ABS LVENT
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
2013/2014
Kateřina Šimáčková:
Právo je férové hledání
spravedlnosti
VAŠE ALMA MATER
VĚDA A POZNÁNÍ
VĚDA A POZNÁNÍ
Scala univerzitním
kinem
Poznejte
architekturu Brna
Výzkum: Senioři
často trpí depresemi
str. 2
str. 16
str. 24
OBSAH ČÍSLA
Inspirace, kterou je třeba předávat dál . . 1
Univerzita vrátila život do kina Scala . . . . 2
Tři z pedagogů MU jmenoval
prezident ústavními soudci . . . . . . . . . . . . . 3
Na filozofické fakultě objevili ztracenou
pamětní desku sirotčince . . . . . . . . . . . . . . 4
2
Dobrovolníci vyměnili školu za
mistrovství světa v biatlonu . . . . . . . . . . . . . 4
Pečujte o demokracii, vyzvala
studenty Albrightová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Nová bakterie má jméno po zakladateli
antarktické stanice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Změnila se stomatologie, i místa,
kde se učila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Sraz spolužáků z přírodovědecké
fakulty po 50 letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
10
Pilkovi
Rozhovor se synovcem a strýcem . . . . . 10
Právo je férové hledání
spravedlnosti
Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou . . . . . 12
Na procházce architektonickým
Brnem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
19
Spojení víry a vědy je
naprosto přirozené
Rozhovor s Markem Orko Váchou . . . . . 19
Mladí lidé odkládají svá rozhodnutí. . . . 23
Senioři často trpí depresemi . . . . . . . . . . 24
Zásadní objev ve zkoumání vzniku
nervových buněk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
Vědci prozkoumají možnosti
lepší práce s náhodností . . . . . . . . . . . . . . 25
26
Smyslem divadla nemůže
být divácký úspěch
Rozhovor s Petrem Oslzlým . . . . . . . . . . . 26
Výročí připomene slavné objevy
i historické momenty . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA
Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU,
Tiskový odbor RMU
REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová,
Petra Polčáková, Adéla Bódiová
VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková
REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný,
Ema Wiesnerová
JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková
FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý
FOTO: Ondřej Surý, Martin Kopáček,
Petra Polčáková, archiv měsíčníku
Masarykovy univerzity muni.cz, archiv MU,
archiv Petra Oslzlého, Petr Šmerkl
OBÁLKA A DESIGN: Pavel Jílek,
ateliér EXACTDESIGN
GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Jana Panáčková,
ateliér EXACTDESIGN
TISK: Tiskárna Didot, spol. s r. o.
VYŠLO v listopadu 2013 v nákladu
6 500 výtisků, neprodejné
O ekologické problémy
není zájem
32
KONTAKTY:
Rozhovor s Hollanovými . . . . . . . . . . . . . . . 32
MASARYKOVA UNIVERZITA
Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno
tel.: +420 549 495 054
e-mail: [email protected]
Eseje, knihy a báseň . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
www.absolventi.muni.cz
ROČNÍK 2013/2014
EDITORIAL
Inspirace, kterou
je třeba předávat dál
Úvodní slovo
Studentům začíná nový semestr a nám, absolventům pedagogické fakulty, kteří jsme se rozhodli vstoupit do divokého školního prostředí,
začal nový školní rok.
Není to tak dlouho, co jsem se stala absolventkou naší Masarykovy univerzity. Přesto už
mi některé zážitky překryla jemná mlha. Jen
matně si vzpomínám, jak jsem chodila v prvním ročníku na přednášky o pravěku a starověku v paprscích vycházejícího slunce, jak jsem
listovala v tichu archivu prastarými dokumenty,
jak jsem českou literaturu četla v tramvaji i při
jídle, protože těch stránek určených k přečtení
bylo nepočítaně.
Jiné zážitky mi vyvstanou tak jasně, jako
by od té doby neuplynula ani kapka vody. Jak
jsem prázdniny trávila na archeologických výzkumech v Hradišti u Znojma. Jak jsem se pohádala se zkoušejícím, zda dílo Milana Kundery je, či není kýč, a pak se ukázalo, že mě
záměrně vyprovokoval, abych předložila lepší
argumenty. Jak jsem se v rámci všeobecného
základu nadchla pro peerové programy a začala díky tomu překládat anglickou metodiku. Jak jsem u pohovoru k programu Sokrates
Erasmus uvedla, že hlavně nechci na řeckou
univerzitu, když na Balkáně zrovna hrozí
válka, a krátce poté jsem přistávala letadlem
v Aténách, protože pan prorektor se rozhodl,
že bych to zkrátka měla zkusit. Byla to nádherná a intenzivní léta.
Všechny tyto zážitky jsou tak silné proto, že
je mám spojené s pedagogy. Nebáli se studenty
provokovat k argumentaci, s klidnou tváří nás
nechali naříkat, že literatura v cizím jazyce je
složitá k chápání, nerozpakovali se nám poskytnout příležitost k projevení odvahy. A u všeho
na nás jakoby spiklenecky pomrkávali, protože
jim bylo jasné, že výzvu přijmeme. Měla jsem
štěstí, že jsem se na naší univerzitě setkala s tolika inspirativními lidmi. Oni totiž věděli, že je
nutné, abychom načerpali co nejvíc vědomostí.
Ale věděli také, že pokud se máme dál věnovat
oboru, který studujeme, je třeba nám předat
daleko víc.
A pak jsem se po promoci sama stala pedagožkou. Když jsem ve škole obklopená žáky,
snažím se jim zprostředkovat vědomosti. Hodně je baví učit se prožitkem, rádi hrají role historických postav, vytvářejí mediální sdělení
v nahrávacím studiu nebo zkrátka jen pilují
pravopis nekonečným procvičováním. Metod
a forem výuky je dnes spousta. Ale mě nejvíc
obohatí to, jak přijímají mé výzvy. Jen ať mají
odvahu. Ať se snaží překonat své limity. Ať řeknou smysluplně své argumenty. Ať se stanou samostatnými, rozumnými lidmi. A oni vědí, že
na ně u toho spiklenecky pomrkávám.
Milí absolventi, i Vy určitě máte krásné
vzpomínky na Vaše pedagogy, kteří Vám byli
inspirací. Připomeňte si je, až se ponoříte do
čtení dalšího čísla časopisu Absolvent.
Jana Hrubá
absolventka Pedagogické fakulty MU a vítězka
jihomoravského kola ankety o nejoblíbenějšího
učitele ČR Zlatý Ámos
www.absolventi.muni.cz
1
VAŠE ALMA MATER
Univerzita vrátila život
do kina Scala
Do brněnského kina Scala se v polovině října po dvou letech vrátili diváci. Stalo se tak díky Masarykově univerzitě, která ve spolupráci se společností Aeropolis obnovila provoz dříve slavného
biografu. Město do něj nedokázalo nalákat dostatek diváků, a tak
jej kvůli vysoké prodělečnosti zavřelo. Univerzita hodlá takovému
scénáři čelit kombinací výukového a kulturního programu.
Společnost Aeropolis zajistí celoroční filmovou
produkci a Masarykova univerzita (MU), jež si
kino po jeho uzavření od města pronajala, ho
bude využívat pro své odborné aktivity. Nové
univerzitní kino Scala tak bude sloužit studentům, akademikům i široké veřejnosti.
„Vracíme život kinu s bohatou historií. Univerzita ho využije pro výuku a další akademické aktivity, veřejnost získá nový kulturní stánek
nabízející víc než komerční zábavu. Univerzitní
kino Scala se tak stane místem pro setkávání
studentů, akademiků a všech, kteří v Brně bydlí, studují, pracují či sem jen zavítají,“ řekl rektor MU Mikuláš Bek.
Studenti Masarykovy univerzity se do tvorby programové nabídky kina aktivně zapojí
v rámci projektu Studentské kino. Budou zajišťovat pravidelné projekce spojené s odbornými
besedami a dalšími aktivitami. „Posluchači filmové vědy mají ve svých předmětech připravovat projekty či dramaturgické plány. Díky Scale
mohou své nápady aplikovat v praxi,“ podotkl
Jiří Němec, prorektor Masarykovy univerzity
pro záležitosti studentů.
Další konkrétní plány mají se Scalou organizátoři Univerzity třetího věku. Senioři budou
do kina moct chodit na filmovou školu, kde se
2
seznámí s historií a slavnými momenty kinematografie. Na nové prostory se těší také vědci. S rychlým rozvojem výzkumných projektů
v Brně roste poptávka po místech, kde by bylo
možné pořádat vědecká setkání a konference. Takovému zadání Scala, která se nachází v centru
města v docházkové vzdálenosti od několika fakult a velkých hotelů, velmi dobře vyhovuje.
Kinosál bude sloužit i pro akademické obřady, jako jsou imatrikulace, promoce nebo předávání čestných doktorátů. Foyer oživí výstavy
studentských prací.
Pro veřejnost se budou promítat minimálně dvě představení denně a chybět nebudou
ani nezvyklé programové formáty. „Chceme ze
Scaly udělat to, čím už dřív byla. Premiérové
kino, které Brnu představí zajímavou uměleckou tvorbu – a to nikoliv pouze filmovou,“ prozradil Radek Pernica ze společnosti Aeropolis.
Diváky potěší zcela nové technologické vybavení, které umožňuje i promítání filmů ve
3D, nebo obnovení provozu kavárny. Vedle
techniky získalo kino například i nové pódium, podlahy a akustické podhledy. Náklady na
opravy hradí město Brno z částky, kterou od
univerzity obdrží formou dlouhodobého nájmu do konce roku 2033.
Scala a Masarykova univerzita
1922
Masarykova univerzita a VUT
žádají o licenci na provozování.
1929
otevřeno jako Bio Dopz, první držitel licence (do r. 1937) Masarykův fond
na podporu studentstva českých vysokých
škol; v čele fondu prof. Právnické fakulty
MU Dobroslav Krejčí, pokladník (u fondu
důležitá funkce) prof. Přírodovědecké fakulty MU Ladislav Seifert; účelem je zejm.
promítání pro vysokoškolské studentstvo.
50. léta
přejmenováno na Moskva,
po roce 1989 opět Scala.
14. 10. 2013 slavnostní znovuotevření,
symbolicky zahájen akad. rok 2013/2014.
MU vrací kinu původní poslání: Scala je
opět místem pro setkávání studentů, akademiků i všech, kdo v Brně žijí, pracují či
studují.
Tyto peníze však nepokryjí všechno, co je
v kině nutné udělat. Masarykova univerzita se
proto s prosbou o pomoc s rozvojem Scaly obrací i na veřejnost. Prostřednictvím webu darujscale.cz je možné kino podpořit částkou už od
100 korun. Dárcovský web je první z řady podobných projektů, do budoucna bude možné
přispět i na jiné univerzitní aktivity.
Text: Martina Fojtů
ROČNÍK 2013/2014
VAŠE ALMA MATER
Tři z pedagogů MU jmenoval
prezident ústavními soudci
Absolventi by si vybrali
opět Masarykovu
univerzitu
Pokud by si studenti, kteří letos ukončili
MU, měli znovu zvolit vysokou školu, více
než 86 % z nich by si vybralo opět Masarykovu univerzitu. Vyplynulo to z výzkumu mezi
letošními absolventy magisterského studia.
Panovala mezi nimi také spokojenost s tím,
co jim jednotlivé fakulty daly do života. Spokojenost tak dosáhla druhé nejvyšší hodnoty
v celé historii měření.
„Největší věrnost oboru i škole deklarují
absolventi právnické fakulty a fakulty informatiky, což ostatně dobře koresponduje s nejvyšší celkovou spokojeností absolventů těchto fakult s tím, co jim Masarykova univerzita
dala do života. Ta dosahuje u práv téměř 90
procent,“ uvedl vedoucí průzkumu Jaroslav
Nekuda ze Střediska vědeckých informací na
Ekonomicko-správní fakultě MU.
Podle zprávy nejvyšší nástupní platy dostali, tak jako téměř každý rok, informatici
Opakovaná volba: absolventi, kteří
by si vybrali stejný obor na MU
80 %
70 %
60 %
50 %
40 %
30 %
Mezi patnácti členy Ústavního soudu ČR působí od letoška hned tři učitelé Masarykovy
univerzity – profesor trestního práva Jaroslav
Fenyk, profesor ústavního práva Jan Filip a odborná asistentka Kateřina Šimáčková z katedry
ústavního práva a politologie. Poslední dva jmenovaní jsou zároveň i absolventy MU. Mandát
mají na 10 let, do roku 2023.
Jaroslav Fenyk
Vyučuje na Katedře trestního práva Právnické fakulty MU, přednáší na dalších českých a zahraničních
univerzitách a institutech,
v odborných seminářích se
zaměřoval na trestní právo
a potírání hospodářské a finanční kriminality a korupce, účastnil se projektů k harmonizaci trestního práva a legislativy s tím spojené
v souvislosti se vstupem ČR do EU.
Byl též členem různých pracovních komisí
ministerstva spravedlnosti pro novelizace a rekodifikace trestního práva. Získal cenu „Právník roku“ za rok 2010 v oboru trestního práva.
Prezident Miloš Zeman jej jmenoval soudcem Ústavního soudu ČR 3. května 2013, jako
jeho místopředseda působí od 7. srpna 2013.
MU
FSpS
PřF
PrF
PedF
LF
FF
FSS
FI
ESF
20 %
10 %
a ekonomové. S nejnižšími platy se i letos
musejí smířit pedagogové a absolventi filozofické fakulty. Platy se tedy značně liší podle
oblastí, ve kterých budou absolventi pracovat. Průměrný nástupní plat absolventa MU
v institucích veřejného sektoru je 20 433
korun (v roce 2012 to bylo 20 518 korun),
soukromé firmy pak nabízejí i v porovnání
s rokem 2012 více – 25 584 oproti loňským
23 790 korunám.
Historicky nejnižší podíl čerstvých absolventů hodnotí studium na MU jako příliš
teoretické. Nejvíce teoretické připadá studium zejména absolventům fakult lékařské,
ekonomicko-správní a sociálních studií, relativně spokojenější jsou v tomto ohledu zejména informatici. Průzkum Ukončení studia na
MU – ohlédnutí a perspektiva se v roce 2013
uskutečnil po sedmnácté. Výzkumný tým se
dotazoval čerstvých absolventů prezenčního
magisterského studia na MU. Na dotazníky
odpovědělo 1389 respondentů, což je téměř
60 % všech letošních absolventů.
Úplné zprávy všech výzkumů najdete na
www.rect.muni.cz/pcentrum/statistiky.php.
www.absolventi.muni.cz
Jan Filip
Působí jako profesor ústavního práva na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU, jejímž
byl dlouholetým vedoucím
(1995–2013).
Kromě pedagogických aktivit se pravidelně účastnil řešení problémů praxe při přípravě právních předpisů nebo zpracování expertiz pro státní orgány. Od roku 1992 pracoval
u Ústavního soudu ČSFR jako asistent soudce
Vojena Güttlera a u Ústavního soudu ČR jako
asistent ústavních soudců Vojtěcha Cepla a Jiřího Muchy. V letech 1990–1992 působil v komisi ČNR pro přípravu ústavy.
V odborné práci se zaměřuje zejména na
teorii ústavy, volebního práva, teorie legislativy,
parlamentarismu a zejména ústavního soudnictví. Od roku 1993 pravidelně vychází v nových
vydáních jeho učebnice ústavního práva. Je
spoluautorem učebnice státovědy a komentářů
k Ústavě ČR a zákona o Ústavním soudu.
Prezident Miloš Zeman jej jmenoval soudcem Ústavního soudu ČR 3. května 2013.
Kateřina Šimáčková
Pochází z Brna, kde v roce
1988 absolvovala právnickou
fakultu. Patnáct let byla advokátkou. V roce 2009 přešla z advokacie do justice na
místo soudkyně Nejvyššího
správního soudu. Ve své pedagogické i publikační činnosti se zaměřuje zejména na problematiku základních práv a svobod.
Prezident Miloš Zeman ji jmenoval soudkyní Ústavního soudu ČR 7. srpna 2013.
(Zdroj: Ústavní soud ČR, foto: Jana Symon.)
Ä Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou
najdete na straně 12.
Spolek absolventů podpořil
studentské projekty
Dvaačtyřicet tisíc korun rozdělil v programu
Granty TGM Spolek absolventů a přátel Masarykovy univerzity. Částku získaly tři studentské projekty – dárcovský portál Filantros,
QMU – Queer platforma MU (oba z fakulty
sociálních studií) a nová alternativa ve výchově a vzdělávání malých dětí Rozvojem osobnosti k rozvoji aktivního občanství (pedagogická fakulta).
Queer platforma díky finanční podpoře
Grantů TGM uspořádala v květnu 2013 Queer
univerzitní týden, který se věnoval příběhům
coming outu, tedy přihlášení se k homosexualitě či bisexualitě.
Další studentské nápady bude v době uzávěrky tohoto čísla posuzovat dvanáctičlenná
správní rada spolku na základě grantové žádosti,
tříminutové prezentace projektu a diskuse s navrhovateli. Nejlepší z nich chce letos podpořit
celkem 80 tisíci korunami. Výsledky vyhlásí
12. listopadu 2013.
více na www.spolek.muni.cz
3
VAŠE ALMA MATER
Test studijních předpokladů oslavil deset let
Na filozofické fakultě
objevili ztracenou pamětní
desku sirotčince
Vlastní Test studijních předpokladů používá
Masarykova univerzita jako jednotnou přijímací zkoušku už deset let. Prošlo jím na čtvrt
milionu uchazečů, ti první v roce 2003. Za
dobu existence testu vzniklo na MU přes 100
jeho variant a bylo vytvořeno více než pět tisíc otázek. Ty mohou uchazeči o studium najít na webu Masarykovy univerzity i s klíčem
správných odpovědí a přijímačky si tak zdarma vyzkoušet nanečisto.
Pamětní desku z roku 1892 připomínající dvacáté výročí dokončení městského chlapeckého
sirotčince našli dělníci při stavebních pracích
v areálu filozofické fakulty v ulici Arna Nováka.
Spolu s plaketou, která byla považována za ztracenou, objevili také plechovou schránku s dobovými dokumenty.
Městský chlapecký sirotčinec byl v místě
dnešní filozofické fakulty postaven v roce 1872,
o dvacet let později tam odhalili pamětní desku
připomínající jeho založení. Její osud po roce
1918 však nebyl známý. Nikdo na univerzitě, která budovu získala při svém založení v roce 1919,
o plaketě nevěděl právě až do chvíle, kdy ji dělníci náhodou nalezli při úpravách pro výtahovou
šachtu na katedře filozofie v části vstupní zdi.
Zeptejte se ve virtuální
psychologické poradně
Novou bezplatnou službu veřejnosti nabízí katedra psychologie na fakultě sociálních
studií. Po krátkém zkušebním provozu začala na webové adrese poradna.fss.muni.cz
fungovat naplno virtuální psychologická
poradna, kde může kdokoliv anonymně
položit dotaz. Poradna vznikla jako součást
Centra poradenství, personalistiky a diagnostiky v rámci projektu Inovace výuky
na katedře psychologie. Chystá se však i vytvoření fyzického centra.
fc Pamětní deska by se měla na své původní místo
po rekonstrukci fakulty vrátit.
f Za pamětní deskou našli schránku a v ní svazek
dokumentů převázaný červenobílou stuhou.
Dobrovolníci vyměnili
školu za mistrovství světa
v biatlonu
Když se na Vysočině v Novém Městě na Moravě konalo mistrovství světa v biatlonu, pobíhali v záběrech mladí lidé v modrobílém zimním
oblečení. Byli to dobrovolníci a velká část z nich,
asi tři stovky, byla z Masarykovy univerzity.
Pomoc světu mimo univerzitu už k fakultě
sportovních studií neodmyslitelně patří, existuje dokonce i projekt s názvem Dobrovolníci
FSpS. Když někdo pořádá sportovní akci, může
se na fakultu obrátit se žádostí a ona tam po
dohodě potřebný počet studentů pošle. Biatlonový šampionát byl však i v tomto ohledu
nad plán. „Pořadatelé nás kontaktovali na základě předchozích zkušeností, byli jsme už na
loňském světovém poháru v biatlonu a na závodech horských kol,“ uvedla Sylva Hřebíčková, která dobrovolníky koordinovala. Využití
přitom našel i univerzitní informační systém.
Standardně slouží jako pomůcka, která dokáže
zařídit všechno ohledně studia. Teď se ukázalo,
že výborně funguje i při organizování velkého
množství lidí.
Pohlídat parkoviště, vydávat divákům lístky
a nasměrovat je na správné místo, postarat se,
aby nikdo nepobíhal po trati. I to byly úkoly,
které měli studenti v davu desítek tisíc diváků
na starost. Speciální roli dostala skupinka studentů lékařské fakulty, jež pořadatelé využili
jako zdravotníky.
Mezi dobrovolníky se přihlásil i student tělesné výchovy a sportu Jiří Václavík. Jestli bylo
4
Univerzita otevřela
Badatelnu
mistrovství svátek pro běžnou populaci, tak pro
něj tím spíš – biatlonu se totiž sám závodně věnuje, a trénuje dokonce malé děti. „Měl jsem
možnost vidět zblízka závodníky světové extratřídy a dostat se tam, kam běžný smrtelník
nemůže. Bylo to úžasné,“ zavzpomínal s nadšením Václavík, jenž chtěl ale také ukázat, že
stát jako Česko dokáže zorganizovat vrcholnou
sportovní akci.
Ne že by to ovšem bylo jednoduché. Václavík měl na starost diváky na tribunách a to, aby
všichni fandili z patřičných míst. „Nejšílenější
to bylo hned první den. Na tribunách už bylo
narváno, jenže v tunelech se pořád ještě těsnala
spousta lidí. Říkal jsem si, že není možné, aby
se tam všichni vešli,“ popsal Václavík. Obavy
byly ale zbytečné, každý své místo našel, a ve
zmíněný den Václavík dokonce zhlédl bronzový úspěch českých reprezentantů ve smíšené
štafetě. „Když projížděli kolem hlavní tribuny,
měl jsem naše na dosah ruky. Fanoušci řvali,
byla tam úžasná atmosféra,“ uvedl mladý trenér,
který pak jednomu z fandů obstaral i vystřílené
nábojnice, aby měl na mistrovství památku.
Text: Martina Fojtů
Nejen složitá a poučná, ale i zábavná a srozumitelná může být věda. Masarykova univerzita spustila cyklus populárně-naučných
videí s názvem Badatelna, v nichž poutavou
formou přibližuje některé přírodní jevy.
Seriál najdou zájemci na novém portálu
Masarykovy univerzity www.veda.muni.cz,
který pod heslem Milujeme vědu popularizuje výzkumnou činnost univerzity.
MU získala miliony na
zaměstnávání mladých
absolventů
Vytvořit několik desítek nových pracovních míst pro čerstvé absolventy doktorského studia, takzvané postdoky, umožní
projekt Masarykovy univerzity. Univerzita
si od něj slibuje další posílení úspěšných
vědeckých skupin a nastartování nových
týmů. Již v loňském roce univerzita obdržela z evropských fondů téměř 200 milionů korun na zaměstnání 60 mladých vědců z tuzemska i ze zahraničí. Nyní získala
160 milionů, díky kterým přiláká dalších
40 postdoků.
