SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu
pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Slovo #04_2011
8. rocník
NEPRODEJNÉ
03
16
miss expat czech republic
Úvodní slovo
Obsah:
Možná není zbytečně si připomenout, že je tomu asi dvacet let, kdy se
začaly předpisy týkající se imigrace psát a vzápětí také strašně pomalu vylepšovat. Na začátku to pro přistěhovalce vůbec nebylo lehké,
vypadalo to, jako by Češi a Slováci chtěli pracovní sílu z ciziny, ale už ne
i samotné cizince.
Úvodní slovo
V roce 1989 bylo v ČSSR 35 561 cizinců na dlouhodobém a trvalém pobytu (na trvalém 27 325), kteří v tehdejším socialistickém státě pracovali
na základě mezistátních dohod s Kubou, Vietnamem ad. Spousta takových státních účastníků migrace po roce 1990 z ČSFR odešla, někteří se
vrátili domů, spousta jich odešla na Západ (hlavně Vietnamci), ponejvíce
do Německa. V roce 1991 bylo evidováno 38 002 cizinců na dlouhodobém a trvalém pobytu.
Ekonomická situace se zlepšovala a nejen československé trhy potřebovaly dodatečnou pracovní sílu, která by zastala práci, již domácí dělat
nechtěli. A přece se v roce 1992 počet cizinců stydlivě zvýšil na 49 957.
ČSFR se stále nezdála být dostatečně přitažlivou destinací: ekonomika
ještě nedosáhla potřebné úrovně a hlavně předpisy vztahující se na
přistěhovalce byly příliš přísné.
Samostatný český stát se v roce 1993 stal imigrační zemí, připravil nové
předpisy a v Česku našlo práci 77 668 cizinců, kteří dostali dlouhodobý
a trvalý pobyt. Převážná většina z nich přicházela z třetích zemi. Našli
uplatnění v továrnách, ve stavebnictví, na trzích, v drobném obchodování… A to začalo ve velkém: v roce 1995 – 159 207; 1999 – 228 862;
2007 – 392 315 cizinců s dlouhodobým a trvalým pobytem.
04
11
3
Je nás sedm miliard
4
Průkazky bez počkání?
5
Cizinci dluží českým zdravotnickým zařízením
7
Malá Hanoj v Praze
10
Je čas na společný nedělní oběd
12
Do třetice všeho dobrého i zlého s Půlměsícem 15
První ročník soutěže Nejkrásnější cizinka ČR
16
Barmští uprchlíci – rok poté
20
Žiju, proto tančím
22
Afričané v České republice
24
„Profese novináře mě zvolila sama“ 22
Léto 2008 bylo rekordní, ale i průlomové; počet cizinců s dlouhodobým
a trvalým pobytem převýšil 4 % populace (437 565 nově příchozích),
během roku však Evropa a svět začaly pociťovat důsledky ekonomické
krize. Česko, stejně jako ostatní země, se snažilo chránit svůj pracovní
trh; v jednom okamžiku, interním předpisem, doporučovalo podnikům,
aby nezaměstnávaly cizince. Velké podniky propouštěly a první na řadě
byli právě cizinci, což pro zaměstnavatele bylo logické po ekonomické
stránce, ale pro ty, kteří zůstali bez práce, to představovalo šok, protože
se ocitli v dluzích a báli se vrátit domů.
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Kolik cizinců pomoci využilo a vrátilo se v rámci státního projektu domů,
se ví, ale kolik lidí ze strachu, a to i o život, zde zůstalo ilegálně – to se
jenom předpokládá. Do 30. 9. 2011 je v ČR evidováno 408 036 cizinců
s dlouhodobým a trvalým pobytem.
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya
Po novele cizineckého zákona, která je platná od začátku tohoto roku,
český stát pro začátek roku 2012 připravuje úplně nový cizinecký zákon.
Jaký bude? Určitě přísnější pro cizince z třetích zemí, jak již nyní konstatují nevládní organizace zabývající se přistěhovalci a kancelář českého
ombudsmana, které k návrhu zákona poskytly spoustu připomínek.
Jaký nakonec bude, to uvidíme příští rok. A ten už se blíží…
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
Rena Horvátová
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Foto:
Je nás
sedm miliard
Tak je nás sedm miliard. Ne u nás v Česku, ani v Evropě, ale
na celém světě či chcete-li na této Zeměkouli. A než jsem
tento článeček dopsala a než jste si ho přečetli, zase přibylo
několik desítek tisíc lidí. Od minulého měsíce, kdy byla jedna
právě narozená holčička z Filipín prohlášená za představitelku sedmimiliardového občánka, rozmnožilo se lidstvo
o miliony.
Sedm miliard je těžko představitelné číslo. Chceme-li
napsat sedm miliard číslem, musíme napsat sedmičku a za
ní devět nul. Za každou nulou si musíme představit jednoho
člověka. Jejich počet se stále zvyšuje a zvyšuje.
Zhruba před sto lety byly na celém světě jen necelé dvě miliardy lidí. Za dalších šedesát let se jejich počet zvětšil o další
dvě miliardy a v roce l987 to bylo pět miliard.Od té doby se
počet lidí zvyšuje ještě rychleji. O dvě další miliardy za 24 let.
Pokud by to takto pokračovalo, tak nás zde bude v roce
2050, přesně 15 miliard. To je považováno za hraniční číslo.
Prý více lidí již naše Země neuživí. Potraviny je možné snad
nějak znásobit, s pomocí hnojiv zvýšit zemědělskou výrobu,
ale určitě ničím nenahradíme vodu. Ale nepředbíhejme.
Demografové, kteří u nás i po celém světě sledují vývoj populace, předvídají, že se lidé tak rychle jako dosud již množit
nebudou. Místo patnácti miliard nás bude za dalších 40 let
prý „jenom“ devět miliard. Obecně totiž platí, že zvýší-li se
v nějaké zemi životní úroveň a podpoří se vzdělanost a zaměstnanost žen, rodí se tam i méně dětí. Vypadá to paradoxně, ale je to tak. V nejchudších zemích jsou totiž děti velice
významnou a levnou pracovní silou pro rodinu a později
jedinou zárukou svých rodičů ve stáří. Jiná možnost ekonomického zajištění ve stáří v těchto zemích totiž neexistuje.
Teprve později vznikají opatření, jakými je například penzijní či sociální pojištění, a klesá význam rodiny – především
široké, početné rodiny – jako záchrany před bídou. Asi i proto
vývoj populace v Evropě stagnuje a nebýt přistěhovalců, na
které „zatím“ většinové obyvatelstvo hubuje, tak by se Evropa postupně vylidnila. To není vtip, to je skutečnost.
PhDr. Jiřina Šiklová
Jak se budou v procentech měnit počty obyvatel na jednotlivých kontinentech, demografové již také spočítali. Zatímco
v roce l950 představovali obyvatelé Evropy 22 % celkové
populace a Afričané 9 %, tak v roce 2050 to bude naopak. Počet Afričanů se trojnásobně zvýší, budou představovat 25 %
a Evropané z 22 % poklesnou jenom na 8 procent. Amerika si
zachová svoji současnou početní úroveň jenom proto, že tam
je a bude další přistěhovalectví a že se obyvatelé v její jižní
části, tedy v Latinské Americe, rozmnožují podstatně rychleji
než v té Severní. V Asii početně klesne nejvíce Čína, která má
již dnes – ačkoliv se jedná o asijskou zemi – relativně vysokou
životní úroveň. Dnes občané Číny tvoří 36 procent obyvatelstva Země a budou tvořit jenom 30 %. Takže jednotlivé
kontinenty se budou lišit nejen svoji ekonomickou úrovní, ale
i počtem obyvatel ještě výrazněji, než je tomu v současnosti.
Perspektivně se změní složení obyvatel i vzhledem k jejich věku. Mladých lidí bude relativně méně, starých více.
Obyvatelstvo stárne na celém světě. Lidí starších šedesáti
pěti let bylo v roce l950 jenom 130 milionů. V roce 2050 jich
bude více jak půldruhé miliardy. V Evropě a Severní Americe
to bude ještě výraznější než v ostatních státech kontinentu a v té části, ve které bydlíme, budou chybět pracovníci.
Proto budeme rádi, když sem do Evropy, ještě více než v současnosti, budou přicházet lidé z dalších kontinentů. Nejspíše
budou z Přední Asie. Určitě budou mít odlišnou kulturu,
odlišné náboženství a třeba i zvyky. I to ale patří k velkému
míšení obyvatelstva, ke kterému již nyní dochází a které se
ještě znásobí. Počítejme s tím a učme se i své děti, toleranci
k druhému, ale i k hrdosti na vlastní kulturu a vlastní národnost a identitu.
Stručně řečeno, naučme se ocenit jinakost druhého, ale sebe
sama nepodceňujme. Kdybych z toho měla udělat krátké
heslo, které bych si nechala vytisknout třeba na tričko, tak
bych si tam napsala: Ani lepší, ani horší – jiná.
Goranka Oljača
Archiv
PrUkazky
bez poCkání?
Hned se přiznám že, stačí říci cizinecká
policie nebo úřadovna, pobytové oddělení,
vízum, průkazka a já automaticky před sebou vidím řadu lidí čekajících dlouhé hodiny
ve velikánských frontách, třeba i venku,
v zimě, na schodišti před budovou (u mne to
kdysi bylo v průměru pět hodin). Přitom se mi
opravdu nikdy nestalo, že by úředníci, když
jsem se k nim konečně probojovala, byli
nekorektní, že by po mně vyžadovali něco,
co nebylo zapotřebí. Naopak. Vzpomínám
si, jak se na mě jedna laskavá paní za přepážkou v Koněvově s pochopením usmála,
když se mi ze sentimentu objevilo několik
slz v očích – to mi v roce 2004 odebírala zelenou průkazku, můj první český identifikační doklad. Přišlo mi nějak líto rozloučit se
s ním. Kdybych v tu chvíli věděla, co všechno mě čeká bez něj, asi bych se rozplakala
jako želva. No nic. Nedalo se nic dělat.
Tehdy se z pasů jako cestovních dokladů
staly identifikační doklady první kategorie,
které podle zákona cizinci z třetích zemí
museli mít vždy u sebe. Proti tomu se marně angažoval Výbor pro práva cizinců Rady
vlády pro lidská práva, který upozorňoval
na to, že cizinci musejí odevzdávat pas na
velvyslanectvích, když potřebují víza nebo
mění pas. Takže, ho nemohou ukázat případné policejní kontrole, čímž jednají proti
zákonu. Neustalým používáním si navíc jen
koledovali o krádež nebo ztrátu. Úředníci
ministerstva vnitra na nic neslyšeli. Výměna
probíhala několik let. No nic. Přežili jsme to.
A teď po sedmi letech dostaneme znovu
průkazky. Ne ledajaké, ale s bezpečnostními a biometrickými prvky. Při loučení
s pobytovým štítkem v pase neupustím tentokrát ani jednu jedinou slzičku, žádný sentiment si nezaslouží – to jsem si pomyslela,
když úřady ohlásily novou výměnu dokladů
od května 2011. Výdej sice začal v červenci,
protože se Odboru pro azylovou a migrační
politiku ministerstva vnitra z technických
důvodů nepovedl včasný start. O nějaké
dva měsíce později jsem mluvila s cizinci
na pražském Bohdalci, kde funguje jedno
z pobytových oddělení OAMP.
„Lidi na úřadu jsou příjemní, všichni jsou
v pořádku. Zažila jsem i horší věci, takže tady
je to opravdu super,“ řekla mi první spolubesednice původem z Ukrajiny. Byl to jen
jeden z uhlů pohledu na to, jak probíhá vydávání nových průkazů. Je jich o hodně více
i díky tomu, že informování cizinců nebylo
a není dostatečné, a tak se šiří i různé spekulace. Barbora Čejková, vedoucí oddělení
pobytu na Bohdalci v Praze mi vysvětlila:
„Povinnost, aby průkaz o povolení k pobytu obsahoval biometrické identifikátory, se
týká pouze občanů třetích států s povoleným
dlouhodobým nebo trvalým pobytem, popř.
cizinců, kterým byla udělena jedna z forem
mezinárodní ochrany. Pokud cizinci bude končit platnost pobytového štítku nebo mu bude
končit platnost cestovního dokladu nebo mu
bude nově vydáváno povolení k pobytu, jak
dlouhodobému, tak trvalému, má potom
nárok na biometrickou průkazku. V žádných
jiných případech to nyní nefunguje.“
Nový průkaz neboli epekápko, jak mu
úředníci přezdívají, prokazuje totožnost
držitele, osvědčuje druh povoleného pobytu
a v případě dlouhodobého pobytu i dobu
povoleného pobytu. Důležitá novinka se,
podle Barbory Čejkové, vztahuje k cestování: „Nyní se přistoupilo k tomu, že v cestovním pase cizinců nebude razítko, že mají
trvalý pobyt. Takže, občané třetích zemí, kteří
mají vydán biometrický průkaz, budou muset
cestovat s oběma doklady, s tím epekápkem
a s cestovním pasem.“
Dodržet tento jednoduchý pokyn ale
v praxi jednoduché není. Stačí třeba, že
vám, ne vlastní vinou, chybí jeden z těch
dokladů. Případ vietnamské občanky Lin
z července to potvrzuje.
„V pase nemám nic, je zbrusu nový. Když
jsem přišla na pobytové oddělení oznámit, že
mám nový pas, dali mi jen termín na sejmutí
biometrických údajů. To bylo 13. července
a termín jsem dostala 2. srpna. Plánovala
jsem koncem července odjet do Vídně navštívit rodinu, která tam přijížděla až z Vietnamu
a potřebovala jsem mít v pase důkaz, že tady
trvale pobývám pro případ eventuální kontroly ze strany rakouské policie, a abych vůbec
mohla ven ze země a zpátky. Jenže, abych
dostala štítek s přechodnou platností, vyžadovali po mně doklad o tom, že jedu služebně
nebo kopii letenky, což nebyl můj případ. Poradili mi, abych napsala žádost, a když jsem
to učinila, vedoucí oddělení mi nevyhověla.“
Při vzpomínce na to, hlas paní Lin zůstává
viset jakoby ve vzduchoprázdnu. Dodnes jí
není jasné, proč tomu tak bylo.
Paní vedoucí Čejková s typickou úřednickou jistotou vysvětluje: „Pobytové štítky
ze zákona už vydávat nesmíme. Bohužel
jediné, co můžeme radit cizincům, je, aby si
uvědomili, že výroba nových průkazu chvilku
trvá – to není na počkání, jako to bývalo dřív.
Maximálně můžeme klienta přednostně vyfotit – trvá to 10 až 14 dnů, kdy jsme schopní
průkaz předat. Pokud cizinec odcestuje s novým pasem a nemá ještě vyrobené epekápko
a neměl by se jakoby na co vrátit zpátky, je
možnost zažádat si na české ambasádě v zahraničí o DVR vstupní vízum, na které potom
přijede do České republiky.“
Sečteno podtrženo, zdálo se, že cizinci
s novými pasy, a bez vydaných nových
průkazů, nemohou skoro měsíc cestovat
do zahraničí bez dodatečných komplikací. Musejí počkat. S nimi mají asi počkat
06
07
Text:
Foto:
i smutné záležitosti jako smrt, nemoc nebo
radostné, svatby, narození a také neplánované služební cesty? Barbora Čejková
spěšně zareagovala: „Samozřejmě v těchto
případech cizinec dostane do pasu pobytový
štítek. Dostane ho s omezenou platností, ale
chceme, aby nějakým potvrzením doložil, že
ta skutečnost je pravdivá.“
Ovšem, to mají smůlu ti, kteří jedou
soukromým autem na soukromou návštěvu – fakt, že například neviděli své příbuzné
dlouhá léta a že setkání také plánovali dlouhá léta, prostě není na paragrafy dost silný.
