SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.
Slovo #03_2013
10. rocník
NEPRODEJNÉ
03
10
V šest pRed
domem
Úvodní slovo
Obsah:
Když se minulý rok v médiích začalo mluvit o tom, že existuje potřeba vzniku
nového cizineckého zákona, ministerstvo vnitra proklamovalo, že nová cizinecká
legislativa bude jednodušší a přehlednější. Ale konečný návrh, který poslal úřad
v květnu letošního roku do meziresortního řízení, těchto cílů nedosahoval, spíše
naopak. Na balíček tří zákonů – zákon o vstupu a pobytu cizinců, zákon o volném
pohybu občanů EU a zákon o ochraně státních hranic – se sešlo tolik zásadních
připomínek z různých stran, že MV muselo návrh prozatím odložit „k ledu“.
Online petici proti balíčku zákonů podepsalo téměř tři tisíce lidí a Konsorcium
nevládních organizací pracujících s migranty uspořádalo v červnu happening před
budovou ministerstva vnitra. Balíček zákonů se tak tento rok nakonec nepředloží.
Právník a politolog Pavel Čižinský míní, že pokud jde o nevládní organizace, svou
kampaň proti novému cizineckému zákonu zatím definitivně nevyhrály, pouze
získaly více času na aktivizaci české veřejnosti a cizinců samotných. Proto jsme
chtěli naše čtenáře seznámit s celou situací kolem cizineckých zákonů protože se
o nich bude znovu jednat příští rok, domníváme se ve, více nebo méně, modifikované podobě.
Do příštího čísla, které vyjde do konce roku, se pokusíme získat rozhovor s odpovědnou osobou z ministerstva vnitra o dalším osudu balíčku tří zákonů.
Do slovníku nevládních organizací (zabývajících se cizinci) a mezi cizince samotné
vstoupilo před několika lety nové slovo a nová profese – interkulturní mediace. Je
to zaměstnávání migrantů jako inter/sociokulturních mediátorů, kteří pomáhají
při integraci přistěhovalců a podporují dialog mezi různými kulturami, etniky a
náboženstvími. V migračně starých zemích má interkulturní mediace dlouholetou tradici, tento koncept je rozvíjen zhruba od 90. let. Koncem června se v Praze
uskutečnila mezinárodní konference o zahraničních zkušenostech v interkulturní
mediaci, o níž si můžete přečíst na stranách 8 a 9. Česká republika je migračně
poměrně mladá a stojí na počátku cesty hledání politických a sociálních nástrojů,
ale i tady existuje pozitivní zkušenost zaměstnávání migrantů v pozici interkulturních mediátorů. Tento projekt úspěšně realizovalo o. s. InBáze na odděleních
pobytu cizinců MVČR. Poprosili jsme proto metodičku projektu Evu Dohnalovou
z InBaze, aby pro příští číslo napsala článek o pozitivních zkušenostech projektu
Sociokulturní mediátoři.
Znáte svého souseda? Odpověď by nanejvýš mohla znít: jo, zdravíme se u
výtahu. Není to sociologický problém jenom v Česku, ale všude v Evropě (i ve
světě, ve vyspělých státech). Může se s tím něco udělat? Může, ale musíte začít,
nebýt pasivní! Projekt Ve šest před domem (str. 11 a 12) začal v červenci a snaží se
realizovat dvojitý cíl: rozbít antisociální skořápku, kterou jsme se všichni obklopili,
a k tomu ještě i předsudky k sousedům-cizincům. Jak se to dělá? Pomocí hudby,
zpěvu a vůní jídel různých národů, dočtete se.
Mnoho žen cizinek je dnes bez práce. Nejen že je všeobecná situace na pracovním trhu špatná, ale i jejich postavení ve společnosti jim nedovolí, aby se
rovnoprávně ucházely o práci. Projekt Začátek ve svém Organizace pro pomoc
uprchlíkům má za cíl zvýšit pracovní příležitosti migrantek ze třetích zemí, které
jsou dlouhodobě nezaměstnané, je jim přes 50 let či se vracejí na trh práce po
mateřské dovolené. Do projektu vstoupilo 51 žen a aby mohly začít podnikat
s dostatkem informací, musely projít osmitýdenním kurzem, v němž se naučily
základy legislativy, účetnictví, ale i praktické dovednosti jak začít podnikat bez
velkého množství finančních prostředků. Přečtete si o nich na straně 15, možná
vás budou inspirovat.
Úvodní slovo
3
Migrace se stává součástí volebního boje
4
Aktuální změny zákona o pobytu cizinců
5
Migranti odmítli návrh cizineckého zákona
6
Odmítáme nový cizinecký zákon!
7
Nová profese – interkulturní mediace
8
Zaměstnanec, nebo podnikatel?
10
Sejdeme se „V šest před domem“
11
Dobré ploty dělají dobré sousedy?!
12
Podnikání jako alternativa
pro nezaměstnané ženy
14
Kotvu už mám tady – v Česku jsem doma
16
Večer v duchu Latinské Ameriky
18
Barevná planeta po čtrnácté
20
Kotvu už mám tady – v Česku jsem doma
16
„Nejsme ani Češi, ani Vietnamci“
22
Oslava 10 let Centra pro integraci cizinců
25
Na zeměkouli nejsou cizinci – každý je odněkud
26
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
Jazyková redakCE:
Lenka Jandáková
TISK:
Datapont s. r. o.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
03
13
OBÁLKA:
Poradna pro integraci
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Foto:
Otázky migrace, emigrace
a imigrace se stávají
souCástí volebního boje
Migrace je slovo převzaté z latiny, od migratio, což znamená
stěhování, a jako sloveso se to překládá odcházím, přecházím,
někdy i měním se. Tedy obecně vzato migrace označuje pohyb,
přesun obyvatelstva. Lidé vždy migrovali, potřebovali se uživit,
hnali před sebou stáda krav, koní, ovcí nebo postupně obdělávali půdu, aby přežili. Ale trvalo to celá staletí, než přešli třeba
Indoevropané z  Asie, odkud asi vycházeli, do dnešní části světa,
kterému říkáme Evropa. Často přicházející bojovali o území
těch, kteří tam byli před nimi, takže celé starověké říše, jako byl
například Řím, postupně podléhaly jejich vlivu. Vlivu Germánů,
Franců, Hunů, Slovanů a také Britů a dalších. Proto mluvit o původním obyvatelstvu určitého území je obtížné. Všichni jsme
odněkud přišli, tedy odněkud emigrovali a někam imigrovali,
tedy vstupovali.
Když se v devatenáctém století obyvatelstvo v Evropě početně zvětšilo a bylo zrušeno poddanství, začali lidé z Evropy migrovat, tedy stěhovat se, do končin, kde bylo možné získat půdu
a zaměstnání – uživit se. Chtěli přežít a mít se trochu lépe. Část
obyvatelstva emigrovala do Severní Ameriky, další na východ,
do plání tehdejšího carského Ruska. Když začalo pronásledování odpůrců rasismu a nacismu v Německu, mnozí odcházeli,
neboli imigrovali, do Československa, které bylo tehdy vysoce
tolerantní k různým přistěhovalcům. A ještě o pár desítek let
později, když se zde prosadila vláda komunistické strany a vliv
Sovětského svazu, tak postupně odtud emigrovalo čtyři sta tisíc
lidí zase na Západ. S emigrací i imigrací tedy máme zkušenosti.
V první polovině dvacátého století žily na území dnešní České
republiky skoro tři miliony Němců a Rakušanů a také Poláci.
Nebyli jsme tedy nikdy národním státem, ale národnostním,
skládajícím se z občanů hlásících se k různým národnostem. Byli
jsme vysoce tolerantní k cizincům, a i za to jsme byli oceňováni
v mezinárodním měřítku.
Dnes poskytujeme azyl řadě cizinců, takže se tu cítí dobře,
učí se česky, jejich děti mají podobné vzdělání jako naši potomci
a jednou se od nás nebudou skoro lišit. Když tak trochu barvou
vlasů, olivovější pletí, trochu jinak postavenýma očima v obličeji.
Jsou a postupně budou našimi spoluobčany a občany. Přijmout
tyto lidi, získat je, je důležité, protože Evropa jako celek až
dosud převážně „bílého“ obyvatelstva postupně vymírá. Zdejší
obyvatelstvo se nerozmnožuje, natalita, tedy křivka porodnosti,
klesá, nepokrývá ani přirozený úbytek daný úmrtím. Není to
podmíněno nějakou bídou, ale naopak tím, že se máme, my
Češi, až příliš dobře. Je to paradox neboli rozpor platící po celém
světě: čím jsou lidé bohatší, tím chtějí mít méně dětí. Klasickým
PhDr. Jiřina Šiklová
příkladem je Itálie, kde bohatý sever vymírá a Itálii jako celek
před vymíráním zachraňuje vyšší porodnost těch nejchudších
Italů z jihu téže země. Především Italové na Sicílii, jejichž životní
úroveň je mnohem horší než na severu, ještě mají více dětí. Německo taky není chudé a taky se početně nezvětšuje. Kdyby se
tam nestěhovali cizinci, tak by Němců již nyní početně ubývalo.
Počet Čechů, Moravanů a Slezanů již taky klesá, i když momentálně máme školky a základní školy nabité dětmi. To ale za
pár let skončí. Kdyby sem nepřicházeli cizinci, neadaptovali se
zde, nepřijímali naši kulturu, tak by nás již za tři desítky let bylo
sotva sedm milionů. Cizinci jsou pro nás, kteří žijeme ve střední
Evropě již několik desetiletí, přínosem. Je ale třeba tyto cizince
získat pro naši kulturu, být sami na sebe tak hrdí, aby se oni
snažili nám, tedy většině, přizpůsobit. Pokud budeme jen sebe
sama snižovat, ukazovat na svoje záporné stránky, tak se asi
spíše budou od nás izolovat a budou se zde vytvářet ostrůvky
cizinců s vlastní kulturou, kteří s námi nesplynou. Pokud je
budeme ponižovat, zesměšňovat, jako to třeba mnozí naši
občané dělají vůči Romům, tak se nám těžko přizpůsobí. Proč
by to taky dělali? Současné demonstrace a protesty v malých
městech vůči Romům jsou ve světě velice negativně hodnoceny. Sousedé nás „nepoznávají“. To že jsou ti tolerantní Češi?
Takto se chovají ke svým vlastním občanům, k lidem, které si
sami (pravda, za minulého, komunistického režimu, který již
skončil) pozvali po druhé světové válce k sobě na práci? Tehdy
především ze severních Čech a ze Severní Moravy bylo po druhé
světové válce, tedy po roce l945, odsunuto německé obyvatelstvo. Bylo třeba získat pracovní síly na relativně jednoduché
práce v povrchových dolech a také na těžbu dříví. Tak sem byli
v prvních deseti letech po válce pozváni, spíše dovezeni, Cikáni
(tehdy si ještě neříkali Romové) ze Slovenska, Maďarska, Moldávie a Rumunska. Dnes jich zde žije asi dvě stě tisíc, tedy necelá dvě procenta naší populace. Jednoduchá práce na severu
naší republiky již není, těžba uhlí se omezila, továrny-chemičky
také nejsou žádoucí. Proto je v těchto částech země relativně
vysoká nezaměstnanost. První, kdo je vyhozen, jsou ti nekvalifikovaní pracovníci a to jsou převážně Romové. Žijí převážně
jen ze sociálních dávek, které ale dostávají všichni, kdo prokáží,
že nemají práci. Jenomže nepracující Romové se odlišují barvou
pleti, mají malé byty, jsou více vidět. Proto se stávají hromosvodem nespokojenosti občanů. A ti politici z extrémně pravicových a nacionalistických stran, co toto podporují, se tomu
potichu smějí. Snadno tak získávají nové voliče.
Aktuálne
Eva Holá
Matouš Hrdina
AktuálnE projednávané
zmEny zákona o pobytu
cizincU
Během letních měsíců se i v médiích objevily informace o nové
legislativě, která měla zcela nahradit stávající zákon č. 326/1999
Sb., o pobytu cizinců. Zveřejněné návrhy tří zcela nových zákonů
nakonec s ohledem na množství připomínek nebo možná i díky
současné politické situaci v ČR nebudou v nadcházejících měsících
předkládány. Nezbývá než doufat, že v budoucnu se o podobě
těchto předpisů povede další diskuze.
Novinky ale přesto cizince v nejbližší budoucnosti nejspíš
neminou. Ministerstvo totiž musí do prosince implementovat
(laicky řečeno vtělit do českého zákona) další evropskou směrnici, tentokrát směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/98/
EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí
o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro
státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků
ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě.
Evropská unie předmětnou směrnicí vyžaduje, aby povolení
k zaměstnání a povolení k pobytu byly spojeny v jedno. Zjednodušeně řečeno by tedy občan třetí země měl mít jednu průkazku,
která bude osvědčovat, že zde může pobývat a vykonávat zaměstnání. Na podobném principu ostatně fungovaly tzv. zelené a modré
karty. Aktuální novinka by se ale měla dotknout všech občanů
třetích zemí, kteří mají nebo chtějí žádat o povolení k dlouhodobému pobytu, jehož účelem je zaměstnání. Ministerstvo navrhuje
věc řešit institutem zaměstnaneckých karet, přičemž zelené karty
budou zrušeny. Zrušena mají dle ministerského návrhu být také
dlouhodobá víza za účelem zaměstnání. Vše výše uvedené by tedy
měla nahradit tato karta, jako specifické povolení k dlouhodobému
pobytu, které bude cizince opravňovat k pobytu a k výkonu konkrétního zaměstnání.
Dle směrnice i proklamací ministerstva vnitra v důvodové zprávě
je cílem nové úpravy snížit „administrativní zátěž zaměstnavatelů
při přijímání cizinců do zaměstnání“. Při čtení návrhu zákona se však
přesto nelze zbavit obav, že získání zaměstnanecké karty bude
v praxi sporadickým vítězstvím jednotlivců, jak tomu u nás je doposud s „barevnými“ kartami.
Žádost o povolení k pobytu a povolení k zaměstnání bude díky
požadavkům směrnice sice spojena v jedno, procesně bude ale
řízení velice náročné. Návrh totiž klade stále stejné, resp. ještě přísnější podmínky na náležitosti předložené cizincem–zaměstnancem.
Vedle standardních náležitostí žádosti o pobyt logicky bude cizinec,
zřejmě nadále při osobním podání, dokládat další náležitosti týkající
se zaměstnání. Tyto náležitosti návrh oproti stávající úpravě v zákoně o zaměstnanosti dále rozšiřuje. Zejména se jedná o specifické
podmínky pracovní smlouvy (stanovení mzdy, počtu hodin pracovní
doby, překladu smlouvy do jazyka srozumitelného cizinci), dále
podmínky týkající se odborné způsobilosti odvíjející se od charakteru zaměstnání, nikoliv požadavků zaměstnavatele. Navíc volné
pracovní místo bude muset být zapsáno ve speciální evidenci volných pracovních míst. Hlavním garantem celého řízení a posouzení
všech náležitostí přitom bude ministerstvo vnitra, které se již třetím
rokem vyrovnává s náporem vlastní agendy. Skepsi o praktickém
fungování složitého řízení se potom lze těžko ubránit.
Na stranu druhou navrhovaná úprava je typickým důsledkem
toho, když samotná směrnice je dost vágní a obecná. To platí i pro
úpravu otázek sociálního zabezpečení, které by Česká republika
měla držitelům zaměstnaneckých karet poskytovat. Dle směrnice
bychom totiž měli legálně zaměstnaným občanům třetích zemí (nehledě na typ povolení k pobytu) zajistit rovné zacházení jako vlastním občanům nejen např. v oblasti pracovních podmínek, ale právě
i v oblasti sociálního zabezpečení. Navzdory škále výjimek lze ale
dovozovat, že zaměstnanci by bez ohledu na délku pobytu měli mít
přístup k dávkám státní sociální podpory a v některých případech
být v případě nezaměstnanosti zahrnuti do veřejného zdravotního
pojištění. Tato oblast však v návrhu ministerstva vůbec řešena není,
ačkoliv by to s ohledem na text směrnice bylo potřeba. Navzdory
její obecnosti je totiž jejím deklarovaným cílem nepochybně dorovnávání postavení občanů třetích zemí s občany Evropské unie.