ROČNÍK 2013/2014
VAŠE ALMA MATER
Ve fakultních sbírkách
se našel dinosauří
zub
Pozůstatek jurského ještěra identifikoval ve sbírkách přírodovědecké fakulty student geologie
Daniel Madzia. Zub se dochoval v kusu vápence
a dlouho se předpokládalo, že patří mořskému
příbuznému krokodýlů. Exponát byl objeven
při stěhování sbírky před třemi lety a student
se jej rozhodl podrobit důkladné expertize. Postupně se podařilo prokázat, že jde o kus chrupu
ještěra, který žil před přibližně 160 miliony let
a mohl mít délku čtyři až šest metrů.
Pečujte o demokracii,
vyzvala studenty
Albrightová
Beseda s Madeleine Albrightovou přilákala do auly na Právnickou fakultu MU přes
čtyři stovky studentů. Někteří se do místnosti ani nedostali, a tak sledovali přímý
přenos z atria fakulty nebo na internetu.
Bývalá ministryně zahraničí Spojených států amerických představila svou
knihu Pražská zima a odpovídala na dotazy studentů. Ty se týkaly i hodnocení
současné české politické situace. Do toho
se ale pouštět příliš nechtěla. Na setkání
s posluchači Masarykovy univerzity, které se konalo na přání někdejší političky,
ale zdůraznila důležitost neustálé péče
o demokracii.
www.absolventi.muni.cz
„V demokracii jsou nejdůležitější lidé,
kteří kladou otázky a pídí se po tom, kdo
co přesně dělá. Vy jste mladí, vy jste ti,
kdo se musí ptát především,“ uvedla a dodala, že demokracie neznamená jen jít jednou za čas k volbám, ale jedná se o proces,
ve kterém je třeba pořád pracovat.
Na záznam z besedy se podívejte na
www.video.muni.cz
Nový on-line systém odhalí
falešné diplomy
Pravost vysokoškolského diplomu si mohou zájemci nově snadno ověřit na internetu na základě znalosti jeho originálního čísla. Masarykova
univerzita, která jako první tuto službu zavedla,
tak chce ztížit práci padělatelům. Ti až dosud
zneužívali toho, že pravost dokumentů nebylo
možné snadno ověřit. Případů, kdy lidé předložili falešné diplomy, v posledních letech přibývá. Systém z dílny vývojářů Fakulty informatiky
MU univerzita zpřístupnila na adrese pravydiplom.cz a nabídla dalším vysokým školám, aby
se k systému připojily.
Ekonomicko-správní
fakulta má novou knihovnu
Nová moderní knihovna a rozšířený vestibul
slouží studentům, pedagogům a vědeckým pracovníkům Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Prostory stávající fakultní
knihovny a foyeru, které již z kapacitních důvodů nevyhovovaly, byly upraveny za peníze
z projektu Infrastruktura pro doktorské studium ESF MU. Rozsáhlá rekonstrukce trvala
půldruhého roku a stála 50 milionů korun.
5
VĚDA A POZNÁNÍ
Cesta z krize?
Žádné velké změny
Hlavní analytik J&T Banky a absolvent
ekonomicko-správní fakulty
Petr Sklenář v rozhovoru
mluví také o odhadování vývoje ekonomiky. Jakákoliv
prorůstová opatření znamenají větší dluh, protože státní rozpočty jsou všude, říká.
Co je vlastně náplní práce hlavního
ekonoma?
Nová bakterie
má jméno po zakladateli
antarktické stanice
Pseudomonas prosekii. Tak se jmenuje nová
bakterie, kterou nalezli a popsali vědci z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
Půdní mikroorganismus byl ve vzorcích opakovaně odebraných v okolí vědecké stanice
Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese
Rosse. Mikrobiologové bakterii pojmenovali podle iniciátora vzniku stanice, profesora
Pavla Proška.
První vzorky přivezli výzkumníci před šesti lety a postupně z nich izolovali 12 kmenů nové bakterie. „Zjistili jsme, že nejsou
podobné ani příbuzné ničemu, co bylo doposud v rámci rodu Pseudomonas známé. Po
dokončení odborných analýz jsme nakonec
prokázali, že se jedná o nový druh,“ uvedl Ivo
Sedláček z ústavu experimentální biologie.
Charakterizovat novou bakterii však není
rozhodně jednoduché. V odebraných vzorcích je totiž přítomna celá řada mikroorganismů, z nichž mnohé zůstávají pro vědu stále neznámé. Jde o takzvaně nekultivovatelné
organismy, u kterých vědci zatím neumí zajistit správné podmínky pro jejich růst v laboratoři, a nemohou je tedy prozkoumat.
Mikrobiologové však doufají, že ve vzorcích z Antarktidy naleznou další nové druhy a možná i rody bakterií. Prostředí lidmi
neosídleného kontinentu je totiž podle nich
na různé mikroorganismy velmi bohaté. Výzkum tamější biodiverzity může přinést podle Sedláčka také praktické uplatnění. „Tamní
mikroorganismy jsou aktivní za nízkých teplot a mohou vytvářet různé enzymy a další
látky, například pigmenty, které by se daly
využít pro výrobu přírodních barviv,“ uvedl
Sedláček.
Práce s bakteriemi žijícími ve specifickém
prostředí s nízkou teplotou není pro vědce z přírodovědecké fakulty nová. Již dříve
zkoumali například mikroorganismy z jeskynních systémů, které jsou aktivní v teplotách od čtyř do deseti stupňů Celsia a jimž
jsou živiny i sluneční světlo omezeně dostupné. Jejich výzkum se podle Sedláčka liší rovněž tím, že trvá déle, než se při nižších teplotách namnoží.
U vzorků z Antarktidy je navíc bádání limitováno i množstvím a objemem materiálu,
který mohou vědci získat. „V podmínkách
antarktické stanice samozřejmě není možné
dělat stejný rozsah práce jako v domovské laboratoři, a jsme tak omezení tím, kolik materiálu si tam můžeme dovézt. Jezdím tam
už s Petriho miskami s navařeným agarem,
a dopředu si tak musím rozvrhnout, co budu
izolovat a na jakém médiu. Kvůli váhovému
limitu pak přemýšlím, jestli nechám doma
nějaké svršky a nabalím víc Petriho misek,
nebo ne,“ popisuje antarktickou anabázi mikrobiologa Sedláček.
Text: Ema Wiesnerová
6
Pracuji v analytickém týmu, který se snaží
sledovat dění na finančních trzích. Osobně
jsem zodpovědný za makroekonomickou
analýzu, těžiště mé práce tedy leží v hodnocení dat, jako jsou HDP, inflace, úrokové
sazby nebo kurz koruny. Sleduji také dluhopisové a komoditní trhy. V praxi to znamená, že velkou část dne pořád něco čtu.
Od přehledu domácího tisku přes zprávy
Bloombergu, analýzy a komentáře jiných
bank až po vybrané webové portály. S nadsázkou někdy říkám, že si ráno v práci uvařím kávu a otevřu si Financial Times.
Jak těžké je odhadovat vývoj finančních
trhů s vědomím, že vaše doporučení
ovlivní investice banky i jejích klientů?
Každé povolání má své plusy a minusy.
Do té druhé kategorie spadá určitá odpovědnost. Musím ale říct, že konečné rozhodnutí, a tím pádem odpovědnost, leží
na jiných lidech. Analytický tým je něco
jako technici ve stáji formule 1, pilot je
v tomto případě trader či portfolio manažer. Osobně se při analyzování trhů považuji za konzervativního realistu, ale kolegové
mi obvykle vyčítají velkou skepsi a pesimismus. Takže záleží na úhlu pohledu.
Co by podle vás mohlo podpořit ekonomický růst České republiky?
Asi hlavně klid a žádné „prorůstové“ opatření. Domácnosti i firmy shodně odpovídají, že za hlavní problém považují nestabilitu
a nepředvídatelnost dalšího vývoje. Přitom
firmy, domácnosti a ani vláda nejsou v naší
zemi předluženy, bankovní sektor nemá
problémy, v ekonomice nejsou výrazné
bubliny ani nerovnováhy. Na druhou stranu další vývoj v eurozóně je nejasný, směřování hospodářské politiky se každý rok otáčí o 180 stupňů. Nejlepším „prorůstovým“
opatřením tak paradoxně může být snaha
co nejvíce se vyhnout razantním změnám
a jenom zvyšovat pružnost ekonomiky.
›››
celý rozhovor čtěte na
www.online.muni.cz/absolventi/3779
ROČNÍK 2013/2014
POHLED DO HISTORIE
50 let od promoce:
Změnila se stomatologie,
i místa, kde se učila
Po padesáti letech od promoce se letos sešli někdejší studenti stomatologického směru Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Za tu dobu se
toho změnilo hodně. Oni sami, jejich obor a třeba i Brno, jak ho znali ze svých studentských let.
Stačilo jen se projet tramvají přes zastávku
Šilingrovo náměstí. „V budově, kde je dnes luxusní hotel, jsme si poprvé zkoušeli práci zubního lékaře. Preparovali jsme technickou vrtačkou, která se přehřívala, a pracovali jsme jen
se sádrovým válečkem, do kterého byl vsazený
zub,“ přibližuje profesor Jiří Vaněk, proděkan
Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, který
do skupiny jubilejních absolventů také patří
a změny sleduje přímo na fakultě už 45 let.
Na lékařskou fakultu se nedostal úplně tam,
kam chtěl. Chtěl být všeobecným lékařem, ale
přijali ho na stomatologii. „Při přijímacím pohovoru jsem zmínil, že jsem chodil jako pacient
na stomatologickou kliniku, protože jsem měl
stěsnalé zuby. Asi právě proto mě komise na
tento obor doporučila,“ vybavuje si Vaněk, který si nakonec vztah ke stomatologii našel i díky
tomu, že již za studií se spolužákem Jiřím Začalem pomáhali jako demonstrátoři.
Studia v „Tučkárně“
Než se ze studenta Jiřího Vaňka stal lékař, vyžadovalo to stovky hodin studia. „Učit jsme se
často chodili do přízemí lékařské fakulty na Komenského náměstí, kde je dnes velká počítačová studovna. Říkali jsme tam tomu „Tučkárna“,
podle pana Tučka, který pracoval na ústavu
anatomie a měl to tam na starost,“ přibližuje
jedno z frekventovaných míst Vaněk. Druhým
byla univerzitní knihovna. „Na jejích schodech
jsem vykouřil kvantum cigaret. Už je to ale třicet let, co nekouřím,“ usmívá se.
www.absolventi.muni.cz
iDnešní proděkan lékařské fakulty po studirích nastoupil jako lékař v Břeclavi. Na univeryzitu se ale vrátil a od roku 1967 pomáhá vychovávat další generace stomatologů. I když see
h
studentů nabírá každý rok kolem stovky, jejich
množství pořád nestačí.
sVýuka se proměnila obdobně jako místa, kudy někdejší studenti procházeli. Vaněkk
a jeho spolužáci absolvovali nejdřív dva rokyy
ctytéž předměty jako jejich kolegové ze všeobecíného lékařství. Se studiem stomatologie se začínalo až od třetího ročníku.
V budově, kde je dnes
luxusní hotel, jsme si
poprvé zkoušeli práci
zubního lékaře.
Trend postupné specializace, který stále pokračuje, je ještě víc patrný, když se připomene
předválečná výchova zubních lékařů. Za první
republiky se jimi stávali až klasičtí lékaři, kteří se
pak ještě dva roky školili na zubní specialisty.
Zubním lékařem od prvního dne
V současnosti se klade větší důraz na praktické dovednosti. „Na speciálních simulátorech se
pracuje už od prvního ročníku. Všechno směřujeme k tomu, aby byl absolvent od prvního dne
po absolvování studia v praxi plnohodnotným
lékařem,“ říká Vaněk, který ale upozorňuje na
to, že takový přístup má i své, hlavně ekonomické, potíže. „Na jednoho studenta potřebujeme pro individuální výuku a potřebné přístroje na rok 220 až 230 tisíc korun. Zatím ale
dostáváme asi o sto tisíc méně, takže mnohé
funguje improvizovaně.“
Šedovlasý lékař má přehled i o technologických a vědeckých pokrocích, sám se na nich
ostatně podílel. Před lety začínal s autotransplantací zubů. Pomáhal pacientům, jimž se zub
sice vyvinul, ale neprořezal se a zůstal uložený
v čelistní kosti. Jeho úkolem bylo vytáhnout ho
a uložit tam, kam patří.
Pak se posunul o kousek dál a spolu s kolegy
se pustil do dalších výzkumných projektů. Nejvýznamnějším bylo Stomatologické výzkumné
centrum, které přineslo mimo jiné čtyři patenty. Centrum se orientovalo hlavně na materiály, řešitelé projektu vyvinuli třeba speciální titanovou slitinu, z níž se vyrábí modifikované
dentální implantáty, na které se zuby ukotvují.
Jejich hlavním kladem je fakt, že je mohou využívat i pacienti s různými zdravotními potížemi či alergiemi.
Text: Martina Fojtů
7
POHLED DO HISTORIE
Sraz spolužáků z přírodovědecké
fakulty po 50 letech
Setkání spolužaček a spolužáků z přírodovědecké fakulty začalo 24. května 2013 v 10 hodin na fakultě v posluchárně F1 budovy Fyzika. Sešlo se nás 32, necelá polovina absolventů.
Po neformálním přípitku (slivovička, bylinná
hořká) jsme usedli do lavic a slova se ujal spolužák Jarda Raab. Rozhlédl se po třídě a připomněl známá fakta (kdy a kde „to“ bylo),
s úctou a láskou též zavzpomínal na profesory,
kteří nás učili. Uctili jsme památku vyučujících a spolužaček i spolužáků, kteří se na nás
již dívají z nebeských výšin. Jarda upozornil
také na zvláštnosti našeho ročníku: jako první
jsme měli tříměsíční praxi v továrně nebo na
stavbě (že abychom se sžili s dělnickou třídou),
kluci jako první měli vojnu při studiu a pak
jen rok po studiu a dostávali jsme umístěnky,
na něž jsme museli nastoupit.
Vaše názory nás zajímají
Máte pro nás vzkaz? Chcete se i vy
s námi podělit o svou vzpomínku ze
studií na Masarykově univerzitě?
Budeme rádi, když nám o sobě dáte vědět a pošlete aktuální kontakt nejen na
sebe, ale i na svoje spolužáky. Pište na:
Rektorát Masarykovy univerzity
Odbor vnějších vztahů a marketingu
Žerotínovo nám. 9
601 77 Brno
nebo na e-mail [email protected]
8
Poté se ujal slova profesor Tomáš Tyc, syn
našeho, bohužel již zesnulého, spolužáka. Řekl
nám, jak se studuje fyzika dnes, kolik je studijních oborů, jak je to se studiem bakalářským
a magisterským. Pak nám předvedl několik fyzikálních pokusů a vše vtipně doprovázel. Bylo
to velmi zajímavé a asi bychom vydrželi mnohem déle, zvláště při pokusech o řešení neviditelnosti. Měli jsme ale objednánu prohlídku
kampusu a autobus na určitou hodinu. A tak
jsme velmi vděčně poděkovali profesoru Tomáši Tycovi za výklad a několik zvídavých kolegů
tam zůstalo ještě na vědeckou diskusi.
V 11 hodin na nás skutečně autobus čekal u brány a odvezl nás ke kampusu nového
univerzitního centra v Bohunicích. U vchodu
s mohutným nápisem Masarykova univerzita
čekala paní Alena Sýkorová a provedla nás celým areálem. Nejdříve jsme se zastavili u modelu kampusu a pak jsme si prohlédli univerzitní knihovnu a CEITEC (Středoevropský
technologický institut), krátce jsme proběhli
i kolem ústavu biologie. Potom na nohy začala přece jen působit 72letá únava, a tak, jak
se říká „ v nejlepším skončit“, jsme se s milou
průvodkyní rozloučili, velice jí za zasvěcený výklad poděkovali a odjeli do restaurace v hotelu
Continental.
V Continentalu se konala nejdelší a nejpříjemnější část setkání. Přišli další spolužačky
a spolužáci, kteří do kampusu nechtěli nebo
nemohli přijít, nastalo veliké vítání, „seznamování“ se – ach ta paměť! – a dotazování „která/ý
ty jsi?“. Pak se začalo připíjet na zdraví, na shledání a krásné verše k tomu zarecitoval spolužák
Pavel Sťahel. Znovu jsme minutou ticha uctili
památku těch, co už přijít nemohli.
Zvláštností bylo,
že jsme jako první měli
tříměsíční praxi v továrně
nebo na stavbě.
V průběhu odpoledne ještě jednou promluvil Jarda Raab pro ty, kteří ráno nebyli v „efjedničce“. A jedlo se, trochu i popíjelo, ale ne příliš.
Pivařů už moc mezi námi není, spíše si někdo
dal malinko vínka a jiný kafíčko.
Promítaly se starší fotky, vzpomínalo se
na studia, na brigády, zájezdy, sportovní klání. Někteří z nás na umístěnce od školy zůstali a našli tam i životní štěstí. Musím také
podotknout, že mimo „domácích“ přijeli
i zahraniční hosté, někteří z nich dokonce
od promoce poprvé. Milena Peřinová z Kanady, Kája Kunc z Paříže, Jirka Jančařík
s manželkou (před třemi lety byla Senátem
ČR vyznamenána za úspěchy v krystalografii mezi pěti dalšími jako významná Češka
v zahraničí) ze San Franciska, Anton Lendacký ze Slovenska. Také ostatní, kteří nebydlí
v Brně, vážili dlouhou cestu z různých měst
celé republiky.
Večer jsme se rozešli do svých domovů, ale
slíbili si, že se sejdeme za rok zase.
Text: Vlasta Zvoníčková,
Foto: Archiv autorky.
ROČNÍK 2013/2014
Masarykova univerzita absolventům
NEWSLETTER
KARTA ABSOLVENTA
Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé
akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej
dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity
na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete
e-mail na adresu [email protected]
I když už jste studium ukončili, univerzitní výhody
nezmizely nadobro. Stanete-li se držiteli Karty absolventa, můžete nadále zdarma využívat služeb fakultních knihoven, pořídit si publikace vydané Nakladatelstvím MU se slevou či navštěvovat Moravskou
galerii za polovic. A to nejsou jediné výhody, které
karta p
přináší. Aktualizované informace najdete
na
j
www.absolventi.muni.cz/karta.
www.absolventi.muni.cz
z/karta.
www.absolventi.muni.cz/karta
www.absolventi.muni.c
cz/karta
www.absolventi.muni.cz
bsolventi.muni.cz
ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY
Webové stránky
nky pro absolventy nabízejí aktuální informace
nformace a archiv dosud
vydaných materiálů
teriálů pro absolventy.
Nechybí na nich
ich možnost zanechat
vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografi
grafie z akcí. I prostřednictvím těchto
o stránek nám na sebe
ytnout kontakt – klikněte
můžete poskytnout
te o sobě vědět.
na odkaz Dejte
Masarykova univerzita kontinuálně
sleduje uplatnění svých absolventů
v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání
zpětné vazby od absolventů se děje
prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia
na MU – Ohlédnutí a perspektiva
a Uplatnění absolventů MU v praxi.
Průzkumy najdete na univerzitním
webu.
www.absolventi.muni.cz
enti.muni.cz
www.muni.cz/general/evaluation/graduates
g
g
ROZHOVORY
VORY S ABSOLVENTY
FACEBOOK
Přečtěte si rozhovory
zhovory s absolventy
Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník
síčník MUNI.CZ a nový
Zpravodajský portál.
Pokud jste příznivcem nových médií,
podívejte se na Facebook a staňte
se fanouškem stránky Absolventi
Masarykovy univerzity.
online.muni.cz
cz
www.facebook.com/absolventi.mu
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Radovan Pilka
(1964, Hradčovice u Uherského Brodu)
Gynekolog, přednosta Gynekologicko-porodnické
kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, zaměřuje
se především na onkogynekologii, absolvent
Lékařské fakulty Masarykovy univerzity,
synovec Ladislava Pilky.
Jak ovlivnila strýcova práce můj výběr
vysoké školy?
Radovan Pilka (RP): Původně jsem na medicínu jít nechtěl, ale po rodinné poradě ve třeťáku na gymnáziu jsem se nakonec rozhodl, že
si vyberu právě ji. Jaké byly jiné možnosti? Mě
tenkrát hodně bavila fyzika, vyhrál jsem i nějakou olympiádu, tak jsem uvažoval i o jaderné fyzice. Myslím, že naše příbuznost nikomu
moc nedocházela. U přijímaček na vysokou to
nikdo nevěděl, projevilo se to možná trochu až
na škole.
Jak moc se v rodině potkáváme?
RP: Strýc a moje matka pochází ze sedmi sourozenců, takže jsme zvyklí na velké rodinné
akce. I na tu, která se pořádá v nejužším rodinném kruhu, přijede padesát šedesát lidí. Jezdili jsme spolu taky hodně na dovolenou, hlavně v létě na vodu. Všechno se to většinou děje
v Hradčovicích, pocházíme odtamtud oba, jen
jsme se každý narodili na jiném konci.
Proč jsem si pro svůj vědecký pobyt vybral
Švédsko?
RP: V roce 1997 jsem získal možnost vyjet do
zahraničí a tam jsem potkal Čecha, který v roce
1968 emigroval do švédského Lundu a stal se
tam šéfem porodnické kliniky. Navázali jsme
spolupráci a postupem času mi dal nabídku dělat výzkum u něj. Pracoval jsem tam dva roky
a další dva nebo tři dojížděl, náš projekt se povedlo dostat na světovou úroveň. Chtěli jsme
zkoumat onkomarkery, faktory schopné ukazovat na nádorové onemocnění. Vybrali jsme
si metaloproteinázy a brzy se ukázalo, že jsme
se trefili, ale někam úplně jinam. Zjistili jsme,
že tento enzym má důležitou roli při oplození,
protože zajišťuje kontrolu, aby se vajíčko uchytilo na správném místě a nedošlo třeba k mimoděložnímu těhotenství.
10
Co mě baví na výuce mediků?
RP: Když můžu studenty vzít na operační sál
a tam jim ukazovat praktické věci. Že by mě
bavilo memorování pouček a přednášení, to
tedy moc ne.
Jak velkou událostí je v rodině porodníků
narození dětí?
RP: Vlastní děti člověk vždycky oslaví. (směje
se)
LP: Je pravda, že já už spíš přemýšlím nad tím,
kam děti a vnukové směřují. Vnuk třeba říká:
Dědo, já budu podnikatel, budu vydělávat peníze a budu tě podporovat. – Toho se trochu
bojím. Ale co s tím můžu dělat? (směje se)
RP: Mně zase dcera říká, že bude bankéřkou.
A to já jí zase schvaluju. I když to bude mít ještě
desetkrát jinak.