Úřad jim nabízí vydání potvrzení o trvalém
pobytu. Není vyloženě určen k cestování,
ale na území Shengenu by se prý neměl
vyskytnout problém. Samozřejmě, potvrzení je v češtině, což znamená, že zájemci
musí počítat s výdaji na překlad. Když jsem
se zeptala, jestli to považuje za vstřícné
chování úřadů, Barbora Čejková odpověděla, že osobně by ráda vyšla vstříc, ale musí
dodržovat zákon, který nepřipouští ani
mimořádné situace. Takže, vnitřní pokyny
OAMP jsou vstřícné a máme je brát jako
gesto dobré vůle pomoci cizincům.
Jinak v čekárně na bohdaleckém úřadu
pánoval klid. Kolem 50 cizinců, včetně
jejich dětí, sedělo v tichu. Sympatická paní
z Ruska přinesla zbytek dokumentů pro
trvalý pobyt a nešetřila slovy pochvaly na
adresu úředníků: „Já jsem tak trochu blbá
na papíry a oni byli vynikající. Třikrát mi to
všechno krásně vysvětlili, já jsem to nepochopila a běhala jako zajíc a sbírala ty doklady.
Teď to konečně mám. Tady ve frontě jsem
čekala pouze 10 minut.“ Druhá paní se také
dělí o svou zkušenost: „Jestli jste telefonicky
objednaný, tak nečekáte, zavolají vás brzy.
Pokud ne, můžete být ve frontě i do konce
pracovní doby.“ Třetí přišla, protože nevěděla, že si informaci o stavu řízení mohla
ověřit i na internetu.
Adresa nápomocné internetové stránky
je www.mvcr.cz/cizinci, kde se mimo jiné
nacházejí informace o stavu řízení – přehled
povolených a prodloužených pobytů podle
čísla jednacího a spousta užitečných rad.
Jedině s tím telefonickým objednáváním
to nějak dost dobře nefunguje – je udivující, že si ministerstvo vnitra stále neumí
poradit s obyčejnou telefonní ústřednou.
Jenže, i když se dovoláte a objednáte, ještě
nemáte vyhráno. Vietnamec ve středním
věku čekal dvě hodiny: „S matkou jsme byli
před 14 dny objednání na dnešek na desátou
hodinu. Víte, dostali jsme trvalý pobyt a teď
jsme měli vyzvednout průkaz s biometrickými
údaji. Nevím, v čem je problém, řekli nám jen:
„Čekejte.“
Co k tomu říká vedoucí oddělení Barbora
Čejková?
„I když si cizinec tu průkazku jen vyzvedává, je potřeba zase ztotožnit otisky prstů.
Takže, musí zase jít na bio budku, která je
samozřejmě vytížená i tím focením. Bohužel,
kapacita těch dvou budek je malá. Denně
máme na obou budkách kolem 100–120
odbavených lidí. Například v pátek jenom
vydáváme průkazky, takže je to kolem 50
denně.“ Což vzhledem na prostor, ve kterém
se pracuje, není snadné ani pro úředníky,
ani pro klienty. Ti druzí musí na úřad přijít
obvykle třikrát, poprvé nedostanou nic
kromě termínu, podruhé přijdou na focení
a otisky a až potřetí pro průkazku.
Situace je daleko od ideálního stavu
a navíc ne každé pobytové oddělení vydává
průkazky. V Praze, v Ústeckém a ve Středočeském kraji ano, kromě pracoviště v Příbrami. V Jihočeském kraji jsou oprávněná
pracoviště v Českých Budějovicích a v Benešově, v Jihomoravském vydávají průkazy jen
v Brně, v Karlovarském v Karlových Varech,
v Královéhradeckém, Libereckém, Moravskoslezském, Olomouckém, Pardubickém,
Plzeňském, Zlínském kraji nebo na Vysočině také jen v jednom městě. Kolik přesně
cizinců by se mělo do konce roku vyfotit, je
údaj, který například na Bohdalci postrádají.
Ovlivnit ho může i počet nově povolených
žádostí, což se nedá odhadnout dopředu.
Tím pádem není prý možné přesně plánovat
nebo rozložit práci jinak.
Selma Muhić Dizdarević z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, členka
Předsednictví Českého helsinského výboru, vidí aktuální situaci na pobytových
odděleních i v širším kontextu:
„Tu problematiku sleduji i profesně i soukromě a můj dojem je, že se zhoršila situace
i u cizinců s trvalým pobytem. Právě oni
dosud měli v Praze slušné a korektní podmínky, například na úřadovně na Bohdalci. Je to
hlavně zaviněno totálním selháním příprav
na vytváření dokumentů s biometrickými
údaji – v tom smyslu se situace zhoršila.
Panuje totální nejistota, co vás tam potká,
jak dlouho tam budete, co po vás kdo bude
chtít, co budete platit atd. Nově jsem slyšela,
že se zavádí i pokuta 4 tisíce korun při ztrátě
pasu bez ohledu na to, jestli vám ten pas
ukradli nebo jste ho nějakým svým zaviněním
ztratili. První rovina toho problému je, že se
ta situace stává čím dál nevstřícnější v logice
věci. Jaká je logika za tím, že se stanete obětí
trestného činu a ještě musíte platit? Další
rovina jsou poplatky za nové průkazky. Pokud
stát chce, aby i děti měly doklady, což chce,
tak musí opravdu účtovat maximální cenu?
Například čtyřčlenná rodina s trvalým pobytem – to znamená, že jsou tady už dlouho,
přispívali a prokázali milionkrát, že všechno
respektují – teď má zaplatit 10 tisíc korun za
to, že dostanou nové doklady. To je taková
schizofrenní situace, kde na jedné straně
máte signál, že vy se musíte snažit, abyste se
integrovali, musíte stále přemýšlet, vyvíjet
úsilí. Na druhé straně signál, který dostáváte
přes orgány tohoto státu, je takový, že se
vždycky s vámi bude zacházet jako v podstatě s nepřátelským prvkem této společnosti.“
Konkrétní problém ztráty dokladu a příslušné pokuty vysvětluje Barbora Čejková
takto: „Není to pokuta, je to správní poplatek
za vydání nového průkazu.“
- Nový průkaz, ale stojí 2500 korun.
- Při ztrátě nebo odcizení je správní
poplatek 4 tisíce.
- Podstata je, že tento stát mě trestá, za
to, že mi někdo ukradl doklad.
„To osobně chápu, ale bohužel je to takhle
nastavené nezávisle na nás. My bychom byli
za nějaké výjimky v případech odcizení, ale
nejsou. Nikdo na to nepomyslel a je to pro
všechny 4 tisíce, bez jakýchkoliv ústupků,“
konstatuje Barbora Čejková.
Zdá se, že se neústupnost a vstřícnost na
úřadech znovu perou – dosavadní vydávání
nových průkazek ukazuje na jistou nedomyšlenost některých opatření. Úřednická
logika tradičně neoplývá schopností empatie – problémy cizinců jsou jí často vzdálené a vcítit se do nich je asi nad její síly.
To znamená, že se s otázkou, kdo a jakým
způsobem přemýšlí o hodnotách integrační
a imigrační politiky a jaká konkrétní opatření při tom volí, budeme potkávat ještě
nějaký pátek. No nic. Nedá se nic dělat.
Opravdu ne?!
Téma
Daniela Vrbová
Archiv
Cizinci dluží Ceským
zdravotnickým zaRízením.
Kolik jim ale pRinášejí?
V médiích se pravidelně objevují informace o tom, že cizinci dluží českým nemocnicím. Následuje výše
dluhu, což je většinou částka v řádech milionů, a vše je doplněno často jen povrchní charakteristikou dlužníků z pohledu lékařů či pojišťoven. Téma cizinců a čerpání zdravotní péče v Česku je přitom velice komplexní téma, a rozhodně je nelze omezit jen na „má dáti“ a „dal“.
Nejpozději od roku 2009 jsou všichni
cizinci povinni mít zdravotní pojištění,
které platí rok dopředu. Pokud cizinec
zdravotní pojištění nemá, nedostane vízum. Dáme-li stranou nelegální
migranty, kteří si ovšem nejspíš dobře
rozmyslí kontakt s jakýmikoli českými
úřady nebo zdravotnickými zařízeními,
teoreticky by legálně pobývající cizinci
ani neměli mít šanci dluhy dělat.
Problém je ovšem v tom, že komerční
pojištění, na kteří jsou cizinci ze zákona
odkázáni, ani zdaleka nehradí všechny
nemoci a zdravotnické úkony. Některé zákroky proto cizinci musejí hradit
z vlastního a pokud se jedná o drahou
péči (například náročná poporodní
péče nebo chemoterapie), nezvládají je
uhradit najednou a s nemocnicí si musejí
sjednat splátkový kalendář.
Výše uvedená prezentace informací
o cizincích dlužnících však většinou
nerozlišuje mezi dlužnými pohledávkami (zda jsou nedobytné, nebo ve stadiu
splácení) a ani nerozebírá jejich hlubší
příčiny. A už vůbec nehovoří o tom,
že cizinci v českých zdravotnických
zařízeních nejen dluží, ale i jim přinášejí
peníze.
Podíváme-li se navíc například do
ročenek Veřejné zdravotní pojišťovny,
vidíme, že ročně proplácí úkony praktického lékaře v řádu miliardy, u zubního
lékaře šlo letos například o čtyři miliardy. V součtu se úkony hrazené jen veřejnými zdravotními pojišťovnami šplhají
do stovek miliard. Jakkoli je samozřejmě
špatně, pokud někdo zanechává dluhy
za lékařské ošetření, onu dlužnou částku
cizinců, na kterou média opakovaně
upozorňují, v řádech desítek milionů
korun je vhodné posuzovat i v kontextu
celkových ročních nákladů na proplácení
zdravotní péče v Česku.
Přehled o platbách uskutečněných mezi
zdravotnickými zařízeními a českými
i zahraničními pojišťovnami z 35 zemí
má Centrum mezistátních úhrad. Vzniklo v roce 2001 na podnět ministerstva
zdravotnictví s cílem zabezpečit provádění mezinárodních smluv týkající se
zdravotní péče. Vedle toho zúčtovává
náklady mezi cizími pojišťovnami a Českou republikou, vede statistiky a poskytuje informační servis.
O platbách a dluzích cizinců v českém
zdravotnictví jsme mluvili s ředitelem
Centra mezistátních úhrad JUDr. Ladislavem Švecem.
K 1. listopadu pohledává Česká republika 426 628 934,95 Kč za zdravotnické
úkony. Lze vystopovat, kolik z toho
tvoří pohledávky od cizinců?
Pokud bychom se bavili o cizincích ve
smyslu státní příslušnosti, pak nikoliv.
Částka odpovídá nákladům na zdravotní
péči poskytnutou zahraničím pojištěncům a výpomocně uhrazenou českým
zdravotnickým zařízením českými
veřejnými zdravotními pojišťovnami.
Zahraničním pojištěncem přitom klidně
může být i Čech, pokud např. pracuje na
území jiného státu EU. O výpomocné
úhradě hovořím z toho důvodu, že české
zdravotní pojišťovny dostanou v koneč-
né fázi vynaložené prostředky našim
prostřednictvím zpět.
Částka nekryje pohledávky, které
vznikly českým poskytovatelům v rámci
soukromoprávního vztahu se zahraničním pacientem, tj. typicky ošetření
osob ze států mimo EU, EHP, Švýcarska
nebo smluvních států. Tyto vztahy se
neřídí předpisy EU nebo mezinárodními
smlouvami a pohledávky zdravotnických zařízení nejsou nijak centrálně
zpracovávány.
Do konce roku odhadujete, že by
pohledávky měly činit 550 000 000. Jak
jste k tomuto číslu dospěli?
Výše nákladů na zdravotní péči, poskytnutou a uhrazenou zahraničním pojištěncům ze států EU, EHP, Švýcarska
a ze smluvních států jsou v tomto roce
poměrně stabilní. Každé čtvrtletí vykazují české zdravotní pojišťovny takto
výpomocně vynaložené náklady za cca
20 000 osob ve výši cca 120 000 000 Kč.
Předpokládáme, že poslední čtvrtletí,
které budeme nyní zpracovávat, nebude
výjimkou.
Je to více, nebo méně než loni?
Je to více než loni, přičemž jedním
z důvodů může být změna pravidel
pro účtování nákladů na zdravotní péči
poskytovanou důchodcům z jiných států
bydlících na našem území.
Centrum mezistátních úhrad zprostředkovává platby mezi českými
a zahraničními zdravotními pojišťov-
08
nami, takže znáte jak pohledávky,
tak příjmy. Kolik peněz letos zatím
inkasovala česká zdravotnická zařízení
za ošetření cizinců?
Částka, kterou uvádíte v první otázce, tj.
426 628 934,95 Kč, bude s určitou mírou
nepřesnosti, způsobenou časovým
posunem vyúčtování některých případů,
přibližně odpovídat celkové částce prostředků, kterou zdravotnická zařízení
inkasovala od zdravotních pojišťoven za
ošetření cizích pojištěnců ze zemí EU,
EHP, Švýcarska a ze smluvních států
v průběhu prvních třech čtvrtletí roku
2011. Jde přitom o částku vykazovanou
zvlášť a výkonově, hrazenou nad rámec
paušálních částek dohodnutých mezi
pojišťovnou a nemocnicí.
Pravidelně se v médiích objevuje informace opatřená titulkem Cizinci dluží
českým nemocnicím xxx milionů korun.
Co je za tímto číslem – je to rozdíl
mezi příjmy a výdaji českých zdravotnických zařízení, nebo pouze výdajová
stránka?
Zdrojem těchto čísel je Ústav zdravotnických informací a statistiky (UZIS),
resp. informace, které mu poskytla
zdravotnická zařízení. Na metodiku
sběru těchto dat by bylo vhodnější
zeptat se UZIS. Předpokládám, že údaje
obsahují všechny pohledávky za cizince
evidované jednotlivými zdravotnickými
zařízeními a vymáhané soukromoprávně ve vztahu ke konkrétním osobám
(typicky tedy pohledávky za ošetření
občana ze státu mimo EU). Rozhodně se
domnívám, že ve statistice není nijak
zohledněna příjmová stránka, jde pouze
o statistiku existujících pohledávek.
Otázkou spíše pro autory této statistiky je, v jaké fázi se tyto pohledávky do
statistiky dostanou. Například zda jde
jen o „nedobytné“ pohledávky, nebo
i o ty, které jsou později řádně uhrazeny, v jaké ceně bodu jsou pohledávky
vykazovány, apod. [jednotlivé lékařské
úkony jsou v pojišťovnictví obodovány,
korunové ocenění bodů se však může lišit
podle toho, zda má pacient komerční,
nebo veřejné pojištění – pozn.red.].
i dlouhodobě, zdržují se zde v rámci
turistického pobytu, případně z jiného důvodu. Například přijeli za prací
nebo jako rodinný příslušník pracujícího občana ze státu mimo EU. Složení
států mimo EU, odkud k nám nejčastěji
cizinci přicházejí, je přitom notoricky
známé a není ho myslím nutné výslovně
uvádět. Poměrně výjimečně může také
jít o nepojištěného občana některého
z členských států EU.
