Inzerce
Obsah
Milí čtenáři,
všechno jednou končí a zase začíná. Alespoň takovou zkušenost jsme letos opět udělali, když jsme se poslední listopadový
den rozloučili s odcházejícím církevním rokem, abychom hned
následující den přivítali advent a s ním nový církevní rok.
Staré s novým neoddělitelně souvisí, jako spolu v Bibli souvisí obě části kánonu, tj. Mojžíš s Proroky a evangelijní zvěst
o Ježíši Kristu. A právě pozoruhodná starozákonní proroctví
všech Izajášů, Ozeášů, Micheášů a dalších vidoucích jsou
tématem, se kterým vstupujeme do nového církevního roku.
Učíme se vidět očima těch, kterým duch Hospodinův odhaloval
více než jen budoucnost, ale především nové věci, které později
nastaly, když se Marii v Betlémě narodil Ježíš.
S nadcházejícím adventem proto můžeme také začít nově
otevírat Bibli a učit se ji číst ne očima těch, kteří ji dávno znají,
ani těch, kteří chtějí v Bibli nacházet rozpory, nebo naopak,
kteří se snaží vše uměle zharmonizovat, ale s vírou. Můj dávný
přítel používá termínu „nástroj víry“, a právě takový instrument vám za sebe i za celou redakci přeji pod stromek k Vánocům. Protože teprve s tímto „hasákem“ se vám i mně může
podařit povolit utažené šrouby neporozumění Písmu, ale také
zarezlé matice křesťanského života včetně poškozených vztahů. Díky nástroji víry budeme moci v jeslích, na kříži i v otevřeném hrobě uvidět Mesiáše, o kterém psali proroci a kterého nám dosvědčili apoštolové. A konečně, díky nástroji víry
se budeme moci v Bibli chopit všech zaslíbení, která se týkala
nejen Mesiáše, ale která se týkají i nás.
Všechno jednou končí a zase začíná. Tak tomu je nejen
s církevním rokem, ale také s naším časopisem Brána. Se starým ročníkem za měsíc začne ročník nový. Tentokrát už ale
s novým šéfredaktorem Petrem Rausem, kterému, jakož i celé
redakci, přeji mnoho radosti a nadšení při přípravě a vydávání
jednotlivých čísel. Po osmi letech se tedy s vámi loučím, milí
čtenáři. Děkuji vám za vaši věrnost i trpělivost, a loučím se
také s milou redakcí, se kterou mně bylo ctí spolupracovat. No
a protože s každým koncem něco začíná, tak se ze mě stane
nový věrný čtenář a odběratel časopisu Brána.
šéfredaktor
04
06
10
20
22
30
34
Obrázky
z Ježíšova dětství
Rozhovor
Dávat lidem možnost volby
Téma
Mesiáš – Naplněná
či nenaplněná proroctví?
Zápisník
Taizé
Příběh
První dárek
Diakonie
Druhé Vánoce
Podobenství
Pozitivní fototropismus
příště
Principy zdravé církve
Petr Raus
tiráž
Číslo 12/2013, ročník Bratrské rodiny 45,
Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 27. 11. 2013
Vychází 10x ročně, cena 39 Kč
Šéfredaktor: Bronislav Matulík
Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna
Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Jana Matulíková,
Ing. Petr Raus, PhDr. Daniela Sedláčková,
Hedvika Benáková
Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková
Korektura: Anna Duchková
Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229
Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X
Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha
Objednávky u sborových distributorů
nebo na adrese redakce.
Redakce a administrace:
Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1
tel. 222 31 26 56
www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]
SLOVO
lukáš 2,41-52
Okénko
do Ježíšova dětství
M
ožná je nám líto, že
evangelisté očividně nepokládali za nutné
vyprávět víc o Ježíšově dětství, chlapectví a jinošství
– o jeho prvních krůčcích
a slovech, o jeho kamarádech, o škole a o jeho
vztahu k rodičům. Lukáš
je ze všech novozákonních
autorů jediný, kdo v Písmu
otevírá do života dospívajícího Ježíše alespoň jakési
okénko.
Proč jen toto jedno
okénko? Z dob rané církve se zachovala řada apokryfních evangelií, knih
často podivného obsahu
a vydávajících se za díla
apoštolů; v nich povídky
o zázračných schopnostech malého Ježíše najdeme. Apoštolé ale o nich
nepíší, nezajímali se snad Ježíšovo dětství? Proč
evangelia o jeho dětství a dospívání nevypráví
podrobněji? Proč začínají pořádně, až když Ježíši
bylo nějakých třicet let? Asi proto, že evangelia nejsou životopisy v dnešním smyslu. Vypráví hlavně
o Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání. Všimněte si, prvním třiceti letům jeho života v Nazaretě
věnuje Lukáš jen tři kapitoly. V následujících kapitolách pak popisuje jeho službu. Ale poslednímu
týdnu Ježíšova života Lk věnuje šest kapitol, celou
čtvrtinu své knihy. Nevypráví až tak o Kristově
životě, jako spíše o jeho smrti.
Ale přece jen tu je ono Lukášovo okénko do
Ježíšova dětství; a tak si neodpustím jednu jakoby psychologickou poznámku. Ježíši bylo dvanáct
let, když se rodičům ztratil v chrámu. Dvanáctý
rok života představuje pro židovskou víru hranici
prosinec 2013
mezi dětstvím a dospělostí: Dnem třináctých narozenin se z chlapce stává
muž, který přebírá za sebe
odpovědnost před Bohem
– za svou poslušnost, i za
své hříchy. Nevíme, jestli
to Židé takto chápali už
v Ježíšově době; dvanáctiletý Ježíš každopádně
v chrámu vyslovil, za koho
se považuje a co v životě
chce: Že je Boží služebník
a Boží Syn.
Poučení pro rodiče
Josef s Marií každoročně putovali do chrámu.
Že s Josefem chodívala
i manželka Maria, bylo
zvláštním projevem její
lásky k Bohu; cesta z Nazareta do Jeruzaléma trvala
totiž až čtyři dny. A když
na svátky putovávali oba rodiče, je možné, že s sebou
brávali i malého Ježíše. A tak vidíme onu rodinu
spolu s tisícovkami dalších poutníků z celého světa
v Jeruzalémě, v rozlehlých halách, vysokých sloupořadích a vzdušných nádvořích Božího chrámu.
Sedm dní trvaly podle Božího zákona oslavy
velikonoc. A když sváteční týden skončil, proudily
z městských bran karavany na cestu domů. Rodiny a občané jedné obce asi cestovali společně, jako
městský zájezd. Vpředu prý chodívaly ženy s dětmi a vzadu muži. A tak se mohlo stát, že Josef spoléhal na Marii a Maria na Josefa a oba na příbuzné.
Ale když na něj po celý první den nenarazili, došla
jim nemilá věc: Ježíš tu není, ztratil se!
A tak tedy: jeden den cesty směrem k Nazaretu, jeden den zpátky do Jeruzaléma… až třetí den
ho našli. Ne ovšem vystrašeného u městské brá-
ny, našli ho v chrámu, ve sloupořadí nebo ve chrámové škole, zdravého a živého, spokojeného a ve
svém živlu, jak „sedí uprostřed rabínů, naslouchá
jim a vyptává se“. To musel být pohled! Kdo ví, jak
dlouho tu dvanáctiletý Ježíš už seděl uprostřed
chrámových profesorů, nejlepších hlav židovstva,
naslouchal jim a ptal se jich. A kdo ví, jak dlouho
byli všichni ti učení pánové doslova „bez sebe“ nad
jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Takového
žáka tu ještě neměli!
Nevíme, jak dlouho Josef s Marií přihlíželi.
Lukáš píše, že když Ježíše uviděli, byli šokováni:
„A jeho matka mu řekla: ‚Chlapče, proč jsi nám
udělal něco takového! Podívej, tvůj otec a já jsme
tě hledali a moc jsme se báli.‘“ Ale on odpovídá,
jakoby nechápavě a pro Marii a asi i pro nás dost
nepochopitelně: „Proč jste mě hledali? Nevíte, že
musím být v domě svého Otce?“ – „Proč jste mě
hledali?“ „Proč jste se báli? Proč jste vážili cestu?
To jste nevěděli hned, kde mě hledat? Znáte mě
snad tak málo?“ „Nevíte, že musím být v domě svého Otce?“ A studovat, učit se? Setkat se se znalci
Zákona? Vyptat se jich? Být tam, kde Bůh zjevuje
svou vůli, v chrámu?“
Dvanáctiletý Ježíš – na rozmezí dětství a dospělosti – jasně ukázal a řekl, za koho se považuje a oč
mu v životě jde: o Boží slovo, o Boží dům, o Boha –
„mého Otce“. Myslím, že Marii a Josefovi nesmíme
vyčítat, že na tohle nebyli připraveni. Nedivím se,
že nerozuměli Ježíšově úžasu nad jejich hledáním
a strachem. Maria mu nerozuměla, ale „všechna ta
slova ukládala (jako poklad) ve svém srdci“. Aby
možná jednou porozuměla…
Už na chlapci Ježíši se z jeho způsobů poznalo,
kým bude; a kým byl. Už ve dvanácti letech dal
najevo, kudy se dá: že vybočí z cesty svých rodičů,
že Nazaret mu bude těsný. A Josef s Marií mu sice
nerozuměli, ale ukládali si jeho slova v srdci jako
poklad. Snad je to poučení i pro nás, jsme-li rodiči:
Děti, dorostenci nám všelijak ukazují a říkají, kam je
to táhne a žene, co v sobě živí, co chtějí být a co jsou.
A rodiče (i prarodiče) tomu možná leckdy nerozumí;
David Beňa, lic. theol. (38)
Kazatel, toho času tajemník Studijního odboru
RCB a učitel religionistiky a Starého zákona
na Evangelikálním teologickém semináři.
S manželkou a dvěma dětmi žije v Litomyšli.
ale mohou to v sobě ukládat (jako poklad), vyčkat
a nadále své děti milovat a doprovázet je.
Poučení pro děti
Ale nejen rodiče se tu můžou poučit; i dorostenci
a mládežníci. Na pomezí dětství a dospělosti dal Ježíš
najevo, kdo je a oč mu půjde: o věci nebeského Otce,
o jeho chrám, o jeho lidi. Ježíš je Kristus, je jedinečný
a jediný Boží Syn. Ale i my smíme být Božími dětmi,
díky Ježíši – když mu uvěříme a když se mu vydáme,
když on nás ve křtu přijme za své sourozence. I nám
má jít, jako jemu, o Boží věci a Boží dům. Hledejme,
ptejme se, jaké Boží věci nám Bůh chce svěřit – co
máme být, oč nám v životě má jít…
Oč šlo Ježíši, to dal drasticky najevo svým zmizením; a taky svou touhou po studiu, po rozhovoru se znalci Zákona. Jako každý mladý člověk
potřeboval i on učitele – nejen rodiče, ale i cizí lidi,
lidi z jiného světa; nejen nazaretské známé, ale
i učence z dalekého Jeruzaléma. Rodiče nás vedou
na prvních úsecích cesty, ale našimi učiteli se musí
stát ještě i jiní lidé. To platí nejen ve škole, ale platí
to i v životě, ve víře a ve službě Bohu. A tak mladí
lidé vykukují z hnízda, nacházejí cizí vzory – aby
mohli jít svou cestou, jako Ježíš.
Ale pozor! Co tehdy udělal dvanáctiletý Ježíš?
Jakoby vykoukl na tři dny z rodičovského hnízda,
dal najevo, co chce… a pak? Lukáš píše: „Vrátil se
s nimi (s Josefem a Marií) do Nazareta a poslouchal je.“ Doslova: „stále jim byl poddán“. Rodiče
potřebují hodně lásky a důvěry, aby náznaky a slova svých dorostenců ukládali v srdci jako poklady.
A dorostenci zas potřebují hodně pokory, poddanosti a poslušnosti, aby vyčkali, než nastane jejich
čas, kdy své plány a touhy uskuteční. Ježíš vystoupil na veřejnost, teprve když mu bylo asi třicet
let; a to už ve svých dvanácti věděl, co chce! Co
celou tu dobu dělal? O tom evangelia nic neříkají. Víme jen, že určitě neztrácel čas, že poslouchal
své pozemské rodiče. Dříve než kázal a uzdravoval, pracoval poslušně v Josefově dílně. Dříve než
vstoupil do velkého světa farizeů a zákoníků, žil
mezi nazaretskými sousedy. Dříve než efektně
vyčistil chrám, uklízel doma u Marie v sednici.
Ježíš věděl odmalička, kdo je a kým bude, dal
to na hranici dospělosti jasně najevo, ale stále přitom poslouchal rodiče. Čekal a učil se – nejen od
cizích rabínů v Jeruzalémě, ale předtím a potom
i od svých venkovských nejbližších: od Josefa a od
Marie. A Lukáš zavírá toto malé okénko slovy:
„Ježíš prospíval v moudrosti i na těle a byl milý
Bohu i lidem.“ Amen. ■
prosinec 2013 rozhovor
rozhovor s petrem rausem
Dávat lidem možnost volby
Od nového roku se stává šéfredaktorem časopisu Brána zkušený
novinář s bohatou praxí v rozhlase a televizi. Cesta do mediálního světa
ale nebyla samozřejmá. Rozhodující byla víra v Krista, který zapáleného
entomologa přesměroval k misii.
Říkává se, že Vánoce jsou svátky dětí, můžeš
povědět, jaké bylo tvé dětství a co tě formovalo?
Své dětství pokládám za velmi krásné, na mnohé
dětské zážitky a zkušenosti dodnes rád vzpomínám. V té době mne formovali především rodiče,
velmi výrazně ovšem také prarodiče a sourozenci.
Kromě nich pak ještě od nejranějšího dětství zájem
o přírodu a od 5. třídy základní školy akademické
prostředí Přírodovědeckého klubu tehdejší přírodovědecké fakulty v Brně a Československé společnosti entomologické při Akademii věd.
Také samozřejmě církev a sbor. Z raného dětství
si pamatuji spíše maminčinu Českobratrskou církev
evangelickou, později převážila Církev bratrská.
Podstatné stopy na mně zanechaly některé osobnosti, se kterými jsem se mohl potkat; těmi zásadními byly kromě rodiny učitelka biologie Marie
Zlámalová, entomolog Pavel Lauterer, kazatel mého
dětství a mládí Jan Urban a moje budoucí tchyně
Naděje Veselá. Kdybych šel v čase dál, pak i tehdejší
vedoucí dorostu a mládeže v Brně Bohuslav Kučera
a Zdeněk Brokl, sestra (tehdy jsem říkal „tetička“)
Vydrová z Náchoda. Později i manželka a děti. Bezesporu bych mohl jmenovat i mnohé další.
Mohl bys zmínit několik zlomových okamžiků, které tě v životě zásadně ovlivnily a nasměrovaly?
Ing. Petr Raus (57)
absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, obor
rostlinná výroba, původní profesí entomolog.
V tomto oboru do roku 1991, od roku 1992
v médiích. Ženatý, otec dvou dospělých dcer. Kromě
přírody a biologie (zvláště entomologie, na kterou
mu ale nezbývá čas) má rád hudbu (zejm. renesanční
a barokní), lidi (ale i samotu), práci s jazykem a Bibli
s její podivuhodnou zvěstí.
prosinec 2013
Kromě výše jmenovaných osobností zmíním čtyři
takové vlivy: Setkání s broukem roháčem, kterého jsem potkal v parku ve svých nějakých dvou či
třech letech. Prožitek Božího oslovení a následné
odevzdání vlastního života Kristu. Úraz, který mne
přivedl na hranici smrti, a uzdravení, které lékař
označil za zázračné. A nakonec prožitek tíže i krásy křesťanské ekumeny v týmu služebníků Trans
World Radia.
Znám tě jako člověka mnoha profesí či zájmů,
především coby entomologa, který pracoval
v Moravském muzeu. Co je na broučcích tak
fascinujícího?
Je to úžasný svět, neskutečně rozmanitý, vitální,
pestrý, úchvatný. Také krutý, ale neobyčejně efektivní, životaschopný. Někteří sekulární odborníci
říkají, že naše geologická éra není obdobím člověka,
ale hmyzu.
Uvědomuji si, že svůj vztah k hmyzu nedokážu
nikomu, kdo se entomologií hlouběji nezabýval,
nijak vysvětlit ani přiblížit. Přemýšlel jsem i o důvodech, proč tomu tak je, a uvědomil jsem si roli znalostí. Když u toho tvorečka, kterého potkávám někde
v trávě nebo ho držím v dlani, znám do podrobností
stavbu i funkci jeho těla, jeho způsob života, zvyky,
jeho touhy i obavy (jakože i hmyz všechny takové
emoce má a projevuje, byť je bezpochyby prožívá
jinak než my), je to něco docela jiného, než když se
mi něco prostě jen vnějškově líbí. Člověk, kterému
podobné znalosti chybí, si pak vztah, který z nich
vyrůstá, vlastně ani nemůže představit.
Uvědomuji si u toho, že se tu dotýkám docela
obecného principu, jakéhosi podobenství, zobrazujícího princip lásky. I v našich vztazích hrají
znalosti nemalou úlohu. K zamilování toho o svém
partnerovi či partnerce mnoho vědět nepotřebuji,
aby ale zamilovanost mohla přerůst ve skutečnou
lásku, potřebuji svého partnera poznat, dost dobře poznat. Ne nadarmo používá Písmo právě ten-
to termín „poznání“, když mluví
o manželské lásce. A nejde tu jen
o vztahy pozemské, podobné rysy
vnímám i v oblasti vztahů mezi
člověkem a Bohem. I tady je možné zůstat jen u pocitů a dojmů. Kde
ale základ vztahu vytvoří znalost,
„poznání“ Boha, dostane se takový
vztah na docela jinou úroveň. Nic
na tom nemění skutečnost, že naše
poznání (a teď myslím jak na ten
hmyz, tak na poznání duchovní) je
vždycky jen částečné, představuje
jen docela nepatrný zlomek reálné
skutečnosti.
Jenomže přes úžas nad tímto
často titěrným stvořením a přes
svou vědeckou činnost ses rozhodl věnovat život médiím, proč?
Nebylo to prostřednictvím mé
vědecké činnosti, pozvání přišlo
nezávisle, bokem. Stála za ním
politická změna v naší zemi. Otevřely se nové možnosti a mně tehdy přišla potřeba duchovní služby naléhavější než moje tehdejší
muzejní práce. Rozhodoval jsem se
prakticky rok, nebylo to snadné, ale
nakonec jsem zvolil duchovní službu, tehdy konkrétně práci v TWR.
Tehdy na počátku existence samostatné redakce českého vysílání jsme dělali všichni všecko, od
úklidu našich prostor přes psaní
a namlouvání pořadů až po technické zpracování a odvoz pásů
s nahranými pořady do Vídně. Bylo
to pestré a zajímavé. Později, s nárůstem práce přišlo víc specializace.
Já působil nejprve jako pomocník
Pavla Vopaleckého, kterému jsem
pomáhal se zpracováním textů cyklu Světem bible, později jako samostatný redaktor, ještě později ředitel, po skončení pracovního poměru
v TWR pak jako člen a později předseda Rady TWR. Dnes už zase jako
jeden z řadových radních.
Foto Bronislav Matulík
Můžeš více popsat své působení
v Trans World Radiu?
prosinec 2013 rozhovor
Svět rozhlasáků je svým způsobem specifický.
Jak rozdílný je od světa televize a jak se stalo, že
jsi mnoho let pracoval coby dramaturg ČT?
Je to jiný svět, pro křesťanské vysílání ale vhodnější. Televize s sebou vláčí kletbu obrázků. I když
o něčem víme jen velice málo, jen náznak, v televizi to musíme nějak zobrazit. Co nevíme, musíme
domyslet, často doslova vymyslet. Rozhlas nechává
víc prostoru fantazii, což mi připadá přirozenější
a vhodnější.
Na ještě citelnější rozdíl mezi rozhlasem a televizí
jsem narazil v oblasti způsobu práce. Zatímco v rozhlase si člověk udělá či může udělat všechno sám, od
vymyšlení tématu přes jeho přípravu, natočení, sestříhání a nakonec i odvysílání, v televizi to tak prakticky nejde. Televizní práce je prací týmovou, podstatně
větší díl času tam člověku vezme dohadování s lidmi:
přesvědčování, odmítání, motivování atd.
Do televize jsem byl pozván, původně jako záskok
za mateřskou dovolenou. Zůstal jsem nakonec
nějakých 13 let.
Které pořady, na nichž ses mohl podílet, považuješ
za opravdu zdařilé nebo výjimečné?
Velmi si cením cyklu Exit 316 ve všech jeho sériích.
Byl to průlom, který na veřejnoprávní obrazovku
poprvé v historii ČT dostal živé křesťanství evangelikálního střihu, navíc ve verzi přizpůsobené
mládeži. Velmi si také cením Biblických pátrání,
křesťanských cyklů pro děti, které ve dvou sériích
připravil Martin Benc.
Jsem vděčný, že jsem mohl ke spolupráci s náboženskou redakcí přivést Lubomíra Hlavsu; ze
spolupráce s ním vyrostl nejen Exit 316, ale i skvělé
dokumenty z české protestantské historie, jako např.
Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení, Pod ochranou
Žerotínů či ještě nedokončený David Zeisberger
– to je zatím jen pracovní název. I dokument Martina Bence Bieszczady pokládám za mimořádný,
představoval průlom i po technické stránce. Byl
to, pokud vím, první velký dokument ČT natočený
fotoaparátem, nikoli kamerou.
Lze přiblížit složitost mediální práce a můžeš dát
nahlédnout pod pokličku toho, co se děje v ČRo
a ČT? Čtenáře by jistě zajímalo, zvláště ty skeptické, jak moc jsou tato média věrohodná…
Dávat nahlédnout pod pokličku by mohlo být za
hranicí žalovatelnosti; každá organizace si svou
kuchyni chrání. O elektronických médiích ale
obecně platí, že všechno v nich je šalba a klam
– tato média nemají schopnost přenášet skutečnost,
prosinec 2013
nabízejí vždycky jen obrazy a každý obraz je svým
způsobem deformací skutečnosti. Míra pravdivosti je potom záležitostí nejen média samotného (na
straně nabídky), ale i publika, tedy příjemců, konzumentů vysílaných pořadů. Smysluplně přijímat
mediální sdělení vyžaduje aktivitu, přemýšlení,
zdravý rozum. Příjemce mediálních sdělení si musí
mnoho věcí sám zpracovat, dokonce sám doplnit;
pokud na tuto činnost rezignuje, sám se odsuzuje
k roli klamaného.
Veřejnoprávní média jsou možná silněji než jiná
závislá na přízni mocných tohoto světa; jejich nezávislost na politice je iluzí. Sama politika ale nepředstavuje největší ohrožení mediální svobody. Za ještě
horší a nebezpečnější pokládám vliv nezávislých
producentů a různých svazů a profesních organizací mediálních tvůrců. Pro politika představuje
médium výborný prostředek prezentace, nikoli ale
jediný. Nezávislý producent či tvůrce mediálních
Na rozdíl od mnohých
nevěřím na nezávislou
žurnalistiku a nevěřím
na objektivitu mediálních
sdělení; podle mého názoru
toho není žádný člověk
schopen.
produktů je s médiem svázán osudově, bez něj jako
profesionál nepřežije. Proto je tlak této sféry mnohem silnější než tlak politiků.
Od rozhlasu a televize nyní přecházíš k psanému
médiu, konkrétně do role šéfredaktora časopisu
Brána. V čem to bude pro tebe jiné, nové? A těšíš se?
V čem všem to bude jiné, na to jsem sám zvědavý.
Těším se na spolupráci s redakční radou, která na
mne působí velmi dobře, těším se na práci na půdě
církve, kde se dá otevřeně povědět mnohem víc než
