XXII. české církevní dějiny – Církevně náboţenské
poměry ve dvacetiletí mezi dvěma světovými válkami
Vnější poměry:
Kulturní boj: Do samostatného státu nevstoupila katolická církev pod příznivými hvězdami.
Několik desítiletí trvající proticírkevní agitace mladočeských kruhů přinesla ovoce. Servilní
postoj hierarchie k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená část
katolického tisku budily přirozený odpor české veřejnosti, příliv vojáků z front byl naladěn
proticírkevně a protináboţensky, katolíci byli bázliví a zakřiknutí. A tak není divu, ţe širokou
odezvu nalezla hesla: „po Vídni Řím!“. „Řím musí být Čechem souzen a odsouzen!“ ap.
Vandalské zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí /památníku jediného
vítězství, jehoţ národ v 17. stol. dobyl, ovšem vítězství katolické Prahy nad luteránskými
Švédy/ 3. listopadu1918, třetího dne po převratu, bylo signálem k ţivelnému účtování
s Římem, s katolicismem. Katolické kněţstvo se stalo předmětem posměchu, církev byla
v školách a na schůzích tupena, v novinách a časopisech byla její čest smýkána do kalu a její
chyby nehorázně zveličovány. Chystala se radikální odluka církve od státu, byl proveden
částečný zábor církevního majetku pozemkovou reformou a církev měla být zbavena všech
práv. Pokud nenabyl proticírkevní boj ještě pováţlivějších forem, způsobily to jednak
stupňující se vnitropolitické obtíţe, jednak ohled na katolické Slováky. Praha si nemohla
dovolit takový proticírkevní kurz, který by byl vehnal Slováky do radikální opozice.
Katolické Slovensko a řeckokatolická Podkarpatská Rus měly nejen velký vliv na umírněnost
řešení církevně-politických otázek v celém dalším vývoji, ale posílily i odhodlanost katolíků
v českých zemích, zvláště na Moravě. Pod tlakem těchto mocenských sil byla nucena
československá vláda ustoupit od chystané odluky mezi státem a církví, pojaté do původní
osnovy ústavní listiny, protoţe by to ohrozilo přijetí ústavy vůbec.
Reformní hnutí duchovenstva: Bylo osudné, ţe v době pro církev tak pováţlivé, bylo její
duchovenstvo zaneprázdněno vlastní krizí - stavovským reformním hnutím. Praţský
arcibiskup Pavel Huyn, který dlel ve dnech státního převratu na vizitaci v Chebu, se uţ
nevrátil do svého arcibiskupského sídla a uchýlil se do Říma, olomoucký arcibiskup kardinál
Lev Skrbenský, rovněţ rakouský šlechtic, byl zcela bezmocný a faktického vedení
církevních záleţitostí se ujal kněţský spolek „Jednota katolického duchovenstva“.
V Jednotě oţily reformní myšlenky katolické moderny, coţ se projevilo i tím, ţe v jejím čele
stanul J.Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní předáci Katolické moderny. Přes 90 procent českého
kléru se přihlásilo za členy Jednoty a výbor spolku vypracoval za Baarova předsednictví r.
1919 reformní návrhy /“Návrh duchovenstva na obnovu církve katolické“/, které
čtyřčlenná delegace /byl v ní i prof. Vojtěch Šanda předloţila papeţi Benediktovi XV.
Poţadavky reformistů byly shrnuty do šesti bodů:
1. zřízení českého patriarchátu, 2. rozšíření církevní samosprávy a moţnost laické
spolupráce v ní, 3. úprava patronátního práva a obsazování far, 4. návrh na liturgii
v lidovém jazyce, 5. úprava kněţského studia a výchovy, 6. zdobrovolnění celibátu.
