytarou, kde sice zpívají
jen čtyři, ale je to jako celý sbor,
jak jsou dobří, nechat se porazit
v dámě (ačkoliv pokaždé mám naději, že jednou to přece vyjít musí!)
nebo diskutovat s ,hlídači‘ u brány.
A taky se stane, že mě vytočí desátý člověk, který si přijde pro náplast, mýdlo, bonbon nebo peníze
či cokoliv jiného z pokladu, které si
u mě nechal (včetně vybitých baterek, vypsaných propisek, lahviček
od šampónu, zátek od piva nebo
nefunkčních telefonů). Nebo za nic
na světě nechce odejit z knihovny,
když se zavírá. To už je tak. A tohle
všechno se pomalu stává nostalgií,
protože zanedlouho už z toho budou jenom vzpomínky. S tím, jak
začínají prázdniny, se taky mění komunita, jeden otec už odjel do Kinshasy, kam ho poslali na příští rok.
Aspiranti brzo odejdou a přijdou
noví, dobrovolníci odjíždějí jeden po
druhém. Seznámili jsme se s těmi,
co tu s ,našimi‘ kluky budou příští
rok, a není to úplně lehké, když nemůžu přemýšlet, co bude příští rok,
protože to já už budu doma. A hlavně, budou mi chybět moji milí kluci,
kteří mi prostě přirostli k srdci. Ale
ještě pořád mám poslední měsíc…“
Iveta Pešatová
Misi e
Misijní dobrovolníci
po roce zase doma
Rok se s rokem sešel a další ročník
salesiánských misijních dobrovolníků se pomalu vrací ze světa zpět
domů. Z Indie se vrátila Eva Těthalová a Jirka Záleský, z Jihoafrické
republiky dorazily po své roční dobrovolné službě Anežka Brtníková
a Magda Švábová a Bětka Žáková
(DR Kongo), Pavlína Jasenská (Mexiko) a Maruška Dvořáková (Anglie) se vrací na přelomu července
a srpna.
Více informací o salesiánské
dobrovolné službě naleznete na
www.adopcenablizko.cz.
Iveta Pešatová
Buďte velkorysí
a nebojte se!
Svědectví španělského misionáře
v Peru salesiána Josého Vázqueze
Gala Lega:
Někdy by se dalo pochybovat,
zda člověk může udělat další krok
a být štědřejší a jít jako salesián
tam, kam nás Bůh posílá. Tam,
kde na nás čekají lidé, kteří nás
potřebují k tomu, aby se stali lepšími lidmi, lepšími věřícími i lepšími
odborníky pro společnost. Pokládal
jsem si tuto otázku vážně v posledních deseti letech. Hlavní představený don Pascual Chávez nakonec
v lednu 2010 přijal moji žádost
odejít do misií.
V září 2010 jsem patřil mezi asi
40 salesiánů, kteří tvořili 141. salesiánskou misijní výpravu. Nejdřív
jsme se pohybovali mezi Římem
a Turínem na kurzu pro nové misionáře. Během kurzu jsme diskutovali
a rozpoznávali, co to znamená být
misionářem v jiné kultuře, v jiném
jazyku, s jinými zvyky, které nám
nejsou vlastní. Je důležité a nezbytné se něco odnaučit, abychom se
mohli znovu něco naučit. Další zásadní věc je překonat kulturní šok.
Je také důležité inkulturaci vnímat
Balonky dorazily až do Konga
jako společnou cestu a setkání
s těmi, pro které pracuji a s nimiž
žiji, aby se náš život a naše výchovné aktivity stávaly srozumitelnější
a naše evangelizační dílo důvěryhodnější. Rizika v životě misionáře
mohou být mimo jiné sebeuspokojení v práci a v důsledku toho izolace a pocit neschopnosti v kontextu, v němž člověk žije, aktivismus,
který vede ke ztrátě smyslu, proč
a pro koho mám dělat to, co mám,
což nakonec vede k odloučení od
Boha, který je základem toho, co
dělám. Abych překonal problémy
s adaptací na misiích, snažil jsem
se naslouchat radám, snažil jsem
se chápat jinou realitu a překládat
v modlitbě to, čím jsem procházel
a ty, se kterými jsem žil (mladí salesiáni, laici…).
Těm, kteří uvažují o podobném
kroku ve svém životě, doporučuji
být velkorysý a nebát se. Obtíže se
překonávají tvrdou prací a modlitbou, otevřeností vůči ostatním, nadšením z vlastního povolání tím, že
nabízím vše Pánu, který nás volá,
abychom byli svatí. Maria nás doprovází a vede nás za ruku směrem,
kde jsme podle Boží vůle schopni
v plnosti odpovědět na jeho volání.
