[MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_1> [JIHLAVA -1 ] ... 17.07.12]
Author:STCEDIT3
Date:09.07.12
Time:19:19
ženy ve světě
MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI
VZDĚLÁNÍ Šance dokončit školu
Chudé vesnické dívky mají jen
poloviční šanci dostudovat Strana E4
ÚTERÝ 17. 7. 2012
MÓDA Etická cesta
Etiopská návrhářka bojuje
proti dětské práci Strana E6
WWW.IDNES.CZ
Kde hledat informace
O problémech v rozvojovém
světě na www.rozvojovka.cz
Ženy ženám
aneb jak rodit
v Kambodži či
podnikat v Barmě
Alžběta Jungrová: Fakt, že jsi
ženská, ti někdy nepomůže
Tereza Hronová
mediální koordinátorka
infor. sekce Rozvojovka,
Člověk v tísni
Dokumentovala
pouliční nepokoje
Z
a své fotografie získala
řadu prestižních ocenění.
„Fotím od dětství. Je to
můj způsob deníku a můj
způsob vyjadřování,“ říká fotografka Alžběta Jungrová.
Dokáže vás ještě něco dojmout,
emocionálně zasáhnout?
Jsem hodně citlivá. Vůbec se za to
nestydím. Když se mi chce brečet,
tak brečím. Nemyslím, že by to
byla slabost.
V Indii Poslední pracovní cestu podnikla Alžběta Jungrová do Indie. Fotila tu zejména nemocné lidi a seniory, kteří cvičí jógu. Zachytila však také Holi,
svátek barev, oslavující příchod jara.
„Za posledních šest
let byla každá cesta
výzva. Ke každé
mohu říct historku,
jak to bylo
problematické.“
Co vás vlastně táhlo do rozvojových zemí?
Bylo to postupně. Ještě v Lidovkách jsem byla na Kubě dělat re-
Foto: Alžběta Jungrová
portáž o nemocnicích a manželkách politických vězňů. Tenkrát
jsme přivezli story, kterou vlastně
Člověk v tísni využívá dodnes. Takhle to šlo krok za krokem. Pak jsem
byla dlouho v Asii. Fotila jsem HIV
pozitivní děti v Kambodži. Na základě toho mi nabídli tu práci.
Je to otázka mých možností, jak
skutečně můžu pomoct. Já nejsem doktor, tak nikoho neoperuji. Jsem fotograf, tak fotím. Jsem
samozřejmě ráda, když moje fotky
něčemu pomůžou – třeba když je
využije Člověk v tísni na svoje kampaně.
Jsou země, kam byste nikdy nejela?
Asi neřeknu, že je země, kam bych
nejela. Jsou ale země, kam bych odmítla jet v určité době. Třeba před
čtyřmi pěti lety jsem odmítla jet do
Somálska. V tu danou chvíli bylo riziko neadekvátní tomu, co odtamtud bylo možné přivézt. Odjel tam
španělský fotograf. Toho unesli a
40 dní zadržovali, než za něj zaplatili výkupné.
Je pro vás jako pro ženu těžší,
nebo snazší pracovat v rozvojových zemích?
Vždycky je to o tom člověku. Když
bude žena extrémně nepříjemná,
tak se k ní lidé budou chovat nepříjemně, a pak přijede milý chlap
a oni se mu budou snažit pomoct.
Samozřejmě u žen mají lidé spíše tendenci je ochraňovat, pomoct
jim a poradit. Zároveň je ale podceňují a nechtějí je ani pustit do těch
krizových situací. Ale obecně lidé
reagují na ženy dobře, není jich ještě tolik. I ostatní fotografové jsou
Když fotíte problémy, chcete pomoct i jinak než tou fotkou?
příjemnější, když je mezi nimi ženská. S tím se váže jedna historka.
Čekali jsme na pumpě u hranic
Pásma Gazy. Den předtím Palestinci vybombardovali nákupní centrum v Izraeli. V plánu byl palestinský pochod. Izrael dopředu avizoval, že proti němu tvrdě zasáhne.
Teď tam byly zátarasy, které se snažily ten průvod zastavit. My jsme
tam seděli a čekali a kluci, co mi
měli přinést neprůstřelnou vestu,
ji zapomněli v kanceláři. Uklidňovali mě, že pochod nebude.
Průvod samozřejmě zátarasy
překonal a běžel k hranici. Byl tam
jeden anglický novinář. Říkal, že
vestu potřebovat nebude, a půjčil
mi ji. Tak jsem si ji navlékla, běžela
do toho zmatku. Střílelo se, tak
jsem zalehla za nějaký panelový
blok. Na mě si lehlo dalších pět Palestinců.
» Pokračování na straně E2
Kambodža: riziko úmrtí při porodu je stále nižší
Mateřská úmrtnost se v Kambodži snížila od roku 2005 o 60 procent. Ve zdravotnických centrech však stále chybějí odborníci i zázemí
Pětadvacetiletá Kem Navy si splnila dětský sen. Stala se porodní asistentkou a pomáhá lidem ze své komunity. Střední škola jí ale nabídla
jen roční studijní program. Navy
neměla skoro žádné zkušenosti z
praxe a hned po škole nastoupila
do zdravotnického centra Leay bo
v kambodžské provincii Takeo.
„Po závěrečné zkoušce jsem neuměla pořádně ani pochovat dítě.
Vždycky, když se do našeho zdravotnického centra blížila těhotná
maminka, rozklepala jsem se strachy,“ směje se Navy.
Krátce po dokončení školy se
však zdarma dostala na praktické
měsíční intenzivní školení první
eny podle OSN tvoří 70 procent všech chudých ve světě. Důvod? Čelí diskriminaci ve vzdělávání, zdravotní péči i
na trhu práce. Mají menší rozhodovací pravomoci a jsou častěji
oběťmi násilí.
Důsledky chudoby prožívá ženská část populace citelněji v mnoha oblastech. Ženy jsou ty, které
výrazněji pocítily dopad světové
ekonomické krize. V rozvojových
zemích totiž častěji než muži pracují v podnicích orientovaných na
vývoz. Častěji jsou zaměstnané na
nižších pozicích, a šance na propuštění je tak mnohem vyšší. Okolnosti je nutí pracovat v neformálním sektoru jako domácí služebné, prodavačky drobného zboží
nebo pomocnice v zemědělství.
Do začarovaného kruhu chudoby přispívá znevýhodňování žen v
oblasti vzdělávání. Chudé venkovské dívky mají podle statistik ani
ne poloviční šanci, že dokončí základní školu. Vzdělané děvče přitom k rozvoji země může přispět v
mnoha ohledech více než vzdělaný chlapec. Ženy, které prošly kvalitní školní docházkou, mají méně
dětí, dokážou lépe pečovat o zdraví svoje i svých potomků. Vyšší příjmy pak udrží děti ve škole. Navíc
zvyšují příjem celé rodiny a přispívají k politickým změnám a demokracii.
Proto jsme se tuto přílohu rozhodli věnovat právě ženám. Dočtete se v ní o tom, jaké to je rodit v
Kambodži, pustit se do podnikání
v Etiopii, Ugandě či Barmě, bojovat proti diktátorovi přes internet,
žít v Iráku a Kongu nebo být lesbou ve Vietnamu. Na následujících stránkách však najdete také
články o ženách, které pomáhají.
Snaží se situaci v rozvojovém světě zlepšit. Patří mezi ně barmské
političky a aktivistky, česká fotografka Alžběta Jungrová i módní
návrhářka Fikirte Addis z Etiopie.
Doufáme, že tato příloha pro vás
bude inspirací, jak se k nim přidat.
Ž
v Pásmu Gazy.
Fotografovala
v Pákistánu
překupníky heroinu
či děti pracující v
cihelnách. Dostala
se na největší
vrakoviště lodí
i do zlatých dolů
v Kolumbii.
Jako fotografka jste byla u řady
ozbrojených konfliktů i dalších
nebezpečných situací. Jak takové
situace prožíváte?
Vždycky se snažím koncentrovat
na samotné focení. Zní to hrdinsky, ale v tu chvíli je to samozřejmě šílená vlna adrenalinu. Člověk
se snaží soustředit na to, že je tam
kvůli fotce, a snaží se najít ten
správný moment. Ono to vypadá
jednoduše, ale najít v tom zmatku
okamžik, který situaci vystihuje, je
strašně obtížné. Takže člověk
musí zachovat co největší klid. Z
nějakých 80 % se snažím soustředit na práci a z 20 % se snažím
krýt, koukat se kolem sebe, dávat
na sebe pozor. Ono mě to vždycky
dožene až po akci. Když to celé
skončí, tak se mi pak klepou ruce i
nohy, je mi zle. Většina fotografů,
se kterými jsem mluvila, to má podobně. Vlastně vám to celé dojde
až zpětně.
E
pomoci. Tam si zkusila vše, na co
ve škole nebyl čas. Kurzy porodním asistentkám poskytuje s podporou české vlády společnost Člověk v tísni.
Šití kůže si mladé sestřičky
zkoušejí na steaku
V malé skupince místní zkušená
zdravotnice ukazuje mladým sestřičkám, jak poznat rizikový porod.
Na maketě těhotné ženy si zkouší
samostatně rodit, na syrovém
steaku zase šití pacientů.
Padesátiletá Sok Tonh vysvětluje detaily a je při šití opatrná, jakoby jehlou zajížděla do živého. „Nejdůležitější je, abyste používaly ste-
Matka čeká na očkování svého
Foto: Tereza Hronová
syna.
rilní čisté nástroje. Nesmíte zapomenout ani na lékařské rukavice,“
upozorňuje školitelka dívky.
Některé porodní asistentky dělají základní chyby, například při porodech tlačí ženě na břicho. Navíc
nedokážou rozpoznat rizikové porody a poporodní komplikace.
„Nejvíc žen umírá po porodu kvůli
vnitřnímu krvácení a eklampsii.