Takže statistiky dále nerozlišují mezi
různými typy pohledávek?
Naše statistiky samozřejmě rozlišují mezi různými druhy pohledávek.
Členíme je dle typu péče (nemocniční, stomatologie, primární), rozsahu
péče (nezbytná, plná, plánovaná),
typu dotčených osob (cizí pojištěnci
na přechodném pobytu v ČR , bydlící
v ČR, cizí pojištěnci cestující do ČR za
plánovanou péčí), dále států pojištění
nebo dle českých výpomocných zdravotních pojišťoven. Detailní statistika
za rok 2011 bude na našich stránkách
www.cmu.cz veřejně dostupná přibližně
v květnu 2012. Upozorňuji ale, že jde
pouze o statistiky pohledávek účtovaných mezistátně v souladu s právem EU
nebo mezinárodními smlouvami.
Využívají cizinci český zdravotnický
systém více, nebo méně po zavedení
povinného sjednávání komerčního
zdravotního pojištění typu komplexní
péče, které se uzavírá na rok dopředu?
Tento typ pojištění se týká pouze cizinců, kteří hodlají v ČR pobývat dlouhodobě a nemají přitom nárok na účast
v českém systému veřejného zdravotního pojištění (tzn. nemají na území ČR
zaměstnání nebo trvalý pobyt) a nemají
ani nárok na poskytování zdravotní péče
v souladu s právem EU nebo mezinárodními smlouvami. Zda mělo zavedení
tohoto typu tzv. komplexního pojištění
nějaký efekt z hlediska částek, které
cizinci dluží jednotlivým zdravotnickým
zařízením, v tuto chvíli nevím. Osobně
však předpokládám, že změna nebude
nijak významná.
Jde o komerční pojištění s řadou výjimek oproti běžnému veřejnému zdravotnímu pojištění, a navíc jde o poměrně nákladnou záležitost. Ani existence
tzv. komplexního pojištění tedy poskytovateli (a co je horší, ani dotčenému
pojištěnci) nezaručí, že budou náklady za
léčení uhrazeny. S trochou nadsázky se
navíc domnívám, že si jej pořídí zejména
Je známo něco více o dlužnících, odkud pocházejí, co v Česku dělají?
Pokud jde o dlužníky v pravém slova
smyslu, tedy o pacienty ošetřené českým zdravotnickým zařízením a nedisponující ani prostředky, ani dostatečným zdravotním pojištěním, domnívám
se, jde nejčastěji o občany států mimo
EU. Pobývají tu buď krátkodobě nebo
ti, kteří měli nějak zajištěno zdravotní
pojištění i v minulosti. Část dlužníků,
zejména ti, kteří na území ČR pobývají
dlouhodobě bez jakéhokoliv povolení,
nepochybně tento nákladný a na rok
dopředu hrazený produkt nevyužije.
Poskytovatel si ovšem v případě akutní
péče vybrat nemůže a péči poskytnout
musí. V zásadě mi toto řešení připomíná
nekonečnou hru na lupiče a zloděje. Kdo
se v dané problematice orientuje, ví, že
se žádným obdobným opatřením nelze
vyhnout případům, kdy ošetření potřebuje osoba, která není vůbec zdravotně
pojištěna nebo je pojištěna nedostatečně.
To je jediná skutečná realita, ze které
musíme vycházet. Pokud bychom chtěli
zcela eliminovat situaci, kdy poskytovatelům péče vzniká nedobytná pohledávka za pacientem, musel by stát
nebo jiný subjekt garantovat, že bude
tyto nedobytné pohledávky, vzniklé
v důsledku státem uložené zákonné
povinnosti poskytnout komukoliv
neodkladnou péči, nějakým způsobem
poskytovatelům nahrazovat. Podobné
řešení bylo navrženo v zákoně o neziskových nemocnicích, který se ovšem
prakticky ve vztahu k žádnému zdravotnickému zařízení neaplikuje.
Dlouho se mluví o tom, že nejzranitelnější skupinou cizinců při sjednávání
pojištění jsou děti, které nemají automaticky zajištěné pojištění, přestože
jejich rodiče jsou tu legálně. Řešíte
případy dětských „dlužníků“ českému
zdravotnickému systému? Jak?
Ano, bohužel. Za jeden z nedobrých
rysů našeho systému veřejného zdravot-
ního pojištění považuji skutečnost, že se
do něj nedostanou ani děti zaměstnaných rodičů ze států mimo EU, a tudíž
běžně veřejně zdravotně pojištěných na
území ČR. Platí to bohužel i v případě,
že se tyto děti narodí na území České republiky. Máme tu tedy např. situaci, kdy
jsou v ČR zaměstnáni oba rodiče, např.
jako lékaři, odvádějí daně i pojistné,
hodlají strávit aktivní část života v ČR,
ale ve chvíli, kdy se jim u nás narodí
potomek, zjistí, že na účast ve veřejném
systému nemá nárok, a jsou tak odkázáni na komerční pojištění.
Podotýkám přitom, jak říkají naši kolegové z německého systému privátního
pojištění, žádná komerční pojišťovna
nepojistí hořící dům. Jinými slovy, pokud
se dítě narodí se zdravotními problémy,
jdou náklady léčení v zásadě v plné míře
za rodiči. Pokud bych tedy zvažoval
nějakou legislativní změnu na národní
úrovni, přemýšlel bych v prvé řadě o zavedení odvozeného pojištění nezaopatřených rodinných příslušníků od osob,
které jsou na našem území zaměstnané
a z tohoto titulu pojištěné.
Obavám ze zneužití institutu odvozeného pojištění by se přitom dalo předejít
stanovením určitých podmínek nároku,
zejména délky předchozího pojištění
živitele na našem území. Zavedení
odvozeného pojištění by ostatně nebylo
něco zcela nového. Jde o věc, která dnes
na základě evropských nařízení běžně
funguje v případě rodin migrujících osob
z EU. Z širšího úhlu pohledu se i s ohledem na demografický vývoj domnívám,
že bychom měli mít jako společnost
obecně zájem na udržení pracovní síly
přicházející z jiných států. Stav, kdy
nepřiznáme dětem těchto pracovníků
nárok na účast v systému veřejného
zdravotního pojištění, je samozřejmě
něčím, co jde přímo proti tomuto dlouhodobému cíli.
CMÚ má i přehled, kolik dluží Češi
v zahraničních zdravotnických zařízeních. Pro představu – kolik dluží
k 1. listopadu?
Víme přirozeně, kolik dlužíme my jako
zastřešující český orgán partnerským
styčným orgánům jiných států za péči
poskytnutou českým pojištěncům ve
státech EU, EHP, Švýcarsku a smluvních státech (Chorvatsko, Srbsko, Černá
Hora, Makedonie, Turecko). Nelze ovšem
uvést zcela konkrétní částku, neboť její
konkrétní výše se průběžně každý den
mění tak, jak jsou zpracovávány úhrady,
zasílány nové pohledávky, zpochybnění,
storna pohledávek, jak se mění kurz koruny atd. Obecně lze říci, že jde v každý
moment o částku přibližně v rozmezí
500 až 750 mil. Kč.
Pokud bychom hovořili o soukromých
závazcích jednotlivých českých občanů
vůči konkrétním zahraničním zdravotnickým zařízením (tj. tam, kde nebylo
možné zajistit v souladu s evropským
právem nebo mezinárodní smlouvou
úhradu nákladů prostřednictvím zahraniční výpomocné zdravotní pojišťovny
ani dodatečně), neexistuje, obávám se,
žádná statistika zahrnující tyto individuální dlužné částky.
10
Text:
Foto:
11
Zdenka Dubová
Martin Kovář
Malá Hanoj
v Praze
Je konec listopadu, vystupuji na zastávce autobusu Sídliště Písnice a mířím do obchodního centra Sapa. Nejsem jediná Češka mezi
Vietnamci, kteří prochází vrátnicí a vstupují
do „Malé Hanoje“. Hlavou se mi promítají
některé titulky z českých deníků a internetových zpravodajských portálů: „Malá Hanoj:
poklidná tržnice, nebo stát ve státě?“, „Denně voláme policii,“ říká sousedka Sapy“.
Míjím restauraci Dong Do a přes okna
zahlédnu české a vietnamské návštěvníky,
kteří si dávají pravé vietnamské jídlo, u stolu
sedí společně Vietnamci a Češi.
„Podle Pavly Jedličkové, místostarostky radnice Praha Libuš, na jejímž území Sapa stojí, se
problém s Vietnamci zhoršuje poslední tři rok
(…) ti nejchudší z nich jsou tady poté vykořisťování a právě oni často nemají jinou možnost
než se zapojit do organizovaného zločinu,
vysvětluje Jedličková“ (MF dnes 27. 11. 2011)
Pokračuji ve své chůzi a s překvapením zjišťuji, že volné prostranství je vyčištěné, v létě
tam bylo ještě nevzhledné „parkoviště“.
Novinkou je pro mě je i rozestavení odpadkových košů, které jsem ještě v létě taky
nepotkala. I úklid volného prostranství je
znát, zrovna nakládají odpad z vyhrazených
míst, která jsou pro něj určena. Trochu se
v duchu usmívám, protože dělníci pracující
s odpady mají roušku na tváři a připomíná
mi to obrázky z Vietnamu, tak typické pro
Vietnamce.
„Víc než rok žiju přímo naproti tržnici a ještě se
mi nestalo, abych potkal Vietnamce, který by
u vchodu do domu nepozdravil. Na zastávce
Vietnamky pravidelně sbírají odpadky a vajgly. Tak nevím, jestli mám jenom štěstí,“ píše
v diskusi na Idnes.cz jeden ze čtenářů.
Proti mně jdou Češi s velkými černými
igelitkami s nákupem. Blíží se Vánoce, a tak
si jdu nakoupit suroviny na pečení cukroví
do nového moderního supermarketu Tamda
Foods. K mému překvapení, v obchodě je
více Čechů než Vietnamců. Procházejí regály
a najednou zaslechnu mladého Čecha, který
s nadšením říká kamarádovi: „Ty vole, viděls
tu cenu energy drinku? To je bomba!“. Chce
se mi smát, ale dělám, že neposlouchám
cizí rozhovor. Moje peněženka je spokojená,
i přes objemný nákup v ní zůstal docela slušný obnos. Ještě mi zůstává čas do schůzky
s mými vietnamskými přáteli a kolegy
z našeho občanského sdružení INFO-DRÁČEK, stavuji se u českého řezníka pro maso.
Výběr je již přizpůsobený vietnamským
zákazníkům, což mi naprosto vyhovuje,
potřebuji nakoupit vepřové maso. Přede
mnou nakupuje Vietnamka a Vietnamec,
usmívají se, poděkují a spokojeně odcházejí.
Prohodím pár slov s řezníkem, který si chválí
vietnamské zákazníky, trochu si postěžuje
na české zákazníky, kteří jsou pořád s něčím
nespokojení.
Pokaždé, když jsem v Sapě, dýchá na mně
zvláštní atmosféra, připomíná mi to Asii, kterou jsem několikrát navštívila, paradoxně jen
Vietnam mě nějak minul. Proti mně jede Vietnamec na kole, na jedné ruce má jídlo, které
si někdo objednal. Než dorazím do restaurace, kde máme schůzku, potkávám dalšího
Vietnamce, který tlačí vozík s občerstvením,
zastavuje a nalévá čaj prodejcům v hale.
Celou dobu se mi promítají v hlavě
poslední mediální obrazy o Sapě, snažím
se najít reálný obraz Sapy ve výrocích
některých politiků o zřizování specielních
policejních týmů pro zajištění bezpečnosti
státu, označení Sapy jako ghetta, střediska
kriminálních živlů, vyvádění peněz v tamních
bankách, což mě nejvíce pobavilo, trochu si
totiž spletli Western Union s bankou.
„Tu tržnici SAPA vidím především jako místo, které se stalo státem ve státě. Kde tam
platí úplně jiná pravidla. Točí se tam velké
peníze a to nejsou jenom miliony, to jsou
sta miliony, možná i miliardy. A tyto peníze
jsou většinou nezdaněné.“
František BUBLAN, poslanec /ČSSD/
16. 11. 2011 Zprávy TV Prima 18:55 hod
Blížím se k restauraci a už se těším,
jak si dám svoje oblíbené Pho. Postupně docházejí ostatní, objednáváme si
jídlo a začínáme se bavit o Sapě, jakým
způsobem byla v médiích prezentovaná.
Srovnáváme vyjádření politiků s vyjádřením náhodných občanů Libuše, kteří jsou
na rozdíl od politiků pozitivní, Vietnamci
jim nevadí, většina z nich běžně nakupuje
v Sapě, chodí na jídlo, začíná využívat
i služby, jako je např. holičství, nehtová
studia. Letmo se rozhlédnu po restauraci,
u stolů sedí Češi, Vietnamci, Vietnamci
s Čechy.
Sapa se mění. Vznikají nové moderní
restaurace, nákupní centra, rekonstruují
se stávající budovy, upravují se volná
prostranství pro parkování aut, snaží se
o větší úklid celého centra.
Platíme a jdeme si ještě koupit vietnamské knedlíky. V hale se stavujeme
u prodejců, kteří si trochu postěžují na
děti, že už neumějí pořádně vietnamsky, protože jsou celý den mezi českými
spolužáky a s rodiči se scházejí až pozdě
večer.
S těžkým baťohem a taškou s knedlíky
odcházím s přáteli na zastávku autobusu.
Pozdě večer dorazím domů. Na Facebooku si ještě vyměňujeme své dojmy. Dnes
vím, že mým velkým snem je navštívit
Vietnam, poznat ještě více zemi, ze které
pocházejí lidi, kteří jsou dnes mými přáteli, a je pro mě velkou ctí, že si i oni zařadili
mezi své přátelé mě. Obohacují mě svou
kulturou, životními tradicemi, zvyky,
a to i přesto, že jsem ještě ve vysněném
Vietnamu nebyla.
(Autorka je předsedkyně občanského sdružení INFO-DRÁČEK)
La Strada CR
slaví 15 let
Cinnosti SOS
6794, takový je celkový počet telefonátů od obchodovaných
a vykořisťovaných osob, zákazníků žen nucených k prostituci
či lidí, kteří se chtějí vykořisťování vyhnout a zavolali na SOS
a Info linku organizace La Strada Česká republika od roku
1996 až do června 2011. Přestože se klientela organizace za
15 let existence linky změnila, lidé pracující v otrockých podmínkách se v České republice objevují stále. A právě jim nabízí La Strada služby prostřednictvím dnes zahájené kampaně.
Obchodování s lidmi a závažné formy pracovního vykořisťování bohužel zůstávají v řadě případů skryté a bez postihu.