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Ladislav Pilka
(1933, Hradčovice u Uherského Brodu)
Gynekolog, průkopník asistované reprodukce
v Československu, díky jeho týmu se v roce 1982
narodilo v Československu první dítě ze zkumavky
ve východním bloku, absolvent Lékařské fakulty
Masarykovy univerzity, strýc Radovana Pilky.
Jak moc synovci radím?
LP: Neradím, on je samostatný, atestaci má.
My se spolu spíš bavíme o neobvyklých případech, něco jsme spolu i publikovali.
Do jaké míry synovci závidím dnešní podmínky a materiální vybavení?
LP: Nezávidím, každá éra má svoje. Já jsem
měl zase výhodu v tom, že jsem spoustu věcí
mohl dělat jako první. Asistovanou reprodukcí
se u nás tehdy nikdo nezabýval.
Kolik času dnes trávím v ordinaci?
LP: Jsem v penzi, ale každou středu ordinuju. Není pro mě jednoduché nic nedělat, když
jsem byl v oboru celý život. A jde i o to, že ke
mně známí pořád někoho posílají.
Jak ženám vymlouvám, aby neposunovaly
první těhotenství až za třicítku?
Jak těžké bylo dostat se na vysokou školu?
Ladislav Pilka (LP): Těžké, vyčítali mi, že
nechci pochopit socialismus, že zákony socialismu pro mě nic neznamenají a že máme nábožensky založenou rodinu, dědeček byl totiž
kostelník. Napoprvé mě nepřijali, rok jsem pracoval u zedníků a po večerech se šprtal. Zkoušky byly přísné, ale napodruhé už jsem naštěstí
chytil komisi, která hodnotila znalosti.
Jak studenti na mě a moje úspěchy na klinice reagovali?
LP: Že se nám povedla první asistovaná reprodukce, to studenti příliš nevěděli, většina naší
práce se publikovala v zahraničních časopisech
a ty oni moc nečtou. Obecně věděli, co dělá
klinika, a jasno měli spíš ti, kteří se o obor hodně zajímali.
www.absolventi.muni.cz
LP: Nevymlouvám nic, ale snažím se jim vysvětlit, proč je to dřív pro ně lepší. Po pětatřicítce je menší pravděpodobnost, že otěhotní,
s dítětem i jeho výchovou jsou častěji problémy.
Ale vymlouvat a odmítat, to ne, to my ostatně
ani podle zákona nesmíme.
Co říkám ženám v rodině na výběr gynekologa či porodníka?
LP: Nic moc, ony většinou vědí, kam mají jít,
koneckonců za ta léta se znají se všemi ze širokého okolí. Já jen lidem doporučuju, aby se
vyvarovali svých příbuzných. Léky předepisovat
můžou, ale abych třeba své ženě dělal hysterektomii (chirurgické odstranění dělohy), to tedy
ne. To bych řekl spíš Radkovi. U péče o rodinu vždycky záleží na každém lékaři, jak si to
nastaví. Jen si člověk musí dávat tím spíš pozor,
protože kdyby se něco nepovedlo, to by byl rodinný rozvrat. (směje se)
11
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Chtěla studovat teorii
literatury nebo sociologii,
dala však na radu maminky
a šla na práva. Nová soudkyně
Ústavního soudu Kateřina
Šimáčková říká, že ji ke
studiu přivedl i fakt, že jde
o praktické vzdělání, díky
kterému může pomáhat lidem.
Právo je férové
hledání spravedlnosti
12
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Svého rozhodnutí nelituje. Už za studií ji zaujalo ústavní právo a organizace státní a politické
moci, a když školu končila, přišla sametová revoluce a stejně jako jiným se i jí otevřely možnosti studovat v zahraničí. Přestože se většinu
času soustředila na ústavní právo, začala svou
kariéru jako advokátka.
Pamatujete si na první právní radu, kterou
jste udělila?
Myslím, že někdy ve třetím či čtvrtém ročníku
jsem sepisovala sousedce návrh na rozvod. Ale
pamatuji si jinou věc. Když jsem v roce 1993
pracovala jako advokátní koncipientka, přišel do
bývalé advokátní poradny v Divadelní ulici takový rozčilený pán, kterému úředníci sebrali syna
a navíc proti němu vedli trestní řízení za nezaplacení poplatků za dětský domov. Sice jsem nevyřešila situaci této konkrétní rodiny, ale sepsala
jsem na základě jejího příběhu svou první ústavní stížnost. Díky ní zrušil Ústavní soud jedno
z ustanovení zákona o rodině, které umožňovalo
státním úředníkům odebírat děti rodičům, ačkoliv ústava dávala tuto pravomoc jen soudům.
Ta stížnost vlastně ani není mnou podepsaná,
podal ji advokát, pro kterého jsem pracovala, ale
je to jedna z mých prvních velkých zkušeností,
že na základě osudu jednoho člověka můžete
změnit zákon, který je v rozporu s ústavou.
Jako advokátka jste se hodně zabývala lidskoprávní problematikou a toto zaměření vám
zůstalo. Na co jste ze své práce nejvíc hrdá?
Když budeme všichni
dodržovat pravidla, tak
ti „zlí“ prostě nedostanou
prostor.
Mám celý seznam věcí, které jsem předkládala
Ústavnímu soudu. Dokonce se mi podařilo vybudovat si takovou pověst, že mí spolužáci a kamarádi se mnou konzultovali případy, které tam
podávali oni. Současně jsem si udělala dobré
jméno při zastupování různých skupin senátorů,
které napadaly konkrétní nekvalitní legislativu,
tedy i v rámci takzvané abstraktní kontroly norem nespojené s konkrétními případy. Největší
smysl pro mě asi měl návrh, jehož výsledkem byl
„přílepkový“ nález. Ústavní soud tehdy řekl, že
ani parlament nemůže všechno a musí se řídit
určitými pravidly, jako je legislativní procedura,
a nemůže si například uzurpovat právo rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší. Jeden z poslanců až v závěru legislativní procedury „přilepil“
k jednomu ze zákonů změnu jiné nijak nesouvisející normy, asi aby vyhověl jedné podnikatelské
skupině na úkor fondu pojištění vkladů. Tento
případ má i širší poučení, že když nějaký státní
orgán poruší pravidla procedury, tak je za tím
většinou schovaná nějaká špinavost.
A nemrzí vás, že jste nikdy nerozkryla tyto
špinavosti dopodrobna?
To ani není potřeba. Když budeme všichni dodržovat pravidla, tak ti „zlí“ prostě nedostanou
prostor. Podle mého názoru docela stačí, když
každý úřad dělá to, co má. Je to cesta, která pomůže omezit špatné jevy ve společnosti.
www.absolventi.muni.cz
Zrovna na úřady ale mnoho lidí nadává
a nejsou s jejich činností spokojení. Co si
jako bývalá soudkyně Nejvyššího správního
soudu myslíte o práci úředníků v Česku?
Státní správa se kultivuje a pracují tam kvalitní právníci. Navíc existuje užitečná koexistence mezi úřady a Nejvyšším správním soudem.
Úředníci musí respektovat rozhodnutí soudu,
protože ten sjednocuje výklad předpisů, a jejich kritika některých naopak pomáhá v dalším
vývoji soudu. Je tady ale jiný problém, a to ten,
že správní soud často rozhodoval i s dvouletým
zpožděním o zákonech a úpravách, které už neplatily. S kolegy jsme se někdy smáli tomu, že
vlastně děláme historické právo.
Jak je takové zpoždění možné?
Největší nešvar, který prostupuje všemi oblastmi státní správy, jsou stálé změny legislativy.
Zákony se mění i několikrát za jeden rok. Přijde mi například zvláštní, že člověk, který má
stále stejné postižení a potřebuje stále stejnou
sociální výhodu, je vystaven tomu, že se výhoda
každý rok jmenuje jinak a musí o ni žádat u jiného úřadu. Nedává to smysl a pro občany je to
složité a obtěžuje je to.
Má vůbec v takové situaci správní soudnictví smysl?
Státní správa potřebuje být pořád hlídána.
I v zemích, jako jsou Rakousko, Francie nebo
Německo, má správní soudnictví stále významnou roli. Už jako advokátka jsem si všimla, že
dobře fungující správní soudnictví kultivuje
státní správu, a dokonce si myslím, že dobří správní úředníci kvitují rozhodování soudů,
protože ty pro ně interpretují právní problémy.
Mluvíte o dobrých úřednících, existuje
podle vás také něco jako dobrý soudce?
Musím přiznat, že já sama jsem se ani ve třiceti
ještě necítila na to, abych rozhodovala o cizích
osudech. Stala jsem se soudkyní až po čtyřicítce.
Myslím si, že je velmi užitečné, když přijdete do
justičního systému se zkušeností z jiné oblasti
práva, v mém případě se zkušeností advokátky.
Myslím si také, že nejde ani tak o hledání ideálního soudce jako ideálního soudu. V jednom
ze senátů Nejvyššího správního soudu jsem například působila já jako bývalá advokátka spolu s dlouholetým kariérním soudcem a právničkou, která dříve pracovala pro ministerstvo
práce a sociálních věcí a měla zkušenosti s přípravou zákonů. Podobný mix podle mě vytváří
možnost pro moudré rozhodování, protože jsou
v něm zastoupeny všechny pohledy na věc.
Sama jste říkala, že jste se ještě ve třiceti
necítila na kariéru soudkyně, přesto je 30
let hranice pro jmenování soudců. Považujete to za správné?
To záleží člověk od člověka, někteří lidé se možná cítí dříve zralí než já. Co ale kritizuji
13
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Co kritizuji na
organizaci systému
justice v České
republice, je oblast
výběru soudců.
vzdělaná. Je to lepší rolí médií, která tam mají
vyšší společenskou zodpovědnost a snaží se zvyšovat právní vědomí obyčejných lidí. Větší zodpovědnost však mají i právní profesionálové,
kteří se snaží nezastírat problémy, ale srozumitelně je vysvětlit. Dobrého odborníka v každém
oboru poznáte podle toho, když dokáže svůj
složitý profesní problém vysvětlit tak, aby mu
rozuměl i člověk, který nemá specializované
vzdělání. Samozřejmě je také důležité zkvalitnění vzdělání na základních a středních školách.
Právní i mediální gramotnost mi přijde stejně
užitečná jako dějepis, zeměpis a další předměty.
Děti by se měly učit o tom, jak je konstruovaná
česká ústava nebo do jakých základních právních vztahů se v životě dostanou.
Je vůbec právo dostupné pro běžnou
populaci?
na organizaci systému justice v České republice, je právě oblast výběru soudců. Když se
mě student zeptá, co má dělat pro to, aby se stal
dobrým advokátem, můžu mu poradit. Ale když
se mě zeptá, jak to udělat, aby byl soudcem, tak
nevím. Ministerstvo spravedlnosti ani jiný státní
orgán totiž nikdy neujasnilo, jakou má představu o výběru soudců a jak se mají lidé na tuto kariéru připravovat. Každá instituce je přitom jen
tak dobrá jako její členové. My se hodně věnujeme organizaci justice a s větším či menším úspěchem tomu, jak mají vypadat zákony, ale nemáme kariérní řád či postup, jak vybírat ty správné
soudce. Jsem vlastně překvapená tím, že přes živelnost a neorganizovanost tohoto procesu, kdy
některé soudy dělají výběrová řízení a jiné ne,
přicházejí do justice mladí nadějní právníci.
Mluvíte-li o mladých právnících, musím
se zeptat na vaše působení na Právnické
fakultě MU. Sama jste studovala ještě za
starého režimu a od 90. let učíte. Změnila
se nějak za tu dobu výuka práva?
Zcela určitě. Otevřeli jsme se světu a začali se
soustřeďovat na hodnoty v právu. Vysvětlujeme
studentům, že právo nemůže být bezhodnotové, musí sloužit demokratickému právnímu státu. Důležité také je učit mladé lidi tomu, že být
právníkem neznamená být cynikem, který použije všechny prostředky k dosažení svého cíle,
ale znamená to přispívat k fungování pravidel ve
společnosti. Třetí oblastí, které se věnujeme, je
dovednostní vzdělávání. Naší snahou je, aby se
studenti nememorovali texty, ale učili se kvalitní právní argumentaci, vystupování před soudy
a také práci se skutečnými klienty. Sama se snažím o to, aby působili v právnických nevládních
14
organizacích. Tam mohou kromě praktických
právních dovedností získat i jakýsi základ v oblasti životních hodnot, protože pomáhají většinou sociálně slabým lidem, cizincům, při
ochraně životního prostředí či lidských práv. Organizujeme také lidskoprávní moot court, tedy
simulované soudní jednání, kde předložíme studentům nějaký právní problém a oni jej jako zástupci různých stran řeší.
Jak posuzujete, kdo vyhrál?
Studenti budou třeba řešit případ, kdy je ze
střední školy vyhozený chlapec, který má neortodoxní názory – trochu rasistické a elitářské
a snaží se pro ně získat i spolužáky. Jeden tým
bude zastupovat studenta a jeho svobodu projevu a druhý bude hájit školu, která rozhodla
o jeho vyloučení pro řadu kázeňských prohřešků. Studenti budou argumentovat ve prospěch
svého klienta. A co se posuzování týká, nehodnotíme to, zda zvolili správné řešení, ale to, zda
postupovali profesionálně správně. Vzorové
případy jsou nastavené tak, že u nich neexistuje dobré a špatné řešení. Chceme totiž, aby si
studenti uvědomili i další fakt, a sice že v právu
jednoznačná a dopředu daná správná řešení neexistují a oni se musí naučit především respektovat správnou cestu při hledání výsledku.
Tvrdíte, že v právu neexistuje dopředu dané
správné řešení. Pro lidi bez právního vzdělání je ovšem takové hledisko často nepochopitelné. Je to proto, že právní povědomí stále není v České republice na vysoké úrovni?
Srovnáme-li standardní demokracie, jako jsou
Německo, Velká Británie či Francie, tak tamní společnost je v oblasti práva mnohem lépe
Česká republika má velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají
právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře. I oni potřebují dostat jednoduchou,
srozumitelnou a hlavně dostupnou pomoc. Já
spolupracuji například s organizací Pro bono
aliance, která zprostředkovává neziskovým organizacím právníky. Díky ní si i renomované
zahraniční právní kanceláře adoptují dva nebo
tři případy a zastupují obyčejné lidi. A hodně
mých studentů si založilo vlastní neziskovky,
v nichž se věnují ochraně základních práv.
To možná trochu odporuje zažitému
stereotypu, že na práva chodí lidé, kteří
chtějí vydělávat hodně peněz…
Já v tom necítím rozpor. Můžete vydělávat peníze a u toho se můžete chovat slušně. Domnívám se, že nemůžete žít šťastný život, aniž byste
ze sebe měli dobrý pocit. Přijde mi proto ideální, když i lidé, kteří chtějí vydělávat peníze a mít
společenskou prestiž, věnují třeba osmdesát procent svého času byznysu a zbytek pomoci jiným.
Navíc na práva chodí stále častěji lidé, kteří chtějí měnit svět a právo berou jako užitečný nástroj.
Stoupá počet studentů, které nezajímá jen advokacie, ale i justice nebo funkce ve státní správě.
Osobně jste si prošla několik právnických
profesí a nyní jste, dá se říci, dosáhla vrcholu a stala se ústavní soudkyní. Co to
pro vás znamená?
Už jsem v jednom rozhovoru spontánně odpověděla, že z mého pohledu v právnické profesi
už vlastně není nic víc než být ústavním soudcem. Znamená to pro mne velkou výzvu a velký závazek. Budu se hlavně snažit nikdy nezapomenout na ten pocit, když jsem se svými
klienty stála před zavřenou bránou spravedlnosti a bušila na ni zvenčí.
Jaká bude vaše práce na Ústavním soudu?
Jednou věcí je samozřejmě rozhodování ve věcech ústavnosti zákonů a porušování ústavy.
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Kateřina Šimáčková
*23. 10. 1966
je soudkyně Ústavního soudu ČR.
Stejně důležitá je ale práce na ústavních stížnostech, jimiž je soud zavalen. V těchto případech
musíte rozhodovat poměrně rychle, ale současně vám nesmí utéct žádný vážný zásah do základních práv. Znalost české ústavy a ústavních
práv v jiných zemích je důležitá, ale zároveň
nelze zapomínat na lidské osudy. Jako advokátka dobře vím, že pro řadu lidí je ústavní soud
poslední instancí, ke které se upínají. Myslím
si, že tato práce potřebuje životní moudrost
a vysokou právní erudici, aby člověk dokázal
už ze spisu poznat, že to v obecné justici dopadlo dobře a není potřeba zasáhnout, ale poznat i okamžiky, kdy je třeba poskytnout ochranu základního lidského práva. Navíc to musíte
dělat rychle. Lidé chtějí spravedlnost v reálném
čase, protože jinak nemá smysl.
S rychlostí to ale u českých soudů, včetně
toho Ústavního, není dobré…
Zatížení Ústavního soudu je poměrně velké.
Myslím si, že by pomohlo zvýšení počtu asistentů a pomocného personálu. V současnosti má ústavní soudce k dispozici tři asistenty
a o jednoho či dva víc by ještě zvládl. Přijde
mi absurdní, že se nenajdou rozpočtové možnosti pro tak malou organizační změnu, která
by přitom mohla počet vyřízených případů výrazně zvýšit.
Vaší předchůdkyní na Ústavním soudu
byla mimo jiné Eliška Wagnerová, s níž
vás mnozí srovnávají a kterou považujete
za svůj vzor.
Považuji ji za nejinspirativnější a nejopravdovější osobnost současného ústavního práva, ale lidí,
od nichž se mohu něco naučit, je samozřejmě
www.absolventi.muni.cz
víc. Mým největším vzorem byla moje maminka. Byla lékařkou a pracovala s psychiatrickými
pacienty. Občas jsem trávila třeba Štědré večery
s dětmi z psychiatrického oddělení a i to pomohlo v mé orientaci na lidská práva. Už tehdy
jsem pochopila třeba to, že je-li někdo psychiatrický pacient, neznamená to, že by měl mít
méně práv než zdravý člověk. Maminka měla
mimořádně moderní názory a respektovala
všechna základní práva svých pacientů možná
víc, než je respektují někteří lékaři dnes. Přesně si pamatuji také moment, kdy učila studenty medicíny a říkala jim, že budou muset rozhodovat i o takových věcech, jako je umístění
pacienta do klecového lůžka. Tehdy je vyzvala,
ať si tam zkusí vlézt a všichni včetně mě to vyzkoušeli. Byl to silný zážitek toho, kdy vás zavřou do klecového lůžka a pak zavřou dveře od
pokoje a odejdou… Možná tohle byla největší
škola lidských práv, kterou jsem za svůj život
zažila, a můj vůbec první kontakt s lidskými
právy.
Přestože se dlouhá léta pohybujete v oblasti práva, v soukromém životě je tomu
jinak. Váš manžel je dramaturg a spisovatel. Jak jste se vůbec potkali?
Oba pocházíme z Brna, chodili jsme na stejné
gymnázium, a i když on studoval filozofickou
a já právnickou fakultu, často jsem sedávala na
filozofické fakultě na přednáškách ze sociologie.
Za studentských let jsme také chodívali do stejných kaváren a máme řadu společných přátel
a vlastně jsme se ani nemohli nepotkat. Jsme
spolu už dvacet let a mám pocit, že čím déle
spolu jsme, tím klidnější a hezčí je naše soužití. Nejsme stejní, ale navzájem se obohacujeme.
Absolventka Právnické fakulty Masarykovy univerzity v letech 1984 až 1988
pracovala nejdříve jako právnička Krajské
hygienické stanice v Brně.
V roce 1992 byla asistentkou soudce
Ústavního soudu ČSFR Antonína Procházky. V letech 1994 až 2009 pracovala jako
advokátka, poté se stala soudkyní Nejvyššího správního soudu ČR. Od roku 2001
působí jako odborná asistentka na Katedře
ústavního práva a politologie na Právnické
fakultě MU.
V srpnu letošního roku byla jmenována
soudkyní Ústavního soudu ČR. V letech
2007 až 2009 byla také členkou Legislativní rady vlády ČR.
Od roku 2010 je rovněž náhradnicí členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva – tzv. Benátské komise.
Mě zajímají jeho názory na právní otázky, které
řeším, protože není právník, ale člověk, který
přemýšlí o světě. Stejně tak mi on dává číst své
knihy, a dokonce bych řekla, že mám víc životních příhod, které mu můžu říct a které se dají
využít v literatuře.
Pracujete jako soudkyně, učíte a budujete
si akademickou kariéru, zastupujete Česko
například i v Benátské komisi pro otázky
ústavy… Jak stíháte tolik věcí?
Mé různé pracovní aktivity se výborně doplňují.
Když jsem na soudu, tak v klidu píšu rozsudky, ve škole si zase povídám se studenty, takže
u jedné práce odpočívám od té druhé. V Benátské komisi pro změnu řeším problémy jiných
zemí a odpočinu si tak od těch našich. Myslím
si, že je to dobrá obrana proti vyhoření. Snažím
se také relaxovat cvičením a mám ráda procházky se svým manželem a naším psem. Hodně si
také odpočinu s různými druhy umění, mám
ráda hudbu, filmy, hodně čtu. Mám velký talent být konzumentkou umění a užívám si to.
Text: Ema Wiesnerová
15
VĚDA A POZNÁNÍ
Na procházce
architektonickým Brnem
Když se chce člověk něco dozvědět o moderní brněnské architektuře,
může sáhnout po celé řadě chytrých knih. Ale nejlepší způsob, jak
věci poznávat, je vždy na vlastní kůži. Poprosili jsme proto Rostislava
Koryčánka, absolventa filozofické fakulty, někdejšího ředitele
brněnského Domu umění a odborníka na architekturu, aby nás
trochu po centru města provedl. Pojďte s námi.
Hotel
Continental
VA
O
IC
N
U
KO
OVA
GROH
V
KO
RÁ
LIDICKÁ
ÉHO
GORK
HO
DY
ILA
M
ÉHO
GORK
KO
LIŠ
T÷
OBILNÍ TRH
Ja
se
lsk
ÚDOLNÍ
Brand
VA
O
EŠ
R
A
M
Ro
os
ev
elt
ov
a
a
Joštov
ÚD
OL
JAKUBSKÉ
NÁM.
í
Moza
rtova
ln
ade
Div
a
Sukov
va
Vachova
nova
įáko
Dvo
što
Po
Mønínsk
ská
Ján
vs
NÁM.
cká SVOBODY
êni
e
m
á
Kobližná
a
ov
ká
k
obr
ans
ká
iká
ns
in
ROČNÍK 2013/2014
ká
á
om
lí
Or
efs
ick
D
lí
Or
Jos
dn
a
Ra
vá
Meêo
Pellicova
ov
ryk
Pa
VA
HUSO
16
ská
asa
n
ne
M
DOMINIKÁNSKÉ
NÁM.
ká
its
or
in
M
Zá
(historické foto)
hove
elá
Ves
nská
Pane
í
Koz
a
S
Be
ed
Stį
Moravská banka
ínov
J
tá
kry
í
sedn
Raš
u
ak
ská
Jezuit
Beet
ká
bs
ská
ée
Veselá
Z
VA
HUSO
ÚVO
LNÍ
ÚDO
lova
KOMENSKÉHO
NÁM.
n
niê
Sol
á
va
Jošto
ká
ées
NÍ
Opleta
(historické foto)
lova
Bøhoun
sk
Ulice Česká
MORAVSKÉ
NÁM.
