4/2011
cena 39 Kč / ročník 43
www.i-brana.cz
rozhovor
O Kristu
a nesení kříže
právo
Foto archiv
design Ondřej Košťák
Sousedské vztahy
a spory
duben 2011.indd 1
23.3.2011 11:11:46
Inzerce
duben 2011.indd 2
23.3.2011 11:20:03
Inzerce
oBSah
Milí čtenáři,
být v Jeruzalémě, dívat se na něj z Olivové hory, procházet
úzkými uličkami plnými lidí všech možných národností, modlit se v getsemanské zahradě, jít po schodech, kudy kráčel zatčený Ježíš, představovat si, jak byl spoután a uvězněn, kudy
vlekl svůj kříž, a nakonec vstoupit do prázdného zahradního
hrobu… To všechno je fascinující zážitek.
Být ale v Jeruzalémě a být v Kristu Ježíši je rozdíl. Jeruzalém je magické, krásné, vznešené, multináboženské město.
O Ježíši Kristu nelze říci, že je magický nebo fascinující, nelze
o něm použít ani žádný uspokojivý superlativ. Básníci a pěvci
(kdo jiný?) se o to sice snaží, nikdo však nedokáže dostačujícím způsobem vyjádřit jeho zjev a krásu.
Také bibličtí autoři se museli zcela pochopitelně spokojit
s omezenými výrazovými prostředky, které měli k dispozici.
Například: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu
Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti
nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh
vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se
před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na
zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (Fp 2,5-11)
Být v Kristu Ježíši je tajemství. Tajemství, které ale můžeme skrze víru odhalit a zakusit mnohem lépe než popsat. Je
to především základní fakt (více než pocit), který se děje ve
křtu. Přesto však jsme se pokusili spolu s autory velikonočních
teologických textů a osobních výpovědí písemně zachytit, co
všechno znamená být v Kristu Ježíši. Nyní je jen na vás čtenářích, abyste sami prožili nebo zatoužili žít svůj život nejen
v blízkosti mystéria zvaného Ježíš, ale přímo v něm!
A kvůli tomu netřeba jezdit do Jeruzaléma. Být skryt v Kristu Ježíši, žít, myslet radovat se, umírat a být v Něm vzkříšen,
to všechno lze dennodenně zakoušet na kterémkoliv místě
naší země. To vám ze srdce přeje
ŠéFredaKtor
duben 2011.indd 3
04 Šimon z Kyrény
06 Rozhovor
O Kristu a nesení kříže
12 Téma
V Kristu Ježíši
20 Zápisník
Indie počtrnácté
24 Do Písma
Nové přikázání
jako skutečná novinka
26 Právo
Sousedské vztahy
32 Fráze
Sloužit slovem na stanici
36 Modlitba
Zambrów
PříŠtě
Média aneb věřte
nebo nevěřte
Daniel Raus a kol.
tiráž
Číslo 4/2011, ročník Bratrské rodiny 43,
Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 30. 3. 2011
Vychází 10x ročně, cena 39 Kč
Šéfredaktor: Bronislav Matulík
Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš
Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska,
Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková,
Mgr. Petr Grulich j.h.
Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková
Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229
Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X
Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha
Objednávky u sborových distributorů
nebo na adrese redakce.
Redakce a administrace:
Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1
tel. 222 31 26 56
www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]
23.3.2011 11:20:11
SLOVO
marek 15,16-32
Šimon z Kyrény
J
ežíšova cesta kříže je cestou osamění. Všichni,
kteří ho po jeho život doprovázeli, ho opustili.
Na cestě ke Golgatě má Ježíš kolem sebe jen své
nepřátele, kteří se mu smějí, týrají jej, kladou mu
na záda kříž. O to víc vystupuje z tohoto zástupu
trýznitelů postava, která jako jediná Ježíši pomáhá:
Šimon z Kyrény, z dnešní východní Libye.
Šimon pravděpodobně nebyl jeruzalémský občan.
Do Jeruzaléma zřejmě přišel, aby slavil největší židovské svátky v Jeruzalémě.
Přichází jako poutník, aby v Jeruzalémě slavil hod beránka,
protože jedině v chrámu mohl
být beránek obřadně zabit.
Z toho, že přichází „z pole“(tj.
z venkova), někteří vykladači
usuzují, že v Jeruzalémě pro
sebe nesehnal ubytování, a tak
bydlel v okolí Jeruzaléma.
Přinucen k pomoci
Šimon z Kyrény byl tedy jediným člověkem, který pomohl nést Ježíšův kříž. Avšak
je možné mluvit o pomoci?
Vždyť to nebylo milosrdné
gesto vůči týranému člověku, nebyl to akt lásky. Byla
to nucená práce, ke které byl
svobodný Šimon přinucen
vojáky. On nevěděl, že v tuto chvíli se odehrává
ta největší kapitola jeho života, že díky této chvíli
vstoupí do dějin. Možná by se raději ukryl v davu,
který šel okolo, ale je z davu vytažen a přinucen
k dílu. Kdo dnes zná jména vojáků, kteří Ježíše přibíjeli na kříž, kdo dnes ví, jak se jmenovali lidé z davu, který šel okolo? Jméno Šimona z Kyrény však je
známé. Právě proto, že nesl Ježíšův kříž. Nejdůleži-
tější událost jeho života – a on se vzpírá! To proto, že
netuší, oč tu běží, nezná Hospodinův plán spasení,
na kterém se touto svou rolí bude podílet. Neví to,
proto musel být přinucen.
Nést břemeno druhých
Jak bychom na Šimonově místě jednali my? Nemuseli bychom být také přinuceni? Ježíši bychom jistě pomohli. Určitě by to bylo naše přání pomoci Ježíši nést
jeho kříž. Rádi bychom byli
Šimonem z Kyrény, protože už
víme, že ten kříž nebyl obyčejným křížem, že umučený
nebyl obyčejným umírajícím.
Ježíš jde na Golgatu i pro nás.
Avšak Šimon toto neví. Jak by
naše jednání vypadalo, kdybychom nevěděli, že je to Ježíš? Nechtěli bychom se skrýt
v davu a jít si po svém? Nebylo
by naší touhou namísto nesení kříže a pomoci trpícímu jít
slavit Hospodina? V podobenství o posledním soudu Ježíš
ukazuje, že se s ním můžeme
setkat v druhých lidech. U trpících, ztrápených, unavených, nemocných, tam je naše
místo pomoci. Někdy nevíme,
kdy se s Ježíšem setkáme – tak
jak to tehdy netušil ani Šimon, že narazil na Ježíše.
Máme nést břemena druhých, tak plnili zákon Kristův. Jistěže můžeme být k nesení břemen druhých
přinuceni zákony, nařízeními a normami, lidskými
i Božími, podobně jak byl přinucen Šimon. Bůh nás
volá k tomu, abychom jednali ne z donucení, ale aby
toto nesení kříže druhých vycházelo z našich srdcí,
z našich proměněných životů.
duben 2011
duben 2011.indd 4
23.3.2011 11:20:12
Znamení kříže
Tato událost zcela změnila Šimonovy plány. On
sem nejde nosit kříž, on jde do Jeruzaléma slavit Hospodina, slavit obětního beránka. Přichází
z venkova a chce jít do města, a teď se musí obrátit
a jít znovu ven za město, na Golgatu. Chce sloužit
Bohu, a na místo toho má posloužit nějakému muži
s jeho křížem. Kříž mění i jeho, ale i naše plány.
I my často nečekáme to, že největší službu, kterou
snad Bohu můžeme prokázat, nejsou slavnostní
sváteční bohoslužby. Službu, kterou můžeme Bohu
prokázat, je nést kříž. Ježíš mluví o tom, že kdo
chce jít za ním, tak se má připravit na to, že je to
cesta nesení kříže. Pro Šimona nést kříž znamenalo vypadat jako zločinec, nést potupu a pohanění.
Bylo to ponížení. Šimonovi se do tohoto pohanění
kříže nechtělo, proto ho museli římští vojáci přinutit. Byla to pro něj překvapivá a nepříjemná změna.
Jak budu vypadat? Jak je to s námi? Ježíšova cesta,
nebyla nesena ve znamení ctižádosti a ješitnosti (Fp 2,5), ale ve znamení pokory a ponížení, ve
znamení kříže. To je i cesta Ježíšových následovníků. Někdy bychom se rádi z této cesty pohanění vyvlekli, raději bychom Boha slavili v chrámu
v Jeruzalémě, než nesli kříž v popravčí četě cestou
na Golgotu. Ap. Pavel mluví o tom, že se chce chlubit Kristovým křížem, že nechce znát nic než jen
Krista ukřižovaného. I když to v tehdejší době byla
skandální zvěst. Pavel se toho nebál, že si na něj
druzí budou ukazovat. Nebál se, i když věděl, že
pro tuto zvěst bude možná jednou i trpět. A taky trpěl. Je třeba znovu přijmout tento rozměr křesťanské víry. Nést Kristův kříž znamená vzít na sebe
slávu, ale i pohanění, které z kříže vyplývá.
Z Markova evangelia se také dozvídáme nejen o Šimonovi, ale i o jeho dvou synech, Alexandrovi a Rufovi. Dnes nám tato jména nic neříkají. Pro adresáty
tohoto evangelia to byli jistě známí lidé. Markovo
evangelium bylo nejpravděpodobněji sepsáno pro
římské křesťany těsně před velkým pronásledováním
za císaře Nera. Proto někteří usuzují, že Šimon byl otcem Rufa, toho, který je zmíněn i v epištole do Říma
v 16. kapitole. Nevíme jestli Šimon, ale pravděpodob-
Mgr. Miloš Hejzlar (39)
Kazatel Církve bratrské v Kutné Hoře, s manželkou
Renatou vychovávají syny Daniele (10), Jáchyma (8)
a dceru Miriam (1).
Jezu, Jezu, můj si můj!
Když mne tlačí tíha kříže,
k tobě zdvíhám pohled svůj,
tobě smím se cítit blíže.
Sám jsi nesl moje břímě,
věrně dosud stojíš při mně,
proto rád mám úděl svůj.
Jezu, Jezu, můj si můj!
Křesťanský kancionál
(překlad Samuel Verner)
ně jeho dva synové se tedy Ježíšovými následovníky
stali. Šimonův skutek přinesl požehnání do celé jejich
rodiny. Nebraňme se nést kříž, ne vždy porozumíme
hned všemu, možná nám mohou věci zůstat zastřené, ale Je třeba vidět, že i v případě Šimona mělo toto
jeho nesení kříže hlubší dopad na celou jeho rodinu.
Střídání rolí
Šimon pomohl nést Kristu jeho kříž. Možná vypadal jako odsouzený. Když však přišli na Golgatu,
pak bylo vše jasné. On nese kříž na místo Ježíše,
ale neumírá na něm. Dochází ke střídání rolí. Ten,
kdo nesl kříž až na Golgatu, ten se jen může dívat,
jak Ježíš umírá. I my možná někdy kříž neseme, ale
neumíráme na něm. Můžeme vypadat jako odsouzení, ale tím, kdo umíral na místo nás, byl Ježíš.
Tady jsou naše role nevyměnitelné. Bůh si nás chce
i v dnešním světě používat. Používat k tomu, abychom pomohli nést břemena druhým lidem, a možná se v nich setkáme i s Kristem. Bůh si nás chce
používat, abychom nesli svůj kříž pro Krista, abychom možná i pro Krista umírali – a i tak dosvědčili
svou víru a oslavili Boha. Toto je naše role, do které
máme vstupovat. Ježíšova role je však nezastupitelná. Jedině Ježíšova oběť na kříži mohla přinést
spasení – a to i Šimonovi i nám. Na Golgatě se role
střídají. Na Golgatě jsou role rozdány jasně. Tam už
nejsme nic platní, tam trpí Ježíš sám – na místo nás.
Za svůj hřích jsme měli trpět my, ale on vzal trest
za naši vinu na sebe a umírá na Golgatě místo nás.
Pokud chceme ve svém životě následovat Krista, pak
jistě kříž jako znamení smrti poneseme. Tím, kdo
umírá, je však nakonec Ježíš. Díky Bohu. ■
duben 2011 duben 2011.indd 5
23.3.2011 11:20:13
rozhovor
Nedávno jsi opět navštívil Izrael, vzpomeneš si
na svou první návštěvu a co na tebe tenkrát nejsilněji zapůsobilo?
Do Izraele jsem se poprvé dostal v roce 1992. Jeli
jsme autobusem z letiště z Tel Avivu do Jeruzaléma.
Byl to zvláštní pocit. Čím víc jsme se k městu přibližovali, tím víc jsem se těšil, že se „vracím domů“.
Převážná většina posvátných míst, jak v Jeruzalémě, tak v Izraeli vůbec, byla odhadem určena až
v pozdějších stoletích. Vždycky znovu prožívám tiché vnitřní vzrušení na místech, kde Pán Ježíš podle popisu evangelií skutečně byl. Například když se
s Olivové hory díval na Jeruzalém a plakal – i když
tenkrát neviděl tak velké moderní město, ani Skalní
rozhovor s jiřím luklem
O Kristu a nesení kříže
S Ježíšem se člověk může setkat na kterémkoli místě planety, ale jedno místo je mimořádné – Jeruzalém. Jaké to je stát na Olivové hoře
nebo sestoupit do Getsemane? Může člověk prožít na Via Dolorosa
tajemství kříže? A jak se vyrovnat s utrpením, které stále doléhá na
židy, křesťany a celý svět?
Možná je to tím, že jsem od malička vyrůstal v křesťanské rodině, kde jsme si denně četli z Bible, takže
tato země mi je vnitřně velmi blízká. A vůbec mi
přitom nevadil ten hluk a velký provoz aut, ani nápis
ŠEL v hebrejštině na benzince při vjezdu do „svatého města“. Dříve jsem byl zvyklý vidět hebrejštinu
jen ve Starém zákoně.
dóm se zlatou kopulí. Na jeho místě viděl mohutný
krásný chrám. Getsemanská zahrada se rozkládá
na malém prostoru, takže na tichou modlitbu v šeru tamějšího chrámu se vždycky taky moc těším.
Zahradní schody, které vedou do domu velekněze
Kaifáše, i sklepní vězení, kde byl Pán Ježíš přes noc
uvězněn, působí velmi autenticky.
Každý návštěvník Jeruzaléma směřuje na posvátná místa, která souvisí s životem a smrtí Ježíše
Krista. Která tě nejvíce oslovují, dojímají, a proč?
Všechny turistické cesty neomylně vedou na Via
Dolorosa, daří se ti ale na těch čtrnácti zastaveních uprostřed hemžení davů prožít Ježíšovu křížovou cestu?
ThDr. Jiří Lukl (72)
Po ukončení střední průmyslové školy v Břeclavi
pracoval šest let jako konstruktér v Brně. Následovalo studium na evangelické teologické fakultě
v Praze a rok v Londýně. Od roku 1974 kazatel Církve
bratrské v Rakovníku, rok v Ekumenicko-misijním
centru v Berlíně. Pak kazatel v Olomouci. V letech
1990-2004 ředitel České biblické společnosti.
S manželkou Lydií mají dva syny a sedm vnoučat.
V současné době administruje sbor CB Brno-Betanie. Také dělá průvodce po Izraeli.
Vůbec se mi to nedaří. Celkem dvakrát jsme si se
skupinami na pátém zastavení přečetli o Šimonovi
z Kyrény, který pomohl Pánu Ježíši nést kříž, něco
jsem k tomu řekl a pak se hlasitě modlil, ale už to nedělám. Pro to množství nejrůznějších lidí, kteří tam
stále chodí a hlasitě mluví, se nedovedu soustředit.
Je to úzká, hlučná obchodní ulice, kde není žádná
příležitost ke ztišení. Ulice, na kterých jsou vyznačena jednotlivá zastavení, určují jen přibližný směr,
kudy byl Pán Ježíš veden na Golgotu. Jeruzalém byl
v r. 70 po Kristu Římany z velké části zbořen a ulice a domy, které tam dnes vidíme, byly několikrát
v průběhu staletí zničeny a nově postaveny. Tato
cesta má pro křesťany spíš symbolický význam.
duben 2011
duben 2011.indd 6
23.3.2011 11:20:13
Foto Bronislav Matulík
Blíží se Velikonoce a každý ví, že Ježíš byl ukřižován. Mohl by ses pokusit vysvětlit smysl Ježíšovy smrti tak, aby tomu rozuměl člověk, který do
náboženství nechodil, kalvárii nezná a v Izraeli
nikdy nebyl?
To se snad ani stručně a srozumitelně vysvětlit
nedá, protože to je věcí víry, tomu musí člověk uvěřit, a pak o té skutečnosti nepochybuje. Bible říká,
že „mzdou hříchu je smrt“. Jinak řečeno, hřích je
jako zaměstnavatel a kdo se dá do jeho služby, kdo
mu s chutí podléhá, jako odměny se dočká jen smrti, věčného zahynutí. Bůh ovšem není jen spravedlivý soudce, On nás lidi také nesmírně miluje a ví,
že sami ve své vlastní síle boj s hříchem nezvládneme. Proto nám poslal na pomoc svého Syna, který
tu odměnu hříchu nás všech lidí přijal místo nás.
Jakým způsobem se to stalo, o tom se dočteme
v evangeliích. Kdo toto vírou přijme, nebude za své
hříchy odsouzen, a místo zahynutí bude mít věčný
život. To se nedá racionálně popsat, to patří k radostnému tajemství víry.
A co pro tebe osobně znamená Ježíšova výzva
vzít na sebe svůj kříž a následovat Ho?
Především hledat a ptát se, jaká je Jeho vůle, co ode
mne čeká, dát se ve svém rozhodování a jednání
usměrňovat Jeho dobře míněnými radami. Důvěřovat Mu a milovat Ho láskou, která se projeví poslušností Jeho přikázání. Jak sám říká: „Kdo mě miluje,
Vždycky znovu prožívám
tiché vnitřní vzrušení na
místech, kde Pán Ježíš
podle popisu evangelií
skutečně byl. Například
když se s Olivové hory díval
na Jeruzalém a plakal.
bude zachovávat mé slovo.“ O to se pokouším řadu
let, a i když se někdy v minulosti ten kříž zdál hodně
těžký, tak i v takových chvílích jsem mockrát prožíval zvláštní pokoj. Dokonce i radost. Ovšem byly
i prohry, kdy se mi moc nedařilo podle Jeho vůle žít.
Mnozí křesťané měli už od samého počátku církve
přesvědčení, že utrpení neoddělitelně patří ke křesťanství, dokonce ho i vyhledávali, co o tom soudíš?
duben 2011 duben 2011.indd 7
23.3.2011 11:20:14
ROZHOVOR
Bolest a utrpení patří k životu nás lidí. Každý se s tím
v menší či větší míře někdy setká, ať je křesťan, nebo
není. Utrpení může mít do jisté míry i výchovný
význam v našem životě. Víme, že „milujícím Boha
všechny věci napomáhají k dobrému“. Když se někdo z křesťanů třeba do krvava bičoval nebo i jinak
mučil, mohlo to mít víc důvodů. Buď sám sebe trestal
za něco, co udělal špatně, a tak to chtěl sebetrýzněním odčinit, anebo si tím chtěl vydobýt na Bohu nějaké zásluhy. Obojí je důsledkem nepochopení zvěsti
evangelia a podceněním Kristova utrpení.
ky s velkou úctou a pokorou před tak nesmírným
utrpením tohoto národa. Je tam tolik obrazové i písemné dokumentace, že se to nedá ani za několik
návštěv všechno postihnout. Těch osobních příběhů jednotlivých lidí, kteří přežili holocaust a teď je
vyprávějí do kamery, je tolik, že vždycky si jich stačím poslechnout nanejvýš pět, a už musím spěchat
dál. Nejvíc na mě zapůsobil příběh polského učitele,
který dobrovolně šel do plynové komory se svými
žáky, aby nebyli sami. Jejich bronzové sousoší stojí
poblíž pavilonu umučených dětí.
Ale i když křesťané nebudou záměrně vyhledávat
utrpení, přece se mu nevyhnou. Můžeš uvést nějaké příklady statečných lidí, kteří na sebe Kristův kříž vzali, dokázali umírat sami sobě nebo
zvládali utrpení, kterému nerozuměli?
Dostali jsme se tím k problematice, proč spravedlivý Bůh dopouští neštěstí a utrpení. Nalezl jsi
alespoň pro sebe nějakou uspokojivou odpověď?
Uvedu tři příklady arabských křesťanů z Izraele.
