ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY
2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Jitka Seitlová:
Za správné věci se
musí stále bojovat
VAŠE ALMA MATER
VĚDA A POZNÁNÍ
VAŠE ALMA MATER
Rozsáhlé
rekonstrukce a stavby
na fakultách
Od léčby epilepsie
k odhalení tajemství
déjà vu
Reforma vysokého
školství.
Proč a jak?
str. 2
str. 10
str. 16
OBSAH ČÍSLA
Více než poznání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Absolventi MU se více bojí
nezaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2
Univerzita si připomněla 190. výročí
Mendelova narození . . . . . . . . . . . . . . . . .3
Nejlepší výzkum v informatice
a politologii se dělá na MU . . . . . . . . . . . .4
2
Absolventi podporují studenty . . . . . . . . .4
Viktorie královská . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5
Diplomacii brala jen jako zkoušku,
dnes ve Francii zastupuje Česko . . . . . . .5
Století strávené v provizoriu . . . . . . . . . . .6
Do školy také v sobotu. . . . . . . . . . . . . . . .7
Manželé Janků
Příjemné chvíle při čtení časopisu Absolvent
Vám přeje redakce.
Rozhovor s Kateřinou a Petrem Janků . . 8
8
Od léčby epilepsie k odhalení
tajemství déj`a vu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Za správné věci se musí
stále bojovat
Rozhovor s Jitkou Seitlovou . . . . . . . . . . 12
Reforma vysokého školství . . . . . . . . . . 16
10
Experiment je nezbytnou
součástí chirurgie
Rozhovor s Janem Černým . . . . . . . . . . 18
Vila Tugendhat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Zahraničním vědcem na MU. . . . . . . . . 24
Umění, které vychází z rovnic . . . . . . . . 25
Zamlčovaný překladatel,
neodmlčený tvůrce
18
Rozhovor s Antonínem Přidalem. . . . . . 26
Malíř Krajiny blanokřídlé . . . . . . . . . . . . 31
Divochy netočím
Rozhovor s Petrem Horkým . . . . . . . . . . 32
Vidět sportovce s medailí je největší
odměna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
Místo prázdnin na olympiádu . . . . . . . . 37
Chybí vám nápady? Studenti je mají . . 38
37
Láska z fakulty oslavila
diamantovou svatbu . . . . . . . . . . . . . . . . 40
VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA
Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU,
Tiskový odbor RMU
REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová,
Petra Polčáková, Adéla Bódiová
VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková
REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný
JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková
FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý
FOTO: Ondřej Surý, Martin Kopáček,
David Povolný, archiv měsíčníku Masarykovy
univerzity muni.cz, archiv MU , www.sxc.hu,
archiv M. Chatardové, archiv CEITECu,
www.wikipedia.org, archiv J. Svobody,
archivy FF, PdF, FI, archiv U3V
OBÁLKA A DESIGN: Pavel Jílek
GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Jana Panáčková,
ateliér EXACTDESIGN
TISK: Tiskárna Knopp
VYŠLO v listopadu 2012 v nákladu
6 500 výtisků, neprodejné
KONTAKTY:
MASARYKOVA UNIVERZITA
Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno
tel.: +420 549 495 054
e-mail: [email protected]
www.absolventi.muni.cz
ROČNÍK 2012/2013
EDITORIAL
Více než poznání?
Foto: Martin Tesař, FI MU
Úvodní slovo prorektora
Hned v úvodu nového čísla časopisu Absolvent
si dovolím troufale tvrdit, že jsem jako student
naší alma mater prožil jedno z nekrásnějších
období svého života. Období, v němž jedna
jediná pravda byla nahrazena rozmanitostí teorií, paradigmat a konceptů, období, kdy jsme
se začali učit ušlechtilému dialogu, období, ve
www.absolventi.muni.cz
kterém jsme pozorně sledovali přednášky prvních zahraničních profesorů a s nadšením vítali
akademiky, kteří se po dvaceti letech opět vraceli na nově vznikající ostrůvek svobody.
Ano, vzpomínám na onen rok, kdy byly ulice zaplaveny vtipnými letáky a fakulty ověšeny
transparenty vyzývajícími ke generální stávce,
svobodným volbám či odstoupení některých
akademiků, kteří střežili socialistické ideje a patetickým, leč mateřsky vemlouvavým hlasem
nabádali studenty k poslušnosti. Vzpomínám,
jak oxeroxovaná tvář jednoho zarytého pedagoga musela být nalepena na vstupní schody fakulty, aby ji všichni příchozí pošlapali, až dotyčnému konečně došlo, že mu nepřísluší místo
v akademické obci. Dnes by dost možná studenti k takovému „gerilovému“ boji využili facebook nebo mail, ale tenkrát posloužily psací
stroje a několik málo cyklostylů, které byly ještě
před několika dny pečlivě uzamčeny a hlídány.
Byly to mé první krůčky na akademické půdě
a byl jsem svědkem rozpadu celých oborů, zániku kateder a později též hledání nové identity vznikajících studijních programů. Novou
tvář si nasadila také řada vyučujících a sluší jim
dodnes. Studovali jsme v novém světě, pečlivě
zapisovali přednášky vyučujících, protože mnohá dříve vyhledávaná skripta končila v odpadkových koších.
Následovala éra devadesátých let a začátek
nového milénia patřil k nejdynamičtějšímu
období univerzity. Vznikly čtyři nové fakulty,
stovky zajímavých oborů a počet studentů se
zněkolikanásobil na současných téměř čtyřiačtyřicet tisíc. Stali jsme se prestižní, sebevědomou a nejvyhledávanější univerzitou s moderní infrastrukturou a maximální elektronickou
podporou studia v České republice. Referentky studijních oddělení bohužel již neznají své
studenty jménem, mnozí vyučující už nevědí o všech osobních peripetiích svých studentů a studentek, ale stále přetrvává něco, co bychom mohli nazvat spřízněním, identifikací,
nebo dokonce hrdostí.
Jednou jsem dostal u zkoušky z psychologie
záludnou otázku. Co všechno si prý studenti odnášejí z vysokoškolského studia? Mluvil
jsem o vědění, sumě teorie, znalostech, postojích, profesních dovednostech, ale zkoušející
stále nebyl spokojen. „Přece zkušenosti a zážitky, pane kolego,“ odvětil. Něco tak prostého
mě pochopitelně tenkrát nenapadlo. Uvědomil
jsem si to až jako pedagog, když jsme připravovali akreditační materiály a promýšleli koncepci
oboru a různě zaměřených kurzů a praxí.
Se skutečností, že kouzlo zážitku je všudypřítomné a oprávněně náleží k studentskému
životu, mám možnost se seznamovat na všech
studentských akcích, kam jsem přizván; a je téměř jedno, jedná-li se o hokejový zápas, soutěž v Pišqworkách, kterou studenti celostátně
organizují pro středoškoláky, Prvákoviny nebo
volbu krále v rámci majálesových oslav. O neuvěřitelném spříznění studentů s univerzitou
jsem se také přesvědčil na nedávném kurzu vysokohorské turistiky (viz ilustrační foto).
Věřím, vážení absolventi, že i vy jste si odnesli příjemnou vzpomínku ze svého studentského života. Další číslo časopisu Absolvent budiž vám milou připomínkou všeho, co se u nás
na univerzitě v současnosti děje.
Jiří Němec
prorektor a absolvent
Masarykovy univerzity
1
VAŠE ALMA MATER
PdF
Absolventi MU se více
bojí nezaměstnanosti,
mají ale vyšší platy
FF
17 783
PřF
17 713
FSpS
PrF
Graf platů absolventů Masarykovy univerzity
† Vizualizace filozofické fakulty
Rozsáhlé rekonstrukce
a stavby vypukly
na třech fakultách
2
fakulty Masarykovy univerzity. Práci ale získá
sedm z deseti absolventů už do dvou měsíců po
ukončení školy.
Průměrná aktuální mzda absolventů MU se
oproti minulým průzkumům opět zvýšila, a to
na téměř 25 tisíc korun. Platové rozdíly existují nejen mezi různými fakultami, ale také mezi
muži a ženami. Ženy mají podle šetření platy
přibližně o pětinu nižší. Nejvíce si aktuálně vydělají informatici (38 tisíc), kteří zároveň zaznamenávají v průběhu dvou let největší nárůst
platů. Vyšší mzdy, než je univerzitní průměr,
pobírají rovněž absolventi fakulty sociálních
studií či ekonomicko-správní fakulty. „Letos
pak do této skupiny nově přibyli i mladí lékaři,“
doplnil Nekuda.
† Vizualizace fakulty informatiky
Tři fakulty Masarykovy univerzity začaly
s avizovanými rekonstrukcemi, které zajistí
mnohem lepší podmínky pro studenty, pedagogy i vědecké pracovníky a jejich výzkum.
Nejdále jsou zatím stavební práce na filozofické fakultě, kde začalo bourání tzv. traktu B2 už ve druhé polovině května 2012. Do
roku 2014 by na jeho místě měla vyrůst nová
šestipatrová budova s učebnami a prostory
pro vědecké pracovníky. Demolice na pedagogické fakultě se uskutečnila na začátku
22 052
22 735
24 745
19 101
26 176
20 371
FSS
27 686
18 661
LF
28 956
23 012
38 023
26 158
FI
0
Vliv ekonomické krize posledních let ukázal
nejnovější průzkum, který zjišťoval uplatnění
absolventů Masarykovy univerzity v praxi po
dvou letech od skončení jejich studia. Oproti zjištěním z předchozích šetření se absolventi z let 2009–2010 více bojí potenciální nezaměstnanosti. Přestože osm z deseti dotázaných
je zaměstnaných nebo podniká, získávání práce
hodnotí jako pomalejší a těžší než dříve.
„I když je nezaměstnaných mezi respondenty
jen 2,5 %, což je zhruba třikrát méně než v populaci ČR, ve srovnání se starším výzkumem
z let 2007–2008 se absolventi o něco více bojí
potenciální nezaměstnanosti. Zvýšil se také
podíl pesimistického hodnocení budoucího
uplatnění v daném oboru,“ řekl autor výzkumu Jaroslav Nekuda z Ekonomicko-správní
21 839
18 092
MU
hrubý nástupní plat
hrubý aktuální plat
absolventů MU 2010
21 115
16 649
ESF
† Kompletní zpráva z výzkumu: www.rect.muni.cz/pcentrum/statistiky.php
20 670
16 215
5
10
15
20
25
30
35
40 (tis.)
Historicky druhého nejvyššího podílu za 16
let, kdy univerzita průzkum provádí, dosáhla
spokojenost absolventů s tím, co jim univerzita
dala do života. Masarykovu univerzitu by šlo
studovat znovu skoro 86 procent z nich. Téměř
80 procent absolventů navíc pracuje v oboru,
který vystudovali, nebo v příbuzném oboru.
Již osmý Průzkum uplatnění absolventů
v praxi zahájila MU v listopadu minulého roku.
Jeho cílem bylo zjistit, jaké je uplatnění absolventů MU z let 2009–2010. Zkoumal například snadnost získání zaměstnání, výši mzdy,
uplatnění vzdělání a také nezaměstnanost
a obavy z ní. Dotazníkového šetření se zúčastnilo 1 799 absolventů prezenčního magisterského
studia všech devíti fakult MU. Poprvé se provádělo výhradně elektronickou formou.
† Vizualizace pedagogické fakulty
července 2012 v areálu na Poříčí 31, v nových prostorách pak najdou své místo informační centrum, seminární místnosti a další
pracovny. Rozsáhlou přestavbou projde také
fakulta informatiky. V novém čelním křídle
v Botanické ulici budou umístěny posluchárny, učebny, laboratoře, kanceláře, knihovna
a moderní datové centrum.
ROČNÍK 2012/2013
VAŠE ALMA MATER
ČR hrozí nárůst ekonomicky závislých lidí.
Řešení nabízí age
management
Počet ekonomicky závislých lidí v České republice podle odborníků vzroste do
roku 2050 na téměř dvojnásobek, pokud se
včas nepodaří zvýšit zaměstnanost lidí nad
50 let. V důsledku demografického vývoje
se totiž nejpočetnější skupinou v české populaci brzy stanou právě lidé ve věku od 50
do 64 let, jejichž zaměstnanost se nyní pohybuje jen kolem 59 %. Návrhy konkrétních opatření, která by měla přispět ke zvýšení zaměstnanosti v této věkové skupině,
přinesl projekt Strategie Age Managementu
v ČR vedený Asociací institucí vzdělávání
dospělých ČR, na němž se podílí i odborníci z Ústavu pedagogických věd Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity.
Univerzita si připomněla 190. výročí
Mendelova narození
† Foto: Michal Kalášek, Mediafax
Světově uznávaní vědci završili svými přednáškami rok oslav 190. výročí narození otce
genetiky Gregora Johanna Mendela. Výroční cyklus Mendel Lectures, který se konal
8. a 9. října 2012, hostilo Mendelovo muzeum Masarykovy univerzity.
Celoroční program, který připravila Masarykova univerzita a starobrněnské opatství ve
spolupráci s dalšími 28 partnery, nabídl řadu
přednášek pro odbornou i laickou veřejnost,
ale také konference a výstavy. V rámci oslav se
uskutečnilo i vzpomínkové setkání v Mendelově rodném domě v Hynčicích.
Mendel Lectures
Vědecké přednášky z oblasti buněčné a molekulární biologie a genetiky se
pořádají na Masarykově univerzitě od
roku 2005. Jejich cílem je přivést na MU
výjimečné osobnosti světové vědy. Do
Brna tak díky přednáškám přijelo i několik nositelů Nobelovy ceny, např. sir Paul
Nurse, Venki Ramakrishnan, Elizabeth
Blackburnová či Jack Szostak.
Bývalý rektor MU se
stal ministrem školství
Novým ministrem školství se stal někdejší
rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala. Do
funkce jej v květnu 2012 jmenoval prezident
Václav Klaus. Petr Fiala při jmenování uvedl,
že si je velmi dobře vědom náročnosti úkolu, který na sebe bere, a přijímá jej s velkou
pokorou. Na post ministra školství, mládeže
a tělovýchovy navrhl Fialu premiér Petr Nečas na konci dubna. Nahradil tak Josefa Dobeše, který v úřadu skončil v březnu.
Petr Fiala stál v čele Masarykovy univerzity po dvě funkční období od roku 2004
do konce srpna 2011. V době svého zvolení
byl nejmladším rektorem v novodobé historii českého vysokého školství. Od začátku
září 2011 do května 2012 působil ve funkci
prorektora Masarykovy univerzity pro akademické záležitosti. Byl také hlavním vědeckým poradcem premiéra a členem Rady
pro výzkum, vývoj a inovace, dva roky stál
v čele České konference rektorů.
www.absolventi.muni.cz
Přírodovědecká fakulta získala nový elektronový mikroskop
Elektronový mikroskop v hodnotě několika milionů korun dostala přírodovědecká
fakulta. Prakticky si ho vyzkoušejí hlavně studenti fyziky, kteří se s elektronovou
mikroskopií setkali doposud jen na teoretických přednáškách. Zařízení fakultě
zapůjčila společnost FEI Czech Republic, která přístroje vyrábí.
3
VAŠE ALMA MATER
Nejlepší výzkum v informatice
a politologii se dělá
na Masarykově univerzitě
V oborech informatika, politologie a politické
vědy se nejlepší výzkum v České republice provádí na Masarykově univerzitě (MU). Vyplývá
to ze srpnové zprávy studie CERGE-EI, která
srovnávala 122 oborů z nejrůznějších vědeckých pracovišť v ČR.
Ve srovnáních si stojí výborně také obor biochemie na přírodovědecké fakultě, který výrazně vede v počtu článků v časopisech s nejvyšším
impakt faktorem před Univerzitou Karlovou
a Univerzitou Palackého, a to navíc při nejvyšším počtu hodnocených pracovišť.
Dobře je na tom rovněž více než 50 dalších
oborů na MU. Do první desítky oborů s nejlepším výzkumem se zařadily například psychologie, sociologie, astronomie a astrofyzika, geochemie, meteorologie, vliv životního
prostředí na zdraví, znečištění a kontrola
vody, genetika a molekulární biologie,
botanika, kontaminace a dekontaminace půdy včetně pesticidů, oftalmologie,
stomatologie, neurochirurgie a neurovědy, které se realizují na Přírodovědecké a Lékařské fakultě či na Fakultě sociálních studií MU.
„Z oblasti společenských věd uvádíme výsledky pouze za čtyři obory (ekonomie, sociologie, psychologie, politické vědy), ve kterých
má šíření výsledků výzkumu v impaktovaných
časopisech zásadnější význam. V ostatních společenskovědních a humanitních oborech se poznatky výzkumu šíří dominantně buď prostřednictvím knih, nebo v časopisech neobsažených
v databázi WoS, a o kvalitě vědecké produkce
v těchto oborech tak v ČR dosud neexistují
žádná systematicky zpracovávaná data“, doplnili ke zprávě autoři.
>> http://idea.cerge-ei.cz/documents/
studie_2012_03.pdf
Absolventi podporují studenty
Granty TGM. Tak se jmenuje program Spolku
absolventů a přátel MU zaměřený na podporu studentských projektů. „Studentům Masarykovy univerzity pomáháme realizovat jejich
nápady, sny a přání, kterými usilují o lepší fungování naší společnosti,“ říká předseda spolku
Tomáš Mozga.
Nová iniciativa je jednou z částí současné
přeměny spolku. „Stojí na myšlence mezigenerační spolupráce. Studentské projekty financujeme mimo jiné z členských příspěvků. Všichni
členové spolku tak podporují studenty a investují do rozvoje společnosti,“ uvádí Mozga.
Pravidla pro udělování peněz nijak neomezují podobu studentského projektu. Může to být
organizace výstavy, festivalu, konference nebo
happeningu či vydání publikace. Podmínkou je
aktivní zapojení veřejnosti do projektu.
Díky Grantům TGM mohou studenti na jeden projekt získat podporu v rozmezí od čtyř
do pětadvaceti tisíc korun. Vedle stipendijních
programů, které nabízí přímo Masarykova univerzita či její fakulty, jsou tak Granty TGM další z možností, jak mohou studenti uskutečňovat své nápady.
V kampusu se otevřely
nová menza i ubytování
Nové stravovací zařízení Academic canteen blízko fakulty sportovních studií
v bohunickém kampusu má ulehčit nedalekému vytíženému Academic restaurantu.
Počítá se s tím, že denně vydá 1 500 porcí teplých jídel. Provoz zahájilo na podzim
2012 a otevřeno má od 8 do 20 hodin.
Od září nabízí Masarykova univerzita
i novou možnost ubytování v bezprostřední
blízkosti kampusu. V takzvané Campus Residental Area (CRA) se nachází 70 nových
bytů, které provozuje Správa kolejí a menz
MU. Kromě 64 bytů typu 1 + kk, tedy pokoje s kuchyňským koutem a sociálním zařízením, je k dispozici šest speciálně upravených bytů pro handicapované studenty.
Obyvatelé CRA mohou využívat i zmiňovanou Academic canteen, která sídlí přímo
v objektu, dále prádelnu, obchod s potravinami, parkoviště a jiné služby.
Lékařská fakulta
Masarykovy univerzity
zahájila změny ve
výuce mediků
Zlepšit provázanost studia medicíny je
cílem projektu OPTIMED na Lékařské
fakultě Masarykovy univerzity, který odstartoval začátkem roku 2012. Důkladnou revizi jednotlivých předmětů a jejich
obsahu si žádá současný prudký rozvoj
medicíny a nárůst množství poznatků
v jejích jednotlivých oborech. Na inovaci všech 67 předmětů v rámci studijního programu Všeobecné lékařství získala
fakulta 40 milionů korun z evropského
Operačního programu Vzdělávání pro
konkurenceschopnost.
Více o programu na
www.spolek.muni.cz/granty-tgm
4
ROČNÍK 2012/2013
VAŠE ALMA MATER
Viktorie královská
poznávací znamení botanické zahrady
Bývaly doby, kdy se to, že bude k vidění, hlásilo dokonce v rozhlase. Ne, nejde o příjezd
žádné filmové hvězdy, ale o květinu. Za tak
velkou událost totiž dříve platilo vykvetení největší vodní rostliny na světě, viktorie královské,
která je už léta symbolem Botanické zahrady
Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
„Dochovaly se historické fotografie, na kterých
stojí u skleníku fronty lidí. Dříve se tolik necestovalo, takže taková cizokrajná rostlina byla
opravdu vzácná,“ vysvětluje vedoucí zahrady
Marie Tupá.
Punc jedinečnosti si ovšem viktorie a hlavně
její květ udržují dodnes. Leknín, který je doma
v amazonských pralesích, kvete vždy jen dva
dny po sobě, a to hlavně v noci. V zahradě patřící Masarykově univerzitě se z něj těšili už dokonce dvacetkrát. I když ho tamější pracovníci
pěstují už léta, říct přesně, kdy se bude nezvyklý
zážitek zase opakovat, podle nich nejde. Je to
vždycky malé překvapení.
Avšak to není vše, čím viktorie poutá pozornost. Sledovat ji totiž lze jen na několika místech v republice, a ne všude se jí daří tak, že
ukazuje květy. „Mají ji v pražské botanické zahradě, v Liberci a v Olomouci, kde ovšem nevytváří semena. Čím to je? Možná malým bazénem nebo studenou vodou,“ zamýšlí se Marie
Tupá a tím také odpovídá na otázku mnoha návštěvníků. Ne, doma na zahradě nebo ve skleníku se viktorie královská vážně vypěstovat nedá.
Na přírodovědecké fakultě s ní ovšem mají
spoustu zkušeností. Semena tohoto velkého
leknínu se zde sbírají a znovu vysévají od počátku fungování zahrady.
Už před 90 lety zahradu založil botanik Josef Podpěra. Z míst, kam si chodily pro zeleninu do kuchyně kuchařky chudobince, který se
v budovách v Kotlářské ulici nacházel před těmi
fakultními, pomáhal vytvářet zelenou učební
pomůcku pro studenty a odpočinkové místo
pro ostatní Brňany.
