ABS LVENT
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
2014/2015
Jiří Vorlíček:
Problém českého zdravotnictví?
Špatná komunikace s pacientem
VAŠE ALMA MATER
FENOMÉN
VĚDA A POZNÁNÍ
Univerzita otevřela
institut Ceitec
Svět omotaný kolem
fotbalového míče
Boj s nadváhou chce
změnu přístupu
str. 2
str. 14
str. 21
OBSAH ČÍSLA
Ve víru změn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Univerzita otevřela institut Ceitec . . . . . . . 2
Nástupní platy absolventů se výrazně
zvýšily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Na Masarykovu juniverzitu se hlásí děti
2
od devíti let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Zemřel první polistopadový rektor
Milan Jelínek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Čtyři nové pavilony pro biologické obory
vyrostly v kampusu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Láska k jazykům se dědí.
Přešla už do třetí generace . . . . . . . . . . . . . 8
10
Problém českého
zdravotnictví? Špatná
komunikace s pacientem
Rozhovor s Jiřím Vorlíčkem . . . . . . . . . . . . 10
Svět omotaný kolem fotbalového míče 14
Aula v novém připomíná staré časy . . . . . . 16
17
Mám ráda na plakátech
nápis Vyprodáno
Rozhovor s Marií Kučerovou . . . . . . . . . . 17
Boj s nadváhou chce změnu přístupu . . 21
V době ledové byla Morava hlavní
migrační cestou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
24
Maturitních oborů
i vysokoškolských míst
je nadbytek
Rozhovor s Peterem Krupkou . . . . . . . . . 24
95. výročí univerzity . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Na internetu nikdy předem
nevíte, co zaujme
30
VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA
Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU,
Tiskový odbor RMU
REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová,
Petra Polčáková, Vítězslav Dohnal
VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková
REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný,
Ema Wiesnerová
JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková
FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý
FOTO: Ondřej Surý, Jiří Sláma,
Petra Polčáková, archiv měsíčníku
Masarykovy univerzity muni.cz, archiv MU,
canstockphoto.com
GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Miroslav Chudík,
X Production s.r.o.
TISK: Tiskárna Didot, spol. s r. o.
VYŠLO v listopadu 2014 v nákladu
6 500 výtisků, neprodejné
KONTAKTY:
Rozhovor s Janem Vraným . . . . . . . . . . . . 30
MASARYKOVA UNIVERZITA
Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno
tel.: +420 549 493 566
e-mail: [email protected]
Eseje a knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
www.absolventi.muni.cz
ROČNÍK 2014/2015
EDITORIAL
Ve víru změn
Úvodní slovo
Vždycky když se září překlopí do druhé poloviny, značí to začátek akademického roku.
Počet Brňáků tím pádem vzroste téměř o 25 %
a v ulicích je to vidět. Bažanti z prvních ročníků zakoušejí poprvé slasti a strasti jihomoravské metropole, od pizzy na čáře až po krásy
nočních rozjezdů.
Skoro nemohu uvěřit, že už je to 15 let, co
jsem byl ve stejné situaci. Když jsem začínal své
vysokoškolské studium na Masarykově univerzitě, slavila zrovna fakulta informatiky své páté
narozeniny. K této příležitosti vzniklo ambiciózní CD shrnující dosavadní dění na fakultě i práce studentů. Jmenovalo se příznačně:
Všech 5 (let) pohromadě.
Tento název se ale ukázal jako trochu nešťastný. Když jsem jako zodpovědný student
zamířil do místního knihkupectví a zeptal se
prodavače: „Promiňte, ale máte všech pět pohromadě?“, možná se nejdřív trochu urazil. Ale
já každopádně mohl ve studovně otevřít obsah CD a jako zelenáč poznávat, co všechno se
vlastně na škole děje.
Od té doby uběhlo hodně vody a fakulta
informatiky letos slaví 20 let od svého založení. Řada věcí se změnila. Od přístupu k výpočetní technice až po skladbu předmětů. Nejvíc
nadšený jsem ale z palety možností, které mají
současní studenti. Vysoká škola přináší luxus
vyzkoušet si nové věci v bezpečném prostředí
a pod dohledem, s možností poučit se z neúspěchů a rozvíjet to, čemu se daří.
V Brně se tak setkáváme s knihovníky,
kteří úspěšně podnikají, biology vyvíjejícími
www.absolventi.muni.cz
software nebo s informatiky, kteří hrají divadlo
či natáčejí filmy. Vznikají nové projekty, nové
produkty, nové hodnoty. Některé jsou zcela seriózní, jiné slouží i pro potěchu ducha. Život,
včetně toho akademického, není jenom práce,
ale i zábava.
Je skvělé, že Masarykova univerzita mnohokrát prokázala, jak dokáže podporovat zajímavé
nápady a šikovné lidi. Ať už inovují zaběhlé pořádky, nebo zkoušejí něco zcela nového.
Kdyby mi někdo před 15 lety řekl, že se třeba z večerního promítání studentských filmů
na fakultě informatiky stane proslulý festival
s návštěvností kolem 700 lidí, asi bych se mu
vysmál. Nebyla to ale jen podpora studentských aktivit, za co jsme byli já i mí spolužáci
vděční.
To, co se Masarykově univerzitě podařilo s vlastním informačním systémem již před
10 lety, je stále na mnoha jiných vysokých školách jen předmětem vášnivých diskusí tamních
fantastů. Studenti v Brně se mohou rozvíjet
mezioborově díky široké nabídce mezifakultních předmětů nebo vycestovat do mnoha zahraničních destinací. Vyrostla nová vědecká
centra a v laboratořích školy se leskne nejmodernější vybavení a kumulují se skvělí vědci.
Studenti i učitelé začínají ve větší míře spolupracovat s průmyslem a v komerční praxi se
stále častěji uplatňuje know-how pocházející
a licencované z univerzity.
Nic z toho se však nestalo samo. Za vším
stojí lidé. Někdy jsou to studenti, někdy zaměstnanci, někdy absolventi. Reagují na pří­-
ležitosti, které vidí kolem sebe. Příležitosti, které posouvají univerzitu kupředu.
Jak bude vypadat za dalších 15 let? Věřím,
že ještě daleko lépe, a těším se na to už teď.
Michal Hrabí
absolvent fakulty informatiky
1
VAŠE ALMA MATER
Univerzita otevřela institut
Ceitec
Výstavbu univerzitního kampusu v Bohunicích symbolicky dokončilo v polovině září otevření posledních dvou pavilonů, které jsou
určené pro Středoevropský technologický institut Masarykovy
univerzity (Ceitec MU). Ceitec je unikátní tím, že propojuje výzkum a vývoj v oblasti věd o živé přírodě a pokročilých materiálů
a technologií. Jsou do něj zapojeny čtyři brněnské vysoké školy
a dvě vědecké instituce.
„Udělali jsme další významný krok směrem
k vytyčenému cíli. Dostavěné budovy té části
Ceitecu, kde budou bádat vědci z oblasti věd
o živé přírodě, poskytnou zázemí k realizaci
projektů vedoucích k podpoře a zajištění zdravějšího a produktivnějšího života celé naší společnosti,“ uvedl při slavnostním otevření ředitel
institutu Ceitec Markus Dettenhofer.
Už během léta se do nových prostor začali stěhovat první vědci a vybavení. Laboratoře,
moderní skleník, ale také kanceláře a přednáškové místnosti v pavilonech A35 a A26 zabírají téměř 7 000 metrů čtverečních. Slouží od­-
2
borníkům pěti výzkumných programů, kterými jsou Strukturní biologie, Genomika
a proteo­
mika rostlinných systémů, Molekulární medicína, Výzkum mozku a lidské mysli a zčásti i Pokročilé nano- a mikrotechnologie. Stavba pavilonů, z nichž jeden má atypický
oválný půdorys, trvala necelé dva roky. Náklady
včetně vybavení a přístrojů dosáhly zhruba jedné miliardy korun.
Pro Masarykovu univerzitu má otevření pavilonů Ceitec MU mimořádný význam. „Nové
prostory a sdílené laboratoře zajistí další rozvoj
úspěšných vědeckých týmů a umožní mladým
vědcům zapojit se již v době studia do špičkového výzkumu,“ uvedl rektor Mikuláš Bek. Stovky vědců i studentů už pracují na různorodých
výzkumech. Od možností lepší diagnostiky
a léčby rakoviny nebo nemocí mozku a nervové soustavy přes zkoumání životního cyklu virů
až po zjišťování mechanismu přizpůsobování
rostlin stresu.
S otevřením nových prostor Ceitecu postupně přibývá i unikátní přístrojové vybavení. Jedním z nejdražších je kryo-elektronový
mikroskop, který umožňuje studovat struktury
a prostorové uspořádání bílkovin a nukleových
kyselin téměř až na úroveň atomů. Pro přístroj
museli stavaři vybudovat i speciální prostory,
protože je velmi citlivý na vibrace. Nové vybavení získali i vědci z programu na výzkum mozku, kteří mohou využívat například výkonný
elektroencefalograf, který se dá využít v kombinaci s magnetickou rezonancí. Špičkové vybavení a zázemí láká do Brna také zahraniční
odborníky a do Ceitecu se vracejí ze zahraničí
i čeští vědci.
Ema Wiesnerová
ROČNÍK 2014/2015
VAŠE ALMA MATER
Nástupní platy absolventů
se výrazně zvýšily
O více než deset procent, na 25 444 korun,
vzrostl průměrný nástupní plat letošních absolventů Masarykovy univerzity. Ukázal to tradiční průzkum mezi absolventy magisterského studia MU. Historicky je také nejvíce těch, kteří už
mají práci – vědí, kam nastoupí, nebo už pracují.
Jak vyplývá z výsledků průzkumu, po propadu v roce 2012 – který měla na svědomí nejspíše také ekonomická krize – nástupní platy
absolventů v roce 2013 opět mírně rostly. A letos se zvýšily dokonce o 10 procent (z loňských
23 136 na letošních 25 444 korun).
„Nejvyšší nástupní platy dostali, tak jako
téměř každý rok, informatici, na druhé místo
se z loňského třetího posunuli lékaři a předstihli vloni druhé ekonomy. S nejnižšími platy se i letos musejí smířit zejména právníci
a pedagogové,“ doplnil vedoucí výzkumného
týmu Jaroslav Nekuda z ekonomicko-správní
fakulty.
Při šetření se ukázal také tradiční rozdíl
v platech mezi muži a ženami, který se vyšplhal na více než 7 tisíc. Absolventi MU – muži
dostali v průměru 29 769, ženy pak 22 600 korun. Rozdíl v platech mezi oběma pohlavími je
podle výzkumného týmu dán také tím, že podstatně více žen působí, nebo hodlá působit ve
veřejném sektoru.
Historicky největší podíl (58,4 %) je absolventů, kteří už v době promoce pracovali, nebo
alespoň věděli, kam nastoupí – oproti loňskému roku se jejich podíl zvýšil o osm procentních bodů.
Velmi vysoký je také počet těch, kteří zůstávají věrní oboru, jejž na univerzitě studovali. Pracovat v něm bude téměř 85 procent
absolventů. Jak uvádí zpráva, „nejvěrnější“
oboru jsou podobně jako loni lékaři, informatici a právníci.
Letošní absolventi hodnotili také zázemí univerzity, jako například knihovny či
informační systém (IS). Mezi silné stránky studia na MU zařadili hlavně nabídku
studijních oborů, informační systém (ten
hodnotí jako výborný 97 procent absolventů) a přístup k elektronickým informačním
zdrojům.
V pořadí již osmnáctého ročníku průzkumu „Ukončení studia na Masarykově
univerzitě – ohlédnutí a perspektiva 2014“
se zúčastnilo celkem 42 % českých a slovenských absolventů magisterského a magisterského navazujícího prezenčního studia,
kteří končili v jarním semestru 2014. Výzkum, který se poprvé konal již v roce 1994,
se zaměřuje na vyhlídky absolventů MU na
získání pracovních míst a strategie, se kterými vstupují na trh práce, hodnocení studia
a služeb poskytovaných MU posluchačům,
zájem o práci v zahraničí a další vybrané
informace.
(v době redakční uzávěrky se konalo ještě další šetření mezi novými absolventy se zářijovými
termíny státnic, o něž bude zpráva doplněna –
kompletní zpráva bude do konce roku 2014
k dispozici na strategie.rect.muni.cz)
Průměrné hrubé nástupní platy absolventů MU 2014 (n = 520)
0
18 655
20 737
21 131
22 724
23 253
12 500
23 700
25 444
27 476
25 000
25 822
37 500
41 467
50 000
Dva absolventi
se stali novými
ústavními soudci
Novými ústavními soudci jmenoval prezident
republiky dva absolventy Masarykovy univerzity. Stali se jimi bývalý soudce Nejvyššího
správního soudu a pedagog právnické fakulty
Vojtěch Šimíček a Tomáš Lichovník, prezident
Soudcovské unie a soudce krajského soudu.
Oba působí na Ústavním soudu ČR od června 2014.
Vojtěch Šimíček
(*1969) absolvoval Právnickou fakultu MU v roce
1992 a v roce 2001 se habilitoval. Sedm let působil jako asistent soudce
na Ústavním soudu ČR.
V roce 2003 byl jmenován
soudcem a byl přidělen k Nejvyššímu správnímu soudu ČR, kde byl například členem senátu,
který rozhodoval o rozpuštění Dělnické strany.
Na právnické fakultě vyučuje ústavní právo, je
autorem či spoluautorem desítek odborných
textů a publikací. Je ženatý a má tři děti. Rád
sportuje. Soudcem Ústavního soudu ČR ho
prezident republiky jmenoval 12. června 2014.
Tomáš Lichovník
(*1964) absolvoval v roce
1986 na Právnické fakultě Masarykovy univerzity (mezi roky 1960–1990
užívala univerzita název
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně – pozn.
red.), kde o dva roky později ukončil také rigorózní řízení. Poté pracoval jako podnikový
právník. V roce 1992 byl jmenován soudcem
Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, kde
strávil dvacet let. Jeho posledním působištěm
byl Krajský soud v Brně, kde jako místopředseda soudu vedl jeho jihlavskou pobočku. Od
počátku se věnuje především občanskoprávní
problematice, včetně věcí rodinných. Od roku
2008 do jmenování soudcem Ústavního soudu
ČR byl prezidentem Soudcovské unie ČR. Je
ženatý a má syna a dceru. Rád cestuje a relaxaci
nachází zejména ve sportu. Soudcem Ústavního soudu ČR ho prezident republiky jmenoval
19. června 2014.
Zdroj: Ústavní soud ČR
FI
LF
ESF
www.absolventi.muni.cz
MU
FSS
FF
PřF
FSpS
PedF
PrF
Rozhovory s oběma absolventy najdete na online.muni.cz
3
VAŠE ALMA MATER
Čeští vědci zpřesnili
objev nositele Nobelovy
ceny
Na Masarykovu juniverzitu se hlásí děti od devíti let
Na nově založené Masarykově juniverzitě
(MjUNI), vysoké škole pro juniory, studují už devítileté děti. MjUNI je určena žákům
základních škol a víceletých gymnázií ve věku
9 až 14 let, kteří se od začátku akademického
roku 2014/2015 účastní přednášek, workshopů a exkurzí na vybraných fakultách. První ročník byl otevřen pro 170 dětí, o vysokou školu
pro juniory byl ale nebývalý zájem – přihlásilo
se jich více než čtyři stovky.
Cílem MjUNI je podnítit zájem o přírodovědné a technické obory mezi žáky základních
a středních škol. „Dětem nabídne možnost
vyzkoušet si, jaké to je, být vysokoškolským
studentem, a seznámit se s univerzitním prostředím,“ uvedla hlavní organizátorka akce
Jana Posltová. Pro účastníky tak bylo v říjnu
nachystáno i slavnostní zahájení akademického
roku v kině Scala, na konci studia získají úspěšní studenti juniverzity diplomy. Do MjUNI
se zapojily čtyři fakulty – přírodovědecká, lékařská, pedagogická a informatiky. Partnerem,
který zajišťuje odborné poradenství, je Základní škola Úvoz Brno.
Informace o programu dětské univerzity najdete na www.mjuni.cz.
Fakulta informatiky zahájila akademický rok
v nových budovách
Ve zcela nových budovách začali podzimní semestr letošního akademického roku studenti
a pedagogové fakulty informatiky. Skončila
dva roky trvající dostavba areálu v Botanické ulici, kterou fakulta získala lepší podmínky pro výuku i informatický výzkum, vědecko-technický park a počítačové centrum pro
zpracování vědeckých dat. Dvě budovy vyrostly díky projektu Centrum vzdělávání,
4
výzkumu a inovací v informatice (CERIT)
za více než půl miliardy korun z evropských
strukturálních fondů.
V čelní pětipatrové budově jsou umístěny posluchárny, učebny, kanceláře, knihovna
a moderní datové centrum. Budova slouží také
celkem 17 laboratořím, které jsou zaměřeny na
široké spektrum výzkumu a vývoje v oblasti informačních technologií.
Čeští vědci zpřesnili objev nositele Nobelovy ceny v oblasti fungování enzymů. Skupina českých vědců z Masarykovy univerzity
a Akademie věd ČR v čele s Jiřím Damborským a Martinem Hofem experimentálně
prokázala, že funkci enzymů ovlivňuje nejen
jejich struktura, ale také jejich vlastní dynamika a vliv okolního prostředí. Enzymy jsou
důležité přírodní látky, které urychlují chemické reakce. Výsledky výzkumu zveřejnil
prestižní vědecký časopis Nature Chemical
Biology. Čeští vědci tak významně přispěli
k poznání molekulární podstaty těchto procesů a především zpřesnili již 120 let známou
hypotézu nositele Nobelovy ceny Hermanna
Emila Fischera, že funkce enzymu je určována jeho strukturou.
Podívejte se do
laboratoří online
Vědu na Masarykově univerzitě přiblíží virtuální prohlídky. Univerzita výrazně rozšířila
jejich nabídku, a to především o místa, která
nejsou běžně přístupná. Šest desítek univerzitních pracovišť si mohou lidé prohlédnout
na popularizačním portálu věda.muni na
adrese www.veda.muni.cz/prohlidky.
Konkrétně se zájemci podívají například
do Loschmidtových laboratoří přírodovědecké fakulty, do prostředí archeologického výzkumu filozofické fakulty v lokalitě
Pohansko na Břeclavsku či do laboratoře na
katedře počítačové grafiky a designu fakulty informatiky, kde se vědci zabývají výzkumem technik rozšířené reality. Návštěvníci
mohou nahlédnout i do anatomického muzea lékařské fakulty nebo do zázemí studentského Radia R na fakultě sociálních studií,
Mendelova muzea či střediska Teiresiás.
Patenty se dostaly do
praxe. Pomohou pacientům s leukémií
Hned dva patenty z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity našly uplatnění v praxi jako
nové testovací sady. První z nich umožní lékařům dříve a přesněji stanovit prognózu chronické lymfocytární leukémie. Druhá pomůže
včas odhalit plicní onemocnění způsobené
spóry plísní z rodu Aspergillus, se kterými
si zdravý organismus snadno poradí, avšak
u pacientů s oslabenou imunitou, například
po léčbě leukémie, mívá velmi vážné následky.
ROČNÍK 2014/2015
 Pedelové Masarykovy univerzity se společně složili na adopci sedačky v Univerzitním kině Scala.
Významní absolventi
získali ocenění
Významné absolventy Masarykovy univerzity ocenil rektor Mikuláš Bek zlatou medailí
u příležitosti 95. výročí založení univerzity.
Zlatou medaili získal například někdejší rektor a současný prorektor Janáčkovy akademie múzických umění Václav
Cejpek nebo předsedkyně Nejvyššího
soudu ČR Iva Brožová. Medaili obdržela i několikanásobná vítězka mistrovství
ČR ve skoku vysokém a trojskoku a čtyřnásobná účastnice olympijských her Šárka Kašpárková. Mezi dalšími oceněnými jsou české i mezinárodní kapacity na
ekonomiku, neurologii a další obory.
Studenti vytvořili karetní
hru o archeologii
Adoptujte sedačku v kině Scala
Získat v Univerzitním kině Scala sedačku s vlastním jménem budou moci zájemci, kteří se zapojí do nové dárcovské kampaně Masarykovy
univerzity na webových stránkách darujmuni.cz.
„Všech dárců si nesmírně vážíme, a protože
jsme zaznamenali zájem i o vyšší příspěvky, přicházíme s nabídkou adoptovat si na dva roky
konkrétní sedačku, která bude označena jménem dárce,“ řekl prorektor MU Jiří Němec. Sedačku je možné získat za cenu dva nebo pět tisíc korun podle jejich atraktivnosti s ohledem
na umístění v řadách.
Na zmíněných webových stránkách stačí
jen v plánu hlediště zvolit vybranou sedačku
a zaplatit bankovním převodem nebo platební kartou.
I nadále zůstane možnost darovat také nižší
částky. V tomto případě stačí vyplnit elektronický kontaktní formulář, zvolit způsob platby
a odeslat příspěvek. Na tomtéž místě lze požádat o zaslání dárcovského certifikátu, který
splňuje náležitosti potvrzení pro daňové účely.
Pokud má přispěvatel zájem, bude jeho jméno
zveřejněno na seznamu dárců.
Zemřel první polistopadový rektor Milan Jelínek
Masarykova univerzita přišla o jednu ze svých
významných osobností – dne 30. ledna 2014
zemřel ve věku 90 let první polistopadový rektor univerzity Milan Jelínek, známý lingvista,
který se věnoval jazykové kultuře a stylistice.
Milan Jelínek se narodil v roce 1923 v Brně.
Na univerzitě začal působit ihned po druhé
světové válce, vystudoval zde češtinu, ruštinu
a srbochorvatštinu. Roku 1964 získal profesuru, v letech 1962 až 1964 působil mimo jiné
jako děkan filozofické fakulty a v letech 1990
www.absolventi.muni.cz
až 1992 byl rektorem Masarykovy univerzity. Prožil život plný dramatických zvratů – na
jeho osudu lze ilustrovat běh československých
dějin 20. století. Zúčastnil se protinacistického
odboje, vstoupil do komunistické strany, ale po
invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se zapojil do disentu a nesměl pod svým
jménem odborně publikovat. Když se koncem
roku 1989 vrátil na univerzitu a hledal se vhodný kandidát na post rektora Masarykovy univerzity, byl vybrán právě on.
Sběratelskou karetní hru přibližující archeologii vymysleli studenti Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jejich cílem je
popularizovat archeologii a také pomáhat
se vzděláváním. Hra je určená jak studentům archeologie či historie, tak všem lidem se zájmem o tyto obory.