Jejich předkové tam žijí už od doby Letnic, jak čteme ve Skutcích ve druhé kapitole, jedenáctém verši. Svým způsobem žijí pod tlakem hned ze dvou
stran. Ostatní Arabové je vidí jako odpadlíky od
Islámu, pro židy jsou podezřelí už pro svůj původ.
Proto řada mladých arabských křesťanů odchází
studovat do ciziny a většinou se už do Izraele nevrátí. Můj přítel Labib Madanat, ředitel palestinské
biblické společnosti, žije ve východním Jeruzalémě.
Vzal si za manželku misionářku z Anglie a mají tři
malé děti. Labib věrně slouží svým krajanům, i za
cenu nemalých obětí, i když by se mohl odstěhovat
a pohodlně žít s rodinou v Anglii. Dále farář luterského sboru arabských křesťanů v Beit Jale, Jadalla
Shihadeh. Zřídil při svém sboru sirotčinec jak pro
křesťanské, tak i muslimské děti. Občas připravuje
setkání mladých křesťanů, muslimů i židů, kteří hovoří o tom, jak spolu žít v míru ve své zemi, kde se
všichni cítí doma. S překážkami ve své práci se setkává na každém kroku. A třetí příklad: v říjnu 2007
byl v Gaze palestinskými teroristy z knihkupectví
biblické společnosti vyvlečen vedoucí Rami Ayyad.
Dvě hodiny po ukončení pracovní doby byl nalezen
ubodaný lidmi, kteří mu několik měsíců vyhrožovali po telefonu, že ho zabijí za šíření křesťanství. Zanechal po sobě ženu s dvěma dětmi, třetí se narodilo
po jeho smrti. Byl křesťan, tak se nic nevyšetřilo.
Když myslím na velké přírodní katastrofy, jako jsou
zemětřesení či tsunami, tak nevím, nerozumím.
V případě válek a holocaustu se dají alespoň částeč-
Historicky antisemitismus
mezi křesťany vidím jako
důsledek úpadku církve.
Této ostudy se jen tak
nezbavíme. Ulpívá to na nás
jako lepidlo, které nelze
snadno odstranit.
ně vystopovat příčiny tak velikého zla. Je to lidská
zloba, nenávist, touha ovládat a využívat druhé ve
svůj prospěch. Bůh dává člověku svobodu, která má
své mantinely. Když lidé Boha odmítnou a sami se
staví na jeho místo, mohou se z nich stát lidské zrůdy. Dokladem toho jsou koncentrační tábory. Jednou jsme dopoledne navštívili muzeum ve Výmaru,
kde žili a působili Goethe a Schiller, vrcholné postavy kultury křesťanského Německa. Odpoledne jsme
zajeli do dvanáct kilometrů vzdáleného koncentračního tábora Buchenwald. Řadu nocí jsem pak těžko
usínal, když jsem viděl, čeho byli lidé z tohoto kulturního národa schopni.
Problematika utrpení je zvláště pro židy veliké
téma. Po celou dobu své existence ho řeší. Jak
na tebe zapůsobila návštěva jeruzalémského
muzea holocaustu?
Jak se vyrovnáváš s naší křesťanskou vinou na
staletém utrpení židovského národa? Co bylo příčinou tak hrubého neporozumění Ježíšově oběti
a apoštolského učení, že v církvi tak hluboce zakořenil antisemitismus?
Muzeum jsem už navštívil mockrát, zajedeme tam
při každé cestě do Izraele. Vcházím tam vždyc-
Historicky antisemitismus mezi křesťany vidím
jako důsledek úpadku církve. Této ostudy se jen tak
duben 2011
duben 2011.indd 8
23.3.2011 11:20:14
Zahradní schody, které vedly do domu velekněze
Kaifáše, dnes je na jeho místě kostel Kohoutího
zakokrhání. V pozadí Olivová hora.
S Victorem Kalisherem, ředitelem Izraelské
biblické společnosti v Jeruzalémě.
nezbavíme. Ulpívá to na nás jako lepidlo, které nelze snadno odstranit. Křižácké výpravy do Palestiny
a „křesťanské“ pogromy na židy čas z mysli lidem
nevymaže. Mezi muslimy se dodnes lidově křesťan
řekne křižák. Dnešním křesťanům, kteří bezmyšlenkovitě přebírají ustálená klišé o židech, doporučuji, aby si pozorně a s otevřeným srdcem, ve veliké
pokoře a s modlitbou o porozumění přečetli devátou
až jedenáctou kapitolu z epištoly Římanům.
Co soudíš o dnešní situaci v Izraeli a o dialogu
křesťanů a židů? Panuje vzájemná nesnášenlivost, klid zbraní nebo převládají snahy o sblížení?
Pravověrní židé mohou křesťany nanejvýš tolerovat.
O nějaké sbližování nikdy usilovat nebudou, ani
nemohou. To ovšem nevylučuje možnou spolupráci
na některých projektech. Křesťané v Izraeli v židech
vidí své starší příbuzné, i když ti o to nestojí. Dalo
by se říci, že žijí vedle sebe v uctivém odstupu.
V Izraeli nežijí jen židé a křesťané ale také muslimové, drúzové, bahá‘í aj., setkal ses i s nimi
a čím to je, že se daří udržet tak multináboženskou společnost dohromady?
Je to dáno tím, že Izrael je skutečně demokratickou
zemí, kde je ústavou zaručena náboženská svoboda
a kde je úcta k základním lidským právům. Křesťané tam tvoří tichou a pokojnou menšinu. Problé-
my mívají skupiny těch křesťanů, kteří tam přijdou
na krátkou dobu a chtějí veřejně evangelizovat
židy a někdy je až agresivním způsobem přivádět
k víře v Pána Ježíše. Drúzové a bahá’í tvoří malé,
vůči státu loajální skupiny, které na veřejnosti není
moc vidět, ani slyšet. Většina muslimů chce žít se
židy v míru, protože je to pro ně po všech stránkách
výhodné. Ale nesmějí to před svými militantními
soukmenovci říkat, aby neměli problémy. Nedávno
postavená zeď kolem palestinských území v Izraeli
působí strašidelně, jako kdysi ta berlínská, ovšem
kriminalita se tím snížila o devadesát pět procent.
Nakonec bych se chtěl zeptat na mesiánské židy.
U nás bývají často prezentováni za jakýsi vzor
skloubení židovství s křesťanstvím. Co o tom
soudíš a jaký mají v Izraeli statut?
Jsou to především židé, kteří věří, že Ježíš z Nazaretu
je ten zaslíbený Mesiáš. Nový zákon je pro ně nedílnou
součástí celé Bible. Ke svým hlavním bohoslužbám se
scházejí v sobotu a slaví jak židovské, tak křesťanské
svátky. K nám křesťanům mají velice blízko. V Izraeli
je kolem jedné stovky menších samostatných sborů,
nějaké ústřední vedení tam neexistuje. Úřady jim
moc nepřejí, náboženští židé je vidí jako odpadlíky.
Děkuji za rozhovor
■ Bronislav Matulík
duben 2011 duben 2011.indd 9
23.3.2011 11:20:15
FOKUS
dvacet let služby dětské misie v české republice
H
istorie Dětské misie (Child Evangelism Fellowship® - CEF) se začala psát na počátku minulého století ve Spojených Státech. Její zakladatel,
Jesse Irvin Overholtzer, vyrůstal v křesťanské rodině. Když byl ve svých dvanácti letech Božím slovem
obviněn z hříchu a hledal pomoc u své matky, uslyšel jen strohou odpověď: „Jsi na to ještě moc malý.“
Přijal Krista až na studiích. Později, když už byl
pastorem, četl v jednom kázání Charlese Spurgeona
větu: „Dítě ve věku pěti let, které je dobře vyučováno, může opravdově uvěřit a být znovuzrozeno stejně jako dospělý.“ Aby si ověřil tuto prohlášení, začal
pastor Overholtzer vyučovat děti a viděl, jak Pán
Bůh mění jejich srdce. V roce 1937 založil CEF, která
s postupem let dorostla v největší světovou evangelizační společnost se zaměřením na děti.
První misionáři CEF přišli do Evropy už v r. 1946.
Mezi nimi byla i Mildred Droppová (Loucká). Působila v Československu do r. 1948, kdy byla vypo-
vězena. Přesto se podařilo přeložit velké množství
textů, dovézt první názorné pomůcky, navázat první
kontakty. Na její práci mohla v r. 1967 navázat Trudy
Kuhlmanová. I přes nebezpečí na hranicích dovážela
literaturu, pomůcky, navazovala kontakty, organizovala tajné kurzy. Jedna příhoda velmi přesně vystihuje Trudinu službu a lásku ke ztraceným dětem. Když
jednou přejížděla hranici s autem naloženým flanelografy a jinou literaturou, celník ji zastavil a chtěl
vidět kufr. Začal velmi pečlivě prohlížet materiály.
„To je propaganda!“ zvolal. Trudy, skoro o polovinu
menší než on, se na něj podívala svýma upřímnýma
očima a sladce řekla: „Ale to je dobrá propaganda!“
Lidé v naší zemi byli přímo hladoví po všem, co jim
o práci s dětmi předala. V roce 1968 Trudy zorganizovala kurz pro pracovníky z Československa v rakouském Saltzerbadu, na kterém vyučoval také evropský
ředitel CEF, br. Sam Doherty. O rok později se podobný kurz v utajení konal v hotelu Rudá hvězda v Hrubé
Foto archiv CEF
Přinášíme dětem
dobrou naději
10 duben 2011
duben 2011.indd 10
23.3.2011 11:20:15
Od r. 1967 jezdila do ČSSR Trudy
Kuhlmanová (vlevo). Dovážela literaturu, pomůcky, navazovala kontakty
a organizovala tajné kurzy.
Od r. 1968 organizoval kurzy pro
pracovníky z Československa také
Sam Doherty a pokračoval v této
činnosti i po revoluci.
Vodě u Olomouce. Od roku 1970 byly pod hlavičkou
Kostnické jednoty organizovány podzimní jednodenní konference pro pracovníky s dětmi v Praze, na
které se po léta sjížděli účastníci z celé republiky.
Po revoluci začal br. Doherty znovu přijíždět a vyučovat. Na kurzu v Olomouci (1990) byla ustanovena sekce pro práci s dětmi při Misijní snaze zvaná
„Evangelium dětem“. V roce 1991 uzrálo rozhodnutí
registrovat DM jako občanské sdružení napojené na
světovou organizaci CEF. Centrem se stala Bratislava
a národním ředitelem byl jmenován br. Jozef Kováč.
Po rozdělení země byla v roce 1993 registrována DM
v ČR s centrem v Příboře. Vedením služby byla po-
Již více než 70 let si Bůh používá Dětskou misii k tomu, aby doručil poselství
o své lásce a záchraně v Pánu Ježíši
Kristu k dětem po celém světě. Dětská
misie je biblicky orientovaná celosvětová
mezidenominační organizace, která prostřednictvím znovuzrozených křesťanů
naplňuje tři základní cíle:
1. Přinést evangelium dětem, které jej
dosud neslyšely.
2. Utvrzovat je ve víře pravidelným vyučováním.
3. Začlenit je do nejbližšího církevního
sboru.
V březnu letošního roku uplynulo 20 let
od okamžiku, kdy byla Dětská misie (DM)
oficiálně registrována v tehdejší ČSFR.
věřena s. Libuše Pavelková, která s manželem Františkem obětavě sloužila až do konce roku 2008.
DM má několik typů programů. Těmi nejdůležitějšími jsou pětidenní kluby a Kluby dobré naděje.
Jsou to asi hodinové programy, které oslovují děti
evangeliem uzpůsobeným jejich věku a sděleným
v jejich prostředí (na sídlištích, hřištích, v bytech,
školách nebo veřejných prostorách). Tyto aktivity
doplňuje služba korespondenčních kurzů a letních
táborů. DM rovněž vydává množství literatury a pomůcek pro vyučování. Nedílnou součástí služby DM
je příprava učitelů na seminářích, šestidenních kurzech „Efektivní vyučování dětí“ (EVD) a tříměsíčních Vzdělávacích a výcvikových institutech.
Služba DM se opírá o velké množství dobrovolných
pracovníků. Od roku 1991 prošlo kurzy EVD asi 1200
učitelů. Mnozí z nich kromě práce ve svých sborech
vedou Kluby dobré naděje. Další již sami vyučují na
kurzech EVD, vedou korespondenční kurzy, jsou vedoucími na táborech, pomáhají jako letní misionáři, překládají a slouží Pánu mnoha jinými způsoby.
Součástí týmu DM jsou i ti, kteří se za službu mezi
dětmi modlí nebo na ni finančně přispívají (DM je
financována z darů věřících). Za všechny spolupracovníky jsme velmi vděčni a modlíme se za další.
Za dvacet let bylo z moci Ducha svatého prostřednictvím DM osloveno více než 100 tisíc dětí, asi 600
dětí přijalo Pána Ježíše během osobních rozhovorů
či korespondenčních kurzů. Bylo rozdáno více než
200 000 traktátů a knížek se zvěstí evangelia. Děkujeme za to Pánu Bohu spolu s žalmistou Davidem:
„Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám
chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat.“ (Žalm 9,2)
Prosíme, modlete se za tuto službu a za milion dětí
v naší zemi, které dosud neslyšely zvěst evangelia.
■ iNG. ZByŠeK ŠiKula, ředitel dm v čr
WWW.detSKamiSie.cZ
duben 2011 11
duben 2011.indd 11
23.3.2011 11:20:16
Foto archiv, montáž Ondřej Košťák
TÉMA
12 duben 2011
duben 2011.indd 12
23.3.2011 11:20:17
K vítězství Velikonoc patří, že „…není žádného odsouzení pro ty,
kteří jsou v Kristu Ježíši…“ Zamysleme se znovu nad mnoha
rozměry tohoto sdělení a naplňme ho živým obsahem.
Peter cimala
P
ro plné pochopení významu světla je dobré zažít naprostou tmu. Díky žízni oceníme
vodu. V kontrastu nám plně dochází význam mnoha skutečností.
Co znamená „být v Kristu“ nejlépe pochopíme,
když zahlédneme a okusíme náš život „mimo Krista“. Kým jsem bez Krista? Hříšník! Člověk, který si
zaslouží spravedlivý trest. Pod zorným úhlem Božího Zákona a našeho svědomí, to nelze popřít.
Luther k tomu píše, patřím tedy smrti a ďáblu.
Avšak patřím-li Kristu, mohu odpovědět jinak:
Ano, mimo Krista jsem hříšníkem. Nejsem hříšníkem v Kristu. Neboť on zničil mé hříchy svojí krví.
Mohu se přidat k radostnému zvolání ospravedlněného hříšníka: „Nyní však není žádného odsouzení
pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha,
který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od
zákona hříchu a smrti.“ (Ř 8,1-2)
Až na pozadí nebezpečí, které nezadržitelně přichází v podobě spravedlivého soudu nad světem,
zazáří naděje a dobrá zpráva o nabídnuté cestě záchrany skrze Krista. Spasení překonává zatracení,
otroctví se mění ve svobodu, nepokoj ve smíření,
odcizení od Boha je nahrazeno blízkostí. Mohli bychom pokračovat ve výčtu biblických metafor – jako
ospravedlnění, synovství, vykoupení – jimiž se opisuje z různých úhlů radikální zlom a přechod existence mimo Krista a proti Němu, k životu v Kristu
a s Ním. Být bez Krista znamená pro pohany nemít podíl na Božím zaslíbení, které patří Izraeli
(Ef 2,12). Nebýt spojen s Kristem zde na zemi má
důsledky pro naši budoucnost. „Kdo nezůstane ve
mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji
seberou, hodí do ohně a spálí.“ (J 15,6)
v Kristu Ježíši
„Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná,
ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu.“ (1K 15,17-18) „Kdo je v Kristu,
je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu
nové!“ (2K 5,17) „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši…“. (Fp 2,5) „Nyní však
není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu
Ježíši“ (Ř 8,1)
Co nám říkají tyto verše? Spojení „v Kristu“ nebo
„v Kristu Ježíši“ nacházíme v klíčových výpovědích
Nového zákona. Mnohé umíme zpaměti, ale dokázali bychom vysvětlit jejich obsah a přetlumočit
vlastními slovy význam onoho tajemného „v Kristu“? Jsou všechna prohlášení stejné povahy? Není
náhodou, že úvodní sada veršů pochází z listů apoduben 2011 13
duben 2011.indd 13
23.3.2011 11:20:17
TÉMA
štola Pavla, vždyť u něj výrazně převažují nad zbytkem novozákonních svědků. Přestože nepatřil mezi
prvních dvanáct učedníků, kteří poznali Ježíše
z Nazareta během jeho pozemského působení, stal
se po nečekaném setkání u Damašku horlivým služebníkem evangelia, který po několika desítkách let
napsal z vězení: „Život, to je pro mne Kristus, a smrt
je pro mne zisk… Toužím odejít a být s Kristem, což
je jistě mnohem lepší.“ (Fp 1,21) Co to vypovídá
o vztahu ke Kristu? Jakub Alberione (+ 1971), zakladatel řádu Paulínek, výstižně shrnul:
„S obdivem a chvěním se zastavme u jeho milovaného spojení „v Ježíši Kristu“. Pavel v Ježíši Kristu
žije, v Ježíši Kristu je zahrnut, v Ježíši Kristu trpí,
v Ježíši Kristu se chlubí, v Ježíši Kristu je člověkem
prostým, v Ježíši Kristu kráčí, v Ježíši Kristu je bláznem, v Ježíši Kristu je člověkem moudrým, v Ježíši
Kristu je otcem, v Ježíši Kristu je bratrem, v Ježíši
Kristu je učitelem, v Ježíši Kristu miluje, v Ježíši
Kristu přikazuje, v Ježíši Kristu povzbuzuje, v Ježíši Kristu zemře. Ježíš Kristus je všechno a ve všech
věcech je Ježíš Kristus.“
V několika zastaveních se dotkneme základů křesťanského vyznání „Ježíš je Spasitel – Kristus“ a reformačního důrazu SOLUS CHRISTUS. Úvahy prokládám citáty, které mohou posloužit jako vodítko k další
četbě, zároveň čtenáři prozrazuji, kdo mě inspiroval
v mých úvahách. Některé odstavce budou místy popisné, nicméně celek má sloužit jako úvod do velikonočního promýšlení života v Kristu a pro Krista.
V Kristu – překladatelský oříšek
Začněme velmi konkrétně od biblických překladů,
které máme dnes k dispozici. Při jejich pročítání
a srovnávání jsem mimo jiné narazil na problematiku srozumitelného překladu spojení „v Kristu“.
Český studijní překlad (ČSP) to má poměrně snadné, prostě se na všech místech přidrží řeckého do-
příběh
Velikonoční labyrint
R
áda bych vám vyprávěla o velikonočním setkání, které jsem
prožila před dvěma lety v jednom
starém kostelíku v jižní Anglii. O setkání, které vlastně změnilo můj
život. O setkání, které můžeme prožívat všichni znovu a znovu, o Velikonocích zvlášť.
Toho jara jsem žila se svojí rodinou v anglickém Southamptonu.
Byla jsem nevěřící, ale křesťanství mě
něčím oslovovalo natolik, že jsem
se příležitostně účastnila nedělních
shromáždění v místním anglikánském kostele. Znala jsem základní
příběhy o Ježíši Kristu, ale o podstatě
víry křesťanů jsem, upřímně řečeno,
nevěděla nic. Dozvědět se a pochopit
jsem ale chtěla. Nadšeně jsem proto
uvítala příležitost „projít si“ velikonoční labyrint, v nějž se na poslední
týden před velikonočními svátky celý
kostel proměnil.
Když jsem se do kostelíka vypravila, začínalo se smrákat. A já netušila,
že až půjdu domů, bude již hluboká
noc. Šipky mě dovedly k zastrčenému
bočnímu vchodu, kde mě mile přivítali dobrovolníci z kostela, a decentně, jak to dokáží snad jenom Angličané, mi naznačili, že by pro mě bylo
lepší, kdybych se zula a absolvovala
labyrint bosky. Jasně si vybavuji to
zděšení v mé mysli: Cože? Chodit po
té ledové kamenné podlaze bosa?!
Musí to být?
