Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Studijní texty z e-learningového kurzu
Politologie
Autor: doc. PhDr. Felix Černoch, CSc., [email protected]
Vytvořeno v rámci projektu OPPA CZ.2.17/3.1.00/31075
Rozvoj vzdělávacího a pedagogického potenciálu Soukromé vysoké školy
ekonomických studií
© Copyright 2011, Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o.
Materiál je možné libovolně používat a šířit, není povoleno ho pozměňovat.
Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o., Lindnerova 575/1,
180 00 Praha 8-Libeň
tel.: 284 840 027, 284 841 027,
e-mail:
[email protected],
web:
www.svses.cz,
facebook:
www.facebook.com/svses,
e-portál:
elearning.svses.cz
Kurz včetně interaktivních aktivit, které nemohly být v tomto
dokumentu zveřejněny, u nás můžete absolvovat v rámci
celoživotního vzdělávání. Kurzem Vás bude provázet učitel.
Nabízíme spolupráci při tvorbě Vašich e-learningových kurzů.
Politologie
Soukromá vysoká škola ekonomických studií, Praha
doc. PhDr. Felix Černoch, CSc.
14. 10. 2010
Úvodní slovo pro studenta
Vítejte v tomto kurzu, který je věnován politologii. Zároveň Vám dopředu děkujeme za jeho
volbu.
Projevujete tím pozitivní vztah k dané problematice a zároveň důvěru vůči nám, tvůrcům
vlastního textu, i těm kdo Vás jím budou provázet. Ostatní už ponechejme vzájemné spolupráci
při jeho postupném procházení.
Cíle
Jsou v podstatě trojjediné:
 Informativní  sledující seznámení s pojmoslovím a vědoslovím.
 Formativní – rozvíjející schopnost posuzovat politické jevy.
 Motivační – podporující zájem o jejich kvalifikované sledování.
Obsah
Úvodní slovo pro studenta................................................................................................................ 1 Obsah ............................................................................................................................................ 2 1 Základní informace ....................................................................................................................... 4 1.1 Vznik kurzu ............................................................................................................................. 4 1.2 Kontakt .................................................................................................................................... 5 1.3 Jak postupovat při studiu ........................................................................................................ 5 1.4 Literatura ................................................................................................................................. 6 1.5 Podmínky klasifikace .............................................................................................................. 6 1.6 Nepřehlédněte!!....................................................................................................................... 6 2 Politologie jako vědní disciplina ................................................................................................... 8 2.1 Pojem vědy.............................................................................................................................. 8 2.2 Pojem politologie .................................................................................................................. 10 2.3 Systémové pojetí politologie................................................................................................. 13 2.4 Metodologie a metody politologie ........................................................................................ 15 2.5 Cvičení: Hledání souvislostí ................................................................................................. 17 2.6 Zrod a vývoj politologie........................................................................................................ 18 3 Politika jako předmět vědeckého zkoumání................................................................................ 21 3.1 Pojem politiky ....................................................................................................................... 21 3.2 Politická teorie a praxe.......................................................................................................... 23 3.3 Politická základna ................................................................................................................. 27 3.4 Politická nástavba ................................................................................................................. 33 4 Stát a právo .................................................................................................................................. 40 4.1 Geneze a podstata státu ......................................................................................................... 40 4.2 Fungování státu ..................................................................................................................... 43 4.3 Občanství .............................................................................................................................. 50 4.4 Státnost .................................................................................................................................. 56 4.5 Právo a bezpráví .................................................................................................................... 62 5 Demokracie a diktatura ............................................................................................................... 66 5.1 Dialektika souvztažnosti demokracie a diktatury ................................................................. 66 5.2 Budování demokracie ........................................................................................................... 70 5.3 Konfrontace s realitou ........................................................................................................... 76 5.4 Cvičení: Program repetiční ................................................................................................... 84 5.5 Cvičení: Program fixační ...................................................................................................... 85 6 Politické doktríny ........................................................................................................................ 87 6.1 Cvičení: Hodnocení jevů....................................................................................................... 87 6.2 Pojem doktrín ........................................................................................................................ 88 6.3 Doktríny pluralitní ................................................................................................................ 91 6.4 Doktríny totalitární 1............................................................................................................. 96 6.5 Doktríny totalitární 2............................................................................................................. 99 6.6 Doktríny totalitární 3........................................................................................................... 104 7 Mezinárodní vztahy ................................................................................................................... 108 7.1 Pojetí mezinárodních vztahů ............................................................................................... 108 7.2 Mezinárodní politika ........................................................................................................... 113 7.3 Bezpečný svět ..................................................................................................................... 116 7.4 Mír kontra válka .................................................................................................................. 121 7.5 Cvičení: Národní a mezinárodní bezpečnost ...................................................................... 132 8 Závěr.......................................................................................................................................... 134 8.1 Příprava na zápočtové testování.......................................................................................... 134 8.2 Poslední promluva .............................................................................................................. 134 Zadání úkolů ................................................................................................................................. 136 Kapitola 4: Stát a právo............................................................................................................. 136 Kapitola 5: Test demokracie ..................................................................................................... 136 Diskuse ke kapitolám ................................................................................................................... 137 Kapitola 3: Mravná politika ...................................................................................................... 137 Kapitola 4: Výměna pohledů a názorů s vrstevníky ................................................................. 137 Kapitola 5: Diskuze: Program aplikační ................................................................................... 137 Kapitola 6: Aplikace doktrinálních teorií ................................................................................. 137 Kapitola 7: Rozvoj aplikačních dovedností .............................................................................. 137 1 Základní informace
V této části nalezneme informace o tom, co pomůcka obsahuje, co je obsahem jednotlivých lekcí.
Cíle
 Seznámit se s prostředím kurzu
 Naplánovat si studium
1.1 Vznik kurzu
Poznat jev předpokládá pochopit jeho genezi neboli vznik a vývoj. Ve vědomí, že vše, co má svůj
počátek, musí nutně mít i konec. Záleží na tom, aby se obojí dalo posuzovat jako úspěšné. Týká
se to v plné míře i tohoto kurzu.
Cíle
Seznámit se s autorem a tutorem, znát ho jménem a rozeznat i jeho podobu, ale hlavně sjednat
kontakt s ním.
Vznik kurzu
Tento kurz vznikl na Soukromé vysoké škole ekonomických studií Praha v rámci projektu
"Rozvoj vzdělávacího a pedagogického potenciálu", který získal podporu z Operačního programu
Praha  Adaptabilita. Byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a rozpočtem hl. města
Prahy a realizován od listopadu 2008 do dubna 2011.
Autorem celého kurzu je doc. PhDr. Felix Černoch, CSc., který pracuje na Katedře jazyků
a společenských věd SVŠES.
Kurz testovali tester odborník PhDr. Karel Helman, Ph.D., a studentka Marta Stehlíková.
Obrázky včetně animací, u kterých není uveden zdroj, zpracovala dle námětů autora Bc. Magda
Uxová, DiS.
Na technickém zpracování se kromě autora podíleli pracovníci Katedry matematiky
a informačních technologií SVŠES Mgr. Jarmila Helmanová a Bc. Magda Uxová, DiS.
Kurz oponovala PhDr. Lucie Rohlíková, Ph.D. z Ústavu celoživotního vzdělávání Západočeské
univerzity v Plzni.
Všem výše jmenovaným děkuji za spolupráci a podnětné návrhy či připomínky.
Felix Černoch (autor kurzu)
 Copyright 2009, Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o., Praha
Všechna práva vyhrazena. Neoprávněné kopírování, zapůjčování, použití nebo další distribuce
jsou zakázány.
1.2 Kontakt
Jako tutor i autor jsem zde pro Vás  buď prostřednictvím pojítek anebo i tváří v tvář.
Cíle
Zafixovat si všechna spojení.
Není Vám lhostejné, kdo Vás bude tímto kurzem provádět?
Pak vězte, že osobně jeho autor. Jméno jste se už sice dozvěděli z tiráže na předchozí stránce, leč
pro úplnost a pořádek se představím ještě jednou.
Jsem doc. PhDr. Felix Černoch, CSc. Pokud Vás neodradila fotografie
vídeňského rodáka ročník 1936  vítejte a děkuji za ve mne kladenou
důvěru, kterou zajisté nezklamete. Na škole působím externě, ale zato již
od jejího založení, tč. na Katedře jazyků a společenských věd. Mou Alma
Mater je Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, kde nyní
vedu Katedru Public Relations a komunikace (předtím prorektor). Vše
ostatní ponechejme našim vzájemným kontaktům, které nebudou jen
prostřednictvím tohoto média. Pak si obrázek dotvoříte plasticky sami
a já se budu snažit ve Vašich očích více být než se zdát.
Kde a kdy mne najdete?
Obrázek 1.1-2 Tvůrce kurzu
Budeme se vídat pravidelně v rámci rozvrhových hodin předmětu Politologie a čas před nimi či
po nich je Vám k dispozici na případné konzultace nejenom o učivu. Jinak můžete spoléhat na
elektronickou komunikaci, která právě odstartovala. Lze také využít e-mailového spojení a pro
tyto případy udávám adresu, na níž bývám k zastižení: [email protected]
1.3 Jak postupovat při studiu
Nebudeme zbytečně předbíhat! Vše potřebné si sdělíme raději až v souvislosti s každou
nabíhající lekcí.
Cíle
Být připraveni respektovat pokyny, které jednotlivé lekce uvádějí či provázejí.
Pár slůvek přece
Předpokládáme, že to není Vaše první setkání s politologií a s politikou pak zcela určitě ne.
Vždyť jste s ní v každodenním styku. Někdo spíše aktivněji a jiný zase naopak o něco méně. Ale
vyhnout se jí zcela  to prostě nejde! Konečně jste mnohé vstřebali už předchozím vzděláváním
a prostřednictvím řady předmětů, zejména humanitní povahy. Na to společně navážeme  VY
i já.
1.4 Literatura
Považujeme předložený distanční text za vcelku dostačující studijní základ. Přesto je místy
nezbytné ponořit se i do publikací tištěných. Na některé z nich upozorňujeme úryvky nebo
citacemi z nich a na jiné odkazujeme.
Cíle
Sestavit si vlastní bibliografii.
Nejspolehlivějšími zdroji jsou ty, které už jsme někdy vytěžovali. S ohledem na zpožďování
našeho vědomí, doporučujeme návrat k učebnicím středoškolským. Možná máte i zkušenost, že
učivo základní školy Vám tzv. "došlo" až při dalším vzdělávání po jejím ukončení. Vřele
doporučujeme využít Slovník politického myšlení britského vědce Roger Scrutona, který Vám
dobře poslouží v přípravě na výstupní test. Jinak není rozhodující, z čeho se budete chtít poučit,
rozhodující je míra onoho poučení. Také bychom co nejvíce měli zaměstnávat internetové
servery.
1.5 Podmínky klasifikace
Již od začátku je dobré vědět, co musíte udělat pro to, abyste předmět Počítačová podpora řízení
projektu úspěšně absolvovali.
Cíle
Vědět, jaké jsou podmínky klasifikace.
Předmět končí "jenom" zápočtem, ale to nikterak nesnižuje laťku náročnosti, jak se přesvědčíte
už jen z pouhého výčtu požadavků pro závěrečnou examinaci:
Začít recenzí volného titulu oborové literatury a pokračovat semestrální prací na téma podle
vlastního výběru, kterou je nutné seminárně obhájit. Nakonec to bude dvojice didaktických testů,
z nichž první bude orientován pojmoslovně, kdežto druhý na vědosloví. Počítejte s jejich
klauzurní administrací neboli zpracováním v rámci tutoriálů, resp. vyučovacích jednotek.
Podrobnějšího poučení se Vám dostane včas, avšak už nyní si je můžete stáhnout ze školního
webu.
Abyste získali zápočet, musíte obdržet minimálně 50 bodů.
1.6 Nepřehlédněte!!
Automaticky otevíraná okna
Ke vzájemné komunikaci budeme používat zprávy posílané systémem LMS Moodle. Aby systém
fungoval, je nutné, abyste ve svém prohlížeči povolili automatické otevírání oken z našeho
e-learningového portálu (http://elearning.svses.cz).
Diskuze
U jednotlivých diskuzí si můžete nastavit, aby Vám příspěvky byly posílány na e-mail. Nic Vám
pak neunikne.
E-mail
V profilu na e-portálu máte uvedenu e-mailovou adresu. Musí být funkční a musíte ji čistit, aby
do ní bylo možné doručovat zprávy.
2 Politologie jako vědní disciplina
Začíná první lekce. Na ní byste se měli "vyučit" pohybu po předkládaných textech podle
postupně zadávaných instrukcí, aby v těch následujících už mohlo být vaše počínání
bezproblémové, až hladké. Proto si na jejím detailním a důkladném osvojení dejte obzvláště
záležet; vyplatí se vám to. Pokud ale přece jenom narazíte na nějakou překážku či jenom obtíž 
bez odkladu a zábran se obraťte na mne. Jsem vašim tutorem. Nuže  zkusme to!
Cíle
Otevřít okno do tohoto vědního oboru, tzn. pochopit, o čem je, čím se zabývá, co řeší a přináší.
Klíčová slova
Analýzy; české dějiny; disciplina; globální problémy lidstva; justice; metoda; metodologie;
ministerstvo; nacionalismus; nauka; politologie; racionální; řád; teorie; věda; zbraně hromadného
ničení.
2.1 Pojem vědy
Abyste věděli, do čeho se pouštíte, musíte porozumět širšímu zázemí tématu čili podstatě vědy.
Zde i ve všech dalších kapitolách budeme postupovat po šesti krocích, které se vám budou snažit
osvojování studijní látky usnadnit. Jsou v podstatě shodné se sledem aktivit nabízených tímto
programem.
Cíle
Pochopit, co věda je, a co ne! Odlišit přístupy a postupy vpravdě vědecké od pavědeckých, které
se tak jen tváří.
Klíčová slova
Nauka; nominální; normativní; ontologie; pojem; politika; quasi-; teorie; terminologie; věda;
zákonitost.
Než začneme, tak vysvětlíme onu šestici slibovaných kroků čili etapizaci studia:
1 prezentační fáze  neboli prvotní seznámení s učivem, jeho expozice,
2 repetiční fáze  čili opakování probrané látky,
3 fixační fáze  spočívající v upevňování osvojených vědomostí,
4 aplikační fáze  jež vede k utváření
intelektových dovedností a návyků,
5 examinační fáze  kde půjde o prověrku
míry zvládnutí dané partie.
Obrázek 2.1-1 Poznání
Jestliže jste přijali pravidla hry, můžeme se do ní směle pustit, provázeni na cestu odkazem
zakladatele našeho státu  prezidenta Osvoboditele  TGM, jak se říkalo ve zkratce, jíž každý
rozuměl a kterou zajisté znáte už i vy.
„Hrejte si vesele, ale pracujte vážně!“
Pojem vědy
Tedy vážně: Co je věda?
Odpověď: Teorie předmětu, který je jí sledován.
Otázka: Co to je teorie?
Odpověď: Odhalování zákonitostí pozorovaného, resp. studovaného jevu.
Znamená to, že si nutně musí klást nekonečně otazníků, jeden za druhým, neboť lidské poznání
rovněž nemá právo klást si hranice, tím spíše konečné meze. Věda přináší důkazy, jimiž bourá
dogmata; na rozdíl od náboženství, které je buduje, neboť staví na zjevení, o němž se pochybovat
nesmí.
Obrázek 2.1-2 Definiční obor vědy
Odpočinek
Tak tohle měla být ve smyslu výše uvedeném ona fáze prezentační neboli expoziční,
mající vám zprostředkovat prvotní seznámení s učivem, zahrnutým do 1. studijního
článku 1. kapitoly tohoto e-learningového kurzu, věnovaného politologii. Tímto
krokem jste ho právě otevřeli a odstartovali. Pokud se to povedlo  blahopřejeme vám
i k pochopení podstaty zvolené metodické posloupnosti a pro její další pokračování držíme palce,
dokonce fandíme. Co tedy následuje? Jak už jste se dozvěděli  fáze repetiční čili opakování
probrané látky. Přesně tak tomu bylo rovněž ve vašem předchozím vzdělávání buď u jiných
předmětů na vysoké, nebo předtím na škole střední. Nuže  nyní slíbená repetice.
Repetice
Činíme to grafickým znázorněním, které je zde připojeno. Jestliže se vám zdařilo předestřené
schéma zobrazit, pokuste se ho prostudovat a poté komentovat vlastními slovy. Konfrontujte si je
potom s původním textem studijního článku.
Autorské řešení bychom pro vaši sebekontrolu vyjádřili následovně:
Pojem spočívá v pojímání předmětu zkoumání, a nikoli v jeho redukci na pojmenování. Věda
= teorie toho, co je zkoumáno a tou se pak chápe odhalování tomu odpovídajících zákonitostí.
Fixace
Fixace, tj. upevnění osvojené vědomosti  se zaměří na objasnění toho, co je vlastně pojem , co
jím rozumět a jak ho vysvětlovat. Protože je obsažen již v názvu studijního článku, který je tudíž
i vstupní učební otázkou daného tématu, nacházíte ho i v předloze autorského řešení. To aby
osvojení látky bylo spojeno s jejím důsledným pochopením. Vězte, že pod pojmem si představme
především věci samy o sobě, tedy jako skutečnost. Jejich myšlenkový odraz, tedy slovní
vyjádření, je následné; chápejme ho jako tzv. nominální (nominovat značí jmenovat), respektive
normativní (norma = pravidlo, předpis), ev. terminologickou složku (termín = odborný název,
pojmenování). Nelze tudíž dělat rovnítko mezi pojmem a slovem. V logice je definován jako
souhrn podstatných znaků předmětu. Jestliže se jím až takto podrobně zabýváme, předjímáme tím
přístup i ke všem dalším pojmům, s nimiž se v tomto kurzu setkáte. Je jich nemálo a jsou shrnuty
do kategorie klíčová slova. Očekáváme, že to předznamená váš přístup k zacházení s nimi
a jejich výkladu. Díky!
Obrázek 2.1-3 Pojem
2.2 Pojem politologie
Nyní nebude zajisté ničím složitým vymezit si na vytvořeném pozadí "portrét" vědy zvané
politologie a souběžně a neoddělitelně i předmět jejího bádání.
Cíle
Definovat politologii jako samostatný vědní obor a předmět, který je jí koncentricky v komplexu
zkoumán čili politiku.
Klíčová slova
Definice; nauka; politika; politologie; sociální; teorie; věda; zákonitost.
Osvojili jste si a tudíž i podle nás pochopili, co je to věda a co pojem. Přichází tedy na řadu obě
dovednosti spojit a prokázat, nakolik s nimi umíme zacházet, říkáme manipulovat nebo též
operovat. Je to nesmírně důležité pro jakékoliv poznání, pro politologii a konečně i politiku pak
obzvláště. Neboť jednomu ani druhému se nedá prostě naučit, ev. jen vyučit či dokonce zaučit.
Dá se nanejvýš osvojit a to tak, že vstřebáme spolehlivé základy politického potažmo až
politologického myšlení. Nastala tudíž ta pravá chvíle přejít k fázi aplikační.
Obrázek 2.2-1 Hierarchie věd
Aplikace učiva
Pokuste se proto ve prospěch svého sebevědomí vyvodit z předchozího výkladu pojmu vědy, oč
jde v politologii a čím se zabývá. Tichou odpověď si můžete porovnat s následujícím textem
tohoto článku a třeba se i oznámkovat.
Definice politologie
Jako názvy spousty jiných věd odvodila politologie svoje pojmenování z antiky, konkrétně
z řeckých slov polis  obec či chcete-li, tak třeba i stát, městský stát, podle význačného filozofa
Platóna, který tomuto pojmu věnoval celý spis  a obecně známého i vžitého slova logos
označujícího vědu, nauku, myšlenku, také ono slovo či slovo znamenající myšlenku, ideu. Je to
přece široce uplatněna druhá část složených slov snad u většiny pojmenování vědeckých
disciplin.
Odtud už snadno dovodíme definiční obor náš  věda o polis  neboli polisvěda, což v moderním
výrazu chápejme jako politvědu neboli také vědu o politice.
Předmět politologie
Nepochybujeme o úspěšnosti pokusu nikoho, kdo pozorně pročetl pasáže o pojmu vědy
a definice politologie. Budiž to povzbuzením v oné pečlivosti vytrvat. Spěchat se má pomalu,
šetříte čas i námahu a k cíli dorazíte často dříve, každopádně pohodlněji a svěží. Znovu
gratulujeme!
A teď už bez okolků. Předmětem politologie je politika. Je to přece věda (logos) o politice
(polis), jak jinak. Pochopili jste to správně i naprosto přesně.
Takže stačí porozumět ještě pojmu politika, neboť bez něj nebudeme rozumět ani politice jako
takové. V našem výkladu ji pojímáme jako vyrovnávání vztahů mezi velkými skupinami lidí;
učeněji řečeno jejich harmonizaci, která by měla být provázána s jejich kultivací. Ta ovšem
někdy dosti vázne, nezaostává-li vůbec obojí. Přijde na úroveň tzv. politické kultury, o níž jste se
již zaručeně mnohé dozvěděli, nebo sami přímo z ní odzírali. Však se k tomu v našem kurzu
posléze zaručeně vrátíme.
Zbývá shrnout, co rozumět oněmi "velkými skupinami lidí"? Hle
 další otazník! Inu věda! Jsme teď přece rovnou ve středu jejího
dění. Měli jsme tedy předtím pravdu pravdoucí. Držte se jí.
Nuže, odpovězte si jednohlasně s námi: státy, národy, třídy,
sociální vrstvy, věkové skupiny, nejrůznější etnika, rasy, odbory,
profesní svazy, zájmové organizace, náboženská sdružení či
obce, církve, masová hnutí, politické strany, spolky... Ostatní už
domyslíte pro představu sami a výčet si případně ještě doplníte.
Tím lépe, každý podložený přírůstek je bonifikovatelný, čili
započitatelný jako bonus, tzn. k dobru.
Obrázek 2.2-2 Politologie
Examinace neboli prověrka zvládnutí probraného učiva
Na základě prostudovaných odstavců zkuste si už nyní a jen tak sami pro sebe definovat
následující pojmy:
1 pojem vědy,
2 pojem politologie,
3 pojem politiky.
2.3 Systémové pojetí politologie
Pochopení systému předpokládá nejenom vhlédnutí do něj, ale porozumět i jeho systémovému
okolí; neboť každý organismus funguje pouze interakcí s prostředím, v němž existuje.
Cíle
Poznat vědy, s nimiž politologie spolupracuje, a její vlastní vědní obory.
Klíčová slova
Antropologie; axiologie; disciplina; filosofie; geografie; gnoseologie; historie; humanitní;
kooperace; kybernetika; logika; politologie; právo; psychologie; sociální; sociologie; statistika;
systém; věda.
Začlenění politologie do systému věd
Moderní vědy se rozvíjejí ponejvíce ve svých mezních polohách, tzn. nejbouřlivěji na rozhraní
s jinými. To proto, že se jimi obohacují anebo přinejmenším podněcují pokrokem v jejich
specifickém poznání. Proto úspěšné jsou zvláště tzv. hraniční vědy vznikající na jejich
vzájemném styku.
Pro politologii jsou to především vědy sociální čili společenské, tj. zabývající se zákonitostmi
vývoje lidské společnosti.
Obrázek 2.3-1 Klasifikace věd
Kooperuje např. s filozofií, sociologií, psychologií, pedagogikou, ale i vědami historickými,
ekonomickými, právními.
Na druhé straně ovšem plní vůči nim i funkci koordinační, a to na bázi předmětu svého vlastního
 politiky. To proto, že v tomto směru je absolutní jedničkou, když ji sleduje jako téma ústřední
a pojímané komplexně, kdežto vědy jiné se politikou zabývají pouze marginálně čili okrajově,
doplňkově a teprve v návaznosti na to, co je s ní spojuje.
Realizačním výrazem toho může být např. filozofie politiky resp. politická filozofie, psychologie
politiky neboli politická psychologie, sociologie politiky či recipročně politická sociologie,
státověda, tj. státní právo,
Obrázek 2.3-2 Systémové začlenění politologie
Vnitřní struktura politologie
Jak již bylo naznačeno  politologie se specializuje na poznávání různorodých politických jevů,
procesů a dějů, což vede ke vzniku specializovaných disciplin, které se jimi zabývají. Tak
můžeme registrovat řadu jejích odvětví, jako třeba dějiny politických teorií, komparaci
(srovnávání) politických systémů, politické rozhodování, nauky o politických stranách, politickoekonomickou geografii, metody a techniky řízení společnosti, učení o mezinárodních vztazích,
aplikace informačních technologií, teorie a praxe propagandy.
Repetice a fixace
Ke zopakování a upevnění
obsahu předestřené dvojice
textů vám napomůže ještě
i připojená
dvojice
jeho
schematického zjednodušení
na grafech. Prostudujte si je po
způsobu zkušenosti z lekce
o vědě, aby vaše pochopení
bylo
širším,
hlubším,
názornějším,
ucelenějším,
plnějším,
soustavnějším,
uvědomělejším
a
hlavně
trvalejším.
Obrázek 2.3-3 Členění politologie
Aplikace a examinace
Do které skupiny vědních oborů byste zařadili politologii? Nedokážete-li se rozhodnout a hned
(z mosta do prosta), pomozte si výběrem z následujících možností:
1
2
3
4
5
vědy společenské (sociální),
vědy přírodní,
vědy technické,
vědy administrativní,
vědy formální.
Odpověď
Odpověď pro ty, kdož si nejsou naprosto jisti. Ale aby to neměli zase tak snadné, tak
přetlumočeně do Morseovy abecedy, byť ta se už dnes tolik nepoužívá jako kdysi. Jistotně
budete vědět či aspoň odhadnete, PROČ k tomu došlo / .--. / .-. / ...- / _. / .. /
Pokud si nevíte rady s morseovkou, stačí kliknout na odkaz
a tam zvíte odpověď na obojí.
Obrázek 2.3-4 Řešení
2.4 Metodologie a metody politologie
Věda se opírá o důkazy a ty musí být cíleně a podloženě získávány i vedeny, aby přesvědčily
o zákonitostech daných dějů a stavů čili své nezvratnosti. O tom je metodologie a tomu slouží
metody, techniky a procedury z jejího souboru. Předestřeme vám je aspoň v přehledné podobě,
neboť jejich funkční osvojení předpokládá specializovanou průpravu  teoretická studia i náročný
aplikační výcvik. To však překračuje určení a možnosti tohoto kurzu.
Cíle
Představit skupiny metod využívaných politologií k analýze politických jevů.
Klíčová slova
Abstraktní; analýzy; aplikace; axiologie; deskriptivní; determinismus; empirie; fenomén;
filosofie; formální; generalizace; geneze; gnoseologie; harmonizace; humanitní; integrace;
komparace; konkrétní; metoda; metodologie; nauka; objektivní; ontologie; periodizace; pojem;
sociologie; statistika; syntézy; systém; tendence; trendy; zákonitost.
Metodologie a metody politologie
Metoda, jak už asi víme, je "prostředkem směřujícím k cíli". Jejich souhrn, zvaný metodologií,
zaručuje postupy vpravdě vědecké neboli věrohodné způsoby pro získávání průkazných
poznatků. Složitost jevů reálného světa si vyžaduje různost přístupů i postupů, a tedy i volbu
pestré škály prostředků zkoumání. Je to však zároveň spojeno se změnou pohledů, jak se
můžete sami hned přesvědčit na připojeném schématu , které má charakterizovat právě onen
pluralismus názorů: krychle je stále tatáž, ale její vidění a hlavně vnímání se může měnit  záleží
na oscilaci pohledů, event. jejich zorných úhlech. Dodejme, že pouze malá část z nich náleží
toliko politologii a je používána pouze jí. Většinou sahá do arzenálu společného všem vědám
dohromady anebo jenom některým z nich. Na oplátku jim pak dává k dispozici postupy, jež jsou
jejím výdobytkem vlastním. A nyní k věci, zatím jen prostým výčtem. Budeme lišit metody
(a opět bez nároků na zdůvodněné pořadí):
 deskriptivní,
 genetické,
 komparační,
 logické,
 empirické,
 statistické,
 plebiscitní,
 experimentální,
 simulační,
 filozofické.
Obrázek 2.4-1 Metody poznání
Obrázek 2.4-2 Různost
Obrázek 2.4-3 Názorový pluralismus politologie
Rozumíte výše uvedeným výrazům?
Pokuste se připojit k nim český ekvivalent. Nejste-li toho schopni, jak se říká z chodu,
máte k dispozici náš výběr klíčových slov anebo se můžete pro hlubší poznání ponořit
iniciativně do slovníků a encyklopedií, tištěných či ještě raději elektronických.
2.5 Cvičení: Hledání souvislostí
Čeká vás první souhrnné procvičení kombinace jednotlivých poznatků v nové celky a vyvozování
politologických závěrů z těchto procedur i jejich výstupů.
Cíle
Podpořit kreativní uvažování a podnítit vlastní tvořivé představy o dynamice prvků vědního
systému politologie i jejího komplexu.
Klíčová slova
Ekvivalent; elaborát; graficky; charakteristika; komentář; koryfej; metoda; metodologie; pojem;
politika; politologie; selekce; taxativní; teorie; věda; zákonitost.
Zadání
1 Pročtěte si znovu studijní článek o metodách politologie a pokuste se jejich přehled
znázornit graficky. Pro jejich názvy najděte český ekvivalent, případně připojte alespoň
stručnou charakteristiku. Elaborát pak opětovně porovnejte s textem o této partii učiva,
případně ho zkorigujte či doplňte.
2 Totéž proveďte s učivem o výrazných politických myslitelích. Nástavbově doporučujeme
dozvědět se výběrově o jejich životě a díle více z tištěných či elektronických médií.
Selekci potom ponecháváme na každém jednotlivě podle zájmu, který ten či onen velikán
(koryfej) u koho vyvolal. V jejich seznamu zkuste vyznačit vývojové předěly, jak jsou
taxativně uvedeny v článku o dějinách politologie.
Tipy pro řešení
1 Zvažte možnost exkurze do metodologie jiných vědních oborů - například sociologie,
psychologie, ekonomie  na základě učiva předmětů, které jste ve škole studovali. To
proto, že metody mají oborový přesah. Žádná nepatří jenom jedné vědě a každá může
sloužit i vědám jiným  podle jejich styčnosti.
2 Buďte pamětliví lidové moudrosti, že méně je někdy  ne-li vždycky  více. Na množství
nehleďte, na kvalitu ano. Čili je třeba jednu osobnost poznat co nejdůkladněji  nejlépe
"do mrti" (mimochodem, víte, co to znamená? Od čeho je to odvozeno? Etymologický
slovník vám to prozradí, stejně jako spoustu dalších zajímavostí)  než o všech z tabulky
soustředit z internetu jen pár povrchních životopisných dat. Přece to děláte pro sebe! Pro
vlastní kultivaci aby vám to něco dalo, obohatilo mysl, nikoliv bylo čárkou pod splněným
úkolem.
Návrh řešení
Dáno grafickými schématy k oběma úkolům  začněte třeba zrovna jejich studiem a snažte se na
ně navázat: rozšířit je, obohatit je i sebe.
2.6 Zrod a vývoj politologie
Již jsme si připomenuli, že poznat jev a porozumět mu, předpokládá a znamená seznámit se
s jeho genezí čili příčinami a podmínkami vzniku, průběhu, narůstání do současných podob.
Nepůjde tudíž o samoúčelnou exkurzi, poněvadž minulost má pro nás význam ponejvíce tehdy,
když slouží jako nástroj porozumění současnosti, pomáhá řešit naléhavé aktuální problémy
a přispívá odhadu způsobů přibližování se k lepší budoucnosti. Platí to nejenom pro daný případ,
nýbrž všeobecně a napořád. V tom hrají nezadatelnou roli výrazné osobnosti  koryfejové
politického myšlení a jeho proměny v ucelené teorie, respektive vědu.
Cíle
Představit oblasti poznání, z nichž je politologie odvozena a o něž se stále opírá i jež ji nadále
sytí. Tímto prostřednictvím poznat cestu politologie za jejím uznáním coby samostatného
vědního oboru. To vše s představením osobností, které se o to všechno také zasloužily.
Klíčová slova
Ekonomie; filosofie; historie; juristický; kybernetika; politika; psychologie; sociologie; statistika;
teologický.
Kořeny politologie
Zůstaňme u pouhého výčtu, neboť zčásti jsme už poučeni předchozími výklady o vědách, s nimiž
politologie komunikuje nejčastěji a nejvíce. Tedy jde o kořeny
 filozofické,
 sociologické,
 historické,
 psychologické,
 juristické,
 ekonomické,
 teologické,
 statistické,
 kybernetické a pochopitelně také
 politické,
řazeno volně, čili nikoliv alfabeticky ani dle důležitosti; spíše jen prostou exkurzí po časové ose.
Dějiny politologie
Při určitém zjednodušení periodizace na podstatné momenty zvratu se dostaneme k rozlišení
4 základních vývojových etap v podobě jistého rozkvětu politického myšlení a jeho posunů:
 počátek je v antickém Řecku,
 prohloubení přichází za renesance,
 uznání se dostává koncem 19. století v USA,
 prosazení do politické praxe po 2. světové válce.
Obrázek 2.6-1 Dějiny politologie
Obrázek 2.6-2 Historický vývoj v českých zemích
Obrázek 2.6-3 Názorové školy soudobé politické vědy
Na odlehčenou...
Podle doporučení testerky tohoto programu  studentky Magdaleny Stehlíkové  zařazujeme
před myšlenkově náročnější a také obsáhlejší pasáží malou vsuvku k oddechu. Není vzdálena
učivu, ale je určena pouze k volnému vstřebávání. Půjde o trojici citátů ze souboru, který vybral,
uspořádal a roku 1947 u nakladatele Antonína Vaďury v Brně vydal F. A. Šídlo.
1 Politická dohoda je možná jen tehdy, když velmoci skončí s metodami, které vždy
ukazují, že jsou ve své politice ochotny užít krve a železa jako prostředku k dosažení cíle.
Ernst Bevin  britský ministr zahraničí po 2. světové válce.
2 Politik je obchodník, člověk, který slouží své vlasti nejlépe, když nalézá den za dnem
řešení odporujících požadavků tříd a jednotlivců, odborníků i amatérů, problémů,
považovaných za naléhavé všemi nebo jenom několika, problémů skutečných či pouze
smýšlených. D. W. Brogan, znamenitý britský politolog, znalec americké politiky
a hospodářských poměrů.
3 Politika je úsilí o pokoj lidí s lidmi, národů s národy. Politika má usměrnit lidi, aby si
svou prací vzájemně nepřekáželi. Jan Ámos Komenský.
Osobnosti politologie
Jakpak by se dala věda odmyslet od jejích tvůrců? Představíme vám zde jména, která stojí za více
než jen prosté zapamatování, když právě přes ně  jejich život a hlavně dílo, mající charakter
odkazu pro pokolení přicházející po nich  pronikáme do tajů vědecké analýzy politické reality.
3 Politika jako předmět vědeckého zkoumání
Že je politika ústředním a výlučným, komplexně pojímaným předmětem politologie už víte.
V této kapitole se s ním seznámíte konkrétněji a podrobněji.
Cíle
V záplavě definic politiky a jejich konfrontaci se sjednotit na pojetí, s nímž budeme dále
pracovat.
Klíčová slova
Faktor; lid; národ; objektivní; politická praxe; politická strana; politické hnutí; politické instituce;
politické myšlení; politické systémy; politický program; politika; politologie; studie; subjektivní;
tendence; teorie; tradice; trendy; věda.
3.1 Pojem politiky
Pokusíme se společně odlišit subjektivně laděné názory od formulací objektivizujících.
Nabízenou formulaci, která vám chce usnadnit probírku změtí nabídek a cestu k vlastnímu
názoru, o němž budete vnitřně přesvědčeni, nemusíte přijmout. Pak si ovšem budete muset
ujasnit, v čem vám nevyhovuje, případně co je na ní nepřijatelné. To ale doložitelně podrobit
kritice a s pozitivní definicí si pomoci sami nebo ji převzít uvážlivě odjinud, avšak vždy dodat
k tomu přesvědčující argumentaci.
Cíle
Podat co nejjednodušší a přesvědčivou definici politiky, vědecky se na ní sjednotit.
Klíčová slova
Argumentace; definice; erudice; formulace; hegemonie; kapitola; komentář; kontra; lapidární;
objektivní; pojem; politická praxe; politické instituce; politické myšlení; politické systémy;
politické teorie; politika; program; recitace; schéma; subjektivní; tolerance; věda; versus;
vulgární.
Pojímání politiky
Odmítnout bychom z principu měli náhledy zjevně pavědecké, tzn. zdůrazňující pouze jednu ze
stránek politiky, navíc ještě povrchně, předpojatě či dokonce vulgárně, například politika je
svinstvo….
Stejně tak se vyhnout redukci politiky na rozhodování vladařů, ať jsou jakkoliv mocnými á la
slovutný výrok francouzského krále Ludvíka XIV.: „Stát jsem já!“. Na druhé straně však vliv elit
(horních desetitisíc) nijak nepodceňovat, leč nepřeceňovat ani sílu mas (dolních deseti milionů).
Ve snaze o vědeckou solidnost musíme usilovat ze všeho nejvíce o šťastnou volbu posuzovací
pozice a hodnotícího kritéria. Jak se můžete přesvědčit na připojeném schématu, lze politiku
chápat v rovině názorové, programové a činnostní.
Pokud se přikloníme k pojetí třetímu, pak budeme moci
politiku posuzovat podle těžiště činnosti, což nám opět
přiblíží připojené schéma, doplněné tady o příklady
jmenovitých nositelů toho kterého konceptu.
Obrázek 3.1-1 Masarykovo pojetí politiky
Zamyslete se
Nahlédněte do nabízeného schématu
a snažte se ho "přečíst" a okomentovat.
Definice politiky
Zkrátka a dobře, stručně a jasně, pohlížíme na politiku jako harmonizátora hry různých sil
společnosti ve prospěch jejího progresivního pohybu směrem pozitivních perspektiv. Jinými
slovy řečeno, jde tu o vyrovnávání vztahů mezi velkými skupinami lidí, závislém do značné míry
na úspěšnosti boje o hegemonii v tomto úsilí, a to souběžně se vzájemnou tolerancí při sledování
společných zájmů, resp. potřeb společnosti jako celku.
Kontrolní otázka
Pamatujete si ještě onu definici politiky,
kterou jste si spolu s námi vyvodili
v souvislosti s rozborem předmětu politologie
hned na počátku předchozí kapitoly?
Odrecitujte ji a případně zpřesněte náhledem o lekci
zpět.
Odpověď
Obrázek 3.1-2 Politologie
3.2 Politická teorie a praxe
V dalším se Vám dostane poučení o politických systémech, stranách a programech, což jsou
záležitosti navzájem provázané. Takto jsou tudíž koncipovány nejenom cíle následující lekce, ale
i části tohoto studijního článku.
Cíle
Seznámit se s různými systémy reálné politiky, rozlišovat politické strany od hnutí či nátlakových
skupin a umět posuzovat jejich programové dokumenty.
Klíčová slova
Akce; aktér; analýzy; autorita; dokument; dokumentace; euforie; existence; fáze; formální;
funkce; harmonizace; historie; chaos; integrace; komparace; koncentrace; koncept; konflikt;
konfrontace; konkrétní; kooperace; koordinace; lekce; organizace; politická praxe; politické
instituce; politické studie; politické systémy; politické teorie; politologie; praxe; proces; program;
progres; realita; rekrutace; rotace; selekce; stabilita; strategie; struktura; systém; teorie;
terminologie.
Politické systémy
Začněme definičním oborem pojmu systém, pro který máme jinak velmi pěkné a naprosto
výmluvné označení soustava, jak ho uvádějí encyklopedie nebo slovníky cizích slov. Obecně lze
z nich vyvodit, že jde o přesně vymezený způsob zorganizování a fungování konkrétního celku.
Proto například známý sociolog Parsons vytvořil respektovaný model, který trefně nazval
strukturně funkcionálním. Vystihl tím, že každý systém je dán vždy dvojicí nezbytných prvků:
skladbou čili uspořádáním a projevy čili činností. Můžeme si to přirovnat ke vztahu konstrukce
budov (stavby) a provozu v nich (obývání) nebo lidského těla (anatomie) a jeho žití (fyziologie).
Z toho je zřejmé, že i společnost si lze představit jako strukturovaný celek (sociální systém)
s relativně trvalými vazbami mezi jeho částmi (prvky), který podmiňuje a podněcuje určité
způsoby chování. V užším smyslu to vztáhněme k systémům politickým.
Zde bude ovšem nezbytné odlišit opětně další pojmový pár, a sice
 politický systém  zahrnující všechny prvky daného sociálního systému čili všechny
navzájem propojené složky společenského života, resp. veřejného dění,
 politický režim  jinak také nazývaný státním zřízením a soustřeďující jen složky
mocenské čili vládnoucí a správní.
Odvozeně jde o úpravu vztahů mezi státem a občany, což v jiném ohledu značí vztah mezi
vrstvami, které stát ovládají a těmi, kdož jsou jím ovládány. Pokud jde o to, zda stát slouží pouze
zájmům některých skupin svých obyvatel nebo sleduje všeobecné blaho čili prospěch obyvatel
všech, každého občana, lišíme ve shodě s přístupem Aristotelovým státní režim (formu státu)
znovu do dvou dichotomických kvalit:
 formy dobré  kam řadil monarchii (vládu jedince = autokracii), aristokracii (vládu
vzdělanců = ideokracie) a politeiu (vládu lidu = demokracii),
 formy škodlivé  k nimž zahrnoval tyranii (diktaturu jedince), oligarchii (diktaturu elit)
a demokracii (diktaturu davu).
Později se dospělo ke zjednodušenému rozlišování státního zřízení (formy státu) na monarchii
nebo republiku. Dnes však převládá kromě toho spíše členění na právní stát (vláda zákona) nebo
diktaturu (vláda zvůle).
Politické strany
Obsahem tohoto článku bude podstata, důvody vzniku, zrod, funkce, poslání a činnost
politických stran, jejich odlišnost od politických hnutí a nátlakových skupin.
Pokud bychom chtěli být pří vyjádření jejich podstaty a zároveň i opodstatněnosti velice
strohými, nabízí se nám velice výstižná formulace, že je to spojnice politické teorie s politickou
praxí, což pochopitelně platí rovněž v gardu opačném. Jinými slovy řečeno to znamená, že
vnášejí určité poznatky o společenském pohybu do mas čili tam, kde se onen pohyb děje. To už
jsme si vysvětlili v rámci definice politiky, jakožto řešení vztahů mezi makroskupinami.
Konkretizovaně  a ze strany druhopohledové  jde o zjišťování a tlumočení, resp. prosazování
ev. probojovávání, zájmů oněch skupin. Podle Arona si kladou za cíl uchopení a výkon moci.
Samozřejmě s pomocí oněch cílových skupin a v jejich prospěch.
Důvody vzniku stran
lze tudíž vymezit aristotelovskou terminologií několikavrstvově.
1 Účelovou příčinou je vskutku dosažení podílu na moci.
2 Materializovanou příčinou se stává sociální stratifikace čili existence reálných
společenských sil, jejich diferencovaných zájmů.
3 Vzorovou příčinou pak bývá příslušný ideologický projekt.
4 Formální příčinu zavdává potřeba volby organizace a strategie.
5 Účinnou příčinu představují a tvoří vlastní aktéři  především voliči.
Obrázek 3.2-1 Důvody vzniku politických stran
Proces vzniku
Proces vzniku má rovněž spoustu podob. Souběžně s historicko-konfliktovým přístupem (Stein
Rokkan) prosazuje se také přístup institucionalistický (Duverger), a tak rozlišujeme strany
volební nebo mimovolební, následně potom parlamentní či mimoparlamentní, ale též strany mas
kontra strany kádrů, resp. pro voliče a pro všechny.
Rodí se tak jako "tuhé" případně jen "volební" a procedurálně lišíme mimo klasický vznik
takříkajíc zrodem, přesněji novozrozením, ještě i možnost sloučením anebo naopak rozštěpením
stran již na politické scéně činných.
Všechny bez rozdílu však v dosud nám známých jejich dějinách procházejí čtyřmi vývojovými
fázemi, které pojmenoval C. Brinton:
euforie  rozkol  jakobínství  chaos.
Poté nastupuje volání po autoritách a postupné přepouštění pole klasickým politickým strukturám
(Muller).