Když s budováním zahrady začínal, domníval se, že plocha u Konečného náměstí tomuto účelu bude sloužit jen po určitou dobu. Nakonec však bylo všechno jinak. „Zahrada se
původně stavěla jen jako provizorní, počítalo
se s tím, že se přestěhuje na Kraví horu, kde
měla mít univerzita velký kampus. A mluvilo
se i o variantě vybudovat ji v sousedství zoologické zahrady na Mniší hoře v Bystrci,“ vzpomíná vedoucí zahrady. Nakonec však zahrada
z důvodu nedostatku financí zůstala na svém
původním místě.
Neměla to ale vždy jednoduché. Za války na
ni dopadla jedna z bomb při náletech a třeba
v 70. a 80. letech chátrala, protože se uvažovalo, že v těsném sousedství bude ústit brněnská podzemní dráha. Z těchto plánů ovšem sešlo, a tak se do zahrady znovu začalo investovat.
Dnes slouží opět ke studiu i odpočinku, tak
jako tomu bylo za života profesora Podpěry.
Text: Martina Fojtů
Botanická zahrada oslavuje
Je jí 90 let
Jedna z nejstarších částí Masarykovy univerzity botanická zahrada na přírodovědecké fakultě se může pochlubit například
unikátním leknínem: viktorií královskou.
Diplomacii brala jen
jako zkoušku, dnes ve
Francii zastupuje Česko
Marie Chatardová
velvyslankyně ČR ve Francii,
absolventka Právnické
fakulty MU
Jak jste se po absolvování fakulty dostala
na první velvyslanecký post do Švédska?
Vystudovala jsem práva v Brně a poté odešla pracovat do Prahy. K diplomacii mě
přivedla víceméně náhoda. V roce 1994
jsem se dozvěděla, že ministerstvo zahraničních věcí organizuje výběrové řízení
do diplomatické akademie, tak jsem se
rozhodla zkusit, jak na tom jsem. A vyšlo to! Povolání komerční právničky jsem
pak musela opustit. Zpočátku jsem si říkala, že ministerstvo zahraničních věcí bude
jen na zkoušku, protože mě práva bavila,
ale postupně jsem zjišťovala, že právnické
vzdělání mohu uplatnit i v diplomacii a že
ta mě skutečně naplňuje.
Jak se liší práce ve Švédsku a ve Francii?
Rozdíl je ve velikosti ambasády a v akcentech spolupráce. Ve Francii máme větší
úřad, jezdí sem více delegací, existuje četná spolupráce na úrovni krajů, měst, univerzit, škol, v oblasti kultury či v obchodní
sféře. Navíc Francie byla první zemí, která
uznala právo Čechů a Slováků na nezávislost. A bylo to právě v Paříži, kde Československo otevřelo v roce 1919 svoji první
ambasádu. Mimochodem v budově, kde
sídlí český zastupitelský úřad i nyní.
Jak vás pak Francouzi přijali? Nemyslím
jen pracovně, ale i rodinu vašeho muže.
V obou případech dobře. Základem úspěchu je dobrá vůle z obou stran. Já ji měla
a mám, což bezpochyby ovlivňuje i protistranu. Je pravda, že díky mé dobré znalosti francouzštiny i francouzské mentality je
všechno jednodušší.
Snažíte se i o zprostředkování kontaktů
českým firmám. Kde by se české podniky mohly prosadit?
Naše firmy mají v zásadě možnost uplatnit se v technických oborech a tam, kde
se cení originální řešení. Dávno jsou pryč
doby, kdy jsme se mohli prosazovat jen
nižšími náklady. Ty sice máme stále relativně o něco nižší než většina francouzských
firem, ale rozdíl se rychle zmenšuje. …
››› celý rozhovor čtěte na
www.online.muni.cz
www.absolventi.muni.cz
5
E
POHLED DO HISTORIE
F
Století strávené
v provizoriu
B
C
D
A
Historické proměny areálu filozofické fakulty
Filozofická fakulta se ocitá v zásadním okamžiku své existence. Její tradiční areál v ulici
Arna Nováka, jenž měl být původně jen přechodným sídlem a dočkal se řady přístaveb
různé kvality, získává postupně i díky dotaci
z evropských fondů konečně jednotnou podobu. Co tomu předcházelo?
Dějiny areálu se začínají psát mnohem
dřív, než na místo přišli akademici. Na parcele, která je za branami historického Brna,
se původně nacházel dvůr augustiniánského
kláštera. V 19. století, když se město začalo
rozrůstat, se zde ale vytyčily nové ulice. „Právě tehdy, v letech 1871–72, vzniká prvotní
jádro areálu. Dnešní budova A byla postavena pro městský sirotčinec. Novorenesanční stavba měla průčelí do ulice Gorkého a za
sebou přes celý současný areál fakulty velkou
zahradu,“ vypráví Tomáš Knoz, proděkan filozofické fakulty a profesor z jejího historického ústavu.
Tvůrcem budovy byl významný architekt
Josef Arnold, který se ve druhé polovině 19.
století podílel na mnoha brněnských stavbách.
Je autorem například Kounicova paláce na Žerotínově náměstí, v němž dnes sídlí rektorát
Masarykovy univerzity. „Budova architektonicky odpovídá svému původnímu účelu, zapadá do období historismu a odráží modernizaci tehdejší společnosti,“ hodnotí Knoz.
6
Provizorium?
Dům, ke kterému v roce 1905 přibyl ještě nárožní blok se schodištěm, získala v roce 1919
vznikající Masarykova univerzita. Od začátku
se však počítalo s tím, že jde o provizorní řešení.
Celá univerzita se totiž měla časem nastěhovat
do nového, velkoryse pojatého kampusu, jenž
byl plánován v ulici Veveří pod Kraví horou.
Projekt se však nikdy celý nezrealizoval kvůli
ekonomické krizi. Postavila se jen budova pro
právnickou fakultu, a filozofové si tak museli
poradit s tím, co měli.
„Už v době, kdy univerzita tento areál získala,
se však navzdory tomu, že mělo jít jen o provizorium, uvažovalo o nějaké utilitární dostavbě,“
říká Knoz. Hned v letech 1920–21 byl k budově bývalého sirotčince přistavěn dvorní trakt:
část fakulty označovaná písmenem B, která již
dnes nestojí. Kvůli havarijnímu stavu byla letos
stržena, aby mohla být nahrazena budovou novou. „Měla to být dočasná stavba. Počítalo se
s tím, že bude fungovat jen asi do roku 1930.
Přesluhovala tak dlouhých 80 let a byla už ve
velmi špatném stavu,“ líčí historik.
Druhá část dostavby se odehrála krátce
poté, v letech 1922–23, kdy byla ze strany ulice Grohovy, dříve zvané Sirotčí, přistavěna budova označovaná dnes jako C. Kromě fakulty
však začala sloužit i rektorátu, který zde řadu
let sídlil, než se ve 30. letech přesunul do nově
postavené právnické fakulty.
„Šlo už o velmi solidně postavenou budovu
a hezkou ukázku monumentálního modernismu. I nadále se však počítalo s pozdějším přestěhováním fakulty,“ doplňuje Knoz. Autorem
stavby byl Miloš Laml, architekt, který stojí například za budovou stadionu v Kounicově ulici,
postavenou původně pro Sokol.
Poválečná dostavba
Po konci druhé světové války se začalo pomýšlet na další úpravy areálu. Na první došlo v roce
1953. Tehdy se zvýšila budova bývalého sirotčince o jedno další patro, kde byly zřízeny koleje.
Zásadnější byla v letech 1959–61 probíhající
stavba nového domu v ulici Arna Nováka, který
navázal na budovu C a pokračoval tak v uzavírání nádvoří areálu. Do domu označeného písmenem D se však přistěhoval rektorát. Po válce opět
neměl své sídlo, protože budova zrušené právnické fakulty tehdy univerzitě nepatřila. Jistý prostor zde ale dostala i filozofická fakulta.
V prvním patře nového domu byla zřízena knihovna. Ta tam zůstala až do roku 2002.
Na základě veřejné soutěže pro ni na druhém
konci nádvoří vznikla architektonickými cenami ověnčená budova F. Ta se napojila na řadový
dům, jejž univerzita zakoupila v ulici Grohově
v 90. letech, a propojila se jím s budovou C.
Co bude dál
„Domy, které utvářejí nádvoří fakulty, jsou velmi různorodé, sjednocujícím prvkem je prostranství mezi nimi. Vzniká tak prostor, kde se
scházejí studenti, a často se zde odehrává i výuka. To chceme samozřejmě zachovat, naším
aktuálním cílem je však ideově sjednotit architektonickou podobu budov,“ vysvětluje nové
plány Tomáš Knoz.
V rámci projektu CARLA – Centra podpory humanitních věd – na místě stržené budovy
B roste nový dům z architektonické dílny Petra Pelčáka, který opět přímo naváže na budovu
A a propojí se i s knihovnou.
„Bohužel se nám zatím nepodařilo získat peníze na architektonické úpravy budovy D. Pro
ni je také zpracována ideová studie, která počítá
s tím, že vzhledově naváže na již vznikající novou budovu. Doufám ale, že i to brzy dotáhneme,“ dodává Knoz, který má právě projekt
CARLA na starosti.
Text: David Povolný
ROČNÍK 2012/2013
POHLED DO HISTORIE
Do školy také v sobotu
I to jsou vzpomínky absolventek
Exkurze v jižních Čechách, 1961
Jako studentky se občas v cukrárně na Kounicově ulici kousek od Moravského náměstí scházely na něco dobrého. A setkávají se tam dodnes,
padesát let poté, co opustily Přírodovědeckou
fakultu Masarykovy univerzity s diplomem
v ruce. Trojice někdejších posluchaček biologie
a chemie pro časopis Absolvent zavzpomínala,
jak v době jejich mládí vypadala každodenní
realita vysokoškoláka. „Cukrárnu nám zrekonstruovali, takže vypadá téměř jako tehdy. Ale co
se studia týče, tak to se hodně změnilo,“ naznačuje Marta Kapičková.
Liší se už třeba to, jak často se musí vysokoškoláci ve školních budovách vyskytovat. Trojice absolventek chodila každý týden na třicet
hodin přednášek. „Pracovali jsme i v sobotu,
jen už ne ve škole. Jezdili jsme na různé exkurze – botanické nebo zoologické, na Pálavu, do
Moravského krasu nebo zkrátka různě do přírody,“ vzpomíná Bohumila Vlachová a její spolužačka Eva Hanáková hned doplňuje, že právě
víkendové výlety s kolegy byly tím nejhezčím,
co na škole zažila. A kromě nich ještě praktika
v laboratoři. „Jeden náš kolega nám často dával
nepozorovaně na židli nějakou chemikálii, která nám zabarvila plášť. Když jsme ani do příštího praktika nepřišli na to, jak skvrnu odbarvit –
což byl jeho způsob učení –, poučil nás sám.“
Dnes se studenti ke zkouškám přihlašují
prostřednictvím webového rozhraní Informačního systému Masarykovy univerzity, ovšem jejich předchůdci měli všechno komplikovanější. „Učitel vyhlásil termín, na něj museli všichni
přijít a kolikrát se tam sedělo celý den,“ sděluje
Vlachová.
Oběd za 2,60, koleje za deset korun
na měsíc
Po velké dřině by měla následovat odměna.
Najíst se nejen po těžké zkoušce chodili vysokoškoláci, stejně jako jejich kolegové dnes, do
menzy na Žerotínově náměstí. Jen ty ceny se
pohybovaly v trochu jiných relacích. „Měli jsme
nárok na oběd za dvě koruny a šedesát haléřů,“
usmívá se Vlachová. I to ale bylo pro některé
spolužáky příliš, takže se pokoušeli kuchařky
přechytračit. „Někdo nechal na talíři kousek
jídla a předal ho spolužákovi, který si šel naoko
přidat. Kuchařky mu naložily a on měl oběd
zadarmo,“ vypráví Kapičková, jež si pamatuje
i na to, že kdyby se soutěžilo v pestrosti jídla,
www.absolventi.muni.cz
její domovská menza by na vítězství rozhodně
neaspirovala. „Když byl řízek, byl to svátek.“
O vychutnávání jídla nemohla být řeč. Menza totiž neustále bojovala s velkým náporem
strávníků. „Jedla jsem a nade mnou už stáli další
dva lidé s příbory v ruce. Od té doby jím hrozně rychle,“ vysvětluje Hanáková, že některých
zvyků se člověk ani po desetiletích nezbaví.
Rovnou z menzy se často mířilo na Českou
ulici, brněnskou tepnu. „Chodívalo se tam na
procházky. Já jsem tam bývala často, vždycky
jsem potkala spoustu známých a mohla jsem si
vybrat, se kterou partou a kam pojedu na výlet,“
podotýká Hanáková.
Pokud se dnes někomu při zmínce o studentském životě vybaví parta mladých lidí na
večírku v klubu, před lety tomu tak podle absolventek chemie a biologie nebylo. „Žilo to
hlavně na kolejích, těm, kteří na nich bydleli,
jsme trochu záviděli,“ říká Kapičková. Zatímco dnes má univerzita velký kolejní areál třeba v Komárově, dřív se bydlelo i v klášteře na
Mendlově náměstí. A cena? Oproti dnešku
symbolických deset korun.
„Sednout s kamarády jsme si chodívali do
Formanky na Moravském náměstí, dnes tam
stojí velké prosklené parkoviště. Ale nepředstavujte si žádné velké akce, my jsme se i v hospodě učili,“ doplňuje vzpomínku na studentskou
zábavu Hanáková.
Ačkoliv všechny tři ženy vystudovaly stejný obor, jejich pracovní dráhy se nakonec lišily. V jednom se ale shodnou. Kdyby si měly za
stejných okolností jako kdysi vybírat vysokoškolský obor znovu, volily by stejně.
Text: Martina Fojtů
Foto: Archiv M. Kapičkové
Šumava, 1961
Botanická exkurze v okolí Brna, 1958
V botanické zahradě na Kotlářské, 1959
Vaše názory nás zajímají
A jaké jsou vaše vzpomínky na léta strávená na Masarykově univerzitě? Napište
nám je na adresu [email protected]
7
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Kateřina Janků
(1969), podnikatelka
Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy
univerzity, konkrétně angličtinu a maďarštinu,
a poté začala pracovat v překladatelské firmě
svých rodičů. Moravia IT, jak se podnik jmenuje dnes, se postupně stala také firmou technologickou a její majitelka získala v roce 2000
ocenění Podnikatel roku.
Děti máte ještě malé, ale přesto.
Máte jako překladatelka tendence
vést je k jazykům už teď?
Starší syn chodí ve školce na angličtinu, ale
to proto, že tam takovou možnost poskytují, sami bychom ho zatím nikam nedávali.
Myslím, že by se nejdřív měl naučit pořádně
česky, do čehož se teď postupně dostává.
Jak moc jste v životě použila maďarštinu?
Použila jsem ji spíš soukromě na cestách, pracovně ani tak ne. Drhne to, není to úplně jednoduché, ale domluvím se i po těch letech.
Když si v hlavě promítnete manželovo
povolání, co se vám vybaví?
Velká časová náročnost pro něj i pro
celou rodinu.
Kolik času trávíte pracovně v zahraničí?
V posledních letech jsem pracovní cesty hodně
utlumila, mám totiž dvě malé děti. Spíš teď cestovat znovu začínám. Syn má rok a půl a druhý pět, proto to v posledních letech nebylo
jednoduché.
Firmu založili vaši rodiče jako čistě překladatelskou, jak těžké pro vás bylo udělat
z ní také firmu technologickou?
Ono to přirozeně vyplynulo ze situace, protože
klasických překladů začínalo být málo. Po revoluci nastal velký boom, ale v roce 1992 nebo 93
začal počet zakázek klesat a my jsme museli hledat nějaké další uplatnění. Lokalizace softwaru,
kterou se dnes zabýváme, s jazykovědou a překládáním úzce souvisí, proto tato volba. Šla
bych do toho znovu, i když ano, byla to hrozná
dřina. V začátcích jsme na volné víkendy nebo
dovolené museli všichni zapomenout.
Jaká si o sobě myslíte, že
jste nadřízená?
To nedovedu posoudit. A asi ani nechci.
(směje se)
Dobře, zeptáme se manžela. Jaká si
myslíte, že je vaše paní nadřízená?
P: Přísná.
K: Ale spravedlivá!
P: Asi ano. (směje se)
K: Petr mě pracovně moc nezná.
Vaše firma spolupracuje hodně s překladateli, jaké musí mít takový překladatel
vlastnosti a schopnosti?
Zdatnost v používání počítačů, schopnost naučit se rychle překladatelské nástroje, konzistence, důslednost, pečlivost.
S manželem jste se znali už na vysoké škole, ale brali jste se až po třicítce. Jak se váš
vztah vyvíjel?
My jsme byli spolužáci z gymnázia, víc jsme
se ale opravdu poznávali až po třicítce a brali
jsme se před pěti lety. Jsme stejný ročník narození, na Lerchově jsme dokonce chodili do
stejné třídy.
8
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Petr Janků
(1969), lékař
Stejně jako manželka chodil na brněnské
gymnázium v Lerchově ulici, tam se ostatně
potkali. Pochází z lékařské rodiny. Po absolvování Lékařské fakulty Masarykovy univerzity si
za svůj obor vybral gynekologii a porodnictví,
dnes je ve Fakultní nemocnici Brno primářem
a vedoucím perinatologického útvaru.
Proč jste si zvolil k vysokoškolskému studiu právě medicínu?
Částečně rozhodla rodinná tradice, jsem třetí
generace lékařů v naší rodině. Tatínek i dědeček byli lékaři, dědeček dětský, tatínek internista. Obor jsem si ale nevybíral jen kvůli nim.
Trochu se promítla doba, medicína pro mě do
určité míry představovala únik před režimem,
jiné obory s ním totiž byly svázanější.
Do jaké míry jste v rodině terčem žádostí
o lékařskou radu?
V okruhu svých přátel a rodiny funguju jako
poradce neustále, a to v rámci svého oboru
i medicíny obecně. Hlavně tedy u přátel, u rodiny se snažím být v pozadí.
Smíte vůbec být u porodu někoho z rodinných příslušníků?
Vždycky jsem tuto péči předal kolegům, i když
jsem ji z dálky sledoval. Ne že by existovalo nějaké striktní nařízení, ale platí to jako nepsané
pravidlo, jehož se důsledně držím.
Co si myslíte o porodních domech, které by
v Česku mohly částečně nahradit nemocnice?
To je velmi komplikovaná otázka. Z mého pohledu je porodní dům přijatelná forma péče
o těhotnou, ale jako alternativa porodu v domácnosti. To znamená, než připustit porod
v domácnosti, to raději připustit porodní dům.
Za určitých podmínek a standardů.
Když si promítnete v hlavě manželčinu
práci, co se vám vybaví?
Velice komplikovaná manažerská práce, přičemž
je z mého pohledu jedno, zda se zrovna týká překladatelství nebo lokalizace softwaru. Díky postupům, které mají ve firmě nastavené, si myslím,
že by se mohli zabývat i jinými činnostmi.
To vypadá, že manželce nosíte nápady.
Je to tak, paní Janků?
Ano, stává se to. Vždycky si vezme nějaký problém a rozvine ho. Říká mi, víš, já bych to udělal takhle…
Znamená to, že byste si dovedl představit,
že sám začnete podnikat?
P: Představit si to dokážu, ale obávám se, že na
rozdíl od mé ženy mi chybí cílevědomost. Třeba se do toho jednou ještě pustím, ale zatím
o tom víc mluvím.
K: On se kolikrát diví, jak to, že ještě nikoho
nenapadlo tohle a tamto, a říká: Taková díra na
trhu a nikdo se toho ještě nechopil, to by přece
byl tak úžasný byznys, ne?
P: Ano, nápadů já mám spoustu. (smějí se oba)
Každý máte trochu jinou pracovní orientaci, je něco, v čem se doma střetáváte?
P: Ani ne. Já jsem už na trochu jiné pozici než
dřív, manažerská práce dnes tvoří určitě padesát procent mé činnosti, takže v tom se od svojí paní snažím poučit. Další styčný bod je fakt,
že firma mojí paní dělá i spoustu zakázek pro
medicínské obory, farmaceutické firmy nebo
lékařské přístroje.
V čem se naopak shodujete?
K: V politických názorech, v tom, jakým způsobem trávit dovolenou, kulturně nebo i svými
zálibami. Jediný rozdíl je v tom, že já jsem ráda
včas na místě a čas si hlídám, a Petr má time
management takový volnější.
Text: Martina Fojtů
www.absolventi.muni.cz
9
VĚDA A POZNÁNÍ
Od léčby epilepsie
k odhalení tajemství déjà vu
† Milan Brázdil
Měli jste už někdy pocit, že je vám něco povědomé, i když jste věděli, že to nemůže být
pravda? Není to nic neobvyklého. Podobné
pocity, popisované jako déj`a vu, zažívá
podle odborníků až 80 procent lidí. Přitom
se stále přesně neví, kde se berou a jak
vznikají. Vědci z Masarykovy univerzity se
při léčení epilepsie ale dostali o krok blíže
k odpovědím na některé otázky.
Výzkumníci proto vyšetřili více než stovku
zdravých dobrovolníků, mezi nimiž byla řada
těch, kteří déjà vu zažili, ale i těch, kteří tyto
pocity neznali. „Provedli jsme u všech vyšetření mozku magnetickou rezonancí a porovnali
jsme velikosti jednotlivých mozkových oblastí.
A opravdu se ukázalo, že mezi oběma skupinami lidí existuje sice malý, nicméně statisticky
významný rozdíl,“ vysvětluje Brázdil a dodává, že pacienti zažívající déjà vu skutečně měli
menší hipokampus.
Co z toho plyne? O tom, proč jev vzniká,
mohou vědci zatím jen spekulovat, spolehlivě
teď ale vědí, kde se déjà vu bere, a mohou tak
jednoznačněji vyvracet různé mýty. Vysvětlení
pro tento jev se totiž dříve často hledalo v metafyzické rovině – lidé měli třeba za to, že jde
o střípky z minulých životů. Fascinující jev jako
první popsal už svatý Augustin ve spise O Trojici, kde ho nazval falešnými vzpomínkami.