Ach, jak se nám občas zatraceně
nechce vzdát se svých zažitých slupek a dovolit tím novému, dobrému,
ze své podstaty však jemnému a neagresivnímu, aby se to mohlo dostat
až k nám! Nevtíravé pohledy mne naštěstí stále pozorovaly, a tak jsem neodolala a boty i teplé ponožky odevzdala. Když na to dnes vzpomínám,
musím se usmívat, protože si nevybavuji jediný okamžik, kdy by mě ten večer nohy zábly. Zato však řadu milých
pocitů a informací, které během celé
poutě má chodidla posílala vysoko se
nesoucímu mozku.
Nastoupila jsem tedy na svou
pouť. Nejprve bylo potřeba trochu
mě naladit na to, co má přijít. Tohoto
úkolu se zhostilo dech beroucí video
o krásách naší planety, o bohatosti
a nádheře tvorů na ní žijících, doprovázené písní o moudrém všemocném
stvořiteli. Doslova zírám na tu záplavu krásy a snad poprvé ve svém životě zapochybuji, jestli je toto všechno
opravdu pouhým důsledkem neřízené evoluce. To již ale konečně vcházím do hlavní lodě kostela, která se
k mému úžasu s pomocí velkých plachet a jistě usilovné práce mnoha lidí
proměnila v zcela nový prostor, ve
skutečný labyrint, ve kterém není vidět dále než na dvě, tři stanoviště dopředu. Na to nejbližší procházím po
palmových listech. Kolem mne jsou
samé květy, nádhera. Jak mile ty palmové listy pod chodidly šustí! Tuším,
že má duše je připravena přijmout
poselství velikonočních událostí…
Začínáme poměrně prozaicky. Dostávám k dispozici dnešní noviny. Se
zájmem je otevírám. Chápejte, celý
den se starám o jedno malé dítě, mé
dny se tudíž točí kolem plenek, kaší
a houpaček v parku. Kdepak bych já
14 duben 2011
duben 2011.indd 14
23.3.2011 11:20:17
slovného znění „v Kristu“ = en Christó. Daleko složitější úkol mají překladatelé, pokud jejich cílem je
srozumitelnost pro moderního čtenáře, např. Český
ekumenický překlad, nově Bible pro 21. století, nebo
parafrázované Slovo na cestu. Podívejme se na jedno místo jako příklad za všechny. Apoštol Pavel píše
v listu Galatským o judských církvích, které jsou
v Kristu (Ga 1,22). Vedle doslovného užití (takto
v Bibli kralické), se nabízí škála překladů, které se
snaží vazbu „v Kristu“ přetlumočit do češtiny a vystihnout její význam. V ekumenickém překladu se
píše o „církvích Kristových“, Slovo na cestu uvádí
„křesťané“ v Judsku. Je to oprávněné? Jak je to možné, že pro tak prosté spojení jména s předložkou nacházíme takovou škálu překladů?
Napoví nám již letmý pohled do řecko-českého
slovníku. Zjistíme, že pestrý význam předložky „v“
(řec. „en“) v řeckém jazyce vyžaduje zvláštní pozornost. Předložka „v“, „ve“ (něčem, někom) je totiž
užívána s různým významem, např. řecké „chodit
v Duchu“ lze přeložit „chodit Duchem“ atd. Velkou
pozornost si zaslouží teologicky významné spojení
jako např. v Kristu, v Duchu, v Pánu atd. Podle Součka je nutno překládat do češtiny podle okolností
také jako: „mezi“, „u“, „skrze“ apod. Pro překladatele Bible to znamená, že pouze z kontextu je možné
určit nejpříhodnější podobu spojení „v Kristu“. V našem případě se skutečně hodí ekvivalent křesťané,
křesťanské církve/obce.
V Kristu – hlavní významy v Novém zákoně
Začněme trochou statistiky. Ta nám ukazuje, že
„v Kristu“ nacházíme ve všech pavlovských listech,
a to celkem 83 krát, přičemž dalších více než 40
veršů obsahuje spojení „v Pánu“. Biblisté si všímají, že obě vazby vyjadřují totéž s odlišným důrazem
– „v Kristu“ spíše akcentuje spásu, zatímco „v Pánu“
autoritu a panství.
Anglikánský kostel v Southamptonu
normálně našla čas na čtení novin!
Listuji prvními stránkami, prohlížím
fotografie, titulky… Ach ne! Mé ruce
bezděky tahají za vlasy. Zemětřesení,
války, povodně, únosy… Tolik lidí na
tomto světě trpí a já do svého samolibého života matky nenechávám dojít ani potuchu o tom všem, protože
jsem přeci příliš zaměstnaná sháněním přesnídávek a slušivých oblečků
pro svoje dítě! Ach, jak stydno je mi,
a i když jsem nevěřící, šeptám: „Pane,
prosím, pomoz jim.“
Je čas jít dál. Čeká mě židle, lavor,
džbán s vodou, ručníky. Poslušna
pokynů liji trochu vody na svá bosá
chodidla. Mám si představovat, že je
to Pán Ježíš, kdo pro mě tuto službu
koná. Já ale Pána Ježíše neznám,
a tak si představuji alespoň svého
manžela, svou maminku. A noha se
mi podvědomě cuká, nechce se nechat hýčkat dokonce ani od blízkého
člověka. Jak moc jsem jen nechala
své srdce zatvrdit, jak sama, hrdě, se
snažím na tomto světě stát!
Jdu dál. Sedím na balíku slámy
a se zatajeným dechem poslouchám
z magnetofonu několik hrubých
a jeden vystrašený hlas: „Že ty jsi
také jeden z nich!“ „Nejsem…“ „Nejsem…“ „Nejsem…“ Stéblo slámy si
v kapse odnáším jako připomínku
toho, že i my můžeme někdy selhat
a přesto být s Boží pomocí v životě
ještě platní.
V samém srdci kostela přicházím
k obrovskému dřevěnému kříži, na
duben 2011 15
duben 2011.indd 15
23.3.2011 11:20:18
TÉMA
I když se jednotlivé roviny doplňují a překrývají, lze
říci, že bytí „v Kristu“ zahrnuje:
1) objektivní stránku Kristova spásného díla
– již uskutečněnou i očekávanou: „Neboť v Kristu
Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich
provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření.“ (2K
5,19) „Ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží,
která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8,39)
2) spíše subjektivní užití se obrací k věřícím jako
těm, kteří jsou „v Kristu“: „Tak i vy počítejte s tím,
že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.“
(Ř 6,11) „Není už rozdíl mezi židem a pohanem,
otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni
jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Ga 3,28-29)
3) Pavlovu činnost nebo vybídnutí čtenáře, aby
přijali určitý postoj: „I kdybyste měli tisíce vychova-
který jsou velkými hřeby přibity malé
bílé papírky. A dostávám úkol: Napiš
na papírek hříchy, které chceš odevzdat Ježíši Kristu, a přitluč je hřebem
na kříž. Jasně si uvědomuji tu lehkost
a snad i pousmání ve tváři, s nimiž
jsem brala do ruky papírek a tužku:
„Co já tam jen napíšu? Vždyť žiji slušně, spořádaně, dokonce i na manžela
a syna jsem snad byla v poslední době
hodná…“ A pak najednou ta jasná, až
oslepující záře v mé hlavě: „Celý tvůj
dosavadní život byl hřích, protože jsi
ho nežila ve světle!“ Notnou chvíli jen
stojím a nechápavě se dívám na obrovský kříž. A pak nejistou rukou odevzdávám svůj hřích papírku. Přitlouct
jej na kříž překvapivě nevyvolává bolest v pažích, ale chvění v srdci.
Další putování mě vede ke stolku
s velkou skleněnou nádobou plnou
vody a miskou skleněných kamínků. Mám si vzpomenout, kdo mi kdy
ublížil, a spolu s kamínky tato zranění
nechat klesnout ke dnu, odpustit. Už
si nepamatuji, na jaké křivdy jsem
myslela. Větší dojem ve mně zanechala hromádka kamínků odlože-
telů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“
(1K 4,15) „Ano, bratře, udělej mi tu radost v Pánu.
Potěš mé srdce v Kristu.“ (Fm 20)
4) příslušnost ke křesťanské církvi jako tělu Kristovu: Na celé řadě míst zastupuje „v Kristu“ v podstatě
přídavné jméno „křesťanský“, nebo „patřící k těm,
kteří věří v Krista“, tedy „křesťanům“. Již zmíněné
místo v Ga 1,22 „křesťanské církve“; „církve Boží
v Kristu Ježíši“ (1 Te 2,14), „bratři v Kristu“ (Ko 1,2)
– „křesťané“. Pouze jednotlivec nebo skupinka vyznávající Ježíše jako Spasitele se může označovat
titulem „křesťan - křesťanský“.
Záhadně může znít dovětek u pokynu adresovaného vdovám, o kterém čteme v 1K 7,39. Tedy, že
věřící vdova se může sice nově provdat, ale pouze
„v Pánu“. S ohledem na výše řečené je jasnější, že
muž má patřit Pánu. Dnes bychom řekli - má být
křesťanem, jak překládá Slovo na cestu.
Kateřina Ostatnická se synem
Janem
ných na kraji stolu těmi, kteří odpustit
nedokázali. Je dobré vědět, že i pro
křesťana je to někdy těžké. Že i s odpuštěním někdy musí znovu a znovu
prosit Boha o pomoc.
Na posledním stanovišti labyrintu
mě čeká nízký dřevěný stůl, ošatka
s chlebem, sklenka s vínem. Mám
pozvat samotného Pána Ježíše, aby
se mnou usedl ke stolu, a položit mu
otázku. Tak to tedy zkouším: „Pane,
prosím, přijď.“ Pocit, jak si mužská postava sedá vedle mne, je dost možná
výplodem mé fantazie. Přesto pokládám otázku – a vůbec netuším, proč
se ptám zrovna na to, co mám dělat, abych se nebála být sama v noci
venku. (Bojím se totiž za tmy strašně
moc.) A vzápětí přichází odpověď:
„Proč se necháváš spoutat strachem
o sebe? Nebylo by daleko horší, kdyby
chtěl někdo ublížit tvým blízkým a tys
jim nemohla pomoct?“ Je to zvláštní, snad bych se měla začít bát o své
blízké, ale asi ta naléhavá laskavost
hlasu v mé hlavě způsobuje, že se
v mém srdci místo nového strachu
rozlévá jen pokoj a mír. Klopím oči,
usvědčená ze svého obrovského sobectví a sebestřednosti. Ale přesto je
mi dobře. Přesto se cítím milována.
Toho večera jsem poprvé ulomila
ze sdíleného chleba, který je více než
pokrmem. Poprvé se napila trpkého vína, které je více než nápojem.
V mém srdci se něco změnilo.
■ Kateřina Ostatnická
16 duben 2011
duben 2011.indd 16
23.3.2011 11:20:18
Vidíme, že „v Kristu“ vyjadřuje změnu vlády a existenciálního podílu na nové realitě, kterou do světa
přinesl Ježíš. Zahrnuje rovinu individuální i sociální,
rovinu objektivní i subjektivní, mnohými označovanou za mystickou. Jde vlastně o krátkou a výstižnou
definici křesťana, jakož i podstaty církve – patří Kristu, poddává se mu jako Pánu.
V Ježíši Kristu – v jeho příběhu
Jakým způsobem jsme „v Ježíši Kristu“? Rozhodně
to neznamená přijmout identitu Ježíše z Nazareta ve
smyslu – stát se mužem židovského původu.
Jak jsme viděli, „v Kristu“ jsou nejen jednotlivci,
ale také společenství křesťanů. Apoštol Pavel má na
mysli Kristovu duchovní přítomnost a skutečnost, ve
které se nacházíme. „Tento živý Kristus není pouze
osobou, ale je událostí.“
Být v Kristu proto znamená mít podíl na ukřižování a vzkříšení, mít Ducha seslaného Kristem. Vírou
vstupujeme do Krista, spojujeme Jeho příběh s naším
příběhem. Co jiného je křest i Večeře Páně než viditelně manifestovaný podíl na Kristově smrti a životě?
Máme-li se při tom vyhnout nebezpečí, že si vybereme z Kristova příběhu jenom oblíbenou epizodu,
potřebujeme brát vážně celý příběh. Dietrich Bonhoeffer píše, že v Ježíši Kristu vtěleném, ukřižovaném
a vzkříšeném bylo obnoveno lidstvo. Připodobňování se Kristu a proměňování v Jeho podobu znamená
podle něj trojí: být skutečně člověkem jako Kristus,
což zahrnuje naši stvořenost a jedinečnost. Být připodobněn Ukřižovanému znamená odsouzení hříchu
– kříž. Být připodobněn Vzkříšenému – znamená být
před Bohem novým člověkem. Je zřejmé, že vynechání některé této části evangelia mělo a má zhoubné následky pro život víry jednotlivce i církve.
V Kristu – mystický rozměr
„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Ga 2,20) Zdá se,
že celá řada prohlášení apoštola Pavla dává za pravdu
těm, kteří v něm spatřují prvního křesťanského mystika.
Pokud chápeme křesťanskou mystiku jako osobní zkušenost vnitřního sjednocujícího setkání člověka s Kristem, potom nemůžeme opomíjet, co apoštol zmiňuje na
celé řadě míst. Některé pasáže jeho listů činí problémy
právě těm, kteří v něm spatřují výhradně teologa (intelektuála) a misionáře (praktika), ale rozhodně odmítají
aspekty „charismatické“ nebo řekněme „mystické“. Jenže právě důraz na osobní setkání s Kristem, duchovní
zkušenosti a opakované výrazy „v Kristu“ nebo „v Duchu“ ukazují, že nemůžeme tuto rovinu opomíjet.
„Kristus v nás – my v něm, to je jako skrývačka. Musíme se pokusit do ní vmyslet“, píše Trillig. Jeden
KOMENTÁŘ
Naplnit „frázi“ obsahem
Novináři kdysi položili Madeleine Albrightové (bývalé
ministryně zahraničí USA) zvláštní otázku. Zeptali se jí,
zda se dá na židovskou víru. Vyšlo totiž teprve nedávno
najevo, že její předci byli židovského původu a zahynuli
za druhé světové války v koncentračním táboře. Pro
samotnou Madeleine to bylo největší překvapení, ale
odpověděla: „Když celý život věříte v Pána Ježíše a Pannu Marii, tak to teď těžko změníte.“
Připadalo mi tehdy, že je to velmi laciná odpověď.
Vždyť v Pána Ježíše se přece nevěří ze zvyku a z návyku.
Představovala jsem si honosnější odpověď: Pán Ježíš
je ta jediná cesta… On si mne vyvolil…atd. Nebo jsem
usuzovala, že Madeleine to zas až tak vážně nebere.
Uteklo pár let, opustila mě mladická nadšenost, ale
naštěstí také mladická přísnost a Madeleinina odpověď mi dnes dočista dává smysl. Žiji také v jisté tradici,
navazuji na svou rodinu a v rozhodujícím věku se mi
dostalo informací o křesťanské víře. I když ji pořád
ještě plně nechápu, přijala jsem ji za svou. A postupem
času mohu číst i o vírách a cestách jiných, ba se jimi
i v lecčems inspirovat, aniž by mě to ohrožovalo.
Ať mi Církev bratrská odpustí, ale pojem „život
v Kristu Ježíši“ je pro mě fráze. Možná jsem znavena
častým slýcháním tohoto slovního spojení, až se mi
z toho vytratil nějaký náboj. Možná je to jen chyba
mých uší. Samozřejmě doufám, že žiji v Kristu Ježíši
tak, jak je toto spojení v naší církvi používáno. Ale taky
se znám příliš dobře a o sobě vím, co vím. Takže se
necítím dobře, mám-li tuto větu o sobě říci. Pravdivější
by se mi zdálo tvrzení, že toužím po životě před Ježíšem
Kristem tak, aby On na něj mohl s klidem pohledět.
Utěšuje mě snad to, že ani Jeho učedníci, kteří Jej znali
na vlastní oči, nevěřili a On musel činit zázraky, aby
upoutal jejich pozornost. Žiji o dva tisíce let jindy, nikdy
jsem Jej na vlastní oči neviděla, vše přijímám jen představami. Pořád Jej teprve poznávám. To slovní spojení
by mohl vyslovit jedině On.
Mám-li však říci dvě věci, které mě k tomuto pojmu,
když odhlédnu od mého problému s „frází“, napadají,
pak jsou to tyto:
Když moji nejbližší začali přemýšlet o tom, že by se
dali pokřtít, zaplavil mě nesmírný pocit pokoje. A to pro
mne znamená život v Kristu Ježíši: že když se kdokoli
rozhodne žít s Ním, už o něj nemusím mít strach. Věřím,
že je v Jeho ruce a nikdo Mu jej nemůže vytrhnout.
A co mě přesvědčuje, že i v mém případě směřuji
k „životu v Kristu Ježíši“ a že tato zvolená cesta je ta
správná? To, že k čemukoli jsem dospěla na kolenou
před Ním, bylo dobré rozhodnutí a vedlo v mém životě
k dobrým věcem.
■ Klára Černá, CB Šeberov
duben 2011 17
duben 2011.indd 17
23.3.2011 11:20:18
TÉMA
z takových pokusů předložil ve 20. století Albert
Schweitzer, který postavil do centra pozornosti právě Pavlovu „kristovskou mystiku“. Má na mysli sounáležitost vyvolených navzájem i spolu s Mesiášem.
Domnívám se, že přes jednostrannost Schweitzerova výkladu, stojí za to s odstupem času promyslet
právě onen mystický rozměr v teologii a životě apoštola Pavla. Na řadě míst v jeho listech prosvítá, jak
sám zakoušel Krista, o kterém kázal, pro kterého
trpěl a zemřel. Na jeho životním příběhu se ukazuje důležitost osobní zkušenosti, jež není omezena
pouze na jeho obrácení. Zároveň se stala součástí
pronikavého myšlení víry, služby a spirituality.
Není pravda, že až křesťanství ovlivněné postmoderním důrazem na prožitek, položilo důraz na niternou rovinu křesťanské víry. Kořeny nacházíme právě
u apoštola Pavla, na kterého mohli navázat křesťanští
mystikové, pietismus, později letniční hnutí.
V Kristu – etický rozměr
Křest je vstupním obřadem a začleněním do církve,
znamená také obléknutí Krista (Ga 3,27). Tato změna
„oděvu“ vyjadřuje zásadní proměnu identity – jednotu s Kristem, ale také s ostatními pokřtěnými. V Kristu je překonáno základní sebepochopení, které nás
definuje nábožensky, etnicky i socio-ekonomicky.
Patřit Kristu – doslova „být Kristův“ – zahrnuje také
proměnu v mravní orientaci pokřtěných ve světě.
Povolání ke svobodě je výzvou ke službě a vzájemné lásce (Ga 5,13). „A všichni, kdo chtějí zbožně „žít
v Kristu Ježíši“, zakusí pronásledování.“ (2Tm 3,12)
Nuže, křesťanem je ten, kdo se vydává cestou následování Krista, což ve svém důsledku vždy povede
k nějaké formě pronásledování. Těžko si lze představit, že ohlášené pronásledování pro zbožné by mohlo
přijít čistě z důvodu vnitřního či chcete-li mystického
prožitku Kristovy blízkosti a lásky, aniž by došlo k činu a vyjádření této proměny. Skutečný život v Kristu
znamená být pod jeho vedením, nechat se Kristem
Mgr. Peter Cimala, Th.D. (34)
absolvent Evangelikálního teologického semináře
v Praze (ETS), teologii dále studoval na Evangelické
teologické fakultě UK v Praze a v Lipsku. Je kazatelem Církve bratrské v Mladé Boleslavi a učitelem na
ETS, kde vyučuje především kurzy k Novému zákonu
a biblické hermeneutice. S manželkou Věrou mají
syna Matyáše.
Jdu vstříc svému Stvořiteli.
Vstávám dnes v moci Kristova narození a křtu,
v moci jeho ukřižování a pohřbu,
v moci jeho zmrtvýchvstání a vstupu na nebe.
Kriste, buď dnes mým ochráncem:
Kriste, buď se mnou,
Kriste, buď přede mnou,
Kriste, buď za mnou,
Kriste, buď ve mně,
Kriste, buď pode mnou,
Kriste, buď nade mnou,
Kriste, buď vpravo,
Kriste, buď vlevo,
Kriste, buď se mnou, když ležím,
Kriste, buď se mnou, když sedím,
Kriste, buď se mnou, když vstávám.
utvářet. Jak napsal novozákoník Bornkamm, „v Kristu“ označuje způsob řeči, myšlení, jednání, snášení,
vzájemné chování, jaké odpovídá víře v Krista.