Porodní asistentky nedokážou rozpoznat příznaky. Úmrtí jsou zbytečná. Často by stačilo pacientku
předat do péče zkušených lékařů v
provinční nemocnici,“ říká projektová manažerka Djihan Skinner ze
společnosti Člověk v tísni.
Zdravotnictví se ale za poslední
roky v Kambodži hodně zlepšilo. V
roce 2005 při porodu zemřelo podle statistik 472 matek na sto tisíc
porodů. V roce 2010 už to ale bylo
„jen“ 206. I tak mají místní rodičky
stále třicetkrát vyšší pravděpodobnost úmrtí při porodu než české
maminky.
Tradice vs. zdraví
Dnes už většina matek v Kambodži rodí v nemocnici nebo ve zdravotním centru. Ještě před pár lety
ale volily často domácí porod s tradiční porodní bábou. Důvodem
byl nedostatek odborníků, malá
osvěta, ale také společenské zvyky.
» Pokračování na straně E5
OBSAH
Strana 2
Pomoc z Česka Etiopankám
Člověk v tísni podporuje
znevýhodňované etiopské ženy.
Strana 3
Pod iráckým čádorem
Svět islámské ženy očima
Evropanky.
Strana 4
Vzdělávání chudých
Proč je u dívek důležitá alespoň
základní škola? Kvůli nim samým
i jejich vlastním dětem.
Strana 5
Kongo – země sexuálního násilí
V 60 procentech znásilňují vojáci.
Trestný čin je to teprve šest let.
Strana 6
Férová móda
S módní návrhářkou o tom, jak
bojuje proti dětské práci a snaží se,
aby děti zmizely z dílen.
[MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_2> [JIHLAVA -2 ] ... 17.07.12]
2 E
Author:STCEDIT3
Date:09.07.12
ženy ve světě
Time:19:16
ÚTERÝ 17. ČERVENCE 2012
WWW.IDNES.CZ
K obživě přispívá podnikavým
ženám zručnost i fantazie
Na dvou opačných koncích světa –
v africké Ugandě a asijské Barmě –
žijí dvě ženy, které dělají to, co je
baví. Bez ohledu na věk jsou vzdělané a tím, co je naplňuje, si dokážou přivydělat na živobytí. I když
jejich životy ovlivňuje všudypřítomná chudoba.
Plakáty rozvěšené po celém městečku Kabale na jihozápadě Ugandy mě vylákaly do vesnice za šperky z místních plodů stromů a keřů.
Kluk na kole mě vyložil u hliněného domku u prašné cesty, ve kterém žije Phoebes. Osmašedesátiletá Uganďanka teprve začíná s prodejem svých produktů z džungle,
avšak už teď slaví úspěchy.
Domeček je skromný, ale na první pohled je jasné, že jej obývá
umělecká duše. Phoebes, ačkoliv
je už v důchodu, pořád dochází do
místní střední školy. Tam učí děvčata barvit látky, šít i vyrábět náramky, náušnice nebo náhrdelníky ze semínek. Phoebes je skutečná dáma. Ukazuje nám svou práci,
oblečená do vlastnoručně malovaných šatů, vyzdobená šperky. Po
chvilce přesvědčování začíná vyprávět svůj příběh.
Tvořivá a mladá duchem
„Stačí, když se podíváte na můj
dům – všude jsou přírodní věci. Miluji květy. Jednou jsem zkusila vyrobit něco ze semínek a líbilo se
mi to,“ říká Phoebes. Její motivací
není zisk, ale naplnění času. „Jednou šla kolem japonská turistka,
kterou jsem pozvala dovnitř. Po
chvilce povídání jsem jí ukázala,
co vyrábím. Ptala se mě, proč neprodávám šperky ve městě. To ona
vyrobila plakátky, které vás sem
přivedly,“ vysvětluje. Kromě turistky jí pomáhá s prodejem a propagací také dcera Benita. Zrovna
dnes nabízely výrobky v resortech
kousek od Kabale – u jezera Bunyonyi, které je hlavní turistickou
atrakcí oblasti.
Manžel Phoebes zemřel před deseti lety. Kromě Benity má Phoebes ještě dva syny. A jednoho nevlastního, Edwina. O toho začala
pečovat, když mu bylo pět let a
jeho mentálně postižená maminka zmizela. V Ugandě si často rodiny „adoptují“ dítě jiných rodičů. Ti
nejčastěji zemřou na AIDS. Děti,
kromě Edwina, žijí v Kampale. „Jezdí za mnou dvakrát do roka – na
Vánoce a Velikonoce musíme být
spolu,“ říká Phoebes s úsměvem.
Osvojený syn pomáhá Phoebes při
výrobě šperků. Sbírá semínka, květy a plody. Ty je třeba nejdřív pořádně vysušit na sluníčku, pak zbývá vyleštit je a spojit do náhrdelníků nebo jiných ozdob. Phoebes do
sáčků s výrobky přibaluje i vlastní
vizitku vytištěnou na obyčejném
papíře: „Je to něco nového, lidé si
ještě nezvykli,“ popisuje. „Ale třeba náš primátor mi sem jednou začas pošle ženy, aby si něco koupily,“ pochvaluje si Phoebes.
Plackami proti chudobě
Podobně podnikavá jako ugandská umělkyně Phoebes je i teprve
třiadvacetiletá Phyu Phyu. Také pochází ze země, kterou sužuje bída.
V Ugandě i Barmě žije pod hranicí
chudoby více než třetina lidí a sehnat obživu není jednoduché.
Zastavit před domem Phyu
Phyu mě donutila zvědavost. Na
zahradě na bambusových podstavcích ležely podivné kulaté placky,
které jsem neuměla rozpoznat.
Hned jak mě paní domu zahlédla,
byla u mě. Mladé Phyu Phyu je
teprve 23 let, ale v náručí už drží
svého mladšího syna. Ten starší,
pětiletý, běhá za domem a nevěnuje nám pozornost.
Mladá mamina mluví plynule
anglicky. Nejdřív mi nabízí barmskou masáž, pak hned projížďku
motorovým člunem po jezeře Inle,
které je kousek od vesnice Nyuang
Shwe v Šanském státě. Lákavě zní
hlavně prohlídka kuchyně, kde vyrábí ony záhadné placky. „Jsou to
rýžové krekry. Denně jich vyrobíme kolem 200 a lidé si je chodí nakupovat ve velkém. Jedí je pak u televize,“ vysvětluje mladá žena z
kmene Intha. Ten je jedním z více
než 130, které obývají Barmu.
Hliněné kuchyňce dominuje ohniště, kde rodina denně vaří rýži. Z
ní pak vyrábí placky, které se asi
hodinu suší na sluníčku a následně se ještě opékají. „Není to těžká
práce, jen kdyby u toho nebylo takové horko,“ rozhlíží se Phyu Phyu
po rozpáleném dvoře. Za svůj
drobný byznys je vděčná, stejně
jako mnoho dalších rodin, kterým
rýžové krekry přispívají do rozpočtu. Lidé z kmene Intha je nosí v obrovských koších pověšených na
hlavách. Prodávají je u silnice. Pro
většinu z nich to je jediná možnost
obživy.
Magdaléna Vaculčiaková
Podnikatelky Maminka z Barmy peče rýžové placky, ugandská
seniorka zase vyrábí šperky. Obě se tím uživí.
2x foto: M. Vaculčiaková
Spoření na půjčku Ženy společně spoří v přepočtu tři koruny týdně. Skupina pak zájemkyním poskytne půjčku na založení drobné živnosti. Kromě
lepší obživy získají i možnost být více nezávislé nebo se dál vzdělávat.
Foto: Petra Antošová
I díky podpoře z Česka si
Etiopanky pomáhají samy
Nezaměstnanost v etiopské Addis Abebě
dosahuje 40 procent. Ženy jsou tradičně
ekonomicky i sociálně znevýhodněné.
I proto jim Člověk v tísni pomáhá.
S
edíme na dvorku pod improvizovaným přístřeškem z přikrývek mezi skupinkou asi dvanácti žen v
jedné čtvrti Addis Abeby a pijeme
kávu. Mohlo by to vypadat jako
obyčejná návštěva uprostřed všedního dne, ale není. Tahle část metropole rozhodně není místo, kam
by mohl cizinec jen tak bezstarostně zabloudit. Tyto dámy se nesešly
jen tak na kus řeči. Ve skutečnosti
jsou to členky jedné ze 101 svépomocných skupin, které Člověk v tísni podporuje v rámci etiopské
mise.
O tom, jak svépomocná skupina
funguje v praxi a co členství v ní
přináší, mi povídá asi čtyřicetiletá
Seti Haile. Na jedno oko nevidí,
má ochrnutou ruku a podle slov
mého překladatele trpí epilepsií.
Když mi říká, kolik jí je let, srovnávám ji v duchu s pěstěnými čtyřicátnicemi z Evropy. Ve skutečnos-
ti jsem jí tipovala alespoň o dvacet
let více.
Do hlavního města přišla z vesnice jako desetiletá dívka. Jedna
žena ji nalákala na představu lepšího živobytí, možná i na možnost
chodit do školy. Tam, odkud pochází, bylo vzdělání nedosažitelné. Realita se jako v tolika jiných
případech ukázala daleko méně růžová. Seti byla donucená pro překupnici dětí žebrat a všechny peníze jí odevzdávala.
Svépomocné skupiny – naděje
do budoucna
Po čase se vdala, měla děti. Jenže
happy end se nekonal a její příběh
pokračoval v podobně neveselém
duchu. Některé z jejich dětí zemřely a její manžel odešel hledat štěstí
jinam. Zůstala tedy sama se čtyřmi
dětmi. Opět se vrátila k žebrání
jako jedinému zdroji obživy.
Před čtyřmi lety Seti Haile oslo-
vily ženy ze sousedství. Přizvaly ji
na setkání právě se formující svépomocné skupiny. Dostala možnost společně spořit a pak si vzít
půjčku na rozjetí vlastního malého
byznysu.
