češi ve světě
MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA SPOLEČNOSTI ČLOVĚK V TÍSNI O ČESKÉ POMOCI VE SVĚTĚ
AFGHÁNISTÁN Šest týdnů služby
24 hodin českého lékaře v jedné
z nejchudších zemí světa Strana D3
PÁTEK 20. 12. 2013
SVĚT Kde všude jsou Češi
Česká stopa je v Africe,
Asii i Jižní Americe Strana D5
WWW.IDNES.CZ
D
Filipíny
Český humanitární tým dorazil
pět dní po katastrofě Str. D2
V Etiopii Společnost Člověk v tísni působí v jedné z nejchudších afrických zemí už deset let
Editorial
Češi pomáhají
proti chudobě
v 70 zemích
Tereza
Hronová
Rozvojovka,
Člověk v tísni
Č
eská republika je sice
malá, ale ve světě se neztratí. České neziskové
organizace pomáhají asi v 70
zemích – staví tu studny, budují školy, podporují místní vlády
v transformaci apod. Také zachraňují životy, v současnosti
třeba na Filipínách nebo v Sýrii. Kromě pracovníků neziskových organizací v rozvojových
zemích působí i akademici
nebo podnikatelé. Také české
firmy v mnohém vynikají a postupně se otvírají i možnosti
spolupráce neziskového a soukromého sektoru. Společnými
silami se můžou podílet na
omezování chudoby v Africe,
Asii, Latinské Americe i v Evropě. Stále mezi námi žije 1,3 miliardy chudých. A to je hodně.
Více se dočtete na následujících stránkách a na nejobsáhlejším portálu o rozvojové spolupráci a globálních problémech www.rozvojovka.cz.
Šéfka mise Petra Matulová, rodačka ze Zlínska, vede druhou největší misi Člověka v tísni. Předtím pracovala v Ugandě a v Demokratické republice Kongo. V Etiopii šéfuje týmu asi 70 lidí, Češi v něm jsou jen čtyři. „Našimi hlavními
partnery a vlastně hybateli všeho se stali naši místní kolegové,“ vysvětluje Petra. Člověk v tísni tady už od roku 2003 pomáhá nejchudším lidem se zlepšením přístupu k pitné i užitkové vodě, se stavbou a vybavováním škol nebo
pracuje se ženami ze slumu v hlavním městě. „Naše cíle jsou vysoké – chceme pozitivně změnit životy tisícům místních obyvatel,“ dodává šéfka mise. » Rozhovor na straně D6
Foto: archiv Petry Matulové
Jan Šibík: Věřím, že moje
fotky mohou pomoci
Jeden z nejznámějších českých
reportážních fotografů Jan Šibík byl
svědkem nejhorších novodobých
hladomorů v Somálsku a Etiopii.
F
otograf přinesl svědectví
také z krvavých konfliktů
v Sieře Leone nebo v Libérii. Fotil válku v Afghánistánu i rwandskou genocidu.
Přesto Jana Šibíka šokovala situace na zpustošených Filipínách, odkud se nedávno vrátil.
Je to jedna z mnoha katastrof,
které jste fotil. Bylo ale něco, co
vás tam překvapilo?
Zažil jsem hurikán v New Orleansu, zemětřesení v Arménii, Turecku, na Haiti, ale ta míra destrukce
na Filipínách byla největší a pro
mě šokující. Po zemětřesení na
Haiti se říkalo, že bylo zničeno 90
procent města Port au Prince, ale
nebyla to pravda. Na Filipínách, ve
městě Tacloban, to pravda bohužel je. Lidi na Haiti byli velmi chudí a přišli o nějaké boudy, ale v Taclobanu to je střední třída. Měli
pěkné dřevěné domky a dobře si
žili, během dvou hodin přišli o vše.
Za svůj život jste podnikl více než
dvě stě cest. Která ze zemí se vám
vryla do paměti a proč?
Jedna země to není, ale jako světadíl je to jednoznačně Afrika, pro
svoji ryzost, tvrdost, nesmlouvavost. Problém je, že v médiích Afrika nikoho nezajímá. Já jsem tam
hodně jezdil mezi lety 2000 a 2005
a od té doby je pro mě problematické se tam dostávat.
Vzpomínáte si ještě na první cestu do Afriky?
… ano, vzpomínám si, a byla hned
velmi dramatická. V roce 1994
jsem odjel do JAR, kde byly prezidentské volby. Fotografoval jsem
střety mezi hnutím Nelsona Mandely a politické strany Inkatha. Na
předměstích Johannesburgu se
mezi nimi odehrávaly tvrdé boje.
Byly to velmi krvavé a dramatické
volby.
Většina afrických zemí se řadí
mezi rozvojové. Jezdíte tam už
dvacet let. Vidíte nějaké změny,
třeba posun k lepšímu?
Ne, vidím to všechno v tmavých
barvách. Myslím, že ty největší
problémy – korupce, živoření lidí,
nemoci AIDS, to vše zůstalo. Afrika přešlapuje na místě. Dokonce
bych řekl, že se situace ještě zhoršila. Já vím, že ten pokrokový svět
se snaží dělat různé humanitární
akce, které jsou potřebné, ale nedaří se to řešit globálně. Jakoby se
hasí ty nejaktuálnější problémy.
Největší problém jsou podle mě lokální vojenské konflikty, které vracejí vše na začátek. Musí se začít
od vzdělání – aby k němu mělo přístup co nejvíce Afričanů, aby oni
sami měli svoje vzdělané, nezkorumpované lidi.
Má tedy podle vás rozvojová pomoc smysl?
Smysl určitě má. Jde ale o efektivitu. Líbí se mi, jak to dělá například
Člověk v tísni. Nejen, že vybere peníze, ale má svoje lidi, kteří po celou dobu projektu hlídají, aby se
nerozkradly. Myslím, že naprostá
většina organizací má dobrý
úmysl, ale nemají to dotažené do
konce.
Pokud byste teď měl v ruce 10 tisíc korun, kam byste je poslal a
na jaký projekt?
Je jedno kam, ale chtěl bych mít jistotu, že peněz bude efektivně využito. Proto bych je dal Člověku v tísni.
» Pokračování na str. D2
Barmští filmaři mají díky
české podpoře filmový festival
Je konec srpna a na ulice Rangúnu
se snášejí provazy deště. Třetím
rokem příchod dešťů v Barmě také
signalizuje, že právě začíná festival
dokumentárního filmu Wathann,
což v češtině znamená Monzun.
Za jeho vznikem stojí dva mladí filmaři Thu Thu a Thaidhi – a jejich
česká zkušenost.
Mediální aktivismus
Festival vypukne za pár dní, v kanceláři Wathannu se pracuje na
plné obrátky. Na zemi stroze zařízené místnosti sedí rázná Thu Thu
a spíše klidnější, usměvavý Thaiddhi a právě dokončují reklamní
spot k festivalu. Za okny se šeří a
do kanceláře Wathannu přináší
zmáčení střihač a zvukař rýžové
placky. Mezi sousty začínají Thu
Thu s Thaiddhim vyprávět, jak se k
filmu vlastně dostali. „Dlouho
jsme si mysleli, že filmy musí vypadat jako přihlouplé komedie a kýčovité slaďáky, které se tu pro rozptýlení veřejnosti normálně promítají,“ říká dívka. Takovou představu nezměnil ani rok studia multimédií, které oba v Rangúnu absolvovali. „Místo učitelů nám chodili
vyprávět o svých úspěších komerční barmští filmaři, neměli moc přehled, co se děje jinde,“ vzpomíná
Thu Thu. Dvojice ale měla štěstí.
Do Barmy totiž před deseti lety přijela jedna nenápadná, energická
dáma s odvážným cílem: emancipovat zdejší umění.
» Pokračování na str. D5
Co se také dočtete:
Neštěstí na Filipínách má 5 600 obětí.
»
Kdo při katastrofách nejvíc trpí?
Tisíce afghánských rodin v nehostinných
»
podmínkách drží půda, živí je.
Češi učí Zambijce, jak uměle
»
oplodňovat krávy.
» Kde ve světě Češi působí?
Strana D2
Strana D3
Strana D4
Strana D5
2 D
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013
WWW.IDNES.CZ
FAKTA
Katastrofy: kdo
při nich trpí nejvíc?
Při přírodních katastrofách
a válečných konfliktech nejvíce trpí
lidé, kteří jsou znevýhodnění i v
běžném životě. Nedokážou včas
uniknout, místní i mezinárodní
organizace jim často nevěnují
dostatek pozornosti.
Zdravotně postižení
Nepohybliví, dlouhodobě nemocní,
nevidomí či hluchoněmí lidé jsou
při přírodních katastrofách a
válkách nejohroženější skupinou.
Nemohou se sami pohybovat v
terénu, jsou odkázáni na pomoc
druhých. Pokud jejich příbuzní či
opatrovníci nejsou nablízku nebo
zachraňují své životy, zůstanou
na pospas živlu či nepříteli.
Zdravotně postižené děti, kterých
na světě žije přes 150 milionů,
v rozvojových zemích často
nemohou vůbec chodit do školy.
Tím, že nedosáhnou na vzdělání,
jsou hendikepované podruhé.
Specializované školy v drtivé
většině zcela chybějí. Mnoha
zdravotně postiženým by pomohla
lepší dostupnost lékařské péče a
pomůcek. Jde o protézy, kolečková
křesla, brýle, naslouchadla a další.
Sirotci
O sirotky se starají příbuzní či
opatrovníci nebo žijí v sirotčincích.
Několik desítek milionů dětí po
světě však žije bez domova – na
ulicích. Některé se tam ocitly samy
nebo s příbuznými v důsledku
extrémní chudoby, jiným zemřeli
rodiče nebo na ulici skončily vinou
válečného konfliktu či přírodní
katastrofy. Mnoho dětí také opouští
domov kvůli násilí v rodině.