na půdě veřejnoprávního média. Připojuji se ale
k redakční radě Brány s bázní a třesením.
Jaké vidíš zásady solidní žurnalistiky a máš představu, jak by měl časopis Brána do budoucna
vypadat?
Začnu od konce: Pokládám Bránu za velmi kvalitní
časopis. Řekl bych dokonce, že bych rád viděl Církev
bratrskou takovou, jak ji představuje Brána. Z tohoto důvodu bych nechtěl v tuto chvíli měnit nic. Až se
Foto Jakub Nosek
Natáčení dokumentu Po stopách
touhy po svobodě. Petr Raus jako
režisér hovoří s průvodcem seriálu
Danielem Hermanem, v Izraeli
2010.
ale trochu víc naučím, na změny určitě dojde; co se
nemění a nevyvíjí, stagnuje a hyne, to patří k zákonitostem tohoto světa.
Co se žurnalistiky týče, na rozdíl od mnohých
nevěřím na nezávislou žurnalistiku a nevěřím na
objektivitu mediálních sdělení; podle mého názoru
toho není žádný člověk schopen. Místo objektivně chladného a na ničem nezávislého redaktora si
vážím těch, kteří mají svůj názor a svoje osobní preference, přitom ale dovedou ctít a respektovat i názory jiné a mají odvahu neprosazovat sebe. Takových
lidí není mnoho.
Naopak za důležitý princip kvalitní žurnalistiky
považuji schopnost rozlišovat, co je co. V poslední
době je mnohde cítit snahu strkat všechno do jednoho pytle; v náboženské oblasti takový postoj říká:
„Je jedno, čemu věříš, hlavně, že věříš, všechny cesty
vedou k Bohu.“ Přinejmenším veřejnoprávní médium
má za úkol poskytovat lidem možnost volby. Kde se
všechno smíchá dohromady, tam už žádná možnost
volby nezbývá, a to je špatně. Byl bych rád, kdyby i Brána uměla přesně rozlišovat, možnost volby
lidem nebrala a učila své čtenáře dobře a promyšleně
se rozhodovat. Přijímat všechny nové informace se
zdravými pochybnostmi a rozumnou skepsí – asi tak,
jako přijímali evangelium novozákonní Berojští.
Tvá šéfredaktorská práce bude úzce souviset
se službou pro církev v roli místopředsedy Rady
Církve bratrské. Co tato práce obnáší?
To je také otázka, na kterou vlastně neumím odpovědět. S novým rokem se totiž práce místopředsedy
Rady CB dost podstatně změní, přeroste do podoby,
kterou jsme si ještě nikdy nevyzkoušeli. Je to důsledek růstu církve, zejména počtu sborů, ale i nárůstu
ekonomicko-hospodářské a správní agendy. Ukazuje se, že tajemník Rady by se měl po biblickém vzoru (Sk 6,2–4) soustředit na oblast praktické správy
církevních věcí více, než tomu bývalo; tím ale dále
vzroste přetížení předsedy. Proto se nám v Radě jevilo jako dobré předsedovi odlehčit a některé jak z jeho
stávajících povinností, tak ze současných povinností
tajemníka (o jehož podporu předseda částečně přijde
v důsledku změn tajemníkovy agendy) přenést na
místopředsedu. Co všechno to bude a jakým způsobem bude nový systém fungovat, to ukáže teprve čas
a praxe. Pokračovat v dosavadním systému, vytvořeném pro církev o 35 sborech, už ale není prakticky
možné bez závažných negativních dopadů jak na
zdraví jednotlivců, tak na chod celé církve.
A co bys naší církvi přál nejen k Vánocům?
Především to, co výslovně zmiňuje vánoční evangelium: radost plynoucí z vděčnosti za úžasný dar
spásy a pokoj, „šalóm“ v plném smyslu toho slova.
Kromě toho hlubokou vnitřní jednotu i schopnost
respektu k těm, kteří jsou jiní. A v neposlední řadě
zdravý rozum, ten mimořádný Boží dar, ve kterém
se spojila Boží láska k člověku a touha po vzájemném přátelství se špetkou Božího humoru.
Děkuji za rozhovor a přeji ti Boží požehnání do
nastávající služby.
■ Bronislav Matulík
prosinec 2013 TÉMA
viktOr ber
Č
Ilustrace Ondřej Košťák
íst starozákonní texty jako proroctví vztahující se k Ježíši Kristu je pro mnoho křesťanských čtenářů Písma zcela přirozené. Většinou
pohanokřesťané, ke Starému zákonu přicházíme
skrze Krista dosvědčeného – Písmem, církví, osobní zkušeností… Po Kristu se pak přirozeně sháníme při četbě Starého zákona a máme za to, že
jej tam mnohdy i nalézáme. Například v postavě
trpícího Josefa, triumfujícího Jozua, jako „Hospodinova Pomazaného“ v žalmech… Zvláštní skupinou jsou pak výroky obsažené v prorockých knihách, které vzhledem k jejich ohlasům v Novém
zákoně a v pozdější křesťanské tradici vykládáme
jako předpovědi týkající se konkrétních událostí
v životě Ježíše Krista.
10 prosinec 2013
Časem se však dostaví nebo jsou položeny otázky:
Není taková četba křesťanskou vykladačskou svévolí? Jak je možné některé texty v Bibli vykládat
doslovně, zatímco jiné obrazně? Neměli bychom
raději číst tato proroctví v jejich historickém zasazení, případně jako hotová literární díla s jejich vlastní
výpovědí?
kdo a jak proroctví čte?
Dnes víme, že porozumění textu se alespoň částečně
odvíjí i od čtenáře a zvoleného způsobu četby. Podíváme se proto na dva přístupy, které se při výkladu
Písma uplatňují. Historický přístup budeme ilustrovat na textu z knihy Izajáš, způsob četby Bible jako
literárního díla na oddílu z Ozeáše.
proroctví v historických souvislostech
„Hlas volajícího: ‚Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho
Boha!‘ “ (Iz 40,3)
V Janově evangeliu o sobě takto mluví Jan Křtitel: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (J 1,23) Tím Jan
Křtitel odmítá být považován za Mesiáše. Zároveň
Jan skutečně vykládá Izajášův výrok christologicky, když jej vztahuje na Ježíše coby „někoho
většího“ – zřejmě očekávaného Mesiáše. Podobně
je citát z Izajáše užit v synoptických evangeliích,
totiž jako vysvětlení postavy Jana Křtitele – „hlasu volajícího na poušti“, oznamujícího příchod
„někoho silnějšího“ (Mt 3,1–12; Mk 1,2–8; L 3,1–20).
Ponecháme-li na chvíli novozákonní užití Iz 40
stranou, ocitáme se v této kapitole Izajáše v době
babylónského zajetí Židů v 6. století před naším
letopočtem. Prorok mluví o konci zajetí (40,2),
o opětovném shromáždění Božího lidu (40,11).
Výzva k odchodu z Babylóna se objevuje dále v Iz
48,20, dobu ke konci babylónského zajetí naznačují i zmínky o perském Kýrovi (Iz 45,1nn), který
po dobytí Babylóna umožnil judským vysídlencům návrat do Jeruzaléma (Ezd 1).
V těchto souvislostech představuje Iz 40 proroctví
brzkého ukončení nuceného pobytu Judejců v babylónském vyhnanství. Je to „radostná zvěst“, což je
v určitém kontrastu vzhledem k užití textu v evangeliích. Jan Křtitel volá lid k pokání a obrácení, k úniku
před hrozícím trestem. Naopak u Izajáše je charakteristický důraz na útěchu a povzbuzení, jde o ohlášení konce soužení. V Iz 40 se mluví o příchodu
Hospodina, v dalších kapitolách je zároveň jako Boží
nástroj vylíčen zmiňovaný Kýros. Dokonce je obdařen titulem Hospodinův Pomazaný, který byl jinak
vyhrazen zejména judským králům davidovské
dynastie. Nyní prorok již nečeká záchranu od krále
z rodu Davidova, ale od pohanského panovníka!
Situace s historickým výkladem tohoto textu
u Izajáše je navíc komplikovanější, neboť i když
kapitola mluví o době končícího exilu, daný text
mohl být zaznamenán až později (např. v 5. stol.
př. n. l.) a mohou se do něj promítat opět další
dějinné okolnosti.
Souvislost Izajáše 40,3 s osobou Jana Křtitele
jakožto ohlašovatele příchodu mesiášské postavy
je každopádně z pohledu historického daleko méně
zřejmá, než by nasvědčovalo přímočaré užití proroctví v evangeliích.
starozákonní proroctví jako literární dílo
„…zavolal jsem svého syna z Egypta.“ (Oz 11,1)
Uvedený verš z proroka Ozeáše je citován Matoušem jako proroctví, které se naplnilo na osudech
Ježíše a jeho rodiny v souvislosti s jejich útěkem do
Egypta (Mt 2,13–15).
Kniha proroka Ozeáše je zasazena do doby před
porážkou a vyvrácením severoizraelského království novoasyrskou říší v roce 722/721 př. n. l. Zajímavé je, že tento původní výrok v Oz 11, 1 není formulován jako proroctví ve smyslu předpovědi věcí
budoucích – na rozdíl od Iz 40, kde jde o proroctví
směřované do bezprostřední budoucnosti. U Ozeáše
se v rámci příběhu o Izraeli jedná o pohled zpět.
Posuzujeme-li Oz 11 jako literární dílo, pak „povolání syna z Egypta“ odkazuje k vytvoření Izraele během exodu. V Oz 11,1 se mluví o Izraeli jako
o „mládenečkovi“. Tím je myšleno „zrození lidu“,
který před vyvedením z Egypta vlastně neexistoval;
vztah „synovství“ se zde jednoznačně týká Izraele.
Tento vztah přitom ve většině kapitoly prorok líčí problematicky: malého chlapce učí Hospodin – jeho Otec
– chodit, syn však tuto dovednost zneužívá k modlářství. Bůh se chová k lidu otcovsky („provázky milo-
Mgr. Viktor Ber, Th.D. (41)
KazatelCírkvebratrské.Magisterskéstudiumteologie
dokončilnaUKHTFvroce1995.Vakademickémroce
1995/96studovalvJeruzaléměnaInstituteofHoly
LandStudies(JerusalemUniversityCollege).Doktorské
studiumnaUKETFdokončilvroce2005.Jevedoucí
katedryStaréhozákonaakatedrybiblickýchstudií
naETSaexternívyučujícíJUTF.SmanželkouRenatou
ačtyřmidětmižijívPoděbradech.
prosinec 2013 11
vání“), lid-syn se však k Bohu-Otci chová nevděčně.
Teprve lidským měřítkům se vymykající Hospodinova solidarita s lidem způsobí, že lid bude Hospodina následovat. Ozeáš tak pracuje s obrazem vztahu
otec–syn, což mu umožňuje postihnout velmi složitý
vztah mezi Izraelem a Hospodinem. Nevděk Izraele
připomíná nevděk a vzdor svéhlavého syna, Hospodinova láska a loajalita je představitelná přibližně na
pozadí tohoto vztahu – i když i ten přesahuje.
Nic moc z výše uvedeného nenaznačuje souvislost s matoušovskou citací – vlastně by bylo možné
říct, že Matouš nechápe literární bohatost Ozeášových výroků, nebo o ni nemá zájem. Matouš se
vlastně chytá zdánlivě nahodilé podobnosti vyjád-
Foto Federico Maggi
TÉMA
téma
řené slovem „Egypt“ – a i to „povolání z Egypta“ se
dle evangelisty děje spíše směrem k Josefovi než
k Ježíšovi.
Naplněná proroctví
podle Nového zákona a dnes
Pokud bychom skončili u dosavadního načrtnutí vztahu mezi starozákonními texty a jejich užitím v Novém
zákoně, bylo by to zakončení jistě rozpačité. V této
chvíli nám však naše tápání po „tušení souvislosti“
alespoň umožňuje formulovat dvě základní otázky:
1. Co vlastně novozákonní pisatelé dělají, když se
odvolávají na starozákonní výroky jako na mesiášská proroctví naplňovaná na Ježíši z Nazareta?
POHLED
Mesiáš v židovské tradici
Rabín Daniel Mayer
Jednou z hlavních myšlenek judaismu je, že na konci dnů přijde člověk,
jenž bude Božím poslem, a ten přinese úplné vykoupení židovskému
národu. Hovoří-li Bible o Mesiáši,
koho či co tím ale míní? Je to člověk
nebo anděl či je to jakýsi abstraktní
pojem blíže nespecifikované budoucnosti? Již letmý pohled do pramenů
nás nenechá na pochybách, že se jedná o člověka z masa a kostí, člověka,
který obdrží značnou část Boží moci,
jež z něj učiní Mesiáše.
Tak si představuje Mesiáše Izajáš:
„I vzejde proutek z pařezu Jišajova
a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Na něm spočine duch Hospodinův,
duch moudrosti a rozumnosti, duch
rady a bohatýrské síly…“ (11,1) Zpočátku to bude slabý proutek, který vyroste
z Jišajova pařezu, potom bude výhonkem velkého stromu a vydá ovoce, tj.
tento potomek domu Davidova se stane velkou osobností, pravým vůdcem
židovského lidu. Boží síla vyjádřená
Božím duchem, jenž spočinul na Mesiášovi, mu dává právo řídit tento svět.
12 prosinec 2013
Prorok Izajáš také ukazuje směr, kterým Pomazaný bude vládnout: „Bázní Hospodinovou bude prodchnut.
Nebude soudit podle toho, co vidí oči,
nebude rozhodovat podle toho, co
slyší uši… Jeho bedra budou opásána
spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.“ (11,3) Mesiášova vláda bude vládou spravedlnosti a rovnosti, pravdy
a víry, která dovede svět k ideálnímu
stavu duchovní i hmotné harmonie.
Poznání Mesiáše
Nyní se podívejme, jak poznáme, že se
Mesiáš opravdu zjevil a přišel. Rabín
a filozof Maimonides (1135–1204) ve
své halachické knize Mišne Tora specifikuje pořadí Mesiášova zjevení a uvádí též znaky, podle nichž jej poznáme.
„Když povstane král z domu Davidova a bude se učit Tóru a plnit přikázání
podle psaného i ústního Zákona jako
jeho otec David, přiměje celý Izrael
kráčet v jejích ustanoveních. Bude
vést Boží války, tak je velmi pravděpodobné, že to je Mesiáš. Když toto
učinil a uspěl, porazil všechny okolní
národy a postavil Chrám na jeho místě a shromáždil rozptýlené Izraele, tak
je to opravdu Mesiáš.“ (Hilchot melachim, kap. 11, halacha 4).
„Tento Král, který povstane z Davidova rodu, bude moudřejším než
Šalomoun a bude téměř tak velkým
prorokem jako náš učitel Mojžíš. Proto bude učit všechen lid a bude mu
ukazovat Boží cestu.“ (Hilchot tšuva,
kap. 9, halacha 2).
V hlavní modlitbě Osmnácti požehnání, kterou každý věřící Žid pronáší
třikrát denně, je čtyřikrát uvedena
doba příchodu Mesiáše, aniž by byla
o něm jmenovitě zmínka. Konec druhého požehnání končí slovy: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, jenž oživuješ
mrtvé.“ Zmrtvýchvstání nastoupí právě na konci dnů, při příchodu Mesiáše
čili Hospodinova Pomazaného. V sedmém požehnání žehnáme Hospodina
jako vykupitele Izraele. Samozřejmě
Mesiáš – Hospodinův Pomazaný je
ten, jehož prostřednictvím Hospodin
přinese úplné vykoupení svému lidu.
Podobně jako když Mojžíšovým prostřednictvím Hospodin vysvobodil
syny Izraele z egyptského otroctví.
V desátém požehnání modlitby žehnáme Hospodina, který ze čtyř světových
stran shromažďuje rozptýlené syny
Izraele. I toto se stane na konci dní.
2. Jak můžeme dnes přistupovat k četbě dotyčných novozákonních textů, k jejich starozákonním
předlohám, případně i k jiným starozákonním proroctvím či „proroctvím“?
Přístup novozákonních autorů
Foto Bronislav Matulík
Pro novozákonní autory je zásadním úkolem ukázat
Ježíše jako Písmem dosvědčovaného Krista. Tento
pohled na Písmo je evangelisty přisuzován již Ježíšovi – typicky u Lukáše, když vzkříšený Ježíš vyučuje učedníky na cestě do Emaus o tom, co všechno
„od Mojžíše a všech proroků…ve všech částech Písma“ se na něho vztahovalo (L 24,13–35). Pro Ježíše
a Nový zákon je vědomí návaznosti na židovská Pís-
Národ synů Izraele se navrátí na Sión.
Konečně ve čtrnáctém požehnání prosíme Hospodina, aby se v milosrdenství
navrátil do svého města Jeruzaléma,
upevnil v něm Davidův trůn a žehnáme jej jako budovatele Jeruzaléma.
Tedy po příchodu Mesiáše bude zbudován třetí Chrám, nebo jak uvádí jiná
tradice, nebeský Chrám sestoupí shůry
na Chrámovou horu v Jeruzalémě. Již
výše zmíněný Maimonides ve svých
Třinácti článcích víry ve 12. článku
uvádí: „Věřím zcela upřímně v příchod
Mesiáše, a byť by i otálel, očekávám ho
každého dne, že přijde.“
Newyorský sefardský rabín Marc
D. Angel uvádí, že židovské mesiášské myšlení není monolitické. Studiem biblických, rabínských, středověkých i moderních textů ukazuje
širokou škálu názorů a postojů týkajících se Mesiáše. Také izraelský vědec Gershom Scholem (1897–1982)
poukázal na dvě tendence v židovském mesiášském myšlení: restaurativní a utopickou. První vidí v mesiášském věku návrat k starověké
velikosti Izraele, utopický aspekt
předpokládá katastrofální zhroucení normálního dějinného procesu. Mesiášská éra bude udržována
v chodu divy a zázraky. Mesiášského věku se nedosáhne přirozeným
ma zásadní, musíme však správně porozumět funkci novozákonních textů.
U evangelistů nejde v první řadě o argument hájící
víru v Ježíše jako Krista navenek a v čistě racionální rovině ve smyslu: „Hle, toto bylo předpověděno
o Mesiáši, nyní vizte naplnění na osobě Ježíše a přijměte to jako nezvratný argument, že on je Mesiáš.“
Daleko spíše pro novozákonní autory funguje
samotný Ježíš – Kristus jako klíč, kterým se otevírá nové, doposud netušené pochopení Starého
zákona. Nebo lépe – Ježíš jako klíč odhaluje nový
význam Písem, čímž je on sám zároveň dosvědčován a potvrzován jako Kristus. Přitom platí, že bez
setkání s Ježíšem Kristem není možné dost dobře
procesem pokroku lidské civilizace,
ale přijde spíše náhle, jako naprostý
zlom a rozchod s minulostí.
Dva Mesiášové
Výše uvedená slova nás přivádějí k dávné myšlence talmudických
učenců, která hovoří o dvou Mesiáších
– o Mesiáši, synu Josefovu, a Mesiáši,
synu Davidovu. Mesiáš, syn Josefův,
pochází z Efrajimova kmene, jenž je
chronologicky prvním Mesiášem, který se například bude zabývat přípravou podmínek k navrácení židovských
vyhnanců z rozptýlení do zaslíbené
země. Mesiáš, syn Josefův, připraví
cestu pro příchod duchovního Spasitele, pro Mesiáše, syna Davidova. Tento pak vítězně završí postupný proces
spásy a nastane období úplného
spasení. Tradice také hovoří o tom, že
Mesiáš, syn Josefův, padne v boji proti
nepřátelům židovského národa, tedy
i proti nepřátelům samotného Boha.
Poprvé se historicky setkáváme
s Božím pomazaným, který je Benjaminovým potomkem, u Saula, kterého David ušetří (1 S 24,7). Mesiáš,
syn-potomek Josefův, pochází od
Ráchelina prvorozeného syna, kdežto
Mesiáš, syn-potomek Davidův, pochází z kmene Juda, a Juda byl čtvrtým
synem druhé Jákobovy ženy Ley.
Rabi Elijahú ben Šlomo, nazývaný
též Vilenský gaon (1720–1797) se ve
svých dílech dosti podrobně zabýval
osobností Mesiáše, syna Josefova.
Předpokládal například, že Mesiáš,
syn Josefův, nemusí být výslovně
mužem. Jako příklad uváděl královnu Ester, která ve své generaci byla
„Mesiášem, synem Josefovým“.
Taktéž pražský rabín Jehuda Liva ben
Becalel, zvaný rabi Löw (1525–1609) se
prosinec 2013 13
TÉMA
téma
ke Kristu dospět pouhou aplikací „správných“ vykladačských metod na židovská Písma.
Písma svědčí o mně…
Takto lze porozumět i Ježíšově kritice směřované
„Židům“ v J 5,39: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že
v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ Zde
Ježíš nevyčítá svým protivníkům, že používají špatné metody studia Písma, a proto jim vychází „špatný
výsledek“. Naopak ukazuje na selhání jejich četby
Písma tváří tvář tomu, koho jim poslal Bůh. Přitom
(ve v. 36 a 37) se dovolává též svědectví Otce (Boží
hlas a tvář) a svědectví Ježíšových skutků. Rozpoznání Ježíše jakožto Mesiáše židovských Písem je
v 37. kapitole svého díla Necach Jisrael
zabývá osobností Mesiáše, syna Josefova. Rabi Löw připodobňuje dvě síly
Izraele k srdci a mozku. Mesiáš, syn
Josefův, a kmen Efrajim symbolizují
tlukoucí srdce královské vlády národa
synů Izraele, kdežto Mesiáš, syn Davidův a kmen Juda představují myslící
mozek této vlády.
Podle židovské tradice však Mesiáš,
syn Josefův, bude zabit v boji proti
nepřátelům. Tato tradice má kořeny
v biblické knize proroka Zacharjáše:
„Pohledí na mě, toho, kterého probodli…“ (12,10)
Trpící Mesiáš
Rabi Saadia Gaon (882–942) v osmém
pojednání svého díla Kniha věr
a názorů uvádí, že Mesiáš bude zabit
v boji proti hříšnému Armilusovi, který je důležitou postavou bojující na
konci dnů proti vyvolenému národu.
(V křesťanské eschatologii tento úkol
plní Antikrist.) Aarmilus či Armilius
je zkomolené Romulus, tedy Řím.
Čímž se dostáváme k protiřímskému
povstání Šimona bar Kochby v letech
132–135 n. l. a k jeho duchovnímu
vůdci, rabi Akibovi. Byl to právě rabi
Akiba, který zpočátku předpokládal, že Šimon bar Kozba (Koziba) je
Mesiášem, synem Davidovým, který
14 prosinec 2013
tak i dle novozákonních autorů dosti složitý proces,
který rozhodně není možné obsáhnout prostým
„ztotožněním“ útržků starozákonních textů s různými událostmi Ježíšova života.
Proroctví z Božího popudu
Důležité jsou výroky o prorockém mluvení v Petrových epištolách (1 Pt 1,10–12; 2 Pt 1,20n). Dle 2 Pt 1,21
stojí za proroctvím v Písmu (tj. ve Starém zákoně)
„popud Ducha svatého“ a zvláštní Boží poslání.
Tím je vyjádřen argument ve prospěch zvláštního
výkladu Písma a jeho proroctví, které přesahuje čistě lidskou rovinu řeči. Zároveň ale zaznívá varování
před svévolným prorokováním či před svévolným
ve vítězném boji osvobodí Židy zpod
římského jha. Proto také vysvětloval
Šimonovo jméno Bar Kozba ve smyslu biblického verše Nu 24,17 jako „Syn
Hvězdy“ (ar. „Kochba“, h. „Kochav
– Hvězda“). V Jeruzalémském Talmudu, traktát Taanit, kap. 4, halacha 5 se
uvádí: „Když rabi Akiba viděl Bar Kochbu, říkával: ‚To je král Mesiáš.‘ Rabi
Jochanan ben Torta mu řekl: ‚Akibo,
z tvého líce vyraší tráva (tj. bude dlouho po tvé smrti) a syn Davidův ještě
nepřijde.‘“ Jak vidíme, rabi Jochanan
ben Torta nesdílel Akibovo nadšení
a nevěřil v Bar Kochbovo mesiášství.
Poté, kdy Římané židovské povstalce
porazili a Bar Kochba padl v boji, rabi
Akiba uznal, že se ve svém názoru na
mesiášství Bar Kochby mýlil. Otázkou
zůstává, zda jej nyní rabi Akiba neztotožnil s Mesiášem, synem Josefovým,