Seti byla k této myšlence nedůvěřivá. Lepší život za tři etiopské
birry (v přepočtu tři koruny) týdně? Navíc jak by ona mohla na tyto
příspěvky našetřit? Nicméně se zúčastnila několika setkání a nechala
se přesvědčit. Časem si našla lepší
výdělek – prodej dřeva a kadidla,
které se jí podařilo nasbírat. Díky
tomu mohla zaplatit smluvené příspěvky.
Ze společně uspořených peněz
si členky svépomocné skupiny zakládají drobné živnosti, aby mohly
svým dětem koupit školní pomůcky nebo společně výhodněji nakoupit potraviny ve velkém. Ty si pak
mezi sebou spravedlivě rozdělí.
Konec žebrání
Dalším zdrojem financí pro ženy
ze svépomocných skupin je provozování a údržba veřejné sprchy.
Málokdo má doma totiž možnost
soukromé očisty pod tekoucí vodou. Za sprchování zaplatí obyvatelé z chudé čtvrti tři birry.
Ty skončí ve společném rozpoč-
tu svépomocné skupiny. Vytvářejí
se tak další rezervy pro případ, že v
některé z rodin někdo onemocní,
ale i že dojde k radostné události,
kterou se sluší náležitě oslavit,
jako je svatba. Na to by rodiny neměly prostředky. Seti Haile díky
pomoci z České republiky už nemusí žebrat. Má důstojný a mnohem jistější zdroj obživy.
Peníze od české vlády
Společnost Člověk v tísni podporuje ženské svépomocné skupiny i
díky penězům od české vlády. Skládají se obvykle z asi 20 chudých
žen z jedné lokality. S těmi pak pracují komunitní i sociální pracovníci. „Dáváme ženám možnost účastnit se různých školení a rozvíjet
schopnosti v drobném podnikání,“ vysvětluje Sara Worku, která
pracuje pro etiopskou misi.
„Úspěšné skupiny jsou aktivní i
na státní úrovni a diskutují s úředníky. Zlepšuje se tak sociální ochrana pracujících i práva žen,“ dodává Sara Worku. Češi takto pomohli
ke vzniku 71 svépomocných skupin, tedy téměř 1 500 ženám. Další
na šanci dostat se z bludného kruhu chudoby čekají.
Barbora Jančová
Člověk v tísni
Oceňovaná fotografka Alžběta Jungrová:
Fakt, že jsi ženská, ti někdy nepomůže
» Pokračování ze strany E1
Říkala jsem si: to je perfektní, jsem
celá přikrytá, já to přežiju. V tu
chvíli mi zvoní mobil, tak ho v tom
mumraji vytáhnu a slyším toho Angličana. Říká, že kdyby mě v té vestě s logem jeho novin zastřelili, že
to v práci nikdy nevysvětlí a že by
tu vestu potřeboval. Takže jsem ve
finále běžela zpátky 500 metrů, hodila mu tam vestu s helmou a běžela zpět fotit. Takže ani to, že jsi ženská, ti někdy nepomůže.
Ale jako žena se můžete dostat
do komunit, kam muž nemá přístup.
Speciálně v arabských zemích jsou
hodně přísní, tak se stává, že vyhodí novináře chlapy a nechají tam
jenom mě, protože jsou přítomny i
ženy. Ale pak přijedu třeba do Jeruzaléma, kde mi ortodoxní žid neřekne nic, protože jsem žena a
měla bych chodit 10 metrů za ním.
Alžběta Jungrová
Narodila se v roce 1978.
Vystudovala v Praze fotografii,
poté spolupracovala s předními
českými deníky a evropskými
agenturami jako fotografka a
reportérka.
Brodila se největší skládkou
odpadu v Kambodži, ropným
bahnem na vrakovišti tankerů v
Bangladéši, fotila ozbrojené děti a
civilisty v pásmu Gazy, děti v
cihelně v pákistánském Péšávaru
nebo trávila dny s Indiány kmene
Nukak Maku v kolumbijské
džungli.
Získala řadu prestižních ocenění,
mimo jiné uspěla několikrát i v
soutěži české novinářské fotografie
Czech Press Photo. Ve spolupráci
se společností Člověk v tísni
nafotila putovní výstavy Voda nad
zlato a Ukradené dětství.
Kam všude se vám podařilo dostat?
Za posledních šest let byla každá
cesta taková výzva. Ke každé bych
mohla říct nějakou historku, jak to
bylo problematické. O tématu rozhoduje vždycky zadavatel. Mám
šanci částečně to ovlivnit. Pokud
někam jedu na měsíc, můžu navrhnout nějaká přidružená témata.
Něco je jen práce, ale něco vás vyloženě baví, ne?
Samozřejmě jsou i témata, která
jsou mi bližší. Ale pro mě je rozhodující focení – to mě prostě baví,
naplňuje. I když jedu na dovolenou, beru foťák a pořád fotím. Fotím od dětství. Je to můj způsob deníku a můj způsob vyjadřování.
Na jaké téma, které se vám podařilo vyfotit, jste nejvíc hrdá?
Kromě zakázek samozřejmě dělám svoje projekty, které fotím
tady. Na ty jsem hrdá. S těmi mám
nejvíc práce, úsilí, sebedisciplíny.
Nejvíc mě baví věci, které podle
mě mají možnost přežít tohle století. Nemyslím, že by to byly krize,
války, katastrofy. Když se dívám na
sto let staré fotky, tak mě zajímá,
jak ti lidé žili, čím se bavili, jak chodili oblékaní.
Ještě další témata máte pro radost?
Dlouhodobě sbírám takový soubor „štěstí“. To vzniklo jako reakce na to všechno, co jsem fotila. Z
toho budu vytahovat ty šťastné momenty, které jsou všude. Ať se děje
cokoli, ať jsem kdekoli na světě.
Všichni chtějí být šťastní. Ale je
strašně relativní, co pro koho to
štěstí je. Pro někoho je to miska
rýže. Pro někoho je to drahá kabelka. Je to celé postavené na hlavu.
Tenhle projekt budu dělat celý život.
Karel Vrána
Fotografka Alžběta Jungrová je držitelka Czech Press Photo a dalších
prestižních ocenění.
Foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES
[MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_3> [JIHLAVA -3 ] ... 17.07.12]
pravidla pro život
ženy v Iráku jsou
pro nás často
nepředstavitelná.
Date:09.07.12
Time:18:09
ženy ve světě
ÚTERÝ 17. ČERVENCE 2012
WWW.IDNES.CZ
Pozorovat život
muslimek optikou
Evropanky je vždy
nelehké. Striktní
Author:STCEDIT3
E
3
Životy žen a dívek
v Iráku určují
bolestivé tradice
Š
tíhlé prsty nervózně bubpeutky Shadan Abdulmajid Munují o sebe. Hnědé oči
hammed jde o tradice. Sebeupalobez jiskry se dívají dování žen v Iráku patří do portfolia
předu tak smutně, že až
místních tabu, které je podle Shanaskakuje husí kůže. Tohle není
dan staré jako Irák sám.
tvář čtrnáctiletého dítěte. „DlouŽenská obřízka:
ho jsem si psala s jedním klubolestivá vesnická tradice
kem,“ špitne najednou do ticha
hlas a po krátké pauze nesměle
I kurdské vesnice jsou svázány trapokračuje:
dicemi, potvrzuje Aiša Abdur„Přijel za mnou autem a tvrdil,
rahmán. Žije v malé vesničce Kaže v něm sedí matka a
randžues celý život.
chce mě vidět. Prý
Praktikuje se zde žen„Známe
případy
abychom domluvili
ská obřízka.
holčiček,
které
svatbu. Místo ní čeka„Sama jsem obřezamají v pěti letech
li v autě dva kamaráná a mé dcery také. Obza sebou tři
di. Odvezli mě za měsřezáváme holčičky ve
obřízky. Mnohdy
to a tam mě všichni
věku od jednoho do
to
končí
i
smrtí.“
tři znásilnili. Kdybych
pěti let,“ vypráví Aiša
Suaad A. Sharif
se teď vrátila domů,
schoulená v tureckém
manažerka
otec mě zabije. Zamisedu na pestrobarevorganizace Wádí
lovala jsem se do špatném koberci v obývací
ného člověka.“
místnosti.
„Dřív se to dělalo nožem nebo žiPříběh této dívky z iráckého Kurletkou doma. Dnes už se spíš chodistánu není ničím výjimečným.
dí k zdravotníkovi.“ Ten za určitý
Znásilněná žena představuje pro
obnos tajně obřeže dítě v ordinaci.
celou rodinu takovou hanbu, že
Alespoň se to neděje v příšerných
musí za svůj hřích zaplatit živohygienických podmínkách.
tem. I když to není její hřích.
„Obřezává se dvěma způsoby.
Znásilnění se obětím
Nejčastěji se odřezává klitoris, ale
neodpouští. Ženy se raději upálí
závisí to na zkušenostech a stylu
obřezávačky. Setkala jsem se i se
Každá žena tady ví, jak se chovat,
slepou obřezávačkou,“ vypráví
aby neposkvrnila čest rodiny. To
Suaad A. Sharif, projektová manavšak rozhodně nestačí. Podle slov
žerka organizace Wádí. Ta se krokapitána Karwana na policejní stamě jiného stará o osvětu ohledně
nici Hawler v iráckém Erbilu se
nesmyslnosti obřezávání.