Sirotci a děti ulice se často ani
nedozvědí, že se neštěstí blíží.
Starší lidé
O seniory v rozvojových zemích
se stát nepostará, neexistují
pečovatelské domy ani finanční
podpora v důchodu. Ti, kteří už
nemohou pracovat a samostatně
žít, jsou odkázáni na péči své
rodiny. Počet starých lidí ovšem
rapidně roste, a to především v
Africe. Znevýhodnění jsou zvláště v
době krizí – když jsou nuceně
vysídleni, v době hladomorů nebo
přírodních a válečných katastrof.
Co říkají čísla
více než 1 miliarda lidí na světě
žije s nějakým druhem postižení,
tedy 15 % světové populace
■ 80 % lidí s postižením žije v
rozvojových zemích
■ 20 milionů žen získá postižení
každý rok v důsledku
komplikovaného porodu či
těhotenství
■ jen 42 % žen s postižením má
dokončené základní vzdělání ve
srovnání s těmi bez postižení, z
nichž ukončí základní vzdělání 53 %
■
Zdroj: Světová zdravotnická organizace
Katastrofa Reportážní fotograf Jan Šibík se nedávno vrátil z Filipín, kde na začátku listopadu udeřil nejsilnější tajfun v historii. Byl svědkem zkázy, která měla asi 5 600 obětí.
Foto: Jan Šibík
Věřím, že moje fotky pomohou
» Pokračování ze str. 1
Vaše fotky v sobě mají obrovskou
sílu. Věříte, že dokážou ostatní
motivovat k pomoci?
Rád bych tomu věřil. Mám i dost
signálů, že to tak je. Ale na druhou
stranu vidím, že ubývá lidí, kteří se
o moje témata zajímají. To neznamená, že dělat fotky nemá smysl.
Je ale čím dál obtížnější se dostávat do médií – 20 let mi to umožňoval Reflex, teď to skončilo. Já chci
do těch zemí jezdit dál, jenže nevím jak. Cesty pro mě budou asi koníčkem, vydělávat si na ně budu
workshopy a focením svateb.
Vy sám jste inicioval dvě humanitární sbírky, znamená to, že
podle vás novinář není jen pozorovatel, ale měl by být trochu i aktivista?
Člověk by si měl dopředu uvědomit, kde dosáhne lepších výsledků. Ty dvě akce jsem udělal proto,
že jsem velmi emotivní člověk. V
roce 2000 jsem v Sieře Leone fotil
děti, kterým rebelové usekali ruce
a nohy. Byl to pro mě šok. Nedovedl jsem si představit, že někdo zmrzačí dvouleté dítě. Byly to stovky, tisíce případů a žily v uprchlických
táborech. Tam vznikl nápad postavit jim vodovod. A v roce 2003 a
2004 jsem zase fotil na Ukrajině
lidi v posledním stadiu AIDS. Jejich podíl v okolí Oděsy dosáhl deset procent, což je na Evropu děsivé číslo. Ti lidé se za to stydí, je to
pro ně tabu a jediná možnost byla
jezdit tam opakovaně. A stalo se
to, co jsem předtím neznal – vznikl
mezi námi vztah. A to mě vedlo k
tomu, pokusit se jim pomoci. Nechtěl jsem nahrazovat humanitární organizace, ale věděl jsem, že
jsem známý a moje fotky mohou
pomoci k vybrání peněz.
A pomohly?
Vybral se jeden milion korun, což
je úspěch.
A do Sierry Leone jste se vrátil?
Ano. Pídil jsem se po tom uprchlickém táboře, kde byly ty děti. Už neexistoval. Ale dozvěděl jsem se, že
udělaly fotbalový tým. Čekal jsem
na jejich trénink. Dvě z nich si mě
dokonce pamatovaly. Nesměl
jsem ale fotit, dokud nepřišel tiskový mluvčí. A ten mi řekl, že je fajn,
že jsem tenkrát pomohl, ale musím dát 200 dolarů za den focení. A
další trénink už po mně chtěli 500
dolarů.
Jak tehdy fungovaly v Sieře Leone dětské armády?
Konflikt v Sieře Leone je propojen
s Libérií, obě země spojují diaman-
ty. V roce 2003 jsem poprvé viděl
dětské vojáky v akci, právě v Libérii. Poprvé jsem viděl jejich neuvěřitelnou brutalitu, pro ně je zabíjení jako počítačová hra. V Libérii
byla na jedné straně oficiální armáda země Charlese Taylora. Ten je
teď souzen před Mezinárodním
soudním tribunálem v Haagu. Myslel jsem si, že to bude normální armáda a v ní pár dětí. Ale realita
byla taková, že dospělí, tedy kluci
od 20 do 25 let, tvořili pouze jednu
čtvrtinu, zbytek byly děti. A proti
nim stála další dětská armáda. Ti si
říkali Lurdi a bojovali o přístup do
Monrovie. Dětští vojáci byli pod
vlivem drog, alkoholu, kouřili desítky cigaret marihuany denně, byli
pod vlivem akčních filmů a oblékali se velmi atraktivně jako jejich hrdinové. Byli velmi agresivní. Po vojenské stránce byli zoufalí amatéři,
efektivita střelby byla velmi malá.
Měli ale spoustu zbraní, po
kapsách granáty. Když dostali
hlad, odjeli na místní tržiště a tam
si vzali, co chtěli. Pokud jim v tom
někdo bránil, tak ho na místě zastřelili. Několik měsíců terorizovali obyvatelstvo Monrovie a kromě
krádeží též pod vlivem drog i znásilňovali a zabíjeli.
Prý vás malý chlapec přímo ohrožoval na životě…
Stalo se mi, že jsem fotil dvě dětské armády, které bojovaly o most.
V jednom okamžiku jsem byl asi
tři metry od jednoho chlapce, který provokoval, a druhý dětský voják ho zasáhl do hlavy. Já jsem ho
vyfotil jako poraženého. Jiný kluk
si toho všiml a naštval se, hlavní samopalu mi tlačil do hrudi a já jsem
ho prosil o život. Nakonec to neudělal. Beru to jako moji velkou chybu. Nechci tyto situace zažívat. Do
Libérie jsem se vrátil ještě v roce
2007, přímo do diamantových
dolů. To už tam nebyli rebelové,
ale soukromé společnosti.
Co je vaší hlavní motivací jezdit
fotit konflikty, války a katastrofy?
Umožňuje mi to cestovat, poznávat a mám pocit, že to má smysl.
Zvlášť když nespokojenost ve společnosti dosáhla vrcholu, tak to lidem ukáže, že naše problémy jsou
až druhé, třetí kategorie. Prochází
to celým mým životem, proto v
tom musím pokračovat.
Jaké téma nebo v jaké zemi byste
ještě rád fotil?
Denně hledám tipy. Je potřeba najít silné téma – třeba ilegální těžba
uhlí v Indii. Pokud jde o zemi,
chtěl bych se velmi podívat, už potřetí, do Severní Koreje. Neskuteč-
né pošlapávání lidských práv na
Kubě nebo v Číně působí v porovnání s Koreou ještě demokraticky.
Byl jsem v Koreji v roce 2005 a
2007 a moc by mě zajímalo, jak se
ta země posunula dál.
Markéta Kutilová Tauerová
Jan Šibík
fotoreportér
Jan Šibík podnikl od roku 1985 přes
200 cest. Byl svědkem masakrů
v Sieře Leone a Libérii, hladomoru
v Súdánu, Somálsku a Etiopii. Zažil
následky zemětřesení v Arménii i
Turecku, exodus iráckých Kurdů do
Íránu. Zaznamenal války v
Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně,
Kosovu, v gruzínské Abcházii,
Čečensku, ázerbájdžánském
Náhorním Karabachu, Jižní Africe
a Iráku. Fotil genocidu ve Rwandě,
uprchlické tábory v Tanzanii,
Súdánu, Haiti, Angole a Somálsku.
Roku 2004 obsadil v soutěži World
Press Photo třetí místo v kategorii
Sportovní příběhy, mnohokrát uspěl
i v dalších prestižních soutěžích.
Nyní je možné vidět jeho fotografie
na výstavě Lidé na okraji od
společnosti Člověk v tísni.
Češi začali na Filipínách zničených tajfunem pracovat mezi prvními
Je šest hodin ráno a po čtyřech hodinách spánku nemám pocit, že bych
se probouzel. Zvenku už doléhá kulisa zdevastovaného Taclobanu, kterým se prohnal tajfun Haiyan, podle
místních Yolanda. Z ulice se ozývají
generátory, na ranvej letiště dosedají americké letouny a do nosu se
vkrádá všudypřítomný pach bahna.
Toho, které i do našeho hotelu přinesla pětimetrová přívalová vlna.
FAKTA
Neštěstí na Filipínách
Konzerva: snídaně, oběd, večeře
S čelovkou se probíjím chodbami
do něčeho, co zbylo z koupelny. Jen
tady je hadice s vodou a také ještě
patrné nánosy bláta. Házím na sebe
pár kbelíků ledové vody a za chvíli
už jdu vstříc městu, kde před chvílí
skončil zákaz nočního vycházení.
Ještě po 14 dnech tu v troskách nacházejí 60 mrtvých denně.
„Cos měla dneska ráno k snídani?
Dala jsem si konzervu. A co si dáš k
obědu? Konzervu. No a večeře? Asi
si dám konzervu,“ ozývá se z taclobanského rádia za smíchu zdejších
moderátorů. Ranní vtip je tu každodenní realitou. Chleba, konzervy a
Do terénu Občas byl nejrychlejší dopravou místní tricycle. Český tým
vyráží na průzkum oblastí u města Ormoc. Foto: Jürgen Mika, Welthungerhilfe
občas jablka jsou to jediné, co našinec na ulici pořídí. A ceny potravin
rychle rostou. „Chleba teď stojí dvojnásobek, drahé je ovoce a koupit si
rybu se v přístavním městě paradoxně stalo luxusem,“ líčí Francis, ro-
dák z dvousettisícového Taclobanu,
jenž pracuje pro francouzskou nevládní organizaci ACTED.