Charakteristické rysy a funkce
Za charakteristické rysy (prvky) se u nich většinou považují: trvalá organizace (často
přežívající své zakladatele i vůdce), trvalé místní články (navzájem ovšem propojené a spřažené
se svým ústředím), vůle po moci (získat ji či ustát) a hledání podpory lidu (pro volby, leč i mimo
ně). Odtud se pak odvíjí taktéž jejich funkce:
 rekrutace, selekce a rotace řídících pracovníků,
 strukturace veřejného mínění a tvorba politických programů,
 integrace sociálních skupin a harmonizace jejich zájmů,
 kontrola, koordinace, ev. stabilizace orgánů vládní moci.
Obrázek 3.2-2 Strany vs. hnutí
Těmito znaky se ovšem nevyznačují politická hnutí , ale jisté ani politické kluby, a o to méně
nátlakové skupiny . Snad nanejvýš ještě politické spolky.
Obrázek 3.2-3 Příklady hnutí
Obrázek 3.2-4 Politické strany vs. nátlakové skupiny
Politické programy
Následující stať bude pojednávat nejenom o jejich účelu, ale samozřejmě též o procesu tvorby,
obsahové skladbě, prosazování do života a nakonec i o hlavních způsobech realizace čili
uskutečňování, čímž rozumějme proměnu idejí v činy.
Nositeli politických programů jsou především politické strany, pro něž jsou jedním
z nejcharakterističtějších znaků, jak jistě snadno usoudíte na základě vývodů v předchozí stati.
Jejich prostřednictvím vyjadřují zájmy a potřeby svých potenciálních voličů. Jimi tak potom
oslovují cílové skupiny, o jejichž důvěru se ucházejí a s jejichž mandátem vstupují na politické
kolbiště v boji o moc.
Základ proto tvoří strategický cíl, který zřetelně shrnuje, čeho se má v dlouhodobém výhledu
dosáhnout, jakým způsobem a s jakým rozložením do časových horizontů. Zohledňuje se v nich
jak politika vnitřní podle jednotlivých oblastí společenského života, tak politika zahraniční
s výčtem sledovaných směrů a priorit.
Vychází se přitom z ideové orientace daných subjektů (viz výše), jež vyjadřuje stěžejní hodnoty,
které ve snaze o hegemonii mají býti sledovány.
Repetice učiva
Prostudujte si znovu pozorně předchozí text a snažte se jeho podstatné sdělení ztvárnit graficky
jednoduchým schématem.
Fixace učiva
Pokuste se vyhledat aktuální, ev. třeba jenom archivní, programový dokument některé
z politických stran české politické scény (parlamentní nebo neparlamentní, jedno zda vládní či
opoziční) a seznamte se s jeho skladbou. Posouzení obsahu je iniciativou pro vaše dobro.
Aplikace a examinace
Získané poznatky dostanete možnost prezentovat na semináři v rámci nejbližšího tutoriálu jako
bodovanou aktivitu.
3.3 Politická základna
Rozvrstvení společnosti přináší s sebou potenciální konfliktovost, odrážející různost zájmů
jednotlivých sociálních skupin a vyjevující jejich případný střet. V souladu se snahou o přístup
k moci je tím založen permanentní politický boj, který konflikty zakládá, nastoluje i řeší. Právě
o tom bude nyní řeč, k níž předesíláme, že jde o jednu z klíčových otázek praxe i teorie politiky,
a tudíž i důležitou partii Vašeho politologického sebevzdělávání.
Cíle
Na pozadí rozložení politických sil a jejich vzájemného boje postřehnout konfliktové momenty
a poučit se o možnosti řešení takových situací resp. jejich včasné prevenci.
Klíčová slova
Aktuální; antagonismus; diference; diverze; eskalace; frekvence; intenzita; konflikt; kritický;
krize; likvidace; potenciální; potřeby; prevence; recidiva; rozpor; situace; stratifikace; zájmy.
Politická scéna představuje bohatě diferencovaný celek, jenž je vertikálně hierarchicky vrstven
a horizontálně větven čili členěný programově. Ona rozpornost se vedle jednoty, jejímž
společným jmenovatelem je politické kolbiště (aréna), projevuje i bojem vzájemných protikladů
(ring).
Připomeňme si v naznačené souvislosti kardinální otázku politiky, jíž byla, je a provždy zůstává
moc:
buď se bojuje o její získání, anebo naopak udržení, podle toho, zda ji už máme, či o ni teprve
usilujeme.
Obrázek 3.3-1 Pojmová souvztažnost
Obrázek 3.3-2 Moc
Obrázek 3.3-3 Moc
Obrázek 3.3-4 Autorita
Stratifikace společnosti
Politiku nelze pochopit, a dokonce si ani představit bez identifikace jejích nositelů, resp. sil, jež
jsou zde ve hře a vedou mezi sebou nekompromisní boj. Stratifikace je o jejich horizontálním
a hlavně vertikálním rozložení čili rozvrstvení, ev. vzájemných poměrech a hierarchii. Pomáhá
orientovat se v oněch vazbách a diferencovat, zda jsou povahy nadřízenosti či podřízenosti,
nakolik v nich vládne duch kooperační či koordinační, jaké jsou rozdíly, ev. odlišnosti systému
politického a sociálního... Zkrátka a dobře jde tu také o určení skupin a seskupení, které jsou do
těchto vztahů zataženy, jsou jimi podmíněny, ale také je podněcují, vytvářejí a ovlivňují.
Fixace učiva
K jejich snazšímu pochopení si vypomozme sociologickým aparátem, který sestává ze souboru
terminologicky vyhraněného instrumentáře. Výchozím bodem tohoto pojmosloví se stal tzv.
společenský neboli sociální STATUS, někdy označovaný též jako pozice, což není ničím jiným,
než vymezením zastávaného postu v daném sociálním POLI. Tomu pak odpovídají příslušné
sociální ROLE, čili společností, zejména nejbližším (kontaktním) okolím, očekávané chování
osob takto postavených a dané funkce plnících. Politický význam získává status i role spojením
s podílem na moci, neboť navozují vůli nadřízených a poslušnost podřízených.
Vzniká tak složitá síť  někdy až změť  v níž bývá obtížné se vůbec vyznat a natož pohybovat.
Každý člověk přece zastává řadu pozic a plní jím odpovídající role, čímž se zařazuje kříženě i do
spousty vrstev nastíněné struktury. Měl by proto přesně znát svá místa v tvarech a náplně z toho
plynoucí. Jen tak mimochodem extempore  máte o svých rolích přehled vy sami? KDE všude
ve společnosti stojíte a CO všechno je tím dáno?
Oxfordský profesor německého původu, sociolog Ralf Dahrendorf, přišel v protikladu ke
středověkému členění společnosti na stavy, či marxismem přejatému a potrženému dělení na
třídy s pojmem vrstvy. Z pohledu moderní industriální společnosti rozlišuje:
 elity  vlastníci majetku, držitelé moci, tvůrci hodnot),
 služebné vrstvy  byrokracie a podílníci na moci),
 střední stav  živnostníci a rolníci,
 falešný střední stav  inteligence a nesamostatní zaměstnanci,
 dělnická elita  vysoce kvalifikovaní pracovníci,
 ostatní dělnictvo  produkční masa,
 nejnižší vrstva společnosti  spodina, kriminální živly atp.
Aplikace učiva
Jednotlivé vrstvy jsou větveně provázány a zároveň sceleny do takto uspořádané a fungující
SOCIÁLNÍ STRUKTURY. Do ní je tedy objektivně zasazen každý jedinec se subjektivně
přípustnými přesuny nazývanými MOBILITOU, která se může dít horizontálně či vertikálně.
Vzestupné posuny považujeme za kariérní.
Poněvadž v centralizovaných politických režimech jde o procesy dosti podvázané, označujeme
tyto SPOLEČNOSTI UZAVŘENÝMI, kdežto demokraticky podložené státní zřízení tvoří
naproti tomu SPOLEČNOST OTEVŘENOU. Takto ji pojmenoval a také popsal vídeňský rodák
sir Karl Raimund Popper. Souvisí s demokracií, tj. lidovládou, čili musí zde nutně jít o zvyšování
podílu lidu  mas  na moci. Žabomyší válku proto znamenají vcelku nicotné spory, který -ismus
je lepší, zda ten soci- či kapi-, když tak jako tak záleží na stupni rozvinutosti demokracie. O tu
a o to jde prvořadě, sem jest soustředěno hlavní úsilí a musí tomu tak nejenom být, nýbrž se to
i děje. Vždyť čím dále více lidí  lidu, mas  je v globalizovaném či globalizujícím se světě
vtahováno do produkčních i distribučních procesů již dnes a co teprve při akceleraci vývoje
předpokládaného!
Konfliktní situace
Bude vám předestřena charakteristika
konfliktů, vývojové fáze zrodu a průběhu,
druhy a typy situací, jež mohou nastat, ale
také způsoby jejich řešení s důrazem na
prevenci vzniku či eskalace.
Obrázek 3.3-5 Druhy konfliktů
Samozřejmě nám půjde o situace a konflikty
politické. Přiznejme si hned na začátku, že
potenciálně existují konflikty, resp. konfliktní
situace, vždycky!
Aby se však mohl vyjevit a být následně řešen,
potřebuje spouštěcí mechanismus. Politikové
by proto měli mít stále prst na tepu dění, aby
cítili už jen to, co teprve "visí ve vzduchu".
A aby na to uměli včas přiměřeně (adekvátně)
s taktem reagovat aby kritickým, případně až
krizovým situacím účinně předcházeli.
Obrázek 3.3-6 Zrod konfliktů
Člověk se může za takovýchto situací kdykoli
octnout a vystupovat v nejrůznějších rolích,
které už citovaný text Fibichův předpokládá:
 pouhý divák,
 manipulovaný objekt,
 stoupenec některé strany,
 aktivní spoluhráč,
 tvůrce hry.
Obrázek 3.3-7 Propuknutí konfliktu
Tamtéž se dovídáme o hlavních způsobech politického řešení konfliktů, které už aktuálně
propukly:
 boj nebo válka, vedené ideovými nebo násilnými prostředky,
 vyjednávání nebo dohadování ve prospěch konsensu,
 předstírané či falšované řešení,
 hlasování o dalším postupu,
 kooperace a participace na dohodnutém řešení.
Obrázek 3.3-8 Vývojové fáze konfliktů
Repetice
K tomuto studijnímu článku a konkrétně této jeho části se váže série tabulek a schémat, které jsou
vám nyní k dispozici pro zopakování látky. Zároveň v jistém smyslu probrané učivo také
překračují, takže jsou jeho rozšířením a prohloubením. Slouží tudíž i fixaci osvojených
vědomostí, ale pouze v tom případě, že si dáte práci s jejich prostudováním a komentováním 
"dešifrací".
Politický boj
Není pochyb o nezvratné rozpornosti jevů a dějů, včetně procesů politických. Je-li jim rozpor
vlastní a zůstává zároveň podstatou jejich vnitřních i vnějších vztahů, nemůže nemít zásadní,
rozhodující vliv pro vývoj každého z nich v prostoru či času. Takové jsou jeho zákonitosti.
Dialektika  "nejúplnější, nejhlubší a nejméně jednostranná nauka o vývoji"  zkoumající,
hledající, nacházející, potvrzující a dokazující rozpory ve věcech samých, definuje jako stěžejní
zákonitost jednotu a boj protikladů. Znamená to přítomnost protikladných stránek, kde jedna
nemůže existovat bez druhé, jež mezi sebou nepřetržitě bojují o udání směru dalšímu vývoji
předmětnosti, která je sceluje, pojí dohromady, "zastřešuje".
Přesně tak to platí pro politiku. Na jejím bitevním poli se střetávají a utkávají často velmi
protichůdné síly, které se z toho důvodu nemají naději vyhnout vzájemnému měření sil, kdy a kde
již začíná jejich boj  v příznivější podobě jako souboj programů neboli soupeření o přízeň mas
(voličů, veřejnosti vůbec).
Příklady sociálních rozporů
Řadu jsme si jich už uvedli v předchozích statích či článcích. Jistě si snadno vzpomenete na
paměťově čerstvou stratifikaci odlišující společnost otevřenou od uzavřené, případně také ještě
svěží poznatek o konfliktech potenciálních versus aktuálních. Sem patří zajisté už vžité dělení na
levici a pravici.
Velmi důležitým a pro společenský pohyb významným je rozpoznání rozporů antagonistických
čili nesmiřitelných a neantagonistických čili smiřitelných.
Ilustrací těch prvých je například vztah kapitálu a práce, kolonie a impérium, vykořisťovatel
kontra vykořisťovaný... Ilustrací těch druhých pak třeba rozdíl mezi prací tělesnou a duševní,
městem a venkovem, rodiči a dětmi, ženami a muži, nadřízenými a podřízenými, i když i zde
může protichůdnost přerůst v nepřátelství až roztržku.
Příklady sociálních bojů
Odhalili jsme si příčiny střetů mezi subjekty společenských aktivit a pojednali o vzniku, eskalaci,
ev. řešení konfliktů, takže máme naději porozumět podstatě a průběhu boje mezi aktéry
politického života. Ten může mít různou podobu podle rozsahu, intenzity, trvání, forem apod.
Není to pro nás v danou chvíli až tak podstatným, jako rozlišení bitevního pole podle povahy cílů,
které bojující strany sledují a s nimiž do boje vstupují, rvou se za ně a i o ně. Vizte dále:
 Boje ekonomické neboli hospodářské, sledující hmotný zisk, např. stávky za vyšší mzdy,
odborářské akce proti propouštění, ale i konkurenční boje na trhu.
 Boje ideologické čili souboj myšlenek a koncepcí, agitace a propaganda, boj o diváka či
posluchače, soupeření uměleckých směrů, vedení psychologických válek,
indoktrinační tendence, ideologické diverze.
 Boje politické představující a vyjevující vždy především boj o moc, minimálně vliv,
pokud možno převažující neboli hegemonii.
Zvláštní formou bojů, vlastně krajně vystupňovanou, se stávají války. Mají však tolik
specifických rysů a hlavně důsledků, že o nich pojednáme později zcela samostatně, natolik jsou
pojmem pro politiku i politologii důležitým.
3.4 Politická nástavba
Všimli jste si párového přístupu ke členění tohoto článku? Odborně se mu říká dichotomický
(di = dvě, tomie = řez). Páry jsou sestaveny z protikladů podle stejného kritéria: teorie kontra
praxe, základna versus nástavba. Kvůli lepšímu pochopení i zapamatování, ale i jako rastr pro
studium dějů na politické scéně. Stojí to za obecnější poučení pro analýzy také na jiných
sociálních polích.
Cíle
Porozumět základům ideologie, morálky a kultury, jakožto podstatných dimenzí praktické
politiky.
Klíčová slova
Absolutní; aréna; dichotomie; dimenze; doktrína; entita; etika; etiketa; fenomén; forma; idea;
ideologie; ideovost; indoktrinace; institut; interpretace; kolbiště; konflikt; konfrontace; kontext;
kultura; morálka; mravnost; politický boj; scéna; teologický; teorie; věda; versus.
Pojem ideologie
Předpona ideo- je odvozena z řeckého slova idea, znamenajícího myšlenku či přeneseně i mínění.
Poněvadž tímto způsobem vytvořených pojmů je mnoho, musíme diferencovat mezi jejich
významy, a to velice bedlivě. Ukažme si to na jejich prostém přehledu: idea, ideál, idealismus,
idealista, idealistický, ideální, idealizovat, ideokracie, ideokrat, ideografie, ideogram,
ideografický.
Rozlišení nuancí ponecháváme pro nastíněné
příklady zcela na vaší zvídavosti a práci nad
slovníky. Společně se však nyní soustředíme
jenom na pojmové objasnění ideologie. Předem
však upozornění, že není totéž co idea, byť je tu
shodný slovní základ a zčásti rovněž předmětný.
Ona předmětnost vychází totiž z potřeb, které se
v ideách odrážejí a jsou vyjadřovány rovněž
ideologiemi.
Obrázek 3.4-1 Kategorizace potřeb
Věnujme se proto napřed výkladu naznačené rozdílnosti. IDEA byla podle antického původu
označením, tzv. širokopásmovým neboť vyjadřovala netoliko výše uváděnou myšlenku či mínění,
byť nám pořád objasňuje základní pravdu, ale zároveň se onen význam vztahuje také na tvar,
obraz, formu, typ, vidění, podobu, jev. Aktuálně dotaženo to bude v nejširším slova smyslu
výrazem pro určitý produkt mysli (myšlenka, pojem, představa, názor, koncept) anebo jeho
význam (smysl, podstata, princip). Spočívá tudíž ve věci samé, spřažena s vlastním  vnitřním 
obsahem dění! Naproti tomu IDEOLOGIE je do něj vnášena zvenčí a odvozována z idejí
pojatých velice úzce na podporu prosazování skupinových potřeb či zájmů.
Pak se jí s plnou oprávněností dostalo pojmenování falešné vědomí.
Moderní doba, odstartovaná sérií buržoazních revolucí, přinesla rozštěpení pole politiky na levici
a pravici. Asi budete vědět, že oba pojmy přinesla revoluce francouzská, odvozeně z toho, na
které straně se nacházely lavice radikálů a umírněných. Promítá se to i do soudobých ideologií
jakožto jazyka, jímž ta či ona strana hovoří. Levice operuje hlavně idejemi spravedlnosti, a tudíž
zároveň rovnosti, kdežto pravice zdůrazňuje převážně ideje vlastnictví, a tudíž taktéž svobody.
Kardinálním problémem proto zůstává najít vždy míru rovnovážnosti! Lech Walensa, zakladatel
polské Solidarity, který to po jejím vítězném tažení dotáhl na prezidenta státu, k tomu kdysi
moudře dodal, že na jedné noze se stát nedá. Rozhodně ne natrvalo. Poučné je ostatně i varování
staročínského učení TAO, když upozorňuje, že kdo se staví na špičky, dlouho nevydrží.
Repetice učiva
Z předchozího snad přesvědčivě vyplynulo, že ideologii možno považovat za zkreslený
světonázor, který jasně slouží k účelovému
ovlivňování veřejnosti. Tak je tomu zcela záměrně už
od počátku 19. století, kdy byl tento termín zaveden
a rozšířen ve společenských vědách. Nicméně ale
praktiky jím symbolizované jsou data mnohem
staršího. Setkáváme se s nimi dokonce v té nejhlubší
historii lidstva.
Obrázek 3.4-2 Proces hodnocení
Fixace učiva
Jestliže vás to zajímá a máte dějepisně - filozofickou orientaci, nabízíme vám dobrovolnou
exkurzi do středověku i starověku prostřednictvím dobové literatury, u níž doporučujeme začít
"učením o idolech" anglického filozofa 17. století Francise Bacona. Podobný účel splní rovněž
návrat až před náš letopočet k Platonovi, u něhož jsou ideje našeho světa pouhým stínem těch
pravých − nehmotných, zato věčných a neměnných. Zato stojí však i opakování kantovské teorie
a kritiky čistého rozumu, kde zmiňovaná "produkce idejí" není považována věc rozvažování,
nýbrž rozumu, jehož ideje nejsou zkušenostně potvrditelné ani vyvratitelné, a proto mají funkci
nanejvýš regulativní. Setkáte se u něj s trojicí základních idejí (teologická, kosmologická,
psychologická), jež "usměrňují pohyb poznání za hranicí daného". Nu a poučná bude jistě taktéž
"absolutní idea" Hegelova.
Aplikace učiva
Z konstatovaného můžeme již "vařit", a to v několika chodech podle chuti. Tradicionalisté se
mohou držet osvědčených receptur z minulosti, jak jsou zakonzervovány v "kuchařkách"
známého Thomase Hobbese či méně populárního Destutt de Tracyho anebo autorů modernějších,
jako byli například Karel Marx, Auguste Comte, Emile Durkheim, Vilfreda Pareto, Karl
Manmeim. Milovníci odvážného a tvořivého pokusnictví zajisté sáhnou rádi po gurmánské
literatuře ze současnosti. Je hojnější, přístupnější, stravitelnější a hlavně také vydatněji sytící hlad
podle gusta. Máme tím na mysli stále aktuální kulinární směry, z nichž pak akcentujeme
liberalismus, konzervativismus, socialismus, fašismus. Poučení o nich lze najít ve spoustě
učebnic, encyklopedií, slovníků.
Pro náš případ si dovolujeme doporučit vysokoškolskou učebnici Politologie od Vladimíra
Proroka s Alešem Lisou a Slovník základních pojmů z filosofie Petra Nesvadby, odkud jsme
čerpali zčásti také my pro tento článek i vaše úkoly.
Examinace neboli prověrka zvládnutí probraného učiva
Jak jsme řekli, tak činíme a předkládáme několik otázek. Jejich zodpovězení slouží jen vaší
sebekontrole, proto volný výběr i míra vkladu spočívají na vás.
1 V čem spatřujete jádro přínosu jmenovaných myslitelů
k odhalení příčin, podstaty
a důsledků zkresleného poznávání skutečnosti? Vyberte si jednoho.
2 Posuďte případně pro svoje vlastní poučení i to, jaké jsou základní principy výše
uvedených směrů a čím se od sebe liší.
3 Proč a čím zkresluje ideologie vědecké poznání?
Odpověď
Stručně řečeno  sleduje jistou účelovost a daným účelům podřizuje obsah i formu vlivu na
veřejnost, přesně v duchu principu, podle něhož "účel světí prostředky". Nemá tedy často ani
zájem na objektivizovaném poznání pravdy, proto nezřídka vědomě ignoruje i zdůvodnění
vědecká.
4 Co je kritériem pravdivosti a jak podle něj postupovat u konkrétních analýz?
Odpověď
Kritériem pravdy je koneckonců praxe! Jí se držet a sem orientovat rozbory toho, co se říká
a co dělá, co se subjektivně chce a co fakticky dosahuje, co kdo sleduje a oč mu jde...
Obrázek 3.4-3 Koryfejové
Politická morálka
Smyslem této stati je přiblížit vám etickou dimenzi politiky a etiketu politiků (etika = mravouka,
etiketa = chování). Být etickým znamená být mravným, chovat se podle pravidel, jež nejsou
v rozporu s obecnou morálkou, ale ani s vlastním svědomím. Právě o tom bude těžiště započaté
řeči.
Opřeme se tu o interpretaci vztahu morálky k politice v učebním textu pro střední školy, na který
se snad mnozí z vás rozpamatují. Podle něj existují názory, které
1 nadřazují politiku morálce (Nicolo Machiavelli),
2 podřizují politiku morálce (Jan Amos Komenský),
3 nenadřazují ani nepodřizují jedno druhému (Jean Jacques Rousseau).
Důležitější než samo nabízené utřídění je však váš postoj neboli pojetí, k němuž se přikláníte.
Zdá se tu působit zákonitost vyloučení varianty čtvrté. Nebo máte názor jiný? Třeba žádný?
Ponecháváme to v tuto chvíli pouze na vás, leč vězte, že politice, a tudíž mravním zásadám se
nelze vyhnout, ať jakkoli velkým obloukem. Jádrem společenské morálky i osobní mravnosti
jsou sdílené hodnoty, v nichž pak je nutno si učinit jasno prvořadě a podle nich soudit sebe i své
okolí. A chcete snad říci, že se vás to netýká?
Obrázek 3.4-4 Hodnotové rozhodování
Zakladatel německé klasické filozofie Immanuel Kant vyřešil ono dilema čili obtížnou, nicméně
vždy nutnou volbu mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi, apriorním principem, který
označil za kategorický imperativ. Jde v něm o přikazující tvrzení, jež respektuje autonomii
člověka, tedy rozhodování a jednání podle určitých principů či norem, nezávisle na okolnostech.
Nazývá se to jinými slovy mravní svoboda.
Obrázek 3.4-5 Kantova etika
V politice a u politiků by to tudíž mělo nejenom platit ještě kategoričtěji, ale být prosazováno
i vyžadováno mnohem imperativněji. Chcete si na toto téma vyměnit názory se spolužáky? Proč
ne! Dostáváte k tomu šanci.
Politická kultura
Přibližme si teď pro změnu průnik dvou množin (entit), tj. politiky a kultury, ve smyslu jejich
definičních oborů. Politično jakožto aktivity soustředěné na řízení
společnosti s kulturnem coby souhrnem vytvářených hodnot, duchovních, ale i hmotných. Nic až
tak moc nového. Doložme si to příkladem Edvarda Beneše  prezidenta Budovatele  který se
pojmem politické kultury zasvěceně věnoval a sám na ni velice přísně v praxi dbal. Považoval ji
totiž za předpoklad skutečné
demokracie a pojímal ji v jednotě subjektivního i objektivního aspektu politiky, tj. psychologie
straníků a chování institucí, potažmo stran. Pojednává o tom jeho Povaha politického stranictví,
vydaná roku 1920 v Praze. Pojímá tudíž politickou kulturu šířeji, než je tomu dnes, kdy se
konfrontuje nanejvýš model s realitou, vzory se situací.
O publicitu pojmu se zasloužili Almond a Verba, kteří ho vynesli na světlo světa knihou The
Civic Cultur (Princeton 1963). Rozlišují v ní trojí úroveň lidí na politický systém - vědomou,
citovou a hodnotovou, čímž předjali současně též tři typy politické kultury  účastnickou
(participační), založenou na podřízenosti (subordinační), a lokální (parochiální redukovaně
farskou).
Samozřejmě, že se projevuje ve všech podobách prostřednictvím komunikace mezi aktéry na
politické scéně, proto se mluví rovněž o politické komunikaci.
A opětovně můžeme ony jevy posuzovat v jejich širokém nebo úzkém smyslu, tj.zahrnující
veškerou nadstavbu (přesvědčení, sdružování podle něj, rituály...) anebo jenom její účelové
výseče (politické postoje, kooperace subjektů nebo boj o moc...). Funkčnějším se však zdá být
pro naše potřeby kategorizace podle kritéria hodnot , k nimž jeden anebo druhý politický či
chcete-li též ideologický, ideový směr inklinuje a jaké, lépe řečeno které hodnoty staví do
popředí. Podívejme se na to pro názornost konkrétněji s využitím části odkazů učebního textu
Základy politologie určeného středním školám (Jindřich Fibich).
 Environmentalismus  zdůrazňující
přírodní podstatu světa i člověka,
jeho zdravý styl života resp. trvale
udržitelný rozvoj společnosti.
Obrázek 3.4-6 Dimenze hodnot
Obrázek 3.4-7 Druhy hodnot
 Nacionalismus  vyzvedávající hodnoty určitého národa oproti jiným, ev. vůči hodnotám
občanským, přičemž může usilovat o právo na svébytnost stejně jako se nadřazovat
proklamovanou výjimečností.
 Populismus  odvolávající se na veřejné zájmy a zneužívající masovou podporu, kasající
se svou přeceňovanou lidovostí.
 Solidarismus  navazující převážně na religiózně orientovaná témata, kde se mimo
dovolávání božích hlasů, promluv z bible a poselství papežů bere zřetel na lidské
svědomí, osobní milosrdenství a vzájemnou pospolitost.
 Technokratismus  opírající se o pokroky vědeckého poznání a jeho aplikaci do
materiálního světa, kdežto člověka bere za přívěsek strojů a nástrojů, s nímž se dá
dle libosti manipulovat.
Obrázek 3.4-8 Vztah morálky a práva
Zkuste si
A na závěr něco jako tradiční "domácí úkol" šitý každému z vás přesně "na míru",
neboť máte se pokusit a jen pro sebe samého najít v politické realitě, nejlépe
nejsoučasnější, nějaký příklad z naší politické kultury, resp. "nekultury".
Obrázek 3.4-9 Hledání hodnot
4 Stát a právo
Stát platí zřejmě doposud za nejvýraznější nástroj moci a tím pádem i nejtypičtější výraz politiky,
rámec, v němž se ona uskutečňuje, čili moc prosazuje. O tom teď půjde mezi námi řeč.
Cíle
Pochopit podstatu státu i práva.
Klíčová slova
Bezpráví; moc; občan; oprávnění; právní řád; právní stát; právní výsada; právní vztahy; právo;
resort; řád; smlouva; sociální stát; spojenectví; státní zřízení; ústava.
4.1 Geneze a podstata státu
Začínáme opět pěkně po pořádku čili vymezením pojmů, mezi nimiž bude dominovat právě
pojem státu. V jeho definičním vymezení byste měli postřehnout a pochopit i jeho podstatu. Na
tomto pozadí se vám pak vyjeví geneze státních útvarů v kontextu s důvody jejich proměn.
Cíle
Porozumět pojmu stát  získat představu o tom, CO a ČÍM stát ve skutečnosti je.
Klíčová slova
Administrativa; anarchismus; antika; aristokracie; autokracie; buržoazie; definice; demokracie;
diktatura; exekutiva; harmonizace; historie; justice; konflikt; konfrontace; legislativa; národ;
obec; řád; stát; suverén; teokracie; zákon.
Definice státu
Místo dlouhých, obšírných a složitých výkladů si uveďme vcelku lapidární definici T. G.
Masaryka, která vymezuje stát jako "určitou část člověčenstva, žijící spolu v určité zemi jakožto
celek organizovaný a historický".
Rozbor definice TGM
Zajisté jste si všimli, že mezi charakteristické znaky státu podle TGM patří následující:
 jde o lidské společenství (tedy nikoliv přírodní útvar – např. daný geograficky),
 situované zeměpisně (čili zahrnující určité území – vymezené hranicemi),
 historicky vzešlé (nebylo tu odvždy – vzniklo na jistém stupni vývoje),
 nějak organizované (více méně pevné, ale podléhající proměnám, ev. zániku).
Intimní úkol – poznámka
Klíčovou fází osvojovacího procesu je co nejintimnější čili co nejdůvěrnější kontakt se
studovanou materií  úplný a nerušený ponor do ní! Pouhým poslechem, a dokonce ani
pouhým čtením se nám učivo do paměti nevryje; už vůbec ne natrvalo. PROTO!
Repetice učiva
Pokuste se nyní  a bez podvádění sebe sama  definici TGM vybavit a zopakovat.
Pokud se vám to nepovede, beze studu se k ní vraťte a znovu si ji bedlivě pročtěte;
jedno či potichu nebo nahlas, prostě tak, jak jste zvyklí se učit. Snažte se přitom
postřehnout hlavní uváděné rysy státu a ty si co nejpřesněji zapamatovat. Ideálem je doslovné
zapamatování pro trvalost.
Fixace učiva
Předpokládáme, že jste se zařídili podle naší instrukce a daný úkol v důsledném soustředění
splnili a že se naplnil i jeho smysl. Přerušte nyní práci na této části textu a přejděte
k seznamování s obsahem pasáže další. Teprve až jí projdete, vraťte se znovu zpátky sem, kde vás
asi překvapí úkol na vás tu již čekající.
Pamatujete si předchozí definici? Když ne doslovně, tak aspoň v podstatných znacích? Shrňte
podstatné znaky státu vymezené Masarykovou definicí! Povedlo se? Máte zaznamenáno? Nejlépe
uloženo rovnou v paměti a natrvalo? Pak výborně! Tak to má být!
Intimní úkol – poznámka
Účelem tohoto odskoku tam a zase zpět byla prověrka paměti -schopnosti vybavit si
učivo s odstupem času, což je více věcí cviku než dannosti. Ne nadarmo se přece
traduje moudrost věků 3x slyšet  2x vidět  1x zkusit  No nepotvrďte to teď sami!
Definice soudobé
Nejdříve se pokusme o konfrontaci už detailně pochopené a pevně v paměti ukotvené definice
TGM s dneškem. Pak teprve budeme moci poukázat na rysy státu moderního.
Masarykovo pojetí je zajisté nosné i pro dnešek, neboť i současný stát je charakterizován
územím (hranicemi), obyvatelstvem (občany), organizací (uspořádáním), dějinami (historií).
Přesto však i tady dochází k proměnám či vývojovým posunům.
Aplikace učiva
Dokázali byste sami od sebe postřehnout, v čem nastaly či nastávají změny? Napovíme Vám
otázkou: víte, co vneslo do dějinného uspořádání českého státu jeho začlenění do EU?
Nepochybujeme! Jakpak byste mohli přehlédnout zrovna prožívané? A nepostřehnout přitom
třeba souvislosti nebo i dosah vytváření tzv. Schengenského prostoru, překonávající dosavadní
pojetí státních hranic.
Zamyslete se nad tím raději teď hned začerstva  leč nanečisto.
Jen jakoby zkusmo. Doopravdické zadání je pro vás nachystáno až po dokončení tohoto článku
celého čili za statí, která zrovna nyní následuje.
Vznik a vývoj státu
Pro inspiraci a zároveň jisté zjednodušení se přidržíme dalšího z učebních textů pro střední školy,
který budete možná i znát, nebo si dokonce obsahově pamatovat. Jsou to Základy teorie státu
a práva, kde autor Jan Zouhar na straně 12 píše doslova:
"Lidská společnost žila v počáteční době své existence bez státních forem. Základní jednotkou
společnosti byl rod (rodová společnost). Společenské vztahy byly upravovány nepsanými
pravidly, která se přenášela zvykovým právem. Na našem území tento stav trval do 7. až 8.
století, kdy vznikly předpoklady pro vznik státních útvarů. Mezistupeň tvořil Sámův kmenový
svaz v letech 623 až 658, který vznikl především z důvodů obrany proti nájezdům Avarů. Prvním
státním útvarem na našem území byla Velkomoravská říše v 9. století. Počátky českého státu
sahají do 10. století."
Dovolujeme si k tomu přičinit jen tu poznámku, že v uvedených případech na úsvitu našich
raných dějin to byly útvary ještě tzv. předfeudální. Nicméně pokračujeme v citaci, která má
autorsky podobu otázek pro vás.
Zamyslete se
Prostudujte si níže následující názory a uvažte, které pojetí pokládáte za nejsprávnější
a proč.
1
2
3
Stát vznikl dohodou mezi lidmi, kteří část svých přirozených práv předali státu (vládci),
který zajišťuje společné soužití.
Stát je hlavní nástroj politické moci. Je to forma organizovaného násilí a vzniká se
vznikem soukromého vlastnictví.
Stát existuje jako produkt boží vůle a dle božích přikázání je každý povinen stát uznávat
a podřizovat se mu.
Repetice učiva
Stát je suverénní politickou institucí společnosti, organizující obyvatelstvo podle území pomocí
státní moci (státní aparát, policie, armáda atd.) a mocenského mechanismu.
Suverenita, svrchovanost  samostatné, nezávislé, svobodné rozhodování občanů dané země.
(Doslova dle Jana Zounara.)
Fixace učiva
Všimněte si, že v předešlém citátu stojí proti sobě ve vzájemné svázanosti pojmy hnedle dva 
oba kardinální (viz klíčová slova)  stát: společnost!
Vychází se tu zjevně z jejich pojmové odlišnosti, tedy rozdílu dosti zásadního. Roger Scruton
k tomu dodává ve svém Slovníku politického myšlení, že "právo sice nelze odmyslet od státu, ale
nemusí být pro společnost nezbytné" (strana 154). Téhož mínění byl i významný teoretik státu
Max Weber, když tvrdil a dokazoval tezi, že stát je organizace, která "monopolizuje legitimní
násilí nad daným územím". Onou legitimní mocí se ale pochopitelně rozumí taková, která si
udělila umělou sankci, jež zase sama o sobě není ničím jiným než zvláštním druhem práva i moci.
S ním se na téže platformě sešli víceméně i marxisté, pro něž zůstává stát organizovaným násilím
(jedné třídy nad druhou).
4.2 Fungování státu
Sledujte nyní státní proměny v toku času, co do charakteru a jejich určení až po dnešek; tady totiž
spatřujeme těžiště sdělení i pochopení. Historická exkurze je pouze prostředkem onoho
pochopení.
Cíle
Výklad obecných principů ve prospěch poznání české reality, prioritně současné.
Klíčová slova
Administrativa; aparát; ekonomie; establishment; funkce; justice; kultura; mechanismus; moc;
orgán; organizace; parlament; povinnosti; právní stát; právní vztahy; právo; samospráva; stát;
státní hranice; státní správa; státní zájmy; suverenita; ústava; veřejná správa; zákon.
Funkce státu
Nejúplnější odpověď nalezneme vlastně u odůvodňování zrodu státních útvarů. Ostatně - dávají
nám za pravdu opět slova TGM, podle nichž stát se udržuje  čili funguje  idejemi, na kterých
vznikl. Nabízí se v této souvislosti paralela s vývodem Hegelovým o tom, že stát je uskutečnění
mravní ideje. Masaryk ho zcela nepochybně znal.
Ohlédneme-li se od toho, bývají zpravidla uváděny dvě stěžejní funkce státu, resp. jejich
skupiny:
 Vnější  zajišťující stát navenek, proto se někdy redukuje na tzv. obrannou. Pro ni zřejmě
původní státy vznikaly, aby chránily své obyvatelstvo před napadením. Nicméně
nová doba ji posouvá i do sféry spolupráce  pochopitelně se spřátelenými, ev.
spojenecky svázanými subjekty. Vůči těm znepřáteleným zůstává vztah stále
setrvávajícím na historicky zakotveném a tradovaném principu.
 Vnitřní  také zde byla původně silová čili potlačovací, když jeho tvůrci se začínali
chránit před svými "soukmenovci". Proč? Prostě si začali přivlastňovat více, než jim
náleželo z kořisti, ale nakonec i občin, takže se museli od ostatních izolovat
a ohrazovat silou. Dá se tudíž soudit, že stát vzniká souběžně se soukromým
vlastnictvím čili poté, kdy člověk začal říkat "to je moje!" (Engels).
Posléze však i na tomto bitevním poli došlo k posunům, takže státu přibyly funkce další a obecně
prospěšnější: politicko-ekonomické či kulturně-výchovné.
Formy a typy státu
Také zde se můžete setkat s plejádou názorů místy naprosto protichůdných. Inu  jsme
v pluralitní společnosti! Ale jak se vyznat v té změti? Jak najít pak hlavně sám sebe? Vždyť nejde
o školometskou záležitost, ale životní orientaci opřenou o pevný světonázor. Pokusíme se vám
informačně pomoci, leč s tím, že příklon tam či onam už spočívá cele na vás. Pro jednotu vedení
myšlenek se i nadále přidržíme už použitého zdroje (Zounar).
Forma (učlenění) státu
Formou státu rozumíme územní organizaci státu a systém vztahů mezi státem jako celkem a jeho
územními částmi.
1 Unitární stát se vyznačuje jednotnou soustavou nejvyšších státních orgánů, jednou
ústavou a tím, že orgány jeho administrativních částí nemají původní, nezávislou
suverénní moc, tj. nezávislou na nejvyšších státních orgánech. Stupeň závislosti
administrativních částí je různý, proto rozlišujeme stát centralizovaný nebo
decentralizovaný.
2 Složený stát se skládá z několika víceméně nezávislých celků, odvozujících svou moc
z národní či občanské suverenity. Takové státy rozdělujeme podle míry vzájemného
soužití a vzájemných vztahů částí a celku na federativní (spolkové) a konfederativní,
případně jiná integrační seskupení (unie, aliance).
Zamyslete se
Rozhodněte, do které z těchto skupin patří podle své ústavy současný český stát,
případně kterými prošel v novodobé historii. Zkuste pak  rovněž jen tak sami pro sebe
 uvést aspoň jeden příklad pro každou skupinu, ne-li 2 až 3.
Fixace učiva
Odlišit lze ovšem formu státu od formy vlády. Tou totiž rozumíme způsob výkonu státní moci,
přičemž každý z vás jistě už dávno ví, že se jedná o vládnutí na bázi demokratické či
autokratické (autoritativní). Proto je principiálně nebudeme rozvádět. Nicméně u té druhé
formy se ale pro její politickou a vůbec i společenskou závažnost, možná jistou naléhavost,
poněkud pozdržíme. Jde v ní totiž o koncentraci moci do rukou určitých skupin anebo jedinců,
což je i v dnešní době hrozící, zato tím nebezpečněji. Zůstaňme však u přehledu historizujícího,
vždyť i on je schopen poučit nás a varovat. Poněvadž jde převážně (ne-li výlučně) o vládu bez
vlivné opozice. Spokojme se přitom s prostým  lakonickým  výčtem.
 Aristokracie  vláda šlechty či jiné dědičně vymezené skupiny lidí "vznešených" (dle
řeckého aristos  vznešený), osob"urozených", jak se dříve říkávalo.
 Byrokracie  vláda úřadů
 Gerontokracie  vláda starců
 Gynaikokracie  vláda žen (matek)
 Ideokracie  vláda vzdělanců
 Meritokracie  vláda zasloužilých
 Monokracie  samovláda (monos  jeden)
 Plutokracie  vláda bohatých, např. finanční oligarchie
 Teokracie  vláda duchovenstva, církevní hierarchie
 Timokracie  vláda vážených
Zamyslete se
A opět máte možnost posoudit realitu jak světovou, tak rovněž tuzemskou, a to aktuálně
či v historické reminiscenci. Záleží zcela na vaší zvídavosti a samozřejmě i píli. My
k tomu přidáme ještě něco podnětného. Někde se totiž můžete setkat se škálou mající
svůj základ v posloupnosti vývoje společenských formací, potažmo státního zřízení. Pomineme-li
řád prvobytně-pospolný, dospíváme k následujícím typům státu:
 otrokářskému,
 feudálnímu,
 kapitalistickému,
 socialistickému.
Pro ilustraci
Ze sbírky citátů F. A. Šídla vyjímáme moudrá slova prvního amerického prezidenta George
Washingtona: "Každý ví, že zkaženost bují na tajných místech a vyhýbá se místům veřejným,
a považujeme za oprávněný předpoklad, že tajnost pomýšlí na nepřístojnost. Proto pravím, naši
čestní politikové a naše poctivé korporace jsou v zájmu svého dobrého jména povinni přenésti své
jednání na veřejnost. V každém případě, ať se jim to líbí nebo ne, ty věci musejí se vytáhnouti na
veřejnost. Jsme úzkostlivější o jejich dobrou pověst, nežli jsou oni sami. Jsme příliš starostliví
o jejich mravnost  nejsou-li oni sami  abychom jim dovolili vydávati se nadále pokušením
tajnosti. Víte, že jest pokušení v osamělosti a tajnosti. Nezkusili jste to? Já ano. Nikdy nemáme
tak pěkného chování, jako když každý může se dívati a viděti přesně, co děláme."
Právní stát
V čem vlastně spočívá principiální podstata ideje právního státu a její reálná materializace
v normativních i procedurálních opatřeních? Zkusme si na tu otázku odpovědět vývodem
z historického kontextu, což je nejspolehlivější.
Z článku o zrození již prvních státních útvarů vzešel naprosto nezpochybnitelný poznatek, že to
byl vysocepolitický akt a že stát byl, jest a zůstane i nadále organizací vyhraněně politickou.
Nicméně ruku v ruce s tím se prokázalo, že onen proces byl, jest a zůstane i nadále právním 
když se už i v oné rodící se formaci, tím více pak naplno fungující, nutně musely upravovat,
nepsaně a posléze i psaně, všechny jeho důležité vnitřní vztahy, stejně jako vazby navenek.
Trvalo však dosti dlouho, prakticky až po současnost, než se přebolestně a pracně dospělo
k dnešnímu institutu, který ony dvě relativně odlišné, nezřídka protichůdné složky téhož celku
dokázal přijatelně sladit, cíleně, plánovitě a řízeně vyvažovat. (Hle  krásný příklad jednoty
a boje protikladu, tj. dialektiky!)
Právě o tom je právní stát, jeho idea i fakticita. Co ale vlastně obsahuje a co znamená? Čím je
naplňován a jak? V čem zase on plní své poslání, jak a vůči komu? Otázek nesčetně a nejen pro
vědu, která si je klást musí.
Explikace
Pokud bychom chtěli zůstat velestručnými
a vyjádřili jedno i druhé lapidárně, včetně
kritérií
poměřování
rovnovážné
spravedlnosti, resp. spravedlivé rovnováhy,
nabízí se lakonský sukus vyjádřený ostatně
navíc také schematicky.
Obrázek 4.2-1 Právní stát
Co není zakázáno, je dovoleno!  vztaženo k právům občana, kdežto pro instituci platí gard
opačný, neboť co není dovoleno, je zakázáno! Čili jiným slovosledem sděleno  zakazuje se, co
se výslovně  taxativně  nedovolí.
A že zákazy i příkazy jsou možné toliko prostřednictvím jejich uzákonění, to už dávno víme
a ctíme, že? Závěr? Činnost instituce je legislativně regulována v tom, co smějí, zatímco počínání
občanů se reguluje pouze v tom, co nesmějí!