žena může do problémů dostat vel„Některé dívce to odřežou
mi rychle. Stačí, aby kdosi upozorvšechno. Velké i malé stydké pysnil rodinu dívky, že byla viděna ve
ky. Stává se ale také, že některá
společnosti cizího muže. Může být
děvčátka jsou obřezána několikrát
zcela nevinná – podezření stačí.
za sebou. Na vině jsou jejich matVraždy ze cti se řeší výhradně
ky, kterým se zdá, že je napoprvé
v kruhu rodiny. Jen hrstka případů
obřezávačka obřezala málo,“ vyse dostane na policejní stůl. Trest
světluje Suaad.
je však směšný. Za zabití ženy do„Dokonce známe případy holčistane vražedník v arabské části Iráček, které mají v pěti letech za seku maximálně šest měsíců. V Kurbou tři obřízky. Jsou tu ovšem i přídistánu se situace sice lepší, ale dopady smrti,“ dodává smutně. Něnedávna tu platily stejné zákony.
které ženy dodnes trpí ukrutnou
Nezřídka se také stává, že se
bolestí.
žena raději zavraždí sama, často
Díky neustálému přesvědčování
tak, že se upálí. Žít s poskvrněnou
místních komunit o dopadech obpověstí se v Iráku dá jen velmi těžřízky na psychickou i fyzickou
ko. „Většina žen, které sem přichástránku ženy se organizaci Wádí
zejí, tají, co se jim stalo. Vymýšlejí
podařilo docílit toho, že se otázka
si různé historky. Stydí se, nechtějí
obřízky řeší před svatbou. Stává se
to přiznat,“ vysvětluje na oddělení
prý dokonce, že některé rodiny odpopálen erbilské nemocnice dokmítly přijmout dívku, která je obřetor Bachtiar Mustafa.
zaná.
„Často bohužel přichází pozdě.
Jejich popáleniny už jsou v hrozJestli se situace v Iráku
ném stavu. V létě jsme měli každý
nezmění, odjedeme, tvrdí Češka
měsíc tak dvacet případů. Žádné
oficiální statistiky samozřejmě nee„Dnes není situace v Iráku snadná
xistují, ale my už ty případy ze zkupro nikoho, a samozřejmě ani pro
šenosti poznáme,“ mluví o pokuženy,“ vypráví nám na zahrádce
sech o sebevraždu lékař.
svého domku česká klavíristka NaProč ženy nevolí méně bolestivý
taša al Rádí, která žije v Bagdádu
odchod ze života? Podle fyzioterapřes 45 let.
„Například nedávno jsem slyšela, že přepadli úřednice, učitelky.
Počíhali si na ně a zabili je. To je
každou chvíli něco,“ vysvětluje.
Milovnice orientální kultury zažila v Bagdádu všechno. Honosný
svobodomyslný Irák, diktátora
Saddáma Husajna, americkou
okupaci i sektářské násilí plné výbuchů.
Během vyprávění slyšíme ránu.
Nataša ani nehne brvou a dál se věnuje své kávě. „To bylo blízko. Ale
mně už to ani nepřijde. Horší jsou
únosy. Hlavně dětí. Mnohokrát se
stalo, že jsou do únosů zapleteni i
nejbližší příbuzní,“ upozorňuje Nataša.
„Stalo se, že vlastní strýc unesl
dítě, za které požadoval výkupné.
Dítě ho ale prozradilo, a tak ho zavraždil.“
Bagdád dnes: tohle město prostě
není pro život
Kvůli příšerné bezpečnostní situaci Nataša prakticky nevyšla osm let
z domu. Jen jednou týdně vyjíždí s
prověřeným řidičem na zkoušku
orchestru. Chytit si taxi na ulici by
znamenalo hodně riskantní počin.
Co ji v tak krutém městě drží?
„Žiju tu už hromadu let, jsem tu
vdaná, mám tu hudbu – to mě tu
drží. Můj muž to tu má taky rád,“
říká Češka.
Jakmile později přijde řeč na
rodný kraj, Nataša se rozplývá,
když hovoří o procházkách v lese,
kultuře, lidech. Když pak nasedáme po třech dnech do auta směr
Kurdistán, odhodlaně špitne: „Jestli to tady bude takhle dál pokračovat, odjedeme.“
Nedivíme se. Za tak krátkou
dobu, kterou jsme v Bagdádu strávili, vybuchly ve městě tři velké
bomby. Umřelo několik desítek
lidí.
Konflikty
Irák, ropná velmoc,
v minulosti prošel
množstvím těžkých
válečných konfliktů.
Bombové útoky,
sebevražedné
atentáty a další
násilnosti jsou téměř
na denním pořádku.
I proto je tu velmi
nízká životní úroveň.
Situaci nepomohl
ani odchod amerických vojáků
Oficiální irácké statistiky tvrdí, že v
lednu tohoto roku zahynulo v Iráku vinou bombových útoků 151
lidí. Mezinárodní organizace však
navyšují počet obětí o 350 lidských
životů.
Bezpečnostní situaci nepomohl
ani odchod americké armády na
konci loňského roku. Střelba a výbuchy jsou v hlavním městě Iráku
na denním pořádku, v zemi zuří
konflikt mezi znesvářenými sunnity a šíity. Bagdád prostě není město pro život.
Jarmila Štuková
Pověst Žít v Iráku
s poskvrněnou
pověstí se dá jen
velmi těžko.
Znásilněné ženy
proto volí raději
i sebeupálení.
Život kurdských žen Ženská obřízka se v Iráku týká především dívek z kurdských vesnic. Některé ženy dodnes trpí bolestí, jiné tento nebezpečný
zákrok nepřežily.
3x foto: Jarmila Štuková
Tuniská blogerka bojuje proti diktatuře i po arabském jaru
Tuniská revoluce z konce roku 2010 odstartovala vlnu protestů v arabském světě, které svrhly autoritářské režimy. Blogerka Lina bin Mhenni bojuje po síti dál i proti nově nastolené moci
Devětadvacetiletá Lina bin Mhenni patří k nejznámějším tuniským
blogerům, kteří vytvořili internetovou opozici prezidentovi bin Alímu. V boji pokračuje i po svržení
tyranie psaním proti islamistům.
Ti se po svobodných volbách loni
v říjnu ujali moci.
Její prsty klávesnici notebooku
neopustí ani během našeho rozhovoru. Lina se se svým piercingem
v obočí a západním oblečením ani
trochu nepřibližuje stereotypu
arabských žen.
Není výjimečná jen vzhledem,
ale i svými aktivitami. V roce 2007
přestala psát do šuplíku a zřídila si
trojjazyčný blog s názvem Tuniská
dívka. V něm se tvrdě pouštěla do
tehdejšího diktátora Zína Abidína
bin Alího. „Vyrůstala jsem v rodině
aktivistů. Táta byl dokonce politickým vězněm. Takže být v opozici
je u nás dědičné,“ říká. Rodiče ji
podporovali, i když nejdříve nechápali důležitost kyberdisidentství.
Mysleli si, že od klávesnice nelze
nic změnit.
Na přelomu let 2010 a 2011 se
ukázalo, že právě blogeři, kteří suplovali roli nezávislých novinářů,
byli pro nastartování masových demonstrací arabského jara nezbytní. „Revoluce by v arabském světě
nejspíše proběhla i bez internetu,
ale trvalo by to mnohem déle.
Padlo by více mučedníků,“ říká
Lina, která byla na síti průkopnicí.
Vytrpěla si své. Tvrdost jejích
textů kritizovali i otcovi přátelé
z opozice. Dostávala anonymní výhrůžky. Na univerzitě, kde dva dny
v týdnu vyučuje angličtinu, jí neplatili. Nechyběly ani domovní
prohlídky, kdy jí zabavili veškerou
techniku i poznámky. A proč ji jed-
V arabských zemích
by revoluce proběhla
asi i bez internetu,
ale trvalo by to
mnohem déle.
»
noduše nedali za mříže? „Už jsem
byla po Tunisku dost známá, protože jsem psala blog pod svým pravým jménem a se svou fotografií.
Navíc po transplantaci ledviny reprezentuji zemi na závodech postižených. Na mistrovství světa jsem
získala stříbrnou medaili v chůzi,“
přemítá Lina.
Neustále jí blokovali celý blog
i profil na Facebooku. „Ale my blogeři jsme si vždycky našli cestu, jak
se na zablokované stránky dostat
a pokračovat v práci. Policejní specialisté nám i tyto možnosti narušovali, ale my jsme je zase obešli jinak. Byla to válka na síti,“ vzpomíná. Další bojovou frontou se postupně staly proprezidentské blogy. Ty tvořily státem placení lidé.
„Jen jejich šéf, se kterým jsem se
později seznámila, jich dělal třicet
pod různými jmény,“ usmívá se
v jednom z mála momentů, kdy
vzhlédne od obrazovky, a neopomene dodat, že samotný tyran bin
Alí jako velký fanoušek nových
technologií si vlastně pomohl zařídit vlastní pád.
Ze všech arabských zemích měli
právě Tunisané masový přístup
k internetu nejdříve. A to i díky programu, v němž bin Alí slíbil počítač do každé rodiny. Během revoluce, která spustila arabské jaro, sloužila Lina stejně jako další kyberdisi-
denti zahraničním novinářům
jako alternativní zdroj informací.
V soutěži Deutsche Welle se její
stránka stala nejlepším blogem
roku 2011, a Lina se dokonce dostala mezi vážné uchazeče o Nobelovu cenu míru. Jenže v zahraničí je
uznávanější než ve vlasti. Většina
jejích vrstevníků ji kritizuje, že
píše tak, aby se to líbilo v Evropě.
Dalším se nelíbí její tvrdé odsudky
současné vlády islamistů.
„V oněch údajně transparentních volbách si kupovali hlasy chudých. Politická strana Ennahda
zneužívá náboženství, aby zavedla
novou diktaturu. Islám je přece náboženství, individuální věc každého člověka. Proč bychom měli mít
politickou stranu jako prostředníka v kontaktu s Bohem? Začínají
proti nám používat násilí a myslím, že udělají všechno pro to, aby
u moci zůstali,“ říká a na podporu
svých argumentů vytahuje nohavici. Předvádí obrovskou bouli na holeni, již utrpěla při jedné demonstraci liberálních Tunisanů, kteří
mluví o tom, že jim Ennahda volby
ukradla. Za ustavičnou kritiku se
Lině bin Mhenni dostává odplaty
také její vlastní zbraní. Na internetu oponenti deformují její vyjádření, prezentují ji jako ateistku, která
chce zničit islám, jako svobodnou
zednářku, jako sionistku, jako křesťanku, jako agentku FBI, CIA nebo
francouzské tajné služby.