„Počty lidí odsouzených za trestný čin obchodování s lidmi do
prostředí prostituce se každoročně pohybují v řádu jednotek
či maximálně dvou desítek. Předmětem kritiky i na mezinárodní úrovni je ale zejména fakt, že do dnešního dne nebyl
v České republice doposud nikdo pravomocně odsouzen za
zločin obchodování s lidmi za účelem nucené práce či jiných
forem vykořisťování,“ upozorňuje Petra Kutálková, zástupkyně ředitelky. Nevládní organizace však odhadují, že v České
republice jsou vykořisťovány řádově stovky především cizinců
a cizinek. Tito lidé se však pouze obtížně domáhají svých práv
a mnohdy netuší, že se o to vůbec mohou pokusit.
Tuto situaci si klade za cíl zlepšit nová kampaň organizace
La Strada k 15 letům Info a SOS telefonní linky. „Info a SOS
linka La Strada, která nyní nabízí možnost bezplatného volání
a pravidelných konzultací ve 4 cizích jazycích, je tak ještě
blíže konkrétním vykořisťovaným lidem, a to nejen v oblasti
sexbyznysu, ale i v rámci dalších sektorů služeb a zaměstnání,“ sděluje Ina Avramioti, vedoucí Info a SOS linky. „Nejčastěji volají lidé, kteří pracovali na stavbách a v úklidových
službách, k vykořisťování však dochází i v dalších sektorech,
např. v lesnictví, potravinářském průmyslu nebo při sezonních pracích,“ dodává Petra Kutálková.
Organizace La Strada rozšiřováním služeb Info a SOS linky
reaguje na stále se měnící potřeby obchodovaných a vykořisťovaných osob. Situace v oblasti obchodování s lidmi a tedy
i klientela se totiž za patnáct let v mnohém změnila. „Impulsem pro zahájení aktivit v oblasti prevence obchodování
s lidmi v České republice se stala situace po roce 1989, kdy se
začaly objevovat první případy českých žen obchodovaných
za účelem prostituce do tzv. západních zemí,“ vzpomíná
Petra Kutálková na začátky činnosti organizace. „Projekt
La Strada začal fungovat v České republice díky iniciativě
holandských ženských organizací, které na nečekaný příliv
Češek reagovaly již v roce 1995,“ dodává. O tři roky později,
již jako samostatná organizace, La Strada v ČR zřídila první
telefonickou linku zaměřenou na prevenci obchodování se
ženami, jejíž důležitou součástí se stalo poradenství před
cestou do zahraničí.
Teprve mnohem později se telefonáty na SOS linku začaly
ve větší míře týkat případů vykořisťovaných cizinek v České
republice. „V současné době tvoří naši klientelu jak cizinci
a cizinky, kteří byli vykořisťovaní v České republice, tak i např.
české ženy nucené k prostituci zde či v zahraničí,“ říká Ina
Avramioti, vedoucí linky. „O čem se ale též málo mluví, jsou
případy českých mužů obchodovaných do zahraničí. I ti se
mohou obrátit na naši linku,“ dodává.
(Zdroj: La Strada ČR)
12
Text:
Foto:
Iveta Kováčová
Rena Horvátová
Je Cas na spoleCný
nedElní obEd
Nastal čas, kdy se imigrační politika řeší
v klidu nedělního dne, během společného jídla v neznámé rodině i prostředí,
s jídlem na talířích a posléze i v žaludku.
Zdá se, že tak blízko jsme si ještě nikdy
nebyli. Pochutiny pocházející z jiné
kuchyně, než jakou známe my, nás svou
pestrostí a cizokrajnou vůní přitahují.
Děje se to nekomplikovaně až půvabně. Konečně můžeme bez působení
špatných zážitků či jen vymyšlených
strašidel vnímat, skoro se dotýkat a hladit tu jinak zbarvenou tvář. Stačí se na
lidi jen usmívat a najednou se všechny
ty neznámé vůně, jiný styl oblékání,
kultura stolování i rituály společného
pobývání stávají důvěrně až posvátně známými. Zbavujeme se ostychu
a ptáme se, někdy rukama a nohama,
konečně zbaveni všech vycpávek, „jen“
na úrovni energií, protože už víme, že
nerozdílný jazyk jen zdánlivě svazuje.
A kouzlo neděle je naplno tu, nic nám
nevadí, jsme smíření, spokojení, šťastní,
vděční za toto setkání.
Ano, i tak se dá řešit integrační problematika cizinců u nás, jež je v současné době jedním z diskutovaných témat.
Ukázalo se, že pokusy států najít úspěšné modely integrace, které by zajistily
kvalitní soužití majoritní společnosti
a přistěhovalců, selhaly. Proto je nyní
nezbytné hledat a vytvářet nové způsoby, jak posílit mezikulturní dialog a integraci. Najít cesty, jak zkrátit distanci
mezi majoritní společností a přistěhovalci a odbourávat tak předsudky
a extremistické a nenávistné projevy.
Jedním z úspěšných modelů se v České
republice stal projekt Rodina odvedle,
kdy k jednomu stolu na nedělní oběd
usedají rodiny Čechů a cizinců žijících
v České republice. Organizátorům
tohoto projektu, Občanskému sdružení
Slovo 21, se podařilo nejen v projektu
pokračovat, ale zároveň nastartovat
mezinárodní spolupráci v oblasti integrace cizinců minimálně v dalších šesti
zemích Evropské unie – na Slovensku,
Maďarsku, v Itálii, ve Španělsku, v Belgii
a na Maltě.
Na mezinárodní úrovni se projekt
bude jmenovat Next Door Family EU
a již v roce 2012 se uskuteční minimálně 210 setkání zahrnujících kolem
1800 osob nejen v zemích partnerských
organizací, kteří aktivně spolupracují na tomto projektu, ale i v dalších,
které mají zájem organizovat podobná
setkání rodinek ve svých státech, jako je
Polsko a Portugalsko.
Od listopadu se spustí web www.
nextdoorfamily.eu, kde budete moci
sledovat, jak projekt probíhá v České
republice a jiných zemích.
Jedním z hlavních výstupů projektu
se stane dokumentární film Next Door
Family EU natočený během setkání
rodin ve všech partnerských zemích
projektu a věnovaný problematice
soužití majoritních společností a cizinců
v Evropě.
Rodina odvedle
Setkání českých rodin a rodin cizinců
se každoročně uskutečňuje formou
společného oběda ve stejný den a čas
na různých místech v ČR. Vždy probíhá u jedné z rodin a je mu přítomen
asistent, který před setkáním osobně
obě rodiny zkontaktuje a podá jim
informace o druhé rodině a o průběhu
setkání. Projekt, který občanské sdružení realizuje již od roku 2004, se tak stal
originálním způsobem integrace cizinců
do české společnosti. Do projektu jsou
každoročně zapojovány pouze nové
rodiny, české i rodiny cizinců, které se
ještě v minulosti projektu nezúčastnily.
Do současné chvíle bylo do projektu zapojeno na 984 rodin a více než 300 koordinátorů a asistentů jak z majoritní
společnosti, tak i z řad cizinců z třetích
států. Letošního setkání se zúčastnilo
50 českých rodin a stejný počet rodin
cizinců. Došlo k němu v neděli 27. listopadu ve 14.30 hodin ve všech krajích
České republiky.
Tento projekt je spolufinancován
z prostředků Evropského integračního
fondu, hl. m. Prahy a Zlínského kraje.
Realizátorem projektu je občanské
sdružení SLOVO 21 (www.slovo21.cz),
které bylo založeno v roce 1999.
„Život je další den, život je pouhou
cestou“
A hned další den se setkali současní
i budoucí realizátoři projektu Rodina
odvedle na překrásné akci nazvané
Kulti – Multi. Přišli lidé, kteří se o „jiné
světy“ zajímají, mnozí z nich dokonce
různě spolužijí. Pojítkem tohoto večera, a to nejen vizuálním, bylo příhodně
srdce, které otevírá dveře každému,
kdo miluje.
Pod názvem Kulti – Multi se koncem listopadu uskutečnil večer plný
rozmanité hudby, tance a jídla. Bylo
to setkání lidí, kteří mají rádi lidi a pro
samotný smysl těchto slov také leccos
dělají. Kromě ochutnávky tradičního
jídla byly ke koupi i některé textilní
výrobky a dárkové předměty, vše v bar-
vách a vůních světa, který jsme měli
možnost skrze naše hmatové a chuťové
smysly poznávat a ochutnávat.
A nejen to. Tento večer nabídnul mnohem víc. Bohatý a zajímavý kulturní
program přinesl například zážitek
z mongolského tradičního hrdelního
zpěvu.
U stolu vedle mě seděli Mongolové,
vesměs mladí muži, jeden v džínsách,
bílém triku, s pleteným copem až nad
hýždě. Jeho učitel pan Nandinbolor,
zpěvák a hráč na tradiční nástroj Morin
Khuno (něco jako malá loutna se
dvěma strunami), učí Ugnona umění
hrdelního zpěvu. Když chci, aby mi
ukázal a vysvětlil techniku, dostanu
kusé informace s ukázkou vlnivého
pohybu břicha, kdy se vzduch stlačuje
k páteři a volným hrdlem „chrčí“ ven.
„Učím se už třetím rokem,“ říká s úsměvem, „a ještě pořád to bolí, no a ještě
to pořádně neumím,“ dodává, když se
snažím jako muzikantka postřehnout
princip toho, jak ten zvuk vyluzuje. Během večera zahráli na dobové nástroje
a zazpívali písně, jimiž Mongolové
vzdávají úctu a poděkování například
hoře. Tamní lidé po dlouhý čas tímto
hrdelním zpěvem oslavují přírodu, zpívají, když něco dávají nebo chválí.
Odbi Hoso se svým kamarádem zase
předvedli mongolský hip hop. Pochvalovali si, jak je jejich jazyk svou tvrdostí velice vhodný právě pro hudební
vyjádření mladých na život a realitu
kolem nich. „Nám nezáleží na tom, co
máme na sobě,“ říká Odbi, když vzápětí
do nenápadných tónů hřejivé harmonie
v línějším tempu rapuje „život je další
den, život je pouhou cestou“a lidí se
klátí v rytmu sem a tam.
Osáma z Egypta roztančil a oblékl do
své sukně i několik přítomných obdivovatelů. Předvedl mystický tanec Tanura, při kterém se 1067krát otočil kolem
své osy, oblečený v šat ženy, v rukou
čtyři tamburíny. Bílé pěticípé hvězdy
s vyšitými ornamenty, které drží ústy,
rameny a hlavou, plovou ve vzduchu
a prohýbají se, mění se v býčí roh. Poté
svými sukněmi kreslí spirály, za chvíli je
má nad hlavou a tu vidíme vznášet se
barevného motýla. Vrtí se jak roztančená káča, teď se tu dokonce objevil talíř
ufo, ne už je to pizza nad jeho hlavou.
Ta se mění ve střechu jeho příbytku,
kde on leží, klečí a stále se točí, aby
v posledním okamžiku sukně odletěla
na zem a proměnila se v obří barevnou
sněhovou vločku. Byl to zážitek.
14
Text:
Foto:
15
Anketa
Iveta Kováčová
Rena Horvátová
Kulti – Multi
Jak to vypadá s lidmi, zda se zajímají, uctívají a mají rádi lidi, a to bez ohledu na barvu pleti, rozměry břicha, výši konta a
„decibelů“ jejich kultury, jsme se zeptali i několika účastníků Kulti – Multi setkání.
Paní Dandin Dava (53)
pracuje v cestovní kanceláři,
v ČR žije 26 let.
Víru v dobro a lidi už nemá. „Natrefila jsem v klubu, kam občas
chodím, na lidi odjinud a jsou
z nás dnes dobří známí. Pokud
jde o Čechy, ti nechtějí mít za
kamarády cizince, kteří pocházejí
z chudých zemí. Žiju svým životem a už nic nechci řešit,“ uzavírá
svoje možnosti života zde v ČR
Dandin. „V tomhle věku není čas
na změnu, vrátit se domů nemůžu
a už nechci.“
Petra Jelínkova (29)
PR manažerka
Má mezi cizinci také pár kamarádů. „Nepřipadají mi jiní, máme
společné zájmy, humor i vkus.
Myslím, že ten, kdo se rozhodne
být nejen vůči lidem uzavřený,
poškozuje sám sebe, přichází
o něco velmi důležitého. Mně
osobně přináší tenhle rozmanitý
svět mnohem lepší pocit. Jakákoli
norma mi vadí. A už vůbec nikdo
mi nebude diktovat, co si mám
myslet. Říkám to proto, že mnozí
lidé všechno pouze přijímají,“
podotýká.
Jan Matásek (39)
byl s divadlem již podvakráte
v Koreji.
Miluje korejské a japonské jídlo.
Na oplátku se pak tady v Praze
stará o své hostitele. „Pomáháme si vzájemně, například já jim
teď naposledy s prací. Chce to
dobrou zkušenost, aby lidi mohli
mít rádi lidi, strach z neznámého, z opětovného zklamání
lidi brzdí, jiné zcela odrazuje.
Prostě to chce odbourat strach
z neznámého, i když to napoprvé není nic snadného,“ říká Jan
přesvědčivě.
Andrea Claudia (23)
dispečerka
Má za přítele Roma. „Je chytrý, jde si za svým, je příjemný,
otevřený a přímý. Překvapil mě
vyznáním na koupališti a tuhle
mi vážně oznámil, že by byl
rád, kdybych namísto nočních
směn měla denní. Dal najevo, že
mu na mně záleží. Chtěla bych
říct ostatním, neházejte lidi do
jednoho pytle. Tak jako platí, že
jsme všichni stejní (v dobrém i ve
zlém), zároveň platí, že jen na nás
záleží, jakými lidmi se staneme,“
říká zamilovaná Andrea.
Adam Terš (20)
student
Seznámil se ve Španělsku na
dovolené s člověkem, který je
dodnes v jeho životě velmi důležitým. „Hloupé předsudky nám
lámou vaz. Je důležité lidi nehodnotit čili neodsuzovat, ale snažit
se s nimi vyjít,“ myslí si Adam.
Kristýna Nezvedová (20)
studentka
Ráda se už delší čas kamarádí
s Afričanem. „Líbí se mi, jak je
usměvavý a kreativní. Nejvíce
mě ale zajímají Italové, nejspíš
proto, že miluju špagety. Každý
člověk je nějaký a myslím, že postačí, když se budeme vzájemně
respektovat,“ říká Kristýna.
Janek Čížkovský (19)
student
Má mnoho přátel odjinud. Mezi
nimi také dlouhodobého kamaráda
Mulata, na jehož adresu podotýká: „Rozumím si s ním. Líbí se
mi, že není materiální, i to, že trpí
syndromem, který nejen praktikuje,
ale také pojmenoval „Black people
time.“ Chci tím říct, že snad ještě nikdy nedorazil kamkoli včas. Nemám
s tím problém, přijal jsem ho takového, jaký je. Ti lidé, co mají problém
potkávat tyhle „jiné“ lidi, se můžou
jít rovnou zabít. Protože je budou
potkávat celý život,“ konstatuje.
Ganbaatar Boldrceceg (21)
zdravotní asistentka z Mongolska
Získala v Česku práci a i mnoho přátel. Nejvíce ji ale přitahují Rusové.
„Ano, skutečně, nevím proč, ale
miluju jejich jazyk, ten především,
pak operu a umění vůbec. Nevím,
proč lidi berou naši jinakost tak
vážně. Narodili jsme se a jsme
všichni stejní, ať se to stalo kdekoli.
Nemějte strach, lidi, každý přece
můžeme mít svůj názor, a přesto
můžeme ctít druhého a vycházet
spolu,“ vzkazuje všem.