jemuž je předurčeno v boji padnout?
Kdy přijde Mesiáš
Nyní se zaměřme ještě na otázku, kterou si klade i dnes mnoho Židů, a to,
kdy přijde Mesiáš? V talmudickém
traktátu Sanhedrin 98a se uvádí, že
rabi Jochanan řekl, že syn Davidův
(Mesiáš) přijde buď v době, kdy si jeho
příchod celé pokolení zaslouží, anebo
naopak v době, kdy si jeho příchod
nezaslouží. V prvním případě to bude
pokolení, o němž hovoří prorok Izajáš:
„Tvůj lid, všichni budou spravedliví,
navěky obdrží do vlastnictví zemi.“
(60,21) Mesiáš však může přijít i tehdy, když ono pokolení si jeho příchod
nezaslouží, i o takovém lidu hovoří
Izajáš: „Vidí, že není nikoho, žasne, že
nikdo nezasáhne.“ (59,16)
Dle mého názoru musí existovat
jakási „zlatá střední cesta“ mezi těmito dvěma extrémy. Těžko nalezneme
jasnou odpověď na otázku, kdy již
přijde Mesiáš, neboť určit dobu pro
seslání Mesiáše je výsostné právo
Boží. Zabývat se proto v tomto smyslu spekulacemi je bezpředmětné a též
nedůstojné. Položme otázku jinak:
Můžeme svými činy a chováním
k bližním příchod Mesiáše přiblížit?
V tomto případě bude odpověď kladná. Jak konkrétně? To nám napoví
Žalm 34,13–15: „Kdo je onen muž,
jenž hledá život, miluje dny, v nichž
by užil dobra? Střeží před zlobou svůj
jazyk a své rty před záludnými řečmi.
Vyhýbá se zlu a koná dobro, vyhledává mír a snaží se o něj.“
A v knize proroka Micheáše čteme
podobná slova: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně
chodil se svým Bohem.“ (6,8) ■
výkladem proroctví (to
naznačuje i varianta „nelze
vykládat po svém“ uvedená
v Českém ekumenickém
překladu Bible u 2 Pt 1,20).
Písmo může komunikovat
na rovině jiné než přísně
racionální (řekli bychom
h istor icko -g ra m at ické)
díky zvláštnímu Božímu
spolupůsobení v proroctví, přitom však je třeba
odlišovat svévolná proroctví od inspirovaných, případně inspirované výklady proroctví od výkladů
svévolných. Ovšem i toto
pochopení proroctví předpokládá Krista a christologický výklad Písma, který
je kromě samotného Písma
potvrzován i jinak – dle 2 Pt
1,16 např. „očitým svědectvím“ hlasu z nebe.
Starozákonní proroctví
jsou často uvedena jednak
jako Hospodinovo slovo
k prorokovi, tedy nikoli
jako běžné lidské poznání,
ale zároveň obsahují nadpisek zařazující proroka
do historických souvislostí (např. za jakých králů
působil). Prorocké slovo je
slovem v určitý konkrétní
čas, který je pro jeho pochopení důležitý. Zároveň jde
o Boží slovo, můžeme tedy
očekávat jeho určitý přesah a další působení. Od
tohoto porozumění se zřejmě odvíjí kuráž novozákonních autorů, se kterou
spojují starozákonní texty
s osobou Ježíše Krista.
Jak dnes číst
„Krista Písmem
dosvědčeného“?
Důsledkem výše uvedeného by měla být v první řadě
velká obezřetnost zejmé-
KOMENTÁŘ
O Mesiáši z pohledu mezery mezi Starým a Novým zákonem
Co starozákonního dodat k článku Viktora Bera, když kolega sám je skvělým starozákoníkem? Křesťané neboli kristovci mají Mesiáše přímo ve svém názvu. Nazvali je tak prý
v Antiochii, když hlásali Ježíše jako Mesiáše (Sk 11,19–26). Mesiáš se řecky řekne christos. Právě tím slovem vyznal Ježíše jeho učedník Petr, když se předtím Ježíš učedníků
zeptal, za koho jej lidé považují (Mk 8,27–30). Zřejmě to vyslovil aramejsky jako mašícha.
Co asi měl tam u Cezareje Filipovy Petr na mysli? Dost možná ani sám přesně nevěděl.
Však mu také Ježíš podle Matouše odpoví: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to
nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16,17) Jako by mu říkal: „Na tohle bys
sám od sebe nepřišel.“ K tomu, aby v Ježíšovi rozpoznal Mesiáše, bylo potřeba Božího
zjevení. Tím se nepřímo přiznává, že běžnému Židovi Ježíšovy doby, ať už školenému
farizeovi, nebo méně školenému, ale jistě ne zcela nevzdělanému rybáři, Ježíš nijak nutně
jako naplnění Božích zaslíbení vycházet nemusel. Však i Petr, který zřejmě přeslechl
kritický tón v Ježíšově blahoslavenství, se hned na to dost míjí se skutečnou podobou Ježíšovy cesty, až ho musí Ježíš slovně sejmout jako „satana“. (Mk 8,33)
Přitom ale slovo Mesiáš a představy s ním spojené dozajista jsou židovského
původu. Samo slovo se ve Starém zákoně objevuje ve dvou souvislostech, ve spojení
s veleknězem a ve spojení s králem. To slovo znamená pomazaný a v obou případech
odkazuje k rituálu při uvádění do úřadu. Adept úřadu byl slavnostně pomazán, stal se
z něho mašiach, pomazaný – velekněz nebo král. Podle části biblického svědectví bylo
zavedení instituce království v čele s mašiachem zradou ideálu Božího lidu vedeného
přímo Hospodinem (1S 8,7). Bible ale líčí také to, jak se Bůh rozhodl konat své dílo
prostřednictvím této instituce, a to dokonce prostřednictvím konkrétní jeruzalémské
dynastie. Zdá se, že Starý zákon uchovává část textů, které se pěstovaly na královském dvoře dynastie davidovců, ať už šlo o vyprávění o králových velkých činech (2S 8)
nebo o slavnostní liturgickou poezii (Ž 2; Ž 110).
V době, kdy Židé o své instituce chrámu a království přišli a jejich elita se ocitla
v babylónském zajetí, začal se pojem „pomazaného“, my bychom spíše řekli „korunovaného“, naplňovat novým významem. Nový význam začaly dostávat texty, jejichž první
použití bylo při královských inauguracích. Odpojen od konkrétních, často dost rozporuplných historických osobností, stal se termín mašiach jedním z dlouho očekávaných
projevů konkrétní Boží pomoci. Vzpomínka na někdejší davidovskou dynastii spojená
s představou, že Pán Bůh pomáhá konkrétně a dějinně, vedla ke vzniku představy, že
Pán Bůh jednoho dne – ale v rámci těchto dějin, ne až po smrti! – prosadí svou vůli
a pomůže Izraeli. Různí lidé tyto představy vyjadřovali různě. Daniel ve své vizi hovořil
o Synu člověka (Da 7,13), Izajáš o služebníku Hospodinově (Iz 40). Starý zákon nemá
o Mesiáši jednoznačné a všeobecně přijímané učení. Důležitá byla představa, že Pán
Bůh pomáhá v dějinách a že si k tomu používá jako nástroje konkrétní lidi. Představme si překvapení (a vztek!), jež se musely zmocnit příslušníků davidovské rodiny
v exilu, když kdosi z krajanů označil po nástupu perského vladaře Kýra Velikého tohoto
vladaře jako mašiacha (Iz 45,1). V následujících verších této básně proto musí autor
– zřejmě hlavně na adresu domácích patriotů – připomenout Boží majestát, kdy si Bůh
pro svou pomoc Izraeli může použít třeba tohoto starověkého Gorbačova.
Také nazaretský učitel Ježíš vyjadřoval své poslání s jednoznačným odkazem k biblickým obrazům Boží pomoci. Sám se často označoval jako Syn člověka. Ze zástupu na něj
pokřikovali synu Davidův. Na titul Mesiáš, který mu přiřkl Petr, Ježíš odpovídal: Ano, ale…
kříž. Pán Ježíš překvapivě aktualizoval některé starozákonní důrazy. Ti, kdo se setkali
s jeho mocí, která ze Starého zákona vyzvedla motiv sebeobětující lásky, jej identifikovali jako Mesiáše. Jinak řečeno, „Otec v nebesích“ jim zjevil, že tohle je tedy ta zaslíbená
konkrétní a dějinná pomoc Boží. To je ovšem překvapení, které si nezadá s tím starověkým Gorbačovem. ■ Petr sláma, odborný asistent na katedře SZ EtF UK
prosinec 2013 15
TÉMA
na při evangelizaci a různém „dokazování“ Ježíše
jako Mesiáše. Spolu s autory Nového zákona je možné vyznávat, že Písma dosvědčují Krista a Kristus
naplňuje jejich proroctví. Je však též třeba říct, že
tato rovina rozpoznání se otevírá v rámci složitějšího
děje, který do značné míry zůstává zahalen tajemstvím víry. Nelze jednoduše odkazovat např. na zde
uvedené texty ze Starého zákona jako na „důkaz“
o naplněném proroctví v rámci vědecké diskuze.
Taková snaha je pak snadným terčem pro oponenty,
kteří si právem a s chutí na podobné vyznavačské
naivitě zchladí žáhu.
Nejde pouze o obezřetnost při vysvětlování evangelia mimo církev. Chápat „naplnění proroctví
o Kristu“ čistě v rovině poznávací by se mohlo zvrhnout v aroganci popírající nutné dílo Ducha svatého,
mohlo by se tak stát jakýmsi intelektuálním písmáckým skutkařením, dodatečnou racionalizací víry,
která už pak vírou ani není.
V církvi měla a má christologická četba starozákonních proroctví dvojí význam. Rané církvi
(zejména židovského původu) argument o naplněném proroctví na Kristu pomohl přijmout novou
událost Krista jako pokračování dobře známé tradice Písma. Stejný předpoklad může fungovat i v opačném směru, tedy může pomoci dnešní spíše pohanokřesťanské církvi najít její vlastní vztah k starší
tradici dochované ve Starém zákoně. Tím je církev
vedena k tomu, aby Starý zákon znovu objevovala,
četla a učila se z něj.
Ještě jednou k proroctví z Izajáše
Když jsme se na texty u Izajáše 40 a Ozeáše 11 podívali v jejich historických či literárních souvislostech,
pohybovali jsme se převážně v rovině poznávací.
Výhodou byla srozumitelnost argumentů bez ohledu na vyznání (tzn. co text říká a neříká, co mohl
znamenat ve své době apod.). Čistě na těchto rovinách bychom velmi těžko hájili tvrzení, že texty
ukazují vpřed k Ježíši Kristu. Pak ovšem hrozí, že se
Starý zákon může stát církvi vzdálený, nepotřebný
a teologicky nesrozumitelný. Proč a jak by jej měla
církev číst ve vztahu k Ježíši Kristu, vidíme-li, že se
jej vlastně původně netýká?
Jak tedy tyto texty číst nově a přínosně, aby nás
skrze ně znovu oslovoval Bůh novými významy pro
naše nové situace? Jak se vyhnout tomu, že dopředu
víme: „Je to o Pánu Ježíši“, čímž jsme s četbou a studiem Starého zákona hotovi?
Na příkladu Izajáše 40 se pokusím naznačit, jak je
možné uvedené přístupy propojit a uplatnit i ve výslovně křesťanském prostředí četby Starého zákona:
16 prosinec 2013
V první řadě vnímám rezonanci mezi zvláštní anonymitou „volajícího hlasu“ v Iz 40 a „hlasem na poušti“
Janem Křtitele. Hlas (či hlasy) u Izajáše představují
určité tajemství – hlas ohlašující Hospodinův příchod a spásu má Boží autorizaci, ale konkrétní osoba volajícího je skryta. Pozornost se upírá k obsahu
zvěsti. Spojení s tímto izajášovským textem pomáhá
dokreslit postavu Jana Křtitele. Podobně jako hlasy
v Iz 40 je i on postavou tajemnou, panují o něm mnohé dohady (Mesiáš, Elijáš, „ten Prorok“). Jan Křtitel
však neobrací pozornost k sobě, nýbrž ke své zvěsti
– jako u Izajáše jde o to, co se bude dít, nikoli o přesnou identifikaci Jana Křtitele. Zde postačí vědomí,
že mluví s autoritou Hospodinem pověřeného proroka. Bezejmenný prorocký hlas v Iz 40 tak dobře ilustruje úlohu Jana, který „se umenšuje, aby Kristus
mohl růst“ (J 3,30).
Izajáš 40 vedle sebe klade pevnost a stálost Božího slova a lidskou pomíjivost (Iz 40,8). Pomíjivost
u Izajáše asi odkazuje k pomíjivosti zničeného
davidovského království v Judsku i k pomíjivosti
babylónské supervelmoci, kterou pád čeká. Pevnost Božího slova garantuje, že v této pomíjivosti
a zmatcích může přetrvat laskavý zájem Hospodina o jeho lid. Pokud jde o Boží moc zasáhnout
a jednat, je z tohoto důvodu dále u Izajáše Bůh
vylíčen jako Stvořitel a Pán celého vesmíru, který
může prosadit svůj plán i v rámci celosvětových
dějinných událostí.
Evangelisté užitím izajášovského textu charakterizují nejen Jana Křtitele, ale zejména Ježíše.
S ním pak spojují očekávání podobně monumentální, jako je tomu u Izajáše. Jan vyhlíží postavu
Posledního soudu, která bude křtít „Duchem svatým a ohněm“, „pročistí svůj mlat“ a „spálí plevy“.
Vztáhnout toto kázání na Ježíše je skutečné slovo
do pranice. Přičemž je k tomu nutno přibrat díky
citovanému proroctví také izajášovské souvislosti.
A to už představuje slušnou porci materiálu pro teologické uvažování. Pro křesťanskou teologii zůstává
otázkou velmi aktuální až palčivou realita Kristovy
moci, její dopad ve světě, v životech lidí. Ježíšovo
ukřižování a ponížení bylo veřejné a nezpochybnitelné. Kde a jak se ale projevuje Kristova moc?
Kdy a kde dojde k „pročištění mlatu a spálení plev“,
k zjevení oné velké přicházející Hospodinovy slávy, kterou předpovídal Izajáš? Ať už bude odpověď
jakákoli, odsunutí této otázky pouze do posledních
časů by zřejmě nebylo přiměřené naléhavosti očekávání Jana Křtitele. Kde je Kristova moc? – to je velmi konkrétní otázka pro křesťana, pro církev i pro
společenství, jehož jsou křesťané a církve součástí.
Další provokativní otázky můžeme položit
ohledně očekávání věcí budoucích u Jana
Křtitele. Jan se zdá ohlašovat především soud,
přicházejícího Mesiáše vnímá jako postavu
přísně rozsuzující, trestající. Evangelia jako
celek toto vše kladou do trochu jiné perspektivy (srov. např. L 3,18). Proč však je na Jana
Křtitele vztažen právě začátek tzv. „Knihy útěchy“, jak bývá část knihy Izajáš od čtyřicáté
kapitoly někdy označována? Nejde opět o příklad ad hoc vytahování povrchních „důkazů“
Ježíšova mesiášství? Nejde o evangelistovo
nepochopení příslušných kapitol z Izajáše?
Čteme-li i zde Nový zákon se snahou o teologické porozumění, můžeme tento krok naopak vnímat jako evangelijní pokus propojit
důležitá starozákonní témata soudu a spásy. Ta jsou přímo zásadní pro knihu Izajáš
a v Iz 40 se ocitáme přímo na jejich křižovatce (srov. Iz 40,2). Zda je dovedeme podobně
těsně uchopit v naší teologii a každodenním
duchovním životě, by si zasloužilo podrobnější pojednání.
Závěrem a k dalšímu uvažování…
Rozumět Ježíši jako Mesiáši, k němuž ukazují nejen jednotlivé starozákonní texty, ale
přímo všechna Písma, je rozhodnutí víry. Přesvědčivost „důkazů z Písma“ bude v našem
současném prostředí a v naší kultuře velmi
malá, pokud se pohybujeme pouze v rovině
informací a rozumových důkazů. Tak neuvažovali zřejmě ani autoři novozákonních
spisů. Četbou Starého zákona z historické,
gramatické či literárněvědné perspektivy
jednoduše k Ježíši jako Kristu nedoputujeme. Abychom tyto souvislosti viděli, musíme
totiž alespoň připustit působení živého Boha,
který mluvil skrze staré proroky a skrze ně ke
Kristu ukazoval.
Texty o naplnění proroctví nám ukazují,
jak evangelisté Kristu rozuměli jako tomu,
kdo uskutečňuje Boží dílo započaté s lidstvem a pak i se zvláštním Božím lidem.
Christologická četba Starého zákona a jeho
proroctví nabízí nové stanovisko, ze kterého
lze Písmo, dějiny i vlastní život nahlížet. Je
to zároveň způsob, jak dalším studiem Písma, vlastního života a světa kolem nás rozumět Bohu, který se ukázal v Ukřižovaném
a Vzkříšeném.
KOMENTÁŘ
Ježíš přišel Zákon a Proroky
naplnit
Nad textem Viktora Bera se mé myšlenky vrací do let mých vlastních studií, raných počátků teologického semináře v 1. polovině
90. let. Dostal jsem příležitost vycestovat do Kalifornie na dosti
vyhraněnou školu Master‘s Seminary spojenou s osobností Johna MacArthura. Díky štědré pomoci potomků českých emigrantů
jsem tam byl vystaven velmi ucelenému historicko-gramatickoliterárnímu přístupu k Písmu, který Viktor Ber ve svém článku
také zmiňuje. To byla doba, kdy nás na ETS vyučovali střídavě
ostatní kazatelé církve a anglicky mluvící učitelé z jiných zemí.
Seminář tehdy neměl v otázkách starozákonní či biblické teologie žádnou přesnější linii. Nechápal jsem širší souvislosti a teprve po návratu z Kalifornie jsem se pomalu začínal orientovat
v různých přístupech k Písmu, které jsou obzvláště dobře čitelné
právě v otázce výkladu starozákonních proroctví o Kristu.
Vážím si toho, jakou perspektivu Viktor otevírá – je mnohem
ucelenější, než jakou jsem před lety zažil za svých studií na ETS,
je mnohem vyváženější, než jakou jsem potkal v Kalifornii.
Křesťané, jsou-li to křesťané z pohanů – tedy také já, opravdu
čtou Starý zákon především kvůli Ježíši. Dal jsem se na cestu
následování Ježíše z Nazareta. Jeho Biblí je Starý zákon, rád
a pečlivě ji četl, znal ji zpaměti, používal ji v boji s ďáblem i při
službě druhým, byla důležitá pro jeho poslání. Svou úctu ke Starému zákonu Ježíš dává opakovaně najevo – proto jej také čtu.
Naše křesťanské čtení Starého zákona je však velmi svérázné, protože se odvíjí od Ježíšova vztahu ke Starému zákonu.
A ten byl vpravdě svébytný. Někteří Ježíšovi současníci měli
za to, že Ježíš Starý zákon neuznává a porušuje (např. rituální
čistotu u Mk 7,1–5 nebo přikázání o dni odpočinku v J 5,16–18).
A Ježíš pak hlasitě říká, že „spíše pomine nebe a země, než aby
padla jediná čárka Zákona“ (L 16,17), jinde stejně doplňuje
i Proroky. Když Ježíš vykládá Starý zákon, někdy jej obrací proti
těm, s kterými diskutuje (Mt 12,3–8), jindy jej vztahuje na svou
osobu nečekaným způsobem (L 4, 21). Zásadní slovo, které
Ježíš používá pro svůj vztah ke Starému zákonu, zní „naplnit“:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky;
nepřišel jsem zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). A následující myšlenky Kázání na hoře prozradí šíři, jakou toto slovo může v Ježíšových ústech mít. Ježíš četl Bibli s tím, že viděl sám sebe coby
součást příběhu, který v ní je. Jeho role byla jedinečná, přesto
i my jsme součástí příběhu, který je až do apoštolské generace
zachycen ve svatých písmech. Setkání s Ježíšem a naplnění
jeho Duchem vedlo apoštoly ke čtení jejich Bible novýma očima
– čtou pečlivě text, který před nimi leží, v jeho historických
souvislostech a literární podobě, přítomný Kristus je součástí
tohoto čtení a oni vyhlíží Boží jednání… Viktor to však řekl lépe.
Jsme v adventu a k němu patří vyhlížení Ježíšova druhého
příchodu. Stejně jako starozákonní lid a apoštolská církev
vyhlížíme Boží jednání, čas spravedlnosti i čas útěchy. Kde a jak
se tato perspektiva projevuje v našem výkladu Bible?
■ Jan Valeš ml., ředitel ETS
■ Viktor Ber
prosinec 2013 17
VÁNOCE
N
ad českým betlémem září ohon komety na
zasněženou stáj s ovečkami u jesliček, oslíkem
a houfem krojovaných pastýřů. Idylka jen zdaleka
vystihuje radostnou skutečnost zrození spasitele
v dávné Palestině. A přece je to Ježíšovo narození
slavná vstupní událost křesťanské zvěsti.
Jak si ten příběh měli představit indiáni v kraji
u Huronského jezera? Jejich světem byly lesy protkané nesčetnými řekami a utopené v močálech, kde se
pásli losi, i chladná pstruhová jezera mezi skalisky
a vodopády, či mělká zabahněná jezírka s bobřími
domy. Na kánoích z březové kůry pronikali do svých
lovišť, kde se v houští skrýval jelen i medvěd a vraceli se s úlovkem domů ke svým rodinám do chat
sroubených ze stromové kůry. Ženy šily, hospodařily, pracovaly na malých políčkách, rybařily, sbíraly
s dětmi lesní plody. Zimy byly slunečné, dlouhotrvající a mrazivé; všude led a jiskřivý sníh. Měkce
vydělané kůže poskytovaly oděv, ale od dob, kdy
kožešiny skupovali francouzští prospektoři, jich byl
stále nedostatek. Zvěře ubývalo. Bylo třeba hledat
nová loviště. Výměnou získávali nástroje i zbraně,
ale také tretky a alkohol, kterému velmi snadno podléhali. Někdy ulovili živého medvěda a vykrmili jej
na sádlo, ale některé zimy byl krutý hlad. Se sousedy
Ožibvej žili převážně v míru, s Irokézy válčili. Počátkem 17. století epidemie chřipky, spalniček a neštovic skosily počet obyvatel až asi na 10 000.
18 prosinec 2013
První křesťanskou misii mezi Hurony podnikli francouzští františkáni roku 1615 podél řeky Sv. Vavřince, avšak zřídit trvalou misii se podařilo až jezuitům
1634, přestěhovanou 1639 do Ste Marie v šíji mezi
Huronským a Hořejším jezerem. (Dnešní kanadské
město Sault Ste Marie.)
V té době zde vznikla nejstarší kanadská a vůbec
i severoamerická vánoční koleda. Otec Jean de Brébeuf sepsal totiž asi v roce 1642 text této písně, aby
indiánům srozumitelně přiblížil vánoční příběh
v jejich prostředí a v jejich jazyce. Učil je pak tuto
koledu zpívat. Koleda má pohnutou historii. Když
v roce 1649 bojovný kmen Irokézů zaútočil na území
huronských indiánů, Jean de Brébeuf odmítl opustit misii, byl Irokézy zajat a po několikahodinovém
těžkém mučení upálen. Osada i misie byly zničeny.
Avšak Huronové, kteří prchali přes řeku Niagaru na
východ do Ontaria, hledajíce křesťanské prostředí,
se později usadili v provincii Quebec a právě tuto
koledu ve své paměti zachovali. Ta byla pak šťastně
nalezena v pozůstalosti francouzského otce Étienne
de Villeneuve v roce 1794. Jezuita Brébeuf byl jako
mučedník kanonizován, prohlášen za svatého.
Melodie písně pochází z 16. století a jde původně o koledu francouzskou. Brébeufův text z jazyka
indiánů do angličtiny přebásnil kanadský básník
J. E. Middleton a náš český text podle anglické verze
najdete na protější straně.
■ Blahoslav Košťák
Ilustrace archiv
Zvěst Vánoc pro indiány
Jesous Ahatonhia
eský text Blahoslav Košák
SOPRANO
ALTO
Vánoční koleda huronských Indiánů
   