Mává nad tím rukou. Rázněji se
projeví u otázky na její možný
vstup do politiky: „Ne, ne, ne.
Jsem nezávislá blogerka a tou zůstanu. Více stran mě oslovilo s nabídkou kandidatury, ale nezajímá
mě to, protože podle mě jsou
všechny plné lhářů.“ Tomáš Nídr
[MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_4> [JIHLAVA -4 ] ... 17.07.12]
4 E
Author:STCEDIT3
Date:09.07.12
ženy ve světě
Time:18:08
ÚTERÝ 17. ČERVENCE 2012
WWW.IDNES.CZ
Základní školu
dokončí jen
polovina
vesnických dívek
dívky
chlapci
47 %
53 %
Zdroj: UNGEI,
Světová banka
Nejmenší naději na vzdělání mají podle statistik nejchudší
venkovské dívky. V zemích jako Afghánistán, Čad nebo
Guinea-Bissau jich nedostudují více než ¾. V Nigeru a
Středoafrické republice to jsou jen 2/3 a v Pobřeží slonoviny, Burkině Faso, DR Kongo, Súdánu, Jemenu nebo
Mozambiku jen ½. Naopak městský chlapec má téměř
100% šanci školu dokončit.
V nejchudších rozvojových zemích na základní školu
nastoupí 89 % všech dětí, ale jen 2/3 ji v průměru dokončí.
Chudoba rodiny hraje ještě větší roli než místo, kde děti
bydlí. Mezi venkovskými dívkami z nejchudších rodin tak
najdeme jen několik málo dívek ze sta, které dokončily
základní školu.
Foto: Petra Skalická, Tereza Hronová, Lucie Pařízková
Vesnická škola
dokončily
nedokončily
52 %
48 %
Pětina nejchudších obyvatel Země
dokončili
nedokončili
61 %
dívky
dokončily
39 %
nedokončily
40 %
chlapci
60 %
dokončili
dívky
Městská škola
51 %
chlapci
Pětina nejbohatších obyvatel Země
dokončily
dokončili
dokončily
dokončili
89 %
97 %
95 %
95 %
dívky
nedokončili
49 %
chlapci
dívky
chlapci
nedokončily
nedokončili
nedokončily
nedokončili
11 %
3%
5%
5%
Dívka spíše porodí, než
získá základní vzdělání
Investice do vzdělávání dívek z chudých
venkovských oblastí Afriky, Asie nebo
Latinské Ameriky pomůže rozvoji zemí
mnohem více než stejná podpora vzdělání
chlapců. Potvrdily to průzkumy.
T
řináctiletá Manayar ze
středoafrického Čadu se
narodila do chudé venkovské rodiny, která
uprchla před válkou ze sousedního Súdánu. Její osud byl v tu chvíli
předurčený.
S pětkrát vyšší pravděpodobností zemře v prvním roce života, než
že dokončí základní školu. Třetina
jejích kamarádek – a možná i ona
sama – se provdá před dosažením
věku patnácti let. Šestina z nich v
té době i poprvé porodí.
Manayar ale měla štěstí. Podařilo se jí dostat do jedné z mála škol v
uprchlickém táboře. Tu její založila organizace UNICEF. „Neumím
si už život bez školy představit,“
říká Manayar. Bude první ženou v
rodině, která umí napsat své jméno.
Vyšší vzdělání, méně dětí
Podpora vzdělávání dívek z chudých venkovských oblastí Afriky,
Asie nebo Latinské Ameriky přispěje podle výzkumů rozvoji zemí
mnohem více než investice do
vzdělávání chlapců.
Dívka, která má alespoň základní školu, se vdává později a později otěhotní. Vzhledem k tomu, že těhotenství je v rozvojových zemích
hlavní příčinou smrti dívek ve
věku patnáct až devatenáct let, má
odklad sňatku a plození dětí zásadní význam.
„To nejnebezpečnější, co může
somálská žena udělat, je otěhotnět,“ varuje Maryan Qasim, somálská ministryně pro ženské záležitosti. V zemích jako Čad a Niger je
přitom v patnácti letech v manželském svazku už třetina dívek, v
Mali a Etiopii je to čtvrtina, v Guineji nebo Sierra Leone pětina.
Práce v útlém věku poškozuje
dítě fyzicky i psychicky
Vzdělaná dívka má méně dětí. Ty
jsou navíc zdravější. Mají také podstatně vyšší naději, že budou chodit do školy a nebudou muset namísto toho těžce pracovat.
Dětská práce, která ohrožuje
zdravý fyzický i psychický vývoj dítěte, stále v Africe postihuje čtvrtinu dětí, v Asii pak bezmála osminu. Dívky nejčastěji pracují jako celodenní domácí posluha, neplacené pomocnice v zemědělství, ale
také jako prostitutky. V zemích,
jako je Thajsko nebo Indie, tvoří
děti více než třetinu nabídky v sexuálním byznysu. Jiné dívky tvrdě
pracují v cihelnách nebo dílnách,
kde šijí, vyšívají nebo tkají látky a
koberce.
„Byla to hrozná práce,“ vzpomíná nepálská holčička Maya na
den, kdy ji překupník nalákal do
města s příslibem vzdělání a dobrého zaměstnání. Místo toho otročila v tkalcovně koberců.
„Pořád mě bili a musela jsem v
létě i v zimě pracovat osmnáct hodin denně,“ popisuje tehdy deseti-
letá dívka. Možnost chodit do školy je přitom nejlepší prevencí dětské práce.
Sexuální obtěžování
cestou do školy
Co tedy brání rodinám, aby poslaly do školy všechny své děti? Velkým problémem jsou nejen školní
poplatky a náklady na učebnice a
uniformy, ale i nedostatek škol na
vesnicích. Mnoho rodičů se bojí,
že jejich dětem – a hlavně dívkám
– hrozí na cestě do vzdálené školy
nebezpečí. Například každá třináctá dívka ve venkovské Tanzanii zažila cestou do školy sexuální obtěžování.
Významnou roli hraje i vybavení školy. „Nemáme lavice ani dost
učebnic,“ stěžuje si Saleh, učitel
vesnické školy ve východoafrické
Eritreji. „Nejsou tu záchody ani tekoucí voda. To nás ale nezastaví,
abychom děti vyučovali,“ dodává.
Praxe však ukazuje, že pokud nejsou ve škole hygienická zařízení,
desetina dívek školu opouští, jak-
mile začne menstruovat. Někteří
rodiče dívky ve vzdělání nepodporují také kvůli předsudkům a tradicím – jejich budoucnost vidí u plotny a mezi dětmi.
Pro venkovské dívky je zkrátka
velmi těžké získat plnohodnotné
vzdělání. Zvláště pokud patří mezi
ty nejchudší, vyloučené menšiny
nebo žijí v zemi zmítané násilným
konfliktem. Jsou však současně i
těmi, jejichž vzdělání má pro rozvoj země největší smysl.
To vědí místní vlády i neziskové
organizace. Mnohé z nich zavedly
projekty, díky nimž mohou chudé
rodiny získávat malá stipendia,
když dívku pošlou a udrží ve škole.
Nebo děti motivuje uniforma či
oběd zdarma. Za podpory mezinárodních organizací se staví venkovské školy, školí se učitelé. Rozvojové země ale čeká ještě hodně práce. Vzdělání se stále nedostává 67
milionům dětí, většinou právě dívkám.
Pavla Začalová
koordinátorka kampaně
Stop dětské práci, Člověk v tísni
Česká vláda podporuje
vzdělávání v chudých zemích
Odborná výuka chybí v Africe stejně jako v Asii
Paní Otgonjargal pochází z oblasti
učí nekvalifikovaní pedagogové.
Mongolska, kde je největší nezaČasto mají jen několik tříd základměstnanost. Loni si založila vlastní školy. I to se snaží česká rozvojoní firmu na zpracování vlny. Její
vá spolupráce zohlednit. V Afghásen odstartovalo školení v oboru.
nistánu Češi podporují kvalitní výDalší lidé získali nové znalosti o
uku na středních zemědělských
včelařství, chovu prasat nebo proškolách. Pro učitele připravují oddukci zeleniny.
borná a metodic„Mongolský techká školení, učí je
„Mongolský
nický vzdělávací syszavádět do škol
tém je hluboce zakopraktickou výuku.
vzdělávací systém
řeněný v socialisticVedoucí pracovníje
zakořeněný
kých časech a nutci škol získávají
ně potřebuje modermanažerské i funv socialistických
nizaci,“ vysvětluje
draisingové dočasech
a
potřebuje
regionální koordinávednosti.
modernizaci.“
tor pro Asii Petr DrČeské peníze
bohlav, proč Člověk
ovšem pomáhají i
Petr Drbohlav
v tísni podporuje
v základním školkoordinátor pro JV Asii
odborné vzděláváství, a to v odlehní. Díky finanční
lých okresech propodpoře od české
vincie Bié v Angovlády v provinciích Darkhan a Sele. Tam je stále mnoho lidí negralengei pracuje také Česká zemědělmotných. „Místo aby učitel vysvětská univerzita a Charita Česká reloval látku, vede žáky spíš k memopublika.
rování. Děti proto nedokážou kriticky přemýšlet, pouze opakují inKožedělnictví v Etiopii,
formace,“ vysvětluje situaci ve
pekařství v Zambii
školství Jitka Škovránková, která z
Odborné vzdělávání chybí i v EtioČeska vede angolské projekty spopii, proto tu Češi ve spolupráci s
lečnosti Člověk v tísni.
etiopskou vládou podporují rozvoj
Podobně to vypadá i v Etiopii,
v sektoru kožedělnictví. Díky tomu
kde také pracuje tato organizace.
například střední odborná škola v
Podpora vzdělávání je jedním z
Awasse může nově poskytovat zápředpokladů pro zlepšení životjemcům odborný kurz na zpraconích podmínek v chudých zemích.
vání kůže. V Zambii se sociálně
„Snažíme se proto realizovat předeohrožené děti mohou vyučit na pevším takové projekty, které zajistí
kaře, elektrikáře nebo krejčí. Podle
větší dostupnost a kvalitu vzdělání,
české neziskovky Njovu, která poa to zejména pro opomíjené a růzmáhá Zambijce vzdělávat, pak
ným způsobem znevýhodněné skuučni mají větší šanci uplatnit se na
piny obyvatel,“ vysvětluje zástupce
trhu práce.