Základní herní sada představuje v průřezu všechna archeologická období a soustřeďuje se především na prostor jižní Moravy.
Studenti hru navrhli včetně pravidel a jsou
také autory ilustrací.
Podrobnosti o hře, pravidla i karty najdete na facebookové stránce www.facebook.
com/impactcards.
Pedagogická fakulta
otevřela novou knihovnu
Zcela novou knihovnu a prostory pro pět
výzkumných institutů otevřela v září pedagogická fakulta. Vše najdou studenti
i zaměstnanci fakulty v jedné budově pod
názvem Centrum výzkumných institutů
a doktorských studií ve stávajícím areálu
fakulty v ulici Poříčí 31.
Knihovna zabírá v budově suterén, přízemí a první dvě nadzemní podlaží.
Zbývající dvě patra stavby patří pětici výzkumných institutů. Badatelé se v nich zabývají například výzkumem vzdělávacího
obsahu, dopadem školských reforem, tím,
jak dělat co nejlepší učebnice nebo jak pracovat s nadanými žáky. Snaží se také popsat
příčiny šikany či vytvořit vzdělávací strategie pro sociálně znevýhodněné žáky.
Centrum vzniklo díky dotaci 140 milionů korun z evropského Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace.
5
VAŠE ALMA MATER
Spolek absolventů slaví 10 let
Už deset let funguje uskupení Spolek absolventů a přátel MU. Vznikl v roce 2004
a za dobu své existence například věnoval
více než sto dvacet tisíc korun studentským
nápadům v projektu Granty TGM, provází
zájemce zajímavými místy v Brně, jeho tým
Wikipedie doplňuje informace o Masarykově univerzitě a v plánu má spoustu dalších
aktivit.
A jak vzpomíná na svá studia jeden ze členů
Spolku a zároveň absolvent fakulty sociálních
studií Peter Krištofič, který působí ve Statistickém úřadu SR v Bratislavě?
Na co nejraději ze
studií vzpomínáte a co
vám dala Masarykova
univerzita do života?
Masarykova univerzita mi
hlavne nie že dala, ale prinavrátila istotu v to, že má
zmysel lpieť na hodnotách
a o to viac, o čo viac je potrebné ich v čase udržiavať. – V tomto zmysle
najradšej spomínam na prvú hodinu s profesorom Marešom, kde som prvýkrát v živote
videl pedagóga priznať, že nie je vševedúci.
Túto vysokú mieru vlastnej sebareflexie som
následne našiel snáď u všetkých jeho kolegov
a bolo to nesmierne príjemné a v istom zmysle
i oslobodzujúce. Ľudia, ktorí mali byť pre študentov tvrdými autoritami, sa im miesto toho
stávali partnermi do diskusie a tútormi v ich
intelektuálnom a osobnostnom raste. – Nedá
mi nespomenúť ešte na vždy (nad ránom) svietiace okno docenta Maradu na jeho kabinete. Mnohí študenti korzujúci v podvečerných
a ranných hodinách či už s obdivom, alebo
s pocitmi tichej závisti letmo komentovali túto okolnosť slovami: „Marada zas svíti.“
Sila tohto svetla, priťahujúceho oči svetlušiek,
bola v tom, že docent Marada im pripomínal
všetko nedokončené, neprečítané, nestihnuté a odložené. – Marada nemusel urobiť nič,
prakticky by nemusel ani učiť – jeho režim
fungovania, erudícia a svetlo jeho kabinetu
boli dostatočnými impulzmi na vlastnú sebareflexiu. Niečo na spôsob „když může on –
můžu i já“.
V jakém oboru působíte?
Byť je moja odborová profilácia po skončení
magisterského štúdia na FSS MU sociológia,
v súčasnosti pôsobím na Štatistickom úrade
SR, v sekcii všeobecnej metodiky a registrov,
v odbore metód štatistických zisťovaní. Paradox môjho súčasného pôsobenia je v tom, že
som nie len na odbore, ale v rámci sekcie ako
celku jediný sociológ – pričom v rámci odboru sú všetci moji ostatní kolegovia absolventmi Fakulty matematiky, fyziky a informatiky
UK. Moje pôsobenie na tomto odbore malo
a má byť experimentálnym testom, do akej
miery sociológ dokáže priniesť iný typ pohľadu na tvorbu metodológie Štátnych štatistických zisťovaní. – Myslím si, že za čas môjho
pôsobenia bola dostatočne vierohodne preukázaná moja užitočnosť a účelnosť.
Proč jste se rozhodl přihlásit ke své
alma mater a stal se členem Spolku?
Príchod, z bakalárskeho štúdia na Filozofickej
fakulte UK v Bratislave, na FSS MU v sebe
niesol v prvom rade silný resocializačný šok.
Človek sa náhle ocitol v prostredí, ktoré malo
svojho silne špecifického genia loci a tento
duch ho nemohol inak, ako iba a len v plnej
miere pohltiť – so všetkým dobrým čo v sebe
niesol a snáď dodnes nesie.
Dva roky (sic!) štúdia mi dali viac, než som
mohol očakávať, a moje puto k mojej alma
mater sa do mňa vrylo nesporne výrazným
spôsobom. – V tomto duchu sa moja odpoveď na danú otázku dá zhrnúť do klasického slovného spojenia old school tie. A teda,
moja individuálne vnímaná súnáležitosť k domovskej fakulte je natoľko silná, že
som chcel byť (hoc malou, ale i tak) súčasťou podporovateľov jej udržiavania a rozvoja. Silne som pociťoval za nutné podieľať sa
aspoň v minimálnej miere na podpore udržovania genia loci priestoru, resp. inštitúcie,
ktorá ma ako osobnosť stvorila. (Mimo to
u mňa existuje precedens v podobe mojej
snahy podporovať aktivity môjho domovského gymnázia, Gymnázia Jura Hronca. –
V oboch prípadoch mám totiž silný pocit, že
obom týmto školám za mnohé, čo pre mňa
urobili, vďačím a dlžím.)
Více najdete na online.muni.cz/absolventi
Jak vzpomínáte na svá studia vy?
Podělte se o své vzpomínky a napište
nám na [email protected] nebo
Redakce časopisu:
Absolvent, Masarykova univerzita,
Žerotínovo náměstí 9, 601 77 Brno.
milujeme vědu
Zamilujte se taky na www.věda.muni.cz a facebook.com/MilujemeVedu
6
ROČNÍK 2014/2015
VAŠE ALMA MATER
Čtyři nové pavilony pro biologické obory
vyrostly v kampusu
Čtyři nové pavilony začaly v Univerzitním kampusu Bohunice od jarního semestru 2014 sloužit studentům a vědcům biologických oborů
přírodovědecké fakulty. Špičkové Centrum experimentální, systematické a ekologické biologie
(CESEB) univerzita postavila a vybavila za peníze
z evropského operačního programu. S celkovými
náklady 783 milionů korun je projekt jedním
z největších v Česku.
Mezi unikátní přístroje umístěné v laboratořích ústavu experimentální biologie patří hypoxická komora umožňující kultivace a experimentování s tkáňovými kulturami při sníženém tlaku
kyslíku. Buňky jsou ve svém přirozeném prostředí
v těle organismu běžně vystaveny podstatně nižší
koncentraci kyslíku, než jaká existuje v atmosféře.
V solidních nádorech může být tato koncentrace
ještě nižší. Hypoxická komora tak umožňuje práci
s buňkami v podmínkách, které jsou velmi blízké podmínkám fyziologickým. Vědci toho chtějí
využít pro studium vlastností nádorových buněk.
Dalším zařízením jsou elektromagneticky stíněné komory, ve kterých je zcela odstíněno magnetické pole Země. To vědcům umožňuje zkoumat vnímání magnetického pole u bezobratlých
a drobných obratlovců, a řešit tak například otázku, jak se živočichové orientují při migracích.
Pracoviště ústavu botaniky a zoologie má unikátní laboratoř pro výzkum velikosti genomu
organismů, především rostlin. Laboratoř je vybavena sedmi průtokovými cytometry, a tím je
jednou z největších v Evropě. Laboratoř je také
vybavena kompletní sestavou pro sekvenaci
genomů rostlin a živočichů, včetně speciální
a unikátní mikroskopie.
Součástí nového komplexu je i experimentální skleník a zahrada pro potřeby výzkumu
botaniků a fyziologů rostlin. Nové umístění
odpovídající nejpřísnějším kritériím pro sbírky
získal také univerzitní herbář, jenž je se 650 tisíci položkami třetí největší v Česku.
Technicky nejnáročnější byla stavba čtvrtého pavilonu. Celá dvě patra jsou v něm koncipována jako tzv. sterilní prostory pro Českou
sbírku mikroorganismů, která zajišťuje uchovávání bakteriálních kultur. Další dvě patra,
také se zvláštním režimem, jsou určena pro
pracovní skupinu mikrobiologů a molekulárních biologů zkoumající bakterie a viry.
Stavba a zařízení nových pavilonů trvaly necelého dva a půl roku. Do kampusu se přestěhovaly Ústav experimentální biologie a Ústav
botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty
MU, které sídlily v nevyhovujících provizorních prostorách.
Nové pavilony bude vyžívat na 1000 studentů bakalářských, magisterských a doktorských programů a více než 250 stálých zaměstnanců těchto ústavů. Ve třech pavilonech se
nachází laboratoře a učebny pro praktickou
výuku s kapacitou od 15 do 30 studentů, které byly vybaveny více než 80 moderními mikroskopy a dalšími velkými demonstračními
mikroskopy.
Filozofická fakulta zazdila
schránku s dobovými
dokumenty
Schránku s dobovými dokumenty uložili představitelé Filozofické fakulty Masarykovy univerzity do jedné ze zdí rekonstruované budovy v areálu fakulty v ulici Arna
Nováka. Původní plechový box se starými
písemnostmi našli dělníci při opravách fakulty za skrytou pamětní deskou z roku
1892, která připomíná dvacáté výročí dokončení městského chlapeckého sirotčince.
I ta byla na zeď znovu umístěna.
Představitelé fakulty umístili do nové
schránky kopie původních materiálů a také
nové dokumenty z rekonstrukce areálu, vybrané fotografie z dějin fakulty, medaile
fakulty i univerzity a kopie paleolitických
artefaktů nalezených při zemních pracích
v prostoru staveniště.
Dokumenty, které se nalezly v březnu
2013, obsahovaly například zakládací listinu sirotčince, statut, stanovy, smlouvy, provizorní řád, program, rozpočet, obchodní
řád a seznam úředníků spolku, který sirotčinec založil a spravoval. Byly tam také plány
budov, vyhláška a telegram vztahující se ke
spolku a sirotčinci.
Městský chlapecký sirotčinec byl v místě dnešní Filozofické fakulty MU postaven
v roce 1872, o dvacet let později tam odhalili pamětní desku připomínající jeho založení. Její osud po roce 1918 však nebyl známý.
Univerzita budovu získala při svém založení
v roce 1919, o plaketě však nikdo nevěděl.
Našli ji náhodou dělníci při úpravách pro
výtahovou šachtu na katedře filozofie v části vstupní zdi. Naproti výtahové šachtě jsou
teď schránka i plaketa umístěny.
Studenti žurnalistiky
mohou využívat nové
televizní studio
Nové televizní studio a zrekonstruovaná
střižna nabídnou studentům možnosti, jaké
má k dispozici Česká televize či Nova. Vysokoškoláci už provozují vlastní studentské
Radio R, nyní tak mají prostor vytvořit i internetovou televizi.
Nové vybavení pracuje s vysokým rozlišením obrazu Full HD, režie může odbavovat
televizní pořady 24 hodin denně po internetu ve formě live streamingu (živého vysílání
po internetu). Celé studio je také vybaveno
robotickými kamerami, které jsou programovatelné, což například umožňuje odbavit
moderátorovi zpravodajský pořad bez účasti
režiséra, zvukaře či kameramana.
www.absolventi.muni.cz
7
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Láska k jazykům se dědí.
Přešla už do třetí generace
8
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Kdyby měly čas potkávat se častěji, mohly by si o tom, jaké to je
chodit na filozofickou fakultu a studovat češtinu a jazyky, povídat dlouhé hodiny. Času prý příliš mnoho nemají, ale pro rozhovor do tohoto časopisu se přece jen sešly. Emilie Smékalová,
Daniela Skotnicová a Lada Skotnicová reprezentují tři generace
studentek filozofické fakulty. Ta první ji dokončila v roce 1965,
její vnučka Lada by měla promovat v roce 2017, tedy o 52 let
později.
Jakmile dorazí, hned je jasné, že tohle povídání nebude nuda. Jestli je totiž trojici tvořené babičkou, matkou a vnučkou něco vlastní,
tak je to komunikativnost a schopnost dělat
si ze sebe navzájem zlehka legraci. Společné
mají nejen lásku k češtině, kterou starší dvě
vystudovaly a nejmladší studuje, ale také vzpomínky na některé z učitelů filozofické fakulty.
„Byla jsem jednoznačně rozhodnutá stát se učitelkou a jiné než humanitní předměty u mě
nepřipadaly v úvahu. Na češtinu jsem chtěla
a na ruštinu snad ještě víc,“ vzpomíná Emilie
Smékalová na období, které předcházelo podání přihlášky na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Aniž by to tušila, tak trochu
tím naznačila i dráhu své dcery a vnučky.
Učitelkou se opravdu stala. Nejdřív působila na základní škole na třídě Kapitána Jaroše, která se později transformovala ve slavné
brněnské osmileté gymnázium. Gramatická
pravidla nebo literaturu tak učila například
dva bývalé rektory Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušku a Petra Fialu či pozdějšího učitele své dcery a vnučky na univerzitě Zbyňka
Fišera. K tomu, aby se do psaní pustila ve větší míře, ponoukala i dnes už známou spisovatelku Kateřinu Tučkovou. „Maminka zná přes
svoje učitelské působení snad půlku Brna,“
komentuje to s úsměvem její dcera Daniela
Skotnicová.
Studentské stávky na vlastní kůži
I ona si později vybrala filozofickou fakultu,
jen si místo ruštiny k češtině přidala angličtinu. „Mám dva starší sourozence, o deset let
staršího bratra a o devět let starší sestru. Sestra
šla dráhou tatínka na psychologii, bratr vystudoval medicínu a je psychiatr a já jsem odmalička říkala, že budu učitelka jako maminka,“
líčí prostřední z rodinné trojice, Daniela Skotnicová, která na školu přišla na bouřlivý podzim roku 1989.
Filozofická fakulta se tehdy stala centrem
studentských protestů proti režimu. Vyráběly se tam letáky, kopírovaly materiály a řada
lidí v budově několik dní i bydlela. Skotnicová vzpomíná, že byla mezi nimi. „Dělala jsem
plakáty a v noci s nimi běhala po Brně, strávila
jsem tam asi dva dny.“
Jít na konci 80. let studovat angličtinu se
zdá být z dnešního pohledu trochu riskantní.
„Takový pocit jsem ale nikdy neměla. My jsme
angličtinu vnímali jako velice prestižní obor,“
přibližuje Skotnicová a dokládá to vzpomínkou na počty studentů. Zatímco v jejím ročníku bylo v kruhu 12 lidí, následující rok už
asi 120. Druhá skupina byla mimochodem
i skupinou, se kterou nakonec končila studium, v jeho průběhu totiž porodila dceru Ladu.
Ale zmiňovanou učitelkou se nakonec nestala.
Po krátké pedagogické zkušenosti nastoupila
do překladatelské firmy Moravia IT a dnes
pracuje jako překladatelka technických textů
na volné noze.
Místo léčení zvířat zase čeština
Na babičku však možná naváže vnučka Lada.
Nejdřív sice uvažovala o tom, že by jakožto velká milovnice zvířat šla na veterinární
medicínu. Pak se prý ale z důvodu absolutní
absence nadání k chemii a matematice rozhodla, že začne chodit do míst, která důvěrně znají její matka i babička. „Češtinu miluju už od gymnázia, už na něm jsem začala
psát třeba poezii,“ ilustruje svoji náklonnost
Lada.
Když dávají dohromady různé vzpomínky
na univerzitní léta, je jasné, jak moc se některé věci změnily. I to, že některé jistoty zůstávají
– jako například to, že matku i dceru učil na
češtině dnes už profesor Karlík.
„Je spousta věcí, které může člověk dnešním studentům závidět, třeba ohromnou
svobodu při hledání materiálů a jejich dostupnost,“ pochvaluje si Emilie Smékalová.
Jiné aspekty studia by ale žena, která prý má
nepřekonatelný odpor k počítačům, zažít nechtěla. „Přijde mi, že dnešní informační svět
je daleko povrchnější, my jsme se věci učili
trvaleji. Ale chápu, že když si informace dokážete vyhledat na tři kliknutí, tak proč si některé pamatovat.“
V hodnocení přístupu ke studiu se jednotlivé generace liší, na čem se ale shodnou, to jsou třeba elektronické čtečky knih.
„Zrovna se s ní učím a přijde mi šílené, že
neslyším šustění stránek. Místo mačkání
tlačítka mám pořád tendenci obracet,“ popisuje Smékalová a vnučka Lada pokyvuje
hlavou. „Mám to stejně, nad vůni papírové
knihy prostě není.“
Martina Fojtů
9
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Problém českého zdravotnictví?
Špatná komunikace s pacientem
Známý onkolog Jiří Vorlíček chtěl být lékařem už na střední škole. Na chirurgii
prý nebyl moc šikovný a náhoda a volná pracovní místa po ruské okupaci ho jako
čerstvého absolventa Lékařské fakulty Masarykovy univerzity přivedly k léčení
rakoviny. Dnes, ve svých 70 letech, se rozhodl, že už je čas uvolnit místo mladším.
10
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Po šesti letech jako ředitel Masarykova onkologického ústavu odchází, jak sám říká, žít sladký
život důchodce. Obor ale úplně neopustí, nechává si malý úvazek pro své pacienty. Ostatně
důrazem na kvalitní péči a komunikaci s pacienty Vorlíček proslul. Ve zlepšení vztahu lékařského personálu a pacientů vidí velkou výzvu
pro české zdravotnictví.
Navíc jsem si myslel, že skončím v 65 letech
v době, kdy jsem se medicíně ještě docela věnoval. Je to takový věk, ve kterém bývá na lékařské fakultě a klinice slušné se stáhnout do
ústraní. Rok před tím mě ale ministr Julínek
dosadil sem na Masarykův onkologický ústav,
takže jsem si celkem s radostí prodloužil práci
do 70 let. Všechno ale musí mít konec.
Bylo to těžké rozhodnutí říct si, že
končíte?
Ve svých 45 letech v roce 1989 jste vstoupil do oné první manažerské funkce, jako
první přednosta Interní hematoonkologické kliniky Fakultní nemocnice Brno. Vlastně jste ji zakládal…
Strašně těžké, medicínou a onkologií se přece
jen zabývám už 45 let a je to součást mého života. Ale bylo to zcela racionální rozhodnutí. Diskutoval jsem o tom na zimní dovolené se svojí
paní, probírali jsme to ze všech možných stran,
až jsme došli k tomu, že skončím na podzim,
protože mi přece bude už 70 let a je čas předat
štafetu. Nerad bych skončil tak, že si nebudu
pamatovat, jak se jmenuje moje sekretářka. Pak
mi ale moje paní říká: „A není ti líto toho léta?
Pošli to tomu ministrovi hned.“ Nakonec se vše
protáhlo, takže léto jsem ještě strávil ve funkci.
Necháte práci úplně za sebou a stane se
z vás spokojený důchodce?
Jsem ještě do jara 2015 předsedou České onkologické společnosti, takže to dotáhnu. Ale už nebudu znovu kandidovat. Mám za sebou tři po
sobě jdoucí období ve funkci, tak je už také čas
toho nechat. Úplně pracovat nepřestanu ale ani
potom. Plánuji trošku přednášet a mám nabídku od šéfa mé bývalé kliniky ve Fakultní nemocnici Brno, že tam mohu vyšetřovat na ambulanci pár pacientů týdně. Bude se to týkat hlavně
mých přátel a starých pacientů, kteří jsou na mě
zvyklí. Viděl bych to celkově na dva, maximálně
tři dny v týdnu práce a zbytek sladký život.
Ve funkci ředitele Masarykova onkologického ústavu jste byl přes šest let. Považujete se ještě za lékaře? Je to přece jen
vrcholová manažerská funkce.
Jsem z velké části manažer v podstatě už posledních 25 let, předtím jsem vedl 20 let Interní hematoonkologickou kliniku v Bohunicích,
k tomu jsem byl šest let děkanem lékařské fakulty a už jedenáctý rok jsem předsedou České
onkologické společnosti. V podstatě ale až zde
na Žlutém kopci jsem přestal být lékař, který
pracuje rukama s pacienty. Oni se za mnou samozřejmě chodí radit – zvláště ti onkologičtí
potřebují, aby s nimi někdo diskutoval a všechno jim vysvětlil –, to dělám prakticky každý den
a hrozně mě to baví, ale už opravdu nejsem lékař v tom pravém slova smyslu.
Nemrzí vás trošku, že jste si ty poslední roky
své kariéry na lékařskou práci už tolik nesáhl?
Je to přirozený vývoj kariéry, navíc jsem v těch
manažerských funkcích spoustě lidí umožnil,
aby se stali dobrými lékaři. Vychoval jsem řadu
docentů a profesorů, na což jsem moc pyšný.
www.absolventi.muni.cz
… na zelené louce, což bylo skvělé.
Ale onkologie už v Brně byla.
Hematoonkologie, která se zabývá problematikou rakoviny krve, se tu v roce 1989 dělala velmi
omezeně. Hlavně proto, že prostředky k tomu,
aby se lidé zachránili nebo se jim prodloužil život,
byly tehdy ještě omezené. V 80. letech ale došlo
k ohromné expanzi, možnosti se začaly zlepšovat
a v Brně to prostě chybělo. Můj tehdejší šéf profesor Klabusa, tehdy děkan lékařské fakulty, přemýšlel, jaká oddělení by bylo vhodné doplnit do
vznikající nemocnice v Bohunicích, a společně
jsme dospěli právě ke klinice s tímto zaměřením.
Nastupoval jste do funkce už v rámci listopadových revolučních událostí?