Představíme-li si to prostorově, tak být v Kristu
znamená zůstání ve sféře jeho vlivu, v jeho panství
a vedení. A právě takový pohyb za Kristem, podle
Krista vyvolává předem ohlášení odpor – „zakusí
pronásledování“ tehdy i dnes. Jak dokládá Nový zákon i dějiny církve, osobní setkání s Kristem, zkušenost Boží lásky a odpuštění vedlo k vnitřní proměně
a novému způsobu života. Když z této jiskry vzejde
světlo a svítí, sůl zůstává solí, pak není možné nezažít opozici nebo nenávist.
Tak se světu prokazuje a ochutnává ona neviditelná skutečnost, že náš život patří Kristu. „I vy jste
kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí
Pánu.“ (Ef 5,8-10) Žijeme-li s někým delší čas, potom
se to nutně projeví na naší řeči i jednání. Stejně jako
špatná společnost kazí mravy, společenství s Kristem naše mravy mění. Zůstávání v Kristu a v Jeho
18 duben 2011
duben 2011.indd 18
23.3.2011 11:20:18
slovu (J 8,31) vede k zmíněnému připodobňování se Kristu a napodobování Krista (imitatio
Christi). Což zahrnuje zůstávání v Kristově lásce a Jeho přikázáních (J 15,10). Víme, že etika
není samonosná, potřebuje své zakotvení. Kde
ale vzít sílu a odvahu?
V Kristu – odvaha žít i umřít
Starokřesťanský hymnus připisovaný sv. Patrikovi (5. st.) vyjadřuje touhu pobývat v Kristu
– tady a teď. Je oním výhledem, který posiluje na
cestě a dodává odvahy.
Až při četbě Nového zákona narazíte na tajemné spojení „v Kristu“, snad se vám vybaví
jeho naznačená šířka i hloubka. A to bylo ještě
mnohé opominuto. Jak důležitý je kupříkladu
rozměr života „v Kristu“ a sounáležitost s církví, tělem Kristovým nebo život v Kristu jako
výhled budoucího obecenství s Bohem, ale
také identita „kristovců“. Snad byla dostatečně
osvětlena potřeba číst každé spojení v širší souvislosti, protože se nachází v mnoha obměnách
a variacích. Až budeme příště chtít odpovědět
– že je něco nebo někdo „v Kristu“, zvažujme,
zda není na místě doplnění a rozvinutí, které
by šlo k podstatě myšlenky. Vždyť „v Kristu“
znamená díky Kristu, skrze Krista, podle Krista, na základě spojení s Kristem. Jinak řečeno
Kristus je v samém středu existence, je počátkem i cílem. Když se klade důraz na „christocentričnost“, řekněme orientaci na Ježíše Krista – můžeme mít na mysli buď dějinný rozměr
– jedinečné a universální dílo pro lidstvo, nebo
rovinu ryze osobní a niternou, díky působení
Ducha svatého v životech jednotlivců.
Tento Duch jako přítomný Kristus spojuje oddělené a odcizené. V Kristu proto nejsem osamocen. Přestože vyznání „Ježíš je můj Pán“ je
veskrze osobní a i pokřtěn jsem jako jednotlivec,
přesto přesevšechno jsem vnořen do Kristova
těla (církve), ve kterém potkávám ty, jež mi byli
dříve cizí, ale nyní jsou v Kristu mými bratry
a sestrami. Být v Kristu znamená získání nové
identity – nového „příjmení“ a nové rodiny, ale
i nového pohledu na svůj příběh. Slovy Heidelberského katechismu být v Kristu znamená
„mít potěšení z toho, že již nepatřím sám sobě,
ale milovanému Kristu Ježíši – jak v životě, tak
ve smrti“. O Velikonocích nám Kristus otevřel
nový horizont naděje a umožnil nám vyznávat:
„Ty jsi mého života život, Ty jsi mé smrti smrt!“
(O. Riethmüller)
■ peter cimala
KOMENTÁŘ
V Kristu Ježíši:
mystika a identita
Pojem „v Kristu“ zaujímá ústřední postavení v Pavlově evangeliu, jak píše bratr Cimala. Netluče-li v něm přímo srdce apoštolské teologie! Jistě i proto Luther, když chce popsat spásu
skrze víru, mluví o „šťastné výměně“: Kristus si se mnou vyměnil
místo: co bylo Kristovo, náleží teď mně, co bylo mé, patří Kristu:
Kristus se „stal“ mnou a já Kristem: i uprostřed všelijaké bídy
jsem v bezpečí v něm. Kalvín mluví o „unio mystica“, o mystické
jednotě: Kristus na sebe bere můj hřích a připočítává mi skrze
víru svou spravedlnost. A Osiander, norimberský reformátor, jde
ještě dál a mluví o sjednocení těch dvou, o Kristově spravedlnosti, která je křesťanu nejen (právně) připočítána, nýbrž i (reálně)
vlita. „V Kristu“ je skutečně pojem, který svou tajemností a mnohoznačností vždy znovu vzrušoval čtenáře Písma a který tedy
stojí i za naše promýšlení. Děkuji Petrovi za výborný článek!
Osobně bych chtěl připojit několik slov ke skromné zmínce
o Albertu Schweitzerovi, lékaři, misionáři, hudebníku, filosofu
a geniálním teologu, a o jeho knize z roku 1930 Die Mystik
des Apostels Paulus, která Pavlův pojem „v Kristu“ postavila
do samého centra apoštolova zvěstování. Ne „ospravedlnění
z víry“, nýbrž „kristovská mystika“ je podle Schweitzera tím,
oč Pavlovi především šlo, co ovládalo jeho mysl, vedlo jeho
misii, co považoval za řešení problému světa. Avšak pozor!
Schweitzer Pavlovu řeč o přebývání věřících „v Kristu“ nechápe
jako popis osobního láskyplného, „pietistického“ vztahu;
nýbrž Kristus, jeho život, smrt a vzkříšení jsou podle něj pro
Pavla základním rastrem a matricí života, smrti a vzkříšení
každého věřícího zvlášť i Kristova lidu dohromady. Mystikou se
v Schweitzerově výkladu apoštola Pavla tedy nemyslí niterné
splynutí duše se svým Spasitelem; nýbrž Kristův příběh je zde
jakoby mocným proudem, který člověka – skrze křest – strhne
a unáší, takže už nežije člověk sám za sebe a podle sebe,
nýbrž odehrává se na něm Ježíšův život i smrt i Ježíšovo zmrtvýchvstání: V těžkostech a pronásledováních života křesťan
poznává kříž Ukřižovaného, křesťan nese Jeho rány a jizvy na
svém těle. Ve vítězstvích, v zázracích Ducha a kázání evangelia
zas naopak poznává moc Kristova vzkříšení. A co teprve vlastní
smrt a vlastní vzkříšení! Křesťan umírá s Kristem – protože
Kristus umíral za něj a s ním a strhává ho nyní za sebou do smrti. A s Kristem křesťan i povstane k novému životu, mocí tohoto
kristovského pohybu smrtí do života…
Jistě je Schweitzerův koncept Pavlovy „kristovské mystiky“ jednostranný, jak píše kolega Cimala. Ve své době, době
racionalistické teologie, však novozákonní vědě (a myslím
i novozákonní víře a životu víry) otevřel nové výhledy a perspektivy. K apoštolovu pojmu „v Kristu“ bylo od té doby řečeno mnoho
dalšího a zásadního, a stálo by jistě aspoň za zmínku. Schweitzerův „objev“ však zůstává i nadále inspirativní: Co žijeme,
žijeme v Kristu, podle něj, k němu. Že umíráme v Něm, je naše
spása a vzkříšení!
■ David beňa, cb litomyšl
duben 2011 19
duben 2011.indd 19
23.3.2011 11:20:19
ZÁPISNÍK
Blanka Knotková - Čapková
indoložka (bengalistka) a překladatelka, v současné době přednáší
na Katedře genderových studií FHS UK v Praze.
Publikačně se zaměřuje na kulturní studia z genderové perspektivy.
Indie počtrnácté
I
Foto autorka
ndie je pro mnohé synonymem chrámů, guruů
studentských let, poprvé jsme se setkali až po roce
1989. Ánanda, básník a překladatel Miroslava Holuba,
a ášramů. Pro jiné synonymem chudoby, bolesti,
špíny a smogu. Zářivá sárí, lidové slavnosti, pouličmůj první kolkatský starší přítel, a jeho vtipná a lasní krámky. Demonstrující a křičící davy. Autorikši,
kavá žena Lili. Obdivuhodná Svapna – syn už odrosproplétající se hustým provozem. Stará žebračka
tl, ona ovdověla, věnuje se sociální práci v azylovém
na chodníku v zaprádomě pro ženy v nouzi.
šeném centru Kolkaty,
Susmita, tanečnice klakterou kasíruje masického kataku, a její rofiánský boss. Knižní
dina – lehce střelená jako
veletrh, druhý největší
moje vlastní, takže se
na světě. Belhající se
u nich cítím velmi uvoltoulaví psi. Thákuroněně. Saňdžukta a Šefali,
vo divadlo Rabíndrapřítelkyně z univerzity,
sadan, klasická scéna
vedeme dlouhé, vzrušus úctyhodnou tradicí
jící debaty. Básnířka a so– před ní avantgardní
cioložka Mallika, úžasná
divadlo pod širým nea statečná žena, bojující
bem. Slumy. Tři kolslovem i činem za práva
katské univerzity. Zežen. Osmdesátiletí Delená rýžová pole, když
babrata a Tripti, adopto(konečně)
vyjedete
vali dvě dívky ze slumu
a poskytli jim vzdělání.
z megaměsta. Cihelna
Vesnice Átghara poblíž Kolkaty
s ruční výrobou cihel.
Šéfredaktor Dhanaňdžaj,
Velehory na severu.
nejraději by mi zorgaDžungle v deltě Gangy u Bengálského zálivu. Čanizoval přednášku či besedu každý den (ale jsem-li
jové terasy. Daleko na západě poušť. Oceán.
v úzkých, je vždy vedle mě). Skvělá kuchařka Bína,
Tyto „exotické“ obrazy donekonečna omílá každý
ráda si povídá, i když mám s jejím dialektem občas
cestopis. MY JSME TAM BYLI. Jeli jsme na slonu!
potíže. A mnozí další – pohostinní, nedochvilní, milí,
(ochránci zvířat by se neradovali) Potkali jsme na
vzdělaní, prostí, bohatší, chudší, namyšlení, skromní,
ulici živou krávu! (lépe než mrtvou, a co vám řekprostě mnohotvární – jak už to doma bývá.
la?) Viděli jsme bengálského tygra! (možná v zoo)
Moji bengálští přátelé a přítelkyně vyrostli v hinPokousala nás vzteklá opice! (tak to se stát mohlo)
duistické tradici, já jsem vyrostla v křesťanské. Jsme
Z prvních cest do Indie jsem napsala několik úvah.
z různých zemí i kontinentů. S různými zkušenostTeď už je nepíšu. Přestala jsem vědět, jak na to. Kolmi, ale i s blízkými myšlenkami, pocity, emocemi
kata se pro mě stala druhým domovem – a o domově
a touhami. Potkali jsme se na cestě. Chvíli jdeme
se přece reportáže nepíšou. Je něčím samozřejmým,
společně. Třeba ta cesta vede i k prožívání, v němž
co neudivuje, ale těší. Jsou tu lidé, které mám ráda.
nejsou podstatné hranice a kongregace, ale sounáleSrdečné a halasné příbuzenstvo mého penfrienda ze
žitost a láska mezi bližními. ■
20 duben 2011
duben 2011.indd 20
23.3.2011 11:20:19
Jihočeský seniorát
Světlo světa jsem spatřil 3. 3. 1943. Úřednice na matričním úřadě mi daly
jméno Ernst, protože „…bude Velké Německo“. Ředitel školy mě v první třídě
bez dotazu rodičů přejmenoval na Arnošta Velšara. Doma Ernest či Ernuš,
ve škole Arnošt. Ale žádná totalita není věčná a nemůže zabránit Boží moci.
I v totalitě lidé přicházejí k víře v Ježíše Krista a stávají se svědky Božích
zázraků. Uvěřili moji rodiče, později my děti. V Třineckých železárnách vyučen
strojním zámečníkem, dva roky vojenské služby coby řidič tanku T34, studium
na večerní průmyslové škole, práce v třísměnném provozu (později jen na
ráno), vedoucí mládeže ve sboru, vráceno původní jméno a příjmení, povolání
do služby evangelia, státní správou povolené studium na TS Chrischona 19691973. Služba na sborech v Bystrém, Č. Těšíně, Praze-Vinohrady a Prostějově,
nyní jako aktivní důchodce v Písku. S manželkou Věrou máme 3 děti, dva zetě,
3 vnuky a jednu vnučku. Život, uvěření v Krista, povolání do služby a přípravu
na St. Chrischona beru jako velké Boží zázraky! Vedou mě k oslavě Boha a touze sloužit mu „dokud budu“.
Bulletin Rady Církve bratrské
vychází jako příloha časopisu Brána
Ernest Welszar
J
ihočeský seniorát v současné době tvoří pět sborů a 12 stanic. Pracuje v něm
5 kazatelů, jeden vikář a jeden misijní pracovník. Jsou ve věku od 33 do 60
let, tedy lidsky na vrcholu vědění, moudrosti a zralosti. Připočteme-li k nim ještě dva kazatele důchodce, osmašedesátiletého a osmaosmdesátiletého, kteří
svými modlitbami, radami, bratrskými vztahy a pastýřským přístupem stojí za
nimi, pak Jižní Čechy, co se týče Církve bratrské, jsou lidsky na tom velmi dobře!
A připočteme-li k tomu pěkný zástup kvalitních bratří a sester ve staršovstvech,
v práci mezi dětmi, v mládeži, v diakonii a v misijních aktivitách, pak by se chtělo
říct, že sbory v Jižních Čechách nepřemůžou ani otevřené brány pekla! Jenže
na lidském chtění, vůli a úsilí Boží království nestojí a není na tom závislé. Je
jiné a není z tohoto světa! Základem je Kristus a Boží slovo. Proto se čtyřikrát
v roce scházíme společně studovat Boží slovo, modlit se a objevovat tajemství
duchovního života, budování Božího království a svého charakteru. Dvakrát se
scházíme bez manželek a sborových pracovníků, jednou s manželkami a jednou
se sborovými pracovníky. Dvakrát za rok také pozveme hosty, aby nám pověděli,
čím žijí a na čem jim záleží (M. Kloubek), pověděli nám něco o aktuálních tématech jako Výzvy postmodernismu (P. Hošek), Ekumenické vztahy či Probuzení
18. a 19. století (P. Černý), Úloze rodiny kazatele ve sboru (D. Fajfr). Se sborovými
pracovníky jsme měli „Mentoring a duchovní růst“ (St. Olsen) a „Zabijáci duchovního života“ (D. Novák)
Nejsem prvním seniorem, přede mnou byli bratři Cimbulka, Grohman a Jareš. Ti spolu s ostatními vyorali pěknou brázdu. Spolu se svými kolegy ve službě
a ostatními pracovníky sborů chci v seniorátu s pomocí Boží rovněž zanechat
výraznou stopu. ■
duben 2011.indd 1
4/2011
23.3.2011 11:20:20
• Rada se v rámci svého jednání setkala se Studijním odborem. V několikahodinovém jednání byla diskutována
problematika sňatků, zvl. sňatků
smíšených, v Církvi bratrské, a to z hlediska teologického, pastoračního,
právního, i z hlediska stávajícího znění
Řádu. Problematice bude věnována
i zářijová pastorální konference kazatelů s manželkami.
• Hlasováním o setrvání na svých
sborech byli v minulé době potvrzeni
kazatelé Tomáš Grulich (Praha – Černý
Most, Miloslav Kloubek (Horní Počernice), Pavel Škrobák (Zlín), Jan Asszonyi
(Brno – Kounicova), ve vznikajícím sboru
v Mladé Boleslavi byl zvolen kaz. Jakub
Škarvan. Novým seniorem v západních
Čechách se stal br. kaz. Daniel Kaleta.
• Rada na základně podnětů ze seni-
orátů rozhodla, že přípravu některých
kazatelských pastorálek budou vedle
Studijního odboru připravovat i jednotlivé oblasti Církve bratrské, příp. další
odbory Rady.
Z jednání RCB
v Praze, březen 2011
• Rada se znovu zabývala došlými při-
pomínkami ohledně oblastí (seniorátů),
které jsou shromažďovány z jednotlivých
staršovstev. Mezi základní důvody rozvíjení práce oblastí patří zejména: Poskytnutí možnosti výraznějšího seznámení
a sblížení alespoň zeměpisně blízkých
sborů, což zvyšuje šanci na udržení
vnitřní jednoty celé církve, prohloubení
pastorační práce v rámci oblasti, což
zvyšuje účinnost prevence vyhoření
kazatelů, odchodů z kazatelské služby,
mimořádných vizitací a kázeňských
opatření. Zároveň brání izolovanosti služebníků. Pořádání společných shromáždění a akcí vytváří širší vědomí sounáležitosti jednotlivých sborů v rámci oblasti,
působí proti tendenci izolovanosti sborů
a podporuje jednotu církve. Finální návrh,
o kterém se bude hlasovat na květnové
Konferenci, rozešle Komise pro Ústavu
a Řád v první polovině dubna. Předkládaný návrh novely článku 27 Řádu sebou
nepřináší změny v dosavadním principu
kongregačně - presbyterního zřízení CB,
ani neoslabuje postavení a suverenitu
místních sborů, kterým zůstávají všechny
kompetence jako doposud.
duben 2011.indd 2
Sbor CB v Trutnově
T
rutnovský sbor Církve bratrské má dnes něco málo přes šedesát plnoprávných členů, kazatelskou stanici v Úpici a Sněžku
na dohled. Sídlo v Lomní ulici, dnes snad zvané K přejezdu, nebylo vždy tím místem, kde by je neznalý návštěvník nalezl. Původní
trutnovský sbor, tehdy ještě Svobodné církve reformované, vznikl
už r. 1894 a trval zhruba do záboru pohraničí Třetí říší. Jak čtenář
mohl vytušit, šlo o sbor německy mluvících bratří a sester. Dnes
však němčina městu, natož sboru, nevládne. Nahodilý český návštěvník tedy porozumí snad snáz než onehdy. Pravda, tehdy by
nám zase mnoho nerozuměli oni. Hnedle po válce zde však byla
obnovena práce, ale ne v takové míře, aby vznikl samostatný sbor.
Po následující půl století bude Trutnov kazatelskou stanicí českoskalického sboru. Po roce 1980 trutnovské společenství kupuje
zchátralý dům, který za vydatné pomoci brigádníků z církve slavnostně otvírá roku 1988. A na tomto místě jsme k vidění dodnes.
Bezmála padesát let po vzniku kazatelské stanice českoskalického sboru v Trutnově zde vzniká i plnohodnotný sbor. Ve hvězdách
můžeme číst, že jde o rok 1996. Jeho prvním kazatelem, pokud
nebudeme počítat prvního kazatele německého sboru Alfreda Galsterera, je Bronislav Matulík. Toho můžeme podnes vídat v Církvi
bratrské, neboť je nyní kazatelem smíchovského sboru, a nad to se
na nás směje z úvodníku každé druhé Brány. Trutnovský sbor však
hned do vínku dostal kazatelskou stanici s vlastní sborovou budovou – Úpici. Malé městečko, necelých šest tisíc obyvatel, vzdálené
od Trutnova něco málo přes deset kilometrů. A tak první krůčky
samostatného sboru nebyly jednoduché.
A jak sbor vypadá dnes? Kam by mohl zbloudilý návštěvník zavítat? V neděli přeci na dopolední bohoslužby, a to jak do Trutnova,
tak do Úpice. V Trutnově jej možná potěší zpěv místního pěveckého sborečku, v Úpici pro změnu písničky s kytarou a piánem, tzv.
„zďovky“. V pondělí může být nadšený písmák zchlazen na biblické
skupince v Havlovicích. Pokud mu to nestačí, v úterý, pro změnu
23.3.2011 11:20:20
• Rada schválila směrnici ohledně
v Trutnově, jej s otevřenou náručí přivítá biblická hodina. Věkem
mladší snad uvítají středu, to je den, kdy tento rok probíhá výuka náboženství, základů křesťanství pro děti ze sboru. Večer pak,
trošku nepravidelně, je setkání nejenom pro mládež, které by se
dalo nazvat literárním kroužkem. Nečteme si žel, či snad naštěstí,
vlastní díla, ale spisy různých křesťanských autorů na pokračování.