Už dlouhou dobu je v medicíně známé, že řada
pacientů trpících nejčastějším druhem epilepsie, a sice epilepsií spánkového laloku, zažívá
v úvodu záchvatu pocity již viděného nebo prožitého. Souvisí to s podrážděním některých částí mozku, zejména tzv. hipokampu, který má
co do činění s pamětí a s emocemi.
Od této skutečnosti už byl jen krok k domněnce, že podobně by to mohlo fungovat i u zdravých lidí. S touto hypotézou lékaři přišli ostatně
už v 50. letech minulého století, ovšem stále jim
chyběl přesvědčivý důkaz. Ten získali až teď.
Sto dobrovolníků ukázalo odpověď
Podívat se zdravému člověku do mozku zrovna ve chvíli, kdy prožívá déjà vu, není dost
dobře možné, protože se nikdy neví, kdy
k němu dojde. Brněnští vědci na to proto šli
z jiného konce. „Věděli jsme, že pacienti s epilepsií mají některé struktury v mozku menší.
Začali jsme tedy uvažovat, že by to mohlo být
podobné i u zdravých jedinců, kteří zažívají
déjà vu,“ říká hlavní autor výzkumu profesor Milan Brázdil z Centra neurověd Ceitecu
Masarykovy univerzity.
Jaký je dopad čisticích prostředků
a léků na životní prostředí?
Vědci dokážou odhalit nádor dřív,
než je vidět
Software Masarykovy univerzity slouží
vědcům z Harvardu
Monitorovat koncentraci látek, které se do životního
prostředí dostávají z čisticích nebo kosmetických
prostředků a léčiv, má za úkol odborná skupina, jež
vznikla v Centru pro výzkum toxických látek na
Masarykově univerzitě. Zbytky zmíněných chemikálií
pronikají do přírody většinou odpadními vodami.
Ačkoliv stávající vybavení dovede vyčistit vodu tak,
že je vhodná k pití, zbytky znečištění v ní přesto zůstávají. Podle dosavadních výzkumů uvedené látky
způsobují například poškození imunitního systému
nebo poruchy učení a chování.
Otázka nádorů lymfatických uzlin patří mezi velké
oříšky medicíny. I když se rakovinu daří úspěšně
léčit chemoterapií, může udeřit znovu. Je ale velmi
obtížné rozpoznat, kdy se tak stane. Vědci z Lékařské fakulty MU patentovali metodu, která s pomocí
analýzy DNA dokáže návrat jinak neviditelného
nádoru poměrně přesně předpovědět. Pokud se
totiž nemoc včas odhalí, je podle odborníků možné
nasadit mírnou terapii, která je většinou schopná
nástup nemoci zvrátit.
Výsledek práce dvou skupin odborníků Masarykovy
univerzity našel uplatnění na superpočítačích jedné
z nejprestižnějších medicínských škol na světě.
Americká Harvard Medical School požádala o možnost využívat vědecký program s názvem Caver,
který společně vyvinuli odborníci z Přírodovědecké
fakulty a Fakulty informatiky MU. Systém má sloužit
přibližně 150 výzkumným laboratořím na Harvardu
k pokročilé analýze a vizualizaci proteinových struktur a tunelů, které vedou uvnitř proteinu.
10
Proč ale k déj`
a vu dochází?
Pokud má dojít řeč na to, proč déjà vu vlastně
vzniká, musíme se už ponořit do roviny spekulací.
Pro začátek je potřeba vědět víc o hipokampu. Jde totiž o zcela stěžejní strukturu
v mozku, bez níž by si člověk v případě jejího
ROČNÍK 2012/2013
VĚDA A POZNÁNÍ
oboustranného postižení nebyl schopen cokoli
zapamatovat.
„Pro souvislost se vznikem déjà vu je zřejmě
klíčová velká citlivost hipokampu. Po celý život
v něm probíhá tvorba nových nervových buněk
a nových spojení. Vytvářejí se zde totiž paměťové stopy. To ale také znamená, že na něj má
velký vliv vše, co přichází z vnějšího i vnitřního
prostředí,“ říká Milan Brázdil.
Zásadní vliv na vývoj hipokampu proto mohou mít zejména v dětství prodělané nejrůznější
záněty, úrazy, ale i psychosociální stres či spán-
vznikají různé klinické problémy, jako je například záchvat,“ popisuje Brázdil a dostává se tak
ke své hypotéze.
I ve zdravém mozku se podle něj zřejmě utvářejí výboje, které tam nemají co pohledávat.
Zdravý mozek se s nimi nicméně umí vyrovnat
a nic zásadního se tak většinou neděje. Pokud ale
nějaké takové výboje vzniknou v mozku, který je
nějak oslabený, například tak, že má menší hipokampus, něco se stane. Třeba právě déjà vu.
„Domníváme se, že právě kvůli těmto náhodným výbojům může u lidí docházet k falešným
vzpomínkám. Byla by to tedy jakási chyba systému, ale zřejmě poměrně standardní. Pro to
ale zatím nemáme důkazy. Snad to ukáže další
výzkum,“ doplňuje výhled neurolog.
Text: David Povolný
Déjà vu
je zážitek, při němž člověku přijde velmi
prchavě určitá situace povědomá a současně si uvědomuje, že tento pocit známosti není opodstatněný – vzpomínka je
vlastně falešná. Příležitostný výskyt déjà
vu uvádí 60–80 % zdravých lidí.
Epilepsie
je neurologické onemocnění, které se
projevuje záchvaty, jež jsou vyvolány dočasnou dysfunkcí některých částí mozku.
V populaci se udává její výskyt kolem 1 %.
ková deprivace. Výsledkem pak může být podle
Brázdila to, že buněčná stavba a nervová spojení
v této části mozku jsou u každého různá a stejně tak se může lišit i dráždivost. Současně podle
vědců zřejmě platí, že čím menší je hipokampus,
tím může být citlivější na nejrůznější výboje.
„Nějaké výboje v mozku vznikají neustále.
Přenášejí se tak koordinovaně důležité zprávy
ve shodě s tím, co celý systém potřebuje, a zajišťuje se tak veškeré naše fungování. U pacientů
třeba s epilepsií ale vznikají i patologické výboje. Ty se pak šíří nekontrolovaně a právě z toho
Historici pomáhají zlepšit
česko-lichtenštejnské vztahy
Moderní člověk žil v Evropě
o pět tisíc let dřív
České děti patří k nejohroženějším
riziky internetu
Po navázání diplomatických styků v roce 2009 se
ministři zahraničí obou států dohodli na zřízení Česko-lichtenštejnské komise. Ta sídlí právě na Masarykově
univerzitě. Ještě nedávno patřilo Lichtenštejnsko mezi
jediné tři země, s nimiž ČR neměla navázány diplomatické styky. Důvodem byl rozdílný pohled na historické
události, jež se odehrály v polovině 20. století a mimo
jiné vyústily v konfiskaci majetku rodu Lichtenštejnů na
území tehdejšího Československa. Dnes se odborníci
z obou zemí snaží ve společné komisi odkrývat historická tabu a přispět ke zlepšení vzájemných vztahů.
Mezinárodní tým odborníků nově vyzkoumal, že
člověk moderního typu se do Evropy dostal o pět
tisíc let dříve, než se doposud předpokládalo. Objev
publikovaný v prestižním vědeckém časopise Nature
tak potvrzuje i hypotézy o tom, že moderní lidé žili
na českém území současně s neandrtálci. „Nás teď
zajímá, jak se k sobě tyto dvě skupiny chovaly a co
se vlastně dělo, když se setkaly,“ říká Jiří Svoboda,
ředitel Ústavu antropologie na Přírodovědecké
fakultě MU, který se na výzkumu podílel.
Česká republika je po Estonsku druhá z 25 zemí
Evropy, kde jsou děti a dospívající nejvíce vystaveni
riziku sledování sexuálně explicitních materiálů na internetu, ať už chtěnému nebo nechtěnému. Vyplývá
to ze závěrů nové expertizy projektu EU Kids Online,
který sledoval 25 tisíc uživatelů internetu ve věku
od 9 do 16 let. V rámci ČR se výzkum realizuje na
Fakultě sociálních studií MU. Celkově se ale ukázalo,
že české děti vyčnívají v tom, jak internet využívat
a jak rizikům na něm čelit.
www.absolventi.muni.cz
11
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Za správné věci se
musí stále bojovat
12
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Vystudovala geologii, ale z toho, co dělá Jitka Seitlová dnes,
by to jen málokdo hádal. Absolventka Masarykovy univerzity
aktuálně zastává post zástupkyně veřejného ochránce práv,
úspěšná byla ovšem i na pozicích, které jsou té dnešní vzdálené.
„Pokaždé, když jsem musela změnit zaměstnání, jsem se musela
zároveň naučit něco nového, což se mi nejdřív zdálo hrozně těžké, ale ve výsledku mě to posunulo a obohatilo,“ říká žena, která
se podílela na počátcích ochrany životního prostředí v Česku
a jedenáct let byla senátorkou.
Otec na zdejší přírodovědecké fakultě učil,
to on vás přivedl ke geologii?
Ne že by mě nutil, ale vliv na moji volbu měl.
On byl fyzik. Když jsem přemýšlela, kam se
přihlásit, tak mne varoval, že na humanitních
oborech nemám šanci, protože ho předtím vyloučili ze strany, a mě by tím pádem nikde nevzali. A tak jsem si vybrala geologii. Příroda mě
vždycky zajímala a geologie mě lákala, protože
v ní byl kus objevitelství.
Za co otce vyloučili?
Vyrůstal v době krize před druhou světovou
válkou, jeho sestra navíc trpěla těžkou nemocí, měla tuberkulózu. Tatínkova rodina vlastnila obchod, ale ten zkrachoval, protože všechny
peníze museli věnovat na sestřinu léčbu. Komunisté, kteří po válce přišli, slibovali, že veškerá
sociální a zdravotní péče bude dostupná všem.
Tahle idea se tatínkovi kvůli předchozím zkušenostem líbila. Jak ve skutečnosti vypadá politika komunistů, o tom příliš nevěděl. Vstoupil
do strany, ale po určité době začal pochybovat
a hledat jinou cestu. Byl jedním z těch, kdo se
snažili změnit poměry. Když přišel rok 1968,
okamžitě ho vyloučili a označili za oportunistu,
což znamenalo i to, že ho zbavili práva přednášet a publikovat.
Vám otcova minulost později v pracovním
životě nevadila?
Je pravda, že mě nemohl zaměstnat kdekdo.
V Brně ale naštěstí fungoval podnik, který přijímal lidi i s takovými profily, jaký jsem měla já.
Jmenoval se Geotest Brno, pracoval tam ostatně i pan Pithart. Dělalo se tam něco trochu jiného, než na co jsem měla specializaci. Já jsem
projektovala hlubinné řezy nebo ložiska, oni se
zabývali nejsvrchnější částí geologického profilu, štěrky, písky nebo sedimenty. Jako vůbec
první se ale ještě před revolucí začali věnovat
sanaci kontaminovaných vod. Právě když jsem
přišla, zakládali jsme úplně nové oddělení, které se zabývalo ochranou vod před znečištěním
ze skládek.
www.absolventi.muni.cz
Jako zástupkyně ombudsmana pomáhá Jitka Seitlová
lidem postiženým nesprávným jednáním úřadů.
Ale povědomí o životním prostředí se kolem revoluce začalo měnit, ne?
Jak tehdy lidé takové aktivity brali? Za
minulého režimu přece nebyly ekologické
snahy moc silné.
Ano, měnilo se. O stavu životního prostředí se
postupně začalo mluvit, vznikaly různé obory,
které se tím zabývaly. Kvalitě životního prostředí se začala věnovat média. Odráželo se to
i v zakázkách pro naši firmu, hledali jsme třeba
lokality, kde by bylo možné ukládat odpady tak,
aby životní prostředí ohrožovaly co nejméně.
Jezdili jsme po lokalitách celé země a odebírali vzorky. Lidé netušili, proč to děláme, a smáli
se nám. Přímo na neutralizačních kalech pěstovali rajčata a vůbec nepřemýšleli nad tím, že
jde vlastně o velice nebezpečný a toxický odpad.
Dodnes si například vybavuju, jak se z vody odčerpávala až dvoumetrová vrstva ropných látek
při sanaci Slovnaftu. Jindy se nám stalo, že podzemní voda z vrtů byla tak znečištěná, že vypadala skoro jako inkoust.
Podle čeho jste je vybírali?
Základním pravidlem je vždy co nejvíce využít
již existující přírodní bariéry. Stejný princip se
ostatně uplatňuje dodnes, když se hledají lokality vhodné jako úložiště radioaktivního odpadu. Můžeme samozřejmě vybudovat systém
umělých těsnění, ale to jsou vždycky jen dočasná řešení s omezenou dobou životnosti, která
přináší řadu rizik.
›››
13
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
›››
Později jste se dostala na ministerstvo
životního prostředí, kde jste mapovali
ekologické škody, což musela být na jednu
stranu velmi zajímavá práce, ale na druhou stranu náročná v tom, že škod byla
spousta.
Byla to pro mne nádherná doba. Lidé byli motivovaní, nadšení, věřili, že se řada věcí změní. Společnost byla otevřená přijímání nových
věcí, chtěla, aby staré pořádky přestaly fungovat. Měla jsem štěstí, že jsem při tom mohla
být. Když se scházeli lidé z jednotlivých územních pracovišť, vedla se velmi živá diskuse plná
entuziasmu a nápadů, která byla nesmírně přínosná a konstruktivní. Dnes mi něco takového trochu chybí. Mám pocit, že panuje jakási
apatie, lidé nemají často odvahu říct to, co si
skutečně myslí.
Takže podle vás mají lidé dnes stejně jako
před revolucí pocit, že nemají moc možností, aby něco udělali se stávajícím stavem věcí?
Není to stejné, to určitě ne. Ale ztratila se motivace a důvěra lidí v to, že když půjdou za
dobrou a správnou myšlenkou, tak ji někdo
Lidé netušili, proč vzorky
odebíráme, a smáli se nám.
Přitom pěstovali rajčata přímo
na neutralizačních kalech, což
je velmi nebezpečný odpad.
14
ocení a bude se jí zabývat. V tuhle chvíli je
naše společnost takzvaně „stabilizovaná“ a to
s sebou přináší určitý konzervatismus. Chybí
nadšení, které je potřeba, aby se věci dál měnily k lepšímu. Lidé se domnívají, že není třeba hrdinství. Ztratili představu o tom, že za
správné věci se musí bojovat a občas je třeba
i něco obětovat. Zvykli jsme si na konzumní život, ale ztratili jsme odpovědnost za zem,
ve které žijeme. Máme pocit, že to za nás někdo udělá, a projevuje se to na všech úrovních.
Jenže on to za nás nikdo neudělá.
Vraťme se k práci na ministerstvu, protože
v té době se objevovaly problémy, které se
řeší dodnes.
To je pravda, některé mě pronásledují i v dnešní práci.
Z jakého důvodu se je nepodařilo dávno
vyřešit?
Protože jsme se jako společnost nedokázali
ubránit těm, kteří měli ostré lokty, ale nedobré úmysly.
Jaké nedobré? Jen si vydělat peníze?
Ano, chtěli se dostat k penězům a zneužívali svého postavení a situace, která byla velmi
chaotická. Hledali skulinky v systému, který
ještě nebyl dostatečně propracovaný.
Máte tím na mysli nějaký konkrétní
případ?
Hned v počátcích mého působení na ministerstvu jsme řešili velké problémy s polychlorovanými bifenyly (PCB). Jde o velmi toxické
látky, které způsobují rakovinu i další vážné
nemoci a mohou dlouhodobě ovlivnit zdraví. Právě tyto látky se tehdy objevily zejména
v potravinách a mateřském mléce.
Jak se tam dostaly?
PCB měly z dřívějšího hlediska některé dobré
užitné vlastnosti, používaly se v barvách nebo
chladicích kapalinách. V 70. letech se u nás
dokonce otevřela továrna na jejich výrobu,
zatímco na „západě“ už byly přísně zakázané.
Před rokem 1990 se u nás vůbec nevědělo, že
jsou tak nebezpečné. Barvami s jejich přídavkem se potíraly žlaby pro krávy a škodlivé látky se tak dostaly do mléka. Stejnými barvami
se dokonce natíraly i dětské postýlky. Po změně režimu se zorganizovala velká akce na odstranění PCB. U nás zařízení na likvidaci těchto látek nebyla, a proto se uvažovalo o tom, že
se pořídí od zahraničních firem, které měly
zkušenosti. Všechny škodliviny se měly identifikovat, svézt na stanovená místa a s pomocí
zahraničních zařízení zlikvidovat. Dodneška
se to ale nestalo.
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
RNDr. Jitka Seitlová
zástupkyně veřejného ochránce práv
Absolventka Přírodovědecké fakulty
Masarykovy univerzity v letech 1980 až
1991 pracovala v národním podniku Geotest
Brno, který se jako první v Československu
věnoval sanaci odpadních vod. Pak přesídlila
na ministerstvo životního prostředí a přes
soukromou firmu Abfall Service Austria do
pozice vedoucí referátu životního prostředí
na Okresním úřadě v Přerově. V roce 1995
vstoupila do Občanské demokratické aliance,
v letech 1996 až 2007 byla senátorkou. Na
svoji nynější pozici zástupkyně ombudsmana
se dostala v roce 2007, mandát jí končí
v únoru 2013.
Proč?
Ve vedoucích pozicích na ministerstvu tehdy působili lidé, kteří rozhodli, že stát nebude
kupovat drahé zařízení ze zahraničí, ale raději
zadá zakázku na výrobu vlastního českého prototypu. Jenže to byl tunel. Firma, která zakázku získala a dostala desítky milionů, nakonec
skončila v likvidaci a PCB zůstaly na místě. Už
tam leží deset let. Jako zástupkyně ombudsmana teď řeším stížnosti lidí z okolí místa úložiště,
kteří se obávají, že škodlivé látky unikají. To je
příklad toho, kdy s odstupem času narážím na
ty, kteří v minulosti zneužili systém.
Vaším současným úkolem je takové lidi
hledat?
Právě že ne. Veřejný ochránce práv může pomáhat lidem, ale jen při nesprávném jednání současných úřadů. Lidé si často myslí, že
ombudsman je ochránce všech ústavních práv.
Zákon ale naši pravomoc omezuje pouze na
činnost orgánů veřejné správy. Nemůžeme
zasahovat do postupů a rozhodování policie,
státních zastupitelství nebo soudů. Nejde jen
o formální kontrolu paragrafů, ale o smysluplnost jejich používání při ochraně veřejného
zájmu. Už při práci v Senátu jsem si často uvědomovala, že nestačí mít jen dobré zákony, ale
záleží na lidech, kteří je v praxi aplikují.
Zmínila jste práci v Senátu. Jak jste se
vlastně dostala k politice?
Z ministerstva jsem se přesunula do firmy, která se zabývala odpady, ale tam jsem působila
jen krátce a odešla jsem pracovat jako vedoucí
referátu životního prostředí na okresním úřadě. Vytvořil se tam tehdy dobrý tým, přišli
www.absolventi.muni.cz
první absolventi, kteří problematiku životního prostředí studovali a byli pro ni nadšení.
Na této pozici jsem se ale také občas setkala
s věcmi, které se mi nelíbily. Objevila jsem třeba, že se některé peníze vynakládají velice neefektivně. Jako státní úředníci jsme sice měli
možnost některé zákony a postupy připomínkovat, šance reálně změnit chybné postupy
ale byla téměř nulová. Postupně jsem dospěla
k závěru, že pokud chci něco opravdu změnit,
musím vstoupit do politiky. Vybrala jsem si
Občanskou demokratickou alianci.
Rovnou s úmyslem, že chcete kandidovat
i do Senátu?
To vůbec ne! Strana tehdy fungovala velice demokraticky, když se připravovaly kandidátky,
všichni dostali možnost kandidovat. Pamatuju
si, že když mne oslovili, považovala jsem to za
zcela nereálné. Neměla jsem proti protivníkovi, který se už tehdy hodně prezentoval v médiích a kterého lidé znali, žádné šance. Po čase
za mnou přišli lidé z vedení strany, že by potřebovali, abych přece jen kandidovala, i když
neuspěju. Měla jsem dojem, že mi to opravdu
nemůže vyjít, ale vyšlo.
Senát v té době začínal a někteří lidé
tvrdí, že dnes už je to jiná organizace.
Souhlasíte?
Do jisté míry ano. Je obrovská škoda, že lidé
už nevolí senátory podle jejich osobnosti, ale
podle politické strany. Ukázalo se to i v posledních volbách, jejichž výsledek jednoduše
kopíroval tehdejší politické rozložení nálad
ve společnosti. V dnešním Senátu postrádám
osobnosti. Neříkám, že tam nesedí kvalitní
lidé, ale podle mě někteří nejsou natolik politicky vyzrálí, aby mu dávali kredit a váhu,
na kterých je založen. Přitom v každém politickém uskupení, ať napravo nebo nalevo, by
se našli velice kvalitní lidé a stojí za to o nich
uvažovat.
V současnosti ovšem zastáváte funkci zástupkyně veřejného ochránce práv. Nevadí
vám, že výsledky vaší práce mají charakter
„pouhého“ doporučení a nikdo nemá příkaz je respektovat?
Lidé se domnívají, že bez rozhodovací pravomoci nelze ovlivnit běh věcí. Já si to nemyslím. Máme řadu případů, kdy už jen proto,
že na něco upozorníme, úřady nápravu zajistí. A naopak také řadu existujících rozhodnutí
soudu, která ale bohužel nikdo nerespektuje.
Já jsem svoji roli ochránce přijala tak, jak je,
a vnímám ji jako významnou a smysluplnou.
Obecně platí, že i když se něco nedaří snadno
a rychle, tak se to nesmí vzdát. Historie nás
učí. Co kdyby to vzdali ti před námi, kteří to
měli daleko těžší?
V únoru vám končí mandát. Už víte, čemu
se budete věnovat?