Text:
Foto:
Lucie Němečková
Jana Jedličková
Do tRetice všeho dobrého
i zlého s PUlmEsícem
Tak se to říká a tak to platí i o třetím ročníku festivalu, který si vzal za cíl představovat tzv. orientální kultury a do svého
názvu si vypůjčil část titulu básnické sbírky Syřana žijícího v Čechách Charifa Bahbouha: Nad Prahou půlměsíc. Letos
vyšel 20.–27. října nad Prahou, Brnem a Zlínem.
Dobré bylo už to, že vůbec vyšel
V tak složitých podmínkách, v jakých se rodí a které si málokdo
dokáže představit, je Půlměsíc vlastně malý velký zázrak. Peněz
na podobné kulturní projekty se dostává čím dál míň, stejně
jako mizí možné finanční zdroje. Nevraživosti vůči odlišným
kulturám a jejich příslušníkům je naopak čím dál víc. Média, až
na výjimky, už delší dobu místo aby nabízela informační servis,
vyrábějí kauzy a senzace. Naštěstí se najde pár nadšenců, kteří
jsou ochotni se se mnou na organizaci projektu podílet. A samozřejmě tu vytrvali diváci, kteří ještě neztratili vůli a touhu
poznávat „něco jiného“.
Letos stejně jako v minulých ročnících byla naším partnerem
Společnost česko-arabská. Pomocnou ruku získalo naše občanské sdružení Komba od pražského magistrátu, který na festivalový program přispěl sedmdesáti tisíci korunami a zároveň celý
průběh a čerpání peněz monitoroval svými kontrolory.
Festivalových večerů bylo tedy míň něž třeba loni, chyběl
i pravidelný zahraniční host, ale i v této okleštěné podobě lze
mluvit o velmi úspěšné akci, měřeno její kvalitou.
Především festival přinesl několik žhavých „domácích“ novinek,
ať už to byla těsně po premiéře inscenovaná hra Egypťana žijícího ve Francii Adela Hakima Popravčí č. 14 nebo nová pohádka
Dřevěného divadla Jana Hrubce o Aladinově kouzelné lampě či
taneční vystoupení českobudějovické Farhy v rámci komponovaného pořadu Marhaba.
Popravčí č. 14
Festival začal v holešovickém Cross clubu v Divadle na půdě Monodramatem Popravčí č. 14 Adela Hakima. Lucie Málková, mladá talentovaná režisérka, se nebojí současných textů z tzv. exotických krajů, jakými Afrika či arabské země pro našince bohužel
stále jsou. Spolupracovala již s festivalem Tvůrčí Afrika aneb
Všichni jsme Afričani, kde s Janem Tošovským inscenovali hru
Beninčana Josého Plyii Syndrom dobrodince. V rámci prvního
ročníku Půlměsíce pak uvedla hru alžírsko-francouzského autora
Mohameda Kacimi Svatá země, která se stále hraje v Rock Café
na Národní třídě. Monodramatem Popravčí č. 14 Adela Hakima
tematicky navazuje na Svatou zemi. Kritička Lenka Dombrovská o představení napsala do internetových Divadelních novin:
„Obyčejného mladého muže (Petr Semerád) zastihneme
v okamžiku, kdy se obává o svůj život. Je uvězněný ve vlastním
bytě na odlehlém sídlišti a z jeho úzkosti ho vyrušuje pouze
soused (Tomáš Kejmar), který ve svém bytě neustále hraje na
elektrickou kytaru. Prioritou inscenace je mluvené slovo a Semerád ho ovládá suverénně. Nejde tu však o proslov člověka
sedícího třeba na židli a promlouvajícího k publiku! Jeho slova
jsou doprovázená režijně prokomponovanou, dramaturgicky
promyšlenou, emotivně vždy působivou akcí – dojemný je
například moment, v němž malému bílému potkanovi radí,
jak lze nejlépe v době klidu opustit byt. Tento bezejmenný (tedy
do určité míry „modelový“) člověk divákovi postupně odhaluje
historii jakési občanské války. Jména ani místní názvy se v jeho
vyprávění neobjevují (např. o své přítelkyni vypráví pouze jako
o „mé holce“), proto si každý může dosadit svou zkušenost, svou
válku (i když v našem prostředí poznanou nejspíš jen zprostředkovaně).“ Rozhodně si nenechte tento výjimečný, silný zážitek
ujít, inscenace je stále k vidění.
Marhaba
Znamená v arabštině vítejte! Pod tímto názvem jsme ve vinohradském klubu Casa Gelmi přivítali tři taneční formace. Z Českých Budějovic přijela Farha, která v pražské premiéře předvedla
několik ukázek egyptských folklorních tanců i klasické a moderní
tance inspirované Afrikou a Španělskem. Tanečně divadelní
skupina Rahat Lukum a hudební skupina Baharat z Brna představily orientální pásmo s živou hudbou a tancem se šavlemi,
s hedvábnými vějíři, turecký cikánský tanec a tribal dance. Závěr
večera patřil křehkému tanečnímu koncertu vynikající tanečnice
a choreografky Reny Milgrom zabývající se filosofií súfismu a perkusionisty Hearna Gadboise s názvem Kniha času / Book of Hours.
Poslední pražský festivalový večer vystoupili v Divadle Kampa
v pořadu Veď mě, lásko skvělá zpěvačka a interpretka především
židovských a slovanských písních Kateryna Kolcová-Tlustá a charismatický srbský kytarista Boro Prelič.
Navzdory svému názvu se Půlměsíc vyhoupl také mimo Prahu,
a to především díky spolupráci s brněnskou pobočkou Společnosti česko-arabské. Zatímco v Brně se diskutovalo o islámu v ČR, ve
Zlíně přednášel dr. I. Mrázek o starověkém Egyptě.
A to zlé?
Na to se po vydařené akci většinou zapomíná. Je to jistá forma
pudu sebezáchovy. Protože kdybyste měli myslet, jak a proč
všechno to, co chcete dělat, nejde, museli byste hned všeho
nechat. A to si myslím, by byla velká škoda. Těším se s vámi na
shledanou za rok při 4. ročníku!
(Autorka je ředitelka festivalu Nad Prahou půlměsíc)
16
Text:
Foto:
První rocník souteže Nejkrásnejší cizinka CR
Rena Horvátová
Rena Horvátová a G-Company
Praha ve
znamení
exotiky
Tolik exotické krásy na jednom místě Praha ještě nezažila! Milovníci
ženského půvabu se tak mohli těšit na netradiční první ročník soutěže krásy Miss Expat Czech Republic neboli Nejkrásnější cizinka České
republiky, která vyvrcholila slavnostním finále 3. listopadu ve Slovanském domě.
Porota v čele s modelkou a Českou Miss
2009 Ivetou Lutovskou rozhodla, že nejkrásnější cizinkou u nás je dívka pocházející
z Namibie. Kromě Lutovské zasedl v porotě viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura
a odborník na ženskou krásu – plastický
chirurg Roman Kufa.
Během finálového večera se představilo
deset dívek pocházejících z Venezuely,
Vietnamu, Japonska, Mongolska, Namibie,
Dagestánu, Ruska, Izraele, Indie a Ukrajiny
ve čtyřech soutěžních disciplínách. Porota
hodnotila, jak si dívky vedly v rozhovoru
s moderátorem, jak se prezentovaly při
módní přehlídce a velmi populární promenádě v plavkách. Kromě své výřečnosti
a přehlídky v nádherných večerních róbách
fascinovaly dívky porotce a diváky úvodní
přehlídkou v typických oděvech charakterizujících jejich rodnou zemi. Přítomní diváci
měli také možnost zhlédnout dokument,
který objasnil důvody jejich pobytu v naší
domovině, co dívky studují, jaké mají
zájmy a koníčky.
„Nápad vznikl úplnou náhodou. Byla
jsem pozvaná na firemní akci, kde v továrně za pásem pracovalo několik krásných
dívek z různých koutů světa. A tam mě ten-
krát napadla myšlenka uspořádat soutěž
tohoto charakteru,“ říká Dana Gregorová,
ředitelka G-Company a Miss Expat 2011.
Do soutěže se přihlásilo na 52 dívek z různých koutů naší země. Soutěž byla určená
pro všechny svobodné a bezdětné dívky od
18 do 30 let žijící na území České republiky, pracující či studující, které se narodily
s jiným než českým občanstvím. „U Miss
Expat se vám nemůže stát, že by si všechny dívky byly podobné jako vejce vejci,“
dodává ředitelka soutěže, jež si klade za cíl
přispět ke zvýšení sociálního a kulturního
povědomí české společnosti vůči cizincům
studujícím a pracujícím v České republice, jejich začlenění do české společnosti
a ke vzájemnému porozumění. Cílovou
skupinou projektu se tak staly ženy-cizinky
pocházející z různých kulturních prostředí,
kde je postavení ženy v rámci rodiny i společnosti vnímáno odlišně, než je tomu v Čechách. Samotnou podstatou projektu je
dle organizátorů soutěže kromě možnosti
přiblížit jejich kulturní, společenské a genderové odlišnosti také seznámit českou
veřejnost s životními příběhy cizinek. Díky
projektu Češi můžou odlehčenější formou
nahlédnout mladým lidem do soukromého
života a zjistit důvody, proč přišli a proč se
zde rozhodli zůstat.
Finálový večer propojilo téma čtyř živlů –
ohně, země, vody a vzduchu. Na každý
z nich vždy navazovala soutěžní disciplína.
Večerem vládla uvolněná nálada, o kterou
se svým nevtíravým humorem postaral
moderátor večera Václav Žmolík. Rozhovoru s finalistkami předcházel jejich krátký
videomedailonek, v němž odpovídaly na
otázky, z nichž jedna se dotýkala světového míru, jak je již běžné u zahraničních
soutěží tohoto typu. Každá z dívek si s tímto dotazem poradila po svém. Některé za
světový mír orodovaly, jiné dotaz braly
s humorem a ty ostatní na to šly s jistou
dávkou filozofie a vážnosti.
Během hodnoceného rozhovoru pokládal moderátor večera krásným finalistkám otázky týkající se jejich studia, české
kuchyně a také toho, co se jim na České
republice líbí nejvíce. Padla i otázka na české muže, což potěšilo jistou část publika
v sále. Přestože některé odpovědi byly zajímavé, ta nejvtipnější patřila Japonce Mami
Kawabata, která i když žije v Čechách
teprve tři roky, je již nyní úspěšnou členkou
taneční skupiny známého tanečníka a choreografa Yemiho A. D., zakladatele taneční
skupiny JAD Dance Company. „Zatím jsem
nepřišla na chuť české kuchyni, obsahuje
mnoho oleje a takový smažený sýr je na
mě moc mastný.“ Japonskou krásku do
naší republiky přivedlo především studium
na HAMU a dle jejích slov se jí na Češích
líbí, že často používají slova „v pohodě“
a „nevadí“. To Raisa Ismailová z Dagestánu
jezdila nejprve do Čech proto, že je zde
pohřben její dědeček. Natrvalo se sem
přestěhovala se svou rodinou až v patnácti
letech. Dívka z Vietnamu Try My Nguyen
Thi Huong měla v publiku velmi početné
fanoušky ze své domoviny, kteří v současné době žijí převážně na Moravě. Prozradila na sebe, že teprve v Čechách se od svých
přátel naučila užívat života plnými doušky.
Neobvyklý příběh poodkryla izraelská dívka Ella Mitkina, která zde žije proto, že se
její rodiče před šesti lety rozhodli do Čech
vydat z důvodu, že je tady lepší počasí než
v jejím rodném Izraeli. Studentka ČVUT
Zulay Fonseca z Venezuely žije v České
republice čtyři roky a z české kuchyně má
nejraději domácí svíčkovou s brusinkami
a knedlíkem. Dříve se živila jako učitelka
španělštiny, její žáci ji pozvali na návštěvu
do Čech a už zde zůstala. Dívka s mongolskými kořeny Mungunzul Bayarkhuu u nás
žije již dvanáctým rokem a bydlí společně
s rodiči, kteří do Čech přijeli za prací. Jako
největší oříšek zmínila češtinu, kterou dnes
ovládá bez větších problémů. Evgenia Kokoreva se narodila v Rusku, do Čech přijela
s rodiči v útlém věku. Nejvíce se jí líbí česká
metropole, kterou považuje za svůj domov.
Podobně je na tom i ukrajinská dívka
Evženie Babutska, která Českou republiku
navštívila společně s rodiči a sestrou před
12 lety. Měla to tenkrát být pouhá zastávka
na cestě do Kanady, ale Čechy rodinu natolik okouzlily, že se rozhodli zůstat natrvalo.
Velkou podporu v sále měla také dívka
zastupující Indii Sunethra Nirmali Gouri
Boyinová, která se na rozdíl od ostatních
dívek v Čechách narodila, a jak prozradil
videomedailonek, maminka pochází ze Srí
Lanky a tatínek z Indie. V Praze se seznámili, zamilovali se do sebe a již zde zůstali
natrvalo. Trošku jiný příběh má dívka
z Namibie, kterou přátele naučili, že život
může být i zábava. Paulina Nakashole žije
v České republice čtyři roky, studuje obor
Mezinárodní ekonomie a jejím oblíbeným
jídlem je guláš.
Stejně jako jsou různorodé dívky, jsou i diváci v hledišti. Nikoho tak nepřekvapuje, že
vedle vás sedí Ukrajinec, Rus či Vietnamec.
Dívky na podiu střídá stepařské číslo v čele
s Janem Bursou z ProjectWINGS. Za úplného ticha v sále předvádí spolu se svým
tanečním partnerem několikaminutovou
show. Fotografové se ještě blíž přisunou
k podiu a horlivě cvakají jeden snímek za
druhým. Očekávaný vstup moderátora
ohlašuje další disciplínu a tou je módní
přehlídka. Dívky se předvádí v nádherných
pestrobarevných šatech princeznovského
střihu. Choreografie je promyšlená do
posledního puntíku a v sále se překřikují
fandové všech deseti finalistek. Na dívkách
je poznat, že si potlesk, obdiv a blesky
„foťáků“ užívají plnými doušky. Moderátor
vyhlašuje desetiminutovou pauzu, při níž
vyzývá diváky, aby si sami pomocí skleněného korálku, který každý z nich dostal
při vstupu do sálu, rozhodli o nové Miss
Sympatie Expat 2011. I já se svými přáteli
vhazujeme korálek do skleněné nádoby,
a hlasujeme tak pro naši tajnou favoritku.
Na chodbě se potkáváme nad sklenicí
vína s pár přáteli. Všichni se jednoznačně
shodneme, že nápad uspořádat soutěž podobného charakteru může přispět alespoň
k částečnému odbourání zažitých předsudků vůči cizincům žijícím u nás.
Druhou polovinu večera startuje velmi
18
19
Text:
Africké rytmy a tance
podpoRily rozvojové projekty
v Keni a Guineji
populární promenáda v plávkách, která na
žádné soutěži ženské krásy nesmí chybět.
I já se deru do popředí a nacvakám pár
fotek. Dívky pózují, choreografii i chůzi na
deseticentimetrových podpatcích zvládají
na jedničku. Sem tam se objeví smyslnější
póza, což diváci oceňují potleskem.
A jdeme do finále…
A je to tady! Večer se blíží do svého finále.
