Nová emigrace z České republik y
po roce 1989 a návratová politika
Nová emigrace
z České republiky po roce
1989 a návratová politika
(Náhled na problematiku v kontextu vývoje světových migrací:
vznik moderních diaspor a transnacionálních společností)
Stanislav Brouček a Tomáš Grulich
(eds.)
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.
ve spolupráci se Senátem PČR
a Mezinárodní organizací pro migraci
Praha 2014
Recenzenti:
Prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc.
PhDr. Jan Pargač, CSc.
PhDr. Miloš Tomandl
Vědecká redakce:
Doc. PhDr. Zdeněk Uherek, CSc. (předseda)
Prof. PhDr. Jarmila Gabrielová, CSc.
PhDr. Jiří Woitsch, Ph.D.
Doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc.
PhDr. Jana Pospíšilová, Ph.D.
PhDr. Barbora Gergelová
Klíčová slova:
migrace, migrační politika, moderní diaspora, adaptace, dějiny českého a slovenského vystěhovalectví
Key terms:
migration, migration policy, modern diaspora, adaptation, history of Czech and
Slovak emigration
Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076
© Stanislav Brouček, [email protected]
© Tomáš Grulich, [email protected]
© Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.
ISBN: 978-80-87112-76-2 (Etnologický ústav AV ČR)
Obsah
Předmluva
Stanislav Brouček a Tomáš Grulich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Přemysl Sobotka (místopředseda Senátu PČR, Praha):
Češi žijící v zahraničí jsou součástí národní identity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .10
Tomáš Grulich (předseda Stálé komise Senátu PČR pro krajany žijící v zahraničí, Praha):
Zahraniční češství z perspektivy možných návratů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11
Stanislav Brouček (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha):
Nová emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová politika. . . . . . . . . . . . . . .14
Podmínky návratového režimu
Evropské zkušenosti (Re-turn program)
Robert Nadler (Leibniz Institute for Regional Geography, Leipzig, Germany):
Return migration in Central Europe: Findings from the transnational project “Re-Turn” . . . 24
Zoltán Kovács, Lajos Boros, Gábor Hegedűs, Gábor Lados, Gábor Dudás
(University of Szeged, Hungary):
What brings people back? Opportunities and obstacles of return
migration in Central Europe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Grzegorz Orawiec (The Marshal’s Office of the Świętokrzyskie Voivodeship, Kielce, Poland):
Polish policies and programs in the field of migration-national
and regional levels (with focus on Świętokrzyskie Region) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
Jan Schroth (Mezinárodní organizace pro migraci, Praha):
Projekt Re-turn: Bariéry efektivního využití potenciálu navracejících
se migrantů a nástroje a metody k jejich odstraňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
Zuzana Bařtipánová (Rekvalifikační a informační centrum, s. r. o., Most):
Pilotní ověření nových nástrojů na podporu návratové migrace a úspěšné
integrace navrátilců vytvořených v rámci projektu Re-turn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Pohled orgánů státní správy České republiky
Stanislav Kázecký (Zvláštní zmocněnec Ministerstva zahraničních věcí ČR, Praha):
Pohled Ministerstva zahraničních věcí České republiky na problematiku
českých krajanských komunit v zahraničí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .75
Kateřina Kropáčová (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR):
Systém sociálního zabezpečení v České republice ve vztahu k migrujícím občanům . . . .76
Miroslav Chytil (Generální ředitelství Úřadu práce ČR):
EURES – podpora pracovní mobility v Evropě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
5
Andrea Baršová (Úřad vlády ČR, Praha):
Vystěhovalci, navrátilci, světoběžníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
Postoje migrantů k prospěšnosti jejich návratů
Zkušenosti navrátilců a zahraničních Čechů
Jana Vavrečková (Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v. v. i., Praha):
Pracovní zkušenosti českých kvalifikovaných pracovních sil z pobytu
v zahraničí a jejich postoje k návratu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
Lenka Belková, Marek Kubišta, Martin Polívka (Čeští studenti a mladí profesionálové
ve Francii, Paříž):
Postoje mladých českých migrantů žijících ve Francii k možnosti
návratu do České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
Lucie Slavíková-Boucher (Česká škola bez hranic, Paříž):
Čeština pro děti v zahraničí jako součást pozitivní návratové politiky . . . . . . . . . . . . . 115
Martin Jan Stránský (Konzultativní rada Stálé komise Senátu PČR pro krajany
žijící v zahraničí, Praha):
Krajané (ne)jsou cizinci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
Karel Raška (Společnost pro vědy a umění, USA):
Proč se (ne)vrátit z Ameriky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Barbara Semenov (Čechoaustralan, Hawksburn, Australia):
Návraty migrantů a syndrom české kotliny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
Jana Bratinková (Klub občanů České republiky na Slovensku, Bratislava):
Snahy o návrat občanů České republiky žijících na Slovensku po rozdělení
ČSFR a současný stav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
Miroslav Krupička (Český rozhlas, Praha):
Kolik je Čechů ve světě? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
Vlastenka Krisan (Česi Južnog Banata, Bela Crkva, Srbsko):
Postoje migrantů k prospěšnosti jejich návratů – názory potomků Čechů,
jejichž návrat je legislativně velice obtížný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
Šárka Atzenbeck (Drážďany, Svobodný stát Sasko):
Češi v Sasku. Domov blízký, nebo vzdálený? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139
Helena Basler (Kulturní klub Čechů a Slováků v Rakousku, Vídeň):
K problematice návratu do rodné vlasti – nad postoji bývalých
československých/českých občanů k nové skutečnosti a nad přínosem
jejich působení v obou zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142
Dana Seidlová (Curych, Švýcarsko):
O emigraci, repatriaci a vlastenectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
6
Návraty z perspektivy historického srovnávání
Naďa Valášková (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha):
Návraty do Československa po první a druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Andrej Sulitka (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha):
Politická opatření k návratu krajanů do Československa po první světové válce . . . . . . 161
Zdeněk Uherek (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha):
Návratové migrace Čechů z Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu do České republiky . . . . 173
Hana Červinková (Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha) a Marek Pawlak
(Centrum Badań Migracyjnych Uniwersytet im. Adama Mickiewicza, Poznań):
Nové migrační trendy po roce 1989 a 2004 ve střední a východní Evropě
(česká a polská perspektiva) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
Marta Botiková (Filozofická fakulta Univerzity Komenského, Bratislava):
Súčasné (pracovné cezhraničné) migrácie a ich etnologické štúdium na Slovensku . . . 186
Sarah Scholl-Schneider (Johannes Gutenberg-Universität Mainz, Germany):
Homecomings and Cultural Transfers – The example of the Czech
Re-Migration after 1989 compared . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
Veronika Marešová (Velká Británie):
Návrat do České republiky – ano, či ne? Hodnoty Čechů v Londýně a jejich
postoj k návratu do ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210
Výběr z diskuse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217
Seznam autorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .236
Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237
Příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .238
Nová emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová politika (pozvánka na konferenci)
7
Předmluva
Stanislav Brouček a Tomáš Grulich
Po ustavení Senátu PČR a Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí (ve
druhé polovině devadesátých let) vyústila spolupráce Etnologického ústavu AV
ČR s touto institucí ve snahu o revizi státního zájmu o zahraniční Čechy a migrace
vůbec. Ústav poskytl konferencím uskutečněným v Senátu odbornou základnu
a podílel se na uspořádání několika dalších akcí. V posledních letech to byly konference:
– Krajané a Česká republika, hledání možností k nové otevřené spolupráci (2009);
– Česko-slovenské vztahy a krajané (2010);
– Migrace a česká společnost (2011).
Z těchto konferencí vyšly stejnojmenné sborníky (editoři: S. Brouček a T. Grulich).
Snahu o sledování státního zájmu doprovází další publikační činnost vzešlá ze
spolupráce Senátu (Stálé komise pro krajany žijící v zahraničí) a Etnologického
ústavu. Je to třeba studie nazvaná Domácí postoje k zahraničním Čechům v novodobých dějinách (autoři: S. Brouček a T. Grulich, Praha 2009, vydal Public History ve
spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR, v. v. i.).
Na zlomu září a října 2013 proběhla zatím poslední konference, s názvem Nová
emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová politika: Náhled na problematiku v kontextu vývoje světových migrací, vznik moderních diaspor a transnacionálních společností. Konference se konala pod patronátem místopředsedy Senátu
PČR Přemysla Sobotky, který také jednání zahájil. Předkládaná publikace přináší příspěvky, které na konferenci zazněly a které jejich autoři poskytli editorům
k otištění.1 K příspěvkům otištěným v angličtině jsou připojeny české abstrakty.2
Publikován je rovněž výběr z diskuse a další materiály.3
1
2
3
Dva příspěvky autorů Andreje Sulitky a Grzegorze Orawiece, které na konferenci nezazněly,
byly do sborníku zařazeny dodatečně.
Všichni autoři byli vyzváni, aby připojili ke svým písemným příspěvkům také abstrakty. Na
tento požadavek zareagoval pouze minimální počet autorů. S ohledem na termín odevzdání
do tisku jsme zvolili kompromis. Abstrakty jsou pouze v českém jazyce a jsou přidány za texty
v angličtině, a to v případech, kdy autoři abstrakty dodali.
Podrobnější pojednání o zadání této konference viz úvodní příspěvek: Nová emigrace z České
republiky po roce 1989 a návratová politika (Stanislav Brouček).
9
Češi žijící v zahraničí jsou součástí národní identity
Přemysl Sobotka
Vážené dámy a pánové, jsem velice rád, že vás mohu dnes uvítat zde v starobylých prostorách Senátu Parlamentu ČR na dvoudenní konferenci „Nová emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová politika“. Tato konference má
opravdu nosné téma, které se netýká zdaleka jen české národnosti, ale je to
v dnešní době, poznamenané procesem globalizace, problematika, která se týká
dlouhé řady menších a středně velkých národů bez ohledu na to, zda jde o země
kulturně a ekonomicky vyspělé, či o země, kterým jsme si zvykli v době komunistického režimu říkat rozvojové. Mimochodem, některé z nich za poslední dvacetiletí dostaly takovou akceleraci hospodářského rozvoje, že se staly naopak lákadlem pro mnohé vzdělané odborníky ze zemí, které byly samy čerpadlem mozků
z celého světa.
Před několika dny jsem se zúčastnil zahájení Mezinárodního krajanského festivalu, který prezentuje schopnost českých krajanských komunit ve světě, jež se
vytvořily často dávno před roky 1968 či 1948, zachovat si svůj jazyk, kulturu, tradice a vztah ke staré vlasti. Dnes zde chceme hovořit o problému možná složitějším, jenž představuje možnost návratové emigrace a efektivní využití jejího
potenciálu. Tady si musíme trochu sáhnout do svědomí, protože nás na jedné
straně těší, když v zahraničí vyniknou Češi jako filmový režisér Miloš Forman, sportovci Martina Navrátilová a Ivan Lendl či špičkový lékař v oboru transplantací obličeje MUDr. Bohdan Pomahač, ale často nejsme z malicherných důvodů schopni
a ochotni přijmout podanou ruku od těch krajanů, kteří dospěli k rozhodnutí vrátit se anebo své staré vlasti pomáhat na dálku.
Tato odtažitost však představuje nešvar, který není zdaleka jen českou záležitostí, a tak tento postoj beru v jeho širším rozměru jako problém sociologický
a ekonomický, který může v budoucnu ještě sílit. Proto jsem rád, že si naše konference zvolila tento problém za své téma. Tuto problematiku opravdu nemůžeme
ignorovat a je právě třeba ji řešit mimo prchavé populistické politické sliby na serióznější úrovni s vědomím, že se jedná o běh na dlouhé trati.
Přeji vám všem hezký den a hodně inspirace při poslechu svých kolegů.
10
Zahraniční češství z perspektivy možných návratů
Tomáš Grulich
V cizině v současné době žije kolem 2,5 milionu lidí, kteří se hlásí k českému
původu, popřípadě jsou i občany České republiky. Důvody k odchodu – ale
i země, kde se tito lidé usadili – jsou přitom velmi odlišné. Většina z těchto lidí
jsou potomci přistěhovalců, kteří opustili svou vlast především ve druhé polovině
19. století. Zvláštní skupinu tvoří političtí exulanti odcházející po Mnichovu 1938,
dále v roce 1948 a posléze v roce 1968. Ve statistikách se jejich počty velmi liší, ale
na základě podkladů z archivu StB lze odhadnout, že se jedná zhruba o 200 000
lidí. Neměli bychom přitom opomenout početnou skupinu lidí, kteří odejít chtěli,
avšak nemohli. Poslední skupinou, o níž se málo hovoří, jsou lidé, kteří ze svobodné vůle opustili republiku po roce 1989 a odešli do ciziny za prací, studiem,
vědou. ČR nevede žádnou statistiku. Kvalifikovaný odhad říká, že v cizině žije
dočasně nebo trvale kolem 200 až 250 tisíc občanů ČR, kteří odešli po roce 1989.
Společenské i právní vnímání české diaspory
Současná politická reprezentace se omezuje „pouze“ na zachování kulturního
dědictví u českých minorit v zahraničí. Nikdo si nechce představit, že Češi v cizině
prožívají stejný všední den a obdobné starosti jako my doma. Na jedné straně na
ně hledíme s nedůvěrou, na straně druhé jde o romantický pohled jako z doby
Boženy Němcové: obdivujeme se jejich češtině, kterou si udržují i po sedm generací, a s nadšením pozorujeme jejich folklorní vystoupení. To je pohled nejen
velmi zjednodušující, ale troufám si říci také falešný. Ukázal to například 7. ročník
krajanského festivalu, jehož úvodní řeč zněla jako z konce 19. století. Podle této
interpretace ti nejchudší odcházejí s uzlíčkem osobních věcí a jako největší cennost si z vlasti ve svém srdci odnášejí lidové zvyky a tradice. Jaká ovšem je, byla
a bude skutečnost?
Nejsou to, nebyli a nebudou to ti nejchudší. Naopak odcházeli (pokud nebyli
vyhnáni či donuceni odejít) a odcházejí ti stateční, odvážní, kteří se nebojí vzít
osud do vlastních rukou, nebojí se čelit cizímu prostředí. Jak je to ve skutečnosti
s ryzostí folkloru, lidových zvyků a obyčejů? Ten jsme jim z větší části exportovali sami. V Paraguayi jsem viděl v plzeňských stylizovaných krojích schematické vystoupení inspirované českým lidovým tancem a českou lidovou písní.
Vystoupení bylo nastudováno učitelkou lidových tanců z ČR, která tam byla
pozvána. Podobní učitelé působí v Chorvatsku, Srbsku i na Ukrajině. Nechci tyto
akce zesměšňovat, vážím si skutečnosti, že se chce někdo naučit zvyky, obyčeje,
tance a písně své vlasti. Jedná se o pomůcku při jazykové výchově, o připomenutí
si vlastních kořenů, nejde ale o zachování kulturního dědictví.
11
S romantickým pohledem se nesetkávám jen u médií, ale i u svých kolegů ve
Stálé komisi. Na cestě komise do Rumunska kolegové zatlačují sentimentální slzy
při poslechu dechovky (mimochodem z produkce kapely přijíždějící z ČR) a po
návratu zakládají sbírky, aby děti z českého Banátu mohly navštívit svou vlast. Proč
ne. Ale tento přístup výrazně zplošťuje pohled na českou diasporu.
Vztah mezi domácí společností a její diasporou je nezbytné právně stanovit.
Zjednodušený a poněkud falešný romantický pohled na českou diasporu bohužel ovlivňuje i politickou vůli, která je potřebná pro přijetí příslušných legislativních opatření. Dosud posledním příkladem budiž návrh novely školského zákona,
který měl usnadnit rozvoj již existujících českých škol v zahraničí. Novela byla
zpracována v poslanecké sněmovně a Zemanova vláda vedená Jiřím Rusnokem
nedoporučila její další projednávání.
Budoucí kroky
Řízení návratové politiky již Česká respektive Československá republika zažila
jak v předmnichovské republice, tak především po 2. světové válce, kdy jsme se
snažili zacelit nedostatek pracovních sil v souvislosti s odsunem českých a slovenských Němců.
Předmnichovská republika formulovala problémové okruhy, na něž reagovala
příslušnou legislativou. Jednalo se o následující okruhy otázek:
(1) budování právních norem;
(2) hledání protiemigračních opatření;
(3) státní dozor a řízení sezonního vystěhovalectví;
(4) rozbor a řešení hospodářských důsledků způsobených průmyslu a obchodu
vystěhovalectvím;
(5) možnosti směřování a řízení vystěhovalectví ve prospěch pronikání československého kapitálu a zboží do zahraničí;
(6) centralizace při řízení celého vystěhovaleckého procesu, který zahrnoval
i komunikaci s krajanským světem;
(7) krajanská péče, jež obsahovala i výuku češtiny v zahraničí.1
Dalším inspirativním zdrojem jsou aktivity cizích států. Rozvinutou legislativu
v návratové politice mají i státy, které obecně považujeme za imigrační, například
Austrálie či Izrael. Vedle zákonů týkajících se diaspory existuje v řadě cizích států
také parlamentní zastoupení národních menšin v zahraničí. Jedná se například
o Francii, Maďarsko, Španělsko a další. V jiných státech, třeba v Dánsku, je zájem
o diasporu i návrat do vlasti řízen na ryze soukromé bázi, kdy se do procesu návratové politiky aktivně zapojují samotné podniky, vysoké školy a vědecká pracoviště.
1
Převzato z publikace: Brouček, Stanislav 1999: Vystěhovalecká politika meziválečného
Československa. In: Valenta, Jaroslav – Voráček, Emil – Harna, Josef (eds.): Československo 1918–
1938. Osudy demokracie ve střední Evropě. Část 2. Praha: Historický ústav AV ČR, s. 644–652.
12
Nesystematičnost řízení vztahu ČR k české diaspoře je rovněž charakterizována
neúčelností vynakládaných finančních prostředků. Jejich uplatnění je atomizováno v jednom resortu, a to bez řádného stanovení priorit. Například odkoupení
a oprava Českého domu v New Yorku stály daňové poplatníky 900 milionů korun,
přičemž jeho využití pro českou diasporu je více než problematické. V minulosti
se také realizovala návratová politika zaměřená na mladé vědce. Bylo utraceno
500 milionů a vrátilo se dvanáct vědců, z toho dva Italové. Prostředky by jistě
mohly být využity efektivněji. Jenom pro srovnání, podpora 36 českých škol, které
navštěvuje více než 1 000 dětí, vyžaduje ročně pouze 1,2 milionu korun. Zájem
o tyto školy přitom významně přesahuje jejich současné kapacitní možnosti.
Konference pomohla identifikovat potřeby české diaspory, zkušenosti z akademického světa a ze zahraničí a umožnila formulovat obecné politické zadání,
aby následná péče o českou diasporu byla systematická s přesně stanovenými cíli.
Mezi identifikované potřeby patří dvojí občanství, které bude zavedeno od ledna
2014, korespondenční volba, výuka češtiny, informovanost a vzájemná komunikace. Naplňování těchto potřeb by mělo zajistit nadresortní vládní pracoviště,
které bude moci koordinovat činnost ostatních resortů.
13
Nová emigrace z České republiky po roce 1989
a návratová politika
Stanislav Brouček
K volbě tématu (Nová emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová politika) pro rokování na mezinárodní konferenci nebylo třeba nijak pracně hledat
zdůvodnění či podtrhovat jeho aktuální význam. V předcházejících konferencích
uspořádaných ve spolupráci Senátu Parlamentu České republiky s Etnologickým
ústavem Akademie věd ČR, v. v. i.,1 se totiž několikrát opakovaly hlavní podněty
pro takové jednání.
Užší odborné veřejnosti bylo již delší dobu známo, že po významných meznících (1989 – konec totalitního režimu v bývalém Československu a začátek možnosti relativně svobodně cestovat za hranice; 2007 – vstup České republiky do
schengenského prostoru) bude muset česká vláda živě reagovat na dramaticky
se vyvíjející fenomén migrací. Zatímco tento předpoklad byl jasně prezentován
na různých setkáních odborníků na migrace, k čemuž se přidávaly nevládní organizace, stát reagoval na pohyb lidí odcházejících z ČR nebo naopak do této země
přicházejících minimalisticky a z jeho postojů lze vyčíst, že reagoval spíše ad hoc
a pod tlakem nastalých okolností.
Termín „návratová politika“2 představuje z hlediska definice ne zcela vyjasněný
pojem. Nejčastěji se používá v souvislosti s návratem lidí zpět na původní místo,
z něhož před časem odešli. O návratové politice můžeme hovořit třeba v souvislosti s reemigrací a repatriací osob českého a slovenského původu ze zahraničí po
první a druhé světové válce. V těchto případech se jednalo o dobrovolný a navíc
chtěný či toužený návrat, k němuž orgány státu, v tomto případě Československé
republiky, poskytly jistou úroveň podmínek.
S návratovým režimem se setkáváme také v úrovni působnosti mezinárodních
organizací.3 Zvláštní situaci způsobila československým politickým uprchlíkům
1
2
3
Tituly publikací, které vzešly z předcházejících konferencí pořádaných Senátem ve spolupráci
s Etnologickým ústavem, viz v předmluvě této publikace.
Termínu návratová politika se také užívá při reklamaci zakoupeného zboží, které bylo shledáno
vadným, a zákazník má tak právo na vrácení peněz.
V letech 2008 až 2013 existoval Evropský návratový fond z rozhodnutí Evropského parlamentu
a Rady s č. 575/2007/ES ze dne 23. května 2007 jako součást obecného programu „Solidarita
a řízení migračních toků“. Fond se zaměřoval na osoby, které požívaly některou formu mezinárodní nebo dočasné ochrany (nebo které o ni žádaly) a osoby nelegálně pobývající v zemi
Evropské unie. Z fondu se mohly financovat vnitrostátní a nadnárodní akce a fond mohl podporovat integrované návratové plány, které by se zaměřovaly na programy asistovaného dobrovolného návratu. Z fondu bylo možné čerpat peněžní pobídky a opatření na pomoc navracejícím se osobám, které se nacházely v obtížné situaci. Fond sloužil také pro návrat státních
příslušníků zemí mimo EU nebo na návrat osob bez státní příslušnosti, na které se nevztahují
14
Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) po druhé světové válce. Tato organizace měla při řešení problémů běženců v uprchlických táborech po druhé světové
válce nejprve k dispozici status displaced persons (DP). Status, který paradoxně určoval charakter návratové politiky i pro Čechoslováky uprchlé po únoru 1948, byl na
jedné straně aktem dobré vůle, na druhé straně se stal zároveň medvědí službou
pro československé exuanty. IRO totiž měla uprchlíky považovat za osoby vysídlené v důsledku války, což se sice v jistém smyslu dalo vztáhnout i na Čechoslováky,
přestože ti většinou emigrovali až po únoru v roce 1948. Taková pomoc ze strany
Mezinárodní organizace pro uprchlíky (rovnající se asistenci těmto uprchlíkům při
jejich návratu do původního domova) představovala vlastně trest – československým exulantům by v tomto návratovém režimu hrozil nechtěný přesun do země,
odkud za mimořádně nebezpečných podmínek uprchli. Takovou možnost si nikdo
z nich pochopitelně nepřál. Po zásahu československých exilových organizací se
situace vyřešila ve prospěch českých a slovenských běženců.
Z hlediska našich záměrů s touto konferencí je termín „návratová politika“
samozřejmě vnímán jako oboustranně prospěšný akt – pro navrátilce i pro sociální prostor, do něhož lidé přicházejí resp. kam se vracejí. Za aktuální navrátilce
tedy považujeme migranty, kteří odešli z prostoru České republiky po roce 1989
a buď se do této země už vrátili, nebo se na svůj návrat chystají, popřípadě jsou
potenciálními navrátilci,neboť svůj pobyt v cizině považují z různých důvodů
za dočasný.
Je třeba také upozornit, že určené téma pro tuto konferenci nezahrnuje návratový režim pro migranty z třetích zemí (mimo prostor Evropské unie), kteří se
vinou vnějších okolností, jako byla hospodářská recese, ocitli v České republice
bez zaměstnání. Následně byl zahraničním dělníkům (z Vietnamu, Mongolska
a Ukrajiny) nabízen program návratu jako určitá kompenzace za finanční újmy
způsobené ztrátou zaměstnání.4
Předkládaný sborník statí, úvah, doporučení a diskusních příspěvků nahlíží problematiku nové emigrace z České republiky z hlediska potřeby hledat základy
4
readmisní dohody EU ani dvoustranné readmisní dohody. Viz podrobněji na: http://europa.
eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_persons_asylum_
immigration/l14570_cs.htm.
Projekt dobrovolných návratů schválila vláda České republiky 9. února 2009 pod č. 171. Jeho
smyslem bylo také zajištění bezpečnostní situace České republiky v souvislosti s propuštěním
zahraničních pracovníků v důsledku hospodářské krize a hlavně poskytnutí pomoci cizincům
třetích zemí pobývajícím legálně na území České republiky, kteří vinou ekonomické situace
ztratili zaměstnání, chtěli se vrátit zpět do vlasti a nemohli si sami tuto cestu zaplatit. Tímto
projektem Česká republika nabízela takto postiženým cizincům dočasné nouzové ubytování,
bezplatně letenky a další asistenci při jejich návratu včetně 500 EUR pro dospělou osobu a 250
EUR pro dítě do patnácti let. Realizace 1. fáze projektu byla zahájena 16. února 2009 a ukončena
24. července 2009. Během této doby se do projektu registrovalo 1 871 cizinců. Rozpočet projektu byl 60,7 mil. Kč. Tento projekt měl své pokračování. Viz podrobněji na: http://www.mvcr.
cz/clanek/migrace-novy-clanek-890951.aspx?q=Y2hudW09MTA%3d.
15
pro návratovou strategii státních i nevládních organizací právě v kontextu vývoje
světových migrací. Zvláštní pozornost si proto v této souvislosti zaslouží také
úvahy o tendenci k vyváření moderních diaspor5 a transnacionálních společností
(transnacionalismus6). Stále narůstajícími migracemi vznikají po celém světě nové
společenské entity, vyvíjející se zdola, spontánně, které se rozprostírají velmi často
soustředěně mezi dvěma dalšími entitami, to znamená mezi emigrační zemí, tedy
zemí odchodu, a zemí imigrační, tj. zemí, do níž migrace přicházejí.
V polovině devadesátých let 20. století Steven Vertovec (1997) rozlišil tři kategorie, které naplňují smysl pojmu diaspora:
– diaspora jako sociální forma, modelovaná společenskými normami obou zemí,
tj. země emigrační a imigrační,
– diaspora jako typ vědomí (nejjednodušší vyznání příslušníka diaspory zní:
vlastně nejsem zcela zakotven ani v novém domově, tj. imigrační zemi, a ani
v původní vlasti, tj. zemi emigrační),
– diaspora jako způsob kulturní produkce, neboť nepochybně dochází k propojování dvou systémů kulturních hodnot.
Mezi hlavní úkoly bylo organizátory této konference zvoleno zmapování
názorové hladiny příslušníků české diaspory s ohledem na důvody jejich pobytu
v zahraničí. Zvláště se jednalo o zjištění intenzity zájmů této nové emigrace
o kontakty se společností České republiky. Vzhledem k tomu, že v zemích sousedících s Českou republikou se jedná o stejnou potřebu zabývat se novodobou
migrací a jejím případným návratem do původních regionů, z nichž tato migrace
odešla, bylo nasnadě uspořádat konferenci na mezinárodní úrovni. To představovalo přizvat odborníky ze sousedních zemí a samozřejmě oslovených zahraničních Čechů z celého světa.
5
6
Za diasporu jsou považováni příslušníci etnických a národnostních komunit, kteří emigrovali.
Pojem diaspory vyvolává někdy představu nadnárodní populace, to znamená populace žijící
na jednom místě a mající stále vztah k původní vlasti. Příslušník diaspory žije často nejen kulturně, ale někdy též ekonomicky „tady“ i „tam“. Přechodnost diaspory například z hlediska
etnického nebo náboženského vyjadřuje, že toto společenství (často zcela volné) není sice
zcela národem, stále má však s národem co do činění (viz třeba Sheffer 2003).
Transnacionalismus: jedná se o ne zcela ujasněný koncept (náhled) na nacionalismus, diskutovaný v souvislosti s moderními migracemi. Odráží tak zvažování smyslu hranice jako překonávání nejen prostoru, ale také odlišností všeho druhu. Osobně mi připadá, že transnacionalismus byl přijat s vděčností jako koncept eliminující dilema současného nacionalismu, a je docela
možné, že přináší své vlastní nové dilema, a to dilema transnacionalismu. Souhlasím proto
spíše s názorem, že „transnacionalismus se spíše než nedávným dítkem globalizace jeví být
konstantou moderního života, skrytou před pohledem opanovaným metodologistickým nacionalismem. Hodnota zkoumání transnacionálních komunit a migrace tedy nespočívá v objevu
„něčeho nového“ – ačkoliv v současném intelektuálním prostředí představuje tento přístup
velmi vděčnou výzkumnou strategii – ale v tom, že se stává příspěvkem k opuštění perspektivy
metodologistického nacionalismu“ (Wimmer – Glick Schille 2009: 12–13).
16
Základní idea, z níž jsme vycházeli, zněla:
V zahraničí žijí desítky tisíc přesídlenců z České republiky s úmyslem krátkodobého i dlouhodobého pobytu. Dozvídáme se o jejich obecných a také profesních
potřebách realizovat intenzivní kontakty s původním domovem. Tato potřeba má
celou řadu objektivních příčin, které působí, že v jejich identitě má význam aktivní
kontinuální styk s českou kulturou, s češstvím obecně. Projevilo se to třeba v iniciativě organizovat výuku českého jazyka pro děti těchto přesídlenců. Existují i jiné
iniciativy vzešlé zdola; ve větším rozsahu je však můžeme pozorovat spíše u jiných
etnik než u Čechů v zahraničí.
Přizvaní účastnící konference obdrželi následující teze:
1. Relativně početná emigrace po roce 1989 z českých zemí prokázala, že fenomén odchodu za hranice zvláště u mladé generace je vcelku přirozeným
jevem, jehož výrazným znakem je však integrální potřeba migrantů být v kontaktu se zemí svého původu. To znamená, že odcházející příslušník mladé
generace počítá s návratem nebo alespoň stojí o intenzivní kontakt se svým
původním prostředím, a to nejen v rovině udržování osobních vztahů s příbuznými a přáteli, ale také v rovině pracovní (umělecké, vědecké či jiného
povolání) nebo kulturní a obecně společenské.
2. Vztah českého státu k této nové migraci lze označit za vlažný nebo přinejmenším jako spíše formální, bez patřičné akce. Aby mohly státní instituce vůči
tomuto fenoménu přejít do aktivnějšího režimu, je nutné vyjít z aktuálních
poznatků o skutečném stavu věcí a v neposlední řadě také z názorové hladiny
samotných migrantů.
3. Konference se pokusí o zmapování stavu a zájmů příslušníků české zahraniční
diaspory:
a) s ohledem na stávající podmínky možností širokého návratového režimu
migrantů zpět do České republiky (v jednotlivých vládních resortech),
b) s ohledem na skutečný stav zájmů samotných migrantů o možnosti návratových kontaktů organizovaných státními nebo dobrovolnými organizacemi,
c) s ohledem na názorovou hladinu představitelů vládních, nevládních
a vědeckých úřadů, institucí a spolků,
d) s ohledem na možnosti vytvoření společné (jednotné) informační sítě
(především internetové) k snadnějšímu uskutečňování individuálních
návratů do České republiky.
Účastníky konference byli:
1. odborná veřejnost zabývající se tímto fenoménem, včetně vybraných
nevládních organizací z ČR,
2. zástupci vládních resortů,
3. oslovení zahraniční Češi,
4. přizvaní odborníci ze zahraničí.
17
Call for papers obsahoval tato vstupní témata konference:
(1) Podmínky návratového režimu
Jednalo se v něm o legislativní rámec, rozbor aktuálních problémů a hledání
věcných důvodů pro řešení návratové politiky. Srovnávat se měly názory odpovědných představitelů státní správy s názory akademické obce a představitelů
nevládních organizací.
(2) Postoje migrantů k prospěšnosti jejich návratů
Zahraniční Češi byli vyzváni, aby představili své osobní zkušenosti a obecně
zkušenosti emigrantů s pokusy o návrat. Smyslem bylo získat povědomí o tom,
co z hlediska migrantů nabízí návrat, a to v úrovni profesních znalostí, získaných
dovedností a v nabídce obecného prospěchu pro současnou společnost v České
republice.
(3) Program informační sítě k návratové politice vlády ČR
Vzhledem k tomu, že již existují pokusy o budování takových informačních
sítí v zahraničí, jevilo se jako užitečné nejen využití dostupných zdrojů v jiných
zemích k vybudování této sítě v ČR, ale také využití stávající informační sítě např.
Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, a to jako pilotního programu pro návratovou politiku ČR.
Při úvahách o tématu konference – Nová emigrace z České republiky po roce
1989 a návratová politika – jsme vycházeli z aktuálních poznatků, které se dají shrnout následujícím způsobem:
Za prvé to jsou signály o projevech identity skupiny zahraničních Čechů, kteří
odešli za hranice po roce 1989 a v následujících letech. Víme o nich, že oni sami
považují své češství – navzdory relativní integraci třeba v jinojazyčném či jinokulturním prostředí – za výrazný prvek své identity. Je to zjevné v různých podobách: už třeba tím, že se tito lidé v zahraničí vzájemně vyhledávají, kontaktují se
nebo pro své děti hledají možnosti výuky češtiny. V posledních několika letech
dokonce sami z vlastní inciativy organizují výuku základních předmětů v češtině.
Kromě komunikační potřeby je přirozenou součástí těchto kontaktů jedno důležité téma: jedná se v něm o aktuální vztah zahraničních Čechů k současné České
republice, k její společnosti i státním institucím. V neposlední řadě hraje výraznou
úlohu u krajanů v zahraničí vztah k politickému vývoji české země. Na základě
vyjmenovaných aspektů jejich identity je na místě zabývat se možnostmi jejich
případného nebo právě již uvažovaného návratu do České republiky.
Za druhé: případný návrat zahraničních Čechů má též ryze praktickou, ekonomickou stránku, vztahující se k jejich hmotnému zabezpečení. Návrat těchto lidí
v produktivním věku je přirozeně podmíněn možností udržet si standard životní
úrovně, na který si zvykli v zahraničí, nebo alespoň možností získat po přesídlení
zpět do České republiky pro ně vyhovující zaměstnaní.
18
Za třetí: jejich intelektuální, vzdělanostní a hlavně profesní hodnota získaná
pobytem v zahraničí – ať už na školách, nebo v praxi – se stává (nebo by se mohla
stát) přínosem pro zemi návratu, tedy Českou republiku. To znamená, že předpokládaná nabídka k využití získaných poznatků, dovedností a zkušeností ze strany
potenciálních navrátilců vychází nepochybně vstříc potřebám rozvoje této země.
Stojí tedy před námi otázka:
Kdo a jakým způsobem tuto nabídku navracejících se hodnot bude reálně zužitkovávat a kdo (a hlavně také jakým způsobem) se bude podílet na tom, aby se
tato uvažovaná hodnota proměnila v oboustranný užitek, pro navrátilce i Českou
republiku?
Tyto tři body, stručně charakterizující naše téma nová emigrace z ČR po roce 1989
a návratová politika, jsou zřejmě pravdivé, dosud však nevíme nic nebo víme jen
málo o platnosti tohoto konstatování, a to s ohledem na skutečné zájmy, možnosti, vůli potenciálních navrátilců reálně se vrátit. Možná ještě důležitější je prověřit, za jakých podmínek se chtějí vrátit. Co nejstručněji formulovaná otázka
potom zní: Kdo se to vlastně chce vrátit?
Takto vytyčené téma má samozřejmě také obecnější souvislosti. Především je
zde český stát se svým aparátem a řadou institucí, které mohou nebo by mohly
takovému návratu pomáhat. Dále se jedná o českou společnost, respektive o všemožné sociální vztahy uvnitř společenského organismu, jejž – etnicky neutrálně
– označujeme společnost České republiky. Český stát a zvláště některé jeho regiony
nepochybně takové návraty potřebují, a to také z demografického hlediska, neboť
je známo, že v zemi dochází k depopulaci, a prognózy o úbytku obyvatelstva jsou
až děsivé. Tedy příchod lidí v produktivním věku a hodnoty, které s sebou přinášejí
nebo by mohli ještě přinášet za stavu dokonalejší organizace návratového režimu,
přirozeně vybízejí k úvahám o prospěšnosti pro českou společnost.
Avšak dříve než se budeme ptát, kdo a jakým způsobem nabídku navracejících se hodnot přijme a promění je v oboustranný užitek – pro navrátilce i Českou
republiku –, je třeba znát odpověď na jiné dvě otázky:
– První otázka zní, jak již bylo řečeno, kdo se vlastně chce vrátit? Je třeba to zjišťovat v seriózních výzkumech a nespoléhat se na podněty jednotlivců či nadšená zvolání o potřebě takových návratů.
– Druhá otázka může být formulována takto: s ní totiž stojíme před rozhodnutím, kterou ze dvou možných následujících tendencí zvolit. Buď se rozhodnout
pro tendenci k volnému přirozenému spontánnímu uspořádání společnosti
uvnitř České republiky (a to bez vnějších zásahů), včetně pravidel o možnosti
zvolit si svobodně návrat zpět do ČR, a to návrat na vlastní náklady a vlastním
úsilím se všemi riziky s tím spojenými, anebo spíše předpokládat reálnou možnost druhé tendence, v níž by stát respektoval důležitost návratu této migrace
zpět do ČR a podílel se na tom, čemu se říká (dnes zatím spíše s jistou úrovní
tušení než se znalostí konkrétních pravidel) návratová politika.
19
Za těmito základními obrysy, vymezujícími naše téma, bychom jistě našli celou
řadu otázek vyplývajících z právní i sociální praxe spojené s migrační problematikou, a to nejen v České republice, ale také v prostoru Evropské unie. Spíše než hledání souvislostí, byť aktuálních, má větší smysl pídit se po základní ideji budoucího (nebo v přítomnosti se formulujícího) návratového režimu.
Vzhledem k tomu, že návratový režim se vlastně teprve rodí a o existenci návratové politiky lze hledat jen stopy či spíše přísliby, a to hlavně v poloze úvah nebo
sondážních projektů, leží před námi několik zcela otevřených problémů. Jedná se
o oblast jak ideových východisek, tak otázek praktických, které by musely projít
legislativními úpravami a schvalováním.
Jednou variantou, od níž by se odvíjelo zdůvodnění potřeby návratové politiky, by mohl být jednoduchý pragmatismus, opírající se o prostou skutečnost, že
lidé odcházeli, odcházejí a odcházet budou (avšak budou mít také touhu se vracet) a s nimi budou odcházet či zcela mizet z původního prostoru hodnoty, jejichž
byly migrující osoby nositeli. Jde tedy opravdu o to, aby se tyto hodnoty vrátily na
původní místo a byly pak pro ty, kteří zůstávají, prospěšné, či jaksi splatily původní
ztrátu způsobenou odchodem (pokud to byla ztráta)? Jinak řečeno, je (či měla by
být) posláním návratového režimu ochrana hodnot vzniklých v konkrétním prostoru a návratový režim jim pak udělí ochrannou známku, jakési humanitní „czech
made“? A poté se pro tyto hodnoty vytvoří zvláštní, nadstandardní režim, obsahující také lákavé nabídky usnadňující po stránce byrokratické a případně kompenzační, aby se vrátily a byly ku prospěchu prostoru, do něhož znova přicházejí (jinak
volně řečeno: za to, když se vrátíte, obdržíte nějakou úlevu, třeba daňovou).
Anebo základní idea budoucího (nebo v přítomnosti se formulujícího) návratového režimu koresponduje pouze nebo alespoň především s obecnějším charakterem lidské existence? A odvozuje se tak tedy spíše z lidských práv formulovaných
v tom smyslu, že člověk si může zvolit místo k pobytu v kterékoli části této planety,
což znamená, že se může kdykoli sebrat a odejít a přirozeně se pak znova vrátit?
Následně je ale třeba se ptát: Co potom znamenají hranice? V tomto případě
hranice státu, ale – neboť problém „hranic“ je samozřejmě širší a mnohokrát diskutovaný – také hranice v obecnějším slova smyslu. Ostatně dobře víme, že překonání hranic není ani z hlediska migrací jen prostým přechodem z jednoho území
do druhého. Ať chceme, nebo nechceme, je to stále jistá forma změny stavu, přechod z jedné formy sociálních vztahů, z jedné formy závazků do druhé. To platí
navzdory sjednocující se Evropě.
Nebylo by to potom, dovedeno ad absurdum (v případě důrazného či bezpodmínečného lpění na svobodě člověka volit si dle vlastní potřeby místo k životu
v libovolném státě), de facto popření smyslu politického občanství? Nezmizel by
pak z podstaty národně státní příslušnosti závazek, jistá forma smlouvy (tj. závazek
jako princip, na němž je stát vlastně vybudován)?
Platila by dál věta „občanství se vždycky vymezuje ve vztahu k národně-státní příslušnosti“, přičemž národně-státní příslušností se obvykle rozumí právní pouto
20
svazující jedince s politikou společnosti? Je tedy dál z hlediska federalizující se
Evropy národně-státní příslušnost právní institucí, fungující ve prospěch společenství, které je vytvářeno syntézou národní identity a politického pouta se státem? (Tassin 1994: 10–11)
Nebo skutečně jde (či v blízké budoucnosti půjde) jen a jen o změnu pravidel
při formování společenství Evropské unie, v níž bude možný svobodný pohyb
lidí; to znamená, že místo dosavadního principu právního pouta založeného na
národní identitě (nebo vedle tohoto právního pouta) zde bude typ společenství
založený na „činnosti“, tj. na spolupodílení se na věcech veřejných, protože evropská politika nemůže ztělesňovat žádnou nadnárodní (natož národní) kulturu?
(Tassin 1994: 19)
Nabízí se k úvaze také další možnost, spočívající ve sladění těchto dvou principů (pragmatického a lidsko právního). A to by mohlo představovat jistý kompromis mezi těmito dvěma principy ve formě aktuální, ad hoc či na zkoušku vytvořené smlouvy, protože z prvních pokusů, z prvních takových projektů není zcela
jasné, jak návratový režim zorganizovat a jaké má zatím skutečné výsledky.
Do problematiky návratového režimu kromě základních idejí a zásad vstupuje
celá řada dalších praktických stránek, týkajících se jak migrujících osob, tak právního systému země návratu (která vlastně předtím byla s ohledem na konkrétně
uvažovanou osobu zemí emigrační), a v neposlední řadě také bilaterálních vztahů,
což nepochybně naznačuje několik úrovní vztahů, které jsou zafixovány třeba
v systémech sociálního zabezpečení. Například navrátilec vysokoškolák, který získal vzdělání a také první praxi ve svém povolání v České republice, pak po několik let pracoval v zahraničí a posléze se vrací zpět, se nepochybně bude potýkat
s problémem svého sociálního zabezpečení, a to nejen z byrokratického hlediska
(že bude muset podstoupit dlouhou pouť mašinérií papírové dokumentace).
Při této příležitosti je pro zajímavost vhodné připomenout, že v meziválečném
Československu byla při formulaci vystěhovalecké politiky uplatňována zásada
zajišťující eliminaci hospodářských důsledků způsobených vystěhovalectvím
pro průmysl a obchod. Jednalo se především o odborníky některých významných oborů, strategicky důležitých pro československou ekonomiku. Odborníci
významných a sledovaných oborů odcházeli z různých důvodů.7 Jednak poměrně
přirozenou cestou s odlivem československého kapitálu, který se podílel na budování podniků ve sklářském, textilním a potravinářském průmyslu ve světě. Dále ze
subjektivních důvodů odchodem za lepšími finančními podmínkami, které nabízely konkurenční firmy v zahraničí. Uváděných příčin a důvodů8 bylo více a mnohé
7
8
Viz o tom podrobněji Brouček, Stanislav 1987: K příčinám a důvodům vystěhovalectví Čechů
a Slováků mezi dvěma válkami v dopisech adresovaných Emigračnímu ústavu v Praze. In: Češi
v cizině 2, s. 182–232.
Přehlédneme-li desetileté období vystěhovalecké politiky meziválečného Československa
(od vydání vystěhovaleckého zákona roku 1922 do konání Prvního sjezdu zahraničních Čechů
a Slováků v roce 1932), shledáme čtyři živě diskutované faktory podílející se na příčinách
21
z nich souvisely s koncentrací výroby a tím likvidací malých firem. Postoj československého státu mezi dvěma světovými válkami vůči emigraci tohoto druhu se
navzdory postupující liberalizaci vystěhovalecké problematiky odrazil do konkrétního administrativního zásahu státu. Jednalo se o opatření při vydávání cestovních
pasů. Od dubna 1928 mohly totiž československé pasové úřady odepřít vydání
dokumentů k vycestování těm osobám, jejichž působením v cizině by mohly být
poškozeny hospodářské zájmy ČSR (Brouček 1999: 646). S tím souvisí následující
problém, který bychom mohli pro stručnost pojmenovat jako smlouvu jedince se
státem uskutečněnou formou přijetí a udělení státního občanství. V této souvislosti nás zajímá skutečný závazek občana ke státu a na druhé straně zjišťujeme
povinnosti či závazky státu k občanu. Zdá se, že v tomto bodě v této poloze se
dostaneme do celé škály přístupů (měřeno zkušeností z minulosti – nejen české,
ale také ze světových dějin – se dostaneme také do přístupů kontradiktorních),
a dokonce onen proklamovaný princip občan má právo na státní občanství, ale
zároveň má právo opustit vlastní zemi a má také právo se do ní vrátit se může stát
zcela relativním, a to nejen z hlediska politického či ideologického (jako tomu bylo
za komunistické totality), ale také v celé řadě praktických problémů (zvláště třeba
s dvojím občanstvím). Další otázkou je, zda z občansko právního hlediska neexistují zásadní překážky k vytvoření návratového režimu a zda v současné legislativě
není třeba nějakých úprav?
Za poslední léta se v tomto ohledu dostal nejdále projekt nazývaný „Regiony
těžící z navrátivších se migrantů“/„Regions benefitting form returning migrants“,
zkráceně Re-turn projekt. Tomuto projektu proto věnovala konference úvodní blok
referátů, proto se o něm zmíním jen rámcově. Jedná se o velký mezinárodní projekt, na němž se podílejí univerzity, dále představitelé místní a regionální správy
a centra zaměřená na migrace, a to v těchto státech: Rakousko, Česká republika, Německo, Maďarsko, Polsko a Slovinsko. Z inzerovaných a prezentovaných
a důvodech vystěhovalectví z této země a v tomto období. Byl to především stát, státní systém,
který svůj poměr k migraci svého obyvatelstva ideově a právně určil vydáním vystěhovaleckého
zákona 1922. Druhým faktorem byla hospodářská a společenská realita této země. Na třetím faktoru se podílely nestátní organizace a spolky zabývající se vystěhovalectvím počínaje informačním servisem až po snahy poskytovat migrantům ochranu. Čtvrtý faktor je možno hledat v řadách
průmyslového ponikání. Tento faktor byl rozebírán na stránkách denního i specializovaného tisku
o vystěhovaleckých otázkách nebo ve zvláštních brožurách, které vydával například Emigrační
ústav Masarykovy akademie práce nebo Československý ústav zahraniční a také jiné organizace.
Diskutovány z hlediska návratnosti hodnot pro československou společnost byly migrace odborníků s odlivem československého kapitálu, například když byly touto cestou založeny továrny na
tabulové sklo v Německu a Itálii, textilní továrny v Maďarsku a Rumunsku, kožedělné podniky
v Maďarsku, cukrovary v Jugoslavi, Bulharsku a Estonsku nebo pivovary v Jugoslavii. Tato emigrace
nebyla problematizována – se zdůvodněním, že se její účastníci po učité době vracejí zpět, když
jsou tito českoslovenští pracovníci ve jmenovaných podnicích nahrazeni místní pracovní silou.
K „ochraně“ či pochvale takové migrace přispělo hlavně to, že migranti vytvořili v cizině hodnoty,
které se do Československa vracely ve formě kapitálového výnosu. Viz brožura: Československé
vystěhovalectví, jeho příčiny, důsledky a vyhlídky. Praha 1928, s. 33–36.
22
hlavních výstupů tohoto projektu nás bude nejprve a především zajímat popis
a vyhodnocení nástrojů a služeb pro přilákání navrátilců (reemigrantů) zpět do
domovského regionu, a to zvláště v regionu, na který se zaměřila česká kapacita
projektu, tj. na oblast severních Čech.
Na blok referátů orientovaných na evropské a české zkušenosti návratového
režimu z hlediska projektu Re-turn navazovaly příspěvky představitelů státní
správy (Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, Ministerstva
zahraničních věcí ČR, Ministerstva vnitra ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí
ČR, Generálního ředitelství Úřadu práce a Úřadu vlády ČR). Pak následovaly dva
bloky, jejichž obsahem byly postoje navrátilců a zahraničních Čechů k návratům
a k budoucí úrovni návratové politiky ČR. Závěrečný blok referátů zařazoval toto
téma do historické perspektivy, v níž se jednalo o návratech Čechů a Slováků
v průběhu 20. století.
Výměna poznatků na konferenci měla být podnětem k propracovávání návratové politiky, která by zatraktivnila zájem krajanů o návrat do České republiky.
Přibližně od poloviny devadesátých let 20. století registrujeme snahu o pořádání podobných diskusních fór o problematice zahraničních Čechů, respektive
o problematice migrací. Jejich hlavním smyslem je úsilí posunout výměnu názorů
mezi politikou, státní správou, dobrovolnými organizacemi, zahraničními Čechy
i odbornou veřejností do polohy reálných řešení konkrétních problémů. Z této
konference proto vzešel návrh k projednání v Senátu PČR o vytvoření Informační
sítě k návratové politice vlády ČR a návrh o následném zřízení meziresortního
orgánu pro migrace při Úřadu vlády ČR.
Literatura
Brouček, Stanislav 1999: Vystěhovalecká politika meziválečného Československa.
In: Valenta, Jaroslav – Voráček, Emil – Harna, Josef (eds.): Československo 1918–
1938. Osudy demokracie ve střední Evropě. Část 2. Praha: Historický ústav AV ČR,
s. 644–652.
Sheffer, Gabriel 2003: Diaspora Politics: At Home Abroad. Cambridge University
Press.
Tassin, Etienne 1994: Národní identity a politické občanství. Střední Evropa. Revue
pro středoevropskou kulturu a politiku 7, s. 10–20.
Vertovec, Steven 1997: ‘Three Meanings of „Diaspora“, Exemplified among South
Asian Religions.’ Diaspora: A Journal of Transnational Studies 6 (3): 277–299.
Wimmer, Andrea – Glick Schille, Nina 2009: Metodologický nacionalismus
a pohled za jeho hranice: budování národního státu, migrace a společenské
vědy. Sociální studia 6, č. 1, s. 11–47.
23
PODMÍNKY NÁVRATOVÉHO REŽIMU
Evropské zkušenosti (Re-turn program)
Return migration in Central Europe:
Findings from the transnational project “Re-Turn”
Robert Nadler1
(1) Introduction
Since the EU accession in 2004, many A8 countries (CZ, PL, SK, SI, HU, EE, LT, LV)
have witnessed large-scale emigration of young and skilled people. In particular,
more remote and rural regions have suffered from this ‘brain drain’, whereas large
urban agglomerations – mainly capital regions such as Prague, Bratislava and
Budapest – could attract internal migration (EUROPEAN UNION 2012). Between 2003
and 2007, it is estimated that about 2.2 m Eastern Europeans moved to Western
European countries in order to find a better life and better paid work (SMOLINER ET
AL. 2013) Also other regions within Central Europe (CE2) are witnessing strong emigration. Since the German reunification in 1989/90, Eastern Germany faced a loss
of more than 2 m people. Eastern Germans moved mainly to Western Germany,
but also to Switzerland, Austria and other countries. Furthermore, mountainous
regions in Northern Italy struggle with negative migration balances and crossborder commuting to Switzerland.
This large-scale emigration from Central Europe resulted in a lack of skilled
labour in the sending regions. Given that mainly the elderly remain, these regions
are affected by ageing, and the average age of the regional labour force is growing.
1
2
This paper is based on the findings from the Re-Turn project, which were jointly elaborated
by all project partners (cf. http://www.re-migrants.eu; accessed 20 November 2013). In particular the members of the project’s Research Advisory Group, Thilo Lang, Aline Hämmerling,
Stefan Haunstein, Anika Schmidt, Jan Keil (all at the Leibniz Institute for Regional Geography,
Leipzig, Germany); Stefanie Smoliner, Michael Förschner, Josef Hochgerner (all at the Centre for
Social Innovation, Vienna, Austria); Zoltán Kovács, Lajos Boros, Gábor Hegedűs, Gábor Lados
(all at the University of Szeged, Hungary); Jana Nová (at the Academy of Education, Bratislava,
Slovakia); Darja Boršič, Polona Pašić, Ales Strmecki (all at the University of Maribor, Slovenia);
and Jan Schroth (at IOM Prague, Czech Republic) contributed with their research to the results
that are presented here. All these results were published in more detailed form in the respective Re-Turn reports that are listed in the references.
In this paper, the definition of Central Europe orientates by the territorial outreach of the
Central Europe programme area, which includes parts of Germany (Eastern Germany, Bavaria,
Baden-Württemberg), Northern Italy, Poland, the Czech Republic, Hungary, Slovenia, Slovakia,
Austria and parts of the Ukraine (cf. http://www.central2013.eu; accessed 20 November 2013).
24
Businesses located in these regions are increasingly struggling to replace retiring
colleagues with young and skilled people. This shortage of labour does not affect
all regions and all economic sectors in a similar way. Still, it has consequences
for the regional economic prosperity and competitiveness of many – in particular
rural – regions in Central Europe.
On the other side, there is also reason for optimism. According to an OECD study
(SOPEMI 2008), 20–50 % of emigrants leave their host region again within five
years after arrival, many of them heading back home. A large share of those who
have left their Central European home regions are returning in recent years. The
economic situation has stabilised (OLTMER 2013) and emigrants often face socially
and psychologically dissatisfying situations in their host countries in Western
Europe. The proximity to friends and family, the feeling of home sickness and
improved job opportunities draw former emigrants back to CE countries (LANG ET
AL. 2013A). Emigrants often leave their home countries with the intention to come
back, making emigration a temporary stage in their lives. Thus, return migration
is not a marginal phenomenon.
Still, there are also indicators for problems upon return. Return migrants are often
affected by irregular work conditions. They are more often unemployed than nonmigrants. They also work more often in part-time jobs. Furthermore, there is mixed
evidence, if the foreign work experience pays off in financial terms. Some studies
remark that there is a sort of income premia (MARTIN – RADU 2012) and enhanced
career opportunities (VAVREČKOVÁ – BAŠTÝŘ 2009); others have found that this is not
the case (CO ET AL. 2000; GRABOWSKA-LUSIŃSKA 2010). As such, it is relatively unclear, why
some return migrants succeed upon return while others have difficulties.
With the creation of a common labour market, migration flows have increased
within the EU and they are mainly circular, especially in Central Europe (OLTMER
2013). Hence, return migration can no longer be seen as a marginal phenomenon
(see LANG 2013). Due to the increasing relevance of return migration to CE countries
and a lack of comparative studies, the project ‘Re-Turn: Regions benefitting from
returning migrants’ sheds light on a wide range of open questions. Main objectives of the project are (1) to derive a better understanding of the phenomenon
of return migration, (2) to raise awareness about topics related to emigration and
return, and (3) to develop tools and policies to re-attract and re-integrate (former)
emigrants. Therefore, motives, expectations, conditions, and circumstances of
emigration and return have to be examined. Their analysis is of crucial importance
to the project and beyond.
With this paper, I will take a closer look at the current migration patterns in
Central Europe (section 2). Then, I will present the findings from surveys conducted among Central European emigrants and return migrants (section 3) as
well as the results of a set of interviews with business associations and companies in Central Europe (section 4). Finally, I will conclude with suggestions for the
design of return initiatives in Central European regions (section 5).
25
(2) Current migration patterns in Central Europe
Looking at findings from the ESPON programme’s DEMIFER project (see figure 1; THE ESPON 2013 PROGRAMME DEMIFER 2010), it becomes obvious that main
migration flows in the European Union had mainly an East-West direction in the
years 2006/2007, immediately after the 2004 EU accessions. The largest bilateral migration flows were observed between Poland and Germany (223,000),
between Poland and the UK (52,000), between Romania and Italy (76,000),
and between Romania and Spain (102,000). Only the migration flow between
Spain and the UK (52,000) reached a similar quantity as these East-West flows
of migrants. Furthermore, also other New Member States in Central Europe
are mainly linked to former EU15 countries. The Czech Republic, Hungary, and
Slovakia are exchanging migrants mainly with Germany (KOVÁCS ET AL. 2012; THE
ESPON PROGRAMME 2010).
Given these differences in the involvement of countries into international
migration flows, it could also be expected that the inflows of return migrants
vary between countries. Yet, return migration cannot be measured directly
as registry systems in most EU countries do not allow for an observation of
migration biographies. One way to estimate return migration flows consists
in looking at the amount of incoming nationals. While this estimation might
contain measurement errors3, it is still the most appropriate way of looking at
return migration in a comparative way. Most of the EU countries publish data
on the numbers of international immigrants differentiated by nationals and
foreigners. Looking at data from 2011, EUROSTAT (2013) estimates that return
migration in Germany sums up to the amount of 89,400. In Italy the number
equals roughly 31,500 return migrants. In Austria about 8,100 Austrians moved
into the country. A similar number is reached in the Czech Republic, where also
8,100 Czechs came back home. 3,300 Slovenians moved to Slovenia. Finally,
about 1,100 Slovaks returned to Slovakia.
Using EU Labour Force Survey data from 2005–2008 and EUROSTAT data
from 2009, SMOLINER ET AL. (2013) found that the share of nationals compared
to non-nationals immigrating to Central Europe varies between countries.
In Poland 75 % of cross-border immigration is composed of Polish return
migrants. In other countries, the share is smaller: 29 % for the Czech Republic,
23 % for Germany, 13 % for Austria, 10 % for Slovenia and 8 % for Hungary, Italy
and the Slovak Republic.
3
For example, among incoming nationals, there might be a minor share of those nationals
born abroad or of others having been naturalised abroad and coming into the country for
the first time.
26
Figure 1: Main bilateral gross migration flows between EU countries, 2006-2007 average; source: THE ESPON 2013 PROGRAMME DEMIFER (2010: 49).
This overall migration pattern indicates that return migration affects Central
European countries in different ways. Yet, in all these countries the return migrants
represent a human resource to encounter the demographic problems and the
lack of skilled labour. They are younger than those who have stayed at home; their
educational level is better than that of non-migrants; they cultivate connections
with their home countries, facilitating their integration as compared to international immigrants (SMOLINER ET AL. 2013).
On the other side, problems exist in the field of approaching return migrants
through policy measures and assisting them in their return in order to allow for
a sound reintegration in their home countries. This is mainly caused by missing
knowledge about the returning migrants circumstances. As such, the Re-Turn consortium conducted a large online survey among emigrants and returning migrants
from Central Europe. The results will be presented in the subsequent section.
27
(3) Motivations and experiences of migrants from Central Europe
The Re-Turn Online Survey was conducted between December 2011 and
August 2012 in all Central European countries (LANG ET AL. 2013A). Approaching
both emigrants in their host countries and returned migrants in their home
countries the survey sample amounts to 1,913 respondents. These interviewees
were addressed through social networks in the internet, through press articles
in regional newspapers in the home countries during the Christmas and Easter
holidays. Furthermore, stakeholders from the field of migration policy and representatives of migrant associations were asked to invite potential interviewees to
participate in the survey. About 29% of all interviewees were ‘returned migrants’
who already lived in their home countries after having spent periods of more than
6 months abroad. Another 45% of the interviewees were emigrants who considered returning to their home countries. And a final 26% consisted of emigrants
who wanted to stay abroad (LANG ET AL. 2013A).
A general finding of the Re-Turn Online Survey was that the willingness to return
is very high among emigrants from Central Europe. About 64% of emigrants want
to return to their home countries. Moreover, about 20% of the returned migrants
had studied and interned abroad with the clear intention to return. A main issue in
migration literature concerns a ‘return of failure’, which refers to the return of those,
who had been less successful abroad (CASSARINO 2004). Re-Turn findings partly support this view. In the Re-Turn sample, the average income level of the returned
migrants, while being abroad, was lower than that of the emigrants, who are still
abroad. However, most of the returned migrants improved their job and income
situation with the emigration. Thus, a return of failure is only observable for those,
who lived on the same or worse conditions in the host country, which is true for
only about one third of the returnees in our sample. The majority of migrants
return successfully and for other reasons than economic failure. Since returned
migrants more often maintained a second household in the home country and
also more often intended to emigrate temporarily, their return can be interpreted
as a ‘planned return’ after having achieved their goals abroad and thus it reflects
the ‘return of conservatism’, as discussed in the literature (CERASE 1974).
Furthermore, emigration motives do not differ remarkably between the studied migrant groups. All groups – returned migrants, emigrants with the intention to return, and emigrants with the intention to stay abroad – predominantly
emigrated in order to improve their career, education and income opportunities.