ŽEROTÍNOVO
NÁM.
á
Nov
G
JANÁéKOVO
NÁM.
VA
ROHO
VĚDA A POZNÁNÍ
Sraz si dáváme na rohu ulic Česká a Joštova.
Proč zrovna tam? Podle Koryčánka právě zde
vidíme jedno z důležitých míst, kde se Brno
začalo v polovině 19. století stávat moderním
městem. „V ulici Joštova a na ni navazující Husově vidíme velký kus tzv. Ringstrasse – tedy
okružní třídy, která je zdařilým příkladem, jak
navázat historické centrum na okolní zástavbu.
Vznikla po vídeňském vzoru po vybourání hradeb,“ vysvětluje.
Brno díky tomuto zásahu přestalo být uzavřeným městem. Na uvolněné místo se postupně dosazovaly důležité veřejné stavby, jako byly
Zemský dům, Červený kostel, Německé gymnázium nebo Německá technika. Dnes tyto budovy využívá například Masarykova univerzita
nebo Ústavní soud.
„Brno bylo ve druhé polovině 19. století ekonomicky mimořádně silným městem, spousta
podnikatelů bohatla na vlnařském průmyslu a liberální atmosféra se projevovala i ve stylu, jakým
se město modernizovalo,“ objasňuje dále Koryčánek, zatímco se společně procházíme po Joštově ulici. Právě tato třída je podle něj neuvěřitelně
půvabná ve způsobu, jakým se napojuje na patu
VÉ
OP
PĮÍK
KÁ
AVS
TISL
BRA
k
náv
Po
Obchodní dům
Omega
CE
JL
a
T÷
LIŠ
KO
Za
Div
ad
lem
Vlh
KO
LIŠT
÷
www.absolventi.muni.cz
Vlhká
Ben
ešo
va
ká
ká
ní
MALINOVSKÉHO
NÁM.
kopce s hradem Špilberk a na park, který kolem
něj v době modernizace Brna také vznikal.
Po stopách meziválečné architektury
Hned poté se naše kroky stačí zpátky na ulici Česká, jednu z nejrušnějších tříd centrálního
Brna, kde neustále proudí davy chodců. „Česká je zajímavá tím, že nese svůj název opravdu
podle toho, že to byla ulice, po které korzovali výhradně Češi – na rozdíl od ulice Kobližné,
která byla zase německým korzem,“ dodává odborník na architekturu.
Brno bylo po dlouhou dobu město tradičně německé, ale poměrně malé. Rozrostlo se až
po první světové válce, kdy se k němu připojila
celá řada okolních českých obcí. Svůj německý
ráz tedy město ztratilo spíše uměle. „Pohyb českého živlu po Joštově ulici měl být symbolem
toho, že nastaly nové pořádky. Třída se měla stát
novým, posunutým českým korzem a symbolem toho, že Brno přebírají Češi. Příliš se to ale
neujalo a dodnes vidíme, že tou hlavní tepnou
pro chodce zůstává Česká,“ říká Koryčánek.
Jde v Brně o vůbec jednu z nejpozoruhodnějších tříd, a proto se po ní pomalu vydáváme
dolů směrem na náměstí Svobody. V meziválečném období se zde, jak přibližuje náš průvodce, podařilo postavit několik zajímavých
budov, které byly v té době ještě poněkud neobvykle v rukou českých obyvatel.
Proslulý hotel Avion
Jednou z těch nejdůležitějších staveb je proslulý
hotel Avion. Vznikl v letech 1926–27 podle návrhu později velmi slavného architekta Bohuslava Fuchse. Teprve dva roky předtím projektoval
dnes legendární Zemanovu kavárnu a právě na
základě toho si ho vybral továrník Kostelecký
pro svůj projekt hotelu v centru města. „Úkol
neměl Fuchs vůbec jednoduchý. Na velmi úzké
a dlouhé parcele měl postavit objekt, který by
do sebe vměstnal kavárnu, restauraci a hotel
s kapacitou padesáti pokojů,“ popisuje záměr
Koryčánek.
Fuchs vymyslel velmi elegantní řešení, když
využil prostorovou diagonálu, která se táhne přes celou parcelu a do celé výšky objektu.
„Vnitřní prostor ustupuje po jednotlivých patrech dozadu v takových kaskádách až na jakýsi kapitánský můstek, který podle legend sloužil hlavně hráčům hazardních her. Díky němu
měli dokonalý přehled o tom, kdo vchází do
budovy, a když šla nějaká policejní kontrola,
dokázali všechno zamaskovat dřív, než policisté
vyběhli nahoru,“ líčí Koryčánek.
Hotel je dnes bohužel zavřený navzdory
tomu, že se podle odborníků jedná vedle slavné
vily Tugendhat o jednu z nejzásadnějších ukázek moderní architektury v Brně. „Hotel nicméně není v až tak dezolátním stavu, je pouze
vystěhovaný a čeká se, až se někde objeví zdroj
financí, který umožní rekonstrukci. Teď je vše
uspané, ale to neznamená, že se do budoucna
nepodaří situaci změnit,“ dodává Koryčánek
a otáčí se k další zajímavé stavbě, která leží
hned naproti hotelu.
Jedná se o nájemní dům s obchody a kavárnou známý jako Convalaria. Podle Koryčánka velmi přispěl k tomu, že ulice Česká získala
v meziválečném období velkoměstský ráz a že
se z klikaté středověké uličky stala důležitá široká spojnice mezi náměstím Svobody a ulicí Joštovou. „Na rozdíl od hotelu Avion měla
Convalaria to štěstí, že prošla velmi kvalitní rekonstrukcí,“ doplňuje.
Pokračujeme pak ulicí dál a nadšený Rostislav Koryčánek je schopný zastavit se doslova
u každého rohu a každé nenápadné stopy, kterou na ulici zanechali výteční předváleční architekti. Nakonec staneme před obchodním
domem v současnosti obývaným obuvnickou
společností Baťa. Podle Koryčánka stavba reprezentuje velký obchodní vzestup prvorepublikového řetězce Brouk a Babka, pro který
stavba v roce 1934 vznikla. „Dům je velice elegantní a současný uživatel k němu přistupuje
s ohledem, takže má člověk pořád pocit, že se
dívá na důležitý objekt.“
To už jsme jen kousek od náměstí Svobody
a Koryčánek se žene k někdejší budově Moravské banky, ve které dnes sídlí Komerční banka.
Svého času se na tuto výraznou stavbu konala
soutěž, jíž se účastnila celá přehlídka skvělých
brněnských architektů. Porota nakonec rozhodla poněkud zvláštně, a sice že dojde k syntéze návrhu Bohuslava Fuchse a dalšího významného architekta Ernsta Wiesnera.
Tímto spojením nakonec vznikla jedna
z technologicky nejzásadnějších staveb ze závěru
20. let minulého století v Brně. „Ojedinělá je zejména fasáda budovy, která vybíhá z konstrukce
a je de facto volnou stěnou. Celá budova
17
VĚDA A POZNÁNÍ
má navíc skvělý místotvorný rozměr. Obsahuje pasáž, kde se nacházejí obchody a restaurace. Pozoruhodný je ale i interiér, který zůstal
v mnohém zachován. Netýká se to bohužel příliš
dvorany, která se přizpůsobila moderním požadavkům banky, ale například ředitelna má kromě původních oken i originální stůl nebo vestavěné skříně,“ upozorňuje Koryčánek.
Náměstí Svobody, které se nachází přímo
za námi, se zrovna s končícím létem chystá
na slavnosti piva a je obestavěno stánky. Co
na jeho podobu po rekonstrukci z roku 2006
Koryčánek říká? Na rozdíl od řady jiných není
nijak výrazně kritický a komentuje, že jakožto
nejdůležitější veřejné prostranství v Brně svůj
účel zcela splňuje. „Mohou se tu konat všemožné trhy, demonstrace, koncerty nebo tady prostě můžete jen příjemně lelkovat.“
K některým prvkům nové zástavby na náměstí už však tak shovívavý není. Naši pozornost upoutá novodobý obchodní dům Omega
z roku 2006 na opačné straně náměstí. Podle
Koryčánka má dvě rozdílné tváře, jednu, obrácenou do náměstí, a pak tu druhou, otočenou dovnitř. „S tou venkovní se velmi ztotož-
c Univerzity Brno výrazně tvarují. Na začátku
semestru se vždy po létě vrátí desítky tisíc mladých
lidí – studentů. „Přináší sem velké množství energie,
která je pro podobu Brna určující,“ říká Rostislav
Koryčánek, sám absolvent Filozofické fakulty MU.
ňuji, s tím vnitřkem je to ale horší – tam je to
jen takové příštipkaření. Už když vyrazíte do
pasáže Alfa a projdete jí skrz do Omegy, vidíte obrovskou disproporci mezi tím, co je skutečný velkoměstský interiér a co naprosto běžný obchodní dům. Skvěle to potrhuje fakt, že
v místě, kde se Omega napojuje na Alfu, stojí překážející sloup,“ ušklíbá se Koryčánek. Na
fasádě oceňuje, že do náměstí Svobody vnesla
jistou čistotu, kritizuje ale, že v oknech jsou
tomu navzdory vystaveny reklamy a že budova
nedokázala nabídnout výhled na náměstí třeba
z restaurace.
Brněnský mišmaš a role univerzit
Pomalu se přesouváme náměstím k ulici Rašínově, proplétáme se mezi stánky a znalec architektury se pousmívá nad městským „mišmašem“, který vidíme. Tak vlastními slovy
popisuje brněnské prostředí. Může to znít jako
18
kritika, ovšem Koryčánek dodává, že je to vlastně něco, co je typické pro celé Brno, a jde o rys,
který na něm má on sám nesmírně rád. „Dokonce si myslím, že dokud se Brno nestane
typickým zkrášleným městem, jaká můžeme
vidět v Rakousku nebo Německu, má velkou
šanci být pozoruhodné. Díky svému nepůvabu zde zůstávají jakési průrvy, v nichž vznikají zajímavé aktivity. Není zde tendence město
přezdobovat a tomu se podřizuje zdejší nálada
a způsob, jakým v něm lidé tráví čas,“ popisuje
ducha Brna Koryčánek.
Pokračujeme v naší procházce. Z náměstí Svobody míříme po Rašínově na Moravské náměstí
a Rostislav Koryčánek pokračuje ve své analýze
genia loci. „Brno za posledních dvacet let prodělalo obrovský vzestup, co se týká kvality městského prostoru. I když spousta lidí bude komentovat řadu neduhů, tak přes všechnu politickou
nezodpovědnost, která byla v Brně k vidění jak
v podání ODS, tak ČSSD, přece jen došlo k vytouženému posunu. Je to zásluha nejen městské
správy, ale stále výrazněji se o to zasazují i brněnské univerzity, které mají v novém postindustriálním Brně daleko zásadnější roli než dříve,“ zamýšlí se nad stavem Brna Koryčánek.
Univerzity skutečně Brno zejména v posledních letech výrazným způsobem tvarují. Viditelné je to vždy se začátkem podzimního semestru,
kdy se do Brna po létě vrátí desítky tisíc mladých lidí – studentů. „Přináší sem velké množství energie, která je pro podobu Brna určující,“
říká k tomu Koryčánek a po očku se dívá na
budovu kina Scala, kterou právě míjíme.
Masarykova univerzita si toto proslulé jednosálové kino, které má v Brně tradici už od
konce 20. let minulého století, pronajala od
města a právě ho rekonstruuje a připravuje jeho
říjnové znovuotevření. „To, co se děje kolem
kina Scala, je důkazem faktu, že univerzity mají
opravdový zájem podílet se na tom, jak je město organizované. To je úžasná nová role vysokých škol,“ doplňuje náš průvodce.
Přecházíme přes ulici Joštovu a kolem rektorátu Masarykovy univerzity na Žerotínově náměstí míříme k hotelu Continental, kde chce
Koryčánek procházku zakončit. Zatím neprozrazuje proč a pokračuje v rozebírání urbanistické situace v Brně. „Co je pro Brno retardující
a co bude velmi složité překonat, je fakt, že jde
o neuvěřitelně centralizované město. Další čtvrti, které by mohly být výrazné, jako jsou Královo Pole, Židenice či Husovice, nemají dostatek
peněz a zázemí, aby se staly nezávislé na tom,
co se odehrává v centru,“ říká s tím, že situace
se bude muset brzy změnit, pokud se má město
pohnout dále.
Kapacity v centru města Brna byly nedostatečné vlastně už odnepaměti. V meziválečném období, když Bohuslav Fuchs připravoval
analýzy toho, jak by se město mohlo rozrůstat,
narážel na jevy, se kterými se město potýkalo
ještě nedávno, nebo se jich nezbavilo vůbec.
Jedním z velkých problémů byl průmysl, který
Brněnský architektonický
manuál
Chcete se dozvědět víc o tom, co může
návštěvníkům Brno nabídnout ze své
meziválečné architektury? Vydejte se na
webové stránky bam.brno.cz a nechte se
inspirovat návrhy několika stezek, které
vás atraktivními místy města provedou.
A pokud vás zajímá i architektura druhé
poloviny 20. století, zůstaňte v pozoru.
Rostislav Koryčánek se svými spolupracovníky připravuje rozšíření manuálu
právě o pozoruhodné architektonické
kousky i z tohoto období.
devastoval centrum, poté zde byla nedostatečná
velikost hlavního nádraží a především už zmíněná omezená kapacita jádra Brna, která mu
bránila v tom, aby se stalo skutečným velkoměstem. „Průmysl už se vyřešil, protože umřel,“
říká Koryčánek. „Co bude s nádražím, však ještě vůbec není jasné. Pokud by se mělo přesunout, je to jen další problém, který bude Brno
řešit ještě dlouhá desetiletí.“
V Brně zapomenutý Loos
To už stojíme před hotelem Continental,
další ukázkou meziválečného rozvoje Brna.
V době, kdy začalo být jasné, že mezinárodní
brněnské výstaviště zůstane zachováno, se musela začít řešit zdejší ubytovací kapacita. Hotely
nabízející dostatečný standard pro mezinárodní
klientelu zde nebyly. Vznikly proto hned dva
nové – International a právě Continental. „To
samo o sobě není ještě tak zajímavé,“ dodává
hned Koryčánek. „Pozoruhodné však je, že hotel stojí na pozemku, kde se dříve nacházela dílna otce Adolfa Loose, jednoho ze zásadních evropských architektů přelomu 19. a 20. století
a brněnského rodáka.“
Tuto skutečnost dokumentuje pamětní deska a několik kamenů. Pozornosti veřejnosti to
však většinou podle Koryčánka ujde. Loos totiž
paradoxně není v Brně příliš znám. „To je bohužel jeden z momentů charakteristických pro
Brno, tedy že řada důležitých postav města není
integrální součástí místní paměti,“ posteskne si
odborník na architekturu.
Čím to je? Podle Koryčánka za tím stojí německé kořeny města. Pro české obyvatele stále ještě není snadné brát německou historii za
svou. „Brno má problém chopit se nějakých
velkých silných příběhů, a tak se to řeší různými náhražkami, jako je markrabě Jošt, kterému se zde má postavit pomník. Věřím ale, že
k těm německým kořenům nakonec cestu najdeme,“ dodává Koryčánek a mávne nám na
rozloučenou.
Text: David Povolný
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Spojení
víry a vědy
je naprosto
přirozené
Propojení křesťanské víry
a evoluční biologie se může
někomu zdát zvláštní, ne však
Marku Orko Váchovi, který je
doma v obou světech. Katolickým farářem je o víkendech
na Moravě, přes týden pak
přednáší na Karlově univerzitě
o bioetice. Rodilý Brňan a absolvent Přírodovědecké fakulty
Masarykovy univerzity říká,
že věda a náboženství jsou jen
různé úhly pohledu na svět,
z jejichž spojení vzniká zajímavé jiskření.
www.absolventi.muni.cz
Ptá se vás na to asi každý, ale jak jde dohromady být knězem a vědcem?
Myslím, že je to trochu dědictví komunismu,
že to lidem přijde tak zvláštní. Proč by ty věci
měly být proti sobě? To je známá myšlenka brněnského rodáka Felixe Davídka: Nemůžu být
dobrý teolog, pokud nevím, co se děje v umění
a ve vědě. Věda je skvělý nástroj pro poznávání tohoto světa a pro prožívání věřícího člověka
je důležitá. Pokud nic nevíte o světě kolem vás,
nemůžete udělat ani dobré kázání.
Není tam vnitřní svár?
Naopak, propojení. Už Mistr Eckhart ve
13. století říkal, že věda, umění a náboženství jsou tři paprsky, které osvěcují skutečnost
z různých stran. Věda zkoumá svět měřitelna,
svět, který mi pohne rafičkou přístroje. Když
se podíváte na mistrovský obraz, věda vám
dokáže říct, z jakého pochází století a jaké
je složení použitých barev. Těžko už vám ale
vysvětlí, proč ve vás ten obraz něco rozeznívá a proč ho vlastně považujeme za mistrovský. Stejně tak vám věda nevyřeší otázky kolem Boha, duše a andělů. Jsou to neměřitelné
entity mimo hmotu, prostor a čas. Hubbleovým teleskopem ani elektronovým mikroskopem je prostě nenajdete.
Jak se stalo, že jste se začal zabývat teologickými otázkami? Původně jste směřoval spíš k akademickému pohledu na svět.
Nebo se pletu?
Pocházím z tradičně věřící katolické rodiny.
To by samo o sobě nemuselo být tak podstatné, důležité ale je, že ještě v totalitě jsem chodil jako kluk ministrovat ke Svatému Tomášovi
v Brně, což bylo tradiční místo zdejších intelektuálů. Scházeli se tam filozofové, teologové,
lékaři, biologové a odehrávala se tam setkání,
která bychom asi dnešním slovníkem nazvali
bytové semináře. Pro mě tak bylo spojení víry
a vědy naprosto přirozené a první rozpor jsem
pocítil až na vysoké škole.
Proč padla vaše studijní volba právě na
biologii?
Můj strýc byl profesor na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a také výborný motýlář, takže jsem s ním už jako malý kluk chodil
19
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
v noci svítit na motýly a vedl jsem si sbírku. Díky tomu všemu jsem se dostal do úžasné
společnosti brněnských vědců. Učil jsem se poznávat ptáky podle hlasu, kroužkoval netopýry, v Moravském krasu pomáhal s inventarizací
drobných savců. Už odmalička jsem tedy věděl,
že chci vystudovat biologii.
Kdy u vás nastal ten okamžik, že jste se
rozhodl, že budete věřícím člověkem?
Nebo je to do velké míry důsledek tradice?
Je velká iluze myslet si, že víra se dá zdědit. Tedy
že věřící rodiče budou mít věřící děti. Někdy
v patnácti až dvaceti letech si člověk musí sám
položit otázku, jestli jsou hodnoty jeho rodičů
ty správné, a kriticky se podívat i na jejich víru.
Je tedy konfrontovaný s otázkami, jestli je Bůh
a zda vůbec má smysl modlit se. A v tom vám
víra rodičů nepomůže. Pokud v pěti letech chodím do kostela, protože tam chodí naši, je to
správné. Ale ve svých 47 letech to už říct nemůžu. Víra rodičů někdy pomůže, ale jindy zase
věci mnohem víc komplikuje.
U vás se to ale nestalo.
Rodiče jsou bezesporu výborní lidé, ale může
za to i onen kostel svatého Tomáše, kde byla
spousta lidí, kteří kladli velmi kritické otázky.
Byl jsem vychován v tom, že o víře se musí pochybovat. Navíc tím, že to bylo ještě za totality,
jsem se naučil, že musím být velmi opatrný na
oficiální církev. Velké farnosti byly vždy obsazované kněžími, kteří v té či oné podobě s režimem spolupracovali anebo mu při nejlepším
neškodili. Byli jsme proto vedeni k tomu, ur-
Za totality jsem se naučil
být velmi opatrný na
oficiální církev.
to nejde úplně uchopit do slov. Potkal jsem tehdy Ludvíka Kolka, který je výborný architekt
a výtvarník, staví skvělé kostely, třeba v Hustopečích nebo v Břeclavi, a taky maluje zajímavé abstraktní věci. Dával nám tehdy vynikající
přednášky z teologie, o věcech týkajících se duchovního života a modlitby, a k tomu rozhodnutí mě nepřímo přivedl.
Když jste byl v prvním ročníku na vysoké
škole, bylo to ještě za totality. Jaké jste
myslel, že budete mít jako kněz vyhlídky?
V 80. letech byly věci nastaveny tak, že do semináře zásadně nebrali lidi po vysoké škole.
Hodně se nabírali kluci, co měli tělesnou vadu
nebo vadu řeči, prostě ti, u kterých byla šance,
že nebudou kdovíjak schopni s režimem bojovat a nebudou ani příliš atraktivní pro případné
budoucí farníky. Kromě toho tam někteří chodili jako na brigádu pro Státní bezpečnost, aby
sledovali aktivity ostatních. Situace tedy byla
dost děsivá a bylo jasné, že bych do takového
semináře jít nemohl. Vymysleli jsme proto, že
bych se pokusil dostat do nějakého zájezdu, pak
prchnout a studovat třeba v Římě. Nakonec vše
vyšlo tak, že jsem začal páťák v září 1989 a v listopadu byla revoluce. Hned po státnicích v červenci 1990 jsem proto mohl nastoupit do obnoveného semináře v Olomouci.
Představoval jste si už tehdy, že se ještě
někdy vrátíte k biologii a že se budete věnovat i jinému než farářskému zaměstnání? Byl to plán?
To mě tehdy vůbec nenapadlo. Ono to asi nenapadlo nikoho. To, že by kněz mohl dělat něco
jiného než být farářem, je pro spoustu lidí těžko
představitelné i dnes, v roce 2013. V České republice nás spočítáte na prstech jedné ruky.
Jak k tomu tedy došlo?
Jak to?
Může to být víra různým způsobem zkarikovaná, plná různých příkazů a zákazů. Mladému člověku, který je citlivý na dobro a zlo a na
pravdivost a přetvářku, církev svatá poskytuje
spoustu možností, aby obrazně řečeno vylil vaničku i s dítětem. Tedy aby odvrhl určitou karikaturu víry se vším všudy, aby kvůli různým
kreacím jeho pozemského personálu odvrhl
i Boha samotného.
20
čité věci farářům neříkat. To bylo dobré, když
jsem se později v 90. letech dostal do kněžského semináře, protože jsem měl přirozenou imunitu vůči církevní hierarchii a dával si pozor. Jak
říkával Václav Havel: Co je zbytečné, je nebezpečné. Není potřeba říkat vše, co děláme.
Co pro vás bylo impulzem pro vstup do
semináře?