Naopak jako pozitivní přínos návrhu lze hodnotit umožnění volného vstupu na trh práce všem, kteří na území pobývají za účelem
sloučení s rodinou nebo například prodloužení tzv. ochranné doby.
Ta umožňuje zaměstnaným cizincům, kteří přišli o práci v důsledku
výpovědi (ale jen z některých důvodů), zkusit najít během tří měsíců
novou práci.
Nezbývá než doufat, že probíhající připomínkové řízení přinese
ještě nějaké změny, které by přeci jen v něčem skutečně ulevily
administrativní náročnosti řízení a přinesly směrnicí požadované
dorovnávání postavení těchto zaměstnanců.
06
Text:
07
Markéta Žižková
Text a foto:
ZpRísnEní a komplikace:
Migranti a neziskové organizace odmítli
poslední návrh cizineckého zákona
Nepřehlednost a paušální restrikce. Tak by
se daly vyjádřit hlavní výtky návrhu nové
cizinecké legislativy z pera Ministerstva
vnitra ČR. Shodně přitom zaznívají od
neziskových organizací, samotných migrantů i ombudsmana. Balíček tří zákonů –
zákon o vstupu a pobytu cizinců, zákon
o volném pohybu občanů EU a zákon
o ochraně státních hranic – poslal úřad
v květnu letošního roku do meziresortního
řízení. A jako odpověď se mu sešlo tolik
zásadních připomínek z různých stran, že
musel návrh prozatím odložit takzvaně
k ledu. Balíček zákonů tak resort vládě
tento rok nakonec nepředloží.
Ministerstvo vnitra proklamovalo, že
nová legislativa bude jednodušší a přehlednější. Podle zástupců neziskových
organizací pracujících s migranty ale
konečný návrh těchto cílů nedosahuje,
spíše naopak. „I proto mně osobně vadí
navrhovaná zpřísnění ještě víc, že norma
je oficiálně halena do hávu potřebného,
kvalitního a moderního zákona, v detailu je to však přebujelý kazuistický text
podobný metodickým pokynům, který
z jednotlivých problémů praxe dělá nová
ustanovení do zákona platná pro všechny,“ říká právnička Eva Holá z Organizace
pro pomoc uprchlíkům.
Stejný názor přitom zaznívá i od ombudsmana. „Pro uživatele normy jak na
straně správních orgánů, tak samotných
cizinců bude nově navrhovaná právní
úprava stejně nepřehledná, ba ještě nepřehlednější než ta dosavadní,“ vysvětluje Pavel Pořízek z Kanceláře veřejného
ochránce práv.
Tři tisíce podpisů pod peticí
Také kvůli nepřiměřenému zpřísnění a rozšíření pravomocí úředníků se migranti
i neziskové organizace rozhodli ozvat proti
návrhu. Během několika týdnů se pod online peticí proti balíčku zákonů sešlo téměř
tři tisíce podpisů. Na začátku července
pak Konsorcium nevládních organizací
pracujících s migranty v ČR uspořádalo
happening, na kterém ukázalo, že by za
navrhované legislativy mohly v detenci
skončit i takové osobnosti české historie
jako praotec Čech nebo věrozvěsti Cyril
a Metoděj. Konsorcium rovněž připravilo letáky, kde pod heslem Zpřísnění pro
všechny ukazuje, jak by se nová legislativa
dotkla jednotlivých skupin – občanů EU,
rodinných příslušníků migrantů nebo například držitelů trvalého pobytu. Do akcí
proti navrhované legislativě se zapojila
také etnická média, která informovala
o zákonech a zvala na protestní akce.
Jaké body považují odpůrci návrhu za
nejproblematičtější? „Z konkrétně plánovaných opatření považuji za problematické znejistění postavení cizinců s trvalým
pobytem a nové povinnosti pro cizince
z Evropské unie. Hodně mě také znepokojuje zvýšení role zpravodajských služeb
v migrační politice,“ vyjmenovává Alexandra Dubová z Multikulturního centra
Praha. Jí samotné by se přitom nová legislativa dotkla nejen pracovně, ale i osobně.
Pochází totiž ze Slovenska: „Protože jsem
Slovenka, podle nového zákona bych
měla povinnost vybavit si v ČR přechodný
pobyt. To znamená sehnat dokumenty
a vystát si řadu na OAMP. Ne, že by to
bylo nějaké strašné a oproti povinnostem
cizinců ze třetích zemí je to banalita. Nelíbí se mi ale v principu buzerace státních
orgánů ve formě ‚musíš, jinak bude zle‘.“
Zodpovědnost za
zaměstnavatele
Kancelář ombudsmana pak poukazuje na
další problematické části zákona. Migrant
například ponese zodpovědnost za svého
zaměstnavatele. Pokud ten bude mít
jakékoliv nedoplatky vůči státu, může to
stát cizince vízum. „Taková úprava tedy
postihuje cizince za jednání, která nemůže
ovlivnit, a je z hlediska jeho postavení
naprosto nepřiměřená a nespravedlivá,“
popisuje Pořízek.
Na nevstřícný přístup k migrantům
poukazuje i Zulfiya Hudayberganova,
která přišla do Česka před šesti lety z Uzbekistánu. „V nové cizinecké legislativě je
příliš diskriminační gastarbaiterský přístup
k pracovním migrantům. To znamená, že
nemohou využít taková lidská práva jako
mít vedle sebe rodinu,“ říká.
Místo restrikcí zcivilnění
agendy
Proti cizinecké legislativě se ale ozývají
i Češi. I jich by se totiž mohla zásadně dotknout. Ať už v případě, že mají za partnera migranta, nebo ho třeba zaměstnávají.
U páru Čech – migrant se přitom projeví
diskriminace naruby: rodinní příslušníci
Čechů na tom budou hůře než rodiny
cizinců z jiných států EU.
I když je kvůli množství připomínek
legislativa zatím „u ledu“, neziskové organizace plánují pokračovat v informační
kampani k balíčku zákonů. Důležité je
totiž podle nich změnit i celkový pohled
na migranty a přístup úřadů i společnosti
k nim.
Jak by tedy měla vypadat přijatelnější
legislativa? „Domnívám se, že spíše než
k rozdávání dalších pravomocí ministerstvu vnitra by tato oblast měla směřovat
(alespoň s postupujícími léty pobytu
cizinců) k určitému zcivilnění agendy. Zatím to naopak vypadá, že víc kontrolovat
a prověřovat chce ministerstvo i občany
EU,“ zní odpověď právničky Evy Holé.
A jak dodává Zulfiya Hudayberganova,
k bitvě za svá práva se přidávají i sami
migranti. „Každý z nás migrantů musí
pochopit, že když budeme mlčet a nebudeme se bránit xenofobním politikům,
tak sami sobě zhoršíme život v Česku,“
popisuje a dodává svou motivaci: „Chci
tady zůstat i nadále, proto se musím
starat o svá práva.“
Rena Horvátová
Odmítáme nový
cizinecký zákon!
„Odmítáme nový cizinecký zákon“ znělo
začátkem července před budovou ministerstva vnitra na pražské Letné. Lidé
postávající s transparenty jasně dávali
najevo, co si o návrhu, který počátkem
května ministerstvo vnitra zveřejnilo,
myslí. Konsorcium nevládních organizací
pracujících dlouhodobě s migranty v ČR
novelu cizineckého zákona ostře kritizuje.
Podle slov organizátorů happeningu nás
poslední návrh zákonů vrací do období
před rokem 1989, a pokud by byl schválen
v takové podobě, stal by se pro migranty
nepřiměřeně zpřísňující a nepřehledný.
Kromě vyslovení nesouhlasu s navrhovanou legislativou organizátoři znázornili
zpřísňující podmínky také divadelními
scénkami, které mají poukázat na to, že
cizinci nepředstavují pro ČR žádné zlo.
„Vždy tu cizinci byli,“ říká demonstrantka
své kamarádce postávající vedle mne.
Pozorujíc s více jak stovkou lidí scénky žadatelů o dlouhodobý pobyt dodává: „Jsou
odjakživa součástí naší země a spoluvytvářeli s námi české dějiny, ať se to líbí, nebo
ne.“ I tolik obdivovaný Karel IV byl migrant, Praotec Čech nebo apoštolové Cyril
a Metoděj. Kolik z velkých Čechů, kteří jsou
součástí historie, by dnes neprošlo sítem
migračních zákonů? Na happeningu se tyto
postavy objevily v dobových kostýmech,
přicházely a slyšely svůj ortel: jsou pro
českou republiku nežádoucí. Nebyl ušetřen
ani první československý prezident Tomáš
Garrigue Masaryk se svou americkou
manželkou Charlottou. Ani spisovatelka
Božena Němcová nedopadla nejlépe, i ona
slyší z úst úředníka, že povolení k pobytu
zkrátka nedostane. „Cizinci nejsou obecně
‚nebezpečnější‘ než čeští občané. Člověk se
přece nestává nebezpečnějším jen proto,
že překročil hranice,“ říká hlas nesoucí se
z megafonu jednoho z organizátorů happeningu před budou ministerstva.
„Vítám, že se najdou organizace a jed-
notlivci, které zajímá osud cizinců zde žijících,“ říká čtyřicetiletá Světlana pocházející
z Ukrajiny. Ministerstvo vnitra se zbytečně
snaží měnit něco, co nějakým způsobem
funguje, a nahradit to něčím, co fungovat
může jen těžko. Já tu žiju a pracuji deset
let, má dcera chce přijet za mnou do Prahy,
ale místo toho, abych se těšila, nacházím
se v nejistotě,“ postěžuje si se zalomenýma
rukama Světlana. A není zdaleka jediná.
Představte si situaci, že jste cizinec, chcete
kupříkladu pracovat na rok v Čechách a váš
partner s dvěma dětmi chce jet s vámi.
Že na tom nic není? Máte pravdu. Ale vaší
žádosti bude vyhověno pouze v případě,
že předem prokážete čistý měsíční příjem
28 600 českých korun. A podobně nepřiměřeně zpřísňující podmínky pro získaní
povolení cizince na území ČR se v poslední
verzi navrhované legislativě nachází více.
Co by všechno cizinci museli absolvovat,
obětovat a vynaložit, aby mohli do ČR
migrovat a žít zde, pokud by byl schválen poslední návrh cizineckého zákona?
Podle Ombudsmana Pavla Varvařovského
a mnoha nevládních organizací pracujících
s migranty žijícími v ČR zkomplikuje nový
balíček tří zákonů život nejen migrantům,
jejich rodinám, ale i Čechům, kteří si vzali
cizince. Komplikace by se nevyhnuly ani
občanům EU, kteří budou při pobytu
delším než 3 měsíce potřebovat povolení.
Původně měl být nový návrh zákona jednodušší a srozumitelnější. Výsledná podoba je ale dvakrát delší a komplikovanější.
Ministerstvo vnitra se nechalo slyšet, že je
to kvůli provázání se složitou legislativou
EU, nevládní organizace s tím nesouhlasí
a proti těmto krokům sepsaly petici, kterou
podepsaly bezmála tři tisíce lidí. Vyzvali tak
zákonodárce, aby zákon nepřijímali.
V současné době se návrh nachází na
bodu ledu. Podle právníka a politologa
Pavla Čižinského ministerstvo vnitra v letošním roce již žádný návrh na celkovou
rekodifikaci cizineckého práva nepředloží,
nýbrž po volbách zkusí prosadit dílčí novelu, kterou bude implementována směrnice
o jednotném povolení č. 2011/98/EU (pozn.
red. tato směrnice musí být implementována do 25. 12. 2013). „Po schválení této
dílčí novely pak – v závislosti na politické
situaci – zkusí zřejmě (bohužel) zpřísňující
rekodifikaci oživit,“ myslí si o posledním
návrhu cizineckého zákona Čižinský věnující se dlouhodobě mimo jiné cizineckému
právu.
Konsorcium nevládních organizací žádá,
aby byl návrh nové legislativy zcela odmítnut a byla na toto téma zahájena nová
diskuse, do níž by se smělo zapojit více subjektů a která umožní zamyslet se nad tím,
co zákon přesně ustanoví, jaké bude mít ve
výsledku migrant práva a povinnosti.
Pavel Čižinský míní, že pokud jde o nevládní organizace, ty svou kampaní proti
novému cizineckému zákonu zatím definitivně nevyhrály, pouze získaly více času na
aktivizaci české veřejnosti a cizinců samotných. A konstatuje: „Nyní je třeba dělat
a současně připravovat argumenty a studie
prokazující, že zpřísňování navrhované
ministerstvem jsou zčásti v rozporu s právem EU, zčásti v rozporu s českou Ústavou,
avšak ve všech případech zbytečným ztěžováním života cizinců a ztěžováním jejich
nutné integrace do české společnosti.“
08
Text:
Foto:
Pavla Frýdlová, (s použitím materiálů InBáze)
Jan Kolský
v obchodech a v restauracích. Všechny
obchody tehdy zavíraly v sobotu v poledne, včetně lékáren, zavírala i hlavní
pošta. Vídeň rozhodně neměla charakter
moderního mezinárodního města, na
ulicích bylo velmi málo mladých, bylo to
město starších a starých lidí. Dnes je to
mladé, pulzující město, změnila se i nabídka gastronomie, zcela jinak vypadají
školy. Především se změnila kultura Vídně,
za hezkého počasí se žije venku, vzniklo
spousty veřejných prostor, město je vůči
migrantům přívětivé, vítá je.
Nová profese
– interkulturní
mediace
Koncem června se v Institutu Cervantes
uskutečnila mezinárodní konference
o interkulturní mediaci, kterou uspořádala InBáze, o. s., komunitní centrum pro
migranty a českou veřejnost. Konference
se konala v rámci dvouletého projektu
Formování profese sociokulturních mediátorů – inspirace portugalským modelem, jehož
cílem je etablovat a systémově ukotvit nově
vznikající profesi interkulturních mediátorů
a interkulturních pracovníků v ČR na základě analýzy tuzemské a zahraniční praxe.
Myšlenka projektu navazuje na pozitivní
zkušenost zaměstnávání migrantů v pozici
inter/sociokulturních mediátorů InBáze na
odděleních pobytu cizinců MVČR. Domácími spolupracujícími organizacemi projektu
je Odbor azylové a migrační politiky MVČR,
MPSV, nevládní organizace pracující s migranty z celé ČR a Asociace mediátorů.
V migračně starých zemích jak v Evropě,
tak také např. v Kanadě, USA, Izraeli, Austrálii má interkulturní mediace dlouholetou
tradici. Česká republika je migračně poměrně mladá a stojí na počátku cesty hledání
politických a sociálních nástrojů, které
podpoří dobré soužití mezi etnicky pestrou
společností. Interkulturní mediace může
být jedním z nich. V zemích, které mají delší
imigrační zkušenost, je tento koncept rozvíjen zhruba od 90. let. Takovým příkladem je
například Španělsko, kde teoretický a metodologický základ této disciplíny definoval
antropolog Carlos Giménez Romero:
„Interkulturní mediaci nebo sociální mediaci v multikulturních kontextech chápeme
jako způsob intervence třetí strany, orientované směrem k uznání, sblížení se, vzájemného pochopení a komunikace, možnosti
soužití, zmírnění konfliktů a institucionálního souladu mezi sociálními či institucio-
nálními aktéry etnokulturně rozdílnými…
Interkulturní mediace se stává samostatnou
oblastí díky novým přístupům ke kulturní
diverzitě. Hlavním podnětem pro tyto nové
přístupy je výzva, kterou představuje mezinárodní migrace a utváření nových komunit
a etnických skupin.“
Ne náhodou je hlavní zahraničním partnerem projektu ACIDI, I.P. – Komisariát pro
integraci a interkulturní dialog z Portugalska.