ředitele České rozvojové agentury
V mnoha rozvojových zemích
Martin Náprstek. Tereza Hronová
Česká republika pomáhá vzdělávat
Děti v Etiopii Mnohé z nich do školy vůbec nechodí. Místo toho se
starají o sourozence, chodí pro vodu či obdělávají pole. Foto: Jan Mrkvička
Česká vláda podporuje vzdělávací
rozvojové projekty a stipendia.
Tento sektor každoročně tvoří 11 až
13 procent finančních prostředků
na tzv. bilaterální zahraniční
rozvojovou spolupráci Česka (ZRS).
2013 (dle plánu ZRS) 162,7 mil. Kč
2012 (dle plánu ZRS)
162 mil. Kč
2011
135 mil. Kč
2010
149 mil. Kč
2009
156 mil. Kč
Zdroj: ČRA
[MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_5> [JIHLAVA -5 ] ... 17.07.12]
Author:STCEDIT3
Date:10.07.12
Time:12:16
ženy ve světě
ÚTERÝ 17. ČERVENCE 2012
WWW.IDNES.CZ
E 5
Kongo, země sexuálního násilí
Až do roku 2006
nebylo znásilnění
v Kongu trestným
činem. Ani dnes
se drtivá většina
obětí nedočká
vyšetřování
tohoto zločinu
a za mřížemi končí
jen mizivé procento
pachatelů.
V
inna jsou společenská
stigmata a předsudky,
zkorumpovanost a nepřipravenost policie a justice. Kongo je tak zemí s nejvyšší mírou sexuálního násilí na světě.
„Svého syna jsem se musela
teprve naučit mít ráda. Nějakou
dobu pro mě byl symbolem mého
utrpení a zkaženého života,“ vypráví sedmnáctiletá Konžanka Antoinetta. V náručí drží tříletého okatého klučinu, který se nijak neliší od
ostatních dětí. Na rozdíl od nich
byl však malý Samuel zplozen při
znásilnění.
„Znásilnil mě voják konžské armády. Ráno, když jsem šla do školy, mě voják se samopalem zatáhnul do rozvalin baráku a tam mě
znásilnil. Byla jsem ještě panna.
Bylo mi 14 let,“ vypráví krásná dívka s velkýma hnědýma očima.
„Otěhotněla jsem. Naštěstí se
můj otec za mě postavil a šli jsme
na policii. Vojáka nakonec odsoudili k osmi letům ve vězení a už se
nesmí vrátit zpět do armády. Můj
život je ale zničený. Jako svobod-
Oběti Tisíce dětí byly v Kongu zplozeny při znásilnění.
SOUTĚŽ
Vyhrajte férové tričko
z organické bavlny!
Certifikát Fair Wear Foundation
zaručuje, že při výrobě trička
nebyla porušována lidská práva.
Výrobce využívá v celém procesu
výhradně udržitelnou energii. Více
na www.biotricko.cz. Na fotografii
je sklizeň organické bavlny v Indii –
foto: (c) Peter Caton, Greenpeace.
Odpovězte na tři otázky
a vyhrajte:
■ 1. Kolik procent venkovských
dívek dokončí základní školu?
■ 2. Kdo je podle OSN nejčastěji
pachatelem znásilnění v DR
Kongo?
■ 3. Proč v Karenském státě v
Barmě stále častěji vedou vesnice
ženy-starostky?
Správné odpovědi hledejte v této
příloze. Zasílejte je do neděle
22. července 2012 včetně na
[email protected]
Nezapomeňte uvést své jméno
a poštovní adresu.
Foto: M. Kutilová
ná matka se už nevdám. Navíc to
kvůli soudu o mně každý ví,“
smutně podotýká znásilněná dívka.
Její příběh je však velkou výjimkou. „To, že se za ni rodina postavila, je mimořádné a potřebovala k
tomu velkou dávku odvahy. Takový případ se hned rozkřikne a trpí
tím celá rodina,“ vysvětluje advokát Claude Kaniekete a dodává: „U
znásilnění nezletilých dívek tak
často trvá rodina na tom, aby si pachatel dívku vzal za ženu a tak se
celá věc smazala. I samy dívky často souhlasí. Vědí, že by se jinak stejně nevdaly.“
Policisté bez tužky, kterým
se nejdřív muselo zaplatit
Soudní proces však stál rodinu Antoinette spoustu peněz a dovolit si
jej mohla jen proto, že patří ke
střední třídě. Zatímco její tříletý
syn je ve školce, ona chodí do školy, a má tak šanci na dobrou budoucnost. „První peníze jsme museli zaplatit už policistům za to,
aby nás vůbec vyslechli. Další, aby
10
tisíc znásilnění registrovaly
roku 2010 v provincii Jižní
Kivu nevládní organizace. Před
soud se dostalo jen dvacet
pachatelů. Odsouzeni byli dva.
to sepsali, a další, aby něco začali
vyšetřovat. Byly to stovky dolarů.
Stejně jako peníze za soud,“ říká
dívka.
„Policisté nevědí, jak takové případy vyšetřit, a nemají ani základní vybavení jako auta či tužku a papír. Jejich plat je čtyřicet dolarů
měsíčně. Aby se s vámi vůbec bavili, chtějí takzvanou motivaci, úplatek,“ potvrzuje bukavský advokát
Pappy Chabanaga.
V roce 2010 v provincii Jižní
Kivu nevládní organizace registrovaly přes deset tisíc znásilnění.
Před soud se dostalo jen dvacet pachatelů. Odsouzeni byli dva.
V současné době je nahlášen –
Obětí domácího násilí se podle Světové zdravotnické organizace stane ve Vietnamu
každá třetí žena. Problém je i obchod s lidmi nebo genderová diskriminace a práva lesbiček.
Homosexualita je ve Vietnamu stále tabu, zvláště ta ženská. „Lidé si
běžně myslí, že být lesbičkou je forma duševní poruchy,“ říká
Nguyen Van Anh, šéfka místní neziskové organizace CSAGA, která
se zabývá mimo jiné právy lesbiček.
Kterým skupinám žen je ve Viet-
Znásilněná je nečistá
V konžské společnosti panuje
obecná nedůvěra v policii a justici,
a tak málokdo věří ve spravedlivé
potrestání viníků. Nemalým důvodem, proč oběti znásilnění nikde
nehlásí trestný čin a snaží se vše
ututlat, je společenské stigma,
s nímž se pak musí potýkat.
„V naší kultuře je znásilněná
žena obecně považována za nečistou. Komunita nebo i její vlastní
manžel jí opovrhují. Stává se, že i
ten svoji ženu vyžene,“ říká advokát Kaniekete. Žena se pak musí
rozhodnout mezi touhou po potrestání pachatele a sociálními dů-
sledky, které může přiznání přinést.
Největší míra sexuálního násilí
je v současné době na východě DR
Kongo. Ten zčásti stále okupují rebelové ze sousední Rwandy a je tu
stále velké množství vojáků konžské armády.
Podle statistik agentury OSN
UNFPA 60 procent znásilnění páchají uniformy, tedy vojáci. Mnoho žen znásilní na poli nebo při
sběru dříví. Pachatelé poté hned
zmizí v pralese a jsou i při nejlepší
vůli naprosto nedostižitelní. Také
míra nákazy virem HIV je na východě dvacetinásobně vyšší než ve
zbytku země.
Obětem sexuálního násilí v Kongu pomáhá i česká organizace Člověk v tísni, a to už od roku 2008.
Zdravotní střediska vybavuje zdravotnickým materiálem a dalšími
potřebnými věcmi. Znásilněné
ženy mají péči zdarma.
Kampaň neziskovky nazvaná
Skutečný dárek mnohým zajistila
domek či kozu. Pomohly tisíce českých dárců.
Markéta Kutilová
Kozy pomáhají Dávají mléko a navíc ženy mohou prodat kůzlata na trhu. Tato padesátnice si za to pořídí novou střechu.
Dívku někdy prodá i vlastní přítel
Jak byste popsala rozdíl mezi životem žen v milionových městech, jako je Hanoj či Ho Či Minovo město, a na venkově?
Mezi ženami z vesnic a měst je
opravdu propastný rozdíl. Městské ženy jsou mnohdy skvěle
vzdělané a zastávají důležité funkce, ale společnost od nich stále
očekává především výkony v domácnosti. Jsou pod velkým tlakem, protože musí zvládnout
všechno najednou. Venkovanky
se stále živí tradičním zemědělstvím. Bohužel kvůli rapidní industrializaci a urbanizaci přicházejí
o půdu a jsou nuceny migrovat
do měst nebo i do zahraničí. Často pracují jako služky v bohatších
domácnostech. Zvláštní kategorii
tvoří ženy z etnických menšin v
horách. Trpí extrémní chudobou
a podvýživou. V těchto podmínkách ženy bojují o přežití sebe
i svých dětí.
ať už úřadům či nevládním organizacím – každý dvacátý případ znásilnění. Vyšetřovacího procesu se
však dočká jen každý třetí.