Rozhodnutí jsem učinil už někdy v prváku na
vysoké škole. Těžko se o tom ale mluví, protože
Přicházelo to tak nějak samo. Po svěcení se dostanete do obvyklého soukolí církve. Byl jsem
jáhnem v Králově Poli v Brně, pak jsem se stal
kaplanem ve Velkém Meziříčí… a potom jedna
řeholní sestra, která učila náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně, odešla studovat do
Říma a doporučila na své místo mě. Já to přijal,
ale jako podmínku jsem si řekl, že chci učit také
biologii. Pak přišel rok 2003 a Marta Munzarová z brněnské lékařské fakulty přišla, že jí někdo
odchází na mateřskou dovolenou z ústavu etiky.
Zaujalo mě to, přihlásil jsem se do konkurzu
a byl jediný uchazeč. S platem osm tisíc čistého
mě přijali a tak začala má akademická kariéra.
Čím to je, že vysvěcení kněží nemívají běžně nějaké civilní povolání?
Není moc prostor k tomu, aby se to stalo. Kluci,
kteří přijdou do semináře, jsou často po gymnáziu
a nemají jinou odbornost, anebo prostě zakotví
v práci faráře, baví je to a moc už nechtějí nikam
dál. Mně to přijde jako obrovská škoda a mám
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
pocit, že v tomhle děláme v Česku chybu. Myslím, že jsme jako katolická církev hodně zahledění sami do sebe. Faráři se obětují pro své farnosti,
slouží mše svaté, organizují zájezdy, ale všechno
jen a jen pro své farníky. Pokud v roce 2013 ateisté v této zemi moc netuší, co je to křesťanství
a k čemu je dobré, není to úplně vina ateistů.
Myslíte, že by pomohlo, kdyby byli kněží
v běžných profesích?
Nechci nikomu ukládat, co by měl dělat. Faktem ale je, že třeba svatý Pavel se živil výrobou
stanů, v mezičase vykládal lidem o víře a dokázal
toho v životě docela dost. Sám za sebe jsem za
své životní peripetie velmi rád. Člověk má hřejivý pocit, že si vydělává na život prací vlastních
rukou. Nemusím být nikomu vděčný. Mám zaměstnání, které mě živí, a jsem nezávislý. Nechci
to dávat jako recept, ale to, že je člověk mezi
běžnými lidmi, mu navíc dává možnost soucítit
lépe s problémy každodenního lidského života.
Je hezké, když z kazatelny říkáte, že člověk by se
měl věnovat duchovnímu životu a večer se modlit, ale když přijdu z fakulty v jedenáct v noci
domů, tak si možná tak pustím zprávy, ale ničeho dalšího už nejsem schopen.
Vy k tomu všemu ale zvládáte být ještě farářem. Je to náročné?
Tím se nepřímo dotýkáme otázky celibátu, což
je velké téma, které se dotýká mystiky nebo čehosi duchovního, to nechme stranou. Faktem
je, že v praktické rovině onen obrovský balík
energie, který normální člověk dává do rodiny,
můžu já dávat do práce a do svých aktivit. Do
způsobu života, který vedu, nejen že by se nevešla rodina, ale nevešel by se tam v tuto chvíli
ani žádný vztah. Ale mě to baví na farnosti i na
fakultě. Jsou to tak odlišné vesmíry, že jedno je
odpočinkem od druhého a dá se to zvládat poměrně bezbolestně.
Co přesně vás přivedlo k etice jako
disciplíně?
Současnou vědu vidím jako obraz inflačního
rozepnutí vesmíru po Velkém třesku. Čelíme
obrovskému přetlaku nových poznatků. Kdo
chce být ve vědě v pelotonu, musí 24 hodin
denně dělat svůj obor a úzce se specializovat.
Dostáváme se do situace, že biolog nejen že netuší, co se děje v chemii, ale on ani neví, co se
děje v sousedních disciplínách biologie. Syntéza je však někdy hodně potřebná, což přesně
nabízí etika, navíc speciálně bioetika. Problém
je, že abyste to mohl dělat, musíte být občanem
dvou světů, jak biologického, tak filozofického,
a to je nesmírně náročné. Snažím se o to, i když
mám pocit, že zatím fatálně selhávám.
Které téma z oblasti bioetiky považujete
vy sám za zásadní?
Divoké téma je otázka začátku lidského života. Pro mě osobně je ale fascinující a zřejmě
www.absolventi.muni.cz
už celoživotní téma otázka, do jaké míry geny
ovlivňují naše myšlení a chování. Čeká nás
v této oblasti ještě velká reflexe a není mnoho
odborníků, kteří by tomu rozuměli. Dnes už
běžně víme, že za barvou květu nebo tvarem semínka jsou geny, to je klasický Mendel, který se
učí už snad v mateřské škole. Ale to, že kromě
hmotných parametrů našich těl geny ovlivňují
i to, jak se každý den chováme, o čem přemýšlíme, to jsme si ještě zcela nepřipustili. Je zřejmé,
že to tak je, otázka je jen do jaké míry.
Co myslíte tou mírou?
Evoluční psychologové přišli na to, že i způsob
myšlení je v nás nějakým způsobem fixovaný.
Proč se dětem v kočárku líbí jízda po hrbolaté dlažbě a kolíbání? Proč mají muži rádi spíše
pornografický průmysl a ženy spíše červenou
knihovnu? Proč se bojíme v noci a domy si rádi
stavíme na kopci s výhledem? Proč se mi líbí právě tahle dívka, a ne jiná? Za tím vším stojí fakt,
že pocházíme ze zvířat, nespustili jsme se po zlaté šňůře z nebe. Zároveň – a to neříkám jako
věřící člověk, za těmito myšlenkami stojí ateisté
– není možné říct, že jsme jen nahé opice. Nelze
tvrdit, že svoboda neexistuje, že jsme jen vehiklem, v němž za provázky tahají geny. To není jen
špatná filozofie, ale i špatná biologie. Každopádně je to pro mě jako pro etika velká výzva.
Myslíte v tom smyslu, do jaké míry máme
svobodnou vůli?
Přesně tak. Je to bohužel debata obrovským
způsobem kontaminovaná diskusemi mezi
věřícími a ateisty. Když ale budeme přemýšlet
o člověku, aniž bychom chtěli obhajovat jeden z těchto vesmírů, uvědomíme si, že jsme
Marek Orko Vácha
*14. září 1966
je římskokatolický kněz a přírodovědec.
Pochází z Brna, kde také vystudoval obory
molekulární biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě MU. Teologii studoval
v Olomouci. Řadu let učil na Biskupském
gymnáziu v Brně. Dnes působí ve farnosti
Lechovice u Znojma a zároveň je přednostou Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Karlovy univerzity. Zabývá se tématy evoluční
biologie a bioetiky. Publikoval na tato
témata řadu odborných prací a věnuje se
také popularizaci. Přezdívku Orko získal
ve skautu, znamená Orlí oko.
opravdu zvláštní v tom, že reflektujeme sami
sebe. Které zvíře takhle přemýšlí? Vůbec do
toho není potřeba tahat náboženství, aby si
člověk uvědomil svoji výlučnost. Geny ve mně
jsou určitým poradním sborem, geny mě ovlivňují zřejmě zatím těžko představitelným způsobem, ale pořád ještě se můžu rozhodnout, co
budu dělat dnes večer.
Co říkáte na ty případy, kdy se genetické
mutace používají jako polehčující okolnost
při spáchání trestného činu?
Mezi genetiky to vzbuzuje velké debaty. Zajímavá byla jedna obhajoba vraha, která chtěla
snížení trestu, protože měl mutaci v genu
21
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
pro MAO A, což je gen, jehož proteinový
produkt hlídá hladinu neurotransmiterů v mozku. Člověk s takovou mutací má zřejmě větší
šanci na výstřelky sexuálního obtěžování nebo
agrese. V té kauze, o které mluvím, obhajoba
dokázala dotyčnému snížit trest z devíti na osm
let. Debata o tom se dostala až na stránky časopisu Nature, kde výborně argumentoval Steve Jones. Říkal, že než začneme lidem snižovat
tresty na základě mutace genů, měli bychom si
uvědomit, že tu existuje jedna děsivá mutace, se
kterou máte 16krát větší šanci, že skončíte v kriminále a že lidé s touto mutací spáchají v průměru devět z desíti vražd. O co jde? Ta mutace se jmenuje chromozom Y, neboť muži jsou
16krát častěji ve vězení než ženy a muži opravdu
spáchají devět vražd z deseti. Ale já jsem před
narozením nebyl předběžně tázán, zda chci být
muž, nebo žena! Takže my chlapci vlastně za nic
nemůžeme a měli bychom žádat o snížení trestů
s argumentací já nic, to ty moje geny.
Jak jde dohromady evoluční biologie
s Biblí? Nenaráží při takových úvahách věřící člověk na vnitřní rozpory?
Opravdu ne. Ano, existuje skupina křesťanů,
a u nás jich moc není, kteří si říkají kreacionisté a kteří berou Bibli, konkrétně tedy knihu
Genesis, velmi vážně a doslovně. Jejich otázka
by zněla, jestli má Bible pravdu. Pokud jsem
věřící, tak musím samozřejmě říct, že ano.
A pak by se kreacionista zeptal: a je tam napsáno, že svět byl stvořen za šest dní? A ono to
tam napsáno je. Tím pádem je pro kreacionistu vše jasné a není o čem se bavit. Vědci se tedy
podle nich mýlí nebo úmyslně falšují důkazy,
strkají do hlíny sádrové kosti dinosaurů a vůbec je platí zednáři nebo někdo takový. Kromě
toho existují skupiny ateistických vědců, kteří
tuhle debatu využívají pro to, aby mohli říct,
jak jsou křesťané pitomí, že věří něčemu, co
je zřejmý nesmysl. No a někde mezi oběma
těmito krajnostmi jsou normální vědci a normální křesťané.
Jak tedy jako věřící člověk vyvracíte
kreacionismus?
Není s ním těžké polemizovat. Chápání první
kapitoly Genesis jako deníkového záznamu je
zmatení žánru. Když si vezmete Ezopovy bajky
nebo Orwellovu Farmu zvířat a přečtete si to
čistě jako zoolog, tak byste měl kroutit hlavou
a vykřikovat, že to je nesmysl. Zvířata přece ve
skutečnosti nemluví. Jenže ono je to ve svém
poselství a myšlence pravdivé až až. Jen si nesmíme myslet, že je to literatura faktu. Stejně
je to s Biblí. Vždyť v Genesis je na první pohled celá řada logických nesmyslů. Ambicí jejího autora určitě nebylo odpovědět na otázku
„jak“, ale spíš na otázku „proč“. Není to učebnice biologie nebo historie. Například pokud byl
člověk stvořen až šestý den, tak těch prvních pět
tam ten lidský pozorovatel ani nemohl být. Jistě
22
že Genesis není pohádka, geografická lokalita,
o které se tam píše, existuje, skutečný je i ten
národ. Ale není to dokumentární film.
Nezbavujete ale Bibli tím, že ji berete jen
jako literaturu, její posvátnosti?
Fakt, že si křesťanství trouflo podrobit své náboženské texty klasické literární kritice, je dnes
považován za naprosto zásadní věc. Tím, že věřící dokázali Písmo svaté zbavit pelu posvátnosti a dívali se na něj jako na jakoukoliv jinou
literaturu starověku, se přestali bát vědy. Islám
to neudělal a kde se ocitl? V 10. století byli daleko před Evropou, Aristoteles se sem dostal
z arabských překladů. Jenže pak se islám zalekl
reflektovat sám sebe a pustit se do vědy. Ano,
udělat to je pochopitelně rizikový podnik, protože věda může člověka zavést do míst, která
mu nemusí být úplně příjemná, ale společnost
to posunulo.
Pro mě jako pro ateistu je obtížně pochopitelné, jak je možné zachovat si víru, když
ji člověk tak realisticky rozebere.
Ba právě naopak. Skutečnost, že zpochybníte úplně všechno, že se ptáte, kdy a kým byla
Bible napsána a jaké jsou tam nesrovnalosti, vás
dovede k dospělé víře. Málo platné, pravda vás
osvobodí.
Nesměřuje pak ale člověk k tomu, co dnes
uvádí řada Čechů, že se hlásí k jakési nedefinované víře v něco, co však asi není
úplně přesně ten křesťanský Bůh?
U této otázky je velký problém v tom, že lidé
často dávají rovnítko mezi víru v Boha a církev. S vírou v něco jako boha člověk obvykle
Pokud v roce 2013 ateisté
v této zemi moc netuší, co je to
křesťanství a k čemu je dobré,
není to úplně vina ateistů.
nemá problém. Někde to v sobě zřejmě máme
zakódované a Jung říká hezky, že člověk je nevyléčitelně náboženský. Když se zamyslíte nad
tím, že člověk je výsledkem procesu, který začal před 13,8 miliardami let, kdy vznikl vesmír,
či před 4,6 miliardami let, kdy vznikla Země,
a že Země byla při svém vzniku žhavá koule
z prachů a plynů, aby z ní posléze vyletěla raketa Apollo podívat se na Měsíc, musíte k těmto
úvahám dojít. Napadne vás, že to, co se tady
odehrává, je nějakým způsobem výjimečné,
a začnete přemýšlet, jakého příběhu jste součástí. Jaký to všechno má smysl? No a vedle toho je
tu církev. Zejména český národ k ní má poměrně negativní vztah – od Jiráskovy doby temna
přes pálení čarodějnic až po kondomy, sexuální obtěžování a církevní restituce – to jsou věci,
které se spoustě lidí asociují s vírou v Boha, a to
je špatně. Křesťanství opravdu není jen soubor
jakýchsi morálních příkazů. I když je mystika
bez morálky jednooká, mnohem horší je mít
morálku bez mystiky.
Text: David Povolný
ROČNÍK 2013/2014
VĚDA A POZNÁNÍ
Mladí lidé odkládají
svá rozhodnutí
Ani málo, ani moc. Takové by mělo být podle
výzkumu Cesty do dospělosti zasahování rodičů do rozhodování dětí, aby se u nich správně rozvíjela autonomie. „Je dobré, aby rodiče
svým potomkům příliš nezasahovali do každodenního rozhodování, co nosit, co jíst nebo kde
se bavit, ale rovněž by neměl vzniknout dojem,
že se o tyto věci vůbec nezajímají,“ uvedl člen
výzkumného týmu Stanislav Ježek. Čím častěji
totiž mají dospívající pocit, že se jejich rodiče
o ně nezajímají, tím méně se cítí autonomní.
Odborníci z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny fakulty sociálních studií to zjistili
v první vlně dotazování, která je součástí dlouhodobé studie s názvem Cesty do dospělosti.
Psychologové zkoumají mladé lidi mezi osmnácti a pětadvaceti lety téměř rok, a to prostřednictvím on-line dotazníků.
První z nich se kromě otázek na míru zasahování rodičů do každodenního rozhodování věnoval také zjištění základních údajů o respondentech. Výzkumníci se ptali, kde a s kým
bydlí, zda pracují či studují, jaké mají zdroje
financí a podobně. Zjistili tak mimo jiné, že
řada z nich bydlí na několika místech zároveň
a jejich příjmy se skládají z několika vzájemně
se doplňujících zdrojů – rodiče, brigády, stipendia, dávky nebo dohody.
Přestože je mladým lidem osmnáct a víc, vydělávají a často žijí s partnerem, jako dospělí se
mnohdy necítí. Souvisí to s konceptem vynořující se dospělosti, který popisuje životní zkušenosti
a pocity mladých lidí včetně takových trendů jako
odkládání vstupu do manželství do vyššího věku
nebo nárůst počtu soužití nesezdaných párů.
Zatímco v prvním šetření byla ústředním
tématem podoba každodenního rozhodování,
druhý dotazník se zaměřil na identitu mladých
lidí. „Zajímalo nás, jakým způsobem vyhledávají informace a orientují se ve světě, který je
obklopuje. Jakkoli je toto období spojováno
spíše s odmítáním zažitých pravidel a hodnot,
v našem vzorku je poměrně velká skupina, která
jednoznačně preferuje osvědčené vzory chování,
které přejímá zejména v rodině a od bližšího sociálního okolí, ale také od tradičních institucí,“
uvedl další člen výzkumného týmu Jan Širůček.
Doplnil, že jde asi o jednu třetinu lidí, kteří jsou
v období takzvané vynořující se dospělosti.
Tématem zatím posledního šetření byly vztahy s rodiči, ale i s partnery a přáteli. Výzkumníci
se tázali, kdo je pro mladé lidi osobou, za kterou
jdou, když se necítí dobře a mají problém, ale
také s kým nejraději tráví svůj volný čas. Tuto roli
v největší míře plní partneři a partnerky s tím, že
existenci partnerského vztahu v době vyplňování dotazníku uvádělo 57 procent mladých lidí.
„Druhou příčku důležitosti obsadili rodiče a až za
nimi se umístili kamarádi a přátelé. Je zřejmé, že
i v období takzvané vynořující se dospělosti mají
rodiče stále významné místo v životě mladých
lidí. Jen zcela marginální počet mladých uvádí,
že si ‚vystačí sami‘,“ upozornila na pozoruhodný
fakt Lenka Lacinová z výzkumného týmu.
Odborníci rovněž zjistili, že vztah k současnému partnerovi či partnerce částečně ovlivňuje
i pocit vlastní autonomie. Čím menší obavy a větší blízkost ve vztahu mladí lidé zažívají, tím silnější je jejich pocit, že jsou „autory svého života“.
„Abychom účastníky studie neodradili přílišnou délkou dotazování, koncipovali jsme dotazníky tak, aby jejich vyplňování nepřesáhlo půl
hodiny. Některé z otázek se opakují a budou
opakovat v každém sběru dat, abychom zachytili vývoj sledovaného jevu a jeho širší souvislosti v čase. Jiné dotazy jsou tematicky seskupeny
v jednotlivých šetřeních,“ popsala on-line průzkum který je financovaný Grantovou agenturou ČR a jehož řešitelem je prof. Petr Macek,
psycholožka Lacinová.
Text: Ema Wiesnerová
INZERCE
milujeme vědu
Zamilujte se taky na www.věda.muni.cz a facebook.com/MilujemeVedu
www.absolventi.muni.cz
23
VĚDA A POZNÁNÍ
Senioři často trpí
depresemi
Zaměřit se na to musejí lékaři i rodina
Starý člověk zapomíná a je smutný – jeden z poměrně běžných
názorů na generaci starých lidí se snaží vyvrátit odborníci
z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Podle nich totiž
kvalitu života seniorů negativně ovlivňuje mimo jiné i to,
že se u nich jen málo pozornosti věnuje depresím.
„Deprese ve starším věku se přitom často promítají do fyzických potíží a lidé, kteří jí trpí,
mají diagnostikováno více nemocí a berou
více léků zcela zbytečně,“ přibližuje přednostka kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství Hana Matějovská Kubešová jeden ze
závěrů dlouhodobého sledování seniorů.
Ze sedmileté studie na 161 pacientech
z Jihomoravského kraje vyplynulo, že deprese byla diagnostikována jen u desetiny z těch,
kteří jí skutečně trpěli. Podobné je to podle
Matějovské Kubešové také s demencemi, které zase mohou způsobit chyby v užívání léků,
a tak vyvolat další zdravotní komplikace.
„Snažíme se oslovit praktické lékaře, aby se
o tyto oblasti u svých pacientů zajímali. Bude
to sice mít vedlejší dopady v podobě zvýšených nákladů na antidepresiva, ale v dlouhodobém horizontu se může léčba naopak zlevnit, když se podaří rozlišit, které zdravotní
komplikace jsou skutečné a které způsobené
depresí či špatným užíváním léků,“ uvedla
přednostka.
Studie rovněž ukázala, že současná atomizace medicíny je občas na škodu. Pacienty
léčí jednotliví specialisté, kteří jim předepisují různé léky. Často jde přitom dva nebo
tři léky nahradit jedním se stejnými účinky.
Problematický je podle Matějovské Kubešové například takzvaný metabolický syndrom,
tedy kombinace vysokého krevního tlaku,
cukrovky, zvýšené hladiny krevních tuků
a obezity, který by se měl ideálně léčit jako
komplex nemocí, ale často se jednotlivými
chorobami zabývají specialisté bez návaznosti na další lékaře.
24
„Je potřeba, aby se obnovila funkce praktika jako toho, kdo hlídá a vytváří finální lékové
schéma pro pacienta. Člověku se tak zjednoduší
užívání léků a vznikne při tom méně chyb a následných komplikací,“ podotkla přednostka.
Rodina pomůže
Lékaři ale nejsou jedinou záchranou. Výrazně
pomoci může i rodina tím, že si bude svých seniorů všímat. „Je dobré jim věnovat pozornost,
aby měli pocit, že o ně někdo má zájem. Je však
také nutné vědět, jak žijí, co jedí, kolik toho vypijí, jaké mají předepsané léky a jestli je správně
užívají,“ zdůraznila Matějovská Kubešová.
Podobnou péči však často komplikuje skutečnost, že rodiny jsou daleko od sebe. Podle
zkušeností s pacienty z geriatrické kliniky jsou
na tom podle Matějovské Kubešové lépe lidé
žijící na venkově ve vícegeneračních domech,
naopak ve městech jsou problémy seniorů na
denním pořádku.
Možná i proto, že se lidé na stáří nepřipravují a že toto téma je v české společnosti stále
tabu. Podle Matějovské Kubešové by však měli
lidé začít uvažovat o tom, co budou dělat v důchodu, už někdy od čtyřicítky, aby pak nebyli
zaskočeni tím, že se s nimi už nepočítá v práci
a že bez koníčků nemají čím zaplnit čas.
„Kolem padesáti či pětapadesáti let by si měl
každý dělat reálné propočty a odhady, jak na
tom bude finančně, jak zdravotně, čím naplní
svůj život. Přechod z aktivního života do stáří
má být nachystaný, aby tělesná i duševní kondice, kterou si člověk vybudoval, zůstala zachovaná. To je totiž základem uspokojivého stáří,“
míní přednostka geriatrické kliniky.
Výzkum
f 161 respondentů z toho 101 žen
f průměrný věk při vstupu do studie
je 71,3 roku
f věkové rozmezí 65 až 90 let
f komplexní vyšetření při vstupu do
studie, po 18 měsících, 4 a 7 letech
f studie pokračuje
Nejdůležitější je podle ní především zdravý
životní styl. Lékaři se proto chtějí obracet už
na děti a mladé lidi, protože řadu věcí, které
mohou ve stáří působit problém, lze ovlivnit
jen v mladém věku. Typickým příkladem je
osteoporóza, u níž prevence končí kolem 30
let. Jen do té doby se totiž v kostech ukládá
vápník, pak už jej tělo pouze spotřebovává.
Kolem čtyřiceti let pak podle Matějovské Kubešové mnoho lidí přestane sportovat, začne
přibírat na váze, kouří a zakládá si tak na takzvaný metabolický syndrom.
Na pohyb by se podle ní nemělo zapomínat v žádném věku. Lidem, kteří už dospěli do toho důchodového, pak doporučuje v prvé řadě chůzi, nordic walking, jízdu
na kole či plavání. A prospěšné jsou podle ní
i tanec či zpěv.