Moreover, all groups are similarly satisfied with conditions abroad. Consequently,
the return is not so much driven by dissatisfaction with life in general or economic
conditions in the host country. Yet, regarding the returned migrants, findings
reveal lower rates of feeling socially accepted in the host country. Accordingly, the
return seems to be mainly driven by private and social reasons. It aims at reuniting with family and friends and profiting from home countries’ social infrastructures. These findings reveal an ‘emotional and social type of return’. On the other
28
side, there is also an ‘economic type of permanent emigrant’, who decides to stay
abroad mainly for income and career reasons. As such, about 27% of returned
migrants accepted a professional situation which is worse as compared to their
situation abroad, before return. Similarly, more than 40% of those emigrants willing to return even would accept worsening working conditions in favour of an
improved social life back at home.
The return itself was not experienced as difficult by most of the returned
migrants. On the contrary, most potential returnees expect a lot of difficulties,
which implies a mismatch of experiences and expectations that needs to be
addressed by return policies. Also, less than 10% of all emigrants know about
the existing return initiatives, which would assist them in their return. Although
all groups are in regular contact with their home country via formal (mainly following the news) and informal (family and friends) channels, their knowledge on
return initiatives is limited. Here, awareness raising seems necessary for making
return initiatives more efficient in terms of reaching their target population or to
start new return support services.
The research literature is inconclusive about the labour market integration of
returnees. Some assume penalties whereas others expect rewards for experiences and skills acquired abroad (MARTIN – RADU 2012; GRABOWSKA-LUSIŃSKA 2010). We
found that 39% of the returned migrants in the Re-Turn sample report improved
working conditions. On the other hand, about 27% of the returned migrants have
to deal with worse working conditions, and 10% suffer from labour market reintegration problems and are unemployed. Here, accompanying measures should
be developed to support the returnees’ re-employment and efficient utilisation of
foreign work experience in the home countries’ labour market (LANG ET AL. 2013A).
In the literature, a lot of discussion deals with the question, whether returnees
are actors of change and innovation, and whether they invest their capital in their
home regions (CASSARINO 2004). This is often indicated by relatively high rates of
self-employment among returnees. In the Re-Turn sample, about 6% of returned
migrants had been self-employed while being abroad. After return, about 9% of
them are self-employed, out of whom one out of five has own employees. This
finding points towards an innovative potential of returnees (‘return of innovation’).
Moreover, most of the returnees rather return to their home regions as to other
regions in their home country. This implies a potential of innovation for the rural
case study regions in the Re-Turn project and other rural regions more generally.
Concluding the results, on the base of the Re-Turn sample of Central European
migrants, one out of five migrants returned after completing education or an
internship abroad (type ‘returnees of study/apprenticeship’, as described in DIENEL
ET AL. 2005). One out of ten migrants returned as innovators (‘return of innovation’,
cf. CASSARINO 2004). Most of the other returned migrants can be seen as a mixture
of a ‘conservative type’ (CERASE 1974) and a ‘family and emotional return type’ (or
‘social return type’, cf. UNGER 1982; DIENEL ET AL. 2005).
29
All results of this study are restricted to the Re-Turn sample. They cannot be
generalised for the total population of return migrants. However, the results provide valuable insights into the phenomenon of return migration in Central Europe
and they will be helpful to design return migration support policies as well as
further research projects.
(4) Business perspectives on return migration
As mentioned above, many returned migrants in the Re-Turn sample are facing problems to find decent employment upon return. Therefore, I consider relevant to speak to potential employers in the home regions. As such, the Re-Turn
project partners conducted a series of 109 qualitative semi-structured interviews
with business representatives and entrepreneurs in the rural Re-Turn case study
regions in Central Europe (LANG ET AL. 2013B). The aim of these interviews was to
find out more about the employers’ perspectives on return migrants as a potential labour force. Representatives from a broad variety of companies – ranging
from micro firms to large employers and varying according to economic sectors
were selected. Furthermore, representatives of business associations were interviewed in order to elaborate a more encompassing perspective.
During this series of interviews, we have seen that many of our case study
regions are affected by the financial crisis, though in varying forms. This might be
more obvious in Poland and in Italy, and less relevant in Germany or Slovenia. Yet,
all regions show the duality of growing or constantly high unemployment rates in
some sectors (low-skilled work, traditional sectors) and growing labour shortages
in other sectors (high-skilled positions, new sectors such as IT, export based companies, care sector). Therefore, it seems important to reflect about the potential
role of return migrants for tackling problems of regional labour markets.
As a first step, we have reviewed the body of literature on return migration
and its development potential for the home regions (GITTER ET AL. 2008; ANTAL –
WANG 2003; BLACK– GENT 2004; MATUSCHEWSKI 2010; AUDRETSCH – KEILBACH 2005). We have
derived four hypotheses which will now be reflected in the light of our empirical
findings from the business interviews.
Challenging the ‘Human Capital Hypothesis’: Basically, this hypothesis suggests
that return migrants acquire new knowledge and skills, while they work abroad.
Upon their return and employment in the home regional labour market companies can profit from this extra-regional knowledge in order to innovate their processes and products.
Given our findings, we can only partly say that this hypothesis is verified by our
case study regions’ companies. The overall estimation of return migration is positive, and it is associated with human capital development. Yet, there are aspects
which limit the predictive power of this hypothesis. The benefit of foreign (extraregional) knowledge is constrained by the respective work experience abroad.
Not all jobs done abroad lead to a relevant increase in human capital, as the
30
interviewed business representatives express. On the other hand, not all companies in the home region require particularly foreign work experience, but they ask
for the ‘right’ work experience. This means new knowledge and skills must be relevant to the home regional company, yet it does not always matter where (if abroad
or at home) this work experience was acquired. Finally, not all companies operate
internationally. So there is no general utility of professional skills from abroad.
A general agreement to this hypothesis can be given when it comes to nonspecific (meaning not related to a profession or a job) foreign knowledge and
skills. The interviewed companies esteem the value of foreign work experience
and return for the development of a person’s character and for making migrants
more knowledgeable. Return migrants are considered as more open-minded,
more self-confident, and more co-operative as they had to orientate and integrate in a foreign environment. The learned mechanisms of adaption and translation are positively evaluated by our interview partners.
Challenging the ‘Local Rootedness Hypothesis’: This hypothesis argues that
particularly for rural regions return migrants are a more promising workforce
than other immigrants. This is supposed to be for the fact that they have an emotional attachment to the region and as such they are less willing to leave again.
Thus, investing in their human capital is more profitable, than investing in other
migrants who supposedly leave again after a short while.
Based on our interviews, evidence is mixed for this hypothesis. Only some
interview partners shared this idea, when comparing returned migrants to other
immigrants. These companies referred to the binding ties of family and friends
in the home region. Yet, a large share of companies also argued in the opposite
direction. They have the impression return migrants – based on their experience
in more attractive regions – have a high propensity to emigrate again, if their frustration increases above a certain threshold back at home. Having said this, companies are rather cautious in hiring return migrants. They still prefer to focus on
non-migrants from within the own region.
Challenging the ‘Lower Salaries Hypothesis’: The hypothesis says, that return
migrants are more favourable than other immigrants, as they are more willing to
accept lower salaries back at home. This hypothesis, however, has been created
based on the specific empirical background of Eastern Germany (cf. MATUSCHEWSKI
2010). In that specific situation there were only two main groups of immigrants
to Eastern German regions: Western Germans with high wage expectations, and
returning Eastern Germans with lower wage expectations. Western Germans would
not accept a degradation of their career and income position, while Eastern Germans
would accept it as a trade-off against the increase in social satisfaction back at home.
Based on our interviews in Central European regions, we cannot support this
hypothesis. The interviewed companies rather reported that return migrants
ask for income premia and higher wages, when they look for jobs in their home
regions. Yet, as wage levels are below national average in our rural case study
31
regions, most companies cannot afford to pay the expected wages. As such
return migrants are even unattractive for companies in these rural home regions.
The wage level differences are even more pronounced between the case study
regions and Western European regions of destination than they are for the specific case of German migration between Eastern and Western Germany. Therefore,
this counter-argument becomes even stronger, and it can be formulated as an
antagonistic hypothesis: ‘From a financial point of view return migrants are less
attractive than non-migrants as their expected wages are far above regional average.’ This observation supports the counter-positions to the above mentioned
hypothesis, which can also be found in the literature.
The general problem in this negative estimation lies in the perspective that
an employer takes for looking at return migrants. Companies in our case study
region compare them to the regional non-migrant average, because other (international) immigrants often do not move to these regions. As such the only group
for comparison is the local non-migrant workforce, which accepts what is offered.
Yet, if the companies really need to look for workers outside the own region, they
might perhaps start to compare return migrants to other (international) immigrants. Then the question becomes: Are other immigrants available, who would
accept lower salaries than the return migrants?
An empirical example for such a development is the Görlitz Region. In Görlitz
Region local Eastern Germans in the health and care sector emigrated from the
region to work in high-income regions like Western Germany, Switzerland, Austria,
or also Scandinavian countries. Even though they are generally willing to go back
home, they stay abroad as wage level differences exceed a tolerance threshold.
Yet, the regional health and care industry must not fight for these people to come
back, as there is enough labour supply from Czech and Polish neighbouring
regions. Nurses and medical doctors are increasingly cross-border commuters. An
opposite case would be that of Harz Region. Situated in the centre of Germany,
it had the same problems with emigration of health and care workers, but cannot rely on a geographically given supply of cheap labour. In this context, return
migrants could become more relevant again.
Challenging the ‘Easy Integration Hypothesis’: This hypothesis argues that
return migrants are familiar with the mentality of people in the home region, and
as such they are easier to integrate into the wider community and the individual
company’s team than other immigrants.
The interviews with the companies revealed very few insights concerning this
hypothesis. Only some companies have mentioned that issue. This observation
points to the fact that the issue of social or mental reintegration is not an issue that
companies reflect about. Yet, the few statements we could get on it tend to support this hypothesis, while also critically remarking that return migrants personally change during their stay abroad. And, the environment back home changes,
too. So, further study on this issue is necessary to examine this hypothesis.
32
(5) The role of return migration in Central Europe
The findings from the Re-Turn project show that there is evident need for
easing the return migration process for Central European citizens, who want to
return from Western Europe. Even though emigration and return migration affect
Central European countries to different degrees, the demographic outlook for all
these countries reveal the future challenges in terms of securing the supply with
a young and skilled work force, and as such of maintaining the productivity and
competitiveness of the economy. In particular, rural regions in Central Europe are
experiencing demographic problems, while major urban agglomerations are still
growing, often nurtured by a positive migration balance. Rural regions in Central
Europe cannot profit from internal and international immigration in the same way.
For these rural regions, fostering and assisting return migration of their formerly
emigrated citizens is a promising approach, as these return migrants have a precise imagination of these rural regions. Furthermore, our survey results show that
the majority of Central European migrants (want to) return to their rural home
regions instead of moving into the large agglomerations in their home countries.
Yet, return migration needs to be assisted by return initiatives in the home regions.
Already many return initiatives are implemented throughout Central Europe,
but the main problem is their poor publicity. So, first, I argue that return initiatives need more powerful PR & communication strategies to reach their target
groups. Current practices are still rather inefficient in this regard. Furthermore, we
found that the potential return migrants fear strong problems related to return,
while those who already had returned stated low experience of problems. As
such, migrants who successfully returned should be included into communication strategies of return initiatives.
Second, businesses from home regions have to be included into these return
initiatives. Potential return migrants seem to fear problems with labour market
re-insertion back at home. As found in the Re-Turn survey, social factors (proximity to friends and family, social security systems, etc.) are dominating the decision
to return. Furthermore, return migrants – until a certain tolerance level – accept
worse working conditions at home. Yet, finding employment back home is a necessary condition to return. At the same time, migrants reported that the labour
market conditions in home regions are considered the most important problem
for return to Central Europe. As such, employers back at home have to be included
to return initiatives, providing information on their labour needs and vacant positions as well as working conditions. This is also important for the fact that rural
regions in Central Europe are characterized by a high share of small and medium
sized enterprises, who still have not developed professional human resource
strategies, but who will be confronted with increasing difficulties in replacing an
ageing workforce with young and skilled workers. Including employers into wider
regional and national initiatives for dealing with return migration can help them
to anticipate these future challenges.
33
Third, one has to bear in mind that engagement in return initiatives is a form
of positive discrimination of returning migrants as compared to non-migrants.
As such, return initiatives have to be discussed by policy makers. Here, examples
from other countries could help to find arguments against (e. g. Morocco) or for (e.
g. Tunisia) the support of a positive discrimination of return migrants.
Finally, return migration can have a temporary character in an integrating EU
labour market. EU programmes and initiatives (such as EURES, Socrates, Leonardo,
etc.) support the labour mobility. As such, regional and national initiatives to
support return migration have to pay attention to the fact that return migration is increasingly no definite decision. A subsequent re-emigration of returned
migrants is becoming more and more probable, because labour migration in the
EU became easier for the individual migrant and as such became more circular
than in the former decades.
To sum up, there is no ‚one fits all’ strategy, as regional situations are different.
Yet, based on the findings of the Re-Turn project, the engagement in return initiatives appears is an opportunity for Central Europe’s rural regions to diminish the
negative impacts of demographic change.
References
ANTAL, A. B. –WANG, J. 2003: Organizational Learning in China: The Role of Returners.
WZB Discussion Papers, SP III 2003–103. Berlin: WZB.
AUDRETSCH, D. B. –KEILBACH, M. 2005: Introduction: Structuring informal mechanisms of knowledge transfer. In: Fornahl, D. – Zellner, C. – D. B. Audretsch
(eds.): The role of labour mobility and informal networks for knowledge transfer.
New York: Springer Science + Business Media, pp. 1–25.
BLACK, R. –GENT, S. 2004: Defining, Measuring and Influencing Sustainable
Return: The Case of the Balkans. Development Research Centre on Migration,
Globalisation and Poverty Working Paper T7. Brighton: University of Sussex.
CASSARINO, J. 2004: Theorising Return Migration. The Conceptual Approach to
Return Migrants Revisited. International Journal on Multicultural Societies (IJMS)
6 (2), pp. 253–279.
CERASE, F. 1974: Expectations and reality: a case study of return migration from
the United States to Southern Italy. International Migration Review 8 (2), pp.
245–262.
CO, C. Y. – GANG, I. N. –YUN, M.-S. 2000: Returns to returning. Journal of Population
Economics 13, pp. 57–79.
DIENEL, C. – JAIN, A. – SCHMITHALS, J. –THIES, S. 2005: Rückwanderung als dynamischer Faktor für ostdeutsche Städte. Analytischer Literaturbericht. Berlin: nexus
Institut für Kooperationsmanagement und interdisziplinäre Forschung.
EUROPEAN UNION 2012: Demographic Outlook. National reports on the demographic developments in 2010. 2012 edition. Eurostat Methodologies and
Working Papers. Luxembourg: Publications Office of the European Union.
34
EUROSTAT 2013: Population. Migration and migrant population statistics.
Brussels.
[http://ec.europa.eu/eurostat/product?code=migr_
imm1ctz&language=en&mode=view; accessed 20 November 2013]
GITTER, S. R. – GITTER, R. J. – SOUTHGATE, D. 2008: The Impact of Return Migration
to Mexico. Estudios Económicos 23 (1), pp. 3–23.
GRABOWSKA-LUSIŃSKA, I. 2010: People on the move. Return Migration to Poland.
Presentation on the European Job Mobility Day 16 November 2010. Brussels.
KOVÁCS, Z. – BOROS, L. – HEGEDŰS, G. – G. LADOS 2012: Returning people to the
homeland: Tools and methods supporting remigrants in a European context.
Baseline Report of the Re-Turn project. Leipzig: Leibniz Institute for Regional
Geography.
LANG, T. (ed.) 2013: Return Migration in Central Europe: Current trends and an analysis
of policies supporting returning migrants. forum ifl 21. Leipzig: Leibniz Institute
for Regional Geography.
LANG, T. – HÄMMERLING, A. – HAUNSTEIN, S. – KEIL, J. – NADLER, R. – SCHMIDT,
A. –SMOLINER, S. 2013A: Re-Turn Migrant Survey Report: The Migrants‘ Potential
and Expectations. Leipzig: Leibniz Institute for Regional Geography.
LANG, T. – NADLER, R. – HAUNSTEIN, S. –SMOLINER, S. 2013B: Business Survey
Report: The Companies‘ View on Return Migrants and Foreign Work Experience.
Leipzig: Leibniz Institute for Regional Geography.
MARTIN, R. – RADU, D. 2012: Return Migration: The Experience of Eastern Europe.
International Migration 50 (6), pp. 109–128.
MATUSCHEWSKI,
A.
2010:
Stabilisierung
der
Regionalentwicklung
durch
Rückwanderung?
Theoretische
Konzeptionalisierung
und
empirische Umsetzung am Beispiel von Ostdeutschland. Zeitschrift für
Wirtschaftsgeographie 54 (1), pp. 81–95.
OLTMER, J. 2013: Ost-West-Wanderung. Migration im Europa des späten 20. und
frühen 21. Jahrhunderts. Ost-West. Europäische Perspektiven 14 (1), pp. 2–9.
SMOLINER, S. – FÖRSCHNER, M. – HOCHGERNER, J. – J. NOVÁ 2013: Comparative
Report on Re-Migration Trends in Central and Eastern Europe. In: Lang, T. (ed.):
Return Migration in Central Europe: Current trends and an analysis of policies supporting returning migrants. forum ifl 21, pp. 11–57.
SOPEMI 2008: International Migration Outlook 2008. Paris: OECD.
THE ESPON 2013 PROGRAMME 2010: First ESPON 2013 Synthesis Report. ESPON
Results by Summer 2010. New Evidence on Smart, Sustainable and Inclusive
Territories. ESPON, Luxemburg, pp. 62–65.
THE ESPON 2013 PROGRAMME DEMIFER 2010: Demographic and migratory
flows affecting European regions and cities. Atlas of maps for Final Report.
Luxembourg, pp. 37–74. [http://www.espon.eu/export/sites/default/
Documents/Projects/AppliedResearch/DEMIFER/FinalReport/DEMIFER_
Deliverable_D11_final_map_atlas.pdf; accessed 20 November 2013]
35
UNGER, L. 1982: Die Rückkehr der zweiten Generation. Eine empirische
Untersuchung zur Remigration griechischer Jugendlicher. Bielefeld, Bielefeld
University.
VAVREČKOVÁ, J. – I. BAŠTÝŘ 2009: The Effect of Brain Drain in the Czech Republic and
Earnings Motivation for Qualified Specialists to Work Abroad. Prague: Research
Institute for Labour and Social Affairs.
36
Shrnutí
Návratová migrace ve střední Evropě:
Poznatky z nadnárodního projektu Re-turn
Robert Nadler
Mnohé, především venkovské regiony ve střední Evropě se potýkají s demografickými změnami. Emigrace, vylidnění a stárnutí budou způsobovat stále větší
problémy a tyto regiony budou postrádat mladou a vzdělanou pracovní sílu.
Venkovské regiony jsou nyní negativně postiženy vnitřní a mezinárodní migrací
více než městské aglomerace.
Nejsou postiženy pouze regiony bývalých komunistických zemí, ale od sjednocení čelí bývalé východní Německo ztrátě více než dvou milionů osob. Východní
Němci se stěhovali především do západního Německa, ale také do Švýcarska,
Rakouska a dalších zemí. Podobně jsou postiženy emigrací do Švýcarska a dalších
zemí například regiony severní Itálie (Piemont).
Konsorcium nadnárodního projektu Re-turn se proto snaží získat co nejobjektivnější informace a data o této problematice. Na základě výzkumů Re-Turn zpracovává návrhy na zlepšení návratových iniciativ. Návrhy obsahují mimo jiné komunikační strategie k oslovení cílových skupin v zahraničí a popularizaci pozitivních
zkušeností úspěšně navrácených migrantů. Současně je důležitá spolupráce se
zaměstnavateli, kteří by měli být zapojeni do začlenění navrátilců na trhu práce.
Při nezbytné politické podpoře návratových politik je třeba si také uvědomit,
že podpora skupiny navrátilců může být vnímána jako forma pozitivní diskriminace oproti jiným skupinám obyvatel. Proto je třeba mít připraveny argumenty,
které budou dokládat pozitivní vliv návratové migrace (ekonomický, sociální, kulturní) na regiony.
Ukazuje se rovněž stále více, že mezi především mladými lidmi vzrůstá mezinárodní pracovní mobilita. Znamená to mimo jiné, že zpětná migrace nemusí být
definitivní a bude se jednat o tzv. cirkulární migraci. Strategie, programy a politiky
tedy musí být flexibilní a přizpůsobené pro příslušnou zemi a region.
V každém případě platí, že zavedení takových politik může významně přispět
k pozitivní budoucnosti příslušných regionů.
37
What brings people back?
Opportunities and obstacles of return migration
in Central Europe
Zoltán Kovács,* Lajos Boros,* Gábor Hegedűs,* Gábor Lados,* Gábor Dudás*
Introduction
Outmigration from Central and Eastern Europe has become a significant issue
in recent years given the unexpected pace and socio-economic consequences
of the process. The migration from the semi-peripheral regions of the EU to the
more prosperous core regions is not a new phenomenon but the robust enlargements of the European Union (in 2004 and 2007) and the removal of barriers from
labour mobility made it easier than ever before to move and work in the more
developed Western part of the Union. The highly liberalised migration regime
and the substantial differences in life conditions and incomes triggered significant
outward migration in the former state-socialist countries. The new, ‘post-socialist
brain drain’ has had serious effects on the national and regional labour markets,
the competitiveness of regions, and chances of development, local demographic
processes, and many other fields of socio-economic life (Martin & Radu 2012).
Under the pressure of these negative effects policy makers have to act quickly
and effectively to change recent trends, halt the process of brain drain and make
brain gain possible. A couple of re-migration initiatives have already been carried
out in Europe and it is timely to analyse their experiences in order to improve the
efficiency of future policies (Kovács et al. 2013).
The aim of this paper is to present the recent migration and re-migration trends
in Central and Eastern Europe and to analyse the possibilities of policies aiming to
re-attract, re-integrate, and re-employ emigrants. Our findings are based mainly
on the results of research conducted within the Re-Turn project which has been
funded by the Central Europe programme of the European Union (Lang 2013).
In the first part of the paper European migration statistics are analysed in order
to shed light on recent migration trends and to outline the background of remigration policies. The second part of the study focuses on concrete policies, best
practices and initiatives implemented in countries of Central Europe, aimed to
tackle outmigration. The analysis is based on a systematic overview of interventions made on various spatial levels in Europe and the initiatives and pilot actions
carried out within the Re-Turn project.
*
Department of Economic and Social Geography, University of Szeged, H-6722 Szeged, Egyetem
u. 2. Hungary
38
(1) The relevance of return migration: migration patterns in Central Europe
In this chapter we briefly analyse the situation of emigration and return migration in Europe and more specifically in Central Europe. For the sake of analysis we
examine data on emigration and remigration of European statistical databases
and the existing literature. The main goal is to give an overview of the conflicts
related to emigration and re-migration in the Europe wide context and to define
regions that have been seriously affected by emigration.
During the last twenty-three years countries of post-socialist Central Europe
have gone through enormous political, economic and social changes. First, the
systemic changes and the re-establishment of democracy and market economy,
later the EU accession brought about substantial changes as far as migration
flows in the region were concerned. In this respect the liberalisation of borders
and the free movement of people quickly re-drew the map of Europe’s migration pattern. An astonishing phenomenon was the economically triggered migration of young and well educated people from the New Member States towards
Western Europe’s more competitive regions (Smoliner et al., 2013). However, it is
also important to point out that some of the old member states of the European
Union (EU15) did not remove labour market barriers to immigrants from the new
member states right from the beginning (e.g Germany, Austria), and barriers were
often removed only gradually (e.g. see the differences between New Member
States of 2004 and 2007). We should also bear in mind that due to various factors
(e.g. language barriers, differences in welfare regimes, national pension systems)
European citizens have generally a lower propensity to move from one country
to another as compared to citizens of the United States, what is often seen as an
obstacle of greater competitiveness (Kahanec & Zimmermann 2011).
Analysing the migration flows within Europe the growing body of literature highlights the relevance of core-periphery relations where ever growing masses of labour from the periphery are triggered towards high-income
countries within Europe (Drbohlav et al. 2009, Martin & Radu 2011). Countries
of origin of this type of labour migration may also be the non-post-socialist
countries of the European Union (e.g. Spain, Portugal, Greece, Ireland), but
the weight of post-socialist countries has been clearly and steadily increasing
for the last decade. Even, some of the previous peripheries of EU (e.g. Ireland,
Spain) have become destinations of immigrants from the new member states
by now (Kahanec & Zimmermann 2011).
According to Castles and Miller (2009) contemporary global migration flows
are accelerated, increasingly diversified and more and more politicised. These
features fit to the context of Central European outbound migration as well. New
forms of migration (e.g. circulation) appeared with growing number of migrants
which caused sharp political debates in these countries. Increasing number of
political parties put the issue of migration high onto their agenda but in many
cases the debate remains purely political or academic without practical solutions.
39
The process of ‘post-socialist brain drain’ generates new challenges in the territorial development and social cohesion both the sending and receiving regions.
The ratio of foreigners has dramatically increased in some of the core regions;
however, regions affected by emigration faced serious demographic and socioeconomic consequences as well. Migration, both extra-European and intra-European, has a significant impact on the demographic and labour force development
of regions (Blanchflower et al, 2007, Samers 2010). Advanced regions normally
benefit from migration, whereas poorer regions suffer from it. In addition, to its
impact on the labour market, migration reduces ageing in affluent regions and
increases it in poorer ones (ESPON 2010a). In this respect we can identify core
regions and crisis regions of migration within Europe.
Fig. 1: Population Change by Main Components 2000–2007, NUTS3 level
Source: ESPON 2010b, p. 15
40
Figure 1 shows the dimensions of population change in European regions for
the period of 2000-2007, where data on natural change and balance of migration are combined. Regions are classified in six groups according to their demographic profile and migration balance. One of the most striking dividing lines
on the map is running between Eastern and Western Europe. Regions suffering from emigration are located mainly in the former state-socialist countries,
including Eastern Germany. Taking into consideration the three East German
regions it can be stated that the thirteen out of fifteen EU regions suffering most
intensely from out-migration are located in East Central Europe. In addition to
post-socialist countries, the southern parts of Mediterranean countries (Greece,
Italy) and remote sparsely populated regions of Scandinavia are also suffering
from emigration. Beside these extensive areas, smaller regions in the core of
Europe (e.g. Central France, Northern England) are also hit hard by emigration.
They can be commonly characterised as “internal peripheries”. However, most
of the EU15 regions clearly benefit from migration, except for some north-eastern regions in France, the northern part of Portugal, north-eastern Finland and
some regions in the former East Germany (ESPON 2010a).
Differentiating between European regions, population change through
migration could be explained by two different components: (1) internal migration between regions within the same country, and (2) international migration
crossing national borders. Generally, both components should be taken into
consideration when analysing the migration record of specific regions within
Europe. As figure 2 shows, in about two thirds of EU regions the total migration
balance was positive for the period of 2005–2010. The combination of positive
internal and positive international migration could be recorded in most of the
cases (42 %), which was followed by the combination of negative internal and
positive international migration (19 %). Regions where both components were
negative for the period (13 %) could mainly be found on the periphery and geographically mostly in the eastern part of Europe (ESPON 2010c).
Considering these dimensions, East German and Bulgarian regions suffered the greatest population decline caused by migration, whereas regions
of Ireland and Southern Spain gained the greatest numbers of immigrants in
relative terms between 2000 and 2007. Except for some of the capital cities’ and
regional centres’ regions, the overwhelming majority of regions in the former
state-socialist countries suffered from emigration. It also seems to be a common trend that population losses caused simultaneously by national and international migration tend to overlap in the eastern regions of these countries.
Migration loss of regions in the EU15 is normally caused by internal migration
only (e.g. northern Scandinavia, northern Scotland, eastern Germany, southern
Italy and Greece). Negative balance of international migration plays a role only
in Portugal and northern France.
41
Fig. 2: Net Migration: Internal and international migration balance for 2005–2010,
NUTS2 level
Source: ESPON 2010c, p. 3
According to estimations, the annual turnover of migration is around 2 million
in the ESPON countries. Migration flows between European countries go mainly
from East to West. This pattern becomes clear especially from Figure 3 where
migration flows involving more than 5,000 people in the years of 2006 and 2007
are indicated. There were altogether 79 such relations within Europe in these two
years. The greatest flows were recorded between Germany and Poland (223,000)
and between Spain and Romania (102,000). Migration between Romania and Italy
42
(76,000) and between Spain/Poland and the UK (52,000) were also considerable.
The map also indicates that migration flows favour mainly major European metropolitan regions, like London, Madrid and Paris, but other capital city regions also
attract large number of international migrants (ESPON 2010d). However, it should
be highlighted that significant migration flows from third countries also targets
these core economic regions (Dumont & Lemaitre, 2008).
Fig.3: Main bilateral gross migration flows
Source: ESPON 2010b, p. 49
Considering internal migration flows involving more than 2,500 persons the
advantageous position of major metropolis regions becomes even clearer. The
most important connections were directed to the most important global cities of
Europe including London, Paris or Madrid, and cities of the Ruhr agglomeration.
Regional disparities in economic development and income level within countries
appear also strikingly on the map, such as in Sweden, Germany or in other countries from less developed peripheries to the core region.
Summarising the processes both emigration and return migration are significant spatial processes in Europe. After 2004, labour migration has increased
within the enlarged European Union where core regions of immigration and crisis regions of emigration could be defined. Core regions are mainly located in
the more developed countries, with high GDP per capita values, and they enjoy
43
surplus both in internal and international migration. Crisis regions are located
mostly in the eastern periphery and they have negative balances of both internal and international migration. Among them the eastern regions of post-socialist
countries could be identified as the most crisis ridden regions in the context of
European migration.
(2) Tools for return migration
In this chapter the focus of analysis is on different policies and best practices
aiming to enhance re-migration. Therefore, incidence and importance of remigration in European planning and implementation activities are to be assessed.
A further objective of this study is to analyse initiatives, practical tools and related
experiences of the Re-Turn project. Tools of Re-Turn project are examined with
a special focus on their applicability and possible future utilisation.
(2.1) National policies
To begin with an overview of recent European policies designed to stimulate
return migration and/or to stop (or slow down) outmigration is necessary. The
role of policies targeting return migration has been growing in the world (UNDP,
2007). The reverse brain drain of skilled engineers and scientists has benefited e.g.
China, Taiwan and India a lot (Sills, 2008). Following their example more and more
countries make efforts to attract back their nationals residing abroad. The migration policies adopted in these countries aimed at stimulating the migrants to remit
funds, to bring their skills back, and even allow them dual citizenship and rights.
They may establish systems of information and cultural outreach to expatriate
communities, and they may also support migrants to seek representation in institutional structures, and particularly in the parliament. They may even offer incentives to stimulate return (e.g. special access to definite social services, permission
to earn premium interest rates), as well as reintegration assistance (SOPEMI, 2008).
Regarding their geographical scale, European, transnational, national and
regional/local migration policies can be identified in Europe. We have found
only very few transnational policies during our research, and only one (Marie
Curie Programme) had a full European coverage. A large-scale initiative covering six European countries is the “Guidance and Counselling for Migrants and
Returnees”. The project involved partners from six European countries (Slovakia,
UK, The Czech Republic, The Netherlands, Cyprus, and Greece) and it was carried
out between 2009 and 2011. The main objective of the project was to disseminate
experiences and to collect best practices about migrants and returnees. Beyond
these initiatives bilateral agreements were also established between sending and
receiving countries (e.g. between Austria and Ukraine) to help migrants to return.
From our desktop research it turned out that coordination and synergy
between existing national brain gain strategies are also missing. Compared to the
significance of labour outmigration, there are very few transnational initiatives.
44
On the national level migration, labour and youth policies often jointly deal
with the retention and re-attraction of workforce. In most cases the focus of
migration policy is on immigration, illegal migration and asylum seekers and
the implementation of EU regulation. Interestingly, while the analysed strategies aim to attract skilled labour they pay much less attention to preserving or
re-attracting their country’s former and present human resources. Most policy
documents put the emphasis on the possible economic and demographic
advantages of return migration, and social reintegration is emphasised only
in three of them. Regarding their duration, most of the policies are very young
(i.e. implemented after 2000).
According to the applied methods (e.g. re-attraction, re-integration, reemployment, retention) national policies show great variations. Most documents apply more than one method. Generally, re-attraction plays an important
role in most policies, but it is more emphasised in those re-migration policies
that have clear economic objectives and in policies formulated in East Central
European countries (e.g. Poland, Hungary). The latter try to heal the negative
outcomes of previous migration losses resulting mainly from income disparities
between East and West. The role of re-employment is important especially in
labour market initiatives (e.g. Lendület in Hungary). The most common and significant measures made by home countries are briefly discussed below according to the type of intervention.
Return policies:
– Grants to re-attract skilled labour - especially for researchers. These initiatives
target very few people (4–10 person/year). The grants are usually co-financed
by the European Union. Some examples are: Rientrocervelli (“Brain buster”) in
Italy, Lendület (Momentum) in Hungary, Slovensko Calling in Slovakia.
– Information services for possible future re-migrants about jobs, legislation,
business possibilities etc. Some of the sending countries (e.g. Poland) have
created crisis-centres for facilitating information flow and helping re-employment. The “Have you got a PLan to return?” initiative in Poland aims to provide
information to make return as smooth as possible and help re-integration.
However, after the breakout of the 2008 crisis in sending countries the massive return of migrants is not a preferred scenario because it would worsen
the conditions of domestic labour market.
– Helping re-integration and re-employment of re-migrants by recognising
skills earned abroad (e.g. Romania).
– Assisting the return of migrants who lost their jobs and became homeless
while staying abroad (BARKA Foundation, helping Polish people to return to
Poland).
– Strengthening identity of emigrants to motivate their return (Back2BG,
Bulgaria).
45
Resourcing expatriates:
– Network-building among expatriates – frequently used in scientific (R&D) relations (e.g. OST Scientist Network – Austria, German Academic International
Network – Germany).
– Lobbying with the participation of expatriates (e.g. pro-Polish lobbying) to
promote the country abroad.
– Promoting national culture and language abroad and strengthening the ties
between expatriates and those who remained at home (e.g. Wspólnota Polska
[Polish Community] Association in the case of Poland under the patronage of
the Polish Senate).
– Creating database to collect information about students and workers abroad
(The State Agency for the Bulgarians Abroad).
Retention policies:
– Most of the policy documents emphasises the importance of national and
regional economic situation: in this point of view outmigration and return
migration are simply (economic) growth related issues. From this standpoint
the priority is to boost economic growth and as a result, migration trends
would change as well. This approach is often a feature of countries without
significant outmigration.
– Retention policies often focus on easing the administrative burdens for starting new enterprises, organising trainings for future entrepreneurs. The target
groups can be both (possible) re-migrants and workers not emigrated yet.
Although EU legislation does not allow regulations that can counterwork
against the free movement of people principle, there is an example of restriction
policy, too:
– In 2012 the Hungarian government introduced a new rule for future university
students to slow down the outmigration of skilled labour. According to the
law students have to work in Hungary in the next 20 years after their graduation for a time period that equals to their government-financed university
education. If they emigrate they have to pay back the costs of their education.
The decision of returning (or staying put) is influenced not only by the policies of sending countries but by those of the destination countries, too. This type
of migration policies became more important because of the recent crisis (Cerna
2010, Kuptsch 2012). The growing unemployment in receiving countries made
governments eager to adopt protective measures regarding their labour market.
Nevertheless, some countries (e.g. Sweden) continued their (more or less) open
migration policies because of labour shortages (Awad 2009, IOM 2010). Some
examples for this type of policy measures:
– „Pay-to-go” programmes to motivate return migration (e.g. Spain, Czech
Republic). The country of destination offers money for potential re-migrants
46
–
–
to facilitate their move back to the home country. However, according to available data only very few people used this option.
Campaigns in the source countries to make outmigration a less attractive
option (e.g. Great Britain in Romania).
Microcredit funds for returning migrants (e.g. FondoMicrocreditoBalcani in
Italy, helping Romanian migrants to return – started in 2007) in co-operation
between sending and host countries.
In relation to re-attraction policies it is worth mentioning that according to
some surveys, most of the returnees distrust their government (e.g. in Poland, see
Eurofund 2012).
On national level the fragmented institutional background of migration policies
seems to be a problem. Usually there are no co-ordinating institutions with a comprehensive authority to manage all of the re-migration related tasks. Furthermore,
national decision-making processes are not comprehensive and lack of funds is
also a significant problem.
According to previous researches (Hilpert & Parkes 2011) the public opinion
both in sending and receiving countries is afraid that the migration, which was
planned as a temporary stage of the career of migrant, becomes permanent. This
attitude can obstruct the necessary migration flows too, thus jeopardising competitiveness. Despite the information services offered for possible re-migrants,
information flows seem to be weak elements of policies. The majority of possible
re-migrants have not got any information about their possibilities. The quality of
information flow affects policy responsiveness, too (Cerna 2010, Eurofund 2012).
According to our analysis, the feasibility and adaptability of these projects
depend mainly on two factors: the level of decentralisation of the political system in the different countries; and the financial conditions (e.g. financial resources
available in the region/community, available national and/or EU funding etc.).
(2.2) Best practices on local and regional level
Regional and local policies may be more efficient for mitigating the losses
caused by emigration because their objectives are more ‘tailored’ for regional
and local conditions than national policies. On these scales return and retention
policies are the most widely spread. Among the analysed best practices the geographical focus of these initiatives are crisis-ridden regions suffering from intense
out-migration, high levels of unemployment and structural problems in local
economy. The analysed initiatives are different with regard the type of approach,
the target groups and feasibility.
In terms of approaches two major groups can be identified. On the one hand,
initiatives using concentrated approach focus only on migration-related and
labour market issues, such as re-attracting people, preventing brain drain, supporting job seekers, providing information about the job market or business
opportunities, etc.). On the other hand initiatives with integrated approach
47
connect migration issues with a wider range of social and economic processes,
urban and regional development, education, information society, etc. During our
research, initiatives with integrated approach were clearly in majority.
According to the target groups two approaches could be pointed out: the
so called ‘catch all’ and ‘differentiated’ approach. The second approach focuses
mostly on age or the level of education. Regarding age, the investigated initiatives
focus mainly on young people. The successes of initiatives mainly depend on the
available human and/or financial resources of the spatial approach. Based on their
specific problems regions use different types of measures to intervene in migration processes. The most frequent types of interventions are: job creation, place
marketing, scholarships and grants, financial aid for returnees, recruitment, and
development of public relations. In terms of the feasibility and adaptability we
can conclude that beside the necessary financial and human resources the level
of decentralisation of the political system in the country also matters.
Summarizing our research findings, it can be stated that relatively few transnational and national initiatives have been launched until now which deal with
remigration, moreover, concrete and comprehensive policies are very rare. In
terms of their success, because of the short time of their operation it is hard to
measure their impact, costs and efficiency. The idea of re-attraction and retention
of human capital are the most widely used policies. We also found that a competent institutional background with decentralised decision-making is needed to
develop promising initiatives. Furthermore, well-defined aims and target groups
contribute to the success – without a real focus and results there is a risk that
the programme becomes too general. Last, but not least the proper information
flows between different actors are crucial in the efficiency of re-migration and
retention policies.
(3) Analysis of Re-Turn initiatives
Several initiatives have been implemented in the course of Re-Turn project. The
main objectives and analytical categories of the Re-Turn project are: re-attraction,
re-integration, and re-employment. These three objectives can partially overlap in
the initiatives. The possibilities of practical evaluation of these initiatives are limited,
because of the short time span and the lack of related documents of monitoring.
In terms of retention it must be underlined that a direct retention strategy
would contradict the idea of free movement principle within the European Union.
Hence, retaining labour workforce should not be enhanced in an obligatory way.
This is the reason why Re-Turn initiatives do not directly deal with retention.
(3.1) Re-attraction
As it was mentioned previously, the most frequently used objective of European
policies supporting return migration is the increasing awareness of the attractiveness of the home country or region. Initiatives were carried out within the project
48
using the idea of resourcing policies: providing migrants the possibility to keep in
touch with the home country.
In the framework of Re-Turn two such initiatives were experimented in order to
re-attract migrants. One of them was the establishment and operation of a website. Emigrants living abroad could find relevant information on the website that
might have influenced them in making decisions about return. Such web portal
can broadcast about national and regional developments, successful return stories or it can provide job seeking platform, as well. In addition to the website,
a mobile application and a Facebook profile were also developed within the
project. The second initiative was a telephone hotline for emigrants and potential returnees who search information regarding return opportunities. During the
project lifetime, calls from the homeland were planned to be free of charge and
dials from abroad at discounted prices.
Both initiatives were designed to provide migrants relevant information without face-to-face meetings. During the implementation it turned out that information provided online (website) was more efficient and popular among migrants
thinking about return than the hotline. Migrants living abroad (i.e. the primarily
target group of the telephone hotline) were hardly involved in the hotline project,
mainly because of technical obstacles, such as calls from abroad were not discounted, or free. The website was more popular and received more visitors also
because migrants could read about different themes simultaneously, such as
housing, taxation or child care, and they could also find information about successful return stories.
To sum up the results of Re-Turn re-attraction initiative, it should be underlined,
that the maintenance of a website or other online networking systems might be
an appropriate tool to draw the attention of emigrants to the advantages of the
home country. In particular, the operation of such kind of initiatives is relatively
cheap, and it is able to forward useful information for emigrants thinking of return.
(3.2) Re-integration
Social and economic re-integration of returnees was also one of the objectives
of Re-Turn. Although, re-integration of migrants to the labour market was a separate objective due to its significance (called re-employment), yet social and economic reintegration is the prerequisite of re-employment.
It can be concluded that emigrants are often not aware of the changing socioeconomic conditions or administrative regulations of their home country. Their connections with the homeland get gradually weaker over time. This finding was also
confirmed by the regional workshops of Re-Turn organised for decision makers and
intermediaries. For instance, migrants are often considered to be failed migrants or
job-hoppers, despite the fact that employers generally do not have negative attitudes towards returnees. Networks between migrants abroad and returnees/nonmigrants in the motherland are seen as facilitators for the reintegration after return.
49
One of the possible initiatives for the smooth re-integration of returnees is the
One-Stop-Shop concept. It aims to provide so called tailor-made services, mainly
through personal counselling. In the framework of Re-Turn project two types of
re-integration (One-Stop-Shop) offices were opened. On the one hand, a welcome agency was set up in one of the pilot regions of the Re-Turn project that
helped returnees with personal assistance by using a wide range of network. On
the other hand, an integration office was also opened in order to provide trainings
for returnees who wanted to establish their own firm.
Main activities of the One-Stop-Shop offices are the provision of information
and contact details of regional employers, labour offices or housing agencies etc.
Furthermore, they assure networking between employers and returnees in order
to enhance re-integration to the labour market as fast and effective as possible.
Participants had the chance for personal consultancy and assistance from special
trainees who enabled their return and re-integration. The majority of returnees
who do not want to start their own business can apply for HR development and
job searching for the sake of being re-integrated to the labour market of the home
country. In terms of the One-Stop-Shop concept the cooperation with the returning jobseekers can be further enhanced by website and online platforms in order to
assist returnees in the re-integration and re-employment process. The re-integration policy should not only focus on social and economic, but also on other kinds of
assistance. The complex information service is an important tool of re-integration,
and it can be realised in the easiest way with the help of One-Stop-Shop.
(3.3) Re-employment
It is not enough to re-integrate the returnees in social terms, but their reemployment in labour market is also needed. The benefits of return migration
are the greatest if the financial, human and social capital of returnees are utilised
in a complex way, as it is implied in the scientific literature (Ferri & Rainero, 2010).
Assisting and enhancing re-employment and related economic activities
among returnees is a difficult task again. As an online survey and statistical analysis of Re-Turn project revealed, returnees are generally less often employed and
more often unemployed than stayers (Smoliner et al., 2013). Returning migrants
surveyed by Re-Turn unanimously mentioned the lack of suitable job in the labour
market of the home country or region as their most serious problem. Companies
employing returnees have mostly positive experience. They consider returning
migrants a valuable workforce, primarily due to better language skills and upto-date technological knowledge. But companies do not have special policies
regarding returnees in their HR development strategies. These facts also confirm
the importance of re-employment.
Return migrants often start their own enterprises after return. Therefore, we
consider the promotion of knowledge and practice of entrepreneurship among
them an important part o.3)f re-employment. Entrepreneurship as a possible
50
solution should also be included in re-employment strategies that can be successfully applied for everyone and in all sectors of the economy.
Returnees have better chances to start their own business as opposed to stayers also because they enjoy advantages due to the knowledge and work experiences acquired abroad. Related Re-Turn initiatives could be separated into two
groups. On the one hand, an entrepreneurship training programme was launched
that supports returning migrants to become entrepreneurs and teach them how
to start and operate sustainable and successful business. On the other hand,
a special program was developed called ‘entrepreneurship training and mentoring programme’, that enables participants to find out, realise and operate their
own businesses. During this programme, a network was established that involves
mentors and companies with a wide range of profile, so returnees have the chance
to find their own field of work and their mentors.
During the Re-Turn project, the implementation of these programmes was
started with promotion, which was followed by trainings and preparation of business plans, and it was finished with the start-up of new businesses. The aim of
trainings was to teach returnees how to attain entrepreneurship knowledge, and
practice in order to yield profits from their foreign work experience, and support
them with practical assistance. The initiatives also involved various intermediaries.
Initiatives that seek to promote entrepreneurship among returnees are important. Such initiative should focus on various aspects. First, assistance and counselling should be provided in terms of tax, insurance and employee conditions of
returnees. Second, return migrants who want to become entrepreneurs should
be supported by tenders, projects or allowances. Other possible help might be
non-repayable credits, special economic zones with tax relief, support with technical equipments and the help of foreign investment agencies. In addition, job
portal is a significant tool of re-employment. It should be operated as an independent website.
(3.4) General objectives
Beside the three main concepts what the project focused upon, a fourth category of initiatives could be separated that functions as a mixed group. It should be
emphasized that during the implementation of these initiatives most of them may
overlap. One of the most important initiatives related to the general objective
of the project was the so called ambassador concept. The main objective of the
concept is to promote a positive image about the region among emigrants and
to offer so called tailored solutions for possible returnees. The ambassador’s own
migration experiences could be used in a pro-active way. In addition, the ambassador is responsible for establishing an effective network between migrants and
intermediaries of the home country.
Based on the project experiences it can be concluded that migrants who
participated in the initiatives were motivated mostly by potential benefits after
51
return (especially those who were unemployed) and receiving training in order
to increase their skills and acquire new professions. In addition, opportunities
of becoming self-employed and starting own businesses were also important
motivations. The most frequently asked assistance was related to job seeking. In
this case, the smooth communication with the local labour office proved to be
very important. Last, but not least, the possibility for personal consultancy is also
important for returnees where so called tailored solutions could be offered.
It should be highlighted that the smooth cooperation among different organizations are crucial for return initiatives. Hence, many disadvantages of start-ups,
such as the lack of knowledge and relations and financial problems might be
avoided and the exchange of experience could facilitate efficiency.
Generally, the longer the time of an emigrant spent abroad, the less the probability of return is (SOPEMI 2008). However, according to the results of Re-Turn
initiatives, the majority of returning migrants actively plan their return. As the
method of resourcing strategies, this is also supported by networks established
between emigrants and return migrants/non-migrants. Return migrants are often
not aware of their obligations (e.g. social insurance) and possibilities (e.g. job
search). Therefore, adequate communication and PR strategies are needed, which
may be considered as part of the re-attraction objective. Communication and PR
strategies enhancing the image of the home region are needed.
Conclusions
As we have seen emigration is a serious problem for many peripheral regions
especially in East Central European post-socialist countries. But the migration
process is not a one-way and irreversible phenomenon. In this context the issue
of re-migration gained relevance in the past years. Empirical studies show that the
willingness of migrants to return their home country is relatively high. However,
it is important to emphasize that social, economic, political and legal barriers
can all equally hinder re-migration. Therefore, complex measures are needed to
change the direction of recent migration flows and to enhance re-turn migrations. Re-migration initiatives cannot ignore the facts that Europe faces significant demographic challenges and many regions have to deal with the shortage
of skilled workers. This situation foresees a growing competition for skilled labour
– both on European and global scale. The role of European policies is also an
important factor: on the European level policies will move towards granting free
movement of people and a more unified labour market in the future. Beside the
EU level the role of regional and local governments, and NGOs, can be also crucial
in remigration initiatives. Because of the distrust towards national governments
and politicians other actors and decision-making levels can be more effective
than those of the national level.
First of all, it is important to emphasise that responses to the challenges of brain
drain have to be place-based ones. This means that policy makers need to create
52
unique strategies of the regions according to their special conditions – there are
no “one fits all” strategies.
As surveys and our policy analysis show, information-flows have a crucial role in
return migration – from the planning of return to the reintegration of returnees. On
the basis of scientific surveys focusing on the needs of return migrants, complex
packages of information (e.g. on health care, education, housing market and the
labour market) should be provided for the persons concerned. Therefore, further
information exchange platforms should be developed and the existing ones should
be strengthened. These platforms would present administrative duties related to
return, job vacancies, business possibilities etc. Furthermore, assisting intermediaries can be also helpful to support return migration by developing telephone
hotlines and welcome offices for the sake of encouraging returnees being entrepreneurs. The surveys conducted in Re-Turn pointed out complicated administrative
procedures discouraging return migration. Therefore, all kinds of administration
(i.e. in relation to social security, starting new businesses, etc.) should be simpler to
facilitate return migration and to help re-integration. Stronger social ties between
stayers and migrants increase the chance of return – therefore policy makers should
build upon these ties and policies should facilitate, and strengthen them
In addition, re-integration of return migrants is an essential prerequisite of successful re-employment activities – without re-integration the return of employees
can be temporary and they can leave their country again. Complex projects of reintegration involving different social and economic aspects can be recommended.
As the part of these initiatives, national, regional and local governments should
emphasise the importance of return migration in the public in order to reduce
tensions which can develop because of grants and other incentives received by
returnees. Therefore, it is important to present the economic, demographic and
social benefits of return migration in the wider society.
Last but not least, it is crucial to provide strong, competitive and innovative
economy in the home country and region. According to surveys, the most important factor of return migration is the economic situation of the home country –
the role of return campaigns and policies are less significant. The role of SMEs is
significant in competitiveness and job creation. Therefore, it is important to draw
the attention of small and medium sized companies to the role of return migration and the possible benefits provided by returnees. This would help both reemployment and re-integration.
To sum up, it is not an easy task to tackle the negative consequences of brain
drain but with complex measures policy makers can influence attitudes both
towards migration and re-migration. Without proper interventions the future
competitiveness of Central Europe is severely jeopardized. European Institutions,
countries, local and regional authorities, companies, NGOs, labour unions and
scientific centres all have to work in partnership to make Central Europe more
attractive for local and emigrated labour. Migration should not be considered as
53
a problem but as a possibility: a possibility to gain experience, knowledge, new
skills etc. Future policies should also acknowledge the role and enhance the conditions of circular migration; rather than seeing migration as a permanent decision it should be perceived as a stage of career.
References
Awad, I. 2009: The global economic crisis and migrant workers: Impact and response.
Geneva: International Labour Organizations.
Blanchflower, D. G. – Saleheen, J. – Shadforth, C. 2007: The impact of the recent
migration from Eastern Europe on the UK economy. Discussion paper 17.
Monetary Policy Committee Unit: Bank of England.
Cassarino, J.-P. 2004: Theorising Return Migration: The Conceptual Approach to
Return Migrants Revisited. International Journal on Multicultural Societies 6 (2),
pp. 253–279.
Castles, S. – Miller, M. J. 2009: The Age of Migration: International Population
Movements in the Modern World (4th edition). Basingstoke: Palgrave MacMillan.
Cerna, L. 2010: Policies and practices of highly skilled migration in times of the economic crisis. Geneva: International Labour Office.
Drbohlav, D. – Hárs, Á. – Grabowska-Lusińska, I. 2009: Experiencing immigration. Comparative analysis of the Czech Republic, Hungary and Poland.
IDEA Working Papers No. 14. [http://www.idea6fp.uw.edu.pl/pliki/WP14_
Experiencing_immigration.pdf]
Dumont, J-C. – Lemaitre, G. 2008: Counting foreign-born and expatriates in OECD
countries: a new perspective. In: Raymer, J. – Willekens, F. (eds.): International
migration in Europe. Data, models and estimates. Wiley: Chichester, pp. 11–40.
ESPON 2010a: DEMIFER: Demographic and migratory flows affecting European
regions and cities. Atlas of maps for Final Report. Luxembourg. [http://www.
espon.eu/export/sites/default/Documents/Projects/AppliedResearch/
DEMIFER/FinalReport/DEMIFER_Deliverable_D11_final_map_atlas.pdf]
ESPON 2010b: DEMIFER: Demographic and migratory flows affecting European
regions and cities. Final Report. Luxembourg. [http://www.espon.eu/export/
sites/default/Documents/Projects/AppliedResearch/DEMIFER/FinalReport/
Final_report_DEMIFER_incl_ISBN_Feb_2011.pdf]
ESPON 2010c: DEMIFER: Demographic and migratory flows affecting European
regions and cities. Impact of migration on population change. Luxembourg.
[ht tp://w w w.espon.eu/expor t /sites/default /Documents/Projec ts/
AppliedResearch/DEMIFER/demifer_PB_migr_impact.pdf]
Eurofund 2012: Labour mobility within the EU: The impact of return migration.
European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions.
Dublin.
Ferri, A. – Rainero, S. (eds.) 2010: Survey of European Union and Return Migration
Policies: the case of Romanian Migrants. Veneto Lavoro, Mestre, p. 64. [http://
54
www.sportellorientro.veneto.it/joomla/attachments/article/66/SME_
IFAD_3.1%20survey.pdf]
Hilpert, D. – Parkes, R. 2011: Split Citizenship: Immigrant integration in an age of
circular migration. AIES Fokus 01.
International Organization for Migration (IOM) 2010: Fact-Sheet on the Impact of
the Economic Crisis on return migration. Geneva: International Organization for
Migration, Global Migration Group.
Jeffery, L. – Murison, J. 2011: The Temporal, Social, Spatial, and Legal Dimensions
of Return and Onward Migration (Guest Editorial). Population, Space and Place
17, pp. 131–139.
Kahanec, M. – Zimmermann, K. F. 2011: High-Skilled Immigration Policy in Europe.
Berlin: DIW.
Kovács, Z., – Boros, L., – Hegedűs, G. – Lados, G. 2013: Returning people to the
homeland: tools and methods supporting remigrants in a European context. In: Lang, T. (ed.): Return migration in Central Europe: current trends and an
analysis of policies supporting returning migrants. Leipzig: Leibniz-Institut für
Länderkunde (Forum IfL; 21.), pp. 58–94.
Kuptsch, C. 2012: The Economic Crisis and Labour Migration Policy in
European Countries. Comparative Population Studies – Zeitschrift für
Bevölkerungswissenschaft, 37 (1–2), pp. 15–32.
Lang, T. (ed.) 2013: Return migration in Central Europe: current trends and an analysis of policies supporting returning migrants. Leipzig: Leibniz-Institut für
Länderkunde (Forum IfL ; 21.).
Martin, R. – Radu, D. 2012: Return Migration: The Experience of Eastern Europe.
International Migration 50 (6), pp. 109–128.
Samers, M. 2010: Migration. New York: Routledge.
Sills, S. J. 2008: Return Migration. In: Schaefer, R. T. (ed.): Encyclopedia of Race,
Ethnicity, and Society. London: Sage, pp. 1158–1159.
Smoliner, S. – Förschner, M. – Hochgerner, J. – Nová, J. 2013: Comparative Report
on Re-Migration Trends in Central and Eastern Europe. In: Lang, T. (ed.): Return
migration in Central Europe: current trends and an analysis of policies supporting
returning migrants. Leipzig: Leibniz-Institut für Länderkunde (Forum IfL; 21.),
pp. 11–57.
SOPEMI 2008: International Migration Outlook. Annual Report 2008 Edition. OECD,
pp. 161–222. [http://www.oecd.org/dataoecd/2/30/43999382.pdf]
United Nations Development Programme (UNDP) 2007: Case Evidence on ’Brain
Gain’. UNDP Capacity Development Action Briefs 1, p. 18. [http://lencd.com/
data/docs/228-AB-brain%20gain.pdf].
55
Shrnutí
Co přivádí lidi zpět? – Příležitosti a překážky
zpětné migrace ve střední Evropě
Zoltán Kovács a kol.
Ačkoli může být pro některé periferní oblasti zejména střední a východní
Evropy odchod občanů do zahraničí problémem, dostupná data rovněž dokládají, že nejde o jednosměrný a nevratný jev. Empirické studie ukazují, že obecně
deklarovaná ochota k návratu emigrantů do jejich domovské země je relativně
vysoká. V mnoha případech však návratu brání různé sociální, ekonomické, politické a právní překážky.
Přitom by pro motivaci k návratu měly státy a regiony činit více i z toho důvodu,
že rovněž západní Evropa čelí významným demografickým výzvám a bude stále
více pociťovat nedostatek kvalifikovaných pracovníků.
V některých případech, kde je doposud složité dojít ke konsensu o nastavení aktivních návratových politik na celostátní úrovni, mohou hrát významnou roli jednotlivé regiony a místní samosprávy. Mohou – a již se tak i děje
– realizovat projekty zvyšující atraktivitu těchto oblastí pro občany, kteří z nich
před časem odešli.
V případě regionálních iniciativ se může rovněž lépe dařit nastavit konkrétní nástroje a metody, které odpovídají místním podmínkám, protože právě
takové nástroje a metody fungují často lépe, než celostátní utilitární strategie. K tomu přispívá i skutečnost, že lidé mají nejsilnější vazby právě na místo/
region, odkud odešli.
Komplexní aktivní návratová politika je předpokladem pro budoucí konkurenceschopnost států střední a východní Evropy. Je třeba, aby státy a regiony komunikovaly o této problematice i v rámci institucí Evropské unie. Současně však platí,
že migrace by neměla být považována za problém, ale chápána jako šance: možnost získat zkušenosti, nové dovednosti atd. V globalizované Evropě a světě bude
vzrůstat význam tzv. cirkulární migrace, kdy nepůjde o trvalý odchod, ale spíše
o trvalý pohyb.
56
Polish policies and programs in the field of migration-national
and regional levels (with focus on Świętokrzyskie Region)
Grzegorz Orawiec
After the change of political system in 1989 was the migration policy of Poland
focused in particular on the so-called „ethnic Poles”. People of polish origin were
allowed to use benefit from privileged channels of migration to the homeland
e.g. repatriations and settlement. It was implemented on the basis of article 52
paragraph 5 Constitution of the Republic of Poland.
After accession of Poland to the EU in 2004 qualitative changes in migration
policy were caused by „wave of emigration”. In reaction were introduced several
political measures:
In 2006 – program „Bliżej pracy, bliżej Polski/Closer to work, closer to Poland”
prepared by Ministry of Foreign Affairs. The main objective was „improvement of
services, information and care against the Poles who lives in countries with higher
labor migration”;
In 2007 – document „Rządowy Program współpracy z Polonią i Polakami za
granicą”/The government program cooperation with the Polonia and Poles
abroad”. One of the strategic objective was „to facilitate the return to the country
of Poles and people of Polish descent”;
In 2008 – has risen a Working Group on Return Migration within Inter-ministerial
group on migration. The Group was focused on:
Package 1: The system of services for remigrants creating an Internet portal
system of training and vocational guidance for remigrants;
Package 2: Removal of barriers / facilitations for people whitch want to return to
Poland applying Facilitation to Business tax Amnesty Program / Double Taxation
Avoidance investment Tax Allowance and Institution Tax Credit;
Package 3: Solutions for specific target groups like doctors and medical personnel, scientists and students abroad;
Package 4: Activities to families of migrants and remigrants in the area of education;
Package 5: Activities focus on public administration like training for officials at
various levels including non-governmental organizations;
Package 6: Information and promotion
– support for information actions implemented by local government;
– including representatives of consulates and embassies to information activities;
– information and promotion activities about an Internet Portal.
57
In 31 July 2012 the Council of Ministers adopted the document “Polityka migracyjna Polski – stan obecny i postulowane działania/Migration Policy of Poland”
– the current state of play and further actions.
The document includes directions of actions and systemic solutions and recommendations for the public administration in the field of migration, to allow for
an effective decision making, among others in the fields of legislation, administrative practice, monitoring, financial planning and coordination of the activities of
competent bodies, offices, institutions and ministries.
The main theme of the document is the adaptation of migration policy to
labour market priorities and the need to ensure competitiveness of the Polish
economy. Number of recommendations was adopted among others:
1) Labour emigration – return migration:
• carrying out information policy actions concerning the opportunities of economic activity in Poland;
• removal of obstacles for Poles living abroad in the context of support for
Poland-bound families of migrants (i.a., the issue of “Euro-orphan hood”);
• improvement of the situation and image of Poles living abroad including the
prevention of discriminatory practices against Poles living in other countries;
2) Citizenship and repatriation
• systematized and comprehensive regulations concerning statement of Polish
origin and the rights granted to those foreigners by polish authorities;
• revision of the model of repatriation (adopted in 2000) to provide a possibility
of quick repatriation to all interested in settling in Poland;
3) Strengthening the system of migration management
• widening of competences of the Head of the Office for Foreigners and
strengthening his control over policies implemented by heads of Departments
for Foreigners in Voivodeship Offices;
4) Monitoring of migration phenomena in Poland
– collection of data that are of significance from the point of view of migration
management (needs of labour market, effectiveness of integration programs);
– carrying out regular analyses of individual aspects of migration by state bodies;
– integrating registers which gather data on proceedings in foreigners’ cases.