Sálem se ozývají libé tóny šarmantního
zpěváka s africkými kořeny, kterého
hned střídají půvabné dívky ve večerních
róbách svatebního salónu Brilliant Princess. Vítězkou volby Miss sympatie Expat
Czech Republic 2011, o které rozhodli
sami diváci, se stala Tra My Nguyen Thi
Huong z Vietnamu. Korunku pro 2. vicemiss Expat Czech Republic 2011 získala
nejstarší finalistka Raisa Ismailová z Dagestánu. 1. vicemiss Expat Czech Republic
2011 zvolila porota půvabnou Sunethru
Nirmali Gouri Boyinovou z Indie. A absolutní vítězkou Miss Expat Czech Republic
2011 se stala dívka, kterou moderátor
večera nazval nádhernou gazelou z jihu
Afriky Paulina Nakashole z Namibie. Ta
přebrala korunku a šerpu z rukou ředitelky
soutěže Dany Gregorové.
Finálový večer je u konce, dívky pózují
před fotografy a radují se se svými nejbližšími. Mezitím se dávám do řeči s členem
poroty Tomiem Okamurou. „Já si myslím,
že nejdůležitější je, aby cizinci dokázali
majoritě, že jsou přínosem a že to nejsou
ti, kteří parazitují na české společnosti,“
říká Okamura a pokračuje, „to je podle mě
nejdůležitější, protože majoritní společnost neuvažuje složitě, uvažuje jednoduše.
Ten základ je samozřejmě jinde, nicméně
Miss Expat může určitou podprahovou
formou dopomoci, a ostatně proto jsem
i já zde a účastním se projektu od jeho počátku, a to tak, že poukazuje na cizince, že
jsou nějakým způsobem atraktivní, přátelští a že to jsou lidé jako všichni ostatní. Ale
ten základ je v cizincích samých, protože
na majoritě těžko můžeme chtít, aby se
změnila ze dne na den nebo během několika málo let,“ dodává Okamura, který, jak
přiznává, mezi dívkami neměl svou tajnou
favoritku. „Přiznám se, že jsem se snažil
od počátku volit takový typ dívky, která
by byla exotická, jelikož bych si velmi přál,
aby se soutěž ujala a pokračovala. Sám
v ní vidím značný přínos a i cíle soutěže
se mi velmi líbily. A proto, aby se lépe
přitáhla pozornost veřejnosti na proble-
Táňa Bednářová
matiku cizinců v České republice, je dobře,
když vyhrají dívky, které nejsou úplně
otřelé. A jsem opravdu rád, že se i ostatní
členové poroty v tomto shodli, a můžeme
se radovat, že máme vítězky z Degastánu,
Vietnamu, Indie a Namibie.“
A raduje se i ředitelka Dana Gregorová,
která chce ze soutěže udělat tradici.
„První ročník dopadl dobře, doufám, že
druhý ročník bude ještě o něco lepší. Dívky
jsou velmi přátelské, kultivované, vysokoškolsky vzdělané a to je i gros tohoto
projektu. Už teď po finále máme pro dívky
nasmlouvané tři akce. Já bych si velmi
přála, abychom jako agentura, měli pod
sebou cizinky-expatky, které bychom
v budoucnu zastupovali.“
S 1. vicemiss Expat Czech Republic
2011 Sunethrou Nirmali Gouri Boyinovou
se potkáváme až na after párty v Resto
Cafe Patio. Hned se spolu dáváme do řeči.
„Upřímně jsem doufala, že se umístím na
druhém nebo prvním místě. Je to skvělý
výsledek a jsem spokojená,“ říká krásná
Indka, která se od patnácti let občas věnovala focení a natáčení reklam. „Doufám,
že mi soutěž pomůže tyto zkušenosti ještě
více prohloubit a nastartovat kariéru modelky, a to i přesto, že se chci v budoucnu
věnovat vysněné diplomacii,“ říká studentka VŠ ekonomické, která se poslední
dobou zaměřila na hindí a sinhálštinu,
jež jsou rodné jazyky rodičů. „Vzhledem
k tomu, že studuji mezinárodní obchod
a Indie se začíná v posledních letech
značně rozvíjet, ráda bych se zasloužila
o navazování kontaktů mezi ČR a Indií.
To by pro mě znamenalo splnění mých
osobních cílů,“ dodává Sunethra, která
sleduje i romskou otázku v Čechách a dle
jejích slov je největší problém Romů, že se
rychle vzdávají.
O kousíček dál postává se svými nejbližšími přáteli vítězka Miss Expat 2011
Paulina Nakashole. Sálá z ní neuvěřitelná
energie a skromnost. „Cítím se velice
šťastně. Své vítězství jsem nepředpokládala, jelikož spolu se mnou bojovalo
o korunku dalších devět nádherných
dívek, které byly něčím neobyčejné,
zajímavé a exotické,“ říká čerstvá miss.
„Již v minulosti přišla nějaká ta nabídka
na modeling, ale v současné době bych
se mu ráda věnovala naplno a předpokládám, že i nabídek bude o dost víc a navíc
zajímavějších. Plány do budoucna? Mám
v plánu dokončit studia a doufám, že
získané prvenství mi snáze umožní pomoci
prosadit se nádherným dívkám z Namibie,
které by jinak neměly šanci. A také uvažuji
o zapojení se do charity ve své rodné zemi
a umožnit tak chudým dětem, aby se jim
naskytly lepší podmínky, než mají dosud,“
přeje si studentka Mezinárodní ekonomie
a historicky první Miss Expat České republiky Paulina Nakashole.
Každý, kdo se zajímá o africkou hudbu, jistě znal tradiční
Ples Afrika. Na začátku jara se pražská Lucerna zaplnila lidmi
v nejrůznějších kostýmech, kteří si chtěli užít afrických rytmů
a zároveň podpořit dobrou věc. Letos přišli organizátoři této
benefiční akce s několika novinkami – nový termín, nové
místo a název Party Afrika. A tak se pražský klub Roxy jeden
sychravý říjnový večer proměnil na pestrobarevné místo plné
temperamentní africké hudby.
Ve čtvrtek 20. října v odpoledních hodinách začalo být
v Roxy rušno. Přípravy na Party Afrika byly v plném proudu.
Ač se akce přesunula do menších prostor, i tak jí předcházela
řada příprav a plánování. Opět se na ní podíleli desítky dobrovolníků. Odpoledne proto patřilo chystání výzdoby, fotografií,
zvučení kapel a dolaďování posledních nezbytností.
Sedmá hodina odstartovala program. První podium klubu
Roxy obsadila skupina Jahtec Jammin´n Job. Na parketě zprvu
panoval ostych a taneční prostor zel prázdnotou. Postupně
jej však začali zaplňovat první tanečníci a osmělovali se další
a další. Skupinu Batocu, která následovala vzápětí, už nechtěli
tanečníci z jeviště pustit, a tak došlo i na několik přídavků. Závěr večera pak patřil skupině Ekvator a jejím krásným břišním
tanečnicím.
Kromě tance a zábavy však nesmíme zapomínat i na benefiční aspekt akce. Stejně jako třináct ročníků Plesu i letošní
Party byla věnována rozvojovým projektům v Africe. Pořáda-
jící občanská sdružení Centrum Dialog, Wontanara a Centrum
Narovinu se rozhodla věnovat výtěžek z akce na podporu
jednotlivých projektů v Keni a Guineji, kde působí. Centrum
Dialog díky Party podpoří dostavbu školní ubytovny v keňské
vesničce Paponditi.
„Místním lidem se již díky jejich úsilí podařilo vybudovat
školu pro zdejší děti a my jim teď chceme pomoci se stavbou
ubytovny, aby byla škola přístupná pro všechny. Děti z problematických rodin či vzdálenějších vesnic měly s docházkou do
školy obtíže. Ubytovna jim umožní být během týdne nedaleko
školy a plně se soustředit na učení,“ představila plány Dialogu
Lucie Tamášová.
Do Keni poputuje podpora i pro projekty Centra Narovinu,
a to na ostrov Rusinga Island na Viktoriině jezeře. Díky party
se dočká zdejší komunitní centrum dalšího rozvoje. A díky
sdružení Wontanara vznikne v Guineji, kde tato organizace
podporuje skrze Adopci na dálku několik stovek dětí, tzv.
dětský zdravotní fond.
„Rozhodli jsem se pro jeho založení, abychom pomohli
dětem s urgentními zdravotními problémy. Občas se stane,
že má dítě problém, a než by se vše vyřešilo s adoptivním
rodičem, mohlo by být již pozdě. Fond má proto poskytnout
dostatečné prostředky na okamžitou pomoc,“ řekli nám ve
sdružení Wontanara.
20
Text:
Reportáz
Daniela Vrbová
Barmští uprchlíci
– rok poté
Největším snem Barmánců v Česku je umět řídit auto. Vyplývá to
alespoň z průzkumu, jenž provedli mezi barmskými rodinami terénní
pracovníci Barmského centra Praha.
Tak by mohla začínat klasická tisková zpráva libovolného marketingového oddělení – třeba nějaké automobilky. Ve skutečnosti
tu ale začíná reportáž z návštěvy u čtyř barmských rodin, které
byly do Česka přesídleny v roce 2008 a 2010 z uprchlických táborů
v Malajsii a Thajsku a jejichž dospělí členové si tu nyní hledají práci.
Celkem 12 lidí nejrůznějšího stáří, původu a vzdělání přijalo
Českou republiku jako svůj nový, náhradní domov, protože ve své
vlasti nemohli dál žít. Všichni patří k etnické skupině Čjinů a byli
z různých důvodů pronásledováni vládnoucí juntou –pro svou
křesťanskou víru, etnický původ, politické aktivity nebo z jiných
důvodů.
Přestože měli takzvaně štěstí a Česká republika je vybrala do
svého přesídlovacího programu, to, kudy se bude jejich zdejší
život ubírat, si musejí zařídit sami. Statusem politického uprchlíka
z Asie v životopise zaměstnavatele většinou neokouzlíte. Z obecních bytů s přiměřeným nájmem Barmánce sice nikdo nevyhazuje,
avšak státem dotované lekce češtiny pomalu končí a sezónní
práce, jako například nakládání polabské zeleniny na náklaďák,
na podzim také. Jejich malé děti potřebují další pomůcky do školy
a ty, které jsou už starší, se musejí začít rozhodovat, co vlastně
v životě chtějí dělat.
„Potřebovali bychom se zlepšit v češtině. Děti mluví česky ve škole
každý den, ale my k tomu nemáme tolik příležitostí,“ odpovídá
u stolu v kuchyni ve středočeské vesnici pan Hran Ca na otázku, co
by mu v jeho aktuální situaci pomohlo nejvíc. Terénní pracovník
Michal z Barmského centra Praha pokyvuje a zapisuje si požadavek do bloku. I když tato rozmluva proběhla v češtině a pan
Hran Ca se evidentně snaží mluvit česky, jak nejvíc to jde, v jeho
vyjadřování je patrná hranice, kde už nerozumí a kde začíná jazyková bariéra. Což ho musí trápit nejen kvůli vyhlídkám na budoucí
zaměstnání, ale i kvůli vzpomínkám na své zaměstnání původní –
v Barmě totiž býval učitel.
S dalšími informacemi ke své situaci a možným kvalifikacím už
potom přechází do barmštiny. Na řadě jsou dva barmští tlumočníci, Sabe a Khuppi z Barmského centra Praha. Překládají a vysvětlují principy hledání práce na českém pracovním trhu i systém
rekvalifikačních kurzů.
Barmské centrum Praha totiž vymyslelo projekt s ambiciózním
názvem „Zlepšit zaměstnanost a zaměstnavatelnost azylantů
z Barmy“. Sehnalo na něj peníze z Evropského sociálního fondu
v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze
státního rozpočtu ČR. Už v kuchyni u první oslovené rodiny Hran
Ca je ale jasné, že víc než na penězích stojí projekt hlavně na
schopnosti terénních pracovníků a tlumočníků trpělivě vysvětlovat, vyjednávat a vymýšlet východiska ze situace azylantů. Která
není, eufemisticky řečeno, pro pracovní trh úplně nejatraktivnější.
„Maminka neumí číst ani psát,“ říká lakonicky Win Nain. Je prostřední ze tří plnoletých synů rodiny Myint. Jejich znalost češtiny
je po roce v Česku obdivuhodná. Bratři začínají fungovat i jako
rodinní tlumočníci. Přesto i na jejich malém věkovém rozestupu
lze pozorovat mnohokrát popsaný jev, že nejlépe si jazyk nové
země osvojují děti a mládež, čím je člověk starší, tím rychlost
učení klesá.
„Maminka je starší než tatínek. Tomu bude brzy šedesát. V Barmě se živil jako farmář,“ dodává na vysvětlenou nejmladší bratr
Aun Nain. Je říjen 2011 a sedíme u Myintů doma u kuchyňského
okna v Brandýse nad Labem. Z okna je vidět příjezdovou silnici
do města, parkoviště, kadeřnictví a jednu galerii. Dokonalejší fata
morganu než obraz barmského zemědělce, jak pečuje o sad subtropického ovoce, si v danou chvíli těžko představit. Pan a paní
Myintovi mlčí.
„A co bys chtěl dělat ty?“ ptá se Aun Naina Michal. Aun Nain
chvíli přemýšlí, čehož rychle využijí jeho bratři: „On umí dobře
stříhat vlasy!“ Evidentně ano, velice módní frizúra na Aun Nainově hlavě je toho důkazem. „To by bylo skvělé! Tam se můžeš lehce
vyučit a zařídit si živnost!“ chválí ho Michal. Ale Aun Nain nechce
být kadeřníkem. Je to prý povolání pro holky. Chce si – stejně jako
jeho bratři a všichni oslovení barmští muži – udělat řidičák a jezdit
s autobusem nebo náklaďákem.
Zatím však spolu ráno vstávají v 5 hodin, jedou na kole do
práce, tam do večera fyzicky pracují, večer přijdou domů a zbývají jim síly jen na to se dívat na televizi, číst knížku nebo skypovat
s kamarády, kteří emigrovali do jiných zemí. O víkendu chodí na
češtinu a sem tam podle svých slov zvládnou jít na procházku.
Českých vrstevníků moc neznají a ani nemají moc příležitostí je
potkat. Na povinnou školní docházku už jsou moc staří a pro tu
navazující jim chybějí vysvědčení z Barmy nebo Thajska, že nějakou školu vychodili. Zbývá tak přihlásit se do nějakého rekvalifikačního kurzu, až jim skončí současná sezónní práce.
Přesto neztrácejí naději, že se jejich situace zlepší. Jsou mladí, sebevědomí a nebojí se mluvit s cizími lidmi. To jejich rodiče musejí
vyvinout mnohem větší sílu pozitivního myšlení, aby si představili
svoji budoucnost pouze růžovou.
„Jsme teprve na začátku,“ komentuje to Michal, „ale zdá se mi, že
jako by svoje šance hodnotili celkem realisticky. Nejsou to sladké
plány, co by chtěli dělat, ale co by tak mohli dělat – se svým vzděláním a pracovními zkušenostmi.“
Ani pracovní zkušenosti z Barmy, Malajsie nebo Thajska automaticky neotvírají dveře na evropský pracovní trh. Systémy
certifikací a zkoušek jsou na obou kontinentech různé, a pokud
nějaké osvědčení dotyčný Barmánec má, dost pravděpodobně
si ho nepřibalil, když narychlo prchal z vlasti. A pokud pracoval
například jako elektrikář nebo na stavbě, což jsou dva často uváděné způsoby obživy v Asii, nemůže v Evropě uplatnit ani tamní
standardy. A úplně všechno stojí na dobrém zvládnutí češtiny.