Text: Ema Wiesnerová
ROČNÍK 2013/2014
VĚDA A POZNÁNÍ
Zásadní objev ve zkoumání
vzniku nervových buněk
Malou bílkovinu, enzym, jenž rozhoduje o tom,
ze kterých kmenových buněk se v raném stadiu
vývoje jedince stanou nervové buňky a které
budou základem pro tvorbu vnitřních orgánů,
objevili vědci z Lékařské fakulty Masarykovy
univerzity. Objev lze v budoucnu využít při přípravě účinných léčebných buněk například pro
některá neurodegenerativní onemocnění.
Při vývoji lidského embrya se už v jeho rané
fázi rozhoduje o tom, které buňky se stanou
základem pro tzv. měkké orgány, jako jsou játra, slezina nebo plíce, a ze kterých vznikne
celá nervová tkáň, včetně mozku. Výzkumníci zjistili, že za vším stojí enzym označený jako
PTP1B. „Když je hodně aktivní, z kmenových
buněk v embryu se vyvíjí specializované buňky,
které vytvoří například játra. Když je aktivita
enzymu malá, vznikají buňky nervové a vytváří
třeba mozek,“ vysvětlila vedoucí výzkumného
týmu Yuh-Man Wadeley. Právě ona přišla před
dvěma lety na Masarykovu univerzitu s cílem
mechanismus odhalit.
„Objevená funkce enzymu PTP1B se může
dostat do učebnic. Dlouho se mělo za to, že
za celým mechanismem stojí pouhé dvě molekuly. Nyní k nim přibyla třetí, možná ta klíčová. Před publikováním výsledků výzkumu
jsme proto museli projít extrémně náročným
oponentním řízením. Na ověření objevu bylo
potřeba využít snad všechny existující metody,“
uvedl profesor Petr Dvořák z lékařské fakulty.
Přestože se jedná o základní výzkum, objev
může mít v budoucnu i praktický dopad. Znalost mechanismu by mohla usnadnit léčbu závažných neurodegenerativních onemocnění,
jako je například Parkinsonova nemoc, pomocí
Vědci prozkoumají možnosti
lepší práce s náhodností
V životě lidí hraje velkou roli náhodnost. Oblastí, která se bez náhodnosti v podstatě neobejde,
je například kryptografie neboli šifrování.
K šifrování jsou totiž potřeba náhodná čísla,
z nichž se vytvářejí takzvané kryptografické klíče. Danou sekvencí čísel se prokazují například
mobilní telefony při připojování do sítě nebo
kreditní karty při výběru z bankomatu. „K vytvoření řetězce náhodných čísel je potřeba generátor. Pokud ale není kvalitní, tak je daná
aplikace náchylná k prolomení,“ upozornil Jan
Bouda z fakulty informatiky, který se touto oblastí teoretické informatiky zabývá.
Náhodnost bude v příštích třech letech studovat také mezinárodní tým pod Boudovým
vedením. Jako první koordinátor z Masarykovy univerzity totiž získal projekt 7. rámcového
programu EU.
Vědci se soustředí na náhodnost v kvantovém
zpracování informace. „Když se vezmou v úvahu kvantové jevy, začne celý svět, a také zpracování informací, fungovat zcela jinak,“ vysvětlil
Bouda. Kvantové počítače tak mohou fungovat
odlišně, být rychlejší a umět řešit i věci, které na
klasických počítačích řešit nelze.
Příkladem ‚neřešitelné‘ úlohy je problém faktorizace prvočísel. Běžně se používá pro bezpečné přihlašování například do internetového bankovnictví či webového prohlížeče. Jev je založen
na tom, že jedním směrem je snadno řešitelný,
www.absolventi.muni.cz
ale opačně se v rozumném čase nedá spočítat.
„Vezmete-li několik prvočísel a vynásobíte je, získáte číslo, které musíte při dekódování rozložit
na tatáž čísla, která jste použili k jeho výpočtu.
To ale není jednoduché. V kryptografii se navíc pracuje s tak vysokými čísly, že nejlepší existující algoritmy by jejich rozklad počítaly delší dobu, než jaké je stáří vesmíru,“ řekl Bouda
s úsměvem. Zatím také neexistuje kvantový počítač, který by to dokázal.
„Už dnes však víme, že existující jednoduché
kvantové počítače umějí komunikovat rychleji a mnohem bezpečněji, než klasické počítače
kdy umožní. Pomocí nich se tak dají rozesílat
třeba kryptografické klíče, tedy to, co musí zůstat utajené,“ dodává informatik. Právě proto je
základní výzkum náhodnosti v kvantovém zpracování informace tak důležitý.
Výzkumníci budou analyzovat stávající aplikace pracující s náhodností a chtějí zjišťovat,
jaké problémy u nich způsobují nepřesnosti při
vytváření náhodných čísel; budou rovněž hledat
softwarové možnosti oprav, a tedy zefektivnění
tohoto procesu. Zabývat se budou i navrhováním algoritmů a šifrovacích systémů, které budou náhodnost využívat co nejméně nebo co
nejefektivněji.
c Nervové kmenové buňky a neurony získané
z lidských embryonálních kmenových buněk.
tzv. buněčné terapie. Díky umělému ovlivňování činnosti enzymu PTP1B by lékaři mohli být
v budoucnu schopni vytvářet z kmenových buněk mnohem účinněji nervové buňky a využívat je pro transplantace. Celá problematika souvisí také s rakovinou, obezitou nebo cukrovkou.
Právě enzym PTP1B funguje nesprávně v některých typech těchto onemocnění.
Text: redakce,
více na online.muni.cz
Geologové hledají
mikrodiamanty
Pozůstatky geologické činnosti staré asi
340 milionů let zkoumají geologové
z Přírodovědecké fakulty Masarykovy
univerzity. V horninách, které pochází
z Krušných hor, budou hledat takzvané
mikrodiamanty. Jde o vzácně se vyskytující, okem neviditelné minerály, které dokládají geologické procesy, jež formovaly
planetu Zemi. Objasnění procesu vzniku
minerálů vědcům pomůže přiblížit
mimo jiné příčiny zemětřesení, k nimž
dnes dochází například v Himálaji.
Text: Ema Wiesnerová
25
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Smyslem divadla nemůže
být divácký úspěch
Dostat se na vysokou školu mají dnešní středoškoláci jednoduché.
Vyberou si obor, podají přihlášku a udělají přijímací zkoušky. To Petr Oslzlý,
dlouholetý dramaturg brněnského Divadla Husa na provázku, si jenom tak
nemohl zvolit ani ten obor. Z politických důvodů musel nejdřív na učiliště,
pak na strojnickou střední školu a Vysoké učení technické a až z něj mohl
přejít na vysněnou filozofickou fakultu.
26
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Na Provázek přišel v roce 1972 a pracuje v něm –
či jako ředitel Centra experimentálního divadla
s ním – dodnes. Byl také jedním z těch, kteří pomáhali rozvrátit komunistický režim, a na
začátku devadesátých let působil jako poradce
prezidenta Václava Havla.
Na to, že jste původním zaměřením kovomodelář, se vám životní dráha změnila hodně. Jak ke všem těm změnám
docházelo?
Nikdy jsem nechtěl studovat technický obor
a už vůbec jsem nechtěl do učení. Od šesti let
jsem chtěl být malířem a připravoval jsem se
na to. Posléze jsem ještě jako chlapec, protože
moji rodiče působili v prostějovském ochotnickém divadle, začal hrát divadlo. Ale než jsem se
pro divadlo definitivně rozhodl, měl jsem také
období, kdy jsem chtěl být sochařem.
Tím spíš to nevysvětluje to kovomodelářství.
To, že jsem musel jít do učení, bylo důsledkem
politické aktivity mého otce za první republiky. Byl nejmladším prostějovským radním za
národní demokracii, stranu, která byla totálně antikomunistická a po válce byla zakázána.
V padesátých letech mu hrozilo vězení. Na mojí
přihlášce bylo červeně s razítkem okresního výboru KSČ napsáno, že nesmím být přijat na
žádnou střední školu v republice. Na kovomodelářství padla volba tak, že moje aktivní maminka za pomoci přátel zjistila, že je vnímáno
jako elitní zámečnický obor. Získal jsem titul
vzorný učeň, a dovolili mi proto po dvou letech
přejít na strojní průmyslovku.
Pak jste se dokonce hlásil na DAMU, ale
skončil na brněnské technice. Proč?
Ano, hlásil jsem se na herectví. Byl jsem dokonce i přijat, ale zasáhl opět okresní výbor KSČ,
který vydal svolení jen k tomu, abych pokračoval na VUT. Až v roce 1968, když se poměry
uvolnily, jsem se konečně mohl přihlásit na studium podle vlastní volby. Ale na herectví jsem
už nechtěl, vybral jsem si filozofickou fakultu, kde jsem mohl studovat divadlo a výtvarné umění, tedy divadelní vědu a dějiny umění.
Dějiny umění tam tehdy byly hvězdně obsazené, učil tam třeba Václav Richter či Albert Kutal a katedru řídil jeden z největších brněnských
malířů Bohdan Lacina.
www.absolventi.muni.cz
S jakou perspektivou jste na fakultu šel?
Musel jste přece přemýšlet nad tím, že
i když dostudujete, tak vás v oboru moc
pracovat nenechají.
Tím jsem se vůbec nezabýval. Bylo jaro roku
1968. Vypadalo to, že směřujeme k demokracii
a období totality končí.
Je pravda, že místo jste nakonec našel.
Hned po škole jste nastoupil jako dramaturg Divadla Husa na provázku. Jak se to
tak mladému člověku povede?
Nebyl jsem tam výjimkou, mladí jsme tehdy
byli všichni přibližně stejně. Kolegům mne
doporučil zakladatel Husy Bořivoj Srba, který
byl naším společným učitelem. Ale se všemi
jsem se už znal a již jsem s nimi spolupracoval.
Za studií jsem působil ve spřízněné amatérské
skupině Quidam, kde jsem rozvíjel herecký
výraz performerského typu. Už v roce 1967
se nám s touto skupinou podařilo vyjet na
mezinárodní festival studentského divadla do
chorvatského Záhřebu, který byl tehdy jednou z nejvýznamnějších akcí rodícího se nového divadla. V roce 1968 jsme tam měli velký
úspěch a dostali jsme pozvání do největšího
evropského hipického kulturního centra Arts
Laboratory v Londýně. To bylo velkou zkušeností i dobrodružstvím.
V jakém smyslu?
Na filozofické fakultě jsem po nástupu chodil
na přednášky jen asi měsíc a pak jsem odjel do
Londýna. Měli jsme tam hrát 14 dní, ale Arts
Laboratory začalo zrovna krachovat, takže
nám nebyli schopni zaplatit honorář. Bydleli
a stravovali jsme se přímo v jeho budově, spali
jsme spolu s asi stovkou hippies z celého světa
ve velkém suterénním sále. Byla zde zvláštní
svobodná atmosféra, jednu noc byl přes celou stěnu promítán experimentální film Yoko
Ono a neustále se v hustém kouři marihuany
dělo něco zajímavého… Ale my jsme potřebovali vydělat peníze, abychom se mohli vrátit
zpátky. Hledali jsme proto v Londýně výhodnější angažmá. Povedlo se nám to s pomocí Marušky Jonesové, studentky bohemistiky
na Londýnské univerzitě, která nás zavedla za
spolupracovníkem Petera Brooka Charlesem
Marowitzem. Toho se mi podařilo přemluvit,
aby se na nás přišel podívat.
Uměl jste vůbec anglicky?
Prvních patnáct lekcí pro samouky. Chodit na
angličtinu v Prostějově pro mě jako buržoazní
dítě bylo nemožné. Ale divadelník musí umět
komunikovat bez ohledu na jazyk.
Nenapadlo vás už za hranicemi zůstat?
Možnost jsem měl. Díky Charlesi Marowitzovi jsme získali měsíční angažmá v International Theatre Club. Nejdřív jen na týden, ale po
exkluzivním úspěchu jsme tam nakonec hráli
měsíc a půl. Byl jsem hereckým protagonistou
Smyslem představení
má být výpověď o světě
a lidech v něm.
našich dvou divokých kreací, které jsme tam
hráli, a dostal jsem závazné pozvání ke studiu
na divadelní škole v New Yorku i s příslibem
intenzivního přípravného kurzu angličtiny. Ale
doma jsem se nerozloučil s rodiči a nedovedl
jsem si představit, že bych je už třeba nikdy neviděl. Sehrály v tom roli i Vánoce, vrátil jsem se
23. prosince 1968. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že moje místo je tady.
Vzpomínáte ještě vůbec na život na
univerzitě?
Na to se přece nedá zapomenout. Potkal jsem
zde několik skvělých pedagogů. Vedle již jmenovaných kunsthistoriků to byl na divadelní
vědě Artur Závodský, který pozval tehdy mladého asistenta z JAMU Bořivoje Srbu. Z řady
dalších bych jmenoval ještě Huga Širokého,
psychologa, který se zabýval divadlem, a Olega
Suse, který v posledních letech mého studia již
nesměl učit, ale já jsem patřil k několika studentům, jež si vybral, aby nám po osmé večer
přednášel neoficiálně nahoře v hlavní budově
na Arna Nováka. Studium předznamenal jarní
semestr 1969, v němž jsme po smrti Jana
27
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Takzvané bavičství, které
se prosazuje dnes, nemá
se skutečným divadlem
nic společného.
Palacha několik měsíců stávkovali. Filozofická fakulta v Brně byla pravděpodobně nejdéle stávkující školou v Československu.
U zrodu jiné univerzity jste také sám stál.
Inicioval jste v Brně tajné bytové semináře, jimž se říká Podzemní univerzita. Jak to
bylo s jejími počátky?
Já jsem to neinicioval, mně ten úkol svěřil Jiří
Müller, jeden z tehdy nejaktivnějších a nejradikálnějších brněnských chartistů. Nabídl to mně
a mé ženě – v tom jsme totiž museli být oba v naprosté shodě – protože semináře se měly odehrávat v našem bytě a případný postih by padl na
nás oba. Znal jsem mnohdy dramatický osud
pražských seminářů, ale ta nabídka byla neuvěřitelně lákavá. Jiří už předem s britským filozofem
Rogerem Scrutonem domluvil, že Husova nadace bude do Brna vysílat britské profesory.
Váhal jste s přijetím takové
zodpovědnosti?
Ne, neváhal. Dohodli jsme se s Jiřím na pravidlech, která to dělala co nejbezpečnější. Ne tolik kvůli nám, já jsem si od začátku zvykal na
možnost policejní represe, měla chránit mladé
účastníky seminářů, z nichž řada byla studenty filozofické fakulty. Vše jsme dělali tak, aby se
případný postih zastavil u mne a mé ženy a je už
nezasáhl. V návaznosti na jednu návštěvu mne
nakonec zatkli, ale byl jsem na to připraven,
tvrdil jsem jim, že šlo o návštěvu v souvislosti
s mými mezinárodními divadelními kontakty,
a nakonec mne pustili. Jeden z důvodů, proč
mne Jiří oslovil, bylo právě to, že jsem měl přes
divadlo kontakt s tehdejšími studenty a mladými lidmi, našimi diváky, takže nemuselo být
zase tak divné, že se u nás v bytě scházejí.
Mohl byste semináře trochu víc přiblížit?
Začali jsme v prosinci 1984 a skončili v roce
1990. Semináře se konaly asi jednou za dva měsíce a byly sedmihodinové, často i delší. Zpočátku byly filozofické a politologické, zaměřené
28
na etiku. Zvolili jsme téma etiky, protože jsme
žili ve společnosti, v níž došlo k destrukci morálních hodnot a bylo potřeba tomu čelit právě
skrze filozofické myšlení. Postupně jsme naše
semináře začali koncipovat ve smyslu středověkých Faculties of Arts, takže přijížděli a přednášeli i spisovatelé, dramatici, básníci, výtvarníci,
hudební skladatelé a v poslední vlně rovněž architekti, ale hlavní program tvořily vždy přednášky filozofické.
Vy jste prý se semináři měli i nějaké ambicióznější plány.
Směřovali jsme k tomu, aby účastníci získali určitý typ graduace. Kdyby nepřišel listopad, tak
by k tomu skutečně došlo. Skládaly by se zkoušky, které měly být potvrzovány v Británii. Naše
semináře se od těch pražských lišily tím, že je
navštěvovali lidé, kteří mohli studovat na tehdy
myšlenkově nesvobodných vysokých školách,
a my jsme chtěli radikálně ovlivnit a obohatit
jejich vybavení pro budoucí život.
Vraťme se k vaší pozici dramaturga. Jak
moc jste v ní musel čelit kontrolám a co
obnášely?
Schvalování představení byl strašně složitý
proces. Hned první dramaturgický plán, který jsem psal pro sezonu 1972/73, mi cenzurní
kontroloři skoro celý škrtli, takže jsem přes noc
musel s kolegy vymyslet novou variantu.
A jak to tedy fungovalo v praxi?
My jsme se deklarovali jako autorské divadlo
s nepravidelnou dramaturgií. Většinu scénářů
jsme si psali sami a při schvalování jsme se hájili,
že scénář ještě není vytvořen, a jen jsme popsali, o čem to bude. Vyžadovali po nás proto takzvané schvalovací zkoušky, které bývaly asi týden
před premiérou, a při nich jsme vždycky svedli
ten hlavní boj. V roce 1968 stáli v čele kulturního pohybu především spisovatelé, takže v období normalizace se cenzoři zaměřovali zprvu hlavně na psané slovo. Hlídat divadelní akce se jim
moc nedařilo. Samozřejmě hlídali tituly, třeba
hned v tom prvním dramaturgickém plánu nám
vyškrtli Hamleta a komentovali to tak, že vědí,
jak a o čem bychom ho udělali. A legendární inscenaci Příběhy dlouhého nosu podle Edwarda
Leara nám z plánu vyškrtli hned třikrát.
Jak jste je nakonec prosadili?
Pochopil jsem, že problém je v tom, že používám pojem „nonsensová poezie“. Komunistický režim, poněvadž byl sám nonsensem, slovo
nonsens nenáviděl, bylo pro něj nebezpečné.
Pojmenoval jsem to tedy napočtvrté jako hrající si poezie a prošlo to. Pro každý titul a každou
inscenaci bylo nutné vytvořit specifickou argumentaci a složitý postup obrany. Ale celkově šlo
svým způsobem o zázrak, jakou míru svobody
jsme dokázali vybojovat.
Provázek vznikl jako experimentální divadlo a pořád jím je. Nezměnila se ale za ta
léta definice divadelního experimentu? Je
to pro lidi pořád překvapení?
Experiment nevnímám tak, že jeho účelem je
překvapit nebo šokovat. Experiment je základem každé tvůrčí práce a divadlo, které při své
práci neexperimentuje, není živým divadlem.
Experimentem je nepravidelnost divadelního tvaru, kterou stále praktikujeme a pořád ji
rozvíjíme. Od začátku se snažíme ohledávat
svět z různých úhlů a to platí pořád. Důležité
je udržet si status vnitřní svobody, což se nám
stále daří. V takovém typu divadla, jako jsme
my, ani úspěch, i když o něj přirozeně usilujeme, nesmí být argumentem, který by ovlivňoval, co a jak se bude dělat. Hlavní je smysl
divadelní výpovědi.
Od začátku jste razili styl divadla, který
není běžný, koneckonců ani dnes neděláte
masovou produkci. Stalo se někdy, že by
lidé reagovali špatně?
Na začátku je třeba šokovalo, že nečíslujeme
sedadla. Ale to nešlo, když jsme pro každou
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
inscenaci budovali jiný tvar hlediště. Naším
východiskem byla takzvaná nepravidelná
dramaturgie, která posléze ovlivnila všechny
složky divadelního tvaru. Byli jsme prvním
českým divadlem, které začalo soustavně pracovat ve variabilním divadelním prostoru. Při
některých prostorových variacích jsme diváky vtahovali do hry přímo, fyzicky, a někdy
jsme s nimi manipulovali i proti jejich vůli.
V takovém případě musíte počítat s tím, že
někdo na to není připraven a nemusí mu to
být milé. Já třeba, když jdu do divadla, kde
se něco takového dá čekat, to už umím odhadnout, a sedám si tak, abych do hry vtahován nebyl.
Přitom by člověk čekal, že zrovna vy se experimentů budete chtít účastnit.
Dělám to proto, že chci pozorovat, jak při zapojení do hry diváci reagují. U našich experimentů tohoto typu se všichni do hry vtahovaní diváci nakonec podvolili. I když se někdy
bránili, nikdo nakonec neprotestoval. Bylo to
také dáno tím, že jsme byli generačním divadlem, kde stejně staří lidé hráli pro stejně staré
publikum.
Dnes však už generačním divadlem
nejste.
Samozřejmě, zatímco my jsme stárli, přicházela do našeho hlediště mladá generace, ale
přitom nám zůstávala věrná i ta naše, takže se
divácké věkové spektrum rozšiřovalo a dnes
zahrnuje všechny generace, ačkoliv ta mladá
převažuje. Stejně jako v hledišti dochází totiž ke generační obměně i v souboru, takže
v Huse na provázku dnes působí herci všech
generací. Důležité je, že se udržuje atmosféra
jakési názorově spřízněné komunity.
Jak se s vaší filozofií díváte třeba na muzikály nebo zkrátka na komerční divadla?
Neodmítám žádný typ divadla, pokud je dobré.
Vadí mi jen špatné divadlo.
www.absolventi.muni.cz
Co bývá nejčastější příčinou toho, že se
vám představení nelíbí?
Zmatené téma a nejasný smysl výpovědi nebo
jeho úplná absence. Jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl, byl v roce 1992 právě muzikál na Broadwayi. Jmenoval se Jelly’s
Last Jam a byla to neuvěřitelně lidská výpověď
o fantastickém černém jazzmanovi Jellym Rollu Mortonovi.
V čem bylo tak skvělé?
Jednak v tom, jak to bylo uděláno, a pak v pocitu svobodného lidského společenství, který
jsem tam zažíval. Hrálo se v neděli odpoledne, hlediště bylo plné a my jsme tam byli jedni
z mála bělochů. V hledišti jinak byli samí nádherní, vysoce kultivovaní černí či míšení lidé,
celé rodiny s dětmi. Jediní čtyři běloši na jevišti hráli přiblblé policajty, ale nebyl v tom ani
závan rasismu, panovala tam krásná atmosféra.
A to se odehrálo v zemi, kde ještě před třiceti lety nemohli bílí a černí chodit do stejných
škol a sedět ve stejném autobuse. Byl to pro mě
symbol vývoje demokracie. Tím odpovídám na
vaši dřívější otázku: na dobrý muzikál se podívám moc rád, ale nemám rád taková divadla,
v nichž je hlavním motivem zisk. I když muzikál je komerční divadlo – jediné, na kterém se
dá vydělávat – nesmí tomu podřizovat kvalitu
své umělecké výpovědi.
Je pro vás smyslem divadla i to, že chce
pobavit?