Jeho vedoucí komisařka, paní Rosário Farmhouse, přiblížila účastníkům konference
dlouholeté zkušenosti organizace, jejímž
úkolem je navrhovat, provádět a vyhodnocovat zákony a opatření, týkající se integrace přistěhovalců a etnických menšin, a podporovat dialog mezi různými kulturami,
etniky a náboženstvími. V ACIDI dobře vědí,
že pro integraci migrantů do společnosti je
třeba soustavně pracovat s veřejným míněním, vyvracet předsudky a mýty, udržovat
pozitivní pohled na migranty i v době ekonomické krize. Vydali úctyhodnou stovku
publikací! Kromě národního centra podpory
imigrantů existuje 87 místních center, která
nabízejí telefonickou a překladatelskou
službu v 60 jazycích. Jejich služeb využívá
policie, školy, nemocnice.
Portugalci nechápou imigranty jako problém hlavně proto, že sami mají s emigrací
velké zkušenosti. Portugalců ve světě je
totiž 1,4 milionu, zatímco cizinců v Portugalsku kolem 440 tisíc, zato pocházejí ze
170 z nejrůznějších zemí, nejčastěji z Brazílie, Ukrajiny, Rumunska a Angoly, a tvoří
4,5% populace. Pro soudržnost společnosti
považují za důležité dva předpoklady:
- ponechat si svou kulturu, ale zároveň se
včlenit do kultury nové,
- ponechat svou identitu, ale přijmout i tu
novou.
Profese sociokulturních mediátorů je
v Portugalsku etablována od roku 2004.
Margalit Cohe-Emerique, původně klinická
psycholožka, se věnovala výzkumu procesu
imigrace ve Francii dlouhá léta, je autorkou
mnoha studií a publikací, např. Interkulturní
přiblížení v sociální práci – teorie a praxe.
Nejdůležitější přínos socio kulturních mediátorů vidí ve zjednodušení kontaktů a porozumění mezi institucemi a přistěhovalci.
Kromě Velké Británie je Francie země s největším počtem přistěhovalců po 2. světové
válce, takže Francouzi začali s etablováním
této profese zhruba před 12 lety. V roce
2006 byl vypracován etický kodex mediátora a od roku 2009 je možné získat diplom
v jednom ze čtyř typů mediace:
- mediace usnadňující komunikaci,
- mediace schopná vysvětlit kulturní rozdíly
a z nich plynoucí problémy,
- mediace v nemocnicích,
- mediace v rodinách imigrantů, třeba při
řešení konfliktů dětí s rodiči nebo žen,
které se chtějí emancipovat.
Rozdíl mezi sociálním pracovníkem a mediátorem? První rozhoduje (i o financích),
mediátor nerozhoduje. Už i některé školy je
zaměstnávají, protože učitelé mají vesměs
minimální interkulturní vzdělání a povědomí. Většinu mediátorů tvoří migranti nebo
Francouzi ze smíšených manželství.
Jedna rada: mediátor by nikdy neměl na
případu pracovat sám, hrozí vyhoření
(burn-out).
Také Clara Yuste, psycholožka, socioložka a expertka na témata gender, migrace,
interkulturalita a lidská práva zdůraznila, že
kulturní mediace je nezbytným nástrojem
k mírumilovnému soužití různých kultur. Ve
Španělsku tvoří imigranti 11,7 % populace
a nezanedbatelné číslo je 700 tisíc mladých
lidí do 16 let, kteří mají aspoň jednoho
rodiče cizince. V poslední době migrace nestoupá, někteří naopak odcházejí
a mimo Španělsko žijí už 2 miliony Španělů
a další se rozhodují odejít.
Ve svém velmi emotivním vystoupení se
zaměřila na postavení profese interkulturních mediátorů, na typologii jejich aktivit,
na profil osoby moderátora i na metody
a technické postupy jejich práce. Ale nezastírala ani to, že mediátor může situaci
ovlivnit i negativně, pokud nemá k této
práci určité schopnosti a neví, jaké nástroje
a metody kdy použít.
Clara Yuste vzdělává mediátory už 15 let
a řadu praktických zkušeností z této
oblasti předala následující den účastníkům
workshopů Osobní postoje vzhledem
k interkulturalitě a Specifické metody
a techniky interkulturní mediace.
Shams Asadi je původem Íránka, žijící
v Rakousku víc jak polovinu života. Pracuje
na magistrátu Vídně v odboru plánování města – v oboru, který na vídeňské
technické univerzitě vystudovala. Zároveň
je viceprezidentskou spolku MiM pro nezávislou platformu pro interkulturní dialog.
Ve svém příspěvku se soustředila na příklady řady opatření Vídeňského magistrátu,
aby se lidem společně žilo lépe. Vídeň je
městem, kam se přicházelo tradičně – 20%
obyvatel Vídně nemá rakouské občanství
a celá polovina Vídeňáků jsou vlastně
imigranti nebo jejich potomci. Už proto
nejsou nově přicházející chápáni jako
minorita, tvoří nedílnou součást obyvatel
Vídně. Jsou naopak vítáni, protože pomáhají k růstu města v moderní mezinárodní
metropoli – mluví se tu 250 jazyky, mísí se
tu nejrůznější kultury. Není tedy divu, že se
v inzerátech nabídky práce často objevuje
požadavek interkulturní kompetence.
Ještě v 90. letech převažovaly často xenofobní názory, začátkem nového století se
veřejné mínění začalo měnit – také díky
dvouletému výzkumu o migraci, který
zjistil o přistěhovalcích to nejdůležitější.
Strategie magistrátu Vídně vůči přistěhovalcům se změnila v roce 2004, kdy vznikl
odbor č. 17, který má na starosti monitoring integrace a diverzity. Dnes má
tento odbor 60 zaměstnanců mluvících
23 jazyky, vypracovávají pro každou
skupinu specifické strategie, vzdělávací
programy. Důraz je kladen na znalost
němčiny, nově příchozí mají nárok
na nejrůznější bezplatné kurzy – např.
večerní, pro rodiče s dětmi, speciální letní
pro děti. Od určité úrovně znalosti jazyka,
které musí do dvou let po příchodu prokázat, závisí totiž další povolení k pobytu,
eventuálně získání občanství.
Shams Asadi zná dobře obě strany
mince, mezi přednášejícími byla jediná,
kdo má zkušenosti cizinců, proto jsme ji
požádali o rozhovor:
Co se ve Vídni ve vztahu k imigrantům
nejvíc změnilo od doby, kdy jste do
města přišla?
Přišla jsem do Vídně v roce 1989 jako
studentka, s turistickým vízem, německy
jsem neuměla ani slovo, jen anglicky. Vůbec jsem neplánovala v Rakousku zůstat,
chtěla jsem do Ameriky. Myslela jsem, že
v Rakousku a Německu zůstanu pár měsíců, seznámím se s památkami, kulturními
pamětihodnostmi atd. Všude v muzeích
a galeriích byly nápisy jen v němčině, totéž
Jaká konkrétní opatření ve vztahu k cizincům zavedl v poslední době vídeňský
magistrát?
Třeba studenti dnes mohou po ukončení
studia zůstat ve Vídni. Ti, kteří pocházejí
ze zemí mimo EU, museli dříve na základě
povolení k pobytu, určeného jen ke studiu,
opustit Rakousko měsíc po ukončení školy.
Dnes je toto období prodlouženo na půl
roku, během nějž si mohou hledat kvalifikovanou práci ve svém oboru (nikoliv
nějakou brigádu), a pokud najdou ve Vídni
dobře placenou práci (1900 euro), bude
jim pobyt prodloužen. Je to vlastně takový
nábor mladých kvalifikovaných lidí, kteří
v Rakousku studovali, a tedy umí dobře
německy.
Důležitá je tzv. Vídeňská charta, která
vznikala v letech 2010–2012. Při její
propagaci byla důležitá média – zejména rozhlas, distribuovali jsme spoustu
informačních materiálů. A přihlásili se
různé skupiny, mladí lidé, sousedi apod.
Abychom spolu dobře vycházeli, potřebujeme vzájemný respekt, tj. akceptovat
druhé lidi takové, jací jsou, stejně tak, jako
chceme být sami akceptováni. Nepřenášet
jednotlivé negativní zkušenosti na celou
skupinu lidí. Vidět rozdíly, ale to společné,
a tím je domova a životní prostor a domov
– je důležitější.
Eva Dohnalová, metodička projektu Sociokulturní mediátoři InBáze, zdůraznila:
„Výstupy konference a projektu budou
zúročeny ve vytvoření akreditovaného
vzdělávacího kurzu pro interkulturní pro
6 jazykových modulů“ (ruština, čínština,
mongolština, angličtina, vietnamština,
arabština) ve spolupráci s CARITAS Vyšší
odbornou školou sociální Olomouc.
Bližší informace k projektu najdete na nově
vznikajícím webu interkulturnimediace.cz
10
Text:
Foto:
11
Karla Čížková
Rena Horvátová
Text:
Foto:
Petr Zíka
Martin Kovář
Sejdeme se
„V šest pRed domem“
ZamEstnanec,
nebo podnikatel?
Jak často potkáváme své sousedy, které
však jen zdravíme ve výtahu či na chodbě,
ale nevíme o nich nic bližšího? A kolikrát
si říkáme, jak by bylo hezké mít se svými
sousedy hezké přátelské vztahy?
Tyto otázky si položili lidé z občanského
sdružení Slovo 21, kteří myšlenku sousedského soužití rozšířili o otázku vztahu
Čechů s cizinci. „Přemýšleli jsme o tom, jak
cizince více zapojit do života své komunity,
respektive jak vůbec nastartovat komunitní život v těch oblastech, kde žije hodně
cizinců. Tak vznikl projekt nazvaný V šest
před domem,“ říká Ljijlana Batovanja, hlavní koordinátorka projektu, a dále vysvětluje: „Jedná se o sérii sousedských setkání,
která probíhají ve vytipovaných lokalitách,
o kterých víme, že v nich žije velký počet
cizinců.“ Setkání tak probíhají nebo budou
probíhat v Praze, v Jihočeském, Jihomoravském, Pardubickém a Plzeňském kraji.
„Na organizaci jednotlivých setkání s námi
spolupracují různé krajské a regionální
organizace, protože není naším cílem
někam přijet s multikulturním večerem, ale
chceme především zapojit do organizace
místní lidi,“ doplňuje informace výkonná
ředitelka Slova 21 Jelena Silajdžić. Program
jednotlivých setkání se tak liší podle toho,
kdo ho zrovna připravuje, jaké organizace
jsou zapojené a jaká skupina cizinců je
nejpočetnější v každé konkrétní lokalitě.
Spolupracující organizace jsou hlavně
brněnská Charita či Centrum pro integraci
cizinců v Plzni, v Českých Budějovicích
a v Pardubicích.
Právě v pardubických Bubeníkových
sadech proběhlo v červenci první setkání,
kterého se i přes drobný déšť zúčastnilo
okolo stovky lidí, hlavně Mongolů a Čechů.
Organizátorka tohoto setkání, regionální
koordinátorka projektu Myanganbayar
Barzajav totiž spojila toto setkání s oslavou mongolského svátku Nádam, který
se slaví po celém světě. Program pardubického setkání tak vycházel z tradičního
programu svátku Nádam, do kterého se
mohli aktivně zapojit sami účastníci. Vedle
bohatého česko-mongolského hudebního
a tanečního programu to byl především
tradiční mongolský zápas, do kterého se
Rozhodnutí mezi tím, být podnikatelem,
nebo zaměstnancem, je věc nesmírně
složitá. Tato volba totiž nezávisí vždy
jenom na nás, a pokud závisí, nemůžeme
si detailně naplánovat vše, co bychom si
představovali.
Řekněme si napřed, co to zaměstnání
a podnikání je a jakým způsobem jsme
touto formou práce vázáni.
Zaměstnání – samo o sobě láká svoji
jednoduchostí a určitou bezstarostností.
Musíme ovšem toto zaměstnání najít.
Podnikání přináší zase určitou svobodu. Zkusme si porovnat obě možnosti.
Zaměstnání můžeme vykonávat jako
hlavní či vedlejší pracovní poměr, na plný
či částečný pracovní úvazek, můžeme dále
zaměstnání – přesněji řečeno závislou
činnost – vykonávat na dohodu.
Podnikání – můžeme podnikat jako
osoby samostatně výdělečně činné nebo
jako jednatelé obchodních společností.
Pro větší přehlednost a pochopení výše
uvedených pojmů si je uvedeme též
v tabulce.
v Pardubicích za velké podpory publika zapojilo mnoho příchozích. Součástí Nádamu
je v Mongolsku také závod dětí na koních,
obvykle dlouhý 15–30 km. Tento závod se
do Pardubic přenesl alespoň symbolicky,
když všechny děti, jež přišly na setkání,
závodily v běhu.
Všichni přítomní pak mohli potěšit nejen
své uši a oči, ale na své si přišly také další
smysly. K ochutnání zde byly mongolské
placky plněné masem nazvané Chúšur,
japonské sushi či tradiční mongolské sladké
pečivo.
Mezi účastníky setkání byli také manželé
Erbenovi, kteří přišli především proto, že
se zajímají o mongolskou kulturu, ale také
považují za důležité dobré sousedské vztahy: „Mongolové jsou dobří sousedé. Moc
o nich nevíme, protože jsou tišší a klidní.
Sami jsme navíc dost uzavření, takže nám
tišší sousedé vyhovují.“ Zároveň však dodávají, že přílišná uzavřenost může být i na
škodu, a to je právě jeden z důvodů, proč se
přišli podívat na toto setkání.
V trochu jiném duchu se neslo setkání
v Českých Budějovicích. Jeho organizace se
ujala dlouholetá spolupracovnice Slova 21
Marcela Kassai, která již delší dobu s cizinci
spolupracuje a pohybuje se v multikulturním prostředí. Zdejší program nebyl
zaměřen jen na jednu kulturu, ale z různých
kultur nabízel ochutnávky z různých koutů
světa. Během podvečera vystoupil egyptský tanečník či zpěvačka z Běloruska, v níž
mohli přihlížející skutečně poznat svou
jinak nenápadnou sousedku.
„V šest před domem byla akce v Českých Budějovicích dosud nevídaná, stejně
jako zvolené místo ještě nikdy nesloužilo
podobnému účelu. Proto bylo pro mě moc
příjemné sledovat, jak se večer vyvíjel. Na
zúčastněných bylo vidět, že jsou opravdu
překvapeni, jací lidé v jejich sousedství už
léta žijí,“ doplňuje informace regionální
koordinátorka Marcela Kassai.
V září se mohli V šest před domem sejít
Brňané, kde se Slovem 21 spolupracuje
Diecézní charita Brno. V místním parku
Lužánky byl pro příchozí připraven multikulturní piknik spojený s hraním nejrůzněj-
ších českých i zahraničních her. V Plzni se
sousedé sešli na Habrmannově náměstí.
Ze zdejšího setkání, zorganizovaného ve
spolupráci s Centrem pro integraci cizinců
Plzeň, se vyklubal velmi vydařený interaktivní workshop, na kterém si účastníci
mohli vyzkoušet bubnování, přípravu
jarních závitků či břišní tance. Pro děti
byly připraveny nejrůznější hry jako třeba
skládání papírových origami. Do setkání se
aktivně zapojilo přibližně šedesát lidí, mezi
nimiž byli rovnoměrně zastoupeni Češi
i cizinci.
V Praze proběhla v září hned dvě setkání. Ve vytipovaných lokalitách v Praze 13
a v Praze 4, kde podle odhadů a zkušeností
pracovníků Integračního centra Praha žije
velký počet cizinců, mohli místní slyšet
mimo jiné balkánskou či ukrajinskou hudbu, ochutnat třeba různé mezinárodní dobroty nebo si vyzkoušet africké bubnování.