„Míra sexuálního násilí se děje
stále v obrovské a velmi násilnické
míře a nepolevuje. Statistiky nejsou relevantní,“ vysvětluje Denis
Mukwege, šéf nemocnice Panzi v
Bukavu. Tam poskytují obětem
zdravotní péči zdarma.
do cizích zemí a velké výdělky. Některé se nechají zlákat vidinou svatby s bohatým cizincem. Ale známe
třeba případ dívky, která byla naopak prodána chudému čínskému
farmáři. Podařilo se nám ji zachránit, protože slyšela naše vysílání v
rádiu a ozvala se. Dívkám se stává i
to, že je prodá jejich vlastní přítel.
Ozývají se nám občas i sami klienti
nevěstinců, pokud mají podezření, že tam prostituují děti.
Nguyen Van Anh z neziskové
organizace CSAGA. Foto: CSAGA
namu potřeba věnovat zvýšenou
pozornost?
Jsou to především oběti obchodu
se ženami. Ty končí v nevěstincích
ve Vietnamu i v zahraničí. Po svém
návratu zpět často nemají žádné
dokumenty a je těžké prokázat
identitu jich samých i jejich dětí.
Ty mají často s klienty. Společnost
je vůči nim velmi chladná a je pro
ně poměrně těžké začít s běžným
životem, najít si jinou práci nebo
bydlení. Po návratu domů nemají
nic.
Jak se tyhle ženy stanou obětí obchodu?
Pasáci děvčata často nalákají na zářivý život ve velkoměstě, cestování
Kromě obchodovaných žen bojujete i za práva sexuálních minorit. Jak se k nim staví společnost?
My pracujeme nejvíce s lesbičkami. Ve Vietnamu mají velmi těžký
život. Většina tají svou identitu ze
strachu z možných výhrůžek či násilí. Lidé si běžně myslí, že být lesbičkou je forma duševní poruchy
nebo že to je jakási podivná západní móda. Na naši linku jsme obdrželi telefonáty popisující znásilnění zorganizované rodinou některých děvčat, pokud se přijde na jejich orientaci. Často je to její otec,
kdo si myslí, že takový zážitek ji
přetaví v heterosexuální ženu, a povolá hocha ze sousedství. Většina
takto znásilněných žen a dívek ze
strachu nikdy nic nenahlásí. Homosexuální muže veřejnost přijímá lépe.
Eliška Gerthnerová,
Jiří Pasz
Foto: Lucie Pařízková
Kambodža: nebezpečí
úmrtí při porodu je stále nižší
» Pokračování ze strany E1
Ještě dnes některé ženy věří, že první mateřské mléko je škodlivé. Další nebezpečnou tradicí je zapalování ohně pod porodní postelí. Aby
matka i dítě zůstaly zdravé, přečkává žena sama po sedm dní v zakouřené místnosti. Dodnes také maminky s malými dětmi nebo těhotné ženy nosí i v největších vedrech
vlněné čepice. Mají je ochránit
před zlými duchy.
Zdravotní systém v Kambodži
zničila vláda Rudých Khmerů v 70.
letech 20. století. Jejich vůdce, jeden z nejkrutějších diktátorů světa, nechal zavraždit více než 2 miliony lidí. V prvních liniích šla na popravu kambodžská inteligence,
tedy také lékaři a další zdravotnický personál. Zdravotnictví tu vstává z trosek teprve poslední desetiletí. Málo kvalifikovaní zdravotníci
jsou jen jeden z mnoha problémů.
Místo sanitky motorka
Některá zdravotnická centra vypadají tak, že by se v nich Evropan
snad nenechal ani ošetřit. Jedním
takovým je Trea. Před starou budovou stojí motorka. Slouží jako sanitka. Kromě toho je k dispozici i
místní taxikář, který odveze pacienta do nemocnice, pokud je to potřeba.
V domě chybí elektřina, stejně
jako v mnoha dalších zdravotních
centrech. Dalším problémem je
voda. Češi pomohli vyhloubit v některých centrech studny. Vodu na
úklid i mytí nástrojů si zdravotníci
museli dříve kupovat nebo ji složitě přivádět z jiných míst. „Nemáme dost rukavic nebo injekčních
stříkaček a jehel. Ještě nedávno
jsme neměli ani skříň na uchování
materiálu. Pak je problém se sterilizací nástrojů, protože zvláště v období sucha se hodně práší,“ stěžuje si sedmapadesátiletý lékař Suon
Saroeun, který tu pracuje.
Porodit a domů!
K ruce má jen jednu sestru. V průměru pomůže na svět 15 dětem za
měsíc. I když má zkušenosti, často
jí práci komplikují podmínky. „Pro
maminky máme jen malou místnost, kde jsou vedle sebe dvě porodní postele. Ke zdi je sotva dva
metry místa,“ ukazuje. Hned vedle
je dřevěná postel oddělená jen látkovou plentou. Tam si rodička
může odpočinout. Jen málo zdravotnických center má speciální
místnost, kde by ženy mohly zůstat. I proto jich stále umírá tolik
na poporodní komplikace. „To je
naše další meta,“ říká Djihan Skinner a dodává: „Je potřeba i v budoucnu spolupracovat s místními.
Chceme, aby zdravotní střediska
začala fungovat samostatně a udržitelně.“
Tereza Hronová
[MSMAFRA: MFP_CS-PRILO_C1-VYROBA <PRIL_6> [JIHLAVA -6 ] ... 17.07.12]
6 E
Author:STCEDIT3
Date:09.07.12
ženy ve světě
Time:18:02
ÚTERÝ 17. ČERVENCE 2012
WWW.IDNES.CZ
Lék na dětskou
práci? Osvěta
i etické nákupy
E
tiopie drží nechvalné prvenství v obchodování s
dětmi. Ty často končí v
tkalcovských dílnách na
periferii metropole Addis Abeby.
Pracují v otrockých podmínkách v
průměru 14,5 hodiny denně za žádnou nebo mizivou mzdu. Proti
této dětské práci bojuje etiopská
módní návrhářka Fikirte Addis.
Své modely šije z bavlny, kterou
tkali dospělí. „Dobrá zpráva je, že
hodně módních návrhářů to chce
dělat stejně,“ říká.
Co může módní návrhářka jako
vy udělat pro to, aby zmizely děti
z tkalcovských dílen?
Nejdůležitější je o problému říkat
lidem z módního průmyslu. Šířit
informace. Pokud totiž žádáte od
výrobců produkty bez dětské práce, pak vaše poptávka stimuluje nabídku. To je můj recept. Podstatná
je ale i prevence obchodu s dětmi.
Je potřeba mluvit s rodinami, které
jsou ohrožené. Říkat jim, aby své
děti neposílaly pracovat do měst.
Vysvětlovat jim, že by mohly skončit jako dětští pracovníci třeba právě v tkalcovských dílnách.
Jak si ověřujete, že látky pro vaše
modely nevyráběly děti?
Mám s tkalci blízké vztahy. Vím,
kde pracují, navštěvuji je a kontroluji. Jsou otevření spolupráci. Často cestuji i do regionu Čenča, kde
látky nakupuji, a peníze dávám přímo tkalcům. Není to jen o dětské
práci, ale i o odpovídající mzdě
pro pracovníky. Nemám co skrývat. Dobrá zpráva je, že hodně návrhářů to chce dělat stejně.
pole samy. Jenže netuší, co se stane. Překupník jim naslibuje, že se
potomek bude mít dobře, vydělá
spoustu peněz. Do vesnice přijde
hezky oblečený, vypráví o kráse
města. Proto je tak podstatná osvěta. Pokud lidé znají realitu, jsou
mnohem opatrnější. Z toho důvodu nechci ze všech problémů vinit
jen chudobu, i když hraje velkou
roli. Znám i lidi, kteří nemají peníze a jejich rodina funguje skvěle. A
naopak neznalí jsou i bohatí lidé.
Takže obchodované děti nemají
kontakt s rodiči?
Většinou ne. Jsou někde ve městě
odříznuté od komunikace. Ti, kdo
je ovládají, jim často vyhrožují. Že
zraní nebo zabijí je nebo jejich rodinu, pokud vyzradí, kde jsou a co
dělají. Děti často nic neřeknou, i
když mají tu možnost.
Z jakého důvodu vlastně tkalcovské dílny zaměstnávají děti?
Můžou jim méně platit. Lehce je
donutí pracovat dlouhé hodiny
přesčas. Je snadné je ovládat, kontrolovat. Tyto děti pracují i víc než
16 hodin denně. Jsou daleko od domova a není tam nikdo, kdo by se
jich zastal. Pokud se nad tím zamyslím jako návrhářka, děti logicky nevyrobí tak kvalitní látky jako
dospělí. Nemají ještě ty schopnosti. Takže to musí být pro peníze.
Tkalcovská dílna asi není hezké
místo pro prožití dětství... Jaké
jsou životní a pracovní podmínky dětských tkalců?
Jak takovou práci vnímají samotné děti?
Je to individuální. Ale většinou psychika dítěte závisí na jedné věci, a
to je opět povědomí o problému.
Pokud si myslí, že tohle je jejich
úkol a poslání, pak to dělají. Mají
psychické problémy. Fyzické a sexuální násilí způsobuje, že jsou nesmělé, uzavřené, bázlivé, a i když
jsou mimo ohrožení, necítí se bezpečně. Mají problémy s vyjadřováním pocitů. Pracující děti už nikdy
nebudou stejné jako dřív. Celý život si ponesou břemeno. Ty, které
o problémech spojených s dětskou
prací vědí, často od zaměstnavatele utečou. Ale těch je málo. Co mě
vždycky v mé práci ohromovalo,
byly děti, které si prošly peklem a
dokázaly se s tím vyrovnat. Samy
se snažily najít cestu a dostat se z
toho. Jsou silné. Jen potřebují pomoc odborníků a vzdělání. Většinou když se jich zeptáte, co by v životě chtěly dělat, odpovědí, že by
chtěly zastavit to, čím si samy prošly. Chtějí svým dětem i sousedům
říct, že není dobré posílat děti do
města, že je potřeba chodit do školy. Ukazují, že se věci dají zlepšit.