První ranní cesta vede ulicemi plnými trosek, které lemují zavřené
obchody a checkpointy, do zázemí
Na centrální část Filipín 8. listopadu
udeřil nejsilnější tajfun, který kdy
zasáhl pevninu. Větry a vlna, kterou
tajfun Hayian na mnoha místech
zvedl, totálně zničily rozsáhlé
oblasti. Katastrofa si dosud
vyžádala 5 600 obětí, čtyři miliony
lidí jsou bez domova a tajfun zničil
1,2 milionu obydlí. Petr Štefan se
spolu s humanitárním týmem
společnosti Člověk v tísni vypravil
na místo pět dní po katastrofě.
V nejvíce zasažených oblastech
rozdávali pitnou vodu, jídlo i
hygienické potřeby. V současnosti
na Filipínách pracuje 5 lidí, z toho 3
Češi. Pomáhá i ADRA a Charita ČR.
taclobanského stadionu. Odsud se
koordinuje pomoc pro miliony lidí.
Míhají se tu zástupci OSN, vlády, armády i nevládních organizací. Do
Taclobanu se sjela první liga zkušených humanitárních harcovníků
z celého světa a na koordinačních
schůzkách nechybí ani kolega Petr
Drbohlav z Člověka v tísni. Priority
jsou jasné, lidé nejvíce potřebují
vodu, jídlo a hygienické prostředky.
Drsné panorama
Proto s Francisem okamžitě chystáme distribuci hygienických balíčků
UNICEF, čisticích tablet na vodu a
nádob na její uchování. Cílem dodávky pro více než 330 lidí je těžce
poničená vesnice Diit u Taclobanu.
V improvizovaném skladu humanitární pomoci už jsou nachystané
tři náklaďáky. Jeden míří do Diitu,
další dva na pobřeží Samaru, kde
vlna po tajfunu některé vesnice bez
skrupulí vymazala z mapy.
Příjezd náklaďáku vyvolává mezi
vesničany rozruch. Jenže náklaďák
je moc vysoký a mezi distribučním
místem a hlavní silnicí má hned dvě
překážky – bláto s troskami a popadané elektrické vedení. Zadní cestou se sem nedostane. Je čas na improvizaci. „Chyťte se za ruce,
takhle,“ pobízím vesničany a spojuji se rukama se dvěma lidmi kolem
sebe. Obyvatelé Diitu rychle pochopí. „Potřebujeme víc lidí,“ vyzývám
je a za chvíli už si 200 metrů dlouhý
řetěz usmívajících se lidí podává jeden kyblík s hygienickými pomůckami za druhým. Za pár minut je
všechno složené a vesničané se staví do fronty na svůj díl pomoci.
S místním policistou připravujeme ke každému hygienickému balíčku nádobu na vodu a dvě balení
tablet na její čištění. K zemi se v ten
moment snáší provazy deště a za
chvíli jsme na kost promočení.
„Díky, že nám pomáháte,“ utrousí
vděčně vesničané a hromada věcí
mizí za pár desítek minut.
„Teď nejvíce potřebujeme jídlo.
Máme jen to, co nám dá vláda,“ říká
sedmašedesátiletá Rosalinda Flores
z Diitu. „V mé rodině je deset lidí, o
hygienické pomůcky se všichni podělíme i s vnoučaty. Nejdůležitější
jsou pro nás tablety na čištění
vody,“ dodává žena, která se před
Yolandou ukrývala u souseda, a
když se vrátila, byl její dům do půl
metru vytopený a větry odnesly celou střechu. » Pokračování na str. D6
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013
WWW.IDNES.CZ
Naše země, největší bohatství
Tisíce afghánských rodin po staletí žijí
v nehostinných podmínkách, kde je těžké
se uživit. I proto, že je tam drží půda.
N
oční déšť hlasitě šumí
mezi hliněnými domky
a Rahmatullo si ve skrytu duše oddychl, že
dnes si může dvě tři hodiny přispat.
Ví dobře, že po rozblácených cestičkách by s kravským potahem neušel ani metr. Život v afghánské vesnici Čahak začíná po noční bouřce
až poté, co se do hliněných kopců
opře slunce a z půdy se jenom kouří. Za chvíli zní z mešity zpěv místního mully a z dvorků křik dětí, které
nikdy nepoznaly a zřejmě ani nepoznají, co je to chodit do školy.
Tady se nic nemění. Úplně stejně to vypadalo před dvaceti i dvěma sty lety. Rahmatullo posnídá
kus tvrdé chlebové placky s čajem
a vyráží s kravkami na pole. Bude
sít jarní pšenici a orat. Jarní práce
se kvůli tuhé zimě opozdily. Zase
ale napadlo hodně sněhu, který
oproti loňsku přinesl hodně vláhy.
Pšenice na splacení dluhu
Čahak hospodaří výhradně na nezavlažované půdě. Rahmatullo
pěstuje pšenici, nic jiného na kop-
cích ani neroste. Vše obdělává ručně. Pomáhá mu jen dřevěné rydlo
složené na hřbetě jedné z krav.
Traktor nikdo ve vesnici nemá. Jde
o příliš drahou věc a ještě dražší je
kupovat naftu.
„Bůh to tak chce,“ dává se s povzdechem do práce. Letos má naději, že na svých dvou hektarech (a
další dva má v pronájmu) vypěstuje tolik, že rodina bez problémů
přežije. Jsou samozásobitelé. Mají
dvacet ovcí, tři krávy a pět oslů.
Přebytky prodají a nakoupí si čaj,
sůl, rýži i kredit do mobilu.
Když ale počasí úrodě nepřeje,
nastává skutečný hlad. „Jíme jen
jednou denně kus chleba, ani nám
to už nevadí, hůř to nesou děti,“
pokyvuje hlavou Rahmatullo a
vzpomíná, že ještě před deseti lety
to bylo horší: „Na jaře, když už v
sýpkách nic nebylo, jsme jedli i trávu. Byly z toho i smrtelné otravy.“
Jako na nejstrašnější dobu vzpomíná Rahmatullo na občanskou
válku 90. let, kdy obyvatele olupovaly tlupy různých polních velitelů. Hned poté je vláda Talibanu.
FAKTA
Do Afghánistánu jde
podpora z Česka u EU
■ Obyvatelé jsou značně závislí
na vnější pomoci. Evropská unie
poskytla mezi roky 2002 a 2011
Afghánistánu přes 2,5 miliardy eur.
■ Afghánistán patří mezi
15 nejhorších zemí podle Indexu
lidského rozvoje, se 7. nejvyšší
úmrtností na světě. I proto je na
seznamu zemí oficiální rozvojové
pomoci ČR (ZRS) už od roku 2002.
■ Počet projektů ZRS zde stále roste.
V roce 2012 šlo už o pět projektů.
Zásadní roli hrála spolupráce s
Provinčním a rekonstrukčním týmem
působícím v provincii Lógar. Český
PR tým zvládl za 5 let své činnosti
do února 2013 téměř 250 projektů.
■ Člověk v tísni začal v zemi působit
po pádu vlády Talibanu na konci
roku 2001. Stálá mise se zaměřuje
nejen na humanitární oblast, ale
především na dlouhodobé řešení
problémů. V současnosti jde o
největší zahraniční misi, kam v roce
2012 směřovalo 32,8 % prostředků
vyčleněných na rozvojovou
a humanitární pomoc.
Zdroj: ČRA, EU, Člověk v tísni
Úřady tehdy nezajímalo nic jiného
než modlení a rolníky by nechaly
klidně pomřít. Tehdy to farmáři řešili útěkem do měst, kde byla čas
od času alespoň nádenická práce.
Pomoc od státu či humanitárních organizací přichází – jde o
půjčky, rozdávání osiva či podporu v době živelních pohrom. „Dostali jsme dva pytle osiva od státu,
mohli jsme pracovat na čištění
vodních nádrží za 250 afghání (asi
120 korun) na člověka denně,“ vypočítává Rahmatullo vše, co následovalo po suchu v roce 2011.
Tehdy sklidili zhruba polovinu
obvyklé úrody. Řešili to tím, že prodali část svých zvířat. Protože to ale
napadlo každého, cena na trhu výrazně klesla. Vypůjčili si a teď mají
problémy splácet, aby protihodnotou nemuseli odevzdat půdu.
Co si vypěstují, to taky sní
Rolníci z Čahaku nevěřícně zírají,
když ve svých malých tranzistorácích slyší o úspěších afghánského
zemědělství. Konkrétně třeba o
mléčných farmách s automatickým dojením nebo ovocnářských
plantážích. Jde o dílo provinčních
rekonstrukčních týmů (PRT), které
patří armádám NATO. Taková pomoc se většinou týká bohatších a
dobře dostupných regionů.
Afghánistán dostává ročně mili-
Chudoba Afghánistán je jeden z nejchudších států světa, i proto se stal prioritní zemí české rozvojové spolupráce. Vláda zde financuje různé projekty.
FAKTA
Češi v Africe
Čeští investoři stále hledají cestu
na africký trh, přesto zde úspěšně
podniká několik českých firem.
Příkladem může být broumovská
textilka VEBA, která se orientuje
na západoafrické trhy. Dodává
bavlněný brokát a je dodavatelem
s nejvyšším podílem na trzích
západní Afriky. Úspěšná je firma
Ircon. Zajišťuje poradenství
a dodávky v oblasti vodního
hospodaření a odpadních vod.