Together with national strategies and policies exist in Poland also regional programs and projects. It regards also the Świętokrzyskie Voivodeship which is characterized by:
■ the demographic situation in Świętokrzyskie Region is unfavourable - ageing population, decrease in population (caused not only by negative natural
population growth but also migrations);
58
■
■
■
■
■
constantly high unemployment rate in comparison to to EU (9,7 % in 2011) or
Poland (12,5 % in 2011);
high level of vocational activity of population- this may be related to phenomenon of hidden unemployment (a large number of people employed in agriculture);
Świętokrzyskie Region was a leader in a group of Eastern Poland voivodeships- 12 th position in terms of GNP (Gross National Product) in 2009;
increase in education level but at the same time low dynamics of growth
number of students and scientific staff;
Extending process of depopulation caused by internal migration (to
Mazowieckie, Małopolskie or Śląskie voivodships) especially among young
people. This is the main problem that threats to future development of
Świętokrzyskie Region. This phenomenon determines not only decreasing attractiveness for investment but also affects on structure of population
according to age.
In reaction was build the regional strategy with pragmatic desire to use the
advantages and opportunities reversal of unfavorable demographic trends and
improvement the quality of resident’s life taking care of the environment at the
same time.
The development strategy Świętokrzyskie region aims at:
(1) Strategic aim 1: improvement of regional infrastructure;
(2) Strategic aim 2: key sectors and industries for the economic development of
the region;
(3) Strategic aim 3: building human capital and a base for an innovative economy;
It favors the accumulation of human capital that is healthy, creative and well
educated people as a basis for thinking about the successful future. The key role
is to keep young people in the region or their return after graduating and gaining some experience outside the region. Implementation of above goal should
include:
– introduction and promotion of the flexible forms of employment;
– development of a system services which allows to prevent the occurrence of
various forms of social exclusion (especially towards older people, the disabled, large families or children from dysfunctional families);
– hold back the migration processes especially among young and educated
people as well as stimulation of re-emigration and immigration processes;
– efficient profiling of the education with strong emphasis on science;
– development of education quality on all levels of this system as well as the
growth of regional universities prestige;
– focus on structural mismatches on labour market and its elimination;
59
–
support, improvement of the accessibility and increase of the lifelong learning efficiency;
– effective health care and improvement the level of health and healthy life
style;
– conducing creative attitudes open to communication and cooperation
improvement;
– action for the benefit of sport and physical culture development;
(4) Strategic aim 4: increasing the role of urban centers in stimulating economic
development in the region;
(5) Strategic aim 5: rural development;
(6) Strategic aim 6: environmental aspects of the development of the region.
The Marshal Office of the Swietokrzyskie Voivodeship is also partner of the
Re-Turn project. The main regional activities and targets of the projects are following:
• Establishing of Social Integration Club, which aim is to gather and use knowledge and experiences gained during labour migration;
• Access to information about services, institutions and organizations that deal
with problems of people who are threatened with social exclusion and unemployment;
• Increase of effectiveness in searching for possibilities of employment;
• Labour market monitoring, access to databases containing information about
professional trainings and other possibilities of increasing professional qualifications and forms, ways and places of employment;
• Carrying out advertising campaign directed to society, that informs about the
influence of intellectual and financial capital and re-migrants’ innovation;
• Cooperation with other local government territorial units and Regional
Labour Office in the sphere of popularization more information that concern
professional trainings and occupational counselling;
• Encouraging migrants to come back to their own country and what follows
labour market, creating investment conditions for their capital and establishing foreign relations that concern region development.
60
Shrnutí
Polské politiky a programy v oblasti migrace – národní
a regionální úroveň (se zaměřením na Svatokřížský region)
Grzegorz Orawiec
Polská migrační politika byla po změně režimu v roce 1989 zaměřena především na občany v zahraničí, kteří se hlásili k polskému původu. Stát jim nabídl
možnosti návratu do Polska formou repatriací a přesídlení.
Na velký nárůst pracovní migrace z Polska po vstupu země do Evropské unie
v roce 2004 stát reagoval programy, které měly polským občanům usnadnit uplatnění na pracovním trhu v zahraničí a současně jim usnadnit i případný návrat.
V roce 2008 byla založena ministerská Pracovní skupina pro návratovou migraci, kde byla zastoupena všechna zainteresovaná ministerstva. Skupina se věnovala několika následujícím oblastem intervence:
(1) vznik systému služeb pro navrátilce včetně internetového portálu obsahujícího nabídku tréninku a rekvalifikace
(2) odstranění bariér v oblasti daní – poradenství a zamezení dvojího zdanění
a program daňových úlev pro navrátilce
(3) programy zaměřené na specifické skupiny: lékaře, zdravotní personál, studenty
(4) aktivity ve prospěch rodin a v oblasti vzdělávání
(5) vzdělávání státních úředníků a neziskových organizací pro práci s navrátilci
(6) informační a PR nástroje
V roce 2012 vláda schválila dokument „Polityka migracyjna Polski – stan obecny
i postulowane działania“ (Migrační politika Polska – stav a budoucí opatření).
Tento komplexní dokument zdůrazňuje koordinaci všech aktérů a zahrnuje doporučení v těchto oblastech:
(1) pracovní návratové migrace
(2) občanství a repatriace
(3) posílení systému migračního managementu včetně koordinace regionálních
politik Úřadem pro cizince (Office for Foreigners)
(4) monitoring a získávání dat
Vedle státních politik a programů jsou realizovány také aktivity v rámci jednotlivých regionů – vojvodství. Svatokřížské vojvodství, které je charakterizováno velkou emigrací a špatnou demografickou strukturou, zahrnulo do své strategie rozvoje rovněž potenciál návratové migrace.
Pro udržení a přilákání vzdělaných lidí v ekonomicky aktivním věku se region
zaměřuje mimo jiné na zlepšení infastruktury, flexibilní formy zaměstnávání, rozvoj školství a dalšího vzdělávání a podporu vědy.
61
Maršálkovský úřad Svatokřížského vojvodství, který je partnerem v projektu
Re-turn, uvítal i možnost realizovat aktivity v těchto oblastech. Jedná se mimo
jiné o založení klubu sociální integrace pro sdílení zkušeností navrátilců, vytvoření
databáze pracovních míst a rekvalifikací pro navrátilce nebo o informační kampaň
pro veřejnost, vysvětlující potenciál návratové migrace pro region.
62
Projekt Re-turn:
Bariéry efektivního využití potenciálu navracejících
se migrantů a nástroje a metody k jejich odstraňování
Jan Schroth
Česká pobočka IOM – Mezinárodní organizace pro migraci realizuje jako partner
od roku 2011 tříletý projekt „Regiony těžící z navracejících se migrantů“ (anglicky
„Regions benefitting from returning migrants“, akronym „Re-Turn“). Tento projekt
je realizován z prostředků Evropské unie prostřednictvím OP – Nadnárodní spolupráce (CENTRAL EUROPE) a spolufinancován z prostředků ERDF – Evropského
regionálního rozvojového fondu.
Projekt Re-turn je zaměřen na vracející se migranty jako inovační aktéry a na
jejich potenciál, který by měl vést ke zvýšení inovativnosti v periferních oblastech.
Proto je hlavním cílem projektu vytvořit pozitivní vztah mezi migrací a regionálním rozvojem. Regionální aktéři mají mít možnost určit, přijmout a využít potenciál navracejících se migrantů a využít jej ke zvýšení konkurenceschopnosti regionu. K dosažení tohoto cíle jsou v rámci projektu vyvinuty speciální nástroje
a metody, sdílené a testované v odpovídajících rámcových podmínkách pro
navracející se a nově příchozí migranty tak, aby se stali ekonomicky aktivní, uplatňovali své poznatky ze zahraničí a posílili inovační rozvoj daných regionů.
Na projektu spolupracuje 12 partnerů ze 7 středoevropských zemí. Vedoucím
partnerem je Leibnitz Institute for Regional Geography, Lipsko a dále jsou v Německu
partneři Association for Social and Labour Market Integration, Merseburg a Ministry
of Labour and Social Affairs Saxony-Anhalt, Magdeburg. V Polsku jsou partnery
Lodz Region a Swietokrzyskie Region. Dále v Rakousku ZSI – Centre for Social
Innovation, Vídeň, ve Slovinsku University of Maribor a v Itálii National Union of
Mountain Municipalities, Communities and Authorities – Piedmont Delegation,
Turín. Dva partneři jsou v Maďarsku – Mid-Pannon Regional Development Company,
Székesfehérvár a University of Szeged. A v České republice spolupracuje IOM Praha
s partnerem RIC – Rekvalifikační a informační centrum, Most.
Ačkoli si jsme vědomi skutečnosti, že z České republiky neodchází tolik lidí jako
v minulých letech z Polska, Slovenska, Maďarska nebo i z Německa, IOM Praha uvítala možnost podílet se na projektu, který pomůže zmapovat situaci a poznat příklady dobré praxe návratových politik v zahraničí. Domnívám se, že i Česká republika by jako moderní stát a také z ekonomických a demografických důvodů měla
nastavit aktivní návratovou politiku v tom smyslu, aby dokázala co nejefektivněji
využít potenciál vlastních občanů, kteří se rozhodnou se vrátit.
Současně chci zdůraznit, že cílem projektu nemá být snaha odrazovat občany
od odchodu do zahraničí, zastavovat migraci, protože jsem přesvědčen o tom, že
možnost volného pohybu a pobytu v zahraničí je unikátní svobodou a zkušeností.
63
Úkolem projektu je zmapovat bariéry, které lidem brání v návratu, a identifikovat
na základě zkušeností z mnoha zemí nejvhodnější nástroje, metody a politiky pro
využití jejich potenciálu. Cílem by mělo být nastavit politiky tak, aby namísto tzv.
brain drain docházelo k tzv. brain gain.
S tímto cílem jsou v rámci tříletého projektu realizovány desítky aktivit, z nichž
k těm hlavním patří následující:
(1) Pan Zoltán Kovácz z University Szeged, s jehož příspěvkem se rovněž můžete
seznámit, byl vedoucím týmu, který provedl analýzu existujících státních
a regionálních návratových politik především v Evropě – The Baseline report
on Tools and methods supporting remigrants in a European context.
(2) Kolegové z Centra pro sociální inovace ve Vídni zanalyzovali veškeré dostupné
statistiky, data a způsoby jejich zjišťování v rámci projektových zemí a publikovali je v rámci The Comparative Report on Re-Migration Trends in Central
Europe.
(3) Pan Robert Nadler ze Leibniz Institutu v Lipsku nás ve svém příspěvku mimo
jiné seznámí s on-line vizualizací, kterou vytvořili kolegové z Univerzity
v Mariboru. Tato CE remigration online visualization platform, jež umožňuje
praktické znázornění dostupných dat o návratové migraci mezi jednotlivými
státy, je dostupná na http://return-platform.um.si/.
(4) Jednou z hlavních aktivit bylo on-line dotazníkové šetření mezi migranty
a navrátilci. Celkem se podařilo v projektových zemích oslovit 1250 respondentů. Výsledky byly publikovány v Migrant Survey Report: The Migrants’
Potential and Expectations.
(5) Na kvantitativní výzkum navazoval i výzkum kvalitativní ve formě workshopů
a fokusních skupin s respondenty z řad navrátilců a zaměstnavatelů. Výsledky
jsou shrnuty mimo jiné v Business Survey Report: The Companies’ View on Return
Migrants and Foreign Work Experience.
(6) Na základě uvedených a dalších zdrojů byly identifikovány hlavní bariéry
pro úspěšný návrat a nástroje, metody a politiky, které by mohly být příklady dobré praxe při odstraňování zmíněných bariér. IOM Praha je prezentovala v The International Comparative Working Paper on Barriers for Successful
Capitalisation of Returning Migrants.
(7) Některé z identifikovaných metod a nástrojů, jako jsou informační telefonní
linky, tzv. one stop shopy, informační webové portály nebo tzv. ambasadoři
úspěšného návratu, jsou již v rámci projektu pilotně zkoušeny. S dosavadními
výsledky nás seznámí ve svých příspěvcích kolegové z Polska a RIC Most.
(8) Kolegové Zoltán Kovácz a Robert Nadler ve svých příspěvcích zmíní i další
aktivity a výstupy projektu, jako je praktický Handbook with transnational
joint planning and management tools, tedy příručka dobrých praxí s nástroji na
podporu navracejících se migrantů z jednotlivých zemí, a v neposlední řadě
návrhy komplexní strategie na regionální i nadnárodní úrovni – Transnational
Strategy for Attracting and Reintegrating Migrants.
64
Jak bylo zmíněno, část výše uvedených výstupů projektu je prezentována v příspěvcích kolegů z Německa, Maďarska, Polska a RIC Most. Omezím se tedy pouze
na informace o vybraných částech projektu, především dostupných statistikách,
výsledcích dotazníkových šetření ohledně potřeb navrátilců a odpovídajících
politik, se zaměřením na Českou republiku.
V otázce statistik se bohužel potvrdilo, že statistiky o počtech občanů jednotlivých zemí v zahraničí nejsou systematicky sledovány, existují různé metodologie,
a jedná se tedy spíše o odhady. To se týká i České republiky. Nedostatečné jsou
statistiky, které se týkají informací o občanech navracejících se do vlasti.
Odhady jednotlivých zemí publikoval asi nejkomplexněji EUROSTAT, který
mimo jiné na konci první dekády nového tisíciletí zveřejnil, že poté, co došlo
v rámci EU po rozšíření o země bývalého komunistického bloku k otevření evropského trhu práce, odešly hledat zaměstnání téměř 3 miliony lidí. Současně je odhadováno, že se až padesát procent z nich vrátí během deseti let do vlasti. O tom,
že návratová migrace není marginální, svědčí i další statistiky EUROSTATU z roku
2009, podle kterých vlastní občané státu činili 29 % z počtu všech přistěhovalých
do České republiky v daném roce. V Polsku to bylo dokonce 75 %, v Německu
23 %, v Rakousku 13 %, ve Slovinsku 10 %, v Maďarsku 8 % a v Itálii 8 %.
EUROSTAT na základě šetření v letech 2005–2008 došel rovněž k závěrům, že
navrátilci jsou převážně lidé v ekonomicky aktivním věku s vyšším vzděláním.
Například v Maďarsku mělo 43 % navrátilců vysokoškolské vzdělání, v Německu
34 %, v ČR přes 20 % (současně bylo zjištěno, že základní vzdělání mělo méně než
pět procent lidí vracejících se do ČR). Po návratu pracují tito lidé především v sektoru služeb a je mezi nimi také vysoké zastoupení manažerů, tedy lidí, kteří se neobávají zodpovědnosti a řízení; představují tedy velký potenciál pro místní rozvoj.
Tato zjištění EUROSTATU se potvrdila v mezinárodním on-line dotazníkovém šetření provedeném v rámci projektu Re-turn v roce 2012.
Čeští občané v zahraničí, i ti, kteří se vrátili nedávno, byli dotazování na široké
množství socioekonomických charakteristik. Ukázalo se například, že do ČR se
nejčastěji vracejí lidé ve věku 25–45 let, zatímco lidé mladšího i staršího věku častěji zůstávají v zahraničí natrvalo. Více se vracejí rodiny s dětmi než bezdětní, větší
je návratnost partnerských dvojic, které se seznámily již před odchodem. Přes
80 % českých respondentů se vrátilo do původního regionu, zatímco respondenti
z jiných zemí projektu, s výjimkou Polska, se vracejí spíše do jiných částí země.
Z dat vyplynulo, že 70 % respondentů začalo po návratu do ČR pracovat. To
je i ve srovnání s jinými zeměmi projektu velmi pozitivní, současně však se na
základě dalších otázek ukázalo, že zdaleka ne všichni mohli při své práci uplatnit
poznatky a zkušenosti ze zahraničí.
Mimo jiné bylo zjištěno, že lépe placení lidé – a to jak před emigrací, tak
v zahraničí – se vracejí méně než lidé nižšími příjmy. Současně si po návratu
většina lidí platově pohoršila. Z tohoto pohledu je zajímavý i fakt, že přes 50 %
respondentů odpovědělo, že by akceptovalo po návratu horší platové podmínky.
65
V mezinárodním srovnání on-line šetření bylo dále zjištěno, že Češi se oproti
respondentům z jiných zemí nejdéle a nejsystematičtěji připravovali na návrat.
Všechny informace z dotazníkového šetření mezi migranty a navrátilci, stejně
jako z vyjádření respondentů v rámci workshopů a fokusních skupin z řad navrátilců
a zaměstnavatelů, byly vyhodnoceny a zpracovány do pracovní zprávy s názvem
The International Comparative Working Paper on Barriers for Successful Capitalisation
of Returning Migrants. V první části zprávy byly identifikovány důvody k návratu do
země původy. Respondenti (ze všech projektových zemí, nikoli pouze z ČR) uváděli především následující důvody:
dosažený plán/finanční plán,
studium ve vlasti,
založení rodiny,
nabídka práce (rostoucí mzdy ve vlasti),
podnikatelský plán ve vlasti.
Byly však uváděny i důvody negativní, a sice:
zdravotní,
osobní/rodinné problémy ovlivněné odloučením,
nízké příjmy,
nezaměstnanost v zahraničí.
K zamyšlení by měla vést také skutečnost, že respondenti pouze výjimečně
uváděli jako důvod návratu „lepšící se situaci ve vlasti“.
Když byli respondenti dále dotazováni na svá očekávání po návratu, hlavní
představou bylo najít dobře placenou práci, ideálně ve své profesi. Často se objevovala potřeba využití kvalifikace a dovedností dosažených v zahraničí.
Pokud měli lidé uvést znalosti, které získali v zahraničí a rádi by je uplatili, zmiňovali především:
jazyky,
investice (finanční prostředky vydělané v zahraničí),
kontakty (jak v zemi migrace, tak návratu),
rozhled „open horizont“, otevřenost a ochotu riskovat,
zkušenosti s jednáním a prací s lidmi z odlišných kultur (interkulturní dovednosti), flexibilitu a mobilitu (časovou i prostorovou – např. ochotu dojíždět za
prací).
Zásadní pro další práci projektu bylo zjistit, jaké jsou bariéry návratu. Přes
70 procent dotazovaných uvedlo, že největší problém měli s nalezením vhodného zaměstnání na domácím pracovním trhu. Vedle toho vnímala více než
polovina osob jako problematickou velkou byrokracii (v některých případech
i v zemi, odkud se vraceli – náročnost získání všech potvrzení od úřadů). Téměř
pětina respondentů považovala za komplikovaný způsob potvrzování a následně
66
uznávání získaných kvalifikací (diplomů, certifikátů atd.), a to i v rámci EU, kde stále
není systém harmonizován.
Ve všech zemích lidé také shodně označovali za zásadní bariéru bránící jednoduchému návratu a uplatnění znalostí nedostatečnou informovanost, resp. dostupnost centralizovaných věrohodných zdrojů o jednotlivých aspektech návratu.
Jak již bylo uvedeno, v rámci projektu jsou zjišťovány i názory a potřeby zaměstnavatelů, jejichž přístup je pro úspěšné uplatnění navrátilců klíčový. Z průzkumu
vyplynulo, že obecně zaměstnavatelé negativní postoj vůči navrátilcům nemají.
Jednotlivě se ovšem objevila i vyjádření v tom smyslu, že navrátilci mohou mít
sklony k fluktuaci, tendenci častěji střídat zaměstnání, popřípadě že se vracejí
pouze ti „neúspěšní“.
Současně se ukázalo, že pro zaměstnavatele v současnosti nepředstavuje
skupina potenciálních zaměstnanců v zahraničí nebo se zahraniční zkušeností
významnou cílovou skupinu. Pozitivní však je, že ti zaměstnavatelé, kteří osobní
zkušenost s těmito pracovníky mají, s nimi vyjadřovali spokojenost.
Projekt se dále věnuje nejen zaměstnancům z řad navrátilců, ale i těm osobám,
které po návratu chtějí uplatnit své zkušenosti v podnikatelské sféře. Z on-line šetření vyplynulo, že oproti jiným projektovým zemím čeští respondenti z řad navrátilců začali podnikat v nižším počtu (asi 10 %). Podle svých vyjádření při tom narážejí především na následující problémy (nejen v ČR):
nadměrná byrokracie,
složité a často měnící se předpisy a zákony,
obtížný přístup k úvěrům,
omezený přístup k technologiím,
vysoké zdanění.
Jmenované důvody se pravděpodobně příliš neliší od těch, které uvádějí
domácí podnikatelé. Oproti nim však mají navrátilci přece jen menší zkušenost
a praxi s domácími podmínkami a jejich specifiky. I proto například RIC Most
v rámci pilotních aktivit realizuje kurzy pro podnikatele z řad navrátilců.
Všechny výše uvedené poznatky byly analyzovány a transformovány do následujících pěti oblastí doporučení, obsahujících metody a nástroje osvědčené praxe,
jejichž využití by mělo vést k odstranění výše uvedených bariér pro návrat, reintegraci a efektivní využití znalostí získaných v zahraničí:
1. Koordinovaná národní/regionální strategie všech aktérů
Pro kvalitní realizaci aktivní návratové politiky je třeba koordinované spolupráce všech aktérů, což v řadě zemí dosud chybí. Například v ČR se krajanům
v zahraničí a návratové migraci věnuje celá řada státních i nestátních subjektů
(ministerstva zahraničí, vnitra, školství, práce a sociálních věcí, parlament, úřady
práce, personální agentury, výzkumné a vědecké instituce atd.). V rámci projektu
67
Re-turn byla vytvořena pracovní skupina ze zástupců výše uvedených subjektů
a další jsou zváni; ke komunikaci s cílem koordinované strategie by měla přispět
i tato senátní konference, na níž se IOM podílí.
2. Informační strategie, včetně nástrojů a služeb pro navrátilce
Pro úspěšnou návratovou politiku je zásadním předpokladem zajistit informace
pro občany v zahraničí a dát jim co nejlepší servis při návratu a po něm. V zahraničí
fungují a v rámci projektu Re-turn jsou zkoušeny například tzv. one stop shopy.
Jde o místa, kde klientovi vyškolený personál poskytne veškeré informace a současně za něj v ideálním případě vyřídí všechny potřebné formality – registraci
ke zdravotnímu, sociálnímu a penzijnímu pojištění, na úřadu práce atd. Shop by
také mohl být napojen na úřady práce a další státní i komerční subjekty nabízející poradenské/rekvalifikační kurzy při hledání zaměstnání, zvyšování kvalifikace
či startu podnikání (například e-learningové kurzy, které lze využít již ze zahraničí
před návratem do vlasti).
Dalším informačním nástrojem může být webový portál (v ČR jsou dosud
informace roztříštěny mezi různé stránky (EURES, MZV, MPSV atd.). Web by měl
přehledně poskytovat všem zájemcům praktické informace o všech aspektech
návratu a využití potenciálu. Zájemci si budou moci vybrat v různých kategoriích
(zaměstnanec, podnikatel, nezaměstnaný, na mateřské dovolené atd.), u každé
kategorie bude výpis základních povinností (registrace u zdravotní pojišťovny,
SSZ, ÚP atd.). Budou zpracovány také kategorie školství, bytové podmínky a další.
Měl by pomoci i při hledání zaměstnání a odkazovat na další instituce a zdroje
informací.
V zahraničí jsou již funkční a v rámci projektu se v některých regionech testují
telefonní infolinky (hot/green lines). Linka pro přímé poskytování informací dle
finančních možností může fungovat zdarma (ze zahraničí, nebo pouze pro volající z ČR), měla by poskytovat základní poradenství a odkazovat na další nástroje
(shopy, weby) a instituce.
3. Komunikační a PR strategie
V rámci projektu i v rámci mapování zkušeností v různých státech se ukázalo,
jak velký význam má pro občany v zahraničí signál vyslaný ze strany státu nebo
regionů prostřednictvím médií nebo informačních kampaní, že jejich návrat je
vítán. Zkušenosti totiž hovoří i o předsudcích a negativním pohledu na navrátilce
ze strany majority. Státy by proto měly podporovat projekty a aktivity, které zvyšují povědomí veřejnosti o krajanech v zahraničí a o navrátilcích, o jejich úspěších
a pozitivních efektech (demografický, kulturní, ekonomický atd.) pro společnost.
Pro rozšíření obecné „welcome friendly policy“ i pro propagaci jednotlivých výše
uvedených nástrojů lze využít různých forem aktivit. Vedle medializace, inzerce
a dalších je v zahraničí využíván (a zkoušen i v rámci projektu) různou formou koncept tzv. ambasadorů úspěšného návratu. Mohou jimi být například „celebrity“/
68
opinion makeři vrátivší se do ČR (úspěšní vědci, umělci apod.); představitelé státu
a regionů (hejtmani, diplomaté ad.) propagující při své práci myšlenku aktivního
návratu do ČR; vybraní občané, kteří se vrátili (natrvalo nebo dočasně) a chtějí
využívat svých zahraničních kontaktů. Ambasadoři by se měli aktivně zapojovat
do PR aktivit a medializace (v zahraničí např. „commuter`s days“, festivaly, konference propagující myšlenku aktivního návratu.
4. Infrastruktura a technické podmínky
Samozřejmé je, že pro motivaci k návratu a pro uplatnění zkušeností pomůže
skutečnost, bude-li moci příslušný region nebo stát nabídnout potřebnou infrastrukturu, jako je dopravní obslužnost, rychlý internet, dostupné bydlení či vzdělávací zařízení pro děti. Respondenti dále zmiňovali například potřebu flexibilních
pracovních úvazků nebo sdílených pracovních míst.
5. Pro-investiční a pro-obchodní strategie
Stejně tak efektivní je vytvořit vhodné podmínky pro investice a rozvoj podnikání občanů, kteří se vracejí ze zahraničí. V některých regionech a zemích dostávají navrátilci servis v podobě daňového zvýhodnění, kurzů pro začínající podnikatele, nabídky tzv. byznys inkubátorů s technologickým zázemím ad. Potenciál
občanů v zahraničí by neměl být opomíjen ani v rámci tzv. ekonomické diplomacie státu.
Veškeré zmiňované výstupy z projektu a další jsou k dohledání na www.remigrants.eu a na www.iom.cz.
69
Pilotní ověření nových nástrojů na podporu
návratové migrace a úspěšné integrace navrátilců
vytvořených v rámci projektu Re-turn
Zuzana Bařtipánová
„Regiony těžící z navracejících se migrantů“ (anglicky „Regions benefitting
from returning migrants“, akronym „Re-Turn“) je název projektu, který je realizován od roku 2011 do roku 2014 sdružením 12 partnerů ze 7 středoevropských
zemí. Projekt je spolufinancován ERDF – Evropským regionálním rozvojovým fondem a státním rozpočtem České republiky. RIC – Rekvalifikační a informační centrum, s. r. o. z Mostu je do projektu zapojeno jako partner 4, zastupuje pilotní
region Ústecký kraj, zařazený do projektu. RIC vznikl v roce 1999 jako vzdělávací
organizace zaměřená na pořádání odborných kurzů a akcí, realizaci vzdělávacích programů pro nezaměstnané a projektů zaměřených na rozvoj vzdělávání,
tvorbu metodických podkladů pro výuku a inovační procesy v oblasti vzdělávání
a zaměstnanosti.
V rámci projektu Re-turn je RIC odpovědný zejména za:
(1) koordinaci aktivit v rámci komunikačního balíčku aktivit (tvorba newsletterů,
vytvoření korporátní identity a komunikačního plánu),
(2) získávání dat za Ústecký kraj pro analýzy v oblasti migrace a návratové migrace
pro porozumění problematice migrace a návratové migrace (on-line dotazníkové šetření s českými navrátilci, emigranty a potenciálními navrátilci, interview se zaměstnavateli v regionu, zajištění workshopů s navrátilci a zaměstnavateli),
(3) tvorbu a pilotní ověření nových nástrojů na podporu navrátilců do domovského regionu a jejich integraci do společnosti v Ústeckém kraji,
(4) vytvoření akčních plánů na zlepšení podmínek podpory návratové migrace
v Ústeckém kraji a České republice a komunikaci s regionálními zástupci relevantních institucí a politiky v oblasti podpory návratové migrace.
Shrnutí výstupů z workshopů se zaměstnavateli a navrátilci bylo prezentováno
v příspěvku kolegy Jana Schrotha, chtěla bych však vyzdvihnout několik poznatků
z diskuse přímo v Ústeckém kraji.
Navrátilci by při návratu nebo při přípravě návratu uvítali následující nástroje:
– možnost získat veškeré relevantní informace spojené s návratem do ČR na jednom místě,
– jednoduchý systém akceptace pracovních zkušeností, kurzů a dovedností získaných v zahraničí (nikoliv pouze z oblasti formálního vzdělávání),
– propojený systém se zahraničím (sociální systémy, odvod daní, nemocenské
pojištění, dávky atd.).
70
Zaměstnavatelé zase vidí jako zásadní body:
– potřebu vyvolat diskusi o navrátilcích a jejich potenciálu pro zaměstnavatele,
– potřebu vyvinout systém benefitů pro zvýhodnění navrátilců a jejich zaměstnávání,
– potřebu zajistit zaměstnání pro navrátilce co nejdříve, aby nezůstávali na úřadech práce a nesnižoval se jejich potenciál,
– potřebu zajistit, aby se lidé vraceli zpět spíše díky dobrým podmínkám v ČR
než kvůli špatným podmínkám v zahraničí,
– obavu, aby se lidé nevraceli zejména díky štědrému sociálnímu systému v ČR.
Nástroje na podporu návratu a integraci do společnosti jsou v rámci projektu
Re-turn rozděleny do 3 oblastí:
(1) nástroje na přitažení bývalých emigrantů zpět do regionu – re-attract,
(2) nástroje pro znovu zapojení navrátilců do života v regionu – re-integrate,
(3) nástroje pro asistenci navrátilcům při zahájení podnikání – re-employ.
Koncept re-attract využívá tři nástroje pro opětné přivedení emigrantů do
domovských regionů. Jedná se jednak o horké telefonní linky (hot-line), které
jsou zřízeny ve všech 8 pilotních regionech (Ústecký kraj v ČR, regiony Harz
a Görlitz v Německu, vojvodství Svatokřížské a Lodžské v Polsku, region Podravka
ve Slovinsku, region Střední Podunají v Maďarsku a Piemont v Itálii). Horké linky
pracují na principu zelených linek s předčíslím 800, u kterých je volání v rámci
dané země zdarma. Vyškolení poradci poskytují odpovědi na otázky související s návratem na jednom místě v pracovní dny zhruba vždy od 8:30 do 16:00
hodin. V Ústeckém kraji funguje horká linka na čísle 800 666 100 a její provoz zajišťuje RIC v Mostě. Za období prosinec 2012 až červenec 2013 využilo horkou linku
v Ústeckém kraji 60 volajících. Poskytované informace se týkaly zejména problematiky dávek a pojištění po návratu ze zahraničí, vzdělávacích kurzů, hledání volných míst a získávání dotací na návrat nebo při zahájení podnikání.
Druhým nástrojem je koncept ambasadorů, kteří mají aktivně šířit po subjektivní a přátelské rovině informace a pozitiva o návratu do domovského regionu k potenciálním navrátilcům. Jedná se o navrátilce, kteří při své práci využívají sociální sítě a svou činnost vykonávají jako dobrovolnickou práci bez nároku
na honorář. Tento koncept je pilotně ověřován v regionech Görlitz v Německu
a v Piedmontu v Itálii. Podle informací partnerů, kteří tento koncept zastřešují,
se dosud nepodařilo získat výrazné osobnosti, které by měly čas a chuť stát se
ambasadory daného regionu. Zatím je zapojeno 13 ambasadorů – žen i mužů –
v obou regionech. Hlavními problémy, s nimiž se potýkají partnerské organizace,
jsou nejasnost funkce ambasadorů, neochota osobností vystupovat na veřejnosti,
jejich časové zaneprázdnění a tím také nedostatek času na tuto činnost.
Třetím nástrojem je vytvoření on-line sociální platformy pro navrátilce. Jedná
se o webové stránky nabízející oblastně cílené informace o domovském regionu,
71
včetně životopisů navrátilců a jejich kvalifikačních profilů. Webové stránky slouží
jak navrátilcům, tak také regionálním zaměstnavatelům pro výběr kvalifikovaných
pracovníků se zkušenostmi ze zahraničí. Nástroj je pilotně ověřován v Podravském
regionu ve Slovinsku a Svatokřížském vojvodství v Polsku. Sociální platformy byly
spuštěny během letních měsíců tohoto roku, proto zatím nejsou k dispozici žádné
informace a zpětná vazba od uživatelů.
Koncept re-integrate využívá pouze jeden nástroj, one stop shop (česky
„vše na jednom místě“, zkráceně OSS). Jsou to kanceláře, kde proškolení poradci
poskytují na jednom místě informace a podklady pro návrat a úspěšnou integraci (práce, bydlení, pojištění, školy, dávky atd.). One stop shopy jsou pilotně
ověřovány ve třech regionech – Harz v Německu, Střední Podunají v Maďarsku
a Svatokřížské vojvodství v Polsku. Nejvíce klientů má za zhruba půlroční působení OSS v Maďarsku, kdy jej využilo 32 klientů. Důvody, proč navrátilci navštěvují
OSS, jsou velmi podobné těm, proč lidé volají na horké linky. Jedná se zejména
o řešení otázek v oblasti hledání zaměstnání, sociálních dávek, dotací a grantů,
zahájení podnikání, sociálního bydlení či řešení právních aspektů spojených
s návratem a změnou bydliště, škol a zaměstnání.
Rovněž koncept re-employ využívá pouze jeden nástroj – na podporu podnikatelských aktivit navrátilců. Jedná se o asistenci navrátilcům při úvahách
o zahájení samostatné výdělečné činnosti či při jejím skutečném zahájení. Cílem
je, aby navrátilci využili svých znalostí, dovedností a popřípadě finančních zdrojů
získaných v zahraničí pro rozvoj domovského regionu, tedy aby nekončili na úřadech práce nebo jako zaměstnanci, ale využili svůj potenciál a stali se inovativními zaměstnavateli. Koncept je pilotně ověřován ve dvou regionech. V Lodžském
vojvodství v Polsku zatím proběhl jeden seminář na téma „Jak se stát podnikatelem“, jehož se účastnilo 6 osob z řad navrátilců, kteří měli zájem začít podnikat.
Druhým regionem je Ústecký kraj, kde RIC vytvořil pětistupňovou službu pro skutečné i potenciální navrátilce. Ta je má podpořit v zahájení podnikání a pomoci jim
vypracovat smysluplný podnikatelský záměr, který bude podkladem pro získání
dotace na zahájení podnikání – například od Úřadu práce ČR, pokud je zde navrátilec evidován jako uchazeč o zaměstnání, nebo od bankovních institucí. Služba
zahrnuje následující části:
(1) Vstupní poradenství – navázání kontaktů a výměna informací s účastníkem;
(2) Zhodnocení podnikatelských kompetencí – screening osobnostních rysů účastníků, jejich vhodnost pro podnikání;
(3) E-learningový kurz „Základy podnikání“ – 7 oblastí (legislativně-institucionální prostředí – základní ekonomické pojmy, marketing, finance a účetnictví, komunikační dovednosti, využití informačních technologií, tvorba podnikatelského záměru, grantové a dotační poradenství);
(4) Mentoring úspěšného podnikatele – při přípravě podnikatelského plánu a zahájení podnikání;
72
(5) Business inkubátor – zřízení v RIC v Mostě (jsou zde k dispozici tři počítače s internetem a MS Office, účetní software Pohoda pro OSVČ a multifunkční tiskárna,
inkubátor je využíván při přípravě podnikatelských plánů, pro pořádání jednání, tvorbu webových stránek a poradenské aktivity při zahájení podnikání).
Kompletní absolvování všech pěti stupňů není povinné a je pouze na navrátilcích, které části služby využijí při přípravě a zahájení podnikatelské činnosti.
První cyklus běžel v Ústeckém kraji od dubna do července 2013 a účastnilo se
ho 5 navrátilců, kteří měli zájem zahájit podnikání. Druhý cyklus běží od července
do října 2013 a účastní se ho 8 navrátilců. Výstupem z obou kurzů jsou podnikatelské plány, které jsou obhajovány před expertní komisí. Je složena mimo jiné
i z pracovníků úřadů práce, kteří rozhodují o přidělení dotace na zahájení podnikání, pokud je navrátilec v evidenci uchazečů o zaměstnání. Podle zpětné vazby
od účastníků prvního cyklu je kurz velmi přínosný, a to zejména v získání ucelené
představy o tom, jak je složité či naopak jednoduché začít v České republice podnikat. Účastníci vidí nejen klady, ale i zápory spojené s podnikáním, vytvoří si ekonomickou rozvahu a podnikatelský plán a zjistí, zda jejich nápad na podnikání je
vůbec životaschopný a může účastníka opravdu uživit.
V rámci evaluace prvního cyklu konceptu vidí jeho účastníci i realizační tým
jako velké pozitivum, že byl kurz připraven v e-learningové formě. Mohou se
ho tedy zúčastnit navrátilci z celého kraje i potenciální navrátilci bez nutnosti
denního dojíždění na kurz, které by navíc diskriminovalo zaměstnané osoby.
Jako příležitost pro další realizaci a implementaci služby by bylo vhodné doplnit ji alespoň o dvě setkání (mimo finální prezentaci podnikatelských záměrů),
kde by byl umožněn networking mezi účastníky – sdíleli by zde své zkušenosti
ze zahraničí, s procesem návratu a zahájením podnikání, což se velmi osvědčilo v Lodžském vojvodství.
Objevil se i negativní prvek: někteří účastníci kurzu ustoupili od záměru začít
podnikat. Došlo k tomu například na základě obav z velkých byrokratických
bariér pro zahájení podnikání v určité ekonomické oblasti, z důvodu věku účastníka, nebo když se ukázalo, že konkrétní podnikatelský záměr není životaschopný
a uchazeče by tento typ podnikání neuživil (např. podnikatelský záměr na výrobu
kovových částí historických šipek a dílů historického oblečení – předpokládaná
maximální kapacita 4 výrobky týdně se v ekonomické bilanci ukázala jako zcela
neživotaschopná).
Na závěr uveďme zamyšlení nad tím, jak využít vytvořené nástroje na podporu
návratové migrace, navrátilců a potenciálních navrátilců v České republice. Bylo
by tedy zejména zapotřebí:
– rozšířit cílovou skupinu uživatelů služeb i pro interní migranty či imigranty,
neboť cílová skupina navrátilců alespoň v některých regionech je příliš malá,
– rozšířit služby horké linky také o bezplatné volání ze zahraničí na podporu
potenciálních navrátilců,
73
–
–
při realizaci one stop shopů zapojit relevantní aktéry a zabránit tak duplikaci služeb; nabídnout navrátilcům komplexní služby, ideálně vyřízení veškeré administrace spojené s návratem na jednom místě, aby nemuseli obíhat
úřady v celém kraji (například propojení OSS s EURES pobočkami),
zahrnout skupinu navrátilců či potenciálních navrátilců a podporu návratové migrace do národních a regionálních strategických dokumentů, akčních
plánů a operačních programů.
74
Pohled orgánů státní správy České republiky
Pohled Ministerstva zahraničních věcí České republiky
na problematiku českých krajanských komunit v zahraničí
Stanislav Kázecký
Aktivity krajanských spolků jsou podporovány vládou ČR v programu podpory
českého kulturního dědictví. Program implementují resorty ministerstva zahraničních věcí, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a částečně ministerstva zdravotnictví v pětiletých cyklech. První pětiletý cyklus na léta 2006–2010
kladl hlavní důraz na opravy a údržbu krajanských objektů, druhý pětiletý cyklus,
který právě probíhá (2011–2015), je orientován na podporu výuky českého jazyka,
zejména výuky u nejmladší generace zahraničních Čechů.
Za důležitou považujeme podporu skupiny českých občanů, kteří odešli do
zahraničí v posledních dvaceti letech. Společně se změnou komunikačních možností došlo tak i ke změně vnímání tradiční české komunity v zahraničí.
Program pomoci krajanům při udržování jejich českého jazykového a kulturního povědomí probíhá formou stipendijních pobytů, jazykových kurzů a vysílání učitelů ke krajanským komunitám v zahraničí. Konkrétními akcemi jsou např.
čtyřtýdenní jazykový kurz pro krajany v Dobrušce či semestrální studijní pobyty
na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 2011 byla schválena koncepce vztahu MZV
k Čechům v zahraničí, která rozšiřuje výše uvedené spektrum o projekt Českých
škol bez hranic, což je zájmová výuka předškolních a raně školních dětí zahraničních Čechů.
Finanční podpora konkrétních projektů jednotlivých krajanských spolků, společností přátel ČR v zahraničí i českých občanských sdružení spolupracujících se
zahraničím zaujímá důležité místo. Značnou část tvoří příspěvky na výuku českého jazyka a kulturní akce. Vzhledem k elektronizaci tiskovin jsou v poslední
době snižovány příspěvky na krajanské tiskoviny.
Jedním ze základních trvalých úkolů je evidování krajanských spolků, společností přátel ČR a obdobných organizací v zahraničí – ať už jde o obchodní komory,
či honorární konzuláty vedené krajany, česká knihkupectví, muzea a jiné kulturní
instituce, vydavatele krajanského tisku, krajanské školy nebo vzdělávací střediska.
Shromážděné informace v podobě přehledného adresáře lze nalézt na internetové stránce MZV.
75
Systém sociálního zabezpečení v České republice
ve vztahu k migrujícím občanům
Kateřina Kropáčová
(1) Úvod
Díky možnosti svobodného pohybu osob mezi jednotlivými státy se po roce
1989 zvýšila migrace osob jak směrem ven do jiných států Evropské unie (EU),
Evropského hospodářského prostoru (EHP), Švýcarska a třetích zemí, tak i směrem do České republiky, ať už se jedná o novou imigraci, či se čeští občané vracejí zpět. Jedna z důležitých věcí pro migrující osoby je otázka sociálního zabezpečení, otázka práv a povinnosti vůči systému sociálního zabezpečení. Pro oblast
sociálního zabezpečení je vždy velice důležitý vztah České republiky k zemi, ze
které osoba přichází nebo do které odchází, na základě tohoto vztahu se přistupuje i ke sjednávání mezinárodních smluv a určuje, jaké jsou práva a povinnosti
osoby a podle jakých pravidel se sociální zabezpečení řídí. Je tedy nutné rozlišovat, zda se jedná o migraci v rámci Evropské unie, po státech Evropského hospodářského prostoru, Švýcarska či se jedná o migraci ze/do státu, se kterým má
Česká republika uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení, nebo naopak jestli
jde o migraci z nesmluvního státu, ze třetí země, se kterou Česká republika nemá
žádnou smlouvu o sociálním zabezpečení.
(2) Migrace v rámci nesmluvní ciziny
Osoba, která se vrací do České republiky ze třetí země, se kterou nemá Česká
republika uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení, musí v rámci systému
sociálního zabezpečení, státní sociální podpory a státní sociální pomoci splnit
veškeré stanovené podmínky v českých zákonech, zejména v oblasti požadovaných minimálních dob sociálního pojištění (důchodového, nemocenského pojištění a odvádění příspěvků na politiku zaměstnanosti). Migrující osoby a české
občany vracející se do své země původu ve většině případů nejvíce zajímá jejich
zabezpečení ve stáří, jejich nároky na starobní důchod. Z tohoto důvodu se budu
ve svém příspěvku zabývat zejména nárokem na tuto dávku z prvního pilíře
důchodového systému.
V českém systému je tato dávka řešena zákonem 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění ve znění pozdějších předpisů. Pro nárok na starobní důchod je požadováno splnění dvou podmínek – dosažení stanoveného věku odchodu do důchodu
podle ročníku narození dané osoby1 a minimální doba pojištění, která pro rok
2013 představuje 29 let pojištění a pro lidi odcházející do starobního důchodu
od 1. 1. 2019 to bude 35 let sociálního (důchodového) pojištění. Alternativně lze
1
Viz tabulka http://www.mpsv.cz/cs/618.
76
(pro předčasný starobní důchod) splnit v roce 2013 podmínku i „jen“ 19 let pojištění, avšak při dosažení věku alespoň o 5 let vyššího, než je důchodový věk stanovený podle odstavce 32 zákona 155/1995 Sb. pro muže stejného data narození (tj.
dnes zhruba 62 + 5 let = 67 let). Do povinné doby důchodového pojištění se mimo
pojištění z výdělečné činnosti započítávají také náhradní doby pojištění,2 kterými
jsou např. péče o dítě; systematické vzdělávání se do 26 let věku, přičemž studium
na vysoké škole se započítává jen do 31. 12. 2009; doba výkonu civilní služby; doba
výkonu vojenské služby; doba pobírání podpory v nezaměstnanosti či podpory
při rekvalifikaci; doba evidence jako uchazeč o zaměstnání na úřadě práce ve výši
nejvíce 3 let či 1 roku evidence před dosažením 55 let věku. Většina náhradních
dob se započítává do nároku na důchod jen ve výši 80 %.
Osoba vracející se ze třetí země, se kterou nemá Česká republika uzavřenou
smlouvu o sociálním zabezpečení, musí získat 35 let důchodového pojištění
podle českých právních předpisů, tedy – zjednodušeně řečeno – musí je získat
v České republice. Doby pojištění a příspěvky, které osoba odvedla v nesmluvní
cizině, se do požadované minimální doby podle českých právních předpisů,
bohužel, v tomto případě nezapočítávají. Tyto doby však nemusí nutně propadnout. Česká republika neustále vyjednává smlouvy o sociálním zabezpečení a je tedy možné, že i když v době žádosti o důchod neexistuje platná
smlouva o sociálním zabezpečení s danou zemí, bude taková smlouva sjednána
a vstoupí v platnost později. Osoba samozřejmě v takovém případě může opětovně žádat o důchod na České správě sociálního zabezpečení a doby pojištění získané v druhém smluvním státě se započítají do nároku na důchod; způsobu započtení těchto dob se věnuji níže v příspěvku. Jestliže osoba migruje do
země, se kterou je bezesmluvní vztah v této oblasti, je možné/vhodné se přihlásit k dobrovolnému důchodovému pojištění, aby osoba z důvodu takové migrace nepřišla o nárok na důchod pro nesplnění požadované minimální doby
pojištění. To je samozřejmě relevantní u časově omezené migrace s plánovaným návratem do České republiky. Osoba může být dobrovolně důchodově
pojištěna až 10 let; v případě tohoto dobrovolného pojištění doporučuji se
obracet na Českou správu sociálního zabezpečení a její okresní správy sociálního zabezpečení dle místa bydliště. Přestože podmínky pro získání nároku na
důchod jsou poměrně přísné (zejména délka potřebné doby pojištění), pokud
existuje nárok na důchod, může být tento důchod vyplácen kamkoli mimo
Českou republiku v souladu se zákonem o důchodovém pojištění, a to vždy
zpětně čtvrtletně po dodání potvrzení o žití, které je vyžadováno z důvodu
předcházení výplaty dávky neoprávněně.
(3) Migrace v rámci smluvní ciziny
Vedle mechanismu platného mezi členskými státy EU Česká republika uzavírá
smlouvy o sociálním zabezpečení se třetími zeměmi. Tyto smlouvy jsou postaveny
2
Viz odstavec 5 zákona 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
77
na 4 základních principech, podle kterých funguje koordinace sociálního zabezpečení i v rámci EU, EHP a Švýcarska.
(3.1) Principy koordinace sociálního zabezpečení
Koordinace sociálního zabezpečení, potažmo uzavírané smlouvy o sociálním
zabezpečení, je založena na 4 principech – rovnosti nakládání, sčítání dob pojištění, aplikace právních předpisů jednoho státu a export dávek.
(3.1.1) Rovnost nakládání
Princip rovnosti nakládání zaručuje, že s migrujícími osobami bude zacházeno stejně jako s občany daného smluvního státu, tzn. že nebudou aplikovány
žádné specifické omezující podmínky v rámci systému sociálního zabezpečení.
Takovouto specifickou podmínkou je vedle občanství například požadavek trvalého bydliště na území daného státu.
(3.1.2) Sčítání dob pojištění
Tento přístup zaručuje, že příspěvky do systémů pojištění smluvních stran jsou
v každé z nich brány v úvahu při vyhodnocování nároku na dávku, která je vázána
na doby pojištění. Pro nárok na důchod (kde má tento princip zásadní význam)
jsou tak započítávány také doby sociálního (důchodového) pojištění získané
podle právních předpisů jiného smluvního státu. Tento princip se uplatňuje také
v ostatních odvětvích sociálního zabezpečení, např. pro dávky z nemocenského
pojištění či pro nárok na dávku v nezaměstnanosti, pokud jsou tyto dávky v rámci
dvoustranných vztahů kryté věcným rozsahem smlouvy.
(3.1.3) Aplikace právních předpisů jednoho státu
V rámci migrace je důležité určit právní předpisy aplikované na danou osobu;
tento princip zaručuje, že se na danou osobu „zainteresovanou“ ve více zemích
(v jedné například bydlí, ve druhé pracuje) budou vztahovat jen jedny právní
předpisy v oblasti sociálního zabezpečení. Určujícím prvkem je zpravidla výkon
zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti. Aplikace jedněch právních předpisů ustanovuje, že příspěvky do sociálního (důchodového) pojištění budou placeny jen v jednom státě. Osoba tak nebude zatížena platbou dvojího pojištění
v obou smluvních státech. Z určení aplikovatelné legislativy podle místa výkonu
výdělečné činnosti existují odchylky – například u „vyslání“ se zaručuje, že pokud
osoba splní stanovené podmínky ve smlouvě a bude přechodně vykonávat výdělečnou činnost v jiném státě po předem časově omezenou dobu (max. 2 či 5 let
podle smlouvy), může být i nadále pojištěna v původním státě.
(3.1.4) Export dávek
Export dávek zaručuje, že dávky, na které má osoba nárok, budou vypláceny
do druhého smluvního státu, pokud o to osoba požádá. Typicky se export uplatňuje a má význam u výplaty důchodů ze třetích zemí do České republiky. Jak jsem
78
již zmiňovala výše, české předpisy znají výplatu důchodů do zahraničí i bez existence smlouvy. Tento princip se do smluv ustanovuje zejména proto, aby čeští
občané měli nárok na výplatu důchodu z druhého smluvního státu, pokud bydlí
v České republice. Třetí země mnohdy export dávek nepovolují, pokud neexistuje
smlouva o sociálním zabezpečení.
(3.2) Smlouvy o sociálním zabezpečení
Rozsah smluv o sociálním zabezpečení se Česká republika snaží tvořit jednotně.
Ve většině smluv je ustanoven širší osobní rozsah, tzn. že se vztahuje na všechny
pojištěné osoby v systémech smluvních stran bez ohledu na občanství. Některé
smlouvy se vztahují jen na občany daných zemí, jako je tomu např. ve smlouvě
s Ruskou federací, Izraelem a Ukrajinou. Šířka věcného rozsahu smluv se pak většinou řídí vztahem České republiky k dané zemi a její vzdáleností od našeho území.
U vzdálenějších zemí je věcný rozsah omezován na ustanovení týkající se určení
aplikovatelných předpisů, tedy systému, do kterého se bude odvádět pojistné,
a dále většinou jen na sčítání dob pojištění pro vyhodnocování nároku na důchod
a na jeho výpočet (tzv. „dílčí důchod“). Jako příklad lze uvést smlouvy s USA,
Kanadou, Jižní Koreou, Japonskem a Austrálií. Některé další smlouvy se vztahují
i na poskytování a vzájemné uhrazování zdravotní péče, dávky v nezaměstnanosti, peněžitou pomoc v mateřství a přídavky na děti. Jednotlivý rozsah smluv je
možné si prohlédnout v přiložené tabulce a na webu Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (MPSV),3 kde lze nalézt také texty jednotlivých smluv.
V tomto seznamu jsou uvedeny platné a podepsané smlouvy. Dlouho očekávaná smlouva o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Ruskou federací byla podepsána dne 8. 12. 2011, nyní byl dokončen text správního ujednání, prováděcího dokumentu ke smlouvě, a připravuje se k podpisu. Po podpisu správního ujednání a splnění formálních náležitostí (výměna ratifikačních listin) vstoupí smlouva v platnost. To očekáváme v prvním čtvrtletí roku 2014. Další
podepsanou smlouvou, kde se očekává výměna ratifikačních listin a vstup v platnost, je smlouva s Indií. Česká republika v současnosti dále vyjednává smlouvu
s Tuniskem, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Bosnou a Hercegovinou, Gruzií, Albánií
a Čínou. Text smlouvy s Mongolskem je po expertní stránce dokončen, nicméně
její podpis je podmíněn aktivním přístupem Mongolska k readmisní dohodě; tuto
podmínku stanovilo české ministerstvo zahraničních věcí.
Platná smlouva o sociálním zabezpečení tedy migrujícím osobám mezi smluvními státy zaručuje rovné nakládání jako s občany daného státu v oblastech sociálního zabezpečení krytých smlouvou. Vedle určení příslušnosti k pojištění je
pak dalším důležitým přínosem platných smluv sčítání dob pojištění pro nárok
na důchod ve všech zainteresovaných smluvních zemích. Jakmile osoba dosáhne
požadovaného věku odchodu do důchodu vždy podle zákonů daného státu, může
si zažádat o důchod rovněž přes kompetentní instituci druhého smluvního státu,
3
http://www.mpsv.cz/cs/1275
79
v němž bydlí, přičemž kompetentní institucí v České republice pro důchody je
Česká správa sociálního zabezpečení. Instituce každého státu pro nárok na důchod
započítávají také doby důchodového pojištění získané podle právních předpisů
druhého smluvního státu, pokud pro nárok nepostačují doby vlastní, popřípadě
by to s ohledem na výši důchodu bylo výhodnější. Jak jsem již dříve zmiňovala,
v České republice je, resp. bude pro nárok na starobní důchod potřebná minimální
doba 35 let pojištění. Pokud tedy osoba získá podle českých právních předpisů
např. 25 let pojištění a v Austrálii 15 let pojištění, Česká správa sociálního zabezpečení pro vyhodnocení nároku na starobní důchod přihlédne též k dobám získaným v Austrálii podle smlouvy o sociálním zabezpečení. Osoba tak splní požadovanou dobu pojištění, bude mít dohromady 40 let důchodového pojištění. Osobě
se nejprve vypočte tzv. „teoretický“ důchod, který by náležel za uvedených 40
let pojištění, a následně je jí pak přiznáván poměrný tzv. „dílčí“ důchod ve výši
odpovídající létům odpracovaných v České republice, tj. 25 létům doby pojištění.
To samé (byť třeba s odchylkami vyplývajícími z národního systému) bude dělat
i druhá smluvní strana, a pokud na základě sčítání dob pojištění jsou splněny podmínky nároku na důchod podle právních předpisů druhé smluvní strany, přiznává
také dílčí důchod. Osobě jsou pak vypláceny důchody od každého státu ve výši
odpovídající vždy době pojištění získané v jeho systému. Doby pojištění si vzájemně vykazují kompetentní instituce na základě předem dojednaných formulářů, které jsou součástí správního ujednání, prováděcího dokumentu sjednávaného ke každé smlouvě o sociálním zabezpečení.
K dobám pojištění získaných v druhém smluvním státě se přihlíží i v případě
ostatních dávek, je-li to pro nárok na ně potřebné (např. u dávek nemocenského
pojištění či pojištění pro případ nezaměstnanosti, pokud jsou tyto dávky kryté
smlouvou), byť výše uvedený princip „dílčení“ platí jen pro důchody.
(4) Migrace v rámci Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru
a Švýcarska
Nejčastější migrace probíhá mezi státy Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska. Od vstupu České republiky do EU od 1. 5. 2004 se
v oblasti sociálního zabezpečení aplikují tzv. koordinační nařízení. Do 30. 4. 2010
se aplikovalo Nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování
systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující
se v rámci Společenství a Nařízení Rady (EHS) 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se
v rámci Společenství. Od 1. 5. 2010 je platné nové Nařízení EP a Rady (ES) 883/2004
ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a Nařízení
EP a Rady (ES) 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla
k nařízení (ES) 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen
nařízení 883/2004 a prováděcí nařízení 987/2009).
80
(4.1) Nařízení 883/2004
Podobně jako již zmiňované dvoustranné smlouvy je nařízení 883/2004 koordinačním instrumentem nezasahujícím přímo do úpravy obsažené v národních
systémech, ale vytvářejícím pravidla pro jejich provázanost. Osobním rozsahem
se vztahuje na státní příslušníky členského státu, osoby bez státní příslušnosti
a uprchlíky bydlící v některém členském státě. Aby bylo možno nařízení aplikovat, musí být u dotčených osob splněn určitý „přeshraniční“ prvek (tyto osoby
podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských
států z titulu výdělečné činnosti, pobírají nějaké dávky či mají bydliště na území
jiného členského státu). Na rozdíl od smluv o sociálním zabezpečení je toto nařízení velice detailně propracované, má široký věcný rozsah a kryje systémy sociálního zabezpečení jak pojistné (důchody, nemocenské, zdravotní), tak i nepojistné
(z hlediska českého systému i dávky státní sociální podpory). V rámci nařízení
883/2004 jsou jmenovitě koordinovány dávky v nemoci (věcné – zdravotní péče
i peněžité dávky), mezi něž se řadí také příspěvek na péči;4 dávky v mateřství a rovnocenné otcovské dávky; dávky v invaliditě; dávky ve stáří; pozůstalostní dávky;
dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání; pohřebné; dávky v nezaměstnanosti; předdůchodové dávky a rodinné dávky. Z českého systému jde
o následující dávky: nemocenská, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství, peněžitá pomoc v mateřství, ošetřovné, příspěvek na péči, zdravotní péče,
invalidní důchod, starobní důchod, pozůstalostní důchody, u pracovních úrazů
jde navíc o náhradu škody od zaměstnavatele podle zákoníku práce, pohřebné,
podpora v nezaměstnanosti, předdůchodové dávky ze III. pilíře důchodového připojištění (doplňkového penzijního spoření),5 přídavek na dítě, rodičovský příspěvek a příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Koordinace sociálního zabezpečení v rámci EU podle těchto nařízeních stojí
na stejných principech jako smlouvy o sociálním zabezpečení, viz výše. U dávek
z pojistných systémů se aplikuje princip sčítání dob pojištění a berou se tak
v úvahu pro zhodnocení nároku na dávku doby získané v minulosti v kterémkoli
členském státě. Naopak u dávek ze státní sociální podpory založených na bydlišti, potažmo trvalém pobytu je rozhodující faktické, nikoli formálně evidované
bydliště osoby, tedy kde osoba reálně bydlí, kde má své středisko zájmů. Pokud
by se u těchto dávek vyžadovala určitá minimální doba bydlení, podle nařízení
883/2004 se i pro její splnění použije princip sčítání a zohlednění dob bydlení
v jiných členských státech.
4
5
Určeno rozsudkem SDEU C-160/96 Molenaar, že dávka jako příspěvek na péči je svým charakterem specifickou dávkou v nemoci.
Zákon č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, ve znění pozdějších předpisů.
81
(4.2) Praktické informace
Při provádění koordinace sociálního zabezpečení mezi sebou komunikují kompetentní instituce, jejichž seznam pro každé odvětví sociálního zabezpečení
a daný členský stát naleznete v elektronickém adresáři tzv. Master Directory.6
Instituce spolu vzájemně komunikují prostřednictvím dohodnutých formulářů
stejných pro celou EU. Pro určité případy se migrujícím osobám vydávají přenositelné dokumenty, které mj. například dokazují, ve kterém státě je člověk pojištěn, jakým způsobem může čerpat zdravotní péči ve státě zaměstnání a ve státě
bydliště a další. Seznam a použitelnost těchto přenositelných dokumentů lze také
nalézt na webových stránkách MPSV.7 Typickým příkladem evropského „formuláře“ je svým způsobem EHIC – Evropský průkaz zdravotního pojištění. Ten byl
v České republice spojen s národním průkazem zdravotní pojišťovny a díky této
malé plastové kartičce, kterou má prakticky každý zdravotní pojištěnec v ČR, je
možno čerpat potřebnou zdravotní péči i v jiných členských státech EU.
Na stránkách MPSV lze také nalézt texty8 výše zmíněných nařízení a velice praktickou příručku9 obsahující informace, kam se obrátit a co dělat, pokud se chystáte
opustit Českou republiku a migrovat do jiného členského státu EU, EHP či Švýcarska,
či pokud se vracíte zpět. Příručka obsahuje základní informace ohledně povinností a práv podle statutu osoby – zaměstnanec, osoba samostatně výdělečně
činná, student, důchodce či rodinný příslušník. V příručce také naleznete užitečné
odkazy na kompetentní instituce pro určité dávky sociálního zabezpečení v České
republice. Příručku pro migrující osoby vytvořila také Evropská komise s důrazem
na koordinaci sociálního zabezpečení podle nařízení 883/2004.10 Migrující osoby
se často zajímají o podobu systému sociálního zabezpečení v jiných státech EU,
EHP a Švýcarska. Tyto informace se nalézají v přehledných MISSOC11 tabulkách12
a v jednotlivých průvodcích13 systémy sociálního zabezpečení členských států.