Práce, kterou by měly děti dělat, je
hrát si. Ke svému vývoji potřebují
prozkoumávat svět a chodit do školy. To je to, co dětským tkalcům
chybí. Zaměstnávat je je ilegální,
proto pracují na skrytých místech,
kde je temno, špína. Musí dlouhé
hodiny sedět zkroucení u tkalcovského stavu. Práce opravdu poškozuje jejich vývoj. Fyzicky, intelektuálně, emočně.
Jak běžní Etiopané reagují na to,
že odmítáte dětskou práci? Přeci
jen tu pracují statisíce dětí.
Obyčejně když slyší o tomto problému, tak jsou šokovaní. Chtějí s
tím něco dělat. Co se týká zaměstnavatelů, existují dva typy. První o
dětské práci vědí a profitují z ní,
takže o řešeních nechtějí moc slyšet. Ti druzí zapojují děti, protože
si myslí, že to není nic špatného.
Tak často se potkávám s lidmi, kteří nemají povědomí! Když se o problému dozvědí, začnou spolupracovat. Tradiční tkalcovské výrobky
jsou v Etiopii stále žádanější a tkalci je také chtějí vyrábět eticky. Často nejenže odmítají dětskou práci,
ale chtějí rozvíjet celou společnost. Nejde jim jen o byznys.
Jste původním povoláním psycholožka a sociální pracovnice.
S jakými dalšími formami dětské
práce, kromě té nejčastější v zemědělství, jste se setkala?
Některé děti pracují jako domácí
služebníci. Jsou velmi mladé, nechodí do školy a pracují víc, než
jsou schopné unést. Jiné děti za-
Etiopská móda Češi ji mohli vidět v Praze na Světovém dni boje proti
dětské práci. Čtvrt miliardy dětí pracuje v podmínkách, které ničí jejich
Foto: Tereza Hronová
zdraví a brání jim chodit do školy.
My si v Evropě připadáme často
bezmocní. Etiopie je hodně daleko. Má smysl proti dětské práci
vystupovat i odsud?
Věřím, že všechno je propojené.
Musíme se ptát, jak se my osobně
podílíme na problémech. Nakupujeme, vytváříme poptávku. Pokud
budeme chtít eticky vyrobené produkty, pak nastartujeme celý proces. Buďme zodpovědní. To je to,
co dělám já. Moji klienti vyžadují
odpovědné nakupovaní, takže já
to zase vyžaduji po mých dodavatelích. Další krok je pak sdílet s ostatními zkušenosti. Předávat jim to,
co se povedlo.
Tereza Hronová
„Moji klienti vyžadují
odpovědné nakupování,
takže já to zase vyžaduji
po svých dodavatelích.
Dobrá zpráva je,
že hodně návrhářů
to chce dělat stejně.“
Zmínila jste region Čenča. Proč
se látky vyrábějí právě tady, na
jihu Etiopie?
Je to tradice. Lidé tu mají talent.
Ale proč v dílnách pracují děti?
Není to i proto, že je to chudá oblast? Dětská práce jde s bídou
ruku v ruce...
Jistě, vždy existuje spojení s chudobou. Rodiče mají ekonomické problémy, ač to nerada říkám, nemají
kapacitu uživit všechny členy rodiny. To je to, co je donutí zapojit do
práce i děti. Mluvíme ale o nejhorších formách dětské práce, ne o
běžné pomoci v domácnosti. Běžně rodiče prodají své dítě překupníkovi a pošlou ho do města. Někdy děti utečou z domu do metro-
městnává prostituce. Setkala jsem
se ve své práci s tím, že překupníci
třídili děti podle vzhledu – zda se
víc hodí do sexuálních služeb,
nebo do domácnosti. Domácí služba není jen o těžké práci. Tihle pracovníci jsou často zneužíváni, týráni, a to i sexuálně a fyzicky. Často
nedostávají ani zaplaceno.
Fikirte Addis Je původním povoláním psycholožka a sociální
pracovnice. V roce 2009 založila vlastní značku Yefikir Design. Odmítá
šít z látek, které tkaly děti.
Foto: Tereza Hronová
„Co mě vždycky
ohromovalo, byly děti,
které si prošly peklem, a
přesto se s tím dokázaly
vyrovnat. Jsou silné.
Jen potřebují pomoc
odborníků a vzdělání.“
Dětská práce Tradiční etiopské látky tkají často dětští tkalci, z nichž
se mnozí stali obětí obchodu s lidmi. S vidinou lepšího života odcházejí
z venkova do měst. Tam je však čeká otrocká práce. Foto: Jarmila Štuková
Barma: karenské ženy opatrně přebírají otěže
Ve stínu dřevěné verandy komunitního centra uprostřed východobarmské vesnice sedí starší ženy.
Navršené hromady podivných tuhých listů pod jejich rukama ubývají. Přetváří je na střešní tašky, které
pak prodávají v okolních vesnicích.
Nejmladší z nich splétá listy po
hmatu. Šestnáctileté Moo Moo se
totiž před 10 lety dostala do očí infekce. „Kdybychom tu měli zdravotníka, možná by to dopadlo lépe, ale
jsme moc daleko od města. Příjezdová cesta je mizerná, nemáme tu
ani státního učitele, natož lékaře,“
vysvětluje jedenadvacetiletá Kyaw
Wint, která před dvěma lety začala
pracovat za podpory barmské pobočky organizace ADRA se starostou a sousedy na plánu rozvoje své
vesnice. „Většina mých vrstevnic
odešla za prací do Thajska. Tady neviděly žádnou budoucnost.“
Území velké jako polovina České
republiky obývá jen jeden a půl milionů Karenů. Dohromady jich jsou
přitom celé čtyři miliony. Tato národnostní menšina však více než 60
let bojovala za svá práva proti vojenskému režimu. Mnoho lidí uteklo
do zahraničí. V některých vesnicích
tu poslalo do nedalekého Thajska
za prací alespoň jednoho člena rodiny více než 80 procent domácností.
Takové vesnice se poznají na první pohled. Domy jsou tu větší, ale
děti místo rodičů svolávají k jídlu
babičky. Další Karenové žijí v jiných částech Barmy. Zbývající přebývají v odlehlých vesnicích. Mnozí
byli i několikrát násilně přesídleni a
v atmosféře doznívajícího konfliktu
se snaží především přežít.
„Za ty dva roky naší práce tu vidím velkou změnu. Dřív se lidi u
nás ve vesnici moc nesetkávali.
Ženy funkce vůdkyň karenských
komunit přebíraly už dříve.
V horských vesnicích některé
dohlížely na dodržování práv
a tradic. Jejich poslání se
zpravidla dědilo. Foto: M. Lančová
Všechno zařizoval starosta. Dnes
mají zájem o to, co se ve vesnici
děje. Vidí, že společně můžeme něčeho dosáhnout – třeba dát dohromady peníze a postavit studnu,“
říká Kyaw Wint. „Problémem ale zůstávají vojáci, kteří obcházejí vesnice a vyžadují placení daní či berou
muže jako nosiče.“
Z toho důvodu často stojí v čele
vesnice žena.
„O místo starosty se většinou nikdo nehlásí. Máte spoustu odpovědnosti, povinností a prakticky žádný
rozpočet. Musíte vyjednávat s ozbrojenými skupinami. Nedávno
jsme tu měli jeden případ, kdy vesnice nemohla zaplatit a vojáci vzali
starostovu dceru. Tomu nastrčili
pod dům minu. Takhle ho vydírali,
dokud se celá vesnice nesložila,“ vysvětluje projektový pracovník Saw
EhMoo a dodává:
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s.
Redakce: Tereza Hronová, Michala Hozáková (ČvT), editor: Ivana Faryová (MF DNES). Příloha vychází v rámci projektu V4Aid.
Byla finančně podpořena z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničích věcí ČR v rámci Programu zahraniční
rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Za obsah nese plnou zodpovědnost společnost Člověk v tísni.
Kontakt: [email protected]
www.rozvojovka.cz
„Když dělá starostku žena, vojáci
si k ní nedovolí tolik jako k muži.“
Proti tomu však vypovídají výsledky posledního průzkumu Asociace karenských žen. Podle toho je
naděje, že s ženami vojáci zacházejí
lépe, mylná. Třetinu z 95 dotazovaných starostek fyzicky napadli
nebo mučili.
Ženy ve vysoké politice
Ženy se v Karenském státě do vedoucích pozic dostávají velmi pozvolna, i když často z nutnosti. Jejich zdánlivá slabost však může být
jejich hlavní předností. Ve světě 60
let trvajícího ozbrojeného konfliktu
mezi vládnoucím režimem a karenskou opozicí, ve světě agresivní politiky a nastupujícího ekonomického
růstu ženy na vedoucích pozicích
najednou přinášejí jiné hodnoty.
Stereotypní obraz ženy-hospody-
ně narušuje vedle dalších političek i
slavná Aun Schan Su Ťij. Nejen ve
městech, ale i v odlehlých vesnicích.
Kyaw Wint vypráví, jak při jednom z komunitních setkání mapovali práci žen a mužů. „Přesně jsme
dohromady počítali, kolik hodin
denně pracují a kolik z toho je placených. Výsledek byl překvapivý
pro všechny. Ukázalo se, že zatímco muži pracují v průměru kolem
8 až 9 hodin, ženy prací stráví až 16
hodin,“ vypráví. Muži si začali uvědomovat tu neplacenou práci, kterou jejich ženy dělají. „Když jsem viděla, jak zaujatě pokyvují hlavami,
začala jsem věřit, že se dá opravdu
něco změnit,“ dodává Wint.
Jména některých osob v článku
byla kvůli jejich bezpečnosti změněMarkéta Lančová
na.
projektová manažerka o. s. ADRA
Download

Alžběta Jungrová: Fakt, že jsi ženská, ti někdy