Zatím přemýšlím hlavně o zahrádce, kterou teď
trochu zanedbávám (směje se), a mám spoustu
dalších úkolů, na které zatím nemám čas. Ale
jde taky o to, aby byl člověk zdravotně v pořádku. Dokud tomu tak bude, chci se dál věnovat
věcem veřejným, myslím ty s malým „v“.
Text: Martina Fojtů
15
VAŠE ALMA MATER
Reforma vysokého školství
Proč a jak?
Zvyšovat kvalitu škol a zavést způsoby jejich hodnocení je jedním z hlavních cílů
všech, kteří volají po reformě vysokého školství. Klíčovým nástrojem pro zavádění
změn pak má být zejména
vytvoření diverzifikovaného
systému institucí, od kterého by se odvíjelo i jejich
financování. Co přesně bude
nakonec náplní reforem, ale
ukáže až čas.
Po bouřlivém jaru 2012 plném protestů proti
návrhům reformy kabinetu ministra školství
Josefa Dobeše se příprav reformy ujal nový
ministr Petr Fiala, někdejší rektor Masarykovy univerzity. V době psaní tohoto článku
sliboval intenzivní diskusi s reprezentacemi
univerzit, z níž bude vycházet při přípravě
novely zákona o vysokých školách. Avizoval
přitom, že podobu novely by měl rád hotovou do konce roku 2012.
V předchozí debatě nad věcným záměrem
zákona o vysokých školách, jak ho představovalo ministerstvo školství pod vedením Dobeše, se většina zástupců univerzit shodovala
zejména na tom, že by mělo dojít k jasnému
definování funkcí jednotlivých škol a k zavedení financování na základě přesně stanovených a měřitelných cílů. I vedení Masarykovy univerzity dlouhodobě zastávalo názor, že
české vysoké školství reformu potřebuje. Většina dříve představených změn se však zdaleka netěšila obecné podpoře.
Funkční místa akademiků
Pro mnohé kontroverzní prvek, k jehož projednávání se plánoval vrátit i ministr Fiala,
znamená zavedení pozic akademických pracovníků jako funkčních míst v rámci struktury vysoké školy, a tedy vznik takzvaných
16
profesních profesorů a docentů. Jde o praxi
blízkou vysokoškolským systémům v západních zemích a řada českých akademiků ho vítá
jako cestu ke sbližování s mezinárodním prostředím. Jiní argumentují proti tomu tím, že
je demotivační. V principu jde o to, že např.
profesor by nadále nebyl doživotně udělovaným titulem, ale byl by pracovní pozicí, podobně jako je dnes třeba odborný asistent.
„Samosprávná vysoká škola musí mít plnou kompetenci rozhodovat vlastními mechanismy o výběru svých profesorů a dalších akademických pracovníků. Jedině tak je
možné zabránit situaci, kdy lze o titul usilovat na jiné instituci jen proto, že tamní kritéria jsou méně náročná,“ uvádí k problematice rektor MU Mikuláš Bek, který se tak jasně
hlásí k táboru volajícímu po změně předloženým směrem.
Problematické změny v samosprávě
Mezi nejbouřlivěji diskutované otázky patřily změny v dosud poměrně nezávislé samosprávě vysokých škol. Nový návrh zákona, se
kterým přicházel ministr Dobeš, chtěl zavést
takzvané rady veřejných vysokých škol, které by se staly klíčovými orgány nahrazujícími
dosavadní správní rady. Dohlížely by tedy na
chod univerzit.
Po reformě vysokých
škol volá větší část české
akademické obce.
Představy o podobě změn
se však často liší.
Mezi jejich pravomoci mělo patřit po
předchozím schválení akademickým senátem
schvalovat na návrh rektora statut a dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy a také její
rozpočet. Rada měla jmenovat a odvolávat
rektora a rozhodovat o jeho odměňování. Co
se složení rady týče, měla být jedna třetina
členů jmenována na návrh rektora, druhá pak
na návrh akademického senátu a třetí na návrh ministra školství.
Právě proti tomuto návrhu se většina reprezentantů vysokých škol stavěla velmi ostře
jako proti prorůstání politiky a nežádoucích
ROČNÍK 2012/2013
VAŠE ALMA MATER
vnějších zájmů do fungování vysokých škol.
Na odpor to narazilo i u řady studentských
iniciativ. Ty často uváděly, že posilování pravomocí takto jmenované rady na úkor volených akademických senátů povede k výraznému omezení autonomie škol.
Rektor MU Mikuláš Bek byl v kritice zdrženlivější. „Rada univerzity, tak jak se objevovala v poslední verzi věcného záměru, není
skutečným ohrožením pro univerzitní autonomii, neboť dvě třetiny nominací jejích čle-
Reformy, po kterých volá
Masarykova univerzita
Změna pojetí profesorských
a docentských pozic:
mezinárodně je obvyklá praxe, kdy jde
o pracovní pozice, nikoliv o doživotní tituly.
Nový systém akreditací směrem k institucionální akreditaci:
rozhodnutí o tom, zda bude akreditace
udělena, by mělo spočívat v ověření fungujícího vnitřního systému na zajišťování
kvality.
Přechod ke kontraktovému financování:
garance státní dotace v určité výši na delší
časové období a potvrzení autonomie
univerzity v hospodářské oblasti.
nů jsou v rukou univerzity. Aktivní politici
by byli podle návrhu vyloučeni. Sebevědomá
instituce našeho typu a síly nemá ostatně ve
zvyku sebou nechat od politiků ani podnikatelů manipulovat. Nesouhlasím ovšem s tím,
že by rady měly nahrazovat ve svých pravomocech senáty,“ uvedl Bek.
Opačnou a málo kritizovanou cestou se
vydávala jiná část reformy, která směřovala k upuštění od detailní zákonné regulace
vnitřních poměrů veřejných vysokých škol.
Poslední verze záměru deklarovala posílení
významu statutu vysoké školy jako základního vnitřního předpisu, který vymezí vnitřní
strukturu a organizační vztahy uvnitř vysoké školy. Statut si každá škola schvaluje sama,
řada věcí by tak zůstala přímo na ní.
kvality a ve splnění předpokladů pro dosažení
navrhovaného poslání vysoké školy.
Obecně mezi představiteli vysokých škol
panuje shoda, že jde o rozumné opatření, ne
všichni však byli spokojeni s konkrétní podobou v návrhu. Rektor Bek se vyjádřil v tom
smyslu, že Masarykova univerzita by byla na
podobný model připravena. „Na naší univerzitě už tři roky provozujeme model založený na
vnitřním systému hodnocení studijních oborů a považujeme jej za nepostradatelný nástroj
zlepšování studijních podmínek,“ řekl rektor.
Kontraktové financování
Většina zástupců vysokých škol v průběhu
roku 2012 opakovaně uváděla, že vítá skutečnost, že návrh zákona od Dobešova kabinetu
přichází s takzvaným kontraktovým financováním. Veřejná vysoká škola má podle tohoto systému s ministerstvem sjednávat rámcovou dohodu týkající se směrů působení školy,
ukazatelů výkonu a minimální zaručené výše
příspěvku od státu. Dohoda se měla sjednávat zpravidla na tři až pět let.
„Možnost dlouhodobějšího plánování rozpočtů by vysokým školám mohla přinést nezávislost na výkyvech státní politiky a finančních turbulencích státního rozpočtu,“ uvedl
rektor Bek, který tuto část reformy hodnotil
jako obzvláště důležitou.
Zápisné a zákon o finanční pomoci
studentům
Ministr Fiala po nástupu do funkce oznámil, že
bude pokračovat v práci na přípravě věcného
záměru zákona o finanční pomoci studentům.
Ten však nemá souviset bezprostředně se zaváděním školného, jak tomu bylo v době kabinetu ministra Dobeše, ale má se zaměřovat
čistě na pomoc s životními náklady v průběhu
studia.
Od myšlenky zavést školné nový ministr
upustil, zůstal však u plánů zavést takzvané
zápisné coby poplatek, který student uhradí,
když se chce zapsat do dalšího semestru. Zápisné by mělo být součástí chystané novely.
V době psaní tohoto článku nebyla plánovaná výše poplatku jasná, pohybovala se však
kolem pěti až šesti tisíc ročně s tím, že Fiala
avizoval, že v zájmu větší jistoty studentů si
dovede představit, že bude horní hranice zápisného uvedena přímo v zákoně, aby nebylo
snadné ji měnit.
Postoj k zavedení školného, potažmo zápisného, je v české akademické obci poměrně
rozrůzněný. Málokdo ho však zavrhuje zcela.
Rektor MU Mikuláš Bek je k zavedení poplatků spíše zdrženlivý. „Pokud už se ale stát
rozhodne zpoplatnit studium, mělo by být
založeno na přímém vztahu studenta a školy.
Jen tak může mít nějaké motivační či zpětnovazebné efekty ve vztahu ke kvalitě výuky. Peníze za školné musí vysoké školy dostat, a to
hned tak, aby tento poplatek odrážel reálné
náklady v daném čase a působil jako zpětná
vazba,“ říká k tématu Bek. Současně také ale
dodává, že je potřeba zajistit nástroje, aby se
školné nestalo bariérou v přístupu ke vzdělání pouze ze sociálních důvodů.
Text: David Povolný
Institucionální akreditace
Po změně akreditačního procesu volá mnoho akademiků a i ministr Fiala avizoval, že by
tento bod měl být předmětem dalších diskusí.
Záměr zákona Dobešova kabinetu přicházel
s takzvanou institucionálně pojatou akreditací
vysokých škol. Na jejím základě by mělo být
škole udělováno oprávnění k vysokoškolskému vzdělávání. Rozhodnutí o tom, zda bude
akreditace udělena, mělo spočívat v ověření
fungujícího vnitřního systému na zajišťování
www.absolventi.muni.cz
17
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
† Profesor Černý stál u zrodu transplantací v Československu.
Dnes ve svých jedenasedmdesáti stále ještě pracuje a operuje.
Experiment
je nezbytnou
součástí chirurgie
I ve svých jednasedmdesáti letech stále ještě pracuje
i operuje. Právě se vrátil ze
sálu, za hodinu mu začíná
vizita. Přesto se usmívá a udělá si čas na rozhovor, ochotně
odpovídá na otázky. A i když
s nefalšovanou skromností
říká, že interview se dělají
s většími osobnostmi, jeho
profesní životopis mluví sám
za sebe.
18
Profesor Jan Černý. Stál u zrodu transplantací v Československu, na začátku příštího roku
oslaví první pacient s transplantovanými játry
třicet let od operace. Kromě tisíců kardiochirurgických zákroků má na kontě několik prvenství.
Se svým týmem provedl unikátní trojitou transplantaci ledvin, jater a srdce a první transplantaci srdce u dvouletého dítěte v ČR. Přestože mu
osud v průběhu kariéry nachystal i pár nepříjemných překvapení, spíše než o tom zlém chce
mluvit o tom, jak se podařilo z malého zaostalého pracoviště vybudovat centrum světové úrovně, a o tom, co ho baví nejvíc. O chirurgii.
Není pro vás práce na operačním sále příliš
únavná?
Vůbec ne. Jsem spokojen a navíc, považuju to
trochu i za štěstí – možná dané dobrou genetickou výbavou –, kdy dneska, v jednasedmdesáti,
jsem každý den aspoň hodinku na operačním
sále a neunavuje mě to, neboť tato práce mi působí radost. Říkám si, že když mi orgány, aspoň
ty hlavní, dobře fungují, dobře vidím a netřesou se mi ruce, a co je hlavní, když mám dobré
operační výsledky, mohu si dovolit ještě chvilku tady zůstat. A také pomoct při výchově a výuce mladých chirurgů.
Vy jste na medicínu nastoupil velmi mladý.
Jak se to stalo?
Ve svých 16 letech jsem byl pravděpodobně nejmladší student a pak i absolvent v historii fakulty,
protože jsem nastoupil do obecné školy už v pěti
letech a v šestnácti jsem maturoval. Odpromoval
jsem v roce 1963, to mi bylo dvaadvacet.
Kdy jste se dostal k chirurgii?
Už od třetího ročníku studií jsme začali s kolegou Pačovským docházet jako volontéři na první chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice
u sv. Anny tady v Brně. Zpočátku jsme se jednou týdně zúčastňovali příjmových služeb. Asistenti se nám poctivě věnovali a my to spláceli
tím, že jsme jim hledali v chorobopisech údaje
o pacientech, a tak pomáhali získávat materiály
pro publikace. Musíte si uvědomit, že tehdy nebyl internet, počítače ani registry, takže všecko
se muselo pracně vyhledávat.
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Po promoci na konci 50. let jste odešel do
malé nemocnice v severních Čechách. Proč
jste nezůstal v Brně, kde jste pracoval celá
studia?
Tehdy nebylo možné zůstat v Brně nebo v Praze, to mohlo snad jen několik výjimečných politických kádrů. Nebylo to jako dnes, kdy lékař odpromuje a může si hledat místo kdekoli
v Čechách nebo v Evropě. Existovaly takzvané
umístěnky na určitá pracoviště, většinou bez
uvedení oboru. Navíc z ministerstva školství
byla stanovená kvóta, že 160 studentů z našeho
ročníku musí nastoupit do severočeského kraje,
kde byl tehdy – zvláště v pohraničních oblastech – velký nedostatek lékařů v nemocnicích.
A jak se vám podařilo dostat se přímo na
chirurgii?
Přidělili mě do malého špitálu v Červené Vodě,
kousek od polských hranic. Pomalu jsem se
chystal, za dva týdny jsem měl nastoupit, když
se zjistilo, že Brno nesplnilo kvótu studentů do
severočeského kraje. Jistý soudruh Bína přijel
z Prahy a začal každý jednotlivý případ kontrolovat. Tak přišli i na mě. Umístěnku mi zrušili
a řekli, že půjdu do severních Čech. Vymínil
jsem si ale jednu podmínku, že půjdu kamkoli,
ale musí to být na chirurgii. Ten Bína i děkan
fakulty kupodivu s mými požadavky souhlasili. Takže jsem sedl na autobus a často i stopem
nebo na motorce objížděl severní Čechy a sháněl, kde by mě vzali. Napřed jsem se ale vždycky zeptal, jaký je primář, jestli nechá mladé
lékaře operovat, nebo dělá vše sám. Až jsem nakonec skončil snad nejdál na severu, jak to šlo,
v Rumburku ve Šluknovském výběžku.
Na kliniku jsem začal docházet stále častěji,
takže ve vyšších ročnících studia jsem tam trávil
téměř veškerý volný čas. Vidíte, že chirurgie mi
učarovala už v průběhu mých studií a zůstala
mým osudem až doposud.
To vám asi moc času na studentský život
nezbylo…
Když je člověk mladý, tak stihne všechno. Ale
musím přiznat, že když mě chirurgie ve čtvrtém ročníku chytla už opravdu pořádně, tak
jsem raději šel na kliniku než na rande nebo za
nějakou zábavou.
Vzpomenete si na svou první operaci?
Určitě. Jako studenti jsme během nočních služeb
asistovali při různých operacích – nejčastěji to samozřejmě byla apendektomie, operace zaníceného
slepého střeva. Bylo tradicí, že když medik odasistoval padesát apendektomií, tak tu jednapadesátou – za předpokladu, že to nebyl zvláštní komplikovaný případ – operoval sám. Samozřejmě jsme si
to pečlivě počítali a těšili se, až přijde padesátá operace, a zvláště ta jednapadesátá. Pro nás první.
www.absolventi.muni.cz
To je pohraniční, původně německé město,
jaké tam tehdy byly podmínky?
Tehdy tam žil zbytek Němců, kteří nebyli vysídleni, a buď to neuměli, nebo odmítali mluvit
česky. Ze všeho nejdřív jsem tedy začal oprašovat němčinu, abych se s nimi domluvil. Jinak
tam bylo hodně takzvaných zlatokopů, kteří
se tam nastěhovali ve snaze ukořistit, co se dá.
Město vypadalo děsivě, připadalo mi špinavé
a šedé, což bylo dané i tím, že bylo průmyslové,
v kraji bylo hodně textilních fabrik. Nemocnice a úroveň chirurgie tam byly ale velice dobré,
takže v tom jsem měl v podstatě štěstí. Nástupní hrubý plat byl tehdy 950 korun měsíčně, za
všední 16hodinovou službu činila odměna 16
korun, za nedělní 24hodinovou službu to bylo
25 Kčs, takže v průměru asi jednu korunu za
hodinu.
Vzpomenete si na nějaké osobnosti, které
vás tam ovlivnily?
Jak primář, tak jeho zástupce byli výborní odborníci a ke mně se chovali pěkně. Primář
Springer byl německý Žid, který přežil i se svojí
ženou válku v Terezíně jedině díky tomu, že
tam vedl chirurgické oddělení a úspěšně operoval jak vězně, tak i vojáky. Samozřejmě jsem
ale musel hodně studovat, naučit se veškerou
všeobecnou chirurgii. Nejdůležitější bylo získat
atestaci a neoženit se tam, proto kromě studia
jsem se musel naučit vařit, abych nebyl odkázán na četná pozvání na teplou večeři. Spousta velice šikovných doktorů, kteří měli ambice
vrátit se na kliniku, se totiž na severu oženila,
měla děti a na kliniku už se pak nevrátila.
Vy jste se po atestaci do Brna vrátil a tehdy jste se rovnou dostal kromě operování
i k experimentům.
Kdepak, s experimenty na zvířatech jsme začali jako studenti. Pozdější velikáni, profesoři
Kořístek a Zavřel, už tehdy, ještě jako asistenti
na první chirurgické klinice, dělali experimenty s cévními operacemi – náhradami cév protézami z umělé hmoty nebo žilním štěpem –
a k tomu potřebovali pomocníky, kteří zvířata
uspali a asistovali jim při operacích. To jsme dělali moc rádi, s kolegou Pačovským jsme tam
chodili kromě běžné praxe jednou až dvakrát
týdně celé tři roky. Díky tomu jsme si již během studií uvědomili, že experiment je nezbytnou součástí chirurgie, že k ní prostě patří.
Ani ne měsíc po vašem nástupu na kliniku
došlo ale ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Změnila se tam
nějak situace?
Přibylo hodně práce, protože na klinice postupně
kvůli emigraci zůstala snad jen polovina doktorů,
byl dvojnásobek práce, a to jak zdravotnické, tak
i školské při výuce studentů. Pro mě osobně to
bylo navíc velmi nepříjemné období. Měl jsem
problémy, abych se na klinice vůbec udržel, poté
co jsem nazýval události pravým jménem, čili ne
bratrská pomoc, ale okupace a okupanti. A tak
mi celé dva roky prodlužovali smlouvu na dobu
určitou po třech měsících – na konci třetího měsíce jsem ještě nevěděl, jestli prvního budu moci
nastoupit do práce. Děkan chtěl, abych kliniku
opustil, přesvědčoval mě, že tady nemám perspektivu. Nakonec jsem ten dlouhotrvající boj
vyhrál a podařilo se mi zůstat.
A tak jste začal s profesorem Kořístkem
jako jeho asistent dělat experimenty, které
vedly k unikátní transplantaci jater u člověka. Proč jste vybrali zrovna játra?
To bylo z popudu akademika Milana Haška,
který na podzim roku 1968 přijel do Brna za
profesorem Kořístkem, že by potřeboval pro své
imunologické výzkumy prasátko s transplantovanými játry. Získal totiž ze světové literatury
informace, že játra jsou imunologicky privilegovaným orgánem, a že když se přihojí játra,
podstatně lépe se mohou přihojit i další
19
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
orgány a tkáně, jako je ledvina, eventuálně kůže. A jestli bychom mu nemohli takové
prasátko vyrobit. Kořístek tehdy vůbec netušil,
že to bude takový problém, a souhlasil.
Proč to byl problém?
dnes skupina, u níž transplantace jater indikujeme jen výjimečně, neboť výsledky jsou velmi
špatné. V průběhu prvního roku po transplantaci totiž dochází často k recidivě nádoru i do
transplantovaných jater. Tomu také odpovídaly
i naše výsledky, které nebyly vůbec přesvědčivé.
Všechno trvalo neskutečně dlouho. Vezměte si,
že experimenty na prasatech jsme začali provádět na podzim 1969 a v klinice jsme poprvé
operovali člověka až v roce 1983. Za tu dobu
jsme provedli více než 150 transplantací jater
S první transplantací jater, od níž uplyne
v únoru 2013 třicet let, se vám to ale podařilo výborně. Pacient se uzdravil. Jak na ni
vzpomínáte?
u prasat a řešili jsme postupně jeden problém za
druhým. Až jsme viděli, že nám prasátka standardně dlouhodobě přežívají, pak jsme teprve
začali uvažovat o převedení výsledků našeho
výzkumu do klinické praxe. Jedno prase nám
po operaci s transplantovanými játry přežilo
dokonce nějakých osm devět let, křížili jsme je
i mezi sebou a prasnice s transplantovanými játry nám porodila osm prasátek, takže jsme měli
důkaz, že i období gravidity a porodu probíhá
normálně, když játra fungují dobře.
Měli jste zprávy, jestli podobné operace dělají i jinde ve světě?
Tehdy to bylo velmi málo pracovišť, z nichž je
třeba vyzvednout hlavně dvě – v Cambridgi
a ve Spojených státech na Stanfordu –, která
se tímto výzkumem ve větším měřítku zabývala. Ale zprávy jsme měli pouze omezeně z odborné literatury, kterou jsme porůznu sháněli.
Dostat se tam bylo samozřejmě vyloučeno. To
tehdy nešlo, vším jsme se museli prokousat od
nejmenšího detailu. Dnes je to všechno podstatně jednodušší, jak přístup k odborné literatuře a návštěva pracovišť kdekoliv ve světě, tak
účast na kongresech nebo výměna informací
a vzájemná pomoc.
S čím jste se nejvíc potýkali?