Spolupráci s výše zmíněným Integračním
centrem Praha a dalšími organizacemi,
které se zabývají cizinci, považuje hlavní
koordinátorka projektu za klíčovou: „Právě
integrační centra, migrantské či třeba náboženské organizace jsou cizincům nejblíž
a také odvádějí největší práci v posilování
komunitního života. My chceme nejen dát
dohromady sousedy z jednoho domu, ale
napomoci také spolupráci těchto organizací.“ Do programu pražských setkání
byly tak zapojené například místní školy či
Domov dětí a mládeže Stodůlky a organizátoři oslovili také domovy seniorů či náboženská sdružení.
Hlavně kvůli počasí jsou další setkání
naplánována až na jaro 2014. „Uvidíme,
jaký způsob oslovování a také jaká forma
setkání se nejvíce osvědčí, ale už teď máme
radost z toho, že všechny zapojené organizace se přípravy sousedských setkání
chopily s nadšením a elánem. Vypadá to,
že myšlenka bližšího sousedského soužití
se setkává s úspěchem jak mezi Čechy, tak
mezi cizinci. Právě ti totiž nejvíce postrádají kontakty a dobré vztahy s lidmi, kteří
žijí v jejich nejbližším okolí,“ shrnuje Ljilja
Batovanja.
U podnikání to je o něco jednodušší. Máme-li živnostenský list nebo vykonávámeli samostatnou výdělečnou činnost podle
zvláštních předpisů – lékaři, advokáti,
umělci apod., registrujeme se na finančním úřadě, zdravotní pojišťovně a správě
sociálního zabezpečení. Nevýhodou je
skutečnost, že máme-li podnikání jako
hlavní činnost, musíme platit zálohy na
sociální a zdravotní pojištění, i když nevyděláváme. V současné době je to kolem
3 600,- Kč měsíčně minimálně.
Další možností je založit si obchodní
společnost, nabízí se nám z těch nejjednodušších společnost s ručením omezeným (s. r. o.), veřejná obchodní společnost
(v. o. s.) nabo komanditní společnost
(k. s.). Nejčastěji bývá využívána společnost s ručením omezeným. Vykonáváme-li v této společnosti funkci jednatele,
nemusíme si vyplácet mzdu a zisk společnosti po schválení valnou hromadou si jako
společník převést na svoje konto. Tuto
částku pochopitelně daníme, ale neodvádíme z ní již sociální a zdravotní pojištění.
A jaké je optimální řešení?
Dobré zaměstnání se sociální jistotou,
to znamená, že víme, že zaměstnavatel
bude prosperovat, chová se k nám dobře
a z jeho postojů je zřejmé, že budeme-li
svoji práci vykonávat slušně, nerozváže
s námi pracovní poměr. Podnikání jako
osoba samostatně výdělečně činná je
výhodné tehdy, máme-li jistotu, že o naši
práci je zájem. Nemělo by docházet
k tomu, že se dohodneme se zaměstnavatelem tak, že vykonáváme práci jako
zaměstnanec a přitom ji fakturujeme jako
osoba samostatně výdělečně činná. To
se nazývá švarcsystém a je to zakázáno.
Pokuty za takto provozovanou činnost
jsou značné. Zákon pochopitelně stanoví
podmínky, za kterých je tato činnost takto
posuzována, ale my si je ani nebudeme
vyjmenovávat, protože vycházíme z názoru, že zákon porušovat nebudeme. Hledat
kličky v právním systému považujeme
za zbytečné. Smyslem zákona je zajistit
zaměstnanost a řádné placení odvodů
a není sebemenší důvod, proč tak nečinit.
Zmínili jsme se již, že celkové odvody za
osobu samostatně výdělečně činnou činí
zhruba 3600,- Kč. Za minimální mzdu činí
celkové odvody zhruba stejnou částku. Je
tedy takový problém zaměstnat sám sebe
ve společnosti, kterou vlastníme, (tedy
jsme jejím jediným společníkem) a uzavřít
smlouvu mezi touto společností a tím,
kdo určitou práci potřebuje? Naprosto
oficiálně potom můžeme vykonávat tuto
práci, platit svou společností řádně odvody a zajistit si řádný zápočet doby výkonu
této práce. Je samozřejmé, že vaše společnost bude za tuto práci dostávat více, než
je vaše minimální mzda a odvody, ale je
samozřejmé, že každá obchodní společnost chce vydělávat, mít ze svoji činnosti
nějaký zisk. A nebudeme se mýlit, pokud
budeme předpokládat, že o takovou činnost, která má reálný a zákonný podklad,
bude na trhu práce mnohem větší zájem.
A navíc, kdo nás zaměstná lépe, s větším
pochopením a jistotou než my sami?
A vykáže-li společnost zisk po zdanění,
můžeme si ho na valné hromadě, po splnění dalších zákonných podmínek, přiznat
a řádně zdanit.
Závěrem: Žijeme v této zemi a platí zde
určitá pravidla, zákony, vyhlášky a nařízení. Nehledejme způsob, jak tyto zákonné normativy obcházet. Snažme se je
dodržovat.
12
Text:
Foto:
Goranka Oljača
Rena Horvátová
Dobré ploty dElají dobré
sousedy?!
První francouzské módní časopisy Elle jsem
viděla na přelomu padesátých a šedesátých
let minulého století. Učarovaně jsem zírala
na barevné fotografie modelek a ještě
barevnější lesknoucí se jídla na skvostně prostřených stolech. Elle přinesla naše sousedka paní Vanja, Slovinka, která se kdysi vdala
za budoucího inženýra Mesuda, bosenského
muslima studujícího stavebnictví ve Slovinsku. S neutuchající dětskou zvědavostí jsem
za dveřmi poslouchala rozhovory sousedek
o tom, jak paní Vanja kvůli jeho rodině
musela změnit jméno na Selma a přijmout
i islám. Mimochodem, kromě tchýně jí nikdy
nikdo neřekl jinak než Vanja. Přestože jsem
tomu moc nerozuměla, zdálo se mi to moc
romantické. A hlavně připomínalo mi postavy z knížek, které jsem si půjčovala u druhé
sousedky. Ta měla doma výjimečně bohatou
knihovnu i s dětskou literaturou. Díky tomu
jsem se toulala laponskými lesy s holkou
Lajlou a s německou holčinou Heidy jedla
nejchutnější domácí chleba s máslem. Nesrovnatelně přitažlivější něž ty mé zahraniční „výlety“ byl skutečný příběh sousedčina
manžela. Ten bojoval jako partyzán nejen
proti Němcům během druhé světové války
u nás, ale i proti fašistům v dalekém Španělsku v roce 1936. Pro nás děti z domu byl pan
Čedo nedotknutelným hrdinou a absolutní
autoritou. Vlastně jsme věděly skoro všechno o všech – lítaly jsme z bytu do bytu, hrály
si a učily se spolu, rodiny se navštěvovaly,
matky pily kávu… zkrátka náš dům vypadal
jako učebnicová ilustrace přísloví: Nehledej
si dům, ale sousedy.
A proč vzpomínám na dětství a na lidi ze
sousedství? Protože se letos konala první
dvě setkání „V šest před domem“, která mají
za cíl usnadnit komunikaci mezi sousedy,
Čechy a cizinci. Žijeme totiž v době a ve
městech, kde děti nelítají z bytu do bytu,
nehrají si spolu, matky si nevyměňují módní
časopisy ani kávu a nikdo v panelácích skoro
nikoho nezná. Ano, zdravíme se slušně,
ale… neznáme se. Proto jsem poprosila
o rozhovor docenta Zdeňka Uherka, ředitele
Etnologického ústavu Akademie věd ČR.
Zajímalo mne, co říká věda, jakou roli
přisuzuje sousedství v sociálním začleňování
jedince? Je možné, že nás i po desítkách let
ovlivňuje? Nebo nám jen pomáhá orientovat
se v běžném toku života?
Jestli vůbec, a pokud ano, jakou roli má
sousedství v sociálním začleňování?
Ta role se měnila, ale sousedství se považovalo vždycky za důležité. Už na přelomu 19.
a 20. století antropologové v Chicagu stanovovali sousedství vedle církevních a profesních institucí jako nejdůležitější článek
pro začleňování lidí do lokálního prostředí.
Tehdy do Chicaga proudily obrovské davy
lidí z Evropy a už začínaly přicházet i z Jižní
Ameriky a podobně dalekých krajů. Od té
doby se poměrně dost změnilo, změnila se
také společnost, ve které žijeme. Dalo by
se říci, že sousedství změnilo roli tak, jako
vůbec změnily roli vazby ve společnosti.
Kdysi, když Ernest Gellner uvažoval o tom,
jak vypadala společnost feudální, tak ji popisoval jako obrazy vídeňského malíře Oskara
Kokošky. Ten maloval takové větší plastické
skvrny. Společnost v Evropě vypadala jako
společnost lokálních komunit, které byly
relativně homogenní, lidé měli stejné nářečí,
nosili podobné oděvy, navzájem se znali
a sousedství bylo pro ně velice přirozenou
věcí. Nebyla to záležitost integrace, ale více
méně narození.
To se velice změnilo v době národních
společnosti, kdy kulturu nějakým způsobem
modelovala především ta národní společnost prostřednictvím vzdělávacích institucí
a masmédií.
Situace v současné době takhle příliš nefunguje. Národní společnost už tak silnou
homogenizační roli nemá. Jedná se spíš
o společnost pestrobarevných bodů, kdy
každý ten bod je jiný. Vy nevíte, jakého máte
souseda, lidé se hodně stěhují, neznají se navzájem, a tím pádem žádná velká homogenizace národní kultury není tak silná, naopak
se oslabuje. Tím, že přicházejí cizinecké
komunity, vy nevíte, jestli vedle bude bydlet
někdo, kdo je ze zahraničí, nebo je to někdo,
kdo je soused ze stejného města. Není divu,
že jsou lidé vůči sobě ostražití a sousedství
už nemá velkou sílu a lidé si ho nahrazují.
Jednak si ho nahrazují institucí – když něco
potřebujete, tak zavoláte specializovanou
firmu, a jednak si ho nahrazují nějakým
virtuálním světem, to znamená mobilními
telefony a podobně. Toto právě nejvíc dělají
cizinci, protože tím, že sousedy neznají
a ostražitost mají největší, tak stráví strašného času u Skypu a mobilních telefonů
a podobně. Sousedské vazby jsou tím
pádem značně oslabeny, hlavně ve městech
a v Praze nejvíc.
Není mýtus to, že kdysi sousedství a sousedské vztahy byly lepší a byli jsme si blíž?
Byly lepší a byli jsme si blíž, ale má to dvě
stránky. Jedna je pozitivní, protože instituce
a virtuální svět nemůže sousedy nahradit.
Pokud se někomu udělá doma špatně,
pokud potřebuje poradit ve velmi lokální
záležitosti, tak se vlastně nemá na koho
obrátit. V tom je nevýhoda dneška. Výhoda
je, že lidé jsou chráněni, dalo by se říci, před
sousedskou nevraživostí.
Mě překvapila jedna ruská rodina tady
v Praze, se kterou jsem se na toto téma bavil
a která pocházela z Kazachstánu. Stěhovali se odtud nejprve do jednoho velkého
ruského města a tam se najednou cítili jako
cizinci. Sice byli také Rusové, ale byli odjinud, a jak mi říkali, v těch ruských městech
a panelácích obvykle lidé žijí daleko užším
sousedským životem – půjčují si od sebe
potraviny, slaví spolu svátky a narozeniny,
navštěvují se navzájem přes chodbu. K nim
nikdo nechodil, nikdo si nic nepůjčoval, byli
izolovaní a jim to hrozně vadilo. Byli tam
prostě cizí. Pak dostali možnost odstěhovat
se do Prahy a říkali: „Tady žijeme úplně stejným způsobem, taky za námi nikdo nechodí,
nikdo nás nezdraví, ale tady nám to nevadí,
protože to tak dělají všichni.“ Necítili se jako
cizinci, ale jako Pražané, kteří si na sousedské vztahy prostě nepotrpí.
Vzpomenu si i na jiný případ cizinců – bylo
to v malém městě v Čechách. Pán pracoval
v truhlářské dílně a najednou za ním přišel
mistr, majitel té dílny, a řekl mu: „Vy už tady
děláte dlouho, už nepotřebujete pracovní
smlouvu. Tak budeme dělat bez smlouvy.“
A ten cizinec to přijal. No, a tím pádem mu
nikdo neplatil sociální a zdravotní pojištění, nikdo mu neplatil žádné důchodové
pojištění, nic. Prostě dělal bez smlouvy.
Samozřejmě pokud budou početně silní,
tak je to pro lokální společnost riskantní
podnik. Takže ve svém vlastním zájmu
bychom se měli snažit cizince nějakým
způsobem vtáhnout do svého komunitního
života, protože jinak tu budeme mít skupinu
lidí, která pro nás bude nečitelná a bude
reagovat jenom, dalo by se říci, podle svých
vlastních potřeb.
A když jsme tam přišli na návštěvu, chytli
jsme se za hlavu a ptali se, jak je možné, že
mu nikdo neporadil? No samozřejmě, že
mu nikdo neporadil, protože tam nikoho
neznal. Kdyby se sousedi znali, majitel by
mu to neudělal, protože by se zastyděl
před společností, neprošlo by mu to. Ani by
to udělat nemohl, protože by všichni řekli
cizinci: pane, tady se musí dělat na pracovní
smlouvu, jinak jste zaměstnaný nelegálně,
což ten člověk vůbec netušil. Z toho je vidět,
že sousedské vztahy jsou důležité a že
zapojují do společnosti velmi dobře.
Dá se říci, že cizinci potřebují sousedství
a sousedské vztahy více než domácí?
Potřebují je zhruba stejně, ale ti domácí
mají obrovskou výhodu v tom, že pokud
je to nějaké malé město, tak tam se ti lidé
znají od dětství a zejména se znají dobře
pokud chodí do školy. Ať je to kdokoliv, na
základce se seznámí s budoucím právníkem, lékařem, učitelem, kteří na tom městě
budou působit. Navzájem si tykají a veškeré
věci, které potom vyřizují v tom prostředí,
se jim vyřizují lépe. Když tam přijde někdo,
kdo je dospělý, nemá možnost se zapojit do
spolužáckého kolektivu a zpravidla je velmi
dlouho izolovaný. Většinou v Čechách nejde,
že by někdo zaklepal na dveře a poprosil
souseda, aby mu půjčil cukr nebo něco
takového. Pokud ty vztahy získává, tak je
zpravidla získává přes děti. Když se to nedaří, když nemá roli rodiče, s kterým si ostatní
rodiče vyměňují zkušenosti, velice často
hledá vztahy jenom ve své vlastní komunitě.
Samozřejmě se ke spoustě informací nedostane a působí pak ještě cizeji. Vypadá to totiž, že se ti cizinci paktují jenom mezi sebou,
vytvářejí si nějakou vlastní cizineckou síť. Ve
skutečnosti jim nezbývá nic jiného, protože
se k Čechům blíž nedostanou.
Kdo je dobrým sousedem?
Nevím, jak pro cizince, ale dobrým sou-
sedem pro našince je ten, kdo je ochoten
poradit, pomoci, ale zároveň se stará sám
o sebe a respektuje soukromí. O těch
malých společnostech třeba na vesnicích se
velice často říkalo „back to back society“,
protože oni na jednu stranu spolu žili léta,
po generace, a na druhou stranu, aby vydrželi, museli vlastně stát jakoby k sobě zády
a příliš se na sebe nekoukat nebo nedávat
najevo, že o sobě všechno vědí, protože v tu
chvíli by to soužití nebylo možné.