Stal jsem se přednostou k 1. listopadu 1989,
takže ještě před revolucí. Myslím ale, že jsem
tam nakonec snad jako jediný z celého baráku
ve funkci zůstal a přežil všechny změny. Každopádně revoluce nám umožnila všechno naplno
rozjet. Ve svých 45 letech jsem vlastně konečně startoval kariéru na patřičné úrovni. Nejdřív
jsme objeli ta tři, čtyři česká pracoviště, kde se
hematoonkologie dělala, a pak jsem vyjel do zahraničí a stejně tak vyslal všechny své lidi, kteří chtěli, někam do Spojených států nebo do
Velké Británie, Německa či Francie. Jak se lidé
vraceli s nasátými znalostmi, tak se nám vlastně
z ničeho povedlo během pěti, sedmi let dostat
na poměrně slušnou mezinárodní úroveň.
Jak se vám dnes s odstupem na kliniku
dívá? V Brně patří mezi těch několik míst,
kde se dělá opravdu mezinárodně konkurenceschopná věda.
Dívá se mi na to moc pěkně. Je to bývalá milenka, která se šťastně vdala.
Je to dnes hodně výzkumné pracoviště.
Jak vy to máte se vztahem k vědě?
Za vědce jsem se nikdy nepovažoval. Můj nástupce profesor Jiří Mayer je zase naopak klasický
výzkumník. Což neříkám, že je špatně. Je prostě
jiný, jeho směřování je odlišné. Já v sobě hodně
cítím pacienta, zajímá mě vztah k němu. I proto
jsem třeba vypracoval návod, jak pacientovi sdělovat špatnou zprávu a vysvětlovat onkologickou
diagnózu. Vysloveně mě těší práce s lidmi a myslím, že jsem v tom svého času byl velmi dobrý.
Profesor Mayer je velmi invenční člověk v oblasti
vědy. Dělali jsme spolu 20 let dvanáct hodin denně, každý den jsme se o něco dohadovali a bylo to
velmi plodné. Moc rád na to vzpomínám.
Masarykův onkologický ústav patří řadu
let mezi pacienty nejlépe hodnocené nemocnice. Přenesl jste sem něco ze svého
osobního přístupu k nemocným?
To je tady poměrně tradiční věc a nemyslím, že
bych v tom směru nastolil nějaký nový trend,
možná jsme spíš tento přístup prohloubili. Komunikace s pacientem tu ale byla vždycky na
vysoké úrovni. Nemocný nepozná, jestli ho léčíte dobře, nebo špatně, prostě důvěřuje tomu,
že vše děláte, jak nejlépe to jde. Umí ale zhodnotit, jak mu věci vysvětlujete, jak se k němu
chováte a jak se identifikujete s jeho situací.
V českém zdravotnictví ale asi není úplně běžné, že se takto vstřícně přistupuje
k pacientům.
Jestli má české zdravotnictví nějaký problém, tak
je to právě fakt, že nám tento přístup na většině
pracovišť chybí. Máme vynikající doktory, skvělé
sestry, přístrojové vybavení na světové úrovni, ale
komunikovat s pacienty pořád ještě pořádně neumíme. Sice se to zlepšuje, ale pomaleji, než by se
mi líbilo. Často se setkávám s lidmi, kteří přicházejí s diagnózou odjinud a stěžují si, že jim k tomu
jejich lékař nic pořádně neřekl, že prý je budou
operovat a ozařovat, ale vlastně nevědí proč a jak.
Čím to je?
Jsou pro to dva důvody. Jeden je zástupný,
a sice že na to není čas. Vysvětlit ale pacientovi
diagnózu znamená „ztratit“ půlhodinu. A druhý: Je to nesmírně obtížné. Musíte říkat pravdu,
protože kdyby pacient neznal pravdu, tak hůře
spolupracuje. Jenže ta pravda musí být podána takovým způsobem, abyste vypíchl pozitivní
prvky. A to opravdu není na pět minut, nesmí
u toho zvonit telefony a bouchat na dveře sekretářka, musí to být trošku v klidu.
Je to nedostatek vzdělávacího systému?
Dnes už se na lékařských fakultách o těchto věcech vyučuje, ale nejdůležitější je, aby lékaře v praxi vychovávali i přednostové oddělení a šéfové klinik. A to je dlouhý proces, který se děje postupně
s generační obměnou. Když jsem přijel v roce
1991 poprvé ze stáže ve Spojených státech a všem
vykládal, jak se tam pracuje s pacientem a všechno
se mu říká, tak mi kolegové moc nevěřili.
Jak to?
Tenkrát se u nás moc nesdělovala diagnóza a všichni se na mě tvářili, že jen dělám chytrého, protože jsem přijel z Ameriky. Vypracoval jsem proto
tehdy takový anonymní dotazník pro asi dvanáct
lékařů, které naše začínající klinika měla.
11
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Jedna z prvních otázek zněla: Sdělujete
svým pacientům pravdivou diagnózu? A o pořádný kus dále jsem se ptal: Kdybyste dostal rakovinu,
chtěl byste vědět pravdu? Mimo jednoho doktora
na první otázku všichni odpověděli, že diagnózu
nesdělují, a na tu druhou všichni řekli, že ano. Tak
jsem to na ně vytáhl a navrhl, že na tom musíme začít pracovat. Když chtějí diagnózu znát oni,
tak je jasné, že to chtějí i pacienti. Vždycky medikům říkám, že každý nový pacient, kterému sdělím diagnózu, mě něčím obohatí, něco nového se
dozvím. Nejvíc se toho ale dozvím, až rakovinu
dostanu sám a uvidím, jak se ke mně lékaři budou chovat a jak budu celou svou situaci vnímat.
V onkologii jste asi, co se týče komunikace s pacientem, nejdál. Vyžaduje to hodně
povídání.
Je to tak. Když vás přivezou se slepým střevem,
tak vám toho moc vysvětlovat nemusí. Prostě
vám ho vytáhnou, protože je tu hrozba infekce.
Když vás zase přivezou s infarktem, tak vám řeknou, je tam ucpaná céva, musíme to prošťouchnout, abyste neumřel. V onkologii, kde je léčba
dlouhá a v pokročilých stadiích třeba i bez šance
na úspěch, maximálně s nadějí na prodloužení
života, je to velké povídání. Musíte třeba panu
Novákovi vysvětlit, že onkologická léčba mu
už nemůže nic nového přinést a má nežádoucí
účinky, a tak navrhujeme léčit už jen průvodní
obtíže, aby si mohl přiměřeně užít zbytek svých
dnů. Tohle prodiskutovat, vysvětlit, proč onkologická léčba končí a že to neznamená, že pacienta opouštíme, není vůbec banální. Když jsem to
poprvé vytáhl v 90. letech na tiskové konferenci,
tak mi řada lidí říkala, že pacienty zabíjím. Dodnes mám schovaný výtisk Mladé fronty Dnes,
kde mě pro naprosté nepochopení kritizovali.
Jak lidé reagují na tuto nabídku, kterou vlastně akceptují, že smrt je už jen otázkou relativně krátkého času?
Když situaci pacientovi dobře vysvětlíte, většina
ji vezme a řeknou, že tomu rozumí. Někdo ale
chce protinádorovou léčbu přesto ještě zkusit,
což většinou respektujeme. K některým věcem
musíte dojít sám. Tito lidé pak zpravidla za dva,
za tři měsíce přijdou s tím, že přistoupí na původně navrhovanou variantu.
Kromě té výtky v přístupu k pacientům nevnímáte český zdravotnický systém jako obecně
problematický? Často je spolu s důchodovým
systémem v médiích líčen jako jedna z nejbolavějších oblastí.
Zdravotní péče je velmi problematická v Česku
úplně stejně jako všude jinde ve světě. V některých
státech, jako je třeba Holandsko, to vypadá, že je
na tom zdravotnictví líp, jinde to vypadá, že jsou
na tom hůře, třeba ve Velké Británii. Rozhodně ale
české zdravotnictví není nějaká ostudná záležitost.
Jde o standardní evropské zdravotnictví s pojišťováckým systémem. Kdybychom ho chtěli nějak
12
Při zachycení rakoviny
v počátečních stadiích
se lidé až na výjimky
uzdravují.
zásadně předělat třeba do amerického modelu, tak
by se tu z toho lidé během pár týdnů zhroutili. To
prostě nejde, je to jiná tradice a úplně jiný svět.
Jak se díváte na poplatky ve zdravotnictví
a jejich zrušení?
Spoluúčast pacientů v době, kdy byly ještě poplatky, činila něco přes 16 procent, což je naprosto nedostatečné, ve většině zemí Evropy je to 25
procent. Zrušením poplatků se tedy situace jenom zhoršila. Přitom skoro nikomu nijak zásadně nevadily. Osobně zrušení považuji za poměrně populistický krok a jsem absolutně proti.
Bylo konkrétně třeba pro Masarykův onkologický ústav citelné, že vám odpadly poplatky
za pobyt v nemocnici, a pocítíte nějak výrazně i úplné zrušení?
Ta částka poplatků za hospitalizaci, tedy na lůžku,
se pohybuje někde mezi 10 a 20 miliony ročně,
což může znít jako docela dost, ale není to nic,
co by nemocnici naší velikosti a zaměření nějak
zásadně vytrhlo. Tento typ poplatku je zajímavý
spíše z výchovných důvodů. Pořád platí, že pacient, který platí 90 korun denně za to, že tady
bydlí a dostává najíst, je v okamžiku, kdy mu
oznámíme, že má jít domů, daleko motivovanější nás poslechnout. Ihned po zrušení poplatku
nám pacienti začali chtít přelehávat: Tak já bych
ještě dva, tři dny zůstal pro jistotu, říkají. To je
psychologie. Za 90 Kč na den se venku pořádně
nenajíte, ale na lidi to platí a skutečně teď cítíme,
že zesílil tlak na lůžka, zejména od starších lidí.
škole, co bych, a už tenkrát před těmi 45 lety
mě zaujal Masarykův onkologický ústav – tehdy se jmenoval Onkologický ústav v Brně. Jelikož jsem promoval v roce 1969, kdy spousta lidí
emigrovala a chyběli doktoři, tak mě sem přijali.
Moc dlouho jste tady ale nezůstal.
Strávil jsem zde první tři roky své kariéry, ale
pak jsem pochopil, že bude lepší, když získám
širší záběr, a šel jsem na II. interní kliniku ve FN
u svaté Anny, kde jsem setrval 17 let. Pak jsem
přešel do Fakultní nemocnice Brno do Bohunic,
odkud jsem se zase vydal zpátky na Žlutý kopec.
„Zločinci se vrací na místo činu.“ Kruh se uzavřel
a tam, kde jsem začal, zase končím.
Lišila se hodně onkologie v 70. letech od té
dnešní?
To snad ani není stejný obor. Tušení, že bude
tento obor perspektivní a zajímavý, pro mě bylo
jednou z motivací, proč jsem se do něj pustil,
a skutečně se to splnilo. Změnily se chirurgické
techniky, anesteziologie, zcela se proměnilo ozařování a také farmakologie, tedy léky, které po­
užíváme. Když jsem začínal, tak to byl vlastně počátek chemoterapie. Posledních deset let už se ale
čím dál tím víc prosazuje biologická léčba, při níž
působíme přímo na nádorovou buňku a málo
narušujeme buňky normální. Dokážeme už nádor poměrně přesně identifikovat z hlediska molekulárně-biologického a genetického potenciálu,
takže se nám nádory rozpadly do různých skupin
a podskupin. Už není jedna rakovina prsu, ale
hned několik, a každá reaguje na jinou léčbu.
Kdyby v kampusu
postavili muzeum
současného umění, tak
jim svou sbírku bezpečně
odkážu.
Co vás vlastně přivedlo k onkologii?
Když je člověk na medicíně, má spoustu ideálů
a chce něčeho dosáhnout. Onkologie k tomu
hodně vybízela…
Jaké to vlastně bylo, studovat na Masarykově
univerzitě v atmosféře 60. let?
To bylo prima… Choval jsem se jako většina
lidí v 60. letech, ale drogy a holky asi rozebírat
nebudeme. Řekněme prostě, že jsem 60. léta
prožil plnohodnotně.
Tak zpět k tomu, co vás přivedlo k medicíně
a onkologii.
Už na střední škole jsem věděl, že chci být lékařem, a protože jsem docela nešikovný na ruce,
tak bylo jasné, že nemůžu být chirurg. Musela
to tedy být nějaká interna. Rozhlížel jsem se po
Není to trochu děsivé?
Děsivé to je, ale díky tomu, že jsme tak postoupili v našich znalostech, jsme získali daleko větší možnost s rakovinou bojovat. Říká se tomu
personalizovaná medicína nebo medicína ušitá
na míru. Oba termíny vystihují to, že dokážeme strukturu pacientova konkrétního nádoru
lépe poznat nejen morfologicky, ale i geneticky
a podle toho lépe směřovat léčbu.
Takže sen o univerzálním léku na rakovinu je
už dávno pryč?
Už je samozřejmě jasné, že žádný univerzální
lék na rakovinu nikdy nebude. Není však důvod kvůli tomu propadat nějaké panice. Dostali
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
A co ten pohyb? Prý hrajete golf.
To je další úžasná věc na tom, že jdu důchodu,
protože se teď určitě zlepším v golfu. To je sport,
který je hlavně otázkou času a mám ho hrozně
rád, protože hraju sám proti sobě. Navíc je prima,
že se dá hrát téměř do smrti, stačí zvládat chodit.
prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc.
*24. října 1944
Uznávaný onkolog, předseda České onkologické společnosti a až donedávna
ředitel brněnského Masarykova onkologického ústavu (MOÚ). Stál v jeho čele
šest let. Vorlíček je absolventem Lékařské
fakulty Masarykovy univerzity. Své první
zaměstnání získal právě v MOÚ v roce
1969, tehdy se jmenoval ještě Onkologický ústav v Brně. Od roku 1989 až do roku
2010 byl přednostou Interní hematoonkologické kliniky ve Fakultní nemocnici Brno.
Mezitím působil také jako děkan a později
proděkan na své alma mater. Dnes už je
v zaslouženém důchodu.
Co další plány na důchod?
Se ženou už čtyřicet let sbíráme současné výtvarné
umění, máme poměrně velkou sbírku, tak bych
se tomu chtěl více věnovat a víc se z ní radovat.
To je asi docela nákladný koníček.
jsme se už tak daleko, že při zachycení rakoviny v počátečních stadiích se lidé až na výjimky
uzdravují, a těm, kteří mají nádor při diagnostice pokročilý, se výrazně prodlužuje dožití při
zachování relativně slušné kvality života. Nakonec ale samozřejmě musí umřít.
u svého praktického lékaře udělat vyšetření se
zaměřením na onkologii. A třetí věc, ovšem už
za peníze v řádech několika tisíc korun, je zajít
do centra, třeba na náš ústav, kde vám udělají přešetření, a pokud nic nenajdou, tak je asi
85procentní jistota, že rakovinu nemáte.
Je rakovina skutečně civilizační nemoc?
Chodí na prevence dost lidí? Zejména v souvislosti s rakovinou tlustého střeva má Česko
špatnou pověst…
Nepochybně tu byla vždycky, ale určitě jí přibylo. Hlavní důvody jsou dva a určitě by se
daly označit jako civilizační. Jednak se dožíváme vyššího věku, takže se prostě té své rakoviny
dočkáme. Bez diskuse to platí třeba o rakovině
prostaty, která přichází po padesátce. A druhá
věc je životní prostředí a způsob života.
Je nějaká prevence?
Neměli bychom kouřit. To je bez diskuse. Nejen
že kuřáci mají 30krát častěji rakovinu plic, ale vůbec jsou náchylnější k rakovině v oblasti vylučovacích orgánů. To, co dýcháme a polykáme, taky
musí jít někudy ven. Další prevence je zcela jistě
vyhýbat se některým jídlům, a tím nemyslím nejíst je vůbec, ale nejíst je často. Jde třeba o uzená
jídla, červené maso. A každý den bychom se měli
fyzicky zatížit. Nemusí to být nějaký intenzivní
sport, stačí třeba pracovat na zahrádce. A poslední
věc, neměli bychom být tlustí. Víc se pro to udělat
nedá. Mladému zdravému člověku, který nepodlehl kouření, to možná může připadat jako sranda,
ale kouření je bohužel toxikomanie a asi polovina
lidí nepřestane, ať se snaží, jak chce.
Zmiňoval jste ještě, že pro vyléčení je klíčová
včasná diagnostika.
Aby lékaři našli nádor v rané fázi, je naprosto
zásadní. Od toho jsou tu screeningové programy rakoviny prsu, děložního čípku a tlustého
střeva. Od určitého věku vám vyšetření platí
pojišťovna, a když na ně budete chodit, máte
hodně velkou šanci, že se nádor odhalí zavčas.
Všichni mají také právo nechat si jednou za rok
www.absolventi.muni.cz
Spolu s Maďary jsme nahoře na bedně, jak by
řekla moje vnoučata, jsme první na světě. Padesát procent pacientů přichází pozdě, přitom
je to diagnosticky dobře dostupný nádor. Když
se udělá kolonoskopie a doktor se vám podívá
do střeva, uvidí ho. Když je malý a nezhoubný,
tak se ani nemusí odstraňovat operativně, prostě se vyřízne endoskopem. Anebo se odoperuje
a hotovo, člověk je zdravý. Když ale přijdete pozdě a rakovina je rozvinutá, tak zbytečně umřete.
Kromě toho stojí léčení společnost obrovské peníze. Malý nádor tlustého střeva odstraníte s náklady v řádu několika desítek tisíc korun. Pacientovi, který přijde pozdě, umíme prodloužit život
třeba o pět let, při nasazení biologické léčby to ale
stojí milion korun ročně. To už je pořádný rozdíl.
Jaká je z toho cesta ven?
Vzkázat lidem: Starejte se o sebe stejně, jako se
staráte o svoje auto nebo o svůj domeček. Ale
mám pocit, že to už se také hodně mění. Dorostla už generace lidí, kterým je teď mezi 30
a 40 lety, střední třída, a ta o sebe pečuje, protože se má dobře a chápe, že pokud se chce mít
dobře dlouho, musí pro to něco udělat.
Jste vy sám poctivý?
Ne že by se mi chtělo, ale byl bych pokrytec,
když říkám pacientům, že to mají dělat, kdybych
to sám nedělal. Takže chodím jednou ročně na
urologii, i kolonoskopii jsem měl… Děložní čípek nemám a prsa sice ano, ale ne ta pravá.
Když kupujete začínající mladé autory, tak ani
ne, jejich díla získávají cenu až postupně, což se
nám kupodivu docela daří. Asi polovina věcí,
které jsme nakoupili v 90. letech nebo dřív, získala výrazně na hodnotě, což je opravdu hodně.
Měli jsme docela dobrý „čuch“ a také štěstí, docela dost se na tom, co koupit, se ženou shodneme. Obzvlášť jsem rád třeba za několik obrazů od Bohumíra Matala, který byl až do své
smrti i mým osobním přítelem.
Za čtyřicet let musí mít sbírka už pořádné rozměry. Co si s ní počnete?
Už jsme z ní dokonce i vystavovali, ale kdyby
v univerzitním kampusu v Bohunicích postavili
muzeum současného umění, tak jim obrazy bezpečně odkážu. Minimálně z větší části. Bohužel
ta idea ale moc nezraje, i když v původních plánech galerie byla. To je ale podobné jak s parkovištěm u nemocnic. Když se dostaví, na parkoviště
nikdy nezbydou peníze. Se skupinou nadšenců se
nám aspoň podařilo do kampusu umístit sochy
od renomovaných tvůrců, jako jsou například
Aleš Veselý, Lukáš Rittstein nebo Josef Jankovič.
Jsou to věci, které se každému líbit nemusí, ale
považuji za ohromný úspěch, že se to povedlo.
Jak jste je získali?
Vždycky když někdo postavil nějakou část kampusu, tak jsme mu navrhli, že když měl tak velkou zakázku, měl by udělat také nějaký kulturní čin a část svého zisku investovat do nákupu
umění. Nakonec jsme je ukecali. Musím uznat,
že generální ředitelé stavebních firem pro ten
nápad měli ve většině případů pochopení.
Takže to máme golf a sbírání umění. Před
čtyřmi lety jste neúspěšně kandidoval do Senátu ČR. Nelákalo vás to ještě jednou zkusit?
Určitě ne. Jsem rád, že jsem si to zkusil, ale zjistil
jsem, že to není nic pro mě, obcházet a přesvědčovat voliče. Kandidoval jsem s programem, že
chci lidi víc motivovat, aby chodili na preventivní prohlídky a screeningy, jenže se ukázalo, že
to nikoho nezajímá. Nezastírám ovšem, že mou
motivací bylo také zjistit, jak to chodí v politice,
a vůbec se mi líbila představa, že budu na stará
kolena bydlet v Praze a chodit na koncerty a do
divadla. Golf a sbírání umění si ale taky užiju.
David Povolný
13
Svět omotaný kolem
fotbalového míče
Mistrovství světa ve fotbale
letos sledovalo přímo na
stadionech téměř tři a půl
milionu lidí, doma u televize
nebo na internetu si turnaj
pustily desítky miliard. Takovým zájmem se nemohou
pochlubit ani olympijské hry.
Fotbal je zkrátka fenomén,
který dávno přerostl kolonku „výplň volného času“. Do
života lidí se promítá daleko
silněji, než si možná někteří
uvědomují.
14
Každý šampionát se snaží vytvořit si gloriolu jedinečnosti, ale u toho dvacátého, který se konal
v Brazílii, se zdálo, že se to opravdu povedlo.
Jen považte.
Organizovala ho země, jejíž obyvatelé fotbal milují skoro jako (a někteří možná i víc než)
Boha reprezentovaného sochou Ježíše Krista shlížejícího na posvátný stadion Maracanã v Rio de
Janeiru. Země, která vlastní nejvíc titulů mistra
světa a byla zatím na každém šampionátu.
Ale možná především země, která má mimořádné fotbalové sebevědomí. „Brazilci už dávno nepotřebují pocit své fotbalové jedinečnosti odvozovat od toho, zda jsou zrovna úspěšní
nebo ne, podobně jako Kanada v hokeji. Vážou
k fotbalu silné příběhy triumfů i traumat, které
se podílejí na budování jejich národní identity.“
vysvětluje Radim Marada, který se na sociologii
fotbalu specializuje.
Minimálně částečně ale brazilské sebevědomí objektivní není. Vždyť první fotbalový míč
se do země dostal až v roce 1894, v době, kdy
už se třicet let hrál anglický pohár a existovala
už třeba pražská Sparta.
Brazilci si však svá velká vítězství i prohry
dokázali víc zmytizovat.
A svoje nejlepší hráče lépe povýšit na bohy.
Kolem nikoho jiného se v létě televizní kamery netočily tak jako kolem mrštného Neymara. A pořád také platí, že padne-li otázka
na nejslavnější hráče historie, zmíní lidé jméno Pelé. Byť za to částečně může i fakt, že svoje schopnosti předvedl na šampionátu v roce
1970, jehož zápasy se poprvé masově vysílaly
po celém světě.