Rozšířená expozice
Z předchozího rovněž vyčteme, že
1 pro stát vskutku právní je při vší paritě příznačný absolutní primát práva před
politikou! Byť se politika na tvorbě práva bezpochyby podílí  jak jinak by mohlo
vznikat (?); proto její orgány navrhují a přijímají zákony  ale nemůže jít o žádnou
libovůli. Předně připusťme, že to musí být politika státu, která se v demokratické
společnosti vyjevuje pluralitními cestami  formulační konkurencí politických stran,
a nikoliv zvůlí jediné z nich; výjimkou je eventualita případu, kdy se jí zdaří zakotvit své
vůdčí postavení ústavně. Snad o tom sami budete vědět více... Leč to se už vracíme do
sféry totalitarismu, která je ale právnímu státu na hony vzdálena, dokonce programově.
2 Pro právní stát jsou však navzdory tomu charakteristická ještě navíc také jasná pravidla
hry. Stanovená včas, předem v dostačujícím předstihu, nahlas a závazně pro všechny
případy.
3 Ta musí ovšem být materializována v zákonných i podzákonných normách, tedy
předpisech právních (tj. zákonech) i prováděcích (vyhlášky, směrnice, pokyny).
4 Je-li tomu vpravdě tak, mluvíme o stabilitě právního systému.
5 A ta staví na jeho všeobecné platnosti a závaznosti  všude, vždy a pro všechny.
6 Tím se dostáváme k principu rovnosti před zákonem, a to bez výjimek.
7 Jejich vyloučení nastoluje a nárokuje nezvratnost.
8 Zároveň i tedy zpětnou účinnost práva. Co je dáno, platí a zůstává, ale minulost již
měnit nelze, a to ani zákonem.
9 Na druhé straně však musí být umožněna, resp. zajištěna, vymahatelnost práva (vedle
stanovení hypotéz i stanovení sankcí).
10 Garancí je potom právo na odvolání s možností nejzazší dovolatelností.
11 V užším smyslu práva trestního je všeobecně a striktně platným princip presumpce
neviny. Dokazovat nutno vinu a nepožadovat prokazování neviny, jako tomu bylo za
Stalina podle Vyšinského. Samozřejmě, že bez omezení jenom na politiku, nýbrž
v aplikaci na všechny oblasti dosahu práva, včetně třeba občanského či rodinného.
Fixace učiva
Poněvadž běží zde o penzum látky mimořádně perspektivní a užitečné i pro vlastní praktický
život, podpoříme ji ještě dalším poučením. Vždyť dodnes běží veřejně debaty o tom, zda již jsme
právním státem, či dosud nikoliv; podle toho, jak se to komu hodí a oč zrovna jde, co se potřebuje
nebo chce dokázat, event. prosadit.
Právní stát je tudíž vždycky zároveň demokratický. Z obojího tak plyne, že občan, ale vlastně
každý jednotlivec, je zde plně chráněn vůči všem (jakýmkoliv) násilnostem, ať se dějí odkudkoliv
či od kohokoliv: od jiných jedinců nebo i skupin, či dokonce od státu samotného. Pochopitelně,
že stejných práv i stejného zastání se možno dovolávat a domáhat i skupinově.
Excerpovaný text Základů teorie státu a práva to shrnuje v následující definici, výkladovou
s komentáři.
Právní stát je charakterizován jako vnitřně hierarchicky a logicky uspořádaný soubor určitých
ústavních a zákonných norem, které musí být v souladu s normami mezinárodně právními.
Třebaže v tom neobjevíme zase až tak moc nového a překvapivě oslňujícího, jedno je tu opětovně
zřejmé: že totiž stát je hlavním ručitelem práv a svobod svých občanů. Ale nejen to!
Důležitějšími jsou mechanismy, jimiž je schopen to doopravdy zaručit. Čímpak principiálně?
1 Tím, že je výhradním tvůrcem práva závazného i pro něj samého.
2 Přesnými úpravami legislativních procesů i pravomocí. Dodejme, že legislativa sama je
procesem, slaďujícím systém a jeho řád, nikoliv prostým souborem právních aktů, natož
jen jednotlivých ustanovení jednotlivých zákonů.
3 Trvalostí práva, nezávislým na politických zvratech, politiku spíše determinující než jí být
samo determinováno. Právní normy proto i po takových změnách platí tak dlouho, dokud
nejsou zrušeny a nezanikají ani tehdy, když nejsou fakticky využívány.
4 Sebeomezením státu ve vztahu k občanům, do jejichž soukromí zasahuje výlučně v rámci
zákonného vymezení.
5 Právní osvětou, aby každý mohl svá práva i své povinnosti znát.
6 Právními jistotami, kdy v jedné věci bude vždy rozhodnuto stejně orgánem k tomu
příslušným a s jistotami ochrany před zneužitím státní moci.
7 Nepřípustností zpětného působení (retroaktivity) práva.
8 Kontrolou ústavnosti právních předpisů prostřednictvím ústavního soudu.
9 Svrchovaností (suverenitou) zákona a nezávislostí soudů i soudců.
Zamyslete se
Přemýšleli jste již v průběhu seznamování se s těmito pravidly o tom, nakolik právním
státem je, či není také Česká republika, vaše domovina, vaše vlast? Máte nyní opakující
se příležitost posoudit v čem již ano a v čem dosud nikoliv, případně čem už zase ne.
Pro nadhled
Znovu moudrá slova George Washingtona: "Čím více práv poskytuje stát svým občanům, tím více
též ať pečuje o jejich vychování a duchovní vzdělání."
Sociální stát
Na vaše rozjímání o aktuální právnosti českého státu navažme společnými rozvahami nad
systémovým pojetím a ztvárněním sociálně-ekonomických jistot se státní garancí, ale taktéž nad
vlastní spoluodpovědností a osobně individualizovaným podílem za vlastní sociální bezpečí.
Přitom sociální stát je v poslední době i u nás docela frekventovaným pojmem, viďte? Se
všeobecně rozšířenou světovou finanční krizí se stává tím intenzivněji diskutovaným. Většinou
ve smyslu potřeby jeho destrukce či aspoň jakéhosi "přiškrcení". Někdy bývá  a nezřídka 
předváděn jako přepych doby a líčen pod zorným úhlem nadbytečnosti, pro niž se nedostává
prostředků anebo je jich škoda vynakládat.
Nechť prý se každý postará (nejdříve) o sebe sám! Nepostarání se a v tomto směru společenské
neprosazení je považováno za sociální nezpůsobilost, ev. liknavost. Nepřipouští se objektivní
příčiny situací, za nichž lze sociální sítí propadnout i bez vlastních zásluh. Co k tomu říci? Máte
snad již vytvořen svůj ucelený názor na tuto věc? V opačném případě se o to pokuste s námi.
Geneze
Už jsme si dříve opakovaně připomenuli odhalování věcné podstaty jevů návraty k jejich
počátkům, ev. momentům určujícím jejich vývoj. Jak tedy vznikl sociální stát? Na jakých
principech se zrodil? Proč a čí zásluhami? Kde a kdy? Nač a začpak? Lze vůbec na tolik otázek
posloužit jedinou jednoznačnou odpovědí?
Máme-li se toho dopustit, pak neváhejme a prohlasme to za velký výdobytek sociálních tlaků
lidových mas. V kulminačních polohách sociálních států hrálo zcela určitě vlivnou stimulační roli
tzv. mírové soutěžení či spíše až soupeření kapitalismu se socialismem o míru předností
a dokonalosti sociálního režimu a společenského řádu vůbec.
Ekonomicky vyspělé země, kromě dědictví humanizačního pokroku, jež nebylo možno vrhnout
zpět, natož zvrátit (dáno solidaritou lidí práce), potřebovaly naznačená pozitiva prokázat a také to
hmatatelně dokázaly. Přiznejme jim, že při svém bohatství ve svých sociálních programech
socialistického konkurenta i protivníka lidumilností daleko předčily. Ale co teď? Vzniklo
prostředí bezkonkurenční či malokonkurenční? V realitě a návazně i na kolbištích ideálů? Nebo
zavážilo ještě i něco jiného? Nesmlouvavějšího? Zákonitosti krizových cyklů? Suďme!
Podstata
V čem tedy aspoň spočívá u sociálního státu principiálně  vůbec? Pokusme se o jakés takés
modelové rekapitulace, když obecně přijatý ani přijatelný mustr k dispozici není a snad ani být
nemůže. Mohli bychom sice vycházet z Listiny základních lidských práv a svobod, která řadu
nosných prvků přece jen obsahuje, nebo se opřít o Evropskou sociální chartu, jež s tím tematicky
a problémově koresponduje naprosto viditelně. Leč v těchto dokumentech jest spíše zakotvena
filozofie zohledňující jedince než motivující či zavazující stát.
Přesto se jich dotkněme a jejich prizmatem se poohlédněme po scéně nám informačně dostupné.
Základním lidským právem je průkazně právo na život! Odtud vyjděmež.
Znamená, že sociální stát ho musí zajistit prvořadě od začátku do konce, ale také na úrovni lidské
důstojnosti. Co to může nyní znamenat věcně?
1 Péči o rodinu  prioritně o matku a dítě  snad nemusíme být podrobní ve výčtu, co to
všechno zahrnuje a předpokládá, když všichni vědí, že to začíná bydlením, podporou
porodnosti a mateřství, eliminací sociální nouze.
2 Péči o dorůstající generace  čili budoucnost národa i státu, což se týká zejména jejich
vzdělávání, kulturního rozvoje  duchovně i fyzicky, volno-časových aktivit.
3 Péči o zdraví lidu  kam patří dostupnost lékařské a nemocniční péče, nemocenské
pojištění, preventivní prohlídky a rehabilitace, rekonvalescenční programy, bezpečnost
práce a ochrana při ní, komunální hygiena.
4 Péči o životní prostředí  trvale udržitelný rozvoj  čistota ovzduší, vod a půdy,
bezbariérové přístupy, eliminace nebezpečí, pomoc při všech živelních pohromách,
haváriích a katastrofách.
5
6
Péči o seniory  právo na pokojné a hmotně i duchovně dobře zajištěné stáří s podporou
jeho aktivit.
Péči o zaměstnanost  včetně podpor v nezaměstnanosti a zabezpečení případných
rekvalifikací, spolupráce s odbory a zaměstnavateli (tripartita), řešení dopravní
obslužnosti a infrastruktury, spravedlivost odměn za práci.
Dovětek
Byť pojednání je toliko kusé a v žádném ohledu ne dostačující, natož vyčerpávající, jistou
představu si lze o povaze i poslání učinit. I tak je to však záležitost překračující rámec pouhého
učiva o požadující po vás vhled především do zákoutí ev. i zákulisí veřejného života
v hospodářské i sociální sféře. Zajisté připustíte, že se tak stane a bude tomu dít v souladu
s vašimi nejbytostnějšími zájmy. A na závěr tohoto dodatku ještě přičiňme alespoň v lakonickém
přehledu jednu s tím související a na Listinu základních lidských práv a svobod navazující věc
pro reálný tedy tzv. normální či běžný, všední, každodenní život veledůležitou.
SOCIÁLNÍ SVOBODY
 právo na svobodnou volbu povolání,
 právo na práci,
 právo organizovat se odborově,
 právo na spravedlivou odměnu za práci,
 právo na sociální zabezpečení,
 právo na vzdělání,
 ochrana rodiny a rodičovství,
 ochrana žen, mladistvých a tělesně postižených.
Ústava
Jde o základní zákon doslova a do písmene  zákon zákonů  přeneseně nejvyšší právní normu
s největší právní silou, závaznou pro všechny ostatní, řádu to nižšího a síly slabší, tudíž
harmonizujícího, tj. slaďujícího veškerý právní systém.
V našem případě  Ústava České republiky, jež nabyla účinnosti 1. ledna 1993, tedy spolu se
vznikem současného státního útvaru a jeho novým uspořádáním -zakotvuje osnovní zásady, na
nichž staví celý právní systém, řád a režim.
Zaručuje nedotknutelnost lidské důstojnosti a svobodu všech občanů, avšak souběžně formuluje
základní ustanovení, vymezující fungování právního státu.
Přihlašuje se již úvodními články k dodržování a obraně lidských práv a svobod. Listinu, v nichž
jsou deklarována, tak činí součástí zaváděného právního řádu.
Státní moc podle ní sestává z triády složek, a sice zákonodárné, výkonné a soudní. Státní moc,
ale i občana je možno v jejich konání omezit jen zákonem. Politické rozhodování přitom
respektuje a ctí demokratický princip převažující vůle většiny, jejímž vyjádřením však může být
vždy jenom svobodné hlasování, leč za předpokladu ochraněného práva menšiny.
Poznámka
Podrobnější rozvedení ponecháváme na jiných předmětech.
4.3 Občanství
Stát je tvořen občany, ale nikoliv jejich součtem. Občan představuje jeho elementární jednotku,
a tudíž i základní stavební kámen jeho výstavby. Aby tomu tak bylo, nestačí deklarace. Proto se
vám komplex podmínek pro naplnění onoho poslání pokusíme nastínit. Přemýšlejte už teď o tom
a hlavně ve vztahu k sobě i od sebe.
Cíle
Představit občanské principy společnosti vpravdě demokratické a motivovat k jejich osvojení,
ctění a činnému naplňování.
Klíčová slova
Absolutismus; elementární; občan; občanská práva; občanská společnost; občanské fórum;
občanské svobody; občanský zákoník; obec; otevřená společnost; právní stát; zákon.
Občan
Máme co činit s pojmem povahy právní, proto jej nesmíme ztotožňovat s jinými, ač se nám to
nabízí. Je vázán definičním oborem občanství, a proto rozhodně neznamená téhož, kdo je
nanejvýš řazen mezi obyvatelstvo. Asi vám bude již prvopohledově jasné, že mezi pojmy občan
versus obyvatel je rozdíl zcela zásadní: ne všichni obyvatelé toho kterého státu musí a mohou být
také jeho občany, a dokonce mohou být případy, kdy ani občana nebudeme považovat za
obyvatele státu, který mu přiznal občanství. Třeba v případě, že žije mimo svou vlast anebo
u občanství dvojího, kdy je uděleno rovněž cizímu státnímu příslušníku. Tolik tedy na úvod
i zamyšlení, abychom si onen základní vztah mohli ozřejmit pro další ozřejmění.
Definice
Občanství je institutem striktně individualizovaným. Jednak není benevolentně nárokové, neboť
spadá do kompetence státu, který je oprávněným subjektem k jeho přiznání či udělení. To se děje
za jím přesně stanovených podmínek, pochopitelně přísně zákonných. Podle toho však nemůže
být vztahováno na skupiny, ale vždy zůstává ryze individuálním aktem.
Občanem je z tohoto titulu výlučně jednotlivec, který se svému státu zavazuje zmíněným aktem
k věrnosti a oddanosti. Z toho se nelze libovolně vyvázat, ale pouze předepsanou procedurou,
která je součástí závazku občanství. Za toto získává občan od státu garance osobní ochrany, takže
má právo hledat u něj zastání ve všech případech, kdy je v mezích zákonem daných podmínek
jeho suverenita ohrožena. A občan plnoprávným suverénem vskutku je.
Historie
Počátky hledejme tam, kde jsme začali s kořeny politologie a vlastně i úsvitem politiky
podobající se základům jejího dnešního smyslu, totiž u polis antického Řecka. Podle Aristotela
byl občanem kdokoliv schopný zastávat úřad. Posléze se z toho vyvodilo, že občanství je možné
pouze za podmínky dostatku veřejně se nabízejících úřadů. Nicméně toto pojetí zůstává v jistém
ohledu přijatelným též pro dobu moderní, jež se přece odvolává na vzájemnou odpovědnost
občanstva.
Přelomem v pojímání společenského postavení a sociálních rolí občana se ale staly až buržoazní
revoluce, jmenovitě americká s francouzskou. Odmítly totiž vztahy poddanství a pojem
poddaného nahradily právě občanem. Podstatným rozdílem tu bylo vymanění z podřízenosti vůči
vrchnosti, která dokonce nemusí být právně
ustanovena. Máte o tom bezpochyby dostatek
poznatků z dějin obou zmiňovaných zemí 
o americkém otrokářství či francouzském
feudalismu. Posun se udál tak, že za občana
mohl být člověk považován výlučně v rámci
jistého ústavního zřízení. V této souvislosti
bude pro vás myslím zajímavou ta okolnost
kolem americké ústavy, že byla přijata
4. července, tedy v den, kdy se narodil
a zároveň i zemřel její tvůrce, autor právě tehdy
vyhlášené Deklarace nezávislosti Spojených
států Thomas Jefferson, pozdější jejich
3. prezident.
Občanství
Obrázek 4.3-1 Činitelé politiky
Vlastně jsme po pravdě měli začít zrovna objasněním jeho náplně, když je takto nazván celý
tento článek. Ale žádná chyba, když jsme se ho už stejně dotkli při výkladu pojmu občana, který
je sem zahrnutelný. Konečně jedná se tu tak jako tak o navzájem propojený a prostupný pár.
Výklad pojmu
Podmínky občanství si určuje každý stát sám  nejsou tudíž všeobecně dány, natož závazně
předepsány třeba mezinárodním právem. Činí tak výhradně ve své kompetenci suveréna čili plně
v dikci vlastních "interních" předpisů. Potom není ani nezbytně nutné, aby každý, kdo sídlí ve
sféře jurisdikce určitého státu byl jeho občanem, i když je příslušníkem tohoto státu a není
občanem státu jiného. (Scruton).
Vzniká tím vlastně stav jakéhosi bezobčanství, které asi má cosi společného s tzv.
kosmopolitismem. Ačkoliv to ve starověku bylo naprosto běžným, dnes jde o jev patrně velmi
řídký.
Zbývá dodat pro úplnost a pravdivost, že mezinárodní právo nerozlišuje státní příslušnost
a občanství, pro ně to prostě splývá v jedno. Opírá se tudíž přitom o postulát, občanství je
dostatečně a cele určeno již samou státní příslušností.
Pokud máte chuť se tím zabývat podrobněji a hledat mezery v jedné či druhé koncepci - prosím.
Každopádně to pomůže hloubce ujasněnosti problému, ale to už je nad rámec našich předsevzetí
a nároků na vás. Nicméně - iniciativě se meze klást nemají snad nikde a té studijní už absolutně
nikdy.
A ještě jeden podnět navíc.
Zamyslete se
Jestliže jste se "chytli" a nabídnutou výzvu k iniciativitě přijali, osmělujeme se navázat
"kutím nažhaveného železa". Vedle diference pojmů občanství a státní příslušnost máte
nyní možnost jejich komparace či přímo konfrontace s dalšími, jako je pojem
národnost, ale případně ještě rasa nebo víra, čili náboženství, náboženské vyznání. Víte, že se
veřejně nedeklaruje, neboť podle občanských i lidských práv platí za důsledně soukromou věc,
chráněnou jako integrita osobnosti, její nedotknutelnost. Proto žádný formulář nesmí tyto údaje
a položky předepisovat, stejně jako je požadovat při jiných administrativních aktech. Přesto se
s nimi často frekventovaně operuje například při výzkumech veřejného mínění, sčítacích
a registračních akcích nebo v žurnalistice. Stačí připomenout opakovaný exodus romského etnika
do Velké Británie či Kanady.
Posuďte sami a oproštěně od skrupulí.
Občanská společnost
Dovolíme si opomenout u tohoto tématu přímý skok do pojmotvorného výkladu a zalistujeme
místo vás v oborové literatuře, která o tom pojednává z poněkud živějších a životodárnějších
pozic i poloh. Vybrali jsme si k tomu docela útlou knížečku, spíše brožurečku renomovaného,
plodného, přitom čtivého autora profesora sociologie na Ostravské univerzitě Jana Kellera 
Politika s ručením omezeným, řešící Proměny moci na prahu 21. století, jak uvádí podtitulek.
Vřele doporučujeme aspoň k prolistování, stejně jako další jeho dílka či spisky.
V poslední kapitolce, nazvané podnětně Dilemata občanské společnosti, tu čteme: Četné
ideologie v minulosti předpokládaly postupný zánik státu. Stát však dnes slábne jinak, než jak
prorokovali marxisté, prosazovali anarchisté a snili krajní libertariáni. Ti všichni připouštěli, že
stát se stane zbytečným, neboť moc bude předána přímo občanům. Globalizace může učinit stát
nepotřebným, aniž by občané získali větší prostor k rozhodování o svých vlastních osudech.
Mohlo by stačit k elementárnímu pochopení a jako impuls pro soustavnější zamyšlení
každopádně. Leč postupme dále a pokračujme započatou citací:
Zklamání z politiky, jež se stala neúmyslně karikaturou hesel 19. století, obrací pozornost
k polozapomenutému konceptu občanské společnosti. Občanská společnost by měla sloužit
zároveň jako protiváha státu, který zneklidňuje svou zjevnou bezmocností, i jako protiváha sil
globalizace, které zneklidňují svou tušenou všemocností. Má-li se však občanská společnost stát
nástrojem k řešení problémů, jež v rostoucí míře tíží občany, musí si nejprve vyřešit některé své
problémy vlastní.
Jan Keller je shrnul do 3 základních dilemat, která trefně nastoluje, analyzuje a komentuje.
1 Dilema ziskovosti (Budou občané ochotni hájit obecné zájmy, když navíc nejsou vždycky
zřejmé, ale státem za ně jenom účelově vydávány?).
2 Dilema organizovanosti (Nebezpečí rigidity, jež anuluje ducha spontánnosti nebo
pravděpodobnější rozvolnění v realizační bezzubost).
3 Dilema sítí (v jejichž věku žijeme. Slábnutí státní moci může vést až ke klientelismu,
jako cesty ke spoluvytváření vlastních osudů).
Bráníme se pokračování v zástupném předčítání, a tudíž i rozborům tezí v jejich obsahu. Když
jsme však nakousli, musíme "dojíst", proto aspoň "vyzobeme" pár podstatností jakožto "rozinek".
Občanská společnost bývá automaticky považována za něco, co je samo o sobě hodnotné
a ušlechtilé, nezištné, žádoucí a pro vývoj společnosti zdravé. Můžeme být v tomto ohledu
skutečně zcela bezstarostní? Proč by měla být vlastně občanská společnost již ze své podstaty
kladným hrdinou? (Ad 1)
Po celosvětově velkém vzedmutí nejrůznějších iniciativ a hnutí v 70. letech nastal o 10 let později
stejně zjevný útlum a většina hnutí ekologických, protijaderných, komunitních, pacifistických,
feministických a mnohých dalších přestala buď existovat, anebo se rozpadla na řadu
znesvářených frakcí a skupinek. (Ad 2)
Ironicky bychom řekli, že ze všech těch hnutí přežilo jenom "hnutí mysli"  a vyzvali vás
k nesmlouvavé kritice tuzemské politické scény, včetně jejích nazelenalých sektorů.
Občanskou společnost nelze redukovat pouze na tržní vztahy, neboť z nich není možno odvodit
solidaritu, bez níž je nemyslitelná. (Ad 1). Nelze ji však bezvýhradně podřídit ani organizačnímu
principu, neboť staví na hierarchii a funkční nerovnosti. (Ad 2) Chce působit jako neziskový
sektor, a to zároveň nezbyrokratizovaný, ale fungující účinně, trvale a spolehlivě. Existuje model
vztahů fungující právě takto a odzkoušeně už v předmoderních společnostech  klientelismus.
(Ad 3)
Co k tomu dodávat krom vašeho vlastního "domýšlení"? Snad jenom ještě několik moudrých
jadérek prezentovaného autora + dílka. Pak už se zahloubat rovnou do rozjímání pro pochopení
celku i částí.
Moc má ten, kdo dokáže dávkovat druhým nejistotu, a bezmocný je ten, kdo musí v této
nejistotě žít. Světový ekonomický systém dnes dokáže dávkovat nejistotu všem, včetně suverénních
států. Pokud se politici smíří s nejistotou, v níž jsou nuceni žít řadoví občané, a pokud ji budou
považovat za nejvyšší formu modernizace, musejí se také smířit s tím, že občané se budou snažit
za jakoukoliv cenu nejistotě ubránit. Touto cenou pak může být i renesance klientelismu, této
bytostně předmoderní a nemoderní strategie redukce nejistoty.
Zdravá občanská společnost zatím vždy vyrůstala v rámci silného státu, ať již jako jeho soupeř,
anebo partner. Zůstává otázka, zda se může zdravá občanská společnost vyvinout v podmínkách
slábnoucího státu.
Uzavřeme tento výtah slovy Baltazara Graciana, španělského teologa 17. stol. a zřejmě Kellerova
oblíbeného spisovatele, autora Kritikonu a Dvořana:
Je lepší bláznit s druhými než zůstat moudrým zcela sám.
Zamyslete se
Jaký postoj nejenom k posledním slovům, ale i ke koncepci Kellerově a konec konců
k ideálu a realitě občanské společnosti zaujmete nyní VY?
Občanská práva
Představují jednu ze skupin práv lidských, a to velice významnou, která bývá nazývána možná
častěji občanské svobody. Ve volném a nekomentovaném přehledu mezi ně zahrnujeme
následující:
 svoboda a rovnost všech lidí v jejich právech,
 právo na život,
 nedotknutelnost osoby a obydlí,
 nikdo nesmí být nucen k pracím a službám,
 ochrana lidské důstojnosti, cti, pověsti a jména,
 právo na majetek,
 listovní tajemství,
 svoboda pohybu,
 svoboda myšlení.
K nim se takřka na dosah blíží svobody politické:
 svoboda projevu,
 právo petiční,
 shromažďovací právo,
 sdružovací právo (spolčovací),
 právo účastnit se řízení státu,
 ochrana menšin.
Snad bychom v načaté souvislosti mohli připojit ještě právo na soudní a jinou ochranu:
 každý má právo domáhat se práva zákonným způsobem,
 každý má právo odepřít výpověď, pokud by způsobil újmu sobě či blízkým,
 nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,
 jen soud rozhoduje o vině či nevině  právo obhajoby.
Občanské povinnosti
Dlužno předeslat, že v jejich vymezování neexistuje ani zdaleka taková shoda, jako u výčtu
občanských práv, a to jak teoreticky, tak ještě méně v praxi. Setrvejme nejdříve u koncepcí, které
je možno utřídit následujícím způsobem přejatým v zásadě ze Slovníku politického myšlení:
 teorie společenské smlouvy (Locke, Rousseau, Bodin),
 teorie souhlasu (méně než smlouva),
 teorie nonkonsensu (Hegel, Burke),
 teorie legitimity (božské právo králů),
 teorie negativní (Aristoteles).
Složitost klasifikace povinností spočívá konečně i v tom, že mohou být vždy orientovány jinak,
resp. obousměrně. Všichni jsou totiž občany a sobě rovnými, ať řadoví příslušníci, nebo
panovníci. A tak by se dalo vedle povinností prostého, či chcete-li běžného, vůči státu nebo
poddaného vůči Jeho Veličenstvu mluvit o vztahu "vrchnosti" vůči jednomu každému členu dané
pospolitosti.
V praxi se tak rýsuje jako optimální řešení respektování toho, co je taxativně stanoveno, počínaje
Ústavou a zákony. Rozhodně nepřipadá do úvahy varianta podmíněná souhlasem
s dekretovanými povinnostmi. Jistá závaznost přece tu být musí a je-li kryta legalizovaným
výnosem, není důvod se tomu bránit. Je to naprosto demokratické, byť podle Rousseaua
paradoxně.
Občanská neposlušnost
Okřídlené sousloví, jež zčasu načas vyplave z jinak poklidné masy, označuje skutečnost, která je
pochopitelně na hraně legality i legitimity, neboť hlásá programově nezákonnost či
protizákonnost.
Objasnění
Každopádně se jedná o porušování zákonů, a to zcela záměrně a otevřeně. Jde vždy o činy
burcující veřejnost k nepodřízení se přijatým a platným právním normám. Odůvodňování však
může být přitom různé, oprávněné i neoprávněné, někdy strohé, jindy obšírné, jednou pádnější
podruhé méně, nárazové i trvalejší.
Tu napadá naprostou neopodstatněnost právních či prováděcích předpisů, tam zase jejich
neospravedlnitelnost morální, nebo dokonce škodlivý dopad na lidi a přímé křivdy na občanech.
Důsledky
Zainteresovaným osobám a zúčastněným zjevně musí být předem jasno, do čeho jdou a co jim
hrozí. Jsou smířeni s následnými sankcemi a nacházejí v tom dokonce smysl i účel. Nemohou
předpokládat, že jim věci jen tak projdou, anebo dokonce budou oficiálně tolerovány, natož
"puncovány. Tratily by tím na významu a síle účinnosti. Jde přece o přesvědčování veřejnosti
a skrze ni tlak na orgány státu ve prospěch změny stavu (status quo). Zdar zvolené strategie tudíž
závisí značnou měrou na manévrování v mezích zákonnosti, dovednosti argumentovat slovníkem
práva, opoře o masovost ohlasu, síle odezvy úřadů, možnostech oddalovat soudní jednání, ev. je
vyloučit úplně...
Počátky
Samotný výraz občanské neposlušnosti se připisuje člověku, který ho prvně zveřejnil. Byl to
Henry David Thoreau a uvedl ho přímo v názvu své eseje z půle 19. století, kde brojí proti
placení daní vládě, jež schvaluje otroctví (On Duty of Civil Disobedience).
Mnohem známějším prosazovatelem, a to nejenom verbálně, byl světově právě tím proslulý
zakladatel Indie jako svobodného státu  Mahátma Gándhí. Začal s ní roku 1913 a sedm let poté
ji jeho strana Indický národní kongres přijal jako neozbrojenou formu boje proti britské
koloniální nadvládě a rozhodující nástroj totální destrukce tamější odnože administrativního
aparátu této imperiální mocnosti. Zdařilo se, jak dějiny potvrdily a každý z nás už ví.
Obecné blaho
Co to je? Co to znamená? Co se pod tím rozumí? Co tím vůbec míníme?
Zdá se, že přinejmenším dvě věci: buď prospěch společnosti jako celku, anebo prospěch každého
jednotlivého člena. Neboť v obou případech se blaho stává obecným neboli dotýkající se všech,
dopadající na všechny a všem něco přinášející.
Dá se ovšem odlišovat "obecné blaho společenské" od "blaha všech", jako rozlišuje
J. J. Rousseau "obecnou vůli" od "vůle všech" T. H. Green svým dílem z roku 1924 nazvaném
Lectures on Political Obligation charakterizuje stát právě jakožto "instituci, která má prosazovat
obecné blaho". V jeho náhledu tedy jde o blaho pro každého čili prospěch individualizovaný.
Tvrdí, že stát by tomu měl napomáhat vytvářením podmínek, za nichž se bude dařit etickým
hodnotám a v nichž pak bude možno i eticky jednat. Připomíná to Kantovo stanovisko, že
podmínky pro růst ctnosti v kterémkoliv jednotlivci jsou také podmínkami pro růst ctnosti všech.
Obecné blaho je tudíž takové, jež slouží univerzální lidské přirozenosti.
Přeloženo z češtiny do češtiny, či chcete-li, tak ještě lépe  do lidštiny,  by to znělo jako
vytváření veřejného dobra = společenský prospěch pro všechny.
4.4 Státnost
Kardinální otázkou politiky, a tudíž i ústřední kategorií politologie, se prokazatelně stala MOC
a na ni neoddělitelně vázaná všemi podobami své síly AUTORITA  přirozená i vynucená, silou
zbraní či myšlenky. Pochopením právě tohoto vztahu se přiblížíte ještě více k poznání a skoro
i vstřebání jádra politického dění. A to vše na pozadí osudů české státnosti.
Cíle
Představit MOC jako podstatnou a určující dimenzi politiky ilustrovanou proměnami českého
státu, návazně pak i AUTORITU jako její atribut.
Klíčová slova
Autorita; česká státnost; české dějiny; český stát; demokracie; diktatura; doktrína; establishment;
exekutiva; historie; justice; legislativa; moc; národ; občan; progres; reakce; realita; stát; státní
hranice; státní správa; státní zájmy; státní zřízení; státnost; státověda; ústava; ústavní pořádek;
zákonnost.
Moc
Podstatou moci je reálná síla, s níž je prosazován a v konečném důsledku pak prosazen
rozhodující vliv. Jejím kritériem se tak stává míra, do jaké se podařilo dosáhnout změn
u protistran. Mohou se týkat názorů, postojů, chování, ale třeba i hodnot, resp. statků
materiálních.
Dít se tak může pokojně, jde-li o souhlas, anebo donucením, je-li kladen odpor vznášeným
představám či požadavkům. První je příznačné u hegemonů charizmatického typu, kdežto se
druhým přicházejí zpravidla tyrani či tyranie. Tady a v tom nacházíme rozdíl mezi vlivem
a ovládáním, přičemž obojí značí moc, nikoliv jen jedno z toho.
Vždycky totiž zůstanou podstatou moci schopnosti docílit žádoucího výsledku, a to bez ohledu
na způsob, ev. i cenu dosažení, jakož i charakter toho, co je prosazováno. Jde tudíž o kategorii
univerzální čili pojem obecné povahy.
Faktem ovšem také je, že ji můžeme považovat zároveň za ústřední kategorii či pojem každé
politiky, ať je založena, resp. orientována jakkoliv, tudíž taktéž kardinální otázkou veškeré
politické praxe. V tomto zorném úhlu ji posuzuje i politologie, resp. vědy o politice vůbec.
Diferenciace moci
Zčásti už jsme rozlišovat a třídit začali, byť zatím jen hrubým sítem intenzity uplatňování síly
v politice. Jemnějším členěním dospíváme ke škále mnohem bohatější, zejména volíme-li více
třídicích znaků. My se jich zde pro tuto chvíli důvodně zříkáme, neboť se více méně spokojíme
s pouhým jejich výčtem pro povšechnou informovanost a přehled.
Moc ekonomická, politická, vojenská, státní, veřejná, informační, ...
legální a nelegální, legitimní a nelegitimní, ...
a podle toho lze modifikovat i donucení jako jeden z jejích hlavních způsobů:
ekonomické, fyzické, psychické, veřejné, informační, ... (Lisa, Prorok)
V analogii s tím stojí za připomenutí známé právnické rozhraní mezi termíny de facto a de iure,
jimiž se odlišuje faktická schopnost od jejího uznání; jinak řečeno, jde o svolení k výkonu
oprávněných činností bez právního postihu, tj. udělené plným právem jako pravomoci. (Scruton)
Autorita
Má bezprostřední souvislost s mocí a bojem o její uhájení či uchvácení, proto i zde půjde
prioritně o akcent na přirozenost kontra násilí. Podstatu tvoří tudíž ta vlastnost konkrétního
subjektu, s níž se prosazuje jeho vůle. Mluvíme o tom, že se takto autorizuje příslušné
rozhodnutí.
Autorita se vztahuje nejenom k osobám, ale i orgánům, například vůči státu a může být přímá
nebo nepřímá, ev. formální nebo neformální, resp. ještě racionální versus iracionální. Ve
výkladu se přidržíme interpretace podané vysokoškolskou učebnicí Politologie z roku 2003, kde
se pojímá autorita jako forma vlivu vyvolávající kladné emoce a vedoucí k přijetí navrhovaného
stanoviska.
O přímé autoritě se mluví tehdy, když se otevřeně požaduje přijetí názoru jako jediného způsobu
řešení, kdežto v opačném případě se na tom netrvá.
Racionální autorita se vyjevuje prostřednictvím prokázaných schopností, zatímco její opak na
základě důvěry získané přeneseně, např. díky sympatiím.
Max Weber ve spise Wirtschaft und Gesellschaft z roku 1922 uvádí celkem tři druhy autority,
a to
 právně racionální (rozhodnutí autorizována normativisticky),
 tradiční (legitimita odvozována ze zavedeností),
 charizmatickou (dána půvabem a přitažlivostí subjektu).
Aplikace učiva
Posuzujeme-li tedy vztah autority k moci podložené de iure místo de facto, pak autorita je tu
spíše práva rozhodovat, než-li moc rozhodovat. Moc ji dle Scrutona může provázet a tak
podporovat anebo autorita existovat bez ní a být přehlíženou.
V opačném směru lze posuzovanou dvojici vnímat jako trojí projev:
 moc podpořená autoritou,
 moc doložená vírou v její autoritu,
 moc tzv. "holá".
Dokázali byste nyní s naznačenými variantami operovat, například se pokusit o "dekódování"
uvedených hesel a rozuzlení naznačovaných situací a vztahů případně jejich ilustraci historickými
událostmi nebo jen konstrukcemi poskládanými z logických prvků?
Rada nad zlato
Nejde o tu známou knížecí, ale spíše metodickou poznámku respektive studijní pokyn.
V následujícím textu, věnovanému vývoji české státnosti, předpokládáme jistou znalost naší
národní historie, přinejmenším na úrovni rozsahu a hloubky dějepisného učiva středního školství.
Zároveň však očekáváme rozličnou míru osvojenosti základních faktů a rovněž nestejný vztah
k této problematice jako celku i diferencovaný zájem o jednotlivá období. Proto ponecháváme
zcela na vaší volbě, čemu budete podle své inklinace i píle věnovat pozornost větší či menší.
Proto spoléháme spíše na vaše vlastenecké cítění a smýšlení, než abychom se uchylovali
k rigorózní examinaci. Leč věříme, že nezklamete nás ni sebe v přístupu i jeho výslednici.
Česká státnost
neboli průvodce dějinami českého státu.
Předstátní historie
Cesta k vytvoření zorganizovaného a navenek respektovaného českého státu byla zdlouhavá
i trnitá, vyjádřeno symbolicky. V první etapě zapadala dokonce do rámce předfeudální
společensko-ekonomické formace, tedy období, kdy ještě na zhruba dnešním našem území
neexistoval stát Čechů ani feudalismus.
Slovanské osídlení
Příchod Slovanů - a ten je migračně prokázán, že k nám přibyli v důsledku rozrodu v pravlasti za
Karpaty - se datuje uznávaně do 5. století, byť přesné časové určení není doložitelné. Podle
archeologických nálezů postupovali zřejmě v několika vlnách a snad i různými směry. Nejstarší
písemnou zmínkou o jejich přítomnosti je zpráva byzantského historika Prokopia o cestě
germánského kmene Herulů do Skandinávie z dolnorakouského Podunají - patrně přes Moravu.
Říše Sámova
Pomiňme migraci germánských kmenů (Langobardové, Durynkové i vzpomenutí už Herulové)
a vpád Avarů, turkotatarských kočovníků z jihoruských stepí (r. 567). Počátkem 7. století však
zanikly poslední neslovanská zde žijící etnika, takže Slované se stali jedinými obyvateli země.
Nicméně jejich boj s nomádskými Avary trvaly. Roku 623 nebo 624 přišel některému ze
západoslovanských kmenů pomoci v protiavarském odboji franský kupec Sámo. Za své bojové
zásluhy i pro své vůdčí schopnosti byl sjednocenými slovanskými kmeny uznán za jejich vládce.
Tím byl až do své smrti roku 658 nebo 659.
Není účelem popisovat průběh jeho cca 30 leté vlády, či výrazná vítězství na všech bitevních
polích s Avary a Franky. Podstatným je vytvoření onoho předfeudálního útvaru, který jsme si
dovolili nazvat předstátním. To proto, že vzešel z reakce na ohrožení zvnějšku a tedy pouze jako
přechodný, brzy zaniklý.
Faktem je, že důkazy o přetrvávání západoslovanské říše po Sámově smrti nám scházejí, byť její
další existence bývá předpokládána. Písemné prameny o tom ale mlčí cca 150 let. Až v oslavném
životopisu Karla Velikého, vydaném ke dni jeho úmrtí 28. ledna 814 a zákonu jeho nástupce
a syna Ludvíka Pobožného z července 817 (Charta divisionis imperii) jsou Čechy uváděné mezi
podrobenými zeměmi.
V listopadu 822 se konalo ve Frankfurtu nad Mohanem shromáždění zástupců zemí franské říše,
kde se vzpomínají a jmenovitě uvádějí i Čechové a Moravané. Tak se objevují poprvé
v historických pramenech. Ovšem vztah k franské říši se tu nezpřesňuje, stejně jako charakter
územně správního uspořádání formy jejich organizace.
Říše Velkomoravská
Zrodila se na počátku 9. století po vleklých mezikmenových bojích, o nichž toho moc nevíme,
jako mocný nadkmenový svaz. Jednou z příčin vzniku zajisté byla expanze franských vojsk,
jejichž vpády se ale za Rastislava i Svatopluka dařilo  i s ohledem na vnitřní rozbroje mezi
Franky samotnými úspěšně odrážet. Rozlohu měla nemalou, na tehdejší naše poměry až
neuvěřitelnou: rozprostírala se od Posálí do Povislí a Panonie. Porovnejte sami na mapě prostor
ohraničený řekami Saal v Německu na západě a Visla v Polsku na východě, resp. na jihu
pravobřežím středního toku Dunaje Dolní Rakousy, bratislavské předmostí a část Maďarska.
Významným historickým počinem bylo přijetí křesťanství. Když papež Mikuláš I. odmítl
Rostislavovi při tom býti nápomocen, vyhověl mu byzantský císař Michal III. a na Moravu
přicházejí roku 863 e. 864 věrozvěstové Konstantin (Cyril) a Metoděj.
Znamená to začlenění do euroideologického proudu kultovního rozvoje čili svým způsobem již
i mezinárodní respekt.
Nicméně vnitřní rozpory i útoky zvenčí onen heterogenní útvar značně oslabovaly, takže není
divu, když se pod prudkým náporem ugrofinských kočovníků (Maďarů), silně též ovlivněných
elementem tureckým, po smrti Svatoplukově roku 894 již rozpadl a definitivně zanikl. Popřít
ovšem nelze, že přes rovněž relativně krátkou existenci prvky státu ji měl.
Ještě předtím se v červenci 895 odtrhli od Velkomoravské říše Čechové a jejich poslové (vedli je
Spytihněv a Vitislav) se dostavili do Řezna (Regensburg) na říšský sněm a slíbili tu franskému
panovníkovi poslušnost.
Vznik českého státu
Latinské prameny označují Spytihněva za prvního křesťanského Přemyslovce, čímž zamlčují
záměrně primát Bořivojova křesťanství slovanského. Přesto jde o akt uznání, který českou
státnost výrazným způsobem symbolizuje. To už je ovšem raná éra feudální, což její dobový
obraz rovněž podstatně dokresluje. Vývoj asi není pro vás žádnou zcela neznámou. Proto budete
možná vědět, že po smrti Spytihněvově (905 nebo 915) se vlády ujal jeho mladší bratr Vratislav,
otec knížete Václava (matka Drahomíra, babička Ludmila). Ale nepouštějme se do detailního
výčtu proměn v osazování knížecího stolce či královského trůnu. Důležitější jsou přelomové
momenty vývoje české státnosti, a to až po dnešek.
Zamyslete se
V rámci národní hrdosti a stavovské cti vám navrhujeme osvojit si pro vlastní
vzdělanost i sebevědomí to, co výše odkazujeme, mimo penzum zadaného učiva. Možná
jste někteří už teď schopni vyjmenovat všechny české panovníky i představitele státu
moderního nazpaměť. Ostatním doporučujeme pořídit si pro první chvíli aspoň jejich seznam
a ten postupně vstřebat ve znalost natrvalo.
Periodizace
Jak jsme předeslali  soustředíme se pouze na mezníky znamenající jistý zvrat ve vývoji českého
státu, resp. české státnosti. Částečně jsme s tím již začali, takže jen volně navazujeme
a pokračujeme. Bořivojem tedy začalo údobí, kdy Čechům vládla knížata. Tak je tomu až do
dubna 1085, kdy kníže Vratislav II. obdržel od Jindřicha IV. za své služby titul krále. Nic na tom,
že toliko pro svou osobu. Dědičně se to zdařilo až Vladislavu II. od Fridricha Barbarossy
11. ledna 1158.
Za definitivní zakotvení českého království v dějinách Evropy můžeme již směle považovat rok
1212, kdy byla vydána Fridrichem II. Sicilským tzv. Zlatá bula sicilská. Jí byla završena letitá
snaha Přemysla I. (králem od roku 1198), aby dořešil státoprávní poměry Čech a jejich vztah
k říši. Současně upravil záležitosti vnitřní reformou mince, primogeniturou v Čechách
a sekundogeniturou na Moravě. Uzavřel také konkordát s římsko-katolickou církví, zavedl
trojpolní systém hospodaření, emfyteuzi neboli dědičně dlouhodobý nájem pozemků a podpořil
rozvoj měst i gotické kultury.