V Pardubicích a Českých Budějovicích
se konaly novodobé akce navazování
sousedských vztahů. Musím říci, že byla
patrná převaha cizího prvku, totiž že na
setkáních chyběli Češi. Jak vy hodnotíte
podobné akce na komunální úrovni? Má
to šanci, je to dobré pro soužití?
Je to každopádně potřeba z toho důvodu,
že cizinci nebudou pořád cizinci. Společnost
tak, jak v současné době existuje v Čechách,
je hodně fragmentalizovaná, hodně privátní. Spousta akcí, které byly třeba jenom
pro Čechy nebo byly obecně pro obyvatele
nějakého města, velice často na nezájmu
obyvatel selhávaly. Je to celá řada společenských věcí jako snaha obnovovat městská
korza a podobně. V tuto chvíli je ten nezájem poměrně silný, podezíravost je velká
a potřeba stýkat se s lidmi, kteří nejsou
navázaní do tzv. spolužáckých sítí, malá. Ale
to je z hlediska lokální společnosti, i když se
v současnosti zdá, že je to pouze jakoby věc
„starousedlíků“, poměrně neprozíravé. Protože tím se společnost fragmentalizuje. Je
potřeba si uvědomit, že cizinci jednoho dne
nebudou cizinci, že mají určitá komunitní
práva a že je budou mít v oblasti spolurozhodování o věcech, ve kterých ta obec
funguje. Pokud cizinci nebudou navázaní
do lokálních sítí a nebudou chápat lokální
potřeby ostatních skupin obyvatelstva, tak
je logické, že budou reagovat jenom velice
privátně ve prospěch svojí vlastní skupiny.
Aby se ten vztah navázal musí být nějaké
společné pojítko – třeba děti nebo pes.
Nestačí těch několik metrů, které dělí
vaše dveře od mých dveří.
Přesně tak. Může to být dítě, třeba školák,
může to být taky sport, který je zajímavé
pojítko, je velice populární mít ve svém
klubu cizince. Poté samozřejmě i to, pokud
cizinci mají co nabídnout. Pokud mají nějaké speciální dovednosti nebo mohou něčím
společnosti přispět. Ale obecně si myslím,
že není třeba hledat příliš chyby ve vlastních
řadách, pokud se těch místních obyvatel
objeví málo. Protože jakékoliv akce, i ty,
které vypadají jako velice prospěšné, vlastně mají poměrně malou odezvu.
My jsme tady měli jednoho francouzského badatele, který bydlel na Jihozápadním městě. Než se seznámil s konkrétní
společností jednoho paneláku, myslel si, že
jako ve Francii tu žije skupina lidí, kteří se
navzájem znají a kteří řeší společně nějaké
věci. Představoval si, že se do té komunity dostane a bude studovat jeden vchod
paneláku jako jednu vesnici. Zkoušel to asi
tři neděle a přišel naprosto zoufalý, protože
zjistil, že žádný společenský život tam
prostě není. Dokonce i když se mají sejít
a domluvit se o společných programech
a společné anténě, tak nikdo nepřijde. Tudíž
tady se ten život velice těžko dává dohromady i mezi místními obyvateli a s tím se
holt musí počítat.
Stojí za to snažit se dál?
Určitě. Konec konců, existují i programy,
který se to snaží řešit. Ministerstvo kultury
každý rok podporuje programy, které se
požádají z důvodu integrace. Např. jedná se
o společné vaření, pak malování po chodnících nebo diskotéky a podobně, kde se lidé
mohou seznamovat. Funguje to, ale samozřejmě že je toho relativně málo, protože
lidé nejsou na to připravení a zvyklí a tento
způsob komunikace je pro ně poměrně cizí.
(Rozhovor byl částečně vysílán v pořadu
Zaostřeno Českého rozhlasu Plus)
14
Text:
Džana Popovič a Mgr. Andrea Špirková
Podnikání jako
alternativa pro
nezamEstnané
ženy (cizinky)
Mnoho žen je dnes bez práce, situace
na pracovním trhu, obzvláště v regionech, jim zatím nedává příliš naděje na
zlepšení situace. U žen, které se vracejí
na pracovní trh po mateřské dovolené
či mají malé děti, se situace komplikuje nedostatkem volných míst v jeslích
a mateřských školách a nedostatkem
pracovních míst na částečný úvazek.
Cizinky navíc řeší nedostatečné rodinné
zázemí v nové zemi (především absenci
prarodičů, kteří by s péčí o děti pomáhali) a problémy s uznáním kvalifikace
a praxe ze své země původu.
Dlouhodobá nezaměstnanost ženám
snižuje nejen sebevědomí, ale i uplatnitelnost na trhu práce. Jejich vzdělání
přestává být aktuální, neorientují se
v novinkách v oboru a dostávají se tak
do začarovaného kruhu. Jsou závislé na
úřadu práce či nastupují na nekvalifikovaná pracovní místa. Jako jedna z možností se pro tyto ženy nabízí podnikání,
které jim umožní skloubit pracovní
a osobní život dle aktuálních potřeb
a možností. Vzít osud do svých rukou je
odvaha a zároveň výzva, kterou našlo
mimo jiné 51 žen, které vstoupily do
projektu Začátek ve svém Organizace
pro pomoc uprchlíkům. Jedná se o projekt, jehož cílem je zvýšit pracovní příležitosti migrantek ze třetích zemí, které
jsou dlouhodobě nezaměstnané, je jim
přes 50 let či se vracejí na trh práce po
mateřské dovolené. Aby si mohly splnit
svůj sen a začít podnikat s dostatkem
informací, musely projít osmitýdenním
kurzem, kde se naučily základy legislativy, účetnictví, ale i praktické dovednosti
jak začít podnikat bez velkého množství
finančních prostředků. Během školení
měly příležitost prodiskutovat své podnikatelské plány s lektory a job kouči
a poslechnout si zkušenosti cizinců, kteří už v České republice podnikají. I přes
počáteční nejistotu se ženám během
kurzu podařilo připravit podnikatelské
plány, které nyní s pomocí pracovníků
Organizace pro pomoc uprchlíkům začínají realizovat. Mezi absolventky kurzu
patří i paní Natálie, Světlana a Olena,
které již své podnikání úspěšně zahájily
nebo zahájí.
Natálie
Na úřadě práce jsem byla nahlášena
déle než rok, ale za tu dobu se nenašlo
zaměstnání, které by splňovalo mé
požadavky. Na nabízené pozice jsem
nemohla nastoupit ze zdravotních
důvodů nebo kvůli nemožnosti skloubit
práci s péčí o rodinu. Proto jsem uvítala
seminář, na který mě pozval úřad práce.
Tento seminář se týkal možnosti projít
kurzem podnikání a následné možnosti
začít podnikat s podporou job kouče – pracovníka Organizace pro pomoc
uprchlíkům. Vhledem k tomu, že mým
dlouholetým snem bylo otevřít masážní
salon, neváhala jsem a do projektu se
přihlásila.
Během kurzu jsem si ujasnila, co je
potřeba k založení živnosti, jaké budu
mít jako podnikatelka povinnosti a co
všechno si budu muset ohlídat. Nejtěžší pro mě byly lekce využití počítače
v podnikání, protože jsem s počítači
neměla velké zkušenosti, ale nakonec
jsem zvládla i to, a tak si nyní sama dělám letáčky a připravuji webové stránky. Byla jsem vděčná za možnost vše si
spočítat předem a ujasnit si, co všechno
je před startem podnikání důležité. Práce na podnikatelském plánu mě bavila,
protože jsem věděla, že je to první krok
k realizaci mého snu.
Po úspěšném absolvování kurzu
a přípravě první verze podnikatelského plánu začala intenzivní práce s job
koučkou. Nejdříve jsme musely obejít
všechny potřebné úřady –založit živnostenský list, informovat o tom zdravotní
pojišťovnu apod. Pak jsme hledaly
vhodný objekt, kde by salon mohl být,
domlouvaly vše potřebné s hygienou,
pronajímatelkou a v neposlední řadě
úřadem práce. Někdy bylo chození po
úřadech náročné, hlavně když mě z jednoho úřadu posílali na další.
Job koučka mi řekla o možnosti
využít příspěvek na podnikání, který
přiznává úřad práce. Tuto možnost jsem
ocenila, protože by mi dotace usnadnila
zařízení prostor pro salon. Společně
jsme připravily potřebné dokumenty
a úřad práce mi dotaci schválil. Získala jsem 50 000Kč, které mi umožnily
zařídit salon dle mých představ, a nyní
Světlana
vás tedy můžu pozvat do svého masážního studia Onyx, které najdete v Praze
na Jarově. Bližší informace najdete na
mých webových stránkách www.masaze-onyx.cz.
Světlana
Jsem keramička a tady v Česku se konečně můžu věnovat keramice, poněvadž v Bělorusku to bylo docela obtížně. Nemáme v Minsku žádný obchod
s keramickými materiály, navíc máme
opravdu velkou krizi a lidé většinou
kupují potraviny, ne předměty umění.
Češi mají ohromný zájem o keramiku ve
srovnání s Bělorusy (přestože také mají
krizi). Jsou tvořiví a smělí. Chci vytvářet keramické šperky (brože, prsteny,
náušnice) a odlévané hrnky s netypickými obrázky a prodávat je. Jako cílovou
skupinou vidím kreativní ženy, mladé
lidi a holky, které milují neobvyklé věci,
mají rády tvořivost a neočekávanost.
Vím, že je tady obrovská konkurence,
trh s keramikou je plný, ale mně jde
spíše o vlastní realizaci a oblíbené dílo.
Mým snem je, aby mé výrobky zákazníky bavily. Ale samozřejmě budu ráda,
když z podnikání budu mít dostatečný
příjem a velký počet zákazníků. Díky
znalostem získaným na kurzu jsem vytvořila vlastní webovou stránku http://
sviatlanabuyevich.wix.com/portfolio,
kam jsem umístila svoje portfolio. Teď
vyrábím keramické hrnky, mísy a keramické šperky (ale bohužel to nejde
tak rychle, jak bych si přála). Dalším
krokem bude focení a umístění výrobků
na Fler.cz. Momentálně čekám na pracovní zařazení a pak bych chtěla založit
vedlejší živnost.
Za nejtěžší moment v kurzu považuji
přednášku „Daně a účetnictví“. Není
to tím, že by byla nudná nebo špatně
připravená. Naopak, měli jsme výborné
lektory, profesionály ve svém oboru.
Ale ta látka pro mě byla velmi těžká
k pochopení, protože jsem se ve svém
běžném „uměleckém“ životě s takovými věci nikdy nesetkávala. Myslím si,
že nejdůležitějším momentem v kurzu
bylo vlastní vytvoření a úprava podnikatelského plánu. Měly jsme za úkol už od
začátku promyslet svoji hlavní činnost,
svůj podnikatelský záměr. A během
celého kurzu jsme ten svůj záměr
postupně zpracovávaly. Každý lektor
dodával k plánu něco svého. Například
jsme si spočítaly náklady a příjmy, označily jsme podnikatelská rizika, spolu
s lektorem marketingu jsme vytvořily
marketingovou strategii (distribuční
kanály, způsoby propagace výrobků,
popis cílové skupiny apod.). Nemusel to
být plán úplně realistický, mohl to být
teoretický model (schéma) naši budoucí
činnosti.
Olena
Mým podnikatelským záměrem je
otevřít penzion v přírodě. Penzion se
nachází v krásném prostředí plném
zeleně s pěkným výhledem, daleko od
ruchu velkoměsta. Vedle penzionu je
lesopark a cyklistická stezka, 50 m od
místa protéká malý potůček. V rámci
ubytování chci umožnit turistům každodenní prohlídky po Plzeňském kraji.
V Plzeňském kraji je hodně zajímavostí,
které turisté často vůbec neznají.
Tyto faktory rozhodly při výběru mého
podnikatelského záměru. Podnikat jsem
se rozhodla, protože už jsem hlášená tři
roky na úřadu práce a pracovní pozice
se pro mě nenašla. Rozhodla jsem se
tedy vytvořit si pracovní místo sama.
V současné době navštěvuji úřady
a připravuji podklady, které potřebuji k začátku podnikání. Byla jsem na
živnostenském úřadě a hygieně, kde
jsem si sehnala informace o podmínkách založení penzionu. Absolvovala
jsem i právní poradenství, které mi bylo
v rámci projektu nabídnuto. Doufám,
že se náš penzion bude líbit turistům
nejenom z Čech, ale i cizincům.
Nejdůležitějším momentem v kurzu
byla rekapitulace kroků před zahájením
podnikání. Musela jsem přesně vědět,
co chci dělat a jaké na to mám podmínky včetně finančních prostředků.
Na kurzech nám pomohli zjistit, jestli
máme potřebné vlastnosti pro podnikání a jak je rozvíjet. Jsem ráda, že jsem
dostala možnost se kurzu zúčastnit,
zvýšit si tak sebevědomí a nalézt svoji
možnost uplatnění na pracovním trhu.
16
Text:
Foto:
Tomáš Bystrý
soukromý archiv
a vůbec k umění mi vydržel dodnes.
V Sarajevu jsem budovala jedno poměrně významné nakladatelství. Pracovala
jsem v něm podstatnou část života, který
jsem prožila v Sarajevu. Byla to dobrá
firma, která mě skoro vůbec neomezovala
v mých nápadech, v mé kreativitě – a to
pro mě bylo nesmírně důležité. Tu práci
jsem milovala.
ostrov v Chorvatsku kousek od Šibeniku.
Tam jsme měli takový rodinný domeček.
Jenže koncem srpna už začala být zima
a hlavně můj syn musel nastoupit v září
do školy. Než jsme se dostali do Čech,
tak jsme ještě chvíli pobyli ve Švýcarsku.
Do Prahy jsme přijeli přesně 11. září. A od
té doby jsme tady. Myslím, že osud nám
vybral dobře.
Jste ale doktorka ekonomie, nemýlím
se? Co má tvrdá ekonomie společného
s literaturou a uměním?
Ano, jsem ekonomka, jenže můj obor byl
marketing. Když někomu řeknete, že jste
ekonom, tak si vás všichni hned zaškatulkují. Myslí si, že jen počítáte. Mě ale víc
než čísla vždycky zajímala nějaká kreativní práce. A to mi marketing umožňuje.V tomhle oboru jsem se prostě našla.
Byl to opravdu osud?
No až taková náhoda to zase nebyla, to
máte pravdu.
Neviděl by vás tatínek přeci jen radši v pozici té ekonomky, jak si ji laici
představují? On sám jako spisovatel
asi věděl, jak těžký život umělce občas
bývá?
Víte, my jsme u nás v rodině přemýšleli
úplně jinak. Pro nás nikdy nebyly nejdůležitější nějaké konkrétní, nebo lépe řečeno
materialistické věci. Nás rodiče učili, že
nejcennější má vždycky člověk v sobě.
Tatínek s oblibou říkával, že právě to nejdůležitější – morálku a dobré srdce – vám
nikdo vzít nemůže. Tahle věta mi v životě
několikrát moc pomohla.
Kotvu už mám
tady – v Cesku
jsem doma
S Čechami je tak nějak spjata už odmalička. Nikdy by ale netušila, že se v Česku
usadí natrvalo. Stejně jako tisíce dalších
lidí z bývalé Jugoslávie, kteří museli kvůli
válce opustit svoje domovy. Zvjezdana
Marković se teď ale cítí doma v Praze.
Na své náklady tu organizuje nejrůznější
akce, které představují bosenskou kulturu.
A často ji právě propojuje s tou českou. Jak
sama říká – kotvu už má tady. Před několika týdny se jí v Praze narodil vnuk.
Vyrůstala jste v rodině spisovatele. Měla
jste tedy už od dětství vztah ke knihám
a celkově k umění?
Samozřejmě – to ani nešlo jinak. Táta u mě
a u mé sestry vyvíjel vztah k literatuře už
opravdu odmalička. A ten cit ke knížkám
Třeba v době, kdy jste musela kvůli
válce opustit svůj rodinný dům, rodné
město, dobrou práci a přátele?