Laik José Váquez Gal Lego
Španěl, misionář v Peru
Zdroj: Cagliero 11, červenec
2013
salesiánský magazín 2013/4 21
Kr á t k é z p r á v y
Slovenští salesiáni musejí
po 23 letech odejít z Rožňavy
V roce 1990 začali salesiáni veřejně působit v Rožňavě, na
základě pozvání biskupa Eduarda Kojnoka. Rožňavské biskupství bylo jedno z prvních po totalitě, které přivítalo salesiány,
pronajalo jim prostory a umožnilo jim působit a nabídnout své
charisma. Když k tomu připočítáme i to, že už během totality
salesiáni tajně působili v této diecézi a ve městě, jsme naplněni vděčností.
Během let působení v Rožňavě se
vykonalo mnoho dobra, řada lidí
našla cestu k Bohu, mnozí mladí
poznali Krista, přijali víru. Uskutečnilo se velké množství setkání
pro oživení společenství, s pomocí
místní lidí byla zrekonstruována
budova, ve které salesiáni bydleli
a působili. Stálo jich to mnoho sil,
hodně brigádnických hodin, ale
bylo vždy cítit ochotu a nadšení.
Proinvestovali jsme tisíce eur na
zvelebení domu a jeho okolí, aby
mohl naplno sloužit, i když nebyl
náš. Dílo se pomalu šířilo. Přišly
sestry salesiánky, později bylo zřízeno i středisko salesiánů spolupracovníků, a tak se salesiánské
poslání šířilo i díky nim.
Rožňavský biskup Vladimír
Filo nás požádal (Salesiány Dona
Boska – Slovenskou provincii),
abychom k 28. červnu 2013 odešli
z jeho diecéze. Rožňavská diecéze
se tak stane jedinou z římskokatolických diecézí na Slovensku, kde
nebudeme jako salesiáni působit.
Zdůvodnění necháváme na biskupu Filovi, respektujeme kompetenci
diecézního biskupa.
S pevnou vírou a neotřesitelnou
nadějí věříme, že nad tím vším je
Bůh, v něhož věříme a jemuž odevzdáváme vás všechny, celou budoucnost tohoto města, celé diecéze, a který dokáže všechno obrátit
v požehnání.
Děkujeme za všechno
Salesiáni Dona Boska –
Slovenská provincie
Foto: web střediska v Brně-Žabovřeskách
Nové salesiánské
dílo v Amsterodamu
Rekord posilovny Žebříček nejlépe cvičících kluků ze salesiánské posilovny v Brně-Žabovřeskách byl uzavřen v pátek 7. června 2013. Do
boje se zapojilo přes 25 účastníků, kteří se utkali ve čtyřech soutěžních
disciplínách. Soutěž byla odstartována na začátku října minulého roku,
když svoji formu poprvé předvedl Pavel Fráňa a výkonem 24 shybů se
postaral o obdiv většiny ostatních borců z posilovny.
Celkové výsledky: Mrtvý tah: Peter Michalík (160 kg), Andrej
Gašpie­rik (140 kg), Matej Pavla (135 kg). Dřep: Jozef Pavla (120 kg),
Matej Pavla (100 kg). Bench press: Jozef Pavla (115 kg), Pavel Fráňa
(110 kg), Michal Šauer (100 kg). Shyby: Pavel Fráňa (24 shybů), Jozef
Pavla (22 shybů), Saša Srp (17 shybů).
David Minster
22 salesiánský magazín 2013/4
„Toto dílo vytvořila víra a odvaha
spolubratrů a mladí zde mohou čerpat z bohatství Dona Boska: osobní
vztah lásky a výchovu a v rámci
preventivního systému, která nabízí metodu a spiritualitu,“ řekl don
Chávez. Dále připomněl, že mnoho
salesiánů misionářů z Holandska
dříve přineslo evangelium mnoha
mladým lidem v různých zemích
světa. Toto nové dílo v Amsterodamu navazuje na jejich práci a chce
nabízet evangelium především přistěhovalcům. Mezinárodní komunitu v tomto díle tvoří tři salesiá­
ni – Dominiek Deraeve ze severní
Belgie, Pedro Mario Ayala z Mexika
a Arokiaraj Mariasusai z Indie.
Kr á t k é z p r á v y
Sprejeři postříkali středisko
Díky pozitivním malbám mladých
umělců chtějí organizátoři znovu
graffiti vrátit punc umění nikoliv
vandalství, jako tomu ve většině
případů je. Graffiti jsou v Salesiánském středisku mládeže umístěny
v prostorách využívaných mladými
lidmi, a díky tomu je mohou pozitivně ovlivňovat a inspirovat.