Může být vynikající divadlo, které je strašně
zábavné, ale takzvané bavičství, které se prosazuje dnes, nemá se skutečným divadlem nic
společného. Pořady jako Na stojáka jsou jistě
scénickou formou, ale je to zábava pro zábavu. Samotná zábava prostě nemůže být hlavním smyslem představení, tím má být výpověď
o světě a lidech v něm, a to, že se ji daří udělat
humorně a diváci se při ní smějí, jen pomáhá tu
výpověď lidem přiblížit.
Petr Oslzlý
*26. 4. 1945
Dramaturg, scenárista a herec, dnes
ředitel Centra experimentálního divadla
v Brně, pod nějž patří i Divadlo Husa na
provázku (dřívější Divadlo na provázku).
Pochází z Prostějova, z politických
důvodů se musel v Olomouci vyučit kovomodelářem a později zde absolvoval
strojnickou školu. Dva roky studoval na
brněnské technice a teprve v roce 1968
byl přijat na divadelní vědu a dějiny
umění na Filozofické fakultě UJEP – dnes
Masarykově univerzitě.
V roce 1972 nastoupil jako dramaturg
do Divadla na provázku, které se vyznačovalo svými experimentálními tvůrčími
postupy a občanskou angažovaností,
patřilo do mezinárodní komunity alternativních divadel. V sedmdesátých a devadesátých letech byl také uměleckým
šéfem tohoto divadla.
V listopadu 1989 v reakci na tvrdý
policejní zásah proti studentům na Národní třídě zahájilo Divadlo na provázku
spolu s HaDivadlem jako první protestní
stávku českých divadel. Od konce roku
1989 až do července 1992 pracoval Petr
Oslzlý jako poradce prezidenta Václava
Havla.
Od roku 1984 spoluorganizoval sérii
tajných bytových seminářů pojmenovávaných jako Podzemní univerzita,
v devadesátých letech byl pak jmenován
docentem a posléze profesorem Divadelní fakulty JAMU, kde vede jeden ze
tří ateliérů dramaturgie a režie; přednáší
také na Filozofické fakultě MU.
Text: Martina Fojtů
29
INZERCE
26. mezinárodní bienále grafického designu Brno
26. International Brno Biennial of Graphic Design
19. 6. – 26. 10.
2014
GRAFICKÝ DESIGN,
VZDĚLÁVÁNÍ
A ŠKOLY /
GRAPHIC DESIGN,
EDUCATION & SCHOOLS
Bienále Brno / Moravská galerie v Brně
Husova 18 662 26 Brno + 420 532 169 160 www.bienalebrno.org
VAŠE ALMA MATER
Výročí
připomene slavné objevy
i historické momenty
Tak trochu jako čekání na Vánoce bude vypadat nadcházející
rok na Masarykově univerzitě. V roce 2014 si totiž druhá
nejstarší česká univerzita připomíná malé výročí, 95 let od
založení. Oslavy se ponesou mimo jiné v duchu poct vědcům
a pedagogům a pro akademiky, studenty i absolventy by měly
symbolizovat pomyslný start odpočítávání do kulaté stovky.
Na vědce a jejich objevy by měla od března
upozorňovat interaktivní výstava v bohunickém kampusu. Návštěvníky přenese přímo
do laboratoře, kde budou moct objevovat podobně jako výzkumníci. „Stanete se vědcem na
začátku 20. století, polárníkem v Antarktidě
nebo soudcem v labyrintu rozhodování o vině
a nevině,“ dala příklady Pavla Hudcová, která
výstavu připravuje.
Expozice bude jedním z mnoha dílů tvořících mozaiku oslav. Své přidají také jednotlivé fakulty nebo studentské spolky a program
bude cílit i na absolventy.
Rektorský řetěz daroval
univerzitě sám Masaryk.
Na medaili si lze přečíst
jeho věnování.
Ještě o něco slavnostnější ráz budou mít také
akademické obřady, k nimž neodmyslitelně patří rektorský řetěz a žezlo, univerzitní insignie.
Připomíná-li se výročí univerzity, dojde určitě
i na ně a na příběhy, které se k nim vztahují.
Masarykova univerzita nemá své jméno jen
tak, první československý prezident v jejím budování skutečně sehrál důležitou roli. Školu a významného státníka dodnes pojí věcný dar, který se ukazuje jen při slavnostních příležitostech.
Masaryk totiž univerzitě daroval její původní
rektorský řetěz, jenž má spolu s dalšími insigniemi vyjadřovat důstojnost a význam vysoké školy.
www.absolventi.muni.cz
Těžké začátky
Univerzita oslaví příští rok 95 let, její symboly jsou však o něco mladší. Když totiž škola
v roce 1919 vznikla, o vytvoření insignií nejdřív nikdo neusiloval. „Mladá škola stála tehdy
před řadou naléhavějších problémů,“ poukazují Jiří Pulec a Jiřina Kalendovská v publikaci
o založení, stavebním vývoji a insigniích Masarykovy univerzity. Zmiňují tak například snahy o zrušení filozofické fakulty nebo pomalou
výstavbu ve 20. letech.
Aktivitu v tomto směru vyprovokovaly až
události, které se staly na Karlově univerzitě v listopadu 1934. „Studentské bouře, které
tehdy propukly s nebývalou silou, požadovaly
navrácení historických insignií, které měla do
té doby v držení pražská německá univerzita,
na Univerzitu Karlovu,“ píší autoři. Proto se
i v Brně začal rodit plán na vytvoření univerzitních symbolů.
Otázkou přirozeně bylo, kdo je zaplatí.
Existovalo doporučení požádat ministerstvo
školství, přičemž část nákladů měla pokrýt
veřejná sbírka. Jednatel umělecké komise,
která měla celou věc na starost, František
Čáda však vyjednával variantu, že by medaili
k rektorskému řetězu věnoval sám prezident
Masaryk.
Jedna taková vhodná se dokonce brzy naskytla – k 85. narozeninám dostal prezident
zlatou pamětní medaili od vlády. „Tehdejší
guvernér Národní banky a profesor brněnské
právnické fakulty Karel Engliš získal Masaryka
pro myšlenku darovat tuto medaili univerzitě
jako základ pro její rektorský řetěz. Náklady na
pořízení řetězu měl, rovněž na popud Engliše,
uhradit zlínský továrník Jan Baťa,“ uvádí historici Pulec a Kalendovská.
c Bývalý rektor Masarykovy univerzity Jan Krejčí
obdržel nový rektorský řetěz přímo od prezidenta
Masaryka. U setkání byl i první rektor univerzity
Karel Engliš (zcela vlevo).
Dar nedar
Zpráva o tom, že se prezident medaili chystá
předat jiné instituci, se však na veřejnost dostala
dřív, než záležitost stihl s vládou vůbec projednat, což bylo velké faux pas. Masaryk proto od
nápadu upustil a vymyslel jiný – zajistil medaili
novou, kterou univerzita dostala i s řetězem.
Prezident je na ní vyobrazen a přečíst si zde
lze též jeho věnování univerzitě. Spatřit původní medaili se však dnes daří jen při speciálních
událostech, ta původní se od 90. let nepoužívá
a leží v trezoru univerzitního pedela.
Ani ona, ani rektorské žezlo ale vždycky takový klid neměly. Univerzitní insignie se slavnostně předávaly v prosinci 1938, v ponuré
atmosféře způsobené podpisem Mnichovské
dohody. Když pak v listopadu 1939 došlo
k uzavření českých vysokých škol a k obsazení
budov, hrozilo, že se nacisté zmocní i univerzitních symbolů. Avšak ty zachránili odvážní
zaměstnanci právnické fakulty.
Text: Martina Fojtů
31
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
O ekologické problémy
není zájem
Boj proti hazardu nebo za důsledné naplňování zákona
o svobodném přístupu k informacím jsou spojené se jménem
Matěje Hollana. Péči o veřejné blaho mu do vínku dali rodiče. Oba vystudovaní fyzikové a oba také aktivisté v oblasti
ochrany životního prostředí – Jan Hollan a Yvonna Gaillyová.
32
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Jako rodina asi držíte hodně při sobě, že?
YG: To je dáno i tím, že jsme pořád všichni tři
v Brně. Kdybychom se měli navštěvovat někde
dál, bylo by to složitější.
MH: Ať už bydlíme spolu nebo ne, každý toho
máme moc. Potkáme se proto tak jednou za
čtrnáct dní nebo za tři týdny. Pracujeme každý
na svých projektech, naši mají ekologické a já
jiné, takže se to tematicky neprotíná. Já teď různé protikorupční nebo protihazardní aktivity
dělám z Prahy, takže by bylo z tohoto pohledu
lepší, kdybych tam žil, ale to se mi nechce. Zajímají mě dostatečně i brněnské záležitosti.
S Brnem jste hodně spjatí, nakonec jste
všichni tři studovali na Masarykově univerzitě. Mělo to nějaký zvláštní důvod?
JH: Je to samozřejmá věc. Co jiného v Brně studovat, když má člověk zájem o svět, chce vědět, co se v něm děje, a chce mu rozumět? Masarykova univerzita je univerzita v tom starém
slova smyslu. A Praha tehdy nebyla ničím lákavá. Bylo to velké město, moc hlučné, přecpané
a škola tam žádná lepší není.
YG: V době, kdy jsme studovali, nebylo zvykem jít jinam. V Brně se chodilo na dvě gymnázia a pak jsme všichni šli na brněnské vysoké
školy. Ale tam jsme těžili z toho, že přišli studenti ze středních škol z celé Moravy, a byla to
trochu kosmopolitní výměna. Přišli lidé, kteří
město neznali, nevěděli, kam jezdí která tramvaj, a člověk mohl být za chytrého.
MH: Já bych šel klidně na jinou školu, kdyby
tam byla hudební věda…
Studoval jste hudbu, ale zabýváte se něčím
jiným. Patříte mezi asi nejznámější občanské
aktivisty v republice a dokázal jste upozornit
například na problém heren. Vaši rodiče se
už dlouhá léta věnují světelnému znečištění
nebo udržitelnému rozvoji, ale tato témata
se zdají být mrtvá. Jak si to vysvětlujete?
MH: Oblasti, kterými se zabývám, jsou právě
teď „trendy“. Například do další aktivity Rekonstrukce státu je zapojený velký počet lokálních podporovatelů, ambasadorů, kteří se
chodí bavit s politiky. Lidé prostě mají chuť
měnit společnost. Téma hazardu se nám také
podařilo doslova vydupat ze země a během
několika let se z něj stalo jedno ze zásadních
politických a společenských témat v celé zemi.
Když jsme nastartovali před dvěma lety vlnu
Žít Brno (satirický publicistický web reagující
na dění ve městě), tak to českému aktivismu
přineslo potřebný nový impulz. A poptávka
mezi mladými lidmi po podobném typu aktivismu momentálně stoupá. Na rozdíl od ekologie nebo globálního oteplování, kde je zájem
spíš na sestupu.
www.absolventi.muni.cz
JH: Ekologie a globální oteplování jsou věci,
které u nás málokoho zajímají, a málokdo se
v nich vyzná. Přitom jsou to skutečně velké
problémy. Po převratu o nich hlasitě mluvili
někteří odborníci a i lidé, kteří se v problematice neorientovali, chápali, že to je podstatná věc.
Teď žádní politici, kteří by ekologické otázky
připomínali, v parlamentu ani ve vládě nejsou.
YG: Mě se tento vývoj v soustředění se na jiné
věci osobně dotýká. Matěj mi při studiu pomáhal se spoustou věcí, editoval knihy zaměřené na
světelné znečištění a klimatickou kampaň a pak
si najednou našel jiná důležitá témata. Vnímala
jsem to jako ztrátu dalšího člověka schopného
to téma zvednout ze země. S Rekonstrukcí státu možná zachrání společnost, ale mezitím budeme mít šílené zpoždění v této oblasti. Na deset let se aktivity kolem klimatu zastaví, protože
všichni solidní lidé, kteří něco umí, se soustředí
na darebácké problémy v této republice.
Rodiče jste tedy asi nepotěšil tím, že jste
tak trochu utekl z jejich boje…
MH: Vnímám to, a pokud bych se nevěnoval
svým záležitostem, určitě bych dělal ty jejich.
Ale zase vím, že kvůli hazardu ročně umírají
stovky lidí, ohromná spousta je na něm závislá
a je to strašný problém pro společnost. Aktuálně asi větší, než jaký tady mají dopad klimatické změny. Globálně je ale klima samozřejmě
důležitější.
Není cesta, jak témata týkající se životního prostředí vrátit do povědomí lidí? Proč
není ekologie módní podobně jako boj
proti hernám?
JH: Mimo jiné proto, že tahle témata stojí
mimo vzdělávací systém, nikde se o nich neučí.
Je potřeba, aby se řešila průřezově, přes všechny obory. Ale ona se do žádného oboru „nehodí“. Máme v současnosti projekt na pedagogické fakultě a chceme dostat toto téma alespoň
Yvonna Gaillyová
*21. 11. 1955
vystudovala fyziku pevných látek na Přírodovědecké fakultě MU. V roce 1990 začala spolupracovat se Základní organizací
Českého svazu ochránců přírody Veronica
a podílela se na založení první české ekologické poradny. V současnosti je ředitelkou Ekologického institutu Veronica. Za
výjimečné přispění k rozvoji ekologického poradenství v ČR a aktivní propagaci
principů udržitelného rozvoje a udržitelné
spotřeby v každodenním životě a za obrovskou energii, kterou dává do realizace
unikátních modelových projektů v obci
Hostětín, se stala laureátkou Ceny Josefa
Vavrouška za rok 2005.
do výuky učitelů. Bohužel globální oteplování
a další ekologické problémy se neobejdou bez
znalosti fyziky, a toho se lidé bojí.
MH: Česká republika je a ještě asi dlouho bude
transformační demokracií, takže jsou tu daleko
důležitější problémy týkající se života v této zemi.
Netrápí nás, jestli někde stoupá hladina moře
nebo jestli někde přestává fungovat ekosystém,
a je daleko jednodušší upozornit třeba na to, že
máme největší koncentraci hazardu na světě nebo
že tady mizí ohromné prostředky kvůli korupci. Navíc nikdo v republice dlouhodobě proti lidem, co se snaží něco dělat s korupcí či hazardem,
nebojoval, u klimatické změny to bylo naopak –
Klaus měl zesměšňování klimatologů jako dominantní téma a jeho názory ve společnosti a v politice stále rezonují i v tom smyslu, že globální
oteplování podle mnoha lidí neexistuje a není to
problém. Když se sečtou uvedené věci, tak je těžké začínat boj proti ekologickým hrozbám.
33
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
dočítáte ve zprávách, že polovina krádeží je
kvůli získání peněz na hru. U globálního oteplování by byl asi potřeba nějaký obrovský problém typu zatopení ostrova, aby si lidé tento
problém uvědomili a nepřebilo jej něco hmatatelnějšího a aktuálnějšího.
JH: Situace se zdá čím dál horší v tom směru,
že to v podstatě nikoho nezajímá opravdu vážně. Není světový státník, který by vstal a řekl,
teď jde o tohle a je třeba něco udělat. Státníci
tohoto typu se nevyskytují a nejsou žádní ani
v dohledu.
Jsou vůbec nyní nějaké osobnosti
v politice?
MH: Nevím, když se podívám do Evropy, tak
možná Angela Merkelová, francouzský prezident toho moc neudělá a Británie momentálně
řeší, co sama se sebou. Merkelová je jediná evropská politička, která má nějaký tah.
YG: Ona není největší evropská politička, myslím, že je nejdůležitější světová politička. Došlo
mi to až nedávno. Když se člověk dívá po světě, najednou vidí, že dnes není žádný Kennedy,
Roosevelt nebo Churchill.
Matěj Hollan
* 9. 11. 1984
vystudoval bakalářský obor muzikologie
na Filozofické fakultě MU.
Je předsedou občanského sdružení Brnění
a známým občanským aktivistou. Od dění
v Brně, kde se věnoval například problematice odsunu brněnského hlavního nádraží nebo kontroverzní výstavbě garáží
pod Zelným trhem, se postupně přesouvá
k celostátním problémům, jako jsou regulace hazardu či boj proti korupci. V dubnu
roku 2013 obdržel Cenu Františka Kriegla
udělovanou Nadací Charty 77 za občanskou statečnost. S partnerkou Hanou
Chalupskou má syna Jáchyma Modřeje.
Bavíme se o České republice, ale jak
to vypadá ve světě?
MH: Ani ve světě se toto téma zatím neuchytilo.
Významná výroční konference OSN o globálním oteplování se konala v roce 2009 v Kodani,
byli jsme tam s partnerkou Hankou, a i když
snaha prosadit změnu klimatu jako dominantní světové téma má spoustu příznivců, s politiky to nepohnulo vůbec. Lidé získali dojem, že
je to donkichotské, a celosvětově se ztratila vůle
s tím něco dělat. Těch, kteří problematice globálního oteplování rozumí, je jen malé procento a nejsou schopni vysvětlit, že problém, který reálně nastane za padesát nebo za sto let, se
musí řešit už teď. U hazardu se dennodenně
34
MH: Ale my asi netušíme, jak je to například
v Indii, třeba tam někdo silný roste. V našem
evropském rozhledu teď nejsou u moci politici, kteří mají vize a chtějí něco dokázat a dotáhnout. Velmi důležitý je ale samotný projekt
Evropské unie. Spotřebuje veškerou energii
pracovat na tom, aby se udržel a Evropa se nerozpadla do sociálních problémů a fašistických
bojůvek. Vedle toho nelze řešit ještě jiné téma
a nejde nechat rozplynout unii například právě
kvůli globálnímu oteplování. Projekt EU je světový unikát, díky němu nejsou ve střední Evropě už téměř sedmdesát let války, může se tu
vyvíjet věda a společnost může růst.
Přestože máte docela pesimistické názory na
ekologické dění ve světě, zdá se, že umíte
lidi přesvědčit o výhodách ekologického života. Založili jste první ekologickou poradnu
v ČR, bojujete proti světelnému znečištění…
Jak jste se k těmto tématům vůbec dostali?
YG: Hodně to souvisí s naším kolegou z fakulty,
geografem Mirkem Kundratou, který je dnes
ředitelem Nadace Partnerství. Jsme z jednoho ročníku, a i když studoval něco jiného než
my, znali jsme se od samého počátku studia na
přírodovědecké fakultě. Oslovil mě, když jsem
byla na mateřské, jestli bych pomohla s nějakými věcmi kolem ochrany přírody. Tak jsem
se dostala do Veroniky, kde jsem měla za úkol
vytěžit rakouské zkušenosti s prací s veřejností v oblasti preventivní péče o životní prostředí. Co se týká soustředění na ochranu klimatu,
tak tam bylo pro nás určující téma globálního
oteplování, s nímž jsme se setkali na Evropské
konferenci fyziků v Praze v roce 1984.
A problematika světelného znečištění?
JH: Sám jsem si dlouho nevšímal, jak hloupě se
venku svítí. I když jsem byl zkušený hvězdář, bral
jsem to jako osud – účinnost přeměny elektřiny
na světlo roste, svítí se stále silněji, v noci je tma
čím dál tím slabší a hvězdy přestáváme vidět. Že
jde o vážný a přitom snadno řešitelný problém,
mi ozřejmily až texty kolegů z Ameriky v polovině devadesátých let. Psali, že když venku svítíme,
tak má světlo směřovat dostatečně strmě na zem,
ne do očí a do nebe, má být žluté, ne bílé, a že
nemá být silnější, než je potřeba. Problém je ale
hlavně v interiérech. Přírodní změny světla mezi
dnem a nocí jsou pro lidské zdraví naprosto zásadní. V noci světlo škodí, není-li ho tak málo
jako před nástupem elektrického svícení. Je to
pravděpodobná příčina epidemie obezity a diabetu 2. typu a nepochybná příčina zvýšeného
výskytu rakoviny prsu a prostaty v bohatých zemích. Já se snažím ukázat, že když se svítí s rozumem, tedy hodně málo a jen žlutě, tak to lidský
metabolismus nemusí narušovat, a že je to pohodlné a technicky snadné.
Vaše aktivity se spojily mimo jiné v Hostětíně, což je vesnice v Bílých Karpatech,
která je známá řadou ekologických projektů. Proč jste si vybrali právě tuto obec?
YG: Mirek Kundrata hrál velkou roli i tady, pochází odtud. Hostětín na začátku 90. let hledal
cestu k odstranění stavební uzávěry, která tam
byla kvůli chybějící čistírně odpadních vod. Ve
Veronice bylo podhoubí expertů na ochranu
a čistotu vod, a tak jsme uspořádali seminář pro
obce v regionu. Podařilo se prosadit a postavit
kořenovou čistírnu odpadních vod a ohromně
to změnilo budoucnost obce. V Hostětíně se
mohlo začít stavět a mohli tam zůstávat mladí
lidé. Neexistoval žádný záměr vytvořit ekologickou vesnici, ale projekt čistírny měl úspěch
u odborníků i u místních a díky mezinárodním
kontaktům a našemu zájmu jsme se postupně
dostávali k dalším a dalším věcem, které jsme
tam vybudovali a prosadili. Ona ta 90. léta byla
na prosazování změn velmi příznivá, ještě se nevědělo, že občanská společnost a ekologové škodí a že se peníze dají použít i na jiné věci než na
ty užitečné a dobré pro lidi…
Máte nyní víc problémů prosazovat další
nápady?
YG: My jsme dnes v Hostětíně jako Veronica
zakotvení. Ale lidi, kteří dělali zajímavé věci třeba v pohraničí, na Broumovsku, většinou z těch
míst časem vyhnali. Ani my nemáme na růžích
ustláno, potíže však nenarůstají kvůli lidem, ale
ubýváním prostředků z neziskového sektoru.
Znamená to, že je problém s neziskovým
sektorem obecně?
YG: Co se týká Veroniky a brněnské radnice, tak nastalo plíživé vytlačování. Nesehnutí
či Duha byli v podstatě zakázaní různými obskurními vyhláškami o dotacích. Je to neblahý
ROČNÍK 2013/2014
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
vývoj. V Brně to dostoupilo rozměru otevřeného nepřátelství k většině občanských sdružení,
a nejen ekologických. Brno se přitom svého
času v environmentálním segmentu chlubilo
neuvěřitelnou bohatostí občanské společnosti.
Záviděli nám to a při mírně lepší politické konstelaci mohlo být Brno velmi zajímavé město.
Pořád má sice velký potenciál, ale jde to zcela
mimo oficiální struktury.
JH: Proměna je docela hluboká. V Česku
i v Brně byli environmentalisté důležití, byli ve
vedení města, v zastupitelstvu. Po převratu to
nevypadalo špatně, ale rychle, a v Brně extrémně, se to pokazilo. Velké strany chtěly zůstat
u svých kšeftů, a Brno tak ztratilo jakoukoliv
přitažlivost.
MH: Z mého pohledu je pro spoustu věcí ideální, když oficiální představitelé nechtějí dělat nic.
Protože když začnou dělat něco, tak to musíme
zabrzdit. Například se objevují snahy opět vrátit
zpátky do centra Brna herny, ale to se nepovede.
Jan Hollan
* 3. 12. 1955
je absolventem fyziky na PřF MU a doktorát získal na Stavební fakultě Vysokého
učení technického.