Pan Neu Zaw v Poděbradech to ale nevzdává: v Thajsku pracoval v moderní kavárně a baru s ovocnými koktejly. Rád by něco
podobného našel i v Česku, protože ho práce nesmírně bavila. Při
pohledu na pana Neu Zaw je zřejmé, že to muselo nesmírně bavit
i jeho zákazníky, protože je přirozený bavič a už po roce pobytu
umí ze čtyř českých slov sestavit vtip.
„To jsem já!“ ukazuje hrdě lehce vyšisovanou a zmačkanou
fotografii z thajské kavárny, která slouží současně i jako jediné osvědčení jeho předchozí pracovní zkušenosti. „A tady je
národní mistr v badmintonu, přišel k nám na drink!“ Místo mistra
v badmintonu ale momentálně pan Neu Zaw obsluhuje úklidové přístroje Technických služeb v Poděbradech. „Odpadký, listí,
kapesníký, cigaretý,“ komentuje svoji práci a schválně natahuje
slabiky jako vysavač.
Terénní pracovníci, tlumočníci i manželka pana Neu Zaw se
smějí. V tom někdo zazvoní. Je to Lucie Slauková z mateřského
centra v Poděbradech. Přivezla oblečení pro malé děti Neu Zawových. „Paní u nás párkrát byla,“ ukazuje na paní Neu Zaw, „ale
moc dlouho tam nepobyla a tak nějak se nás stranila. Tak jsem jí
jen chtěla říct, ať se nebojí a přijde zas!“ Paní Neu Zaw s nejmladším dítětem na zádech v šátku stydlivě klopí oči.
Právě zaměstnatelnost barmských žen bude asi ještě větším
oříškem než uplatnění jejich mužů a synů. „Barma je přeci jen
dost konzervativní, patriarchální společnost,“ poznamenává
Sabe A. Soe z Barmského centra, „ženy jsou často v domácnosti
a o obživu se starají muži. To ale tady dost dobře nejde, navíc je
nutné, aby se i ženy plnohodnotně zapojily do společenského
života.“ Jenže co mohou na pracovním trhu v Evropě v 21. století
nabídnout?
Chce to opět představivost a odvahu terénních pracovníků, které
se pro ně snaží vymyslet zaměstnání. Šance rozhodně nejsou
malé. Například pro paní Siakhel ze Staré Boleslavi. Na rozdíl
od ostatních tří matek je komunikativní, ráda se směje a snaží
se z české věty co nejvíce pochytit. Momentálně pracuje s manželem v továrně, kde se vyrábí bezpečnostní pásy do auta. Je to
manuální neinvenční, ale zatím jistá práce.
Paní Siakhel ale také ráda kreativně šije a plete, a když jí
terénní pracovníci navrhnou, jestli by své výrobky neprodávala,
myšlenku neodmítá. Plán pro svůj život si vymyslela i sedmnáctiletá Gigi Hran Ca. V Kolíně začala studovat na zdravotní sestru.
„Vždycky jsem chtěla být učitelka,“ říká k tomu v přítomnosti
tatínka, bývalého učitele, „ale v Česku by to bylo moc těžké.
A zdravotní sestra je také dobré zaměstnání.“
Kdo byl někdy nezaměstnaný, ví, že nejhorší je uvadající
sebevědomí, plíživě se vkrádající myšlenka, že ho nikde nechtějí,
a sociální izolace. Z tohoto hlediska je dobré, že Barmánci v Česku
mohou nyní s terénními pracovníky rozebírat svoji situaci, uvědomovat si své slabé a silné stránky a lépe se orientovat v nabídce
na pracovním trhu. Ale jak stojí v propozicích projektu, které musejí na začátku odsouhlasit, pokud se do něj chtějí zapojit: Práci
vám tu nemůže zaručit nikdo.
22
Text:
Foto:
Iveta Kováčová
Archiv
KIZOMBA je africký tanec a hudební styl, který v posledních letech zasáhnul srdce a mysl milovníků hudby díky romantickému a smyslnému africkému rytmu.
Vznikla na konci 80. let v Angole a její jméno bylo odvozeno z původního kimbundo, což znamená party. Jde v zásadě o partnerský tanec, který je velmi ovlivněn ostatními žánry hudby a tance, především angolskými tradičními tanci jako je semba, zouk (z Antilskách ostrovů), tango a merengue.
Kizomba je nyní kulturní fenomén, vyhrává mnoho mezinárodních cen a uznání, v současnosti je velmi populární v Portugalsku, Španělsku, Anglii, Francii,
Holandsku, Polsku a velmi rychle se rozšiřuje po celém světě. Toto je vaše šance připojit se k taneční revoluci.
Kizomba.cz je skupina tanečníků a Dj´s, jejichž hlavním cílem je rozšířit především v Čechách a blízkém okolí hudební a taneční styly, které jsou již v módě po
celé Evropě i mimo ni.
Kizomba je taneční styl, ve kterém se střídají pomalé smyslné rytmy s veselými dynamickými. Tento žánr si již získal mnoho srdcí milovníků dobré hudby
a tance. Stal se součástí nejrůznějších hudebně tanečních eventů i mezinárodních kongresů a festivalů.
to štěstí, že budu cestovat se svou taneční
a životní partnerkou. Tak i ona pozná blíže
naši kulturu, nehledě na to, že se budeme
moci „tanečně upgradovat“ ve stylech, které učíme: kizomba, kuduro, afro.
To „teplo“, na něž se ptáte, nejspíš doplňuji
asi právě na tanečních kurzech, které vedeme, a angolských párty, jež pořádáme.
Máme okolo sebe naštěstí hodně dobrých
lidí, které naše kultura zajímá a kteří jsou
dobrými přáteli.
Byl jste během svého života v Česku
někým dopředu limitován?
Ano. Pozitivní je, že ve více případech to
byl spíše strach z neznámého. Češi jsou
dost uzavření a chvíli trvá, než začnou
důvěřovat. Těžko předvídat, co a kde se
stane. Neovlivníme, koho potkáme na ulici.
Ale díky tomu, čemu se věnuji, se pohybuji
mezi lidmi, kteří nemají toto agresivní
smýšlení.
Co myslíte vy, liší se od sebe lidé natolik,
že existuje objektivní důvod je dopředu
odmítat?
Každý jsme stejný – máme oči, uši, pusu,
srdce – a zároveň jsme každý odlišný, každý máme svůj charakter. Existují situace,
kdy opravdu existují objektivní důvody
někoho odmítat, ale nehovořím zde o barvě pleti. Všeobecně si myslím, že základem
je dodržovat „zlaté pravidlo“ – chovej se
k ostatním tak, jak chceš, aby se chovali
oni k tobě.
Žiju, proto tanCím
Říká třicetiletý tanečník a animátor Jamba Mulimbwe, který v Česku vede ojedinělý taneční Kizomba Team. Často se
stává, že mládí překvapí a oblíbí si tance
starší generace a ty pak nanovo v plné síle
ožijí i tam, kde o nich ani netušili. Další
talentovaný kluk, tentokrát z Angoly, učí
Čechy tance své kultury. Jakými tanečními kroky se protančil životem až k nám?
Jambo, změnilo se nějak léty vaše
vyjádření „žiju, a proto tančím“?
Toto motto vychází ze známého „myslím, tedy jsem“ a my žijeme, a proto
tančíme nebo tančíme, a proto žijeme?
V průběhu let se nic nezměnilo, naopak
to cítíme stále silněji. S věkem se k tomu
přidává ještě potřeba to, co umíme,
předávat dál.
Jak doplňuje kluk z Angoly teplo domova tady v Česku?
Doma je doma, to je pravda. Vlastně
můžu říct, že po deseti letech tady v České republice je mé srdce rozpolcené, de
facto mám dva domovy. Myslím si, že
každému, kdo je takhle daleko od rodné
země, se zasteskne. Já se teď snažím
jezdit do Angoly každý rok. Letos mám
Z domova jste odešel v 18 letech, kolik
jste toho protančil tam? Tančili jste
doma? Kde, při jaké příležitosti?
U nás se tančí každý den, ve veselých
i těžkých momentech. Nepotřebujeme
chodit na diskotéku proto, abychom tančili. Tančím s kamarádkou, mámou, ségrou,
tetou i neteří.
Chystáte nějaký nový projekt, kam se na
vás můžeme přijít podívat?
Momentálně máme rozjeté Pepper hot –
intenzivní taneční workshopy, které se
konají vždy jednou za dva měsíce. Jsou pro
tanečníky i netanečníky, takže i ti, co nemají žádnou taneční zkušenost, se nemusí
bát přijít, naopak já říkám, že takoví jsou
nejvíc tvární.
Nejbližší termín je v Ostravě 3. – 5. 2.
2012 a Balumuka Peper hot – taneční víkend
v Praze – se skvělými zahraničními hosty,
kteří vlastně dali didaktický základ výuky
kizomby v Evropě, se koná také v únoru.
Každý rok v prosinci pořádáme velkou
tematickou párty, loni to byla Gangster
night 1930–1940 a letos máme téma Candy
man party.
Všechny naše aktivity můžete sledovat
na Facebooku ve skupině Kizomba.cz nebo
na webu www.kizomba.cz.
Jak se vyvíjí, roste zájem o vaše kurzy
tance, o kizombu? Mohl byste mi nějakým vizuálně jasným způsobem kizombu
(v překladu párty) popsat? Jak se tancuje,
co vyjadřuje, o co při ní jde, kdo s kým
tanec začíná, kdo ji tančí nejčastěji, kouří
se při ní...?
Na taneční scéně fungujeme již 8 let, s kizombou jsme začali před dvěma roky. Dá se
tedy říct, že na rozdíl od salsy, jejíž největší
boom už dávno proběhl, se zde v Čechách
stále vyvíjí a přichází jí na chuť stále více lidí.
Skvělou kizombu si dnes můžeme zatančit
na Slovensku, v Polsku, ve Francii Anglii
nebo Portugalsku.
Na popis kizomby si dovolím vzít na pomoc Noru de Paulu (redaktorka webu salsy),
která ji krásně vystihla ve svém článku.
Cituji:
Zapomeňte na gejzíry nadupané energie a na
exhibiční pózy pro diváky. Principem kizomby
je vyjádření chilloutové nálady a schopnost
dokonalého propojení s partnerem. Kizomba je
velmi vytříbený tanec, který vyžaduje číši uvolněnosti a jemnou souhru v páru, je to intimní
dialog, při němž je opravdu nutné cítit hudbu
a vyjadřovat ji skrze Vaše tělo. V kizombě se
odnaučíte mechanickému „šlapání“ základních
kroků či sestav a naučíte se experimentovat,
vytvářet náhlé změny a uvolnění energie. Naučíte se skutečně sdílet taneční parket se svým
partnerem či partnerkou.
Kizomba je jemný párový tanec, má svou
klidnou sensitivní formu, ale i formu veselou a hravou. Může nám připomínat z části
argentinské tango, milongu, bachatu nebo
merengue.
Jací vám, Jambo, připadají Češi ve srovnání s Angolany při tomto tanci? Co vyzní
či vypadá v jejich podání docela jinak,
než jste zamýšlel?
Rozdíl není velký, ale je tu. My jsme víc
uvolnění na rozdíl od lidí, kteří se tanci
teprve učí. Ale musím říct, že máme pokročilé žáky, kteří jsou v tanci o mnoho lepší
než Angolani. Nejdůležitější rozdíl vidím
v tom, že se nestačí učit jen jednotlivý
taneční žánr, ale je důležité také se zajímat
malinko víc o kulturu tance – odkud přichází – ať to je salsa, tango nebo kizomba.
Snažíme se naše žáky seznámit s kubánskou kulturou, která samozřejmě není tolik
odlišná od africké.
Jak si představuje lepší svět tanečník
a jak animátor?
Říkáme, že tanec je nejlepší způsob, jak se
zbavit stresu. Vidíme každý den spoustu
lidi, kteří nejsou šťastní, spokojení sami se
sebou. Jejich život ztratil hodnotu, protože
si neuměli užívat každý malý okamžik,
a tím se odpojit od spousty problémů. Jak
všichni víme, v oblastech, kde lidé hodně
trpí, se umějí pořádně bavit. Chtěl bych žít
ve světě, kde by se více respektovala kultura každé země. Kde by se propagovalo
umění, a ne politika.
Co je to za pocit, který vás denně žene na
parket?
Má práce je mé hobby. Dělám radost lidem
a zároveň se bavím. Je to pozitivní energie,
kterou si předáváme navzájem.
Jamba Mulimbwe
(kizomba team)
Jamba pochází z Angoly. Animátor,
profesionální tanečník a instruktor
tanců kizomba, senba, salsa a kuduro.
Afrolatinským tancům se věnuje přes
osm let. Je členem taneční skupiny
Tradicion – grupo de baile a zakladatelem Kizomba.cz. Také organizuje
taneční víkendy v Praze pod názvem
Pepper Hot. Jamba je studentem bakalářského studia na Prague College,
obor Interaktivní média.
24
Text a foto: Rena Horvátová
rozjet abcházský program určený novinářům, kteří již v oboru pracují. Abcházská
strana však nemůže do projektu vložit žádné finanční prostředky, a tak se pokusíme
získat grant.
„Profese novináRe
si mE zvolila sama“
S novinářem Muratem Temirovem si cestou do redakce Slova povídáme o všem
možném. Mimo jiné se dovídám, že
čtyřicetiletý Murat se narodil v Petrohradě, dětství prožil na nedalekém Kavkazu
a v dospělosti se rozhodl odjet studovat
do Roztovu a rodného Petrohradu na
Saint Petersburg State University a Moscow State University of Economics. Poté
dva roky přednášel o daňovém systému
Ruské federace na státní univerzitě
v Pjatigorsku, než se rozhodl odjet v roce
2002 za prací do Čech, které se mu staly
novým domovem.
Čemu jste se po studiu věnoval?
Tři roky jsem pracoval jako právník v oblasti lidských práv. Bylo to v době, kdy se
vyskytly rozsáhlé politické problémy mezi
Čečenskem a Ruskem. Poté jsem dostal
nabídku z ruského Radia Rosie podílet se
na projektu, který odkrýval životní příběhy
prostých lidí. Tím jsem se z právníka
stal novinářem. V roce 2002 jsem začal
pracovat jako nezávislý reportér pro Radio
Svobodná Evropa – otevírala se severokavkazská redakce vysílající v avarském,
čečenském a čerkeském jazyce o problematice Kavkazu. Ovládal jsem čerkeský
jazyk, sice ne bezchybně, ale v té době
nebylo moc novinářů, kteří hovořili dobře
čerkesky a měli přehled o situaci na Kav-
kazu. Pokaždé, když vyprávím, jak jsem se
k práci v mediích dostal, říkám, že si mě
profese novináře zvolila sama.
Čím byla Praha lákavější nežli země jako
Rusko nebo USA?