Přesně tak. V Sarajevu jsme žili na poměrně vysoké životní úrovni. S manželem
jsme byli mladí, měli jsme dobré zaměstnání, dostatek peněz – zkrátka mohli jsme
si dovolit, co jsme chtěli. Najednou jsem
ale byla donucena utíkat z města se dvěma dětmi a dvěma igelitkami. Přesto
jsem ale nebyla zoufalá, protože pro mě
ta materiální rovina nebyla nikdy prioritní.
Pro mě byl nejtěžší právě ten pocit zmizení z rodného města – to bych nepřála
nikomu. Děti byly ještě malé – dceři dva
a synovi devět. Ale samozřejmě to taky
vnímaly, hlavně syn. Dodnes říkám, že
v tu srpnovou noc roku 1992, kdy jsme ze
Sarajeva utíkali, dospěl.
Když jste opouštěli Sarajevo, vaše kroky
směřovaly hned do Prahy?
Ne, nejdřív jsme byli v Tisnu – to je malý
Jak to? Znala jste Česko předtím, než
jste tu začala s rodinou žít?
Znala. V Praze jsem dokonce byla už
v sedmdesátých a pak v devadesátých
letech na dovolené. Byla jsem jí naprosto
okouzlená. V těch sedmdesátých letech
méně, protože se mi Praha zdála taková
šedivá. Ale po revoluci byla přesně taková,
jak ji miluji dodnes.
Zdá se, že jste s Českem, nebo lépe řečeno s Československem, a Čechy propojena ještě víc, než se dá předpokládat…
Češi mě tak nějak doprovázejí po celý můj
život. Dokonce moje první životní kamarádka, se kterou jsem v kontaktu dodnes –
a myslím, že to bude trvat až do konce
života – je po dědečkovi původem z Československa. Navíc když jsem narodila, mí
rodiče bydleli v Sarajevu ve vile, která patřila Čechovi. Dokonce jsem se tam tenkrát
naučila první české slovo – „dětičky“.
V Praze žijete už jednadvacet let,
poměrně nedávno se vám tady narodil
vnuk. Přemýšlela jste vlastně o tom, že
byste se do Bosny vrátila zpátky?
Víte, když se vnuk narodil, tak mi moje
dcera řekla: ,Mami, dostali jsme kotvu.‘
A já s ní v tom souhlasím, teď prostě patříme sem. A jsme tu šťastní.
Chápu, tak to cítíte teď, sedmnáct let
po válce. Když ale nepokoje v Bosně
a Hercegovině skončily, nenapadlo vás,
že tam začnete s rodinou nový život?
Pro mě bylo Sarajevo jediným městem,
kde jsem si vždycky přála žít. Tenkrát
jsem ho neopustila s vědomím, že to bude
navždy. S manželem jsme si říkali, že se
tam po válce vrátíme. My jsme se zpočátku nechtěli natrvalo usadit v Praze. Život
v Sarajevu byl neskutečně krásný. Bylo to
bezstarostné město, ve kterém žili skvělí
lidé. To je už ale bohužel minulost.
Kdy jste byla v Sarajevu naposledy?
Před osmi lety. Nakladatelství, ve kterém
jsem pracovala, slavilo šedesáté výročí a mí
kolegové chtěli, abych byla u toho. Váhala
jsem, jestli tam mám jet. Ale nakonec jsem
byla ráda, že jsem tak udělala. Užila jsem si
to nádherně, ale už to nebylo to Sarajevo,
které jsem znala. Já jsem se tam po válce
byla několikrát podívat. Měla jsem pocit,
že jsem zraněná stejně jako to město. Chyběli tam ti, kteří mu dávali ten neuvěřitelně
pozitivní nádech, tu atmosféru, kterou
jsem milovala. Najednou se tam lidé báli
jeden druhého.
To byl ten moment, kdy jste si řekla, že
cesta zpátky je absolutně nemožná?
Určitě. Já se do Sarajeva mohla naprosto
v klidu vrátit. V nakladatelství na mě čekali,
práci bych tedy měla jistou, dům jsme měli
zrekonstruovaný, v podstatě tam na nás
čekal nový život. Manžel coby architekt
by se tam samozřejmě taky dobře uživil,
pracoval celou dobu na volné noze. Jenže
já jsem si řekla, že už do Sarajeva nepatřím. Ta žena, která na začátku válečných
nepokojů opustila své rodně město, byla
po válce už někdo jiný. Změnila jsem se.
Ani po těch letech jsem se tam prostě
vrátit nemohla. Mám tam nadále spoustu
přátel, mám to město ráda, ale už není
součást mě.
Z válečné – tehdy ještě Jugoslávie – přišly
do Česka tisíce uprchlíků. Jak se jim tady
ty první měsíce žilo?
Myslím si, že já a moje rodina jsme na tom
byli o mnoho lépe než někteří naši rodáci.
Měli jsme prostředky na to, abychom si
v Praze našli bydlení, a nějakou dobu jsme
s těmi penězi, které jsme měli u sebe, dokázali poměrně dobře vyžít. Takže pomoc
od státu jsme tolik nepotřebovali jako
třeba jiní. Ale obecně si myslím, že všichni
jsme se v Česku cítili bezpečně. Ti, kteří
peníze neměli, se dostali do uprchlických
táborů, ale hlavně byli v bezpečí.
A pokud jde o české úřady – chovaly
se podle vás tehdy v té první polovině
devadesátých let k uprchlíkům ze států
bývalé Jugoslávie taktně?
Domnívám se, že ano. Stojím si zatím, že
Češi se k nám vždycky chovali velmi vstřícně. V Česku sice nedávali cizincům byty
jako třeba někde v severských zemích, ale
za to pomáhali srdcem. Podívejte se třeba
na příklad Německa – tam lidi po skončení
války posílali buď zpátky domů, nebo do
třetích zemí. České úřady tohle neudělaly,
zachovaly se moc hezky a na to se nesmí
zapomínat. Proto jsme se rozhodli, že je
potřeba těm všem poděkovat veřejně.
A tak jsme na konci loňského roku uspořádali v primátorské rezidenci takovou
oslavu. Výběr data nebyla úplně náhoda,
protože jsme si připomínali dvacet let
od poměrně silné vlny uprchlíků z bývalé
Jugoslávie. A zároveň jsme si připomínali
i stodvacáté výročí od doby, kdy do Bosny
a Hercegoviny přišli první Češi. Ta akce
měla vyjádřit, že oba státy jsou propojené, a měla být hlavně vyjádřením díku za
to, co všichni Češi pro nás tehdy udělali.
Vzpomenu třeba Danu Němcovou (pozn.
red. psycholožka a bývalá mluvčí Charty,
spoluzakladatelka Poradny pro uprchlíky)
nebo Věru Roubalovou Kostlánovou (pozn.
red. terapeutka a signatářka Charty 77,
dlouhodobě se věnující práci s migranty).
Ale těch lidí, kteří pomáhali, je nespočet.
Vypadáte, že jste tady spokojená. Mýlím se?
Víte, já jsem hlavně šťastná jako člověk.
To prostředí není až tak důležité. Podstatné je mít kolem sebe dobré přátele, to
se mi tady podařilo. Jsem opravdu ráda,
že jsem tu mohla vychovat a vzdělat dvě
děti. Vystudovaly tady zadarmo, oba – syn
i dcera – se věnují architektuře, zakládají
tady rodiny, jsou šťastní. Opravdu to tady
není tak hrozné, jak si mnozí kolikrát
myslí.
Teď k tomu, čemu se věnujete tady.
Pořádáte nejrůznější kulturní akce,
představujete zajímavé osobnosti, které
pocházejí z tehdejší Jugoslávie… Kde se
vzal tenhle nápad?
Byla to moje osobní potřeba. Chtěla jsem
ukázat, že my z Bosny a lidi z dalších států
bývalé Jugoslávie nejsme žádní zabijáci,
jak nás mnohdy některá média ukazovala.
Ale že taky máme nějakou svoji kulturu, kvalitní kulturu, světově významné
osobnosti a že máme s Čechoslováky
hodně společného. Snažím se během
těch akcí představovat významné rodáky
z Československa, kteří žili v Bosně a byli
významní pro celý svět. Jedním z nich je
třeba Karel Pařík, architekt, který změnil
orientální Sarajevo a vybudoval z něho
evropské město. Ale pak tu jsou ještě další
lidé – lékaři, spisovatelé, umělci. Umění,
které mi je už odmalička tolik blízké, je
podle mě totiž ten nejlepší způsob, jak
vzájemně komunikovat. Když totiž tvoříte, tak to nikdy nemůže být přetvářka.
18
ANKETA
První výstavu jste tady zahajovala už
v roce 1993. O čem byla?
Tehdy jsem v Praze potkala akademickou malířku Helenu Vančurovou, která
za chvíli oslaví devadesáté narozeniny.
Ona se původně narodila také v Sarajevu, žila tam do svých dvaceti. Je jedním
z potomků české komunity v Bosně
a Hercegovině. Když jsem ale zjistila, že
měla poměrně dost těžký život a že ani ve
svých téměř sedmdesáti letech neměla
ani jednu svou vlastní výstavu, nebylo
co řešit. Bylo to krásné, vystavovali jsme
nejen její obrazy, ale i fotografie z jejího
života. Moc ráda na to vzpomínám. Takže
tímhle to všechno začalo…
Text a foto:
A prý financujete všechno ze svých
zdrojů?
Ano, občas někdo přinese láhev vína nebo
nějaké menší dary, i to moc potěší. Jinak
ale všechno financuji sama, manžel mi
s tím hodně pomáhá. Ale je fakt, že časem
se začali objevovat nějací sponzoři, kteří
poskytli třeba prostor pro nějakou akci
a nebo občerstvení, jako třeba pizzerie
Padova, PRE nebo České cetrum Praha.
Tím bych jim chtěla poděkovat. Jinak
s manželem máme firmu, která je zaměřená na architekturu. To sice není moje
gusto, ale samozřejmě z něčeho se žít
musí. Ale mého muže ta práce baví, v tom
se vidí zase on.
A nejspíš i vaše děti, které šly v jeho
šlépějích. Na závěr se chci zeptat, v čem
se podle vás Češi a například Bosňané
vzájemně obohacují?
Těch věcí je celá řada. Nejlíp je to ale vidět
třeba v gastronomii. Myslím si, že spousta
dobrých restaurací nejen v Praze patří
našim lidem. Pro nás je jídlo moc důležité.
A podle mě jsme spoustu Čechů naučili
užívat si jídlo. A to je důležité – být součástí, nestranit se. Nemusíme ztrácet svoji
identitu, ale vzájemně se obohacovat.
Tak doufám, že si brzo dáme třeba dobrou pljeskavici…
Samozřejmě, ráda.
Marie, 32 let
Těšila jsem se především na
capoeiru, ta mě přilákala nejvíce.
Zajímám se celkově o latinskoamerickou kulturu. Nedávno
jsem byla v Chile, tak jsem si
chtěla tímto večerem pobyt
připomenout. Vyzkoušela jsem
i workshopy, a protože plánuji
do budoucna naučit se tančit
latinskoamerické tance, nabídku
jsem uvítala.
Luna, 18 let
Sama jsem dcerou cizinců, otec
je Kolumbijec, maminka Ukrajinka. Já už jsem se narodila v Čechách, předsudky nepociťuji, ale
maminka ano. Proto se snažím
být k lidem tolerantní a podporovat akce na pomoc integrace
cizinců do české společnosti.
Dnes jsem dorazila společně
s přáteli, těšíme se především
na workshopy a ochutnávku
tradiční kuchyně.
Ráda navštěvuji různé taneční
akce, především ty, které jsou
zaměřené na salsu. Lákalo mě
ochutnat místní kuchyni a dozvě
dět se něco víc o kultuře Latinské Ameriky. Podobné akce
považuji za přínosné, jak jinak se
může člověk dozvědět o kultuře jiných národů než tak, že se
s ní seznámí, a je už jedno, zda
navštívíte jinou zemi nebo se zúčastníte akce, kde se sejdou pod
jednou střechou různé národy.
Denisa, 29 let
Cítím se být spjata s kulturou
Latinské Ameriky, navštívila jsem
i Střední Ameriku a také jsem tančila od útlého věku salsu a merenge. Myslím, že v České republice
jsou otevřené cesty všem, mám tu
přátele třeba ze Střední Ameriky,
a slyšela jsem na život zde ryze
pozitivní reakce. Od Čechů předsudky vůči cizincům všeobecně
jsou, ale když je přímá komunikace s jednotlivými cizinci, situaci
to velmi napomáhá. Ostatně,
podobné akce jako je i tato mohou
být v mnohém nápomocny.
Rena Horvátová
IntegraCní centrum Praha
uspoRádalo veCer v duchu
Latinské Ameriky
Integrační centrum Praha uspořádalo ke
konci června v klubu Element multikulturní
akci s názvem Cultura Latina. Organizátoři tak chtěli seznámit českou veřejnost
s latinskoamerickou kulturou i jejími obyčeji
a vytvořit během konání akce přátelskou
a neformální atmosféru mezi Čechy a cizinci,
kteří právě v našich končinách našli svůj
druhý domov.
Celý večer provázely všudypřítomný
smích a skvělá nálada. Prostor klubu Element doslova praskal ve švech. Lidé postávali v hloučku v očekávání, co večer s nádechem latiny nabídne. Program započal okolo
šesté hodiny večerní prezentací o Latinské
Americe a hudebním videoklipem. Po něm
následoval workshop argentinského tanga
skupiny Milonga z klubu Tango Praha, který
si ihned získal své příznivce. Kromě samotné
historie a několika ukázek tanečních stylů si
zájemci osvojili základní kroky pod vedením
těch nejzkušenějších. Návštěvníci osvěžující
se po náročném tanci u baru tvoří nepřekonatelnou paletu barev. Tolik národností pospolu, Kubánci, Indové, Američani, Rusové,
Češi, Afričani…
Ti všichni přišli akci nejen podpořit, ale
také seznámit se s latinskoamerickou kulturou a poznat se více s českou veřejností,
která je tu na Cultuře Latině také ve velké
míře zastoupena. Živé vystoupení skvělých
Mariachi Azteca de Praga vylákalo postávající hloučky lidí u baru zpět k podiu. Houpavé
rytmy vynikajících kytaristů zahalily prostor
do příjemné atmosféry. Vystoupení je doplněno o ukázky folklórních tanců, které se
setkaly s obrovským zájmem publika.
Capoeira from Brasil a La Clave de Osha je
dalším z klíčových názvu večera. Přiznám se,
že i mne samotnou nejvíce přilákal bojový
tanec a nebyla jsem zdaleka jediná. Tvořící
se řady zvědavých pohledů mi dávají za
pravdu, že se na parketu rozjíždí pořádně
temperamentní „jízda“. Stejné nadšení pozoruji také na workshopu brazilské samby,
kterého se zúčastnilo na padesát lidí. Pánové v krásných pestrých kostýmech názorně
ukazují, jak může vypadat proslulý karneval
v Rio de Janeiro.
Stranou se potkávám s jedním z organizátorů akce, Alenem Kovačevićem, a dávám
se s ním do řeči. „Snažili jsme se uspořádat
kulturní akci v latinskoamerickém stylu
nejen pro migranty žijící v Praze, ale také pro
majoritní společnost. Nejde nám o to, aby si
lidé pouze zatančili, ale vzájemně se potkali,
seznámili, aby se obě komunity propojily
a třeba i navázaly do budoucna přátelství,
a více se dozvěděly o jihoamerické kultuře
a lidech, kteří tu žijí,“ říká Kovačević. „Je
pravda, že latinská kultura je v Čechách
trendy a my jsme po tom trendu šli. Majorita
je latinské kultuře nakloněná, protože mladí
lidé rádi tančí salsu nebo se nějakým způsobem zajímají o latinskou kulturu,“ dodává
Kovačević a už běží k mikrofonu ohlásit další
číslo večera. Dle jeho slov akce, které jako
Integrační centrum Praha pořádají, mají
za cíl zbořit xenofobní bariéry mezi českou
společností a migranty. Do budoucna plánují
více pracovat s ruskou komunitou, která stále není u veřejnosti tolik oblíbená a vzbuzuje
všeobecně více předsudků a nedůvěry než
třeba lidé pocházející z Latinské Ameriky.