Přemyslovská rodová dynastie, která se na úsvitu národních dějin prosadila do čela českého
kmene a s ním se stala hegemonem západního Slovanstva, vymírá tzv. po meči zavražděním
Václava III. při cestě do Polska v Olomouci roku 1306 a po mezivládí plném vzruchů nastoupil
na uvolněný český trůn vlivný evropský rod Lucemburků, ovládající dokonce tzv. Svatou říši
římskou. Jan, Karel, Václav a Zikmund jsou jména světoznámá, stejně jako to, čím prosluli.
Víme však i to, že za jejich panování se rozhořelo husitské revoluční hnutí. V jeho dozvucích je
opět volen českým králem Čech  Jiří z Poděbrad, zvaný též králem husitským, který nezůstal
nic dlužný ani své pověsti mezinárodní, jak dokazuje mírotvorný plán, jímž oslovil evropské
panovnické dvory. Posléze se na český trůn dostávají ještě polští Jagellonci a po nich roku 1526
na téměř 400 let Habsburkové.
Právní úpravy
Některé už jsme zmínili v rámci pojednání o jednotlivých periodách vývoje českého státu, proto
začněme tam, kde jsme skončili.
Vladislavské zemské zřízení
Vladislavské zemské zřízení bylo zavedeno za vlády prvního z Jagellonců, jak patrno
z pojmenování, jež se vžilo. Šlo v něm o souhrn dosavadních právních předpisů, jež ovšem byly
upraveny ve prospěch panstva proti zájmům měst. Samozřejmě, že ta s oněmi úpravami zásadně
souhlasit nemohla, proto je nikdy nepřijala za své, přestože byla odsouhlasena sněmem, a to
11. 3. 1500.
Obnovené zřízení zemské
Obnovené zřízení zemské mimo jiné fakticky uzákonilo dědičnou vládu, a tedy i moc Habsburků
v našich historických zemích. Pro Čechy začalo platit již v roce 1627, kdežto na Moravě bylo
zavedeno až o rok později  1. června 1628. Oč v něm šlo? Zachovávalo sice formální
samostatnost zemí Koruny české, ale važme, že se tak stalo krátce po tragické bitvě na Bílé hoře.
Ostatně, vymíněná dědičnost pro habsburskou rodinu je výmluvná sama o sobě. Sem, ve
prospěch panovníka, se přesunula i politická váha, uvnitř stavovské obce pak ve prospěch
panstva. Posílena byla moc České dvorské kanceláře ve Vídni, zemští úředníci byli jmenováni
panovníkem se zodpovědností jen jemu a naproti tomu omezovala se pravomoc sněmů. Na sněm
byl uveden stav duchovní a stavu městskému byl ponechán jen jeden hlas. Katolictví se stalo
jediným legálním náboženstvím a také byla zrovnoprávněna němčina s češtinou.
Prosincová ústava z roku 1867
Prosincová ústava z roku 1867 zakotvila mimo nové státoprávní uspořádání také základní
občanská práva. Došlo k rozdělení monarchie na dva samostatné státy  Rakousko a Uhry
(dualismus)  spojené osobou panovníka. České země spadaly do tzv. Předlitavska (řeka Litava
byla hranicí mezi oněmi celky, jež se o rok poté oficiálně začaly nazývat Říše rakousko-uherská).
To dostalo do vínku svou vlastní ústavu, která oproti předcházející vrcholné normě obsahovala
i prvky demokratické, byť národnostní požadavky českého národa zcela pominula. Zato
kodifikovala některé svobody osobní a náboženské, svobodu slova, spolčovací a shromažďovací,
umožňovala svobodné bádání, vyučování, stěhování a zaměstnání. Zrušen byl konkordát, ministři
se stali odpovědnými parlamentu, poslanci byli chráněni imunitou a soudcům byla přiznána
nezávislost. Císař (František Josef I.) si však ještě ponechal právo dirigovat vládu, rozpustit
parlament a vládnout formou zákonů tzv. zmocňovacích. Zachován zůstal dvoukomorový systém,
přičemž poslanecká sněmovna se nadále volila zemskými sněmy ve čtyřech kuriích.
Právní akty Republiky Československé
Prvním z nich byla tzv. recepční norma; tou se deklarovala existence nezávislého
Československa, leč zároveň potvrzovala právní kontinuita čili platnost veškerých stávajících
norem i fungování dosavadních úřadů.
Zatímní ústava z 13. listopadu 1918 byla oktrojována Národním výborem. Jejím
charakteristickým rysem bylo přenesení moci na jedinou sněmovnu. Určila, že Národní
shromáždění vznikne z Národního výboru, a to podle stejného klíče, jímž byl tento utvořen
v červenci téhož roku se zastoupením všech hlavních politických stran.
První schůze Národního shromáždění se uskutečnila den poté  14. listopadu 1918 a byla na ní
vyhlášena republikánská forma státu. Prezidentem zvolila Tomáše G. Masaryka a ustavila vládu
vedenou Karlem Kramářem.
29. února 1920 schválilo Národní shromáždění (NS) ústavu, která prohlásila ČSR za
"demokratickou republiku, jejíž hlavou je volený prezident". Platila pak až do roku 1948!
Zákonodárnou moc podle ní vykonávalo NS složené z poslanecké sněmovny (300 členů, aktivní
volební právo od 21 let, pasivní od 30 let, na 6ileté volební období, 22 volebních krajů) a senátu
(150 členů, aktivní volební právo od 26, pasivní 45 let, 12 volebních krajů, 8 leté volební
období). Opírala se o ideu čechoslovakismu, což znamenalo neuznávání Slováků za svébytný
národ, ale jenom odnož společného národa s Čechy. Řada ustanovení zůstala navzdory její
závaznosti nerealizována (samospráva Podkarpatské Rusi, zastoupení v nižších správních
úřadech).
Ústava 9. května z roku 1948 označila ČSR jako lidově demokratickou a uznala Slováky jako
národ. Přiznala jim značnou autonomii v rámci tzv. asymetrického modelu tím, že vznikla
Slovenská národní rada jako orgán zákonodárný a Sbor pověřenců jako orgán výkonný.
Ústava přijatá v červenci 1960 uzákonila socialistické zřízení spolu s vedoucím postavením
komunistické strany, zrušila slovenské národní orgány a změnila název státu na Československou
socialistickou republiku. Přes různé novelizace ústavními zákony, z nichž snad nejzásadnější
pocházel z října 1968 a pojednával o federaci a národnostech, přežil až do rozpadu České
a Slovenské Federativní republiky v roce 1992.
Dnem 1. ledna 1993 vzniká jako samostatný stát Česká republika, která buduje vlastní právní
systém a řád, vymezený ústavou, jejíž rozbor byl předmětem článku o fungování státu.
4.5 Právo a bezpráví
Předestíráme další dialektický pár, jak jsme si už dříve předsevzali postupovat metodou
kontrastů, pokud bude to možné. A tady se to přímo nabízí. Lépe se tímto způsobem učí a vlastně
tak doslova "zabíjíme 2 mouchy jednou ranou", neboť si zde "jedním zátahem" osvojíme dva
nové pojmy. Protože jde navíc o spřaženou dvojici navzájem protikladných kvalit, získáváme
šanci jejich snadnějšího a pevnějšího zapamatování.
Cíle
Rozlišit nuance rozmezí práva s bezprávím a dovozovat předpoklady i důsledky obojího.
Klíčová slova
Komentář; komplikace; občan; občanská práva; občanská společnost; občanské svobody; obec;
povinnosti; právní stát; právní výsada; právní vztahy; právo; vztahy pracovní; vztahy
příbuzenské; vztahy vlastnické; zákon; zákonnost; závazek.
Právo
Právo bývá tradovaně definováno jako "souhrn společenských pravidel předpisujících vnější
chování, jejichž porušení se považuje za žalovatelné".
Přesně toto znění pochází od H. Kantorowitze (18771940) a bylo kriticky komentováno
Rogerem Scrutonem v jeho Slovníku politického myšlení.
Poněvadž je vám tento titul předepsán za hlavní studijní zdroj, dovolujeme si odkaz na seznámení
se s jeho výkladem přímo tam (strany 114115). Stojí za to zde zalistovat i kvůli dalším
souvislostem a hlavně stylu podání, který není právnicky strohý, ale spíše opisný. Oceníte zajisté
i dokonalý, tedy i srozumitelný překlad profesora Petra Pitharta, dosud stále činného politika.
Snad nebude nezajímavé vědět, že tento světoznámý skotský politolog byl vyznamenán
prezidentem Havlem a při dekorování na Hradě pronesl děkovnou zdravici v češtině.
Kromě doporučované pasáže si povšimněte i vzápětí za podanou definicí trojího rozdílného
teoretizování o ní, a to z pozice:
 přirozené teorie práva,
 právního pozitivismu,
 právního realismu.
Právní vztahy
V téže pramenné literatuře naleznete i rozbor tématu, které nastolujeme nyní. Trochu studijní
námahy vám ušetříme zestručněnou interpretací textů rozložených mezi sérii hesel, na to původní
 Právní vztahy (jural relations)  navazující. Že jde vždycky o právně upravované poměry, asi
zdůrazňovat nemusíme, když to vyplývá z označení samého. Jen tolik, že jde pokaždé
o specifickou podobu či odnož základního významu pojmu práva, zřejmě také odlišenou
atributem právní síly a závaznosti.
Oprávnění
Oprávnění neboli právo v nejvlastnějším slova smyslu, tj. nárokovosti, a to nikoliv jenom na bázi
zákona, ale třeba "jen" závazku. Patří sem tudíž též všechny ostatní právně podložené akty, třeba
smlouvy nebo delikty podle občanského práva (například náhrady způsobených škod). Oprávnění
lze tudíž při troše zjednodušení, zato ve prospěch lapidární srozumitelnosti nazvat právem
subjektivním, na rozdíl od práva objektivního, tj. "pravého".
Závazek
Může být vpravdě právním  spočívajícím v tom, že jedné straně se udělují vynutitelná práva
(oprávnění), kdežto druhé vynutitelné povinnosti anebo "jen" morálním, odvozeným z představy,
že někdo je někomu něčím povinován.
Výsada
Obecně lze za ni považovat jakýkoliv prospěch, jenž nám odněkud vzešel či byl udělen, avšak
nemůže být nárokován jako právo (oprávnění). Váže se ovšem na ledacos, třeba třídní,
stavovskou kastovní či jinou příslušnost. Takto jsou zpochybňovány výsady politické notabene
pak partajní (stranické), neboť narušují rovnost příležitostí (stejné soutěžní podmínky a šance na
obsazování úřadů).
Právnicky však znamená již možnost si ji nárokovat, mít k ní jisté oprávnění. Takovým
příkladem budiž třeba princip exteritoriality, tj. vynětí zpod právní odpovědnosti anebo institut
imunity před trestním stíháním, jak ho známe dejme tomu z aktuální praxe našich zákonodárců.
Nezpůsobilost k právům
Konkretizovaně se často mluví o nezpůsobilosti k právním úkonům. Jde samozřejmě o důležitý
právní vztah, takže nemůže v jejich výčtu scházet, i když de facto, ale i de iure, neboť jeho
přiznání je kompetencí soudů, znamená vyřazení (exkluzi) z ostatních právních vztahů jakoby
postavení mimo právo vůbec. Už s ohledem na tento kontext jedná se zároveň o věc zcela
mimořádné závažnosti, a to nejenom z důvodů čistě humánních. Ona už totiž koresponduje do
značné míry s tou druhou částí našeho tématu  totiž bezprávím.
Na ně už jsme vlastně narazili v souvislosti s neoprávněným udělováním výsad (privilegií). Týká
se to vlastně skoro vždycky ne-spravedlnosti! A o té už víme snad všichni své. Navíc je to
i jeden z problémových okruhů zařazených do tohoto kurzu. Takže blíže tam. Ve zde započatém
sledu se dotkneme pouze jedné z dimenzí problému, společensky vysoce nebezpečného. Právě
jemu je totiž věnován článek následující.
Problém
Vedou se spory o tom, zda sociální zákonodárství představuje přiznáváním prospěchu
diferencovaným skupinám občanů (obyvatelstva) výsadu anebo právo. U obou verzí se jedná
prokazatelně o nárok.
Tedy spravedlnost! Jenže výsadu lze odejmout, někdy dokonce libovůlně. Rovněž spravedlivé, ač
ne příjemné. Když by ovšem nastal případ, že bude někomu odepřeno, nač má zákonné právo,
nejenom nárok plynoucí "jen" z udělené výsady, jedná se o evidentní nespravedlnost čili
bezpráví.
Diskriminace
Podstatou je nestejnorodý, znevýhodňující přístup a hlavně rozdílné, hrubě poškozující či
urážlivé chování vůči subjektům na společenské scéně. Týká se však nejenom jednotlivých osob,
ale i jejich seskupení podle nejrůznějších kritérií. A osoby nemusíme brát jen jako individua, ale
ještě jako osoby dané jinak  juristicky. Terminologie osob fyzických a právnických, kterou zde
máme na mysli, je ostatně známá i jasná.
Nepochybně musíme připustit, že rozdíly mezi lidmi a rovněž jejich skupinami existují, nicméně
existuje také obecně přijímaný a tím pádem i závazně platný princip rovnosti, jak se o něm ve
čtverých vrstvách pojednává na jiných místech tohoto kurzu. Nezakládá to tudíž opodstatněnost
odlišného jednání na základě rozdílů přirozeně daných, takže máme tu co činit s dokladem již
vzpomenuté nespravedlnosti. O ní vlastně diskriminace pokaždé je, a nikoliv jen ve smyslu
právnické. Zdá se to dokonce být prioritně záležitostí morální.
Nespravedlivé rozlišování, a o to méně manipulování, zůstane provždycky a také "provšude"
irelevantním.
Aplikace učiva
Příkladů okolo sebe nacházíme i bez velkého hledání více než dost. Jsou povahy rasové,
národnostní, náboženské, politické, sociální, xenofobní, profesní, zdravotní, ale i na základě věku
či pohlaví.
Dokázali byste pro každou z uvedených kategorií uvést alespoň jedno ilustrativní doložení, aniž
byste ho museli rozvést? Prostě jen tak pro sebe a svoje niterné ujasnění. Možná přijdete na
skupinu, kterou jsme v předloženém výčtu opomenuli.
Převrácená diskriminace
Možná už budete o tom něco vědět či aspoň tušit a mnohé se dovtípíte ihned po přečtení tohoto
mezititulku, když vás k tomu podnítí i bez našeho nabádání.
V čem tedy spočívá a čím se projevuje?
Jestliže klasická diskriminace, jíž jsme se věnovali před chvílí, znevýhodňuje či poškozuje
někoho na rozdíl od ostatních, pak tady jde naopak zase o jeho zvýhodňování. Poškozování resp.
znevýhodňování se týká právě ostatních.
Jinými slovy  diskriminována je ona většina ve prospěch určité menšiny, tedy protežováno
specifické na úkor obecného. Snad se tomu dá porozumět i z této zkratky. Pro bližší určení se
ptejme po kořenech, když předešlé plynulo zjevně z odlišností přirozených, zatímco tady onu
odlišnost "převracíme".
Příčinnost
Asi to bude opět v téže odlišnosti, ale v opačném gardu. Zřejmě se tu projevuje snaha korigovat
nerovnost, kterou ten či onen subjekt zakouší. Může se týkat kterékoliv ze skupin, které jsme
označili jako potenciálně diskriminovatelné.
V momentě, kdy se jejich diskriminace vyjevuje, případně hrozí tímto výbuchem aktuálně,
nastává příhodná chvíle i situace k vystoupení obhájců a zastánců ("advokátů chudých" nebo
minimálně arbitrů  smiřovatelů), většinou samozvaně, ale nezřídka puncovaně oficiálními akty,
včetně právních.
Zamyslete se
Že i tady jde znovu o nespravedlnost a v jakém smyslu, není obtížné s jistotou odtud
vyvodit. Chcete se o to pokusit konkrétně doloženými případy (kauzami), které byste
prezentovali na kolokviu v rámci nejbližšího tutoriálu, a to včetně projevů i příčin?
5 Demokracie a diktatura
Oba termíny z názvu kapitoly jsou zvláště v poslední době velmi frekventované užívané
publicisticky, odborně i hovorově. Zjevně pro jejich politickou naléhavost, ale i bytostný zájem
veřejnosti. Ale rozumíme vždy jejich pojmové podstatě? Vnímáme dostatečně hluboko jejich
diametrální rozdíl? Dokážeme jejich hodnoty a trendy odlišit i v jemnějších nuancích?
Následující články mají ambici naznačit cesty k co nejdokonalejšímu porozumění oněm jevům
a osvojení metod jejich sociálních analýz.
Cíle
Pochopit lépe podstatu demokracie i diktatury ve prospěch vnímání jejich kontrastů v praxi.
Klíčová slova
Antagonismus; atrofie; autokracie; autorita; axiologie; bezpráví; demokracie; despocie;
dialektika; diference; diktatura; Evropská unie; fenomén; globalizace; historie; hrozba;
hypertrofie; lid; moc; právo; rovnost; spravedlnost; svoboda; ústava; vláda; zákonnost.
5.1 Dialektika souvztažnosti demokracie a diktatury
Takže začínáme naplňovat avizované předsevzetí. Ze všeho nejdříve půjde o postižení dialektiky
vzájemnosti pojmového páru v jeho kontrastech i svázanosti, tedy jednoty a boje protikladů. Na
jejich prolínání a proměnách lze pozorovat puls reálného života i usuzovat na tendování k tomu či
onomu pólu.
Cíle
Pochopit co nejúplněji dialektično věci a umět ho prakticky aplikovat.
Klíčová slova
Antagonismus; aristokracie; autokracie; demokracie; despocie; dialektika; diktatura; dynamika;
kategorie; komplementární; rovnost; rozpor; společnost; spravedlnost; svoboda; teokracie; vláda.
Dialektično problému již je i v tom, že oba tyto pojmy uvádíme spolu a prezentovali tak nejenom
jejich prostý kontrast, ale rovnou jejich antagonistickou rozpornost čili nesmiřitelnost protikladů
na pozadí jejich neoddělitelnosti na bázi kritérií, podle nichž je posuzujeme. Jednota je dále
hlavně v tom, že jedno bez druhého vlastně není, když jedno se vyjevuje pomocí druhého jako
protiva. Zrušte či přehlédněte D/1 a zmizí, ztratí se, zanikne i D/2, resp. naopak, neboť splynou
tím v jedno. Zůstanou jen dvě strany stejné mince. Odvrácené strany téže skutečnosti. Odlišný
vývoj a projev celistvé pospolitosti. Takto byste měli na prezentovaný jev nahlížet a zcela určitě
vám ono dialektikum neunikne. A jenom jeho prostřednictvím pochopíte lépe to i ono každé
zvlášť, ale zároveň na pozadí úplnosti toho i onoho dohromady.
Demokracie
Obecně už poučeni jste, neboť jen málokdo nebude vědět, že jde o vládu lidu, odvozeno
z řeckého demo + kracie. Ale je nám to jasné nikoliv jenom jako slovo do křížovkářské legendy,
ale je vám jasný pojem se vším všudy? To znamená ve smyslu již v první kapitole objasněný?
Čili především ve tvaru skutečného běhu a vzápětí i podobě vypreparování podstatných, tj.
charakteristických neboli určujících znaků?
Pojímání
Vždyť i v renomovaných encyklopediích se můžeme setkat s pochybnostmi, ev. nedůslednostmi
až povrchnostmi právě u pojmových interpretací. Na důkaz uveďme citaci ze Slovníku cizích
slov Lumíra Klimeše, kde se v jeho 6. vydání, zásadně přepracovaném a doplněném (SPN Praha
1998), uvádí:
demokracie  "Pojem, který se používá velmi nejednoznačně. Zpravidla se jím označuje forma
politického zřízení, spočívající na principu podřízení se menšiny většině a uznání svobody
a rovnosti občanů."
Rozlišuje se demokracie přímá, kdy si lid sám rozhoduje bezprostředně o sobě a svých státních
záležitostech, kdežto demokracie nepřímá je státní forma, kdy většina souhlasí s přenosem
vládní moci na volené zástupce, ale za podmínky jejich veřejné kontroly.
Z dějin antického Řecka si budeme pamatovat, že Platon i Aristoteles lišili ji v rámci třídění
forem otrokářského státu, jimiž mohla být a také skutečně byla vedle pojednávané otrokářské
demokracie ještě aristokracie a monarchie (resp. oligarchie). K označení společnosti za
otrokářskou nemějme výhrad, neboť ona takovou vskutku byla, uvědomovala si to a netajila;
ještě neměla důvody to zakrývat, když otrok neměl naprosto žádných práv, a dokonce ani
nemusel být považován za člověka.
Definice
Snad vůbec nejlapidárnější definici podal 16. americký prezident Abraham Lincoln, když
demokracii vymezil jako "vládu lidu, skrze lid a pro lid". Dokonalost spatřujeme v tom, že tím
postihl její formu (vláda lidu), metodu (skrze lid) i cíl (pro lid). Zračí se v tom vlastní účel
demokracie, který není a nemůže být v ní samé a pro sebe samu. Má i musí sloužit prioritně těm,
jimž je již svým pojmenováním určena, což je vždy většina. Proto lid bývá často ztotožňován
s pojmem národ, a nikoliv bezdůvodně, náhodou. Jazyk obvykle ví, co říká i co vyjádřit chce.
Znaky
Jestliže jsme si připomenuli pojmoslovný výklad jakožto souhrn podstatných vlastností,
setrvejme u něho i pro náš případ zpřesnění obsahu demokracie:
 vláda lidu podložená i ctěná ústavně s možností reálně prosazovat svou vůli,
 připouštění opozice v existenci i aktivitách a ochrana menšin (minorit),
 trojdělba moci ve státě (zákonodárná, výkonná, soudní), respekt kompetencí,
 spolupodíl občanů na politickém rozhodování (volby a referenda),
 garance občanských práv a svobod (přesvědčení, projevu, sdružování ...),
 legalizace obhajoby občanských zájmů (politické strany, odbory, spolky ...),
 průhledný volební systém (umožňující účast a uznávající hlasy vítězů),
 usilující o fungování plně právního státu a skýtající právní jistoty občanů.
Předpoklady
Demokracie není žádné abstraktum, nýbrž reálný systém, který funguje, ale ne "jen tak nějak".
Ideálům přece nestačí ke vzletům jenom křídla, ať jsou jakkoliv dokonalá, přesně propočítána,
pečlivě zkonstruována i dostatečně rozměrná. Potřebují také odpovídající a spolehlivou startovní
plochu.
To je účelem oněch předpokladů, které právě to mají za poslání zajistit. Jsou dvojího druhu:
 Objektivní  institucionální  což zahrnuje legislativní akty, tedy zakotvení do ústavního
řádu, potažmo právních (zákony) a prováděcích (vyhlášky, směrnice) předpisů, ale
i realizační a garantující mechanismus účelně a sladěně dělené moci, včetně její
delimitační distribuce.
 Subjektivní čili společenské vědomí, včetně povědomí právního, obecně i osobně. Jde
o znalost závazných norem, a zejména přesvědčení o jejich prospěšné nutnosti.
Prostředníkem toho je úroveň kultivace, spojená těsně se vzděláváním a vzdělaností.
Připomeňme si v naznačené souvislosti myšlenku Jana Amose Komenského, kterou
vyjádřil svým životním krédem a vtěsnal do svého pedagogického systému:
"Pansofií k panharmonii" neboli vrcholným věděním k vrcholnému souladu.
A tisíciletí, před ním k témuž dospěl už Platón, když požadoval ideokracii, tj. vládu
vzdělanců jako demokratizační nezbytnost. Není to však zdaleka to jediné, co
zakládá k tomu přepotřebnou mravní úroveň.
O tom tudíž dále.
Principy
 Nikdo nevlastní monopol na pravdu.
 Nejde o to, KDO ji má, ale KOHO má ONA.
 Proto se může vyjevit jen ve společném hledání a poctivém nacházení.
 Žádná však není absolutní - platnou provždy a všude.
 Má svůj vývoj v čase a proměny v prostoru.
 V tom je relativní.
 Všechny náhledy na ni mají nárok na zveřejnění (publicitu).
 Vyhnout se jakýmkoliv dogmatům.
 Každé předem zpochybnit, klást si otazníky.
 Nic nepřijímat ve slepé důvěřivosti.
 Opírat se o vědu přinášející pádné důkazy.
 Stěžejním kritériem ve vědě zůstává průkazná pravda.
 Vláda je pro lidi, ne naopak.
 Požadovat obměnu lidí ve funkcích.
 Výrazem vůle lidu jsou plebiscity, volby a referenda.
 Výměna stran podle hlasu lidu se musí dít bez postihů, msty a odvety.
 Všichni musí projevovat smysl pro spolupráci a ochotu k toleranci.
 Kompromisy nejsou prohrou ani vítězstvím; nanejvýš oboustranným.
 Vyžaduje se za všech okolností slušné chování a čestné jednání.
Poznámka  Apendix
Naznačenými cestami lze dosahovat jednotného mínění, které se tím ale ještě
nezaručuje. Reálnou metou by mohlo být alespoň vytvoření názoru většinového. Co je
ovšem k tomu zapotřebí učinit? Souhlasíme v zásadě s Janem Zouharem.
1 Zapojení celé společnosti nastolením svobodné a zasvěcené diskuse.
2 Aktivní přítomnost a podíl reprezentativní části společnosti.
3 Diskutovat se musí rozvážně, bez podléhání momentálním náladám.
Paradoxy
Mohou se vyskytnout kdykoliv, kdekoliv a v čemkoliv. Něco nacházíme již v samotné podstatě
věcí, něco vyvstane se změnou pohledového úhlu, něco navodí okolnosti. Na demokracii je
hledal a podrobil zkoumání J. J. Rousseau. Jeho zobecněné poznatky byly a jsou tlumočeny
různě, ale jádro je možno spolu se Scrutonem shrnout výstižně do několika velmi přesvědčivých
vývodů seřazených do logického algoritmu:
1 Jestliže věřím v legitimitu demokratické volby, pak věřím, že politika zvolená jako
výsledek demokratické procedury by měla být učiněna zákonem.
2 Existují dvě neslučitelné politiky  A a B
3 Protože věřím, že zákonem by měla být učiněna politika A, hlasuji pro A
4 Většina však hlasuje pro B
Co z toho pro mne vyplývá?
1 Tím, že věřím v i a uznávám iiii, přijímám, že uzákoněna má být politika B.
2 Věřím-li však ve iii, očekávám uzákonění politiky A.
3 Zároveň ovšem vím, že platí ii, tzn. neslučitelnost politiky A s politikou B.
4 Zdá se tedy, že moje víra v demokracii mne nutí přijmout rozporná anebo dokonce
konfliktová stanoviska:
 smířit se?
 odporovat?
 měnit postoj?
Diktatura
Už víme, že tímto pojmenováním se míní diktátorský stát, obecněji pak ovládání diktátem, tj.
neomezenou mocí, která se nikomu nikdy nezpovídá. Nanejvýš skládá účty po svém pádu, což se
také často stává. Diktát je totiž ve všech ohledech vnucovaným příkazem, jenž je autoritativní,
nekompromisní, ultimativní. Neomezený samovládce se tak svým počínáním pasuje na
diktátora.
ON i JEHO stát si přivlastňují veškeré politické pravomoci a také zásadní kompetence
rozhodovací. Jde se dokonce tak daleko, že jsou naproti tomu odebírána "poddanému lidu" jeho
nezadatelná občanská práva. V náhradu stát přejímá za své občany plnější odpovědnost, než jaké
by prý byli schopni sami.
Jsou tím odsouzeni k pasivitě, která z nich posléze může udělat poslušné, přitom spokojené
a nadšené loutky velebící principála. Tyto hrátky mají pochopitelně mnoho podob a jejich libreta
se mění s počtem repríz. A pořád není ještě dohráno.
Anamnéza
Není těžké konstatovat, že je to chorobný stav. Snadno i odlišíme, zda jen akutní nebo chronický.
Ten první je léčitelnější, zejména v zárodku, když se podchytí ještě nerozbujelé příznaky. Tam
bude mít naději na úspěch i včasná prevence. S tím druhým to hrozí být svízelnějším. Už pro
vleklost onemocnění, jež zachvátí zpravidla více orgánů a podváže funkčnost ostatních.
Diagnostika
Každé zachvácení má nejenom různý průběh a odlišné projevy, ale i jinak propuká, vyvoláno
jinými zárodky a ty se líhnou za jiných podmínek i z jiných příčin.
Matoucí je tudíž hledat jejich monodimenzialitu, ale určitá depistáž podle společných znaků zde
možná je a nabízí se bez aspirací na generalizaci.
Tak třeba lze odpozorovat, že většina diktátorů "vyplavala" spíše ze vzedmutých vln a také
diktátorské režimy byly nastolovány jako "spasná" východiska z krizí.
Nebude proto od věci zorganizovat si trochu klinické praxe, kdy si přinejmenším prostudujeme
chorobopisy třeba už "vyléčených" pacientů nebo těch, kteří "skonali", nebudou-li k dispozici ti,
jež teprve či dosud "stonají".
Potřebujete poradit? Nebo to zvládnete sami? Konzultace s tutorem jsou možné podle
domluvených pravidel. Hlavně si vyberte "svého", toho pravého a správného diktátora anebo
rovnou diktátorský stát.
Pak bezodkladně zapátrejte po jeho genezi, tj. okolnosti a způsobu objevení se na scéně.
Terapie
Doporučené způsoby léčby  represe i prevence  vyvodíte z příčin. Obecně naznačené výše
a konkrétní intervence musíte vyčíst sami ze sekundárních analýz prostudovaných kazuistik
a horobopisů.
Přejeme vám úspěch, jenž bude srovnatelný s atestačním řízením.
5.2 Budování demokracie
Půjdeme od jevu k podstatě, od známého k neznámému, od jednoduchého ke složitému - přesně
ve šlépějích Jan Amose Komenského a jeho Velké didaktiky. Vězte, že Didactica magna může
být pro vás i článek, do něhož se chystáte ponořit
Cíle
Porozumět kategoriím svobody, rovnosti a spravedlnosti jako základovým hodnotám demokracie.
Klíčová slova
Aktuální; komentář; majorita; ministerstvo; minorita; parciální; parlament; politika; právo;
prezident; realita; scéna; senát; sněmovna; stát; státní zřízení; systém; veřejná správa; vláda;
volby; vyhláška; zákon.
Má-li se demokracie budovat, musí být ozřejměny principy čili zásady, na nichž se dá stavět, ev.
i přistavovat nebo nastavovat. Vedle toho však nesmí scházet chuť do stavby, přístavby, nástavby
se kurážně pustit a vytrvat, ale ještě s tím, že ony základní kameny a stavivo vůbec něčím
neznehodnotíme, nezdefraudujeme, nenecháme si rozkrást.
Demokratické hodnoty
Věrni ouvertuře, neboli předehře, jež právě dozněla, soustředíme pozornost na triádu spřažených
pojmů, tvořících onen výše shrnutý základ a jádro moderní společnosti, jež nemůže nebýt jasně
demokratického ražení.
Svoboda
Filozoficky vzato je svobodou každé nespoutané bytí, nedeterminované zvnějšku, avšak vždy
spojeno s jistou vnitřní schopností sebeurčení. Podle Kanta spočívá inteligibilní svoboda v tom,
že vůle je určena jedině čistým rozumem nezávisle na smyslových podnětech a sleduje
kategorický imperativ, proto je vůlí mravní. To už má velmi blízko k interpretaci právní, kdy
svorníkem se stávají momenty psychologické rovnovážnosti. Také marxisté hovoří o svobodě
jako poznané nutnosti.
Interpretace
Z přirozenosti člověka vyplývá, že jeho svoboda nemůže být neomezená, jak to žádá
liberalismus, a ještě více anarchismus či antinomismus. Vžila se téze, podle níž svoboda jednoho
končí tam, kde začíná svoboda druhého. Mohli bychom teď konečně i opáčit, že začíná tam, kde
končí jiná.
Druhy
Svoboda ovšem nepředstavuje monolit, něco jednolitého. Už jen v tomto bodě, kdy to připustíme,
uvolňujeme si prostor k celistvějšímu porozumění a vymaníme se z kleští úzkoprsého či naopak
širokoramenného přístupu k těmto pravdám. Stačí si uvědomit existenci různých podob jejího
projevu a jsme doma. Liší se přece svoboda svědomí, bádání, vyznání, jednání, povolání, tisku,
slova, mysli, vůle, citu, umělecké tvorby, pohybu, pobytu a bůhví jaká ještě. My tu však mějme na
paměti svobodu politickou, a to v ohledech právních. Tím odstíníme svobodu jako libovůli 
svévoli od škály svobod (lidských, občanských, sociálních, ...).
Souhrn
6. ledna 1941, tedy uprostřed 2. světové války, vystoupil 32. prezident Spojených států demokrat
Franklin Delano Roosevelt před Kongresem se zásadním projevem.
Tedy v době a stylu, kdy se tam tradičně předkládá pravidelná Zpráva o stavu Unie.
V jejím rámci se dotkl i otázky, kterou zrovna řešíme a jejíž bravurní zformulování došlo věhlasu
pod názvem "Princip čtyř svobod". Protože ho považujeme za výstižné zodpovězení i pro nás,
pokusili jsme se o grafické vyjádření, které vám předkládáme jako studijní předlohu. Zdá se nám
být pro ten účel výmluvnou natolik, že nepotřebuje slovní doprovod.
Obrázek 5.2-1 Princip čtyř svobod
Autoexaminace
Pokusíte-li se o písemně komentovanou dešifraci způsobem, kterým byste onen princip
vysvětlovali někomu jinému, pak to uvítáme a budeme bonifikovat. Jestliže svůj výklad
poskytnete rozesílkou i ostatním z vašeho studijního kruhu, onen bonus vám zdvojnásobíme.
Rovnost
Patří do trojice hesel, které vynesla na svém vítězném tažení francouzská revoluce:
"Liberté  egalité  fraternité" v překladu "volnost/svoboda, rovnost, bratrství".
Dlužno však dodat, že vedle rozdílů mezi hesly a skutečností existuje i škála dalších, například
mezi rovností a rovnostářstvím. Podobně nelze redukovat rovnost na stejnost. Není tedy rovnost
jako rovnost! Zkusme to vše odlišit, abychom věrohodně zjistili, v čem je možné rovnost
porovnat a v čem si rovny nejsou.
Expozice
Sama o sobě bude rovnost vždy jenom rovností v jí vymezeném zorném poli.
Stane-li se nám "okoměrnou" aparaturou instrumentář politologický, jak to asi nejlépe odpovídá
zaměřenosti právě a zrovna tady studovaného kurzu, pak se nám nabízí snad nejúplnější koncept
pro přijatelnou prezentaci tohoto hesla jako předepsaného učiva.
Nacházíme ho ve čtveřici poloh, do nichž si lze rovnost natočit pro poměření hodnoty jejích
tvarů. Kterépak to jsou?
1 Rovnost před zákonem
2 Rovnost politická
3 Rovnost materiální
4 Rovnost příležitostí
Snad by je ani nebylo zapotřebí komentovat, natolik mají vypovídací hodnotu samy o sobě. Nebo
to ponechat vaší tvůrčí představivosti a píli? Co vy na to?
Ta možnost vám zůstane tak jako tak, jestli chcete nebo ne. Předestřené pojmy si totiž musíte
osvojit stejně a praktická potřeba vyznat se v tom pro život profesní i soukromý nabíhá k tomu
jako hnací motor.
Spravedlnost
Začneme úryvkem z novinového komentáře, jakých čtete dnes a denně spousty, neboť sledování
tisku není jen politologickým údělem, ale patří k běžně zavedenému stylu života, předpokládáme,
že vašeho nevyjímaje. Pokračujte  jen tak dále, ale s nadhledem, který se vyzná. Americký
sociolog rakouského původu Paul F. Lazarsfeld (19011976) se vyslovil v tom smyslu, že nejen
média ovlivňují naše postoje, ale naše postoje
ovlivňují jejich výběr. Skoro kruh: čteme to, co jsme si sami vybrali, ale podle toho, čím a jak
jsme byli předtím ovlivnění. Každopádně však máme svobodu volby a vládneme relativně
nezávislou myslí, která si utváří vlastní názory a usměrňuje naše postoje. Platí to i pro tento
případ.
Erudovaný žurnalista Martin Hekrdla ve svém  jako vždy fundovaném komentáři, otištěném
20. července 2009 deníkem Právo pod názvem Vyjednávací pozice a inspirovaném změnou
kanadských pravidel vízového režimu pro Čechy, nastoluje vážně míněný vážný problém, který
v tuto chvíli zaměstnává i nás.
Že zahraničněpolitickou díru do světa Česko neudělá, zdá se být jasné: je nás deset milionů
a "lidské zdroje" zkrátka nepostačují, aby se nás jinde báli. A o nic dalšího na mezinárodním
hřišti nejde. Bohužel platí, co kdysi řekl tomuto listu Petr Robejšek, politolog z Hamburku: "Na
světě neexistuje spravedlnost. Pravidla určuje ten, kdo je mocnější."
Analýza
Myslet si můžete, co chcete. Ztotožnit se s názorem a nekriticky ho převzít nebo s ním vejít ve
spor, oponovat mu. Není důležité! Proto se postavme na vlastní nohy  leč pamatujme
Walensovo poučení, že na jedné se stát nedá. Pak si můžeme postavit i svou vlastní hlavu. Třeba
jakkoliv tvrdou. S čím na vás přicházíme? Předkládáme podnětovou výzvu:
Poohlédněte se po současném světě  plus minus, rok sem rok tam  jestli najdete příklady PRO
i PROTI k tomu, co Hekrdla s Robejškem nadhodili. Přednost byste měli dát republice naší, když
už jsme s ní tuto diskusi otevřeli. Dojdete-li k nějakým zajímavým zjištěním, případně rovnou
závěrům z nich učiněných, nestyďte se zapojit do diskuse. Beze všeho mi to přímo sdělte, aniž
z toho činím pro vás povinností. Případně se poraďte s jinými frekventanty tohoto kurzu nebo
bádejte jako skupinka (tré facit collegium - tři tvoří kolektiv) nebo třeba jen v párech.
Syntéza
Vyjadřujme se pokud možno co nejpřesněji, abychom si nepletli pojmy s dojmy a navíc je
navzájem ještě mixovali. Nemíchat proto mezi sebou ani spravedlnost a spravedlivost, natož činit
rovnítko mezi nimi a rovností. Jak to tedy tady s tím vším je? Budeme se držet hledisek
politologicko-právnických, byť jde o problém také eticko-ekonomický.
Spravedlnost
Co to tedy je? V souvislosti s diskriminací jsme se dotkli její protivy  nespravedlnosti. Dá se
však u definičních oborů postupovat metodou kontrastu vůči negativismu? Zajisté, všechno je
možné, ale vede nás to k žádoucímu? Pravdě evidentně pozitivní? Můžeme se ostatně pokusit!
Že otázka spravedlnosti není řešitelná zjednodušenou recepturou, nás přesvědčí názorně výtah ze
středoškolské učebnice Základy etiky od Radima Bureše:
A co je spravedlivé? Když se jeden snaží pilně pracovat a druhý ne a oba dostanou stejnou mzdu?
Nebo když všichni dostanou odměnu podle odvedené práce, bez ohledu na to, jaké mají pro práci
podmínky? Někdo je silnější, někdo slabší, někdo je chytřejší, někdo méně, někdo má v životě
štěstí, někdo má smůlu. Má zdravotně postižený dostávat skutečně pouze podle toho, co
vyprodukuje, a tedy ve většině případů méně než jeho šťastnější kolega jenom proto, že neměl to
štěstí býti zdráv? Nebo má dostávat průměrný příjem, či má někdo určit jeho potřeby?
Jak se k té zapeklitosti stavíte vy a jak byste podobné situace řešili vy?
Prakticky a vyvozeně třeba i teoreticky. Souhlasíte, že spravedlnost je vždy nedokonalá jako
člověk sám? Tvrdívá se od nejstarších dob, že co je správné, musí být současně spravedlivým.
Myslíte si v naznačené souvislosti, že je správné, a tudíž i automaticky spravedlivé, když si
lidská společnost vytváří určitý systém psaných i nepsaných pravidel, jež považuje za jednotu
obého? A přesně tak je tomu i ve vztahu k tomu, co se považuje za dobré. Můžete to soudně
posoudit? Berete či ne?
Oceněníhodným a snad i chvályhodným hodným bude myslím ale vždycky poctivost snahy
"dobírat se relativní spravedlnosti bez ohledu na její absolutní nedosažitelnost". S tím by se snad
už i souhlasit mohlo, či také ne? Jak potom z toho, kudy a kam? Věděli byste si rady?
Vůle lidu
Asi nám všem utkvěla v paměti po dlouhá léta tradovaná sentence, podle níž lid je zdrojem
veškeré moci ve státě! Výroky jsou však jedna věc a praxe druhá. Dosažení jednoty obou těchto
stránek je podmíněno mírou důsledné materializace proklamovaných tézí, aby se zajistilo jejich
zhmotnění neboli proměna do pevně a trvale zakotvených hodnot skutečného života. Ptejme se
tudíž právem občana, zda tomu tak doopravdy je. Minimálně si trénujeme takovýmto
posuzováním rovnováhy slov a činů svůj politický úsudek.
Rozhodování ve věcech veřejných
Již jsme si stihli přiblížit rozlišení demokracie na tzv. přímou a nepřímou.
Právům lidu odpovídají samozřejmě lépe a více formy demokracie přímé, neboť v nich může
prosazovat svou vůli bez prostředníků a nejúplněji. Proto má i větší váhu.
Pomineme-li samosprávnost obcí, pak nás v naznačené souvislosti zajímají dvě hlavní:
 referendum  zahrnující hlasování všech občanů s volebním oprávněním o všech
otázkách, jež se týkají celospolečenského vývoje.
 plebiscit  představující hlasování o změnách či zachování formy státu nebo setrvání
určité skupiny obyvatelstva v hranicích daného státu.
Znamená to, že přímé demokracii nutno dát průchod ve všech případech, kdy se jedná o lid
jakožto suveréna moci, čili nejen suverenitu státu, kde je to naprosto zřejmé, například změny
hranic.
Zamyslete se
Jako podklad k zamyšlení by mohlo sloužit přijetí mnichovského diktátu, rozdělení
Československa v roce 1992 nebo vstup do schengenského prostoru. Co si myslíte vy
a čím svůj názor argumentačně podpíráte?
Příklady demokracie přímé
Jsou státy, kde právě pro tyto formy platí absolutní primát, jako je například Švýcarská
konfederace, kde jsou respektovaně připouštěny i samosprávným kantonům, a to i bez časově
omezované frekvence. Snad ještě výraznější je to u libyjské džammahírije v níž se nesetkáváme
s politickými stranami, ale ani parlamentem, neboť nástrojem vlády jsou zde lidové kongresy
a výbory. Ostatně v "zelené knize" zakladatele této formy uspořádání státu a jeho prezidenta
Muammara Al-Kaddáfího  se můžeme dočíst:
Všechny politické systémy ve světě jsou nyní produktem boje o moc mezi nástroji vlády...
Výsledkem je vždy vítězství jednoho nástroje vlády ... a porážka lidu, tj. porážka skutečné
demokracie.
Politický boj, jehož výsledkem je vítězství kandidáta například s 51 procenty hlasů voličů, vede
k diktátorskému vládnímu orgánu, maskovanému jako falešná demokracie, protože 49 procent
voličstva je ovládáno nástrojem vlády, pro který nehlasovalo, ale který jim byl vnucen. To je
diktatura.
Zamyslete se
Srovnejte s jinde objasňovaným paradoxem demokracie J. J. Rousseaua!
Pojetí demokracie nepřímé
Odvozeně z realizačního tvaru se v této souvislosti často mluvívá se o ní jako zastupitelské nebo
též reprezentativní. Vychází se z rozdělení daného území na volební okrsky podle počtu křesel
v orgánu, do něhož se volí. Tak například u Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je
jich 200, zatímco v horní jeho komoře  Senátu  jenom 81. A tomuto zplnomocnění poslance či
senátora voliči se říká mandát, který je opravňuje hlasováním rozhodovat za ně. Protože podle
našeho ústavního pořádku je nepřímou také volba prezidenta republiky, platí onen mandát i pro
tuto proceduru, která je aktem spojených komor.
Tím už jsme se ale dotkli volebních práv občana, která jsou dvojího druhu:
 aktivní  umožňující oprávněným občanům volit,
 pasivní  skýtající mu možnost býti volen.