(5) Doplněk na závěr
Pro úplnost základních informací bych na závěr ještě ráda uvedla, že vedle
uvedených koordinačních nařízení vztahujících se v zásadě jen na občany EU
existuje též Nařízení EP a Rady (EU) 1231/2010 ze dne 24. listopadu 2010, kterým
se rozšiřuje působnost nařízení (ES) č. 883/2004 a nařízení (ES) č. 987/2009 na
státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze
6
7
8
9
10
11
12
13
http://ec.europa.eu/employment_social/social-security-directory/welcome.seam?langId
=en&cid=1384
http://www.mpsv.cz/cs/11515
http://www.mpsv.cz/cs/11481
http://www.mpsv.cz/files/clanky/13776/Prirucka_pro_migrujici_osoby.pdf
http://www.mpsv.cz/files/clanky/8676/Guide_for_social_security_within_EU.pdf
MISSOC: Mutul Information System on Social Protection.
h t t p : // w w w. m i s s o c . o r g / M I S S O C / I N F O R M AT I O N B A S E / CO M PA R AT I V E TA B L E S /
MISSOCDATABASE/comparativeTableSearch.jsp
http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=858&langId=en
82
z důvodu jejich státní příslušnosti (dále jen „nařízení 1231/2010“). Toto nařízení
se aplikuje od 1. 1. 2011 a zaručuje, že na příslušníky třetích zemí, kteří již migrují
mezi členskými státy, se aplikují koordinační nařízení a tedy veškeré výše zmíněné principy a nediskriminační podmínky. K aplikaci tohoto nařízení 1231/2010
nepřistoupily Velká Británie a Dánsko, které se ve své přístupové smlouvě k EU
obecně vyvázalo z povinnosti participovat na úpravách týkajících se občanů
z třetích zemí. Velká Británie v povinnosti zajišťovat nároky neaktivním občanům
z třetích zemí spatřovala možné ohrožení svého v zásadě rezidenčního sociálního systému a využila proto svého práva z přístupové smlouvy k EU neúčastnit
se přípravy tohoto nařízení 1231/2010 a nepřijmout jeho závazky. Nadále tak ve
vztahu k příslušníkům třetích států stále aplikuje Nařízení Rady (ES) 859/2003 ze
dne 14. května 2003, kterým se rozšiřuje používání ustanovení Nařízení (EHS) č.
1408/71 a Nařízení (EHS) č. 574/72 na občany třetích zemí, kterých se tato ustanovení dosud netýkala výhradně z důvodu jejich občanství. Hlavním rozdílem
mezi těmito nařízeními je prakticky právě jen to, že původní nařízení (1408/71
a 574/72) se nevztahují na neaktivní osoby, zatímco nová ano (nařízení 883/2004
a prováděcí nařízení 987/2009).
83
EURES – podpora pracovní mobility v Evropě
Miroslav Chytil
Evropské služby zaměstnanosti – EURES operují na území celkem 32 států, tedy
členských států Evropské unie (EU), Evropského hospodářského prostoru (EHP)
a Švýcarska; 1. července 2013 se připojilo Chorvatsko. Jedná se o tzv. informační
a poradenský systém, který podporuje přeshraniční pracovní mobilitu na jednotném evropském trhu práce a stimuluje tak právo každého na volný pohyb pracovních sil. Česká republika se do systému EURES zapojila v roce 2004 současně se
vstupem do EU. V České republice je systém EURES plně integrován do veřejných
služeb zaměstnanosti, 1. dubna 2011 byla tato agenda přesunuta z Ministerstva
práce a sociálních věcí (MPSV) ČR na nově vzniklou instituci Úřad práce (ÚP) ČR.
Služby EURES jsou cíleny zejména na uchazeče o zaměstnání, zaměstnavatele a na
další partnerské organizace na trhu práce v Evropě. Mezi hlavní aktivity patří mezinárodní i regionální burzy práce, přeshraniční informační a poradenské dny, asistence při náborech pro zaměstnavatele a aktualizace informací a ověřených volných pracovních míst na národním a evropském portálu EURES.
Mimo aktivity národní sítě EURES-ČR jsou dále rozvíjeny také tři přeshraniční partnerství EURES-T: Čechy – Bavorsko (zapojení partnerů z České republiky a Německa), Beskydy (ČR, Slovensko, Polsko) a TriRegio (ČR, Německo, Polsko),
v jejichž rámci byly realizovány projekty na podporu pracovní mobility v uvedených příhraničních regionech. EURES poskytuje občanům a zaměstnavatelům
dva základní zdroje informací: jednak na portálech www.eures.europa.eu (oficiální evropský portál EURES) a www.eures.cz (sekce EURES na portále MPSV ČR),
kde jsou zveřejněny databáze volných míst a množství užitečných informací spojených s prací v zahraničí, jednak pomocí poradců EURES, působících na krajských pobočkách Úřadu práce ČR, kteří nabízejí individuální poradenské služby.
Základní informace také poskytují kontaktní osoby EURES na kontaktních pracovištích ÚP ČR.
Evropský portál EURES – www.eures.europa.eu
Na tomto portálu se nachází databáze všech volných pracovních míst, které
byly nahlášeny službám zaměstnanosti v členských státech sítě EURES. Zájemci si
zde mohou zdarma vložit svůj profesní životopis do databáze životopisů, která je
přístupná řádově tisícům registrovaných zaměstnavatelů ve všech zemích EU/EHP.
Velmi užitečným zdrojem informací je databáze životních a pracovních podmínek
v jednotlivých zemích. Každý členský stát zde uvádí veškeré potřebné informace,
díky kterým se zájemci o zaměstnání mohou lépe zorientovat ve všech oblastech
souvisejících s přesunem do jiné země EU a prací a životem v ní. Zájemcům o studium v zemích EU je určena databáze Vzdělávání.
84
Národní portál EURES – www.eures.cz
Tento portál přináší doplňující informace Evropského portálu EURES. Zájemci
zde naleznou detailní informace o zemích z hlediska pracovní mobility, volná
pracovní místa, přehled aktuálních náborů a plánovaných akcí, vzory životopisů,
informace pro zaměstnavatele a kontakty na poradce EURES v České republice.
Služba EURES v České republice
Personální zajištění EURES ČR představuje 15 poradců EURES (ze 14 krajů,
1 poradce EURES na OHK Klatovy), IT expert a management EURES (1 manažer
a finanční asistent).
Hlavním pilířem sítě EURES je přes 850 poradců EURES, kteří poskytují informace související se zaměstnáním v jiné členské zemi EU/EHP nebo, pokud jde
o speciální požadavek, zajišťují tyto informace z jiných institucí či od svých kolegů
– poradců EURES z ostatních států. Aktuální seznam poradců a kontaktních osob
EURES ČR se nachází na adrese http://portal.mpsv.cz/eures/kontakty.
Náplň práce EURES poradců tvoří:
– poradenská činnost v otázkách životních a pracovních podmínek v jiném státě
EU/EHP a Švýcarska,
– organizování a zastupování sítě EURES na veletrzích práce,
– spolupráce s poradci z jiných zemí,
– účast na školeních zaměřených na otázky pracovní mobility, evropského pracovního trhu a na životní a pracovní podmínky v zemích EU/EHP a Švýcarska,
– organizování seminářů.
Fungování EURES
Aktivity sítě EURES fungují na principu tříletých a ročních plánů, které vycházejí
ze strategického plánování cílů politiky zaměstnanosti na národní úrovni a z hlavních směrů stanovených Evropskou komisí (EK). Plán aktivit je spolu s rozpočtem
schvalován EK a VSZ ČR. Rozpočtové období EURES trvá běžně od 1. června do 31.
května roku následujícího. EK se podílí na celkových výdajích za aktivity EURES ve
výši 95 % bez DPH, Česká republika, zastoupená příjemcem (ÚP ČR), se podílí 5 %
z celkové částky a na úhradě příslušné DPH. Po ukončení finančního roku EURES
je účetní uzávěrka podrobena povinnému externímu auditu a následné kontrole
ze strany EK.
Úřad práce ČR v květnu 2013 poslal žádost o grant EURES na rozpočtový rok
2013/2014, který byl tentokrát prodloužen od 1. 6. 2013 do 31. 12. 2014. Rok 2014
je tzv. přechodné období, kdy mají členské státy projít reformou na nový systém. Podstatou reformy je financování sítě EURES z ESF a otevření se privátnímu
sektoru. Cílem je, aby se informační a poradenská služba EURES transformovala
na politický nástroj, který povede k přímému umísťování pracovníků v Evropě
(tedy přinese hmatatelné výstupy). K tomu bude například sloužit dnes zatím
pilotní projekt Your First EURES Job.
85
Vystěhovalci, navrátilci, světoběžníci
Andrea Baršová
Ve svém příspěvku se zamýšlím nad odchodem z vlasti a návratem do ní z perspektivy lidských práv. Odchod a návrat jsou obecné kategorie. Zahrnují jak tradiční vystěhovalectví a návrat krajanů1 do vlasti, kdy odchod a návrat v minulosti
často od sebe dělila celá desetiletí nebo i generace, tak současný fenomén stálých odchodů a příchodů, života mezi původní vlastí a novou vlastí či mezi několika zeměmi, pro který budu používat termín světoběžnictví.2 Tvrdím, že funkční
návratový režim musí akceptovat světoběžnictví jako přirozený a pozitivní fenomén a vycházet z lidskoprávního rámce. Takový režim se může rovněž stát pozitivním prvkem eticky podloženého globálního migračního režimu.
Odchod z vlasti a návrat do ní se týkají široké škály práv a povinností lidí.
Nadřazená jiným jsou však dvě práva: právo opustit vlastní zemi a vrátit se do ní
a s ním úzce spjaté právo na státní občanství,3 především v podobě práva jedince
nebýt svévolně zbaven občanství. Státní občanství má při tvorbě návratového
režimu klíčový význam. Je především právem mít práva, jak jej kdysi nazvala
Hannah Arendtová, tedy podmínkou požívání práv jiných.4 V současném světě je
rovněž jedinou nezpochybnitelnou vstupenkou na území konkrétního státu, tj.
státu, jehož státní občanství jedinec požívá. Státní občanství nemá jen zásadní
praktické dopady na život člověka. Nese rovněž hluboký symbolický význam,
je vyjádřením přináležitosti člověka ke konkrétnímu společenství, k národnímu
celku. Trefně občanství pojmenovává Pavel Kandalec, když o něm mluví jako
o poutě založeném na důvěře.5
Lidskoprávní přístup k návratovému režimu přitom není ryze akademický.
Podle mezinárodních výzkumů, např. projektu Re-turn, hrají právo přicházet
a odcházet („to come and go“), svobodně se pohybovat mezi vlastí a hostitelskou
1
2
3
4
5
Slovo krajan používám v tomto textu volně, jak v jeho tradičním, historickém smyslu, tak i pro
pojmenování původně českých obyvatel, žijících nyní mimo Českou republiku, kteří bývají
v angličtině označování jako expatriots nebo též expats.
Výraz volně navazuje na termín světoběžník, který se objevil v zákoně č. 55/1928 Sb., o cestovních pasech. Podle tohoto zákona bylo možné světoběžníkům ze zvyku odepřít vydání cestovního pasu. Termín byl tehdy míněn negativně, jak dokládá legislativní proces.
Vedle termínu státní občanství používám v textu i termín občanství ve stejném významu.
Hannah Arendtová, která psala o situaci mezi dvěma světovými válkami, měla na mysli především skutečnost, že celý zemský povrch byl rozdělen mezi státy, a tak již nezbylo žádné místo
mimo státy, kde by člověk svá lidská práva mohl realizovat. Hannah Arendtová, Původ totalitarismu. Praha: Oikonomen, 1996, s. 417.
Pavel Kandalec, Státní občanství – pouto založené na důvěře. Kniha vyjde v nakladatelství
Wolters Kluwer v edici Lidská práva. Na knihu odkazuji se souhlasem autora. Disertační práce,
z níž kniha vychází, je dostupná na http://is.muni.cz/th/65413/pravf_d/KANDALEC-Statni_
obcanstvi-pouto_zalozene_na_duvere.txt.
86
zemí a možnost nabýt občanství v hostitelské zemi významnou roli při mobilitě
a odstraňování překážek k návratu.6
Lidskoprávní rámec návratového režimu
Při hledání spravedlivých a funkčních východisek koncepčně uchopeného
návratového režimu, který dnes u nás postrádáme, je užitečné vidět právo na emigraci, návrat a státní občanství v historických souvislostech. Právo na opuštění
vlasti nebylo v době zrodu moderního pojetí lidských a občanských práv, v době
Francouzské a Americké revoluce, zdaleka vnímáno jednoznačně. Částečně to bylo
dáno starším učením. Jak připomíná Aristide Zolberg, např. John Locke měl za to,
že emigrace je přirozeným právem dospělého člověka, jednalo se však podle něj
o právo, kterého se člověk vzdává vědomě vstupem do společnosti. Myšlenky otcůzakladatelů Spojených států amerických, jako byli Benjamin Franklin nebo Thomas
Jefferson, kteří (částečně z pragmatických důvodů) hlásali právo na emigraci, představovaly v tehdejším myšlenkovém světě velmi radiální krok.7 Důvodem nejednoznačného vztahu k právu na emigraci a návrat bylo i to, že kosmopolitismus, dominantní v první fáze Francouzské revoluce, kdy „práva občana se zdála být rozpuštěna v právech člověka“, 8 vystřídal na dlouhou dobu nacionalismus.
Od konce napoleonských válek v Evropě až do konce 2. světové války se tak
garance lidských práv přenesla výlučně dovnitř národních států. Práva člověka
se stala právy občana.9 Občanská práva však v zásadě končila na hranicích států,
které je garantovaly. Otázky emigrace, návratu a státního občanství, které státní
celek přesahovaly, byly nahlíženy především z hlediska domnělých potřeb státu,
nikoli jedince.
V našich zemích, na území Rakousko-Uherska, bylo od doby josefínských reforem
vystěhování omezováno a právně umožněno jen s úředním povolením. V duchu
tehdejších merkantilistických úvah bylo vystěhování některých pro hospodářství
přínosných obyvatel, například některých řemeslníků, vůbec zakázáno.10 K liberalizaci vystěhovalectví došlo až po přijetí tzv. prosincové ústavy v roce 1867,11 kdy
volnost vystěhovat se byla ze strany státu již omezena pouze vykonáním branné
6
7
8
9
10
11
Srov. Stefanie Smoliner, Michael Förschner, Jana Nova, Re-turn. Comparative Report on
Re-emigration Trends in Central Europe. Dostupné z http://www.iom.cz/files/Comparative_
Report_on_Re-Migration.pdf, s. 77.
Aristide R. Zolberg, A Nation by Design. Immigration Policy in the Fashioning of America.
Harvard University Press, 2006, s. 47 an.
Rogers William Brubaker, The French Revolution and the Invention of Citizenship, French
Politics and Society, Vol. 7 No. 3, 1989, s. 30–49, s. 42.
Lynn Hunt, Inventing Human Rights: A History. Norton, Ney York, 2007, s. 177.
Viz Andrea Baršová, Pavel Barša, Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky
v USA, západní Evropě a v Česku. MU v Brně. Mezinárodní politologický ústav. 2005, s. 26 an.
Tzv. Prosincová ústava byla tvořena souborem základních zákonů přijatých v reakci na rakousko-uherské vyrovnání. Zákony vymezovaly zákonodárnou pravomoc Říšské rady, katalog
základních práv občana, nezávislost soudů, postavení císaře a zahrnovaly i vlastní vyrovnávací
zákon. Tzv. Prosincová ústava platila se změnami do zániku Rakousko-Uherska.
87
povinnosti. Vystěhování však mělo za následek ztrátu domovského práva v obci,
a tím i rakouského státního občanství.12 Za první Československé republiky byla
zřejmá snaha vystěhovalce chránit, o čem svědčí zákon o vystěhovalectví z roku
1922 (č. 71/1922 Sb.). S tím se pojila také snaha zahraniční krajany využívat jako
spojence při řešení hospodářských a politických otázek. Vystěhování samo o sobě
nemělo již za následek ztrátu státního občanství. První Československá republika však uchovala starý rakouský princip jednoho výlučného občanství, s jehož
následky se někteří krajané potýkají dodnes. A přes velké úsilí českého ženského
hnutí vedeného Ženskou národní radou (založenou v roce 1922) se mezi válkami nepovedlo prosadit reformu rodinného práva a ani státního občanství vdaných žen.13 V důsledku toho platila na našem území až do poválečné doby regulace státního občanství, která z dnešního pohledu představuje popření základních principů rovnosti žen a mužů. Státní občanství manželských dětí se například
řídilo až do 1. října 1949 pouze státním občanstvím otce, jen děti narozené mimo
manželství nabývaly občanství po matce. Nejpalčivější byla ovšem regulace státního občanství vdaných žen, kdy v zásadě až do roku 1958 bylo státní občanství
vdaných žen odvozeno od státního občanství manžela.14
Po roce 1948 se právo na odchod a návrat a na státní občanství staly s přijetím Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 mezinárodně uznanými normami. Komunistický režim však právo občanů na opuštění vlasti, na návrat do
ní a právo nebýt svévolně zbaven občanství hrubě porušoval.15 Náprava těchto
křivd v oblasti občanství byla posláním několika zákonů: zákona č. 119/1990 Sb.,
o soudní rehabilitaci, zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy
o nabývání a pozbývání československého státního občanství a posléze zákona
č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů. Přes tuto snahu o nápravu křivd minulosti zůstávají na úseku státního občanství některé otázky, jež je pro potřeby vytvoření nového návratového
režimu žádoucí více reflektovat.
12
13
14
15
Oba instituty byly propojeny. Každý občan musel mít domovské právo v některé obci. Ztráta
domovského práva v obci tak vedla ke ztrátě občanství. Naopak, k udělení občanství bylo nejprve potřeba získat domovské právo v některé obci. Ztráta občanství mohla nastat tak, že
vystěhovalec požádal o propuštění z rakouského státního svazku, jak mu ukládal zákon, anebo
byla později ztráta konstatována, např. proto, že dotyčný nabyl cizí státní občanství, z důvodu
nepřetržitého pobytu v cizozemsku, aniž tam měl dotyčný statky nebo obchodní či průmyslové
podniky, a některých dalších důvodů. Přehledně viz Vladimír Verner, Státní občanství a domovské právo republiky Československé. Václav Tomsa, Praha 1947.
Této otázce se věnuje americká badatelka ve své objevné a dosud u nás nedoceněné knize
o genderovém aspektu prvorepublikové demokracie Melissa Feinberg, Elusive Equality:
Gender, Citizenship, and the Limits of Democracy in Czechoslovakia, 1918–1950, University of
Pittsburgh Press; 1 ed., 2006, kapitola 3, s. 72–98.
Podrobněji viz Jan Černý a Miloš Valášek, České státní občanství. Linde, Praha 1966, s. 64, 80.
Viz přehledně Andrea Baršová: Country Report: Czech Republic. EUDO Citizenship Observatory.
Revise and updated March 2013. Dostupné z http://eudo-citizenship.eu/country-profiles.
88
Dnes je právo opustit svoji zemi a vrátit se do ní uznaným lidským právem,
které je na globální úrovni upraveno několika nástroji. Například čl. 13 odstavec 2
Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 stanoví, že „každý má právo opus-
tit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země“. Obdobně znějí čl.
12 odstavec 2–416 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku
1966. Článek 5 Mezinárodního paktu o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 obsahuje závazek států zakázat a odstranit rasovou diskriminaci
a zajistit rovnost před zákonem bez rozlišování podle rasy, barvy pleti, národnostního nebo etnického původu v požívání základních práv, včetně práva opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země. Článek 10 Úmluvy o právech
dítěte z roku 1989 toto právo aplikuje ve vztahu k dětem a jejich rodičům.17 Právo je
chráněno rovněž články 3 a 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod z roku 1950, který byl přijat v roce 1963.18
Z výkladu těchto mezinárodních instrumentů příslušnými orgány, jako je především Výbor pro lidská práva ve vztahu k Mezinárodnímu paktu o občanských
a politických právech, však plynou významná omezení těchto práv. Výbor pro
lidská práva, který se nejintenzivněji zabýval výkladem práva opustit svoji zemi
a vrátit se do ní,19 ve svých všeobecných komentářích, sděleních a dalších vyjádřeních, jako jsou závěrečná doporučení pro smluvní strany, posuzoval například
otázky vydání pasu, podmínky pro jeho odepření, omezení pohybu u osob podezřelých z terorismu nebo otázky tzv. výjezdních víz. Výbor potvrdil, že právo opustit zemi náleží každému a že je nezávislé na délce doby, kterou chce dotyčný pobývat mimo zemi, a na důvodu pro opuštění země.20 Toto právo však nemá protipól
v právu vstoupit do země podle výběru migranta. Právo vstupu sice není zněním
16
Článek 12 odst. 2, 3 a 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech znějí: „2.
Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní. 3. Výše zmíněná práva nepodléhají žádným omezením kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu
národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod
druhých a která jsou v souladu s ostatními právy uznanými v tomto Paktu. 4. Nikdo nesmí být
svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země.“
17 Článek 10 Úmluvy o právech dítěte mj. stanovuje: „Dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky
s oběma rodiči. Za tímto účelem a v souladu se svým závazkem podle čl. 9, odst. 2, státy, které
jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte a jeho rodičů opustit kteroukoli zemi, i svou
vlastní, a vstoupit do své vlastní země. Právo opustit kteroukoli zemi podléhá pouze takovým
omezením, která stanoví zákon a která jsou nutná pro ochranu národní bezpečnosti, veřejného
pořádku, veřejného zdraví nebo morálky nebo práv a svobod druhých a která jsou v souladu
s ostatními právy uznanými v této úmluvě.“
18 Viz článek 3 a 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod.
19 Colin Harvey a Robert P. Barnidge, Jr., The right to leave one‘s own country under international
law. Global Commission on International Migration. September 2005, dostupné z http://www.
iom.int/jahia/webdav/site/myjahiasite/shared/shared/mainsite/policy_and_research/gcim/
tp/TP8.pdf.
20 Viz Obecný komentář č. 27 Výboru pro lidská práva z roku 1999, dostupné z http://www.unhchr.
ch/tbs/doc.nsf/0/6c76e1b8ee1710e380256824005a10a9?Opendocument.
89
Paktu výslovně omezeno na státní občany, avšak je interpretováno úzce. Výbor
ve svém obecném komentáři č. 27 explicitně zmiňuje určité kategorie osob, které
(vedle státních občanů) kvůli svým vazbám na danou zemi nemohou být považovány za pouhé cizince. Jsou to zejména osoby, které byly nezákonně zbaveny
občanství, případy státní sukcese, kdy bylo občanu odepřeno občanství nového
státu, a dlouhodobí rezidenti, především bezdomovci.21 Ve smyslu Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv, která omezuje právo na návrat dle protokolu
explicitně pouze na státní občany, mohou za specifických okolností požívat právo
vstupu na území rovněž cizinci, např. osoby, jimž hrozí porušení zákazu mučení
a dalšího zakázaného špatného nakládání ve smyslu čl. 3 úmluvy nebo z důvodu
práva na ochranu rodinného života dle čl. 8 úmluvy. Jde však o řídké výjimky.22
Současná mezinárodněprávní úprava práva opustit svoji zemi a vrátit se do ní
ukazuje, že zatímco právo každého na opuštění země je interpretováno široce
a univerzálně, právo na návrat do vlastní země platí bez omezení pouze pro státní
občany ve vztahu k zemi jejich státního občanství. Rozšíření tohoto práva na jiné
obyvatele je velmi omezené a nejisté, závislé na měnících se okolnostech, které
jedinec nemůže svou vůlí vždy ovlivnit. Z toho plyne, že uchování státního občanství země, kterou migrant opouští a do níž se vrací, je klíčové pro vytvoření pružného a vstřícného návratového režimu. Stejně tak je pro migranta důležitá možnost nabytí občanství v zemi, do níž odchází. Východiskem funkčního návratového režimu je proto obecná akceptace vícečetného občanství.
Současné mezinárodní právo zná rovněž právo na státní občanství, které bylo
poprvé upraveno jako základní právo v čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv,
podle níž má „každý právo na občanství“ a „nikdo nesmí být svévolně zbaven
občanství a ani mu nesmí být upřeno právo občanství změnit“. Na rozdíl od práva na
opuštění země a návratu do ní se však toto deklarované právo jen okrajově promítlo
do globálních mezinárodních úmluv k ochraně lidských práv, jako je Mezinárodní
pakt o občanských a politických právech.23 Na globální úrovni tak zůstává právo
na státní občanství vágním a obtížně vynutitelným, neboť právu jedince neodpovídá korespondující povinnost států své občanství za konkrétních podmínek člověku udělit. Výraznější pokrok byl dosažen v Evropě na regionální úrovni, především prostřednictvím Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997, přijaté
v rámci Rady Evropy. Tato úmluva obsáhla v článcích 3–5 zvykové mezinárodní
právo, které dále progresivně, tj. ve prospěch jedinců rozvinula. Česká republika
21
Viz bod 20 Obecného komentáře č. 27, dostupné z http://www.unhchr.ch/tbs/doc.nsf/0/6c76e1b8ee1710e380256824005a10a9?Opendocument.
22 Právo na přístup na území dle čl. 3 anebo čl. 8 úmluvy ale není absolutní, nýbrž závisí na trvání
hrozby rizika porušení těchto zpráv. Může například zaniknout v situaci, kdy ochranu může
poskytnout jiná země.
23 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech stanovuje v čl. 24, odst. 3 pouze, že
každé dítě má právo na občanství.
90
je smluvní stranou úmluvy od roku 2004.24 V roce 2006 byla Radou Evropy přijata
Úmluva o předcházení bezdomovectví v souvislosti se státním nástupnictvím.
Pokud se pokusíme stručně zhodnotit současnou situaci v České republice
z hlediska práva opustit vlastní zemi a vrátit do ní, můžeme říci, že toto právo je
u nás mezinárodními smlouvami, Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod
a zákony na základní úrovni zaručeno. Listina základních práv a svobod (č. 2/1993
Sb.) tato práva upravuje v čl. 14. Právo na svobodné opuštění státu přiznává všem,
kdo se na území České republiky zdržují oprávněně, právo svobodného vstupu
přiznává jen jejím občanům, přičemž také zdůrazňuje, že „občan nemůže být
nucen k opuštění své vlasti“.
Pomineme-li specifické otázky spojené se vznikem České republiky, které
vyvolaly oprávněné a hluboké kontroverze, a neméně kontroverzní kauzy týkající se aplikace poválečných prezidentských dekretů, pak můžeme shrnout, že
v současné praxi je právo na opuštění země a na návrat do ní v zásadě respektováno a zajištěno. Dokládá to například skutečnost, že v dialogu mezi Českou
republikou a již zmíněným Výborem pro lidská práva, který je kontrolním orgánem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nebylo toto právo
výrazným tématem. Nejvýznamnější kauzou nedávné minulosti byla otázka tzv.
předvstupních kontrol při odletu cestujících z letiště v Praze-Ruzyni (nyní letiště
Václava Havla) do Velké Británie.25 Cílem opatření bylo snížení počtu žadatelů
o azyl ve Velké Británii. Kauza z přelomu tisíciletí byla rovněž předmětem diskusí
mezi Českou republikou a Výborem pro odstranění rasové diskriminace, který
je kontrolním orgánem Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.26 V posledním desetiletí však, na rozdíl od jiných zemí,27 nebyla v této oblasti
Česká republika konfrontována s významnou kritikou. Bohužel, nedošlo k tomu
v důsledku zásadního zlepšení postavení českých Romů, ale spíše proto, že vstupem České republiky do EU fakticky zanikla pro občany České republiky možnost
žádat účinně o azyl v jiné zemi členské zemi EU.
Za uspokojivou lze považovat také úpravu práva na státní občanství, resp.
práva nebýt svévolně zbaven státního občanství, zakotveného přímo v čl. 12
24 Pro Českou republiku vstoupila úmluva v platnost dne 1. července 2004 (č. 76/2004 Sb. m. s.).
25 Viz např. Druhá periodická zpráva podaná Českou republikou o plnění mezinárodních závazků
z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech 2000–2004, dostupné z http://
www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/2ICCPR_CZ.doc.
26 Srovnej bod 77 Šesté a sedmé periodické zprávy o odstranění všech forem rasové diskriminace. http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/6.7CERD_
CZ_2.pdf.
27 Praxe „etnického profilování“ a snaha zamezit nepohodlnému vycestovávání Romů na
západ, do zemí EU, byla nedávno praktikována některými balkánskými zeměmi (Jugoslávie,
Makedonie). Vyvolalo to však oprávněnou kritiku tehdejšího komisaře pro lidská práva Rady
Evropy, Thomase Hammarberga. Viz The right to leave one‘s country should be applied without
discrimination, dostupné na http://commissioner.cws.coe.int/tiki-view_blog_post.php?postId=193&highlight.
91
odst. 2 Ústavy České republiky.28 K tomu je však nutné přidat tři poznámky. Za
prvé, toto konstatování je činěno s výhradou specifické situace při rozpadu České
a Slovenské Federativní Republiky, kde naopak bylo porušení čl. 12 Ústavy namítáno. Za druhé, neznamená to, že by neexistovaly individuální případy porušení
tohoto práva, vzniklé například nesprávným použitím zákona státními orgány.
Svědčí o tom například nález Ústavného soudu ze dne 12. 8. 2009 (sp. zn. ÚS
385/07), v němž soud dospěl k požadavku konzistentního postoje státu vůči konkrétní osobě ve věci jejího státního občanství.29 Specifickou kategorii přitom představují kauzy sahající do poválečné doby aplikace prezidentských dekretů.30 Za
třetí platí, že duchu Ústavy věrný výklad čl. 12, který je mementem doby nesvobody, byl doposud účinně podporován absencí zákonných ustanovení, která by
umožnila státním orgánům, především ministerstvu vnitra, jednou nabyté státního občanství zpochybnit. Do budoucna je však nutné hledět s dávkou obezřetnosti. Nový státoobčanský zákon výslovně nemění ústavní princip ochrany
státního občanství upravený v článku 12 Ústavy, o jehož revizi ministerstvo vnitra původně v legislativním procesu usilovalo.31 Zavádí však na úrovni běžného
zákona nový a potenciálně rizikový institut obnovy řízení ve věci nabytí státního
občanství České republiky, který se vztahuje jak na naturalizaci, tedy udělení stát-
28 Článek 12 odst. 2 Ústavy České republiky zní: „Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního
občanství.“
29 Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil názor, že je nepřípustné, aby veřejná moc, která stěžovatelce konfiskovala majetek jako československé státní příslušnici, se k ní jako ke své státní
občance nechovala v okamžiku, kdy by měla v restitučním řízení zmírnit způsobené křivdy.
Jednalo se o situaci, kdy státní moc uplatnila ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 102/1947 Sb.
(automatická ztráta československého občanství u ženy v důsledku sňatkem s cizincem) až
v řízení před Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. 20 Co 226/2004,
tedy 56 let po skutečnosti, která měla ztrátu občanství ex lege založit.
30 Některými těmito kauzami se zabýval i Výbor pro lidská práva, např. Rudolf Czernin v. Czech
Republic, Communication No. 823/1998, U.N. Doc. CCPR/C/83/D/823/1998 (2005). V těchto případech však nebylo řešeno přímo právo na státní občanství, neboť Pakt toto právo explicitně
nechrání.
31 Celý legislativní proces přípravy nového zákona byl velmi dlouhý a trval celkem 10 let.
Ministerstvo vnitra původně usilovalo také o změnu ústavního čl. 12 ústavním zákonem, tato
změna však nebyla v rámci vládní legislativy akceptována. Další verze vládních návrhů ji proto
opustily.
92
ního občanství, tak na nabytí státního občanství prohlášením. Dopady této změny
zatím nebyly ani akademicky vyhodnoceny.32
Některé aktuální otázky
Na základě výše uvedeného můžeme shrnout, že v současné době existují
v podobě právní úpravy práva na odchod z vlasti a návratu do ní a z hlediska
ochrany nabytého státního občanství solidní východiska pro vytvoření návratového režimu odpovídajícího novým výzvám migrace v globalizovaném světě.
Navíc je zde v podobě nového zákona o státním občanství, který vstoupí v účinnost od 1. ledna 2014, i další pozitivní předpoklad. Nový zákon, přijatý téměř po
deseti letech příprav, završuje změnu paradigmatu v přístupu ke dvojímu a vícečetnému státnímu občanství, která probíhala postupně v posledních dvaceti
letech sérií novel zákona o státním občanství. Princip jednoho výlučného státního
občanství je zcela opuštěn a zákon se přiklání k plné akceptaci dvojího či vícečetného státního občanství, a to jak na straně výstupu, v případě státních občanů
České republiky, kteří nabudou jiné státní občanství, tak v případě vstupu, tj.
nabytí českého státního občanství cizinci.33
S jakými otázkami se můžeme tedy v praxi setkat při vytváření nového návratového režimu ve vztahu k právu na návrat a z hlediska státoobčanského? Aniž bych
si činila nárok na předvídání všech situací, domnívám se na základě dosavadních
poznatků, že existují přinejmenším tři okruhy otázek: (1) situace těch, kteří české
státní občanství pozbyli automaticky po 1. lednu 1993 v důsledku nabytí cizího
státního občanství, (2) nabývání státního občanství potomky státních občanů
a (3) podmínky naturalizace pro širší okruh potomků krajanů. Ve všech těchto případech hraje roli i genderová dimenze, jež byla dosud spíše přehlížena.
Automatická ztráta občanství České republiky po 1. lednu 1993 v důsledku nabytí
cizího státního občanství
Problém automatické ztráty občanství České republiky v důsledku nabytí
cizího občanství po 1. lednu 1993 má tři aspekty. První, citlivý aspekt lze spatřovat v tom, že v období bezprostředně po vzniku České republiky se vyskytla řada
případů, kdy bývalí českoslovenští občané žijící v zahraničí neměli o nové právní
úpravě adekvátní informace. Časté byly i případy, kdy českoslovenští občané
32
Na rozdíl od zákona č. 40/1993 Sb. nová právní státního občanství, tj. zákon č. 186/2013 Sb.
o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství
České republiky) umožňuje obnovu řízení ve věci nabytí státního občanství ČR, která je upravena v § 39. Podle něj se při obnově řízení ve věci nabytí státního občanství České republiky
postupuje podle správního řádu. Na postup krajského úřadu a ministerstva při ověřování toho,
zda jsou splněny podmínky pro nabytí státního občanství České republiky prohlášením, se použijí ustanovení správního řádu o obnově řízení obdobně; přihlašovateli zanikne státní občanství
České republiky dnem nabytí právní moci rozhodnutí o tom, že státní občanství České republiky
nenabyl. Dosud nebyla obnova řízení u nabytí státního občanství považována za možnou.
33 Zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon
o státním občanství České republiky).
93
podali žádost o jiné státní občanství před 1. lednem 1993, avšak rozhodnutí o udělení cizího občanství obdrželi po vzniku samostatné České republiky, v důsledku
čehož české státní občanství pozbyli. Jsou to tedy případy, kdy stát nenaplnil legitimní očekávání svých občanů, tedy očekávání, že zůstanou státními občany, přestože nabudou i jiné občanství.
Druhý, problematický aspekt přestavuje nepřiměřeně úzká interpretace
výjimky z pravidla automatického pozbytí občanství České republiky ministerstvem vnitra pro případy nabytí cizího státního občanství v souvislosti s uzavřením manželství v minulosti. Podle znění zákona č. 40/ 1993 Sb. platila původně
tato výjimka, tedy zachování českého státního občanství pro nabytí cizího státního občanství v souvislosti s uzavřením manželství. Ministerstvo vnitra však tuto
výjimku interpretovalo zúženě pouze jako automatické nabytí státního občanství
manžela či manželky ze zákona, tedy v neprospěch dotčených osob, v praxi především vdaných českých žen, které odešly za manželem do ciziny. Nejvyšší správní
soud sice takovouto interpretaci v roce 2007 výslovně odmítl a samotný zákon byl
v roce 2003 změněn, avšak řada případů zůstává nejspíše v praxi nedořešena.34
Třetí aspekt představuje situace všech ostatních, kteří pozbyli státní občanství
ČR v důsledku nabytí cizího občanství po 1. lednu 1993. V jejich případě sice nejde
o zásah do legitimního očekávání, ale vyvstává otázka etické přijatelnosti setrvání
na těchto, pro jedince negativních důsledcích po zásadní změně paradigmatu.
Z hlediska ochrany lidských práv lze ocenit, že tvůrci nového zákona o státním
občanství České republiky byli vedeni snahou všechny tyto situace řešit. Zákon
proto umožní zjednodušeným způsobem – formou prohlášení – nabýt státní
občanství České republiky fyzickým osobám, které pozbyly české nebo československé státní občanství před 1. lednem 2014. Zjednodušené nabytí státního
občanství České republiky bývalými občany tak již nebude vázáno na pozbytí českého resp. československého státního občanství pouze ve vymezeném období od
25. února 1948 do 28. března 1990 (v době nesvobody), jako tomu bylo dosud.
Pokryje tedy zejména celé období existence samostatné České republiky po
1. lednu 1993. Skutečná možnost znovunabytí českého státního občanství cestou
prohlášení však bude u jednotlivých bývalých občanů vždy záviset na konkrétních okolnostech, především na postoji státu druhého občanství. Např. u bývalých občanů České republiky, nyní občanů států, které sankcionují nabytí cizího
státního občanství odnětím svého státního občanství, bude situace pro dotyčné
nadále jen obtížně řešitelná.
Otázky nabytí státního občanství České republiky potomky státních občanů a dalšími
osobami s úzkými vazbami na českou společnost
Při úvahách o návratovém režimu však musíme pamatovat rovněž na širší okruh
tradičních krajanů a současných expatriotů, včetně těch, kteří sami nejsou bývalými
34 Andrea Baršová, Country Report: Czech Republic. EUDO Citizenship Observatory. Revise and
updated March 2013. Dostupné z http://eudo-citizenship.eu/country-profiles, s. 13.
94
československými či českými státními občany. Typicky může jít o děti a vnuky/
vnučky českých občanů a bývalých československých občanů. Otázka je aktuální
rovněž tím, že Česká republika jako členská země EU může být pro mnohé dotčené
přitažlivá kvůli možnosti nabýt skrze státní občanství České republiky občanství
Evropské unie, s výhodami volného pohybu, které z tohoto statusu plynou.
Situaci těchto potomků řešil vládní návrh zákona o státním občanství, konkrétně jeho ustanovení § 33. Avšak ustanovení vládního návrhu, které mělo umožnit široké nabytí českého občanství osobám, jejichž alespoň jeden z rodičů nebo
prarodičů je či byl bývalým občanem, nebylo Parlamentem ČR přijato. § 33 zákona
v platném znění umožňuje prohlášením nabýt české státní občanství jen úzké
kategorii osob – osobám, které se narodily v době od 1. října 1949 do 7. května
1969 mimo území Československé republiky a jeden z jejich rodičů byl ke dni jejich
narození československým státním občanem (a k 1. lednu 1969 se stal nebo by se
k tomuto dni stal českým státním občanem).35 Toto prohlášení lze podat nejpozději do jednoho roku od data nabytí účinnosti zákona, tj. do 1. ledna 2015.
Situace dětí a vnuků bývalých občanů nepochybně představuje velmi širokou
škálu různých situací. Nejspíše právě nemožnost dohlédnout skutečné dopady
navrhovaného ustanovení v praxi od něj zákonodárce v Parlamentu odradila. To
ukazuje na potřebu vedení detailnějších diskusí o situaci konkrétních skupin či
typických případů potomků českých či československých občanů. V naznačeném
kontextu chci proto otevřít diskusi o situacích, kdy se v minulosti sice nejednalo
výslovně o porušování tehdy uznávaných lidskoprávních norem státem, ale kdy
tehdy aplikované normy již nedostojí dnešním standardům ochrany lidských práv.
Čitelným příkladem je nerespektování zásady rovnosti žen a mužů. Přetrvávají
tak v některých případech následky stavu, kdy až do 1. listopadu 1958 ztrácely ženy československé státní občanství sňatkem s cizincem, resp. jejich státní
občanství se řídilo státním občanstvím manžela. V důsledku teorie jednotného
státního občanství rodiny tak ženy ztratily československé občanství např. rovněž
v případě naturalizace manžela v cizí zemi či sňatkem s uprchlíky ze sovětského
Ruska. Přes již zmíněné úsilí českého ženského hnutí, především Ženské národní
rady, i mezinárodního ženského hnutí se reformu zákonů nepodařilo v době první
Československé republiky prosadit.
Petr Kandalec poukazuje na zajímavý judikát Nejvyššího správního soudu
z roku 2006, který se týkal stěžovatelky narozené v roce 1919 v Praze.36 Při vzniku
Československé republiky v roce 1918 neměla stěžovatelka v Praze domovské
35 Zákon zde reflektuje skutečnost, že v tomto období nedocházelo u dětí narozených mimo
území ČR ve smíšených manželstvích k automatickému nabytí československého státního
občanství, ale pouze na základě žádosti rodiče – československého občana, s níž musel vyslovit souhlas národní výbor.
36 Pavel Kandalec, Státní občanství – pouto založené na důvěře (citováno z rukopisu). Jedná se
o rozsudek ze dne 29. 3. 2006, č. j. 4 As 19/2004-157, dostupné z http://www.nssoud.cz/files/
SOUDNI_VYKON/2004/0019_4As__0400157A_prevedeno.pdf.
95
právo (a tedy ani nárok na občanství), přestože její matka toto právo původně
měla. Protože však matka stěžovatelky sledovala podle tehdejších předpisů
domovské právo a státní občanství manžela, a děti domovské právo otce, stěžovatelka sama neměla československé státní občanství a nemohla tak v 90. letech 20.
století restituovat majetek. Stěžovatelka poukazovala na to, že soud v 21. století
akceptuje feudální relikty patriarchálního rodinného práva a zásadu nerovnosti
žen stran nabývání a pozbývaní státního občanství obsažené v domovských zákonech. Nejvyšší správní sod však stěžovatelčin argument odmítl, když konstatoval,
že v dnešní době nelze v rámci soudcovské interpretace práva hodnotit z pohledu
současné právní úpravy a uspořádání společenských poměrů vyspělost, aktuálnost či nadčasovost předpisů, které byly zrušeny či nahrazeny jinými. Lze souhlasit s tím, že soud takovouto možnost – až na řídké výjimky extrémního bezpráví
– nemá. Mají ji však zákonodárci, kteří by mohli na obdobné případy pamatovat,
alespoň usnadněním nabytí státního občanství.37
Důsledkem aplikace principu jednoho státního občanství v minulosti byla
ztráta československého či českého státního občanství u dětí se smíšených manželství, jejichž rodiče byli v minulosti nuceni v případech, pokud se na ně vztahovaly smlouvy se zeměmi bývalého socialistického bloku,38 zvolit pro své děti
občanství jedno. Smlouvy byly uzavírány od konce padesátých do osmdesátých let minulého století, tedy již v době, kdy byla formálně uznána rovnost žen
a mužů. Požadavek volby jednoho občanství však nutně vede k preferenci státního občanství jednoho z partnerů, a není tak se skutečnou rovností slučitelný.
Tyto případy jsou proto nyní řešeny ve prospěch práva na dvojí státní občanství
v čl. 14 Evropské úmluvy o státním občanství z roku 1997.39 Proces ukončení platnosti těchto smluv byl až nepochopitelně dlouhý, přičemž smlouvy s některými
nástupnickými státy SSSR (např. Rusko, Bělorusko, Kyrgyzie) byly ukončeny bohužel teprve v předchozím desetiletí.40
Možnost usnadněného nabytí, resp. znovunabytí českého občanství pro tuto
skupinu dětí by rovněž měla být předmětem diskuse.
Návrat a naturalizace
Pro mnohé potomky krajanů, kteří zvažují návrat do České republiky, avšak
sami stáními občany nikdy nebyli, je aktuální nastavení podmínek pro naturalizaci. Ve vztahu k návratovému režimu je senzitivní otázkou zejména diskutovaná
37
Možnost nabytí českého státního občanství však již nic nemění na situaci v minulosti, a tedy na
možnosti vznést restituční nároky.
38 Bývalá ČSSR uzavřela smlouvy o zabránění vzniku dvojího státního občanství se SSSR (1957,
1981), Německou demokratickou republikou (1974), Maďarskem (1961), Polskem (1966),
Mongolskem (1985) a Bulharskem (1975).
39 Podrobněji viz Andrea Baršová, Dvojí občanství. Lidské právo v post-nacionálním světě?
Sociální studia 9, 2003, s. 51–64, s. 59 an. Dostupné z http://socstudia.fss.muni.cz/dokumenty/080305095641.pdf.
40 Srovnej Miloš Valášek a Viktor Kučera, Státní občanství, komentář, Linde, Praha 2006, s. 36–37.
96
úprava testů ze znalosti českého jazyka a nově zaváděných testů k prokázání
základní znalosti ústavního systému, státních symbolů a základní orientace v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích České republiky.41 Podle
zveřejněného návrhu příslušné vyhlášky42 by se mělo jednat u jazykové znalosti
o úroveň B1 tzv. Společného evropského referenčního rámce. Znalost reálií se
pak požaduje na úrovni základního vzdělání. Protože formulace požadovaných
znalostí reálií je v návrhu vyhlášky poněkud nekonkrétní, chci zde zmínit možné
limity požadavků z pohledu liberálního státu a ochrany práv jedince.
Podle Christiana Joppkeho, který se nedávno touto otázkou zabýval spolu
s řadou dalších špičkových badatelů v exkluzivní intelektuální diskusi vedené
pod střechou Evropského univerzitního institutu ve Florencii, 43 by měl stát především rozpoznat, že může mít ambici regulovat externí chování, nikoli vnitřní smýšlení člověka. Druhým úskalím je požadavek občanských ctností ve smyslu aktivního chování orientovaného na kolektiv. Zde Joppke poznamenává, že ctnostné
občanství bylo doposud zvláštností bývalých komunistických zemí, které očekávaly, že jejich občané budou pracovat ve prospěch společného socialistického
blaha, pokud nechtěli riskovat expatriaci. Je zajímavé, že Joppke odmítá požadavky kulturního partikularismu, souhlasí však s právem požadovat po žadatelích o občanství, aby znali zvláštní cestu k demokracii v dané zemi. V linii těchto
úvah je legitimní ptát se v Německu na fotografii kancléře Willyho Brandta klečícího před pomníkem připomínajícím povstání ve varšavském ghettu, avšak ne
na to, jak se slaví v Německu Velikonoce.44 Ve zmíněné diskusi odborníků zazněl
i názor, že jazykové i vědomostní testy jsou jako podmínka naturalizace akceptovatelné, především jako určitý prostředek doplnění vzdělání, jež lze u občanů
jinak předpokládat. Je však potřeba zvážit, zda je aplikace těchto testů přiměřená
v situaci, kdy absence státoobčanského pouta není přirozeným stavem, jako je
tomu u běžných cizinců, ale spíše nepřímým důsledkem dřívějšího sporného jednání ze strany státu, například jako je tomu u výše zmíněných kategorií žen a dětí
československých, resp. českých občanů.
41
Podmínka sice neplatí pro ty, kteří studovali alespoň tři roky na škole, kde byl vyučovacím
jazykem český jazyk, ani pro žadatele mladší 15 a starší 65 let či žadatele s postižením a lze
ji i v jiných odůvodněných případech prominout, je však standardním předpokladem získání
občanství cestou naturalizace.
42 Návrh vyhlášky o prokazování znalosti českého jazyka a českých reálií pro účely státního
občanství, dostupné ze dne 27. 8. 2013, dostupné z https://apps.odok.cz/kpl-detail?pid=KORN9ALF43Y9.
43 Christian Joppke: How liberal are citizenship tests? In Rainer Baubock – Christian Joppke (eds.):
How liberal are citizensjhip tests? EUI Working Papers. RSCAS 2010/14, p. 1–4. Dostupné z:
http://eudo-citizenship.eu/docs/RSCAS_2010_41.pdf.
44 Tamtéž, s. 3. Viz tamtéž článek Liav Orgad, Five Liberal concerns about Citizenship Tests, p.
21–24.
97
Světoběžnictví, návratová politika a globální migrační režim
Ve svém příspěvku jsem se zaměřila na základní lidskoprávní rámec, jež umožní
vytvoření funkčního návratového režimu, tedy režimu akceptujícího světoběžnictví jako přirozený fenomén, jenž by neměl mít negativní dopady na lidi, kteří
se z těch či oněch pohnutek stali světoběžníky. Základními pilíři tohoto rámce
jsou inkluzivní úprava státního občanství, umožňující mnohočetné občanství,
jako je tomu u nového zákona o státním občanství České republiky, v kombinaci
s důsledným dodržováním práva na odchod z kterékoli země a na návrat do vlasti.
Podtrhuji však, že tento základní rámec je minimálním a nezbytným, nikoli však
vyčerpávajícím předpokladem vstřícného funkčního návratového režimu, o němž
diskutujeme na této konferenci.
Na závěr chci doplnit svůj příspěvek pohledem na funkční návratový režim jako
možný prvek eticky podloženého globálního migračního režimu v podmínkách
současného světa. Nedávno zesnulý americký badatel Aristide R. Zolberg ve své
zásadní monografii věnované roli přistěhovaleckých politik při vytváření Spojených
států amerických upozornil, 45 že různý etický pohled na imigrační politiky je podmíněn nejen tím, kde politicky stojíme a zda stojíme více vlevo či vpravo nebo zda
straníme více rovnosti či svobodě, ale také jakou jednotku považujeme za adekvátní
pro přiznání práv a povinností. Pohledy národovce a kosmopolity se zde zásadně
liší. Pokud k otázkám migrace přistupujeme pouze z hlediska státního a národního
celku, ptáme se nově příchozích na důvody, které by měly prosadit jejich nároky na
přijetí. Pokud k nim však přistupujeme z globálního hlediska, tj. bereme jako východisko svět bez hranic, pak otázka zní, co nám dává právo vyloučit jiné.
Aplikace liberálního kosmopolitního přístupu však neznamená pro Zolberga
požadavek neomezené celosvětové volné migrace. Podle něj by totiž v současných podmínkách pravděpodobně znamenala zhoršení situace domácího obyvatelstva v bohatých cílových zemích, aniž by přinesla skutečný prospěch nově příchozím. Ekonomiky a instituce vyspělých cílových zemí by totiž nejspíše pod masovým náporem nově příchozích zkolabovaly. Z kosmopolitního přístupu však podle
něj plyne, že přednost by měla být dána migrantům nikoli ekonomicky nejpřínosnějším, ale těm s největšími morálními nároky, jako jsou osoby, které ve své vlasti
nemohou přežít kvůli pronásledování, násilí či nemožnosti zajistit si živobytí. Otázka,
kterou bychom si mohli v kontextu těchto úvah položit, zní, jaké místo by v tomto
schématu měli zaujmout navrátilci, a to bez ohledu na jejich státoobčanský statut.
Z jedné strany můžeme v návratových režimech existujících v širším evropském
měřítku shledávat nedůvodnou etnickou preferenci.46 Z druhé strany v nich však
lze vidět prvek, který rozrušuje ostrou propast mezi občany a cizinci, mezi námi
a těmi druhými, a vytváří nukleární mikrovzorec ideálního globálního migračního
45 Zolberg, Aristide, R., A Nation by Design. Immigration Policy in the Fashioning of America.
Harward university Press, 2006, Conclusion: National Design in a Glibalising World, s. 451–461.
46 Diskutovány byly v této souvislosti např. nedávné právní úpravy v Maďarsku či na Slovensku,
vážící se k existenci menšin žijících v zahraničí.
98
režimu, v němž mohou lidé migrovat na základě svých preferencí a potřeb a požívat vždy plnoprávného statutu ve všech zemích, kde žijí. Podobně jako institut
evropského občanství a s ním spjatý svobodný pohyb občanů v EU, je návratový
režim určitým krokem na cestě k překonání exkluzivního přiřazení lidí do státních
celků. Budeme-li číst moderní dějiny lidstva jako zápas o odstranění vertikálního
rozdělení lidí uvnitř států do nerovných sociálních tříd, pak můžeme komplementárně považovat překonání horizontálních bariér národních celků za jednu z největších výzev našeho věku. 47 K tomuto cíli však může bez výrazných společenských otřesů vést jen cesta malých změn. Vytvoření funkčního a spravedlivého
modelu návratového režimu může být jednou z nich.
Literatura
Arendtová, Hannah 1996: Původ totalitarismu. Praha: Oikonomen.
Baršová, Andrea – Barša, Pavel 2005: Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a v Česku. Brno: MU, Mezinárodní politologický ústav.
Baršová, Andrea 2013: Country Report: Czech Republic. EUDO Citizenship
Observatory. Revise and updated March 2013. Dostupné z http://eudo-citizenship.eu/country-profiles.
Baršová, Andrea 2003: Dvojí občanství. Lidské právo v post-nacionálním světě?
Sociální studia 9, s. 51–64.
Baubock, Rainer – Joppke, Christian (eds.) 2010: How liberal are citizenship tests?
EUI Working Papers. RSCAS 14, p. 1–4. Dostupné z: http://eudo-citizenship.eu/
docs/RSCAS_2010_41.pdf.
Brubaker, Rogers William 1989: The French Revolution and the Invention of
Citizenship. French Politics and Society 7, No. 3, s. 30–49.
Černý, Jan – Valášek, Miloš 1966: České státní občanství. Praha: Linde. Dostupné
z http://socstudia.fss.muni.cz/dokumenty/080305095641.pdf.
Hammarberga, Thomas: The right to leave one‘s country should be applied without
discrimination. Dostupné z http://commissioner.cws.coe.int/tiki-view_blog_
post.php?postId=193&highlight.
Harvey, Colin – Barnidge, Robert P. Jr. 2005: The right to leave one‘s own country under international law. Global Commission on International Migration.
September 2005. Dostupné z http://www.iom.int/jahia/webdav/site/myjahiasite/shared/shared/mainsite/policy_and_research/gcim/tp/TP8.pdf.
Hunt, Lynn 2007: Inventing Human Rights: A History. New York: Norton.
47
Podobně jako zrušení výsad rodu a tříd nevedlo ke vzniku amorfních společností a zrušení tříd
a skupin jako takových, včetně jejich zvláštních charakteristik a zájmů (např. dělníci, živnostníci,
inteligence, podnikatelé či zemědělci), neznamená ani překonání či odstranění horizontálních
bariér mezi národními celky jejich zánik ani zmizení hranic, ale spíše jejich snadné překračování
a odstranění dalších bariér mobility. Lze předpokládat, že pokud by se globálně přiblížila ekonomická vyspělost zemí, podobně jako je tomu v EU, migrovala by jen omezená část obyvatel.
99
Joppke, Christian 2010: How liberal are citizenship tests? In: Baubock, Rainer – Joppke
Christian (eds.): How liberal are citizenship teste? EUI Working Papers. RSCAS 14, p.
1–4. Dostupné z: http://eudo-citizenship.eu/docs/RSCAS_2010_41.pdf.
Kandalec, Pavel: Státní občanství – pouto založené na důvěře. V tisku.
Smoliner, Stefanie – Förschner, Michael – Nova, Jana: Re-turn. Comparative Report
on Re-emigration Trends in Central Europe. Dostupné z http://www.iom.cz/files/
Comparative_Report_on_Re-Migration.pdf.
Valášek, Miloš – Kučera, Viktor 2006: Státní občanství. Komentář. Praha: Linde, s.
36–37.
Verner, Vladimír 1947: Státní občanství a domovské právo republiky Československé.
Praha: Václav Tomsa.
Zolberg, Aristide R. 2006: A Nation by Design. Immigration Policy in the Fashioning of
America. Harvard University Press.
100
POSTOJE MIGRANTŮ K PROSPĚŠNOSTI JEJICH NÁVRATŮ
Zkušenosti navrátilců a zahraničních Čechů
Pracovní zkušenosti českých kvalifikovaných pracovních
sil z pobytu v zahraničí a jejich postoje k návratu
Jana Vavrečková
Cíle a metodologie provedených šetření
Realizovaná šetření sondující pracovní zkušenosti českých kvalifikovaných pracovních sil v zahraničí a jejich postoje k návratu do ČR využívají principy kvalitativní metodologie. To znamená, že prezentované poznatky neanalyzují statistické
rozložení (frekvence) sledovaných jevů ve zkoumané populaci (v našem případě
v segmentu reálných migrantů), ale zaměřují se na porozumění vztahů, souvislostí a podmíněností jednotlivých fenoménů na základě jejich hlubšího a detailnějšího poznání. Tyto metody odkrývají a vysvětlují poznatky, které standardizovaným dotazníkovým šetřením nelze zjistit. Z tohoto hlediska není primárně důležité, kolik migrantů zastává ten či onen názor (postoj), ale důvody, které je k tomu
vedly, způsoby vnímání určité situace, jejich kontextů a návazností. Kromě toho
tato metodika umožňuje získat poznatky, které nebyly předem předpokládány,
na rozdíl od předem stanovených variant odpovědí v dotazníku, a novou situaci
podle potřeby dále rozvíjet. Negativní stránka kvalitativních metod šetření spočívá v malém a nereprezentativním vzorku respondentů, která neumožňuje jejich
výpovědi generalizovat pro cílovou populaci. Tento nedostatek je však vyvážen
výše uvedenými přednostmi, které spočívají v možnostech hlouběji proniknout
do naznačených souvislostí.
Dalším atributem obou šetření byla orientace na kvalifikovanou pracovní sílu;
šetření návratových migrantů je zaměřeno výlučně na terciárně vzdělané osoby
a i v šetření českých migrantů v Rakousku zaujímali terciárně vzdělaní lidé nezastupitelnou úlohu. Výběr respondentů zaměřený na segment vysoce vzdělané
pracovní síly byl učiněn z toho důvodu, že kvalifikovaní odborníci jsou na trhu
práce nejžádanější, a to ve všech zemích světa, a mezi vyspělými státy probíhá
permanentně konkurenční boj o talenty a mozky. Doba realizace obou šetření se
datuje k druhé polovině roku 2008.
101
(1.1) Cíle a metodika šetření českých terciárně vzdělaných migrantů po
návratu ze zahraničí
Šetření realizované v ČR bylo orientované na vysokoškolsky vzdělané odborníky
po jejich návratu z dlouhodobého zahraničního pracovního pobytu. Sledovalo
několik základních cílů:
– míru adaptace respondentů po návratu z dlouhodobého zahraničního pobytu
z různých zemí vyspělého světa, a to (a) pocity, prožitky a problémy související
s opětovným začleněním do české společnosti, (b) obtížnost a problémy spojené s návratem respondentů do pracovního života v ČR,
– názory a zkušenosti s výkonem kvalifikované práce v cílové migrační zemi,
– přínosy zahraničního pobytu pro pracovní kariéru respondenta a jeho další život,
– postoje respondentů k trvalé zahraniční migraci.
Šetření realizované v Rakousku, jehož autorkou je Natalie Hantak,1 si kladlo za
cíl nalézt adekvátní odpovědi na následující konkrétní otázky:
Co vedlo české odborníky a kvalifikované pracovníky k odchodu do Rakouska?
Podařilo se jim uplatnit v cizí zemi odborné znalosti a nalézt kvalifikaci odpovídající zaměstnání?
Jaké rozdíly v pracovních i mimopracovních podmínkách v obou zemích vnímají
migranti?
Jak dlouho zamýšlejí v Rakousku zůstat a které faktory by je popřípadě motivovaly
k návratu do České republiky?
Obě empirická šetření probíhala formou řízených rozhovorů vedených na
základě exploračního schématu s využitím metodiky face to face. Při realizaci rozhovorů byla využita práce s diktafonem a následným přepisem výpovědí. Šetření
zachovává anonymitu respondentů a základní pravidla kvalitativního výzkumu.
Kritéria pro výběr návratových migrantů byla: (a) ukončené terciární vzdělání,
pokud možno magisterského typu, (b) v zahraničí zastávaná kvalifikovaná pozice,
(c) zahraniční pobyt delší než 12 měsíců, (d) doba realizace zahraničního pobytu
v posledních třech letech.
Celkem bylo realizováno 17 standardizovaných rozhovorů.
Výběr českých občanů žijících a pracujících v Rakousku byl proveden na základě
základních socio-demografických údajů a splnění dalších předem stanovených
podmínek.
Kritéria při hledání českých migrantů legálně pracujících v Horním Rakousku
byla: (a) občanství České republiky (dvojí občanství nebylo překážkou), (b) místo
narození v České republice, (c) věková kategorie 20–60 let, (d) dokončené odborné
vzdělání (nejméně učební obor), (e) vykonávání kvalifikované práce v Horním
Rakousku, (f) minimální délka trvání migrace v době rozhovoru 3 měsíce.
1
Výsledek spolupráce s Keplerovou univerzitou, Linz.
102
Realizováno bylo 25 standardizovaných rozhovorů.2
(2) Souhrn základních poznatků
Při rozboru získaných poznatků je třeba zohlednit zvolenou metodiku. Každý
z respondentů představuje samostatný, nezaměnitelný příběh osobitých výpovědí, participace a prožívání. Přesto mají respondenti obou průzkumů mnohé
společné. Jejich názory, postoje a postřehy obohacují pohled na pracovní migraci
českých kvalifikovaných občanů v ekonomicky vyspělých státech.