 



  

na kraj pa - dl
1.Když
2.Vcha - tr - i zk - ry
srou - be - né

3.A
 

m - síc

  
 
 
 
5




hvez - dy
se
však
t - ti,


zpv
an
í
je
sot - va
kchý - ši
pi - nes
slav - ným
sto - pa -

 
   
- ci
-
zda - le - ka
co
pi - ná - ší
vám,


















-



d - l
A
le - sích,
hle
o - chrá -



-




Tu
Když
li!
a
lov - ci
sly - ší
po - jed -
za - zpí - vá
an - dl
ve
kla - dou vklín
dar
b - žet, plout
a
 



   

 
nou:
liš - ích, bob - ích
ko - že -
šin.
po - klek -
nout.




ta - ké


 




  






Pán Je - žíš
zro - zen vám!
Spa - si - tel
sám!
Ra - du - jí
se
ne - be - sa!
Pán Je - žíš
zro - zen vám!
Spa - si - tel
sám!
Ra - du - jí
se
ne - be - sa!
Pán moc - ný
zro - zen jim.
On,
Bo - ží
Syn!
Ra - du - jí
se
ne - be - sa!
Pán Je - žíš
zro - zen vám!
Spa - si - tel
sám!
Ra - du - jí
se
ne - be - sa!
    

  
 

 
 

  

vý - ši:
vú - ct
13
  


 
po - bled - nou
te
Sem


pi - blí - ží,
-
Dí -
m!
ko - lem
mat - ce


ní.
lov -
ci
ten
nich.





tú,


mís - to












Ma -
spí.
 
 

ra - dost
ne - vá - hej

  
Ma - ni -

krá - li
9
sy - no - vé


pos - lal
  
 
po
  

k - že

roz - lé - val
vod,


ztich',
dí - t

vel - ký
  
le - s,
ptac - tva vdál - ce
pro - keh - lé
 
ni - tú
ná - el - ní
když zá

 


vet - chá
chla - pec

d - ti


tu - hý mráz, zpv
vú - pl - ku
4.Svo - bod - né
TENOR
BASS
francouzská koleda 16. stol.
Vánoní koleda huronských indián
   
   