Pojmy
Protože volby jsou důležitým právním aktem, již tím, že je výrazem vůle lidu, musí být
i terminologicky přesně vymezeny. Základní pojmosloví ostatně dost pregnantně vyjadřuje nejen
obecný charakter daného typu voleb, ale i další jejich rysy či způsoby provedení. Přesvědčme se
o tom na rozkladu definice, podle níž je naše volební právo  všeobecné, rovné, přímé a tajné. Co
to značí?
 Všeobecné volební právo  dává právo volit všem občanům, kteří v den voleb dosáhli
k tomu předepsaného věku a nebyli ve svých právech omezeni.
 Rovné volební právo  spočívá v tom, že všem občanúm přísluší pouze po jednom hlasu,
jež mají mezi sebou navzájem srovnatelnou váhu.
 Přímé volební právo  znamená, že své hlasy odevzdáváme jmenovitému kandidátu
rovnou, nikoliv přes prostředníky  tzv. volitele.
 Tajné hlasování  je opakem veřejného, kdy je registrovatelné, koho a jak jsme volili;
v tomto případě je příprava, resp. úprava volebních lístků prováděna intimně,
odděleně od okolí, většinou za plentou. Volit otevřeným způsobem  manifestačně
 a odmítnout volbu tajnou, je přísně zakázáno!
 Volební census  představuje zákonem stanovené omezení voličských práv, například
věkem, pobytem nebo majetkem.
Volební systémy
Jde o principiální záležitost, která usměrňuje způsob volby a zakládá její řád i organizaci. Mohou
se pochopitelně navzájem nejenom lišit, ale také kříženě uplatňovat podle orgánů, do nichž se
volí. Příklad máme u našeho parlamentu, kde se aplikují odlišné systémy u voleb senátních
a poslaneckých.
 Většinový systém  majoritní  vybírá kandidáta s největším počtem hlasů, jako je tomu
ve volbách do Senátu České republiky. Vítězí ten, kdo v 1. kole získá více než 50 %
hlasů. Pokud nedosáhne tento limit nikdo, probíhá 2. kolo, do něhož postupuje
dvojice nejúspěšnějších. Ti pak soutěží mezi sebou, kdo s koho, a podle zisku
většího počtu voličských hlasů je rozhodnuto definitivně.
 Poměrný systém  proporcionální  praktikovaný u nás především ve volbách do
sněmovny, ale setkáváme se s ním třeba i na nižších stupních naší veřejné správy.
Podstatou je, že nevolíme jmenovité kandidáty  osobnosti,  jak se říká, ale
politické strany. Na jejich hromadné kandidátce jsou adepti seřazeni svou stranou,
avšak voliči mají právo preferenčních hlasů, jimiž mohou toto pořadí měnit.
Mandáty se potom přidělují podle počtu odevzdaných hlasů.
5.3 Konfrontace s realitou
Představíme vám i nabízíme k aplikaci Hajdův a Deutschův test demokracie. Budete jími
poměřovat nejen českou politickou scénu, ale máte možnost použít je třeba i k posouzení
diktátorských forem rozváděných druhou částí tohoto článku.
Cíle
Seznámit se s modifikacemi diktátorských režimů a na nich, ale hlavně demokratické realitě si
ověřit administraci předložených šablon.
Klíčová slova
Aplikace; demokracie; diskriminace; etnikum; minorita; občan; obec; rovnost; samospráva;
spravedlnost; stát; státní správa; test.
Sociální procesy, mezi něž politické rozhodně patří  nejsou substanciální povahy, tzn.
redukovatelné na jednoduché definování, tj. svou podstatu, ev. vtěsnatelné do symboliky ještě
jednoduššího vzorce.
Přesto ani u nich se neobejdeme bez tzv. zpětné vazby čili měřitelnosti účinku  efektivity 
přínosu, ať je to jakkoliv složité  náročné  nejisté. Děje se to zpravidla cestou expertních
odhadů, spočívající v dotazování se těch nejkvalifikovanějších z oboru, preferenčně
renomovaných politologů. Avšak ani tady nelze vyloučit chybovost - nepřesnosti  odchylky.
Riziko se proto snižuje přizváním většího počtu expertů, dá se říci  čím více tím lépe. Pak se
škrtají extrémní hodnoty a pomocí interpolace stanoví ten optimální tip. Lze samozřejmě
postupovat i cestou průměrování a orientovat se třeba na střední hodnotu (medián) anebo tu,
která se vyskytuje častěji než jiné (modus).
Testy demokracie
Nejnověji se vědci snaží měřit politickou realitu i prostřednictvím účelově konstruovaných testů.
Nevyhnula se tomu ani politologie a v jejím rámci potom koncentrace i na téma našeho
momentálního zájmu  demokracii.
Již počátkem 70. let 20. století se v politologické literatuře západoevropské provenience objevily
snad vůbec první testy demokracie. Rádi bychom vám představili jejich dostupné ukázky, ale
nikoliv jen ornamentálně, nýbrž jako instrumenty k aplikaci v rámci studované látky.
Jejich obsah vycházívá povětšinou  a v našem případě pochopitelně taktéž  z liberalistického
pojetí demokracie, které je kromě tohoto rozhodujícího znaku příznačné založením na
 individualismu,
 formalistickém konceptu demokratických institucí,
 možnosti občanů vytvářet autonomní organizace,
 opozicí vůči systému vlády.
Poměřuje se jimi výkonnost politických systémů demokratického ladění, resp. srovnává, do jaké
míry se ony samy jako takové blíží svému ideálu, jak si ho vytýčily a jak ho deklarují ev. nakolik
a v čem se mu vzdalují. Na jejich základě by se následně i mohlo korigovat praktické fungování
dané pospolitosti či adaptovat se na měnící společenské podmínky.
Deutschův test demokracie
Jeho autor  německý politolog Karl Deutsch  vytvořil model sestavený ze souboru čtrnácti
otázek, jež aspirují na prokázání míry naplňování stěžejních kritérií ideální představy
o demokracii. Co sledují a jak to zjišťují?
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
Nezdeformoval se majoritní princip  s nímž bývá demokracie obvykle ztotožňována 
v konformní většinu, která se staví bezohledně k právům jednotlivců a menšin?
Je princip rovnosti uplatňován komplexně? Nikoliv jen ve smyslu rovných šancí pro
všechny, ale také reálných možností jejich naplnění?
Jsou všechna občanská práva zajištěna jen pro vládnoucí většinu? Nikoli také pro opozici,
menšiny a každého jednotlivce či malou skupinku?
Zaručuje daný politický systém rovná práva pro zvlášť soudržné menšiny sdružené na
základě jednoty jazyka, etnického charakteru, náboženství, kultury, filozofie a politického
myšlení?
Jaké je postavení nejchudších a nejníže stojících společenských vrstev?
Existuje možnost přímé účasti jednotlivců na rozhodování v otázkách, jež se jich vážně
dotýkají?
Nakolik se připouští asociační autonomie, možnost prosazování různých zájmů ve
společnosti se projevujících?
Garantuje se fakticky svoboda projevu? Slova, informací a smýšlení?
Jak je to s ústavností a zákonností? Zabezpečuje práva občanů?
Bylo tu vytvořeno demokratické prostředí, charakteristické oboustrannou důvěrou státní
moci a občanů?
Daří se plně ochránit soukromou sféru jednotlivce?
Stal se politický systém přístupný konfrontaci s realitou a nápravě chyb?
Generuje vládní činnost výstupy uspokojující potřeby občanů?
Reaguje se citlivě na požadavky a iniciativy lidí?
Upozornění
Jednotlivým testovým položkám jsme na rozdíl od originálu dali charakter otázek a také
zjednodušili text ve smyslu jeho zkrácení, úpravy znění, zdůraznění podstaty kritérií
a vypuštění balastních výkladů. To vše ve prospěch srozumitelnosti a zřetelného návodu
pro cvičnou aplikaci v rámci tohoto kurzu.
Hajdův test demokracie
Tento model je výrazně jednodušší už tím, že je podstatně zredukován, a to na pouhých položek
pouze 6. Čechoameričan J. Hajda ho vytvořil o desítku let později, takže se dá předpokládat, že
se od svého předchůdce něco přiučil a něco přímo využil. Také zde ovšem vynecháváme
komentáře připojované ke každé položce spolu s instrukcí pro jejich administraci. Máme k tomu
stejné důvody jako v případě předchozím čili přispět srozumitelnosti a ulehčit vám operaci s ním.
1 Shoduje se politická reprezentace s vůlí, požadavky a přáním většiny?
2 Cítí se politická reprezentace za své počínání zodpovědná veřejnosti?
3 Jaká je míra souladu počínání politické reprezentace s ústavou a zákony?
4 Zaručuje politická reprezentace základní lidská práva a svobody?
5 Má politická reprezentace důvěru nejširší veřejnosti?
6 Je povolební změna politické reprezentace považována za samozřejmost?
Návod
Nabídka těchto dvou textově zjednodušených předloh má ryze výukové poslání. Je proto určena
jen vám, a to k procvičení v analýzách politické situace s cílem určit aspoň přibližně míru
demokracie v té které zemi.
Testy demokracie bývají ostatně aplikovány stejně spíše ze studijních důvodů, většinou
k teoretickým komparacím různých politických systémů jednoho typu anebo konfrontaci typů
navzájem odlišných. Lze jimi také porovnávat vývoj daného systému čili jeho proměny v čase.
V rámci našeho zadání si lze odzkoušet obojí.
Velký význam pro praktickou politiku jim však nepřipisujme. Jednak to naráží na ochotu
k autoreflexi a jen málo politiků je ochotno si nastavovat kritické zrcadlo.
Druhou stranou mince je pak průmět poznatků do realizace konkrétních opatření zakládajících
změny ve fungování politických systémů. Konečně diskutabilním se může stát i způsob
manipulace s testy, tj. sběrem dat od respondentů  expertů, s tříděním a vyhodnocováním
výpovědí, ale hlavně s interpretací zjištění, ev. formulacemi doporučení, návrhů a představ
pozitivních řešení. Konečně  přesvědčte se sami, že to není zase tak jednoduché, jak se
prvopohledově může možná zdát.
Legenda
V jednoduchosti je síla  radí jedno moudré české přísloví  tak se ho přidržme.
Protože oba tyto testy postrádají vyhodnocovací mřížku, a dokonce i předpis bodových hodnot,
musíme si pomoci jinak.
Navrhujeme převod na percentuální stupnici. Podělíme-li její úplnou škálu počtem testových
položek, obdržíme hodnotu jedné z nich. U Deutschova testu to bude zaokrouhleně 7 (100 : 14 =
7,1), kdežto u Hajdova bude váha jedné položky zjevně vyšší (100 : 6 = 16,6) a shodněme se
třeba na 17. Výsledkem bude stanovení percentuální úrovně demokracie. Snadno si spočtete, že
10 pozitivních odpovědí na otázku Deutschova testu představuje přiznání demokracie na 70%
hladině. Pro Hajdův test by 5 kladných vyjádření znamenalo 85% úroveň demokracie.
Přistoupíme-li na dvojkový systém posuzování obsahu položek, tzn. ANO x NE, potom si
můžeme dovolit každé kladné odpovědi přidělit bod (1)  negativní čili záporné v tomto případě
nebodujeme (0). Pro hrubé posouzení by se nám tento postup mohl jevit zajisté dostačujícím.
Nicméně ...
Pokud chceme, nebo dokonce potřebujeme být ve svých soudech přesnější a mít je podloženější,
zvolme si pro stanoviska k jednotlivým otázkám vícebodovou škálu. Nabízí se minimálně
3místná stupnice, tzn. zase  ANO x NE  jenže s mezistupněm.
Záleží potom na nás, jak to převedeme na body. Záporu můžeme ponechat i zde nulu a kladům
přisoudit podle kvality body až dva. Nebo nelišíme + :  a jenom přidělujeme bodovou hodnotu
13 na základě svých vhledů do problematiky Máme přitom plnou svobodu rozhodování,
samozřejmě zodpovědného.
Jinak je spolehlivé přiklonit se ke školskému známkování, tedy klasifikaci 15.
Další postup je vlastně opět podobnou aritmetikou, jakou jsme předvedli nahoře:
Sečteme všechny body a vztahem k jejich maximu zjistíme hledanou míru.
Tak například u volby 5 bodové stupnice bude dosažitelné maximum 70 (Deutsch),
ev. 30 (Hajda), kdežto u plně 3bodové činí horní mez 42, resp. 18 nebo jen 28/12  to když NE =
0. U dvojkové soustavy, kde se počítají jen kladné body, lze jich docílit nanejvýš 14 nebo 6.
Konečný verdikt se stanoví metodikou nám už známou: poměrem dosažených bodů k jejich
možnému maximu nám vyjde opětovně percentuální míra. Vezměme na zkoušku za příklad
potenciálně nejvyšší bodový zisk = 70 a k tomu aktuálně dosažený výsledek 40. Počítejme:
40  100 : 70 = 57,1 Tím je dána úspěšnost čili stanovení úrovně demokracie na 57 %.
Závěr
Teorii demokracie se v rámci moderní politologie věnuje oprávněně pozornost zcela mimořádná.
Nese to s sebou pochopitelně také diferenciaci přístupů a také výstupů. Vznikla řada škol, které
se sice navzájem jedna s druhou doplňují, ale jak už to bývá, rovněž si mezi sebou navzájem
jedna s druhou konkurují. Zastávají potom názory, které jsou často nejenom odlišné, ale někdy
i protikladné.
Setkáváme se v nich mimo jiné s etapizací demokratizačního vývoje, v níž se hovoří o tzv. první
a druhé demokratické transformaci, na niž navazuje už i třetí:
"Od demokracie dneška k demokracii zítřka!" Její ústřední krédo vyjádřil americký politolog
R. A. Dahl ve své knize "Demokracie a její kritici" slovy:
Ať na sebe vezme jakoukoli formu, demokracie těch, kdo přijdou po nás, nebude a nemůže být
demokracií našich předků. Ani by neměla být. Neboť hranice a možnosti demokracie ve světě,
který jsme s to jen mlhavě předvídat, budou radikálně odlišné od hranic a možností našich dnů.
Diktátorské režimy
Exkurze po současném světě s odkazem na typické příklady minulosti má nám pomoci
postřehnout jejich společného jmenovatele a diferencovat mezi jejich typy.
Absolutismus
Jde o formu vlády, která je charakteristická koncentrací neomezené, neřku-li veškeré moci do
rukou jediné osoby anebo malé, zpravidla okolo ní soustředěné a většinou i uzavřené skupinky,
každopádně izolující se dostatečným odstupem od nižších hierarchických stupňů.
Setkáváme se s ním nejenom v historii, ale i v nejžhavější současnosti. Za příklad mohou
posloužit některé někdejší monarchie anebo novodobé politické převraty, zejména provedené
vojenským pučem, po němž se ujímá vlády samozvaná junta. Pro středověk byl typickým
odůvodněním boží příkaz: Co je císařovo  císaři, co je božího  Bohu. Souviselo to s tzv. bojem
o investituru, čili kdo koho má jmenovat. Zda císař papeže či papež císaře. Problém vyřešil
konkordát Wormský roku 1122. Absolutismus byl ovšem pozorovatelný přinejmenším prvkově
na obou stranách. Vždyť obě byly přímo proslulé přísně pyramidální strukturou řízení. To se
násobilo koordinací a kooperací obou těchto systémů, kdy jeden podporoval druhý a byl jím na
oplátku podporován rovněž. Už jsme citovali okřídleně slovutný výrok francouzského krále
Ludvíka XIV.  Stát jsem já! Vycházel z oboustranně si nahrávající teze, dle níž Král je od
Boha, zákon od krále. (A Deo rex, a rege lex).
Fixace učiva
Markantním dokladem budiž ruský carismus, který se opíral o 3 pilíře, z nichž tím prvním byl
ten jeho vlastní - samoděržaví, což bylo specifickou formou absolutismu, pravoslaví
a nevolnictví. Dokonale propojená triáda, není-liž pravda? Podobných příkladů byste zajisté našli
více. Vždyť z dějepisného učiva si nemůžete nepamatovat absolutismus třeba Metternichův
z první a Bachův z přelomu do druhé poloviny 19. století, podpírající habsburskou nadvládu nad
"jejich národy" v postnapoleonské Evropě, resp. po revolučním roku 1848. Jejich říše padla
s koncem 1. světové války, stejně jako zanikl ruský carismus či rozpadlo se panství Prusů či
Osmánců. Jimi zmizely rovněž ony autokratické režimy, jimž už teď snad rozumíme více než jen
dobře.
Repetice učiva
Určitě o nich všech dokážete uceleně pojednat v rysech společných i různých. Přesto
absolutismus jakožto universum těchto jevů jsme se podujali shrnout. Víme, že jde o formu
vlády, za níž nejvyšší moc náleží plně, tzn. neomezeně čili absolutně panovníkovi  carovi,
císaři, sultánu, chánu, králi, ale třeba "jen" emírovi či jak si všichni ti samovládci vlastně říkají.
Není to podstatné, určitě ne to nejpodstatnější. Tím je rozhodně tvrdý způsob ničím nepodmíněné
vlády. Asi nebude náhodou, že se většinou jedná o monarchie, které mají snad nejblíže ke
koncentraci moci, podepřené v jejích absolutistických podobách autoritativně. Příčinně možno
dodat, že v období rozkladu feudálních vztahů a rodícího se řádu založeného na kapitálu nahradil
dřívější monarchii stavovskou čímž se vlastně stal poslední a již nezastřenou formou diktatury
třídně zcela vyhraněné šlechty  aristokracie.
Absolutní = bezpodmínečný, neomezený, uzavřený, dokonalý, úplný, na ničem nezávislý 
v protikladu k relativnímu (relativismus).
Etymologie
Pojem absolutismus je odvozen z přídavného jména absolutní, jež odpovídá významu na ničem
nezávisící, s ničím nesrovnávaný, naprostý, nepodmíněný, existující bez vztahu k něčemu jinému,
resp. ve smyslu příslovce absolutně, znamenajícího tolik, co naprosto, vůbec, nezávisle,
svrchovaně, samovládně, neomezeně čili absolutisticky.
Autokracie
S tímto pojmem se tu již setkáváme podruhé. Jak si pamatujete, prvně tomu bylo u kapitoly
o státu a konkrétně v článku věnovaném jeho formám a typům.
Etymologie
Neboli původ slova, jímž je stejnojmenný pojem nazván. První část složeniny autov cizojazyčných složeninách značí samo-, sebe-, vlastní, původní, zatímco druhá část -kracie je
v překladu -vláda, vládnutí. Vyvozeně  autokracie = samovláda, neomezená vláda jedince nebo
skupiny. Tedy podobnost nikoliv náhodná s pojmem absolutismus. Nu a panovník s mocí
absolutní je totožný s autokratem čili vládcem rovněž svrchovaným, ničím a nikým
neomezovaný, prostě samovládce.
Poznámka – vysvětlivka
S ohledem na odůvodněnou totožnost pojmu autokracie s absolutismem budeme zde
podávaný etymologický výklad považovat za dostačující, když o absolutismu jsme
pojednali snad až moc detailně.
Despocie
V dějinách se s ní setkáváme zhruba ve 3. tisíciletí před naším letopočem, a to v Egyptě
a Mezopotámii (historické území mezi řekami Eufrat a Tigris shodné přibližně s dnešním
rozložením Iráku). Právě tam vznikla despocie jako státní útvar, který se posléze uplatnil
i v jiných částech tehdejšího, hlavně arabského světa.
Byl příznačný krutovládou, pramenící z povahy a hlavně absolutistického postavení vládce
autokratického, který mohl nakládat se všemi obyvateli svého státu jako s otroky, včetně jeho
svobodných občanů. Měl tudíž také neomezenou moc, ovšem ve formách uplatňování daleko
vypjatější. Pojem despota  čili označení vládce v tomto typu otrokářského státu se vžilo natolik,
že se přeneseně užívá dodnes pro lidi budující své pozice na týchž povahových prvcích čili
panovační (ale nejenom panovníci), krutí, bezohledně tvrdí, na nikoho nedbající a přímo sobecky
prosazující svou vůli. A to nemusí už být obdařeni ze zákona a vůbec podle práva neomezenou
pravomocí. Nás ovšem probíraná otázka zajímá ve vztahu k pojetí státu a forem vládnutí.
Myslím, že etymologické objasnění pojmu despocie se stává nadbytečným, poněvadž bylo i toto
hledisko dostačujícím objemem přiblíženo už v průběhu expozice jádra tohoto učiva. Nicméně
pro jeho repetici a fixaci nelze bránit iniciativní excerpci oborové literatury přednostně historicky
orientovaných a laděných encyklopedií.
Tyranie
Je tomu obdobně jako s despocií, takže etymologie vyplyne z líčení obsahu, který má svůj původ
rovněž ve starověku, jenže tentokráte na území antického Řecka. Tyranida zde představovala
jeden z typů monarchistické formy státu. Setkat jsme se tam s ní mohli v rozmezí 7. až 6. století
před našim letopočtem. O cca pár století později jsme mohli být jejími svědky na Sicílii
(4.3. století před naším letopočtem), i když za poněkud jiných okolností. Třebaže dosah řeckého
vlivu až sem byl evidentně prokázán, tady došlo k posunům, jejichž důvody jsou známy rovněž.
Jejich účel spočíval prioritně ve snaze o zlomení, případně likvidaci moci aristokracie  staré
rodové šlechty.
Snadno se dovtípíme, kdo stál tady v čele a panoval. Nebyl to nikdo jiný a menší než tyran. Co
ale možná až tak známým není je interpretace významu uvedeného titulování. Nebylo totiž vůbec
něčím hanlivým.
Teprve mnohem později nabrala dnešní pejorativní nádech. Nicméně podobnost s těmi
předchozími co do psychologických hodnot se tu nejenom nabízí, protože šlo a stále jde taktéž
o krutovládce, utiskovatele, utlačovatele, trýznitele, toho, kdo někoho týrá, mučí, tedy mučitele,
vykořisťovatele, prostě totéž, co značí despota.
Poněvadž velice často se zmocňoval vlády neústavními cestami, převážně také násilnými, má
blízko i k tomu, co jsme zmínili o autokratovi. Čili něco mezi, jak se lidově říká.
Shrnutě k titulku tedy platí, že i v tomto případě máme co činit s krutovládou, hrůzovládou,
útiskem, útlakem, násilím, ...
Teokracie
Doslova je to vláda boží. Pojmově se váže na teismus, čili náboženské učení, založené na víře
v existenci boha (v případě Boha jediného jde o tzv. monoteismus). Považuje se za bytost
rozumnou (absolutně nejrozumnější), která svět a lidi stvořila i řídí. Proto má přídomek
vševědoucího, všemohoucího vševidoucího, všeslyšícího ... neskonale dobrého, velkorysého,
moudrého ...
V případě teokracie jde o způsob vlády, kde bezprostřední politickou moc drží ve svých rukou
duchovenstvo. Převážně může jít o církevní státy (Vatikán) či země religiózně fundamentalistické,
kde je uzákoněno státní náboženství jako totalitární ideologie. Vysocí církevní hodnostáři jsou
zároveň vedoucími či aspoň vlivnými činiteli při řízení státu této formy uspořádání (viz prezident
Jozef Tiso za Slovenského štátu během 2. světové války a pod Hitlerovou patronací).
Opakem jsou státy orientované sekulárně čili světsky.
Aplikace učiva
Co vám říkají pojmy Talibán a šiíté? Co třeba jméno kardinála Richelieu?
Slyšeli jste někdy o imámu Chomejním? Kdo to vlastně imám či ajatolláh jsou?
Je podle vás Turecko stát sekulární, nebo teokracie, když přes 90 % obyvatel jsou muslimy?
Rozumíte dobře těmto pojmům a dokážete vysvětlit návazně i pojmy mohamedán, islám, korán,
ev. jejich styčnosti či diference?
Diktatura
S tímto pojmem jsme se před chvíli  nějaký ten článek zpátky  setkali v dosti obšírném
vysvětlování, takže sem už jako nadbytečný vlastně nepatří. Ostatně sem nenáleží ani proto, že je
navíc i pojmem nadřazeným všem ostatním, jež jsou tu rozebírány. Leč pro úplnost podání
(neboť jde rovněž o formu  typ státu založeného na zabsolutizované moci), fixaci osvojené
studijní látky, tak činíme.
Stručná (etymologická) repetice
Moc neomezená žádnými zákony a opírající se o nezprostředkovanou sílu vládnoucí vrstvy
(třídy) ve státě, jejíž zájmy chrání a rozvíjí pořádky upevňující její vůdčí postavení. Ve vypjaté
poloze jde o soustředění veškeré moci do rukou jediných  panovnických rukou  nanejvýš
rukou úzké skupiny okolo něj.
Aplikační posun
Protože v elementárním výkladu jsme se soustředili prioritně na absolutistické monarchie  pro
zjednodušení a taktéž názorné přiblížení vcelku vyhraněnými podobami. Zkusme je opustit
a všimnout si diktátorských režimů založených na modernějších základech, což jim však na jejich
zpátečnickém (reakčním) vyznění nemůže nic ubrat.
Předně si všimněme režimů fašistických! Jsou příznačné přísně centrálním systémem řízeni či
spíše velení na čele s osobností nadané až charizmaticky podbarvenou mocí. Podrobně se k tomu
vrátíme v rámci kapitoly, resp. článku o totalitárních doktrínách. Tady a teď se budeme spíše
ptát, abyste měli dost prostoru pro aplikace spíše z hlavy vaší vlastní.
Otázky bez odpovědí
Podněty k vážnému zamyšlení a hledání cesty za pravdou. Internetové stránky se přímo
vnucují nabídkou tribun pro kvalifikované poučení. To však nikdy není účelem samo
sobě, pouhým ornamentem dekorujícím naši vzdělanost, abychom ji mohli dávat okatě
najevo. Kdo je veden zvídavosti motivovanou toliko vnitřními potřebami, a tudíž prahne vědět
o věcech více, aby jim pronikal co nejvíce pod jejich povrch, ten je obdobným přístupům dalek,
vzdaluje se jim na stále větší hony. Troufáme si vás proto řadit právě do této kategorie, neboť
vládnete jistou moudrostí už tím, že jste se začetli do těchto řádek. Sami se o ní přesvědčíte
ponorem do probádávání toho, co se vám chystáme předestřít. Pídění po tom, faktech až
detailních jako základu argumentace při sebepřesvědčování se, vás ve vědomí osobní hodnoty už
jen utvrdí. Nuž  do toho!
1 Říkají vám něco jména Benito Mussolini, Antonio de Oliveir Salazar, Francisco
Franco? Pokud ne, snažte se je vyhledat v dostupných zdrojích!
2 Slyšeli jste někdy o fašistických režimech v Itálii, Portugalsku a Španělsku? Do kterého
dějinného údobí byste je zařadili? Přesnější letopočty jsou plusem.
3 Jak to bylo s diktátorskými režimy v Latinské Americe během XX. století? Které země, kdy
a kdo je představoval? Vyhledejte v historických pramenech.
4 O německé nacistické diktatuře toho víte zajisté dost, stejně jako o jejích čelných
představitelích. Zkuste z toho vyvodit příčiny a podmínky vzniku.
5 Totéž platí o kultu osobnosti Josifa Vissarionoviče Stalina (Džugašviliho)! Pokuste však
porovnat jeho diktaturu s Hitlerovou  shodnosti a rozdíly!
6 Jste názoru, že není diktatura jako diktatura nebo zastáváte opačný, podle něhož
diktatura vždycky je a zůstane diktaturou, stejnou jako kdekoliv jinde?
7 Co myslíte  existují diktátorské režimy dosud? V současném světě? Kde? Podle čeho tak
soudíte? Dokažte si to! Máte z čeho věrohodně usuzovat?
5.4 Cvičení: Program repetiční
Touto kapitolou započala druhá polovina tohoto e-learningového kurzu politologie. Na její závěr
nabízíme nejdříve tzv. opáčko (repetiční program), jež by mělo shrnout nejdůležitější části
probraného učiva v rámci programu prezentačního.
Cíle
Zopakování podstaty učení o demokracii a diktatuře.
Zadání
Projděte si připojený slovníček a na něm si ověřte, že rozumíte dobře všem klíčovým slovům
v něm obsaženým.
Počítejte zároveň s tím, že na závěr bude zadán test (klauzurně, tzn. živě na tutoriálu,
vypracovávaný ručně na formulářích), který bude zahrnovat všechny pojmy (klíčová slova)
prezentované v celém kurzu. Připravujte se na to již nyní!
Tipy pro řešení
Stačí stručná definice, nejlépe jednoslovná, pokud v češtině takový ekvivalent existuje. Jako
příklad uveďme demokracie = vláda lidu (lidovláda).
5.5 Cvičení: Program fixační
Repetitia est mater studiorum! Okřídlené latinské heslo či spíše už přísloví, jež bývá téměř
výlučně překládáno ve tvaru "opakování je matkou moudrosti". Ne, že by to v nabízeném
vyjádření bylo v rozporu s objektivní pravdou. Leč překladově to není přesné  doslovné. Bude
možná i pro vás překvapivým a zároveň motivujícím zjištěním, že slovo studium znamená
v latině tolik, co snaha, úsilí a slovesný tvar studiósus má českou podobu přídavného jména
snaživý, horlivý, vědění chtivý. Že tím pádem označujeme titulem student osobu usilující
o poznání, dychtivou po něm a nacházející v něm zálibu (studére = usilovat, studeó = usiluji,
snažím se, jsem oddán)  je vám teď jasné, takže do toho! - ať víte, že na tom takto doopravdy
jste...
Cíle
Upevnit poznané  zafixovat si je natrvalo.
Klíčová slova
Demokracie; dialektika; diktatura.
Zadání
Zkuste si "střihnout" tříminutovou přednášku o demokracii a stejně dlouhou na téma diktatury.
Doporučujeme vzít si před sebe zrcadlo a sledovat i svůj nonverbální projev, tj. mimiku,
ev. pantomimiku.
Tipy pro řešení
Stopněte si časy! Pokud nedosahujete limitů a nechcete se hned zdokonalovat návratem
k podpůrným textům, zkuste obě témata spojit a propojit s pojmem dialektična jejich vztahu do
limitu 5 min.
Návrh řešení
Vyplývá již ze samotného zadání. Jde o kreativitu čili vlastní tvořivost.
6 Politické doktríny
POZOR! Jestliže začínáme tuto kapitolu  na rozdíl od předchozích  výčtem úkolů, pak to
neznamená ihned je plnit. S ohledem na relativně menší rozsah věcného učiva jsme si dovolili
předestřít předem, kam jím směřujeme a k čemu dospět. Pouze stačí se s oněmi požadavky
seznámit a vrátit se k nim v dané posloupnosti znovu až po prostudování nabízených studijních
článků. Mělo by se to projevit na jejich cílevědomějším vstřebávání.
Cíle
Porozumět pojmu doktríny, charakterizovat jejich předestřené typy a pro každý z nich uvést,
resp. rozvést maximum názorových směrů.
Klíčová slova
Analýzy; definice; demokracie; diktatura; doktrína; ideologie; pluralita; politická praxe; politické
studie; politické systémy; politické teorie; totalita; věda.
6.1 Cvičení: Hodnocení jevů
Připravte se na uvádění zástupců jednotlivých doktrinálních typů a identifikací jejich ideologické
podstaty i reálných dopadů.
Cíle
Umět konkrétní doktríny třídit podle typu, k němuž náležejí, a okomentovat je.
Klíčová slova
Anarchismus; doktrína; environmentalismus; fašismus; feminismus; fundamentalismus;
komunismus; konzervatismus; liberalismus; nacismus; pluralita; rasismus; socialismus; totalita.
Zadání
Předestřené doktríny se pokuste bez předběžné studijní přípravy roztřídit na 2 základní jejich
typy, tzn. buď pluralitní, anebo totalitární. Posléze o tom pojednáme v textu podrobněji a na
závěr lekce vás očekává testová prověrka z tohoto učiva. Na jejím základě si pak posuďte sílu
svého intelektu a citu pro hodnocení společenských situací či jevů.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
anarchismus,
environmentalismus,
fašismus,
feminismus,
fundamentalismus,
komunismus,
konzervatismus,
liberalismus,
nacionalismus,
rasismus,
socialismus.
Tipy pro řešení
Opřete se o svou zkušenost a využijte doposud získaných poznatků.
Návrh řešení
Členění je předestřeno v článku nazvaném "Pojem doktrín", a to textově i schematicky.
6.2 Pojem doktrín
Ač je pojem doktrín velmi frekventovaným, není jeho význam adekvátně tomu znám. Lepší je to
s vymezováním obsahu konkrétních doktrín, byť nejsou někdy odlišovány od společenského
uspořádání a jeho režimu. Čeká vás obojí: objasněním obecného pojetí a kategorizace doktrín si
hlouběji osvojíte ty konkrétní, o kterých už přece jenom něco víte.
Cíle
Pochopit podstatu doktrín, seznámit se s jejich klíčovým členěním a umět uceleně pojednat
o každém ze zástupců jednotlivých skupin.
Klíčová slova
Agrese; axiologie; definice; demokracie; diametrální; diskuse; doktrína; ideologie; indoktrinace;
intervence; konfrontace; pojem; politické myšlení; politické studie; politické teorie; politický boj;
politický program; politika; politologie; prezentace; státní zřízení; studie; teorie; vláda.
Oporou a vodítkem při studiu vám budiž připojené schéma, podle něhož lze díky názornosti
snadněji sledovat rozdělení do dvou diametrálně se lišících skupin a následně si osvojovat
orientaci, resp. obsah každé z představených doktrín, ať pluralitního nebo totalitárního typu. Toto
rozlišení budete muset zvládnout naprosto perfektně a podle něj zařazovat ony takto
diferencované názorové proudy.
Pojem doktrín
Opakovaně zdůrazňujeme, že pojem značí nikoliv prosté pojmenování, ale pojímání věci −
v tomto případě jevu, resp. děje. Nestačí tudíž odpapouškování definice přejaté ze slovníku cizích
slov  jímž však přesto začneme  ale umět si představit, co ta slova "koštují": Jinými slovy
pochopit, čemu doktríny slouží, jaký mají účel, kdo je formuluje a organizuje naplňování jimi
sledovaných cílů, způsob transformace do praktické politiky, ev. vliv na její teorie a čerpání
z nich, vědecké, resp. quasi- či pseudovědecké základy jejich konstruování, jakož i mechanismu
fungování a spousty dalších podrobnosti a souvislostí. Čím více toho o nich víme, čím přesnější
jsou vhledy do jejich reálných běhů, tím lépe jsme si daný pojem osvojili. Nemusíme se tak
přesvědčovat, že jeho poznávání je doopravdy nekonečné.
Obrázek 6.2-1 Politické doktríny
Definice
Vědecká teorie, soustava zásad; teoretické učení; poučka; často (hanlivě) též dogma. (Klimeš)
Doktrinář je podle něj ustrnulý zastánce nějaké doktríny, učení nebo názoru, nepružný teoretik;
dogmatik.
Nauka; soustava vědeckých pouček určitého oboru; strnulé neživotné učení; v mezinárodní
politice základní politicko ekonomická zásada nebo směrnice pro praktickou činnost, a to zvláště
ve vztahu k určitým zemím či jejich skupinám případně určitým politickým skutečnostem či
názorům. (Rejman)
Doktrinářství se zde vymezuje jako lpění na doktrínách, slepé plnění některé konkrétní z nich.
Z latinského doctrina  učení. Představuje ucelený soubor názorů, tj. nauku neboli učení, resp.
soustavu pouček a výkladů, náležející určitému autorovi či škole. (Nesvadba)
Ilustrace
Příkladů se nabízí v historii nespočetně a pro nás by měly plnit roli názorného přiblížení
obecného pojmu. Ve svém souboru totiž skýtají plastický obraz jevu, který pak nevnímáme
zploštěle ani staticky. Zprostředkují tak pojem jako děj velice dynamický, tzn. v pohybu
a proměnách, jak to má být.
Doktrína Monroova
Doktrína Monroova se opírá vědecky o teorii izolacionismu, čili snahy po izolaci, tj. odloučení,
odluce, odblokování, vzdalování se, uzavření do sebe ... Šlo v ní o zahraničně politickou strategii
Spojených států severoamerických a kurz na ní založený. Deklarovala nezájem o světové dění,
resp. mezinárodních vztahů, pokud se nedotýkají bytostných (životních) zájmů vlastního národa.
2. prosince 1823 ji vyhlásil 5. prezident USA James Monroe (17581831), po němž je konečně
i pojmenována. Jejím autorem byl ovšem někdo jiný a ví se to  John Quincy Adams
(17671848). Nicméně ve známost i světový věhlas vešla se jménem člověka, jenž stál zrovna
v čele státu (18161825). Bylo tomu tak za tzv. éry vnitřního míru v jeho zemi, třebaže na
americkém kontinentu tomu až tolik nebylo. Mocnosti Svaté aliance, přebývající po proběhlých
válkách napoleonských rovněž v podmínkách evropského míru, se soustředila snad o to více na
potlačování národně-osvobozeneckého revolučního hnutí v Latinské Americe. Právě proti ní
směřovala zmíněná doktrína, jejíž jádro bylo vtěsnáno do jednoznačného hesla "Amerika
Američanům". Ztělesňovalo tím nejenom politiku odporu vůči aliančním snahám, ale zároveň se
tu proklamoval program budoucích zásahů v amerických zemích nepochybně vedených těmi
"bytostnými zájmy USA". Tak začala jejich cesta k vytěsňování Španělska, tj. za prosazení
vlastních hegemonistických ambicí na Jiho- a Středoamerickém kontinentu. Nepřipomíná to tak
trochu dekolonizaci jako rekolonizaci, třebaže prováděnou v rukavičkách, ohleduplně, šetrně,
jemněji. Snad ono až přílišně podrobné vylíčení napomůže porozumění pojmu doktrín ve tvaru,
jaký jsme si předsevzali prezentovat a jaký si představujeme jako finalitu stupně osvojenosti. O to
více budeme moci u dalších příkladů zůstat stručnějšími, případně vám je přenechat k dohledání.
Doktrína Trumanova
Doktrína Trumanova určovala od března 1947 politiku tzv. zadržování komunismu, do jejíhož
konceptu zapadá i Marshallův plán a remilitarizace Západního Německa.
Doktrína Eisenhowerova
Doktrína Eisenhowerova byla vypracována státním tajemníkem USA Johnem Fosterem Dullesem
s určením pro Blízký a Střední Východ. Prezident ji předložil formou poselství Kongresu 5. ledna
1957. Vycházela z teze, že po tzv. suezské krizi vzniklo v tomto regionu mocenské vakuum, do
něhož hrozí proniknout "mezinárodní komunismus".
Doktrína Hallsteinova
Doktrína Hallsteinova je realizovaná vůdčí koncepce zahraniční politiky BRD -Spolkové
republiky Německa. Ta byla podle ní jediným představitelem Němců na mezinárodním poli.
Proto styky kterékoliv země (kromě Sovětského svazu) s Německou demokratickou republikou
se kvalifikují jako důvod postačující pro přerušení mezistátní spolupráce s ní.
Doktrína Brežněvova
Doktrínu Brežněvovu motivoval názor, že je povinností zabránit i silovými prostředky hrozícímu
rozpadu socialistického zřízení v některé spojenecké zemi a poskytnout jí bratrskou pomoc.
(Československo  21. srpen 1968).
Pluralitní doktríny
Předpokládáme, že pojem doktrín a doktrinálních teorií je nám v obecnosti už perfektně znám.
Přejděme tedy rovnou k pojmu čili pojetí plurality. Odvozen je z latinského plus = více, což vás
možná nečekaně udiví, ale už v tom se nám zračí podstata.
Pluralismus
Ve společenských vědách a speciálně politologii se jím rozumí souběžnost rovnocenné existence
různých názorů, stran, forem vlastnictví a tržních subjektů, čímž se stává jedním z typických
a nezadatelných rysů moderní demokracie.
Jeho filozofické založení je však mnohem starší. Týká se ontologie, kde se předpokládalo
množství rovnocenných substancí, které ve svém souhrnu tvoří univerzum. Korunuje tak
trojlístek sestávající ještě z monismu (učení jen o jediné světové substanci) a dualismu (učení
o dvou rovnocenných substancích).
Vycházeli z něj například atomisté (Démokritos, Epikúros) později Leibniz pro svou
monadologii. Novodobě ho vstřebal a uplatnil pragmatismus (James), když prosazoval množství
rovnocenných pohledů na svět a připouštěl tím také nekonečné množství "pravd".
Totalitární doktríny
Jsou pravým opakem předchozího  v terminologické interpretaci, ale hlavně pak na politickém
jevišti. V latině totiž znamená pojem totalis asi tolik, co úplný, naprostý, celkový... odvozeně od
totus = celý.
Totalitarismus
Označení pro ideovou platformu podkládající reálné politické systémy, u nichž je velice striktně
omezena individuální svoboda ve prospěch plného podřízení zájmům celku s nadvládou
preferované složky. Tou se může stát v podstatě kterákoliv z vrstev sociální stratifikace, třeba
třída, národ, rasa nebo instituce či politická strana, dokonce i jedinec, jak už jsme poznali
v pasážích o režimech diktátorských. Neboť i ty totalitární jsou stejného ražení, tzn. též postavené
na bázi, kterou tvoří diktát.
Promítlo se to zejména do konstrukce a výstavby fašistických států (viz dříve), ale
v modifikované podobě rovněž u zemí budujících a rozvíjejících tzv. reálný socialismus (viz
dále). Projevilo se to tady především ústavním zakotvením vedoucího postavení komunistické
strany ve státě se supervizorskou rolí vůči všem jeho mocenským orgánům, přísnou centralizací
veškerého řízení, zvláště plánovitě ekonomického, naprostou monopolizací jediné ideologie,
spojeném těsně s likvidací politické plurality a v neposlední řadě glajchšaltováním všech článků
státního aparátu a nakonec i celé společnosti; jejím splynutím v pseudojednotu dosahovanou
koncentrací na dirigentský pult a jedinou taktovku za ní, pevně třímanou a všechny nástroje
orchestru dovedně ovládající.
6.3 Doktríny pluralitní
Zvládli jste pojem doktrín a osvojili si jejich dichotomické rozdělení, jež se vám stane rastrem
pro systematické poznávání směrů reprezentujících každou z takto utříděných skupin. Nejdříve
začneme pluralitními, neboť odpovídají stávajícímu směřování české společnosti.
Cíle
Poznat blíže hlavní představitele pluralitních doktrín.
Klíčová slova
Anarchismus; environmentalismus; feminismus; idea; ideologie; konzervatismus; liberalismus;
pluralita; politický program; politika; praxe; reprezentace; teorie; typ.
Anarchismus
Reprezentuje světonázor odmítající stát a vůbec jakékoliv autority. Realizační výraz nachází
v politickém hnutí, které však paradoxně není a nemůže být až tak neorganizovaným, jak
deklaruje. Naopak − brojí proti chaosu a tvrdí, že právě nastolení svobody a spravedlnosti
navzájem sobě rovných lidí (viz dříve) je možné ve své důslednosti toliko likvidací mocenské
autority státu, spjaté vždy také s represivní praxí a využitím donucovacích prostředků.
Zdůrazňuje velmi kategoricky suverenitu jednotlivce a jeho přirozenost, stejně jako schopnost
sdružovat se na těchto základech do neformálních komunit, jež dokáží organizovat svůj
společenský život mnohem efektivněji.
Paradoxem ovšem bývá, že přes proklamace o nenásilí se tu sahá poměrně nezřídka k silovým
akcím. Z minulosti známe případy pokusů o destrukci státu, dokonce někdy teroristicky pojatých,
například explozivními atentáty.
Teoretické základy moderního anarchismu zformuloval již v předminulém století Michail
Alexandrovič Bakunin (18141876). V této souvislosti lze uvést i další inspirátory, sociálního
filozofa  pozitivistu Josepha Piérra Proudhona (18091865, dílo "Vlastnictví je krádež")
a hegeliána  solipsistu Maxe Stirnera, vlastním jménem Kaspar Schmidt (18061856,"Der
Einzige und sein Eigentum"Jedinec a jeho majetek.  TGM však ve svých "Ideálech
humanismu" na straně 23 překládá tento spis, věnovaný ženě-milence Marii Dahnhartové, jen
jako "Jediný", přičemž řadí Stirnera filozoficky k individualistům a přisuzuje mu absolutní
egoismus).