čerpání studijního volna kazatelů, která
bude rozeslána na sbory v příštím oběžníku. Kazatelé jsou v církvi povoláni ke
zvěstování Božího slova: proto sami musí
být jeho posluchači. Úkolem kazatelů je
vyučovat z Písma: proto se sami potřebují učit a být znalci i milovníky Písma, písmáky. Kazatelé mají druhé pastoračně
sytit Slovem: proto sami musí se Slovem
osobně žít a Slovo od druhých přijímat.
Jsou povoláni za pastýře: proto sami
musí být vedeni. Kazatel je posluchačem
a žákem zásadně v osobním modlitebním ztišení nad Písmem, v pobožnostech
kazatelovy rodiny, v pravidelných přípravách na službu kázání a vyučování, ale
také ve vzájemném bratrském obecenství ve sboru (Ř 1,12). Pomocí je však
rovněž teologické studium a celoživotní
vzdělávání mimo rámec života sboru.
Z jednání RCB
v Praze, březen 2011
• Rada se zabývá obsazením sekretariNamátkou lze zmínit L. Crabb, C. S. Lewise. Čtvrtek je vyhrazen
seniorům, jednou za čtrnáct dní během dopoledne se schází skupinka věkem starších bratří a sester nejenom ke kávě, ale předně
k společným rozhovorům na různá témata. Taktéž si tento den ke
svým nepravidelným setkáním zvolili muži. A pátek opět ocení ti
mladší. Nejdříve dorost naběhne do budovy. Mnohdy to připomíná
test nosnosti, který byl páchán kdysi na Nuselském mostě. A pokud budova, jako onen most tehdy, vydrží, přijde na řadu mládež.
A už jsme v závěru a začali bychom další kolo.
Máme zde však mimo jiných jednu zajímavost, tedy v Úpici, misijní pracovnici. Ta připravuje program pro děti z okolí. Díky tomu
se lze setkat s klubem pro dívky a dozvědět se, jak vytvořit poživatelné párky či kávu. Maryša nikdy více. Tábornický klub přiblíží návštěvníkům základy přežití v přírodě i pěkného chování ve
společnosti dle Mirka Dušína. Pro mladší děti a maminky jsou
zvláštní setkání, neboť nutit je vařit, když zrovna utekly od plotny,
není zrovna nejlepší. Stratégové a nadšenci všemožných společenských her si přijdou na své v klubu deskovek. Nakonec lze
zajít na jen odpočinkové posezení u čaje pro sousedy. Je toho tolik, že zaručeně jsem něco zapomněl. Čtenář mi to snad odpustí,
horší to bude s těmi nezmíněnými.
Z takových mimořádných akcí, neobvykle obvyklých, míváme jednou za rok sborový den. To by jeden nečekal. V Trutnově je druhou
neděli v červnu, v Úpici druhou v září. Ačkoli nemáme sborovou dovolenou přes léto, snažíme se mít tzv. sborový víkend, kdy vyrazíme
do nějakého penzionu, chaty a společně se zabýváme nějakým tématem. To, že dorost jezdí na letní tábor, není neobvyklé. Mládež
duben 2011.indd 3
átu, předpokládaný nástup sekretářky
na plný úvazek je plánován v létě 2011,
podrobnosti budou v případě potřeby
zveřejněny na webových stránkách
a rozeslány na sbory.
• Církev bratrská byla v minulých měsí-
cích kontrolována ze strany státních orgánů a zdravotních pojišťoven. Kontrola
Pražské správy sociálního zabezpečení
proběhla dne 16. a 17. 2. 2011 v ústředí
Rady, nezjistila žádné chyby a nevydala
žádné opatření. Kontrola plateb pojistného ze Všeobecné zdravotní pojišťovny
proběhla dne 10. 2. 2011 bez zjištění
chyb, bez opatření. Děkujeme všem
kazatelům, kteří včasným informováním a průběžnou aktualizací osobních,
rodinných a dalších dat pomáhají ústředí
v administrativní práci.
• Rada se zabývala hospodářským
výsledkem Církve bratrské, podrobné
informace budou předány výroční Konferenci. Rozpočet Rady na rok 2011 je
koncipován jako vyrovnaný.
• Potěšitelná je skutečnost, že pro
letošní rok má Církev bratrská přislíbené
finanční prostředky na platy svých zaměstnanců (kazatelé, vikáři, pastorační
asistenti, celocírkevní a misijní pracovníci), z čehož vyplývá, že další úvazky
23.3.2011 11:20:21
(po několika opatřeních) již nebude
muset v nejbližších měsících rušit.
• Ve smyslu zák. 218/1949 Sb.
o hospodářském zabezpečení církví
a náboženských společností státem
byla Církvi bratrské v minulém roce
poskytnuta částka ze státního rozpočtu
na platy duchovních v celkové výši 30
227 000 Kč (včetně 34% zdravotního
a sociálního pojištění), valorizace platů
ze strany církve tvoří částku 11 537 400
Kč (rovněž včetně pojistného). Z výše
uvedených údajů vyplývá, že církev se na
platech svých zaměstnanců podílí pouze
z 27%, zbývajících 73% hradí stát.
• Rada Církve bratrské se v roce 2010
scházela pravidelně každý měsíc (vždy
kromě letních prázdnin). Na jedno setkání připadá v průměru kolem 40 bodů
k vlastnímu projednání. Agendu Rady
tvoří nepřeberná směs záležitostí církve, sborů a jejich pracovníků, zápas za
duchovní orientaci a směřování, práce
na legislativních změnách základních
dokumentů, jednání v ekuméně a se
státními orgány, záležitosti ekonomické, pracovně právní, personalistika
a mnoho dalších. Velkou pomocí a viditelným rozšířením služby je čilá práce
odborů Rady, kterým děkujeme za
spolupráci. Velké úsilí jsme zaznamenali v práci Dětského odboru, náročnou
agendu velmi dobře zvládají i odbory
evangelizační, mládeže, dorostu
a tradičně i odbor studijní. Samostatně pracují odbor stavební, finanční
a Zahraniční a misijní agentura a Omar
(Odbor pro manželství a rodinu).
jakbysmet. Taktéž misijní pracovnice pořádá tzv. misijní tábor, tedy
pobyt pro děti z klubů. O jarních prázdninách obvykle vyjíždí dorost
kamsi na tzv. zimní tábor.
Zajímavostí v Trutnově jsou i společná nedělní shromáždění
s Českobratrskou církví evangelickou a Církví československou
husitskou. První se koná na květnou neděli a druhé při příležitosti
Dne reformace. To je na konci října. Ta probíhají v trutnovském
evangelickém kostele a slouží je společně pastoři těchto sborů.
Zároveň po bohoslužbách bývá k dispozici pro členy všech společenství občerstvení či oběd.
Sečteno podtrženo; návštěvník, turista i jiná bytost s kořeny v CB
či jinde si snad může najít ten svůj kousek v koláči, který jako sbor
pečeme a nabízíme sobě i druhým. Pokud čtenáři zavítáš do Krkonoš a Trutnov či Úpice nebudou zcela daleko, moc se nerozmýšlej
a přijď, přijeď, přileť či co ti je blízké, mezi nás.
Srdečně zdraví Jakub Ptáček (kazatel sboru)
Oznámení
■ Pohádka z čajových hor
Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na
besedu s Klárou Hejkrlíkovou z Ekumenické akademie Praha
o indickém Darjeelingu a tamním pěstování fair trade čaje.
Beseda bude v úterý 12. dubna 2011 od 17:30 v přízemí
kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49
■ Sbor Církve bratrské v Pardubicích – Archa
Připravil Petr Grulich,
tajemník RCB
duben 2011.indd 4
srdečně zve na koncert komorního orchestru BONA NOTA
se sólistou prof. BOHUSLAVEM MATOUŠKEM.
Archa, 17. 4. 2011 v 18.00 hodin
Vstupné dobrovolné.
23.3.2011 11:20:22
STALO SE
Armádě spásy velí žena
Potřetí v dějinách bude v čele Armády spásy stát žena – čtyřiašedesátiletá Linda Bond z Kanady. Byla zvolena v Londýně Vysokou radou Armády spásy. Nahradila generála Showa
Cliftona, který odešel do důchodu. Armáda spásy byla založena v roce 1865 metodistickým pastorem Williamem Boothem a nyní má po celém světě kolem 3 milionů členů.
Obavy křesťanů v Pákistánu
Policie bagatelizuje vraždu pákistánského ministra Bhattiho, tvrdí katolický biskup z Islámábádu Rufin Anthony.
Znepokojení vyvolalo prohlášení policejního generálního
inspektora Wajida Ali Durraniho, podle kterého by za vraždou pákistánského ministra pro menšiny Bhattiho, mohlo
stát „osobní nepřátelství“. Velmi kriticky se k tomu vyjádřil
biskup Rufin Anthony: „Policie v Islámábádu se snaží najít
obětního beránka, aby se zachránila a skryla svou neschopnost.“ „Je evidentní, že Shahbazovi Bhattimu vyhrožovali
extrémisté. Zemřel jako mučedník, protože mluvil o změně zákona o rouhání,“ dodal biskup. „Tato tragická událost
spojila všechny křesťany v Pákistánu. Nedovolíme, aby
krev tohoto mučedníka přišla vniveč,“ zdůraznil.
Velké obavy mají stále pákistánští křesťané o život Asie
Bibi, křesťanky a matky pěti děti, které byla křivě obviněna
z rouhání a jejíž případ vyvolal vlnu nevole v celém světě.
Mezitím zemřel ve vězení za podezřelých okolností Qamar
David, pákistánský křesťan, který si odpykával trest doživotí uložený na základě zákona o rouhání. Podle oficiálních zdrojů zemřel na srdeční zástavu.
Podle IDEA, Radia Vatikán a nejmenovaných bulvárních
novin zpracoval (ve spolupráci s ChristNet.cz) –juml-
no comment
Od sexsymbolu k biblickým hodinám
„Ve věku 89 let zemřela v Los Angeles americká
herečka Jane Russe, která byla hollywoodským
sexsymbolem 40. a 50. let minulého století,“ napsal
nejmenovaný český bulvární deník 2. března. Jane
Russel hrála v řadě filmů, čeští diváci si ji pamatují
z muzikálu Páni mají radši blondýnky, kde hrála po
boku Marilyn Monroe. Není však o ní příliš známo,
že na vrcholu své kariéry začala organizovat Skupinu
hollywoodských křesťanů (Hollywood Christian
Group). Šlo o každotýdenní studium Bible, které
pořádala ve svém domě, a jehož se zúčastnila řada
známých osobností z Hollywoodu. Nejmenovaný
velký německý bulvární deník její nekrolog uzavřel:
„Do nebe tedy vstoupí, pokud Bůh dá, VIP vchodem.“
GLOSA
Petr
Plaňanský
Mám za sebou neuvěřitelný den. Den, který mi
po mnoha létech opět umožnil zachytit věčnou
otázku, stejně křehkou jako je právě vylíhnutý
motýl: Co má doopravdy věčnou hodnotu? Tentýž
den, kdy jsem pozoroval překotný vývoj událostí
Otázka křehká
jak vylíhnutý motýl
v řadě afrických zemí, mi bylo dopřáno pogratulovat k narozeninám stoletému muži.
Cením si toho, že mi starý a přesto svěží pán dovolil, abych ho objal. Spolu s ním jsem totiž objal
jedno století historie vlastní země i celého lidstva.
Držel jsem v náručí muže, který pamatuje devět
režimů v zemi, v níž jsme se oba narodili. Komupak
z mé generace se něco takového poštěstí prožít?
Státy se objevují, rostou, vzkvétají a náhle mizí;
impéria se v krvi nevinných rodí a s prolitím další
nevinné krve nezřídka umírají; lidská zřízení se
porůznu střídají… Samy o sobě nemají věčnou
hodnotu, neboť jsou pouhým prostředkem, který
má sloužit jednotlivcům. Žel, někteří jednotlivci si
to vykládají tak, že mají sloužit především jejich
egoistickým zájmům…
Naproti tomu lidský život spěchá od svého
zrození k okamžiku, kdy má jedinec dozrát, aby
z tohoto světa mohl navždy odejít do náruče svého
Stvořitele. Odejít v poznání, že jeho život měl
smysl a má i svou hodnotu. Tu skutečně věčnou.
Věčnost je ten důvod, proč hodnota života každého jedince převyšuje hodnotu jakéhokoli lidského
uspořádání, režimu, impéria, či státního zájmu.
Setkat se s mužem, který viděl umírat úctyhodnou řadu režimů, v týž den, kdy vidíte umírat režimy, jejichž představitele si pamatuje z dětství, je
skutečně výjimečný pocit. To setkání mi odpověď
na věčnou otázku doopravdy dalo.
Co dodat? Snad jen, že možnost potřást si
rukou s živoucí historií se podaří jedinkrát za život
a pouze někomu. Jsem vděčný, že tentokrát to
připadlo právě na mě… ■
duben 2011 21
duben 2011.indd 21
23.3.2011 11:20:22
PŘÍBĚH
příběh aleny ranšové
Kniha
Začínám číst o Ježíši Kristu a vida,
byl to temperament. Příběh začíná
vymrskáním kupců z chrámu
– žádný ustrašenec. Přestávám
vnímat okolí a zcela se ponořuji
do příběhů, které čtu poprvé.
itomyšl, pokoj s výhledem na náměstí, asi před
třiceti lety.
Sedím sevřeně ve svém pokoji, na stole mi leží neuvěřitelná kniha, zažloutlá a zřejmě něčím namočená. Právě jsem ji vytáhla z naší obrovské knihovny
po tetě. Byla zasunutá mezi stejně neuvěřitelnými
knihami psanými většinou německy. „Umučení Ježíše Krista“ od nějakého pana dr. Josefa Miklíka,
rok 1932. Vínový přebal se zlatým obrysem Ježíše
s trnovou korunou. No vida. Ta se mi hodí k mé rok
staré ekumenické Bibli. Okamžitě po jejím vydání
mi ji sehnal Honza, intelektuál zajímající se o každý
dostupný filosofický či kulturní pramen. „Všechno
zná a ví“, což mu závidím. Zároveň se však neubráním pocitu, že poznání na něj nemá žádný vliv.
Chytrý hnusáček. Ovšem já jsem na tom podobně,
až na ty znalosti.
Zvedám oči k obrazu na zdi. Je zkratkovitý a nedokončený, ale má pro mě silnou výpověď. Maloval ho
jiný můj přítel. Právě se nacházel ve stavu upřímné
beznaděje a tomu já rozumím. Když spolu otáčíme
listy Dějin umění, zastavujeme se na stejných místech, hltáme výpovědi dávno mrtvých autorů. Na
chvíli máme pocit blízkosti, že náš život bolí stejně.
Hned vedle obrazu je má pýcha – filozofická knihovnička. Platón a jeho svět idejí. Ne, ten nikdy
ani nezahlédnu, i když po něm tak toužím. Copak
je v našem světě něco opravdového? Jen stíny, pokřivené a matoucí. I Racek Jonathan Livingstone je
sen. Jeho křídla mě nad oblaka nevynesou. Má realita mě drží při zemi, pěkně v bahně. Nedávno jsem
zradila jednu svou nejlepší kamarádku, pro chvilku
s jejím hezkým špinavcem. Ta už mi neodpustí. Já si
neodpustím. A tu druhou nejlepší přejelo auto – prostě zmizela ze světa. Takže existencionalismus taky
ne. Na cestu Buddhy nejsem. Na to mám příliš slabou vůli. Kromě toho všichni mí známí buddhisté
mi přijdou jako… tak nějak sobci.
Ježíš Kristus… Mám ho na reprodukci od Tiziana
– Ježíš a peníz daně. Z jeho tváře vychází světlo, vše
okolo je temné. Jiný než ostatní. Vystupující z řady. Tady píšou, že ho umučili. Co ty na to, Dylane?
Bob se na mě dívá z plakátu – má další modla. Jeho
úsměv je smutný a sarkastický. Otevírají se dveře,
pokojem prochází máma, modré oči má plné starostí. Její nespoutaná dcera vypadá nějak spoutaně.
„It‘s all right ma, I‘m only blending.“ Máma našla
smysl života ve svých dětech. Tak to jí nezávidím, se
mnou má fakt vyhráno…
Otevřu knížku. Nejdřív věnování: „Dříve, než
budu psáti, klekám před křížem a skláním pokorně
hlavu. Vím, Spasiteli, že také moje hříchy pomáhaly
Foto archiv Aleny Ranšové
L
22 duben 2011
duben 2011.indd 22
23.3.2011 11:20:22
chystati bolestnou smrt, kterou jsi trpěl. Nemohu ti
dáti náhradu, kterou bys zasluhoval, mohu jen prosit. Přijmi tuto knihu! Psala ji láska, které je dnes
srdečně líto, že tě tak dlouho rmoutila…“
S kým se to baví? Komu to říká? Co má ten „Někdo“
společného s jeho hříchy? Začínám číst o tom Ježíši
Kristu, kterého mají umučit, a vida, byl to temperament. Příběh začíná vymrskáním kupců z chrámu
– žádný ustrašenec. Přestávám vnímat okolí a zcela
se ponořuji do příběhů, které čtu poprvé. Apoštolové jsou nechápající a zmatení, přesto po svém způsobu milující a toužící – jako já. Ježíš je něžně miluje, i když tak úplně nechápu, proč. Velerada, touha
po moci, spousta informací a nic, nic. Dech se mi
zastaví, když čtu o ženě samaritánce: …pět mužů jsi
měla… a nic, nic… já ti dám napít živé vody. Marie
Magdaléna slzami myje Kristu nohy. Ostatní křičí,
on ji přijímá. „Já jsem ta cesta, pravda i život.“
Čím déle čtu, tím víc si říkám: „Jestli je tohle pravda, tak to beru.“ Nakonec hledám jeden příběh přímo v nové Bibli. Petr přísahá věrnost, Kristus předpovídá zradu: „Třikrát mě zapřeš!“
Ano, to je pravda, taková jsem, ten kdo to napsal,
zná lidi zevnitř. To není sen, to je skutečnost. Slibuji
dobro a dělám zlo. Přecházím sem tam uvnitř sebe.
Kde jsi? Kde jsi ty, Ježíši Kriste, kterého nakonec
bezpochyby ukřižovali. To jsme celí my, že? Roztomilí lidičkové. A co já, já a moje bahno, pane Miklíku klečící před křížem?
Volám, zdá se do prázdna, uchvácená příběhem
někoho, kdo žil před dvěma tisíci lety. To ještě netuším, že i pomocí téhle staré, dříve nikým nečtené knížky, vstoupí Ježíš Kristus do mého života
a naráz z něj smete všechny kulhající, nevím kam
jdoucí modly.
Když dnes po třiceti letech vzpomínám a hlavně
srovnávám, jsem na tom stejně a jinak. Stejně v tom,
že pořád volám po pomoci, jsem sama pořád stejně
bezmocná a nanicovatá. Jinak v tom, že mé volání
už se neodráží od zdi. Zmrtvýchvstalý Kristus září
ze tmy tím víc, čím déle ho znám. A není to jen obraz, stal se základem mé vnitřní podstaty. V Něm
je můj život, moje naděje i význam celého vesmíru.
Srdce mi hřeje Jeho živá láska, já jsem Marie Magdalena klečící u jeho nohou.
Ta kniha, co dnes leží na mém stole, je také stejná
i jiná. Vypadá stejně, ovšem – napsal ji můj bratr.
■ aleNa raNŠová
Inzerce
■ Turistická ubytovna u Pípalů na Vysočině,
nabízí sborovou i rodinnou DOVOLENOU,
koupání na přehradě,
plná penze za 275 Kč na den, děti za 200 Kč
Tel.: 564571072, mob.: 776824312
www.cervenarecice.name
■ Dovolená na Šumavě v krásné přírodě u lesa
a rybníka - rodinný dům, bývalý mlýn - ve dvou
plně vybavených apart. - dvoulůžkový a čtyřlůžkový, možnost přistýlky. Cena od 180 Kč/den/osobu.
Kontakt: Chánová D., Vlachovo Březí,
tel. 728745295, 388329363
e-mail: [email protected]
NOEMI • www.noemka.com
Seznamka pro křesťany • Pobyty pro nezadané
Přihlášeno přes 2000 osob z ČR a Slovenska.