V podstatě jsou tyto poţadavky překvapivě katolické, některé předešly dobu a jsou dnes
splněny. Dnešní čtenář tohoto zajímavého dokumentu se ovšem ani nemůţe zhostit dojmu, ţe
se v něm vedle biblicky pojatého a ţitého křesťanství uplatnilo i pragmatické přizpůsobení
duchu doby. Proto také část kněţstva v Jednotě sdruţeného byla odhodlána v případě
nesplnění svých poţadavků katolickou církev opustit. Také v návrzích převaţuje hledisko
nacionální na úkor církevní univerzality. Kdyţ se delegace vrátila z Říma s hubeným
výsledkem /povolení slovanské liturgie na několika významných místech a právo číst ve mši
sv. evangelium a epištolu také česky/, Jednota se rozštěpila na umírněný a početně daleko
nejsilnější střed, na radikální levici /“Ohnisko“/ s 200 kněţími, skutečnými modernisty ve
smyslu rozhodnutí Pia X., a na krajní pravici. Mluvčím pravice byl dr. F.X. Novák, který uţ o
reformních problémech jasně pojednal e svých publikacích. I on uznával nezbytnost církevní
reformy, ale stavěl se proti těm, kteří tyto reformy hlásali, ač se s církví vnitřně rozešli. Jeho
neposkvrněný ţivot i všestranná vědecká orientace jej činily povolaným zastáncem kázně a
mravního řádu. Novák měl také pronikavý vliv na akademickou mládeţ, která se po r. 1918
energicky postavila proti rozvratným tendencím v náboţenském ţivotě českého národa.
Protoţe Sv. stolec reformní návrhy hned nezamítl nýbrţ je přijal k podrobnějšímu zkoumání a
úvaze, oddávali se mnozí naději, ţe přece jen dosáhnou podstatných ústupků. Ještě na valné
schůzi Jednoty r. 1919 referoval předseda o dobrých vyhlídkách reformistů. Kdyţ však v září
byl praţským arcibiskupem jmenován odpůrce novot profesor František Kordač, aniţ se
předtím někdo dorozuměl s Jednotou nebo přihlédl k jejím návrhům, bylo rozhodnuto.
Radikálové, v nichţ církevní smýšlení odumřelo nebo kteří ztroskotali na celibátu / a pro něţ
tehdy církev ještě nenalezla humánní východisko/, církev opustili. Arcibiskup Kordač se
chopil vedení církevní správy velmi energicky a Jednotu v lednu 1920 rozpustil. Kdyţ
Kordačovo rozhodnutí bylo schváleno v Římě, vyzvali také ostatní biskupové kněţstvo, aby
z Jednoty vystoupili a sdruţovali se v diecézní jednoty pod vedením episkopátu. Významní
vůdcové Jednoty jako J.Š. Baar , Xaver Dvořák a jiní, ještě nějakou chvíli vzdorovali, ale
zůstali katolíky. Humánní dialog s nimi by byl dokázal, aby svá poslední léta nestrávili
v zahořklosti.
Církev Československá: Nespokojení kněţí zaloţili 8.ledna 1920 vlastní náboţenskou
společnost, které dali název Církev československá, a dva dni nato vydali provolání
k národu, aby opustil římskou církev a vstoupil do církve národní. Výzvy uposlechlo do
sčítání lidu r. 1921 přes půlmilionu katolíků a do r. 1930 se zvýšil počet příslušníků nové
církve na 800 000 lidí. Ţe nenabylo vystupování z katolické církve většího rozsahu, to
způsobilo provolání profesorů filozofické fakulty Josefa Šusty a hlavně Josefa Pekaře, kteří
důtklivě v denním tisku varovali veřejnost před krokem, který by způsobil mladé republice
doma i za hranicemi velké nesnáze, a poukazovali i na mělkost tohoto hnutí.
Zakladatelé Československé církve byli dlouho na rozpacích, mají-li se připojit k nějaké jiţ
existující církvi či mají-li jít vlastní cestou. Konzervativní směr chtěl jít cestou východní
tradice a vytvořit autokefální Československou pravoslavnou církev. Touto cestou šli
především Moravané za vedení kněze Matěje Pavlíka. Ten navázal styky se srbskými
pravoslavnými biskupy, byl od nich vysvěcen na biskupa a dostal jméno Gorazd. Zvítězil
však radikálnější směr bývalého plzeňského profesora náboţenství dr. Karla Farského, který
chtěl vytvořit zcela novou křesťanskou církev, jeţ by plně odpovídala duchu českého národa
přítomné doby. Podle slov Farského měla církev navázat bezprostředně na Nový zákon a na
Krista a vycházejíc odtud se zřetelem na moderního člověka měla ve shodě s českým
cítěním nově vytvářet liturgii a učení. Věroučný, liturgický i organizační vývoj církve
prodělal několik fází, /aţ k odklonu od víry v boţství Jeţíše Krista a Nejsvětější Trojici/,
v dnešní době usiluje Církev československá o svou obrodu návratem k biblickému
křesťanství.To naznačuje také nový název „Československá církev husitská“, přijatý na
sněmu r. 1971. V čele církve stojí patriarcha a šest biskupů.