Působí i v Etiopii, kde řeší
zásobování vodou v extrémně
náročných podmínkách. Tradiční
českou firmou v Africe je od roku
1912 obuvnický gigant Baťa, botami
zásobuje místní trhy i dnes. Oblíbená
jsou tu piva vyráběná na základě
českých receptur a technologií. Je
třeba se ovšem zaměřit na etický
rozměr podnikání. Rozvojové země
nabízejí levnou pracovní sílu, přesto
za neetické pracovní podmínky,
ničení životního prostředí i dětskou
práci nese odpovědnost firma.
ardy dolarů pomoci, z nichž podstatná část jde do zemědělství. V Čahaku se však drží při zemi. V celém
okrese Zare není jediná elektrárna
(když nepočítáme malé vodní turbíny pro několik žárovek). Kvůli odlehlosti tu nepůsobí ani žádný vojenský PRT. „Podívejte se, tahle
půda za pár let zmizí,“ ukazuje pracovník jedné z místních humanitárních organizací Achtar Muhamad
na políčka v okolí řeky Balchabu.
Cennou zavlažovanou půdu pomalu pohlcuje řeka. Protierozní opatření žádná, ačkoli by nebylo těžké je
udělat. Jenže cesta sem trvá až devět hodin a to je příliš na mezinárodní donory i vládní úředníky.
Afghánské zemědělce ničí i příliv levných produktů z okolních
zemí. Afghánské zemědělství tak
má dodnes hlavně samoživitelskou funkci. Co si rolníci vypěstují,
to si z velké části také sní.
Zemi, kde kolem 70 procent populace žije na venkově, pomohla základní soběstačnost přežít už několik válečných konfliktů. „Proč žijeme tady? No nelétají tu komáři,“
říká v žertu farmář z Čahaku
Rahmatullo. „Drží nás tu půda. I
když třeba na nějakou chvíli můžeme odejít za prací dolů do města,
od ní se nehneme. Je to naše země
a největší bohatství,“ dodává.
Tomáš Vlach
Foto: Tomáš Vlach
Nejlepší chovatel kaprů v Kongu byl z Moravy
„Českými kapry nakrmíme celé
Kongo,“ říká nadšeně plynulou češtinou Konžan Serges Mpoungui.
Všude kolem nás jsou nově vybudované rybníky, do nichž byly vysazeny miliony plůdků českých ryb,
nejen kaprů, ale i tolstolobiků a
amurů. Kolem rybníků však nerostou topoly, nýbrž vysoké palmy.
Stojíme ve vesnici Džomuna,
asi 20 kilometrů od konžského
hlavního města Brazzaville. Je květnové odpoledne roku 2008. Právě
africké vedro v kombinaci s častými dešti má být zárukou úspěchu –
ryby mají růst mnohem rychleji
než v chladném Česku. O tom byl
přesvědčen i rybářský technik z
moravských Ivančic Jiří Čudan, který rybníky obcházel spolu s námi.
„Ryby z Česka zde totiž rostou
až pětkrát rychleji a dosahují i větší hmotnosti než v našich vodách.
Průměrná teplota je tu 24 stupňů,
ryby nemusí zimovat, a rostou tak
nepřetržitě. Tady má například
amur za devět měsíců půl metru,
v Česku má 10 centimetrů,“ vysvětloval tento bodrý Moravák.
Celý projekt se jmenuje Afrofish
a má české investory, kteří do projektu dali desítky milionů korun.
„Jen krmení ryb stojí kolem 10 000
korun měsíčně,“ říká Mpoungui.
Čudan, který předčasně zemřel,
byl bezesporu nejlepším rybníkářem v celém Kongu. „Poprvé jsem
se přijel podívat v roce 2006, byl
tam jen rákos, třímetrové stromy,
to vše jsme museli vysekat. Kamarádi se mi smáli a říkali, že jsem blázen,“ vzpomínal tenkrát na počátky
svého afrického působení Čudan.
Konžská vláda uzavřela s Afrofish smlouvu na deset let, podle
níž měli Češi obnovit přes sto rybníků a sádek. Ty kdysi existovaly,
ale během války, která v Kongu
skončila před deseti lety, všechny
zarostly. Značnou část z nich se
českému týmu podařilo obnovit,
nicméně jejich práci ztížila nešťastná náhoda.
Celkem Jiří Čudan stihl vybudo-
vat 44 rybníků o celkové rozloze deset hektarů. V září 2008 však v Kongu podlehl malárii v kombinaci s
dalšími nemocemi. „Je pohřben
kousek od svých rybníků,“ říká
jeho obchodní partner Mpoungui.
„Ztráta Jiřího byla obrovská, ale
v projektu jsme pokračovali dál.“
Nadšení byli i místní vesničané,
mezi nimiž je devadesátiprocentní
nezaměstnanost. Sedm z nich našlo u Čechů práci.
Překladatel světů
Byl to právě Mpoungui, kdo do
Konga české partnery nalákal. Zná
totiž nejen konžskou, ale i českou
mentalitu. Vystudoval totiž v Praze
Elektrotechnickou fakultu ČVUT a
oženil se s Češkou, má zde i dceru.
Manželství sice nevydrželo, ale
Mpoungui stále cestuje mezi Konžskou republikou a Českem.
„Snažím se ty dva světy sbližovat, myšlením jsem víc Čech než
Afričan. Proto vám výborně rozumím a dokážu přiblížit a vysvětlit
naši kulturu, mentalitu a zvyklosti.
Jsem takový překladatel světů,“ tvrdí Mpoungui, který je dnes českým
honorárním konzulem pro Kongo.
„Češi nám mají hodně co nabídnout a my jim. Ale oni se stále Afriky bojí, což je škoda. Já se jim snažím pomoci a ukázat jim, že není
čeho se bát,“ dodává.
Sám však přiznává, že podnikat v
Kongu není vůbec jednoduché ani
pro něj. Právě projekt chovu českých ryb narazil na byrokracii, touhu po moci a penězích ze strany
státních úředníků. I přesto byl
podle něj projekt úspěšný. „Podařilo se nám vypěstovat kapry bez velkých investic. My jsme dosáhli šestikilového kapra za 18 měsíců, což je
velmi slušné. Kilogram kapra jsme
prodávali s daní za 4,5 eura,“ vysvětluje.
Cílem projektu však bylo pěstovat třicetikilové šupináče, kteří měli
být výsledkem křížení českého a afrického kapra. K tomu už nedošlo.
Markéta Tauerová Kutilová
D 3
24 hodin
českého lékaře
v Afghánistánu
Ráno vstanu v 6.30.
Moc se mi nechce z
teplé postele, v noci
začala být zima. V 7.35
sedáme hromadně do
auta, holky a kluci odděleně, nesmíme sedět minimálně na stejných sedadlech, lépe ve dvou autech separátně.
Cesta do nemocnice trvá pět minut, je to pár bloků. Po cestě míjíme tržiště, místní policisty, taxíky,
děti, které jdou do školy.
V 7.45 začíná hlášení. Nejdřív incidenty z minulého dne a pak bezpečnostní situace a stupeň ohrožení, za kterého budeme ten den pracovat. Pak se předává chirurgická
služba. Následně se hlásí všechna
ostatní oddělení, finance, administrativa, logistici, inženýři. Pak jdeme na vizity. První tým zatím začíná operovat. Přidávám se většinou
v 11.00. Když není nic vyloženě chirurgického, dělám ortopeda a to,
co je potřeba. Odvolávají mě střídavě na pohotovost, malý sál pro převazy, lůžková oddělení, kterých
máme šest, nebo na ambulanci.
Ve 12.30 na minutu přesně musíme stát u brány, kde je auto. Kdo
přijde pozdě, nejede a nejí. Oběd
je na základně. Jídla je neskutečný
výběr. Hromady místních specialit, zatím je neovládám. Nejsou příliš kořeněné, i když někdy hodně
překvapí záludná chilli paprička
někde, kde ji fakt nečekáte. Třeba
v mléku… Upřímně, mně je to putna, nejsem moc kulinář a sním
všechno. Taky se to musí udělat
rychle, ve 13.30 je přistavené auto
směrem zpět do nemocnice.
Odpoledne většinou jedeme na
obou sálech a končí se kolem 17.00,
kdy plynule navazuje noční služba.
Kolem 19.30 usedám doma k večeři. Následuje psaní mých poznámek, kdy mi zároveň trochu odlehne, abych se pak fyzicky zmrzačil.
To dělám většinou u nás dole v tělocvičně. Zkoušel jsem běhat po
domě, ale není to velká zábava. Objevil jsem kouzlo ping-pongu jako
Forrest Gump, sám se sebou hraju o
zeď. Občas nás holky pozvou na tzv.
insanity workout. To je smrťák.
Předcvičuje 37 minut nějaký šílenec
z videa staženého na internetu.
Když to skončí, nemůžu chodit ani
minutu poté, ani 24 hodin následně. Radši se moc neúčastním.
Následuje sprcha. Spodky si
peru v ruce. Večer si občas na střeše
promítáme v rámci mezinárodního
festivalu filmů „co kdo přitáhne“.
Ve 23.30 zhasínám a vrtám se do
koberců. Když nikdo nezavolá z nemocnice, spím až do 4.00, to se zahajuje den první modlitbou. Následuje budíček smradem z pálených
plastů dole na ulici a v 6.00 začínají
těžké stroje na stavbě nemocnice
vedle nás. Mám vlastně štěstí, když
trávím noc v nemocnici. Službu
mám tady v Afghánistánu nepřetržitou, celých šest týdnů…
Tomáš Šebek
Autor pracuje pro Lékaře bez hranic
FAKTA
Čeští Lékaři
bez hranic v číslech
Aktuálně je s českou pobočkou
Lékařů bez hranic na misi
12 spolupracovníků, z toho je:
1 anesteziolog (Haiti)
1 lékařka (Indie)
■ 1 psycholožka (Palestina)
■ 1 farmaceutka (Demokratická
republika Kongo)
■ 4 logistici (Filipíny, Pákistán,
Palestina, Afghánistán)
■ 2 finanční kontroloři (Filipíny,
Turecko)
■ 2 administrátoři (Sýrie,
Demokratická republika Kongo).