(2.1) Čeští terciárně vzdělaní migranti po návratu z dlouhodobého zahraničního pracovního pobytu
Několikaletý pobyt v zahraničí je jedna z rozhodujících etap v životě člověka,
která jej výrazně ovlivňuje v dalším profesním i osobním životě. Rozhodnutí pro
odchod ze země determinuje škála vzájemně provázených motivů od výdělkových
impulzů, přes možnosti kariérního růstu, až po osobní motivy (neshody na původním pracovišti, porozvodová traumata atd.). Stěžejním motivem českých migrantů
zůstává nadále finanční efekt zahraniční migrace. To dokládají i výdělkové komparace průměrných měsíčních výdělků mezi ČR a vybranými migračně cílovými
státy. Od počátku roku 2000 se sice rozdíly v úrovni výdělků (nominálních i paritních) kontinuálně snižují, nicméně výdělek v zahraničí zejména u kvalifikovaných
pracovních pozic zůstává i v přepočtu paritní kupní síly dosud vysoce motivující.
Výsledky šetření prokázaly, že návrat do České republiky po několikaletém
pobytu v ekonomicky vyspělé zemi byl pro většinu dotázaných stresující a frustrující záležitostí. Český občan pracující v zahraničí na kvalifikované pozici má jistý
sociální statut (výrazně odlišný od migrantů působících v zahraničí na sekundárním trhu práce), který spolu s pevným zdrojem příjmů zaručuje solidní životní úroveň. V hostující zemi si snadno zvykne na efektivně fungující systém veřejných
i soukromých služeb. Ukázalo se, že frustrace po návratu (s individuálně odlišnou
intenzitou i délkou) byla u velké většiny oslovených zapříčiněna nikoliv pouze nižším životním standardem v mateřské zemi, ale i úrovní špatně fungujících státních, veřejných a soukromých služeb v ČR.
Dalším sociálním problémem ponávratové adaptace byla zpřetrhaná síť sociálních vazeb a kontaktů; stále platí, že čím delší doba zahraničního pobytu, tím horší
adaptace v mateřské zemi. První měsíce pobytu v zahraničí i zpětnou adaptaci na
domácí prostředí výrazně ulehčují rodinné a partnerské vazby. Společný zahraniční pobyt s rodinou (manželkou/manželem, partnerkou/partnerem) nezřídka
přispívá k upevnění vzájemných vztahů a snižuje váhu zátěžových zkoušek.
Pracovní adaptaci návratových migrantů v ČR ovlivňuje profesní zaměření terciárně
vzdělaných osob. Mnohým z nich určuje směr zahraniční mobility, délku pobytu
2
Podrobněji k metodologii i výsledkům šetření viz Vavrečková, J. – Hantak, N. 2008: Pracovní
zkušenosti českých kvalifikovaných pracovních sil z pobytu v zahraničí (zejména státech EU) a jejich
postoje k návratu do ČR. Praha: VÚPSV, v. v. i.
103
v zahraničí i pracovní uplatnění (v cizině i doma) ekonomická globalizace. Klasickým
příkladem jsou informatici a jejich přesuny v rámci nadnárodních korporací.
Informatici mění při zahraniční migraci charakter práce minimálně a jejich pracovní adaptace po návratu je zpravidla bezproblémová (získané zkušenosti a nové
technologie využívají většinou v nadnárodních společnostech působících v ČR
a jejich výdělková úroveň není výrazně odlišná).
Odborníci s univerzálnějším vzděláním (zpravidla ekonomové a ostatní absolventi
společenských věd) využili po návratu bohaté jazykové znalosti a zkušenosti se
zahraniční podnikovou kulturou; pobyt v zahraničí představoval pro mnohé začátek
jejich profesní kariéry v ČR. Uplatnění nalézají téměř výlučně v nadnárodních nebo
zahraničních společnostech a firmách; tím je zajištěna i u této skupiny nadstandardní
úroveň příjmů v mateřské zemi a relativní spokojenost s profesním životem v ČR. Problémy s návratovou pracovní adaptací a následným pracovním uplatněním doma neměli, oproti předpokladům, ani zástupci vědy a základního výzkumu.
Po návratu z ciziny (většinou ze zahraničních stáží, postdoktorandského studia
atd.) využili ve vědecké práci v ČR kontakty se „špičkovou vědou“ a získané knowhow, včetně jazykových znalostí. Díky mezinárodním grantovým projektům a dalším příležitostem k vědecké mezinárodní spolupráci je jejich profesní adaptace
v mateřské zemi uspokojivá; zahraniční pobyt představuje důležitou součást další
vědecké kariéry.
Nejkritičtěji vnímali pracovní adaptaci po návratu z ciziny lékaři vracející se do
českého zdravotnictví. Srovnání pracovních podmínek ve veřejné zdravotní sféře
v migrační zemi vyznívá pro ČR nepříznivě. Ostrá kritika ze strany lékařů se vztahuje nejen k úrovni příjmů v ČR, ale i k neúměrnému přetěžování lékařů neodbornými činnostmi, k špatné organizaci práce, k totálně poddimenzovanému stavu
v české veřejné nemocniční sféře a zbytečně vysoké byrokracii. Tyto závěry korelují s výsledky dotazníkových šetření potenciální zahraniční migrace terciárně
vzdělaných osob, kde lékaři (vzhledem k rozsahu migračního potenciálu a dalším atributům) tvořili migračně nejrizikovější skupinu sledovaných odborníků.3
Kritické připomínky odrážely i byrokratické řízení vědecké práce v domácích podmínkách a náplň odborné práce na univerzitě.
V procesu ponávratové adaptace se objevily i příklady závisti na českém pracovišti a nevhodné chování ze strany nadřízených, plynoucí převážně z pocitu funkčního ohrožení (např. komplexy z jazykových znalostí respondentů atd.).
Přínos zahraničního pobytu byl respondenty hodnocen jednoznačně pozitivně.
Efekty byly patrné v odborném růstu (transfer znalostí a zkušeností), v jazykové
oblasti (respondenti ovládali aktivně minimálně dva světové jazyky) i v rozvoji
vlastní osobnosti. Zahraniční pobyt přispěl k vyššímu sebevědomí dotázaných,
jejich samostatnosti, k získání nadhledu při řešení pracovních i osobních problémů a poznání vlastních možností.
3
Vavrečková – Baštýř – Michalička – Drbohlav – Musil 2008.
104
Přes kritické vnímání řady skutečností v mateřské zemi nebyla u majoritní skupiny
respondentů zjištěna motivace k trvalému vycestování z ČR. Důvodem byly silné
rodinné a přátelské vazby, obavy z odlišného socio-kulturního prostředí a statutu
„cizince“ v hostující zemi. Téměř polovina dotázaných terciárně vzdělaných osob
však připouští opakovaný zahraniční pobyt. Někteří jedinci v budoucnu možnost
trvalého odchodu ze země nevylučují.
(2.2) Čeští kvalifikovaní migranti žijící v Rakousku4
Výsledky migračních motivů, preferencí a očekávaní českých migrantů
v Horním Rakousku nikterak nevybočují z rámce poznatků zjištěných při průzkumech potenciální zahraniční migrace terciárně vzdělaných odborníků i české
populace.5 Proto se v závěrech tohoto průzkumu omezíme na hodnocení současného života a práce v Rakousku a plánované, budoucí profesní a životní perspektivy dotázaných s důrazem na jejich možný návrat do ČR.
V době konání průzkumu byla průměrná délka dosavadního pobytu v Rakousku
12 let. Nadpoloviční většina oslovených českých občanů byla zaměstnána v původních profesích, srovnatelných s poslední pracovní pozicí v mateřské zemi. Jedná
se zejména o odborné pracovní síly ve zdravotnictví, informatice, částečně v bankovnictví. Necelá čtvrtina dotázaných si v Rakousku z hlediska kariérního postupu
polepšila, tj. pracují na společensky významnějších pozicích, zhruba stejný počet
osob zaznamenal naopak (oproti pozici zastávané v ČR) kariérní sestup a ostatní
zaujímají zhruba stejné postavení.
Naprostá většina oslovených shledala významné rozdíly v pracovních podmínkách mezi hostující a mateřskou zemí; za hlavní výhodu pracovního života
v Rakousku je považována vyšší úroveň příjmu. Respondenti nezmiňují pouze
výdělkový efekt, ale i výhodnější sociální zabezpečení, výhody placených přesčasů,
delší dovolenou, klouzavou pracovní dobu, vyšší úroveň firemní kultury a celkově vyšší
spolehlivost v jednání v cílové migrační zemi.
Při porovnání pracovních podmínek ve zdravotnictví bylo vyzdviženo zejména
lepší technické a materiální vybavení rakouských zdravotnických zařízení a vyšší
disponibilní finanční prostředky zejména v oblasti sociálních služeb a pečovatelství.
Všichni dotázaní zdravotníci v porovnání s ČR kladně hodnotili kvalifikovanější
náplň práce, která vyplývá z přísné hierarchie pracovních míst, méně administrativy a nesrovnatelně vyšší možnosti koncentrace na odborné činnosti. Zejména
kvalifikované zdravotní sestry zdůrazňovaly vstřícnější a lidštější přístup k pacientům, kterému se musely po odchodu z ČR teprve učit.
Za nevýhody pracovního života v Rakousku byly považovány skutečnosti vyplývající z vyšší pracovní zátěže a pracovního tempa a ztížené možnosti pracovního
uplatnění v případě ztráty pracovního místa. V osobním životě nejvíce postrádají
migranti častější kontakt s českými přáteli a rodinou. V individuálně odlišné míře
4
5
Hantak 2008.
Vavrečková a kol. 2006, 2007, Vavrečková – Janata 2005.
105
negativně pociťují jistý pocit sociální izolovanosti a statut „cizince“ v majoritní společnosti, který mimo jiné vyplývá i z používání jazyka hostující země (především
díky přízvuku a nuancí porozumění). Přesto naprostá většina oslovených (85 %)
označila svá původní očekávání ohledně pobytu a práce v Rakousku za naplněná.
Z výzkumného hlediska je nesmírně zajímavé srovnání původně zamýšlené
a skutečné délky zahraničního pobytu. Šetření prokázalo, že počáteční představy
respondentů o plánované délce zahraniční migrace se dramaticky liší od skutečného života. Nikdo z dotázaných českých občanů žijících dlouhodobě v Rakousku
předem nepředpokládal dlouhodobou ani trvalou migraci a původně plánovaný
zahraniční pobyt se pohyboval v rozmezí jednoho, tří až pěti let. Sondovaná skutečnost je taková, že více než třetina dotázaných (9 osob z 25) se rozhodla zůstat
v Rakousku trvale, zhruba čtvrtina respondentů není zatím rozhodnuta a zařídí se
podle vývoje různých okolností a stejný počet osob chce v hostujícím Rakousku
strávit ještě nejméně pět let (s návratem do ČR mnohdy počítá až v postproduktivním věku). Ukazuje se, že zejména u kvalifikovaných migrantů (odborníků) mohou
původní představy krátkodobého zahraničního pobytu snadno přerůst v migraci
dlouhodobou a v řadě případů migraci trvalou. Fenomén brain drain (odliv mozků)
by podle těchto zjištění (s nutným ověřením na širším vzorku respondentů) mohl
v ČR působit ve vyšší intenzitě, než se obecně předpokládá.
Zásadním důvodem k okamžitému návratu do vlasti jsou nepředvídatelné
rodinné události. Z hlediska tvorby migračních politik je nepřehlédnutelné, že
zhruba polovina oslovených českých odborníků by o návratu do ČR přemýšlela
v případě nabídky atraktivního pracovního místa na domácím trhu práce. Nikdo
z oslovených však tuto možnost sám nevyhledává. Při ztrátě pracovního místa
v Rakousku by o odchodu domů uvažovali především starší respondenti, ostatní
by se nejprve pokusili nalézt v Rakousku nové zaměstnání.
Varovným signálem z hlediska brain drain byl zjištěný pocit, že pracovníci s dlouholetou zahraniční zkušeností nejsou v České republice vítáni. Zejména migranti ze
sféry zdravotnictví se obávali závisti a nepřízně ze strany českých kolegů; byli přesvědčeni o neochotě vedení českých nemocnic (zdravotnických pracovišť) měnit
své zavedené postupy.
Čeští kvalifikovaní občané v Rakousku vypovídali o tom, že předávání zahraničních zkušeností je v České republice nezřídka chápáno jako projev nadřazenosti.
Většina z nich (70 %) byla přesvědčena, že své zkušenosti by doma nemohli
uplatnit, nikdo o to v ČR nestojí a nadřízení nechtějí (nebo neumějí) zahraniční
zkušenosti svých krajanů ocenit. To lze považovat za zvlášť nebezpečný jev, neboť
tento postoj může negativně ovlivnit budoucí návratové programy.
(3) Závěry a doporučení
Negativní efekty odlivu mozků ze země (brain drain) nastupují v případě, kdy
nerovnováha systému způsobuje výrazný nedostatek konkrétních odborníků
106
v zemi původu. Podle výzkumných poznatků6 nezpůsobuje zatím odliv mozků
České republice dramatické kvantitativní propady odborníků, ale především jejich
kvalitativní ztráty. Klasickým příkladem jsou čeští špičkoví vědci v zahraničí, zkušení, vysoce kvalifikovaní lékaři a řada dalších odborníků, mnohdy úzkých specialistů, které lze v domácích podmínkách obtížně nahradit.
Čeští odbornici s několikaletým zahraničním pobytem na kvalifikovaných
pracovních pozicích přestavují díky odborným zkušenostem, znalostem, brilantní
jazykové výbavě, vytvořeným zahraničním kontaktům a řadě osobnostních faktorů jakousi elitu v potenciálu pracovních sil. Je mimo pochybnost, že jejich opakovaná migrace do zahraničí, která v řadě případů vyúsťuje v trvalý odchod ze
země, znamená pro Českou republiku signifikantní ztrátu.
Ve snaze zamezit trvalé migraci vysoce kvalifikovaných odborníků ze země
a zvýšit šance na návrat českých odborníků domů navrhujeme realizovat následující opatření:
Zlepšit návratové pracovní podmínky odborníků, především těch, kteří
působí ve veřejném sektoru služeb, konkrétně ve zdravotnictví a školství.
Při nemožnosti dosažení srovnatelných výdělků se zahraničím – u lékařů, kvalifikovaných zdravotních sester, učitelů včetně vysokoškolských kantorů a dalších
odborníků – je třeba se v této oblasti zaměřit alespoň na srovnatelnou úroveň
podmínek jejich práce: vytvořit hierarchii pracovních náplní, která by přispěla
k odbourání zbytečné byrokracie a přenesení neodborných činností na nižší pracovní pozice, uvolněné kapacity vysoce kvalifikovaných osob využít výhradně
pro výkon odborných činností, což by významně přispělo k profesní seberealizaci
těchto odborníků a jejich pracovní spokojenosti v domácích podmínkách.
Koncipovat reálnou politiku podporující návrat vysoce kvalifikovaných lidí do České republiky. Politikou cílených programů pro návrat domácích expertů ze zahraničí je třeba posílit konkurenceschopnost České republiky
v boji o vysoce kvalifikované osoby. Z ekonomického hlediska je efektivnější získání domácích expertů ze zahraničí (vzhledem k rodinnému zázemí a vazbám většiny českých migrantů) než cílená imigrace zahraničních expertů (viz nutnost jazykových kurzů atd.). Přesto by bylo vhodné realizovat oba směry migračních politik
a vzájemně je koordinovat. Obsahově i metodicky se může Česká republika inspirovat již existujícími programy v zahraničí.7
Vytvořit internetový portál k zajištění informovanosti pro české odborníky žijící v zahraničí. Speciální webové stránky, které by informovaly o nabídce
pracovních míst pro vysoce kvalifikované osoby na domácím trhu práce,
o poptávce ze strany českých migrantů uvažujících o návratu a zprostředkovaly
kontakt s potenciálními zaměstnavateli. Kromě toho by měly migrantům poskytovat aktuální poznatky o životě v ČR, např. o legislativních možnostech podni6
7
Viz Vavrečková – Baštýř – Michalička – Drbohlav – Musil 2008.
Viz Kostelecký – Bernard – Patočková 2008.
107
kání, přílivu prestižních nadnárodních společností, novinkách ve vědě a výzkumu,
změnách důležitých zákonů, podmínkách bytové výstavby a aktuálních cenách
realit, možnostech využití předškolních a školních zahraničních vzdělávacích zařízeních atd. Součástí portálu by byly i informace o významných vědeckých konferencích a jiných mezinárodních akcích pořádaných v ČR. Jde o to, ukázat našim
krajanům a úspěšným českým migrantům v zahraničí, že o ně má Česká republika
eminentní zájem, což si (podle výsledků šetření) většina z nich nemyslí.
Podporovat aktivity mapující české experty v zahraničí a navázat s nimi
přímé kontakty. V tomto ohledu je možná inspirace rakouskými zkušenostmi
z realizace programu „brain power Austria“, popřípadě aktivitami z ostatních
evropských zemí. Pomocí vytvořené sítě využívat zkušenosti a znalosti českých
expertů působících v zahraničí, např. formou přednášek na vědeckých konferencích a univerzitách, řešením mezinárodních grantů, vzájemných stáží atd.
Zahraniční zkušenosti ukazují, že vytvoření těchto sítí přináší mateřské zemi
efekty v ekonomické, vzdělávací i politické rovině.
Realizovat veřejnou mediální kampaň o vstřícném chování vůči českým
občanům žijících v zahraničí. Cílem kampaně by měla být snaha překonat obecnou nedůvěru a málo vstřícný pohled politiků, zaměstnavatelů a občanů v ČR na
české občany žijící v zahraničí (vracející se z dlouhodobého zahraničního pobytu)
i na naše krajany. V této souvislosti lze doporučit různé druhy propagačních akcí
zejména v médiích, ale také například virtuální tiskové konference s prominentními vědci, politiky, recepce na českých ambasádách s větší koncentrací českých
vysoce kvalifikovaných osob apod.
Nezbytnou podmínkou účinnosti uvedených opatření bude postupné sbližování
výdělkových úrovní vysoce kvalifikovaných pracovníků – zejména odborníků ve
veřejném sektoru, dále zlepšení kvality českých státních, veřejných a soukromých
služeb a v neposlední řadě eliminace pocitu, že o domácí odborníky ze zahraničí
Česká republika nestojí.
Na závěr je nutné připomenout, že realizace prezentovaných šetření proběhla
před pěti lety. Třebaže od té doby se situace v ČR z hlediska koncepce návratové
politiky v mnohém změnila a ze strany státní správy je zřejmý určitý posun k lepšímu, je otázkou diskuse, která zjištění již patří minulosti, a která mají svou nepopiratelnou platnost také v současné době.
Literatura
Baštýř, I. a kol. 2001: Důsledky vstupu ČR do EU na vztahy s Rakouskem se zaměřením
na zaměstnanost, trh práce a migraci. Závěrečná zpráva. Shrnutí analýz vztahů
a poznatků. Praha: VÚPSV, v. v. i.
Baštýř, I. – Ujházy, K. 2005: Souvislosti sbližování ekonomické a příjmové (mzdové)
úrovně ČR, Německa, Rakouska, V. Británie, Irska a migrace odborníků za prací do
zahraničí. Praha: VÚPSV, v. v. i.
108
Evropská komise 2007–2010: Mobilita, nástroj pro zajištění většího počtu a vyšší kvality pracovních míst: Evropský akční plán pro pracovní mobilitu (2007–2010). [online]
Gazdagová, M. 2008: Míra adaptace odborníků po návratu ze zahraničí s důrazem na
jejich pracovní adaptaci v českém prostředí. Diverta.
Hantak, N. 2008: Ein aktuelles Bild der Situation tschechischer Fachkräfte am oberösterreichischen Arbeitsmarkt. Linz: Johannes Kepler Universität.
Kostelecká, Y. – Bernard, J. – Kostelecký, T. 2007: Zahraniční migrace vědců
a výzkumníků a nástroje k jejímu ovlivnění. Sociologické studie/Sociological
Studies. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.
Kostelecký, T. – Bernard, J. – Patočková, V. 2008: Jak změnit „brain drain“ v „drain
gain“. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.
Vavřečková, J. 2006: Sledování migračního pohybu českých občanů do států EU-15
s důrazem na země s otevřeným trhem práce pro české občany. Praha: VÚPSV, v.
v. i.
Vavřečková, J. a kolektiv 2006: Migrace odborníků do zahraničí a potřeba kvalifikovaných sil. Praha: VÚPSV, v. v. i.
Vavřečková, J. et al. 2006: Migration von fachleiten ins Ausland und Bedarf an qualifizierten Arbeitskräften. Praha.
Vavřečková, J. – Musil, J. – Baštýř, I. 2007: Počty a struktury českých migrantů v zahraničí a ekonomická motivace k zahraniční pracovní migraci (se specifickým zaměřením na migranty ve Velké Británii). Praha: VÚPSV, v. v. i.
Vavřečková, J. – Baštýř, I. – Michalička, L. – Drbohlav, D. – Musil, J. 2008: Riziko možného odlivu kvalifikovaných odborníků z České republiky do zahraničí. Praha:
VÚPSV, v. v. i.
109
Postoje mladých českých migrantů žijících ve Francii k možnosti
návratu do České republiky
Lenka Belková,1 Marek Kubišta,2 Martin Polívka3
V posledních deseti letech narůstá počet mladých Čechů, kteří za studiem či
prací vyjíždějí do zahraničí. Pobyt v cizině jim umožňuje získat jedinečné zkušenosti a kontakty, proto je pro stát zajímavé si s občany žijícími v zahraničí udržet
kontakt a popřípadě usilovat i o jejich návrat zpět do České republiky.
Pro lepší pochopení postojů mladých emigrantů provedlo sdružení „Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii“ (ČSMPF) v létě letošního roku průzkum,
jehož cílem bylo objasnit vztah mladých Čechů žijících ve Francii k České republice a k případnému návratu do vlasti. Zaměření průzkumu na Francii bylo dáno
působností našeho sdružení; relevanci tohoto zeměpisného vymezení potvrzuje
skutečnost, že podle odhadu Ministerstva zahraničních věcí ČR má Francie čtvrtou nejpočetnější českou diasporu v Evropě a osmou největší ve světě.4
Přesněji jsme se snažili najít odpovědi na tři otázky:
(1) Jak vidí Českou republiku její občané, kteří kvůli studiu nebo zaměstnání žijí
v cizině?
(2) Chtějí se do České republiky vrátit? Jaké mají pro své rozhodnutí motivace?
(3) Co může Česko udělat pro své občany žijící v zahraničí?
Zkoumaný vzorek: vzdělaní mladí Češi ve Francii
Dotazníkový průzkum jsme uskutečnili přes internet v červenci a srpnu 2013.
Pozvánka k vyplnění elektronického dotazníku byla rozeslána členům a sympatizantům sdružení ČSMPF, dále skrze profil asociace na facebooku a prostřednictvím e-mailové konference „Petite Prague“. Celý dotazník vyplnilo 83 lidí. Aby však
bylo dodrženo zaměření výzkumu na „novou emigraci“, byl vzorek redukován
podle tří kritérií: osoby (a) mající české občanství, (b) ve věku od 20 do 40 let, (c)
1
2
3
4
Nar. 1986 v Příbrami, vystudovala obor řízení lidských zdrojů na Université Paris I – Sorbonne.
Pracuje v Paříži ve společnosti Pernod Ricard jako odborná pracovnice na ředitelství mezinárodní mobility. Je zakladatelkou sdružení Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii, kde
v současné době působí jako místopředsedkyně. Kontakt: [email protected]
Nar. 1986 v Bar-Le-Duc ve Francii, vystudoval historii na Université Marc Bloch ve Štrasburku
a evropská studia na Institutu politických věd (Sciences Po) v Paříži. Pracuje jako senior analyst ve
výzkumném institutu CSA v Paříži, a to v oddělení politických výzkumů. Je členem výkonné rady
sdružení Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii. Kontakt: [email protected]
Nar. 1986 v Praze, vystudoval mezinárodní teritoriální studia na FSV UK v Praze, mezinárodní
obchod na VŠE v Praze a mezinárodní hospodářskou politiku na Institutu politických věd
(Sciences Po) v Paříži. Pracuje v Paříži jako konzultant ve společnosti Ernst & Young v oblasti
mezinárodních investic. Je spoluzakladatelem a v současnosti předsedou sdružení Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii. Kontakt: [email protected]
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2009, bezejmenný dokument, zdroj: www.mzv.cz/public/
f2/16/5b/409100_243537_novastatistika2009.doc.
110
které se do Francie přistěhovaly po roce 1989. Vyhodnocováno tak nakonec bylo
66 dotazníků splňujících vytyčená tři kritéria.
Většina účastníků dotazníkového řízení se přistěhovala do Francie po vstupu
České republiky do Evropské unie, a to 30 % mezi léty 2004–2007 a 42 % dokonce po
roce 2008, tedy v uplynulých pěti letech. Mezi respondenty výrazně převažují obyvatelé Paříže a okolí (83 %), což je nejspíš dáno jak zeměpisnou působností našeho
sdružení, tak pravděpodobně i obecně větší přitažlivostí tohoto regionu z hlediska
studijních i pracovních možností. Jedná se také o populaci s vyšším vzděláním – 86
% respondentů mělo ukončené alespoň bakalářské studium, 59 % studium magisterské a 12 % i doktorské. Nejčastěji šlo o absolventy ekonomických oborů (26 %),
lingvistiky a humanitních věd (20 %). Více než čtvrtina (27 %) respondentů v době
vyplňování dotazníku ve studiu ještě pokračovala, 53 % respondentů již pracovala
– převážně v soukromém sektoru (38 %), v 15 % případů se jednalo o státní zaměstnance. Věkový průměr respondentů činil 30 let, většinu z nich tvořily ženy (83 %).
Mladí čeští emigranti si k Česku zachovávají dobrý vztah
Základním předpokladem rozhodnutí o případném návratu zpět do vlasti je
samozřejmě míra spokojenosti emigranta s životem v nové zemi a také jeho vztah
k zemi původu.
Co se prvního aspektu týče, naprostá většina (92 %) dotazovaných mladých
Čechů je se svým životem ve Francii spokojena. Téměř polovina (44 %) mladých
Čechů ve Francii hodnotí pozitivně i svůj vztah k České republice. Naopak negativní vztah k ní má přibližně čtvrtina (27 %) dotazovaných a úplnou nespokojenost vyjádřili jen dva respondenti (3 %). O přetrvávajícím kladném vztahu svědčí
i četnost návratů do Česka – 74 % z dotazovaných osob přijíždí do Česka alespoň
třikrát do roka. Hlavními důvody těchto návštěv jsou setkání s rodinou a s přáteli.
O úplném návratu uvažuje jen třetina mladých, nejvíce je odrazuje politika
Přes výše uvedené skutečnosti se ale většina mladých Čechů ve Francii staví
k návratu spíše zdrženlivě. Celá polovina dotazovaných o něm v současnosti neuvažuje, aktivně o něm přemýšlí 35 % osob. Je to málo, nebo moc? Odpověď na
tuto otázku není jednoznačná, jak tomu ostatně nasvědčují odpovědi na otázky
týkající se vůle či nevůle k návratu.
Ti z respondentů, kteří se chtějí vrátit, označili jako nejdůležitější motivaci5
rodinné důvody (74 %) a společenské a kulturní souznění (65 %), tedy důvody
logické a nepříliš překvapivé. Za méně očekávaný a pro Českou republiku povzbuzující výsledek lze ale považovat třetí nejčastější motivaci: téměř polovina (48 %)
dotazovaných osob se chce vrátit do Česka, protože si zde přejí uplatnit znalosti
a zkušenosti získané v zahraničí.
5
Odpovědi zde převyšují 100 % kvůli znění otázky: „Z jakého důvodu uvažujete o návratu do
České republiky? Prosím, označte dle důležitosti od 1 (nejméně důležité) do 5 (nejdůležitější).“
Pro potřeby naší analýzy zde uvádíme odpovědi 4 a 5.
111
Graf č. 1: Motivace osob, které zvažují návrat
Zdroj: dotazníkový průzkum ČSMPF, červenec–srpen 2013. 23 odpovědí (respondenti
uvažující o návratu)
Překvapivá je i hlavní motivace těch, kteří o návratu neuvažují. Nad předvídatelnými a logickými důvody jako profesní závazky v zahraničí (39 %) nebo zahraniční rodinné vazby (48 %) totiž jednoznačně převažuje nespokojenost s politickou situací v České republice, která je hlavním důvodem proti návratu do Česka
u 55 % respondentů. Politická situace v České republice odrazuje mladé migranty
od návratu dokonce silněji než nižší životní úroveň. V tomto případě se jedná
o varovný signál a silný vzkaz české politické scéně, že se strategie pro návrat mladých Čechů s cenným zahraničním vzděláním a zkušenostmi zpět do Česka bez
radikální proměny české politiky může do značné míry míjet účinkem.
Graf č. 2: Motivace osob, které nezvažují návrat
Zdroj: dotazníkový průzkum ČSMPF, červenec–srpen 2013. 33 odpovědí (respondenti
neuvažující o návratu)
112
Přání na zlepšení politické situace se také několikrát objevilo mezi odpověďmi
na dotazy: „Co by Vás případně motivovalo k návratu do ČR?“ a „Co by měl případně stát a jeho představitelé (zákonodárci) udělat, abyste o návratu uvažoval/a?“ Vedle výměny konkrétních osobností mezi politiky respondenti volají
zejména po stabilizaci politického systému a zlepšení politické kultury.
Návratová politika očima zahraničních Čechů
Průzkum však ukázal i další aspekty návratové politiky, které by neměly být
opomíjeny. Někteří z respondentů, jež v zahraničí váže rodinná či partnerská
vazba, ve volných odpovědích zmínili, že jejich návrat by zjednodušilo nalezení
adekvátního pracovního uplatnění v Česku nejen pro ně, ale i pro jejich francouzského partnera.
Na otázku, jaká práva a služby by konkrétně měla Česká republika svému občanu
v zahraničí poskytovat, odpověděly dvě třetiny respondentů – „dvojí občanství“.
Také další odpovědi a jejich pořadí naznačují, jaké hlavní priority pro návratovou
politiku vidí mladí Češi v cizině. Nejvýše (59 % respondentů) se umístil požadavek
na vytvoření jednotné informační platformy – webové stránky pro Čechy v cizině,
která by mimo jiné obsahovala aktuální informace o postupech (administrativních, ale např. i zajištění bydlení a pracovního místa) při návratu z ciziny do Česka.
Vysokou důležitost přikládají mladí Češi v zahraničí uznávání zahraničního vzdělání, a to jak s ním spojeného administrativního procesu (58 %), tak i patřičného
docenění na pracovním trhu (55 %).
Graf č. 3: Práva a služby, které by český stát měl nabídnout (zlepšit) pro své
občany v zahraničí
Zdroj: dotazníkový průzkum ČSMPF, červenec–srpen 2013. 66 odpovědí.
Více než polovina mladých Čechů v cizině by rovněž uvítala rozšíření služeb
konzulárních oddělení, například aby si tam mohli vyřídit občanský nebo řidičský průkaz. Významné zůstává také téma možnosti korespondenční volby, po níž
113
volá 50 % respondentů. Jen asi 11 % respondentů vyhovuje současný stav práv
a služeb, které český stát poskytuje zahraničním Čechům.
Závěr
Přestože nejsou k dispozici přesné statistiky, lze se domnívat, že v posledních
letech stoupá počet mladých Čechů studujících a následně i pracujících v cizině
a že v období přetrvávající hospodářské krize jejich počet bude i nadále vzrůstat.
Na vzorku mladých Čechů žijících ve Francii jsme se pokusili nalézt odpovědi na
otázky spojené s perspektivou návratu současných mladých emigrantů zpět do
České republiky. Bylo by jistě zajímavé prohloubit zjištění z našeho příspěvku prostřednictvím rozsáhlejšího průzkumu mezi mladými Čechy ve více zemích, evropských i mimoevropských.
Většina z těch, kteří se našeho průzkumu zúčastnili, má k České republice kladný
vztah. Jak ukazuje poslední otázka, respondenti si také přejí, aby si obdobně silnou
vazbu zachovala i Česká republika k nim. Návrat do vlasti v současnosti zvažuje
jen asi třetina respondentů, více než polovina z nich o něm naopak nepřemýšlí.
Povzbudivou zprávou je však skutečnost, že mezi třemi nejsilnějšími motivacemi
k návratu – vedle přirozené rodinné a kulturní kontinuity – se velmi výrazně objevuje chuť uplatnit ve prospěch Česka své znalosti a zkušenosti získané v zahraničí.
Znepokojující je naopak skutečnost, že politická situace v České republice odrazuje respondenty od návratu více než profesní i rodinné vazby na zahraničí nebo
obava z nižší životní úrovně v Česku.
Priority politiky vůči zahraničním Čechům by měly reflektovat jejich přímé
potřeby, ale i nepřímé aspekty (např. nalezení práce v ČR pro životního partnera
zahraničního původu). Nejsilněji mladí Češi volají po zřízení webového portálu
s informacemi a postupy při návratu do Česka. Jako velmi důležité hodnotí také
– formální i faktické – otázky uznání zahraniční kvalifikace i snadnější administrativní postupy při pobytu v zahraničí, tedy například možnost vyřídit si na konzulátu doklady nebo korespondenční účast v českých volbách.
114
Čeština pro děti v zahraničí jako součást
pozitivní návratové politiky
Lucie Slavíková-Boucher
Jazyk je bránou ke kultuře a historii, klíčem k pochopení národa a jeho identity,
nástrojem k vytvoření identity vlastní. Vzdělání v češtině dětí českého původu,
které vyrůstají v zahraničí, je základní podmínkou pro jejich budoucí návrat do
České republiky, a to jak reálný – fyzický, nebo jen „virtuální“ (v podobě spolupráce v ekonomické, vědecké či kulturní oblasti).
Práce se žáky ve školách typu ČŠBH – Česká škola bez hranic dává možnost pěstovat v nich národní cítění a hrdost. Učit se jazyk tak malého státu, jako je ČR, není vždy
viděno příslušníky majoritní společnosti jako smysluplné: nicméně žáci těchto škol si
mohou uvědomit, že i malé země mají světu co nabídnout, že i tam jsou místa, která
vyhledávají turisté z velkých zemí, že i tam se rodí světově proslulé osobnosti.1
Rodiče dětí, které v současné době v zahraničí vyrůstají, patří v převážné většině do tzv. polistopadové vlny emigrace. Ta se zásadně liší od předcházejících
hlavních emigračních období. Dnes mohou lidé cestovat svobodně; zemi vlastně
neopouštějí, jen se stěhují na kratší či delší dobu jinam. Mohou si ponechat své
původní občanství, v České republice mohou volit (i když stále zcela zásadně chybí
možnost korespondenční či elektronické volby), mohou tam vlastnit majetek. To
vše je velmi motivuje ke snaze učit své děti česky, což potvrzuje i vývoj Českých
škol bez hranic (a škol spolupracujících) za posledních 10 let, tedy od doby jejich
vzniku. Jejich počet kontinuálně roste, stejně jako roste počet žáků, kteří je navštěvují. K 1. září 2013 evidovalo občanské sdružení ČŠBH (organizace, která sdružuje
a koordinuje činnost stávajících Českých škol bez hranic, napomáhá vzniku škol
nových, iniciuje společné projekty, vyvíjí výukové materiály vhodné pro bilingvní
žáky a nabízí vzdělávání pro jejich pedagogy) po celém světě celkem 40 škol, do
kterých začalo docházet 1 400 žáků.
V září 2013 vytvořila Česká škola bez hranic v Paříži dotazník, jehož cílem bylo
zmapovat motivaci pravidelné docházky dětí do této české víkendové školy.
Průzkumu se zúčastnilo 40 rodin. 95 % žáků, jichž se dotazník týkal, mělo české
státní občanství. Největší motivací byla snaha o zachování jazyka z kulturních a/
nebo rodinných důvodů (90 %). 27 % dotázaných chtělo, aby děti uměly česky
pro případ změněné, neplánované životní situace, která by si vyžádala návrat zpět
do země. 27 % vidělo v dalším zvládnutém jazyce potenciální ekonomický přínos
a zvýšení budoucí konkurenceschopnosti dítěte na trhu práce. Oproti předešlému
průzkumu, který občanské sdružení ČŠBH realizovalo napříč evropskými českými
školami v roce 2009, se objevila motivace možnosti pozdějšího studia v České
republice, na střední či vysoké škole: celkem 37 % respondentů.
1
Volně přejato ze ŠVP ČŠBH, z popisu vyučovacího předmětu „Můj český svět“, strana 40, Mgr.
Zuzana Loubet del Bayle.
115
Z výsledků dotazníku vyplývá, že české školy v zahraničí typu ČŠBH svojí nabídkou naplňují očekávání českých rodičů žijících v zahraničí. Bez znalosti jazyka
není řada věcí možná a rodiče si to dobře uvědomují. To ale nestačí. Je pravda,
že tyto školy mohou vývoj dítěte zásadně ovlivnit: naučí je výborně česky, vypěstují v něm – prostřednictvím znalosti české historie i současnosti a českého kulturního prostředí – lásku k jeho druhé vlasti, nicméně doba jejich působení je
časově omezena. V patnácti letech věku, po ukončení základní školní docházky
a tím i docházky do školy typu ČŠBH, leží před těmito mladými lidmi ještě dlouhé
období středoškolských studií. Během nich je třeba je „udržet v systému“, zajímat
se o ně tak, aby i oni se i nadále o Českou republiku zblízka zajímali. A to do té
míry, aby se například v době dovršení osmnácti let chtěli stát platnými českými
voliči nebo měli zájem o studium na některé z českých vysokých škol. Možností,
jak tyto téměř dospělé mladé lidi v tomto období pozitivně ovlivňovat, je řada:
lze je systematicky připravovat na certifikované zkoušky z češtiny nejvyšší úrovně
v rámci evropského referenčního rámce jazyků. Je možné využít vzdělávací systém země, kde žijí, a připravit je například k maturitní zkoušce z češtiny jako cizího
jazyka, která bude započtena do celkového výsledku maturity (Francie). Efektivní
a pro Českou republiku prestižní možností by bylo zakládání českých gymnaziálních sekcí v zahraničí, kde žáci skládají tzv. mezinárodní maturitní zkoušku (IB
– International Baccalaureate) s mezinárodní platností. Jazyk dané sekce a reálie
s ním spojené tvoří velkou poměrnou část celkové maturitní známky, což nejenom znamená, že úroveň znalostí v těchto dvou předmětech je vysoká, ale zároveň je tak vyzdvižen jejich význam a prestiž.
Výchozí a základní podmínkou ke všem již zmíněným možnostem je ovšem
informovanost občana. Jenom věci znalý občan může mít zájem v systému „žít“.
Budou-li rodiče hned od narození dítěte vědět o existenci českých škol v zahraničí, o výhodách jejich vzdělání a o možnostech pozdějšího studia v ČR, zvyšuje se
pravděpodobnost, že se českému vzdělávání svých dětí budou věnovat. Budou-li
téměř dospělí mladí lidé – státní občané České republiky – vědět včas a vše o českém volebním systému, právech a povinnostech českého voliče, zvyšuje se pravděpodobnost, že budou mít o politický vývoj naší země zájem a aktivně se jej
zúčastní. Stejně tak je včasná informace o možnosti a systému studia v ČR může
přilákat na českou střední či vysokou školu.
K tomu je potřeba úzké spolupráce jednotlivých subjektů státní správy,
které mohou do procesu informovanosti státního občana ČR žijícího v zahraničí vstupovat.
Zcela zásadní podmínkou ale je, aby se mladá česká generace, která v současnosti v zahraničí vyrůstá, cítila v České republice vítána. Zájem českého státu
a české společnosti obecně o její existenci, který začíná nekomplikovaným přístupem ke všem důležitým informacím, bude vytvářet pro budoucí kontakt mladé
generace se zemí příznivé a vstřícné podmínky.
116
Krajané (ne)jsou cizinci
Martin Jan Stránský
Jako člověk, který se narodil v exilu a má tu čest spolupracovat deset let se
Stálou komisí pro krajany žijící v zahraničí, bych rád sdělil několik pohledů na
téma, jež nás dnes přivedlo sem do Senátu Parlamentu České republiky v Praze.
Dovolte, abych začal v širší perspektivě, která je, myslím, důležitá.
Čeští krajané a mateřská země tvoří nikoliv jednu, ale dvě komunity – jednu zde
a druhou ve světě. Dnešní Češi odcestovali do světa v několika vlnách: v roce 1939,
1948 a 1968. Tou poslední je vlna porevoluční – je sice méně patrná, zato ale nejeví
žádné známky útlumu.
Každá z těchto vln má svá historická a psychologická specifika a její účastníci
jsou od sebe odlišní. A to až do takové míry, že si někdy spolu vůbec nerozumějí.
Stejně tak platí i to, že někteří z nás těžko rozumějí jim. Jsou to podstatné rozdíly
a je důležité je znát.
Druhou částí této rovnice je to, co se děje – a neděje – tady doma. Naše politika se dělá na základě možností, potřeb a hlavně priorit. Stejně je formována
i naše společnost. Myslet si, že děláme jinou politiku, než jací sami jsme, je naprostý omyl.
Národní zkušenosti často tlačily český lid spíše k rozdělování než sbližování. To
platí i dnes – nejen mezi krajany a námi doma, ale dokonce i mezi námi samotnými, kteří žijeme v České republice. A právě proto je, i přes 23 let svobody, odpověď na otázku „co to dnes znamená být Čechem“ stále mlhavá. Pokud bychom ji
totiž znali, tato konference by se konala nikoli třiadvacet let, ale tři roky po revoluci.
My, kteří jsme doma, minulost často opomíjíme. Máme pocit, že přemýšlet o ní
je k ničemu, protože máme jiné problémy. Pro emigranty je však minulost důležitá, a to především kvůli porovnání toho, co získali, ať je to finanční zisk, nebo
něco, co nesou v srdci. Odchod spoluobčanů do zahraničí je vystaven dalšímu
fenoménu – přebírání hodnot země, do které se přistěhovali. Mnohokrát to znamená postupný sklon k černobílému vidění a zkušenost s demokracií a justicí,
která je více vyvinuta než ta naše. Emigranti – zvlášť ti mladší – očekávají víc, vědí,
jak toho dosáhnout a mohou být netrpěliví, pokud se jim to nepodaří. Pozor –
nejsou frustrovaní, jako mnoho z nás zde, ale netrpěliví. A v tom je velký rozdíl.
Tito emigranti totiž přeskočili z české křivky na jinou. Jako první o této české
cestě vlastně hovořil již TGM. Poznamenal totiž, že zavedení demokracie nám
bude trvat 50 let. Věděl, proč to říká. Některé věci – a někteří lidé – musí vymřít,
zatímco jiné se musí zavést či narodit. Právě proto se koná tato konference 23 let,
nikoliv tři roky po revoluci. Z pohledu Masarykovy křivky přichází přesně v době,
kdy přijít má. Podařilo se nám hodně. Jsme na polovině cesty. Jsme v NATO, v EU
a v každé důležité evropské a nadnárodní organizaci. Na druhé straně však stále
117
bojujeme s otázkou Čechů doma a ve světě. Ztěžujeme jim volení z ciziny a vyřizování domácích úředních záležitostí, jsme k nim subtilně obezřetní, jestliže se
vedle nás posadí v hospodě. Existují zde ale také jasné a pevné mosty – od silných informačních a pomocných domácích zdrojů až po Stálou komisi pro krajany žijící v zahraničí.
Tato konference nese název „Nová emigrace z České republiky po roce 1989
a návratová politika“. Připadá mi, že zase rozdělujeme čárou nějaké roky, nikoliv
však kvůli lepší srozumitelnosti, ale aby to bylo pohodlnější. K českému původu se
v zahraničí hlásí téměř dva miliony lidí, kteří odešli v různé době. Tedy je nás nikoliv deset, ale dvanáct milionů! Potřebujeme názory a zkušenosti všech o to více
v době, kdy polistopadový vývoj české politiky dovedl její stav do rozkladu, což
ohrožuje stát a pocity občanství a sounáležitosti, které s tím souvisejí.
Právě proto Češi ve světě reprezentují něco velice důležitého. Větší souhra mezi
domovem a dvěma miliony Čechů za hranicemi přispěje k naší identitě a k jistotě,
že patříme do světa, kterému můžeme hodně nabídnout.
Na závěr dovolte, abych na základě všeho, co zde již bylo řečeno, předložil
jeden konkrétní návrh jak toho snadno docílit: je čas zavést úřad na vládní úrovni,
který se bude exkluzivně věnovat všem otázkám Čechů ve světě – od volení
v cizině a vyřizování úředních záležitostí po tvoření a posílení společných aktivit v oblasti věd a umění, kultury a sportu, investic a podnikání. Pro zemi, která
má méně občanů, než některá velká města v Evropě, by to měl být realizovatelný
krok, z něhož se zrodí mnoho bohatých plodů.
118
Proč se (ne)vrátit z Ameriky?
Karel Raška
V Čechách existuje dlouhodobá tradice mezi vědci a lékaři získávat zkušenosti
a rozšiřovat své vzdělání v Americe. Již za první republiky strávila řada vedoucích
odborníků stáže na předních pracovištích ve Spojených státech. Tyto pobyty byly
umožněny granty charitativních nadací jako Rockefeller Foundation a jiných.
Po druhé světové válce strávila v Československu větší část roku 1946
lékařská delegace Unitářské církve, kterou vedl Paul Dudley White, kardiolog z Harvardu. Byli mezi nimi vedoucí specialisté z většiny oborů, kteří školili
české a slovenské lékaře o pokroku medicíny během šesti let okupace (v Praze
byly přednášky ve velkém sále Lucerny). Kromě tohoto vzdělávání vybírali
mladé Čechoslováky, kterým zařizovali dlouhodobé stáže v Americe nebo
Velké Británii. Z nich se vyvinula elita lékařské vědy a biologie v komunistickém
Československu. Únorem 1948 byl tento vývoj na celou generaci přerušen. Až
začátkem šedesátých let desítky mladých československých vědců začaly jezdit na dlouhodobé stáže do Ameriky. Většina z nich, i když ne všichni, se vracela do Československa. Po 21. srpnu 1968 velká část těchto odborníků emigrovala. K nim jsme patřili i já se svou ženou.
Mezi emigranty z komunistických zemí si Češi nepočínali špatně jak mezi vědci,
tak mezi lékaři. Bylo možné je najít na fakultních seznamech předních univerzit
– v lékařských licenčních zkouškách byli Čechoslováci po východních Němcích
nejlepší. Vrátit se nebylo možné, čekal kriminál, což bylo neobyčejnou vzpruhou
k pracovní píli.
Po pádu totalitního režimu se však vrátila jen malá část lidí, a ti, co se vraceli,
přicházeli většinou na penzi. Nikdo je nečekal a pro málokoho byly jejich – často
vynikající – zkušenosti zajímavé. Není to překvapující, protože přísloví, že nikdo
není doma prorokem, platí mezi Čechy zvláště.
Po obnově demokracie se možnost zkušenosti v severní Americe otevřela pro
všechny, kteří na to stačí a mají zájem. Pro vědce v přírodních vědách je celá řada
možností, které začínají na úrovni doktorandského studia, jež vyžaduje ukončené bakalářské nebo magisterské vzdělání. Délka studia je 3 až 5 let. Po ukončení
obhájí doktorand disertační práci a získá titul Doctor of Philosophy (Ph.D.).
Stipendium ve federálních programech je od 26 500 do 29 600 dolarů s možností přídavků za pedagogickou činnost. Nejrůznější soukromé nadace poskytují
stipendia, která mohou být značně vyšší, jsou prestižní, spojená se jmény těchto
nadací a není lehké je dostat.
Po skončení studií mohou čerství vědci pokračovat v akademické kariéře
nebo hledat zaměstnání v soukromých firmách či ve státní správě. Pro akademickou vědeckou kariéru je obvyklý tzv. postdoktorský fellowship, během něhož
119
vědecký novic získá ostruhy, dokončuje své vzdělání v oboru a dále se diferencuje. Požadavkem je titul Ph.D. nebo MUDr., studium trvá 1–6 let, po kterých si
„postdok“ hledá trvalé zaměstnání. Je zvykem, že starší vědec, v jehož laboratoři
pracuje, mu s hledáním místa pomůže. Pro profesory je největší odměnou, když
jejich fellows dosáhnou hvězdné kariéry. Platy postdoků jsou od 39 200 do 51 600
dolarů ve federálních programech. Prestižní soukromé nadace poskytuji stipendia
vyšší, kryjí cestovní náklady, často i daně apod.
U lékařů je další vzdělávání složitější, protože vyžaduje nejen ukončené lékařské vzdělání, ale také kvalifikační certifikát ECFMG (Educational Commission
for Foreign Medical Graduates) jako první část USMLE (United States Medical
Licensing Examination). S ním může nastoupit do klinického tréninku, kterému
se říká „residency“ a který trvá 3–7 let podle oboru. Během tří let musí lékař složit další stupně USMLE a po skončení rezidence složit kvalifikační zkoušku zvanou
Board certification (ekvivalent atestace). Platy lékařů během rezidentury jsou od
54 000 do 82 000 dolarů.
Po skončení tréninku asi polovina účastníků pokračuje v dalším vzdělávání, tj.
získání subspecializační kvalifikace, a skládá další zkoušky potvrzující zvláštní kompetenci. Toto vzdělávání trvá 1–5 let podle oboru. Vzdělávání lékařů tak pokračuje
po skončení fakulty mnoho let. Trénink je obrovská dřina, jakkoli dnes je pracovní
doba rezidentů omezena na 80 hodin týdně. Vyškolení lékaři mohou přejít do akademické medicíny, soukromé praxe nebo se stát zaměstnanci nemocnic, tzv. hospitalisty. První dvě alternativy poskytují lékaři veliké možnosti a hlavně nezávislost, nezávislost hospitalistů je omezená.
Ve vědě v akademické sféře platí nezávislost pro ty, kteří k tomu mají předpoklady a mohou si sehnat vlastní granty, prakticky od začátku. Pro ty, kterým se
daří, platí totéž rovněž v oblasti průmyslu.
Proč se tedy vracet a kdy?
Emigrace není procházka růžovou zahradou. Pro Středoevropana, zvláště vzdělaného, je život v Americe mimo velké metropolitní oblasti kulturní šok. Takzvanou
atlantickou horečku nebo touhu po domově zažívá většina lidí. Zvláště ženám se
v Americe příliš nelíbí. Je to veliká země a metropolí je tam jen pár. Ale reprodukovat pracovní možnosti dobrých odborníků ve vlasti není jednoduché. Odlišností je
mnoho. Začíná to rozdílem ve výši platu, což ale není rozhodující prvek. Nezávislost
a možnost vlastního rychlého růstu, zvláště pro mladé, je v České republice omezená. Dále je tu otázka fungujících vědeckých týmů: těch na mezinárodní úrovni
není v Čechách mnoho. Je ohromné, že se budují mamutí centra excelence, kam
jsou jako šéfové získáváni cizinci, ale co místa pro mladé s možností nezávislosti
a růstu? A co se stane, až penězovod z Bruselu vyschne?
Vědec se může vrátit kdykoli, najde-li vhodné podmínky. Když se však dívám na
osudy lepších vědců, kteří odešli za zkušeností po roce 1990 a uspěli, vrací se jich
jen velmi málo. Někteří nacházejí po návratu takové podmínky, že znovu odcházejí.
120
U lékařů je situace ještě složitější, pověst a praxi si budují dlouhou dobu. Vrátit
se tedy mohou buď hned po skončení tréninku, nebo na penzi. Kdo se vrátí hned,
reprezentuje jednoznačný přínos pro české zdravotnictví. Přinese koncepci americké medicíny, která je odlišná od Evropy. Jejím cílem je vrátit pacienta co nejrychleji do života a pracovního procesu. Je to mnohem agresivnější a účinnější přístup.
Vztah lékaře k pacientovi je zcela jiný a výkonnost lékaře je mnohem vyšší, ale
také intenzita jeho práce je daleko náročnější.
Kdo se tedy vrátí hned a nemá z pekla štěstí, je většinou hluboce zklamán.
Chybí mu nezávislost a stimulace, chybí mu – svým způsobem jedinečné – prostředí americké nemocnice, zvláště univerzitní. Přínosy penzistů bývají vždycky
omezené, ale zkušenosti ve velkém rybníku mají také svou cenu.
Počty těch, kteří dnes hledají další vzdělávání v Americe, klesají. Proč? Je třeba
řady zkoušek a intenzita práce se s Evropou nedá srovnat. Je to ale škoda. Před 10
lety jsem měl na valném zasedání Učené společnosti České republiky přednášku
na téma „Americké lékařské fakulty ve třetím tisíciletí: Akademie, nebo byznys?“
Ukazoval jsem v ní přednosti americké akademické medicíny před zbytkem světa.
To, o čem jsem tehdy přednášel, se však rychle mění. Kongres Spojených států přijal zákon „Affordable Care Act“, známý lépe jako Obamacare. V praxi to znamená
rapidní zhoršení kvality péče, které je cítit již dnes, kdy program ještě nezačal.
Pozice lékařů se radikálně mění, soukromá praxe přestává existovat a péči o pacienty narušuje byrokracie a ignorance, očekává se „medicína na příděl“, z které těží
pouze pojišťovny. Atmosféra se tak od základu mění. Nedivil bych se tedy, kdyby
se geometrie v návratu lékařů z Ameriky začala měnit.
Je třeba, aby mladí čeští vědci a lékaři v Americe viděli, že Česká republika
jim umožní roztáhnout křídla, použít získaných zkušeností a rozletět se. Oni pak
vytvoří vlastní týmy a situace se může rychle změnit. To ale zatím není v souladu
s českými zvyklostmi.
121
Návraty migrantů a syndrom české kotliny
Barbara Semenov
Je všeobecně známo, že Austrálie, byť nejvzdálenější, je jednou z nejpopulárnějších destinací nově odcházejících Čechů do světa.
Je také známo, že k prvním českým imigrantům se Austrálie v letech 1948–1949
nechovala příliš vlídně – spíš tvrdě, macešsky, až vykořisťovatelsky. Přesto se tito
Češi v zemi úspěšně usadili a většinou se jim podařilo si z nejnuznějších počátků
vybudovat prosperující novou existenci. Další vlna emigrantů, po roce 1968, byla
Austrálií přijata již s otevřenou náručí. Vzhledem k neutěšeným podmínkám ve
staré vlasti se tito Češi integrovali snadno a bez touhy či inspirace vracet se zpátky.
Letošní konference se však zabývá především dobou posledních třiadvaceti let,
kdy se v rámci již svobodného pohybu za strženou železnou oponu rozhodlo
z České republiky odejít – jak je oficiálně uváděno – více než 250 000 lidí.
Před nově příchozími na australský kontinent mám určitý náskok. Žiji
v Melbourne už celé čtvrtstoletí, z toho posledních deset let také napůl v Praze,
a tak jsem svědkem jak působení nových českých občanů na půdě Austrálie, tak
jejich návratů zpět do vlasti.
Už pouhá skutečnost, že Češi uspějí ve složitém imigračním procesu Austrálie
a podaří se jim získat pracovní pobyt v zemi, svědčí o jejich vysokých schopnostech. Je tedy také nasnadě, že se v novém světě záhy zdařile uplatní. To ostatně
není nic nového. Češi, kteří odešli, se vždy dokázali adaptovat kdekoliv a mnohdy
v nové zemi doslova excelovali. Tato skutečnost se často v době totality odůvodňovala tím, že stávající režim nedovoloval těmto determinovaným, cílevědomým,
talentovaným a pracovitým jedincům možnost vlastního růstu a vývoje. Jak je
tomu tedy nyní, v době svobodné demokratické společnosti?
Dnešní mladý český migrant – jedná se především o věkovou skupinu mezi pětadvaceti až pětačtyřiceti lety – jde do zahraničí za novým poznáním, za pracovním postem, za rodinou. Přestože vítá s nadšením tuto životní změnu, ve které
se snadno brzy orientuje, zabydlí a adaptuje, zůstává ve většině případů spojen
s rodnou zemí – citově, jazykově i tím, že počítá dříve nebo později s návratem
a dalším uplatněním ve své domovině, nebo je alespoň motivován k nějakému
druhu spolupráce se svojí vlastí. To představuje úžasný benefit pro Českou republiku. Takový člověk, který zemi rozumí, protože je jeho vlastní, a zároveň díky své
nové integraci ve světě porozuměl také světu, a to nikoli očima turisty-návštěvníka, nýbrž očima a zkušeností obyvatele té které cizí země, vidí Českou republiku nejen zevnitř, ale také zvnějšku. Největším smyslem návratové politiky je uvědomování si tohoto nenahraditelného občanského potencionálu a jeho bezpodmínečná podpora; pokud ta chybí, připravuje se Česká republika o velké a přitom
snadné zdroje budoucí možné prosperity.
122
Vidění a chápání politické, ekonomické a kulturní situace naší země zvnějšku
spatřuji podle vlastních zkušeností a pozorování jako stěžejní. Dovolte mi pár konkrétních příkladů.
Čech, který pracoval dlouhá léta v Austrálii a má na svém kontě obdivuhodné
výsledky v obchodním podnikání, ví přesně, co a jak funguje na opačné polokouli
u protinožců. Naváže tedy spojení s úspěšnou firmou v Čechách, se kterou by ve
vzájemné spolupráci mohly obě strany dosáhnout velkého ekonomického profitu. Česká firma prosperuje na území republiky, ale je přesvědčena o tom, že stejným způsobem bude moci aplikovat své metody v Austrálii, aniž by měla osobní
zkušenost tamního podnikání, kterou nabízí Čechoaustralan. Jen on může přesně
vědět, jak bude český systém pracovat v Austrálii. Snaží se českého podnikatelského partnera vést tímto směrem, ale ten je na základě svého úspěchu v Česku
přesvědčen, že vše ví a zná úplně nejlíp. Dokonce má pocit, že australský Čech je
se svými dotazy či názory jaksi „mimo“, a není ochoten případným radám zahraničního Čecha příliš naslouchat. To vyústí v nechuť Čechoaustralana dále spolupracovat a snažit se pomoci potenciálnímu rozvoji ekonomického podnikání
České republiky ve světě.
Jde o typický příklad „syndromu malé české kotliny“ v praxi. Svět vně této kotliny má totiž mnohdy jiný řád a chod, založený na jiných specifikách, než si člověk
uvnitř naší malé země uvědomuje. To, že pracovně vyjíždí ven, neznamená, že se
orientuje ve světě tak dokonale jako někdo, kdo tam skutečně žije a pracuje. Čech
z republiky často – a mnohdy i chybně – upřednostní spolupráci s cizincem, který
pohříchu nemá totéž porozumění či cit pro českou věc jako Čech žijící v zahraničí.
Zahraniční Češi, kteří se vracejí do vlasti, chtějí přispět novými poznatky a zkušenostmi načerpanými ve světě, ale narážejí na jakousi ješitnost či pýchu domácích, kteří jejich „rozumy“ prostě nechtějí poslouchat ani brát na zřetel. Syndrom
malé české kotliny se tak bude mstít našemu národu, jak se zdá, ještě dost dlouho,
pokud se jej nepodaří návratové politice změnit mimo jiné i formou stále zde více
a více nezbytné osvěty.
Samozřejmě, že Češi tuto invektivu o syndromu české kotliny neradi slyší.
Není však výčitkou. Je pochopitelné vnímat věci jen v bezprostředním dopadu
a blízkém, omezeném okruhu. Každá země, podobně jako každý člověk, má své
dobré i stinné stránky, jistou charakteristiku, založenou na specifických podmínkách a rysech toho kterého národa. Tak se nám například mohou jevit Rusové
jako patriotičtí, Američané postrádající světový rozhled, Poláci bigotní, Němci –
dokud nedostali dvakrát za vyučenou – mocenští, Řekové, eufemisticky řečeno,
pohodlní a Češi – zkrátka mají svůj syndrom české kotliny. Jsou totiž v mnohém
daleko schopnější a vzdělanější než jiné národy, vědí o světě daleko více než jiní,
ale nemohou pochopit, že o jejich krásné a vyspělé zemi ostatní svět, zejména ten
mimoevropský, ví bohužel stále ještě velmi málo.
Zahraniční Češi, kteří se vracejí do své země, jsou však o této skutečnosti poučeni vlastními zkušenostmi a zůstávají těmi nejlepšími ambasadory a pojítkem
123
České republiky se světem. Domácí Češi by se měli naučit to chápat, naslouchat
zkušenostem navrátilců a využít jejich vlastnoručně nasbíraných rad ke svému
dalšímu prospěchu. Skutečnému prosazení českého jména a talentu ve světě to
pomůže víc než cokoliv jiného.
Občané, kteří prožili část svého života ve světě, bývají často překvapeni mylným předpokladem domácích Čechů, že naše republika je známá jako nějaké
významné místo. Bohužel tomu tak není. O to je horší, když se naše země dostane
do světového mediálního obrazu pouze díky špatné prezentaci, dokonce svých
prezidentů. Mám tím na mysli politováníhodné záběry jejich nevhodného chování, které vmžiku obletí celou zeměkouli a zničí veškeré snahy zahraničních
Čechů o vybudování pozitivního povědomí o České republice ve světě.
V souvislosti s nevyužitou kapacitou vracejících se Čechů a chybnou strategií
domácích mi dovolte jednu osobní zkušenost. V rámci producentské společnosti,
kterou jsem založila v Austrálii před patnácti lety, jsem vedle jiného usilovala také
o adaptaci výborných českých muzikálů – Draculy, Kleopatry a Hamleta – pro světové muzikálové scény; spolupracovala jsem v té době s velkými muzikálovými
producenty v Austrálii i na Broadwayi. Bohužel, díla geniálních českých skladatelů se na velké scény nedostala právě díky rozdílnému chápání dvou světů, které
jsem se snažila spojit.