Pro zaslání bližších info/přihlášky: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice, ČR
[email protected] • Tel/SMS: +420 777222877
duben 2011 23
duben 2011.indd 23
23.3.2011 11:20:26
DO PÍSMA
jan 13
Nové přikázání
jako skutečná novinka
E
xtravagantní počínání znázorňuje Ježíšovo životní přesvědčení. Otázka zní: Jak moc je pro
nás nové přikázání opravdu nové?
Příběh jedné večeře, při které Ježíš svým žákům
nejprve umyje nohy, pak uvede do pohybu svého
zrádce a nakonec s nimi mluví o tom nejdůležitějším.
Tímto příběhem se otevírá část evangelia, která již
směřuje k ukřižování a vzkříšení: Ježíš věda, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa přešel k Otci, …miloval je až do konce. (Český studijní překlad, verš 1.)
Při přemýšlení nad tímto textem vycházím z toho,
že Ježíš nejprve udělá to, co posléze poví. Jeho činy
vyjadřují to, o čem pak hovoří. Obojí patří k sobě,
jsou to dvě strany téže mince. Zkusím tedy nyní vás,
své čtenáře, přesvědčit, že by to tak mohlo být. Ježíš byl učitel a rabi. Rozsáhlé vyučování prozrazuje,
že dobře věděl, co chce říci (kapitoly 13 – 16). Dříve
však, než začal se slovním vyučováním, rozhodl se
pro akci. Vyučování má být názorné. Ježíš si musel v předstihu připravit vše potřebné – umyvadlo
a ručník. Navíc nereaguje na ostatní, nýbrž ti musí
reagovat na něho.
Někomu by se mohlo zdát, že ustanovení nového
přikázání je v příběhu nové téma, které nesouvisí
s předchozím počínáním. Vůči tomu bych měl dvě
námitky. Je to jednak způsob, kterým týž pisatel
mluví o přikázání v 1. listu Jana: My milujeme, neboť on první miloval nás. Řekne – li někdo: ‚Miluji
Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Vždyť
kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání
máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval
také svého bratra. (1J 4,19-21) Přikázání je vlastně
shrnutím toho podstatného, konstatováním nezvratné skutečnosti. Druhá námitka tkví v tom, jak se slovo přikázání používá přímo v evangeliu. Až do našeho příběhu tak Ježíš mluví o smyslu své existence,
např.: Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec,
který mne poslal, ten mi dal přikázání, co mám říci
a co promluvit. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl
Otec. (J 12,49-50) Jeho přikázání je: věčný život. Pak
zazní nové přikázání v našem příběhu. Do konce
evangelia již slovo přikázání bude odkazovat na to,
co Ježíš učedníkům předal (např. 15,17). Jsme tedy
svědky předání štafetového kolíku, kterému se zde
říká: přikázání. Obě pozorování mluví pro to vidět
souvislost mezi mytím nohou a slovy o lásce.
Nevím, zda jsem tím někoho přesvědčil. Nicméně vycházím z toho, že Ježíšovo vyhlášení nového
přikázání je vlastně vysvětlením jeho předchozího
počínání – umývání nohou. Patřilo k tehdejší kultuře do sandálů obutého subtropického a prašného
prostředí dopřát si po příchodu domů nebo při vítání
hostů toto příjemné osvěžení. Byla to však práce otroků (příp. také manželky či dětí vůči hlavě domu).
Tato situace se v naší rovnostářské společnosti špatně vysvětluje. Ježíš se dopustil počínání, kterému
musel každý slušný člověk zabránit. Představme si
stavbyvedoucího, který utíká s kbelíkem pro vodu,
nebo lékaře, který místo nižšího zdravotního personálu sám myje pacienta, který neudrží stolici! Ježíšovo počínání bylo neslušné a uvádělo ostatní do
velmi nepříjemné situace.
Jan Valeš ml. (38)
kazatel Církve bratrské, od roku 2007 slouží jako
ředitel Evangelikálního teologického semináře,
kde přednáší Nový zákon a systematickou teologii,
s manželkou Janou mají dcery Johanu a Alžbětu.
24 duben 2011
duben 2011.indd 24
23.3.2011 11:20:26
A namířil si to rovnou k Petrovi, který mu určitě svými výraznými reakcemi pomůže nastolit téma společné večeře. Reaguje nevěřícnou otázkou: Pane, ty mi chceš mýt nohy? A přitom
důraz leží na slovech: Ty! – Mně? Představuji si, jak na lehátku přitáhl nohy k sobě a je jasné, že Ježíš mu je nebude moci
umýt bez jeho souhlasu. Ježíš jej povzbuzuje tím, že nevadí,
když mu to nedává smysl (překlady používají slova: nerozumíš, nechápeš, nevíš, není ti jasné). Petr je však rezolutně proti. Ježíšovi se podařilo Petra zviklat, když podotkl, že v sázce
je jejich sounáležitost: nebudeš mít se mnou podíl! V tu chvíli
nejen, že Petr natáhl svá chodidla na okraj
lehátka, ale celý si sedl tak, aby ho Ježíš
mohl umýt. Ježíš však čistotu chápe jinak:
Život s ním, zůstávání v jeho slovu.
Konverzace s Petrem v něčem objasnila
Ježíšův záměr. Co nového přinese Ježíšovo následné vysvětlení? I vy si máte navzájem umývat nohy, dal jsem vám příklad.
(verš 14-15) A mají v tom bez rozpaků překračovat společenská tabu. Rozhovor pak
Ježíš stočí na jiné téma: Jeden z vás mne
zradí. (verš 21) Pominu v tuto chvíli, jak
toto téma souvisí s předáváním štafety.
Ježíš dává přikázání nové v tom, že láska je vzájemná a jejím příkladem je láska
Boha k člověku: Přikázání lásky k bližnímu
(Lv 19,18 a 34, Mk 12,31) nebylo vzájemné a
týkalo se všech, zde Ježíš mluví ke skupině
svých následovníků. Nově se měřítkem naší lásky stala Boží
láska projevená v Ježíši, neboť měřítkem lásky k bližnímu byla
láska k sobě a láska k Bohu má být z naší strany jednoduše na
100% (Dt 6,5, Mk 12,29-30). Ježíš dává nové přikázání tak, že
dává především sám sebe. Na umývání nohou žákům je vidět,
jak přitom neváhá překročit společenská pravidla. Ježíš dává
přikázání, které zprvu vypadalo jako příklad. Z příkladu se
stal příkaz. Ježíšovo poslání se stává i naším posláním. Jedním
dechem říká: Posílím vás, a zároveň: Posílám vás. ■
Oznámení
■ V rámci konference sester BJB v Litoměřicích
promluví na téma Jsme světlem světa v židovských
očích? a Je Izrael světlem národů?
Krista Gerloffová, teoložka a autorka mnoha článků
o životě v Izraeli, a svým svědectvím o službě potřebným
se připojí mesiánská židovka Sandy Shoshany.
Kdy: 30. 4. 2011 ve 14:30, zhruba od 19 hodin bude
prostor na otázky týkající se Izraele
Kde: V Červeném kostele, v Jiráskových sadech,
Žižkova 3, Litoměřice
POZNÁMKY
Mohli bychom zkusit sledovat nové přikázání
v životě církve. Podíval jsem se alespoň, kde je
najdeme v základních dokumentech protestantských církví. Česká konfese předložená císaři
Maxmiliánovi II. roku 1575 jmenuje přikázání
vzájemné lásky jako první projev poslušnosti
Kristu (11,6, tato poslušnost je jedním ze znaků
pravé církve). Nyní vyjmenuji ty,
které nové přikázání nezmiňují:
Augsburské vyznání ani Kniha svornosti, Bratrské vyznání, Helvetská
konfese, Heidelberský katechismus, Kalvínova Instituce ani Zásady Církve bratrské. Jak je to jen
možné?! Snažíme se na to alespoň
nezapomínat při přípravě křesťanů
ke službě na našem Evangelikálním
teologickém semináři.
Zde je několik podnětů pro
toho, kdo chce důkladněji Ježíšovi
porozumět:
Ježíš zemřel na našem místě,
neboť my nemůžeme zachránit ani
sami sebe. Nohy však svým žákům
myl proto, aby si podobně sloužili
sobě navzájem. Spasení přijímám
od Boha. Co všechno však přijímám
od svých sester a bratrů v církvi?
Jak budeme v příběhu chápat Ježíšovo počínání,
tak budeme žít jeho výzvu: I vy si máte navzájem
nohy umývat. (verš 14) Některé výklady pokulhávají, když Ježíšovo počínání vykládají spasitelně
(umytí ve smyslu ukřižování, Kalvín, Hendriksen
nebo Werner de Boor), zatímco následování jeho
příkladu chápou morálně (nemůžeme přece umřít
jeden za druhého jako Kristus). Co znamená vzájemně si nohy umývat? Jak se Ježíšovo počínání
zrcadlí v jeho přikázání lásky?
Jestli nebude Petr ochoten přijmout Ježíšovo
pokoření při mytí nohou, nepřijme ani Ježíšovu
potupnou smrt na jeho místě. Čím se Ježíšovi
podařilo přesvědčit Petra? A co přesvědčí
mne? Nebo mi snad Ježíšův život přijde běžný
a přijatelný?
Ježíš předal poslání (přikázání) svým žákům
velmi důrazně a názorně: Jako já miluji vás,
abyste se i vy navzájem milovali. (verš 34) Nazval Ježíš někdy něco jiného novým přikázáním?
Co je v životě sboru důležitější než vzájemná
láska? Jaké jiné, zásadnější poslání církev má?
Potřebuji přijímat Boží lásku projevenou
druhými lidmi. A potřebujeme také ty, kteří nám
to nové přikázání připomenou podobně názorně,
jako to kdysi udělal sám Pán. ■
duben 2011 25
duben 2011.indd 25
23.3.2011 11:20:26
PRÁVO
Sousedské vztahy a spory
Mladí manželé přestavovali starší dům. Vše měli povoleno, ale
sousedovi se nelíbilo, že mu budou vidět do dvora, a stěžoval si na
stavebním úřadu. K prošetření stížnosti přišla komise a obhlíží situaci
ze sousedova dvora. Soused říká: „My tady máme tu dílnu a bazén,
a oni by na nás koukali z jejich patra!“ Paní ze stavebního úřadu se
udiveně ptá: „Vy tady máte dílnu a bazén…ale my to na stavebním úřadu
nemáme! Máte to vůbec povolené?“ A ukázalo se, že ne, pan soused
stavěl „načerno“ – a ještě si takhle pozval sám na sebe stavební komisi.
S mladými odvedle se raději usmířil, ale ještě po několika měsících
hudroval: „Kvůli vám jsem musel platit deset tisíc korun pokutu!“
V
JUDr. Jan Luhan
Narodil se v roce 1948 v Plzni. Práva vystudoval
na Právnické fakultě UK v Praze a již od školy pracuje
jako advokát v Lysé nad Labem.
Věnuje se hlavně občanskému právu, ale nevyhýbá
se ani trestním obhajobám. Spolupracuje s Českou advokátní komorou při výchově advokátních koncipientů.
současném občanském zákoníku je problematika sousedských práv řešena velmi stručně, je jim
věnován vlastně jen jeden paragraf (§127 obč.zák.) Ve
starších právních úpravách, které platily až do začátků
komunistického režimu, byla problematika sousedských práv daleko podrobnější. Také připravovaný nový
občanský zákoník počítá s podrobnější úpravou sousedských vztahů.
Některé věci se tradují z dávné minulosti, i když právo je už jiné. Příkladem je vžitá představa či zvyklost,
že každý má povinnost oplotit svůj pozemek po pravé
straně při pohledu od ulice. Přitom již řadu desetiletí
nikdo povinnost oplotit pozemek obecně nemá. Jedině
kdyby z našeho pozemku hrozilo např. vnikání chovaných zvířat na pozemek sousedů nebo v podobných
případech, kdy je to potřebné, může oplocení pozemku
nařídit vlastníkovi pozemku soud.
Otázky, jak má plot vypadat, z čeho má být, jak má
být vysoký atd., mohou být dost citlivé. Řeší je příslušný
stavební úřad. Obecně platí, že když se sousedé dohodnou, je možné skoro všechno. Např. i zákonem stanovené rozestupy mezi stavbami či vzdálenost stavby domu
od hranic pozemku lze snížit, pokud se na tom sousedé
dohodnou. Dost často ale právě z důvodu sousedských
neshod v těchto záležitostech vzniká napětí, soudní spory a nepřátelství, které vydrží někdy i celé generace.
Stavební záměry musejí vždy odpovídat územnímu
plánu. Nemělo by být proto možné, aby si někdo např.
v čistě obytné zóně otevřel autoopravnu či podobnou
provozovnu.
26 duben 2011
duben 2011.indd 26
23.3.2011 11:20:27
Foto archiv
Vlastník je povinen zdržet se všeho, čím by nad míru
přiměřenou poměrům obtěžoval sousedy (např. prachem, kouřem, pachy, tekutými či pevnými odpady,
světlem, stíněním, vibracemi). Takovým zásahům
říkáme imise. Není možno jim zabránit úplně. Imise
nesmějí přesahovat míru přiměřenou poměrům. Ta
je úmyslně formulována takto neurčitě. Požadavky
na hlučnost budou jiné v centru velkého města a jiné
v rekreační oblasti. Oproti tomu na venkově, kde se
běžně chovají hospodářská zvířata, bude poněkud
větší tolerance k zápachu, který vyvolávají.
Často se lidé ptají, jestli mohou ořezat větve či
kořeny sousedova stromu, které přesahují na jejich
pozemek. Ano, můžeme tak učinit, ale jsme povinni
počínat si šetrně a zásah provést ve vegetačně vhodné roční době. Samozřejmě i v těchto případech má
přednost dohoda se sousedem – obvykle si bude
chtít ořezat svůj strom sám.
Dřívější zákony řešily také otázku, komu patří
ovoce, které vyrostlo na větvích nad sousedovým
pozemkem. Dokud viselo, patřilo majiteli stromu,
když spadlo, patřilo majiteli pozemku. Dnes žádná
zákonná ustanovení řešící tento problém nemáme.
Soused je povinen umožnit mi očesat i ovoce z větví nad jeho pozemkem, a přísně vzato dokonce i jablka spadlá na sousedův pozemek z mého stromu
patří mně (oproti tomu bych neměl zapomenout nabídnout i úklid listí, které pochází z téhož stromu
a napadalo k sousedům). Zlaté pravidlo platí i zde
– nejlepším řešením je rozumná dohoda.
Poměrně často dochází ke sporům o to, kde vede
hranice pozemku. Stává se, že někdo užívá dlouhou
dobu pozemek nebo i jeho část, který mu nepatří.
Pokud ho nerušeně užívá v dobré víře (tj. má dobré
důvody se domnívat, že pozemek je jeho), může získat vlastnictví tzv. vydržením. Doba užívání nemo-
můj pohled
Jedny z nejsmutnějších a nejnepříjemnějších sporů jsou vzájemné sousedské
spory mezi křesťany. I do takových
situací směřují slova apoštola Pavla
1K 6,1-8. „Proč raději nesnášíte křivdu?
Proč raději netrpíte škodu?“
Uvědomuji si, že sousedské vztahy jsou
velmi náročné, je to „běh na dlouhou
trať“. Protože jsme tak rozdílní ve svých
zvycích, projevech, způsobech myšlení
a jednání, budeme jako sousedé potřebovat dostatek serióznosti, trpělivosti
a velkorysosti. Sousedské vztahy jsou
skutečnou zkouškou naší víry. Ale právě
ve zkouškách se má ryzost a pevnost
víry projevovat! Právě naše praktické,
každodenní postoje ve vztazích se
sousedy budou pro ně možná účinnějším a jasnějším svědectvím než spousta
zbožných slov.
vitosti v dobré víře musí být alespoň desetiletá, aby
mohlo k vydržení dojít.
Pochybnosti o průběhu hranice sousedních pozemků se řeší za pomocí odborníků – geodetů, kteří také
zhotovují geometrické plány pro dělení pozemků.
Sousedské spory se zdaleka netýkají jen venkova. Vážné problémy se sousedy se řeší právě na
městských sídlištích, kde může jeden nezodpovědný člověk, či rodina znepříjemnit život celé řadě
sousedů – rušením nočního klidu, nadměrným
hlukem či zápachem. ■
duben 2011 27
duben 2011.indd 27
23.3.2011 11:20:27
KULTURA
experimentální představení
Xmas muzikál
V
prosinci 2010 se v pražském divadle Rokoko
odehrála premiéra jednorázového experimentálního hudebního představení: komedie „Xmas
muzikál“ scénáristy Petra Duška (Divadlo Střep).
Z přirozených přátelství herců Divadla Střep, režiséra a muzikantů kolem „lodní party ICF“ vyklubal
provokativní experiment sehrát společné představení. A tak se zrodila netradiční hudební interpretace
vánočního příběhu, jehož pointu odhalíte až v poslední čtvrtině hry.
Děj se odehrává v prostředí fitness centra, jehož
návštěvníci se různými fintami snaží odhalit tajem-
nou identitu přítelkyně svého kamaráda Josého. To
se jim nakonec vskutku podaří, přičemž je ale souběžně odhalena nevěra Josého přítelkyně - Mary.
A co čert nechtěl, spojená s očekáváním potomka
– ‚levobočka‘! A José jí přitom tolik věřil!
náš tip
Desatero přikázání 1. a 2. díl
23. a 30. 4. 2011 v 17:00 na ČT2
Mojžíšova vzpoura proti faraónovi a vládcům
Egypta. Americký historický velkofilm oceněný Oscarem (1956).
Hrají: Ch. Heston, Y. Brynner, A. Baxterová,
J. Carradine a další. Režie: Cecil B. DeMille.
Velkoryse pojatý historický snímek hollywoodského režiséra Cecila B. DeMillea vychází
z druhé knihy Starého zákona a soustřeďuje se
na líčení Mojžíšových osudů. Příběh je ukázán
jako strhující dobrodružství, plné víry a vášně,
s univerzálně platným poselstvím. Přitažlivost
filmu je, kromě tématu, položena na velkolepé
výpravě, součástí děje jsou obrovské makety
pyramid, vynikající práci kameramanů s barvami a skvělých hereckých výkonech holywoodských hvězd. Postavu Mojžíše ztvárnil Charlton
Heston, úlohu faraona hraje Yul Brynner.
Kromě toho se natáčení účastnilo asi sedm
tisíc statistů, dvojnásobně vysoký počet zvířecích „komparsistů“, dodnes jsou obdivuhodné
některé optické triky (zejména obraz odchodu
Židů z Egypta, před nimiž se rozestoupí vody
Rudého moře). Mimořádně úspěšný film získal
Oscara za zvláštní efekty (John P. Fulton).
ICF (International Christian Fellowship),
Divadlo Střep, Divadlo Rokoko (foto Milan Bocko)
Rozuzlení přichází ve chvíli, kdy zmatený a do deprese pohroužený José - Josef vyčítavě volá k Bohu
a ten s ním nečekaně vstupuje v dialog… Hra končí
sólovým scénickým tancem…
Představením průběžně prochází zdařilý zpěv
a živá hra na elektroakustickou kytaru interpreta
hlavní role - studenta Konzervatoře Jaroslava Ježka - Petra Šťastného, virtuózní hra renomovaného
houslisty Romana Patočky a basy kontrabasu baskytaristy skupiny Nightwork Jakuba Antla.
Výkony 10 herců, neherců a 6 live-hudebníků příjemně překvapily 250 premiérových diváků, kteří
menší sál divadla Rokoko zaplnili téměř do posledního místa. Z představení čišela spontánnost, živelnost, vtip a energie, u herců byly zaznamenány
ohlasy, že zážitek byl v mnohém lepší, než leckdy
bývá i u zavedených divadel.