Když už jsme měli ověřené výsledky, museli
jsme především přesvědčit ministerstvo zdravotnictví, že to umíme a že nebudeme zabíjet
lidi. Absolvovali jsme několik jednání na vědecké radě ministerstva a nakonec nám bylo
povoleno zahájit na začátku 80. let klinické
transplantace jater. Ale pouze jako klinický
experiment u skupiny pacientů se zhoubným
nádorem jater. Což je paradoxní, protože to je
20
Stále velmi živě. Prvním naším pacientem
byl Josef Mynář, posunovač z Tišnova, třicátník, který měl celá játra zachvácená nádorem,
který se zatím nerozšířil do krve ani nikam
jinam. A tak jsme měli štěstí my i pan Mynář,
operace proběhla bez komplikací, pacient nastoupil znovu do práce, měl další dítě a žije
dodnes. U těch dalších pacientů jsme takové
štěstí neměli. To až když nám povolili rozšířit
indikaci o další onemocnění a my mohli zahájit transplantace jater u pacientů s jaterní
cirhózou.
Kudy pak vedla cesta k vícenásobným
transplantacím?
Začali jsme mít dobré výsledky a pomyslnou indikační laťku obtížnosti jsme si stavěli výš a výš. U jednoho pacienta jsme například diagnostikovali zúženou aortální chlopeň
a závažnou jaterní cirhózu. Srdeční operaci samotnou by podstoupit nemohl, selhala by mu
játra. Stejně tak samotnou transplantaci jater
by podstoupit nemohl, protože by při operaci
zemřel na zástavu srdce při vážném postižení
aortální chlopně. Tak nás napadlo udělat to
zároveň. Napoprvé vše vyšlo perfektně a od té
doby jsme se přestali bát a postupně kombinovali srdeční operace a transplantace srdce,
ledvin a jater.
Pak už vám zbývalo jen zkombinovat všechny tyto tři orgány najednou. Nakonec jste to
udělali jako první v Evropě v roce 2005.
Ano, před tím se to dvakrát podařilo lékařům
v Chicagu. U našeho prvního pacienta jsme
v průběhu jedné operace, která trvala asi osm
hodin, současně nahradili srdce, játra a ledviny. Žil potom ještě dva roky. Nejzajímavější
na této operaci byla skutečnost, že pooperační průběh proběhl naprosto ideálně, aniž
bychom u nemocného pozorovali jedinou
komplikaci, což je u tak náročného výkonu
nesmírně vzácné.
Chystáte se tu pomyslnou laťku zvýšit
a transplantovat ještě víc orgánů najednou?
O to se určitě nebudeme snažit. I trojí transplantace je výjimečná záležitost a vždycky to nemusí proběhnout tak dobře jako u tohoto pa-
cienta. Samozřejmě zkombinovat se dá všechno
na světě. Navíc dnes pracujeme s tak dokonalou
technikou anestezie, že je možné provádět dlouhotrvající, deseti až dvanáctihodinové výkony.
Jsou nějaká omezení u transplantací, například věk? Udělali jste transplantaci srdce
u dvouleté holčičky, mediálně je známá
i operace režiséra Jakubiska, kterému bylo
pětasedmdesát.
Hlavní a zásadní omezení je vhodný dárce.
Představte si, že byste potřebovala pro novorozence, který má vrozenou srdeční vadu neslučitelnou se životem, vhodné srdce. Ale kde seženete zdravé srdce novorozence? A to je typické
pro všechny transplantace. Vždycky bude víc
pacientů čekajících na transplantaci než vhodných dárců.
S nástupem elektronických médií se ovšem
začaly množit zprávy, jak jednoduché je objednat orgány přes internet.
To je absolutní nesmysl. Samozřejmě se snažíte
každého vhodného dárce co nejvíce využít, ale
musíte respektovat zákony, které se týkají odběru orgánů, jejich transplantací a zacházení s orgány a tkáněmi. Obecně je vhodným dárcem
každý člověk, který má zdravé orgány a utrpěl
smrt mozku.
Co například příbuzenské transplantace
ledvin?
Samozřejmě, ty se u nás také provádějí, zvlášť
v posledních letech jich přibývá. Stále jich je ale
výrazně méně než například ve skandinávských
zemích, kde tvoří 40 až 50 procent všech transplantací ledvin.
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Je pak rozdíl v naději na přežití?
Příbuzenské transplantace mají obecně lepší výsledky. Už proto, že orgán se hned přenese, a je
proto minimálně poškozen. Při běžných transplantacích, kdy se odběr provede třeba v Ústí
nad Labem a transplantace se koná v Brně, se
doba mezi odběrem a transplantací ledviny pohybuje mezi 15 a 20 hodinami.
Hlavní částí vaší práce je kardiochirurgie
u dospělých. S krátkou přestávkou jednoho
publice, kde provádíme složité srdeční operace
s použitím moderního rentgenového přístroje.
Věnujete se také medikům?
Výuce studentů se již nevěnuji, jsem ale členem
zkušební komise při státnicích z chirurgie. Vychovali jsme celou řadu mladých schopných
chirurgů, kteří milují kardiochirurgii, rádi operují a dělají to dobře. Navíc mají oproti nám
tu výhodu, že měli možnost se vše naučit podstatně rychleji. Když jsem nastoupil na kliniku,
Stavět pomyslnou
laťku stále výš – to je
základem nejen
medicíny, ale celé vědy.
roku jste více než 20 let vedl specializované Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie, které se jimi zabývá. Na co
jste nejvíc hrdý?
prof. MUDr. Jan Černý, CSc.
kardiochirurg
Narodil se v roce 1941 do učitelské rodiny
ve Vranově u Brna. Brzy poté se přestěhoval společně s rodiči a třemi sourozenci
do Brna, kde strávil převážnou část svého
života. Lékařskou fakultu absolvoval jako
jeden z nejmladších, v pouhých 22 letech. Vedle srdečních operací se zasloužil
i o rozvoj transplantací – na kontě má
například spolupráci při první transplantaci jater i první transplantaci srdce u dítěte
v ČR, v roce 1998 provedl první kombinovanou transplantaci srdce a ledviny
a v roce 2005 první transplantaci tří orgánů současně: srdce, jater a ledvin. Má dvě
dcery, žije v Brně a dovolenou tráví většinou na chalupě v Jeseníkách. Stále operuje a asistuje mladým lékařům. Mezi jeho
záliby patří tenis, houbaření a rybolov.
www.absolventi.muni.cz
Na to, že dnes je náš ústav jedním z nejlépe
vybavených pracovišť v našem státě a funguje zcela srovnatelně s předními pracovišti ve
světě.
V roce 1984 jsme patřili k nejchudším pracovištím srdeční chirurgie v Československu, měli
jsme jen základní přístrojové vybavení, všecko
jsme dělali na koleně. Neměli jsme ani materiál
na jednorázové použití, museli jsme šetřit každou korunu. Zdravotní pojišťovna tehdy ještě
nefungovala, náš ústav dostal ročně kolem 30
milionů, to nám muselo stačit na nákup chlopní, šicího materiálu, oxygenátorů a všeho ostatního. Neexistoval žádný materiál na jednorázové použití, proto se všechny kanyly pečlivě
vymyly, vysterilizovaly a používaly opakovaně.
Jinak bychom nemohli vůbec operovat. Těch 30
milionů, které jsme tehdy dostali na celý rok, by
nám dnes nestačilo ani na jeden měsíc.
Za tu dobu se díky vám významně zvýšila
dostupnost srdečních operací a z výjimečných zákroků se staly každodenní činnosti.
Ano, zvyšovali jsme každým rokem počty výkonů. Když jsem nastoupil, operací se provádělo
kolem dvou set ročně, tento počet se postupně
zvyšoval až na 1 450, úměrně s tím se zlepšovaly výsledky a snižovala úmrtnost po srdečních
operacích. Dnes provádíme v průměru 1 100
srdečních operací ročně. Během let se nám také
podařilo vybavit naše centrum nejmodernější
přístrojovou technikou. Dnes máme nový hybridní operační sál, který je nejmodernější v re-
srdeční operace se dělaly dvakrát týdně, tři dny
jsme se na ně chystali. Člověk byl rád, když se
dostal na místo čtvrté asistence. Dnes děláme
na třech sálech po dvou srdečních operacích, to
máte za týden pětadvacet až třicet operací.
Jsem také velice rád, že mým nástupcem se
stal můj zástupce Petr Němec. Byl to jediný
chirurg, kterého jsem s sebou vzal, když jsem
sem v roce 1984 nastoupil. Myslím, že toho nikdy nelitoval, já také ne. Od roku 2007 je ředitelem ústavu a vede si velice dobře, zavádí nové
operační postupy. A zase zvyšuje tu pomyslnou
laťku. To je základ a tajemství pokroku nejen
v medicíně, ale ve veškeré vědě.
Mimochodem právě profesor Němec o vás
v jednom svém článku napsal „… na prvním místě všech úvah a veškeré jeho práce
je nemocný a jeho zdraví, vydobyl si uznání
a velký respekt spolupracovníků a kolegů“.
Co podle vás potřebuje mít medik, který by
se chtěl stát chirurgem?
Hlavně musí udělat všechno pro to, aby pacienta žádným způsobem nepoškodil. Musí se naučit
operovat rychle, ale bezchybně. Musí myslet na
všechno, předcházet veškerým možným komplikacím, které se mohou vyskytnout, musí se
naučit znát co nejvíce operačních postupů. Nesmí se bát rychle rozhodnout v dané chvíli. Bez
kyslíku totiž mozek odumírá nejpozději do pěti
minut. Nemáte moc času na to zvolit vhodnou
operační metodu, když dojde ke komplikaci,
která ohrožuje život pacienta. Musíte rychle najít správné nebo to optimální řešení a dokázat ho
během těch několika málo chvil zrealizovat.
Text: Petra Polčáková
21
VAŠE ALMA MATER
† Foto: David Židlický
Výjimečné pracoviště absolventek
Vila Tugendhat
Do výstavní budovy v brněnské čtvrti Černá Pole se každá
dostala jinou cestou, láska k architektuře však Dagmar Černouškovou a Elišku Veselovskou, zástupkyně dvou generací
absolventů Masarykovy univerzity, spojuje. Aby ne – obě pracují ve vile Tugendhat, jediné památce moderní architektury
v České republice, která je zapsaná do Seznamu světového
kulturního dědictví UNESCO.
22
Dá se vůbec při takovém zaměstnání říkat: „Jdu
do práce?“ Podle mladší z dvojice absolventek
ano. „Já to říkám, ale chápu, že spousta lidí vnímá místo, kde pracujeme, jako záviděníhodné.
Nedivím se jim, je krásné. I když třeba čas na to
vypít si kávu na zahradě jsem zatím v pracovní
době nikdy neměla,“ přiznává Eliška Veselovská, která se ve vile stará o komunikaci s veřejností. Absolventka etnologie a studentka managementu v kultuře si tak denně píše s novináři
i zástupci různých institucí, kteří se chtějí do
domu podívat nebo jej studovat, a stará se také
o prominentní hosty. Ač to normálně do její
pracovní náplně nepatří, tak po domě projektovaném Ludwigem Miesem van der Rohe prováděla třeba amerického velvyslance nebo lichtenštejnskou princeznu.
V roli průvodkyně není za běžných okolností
k zastižení ani její kolegyně Dagmar Černoušková, která má diplom z dějin umění a předtím
vystudovala stavební průmyslovku. Ve vile už
totiž sedm let pracuje ve Studijním a dokumentačním centru, takže příběh stavby, která z ulice
vypadá nenápadně, ale přesto se do ní sjíždějí
návštěvníci z celého světa, zná dokonale.
Dům vznikal na objednávku Grety a Fritze
Tugendhatových v letech 1929 a 1930 za přispění několika domácích a zahraničních firem,
které prostor opatřily řadou exkluzivních prvků. Třeba velkými okny hlavního obývacího
prostoru, jež dělníci podle projektu zapustili
do podlahy, takže vytváří dojem skleněné zdi,
která jako by ani nebyla. Nebo onyxovou stěnou, jejíž pořízení vyšlo rodinu na tehdy velmi
vysokou sumu. „Od prvního okamžiku jsme si
dům velice oblíbili. Když jsme byli sami, tak
jsme seděli v knihovně, ale s přáteli jsme rádi
trávili večery před skleněnou stěnou zezadu
osvětlenou, která vrhala jemné a pěkné světlo,“
lze se dočíst ve vzpomínkách rodiny, jejichž
fragmenty jsou k dispozici na nových webových stránkách památky. Ačkoliv někomu se
dům může zdát studený, majitelé si jeho jednoduchost zamilovali.
ROČNÍK 2012/2013
VAŠE ALMA MATER
Vila Tugendhat
Unikátní památka, která je od roku 2001
na seznamu UNESCO, vznikala v letech 1929 a 1930. Rodina Tugendhatů
v ní bydlela do roku 1938, kdy jako Židé
prchli před nacisty nejdříve do Švýcarska
a později do Venezuely. Za války se ve
vile vystřídali nacisté a příslušníci sovětské
armády. Po ní budova sloužila jako škola
a rehabilitační centrum. Státem chráněna
je od roku 1963, od té doby prošla dvěma
velkými rekonstrukcemi.
† Foto: David Židlický
Nemilí nájemníci: Nacisté a Rudá armáda
Místa k setkávání s přáteli nabízela vila svým
majitelům spoustu, protože je nejen rozměrná, ale i velkoryse členěná. I tím byl, včetně
například provozního a technického zázemí,
dům výjimečný.
Majitelé si jej však dlouho neužili, v roce
1938 totiž jako Židé před hrozící válkou a tlakem ze strany fašistů emigrovali. Památkově chráněná budova pak zažila složitá léta. Za
druhé světové války padla do rukou nacistům
a sloužila jako bydlení pro německého obchodníka Waltera Messerschmidta.
Pak ji zabralo sovětské vojsko, které mimo
jiné udělalo ze spodní části na přechodnou
dobu konírnu, a po válce sloužila jako škola
nebo rehabilitační centrum. Až v 60. letech se
vila dočkala uznání a v roce 1963 zapsání na
seznam československých kulturních památek. A později také oprav, i když ta z 80. let
byla už ve své době kritizována. Podle Dagmar
Černouškové, jež mapuje informace o historickém vývoji domu, jeho architektovi nebo
majitelích, ovšem ne zcela oprávněně. „Před
druhou obnovou, která začala v roce 2010,
jsme pečlivě prostudovali projektovou dokumentaci z 80. let a na tehdejší dobu byla velmi profesionální. Problematická byla ovšem
samotná realizace,“ podotýká Černoušková,
kterou podle jejích vlastních slov ve vile pořád
něco překvapuje.
Třeba příběh, který se stal v roce 2006. „Zazvonil u nás pán v montérkách, že naproti spravuje koupelnu a že tady v době, kdy se vila
poprvé rekonstruovala, pracoval a pamatuje si,
jak rozbíjel to velké okno. Úplně jsem zalapala po dechu,“ vzpomíná odbornice na historii
vily Tugendhat, která muže hned pozvala dál.
Věděla totiž, že se právě při zmíněných pracích
zničilo jediné originální dochované sklo, které
vytvářelo dojem průhledné zdi.
Došlo k tomu při finální fázi oprav. Ostatní
okna se tehdy nepodařilo v tak velkém rozměru sehnat, a proto byla složená ze dvou půlek
www.absolventi.muni.cz
spojených silikonem. „Někdo z vrcholných
představitelů města, tedy investora, tenkrát do
vily přišel, zhlédl zahradní průčelí a naznal, že
to jediné velké okno tam ruší a že je potřeba vše
sjednotit. A tak okno, které ve spuštěné poloze
přežilo i tlakové vlny při náletech, nechali rozbít,“ líčí smutný příběh Černoušková.
Šťastný nález
Jiné příběhy související s památkou mají ale
veselejší konec. Byť jen těžko uvěřitelný. Mezi
chlouby stavby řadí odborníci i stěnu z makassarského ebenu, která stála u jídelny. Za války
ji odnesli nacisté a dlouho se mělo za to, že je
nenávratně pryč. Na jaře roku 2011 ji ale Miroslav Ambroz objevil na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, kde si fašisté kusem cenného
dřeva vylepšili svůj tehdejší bar.
Dnes už mohou nejen zrenovovanou stěnu
obdivovat návštěvníci. Po posledních opravách,
které trvaly dva roky, se vila 6. března 2012 konečně otevřela pro veřejnost.
Průvodci upozorňují příchozí na známá fakta, ale i na stavební řešení a detaily, které dělají
vilu jedinečnými. Dagmar Černoušková i Eliška Veselovská znají takových detailů spoustu.
Už jen proto, že když se opravovalo, obývaly
místo dnešní světlé a vzdušné kanceláře stavební buňku.
Přineslo jim to spoustu práce, ale na znovuotevření památky vzpomínají jako na velký svátek. „Doteď si pamatuju na pocit, který jsem
měla, když se sundaly fólie z oken do zahrady.
Stála jsem v ložnicovém patře a říkala jsem si,
že Tugendhatové museli Brno milovat a být velcí patrioti, protože jinak by si takový dům vystavět nenechali,“ myslí si Veselovská. Podobné
pocity prý vypozorovala i na návštěvnících. „Je
krásné, jak vila umí okouzlit. Když provádím,
tak je do toho prostoru schválně pouštím první
a dívám se, co to s nimi dělá.“
Státníci, vědci, kteří jezdí do Brna například
na konference, nebo jiné významné osobnosti.
Ti všichni si návštěvu vily nechají ujít jen zřídka.
Před dvaceti lety se v ní potkali i Václav Klaus
a Vladimír Mečiar, když dojednávali rozdělení
Československa.
A jezdí sem i potomci původních majitelů
vily, jejichž morální právo na stavbu se podle
Veselovské v Brně pořád ctí. „Můžou sem přijít, kdykoliv projeví zájem, nebýt jejich příbuzných, dům by tu přece nikdy nestál. Doprovázela jsem tady na návštěvě vnuka Grety
Tugendhatové a i na něm bylo znát, že přestože
tady nikdy nežil, vzbuzuje v něm dům emoce.“
Text: Martina Fojtů
Asi 5 milionů korun
tolik rodinu Tugendhatů stála stavba světoznámé vily. Přesná částka se neví, odborníci
ji pouze odhadují. V každém případě to však
byla za první republiky nevídaná suma.
Asi 180 milionů korun
tolik stála poslední rekonstrukce,
která skončila letos v zimě.
Čtěte také rozhovor s absolventkou
Dagmar Černouškovou:
>> online.muni.cz/vedaavyzkum/2925
23
VĚDA A POZNÁNÍ
Zahraničním vědcem
na Masarykově univerzitě
Původem francouzský vědec velmi oceňuje potenciál českých studentů. „Spousta lidí
tomu nevěří, ale studenti v Česku dostávají naprosto špičkové a konkurenceschopné
vzdělání a jsou výborně motivovaní. Okolní
prostředí ale není vždy tak motivující, jak by
mohlo být,“ svěřuje se Albano s postřehy ze
svého tuzemského pozorování. I proto doporučuje všem mladým výzkumníkům minimálně po doktorátu sbalit kufry a na delší dobu
vyjet do zahraničí.
„Člověk pozná, jak se pracuje v jiných laboratořích, pozná cizí kulturu a vůbec načerpá životní zkušenosti, které mu poskytnou po návratu domů nadhled a odstup,“ říká výzkumník.
† Albano Meli
Kdyby dnes někdo přišel na
Masarykovu univerzitu po dvaceti
letech, žasl by nad tím, jak se její
prostředí internacionalizovalo.
Zejména špičkové laboratoře v bohunickém kampusu se zaplnily
úspěšnými mladými vědci ze zahraničí, kteří míří do České republiky. Zdejší akademické prostředí
jim dovede nabídnout podmínky
srovnatelné s těmi nejlepšími.
Jedním z takových vědců je i Francouz Albano Meli, který po letech strávených na prestižní Kolumbijské univerzitě v New Yorku zakotvil právě v Brně. „Načerpal jsem zkušenosti
a hledal způsob, jak se vrátit zpátky do Evropy,“
vypráví Albano, který se zabývá molekulární
kardiologií a snaží se hledat cesty k pochopení
srdečních poruch a nemocí.
Návrat do příjemnější Evropy
Do České republiky zamířil především díky své
ženě. Je totiž Češka. „Nemohl bych se sem ale
vydat, kdybych neměl jak pokračovat ve své
práci a nenašel tu vhodné podmínky. To se však
podařilo,“ líčí mladý vědec. Pomohl mu speciální program, jehož cílem je dostávat špičkové vědce do Jihomoravského kraje.
24
„Skoro po čtyřech letech pobytu na Manhattanu se mi hrozně stýskalo po přírodě. Tady
si moc užívám, že když si usmyslím, že zítra
pojedu někam na vodu sjíždět řeku, nic není
problém zařídit. Za pár hodin jsem na místě,“
chválí si vědec.
Být v Česku je pro Albana tak trochu jako být
zase zpátky doma. Konečně si zde také mohl pořídit vytouženého psa. V malé pracovně, odkud
řídí svůj výzkumný tým, se mu u nohou motá
norfolský teriér. Když ho vybíral, vůbec netušil,
že volí rasu, která je typická pro cambridgeské
akademiky. „Kolegové mi to řekli, až když jsem
ho přivedl ukázat,“ směje se Albano.
Česko si mladý vědec vůbec pochvaluje
jako skvělé místo k žití. A rád má i zdejší jídlo. „Skvělý je guláš s knedlíkem a halušky, těm
říkám slovanské těstoviny. Vím, že to není tak
úplně české jídlo, ale ochutnal jsem je tady.
Mám rád i váš zvyk dávat si k jídlu polévky
a samozřejmě mi chutná pivo,“ vyjmenovává
s nadšením vědec.
Jak si stojí česká věda
Zdejší vědecké pracovní prostředí hodnotí jako
poklidnější než to zaoceánské. Pozitivní hodnocení je to však jen do určité míry. „Hlavní rozdíl spočívá v tom, že třeba v New Yorku cítíte
neustále soutěžního ducha. Ten je dobrou motivací pro to dělat tu nejlepší vědeckou práci.
Lidé jsou kvůli tomu ale velmi rychlí, uspěchaní a často až agresivní,“ popisuje Albano kontrast k mírnějšímu evropskému prostředí.