prosinec 2013 1
Zápisník
Zdena Benešová
učitelka v mateřské škole, členka sboru CB v Praze 5
Taizé
K
Foto archiv autorky
do z nás by si někdy nezpíval „Každý den
Pán mi sílu dává“ či „Laudate omnes gentes“?
O letošních prázdninách jsme měly s mojí dcerou
Markétou příležitost navštívit místo, odkud tyto
a mnoho dalších písní pocházejí.
Taizé je nenápadná vesnička se starobylým
románským kostelíkem uprostřed malebného kraje
jižního Burgundska.
Je domovem mezinárodní
ekumenické komunity, kterou
založil v roce 1940
bratr Roger. Původním
záměrem společenství
bylo poskytovat útočiště válečným uprchlíkům a pomáhat lidem
v nouzi. S postupem
let se k bratru Rogerovi připojili další
bratří a jejich práce se
rozrostla. Dnes tvoří komunitu více než sto bratří –
katolíků i různých protestantských vyznání – z více
než pětadvaceti zemí. Bratři se zavazují na celý
život, že budou spolu sdílet materiální i duchovní
společenství, život v celibátu a velké prostotě.
Od konce padesátých let dvacátého století začali
do Taizé nacházet cestu mladí lidé z různých zemí.
Zde se podílejí na týdenních setkáních s modlitbami
a rozjímáním. Během letních prázdnin a o Velikonocích přijíždí do Taizé nejvíce návštěvníků. Odhaduje se, že ročně se jich zde vystřídá kolem dvou
set tisíc. Na konci srpna, kdy jsme v Taizé pobývaly,
tam bylo okolo tři a půl tisíce lidí. Většinu z nich
tvoří mladí lidé do třiceti let, ale je zde prostor i pro
ostatní věkové kategorie a pro rodiny s dětmi.
Silně na mne zapůsobilo setkání s rodinou, která do Taizé přicestovala se svými čtyřmi dětmi
až z Austrálie. Oni, stejně jako já, se cítili velice
20 prosinec 2013
zasaženi atmosférou živé a radostné víry a zejména
velkým množstvím mladých lidí, kteří sem přijeli
svou víru sdílet a prohloubit. S velkým smutkem mi
australská maminka vyprávěla o prázdných kostelích v jejich zemi, kde je mladý člověk v kostele výjimečným přírodním úkazem. Tento odliv mladých
lidí je zapříčiněn jednak sekularizací společnosti,
ale do velké míry také
skandály se sexuálním zneužíváním dětí
kněžími v 80. letech.
Základem
každodenního
programu
jsou společné modlitby v hlavním kostele, který pojme až
několik tisíc lidí. Probíhají ráno, v poledne
a večer. Během těchto
setkání hraje důležitou
roli hudba a zpěv. Písně, které jsou zároveň modlitbou a meditací, bývají
v různých jazycích (jak jsme se radovaly, když výjimečně zazněla i čeština!), mají krátký, jednoduchý
nápěv, který se po dlouhou dobu opakuje.
Ačkoliv jsem se zpočátku obávala ohromného
množství lidí, jazykových bariér a vůbec všeho
nového a neznámého, nakonec pro mě pobyt v Taizé byl snad nejhezčím týdnem letošních prázdnin.
Neopakovatelným zážitkem byla především společná modlitba tak velikého společenství. Pro člověka,
žijícího v převážně ateistické zemi, je neobvyklé
necítit se jako křesťan v menšině a mít kolem sebe
tolik mladých lidí, kteří se s nadšením hrnou do
kostela. Pociťovala jsem blízkost Kristovy otevřené
náruče, přijímající všechny lidi, bez rozdílu věku,
národnosti, kulturních odlišností, církevní příslušnosti, vyznání. Bezvadně jsem si odpočala a načerpala novou sílu, radost a naději do všedních dnů. ■
sekretariát ústředí Církve
bratrské
Bulletin Rady Církve bratrské
vychází jako příloha časopisu Brána
Aleš Čejka
Narodil jsem se v roce 1973 v Děčíně. V Pána Ježíše Krista jsem uvěřil v průběhu
studia na gymnáziu. S manželkou Blankou máme dvě děti Annu (6 let) a Lýdii
(4 roky), bydlíme v Praze a jsme členy sboru Církve bratrské v Praze 5. Vystudoval
jsem Vysokou školu ekonomickou, kde jsem měl hlavní specializaci na Katedře
informačních technologií, a dálkově Evangelikální teologický seminář v Praze.
V Církvi bratrské pracuji jako sekretář. Rád jezdím s rodinou na hory.
D
o roku 1989 jsem měl jen velmi malé ponětí o křesťanské víře. Po sametové revoluci jsem začal více přemýšlet o smyslu života a o tom, co se
s člověkem stane po smrti. Hledal jsem i sílu pro změnu svého života. Do
tohoto hledání přišlo pozvání od mého spolužáka na setkání mládeže Církve
bratrské v Děčíně, kde jsem poznával křesťanské hodnoty. Později jsem se
při jedné evangelizaci spolehl na to, že Ježíš Kristus zemřel i za mé hříchy a že
když on vstal z mrtvých, tak má moc dát i mně věčný život, a odpověděl jsem
na výzvu k víře. Prožil jsem odpuštění svých hříchů a začal jsem více rozumět
Bibli. Po přibližně roce a půl jsem byl pokřtěn a stal jsem se členem Církve
bratrské v Děčíně.
V průběhu mládežnických let mě ovlivnila účast na dvou misijních pobytech Operace mobilizace, osmiměsíční studium na European Missionary Fellowship ve Velké Británii i zapojení se do vedení mládeže v Církvi bratrské
v Děčíně. Na vysoké škole jsem přijímal povzbuzení také v rámci studentské
skupinky, která se scházela v prostorách školy. Na jedné z konferencí Církve
bratrské jsem reagoval na výzvu ohledně vydání se do služby Bohu, ale nevěděl jsem přesně, do jaké služby bych se měl zapojit.
Po civilní službě v Církvi bratrské v Děčíně jsem necelé dva roky pracoval v Praze jako konzultant v oblasti informačních technologií. V roce 2002
jsem přestoupil do Církve bratrské v Praze 6 a začal pracovat v Univerzitním
křesťanském hnutí (hnutí International Fellowship of Evangelical Students
v ČR), v rámci kterého jsem pomáhal studentským skupinkám v misijní činnosti na univerzitách a později také vedl zaměstnanecký a dobrovolnický
tým. V roce 2008 jsem začal pracovat v Ekumenické radě církví v ČR jako
asistent generální sekretářky. Od roku 2008 do března roku 2012 jsem byl
také starším sboru v Církvi bratrské v Praze 6. Administrativní práci v Církvi
bratrské se věnuji od roku 2012.
Jsem vděčný Pánu Bohu, že mě povolal do vztahu s ním, za všechny jeho
dary i za to, že se mohu podílet na získávání učedníků Pána Ježíše Krista. ■
8/2013
prosinec 2013 • Rada se intenzivně zabývá úbytkem počtu kazatelů v Církvi bratrské.
Předseda Rady k tomuto tématu
vydává mimořádný pastýřský list a vybízí
všechny členy CB k modlitbám za nové
kazatele a vikáře. Mohlo by se zároveň
stát dobrou tradicí, kdybychom se vždy
na závěr církevního roku spojili v modlitbách za nová povolání ke službě v církvi.
Využijme k tomu také biblické hodiny
a setkání skupinek. Modleme se za nová
povolání ke službě v církvi, a to nejen
do úřadu správců sborů, ale pro všechny
úrovně sborové práce. Při této příležitosti se obracíme na kazatele, seniory,
staršovstva, aby vyhledávali ty, u kterých
spatřují obdarování ke kazatelské službě, vedli s nimi rozhovory a motivovali je
k tomu, aby sami začali hledat Boží vůli
a byli otevření Božímu povolání.
Z jednání RCB v Praze
listopad 2013
• Rada vzala na vědomí a přijala žádost
Karla Fojtíka, který po prodělaném
onemocnění požádal o zkrácení svého
mandátu v Radě CB k termínu 17. 11.
2014. Provedením dovolby nového člena
Rady (nekazatele) bude na listopadové
mimořádné konferenci pověřena volební
komise. Vlastní volba se uskuteční
na konferenci v Trutnově v květnu
2014. Během prvního pololetí zároveň
dojde k postupnému předání dalších
pracovních agend, které br. Karel Fojtík
až dosud intenzivně a s neutuchajícím
nadšením vykonával.
• Rada Církve bratrské předkládá mimořádné konferenci personální návrh na
jmenování nového šéfredaktora časopisu
Brána. Po dlouholetém a mimořádně
zdařilém působení kaz. Bronislava Matulíka, který požádal o uvolnění, navrhujeme
po dohodě s redakční radou a vydavatelem Brány jmenovat do čela časopisu
br. Petra Rause. Rada zároveň vedla
rozhovor s br. Liborem Duchkem (Praha 5,
Smíchov) o jeho nadcházejícím působení
na pozici výkonného redaktora Brány.
• Velmi dobrou zkušeností Rady jsou
společná zasedání se seniory (vedoucími jednotlivých seniorátů). Další
celodenní setkání proběhlo v Praze.
Mezi společná témata kolegiálního
rozhovoru a společných modliteb při
posledním setkání patřilo: Projekt
celoživotního vzdělávání kazatelů,
naléhavá potřeba biblického vyučování
prosinec 2013
Sbor Církve bratrské v Táboře
J
ednou z důležitých osobností v dějinách našeho sboru byl kazatel Jan Kejř. Byl svědkem zániku táborského sboru v roce 1904.
Zároveň však byl i aktérem obnovení sboru v roce 1915. Na základě jeho psaných vzpomínek nyní ve stručnosti nastíním rané dějiny
táborského sboru. Počátky sboru v Táboře spadají do 70. let 19. století a jsou spojeny s působením kolportéra Karla Motla z evangelické
bratrské církve. Svobodná církev reformovaná Motlovu práci převzala.
Z těch, kteří zde tehdy působili, zmiňme zejména bratra Josefa Kostomlatského. V roce 1883 začal v Táboře vydávat časopis Betanie.
Po něm zde rovněž pracoval bývalý metodistický kazatel Pázdral (prý
„neblahé paměti“). Za jeho působení byl někdy v letech 1892 – 93
zakoupen dům v Hradební ulici č. 192, kde se asi 12 – 13 let konala shromáždění. V tomto prvním období byly stanicemi našeho sboru Miličín, Mladá Vožice a také Strměchy. Strměchy se posléze staly
samostatným sborem, který měl asi 40 členů. Samotný táborský sbor
však postupně upadal, takže někdy v roce 1904 (kdy zde již pracoval
bratr Kejř) zanikl. Bratr kazatel k tomu poznamenává: „Ale na zdejší práci ležela chmura. Členové byli polovičatí a hašteřiví, takže cizí
lidé nepřicházeli. Namáhal jsem se přednáškami veřejnými vzbuditi
zájem, ale nebylo možné úpadek zastaviti. Pro zlé věci museli jsme
několik členů vyloučiti, a tak neviděl jsem nic jiného, než žádati za
přeložení na jiné působiště. To se také na podzim roku 1904 stalo.“
Dále píše: „Byl jsem smuten, že se opouští tak významné místo. Modlil
jsem se za Tábor a prve, než jsem Tábor opustil, prosil jsem Pána, aby
mne ujistil, že nezapomene na Tábor. Tu jsem četl ve své Bibli divnou
odpověď. Izai. 58. 12: ‚A slouti budeš vzdělavatel zbořenin starodávných‘. Přiznám se, že jsem tomu nerozuměl, co tím Bůh chce mi říci.
Nyní ovšem už vím. Z milosti své Pán mne určil k tomu, abych v Táboře
po 10 letech znovu začal.“ Stalo se tak na podzim roku 1915. Tomuto
novému začátku předcházelo přeložení Jana Kejře do píseckého sboru, kde byl i ordinován za kazatele. Ve stanici píseckého sboru v Milevsku se obrátila sestra Rakosníková, která se později s manželem pře-
na sborech (zpětná vazba na minulé
stěhovala do Tábora. Shromáždění naší církve jí chybělo. Jan Kejř
však jednou měsíčně jezdíval přes Tábor do Strměch. Sestra ho tedy
požádala, aby se u nich vždy zastavil a posloužil slovem Božím. A tak
jednoho podzimního pátku v roce 1915 (přesné datum si zřejmě bratr nepamatoval) znovu začala pravidelná shromáždění naší církve
v Táboře. Někdy v této době také zahájil smíchovský kazatel Zelinka
práci v Chýnově, kde se dnes nachází stanice našeho sboru. Obnovené táborské společenství i navzdory vážným problémům početně
rostlo a sílilo. Až byla 15. srpna 1932 slavnostně otevřena i nová
modlitebna, kde se náš sbor schází dodnes.
Stanice
V současnosti má náš sbor včetně stanic 135 plnoprávných členů.
Stanice máme v již zmíněném Chýnově, kde je 25 plnoprávných
členů a velký počet dětí. Zde dobře funguje dorost, který je organizován v rámci Dorostové unie. Pravidelně se pořádá letní dorostový
tábor, jehož se účastní i děti z jiných částí táborského sboru. Již
několik let stavíme v Chýnově novou modlitebnu v Turovecké ulici.
Zatím máme shromáždění v budově přes ulici – u Čmelíkových.
Postoupíme-li dále na východ až k Pelhřimovu, nalezneme zde
stanici Strměchy. Na shromáždění se nás tu sejde okolo 10 osob.
Při shromáždění sedáváme okolo stolu. Po výkladu Bible obvykle
pokračujeme posezením a popovídáním při občerstvení. Těší nás, že
nedávno byli dva z účastníků strměšského shromáždění pokřtěni.
Na jihu se nachází stanice Veselí nad Lužnicí, která – podobně
jako Strměchy – bývala samostatným sborem. Pod nátlakem totalitní moci však byla k našemu sboru přičleněna. Nyní zde máme
24 plnoprávných členů. Velkou část z nich tvoří věkem starší bratři
a sestry. Řada z Vás asi zná náš sborový dům ve Veselí z různých
letních a jiných pobytů, kterým budova stále vydatně slouží. Řada
našich veselských členů bydlí v Třeboni, kde máme velice pěkné
vztahy s místním metodistickým sborem. Naši členové se účastní
úterních biblických hodin v metodistickém sboru. Ke svému překvapení jsem nedávno zjistil, že těchto biblických hodin se účastní
i řada věřících z katolické církve. Pětkrát za rok do Třeboně na
konferenční téma), možný budoucí
projekt s pracovním názvem „rozhovory
nad Biblí“, pomůcka ke čtení Bible
včetně nové knihy biblických zamyšlení
kazatele Josefa Škrobáka, transformace
Evangelikálního teologického semináře
do podoby Vysoké školy a Vzdělávacího
institutu, způsob volby delegátů Společné konference (klíč do nového Jednacího
řádu) a příprava Valného shromáždění
Ekumenické rady církví.
• Větším kazatelským stanicím, ve
kterých místní členové obstarávají velkou část služeb Božím slovem i dalších
aktivit (např. besídka, mládež, vzdělávání, evangelizace, diakonie) a společná
shromáždění jsou pravidelně dobře
navštěvována, může Rada přiznat statut
„samostatné kazatelské stanice“. Rada
projednala žádosti ze sborů v Trutnově
(stanice Úpice) a v Praze na Černém
Mostě (stanice Rajská zahrada) a přiznává jim od 1. 12. 2013 statut samostatných stanic.
• Východočeský seniorát (sever)
nabízí uspořádání pastorálky na téma
vzdělávání dětí a dorostu, západočeský
seniorát nabízí ke stejné příležitosti
zpracování tématu: „Výšiny a hlubiny
kazatelské služby“.
• V kalendářním roce 2014 se plánuje
celkem 16 vizitací, které postupně
provedou jednotliví členové Rady. Mezi
vizitované sbory patří: Písek-Elim, Most,
Neratovice, České Budějovice, BrnoBetanie, Tábor, Brno-Královopolská,
Vsetín, Třinec-Lyžbice, Letovice, Mladá
Boleslav, Hranice, Podblanicko, Velká
Lhota, Teplice a Praha 5-Smíchov.
Z jednání RCB v Praze
listopad 2013
• Ve dnech 25. – 28. října 2013 se
v Havlíčkově Brodě uskutečnilo setkání
mládeže Církve bratrské nazvané
Brodfest. Mottem setkání bylo téma
„Vzhůru nohama“. Celková účast přesáhla tisícovku lidí; dle oficiálního sčítání
se jich sešlo 1037 (včetně organizátorů
a účinkujících). Pokud bychom měli
mluvit čistě o účastnících, bylo to něco
kolem 900 mladých lidí. Jedná se o cca
15 % celkového počtu všech členů Církve
bratrské. Mezi společné programy, kromě
širokého výběru různorodých seminářů,
patřily: Večerní slovo na téma „Kdo chce
následovat Krista, musí žít jako on“,
prosinec 2013 divadelníhra„Dopisodtáty“,ranníslovo
natéma„Vyjstesůlzemě“,slovosdůrazemnaskutečnost,žeBůhsipoužívá
našepřirozenáobdarování,avečerní
evangelizačníprogramsvýzvoukpřijetí
Kristaisvýzvouprověřící.Navýzvu
reagovalovelkémnožstvílidí,kteříse
mohlisymbolickydotknout„Kristových
ran“tím,žeotisklisvůjpalecdokřídy
apoténavelkýpapír.Jsmevděčniza
místníosvědčenýtýmzHavlíčkovaBrodu
aHorníKrupé,izavšechnydobrovolníky,
kteřívěnovalisvůjčasaenergii,abyakce
mohlazdárněfungovat.
• Letošníuž14.ročníkRádcovské
školy(akceDorostovéunie)byltradičněnaplněnpřednáškami,praktickými
cvičeními,osobnímiztišeními,ukázkami
heradovedností,aleivýletemdookolí
kprocvičenínabytýchzkušeností.Letos
bylkurzdoplněnopraktickécvičení
prvnípomociazvládáníkrizovýchsituací.
Účastnícisenacelývečerproměnili
vHorskouslužbuVysočinyamuseliřešit
krizovésituace,jakonapř.záchranu
tonoucíchvmístnímrybníce,útokagresivníhočlověka,různázranění,transport
raněného,spoluprácisostatnímizáchrannýmisložkami,aleihledánízbloudilých
vterénu.CelýkurzRádcovskéškolyse
účastníkůmlíbilabylvysocehodnocen.
KoncemzáříproběhlodalšísetkánídorostůnahraduSion,kteréjejednouzedvou
velkýchakcícelorepublikovéhovýznamu.
Přihlásiloserekordních206lidízpatnáctidorostů.Setkáníprobíhánazelené
loucepodhrademaspísevestanech.
Díkyvýbornéspoluprácisnáchodským
dorostemsespolečnýmisilamipodařilo
tentovelkýpočetzvládnout.
• HlavnímprogramemOdborupro
manželstvíarodinuběhemprázdninbyl
táborrodinHORY-DOLYvrekreačním
zařízeníveVelkéLhotěnaValašsku.
Přesdenbylprogramzaměřenvícena
volnočasovéaktivityprorodinysdětmi
avečerníprogrambylurčenpromanžele.
Večernítématapromanželenavazovala
na„Manželskévečery“či„Manželská
setkání“.Mimotobyluspořádánfilmový
večersnáslednoudiskuzí,jehožtématem
bylosoužitímanželů
vsoučasnémsvětě
ařešenímanželských
konfliktů.Táborase
zúčastnilo10rodin.
Připravil Petr Grulich,
tajemník RCB
prosinec 2013
tyto biblické hodiny zajíždím sloužit výkladem Bible. Řekl bych, že
jsou to nejživější ekumenická shromáždění, jaká jsem kdy zažil.
Pravidelná setkání u Bible se konají také v Mladé Vožici, a to
dvakrát za měsíc, s výjimkou letních prázdnin. Tyto biblické hodiny
zajišťuje převážně Roman Cimbulka – jeden z našich dvou kazatelů, který v Mladé Vožici se svou rodinou bydlí. Tyto biblické hodiny
jsou navštěvovány zejména lidmi z vožické římsko-katolické farnosti. Jsou ovocem věrných modliteb a svědectví naší již zesnulé sestry
Anežky Rytířové. V Mladé Vožici dlouhou dobu žila a byla zde známou a respektovanou osobností.
Tábor
V samotném Táboře jsou zastoupeny všechny věkové skupiny. Ve
shromáždění se stále objevují noví lidé, za což jsme Pánu Bohu
vděčni. Kromě nedělních shromáždění se koná řada domácích skupinek. Některé již fungují déle než deset let. Jiné vznikly v posledních
letech. Například skupinka v Plané nad Lužnicí, kde bydlí několik rodin
z našeho sboru. Po řadu let jsme pořádali sborové dovolené, naposledy v kempu nedaleko zámku Vranov nad Dyjí, poblíž hranic s Rakouskem. Máme misijně aktivní mládež. Jednou z pravidelně konaných
misijních aktivit naší mládeže je letní English Camp. Je to nejen příležitost k pozvání nevěřících, ale také k budování vztahů uvnitř naší
mládeže a k rozvíjení obdarování jednotlivých mládežníků. English
Camp je pořádán naším sborem ve spolupráci s Křesťanskou akademií mladých. Obohacením pro náš sbor vždy bývá návštěva týmu
z USA, který s námi na realizaci English Campu spolupracuje. V uplynulém roce proběhla rekonstrukce hlavního sálu táborské modlitebny.
Po dobu úprav dolního sálu jsme se k našim shromážděním setkávali
v sálku v podkroví. V samotném Táboře jsou poměrně čilé ekumenické kontakty. Duchovní táborské ekumeny se zhruba jednou za dva
měsíce setkávají k pracovním schůzkám. Během roku se koná řada
ekumenických shromáždění. Například 6. července na Kozím Hrádku
na památku upálení Jana Husa. Uvědomuji si, že by se dalo psát ještě
o mnoha dalších věcech. Doufám však, že tento krátký článek postačí
k tomu, abyste si o našem sboru udělali alespoň přibližný obrázek.
■ petr Jareš
STALO SE
Shromáždění Světové rady církví
Od 30. října do 8. listopadu 2013 se v jihokorejském Busanu konalo
10. shromáždění Světové rady církví (WCC). Shromáždění mělo mandát
k vytvoření budoucí agendy Rady, ke zvolení svých představitelů a k oficiálním vyjádřením jménem zastoupených
církví. Ústřední téma 10. shromáždění znělo „Bůh života nás vede ke spravedlnosti a míru“. Proti shromáždění
demonstrovalo asi 5 tisíc místních křesťanů z řad konzervativních protestantů, nesli přitom například hesla
„WCC zabíjí církev Kristovu“. Světové organizaci vyčítali
její levicovou politizaci a směšování náboženství. Zajímavým momentem
akce bylo vystoupení předsedy Světového společenství letničních církvi
Prince Guneratmana (Malajsie), který se vyslovil pro spolupráci křesťanů
v boji s chudobou, korupcí a náboženským extremismem. Pro sblížení
s letničními církvemi, jež nyní tvoří podstatnou část světového křesťanstva, se před několika lety jasně vyslovil i emeritní prezident WCC Konrad Raiser. Zatímco WCC nyní reprezentuje asi 500 milionů křesťanů na
celém světě, Světová evangelikální aliance je zastřešující organizací pro
600 milionů křesťanů, mezi nimiž velkou část tvoří letniční věřící v Africe