Marada ovšem na národní rozdíly v emocionálním prožívání fotbalu nevěří. „Samotná
bezprostřední fotbalová vášeň nezná národní
hranice. Pocit štěstí nebo zoufalství a smutek,
které fotbal přináší, zasahují lidi bez ohledu
na národní příslušnost. I Češi mají triumfální vítězství z mistrovství Evropy v Bělehradě,
ROČNÍK 2014/2015
FENOMÉN
slavná stříbra ze šampionátů v Itálii a Chile, legendy jako Pláničku, Nejedlého či Masopusta
nebo Pavla Nedvěda a jeho mimořádnou generaci, která je již dnes předmětem nostalgického vzpomínání. Tyto naše fotbalové příběhy
a symboly však nejsou tolik aktivovány v rámci vskutku národních mytologií,“ rozebírá tuzemskou realitu odborník z fakulty sociálních
studií.
Že k tomuto opatření přistoupil management
německé automobilky Volkswagen, nepřekvapí
(zvlášť vzhledem ke konečnému výsledku turnaje). Ve Spojených státech ale na takové debaty dosud zvyklí nebyli.
První vážné pokusy pozvednout v zemi evropský fotbal sahají do 70. let 20. století. Dlouho se však zdálo, že se to dařilo spíše v případě
ženského socceru. Ani pořadatelství mistrovství světa v roce 1994 nepřineslo očekávané
výsledky.
Současnému zvýšenému zájmu o fotbal
v USA výrazně napomohl nástup satelitních
televizních stanic, které začaly pravidelně přenášet zápasy nejlepších světových lig nebo Ligy
mistrů i již zmíněné úspěchy ženské reprezentace. „Pozoruhodné je například současné úsilí amerických televizí o získání vysílacích práv
na vrcholné evropské fotbalové ligy – přesto, že
v průběhu fotbalového zápasu zbývá relativně
málo času na reklamy, na rozdíl třeba od baseballu nebo golfu. Mimo domácí Brazílii měli
s sebou Američané na posledním mistrovství
světa nejvíce fanoušků,“ komentuje situaci Marada, který studoval začátkem 90. let v New
Yorku a rok 2012 strávil na Yaleově univerzitě.
Rozšiřování slávy fotbalu do dalších koutů
světa s sebou ale nese také to, že se veleoblíbený
sport mění. Zatímco dřív tvořili fanouškovskou
základnu například německého Bayernu Mnichov, loňského vítěze Ligy mistrů, především
lidé z Mnichova a Bavorska, dnes je Bayern
a jemu podobné týmy globálním fenoménem.
Na utkání anglické Chelsea, Manchesteru
United nebo třeba zmíněného Bayernu jezdí lidé z celého světa. Kluby to vědí a umí si
moc dobře spočítat, že když podniknou před
sezonou turné po Spojených státech, do Japonska nebo Číny, vrátí se jim investované peníze
v podobě nárůstu výdělku za prodané vstupenky, dresy a jiné služby, které nabízejí. Otřepané
„s jídlem roste chuť“ platí beze zbytku i tady.
Ne že by to fanouškům nevadilo. Když letos vyšlo najevo, že Katar získal možnost po­-
řadatelství mistrovství světa ve fotbale v roce
2022 za pomoci korupčního jednání, vyvolalo
to pobouření.
Výsledek? Zatím žádný. Všechno se jeví
tak, že výsada organizovat turnaj zemi zůstane
a mezinárodní fotbalová asociace FIFA v čele se
svým šéfem Seppem Blatterem prostě jen dál
čelí dohadům o nečistých praktikách.
Nové hnutí s touhou vrátit staré pořádky
Proti nim a obecně komercionalizaci fotbalu se
celosvětově staví hnutí Against Modern Foot­
ball. „Vše se točí kolem peněz. Divák je nakrmen masovou zábavou a zaplatí za to tučné
peníze. Je zde jen v roli konzumenta, zákazníka fungující firmy. I na evropské stadiony pronikají vlivy amerických soutěží NFL, NBA či
NHL, kde jsou diváci loutkami požírajícími
hamburgery, popcorn a colu, kteří zařvou pouze tehdy, když se jim to rozsvítí na světelné tabuli. Jinak je zde sport druhořadý a atmosféra
není vůbec žádná,“ stojí v prohlášení příznivců
Baníku Ostrava na webu chachari.cz, které ve
své přednášce na fakultě sociálních studií citoval Dino Numerato.
Předchozí slova v kostce shrnují, o co hnutí, které je silné zejména v Anglii, Belgii nebo
Holandsku, ale projevuje se třeba i v Německu
a Itálii, jde. Brojí proti drahým lístkům a stěhování týmů do nových arén mimo městskou
zástavbu, které už nebývají spjaty s oblastí, odkud klub pochází, zato pojmou daleko víc diváků. Ne všude to totiž jde zařídit aspoň tak,
jako se to povedlo londýnskému Arsenalu, který si Emirates Stadium postavil asi kilometr od
předchozího Highbury, takže fanoušci říkají
i tomu novému stejně. Dalším tématem je pro
stoupence nového hnutí třeba možnost stání na
stadionech.
Druhá strana mince je fakt, že v jejich řadách se najdou lidé, kteří mohou za problémy
spojené s výtržnictvím nebo za projevy rasismu
na stadionech.
Martina Fojtů
Americká cesta
Co zaujalo na letošním mistrovství světa, to je
angažovanost amerických fanoušků. K fotbalu mají zvláštní postoj. Na rozdíl od Evropanů upřednostňují ten americký, baseball nebo
basketbal. Míra pozornosti, jakou věnují soc­
ceru, ale roste a letos vygradovala až do stavu,
kdy reprezentantům na brazilském šampionátu fandily plné baseballové stadiony a seriózně se mluvilo o tom, jak příznivcům upravit
pracovní dobu, aby mohli vidět všechny zápasy.
www.absolventi.muni.cz
15
Aula v novém připomíná
staré časy
Vzácný nález v základním kameni
Prostornou místnost v přízemí právnické fakulty zná většina
minulých i současných studentů Masarykovy univerzity. V aule,
které vévodí obraz malíře Antonína Procházky s názvem Prométheus přináší lidstvu oheň, spousta z nich své studium začínala
slavnostní imatrikulací a končila promocí. Aula slouží už od 30. let
20. století a v roce 2014 prošla rekonstrukcí. Vzhledem se tak
vrátila do doby svého vzniku.
Modernizace vyšla na 6,6 milionu korun a její
součástí bylo mimo jiné vybudování nového
bezbariérového vchodu, který výrazně ulehčuje
pohyb po místnosti studentům na vozíku. „Pro
diplom při promocích si teď mohou novým
bočním vstupem přijet přímo na pódium a převzít jej spolu s ostatními spolužáky,“ sdělila
Blanka Přikrylová, tajemnice právnické fakulty.
Na první pohled ještě patrnější jsou ovšem
změny interiéru. Aula má nový koberec i sedačky a obložení v tomtéž odstínu hnědé jako před
válkou. Místnost se do 30. let vrátila i v jiných
ohledech. Budova z roku 1932 je památkově
chráněná a veškeré změny se děly po konzultaci
s památkáři. „Domlouvali jsme se i na řešení
dalších dřevěných prvků, repasi stávajících kovových prvků a stropních svítidel nebo výmalbě
auly, které předcházel stratigrafický průzkum,“
16
popsal Milan Krčma, který měl stavební projekt na starost.
Dohlížel tak i na restaurování obrazu Antonína Procházky, bez kterého si místnost už
snad nikdo neumí představit. Plátno o rozměrech 7,5 × 13 metrů už má za sebou několik
zásahů odborníků, velký například po válce,
v jejímž průběhu ležel obraz schovaný před
nacisty pod hromadou uhlí. „S ošetřením díla
jsme počítali od začátku rekonstrukce. Vybraný odborník potvrdil lokální i rozsáhlejší
poškození vrstev malby a následně ji opravil,“
dodal Krčma.
V přízemí fakultní budovy se tedy už nepracuje, o patro pod ní ale mají stavaři pořád co
dělat. Rekonstruují totiž knihovnu, která by
měla začít sloužit na jaře 2015.
Téměř 90 let odpočívala ve zdi
listina, která dokumentovala počátek
stavby Právnické fakulty Masarykovy
univerzity. Pracovníci školy ji v červnu
našli v základním kameni budovy, který
objevili dělníci při rekonstrukci fakultní
knihovny. Kámen ale nebyl prvním
kusem jenom této stavby, jeho uložením
měla symbolicky začít stavba univerzitního kampusu, který měl stát pod Kraví
horou. Měl, ale nakonec nevznikl. Jeho
vybudování zabránily příchod hospodářské krize a druhá světová válka. Uvnitř
kamene se nacházely dvě pergamenové
listiny, jedna i s originálním podpisem
prezidenta Masaryka, dále dobový
tisk a mince. Až bude nová knihovna
na právech hotová, budou v ní kopie
dokumentů i kámen vystaveny.
Martina Fojtů
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Mám ráda na plakátech
nápis Vyprodáno
Téměř dva roky stojí v čele
Filharmonie Brno žena. Marie
Kučerová přešla do největšího
brněnského hudebního tělesa
po čtvrtstoletí práce v České
televizi a zkušenost z médií jí
pomáhá i v současné práci. Absolventka Masarykovy univerzity však ve vedení orchestru
zúročila i své vzdělání.
www.absolventi.muni.cz
17
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Vystudovala jste na filozofické fakultě muzikologii a historii. Proč zrovna tyto dva
obory?
Už za gymnaziálních studií jsem chodila na hudební vědu za panem profesorem Štědroněm
a chtěla jsem ji studovat. Ale tehdejší systém
vysokého školství mi to neumožnil. Hudební
věda se přednášela v Československu na třech
univerzitách, jenže kvůli kvótám se například
v Brně obor otevíral jen jednou za pět let. A já
jsem se bohužel s maturitou netrefila do toho
správného roku.
Takže jste šla na historii.
Původně jsem si říkala, že půjdu pracovat, třeba
učit na zušku, a počkám, až se obor otevře. Ale
odmaturovala jsem s pěti jedničkami a moje
třídní profesorka mi řekla, ať to rozhodně zkusím na vysokou školu. Vybrala jsem si archivnictví, kde bylo hodně míst, a zkoušky udělala,
ale nevzali mě.
Proč?
Měla jsem v životopisu drobný kádrový prohřešek, tatínek byl členem lidové strany (Čes-
osobností, pak ale začala být výuka výrazně
ideologická.
Takže jste opustila historii a přešla na hudební vědu…
Ne, historii jsem studovala dál, ale využila
jsem možnost fakultativního studia a zapsala
se i na hudební vědu. Tu jsem studovala vlastně sama, nejdřív jsem chodila na přednášky se
staršími spolužáky a obor dokončovala zase
s těmi mladšími, kteří se o pár let později dostali na řádné studium.
Jakou práci jste si hledala po ukončení studií?
Když jsem dokončila historii, měla jsem desetiměsíční dítě. Ale hned to léto se objevilo volné místo průvodce v Památníku Leoše Janáčka v Brně. O odborná místa byla tehdy nouze,
a i když šlo o středoškolskou pozici, věděla jsem,
že chci dělat hudbu, a tak jsem po té šanci skočila. Nebylo tam moc práce, takže se mi podařilo dokončit studia hudební vědy. Hlavně jsem
si však tehdy utvořila silný vztah k Janáčkovi.
Vydržela jsem v památníku dva roky a pak byla,
na tu dobu netypicky, na volné noze coby edi-
skladby ale dál zasahují výrazní dirigenti, interpreti nebo i sám autor. Úkolem kritického
editora je tedy projít všechny podoby díla a vytvořit z nich takovou, která se co nejvíc blíží
původní představě autora. Dnes se skladby většinou hrají podle kritických edicí.
Na koncertě pro
nastávající rodiče se
v Besedním domě sešlo
250 těhotných žen,
poslouchaly Mozarta
a Vivaldiho.
Měla jste zajímavě nastartovanou kariéru
v hudbě, proč jste tedy šla do televize?
Byla to opět náhoda. Na jaře 1989 mi volal
Miloš Štědroň, že se uvolní místo dramaturga
hudebních pořadů v Československé televizi.
I když jsem neměla vůbec žádnou představu,
co dělá dramaturg, šla jsem do toho a začala mi
velmi tvrdá praxe. Když jsem poprvé přišla na
natáčení a ptala se, kde je režisér, tak mi řekli: „Běž po kabelech a asák tě zavede ke zvukaři
a ten ti řekne, kde je režie.“ Neměla jsem ani
tušení, co je asák, kabel, prostě nic (vzpomíná
s úsměvem). Zažila jsem tam však období ještě
půl roku před sametovou revolucí a o tom, co
znamenala socialistická televize, budu jednou
vyprávět vnoučatům a pravnoučatům.
Co jim budete povídat?
Dnes si to člověk neumí představit, ale například můj první úkol coby dramaturga byl natočit dechovku. Jeli jsme někam mezi vinohrady,
a když jsem se ptala, co je vlastně moje práce,
tak mi řekli, že mám hlavně dávat pozor na to,
aby zpěvačka neměla na krku křížek a aby v záběru nebyla vidět věž kostela. Tenkrát v televizi nešlo o muziku, byla tam řada omezení ve
výběru repertoáru, interpretů i míst natáčení.
Myslela jsem si, že tam vydržím pár měsíců, ale
pak přišel převrat a nastala obrovská změna.
koslovenská strana lidová – pozn. red.) a celá
rodina jsme chodili do kostela. Na přelomu 70.
a 80. let to byl docela problém. Po různých odvoláních mi nakonec nabídli studium odborné
historie, kde tento kádrový prohřešek tak moc
nevadil. Mimo jiné proto, že absolventi končili v muzeích či v památkové péči a neučili, což
jsem nemohla. I když jsem se studiem historie nepočítala, byla jsem nakonec ráda. Zažila
jsem tam ze začátku studia ještě hodně velkých
18
torka Janáčkova kritického díla pro Český hudební fond.
Co přesně obnáší práce editora hudebního díla?
Když autor napíše skladbu, dá ji kopistovi, který ji přepíše do čitelného tvaru. Skladba se vydá
a provede a při tom se často zjistí, že určité části nejdou hrát, jsou příliš složité nebo nemají
logiku a autor dílo může znovu upravit. Do
V čem především?
Období devadesátých let byl velký výbuch, najednou se všechno mohlo. Z hudební redakce po
revoluci postupně všichni odešli a já tam zůstala úplně sama. Musela jsem hledat lidi, vymýšlet
program, ale když jsem si vymyslela hudební cyklus, mohla jsem ho realizovat. Vznikla tak například série Orbis Musicae Pictus, což byl průvodce po významných moravských hudebních
sbírkách. Objížděli jsme zámky i kláštery, oprašovali staré noty a nastudovali je. Vznikla tak
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
řada novodobých premiér a navíc jsme poprvé
natáčeli třeba v kostele. V devadesátých letech se
vůbec točilo opravdu moc, byla to doba, kdy ve
vedení televize bylo hodně kulturně orientovaných lidí a ještě se moc neřešily peníze.
V práci pro Českou televizi stále
pokračujete…
Zkraje nového tisíciletí se masivně rozjela mezinárodní spolupráce a já jsem postupně pronikla mezi
struktury EBU (European Broadcasting Union),
což je sdružení veřejnoprávních televizí z Evropy
a okolí. Jsem členkou výboru skupiny hudebních
a tanečních expertů. Další institucí, kde reprezentuji Českou televizi, je IMZ (International Music
and Media Centre), která zastřešuje významné televize, soukromé producenty, operní domy i orchestry z celého světa. Díky účasti v nich vidím
nastupující trendy, vím, co se kde chystá, a mohu
upozorňovat na zajímavé tituly a koprodukce.
V České televizi jste působila téměř 25 let
a stále pro ni ještě částečně pracujete.
Proč jste se tedy rozhodla jít do výběrového řízení na místo ředitele Filharmonie
Brno?
Sledovala jsem brněnskou filharmonii celý život zvenčí, na koncerty jsem chodila už na
gymnáziu a v televizi jsme ji často točili. Zásadní zlom v jejím vnímání pak přišel s ředitelem
Davidem Marečkem, který angažoval nového
šéfdirigenta Aleksandara Markoviče a změnil
i vnější prezentaci orchestru. O filharmonii se
začalo mluvit. Fascinovalo mě už tehdy, co tam
vzniká, a vnímala jsem obrovské možnosti orchestru, který je výborný, ale zdánlivě limitovaný sídlem v Brně. Právě ten potenciál mě přitáhl a já se snažím filharmonii ještě více přiblížit
lidem, získat pro ni nové možnosti.
Jedním z výrazných prvků, který filharmonii zviditelnil, je černý pes. Opravdu tak
dobře funguje?
Pes funguje výborně ve venkovní reklamě.
Když projíždí okolo šalina se psem, už si pomalu nikdo nemusí číst, že jde o filharmonii.
Nemyslím si, že je ve veřejném prostoru tolik
jednoznačných symbolů, a nám to opravdu
hodně pomáhá. Ale náš pes má už šest let, je
starý a žádného podobného se nám nepodařilo
najít. Navíc se každou sezonu představuje v jiné
podobě s jinými doplňky a ty už jsme taky vyčerpali. Uvažujeme tedy o změně, i když nám
hodně lidí říká, jak je úžasný. Ale blíží se šedesátá sezona, což by mohla být příležitost pro nějakou změnu. Ale nechejte se překvapit.
Novinky však nechystáte jen na příští,
výroční sezonu, ale přicházíte s něčím novým každý rok. Kde berete nápady?
Hledáme inspiraci všude a zkoušíme různé věci.
Mohou být pro někoho šokující, ale v zahraničí
se běžně dělají. V minulé sezoně jsme například
www.absolventi.muni.cz
uspořádali speciální koncert pro nastávající rodiče a jejich děti, kdy jsme vycházeli z psychologických výzkumů o pozitivním vlivu klasické
hudby na vývoj plodu. Nakonec se v Besedním
domě sešlo 250 těhotných žen, poslouchaly
Mozarta a Vivaldiho. V minulém ročníku jsme
také zahájili řadu koncertů Jazz & World music,
k níž jsem se inspirovala na Západě, kde spojení těchto žánrů a klasické hudby běžně funguje.
Bylo to v rámci snahy udělat z Besedního domu
centrum, kde by se pořád hrála nějaká hudba.
V rámci cyklu zveme mladé světové interprety.
Už od druhého koncertu pronikla pověst koncertů mezi lidi a v současnosti jsou z větší části
vyprodané. Doufáme také, že když už fanoušci
jazzu dorazí k nám, podívají se, co se hraje jindy, a pak přijdou třeba i na klasický koncert.
Za vším je tedy snaha získat filharmonii nové
posluchače.
Je vůbec nutné lákat nové posluchače,
když řadu koncertů máte vyprodaných
i před začátkem sezony?
Nové posluchače potřebujeme. Naši abonenti jsou spíše starší lidé, i když velmi vitální
a loajální. Není na tom nic divného a funguje to podobně všude ve světě. Jít na koncert
filharmonie totiž znamená mít večer dost času,
dobře se obléct, zajít si předtím třeba na něco
dobrého. Ve dvaceti na to ale nemáte peníze
a ve třiceti až čtyřiceti zase čas. A na klasickou
hudbu klid potřebujete. Nebojím se ovšem, že
by nám posluchači vymřeli, existuje na to dokonce v hudebním světě oblíbený bonmot, že
tato obava panuje už dvě stě let. Novými řadami jako jazz nebo koncert pro těhotné tedy
lákáme jinou klientelu. Snažíme se bourat bariéry, protože osobně mám pocit, že lidé se
filharmonie stále bojí a domnívají se, že to pro
ně není vhodný žánr. Naše slabé místo jsou
například studenti, kterých je na brněnských
univerzitách tolik, že bychom jich rádi viděli
víc i na koncertech. Vlastně moc nevíme, jak
je oslovit. O penězích to není, protože studenti mohou jít na koncert i za padesát korun,
času mají také dost a ani formální oblečení už
se dnes nevyžaduje.
Chystáte něco speciálně i pro ně?
Snad by je mohla zaujmout nová řada s názvem Mladá krev, která nahradila nefungující cyklus Jeunesses musicales. Novou sérii
koncertů chceme pojmout opravdu komorně,
mladí hudebníci sice budou hrát v hlavním
sále Besedního domu, ale posluchači budou
sedět okolo nich a umělci si budou vystoupení sami uvádět. Bude to velmi neformální,
včetně oblečení. Interpreti jsou sami vlastně
ještě studenti, kteří jsou v naší nově založené
Akademii Filharmonie Brno. Je to institut, do
nějž se mohou přihlásit posluchači posledních
ročníků českých i zahraničních hudebních
škol, kteří mají zájem o praxi ve špičkovém
PhDr. Marie Kučerová
* 7. března 1959 v Brně
Na Masarykově univerzitě vystudovala historii a muzikologii, na Londýnské
univerzitě Royal Holloway pak program
Music and Media. V roce 1982 nastoupila jako odborná pracovnice do Památníku
L. Janáčka v Brně, kde zůstala dva roky.
V dalších letech pracovala jako editorka
Janáčkova díla pro Český hudební fond.
Od roku 1989 působila v České televizi Brno na různých pozicích v hudební
redakci. V současnosti Českou televizi
stále zastupuje v několika mezinárodních organizacích. Na místo ředitelky
Filharmonie Brno nastoupila 1. března
2013. Marie Kučerová má dvě dospělé
děti a vnuka.
orchestru. Z padesáti přihlášených jsme pečlivě vybrali ty, kteří s námi budou hrát při
koncertních projektech. Mají-li čas, přijedou
na projektový týden zahrnující tři dny zkoušek a dva dny hraní. Dostávají za to odměnu
a mají navíc možnost udělat si komorní koncert. Pro filharmonii je akademie zase přirozený zdroj budoucích kolegů.
Při letmém pohledu do programu máte
opravdu hodně práce…
Jsme velké těleso a máme jedenáct abonentních řad. Samozřejmě ne ve všech hraje filharmonie, ale koncerty zajišťujeme organizačně.
Máme v gesci také čtyři festivaly, což je unikum. V době festivalu se chováme jako
19
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
profesionální hudební agentura, kdy jezdíme pro umělce na letiště, staráme se o ubytování, občerstvení, pořádáme tiskové konference.