Jeden příklad za všechny. Produkce muzikálu Janka Ledeckého přes mé výhrady
tvrdošíjně trvala na prezentaci svých vlastních anglických překladů muzikálových
textů, které nemohly být brány vážně žádným světovým producentem. Už jen to,
že nabídka muzikálu odněkud z Česka je srovnatelná s tím, jako kdyby nám někdo
chtěl vnucovat muzikál odněkud z Čečenska. Když se mi konečně podařilo zlomit tuto předpojatost anglického tvůrčího showbyznysu, narazila jsem na další
nesmyslnou překážku. Česká produkce si ode mne nechtěla dát poradit, že například slovo „Foreplay“, které používá český autor v překladu, znamená sice „předehra“ – ale pouze předehra milostného aktu. Předkládali tak světové produkci
materiál, který měl hned v záhlaví místo dobře míněného pojmu „hudební předehra“ (v angličtině Overture) zesměšňující titulek „sexuální předehra“. Podobně
trapně znělo „Crow sits with the crow“ jako otrocký překlad přísloví „vrána k vráně
sedá“, v angličtině však nepochopitelného. Tam se samozřejmě používá adekvátní úsloví „Birds of feather flock together“ atd. atd., mohla bych uvádět nekonečné množství příkladů, proč ztroskotaly dobré snahy obohatit světový muzikálový repertoár o české tituly. Ve skomírajících světlech ramp současných muzikálových scén by jich bylo bývalo třeba jako soli. Místo toho, aby vyslechli připomínky nějaké „navrátilé“ Češky, která do svého snažení vložila nejen své celoživotní zkušenosti a konexe, ale i celé srdce, spojili se raději čeští producenti přímo
s Američanem, který muzikál bezcitně předělal – prý do rockové podoby – a inscenoval jej ve škole na periferii New Jersey. Já jsem přitom jednala s Timem Ricem,
textařem Andrewa Lloyda Webera, o jeho přebásnění Ledeckého muzikálu pro
West End a Broadway.
124
Nemusím snad ani připomínat, že i kdyby se muzikál hrál v některém menším
divadle na Broadwayi či jinde, představovalo by to jistě významnější počin, než
inscenovat jej v amatérském podání žáků nějaké školy. Přesto však česká média
psala o skvělém úspěchu Hamleta na divadelních prknech v zámoří. To je ovšem
zavádějící sebeklam a pomýleně podněcované sebevědomí české veřejnosti, ke
kterému zde tak často dochází.
Příklad může sloužit jako obrázek toho, že Češi by měli daleko lépe využívat
nabízené ruky těch, kteří se vracejí. Střet, nepochopení, omezené vidění a psychická nechuť domácích naslouchat světovému názoru vedou k odklonu navrátivších se Čechů od další snahy se angažovat. Je možné, že se budou chtít i nadále
uplatnit raději ve světě než ve své vlasti, k nemalé škodě České republiky.
Má-li existovat „návratová politika“ a má-li mít nějaký smysl, pak je informační
síť a osvěta směřující ke zlepšení podmínek k pochopení a uplatnění navracejících
se Čechů zásadní a nezbytná.
125
Snahy o návrat občanů České republiky žijících
na Slovensku po rozdělení ČSFR a současný stav
Jana Bratinková
Při snaze o přesídlení se Češi žijící v zahraničí setkávají s problémy různého
druhu; některé jsou právního charakteru, jiné hlavně ekonomické. Dá se konstatovat, že pro určité skupiny jsou některé problémy specifické a navíc jsou umocněny
prostředím, ze kterého lidé přicházejí.
Zvláštní skupinou jsou Češi – čeští občané na Slovensku. Nikdy neopustili území
své vlasti, a přece se stali cizinci. Jedná se skutečně o výjimečný případ. Každý
zodpovědný občan, který se – ať už z jakýchkoli důvodů – na základě vlastního
rozhodnutí rozhodl žít v cizím státě, musel tak počítat s tím, že bude nucen snášet i některé nepříjemnosti z toho plynoucí. Čeští občané, kteří se ocitli po rozdělení ČSFR v roce 1994 v cizině na Slovensku, tak z vlastní vůle neučinili; do tohoto
postavení se dostali administrativním rozhodnutím. Navíc někteří z nich přišli
původně na Slovensko v důsledku umístěnky, přeložení apod., tedy též ne zcela
svobodnou volbou.
Tehdejší vnitrostátní vztahy se změnily na vztahy mezinárodní a začala se formovat jejich nová kvalita. V tomto období nebyla problémům Čechů na Slovensku
věnována dostatečná pozornost. V důsledku vzniklé nepřehledné situace začaly
již roku 1993 první schůzky zaměřené na vyjasnění postavení v nových podmínkách. Následně vznikl v roce 1994 Klub občanů České republiky na Slovensku
(KOČR) jako organizace sdružující občany ČR žijící v SR s cílem vzájemně si pomáhat a prosazovat svá práva.
Prvním – pro každého velmi svízelným – zásadním životním krokem bylo rozhodnout se pro jedno výlučné občanství, což bylo třeba učinit do konce roku
1993. Jen asi 4 500 lidí (z toho pouze cca 2 500 s trvalým pobytem) žijících v SR
si ponechalo občanství ČR, vědomo si možných negativních problémů spojených s budoucím cizineckým postavením ve svém dosavadním domově. Mnozí se
takto rozhodli i z důvodu možného návratu. Tato skutečnost, která byla mnohdy
projevem osobní odvahy a hlubokého českého vlastenectví, není bohužel dodnes
doceněna.
Snad každý z Čechů na Slovensku vážně zvažoval, zda na Slovensku zůstat,
nebo zda odejít. Mnozí, pokud jim to podmínky umožňovaly, tehdy v letech 1993–
1994 ze Slovenska odešli. Možnost návratu do ČR ovšem nebyla komplikována
jen nutností zpřetrhat často dlouhodobé rodinné a osobní svazky, mnohdy byla
též znemožněna základními existenčními podmínkami. Vždyť na Slovensku bydleli a měli zaměstnání – a stav postkomunistické společnosti nedával tehdy většině z nich téměř žádnou možnost získat alespoň tyto základní existenční podmínky v dohledné době v ČR. Zvlášť těžce to nesli starší lidé.
126
Podle naší ankety z roku 1995 se většina členů KOČR chtěla vrátit do míst svého
původu (kraje, okresu). Byli to starší lidé po ukončení svého pracovního působení,
ale byla to i mladá generace. Podle této ankety byli našimi členy ze dvou třetin lidé
s vysokoškolským vzděláním.
V současnosti jsou v ČR, tak jako v mnohých zemích světa, programy na získání nových občanů z jiných zemí. V té době však česká vláda však neučinila nic
pro návrat svých vlastních občanů a jejich potomků. Přitom měli vazbu na ČR,
většinou české školy, samozřejmě znali český jazyk, ovládali profese, o které má
ČR zájem, nebyl by jakýkoliv problém s jejich začleněním do společnosti. Žádný
vládní program ani žádná pomoc pro tuto situaci neexistovala.
Výhody takového návratu
– kontinuita se životem v ČR, do té doby jednotné zákony, předpisy
– u mnohých rodinné zázemí, přátelé
– znalost řeči
– vzdělání většinou získané na území ČR, popřípadě v SR bez nutnosti nostrifikace (měli většinou občanství ČR a pro rodinné příslušníky by nebyl velký problém je získat, popř. mohli prozatím žít v ČR jako občané SR, i když s menšími
problémy)
– schopnost okamžitě se plně zapojit do života (jednalo se většinou o lidi s VŠ
a SŠ vzděláním, kteří by byli přínosem pro společnost)
Problémy
– současné občanství a trvalý pobyt
– občanství dětí ze smíšených manželství dle místa narození
– ztráta nároku na dětské přídavky (po určitou dobu by je neměla rodina, pokud
jedno z dětí nemělo občanství ČR, a to i v případě, kdy jeden nebo oba rodiče
byli občany ČR), bytové problémy (možnosti „výměny“ bytů byly omezeny pro
malý zájem o přestěhování do SR a odlišné termíny odprodeje státních bytů
v SR a ČR, trh s byty v té době prakticky neexistoval, státní byt se navíc po
odkoupení nesměl 10 let prodat)
– nemožnost stavebního spoření v ČR (stavební spoření v SR nebylo možné
využít na území ČR)
– nemožnost půjček, překlenovacích úvěrů, státních příspěvků (nesplňovali
podmínku trvalého pobytu v ČR)
– nemožnost pro důchodce přihlásit se do penzionů a domovů důchodců
(nesplňovali podmínku trvalého pobytu v ČR, navíc byly dlouhé pořadníky;
později měli možnost přihlásit se do soukromých penzionů, jejichž cena však
i několikanásobně přesahovala výši slovenského důchodu)
– nemožnost důchodového připojištění v ČR před plánovaným přistěhováním
– tzv. federální důchody občanů ČR se trvalým pobytem v SR k 31. 12. 1993 změnily ve slovenské, a to i po přestěhování do ČR
127
–
–
–
–
u důchodů přiznávaných po 1. 1. 1994 je celý odpracovaný čas započítaný
podle trvalého bydliště k tomuto datu chápán jako slovenský, i když mnozí
část odpracovali v rámci federace na území ČR; nevztahuje se na ně tzv.
podílový důchod. Anketa z roku 1994–1995, kterou jsme tehdy vypracovali
pro ministerstvo práce a sociálních věcí, již v té době ukázala rozdíl přibližně
1 000 Kč mezi stejným „federálním“ důchodem podle toho, zda byl převzat
důchodovou zprávou SR, nebo ČR. Důchody SR česká správa důchodového
zabezpečení přebírala jen výjimečně v některých obdobích (osoby nad 80
let, invalidé), určitou dobu bylo možné požádat o odstranění tvrdosti zákona.
Slovenské důchody zasílané ze SR po přepočtu na Kč mnohdy nedosahovaly
a nedosahují ani životního minima
nemožnost převodu invalidních důchodů; invalidní důchody v ČR i v SR
se nezasílaly do zahraničí, nový by v ČR neměli z čeho vypočítat, z tohoto
důvodu bylo přesídlení invalidních důchodců prakticky nemožné; v současnosti to již lze. Zdravotní pojištění pro Čechy se slovenským důchodem po
přestěhování do ČR bylo nutno určitou dobu platit jako samoplátci (z již tak
nízkého důchodu)
se změnami vlád se měnily i zákony a předpisy vztahující se k této problematice (než se zainteresovaní dozvěděli o nové situaci, mnohdy již jejich uplatnění nebylo možné)
po určitý čas nebylo možné studium dětí na vysokých školách v ČR, pokud se
jednalo o občany SR (kvóty)
Řešení, která jsme v té době navrhovali
– překlenovací úvěry na stavbu či koupi bytu určené pro tuto skupinu
– půjčky od státu nahrazující stavební spoření
– přechodné přidělení bytů
– možnost pro seniory přihlásit se do penzionů či domovů důchodců bez podmínky předchozího trvalého pobytu na území ČR
– občanství ČR osobám s českými předky, především dětí, které bylo určeno
nikoli podle původu, ale podle místa narození, pokud jeden z rodičů měl/má
občanství ČR
– přijetí krajanského zákona, který by kompletně řešit postavení krajanů bez
občanství ČR (již řadu let je požadován ze strany zahraničních Čechů, opakovaně o něm bylo jednáno i na zasedání komise Senátu, byl zpracován
návrh věcného záměru i právnická a politická analýza. SR již takový zákon má.
Vstupem ČR a SR do Evropské unie bylo mnohé pro krajany v SR i státech EU
vyřešeno, přesto je potřebný především pro krajany ze zemí mimo EU)
128
Prostřednictvím zákonů ČR i vstupem ČR a SR do EU byly některé problémy
postupně vyřešeny
– zákon ČR č. 194/1999 umožnil osobám, které si v roce 1993 zvolily občanství
SR a tím se vzdaly občanství ČR, zpětné nabytí občanství ČR a zároveň na podnět KOČR také občané ČR žijící v SR, kteří si ponechali občanství ČR, mohli
nabýt i občanství SR
– zákon ČR č. 357/2003 umožnil nabytí občanství ČR prohlášením pro děti z česko-slovenských manželství, narozeným na území SR, které nedosáhly k 31. 12.
1992 18 let, a zpětné nabytí občanství ČR prohlášením osobám, jež jej pozbyly
udělením občanství SR v době od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1999. Zůstávají však nadále
skupiny, kterým nabytí občanství ČR. není umožněno Přijetím současného
zákona SR o občanství jsou však tyto zákony ČR neuplatnitelné (žadatel by
přišel o občanství SR)
– zdravotní pojištění pro „slovenské“ důchodce po přestěhování do ČR
– studium na VŠ upravil zákon ČR z roku 1999, jenž umožnil studium bezplatně
všem, kteří studovali v českém jazyce, a později i zákony EU
– některé problémy spojené s požadavkem trvalého pobytu byly vyřešeny
možností přihlášení se k pobytu v ČR, a to i na městském úřadě či magistrátu;
v současnosti je v rámci EU možný jen jeden trvalý pobyt
– některé problémy byly vyřešeny vstupem ČR a SR do EU
Po uplynutí 20 let je pro na mnohé Čechy žijící na Slovensku již pozdě uskutečnit plánované přestěhování. Z původních členů naší organizace – přes všechny
komplikace – se přibližně 20 % přestěhovalo, a to především v prvních letech po
rozdělení.
V současnosti již není takový problém přesídlení ze Slovenska do České republiky. Mnoho mladých lidí nejen českého původu v ČR studuje, následně získají
zaměstnání a rozhodnou se v ČR žít natrvalo. Zákony i předpisy jak ČR a SR, tak
i EU upravují mnohé skutečnosti z oblastí pobytu, koupě nemovitostí, školství
i podílových důchodů, existuje trh s byty, dalo by se však učinit i více.
Migrace v rámci EU se stala standardní záležitostí a především pro mladou
generaci je již samozřejmostí. Důležité však bude vytvořit takové podmínky, aby
se lidé se získanými zkušenostmi vraceli zpět do ČR.
Vhodné by bylo ustanovit zmocněnce vlády či jinou státní instituci, která by se
komplexně zabývala problematikou zahraničních Čechů ve všech souvislostech,
nejen v otázce přesídlení. Žádoucí je i přijetí krajanského zákona.
129
Kolik je Čechů ve světě?
Miroslav Krupička
Aktuální počet Čechů ve světě
stát
počet 2010
USA
1.703.000
Kanada
120.000
Rakousko
55.000
Velká Británie
50.000
Německo
50.000
Slovensko
35.000
Argentina
30.000
Francie
30.000
poznámka
čs. pův. 1.262.000, čsl. pův. 441.000, od 1848 - 500.000
čs. pův. 56.000, čsl. pův. 64.000, 1950 – 64.000
Austrálie
27.000
Švýcarsko
13.500
1968 – 18.000
Chorvatsko
10.000
1948 – 39.000, reemigr. 5.000, 1991 – 13.000
Španělsko
10.000
Ukrajina
10.000
Irsko
11.000
Švédsko
8.000
Nový Zéland
7.500
Řecko
5.000
Belgie
4.000
Itálie
4.000
Rusko
3.000
Polsko
3.000
Nizozemsko
3.000
Izrael
3.000
JAR
3.000
Brazílie
3.000
Srbsko
2.500
Dánsko
1.700
Rumunsko
1.500
Bosna
1.500
Norsko
1.100
Chile
1.000
Bulharsko
1945 – 47.000, reemigr. 21.000, 1992 – 5.000
500
130
stát
počet 2010
Maďarsko
500
Moldávie
500
Kypr
500
Venezuela
500
Sýrie
300
Slovinsko
300
Tunis
300
Čína
poznámka
300
CELKEM
2.205.500
Zdroj: MZV, Jaroslav Vaculík: České menšiny v Evropě a ve světě, Praha 2009, další prameny
Údaj o 2,5 milionu Čechů v zahraničí je nadnesený, skutečný stav je o 0,3 milionu nižší. Když odečteme Američany českého a československého původu, dostaneme se k několikanásobně nižšímu číslu.
Srovnání 1925/2010
Země
USA
Kanada
Rakousko
Velká Británie
Německo
1925
2010
1.242.662
1.703.000
24.840
120.000
303.046
55.000
600
50.000
70.422
50.000
8.000
30.000
22.000
30.000
100
27.000
Slovensko
Argentina
Francie
Austrálie
Švýcarsko
Chorvatsko
35.000
2.000
13.500
(SHS) 138.191
10.000
Španělsko
10.000
Ukrajina
10.000
Irsko
11.000
Švédsko
8.000
Nový Zéland
7.500
Řecko
5.000
Belgie
1.000
4.000
Itálie
2.500
4.000
Rusko
16.307
3.000
Polsko
58.686
3.000
131
Země
1925
2010
Nizozemsko
3.000
Izrael
3.000
JAR
3.000
Brazílie
1.500
3.000
Srbsko
2.500
Dánsko
1.700
Rumunsko
47.057
1.500
Bosna
1.500
Norsko
1.100
Chile
1.000
Bulharsko
3.028
500
Maďarsko
192.511
500
Moldávie
500
Kypr
500
Venezuela
500
Sýrie
300
Slovinsko
300
Tunis
300
Čína
300
ostatní
2.053
CELKEM
2.136.503
2.205.500
Zajímavé je srovnání počtu Čechů ve světě z roku 1925 a 2010. V obou případech je údaj prakticky stejný – 2,2 milionu lidí. Nejvíce Čechů v průběhu 20. století
přibylo v severní Americe a ubylo v Evropě.
Kdo jsou zahraniční Češi?
Krajané (odhad)
Exil
1.900.000
1938
8.000
(J.Vaculík)
1948
44.000
(do r. 1953, J. Vaculík)
1968
127.000
(do r. 1972, J. Vaculík)
Celkem (odhad)
200.000
po r. 1989 (odhad)
100.000
CELKEM
(až 200.000)
2.200.000
Mezi Čechy ve světě je nejvíc krajanů – 1 900 000 (hlavně v USA). Počet exulantů
z různých emigračních vln 20. století se odhaduje na 200 000. Počet Čechů, odešlých po roce 1989, se pohybuje kolem 100 000 (podchycených MPSV), ale údaj
může být vyšší.
132
133
Lucembursko
6 680
*
Rakousko
Rumunsko
*
205
Polsko
Portugalsko
210
1 394
Nizozemsko
Norsko
12 404
Německo
61
*
Lotyšsko
118
*
Litva
Malta
*
Lichtenštejnsko
Maďarsko
*
*
Kypr
4 115
Itálie
Francie
140
11
82
Finsko
4 524
*
Estonsko
Island
*
Irsko
*
1 593
rok 2006
Dánsko
Stát
Bulharsko
Belgie
*
5 278
*
164
633
1 250
13 579
66
110
*
35
*
*
457
4 050
120
12 000
72
11
*
*
*
*
rok 2007
88
5 060
212
134
544
2 242
13 931
63
285
*
*
*
5
403
4 496
250
10 230
96
*
7
*
*
617
rok 2008
Počet občanů ČR zaměstnaných na území EU/EHS a Švýcarska
15
5 136
*
176
486
*
14 013
56
261
209
125
*
17
354
5 801
*
12 900
*
135
85
155
186
2 072
rok 2009
*
5 484
*
1 089
343
2 602
14 341
77
250
*
*
*
19
341
6 009
*
12 700
1 163
175
106
263
10
2 210
rok 2010
*
6 917
*
1 183
385
2 854
22 372
*
*
*
*
7
28
*
6 134
*
11 960
*
358
121
*
187
2 921
rok 2011
*
7 870
*
1 247
*
2 954
23 500
*
*
*
*
12
404
6 250
*
11 358
*
*
153
470
*
*
rok 2012
134
2 944
140
1 440
54 654
Švédsko
Švýcarsko
Celkem ČR
Zdroj: MPSV
17 400
Španělsko
128
Slovinsko
Spojené království
1 065
*
rok 2006
Slovensko
Řecko
Stát
76 396
4 157
232
2 800
30 000
141
1 241
*
rok 2007
61 825
1 098
73
*
20 000
76
1 915
*
rok 2008
82 267
4 809
*
2 370
30 500
113
2 293
*
rok 2009
82 605
5 570
1 212
1 200
24 500
111
2 830
*
rok 2010
92 927
*
1 249
*
33 000
72
3 179
*
rok 2011
93 872
*
*
5 757
33 850
47
*
*
rok 2012
Nejvíc Čechů, odešlých po roce 1989, směřuje do Velké Británie, Německa
a Irska.
Počet důchodů, vyplácených do zahraničí
rok
počet důchodů
počet zemí
31. 12. 2010
59.548
72
31. 12. 2011
66.689
75
31. 12. 2012
75.157
75
31. 3. 2013
79.217
78
Zdroj: ČSSZ
Nejvíce důchodů se vyplácí na Slovensko, do Polska, Německa, Švýcarska,
Kanady, Rakouska, dále Bulharska, Řecka, USA, Švédska. Malé počty důchodů
putují také např. do Thajska, na Filipíny, Island, do Kostariky atp. Trend je stoupající jak u počtu vyplácených důchodů, tak u počtu zemí.
Narůstá počet důchodů vyplácených do zahraničí. K 31. 3. 2013 je to téměř
90 000. Nejvíc jich směřuje na Slovensko, do Polska, do Německa a Švýcarska.
Trendy
• s výjimkou USA ubývá krajanů
• ubývá exulantů
• přibývá pracujících a studentů v zahraničí
• přibývá důchodů vyplácených do zahraničí
Trend je jasný: ubývá krajanů (s výjimkou USA), ubývá exulantů, přibývá českých studentů a pracujících v zahraničí. Nárůst ale není dramatický.
135
Postoje migrantů k prospěšnosti jejich návratů –
názory potomků Čechů, jejichž návrat je legislativně
velice obtížný
Vlastenka Krisan
Hovořím jménem českého spolku „Češi Jižního Banátu“ ze Srbska, jehož jsem
předsedkyní. Tento spolek vznikl v roce 2001. Podařilo se nám uspořádat spoustu kulturních akcí, jejichž cílem byla prezentace české kultury a zároveň i České republiky.
Dlouho jsem přemýšlela o tom, jak tento referát začít, co mám během patnáctí
minut říct, abych zahrnula a prezentovala jak život Čechů-krajanů žijících v Srbsku,
tak také život Čechů, kteří se pokoušejí o návrat do vlasti svých předků, v níž jsou
považováni za cizince.
Není jednoduché kompletně a objektivně zobrazit problematiku krajanů
v Srbsku, proto si dovolím popsat Vám přibližně názory na toto téma.
Názory starší a mladší generace se přirozeně odlišují, proto je někdy spolupráce
mezi spolky velice obtížná, to však záleží hlavně na lidech. Důležité je, že všichni
usilují o udržení českého jazyka, kultury a identity, a to různými způsoby (ochotnické divadlo, pěvecké sbory, folklorní činnost, nepovinná výuka češtiny, reprodukce rozhlasového vysílání, různé kulturní akce atd.).
V průběhu let existovaly a vznikaly krajanské spolky v našem regionu, na vesnici i ve městě, z různých důvodů. Ten hlavní byl ale všem společný: setkávání
lidí při společenských a kulturních činnostech, které byly v minulosti velmi časté
a oblíbené. Zájmy generací se značně odlišují. Mladí jsou dosti pracovně vytíženi,
a tak se nechtějí scházet se starými krajany, mají jiné životní tempo a jiné zájmy.
V tom je právě ten problém – nedostatek času mladých a nesourodost zájmů starších a mladších. Jsou ovšem výjimky jako oslavy svátků a udržení jejich tradic.
Změny politické situace, stárnutí generace, nezájem jejích dětí o společenské akce
a moderní způsob života mají vliv na postupnou stagnaci činnosti těchto spolků.
Podpora, kterou spolky v Srbsku dostávají od Ministerstva zahraničních věcí
České republiky, je velice cenná a užitečná a bez ní by spolková činnost pomalu
ale jistě zanikla. Proto si této podpory velmi vážíme a upřímně děkujeme za to, že
se tímto způsobem umožňuje udržet český jazyk, kulturu a identitu.
Perspektivy Čechů ze srbského Banátu se zhoršily v 90. letech, přesněji řečeno
po rozpadu bývalé Jugoslávie. Špatná ekonomická situace a velká nezaměstnanost
v regionu, ve kterém žije česká menšina od dob Rakousko-Uherska, se tak stala
hlavním důvodem k odchodu mladší generace do velkoměst nebo do zahraničí.
Mezinárodní migrace se stala celosvětovým fenoménem. V současné době
můžeme migraci rozdělit do dvou základních typů:
(1) dobrovolné migrace (včetně těch, jejichž cílem je zaměstnání, vzdělání, sloučení rodiny nebo jiné osobní důvody);
136
(2) nucené migrace (včetně těch, jež jsou důsledkem pronásledování, konfliktů,
přírodních katastrof nebo jiných situací, které ohrožují lidský život a svobodu).
Migrace je tedy trvalá změna bydliště jednotlivce nebo rodiny. Důvody pro opuštění rodné země jsou proto odlišné. Pohybují se od hledání práce nebo vzdělávání,
přes zajištění lepšího života a politické důvody, až po strach o osobní bezpečnost.
Co se týče důvodů migrace, ty se sice v mnoha případech liší, ale jednu věc
mají společnou – nespokojenost s podmínkami a způsobem života v jejich zemi.
Častou příčinou migrace je také nesouhlas s politickým režimem země. Zřejmý
příklad lze nalézt ve vlně cizinců, kteří přišli do České republiky v druhé polovině
20. století.
Z hlediska krajanů je přirozené, že se rozhodnou přesídlit do státu svých
předků. Jejich úsilí o návrat do Česká se bohužel stává velmi trapnou záležitostí,
a to z několika důvodů.
Především je to bariéra, která je pro všechny cizince společná, a to jsou samozřejmě víza a povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu v zemi. Budu tedy
nejprve vycházet z problémů, s nimiž se člověk setkává na policii pro cizince.
Policie je rozdělena do dvou částí. První část je určena pro občany Evropské
unie, druhá pro obyvatele jiných zemí. Ti, kteří přicházejí na policejní stanici
pro cizince, by měli být – po několika hodinách čekání ve frontě – připraveni na
nezdvořilost a projevy byrokracie, na narůstající pocit, že jsou v nové zemi nežádoucí, že jsou druhořadí občané, bez ohledu na to, jaké mají vzdělání a zda patři
ke krajanské komunitě. Status krajan na policii neznamená nic jiného než cizinec.
Další bariéry se střídají jedna za druhou a nebylo by asi mnoho platné je tady
zmiňovat a unavovat vás záležitostmi, které vy, milí krajané, nemůžete změnit;
většina z vás tyto problémy nikdy neměla a nepocítila.
Znám mnoho mladých a vzdělaných lidí, kteří se pokoušejí o vyřízeni různých
papírů, aby se tu mohli uplatnit. Ten postup je však velice zdlouhavý,obtížný, deprimující a často trvá více než rok. Znamená to, že český stát nestojí o vzdělané osoby
z řad krajanů, nebo se jedná o něco jiného, z mého hlediska nepochopitelného?
MZV vydává „Potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí“. Jak je uvedeno na webových stránkách MZV: „Toto potvrzení má deklaratorní charakter a přikládá se k žádosti o trvalý pobyt. Kromě tohoto dokladu přikládá osoba s prokázaným českým původem (krajan) další náležitosti dle § 70
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů a zákonů (např. matriční doklady a další listinné doklady, které potvrzují český
původ žadatele, doklad o zajištění ubytování na území ČR, doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu, výpis z registru trestů atd.).“ Dále je nezbytné doplnit
žádost písemným odůvodněním, jehož součástí bude i životopis žadatele, ve kterém uvede další zřetele hodné důvody své žádosti o trvalý pobyt, vyjma českého
původu.“ (www.mvcr.cz.) V souladu s výše citovaným cizineckým zákonem nesmí
být toto potvrzení při podání žádosti starší 180 dní.
137
V souvislosti s uvedeným citátem vám sdělím svůj případ. V srpnu 2012 jsem na
konzulárním oddělení ZU Bělehrad odevzdala „Žádost o trvalý pobyt“ společně
se všemi zákonem požadovanými doklady. Uplynulo více než rok času a dodneška
jsem nedostala žádnou odpověď – ani negativní, ani pozitivní. Obracela jsem se
e-mailem přímo na různé úřady a jednotlivce, kteří by mi mohli v této věci popřípadě pomoci zrychlit postup. Poté už ani ne zrychlit postup, protože stanovená
lhůta vypršela po půl roce, spíš jenom zjistit, co se s mojí žádosti stalo. Někteří mi
odpověděli optimisticky, někteří přislíbili pomoc a někteří vůbec neodpověděli.
Jak slyšíte, hovořím česky, snažím se přispět k udržení české kultury v Srbsku
a také prezentovat Českou republiku a její kulturu. Doufám, že bych pro tento stát
mohla být prospěšná.
Jako dospělá osoba, která se od narození hlásí k tomu, že je Češka, a rozhodla
se o přesídlení do státu svých předků, považuji za slušné obdržet na svoji žádost
o trvalý pobyt v ČR alespoň odpověď.
Ráda bych tedy věděla, jakou pomoc můžu od tohoto státu jako „krajanka“ očekávat a jsem-li tu vítána. Upřímně doufám, že se tento vztah vůči nám krajanům
v nejbližší době zlepší.
138
Češi v Sasku. Domov blízký, nebo vzdálený?
Šárka Atzenbeck
„Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíže domovu.“ To
je jeden z citátů mého oblíbeného autora Karla Čapka. Dlouho jsem nad ním přemýšlela v souvislosti se svými (a nejen svými) zkušenostmi, ale i s názvem příspěvku „Češi v Sasku. Domov blízký, nebo vzdálený?“ Mimo domov si člověk více
uvědomuje svoji příslušnost k určitému národu, kultuře, více se snaží udržovat si
jazyk, zvyky, tradice. Ale musí jet opravdu daleko, hrozně daleko?
V Sasku, ve Spolkové republice Německo, žije generace Čechů, která je svým
způsobem jedinečná. Někteří zde žijeme trvale, založili jsme rodinu s německým
partnerem. Další pak přicházejí studovat či za prací – a vracejí se po určité době
zpět do České republiky. A téměř všichni máme jedno společné: odešli jsme do
zahraničí po roce 1989 a jsme příslušníky střední a mladé generace. V této oblasti
neprobíhala v poválečných desetiletích velká migrace Čechů, jako tomu bylo
v jiných zemích nebo například v západní části Německa.
Žijeme v zahraničí, a přece doma. Zcela samozřejmě se pohybujeme v obou
zemích. Stačí sednout do auta a za necelou hodinu jsme v Ústí nad Labem, do
hlavního města Prahy je to blíže než do hlavního města Berlína.
Máme zájem o podporu českého jazyka a kultury pro sebe i své děti, které vyrůstají v převážné většině v binacionálních rodinách. Mnoho Čechů nemá výraznou
potřebu sdružovat se ve spolcích, vytvářet si jakousi vlastní Českou republiku za
hranicemi vlasti. V Sasku existuje jen jeden krajanský spolek, a sice Schola ludus
v Drážďanech. Členy spolku jsou Češi, Slováci a Němci, většinou rodiče bilingvních
dětí nebo lidé, kteří se zajímají o Českou republiku a mají k ní blízký vztah. V rámci
česko-slovenských setkání vytváříme atmosféru a situace dvojjazyčnosti tak, jak
jsme je poznali my v Československu. Češi, kteří přišli do Saska, v posledních letech,
jsou většinou vzdělaní, vysoce kvalifikovaní lidé jdoucí za prací. Jsou to české
rodiny, často již s několika dětmi. A kladou důraz na jejich vzdělání. U některých
rodin není jasné, jak dlouho zůstanou, zda to bude na dobu určitou, anebo navždy.
Zeměpisná blízkost České republiky nám umožňuje tematické výlety, návštěvy
muzeí a divadel. Naše děti mohou pravidelně jezdit do vlasti svých rodičů a při
tom se seznámit s Českou republikou jako s naprosto přirozeným a pro jejich život
důležitým prostředím. Význam výuky češtiny přiblížila ve svém vystoupení Lucie
Slavíková-Boucher. I v Drážďanech existuje jedna z poboček ČŠBH – České školy
bez hranic, která má svá specifika. Výuka neprobíhá jen v sobotu (jako je tomu ve
většině ostatních škol), ale každou středu a jednou měsíčně v sobotu. A to hlavně
z toho důvodu, že rodiče by děti každou sobotu do školy nechtěli posílat. Raději
s nimi jedou na výlet, na návštěvu k prarodičům či přátelům do České republiky. Za
zmínku jistě stojí i skutečnost, že do ČŠBH dojíždějí také učitelky ze severních Čech.
139
Další pole naší působnosti je zaměřeno na informování o České republice, její
historii, současnosti, kultuře, politickém a společenském životě. Spolek Schola
ludus pořádá i akce pro německou veřejnost s cílem přiblížení české současnosti,
šíření jazykových znalostí češtiny a vědomostí o kultuře, historii a lidových zvycích
České republiky.
Vedle našich partnerů, kteří se spolupodílejí na některých našich akcích, nacházíme velkou oporu v Generálním konzulátu České republiky v Drážďanech.
Samozřejmě si jsme vědomi výjimečné situace, kterou představuje zeměpisná
blízkost Drážďan a České republiky. Jsme v neustálém kontaktu s vlastí, jsme jí
nablízku – v pravém slova smyslu.
Každou sobotu zní Drážďany čeština, a to nejen na hlavní obchodní třídě, která
se jmenuje – příznačně – Prager Straße (Pražská ulice). Už před léty jsem se nadšeně vrhala na každého, kdo mluvil česky, a snažila se ho získat pro spolek Schola
ludus a pro Českou školu. Odpovědí mi bylo omluvné: „Víte, my jsme tu jen na
nákupech.“ Vrhám se dodnes – člověk nikdy neví. A s potěšením konstatuji, že
Češi nejezdí do Drážďan jen nakupovat, ale že se zajímají i o nepřeberné množství
kulturního a přírodního bohatství, které jim saský region nabízí, a o život v sousední zemi. Mnozí z nich v Německu podnikají, investují, spolupracují s německými partnery. A Němci docházejí k poznání, že Češi nejsou chudí sousedé, ale
rovnoprávní partneři.
My, Češi v zahraničí, fungujeme jako velvyslanci. Konkrétně v případě Čechů
v Sasku nechci tvrdit, že se jedná o diplomatické sbližování různých kultur, protože už jen geografická poloha a historie obou zemí dávají tušit, že rozdíly nebudou propastné. Kromě toho východní Němci zakoušeli po 40 let stejný společenský režim jako my. Jsme si velice podobní. Přesto existuje mnoho předsudků a stereotypů, hlavně v hlavách lidí. Tyto předsudky a s nimi spojené obavy občanů jsou
pak často nástrojem v rukou médií a politiků.
Čím se vyznačují Češi v Sasku? Mnozí z nich vystudovali v Německu, vyučují češtinu, pracují ve firmách, které spolupracují s Českou republikou, jsou zaměstnanci
institucí, které se zapojují do přeshraničních projektů. Mezi Saskem a Českem existuje plodná spolupráce v mnoha oblastech: jedná se o kooperaci mezi divadly,
muzei a galeriemi, školami, univerzitami a učilišti, obchodními a hospodářskými
komorami, nemocnicemi či v rámci Národního parku Česko-saské Švýcarsko.
Velmi významným počinem je festival Dny české a německé kultury, který se koná
každoročně od konce října do poloviny listopadu v Drážďanech a euroregionu
Labe/Elbe. Jedním ze spolupořadatelů je také již zmíněný spolek Schola ludus.
I tak může vypadat jedna z forem návratů: častý, téměř každodenní kontakt
s Českou republikou. Ta své Čechy neztrácí, naopak získává nové – děti svých
občanů, které se hlásí ke svému původu. A Česko získává i přátele – Němce, kteří si
díky působení Čechů v zahraničí utvářejí jiný, lepší obraz České republiky, než měli
doposud. Kteří vědí, že sousední země neznamená jen levnější benzín a kriminalitu (jež zaznamenala po otevření hranic nárůst).
140
Mrzí nás, že bez německého občanství nesmíme volit do Zemského ani do
Spolkového sněmu. Od 1. 1. 2014 bude existovat možnost získání dvojího občanství – a já za sebe mohu říci, že této možnosti chci využít. Ráda bych kromě jiného
ovlivnila složení Saského zemského sněmu, v němž má v současné době několik
poslanců i krajně pravicová strana NPD.
Oboustranná osvěta a výměna zkušeností by neměla být omezena jen na příhraniční oblasti, ale rozšířit se i dál. V severních regionech České republiky v uplynulých letech poklesl zájem o němčinu jako cizí jazyk. Také tady může být ku prospěchu věci kontakt české veřejnosti s Čechy žijícími v Německu a jejich zkušenostmi, protože Německo je náš soused, s nímž máme nejdelší hranici, a navíc je
významným obchodním a kulturním partnerem a konstantou v rámci Evropské
unie. Ale i na druhé straně hranice je co dohánět. Přes zeměpisnou blízkost existuje nabídka výuky češtiny v Sasku i nadále hlavně v podobě kroužků a dobrovolných aktivit. Vzácnou výjimku představuje binacionální a bilingvní gymnázium
v Pirně a několik škol v česko-saském příhraničním regionu, které se výuce češtiny
věnují. Drážďany jako hlavní město se k výuce češtiny chovají víceméně macešsky.
Děti, které vyrůstají v zahraničí ve dvojjazyčném prostředí, mají vynikající znalost dvou světů. Jsou schopny předávat získané zkušenosti, a rozšiřovat tak horizont druhých lidí, obohacovat společnost. Představují obrovský potenciál vzdělaných, tolerantních lidí, kteří nejsou cizinci, nýbrž jsou v obou zemích doma.
A proto se vyplatí podporovat jejich vzdělávání.
Naše děti si už od útlého věku velice dobře uvědomují svoji příslušnost ke
dvěma národům, dvěma kulturám, dvěma jazykům. S naprostou samozřejmostí
se považují jak za Čechy, tak za Němce. Ty starší už vědí, že v minulosti se odehrálo
mnoho tragédií, které poznamenaly vztahy obou zemí a jejich obyvatel. Rodiče
a pedagogové však odvádějí obrovský kus práce a vytvářejí investice do budoucnosti pro obě země, když se snaží dětem vysvětlit, že minulost je důležitá pro uvědomění si možností, které nám skýtá současnost a budoucnost.
Moc bych si přála, abychom vždy zvládali svou roli velvyslanců, vybaveni všemi
přednostmi a výhodami, jako je znalost jazyka, prostředí a kultury. Našim dětem
bych přála, aby se nikdy nestyděly za svůj původ, nýbrž sebevědomě a suverénně
ho chápaly jako samozřejmost i velkou šanci pro sebe a ostatní. A nám všem bych
přála, aby z úst – často i nejvyšších – politiků nezaznívaly o Němcích výroky, které
snažení tolika lidí o sblížení a porozumění ničí.
Uvědomuji si, že naše úvahy neustále vycházejí z toho, že naše děti budou žít
buď v České republice, nebo v Německu. Ale ony mohou žít kdekoli na světě a také
tam působit jako velvyslanci – dokonce dvou zemí. Na závěr bych ve volném překladu ráda citovala jiného velikána, tentokrát Němce Alexandra von Humboldta:
„Nejnebezpečnější ze všech pohledů na svět je pohled těch lidí, kteří se do
světa nikdy nepodívali.“
141
K problematice návratu do rodné vlasti – nad postoji
bývalých československých/českých občanů k nové
skutečnosti a nad přínosem jejich působení v obou zemích
Helena Basler
V tomto příspěvku se na konferenci zabývající se problematikou návratu do
rodné vlasti zamýšlím nad postoji bývalých československých, resp. českých
občanů k nové skutečnosti a nad přínosem jejich působení ve vlasti jak staré,
tak nové.
Uvedené téma není možno obsáhnout v rámci jednoho příspěvku, jde
o námět pro soustředěné a dlouhodobé vědecké bádaní. Vycházím z vlastní
dlouholeté činnosti ve funkci předsedkyně Kulturního klubu Čechů a Slováků
v Rakousku, spolku, který byl založen převážně příslušníky emigrační vlny do
Rakouska roku 1968, a také ze zkušenosti na pozici šéfredaktorky a vydavatelky
časopisu Kulturní Klub. Během uvedených činností jsem se seznámila a stále
seznamuji s osudy bývalých československých, dnešní terminologií českých
a slovenských exulantů, emigrantů a po roce 1989 tzv. transmigrantů.
V roce 2001 bylo statisticky podchyceno 54 627 v Rakousku žijících lidí s českými kořeny.
Ale co znamená výpověď „s českými kořeny“?
Stejně tak jako lze jedince obrazně pojmout jakožto strom, tak také celý rod
můžeme per analogiam graficky znázornit pomocí stromu, jak se to ostatně běžně
používá v genealogických rozrodech. Jeho kořeny přitom představují předci
a potomstvo je znázorňováno jako výhonky koruny. Silně zakořeněný strom je
spjat se svými předky a z jejich opory čerpá sílu pro potomky. Dokumentovat to
může např. osoba paní dr. Agnes Husslein-Arco, ředitelky muzea Belveder ve Vídni,
která byla v září 2013 vyznamenána medailí Artis Bohemiae Amicis, českým resortním oceněním udělovaným Přátelům českého umění ministrem kultury ČR. Její
babička pocházela z Čech. Uvedený příklad ilustruje nárůst počtu starších i mladších Rakušanů hlásících se ke svému českému původu, českým kořenům, avšak
většinou již jazyk svých předků – češtinu – neovládajících.
V relaci k uvedenému údaji z roku 2001 (54 627 Čechů v Rakousku) se ve stejném roce přihlásilo k české obcovací řeči jen 11 035 rakouských občanů, i když
pravděpodobně tento malý počet neodpovídá skutečnosti. Když tato dvě čísla
porovnáme, můžeme vyslovit domněnku, že dokládají asimilační proces českých
vystěhovalců v rakouském prostředí.
Tuto tendenci potvrzuje statistika z roku 2012, kdy se k českým kořenům přihlásilo o 10 418 lidí méně než v roce 2001, totiž jen 44 209.
Intenzitou asimilačního procesu ve Vídni se zabýval např. Johann Neuman ve
své práci z roku 1972 Česká rodinná jména ve Vídni, v níž srovnával počet nositelů
142
českých jmen s výsledky sčítání obyvatelstva podle jím používaného jazyka.
V roce 1965 to bylo celých 198 000 nositelů českých jmen, podle výsledků sčítání
z roku 1971 však jen 8 110 osob žijících ve Vídni uvedlo češtinu jako běžně používaný jazyk.
Geografický a kulturní odstup od vlasti rodičů je většinou nevyhnutelný, a to
i v rodinách, které mají ještě výrazné národní cítění a český jazyk a kulturu vědomě
pěstují, ať už ve spolcích, nebo individuálně. To částečně souvisí s přirozeným procesem integrace, socializace a individualismu, s duchovní a sociální emancipací
mladistvých.
Politický vývoj po roce 1989, resp. otevření pracovního trhu v roce 2004 v Evropě
a světová globalizace navíc přispěly k zintenzivnění asimilace a k ztrátě aktivního
zájmu o jazyk předků u dalších generací.
Polsko
Slovensko
Maďarsko
Francie
Česká republika
Nizozemsko
Itálie
Německo
Velká Británie
Slovinsko
Švédsko
Řecko
Dánsko
Norsko
Belgie
Rakousko
Španělsko
Irsko
Švýcarsko
Podle: Statistik Austria, http://www.statistik.at
143
Nahlédneme-li do dat Statistického úřadu Rakouska, zjistíme, že v roce 2012
se do Rakouska přistěhovalo 140 351 lidí, z toho bylo 5 957 Slováků, 1 646 Čechů
a 14 753 rakouských reemigrantů.
V témže roce odešlo z Rakouska 96 551 lidí, z toho bylo 3 538 Slováků, 1 205
Čechů a 22 167 Rakušanů.
V procentuálním porovnání Evropské unie a evropského hospodářského prostoru se do Rakouska mezi lety 2001–2011 přistěhovalo 1,25 % obyvatelstva, v téže
době jen 0,63 % do České republiky a v těchto poměrech zanedbatelných 0,15 %
na Slovensko.
V roce 1961 žilo v Rakousku přes 100 000 cizinců, což odpovídá 1,4 % obyvatelstva. V letech 1961–2012 se do Rakouska přistěhovalo 1 225 900 lidí a 311 500 osob
se odstěhovalo.
K 1. lednu 2013 žije v Rakousku 8 451 860 lidí, z toho 1 004 268 cizinců s různou státní příslušností, což odpovídá 11,9 % obyvatelstva (z tohoto počtu žije
v Rakousku 40 % lidí již 10 let a více). 6,1 % Rakušanů se nenarodilo v Rakousku.
Z celkového počtu přistěhovalců z let 2002–2007 jich zůstalo v Rakousku jen 52,8
% déle než pět let.
Na základě těchto dat můžeme dospět k závěru, že současný migrační proces
přináší s sebou i potenciál pro reemigraci, pokud však jsou nabídnuty případným
zájemcům o návrat očekávané hodnoty.
Vzdělání
Ve vzdělanostní struktuře osob ve věku 25–64 let je zřetelný trend, podle něhož
přistěhovalci oproti domácímu rakouskému obyvatelstvu preferují dosažení vyšších stupňů vzdělání. V roce 1971 zakončilo vzdělání 57,4 % domácích základní
školou, u cizinců to bylo 69,2 %. V roce 2012 se absolutní čísla snížila u domácích
na 13,8 % a u cizinců na 27,2 %.
Výuční obor a polytechnický ročník v roce 1971 absolvovalo 34 % domácích
a jen 17,1 % cizinců. V roce 2012 se tyto počty zvýšily na 56,7 % u domácích a na
34,2 % u cizinců.
Již v roce 1971 se ukázala opačná tendence v počtech absolventů středních
odborných škol: 5,9 % domácích absolventů oproti 9,3 % cizinců. Tento trend
pokračoval i v roce 2012: 15,0 % domácích a 18,1 % cizinců.
I když se počet domácích absolventů vysokých škol z 2,8 % v roce 1971 zvýšil
na 14,6 %, i zde sílí převaha cizinců s akademickým vzděláním, a to ze 4,4 % v roce
1971 na 20,4 % v roce 2012. Cizinci v roce 2010 tvořili 19,6 % studujících v Rakousku
(více než 1 000 studentů ze Slovenska, z České republiky méně než 800, z toho
jsou dvě třetiny studentky). Pro srovnání: v České republice podle Statistik Austria
studovalo ve stejné době jen 8 % cizinců.
144
Podle: Statistik Austria, http://www.statistik.at
Nové skutečnosti pro bývalé československé občany v Rakousku po otevření hranic
Otevření hranic a možnost cestovat do Čech a na Moravu, živá výměna nejen
na kulturním poli, příhraniční spolupráce, početnější informace v tisku, internet a další faktory bezesporu přispěly k lepšímu vzájemnému pochopení, uvolněnějším postojům a v současnosti i k částečnému zklidnění emocí mezi Čechy
a Rakušany (typickým příkladem mohou být Temelín nebo Benešovy dekrety).
Nejednoznačný vztah k české politické emigraci do Rakouska lze dokumentovat na názorech, které rezonují jak doma v České republice, tak v Rakousku
mezi českými starousedlíky. „Nemuseli odcházet, mohli zůstat tak jako my,“
nechávají se slyšet mnozí Češi a mezi nimi i politici, kteří ve vlasti zůstali. Někteří
rakouští a zvláště vídeňští Češi, již po několik generací (od konce 19. století) usedlí
v Rakousku, fakticky již Rakušané, se netají názorem, proč se „ti Češi“ (tj. převážně
příslušníci emigrační vlny po roce 1968) po roce 1989 nevrátili domů. Ignorují skutečnost, že „ti Češi“ jsou již také rakouskými občany, plně zapojenými do rakouského pracovního procesu a obecného života.
Politický vývoj po roce 1989 umožnil jednak českým občanům vycestování
a zahraniční migraci, jednak bývalým českým občanům reemigraci. Vstupem
ČR do Evropské unie v roce 2004 byly ulehčeny administrativní podmínky pro
legální zaměstnanost v rámci volného pohybu v EU a nejpozději od 1. 5. 2011, kdy
v Rakousku skončila přechodná doba omezující vydávání pracovních povolení, je
145
pro české občany také krátkodobý pobyt v Rakousku atraktivnější. Tyto zlepšené
a výhodné podmínky zvýšily fluktuaci migračního proudu v Evropské unii.
Podle rakouského statistického úřadu žilo, studovalo a pracovalo na začátku
roku 2013 v Rakousku 10 232 občanů České republiky, tj. jen o 40 osob více než
Číňanů. Ze Slovenska to bylo ke stejnému datu 25 333 občanů.
V letech 2007–2011 se do Rakouska přistěhovalo ročně 1 170 až 1 646 Čechů,
zpět se odstěhovalo 986 až 1 205 lidí. Z toho vyplývá, že roční nárůst českých přistěhovalců se pohyboval v rozmezí 116–441 osob.
Uvedená čísla dokazují, že Rakouská republika není cílovou zemí českých
občanů. Nicméně existuje reemigrační potenciál nejen ve skupině českých vystěhovalců z období po roku 1989, ale také ve druhé a třetí generaci osob v Rakousku
již narozených a hlásících se k českým kořenům.
Někteří z nově příchozích hledají během svého pobytu v Rakousku kontakt
s českou kulturou. Hledání je ulehčeno novými informačními technologiemi, především internetem. Z pohledu českých spolků ve Vídni a v dalších rakouských
městech však nastává problém – i když mají vlastní internetové stránky, z finančních, časových a jiných důvodů je nemohou plně a kvalitně aktualizovat a tím
uspokojit informační poptávku nově příchozích českých občanů.
Novým faktem je, že se i ty nejkonzervativnější vídeňské české spolky otevřely
českým zájemcům. Nově příchozí v nich posilují nejen řady diváků, například při
českých divadelních představeních a při promítaní českých filmů na zastupitelském úřadě, ale aktivně se zapojují do spolkových činností, např. cvičí v Sokole.
Tyto nově nabyté kontakty a zkušenosti jim mohou pomoci po návratu do vlasti
nalézt lepší uplatnění, a to nejen z hlediska jejich prospěchu osobního, ale i k prospěchu celé české společnosti.
Přínos působení bývalých československých, resp. českých občanů v obou
zemích
Při hledání odpovědi na danou otázku vycházím z vlastních pracovních zkušeností a dále ze zpracovaných dotazníků Kulturního klubu, tedy z údajů, které
poskytly převážně osoby, jež nechtějí s českou vlastí ztratit kontakt.
Doposud neexistuje pro nové modely integrace systematická konceptualizace
a všeobecný model mechanismu integrace.
Převážná část českých příchozích, tedy z emigračních vln po roce 1948, 1968,
19801 a před rokem 1989, docílila zabezpečeného, někdy dokonce i špičkového
společenského postavení, pravidelně navštěvují Českou republiku, ale na odchod
nepomýšlejí – v neposlední řadě z rodinných důvodů.
Jejich děti, ať narozené ještě v ČR, nebo již v Rakousku, jsou plně integrovány do
rakouského prostředí a společnosti, aniž by ztratily svou duální identitu a vlastní
kulturu. Některé s nich dosáhly vysokého postavení (např. lékaři, ekonomové,
1
Tehdejší předseda rakouské vlády dr. Bruno Kreisky nabídl na začátku osmdesátých let 20. století politický azyl pronásledovaným československým chartistům a někteří jeho nabídky využili.
146
umělci, politici), mnohé ovládají plynně český jazyk, některé díky této jazykové
znalosti získaly velmi dobré zaměstnání. Ale pokud se jim nenaskytne „velká“,
opravdu výhodná příležitost, zůstávají již trvale v Rakousku. V některých rodinách
mluví i všechna vnoučata narozená již v Rakousku plynně česky. Je sice zajímavé,
ale vcelku přirozené, že se někteří příslušníci této starší nebo stárnoucí generace,
pokud se jim naskytne vhodná příležitost, vracejí na kratší nebo delší dobu či
dokonce trvale do země svých předků.
Menší část příchozích se po roce 1968 se svými zkušenostmi a s rakouskou
penzí vrací – reemigruje zpět do České republiky. Většinou jsou bezdětní, nebo
se jejich děti již osamostatnily a založily vlastní rodiny. Stavějí a kupují si domy
nebo byty, mnozí z nich podnikají, popřípadě nabízejí své jazykové schopnosti, ať
už za úplatu, nebo nezištně, iniciují mezihraniční spolupráci atd., nebo si jenom
v domácím prostředí užívají penze. Výše řečené platí i pro některé chartisty.
Mladší ročníky, tj. příchozí z období před rokem 1989 a po něm, docilují převážně dobrého postavení a hmotného zabezpečení. V rodinách, které znám, se
mluví mezi rodiči a dětmi česky.
Jak je vidět, dosud nepředvídané přesahy národních migračních systémů se
v důsledku ekonomických i neekonomických aspektů vybízejí k přehodnocení
zavedených konceptů jednostranné národní migrace. Transnárodní mobilita jako
otevřený a dynamický proces je přirozenou součástí moderní společnosti a globalizace světa.
Na české migranty/transmigranty po roce 1989 už není pohlíženo jako na lidi
vytržené z jejich vlasti. Většina transmigrantů se úspěšně integruje – v našem případě – do rakouské hostitelské společnosti, ale zároveň si udržuje vztahy se zemí
původu. Domov už neznamená jen uzavřené místo pevně zakořeněné v jedné
kultuře a identitě, ale spíše deteritorializovaný a interaktivní prostor v rámci mnohých identit, kultur, sociálních vztahů a praktik. Termín společnost je proto nahrazen koncepty sociálních sítí a sociálních polí.
Transnacionalismus není nový fenomén, ale nová perspektiva. I dřívější migranti
– exulanti a emigranti – udržovali i přes ztížené podmínky přeshraniční vztahy, ale
ještě neexistoval vyvinutý vědecký koncept, který by tuto situaci vyhodnotil.
Transnacionální migrace
Zajímavým faktem jsou příslušníci vědecké a umělecké obce (spisovatelé, malíři,
sochaři, hudebníci) – a není jich málo –, kteří žijí a tvoří jak v Rakousku, tak i v České
republice. Představují nesporný přínos pro obě země a participují na vědeckém
a uměleckém dění na širším než národním teritoriu. Jejich děti působí v obou státech, ale převážně jsou usazeni již v Rakousku, nebo se pohybují mezi rakouskými
a českými destinacemi jako jejich rodiče, pokud jim to rodinná situace dovolí.
O přínosu pro obě strany svědčí mj. četná vyznamenání, kterých se v Rakousku
dostává mnohým osobám přišedším z českých zemí a naopak v České republice
Rakušanům českého původu.
147
Závěr
Zásadní problém s odchodem inteligence do ciziny musí řešit Rakousko. Proto
například vyučujícím na vysokých školách, expertům a specialistům v různých
oborech je nabízena speciální podpora pro jejich vědecké projekty a jsou pro
ně rezervována a vytvářena pracovní místa. Rakousko si slibuje od návratu svých
občanů využití jejich znalostí, a tím i nové impulzy pro vědu a vývoj. Do budoucnosti je pro Českou republiku nesmírně důležité vytvoření kvalitní infrastruktury
(eventuálně i s pomocí a zapojením krajanských spolků), která by umožnila občanům v zahraničí bezproblémově obdržet srozumitelné a fundované informace
či dokonce nabídky potřebné k případnému návratu do vlasti. Aktuální informovanost, zaměřená na českou domácí situaci v oblasti právní, sociální, kulturní,
hospodářské, školské atd., by tak sloužila nejen k ulehčení případného rozhodnutí o návratu, ale mohla a měla by předcházet případnému zklamání z reálných
poměrů v České republice.
Literatura
Basch, Linda – Glick Schiller, Nina – Blanc, Christina Szanton 2006: Territorial ungebundene Nationen – Transnationale politische Projekte aus postkolonialer Lage
und Entwicklung konzeptioneller Umrisse zu entterritorialisierten Nationalstaaten.
In: Han, Petrus: Theorien zur internationalen Migration. Stuttgart; původně
vyšlo: Basch, Linda – Glick Schiller, Nina – Blanc, Christina Szanton 1994:
Nations Unbound. Transnational Projects, Postcolonial Predicaments, and
Deterritorialized Nation-States. USA, Switzerland, Australia, Belgium, France,
Germany, Great Britain, India, Japan, Malaysia, Netherlands, Russia. Singapore:
Gordon and Breach.
Basler, Richard 2004: Ein kurzer Überblick über die Lage der Wiener Tschechen. In:
Tichy, Heinz – Deák, Ernö – Basler, Richard: Von Minderheiten zu Volksgruppen.
Wien.
Han, Petrus 2006: Theorien zur internationalen Migration. Stuttgart.
Neuman, Johann 1972: Tschechische Familiennamen in Wien (Česká rodinná jména
ve Vídni). Eine namenskundliche Dokumentation. Wien.
Perching, Bernhard 2010: Migration, Integration und Staatsbürgerschaft – was taugen die Begriffe noch? In: Langthaler, Herbert (ed.): Integration in Österreich.
Innsbruck.
Reinprecht, Christoph – Weiss, Hilde 2008: Migration und Integration. In: Forster,
Rudolf (ed.): Forschungs- und Anwendungsbereiche der Soziologie. Wien.
Statistik Austria, http://www.statistik.at.
Strasser, Sabine 2012: Über Grenzen verbinden: Migrationsforschung in der Sozialund Kulturanthropologie. In: Fassmann, Heinz – Dahlvik, Julia (eds.): Migrationsund Integrationsforschung – multidisziplinäre Perspektiven. 2. vyd.,Göttingen.
148
O emigraci, repatriaci a vlastenectví
Dana Seidlová
Pro ty, kteří si snad ty pojmy dosud pletou: exil je vyhnanství, kdežto emigrace je vystěhovalectví. Exulant je tedy člověk, který se neodváží vrátit se do své
vlasti, protože by ho tam čekal neradostný osud – vězení, podřadná práce, špatné
vyhlídky na další život a existenci, diskriminace. Toho všeho je ušetřen vystěhovalec, emigrant: ten se může kdykoliv vrátit zpátky do vlasti, ať už jen pro zimník,
nebo na návštěvu, nebo natrvalo – je svobodný ve svém rozhodování!
Takřka na každém kroku se setkáváme s exulanty nebo emigranty nebo imigranty, tedy přistěhovalci z jiných zemí. Svět je v pohybu.
Ale – co nutí lidi, aby se dali do pohybu? Myslím, že k odpovědi stačí často jediné
slovo: politika. Složení obyvatelstva zrcadlí také politický režim státu.
Všichni to víme: vyhnán ze země byl Jan Amos Komenský a po něm následovaly tisíce dalších osobností, zejména ve dvacátém století, které zanechaly dobrou
stopu v dějinách. „Svět“ je ocenil. Pravda, nedařilo se všem exulantům stejně, ale
těch úspěšných bylo pozoruhodně mnoho. Vlna českých exulantů po roce 1948
a 1968 nebyla totiž „reprezentativním vzorkem obyvatelstva“, byl to „reprezentativní důkaz komunistické politiky“, která v zemi (mizerně) vládla. Jistě, ze země
neprchli pouze lidé kvalitní, ale i všelijaká čeládka, lidé lehkomyslní a naivní, kteří
se svezli na vlně stávajícího chaosu. A také takoví, kterým chyběl ten nezbytný
drobínek štěstí nebo vytrvalost, jiné oslabil stesk po domově. Ale skutečností
zůstává, že teprve exil dal mnohým českým vyhnancům novou příležitost přispět
k zdárnému vývoji společnosti. Člověk může prožít užitečný život doma stejně
jako v cizině, není-liž pravda, hlavně že vyplnil svůj život dobrou prací!
Emigranti hledají – a nacházejí – zkušenosti a vědomosti a v neposlední řadě
„jdou za lepším“. Je to ta nejpřirozenější touha a lze jim jen přát úspěch, vždyť
přidává respektu celému národu. Emigrant svého postavení v cizině dosáhne
svou poctivou prací. Ke zlodějinám, podvodům (korupčním a jiným) se lépe hodí
domovina, třebaže i cizina (Německo) hlásí stoupající počet českých delikventů.
Vystěhovalectví je však spojeno i s handicapem (?) v oblasti citové a emoce
k našemu životu patří, řídí naše kroky. Emigrant nemá s kým sdílet své city: neslyší
české písničky, české anekdoty, humor a nadávky. Zahraniční tisk ovšem přináší
také zprávy o dění v České republice: ty se týkají hlavně českých politických krizí
a eskapád. Cizinec si je přečte s větším či menším zájmem, ale pro Čecha meškajícího v cizině jsou to zprávy demotivující, bolestné.