a Jižní Americe. Za Českou republiku se akce zúčastnila delegace ČCE
v čele Joelem Rumlem.
Sýrie: masakr 45 křesťanů
V syrském městě Sadad bylo zavražděno 45 křesťanů. Islamisté město
obsadili 21. října, ale mezitím ho dobyla zpět syrská armáda. Povstalecká hnutí Al-Nusra a Daaš zmasakrovala křesťanské civilisty, včetně
žen a dětí. Arcibiskup syrsko-ortodoxní církve Butros Almenech mluví
o největším masakru na křesťanech za celé období tamní občanské války, která trvá již dva a půl roku. Melchický patriarcha z Damašku Gregorios III., hlava všech blízkovýchodních katolíků, při své návštěvě Prahy
9. listopadu zdůraznil, že po výzvě papeže Františka k celosvětovému
dni modliteb za Sýrii došlo k odvrácení amerického vojenského útoku
a vyřešení problému syrských chemických zbraní. Vyzval k dalším modlitbám a materiální podpoře pro svůj trpící lid.
Podle IDEA, e-cirkev.cz a Christianity Today zpracoval
(ve spolupráci s
) -juml@cb.cz-
no comment
Píseň Šalamounova není Kámasútra
Známý americký magazín Christianity Today se ve svém
článku zabýval otázkou sexuálních pravidel pro křesťany.
Lékař Luis McBurney zde zdůraznil, že je zcela zřejmé, že
Bible není učebnicí sexuálních technik. Milostná Píseň
Šalamounova není manuálem akceptovatelných sexuálních
poloh a chování, jak si občas někteří lidé myslí. Tato kniha je
poetickou milostnou písní, která mluví o radosti ze sexuální
hry. „Nemyslíme si, že to je pokus o vysvětlení nějakých
specifických sexuálních praktik,“ zdůraznil lékař.
GLOSA
Daniel
Raus
Češi hledají alternativu. Zdá se, že
tak činí ve vztahu k náboženství.
A docela určitě tak činí ve vztahu
k politice. Ukázaly to poslední volby.
Kdo hledá
alternativu
I ty předposlední. Jako by lidé měli
pocit, že zaběhané strany dostatečně
ukázaly, co v nich je, proto nelze více
očekávat a pozornost se má obrátit
k něčemu fungl novému. Jenomže,
co je fungl nové?
Chodím do knihkupectví, kde bylo
kdysi malé oddělení pod názvem
„Ezoterie“ a větší oddělení pod
názvem „Náboženství“. Po čase se
velikosti vyrovnaly. Nedávno jsem
s překvapením zjistil, že „Ezoterie“
je oddělení velké a „Náboženství“
docela miniaturní. A když jsem tam
přišel naposledy, našel jsem už jen
„Ezoterii“, ve které byly sem tam
roztracené Bible a Halíkovy knihy.
Řekl bych, že je to hledání alternativy. Jednou ono oddělení někdo
přejmenuje zpátky na „Náboženství“
a jsme doma. Člověk přece vždycky
byl, je a bude náboženský. Nebo ezoterický? S politikou je to jakby smet.
Zkuste si tipnout, jaké strany budou
zasedat v Poslanecké sněmovně za
takových dvacet let. V Česku je to
sázka do nebohé Lotynky. Dinosauři
se tady mění v trpaslíky, z trpaslíků
rychle vyrůstají dinosauři.
A tak si říkám: dokud lidi hledají
alternativu, nemůže to být až tak zlé.
Jo, kdyby přestali hledat, to by byl
teprve karambol. Stojí přece kdesi
psáno: Kdo hledá… však víte. ■
prosinec 2013 21
příběh
M
é srdce ještě stále buší, když si vzpomenu na
to setkání. Byl Štědrý večer a Praha zapadla
hlubokým sněhem. Pamatuji si každý detail. Říká
se, že s roky paměť slábne. Spíše nemá důvod si
pamatovat věci přítomné, když vše podstatné, se
odehrálo v mládí. Možná ne to podstatné, ale rozhodně jsem tomu tehdy přikládal velkou váhu.
Tolik jsem chtěl, aby to dopadlo dobře, aby má
slova byla přesná, aby mi rozuměla… Bylo to čiré
bláznovství, ale už jsem to nemohl vydržet. Nemohl jsem to nést sám. V duchu jsem si připravoval,
co jí řeknu. Zkoušel jsem různé varianty. Představoval jsem si, jak na ni zazvoním, jak vyjde ven a…
A co když vyjde matka? Nebo otec? Co když vyjde
její bratr? Uteču a zkusím to znovu? Ne, musím to
vydržet. Nebudu srab!
Mé kroky křupaly v čerstvě napadaném sněhu.
Všichni byli doma. Určitě mi neotevře ona. Pouliční
lampy vykreslovaly kotouče žlutého světla do nocí
zmodralého sněhu. Stál jsem před jejím domem.
Nenápadně jsem zjistil její adresu z třídnice. Kdy-
„Kde jsi vzal ten kámen?“ „Našel jsem ho, vypadal
jako smaragd, ale je to sklo, malý střípek obroušený v potoce mezi oblázky.“ Nastala chvíle nekonečného ticha. Svět zpomalil. Jakoby se samy vločky
zastavily ve vzduchu. „Pověsíš mi ho?“ Sundala
si šálu a nazdvihla si vlasy… „Děkuji!“ „Sluší ti!
Budeš teď v Praze?“ „Měli jsme jet mezi svátky na
hory, ale když je sníh v Praze…“ „Nešla bys sáňkovat, znám výbornou dráhu?!“ „Hmm, proč ne? Tak
se stav!“ Dveře domu se znovu otevřely a v nich
se objevila černá silueta. „Ségra!“ „Jóóó!“ „Tak já
se stavím.“ „Musím už jít…“ Zavřela vrátka a ušla
pár kroků, které velmi rychle ztrácely rozhodnost.
Zastavila se. „Víš…“ vrátila se k vrátkům, „nic pro
tebe nemám.“ Naše oči se setkaly. „Hezké Vánoce!“
usmála se a běžela domů. Další den, když jsme šli
sáňkovat, mě vzala za ruku.
Neřekl jsem nic z toho, co jsem si připravil, snad
kromě první věty. No, „Dobrý den!“ jsem jí vážně
nechtěl říct a konečně jí jsem to neříkal. S její matkou
jsem mluvit ani nechtěl. Možná si lidi říkají „Dobrý
První dárek
bych se zeptal jejích kamarádek, bylo by vše venku,
vše by bylo ztraceno. První láska musí být tajná.
Kamarádky tajemství nesnesou. Nikomu jsem to
neřekl. V oknech se svítilo, slyšet nebylo nic. Jen
zvuk mého přešlapování podtrhával mou samotu.
Když jsem se konečně natáhl po zvonku, zarazila
mě slova z nevelké vzdálenosti: „Dobrý večer, mladíku! Co si přejete?“ Byla to ona, stála tiše za svou
matkou a nic neříkala. „Dobrý večer!“ Matka na mě
tázavě hleděla a já mlčel. „Neznám tě ze školy? Nejsi
ze stejné třídy?“ Nedokázal jsem odpovědět. „Tak já
snad půjdu napřed.“ Prošla vrátky, naposled se podívala na mě, pak na svou dceru a zase je zavřela. Za
chvíli zaklaply dveře u domu.
„Ahoj!“ „Ahoj!“ „Něco jsem ti přinesl.“ Vytáhl
jsem z tašky malý dárek. „Neumím moc balit dárky.“ „Mašle?“ „No, spíš takový uzel. Chceš nůž?“
„Můžu si to rozbalit teď?“ „No, můžeš… Chtěl bych
vědět, jestli se ti to líbí.“ „Není to blbý, vždyť ještě
nejsou Vánoce?“ „Já si myslím, že už jsou Vánoce.“
„Myslím, že to zvládnu bez nože.“ V tichosti rozbalila balíček a otevřela krabičku. Byl to náhrdelník.
Nebyl zlatý, ani stříbrný, jen kožený provázek a na
něm v měděném drátu zamotané barevné sklíčko.
22 prosinec 2013
Libor Duchek
den!“, protože spolu mluvit nechtějí, ale zároveň se
bojí dát najevo, že spolu nemluví. Nebo si prostě
chtějí popřát dobrý den, i když je už večer. Dokonce se mi zdá, že jsem tehdy říkal úplně něco jiného,
než jsem si připravil. Třeba s tím uzlem, proč jsem jí
to říkal? To samé s tím kamenem? Mohla si myslet,
že je to smaragd, co jsem někde v jeskyni vykopal.
Teď ví, že jsem ho našel v potoce. Našel jsem ho už
v létě a na konci léta jsem měl ten náhrdelník hotový. Když přišlo září, hledal jsem příležitost, abych
jí ho dal. Pořád jsem neměl dost odvahy. Pořád bylo
kolem ní tolik kamarádek. Proč holky nejsou nikdy
samy? Uvažoval jsem, že jí napíšu psaníčko. Ale třídní pošta není zrovna bezpečná a holky mají natolik
vytipované kluky, že cokoli se někde objeví, byť by
to člověk psal levou rukou, tak je jim jasné, odkud
vítr fouká. Pak často ani nečekají na přestávku a už
je to na tabuli. VSL. Je to takový obranný mechanismus proti dospělosti.
Stejně to byly asi moje nejhezčí Vánoce. Už si ani
nepamatuji, co jsem dostal od rodičů, ale od ní jsem
dostal úsměv, úsměv, který byl určen pouze mně.
Měla radost. Po letech jsem si uvědomil, že vůbec
nezáleží na slovech, na tom, co a jak řeknu. Kdy to
Foto archiv
Ilustrace Martina Lachmanová
řeknu, to asi ano. Museli jsme být chvíli sami. To
je v dětství asi to nejtěžší. Celé měsíce jsem hledal
správný okamžik. Neboť když už se vyskytla nějaká
ta příležitost, kdy jsme byli relativně sami, že nás
snad ani nikdo neslyšel, nebo alespoň neposlouchal,
pak bylo třeba sebrat hodně odvahy. Nezáleží sice
na slovech, ale vyslovit se je třeba. Přiznat se ke své
samotě, ke svému zápasu s vlastními pocity. Pozvat
druhého ke sdílení. Ano, riskovat to nejniternější.
Nenabízím-li vše, pak kupuji, a co se dá koupit, dá
se i prodat. Milovat znamená hořet, nenechávat nic
v záloze, nic v bezpečí. Neřekla nic, jen se usmála.
Ale věděla všechno. Uložila to do svého srdce a přemýšlela o tom.
Co jsem jí vlastně daroval? Náhrdelník? Říká se
o prstenu, že váže dva lidi dohromady, že to je taková náhražka pout. Tajemný příběh Promethea, jenž
si v prstenu nese svůj Kavkaz. Nezrušitelný úradek
Kronovce Dia. Náhrdelník váže úplně stejně. Je to
jakési dobrovolné jho. Jakoby říkal, že krk, který ho
nosí, není svým pánem, že se srdce vzdalo svého
rozumu, neboť už samo sobě nepatří. Myslím, že
to tehdy takto nevnímala, rozhodně ne vědomě. Na
druhou stranu ten náhrdelník nenosila pro ozdobu,
zas tak zručný umělec jsem nebyl. Nosila ho kvůli mně a nikdo jiný o jeho významu nevěděl. Díky
němu věděla, že není sama. Já pak, jelikož jsem
věděl, že ho nosí, mohl jsem cítit, že nejsem sám,
že hoříme oba.
Neboť tak miloval svět,
že vydal sám sebe,
aby ti, co byli ztraceni ve své samotě,
nalezli Jeho blízkost.
A tak uprostřed tmy zazářilo světlo naděje.
prosinec 2013 23
ROZHOVOR
s Ludvíkem Hessem, zakladatelem babyboxů v ČR
Naděje pro odložené děti
Odložit dítě, to je čin zoufalství, co k tomu ženu
nebo rodiče vede?
Odpověď je přece jen nad moje objektivní možnosti,
ale domnívám se, že na předním místě jsou to důvody
sociální. S nimi ruku v ruce přicházejí i psychické problémy. Myslím, že většina odložených děťátek pochází z nejhlubší chudoby, ale jsem si jist, že mezi dětmi
byly i takové, jejichž rodiče vyslovenou nouzí netrpěli.
Poznáte to třeba podle oblečení, v němž poslali rodiče
děťátko na cestu do světa. Některé jsou jen v kusu špinavého hadru, jiné mají dva kabátky a dvě čepičky.
a sociálních věcí, jak zacházet s dětmi odloženými
do babyboxů. Ne vše musí být přece zakotveno
v legislativě. Právo dítěte znát své biologické rodiče je obsaženo v článku 7 Úmluvy o právech dítěte.
Celá věta je ovšem souvětí a říká, že dítě má právo
znát své rodiče, pokud je to možné. Nejen v České
republice, ale na celém světě žijí lidé, kteří svoje biologické rodiče neznají. Český zákon umožňuje anonymní porod, dokonce to podporuje. Ne všechny
maminky uvedou otce dětí do rodného listu a taky
jim to nikdo nepřikazuje. Příkladů je mnoho.
A co vás vedlo k iniciativě zřídit sběrná místa pro
odložené děti, tedy babyboxy?
babybox
Pomáhat slabým a bezbranným je lidstvu vlastní po
celou dobu jeho historie. Já jsem jen vymyslel, jak
by měla moderní bedýnka na nechtěné děti vypadat,
pohádal se trochu s Ministerstvem zdravotnictví,
Ministerstvem práce a sociálních věcí, taky Ministerstvem vnitra, sehnal nějaké korunky a přesvědčil
majitele soukromé kliniky GynCentrum v pražském
Hloubětíně, aby mi dovolili bedýnku namontovat.
Občas mě tak něco popadne…
Babybox pro odložené děti – Statim
Kolik jich je v České republice vybudováno a pro
kolik dětí to znamenalo záchranu života?
V České republice je 58 babyboxů, ale dva z nich
jsme už vyměnili – místo původních ocelových
bedýnek v GynCentru v pražské Hloubětínské ulici
a v Nemocnici Milosrdných bratří v brněnské Polní
jsme instalovali babyboxy nové generace. Daleko
komfortnější bedýnky z nerezu, s automatickým
otvírám i zavítáním dvoukřídlých dvířek, s klimatizací, fotobuňkami a rozsáhlou elektronikou. Dvířky babyboxů prošlo do nového života 94 dětí, ale
jejich počet se zvyšuje velmi rychle. Nemyslím si,
že bychom jim přímo zachránili život, spíš jsme jim
usnadnili způsob, jak do světa vstoupit. Ale kdoví,
možná některému děťátku i život…
Babyboxy mají ale i své odpůrce, argumentují
legislativou, třeba právem dítěte znát své rodiče.
Jaká je nyní situace a co o tom soudíte?
Odpůrců je čím dál méně, skoro mě to mrzí, protože ti erudovaní mi dávali nové impulsy. Legislativu zastupuje Metodický pokyn Ministerstva práce
24 prosinec 2013
Sdružení občanů, jejichž cílem je snaha
o záchranu novorozenců, kteří by jinak byli
matkou odloženi za podmínek, v nichž by
jim hrozila vážná újma na zdraví nebo smrt.
Za tímto účelem zejména:
1. Instaluje po dohodě se zdravotnickými zařízeními schránky — babyboxy, umožňující
anonymní odložení novorozených dětí.
2. Sleduje a podporuje další vývoj odložených
dětí.
3. Prostřednictvím vzdělávacích projektů
a aktivit svých členů usiluje o humanizaci
společnosti a obecné blaho.
4. Podle svých možností realizuje i jinou
humanitární pomoc.
5. Spolupracuje se státními orgány, organizacemi a institucemi, které se zabývají
ochranou dětí, jakož i s nestátními organizacemi vzniklými na podobných ideálech
a myšlenkách.
6. Prostřednictvím hromadných sdělovacích
prostředků informuje veřejnost o problematice odložených dětí.
7. Získává a vyměňuje zkušenosti z oblasti
péče o děti a mládež se zahraničními
a mezinárodními organizacemi.
8. Nabízí svým členům i nečlenům potřebnou
pomoc v životě, jak přímým prostřednictvím, tak i preventivní pomocí.
Další informace na http://www.babybox.cz/
Osud nalezeného děťátka neovlivňuji ani v nejmenším. Zdravotníci v nemocnici, kde bylo děťátko
odloženo, podají zprávu příslušnému OSPOD, což je
orgán sociálně-právní ochrany dětí, kde mají seznam
rodičů žádajících o adopci. Jsou proškoleni a testováni. Vyberou vhodný pár, nabídnou mu adopci
a podají návrh soudu. Opatrovnický soudce usnesením o předběžném opatření svěří dítě na neurčitou
zkušební dobu rodičovskému páru. Je-li zkušenost
pozitivní, vydá soud po zkušební době rozsudek.
Když nebude právní moci, končí zároveň možnost
pro biologické rodiče se o dítě úspěšně přihlásit.
Pro kolik z odložených dětí se našla adoptivní
rodina a pro kolik z nich se vrátila jejich biologická matka či rodiče? Pro několik dětí se skutečně biologičtí rodiče, resp.
maminka, vrátili. Dokonce jsem je v několika případech podporoval, ale běžně už další osudy dětí
nesleduji, je jich moc. Přesto se s několika dětmi
vídám, jak adoptivními, tak těmi, které si maminka
vzala zpět. Většinou mě rodiče vyhledávají a oslovují sami. Jsou to velmi hezké chvíle.
Dříve se děti odkládaly na schody kostelů. Myslíte si, že církev resp. křesťanství má ještě i dnes
co praktického říci k sociální problematice rodiny, manželství a výchovy dětí?
Církve v historii vždy pomáhaly odloženým dětem.
I dnes přicházívají kněží při otvírání babyboxů, aby
se u nich pomodlili a požehnali jim. Některé jsem
pozval já sám, jiné pozvali ředitelé nemocnic, možná někteří přišli sami. V Plzni jsem se poznal s biskupem Janem Radkovským. Když zjistil, že jsme
oba skauti, nabídl mi tykání. Otvíral jsem babyboxy i s protestantskými faráři. Konkrétní příklady
pomoci současných církví neznám, ale to je jistě
způsobeno spíš mojí neznalostí, než neexistencí
takového fenoménu.
Foto archiv L. Hesse
Cílem je zachránit život, ale co se dál děje s dítětem nalezeným v babyboxu? Zajímá vás jeho další osud? Můžete ho ovlivňovat?
Blíží se Vánoce, mnozí je označují jako svátek dětí, zpívá se o ježíškovi, staví se betlémy,
jenomže Ježíšův život, jak ho popisuje Bible, byl
od narození po smrt všechno, jen ne idyla. Co vás
na něm inspiruje?
Nechci se k nikomu přirovnávat, tím méně k Ježíši.
Jisté je, že i můj život je všechno možné, jen ne idyla.
Děkuji za rozhovor.
■ Bronislav Matulík
prosinec 2013 25
Etika
Umělé osvětlení
Prostředky, kterými běžně překrýváme prázdnotu, osamělost,
nesmyslnost, zkrátka nedostatek skutečného světla v našem životě.
Jídlo, sex, práce, sborový aktivismus, televize, internet… Je toho
spousta. Je to špatně? Jak určit míru, kdy ano a kdy ne? A je vůbec třeba
svůj život takto dopodrobna analyzovat?
Z
řejmě žádná doba neměla tolik možností, jak
se bavit. Zároveň zřejmě nikdy tolik lidí nepociťovalo nudu… Jedni z nejlépe honorovaných lidí
na této planetě jsou baviči. Mám na mysli zpěváky,
herce a sportovce. Tedy lidi, jež většinou nevyrábí hodnoty, které by byly nutné k přežití lidstva,
a kteří většinou nejsou nositeli žádného mravního poselství. Tím není řečeno, že se jedná o lidi
mravně či jinak pokleslé. Jedná se o lidi především žádané, a to z důvodu, že naše společnost se
chce bavit. Kdosi fenomén zábavy přirovnal k náboženství. Přečtěme si některé analogie: „Obětní
rituály jsou nahrazeny sportovními utkáními,
při kterých nesoupeří nábožensky personifikova-
né dobro a zlo, soupeří dva oddíly, z nichž jeden
je démonizován a druhý zbožštěn. Obětní tance,
při nichž se tančící očišťovali, nahradilo ‚trsání‘,
očistné extáze nahradily zástupy omdlévajících
při rockových koncertech, poutě na posvátná místa nahradila turistika.“ (Martin E., Umění nenudit
se, revue Prostor 42, 1999, str. 14) Autor poté tvrdí,
že zábava nenastupuje proto, aby prázdnotu duše
odstranila – naopak prázdnotu vytváří. Paradoxně
potom mnozí současní lidé utrácejí nejvíce peněz
za prázdnotu duší.
Jak nasytit sytého?
Jako společnost netrpíme nedostatkem či hladem,
ale klademe si otázku, jak nasytit sytého? Jak obdarovat toho, kdo má všechno? Jak ošatit člověka, kterému přetéká šatník? Jak zabavit toho, kdo všechno
viděl? Zažil? Možná namítnete, že přeháním, že
„všechno“ ještě nemáte, že vám šatník nepřetéká, že
jste všechno neviděli a nezažili. Máte pravdu, nicméně přesto asi budete souhlasit, že máte mnohem
více, než potřebujete, a že podobně jsou na tom i vaši
přátelé a známí. Prostě se máme dobře, a přesto nám
mnohokrát něco chybí. A nejen to. Mnozí z nás nebo
kolem nás pociťují prázdnotu, nudu, úzkost, osamělost, stres a mnohé další negativní emoce. Proč,
když život je tak krásný? Když je tolik možností, jak
se rozptýlit?
Krize smyslu
Bc. David Novák, M.Th.
kazatel Církve bratrské ve sboru v Praze 13
a tajemník pro evangelizaci při radě Církve bratrské.
S ženou Danielou má dva syny Adama a Martina, učí
filosofii na Evangelikálním teologickém semináři.
26 prosinec 2013
Jedna z nejčastěji opakovaných frází, kterou slyším,
zní: „Nemám čas“. Mnozí z nás chronicky nestíhají, náš život připomíná strunu od kytary či houslí,
která se neustále natahuje a natahuje, až jednou…
praskne. Když někdo řekne, že má čas, že je spokojený, že prožívá pokoj, pak vypadá, že skoro nepatří
do tohoto světa, nebo že se fláká! A tak zvyšujeme
výkon, chceme více zažít, vidět, poznat, stihnout,
abychom nakonec konstatovali s Kazatelem, že se
oko nenasytí viděním a ucho slyšením. V této sou-
Foto archiv
vislosti zmíním zkušenost s četbou autorů tzv. filozofie existence. Stručně řečeno, v jejich spisech příliš
optimismu nenajdete. Spíše se setkáte s pocity jako
úzkost, opuštěnost, nesmyslnost atd. Když pročítáte
jejich díla, potom byste spíše čekali, že je vytvořili
lidé, kteří prožili Gulag, Osvětim nebo jiná inferna.
Proč ale takto pesimistickou filozofii tvoří lidé, kteří se měli hmotně dobře? Zřejmě proto, že buď oni
sami, nebo společnost kolem nich prožívala jinou
krizi, než krizi materiální. Prožívala krizi smyslu. Kdosi se v této souvislosti provokativně zeptal:
„K čemu je schopnost prodloužit lidský život, když
mu neumíme dát smysl?“
Vším výše popsaným jsem chtěl ukázat na
důležitý fenomén, se kterým jako společnost bojujeme. Oním fenoménem je krize smyslu, kterou přebíjíme mnoha nejrůznějšími náhražkami.
můj názor
Žít z „umělého osvětlení“ mi hrozí, a to
hodně. Snadno se mi stane, že mě naplní
práce, služba, ale i sport, psaní a mnoho
dalších (dobrých) oblastí. Jeden se zásadních
zlomů jsem ohledně popisovaného zažil při
četbě Augustina. Když tento muž popisoval
svoje obrácení, potom jedním z impulzů tato
otázka: Proč lidé – dle jeho slov nevzdělaní,
prožívají takovou radost z Boha, a on je se
svojí vzdělaností v koncích? Vůbec zde nechci
hodnotit, kdo je vzdělaný a kdo ne. V mém
případě jsem si, i vlivem Augustinovy zpovědi,