Českobratrská církev evangelická: České evangelické obce vyznání
helvétského/kalvínského/ a augsburského se sjednotily r. 1918 na husitské základně
v českobratrskou církev evangelickou. Duchovním střediskem se jim stala Husova
evangelická fakulta, zřízená státem r. 1919. Z osob, které opustily katolickou církev získala
českobratrská církev pouhých 60 000 členů.
Katolická církev a československý stát: Poměr katolické církve a státu zůstal delší dobu
napjatý. I kdyţ nedošlo k provedení odluky církve od státu, staré rakouské zákony o škole a
manţelství byly pozměněny způsobem pro církev ještě nepříznivějším, kdeţto závislost církve
na státu, jak ji zavedly květnové zákony z. r. 1874, byla podrţena. Trvale však nebylo moţno
přezírat, ţe přes nejprudší agitaci pro vystupování z církve téměř 80 % obyvatel zůstalo
církvi věrno. /z 13 929 000 obyvatel bylo r. 1930 10 617 000 katolíků/. Odpovědní činitelé si
uvědomili, ţe ústavu poměrů mezi církví a státem bude třeba řešit kompromisem mezi státem
a Sv. stolcem a nikoliv jednostrannými opatřeními. K váţnému měření sil mezi vládou a
církví došlo ještě r. 1925 po vydání zákona o svátcích. Byly zrušeny tři mariánské svátky /2.2,
25.3., 8.9/, jejichţ svěcení není kodexem předepsáno, byl zrušen zemský svátek sv. Jana
Nepomuckého. Pro Slovensko byl ustanoven zemský svátek sv. Cyrila Metoděje.Úmrtí
Husovo bylo toho roku slaveno s velkou okázalostí za oficiální účasti prezidenta a vlády.
Svatý stolec, který měl od r. 1920 v Praze diplomatické zastoupení, v tom spatřoval provokaci
a na znamení protestu odvolal svého nuncia. Teprve koncem r. 1927 se podařilo spor urovnat
a sjednat zásadní dohodu o nejdůleţitějších otázkách církevně politických /modus vivendi/,
takţe začátkem r. 1929 byly diplomatické styky s Vatikánem zase úplně obnoveny. Modus
vivendi jednak upravil jmenování biskupů československých v duchu církevního práva
/biskupy jmenuje Sv. stolec, ale vláda můţe z váţných politických důvodů odmítnout/, jednak
stanovil způsob a zásady nového rozhraničení diecézí, kvůli změně politických poměrů. Nyní
se měly hranice diecézí krýt s hranicemi státními, coţ bylo důleţité hlavně pro Slovensko,
jeţ se tak vymanilo z církevní pravomoci maďarských biskupů.
Oslavy svatováclavského milénia r. 1929 projevily navenek úplnou změnu v poměru církve
a státu. Vláda převzala garanci slavností a umoţnila celostátní ráz. Oslav se zúčastnil sám
prezident, který pronesl významný projev. Dalším významným mezníkem ve vládní církevní
politice, byl celostátní sjezd katolíků Československé republiky r. 1935, kdy vláda oficiálně
přivítala papeţského legáta, kardinála Verdiéra, se všemi poctami, náleţejícími papeţskému
suverénu. Kdyţ pak katolické strany ve volbách r. 1935 rozhodly volbu ve prospěch dr.
Beneše a tím znemoţnily nástup fašistické reakce, byly vytvořeny další podmínky pro klidný
církevní rozvoj v Československé republice.
Politický katolicismus: Obavy o budoucnost katolické kultury ve státě po r. 1918 probudily
k novému ţivotu katolické politické hnutí. Stranám s křesťanským programem se sice ani
nyní nepodařilo soustředit ve svých řadách pozoruhodnější většinu katolických voličů, ale
byly přece jen důleţitým jazýčkem na politickém kolbišti. Katoličtí političtí činitelé se
honosili tím, ţe dosáhli pozoruhodných úspěchů: svým úsilím zabránili především odluce
církve od státu, zajistili hmotné postavení kněţstva, zabránili další konfiskaci církevních
statků, zabránili rušení církevního školství, znemoţnili odnětí práva vysokého školství
teologickým fakultám praţské, olomoucké a nově zřízené bratislavské a prosadili, ţe
bylo ponecháno povinné vyučování náboţenství na školách obecných, měšťanských a
středních aţ do třídy páté. Církvi bylo přiznáno právo státní dotace na potřeby kultu,
kněţím, vyučujícím náboţenství na státních školách přiznáno právo parity s ostatními
učiteli a profesory, uznána zvláštní duchovní správa v armádě, ponechány církvi
zasvěcen svátky , uznána revize učebnic, uráţejících základní principy katolického
náboţenství a zkreslující události církevně náboţenské, zmařeny pokusy o zavedení
nuceného civilního sňatku, stejně jako pokusy o převzetí matrik a církevních
charitativních ústavů.