Citace
Vybíráme úryvky z Masarykova spisku (84 maloformátových stránek) z roku 1901 (6. vydání
1930 v Činu Praha, tiskovém a nakladatelském družstvu Čs. legionářů)  Ideály humanitní
s podtitulem Několik (9) kapitol, z nichž volíme 3. nazvanou Individualism. Jednak pro fakticitu,
ale stejně zprostředkování dobových pohledů a přiblížení osobnosti TGM, jeho erudice vědecké,
ale také stylu podání. Může to být pro vás ve všech těchto dimenzích zajímavé.
Stirner chce pojímat člověka realisticky, a ne již idealisticky ... musí přestat rozdvojenost mezi
tím, co být má, a co je. Ne člověk všeobecný je člověkem, ale já, docela určitý člověk  já Max
Stirner jsem člověkem. Člověcké, lidské je, co dělám, myslím, cítím já. Tento docela určitý člověk,
toto individuum, je měřítkem všeho. Já, toť měřítko všeho. --- Jestliže já jsem měřítkem všeho, pak
mně není pranic do nikoho a do ničeho jiného. Já jsem pravda. Já jsem nadpravda, všecko to, co
mně jest vhod, jest správné. Právo je to, co chci já a co dělám já. --- Liberalism ve vší formě jest
mu nesnesitelný. Především liberalism politický, protože on vůbec odmítá stát. Stát je násilím
proti individuu. Tudíž nějaký liberalism politický, usilující o nějakou nápravu státu, to je chyba
sama v sobě. Stát o sobě a vůbec za nic nestojí, tedy se nesmí chtít jej reformovat. Jen stát
konstituční se mu trochu líbí, protože v něm vidí jeho rozklad. Také liberalism sociální
(komunism) je mu nemilý, a stejně nemilý, neboť komunista, socialista ještě věří ve strašidlo
společnosti. Společnost, to je abstrakce  pryč s ní! A konečně také liberalism humanitní neboli
kritický stejně nedostačuje. Celá praxe "jediného" tkví v tom  mít moc sám a sám. Moc je
pravda. Moc jde před právem. Moc je nad právem, jedinec domáhající se a užívající své moci je
dokonalý. Lidí chybujících, dokonce hříšníků není  my všichni jsme dokonalí. (strany 2426)
Environmentalismus
Pojem, který bude znít nově nejenom pro mnohého z vás, ale tvrdím, že i pro většinovou
společnost, včetně její vzdělanější části, odborné předvoje přitom nevyjímaje. Naproti tomu
připouštím, že k pojmu ekologie už stihla dospět minimálně společenská většina. Nicméně 
rovnítko mezi touto pojmovou dvojicí opodstatnění nemá, byť se i v zasvěcených kruzích
přečasto vyskytuje.
Zkusme si v tom zjednat aspoň trochu pořádek excerpcí pramenné literatury, kterou považujeme
za reprezentativní.
Nejdříve saháme po knize renomovaného autora tohoto tematického zaměření, vedoucího katedry
politologie a evropských studií filozofické fakulty Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře 
docenta PhDr. Ivana Dubničky, Ph.D.  vydané roku 2007: Kultúra a environmentálna kríza
(486 stran). Její součástí je totiž Slovník základnych pojmov, navazující na samostatnou kapitolu
pod názvem Inventúra pojmov. Zde jsme našli spolehlivou oporu pro definice, které si vám
dovolujeme na základě vlastního překladu v mírně upraveném znění nabídnout.
Pojmosloví
Environmentalismus  myšlenkový směr prosazující komplexní zkoumání životního prostředí,
kultury a člověka. Vytváří filozofické základy vlastní nauky o životním prostředí, resp. jeho
přímé ochrany čiže tzv. environmentalistiky.
Jeho podstatou je interdisciplinárně fundovaný světový názor, který nesleduje pouze zachování
biologické různorodosti, ale především projevuje úctu k životu a dbá tím pádem na etiku
i hygienu ducha vůbec, ale zároveň i hospodárnost. Proto je s ním neoddělitelně propojená
i environmentální etika, hraniční vědní obor, jehož předmětem je mravní vztah člověka
k přírodě.
Ekologie jako věda o vztahu mezi živými organizmy a prostředím  nazval ji tak německý
zoolog Ernst Haeckel (18341919)  je tudíž v naznačených souvislostech zaměřena úžeji, takže
nepokrývá dostatečně poznáním se rozšiřující potřeby moderní doby. Hovoří se totiž dneska spíše
již o trvale udržitelném rozvoji než o prostém ochranářství přírody (Keller,Vavroušek). Rád
bych k tomu však s ohledem na zdrojové krytí dodal poněkud uštěpačně, že to ale předpokládá
trvale nezadržitelný rozvoj ekonomiky. Samozřejmě s vědomím, že co není ekologické, není ani
ekonomické, a naopak. Koneckonců.
Aby tomu tak bylo a přinejmenším zítra, když ne už dnes, musí proběhnout otevřený boj
myšlenek, počínající na půdě vědeckých teorií. Za takový příklad bych rád uvedl zakladatele
slovenské ekofilozofie  Ivana Kučírka  tragicky bohužel v mladém věku zahynuvšího
(19552000) při horolezeckém výstupu.
Svůj konceptuální přístup sám nazval environmentální antropocentrismus. Jasná orientace i její
vyhraněnost. Již prvopohledově víme, oč se usiluje. Proto vedl polemiky po dvou krajních liniích
na jediném strategickém směru: kritikou biocentrismu na straně jedné a sociální disharmonie
na straně druhé. Opět už z názvu odchylek vidno proč a v čem. V pozitivním tónu nato přichází
s vizí "Zelené revoluce", znamenající v Dubničkově interpretaci proměnu lidstva z nelidskosti
v lidskost, chápanou v jednotě environmentálního a sociálního. Nejde o chiméru, ale kategorický
imperativ, který trefně vyjádřil polský morální ekolog, filozof a teolog Henryk Skolimowski:
"XXI. století bude ekologickým, anebo XXII. století už nebude vůbec!"
Komentář
Nemusíme souhlasit, akceptovat přehnaný pesimismus či jeho stejně ražený protějšek  bezbřehý
a ukonejšující optimismus, ale nejvyšší čas chytat se za nos přinejmenším. Není to varování
ojedinělé. Na ilustraci a důkaz jedno ještě i z domoviny  od brněnského profesora, evolučního
ontologa Josefa Šmajse: "Chceme-li přežít  musíme přírodě ustoupit!" A znovu dostáváme
možnosti "proti tomu třeba i souhlasit", že? Není-liž pravda?
Feminismus
Původně snaha žen po jejich zrovnoprávnění s muži  emancipaci. Dozajista zcela oprávněné,
pokud jde o vymanění se z jejich područí, resp. osvobození se ze závislosti na nich a dosažení
stejných práv, prvořadě před zákonem. Víme přece, jak to bylo s prostou účastí ve volbách 
nejdříve aktivní, tzn. moci volit, a posléze i pasivní čili možností býti voleny. Stačí vzpomenout
Švýcarskou konfederaci. Moderní, vyspělý, rozvinutý a bohatý demokratický stát. Přesto tam
ženy stanuly po prvé před volebními urnami až ve 2. polovině XX. století!
Ještě složitější to je v ukazatelích ekonomických, kde nemusíme chodit za hranice naší země:
jestliže zákon stanovil, že hlavou rodiny je muž, nebyl to jenom symbol nerovného vztahu, když
to znamenalo absolutní rozhodování rovněž ve věcech majetku a peněz, včetně přinesených
věnem.
Dodnes není vše v pořádku ani formalisticky, natož neformálně. Vezměme péči o děti
a domácnost, ale třeba i diskriminaci v přístupu k zaměstnání a v něm, včetně obtěžování
sexuálního, vrchnostenského počínání a šikany.
Každopádně pořád půjde o posilování důstojného postavení žen ve všech sférách jejich
společenského angažmá, někde někdy dokonce teprve obnovu oné důstojnosti.
Nic na tom, že se to jindy jinde trochu s tou falešnou hrdostí přežene, třeba když se ženě dává
přednost při vstupu do výtahu. Protože i na této názorové úrovni zůstává feminismus pořád na
listině doktrín pluralitních, neboť nemůže popřít existenci mužského plemene ani jejich sociální
roli mužů. Dokonce jim nebere ani jejich práva, netlačí je do izolace a nezříká se vztahů s nimi.
Konzervatismus
Též konzervativismus. Lpění na tom, co je vžité, snaha uchovat osvědčené a vůbec tradiční
hodnoty. Patří do toho i setrvačnost institucí a norem, jak to lze pozorovat konkrétně na
zákonodárství Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
Z toho plynou skeptické postoje vůči všemu novému vůbec anebo minimálně ostražitost při
prosazování změn s nevyzkoušenými postupy a o to méně pak podle utopických představ.
Na druhé straně je třeba kvitovat s povděkem důvěru ve vztahy zavedené na bázi přirozenosti
a upevňované zvyklostmi. V politické praxi převládají stanoviska pragmatická, byť někdy až
opatrnická.
Proto si často vysloužil nálepku zpátečnictví a připisuje se mu až zaujetí proti všemu novému, neli přímo charakterproudu ze zásady reakčního, brzdícího pokrok. Onomu označení se tudíž
nevyhnou ani jednotliví stoupenci tohoto názorového směru  konzervativci  což už samo
o sobě vyzívá pejorativně.
Že má i sklon k dogmatismu a zapříčiňuje i jeho vznik, rovněž nelze vyvrátit.
Liberalismus
Liberális  podle latinského slovníku týkající se občanské svobody, čili čestný, slušný, vlídný,
laskavý, ušlechtilý, jinak též snášenlivý, shovívavý, tolerantní a při tom všem svobodomyslný.
Právě tyto hodnoty obecně razí a prosazuje, ale zároveň hledá, podporuje a rozvíjí také u jedinců,
které staví do centra i popředí své pozornosti, doktrína vyvozující svůj název nikoliv náhodou
právě z výše uvedených významů slov o svobodě lidské mysli a individuálního konání. Takový je
liberalismus.
Postupem času se v běhu dějin vyhranil právě takto a zorganizoval nakonec názorový proud
i politické hnutí nemalého vlivu. Filozofickou inspirací počínaje (John Lock, Thomas Hobbes,
Charles Louis Montesquieu), pokračujíce přes ekonomické teorie (Adam Smith, David
Ricardo) až k utilitarismu usilujícímu zakotvit i v úpravách státoprávních (Jeremy Bentham,
John Stuart Mill).
Chcete-li proniknout k věcným základům pojednávaného doktrinálního proudu, vřele doporučuji
začíst se alespoň výběrově do některých pasáží pronikavého díla apoštola klasického
a reprezentanta ekonomického liberalismu, vskutku vynikajícího, podle Charlese Gida
nejvlivnějšího, představitele francouzské školy liberálního optimismu  Frédérica Bastiata
(narozen 29. června 1801 na maloměstě Bayonne pod Pyrenejemi a zemřel na Štědrý den roku
1850 v Římě) "Co je vidět a co není vidět"  vydáno Liberálním institutem Praha roku 1998
v překladu a zasvěcenou prefací docenta PhDr. Jána Pavlíka.
Charakteristika
Liberalismus v souladu s úvodními odstavci vymezujeme tudíž jako doktrinální směr
filozoficko-ekonomicko-státoprávní. Jeho základem je úcta k člověku jako individualitě a důvěra
v jeho všestranné dispozice uspořádat si svůj život sám. Proto je mu třeba zajistit veškerá jeho
přirozená práva - na život, svobodu, vlastnictví a nakonec i štěstí. Úsilí o jeho maximální volnost
a prostor pro jeho iniciativu i tvořivost se obvykle vtěsnává do šestice principů (Toth):
1 víra v pokrok,
2 individualismus,
3 preference osobní svobody,
4 uznání soukromého vlastnictví,
5 akceptace státní ingerence (souhlas se zásahy státu),
6 požadavek (předpoklad) vymezení pravomocí státního aparátu.
Podporuje se tedy zjevně a priorizovaně vytváření optimálních podmínek pro podnikavost, ruku
v ruce s naprosto striktním odmítáním dirigismu ze strany státu, ale stejně také kolektivismu
a totalitarismu již vůbec. Stát je odkazován do role "garanta legislativních pravidel chování" 
nanejvýš se připouští možnost jeho intervencí, leč i to s respektováním volné konkurence
(Nesvadba).
Znamená to uznání legitimity státu (na rozdíl od anarchismu), avšak pouze je-li státem pro
všechny, jinými slovy není ideologickým. V tomto směru se musí důsledně řídit právem, kde si
sám sobě omezuje své výkonové pravomoci.
Daleko problematičtější to už ovšem je s vymezením svobody občana: zda je pouze negativní
svobodou od nátlaku anebo zahrnuje i práva pozitivní, resp. jaká je v této rovině úloha státu,
např. na úseku spravedlnosti (Sokol).
6.4 Doktríny totalitární 1
Podle stejného "mustru" jako v předchozím článku dostanete možnost zamyslet se nad směry
ražení opačného a v tomto kontrastu je důkladněji "prokouknout.
Cíle
Poznat hlavní představitele totalitárních doktrín s poukazem na jejich společné typové znaky
a zejména potřebu včasného rozlišení jejich akutní nebezpečnosti.
Klíčová slova
Fašismus; fundamentalismus; globální problémy lidstva; idea; ideologie; komunismus;
nacionalismus; nacismus; rasismus; reakce; socialismus; totalita.
Fašismus
Dílčím způsobem byl vzpomenut v kapitole o demokracii a diktatuře, dokonce představen
i s galerií typických představitelů na pozadí režimů, které zavedli či udržovali. Přejděme nyní ke
zobrazení úplnějšímu i zásadnějšímu.
Pojem
Fasces cum securibus  svazek prutů se sekerou; v antickém Římě symbol státní moci nošený
před konzuly a přejatý do znaku italského korporativního fašismu B. Mussoliniho, který ho
"vymyslel" a roku 1922 poprvé na světě také zavedl pod názvem, jenž se široce ujal (španělský
falangismus Francův nebo německý nacismus Hitlerův ...).
Termín se zdá být výstižný pro totalitu čili celostní jednotu vůbec, nejenom její fašizujíci formy,
jak nás přesvědčí další latinské odnože označení pro svazek: fascia = povázka ev. obinadlo;
fasciace = svazčitost; fascikl = svazek spisů.
Svazkem prutů je představována jednota společnosti, kdežto sekera z něj trčící její politické
vůdcovství. Jak příznačné pro už tehdy předjímaný vývoj, že?!
Fašismus platí snad za nejreakčnější politický směr moderní doby, prosazující se v sekundárním
svazku se šovinistickými, nacionalistickými a rasistickými hnutími a promítaný do režimů,
vyznačujících se neobyčejnou krutostí, přímo brutální diktaturou. Typická je likvidace
jakéhokoliv demokratismu, výměnou za princip jediného a obdivovaného vůdce (Duce, Fúhrer,
Caudillo, ...). Tady někde- snad ve spojení s populismem  spočívá tajemství schopnosti získat si
poměrně rychle masovou podporu lidu. Nahodilou potom není ani všestranná příprava na válku
s nezastíranou deklarací agresivních záměrů, drzou rétorikou porůznu dopředu
ospravedlňovaných. V tom se může najít rovněž vysvětlení dalšího jeho svazku, a to s finanční
oligarchií, která ho pak nejenom vítá či podporuje, ale rovnou přidává k otevřené spoluvládě.
Rysy
Kromě již uvedených, které se nemusí vyskytovat vždy a všude, natož ve stejné podobě, se tak
možno vyslovit o jejich nových obměnách či obohacení o další:
 úcta ke kolektivní organizaci (až "stádovitost"),
 láska k symbolice s tím spojené (uniformy, přehlídky, rituály, ukázněnost,...),
 kult charizmatického vůdce a bezmezná důvěra v něj,
 odmítnuté rovnostářství ve všech oblastech,
 nepřátelství vůči všem formám demokracie,
 negace osvícenecky liberálních hodnot,
 vypjatý nacionalismus nejhrubšího zrna,
 velebení síly až do polohy obdivovaného násilí.
Rasismus
Stává se jako názorový proud a směr totalitární doktrínou v tom případě, když vychází z vědomí
nadřazenosti té či oné rasy (viz nacismus) a povyšuje ji na vůdčí v daném společenství, přičemž
se sám považuje za jedinou přípustnou ideologii, která si ostatní podřizuje (viz tamtéž).
Rasa
Vnímáme ji jako historicky se utvářející skupinu lidí, vykazující stejné druhotné znaky své
tělesné konstituce, jako je barva pleti, tvar lebky, typ vlasů, habitus.
Odrážejí shodné vývojové podmínky a jejich vzájemné rozdíly jsou podmíněny životním
prostředím, z něhož vzešly. V důsledku toho bývá rovněž typickou i svými vlastnostmi
duševními - psychikou individuální i kolektivní. Synonymicky je totožná s pojmenováním
plemeno, a to se většinou ještě dále konkretizuje do názvů přesnějšího určení (viz rasa nordická).
Extempore
Světově proslulý antropolog Aleš Hrdlička, český rodák z Humpolce, prokázal, že veškeré lidstvo
pochází z jednoho kmene. Tento jeho vývod je uznáván a vyvrací z kořene všechny rasisticky
podbarvené teorie, čímž jsou zpochybněna i na ně vázaná hnutí. Opodstatněnost ztrácejí tak
i pokusy o jakoukoli rasovou diskriminaci (viz heslo v článku o právu a bezpráví pod kapitolou
Stát a právo). Již naprosto nepřijatelnou je snaha po rasové segregaci a neudržitelná je pak
politika apartheidu, jak se praktikovala vcelku ne až tak dávno v Jihoafrické republice (viz
batustany).
Fenomén
Rasismus je pseudovědecká ideologie, zneužívající biologické teorie, dle nichž určitá skupina
organismů vzniká z různých, tj. odlišných předků. Souhrnně se tomu říká polyfyletismus. Jeho
protinázorem je monofyletismus, který jsme už předmětně zmínili, neboť jeho průkopníkem byl
právě Aleš Hrdlička. V něm se naopak tvrdí, že určitá skupina organismů (rostliny, zvířata i lidé)
pochází z jednoho společného základu  z jednoho předka.
Podstatu člověka spatřuje především v oněch rasových znacích a podle jejich rozdílnosti, třídí
rasy na více či méněcenné, resp. nadřazené a podřízené.
To jim pak umožňuje pěstování nadvlády tzv. "vyšších" ras a pronásledování, ev. fyzickou
likvidaci "podřadných". To zejména tam, kde jsou takové názory povýšeny na státní linii jako
zcela legální doktrína, oficiální politika.
Antropologie rozlišuje podle sekundárních anatomicko-morfologických znaků 3 základní druhy
lidských ras: europoidní, negropoidní a mongolopoidní.
Toto členění ovšem neříká nic o jejich axiologických rozdílech, čili větší nebo menší hodnotě té
které z nich.
Pozadí
Rozmach rasistických teorií a následně také praktik je snadno vystopovatelný v 19. století. Dělo
se to na vlnách zejména tzv. sociáldarwinismu, který dal poznatkům o "přirozeném výběru
druhů v boji o jejich přežití" falešný výklad neadekvátní aplikací na procesy povahy ryze
sociální.
Že je to spojeno s apologetikou koloniálních výbojů, expanze a válek se ani nemusíme moc
a dlouze přesvědčovat, stejně jako s genocidou národů či ras (Arméni nebo holocaust). Není tomu
ostatně vzdálena teze "Blut und Boden" (německá krev a půda), hlásající pokrevní příbuznost
a zakotvená dokonce ústavně.
Na nich vyrostla mimo jiné i zrůdná koncepce vyšlechtění čisté árijské rasy  nacistická
eugenika, tzn. snaha o zlepšování dědičného základu podepřená odpovídající naukou, jako bývá
u takovýchto aktivit zvykem. A to ještě nebylo rozvinuto genové inženýrství, které je k dispozici
dnes! Další nebezpečná to křižovatka s rozcestníky, kde neradno přehlédnout, KAM vedou!?!
Pochopitelně, že kromě tohoto pozadí musíme připustit i podhoubí, z něhož to všechno vyrůstá.
Sem lze zahrnout prioritně sociální situaci a ekonomické podmínky, ale do úvahy je třeba brát
i kulturní tradice, náboženskou orientaci a hlavně politické ovzduší, pozorně onen komplex
pozorovat a ještě pozorněji je umět analyzovat.
Aktualizace
Bylo by horším než scestným domnívat se, že to vše už je nevratná minulost nebo dění daleko od
nás. Přitom jde o věci, které je vždy lepší přecenit, než podcenit. O tom nás konečně poučují
bolestné zkušenosti, včetně vlastních.
Vždyť mezi hodnotově podřadné druhy byli započítávání i Slované, k nimž i my náležíme
a přehlíživým postojům jsme se nevyhnuli z různých stran ještě ani teď.
Pro pocity sebevyrovnání a jistou kompenzaci vlastního umenšování až malosti to zase oplácíme
jiným. Asi nemusíme uvádět, na kom všem se to dá dobře hojit. Cizinců i s nápadným vzezřením
u nás žije a pracuje zrovna nyní dost. Kromě toho máme i svoje vlastní spoluobčany s odlišnou
pletí.
Nejhorší na tom, že nejde o střet pohledů na svět, ale už i snahy "brát" jeho vývoj a proměnu "do
svých rukou"; a to je vždy velice nebezpečné. Zvláště, když násilné akce už přestaly být
ojedinělými a jsou provázeny  rovněž ne už jen ojediněle  ztrátami životů, vážnými poraněními
a škodami na majetku.
Není to mentorování, pouze otevřené vyslovení názoru se zcela jednoznačným vyjádřením
postoje k událostem na pozadí učiva, které není indiferentního ražení. Pak nemáme právo být
sami raženi jinak.
6.5 Doktríny totalitární 2
Podle stejného "mustru" jako v předchozím článku dostanete možnost zamyslet se nad směry
ražení opačného a v tomto kontrastu je důkladněji "prokouknout".
Cíle
Poznat hlavní představitele totalitárních doktrín s poukazem na jejich společné typové znaky,
a zejména potřebu včasného rozlišení jejich akutní nebezpečnosti.
Klíčová slova
Fašismus; fundamentalismus; globální problémy lidstva; idea; ideologie; komunismus;
nacionalismus; nacismus; rasismus; reakce; socialismus; totalita.
Komunismus
Nejčastěji bývá ztotožňován se systémem vlády, v němž panuje komunistická strana, aniž
připouští opozici, a jejímž "hlavním vynálezcem" je Lenin.(Scruton)
Samotná myšlenka a dokonce pokusy o jejich uvádění v život jsou však data mnohem staršího.
Stačí vzpomenout spotřební komunismus husitů v reálné praxi anebo zárodky komunistického
myšlení v odkazu zakladatelů /otců/ teorie ideálního státu: Platóna, Mora, Campanelly, ... jako
výrazu prastaré touhy po vytvoření univerzálně spravedlivé společnosti, jež by tak musela být
založena na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků. (Nesvadba)
Vlastní pojmenování novodobého pojetí komunismu jako sociálně politického hnutí pochází
z Francie 40. let XIX. století, čímž se zrodil i titul komunista.
Karel Marx (18181883) a Bedřich Engels (18201893) vydali přece roku 1848 svůj
programově laděný Komunistický manifest, již rok předtím založili Svaz komunistů a podnítili
ustavení Mezinárodního dělnického sdružení  nazvaného Internacionála (První 1864),
později (jako Třetí) překřtěna na Komunistickou.
Idea
Společensko-politické uspořádání je determinováno tím, že nikdo nevlastní více než kdokoliv
jiný, poněvadž veškerý majetek se pokládá za společný (a) nebo institut majetku neexistuje (b).
Komunismus je nutné odlišit od uspořádání, kdy majetek není vlastněn společně, ale má ho
v držení jakýsi neosobní, nicméně autonomní vlastník, například stát.
Skutečný (úplný) komunismus je tak neslučitelný i s jakoukoli formou směny či směnné hodnoty.
Je reálně ekonomickým výrazem demokracie symbolicky vyjádřené heslem "každý podle svých
schopností, každému podle jeho potřeb" (Marx v Kritice Gothajského programu). Důraz na
potřeby říká, že mizí směnná hodnota, vytlačována hodnotou užitnou. Právě tím se komunistická
společnost odlišuje od forem přerozdělování, s nimiž by jinak mohla být zaměňována. (Scruton)
Jeho předstupněm je socialismus, jako vývojově přechodová etapa od řádu kapitalistického
k formaci (dovršeného) komunismu, charakterizovaná stejně lapidárním heslem o individuální
angažovanosti a spravedlivé odměny za to: "Každý podle svých předpokladů - každému podle
jeho zásluh".
Realita
V praxi je komunismem nazýváno každé hnutí usilující uvést v život stav, který byl výše popsán
jako politický ideál. Jeho nastolením by se zaručilo směřování k "obecnému blahu" cestou
sebeřízení společnosti, která tím docílí rovnosti, svobody, spravedlnosti a štěstí.
Na trase k tomuto ušlechtilému cíli se však zjevily závažné poruchy, které vedly nakonec k jeho
podstatné deformaci. Došlo totiž k nastolení diktatur partajních aparátů, přílišné centralizaci
řízení, nivelizaci odměňování a hlavně monopolizaci ekonomické, politické, ideologické
i duchovní. (Nesvadba)
Ideály se zdály být nejenom eticky vznešené, ale i vábné: nový člověk, obětavý, pracovitý,
nesobecký ..., nicméně povýšené na zákon, mohou velice snadno sklouznout (Příkaský). Také že
sklouzly! Zklamal systém a nejenom v krajině české, kde reakcí na to byl jiný zákon 
o protiprávnosti komunistického režimu a odboji proti němu  přijatý 1. srpna 1993 a zakotvující
hodnocení, které není důvod zpochybňovat. V § 1 se totiž posuzuje morálka onoho období:
"Komunistický režim v Československu a ti, kteří ho aktivně prosazovali, upíral občanům
jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve
státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas tím, co považovali za lež nebo
zločin, a to perzekucemi nebo jejich hrozbami vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým."
Bez ohledu na pravdivost obsahu, zato ve vědomí dosažené svobody slova jen malá
"procedurální" douška: Zákon je zákon a zákonem vždy zůstává, ať je to ten (1.) nebo ten (2.)
Ale nikdy se jím nedá překrýt pravda o skutečném stavu reality (1.), měnit minulost pak už vůbec
ne (2.). Co se stalo, nelze odestát.
Možné je nanejvýš poučení z chyb svých či někoho druhého, napravení těch vlastních a snaha
obejít se bez nich, bez jejich repetice každopádně, dělat věci dokonaleji  prostě překonávat své
předchůdce i sebe.
Socialismus
Hlavním kritériem ve vědě je pravda! Musí to nutně platit i pro politologii, byť její pozice je
složitější o nezvykle těsnou vazbu na její předmět  politiku. Obé tak prolíná, takže pravdivost
i vědeckost se někdy těžko prokazují. Pak ale nevíme, nakolik se věda stává politickou a politika
vědeckou, zda se politický závěr nevydává za vědecký a vědci nevstřebávají politické pravdy
nekriticky až apologeticky jako poznatky vědou akceptované.
Posouzení
Pokusme se na to podívat naprosto věcně a hodně zblízka, padni komu padni.
Začneme otevřením jednoho takového dílka z doby označované dnes i tady za totalitu. Máme
před sebou Stručný politický slovník z roku 1962, příznačně vydaný Nakladatelstvím politické
literatury v Praze. Na jeho 230. stránce se nachází právě naše nyní aktuální heslo socialismus,
pod nímž níže čteme:
První fáze komunistické společnosti. Odstraňuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků,
vykořisťování a tím i třídní antagonismus; spočívá na společenském, socialistickém vlastnictví
výrobních prostředků. V s. jsou ještě třídy: dělnická třída a rolnictvo, jejichž odlišnost vyplývá
z rozdílného stupně zespolečenštění výrobních prostředků, a vrstva inteligence (protože existuje
ještě podstatný rozdíl mezi fyzickou a duševní prací). V s. je uplatňována zásada odměňování
podle práce. Vedoucí silou socialistické společnosti je dělnická třída vedená komunistickou
stranou. S. uskutečňuje nejširší demokracii, umožňuje aktivní účast všech pracujících na řízení
společnosti. Vytváří morálně politickou jednotu lidu založenou na společných zájmech všech
pracujících a na vědeckém světovém názoru  marxismu-leninismu.
Ostatní ponecháváme bez komentáře a čistě na vašem vědecko-kritickém posouzení bez
jakýchkoliv dobových skrupulí, jak jsme je zmínili na úvod.
Raději skočíme do žhavé současnosti a odcitujeme inspirativní pasáž z vám už známých
"Základů politologie", vydaných o 30 let později se souhlasem ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy pod čj. 10 686/92-20 jako učební text pro střední školy. Začíná jí 2. kapitola
nazvaná jednoznačně " Základní rysy totality a posttotalitní situace u nás" (strany 46):
Hlavní současné politické problémy mají dvojí podobu. Jednu ukazují masové komunikační
prostředky (televize, rozhlas, tisk). To je však podoba značně proměnlivá, neboť ulpívá na
povrchu událostí a jevů. Druhá podoba je skryta mnohem hlouběji za těmito aktualitami a má
povahu více dlouhodobou a podstatnou. Ta musí politologii zajímat především, protože může mít
dlouhodobé důsledky. Všechny současné i příští úvahy o politice u nás proto nemohou ignorovat
několik základních výchozích a principiálních zjištění o naší minulé totalitní a současné
POSTTOTALITNÍ společnosti a situaci.
Po listopadové revoluci v roce 1989 se naše občanská společnost i nově vytvářený demokratický
stát ocitly na osudové a historicky dalekosáhlé křižovatce. Nad naší téměř padesátiletou totalitní
minulostí nelze jen mávnout rukou. Všechno nevyřeší ani prosté napodobení osvědčených
západních vzorů demokracie a tržních vztahů. Naše budoucnost bude do značné míry také záviset
na rozborech a nápravném překonávání naší minulostí.
Expozice
Prvotní seznámení s učivem již máte fakticky za sebou, protože bylo zčásti prezentováno v rámci
přibližování a vysvětlování komunismu jako přechodová fáze k němu. Bude to tak spíše jeho
repetice a fixace, návazně pak jasně učivo rozšiřující a prohlubující. Pusťme se tedy do něj.
Předně se vyhněme záměnám, ale i prostupům pojmů socialismus, sociální a socializace, ač to
příbuzný slovní základ navozuje a k tomu tou podobností svádí. Odolejme svodům a střízlivě
hledejme rozdíly mezi nimi.
Sociální znamená v širokém smyslu totéž co společenský a v této obdobě se s ním i tady
setkáváme nejčastěji, takže můžeme v daných souvislostech pominout jeho interpretaci v úzkém
smyslu, vyjadřující význam charitativní.
Socializace může sice být chápána socializování nebo i posocialističťování, ale většinou se zde
míní začleňování do společnosti.
Socialismus nám v podstatě pomůže objasnit již původ jeho pojmenování neboli etymologie.
Nacházíme ho v latině, kde má významů hned několik, leč
povětšinou si dosti blízkých: socialis (společný, společenský, spojenecký), societas (společnost,
společenství, pospolitost, spolek), socio (spojovat), socius (společný, spojenec). Poprvé ho užili,
vysvětlili a rozšířili utopičtí socialisté, konkrétně Angličan Robert Owen roku 1833 a patrně
nezávisle na něm i Francouz  saintsimonista Leroux.
Definice
Souhrn rozličných filozofických, politických a ekonomických názorů, jimž je společné
přesvědčení, že k zajištění spravedlivého sociálního řádu nestačí dát v ekonomické oblasti volný
průchod svobodné iniciativě a naprosto volné hře individuálních zájmů, jako je tomu v klasickém
liberalismu, ale že je nutno se dohodnout na takové jejich organizaci, která povede nakonec
k výsledkům spravedlivějším, ale také prospěšnějším pro plný rozvoj osobnosti člověka.
Rozlišuje se několik druhů socialismu podle způsobu jeho transformace do praktického života:
1 vylučující nekontrolovanou soutěž, ale bez násilí na jednotlivci, tzv. volné asociace
(owenismus) na rozdíl od spoléhajícího na veřejné instituce (Marx),
2 dosažitelný legálními prostředky, např. volbami  tzv. reformistický nebo
evolucionistický, na rozdíl od revolucionářského, akcentujícího násilný zvrat,
3 založený na konstrukci, popisu ideálu ev. budoucího stavu  právě utopisté (Thomas
Morus, Claude Henry Saint-Simon, Francois Marie Charles Fourier).
Diferenciace
Stejně jako v jiných názorových skupinách a proudech musíme i tady přísně rozlišovat předlohu
(projekt, model, vzor) od produktu (konstrukce, výrobek, replika, kopie). Je zcela vysvětlitelné,
a tudíž i snadno pochopitelné, že každá myšlenka se na cestě za svým uskutečněním poněkud od
své trasy odchýlí případně dozná změn i na sobě samé. Ideál se přece při proměně v realitu láme
nezbytně skrze subjekt a ten ho nemůže nepoznamenat svým vlivem, kreativitou i nedokonalostí.
Objektivně pak vyzní jinak, ale tak tomu bude vždycky. Ideál musí zůstat nenaplněným už proto,
že jinak by přestal býti sebou samým, tj. ideálem se vším všudy. Bude tudíž pořád nedostižným
už i z toho důvodu, že realita si ho roluje před sebou - posouvá k vyšší metě po dosažení každé
nižší. Pokud bychom na ideál povýšili stávající realitu, jak se často žádá, dočkali bychom se
i tady jeho redukcí a následného rozčarováni z nesplněného snu. V politice prostě nemáme právo
snít, zato na povinnosti držet se reálných úvah můžeme jen a jen získat.
Socialismus budeme pod tímto zorným úhlem rozlišovat ve 3 etážích
1 jako ideu sociálně spravedlivého uspořádání společnosti, založené na zrušení soukromého
vlastnictví výrobních prostředků, vyloučení všech forem vykořisťování, ovládání
a nespravedlnosti, posílení přerozdělovací role státu a nastolení rovnosti,
2 jako sociální hnutí, jež se v opoře o tradičně silnou dělnickou základnu snaží onu ideu
přetavit v čin,
3 jako realitu společenského uspořádání prvofázové formace komunismu.
Deformace
Podle Scrutona postrádá socialismus liberalistickou systematičnost jakož i konzervativistický
pragmatismus, zato však má dlouhou historickou tradici a velký vliv také v moderní společnosti.
Podívejme se na to spolu s Jindřichem Fibichem průzorem tuzemské praxe, kde se v sociálně
politické oblasti silně zakořenila řada nezdravých struktur a mechanismů:
 podřizování národních zájmů velmocenským,
 podřizování zájmů občanských stranickým,
 falšování obecných zájmů samozvanci,
 stranické ovládání státu, ekonomiky a společnosti,
 totalitní nadvláda nad všemi oblastmi života,
 ovlivňování zákonnosti mocenskou zvůlí,
 korumpování vlivných sociálních vrstev,
 pronásledování kritiků režimu,
 likvidace nezávislého myšlení a soukromých iniciativ,
 podpora pudových složek na úkor morálně racionálních,
 šíření pocitu závislosti na sociálních jistotách,
 povyšování osobního prospěchu nad mezilidské vztahy,
 padělání kulturních tradic i národních dějin,
 umělé vytváření nepřátel a vyvolávání agresivity vůči nim.
Poučení
Respektovat faktum, že myšlenka socialismu má ve světě i našich poměrech dlouhodobé
zakořenění a snad i hlubší, než si povrchními soudy připouštíme.
Její masový ohlas jistě nemohl být bezdůvodný, takže se dá předpokládat, že dosud nemusely
vyhasnout podmínky, za nichž se ujala. Nemalý vliv tu bude mít i osobní zkušenost s reálným
socialismem.
Počítat s tím, že lidé srovnávají, a to nejenom včerejšek s dneškem, ale rovněž dnešní skutečnost
s ideály, které ho zrodily. Ne vše, co bylo a odešlo, muselo být nutně špatné, ale zrovna tak ne
všechno, co přichází, musí být absolutně dobré.
Přitažlivost myšlenek se nedá negovat pouze jejich kritikou, ale hlavní měrou rozvojem jejich
pozitivnějšího protipólu, především v praktickém ztvárnění, jež přesvědčuje samo sebou.
Boj o vědomí se vede vždycky na 3 frontách ve vzájemné propojenosti:
1 proti přetrvávajícím přežitkům v myslích lidí a jejich konání,
2 proti soustředěným útokům našeho ideologického protivníka,
3 proti všem důsledkům vlastních omylů, chyb a přehmatů.
To naposled uváděné bojiště je největší a nejkrutější, neboť právě zde se svádí bitva rozhodující.
Nejtěžší na tom však zůstává schopnost a ochota k otevřené autoreflexi. A společnost vskutku
demokratická nenachází jediný dosti pádný a rozumný důvod, pro který se toho štítit. Nikdy nám
to neublíží, a to co nám neubližuje, může nás nanejvýš posílit. Známá i dost rozšířena lidová
moudrost.
Václav Bělohradský, český filozof žijící a přednášející v italském Terstu a také odtud i pro nás
pilně a plodotvorně píšící, razí názor, že recidivy komunismu se můžeme bát pouze v důsledku
deformací repolitizačního kurzu, který jsme na přelomu 80. a 90. let minulého století s velkými
nadějemi národa odstartovali a už plné dvacetiletí sledujeme. Přesně tak dlouho, kolik trvala
1. republika, čili interval, kdy už vzniká oprávněný nárok registrovat i tzv. budovatelské úspěchy.
6.6 Doktríny totalitární 3
Podle stejného "mustru" jako v předchozím článku dostanete možnost zamyslet se nad směry
ražení opačného a v tomto kontrastu je důkladněji "prokouknout.
Cíle
Poznat hlavní představitele totalitárních doktrín s poukazem na jejich společné typové znaky
a zejména potřebu včasného rozlišení jejich akutní nebezpečnosti.
Klíčová slova
Fašismus; fundamentalismus; globální problémy lidstva; idea; ideologie; komunismus;
nacionalismus; nacismus; rasismus; reakce; socialismus; totalita.
Fundamentalismus
Přísné a nekompromisní lpění na určitých pricipech, vedoucích přečasto až do nekritického
a zaslepeného fanatismu, nezřídka provázeného i frenetickými projevy souhlasu s prosazovaným
učením či jeho jednotlivými myšlenkami.
Redukce
Netýká se pochopitelně pouze religiozity, ale jakékoliv ideologie, bez ohledu na její politickou či
etickou orientace. Už vůbec je silnou deformací vázat se přitom na jediné náboženské vyznání,
například judaismus anebo islám, notabene jenom některou z jejích větví, třeba šiítskou.
Výklad
Fundament  základ, podklad, podstata, jádro.
Fundamentální  základní, podstatný, hlavní, původní.
Fundamentalismus  myšlenkový proud, který poskytuje absolutní a nikým nezpochybnitelné
odpovědi na všechny otázky, obvykle spojovaný s nárokem na výlučnou platnost a snahou po
ničím a nikým neomezené duchovní případně i politické moci respektive vládě (volně podle
Teologických textů).
Fundamentalista  přívrženec některého z fundamentalistických směrů, vůbec kdosi bazírující
na dogmaticky interpretovaných, přijímaných a obhajovaných tzv. základních a neměnných
pravdách.
Rozklad
Odvozeně z podané výchozí charakteristiky bývá při určité povrchnosti, ale zároveň
i opodstatněnosti puncován jako krajně reakční  zpátečnický  směr.
Zejména tam, kde je zcela poplatný principům, na nichž dané učení vzniklo, kdy se vrací
k nesmlouvavé apologetice původní formulace stěžejních dogmat, když projevuje příkrý odpor
k jakékoliv liberalizaci a vůči liberalismu vůbec, jestliže se staví naprosto nesnášenlivě
k odlišným názorovým proudům nebo jiným náboženským naukám, obcím, církvím, pastoracím,
liturgiím apod.
Setrváme-li u posledního příkladu, nemůžeme přehlédnout problematiku tzv. sektářství, která se
stává čím dále aktuálnější, expanzivnější, leč zároveň také společensky závažnější, a dokonce
i nebezpečnější. Není potřeba ilustrovat, hemží se toho v současném světě i v naší bezprostřední
blízkosti více než dost.
Přes veškeré proklamace o ekumenismu a trendy k jeho podpoře se i nadále můžeme setkat
s fundamentalistickými prvky nejen mezi eucharistiány, např. striktním odmítáním jakékoliv
kritiky bible a křečovitou vírou v její doslovné znění, resp. trváním na něm, jak přesvědčují
reakce kolem snah o modernizaci jejího jazyka, přístupnější styl a dikci, případně aktualizování
obsahu.
Nacionalismus
Každý vypjatý nacionalismus musí být považován za doktrínu totalitární, když usiluje o svou
výjimečnost a jedinečnost, když odmítá jakoukoliv alternativu a prosazuje se absolutisticky jako
univerzální. Ve zbytku již platí, co jsme na tuto adresu předeslali obecně.
U nacismu pak jde o nacionalismus asi bezkonkurenčně nejvypjatější, jak lze soudit z jeho
relativně krátké, avšak o to hrůznější vlády nejenom ve státě, jež ho přivedl na svět 
hitlerovském Německu. Na vlastní kůži ho kromě tuzemské opozice pocítily mnohé národy jím
porobené Evropy.
Co to vlastně je  či už jen byl? Z čeho vzešel, proč a za jakých předpokladů? Čím se projevoval,
čím poutal a upoutal, čím působil a co způsobil? Jaký měl vliv, případně dosud má, kde, kdy,
koho, čím, proč a jak ovlivňuje?
Jenom část otázek, jež jsme si v této souvislosti kladli, klademe a klást ještě budeme, neboť
i nadále musíme. Nezdá se totiž být mrtvým a pochovaným spolu s pádem nacistické Říše,
proponované jako Tisíciletá. Ptejme se tady, ale nenechávejme své otázky bez odpovědí.
Geneze
Nacismus představuje zkratku za nacionální socialismus, tj.socialismus národní. Jeho stoupenci
jsou označováni za nacisty, vulgárně jako náckové (od Nazi).
Jde o specificky německou, národnostně laděnou formu fašismu po 1. světové válce. Jako
politické hnutí se konstituovalo v roce 1919 a bylo tak reakcí na dopady Versaillské mírové
smlouvy. K moci je přivedl Adolf Hitler, když se v lednu 1933 stal říšským kancléřem. Tímto
aktem byla fakticky nastolena přímá fašistická diktatura, jíž se dostalo posléze i označení
hitlerismus.
Nestyďme se nyní zapátrat pro kontrast i příbuznost ve Stručném politickém slovníku, vydaném
za éry socialismu českého roku 1962 (Svoboda Praha):
Nacismus  krajně reakční politický směr v Německu. Název n. vznikl podle tzv. německé
nacionálně socialistické strany založené roku 1919, která usilovala o zavedení fašistické
diktatury v zemi. V roce 1933 nacisté jako představitelé nejreakčnějších kruhů německých
monopolistů uchopili v zemi moc, u které se udrželi až do porážky hitlerovského Německa ve
druhé světové válce r. 1945.
Vysvětlivka: Doslovný název citované politické strany v němčině zní  Nationalsozialistische
Deutsche Arbeitspartei  známé pod zkratkou  NSDAP.
Podstata
Teoreticky symbolizuje směsici různých motivů, jež je možno vyčíst z názvu. Ten prozrazuje
cílové skupiny, na něž se orientuje: nacionalisté, socialisté, Němci a dělnictvo jako celky.
Obracelo se tudíž čelem k těm, kteří si po debaklu 1. světové války nedokázali představit
v Německu jinou vládu, než-li socialistickou a nacionalistickou.
V kontextu doby nám nemůže ujít a nedá se ignorovat moment, že tu zároveň šlo taktéž
o protiváhu socialismu internacionálnímu, reprezentovanému po Velké říjnové socialistické
revoluci 1917 Leninovým Ruskem. (Scruton)
Zanedbatelná ovšem není ani vazba na odkaz německého (resp. pruského) císařského
imperialismu, která se ostatně ani nezakrývala, spíše veřejně proklamovala. Vždyť kdo jiný stál
za podněty k vypuknutí 1. světové války, angažoval se v ní a pocítil tíživé důsledky své porážky?
Atributy
Na místě bude podat podrobnější výklad prezentovaného jevu, vysvětlit rovněž jevy průvodní.
Teprve z nich je možno vypreparovat, pravými jmény nazvat, hlavně ale zřetelně prezentovat
příznačné a neodlučitelné vlastnosti nacismu i jeho charakteristické znaky:
 nacionalismus,
 antidemokratismus,
 rasismus,
 antisemitismus,
 arizace,
 šovinismus,
 rozpínavost,
 agresivnost,
 militarismus,
 brutalita,
 demagogie,
 totalizace.