Jak bylo zmíněno úvodem, autorem vtipného scénáře byl Petr Dušek (divadlo Střep); hudební části
Petr Šťastný (band Olgy Lounové), režie se ujal Jiří
Haydila (Divadlo Husa na provázku) a pomocnou
rukou celého divadelního projektu byla Kristýna
Hejlková (filmová produkční, herečka) a závěrečný
slovem na konec provedl Jiří Zdráhal. Více na www.
divadlostrep.cz
■ T. Janda
28 duben 2011
duben 2011.indd 28
23.3.2011 11:20:27
OTÁZKA PRO
Gražynu Kaletovou
Nevinnost otce Browna
Gilbert Keith Chesterton
Karmelitánské nakladatelství 2010
Gilbert Keith Chesterton (1874-1936) napsal více než sto knih. Mnozí
jistě máte jeho Ortodoxii, Ohromné maličkosti, Anarchistu Čtvrtka
nebo jiné... Nevinnost otce Browna tvoří soubor povídek s detektivní zápletkou. Tím, který dokáže všechny případy objasnit, je katolický kněz – otec Brown. Chesterton si tuto osobu vybral vskutku
mistrně, kněz jako detektiv totiž může být tím, kdo nenávidí hřích,
ale miluje hříšníka. A přesně tohle na mne zapůsobilo: S jakým
pochopením se u něj vrazi setkávají. Tyto detektivní příběhy jsou
opravdu jiné, nejsou postaveny na naturalistickém popisu zločinu,
na mravenčí práci vyšetřovatelů, kteří v závěru předloží důkazy,
a pod jejich tíhou se odporný zločinec přizná. Otec Brown je znalcem lidské duše, má talent nepřehlížet maličkosti a při svém vyšetřování používá selský rozum. Takovouto detektivku je radost číst,
nechybí jí napětí, ale ani humor, a člověka to nutí přemýšlet, proč
„se otec Brown dlouhé hodiny procházel s vrahem po zasněžených
svazích pod hvězdami, a co si říkali, to se nikdy nikdo nedozví“
(citace z povídky Neviditelný muž). Taky v tom cítíte, že i pro vraha
je tu jakási naděje?
■ Jana Matulíková
Kristus vstal z mrtvých
Galerie Perla - Jánský vršek 15 Praha 1
www.galerieperla.cz
Výstava obrazů a kreseb křesťanského výtvarníka Václava Lamra
od 2. 4 do 30. 4. 2011. Ve všední dny lze galerii navštívit od 11-18
hodin, v sobota a neděle od 14 - 18 hodin. Vernisáž bude ve středu
6. dubna v 18 hodin.
Další výstavu na stejném místě Václav Lamr připravuje na červenec pod názvem Chvály, od 15. května do 15. června v zámecké galerii v Blansku u Brna, v listopadu, prosinci a pak lednu 2012 v galerii
litvínovské a v únor 2012 v kulturním centru Dobříš. Srdečně zve
■ Václav Lamr
(1955), výtvarnici, designérku, hudební
skladatelku. Tvoří pod pseudonymem
Job D. Grash
Bible je pro umělce po staletí nevyčerpatelným zdrojem inspirace, jak
se ale díváš na pokusy zpodobnit
Krista či dokonce Boha a za jakých
okolností to je nebo není hřích?
Bůh je pro člověka
imaginární osobou.
Znamená to, že každý z nás vtěsnává
Boha do své vlastní
fantazie, která bohužel je příliš chudá
a nedokonalá na to, aby Boží podobu
správně vnímala.
Je to proto, že Bůh je duchovní
osobou a ne tělesnou. To je důvod,
proč nám Bůh záměrně neodhalil, jak
sám vypadá. V Bibli nám o tom, jaký
je, hodně prozradil. Týká se to ale Jeho
charakterových vlastností, způsobu
jednání, záměrů…
Lidská schopnost vidět, jak vypadá
Bůh, je omezená a nedostačující.
Teprve až na věcnosti budeme v nadpřirozené dimenzi vidění, která nám
pomůže pochopit a ocenit Boží vzhled
a Jeho úplnost.
Zpodobnit Ježíše je pro člověka
snadnější úkol. Byl to Bůh a člověk se
vším všudy. Známe historické záznamy,
biblické a kronikářské popisy Jeho osoby. Ježíšův vzhled se dá předpokládat,
Boží obraz ne.
Bůh je absolutní a nepotřebuje se
projevovat skrze lidskou kreativitu, která
křiví Boží skutečnost. On se projevuje, jak
sám chce. Pokud dáváme jakékoliv napodobenině magický význam, pak je jasné,
že je to hřích. Naopak, symbolika křesťanských motivů jako: ryba, kalich, kříž,
sedmiramenný svícen, holubička… je žádaná. Jsou to významové znaky, kterými
můžeme vyjadřovat naši víru. Nesmějí se
ale stát amuletem nebo „štěstíčkem“,
které ochraňuje a působí nadpřirozeně.
Jsou to pouze významové symboly, které
patří do dějin křesťanství. ■
duben 2011 29
duben 2011.indd 29
23.3.2011 11:20:28
Foto archiv ELIM
ZE SBORŮ
nový sbor církve bratrské
Elim v Písku
S
polečně toužíme sloužit tam, kam nás Pán Bůh
postavil jako součást svého těla – v jihozápadním regionu České republiky. Chceme vidět nové
křesťany, a proto toužíme být otevřeným společenstvím a nebát se vyjít do světa kolem nás. Z Boží milosti jsme byli schopni postavit v Písku multifunkční sborový dům, ve kterém je tělocvična se šatnami,
kavárna, malý sál, kanceláře a řada kluboven. Na
sborový dům máme úvěr, který postupně splácíme
a jsme vděčni Pánu Bohu, že se o nás v tomto ohledu
stará a zapaluje srdce mnohých k dávání. S modlitbou pracujeme na tom, aby se tento velký dům mohl
naplnit lidmi, kteří jdou za Pánem Ježíšem. Sníme
o tom, že se tu lidé z Písku a okolí budou cítit doma,
a že vše, co se v Elimu děje, jim bude oázou pro tělo
i duši, pomocí na cestě ke spasení a k růstu ve víře.
Jsme sborem mladým, nejen z hlediska historie
vzniku, ale také věkem našich členů. Více než 70%
společenství tvoří děti, mládež (včetně tzv. generace
20plus či singles) a mladé rodiny. Podle toho také
vypadá složení a dynamika služeb.
Služba dětem se nastartovala z Boží milosti krátce po založení sboru a rychle rostla. „Kluby dobré
zprávy“ a stanové tábory v 90. letech, později pak
Awana a basketbalové kluby oslovily mnoho dětí
z Písku a okolí. Řada z nich je v našem sboru dodnes a počátky jejich víry sahají právě do období,
kdy náš sbor prožíval velké požehnání v podobě
přílivu mladých nevěřících lidí. Podobnou vlnu prožívala i služba mládeži, pravidelná páteční setkání
čítala na přelomu tisíciletí až 80 lidí. Mnoho lidí přicházelo během léta skrze misijní kempy – anglické,
basketbalové a fotbalové, ale i v průběhu roku díky
různým akcím, kam lidé mohli zvát své přátele.
Tradice letních kempů a táborů se uchovala dodnes a letní měsíce jsou pro nás pravidelně velkou
příležitostí sloužit lidem, kteří o Kristu ještě neslyšeli. Během července a srpna míváme osm až deset
30 duben 2011
duben 2011.indd 30
23.3.2011 11:20:28
různých kempů, z nichž jeden je pro rodiny s dětmi.
Na těchto misijních akcích se zpravidla v rámci nějakého organizačního či služebního týmu účastní
kolem 50 lidí ze sboru. Jsme za všechny tyto služebníky velmi vděční, vidíme to jakou velkou hřivnu,
kterou nám Pán Bůh svěřil.
Dnes máme rozvinutou službu dětem od besídek
po dorost, funguje Awana a pokračuje i basketbalová služba. Služba skrze fotbal je orientována spíše na
mládež. Početná dřívější skupina mládeže se za desetiletí posunula do období mladé dospělosti, a přestože
konkrétní praktické pomoci, ke sdílení svědectví
života. Z minulosti máme se skupinkami dobré
zkušenosti zejména v mládeži, v současné době je
ale do skupinek zapojeno jen malé procento sboru.
Proto je naší prioritou do dalšího období vytvořit
prostředí pro učednictví a podpořit vznik skupinek
a osobních učednických vztahů.
Trápí nás také, že nejaktivnější dění je téměř výhradně ve službě dětem a mládeži. Vnímáme, že demografie sboru postupně vede k tomu, že se těžiště
přesouvá do skupiny mladých dospělých a rodin,
Sbor Elim v Písku vznikl v roce 1992 a do konce roku
2010 byl nezávislým evangelikálním sborem. V současné době prochází obdobím připojování k Církvi
bratrské. Přístup k Církvi bratrské je výsledkem postupného procesu hledání členů tohoto společenství.
Sbor Církve bratrské v Písku – Elim byl ustanoven
1. 1. 2011 a v těchto měsících se jednotliví členové
Elimu složením slibu stávají členy tohoto nového
sboru Církve bratrské. V posledních letech měl sbor
Elim téměř 150 členů. Kromě nich se shromáždění,
programů během týdne nebo různých akcí během
roku účastní také desítky hostů a přátel sboru.
jich máme ve sboru kolem čtyřiceti, řada z nich studuje či pracuje v jiných městech, mnozí zápasí o víru
a o to, jak nasměrovat svůj dospělý život. Mládežnická setkání čítají kolem 30 lidí, z nichž asi tak polovina
už jsou mladí, kteří vyrostli ve sboru. Probíhá také
diakonská služba seniorům a potřebným. Součástí
našeho sboru jsou také dvě pěstounské rodiny.
Velmi významnou roli spatřujeme v tom, abychom byli schopni vytvářet prostředí pro učednictví. V našich životech víry zápasíme s individualismem, s rychlým během světa kolem nás, se starou
přirozeností. Vnímáme, jak potřebujeme jeden druhého a jak se potřebujeme povzbuzovat a napomínat k následování Krista srdcem, nejen ústy. Proto
se snažíme podporovat skupinky jako malá duchovní společenství, kde probíhá osobní konfrontace člověka s Písmem, se zkušenostmi druhých
křesťanů, kde je možné otevřít každodenní všední
zápasy a starosti, kde může dojít k uzdravení, ke
a přesto nejsme zatím na tuto změnu připraveni.
Již několik let se modlíme a vyhlížíme někoho, kdo
bych chtěl sloužit dospělým, manželstvím a rodinám. Toužíme vytvořit prostor pro učednictví nejen
mezi dětmi a mládeží, ale i mezi dospělými. Rádi
bychom změnili vžitou představu, že člověk má
sloužit lidem kolem sebe a zapojovat se do dění ve
sboru, dokud je mladý a má čas a energii. Hodně
lidí vnímá, že vrchol služby je někdy kolem třiceti,
a to je škoda. Dospělí mají co dát nejen mladším, ale
hlavně sobě navzájem.
Chceme vidět nejen nové křesťany, ale také sbory nových křesťanů v tomto regionu. Mohou to být
sbory nové, ale i ty již existující, a proto směřujeme
k založení sboru ve Strakonicích a zejména v oblasti
práce s dětmi a mládeží spojujeme síly s již existujícími sbory ve městech kolem nás. Zároveň vyhlížíme, co pro nás Pán Bůh připravuje do budoucnosti.
■ Lucie Nevřelová
duben 2011 31
duben 2011.indd 31
23.3.2011 11:20:28
FRÁZE
DUCHOVNÍ MLUVA, KTERÉ NEROZUMÍME
V současné době má Církev bratrská 74 sborů, ke kterým přináleží
celkem téměř 80 stanic a na nich slouží okolo sta profesionálních
kazatelů. Přesto že se slovní spojení ‚sloužit slovem‘ v našich
kruzích vžilo natolik, že bude jen těžké ho nahradit vhodnějším
výrazem, jeho původní obsah z něj namnoze vyprchal.
N
a začátku devadesátých let se i ve velkých
městech podnikalo trochu jinak než dnes.
Soukromníků a živnostníků bylo poskrovnu a s řadou z nich jsme měli dobré vztahy. Jednu neděli těsně po obědě zazvonil na dveře našeho bytu jeden
z kolegů a prosil mě o drobnou službu. Snad přeříznout balík papírů či něco podobného, protože jemu
se rozbil potřebný stroj.
zůstávají spolu v přátelském rozhovoru u čaje nebo
kávy a společně připraveného občerstvení. A o tom,
kdo sedí v čele, nebo stojí před nimi a snaží se podle
vlastních, obvykle předem připravených, poznámek
vysvětlit určitý oddíl z bible se říká, že ‚slouží slovem na stanici‘. Rozumíte tomu?
Přesto tradice tohoto způsobu setkávání věřících
sahá velmi daleko až do samých začátků existence
„Sloužit slovem na stanici“
Nemohl jsem mu vyhovět, a tak jsem se mu snažil
vysvětlit, že opravdu pospíchám, musím nutně odjet
a nemohu mu věnovat ani potřebnou čtvrthodinku.
Nechápal. Co můžu mít v neděli odpoledne tak neodkladného. Když odešel, manželka se na mě zlobila. Neměl jsem se vymlouvat a zapírat víru, ale říci
mu pravdu. Jenže to bylo těžké: představil jsem si
totiž, jak by se asi tvářil, kdybych mu otevřeně řekl,
že pospíchám „sloužit slovem na stanici“ – a jiná formulace mě v tu chvíli skutečně nenapadala.
Přiznám se, že i dnes po letech bych si nevěděl
rady. Jak vysvětlit někomu, kdo nemá osobní zkušenost, že někdo místo odpolední siesty pospíchá na
vlak, autobus či startuje automobil, aby odjel do třicet, padesát a často i více kilometrů vzdáleného místa, kde čeká skupinka lidí, kteří spolu obvykle nemají mnoho společného – kromě víry v Boha a touhy
po společném čtení a přemýšlení nad biblí. Někdy
se celé toto formálně neformální setkání odehrává
u někoho doma v příjemně vytopené kuchyni, jindy
v neútulné pronajaté klubovně. Někde mají prostory
vlastní, ve kterých několik hodin předem usilovně
topí, ale stejně se z jedné strany opékají od rozpálených kamen a z druhé strany mrznou. Na některých
místech se na konci rychle rozutečou domů, jinde
církve. O prvních křesťanech máme zaznamenáno
v knize Skutků (2,46), že „…každého dne pobývali
svorně v chrámu, po domech lámali chléb …“. Vedle
oficiální chrámové bohoslužby, které se první křesťané účastnili, měli potřebu ještě dalšího užšího
společenství, spojeného s připomínkou služby jejich
Mistra Ježíše. Lámání chleba zde nemělo jen rozměr
rituální, ale zcela zřejmě i sociální. Každý zúčastněný
mohl něčím přispět a každý mohl něco přijmout. Tak
se rodila první křesťanská společenství. V citovaném
oddíle z knihy Skutků čteme, že tímto počínáním
„…chválili Boha a byli všemu lidu milí“. Postupem
času, jak se stávalo stále více zřejmým, že se zvěst
o ukřižovaném Mesiáši nestane hlavním reformním
proudem izraelského náboženství a že se křesťanství
a židovství bude nadále ubírat každé svým vlastním
směrem, opouštěli křesťané chrám a později i synagogy a význam menších, neoficiálních a neformálních bohoslužeb nabýval na významu.
Také později v průběhu dějin církve, pokaždé,
když vyvstala potřeba reformovat „zkorodovanou“
teologii a „zatuhlou“ církevní strukturu, přicházela
nejrůznější hnutí s důrazem na obnovení autority
Písma jako jediného zdroje křesťanské víry a praxe. Z toho vyplývaly i snahy o novozákonní formy
32 duben 2011
duben 2011.indd 32
23.3.2011 11:20:29
Oznámení
vedení a správy církve, včetně zrušení rozdílu mezi
duchovními a laiky a požadavkem organizační samostatnosti místních sborů.
Z takto orientovaného duchovního proudu vzešla
na konci 19. století také naše církev – tehdy Svobodná reformovaná. Profesionálních duchovních bylo
poskrovnu, úkol, který stál před nimi obrovský. Po
právu lze tedy říci, že jak profesionálové, tak i řada
laických kazatelů prokazovali službu lidem, kterým
přinášeli zvěst evangelia. Díky jejich úsilí a nezměrné obětavosti bylo slovo služba naplněno jeho pravým významem. Informační brožura, kterou vydala
naše církev v roce 1923, ukazuje na výsledky, které
tato služba přinášela: Když se 3. června roku 1880
ustanovil první svobodný reformovaný sbor, měl
pouhých 10 členů. V roce 1923 měla církev 30 sborů
a hlásilo se k ní cca 6000 lidí včetně dětí. Z toho však
pouhých 5 sborů bylo samostatných, ‚vydržujících‘ si
svou sborovou organizaci a vlastní kazatele. U dalších se očekávalo, že samostatnosti dosáhnou do 10
let. Ty byly obvykle označovány jako sborové stanice,
tedy místa organizačně a personálně závislá na pomoci stávajících sborů případně zahraniční misie.
Tohoto cíle bylo však dosaženo pouze částečně, neboť nástup německého nacismu, rozdělení
a okleštění republiky a následná okupace tyto kroky zbrzdila a poválečná komunistická ideologie organizační rozvoj církve prakticky zakonzervovala.
Ačkoliv věřících přibývalo, organizační struktura
až na výjimky nemohla na potřeby reagovat. Služba
na stanicích často přestávala být jen otázkou izolovaných skupin věřících, ale místy se jednalo o početná shromáždění.
V současné době má Církev bratrská 74 sborů, ke
kterým přináleží celkem téměř 80 stanic a na nich
slouží okolo sta profesionálních kazatelů. Přestože
se slovní spojení ‚sloužit slovem‘ v našich kruzích
vžilo natolik, že bude jen těžké ho nahradit vhodnějším výrazem, jeho původní obsah z něj namnoze vyprchal. Možná je to dobře, protože rádi žijeme
v době, kdy vyprávět radostnou zvěst o milujícím
Bohu nemusí být spojeno s výraznými osobními
oběťmi a čelením vnitřním i vnějším tlakům. Možná je to ale zároveň škoda, protože někomu posloužit a něčí službu přijmout – zvláště je-li to spojeno
se zvěstí evangelia – nám může pomoci více si porozumět s Kristem. Vždyť „…on vzal na sebe způsob
služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka
se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt
na kříži…“ (Fp. 2,7). A tato zpráva by měla být důvodem každé ‚služby slovem‘ – a to nejen na ‚stanici‘.
■ jiří sedláček
KULTUROU
PROTI
ANTISEMITISMU
Neděle 17. dubna 2011
POCHOD DOBRÉ VŮLE
13.30 hodin
Praha, Staroměstské náměstí
Připojte se k nám a přijďte pokojně
a kulturně reagovat na agresivitu
a nevědomost rasistů.
Na trase do Valdštejnské zahrady vás čeká
taneční a hudební překvapení, k němuž se
můžete sami připojit.
VŠICHNI JSME LIDI
15 hodin
Praha, Valdštejnská zahrada
Kulturní program pokračuje a graduje
v sídle Senátu. Zapojí se do něj Václav
Hudeček, Jan Potměšil, Tomáš Töpfer
a další.
K triumfu zla postačí,
když slušní lidé nebudou dělat nic!
Pořádá Mezinárodní křesťanské
velvyslanectví Jeruzalém ve spolupráci
s Magistrátem hl. m. Prahy a Senátem
Parlamentu ČR. Vstup volný.
www.vsichnijsmelidi.cz
duben 2011 33
duben 2011.indd 33
23.3.2011 11:20:29
K DISKUSI
o křesťanském prožívání
Smutný křesťan
Je normální a přijatelné, že křesťanům nebývá dobře na duši,
že se i dlouhodobě trápí a neví si v životě a sami se sebou
rady? Dá se s tím něco dělat?
kazatel sboru CB v Rakovníku.
S manželskou Hedvikou jsou spolu
téměř 17 let. Mají spolu dva syny
(14 a 10).
To, že křesťanům nebývá na duši dobře, je normální.
Pokud budeme číst např. Žalmy, tak podobných stavů
lidské duše je tam popsáno mnoho. Přeci jen – někdy
procházíme zkouškami, narážíme na nejrůznější lidi
a problémy, jsme nemocní, unavení… a hlavně jsme
každý jiný. Někdo ani neví, že má velké problémy, jiný
prožívá kdejakou maličkost jako obrovský problém.
Marie Frydrychová
církev Slovo života, misijní stanice
Kuřim, externí spolupracovnice
TWR-CZ a Radia 7
Smutný křesťan? Nevím, nechci se nikoho dotknout,
ale myslím, že dlouhodobě by křesťan neměl být
smutný. Samozřejmě pláčeme, když nám někdo zemře, zlobíme se, když nás někdo naštve, a můžeme
i zesmutnět, když vidíme, jak se kolem nás šíří hřích
nebo máme samou smůlu, ale to není základní pozice křesťanského života.
Smutek ubírá člověku sílu, smutek je zdrojem nemocí, smutek šíří kolem sebe zase jenom smutek.