Snažíme se festivaly organizovat v době, kdy je
orchestr na turné a administrativa se na festival
může soustředit. I když se čtyřmi festivaly je to
na hraně našich možností, jde o důslednou koordinaci a my už teď například plánujeme ročníky 2016 a dál. Narážíme také na možnosti
orchestru, který se občas musí rozdělit na dvě
poloviny a každá zkouší jiný projekt.
Při takovém nasazení asi potřebujete nový
koncertní sál. Jak to s ním vypadá?
Dnes a denně se potýkáme s chybějícím koncertním sálem už při zkouškách v Besedním
domě, kde musíme pokaždé jinak upravovat
prostory pro hudebníky. I když využíváme Janáčkovo divadlo, nemá pro orchestr dobrou
akustiku. Letos budeme mít jeden koncert
v novém Sono Centru, které je ale pro akustickou filharmonii nevyhovující. Nový pořádný sál tedy opravdu zoufale potřebujeme, snad
se tohoto tématu chopí osvícení politici.
Bavíme se o plánování sezony i marketingu. Co všechno vlastně máte jako ředitelka na starosti?
Zjednodušeně se dá říct, že mám zodpovědnost za všechno. Nejzajímavější je pro mě osobně vymýšlení obsahu sezony, programů, umělců
a mixu koncertů. Důležitá je oblast marketingu, hodně cílíme na média a myslím, že nejen
v Brně, ale v celé republice se díky tomu o brněnské filharmonii ví. Pochopitelně musím řešit
rozpočtové záležitosti, nákupy nástrojů i opravy
Besedního domu. Člověk na ředitelském postu
je také personalista a psycholog, v orchestru je
112 muzikantů a k tomu mám dalších třicet členů administrativy. A nesmíte zapomínat na publikum a práci s ním a samozřejmě také na politiku, protože filharmonie je placená z rozpočtu
města Brna. Je to nikdy nekončící práce, především když se snažíme neustále zkoušet něco nového. Mám ale velké štěstí na tým, který jsem
zdědila. Jsou to mladí lidé, kteří chodí s nápady,
jsou pracovití a mám v ně důvěru.
Musíte chodit i na všechny koncerty?
Chtěla bych být na všech, ale nejde to. Není na
to čas. I když si ráda například poslechnu kaž­
dou část koncertu z jiného místa v sále kvůli
rozdílnému akustickému vjemu, mám nevýhodu, že si je už neumím pořádně užít. Několikrát
jsem totiž musela řešit krizi přímo na koncertu,
takže jsem neustále napjatá, jestli někomu nespadne pult, zda budou včas noty nebo jestli
někomu v sále nezačne zvonit mobil.
Vzpomenete si na nejhorší momenty?
Například když jsme poprvé organizovali festival Moravský podzim v roce 2013, tak nám
v den zahájení v poledne na generálce odřekl
20
klavírista večerní koncert. Musela jsem pak plnému sálu Janáčkova divadla vysvětlit, že koncert nebude. Jindy, opět v divadle, zase někdo
celou polovinu koncertu mluvil někde do mobilu tak nahlas, že rušil koncert, a dirigent jej
dokonce dvakrát přerušil. Nebyli jsme ale
schopní zjistit, odkud zvuk jde, a až v posledních minutách jsme našli nahoře nad pódiem
hasiče, který se tam schoval a telefonoval. Bohužel v místě, odkud se to rozléhalo po celém
sále.
Když mluvíme o rodině, jak snáší ta vaše
takové pracovní vypětí?
Já jsem si mateřské povinnosti odbyla záhy, takže mé děti už jsou dospělé a samostatné. Vždycky jsem ale pracovala tak, že pro mě práce byla
koníček. Teď je to tedy spíš kůň, ale s obrovským potenciálem ve vymýšlení nových věcí
a naštěstí mě v tom nikdo nelimituje.
Z vašich slov je hodně cítit, že hudbu milujete, netoužila jste spíš hrát profesionálně na hudební nástroj?
Dokáže vám něco podobné nepříjemné
chvíle vynahradit?
Jako malá jsem chodila do klavíru a na flétnu.
V pubertě jsem pojala nápad, že budu profesionální klavíristka, takže jsem hrozně dřela a připravovala se na konzervatoř. Ale neudělala jsem
zkoušky a pár měsíců jsem měla pocit, že život
skončil. Neměla jsem dostatek talentu na hraní, ale myslím, že mám dar, až závislost na vnímání muziky, kterou jsem vždycky potřebovala
poslouchat. Platí to pořád navzdory tomu, že
mi dnes celé dny hraje orchestr. Když filharmonici odejdou, pustím si hudbu a poslouchám ji
i cestou domů či do práce.
Co nejvíc táhne posluchače?
Stíháte ještě něco jiného než práci pro
filharmonii?
Co je úplně úžasné a kvůli čemu má ta práce
obrovský smysl, je vidět plné Janáčkovo divadlo a venku ještě frontu na lístky. Největší radost mám, když dáváme na plakáty nálepku
„vyprodáno“. Do divadla se vejde 1 100 lidí a je
nádherný pocit sledovat, jak jim září oči a po
koncertě všichni vstanou a tleskají. V Brně se
ovace ve stoje hodně rozmohly, trvají i čtvrt hodiny, lidé dupou a pískají jako na hokeji a pro
mě jsou to nádherné momenty.
Tradičně je největší zájem o Novoroční koncert
a Adventní koncert s Hradišťanem. Táhnou
i muzikálové melodie ve Vaňkovce a slušně prodaný je i hudební festival Špilberk. Mezi nejoblíbenější abonmá pak patří tradičně to rodinné,
tedy série sobotních dopoledních představení
určená pro děti do deseti let a jejich rodiče či
prarodiče.
Mám ráda divadlo, ale na to už čas nemám.
Miluji taky výtvarný svět, takže si pořád hodně užívám Besední dům a při cestování si zajdu
ráda do galerie. Samozřejmě sportuji, dělám
jógu, trochu běhám a občas si zajedu do mých
oblíbených Luhačovic.
Ema Wiesnerová
ROČNÍK 2014/2015
VĚDA A POZNÁNÍ
Archeologové z MU:
Sádru znali lidé už
v pravěku
Zřejmě nejstarší použití sádry ve střední Evropě potvrdili vědci z Masarykovy univerzity
při výzkumu výrobních technologií a tradic
pravěkého hrnčířství. Našli ji ve zbytcích inkrustace, tedy bílé barvy používané k výzdobě keramiky, na nádobě nalezené pravděpodobně v hrobu kultury zvoncovitých pohárů
z Milovic u Mikulova. Stáří keramiky stanovili
na 4 500 let.
Boj s nadváhou chce
změnu přístupu
Nelichotivé zvěsti o fyzické kondici a aktivitě české populace potvrdil letos zveřejněný výzkum vědců z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. Z jejich dat vyplývá, že Češi
a Češky skutečně mají problémy s hmotností
a jako závažněji postižená skupina se jeví muži.
Co je všem společné, to je špatný vztah k pohybu. Zjištěním práce odborníků nekončí. Teď se
snaží vymyslet co nejlepší strategii, jak by mohla společnost s potížemi bojovat.
„U mužů i žen platí, že se s věkem hodnota
body mass indexu (BMI) zvyšuje, ale muži jsou
na tom hůř. V normě jsou v průměru jen ti ve
věkové skupině 18 až 29 let,“ sdělil vedoucí vědecké skupiny Jan Cacek.
On a jeho kolegové rozdělili respondenty do
věkových skupin a díky tomu přišli na to, že
muži od třiceti let mají průměrný BMI 25,51
(měl by se držet ideálně do 25) a s věkem se
zvyšuje až na 28,67, což už je téměř obezita (začíná na hodnotě 30). Ženy si v průzkumu vedly o něco lépe, v pásmu nadváhy se objevily až
ty starší 50 let. Ne zrovna povzbudivé výsledky
pak ještě zvýrazňují ty, které informují o množství tělesného tuku nebo svalů.
Jiné studie varují, že k viditelným problémům se přidružují i takové, které okem postřehnout nelze, ale jsou o to závažnější. Vysoký krevní tlak a hladina cholesterolu, inzulinová
rezistence a další faktory dohromady vytvářejí
metabolický syndrom, jímž trpí také stále více
lidí. Tady už není řeč jen o estetickém problému,
ale o regulérní medicínské diagnóze, kterou je
nutné řešit za pomoci odborníků a komplexně.
I o to na fakultě sportovních studií (FSpS)
usilují. Zdejší specialisté koordinují síť institucí
a expertů, takže by se nové poznatky měly dostávat rychleji do praxe. Změnit myšlení lidí,
které ke špatným návykům a pak i zdravotním
problémům vede, ale potrvá.
Z různých šetření totiž vychází, že Češi neberou pohyb jako nedílnou součást svého života. Bez něj ovšem zlepšení nenastane, a proto se
ozývají hlasy požadující zavedení například třetí
hodiny tělesné výchovy na školách.
www.absolventi.muni.cz
Začít u dětí
„Právě dětská populace je ohrožená nejvíc. Pokud nezačneme působit na ni, dostaneme se
z dnešní nedobré situace do ještě horší,“ podotkla Lenka Dovrtělová, vedoucí Katedry
podpory zdraví FSpS MU. Jenže jak dostat děti
od počítače, který je přitahuje ještě mocněji než
před lety televize, a navíc u něj například kvůli
školním povinnostem musí sedět?
Zodpovědnost leží podle Dovrtělové hlavně
na rodičích, kteří musí najít tu správnou míru,
a na učitelích ve škole. Obě skupiny by měly
děti vést k pohybu citlivě tak, aby měly pocit,
že jim sportovní aktivita něco dává a dělá jim
radost. „Dítě s nadváhou nikdy nezačne na povel běhat, to je nejlepší cesta, jak mu pohyb
zprotivit. Může ale zkusit například 3D lukostřelbu, při které se chodí třeba po lese, a dítě
zvyklé hrát počítačové hry při ní uplatní schopnost koordinace ruka–oko,“ dala tip specialistka. Kouzlo podle ní spočívá v tom, že ke sportu
se často váže kolektiv lidí, s nimiž dítě může
sdílet hezké zážitky, a o to větší má pak motivaci u něj zůstat.
S nadváhou se v Česku podle dostupných
dat potýká přibližně 11 procent dětí, pět procent z nich je dokonce obézních. Za svoji hmotnost však většinou nemohou. „Problémem dětské obezity nejsou ony, ale jejich rodiče,“ říká
Iva Hrnčiříková, kolegyně Dovrtělové, která se
specializuje na výživu a pracuje i v poradně při
Masarykově onkologickém ústavu. Rodiče vídá
různé. To, že někde ve výchově dělají chybu, si
ale dovede připustit málokdo z nich. Bez vlastní pomoci a změny přístupu však svému dítěti
nepomohou.
Na argument, že „z toho vyroste“, Hrnčiříková neslyší. „Stane se to jen u malého procenta případů. Drtivá většina z nich si nese následky na celý život. Jsou to lidé, kteří se ve dvaceti
nebo pětadvaceti letech léčí s vysokých krevním
tlakem nebo inzulinovou rezistencí, což jsou nemoci, které se ještě před třiceti lety týkaly jen
seniorů.“
Martina Fojtů
Aplikace určí rostlinu na
počkání
Tým doktorandů vytvořil službu FlowerChecker, která na základě mobilní aplikace pomůže
rychle určit rostliny v přírodě i doma. Stačí vyfotit celou rostlinu a k tomu detail květu či listu. Vyfocenou květinu určí botanici a odpověď
zašlou zpět uživateli. Zhruba polovinu dotazů
vyřídí experti do hodiny. Zpráva pak obsahuje
latinský název rostliny a případně také anglické
či české jméno. Součástí odpovědi mohou být
i další doplňující informace, například o tom,
jak se o rostlinu správně starat.
Pavouci zabíjejí staré
samice, aby zahnali hlad
Sexuální život pavouků skýtá pro mnoho
z nich smrtelné nebezpečí. Poměrně častým
jevem u těchto živočichů je kanibalismus, při
kterém samice zabíjí a konzumuje samce před
kopulací nebo během či po ní. Vědci z ústavu botaniky a zoologie přírodovědecké fakulty
před časem zjistili, že u několika málo druhů,
například Micaria sociabilis (česky mikarie pospolitá), jsou naopak ohroženy samice, především ty staré. Nejnovější pozorování v přírodě
pak odhalila, že za tímto chováním je nižší potravní nabídka.
Život rodin se mění.
Psychologové se snaží
přijít na to jak
Změny ve fungování českých rodin se rozhodli
popsat vědci z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Odborníci už léta sledují například
zvyšující se rozvodovost nebo rostoucí počet dětí
narozených mimo manželství. Jaký to má na
život rodin reálně dopad, by měla zjistit studie,
pro kterou výzkumníci nyní hledají účastníky.
Více čtěte na veda.muni.cz
21
VĚDA A POZNÁNÍ
 Mamut srstnatý
V době ledové
byla Morava
hlavní migrační
cestou
Poslední doba ledová začala zhruba před 117 tisíci lety a skončila
před 12 tisíci lety. Mnoho lidí si představuje, že ve střední Evropě
bylo po celou tu dobu chladné arktické klima a ledovec pokrýval
její severní část. Nové vědecké poznatky ale ukazují jiný obrázek,
krajinu, jejíž charakter se stále měnil. Jak vypadala v tomto období Morava, popisuje ve své nové knize Morava v době ledové
profesor Rudolf Musil.
„Pokrok ve výzkumu tohoto období jde velmi rychle kupředu a dnes už víme, že situace
byla ve střední Evropě mnohem složitější jak
z hlediska teplot, tak vývoje rostlinných a živočišných společenstev. Neustále se zvyšuje
množství poznatků a odborníci například
vědí, jaká byla teplota a srážky v jednotlivých
ročních obdobích, jak se lišila teplota během
dne i to, jaké vanuly větry. Kdo není u zdroje,
nemůže tyto nové znalosti obsáhnout,“ zmiňuje Musil důvody, které ho vedly k sepsání
publikace.
Vzpomínané arktické klima nezačíná
v oblasti Moravy již na začátku poslední
doby ledové, ale až někdy před 60 tisíci lety
a trvá asi deset tisíc let. V té době se také
22
zvětšují alpské ledovce. Druhé studené období, kdy severní Evropu pokryl skandinávský
ledovec, pak přišlo asi před 25 tisíci lety. „Při
změnách klimatu docházelo i ke změnám ve
V údolí řek se
rozprostíraly převážně
jehličnaté lesy, ve vyšších
polohách měla krajina
stepní charakter.
společenstvu rostlin a zvířat. Je ale třeba mít
na mysli, že klima, a tedy i společenstva se
mohla ve stejnou dobu v různých lokalitách
lišit,“ uvedl geolog. Glaciál je však podle jeho
slov zajímavý především tím, že klimatické
změny se během tohoto období odehrávaly
častěji. Odborníci zatím nemají jednoznačné vysvětlení těchto změn, profesor Musil se
ale domnívá, že oscilace klimatu závisí mimo
jiné na sluneční aktivitě.
Ve své knize se soustředil na oblasti Moravy, která má nezastupitelné postavení. Je
z obou stran obklopená horami, které mají
západo-východní průběh, a je jediným místem v této části střední Evropy, kudy mohli flóra, fauna a také člověk migrovat. „Je to
ROČNÍK 2014/2015
VĚDA A POZNÁNÍ
Morava před
26 000 lety
Pro Moravu na konci posledního glaciálu (doby ledové) byla typická teplá léta
a studené zimy, tedy výrazně kontinentální podnebí. Letní teploty se pohybovaly v průměru mezi 12 až 14,5 stupni
Celsia, ale ještě v září byly mírné, kolem
7 stupňů Celsia. Skutečná zima začala až
v listopadu s teplotou –5 stupňů Celsia
a klesala v lednu a únoru průměrně na
–11 až –12 stupňů. Mráz trval až do dubna, jaro začínalo později.
 Lvi jeskynní
spojnice mezi Podunajím a polskými nížinami, takže tudy přes Moravskou bránu všechno procházelo. I proto je na Moravě tolik významných paleolitických nalezišť,“ doplnil
Musil.
Podle něj jsou migrační vlny na Moravě dobře patrné, a to v obou směrech, kdy
Z šelem na Moravě žili lvi,
hyeny, rosomáci a také
vlci. Z býložravců pak
sobi, koně, nosorožci
a samozřejmě mamuti.
řada jižních druhů putuje kolem Dunaje na
sever a v době ochlazení zase opačným směrem. Mezi migrující zvířata patřili například
jeleni či rysi. „Nejde ale jen o teplotu, velmi
 Medvěd jeskynní
www.absolventi.muni.cz
Co lze zjistit ze zubů
savců
důležitým faktorem jsou srážky a jejich vliv
na prostředí krajiny. Kosterní nálezy mamutů jsou doložené například i u španělské
Granady nebo portugalského Lisabonu, což
znamená, že snesli teplotní výkyvy, ale k životu potřebovali především odkrytou krajinu
stepního charakteru,“ podotkl Musil a zdůraznil, že otázka migrace je složitější, protože
jednotlivé druhy měnily prostředí v různou
dobu a postupovaly rozdílnými směry. Vznikala tak smíšená společenstva, která již dnes
neexistují, a jejich představitelé žijí mnohdy
v rozdílných podmínkách.
Jak mohou vědci tak detailní informace
o době před sto tisíci lety znát? „Při zjišťování
informací hrají velkou úlohu izotopové analýzy nejrůznějších prvků, které vypovídají nejen o teplotě, ale dokážou nám prozradit i takové věci, jako co žralo konkrétní zvíře nebo
jak teplou vodu pilo. Hodně údajů se dá vyčíst
také z jezerních sedimentů, například kolísání
hladiny vody nebo množství srážek,“ popsal
metody výzkumu profesor Musil.
Morava tedy zhruba před 26 tisíci lety vypadala tak, že v údolí řek se rozprostíraly převážně jehličnaté lesy, ve vyšších polohách porostu ubývalo a krajina měla stepní charakter.
Z šelem zde žili lvi, hyeny, rosomáci a také vlci.
Z býložravců pak sobi, koně, nosorožci a samozřejmě mamuti. Byla to sociální zvířata, ve
stádech ale žily jen samice s mláďaty. „Jejich
pohyb samozřejmě ovlivňovalo množství potravy, byli hodně závislí na srážkách, protože
zelená tráva je určitě výživnější než suchá. Potřebovali také hodně vody, a protože na mamuty byli navázáni i lidé, nacházíme velká sídliště
našich předků především u řek,“ uvedl Musil.
„Přestože poslední doba ledová čili glaciál
skončila před 12 tisíci lety, poslední mamuti
běhali po Zemi ještě zhruba před šesti tisíci lety.
Zvířata se postupně stáhla na sever a nejmladší
pozůstatky představují nálezy z lokalit na Sibiři
Ze zubního cementu kořenů zubů a z izotopových analýz zubů je možné vypočítat
stáří jedinců i roční dobu jejich smrti
a rozlišit sezónní nebo celoroční sídliště
tehdejších lidí.
Moravský kras a první
nálezy kostí
Již v roce 1608 popisuje Oswald Croll
nálezy obrovských kostí neznámých zvířat v Moravském krasu. Tehdejší lékaři
viděli v kostech pozůstatky bájných zvířat (draků, jednorožců), které měly mít
léčebné účinky skoro na všechny vážnější
choroby.
Zdroj: publikace Morava v době ledové,
Masarykova univerzita Brno 2014
(ostrov Wrangel) či Severní Ameriky,“ zmínil
jednu ze zajímavostí profesor.
Zdůraznil, že vymírání různých druhů zvířat je vždycky postupné a děje se v podstatě
neustále. Ke konci glaciálu se však soustředilo vymizení více druhů do poměrně krátkého období. „Názory na důvody vymírání
jsou různé a patří mezi ně i člověk a jeho
lov. Osobně se však domnívám, že největší
úlohu hraje genetické založení druhu. Jsem
přesvědčen, že každý druh má stanovenou
přibližnou délku své existence a přírodní prostředí je faktor, který ji může o něco prodloužit, nebo zkrátit. Není druh, který by mohl
žít pořád,“ popsal svou teorii Musil.
Ema Wiesnerová
Kresby Petra Modlitby byly použity z knihy
Rudolfa Musila Morava v době ledové.
23
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Maturitních oborů
i vysokoškolských míst
je nadbytek
Pět let vede osmileté gymnázium v brněnských
Řečkovicích absolvent Přírodovědecké fakulty
Masarykovy univerzity Peter Krupka. Na vysoké
škole studoval učitelství a svého rozhodnutí
vzdělávat děti nelituje.
24
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
V čem tedy podle vás tkví neustále připomínaný nezájem dětí a mladých lidí
o technické obory?
Problém vidím spíš v rychlém rozvoji vysokého
školství, na který nemohou základní a střední
školy tak pružně reagovat. Počet vysokoškoláků totiž v populaci výrazně narostl, ale v oborovém zastoupení přibylo na univerzitách a vysokých školách spíš společenskovědních oborů.
Studenti také vidí, že dostat se na tato studia je
mnohdy snazší, a proto ten odklon od přírodovědných a technických oborů, kde je podle mě
studium náročnější.
Gymnázium Řečkovice je přírodovědně
zaměřené. Přicházejí k vám už tedy děti,
které se o tyto obory zajímají?
Nedá se to takto jednoznačně říct. Chodí
k nám velmi šikovné děti, kterým se snažíme
v průběhu studia ukázat, co by znamenalo věnovat se konkrétním oblastem. Doufáme, že
některá je osloví natolik, že u ní zůstanou. Je ale
pravda, že víc našich absolventů, než je obvyklé,
odchází na přírodovědné obory. Usuzujeme, že
Na přírodovědecké fakultě jste studoval
učitelství matematiky a chemie. Proč jste
si vybral zrovna tento obor?
Myslím, že mě lákalo především učení a matematika i chemie mi byly blízké. Který z těch
předmětů mě bavil víc, to už neumím říct, ale
nakonec se mou doménou stala matematika.
Není obvyklé, že by muži chtěli být učiteli.
Co vás k tomu vedlo?
Měl jsem dobrý vztah k dětem. Od patnácti
let jsem byl pionýrským vedoucím a od osmnácti jsem měl na starost celý turistický oddíl
na Lesné. S dětmi ve věku puberťáků jsem se
tak setkával téměř denně, těšilo mě to a bavilo a myslím, že i je. Mívali jsme schůzky každý týden a jezdívali na tábory. Nebyla to sice
skutečná pedagogická práce, ale viděl jsem, že
když si něco vymyslím, daří se mi děti pro to
nadchnout.
Jste teď ředitelem gymnázia. Máte ještě
vůbec čas učit?