Deklarace
Výčet rysů, jež jsou bezesporu povahy podstatně, odráží nejenom obsah vlastní doktríny,
nabíledni totalitární, ale i založení a orientaci excentrických, tj. výstředně si počínajících vůdců
NSDAP, kteří ji formulovali a ve ztotožnění s ní nesmlouvavě prosazovali.
Vyhraněně se tak nacistická ideologie spojovala s vírou v Lebensraum neboli životní prostor,
doplněnou o ideál Herrenvolk čili vládnoucí národ, což dávalo právo do tohoto prostoru se
rozšířit, vyhnat odtud lidi, kteří tu žili, a odstranit (vyhubit) degenerované rasy.
Hodilo se k tomu a také důsledně využilo Nietzscheho učení o nadčlověku, dotažené ještě
k nadřazenosti nordické rasy. Tak došlo i ke znovuvzkříšení představy Volkstaatu  státu bez
rozdílů mezi ním a politickými institucemi což se rovná objevu státu jedné strany, jenž vedl ke
vládě totalitního typu. Tady ještě znásobené vůdcovským principem s kultem charismatické
osobnost na pozici Vůdce. Výrazem toho budiž davem freneticky často provolávané heslo Ein
Volk  ein Fúhrer!
Komparace
Nabízí-li se srovnání s reálným socialismem jinde, mimo Německo a jeho nacistickou formu,
třeba zrovna u nás, nelze před tím couvat nebo se oklikou vyhnout jasné odpovědi.
Nacionální socialismus přetvořený Hitlerem se od onoho stalinského odlišoval přežíváním
soukromého vlastnictví výrobních prostředků (1.), dále fanatickým antisemitismem (2.)
a nakonec i nepřátelstvím k dělnickému hnutí a vůči levici vůbec (3).
V ostatních ohledech, jako je vedoucí postavení strany ve společnosti a její totalitní charakter,
zůstávají oba systémy srovnatelné. (Scruton)
7 Mezinárodní vztahy
Otevíráte poslední lekci kurzu politologie, která kulminuje problematikou mezinárodních vztahů.
Tak je tomu i v politické branži, kde platí nepsaná zásada, že na tuto úroveň se musí dorůst, ne
"vykvasit" či pouze "vyhnít". Prostě důkazem schopností a ne proto, že jsme zbyli nebo obdrželi
"trafiku". Říkáme to zcela otevřeně, tak jak se o tom nahlas mluví, a také proto, že průběhem
kurzu jste už i vy na vstřebání těchto pravd rozhledem i nadhledem dorostli.
Cíle
Přiblížit obsahy a formy politiky v internacionalistických rozměrech, jako zahraniční politiku ČR
i její pohyb na světové scéně.
Klíčová slova
Mezinárodní měnový fond; mezinárodní politika; mezinárodní právo soukromé; mezinárodní
právo veřejné; mezinárodní smlouvy; mezinárodní soud; mezinárodní vztahy.
7.1 Pojetí mezinárodních vztahů
Mezinárodní vztahy chápejme ve smyslu mezistátních, resp. nadnárodních a suďme je i subjekty
mezinárodního práva přes jeho principy.
Cíle
Pochopit, co jsou mezinárodní vztahy a co mezinárodní právo.
Klíčová slova
Etnikum; Charta OSN; iredentismus; konvence; mezinárodní smlouvy; mír; národ; právo na
sebeurčení; ratifikace; stát; válka.
Vymezení pojmu mezinárodních vztahů
Od začátku vás v tomto kurzu nabádáme
k otevřenosti mysli a podněcujeme ke kritičnosti
pohledů na politické skutečnosti, ale i jejich
politologické reflexe. Teď, když jsme dospěli
k jeho poslední lekci a začínáme vbíhat již do
cílové rovinky, měli bychom se k vám přidat, ne?
Anebo vy k nám? Předat si třeba jenom jeden
druhému štafetové kolíky? Tož  pojďme do toho.
Let´s go, jak se říká na mezinárodní scéně, kde
angličtina platí za uznávaný, zavedený i všemi
subjekty docela přirozeně respektovaný dorozumívací prostředek,
a dokonce až jazyk úřední. Snadno se dovtípíte, PROČ k tomu
došlo a JAK se to mohlo stát.
Obrázek 7.1-1 Mapa světa
A co říkáte na ukázku ze skript plodné autorky v oboru Šárky Waisové  takto pedagožky
Západočeské univerzity v Plzni, fakulty humanitních studií, katedry sociologie a politologie?
Mají název "Úvod do studia mezinárodních vztahů" a jejich editorem je renomované a tudy
orientované Vydavatelství a nakladatelství Aleše Čeňka z Dobré Vody u Pelhřimova, emise
vročena 2002 v 1. vydání. Tolik pro úplnost podle citační etiky, do níž byste také měli být
zasvěceni; částečně už i předchozími kapitolami byli. Nuže  přetiskujeme doslova ze strany 9,
kde se v posledním odstavci píše:
Pojem "mezinárodní vztahy" užíváme nejčastěji k označení dvou skutečností  zaprvé jím
označujeme samostatnou vědní disciplínu a za druhé jím označujeme oblast či sumu vztahů mezi
aktéry v mezinárodním systému. Abychom dosáhli pojmové jasnosti a rozlišení obou skutečností,
používáme v těchto skriptech dvou označení: mluvíme-li na následujících stránkách
o mezinárodních vztazích jako o oboru, používáme označení "Mezinárodní vztahy"; mluvíme-li
o vztazích mezi aktéry v mezinárodním systému, používáme označení "mezinárodní vztahy".
Kritická analýza
Máte k tomu co dodat? Nebo vznést k něčemu výhradu? Či beze zbytku se vším souhlasíte? Nic
proti tomu, jsou to názory vaše a jenom vaše. Pak je ale musíte umět i hájit. Přejímka cizího
názoru již přestává být cizím, neboť ten se již stává i naším. Proto je nutno přijímat vše s velice
kritickým ostřím.
Podívejme se pod tímto úhlem prizmatem toho, čím jsme v tomto kurzu stačili už projít a berme
předestřený úryvek jako cvičiště politologické analýzy.
Ještě jsme neslyšeli, že by se věda poznávala podle velikosti začátečních písmen, jimiž má být
symbolizována. To za prvé. Za druhé nám vzniká problém s akustickou složkou, tzn. hovorovým
rozlišením, co zrovna míníme, když se v řeči asi těžko dají rozeznat velká písmen od malých.
Představte si, že jste u zkoušky a dostanete ústně zadanou právě takovou otázku. Máte mluvit
o vědě nebo jejím předmětu čili realitě. Do třetice: pojem je především věcí samou o sobě 
an sich  až potom její terminologický výraz. Jde o dvě stránky téže věci, jak jsme si hned
u 1. kapitoly ozřejmili, ale nikoliv ztotožňování obojího  pojímání a pojmenování. Konečně
i termín, resp. terminologie, jsou zase jenom pojmy a samostatné.
Ale sestupme do poloh vážnějších a připomeňme si zase jednu důležitou věc také ještě
z 1. kapitoly. Abyste se nemuseli vracet: Věda je teorie předmětu jí zkoumaného a teorií
rozumíme odhalování jeho zákonitostí! Co z toho plyne?
Stačí rozlišovat mezinárodní vztahy jako realitu od teorie mezinárodních vztahů, jakožto
jejich vědecké reflexe a jsme nejenom doma, ale máme už i vymalováno. Odpadne i problém či
malosti počátečního písmene, když na to velké může vzniknout nárok i názvům vyučovacích
předmětů (5.) a máme ve hře třetího. To už stojí za rozdání karet, jež jsme právě rozmíchali,
nemyslíte?
Resumé
Konečně  dojde i k širší názorové shodě, neboť na téže pozici je i ředitel Ústavu mezinárodních
vztahů Petr Drulák, jestliže své principiální dílo nazval právě "Teorie mezinárodních vztahů".
Je vědeckým pojednáním v pravém slova smyslu i všemi kategorizačními atributy a v textu,
počínajícím rovněž zasvěcující předmluvou, si vůbec nečiní násilí, co se velkých a malých
písmen týče. Dokonce i jeho vědecká teorie, aspirující mimochodem proklamativně na učebnici
základů teorie mezinárodních vztahů, si sama o sobě docela dobře vystačila s malým t. Ona se
skutečná věda nepotřebuje prosazovat Velkými Písmeny a upozorňovat na sebe tak ještě dříve,
než začne. Takže tolik jako repetice, fixace i aplikace již probraného učiva ve spojitosti
s rozvojem analyticko-kritického myšlení na politologických polích orných i válečných.
Teorie versus praxe
Setrvejme ještě u citované knihy Petra Druláka, kterou vydalo nakladatelství Portál Praha v roce
2003 a s rozsahem 224 tiskových stran. V její úvodní části na stránce 29 rozlišuje 3 funkční
skupiny přínosu teorie mezinárodních vztahů pro jejich praxi, a to poznávací, normativní
a politickou. Můžeme-li na toto jeho třídění navázat a využít je pro náš účel, dovolíme si ho
interpretovat jako trojí funkci teorie mezinárodních vztahů:
1 gnoseologickou  poznávací  podle Druláka soustředěnou na vydělování těch
podstatností, které nám dovolují pochopit minulost, orientovat se dobře v současnosti
a připravit na budoucnost (minimální cíl), ev. ji umět předvídat (maximální cíl),
2 normativní  rozlišující už nejenom pravdivé od nepravdivého á la funkce 1., ale již
dobré od špatného, žádoucího a nežádoucího, resp. pozitiv a negativ, neboť je jistým
předpisem, nebo slouží přinejmenším jako vodítko, návod,
3 instrumentální  působící jako politický nástroj přetvářející realitu, kterou samy
současně spoluvytvářejí.
Tím se otevírá prostor ze současnosti  čili mapování a posuzování aktuálních událostí  do
historie  usilující uchopit jedinečnost událostí v mnohosti příčin i důsledků  a k predikci 
odhadující varianty, možného vývoje, vývojové trendy.
Rozdíl přístupů teorie vůči přístupům historie či prognostiky nespočívá toliko v odlišném vztahu
k času, ale i v postupech zkoumání, jeho záměrech a finalitách. Zřejmě to tedy bude v akcentu na
Drulákem preferovanou monokauzalitu pro teorii (jediná, zákonitě nevyhnutelná souvislost
příčiny a účinku), na rozdíl od multikauzality mimo ni.
Terminologická spornost
Nejde o věc až tolik zásadní a už vůbec ne naději na zvrat reality. Nicméně je-li hlavním
kritériem ve vědě pravda, musíme jí dát průchod bez ohledu na okolnosti. Proto budete možná
i souhlasit, že samotný termín mezinárodní neodpovídá obsahu daného pojmu, v němž jde přece
prokazatelně o vztahy mezi státy, a nikoliv národy. Bylo by tudíž opodstatněným hovořit
o vztazích mezistátních, když stejně máme na mysli zrovna je.
Příčinou je zřejmě setrvačnost z dob, kdy se státy rodily, a to evidentně jako státy národní. To už
ovšem dávno není pravdou. Jednak docházelo k pohybu obyvatelstva (stěhování národů, nebo
i moderní migrace po vlnách skupin), ale souběžně také ke změnám hranic mezi státy, během
nichž se měnilo také jejich etnické složení (např. po anexi cizích území).
Každopádně však musíme diferencovat pojmově mezi státem a národem. Víme totiž všichni
velmi dobře, že v jednom státě může žít a také žije více národů (třeba Srbsko s minoritou
cca 250 000 Maďarů ve Vojvodině na severu či 2 milionů Albánců na jihu v Kosovu), a naopak
jediný národ může sídlit na teritoriu více států, jako je tomu s Kurdy, usazenými v Turecku, Sýrii,
Iránu a Iráku.
Právní aspekt
Možná trochu předjímáme, ale nabízí-li se přímá souvislost s předchozími vývody, proč na ně
nenavázat. Zvláště, když nejde o tématiku až tak moc odtažitou. Jak jinak, přestupujeme-li
z oblasti mezinárodněvztahové do sféry mezinárodněprávní. Té pak už zůstaneme věrni článkem
následujícím, který tak vlastně uvozujeme.
Jde konkrétně o právo národů na sebeurčení. Rozumí se jím nárok na vytvoření vlastního státu.
Podle regulí v mezinárodním právu přijatých, byť ne vždy ctěných (a tady se nám pojmy
mezinárodního a mezistátního, jak jsme o tom pojednávali, vzácně scházejí), jednoznačně platí,
že zmíněné oprávnění se přiznává pouze tomu národu, který dosud nemá vlastní stát.
Proč tomu tak je? Má-li některý z národu již někde ve světě svůj vlastní stát, mají členové onoho
národa u KOHO hledat zastání, či dokonce KAM se uchýlit v případě nouze. Většinou tomu tak
bývá v počínání i odezvě. Některé státy to mívají dokonce zakotveno v ústavách tím, že
příslušníky svých národů, ať žijí kdekoliv na světě, považují automaticky za občany svých států.
Nejsme si jisti, ale snad je to možno vztáhnout na Maďarsko a Maďary a v historii se to týkalo
myslím i Německa, připomeneme-li si znovu heslo německé krve a půdy (Blut und Boden), jež
značně zjednodušovaly nejen emigrační procedury.
Jde tu ovšem o určitou dvojsečnost, která zakládá nebezpečí iredentismu, nacionalisticky
orientovaného směru politiky, podněcujícího hnutí národnostní menšiny o připojení území, na
kterém žije, ke státu, v němž vládne národ, ke kterému se ona menšina hlásí.
Zamyslete se
Rozhodněte, jest-li výše uvedené právo na sebeurčení je podle vysvětleného principu
možno přiznat následujícím národům, uváděným v abecedním pořadí: Abcházové
v Gruzii, Albánci v Kosovu a Makedonii, Arméni nebo Azarové v azerbejdžanskoarménském Náhorním Karabachu, Baskové ve Španělsku či Francii, Čečenci v Rusku, Irové
v Severním Irsku, Kurdové v Iráku, Iránu, Sýrii a Turecku, Maďaři na Slovensku, v Srbsku 
Vojvodině, Rakousku  Burgenlandu (Zalitavsku), Osetinci v Gruzii a Rusku (Severní a Jižní
Osetije), Palestinci v Izraeli, Turci na Kypru, Vlámové anebo Valoni v Belgii.
Subjekty mezinárodního práva
Vyjděme z rozboru slovního významu, který je v dané konstelaci opakem objektu  toho, co
reálně existuje a má předmětný charakter, tj. v podstatě všeho, co je svébytné a primárně
nezávislé na našich představách, ale čeho se týká naše činnost, čím se zaobíráme. V tomto
kontextu to tudíž může být i subjekt sám a v případě mezinárodního práva tomu tak určitě bude.
Subjekt v protikladu k objektu není předmětem konání (činnosti), ale jeho podmětem.
Vymezení
V politice je tudíž samostatnou jednotku a tím pádem představuje i činitele na poli
mezinárodních vztahů. Pokud bychom své obecné úvahy dotáhli až do roviny mezinárodního
práva, je jím každý aktér, který je oprávněn do takových vztahů vstupovat, čili bylo mu k tomu
přiznáno právo, a to i respektováno.
Samozřejmě to jsou na první pozici právě státy, jimž se dostalo mezinárodního uznání. Jinými
slovy řečeno, když jiné státy vzaly na vědomí jeho existenci a ev. s ním navázaly styky
(diplomatické, hospodářské, kulturní apod). Není tu podmínkou, aby tak učinily státy všechny
a rozvíjely se vzájemné kontakty ve všech oblastech, nemusí se projevit činorodě třeba vůbec.
Kulminace
Výrazem jejich uznání na vyšší úrovni je členství v mezinárodních organizacích, jež samy mohou
být rovněž považovány za subjekt v naznačeném smyslu. Sem náleží především Organizace
spojených národů  OSN  čítající dnes již skoro dvě stovky členů, členských zemí jako subjektů
mezinárodního práva.
Přiznání mezinárodní právní subjektivity jim umožňuje podílet se plnoprávně na její činnosti,
včetně volby do jejích orgánů, jako je Rada bezpečnosti, kde kromě stálých členů z řad velmocí,
možno se ucházet o místo členů nestálých omezené časově. Tutéž příležitost mají a dostávají
členské vztahy v nejvyšším orgánu OSN  jejím Valném shromáždění. Této pocty se dostalo
i nám, České republice, když mu předsedal někdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan.
Státní suverenita
Další klíčový pojem, kterému stojí zato porozumět, poněvadž jinak s ním budeme obtížně
operovat při analýzách mezinárodních vztahů a tím spíše nám to bude scházet ve studiích
mezinárodně-právních. Konečně se bez něj neobejdeme ani při běžném, byť jen letmém
sledování světového dění.
Představuje totiž vskutku základní princip mezinárodního práva, což není fráze, ale podstatný
prvek nejenom právnického a politického uvažování, ale hlavně pak rozhodování. Tak je to
kodifikováno Chartou OSN, která ji provází po celou její historii od založení a byla signována
všemi, kdož v ní postupně přijali členství.
Státní suverenita je právnicky přesně definována, ale pro naše politologické pochopení
a uvažování postačí vědět, že spočívá v nedotknutelnosti hranic, nevměšování se do vnitřních věcí
a nenarušování územní celistvosti. Nejde tu však o prosté zapamatování několika znaků, ale
zacházení s tímto pojmem, který je závažným právním institutem. Prověřme se, jak nám to půjde,
když budeme mít posuzovat mezinárodně-politické akty či jenom ojedinělé aktivity na světové
scéně.
Rozpor
Možná jste již slyšeli o nové strategii NATO, inspirované USA  New Strategy. Podle ní jsou
hodnoty stojící nad jmenovaným principem, jako jsou třeba lidská práva, resp. jejich
nedodržování, či dokonce porušování nebo v jiném ohledu terorismus, organizovaný zločin,
drogy. Ve všech těchto, ev. dalších případech, vzniká právo k zásahům i za cenu porušené
suverenity oněch států nad opodstatněností odstartovaného liniotvorného kurzu, ale i jeho
souvislostmi, dopady a nakonec i efektivitou, přínosem, smyslem, účelem.
Zamyslete se
Posuďte přes oba představené koncepty intervence mezinárodních sil v Afghanistanu,
Iráku, Jugoslavii případně Somálsku či jinde dle vlastní volby.
Zkuste přitom stanovit, nakolik se stávají precedentem či bezprecedentními.
Kontrolní otázka
Který národ má (nemá) právo na sebeurčení? Uveďte příklady.
Odpověď
Pouze ten národ, který dosud nemá vlastní stát. Toto právo mají Baskové, Čečenci, Kurdové,
Palestinci, ... Toto právo nemají Maďaři na Slovensku, v Rumunsku nebo Srbsku, kosovští
a makedonští Albánci, Vlámové v Belgii, ...
7.2 Mezinárodní politika
Půjde o exkurzi do mezinárodní politiky prostřednictvím prohlídky šestice polí, na nichž se
realizuje.
Cíle
Osvojit si penzum vybraného pojmosloví a vědosloví z oboru mezinárodní politiky.
Klíčová slova:
Evropská unie; mezinárodní měnový fond; Mezinárodní organizace práce; NATO; OBSE;
OECD; Organizace spojených národů; Rada bezpečnosti OSN; Světová banka; Světová obchodní
organizace; Světová zdravotnická organizace; Šanghajská organizace; UNESCO; UNHCR;
UNICEF.
Ještě si pamatujete, jak jsme definovali politiku? Že je to vyrovnávání vztahů mezi velkými
skupinami lidí? Připouštíte, že kromě národů, tříd nebo dalších sociálních uskupení jsou
takovými rovněž subjekty mezinárodního práva, státy prvořadě? A jsme doma! Tedy
v mezinárodní politice! Právě ona by se měla pasovat na harmonizátora mezinárodních vztahů,
o něž v ní realizačně jde!
Světová a mezinárodní politika
Pozor! Aby nám nevznikl pojmový galimatyáš  zmatenina! Už se nám těch pojmů
nashromáždilo více než dost. Udělejme si malou letmou rekapitulaci, abychom si mohli vše
odlišit, roztřídit, usoustavnit:mezinárodní vztahy, právo a politika, světová politika. Myslím, že
bude stačit, když si uděláme jasno u poslední dvojice, neboť ta předtím se nám snad už neplete.
Mezinárodní politika
Mezinárodní politiku jsme vysvětlili na pozadí vyrovnávání mezinárodních vztahů jako
překlenování rozdílů, případně sporů mezi státy. Samozřejmě, že se to děje na bázi bilaterálních,
trilaterálních nebo až multilaterálních styků, ale vždy uskutečňovaných přímo, tzn.
nezprostředkovaně. Dá se to chápat i tak, že se tak děje prostřednictvím zahraniční politiky
každého ze států na onom dění nějak zainteresovaného, přímo do něj zaangažovaného.
Světová politika
Světovou politikou chceme naproti tomu rozumět její rovinu nadnárodní, tzn. překračující
kontakty párového typu a usilující obsáhnout oněch států co nejvíce, ne-li všechny. Postupuje se
tudíž spíše cestou koordinace, či chcete-li slaďováním společného úsilí, harmonizací zájmů
anebo podporou vzájemné kooperace. Sleduje prevenci konfliktů v globále a snaží se o jejich
likvidaci v zárodku, aby nehrozilo expandování či eskalace.
Pokud jsme tomu porozuměli a výklad přijali za svůj, můžeme postoupit o krůček dále, neboť jím
předjímáme další téma s tímto propojené.
Globalizace
Podle Baumana
Podle známého a i u nás po léta populárního, hojně vydávaného, čteného, studovaného,
akceptovaného, často citovaného polského sociologa, žijícího v Anglii a tam také přednášejícího
i publikujícího na cambridgeské univerzitě  Zygmunta Baumana  je výraz globalizace
nejčastěji definován takto:
Globalizace je komplexní proces technických, ekonomických, politických, sociálních
a kulturních změn, jež se projevují zejména v posledních dvou desetiletích 20. století. Za jejich
jádro považujeme vytváření nové mocenské asymetrie, která je dána různými možnostmi
mobility. Schopnost mobility zde vystupuje jako zdroj, umožňující přenášet negativní
externality na vše, co zůstává vázáno prostorově. To má vážné důsledky především pro oblast
sociálna a ekologie.
Poznámka  studijní rada
Pokud se vám tato více méně volně podaná definice zdá příliš obsáhlou a málo
srozumitelnou, pročtěte si ji pomaličku ještě jednou nebo i dvakrát, ale s rozmyslem čili
snahou porozumět funkčnosti každého slovíčka.
Nebudete-li mít ani potom jasno, zkuste to potřetí a tentokráte po jednotlivých větách. Ta první
se dá ve všech jejích třech částech pochopit jistě už napoprvé, stejně jako asi čtvrtá, poslední.
Druhá vyjevuje střet moci politické s ekonomickou, kdy stát ztrácí schopnost z pozice prvé
ovlivňovat onu druhou, čili dělba moci není souměrná neboli symetrická. Avšak vzpomenutá
asymetrie čili nesouměrnost se promítá i do ekonomické sféry samé, a to striktně mezi řídícími
centry korporací a jejich periferními dodavateli. Pokusíme se to za chvíli přiblížit podrobněji.
Nu a třetí věta, dešifrující vlastně mobilitu z té předchozí, nabízí pro ni dvojí možnou
interpretaci: firem, které mohou  vulgárně řečeno - kdykoliv zvednout kotvy a přesunout se do
méněnákladových lokalit, resp.personálu což je záležitost vícevrstvová ve smyslu mobility
horizontální, třeba pohyb za firmou, ale i vertikální (nahoru  dolů, vzestup i pád). Obojí se
chystáme vzápětí rovněž doložit.
Asymetrie
Zahájili jsme studijní vsuvkou, navážeme na ni. V didaktice to nazývají tzv. problémovým
učením, i když z pohledu studenta je takovým vždycky. Tady učit se učit. A učitelé, včetně
tutorů, jsou tu právě kvůli problematizování. Zlí jazykové tvrdí, že nám pomáhají s problémy,
které bychom bez nich asi neměli.
Problémová metoda začíná vskutku uvedením do problémové situace neboli nastolením něčeho,
co nám není až tak zřejmé. Tam jsme se právě dostali. Jak dále, radí Jan Amos Komenský: od
jednoduchého se složitému nebo od konkrétního k abstraktnímu. Stihli jste si všimnout, že
kráčíme v protisměru?
Vždyť se ještě tolik nestalo! Možné je dnes obojí.
Vyrážení citátu citátem (na konto věty číslo 2 ve výše citované Baumanově
definici)
Úspěch velkých firem ... je založen především na striktní mocenské asymetrii mezi řídícím
centrem a periferními dodavateli. Malé firmy, které slouží jako dodavatelé, nemají nezávislý
přístup k trhu. Navzájem soupeří o přežití, soutěží o to, které z nich se podaří alespoň dočasně se
prosadit jako přívěsek mocného centra.
Jan Keller v knize "Vzestup a pád středních vrstev", SLON Praha 2000, kapitole "Duální
struktura korporací" na straně 54 podle Davida Kortena.
Mobilita
V globalizovaném světě přejímají stále větší díl hospodářské iniciativy velké nadnárodní
korporace. Působí přes hranice jednotlivých států a celých kontinentů, jejich výrobky jsou
kompletovány ze součástí pocházejících z různých zemí, jejich personál je multinárodní a jejich
služby mohou být nabízeny prakticky kdekoliv na zeměkouli. Existuje shoda v tom, že oproti
velkým firmám z éry formálních organizací jsou dnešní nadnárodní korporace zpravidla mnohem
štíhlejší, mají relativně malý počet trvalých zaměstnanců a chovají se velmi dynamicky.
Kellerův autentický komentář  tamtéž. Odtamtud i jeho parafráze názorů amerického ekonoma
Roberta Reicha  autora knihy "Dílo národů" (1995):
Velké korporace ... vděčí za své komerční úspěchy tomu, že opustily strnulé formy průmyslové
velkovýroby a zaměřily se na nová a neobvyklá řešení a na poskytování speciálních produktů
a služeb připravených přímo na míru zákazníka. Namísto nehybné pyramidy formálních
organizací nastupují pružné sítě schopné navazovat neustále nová a nová spojení ve stejném
tempu, v jakém se mění poptávka po jejich službách. Aby byly co nejodlehčenější, nezatěžují se
starostmi o stabilní zařízení, továrny, sklady a pevné mzdy. Provozní prostory i s vybavením
a dalšími službami
si pronajímají, většinu pracovníků zaměstnávají na nestandardní, dílčí a dočasné pracovní
úvazky. Tato pružnost a dynamičnost umožňuje relativně malému počtu kmenových řídících
pracovníků dosahovat obrovských zisků.
Na konto pružnosti (a věty číslo 3)
Keller: Možnost centra přesunout prostředky prakticky den ze dne tam, kde se zaváží odevzdat
svou práci co nejlaciněji, zaručuje sama o sobě vysoce efektivní využití těchto prostředků.
Neúprosná konkurence na periferii zase umožňuje kontrolovat řadové zaměstnance z jakkoli
vzdáleného centra, zato naprosto dokonale.
Reich: Zmizela celá skupina manažerů střední úrovně, kterým se kdysi říkalo bílé límečky.
Keller: Zeštíhlené a odlehčené organizace přicházejí o většinu pater své organizační hierarchie,
jejich osazenstvo přichází o práci. Existuje celý arzenál technik určených k odlehčení vertikální
organizační struktury. Organizace zeštíhlují ovšem také horizontálně, když ze svých jednotlivých
oddělení činí samostatné dodavatele, kteří tržně soutěží o zakázku s druhými dodavateli.
(S odvolávkou na L. Boltanského)
Barbara Ehrenreich: Někteří ekonomové začali předpovídat, že střední třída  definovaná
jednoduše jako ti, kdo disponují průměrným množstvím peněz  zcela zmizí a zanechá Ameriku
rozervanou, podobně jako je tomu v mnoha zemích třetího světa, na blahobytnou menšinu
a armádu beznadějně chudých.
Reich: Privilegovaná pětina (horní část středních vrstev, jež spojila své osudy s globalizovanou
ekonomikou) ve stále větší míře prodává svoji odbornost na globálním trhu a dokáže udržet
životní úroveň svoji a svých dětí dokonce i v době, kdy životní úroveň ostatních Američanů klesá.
Keller: Nejúspěšnější patro středních vrstev se stalo díky globalizaci natolik mobilní, že tito lidé
jsou stále jednou nohou na odchodu. Symboličtí analytici se v zásadě nepotřebují vázat na žádné
místo na žádnou zemi.
7.3 Bezpečný svět
Svět stojí na nejednom rozcestí. Za jedno z nejrizikovějších platí to bezpečnostní.
Proto k němu nyní dáme obšírnější řeč, neboť mu budeme věnovat výjimečně celé dva články.
Tento a příští, orientovaný na rozhraní mezi mírem a válkou.
Cíle
Identifikovat bezpečnostní rizika současného světa a poznat instrumentář směřující k jejich
eliminaci.
Klíčová slova
Eliminace; Evropská unie; garance; hrozba; Charta OSN; mezinárodní smlouvy; mezinárodní
vztahy; ohrožení; Rada bezpečnosti OSN; Rada Evropy; riziko; stát; státní hranice; státní zájmy;
strategie; suverenita.
Pojmu bezpečnost se dá rozumět již proto, že je ryze český, a tedy ví, co chtěl vyjádřit: obejít se
bez péče! Nemít obav, nedělat si vrásky, mít jistoty. No řekněte sami  není to jednoznačné?
Opakovaně se potvrzuje, že jazyk má většinou, ne-li vždy, jasno v tom, oč mu jde.
To znamená i v protipólu, když nám jistoty scházejí, začínáme si vyrábět na čele vrásky a za ním
registrovat obavy, strachovat se třeba až po miniaturizaci dušičky. Dá se to vše překonat, leč ne
bez péče.
Kde hrozí nebezpečí, tam nelze zůstat laxními, netečnými, ale musíme něco udělat: s tím, co
hrozí anebo se sebou, to ostatně tak i tak. Prostě zajistit si bezpečí nebo se do něj uchýlit. Nedat
se ohrozit  raději ohrožení předcházet.
Platí to jako vzorec individuálně i kolektivisticky, bezpečnost osobní i masovou.
Moderní koncept bezpečnosti
V čem spočíval ten starý? Reflektující strategie studené války, odstartované projevem Winstona
Churchila 5. 3. 1946 na univerzitě v americkém Fultonu?
Tam vyhlásil, že protihitlerovská koalice mocností ztratila na smyslu a vyzval k vytvoření
západní aliance pro boj se sovětským nebezpečím. Svět se tímto aktem rozdělil na dva.
Prezentace vývoje
Vznikly tak i dva nové koncepty garance světové bezpečnosti, kdy protiváhou kolektivního úsilí
se začaly hledat záruky v rovnováze sil bloků. První z nich byl ustaven hned 30. VIII. 1947
a podle místa zrodu v Brazílii nazván RIO. Další zorganizován podpisem Bruselského paktu
17..1948 a brzy nato také NATO  North Atlantic Treaty Organisation − Organizace
Severoatlantické smlouvy. To se stalo 4. 4. 1949. Následoval ANZUS podepsaný 1. 9. 1951
v San Francisku a 8. 9. 1954 SEATO, 24. 2. 1955 Bagdadský pakt rozšířený později v CENTO.
V odezvě na všechny tyto kroky, ale teprve po začlenění tehdejšího Západního Německa do
NATO na základě ratifikace tzv. londýnských a posléze ještě také pařížských dohod, vzešla
14. května 1955 Varšavská smlouva. Začala vzájemná konfrontace, ale pořád bylo ve hře dilema:
kolektivní bezpečnost nebo bloky?!
Podpis mírové smlouvy s Německem znamenal nejenom jeho sjednocení a také faktické
ukončení 2. světové války, ale symbolickým pádem berlínské zdi rovněž obnovu jednoty světa
čili novou šanci pro kolektivní zajištění bezpečnosti světa. To vše ve spojení s koncem studené
války, jež neměla vítěze, ač se za něj někdo stále prohlašuje; zvítězili jsme nad ní a vyhráli
všichni. Zažehnala se sice akutní hrozba raketojaderné války, ale nikoliv ambice držet se i nadále
politiky vedené z pozice síly.
Nová situace
Z čeho pramení neochota zmíněných ambicí se natrvalo zříct ve prospěch nás všech? Vždyť
nemůže být vyšších zájmů než bezpečí nedělitelného světa a lidí v něm! Garance světového míru
se právem řadí na popřední místo globálních čili společných problémů lidstva a ty jsou za všech
okolností řešitelné vespolek.
Zdá se, že příčina bude důsledkem překonání bipolárního systému rovnováhy sil po rozpuštění
Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu. Začalo se mluvit o unipolaritě a záhy podle
tohoto sebevědomí jednat. Jenže náš svět už se dnes  možná i naštěstí  stal multipolárním.
Nové přístupy
V polovině 90. let minulého století se v debatách o bezpečnosti na
Zeměkouli kromě setrvačných přídomků evropská, globální, kontinentální,
mezinárodní, národní, regionální, ev. jiných objevi i pojem lidská 
human security  o níž píše Šárka Waisová v jí redigovaném sborníku
"Bezpečnost a strategie. Východiska- Stav - Perspektivy" (Vydal Aleš
Čeněk 2003). Na straně 42 pod statí "Lidská bezpečnost  současné
paradigma" cituje koncepční přístup OSN :
Obrázek 7.3-1 Organizace spojených národů
Lidská bezpečnost ... musí klást důraz na člověka, ne jenom na státy a národy.
Koncept bezpečnosti se musí změnit  z exkluzivního konceptu národní bezpečnosti na koncept,
jehož cílem bude bezpečnost člověka, musí se změnit z bezpečnosti, které je možné dosáhnout
zbrojením, na bezpečnost, jíž můžeme dosáhnout podporou rozvoje, z teritoriální bezpečnosti na
bezpečnost (jistotu) v otázkách zajištění potravin, zaměstnání a zdravého životního prostředí.
Převzato z Human Development Report 1993.
Je to kurs nastavený správným směrem a v pravou chvíli. Stačí letmé porovnání s modelem Pax
Americana. Staví na dosahování své národní bezpečnosti právě výše kritizovanou posilou
zbrojení, směřující k vedení politiky z pozice síly bez opory o spojence a usilující dosáhnout
hegemonistického postavení na špici uni-polárně uspořádané sestavy. USA chtějí takto zajistit
bezpečnost světa i lidstva a přitom nejsou, jak vidíme s to, zorganizovat si spolehlivě ani tu
vlastní. A co více?! Nedokázaly zabezpečit ochranu svých občanů, kteří v důsledku politiky státu
si nejsou individuálně jisti snad nikde ve světě. Tím nemějme na mysli jen bojová dobrodružství,
do nichž přijímají angažmá. Nejvyšší čas ke změně! Zjevně dozrál. Konkrétně: USA vydaly
v roce 2007 na zbrojení skoro 3x více než v posledních letech studené války a vystupňovaného
napětí mezi Východem a Západem  celkem 547 mld. USD, což činí 45 % světových výdajů!
V přepočtu na hlavu to je 1.799 USD a jinak jsou to plná 4% HDP. Pro zajímavost a porovnání 
Rusko se na světových zbrojních výdajích podílí jen 3 % s částkou 35 mld. USD a 249 USD na
hlavu.
Pojetí kanadské vlády
Lidská bezpečnost zahrnuje celé spektrum přístupů pro prevenci a řešení násilných konfliktů, pro
ochranu civilistů v případě konfliktů a pro posílení kapacity státu pro zajištění bezpečnosti
vlastního obyvatelstva. Zahrnutí lidí do jádra bezpečnostních politik států posiluje národní
i mezinárodní bezpečnost a podporuje lidský rozvoj a blahobyt. Bezpečnost národního státu
i mezinárodního systému je podmíněna předcházením a řešením konfliktů uvnitř států ...
Současně lidská bezpečnost posiluje legitimitu a stabilitu státu.
Program pro lidskou bezpečnost zahájila kanadská vláda již někdy v polovině 90. let 20. století
a spolu s norským protějškem dala v květnu 1998 dohromady systém států a nevládních
organizací, které ideu lidské bezpečnosti nejen sdílejí a podporují, nýbrž v propojeném svazku
také prosazují. Pro úplnou informovanost dodejme, že činorodě se do něj zapojily státy Chile,
Irsko, Jordánsko, Mali, Nizozemí, Rakousko, Řecko, Slovinsko, Thajsko.
Důležité je však zároveň zdůraznit i to, že kanadské pojetí nevylučuje v krajních případech ani
humanitární intervenci, ale právo na ni musí být vždy převáženo "odpovědností chránit". Ta
zavazuje státy a mezinárodní společenství k jednání před vypuknutím krize i po ní spolu
s poválečnou rekonstrukcí. To i dále podle interpretace Šárky Waisové v citované již stati na
stranách 51 a 52.
Humanitární intervence ... je přípustná, pokud dochází k nezvratným zásahům proti civilistům či
hlubokému utrpení civilního obyvatelstva a stát není schopen anebo ochoten ukončit toto utrpení
nebo je sám jeho původcem.
Bezpečnostní politika
Vývoj světa i naší republiky dospěl do stadia, v němž nemáme tolik důvodů k pocitům
ohroženosti jako v dobách studené války, ale o to méně jich máme k sebeuspokojení. Základem
se proto musí stát objektivizovaný rozbor stavu, a to ne samoúčelně, nýbrž ve prospěch
rozhodnutí KAM a JAK dále. O to jde.
Bezpečnostní analýzy
Dá se říci, že se zlepšilo naše bezpečnostní prostředí, když už nejsme ani západní výspou bloku
východního, ale ani výspou východní bloku západního. Prostě jsme přestali žít na rozhraní světů.
Není to málo! Po léta se tradovalo, jak je to riskantní sídlit uprostřed Evropy a jako její srdce, ale
zároveň také na křižovatce jejích cest i zájmů. Teď jsme obklopeni už jen samými spojenci.
Dokonce nemusíme střežit ani hranici Schengenskou.
Zlepšila se nám i celková bezpečnostní situace. Stali jsme se členy NATO i EU, což všestranně
násobí naše síly i jistoty. Získali jsme práva na zastání i ochranu, ale s nimi i povinnosti stejnou
měrou splácet jiným či oběma oněm institucím. Dostalo se nám deštníku, který nás je schopen
víceúčelově překrýt či aspoň zastínit, ale zakotvením třeba někam strhnout nebo zatáhnout.
Tak i tak ale máme reálné bezpečnostní záruky a bez nich to dneska nejde.
V současném světě neobstojí solitér, ale nelze ani natáčet kabát podle větru a už vůbec být i ten,
kdo chce vyhovět lidem všem. Pak stačí, aby dva z nich se postavili na protivné pozice anebo
projevili protichůdná stanoviska.
Bezpečnostní strategie
Jestliže kardinální otázku politiky představuje moc, potom klíčové postavení má moc ozbrojená,
neboť je krajním prostředkem její ochrany, ev. obrany. Právě o tom je bezpečnostní politika,
jako principiální vymezení a založení oblastí, v nichž má být bezpečnost státu a jeho obyvatel
budována, a směrů, do nichž by se měla rozvíjet.
Rozlišujeme ji na:
1 vnitřní  zajišťovaná nejenom bezpečnostními sbory, ale komplexem prvků
bezpečnostního systému, sloužících souběžně bezpečnosti ekonomické, ekologické,
osobní, dopravní, majetkové, veřejnému pořádku a klidu, stabilitě společnosti, výkonu
státní správy (justice, vězenství, policie, cla),
2
vnější  jejímž jádrem jsou ozbrojené síly (Armáda ČR, Hradní stráž), ev. další
bezpečnostní složky mající zabezpečovat ostrahu případně obranu státu před nebezpečím
zvenčí. Samozřejmě ne samy a nejen svými prostředky, neboť obranný potenciál tvoří
také průmysl (a nejen zbrojní), energetika, věda, technický pokrok, zdravotnictví, finance,
diplomatické služby, zpravodajství, média, zásobování, logistika ...
Realizačním výrazem bezpečnostní politiky, resp. jejím konkrétním a věcným rozpracováním, je
právě citovaná bezpečnostní strategie, která není jen tak obyčejnou písemností, či dokonce
souhrnem nepsaných pravidel, ale oficiálním dokumentem schvalovaným vládou, která
zodpovídá za bezpečnostní politiku ve státě a formuluje ji ve shodě se zahraniční, neboť obě
i přímo řídí. Jako poradní orgán jí slouží Bezpečnostní rada státu v reprezentativním složení
vysokých funkcionářů vybavených nezadatelnými rozhodovacími pravomocemi.
Na strategii bezpečnostní, postihující bezpečnost celistvě, navazuje těsně Vojenská strategie
soustředěná předmětně hlavně na bezpečnost vnější, tedy zaměřená v rámci bepečnostní
parciálně jako její imanentní součást. Nu a nad oběma bdí bezpečnostní politika, které přísluší
definovat a koordinovat bezpečnostní zájmy, jakož i stanovovat mezi nimi bezpečnostní
priority.
Bezpečnostní rizika
Škála pojmů, které jsme vám právě předestřeli, není rozhodně malá, a to není ještě u konce, natož
aby pokryla bezpečnostní oblast, sféru, pole, komunitu v úplnosti. Jsou to všechno záležitosti
vyhraněně odborné jako na jiných úsecích společenské praxe a tady navíc neobyčejně vážné, jak
už jsme odůvodněně připomenuli. Každý z těch, které jsme uvedli, představuje, jakse říká,
terminus technicus. Porozumět jim znamená domýšlet, co za nimi stojí, jak věci probíhají,
a dokázat jimi nejen verbálně operovat, ale zvládnout je činně, provozně.
Klasifikace rizik
V jednoduchém členění, naší oblíbenou a spolehlivou dichotomií, kde nehrozí naděje na
osudovou mýlku, můžeme postupovat podle dvou kritérií. První je možnost navázat na
bezpečnostní politiku a pak se dostaneme ke dvojím rizikům: nebezpečím hrozícím nám zvenčí,
anebo naopak objevujícím se uvnitř.
Pro názornější prezentaci učiva si však dovolíme přiklonit se k tomu druhému, odvozenému
z bezpečnostní strategie a na ni návazné strategie vojenské, podle nichž lze bezpečnostní rizika
rozdělit na dvě skupiny: vojenská a nevojenská.
Obě zahrnují několik druhů a u každého z nich pak více stupňů, podle jejich intenzity
a samozřejmě míry společenské nebezpečnosti či akutnosti. Také je možno u nich identifikovat
pravděpodobnost výskytu, závažnost účinku apod.
Protože nejde o instruktáž v rámci profesní přípravy, ale jen o vytváření představy v rámci
politologické výuky, omezíme se na ilustraci na příkladech. Co se týká rizik vojenských, na nich
je možno velice názorně exponovat jejich gradaci  odstupňování míry nebezpečí: ohrožení,
hrozba, napadení  agrese.
Mezi rizika nevojenská ukázkově řadíme přírodní katastrofy, průmyslové havárie, sabotáže,
diverzní útoky, zneužití nebezpečných látek a technologií, šíření drog, narušování informačních
a řídicích systémů, ohrožení veřejného pořádku, organizovaný zločin, masivní a nelegální
migrace osob...
Zvláštními druhy, hraničícími fakticky s riziky vojenskými, jsou každopádně teroristické činy.
Také tady třídíme a případně vrstvíme. Rozlišit můžeme terorismus explozivní (ale neredukovat
ho a neztotožňovat s atentáty), dále bioterorismus (bakteriologické prostředky),
chemoterorismus (chemické látky, ev. radioaktivní), jaderný terorismus, cyberterorismus
(kybernetický, počítačový).
Eliminace rizik
Jsou zde rovněž k dispozici, výběru, ale především přípravě a nastoupení dvě možné cesty:
prevence a represe. Snad není třeba dešifrovat, čím se liší a kam která směřuje. Dokonce
předjímáme, že správně položíte důraz na první. Nejen proto, že je účinnější a zabraňuje škodám,
případně ztrátám na životech, zdraví, majetku.
Klíčovou roli tu sehrávají zpravodajské složky, případně diplomatické služby, jejichž posláním je
depistáž a následné avizování hrozících nebezpečí, ev. je podle možností likvidovat v zárodku.