Nicméně pobyt v cizině na každý pád také obohacuje. Člověk uvidí nejen mnoho
nového, ale přesvědčí se, že i doma se leccos lépe daří a umí. Dojde k poznání, že
koneckonců všude jsou lidé chytří i hloupí, dobří i špatní, i takoví, co se Pánubohu
nepovedli – slovem „všude chleba o dvou kůrkách“. Ale:
149
Vždycky platilo, že mladý člověk se vrací z vandru domů, do rodné chalupy,
mezi své. I Karel IV. se vrátil mezi své – bylo mu právě sedmnáct. Tehdy totiž to mezi
své platilo zemi. To bylo zemské vlastenectví, středověká ctnost. Teprve někdy
v 19. století dostalo vlastenectví jiný obsah, totiž národnostní. Dominantní postavení němčiny v podunajské monarchii způsobilo útisk českého národa. Chyběly
české školy a země produkovala – proletáře. Lidé odcházeli za prací: na východ
i na západ. Jen pro ilustraci: Vídeň se stala druhým největším českým městem, ale
české školy neměla žádné. Ty přišly, až když vlna přistěhovalectví opadala, v roce
1882. Praha, české město, měla jen školy německé, ba i univerzitu.
Česká univerzita byla otevřena také až v roce 1882. To je dobré si uvědomit.
Češi, kteří se ve Vídni dobře uplatnili, tam namnoze už zůstali. Dokladem toho,
jak známo, je vídeňský telefonní seznam s těmi četnými Klestily, Laciny, Krajskými
a podobnými českými jmény.
Když Masaryk vytvářel v Americe podmínky pro vznik Československé republiky, vítalo ho na půl druhého milionu Slováků a Čechů, kteří se hlásili k svému slovanskému původu. (Slováků bylo kolem 900 tisíc.) Šlo o imigranty druhé či třetí
generace, tedy naturalizované Američany, a sluší se zamyslet se nad tím, proč
podporovali Masarykovu myšlenku... Své vlastenectví vyjadřovali především
finanční podporou i morálně, jejich zásluhy na vzniku Československé republiky
byly nemalé.
Vlastenectví našich obrozenců 19. století směřovalo k povznesení národa,
zejména – jak jinak – prostřednictvím jazyka.
Dvacáté století přidalo přičiněním Hitlerovým vlasteneckým citům další
význam a tak je změnilo v nacismus: víru v nadřazený národ lidí, kteří před spoluprací dávají přednost izolaci. Výrazem nacionalismu jsou zdi, ploty, opony, boj. Jak
neblahá to ideologie, filozofie, směřování!
Tento zmatek v lidských hlavách a srdcích zdiskreditoval pojem vlastenectví –
nikomu se nechce je vyslovit, je to skoro jako sprosté slovo.
Ale už jsme v jednadvacátém století, do kterého jsme vstoupili konečně přes
zborcenou železnou oponu a připojili se k ostatnímu svobodnému světu. A co
jsme shledali? Že je naše vlast „dík Sovětskému svazu“, abychom použili té zaklínací formulky z bolševických časů, v zanedbaném stavu. A že za hranicemi nevystačíme s rodnou češtinou a s domácí měnou. Bylo třeba naučit se cizím jazykům
a hospodářskými úspěchy zpevnit měnu. To se za těch dvacet let do značné míry
podařilo:
Mladí a chytří se rozlétli do světa na zkušenou a za poznáním, ovládli cizí jazyk
nebo dokonce jazyky. Někteří tam našli uplatnění, často se jim nechce ani zpátky.
Je ta česká země jenom hnízdem, ze kterého se vylétá za štěstím? Kdysi platilo, že mladý člověk se vrací z vandru domů, do rodné chalupy, aby pracoval na
„národa roli dědičné“, aby zveleboval tu zanedbanou rodnou zem – i to nám připomíná historie.
150
Zmínili jsme se, že nejslavnějším navrátilcem byl Karel IV., český lid si ho vyžádal! Tehdy panovalo zemské vlastenectví.
Jak bolestnou ztrátou pro českou zemi byl odchod Komenského, třebaže jeho
duchovní odkaz dodnes platí pro celý křesťanský svět! Pro zemi špatná byla politika katolických Habsburků, která vypudila i jednotu bratrskou, a ta si pak našla
působnost za hranicemi vlasti.
Ustrnulo vzdělání, pokořen byl jazyk. Z devatenáctého století citujme naši slavnou spisovatelku Boženu Němcovou. Takto zní úryvek z jejího dopisu synovi:
„Člověk je všude člověk a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli
národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno,
aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od
své rodiny, od obce, od celé země a pak teprve přijde do celého světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ctít ani jinou.“
Podobně horlí Bohuslav Balbín, katolický kněz v století sedmnáctém. Jeho vášnivá Obrana jazyka odstartovala o sto let později obrozenecké hnutí.
Co tedy řídí naše kroky, náš osud, směřování, rozhodování? Kde najdeme spokojenost, uspokojení – štěstí? Tím ředitelem jsou emoce a politika.
Současná politika považuje za nezbytný stranický nástroj obchod s mocí: se
stranickými funkcemi, poslaneckými i jinými lukrativními židlemi, „trafikami“.
Bez korupce a klientelismu se nelze v politice obejít, prohlašují někteří politici.
Duchovní hodnoty jsou pro ni překonaná veteš. Jak by se mohl dobře cítit úspěšný
navrátilec, emigrant, odhodlaný sloužit staré vlasti, hledající doma uplatnění?
Úspěch v politice se nyní poměřuje osobním finančním ziskem – zvelebení země,
poměřováno jiným metrem, je mimo obzor většiny současných českých politiků.
Ale služba veřejnosti, zvaná politika, má-li být opravdu úspěšná, nemůže se zříci
morálních zásad. Měla by dát prostor duchovnímu a kulturnímu životu, dopřát
občanům vzdělání, zvelebovat veřejná prostranství, být strážcem spravedlnosti.
To je pocit domova, penězi nezměřitelný.
Pouto k rodné zemi, láska k tomu našemu kousku země je pocit dluhu, věrnosti,
solidarity, zodpovědnosti a v posledku náklonnosti. Spravedlivá, slušná politika
vyzařuje atmosféru upřímné snahy sloužit státu a národu. A vlastenectví pro ni
není sprosté slovo.
151
NÁVRATY Z PERSPEKTIVY HISTORICKÉHO SROVNÁVÁNÍ
Návraty do Československa po první a druhé světové válce
Naďa Valášková
Zvratové situace, jakými jsou války, změny politických režimů, přírodní katastrofy atd. vyvolávají zvýšené migrační pohyby. Československá republika byla do
roku 1991 převážně státem vystěhovaleckým. Výjimkou byly zejména roky po 1.
a 2. světové válce, kdy se do vlasti vracely tisíce Čechů a Slováků (popřípadě též
Rusínů/Ukrajinců na Podkarpatskou Rus v meziválečném období).
Situace po 1. a po 2. světové válce byla rozdílná a také postoje státu k návratu
krajanů do vlasti se lišily. Zatímco po 1. světové válce postoje státu byly spíše zdrženlivé či varující zejména kvůli nezaměstnanosti, naopak po 2. světové válce
v důsledku vystěhování Němců a částečně Maďarů a potřebě pracovních sil státní
orgány vyzývaly reemigranty k návratu a tomu odpovídaly i organizační opatření
a legislativa. V tomto příspěvku se stručně zaměřím na některé poznatky týkající
se tohoto tématu v prvních poválečných letech.
Období po první světové válce
Po 1. světové válce a vzniku Československé republiky se jednalo především
o repatriaci desetitisíců vojáků, legionářů a zajatců, kteří se vraceli z Ruska, Francie,
Itálie atd. Přijížděli i čeští civilisté, kteří žili mimo české země, ale v rámci RakouskoUherska, zejména z Rakouska. Vraceli se i emigranti a jejich potomci z různých
evropských států (hlavně z Německa a Ruska) a také ze zámořských států (především z USA).
Návraty krajanů do Československa byly spontánní jako reakce na vznik samostatného státu, v němž, jak krajané doufali, získají lepší existenční podmínky, než
měli v zahraničí. Poválečná situace v řadě evropských zemí byla provázena nejen
nedostatkem potravin a průmyslového zboží a nezaměstnaností, ale v některých případech také zhoršením společenských vztahů na bázi etnické (například
v Rakousku, Maďarsku a Německu se Češi a Slováci po rozpadu Rakousko-Uherska
ocitli v pozici nežádoucích minorit a leckdy z důvodu české či slovenské národnosti přicházeli i o zaměstnání a živobytí).
Po 1. světové válce se postoje státu k návratu krajanů projevovaly diferencovaně: předně nebyl zájem o masový příliv krajanů (hlavně z chudších vrstev), zájem
byl o krajany s kapitálem, ale zároveň byla snaha mít krajany v zahraničí, kteří by
pomohli mladému státu hospodářsky, zejména československému exportu.
Taktika zdržování či omezování většího přílivu krajanů z určitých regionů
byla československými státními orgány vedena z důvodů nepříznivé poválečné
hospodářské situace v zemi. Například předseda vlády Karel Kramář v květnu
1919 nabádal Čechy v Rusku – ve východní Haliči a zejména na Volyni, kde žila
152
početná skupina českých krajanů (kteří se vystěhovali z českých zemí hlavně
v druhé polovině 19. století), aby neprodávali svůj nemovitý majetek, neboť
utržené ruské peníze vzhledem k světovému posuzování jejich hodnoty jsou
„majetkem velmi pochybným“ a v Československu by jejich rodiny čekal „svízelný život“, který by nemohl být vzhledem „k dosavadním stísněným poměrům hospodářským, finančním, zásobovacím, ubytovacím atd. zlepšen“ (Vaculík
2001: 35). Omezovat přesídlování z Ruska, aby krajané po přesídlení nerozšířili
řady „nezaměstnaného proletariátu“, doporučoval ještě v roce 1922 také legionář Ladislav Grund v referátu, který pronesl v odboru Národní rady československé pro československé zahraničí.1
Podobně v časopise Naše zahraničí z roku 1920 (s. 43–44), který zpočátku
vydávala Národní rada československá a od roku 1928 Československý ústav
zahraniční, náměstek přednosty zemského úřadu práce v Praze Karel Komínek
na žádost redakce uveřejnil situační zprávu o domácím pracovním trhu pro
krajany v zahraničí. Jak uvedl, chce-li být upřímný a říci pravdu, musí radit
krajanům, kteří mají za hranicemi zaručenou existenci, ať ji ještě neopouštějí. „Poměry na našem domácím trhu práce jsou bohužel takové, že ve všech
oborech jest nadbytek sil, všude nezaměstnanost a nejtěžší boj o existenci.“
Dále uvedl příklady nezaměstnanosti u inteligence, stavebních dělníků atd.
Také redakce připojila poznámku pro krajany zemědělce, „kteří snad touží po
návratu do vlasti, … aby prozatím na svých dosavadních místech vytrvali“,
neboť pozemková reforma je teprve ve stadiu příprav.
Státní orgány měly snahu regulovat příliv krajanů. Jedním z opatření byl
požadavek, že krajané se mohou přistěhovat, jen pokud mají zajištěné ubytování a zaměstnání v Československu a jejich žádost o přistěhování potvrdí
ministerstvo sociální péče v Praze. Avšak ve skutečnosti to tak docela nefungovalo. A nefungovala dostatečně ani snaha směrovat krajany po příjezdu do
jejich domovských obcí, kde by se měli o ně postarat (podle zákona z roku 1920
bylo na institut domovského práva vázané československé občanství). Na druhé
straně se stát snažil pomoci nemajetným krajanům třeba tím, že za ně bylo na
státní útraty zaplaceno jízdné do Československa (ovšem s tím, že to časem
splatí). Zastupitelské úřady v jednotlivých státech vypracovávaly seznamy krajanů, kteří se stěhovali do Československa, a také seznamy těch, kteří měli cestovat částečně na státní útraty. V této skupinové, státem řízené reemigrační akci
(obvykle označované jako repatriace), byly pro krajany z některých evropských
1
Referát o svízelném postavení Čechů a Slováků v Rusku pronesl L. Grund, znalec tamních
poměrů, v odboru NRČ v Praze dne 7. července 1922. Navrhoval repatriaci starousedlíků (přesídlenců do první světové války) provádět podle plánu, neboť bez patřičné organizace pomoci
by jen rozšířili řady nezaměstnaného proletariátu; repatriaci selských kolonistů a nových usedlíků (bývalých zajatců a vojáků rozpadlé rakousko-uherské armády) navrhoval „zamezovati,
a dočasně podporovati peněžními vládními půjčkami možnost, by mohli vytrvati na místě.“ In:
Naše zahraničí, 1922, roč. 3, s. 69–74.
153
států (zejména z Rakouska a Německa) objednávány vlaky pro osobní přepravu
a také nákladní vlaky, ve kterých krajané převáželi svůj movitý majetek (Vaculík
2001/b: 9–11; Vaculík 2012: 68).
Na možnost návratu do nově vzniklé republiky rychle reagovali zejména Češi
a Slováci z Rakouska, hlavně z Vídně. V letech 1918 až 1922 podle údajů tehdejšího
československého konzulátu ve Vídni se do Československa vrátilo 103 746 osob
(Mayer 2000: 90–91).2 Ze strany státu byl zájem především o osoby s vyšším vzděláním a o české c. k. úředníky, kteří byli znalí úřednické agendy a rakousko-uherských zákonů, neboť československý právní systém v prvních letech existence do
značné míry navazoval na zákony dřívější.3
Specifické místo mezi přistěhovalými měli Češi z Ruska, kteří prchali po bolševické revoluci (podobně jako také přibližně 20 tisíc Rusů, Ukrajinců a Bělorusů,
kteří se usadili v Československu). Pocházeli zejména z měst (Petrohradu, Moskvy,
Kyjeva ad.). Byli to hlavně podnikatelé, inteligence a jejich rodiny v počtu kolem
20 tisíc, z nichž mnozí aktivně podporovali československé legie v Rusku (Pichlík
1991; A. a D. Muratovi 2012). Někteří přijeli s legionáři z Vladivostoku, jiní prchali
přes Krym a podobně.
O návrat do vlasti projevila zájem také část Čechů a zejména Slováci
z Ameriky, byť představitelé krajanských spolků vyzývali, aby krajané zůstávali
pracovat pro novou zemi v Americe. Ze strany státu byl zájem o krajany s kapitálem a se zkušenostmi v podnikání. Například Lidové noviny ze 17. prosince
1919 v článku „Americkým krajanům“ napsaly: „Potřebujeme zkušeností a práce
našich krajanů amerických, potřebujeme jejich příkladů mezi sebou, abychom
se napravili rychle a důkladně…“ Národní rada československá (dále NRČ)
v Praze v časopisu Naše zahraničí v roce 1921 (s. 179) v příspěvku „Zahraničním
Čechoslovákům“ uvedla, aby krajané, kteří se hodlají vrátit do Československé
republiky a koupit nějakou nemovitost, napsali do Rady, o jakou nemovitost
mají zájem a jaký kapitál chtějí vložit, a každému se dostane od příslušného
odboru NRČ podrobné informace.
V době od 1. července 1918 do 30. června 1928 se vrátilo do Československa
8484 Čechů a Moravanů a v letech 1919–1928 34 565 Slováků, z nichž mnozí měli
zájem koupit za ušetřené peníze hlavně zemědělskou půdu (Vaculík 2012: 69).4
Místo výzev k návratu do vlasti zvolila československá vláda taktiku pomoci
krajanům v zahraničí. Zorganizovala například tzv. úvěrovou akci na koupi
2
3
4
Vera Mayer tento údaj čerpá z práce Karla M. Brouska: Wien und seine Tschechen. Integration
und Assimilation einer Minderheit im 20. Jahrhunert. Schriftenreihe des Osterreichischen Ostund Südosteuropa-Insituts, Bd. VII. Wien 1980, s. 34.
Ludvík Císař v článku „Hospodářský význam české menšiny vídeňské“ (Naše zahraničí 2, 1920,
s. 46–47) kromě jiného uvedl: „Důležitou součástku naší menšiny tvořilo české úřednictvo, jehož
řady však ihned po převratu byly zdecimovány; odešlo veškeré úřednictvo státní, aby se ujalo
práce při budování státní správy v osvobozené vlasti, odešla i velká část úřednictva soukromého.“
Jaroslav Vaculík cituje podle práce: Walasek, Adam: Reeemigracja ze Stanów Zjednoczonych do
Polska po I wojnie światowej (1919–1924). Kraków 1983, s. 150.
154
zemědělských strojů, osiva atd. pro československé zemědělce v Rusku.5 A pomoc,
zejména potravinovou, poskytovala také krajanům v Rakousku, Německu a jinde.
Jednou z forem pomoci byly rovněž ozdravné pobyty pro děti československých
krajanů hlavně z Rakouska, Německa, Ruska a Jugoslávie. Například v časopisu
Naše zahraničí z roku 1922 (s. 92) se v článku „Děti našich zahraničních krajanů
do Čech“ píše: „Byl zorganizován prázdninový pobyt asi 1000 dětí z Německa,
z Ruska (Volyně) a z Jugoslávie. Umístěny byly částečně v rodinách a některé
v dětských táborech.“
Kromě krajanů – civilistů byli do vlasti repatriováni i legionáři (těch bylo přes sto
tisíc), vojáci a zajatci. Ti se vraceli po skončení války do svých domovů k rodinám
(na rozdíl od krajanů, kteří někdy dlouhodobě žili mimo území Československa),
přesto řada těchto vojenských repatriantů neměla zajištěnou existenci. Do října
1919 se vrátilo do Československa například na 70 tisíc válečných zajatců z Itálie
(Vaculík 2012: 77). Podle zprávy přednosty repatriačního oddělení majora Housky,
přednesené na zasedání branného výboru senátu, bylo do dubna 1921 repatriováno z Ruska 198 510 československých příslušníků, z toho na vojenské části
(legie) připadlo 89 720 osob, zbytek tvořili zajatci a civilní osoby, včetně žen a dětí.
Dalších přibližně 20 tisíc osob na repatriaci z Ruska ještě čekalo (Československý
legionář 24. června 1921, č. 26, s. 2).
Legionáři se rekrutovali i z řad zahraničních krajanů (z Ruska, Francie, USA ad.).
V článku „Záležitost československých legionářů amerických“ se psalo o memorandu Svazu československých legionářů v Americe vydaném v Clevelandu
v roce 1922, v němž bylo uvedeno, že během roku 1918 bojovalo v československých legiích ve Francii 2309 dobrovolníků z řad krajanů; 97 z nich zahynulo a asi
107 jsou invalidé. Po návratu legionářů z Československa do Ameriky v průběhu
let 1919–1920 jim Československý generální konzulát v New Yorku vyplatil cestovné do jejich domovů, čímž péče o ně ze strany ČSR skončila; proto požadovali
nápravu zejména pro invalidy (Naše zahraničí 1922: 91–92).6
Zajištění existenčních podmínek pro navrátivší se Čechy, Slováky, ale také
Němce, Maďary, Židy a Rusíny/Ukrajince bylo nad síly mladé republiky. Pomoc
potřebovali jak krajané, tak i vojenští repatrianti. Navrátilci zakládali spolky a sdružení, aby se kolektivně domáhali pomoci.
Byli to především Češi z Ruska – v podstatě uprchlíci. V Československu založili dvě organizace, později sloučené v jednu (kolem 10 tisíc platících i neplatících
5
6
„Ku podpoře Čechoslováků v Rusku poskytne naše vláda dle časopiseckých zpráv 15 milionů Kč.
Tímto způsobem má býti zamezeno stěhování se krajanů z Ruska.“ Dělají se také opatření, aby
obdrželi dostatečné množství obilí pro osev půdy (Naše zahraničí 1922: 93). Československo
poskytlo také pomoc krajanům v důsledku neúrody. Viz např.: Československá pomoc ruské
a ukrajinské emigraci. Vlastním nákladem vydalo Ministerstvo zahraničních věcí, Praha 1924.
V časopisu Československý legionář, který vycházel v Praze v letech 1919–1935, ze 7. ledna 1921
se uvádí, že do Ameriky bylo repatriováno 1592 legionářů, z toho 54 žen a 17 dětí. Čili z 2309
amerických legionářů (Naše zahraničí 1922: 91–92) jich zůstalo v Československu přibližně 700.
155
členů), jejichž hlavním cílem bylo zajištění sociálních potřeb členů organizací
a jejich rodin a také snaha o získání finančních náhrad za zanechané majetky v bolševickém Rusku (Sládek 1966, Šedivý 1988).7 Dále to byli američtí krajané a američtí legionáři, kteří po skončení války zůstali v Československu. Krajané z Ameriky
založili v Praze „Klub amerických Čechoslováků“ (předseda L. Pacák) s cílem pomáhat navrátivším se krajanům a zejména těm, kteří se za války zúčastnili osvobozovacích bojů, „pokud by byly jejich zájmy zde nějak ohroženy“ (Naše zahraničí
1921: 250; 1923: 89). V roce 1922 se představitelé Klubu obrátili k československým
zaměstnavatelům, aby poskytli zaměstnání americkým krajanům, zvláště legionářům, kteří zůstali ve staré vlasti a následkem nezaměstnanosti ocitli se v tísnivých
poměrech (Naše zahraničí 1922: 94).
Větší podpory a pomoci od vlády se domáhali i domácí legionáři. Avšak například ministr financí JUDr. Alois Rašín (1867–1923) – tvůrce měnové odluky, který se
výrazně snažil o finanční stabilitu státu (kolkování rakouských peněz v době uzavření hranic od 26. února do 9. března 1919, limity při výměně peněz a zadržení
části finančních prostředků ve formě nucené státní půjčky) – byl silným zastáncem politiky rozpočtových úspor, a to i v případě legionářů.8
Značná naděje na zajištění existence části navrátilců a snížení tzv. hladu po
půdě v republice byla vkládána do pozemkové reformy (v Evropě pozemkovou
reformu po válce provedlo 22 států). Šlo o oslabení velkého pozemkového vlastnictví velkostatkářů, církve a šlechty a posílení malých a především středních rolníků (Slezák 1994; Rychlík 1994).
Pro zemědělské podnikání však byly potřebné investice, proto bylo žádoucí, aby
krajané měli určitý kapitál. Z mnoha zájemců se vrátila do vlasti jen část. Češi v polském Zelově tehdy říkali: „Do vlasti vzali pouze ty, kdo měli peníze, protože peněz
tam bylo potřeba.“ (Vaculík 1994: 76) Navrátilci z Polska získali pozemky například
na severní Moravě, Češi z Ruska na jižním Slovensku (Heroldová 1988; Martuliak
1994) atd.9 Část legionářů získala pozemky například také na Podkarpatské Rusi.
7
8
9
O situaci krajanů z Ruska informoval například i časopis Naše zahraničí (1923: 141), v němž
čteme: „Ztráty Čechoslováků v Rusku činí celkem téměř 3 miliardy Kč na hotových penězích,
vkladech a pohledávkách, na zboží v obchodech, na domácím zařízení, na strojovém zařízení
v továrnách atd.“ „Nezaměstnaným Čechům a Slovákům z Ruska povolila ministerská rada RČS
podporu ve výši 500 000 Kč.“ (1923: 92).
V roce 1919 vyšel zákon č. 462/1919 Sb. z. a n. ze dne 24. července 1919, o propůjčování míst
legionářům. Podle něho legionáři měli nárok žádat o udělení míst ve státní a veřejné službě
a v jiných závodech a podnicích státem podporovaných.
Např. P. Matuliak (1994: 83) uvedl, že k 31. 12. 1927 v rámci kolonizační akce při první pozemkové reformě bylo na Slovensku spolu s rolnickými nedíly, obecní půdou a půdou „zbytkových statků“ rozparcelováno 15 134 ha půdy a rozděleno mezi rodiny kolonistů, z nichž bylo
800 rodin slovenských (75 % z celkového počtu), 245 českých rodin (23 %), 18 rodin Rusínů, 4
maďarské a 7 německých rodin. Mezi nimi bylo 110 rodin slovenských a českých reemigrantů
a 135 rodin legionářů.
156
Bytovou krizi se vláda snažila řešit určitými výhodami pro družstevní výstavbu.
Například v Bratislavě bylo založeno „Stavebné družstvo amerických Slovákov
a Čechov“ s cílem „stavěti domy s použitím výhod, jež zákon podobným družstvům zabezpečuje…“ (Naše zahraničí 1921: 236).
Do vzniku samostatné Československé republiky byly vkládány velké naděje.
Avšak očekávání a realita se značně rozcházely. Již na začátku 20. let vedly poválečné hospodářské problémy a vysoká nezaměstnanost ke snaze lidí o vystěhování; byli mezi nimi jednotlivci i celé rodiny, z nichž některé se po příjezdu do
vlasti vracely zpátky do zahraničí. Oproti předválečným létům se počet vystěhovalých o něco snížil, avšak nikoli proto, že by nebyl zájem o vystěhovalectví, ale
z důvodu restrikčních imigračních opatření přijímajících států (zejména USA). Od
roku 1922 (odkdy byly v Československu vedeny statistické údaje o přistěhovalých a vystěhovalých) se počty vystěhovalých i přistěhovalých do českých zemí do
roku 1938 postupně snižovaly, přesto vystěhovalých z českých zemí každoročně
bylo více než přistěhovalých, jichž v některých letech bylo už jen několik set (Srb
2001: 202–206).10
Období po druhé světové válce
V dějinách českých zemí, resp. Československa k největším migračním pohybům
došlo po 2. světové válce. Jak bylo již zmíněno, zatímco po 1. světové válce státní
orgány nejevily větší zájem o reemigraci, po 2. světové válce tu byl – v návaznosti na
10
Jak uvedl Vladimír Srb (2001: 204) v roce 1920 se přistěhovalo do českých zemí odhadem 11 340
osob, v roce 1921 odhadem 25 100 osob. Statistika vystěhovalých a přistěhovalých začala být
v Československu sledována od roku 1922. V tomto roce se přistěhovalo do českých zemí 6047
osob a s dalšími léty se počty postupně snižovaly na několik set. Konkrétně v roce 1923 se přistěhovalo 4502 osob, v roce 1924 3512, v roce 1925 2056, v roce 1926 3199, v roce 1927 3 421
a v roce1928 2143 osob. V letech 1929–1933 se každoročně přistěhovalo od 1814 do 1264 osob
a v letech 1934–1938 v jednotlivých létech od 289 do 570 osob (s výjimkou roku 1937 s 1 051 přistěhovalou osobou). – Ve Statistické příručce Republiky Československé, IV (Praha 1932, s. 48)
se uvádí statistika reemigrantů v letech 1922–1930, a to počet československých státních příslušníků, „a) jimž dáno visum k cestě do Československa k trvalému pobytu nebo za účelem
opatření si obživy za léta 1922–1925, b) zjištěných pohraniční pasovou kontrolou jako vystěhovalci, vracející se do vlasti v letech 1926–1930“. Do Československa se přistěhovalo z Rakouska
11 329 osob, z Německa 4229, z Maďarska 6587, z Polska 207, z Rumunska 1448, z Jugoslávie
1423, z Itálie 445, z SSSR 2374, z ostatních evropských států 680, z USA 22 540, z Argentiny
3451, z Kanady 853, z ostatních zámořských států 341 a neudáno zůstalo 162. Celkem tedy
60 073 osob. – Rovněž byla sledována statistika přistěhovalých cizích státních příslušníků
hlášených československými úřady, kterým v letech 1922–1928 bylo dáno vízum k cestě do
Československa za účelem opatření si obživy nebo k trvalému pobytu. Celkem bylo evidováno
16 302 osob, z toho rakouských státních příslušníků bylo 3711, německých 1701, polských 2466,
jugoslávských 924, italských 594, bulharských 3966, z SSSR 1572, z ostatních evropských států
682, z USA 570, z ostatních zámořských států 115. Ale jak se v poznámce uvádí, „značný počet
cizozemců unikne registraci hlavně z toho důvodu, že zatají svůj úmysl v Československu hledati zaměstnání“ (s. 48). Mezi registrovanými přistěhovalci byli zřejmě i reemigranti, kteří měli
již cizí státní příslušnost.
157
vysídlení kolem 3 milionů Němců a částečně Maďarů z Československa – eminentní
zájem z důvodů politických (resp. etnických), národohospodářských (potřeba pracovních sil) a demografických (osídlování českého pohraničí). Tomu odpovídaly příslušné zákony, různá nařízení a vytváření státních institucí, které se snažily poskytovat přijatelnější podmínky pro život, i když se to neobešlo bez problémů.
Při návratech do vlasti se jednalo jak o repatriaci, tak i o reemigraci, avšak v roce
1945 při masovém, často živelném přílivu obyvatelstva nebyly termíny vymezující
osoby, které do uvedených kategorií přistěhovalých spadaly, přesně uplatňovány.
Povinná evidence reemigrantů byla zavedena teprve od 12. září 1945 a pro reemigranty byla zřízena samostatná komise na ministerstvu ochrany práce a sociální
péče. Rozlišení těchto kategorií osob bylo důležité ze sociálního hlediska: stát reemigranty finančně zvýhodňoval (poskytoval jim různé sociální podpory, půjčky
apod.), přesto jejich situace byla někdy velmi těžká. Někteří měli zidealizované
představy o vlasti, které neodpovídaly realitě.
V době od osvobození do 30. září 1948 se v rámci repatriační a reemigrační
akce vrátilo do Československa (podle ne zcela vyčerpávající statistiky ministerstva sociální péče) 946 773 osob (Průcha 1967: 22). Ze závěrečné zprávy o reemigraci, schválené vládou 21. března 1950, vyplývá, že v letech 1945–1950 reemigrovalo do Československa 202 526 osob. Jednalo se především o reemigranty z tehdejšího Sovětského svazu (zejména z bývalé Volyňské gubernie), z Rumunska,
z Jugoslávie, z Polska atd. Přijížděli také Češi a Slováci z Rakouska, Německa, Francie
a dalších evropských i zámořských států. S některými státy byly podepsány bilaterální dohody týkající se reemigrace nebo výměny obyvatelstva, přičemž reemigrace byla z větší části státními orgány řízena a státem financována (kromě reemigrace zejména z mimoevropských států (Vaculík 2001/b).
O problematice poválečné migrace v Československu (jak vnitrostátní, tak
i přeshraniční) a o životních podmínkách migrantů (včetně reemigrantů) existuje již poměrně bohatá literatura zejména historiků a etnografů (Vaculík 2001/b;
Valášková – Uherek 2006). Zde uvedu jen velmi stručně několik poznatků:
– Poválečná situace v Československu byla charakterizována hospodářskými
problémy s přídělovým systémem na potraviny a průmyslové zboží. Nepřesný
odhad možností uplatnění se reemigrantů jako samostatně hospodařících
zemědělců či živnostníků vedl k tomu, že se od roku 1947 přijímali jen reemigranti, kteří souhlasili s námezdní prací.
– Po odsunu Němců přijížděli obsazovat opuštěné zemědělské usedlosti, živnosti apod. domácí lidé, tzv. národní správci, z vnitrozemí Čech, z Moravy a ze
Slovenska. Když po nich přijížděli reemigranti, zejména od roku 1947, většina
lepších usedlostí a živností byla již obsazena. Část domovního fondu, hlavně
v odlehlých horských oblastech, byla zpustošena, vybavení interiérů, zemědělského nářadí atd. bylo rozkradeno tzv. „zlatokopy“. Přesto reemigranti
z chudších sociálních poměrů získali někdy přesídlením lepší bytový standard
v bývalých německých domech, než měli v zahraničí.
158
–
–
–
Z hlediska domácích osídlenců v pohraničí byli reemigranti někdy vnímáni
jako konkurenti na získání majetku, což ovlivňovalo vzájemné soužití v jednotlivých lokalitách. V některých případech se projevovala také sociální distance
v důsledku rozdílných kultur jednotlivých přesídleneckých skupin.
Pro pohraničí v prvních poválečných letech byla charakteristická značná fluktuace obyvatelstva. Z demografického hlediska tam byla dobrá věková struktura – vysoký podíl mladších věkových kategorií ve srovnání s vnitrozemím.
Rozvinutá průmyslová výroba v českých zemích poskytla jak domácím přesídlencům, tak i některým reemigrantům možnost uplatnění se v širší škále pracovních profesí, než měli v zahraničí.
Poté co reemigranti získali půdu konfiskovanou Němcům, Maďarům a kolaborantům, na níž začali soukromě hospodařit anebo podnikat v jiném hospodářském odvětví, přišel rok 1948 a s ním znárodňování, pak zakládání zemědělských
družstev a uzavření hranic.
Literatura
Americkým krajanům, 1919. Lidové noviny 17. prosince 1919. Přetištěno ve sborníku
Naše zahraničí 1, 1920, s. 134.
Československý legionář 1920, 1921.
Grund, Ladislav 1922: Úkoly našeho vystěhovalectví v Rusku. Naše zahraničí 3,
s. 69–74.
Heroldová, Iva1988: Köbölkút – kolonie ruských Čechů na jižním Slovensku.
Zpravodaj KSVI Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV 6. Materiály k problematice etnických skupin na území ČSSR. Svazek 6, Češi na Slovensku, část 1.
Praha, s. 134–142.
Komínek, Karel 1920: Zpráva o trhu práce v Československé republice. Naše zahraničí 1, s. 43–44.
Mayer, Vera 2000: Češi ve Vídni: Migrační a emancipační procesy české menšiny ve
Vídni. In: Hrubý, Karel – Brouček, Stanislav (eds): Češi za hranicemi na přelomu
20. a 21. století. Praha: Univerzita Karlova a Etnologický ústav AV ČR, s. 89–100.
Naše zahraničí 1920, 1921, 1922, ročník 1, 2, 3.
Pichlík, Karel, 1991: Bez legend: zahraniční odboj 1914–1918: zápas o československý
program. Praha.
Průcha, Václav 1967: Rozmísťování pracovních sil a vývoj zaměstnanosti. In: Některé
problémy hospodářského vývoje Československa v letech 1945–1948. Sborník
statí. Praha: SPN, s. 20–43.
Rychlík, Jan 1994: Sociální a národnostní dimenze československé pozemkové
reformy v mezinárodním kontextu. In: Československá pozemková reforma
1919–1935 a její mezinárodní souvislosti. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum,
s. 43–50.
159
Sládek, Zdeněk 1966: Odškodňovací akce Čechoslováků z Ruska. Slovanský přehled
52, č. 5, s. 257–263.
Slezák, Lubomír 1994: Pozemková reforma v Československu 1919–1935. In:
Československá pozemková reforma 1919–1935 a její mezinárodní souvislosti.
Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, s. 3–12.
Srb, Vladimír 2001: Zahraniční stěhování obyvatelstva na území českých zemí
1870–2000. Demografie 43, s. 202–208.
Statistická příručka Republiky Československé 1932. IV. Praha.
Šedivý, Ivan 1988: Sdružení Čechů a Slováků z Ruska a československá vláda 1919–
1929. Československý časopis historický 36, č. 2, s. 212–237.
Vaculík, Jaroslav 1994: Participace zahraničních Čechů na československé pozemkové reformě ve dvacátých letech. In: Československá pozemková reforma
1919–1935 a její mezinárodní souvislosti. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum,
s. 75–79.
Vaculík, Jaroslav 2001/a: Dějiny volyňských Čechů III (1945–1948). Brno: Spisy
Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, svazek 76.
Vaculík, Jaroslav 2001/b: Začleňování reemigrantů do hospodářského života
v letech 1945–1950. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 2/2001,
Praha.
Vaculík, Jaroslav, 2012: K reemigraci a repatriaci Čechů a Slováků po velké válce.
Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských
věd 26, č. 1, s. 67–93.
Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk 2006: Novoosídlenecké pohraničí. In: Kultura –
společnost – tradice II. Soubor statí z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Praha: Etnologický ústav AV ČR, s. 53–108.
160
Politická opatření k návratu krajanů do Československa po první
světové válce*
Andrej Sulitka
Po vzniku Československa byla otázka návratu krajanů do vlasti aktuálním
tématem. Svědčí o tom i pozornost politických představitelů státu na nejvyšší
úrovni, konkrétně tehdejší ministerské rady, která se od dubna 1919 zabývala problematikou provedení repatriace Čechoslováků vracejících se do vlasti. Cílem příspěvku je poukázat na postup přípravy politických opatření, jak dokládá agenda
prezidia ministerské rady.1 Jde sice o rozsahem malý soubor materiálu,2 nicméně
ukazuje na složitý proces rozhodování o přijetí opatření k návratu krajanů do
Československa.
Vládní iniciativa vycházela především z ministerstva sociální péče (dále jen
MSP). Z jednání ministerské rady ovšem vyplývalo, že na rozpracování koncepce
návratové politiky by se měla podílet i další ministerstva, zejména vnitra, zahraničí a financí. Obtížně se ale hledala shoda v tom, který resort by měl být gestorem, do jehož působnosti by agenda repatriantů náležela, zejména s ohledem na vymezení působnosti ministerstva zahraničí či ministra s plnou moci pro
Slovensko (Vavro Šrobár).3 A měla-li ministerská rada stanovit jednotný postup
*
Příspěvek nebyl přednesen na konferenci, ale je dodatečně zařazen do souborů materiálů
z těch důvodů, že na základě studia archivních pramenů přibližuje souvislosti politických opatření k zajištění návratu krajanů do Československa po první světové válce. Tematicky navazuje
na příspěvek Nadi Valáškové.
1
Národní archiv, fond Prezidium ministerské rady (dále jen NA, fond PMR), kart. 2825 – repatriace. Samostatná složka „Repatriace“ představuje v tomto fondu nevelký soubor materiálů.
Stěžejní prameny k reemigraci a repatriaci po první světové válce jsou obsaženy v archivních fondech Ministerstva sociální péče, Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva školství
a národní osvěty. Studiu především fondů Archivu ministerstva zahraničních věcí se doposud systematicky věnoval Jaroslav Vaculík. Viz Vaculík, Jaroslav 2012: K reemigraci a repatriaci
Čechů a Slováků po Velké válce. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada
společenských věd, roč. 26, 2012, č. 1, s. 67–93; Vaculík, Jaroslav 2011: K českým a slovenským
migracím v letech 1918–1938. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, roč. 25, 2011, č. 1, s. 48–56 a další práce autora se zřetelem na reemigraci po
druhé světové válce. K tématu přísluší též uvést práce dalších autorů reflektující vývoj i po první
světové válce, zejména Kořalka, Jiří – Kořalková, Květa 1993: Základní tendence českého vystěhovalectví a české reemigrace do počátku dvacátých let 20. století. In: Češi v cizině 7. Ústav pro
etnografii a folkloristiky AV ČR, Praha, s. 30–47; Kořalková, Květa 1986: Reemigrace krajanů jako
součást migračních změn v Československu po druhé světové válce. In: Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945. (Společnost a kultura), sv. 2. Národopisná knižnice. Praha, ÚEF
ČSAV, s. 162–174; viz také Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk 2006: Novoosídlenecké pohraničí.
In: Kultura – společnost – tradice II. Soubor stati z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Etnologický ústav AV ČR, Praha, s. 53–108.
NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace, protokol k usnesení ministerské rady ze dne 28. dubna
1919, vložka k č. 10132/20.
2
3
161
vůči repatriantům z evropských zemí i z amerického kontinentu, bylo zřejmé, že
její politické rozhodnutí musí reflektovat společný postoj příslušných resortů. Je
zajímavé, že otázka určení návratové agendy do gesce jednoho resortu nebyla
všeobecně přijímána kladně, v ministerské radě byly vznášeny námitky proti
začlenění problematiky repatriace do gesce jednoho úřadu mj. z důvodu rozdílnosti postupu v případě vracejících se českých dělníků ze západní Evropy (konkrétně z Westfálska) nebo skupin z východní Evropy (Ruska), ale zvláště očekávaného hromadného návratu Čechů a Slováků z Ameriky. Klíčová role MSP byla sice
jasná, ale rozhodnutí ministerské rady se časově odsouvalo, bylo závislé na meziresortním vypořádání rozporných stanovisek.
I když se v průběhu roku 1919 opakovaně projednávala otázka pomoci reemigrantům vracejícím se do vlasti, na úrovni ministerstev se řešily dílčí postupy
v rámci daných kompetencí, jakož i spolupráce s institucemi mimo vládní orgány.
Například ministerstvo obchodu komunikovalo i s Českou obcí sokolskou, jež nabízela spolupráci při zajištění návratu vídeňských živnostníků, obchodníků a průmyslových dělníků, kteří by se mohli usídlit na severu Čech, Moravy a Slezska.4
Ze spisového materiálu prezidia ministerské rady (dále jen PMR) přitom vyplývá,
že ještě začátkem února 1920 nebylo jasné, který ústřední orgán státu má plnit
roli gestora repatriace.5 Dokládá to i dopis Ministerstva pro sjednocení zákonodárství a organizaci správy v Československé republice ze dne 8. února 1920, adresovaný prezidiu ministerské rady ve věci návratu Čechoslováků z Ameriky, v němž
se požaduje, aby bylo urychleně rozhodnuto o věcné příslušnosti agendy konkrétnímu ministerstvu.6 Důvodem byla skutečnost, že se předpokládal návrat cca
až 100 000 krajanů z Ameriky. V podání se uvádí, že jedna skupina amerických
repatriantů již čeká v Amsterodamu a další v Hamburku na pokračování cesty do
Československa. Upozorňuje se proto na nutnost zajistit repatriantům usídlení
a zaměstnání podle profesního zaměření apod. V této souvislosti obdrželo též
4
5
6
NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace. Odpověď ministerstva obchodu (čj. 40922/19) České obci
sokolské na podání ze dne 22. července 1919 k jednání na ministerstvu vnitra.
Na pomoc vracejícím se repatriantům do vlasti reagovaly do té doby orgány státu spíše spontánně. Jedním ze vstřícných opatření týkající se dopravy bylo například i vydání tarifního předpisu Československých státních drah, který byl vydán dne 1. ledna 1920. Tento tarifní předpis
speciálně upravoval slevy na přepravném a jízdném pro přesídlení příslušníků Československé
republiky, kteří se vraceli z ciziny. Za účelem trvalého usídlení v Československu byla podle
vydaného tarifu poskytována sleva na vlastních tratích československých státních drah a na
soukromých drahách normálně rozchodných a úzkokolejných v provozu státních drah, na přepravu nákladu do 4 000 kg celkové váhy, sleva na jízdném 50 % pro nemajetné osoby ve III. tř.
osobního vlaku a osobám chudobným jízda ve III. tř. osobního vlaku zdarma (volná jízda byla
povolena i bez úředního potvrzení chudoby, když osoba cestovala zdarma již na tratích cizozemských drah).
NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace. Dopis Ministerstva pro sjednocení zákonodárství a organizaci správy v Československé republice ze dne 8. února 1920 (č.j. 298) je podepsán ministrem
Milanem Hodžou.
162
PMR z Kanceláře prezidenta republiky alarmující podnět, který se týkal svízelné
situace slovenských reemigrantů po návratu.7
Na vládní úrovni se začátkem roku 1920 soustřeďovala pozornost na vytvoření funkčního meziministerského repatriačního orgánu. Ukazuje to i telegrafická
zpráva V. Šrobára, kterou zaslal z Bratislavy PMR dne 23. dubna 1920: „ … Ministr
pro správu Slovenska souhlasí s návrhy týkajícími se repatriace amerických Slováků
podle přípisu pres. min. rady 4372/20 s tou změnou, aby akcemi týkajícími se repatriace
pověřeno bylo ministerstvo pro správu Slovenska, které zřídí zvláštní komisi ve formě
státního ústavu ze zástupců jednotlivých resortů, exponentů resortních ministerstev
a zástupců amerických Slováků a kruhů laických, po případě ruských legionářů, kdyby
kolonizační politika toho vyžadovala. Komise meziministerskou radou navržená vytyčila by všeobecné zásady repatriace a rozhodla o principielních otázkách ve schůzích
ministrem pro Slovensko svolaných. Členové této meziministerské komise byli by stálými referenty otázek repatriačních či kolonizačních ve svých resortních ministerstvech
a stáli by ve stálém styku s bratislavským ústavem pro repatriaci. Ministr pro Slovensko
svolal by v nejbližší době zástupce resortních ministerstev, s nimiž by postup prací
vypracoval. Repatriace je otázkou eminentně politickou slovenskou, neboť jde o kolonizování maďarských krajů. Týká se amerických Slováků, kteří jsou smýšlení autonomistického, na Slovensku jest k disposici více znalců poměrů americko-slovenských.
Prosím, aby ministerská rada schválila tento postup, abych mohl hned se zástupci jednotlivých ministerstev jednati. Dr. Šrobár.“8
Pod tlakem spontánního zájmu krajanů z evropských i mimoevropských zemí
o návrat do vlasti ministerská rada rozhodla o věcné příslušnosti agendy repatriace na jednání dne 4. května 1920, a to v tom smyslu, že všeobecně záležitosti repatriační náleží MSP.9 Následně byl zpracován i postup ve vztahu k slovenským repatriantům z Ameriky, který připravilo ministerstvo unifikační jako dodatek k rozhodnutí ministerské rady. Ten stanovil, že se zřizuje stálá meziministerská
komise pro záležitosti repatriační Čechů a Slováků z Ameriky. Přitom paralelně s ní
byla ustanovena i slovenská část komise, která podléhala ministru pro Slovensko.
Členy komise jako celek jmenovala ministerská rada, která usilovala o to, aby podmínky repatriace Čechů i Slováků byly stanoveny jednotně. Rozhodnutí ministerské rady o věcné příslušnosti agendy repatriace do působnosti MSP neznamenalo
pro tento rezort nový úkol, protože reemigrací krajanů se zabývalo už v průběhu
7
8
9
NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace. K průvodnímu dopisu prezidentské kanceláře (č.j. 13056)
je připojena několikastránková nepodepsaná zpráva, která byla úředně doručena kanceláři.
Jde o výzvu státním orgánům, aby mj. ve všech větších městech na Slovensku přistoupily ke
zřízení institucí, které by repatriantům poskytovaly pomoc při usídlování. Stinnou stránkou
zprávy je, že má výrazně nacionalistický a antisemitský charakter (řešení problémů repatriantů
vidí v obmezení obchodních aktivit maďarských a polských Židů).
Telegrafická zpráva V. Šrobára PMR ze dne 23. dubna 1920, č.j. 9129. NA, fond PMR, kart. 2825 –
repatriace.
Záznam z jednání ministerské rady k otázce repatriační kompetence ze dne 4. května 1920
č. 13665/20. NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace.
163
roku 1919. MSP reagovalo na rozhodnutí ministerské rady tím, že na její jednání
6. července 1920 připravilo souhrnnou informaci, která jednak hodnotila tehdejší
postupy podpory reemigrantů, ale hlavně poukazovala na nedostatky v administraci návratové politiky.10 Dle stanoviska MSP bylo třeba: 1) koncepčně jasně
vymezit kompetence úřadů ve vyřizování záležitostí repatriace, 2) jasně stanovit
podmínky úhrady nákladů repatriantům, 3) zabývat se organizací repatriačních
úřadů. Konkrétní specifikace:
Ad 1/ Stanovení kompetence příslušných úřadů
a) MSP se týká repatriace z Německa (v souladu s usnesením ministerské rady ze
dne 28. dubna 1919 ve spolupráci s dalšími úřady) a repatriantů z Ruska (v souladu s usnesením ministerské rady ze dne 4. května 1920),
b) ministerstvo národní obrany má zabezpečit vojenské transporty a s nimi související jiné transporty,
c) námořní odbor ministerstva národní obrany má zabezpečit repatriaci státních
zaměstnanců z bývalého Rakouska,
d) repatriace z Německého Rakouska měla náležet MSP, ale resort měl pochybnost, zda mu tato kompetence přísluší, protože se nepostupuje podle usnesení ministerské rady ze dne 4. května 1920 (odkazuje, že toto usnesení se
nerealizuje), což se vztahuje i na přístup k repatriaci Čechoslováků z Ameriky.11
V této souvislosti MSP mj. důrazně upozorňovalo na přetrvávající rozdílné
postoje ministerstev k společnému postupu. Odkazovalo například na ministerstvo veřejných prací, které doporučovalo, aby MSP náležela agenda přestěhování československých příslušníků z bývalého Rakousko-Uherska všeobecně, ale
z ostatních zemí jen ve zvlášť odůvodněných případech. Pro MSP to bylo nepřijatelné, trvalo na tom, aby zabezpečení repatriace státních zaměstnanců z bývalého Rakouska bylo sice v působnosti námořního odboru národní obrany, ale
řídilo se pokyny MSP. S tímto řešením souhlasilo ministerstvo pro unifikaci, ovšem
ministerstvo zemědělství navrhovalo, aby jednak ministerstvo zahraničí zřídilo
pro provádění repatriace meziministerskou komisi, jejímiž členy by byli zástupci
resortů zahraničí, obchodu, zemědělství, sociální péče, financí a pozemkového
úřadu, a jednak aby byly postupně zřízeny odbočky ústřední meziministerské
komise v Bratislavě, v Brně a v Praze s tím, že členy těchto odboček by měli být též
zástupci významnějších místních výrobních i zaměstnaneckých organizací.
MSP mělo významnou podporu resortu vnitra, které akcentovalo, že repatriační
agenda vyžaduje jednotné řízení, aby se v praxi neuplatňovaly rozdílné postupy
vícero resortů. Proto vnitro trvalo na tom, aby byla celá repatriační agenda svěřena
MSP, včetně řešení veškerých záležitostí movitého majetku. Podle ministerstva
10 NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace, podklady MSP k jednání ministerské rady dne 5. července 1920.
11 Tamtéž.
164
vnitra má být MSP ponechána možnost interní dohody se zainteresovanými
resorty. V tomto režimu měla platit pouze výjimka pro samostatnou působnost
ministerstva národní obrany na zajišťování vojenských a jiných transportů.
Ad 2/ Otázka úhrady nákladů na provedení repatriace
Jednání o stanovení podmínek úhrady nákladů na provedení repatriace naráželo
na problém odhadu celkové částky, protože výše potřebných finančních prostředků
na repatriaci nebyla přesně kvantifikována. MSP proto odkazovalo na stanovisko
ministerstva vnitra, které navrhovalo, aby MSP dohodlo s ministerstvem financí
a vnitra postup hrazení repatriačních nákladů.12 Počítalo se také s tím, že pokud
by ministerská rada nerozhodla o postupu hrazení nákladů, MSP bude tuto otázku
řešit s ministerstvy vnitra a financí. Znamenalo to, že nespecifikovaná výše finančních prostředků na repatriaci může být alokována pouze v rámci vládního úvěru na
válečné poškozence se souhlasem Nejvyššího účetního kontrolního úřadu.13
Ad 3/ Organizace repatriačních úřadů
Ministerská rada měla k dispozici návrh, podle něhož měla vzniknout v rámci
MSP stálá meziministerská komise pro záležitosti repatriace a paralelně (nebo jí
podřízená) repatriační komise na Slovensku, jež by současně podléhala ministru s plnou mocí pro správu Slovenska.14 MSP však s tímto postupem nesouhlasilo a doporučovalo zřídit v rámci svého resortu repatriační kancelář a samostatně kancelář při bratislavské správě, která by zajišťovala péči o repatrianty na
Slovensku. Otázku vzájemného vztahu obou kanceláří ponechala na rozhodnutí
ministerské rady, přičemž nerozporovala, že zplnomocněný ministr pro správu
Slovenska již zřídil při svém ministerstvu 16. června 1920 vlastní repatriační komisi.
Požadavek zřízení repatriačních kanceláří vzešel i z jednání PMR, která trvala na
tom, aby repatriační kanceláře fungovaly na monokratickém principu. Prezidium
ale odmítlo komisi, za efektivnější považovalo zřízení kanceláří, přičemž bratislavská by současně podléhala jak ministrovi s plnou mocí pro správu Slovenska, tak
repatriační kanceláři MSP jako její součást. Pokud šlo o již zřízenou bratislavskou
repatriační komisi, pohlíželo se na ni benevolentně, aby nadále fungovala jako
stálý poradní orgán příští repatriační kanceláře.
Torzovitý soubor dokumentů ministerské rady k otázkám repatriace neobsahuje sice další podrobnosti o postupu vypořádání rozdílných stanovisek resortů,
nicméně je doloženo, že činná byla meziministerská komise, která v krátkém
12
13
14
Touto otázkou se MSP následně zabývalo v metodickém výkladu k ustanovení Zásad pro repatriaci československých příslušníků, které byly přijaty v srpnu 1920.
Protokol z jednání ministerské rady ze dne 15. července 1920. NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace. Ministerská rada měla přitom rozklad ministra financí ze dne 1. července 1920 (č.j.
57.352/5.250/20), který si vyhradil právo zaujmout definitivní stanovisko až po schválení zásad
repatriace.
NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace, podklady MSP k jednání ministerské rady dne 5. července
1920.
165
čase formulovala zásady repatriace a také je schválila dne 31. července 1920. Tyto
zásady byly pak po dohodě s ministerstvem financí vydány jako výnos (vládní
nařízení) 17. srpna 1920 (č. j. 9534/A.-1920).
Zásady repatriace
Podle Jaroslava Vaculíka, který čerpal z archivního fondu ministerstva zahraničních věcí, meziministerská porada stanovila rámec zásad a úkoly repatriace
vymezila takto: a) usnadnit návrat československých příslušníků z ciziny a zajistit dopravu jejich majetku, b) využít je ve vlasti dle jejich zkušeností, c) opatřovat jim přístřeší, d) hradit náklady dopravy.15 Z archivního fondu PMR je ovšem
k dispozici konkrétní znění zásad pro repatriaci československých příslušníků, jež
v úvodu osvětluje, že usnesením ministerské rady ze dne 15. července 1920 byla
svěřena veškerá kompetence v záležitostech repatriace československých příslušníků MSP.16 Výjimka se týkala agendy ministerstva národní obrany s ohledem na
repatriaci vojenských transportů a agendy ministerstva veřejných prací se zřetelem na repatriaci státních zaměstnanců, s nimiž se počítalo k přijetí do služeb
Československé republiky. MSP byla přiřčena také role provádět reemigraci v součinnosti zúčastněných ministerstev. Zásady stanovily v deseti bodech následující
postup:17
1. Vymezení úkolů:
a) usnadňovat a umožňovat návrat československých příslušníků z ciziny
a dopravu jejich majetku, b) využít zkušenosti repatriantů pro osídlení
zejména v oblastech, kde je potřeba udržení státně spolehlivého obyvatelstva, c) pokud je potřeba, opatřovat navrátilcům přístřeší, potraviny a zaměstnání a poskytovat jim nezbytnou podporu pro první dobu,
d) hradit československých příslušníkům z ciziny náklady dopravy osob
i majetku a stravování, pokud tyto budou uznány jako nezbytná nutnost
na náklady státu).
2. Zákaz umělého vyvolávání repatriace.
3. Nároky na repatriační náklady se mají omezovat pouze na spolehlivé nemajetné příslušníky republiky československé, kteří jsou mimořádnými poměry
nuceni přesídlit nebo vrátit se do Československa.
15
16
17
Vaculík, Jaroslav: K reemigraci a repatriaci Čechů a Slováků po Velké válce, s. 68.
NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace. Zásady pro repatriaci čs. příslušníků, k č.j. 259 32.
Tamtéž. Vycházíme z textu, který je připojen ke stanovisku MSP ze dne 17. srpna 1920, v němž
se sděluje, že proti zásadám schváleným na meziministerské poradě 31. července 1920 nejsou
námitky. Připomíná se ale, že repatriaci na Slovensko provádí repatriační oddělení (oddělení
pro záležitosti zahraničních Čechoslováků) při úřadu zplnomocněného ministra pro Slovensko
v Bratislavě, které se však řídí těmito zásadami a resortně je podřízeno ministerstvu sociální
péče. Nejasná je ale časová souslednost, protože na konci textu zásad je uvedeno datum
21. srpna 1920.
Pramen transponuji v jeho základních ustanoveních, nejde o doslovný přepis, a také jazykovou
stránku upravuji na dnešní jazykový úzus.
166
4. Československé zastupitelské úřady v zahraničí mají přispívat k účelné a nerušené repatriaci brzděním snah po překotném návratu československých příslušníků, poučováním o hospodářských poměrech v republice a přímým zrazováním těch, jichž životní a výdělkové poměry v cizině jsou lepší, než jaké by
mohli očekávat ve vlasti. Kdo neprokáže, že má ve vlasti zajištěný byt a dostatečné zaměstnání nebo takové prostředky, že péči v tomto směru nepotřebuje, tomu má být odepřeno svolení k odcestování do vlasti. Svolení k převozu nábytku má být uděleno jen tehdy, jsou-li dopravní náklady náležitě
odůvodněny kvalitou nábytku, poměry směnitelnosti valut apod. a škodou,
která by repatriantovi vznikla prodejem nábytku.
5. Repatriace československých příslušníků za pomoci zahraničních zastupitelstev se má uskutečňovat zpravidla hromadnými transporty. Průkazy o československé státní, resp. domovské příslušnosti a o nemajetnosti, úředně ověřené zahraničním zastupitelstvím nebo politickým úřadem, je nutné předložit před vydáním svolení k odcestování. Před nastoupením cesty do vlasti
na náklady státu je repatriant povinen předložit písemný závazek, že náklady
své repatriace v nejkratší době nahradí státu dle možností. Písemný závazek k náhradě nákladů má být vyžadován i od majetných repatriantů, pokud
obdrželi na repatriaci zálohu.
6. Pro dopravu a stravování repatriantů na náklady státu platí tyto zásady:
a) repatriantům vracejícím se s vojenskými uzavřenými transporty se přiznává stravování podle platných norem pro mužstvo v československé
armádě,
b) repatriantům jednotlivě se vracejícím přiznává se: i/ jízdní lístek III. třídy
až k hranicím republiky, od hranic do místa určení bude jízdné odloženo,
ii/ stravné v maximální výši peněžité náhrady za naturální dávky pro mužstvo vojska ve státě, odkud repatriant přichází,
c) způsob dopravy a stravování repatriantů vracejících se uzavřenými civilními transporty bude předem stanoven, o jejich uskutečnění rozhodne
ministerstvo sociální péče. Každá podpora udělená repatriantům stravováním, zaplacením cestovného nebo zálohou na stravu a cestovné má být
zaznamenána v cestovním průkazu.
7. Potřebnou karanténu repatriantů obstará ministerstvo národní obrany
v karanténní stanici v Lipníku; náklady s ohledem na počet osob předloží
resort obrany k refundaci ministerstvu sociální péče.
8. Přijetí nemajetných repatriantů do tábora k dočasnému umístění je třeba
neprodleně oznámit domovským obcím; pokud by domovské obce nereagovaly do šesti týdnů, vyzve je nově ministerstvo sociální péče. I když nebude
domovská obec reagovat na výzvy, mají se repatrianti do ní vrátit (výjimky se
mohou povolit jen mimořádných v případech). Správa tábora má povinnost
vyhledávat repatriantům zaměstnání, ale o získání zaměstnání mají usilovat
i samotní repatrianti, podobně mají samostatně usilovat o vlastní ubytování.
167
Z přistěhovalecké stanice v Terezíně budou po výzvě v šestinedělní lhůtě
od schválení zásad repatrianti dopraveni do domovských obcí. Obec by jim
měla zajistit zaměstnání, jinak budou nezaměstnáni. Jakmile bude repatriant
dopraven do obce domovské, přestává o něj státní péče jako o repatrianta.
9. Náklady na dopravu osob i majetku a stravování repatriantů, pokud byly již
uhrazeny jinými úřady, resp. samotnými repatrianty nebo jinými osobami,
mohou být uznány MSP, byly-li použity jako nezbytné v souladu se zásadami,
mohou být refundovány, jestliže povstaly po dni pověření MSP repatriační
agendou usnesením ministerské rady: v případě repatriantů z Westfálska dne
28. dubna 1919, repatriantů z Ruska dne 4. května 1920 a československých
příslušníků odjinud se vracejících dne 15. července 1920. Tyto termíny stanovilo v rámci jednání meziministerské komise ministerstvo financí.
10. Majetní repatrianti vracející se z ciziny do vlasti se mohou stát účastnými repatriační akce, avšak pouze na vlastní náklady. Mohou přitom využít i hromadných repatriačních transportů, ale jen v případě, že tyto nebudou obsazeny
nemajetnými repatrianty.18
MSP zpracovalo následně výklad k jednotlivým ustanovením zásad repatriace.
Ten byl vydán 2. listopadu 1920. Označen byl jako „Podrobnější ustanovení k zásadám repatriačním“ s tím, že na konci textu je připojen i odkaz na dodatek výnosu,
který upřesňoval, že repatriační agenda při úřadu zplnomocněného ministra pro
Slovensko se omezuje z praktických důvodů na péči slovenských repatriantů až
po jejich návratu na Slovensko.19
Podrobnější ustanovení k zásadám repatriačním
Výklad k zásadám byl formulován jako instrukce pro úředníky, resp. metodická
pomůcka k dodržování formálních náležitostí, povinností při zajištění transportu
repatriantů a úhrady finančních nákladů. V úvodu je připomenuto, že MSP vydává
k zásadám pro repatriaci československých příslušníků, stanovených meziministerskou poradou dne 31. července 1920 a vydaným výnosem ze dne 17. srpna
1920 (č. j. 9534/A.-1920), v mezích zásad a po dohodě s ministerstvem financí
podrobnější ustanovení. Je zajímavé, že zpracovatel nepostupoval systematicky
v posloupnosti všech článků, ale soustředil se pouze na následující otázky:20
Rozhodování o nároku na repatriaci na státní náklady (k čl. 3 zásad)
Zdůrazňuje se, že rozhodnout o nároku na repatriaci na náklady státu přísluší zásadně MSP, které již požádalo ministerstvo zahraničních věcí, aby
18
Text Zásad podepsal za ministra sociální péče „ Mézl, v. r.“ (František Mézl zastával na ministerstvu funkci sekčního šéfa.)
19 NA, fond PMR, kart. 2825 – repatriace. MSP – text ze dne 2. listopadu 1920, č. j. 12217/A.-1920. Ze
spisové agendy MSP však vyplývá, že dodatek byl zaevidován až 30. listopadu 1920.