Ředitelé mají také vyučovací úvazky. Mám
povinnost učit čtyři hodiny týdně a budu mít
sedm, protože chci vytvořit nějaký smysluplný
celek učení. Mám tedy jednu třídu z matematiky a k tomu ještě matematický seminář.
Matematika je podle mnohých zbytečná,
protože její praktické využití není velké.
Jak přesvědčujete žáky, že tomu tak není?
Matematika je v životě na každém kroku, byť
pro praktické využití středoškolské matematiky
to úplně neplatí. V praxi se využívá spíš vyšší
www.absolventi.muni.cz
úroveň matematiky. Proto se vždycky snažím
na začátku probírání nějakého učiva žákům říct,
že když překročíme tento krok, a někdy ještě
dalších pět, tak se dostaneme do oblasti, která je v praxi použitelná. Například u platebních
karet se využívá šifrování, což je náročná teorie
čísel, začíná ale tím, že je třeba poznat a pochopit prvočíslo. V každém okamžiku se tak studentům snažím ukázat, že matematika je stále
někde schovaná. A když někdo říká, že to, co
se učil v matematice, nikdy nepotřeboval, je to
liché. Matematika jako jediná rozvíjí analytický
a syntetický způsob myšlení, učí, jak dojít k závěru na základě nějakých předpokladů.
Přesto si o ní hodně lidí myslí, že je nezáživná a těžká. Souhlasíte s tím?
Nemyslím si, že by se učila nějak víc nezáživně než dřív, naopak. Je tam kvalitativní posun a vývoj společnosti se samozřejmě odráží
i ve způsobu výuky, a i když někteří vyučující
mají jistou setrvačnost v používaných postupech, není pravda, že by se nesnažili výuku
inovovat. Já osobně se snažím o kombinování drilu a samostatného přemýšlení. Podle mě
není úplně nezbytné ovládat do detailu každý postup, který ke středoškolské matematice
patří, ale je možné žáky také učit, že je důležité přemýšlet. Znamená to například odpustit
chybu, když je způsob řešení úlohy správný.
Přesto musím zdůraznit, že úkolem střední
školy je naučit žáky zvládat právě elementární
početní úkony a algoritmické postupy, aby je
pak v budoucnu nezdržovaly při řešení složitějších úloh.
Děti nejsou jiné než dřív,
stále jsme schopní je
nadchnout a ukázat jim
směr, kterým se v životě
mohou vydat.
dílem je to zaměřením studia a dílem také očekáváním rodin a dětí samotných.
Na vaše gymnázium je každoročně přetlak
přihlášek. Tipujete si talentované žáky
předem?
Neděláme to, nebylo by to možné. Ze základních škol nám ale většinou potvrzují, že
se k nám dostali dobří žáci. Zájem o studium
u nás šestinásobně překračuje kapacitu gymnázia, takže žáci procházejí obrovským sítem.
Máme přijímací zkoušky a dáváme si pozor,
abychom vybírali dobré studenty. Postupně
jsme si ověřili, že vlastními testy vybereme takové děti, které chceme.
Ministerstvo školství ale chystá od roku
2016 sjednocení přijímacích zkoušek na
střední školy.
Chápu, že stát chce, aby po páté a deváté třídě
měly děti určité penzum znalostí, a ověřuje to
zkoušením. Je ale otázka, zda to má být přijímací zkouška, nebo test na závěr ročníku. Jednotných přijímacích zkoušek se trochu obávám,
pro nás budou znamenat komplikaci.
25
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Centrálně zadávané testy totiž prověřují
jen určitou složku studijních dovedností a bojím se, že už nebudeme tak dobře umět vybrat
studenty. Pokud bude úroveň testů nastavená
pro všechna gymnázia, tak u nás možná uspěje
více dětí, než můžeme přijmout. Je sice možné
přidat si další kritéria, ale otázka je jaká. U nás
má 80 procent uchazečů o studium samé jedničky a navíc, když má někdo ve čtvrté třídě
dvojku z vlastivědy, tak to přece nemusí znamenat, že není studijní typ. S dalšími kritérii je
to podobné, je lepší účastník olympiád, nebo
někdo, kdo od druhé třídy závodně plave, takže mu podobný dril dává předpoklady, že bude
umět i studovat? Je také možnost přidat si k povinné státní ještě vlastní zkoušku, velmi pravděpodobně ale bude muset být v jiný den a myslím, že pro děti v páté třídě je to už velká zátěž.
Ale budeme si s tím muset poradit a doufám, že
státní zkouška bude kvalitní, protože třeba matematiku připravuje společnost Cermat dobře.
Asi s vámi nebudou všichni souhlasit. Letošní státní maturitu z matematiky neudělalo 24 procent a o moc lepší to nebylo ani
v předchozích letech.
Na gymnáziích neuspěla z matematiky tři procenta maturantů, což není nic tragického. Celkově vysoká neúspěšnost je ale daní za to, že se mladí
lidé v řadě učebních oborů domnívají, že studují
maturitní obor, ale v podstatě se jen učí základy
a trochu rozvíjejí látku z deváté třídy. Rozhodně to není maturitní úroveň matematiky. Je to
oprávněný požadavek společnosti, že maturant
má něco konkrétního umět, což je však vůči řadě
studentů nespravedlivé, protože po nich najednou chceme něco, na co nebyli připravováni. Je
ještě možnost snížit úroveň maturitní zkoušky tak,
aby ji zvládlo 90 procent populace, ale to by bylo
například pro gymnázia naprosto demotivující.
Jak z toho ven?
Podle mě by byla nejlepší cesta ustoupit od tak
vysokého počtu maturitních oborů. V mnoha
z nich přece není účelem mít studijně zaměřené
žáky, ale vychovat šikovné a ceněné řemeslníky.
Měli by mít spíš nějaké učňovské zkoušky.
Je tedy vůbec princip jednotné státní maturity v pořádku?
Hlavní otázka zní, co je to maturita. Pokud se
na ni díváme jako na zkoušku, která má říct,
že absolvent střední školy zvládl nějakou látku a je vybaven dovednostmi na úrovni, kterou stát požaduje, pak má státní maturita smysl.
Stát je zadavatelem služby a chce, aby vzdělávací systém fungoval. Je tedy v pořádku, že si
ověřuje jeho výkon, a pokud je v maturitních
oborech většina populace, tak musí být závěrečná zkouška taková, aby každý, kdo studiem
zodpovědně prochází, byl schopen ji zvládnout.
Státní maturita se dělá z českého jazyka a pak
mají studenti na výběr mezi matematikou
26
a cizím jazykem, ale já si myslím, že tam patří
povinně všechny tři předměty. Maturant musí
být schopen srozumitelně se vyjadřovat a musí
mít kulturní přehled, měl by být schopen domluvit se cizím jazykem a matematika tam patří proto, že by maturanti měli zvládnout přečíst
schéma, analyzovat odborný text nebo pochopit argument. Navíc si myslím, že úvahy o zavedení různých typů maturitní zkoušky pro různé
obory, například jinou zkoušku pro gymnazisty
a jinou pro maturanty na učňovských oborech,
jsou chybné. Má-li stupeň vzdělání „středoškolské vzdělání s maturitou“ přinášet jeho nositelům nějaká práva, třeba právo ucházet se o studium na vysoké škole, musí mít všichni stejné
podmínky pro zisk tohoto stupně vzdělání.
Mluvíte o tom, že by se měly přehodnotit
počty maturitních oborů, zmiňujete výrazný nárůst vysokoškoláků, na který střední
školy nedokážou reagovat. Za vším je ale
společenský tlak na zvýšení počtu lidí
s vyšším vzděláním. Souhlasíte s tím?
Myslím si, že nabídka je příliš velká. Když se
absolvent maturitního oboru dostane na vysokou školu, tak oprávněně očekává, že má ke
studiu předpoklady. Mnoho z nich to ale nezvládne. I když se mnozí považují za vysokoškoláky, jsou na úrovni maturantů, a to je podle
mého názoru špatně.
Nepomohlo by třeba zvýšit prestiž bakalářských studií?
Záleží na tom, zda je po takovém vzdělání poptávka. Osobně například nesouhlasím s tím, aby
učitelská studia byla rozčleněna na bakalářský
a navazující magisterský stupeň, právě proto, že
neexistuje pracovní místo učitele, na které by byl
požadavek bakalářského titulu. Buď dostačuje
střední škola, nebo se vyžaduje magisterský titul.
Například odborné střední školy, kde se připravují učitelky pro mateřinky, jsou náročné, takovou
praxi jako ony, to neměl žádný vysokoškolský
student učitelství. Domnívám se, že adepti učitelství by měli nejdřív zvládnout vybraný předmět po odborné stránce, a až pak se začít učit, jak
ho vyučovat. Potom by měla následovat dlouhá
praxe. Ta současná je nedostatečná, posluchač
třetího ročníku bakalářského studia má nějakých
deset hodin náslechu a dva dvacetiminutové výstupy, později přijde takzvaná souvislá praxe, což
je 15 hodin výuky, ale takové penzum má učitel
za tři dny. Samozřejmě, že student se vše učí, takže mu příprava na hodinu zabere i celý den, ale
postupně by si měl naplno vyzkoušet běžný chod
školy. Například v Německu mají po studiu ještě
minimálně rok povinné praxe ve školách.
Podle vašich slov to vypadá, že musí být
dost náročné najít kvalitního učitele.
Za rok se mi sejde v e-mailu několik set žádostí o zaměstnání a mezi nimi je asi jen deset
procent takových, o kterých se dá uvažovat.
Leckdo si totiž myslí, že může učit. Můj oblíbený e-mail zní: „Ráda cestuji, tak můžu
učit zeměpis, a byla jsem asistentkou ředitele, takže můžu učit angličtinu.“ Takovým
lidem odepisuji, že bohužel nemají odpovídající vzdělání. Problém ale je i s absolventy
učitelských studií, kteří mají často jen jeden
obor. Takový učitel je ale ve škole velmi těžko
uplatnitelný, protože pro seskládání úvazků
jsou potřeba variabilní lidi. Pro učitele jednoho oboru tak bohužel místo většinou není,
takže všem budoucím studentům vřele doporučuji studovat dva předměty, nejlépe nějaké
vzdálenější, třeba matematika a hudební výchova. Chci ale také zdůraznit, že dobrého
učitele žádná škola nevyrobí. Musí tam být
chuť, talent na pedagogickou práci a samozřejmě vztah k dětem.
České školství je doménou žen. Vnímáte
i toto jako problém?
Liší se to hodně podle stupně vzdělání. Například na prvním stupni je lepší mateřský přístup k žákům a klidně tam může být většina
žen, znám řadu vynikajících učitelek, které
dokázaly v dětech vybudovat vztah ke vzdělání a škole vůbec. Když učitelka dokáže udržet
děti, aby chodily nadšeně až do čtvrté třídy, tak
je to zázrak. Mužský vzor sice patří i tam, ale
stačí mít pedagogy obsazeno třeba jen dvacet
procent výuky. Postupně by se však měl poměr
mužů a žen vyrovnávat, odráží to totiž složení
společnosti. Mužský a ženský element se také
liší v přístupu k práci, v nárocích na studenty
nebo při řešení problémů, a čím pestřejší sbor
se nám podaří poskládat, tím lépe připravíme
děti pro život. Bohužel je ale učitelů stále málo.
Častý argument je, že nejsou dostatečně
ohodnocení. Berou učitelé opravdu tak
málo peněz, když vezmeme v úvahu, že
mají dva měsíce prázdnin?
Výplata určitě není adekvátní práci učitele. Je
to psychicky velmi náročné povolání, a kdo si
to nevyzkoušel, neuvěří. Na školách se to projevuje obvykle tak, že od jara se začínají kantoři hádat mezi sebou o každé hlouposti. Atmosféra se ve škole pozná podle toho, od kterého
data začínají spory, pokud v květnu, tak je
to výborná škola (říká s úsměvem). Prázdniny
jsou tak opravdu zasloužené, navíc to trvá dva
týdny, než skutečně vypnete, a čtrnáct dnů
před začátkem školy už musíte začít všechno
chystat. Učit znamená zažívat dennodenně
psychické vypětí a mít velkou zodpovědnost,
a pokud to někdo nedělá s plným nasazením,
podepíše se to na kvalitě studentů. A nejde jen
o samotnou výuku, kantoři se musí věnovat
například přípravě projektů a dalším činnostem, které zvedají kvalitu celé školy. Doufám
tedy, že odměňování vylepší chystaný kariérní
řád, který by měl zohlednit i kvality učitelů
a jejich přístup k práci.
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
RNDr. Peter Krupka, Ph.D.
*2. června 1965 v Brně
Jakou změnu vlastně kariérní řád
přinese?
Samozřejmě bude záležet na tom, v jaké podobě bude schválený, ale doufám, že fungovat začne a najdou se i peníze na požadavky
nového systému odměňování. Současný stav
odměňování totiž není v pořádku. Funguje
tu takzvaný věkový automat, kdy se zvedá plat
vždy po určitých odpracovaných letech, nárůsty ale nejsou nijak výrazné. Chybí tam také
už zmiňované hledisko kvality, protože učitel
po desetileté praxi může být vynikající, a ten,
který učí třicet let, ne, což by se mělo odrazit
v jeho odměně.
Jak se změnila za poslední léta škola jako
instituce?
Dřív měla autoritu větší. V současnosti se role
školy posouvá, je slabší. Je pravda, že rodiče a žáci jsou naši klienti, ale autorita sdělení
odborně vzdělaného pedagoga už není taková
jako dřív a jaká by podle mého názoru měla být.
Když jsem já udělal průšvih a učitel to řekl rodičům, ještě jsem od nich dostal pokárání. Dnes
nám rodiče tolik nevěří, především když jim říkáme nějakou nepříjemnou věc, a o to je naše
práce náročnější.
www.absolventi.muni.cz
A jak je to s dětmi? Jsou opravdu horší,
než byla předcházející generace?
Děti jsou stejné. Stále dělají, co je baví, jen ta
lákadla jsou jiná než dřív. Pro kluky na střední
škole je pořád přirozené, že běhají za holkami,
chtějí chodit do hospody a učení je až někde za
tím vším, ale to bylo vždycky. I my jsme utíkali
ven hrát fotbal a dnešní děti si pro změnu hrají na počítači. Nejsou jiné než dřív, stále jsme
schopní je nadchnout a ukázat jim směr, kterým se v životě mohou vydat.
Pomáhá v tom formování fakt, že jste osmileté gymnázium?
Osmiletá gymnázia znamenají pro děti a jejich
rodiny první možnost rozhodovat se o další studijní dráze. Tento typ škol má připravovat děti
pro odborná vysokoškolská studia a je otázka,
a tedy jedna z mála nevýhod osmiletých gymnázií, zda jsme schopní v páté třídě poznat, jestli je
dítě studijně nadané. Pokud ale vybereme žáky
dobře, máme pak obrovskou možnost je zformovat, máme na to hlavně čas. Dětem v primě je
deset, jedenáct let, jsou tedy nadšené a dychtivé
po nových poznatcích. My ale nemusíme spěchat
s objemem učiva, ale můžeme nejdřív srovnat
rozdílnou úroveň znalostí, pomoct jim vytvořit
Na Masarykově univerzitě vystudoval
obor Učitelství všeobecně vzdělávacích
předmětů Matematika – Chemie. Na
Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy pak v roce 2000 získal titul
Ph.D. Hned po základní vojenské službě
v srpnu 1989 nastoupil jako učitel matematiky na brněnské gymnázium na tř.
Kpt. Jaroše, od roku 2000 zde byl zástupcem ředitele. Od září 2009 se stal
ředitelem gymnázia v Brně-Řečkovicích
v ulici Terezy Novákové. Je autorem
nebo spoluautorem více než 25 titulů
učebnic a sbírek úloh z matematiky
jak pro základní, tak pro střední školy.
V roce 2013 obdržel za svou pedagogickou činnost cenu Učené společnosti
České republiky. Má tři děti, dvě z nich
jsou již dospělé.
dobrý kolektiv, získat důvěru ke škole a pocvičit je ve studijních dovednostech. Když se nám
to podaří, tak je pak v pubertě, kdy nejhorší lidé
na světě jsou rodiče, a ani učitelé na tom nejsou
o moc líp, dokážeme provést studiem s minimálními ztrátami. Až toto náročné období přejde,
tak díky vybudované důvěře ve školu znovu zjistí,
že například i ta fyzika je zábavná, a úspěšně dokončí školu a připraví se na další studia.
Učitelské povolání je hodně náročné a vedení školy ještě víc. Co budete dělat, až
nebudete ředitelem?
Ta doba samozřejmě jednou nastane a já doufám, že dál budu učit, věnovat se psaní učebnic
a svým koníčkům. Budu sportovat, hrát na kytaru a na klavír.
Ema Wiesnerová
27
95 LET MASARYKOVY UNIVERZITY
 Fakulty Masarykovy univerzity sídlí v řadě historických budov, ale ta na kompilaci současného a historického snímku je přece jen speciální. Díváte se na takzvanou
tělocvičnu Pod Hradem, která na svém místě stojí už od roku 1868, kdy ji nechali vybudovat příslušníci Brněnského německého tělovýchovného spolku, který byl obdobou českého Sokola a měl pro německou menšinu v Brně také podobný národnostní význam. K vidění zde však nebyla nepřetržitě, v roce 1877 do základů vyhořela.
Za rok od neštěstí ji už ale Němci stihli obnovit. Do správy brněnských vysokých škol se budova dostala hned po válce, v roce 1945. Dnes je památkově chráněná.
 Na historickém snímku z roku 1910 je plocha, kterou dnes zabírá Botanická zahrada PřF MU, součástí zeleninové zahrady chudobince. Ten se před vznikem univerzity nacházel v areálu na Kotlářské ulici – poslední chovanci jej opustili až v roce 1921. O vznik botanické zahrady se zasloužil profesor Masarykovy univerzity Josef
Podpěra. Původně založena jako provizorní, počítalo se s tím, že se přestěhuje na Kraví horu, kde měl vyrůst univerzitní kampus.
28
ROČNÍK 2014/2015
95 LET MASARYKOVY UNIVERZITY
 Hned několik funkcí plnil za léta své existence palác stojící v dolní části brněnského Zelného trhu. Vznikl pro potřeby Cyrilometodějské záložny v roce 1915, dnes
je z něj luxusní hotel. Dlouho však patřil univerzitě. Na konci 60. let 20. století zde sídlila obnovená právnická fakulta, kterou po revoluci vystřídala nově vznikající
ekonomicko-správní fakulta. Ta zde fungovala do roku 1996, kdy se přestěhovala do nového areálu na Vinařské ulici.
 Fotografie s chlapci v námořnickém a dámou se slunečníkem před budovou na Komenského náměstí pochází ze začátku 20. století. Tehdy stavba z let 1859–60
sloužila německé technice. Lékařská fakulta, s níž je budova spojena nejvíc, se postupně přestěhovala do kampusu v Bohunicích. Dnes v budově Masarykovy univerzity
sídlí například Centrum zahraniční spolupráce nebo středisko pro handicapované studenty.
Masarykova univerzita oslavila 95 let své existence. Zavzpomínejte spolu se studenty MU na to, jak vypadala místa s ní spojená. Snímky, které nafotili do soutěže měsíčníku MUNI současní studenti, jsme přiřadili k těm historickým z Archivu MU.
www.absolventi.muni.cz
29
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Na internetu nikdy
předem nevíte, co zaujme
Jan Vraný nejdřív vystudoval ekonomicko-správní fakultu a téměř
jako čerstvý absolvent odešel pracovat do středoevropské centrály
Procter & Gamble v Budapešti. A když se později dostal na vysokou
pozici v Raiffeisenbank, dokázal ji opustit a vrátit se tak trochu na
začátek – přihlásil se na London Business School. Absolvent Ekonomicko-správní fakulty MU se nebojí měnit prostředí a i díky tomu je
dnes obchodním ředitelem českého Googlu.
30
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Firma, pro kterou pracujete, nabízí svým
klientům ohromné množství webových
služeb a technologií. Máte o nich o všech
přehled?
O všech určitě ne, moje práce je vědět vše podstatné, co se týká nástrojů, které Google nabízí pro internetovou reklamu. Internet je totiž
pro čím dál větší část firem nejen reklamním
prostorem, ale i prodejním. Když si vezmete
například technologické společnosti, které vyvíjejí software, tak ten už se dnes fyzicky téměř
neprodává, drtivá většina se stahuje. Tyto firmy pak mohou velmi detailně sledovat nákupní chování spotřebitelů a ve správný okamžik
jim svůj výrobek nabídnout. A moje práce je,
abych rozuměl nástrojům, které to umí. Ale vedle toho je spousta těch, se kterými přijdu do
styku jen velmi okrajově. Google má třeba řadu
nástrojů pro vývojáře aplikací pro Android
a o těch bych vám moc detailů neřekl.
Do jaké míry jste jejich znalosti musel
prokazovat na pracovním pohovoru? Nebo
jak se vlastně nabírá zaměstnanec na pozici, jakou máte vy?
Obecně jsou dva způsoby, jak se do Googlu
dostat. Buďto sem jdete čerstvě po škole a v tu
chvíli jde primárně o to, jaké jste měla studijní výsledky, na jaké škole jste studovala, jestli pozitivně přistupujete k častým změnám,
jak umíte používat „selský rozum“ a nacházet praktická řešení, ale i o to, jak se zajímáte
o svět kolem sebe, ať už je to práce v neziskovkách nebo zajímavé koníčky. Je to prostě víc
o potenciálu daného kandidáta. Když jdete na
seniornější pozice, tak se potenciál zohledňuje
také, ale víc záleží na tom, co jste dělala předtím. Obecně řečeno, vztah k technologiím
a znalost produktů společnosti byly důležité,
ale ne po expertní stránce, v tomto ohledu se
některé věci pořád učím. I tady platí, že kdo
chce zapalovat, musí hořet, takže zkrátka musíte věřit, že otevřený systém Googlu a možnost pro všechny vývojáře ekosystém spoluvytvářet je ve finále lepší než uzavřený systém
některých našich konkurentů, kde je všechno
pod kontrolou, ale zase to podle mě brzdí rozvoj. Ovšem to, co je v mé roli nejdůležitější,
je schopnost strategického přemýšlení, vedení
týmu a schopnost diskuse se seniorním ma­
nagementem našich klientů.
Tyhle diskuse musí být zajímavé, přece
jen jsou asi pořád ještě společnosti, které
propagují svoje produkty klasickými cestami a z propagace na internetu mají obavy.
Nebo ne?