■
■
V roce 2012 vyjelo
31 spolupracovníků na 46 misí,
12 z nich bylo na misi poprvé.
Celosvětově v roce 2012 pomáhalo
v rámci 6 500 misí 2 900
mezinárodních spolupracovníků.
Spolupracovali s více než 30 000
místních spolupracovníků.
Zdroj: Lékaři bez hranic
4 D
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013
WWW.IDNES.CZ
Zambie
Země, kde rodit
není bezpečné
Zambie patří k zemím, kde při porodu umírá nejvíce matek a dětí.
V západní provincii s hlavním
městem Mongu je situace horší
než jinde. Hluboké kalaharské písky pokrývají většinu oblasti a komplikují dopravu. Mnoho matek a
novorozeňat nezvládne při komplikacích dlouhý převoz do nemocnice. Problémem je i nízký
věk prvorodiček – výjimkou nejsou ani patnáctileté maminky.
Právě proto Charita Česká republika podporuje spádovou nemocnici Lewanika. Čeští lékaři předají místním zdravotníkům své zkušenosti. Mimo to česká nezisková organizace podporuje školu
pro porodní asistentky a snaží se
zlepšit i příčiny vysoké úmrtnosti. Často se stává, že pracovníci
venkovských zdravotních center
neodhalí komplikace při porodu
a nepošlou pacientku do nemocnice. Důležitá je i osvěta v komunitách, například o nutnosti pravidelných kontrol u těhotných.
Charita ČR navazuje na předchozí spolupráci s místní nemocnicí. Češi ji vybavili mimo jiné inkubátory, které už zachránily život
mnoha dětem.
V českém inkubátoru
Foto: Tereza Hronová
Češi učí Zambijce, jak
uměle oplodňovat krávy
Chovatelské družstvo z Vysočiny šíří již třetím rokem své know-how v Africe.
Díky penězům od české vlády se snaží omezit hlad v Zambii.
V
edle. Ani tenhle by sperma nezavedl do děložního krčku. Pravděpodobnost, že by z toho bylo
tele, je tak mnohem nižší,“ kroutí
hlavou David Hruška a ukazuje
hloučku kolem sebe modrou skvrnu od inkoustu na kupě vnitřností
z mrtvé krávy. Pracuje jako ředitel
Střední školy zemědělské a veterinární v Lanškrouně a patří
k předním českým odborníkům na
umělé oplodnění hospodářských
zvířat. Sem do Zambie přijel
s chovatelským družstvem Impuls
školit své africké kolegy.
Je po úsvitu a na jatkách na jihu
Zambie se studenti učí umělou inseminaci. Do tenké trubičky nasávají
inkoust. Pak ruku v rukavici strčí až
po rameno do rekta krávy a snaží se
upevnit rukou děložní krček tak,
aby do něj mohli zavést inseminační katetr a pohlavním ústrojím pustit modrou tekutinu na to správné
místo. Je to jen cvičení a zvířata za
pár minut půjdou na porážku. Pak
bude možné podívat se přímo do
dělohy, kam se inkoust dostal. Příště už ale budou používat pravé sperma a místo na jatkách budou oplodňovat dobytek ve vlastní komunitě.
„Pokud farmáři využívají umělou inseminaci, můžou si vybrat
konkrétní býky z celého světa, se
kterými můžou křížit své krávy.
Kvalitní genetický materiál zajistí,
že se jim budou rodit telata, která
pak budou dávat více mléka nebo
masa,“ vysvětluje Eva Řehořová,
k čemu bude zambijským zootechnikům tohle školení. „Farmáři si
prodejem masa a mléka vydělají
více peněz, a ještě se zlepší jídelníček místních,“ dodává. V Zambii
žije pod hranicí chudoby více než
polovina populace, i proto chovatelské družstvo Impuls vyslalo za
peníze od české vlády odborníky
právě sem.
Od komunity ke komunitě
„Nejprve jsme moderní technikou
vybavili Národní inseminační centrum, kde bude možné uchovávat
sperma nejlepších býků. Vyškolení
pracovníci pak budou jezdit přímo
do komunit a budou aplikovat inseminační dávky kravám podle poptávky,“ říká Eva Řehořová.
Zemědělci za tuto službu budou
platit, takže šikovný inseminační
technik bude mít o práci postaráno. Zambijci i proto spolupráci
Výuka Družstvo Impuls vyhrálo veřejnou zakázku od české vlády.
Vzdělává místní také v technice umělé inseminace.
s Českem oceňují. „Studenti jsou
nadšení. Chtějí se opravdu něco naučit a znalosti a dovednosti využijí
v praxi. Budou tak schopni vylepšit
potomstvo místních plemen,“ potvrzuje místní spolupracovník české posádky Victor Habeene.
Chovatelské družstvo Impuls vyhrálo veřejnou zakázku na první
Foto: Tereza Hronová
projekt už v roce 2011. Kromě
toho, že pomáhá Zambijcům dostat se z chudoby, hledá v Africe
podnikatelské příležitosti. „Zatím
se učíme a obhlížíme terén. Pokud
bychom našli na místním trhu nějaké možnosti, určitě bychom se
tomu nebránili,“ potvrzuje David
Tereza Hronová
Hruška.
Josef Vavroušek: muž, který chtěl měnit OSN
Česko patří mezi malé státy světa
co se týče rozlohy území i počtu
obyvatel. Přesto ovlivňuje mezinárodní dění. Přispívají k tomu osobnosti jako Josef Vavroušek, první federální ministr životního prostředí
v letech 1990 až 1992. Zanedlouho
uplyne 20 let od jeho tragické smrti
v Západních Tatrách. Za svůj padesátiletý život toho však stihl hodně.
Ve 23 letech se stal strojním inženýrem a po ukončení studia odjel
na devítiměsíční studentskou Expedici Lambaréné do Afriky. Osm
účastníků projelo 18 evropských a
afrických zemí a ujelo 36 000 kilometrů, aby dovezli zásilku léků do gabonské nemocnice Lambaréné. Tu
založil lékař, varhanní virtuos, protestantský teolog, filozof a misionář
Albert Schweitzer. Tato zkušenost
Vavrouška poznamenala na celý život. Nikdy nezapomněl, že 80 procent obyvatel planety žije v nedostatku, strádání a bídě. Léta se věnoval jako člen Výzkumného ústavu vědeckotechnického rozvoje studiu
problémů životního prostředí a ekonomickým a sociálním souvislostem. Když se stal ministrem, byl v
komunitě biologů a ekologů respektovaným odborníkem, přestože
jeho vzdělání bylo technické.
V červnu 1992 vedl československou delegaci na Konferenci OSN
o životním prostředí a rozvoji
v Rio de Janeiru. Přednesl ambiciózní, ale dobře promyšlený návrh
na reformu OSN. Tehdy chtěl založit dodnes chybějící Radu OSN pro
životní prostředí. Tato iniciativa zapadla, protože byl „jen“ ministr ži-
Josef Vavroušek pracoval jako
ministr životního prostředí.
Foto: Archiv MAFRA
votního prostředí, nikoliv prezident
či předseda vlády jako představitelé
většiny ostatních delegací.
Josef Vavroušek odešel na vrcholu svých sil a můžeme jen spekulovat, co by v těch 20 letech od jeho
smrti po současnost stačil změnit.
Podstatná část jeho úsilí by se jistě
týkala globálních problémů životního prostředí, zejména těch, které se dotýkají rozvojových zemí a
Afriky zvláště. Určitě by inspiroval
řadu mladých lidí, stejně jako inspiroval před lety mne. I myšlenka
založení katedry rozvojových studií se zaměřením na „třetí svět“
byla inspirována právě aktivitami
Josefa Vavrouška. Pavel Nováček
Autor je vedoucí Katedry rozvojových
studií Přírodovědecké fakulty
Univerzity Palackého v Olomouci
Služby pro nevidomé
se zlepšují v Česku i v Kosovu
Na západním Balkáně lidé
jména ve venkovských oblastech
přetrvává výrazná stigmatizace.
s postižením nemají možnost využívat vodicího psa nebo sociální služNeexistují sociální služby
by a běžné vzdělání je jim nedostupSituace nevidomých a neslyšících
né. „Za týden s českými učiteli hudv Kosovu se v posledních letech zaby jsem se toho naučil víc než za
číná zvolna měnit k lepšímu, a to i
dva roky studia na fakultě,“ říká dvadíky českým rozvojovým projekadvacetiletý student hudby Unik
tům. Odborníci vyškolili přes 300
Ukshini z města Ferizaj v Kosovu.