Jsou to jistě nemalé zásluhy. Nám se dnes ovšem jeví katolická konfesijní strana s knězem
jako její předsedou a státním ministrem jako anachronismus. Byla to velká chyba, ţe si strana
včas nevychovala vedoucí dorost z laických kruhů. Ještě pováţlivější bylo, ţe úzké sepětí
politické aktivity s náboţenskou vírou vedlo v očích značné části věřících a nepochybně u
většiny lidí vlaţných či nevěřících k nepřípustnému ztotoţňování náboţenství s běţnou denní
politikou a s jejím okamţitými cíli. Výsledkem mohlo být jen zplanění a zpovrchnění
náboţenského ţivota a promarnění mnohých cenných sil, jeţ by bylo moţno vyuţít na
vlastním poli církve hodnotněji. Také zabránění odluce církve od státu se dnes jeví jako
úspěch problematický /Vatikán sám navrhoval tzv. „brazilskou“ rozluku, při níţ není sice
spolupráce mezi státem a církví, ale ani nepřátelství/. Jako velmi pozitivní jev je však třeba
hodnotit, ţe lidová strana se od počátku postavila za demokracii a za republiku a zůstala
těmto politickým ideálů věrna i tehdy, kdyţ se staly ve střední Evropě vzácností. Toto
demokratické zaměření lidové strany, které se nezměnilo ani za prudkého protiklerikálního
náporu ostatních stran, přispělo pak v klidnějších dobách a zvláště v měsících a letech
ohroţení státu „třetí říší“ k plodné spolupráci s ostatními demokratickými silami a
k rehabilitaci katolicismu v očích veřejného mínění.
Poměry vnitřní:
Episkopát: bylo štěstím pro církev, ţe na biskupské stolce byli povoláni zdatní kněţí, kteří
vyšli z lidu. Snad nejpopulárnější postavou mezi českými biskupy byl Antonín Cyril Stojan,
arcibiskup olomoucký /1921-23/. Kdyţ pracoval ještě v politice jako poslanec říšské rady a
pak jako senátor v počátcích samostatného státu, nebyl mu politický mandát ničím jiným, neţ
nástrojem milosrdenství a lásky. Ač bylo jeho dobroty nejednou zneuţito, pokládal za svou
povinnost prospět a pomoci kaţdému. Jak bylo hezky řečeno: „pojila se v něm lidová
moravská zboţnost, vědomí Boţího synovství, tradice cyrilometodějská, slovanský
ekumenismus, Pavlovo odhodlání být všem vším s prostotou a nezištností, neuvěřitelnou
obětavostí a bezbřehou šíří zájmů a úkolů v syntézu autentického křesťanství, jíţ nemohl
odepřít úctu ani nevěřící“. Byl pochován na Velehradě, o jehoţ povznesení stejně jako o
rozkvět Hostýna si získal nesmírné zásluhy.
Osobností stejně vynikající, ač jiného zaměření, byl praţský arcibiskup František Kordač,
muţ přísného ţivota, filozof autority a nesmlouvavý kritik moderního chaosu mravního i
politického. Býval profesorem a rektorem kněţského semináře v Litoměřicích, pak
profesorem praţské teologické fakulty. Jeho výstiţnou charakteristiku podává Alfred Fuchs
v autobiografickém románu „Oltář a rotačka“ Srovnává Kordače, jehoţ přednášky
navštěvoval s Masarykem a píše: „Byl-li nějaký typický kontrast k Masarykovi, pak to byl
profesor Kordač. I z něho se linulo osobní kouzlo člověka, zcela proniknutého svou ideou.