Kdežto Boží slovo nám říká, že Hospodinova radost
je naše síla, radostné srdce hojí rány, radujte se, znovu říkám radujte se, je častý biblický příkaz. Samozřejmě, že radost se nemusí projevovat neustálým
Řešení? Sám za sebe řeším podobné stavy (které někdy trvají řadu dnů) tímto způsobem:
„Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi
spása. Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on
mi naději vlévá.“ (Ž 62,2.6)
Musím sám sebe napomenout, že se topím v trápení, ale neřeším to s Bohem. Pak prosím Boha za
odpuštění a znovu si připomínám, že pro Boha není
nic neřešitelné. Okolnosti se tím nezmění, ale změní
se zaměření z trápení na naději. Změním orientaci
od svého trápení k naději v Bohu. Přestanu se dívat
na sebe, ale znovu se dívám na Boha. To je pohled,
který mi dává naději i v tom nejhorším trápení a zoufalství. „Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť
mu na vás záleží.“ (1Pt 5,7) ■
skákáním nebo řehotem, ale „daruj mi radost ze své
spásy, Ducha svatého mi neber“, je prosba krále Davida, který prošel hrůzou a nepochybně i smutkem
ze svého vlastního hříchu. Opravdu se domnívám,
že prožívá-li křesťan trvalý smutek, není něco v pořádku a je potřeba podat lék. Biblický lék (úmyslně
nemluvím o návštěvě psychologa nebo psychiatra)
nacházím v 5. kapitole listu Efezským. Nedávno jeden kazatel použil tuto kapitolu, z níž úplně vypustil všechny podtitulky, jako návod, jak se doplňovat
Duchem svatým, a moje zkušenost potvrzuje, že
stejným způsobem je možné obnovit radost.
1) Je potřeba odstranit ze svého života chamtivost,
nečistý sex, dvojsmyslné řeči a prázdné „fňukací“
řečičky. Starší lidé by se neměli tolik zaobírat svými
chorobami, ale víc se těšit na setkání se svým Pánem
v nebi. Stěžování si, naříkání a věčné vyhlížení katastrof je hlavní zdroj všech smutků a blbé nálady.
2) Stejně tak nepomůže utápět svůj smutek v posilovacích nápojích, ať už jde o alkohol anebo přemíru léků.
Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.
Jiří Bort
34 duben 2011
duben 2011.indd 34
23.3.2011 11:20:29
NAPSALI JSTE
Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.
Stavět nebo nestavět?
3) Naopak radost do duše vrací
chvály, chvalozpěvy a vděčnost.
Znovu a znovu zakouším, jak
se mé srdce rozradostní, když
Bohu děkuji za maličkosti i za
velké věci, ale hlavně za úžasné
dílo Pána Ježíše na kříži. Vždyť
On přemohl smrt! Je-li poražena smrt, není žádný důvod ke
smutnění. Každý křesťan, který pochopí, co to znamená, že
v jeho životě je poražena smrt,
nemůže dělat nic jiného, než celým srdcem jásat.
4) Za všechno máme vzdávat
díky Bohu Otci ve jménu Pána
Ježíše.
5) Z úcty ke Kristu se jeden
druhému poddávejme. Posloužit druhému je zdrojem daleko
větší radosti, než jít a dělat si
radost sám sobě.
6) Kdo jsou v manželství
- muž má znovu prokazovat
lásku své ženě, žena má znovu
projevovat úctu svému muži
a pochválit ho. To je další zdroj
radosti, který může být velmi
rychle obnoven.
7) Kdo ještě není v manželství, ať projeví úctu svým
rodičům (jak je milé, když si
i dospělé děti ve svém velkém
chvatu vzpomenou na stárnoucí rodiče, jak je to milé a kolik
oboustranné radosti to udělá)
anebo sourozencům.
8) Kdo už nemá vůbec nikoho,
může se těšit z Pána Ježíše a porozhlédnout se kolem sebe, jestli na tom není někdo ještě hůř.
Žijeme v jedné z nejbohatších zemí světa, ke smutku
není žádný důvod. Máme-li nepořádek v duši, nebo dokonce
v duchovním životě, je třeba
ho uklidit. Ale Hospodinova
radost je naše síla a to je také
síla celého křesťanství, takže
spojení „smutný křesťan“ mi
nejde moc dohromady. ■
Rád bych k tomuto dilematu (viz Brána
č. 1/2011) připojil několik poznámek
z ostravského sboru. Dříve než vznikl sbor
v Ostravě, vzniklo shromáždění Jednoty
českobratrské ve Frýdku-Místku. Po řadu
let bylo shromáždění ve Frýdku-Místku také mnohem početnější než
v Ostravě. Až na to, že nikdy doposud nemělo vlastní modlitebnu.
Ostravský sbor má již třetí, kterou potřeboval mimo jiné i kvůli svému
růstu. Shromáždění ve Frýdku- Místku po celá léta bylo v nájmu ve školách, v Sokole, nyní na nové faře ČCE. Prostředí je to pěkné, nicméně
tam nemohou mít shromáždění na velké křesťanské svátky jako vánoce, velikonoce a jsou omezeni i ve svých dalších programech.
Sbor Ostrava prožil dvě období výrazného růstu. První bylo v letech
1945 až 1965, druhé v letech 1986 až 1999. Obě období byla mimochodem spojená s přestavbou či novostavbou modlitebny. Ta první
přestavba se uskutečnila po válce, kdy sklad železa byl přestaven na
modlitebnu, a druhé období bylo spojeno s budováním dnešní modlitebny v parku Milady Horákové. Po celých dlouhých více než 30 letech
mezi tím se početní stav sboru se stanicemi, ale i počet členů přímo
v Ostravě udržoval na stále stejném počtu. To není málo. Díky Pánu
Bohu za to. Druhý výrazný růst byl zaznamenán právě v souvislost se
stavbami modliteben, nejdříve v Havířově (kde vznikl v r. 1995 samostatný sbor), a pak v Ostravě. Nárůst počtu členů za to poslední období
představoval více než 40%.
A ještě poslední příklad. Stanice Orlová byla stanicí ostravského sboru
od 50 let minulého století. Sám si pamatuji, že na pravidelná shromáždění v ČCE tam přicházelo po léta zhruba osm až deset účastníků.
V letech 2002-3 byl zakoupen tehdy již sborem v Havířově bývalý obchod
a rychle zrekonstruován na modlitebnu CB v Orlové – Lutyni (sídliště).
Od té doby tam vzniklo společenství, kde bývá v neděli cca 40 účastníků
všech generací. Modlitebna navíc slouží i CASD a Apoštolské církvi.
Schválně jsem pominul otázku služebníků v období růstu a případných dalších vlivů... Obecně bych však mohl říci: U menších společenství zvýšené nároky na obětavost jejich členů v průběhu stavby
modlitebny přispívají k tomu, aby společenství dozrálo i po duchovní
stránce, což se mimo jiné projeví ve vyšší obětavosti členů. Stavba
modlitebny přispívá také k vyšší identifikaci členů sboru se svým společenstvím. A především umožňuje, aby se do budování sboru zapojili
i členové, kteří zůstávali do té doby nějak na okraji sborového společenství. Za celou dobu, kdy jsem se jako kazatel podílel na stavbě modlitebny v Havířově, Ostravě a v Orlové si pamatuji jen jediného bratra,
který raději ze sboru odešel do jiné církve kvůli obavám, že by se musel
podílet na zvýšených nákladech.
Proto na otázku zda stavět či nestavět odpovídám jednoznačným:
Pokud je to Boží vůle, pak stavět. Bál bych se stavby, která vzniká jen
na základě naší ctižádosti nebo proto, že na to máme. Takovému
rozhodnutí musí předcházet společný zápas o rozpoznání Boží vůle.
(redakčně kráceno)
■ JaroSlav oraWSKi
Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1
E-mail: [email protected]
duben 2011 3
duben 2011.indd 35
23.3.2011 11:20:30
MODLITBA
Foto B. Košťák
ZAMBRÓW
Tu (Ježíš) vstal,
pohrozil větru
a řekl moři:
„Zmlkni, utiš se!“
Marek 4,39
Budeme rádi, když i vy, milí čtenáři, se s námi
podělíte o své zkušenosti s modlitbami.
Pište na adresu redakce:
Kodex o.p.s., Soukenická 11, Praha 1, 110 00
nebo na e-mailovou adresu: [email protected]
Č
asům, kdy osobní lodní doprava spojovala Ameriku
s Evropou, právě odzvonilo, ne ale
pro nás. Spolu s několika málo pasažéry se plavíme z New Yorku do
Antverp a Rotterdamu na palubě
polské nákladní lodi ZAMBRÓW,
je to velké dobrodružství!
Pořád je co pozorovat, moře,
obzor, vybavení lodi a hlavně nákladový prostor, kterým je vlastně celá paluba nad podpalubím
táhnoucí se od záďové nástavby
až k přídi lodi. Je odpoledne a na
lodi zavládl zvláštní ruch. Posádka pomocí prken a ocelových
lan zajišťuje rozměrný náklad,
který se nevešel do útrob lodi
a zůstal složen mezi jeřáby na
palubě. Ačkoliv ještě svítí slunce, moře se už začíná viditelně
bouřit. ZAMBRÓW se jako ostrý nůž zařezává do zpěněných
vln, které se pak s hlukem tříští
a vydatně zalévají palubu slanou
vodou. Naše loď je zbrusu nová
s moderním navigačním vybavením a pod velením zkušeného
kapitána drží na své druhé plavbě sveřepě kurz.
Slunce zmizelo za mraky. Už se
těžko pozná, kde končí vrcholky
vln a začíná obloha. Tohle ale už
nejsou vlastně žádné vlny, to jsou
horská úbočí a hluboká údolí vařící se zelené pěny. ZAMBRÓW
dostává zabrat! Při každém nárazu masy vod se zachvěje, vzepne
a pak se pomalu začne naklánět.
Nikdo z posádky už dávno nesmí
ven. Náklony lodi jsou čím dál
větší, nelze se udržet na nohou,
ale nelze se udržet ani na zemi!
Bouře neustále sílí, avšak zdánlivý chaos má svůj řád. Vždy po několika menších vlnách přichází ta
velká, ta která vás přišla utopit.
Klečíme u postele, plovací vesty
na těle, držíme se jeden druhého,
modlíme se. „…Byť se mi dostalo
jíti přes údolí stínu smrti, nebudu
se báti…“ Ale já se tak bojím, Pane
Bože! Bude to studit, bude to bolet,
budu sám v ledové vodě a ve tmě!
Přichází další úder. Tak tohle je
konec! Loď se chvěje, voda buší
do nástavby, náklon je obrovský. Vyrovná tohle naše statečná
ZAMBRÓW, nebo je to už moc?
Trousíme se na palubu, je krásné
klidné ráno, voda jak olej, budeme
mít instruktáž, co dělat při ztroskotání lodi. To jsou ty paradoxy…
Dozvídáme se, že jsme prošli těžkým orkánem, že loď je poškozená
a čeká ji generální oprava. Dozvídáme se, že kapitán byl desítky hodin přítomen na můstku, aby nakonec ustoupil síle vln, změnil kurz
a zachránil plavidlo i posádku.
Utírám si zvlhlé oči. Tak Pane
Bože ještě jednou díky! Díky za to
že jsi byl a stále jsi „na můstku“.
Tenkrát jsem byl malý kluk a nějak jsem neměl čas plakat. Teď, po
více jak čtyřiceti letech už to jsou
ale jiné slzy, slzy vděčnosti.
■ Ondřej Košťák
36 duben 2011
duben 2011.indd 36
23.3.2011 11:20:31
KŘÍŽOVKA
Tajenku zašlete do 17. 4. 2011 (i e-mailem) na adresu redakce.
Vylosovaný výherce získává knihu Garryho Chapmana
Příběhy lásky z nakladatelství Návrat domů.
Tajenka z čísla 3/2011: S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Knihu Přátelství žen vyhrává Ivana Mertová, Most
Vyluštěte tajenku
a vyhrajte knihu
duben 2011 37
duben 2011.indd 37
23.3.2011 11:20:33
POST SCRIPTUM
Otakar Štanc ml.
Co všechno
ještě máme udělat?
P
řed lety šel v televizi spot, ve kterém byl muž
na vozíku oblečen jako klaun s komentářem:
Co všechno budou muset ještě (handicapovaní)
udělat, aby si jich lidi všimli? Občas mě tato otázka
napadá i při pohledu na některé křesťanské snahy
o upoutání pozornosti.
Netřeba zmiňovat zběsilé hudební produkce pouličních kazatelů v centru hlavního města, které
pozornost upoutají s velkou jistotou, avšak o jejich
našeho produktu jsou bez pořádné promotion chabé.
Jednou z možností, jak zvýšit šanci na úspěch,
je strhat se zdi ostatní nabídku a usnadnit tak zájemcům výběr, nenápadně umožnit lidem volbu jen
z jedné a správné možnosti. Toto ovšem jistě není
počínání v duchu Hospodina, který již v Edenu dal
lidem volný přístup i k zakázanému ovoci.
U některých radikálních amerických evangelikálů
jsou tyto snahy dováděny téměř do dokonalosti vy-
Nemáme sami někdy, když do našeho
shromáždění zavítá nevěřící host, snahu
evangelium trochu opepřit a okořenit? Třeba
nějakou pikantní narážkou či ilustrací…
misijním efektu lze oprávněně zapochybovat. Spíše
mám na mysli širokou paletu doprovodných sborových akcí, klubů, netradičních bohoslužeb apod.,
aniž bych se chtěl vůči těmto aktivitám vyjadřovat
s jakýmkoli despektem.
Zatímco v našich krajích můžeme narazit na propagační aktivity církví vytvářené povětšinou amatérsky či nadšenecky, v západním světě není již
řadu let tabu hovořit přímo o církevním marketingu
vedeném zcela profesionálně. V tomto odvětví není
neobvyklé nazývat účastníka bohoslužby „zákazníkem“. Zde už ale cítíme zájem spíše o výnosy obchodní než duchovní.
Nedávno jsem věšel na veřejnou reklamní plochu
letáček zvoucí do našeho sboru. Po připevnění jsem
poodstoupil, abych zjistil, jak se bude mezi ostatními
plakáty vyjímat. Při pohledu na záplavu pozvánek,
nabídek a reklam jsem nabyl nepříjemného dojmu,
že kromě mě si ho asi nikdo nevšimne, aniž bych
ostatní materiál strhal a naházel přes plot. V případě, že lidem nabízíme křesťanství jako volnočasovou aktivitu či duchovní servis, může se z něho stát
právě takový nenápadný letáček na vývěsce světské
nabídky. Konkurence je pestrá a šance na prosazení
tvářením křesťanských alternativ ke každé oblasti
tzv. světské kultury. Křesťanské oblečení, křesťanské vysílání, dokonce křesťanský death-metal…
Tím vším jako by se lidé snažili usnadnit a vyzdobit cestu k evangeliu, které jako by bez toho bylo pro
kolemjdoucí suché, fádní a málo atraktivní. A nemusí to být vždy v takto přehnané formě. Nemáme sami
někdy, když do našeho shromáždění zavítá nevěřící
host, snahu evangelium trochu opepřit a okořenit?
Třeba nějakou pikantní narážkou či ilustrací. Anebo vtipnou historkou upozornit posluchače na to, že
vlastně nejsme jen nábožní suchaři a že být křesťan je prostě děsně fajn? Pokud ano, měli bychom
se soustředit jiným směrem. Evangelium je totiž již
samo o sobě peprné až až. Kdo se s ním osobně setká, pozná, že proniká až k rozhraní duše a ducha,
do morku a kloubů, až do srdce (Žd 4:12).
Co všechno tedy budeme muset ještě udělat, aby
si nás lidé všimli? Především se zbavit úporné snahy zaujmout svět jemu vlastními lákadly a v první
řadě hledět na Hospodina a jeho přikázání. Potom
můžeme být pravou, nevyčpělou solí, jejíž chuť
bude mezi lidmi zřejmá a vzbuzující touhu po jejím
původním zdroji. ■
38 duben 2011
duben 2011.indd 38
23.3.2011 11:20:33
Inzerce
VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA
SOCIÁLNÍ A TEOLOGICKÁ – DORKAS
Blažejské náměstí 9, 772 00 Olomouc
Tel.: 585 208 813
E-mail: [email protected]
Ubytování u Hejzlaru
ré
Byst
/BCÓ[ÓNFVCZUPWÈOÓMǾäFL
WLMJEOÏNQSPTUDzFEÓ0SMJDLâDIIPS
7IPEOÏQSPSPEJOZTEǔUNJJQSPBLUJWOÓPEQPǏJOFL
IPSTLÏLPMPCǔäLZUSBNQPMÓOBLPVQBMJÝUǔ
Těšíme se na Vás, Světlana & Jenka Hejzlarovi
XXXIFK[MBSCZTUSFD[
Studijní obor
Sociální a diakonická práce
Týden otevřených dveří:
7. 2. - 11. 2. 2011
www.dorkas.cz
DIPLOMKY EXPRES
ZA TŘI HODINY
BEZ PŘÍPLATKU
Celoroční projekt připomenutí
60. výročí zahájení československého vysílání
Rádia Svobodná Evropa
4. května 2011, 19.00 hodin
kostel svaté Ludmily, Náměstí Míru, Praha 2
Slavnostní mše - Celebruje Mons. Václav Malý
6. května – 17. června 2011
Valdštejnská zahrada, Senát PČR, Praha 1
Výstava „Svobodně!“
Výstava zachycující významné milníky
v historii RFE prostřednictvím osobností
československé redakce.
Výstava je určena široké veřejnosti, tuzemským
i zahraničním návštěvníkům hlavního města.
198,-
E
ŽIJT
VYU
NY
Í CE
N
Č
AK
BAREVNÝ TISK
ZA CENU
ČERNOBÍLÉHO
4
A
/
0
9
,
2
KNIHAŘSTVÍ KODEX
SOUKENICKÁ 11, PRAHA 1
WWW. KODEX.CZ
Cena je platná při předložení kuponu.
duben 2011.indd 39
23.3.2011 11:20:39
1
C
Celé 19. století nepřineslo v podstatě žádný nový originální architektonický sloh. Živnou půdou pro vznik
historizujících slohů se stala náhlá stagnace ve výtvarném umění. Znamením této doby byl tzv. historismus,
tj. snaha využívat starší stavební slohy a vytvářet z nich nové celky.
Mluvíme tedy o novorománském stylu, novogotice, novorenesanci a novobaroku. Vyvrcholením tohoto
„vykrádání“ klasických vzorů je pak eklekticismus, to jest využívání prvků z několika stylů najednou.
Prvním historizujícím slohem byla novogotika. Snad nejlépe se snášela s přestavbami a novostavbami
kostelů a katedrál popř. hradů. Zde totiž nevyvstával jinak tak palčivý rozpor formy a obsahu. Specifickou
skupinu tvoří cihlové novogotické stavby čerpající ze
stylu severské německé gotiky. Často se přitom jedná
o kostely a domy německých evangelíků, kteří tímto
ryze německým stylem dávali najevo svou odlišnost od
českého katolického prostředí. Prvotní oblibu gotiky
vystřídal zájem o novorenesanci a novobaroko. Novorenesance jako sloh měšťanstva prakticky splnila požadavky moderní architektury. Čisté novobaroko se uplatnilo spíše u církevních budov a novostaveb kaplí, kde
mu ovšem byl konkurentem styl novorománský. Zcela specifickým stavebním stylem byly formy čerpající
z mimoevropských tradic, např. tzv. maurský, či byzantský styl.
Neustálé opakování principů a prvků starších stavebních slohů zavedlo architekturu nakonec do slepé
uličky. Mladá generace umělců již nechtěla dále jen omílat staré a „osvědčené“ vzory a chtěla zároveň naplnit touhu po novém univerzálním stylu, který by spojil všechna umělecká odvětví. Takovýmto východiskem
se stala na přelomu 19. a 20. století secese.
Foto archiv autorů
Historismus
4
1 - Novorenesanční katedrála Božského spasitele v Moravské Ostravě.
2,3 - Novorománský kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně, Praha.
4 - Novobarokní kostel sv. Chrám Panny Marie Královny v Mariánských Horách.
5 - Novorománský kostel svatého Gabriela Praha Smíchov
6 - Novogotický kostel sv. Ludmily na Mírovém náměstí v Praze.
5
6
2
3
duben 2011.indd 40
23.3.2011 11:20:45
Download

O Kristu a nesení kříže Sousedské vztahy a spory