Rozdělil bych to do tří skupin. První jsou ty,
kterým říkáme digital native, firmy, jejichž vedení na internetu vyrostlo. Většinou jsou to ty
mladší, ale ne nezbytně, typicky třeba softwarové společnosti nebo e-shopy, pro ně internet není nic nového a překvapivého. Tam se
www.absolventi.muni.cz
diskuse vede o tom, co máme nového a jak to
funguje a jak by to mohli co nejlépe otestovat.
V digitálním věku je to nesmírně důležitý princip, který si spousta lidí neuvědomuje. Něco
zkoušet a testovat se musí pořád. Už přes sto let
panuje mezi marketéry rčení, že polovina peněz, které vydají na reklamu, je vyhozená, jen
se neví, která polovina to je. To nebezpečí platí pořád, online reklama jen umožňuje daleko
efektivněji snižovat tu část, kterou vyplýtváte.
Abyste to zjistila, musíte proti sobě pořád poměřovat různé varianty a sledovat, která strategie je efektivnější, protože chování spotřebitelů
se stále mění. A to je pro spoustu top manažerů
těžké, oni se snaží dopředu vymyslet optimální strategii a pak již „neplýtvat“ peníze neustálým testováním alternativ. My se jim snažíme
vysvětlit, že to nejde. Na internetu není nikdy
dopředu jasné, co zaujme.
A ty další dvě skupiny?
Druhá skupina si tak nějak uvědomuje, že internet je asi důležitý, ale neví moc, jak na to.
S těmi pracujeme hodně a je to velká část našich klientů. U nich se zaměřujeme na vybudování schopností v jejich týmu, případně napojení na agentury, které na trhu jsou a jsou na
digitální média specializované. Třetí skupina
jsou firmy, které říkají, že internet pro ně není.
Dokonce jsme zažili ředitele, který prohlašoval,
že dokud on bude ve firmě, neutratí se na internetu ani koruna. U takových případů ale většinou stačí rok, dva nebo tři počkat. S takovým
postojem dnes v konkurenci obstojí jen málokterá firma.
S jakým zadáním jste na novou pozici
nastupoval?
Mým úkolem je pomoct nastartovat v českém
Googlu, který existuje osm let, další fázi růstu.
Chceme českým firmám
pomoct, aby využily
všech možností, které jim
digitální trh dává.
Na začátku jsme hodně soutěžili se Seznamem,
který tehdy vévodil vyhledávání na českém internetu. Dnes jsme s více než sto třiceti lokalizovanými službami jeho přirozenou součástí
a číslo jedna pro vyhledávání na něm. Google
v Česku už ale dávno není jen vyhledávač – je to
např. i videoplatforma YouTube, mobilní operační systém Android nebo webový prohlížeč
Chrome. Penetrace internetu je ovšem v ČR už
relativně velká a dosáhnout na domácím trhu
vysokého růstu je těžší a těžší. Proto si hodně
slibujeme od českých firem, které naším prostřednictvím propagují své výrobky v zahraničí.
Tam jsou možnosti téměř neomezené.
31
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Je silná pozice domácího vyhledávače proti vám jako celosvětovému gigantu
v Česku specifická?
škole a z mého pohledu tehdy měly smysl dvě
školy, ESF nebo VŠE v Praze. Já jsem si vybral
Brno, kde jsem měl spoustu zájmů a kamarádů
a přišlo mi, že není třeba se odtamtud stěhovat.
Vyplatilo se mi to mimo jiné v tom, že jsem
získal skvělou partu kamarádů. Se spolužáky se
pořád potkáváme a vzpomínky na ně jsou jedny z nejlepších, jaké na školu mám.
Předpoklady pro svoji práci jste si budoval
postupně u různých zaměstnavatelů, ale
nejdřív na Masarykově univerzitě. To jste
málem jeden z prvních absolventů, ne?
Mimochodem, byl tehdy velký rozdíl, jestli
jdete studovat do Prahy, nebo do Brna?
Česká situace je specifická, ale není ojedinělá.
V Rusku je ještě větší vyhledávač Yandex, který používají i v Bělorusku nebo Kazachstánu.
Větší než my je i čínské Baidoo. A ve Spojených
státech má pořád silnou pozici Yahoo.
Mně to tehdy nepřišlo, dnes to ale obzvlášť
v byznysu vnímám trochu jinak. Je hodně důležité být v centru dění. Studenti škol mimo hlavní město se musí o to víc snažit dostat se s firmami, které v Praze mají své centrály, do kontaktu.
Co mě ale dnes pálí daleko víc, je fakt, že firmy v našem oboru se v Česku potýkají s nedostatkem vysokoškolského talentu. V posledních
třech až pěti letech končí z těch nejtalentovanějších studentů vysokou školu v Česku jen
opravdu málo lidí. Oni si tady v lepším případě
udělají bakaláře, ale pak jdou studovat do Londýna, do Amsterdamu, do Ameriky. Pro firmy
to znamená, že když chtějí ty opravdu nejlepší
české vysokoškoláky, tak už nerekrutují v České
republice, ale třeba v Londýně.
Úplně první ne, před tím naším byly asi čtyři nebo pět jiných ročníků. Začínali jsme ještě v budově na Zelném trhu a tuším, že někdy
ve druhém ročníku nás přesunuli na Antonínskou a pak ke konci studia do nové budovy na
Lipové.
Finanční podnikání jste si vybral proto, že
v té době byla ekonomie přitažlivá?
Školu jsem začínal v roce 1995, kdy byl velký
nedostatek lidí, kteří by ekonomice a byznysu
Nebyl jsem tehdy v práci
asi jen čtyři víkendy
v roce. To už pak hodně
přemýšlíte, jestli vám to
stojí za to.
rozuměli, a mě byznys hrozně lákal. I když ještě
rok předtím, než jsem se přihlásil na ESF, jsem
si myslel, že se budu hlásit na medicínu, protože moje maminka je doktorka a já to vnímal
jako velice vznešené a důležité povolání. Ale jak
se doba měnila a člověk viděl tehdejší stav zdravotnictví… Navíc já chtěl mít volnost, jenže
v medicíně je člověk až příliš závislý na systému
a je tam hodně lidí ze staré doby. Přišlo mi, že
člověk, který má svoje názory, tam asi nebude
vítaný. Proto byznys stejně vyhrál.
Opravdu jste plánoval, že se vrhnete i na
ten mezinárodní?
Přihlásil jsem se na finanční podnikání, takže
od začátku jsem do toho šel s tím, že budu na
finančních trzích fungovat. Pak jsem ale zjistil, že finanční trh v České republice v té době
v podstatě neexistoval, a tuhle myšlenku trochu změnil. Svoji bakalářskou práci jsem psal
o efektivitě tvorby cen na pražské burze, a přitom zjistil, že o žádné efektivitě se v tomto případě mluvit nedalo, a rozhodl jsem se, že tak
trávit čas opravdu nechci. Měl jsem štěstí, Procter & Gamble tehdy dělali turné po českých
32
Sám jste ale udělal něco podobného, že?
a slovenských vysokých školách a vybírali lidi
na svůj seminář případových studií v Praze.
Z Česka a Slovenska nás vzali asi 25 a na základě toho pak asi pět lidí dostalo nabídku na
pracovní stáž. Obojí se mi velice líbilo, zajímavá práce, skvělí lidé. Takže když jsem na konci dostal nabídku na stálé místo, ani jsem moc
nepřemýšlel a šel do toho. Byla to jedna z firem, kde se člověk opravdu mohl naučit, jak se
dělá byznys v tom správném slova smyslu. On
se totiž tehdy v Česku moc rozdíl mezi ekonomií a byznysem nedělal. A dodnes platí, že i na
školách se u nás učí spíš ekonomie než byznys.
Pojďte ten rozdíl přiblížit.
Ekonomie je víc teoretická, zkoumá, jak fungují firmy a národní hospodářství. Byznys je
o tom, jak vydělat peníze, vytvořit konkrétní
hodnotu a řídit firmu. Jak uspokojit potřeby
konkrétních lidí. To bylo to, co jsem vždycky
chtěl dělat, ne ekonomii. Ale v té době to nešlo
jinak než vystudovat ekonomii. Což ale mělo
i své plusy, naučil jsem se spoustu věcí.
Nebylo v roce 96 nebo 97 provokativní říkat, že se chcete věnovat opravdu velkému
byznysu, který tehdy mohl mít všelijakou
pověst?
Myslím, že tak se na to nikdo nedíval. Pokud
jste tehdy chtěla mít aspoň trochu relevantní
vzdělání, musela jste studovat na ekonomické
Ano, dva roky jsem studoval na London Business School a bylo to skvělé. Ve druhém roce
už jsem částečně pracoval a pak jsem v Londýně zůstal, strávil jsem tam tři roky. Chtěl jsem
na školu, kde učí nejlepší světoví profesoři, na
školu, která mě napojí na potenciální zaměstnavatele a vytvoří mi síť kontaktů se spolužáky
z celého světa. Poznal jsem tam úplně jiný systém studia. Oni mají třeba oficiálně dovoleno
vzít si na zkoušku tahák, jeden z obou stran
popsaný list papíru, kde je samozřejmě ve výsledku písmo s fontem asi tak pět bodů, aby
se tam toho vešlo co nejvíc. Ale na této škole to skutečně funguje tak, že pokud vzorečky na taháku neumíte využít, nejsou vám nic
platné. Pamatuju si na zkoušku, kde jsme se
novou látku naučili až přímo na místě. Na zadání jsme nejdřív koukali jako blázni, ale test
zkrátka spočíval v tom, zda si postup dovedeme odvodit.
To díky londýnské škole jste pracoval
v Budapešti?
Ne, ne, tam jsem se dostal ještě díky stáži
v době studia v Brně a do Budapešti jsme se
pak s firmou stěhovali z Prahy, já po třech měsících práce. Tehdy totiž docházelo k centralizaci středoevropského vedení, které se zabydlelo právě v Maďarsku. Byl jsem tam něco málo
přes rok a dělal jsem tam nádherný marketing
– pracovali jsme na procesu přeměny Azuritu na
Lenor. Z pohledu někoho, kdo chtěl působit na
finančních trzích, je to sice úsměvné, ale tohle
byl opravdu čistý byznys, kde se naučíte, o co
ROČNÍK 2014/2015
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
spotřebitelům jde, jak jim to nabídnou a jak to
komunikovat.
Ing. Jan Vraný, MBA
* 1976
Takže to vy jste lidem vzal oblíbeného
modrého králíčka z televizní reklamy?
Ano, můžu za to i já, omlouvám se (směje se).
Akcionáři oprávněně chtějí po managementu firmy, aby maximalizoval dlouhodobý zisk,
a proto bylo efektivnější mít stejnou značku
v celém regionu. Ve finále jde vždycky o čísla. Lidé měli sice modrého králíčka Azurita velice rádi, ale jeho podíl na trhu dlouhodobě
klesal. Nostalgici ho sice kupovali, ale spousta
hlavně mladších zákazníků říkala, že nechtějí žádného Azurita, ale světové značky. Lidé
tehdy zkrátka chtěli věci, které se nakupovaly v Americe nebo Británii, a to byl v našem
případě Lenor, ne Azurit. Když jsme značku
změnili, tak po asi čtyřech letech poklesu tržeb se nám trend povedlo obrátit. Z pohledu
čísel to dávalo smysl.
Rodilý Jihomoravan se rozhodoval mezi
medicínou a ekonomií a nakonec vyhrálo
to druhé. Vystudoval finanční podnikání
na Ekonomicko-správní fakultě MU, kam
nastoupil v roce 1995, pět let po tom, co
byla založena. Díky stáži, na kterou se
dostal ještě za studií, začal svoji kariéru
ve společnosti Procter & Gamble, kvůli
níž se dokonce stěhoval do Budapešti. Po
angažmá v Raiffeisenbank, kde zastával
mimo jiné pozici vedoucího divize bankovnictví pro soukromé osoby, se rozhodl
tak trochu začít znovu a odešel studovat
MBA na London Business School. Po jejím absolvování v Londýně zůstal a pracoval v investiční bance Morgan Stanley,
odkud přešel v září roku 2009 do pražské
pobočky poradenské společnosti McKinsey & Company. Od února letošního roku
je obchodním ředitelem českého Googlu.
Ve volném čase rád cestuje a sportuje.
Po škole jste žil v Budapešti, pak v Londýně a kromě toho jste hodně cestoval. Jaké to je, pořád si zvykat na nové
prostředí?
Stěhování do Budapešti bylo bez problémů.
Firma tam tehdy slučovala celý region, jen
z Prahy se tam stěhovalo asi padesát Čechů
a Slováků. Jsou to léta, na které moc rád vzpomínám. Vytvořila se tam výborná parta lidí,
s kamarády jsme hráli in-line hokej na hlavním budapešťském náměstí, jezdili jsme všude možně a objevovali třeba vinné regiony
Maďarska.
Takže patříte mezi lidi, kteří nemají problém se adaptovat?
Pokud máte práci, která vás baví, tak se nějak přizpůsobíte. Já jsem se pak vrátil do Prahy, ale cítil jsem, že už se neučím tak rychle
Lidé, kteří chtějí dělat
velké věci, už Česko
nebudou muset opouštět.
Ono nám jich totiž dnes
utíká víc, než by muselo.
V čem?
Měl jsem už vybudovanou nějakou pozici, kdy
jsem vydělával slušné peníze a měl svůj standard. A najednou jsem prodával auto, protože k čemu mi tady v Česku bylo, stěhoval se
do bytu, který jsem sdílel ještě s někým jiným
a měl tam jen jeden svůj pokoj. Představte si
třeba, že vám vyschne pravidelný příjem, naspořené peníze mizí, až to jde do záporu a vy si
pak ještě berete úvěr, protože pokud vám studium neplatí firma, nemáte šanci ho jinak zaplatit. Je těžké si na to zvyknout, ale člověk se s tím
musí naučit žít, protože kdyby si třeba ten úvěr
nevzal, svázalo by ho to, a přišel by o spoustu
věcí, které Londýn přináší, a ani si nevybuduje
vztah se spolužáky. Za ten úvěr bych si tehdy
v Praze mohl koupit byt, takže se rozhodujete mezi tím, jestli udělat tohle, nebo investovat
do studia.
Litoval jste někdy této investice?
Ne, nikdy.
Do Prahy jste se ovšem přece jen vrátil.
Proč?
a potřeboval jsem nový impulz. Vždycky jsem
chtěl studovat na nějaké velké světové škole,
tak jsem se na ni přihlásil. Měl jsem kolem
sebe tehdy několik kolegů, kteří udělali podobný krok a šli na top školy do USA nebo
do Británie. Inspirovali mě, a když jsem se
do Londýna jel podívat, bylo to jasné. Ale ne
jednoduché.
www.absolventi.muni.cz
To bylo na podzim roku 2009 a rozhodli jsme
se tak s manželkou. V Británii zuřila ekonomická krize a bylo těžké tam najít nějakou rozumnou práci, i když já jsem ji měl. Dělal jsem
fúze a akvizice v investiční bance Morgan Stanley, což je ale asi to nejnáročnější zaměstnání na
světě z pohledu počtu hodin strávených prací.
Nebyl jsem v ní asi jen čtyři víkendy v roce. To
už pak hodně přemýšlíte, jestli vám to stojí za
to. Řekli jsme si, že v Británii stejně do konce
života zůstat nechceme, a zároveň jsem se tehdy potkal se svým kamarádem z London Business School, který mi říkal, jestli to nechci zkusit v McKinsey & Company jako konzultant.
A tak se najednou objevila příležitost žít krásný život v Praze a zároveň pracovat pro nejlepší
firmu na světě ve svém oboru. Byl jsem doma,
ale přitom jezdil po okolních státech a také do
Spojených arabských emirátů nebo Austrálie.
Krása.
Ale přece jen, není člověku s vašimi zkušenostmi Česko malé?
Mám štěstí, že i teď pracuju pro globální firmu,
dělám věci, které mění svět a opravdu globální
byznys. Díky internetu dnes můžete něco takového dělat z různých míst, a i když pracujete s českými klienty, firmami, které mají sídlo
v Česku, tak se pohybujete na světových trzích,
prodáváte jejich produkty za hranicemi. Protože pokud máte klienta, který prodává v Americe, tak musíte zoptimalizovat jeho kampaň
tak, aby fungovala v Americe, ne tady. To je na
tom krásné a je to něco, v čem vidím velkou
část své mise ve firmě. Chceme českým firmám
a podnikání pomoct prorazit i venku, aby využily všech možností, které jim digitální trh dává.
Je to velice důležité, protože nás to zase posune
o kus dál k vědomostní ekonomice a k tomu,
aby tady mohly vznikat velké věci. Takže lidé,
kteří je chtějí dělat, už Česko nebudou muset
opouštět. Ono nám jich totiž dnes utíká víc,
než by muselo.
Martina Fojtů
33
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Uživit se uměním? Chce to nejen
talent, ale hlavně vytrvalost
Malíř, fotograf a grafický designér v jednom. Michael Hon,
úspěšný absolvent oboru vizuální tvorba a výtvarná výchova
se zaměřením na vzdělávání na pedagogické fakultě, má za
sebou i před sebou už několik výstav. Živit se uměním je sen,
na kterém vytrvale pracuje. Zatím úspěšně.
uměním se uživit nedá, ale nemusí to být tak.
Je to o ambicích. Když se člověk snaží, tak to
jednou vyjde,“ věří Hon.
Podle něj je pro začínajícího umělce důležité
nejenom dobře malovat, ale umět svou tvorbu
i prezentovat navenek. „Někdy je to i složitější než samotná tvorba. Pořádání výstav je velice náročné. Hodně mi v tom pomohli učitelé
z pedagogické fakulty, kteří mi nabídli možnosti, jak vystavovat,“ říká.
Umění je pro Michaela Hona nejenom záliba,
ale pomalu se stává i živobytím. „Pořád se snažím mít před sebou nějaký projekt, abych měl
motivaci, která mě žene dál,“ říká Hon. Nejbližší jej čeká na jaře.
„Chtěl bych vystavit obrazy velkého formátu,
což je složité a je třeba to hodně promýšlet dopředu, vymyslet, co malovat, a jak budou obrazy společně vypadat v prostoru,“ vysvětluje svoje plány. Za sebou má třiadvacetiletý výtvarník
Vysoká škola není jenom o učení
Podle něj je vysoká škola pro umělce důležitá,
i když se to tak nemusí zdát. „Jsou lidé, kteří
malují i bez formálního vzdělání. Obrazy ne-
šest expozic, z toho dvě samostatné. Naposledy vystavoval na absolventské výstavě v červnu,
kde také získal ocenění za nejlepší bakalářskou
práci.
Michael pokračuje dál v magisterském studiu. „Moje plány se pořád mění. Na jedné
straně by mi nevadilo být pedagogem, na straně druhé mě ale baví i grafický design a další
věci, samozřejmě i samotná malba. Hodně lidí
mě odrazuje, že si po škole vylámu zuby a že
Hodně lidí mě odrazuje,
že se uměním uživit nedá,
ale nemusí to být tak.
Když se člověk snaží, tak
to jednou vyjde.
musí vycházet z vědomostí, záleží na člověku.
Studium není ale jenom o rozvíjení talentu
a učení se technice. Je pro mě důležité, že můžu
rozvíjet své myšlení a naučit se myšlenkové postupy aplikovat i na svou tvorbu a reflektovat ji.
Univerzita mi dala obecný rozhled. Mám možnost se dostat na různé výstavy, setkat se přímo
s umělci a mluvit s nimi. I vztah s pedagogy mě
v mnohém obohatil, nejen co se týče malby. Je
pro mě obrovským štěstím, že jsem se na školu
dostal,“ přiznává Hon.
Jeden z Honových obrazů je součástí nového Centra výzkumných institutů a doktorských studií – CVIDOS na pedagogické fakultě. Společně s dalšími studenty bude jeho
práce zdobit stěny knihovny, která je jeho součástí. Pro Hona je ctí, že mezi obrazy bude viset i ten jeho.
A co tedy bude dál? „Chci se ve své práci dostávat hlouběji, učit se věci a zkvalitňovat se. Myslím, že právě Francis Bacon jednou
řekl, že inspirace vychází z pravidelné práce.
S tím souhlasím,“ dodává Hon. „Strach mám
jen z toho, že mi jednou dojdou nápady,“ žertuje Hon.
Eva Lalkovičová
34
ROČNÍK 2014/2015
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
I Romové jsou úspěšní,
ukazuje publikace
 Foto: Eleonóra Haman
Na začátku byl prostý zájem jedné socioložky. Měla pocit,
že v Česku všichni včetně sociálních vědců mluví jen o Romech, kteří mají v životě potíže nebo je sami způsobují. Na
konci je publikace s názvem Nenechali se vyloučit, která
dokládá, že to zdaleka není přesný obraz. Laura Fónadová
je autorkou studie, která prezentuje příběhy 13 úspěšných
Romek a Romů a popisuje, jak svého vzestupu dosáhli.
„O Romech, kteří žijí v konsolidovaných podmínkách, se příliš nehovoří, takže téměř vzniká dojem, že takoví lidé ani nejsou. Ale to
rozhodně neplatí,“ říká odborná asistentka
z ekonomicko-správní fakulty, která takové
Romy vyhledala. Jejich příběhy se teď mohou inspirovat další a příslušníci majority si
mohou doplnit střípky do mozaiky svého názoru na národnostní menšinu, v Česku tolik
diskutovanou.
Fónadová měla na některé své respondenty
kontakt už z dřívějšího vědeckého bádání, jiné
našla třeba přes ředitelku brněnského romského muzea Janu Horváthovou a další zprostředkovatele. Podmínkou pro to, aby se takový člověk do studie dostal, bylo, aby se k romskému
etniku hlásil a dosáhl vyššího vzdělání než jeho
rodiče. Postupem času se tak zformovala skupina osob, kde lze najít vysokoškolsky vzdělané
pracovníky ve státních institucích, podnikatele,
www.absolventi.muni.cz
účetní nebo učitele. Jako úspěšné je autorka
vnímala především na základě toho, že nejsou
odkázáni na manuální povolání, ale jsou na
trhu práce flexibilní.
Příslušníci třetí skupiny pro změnu čerpali
z rodinného kulturního zázemí. „To už byli Romové, jejichž rodiče měli vyšší stupeň vzdělání
a k témuž vedli i svoje děti. Dobrého vzdělání
dosáhli také lidé z první skupiny, ale zatímco
pro ně byla škola prostředkem k dosažení úspěchu, u třetí skupiny představovalo hodnotu samotné vzdělání,“ zdůraznila rozdíl Fónadová.