Nejeden z obyvatel Českých Budějovic měl jistě možnost setkat se
s vandalstvím – seberealizací některých „umělců“ sprejerů. Jejich rádoby umělecké podpisy k velké zlosti
místních zdobí mnoho budov, podchodů, vlaků a památek po celém
krajském městě. Tyto podpisy (tegi)
Foto: archiv střediska
Salesiánské středisko mládeže nabídlo v rámci druhého
Graffiti Jam s názvem Way
of life své prostory mladým
sprejerům.
Budějovické středisko po „nájezdu“ sprejerů
nemají jistě co dočinění s opravdovým pojetím graffiti, které tak, jak
je známe dnes, vzniklo jako druh
umění v 70. letech v USA.
V Českých Budějovicích nemají mladí „umělci“ prostor pro svoji
realizaci, aniž by porušovali zákon.
Proto se Salesiánské středisko mládeže rozhodlo nabídnout své prostory v interiéru i exteriéru Střediska
těmto mladým umělcům.
Ondra Trojek
Fryšták – Rok 2015 bude význačný vzpomínkou na výročí narození
Dona Boska. Také my, salesiáni
laici, bychom rádi přispěli něčím
do vínku gratulací. Rozhodli jsme
se proto, že napíšeme knihu. Knihu o nás. Máme již 47 zemřelých
spolubratrů a nynějších žijících 12.
Rádi bychom, aby kniha nebyla
jen faktografickým vyprávěním, ale
čtením napínavým, dobrodružným,
případně veselým. Proto sbíráme
od pamětníků příhody a vyprávění.
Také prosíme vás, čtenáře Salesián­
ského magazínu, o pomoc při sepsání této knihy. Určitě jste některé
legendy české provincie znali.
Děkujeme za spolupráci.
Pište na adresu:
Vladimír Kopřiva
P. I. Stuchlého 26
763 16 Fryšták
nebo na adresu:
[email protected]
Foto: web střediska v Havířově
Kniha
o koadjutorech
Minigrant pro Maják Havířovskému Klubu Maják se podařilo získat
jeden z minigrantů, které každým rokem vypisuje společnost ArcelorMittal. Ve čtvrtek 9. května jsme slavnostně převzali minigrant v hodnotě 14 000,– Kč. Symbolický šek nám předal ředitel společnosti ArcelorMittal Engineering Products Ostrava, s. r. o. Zdeněk Fluxa. V letošním
kole bylo přihlášeno více než 100 uchazečů. Klub Maják se přihlásil
poprvé a podařilo se mu uspět. Peníze půjdou na podporu projektu
s názvem „Na Majáku to je mazec – zahrajem si florbal, pinec“. Jak už
samotný název napovídá, pořídíme do klubu nové sportovní vybavení
pro tréninky florbalu a stolního tenisu.
Veronika Geryková
salesiánský magazín 2013/4 23
Událost
Ve středu 8. května se zaplnil
kostel P. Marie Pomocnice ve
Zlíně věřícími, aby společně
s otcem arcibiskupem Janem
Graubnerem oslavili desáté
výročí posvěcení kostela.
Hned od oltáře vyšli všichni
přítomní ven, kde otec arcibiskup posvětil nové sousoší
Dona Boska. Radostnou atmosféru celého dne završil
v podvečer v kostele tzv. Koncert desetiletí, při němž zazpívaly všechny farní scholy
a byla připomenuta celá historie kostela a střediska.
Foto: 4× Zuzka Hoková
Nové sochy na Jižních svazích
Zlínští salesiáni s autorem díla Oldřichem Rejdou
Sousoší je darem salesiánské komunity středisku a sídlišti. Dílo kamenosochaře Oldřicha Rejdy z Brumova-Bylnice sestává ze čtyř soch
v životní velikosti – Dona Boska a tří
mladých z dnešní doby. V těchto
dnech bylo možné pozorovat, jak
se kolemjdoucí zastavují u nových
soch a následně si čtou „starou“ informační tabuli o salesiánském díle,
kterou doposud jen míjeli.
Modlitba u sousoší
Arcibiskup Jan Graubner žehná sousoší
24 salesiánský magazín 2013/4
Sochy zaujaly všechny přítomné
Křížovk a o ceny
Pomůcka:
iniciály
ianus, tropický
herce
maros, půdní typ
Kaisera
ntam
nářadí
kopáče
Moudrost
potom
krycí
deska
sloupu
hlavice
2. díl
tajenky
číňané
dolovat
letadlo
(knižně)
1. díl
tajenky
49
(římsky)
morous
druh
herce
sestra
tety
pochodový úhel
keta
papoušek
vůdce
český
loutkář
rumunská
řeka
legované
železo
římská
čtyřka
spz Klatov
černoch
polygrafové
osobní
zájmeno
tamten
puky
cosi
římský
bůh
ejhle
elitní
turecký
voják
bouda
německé
město
droga
kanadský
zpěvák
biblický
pokrm
šalotka
tvrz
(knižně)
svatební
květina
sídlo
v Kongu
spz pelhřimova
švihák
iniciály
Uhdeho
členský
stát USA
útok
název
hlásky
kino
(anglicky)
jižní
ovoce
mléčný
výrobek
strýc
(nářečně)
stromořadí
franc.
prozaik
dřívější
kusový
cukr
svislá
jeskyně
Kornel
(domácky)
koření
zástup
doupě
značka
vysavačů
a sice
iniciály
herce
Pyška
umělé
vlákno
část
molekuly
vůdce
politické
strany
koupací
nádoba
druh
lamy
Správné řešení z minulého čísla: Vlídnost bere i jed hadům.