Proč selhává lidem srdce
Na Masarykově univerzitě působí Albano v biologickém ústavu na lékařské fakultě. Úzce spolupracuje s týmem, který zkoumá lidské kmenové buňky. Ty mají totiž tu unikátní vlastnost, že
se dovedou proměnit v jakýkoliv jiný typ lidské
buňky. Albano je potřebuje pro to, aby mohl
dělat pokusy související s fungováním srdce.
O co přesně jde? Ve svém výzkumu se věnuje biofyzikálním vlastnostem buněk, které
vytváří srdeční sval. Jejich zásadní dovedností
je, že umí srdce stahovat a zase roztahovat. Bez
toho by nefungovalo. Podstatné je, že kontrakce jsou umožněny tím, že se do buněk vpouští
a z nich zase vypouští vápník.
„V laboratořích v New Yorku jsme při pokusech na myších zjistili, že právě problémy v cyklu vpouštění vápníku jsou jednou z častých příčin selhání srdce a dalších srdečních nemocí.
Myší srdce je ale úplně jiné než lidské – nemá
tolik predispozic pro srdeční arytmie. Teď bych
proto rád experimentoval i na lidských buňkách,“ dostává se Albano k tomu, na co vlastně
potřebuje kmenové buňky. Umožní mu totiž
v laboratorních podmínkách vytvořit buňky srdeční, které podrobí pokusům.
Přestože jde o základní výzkum, má podle
Albana potenciál pomoci v blízké budoucnosti s diagnostikou i se zvolením vhodné terapie
pro pacienty se srdečními chorobami. „Než
se ale dostaneme na tuto úroveň, musíme vůbec porozumět mechanismu nemocí,“ uzavírá vědec.
Text: David Povolný
ROČNÍK 2012/2013
VĚDA A POZNÁNÍ
Umění, které
vychází z rovnic
Když se řekne výtvarné umění, rozhodně by člověk hned vzápětí nedodal: matematika. Emeritní profesor Fakulty informatiky MU Ivo Serba
to má ale jinak. Svět matematiky a svět umění
jsou pro něj místa spojená mnoha mosty, díky
nimž vznikají fascinující obrazy.
Jak k tomu přišel? Profesor Serba stál u kolébky dvou významných oborů z oblasti informatiky v Československu: modelování dynamických
systémů na počítačích a počítačové grafiky.
„Na začátku 80. let se již umělo leccos počítačově namodelovat – pracovali jsme nejen na
technických, ale také například na ekonomických, lékařských a sportovních úlohách. Problémem ale zůstávala efektivní prezentace výsledků
výpočtů. Jako perspektivní se jevila počítačová
grafika, a tak jsem se o ni začal v jejích počátcích
zajímat,“ popisuje Serba spojení obou oborů.
A protože měl umělecké sklony, zdála se
mu počítačová grafika čím dál tím víc dobrá
i pro pobyt ve výtvarném ateliéru. „Lákal jsem
své přátele výtvarníky k počítači a postupně se
to dařilo. I já jsem si občas něco úspěšně zkusil,“
líčí profesor.
Co to vlastně je matematické umění
Tento typ umění v principu vychází z jednoduchého předpokladu, že výsledky řešení některých matematických úloh mohou být esteticky
nosné a zajímavé.
„Řada řešení matematických formulí vede
k fascinujícím výstupním obrazům. Některé
rovnice, případně systémy rovnic, mají řadu parametrů a jejich promyšlenou volbou dostaneme
www.absolventi.muni.cz
celé třídy výtvarných úloh. Například mozaiky,
uzly, fraktály, matematické plochy a tělesa a tak
dále,“ vysvětluje nadšeně Serba.
Síla a zajímavost takto vzniklých obrazů je
především v tom, že jsou tvarově, kompozičně
i vybarvením naprosto odlišené od toho, co dosud člověk vytvářel, když se třeba postavil se štětcem k malířskému plátnu.
Sám pojem matematické umění je stále ještě
poměrně mladý a právě Serba stojí za jeho zaváděním u nás. „Ještě před dvaceti lety neexistovalo jednoznačné pojmenování tohoto celosvětově se vynořujícího tématu. Používaly se pojmy
jako generovaná estetika, výtvarná procedurální
počítačová grafika, kreativní počítačová grafika
a tak dále. Já sám jsem se ale k nelibosti řady
kolegů výtvarníků i matematiků přikláněl k názvu matematické umění. Hranu sporu jsem pak
srazil pojmem výtvarná informatika,“ vypráví.
Tak také později nazval svůj předmět na fakultě
informatiky.
se Serba s tím, že uznávanější byla tzv. interakční
grafika. Při ní se socha nebo obraz tvoří po jednotlivých krocích, a tak tato technika více odpovídá tradičním výtvarnickým postupům.
„Všechno to ale chtělo jen svůj čas. Všudypřítomnost osobních počítačů a řada popularizujících a vysvětlujících aktivit pomohla počáteční potíže překonat. Dnes, po více než dvaceti
letech, v době rozvinutého internetu, najdeme
pod heslem Mathematical Art obrovské množství odkazů. Matematické umění se už skutečně stalo nedílnou součástí široké oblasti grafické
komunikace,“ uzavírá matematický výtvarník.
Text: David Povolný
Mozaiková mříž (grupa symetrií)
Pocta Mondrianovi (logaritmická transformace)
Rajka (modifikovaný systém afinních transformací)
Dráčci (fraktál – komplexní proměnná)
Text: David Povolný
Jak dílo vzniká
Výsledný počítačový obraz přichází na svět výběrem a volbou parametrů zvoleného matematického vztahu, u kterého je nadějné, že dá vzniknout něčemu výtvarně zajímavému. Umělcem/
matematikem/programátorem je tedy nastavena
rovnice a ona samotná je pak řešena a zobrazena
pomocí nástrojů počítačové grafiky zcela spontánně, tedy bez zásahu tvůrce.
„Tento vznik obrazu z rovnice na ‚jedno
zmáčknutí knoflíčku‘ byl proto původně nejen
domácí výtvarné obci značně podezřelý,“ usmívá
25
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
† Foto: Lucie Mlynářová
Zamlčovaný překladatel,
neodmlčený tvůrce
26
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Filozofickou fakultu vystudoval Antonín Přidal v tvrdých 50.
letech minulého století, poznamenaných nástupem totalitního režimu. Navzdory tomu v něm česká literární scéna dostala výraznou rozhlasovou a později především překladatelskou osobnost.
I když dlouhých dvacet let nemohl pracovat pod svým jménem,
stojí za překlady takových autorů, jako jsou Joseph Heller, David
Lodge nebo Edward Lear. Říká, že dnes už ho zaměstnává stáří,
na jednu nenapsanou knížku prý ale ještě myslí.
Na Masarykově univerzitě jste studoval
v těžké době v 50. letech. Jaké to bylo, být
zde tehdy studentem?
Být studentem filozofické fakulty nebylo vůbec
tak báječné, jak jsem si před zápisem představoval. Trvala obecná podezíravost a nejistota. Velkou přítěží byl povinný marxismus-leninismus
a jeho nechutná frazeologie otravující tehdejší
češtinu. Každý týden pak přitroublá a zbytečná
vojenská příprava v líšeňském zámku. Pachuť
ze svazáckého veselí a funkcionářské namyšlenosti. Nejlepší drb té doby se týkal vrátného,
který prý s telefonem v ruce hlásil příchozímu
hodnostáři: „Soudruhu děkane, volá milostivá
paní!“
To tedy nezní jako typické veselé vzpomínky na vysokoškolské studium.
Někdy to bylo všechno k vzteku. Ale něco těžké
nebylo – být kolegou a kamarádem těch, kteří
dovedli hledat protiváhu v dobré četbě a hudbě, v upřímné debatě. A největší útěcha čekala
v mých studijních oborech, v anglistice a hispanistice. Bohatství těch jazyků a jejich kultur nedalo narazit na žádné dogma. Skrze ně vstupoval člověk do jiného prostoru, mnohotvárného
a nezadrátovaného.
Na které profesory vzpomínáte?
Nejraději na ty dobré, ale nikdy mi nevymizí z paměti ani ti druzí, pro mladého člověka
nebezpeční svou kádrováckou agresivitou, politickým fanatismem, jízlivou tvrdostí. Někteří
v dalším desítiletí změkli, dospěli k rozumnějšímu názoru a chování. Ale škody, které během
50. let způsobili na lidech a na úrovni školy,
byly citelné. Nebýt jejich žluči a slepoty, všichni
www.absolventi.muni.cz
jsme tenkrát mohli být lepší. Ve všem. Oporou
mi byli jejich protichůdci. Džentlmeni, ze kterých se dala vycítit vnitřní svoboda, uvážlivost
a síla charakteru.
Hlas a hudba mohou
konkurovat všemu
viditelnému jen tam,
kde člověk potřebuje
víc slyšet než vidět.
zakladatele brněnské anglistiky. Psal o Shakespearově díle tak detailně a přitom s takovým
myšlenkovým rozmachem, že jsem začínal tušit,
v čem že je asi velikost poznání. A jaká je moc
jazyka, který je dovede postihnout a rozvinout.
Kteří to byli?
Pro mě to byli anglisté Samuel Kostomlatský,
Jan Firbas, Josef Vachek, často kvůli svým kvalitám diskriminovaní. Ale také Španělka Carmen Parga, manželka komunistického exulanta, a přitom tolerantní, vstřícná lektorka
s velkým rozhledem a pochopením pro naše
trápení. Později, když žila v Mexiku, napsala
knihu, kde pojmenovala důvody své deziluze
z komunismu: fanatismus, iracionalita, nesnášenlivost. „V šest večer v Madridu U Velryby!“
slibovala nám žertem. A my se smáli s nadějí,
že se snad i neuvěřitelné stane skutkem. Ale
kdy? Zatím nám zoufale chyběly nové knihy,
slovníky, časopisy, nemluvě o cestách do zemí,
jejichž jazyky a literaturu jsme studovali, ale
v osobním kontaktu nemohli zažít. Na Kubu
jsem se dostal až v 60. letech, do Anglie a Španělska teprve po listopadu 1989, krátce předtím do Spojených států. Dlouho to pro mě
byly lásky platonické. Ale trvalé. Udržované
dobrými prostředníky.
Jste známý jako znalec Shakespeara. Čím je
pro vás jeho dílo tak pozoruhodné?
Vším. Rozsahem, rozmanitostí, hlubinami. Tak
jako Alpy nebo Dolomity, kam se každoročně
vracím. Údiv, obdiv, posvátný úžas, slova na
to nestačí, nejlepší jsou tiché prožitky. Začalo
to v gymnaziálních letech u otcovy knihovny
Hamletem a Macbethem. A listováním v Knize o Shakespearovi od Františka Chudoby,
Po studiích jste začal pracovat v literární
redakci Českého rozhlasu v Brně. Mimo
jiné jste spolupracoval s básníkem Janem Skácelem. Jak na tuto práci a na něj
vzpomínáte?
Skácel, tehdy čtyřicátník, sám bezdětný, se ke
mně choval nejdřív jako k synovi, potom jako
k mladšímu bratrovi. Pozorně, s velkým zájmem o to, co vím a co bych vědět měl. Literární redakci rozhlasu stejně jako později časopis
Host vedl ke svobodnějším obzorům. Nebál
se oponovat oficiálnímu vkusu ani módním
vlnám. Dlouhé hovory, které jsme pravidelně
vedli, pro mě byly cosi jako postgraduál. Nedalo se s ním souhlasit ve všem, někdy byl až
příliš zarputilý, ale vyrovnávat se s povahami
nových přátel, to je taky škola. V té redakci,
přátelské a veselé, jsem byl ve svém živlu, bavilo mě pouštět se do naučných pásem, jako
byl Shakespeare pro začátečníky, do literárního kabaretu Na shledanou v sobotu nebo do
rozhlasových her.
Jak se vám dívá na to, že rozhlas dnes pozvolna vyklízí prostor jiným médiím?
Hlas a hudba mohou konkurovat všemu viditelnému jen tam, kde člověk potřebuje víc slyšet než vidět, víc se soustředit, víc rozvinout
svou přemýšlivost, svou představivost. Otázka se týká všech. Co v sobě kdo vyklízí? Kdo
čemu ustupuje? Co komu nestojí za to?
27
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Do povědomí veřejnosti se Přidal dostal zejména
svým překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád od
Leo Rostena (na snímku vlevo), která je plná jazykového humoru. Náročná práce na převedení komplikovaných hříček do češtiny zabrala překladateli řadu let.
Antonín Přidal se svým dlouholetým přítelem,
malířem Bohumírem Matalem (vpravo), jenž byl
významným představitelem brněnské poválečné
malby. Je mimo jiné autorem sítotisků k Přidalovým
básnickým sbírkám.
Zvukové médium si ale objevuje přístupové cesty, o jakých se mu za mých časů nesnilo. Otvírají se přes nejrůznější přenosná zařízení
a počítače, přes internet a jeho zvukové archivy.
Na Divadelní fakultě JAMU jsem před dvaceti lety založil Ateliér rozhlasové a televizní
dramaturgie a scenáristiky. Často se tam hlásí zájemci, kteří o rozhlasových programech
vědí minimum. Ale postupně tomuto médiu
přicházejí na chuť, zkoušejí si jeho možnosti
i svoje místo v něm.
A ještě jedna naděje. Až budeme hodně staří
a krátkozrací, právě rozhlasem zůstaneme spojeni s tím, co jsme dřív přijímali z obrazovek
a tištěných stránek. Rozhlas nám zůstane.
oboru, dostávat se k novým podnětům. Ale
když té práci dáváte maximum z toho, co víte
a umíte, a přitom se k ní nesmíte hlásit, je to
ponižující. Režim vám nejdřív vezme vaše plány, potom jméno a tím i tvář. Udělá z vás „nikoho“. Udělá z vás svůj majetek. Jako cenzor,
který tvrdě škrtá nejen v textu, ale i v životě,
a nejen v mém. Proškrtával lidem pracovní
možnosti, vzdělání, cestování, oklešťoval jejich talent. Znemožňoval otevřenost, vnucoval
přetvářku. Dnes už to vypadá jako kus života
Na počátku normalizace jste dostal z rozhlasu vyhazov. Proč vlastně?
Rozchod byl oboustranný. Nové vedení nemohlo potřebovat někoho, kdo nedokázal odvolat, co říkal před srpnem 1968 a po něm, a já
jsem nebyl schopen posluhovat dosazeným ropuchám. Tak se mi ve čtyřiatřiceti sesula spousta rozhlasových plánů, ale naskočily jiné, zvláště
s překládáním. To byl obor zdánlivě méně kádrovaný, ale naneštěstí nebyl. Téměř deset let
se mnou žádné nakladatelství nesmělo uzavřít
smlouvu.
Překládal jste autory, jako jsou David Lodge,
Patrick White, Gilbert Keith Chesterton
nebo Joseph Heller, musel jste ale pracovat
pod cizím jménem. Jaký to byl pocit, být
nucen fungovat takovým způsobem?
Trpký. Nikomu bych nic takového nepřál.
Zčásti to mírnila úleva, že se mohu zabývat
autory velkého významu, pokračovat ve svém
28
Někdy vydržím číst celý
dlouhý den, ale psát od rána
do večera nebo celou noc
je riziko.
těžkého, který se musí nějak unést, ale bylo to
horší. Bylo to zlé, odporné a ničivé.
Užíval jste si pak nabytou svobodu po sametové revoluci?
Po tom, co jsem právě řekl, si domyslíte, jaké to
pro mne bylo nadechnutí, jaká záchrana. Mohl
jsem konečně všechno. Svobodně myslet, mluvit, psát. Publikovat a učit. Mohl jsem vyzkoušet i to, nač jsem předtím nemohl ani pomyslet – moderování televizních diskusí nebo režii
vlastních her v televizi, rozhlase i divadle.
prof. Antonín Přidal
překladatel, spisovatel
Narodil se v Prostějově, po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti vystudoval na Filozofické fakultě MU anglistiku a hispanistiku.
V letech 1960–70 pracoval v literární a dramatické redakci Československého rozhlasu
v Brně, odkud musel z politických důvodů
odejít. Až do sametové revoluce se věnoval
literární a překladatelské činnosti, publikoval většinou pod cizími jmény. V letech
1990–91 byl dramaturgem Filmového studia
Barrandov, od roku 1990 působí na Janáčkově akademii múzických umění. Svými
překlady zprostředkoval českému publiku
anglicky i španělsky psanou poezii a drama (W. Shakespeare) a řadu významných
prozaických děl moderní anglické a americké
literatury (J. Heller, L. Rosten, J. Updike).
Vzpomenete si na tvůrčí počin, do kterého
jste se vrhl jako do prvního?
Jedna z prvních věcí, které jsem tenkrát v nově
založené Obci překladatelů inicioval, byla knížka dosud u nás nevídaná – soupis literárních
překladů, které musely vyjít pod cizím jménem.
Jmenuje se Zamlčovaní překladatelé, zaznamenává 690 titulů, přes 120 těch, co je nesměli
podepsat, a dvě stovky „pokrývačů“, kteří zakázaným kolegům solidárně poskytli svá jména.
„Toto je památník zlých časů a dobrých přátelství,“ napsal jsem do úvodu.
Kromě toho, že jste známým literárním
tvůrcem, se o vás ví, že jste také vášnivým
čtenářem. Na které straně stojíte raději, na
té čtenářské, nebo na té tvůrčí?
Čtení je většinou pohodlné, psaní je všechno
možné než pohodlí a odpočinek. Jedno i druhé
se může v jisté chvíli přejíst a chce být vystřídáno. Někdy vydržím číst celý dlouhý den, ale
psát od rána do večera nebo celou noc je riziko.
Jaké, to se ukáže, když po sobě člověk přečte, co
se mu zdálo tak neodolatelné, že v tom nedokázal přestat. Pokud jde o vášeň, ta čtenářská mi
na rozdíl od autorské bude věrná až doposledka.
I na věčnosti, kdybych se jí dočkal, bych raději
hledal, co číst než o čem psát.
V některých oborech profesionálové říkají,
že trpí jistým postižením, že už se nedovedou na některé věci dívat běžnýma očima.
Jak se vám čtou knížky, když jste zároveň
překladatel a spisovatel?
Takového postižení bych se velmi bál. Ztrácet
schopnost „normálního pohledu“ je podobně žalostné jako přicházet o kritický rozum
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
nebo přirozený cit. Co potom s takovou profesí? Předávat ji dál? Komu? Smyslem literatury a jejího zkoumání je rozum a cit bystřit,
ne rozostřovat, ne zahlcovat. Nedokážu dočíst
recenze nebo studie psané v takovém zamlžení. Úporně odtažité, ztracené samy v sobě,
zamotané tak, že mají jistotu neprostupnosti,
tedy toho, že s nimi nikdo nebude polemizovat. Na literárním profesionálovi by mělo být
poznat, jestli všechno, co pročetl a promyslel,
z něj udělalo rozvážnějšího a citlivějšího tvora,
než jaký byl předtím. Jestli za něco stojí také
jako člověk.
Poznal jste takové literární profesionály?
Přinejmenším dva. Jiřího Opelíka a Jiřího Levého. První vystudoval bohemistiku v Olomouci, ale s Brnem ho spojovalo přátelství se
Skácelem a Mikuláškem. Jeho studie a knihy,
například o bratrech Čapcích nebo Vladimíru
Holanovi, jsou pro mě příkladem, jak badatel
a analytik dozrává k moudrosti. Ten druhý byl
anglista, absolvent Masarykovy univerzity Jiří
Levý. Dlouho směl učit jen v Olomouci a po
Překladatelské oříšky
jsem nikdy nerozbíjel
jedinou múzickou ranou,
víc pomáhalo pozorné
proklepávání.
www.absolventi.muni.cz
návratu do Brna předčasně zemřel ve čtyřiceti letech. Jeho odkaz je ale pro českou literární vědu podstatný, a to nejen knihou Umění
překladu, dnes už světoznámou. Měl jsem štěstí poznat ho zblízka, jeho rozhled, pracovitost a vstřícnost. Naše neformální setkání nad
mými prvními pokusy o překlady a doslovy mě
nadlouho poznamenala.
Jak se díváte na pojmy múza a inspirace?
Tvoříte pod nějakým náhlým osvícením,
nebo musíte věci spíše vysedět?
Něco za cibuli, něco za křen, něco vysedíme, něco zapřem a prohlásíme to za osvícení
shůry. Mám teorii i zkušenost, že osvícení se
musí vykřesat. Mnoha nárazy, mnoha ťuknutími, trknutími – a ne z každého je plamen.
Ani překladatelské oříšky jsem nerozbíjel jedinou múzickou ranou, víc pomáhalo pozorné
proklepávání.
Jak to bylo třeba s vaším známým překladem knihy Pan Kaplan má třídu stále rád?
Má verze Rostenova „Pana Kaplana“ je toho
právě mnohanásobným příkladem. To, že vás
napadne nějaký vtip, ještě neznamená, že se
do dané situace opravdu hodí. Že tam třeskne,
a ne jen zaprská. Jeden vtip se dá opracovat na
několik způsobů, ale jen jeden je v dané chvíli
účinný.
A co ony vtipné poetické útvary „limeriky“,
které píšete i překládáte?
inscenovala Eva Tálská, šlo to pomalu. Plaval
jsem blanenskou přehradou snad hodinu sem
tam, a vzešel z toho jediný limerik:
Byl jeden dědeček na voru,
volal: Já pluji k obzoru!
Když mu řekli: Omyl!
Duševně se zlomil,
ten nešťastný dědeček na voru.
V tom to možná je. Nedat se hned zlomit.
Co vás teď zaměstnává? Pracujete na nějakém překladu nebo knize?
Kromě přednášek na Divadelní fakultě JAMU
mě zaměstnává stáří, občasné neduhy a stále
častější pomyšlení, že jsem přežil hodně svých
přátel, kolegů a lidí, které jsem dřív potkával
a najednou nepotkávám. Proto se do ničeho
většího nepouštím – co jsem nestihl dřív, už
nedohoním.