V průběhu večera roztančila se svým
vystoupením celý sál také kapela Timbasa
Band. Lidé mohli kromě tance a ochutnávky
jídel obdivovat i výstavu obrazů malířů pocházejících jak jinak než z Latinské Ameriky.
Akci zakončila afterparty pod taktovkou
Latino DJ.
Text:
Foto:
Blanka Veselá, vedoucí pobočky ICP na Praze 12
Yuliya Voskoboynyk
IntegraCní minigolfový
turnaj ICP Minigolf CUP
Druhou srpnovou sobotu uspořádala pobočka Integračního centra Praha, o. p. s. z Prahy
12 díky finančním prostředkům z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků
třetích zemí a z rozpočtu hlavního města
Prahy minigolfový turnaj. ICP Minigolf Cup
byl koncipován jako turnaj pro všechny –
žádné kategorie, žádná omezení. Ačkoliv se
minigolf na začátku některým účastníkům
akce jevil jako sport fyzicky nenáročný a jednoduchý, což do určité míry možná i trochu
je (a právě proto jej mohli hrát úplně všichni
návštěvníci a návštěvnice akce bez ohledu
na věk), na stupních vítězů nakonec přeci jen
stanuli již od pohledu sportovci a ukázalo se,
že až taková „sranda“ to zase není.
Vezměme to ale popořadě: na okraji Prahy,
v minigolfovém areálu v Kunraticích, se
sešlo téměř šedesát hráčů a hráček všech
věkových kategorií a různých národností.
Počasí nám ten den přálo, a tak to zpočátku
vypadalo, že se do krytého areálu minigolfu
nikomu pořádně nechce. Nakonec ale zvítězil hravý duch a hosté Integračního centra
zaplnili prostory minigolfu tak, že chvílemi
působily jako pořádný rej v mraveništi. Ačkoliv každý hrál v turnaji sám za sebe a proti
všem ostatním hráčům, na jednotlivých
stanovištích vládla pohoda, smích, trpělivost i ochota pomáhat a poradit druhým se
správnou taktikou.
Hráči a hráčky dostali před začátkem turnaje za úkol se sami rozdělit do čtyřčlenných
týmů a jediným pravidlem při tom bylo, aby
se mezi sebou neznali – jednak se tak mohli
vzájemně „hlídat“ při počítání a zapisování
bodů, ale hlavně se mezi sebou mohli lépe
seznámit. A to se, myslíme, podařilo výborně. Když teď zpětně hodnotíme atmosféru,
která na ploše vládla, těžko věřit, že se
někteří z účastníků akce viděli poprvé.
Zatímco týmy průběžně dohrávaly hru, ti,
kteří už skončili, se občerstvovali venku,
konverzovali a netrpělivě očekávali vyhlášení vítězů.
Výsledky byly překvapivě vyrovnané.
Mezi dvěma pátými, dvěma čtvrtými
a třetím místem byl rozdíl pouhého jednoho
bodu! Na prvním výherním místě (tedy jako
třetí) nakonec skončil hráč z Ruské federace,
druhé místo vybojoval zástupce české majority a vítězem turnaje (a majitelem největšího z pohárů) se stal účastník z Arménie.
Stejně jako celý charakter akce tak i stupně
vítězů byly skrz naskrz multikulturní.
Stupně vítězů ale vlastně nejsou až tak
důležité…
Chtěli bychom tímto poděkovat všem, kteří
se turnaje zúčastnili, za skvělou atmosféru,
kterou vytvořili v průběhu akce. Věříme, že
se tohle turnajové odpoledne všem líbilo
a společně se můžeme těšit na další akce
Integračního centra Praha, které pro vás
chystáme a na které jste jako vždy všichni
srdečně zváni!
O akcích Integračního centra se dozvíte více
na webu www.icpraha.com nebo na našich
facebookových stránkách.
21
Text:
Foto:
Barevná
planeta
po Ctrnácté
Ústí nad Labem, stejně jako jiná města
České republiky, si po většinu roku žije svým
poklidným a do jisté míry i nudným životem.
Na pouhý jeden den v roce se však změní
v místo, kde je možné plnými doušky vnímat
vůně, chutě, rytmy a desítky dalších vlivů
i z těch nejexotičtějších a nejvzdálenějších
míst světa. Proč právě Ústí nad Labem? Právě
zde se totiž nachází velké množství příslušníků
různorodých etnických skupin z celého světa.
V Ústí nad Labem se navíc nachází pobočka
neziskové organizace s názvem Poradna pro
integraci, která již 14 let pořádá festival Barevná planeta. Cílem festivalu není jen pobavit
a uspokojit chuťové buňky návštěvníků, ale
také ukázat širší veřejnosti, s jakými problémy
se cizinci v České republice potýkají.
Reportáž
Jakub Bureš
Tomáš Nguyen a PPI
Při letošním ročníku, který proběhl 6.
a zejména 7. září, si opět přišli na své nejen
milovníci hudby, ale také tance a divadla.
Zkrátka nepřišli ani návštěvníci, kteří raději
dají přednost dobrému jídlu a pití. Ba právě
naopak. Gastronomie rok od roku na Barevné planetě nabývá na důležitosti. Letos bylo
možné ochutnat pokrmy více než třicítky
velmi rozličných etnik. Každý správný gastrounaut tak musel být na výsost spokojen.
Hlavním lákadlem Barevné planety je však
vpravdě barevná hudební dramaturgie,
kterou pořadatelé rok od roku viditelně
zlepšují. Ani letošní ročník samozřejmě
nebyl výjimkou. Na podiích se vystřídaly
desítky umělců z celého světa, zastoupeny
byly snad všechny hudební žánry, na které si
vzpomenete.
Jednou z největších hvězd letošního ročníku byl dozajista syrský fenomén Wasfi
Massarani. Tento česko-syrský písničkář byl
jedním z prvních demonstrantů, kteří veřejně v České republice vystoupili proti syrské
vládě. V roce 2011, ještě jako neznámý
hudebník, docházel před syrskou ambasádu
v Praze a dovolával se radikálních změn ve
své revolucí zmítané domovině. Nedlouho poté nahrál v domácích podmínkách
skladbu, která se revoluce přímo týkala.
Tuto skladbu jeden z Wasfiho přátel v Sýrii
nahrál na youtube. Za několik málo dní se
stala fenoménem celé Sýrie a také ostatních
arabských zemí v tomto regionu. Dnes Was-
fiho písně znají po celém světě, na syrských
demonstracích je zpívají desetitisíce lidí na
protest proti syrské vládě. Pokud by u vás
některou z Wasfiho písní v Sýrii našli, okamžitě vás zavřou. V současné době Wasfi
brázdí pódia na celém světě. Snaží se obeznámit své posluchače s tím, co se v jeho
rodné zemi děje, a také již do své země díky
výdělkům z koncertů poslal několik milionů
dolarů. Jeho vystoupení na Barevné planetě
bylo doprovázeno velkými emocemi, Wasfi
před každou písní vysvětloval její obsah.
Početné publikum ho v jeho snaze náležitě
podporovalo zdviženými pěstmi, které symbolicky představovaly sounáležitost diváků
nejen s Wasfim, ale také s ostatními Syřany.
Velké emoce vystřídalo nezřízené veselí,
které s sebou na podium přizvali španělští
Bastards on Parade. Tato v evropských
klubech stále oblíbenější partička ve své
tvorbě kombinuje klasický přímočarý punk
a prvky tradiční keltské lidové hudby. Ano,
je to skutečně tak dobré, jak to zní. Bastards
on Parade svojí energií a nasazením rozhýbaly celé ústecké Mírové náměstí a všem
přihlížejícím hned v několika prvních tónech
své show dokázali, že španělština, akordeon
a punk jdou opravdu velmi dobře dohromady. Diváky příliš nenechalo vydechnout ani
vystoupení, které následovalo. ČEZ Word
music stage totiž ovládli řízní Rhaatid. Tato
německo-jamajská kapela se prezentuje
velmi specifickou kombinací ostrého kytaro-
vého rocku a jamajského reggae. Sluší se
dodat, že i tato kombinace funguje více než
dobře, důkazem budiž početný dav tančících Ústečanů.
Příslovečnou třešničkou na dortu celého
hudebního programu Barevné planety byli
kosmopolitní United Flavour, kteří vystoupili
společně s tuniským zpěvákem U-Ceem.
Frontwomanka Sista Carmen ví moc dobře,
jak si diváky Barevné planety rychle získat,
což dokazovala každým gestem a tónem,
který jí vyšel z úst.
Celý program byl protkán velkým množstvím tanečních vystoupení a workshopů,
v nichž si mohli samotní návštěvníci festivalu zkusit, jak to s tancem mají například
v Gambii či v Brazílii. Samozřejmě nechybělo ani divadlo. Již v pátek 6. září proběhlo
v ústeckém Činoherním studiu úspěšné
představení německé režisérky Vanessy
Emde s názvem Tkalci. Sobotní program
na Mírovém náměstí zahajovalo taneční
představení Severočeského divadla opery
a baletu The Beatles – The Doors, ve kterém
září držitel ceny Thálie, lotyšský tanečník
Roberts Skujenieks.
Letošní ročník Barevné planety opět
nabídl velké množství multikulturní zábavy,
která významně obohatila každého z několika tisíc návštěvníků tohoto dnes již legendárního festivalu. Nezbývá než se těšit na
jubilejní 15. ročník!
22
Text:
Foto:
Markéta Skočovská
soukromí archiv
„Nejsme ani Ceši,
ani Vietnamci,“
Ríká Vietnamka vychovaná
Ceskou babiCkou
Podle sčítání lidu z roku 2011 s námi v Čechách žije přes 50 000 Vietnamců. Mnoho
z nich si najímá české chůvy, které se starají
o jejich děti, když to oni při velkém pracovním vytížení nezvládají. Malí Vietnamci tak
vyrůstají ve dvou různých kulturách, přičemž
ten český vliv často převažuje. Co se děje
s jejich identitou? Cítí se být více Čechy, či
Vietnamci?
Před šestnácti lety odešla paní Jana Urbanová do důchodu a s manželem by si
bývali užívali odpočinku, kdyby se do jejich
města, Zábřehu na Moravě, nepřistěhovala
vietnamská rodina. Maminka vystudovala
ve Vietnamu farmacii a v Čechách si chtěla
původně jen přivydělat, aby mohla začít
v rodné zemi podnikat. Rodiče přes den prodávali na trhu a potřebovali, aby se o jejich
dcery, 5měsíční Čangi a 8letou Ha Thanh,
někdo postaral.
„Nechtěla jsem to vůbec dělat, byla to tak
úžasná náhoda. Já jsem se do Čanginy na
první pohled zamilovala. Bylo to tak nádherné ďěťátko!“ To ještě nevěděla, že na starost
bude mít i její starší sestru. „Rodiče o mně
babičce neřekli. A já jsem tam potom nakráčela s kufříčkem, byla jsem strašnej suverén,
prohlásila jsem „Jak ti mám říkat?“ „Říkej mi,
jak chceš.“ „Budu ti říkat babi.“
S českými chůvami tráví vietnamské děti
většinou dost času. Některé se u nich jen připravují do školy, a když rodiče skončí v práci,
jdou domů, leckdy ovšem děti u babiček
přespávají, jsou s nimi o víkendech nebo
u nich přímo žijí.
„Každé ráno mi Čanginu dovezli, Hasika
(jak říká Ha Thanh) přišla ze školy, někdy jeli
rodiče pro zboží a vraceli se třeba v deset
večer, tak to u nás zůstávaly přes noc. Nebo
byli rodiče ve Vietnamu a holky u nás byly
celý měsíc. Brali jsme je na chalupu, jezdili
jsme po příbuzných, na výstavy, na hrady a zámky,“ vzpomíná babička. „Já jako
Vietnamka jsem si zažila vesnické dětství,
které nezná ani spousta Čechů,“ dodává Ha
Thanh.
„Babička byla přísná, děda nás rozmazloval. ‚Já ti to dovolím, babička nekouká.‘“
Přiznává Ha Thanh. „Dívali jsme se na vláčky, krmila jsem s ním kachny, sedávala jsem
dědovi na ramenou,“ vzpomíná Čangi.
„Když jsme se po necelých pěti letech
přestěhovali, hrozně jsme si navzájem
chyběli, byli jsme na sebe navyklí. Nechtěli,
abychom na ně zapomněly, tak nám obden
volali a každé dva měsíce za náma jezdili.
Brzo ráno vyjeli a přivezli řízky, bramborový salát a kynuté buchty,“ říká Ha Thanh.
Babička potvrzuje, „my jezdíme k nim, oni
k nám, telefonujeme si, bereme je opravdu
jako naše vnučky. Udělali bychom pro ně
cokoliv, i když máme i svoje vlastní vnoučátka. Stýkají se s celou naší rodinou.“
Dnes je vnučkám 16 a 24 let, mají české
občanství a žijí v Praze. Mladší Čangi studuje
jazykové gymnázium a starší Ha Thanh
končí na DAMU studium scénografie alternativního a loutkového divadla. Věnuje se už
i profesionálně převážně kostýmní tvorbě
a živí se i jako herečka.
Sedmnáctiletý Tien Nguyen Văn, který
studuje gymnázium, se narodil už v Čechách, kam jeho rodiče přišli z Vietnamu
ještě za minulého režimu. „Moje rodina přiletěla do ČR, aby zde mohli začít nový a lepší
život.“ Ve dvou letech svěřili Tiena české
vychovatelce. „Chodil jsem tam denně od
rána do večera a cítil se tam jako doma.“ Po
dvou letech se rodina přestěhovala, ale se
svou babičkou (jak jí říká) je stále v kontaktu. „Jezdím za ní stále jako za svou pravou.
Například na Vánoce nesmím chybět. Brali
mě a stále berou jako člena rodiny.“
Jak poznamenává ve svém článku Adéla
Souralová, sociální antropoložka („Vietnamské rodiny a jejich české chůvy“), která se
tématu dlouhodobě věnuje, většina žen,
které pracují jako pomocnice v domácnosti,
jsou migrantky, které tak pomáhají místním
rodinám. U chův, které se starají v Čechách
o vietnamské děti, je to naopak. Co Češky
vede k tomu, aby přijaly tuto práci? Jen kvůli
penězům to většinou nedělají. V této práci
se nepočítá pracovní doba na hodiny a neproplácí se zmrzlina, kterou prarodiče koupí
dětem na výletě. Většinou si tak proto přivydělávají ženy k důchodu nebo k mateřské.
Některým už odrostla vnoučata, některé na
ně zatím čekají, důvody jsou různé.
„Já jsem měla už přes 50 roků, takže pro
mě to bylo takové hezké, takové pokračo-
vání, jako by byly moje vlastní. Vyplňovaly
nám čas, člověk neměl čas zamýšlet se nad
tím, že stárne nebo ho něco bolí. Sice nás
maminka platila, ale já jsem zas polovičku
z toho věnovala na ně,“ hovoří o své motivaci paní Urbanová. „Myslím, že to, co nám
zaplatili, jsme už všechno vrátili. S penězi už
to dávno nemá nic společného.“
Vzhledem k tomu, že děti tráví u babiček
často více času než s rodiči, ty jim víceméně nahrazují matky. Ani ve Vietnamu se
ovšem maminky většinou nemohou dětem
věnovat jako ty české. „Tam jsou úplně jiné
podmínky, máma si při mateřské přivydělávala, obchodovala ve velkém s kuřaty,
musela odbíhat, mě nikdo nehlídal, byly
mi tři a byla jsem i pár hodin doma sama,“
vysvětluje Ha Thanh. „Tady chtěla, abychom
měly pohodlí, aby o nás bylo postaráno,“ vysvětluje důvod, proč si v Čechách maminka
najala chůvu.