Oproti ostatním studentům na
nevidomých osob v základech
fakultě v Prištině má nevýhodu. Je
Braillova písma, v orientaci
nevidomý. Jeho chvála míří na adv prostoru, sebeobsluze, běžné
péči o domácnost. K tomu získaly
resu pedagogů z Deylovy konzervapotřebné vybavení pobočky asociatoře v Praze, kteří v říjnu 2013
ce nevidomých v 10 městech Kosov rámci projektu české rozvojové
va. V budoucnu budou pokračovat
spolupráce navštívili Kosovo a poškolení i příprava rekvalifikačních
mohli místním nevidomým zkvalitkurzů pro nevidomé. Díky zdronit výuku hudebních oborů. Zamějům z Česka začala fungovat agenřili se na zaškolení v braillském notura zajišťující tlumotopisu, jehož pomocí
čení do znakového jamohou nevidomí hu„Mým snem je stát
zyka.
debníci číst či psát nose hudebním
Stále je ovšem třeba
tový zápis. Do té doby
skladatelem. Díky
zlepšit na západním
se učili všechny skladtomu, že jsem se
Balkáně situaci lidí
by pouze nazpaměť,
naučil psát a číst
s mentálním postižecož výrazně omezovanotový záznam
ním či duševním onelo jejich možnosti se
v braillském
mocněním. Téměř neerozvíjet. Kromě toho
notopisu, se mi
xistují sociální služby,
dostaly střední školy,
může splnit.“
jako je osobní asistenkde probíhá hudební
Unik Ukshini
ce. Většina mentálně
výuka nevidomých, tři
student hudby
handicapovaných konnová piana a další nutčí ve velkokapacitních
né vybavení. Dosud se
ústavech, zbavena právní způsobistudenti učili hudbě na nástrojích,
losti a možnosti jakkoliv se rozhodokteré čeští pedagogové vyhodnotivat. Na druhou stranu v Kosovu či
li jako nevyhovující, až nepoužitelv Bosně a Hercegovině žije množné. Jedno z pian bylo za války zasaství takových lidí v rodinách mimo
ženo granátem, jinému chyběly
ústavy, ale bez jakýchkoliv podpůrvšechny černé klávesy.
ných služeb, což vede k podobné
Negramotnost a chudoba
izolaci a zanedbávání práv lidí
Lidé se zdravotním postižením mají
s postižením jako v ústavech. Transv Kosovu a dalších zemích západníformace ústavní péče směrem
ho Balkánu zcela odlišné životní
k individualizované podpoře je tu
podmínky než handicapovaní
teprve na samém počátku. V Česku
v Česku. Kromě minimálního invatento proces začal teprve před deselidního důchodu pro ně neexistuje
ti lety, a to za výrazné podpory evtéměř žádná státní podpora. Zahraropských strukturálních fondů.
Česká republika přesto má zániční experti pomáhali vládě vytvopadnímu Balkánu i dalším postkořit strategie a zákony na podporu pomunistickým zemím v oblasti rozstižených, v praxi se však lidé žádvoje sociálních služeb pro osoby
ných změn nedočkali. Nevidomí
se zdravotním postižením a další
běžně nemají přístup k žádným
znevýhodněné skupiny co nabídkompenzačním
pomůckám.
nout. I proto, že stále prochází
V Kosovu nejsou k dispozici vodicí
transformací
a
situace
psi, nevidomí téměř nepoužívají
v postkomunistických zemích je
bílé hole. Neslyšící zase nemají možv lecčems podobná. Pomoc nemunost využívat služeb tlumočníka ze
sí být nákladná, přesto má zásadní
znakového jazyka ani v zásadních
dopady na životy konkrétních lidí.
případech, jako je návštěva u lékaře,
To potvrzuje i nevidomý student
soudu či na úřadech.
Navíc vlivem nevhodných mehudby Unik Ukshini: „Mým snem
tod výuky, kdy žáci jen odezírají, je
je stát se hudebním skladatelem.
většina neslyšících v praxi negraDíky tomu, že jsem se naučil psát a
číst notový záznam v braillském
motná. V důsledku toho si jen minimum z nich může najít zaměstnotopisu, se mi může splnit.“
nání a uživit se. Od státu se podpoOndřej Nádvorník
ry nedočkají a nezaměstnanost
Autor pracuje na projektech na Balkáv Kosovu dosahuje 40 procent. Zeně a v Moldavsku v Člověku v tísni
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013
WWW.IDNES.CZ
Kde Česko pomáhá?
Země, které jsou
oficiální země české
rozvojové spolupráce
(ZRS): Afghánistán,
Bosna a Hercegovina,
Etiopie, Moldavsko,
Mongolsko, Gruzie,
Kambodža, Kosovo,
Palestina, Srbsko
Země, které jsou
na seznamu ZRS, ale
odkud ČR postupně
odchází: Jemen,
Vietnam, Zambie
České neziskové organizace
(členové FoRS – Českého fóra
pro rozvojovou spolupráci)
vedou rozvojové projekty, jako je
stavba škol, oprava vodních zdrojů
apod. v 69 zemích světa. Kromě
toho Češi pomáhají také při humanitárních katastrofách a ve válkách,
aktuálně například na Filipínách, v Sýrii
nebo v DR Kongo. Oficiální rozvojová
pomoc České republiky se však
soustřeďuje pouze do několika
zvolených zemí, jako je Afghánistán,
Etiopie nebo Moldavsko.
Ostatní země, kde
působí české neziskové
organizace: Angola,
Arménie, Ázerbajdžán, Barma/Myanmar,
Bělorusko, Benin, Bolívie,
Burkina, Faso, Burundi, Čad, Česká republika,
Demokratická republika Kongo, Egypt, Ekvádor, Eritrea, Filipíny, Ghana, Guatemala,
Guinea, Haiti, Indie, Indonésie, Irák, Japonsko, Jižní Súdán, Jordánsko, Kamerun,
Kazachstán, Keňa, Kolumbie, Kuba, Kyrgizstán, Libanon, Libye, Malawi, Mali, Namibie,
Nepál, Niger, Pákistán, Paraguay, Peru, Rumunsko, Rusko, Rwanda, Senegal, Slovensko,
Somálsko, Středoafrická republika, Svazijsko, Sýrie, Šrí Lanka, Tibet/ČLR, Thajsko, Uganda,
Ukrajina, Uzbekistán
Česko dělá vše,
co je v jeho
možnostech
Peníze od české vlády směřují do třinácti zemí světa – putují
do Evropy, Afriky a Asie. Mezi státy, které podporuje nejvíce,
patří Moldavsko, Mongolsko i Afghánistán.
Č
eská republika patří mezi
vyspělé
demokratické
země, proto se hlásí i k odpovědnosti za omezení
chudoby, říká Martin Náprstek
z České rozvojové agentury (ČRA).
Ta se stará o konkrétní rozvojové projekty České republiky v zahraničí.
Ve kterých zemích v současnosti
Česko pomáhá?
Pokud hovoříme o zemích, kde působí ČRA, tak do první skupiny
zemí, takzvaných programových,
patří Afghánistán, Bosna a Hercegovina, Etiopie, Moldavsko a Mongolsko. Sem směřuje nejvíc projek-
tů. Ve druhé skupině projektových
zemí je Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestinská autonomní území
a Srbsko. V té třetí podporujeme
země jako Zambie, Vietnam nebo
Jemen. V těchto třech zemích ještě
máme rozvojové projekty, ale do
budoucna chceme charakter naší
spolupráce měnit spíše směrem ke
sdílení zkušeností a know-how.
Podle jakých kritérií se prioritní
země vybírají?
Je to kombinace motivů. Tím prvním a nejdůležitějším je pochopitelně potřebnost. Vliv má i historie
a tradice vztahů mezi Českou re-
publikou a příslušnou zemí. Roli
hrají pochopitelně i politické a ekonomické vazby.
A jak často se ten seznam mění?
Počet se neustále snižuje. Pamatuji si doby někdy před 10 lety, kdy
české rozvojové projekty probíhaly skoro ve 40 zemích světa. Před 7
až 8 lety došlo k první vlně redukce. V současnosti zbylo těch 13
zemí. Do budoucna chceme rozvojovou spolupráci zefektivnit a zacílit. Nedá se tedy vyloučit, že se seznam ještě zkrátí. Máme koncepci
platnou od roku 2010 do roku 2017
a aktuálně probíhá její střednědo-
bé vyhodnocení. Sledujeme vývoj
a podle toho každých 5 až 7 let stanovujeme okruh zemí, kde Česko
bude pomáhat.
D 5
Anketa
Co vás přivedlo
do země, kde dnes
žijete a pracujete?
Václav Průša
Rwanda
» Snaha pomoci skoncovat
s chudobou
Pracuji pro německou vládní organizaci pro rozvojovou pomoc. Mým
úkolem je podporovat ministerstvo
pro lokální záležitosti v procesu decentralizace státní správy. Je pro mě
fascinující se aktivně podílet na snaze
skoncovat s chudobou, ale není vždy
lehké přizpůsobit se pracovním podmínkám v jedné z nejchudších zemí
světa.
Lenka Sobotová
Kolumbie
» Toužila jsem po změně
nizace a univerzity připadá kolem
40 procent. Podíl mají i vědecká výzkumná pracoviště nebo specializované státní instituce. Ty mohou
partnerům v rozvojových zemích
poskytnout specifické know-how
v oblasti například životního prostředí nebo justice.
Můžete už teď prozradit, jestli je
nějaký „kandidát“ na vyřazení?
Nemělo by se to určitě týkat prioritních
zemí. Ale snažíme se
pozměnit charakter
naší
spolupráce
tam, kde sledujeme
udržitelný sociální a
ekonomický růst.
Směřujeme od rozvojových projektů spíše
k výměně
know-how, ke sdílení informací – Česko
Česko se nemá
má co nabídnout naza co stydět.
příklad v oblasti zkušeností z ekonomicPatříme
ké a společenské
k premiantům
transformace.
mezi novými
Jak na tom je česká
zahraniční rozvojová spolupráce ve
srovnání
s Evropou?
Lepší to může být
vždycky. Nicméně
Česká republika se
určitě nemá za co
stydět. Tradičně patříme k premiantům
mezi novými členy
Evropské unie. Není
to podle mě o objemech financí. Důležitá je efektivita poskytování pomoci. Tam
jsme na tom poměrně dobře. Díky velikosti našeho programu máme možnost
kontrolovat všechny
projekty, všechny aktivity a výstupy.
Kam jde nejvíc pečleny EU.
něz? Kde je nejvíc
českých projektů?
Martin Náprstek
Z pohledu České
Česká rozvojová agentura
rozvojové agentury,
která má na starosti
dvoustranné projekty, se o první příčku dělí Moldavsko a Mongolsko.
Říkáte, že nejde úplně o objem financí. Snížil se ale rozpočet po
V chudých zemích nepracují jen
tom, co vypukla ekonomická krineziskové organizace. Kdo dál se
ze?
podílí na rozvojové spolupráci?