Proč litovat? jmenuje se příznačně můj výbor z díla amerického básníka Galwaye Kinnella. Vyšel loni, jen o něco dřív než moje Potulky
knihami a časem, vyprávění o slovech, příbězích a starých otázkách. Na jednu nenapsanou
knížku ještě myslím. Ale nebudu patřit k těm,
o kterých se říká: „On až do posledního dne,
do poslední chvíle něco dělal, něco psal…“ Děkuji, nechci. Na to si příliš vážím všeho, co je
čím dál blíž k posledku.
Text: David Povolný
U těch je to o něco snazší, protože jsou kratší
a dají se rychleji přemontovat. Ale když jsem
začínal s Learovými Příběhy dlouhého nosu,
které pak v Divadle na provázku geniálně
29
INZERCE
Zůstaňte v kontaktu
se svojí alma mater
www.onlinemuni.cz
VAŠE ALMA MATER
Malíř Krajiny blanokřídlé
Bohdan Lacina
Na významného výtvarníka Bohdana Lacinu se
v Brně ani po letech nezapomnělo. Při stém výročí narození byl připomenut retrospektivní výstavou na Špilberku, Masarykova univerzita mu
věnovala výpravnou monografii a v prostorách
její pedagogické fakulty byla odhalena pamětní deska. Lze tak konstatovat, že tento brněnský rok patřil také, anebo především tomuto neopominutelnému tvůrci, učiteli a organizátorovi
uměleckého života.
Lacina studoval ve 30. letech minulého století učitelství v Praze a naplno se zapojil do tehdy
živého kulturního dění. Ovlivněn ve svých malířských pokusech kubismem a především veristickým surrealismem se stal členem Teigeho
okruhu. Válka Lacinu zastihla již v Jevíčku a Boskovicích, kde hájil své živobytí jako gymnazijní
učitel. S blížícím se koncem válečných útrap ho
to však stále více táhlo do Brna.
Zde se již formovalo sdružení umělců, kteří
chtěli navázat na přerušenou kontinuitu předválečných avantgard, a také Lacina se vracel
s jistým stínem skepse k poetice surrealismu.
Zároveň však v jeho díle silně zarezonoval i poválečný příklon ke gestické abstrakci. Svou cestu
si tak hledal v řečišti nejprogresivnějších dobových trendů a kvalitu výsledků dokazují rovněž
úspěchy na zahraničních výstavách československého umění. Clona železné opony a tíživá doba,
kdy umělcovými slovy „chyběla složka intelektuální“, však vedly k přerušení tohoto slibného
rozletu a též, jak se ukazuje ve zpětném pohledu,
nejdůležitějšího období Lacinovy tvorby.
Jeho dílo pak opisuje seizmickou křivku vývoje českého umění obecně. To se teprve koncem 50. let stává znovu sebevědomějším a také
Lacina se tehdy navrací k malířskému stojanu,
aby lyricky zhodnocoval dráždivý prostor na
www.absolventi.muni.cz
pomezí abstrakce a zobrazivého. Umírá brzy
s počátkem normalizace a zanechává dobově výmluvné Ikarské piety.
Na pamětní desce v budově Pedagogické fakulty MU vytvořené sochařem Jiřím Sobotkou
je uveden poetický nápis „Malíř Krajiny blanokřídlé“, citující název jedné z pozdních a podmanivých Lacinových maleb. Tento text možná
může u neznalého navozovat pocit lehkých krajinných impresí, čemuž by mohl napovídat i malířův původ z Vysočiny, která byla často prezentována takovýmto druhem krajinářství. Opak je
však pravdou. Základním Lacinovým tvůrčím
postojem byla tichá vážnost, snaha dobírat se
podstaty věcí a hledat odpovědi na závažné filozofické otázky. Jeho obrazy tak spíše ukazují intimní mytické prakrajiny, melancholické symboly dotýkání se hlubších vrstev Země a vlastní
psychiky. Anebo krajiny duše, a to i tehdy, když
námětem nejsou zemské horizonty.
Na zmíněné desce jsou také uvedeny letopočty 1956 až 1962. Tehdy byl Lacina zdejším pedagogem a vedl katedru výtvarné výchovy, z jejíž iniciativy byla vzpomínka vytvořena. Poté
přešel na filozofickou fakultu vyučovat studenty
dějin umění.
Stejně jako Lacinovi vždy záleželo na divácích
(a v tomto ohledu ho jako první zasvěceně interpretovali básníci František Halas či Ludvík Kundera), tak se energicky a s bezprostředností sobě
vlastní věnoval pedagogickému povolání. Podle
vzpomínek jeho kolegy Alberta Kutala: „Nebylo
starostlivějšího učitele nad něho, když se zabýval osudy svých žáků, jejich radostmi a úspěchy,
ale zejména jejich bolestmi a nerozvážnostmi.“
Umístění pamětní desky je pak podle současného vedoucího katedry Radka Horáčka i vyjádřením přání katedry navázat na tyto kvality jak
umělecké, tak pedagogické a lidské.
Proto má též smysl, že Lacinovu monografii vydává jeho domovská univerzita. Jediná
publikace tohoto typu totiž vyšla již před více
než třiceti lety a neodpovídá již současným požadavkům. Autor té dnešní Jiří Hlušička znal
Lacinu osobně, a je proto zasvěceným interpretem umělcova díla. Důraz přitom klade také na
malířovu tvorbu ze 60. let, která bývá opomíjena a kterou charakterizuje jako těžké vzpamatovávání se k druhé fázi po vynucené dlouhé
odmlce.
Samotného Lacinu pak Hlušička popisuje
jako osobnost, v níž se střetával „habitus venkovana s intelektem vzdělaného člověka mnohostranně determinovaného moderním věkem“.
Tento naturel pak ústil „v rozpolcenost, která
nemá daleko ke skepsi o smyslu lidského počínání a která svazuje ruce a křídla. V práci naopak
hledal východiska z nejistot…“ O dosažených
výsledcích může čtenáře přesvědčit početný soubor kvalitních barevných reprodukcí, který výstižně přibližuje vývojovou osu umělcova díla.
Text: Ondřej Navrátil
Jiří Hlušička: Bohdan Lacina
Monografie Jiřího Hlušičky vyšla u příležitosti 100. výročí narození malíře, grafika
a sochaře Bohdana Laciny (15. 2. 1912 až
6. 7. 1971), jenž patří k výrazným postavám
českého moderního umění. Kniha přibližuje osobnost Bohdana Laciny a vývoj jeho
malířského a grafického díla. Najdeme v ní
i 164 barevných a 29 černobílých reprodukcí a rovněž fotografie z umělcova života.
Úvodní monografickou
studii dotvářejí osobní
svědectví i hodnocení Lacinových přátel a rozsáhlá
dokumentace včetně soupisu malířova díla a jeho
knižních ilustrací.
Brno: Masarykova
univerzita, 2012.
ISBN 978-80-210-5482-0
31
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Divochy netočím
říká cestovatel Petr Horký
V 90. letech patřil Petr Horký mezi oblíbené moderátory
České televize. Provázel hlavně pořady pro děti a do toho
studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.
„Všechny základní věci, které jsem se tam tehdy naučil,
pro mě platí dodnes,“ říká muž, který je dnes známý hlavně
díky svým cestopisným filmům.
32
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Ptají se vás lidé ještě na účinkování v dětských pořadech, třeba Hip, hap, hop?
Už mnohem méně než dřív. V Brně jsem začal pracovat v Oáze, živě vysílaném pásmu pro
děti kolem dvanácti, a to mě hodně bavilo.
Mám rád živé vysílání, nic se nedá vrátit. Má
to svoje napětí. Pak mi nabídli Hip, hap, hop,
což se mi nejdřív nelíbilo. Vysílal jsem tehdy
v rockovém rádiu Hády, nosil dlouhé vlasy,
chodil v roztrhaných džínách, a tak jsem dělal
drahoty, že se to musí změnit podle toho, jak
já budu chtít. Samozřejmě, že se pak točilo, jak
chtěli oni, ale musím říct, že ten pořad pro mě
byl strašně důležitý.
Vraťme se k televizi. Kdy došlo na to, že
jste si řekl, že už nechcete každý den chodit do studia, ale cestovat a sám točit?
Kolem roku 2000 se začala výrazně měnit tvář
Studia 6, které jsem tehdy moderoval čtvrtým
nebo pátým rokem, a celkem rozumím tomu,
že nadřízení chtěli udělat změnu. Mohl jsem
dál fungovat jako moderátor – nabídek jsem
měl dost – nebo si zkusit splnit sen, který jsem
měl odmala, a cestovat a režírovat. Vybral jsem
to druhé. Víte, za ty roky v televizi jsem potkal
spoustu lidí, kteří něco dokázali, ale kdybych
měl říct o sobě, co jsem udělal, moc by toho
nebylo. Měl jsem pocit, že když zavřu pusu,
všechno zmizí. A to mi nestačilo.
Dostal vás víc do povědomí lidí?
To ani ne. Hlavně jsem se v něm kompletně
naučil řemeslo. Práci s kamerou, jak fungují
záběry, jak se správně mluví na mikrofon, pamatovat si svoji emoci. Když vám udělají klapku, je hodinu pauza a vy se naobědváte, tak
se pak vracíte trochu ospale, a to nejde. Musíte vědět, jak jste se předtím tvářila, jaký jste
měla tón hlasu. I díky tomu jsem pak vyhrál
konkurz do Prahy. O televizi jsem potom psal
na pajdáku i diplomku – o tom, jak působí na
mladé lidi.
Proč jste vlastně šel na pedagogickou fakultu, když dnes děláte něco jiného?
Jak se to vezme. Dělal jsem gympl se specializací na programování, bavilo mě to, ale zjistil
jsem, že jsem víc humanitně zaměřený. Dostal
jsem se na pajdák a musím říct, že jsme se tam
tehdy měli úžasně. Byli jsme první ročník po
revoluci, kdy se spousta lidí, různých vědců
a religionistů vracela z ciziny a chtěli být platní.
V občance jsme dělali psychologické testy, řešili, jak funguje lidská osobnost, dozvídal jsem
se třeba skvělé věci z různých náboženství.
Byla u učitelů cítit touha rychle dohnat
něco, co se dlouho nemohlo dělat?
Přesně, takhle si to vybavuju. Chtěli, abychom
se opravdu dozvěděli, jak svět funguje, a ne to,
co chtěli dřív komunisté. Všechny ty základní
věci, které jsem se naučil v občance a při studiu
speciální pedagogiky, pro mě platí dodnes.
www.absolventi.muni.cz
Chtěl jste, aby za vámi něco zůstalo?
Ani ne, spíš mi přišlo, že jenom moderovat je
málo. Třeba teď už si to tolik nemyslím. Na
blbých moderátorských případech vidím, jak
moc je dobrý moderátor důležitý. Chtěl jsem
do světa.
Obrovská výhoda mé generace spočívala
v tom, že revoluce přišla dostatečně brzo, abychom nebyli nijak dramaticky postavení před
volbu, jestli budeme s komunisty, nebo proti
nim, ale zároveň dostatečně pozdě, abychom
věděli, po čem toužíme. Mám cestování v krvi.
Táta chtěl být námořníkem a můj prapradědeček byl Tatar. Mám dokonce i jeho fotku s vyholenou hlavou a dlouhatánským copem.
Takže jste v televizi řekl: „Chci točit cestopisy, dejte mi peníze,“ a oni kývli?
Kdepak, já jsem to vždycky měl tak, že jsem
musel projít cestou „od vrátného k řediteli“.
Začínal jsem tak, že jsem do Studia 6 točil
dvouminutové reportáže po Praze. Pak, když
jsem se vrátil z Mongolska, jsem začal stříhat
čtyřminutové reportáže do Objektivu. Vzal
jsem kameramana, někam jsme jeli a postupně se o nás dozvěděli lidé z tvůrčích skupin.
Když pak Pavel Pavel napsal Thoru Heyerdahlovi, jestli by si na nás udělal čas a, světe div se,
z faxu vyšel vzkaz, že můžeme přijet, naplánovali jsme s ním tři dokumentární filmy. A nakonec i mohli vyjet.
Tento druh tvorby stojí hodně peněz
a v médiích dnes panuje tendence ho kvůli
nižším rozpočtům omezovat. Vám tehdy
výpravu za Heyerdahlem zaplatili celou?
Vůbec. Dali mi dvacet tisíc korun, což byla
zhruba cena jedné letenky na Tenerife, řekli,
že zbytek si musím sehnat nebo zaplatit sám,
a když se vrátím a bude to dobré, budeme se
bavit dál. Pozor, Česká televize málokdy platí
celé náklady. Vždycky je to velký koloběh, jak
peníze poskládat. Asi jen dvakrát jsem získal
tolik peněz, že jsem věděl, že budou na celou
produkci stačit.
Ale jak se postupuje u těch projektů, na
které nemáte naplněný rozpočet?
Současný model fungování obvykle vypadá tak,
že filmy financuje moje firma a ČT si v podstatě za symbolickou cenu kupuje vysílací licenci. Mě živí to, že se prodají dál do světa a že
se prodávají DVD a knihy. A různě se snižují
náklady. Já tvrdím, že nejlepší způsob obchodování byl vymyšlený v pravěku a doteď ho
nikdo nepřekonal, a to je výměnný obchod.
Když jsme na Maledivách dělali projekt Tajné
vraky, při kterém jsme v zakázaném severním
teritoriu hledali potopené lodě, mohl jsem si
komerčně najmout loď, která by stála hrozné
peníze, nebo to udělat jinak. Začal jsem kontaktovat maledivské firmy a nabídl jim plně
profesionální štáb, který může točit reklamy,
pokud jsou nám oni schopni výměnou dát na
tu dobu loď. A firma si spočítala, že je to pro
ni zajímavé.
Jak se stane, že jako cizinec dostanete
možnost točit v jinak nedostupném území?
Tak, že se rozhodnete, že to opravdu chcete dělat. Pak jde všechno. Vážně. Když si tady a teď
řekneme, že chceme začít spolupracovat s hollywoodskou produkcí a budeme mít konkrétní projekt, když tím opravdu budeme posedlí
a budeme vědět, proč a jaké téma bude dobré,
tak se tam dostaneme. Lidí, kteří jsou opravdu
pracovití, je na celé Zemi hrozně málo, a tak ve
chvíli, kdy se někdo takový objeví, pomyslné
dveře se dřív nebo později otevřou.
33
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Co vás tam tak táhlo?
O vracích na Maledivách jste věděli dopředu, nebo to byla náhoda?
Věděli jsme, že jich ve vodě leží spousta, ale neznali jsme přesné místo. Kdybyste se podívala
v Holandsku do námořního muzea, tak tam
uvidíte mapy Východoindické námořní společnosti, která obsluhovala Indii a potom celou
jihovýchodní Asii. Je v nich namalované takové to „kopýtko“ Indie a pak jsou velmi podrobně vykreslené maledivské ostrovy, které jsou
nepoměrně větší než ve skutečnosti. To proto, že tam ztroskotala spousta lodí, i mnohem
později, třeba za druhé světové války. Dochází
tam k tomu, že korály dorostou třeba metr pod
hladinu, ale už se to nestihne zaznamenat, takže jde o velmi obtížný námořní terén a velmi
snadno se tam dá ztroskotat i dnes.
Chtěl jsem zjistit, jestli jsem schopný takový
sportovní a polární výkon podat. Ono fungovat skoro měsíc v polárních podmínkách, když
se k vám v případě nouze skoro ani nemůže
dostat pomoc, to je opravdu státnice z polárničiny. Člověk musí dokonale znát svoje tělo,
vědět, kde má limity a jak fungovat tak, aby
pracovalo pořád. K nějakému krátkodobému
vypětí se můžete vybičovat. Ale když šlapete 25
dnů deset hodin denně, tak si nemůžete říct,
Člověk musí dokonale znát své tělo, říká o pobytu v extrémních podmínkách Petr Horký.
Absolvent pedagogické fakulty zdolal severní pól
a pěšky přešel i Grónsko.
Největší výzva? Tou je teď pro Petra Horkého
pochod ze Sibiře přes severní pól do Kanady. Zatím
si na něj netroufá.
Našli jste dvě lodě. Jaké přesně?
Jednu asi stoletou, podle motoru, který tam
byl roztrhaný, pravděpodobně parník, paroloď.
Druhá byla obchodní loď asi z roku 1950, která vezla náklad železa.
Žádný Titanic jsem neobjevil. Ale klukovský
sen jsem si splnil. Takový objev vypadá úplně
jinak než ve filmu. Kdybychom objevili středověkou loď, nepoznáme to, protože dřevo, které
leží pod vodou dvě stě nebo tři sta let, poroste
korály tak, že ho téměř není možné identifikovat. Bavil jsem se o tom s A. C. Clarkem, který
objevil středověký poklad. Taky ho nepoznal.
Potopil se, viděl nějakou divnou díru a v ní jakési hroudy, tak si toho vzal kus nahoru, aby se
podíval. Až rozborem se zjistilo, že jsou to zlaté
mince, které se spekly působením všeho okolo.
Nastala někdy situace, že jste někam cestovat odmítl?
Odmítám pořád. S nápady za mnou chodí
spousta lidí, ale já jim říkám, ať si to raději udělají sami po svém a klidně a rád jim dám kontakt na dramaturga do České televize. Proces
vzniku filmu je složitý a zdlouhavý, plný kritických momentů, takže kolem sebe potřebuju
mít lidi, kterým věřím, že to spolu zvládneme.
A kteří zcela věří mně. Historie je plná expedic,
jejichž členové se hádali a drželi si nože pod krkem. To já nechci.
Podle tohoto hesla jste si vybíral i lidi na
přechod Grónska?
Právě, že ne. Největší hloupost, kterou jsem
udělal při cestě do Grónska, bylo, že jsem tam
šel s partou kluků, které jsem potkal na internetu. Do Grónska jsem chtěl asi dva roky, ale
nemohl jsem najít nikoho, kdo by vyrazil se
mnou. Cesta trvá dlouho, hrozná dřina a zima.
Tak jsem skenoval internet a psal partičkám, co
se tam chystaly, že bych s nimi jel, a nakonec
jsem si plácnul s partou kluků z Británie. Měl
jsem ale neskutečné štěstí, že to byli super chlapi z britské armády ze zvláštních jednotek.
34
dnes půjdu za hranu, protože takhle musíte
vydržet třeba ještě dalších deset dnů. Na delší
odpočinek není čas, protože pak třeba nevychází jídlo.
Je pro vás přechod Grónska životní výkon?
Osobně si myslím, že nejtěžší polární trek,
který nabízí planeta Země, je pochod ze Sibiře přes severní pól do Kanady. To bych zatím
asi nezvládl. Věřil bych si na severní pól, ale
při celém traverzu je problém s nástupem cesty, protože musíte kus v relativním teple, po
začínajícím zamrzlém moři. Všechno se pod
vámi prolamuje a praská a vy máte navíc plný
náklad, se kterým musíte být schopná fungovat. Znám Švýcara, který se o to pokouší už
tři roky. Třikrát zaplatil v přepočtu tři miliony
korun, třikrát ho zavezli na začátek expedice
a on zjistil, že se nástup vůbec nedá provést,
a jel zpátky.
ROČNÍK 2012/2013
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
/
Na Maledivách se Petru Horkému povedlo
objevit dva vraky potopených lodí. Jedna byla asi
sto let stará, druhá, obchodní loď, která vezla náklad
železa, pocházela asi z roku 1950.
Někdejší moderátor dětských pořadů se dostal
do nejrůznějších koutů světa, kde se potkal se
zástupci rozličných kultur. Tvrdí přitom, že divoká
etnika by neměla být konfrontována s byznysem.
Petr Horký (1973)
Říkáte si někdy, proč máte chuť se do takových věcí vůbec pouštět?
Já vlastně nevím. Pro mě je důležité, že je to námět na film. Až po návratu ze severního pólu
jsem zjistil, že jsem byl jedním z prvních, ne-li
úplně první, kdo točil na pólu v HD. Řekli mi
to lidé z National Geographic, což mi vážně
polichotilo. Pro mě je obrovská výzva všechny
ty věci natočit, a moct to tak říct a ukázat dalším lidem. Jsem přece původně učitel, tak to
chci posílat dál mezi lidi.
Točil jste se spoustou zajímavých lidí,
mimo jiné s Reinholdem Messnerem. Mám
dojem, že jste si museli docela rozumět.
Kdybych tohle řekl, to bych se hrozně kasal.
Ten chlap má za sebou tak obrovské věci, že se
s ním nemůžu poměřovat. I když jsme se spolu
při jednom natáčení zapovídali.
Messner mimo jiné hodně kritizuje fakt,
že se ze zdolávání osmitisícovek stala turistická záležitost. Když se objeví zájemce,
můžou ho tam místní skoro vynést. Co si
o tom myslíte vy?
www.absolventi.muni.cz
To, že se svět turisticky kolonizuje, je smutná
pravda. Proto třeba netočím opravdu divoké
domorodce. Myslím, že bych napáchal víc škody než užitku. Není dobré ukazovat je lidem,
aby tam pak chtěli jezdit, a není dobré zase domorodce učit vydělávat na cizincích. V Grónsku jsem v divočině lovil ryby s Eskymáky
a bylo to úžasné. Ale pak jsem viděl Eskymáky,
kteří žijí v paneláku, ale jsou permanentně opilí, protože ztratili smysl života. Jsou to geneticky lovci, ale protože Evropská unie dělá v tomto líbivou politiku a zakazuje lov velryb, který
vyvažuje sociálními dotacemi Eskymákům, tak
ty lidi vlastně zabíjíme. Ztrácí totiž smysl života, oni potřebují lovit. Podle mě nemá být
opravdu divoké etnikum konfrontováno s byznysem a s turismem. Ničí se tím.
A ty hory?