kladl otázku, proč já, „náboženský profesionál“, prožívám větší radost z publikované
knížky nebo z úspěšné akce, kterou jsem
organizoval, než z Boha? Proč lidé, kteří „náboženskými profesionály“ nejsou, mnohokrát
prožívají Boží blízkost a já nikoli? Několikrát
jsem si navíc všiml, že když někdo v kruzích
CB začal hovořit o Boží lásce, moci, o prožívání Boha, byl podezříván z únikových emocí,
charismatických manýrů atd. Možná tito lidé
nechtěně provokovali tím, že obnažovali to,
co druhým scházelo. Tyto a asi i další vlivy mě
dost změnily. Dál se snažím využívat čas, dál
usiluji o mnohé věci, dál zápasím s časem,
nicméně si mnohokrát říkám – nikdy si
z ničeho neudělej životní cíl. Proč? Protože,
řečeno s Augustinem, nepokojné je naše
(tedy i moje) srdce, dokud nespočine v Tobě.
Umění žít
Když pozorně čteme Písmo, potom je někdy až
nápadně „neduchovní“. Často se v něm slaví svátky.
Jeden den v týdnu mělo být volno, za což již Seneka
plísnil Židy s tím, že prý promarní sedminu života.
Celá jedna kniha Bible je věnována radosti z lásky
a dokonce ze sexu! Ježíš proměňuje vodu ve víno
(a víno kvalitní), místo aby učinil opak atd. Ano,
v Písmu čteme o utrpení, ale zároveň o schopnosti
žít a dokonce života moudře užívat! Jak toto souvisí
s tím, co jsem popsal? Neprotiřečí si to?
Když použiji název tohoto článku, potom umělé
osvětlení na první pohled nerozeznáte od pravého. Rozdíl je ve zdroji světla, který nemusíme znát
a navíc který se ukáže až po delší době. Podobné
platí v životě. Jen málokterá činnost je sama o sobě
špatná. Špatnou se stane, když začne nahrazovat
Pána Boha. Jak to poznám? Možná podle toho, jak
reaguji, když se moje děti nedostanou na vysněnou
školu, když nejsem dostatečně oceněn, jak reaguji
na to, když mi něco nevyjde. Ukazatelem může být,
zda v mém životě neexistuje nějaká závislost, nebo
podle schopnosti odpočívat. Možná i podle toho, zda
mám svobodu nezanedbatelnou část svého příjmu
darovat na Boží dílo. Dalším ukazatelem může být
i to, zda dokážu být sám, zda příliš často nepropadám pocitům nesmyslnosti a prázdnoty, zda mohu
spolu s Žalmistou vyznat „mně je v Boží přítomnosti
dobře“ (moc takových lidí neznám, zato znám mnoho workoholiků). Poslední otázkou by mohlo být,
pro co vlastně v životě žiji, zda neutíkám sám před
sebou? Na to si ale asi sami zřejmě neodpovíte. O to
více potřebujeme blízkého a zároveň k nám upřímného člověka. ■
prosinec 2013 27
KULTURA
Poetická útlá kniha, co dá zabrat
Zázemí
P
o úspěšném debutu Hruškadóttir a dětské knize Putování žabáka Filemona vyšlo Janě Šrámkové Zázemí. Útlá kniha, přečíst se dá za půlden.
Ale přemýšlení o ní mi zabralo času hodně.
V Zázemí se Jana obrací ke své babičce Noemi Černé, vzpomíná na ni, přemýšlí o jejím životě a vypráví
jí o tom svém i o svém nitru. Připomíná to deník. Kniha působí nepromyšleně, jako by ze sebe Jana texty
najednou vychrlila a pak už je nepřepisovala, když
chce něco opravit, vrazí tam kapitolku, kde jen věcně
konstatuje, co všechno v textu nesedí a uvede to na
pravou míru. Odstavce používá málo, text je tak jednolitější a jakoby rychleji se čte, nedovolí čtenáři se
od něj odtrhnout. Způsob, jakým Jana píše, mě baví.
Nutí mě soustředit se, i detail může být pro pochopení klíčový. Hledám stěžejní kusy sdělení, zkouším
domýšlet. Nepotřebuje na to ve svých větách často
ani slovesa. Její styl je tak nějak poetický.
Zázemí je rozčleněno na tři oddíly. V prvním „a podnebí se vypráví tak“ je ještě celkem dost o babičce,
v prostředním „předpeklí zpívají mi takhle“ už je to
více o hrdince Janě a v závěrečném „zázemí se pak
píše tudy“ kniha graduje Janiným trápením se sama
se sebou. Odmítání odtrhnout se od babičky, jejího
domu a dospět, vyrovnávání se s tlakem na to obstát
v očích druhých. „Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě
po nocích trénoval vypadat šťastně.“ … „Jak s tím taky
bojovat, odkud zahánět dětské přilnutí k domu, kam
setřást stesk, kde se zbavit zloby, komu to vypsat…“
Svázaná církevní konvencí (syndrom kazatelského dítěte?), je „bohoslužebný úhoř“. Nesvobodná,
nevyrovnaná, nejistá a nešťastná. „Nikdy ses nebála,
že je všechno špatně a že to už trvá celé tak dlouho,
až něco praskne, přeskočí, zadře se a už s tím nikdo
nepohne? … Babičko, někde tě v sobě mám, před
náš tip
J. Škrobák – Před zrcadlem biblických příběhů
K zrcadlu je přirovnáváno Boží slovo – v něm se
zrcadlí lidská přirozenost… Publikace obsahuje
dvaapadesát sedmidenních cyklů. Více na:
http://www.cbzlin.cz/novinka/nova-kniha.htm
chvílí jsem to viděla, ostatně říkají mi to odmala. Jen
vážně nevím kde. Kde je ve mně co širokého a jásavého, co dobrého. A Ty, Tys v sobě snad měla kousek
mě? Pověz, kde byl, probouzel se někdy v noci a plakal do vysokého polštáře, zatímco dědeček spal rovně na zádech? … Kousala ses, babičko, někdy do prs-
Zázemí, Jana Šrámková, Fra 2013
tů až zmrtvěly, protože ses bála, že ublížíš vlastním
dětem? Prokousla sis někdy v hrůze kůži na zápěstí?
… Nic v dějinách by mě nezajímalo víc, než jestli v Tobě bylo kousek mě, akorát to nikdo nevěděl.
A všichni Tě znali jenom jako nezkrotný živel obětavosti, vtělenou dobrosrdečnost a ochotu a smysl pro
humor. A laskavost, nekončící laskavost, jemine, kdo
říká, že jsem Ti v čemkoliv podobná.“ Pak to praskne a ona v rebélii boří a začíná znovu. Učí se nehrát
roli. Katolictví je východiskem, tam ji nikdo nezná,
nemusí stát na stupínku a jít příkladem. „Jsem klidná, poslouchám, jak se to uvnitř zaceluje.“
Zázemí je podle mě moc hezky napsaná kniha se
závažným obsahem. Upřímně řečeno, vsadila bych
se, že jí „běžný“ český čtenář nemůže cele porozumět, zato věřím, že chápavý čtenář z CB nezůstane
v klidu. Vždyť tu čtu nešťastné svědectví dítěte naší
církve. Z knihy mi proto bylo dost smutno. Zázemí ale
končí nadějně. Věci přebolely, je vidět cestu k Bohu.
„Ale pod změtí rozpitých obrazů prosvítá jemné neporušené Slovo.“ Díky Janě za niternou knihu, odvahu
takhle se před námi v církvi otevřít. I když, kdo ví,
jaká je skutečnost, na konci přeci stojí, že „Zázemí
je ryzí fikce. Vždyť přece všichni víme, že ve Skalici
před bytovkou nerostou túje, ale zimostráz.“
Tak vzhůru, srdce. Mějme je u Pána.
■ Anna Chrásková
28 prosinec 2013
V dobrých rukou
Pavel Hošek, Rozhovory nad Biblí, ed. Petr Vaďura,
Vyšehrad 2013
V nakladatelství Vyšehrad vyšel již šestý svazek
populárních Rozhovorů nad Biblí, které vede Petr
Vaďura s významnými českými biblisty na rozhlasových vlnách. V tomto svazku se setkáváme s religionistou Pavlem Hoškem, pro kterého je Bible především místem setkání s Bohem. Pavel Hošek se z jednotlivých perikop nesnaží vydestilovat jakési morální zásady,
nehledá odpověď na otázku, jak by se měl správný křesťan chovat, jeho
cílem nejsou pravidla. Pravidla totiž existují i bez Boha a v náboženství
mohou být clonou a snad dokonce někdy i nepropustnou zdí, která nás
dělí od Kristovy milosti. Spoléhat na své síly, na svou čistotu, je cesta
do beznadějných depresí a sebemrskačství. Znamením Ducha je radost,
a proto četba Bible nemůže být pro Pavla Hoška nudou. Bible ho baví,
v ní nalézá životodárnou moc Ducha svatého, který pozvedá naše srdce
k Bohu, odnímá naše břímě a naplňuje nás nadějí. Pavel Hošek se vyrovnává s pokorou i s těžkými otázkami po utrpení a opakovaném selhávání
křesťana. Podtrhuje biblické metafory otcovství a ženicha. Člověk je jako
malé dítě, vzdorovité a sebestředné, ale s pomocí Boží schopné lásky. Dítě
se však může od otce odvrátit, nastavit mu záda, vyčítat mu, že ho nemá
rád. Člověk má tuto svobodu, svobodu k ateismu.
Přesto je člověk nenapravitelně náboženský a jako jeden z důsledků této vlastnosti je i to, že si neustále vytváří nějaké modly, jakéhosi umenšeného lépe ovladatelného boha. Každé setkání s Bohem tyto
modly pak ničí a vyjdeme-li mu vstříc, Bůh nás proměňuje, proměňuje
naše srdce, naplňuje je svým Duchem. Modlami jsme si vytvářeli vlastní prostor, kam Boží nezměrnost jakoby nemohla.
Co se týče Hoškovy metody, jeho základním východiskem není historický či religionistický kontext, ale právě ono setkání, které se pak
pomocí obrazů a metafor ze života snaží přiblížit svému posluchači.
Ve svých rozhovorech, které vám dává k ruce, vypráví o rozhovorech
libor duchek
a setkáních, jejichž místem byla Bible.
Co vyprávěl vánoční zvonek
Klára Trnková, Počet stran: 96, Rozměr: 18 x 24 cm,
Vydalo nakladatelství STUDIO Trnka 2011
Vánoce jsou časem jako stvořeným pro pohádky
a příběhy. Knížka vznikla z malých útržků časopisu a autorčiných vzpomínek a je doplněna známými i méně známými vánočními příběhy z pera jiných autorů. Závěr knížky pak tvoří
půvabná vánoční povídka Jakuba Arbesa Štědrý den bratří Mánesů,
která bude milou připomínkou i rodičům, je zde však nepatrně zkrácena a jazykově upravena tak, aby jí děti porozuměly. klára trnková
OTÁZKA PRO
Petra Vaďuru
rozhlasového redaktora, jehož hlas
můžeme slyšet v náboženských
pořadech Vltavy, Radiožurnálu,
Českého rozhlasu Plzeň a TWR.
Jak vznikaly rozhlasové pořady
s Pavlem Hoškem a jak se pak připravovala ona knížka? Co pro tebe
znamená setkávání s takovými
osobnostmi?
Pavel Hošek
patří k hostům
Ranního slova už
řadu let. Je jedním
z těch, kteří se na
natáčení opravdu
připravují, své
formulace promýšlejí, aby jejich řeč
byla srozumitelná všem posluchačům.
Proto mu posílám scénáře s otázkami
se značným předstihem.
Jelikož Pavel pochází z probuzenecké církve, zvu jej především do těch
pořadů, ve kterých se probírají texty
týkající se obrácení a znovuzrození,
osobního vztahu s Bohem, života
z Ducha svatého a fungování církve.
Knihy pro Vyšehrad vznikají všechny stejně. Nejprve je třeba rozhlasové
pořady přepsat a následně materiály
zcela přepracovat, aby se z mluveného textu stal text psaný. Pro knihu
V dobrých rukou si texty upravil
sám Pavel, já jsem dělal především
korektury a úpravy, aby kniha svým
charakterem zapadala do edice
Rozhovory nad Biblí.
Setkávání s hosty rozhlasových
pořadů je pro mě velkým obohacením. Vlastně se jedná o jakési soukromé studium teologie, specifické tím,
že jsem to já, kdo profesory a docenty
zkouší, ne oni mě. S některými z nich
jsem navázal přátelství – jedná se
především o Pavla Hoška a Jiřího
Beneše. I ti ostatní jsou mi však blízcí
– nejen kvůli své odborné erudici, ale
především pro své nádherné lidské
vlastnosti, moudrost, přístup k Bibli
a zbožnost. Nezapomenutelná pro mě
byla především setkávání s dnes už
zesnulým prof. Janem Hellerem. ■
prosinec 2013 29
DIAKONIE
v etiopském sirotčinci
Druhé Vánoce
V
ánoční svátky se dají strávit různě. Myslím, že
bychom se všichni shodli, že ideální je, když je
můžeme strávit v rodinném kruhu. Než jsem odcestoval do Etiopie, přesně takové vánoční svátky jsem
prožil. Letos na začátku roku mě ale čekaly ještě
jedny Vánoce. Etiopané totiž počítají čas po svém,
a tak Vánoce vycházejí na 6. a 7. ledna gregoriánského kalendáře.
Sirotčinec
Tou dobou jsem byl v Etiopii s kolegyněmi pouze
pár dní a skoro nikoho jsme tu neznali. Bylo předem
jasné, že tyto přídavné Vánoce už v rodinném kruhu neprožiju, ale jak a kde je tedy strávím, to bylo
ve hvězdách. A jak vůbec k takovým druhým Vánocům smysluplně přistoupit? Nakonec jsme dostali
zajímavou nabídku, kterou jsme rádi přijali. Mohli
jsme totiž strávit jeden z vánočních svátků mezi
dětmi, které také neměli možnost Vánoce trávit
v rodinném kruhu. Dostali jsme pozvání na dětskou
vánoční slavnost do sirotčince.
Moc jsem nevěděl, co od toho čekat, ani jak to bude
probíhat, ale těšil jsem se. Ráno pro nás přijeli minibusem, aby nás odvezli na místo. Po cestě jsme ještě zastavili, abychom nakoupili pro děti v místním
obchodě pomeranče. Sirotčinec byl v malém městečku
asi dvacet kilometrů severně od Addis. Po příjezdu nás
srdečně přivítali místní zaměstnanci, z nichž mnozí
byli dobrovolníci. Uvedli nás do přístřešku, který normálně sloužil jako společenská místnost. Usadili nás
do čela na prominentní místa. Ani jsme nevěděli, čím
jsme si takové přijetí zasloužili, ale taková už je zkrátka etiopská pohostinnost. Po nás dorazili zástupci ze
správy města a brzy po nich začali postupně přicházet děti. Připravené lavičky se postupně začaly zaplňovat. Dětí mohlo být dohromady tak kolem padesáti.
Byli jsme poměrně velká atrakce, jelikož prakticky
všechny dětské oči okamžitě spočinuly na nás třech.
Tentokrát to bylo ale jiné. Přitahovat pozornost v ulicích Addis mi začalo být rychle proti srsti, tady mi to
ale najednou vůbec nevadilo.
Hostina
Proběhl tradiční kávový obřad a podlahu, kterou
tvořila udusaná zem, brzy pokryla rozházená tráva.
V období svátků jsou místní trhy vždy plné prodejců
s tímto druhem trávy. Lidé si ji kupují právě za účelem,
aby si s ní vyzdobili jinak nevzhlednou podlahu ve
svých domech. Po kávovém obřadu následovala sváteční hostina. Byla tradiční engera s masovou a zeleninovou směsí. Engera je taková srolovaná měkká placka
z tefi a je to jednak příloha k jídlu, ale zároveň i nástroj
k nabírání. Vždy si kousek utrhnete a s ním pak jídlo
uchopíte. Jako hosté jsme jídlo dostali první a celkem
rychle jsem se jím zasytil. Nakonec jsem byl ale ještě
přizván, abych jedl odděleně v kroužku s ostatními
muži, což se mému plnému žaludku moc nelíbilo.
Odmítnout jsem ale nemohl. Poprvé jsem viděl v praxi místní zvyk, kdy jeden ze stolujících, většinou pán
domu, vkládá jídlo do úst druhým a ti pak zase jemu.
Trik je v tom, udělat to tak, aby se jeho prsty nedotkly
úst toho druhého. Zároveň jídlo také nesmí spadnout
na zem. Tuto podívanou přerušila až jedna z žen, která přinášela nádobu s přídavkem masové směsi. Natahovala se mezi námi, aby směs vyklopila na tiri, což
je velký talíř, který slouží k hromadnému stolovaní.
Najednou jí ale nádoba vyklouzla z rukou a masová
směs se rozlétla do všech směrů. Nastal krátký okamžik rozpačitých pohledů, následovaný výbuchem
smíchu. Ukazující prsty rychle určily nešťastníka, který to schytal nejvíc. Nikdo ale nezůstal bez poskvrny.
Dárky
S dětmi jsme navázali bližší kontakt až po jídle, kdy
nastal čas, abychom jim rozdali dovezené pomeranče.
Myslím, že se v Etiopii pomerančům z nějakého důvodu
moc nedaří. Možná se jedná o nějakou zvláštní odrů30 prosinec 2013
Foto archiv
Zábava
Vyšli jsme ven a zjistili, že řidič, který nás přivezl,
někam odjel a jen tak se nevrátí. To byla dost nepříjemná zpráva, ale napadlo mě, že třeba alespoň
budeme moct strávit trochu víc času s místními dětmi. Začal jsem si uvědomovat, že jsem se na to vlastně celkem těšil a v podstatě si to od té návštěvy i dost
sliboval. Zatím kontakt byl spíš odtažitý a my tam
byli jen jako takoví pozorovatelé. Zatímco se řešila
situace s řidičem, děti si začaly hrát na zahradě.
Využil jsem příležitosti a šel za nimi. Měly k dispozici několik míčů, s kterými si házely. Většinou
si ale míč jenom držely a nechtěly ho nikomu půjčit. Začal jsem naznačovat, že si můžeme házet. Ze
začátku to vypadalo, že tomu nechtějí věřit, že bych
si s nimi šel hrát. Po chvilce se to ale otočilo a najednou si nikdo nechtěl hrát s nikým jiným. Dorazila
taky kolegyně Pája a zábava mohla začít v plném
proudu. Bylo těžké uspořádat nějakou kolektivnější
hru, protože si každý chtěl házet jeden na jednoho.
A ti, co neměli míč, se snažili nějaký ukořistit, což
bylo dosti náročné udržet v nenásilné formě. Nako-
Foto archiv autora
du, ale pomeranče tu jsou nazelenalé, malé a poměrně
hodně kyselé. Přestože se pěstují blízko Addis, jedná
se o relativně vzácnou a drahou komoditu. Možná to
bylo poprvé, co některé z dětí měly možnost je vůbec
ochutnat. Ze začátku se dost styděly, ale postupně
začaly v malých skupinkách přicházet. Je zvykem, že
když někomu něco podáváte, děláte to oběma rukama.
Stejným způsobem se také přijímá a někdy přidáte ještě drobnou úklonu. Z dětí byly cítit mírné rozpaky, ale
viděli jsme, že z pomerančů měly radost.
Pak nastal čas na trochu toho zpěvu, což vyvolá
v Etiopii vždy všeobecné veselí. Z dětí rázem spadla
jakási formálnost a upjatost. Ke zpěvu se po chvíli přidali úplně všichni (až na nás tři), což byla zase trochu
rozpačitá chvilka pro nás. Začaly se také rozdávat tradiční etiopské svíčky, které vypadají jako půlmetrový knot lehce obalený voskem. Když měl každý svou
svíčku, začali jsme si je jeden od druhého zapalovat.
Potom, co se zazpívala poslední píseň, jsme svíčky
odložili doprostřed místnosti a vytvořili tím malý
ohníček. A najednou už byl konec. Všichni postupně
začali odcházet a i pro nás nastal čas odjezdu.
prosinec 2013 31
DIAKONIE
nec se mi ale podařilo vysvětlit, že se budeme různě
střídat a že na každého se dostane. I tak na mě ale
často létaly i tři míče najednou a dětem se moc líbilo, jaké mi to dělá problémy.
Chtěl jsem také tyhle chvilky vyfotit, a tak jsem
si došel pro foťák. To jsem ještě nevěděl, jakou vlnu
veselí to vyvolá a kolik fotek nakonec vyfotím. Děti
focení milovaly. Málem mi utrhaly ruce, jak mě
tahaly na různá místa, kde chtěly vyfotit. Často se
chtěly fotit samy, ale to nebylo možné, protože jak
jsem někam namířil objektiv, hned se tam vytvořila
skupinka. Když byla fotka hotová, hned se všichni
rozběhli podívat na display foťáku. Z toho jsem byl
ze začátku dost nervózní, protože jsem nevěděl,
jestli tolik dětských ručiček můj foťák vydrží. Když
jsem ale viděl jejich radost, rychle mi to začalo být
jedno. Děti v tom byly neúnavné. Vydrželi jsme se
fotit snad hodinu v kuse, než jsem vymyslel, že bychom si mohli zahrát fotbal.
Při balení do Etiopie jsem musel doma kvůli váhovému limitu nechat spoustu věcí, kopačky ale v kufru zůstaly, a uznávám, že jsem se velice těšil, až si
tu a tam čutnu do balónu a poměřím síly s místními
vytrvalci. Ve snu by mě nenapadlo, že moje první
etiopská fotbalová zkušenost bude nakonec vypadat takhle, ale díky za to! Z kamenů jsem udělal dvě
32 prosinec 2013
brány a rychle nás rozdělil do dvou týmů. Děti hrály
s neskutečnou vervou a přidali se i někteří dospělí.
Já jsem se radši uklidil do brány, aby mě ta fotbalová
atmosféra příliš nepohltila. Nemohl bych si pak totiž
pořádně vychutnat ty krásné momenty plné radosti
a nadšení. Chuť si na mě vystřelit byla veliká a stála
mě asi třetinu týmu, která postupně sběhla k soupeři. Gólů nakonec padlo spousty a přiznávám, že ne
všechny musely v pomyslné síti skončit. Museli byste ale vidět tu radost, která po každém gólu zavládla.
Kdo mě zná, tak ví, že prohrávám nerad a těžce to
snáším. Tohle byla ale sladká prohra.
Loučení
Najednou se objevil náš řidič a nastal čas loučení. Všichni jsme si umávali ruce a já si říkal, jak
jsem za to zpoždění šoféra vděčný. Byl to opravdu
skvěle strávený den. Málokdy se vám poštěstí, že
za trochu vašeho času, energie a pozornosti dostanete na oplátku takové množství radosti a nadšení.
Na dlouhou dobu mě tato návštěva naplnila optimismem. Chápu, že celý tenhle příběh může znít
jako jedno velké klišé. Rozvojová země, sirotčinec,
Vánoce, spousta nadšení a optimismu. A možná to
tak trochu i je, ale přál bych vám, abyste to mohli
prožít se mnou.
■ Miroslav Klimeš
vánOČní anketa prO děti
Seřaď následující záležitosti podle toho, jak je máš rád,
a napiš k tomu, proč je tak řadíš. Jestli v seznamu chybí to
nejlepší, tak to tam napiš!
•dávánídárků•vánočníprázdniny•kapr+salátacukroví•dostávánídárků
•vánočnístromeček•vánočníbiblicképříběhy•dětskávánočníslavnostveshromáždění
•dováděnívesněhu•slavnostnínálada,využívánídárků•navštěvovánípříbuzných
Hanka(14let)
1.Vánočníprázdniny
Můžu využívat dárky a je čas
ještě na spoustu jiných věcí.
2.Dávánídárků
Je to zábava je vyrábět.
3.Využívánídárků
Patřičně si je užiju (když někde
jen leží, jsou dost na nic :)