Po česku, nebo po vietnamsku?
Česká a vietnamská kultura se liší, odlišná
může být tedy i výchova. Jak se dokázali
sladit vietnamští rodiče s českými prarodiči?
„Prarodiče na nás měli velký vliv nenuceným
způsobem. Rodiče nám zakazovali všechno, ale úplně nesmyslně. Já jsem jako dítě
nemohla vůbec chodit ven, protože ten, kdo
chodí ven s kamarády, je údajně zkažený,“
srovnává Ha Thanh.
Babička neměla v tomto směru problém.
„Jejich maminka mi je ‚hodila na krk‘ a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, nechala to
na mně. Zajímá ji hlavně podnikání, ne že by
o holky neměla zájem, ale k nám mají blíž,
24
25
Text:
Foto:
České versus biologické babičky
Vietnamské děti často považují své české prarodiče za své vlastní, což by mohlo
jejich vietnamským protějškům vadit. Tien
však vysvětluje: „S biologickými prarodiči
si nejsem blízký a v podstatě je skoro ani
neznám. Sice je ve vietnamské kultuře povinnost respektovat prarodiče, ale v tom je
trochu problém, protože se neznáme a oni
sami neví, co říct.“
I Ha Thanh a Čangi vnímají své české
prarodiče jako ty „opravdové“. „Jsou to
naše babička a děda, je to naše rodina a oba
dva nám plně vynahradili naše prarodiče.
S babičkou z máminy strany, která žije
v Čechách, nemáme žádný silný vztah.“ Paní
Urbanová se s babičkou dívek zná. „Mně
je ta babička moc sympatická, ale my se
nedomluvíme, akorát si řekneme Ahoj, babi.
Pohladí mě, dá mi pusu, usměje se a tím to
končí. Rodina si ji sem přivezla před deseti
lety, ona svá vnoučata vůbec neznala.“
Banánové děti?
Na povrchu žluté, uvnitř bílé. Tuto metaforu
často slýcháme ve spojení s vietnamskými
dětmi, které vyrostly v českém prostředí. „Já
bych řekla, že jsou to Češky hodně ovlivněné vietnamským prostředím,“ prohlašuje
o dívkách paní Urbanová. Vnučky už v tom
tak jasno nemají. „Máme do jisté míry
českou kulturu, ale nejsme Češky a nejsme
ani Vietnamky. Člověk má možnost výběru,“
říká Ha Thanh. „Máma nejdříve nebyla smířená s představou, že bychom si mohly najít
českého partnera, ale argumentovala jsem
Vladislav Günter
Tereza Günterová
Oslava 10 let
existence Centra
pro integraci
cizincU
než ke svým rodičům.“ U Tiena se o výchovu
maminka s babičkou dělily. „Myslím, že mne
vychovala jak babička, tak maminka. Samozřejmě, že výchova byla jiná, protože babička by se neodvážila mě potrestat, i když mi
říká, že na tohle vůbec myslet nemusela.“
Rodiny se prolínají
„Nejdříve to měli babička s dědou jen jako
práci, ale nakonec jsme si přirostli k srdci.
Do celé jejich rodiny jsme postupně zapluli,
byl to přirozený proces. Nejmladší vnoučata
babičky, kterým je teď 12 a 7, se už narodila
s tím, že jsme rodina. Tak nás tak berou,“
popisuje Ha Thanh, jak si rodina prarodičů
zvykla na nové vietnamské příbuzné. Stejně
vřele přijali české prarodiče i Vietnamci.
„Naše babička s dědou už úplně zapadli
do rodiny, nejen do naší primární, ale do
celého příbuzenstva. I naše tety je považují
za rodiče našich rodičů a podle toho se k nim
chovají.“
Pujcka
tím, že my si to nevybraly. Ona nás přivedla
do Čech, poskytla nám české zázemí a dala
nás do české rodiny, takže to byla její volba,
ne naše. Myslím, že teď už je smířená s tím,
že je tu velká pravděpodobnost, že si najdeme Čecha.“ I Tien se cítí někde na pomezí.
„Nedá se říct, že mám radši českou kulturu,
mám spíše svoji kulturu. Takovou pomíchanou a sdílím ji se svými vrstevníky.“
Tím, že čeští prarodiče tráví s dětmi většinu
času, je logické, že pro některé z nich se
stane používanějším jazykem čeština. Pro
některé je to dokonce první jazyk, který si
osvojí.
„Moje mateřština je čeština a občas se mi
Vietnamci posmívají, že nerozumím všemu,
co řeknou,“ přiznává Tien.
„Moje první slova byla česká a byla u toho
babička. Já jsem skoro neuměla vietnamsky
a hlavně jsem nechtěla mluvit,“ přidává se
Čangi. Sestra k tomu dodává: „Když potkala
Vietnamce, tak je ani nepozdravila. Babička se bála, že si rodiče budou myslet, že ji
k tomu navádí.“
„Ani moje vietnamština nebyla tak dobrá,
zpětně jsem se ji doučila až někdy v 15, v 16,
kdy jsem si našla na dopisování Vietnamce
a on uměl perfektně česky i vietnamsky
a donutil mě psát jen vietnamsky,“ říká Ha
Thanh.
Ha Thanh: „Když se s něčím trápím, tak by
mě nikdy nenapadlo to říct mámě.“
Nejen nedostatečný kontakt s vietnamštinou, ale i další faktory mohou způsobovat
odcizení vietnamských dětí od jejich rodičů.
„My jsme vlastně suplovali rodiče,“ vystihuje
situaci paní Urbanová.
„S babičkou a dědou jsme měly zážitky,
které s rodiči nemáme,“ říká Ha Thanh, která
zároveň soucítí s vietnamskými matkami:
„Ta strašná ztráta, ta strašná oběť, když se
matky musí vzdát nejhezčích let se svým
dítětem, aby ho mohly vůbec uživit! Na
vztahu s rodiči to zanechalo hodně. V tom
raném věku dojde k zpřetrhání kontaktu.
Mezi námi a rodiči není jen mezigenerační
propad, ale i mezikulturní. Jsme si velmi
vzdálení. Oni mají konzervativní výchovu,
nám bylo vštěpeno něco jiného.“
Ha Thanh měla v raném dětství ještě přeci
jen intenzivnější vztah s rodiči, ale na Čangi
mělo české prostředí mnohem větší vliv.
Jak říká babička: „Učila jsem ji mluvit, první
krůčky, byla na mě úplně závislá a dokonce
mi říkala mami, což její maminku asi zlobilo,
ale když nám je de facto dala na výchovu,
tak se nedá nic dělat.“
Podobně to vidí i Tien. „Já si myslím, že
takové hlídání je skvělé, ale mrzí mě, že jsou
tam děti příliš často a jsou málo ve styku
s rodiči. Pak má dítě v budoucnu problém se
jim svěřit se svými city a potížemi.“
Je tedy pochopitelné, že nikdo z nich
nechce v budoucnu najmout pro své děti
chůvu.
„Českou chůvu bych pro své děti opravdu
nechtěla, protože sama vím, jaké to je. Přestože my jsme měly obrovské štěstí, že jsme
měly babičku, nechci přijít o první kroky,
o první slova dítěte a být mu tak vzdálená,“
říká rozhodně Ha Thanh. Tien se přidává,
„já chůvu neplánuji mít, protože češtinu je
mohu naučit a plánuji mít čas na své děti.“
Jak je vidět, tato vzájemná česko-vietnamská „výpomoc“ má svá pro i proti, je však
patrné, že nám v Čechách vyrůstá (nebo již
dospěla) generace dětí, které mají možnost
čerpat z obou kultur a vybrat si z nich to, co
je jim bližší, nebo nacházet to, co jim z nich
uniklo. A českým babičkám a dědečkům
se naopak otevírá možnost poznat kulturu národa, který tu s námi žije již několik
desetiletí.
Občanské sdružení Centrum pro integraci
cizinců letos slaví 10 let své existence,
a tak v sobotu 14. 9. pozvalo své příznivce,
kolegy, klienty i prosté zájemce o migrační
a integrační problematiku na Karlínské
náměstí. Akce se nejprve prolínala s pravidelným karlínským farmářským trhem,
na němž kromě prezentace aktivit CIC
probíhal také prodej potravin tak či onak
spjatých se zeměmi původu svých prodejců (Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Makedonie, Gruzie). Následně (od 16 hodin) pak
na místě proběhla i společenská akce, na
níž vystoupili jak hudebníci-cizinci (Kongo,
Bosna, USA), tak hudebníci-Češi. V rámci
akce proběhla i soutěž o nejchutnější čeburek či jakoukoliv jinou (plněnou či prostou)
placku, tzv. Czeburek Open, v níž zvítězila
paní Ola Challyjeva (původem z Turkmenistánu). Zlatým hřebem pak bylo vyhlášení
soutěže a předání cen za nejlepší umělecké
ztvárnění vlastního migračního příběhu,
kdy hlavní cenu (i-pad) získal osmiletý Stamen Georgiev původem z Bulharska. Na to
navazoval křest vzdělávacích prostor CIC
na Karlínském náměstí na „Novou Půdu“.
Celkově se akce setkala s příznivými ohlasy
i pestrou a bohatou účastí dospělých i dětí.
Centrum pro integraci cizinců za dobu své
existence poskytlo poradenství a vzdělávací aktivity tisícům klientů a účastníků –
a to jak z řad cizinců, tak i z řad českých
občanů. CIC se původně zformovalo jako
organizace poskytující zejména sociální
poradenství, jež vykonávají zkušení odborníci na cizineckou legislativu, na podmínky
bydlení, práce, studia, rodinných vztahů
či na přípravu a podporu během získávání
občanství v České republice. Postupně se
v CIC vyvinul také specializovaný komplexní program pracovního poradenství
a asistence při zvyšování kvalifikace a při
hledání odpovídajícího začlenění cizinců na
český trh práce. Od roku 2007 pak nabízí
tzv. nízkoprahové nebo také otevřené
kursy češtiny pro cizince, které byly právě
na jeho půdě vyvinuty špičkovými odborníky na výuku češtiny jako cizího jazyka.
Nízkoprahové kursy jsou od té doby neodmyslitelnou součástí nabídky integračních aktivit (nejen ze strany CIC) v České
republice. Nedílnou součástí činnosti CIC
je i dobrovolnický program, který nabízí
cizincům i Čechům možnost neformálního
setkávání, pomáhá cizincům – klientům
programu – snadněji navazovat nové
kontakty v českém společenském prostředí
a v neposlední řadě dodává i nové podněty
a inspirace českým dobrovolníkům.
V letošním roce CIC otevřelo nové vzdělávací a společenským aktivitám otevřené
prostory v budově Karlínského spektra
(Dům dětí a mládeže hlavního města
Prahy) na Karlínském náměstí. Zde kromě
poradenství a různých typů kursů češtiny
pro cizince nabízí i kursy cizích jazyků
vyučovaných cizinci, doučování dětí cizinců
a další aktivity.
Motto organizace „Pomáháme imigrantům stát se našimi spoluobčany“ dokládá
hlavní cíl jejích aktivit: nejen pomáhat
cizincům řešit jejich pobytové otázky,
ale zejména podporovat jejich snahu
o plnohodnotné a rovnoprávné začlenění
do české společnosti, hájit jejich práva
i upozorňovat je na z toho vyplývající
povinnosti. V širší spolupráci s ostatními
nevládními organizacemi (na půdě Konsorcia nevládních organizací pracujících
s migranty i v rámci dalších platforem) se
pak CIC také samozřejmě podílí na odhalování a kritice slabých míst české (nejen)
cizinecké a integrační praxe a na návrzích
jejího zefektivňování.
Organizace momentálně působí v počtu 13
stálých zaměstnanců a desítek externích
spolupracovníků zejména v Praze a ve
středních Čechách, stopy její činnosti však
lze nalézt i v jiných krajích České republiky (Karlovarský, Plzeňský, Liberecký,
Královéhradecký, Pardubický i Jihočeský).
Stálá pracoviště má CIC momentálně
kromě Prahy 3 a 8 ještě v Kolíně a v Mladé
Boleslavi. Více informací je k dispozici na
www.cicpraha.org.
26
Barevná planeta
(str. 20)
Text:
Redakce
07
Na zemEkouli nejsou cizinci
– každý je odnEkud
Po třech letech poklesů způsobených
ekonomickou krizí je migrace v rámci zemí OECD opět na vzestupu, a to
především kvůli pohybu osob uvnitř Evropské unie. Nicméně perpektiva získat
zaměstnání se pro imigranty zhoršila.
Každý druhý nezaměstnaný imigrant
v Evropě hledá práci více než rok, uvádí
zpráva, kterou pod názvem „Výhled mezinárodní migrace pro rok 2013“ vydala
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Jak se uvádí v dokumentu, migrace do
zemí OECD se zvýšila v roce 2011 o dvě
procenta ve srovnání s předcházejícím
rokem, který představoval příliv téměř
čtyř milionů lidí. Předběžné údaje za
loňský rok naznačují, že imigrace je
opět na vzestupu. Nejvíce přistěhovalců
do zemí OECD proudí z Indie a z Číny.
Na třetím místě je Polsko a Rumunsko,
a sice kvůli zvýšené mobilitě v rámci Evropské unie. Volný pohyb osob
v zemích EU, které jsou členy OECD,
byl v roce 2012 čtyřikrát větší, než byla
migrace v jiných částech světa. Odliv lidí
ze zemí postižených poslední krizí, a to
především z jižní Evropy, se ve srovnání
s rokem 2009 zvýšil až o 45 procent.
*********
Od roku 2004 přišlo do Británie kolem
jednoho milionu lidí z východní Evropy
a od příštího roku budou mít Rumuni a Bulhaři stejná práva jako ostatní
obyvatelé EU. Někteří britští poslanci
přitom tvrdí, že jejich příchod může
v částech Británie přinést sociální
a ekonomické problémy. Ministři už
slíbili změny v pravidlech pro poskytování veřejných služeb, aby bylo pro
nově příchozí těžší těchto služeb využít,
především NHS – Národního zdravotního systému.
Happening
Švýcaři v referendu jasnou většinou
podpořili zpřísněný azylový zákon, který
už vstoupil v platnost loni na podzim.
Podle nich hlasovalo pro revidovaný
azylový zákon bezmála 80 procent
účastníků referenda. Změněný azylový
zákon především urychluje azylovou
proceduru a zpřísňuje pro uchazeče
podmínky podání žádosti.
Podle nového azylového zákona může
být žádost o azyl projednána a rozhodnuta během sta dnů. Žádosti o azyl už
nesmějí být nově podávány v zahraničí,
na švýcarských zastupitelských úřadech.
*********
Ve světě je podle Úřadu vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)
45,2 milionu uprchlíků, což je nejvíc od
roku 1994. Rekordní jsou pak počty takzvaných vnitřních uprchlíků a nezletilých
běženců bez doprovodu.
Uprchlíků je nejvíc za posledních 18 let.
Naposledy jich tolik bylo v roce 1994,
který byl poznamenán válkou v Bosně
a Hercegovině a genocidou ve Rwandě. Nyní je hlavním důvodem konflikt
v Sýrii.
Pětapadesát procent všech světových
uprchlíků pochází z pěti zemí zmítaných
konflikty: Afghánistánu, Somálska,
Iráku, Sýrie a Súdánu. Nové exody byly
loni zaznamenány také v Mali, Demokratické republice Kongo, Súdánu a Etiopii. Nejvíce uprchlíků přijímají nadále
Pákistán (1,6 milionu), Írán (868.200)
a Německo (589.700).
18
IntegraCní
minigolfový
turnaj
Download

číslo 03 - Slovo 21