Jeho přednes byl přesně artikulující slabiku za slabikou, vychutnávající kaţdý zvukový valér,
zejména v latině. Mluvil jako „moc maje“. Jeho scholastikou vycvičená logika byla skvělá a
ačkoliv v jeho zjevu nebylo ani dost málo citového, dovedl se vemluvit do skvělého patosu,
patosu intelektu a myšlenky, nesené vírou. Jeho zjev byl gotický. Mléčné bílé vlasy, obličej
rysů tvrdě určitých, kněz v kaţdém pohybu. I jeho přednáška dělal dojem ritu. Dva
kontrasty... nikdo tehdy nepomyslil, ţe tito dva profesoři, ve své době nejvýznačnější,
budou jednou sousedy na Hradčanech.“
Stejně mocným dojmem působil profesor Kordač na akademické posluchače v kostele v.
Salvátora a na poslance v revolučním národním shromáţdění. Kdyţ stanul v čele církevní
správy, tvrdě a chladně provedl na těle nemocné církve osvobozující operaci, kdyţ rozhodně
potlačil odbojné hnutí v kněţstvu, a svou moudrostí a prostým způsobem ţivota odzbrojil
nakonec i ty, s nimiţ se střetl v osobním zápase. Zvýšenou pozornost věnoval kněţskému
dorostu, horlivě vizitoval a svými kázáními povzbuzoval věřící lid. Uprostřed hospodářské
krize na počátku třicátých let se chopil pera, aby odsoudil rozkladnou vyděračskou funkci
vyděračského kapitalismu. Čtenář, který si jeho projevy z konce r. 1930 přečte, bude
omráčen jejich jasnozřivostí a řekne si, ţe arcibiskup Kordač byl obdařen prorockým darem.
Přísný kritik najde sice i na tomto hodnostáři některé chyby, ale je jisto, ţe to byl arcibiskup,
jakého neměla praţská arcidiecéze po celá staletí.
Mluvíme-li o Kordačovi, nemůţeme znovu nevzpomenout jeho světícího biskupa Antonína
Podlahu, velekněze svatého ţivota, vroucího ctitele národních patronů,vynikajícího učence a
mecenáše katolické literatury, přítele a dobrodince chudých a trpících, stráţce a dobudovatele
svatovítské katedrály, v jejíţ arcibiskupské hrobce byl pohřben.
Řehole: O rozvoj náboţenského ţivota se nemálo zaslouţili členové muţských řeholí, kteří
vyvíjeli horlivou činnost jako vychovatelé, kazatelé, exercitátoři i jako spisovatelé. Nešlo ani
tak obnovu klášterů, jako spíše o řadu silných osobností které se právě v době náboţenské
krize rozhodly pro důsledný návrat k mnišskému a apoštolskému ideálu. Některým z nich se
podařilo strhnout za sebou celou svou řeholní druţinu, jiní zůstali se svým nadšením jen na
okraji svých těţkopádných řeholních útvarů, aby tím silněji působili navenek.
Diecézní klérus: Kněţské semináře byly v letech 1919-1929 poloprázdné. Tak povstala
v diecézním kněţstvu generační mezera. Ačkoliv ani mezi starším kněţstvem nechybělo
vynikajících osobností, byl rozdíl mezi starší a mladou kněţskou generací znatelný. Jen malá
část kněţí, svěcených po r. 1929 převzala špatné zvyky josefinských byrokratů a jejich někdy
takřka pokrytecký a ziskuchtivý ţivotní styl. Tato menšina se později dostala působením
vnějších vlivů neoprávněně do popředí.Totéţ platí o některých kněţích, které anachronická
ctiţádost vedla , aby hledali kariéru v lidové straně a skrze ni. Velká část příslušníků nové
generace si volila povolání z ideálních důvodů, pracovala horlivě a nešetřila obětmi.
Katoličtí laici: protináboţenskou agitací se dali zviklat a z církve vystoupili ponejvíce takoví,
kteří k ní náleţeli jen ze setrvačnosti. Jestliţe však více neţ tři čtvrtiny národa v církvi
setrvalo, neznamená to, ţe všichni byli věřícími katolíky. Zmizelo však u nich nepřátelství
k církvi. Některé farnosti, ano celé okresy, zůstaly odpadovým hnutí nedotčeny. Byla zde
směrodatná také duchovní úroveň farářů, jejich horlivost a způsob duchovní správy. To
platí zvlášť pro první doby, kdy náboţenská iniciativa vycházela téměř výlučně od
jednotlivých kněţí. Na jiných místech se vytvořila aspoň uvědomělá katolická menšina, která
dovedla statečně hájit svou víru proti nepřátelskému okolí. Její jádro se udrţelo dodnes.