Vylosovaní výherci správně vyluštěné křížovky ze Salesiánského magazínu 2013/3: Jana Brajerová, Praha 6, Lenka Durnová, Hroznová
Lhota, Vladislava Hrdličková, Brno, Jan Pekárek, Třebíč, Marie Sillyová, Brno-Bystrc, Michaela Bližňáková, Brumov-Bylnice, rodina
Kosíkova, Brno, Anna Bártová, Bouzov, Stanislava Stojaspalová, Praha 8, Petr Galář, Jablonec nad Nisou.
Křížovka
Soutěž o ceny: Vyluštěnou tajenku zašlete na adresu redakce (Salesiánský magazín, Kobyliské náměstí 1,
182 00 Praha 8). Ze správných odpovědí bude vylosováno 10 výherců, kteří obdrží věcné ceny. Řešení
zasílejte do 15. září 2013.
salesiánský magazín 2013/4 25
Blahopřejeme
Vše nejlepší k narozeninám
Foto: archiv FMA
sr. Jitka Fišerová
července. Farář u svaté Terezičky
v Praze-Kobylisích P. Josef Brtník
oslavil 18. července 65. narozeniny, spolu s ním slavil 18. července
83. narozeniny P. František Pospíšil. Posledním červencovým oslavencem je P. Stanislav Palásek,
který se dožil také 83 let a to 31.
července.
Srpnové jubilanty zahajuje
P. František Vavruša, který 5. srpna
oslavil kulaté padesátiny. Den nato
se krásných 87 let dožil P. Josef Vaníček. P. Pavel Kuchař oslavil 10.
srpna kulaté šedesátiny a 12. srpna
oslavila salesiánka Jitka Fišerová
padesátiny.
Foto: Miroslav Palíšek
P. Leoš Ryška
Foto: archiv S. M.
Misionářka mezi amazonskými indiány Jarka Chorovská, FMA, oslavila 1. července čtyřicáté narozeniny,
a to ve své vlasti, kam přicestovala
na krátkou návštěvu. Padesátiny
oslavil 7. července salesián P. Leo
Červenka a 8. července slavila 45.
narozeniny salesiánka Olga Landrová, a to na daleké Kubě. Ve stejný
den oslavil 55. narozeniny P. Michael Martinek. Den nato oslavil
kulaté 50. narozeniny P. Leoš Ryška. 10. července pak poděkoval za
82 let života P. Karel Petráš. Provinciální ekonom P. Evžen Rakovský slavil 14. července padesátiny,
stejně jako P. Stanislav Jonášek 16.
Foto: archiv S. M.
Salesiánům a salesiánskám,
kteří v červenci a srpnu
oslavili narozeniny (nebo
se slavit teprve chystají),
vyprošujeme hojnost Božího požehnání, darů Ducha
Svatého a vytrvalost při působení v duchu Dona Boska.
Blahopřejeme samozřejmě
i těm, kteří nejsou v našem
stručném přehledu uvedeni.
P. Stanislav Palásek
26 salesiánský magazín 2013/4
P. Josef Brtník (vlevo)
Akce
10
SPIRITUAL KVINTET
KAPUCÍNI A STANLEY
BOUDAPSOVA
CHRISTALLINUS
BÉTEL * MRRK
W. X. P. * ZÁBLESK
27. - 29. září 2013
ZLÍN
10
www.festivalpodvezi.cz
salesiánský magazín 2013/4 27
Láďa Banďouch jáhnem
v kolébce salesiánů
Mezi 15 salesiány, kteří přijali v sobotu 15. června 2013 jáhenské svěcení v turínské bazilice
Panny Marie Pomocnice křesťanů byl i Čech Ladislav Banďouch. Studenty univerzity Crocetta
vysvětil turínský arcibiskup Cesare Nosiglia.
Láďa je přijímán do služby církvi
Vkládání rukou
Za Láďou přijeli do Turína jeho nejbližší
Foto: archiv Ládi Banďoucha
Během litanií novosvěcenci leží na zemi před oltářem
Neprodejné
Bankovní spojení: 168 44 021/0100, variabilní symbol 62
Download

4/2013 - Salesiáni Dona Boska