Mám to stejně jako s profesí, země si
vybrala mě, nikoliv já ji. Nově vznikající
redakce představovala mnoho zajímavé
práce. Podobnost Čerkesů a Čechů se
vyznačuje v podobné velikosti národa,
opatrném a uzavřeném přístupu vůči
všemu neznámému. V Americe se migrant
nemusí až tak snažit o integraci, je v tomto
ohledu svobodnější. Cizinec, který přijede
do Čech, se nejprve integruje, přizpůsobuje se nějaké normě, uvědomuje si, jak
musí fungovat, co se od něho očekává a tu
homogennost země pociťuje.
Přibližte čtenářům vaši školu pro novináře, proč vznikla? Sledujete studenty i po
ukončení univerzity?
Za posledních dvacet let se média v Rusku
velmi rozvinula, přesto je opravdu kvalitních univerzit připravujících novináře málo.
Dnes spolupracujeme se 120 univerzitami
státního i soukromého charakteru zabývajícími se mediálními studiemi. Jedná se
o 10denní intenzivní vzdělávací program,
který účastníka vyjde včetně letenky, víza
a pobytu na 1 000 €. Programy probíhají
čtyřikrát do roka, účastní se jich vždy
minimálně 15 a vícero účastníků. Můžeme
se chlubit tím, že se programu účastnili
studenti z celého Ruska – z Petegorska,
Voroněže, Moskvy… Umožňujeme studentům jednodenní praxi v České televizi
a v Českém rozhlase 6, kde mají možnost
seznámit se s přípravou rozhlasového vysílání, modelových studií, PR a internetovou a investigativní žurnalistikou. Programem prošlo kolem sta účastníků, bohužel
se nám nedaří studenty sledovat i nadále,
někteří z nich pokračují v magisterském
studiu, jiní studium zakončí bakalářským
titulem. Dvěma třem studentům se
podařilo najít v Rusku pracovní uplatnění,
ale není to naše priorita. Spolupracujeme
s kapacitami, jako je Zdeněk Šámal (pozn.
red.: někdejší šéfredaktor a staronový
ředitel zpravodajství ČT, který v roce 2005
zakládal zpravodajský kanál ČT 24) a Libor
Kukal, vedoucí ruské redakce ČRo7. V Rusku spolupracujeme s Alexandrem Verzilovem, který vede školu pro žurnalisty BBC.
Jaký je způsob financování školy pro
novináře v Praze?
V minulosti jsme obdrželi finanční podporu
z Euronews. V současné době o granty
nežádáme, studenti si vše financují sami
nebo jim podporu poskytuje univerzita,
která je vysílá. Momentálně se snažíme
Jaký je váš osobní pohled na úroveň
vzdělání v ČR, v Kavkazu nebo Rusku?
Jaké vidíte zásadní nedostatky?
Český vzdělávací systém neznám dokonale, ale co jsem měl zatím možnost poznat,
bylo na velmi dobré úrovni. V Rusku je
několik kvalitních univerzit udržujících
svou tradici, a dokonce se pyšní několika,
které patří mezi světové. Situace v Rusku
je dnes těžká, probíhá reforma vzdělávání a myslím, že to bude mít dopad na
celkovou kvalitu. Těžko srovnávat, Rusko
má 500 univerzit, v Čechách jich je o dost
méně. A nehledě na to, statistiky poukazují, že v Rusku studuje vysokou školu každý
druhý student.
Čím vás naplňuje práce ředitele? Co je
vaším hlavním cílem?
Chtěl jsem se zabývat něčím humanitním, věnovat se mladým lidem, předávat jim své zkušenosti. Snažím se dávat
studentům možnost nahlédnout i do
jiného způsobu zpracování informací, než
jsou např. tištěná média, ukázat jim, jak
fungují média po světě. Například Russia
Today – nejnovější zprávy z Ruska v angličtině převzaly západní model zpracování
informací a přizpůsobily jej svým podmínkám. Ona se obecně dá novinařina rozdělit
na západní a ruskou. Ta západní informuje
objektivně, novinář k tématu vyjadřuje
vlastní názor, zve do studia odborníky na
problematiku. V Rusku podají informaci
neutrálně, ale osobní pohled nepřidají. Ale
záleží také na uspořádání faktů, protože
i to se značně podílí na větším pochopení
problematiky veřejností. Přednášíme jim
i o historii českých médií, v jakých podmínkách se rozvíjela po roce 89´. Zastávám
názor, že některá z českých médií jsou na
velmi vysoké úrovni, proto jim jejich práci
dáváme za příklad. Společně se Zdeňkem
Šámalem jim radíme, jak v co nejkratší
době založit soukromou TV atd.
Nelákalo i vás pracovat spíše než
s mladými novináři s příslušníky národnostních menšin žijícími v ČR? Založit například organizaci pomáhající cizincům
z Kavkazu s integrací? Ptám se proto,
neboť jste sím prožil proces integrace.
Zatím jsem o založení organizace pomáhající mladým lidem z Kavkazu pouze
uvažoval – pomáhat jim třeba s integrací
do společnosti a zároveň udržet svébytnou kulturu, zachování kulturních rysů.
Multikulturalismus může fungovat, pokud
si integrující člověk zachová svou vlastní
kulturu a má možnost poznat i tu majority.
Pokud politik říká, že multikulturalismus
není možný, tak spíš do něj nechce vkládat
úsilí a energii. Víte, migranti jsou zvláštní
kategorií lidí, často jsou majoritou vnímáni
jako zátěž, která parazituje na společnosti. Málokdo si uvědomí, že přestože tu
cizinci žijí, může to být pouze přechodné
a mnoho z nich se vrátí domů. Ostatně
i já to mám v plánu, přestože je Kavkaz
ohledně bezpečnosti problematické místo.
Podotýkám, že i přesto, že léta strávená
v Praze mohou být ta nejlepší, která mě
jako člověka můžou potkat. Většinová
populace by si měla uvědomit, že cizinci
českou společnost mohou obohatit. Často
tu pracují za směšné peníze a měli by být
respektováni.
V jednom rozhovoru jste řekl, že Češi
jsou k cizincům více otevření, myslíte si
to stále?
Nemyslíte si, že je to tím, že žijete
v hlavním městě, které je přece jenom
odlišné od zbytku republiky vyšším počtem cizinců?
Otevřenější než v minulosti rozhodně.
Každopádně, jak jsem zmiňoval, je tu
určitá opatrnost, kterou chápu a mohu si
ji vysvětlit. Je to dáno především historickým vývojem. Pokud vám na vaše území
přichází někdo cizí, neznámý, máte určitou
obavu z nepřátelství. Ale rozhodně to není
v takové míře, aby byl cizincům život v Čechách nepříjemný. Mám však kamaráda,
který žije několik let v Norsku a nedávno
navštívil Prahu. Tvrdil, že Norové jsou
daleko otevřenější než Češi. A přestože je
Praha zvyklá na cizince, mělo by to být pro
obě strany jednodušší, ale třeba není.
Cizinci většinou říkají, že čeština je
jazykem zapeklitým a že nejtvrdší oříšek
představuje slovní zásoba a slovosled.
Jak češtinu vnímáte vy a jak moc ji používáte v běžném životě?
Bohužel to není tak často, přestože mi je
jazyk jako takový blízký. Čeština je krásný
slovanský jazyk, autentický až archaický.
V zaměstnání nemám možnost hovořit
česky. Nutno podotknout, že mí přátelé
z řad cizinců si stěžují na fonetičnost češtiny a obtížnost gramatiky. Ale jsou i výjimky, má žena hovoří daleko lépe česky nežli
já. Ale je pravda, že stejně tak, jak hovořím
v ruštině, mluvím i v češtině a ruština není
mým rodným jazykem. Mojí mateřštinou
je čerkéština.
Co by se podle vašeho názoru dalo obecně zlepšit ve vztahu Čechů k cizincům?
Organizovat víc příležitostí pro setkání
cizinců s majoritou, ale samozřejmě
na té neformální bázi. Tím je myšleno
mimo zaměstnání, mimo úřady. Jistě, je
to finančně náročnější, protože takové
setkání musí někdo zorganizovat, vzít na
sebe zodpovědnost, ale bylo by to ideální.
Určitě by k tomu přispělo, kdyby cizinci
zastávali společensky významnější pozice.
Vzor máme v nedalekém Německu, kde
cizinci najdeme i ve vysokých politických
funkcích, jako tomu bylo u nás v případě
paní Stehlíkové na postu ministryně. Tím
cizince mohou pozitivně ovlivňovat veřejnost, zapojovat své krajany do politického
světa. A právě tito lidé by mohli konstruktivně řešit otázku migrantů a efektivně
řešit stávající a vzniklé problémy. Česká
politická elita je bohužel směrem k cizincům uzavřená a ti jsou de facto vyloučeni
z politického života.
Čeho byste ve svém životě chtěl ještě
dosáhnout? Máte nějaký profesní sen?
Chtěl bych napsat knihu zaměřenou na
média a žurnalistiku, které bych chtěl
představit s jistou dávkou humoru.
Mimo jiné bych se chtěl v knize podělit o své zkušenosti s vysíláním zpráv
z Ameriky a Anglie. Zmínil bych tam
i poznatky ze spolupráce s českými
médii a věnoval bych se také typologii
novinářů a rozhlasové tvorbě. A další
můj takový sen je, že bych si přál třetího
syna.
Co nejlepšího se vám stalo za dobu, co
žijete v Čechách?
Život v Čechách se mi líbí takový, jaký
je, mám je rád od knedlíků po katedrálu
sv. Víta. Když jsem do Čech přijel poprvé, na školení do tehdejšího rádia Svobodná Evropa, byl jsem mile překvapen
architekturou, která si je podobná s tou
v Petrohradu. Je to zároveň něčím stejné, a přitom jiné. Poté jsem odjel na tři
roky do USA a Ruska. Když jsem se vracel zpět do Prahy, měl jsem pocit, že se
vracím domů. Byl to překvapivý pocit.
Praha vůči cizincům projevuje určitou
vřelost. To když přijedete do Abcházie,
tak vás buď město přijme a zůstanete
tam natrvalo, nebo nepřijme a už tam
nikdy nepojedete.
26
Text:
Redakce
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
Návrh změny zákona o veřejném zdravotním pojištění, který rozšiřoval přístup
cizinců do systému veřejného zdravotního pojištění
i na rodinné příslušníky a živnostníky, spadl pod stůl. Tuto
změnu dlouhodobě požadují
ombudsman a zmocněnec
vlády pro lidská práva, přiklánějí se k ní i ministerstva
zdravotnictví a vnitra. Návrh
se dostal do oběhu v souvislosti se zřízením jednoho inkasního místa navrhovaným
ministerstvem financí, v připomínkovém řízení se ale
proti němu ostře postavila
Hospodářská komora a tím
nakonec argumentovalo i samotné ministerstvo financí.
Změna by údajně neúnosně
zatížila státní rozpočet.
Více než 130 000 cizinců je
v ČR odkázáno na komerční
pojištění, které musí platit
předem na dobu platného
povolení k pobytu a které jim
přitom nezaručuje pokrytí
nákladů na lékařskou péči.
*********
Z rozhodnutí zastupitelstva
hlavního města Prahy byl
4. 11. 2011 odsouhlasen vznik
obecně prospěšné společnosti s názvem Integrační
centrum Praha (ICP). Posláním této nově zakládané
organizace je především získávat, facilitovat a formulovat potřeby cílových skupin
participujících na procesu
integrace cizinců ze třetích
zemí na území hl. m. Prahy.
ICP je v tuto chvíli v procesu inicializace a registrace
u patřičných institucí s předpokládaným datem počátku
fungování k 1. 1. 2011.
*********
Vzhledem k nepříznivému
postoji čím dál více Čechů
k cizincům by podle odborníků na azylovou a migrační
politiku mohly přijít na řadu
pouliční protesty. Častější by
mohly být i tvrdé xenofobní
útoky. Když je ekonomická
situace horší, tak se většinová populace negativně zaměřuje na cizince. Tyto prognózy
zazněly na konferenci o migraci, která se konala v Senátu. Mnozí Češi podle nich
začínají brojit hlavně proti
přistěhovalcům, kteří nepracují a od úřadů pobírají sociální dávky. Nespokojení Češi
ale podle ní v důsledku nebudou rozlišovat mezi tím, který cizinec v České republice
pracuje a který ne. Už tak nepříznivou situaci by měl ještě
více vyhrotit nový rok, který
přinese vlnu zdražování.
*********
Nejčastější mzda ukrajinského zaměstnance pracujícího
v české firmě se pohybuje
kolem 14,3 tisíce hrubého
měsíčně. Nejčastější mzda –
tzv. medián – slovenského
zaměstnance se pohybuje
kolem 21 768 korun měsíčně
hrubého. To je dokonce více
než nejčastější příjem české-
ho zaměstnance – 20 094 korun hrubého měsíčně. Vyplývá to z informačního systému
o průměrném výdělku.
Nejlépe placenými cizinci v České republice byli
v prvním pololetí letošního
roku Rakušané a Britové. Ve
mzdové podnikatelské sféře
pobírali hrubou střední mzdu
97 553 korun, respektive
80 326 Kč. Je ale nutno říci,
že takto placených zaměstnanců pracuje v zemi pouze
několik.
*********
Zpěvačku skupiny Monkey
Business Tonyu Graves (41)
napadli pravicoví extremisti, plivali po ní a křičeli na ni
rasistická hesla. K incidentu
došlo ve vimperské restauraci U Stadionu, kam se Tonya
vydala před vystoupením na
nedaleké diskotéce občerstvit. V rozhovoru pro deník
Blesk jej popsala takto: „Došlo k verbálnímu i fyzickému
útoku, kdy mě tahali za vlasy,
plivali po mně a podobně. Jejich nadávku opravdu nelze
v žádném médiu interpretovat. Naštěstí jsem v pořádku a na incident se snažím
co nejdříve zapomenout.“
Pomohlo jí zastání místního číšníka, z restaurace však
musela zpěvačka uprchnout
zadním vchodem. Nechutný
zážitek jí značně otřásl.
Teď ji místo odškodnění zřejmě čeká žaloba. Předseda
Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáš Vandas se ji
chystá zažalovat. Pro pomluvu! Jeho „chlapci“ prý s útokem nemají nic společného.
*********
Na Radiu Wave odstartoval
nový pořad o migraci. Názvem Crossings navazuje na
stejnojmennou sérii reportáží
o životě cizinců v ČR, kterou
Radio Wave vysílalo v roce
2008. V letošním projektu,
který bude různými formáty
vyprávět o imigraci i emigraci, už ale cizinci figurují jako
spolutvůrci. Nový Crossings
vznikl ve spolupráci s Fórem
migrantů při Programu migrace společnosti Člověk v tísni. Crossings se bude vysílat
vždy poslední středu v měsíci
v rámci pravidelného pořadu Rentgen. Více informací
bude postupně k dispozici na
stránkách Radia Wave: www.
rozhlas.cz/radiowave/crossings.
*********
Za policistu se vydával na
olomoucké tržnici čtyřiačtyřicetiletý muž. Po vietnamském obchodníkovi žádal
zboží, které si chtěl odnést
bez placení. Nakonec vytáhl
nůž. Násilníka na místě zpacifikovali strážníci a předali
jej policistům. Vietnamský
obchodník strážníkům řekl,
že muž přišel do prodejny,
vydával se za policistu a zboží v hodnotě zhruba 400 korun si chtěl z prodejny odnést
bez zaplacení.
12
kulti – multi
strana 15 (Nad Prahou půlměsíc)
Download

číslo 04 - Slovo 21