Podotýkám, že nejsem horolezec, i když se to
teď trochu učím. Někdy se říká, že je Everest
znásilněná hora. To si nemyslím. Dřív všechny
fascinovalo, jak je nedosažitelný – to je v mnohém pryč, bohužel. Ale pořád platí, že dostat
se nahoru je ohromný sportovní výkon. Kdyby
Absolvent Pedagogické fakulty MU, režisér,
moderátor, producent, majitel společnosti
PiranhaFilm. Točil v osmdesáti zemích světa, mimo jiné s lidmi jako Thor Heyerdahl,
Reinhold Messner, Edmund Hillary, Arthur
C. Clarke, Erich von Däniken a dalšími.
Je autorem sedmi knih a asi 70 dokumentů. Došel na severní pól, přešel pěšky
Grónsko, vylezl na vybuchující sopku
Merapi, točil velké bílé a tygří žraloky bez
jakékoli ochrany a na Maledivách objevil
dvě potopené lodě.
tady stál mrakodrap, který má padesát tisíc
schodů, a někdo tam vyběhl, řekli bychom si,
že je frajer. Everest je daleko, málokdo ho viděl
naživo, proto si všichni říkáme, že už tam leze
každý. Ale dostat se na něj, i když člověk třeba
stojí dvě hodiny ve frontě pod vrcholem, je pořád extrém. Jde o to, aby nás tam nevynesl placený nosič jako pytel brambor. Úctu k horám
i úctu k celému okolnímu světu si vytváříme
sami v sobě bez ohledu na to, co se kolem děje.
Text: Martina Fojtů
Foto: archiv P. Horkého
35
VAŠE ALMA MATER
Vidět sportovce s medailí
je největší odměna
I když je absolvent Masarykovy univerzity
profesí lékař, role má v týmu různé. Někdy funguje
i jako masér či psycholog.
Robert Válka měl na olympiádě na starost zejména české cyklisty. Zásadní potíže prý řešit nemusel.
Už je to jedenáct let, co Robert Válka dokončil
Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Zatímco hodně jeho kolegů končí v nemocnicích
a ordinacích v Brně a na jižní Moravě, on se
vydal jinam. Působí v Praze, kde se dostal k ne
zcela tradičnímu odvětví svého povolání. Jako
zaměstnanec ministerstva obrany se stará o české vrcholové sportovce, což s sebou nese třeba
i privilegium v podobě účasti na největších sportovních akcích. V srpnu se například podíval na
olympiádu do Londýna. „Ale není mi zase tolik co závidět. Projel jsem svět, ale neviděl jsem
z něj skoro nic,“ říká Válka.
Vystudoval jste v Brně, ale dnes působíte
v Praze. Jak se to stalo?
Začalo to mým nástupem na vojenskou základní službu, byl jsem odveden jako poslední
ročník a jako lékaře-absolventa mě pak po základním výcviku přeložili na letiště do Prahy.
V Praze jsem se zamiloval a po absolvování základní služby jsem tu i zůstal. Dostal jsem totiž místo jako lékař na Oddělení zdravotnického zabezpečení armádního vrcholového sportu,
zpočátku jako civilista. A během několika let
přišla nabídka, zda bych nechtěl vstoupit do ozbrojených sil jako profesionál. Tak jsem se stal
vojákem z povolání.
Koho všechno máte na starost?
Na Oddělení zdravotnického zabezpečení armádního vrcholového sportu jsem působil asi
pět let do roku 2008, poslední tři roky jsem
jeho ředitelem. Náplní naší práce bylo pečovat
o armádní vrcholové sportovce v rámci jejich
přípravy k vrcholným akcím, jako jsou mistrovství světa, mistrovství Evropy nebo olympijské
36
hry. Starali jsme se například o Štěpánku Hilgertovou, Barborou Špotákovou, desetibojaře Dvořáka a Šebrleho, Jana Železného, Ondřeje Synka a mnoho dalších. Já jsem však měl
na starost primárně cyklisty pražské a brněnské
Dukly, kteří závodí na dráze i na silnici. V roce
2009 jsem přesídlil na oddělení rehabilitace do
Ústřední vojenské nemocnice Praha, ale se sportovci jezdím dál. Prostě to sem tam potřebuju.
Liší se práce armádního lékaře od práce
toho „běžného“?
Jakožto zaměstnanec ministerstva obrany máte
spíš spoustu povinností navíc, jelikož armáda
má jasná pravidla řízení a svůj řád. Na druhou
stranu vám umožní velmi kvalitní profesní rozvoj, pokud jde o vaši specializaci a vzdělávání.
V létě jste jel pracovně na olympiádu do Londýna. Co pro vás taková cesta
znamenala?
Mám rád atmosféru olympiády, ale vzrušení už
neprožívám, přece jen jsem už na několika byl.
Na druhou stranu je olympiáda ideálním místem pro setkání různých profesí, které zajišťují
sportovce na top úrovni. Člověk může zjistit, co
a jak kde dělají, a něco nového se i přiučit. Dnes
už je samozřejmostí, že na akce vrcholné úrovně má každý sportovec svůj tým složený z lékaře,
maséra nebo eventuálně fyzioterapeuta. A někdy,
protože zkrátka chybí peníze, děláme všechno –
doktora, maséra, psychologa i fyzioterapeuta.
Jsem rád, že můžu být se sportovci v každodenním kontaktu, díky tomu totiž v týmu
vládne téměř rodinná atmosféra, a vytvoří se
tak podmínky pro co nejlepší výkony. Psychika
přece jen dělá 70 až 80 procent výkonu.
Museli jste v Londýně řešit nějaké zásadní
potíže?
Na akci samotné už se většinou nic zásadního
neřeší, jen drobnosti, sportovec už by měl být
po všech stránkách připravený. Na druhou stranu jsem specializací rehabilitační lékař, takže
moje vytíženost okolo pohybového aparátu je
na těchto akcích opravdu maximální. Z toho
pohledu mi nemusí nikdo nic závidět. Můžu
říct, že jsem projel svět, ale neviděl jsem z něj
skoro nic. Známe jen hotely, letiště a sportoviště. Na nějakou turistiku se čas nenajde. Jeden
náš závodník vždycky říkal, tady jsi, doktore,
v práci, na výlety můžeš jezdit s Čedokem.
A stihl jste se na olympiádu vůbec podívat
jako sportovní fanoušek?
Někdy trošku času zbyde, to pak chodím podpořit národní barvy. A moc rád. Vím, že sportovci
potřebují cítit podporu, tak se o ni taky snažím.
Sám musím sportem žít, protože spolupráce
a důvěra mezi lékařem a pacientem-sportovcem
je pak hned na jiné úrovni. Vždycky říkám, že
doktor musí do terapie dát něco navíc, něco ze
sebe. Na olympiádě jsem byl fandit našim basketbalistkám právě v zápase, v němž bohužel
vypadly s Francií, ale dva dny mi pak stávkovaly hlasivky. Sport prožívám intenzivně v reálu i u televize. A asi největší satisfakcí pro mě je,
když sportovec stojí na „bedně“, hraje naše hymna a já vím, že na jeho úspěchu mám taky trošku
zásluhu. To jsem pak opravdu šťastný.
Text: Martina Fojtů
Foto: archiv R. Války
ROČNÍK 2012/2013
VAŠE ALMA MATER
Žádné volno
Místo prázdnin
na olympiádu
Příprava na olympijské hry zabere dlouhé měsíce. Tréninky, soustředění, nominační závody,
chvilka radosti, když se nominace povede, a pak
zase týdny tvrdých příprav. A když do toho takový závodník chodí ještě na vysokou školu, je
to na jednoho už pořádná zátěž. Ale dá se vydržet. Důkazem toho je osm studentů Masarykovy univerzity, kteří byli letos v létě k vidění na
olympiádě v Londýně.
„Volný víkend? Ten jsem před hrami neměla pěkně dlouho,“ směje se Alžběta Dufková,
která Česko a tak trochu i filozofickou fakultu
(studuje tam totiž ruštinu) reprezentovala už na
druhých hrách, a to konkrétně v synchronizovaném plavání.
Spolu s kolegyní Soňou Bernardovou skončily na 14. místě a na atmosféru britského sportovního svátku budou vzpomínat ještě dlouho.
„Bylo cítit, že olympiáda pro Brity hodně znamená. Na jednotlivé sporty chodili ve velkém,
na našich závodech se sešlo i dvacet tisíc lidí. To
jsem snad nikdy nezažila,“ pochvaluje si Dufková a uznává, že atmosféra londýnských soutěží
na ni udělala dojem. „Před čtyřmi lety v Pekingu nebo i jinde na závodech se kolikrát fandí
jen domácím závodnicím. V Londýně publikum podporovalo všechny a měla jsem dojem,
že sportu vážně rozumí.“
Londýn: Menší, ale milejší
Když Dufková obě své olympijské účasti srovnává, říká, že ta letošní jí byla milejší. A ne jen
proto, že si z ní spolu s kolegyní odvezly lepší
výsledek. „Ve srovnání s Čínou mi to teď přišlo
kulturně bližší. Letošní hry nebyly tolik megalomanské, pořadatelé je naplánovali skromnější,
ale pro mě osobně příjemnější,“ přibližuje svoje
dojmy Dufková, která stejně jako jiní sportovci využila volna po závodech, aby fandila ostatním. Zhlédla tak závody v dálkovém plavání,
triatlonu nebo atletice. A měla štěstí, tleskala
při tom hned dvěma českým zlatým medailistům – oštěpařce Barboře Špotákové a cyklistovi
Jaroslavu Kulhavému.
Obě akvabely si ovšem užily už samotný začátek svého pobytu v Anglii. Jedním z prvních
sportovců, jehož tam zahlédly, byl totiž slavný
sprinter Usain Bolt. „Dům, kde bydlel jamajský tým, stál hned naproti tomu našemu. Když
jsme se po příjezdu podívaly z okna, hned jsme
ho viděly,“ líčí Dufková.
Jiný zástupce Masarykovy univerzity zažil
dokonce osobní setkání s největší sportovní
hvězdou současnosti. Jachtař Viktor Teplý narazil na fenomenálního sprintera, když šel v noci
z Českého olympijského domu a Bolt se vracel z vítězného závodu na 200 metrů i s krajany,
kteří skončili na druhém a třetím místě. „Najednou jsem měl všechny tři medailisty asi dvacet metrů za zády. Hned se kolem nich shlukla
spousta lidí, tak jsem toho také využil a nechal
se s ním taky vyfotit,“ vzpomíná 21letý závodník, jenž zažil svoji první olympiádu. A jestli si
na ní v něčem udělal jasno, tak v tom, že se
chce dostat i na další, která se bude za čtyři roky
konat v brazilském Riu de Janeiru. „Rád bych
to všechno zažil znovu,“ říká.
Text: Martina Fojtů
Paralympiáda
Svého zástupce měla Masarykova univerzita
také na paralympiádě. Student Právnické fakulty Masarykovy univerzity Filip Coufal zažil už
dokonce svoje třetí hry handicapovaných sportovců. Proč nemůže na klasickou olympiádu?
Chybí mu vnitřní kotník, má přeházené kosti
v plosce na noze a místo holenní kosti má jen
chrupavku. Kvůli tomu se mu začala už jako
www.absolventi.muni.cz
malému křivit záda, a tak začal doma v Rožnově pod Radhoštěm plavat a nakonec i závodit.
Po dvou osmých místech na hrách v Athénách
a Pekingu se mu letos v Londýně dokonce povedlo vylepšit český rekord. Olympiáda ho ale
zaměstnávala už před odletem do Velké Británie.
Loni absolvoval stáž na britské ambasádě v Praze, kde se věnoval olympijským projektům.
37
VAŠE ALMA MATER
Chybí vám nápady?
Studenti je mají
Nabídněte program ministerstvu školství. I takovou reakci slyšela skupina, která si říká JoyMind.
Imagine Cup je klání technologických talentů
a nápadů, které přitáhlo už řadu investorů.
Něco tomu chybí, říkáte si možná někdy ve firmě nebo v každodenním životě, ale nápad, který by tento pocit zaplašil, ne a ne přijít a rutina
všedního dne jeho produkci také úplně nepřeje.
Studenti mají ovšem nápadů spoustu. Důkazem toho jsou myšlenky, s nimiž jejich autoři
letos bodovali na různých soutěžích.
Jeden nápad se jmenuje JoyMind a napomáhá rychlejšímu učení cizích jazyků. Skupina,
která si říká Gameful, se zase podílí na inovování podnikatelských produktů tak, aby bylo
pro klienty jejich používání zábavnější, a tím
pádem se k nim vraceli ještě raději.
Nápad asi desetičlenné party vysokoškoláků
z Masarykovy a Mendelovy univerzity nezůstal bez povšimnutí. Studenti se s ním přihlásili
do soutěže Imagine Cup, kterou pořádá firma
Microsoft, a vyhráli celorepublikové kolo.
Odměnou jim byla nejen další dávka pozornosti, ale také prázdninová cesta na světové finále inovátorského klání do Sydney. „Pro
nás bylo úžasné už jen to, že jsme se tam dostali, odvezli jsme si odtamtud skvělé zážitky,“
vzpomíná Mayer, který na produkt svého týmu
slyšel veskrze jeden a týž názor: „Na funkčnost
nebo technické provedení jako u jiných týmů
si nikdo nestěžoval. Většinou se opakovala jen
výzva, že bychom do toho měli praštit a začít
natvrdo s prodejem.“
Chceme firmám pomáhat
jejich produkty inovovat
a zavádět do nich herní
prvky. Produkt tak bude pro
zákazníky zábavnější, budou
ho raději používat a vytvoří
si k němu vztah.
Pomůže třeba pohádkový motiv
To druhá skupina mladých kreativců se už snaží na svém nápadu vydělávat. „Princip spočívá
v tom, že chceme firmám pomáhat jejich produkty inovovat a zavádět do nich herní prvky.
Produkt tak bude pro zákazníky zábavnější,
budou ho raději používat a vytvoří si k němu
vztah,“ přibližuje student ekonomicko-správní
fakulty Štěpán Hruda, jeden ze spoluzakladatelů konzultační skupiny Gameful. Přístupu,
který naznačil, se říká gamifikace. Například
ve Spojených státech ho firmy hojně využívají,
v Česku se ale stále čeká na někoho, kdo začne
se zmíněným konceptem víc pracovat.
Gameful už to udělali. Pro jednu brněnskou
čajovnu vytvořili věrnostní program na motivy
příběhu Alenka v říši divů. „Když si tam něco
objednáte, dostáváte body, s jejichž pomocí pak
můžete přes internet na tabletu nebo doma na
počítači odkrývat určitý příběh,“ naznačuje
Hruda. On a jeho kolegové už se ocenění svého projektu rovněž dočkali. Skončili třetí v programu StarCube, který pořádalo Jihomoravské
inovační centrum.
„Jeden vlivný český manažer nám později na
workshopu řekl, ať se nestydíme a nabídneme
program rovnou ministerstvu školství,“ vzpomíná student Fakulty informatiky Masarykovy
univerzity Jan Mayer na jednu z reakcí, kterou
vyvolala myšlenka, s níž mezi kamarády přišel
před několika měsíci.
O čem je řeč? O programu, který využívá
lidský sklon ukládat si do hlavy nejjednodušeji zdánlivé hlouposti. „Žáci se do něj přihlásí
a slovíčka se učí za pomoci různých paměťových
technik. Jde o to, vytvořit si ke každému slovu
kratičké příběhy, protože ty se dobře pamatují
a fixují,“ říká Mayer. Na webu joymind.cz najdete v současnosti několik stovek takto zpracovaných slovíček.
Text: Martina Fojtů
Na finále soutěže se do Sydney sjely týmy
z celého světa. Pořadatel jim každoročně zajišťuje
bohatý program.
Noví kamarádi i tolik potřebné kontakty. To je
důvod, proč studenty soutěž láká.
38
ROČNÍK 2012/2013
Po stopách
moderny.
Tiché revoluce
uvnitř ornamentu
30/11/2012
–31/3/2013
Element F.
Fotografie a umění
ve 2. polovině
20. století
7/12/2012–3/3/2013
Rytmy
+ pohyb + světlo.
Impulsy futurismu
v českém umění
14/2–19/5/2013
Po stopách
moderny. Kabinet
Josefa Hoffmanna:
Prostřený stůl
30/11/2012
–31/3/2013
Moravská galerie
v Brně v roce 2013
Muzeum
s nejrozmanitější
nabídkou
Ženské.
Umění 90. let
7/11/2013
–18/5/2014
Jaromír Funke.
Mezi konstrukcí
a emocí
10/2013–01/2014
www.moravska-galerie.cz
VAŠE ALMA MATER
Láska z fakulty oslavila
diamantovou svatbu
Potkali se už v obecné škole, chodit spolu začali ale až
při studiích na Masarykově
univerzitě. Oba vystudovali
medicínu, a protože oba byli
klasicky vychovaní, svatbu
naplánovali až po promoci,
na začátek 50. let. Docentka
pediatrie Danuše Šráčková
a porodník Jiří Šráček spolu
zůstali dodnes a nedávno oslavili diamantovou svatbu.
Paní Danuše se začala věnovat hned po studiích
pediatrii. Umístěnku tehdy dostala na dětskou
kliniku k průkopníkovi dětského lékařství, profesorovi Otakaru Teyschlovi. Jiří získal místo na
I. Gynekologicko-porodnické klinice k profesoru Havláskovi. „Práce na obou klinikách byla
vyčerpávající, zejména když se chtěli co nejvíc
naučit a byli zapojováni do vědeckého výzkumu. Bydleli tehdy u Jiřího rodičů v řadovém
domku v Brně-Králově Poli a vraceli se obvykle
pozdě a dosti vyčerpáni. Navíc byly noční služby tehdy neplacené,“ vzpomíná se v rodině.
Jiří zanedlouho poté musel na vojnu, a protože nedostával takzvaný opušťák, péče o dcerku
Alexandru zůstala na paní Danuši. „Tehdy byla
mateřská krátká, Danuše nastoupila do práce
a nastaly potíže s péčí o malou Alexandru, navíc
při nízkém platovém ohodnocení šel prakticky jeden plat pro paní o ni pečující. V nočních
službách jsme se střídali, jinak to nešlo, a viděli
jsme se málo,“ vzpomínají manželé Šráčkovi.
Nitroděložní tělísko nazvané po manželce
Oba se jako asistenti na klinikách podíleli na výuce a také na výzkumu – Danuše novorozenců,
Jiří klimakteriu, neudržení moče u žen a plánovanému rodičovství. Jiří je také spoluautorem
nitroděložního kontracepčního tělíska DANA,
které nazvali právě po své manželce Danuši.
40
Už v obecné škole prý našel žák Jiří Šráček zalíbení
v očích školačky Danuše Chalupové. Všimla si ho podle rodinného vyprávění ani ne tak pro jeho jedinečnou
osobnost, ale díky speciálním bílým podkolenkám bratrů Wittalů, o čemž umí vyprávět roztomilou historku.
Na fotografii manželé Šráčkovi s dcerami.
Foto: Markéta Burešová
Poté, co tehdejší ředitel fakultní porodnice Antonín Černoch odešel do Prahy, převzal
Jiří dílčí úvazek ředitele. Po disciplinárním řízení na udání v roce 1971 ale musel s ředitelováním skončit a odejít do Ostravy. Zůstal
celých 16 let jako primář ženského oddělení
v Krajském ústavu národního zdraví v Ostravě a působil jako krajský odborník pro obor
gynekologie a porodnictví Severomoravského
kraje. Rodina se za ním do Ostravy ale nepřestěhovala, a tak paní Danuše pracovala jako
primářka kardiologie v Dětské fakultní nemocnici a krajská odbornice pro obor pediatrie Jihomoravského kraje. Mezitím se narodila
druhá dcera Andrea.
Dnes jsou manželé Šráčkovi v důchodu
a žijí střídavě na chalupě v jihočeském Volfířově a v Brně. „Oba stárneme, sbíráme nemoci
a těšíme se z úspěšných dcer, vnoučat a pravnoučků – neb geny byly předány a my můžeme
odejít. Nebyla to vždy cesta snadná, ale podařilo se díky vzájemné toleranci, úspěšným řešením i kompromisům se šedesátého výročí manželství dožít,“ říkají společně.
S použitím rodinných materiálů a za laskavé pomoci
vnoučat manželů Šráčkových připravila
Petra Polčáková
ROČNÍK 2012/2013
Rozvoj vztahů s absolventy
NEWSLETTER
ABSOLVENTSKÁ SÍŤ
Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé
akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej
dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity
na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete
e-mail na adresu [email protected]
Spojte se kdykoli, kdekoli a odkudkoli se svými někdejšími spolužáky i svou alma mater prostřednictvím elektronické Absolventské sítě, agendy v Informačním systému Masarykovy univerzity určené
právě pro vás. V rámci Absolventské sítě můžete nejen vyhledávat bývalé spolužáky, ale i plánovat společná setkání, sdílet fotografie, diskutovat na různá
témata, blogovat, uschovávat soubory,
sledovat Vývěsku, kde se zveřejňují aktuality z dění na univerzitě, pozvánky
na sportovní a kulturní akce pořádané
univerzitou, fakultami či samotnými
uživateli.
is.muni.cz/absolventi
WWW.ABSOLVENTI.MUNI.CZ
ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY
Webové stránky pro absolventy nabízejí aktuální informace a archiv dosud
vydaných materiálů pro absolventy.
Nechybí na nich možnost zanechat
vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografie z akcí. I prostřednictvím těchto stránek nám na sebe
můžete poskytnout kontakt – klikněte
na odkaz Dejte o sobě vědět.
Masarykova univerzita kontinuálně
sleduje uplatnění svých absolventů
v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání
zpětné vazby od absolventů se děje
prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia
na MU – Ohlédnutí a perspektiva
a Uplatnění absolventů MU v praxi.
Průzkumy najdete na univerzitním
webu.
www.absolventi.muni.cz
www.muni.cz/general/evaluation/graduates
ROZHOVORY S ABSOLVENTY
FACEBOOK
Přečtěte si rozhovory s absolventy
Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník MUNI.CZ a nový
Zpravodajský portál.
Pokud jste příznivcem nových médií,
podívejte se na Facebook a staňte
se fanouškem stránky Absolventi
Masarykovy univerzity.
online.muni.cz
www.facebook.com/absolventi.mu
MASARYKOVA UNIVERZITA
www.muni.cz
Download

Časopis v PDF si můžete stáhnout ZDE [velikost 2,63 MB]