Co se však objevovalo intenzivně ve všech
rozhovorech, je důležitá role učitele nebo učitelky na základní škole, kteří dokázali poskytnout svým romským žákům adekvátní podněty
a využít jejich aktivitu. Kromě toho považovali respondenti za zásadní i fakt, že nevyrůstali
odloučeně od majoritní společnosti, ale naopak
jako její součást. „Když si to zpětně vezmu, tak
já jsem absolutní většinu kamarádek vždycky
měla z majority. Vždycky,“ uvedla například
35letá paní Andrea.
Společenský úspěch měl nutně vliv na postavení dotazovaných Romů v rámci jejich etnika. V rozhovorech ovšem naznačovali, že byl
spíš negativní. „Opravdového kamaráda mezi
Romy nemám. Vyhledávám kontakt s nimi,
svoje romství cítím, a pořád hledám nějakou
duši, která by byla na stejné vlně, ale to se mi
zatím nepodařilo,“ popsal respondent s anonymním označením L. L.
Právě vnímání vlastní identity a pozice
uvnitř etnika je podle Fónadové téma, které by
stálo za další výzkum. Stejně jako důkladnější sonda do života většího počtu běžně žijících
Romů. Pořád totiž platí, že o jejich životech,
názorech a postojích příliš mnoho nevíme.
Martina Fojtů
 Laura Fónadová
Tři strategie, jak se dostat nahoru
Jak svého vyššího společenského postavení dosáhli? Z výzkumu nakonec vyplynuly tři různé cesty. V první hrál významnou roli sociální
kapitál. Respondenti vyrůstali v rodinách, které měly dobré vazby na další členy společnosti nebo zkrátka síť užitečných známostí. Lidé
z druhé skupiny, kteří se uchytili především ve
státní správě, zase dokázali využít možností vytvořených po listopadu 1989. Nově vzniklý stát
se o situaci Romů začal zajímat a k tomu potřeboval někoho, kdo jim nejlépe rozumí. A ačkoliv to v sobě většinou neslo nutnost dovzdělat
se, našli se Romové, kteří se tak dostali na společenském žebříčku výš.
35
www.darujmuni.cz
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Normalizace filmová
Léta normalizace bývají vnímána jako doba restriktivního
režimu, který zakazoval přísun všeho západního, ponejvíc
pak amerického. Jak jsem se však před lety při psaní studie
přesvědčil, přinejmenším pro filmovou distribuci to tak
úplně neplatilo.
V letech 1970 až 1989 bylo uváděno průměrně 231 celovečerních filmů ročně. Nabídku
tvořila tvorba domácí, sovětská, díla tzv. lidově demokratických zemí a nakonec i západní produkce. Její podíl ale neměl překročit
30 procent a podobným normám podléhala
i návštěvnost. Například sovětské filmy musely dosáhnout 12 procent (a v západočeském
kraji dokonce 14 procent).
Americká produkce se na nabídce podílela zhruba sedmi procenty, což je průměrně
16 titulů ročně. Jejich cesta do kin byla spletitá a často dost dlouhá – uváděny byly zhruba
5,5 roku od své premiéry a mnohé se k nám
nedostaly vůbec. Důvody bývaly různé – dost
často se absence některých titulů svalovala na
přehnané finanční požadavky amerických distributorů (to se týkalo především filmů studia
Walta Disneyho). Jindy se naopak některé filmy objevily jen díky prodeji v balíku s požadovaným atraktivním titulem. Rozhodující
hlas měla výběrová komise, která posuzovala
vhodnost toho či onoho filmu. Přestože tak
měla činit na základě kulturně politických,
ideových a uměleckých hledisek, docházelo
k rozhodnutím ze zcela jiných důvodů – například od plodného tvůrce Woodyho Allena
www.absolventi.muni.cz
měli diváci možnost vidět jen dva filmy, a to
až v roce 1988. Důvodem byl fakt, že se jednomu ze členů výběrové komise nelíbila Allenova fyziognomie.
Na opačném pólu stál Charles Chaplin, jehož osm filmů (a desítky krátkých grotesek)
vybírán pro „sociálně-kritické ladění“ svých
filmů, ale největší úspěch slavily romantické
Vzpomínky na Afriku a komediální Tootsie. Divácky nejpřitažlivější pak byly filmy Stevena
Spielberga – rodinnou sci-fi E. T. – Mimozemšťan vidělo víc než 2,5 milionu diváků, skvěle si
vedly snímky Dobyvatelé ztracené archy i Indiana Jones a chrám zkázy a Čelisti byly uvedeny do
kin hned dvakrát – poprvé v roce 1976 a poté
o dvanáct let později. Na filmy lákaly z plakátů herecké hvězdy, mezi stálice patřila jména
jako Robert Redford, Paul Newman, Gene
Hackman, Dustin Hoffman či Jane Fondová,
Barbra Streisandová a Meryl Streepová.
Mohlo by se zdát, že ač v nabídce zastoupeny spíše minoritně, mohly mít americké filmy s nádechem „zakázaného ovoce“ majoritní
podíl na návštěvnosti. Dosahovaly sice dobrých
výsledků, ale rozhodně nepatřily na vrchol žebříčků. Čeští diváci jsou patrioté, a tak nejúspěšnějšími tituly celého období byly Slunce, seno
a pár facek a Vesničko má středisková. Hned za
nimi následoval britský Tarzan. Nejúspěšnějším americkým filmem byl E. T. – Mimozemšťan, který vidělo jen o pár tisíc diváků víc než
polskou Sexmisi. Bodovaly však i Bony a klid
a Jáchyme, hoď ho do stroje vedle italských komedií Bože, jak hluboko jsem klesla a Dvou výtečníků, znovuuvedeného západoněmeckého
Pokladu na Stříbrném jezeře či francouzských
komedií Četník a četnice (kterou vidělo o nějakých šest tisíc diváků víc než film Dobyvatelé
ztracené archy), Čtyři sluhové a čtyři mušketýři
a Četník a mimozemšťané. Právě žebříčky návštěvnosti dokazují, že ačkoliv byla distribuce
omezována, byla paradoxně v mnoha ohledech
pestřejší a dost možná i zajímavější než po roce
1989, kdy se americká tvorba stala hegemonem
kin.
Luděk H. Havel
Autor působí v Ústavu filmu a audiovizuální kultury
Filozofické fakulty MU.
Žebříčky návštěvnosti
z doby normalizace
dokazují, že distribuce
byla často pestřejší a dost
možná i zajímavější než
po roce 1989, kdy se
americká tvorba stala
hegemonem kin.
bylo uváděno v polovině 70. let s cílem obeznámit s jeho dílem nové generace. Druhý nejčastěji uváděný režisér, Sydney Pollack, byl sice
37
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Vědci hledají dobrovolníky do
studie. Pomůžou lékařům i policii
Lidský obličej nese řadu unikátních znaků. Některé se v průběhu života mění, jiné ne a to
všechno dohromady tvoří jedinečnou směs informací. Využívají je lékaři nebo třeba kriminalisté a výzkumníci z Laboratoře morfologie a forenzní antropologie Přírodovědecké fakulty
MU by jim rádi ještě víc pomohli. Vytváří proto unikátní 3D databázi obličejů, pro kterou
hledají dobrovolníky.
Změny způsobené věkem nebo pohlavím, rodinnou vazbou nebo vlivem hormonů sledují
na obličejích různých lidí odborníci z týmu kolem Petry Urbanové. Potřebují ale porovnávat
různé vzorky mezi sebou, a mít tak něco jako
„knihu“, ze které lze číst. Právě tu představuje
pro antropology budovaná databáze.
Nápad založit ji není nový, měli ho už předchůdci dnešních vědců v 60. letech minulého
století, kteří takovou kartotéku vytvářeli z fotografií. A později s její pomocí sledovali, jaký má
například na děti vliv to, v jakém prostředí žijí.
Potýkali se však s problémem, že fotografie neumí dokonale zachytit všechno, co zvlášť
dnešní badatelé potřebují. Ti už mají naštěstí k dispozici daleko modernější technologie.
„Využíváme speciální 3D skenery, které dokážou zachytit i třetí rozměr tváře a daleko víc
specifických znaků. Kompletní záznam vznikne velice rychle a je daleko přesnější,“ srovnává Urbanová. Tvorbu 3D skenu přirovnává
k prostému fotografování a ono to tak skutečně
vypadá.
Databáze založená na Masarykově univerzitě dnes čítá už přes 1 850 záznamů. Každý
z dobrovolníků, který se do ní nechal zvěčnit, si na pár sekund stoupl mezi skupinu
snímačů, jež ve zlomku vteřiny vytvoří jeho
záznam. Snad jediným specifikem je přitom
to, že účastníci studie musí mít při „fotografování“ stažené třeba dlouhé vlasy a oholené
vousy. Ani nejnovější technologie si totiž zatím neumí úplně dokonale poradit s lesklými
plochami a jemnějšími strukturami a zobrazuje je chybně.
Přání vědců: Víc dospělých
dobrovolníků
Aby se mohla databáze dál rozvíjet a plnit svoji
roli, hledají do ní výzkumníci další dobrovolníky. „Rádi bychom přilákali víc lidí ve věkových kategoriích 30, 40 a 50 let. Bývají hodně
zaneprázdnění, takže dostat se k nim je složitější,“ přibližuje Petra Urbanová s tím, že ideálem pro vědce je, když se lidé po několika letech
vracejí, aby bylo možné sledovat i jejich vývoj.
Hlásit se lze například přes web ústavu antropologie. Všechny skeny v databázi jsou anonymizované, takže se účastníci nemusí bát například zneužití osobních údajů.
Před založením je třeba každý snímek vyčistit a upravit, na což mají antropologové speciálně vyvinutý program z fakulty informatiky, konkrétně ze skupiny sdružené kolem
Igora Chaláse z laboratoře interakce člověka
s počítačem.
„Součástí softwaru je i modul pro tvorbu
3D identikitu. S jeho pomocí je možné vytvořit trojrozměrný model například pachatele trestného činu,“ vysvětluje Chalás, který se
spolu s kolegy díky netradičnímu úkolu dostal k řadě nových informací. „Taková práce
vyžaduje studium nových přístupů, například
v oblasti polygonálních sítí, protože právě ty
modely tvoří.“
Sám už se předtím věnoval problematice snímání mimiky lidské tváře. I toto téma je pro
informatiky zajímavé. Když totiž programují například počítačové hry, potřebují do nich
reálné lidské výrazy, jejichž vytvoření vyžaduje
existenci nějakého předobrazu.
Jeden účel databáze už Chalás zmínil. Dalším je třeba využití pro lékaře, kteří mohou
s její pomocí hlídat správný růst a vývoj u dětí
nebo stanovit postup léčby svých pacientů.
A vědcům se zase hodí informace o tom, jak se
děti podobají svým rodičům v průběhu vývoje
nebo jak třeba v porovnání s předchozí generací stárneme.
Petra Urbanová takové informace zužitkovává v praxi. Pracuje totiž také jako soudní znalkyně se zaměřením na fotokomparace a kostní nálezy. Byla tak například u toho, když se
u Dobronína na Jihlavsku odkrýval masový
hrob Němců ubitých po druhé světové válce.
Martina Fojtů
38
ROČNÍK 2014/2015
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Děti chudých matek
jsou víc nemocné
Vzdělání, výdělky i sociální kontakty podle světových výzkumů výrazně ovlivňují zdraví dětí. Zda to platí i pro Českou
republiku, chce na datech z dlouhodobé studie těhotenství
a dětství ELSPAC, při níž výzkumníci sbírali mezi lety 1991
až 2011 údaje od rodin z Brněnska a Znojemska, ověřit socioložka Irena Štěpaníková.
„Mým oborem je sociologie medicíny a zajímám se o to, jak mohou sociální faktory ovlivňovat zdraví. Jde mi například o to, jak se socioekonomické zabezpečení, tedy příjem matky,
ale také její vzdělání, odrazí na zdraví dítěte,“
popsala svůj zájem vědkyně působící na univerzitách ve Spojených státech, která nově pracuje
v Centru pro výzkum toxických látek v prostředí (Recetox) na Přírodovědecké fakultě MU.
Podle světové literatury mají maminky žijící
v chudších poměrech více nemocné děti, v české populaci však zatím nikdo neověřil, že je tento trend platný i tady. „Ve světě nemají chudí
lidé například přístup k dobré zdravotní péči,
což ale v České republice úplně neplatí. Přesto však mohou mít podobné stresory, jako jsou
například nedostatek spánku, omezený přístup
ke kvalitní výživě a možná také ke kvalitním
doktorům,“ uvedla Štěpaníková.
Na dostupných datech chce studovat i další faktory ovlivňující zdraví, a to jsou začlenění
www.absolventi.muni.cz
a zapojení lidí do různých sociálních skupin
a sítí jako rodina, přátelé, dobrovolnické organizace, případně církve. „Sociální sítě poskytují
dva druhy zdrojů prospěšných pro zdraví. Jednomu se říká sociální podpora, což je schopnost
člověka získat emoční nebo materiální podporu od lidí, kteří ho obklopují. Druhý zdroj je
sociální kapitál, tedy schopnost zúročit vztahy
ve formě zdraví nebo ekonomické výhody. Zapojení do různých sítí totiž znamená přístup
k informacím a navíc lidé, kteří důvěřují svému
okolí nebo jsou věřící, bývají zdravější,“ řekla
socioložka. Religiozita a její vliv na zdraví ji zajímají mimo jiné proto, že česká společnost je
méně religiózní a podle ní se u nás lidé také
málo spojují do větších organizací a spolků.
Štěpaníková plánuje vytvořit šestnáctičlenný tým, který bude zkoumat data z více než
dvou set tisíc dotazníků, jež výzkumníci v rámci studie ELSPAC shromáždili od matek, dětí,
ale také otců, lékařů a učitelů. „Databáze je
unikátní i ve světovém měřítku. Máme přes padesát tisíc proměnných, které teď můžeme analyzovat,“ zdůraznila Štěpaníková.
Studii převzal Recetox předloni od lékařské
fakulty. Ve spolupráci s Institutem biostatistiky
a analýz pak data zdigitalizoval a vytvořil rozsáhlou vědeckou databázi a interaktivní portál
studie www.elspac.cz, kde jsou vybraná data
o faktorech ovlivňujících zdraví jedné generace
dětí v Jihomoravském kraji zveřejněna.
Do mezinárodní studie ELSPAC, která měla
za cíl popsat faktory ovlivňující zdraví a vývoj
dětí a adolescentů, se zapojilo šest evropských
zemí. V Česku vyplňovalo dotazníky přes sedm
a půl tisíce rodin. Během dvaceti let z ní z různých důvodů odstoupily na dvě třetiny respondentů. Přesto předběžné analýzy ukazují, že
kohorta ELSPAC je podle základních demografických ukazatelů reprezentativním vzorkem
populace. Jedinečnost studie je mimo jiné dána
provázáním dat z různých zdrojů a období. Sesbíraná data, jejichž potenciál nebyl ještě zcela
vyčerpán, mohou posloužit ke sledování faktorů ovlivňujících lidské zdraví nejen z hlediska
lékařského, ale také psychologického, sociálního nebo ekonomického.
„Máme v plánu sledovat účastníky původní
studie dál a navázat na ni novým šetřením. Chtěli bychom získat i zcela novou kohortu, tedy skupinu, těhotných matek a sledovat je a jejich děti
během let. Rádi bychom sbírané údaje doplnili
také o biomarkery ze vzorků krve, slin a pupečníkové krve,“ uvedla Štěpaníková. Biologické
údaje totiž pomohou lépe sledovat vliv životního
prostředí na vývoj dítěte a umožní také zkoumat
vzájemné interakce různých faktorů. „Dá se například předpokládat, že člověk, který je vystavený velkému sociálnímu stresu, bude reagovat hůř
na toxické látky v prostředí než člověk, který má
malý stres,“ dodala socioložka.
Ema Wiesnerová
39
Knihy Masarykovy univerzity
www.muni.cz/press | [email protected]
Gottfried Schatz: Za hranicemi genů. Eseje o našem bytí, o našem světě, o našich snech
Světoznámý chemik a biolog Gottfried Schatz vybízí čtenáře k objevitelským cestám až na nejzazší hranice vědy. Ve
svých úvahách se zabývá existenciálními otázkami typu „Odkud přicházíme?“ a „Vidíme svět každý jinak?“, stejně jako
vysvětlováním původu železa ve vesmíru nebo záhadou magnetických krystalů, kterým vděčí pstruh duhový za to, že je
schopen vnímat magnetické pole Země. V německy mluvících zemích se kniha stala bestsellerem, v nakladatelství Neue
Zürcher Zeitung se dočkala již pěti vydání. Byla přeložena také do angličtiny, francouzštiny a řečtiny.
Edice Poprvé v češtině, sv. 2. 2014, 120 s., 265 Kč. ISBN 978-80-210-6985-5
Rudolf Musil: Morava v době ledové. Prostředí posledního glaciálu a metody jeho poznávání
Málokterá země se může pochlubit tak bohatou historií kvartérních výzkumů, především publikace nálezů fauny, flóry
a tehdejšího člověka, jako Morava. Je to především díky tomu, že se nachází na přirozeném spojení mezi severem a jihem
Evropy. Po celou dobu čtvrtohor proto sloužila jak rostlinstvu, tak i živočichům k sezonním i globálním přesunům. Zatímco
nyní chodíme žleby Moravského krasu po asfaltových silnicích, není to tak dávno, co zde byly pouze úzké, klikaté lesní
cesty, kde se na některých místech dva koňské povozy sotva vyhnuly. A co bylo ještě dříve? Na tuto otázku by měla
odpovědět tato kniha. Chceme v ní ukázat, jak napínavá je paleontologická práce, čím vším se zabývají kvartérní studia
a jaké, dosud neznámé, otázky bude nutné v budoucnosti řešit.
2014, 228 s., 450 Kč. ISBN 978-80-210-6364-8
Pavel Nepustil: Bez léčby to jde: Proces přestávání s pervitinem bez odborné pomoci
Kniha se zabývá možnostmi ukončení dlouhodobého užívání návykových látek bez odborné pomoci. Zahraniční výzkumy
dostatečně prokazují, že lidí, kteří se s těmito problémy vypořádají bez pomoci odborníků, je daleko více než léčených
závislých. Tato práce je jednou z prvních, která fenomén tzv. přirozeného zotavení popisuje v českém prostředí, navíc
u uživatelů specificky české drogy – pervitinu. Autor realizoval devatenáct narativních rozhovorů s bývalými uživateli
pervitinu, sedm z nich detailně analyzoval a jejich jedinečné příběhy nabízí v této knize.
2014, 118 s., 225 Kč. ISBN 978-80-210-6754-7
Ivan Mrázek: Drahé kameny starověkých civilizací
Drahé kameny jsou mistrovskými díly přírody. Jejich tajuplný třpyt okouzluje člověka od nepaměti. Nemalou měrou k tomu
přispívá i prastará víra v magickou, uzdravující, obšťastňující a osvěcující moc kamenů. Pro svou výjimečnost a vzácnost
bývaly symbolem bohatství a moci. Mimořádná krása drahých kamenů byla trvalým zdrojem umělecké inspirace výtvarně
nadaných jedinců mnohých starověkých kultur, které zanechaly výraznou stopu na cestě k naší civilizaci. Nevšední
vlastnosti jim vyhradily nezastupitelné místo ve starověkých dějinách lidstva. Kniha svým rozsahem reprezentuje ojedinělý
souhrn současných znalostí o této problematice, ze kterého budou vycházet nejen odborníci na jednotlivé starověké
civilizace, ale jež se stane středem pozornosti i pro zájemce o mineralogii nebo archeologii.
2013, 382 s., 680 Kč. ISBN 978-80-210-6122-4
Šárka Havlíčková Kysová: Hastábhinaja. Gesta rukou v tradičním divadelním umění Indie
Kniha se zabývá tradičním indickým herectvím. Zaměřuje se na specifickou formu komunikace herce s divákem – na
komunikaci prostřednictvím muder, jež jsou zpravidla charakterizovány jako symbolické pozice rukou. Jde o komunikaci
mezi jevištěm a hledištěm prostřednictvím svébytného jazykového systému, který je schopen vyjádřit jakoukoli myšlenku
i emoci. Výsledky výzkumu jsou založeny na staroindické i novodobé divadelní literatuře v sanskrtu, angličtině, případně
francouzštině, především na poetikách a hereckých manuálech, a na současné praxi tradičního indického divadla či
tanečních forem, jež autorka zkoumala v rámci výzkumné cesty po Indii – ponejvíce praxi kéralských divadelních aktivit,
zejména divadla kúdijáttam a kathakali.
2013, 236 s., 300 Kč. ISBN 978-80-210-6406-5
40
ROČNÍK 2014/2015
Masarykova univerzita absolventům
NEWSLETTER
KARTA ABSOLVENTA
Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé
akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej
dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity
na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete
e-mail na adresu [email protected]
I když už jste studium ukončili, univerzitní výhody
nezmizely nadobro. Stanete-li se držiteli Karty absol­venta, můžete nadále zdarma využívat služeb fakultních knihoven, pořídit si publikace vydané Nakladatelstvím MU se slevou či získat 50% slevu na aktuální výstavy Moravské galerie. A to nejsou jediné
výhody, které karta přináší. Aktualizované informace
najdete na www.absolventi.muni.cz/karta.
www.absolventi.muni.cz/karta
www.absolventi.muni.c
cz/karta
www.absolventi.muni.cz
bsolventi.muni.cz
ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY
Webové stránky pro absolventy nabí­zejí aktuální informace a archiv dosud
vydaných materiálů pro absolventy.
Nechybí na nich možnost zanechat
vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografie z akcí. I prostřednictvím těchto stránek nám na sebe
můžete poskytnout kontakt – klikněte
na odkaz dejte o sobě vědět v záložce absolventi.
Masarykova univerzita kontinuálně
sleduje uplatnění svých absolventů
v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání
zpětné vazby od absolventů se děje
prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia
na MU – Ohlédnutí a perspektiva
a Uplatnění absolventů MU v praxi.
Průzkumy najdete na univerzitním
webu.
www.absolventi.muni.cz
enti.muni.cz
www.muni.cz/general/evaluation/graduates
g
g
ROZHOVORY
VORY S ABSOLVENTY
FACEBOOK
Přečtěte si rozhovory s absolventy
Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník MUNI a jeho
online verze.
Pokud jste příznivcem nových médií,
podívejte se na Facebook a staňte
se fanouškem stránky Absolventi
Masarykovy univerzity.
online.muni.cz
cz
www.facebook.com/absolventi.mu
MASARYKOVA UNIVERZITA
www.muni.cz
Download

Časopis v PDF si můžete stáhnout ZDE [velikost 2,20 MB]