Ta se pochopitelně projevila. ObVedle neziskových organizací jsou
jem peněz na rozvojovou spolupráto především soukromé firmy. Ty
ci ovšem nijak dramaticky neklesá,
české realizují kolem 60 procent
spíše stagnuje. Česko dělá to, co je
všech projektů zahraniční rozvojov jeho možnostech.
Tereza Hronová
vé spolupráce, na neziskové orga-
Do Kolumbie mě přivedla touha
po změně. Zemi jsem si zamilovala natolik, že jsem tu začala hledat práci.
Věnuji se tématu městské chudoby
a začínám pracovat pro místní firmu,
která hodnotí programy pomoci nejen
v Kolumbii. Pracuji na studii o dopadech vládního programu na podporu
bydlení pro chudé.
Lucie Hrabcová
Zambie
» Jsme tu doma
Do Afriky jsem se poprvé dostala jako
dobrovolník a víc než destinace mě zajímala pracovní náplň. Že na mě vyšla
Zambie, byla náhoda. Teď už je to jiné.
K Zambii, kde vedu školu pro výuku řemesel, mě i kolegy z neziskovky Njovu kromě profesionálních kontaktů
poutají i osobní vztahy. Jsme tu
doma!
Zuzana Beranová
Namibie
» Nejkrásnější země v Africe
Pracuji na Delegaci Evropské unie
jako zástupkyně velvyslance. Namibii
jsem si vybrala jako své působiště, protože ji řadím k nejkrásnějším zemím
v Africe díky drsnému půvabu pouští,
rozzářené hvězdné obloze a samotě
při cestování. O své africké zážitky se
dělím s ostatními, protože mi kromě životopisu Joy Adamsonové nedávno
vyšla knížka Všechny vůně Afriky.
Barmští filmaři pořádají díky Česku první filmový festival
» Pokračování ze str. D1
Japonka Keiko Sei, umělecká kurátorka a kritička umění, zasvětila
většinu života něčemu, co nazývá
„mediálním aktivismem“. Věřila,
že právě v kritických filmech, divadle a dalších médiích leží cesta, jak
čelit totalitním režimům – a že v
tom může sama pomoci.
Těsně před pádem železné opony se vydala do východní Evropy a
deset let předávala své zkušenosti
shodou okolností hlavně na pražské Filmové a televizní fakultě akademie múzických umění (FAMU).
Vlastní filmová škola
Když se na počátku století přesunula do jihovýchodní Asie, začala v
Rangúnu pořádat malé soukromé
projekce pro místní umělce. „Dobrý večer,“ pronáší bezchybnou češtinou Keiko Sei, když teď večer vchází do Thaiddhiho kanceláře. „Když
jsem přijela, připomínalo mi to tu
Československo. Promítání jsme
museli dělat tajně, ulice hlídala
spousta tajných policistů,“ vypráví.
V roce 2005 poprosila o pomoc
přátele, mezi nimi i dokumentaristu Víta Janečka, aby do Rangúnu při-
Filmaři Thu Thu s Thaiddhim založili v Barmě první nezávislý festival dokumentárního filmu.
jeli. „O Barmě se tehdy vědělo málo
a Keiko byla kamarádka, nebyl důvod nepřijet,“ vzpomíná Janeček.
Na jeden z prvních „famáckých“
seminářů se dostali i Thaiddhi a
Thu Thu. „Poprvé v životě jsem
tehdy šel točit ze studia na ulici,
bylo to ohromně vzrušující,“ vzpomíná Thaiddhi.
Vít Janeček začal jezdit na
workshopy do Barmy dvakrát ročně a brzy přesvědčil kolegy na
FAMU a ministerstvo zahraničí
coby hlavní sponzory, aby nejnadanějším účastníkům nabídli ještě
víc. Thu Thu a Thaiddhi tak přijeli
do Prahy, nejdříve na rok a posléze
se z pozvání vyklubalo celé magis-
Foto: Lucie Kavanová
terské studium. V Česku se jim otevřel nový svět. „Poznala jsem tam
díla Jana Švankmajera, Andreje
Tarkovského nebo Bélu Tarra,“
jmenuje Thu Thu své nyní oblíbené režiséry. V Praze uzrál nápad na
jejich vlastní filmový festival. „Jezdili jsme s našimi filmy po Evropě,
doma je ale kromě pár přátel ni-
kdo neviděl. A tušili jsme, že v Rangúnu už řeší podobnou věc víc filmařů,“ vzpomíná Thu Thu.
Podobné akce dřív v Barmě znemožňovala striktní vojenská diktatura, která trestala jakoukoliv kritiku vězením, nucenými pracemi i
smrtí. Žádný nezávislý filmový festival se v zemi nekonal, v kinech se
promítaly jen snímky, které prošly
přes cenzora. V roce 2011, kdy se o
Wathann poprvé pokusili, se ale
už situace pomalu měnila.
I nutnost dávat filmy předem
cenzorovi odpadla – jeho úřad byl
na jaře zrušen. A snadnější mají i
propagaci, vláda letos po půl století povolila vznik soukromých novin, takže se v trafikách objevily desítky nových deníků – a témata
jako Wathann tak nyní dostávají
víc prostoru. „Naším snem je mít
jednou v Rangúnu vlastní vzdělávací institut pro filmaře,“ usmívá se
Thu Thu s tím, že i na něm by se
měli mentoři z FAMU podílet.
Lucie Kavanová
Autorka je redaktorkou
týdeníku Respekt
Článek vznikl za podpory
Barmského centra Praha
Petr Schmied
Etiopie
» Jde mi o přírodní zdroje
Do Etiopie jsem přijel s Člověkem v tísni zhodnotit kvalitu projektů zaměřujících se na rozvoj zemědělského poradenství a ochranu přírodních zdrojů.
Spolu s místními obyvateli a experty
se podařilo najít praktické možnosti
pro další zvýšení pozitivních dopadů
české pomoci na jihu Etiopie.
Kateřina
Procházková
Čína
» V Asii jsem kvůli zájmu
o jazyky i kvůli práci
Do Asie mě přivedl zájem o jazyky –
japonštinu a čínštinu, východní filozofii a jógu. Deset let působím a pracuji
v této oblasti. Znalost regionu jsem
získala už v době studií na Sophia University v Tokiu a Beiwai University
v Pekingu. V současnosti jsem zpravodajkou Českého rozhlasu v Asii
a žiji v Hongkongu.
6 D
češi ve světě
PÁTEK 20. PROSINCE 2013
WWW.IDNES.CZ
Jsem součástí velké snahy o změnu
P
etra Matulová, rodačka ze
Zlínska, pracovala v Ugandě a Demokratické republice Kongo. Teď vede druhou největší misi společnosti Člověk v tísni, a to v Etiopii. Má se
svým asi sedmdesátičlenným týmem na starosti stavbu škol, opravu studní i rozvoj možností obživy
místních komunit. „Člověk v tísni
v Etiopii zaměstnává asi 70 lidí,
z Česka jsme jen čtyři,“ říká.
Etiopie patří k nejchudším zemím světa. Jak taková země působí na cizince, který zde žije?
Jsou chvíle, kdy je těžké ubránit se
emocím. Často se setkávám s velmi silnými životními osudy, ve kterých hraje hlavní roli absence jakýchkoli možností, jak by mohl jedinec svou těžkou životní situaci
vyřešit. Ten zmar vynikne o to víc,
když se srovná se životními podmínkami ve vyspělejších částech
světa, třeba v Česku. Nejobtížnější
je potkávat lidi, kterým nechybí
motivace a chuť se z obtížné situace dostat vlastními silami, ale kterým zároveň okolní podmínky, třeba nutnost trávit hodiny i dny cestou pro vodu kvůli prostému přežití, nedovolí vlastní životy nějak
ovlivnit a dovádějí je k bezmoci.
Obecně důležité je sledovat a
rozvíjet možnosti a příležitosti, které mohou přispět ke zlepšení živo-
Návštěva Petra navštěvuje komunity, ale většinou řídí tým etiopských kolegů z kanceláře.
ta místních obyvatel. Člověk v tísni
je bezesporu organizací, která na
tomto umí stavět. Jsem ráda, že
jsem vlastně součástí velké snahy
o změnu, a tím se mi tu žije lépe.
Je v Etiopii něco, co vám chybí?
Nebo naopak věci, které vás příjemně překvapily?
Chybí mi rodina. Ale vzhledem k
tomu, v jakém prostředí žiju, mě
každý den něco příjemně překvapí. Z těch osobních a provozních
věcí třeba to, že teče voda, jde
proud nebo internet. Po pracovní
stránce mě těší to, že se nám podařilo otevřít nový vodní vrt, vyškolit
další učitele, máme nový nápad na
projekt, paní ze svépomocné skupinky, kterou jsme pomohli založit, prodala další vázu a má na školu pro svou dceru. Nebo někdy že
Foto: Leoš Vích
PROFIL
Petra Matulová (31 let)
Vede misi Člověka v tísni v Etiopii
od roku 2012. Dříve působila jako
vedoucí projektů v Arcidiecézní
charitě Praha, pro niž pracovala
na humanitární misi v Kongu a vedla
rozvojové projekty v Ugandě.
Vystudovala obor sociální a
humanitární práce na UP v Olomouci.
neprší a jde projet cesta, jindy že
prší a poroste úroda... Úhel pohledu je zásadní.
podporujeme a kterým umožníme
se vzdělat, žít zdravější život a podporovat vlastní rodinu.
Etiopie patří k největším zahraničním misím Člověka v tísni.
Jak se taková mise řídí? Jak taková práce vypadá?
Za chvíli pojedu na Vánoce domů
a má rodina se mě bude ptát – kolik dětí jsme naučili anglicky, o kolik sirotků jsme se postarali. Představa rozvojového či humanitárního pracovníka je i u těch nejbližších stále podobná suknici Matky
Terezy.