4.Dostávánídárků
Těším se na nové věci.
5.Kapr+salátacukroví
Je to dobré (a vyrábět to je taky
dobré).
6.Slavnostnínálada
Změna (vždy uvítám změnu),
mám se možnost zamyslet nad
tím, co se tehdy v Betlémě stalo.
7.Navštěvovánípříbuzných
Dozvídám se spoustu legračních
věcí a taky věcí, které stojí za to
vědět. Dobře si popovídám.
8.Dětskávánočníslavnost
Když je vtipná, je dobrá.
9.Vánočníbiblicképříběhy
Když jsem je slyšela poprvé, byla
jsem nadšená, ale když se něco
opakuje deset let, už to není ono.
10.Vánočnístromeček
Dost na nic, možná jen tak, aby to
vypadalo slavnostně, no a vůbec
- souvisí nějak s Vánocemi?
Simona(13let)
1.Slavnostnínálada
Lebo sme celá rodina pokope
a snažíme sa byť milí k sebe...
2.Vánočníprázdniny
Vtedy mám taký veľký oddych od
prvého pol roku.
3.Kapr+salátacukroví
Lebo jedlo na Vianoce nemáme
väčšinou inokedy.
4.Navštěvovánípříbuzných
Vždy na prvý sviatok vianočný
chodíme do Kalinova, kde mám
svoje sesternice a starých rodičov a vždy si tam spravíme také
druhé Vianoce a mám to veľmi
rada, lebo máme vždy super čas
spolu.
5.Dětskávánočníslavnost
Väčšinou je to zaujímavejšie ako
ostatné kázne a rada to počúvam
a vždy po skončení kostola mám
rada, keď sa môžem rozprávať
s ľuďmi, s ktorými sa nevidím
celý rok, lebo bývajú inde.
6.Dostávánídárků
Dostávam rada darčeky, strašne
rada pred tým, ako to rozbalím,
skúšam uhádnuť, čo tam je.
7.Využívánídárků
Keď dostanem nejaký darček,
ktorý je využiteľný ako napr.
nejaké oblečenie, tak som rada,
lebo mám takú spomienku plus
od toho človeka, čo mi to dal,
a plus to môžem využívať.
8.Vánočnístromeček
Vianočný stromček je fajn, ale
nie je to nejaká veľmi vec, ktorú
potrebujem mať na Vianoce.
9.Dováděnívesněhu
Celkom rada mám guľovačky,
ale nie je to najobľúbenejšia časť
Vianoc, lebo nemám rada, keď
je zima.
10.Dávánídárků
Strašne nerada dávam darčeky,
lebo je to strašne ťažké, dať
niekomu nejaký darček, ktorý
bude originálny a bude sa mu
aj páčiť.
11.Vánočníbiblicképříběhy
Toto neviem, kam mám dať.
Petra(12let)
1.Vánočníprázdniny
Prázdniny řadím na první
místo, protože kdyby nebyly, tak
bychom nemohli dělat spoustu
dalších věcí
2.Navštěvovánípříbuzných
Každý rok jezdíme na Silvestr
k babičce, tetě, strejdovi, bratrancům a sestřenicím, kam se
vždycky těším.
3-4.Dostávánídárků,Využívání
dárků
Každé dítě rádo dostává dárky!
5.Dávánídárků
Jsem ráda, když má někdo radost
z dárku, který jsem mu dala.
6.Vánočnístromeček
Stromeček patří k Vánocům
a mě ho baví zdobit.
7.Slavnostnínálada
Slavnostní nálada je pěkná,
jenom je škoda, že u nás doma
je to před večeří na Štědrý den
vždycky ve spěchu.
8.Dětskávánočníslavnost
Vystoupení besídek pěkně obohatí program bohoslužby.
9.Vánočníbiblicképříběhy
Pod tímto si vždycky představím
ty obrázkové knížky pro malé děti.
10-11.Dováděnívesněhu;
Kapr+salátacukroví
Kapr, salát a cukroví řadím až
na konec, protože kapr patří
mezi nejhorší jídla, jaká jsem
jedla. Takže já mám kuřecí
řízky. A to by bylo něco jiného :)
Dovádění ve sněhu patří v mém
životě také až na konec, protože
u nás o Vánocích nikdy žádný
sníh není.
■ připravila anna chráskOvá
prosinec 2013 33
SERIÁL
Pozitivní fototropismus
Neodolatelná touha po světle
Neodolatelně lákavé světlo
Nepatříme noci ani temnotě
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo
Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně
a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl
světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,1-5)
„Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří,
nezůstal ve tmě,“ říká Pán Ježíš
(J 12,46) a apoštol k tomu dodá:
„Vy všichni jste synové světla
a synové dne. Nepatříme noci ani
temnotě.“ (1 Te 5,5)
Ten obraz mi šel vždycky trochu proti srsti. Když jsem chodíval s dcerkou „na vandry“ a spávali jsme pod širákem, nebýval
jsem úplně klidný, dokud bylo
34 prosinec 2013
večer světlo. Když pak padla tma,
přinesla i pocit bezpečí. Najednou jsme byli skrytí, jako bych za
sebou doma zavřel dveře. Rozumím střevlíkům či rybenkám, že
se vždycky snaží co nejrychleji
zmizet do tmy, do úkrytu.
A přece nás Písmo spojuje se
světlem. Bez ohledu na to, že
motýla zláká do plamenů ohně,
do pasti lampy, že ho zahubí.
Neztrácí tady ten obraz svůj smy-
ky mlhy po stranách jeho těla, oči
mu zeleně zářily, hlavou narážel do
okenního skla. Znovu a znovu se
snažil proniknout dovnitř. Po chvíli
usedl na římsu, jako by nerozuměl,
co mu brání v cestě k vytouženému
cíli, za okamžik ale opět rozkmital
křídla a hnán touhou pokračoval
ve své úporné snaze dostat se do
osvětleného prostoru.
Neodolatelná touha po světle.
Kolikrát jsem viděl hejna nočního
hmyzu obletovat pouliční lampy,
kolikrát jsem viděl hromady
mrtvých těl těchto neúnavných
sl? Nejde v něm o něco jiného?
Jde. Ten obraz mluví primárně
o pravdivosti, o otevřenosti života,
o rezignaci na lež a úskok. Přece si
ale myslím, že i motýl letící do plamenů ohně nám má co povědět.
Především mi je ilustrací síly
touhy. Touhy po něčem, co je
víc než život. Touhy, která je silnější než strach. Touhy, která
láme závory a boří hranice, protože tuší, že za tou hranicí najde
poklad nesmírné hodnoty.
Připomíná mi také hodnotu
svobody. Zatímco tma bývá spojená se skrýší, s bezpečnou jeskyňkou, kde jsem chráněn skoro ze
všech stran, volný, prozářený prostor mne vystaví ohrožení. Všichni mne uvidí, každý nepřítel mne
Foto archiv
Seděl jsem nedávno u počítače
a dodělával nějaké resty. Můj den
končí většinou poměrně brzo, lépe
se mi pracuje ráno, tentokrát se
to ale nějak protáhlo. Za oknem,
které mám přímo před stolem, už
byla dávno černočerná tma.
Ze zahloubání mne vytrhlo
lehounké zaklepání na okenní
sklo. Přišlo mi to divné, bydlíme ve
třetím patře. Zvedl jsem oči a na
černém pozadí noci uviděl velikého
lišaje, nočního motýla, ozářeného
světlem našeho pokoje. Jeho rychle kmitající křídla tvořila dva obláč-
inzerce
hledačů světla, kteří se dostali dovnitř a v žáru lampy zahynuli, kolikrát
jsem viděl nočního motýla vletět
přímo do plamenů ohně. Síla touhy po
světle byla větší než pud sebezáchovy
či schopnost rozpoznat nebezpečí.
Entomologové, především motýláři
- lepidopterologové, toho využívají
a loví noční hmyz na ozářené bílé
plátno. I když sám jsem se věnoval
skupinám hmyzu, které se sbírají
jiným způsobem, mnohokrát jsem byl
svědkem úspěšnosti lovu na světlo.
Proč tomu tak je, není úplně zřejmé,
světlo měsíce noční hmyz neláká.
Snad je příliš vzdálené, možná má jiné
parametry. Pozemská světla ale působí spolehlivě, zejména světla výbojek.
Nejpravděpodobnějším výkladem je
představa, že světlo v hmyzu evokuje představu volného prostoru, do
kterého se snaží vletět. Je v tom určitý
paradox, protože na světlo nalétávají
druhy, které normálně žijí v noční tmě.
Ta jim poskytuje úkryt a bezpečí, to je
jejich přirozený životní prostor. Přesto
se z něj snaží uniknout do světla, které se jim zdá být nějak lákavější.
bude moci napadnout. Dokud budu ve
světle, nebudu se moci schovat. Budu
ale volný. Motýlům to stojí za to, aby
pro naději volného prostoru, pro naději
svobody, riskovali vše.
S tím souvisí síla důvěry. Mám-li se
vydat za světlem, mám-li se zříci úkrytu a vystavit se nebezpečí, musím věřit,
že to má smysl. Motýl si mnoho souvislostí neuvědomí, pro nás to bývá těžší,
Písmo nás ale volá k důvěře. K důvěře
v toho, který je důvěry hodný.
„Bůh je světlo a není v něm nejmenší
tmy,“ píše apoštol Jan (1J 1,5) a odhaluje nám jeden z paradoxů světla: Světlo odhaluje, bude-li ale hodně silné,
skryje mne ve své blízkosti lépe než
nejčernější tma.
■ petr raus
příště: Rozdělené oči
aneb setkání s vševidoucím
Bílé Vánoce
Až se listopad přehoupne v prosinec, přijde také doba adventu.
Od 1. 12. budeme společně s Viktorem Glierem, kazatelem Církve
bratrské v Novém Městě nad Metují, otevírat okénka rozhlasového
adventního kalendáře. Místo sladkých laskomin nebo alespoň sladkých slůvek, nás čeká
přemýšlení o tom, jak uvádět ve skutek své
spasení. Jak se tato výzva apoštola Pavla týká
našeho vztahu k sobě samým, k Bohu a ke
druhým lidem? Aneb Kdo nic nedělá, všechno pokazí. Poslouchejte
v pondělí, ve středu a v pátek ve 14:00 a v 18:00, v úterý, čtvrtek
a sobotu v 6:15, 9:00 a chvíli před polednem, v neděli pak ve 12:15,
18:00 a 21:00. Záznamy nebudou chybět ani v rozhlasovém archivu.
Motto letošního adventního a vánočního vysílání zní „Bílé
Vánoce“.
Na Štědrý den budeme vysílat do oběda a jeho podobu pro
vás kompletuje Lucie Endlicherová, která vás bude vysíláním živě
provázet.
25. prosince s vámi budeme naopak od 12. hodiny do půlnoci;
v průběhu celého dne se setkáte se zajímavými hosty, kteří budou
mluvit o svých oblíbených barvách a také o barevných životních
zkušenostech víry. Uslyšíte například Marka Prosnera, který, i když
nemá Vánoce moc rád, přece prožívá radost z narození Ježíše. Ale,
jak říká, je to jen půlka radosti. Tu druhou připomínají Velikonoce.
Zazní také vyprávění Petra Pokorného, který, ač krátkozraký, se
dnes raduje z toho, že může být vášnivým houbařem – a že je z čeho
se radovat. Přidáme také „reportáž“ ze zdánlivě „šedivého“ života
matky pěti dětí Věrky Húšťové či
povídání s fyzikem Tomášem Tycem. Celé odpoledne pak vyústí do
slavnostní bohoslužby v 21 hodin.
Silvestrovské dopolední vysílání
„postaví na hlavu“ Lenka Malinová a Lída Hojková. V dopoledním
programu tak najdete například
Noční můry a další pořady z večerní a noční nabídky.
Redakce TWR – CZ
prosinec 2013 35
DOTEKY
Zasvěcen Kršnovi
Foto archiv
V
Chci, abyste
povzbuzeni
v srdci a spojeni
láskou hluboce
pochopili a plně
poznali Boží
tajemství, jímž je
Kristus.
Koloským 2,2
36 prosinec 2013
ánoce v kriminále nejsou
šťastné ani veselé. Můj kamarád Roman říkává, že v base jsou
časem skřípění zubů. Vzal jsem
proto před lety na vazbu muzikanta a písničkáře Tomáše Najbrta.
Na Hod Boží vánoční se podařilo
sjednat jeho návštěvu a jiný můj
kamarád Jirka, kterého pak po
osmi letech pustili, na to dodnes
vzpomíná jako na něco úžasného! Byly to jeho první muklovské
Vánoce za katrem a díky evangeliu, které jsme si četli, a Tomášovým písničkám, přišlo do temné
cely vánoční světlo Ježíše Krista.
Ptal jsem se proto loni mezi
svátky velmi opatrně několika
obviněných, jak strávili sváteční
čas za mřížemi? Čekal jsem všelicos, jen ne nadšenou a šťastnou
odpověď jednoho z přítomných:
„Nádherně, můj kamarád na
cimře se zcela zasvětil Kršnovi.“
Ticho, které následovalo, netrvalo
déle než tři vteřiny. Setkali jsme se
očima, ostatní vězňové čekali, jak
zareaguji, a mě napadlo, co asi hledá na křesťanských bohoslužbách,
kde si povídáme o Božím Synu,
který se narodil Panně Marii, aby
se stal Spasitelem světa? Nicméně
zdržel jsem se jakýchkoliv komentářů, nehodnotil jsem jeho nadšení a nezkusil jsem ani zpochybnit
prazvláštní klid, který vyzařoval
z jeho očí. Zcela zřejmě mu Kršna
splýval s Kristem více nežli mně.
A zdálo se nepochybné, že za zdmi
kriminálu on a jeho spoluvězeň
zakusili cosi, co jim pomohlo v ten
čas zapomenout na děsnou realitu
odloučení od rodiny, přátel, dárků a štědrovečerní večeře. Otevřel
jsem Bibli a četl si s ním a s dalšími
vězni vánoční příběh.
Od té doby jsem ho neviděl a ani
o jeho kamarádovi nic nevím.
Zato však přemýšlím o tom, jak já
uprostřed rodiny a církve prožiji
letošní Vánoce? Zda se nechám
strhnout nádherou moderního
folklóru, který ve všech supermarketech hraje Rolničky a prozpěvuje Ježíšku, panáčku, anebo zda se
nechám unavit všemi adventními
programy, které chystáme pro
věřící i nevěřící včetně koncertů
a dětských slavností? Není náhodou smrdutá vazební cela, která je
zároveň ložnicí, záchodem, koupelnou i jídelnou, příhodnějším
prostorem hledat vyšší hodnoty
než prostředí zdánlivé svobody
a dokonalého komfortu?
Zeptal jsem se, co obnáší
zasvěcení Kršnovi, a dozvěděl
se, že mimo jiné zákaz konzumace masa, ryb, vajec a dalších
potravin, jako je česnek, cibule,
ale také zákaz alkoholu a tabáku. Důležitý je celibát a přísný
denní režim. Vstává se ve čtyři
hodiny ráno a nejméně 1728krát
je třeba odříkat mantru: „Haré
Kršna Haré Kršna Kršna Kršna
Haré Haré Haré Rama Haré Rama
Rama Rama Haré Haré.“
Pomyslel jsem si, že zasvětit se
Kristu je snadnější, ale v tom jsem
si vzpomněl na jeho slovo: „Kdo
přichází ke mně a nedovede se zříci
svého otce a matky, své ženy a dětí,
svých bratrů a sester, ano i sám sebe,
nemůže být mým učedníkem. Kdo
nenese svůj kříž a nejde za mnou,
nemůže být mým učedníkem.“
Vánoce v kriminále nejsou šťastné ani veselé, ale to mnohdy nebývají ani na svobodě. Záleží totiž na
tom, komu nebo čemu doopravdy
zasvětíme svůj život. Nabídka je
nepřeberná a my můžeme volit
mezi Kristem, Kršnou… a nevzdávají to ani chrámy konzumu.
■ Bronislav Matulík
KŘÍŽOVKA
Tajenku zašlete do 15. 12. 2013 (i e-mailem) na adresu
[email protected] Vylosovaný výherce získává knihu
Dělat těžké věci z nakladatelství Samuel. Výhru věnuje knihkupectví
SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com
Tajenka z čísla 11/2013: Nenech se přemáhat zlem,ale přemáhej zlo dobrem. Knihu Jan Jílek, Krejčí... vyhrává Karolína Hejzlarová, e-mail
Připravil Dušan Karkuš
Vyluštěte tajenku
a vyhrajte knihu
prosinec 2013 37
POST SCRIPTUM
Otakar Štanc ml.
Adventní kombajn
V
yhlížíte konec kalendářního roku s hrůzou
rozšířenými zorničkami a posledními zbytky
dechu v plicích, anebo si tento čas vychutnáváte
v příjemně voňavé adventní atmosféře s přimhouřenými víčky v teple u praskajícího krbu? Má každoroční zkušenost se spíše blíží první variantě.
Byl bych nerad, kdyby následující text byl dalším
staromilsky zdviženým prstem, kárajícím tu „dnešní uspěchanou dobu“. Nemohu se ale nezamyslet nad tím, jak je možné, že mne sváteční období
povětšinou ponechá ve stavu připomínajícím přejetí
sklízecí mlátičkou alias kombajnem, z něhož se mi
kombajn adventu se již valí přes obzor. Sotva stačím sebrat svých pět švestek, zvolit správný směr
a vzít nohy na ramena, už mne žací lišta rozjetého
kolosu tahá za nohavici a vhání do šíleného soukolí. Tam, zcela dezorientován, obíhám v divotvorných trajektoriích, na kterých se za zvuku
rolniček potkávám se svatým Mikulášem, dvěma
čerty, desítkami hudebníků, asi stovkou prodavaček, několika žebráky, nějakým farářem, voňavými františky, smaženou rybou, Jakubem Janem
Rybou, svou rodinou, širší rodinou, nejširší rodinou, to už ztrácím vědomí a obloukem opouštím
… společně zjišťujeme, že jsme poněkud ve skluzu,
a to dokonce i v porovnání s loňským rokem, který se přeci
již nikdy neměl opakovat!
sice podaří probrat k vědomí někdy po mláďátkách,
ale šrámy si sliním ještě na Velikonoce.
Mám za to, že příčinou není ona pověstná konzumní doba, tisíckrát proklínaná komerce, Santa
s Colou ani Nedvědovic ztracená víra, co neposbírá
hrozny z vinic. Spíše to je má vlastní lenost, pohodlnost a nepřipravenost.
Během roku jsou vánoční svátky přeci tak vzdálené. Dobří přátelé mi sice již o prázdninách navrhují, že by nebylo špatné popřemýšlet, jak koncipovat
adventní program a vánoční vystoupení zpěváků
a dětiček, ale nakonec se tomu spolu zasmějeme:
Máme teď stejně jiných starostí až nad hlavu. V září
mne pobaví zpráva o tom, že do konce roku zbývá
sto dní. V říjnu se začínají množit nápady mírně
znervóznělých kamarádů, hudebníků, pracovníků
ve sboru a rozličných vedoucích, jak naložit s letošními adventními koncerty, večírky a vystoupeními,
a společně zjišťujeme, že jsme poněkud ve skluzu,
a to dokonce i v porovnání s loňským rokem, který
se přeci již nikdy neměl opakovat!
Než se proberu z poklidného spánku na pomyslné louce ohřívané posledními paprsky babího léta,
38 prosinec 2013
útroby stroje svázán vánočními pentlemi v neúhledný balíček, v ruce ohlodanou kost svatoštěpánské kachničky.
Naštěstí mám každý rok možnost se znovu zregenerovat, osvěžit, nadechnout se hluboko do
plic a zkusit to znovu. Tentokrát to vyjde. Vánoce
mne nezaskočí. Naopak: prožiji svátky v poklidu
a usebrání. Alespoň se o to pokusím. No, a když ne
letos, tak třeba napřesrok.
Jak tak přemýšlím o své periodické nepřipravenosti na oslavu adventu, tedy příchodu Pána Ježíše
na náš svět, znepokojuje mne otázka, zda jsem připraven i na další advent: druhý a definitivní příchod
Ježíše Krista. Když se nedokáži připravit na události, jejichž čas přesně znám, jak se mohu připravit na
ty, o nichž nikdo neví, kdy nastanou? Nyní máme
ještě nárok na reparát, ale jednou přijede Pán Ježíš
v kombajnu poslední generace, který oddělí zrno od
plev, připravené od pošetilých, ovce od kozlů.
A tak je mým přáním pro sebe i ostatní, pro letošek i roky budoucí: abychom byli bdělí a připravení
a mohli zakusit pokoj Boží nejen o Vánocích, ale
i při té poslední sklizni.■
1
Foto archiv
Velké probuzení
v Americe
Zděděné duchovní a teologické důrazy otců zakladatelů prošly během prvního století existence kolonií v Nové
Anglii, tedy zhruba od 20. let XVII. století, hlubokými proměnami. Původní vyznavačský koncept církve, kdy
se členy církve mohli stát jen ti, kteří osobně vyznali obrácení a víru v Krista, podléhal pod tlakem světských
zájmů postupně duchovní erozi a požadavky na příslušnost k církvi se začínaly řídit jinými ohledy.
Přesto nelze říci, že by tato doba byla jen obdobím úpadku. Mnozí si uvědomovali, že církev potřebuje
oživení a že je k tomu třeba něco víc než jen čisté učení: vylití Ducha svatého, kdy Bůh obnovuje svůj lid.
Rostlo rozpoznání vlažnosti a začal se rozšiřovat modlitební a postní zápas za obnovu církve.
První náznak výraznějších změn přinesl rok 1734 ve městě Northampton, kde se začalo objevovat ovoce
služby Jonathana Edwardse. Zatímco dříve životy většiny jeho farníků ovládalo spíše úsilí o pozemskou
prosperitu, nyní docházelo k radikálním změnám duchovní orientace. Po mnoho měsíců přicházeli lidé ke
Kristu, až byly takřka v každém domě přítomny viditelné známky Boží přítomnosti. Bohoslužby již nebyly
nudnou povinností, ale staly se potěšením. Obnovil se láskyplný zájem o bližní a svědectví o Božím jednání.
Počátkem jara 1735 se probuzení přelilo i do okolních městeček a pokračovalo až do roku 1736.
Avšak dříve než církve upadly do nové letargie, začalo se z Boží milosti rodit probuzení nové. Nejvýraznějším
Božím nástrojem se stal Angličan George Whitefield. Opakovaně navštěvoval sirotčinec v Georgii, který založil,
a jeho působení se rozšiřovalo. V letech 1739-40 podnikl několik evangelizačních kampaní. Na jeho shromáždění všude přicházely mnohatisícové zástupy. Povzbudil také další kazatele, aby podobně jako on volali Boží lid
k pokání a zvěstovali naději evangelia. Významná byla ale i služba místních probuzených pastýřů, kteří sloužili
ve svých sborech, díky čemuž se dílo obnovy dotýkalo lidí v jejich všedních životech a pronikalo do větší hloubky.
I když bylo probuzení místy
poznamenáno také extrémPřimlouvejme se i my dnes za obnovu, která zjeví Boží slávu a rozšíří
ními projevy a čelilo rovněž
hranice Božího království.
tvrdé opozici, dopady na
život církve byly podobné
2
3
jako v polovině 30. let, jen
daleko rozsáhlejší. Zasáhlo
na sto padesát měst a městeček a v průběhu několika let
přivedlo ke Kristu odhadem
až 50 tisíc konvertitů. Rutinní a formální křesťanství
jednotlivců i celých sborů
bylo nahrazeno osobní vírou
a živým společenstvím.
Obnovil se zájem o misijní
práci a byly založeny nové
vyšší školy, pozdější univer1–JonathanEdwards1703-1758.
zity. V posledku probuzení
2–NorthamptonvNovéAngliiokoloroku1900.
ovlivnilo všechny oblasti
3–Edwardsůvspiszroku1737oprobuzení
života tehdejší společnosti
vNorthamptonuaokolníchměstech
v amerických koloniích.
ausedlostech.
■ rObert hart
Download

prosinec 2013.indd