Katolické organizace: Rozkvět náboţenského ţivota v českých zemích po první světové
válce souvisel ve značné míře s obnovou největší katolické organizace, která vznikla před r.
1914 z iniciativy líšeňského faráře Metoděje Hoška a podle jihoslovanského vzoru se
nazývala Orel. Od jiných tělovýchovných sdruţení se Orel lišil svým výchovným zaměřením
k celému člověku. Usiloval pěstovat ne tělo pro tělo, ale tělo pro duši a pro Boha. Vnějšími
úspěchy Orla byly slety v Brně r. 1922 a v Praze r. 1929, ale daleko závaţnější byly jeho
pozdější výsledky v oboru náboţenské a mravní výchovy.
Široce rozvětvená Česká katolická charita, organizovaná podle diecézí a farností,
soustředila v součinnosti s řádovými sestrami různých kogregací péči o nemocné, sirotky a
chudé. Zvláště vynikla velkorysou sluţbou repatriantům na konci 2. světové války.
Katolické studentstvo bylo sdruţeno v Ústředí katolického studentstva v Praze. Byly vněm
zahrnuty především akademické spolky: Liga akademická v Praze, která vydávala po 1.
světové válce revui „Ţivot“, a spolek katolických akademiků Moravan v Brně, který vydával
revui „Akord“, převzatou od Ladislava Kuncíře a edici knih „Duchovní orientace“.
Katolická akce, tj hierarchicky řízený apoštolát laiků, se u nás zpočátku mnoho nelišil od
běţných pastoračních metod a účinněji zakotvil ve studentském prostředí.
Věda, literatura a umění: Vědecká produkce byla čilejší neţ v předcházejícím období.
Přední místo ve vědeckém ruchu zaujaly obě teologické fakulty. Z praţských profesorů
vynikli filozof Jaroslav Beneš, biblista Josef Heger, byzantolog světového jména František
Dvorník, archeolog František Cibulka a odborník ve staroslověnštině Josef Vajs. Jeho
nástupce Josef Vašica, který přišel z Olomouce byl také znalec barokní literatury a
staročeské bible. V Olomouci vynikli biblista Jan Hejčl, František Cinek, sociolog Bedřich
Vašek, historik Augustin Neumann
Nesmírné zásluhy o prohloubení českého duchovního ţivota si získal svým dílem Josef
Florian /1873-1941/. Zpočátku spolupracoval s Katolickou modernou, ale brzy se od ní
odloučil, veden jednak odporem k „duchu doby“ a jednak váben cennými zjevy světové
katolické literatury. Opustil kariéru středoškolského profesora, uchýlil se do rodné Staré Říše
na Moravě a tam bez jakékoliv ekonomické základny začal vydávat své „Dobré dílo“, vesměs
překlady cizích autorů, a to v dokonalé úpravě, jeţ uvádí bibliofily v nadšení dodnes. Téměř
beze zbytku přeloţil a vydal spisy Leóna Bloye a četné spisy nebo alespoň ukázky spisů
takových autorů jako jsou Ernest Hello, G.K. Chestrton, Romano Guardini, J.Maritain,
J.Green, P. Claudel, G.von Le Fort, F. Mauriac, a G. Bernanos. Proslul i jako
nesmlouvavý kritik, hledící nazvat vše pravým jménem bez ozdobných obratů v jadrné
zkratce.
Ve Florianových šlépějích a v bezprostředním kontakt se Starou Říší kráčela později některá
katolická nakladatelství v čele s nakladatelství Ladislava Kuncíře. Velký a trvalý vliv měly
spisy moravského kněze, svérázného surrealisty Jakuba Demla /1878-1961/. Jako literární
kritici si získali jméno Albert Vyskočil a Miloš Dvořák. Z umělců se hlásili k církvi hudební
skladatelé J.B. Forster, O.A. Tichý, varhanní virtuoz B. Wiedermann aj.
Závěrem můţeme uvést i několik významných konvertitů, jako byli lékař R.W. Hynek, který
na sebe upozornil studiemi o turinském plátně, spisovatelé Karel Schulz a publicista
ţidovského původu Alfréd Fuchs, který zahynul v koncentračním táboře.
Download

XXII. Církevně náboženské poměry ve dvacetiletí mezi dvěma