Naše práce jde však mnohem
dál, především se našimi hlavními
partnery a vlastně hybateli všeho
stali naši místní kolegové. Podílejí
se významně na chodu celé mise,
vedou celé programové oblasti,
řídí jednotlivé projekty, vyjednávají. Člověk v tísni v Etiopii zaměstnává asi 70 lidí, z Česka jsme jen čtyři. Já se snažím, abychom efektivně vynakládali peníze nebo abychom pomáhali těm opravdu nejpotřebnějším.
Naše cíle jsou vysoké – chceme
pozitivně změnit životy tisícům
místních obyvatel. Na svou práci
mnohdy nahlížím jako na chod letiště – pokud vše klapne a všichni
splní svůj úkol, letadlo se bezpečně odlepí od země. Na symbolické
rovině jsou tím letadlem lidé, které
Mluvila jste o nejpotřebnějších.
Jak konkrétně jim pomáháte?
Člověk v tísni v Etiopii už od roku
2003 pomáhá nejchudším lidem
se zlepšením přístupu k pitné i
užitkové vodě. Dlouhodobě také
stavíme školy v místech, kde do té
doby žádné nebyly, nebo jen takové, které mají malou kapacitu. Pracujeme se ženami ve slumech hlavního města Addis Abeby. Okolnostmi, nízkým vzděláním, sebevědomím a nastavením společnosti
byly odsouzené k živoření bez práce či k žebrání. Pomohli jsme jim
vytvořit svépomocné skupinky.
Společně si šetří drobné částky,
které využívají k investicím do
drobných obchodních činností,
jako je výroba a prodej pokrmů,
tradičních oděvů, keramiky či provozování veřejných sprch.
Snažíme se co nejvíce zapojit
místní. Skvěle to nedávno vystihla
žena, která dlouho žebrala v ulicích Addis Abeby a nyní se živí výrobou koberců, které Etiopané využívají během tradičního pití kávy.
Řekla mi: Vy jste vymazali chudobu z mé hlavy. A to byl přesně ten
bod, od kterého jsem se potřebovala odrazit. Proto vím, že moje práKarel Vrána
ce má smysl.
Chudí Afričané díky českým odborníkům opět vidí
Pod košatým mangovníkem se spolu s ostatními prohání i šestiletá Yenenesh, která se prakticky neustále drží za ruku s o rok starší kamarádkou. Při pohledu na její rozzářenou tvář se tak ani nechce věřit, co
všechno si už musela prožít.
„Její matku, která byla navíc duševně chorá, znásilnil neznámý
muž. A když se Yenenesh narodila,
neměl se o ně kdo postarat. Jednoho dne zaklepala u mých dveří a žádala o trochu jídla a nocleh. Záhy
zemřela a já malou Yenenesh adoptoval,“ vypráví její otčím.
V ruce drží rok starou fotku tehdy ještě nevidomé holčičky s částečně znetvořenou tváří. „U nás, v
etiopské ortodoxní církvi, je populární tradice nařezávání obočí. U
Yenenesh se ale tento rituál nepovedl, obě oči se jí silně zanítily a
ona přestala vidět. Ještě jí nebyly
ani tři roky,“ popisuje.
Tehdy se Yenenesh také poprvé
setkala s o rok starší Suzi, dcerou
sousedů. Měla štěstí. V Etiopii je totiž stále rozšířeným zvykem nepouštět postižené děti vůbec ven z
domu, aby je jiní neviděli, protože
věří, že jde o ďáblovo dílo.
Obě dívky od té doby vyrůstaly
spolu, jejich hry ale byly velmi
omezené. Krátce po pátých narozeninách se však stal zázrak.
Pomohla operace
Díky pomoci české pobočky organizace Světlo pro svět působící v
blízkém městečku Soddo mohla jít
Yenenesh na operaci. A úspěšnou.
„Když jsem byla slepá, hrozně
jsem se styděla. Ostatní se mi posmívali a nadávali mi, až na Suzi. Cítila jsem se zahanbeně. Když mi ale
doktoři vrátili zrak, bylo to skvělé.
Všechno jsem viděla a i děti mi najednou začaly říkat, jak jsem krásná,“ říká dívka stydlivě, zatímco doslova drtí ruku své kamarádky.
Suzi ji uklidňuje a několikrát políbí. Kamarádky na život a na smrt,
které si už plánují i společnou budoucnost: „Chci se toho co nejvíce
naučit a stát se učitelkou,“ říká Yenenesh, které Suzi notně napovídala.
A stejné to bylo i obráceně: „Taky
chci být učitelkou,“ uzavírá Suzi.
Životní podmínky a zejména
zdravotnictví jsou v Africe na hony
vzdálené evropské realitě. I kvůli
tomu dnes také v rozvojovém světě oslepne každých pět vteřin je-
den člověk a každou minutu jedno
dítě. V samotné Rwandě připadá
na jednoho očního specialistu milion obyvatel.
„Nejtěžší pro nás je pomoci
všem, kdo potřebují pomoc. Máme
tu sice základní vybavení, dokonce i
jeden laser, mimochodem jeden z
pouhých dvou, které jsou nyní ve
Rwandě k dispozici, ale chybějí
nám doktoři. Nyní tu jsme pouze
dva oftalmologové, denně tu přitom
máme 150 pacientů,“ svěřuje se doktor Edisson působící na oční klinice
v Kabgayi na západě Rwandy, která
funguje i díky finančním darům z
České republiky. Zařízení, které
jako jediné v regionu operuje i děti.
» Pokračování ze str. 2
Isabela patří k nejohroženějším. Právě starším lidem a dětem zasáhla Yolanda do života nejvíce. Bez střechy
nad hlavou jsou vystavováni prudkým změnám počasí, horko střídají
lijáky. Dětem katastrofa přisoudila
nové role. „Školy otevřou nejdříve
13. ledna. Dcera tak teď vypomáhá
jako dobrovolnice a balí rýži pro
vládní distribuce,“ říká George Mirandan. Děti stojí v nekonečných
frontách, chodí kilometry pro čistou
vodu, pomáhají s opravami poničených obydlí.
Při zpáteční cestě sedíme
s Francisem na korbě pick-upu a
koukáme na trosky kolem. „Vidíš
támhle ten barák?“ zeptá se Francis
s nostalgií v hlase. „Tam mi umřeli
tři příbuzní,“ říká smutně.
Chápu, že ve městě, kde téměř
každý přišel o někoho blízkého, je
pro něj jednodušší co nejrychleji zapomenout. A podobně to cítí většina Filipínců. S málem se snaží začít
co nejrychleji znovu a věří, že bude
Petr Štefan
brzy lépe.
Člověk v tísni
Zkušený lékař, dobrý člověk
Lékař z kliniky ve městě Kabgayi provádí základní vyšetření zraku. Jeho
kolegyní je maďarská oční lékařka a
nedávno na klinice působil i specialista z České republiky, doktor Jan
Týnovský: „Bylo to skvělé s ním pracovat, je velmi zkušený a k tomu výborný člověk,“ skládá mu poklonu
doktor Edisson, který se rozloučí a
běží se věnovat dalším pacientům.
„Špatně jsem viděl, proto jsem
se léčil doma v Burundi, ale nelepšilo se to a péče také nebyla nic moc.
A když jsem se doslechl o této klinice ve Rwandě, rozhodl jsem se zkusit to tady. A musím říci, že se můj
stav po předepsaných lécích hodně zlepšil,“ říká mladý muž.
Oční klinika v Kabgayi je však určena především pacientům ze
Rwandy, kteří pokud jsou pojištěni, zaplatí za oční operaci, zejména velmi rozšířeného šedého zákalu, v přepočtu pouhých 140 korun.
Ostatní desetkrát tolik: „Moje dcera si hrála a utrpěla úraz oka. Zdejší doktoři mi ale slíbili, že po operaci bude opět vidět jako dřív,“ pevně doufá otec pětileté Justine stojící pod vyobrazením Ježíše uzdravujícího slepého.
Jeho malá dcerka, už v modrém
operačním oděvu, se k němu doslova tiskne, je evidentně vyděšená. O chvíli později už leží na operačním stole. Lékaři provedou na
oční klinice v Kabgayi přes tři tisíce operací ročně, a to i díky české
organizaci Světlo pro svět, která na
její provoz za poslední tři roky poskytla zhruba dva miliony korun.
Robert Mikoláš
Autor pracuje pro Český rozhlas
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni, o. p. s.
Češi začali
na Filipínách
pomáhat
mezi prvními
SOUTĚŽ
Hrajte o kalendáře,
kávu a biotrička!
Odpovězte na tři otázky a vyhrajte:
■ 1. Jaké skupiny lidí jsou nejhůře
zasaženy při přírodních
katastrofách?
■ 2. Do kolika zemí směřují peníze v
rámci české zahraniční rozvojové
spolupráce?
■ 3. Kolik obyvatel připadá na
jednoho očního lékaře ve Rwandě?
Správné odpovědi najdete
v této mimořádné příloze.
Zasílat je můžete do úterý
31. prosince na adresu
[email protected]
V čekárně Ve Rwandě připadá na jednoho očního specialistu milion obyvatel. Kliniku v Kabgayi podporují také
čeští dárci organizace Světlo pro svět. Operuje i děti, jako je malá Justine.
Foto: Robert Mikoláš
vychází v rámci projektu V4Aid finančně podpořeného z prostředků Evropské unie a ve spolupráci s kampaní Na okraji. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury
a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Za obsah nese plnou zodpovědnost společnost Člověk v tísni.
Autorky: Tereza Hronová, Michala Hozáková, Marie Hokrová Editorka: Ivana Faryová (MFD) Kontakt: [email protected]
www.rozvojovka.cz
Uveďte jméno a poštovní adresu.
Deset vylosovaných výherců získá
Fairtrade kávu od Mamacoffee,
české hračky od Moravské ústředny
Brno, stolní kalendáře nebo tričko
z biobavlny Stop dětské práci.
Download

Jan Šibík: Věřím, že moje fotky mohou pomoci