Do prevence zahrnujeme i předběžná bezpečnostní opatření, jež by měla předcházet vzniku
nebezpečných situací (viz povodňová) nebo rizika snižovat či omezovat. Sem patří zcela určitě
a funkčně osvěta čili poučení, školení, vzdělávání, instruování obyvatel, resp. zaměstnanců.
To se samozřejmě už dotýká přípravy na represi, tzn. likvidaci toho, co již propuklo (požár,
sesuvy půdy, havárie jaderné elektrárny...), nejde-li potlačit jevy hned při výskytu, zamezit jejich
šíření (epidemie, výrony plynů...).
Nesmíme v těchto souvislostech opomenout ale ani děje plynoucí z rizik vojenských. Prevencí je
tu odstrašování či odrazování. Zní to paradoxně, ale čím lépe vyzbrojená a vycvičená vojska, tím
bude menší naděje toho využít. Pochopitelně ještě menší bude při znásobení toho všeho
aliančními svazky.
7.4 Mír kontra válka
Jak jsme uvedli minulou lekcí, dotkneme se kardinální otázky lidstva i Země. Na základě jejího
pochopení do hloubky byste si měli otevřít výhled na budoucnost
Cíle
Získat přehled o současné situaci mezi mírem a válkou a pochopením vědeckých reflexí jí lépe
i prognosticky porozumět.
Klíčová slova
Agrese; aktér; atrofie; expedice; hypertrofie; Charta OSN; ideologie; mezinárodní vztahy;
ozbrojené síly; ozbrojený zápas; politika; Rada bezpečnosti OSN; strategie; taktika; válka;
vojenská technika; vojenské operace; zbraně hromadného ničení.
Edi  TU  torial
Vraťme se o desítku let zpátky pro motivaci následujících úvah o válce. Než se začnete zamýšlet,
začtěte se do reprodukce sloupku tehdejšího komentátora časopisu Ekonom  Oskara Krejčího.
V 18. čísle ročníku 1999 byl otištěn pod názvem ETICKÁ VÁLKA. Berte ho za podnět ke
hledání širšího kontextu.
Nikdo menší než nejvyšší představitel České republiky našel v dějinách válku, která je morální.
Důvodem má být fakt, že válku na Balkáně nevede NATO jménem určitých zájmů, ale jménem
principů a hodnot. Je to prý válka nadřazující lidská práva právům státu. Podle projevu českého
prezidenta v kanadském parlamentu je válka proti genocidnímu režimu etická.
Úmluva o zabránění a trestání zločinů genocidy z prosince 1948 pokládá za genocidu čin
spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou či
náboženskou skupinu. Masové vyhánění obyvatel z jejich sídel lze za takový čin pokládat. Kdo ale
rozhodne, která strana se v páté válce na Balkáně v tomto století při vyhánění obyvatelstva
dopouští genocidy a která nikoliv? I haagský tribunál konstatoval, že vyhnány byly nejen statisíce
Albánců, ale i statisíce Srbů. A jak se rozezná od genocidy bombardování celého státu, když
potrestán má být jen režim?
Pro někoho může být právě válka v Jugoslávii historické novum, ovšem vražedná důslednost
znalců věčného Dobra a Zla je známá po tisíciletí. Kořeny dnešních představ o spravedlivé válce
jsou v křesťanské etice 4. století, kdy na oficiální církevní úrovni došlo k přechodu od pacifismu
k víře v právo a povinnost bojovat za správnou věc. Pacifismus byl nahrazen spory o to, co je
spravedlnost. Spravedlivou se tak stává svatá válka ve jménu principů a hodnot, tedy zabíjení
jinověrců. Věří-li někdo v jiného boha nebo v jinou koncepci lidských práv, je třeba vést proti
němu džihád.
Politikové, kteří se domnívají, že právě oni pochopili, co je Dobro a Zlo, hřeší proti bohu
i rozumu. Svému názoru na zabíjení přisuzují pravomoc nejvyššího soudu. Štěpí lidstvo v duchu
svých vizí na My a Oni, přičemž Oněm je možné ve jménu Dobra cokoliv. Státnická politika, která
má vytvářet snesitelnou harmonii rozličných zájmů, se mění v bitvu Armagedon. Skutečná etika
státníka však není dána znalostí absolutního Dobra. Začíná pochopením neúplnosti vlastního
poznání a tolerancí k jiným názorům. Fanatismus pak vyrůstá z nevzdělanosti a egocentrismu,
jenž vlastní zájmy a hodnoty pokládá za univerzální, věčné a ideální. Takzvaná etická válka
přináší smrt tisícům nevinných lidí. Kdo a jakým právem za ně rozhodl, že mají zemřít ve jménu
falešných představ o mravnosti?
Otazníky si klaďte sami nebo je "vyzobejte" z ukázky. Jsme přesvědčeni, že na konci kurzu na to
již každopádně máte a u tématu takové emocionální i racionální síly vás to nemůže ostatně nechat
netečnými ani vlažnými. Bude to vhodnou duševní rozcvičkou pro ponor do hlubšího studia
podstaty válek.
Věda o válce
Carl von Clausewitz  filozofickým založením novohegelovec  dosáhl světové proslulosti svým
traktátem O válce. Vlastně jsou to jeho přednášky z Pruské vojenské akademie, které posmrtně
uspořádala s jeho žáky a přáteli vdova po něm. Není to pojednání ucelené, ale provázané vzácně
scelenou a důslednou vnitřní logikou. Sestává z 8 knih shrnutých do 3 dílného svazku. Pro
studující politologie má zvláštní přitažlivost i přínos díl 1. a speciálně 1. kniha, která ho uvozuje.
pojednává O povaze války, proto je tak i nazvána. Druhá kniha nese název O teorii války, takže
víte, čím se zabývá.
Vřele doporučujeme obejmout dílo jako celek, neboť přes uplynutí dvousetletí od svého vzniku
má stále co říci dnešku i nám. Svou vlivnost ostatně po celou tu dobu prokazovalo více než jasně
a nezvratně. Máte nyní možnost posoudit na výběru několika citací, jež mají vztah k našemu
tématu a učivu, že bylo, je a zřejmě i bude pro politicko-vojenské nauky určující.
Expozice
Válka není nic jiného než jakýsi rozšířený souboj.
Než bychom myslili v souhrnu na nespočet jednotlivých soubojů, ze kterých se válka skládá, bude
lépe, představíme-li si dva zápasníky. Každý z nich se snaží donutit druhého fyzickým násilím,
aby se podřídil jeho vůli; nejbližším jeho cílem je porazit protivníka a tím mu znemožnit jakýkoli
další odpor.
Válka je tedy akt násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli.
Násilí se vyzbrojuje vymoženostmi umění a věd, aby čelilo násilí. Jsou s ním spojena neznatelná
omezení, stěží zasluhující zmínky, která si násilí samo ukládá z titulu zvyklostí mezinárodního
práva; přitom je tato omezení podstatě oslabují. Násilí, tj. fyzické násilí (neboť mimo pojem státu
a zákona není násilí mravního) je tedy prostředek; účel je vnutit nepříteli naši vůli. Abychom
bezpečně dosáhli tohoto účelu, musíme docílit, aby už nepřítel neměl možnost se bránit, a to je co
do pojmu vlastní cíl válečné činnosti. Tento cíl zastupuje účel a do určité míry jej zatlačuje jako
něco, co nenáleží k válce samé.
Na jiných místech knihy se touto myšlenkou zaobírá podrobněji a dospívá při jejím rozvádění
k závěru, že ve válce nejde o to zvítězit, ale zničit protivníka, zlikvidovat ho. Leč držme se
listů, od nichž jsme se začali odvíjet.
Pokračování se děje v číslovaných tezích, které po své prezentaci jsou rozvíjeny a komentovány.
Z nich zde ovšem uvádíme pouze výběr, korespondující s právě probíraným učivem, nicméně
jejich číslování ponecháváme původní; to pro lepší orientaci těch, kdož ve své zvídavosti
a studijní píli sáhnou hned rovnou po citované knize.
4. Cílem je zbavit nepřítele možnosti obrany
7. Válka není nikdy izolovaný akt
8. Válka nepozůstává z jediného úderu bez trvání
9. Válka není svým výsledkem nikdy nic absolutního
Konečně ani úplné rozhodnutí celé války nelze vždy považovat za rozhodnutí naprosté. Stát, který
byl poražen, vidí v takovém rozhodnutí často jen přechodné zlo, které je možno ještě napravit
v politických vztazích někdy později. Je samozřejmé, že i tím se nutně snižuje intenzita napětí
a důraznost nasazení sil.
10. Pravděpodobnosti skutečného života nastupují namísto krajností a absolutnosti pojmů
Nejsou-li už protivníci pouhé pojmy, nýbrž individuální, jednotlivé státy a vlády, není-li už válka
pomyslný postup jednání, nýbrž postup osobitých, svérázných akcí - pak z toho, co tu skutečně
jest, získáme údaje nutné ke zjištění toho, co neznáme, co nás čeká.
11. Politický účel je prvotní pohnutkou
13. Je jen jediný důvod, který může zdržet akci, a ten, jak se zdá, může být jen u jedné strany
16. Útok a obrana jsou různé věci nestejné síly, nelze tedy u nich mluvit o polaritě
20. Náhoda činí z války hru a náhod je ve válce dost a dost
21. Válka se stává hrou nejen pro svou objektivní povahu, ale i pro svou povahu subjektivní
EXTEMPORE: Tady si zase dovolujeme přeskočit o několik stránek dále k vývodu, majícímu
s dvojicí právě prezentovaných tezí 20 a 21 úzkou souvislost Clausewitz podloženě dokázal, že
když už válka začne, řídí se vlastními zákonitostmi... a poněvadž... jde v ní o to, kdo s koho...
sahá každá strana ke krajním prostředkům, jež má k dispozici... a to třeba i za cenu
sebezničení!
23. Ale válka přesto vždy zůstává vážným prostředkem k vážnému účelu.
Taková je válka, takový je vojevůdce, který ji vede, taková je teorie, kterou se řídí. Válka však
není kratochvíle, není to pouhé potěšení z odvahy a zdaru, není to dílo nespoutaného nadšení:
válka je vážný prostředek k vážnému účelu.
Definice války její podstaty
24. Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky
Válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků
a jejich provádění jinými prostředky. Co je pak ještě příznačné pro válku samu, týká se pouze
svérázné povahy jejích prostředků. Aby se směry a záměry politiky nedostávaly do rozporu
s těmito prostředky, to může vyžadovat válečné umění všeobecně a v každém jednotlivém případě
vojevůdce; tento nárok vskutku není malý; ale i když sebevíce zpětně působí v jednotlivých
případech na politické záměry, přesto je třeba, aby to bylo myšleno vždy jen jako jejich
modifikace; neboť politický záměr je účelem, válka je prostředkem a prostředek si nikdy nelze
odmyslit od účelu.
GLOSA: Posuďte spojitost s vývodem, že válka se ve svém průběhu řídí vlastními
zákonitostmi. Pořád zůstává prostředkem politiky, která ji uvedla do chodu ... čili ani v plném
chodu nepřestává být pokračováním této politiky pořád jí slouží a naplňuje cíle, které jí byly
vytýčeny. Tyto závěry považujeme za jádro nejenom vybraných ukázek, ale Clausewitzova
odkazu vůbec.
Z hlediska učiva této kapitoly a ztvárněného tímto článkem je to pasáž vskutku nejdůležitější pro
jeho pochopení a osvojení. Sem soustřeďte proto i svoje úsilí čtecí, paměťové a zejména
přemýšlivé.
26. Na všechny války je možno pohlížet jako na politické akty
27. Důsledky tohoto názoru pro pochopení dějin válek a základy jejich teorie
Vidíme tedy za prvé, že je třeba, abychom rozhodně nikdy nechápali válku jako cosi
samostatného, nýbrž jako nástroj politiky; a jen tehdy,budou-li se tím řídit naše představy, je
možné, abychom se nedostali do rozporu s dějinami všech válek. Jedině takovýto názor nám
umožňuje, abychom tu velkou knihu rozumně chápali.  Za druhé nám právě tento názor ukazuje,
jak je nutné války lišit podle povahy svých pohnutek i vztahů, z nichž vznikají K čemu musí státník
a vojevůdce ve svém usuzování dospět především, co má největší dosah a rozhoduje nejvíce, je,
aby v tomto ohledu správně pochopil válku, do které se pouští, aby ji nepovažoval za něco ani
z ní nechtěl udělat něco, čím co do povahy poměrů nemůže být.
Charakter válek
Právě to nastolila poslední Clausewitzova teze o povaze války, která dokreslila její podstatu a
vlastně už naznačila cestu k zobecňující teorii, ale souběžně také strategii (3. kniha 1. dílu).
Pokud po prezentovaném díle sáhnete  a stojí to zato, vyplatí se i vrátí  nebudete litovat.
Přiznáváme, že výběr z tiskových předloh má v sobě tento motivační účel. Ale ne sám o sobě.
Mají vás navést ke studiu originálních pramenů, čerpat z původní literatury a tak trochu se v ní
orientovat a naučit se ji na drobnějších segmentech číst.
Aplikace učiva
Z Clausewitzova vyzvání plyne, že není válka jako válka, že se mezi sebou navzájem
liší a rozdíly jsou podmíněny političnem, které je determinuje vznikem, průběhem
a hlavně cílově.
Tam také je třeba hledat ústřední diferenciační kritéria. Ne tedy pseudoetická, jak jsme se
přesvědčili na začátku. Neboť každá válka je svým způsobem nemravná, když v ní hynou lidé,
přináší jim útrapy a činí škody. Už proto je amoralitou, že základním lidským právem je nárok na
život a ten tudíž i stěžejní hodnotou.
Je-li tedy v sázce, musí být převážena nějakou vyšší a tou může být zase jen život, je-li on tou
nejvyšší. Je ho tedy možné obětovat jen tehdy, je-li ohrožen zase jen on. Vlastním počínaje
a životem blízkých pokračujíc až k širším, na životě ohroženým pospolitostem.
Dříve bylo rozšířeno rozlišování válek na spravedlivé a nespravedlivé. Je i teď přijatelné,
poněvadž se s ním dosud často manipuluje, bohužel účelově  jak se to kdy komu a k čemu hodí.
Pro příklady nemusíme chodívat ani moc daleko.
Jsou to dodatečná razítka pro expediční sbory anebo aspoň zdůvodňování post festum, když na
důvody expanze ex ante jaksi nevybyl čas. Ale agrese zůstává agresí, i když dosáhne, čeho
chtěla. Nezřídka s vědomým porušováním vlastních smluv a deformací či přehlížením obecně
platných principů. Nechceme být až příliš konkrétní, abychom nechali něco i pro vaše vlastní
soudy. Dozajista se jim nevyhnete, neboť si to těžko odpustit, když je toho tolik, co se na mysl
tlačí.
Vzorec
Jak tedy rozlišit spravedlivé od nespravedlivého, toť otázka! Co je, a co není spravedlivé? Tam se
ptejme! Vymezit spravedlivé  ale spravedlivě  a všechno mimo tyto meze zařazovat
k nespravedlnostem, považovat za neospravedlnitelné Jasné to je v případě napadení  tam
a tehdy se musím bránit, a tudíž je právo na mé straně. Pojem agrese je přitom v mezinárodním
právu přesně definován.
Asi bychom neměli dát puvoár bojovým zástavám s hesly "vyšších principů", když v nich jde
spíše o "vyšší zájmy"  a zase bychom to mohli dokládat na příkladech, které vám zajisté
vytanou na mysl spontánně samy. Pokud bude k něčemu podobnému docházet  například pod
hlavičkou ochrany lidských práv, což se poslední dobou často děje  pak zásadně, tzn.
kategoricky  se souhlasem OSN, resp. na základě rozhodnutí její Rady bezpečnosti, a to vždy
předem!
Prázdné dušování ve jménu demokracie či civilizace sem určitě nepatří, stejně jako fráze
o hrozícím nebezpečí, nezřídka podporované vykonstruovanými argumenty. Jde o vážné věci
k vážným účelům, jak jsme se shodli. Války nejsou hrátky, ale vždycky hra s ohněm a to už tady
opakovaně bylo a ne tak dávno!
Nemělo by se rovněž připouštět a trpět zasahování do vnitřních věcí, ať jsou nám jakkoliv proti
srsti anebo nejsou po chuti. Měnit režimy, jeho představitele, nebo anulovat výsledky voleb apod.
není asi to nejvhodnější a žádoucí pak už vůbec.
Navíc je to precedentní rozsévání větru může vést ke sklizni bouří.
Literární vložka
Nejenom k odlečení, ale jen lehčeji vstřebávanému poznávání a také zapojení citovému. Jako
fixace osvojené látky. Zvolili jsme k tomu verše od čínského filozofa Lao-C známé jako TAO
TE ŤING neboli O TAO a cnosti.
LVII
Spravuj zemi s opravdovostí,
používej vojska s důmyslností,
získávej svět nevměšováním.
Odkud vím, že tomu tak má být?
Odtud:
Čím více je na světě zákazů a zápovědí,
tím více lid chudne.
Čím více je ostrých nástrojů mezi lidem,
tím více je zmatků v zemi.
Čím více chytrosti a obratnosti má člověk,
tím více vzniká výmyslů a výstředností.
Čím více se vydává zákonů a nařízení,
tím více je zlodějů a lupičů.
Proto praví moudrý:
Já nezasahuji - a lid se sám rozvíjí;
setrvávám v klidu a tichu - a lid se sám napravuje;
nevměšuji se - a lid sám od sebe prospívá;
nic si nežádám - a lid sám si uchovává jednoduchost.
LVIII
Je-li vláda mírná a nevtíravá,
lid je prostý a počestný.
Je-li vláda ostrá a podezíravá,
lid je lstivý a úskočný.
Štěstí, žel, vyrůstá z neštěstí!
Neštěstí, žel, se skrývá ve štěstí!
Kdo rozpozná jejich krajní meze?
Nemožnost je zastavit?
Tak se opravdovost zvrací v prohnanost,
dobrota se zvrací v šalebnost.
Pobloudilost lidská trvá věru od nepaměti!
Proto moudrý
může být příkrý, aniž ubližuje
může být ostrý, aniž zraňuje,
může být přísný, aniž omezuje,
může zářit, aniž oslňuje.
LXIII
Jednej bez zasahování,
uskutečňuj bez vměšování,
chutnej bez vychutnávání.
Nahlížej v malém velké,
v nepočetném mnohé.
Odplácej křivdu ctností.
Připravuj obtížné, dokud je snadné,
prováděj velké, dokud je nepatrné.
Obtížné věci světa je nutno konat od snadných;
velké věci světa je nutno konat od nepatrných.
Proto moudrý tím, že nikdy neusiluje o velikost,
může svou velikost dovršovat.
Kdo lehce přitakává, nutně pozbývá důvěry.
Kdo mnohé bere lehkovážně, nutně má četné obtíže.
Proto moudrý tím, že pokládá vše za závažné,
nikdy se neocitá v obtížích.
Věda o míru
Jestliže o válkách se toho v registrovatelné historii
lidstva napřemýšlelo a také namluvilo i popsalo  asi
v reflexi na jejich drastičnost  více než dost, na
jejich pokornějšího sourozence už toho moc
nezbývalo  asi v reflexi, že tolik nebolí.
Obrázek 7.3-1 Mírotvorci na Jaltské konferenci
Zdalipak jste si všimli ještě jiných rozdílů mezi nimi?
Válka je rodu ženského, ačkoliv účast v nich přijímají
většinou mužové, kdežto mír je rodu mužského, ač je
spíše doménou žen! Není to paradoxní? Žeby údělem, který je za války všestranně těžší možná
právě pro ženy, než pro muže mír? Nechme to raději otevřené pro poezii než to uzavírat vědecky.
Ostatně i tady je na tom bit více mír než válka, která je uměním zpracovávána v působivějších
obrazech než poklidný život, kde nám ani mírovost prostředí nedochází. Většinou si ho
uvědomujeme právě také jen a jenom na kulisách války či v kontrastu s ní. To nemluvíme o tom,
nakolik se zorganizovali a kolik toho naprodukovali teoretici války na rozdíl od hrstky kolegů,
kteří se odhodlali zkoumat mír a věnovat se jeho teorii.
Konkursní nabídka
Protože jsem nenatrefil na odvážlivce tohoto ražení  pro vás a naše záměry vhodného  jehož
bych vám "předhodil" jako ideovou potravu, budete muset vzít zavděk názory mými vlastními.
Osměluji se vám je předložit v surovém stavu s tím rizikem, že dojde k souboji našich myšlenek.
Proč by ale nemělo? Vždyť o to se celou dobu snažíme, když apelujeme na vlastní až bezohledné
myšlení.
Ujišťuji vás, že "sebe-krýti-ka" jest mi cizí, takže nemusíte mne nijak šetřit! Dokonce ji uvítám
nabídkou ke spolupráci, či dokonce přizváním do týmu, který se chystá mírem zabývat. Začít
můžete diskusním sdělením či semestrální prací. Polský satirik Jerzy Lec mi utkvěl v paměti
trefným aforismem: " Kdo se chce dostat k prameni, musí jít proti proudu!"  Berte to za
inspiraci, stejně to činím i já zrovna teď výběrem titulku pro svou stať. Jsou to slova skutečného
poety - dokonce zakladatele básnického směru, který poetismem sám nazval. Byť se jmenuje
Nezval. Vítězslav. Neprávem dnes upozaďovaný. Možná i pro sbírku Zpěv míru, kdysi oceněnou
i mírovou cenou, z níž je také tento výstižně pravdivý nadpis, který je schopen se nám vrýt jako
krédo rozumu, srdce i vůle.
Mír není kořist ani dar!
Tvrdí se všeobecně a se vší vážností, že dějiny jsou vlastně historií válek. Což o to  nekriticky to
přijímá snad kdekdo. Je však tomu tak i doopravdy? Hlavním kritériem vědy je přece pravda.
Takže KDO že ji vlastně má, respektive KOHO pak má ona? Už i docela obyčejný, hanlivě
řečeno "selský" rozum nám napovídá, že pokud existuje válka, musí přece zákonitě existovat
i mír. Před ní a rovněž po ní.
Bývá dokonce odbornými kruhy definován jako "stav mezi válkami". Patrně v návaznosti na tezi
citovanou na úvod. Ale stejně tak bychom pak mohli válku situovat jakožto "přerušený mír".
KDE tedy hledat objektivizovanou odpověď? Kompromisem někde mezi tím? To je zajisté pro
seriozní účel nepřijatelné. Jde o teoretickou důslednost, a tudíž průkaznou argumentaci pro
podložené definice. Jestliže u války jsme tyto jistoty díky zkonstituované vědě o ní již dávněji
získali, pro ucelenou teorii míru doba teprve dozrává. Asi závisle na vývoji praxe a jejích potřeb.
Úsvit paxologie?
Pax je mír, logos věda, tedy věda o míru. Tak nějak bychom ji při veškeré skromnosti mohli pro
jednoduchost nazvat. Alespoň pracovně, ač pojmenování není ani v daném případě to
nejdůležitější. Rozhodující je náplň a hned za ní nezanedbatelně také tvar. Znamená to vymezit
ze všeho nejdříve předmět zkoumání, což se tady jeví naprosto průkazně jednoznačným.
Nicméně to samo nestačí, avšak může posloužit za východisko aspoň pro rekapitulaci, co bylo na
ono konto v dosavadním vývoji zejména koryfeji lidského poznání sneseno. K tomu se
samozřejmě vrátíme a vracet budeme, neboť právě odtud mohou vzejít stěžejní pojmy neboli tzv.
klíčová slova, jimiž ona disciplina operuje a jež se potom pro ni stanou kategoriemi. To už není
jenom dešifrací předmětu, ale jakýmsi pracovním itinerářem pro jeho rozpracování, snad rovněž
konturou zárodečných podob cílového stavu.
Tím bychom se vlastně ponořili do metodologie, která je pro každý vědní obor bez výjimky
páteří. Ta se mu zpevňuje především pojmotvorným procesem, protože pojmosloví představuje
víc než jen odrazový můstek pro vědosloví, skoro či spíše jeho spolehlivý základ. Víme totiž ještě
z aristotelovské logiky, že pojem představuje souhrn podstatných znaků toho, co vyjadřuje.
Jenom dodejme, že ho musíme vnímat především jako součást reality a teprve potom v podobách
jejích odrazů. Již z toho prostého důvodu, že ty budou vždycky chudobnější než ona sama. Jinak
řečeno  mezi pojmem a slovem, jež ho symbolizuje, označuje, neleží rovnítko. Rozlišujeme
tudíž mezi složkou ontologickou čili věcí nebo jevem o sobě, tj. existenčně, a jejich
terminologickým vyjádřením neboli složkou normativní. Chápeme tak pojem především jako
pojímání skutečnosti a teprve následně její výstižné pojmenování čili rozměr nominální.
Tady se blížíme k podstatě nastolovaného problému, totiž otázce, co je to vlastně věda? Co lze za
vědu považovat a co ne, kdy se nějaké učení vědou stává, za jakých podmínek se to děje, ev. jaké
předpoklady musí být k tomu splněny. Zkusme si na to hned i odpovědět. Nejprve k té
vzpomenuté podmíněnosti vzniku vědy, která je podle obecně respektovaného názoru dána trojí
potřebou resp. jejím pokrytím:
1
2
Existence vědeckého problému, tedy jevu, který dosud není teoreticky průkazně objasněn.
Aplikace vědecké metody, tedy argumentačně dobře podložené vedení přesvědčujících
důkazů.
3 Formulace vědeckých závěrů, to znamená definování prokazatelných a obecně platných
zákonitostí.
Nespornost předmětu
Jestliže budeme hledat jistoty, z nichž je možno spolehlivě vycházet, pak zde se nabízejí rovnou
samy a naprosto průkazně. Jakékoliv zpochybnění tu považujeme za předem vyloučené. Oním
předmětem zkoumání se totiž jednoznačně stává mír.
Samozřejmě, že mírem se zabývá spousta věd, zejména společenských, ty snad skoro všechny.
Proč tedy takové odlišování a vyhraňování v samostatný vědní obor? Zdá se to být nasnadě,
neboť jde o vědy s jiným předmětem své ústřední pozornosti, a tudíž i generální orientace. Mír
pro ně tudíž zůstává záležitostí relativně marginální, takže se jím zabývají toliko v určitých
souvislostech problematiky, kterou řeší jako imanentní.
V naznačené podobě tomu tak je například u filozofie, příznačné zaměřeností na nejobecnější
zákonitosti přírodní a sociální, potažmo i lidského myšlení. Proto má k pojednávanému tématu až
nepoměřitelně blízko. Ale zanedbatelné to nebude ani u věd politických, historických, právních,
ekonomických nebo i (paradoxně) vojenských...
Čím potom bude charakteristickou vědní disciplina, jejíž potřebu i možnosti touto statí chceme
nastolit a odůvodnit? Jednoduchá odpověď, kterou jsme ostatně už náznakově předznamenali
dvěma momenty: koncentrací na mír jako centrum své pozornosti a návazně na to komplexností
nazírání. Toto nečiní zatím žádná jiná. Odtud potom vyplývá nejenom oprávněnost požadavku na
konstituování disciplíny samostatné, nýbrž i její nenahraditelnost a rovněž nezastupitelnost.
Vymezení předmětu znamená zároveň její opodstatněnost a systémové začlenění mezi vědy
ostatní. Souběžně s tím zakládá svůj kategoriální aparát, jemuž dominuje právě mír. Fakt, že
v tomto pojmu splývá předmět oboru vědního a jeho stěžejní kategorie, není zase až tak
samozřejmé. Zato tím průkaznějším argumentem na podporu její svébytné existence se to stává.
Spory o definici
Vyjděmež z toho, že i rozvoj už dávněji zavedených věd opakovaně znovu a znovu poměřuje
předmět svého zkoumání a prověřuje okruh kategorií, s nimiž operují. Vracejí se tím rovněž také
k definicím, jež podrobují v nejvlastnějším zájmu permanentní kritice. Bodejť bychom si potom
ve fázi zrodu té naší mohli počínat jinak. S tím, že naše postupy musí být přísně vědecké čili
zcela objektivní, bez předsudků a spekulací.
Zde si proto znovu klademe již výše předestřenou otázku po jasném kriteriu vědeckosti, jinými
slovy  co je vlastně věda, kde a kdy začíná, kam až sahá, čím kulminuje, případně končí.
A taktéž tady nabízíme odpověď: věda je teorií předmětu svého zkoumání. Poněvadž věda se
nikdy nemůže a nesmí zastavit u žádného z otazníku před ní vyvstavších, natož ho nahrazovat
vykřičníkem absolutní platnosti, ptejme se dále: co potom rozumíme onou teorií? Nic jiného, než
odhalování zákonitostí sledovaných jevů. Nu a o těch přece víme, že v daných časoprostorových
souřadnicích musí prokazovat všeobecnou platnost. Jinými slovy  trvale se všude, vždy a za
všech vymezených okolností potvrzovat.
Tím si již otevíráme prostor k serioznímu posouzení nejrůznějších pokusů o přesné definování
pojmu mír coby ústředního, to znamená kategorie řádu nejvyššího. Jeden z nich jsme odmítli již
v prvním odstavci, aniž jsme cítili potřebu nějak důsledněji se s ním vypořádávat. Natolik se nám
to zdálo i nadále pozdává zjevně neudržitelným. Napravme to kritickým rozborem definic
publkovaných na reprezentativnějších platformách. Mezi ně budou rozhodně zařaditelné
encyklopedie, které jinak aspirují na pregnantní výklady, puncující jejich věrohodnost.
Pro ten účel jsme si dovolili poučit se uznávaným, rozšířeným, vyhledávaným a snad oblíbeným
Diderotem. Ve 3. díle čtyřsvazkové edice je na straně 152 vymezován MÍR jako stav pokoje,
klidu, ticha, blahodárné situace, legality a uznání závazků, smluv, vstřícnosti a pochopení mezi
lidmi, národy a státy.
Pomiňme obšírnost formulace, příliš volný výčet rysů, dokonce také jejich synonymní repetice či
absenci jasné třídicí pozice. Můžeme mnohé z toho třeba i úplně prominout. Leč výstižnost ani
obecnou přijatelnost si konstatovat netroufáme. Nanejvýš připustíme využití jednotlivých znaků
pro podrobnější charakteristiku míru a jeho vlastnostzí, resp. hodnot v něm soustředěných.
Chápeme je totiž v roli znaků pojmotvorných.
Zkusme to nyní pro kontrast v definičním oboru války, zda bychom odtud nemohli dospět až
k pozitivnímu vyhranění jejího protipólu. Doslova se nám nabízí okřídlený a hlavně všeobecně
přijímaný výrok pruského generála Carla von Clausewitze, zakotvený v jeho traktátu "O válce".
Jsou to vlastně jeho přednášky z pruské vojenské akademie, které posmrtně vydala vdova po
něm. Dostalo to tím pádem charakter odkazu podaného uceleně a se všemi prvky zakládajícími
výklad konceptu vpravdě systémového. Navíc v opoře o novohegeliánskou dialektiku získávající
na pronikavé nezvratnosti vývodů, kterou se násobí respekt před realitou jaká je, neboli pohled
beze skrupulí apologetických apriorismů.
Podle něj představuje válka pokračování politiky násilnými prostředky. Poněvadž je to jím velmi
solidně doloženo rekapitulací prokázaných a dále se prokazujících zákonitostí ozbrojených
zápasů, považujeme onu tezi za naprosto spolehlivé východisko i pro započaté úvahy naše
vlastní. Proto si dovolujeme parafrázovat ji v aplikaci na možnost lapidárního definování míru,
který tak budeme chápat jako politiku vedenou prostředky nenásilnými.
Dá se to zajisté akceptovat  už proto, že je to přece jenom přesnější než vymezovat mír jako
protiklad války nebo situace, v nichž se neválčí  ale bez otazníků se neobejdeme ani tady.
Takovou již věda ve svém založení je. A tak se v prvé řadě ptáme, musíme se ptát, a nemůžeme
se neptát, co rozumíme politikou. Teprve následně na její zaměřenost, obsah, nositele,
prostředky, formy, typy, důsledky a podobně. Čili nejdříve vyjevit pravdy obecnější a teprve poté
je konkretizovat v projevech.
Než tedy postoupíme dále bez větších restů, dovolujeme si předznamenat, že v naznačovaném
smyslu setrváváme u vžitého názoru, že politika představuje harmonizaci vztahů mezi velkými
skupinami lidí. Tudíž nikoliv jenom prosté politikaření, či dokonce toliko počínání politických
činitelů, ať jakkoli vlivných.
Odmítneme-li zároveň živelnost, resp. samočinnost dějinného vývoje, pak se ptejme po nositelích
či hybných pákách onoho pohybu. V čem spatřovat jeho rozpornost, jednotu a boj protikladů?
Kdo náleží mezi ty velké skupiny lidí, kteří jsou z jedné strany odrazem poměrů, ale za druhé
zároveň jejich tvůrci? Dozajista sem patří státy, národy, třídy, společenské vrstvy, náboženská
hnutí, politické strany ..., abychom pro ilustraci představy uvedli alespoň těchto několik příkladů
a mohli tak potom pokračovat v započatých úvahách o možných směrech rozvoje a konsolidace
teorie míru.
Pokusy o klasifikaci jevu
Nejsou ojedinělé a přiznejme jim většinou i úspěšnost. Zejména tam, kde se opíraly o průkazné
třídicí znaky čili spolehlivý kriteriální aparát. Proto i jejich výsledky jsou obecně přijatelné
a mohou posloužit nejenom jako východisko zkoumání zákonitostí míru, ale přímo vstupovat i do
rodící se vědy o něm.
Přidržíme-li se již citovaného titulu  encyklopedie Diderot  máme co činit hned s několika
přístupy k rozlišování různých podob míru čili jeho druhového členění. Přinejmenším poslouží
jako inspirace anebo dokonce podnět k následování a pokračování v naznačeném směru.
 Podle délky trvání ho pak můžeme dělit na krátký, nazývaný též příměřím,
 a různě dlouhý, případně ještě věčný, což ovšem považujme za stylistický obrat vzdálený
realitě.
 Podle územního rozsahu lze rozeznávat mír například lokální, regionální, kontinentální,
globální.
 Podle míry účinnosti připadá do úvahy mír totální (absolutní, naprostý, úplný) nebo
jenom parciální (omezený, dílčí, částečný), ev. dočasný (toť ono uvedené příměří)
nebo trvalý (korespondující s tím věčným).
 Podle charakteru neboli způsobu dosahování, resp. udržování, se nabízí hned několik
možných a blahodárných přístupů. Na jejich základě budeme moci posuzovat, zda
jde o mír bezpodmínečný nebo něčím nějak podmíněný, kdežto v jiných případech
třeba vnucený versus přijatý, jindy zase smluvní kontra nestvrzený, případně
v sekundárních patrech výhodný či nevýhodný,
 a to dejme tomu jednostranně  oboustranně  vícestranně  všestranně (bilaterální,
trilaterální, multilaterální)... (ne)kompromisní, (bez)precedentní, ... Z jiného
hlediska setkáváme se dnes velice frekventovaně s pojetím nepárovým, tj. bez
dichotomického instrumentáře, jak o to svědčí třeba pojmy obrana míru,
prosazování míru, budování míru, zajišťování míru, upevňování míru ...
Není ostatně účelem podávat na tomto místě a v nastolených souvislostech detailnější, ev. širší
výčet, když aspirace na jeho úplnost jsou již předem v jeho nekonečnosti liché. Účel spočíval
v otevření prostoru pro náznaky možné klasifikace pojednávaného fenoménu, což považujme za
vcelku schůdnou cestu, po níž se dá dospět k vyhranění, ale i pregnantnímu formulování
kategorií  základu každého vědosloví a pojmosloví, jak jsme to zmínili na počátku této stati.
Ostatní si proto tentokráte ponechejme na kroky následné.
7.5 Cvičení: Národní a mezinárodní bezpečnost
Zde se soustředíme pouze na jeden okruh probíraného učiva, který považujeme za nosný pro
pochopení tohoto tematického celku.
Cíle
Ujasnit si hrozící bezpečnostní rizika, umět je třídit a odhadovat míru pravděpodobnosti vzniku
i závažnosti.
Klíčová slova
Agrese; aktuální; bezpečnost Evropy; bezpečnostní politika; direktivy; diverze; doktrína;
eliminace; eskalace; expanze; globální problémy lidstva; historie; hranice; hrozba; intervence;
iredentismus; izolace; konflikt; konfrontace; kontrola zbrojení; likvidace; mezinárodní politika;
mezinárodní smlouvy; mezinárodní vztahy; minorita; mírová hnutí; mírová jednání; mírové
inspekce; mírové konference; mírové mise; mírové operace; mírové organizace; mírové síly;
mírové smlouvy; moc; modré přilby; nacionalismus; NATO; OBSE; odzbrojení; Organizace
spojených národů; ozbrojené síly; ozbrojený zápas; politika; politologie; potenciální; potřeby;
právní řád; právní stát; právo na sebeurčení; Rada bezpečnosti OSN; Rada EU; rasismus;
ratifikace; referendum; regionální zájmy; republika; sankce; spojenectví; stabilita; stát; státní
zájmy; státní zřízení; státnost; strategie; subjekt mezinárodního práva; suverén; suverenita;
světové zájmy; svoboda; taktika; UNHCR; válka; vojenská technika; zahraniční politika;
zákonnost.
Zadání
Vyjmenujte nejzávažnější bezpečnostní rizika současného světa!
Tipy pro řešení
Rozlište vojenská a nevojenská.
Návrh řešení
Vojenská: ohrožení, hrozba, napadení
Nevojenská: ekologické katastrofy, průmyslové havárie, organizovaný zločin, migrační vlny,
terorismus
Poznámka: Jde o náznak modelového řešení (vzor)  doplnit podle učiva dané kapitoly,
příslušných studijních článků
8 Závěr
Prošli jste celým kurzem, nyní si prověříte, nakolik jste si penzum látky osvojili.
Cíle
Examinace míry zvládnutí učiva.
8.1 Příprava na zápočtové testování
Naše požadavky nejsou tajné. Proto ani výstupní testy neskrýváme. Není totiž našim stylem
"nachytat studenta na hruškách". Dostáváte je tudíž k dispozici dopředu, abyste se mohli
svědomitě připravit. Budou administrovány v některém z posledních tutoriálu a konány tzv.
klauzurní formou čili nikoliv distančně prostřednictvím elektronických médií, jak probíhá tento
kurs, nýbrž nad jeho rámec a v přímém kontaktu s vyučujícím. Dostává se vám ovšem kromě
odhaleného záměru i času k přípravě a její podloženost materií v kurzu probíhaného učiva.
Předložené testy tak vlastně sumarizují penzum látky, která je a bude od vás požadována.
Cíle
Osvojit si kladené výstupní nároky a připravit se na jejich splnění.
Klíčová slova
Administrativa; distanční; forma; Klauzura; kontakt; Kurz; media; Penzum; Sumarizace; test;
Tutoriál.
Dostáváte k dispozici tři podklady pro závěrečné testování na jehož základě se budou udělovat
zápočty. Studovaný kurz je tak vlastně přípravkou na jejich zdárné absolvování. Přesto máte
možnost jistého autotestu, tzn. sebeprověrky na "nečisto", abyste při vyplňování testových archů
takříkajíc "naživo" či "naostro", uspěli co nejépe. Držíme vám tudíž palce  mezi vámi se
většinou užívá rčení "mačkat pěsti"  pro teď i potom.
8.2 Poslední promluva
Nastala chvíle loučení
Cíle
Bilance zdaru.
EPILOG  neboli závěrečná řeč
Vše, co má svůj začátek, mívá i svůj konec. Taktéž kurs, jimž jste právě prošli. Úspěšně. Jinak
byste se nepropracovali až sem. Máte za sebou i závěrečné examinace, takže víte i to, jak na tom
vlastně jste, resp. nakolik jste uspěli. Oba testíky měly průřezový charakter, takže z nich lze
vyvodit míru zvládnutí prezentované látky. Její penzum nebylo zrovna malé, takže o to více
můžete být na své absolutorium a nakonec i sami sebe hrdi. My, tedy autor i tutor, kteří jsme se
vás pokoušeli získat pro danou tématiku, motivovat pro její cíleně uvědomělé osvojení a v jeho
průběhu vás k tomu vést, vám blahopřejeme. Zároveň děkujeme za příjemnou spolupráci
a oceňujeme vedle výkonu hlavně vůli vytrvat až potud. Nepochybujeme, že si mnohá poučení
odnášíte pro další svůj život, neboť politologie platí za vědu o životě, jemuž tak můžete lépe
rozumět. Pokud se nám podařilo podnítit vaši zvídavost v dané sféře společenské praxe a pro její
fundovanější posuzování, máme vyhráno na obou stranách. Vy i my. Neboť o to tu v podstatě šlo
a hrálo se. Držte se všeho, co vás drželo již v tomto studijním cyklu. Věříme vám a fandíme
zároveň.
Zadání úkolů
Kapitola 4: Stát a právo
Budeme analyzovat a porovnávat!
Zadání
Zpracujte odpovědi na následující otázky:
1. V čem doznaly změnu charakteristické znaky českého státu po vstupu do EU?
2. Znáte jinou definici státu, než kterou podal TGM? Pokud ano, porovnejte ji s definicí
TGM.
Tipy pro řešení
Vyhledejte potřebné informace v textu či jiných zdrojích např. na internetu.
Kapitola 5: Test demokracie
To, co vás nyní čeká, děláte jen a jenom pro sebe. Nebudete konfrontováni se spolužáky, Váš text
uvidí pouze Váš vyučující. Navázat můžete na předchozí aplikační program, kde jste ovšem ještě
nemuseli postupovat až tak exaktně, jak to budeme požadovat při zpracování tohoto úkolu.
Zadání
V přiloženém souboru Hajdův test demokracie.doc posuďte pomocí Hajdova testu míru
demokratičnosti předlistopadového režimu naší republiky se současným. Na závěr odpovězte na
uvedenou otázku. Zpracovaný soubor odevzdejte.
Tipy pro řešení
Osvojte si přesné znění testu a na jeho základě proveďte požadovanou analýzu.
Diskuse ke kapitolám
Kapitola 3: Mravná politika
"Nebát se a nekrást" - prohlašoval jako své krédo Jan Werich, moudrý to člověk, nikoli jen
slavný. Budiž to vodítkem i pro nás a nejenom ve právě otevírané diskusi.
Připravte si úvahu na téma "Politika - morálka - my (já)" a vzájemně si sdělte její podstatné
myšlenky jako diskusní podklad.
Kapitola 4: Výměna pohledů a názorů s vrstevníky
Zajímáte se o shodu či rozdíl v názorech se spolužáky? Pak tedy do toho!
Co získala ČR členstvím v EU a co naopak ztratila?
Kapitola 5: Diskuze: Program aplikační
Sami jste si mohli na sobě ověřit, co všechno už o demokracii a diktatuře resp. jejich odlišnostech
či podobnostech víte i jak dokážete s osvojenými dovednostmi operovat.
Nastala tudíž ta pravá chvíle toho k aplikaci na konkrétní politické situace a poměřit se v tomto
směru se spolustudujícími tento kurz formou názorové výměny.
Zvolte si libovolný stát - subjekt mezinárodního práva - a poměřte jeho politické zřízení
prizmatem právě probraného učiva. Své závěry svěřte ostatním studujícím tento běh kurzu
politologie.
Kapitola 6: Aplikace doktrinálních teorií
Opět máte šanci prokázat své aplikační schopnosti. Připravte se na to pečlivým procházením
prezentačního programu - expozice učiva o doktrinách a jejich členění.
Vyberte z každé skupiny doktrín jednu a pro každou z nich uveďte alespoň jediný příklad z dějin,
starších či nejnovějších. Neopakujte však příklady uvedené již někým před vámi.
Kapitola 7: Rozvoj aplikačních dovedností
Čeká vás intelektuálně i morálně náročná úloha: objektivně porovnat ustanovení zakládací
smlouvy NATO s jeho uplatněním v akci proti Jugoslavii roku 1999.
Citujeme článek 5 Washingtonské dohody ze 4. dubna 1949, kterou byla založena
Severoatlantická aliance (NATO).
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní
Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému
ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané
článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo smluvním stranám takto napadeným tím, že
neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat
za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické
oblasti.
Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě
bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro
obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
Prostudujte si bedlivě celý tento článek a měřítkem podstaty, jeho ustanoveními posouďte
intervenční zásah NATO v Jugoslavii roku 1999. Ucelené stanovisko sdělte v této diskuzi
spolužákům a reagujte na jejich příspěvky.
Download

Politologie