Aktuálně studuje na Lékařské fakultě
MU obor Hygiena, preventivní lékařství
a epidemiologie. V letech 1970 až 2010
působil na brněnské hvězdárně a nyní je
členem projektu CzechGlobe, který se zabývá výzkumem globálních změn. Dlouhodobě se věnuje problematice světelného znečištění a vlivu nočního světla na
zdraví lidí. V roce 1999 po něm byla pojmenovaná planetka Jeníkhollan. Je nositelem Hoag-Robinson Award z roku 2003
za přínos k legislativě v oblasti světelného
znečištění. S manželkou Yvonnou Gaillyovou má dva syny – Matěje a Tadeáše.
Takže váš boj s hazardem ještě není
vyhraný?
MH: Ne, je třeba posilovat tuto inciativu na
všech frontách. Legislativa je po našem úspěchu
u Ústavního soudu taková, že obce alespoň mohou herny regulovat, ale to neznamená, že to
udělají. Dokud stát nebude mít boj proti hernám jako jednu ze svých priorit, tak přes všechno, co uděláme, tady bude pořád hodně obcí,
které se nechají hazardem koupit.
Pro politiky, a zvláště ty brněnské, nemáte
příliš dobrých slov, přitom jste dlouhá léta
v zastupitelstvu Brna-střed. To nemáte
žádnou možnost ovlivnit zdejší dění?
Nebo vám to znemožňují aktivity vašeho
syna, jako je Žít Brno?
YG: Není zvykem, že se celá rodina velmi podobně v malém brněnském rybníku angažuje.
Mou práci synovy aktivity velmi ovlivnily, ale
jak jsem říkala, situace se kazila už dřív. Měla
jsem zpočátku snahu z pozice Veroniky městu
nabízet spolupráci a dělat něco pro životní prostředí dohromady, ale v jednom okamžiku to
přestalo být možné. Ještě než se vědělo, jak to
bude vážné se Žít Brno, měl občas někdo z úřadu potřebu poznamenat, „řekněte tomu svému
synovi, ať do nás tak nešije“. Postupně obecnější útoky proti zeleným zesílily a jsou víc osobní.
Cítila jsem, že je dobré se stáhnout a nesnažit
se vysvětlovat, že neručíme za činnost našich
dospělých dětí.
YG: Matěj byl tenkrát na stáži v Německu, jeli
jsme za ním a já jsem pochopila, že dělá něco úplně jiného než studium. Dlouho mi trvalo se s tím
smířit, my jsme byly se sestrou dobré žákyně, nikdo nás k ničemu nenutil a měly jsme radost, že
tatínek má radost, že se dobře učíme. Naši kluci
vždycky ve škole dělali něco jiného. Matěj se tak
na Erasmu zabýval spouštěním Žít Brno. Ale jinak se o jeho aktivitách dozvídám spíš od přátel,
kteří mi občas zavolají, když se děje něco velkého
a rozpoznají, že bych měla něco vědět.
Co říkáte na to, že je Matěj tak často
v médiích?
MH: Já jsem si je koupil. (s úsměvem)
JH: Když má někdo co zajímavého říct, tak to
média zajímá.
YG: Samozřejmě nevím, jestli máme přehled
o všem, co se kde napíše a natočí. Ono už to
ani nejde. Babička třeba sbírá tištěná média.
JH: Já jsem začal sledovat Matějovy články,
když byla prezidentská kampaň. Často to byly
věci působivé, co napsal. Ale on toho píše tolik.
Věděli jste vůbec o iniciativě Žít Brno?
YG: Dnes se to nedá ani archivovat. Mě překvapuje to množství. Nebylo pro nás překvapivé,
že je někdo z nás v médiích, ale ten zájem o něj
a jeho témata je šílený. Není pak příjemné číst,
když Matěje někdo napadá za jeho aktivity.
JH: Žít Brno je krásná veselá věc. Nedíval jsem
se na to od začátku, až když jsem se doslechl, že
to je. Mně to řekla žena.
Proč jste se vlastně, Matěji, nedal na
politiku?
MH: Že to začíná, to neřekl nikdo nikomu, to
prostě začalo.
MH: Ale já jsem byl čtyři roky členem Strany
zelených. V roce 2010 jsem odešel, když se rozhodli v Brně podporovat garáže pod Zelným
www.absolventi.muni.cz
trhem, a najednou se začaly věci dařit. Asi ve
chvíli, kdy se člověk nezabývá nesmyslnými debatami a hádkami uvnitř strany, které nevedou
k ničemu.
Přesto jste do politiky zamířil znovu. Nebojíte se, že ztratíte kredit jako občanský
aktivista?
MH: O svou pověst se nebojím. U prezidentské volby jsem si ověřil, že tato aktivita neměla
žádný dopad na to ostatní, co dělám. A pokud
zjistím, že když se člověk někde angažuje, tak
se pak nemůže s lidmi dál bavit, budu bojovat za změnu. Protože na tom česká společnost
krachuje, že si vyčítáme, kdo je v jaké straně,
a nespolupracujeme kvůli tomu. Lidé se musí
v politice angažovat, je to jedna z klíčových věcí,
které se musí změnit.
Co vidíte vy jako důležité pro společnost?
JH: Bylo by fajn, kdyby vnímala, co se děje
v Rakousku, Německu, Británii či Dánsku.
Tomu mohou pomoci lidé, kteří tam jezdí studovat. Jen se musí začít dívat na to, co se v dané
společnosti skutečně děje, co místní řeší, čeho
se bojí, o co usilují. Lidé, kteří vědí, co se děje
v zahraničí, a případně tam bydlí či působí, by
mohli pomoct, kdyby se účastnili veřejného života u nás.
YG: Za sebe to nevidím optimisticky, ale překvapilo mě vzedmutí mladých lidí. Stydím
se, že jsem nevěřila tomu, co v těch lidech je,
že umí dělat paralelně byznys a občanskou
společnost.
Text: Ema Wiesnerová
a Martina Fojtů
35
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Michal Košut
Autor, jeho dílo a jeho honorář
Před minulými volbami mě na ulici oslovili dva mladíci a agitovali pro volbu Pirátské strany. Na moji otázku, proč bych ji
měl volit, argumentovali, že když vyhrají, budu si moci cokoliv stahovat zdarma a nikdo mne za to nebude pronásledovat. Když jsem jim řekl, že asi nejsem pro podobnou agitaci ta správná osoba, protože jsem byl téměř deset let členem
výboru (dnešní správní rady) Ochranného svazu autorského
(OSA), objevil se v jejich tvářích údiv. Při následné diskusi,
co to ochranné svazy autorské jsou, stále dokola tvrdili, že to
jsou ti, co nepřejí stahování hudby a filmů z internetu, a tedy
poslouchání hudby a sledování filmů…
Je jasné, že když pekař upeče housku, zedník postaví dům,
lékař ošetří zranění či manažer dobře vede firmu, měli by dostat zaplaceno. A zpravidla dostanou. Někdo si u nich práci
objednal a následně ji pak užil – ať soukromník nebo společnost. Tak ji musí zaplatit. Zahraje-li herec v divadle roli, dostane svůj výkon zaplacen v příští gáži. Ale namaluje-li malíř
obraz, dostane zaplaceno, až ho prodá, a to může trvat dost
dlouho. A ještě složitější je to v hudbě. Složí-li skladatel kompozici – ať symfonii nebo písničku – zpravidla nedostane za
tuto práci nic. Dostane zaplacen honorář až za takzvané užití
díla – tedy za každé jeho provedení veřejné, přehrání v televizi, nebo když si ho někdo koupí na CD. Tedy pak platí, že
čím víc se dílo hraje a čím více se prodávají CD, tím má autor
ve výsledku větší honorář. A z toho pak následně žije. Tomuto typu honoráře se říká tantiémy – doslova podíly ze zisku
(z francouzského tantième = tolikátý).
Když pekař upeče housku a někdo ji sebere a nezaplatí, nepochybujeme o tom, že dotyčný je zloděj. Ale pokud si někdo
nelegálně zkopíruje CD a v podstatě se dopouští téhož, značná část veřejnosti je v hodnocení tohoto skutku mnohem benevolentnější. Houska je hmotná, zvuk stažený na médium je
však pro nás substancí značně vágnější…
Aby se autoři lépe dostávali ke svým penězům, začali se od
konce 19. století sdružovat v ochranných svazech autorských.
Pro jejich činnost byly evropskými parlamenty přijaty patřičné
zákony. Upravovaly a upravují vztah autor – uživatel poměrně
velice přesně. Vznikla tak nová právní specializace – autorské
právo. Podle tohoto práva musí dostat autor svoji práci samozřejmě zaplacenu. Ale jsou zde upraveny i vztahy mezi tvůrci –
např. jeden druhého nesmí vykrádat, jsou rozlišovány žánry
atd. Evropské autorské právo je od počátku koncipováno jako
silně „proautorské“ – tedy tak, aby autor mohl maximální měrou rozhodovat o svém díle, a to jak o jeho obsahu a formě,
tak o způsobu jeho užití. Čím dál více do něj však pronikají
36
prvky americké, kde hraje významnou roli producent, který
je dnes často i osobou, jež rozhoduje o výsledném tvaru díla
i způsobu jeho užití. A tak čím dál víc o tom, jak výsledné dílo
vypadá, nerozhodují jeho tvůrci, ale ti, kteří ho budou prodávat. To vede samozřejmě k unifikaci umění. Situace je tedy
pro autory čím dál těžší a jejich živobytí složitější.
Proto každý, kdo si kopíruje od kamaráda CD či stahuje z nelegálního serveru film, by si měl uvědomit, že stejně
jako zkrachuje pekař, kterému někdo nezaplatí za housky,
může zkrachovat i umělec, jemuž za užití jeho díla někdo nezaplatí. A zkrachuje-li umělec, nebude dál tvořit. Nebudou
vznikat díla – nebude co kupovat, ale zároveň i nelegálně co
kopírovat.
Autor je hudební skladatel a profesor na Pedagogické fakultě MU
ROČNÍK 2013/2014
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Elena Krejčová
1150 let od velkomoravské mise
sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje
Letos jsme oslavili 1150. výročí mise byzantských bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Česko, Slovensko a také římští katolíci v některých zemích slaví svátek Cyrila
a Metoděje 5. července, protože na tento den byly stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisíciletého výročí příchodu soluňských
bratří v roce 1863. Slovanské pravoslavné církve mají vlastní den
oslavy svatých Cyrila a Metoděje, kterým je 11. květen podle
pravoslavného kalendáře (24. květen dle občanského kalendáře),
kdy se podle tradice předpokládá, že Cyril a Metoděj ze Soluně
na Velkou Moravu přišli. Nicméně historicky doloženo je pouze
to, že se tak stalo na jaře roku 863. Pravoslavná církev uctívá svatého Konstantina-Cyrila a Metoděje a jejich pět nejbližších žáků
a spolupracovníků (Gorazda, Klimenta, Nauma, Sávu a Angelaria) jako tzv. sedmipočetníky.
Jen málo historických událostí ve slovanském světě, které si tradičně připomínáme, se odehrálo před více než jedním tisíciletím.
Přitom je to událost, která v zásadě nebyla nikdy zapomenutá, zavrhovaná nebo odsuzovaná či přehodnocovaná. Už na základních
školách se děti naučí a zapamatují si snad na celý život, že oba
byzantští učenci jsou slovanští věrozvěstové nebo první slovanští
učitelé. V pozdějším věku si mnozí z nás uvědomují další epochální rozměr jejich díla a všech událostí, které se v jejich době
na Velké Moravě odehrály – prosazení slovanské liturgie, emancipace slovanského jazyka v duchovním životě celé tehdejší kulturní Evropy a nejen religiózní, ale i jedinečný světský přínos pro
rozvoj celého Slovanstva – sestrojením prvního slovanského písma (hlaholice), které bylo vzápětí následováno druhým, o něco
jednodušším grafickým systémem (cyrilicí), byly položeny základy slovanské knižní vzdělanosti, z nichž poté vzklíčily a vyrostly
jednotlivé spisovné slovanské jazyky, což byl předpoklad pro vybudování a další rozvoj nejen slovanských kultur, ale i nezávislého
duchovního života.
Letos bylo slyšet hodně zasvěcených slov o vzniku slovanského
písemnictví, byla to slova chvály a vděčnosti mnoha pokolení, ale
já bych zde chtěla připomenout i slova mnicha Chrabra, který ve
svém traktátu O písmenech (z přelomu 9. a 10. století) jednoduše,
ale na druhé straně velmi silně a působivě popisuje tuto událost
i události předcházející:
„Slované dřív, pokud byli pohany, neměli písma, ale počítali a věštili črtami a zářezy. Když pak byli pokřtěni, snažili
se psát slovanskou řeč římskými a řeckými písmeny bez dodatečné úpravy. A kterak je možno dobře psát řeckými písmeny bogъ – Bůh nebo životъ – život nebo dzělo – velmi
nebo crьkovь – chrám nebo člověkъ – člověk nebo širota –
šíře nebo ščedroty – štědrost nebo jadь – jídlo nebo odu – kde
www.absolventi.muni.cz
ilustrační foto
nebo junostь – mládí nebo ęzykъ – jazyk, národ a jiná slova
těmto podobná. A tak tomu bylo mnoho let. Potom však Bůh
milující lidi, který všechno řídí a nenechává lidské pokolení
bez vzdělání, nýbrž přivádí všechny k poznání a spáse, slitoval
se nad národem slovanským a poslal mu svatého Konstantina
Filosofa, řečeného Cyrila, muže spravedlivého a opravdového,
a ten jim vytvořil třicet osm písmen, jednak podle soustavy
řeckých písmen, jednak podle slovanské řeči.“
Je dávno známým faktem, že soluňští bratři a jejich dílo patří
nejen jednomu určitému národu, nejen Slovanům, ale celé Evropě. Papež Jan Pavel II. je v roce 1980 prohlásil patrony Evropy,
navíc jsou i hlavními patrony Moravy. V jádru jejich díla je totiž
touha po osvětě, poznání, vědomostech, duchovním světle. Syntézu významu cyrilometodějské mise a díla nalezneme v Proglasu (veršované předmluvě k evangeliu, jehož autorství je některými badateli připisováno právě Konstantinovi): „Nahé jsou zajisté
všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně.“ Díky
sv. Konstantinu-Cyrilovi není Slovanstvo už déle než tisíc let ani
duchovně nahé, ani bezmocné.
Autorka je odborná asistentka na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty MU
37
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Ema Wiesnerová
Projděte se pamětí
Kde v Brně stávala Velká synagoga, která lehla popelem jen
krátce po obsazení Brna nacisty, ví málokdo. Ještě méně lidí
tuší, že ve městě byl i internační tábor, a dokonce pobočka jednoho koncentračního, toho osvětimského. A kde? To napoví
kniha Brno nacistické Alexandra Brummera a Michala Konečného, která vyšla v květnu tohoto roku a má podobu průvodce
městem.
Absolventi historie na Filozofické fakultě MU se inspirovali v Německu. „Narazili jsme na podobnou věc ve Výmaru. V Německu jsou takové mapy rozšířené a kromě turistické
atraktivity je to i určitá forma vyrovnání se s minulostí. Chtěli
jsme proto něco podobného vytvořit i pro Brno,“ popsal klíčové momenty vzniku knihy Konečný.
Publikace je výsledkem rozsáhlé rešeršní práce. „Základním
zdrojem byla literatura, které k tomuto období vyšlo obrovské
množství. Když jsme se pak některé události snažili vztáhnout
k Brnu, dohledávali jsme informace také v archivech, dobovém tisku a pamětech. Hodně nám rovněž pomohly bakalářské a diplomové práce studentů Masarykovy univerzity,“ uvedl
Konečný.
Autoři sledovali konkrétní místa pamatující hrůzy okupace a také fenomény té doby, jako byly například germanizace
Brna nebo pronásledování homosexuálů, které spojili s konkrétními prostory. Kavárna Esplanade se stala symbolem protižidovských násilností, Sušilovy koleje zase místem spjatým
s likvidací českého vysokého školství.
Když studovali nacistickou historii města, nejvíce na autory
zapůsobily prostory spojené s holocaustem židovským i romským a fungováním represivního systému, služeben gestapa či
brněnských věznic.
V netradičním průvodci je popsáno třiačtyřicet bodů v Brně,
ale autoři zdůrazňují, že mnoho lokalit se do něj nevešlo. „Chybí tam například kasárny v Králově Poli, jež zabrala německá
armáda, dále působiště mládežnické organizace Hitlerjugend,
pracovní úřady připomínající totální nasazení nebo místa spojená s problémy každodenního života, jako bylo zásobování
potravinami,“ vyjmenoval jen část z nich Brummer.
Počin mladých historiků má hodně pozitivních ohlasů.
„Bylo to pro mě až překvapivé. Mnoha mladým lidem přišel
náš průvodce hodně atraktivní, i přestože se jinak o dějiny ani
historii tohoto města nezajímají,“ poznamenal Brummer.
38
Brno nacistické
netradiční průvodce městem
Druhá světová válka výrazně zasáhla i do osudů obyvatel
Brna. Z období nacistické okupace města, od 15. března 1939 do konce dubna 1945, se zmiňují především dvě
místa – Kounicovy koleje a budova právnické fakulty v ulici
Veveří (na fotografii vstup do fakulty s orlicí). Ty se jako
sídlo gestapa připomínají coby symboly tehdejšího teroru.
Nová kniha absolventů MU zachycuje přes čtyři desítky
míst, která autoři propojili s hrůzami okupace i fenomény
té doby.
ROČNÍK 2013/2014
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Martina Fojtů
Humor žáky smiřuje se školou
Paní učitelka přinesla do hodiny CD přehrávač, jenže nefungoval.
Zkontrolovala ho ještě jednou, ale ani tak žádnou závadu neobjevila. „Paní učitelko, máte ho v zásuvce?“ zeptal se jeden z žáků
a zbytek třídy se rozesmál. Jistě že neměla. To je jeden ze žákovských příběhů, které si lze přečíst v knize Humor ve škole. Klára
Šeďová z ústavu pedagogických věd na filozofické fakultě v ní zkoumala, jakou roli legrace a vtipy ve vyučování vlastně mají.
Zmíněná historka patří mezi ty, které si někdejší žáci a studenti vyprávějí na třídních srazech ještě po letech. Proč obdobné
situace přitahuje zrovna škola? I takovou otázku si Šeďová kladla. „Snažila jsem se nebrat humor ani kladně, ani záporně. Svádí
k pozitivnímu hodnocení, ale každý zná nějakého sarkastického
učitele, jehož vtipům se všichni smějí, ale třesou se, aby se nestali
jeho terčem,“ naznačuje odbornice, že hodnotit nelze jen tak.
Žerty a legrační příběhy můžou sloužit i jako pomůcka při
vstřebávání probírané látky. Výzkumy to ale připouští jen částečně – humor vliv na zapamatovávání látky do jisté míry má, avšak
ne velký. Respondenti ve výzkumech si vtipně podané stimuly
v hlavě uchovají, děje se to ovšem na úkor jiných. „V praxi by to
od učitele vyžadovalo, aby se absolutně kontroloval a vtipkoval
ve chvíli, kdy chce mluvit o klíčovém konceptu, což by zvládl
málokdo, a bylo by to navíc nepřirozené,“ míní Šeďová, která vysledovala funkci humoru spíš v sociálních vztazích ve třídě.
Ona je to totiž taková neviditelná bitva. Učitel se snaží přimět
žáka, aby dodržoval všechna psaná i nepsaná pravidla, která instituce jako škola má a reprezentuje. Jenže žákům se to nelíbí, občas je pravidla nudí, občas štvou, a proto vzdorují. Když si proces
představíme jako rovnici, jejímž výsledkem má být více či méně
vychovaný absolvent základní školy, pak humor je podle Kláry
Šeďové jedním z katalyzátorů reakce. Ukazuje to aspoň analýza
137 žákovských a 41 učitelských příběhů, které výzkumnice za
pomoci studentů za rok posbírala a které tvoří podstatnou část
její knihy. Z příběhů plyne, že humor a různé drobné útoky na
školu žáky s institucí smiřují a pomáhají jim se ke škole přimknout. „Když žáci dělají různé schválnosti, chtějí tím na školu
zaútočit. Pořád musí dodržovat nějaká pravidla, tak jí to chtějí
vrátit. Ve skutečnosti ji ale poškodit nechtějí,“ vysvětluje Šeďová.
Existují však dny, kdy učitelé na studentskou hru přistupují
také. Školní výlety, předvánoční čas, apríl. Kouzlo instituce však
podle autorky publikace Humor ve škole spočívá v tom, že obě
strany respektují, že po výletě nebo Vánocích se všechno vrací do
starých kolejí.
INZERCE
Zprávy z univerzity nově najdete
i ve svém iPadu!
online.muni.cz/ipad
fb.com/municz
twitter.com/muni_cz
www.absolventi.muni.cz
39
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Milada Nagyová
Zářijové Brno
Město vstává do chladného rána,
překvapené, po teplém letním dni.
Vejmutovka do okna mi mává,
plnými šišek, větvemi.
Na kopce padla mlha.
/S oblohou splývá zem./
Do korun stromů se schová
a vládne nad městem.
Jemný, šedý, mlžný opar,
pomalu se sráží do kapek.
Na chvíli slunce schová,
hned pláčem zvlhne zem.
(ze Sbírky básní, 2009)
Autorka je absolventkou MU.
2009/2010
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Prosadit se
je otázka motivace
VAŠE ALMA MATER
Boj o kampus
univerzita nikdy
nevzdala
40
str. 6
POHLED DO MINULOSTI
O VÁS/PRO VÁS
Masarykova
univerzita vzdělává
už 90 let
str. 10
Přihlaste se do
Absolventské sítě
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
2010/2011
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
VAŠE ALMA MATER
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
POHLED DO MINULOSTI
Hudební skladatel
a pedagog Miloš
Štědroň
str. 2
str. 8
Z velkých plánů
zůstala jen právnická
fakulta
str. 12
2012/2013
Jitka Seitlová:
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Otevření
univerzitního
kampusu
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
2011/2012
Nejsme polární
dobrodruzi
VAŠE ALMA MATER
str. 18
ABS LVENT
www.absolventi.muni.cz.
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
ABS LVENT
Všechna čísla najdete
také ve formátu PDF na
ABS LVENT
Časopis Absolvent je s vámi už 5 let!
VAŠE ALMA MATER
Nové prostory
na Masarykově
univerzitě
VĚDA A POZNÁNÍ
Otce genetiky
uznaly až další
generace
str. 3
Za správné vøci se
musí stále bojovat
VAŠE ALMA MATER
Studenti vymysleli
operační systém
pro seniory
str. 34
str. 38
VĚDA A POZNÁNÍ
Rozsáhlé
rekonstrukce a stavby
na fakultách
str. 2
VAŠE ALMA MATER
Od léčby epilepsie
k odhalení tajemství
déjà vu
str. 10
Reforma vysokého
školství.
Proč a jak?
str. 16
ROČNÍK 2013/2014
MASARYKOVA UNIVERZITA
www.muni.cz
Download

Časopis v PDF si můžete stáhnout ZDE [velikost 2,17 MB]