20 Tamtéž. Pramen – podobně jako u dokumentu „zásad“ – transponuji v jeho základních ustanoveních, nejde o doslovný přepis, a také jazykovou stránku upravuji na dnešní jazykový úzus. 168
československé zastupitelské úřady zjišťovaly a vytvářely seznam osob, požadujících státní podporu na návrat do vlasti. Tyto seznamy osob mají být předávány MSP a zájemci o repatriaci se pak mohou vydat na návrat do vlasti po
rozhodnutí ministerstva. V případě „nutného a neodkladného“ návratu si MSP
vyhrazuje právo dodatečně prozkoumat, zda žadatelé jsou spolehliví nemajetní
českoslovenští příslušníci a jaké důvody je vedou k tomu, že se rozhodli využít
možnost návratu do vlasti. Údaje, které k tomu MSP bude ověřovat, se týkají
věku osoby/osob, jejich profese, domovských obcí, místa původu a možných
adres usídlení ve vlasti po repatriaci. Ministerstvo si dále vyhradilo právo požadovat od repatriantů předložení dokladu o československém státním občanství, osvědčení o nemajetnosti nebo chudobě, osvědčení o důvodech, že jsou
nuceni se vrátit do vlasti. Dále se počítalo s tím, že ministerstvo bude vyžadovat od repatriantů i písemné prohlášení, že náklady na repatriaci uhradí v krátké
době státu, byť se předpokládalo, že se budou posuzovat možností jednotlivých osob. Povinnost uhradit repatriační náklady se vztahovala i na osoby, které
využily možnost návratu do vlasti v rámci vojenských transportů.
Pro železniční staniční úřady bylo stanoveno, že v případě přijíždějících repatriantů mimo prostřednictví československého zahraničního úřadu se má vyžadovat úhrada přepravních nákladů. Pokud ovšem repatriant předložil hodnověrné osvědčení, že je nemajetný a že je nucen se vrátit do vlasti, může být od
úhrady upuštěno. Dotyčná osoba se však musí dodatečně prokázat, že vlastní
průkaz o československé státní příslušnosti. Bez tohoto dokladu se nepřipouštěla možnost dopravy repatriantů a jejich majetku na náklady státu. Rozhodnutí
o úhradě přepravních nákladů repatrianta státem přísluší MSP, kterému železniční
staniční úřady postoupí příslušnou dokumentaci, tj. nejen cestovní průkaz, ale
i další doklady, pokud je repatriant předložil staničnímu úřadu. Tyto doklady MSP
ověří, resp. provede v nich záznam. Jelikož repatrianti procházejí agendou staničních úřadů, jejich povinností bylo každého vyzvat, aby po ukončení cesty všechny
doklady zaslal nebo předložil MSP.
Posouzení stavu movitého majetku (k čl. 4 zásad)
Československé zahraniční úřady měly posoudit stav movitého majetku, který
si chtěli repatrianti převést do vlasti. Ve výkladu ustanovení bylo důrazné upozornění, že se nemá vydávat plošně povolení k převozu nábytku. Vyžadován byl
individuální přístup, aby transport movitého majetku repatriantů nebyl zatěžován
neúčelnými náklady. Týkalo se to i celkové váhy movitého majetku, která byla stanovena max. do výše 4000 kg. Zcela ojedinělé výjimky mohlo povolit MSP. V kompetenci československých zahraničních úřadů bylo zajistit a uhradit dopravní
náklady repatriantům k hranicím Československa v případech, kdy z místa v zahraničí nebylo možno využit železniční dopravu.
Otázkou zjišťování státní nespolehlivosti osob z řad repatriantů se měly
důkladně zabývat československé zahraniční úřady. Kritéria pro posuzování
169
nebyla sice stanovena, ale pokyn zněl, aby se vyloučila repatriace „nespolehlivých
osob“. Povinností československého zahraničního úřadu bylo bez podrobnějšího
vysvětlení upozornit MSP na ty žadatele, které uzná za státně nespolehlivé.
Přehled o sociální skladbě repatriantů (k čl. 5 zásad)
Praktické kroky v návratové politice směřovaly k tomu, aby MSP mělo přehled
o sociální skladbě repatriantů, z níž by odvozovalo mj. specifikací nákladů na repatriaci. Úkolem československých zahraničních úřadů bylo při potvrzování povolení
repatriace posuzovat velmi důkladně, zda se jedná o osoby na hranici chudoby
se skrovným výdělkem, nebo osoby nemajetné. Bylo požadováno, aby s tímto
osvědčením byl vypraven na cestu každý repatriant. Odlišení chudoby od nemajetnosti byl relevantní doklad např. i pro československé státní dráhy při kalkulací
nákladů na repatrianty (chudí repatrianti měli dopravu úplně zdarma, nemajetní
měli 50% slevu). Na majetné repatrianty se nevztahovala žádná úleva, mělo být
od nich vyžadováno plné uhrazení nákladů za dopravu.
I když československý zastupitelský úřad zajišťoval potřebné služby repatriantům, na odpovědnosti každého jedince bylo vypořádat své závazky v místě, které
opouštěl. Musel také počítat s tím, že doprava majetku není pojištěna a riziko
poškození a ztráty leželo na něm.
Každý repatriant, který nastoupil cestu na náklady státu, měl mít od zahraničního úřadu ve svých dokladech vyznačeno, že jeho doprava se uskutečňuje na
účet MSP.21 Železniční správy měly pak na základě tohoto dokladu uvést náklady
za jízdné a přepravu majetků repatriantů. Ty příslušné železniční správy postoupily MSP a byly uhrazeny z jeho účtu. Ministerstvu byly předkládány účty za každého repatrianta, resp. každou rodinu zvlášť, protože se posuzovala situace, zda
jde o repatrianta pod označením chudobný – nemajetný – majetný. Cílem bylo
specifikovat náklady na každého repatrianta. U všech dokladů muselo být uvedeno místo určení, přesná adresa repatrianta.
Stravování repatriantů v průběhu transportu (k čl. 6 zásad)
Poskytování finanční podpory na stravování repatriantů v průběhu transportu
se omezovalo pouze na vyplácení nezbytné pomoci, která se odvozovala od
norem uplatňovaných pro mužstvo vojska v příslušném státě, odkud repatriant
přicházel. Předpokládalo se však vyplácení stravného jen v naléhavých případech,
pokud repatrianti neměli finanční prostředky na nákup potravin. Nedoporučovalo
se poskytování záloh, aby nedocházelo k jejich zneužití.
Vzhledem k tomu, že stát přistoupil k finanční podpoře repatriace v nouzovém
režimu, bylo opatření chápáno jako podpůrné. O sociální potřebnosti repatriantů
se sice nepochybovalo, ale chyběla opora pro kvantifikací celkových nákladů.
Proto úkolem zahraničních úřadů bylo poskytnout MSP spolehlivé informace
21
Výslovně měl být uveden odkaz na Výnos Ministerstva sociální péče ze dne 17. srpna 1920 (č.j.
9534/A.-1920), kterým byly stanoveny zásady repatriace.
170
o nákladech na stravování a dopravu (cestovní lístek) ve státě, odkud repatriant
přicházel, s tím, že základ tvořila cena cestovního lístku III. třídy. Nedoporučoval se
individuální nákup jízdenek na základě vyplácení záloh. Cestovní lístky měl obstarávat zahraniční úřad.
Dodatečné žádostí o refundaci nákladů (k čl. 9 zásad)
Předpokládalo se, že MSP bude i v budoucnosti řešit případy žádostí repatriantů o finanční podporu v souvislosti s návratem do vlasti. Týkalo se to dodatečných žádostí o refundaci nákladů spojených s transportem do místa určení.
Podmínkou bylo, aby žadatelé jako soukromé osoby přímo nebo prostřednictvím
úřadů postupovaly v souladu s repatriačními zásadami, které vylučovaly udělení
výjimky. A pokud repatriantům byla před nastoupením cesty vyplácena záloha
zahraničním úřadem, muselo nejdříve proběhnout její řádné vyúčtování a až
následně byla posuzována oprávněnost požadavku na refundaci deklarovaných
položek.
Závěrem
Zásady pro repatriaci a výklad jejich klíčových ustanovení jako politické dokumenty vlády vytvořily rámec pro provádění návratové politiky příslušnými orgány
veřejné moci, které na ně také v praxi často odkazovaly, a to až do doby úředního ukončení repatriace k 30. červnu 1923, resp. projednávaného prodlouženého termínu do 31. prosince 1923. Mezitím byl také schválen zákon o vystěhovalectví (zákon č. 71/1922 Sb. z. a n.), který upravoval mj. otázku zpětné dopravy
nemajetných československých příslušníků. Doklady o uplatňování zásad v praxi
již agenda ministerské rady neobsahuje, ale vypovídá o tom rozsáhlý soubor
materiálů zejména v archivním fondu MSP, který byl využit v dílčích sondách.22
Otevřenou otázkou tedy zatím zůstává, zda přijatá politická opatření k návratu
krajanů byla následně předmětem jednání ministerské rady.
22 Například ohledně úředního termínu ukončení repatriace a reemigrace. Šlo o snahy prodloužit termín repatriace československých příslušníků z Rakouska a Německa až do 30. června 1924,
resp. z Ruska do 31. prosince 1923, což ministerstvo financí odmítalo z rozpočtových důvodů. Své
stanovisko sdělilo PMR dopisem ze dne 29. května 1923 v tom smyslu, že pokud ministerská rada
rozhodne o prodloužení termínu, tak konečný termín 31. 12. 1923 by neměl být překročen. Státní
podpora individuálním navrátilcům či rodinám se však dostávala i v následujících letech, o čemž
svědčí repatriační agenda MSP až do roku 1926. NA, fond MSP, kart. 468, sign. A 8/e až 5-8/e-7.
Vlastní sbírkový fond MSP o repatriaci a činnosti repatriačních stanic čítá celkem desítky kartonů, které obsahují dokumentací o průběhu i problémech, jež provázely repatriaci.
171
Použitá literatura a prameny
Vaculík, Jaroslav 2012: K reemigraci a repatriaci Čechů a Slováků po Velké válce.
Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských
věd 26, č. 1, s. 67–93.
Vaculík, Jaroslav 2011: K českým a slovenským migracím v letech 1918–1938.
Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských
věd 25, č. 1, s. 48–56.
Kořalka, Jiří – Kořalková, Květa 1993: Základní tendence českého vystěhovalectví a české reemigrace do počátku dvacátých let 20. století. In: Češi v cizině 7.
Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, s. 30–47.
Valášková, Naďa – Uherek, Zdeněk 2006: Novoosídlenecké pohraničí. In: Kultura –
společnost – tradice II. Soubor stati z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Praha: Etnologický ústav AV ČR, s. 53–108.
Národní archiv, fond Prezidium ministerské rady, kart. 2825 – repatriace.
Národní archiv, fond Ministerstvo sociální péče, kart. 468 – repatriace, repatriační
stanice.
172
Návratové migrace Čechů z Ukrajiny,
Běloruska a Kazachstánu do České republiky
Zdeněk Uherek
Příspěvek bude věnován řízeným návratovým migracím po roce 1989, které
probíhaly za asistence vlády České republiky, především Ministerstva vnitra České
republiky a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, a nestátních neziskových
organizací, zejména společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Jednalo se o migrace, které
s přestávkami trvaly od roku 1991 do roku 2007. Jejich průběhu věnoval kontinuální pozornost Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., a získal tak velké množství dat jak
o dějích, které se vázaly na samotný transfer, tak i o následné adaptaci migrantů
do nového prostředí.
Zkušenost z této migrace se pokusím vyhodnotit především z pohledu samotných aktérů, to znamená na základě dat, která jsme získali od migrantů prostřednictvím 200 dotazníků, hloubkových rozhovorů a pozorování, zahrnujících přibližně 500 osob.
Data o návratových migracích po roce 1989
Návratové řízené migrace z Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu po roce 1989
zahrnovaly necelých 3000 osob. V kontextu některých dalších migračních vln
v České republice nebyly rozsáhlé (např. krajanské migrace do ČSR po roce
1945 zahrnovaly přibližně 200 000 osob a z prostoru bývalého Sovětského
svazu tehdy byly více než desetinásobně větší než po roce 1989). Také v kontextu současných ekonomických migrací nejsou rozsáhlé. V současné době žije
na území České republiky téměř 450 tisíc cizinců, imigrantů, s dlouhodobým
a trvalým pobytem. Migrace, o kterých hovořím, nemohou významně ovlivnit
demografické charakteristiky České republiky, o nichž se někdy v souvislosti
s migrační politikou diskutuje. Zejména na počátku 90. let 20. století však jejich
uskutečňování mělo nezanedbatelný symbolický význam při formování politiky vůči krajanům a byly rovněž výrazem aktivní mezinárodní politiky s humanitárními cíli: migrace z Ukrajiny a Běloruska přicházela z oblastí postižených
černobylskou jadernou katastrofou a krajané zejména v letech 1991–1993 přicházeli především ve velké míře z obavy o své zdraví.
Přestože byly řízené návratové migrace určeny jen pro omezené množství osob,
iniciovaly další spontánní návratové i primární migrace zejména z prostoru Ukrajiny.
Podle našich zjištění na jednoho přesídlence připadá alespoň jeden člověk, který
využil kontakty s přesídlenci, byl jimi pozván a přesídlil, takže přibližně dalších 3 000
osob přišlo za přesídlenci. Tento proces není ukončen. Mezi přesídlenci jsou velice
často staří rodiče přesídlenců, o které se přesídlenecké rodiny starají.
Účastníci řízených návratových migrací přicházeli do České republiky v následujících vlnách: v letech 1991–1993 se jednalo o přesídlence z Ukrajiny a Běloruska
173
v počtu téměř 1900 osob, v letech 1995–2001 to bylo 720 osob z Kazachstánu
a v roce 2007 též z Kazachstánu dalších 70 osob.
Ačkoli nešlo o početně rozsáhlé migrace, zejména na počátku 90. let 20. století jim byla věnována relativně velká pozornost. Média si všímala hlavně migrací
z Ukrajiny a Běloruska v letech 1991–1993, neboť se jednalo, jak již bylo řečeno,
o takzvané ekologické migrace, motivované obavami o vlastní zdraví z oblastí
postižených černobylskou jadernou katastrofou. S přibývajícím rozsahem pracovních migrací však pozornost médií postupně ochabla a stejně tak postupně
opadl zájem médií o – zpočátku medializovanou – migraci z Kazachstánu, která
byla nazvána „Návrat domů“. Problematika migrací, pokud se nejedná o větší skupiny, které by se jevily jako výrazně problémové, není v současné době v České
republice zpravidla v centru mediální pozornosti. Lidé si zejména v Praze a ve
středočeském kraji, kde jsou imigrace nejsilnější, na zahraniční stěhování zvykají.
Výsledky šetření o návratových řízených migracích
Poznatky o návratových řízených migracích jsou v tomto textu zpracovány
jako součást diskuse o současné návratové politice České republiky. Podrobněji je
možné se s výsledky výzkumu seznámit v textech: Uherek – Valášková 2006 nebo
Uherek 2011. Na tomto místě jsou sumarizovány pouze některé poznatky týkající
se problémů souvisejících s aktuální diskusí.
Terminologické problémy a úhel pohledu na řízené návratové migrace z Ukrajiny,
Běloruska a Kazachstánu
V případě skupin, o nichž pojednává tento text, je představa návratu komplikovaná a možná i zavádějící. Nejednalo o reemigraci osob žijících několik let v zahraničí, ale o návrat skupiny, která v zahraničí žila po několik generací. To znamená, že
skupina se jako celek – obrazně řečeno – vracela, avšak jednotlivci se stěhovali do
země, kde nikdy nežili a kterou mnozí z nich před migrací ani nenavštívili. České
úřady, které jim při přesídlování asistovaly, sice vytvářely určitý most mezi migranty a novou společností, ale mnozí krajané zmíněnou okolnost podcenili, a utrpěli kulturní šok.
Migračních skupin, které jsou z hlediska potenciálních návratových migrací
v podobné situaci, je celá řada. Jejich členové vnímají Českou republiku jako opuštěný domov – starou vlast – místo svého původu, a potlačují skutečnost, že z hlediska individuální sociální zkušenosti je jejich situace odlišná. Je velký rozdíl mezi
krajany, kteří odešli v dospělém věku do zahraničí a reálně se vracejí do zdrojové
země migrace, a krajany, kteří se narodili v zahraničí a stěhují se do České republiky, přestože si obě skupiny migrační pohyb konceptualizují jako návrat. Zejména
druhá jmenovaná skupina, pokud se rozhodne k návratové migraci, potřebuje pro
následnou adaptaci na nové prostředí zpravidla pomoc. Pokud ji nemá k dispozici,
může být její adaptace a integrace do nového prostředí provázena řadou komplikací a nezdarů.
174
Specifická motivace pro adaptaci a integraci zkoumaných krajanských skupin
Uvedené skupiny se často stěhovaly s touhou integrovat se do české společnosti.
Jejich příslušníci byli silně motivováni a věnovali budování nového domova velké
úsilí. Jak deklarovali v jednotlivých šetřeních, soustředili se především na vytvoření kvalitních perspektiv pro děti, a případná zpětná migrace do zemí původu
(Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán) je v důsledku toho minimální. Zpětné trvalé migrace na Ukrajinu a do Kazachstánu bylo možné zaznamenat jen výjimečně, a to
spíše u majetnějších skupin, zejména u podnikatelů, kteří si v České republice
nedokázali vytvořit tak příznivé podmínky jako v původních bydlištích. Jejich aktivity však nebyly motivovány pouze snahou vytvořit si co nejkomfortnější prostředí
pro sebe a svoji rodinu. Chtěli být též akceptováni českou společností jako plnohodnotní, morální a pracovití občané a jako Češi. Relativně těžce snášeli skutečnost, že své okolí nezajímají, že se na ně společnost dívá s despektem, že je nepovažuje za Čechy, že se na nich snaží vydělat, že s nimi nejedná poctivě a podobně.
Péče českého státu, která byla při přesídlování relativně velká, brzy skončila.
Iniciování pomoci ze strany českých institucí, aby byly co nejrychleji překonány
stereotypy a nedůvěra, by jistě proces adaptace uspíšilo stejně jako pomoci příchozím podnikat a nebýt závislý pouze na nabídce pracovních míst.
Osobní a rodinné problémy, obtíže se zaměstnáním a jejich překonávání
Také v případě krajanské a řízené migrace, kdy proces usnadňoval stát, bylo
možné zaznamenat, že migrace je výraznou zkouškou rodinné koheze i psychické
odolnosti jedince. Někdy rodinné vazby posílí, jindy naopak způsobí rozpad rodiny.
V případě Čechů z Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu jsme zaznamenali obě varianty. Dodnes je ve skupinách patrná schopnost široké kooperace rozsáhlejších příbuzenských sítí, než je to běžné u autochtonního obyvatelstva. Tyto vazby usnadňují první fáze adaptace, ale mohou skupinu též dlouhodobě izolovat.
Problémy v soužití probíhaly paralelně s problémy s uplatněním v zaměstnání. Přesídlenci jsou převážně zaměstnanci. Příslušníci přesídleneckých skupin
často nesehnali místo na odpovídající kvalifikační úrovni a trvalo řadu let, než získali lépe placené pozice. Dobré uplatnění našli vysokoškoláci v oblasti strojírenství
a elektrotechniky nebo lékaři, neuplatnili se učitelé, humanitní vědci, přírodovědci,
vojenští specialisté. Řada přesídlenců se ke svým profesím již nikdy nevrátila.
Větší institucionální spolupráce by mohla pomoci překonat rodinné i skupinové tenze, problémy se zaměstnáním i tendence k izolování skupin, které jsou
patrné dodnes.
Nostalgické chování
Silná zátěž, kterou představuje migrace pro psychiku migrantů, se projevuje též
nostalgickým chováním. V literatuře je mnohokrát popsáno, že zatímco v premigračním období člověk stěhující se do nového prostředí zpravidla potlačuje představy o obtížích, které ho v novém prostředí čekají, po přesídlení je tomu naopak
175
– váží výhody a nevýhody a uvažuje, zda učinil dobře. V případě Čechů z Ukrajiny,
Běloruska a Kazachstánu byla častá silná nostalgie po vlastních domech, zahradách, domácím zvířectvu, živých příbuzných i zemřelých blízkých na hřbitovech.
Nostalgické chování se oslabuje, pokud lidé mají možnost být s původním prostředím v kontaktu, pokud se mohou navracet a vidět, jaká je situace ve zdrojových oblastech migrace. Vzhledem k tomu, že se Češi z Ukrajiny, Běloruska
a Kazachstánu stěhovali do relativně dobrých materiálních podmínek a možnost
návratů je v současné době uskutečnitelná, nostalgické chování často nebylo
výrazné. Lidé si při cestách do původních bydlišť uvědomovali, že si již vytvořili pouto v novém prostředí. Říkali, že jedou domů, pokud jeli zpět na Ukrajinu,
a následně zase, že jedou domů, při cestě do České republiky. Na návratové migrace po delším pobytu v zahraničí lze stěží uplatňovat metodický nacionalismus.
Je nutné počítat s tím, že migrant se bude cítit doma ve více zemích.
Problém potlačovaného a naopak demonstrovaného pocitu jinakosti
Příslušníci českého původu v uvedených skupinách často předpokládali, že
jejich percepce češství, jazyk a návyky budou mnohem blíže novému prostředí
v České republice, než jaká byla realita. Jen těžko se smiřovali s tím, že Češi jsou
jiní, než si je představovali, a ještě hůře s tím, že oni sami jsou považováni autochtonním obyvatelstvem za jiné. V některých případech dokonce nebyli identifikováni jako Češi, ale jako Rusové nebo Ukrajinci. Tento fakt si často neradi přiznávali a pocity neakceptace potlačovali. Postupně se získáním občanství České
republiky a sebevědomí v novém prostředí lze však zaznamenat opačnou reakci.
Mnozí jednotlivci deklarují, že jsou něco jiného než autochtonní Češi, a deklarují
se jako Češi z Ukrajiny, Kazachstánu, nebo pokud mají smíšený původ, někdy i jako
– například – Ukrajinci. Svou jinakost postupně přestávají skrývat, a naopak se k ní
hlásí. Deklarovaná národnost může souviset také s nabídkou naměstnání. Pokud
krajany nebo jejich rodiny zaměstnává v České republice Rus nebo Ukrajinec
a z české strany naopak přístup k zaměstnání nemají, může to změnit i jejich představu o tom, která národnost v nich převažuje. Deklaraci jinakosti nebo distance
od majoritní společnosti můžeme chápat i jako specifickou formu adaptace na
nové prostředí (Uherek 2010, 2011). Tato forma adaptace může být vyvolána také
tím, že majoritní prostředí se nechová podle představ imigračních skupin, nebo
že imigrační skupiny samy nejsou akceptovány. Návratová migrace nebo užší kontakty s českou společností mohou u mnohých krajanů naopak vytvořit pocit jinakosti a vědomí zakořeněnosti v zahraničí, kde dosud žili. Institucionální most mezi
návratovou skupinou a majoritní společností může mnoho vyřešit.
Problém glorifikace a idealizace místa původu
Přirozeně přicházejícím jevem je též glorifikace místa původu, která se netýká
jen přesídlenců samotných, ale též jejich dětí. Tak jako si Češi na Ukrajině a v dalších zemích před přesídlením často zkresleně a přehnaně pozitivně představovali
176
život v České republice, stejně tak se situace zejména při životních neúspěších
v České republice po přesídlení otáčí. Starou vlastí se stává Ukrajina, Bělorusko,
Kazachstán a negativní rysy života před přesídlením se zapomínají. Tato iluze zaslíbeného místa může mít v procesu adaptace a integrace do nového prostředí pozitivní i negativní efekty: představa takového místa může člověka posilovat při životních krizích a neúspěších, ale také vzdalovat realitě a podlamovat jeho schopnost
řešit aktuální problémy a situace. Do reality často vrací možnost návratu nebo dvojího občanství. Jakmile je návrat reálný, může to stimulovat migranta k tomu, aby
pragmaticky zvažoval výhody i nevýhody zdrojové a cílové destinace.
Dvojí původ jako stigma nebo jako přednost
Celá řada krajanů, zejména těch z Ukrajiny, do původních bydlišť občas jezdí – na
Dušičky či na „děň pobědy“ na hroby a při dalších příležitostech. Svůj dvojí původ
dnes frekventovaně chápou jako hodnotu. Zpravidla učí své děti, které dnes umějí
perfektně česky, též rusky a ukrajinsky, někdy je pro zdokonalení jazyka posílají na
prázdninové pobyty na Ukrajinu i do Ruska. Domnívají se, že ruština jim může i při
hledání zaměstnání pomoci a zvyšuje jim kvalifikaci. Někteří z nich se snaží oba
státy propojit při podnikatelských aktivitách nebo jejich zaměstnavatelé pochopili, že znalost několika prostředí může být chápána jako kvalifikační bonus, který
je užitečné využít.
Závěrečné zhodnocení
Jak již bylo řečeno, stát připravil přesídlencům při řízených migracích nadstandardní podmínky, které jim usnadnily start do nového života. Zejména pomoc se
zajišťováním bydlení, zaměstnání a trvalého pobytu byla cenná. Krajanští migranti přicházející spontánně, kteří takovou pomoc neměli, si museli zajišťovat vše
– až na trvalý pobyt – sami. Samozřejmě, že taková pomoc byla nadstandardní
a v kontextu migrací do České republiky výjimečná a také nákladná. V případě
krajanských migrací se však určitá asistence a koordinace vyplácí, mj. už z toho
důvodu, že se jedná o skupiny silně motivované v České republice setrvat a na
nové prostředí se adaptovat; jakkoli se jedná o specifické formy adaptace, kdy
zůstane zdrojová země stále důležitým vztažným bodem.
Série šetření mezi uvedenými přesídlenci nás poučila též o nutnosti kalkulovat s tím, že integrace do nového prostředí, zvláště v oblasti jazyka a know how,
neprobíhá lineárně, ale mění se s věkem, souvisí s tím, zda je člověk zaměstnán,
zda má doma školní děti, s nimiž musí řešit české úkoly, a podobně.
Určité legislativní a systémové usnadnění v podobě případného koordinačního orgánu by mohlo znamenat též dlouhodobější pozornost, která by návratovým migrantům mohla být věnována. Uvedené skupiny přesídlenců dnes mají
občanství ČR a žádné úřady již dlouhá léta nezajímají. Proces integrace a adaptace
na nové prostředí ale udělením občanství nekončí, a vedle spokojených a dobře
ukotvených rodin jsme mezi přesídlenými migranty nacházeli i jedince a rodiny
177
frustrované, odmítající komunikovat a bez valných vyhlídek na zlepšení stávajícího
postavení. Migrace může být start k životním úspěchům stejně jako k životním prohrám a koordinovaná pozornost by mohla počty poražených významně snížit.
Literatura
Petersen, W. 1970: A General Typology of Migration. In: Jansen, C. (ed.): Readings in
the Sociology of Migration. Oxford – New York: Pergamon Press, s. 49–68.
Schiller, N. G. – Faist, T. (eds.) 2010: Migration, Development and Transnationalism:
A critical stance. New York – Oxford: Berghahn Books.
Uherek, Z. 2010: Řízené migrace 90. let a problematika efektů dlouhodobé integrace a výzkumů takzvané druhé generace. In: Trbola, R. – Rákoczyová, M.
(eds.): Vybrané aspekty života cizinců v České republice. Praha: Výzkumný ústav
práce a sociálních věcí, s. 65–76.
Uherek, Z. 2011: Následný výzkum přesídlenců z černobylské oblasti a Kazachstánu.
In: Iljuk, B. (ed.): Identita migrantů z východní Evropy a jejich integrace v českém
prostředí. Hradec Králové: Gaudeamus, s. 16–28.
Uherek, Z. – Valášková, N. 2006: Řízené migrace po roce 1989. In: Uherek, Z. (ed.):
Kultura, společnost, tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR, s. 169–201.
Valášková, N. – Uherek, Z. – Brouček, S. 1997: Aliens or One´s Own People: Czech
Immigrants from the Ukraine in the Czech Republic. Praha: Institute of Ethnology
of the Academy of Sciences of the Czech Republic.
Vaculík, J. 1993: Reemigrace zahraničních Čechů a Slováků v letech 1945–1948. Brno:
Univerzita J. E. Purkyně.
Valášková, N. – Uherek, Z. 2006: Novoosídlenecké pohraničí. In: Uherek, Z. (ed.):
Kultura, společnost, tradice II. Praha: Etnologický ústav AV ČR, s. 53–108.
178
Nové migrační trendy po roce 1989 a 2004 ve střední
a východní Evropě (česká a polská perspektiva)
Hana Červinková,1 Marek Pawlak2
Smyslem našeho krátkého příspěvku je nastínit některé nové migrační trendy
týkající se střední a východní Evropy, které se objevily zejména po rozšíření
Evropské unie v roce 2004. Chceme nejprve poukázat na značné rozdíly mezi
jednotlivými zeměmi regionu, který je až příliš často ve veřejných a politických
debatách na nadnárodní úrovni považován za jednolitý prostor. Výsledky migračních výzkumů ale jednoznačně potvrzují existenci odlišných migračních kultur
v jednotlivých zemích – vhodným příkladem takových rozdílů v migračních tendencích jsou Polsko a Česká republika. Zatímco Polsko je tradičně zemí, ze které
lidé do zahraničí odjíždějí, Česká republika migranty spíše přijímá. V druhé části
článku se na příkladu etnografického výzkumu polské migrační vlny po roce 2004
do Norska zaměříme na popsání některých nových jevů v migračních pohybech
v rámci evropského prostoru. Domníváme se, že tradiční kategorie používané pro
popis a vysvětlení migrací jsou již nedostačující. V současné době totiž stále větší
počet migrantů neodchází natrvalo ze země původu do země cílové, nýbrž setrvává dlouhodobě v pohybu. Namísto emigrace a imigrace lze tedy hovořit spíše
o mobilním životě, v rámci kterého člověk cestuje mezi různými zeměmi, a tím si
zajišťuje lepší životní úroveň nebo získává kvalifikaci či vzdělání. V závěru upozorníme na to, že sice existují nepopíratelné důkazy existence této velké změny
v nadnárodním pohybu občanů střední a východní Evropy, avšak současné
veřejné a politické debaty a s nimi související legislativa a předpisy nadále nejsou
této skutečnosti přizpůsobeny. Přestože tedy evropský diskurz podporuje mobilnost jako důležitou součást evropské integrace a identity, pro plně mobilní život
občanů dnes nadále existují velké bariéry na státní, ale i evropské úrovni.
Migrační vlny po roce 1989
Po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě země západní
Evropy s obavami očekávaly, až je zaplaví velká migrační vlna lidí z Polska, České
republiky a dalších států bývalého ˝sovětského bloku, kteří u nich budou hledat zemi zaslíbenou a ohrozí stabilitu místních pracovních trhů. Zprávy v západoevropských mediích hovořily až o 25 milionech přistěhovalců, kteří přijdou na
Západ po pádu železné opony. Rozdíly v bohatství mezi Západem a Východem,
nestejnoměrný rozvoj a sociální a politická transformace byly pak považovány za
1
2
Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. (Tento článek vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční
rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.)
Instytut Etnologii i Antropologii Kulturowej, Uniwersytet Jagielloński. (This article was supported by funding from the Jagiellonian University within the SET project. The project is cofinanced by the European Union.)
179
rozhodující faktory, které měly ovlivnit nové migrační trendy a vlny po roce 1989
(Black – Engbersen – Okólski – Panţȋru 2010).
Tyto obavy západních zemí se ale nenaplnily a miliony imigrantů nezaplavily
jejich pracovní trhy. Samozřejmě že po roce 1989 došlo k zintenzivnění mobility,
ale počty migrantů a dráhy jejich pohybů nesplnily zmíněné očekávání. Přední
socioložka zabývající se migracemi Saskia Sassen tvrdí (1997: 150), že bychom si
neměli klást otázku: „Proč tolik lidí odešlo na západ?“ nýbrž spíše: „Proč – když
vezmeme v úvahu chudobu a nestabilní politickou situaci ve většině zemí regionu – se více lidí nerozhodlo pro emigraci do zemí Evropské unie?“
Engbersen, Okólski, Black a Panţȋru poskytují ve své citované studii dvě možné
odpovědi na tuto otázku (2010: 7–8): Z jedné strany bylo podle nich příčinou to, že
roce 1989 mnohé západoevropské země, jež zprvu měly dosti otevřenou azylovou
politiku, přijaly restrikční imigrační a azylová nařízení, která je efektivně ochránila
od možné velké imigrační vlny z Východu, tj. zejména ze zemí Společenství nezávislých států a z balkánských zemí. Příležitostí pro řádné zaměstnání pro pracovníky ze zemí střední a východní Evropy bylo v této době také velice málo. Ukázalo
se tak, že sama veliká politická změna, kterou byl pád komunistických režimů,
nezpůsobila natolik velkou migrační vlnu, jak se očekávalo. K té došlo až později,
v druhé polovině 90. let, kdy většinu regionu zasáhl ekonomický kolaps.
Druhou možnou a z antropologického hlediska významnou odpovědí na
otázku „proč se více lidí nerozhodlo odejít“ můžeme podle autorů hledat v intraregionálním rozčlenění a sociokulturních rozdílech mezi jednotlivými zeměmi
střední a východní Evropy. V této souvislosti uvádějí: „Bylo by skutečně zavádějícím zjednodušením přistupovat k problematice migrací v tomto regionu jako
k homogennímu jevu (Okólski 1992), vzhledem k tomu, že tento region bylo vždy
možné rozdělit na řadu oblastí, které emigranti tradičně opouštěli (migrant-sending), a takových, které imigranty většinou přijímaly (migrant-receiving). Mezi ty
první patří především Polsko, ale také Rumunsko, Ukrajina a Bulharsko, k nimž se
po roce 1990 připojila Albánie, Moldavsko a několik dalších zemí. V těchto zemích
od počátku 70. let minulého století existuje silná populační tendence k vystěhovávání obyvatelstva do zahraničí. Na rozdíl od nich Česká republika (dříve
Československo), Maďarsko a východní Německo (dříve Německá demokratická
republika) až do pádu železné opony imigranty především přijímaly. V této souvislosti můžeme říci, že hlavní změnou v období postkomunistické transformace
nebyl vznik nových rozdílů mezi zeměmi střední a východní Evropy, pokud jde
o migrační status.“ (Engbersen – Okólski – Black – Panţȋru 2010: 8)
Dalším důležitým faktorem, který pravděpodobně sehrál roli v zmírnění možných migrací do států Evropské unie, byly efekty ekonomických změn v průběhu
postkomunistické transformace, v důsledku kterých došlo k diverzifikaci ekonomického prostoru ve střední a východní Evropě. Prohloubily se ekonomické rozdíly v regionu, a zatímco některé oblasti hospodářsky upadly, jinde došlo k ekonomického růstu. Ekonomické rozrůznění regionu vedlo samozřejmě k populačním
180
pohybům a posléze ke vzniku nového migračního prostoru, který pomohl filtrovat možnou emigraci lidí do zemí Evropské unie. Místo stěhování na Západ
mnoho přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu například změnilo místo
svého trvalého pohybu na jinou zemi v rámci Společenství nezávislých států,
a Rusko se tak v 90. letech 20. století stalo jednou ze světových přistěhovaleckých
velmocí. Kromě toho se také statisíce lidí z bývalého Sovětského svazu (z Ukrajiny,
Běloruska, Moldavska, Ruska) a také z Rumunska a Bulharska přestěhovalo do
lépe prosperujících zemí regionu, zejména do České republiky a Maďarska. Tento
vnitřní typ migrace byl samozřejmě mnohem méně riskantní a také levnější než
hledání příležitostí na západě (Engbersen – Okólski – Black – Panţȋru 2010: 8–9).
Postupně emigranti ze střední a východní Evropy vyrážejí za prací také do míst,
která jsou pro ně geograficky a kulturně vzdálená, a vytvářejí si sítě, které jim
později, po uvolnění evropského trhu práce, umožňují vycestovat dlouhodobě.
Některé západoevropské země v tuto dobu postupně uvolňují svá restrikční pravidla pro vstup, a tak přistěhovalci ze střední a východní Evropy mohou například cestovat v oblasti schengenského prostoru. Některé státy dokonce zavedly
nebo prodloužily zvláštní programy vytvářející pracovní příležitosti pro pracovníky ze střední a východní Evropy. V některých státech na jihu Evropy pozorujeme
zase jakousi tichou toleranci, co se týče nelegální práce přistěhovalců. Pro shrnutí můžeme říci, že nejdůležitějším podnětem pro postupné zesilování migračních pohybů v devadesátých letech jsou důsledky politické a ekonomické transformace, které způsobily převrat v životě milionů lidí žijících ve střední a východní
Evropě. Jak se postupně oslabovala sociální role státu, dereguloval trh a rostla
inflace, docházelo k sociálnímu rozvrstvení, a v této souvislosti bychom na zvětšující se migraci měli podle autorů nahlížet jako na „nenásilnou odpověď na ekonomický kolaps a neúspěšné pokusy o dosažení ekonomické obnovy v 90 letech”
(Engbersen – Okólski – Black – Panţȋru 2010: 9).
Wallace (2002) ve své práci poukazuje na nový jev ve struktuře středoevropských a východoevropských migrací v devadesátých letech, a sice intenzifikaci
krátkodobých, cirkulačních pohybů, pro které se podle autorky hodí spíše termín mobilita než migrace. V případě Polska, tradiční emigrační kultury, dochází
v tomto období ke změně tradiční emigrace, která směřovala především do
Spojených států (po mnoho let považovaných za ‘zemi zaslíbenou’), na migraci
evropskou. Díky tomu, že evropské země jsou zeměpisně dostupnější, rozhodnutí
o přestěhování se do jedné z nich nevyžaduje automaticky rozhodnutí o stálém
přesídlení, což je vnímáno polskými migranty velice pozitivně. V důsledku těchto
změn začaly být polské migrační trendy popisovány jako pohyby kyvadlové nebo
cirkulační a v některých případech dokonce jako nadnárodní dojíždění (Wallace
2002; Stola 2001).
Autorka uvádí výsledky mezinárodního výzkumu, který poukazuje na to, že
pravděpodobně také z důvodů geografické blízkosti a možnosti krátkodobých
migrací jsou pro Středoevropany po roce 1989 Německo a Rakousko hlavními
181
cílovými zeměmi. Postupný nárůst krátkodobé mobility se odráží v subjektivním
vnímání obyvatel střední a východní Evropy (IOM 1998 in: Wallace 2002), kteří spatřují velký rozdíl mezi prací v zahraničí a emigrací s cílem přesídlení. A tak, přestože
Německo bylo 36 procenty dotazovaných Poláků, 38 % Čechů, 25 % Maďarů a 17
% Slováků považováno za nejlepší cílovou zemi pro práci v zahraničí, k přesídlení
by si ho vybralo pouze 1–6 % dotazovaných (IOM 1998 in: Wallace 2002).
Podle výsledků výzkumu, který Wallace zmiňuje, většina potenciálních migrantů ze střední a východní Evropy nechce přesídlit do zahraničí natrvalo, ale zato
mnoho lidí vyjadřuje zájem o dočasnou práci v zahraničí. Na tento trend v pracovní migraci řada západních zemí v 90 letech odpovídá programy pro řádné
dočasné zaměstnání, ale kromě těchto oficiálních programů mnoho dočasných
přistěhovalců ze zemí střední a východní Evropy, hlavně z Polska, našlo svůj prostor v rámci neformálního trhu práce, kde si v dočasném zaměstnání vydělají
mnohem vyšší mzdy než doma. V souhrnu můžeme říci, že migrační vzorce mezi
střední a východní Evropou a západní Evropou mají od devadesátých let především krátkodobý a cirkulační charakter (Stola – Wallace 2001).
Migrace po roce 2004
Náhlá a celkem neočekávaná masová migrace Poláků po Evropě po vstupu do
Evropské unie v roce 2004 měla velký vliv na rozvoj teoretických a výzkumných
přístupů ke studiu migrace. V Polsku se však tyto nové vědecké poznatky nepromítají do veřejných a politických diskusí. Při debatách na téma polské migrace
jsou nadále používány tradiční přístupy, které tento jev pojímají jako jednosměrný
pohyb z původní do cílové země, jehož výsledkem je buď přesídlení, nebo návrat.
Pokud se migranti vrátí domů, je tento návrat potom považován za výsledek
„nepovedeného migračního projektu“. Tato zastaralá koncepce neodpovídá současným migračním trajektoriím Poláků, které po vstupu do Evropské unie nabraly
různorodou a zcela novou podobu. V parafrázi na slavné pojetí „tekuté modernity“
(liquid modernity) Zygmunda Baumana (2000) můžeme hovořit o „tekuté migraci“
v případě polských migračních trendů po roce 2004. Bauman používá pojetí tekutosti, aby popsal život současné společnosti, který je nestálý a plynný a v kterém
se lidé nemohou spoléhat na tradiční struktury a jsou odkázáni na vlastní výběr
z velké škály jak materiálních, tak i nemateriálních možností. Současný člověk žije
podle Baumana trochu jako turista, nomád, který mění nejenom místo pobytu,
ale též zaměstnání, partnery či hodnoty. Když hovoříme o tekuté migraci, máme
na mysli tento stav neustálého přemísťování, stav trvalé mobility, která v pevné
míře vystřídala dřívější typy migrací, jež někde začínaly a někde končily a v nichž
pohyb byl pouze prozatímním stavem, nikoliv trvalým řešením.
Můžeme říci, že Poláci používají svou prostorovou mobilitu jako adaptační
mechanismus v rámci rozšíření Evropské unie. Poláci tedy už nepoužívají nadnárodní sítě k tomu, aby si vylepšili životní podmínky v zemi přesídlení, ale mnoho
z nich je využívá k tomu, aby zůstali co nejdéle mobilní – s cílem vylepšit nebo
182
udržet si určitou životní úroveň, rozšířit si odbornou kvalifikaci a dosáhnout vyššího vzdělání. Migrace se tak stává jejich životním stylem: „být doma“ proto dnes
znamená tento domov také opouštět, migrace představuje stávající alternativu
ke klasickému pojetí mezinárodních migrací dělících se na emigrace a imigrace.
Pro ilustraci můžeme uvést příklad vlastního terénního výzkumu (Pawlak 2012),
prováděného v Polsku a Norsku v letech 2009 až 2011 v rámci interdisciplinárního
projektu CULCOM (Cultural complexity in the new Norway), vedeného výzkumníky z Univerzity v Oslo.3 V rámci tohoto projektu byla zkoumána mobilita pracovníků ve stavebnictví, kteří se přemísťovali mezi Polskem a Norskem. Migranti se
mohli lehce přemísťovat mezi oběma zeměmi, protože společenské sítě a vazby,
které si vytvořili, jim umožňovaly udržovat pouze povrchní interakční styky s norskou společností za účelem získání pracovním příležitostí. Znamená to, že mnoho
polských migrantů neplánovalo přestěhovat se nastálo do Norska, ale na druhé
straně také necítilo potřebu učinit rozhodnutí o definitivním návratu do mateřské země. Mnoho z nich mělo také bohaté zkušenosti s tím, co to znamená „být“
migrantem, protože před příjezdem do Norska už pracovali v jiných evropských
zemích (často to byla Anglie, Holandsko nebo Španělsko). Můžeme proto hovořit o tom, že tito migranti vedou mobilní život – v Polsku „bydlí“, zatímco v Norsku
„pouze pracují“.
K tomu, aby se ekonomičtí migranti mohli pohybovat z místa na místo, je ale
nutné, aby si vytvořili místní vazby a podpůrné sítě, díky kterým mohou fungovat v každodenním životě a které jim pomáhají v hledání pracovních příležitostí.
Migranti, kteří neopouštějí svou zemi proto, aby se usadili natrvalo v zemi jiné,
a pro které se mobilita stává důležitým aspektem jejich životních strategií a praxe,
se stávají součástí lokalit stejně tak „tady“, jako „tam“. Lokalitou tady je samozřejmě
místo, z kterého sami pocházejí, kde mají rodinu, přátele a známé – je to prostor
chápaný spíše v kategoriích intimity a pocitů, prostor, jehož kvalitu chtějí migranti prostřednictvím své mobilnosti často vylepšit. Lokalita tam je zřídka intimního rázu – častěji jde o známosti, závislosti a konexe, chápané v kategoriích pragmatických. V důsledku toho mnoho polských migrantů v Norsku „pouze pobývá“,
a vrací se do Polska, kdykoliv je to jenom možné.
V takovémto mobilním životě jsou velice důležité aspekty důvěry, výměny
a vzájemnosti, jež rozhodují o přináležitosti do společenské sítě, která jim umožňuje neustálé přemísťování mezi Polskem a Norskem. Velice často se proto každodennost „tekutých migrantů“ opírá o silné závislosti na lidech stejného etnického původu, žijících v zemi, která je přijímá, zatímco vztahy s místním obyvatelstvem se omezují pouze na přijímání zakázek. Tak je tomu zejména v případě pracovníků ve stavebnictví. Vzájemnost a důvěra jsou přitom zdrojem určitého druhu výměny. Proto například spolupráce, sdílení důležitých informací,
3
Marek Pawlak, který je spoluautorem tohoto článku, plnil roli hostujícího výzkumníka při
Interkulturelt Museum IKM (Intercultural Museum), financování poskytl European Social Fund
v spolupráci s EEA and Norway Grants.
183
předávání si zakázek nebo udělování rad týkajících se oficiálních i neoficiálních
řešení různých právních problémů jsou činiteli, které rozhodují o tom, zda člověk
patří či nepatří do dané sítě. Vzájemnost a výměna jsou proto určitým zabezpečením pro migranty, kteří díky nim mohou vést mobilní život. V případě polských
migrantů v Norsku se takové sítě rozvíjejí v různých místech a v různorodých situacích – před a po nedělní katolické bohoslužbě v polštině, během setkání s polskými migranty organizovaného norským úřadem práce nebo také během vykonávání práce pro norské zaměstnavatele.
Příklad polských migrantů v Norsku ukazuje, že k tomu, aby člověk mohl být
mobilní, musí být rovněž lokální (Dahinden 2010). Proto si také „tekutí migranti“,
přestože jsou intenzivně mobilní, vytvářejí sítě, uvnitř kterých se mohou neustále
přemísťovat. Tekutá migrace je tak určitým způsobem života pro mnoho Poláků,
kteří se rozhodují pro práci za hranicemi. Nemusejí už odjíždět z Polska „natrvalo“
a „začínat život“ od začátku v jiné zemi. Namísto toho mohou vést mobilní životní
existenci, která spočívá v tom, že bydlí obrazně v Polsku a pracují v jiné zemi.
Na závěr
Je třeba dodat, že migrační jev, který jsme nazvali tekutou migrací, je velice
široký a netýká se pouze určité profesní, sociální nebo etnické skupiny. I v českém
kontextu pozorujeme nový typ mobilní existence, kdy lidé setrvávají v pohybu,
studují, pracují, dalo by se říci, že dlouhodobě bydlí v zahraničí, ale ve skutečnosti
udržují silné vazby z domovem a neplánují nutně trvalé přesídlení do jiné země.
Lze říci, že v evropských migracích týkajících se občanů takových zemí, jako je
Polsko či Česká republika, nejde už tolik o opouštění vlasti a návrat do ní (tedy
tradičně chápanou mezinárodní migraci v kategoriích emigrace a imigrace), ale
o mobilní život. Žel, ačkoli evropský diskurz propaguje mobilitu v rámci evropského prostoru jako jeden z důležitých evropských integračních mechanismů, ani
evropské, ani vnitrostátní předpisy nejsou novým modelům mobility Evropanů
plně přizpůsobeny, což způsobuje nejenom velké praktické problémy pro jednotlivce a jejich rodiny, ale také nepřispívá k pozitivní národní a státní sebeidentifikaci
těchto občanů Evropy a světa.
Rádi bychom tedy na závěr položili několik otázek, nad kterými by bylo dobře
se zamyslet nejenom ve vědeckém výzkumu, ale především při tvorbě zákonodárství a řízení práce státních institucí: Jak mají být přizpůsobeny předpisy
pro občany, kteří se nechtějí usadit v nové zemi, ale také nechtějí nebo nemohou zůstat doma, kteří chtějí setrvat v pohybu? Jaký vliv má tato skutečnost na
pojetí občanství? Jak to udělat, aby se mobilita stala součástí občanství? Jak učinit
pohyb, transnacionalitu a obecnou propojenost mezinárodního života součástí
migrační politiky? V souvislosti s těmito trendy je otázka „návratové politiky“ bez
trvalého návratu ještě palčivější – jak to udělat, aby občané v pohybu, občané
světa byli plnohodnotnými občany své původní země?
184
Literatura
Bauman, Z. 2000: Liquid Modernity. Cambridge: Polity.
Black, R. – Engbersen, G. – Okólski, M. – Panţȋru, C. 2010: A Continent Moving West?
Amsterdam: Amsterdam U Press.
Dahinden, J. 2010: ‘The dynamics of migrants’ transnational formations:
Between mobility and locality.’ In: Bauböck, R. – Faist T. (red.): Diaspora
and Transnationalism: Concepts, Theories and Methods. IMISCOE Research.
Amsterdam: A. University Press, s. 51–71.
Engbersen, G. – Okólski, M. – Black, R. – Panţȋru, C. 2010: ‘Introduction Working
out a way from East to West: EU enlargement and labour migration from
Central and Eastern Europe.’ In: Black, R. et al (red.): A Continent Moving West?
Amsterdam: A. University Press, s. 7–22.
IOM 1998: Migration Potential in Central and Eastern Europe. Geneva: International
Organization for Migration.
Okólski, M. 1992: ‘Migratory movements from countries of Central and Eastern
Europe.’ In: Council of Europe, People on the Move. New Migration Flows in
Europe. Strasbourg: Council of Europe Press, s. 83–116, 203–230.
Pawlak, M. 2012: ‘„My, w Norwegii, mówimy na nich Polakkene”. Tożsamość, mobilność i habitus migrantów.’ In: Buchowski, M. – Schmidt J. (red.): Imigranci.
Między Integracją a Izolacją. Poznań: Wydawnictwo Nauka i Innowacje, s. 121–
137.
Sassen, S. 1997: Migranten, Siedler, Flüchtlinge. Von der Massenauswanderung zur
Festung Europa. Frankfurt: Fischer.
Stola, D. 2001: ‘Two kinds of quasi-migration in the Middle Zone: Central Europe
as a space for transit migration and mobility for profit.’ In: Stola, D. –Wallace,
C. D. (red.): Patterns of Migration in Central Europe. London: Palgrave, s. 84–104.
Stola, D. – Wallace, C. D. 2001: Patterns of Migration in Central Europe. London:
Palgrave.
Wallace, C. D. 2002: ‘Opening and closing borders: migration and mobility in EastCentral Europe.’ Journal of Ethnic and Migration Studies 28 (4), s. 603–625.
185
Súčasné (pracovné cezhraničné) migrácie
a ich etnologické štúdium na Slovensku
Marta Botiková
Vo svojom príspevku naznačím niekoľko okruhov súvisiacich s predmetom
nášho vedeckého podujatia:
– v úvodnom prehľade stručne ukážem na vývoj nazerania na oblasť migrácií,
ako sa formovala v slovenskej etnológii v druhej polovici 20. storočia;
– podám charakteristiku súčasných (pracovných) migrácií (po r. 1989) z etnologického pohľadu, teda predovšetkým z hľadiska samotných migrantov a ich
rodín, prípadne dôsledky migrácie po návrate migrantov;
– poukážem na význam migračných sietí a naznačím prvé výsledky štúdia kultúrnej identity súčasných migrantov z hľadiska ich možností, resp. vôle ku
integrácii s majoritným spoločenstvom v prostredí migrácie.
Štúdium migrácií, zamerané predovšetkým na problematiku slovenského
vysťahovalectva, sa sformovalo až v druhej polovici 20. storočia. Takmer
súčasne s historikmi (K. Čulen, J. Sirácky, J. Hrozienčik, F. Bielik, E. Jakešová,
C. Baláž), jazykovedcami (J. Štolc, P. Ondrus), demografmi (J. Svetoň) a publicistami (J. C. Hronský, A. Mráz, Ľ. Bartlaská) rozbehli sa aj výskumy etnografov a folkloristov (R. Bednárik, M. Kosová, R. Žatko, J. Kresánek, B. Filová, S.
Burlasová). K nim sa postupne pridávali aj príslušníci ďalších generácií výskumníkov ( O. Elschek, S. Švehlák, M. Prasličková, J. Botík, M. Botiková, A. Mann, E.
Krekovičová, M. Benža, P. Slavkovský, J. Čukan a ďalší). Aj napriek ich iba okrajovému a sporadickému záujmu sa o zahraničných Slovákov bádatelia, zaujatí
problematikou migrácií z etnologického hľadiska, dopracovali k poznatkom,
ktorých výsledkom je tematicky vcelku pestrý, empiricky aj teoreticky prínosný
obraz o obidvoch hlavných prúdoch a smeroch slovenského vysťahovalectva.
Jednak o tom staršom, do ktorého spadajú slovenské ostrovy v priestoroch
juhovýchodnej oblasti Veľkej uhorskej nížiny („Dolnej zeme“), v Maďarsku,
Rumunsku, Srbsku a Chorvátsku. Aj o tom mladšom, smerujúcom do rozvinutých priemyselných krajín v západnej Európe, ako boli Rakúsko, Francúzsko,
Nemecko, Belgicko a v zámorí – USA, Kanada, Argentína, Austrália.
Viaceré okolnosti spôsobili, že výskumy etnológov a folkloristov sa realizovali
takmer výlučne iba v prostredí dolnozemských Slovákov. V tomto prípade „za
najproduktívnejšie možno označiť koncepčné prístupy, v ktorých sa dolnozemskí Slováci prestali posudzovať ako sociálne kultúrne jednotné či homogenizované spoločenstvo. Čiže ako spoločenstvo so statickým, a iba s materským národom súvisiacim jazykovým a kultúrnym uspôsobením ... Čoraz väčší dôraz sa začal
dávať na to, že dolnozemskí Slováci sú už tri storočia oddelenou, a práve preto aj
186
neobyčajne dynamickou subetnickou jednotkou ... medzi etnické a kultúrne interakcie vyúsťovali do viac kontextových zdrojov a do synkretického obsahu kultúry
dolnozemských Slovákov“ (Botík 2011: 8).
Nové výskumy migrácií po roku 1989 sa čiastočne vybrali cestou zdokumentovania dovtedy „nedovolených“ regiónov, ku ktorým – paradoxne – patrili oblasti susediacich štátov alebo štátov, s ktorými Československo zdieľalo politické smerovanie. Kolegyne, kolegovia sa dostali do terénu medzi Slovákov v Poľsku, na Ukrajine
do málo známych oblastí v Rumunsku, ale vrátili sa aj do známych slovenských obcí
vo Vojvodine v Srbsku. Tu všade sa podarilo zrealizovať systematický projekt etnologického atlasu (Stoličná – Benža – Slavkovský 2006; Benža 2006). Za povšimnutie stojí, že v Maďarsku, v Rumunsku aj vo Vojvodine vznikli a v súčasnosti rozvíjajú aj samostatná vedecká činnosť tamojších domácich menšinových inštitúcií, kde
odborníci zo Slovenska slúžia svojím poradným, metodickým prínosom.
Novým smerom výskumu, ktorý sa otvoril po roku 1989 a ktorému pripravovali cestu aj spoločenské aktivity záujmových združení koncom osemdesiatych
rokov v Československu, bol výskum presídlencov. Ľudí, ktorí s rôznych dôvodov počuli povojnovú propagandistickú akciu „Mať volá“, ktorí sa stali predmetom medzištátnych povojnových politických dohovorov o výmene obyvateľstva
alebo o repatriácii (Paríková 1999). Ich život v staro-novej vlasti po návrate predstavoval tiež výzvu pre etnologický výskum, ktorý bol plánovaný vo viacerých prihraničných oblastiach, ale intenzívne sa uskutočnil najmä na južnom Slovensku.
Tematicky je dodnes aktuálny, ako ukazujú aj sondy dokladajúce intenzívny spolkový život, prejavy súnáležitosti a aktivity v rôznych sférach života nielen samotných presídlencov, ale aj generácií ich potomkov (Molnárová 2004; Kerekrétyová
2011; Franková 2013).
Aj emigrácia po roku 1968 sa koncom 20. storočia stala predmetom etnologického spracovania. Boli publikované nové výskumy, ktoré sa vracali k starším migračným pohybom v druhej polovici 20. storočia (Luther 2006; Salner 2007) ako aj
k novým témam. Zvlášť po roku 2004 sa objavuje koncept/jav transnacionalizmu
v migráciách, keď sa už otázka migrácií neformuluje predovšetkým v smerovaní
odkiaľ – kam. Búra sa koncept národného štátu a etnickej homogenity, transnacionálni/transnárodní migranti nemajú problém integrovať sa do novej spoločnosti,
no aj napriek tomu udržiavajú aktívne a pevné väzby s domovom (Bitušíková 2007).
M. Bahna v súvislosti s transnárodnou konceptualizáciou migrácie uvádza, že táto
teória „prestáva uvažovať o migrácii ako o pohybe zo zdrojovej do cieľovej oblasti
a chápe ju ako pohyb v transnacionálnom sociálnom priestore“ (Bahna 2011: 17).
Pojem, ktorý vyhovuje pomenúvaniu javov etnológom či sociológom, je v istom
zmysle kontroverzný z hľadiska občianskej príslušnosti migrantov (zdanenie, volebné
právo), a to osobitne v súvislosti s uznaním, resp. zrušením dvojitého štátneho občianstva (Zákon č. 250/2010 Z. z., ktorým bol novelizovaný zákon NR SR č. 40/1993 Z. z.,
o štátnom občianstve Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov). Uvedené
procesy sú otvorené a ich fungovanie a účinnosť preverí až ďalší vývoj.
187
V zmenených politicko-geografických, ekonomických aj ideových okolnostiach
po roku 1989 sa fenomén migrácie, resp. emigrácie ukazuje v nových súvislostiach. Systematické štúdium nových migrácií sa u nás vytvára cez tematické zameranie jednotlivých bádateľov, ich osobné a výskumnícke skúsenosti a v neposlednom rade aj cez snahu etnológie ako spoločenskej vedy dať výpoveď k súčasným procesom, ktoré vie popísať, analyzovať a vysloviť sa aj k ich spoločenským
dôsledkom, aj keď často na mikro-úrovni prípadových štúdií a pozorovaní malých
skupín. Upozorňovanie na jednotlivosti či trendy v týchto rozmeroch dokresľujú
štatistické merania a ekonomické a právne analýzy širších databáz a následne aj
spoločenských dosahov.
Hoci Slovensko je krajinou s bohatou migračnou históriou svojich obyvateľov,
ich odchod sa často spája v celospoločenskom diškurze, napriek „otvorenému
svetu“ a európskemu občianstvu, s negatívnymi konotáciami, alebo aspoň vyjadrením poľutovania nad odchodom ľudí za prácou za hranice. Takéto riešenia sú
pociťované ako celospoločenské zlyhanie, či už je formulované v zmysle rozpadu
rodín, odlivu pracovnej sily, zvlášť mozgov, do ktorých krajina investovala prostriedky, o ktorých nevedno, či sa raz vrátia späť.
Zaujímavé sú zistenia, pri ktorých nám často individuálne či skupinové prejavy
a riešenia konkrétnych situácií dokladajú, nakoľko sa pri nich opakujú staršie
modely a do akej miery, ako a prečo sa vytvárajú nové cesty riešenia novo vznikajúcich situácií.
Pre ďalšiu analýzu nám poslúži opis niektorých typov migrácií po roku 1989,
keď sa otvorili hranice a slobodná možnosť vycestovania. Zároveň sa veľmi skoro
prejavili nepriaznivé sociálne fenomény nového ekonomického fungovania, a to
zvlášť na Slovensku, ešte v rámci Československa, totiž nezamestnanosť a pokles
životného štandardu vo viacerých regiónoch aj v mnohých profesiách. Hoci súhlasíme – a napokon aj v našom materiáli potvrdíme –, že push-pull sily nemusia mať
vždy nevyhnutne ekonomický základ (Vašečka 2009: 14), globalizačné a integračné procesy, ktoré sú neodškriepiteľne tiež procesmi ekonomickými, zohrávajú významnú úlohu (Divinský 2005: 33). V interpretácii samotných účastníkov
procesu sa však práve ekonomická potreba či tlak a na druhej strane zárobková
možnosť často uvádza ako spúšťač pri rozhodovaní sa pre migráciu.
Popri iných zisteniach považujeme za zaujímavé tie, ktoré ukazujú určitú nadväznosť na predvojnovú, „prvorepublikovú“ pracovnú migráciu. Ešte žijú, resp. žili príbuzní, na ktorých sa bolo možné obrátiť v zahraničí a požiadať ich o pomoc a podporu pri zorganizovaní takého vycestovania. Lenže príbuzenské zväzky ochladli, aj
vzhľadom k tomu, že boli v Československu po 2. svetovej vojne prenasledované
styky, korešpondencia aj na rodinnej úrovni a po rokoch boli kontakty sporadické,
resp. zanikli úplne (Bumová 2006). Okrem toho, vycestovaní príbuzní boli už dávno
Kanaďania či Američania so svojím právnym vedomím aj pracovnou skúsenosťou,
a tak – akokoľvek milí – synovci z niekoľkého „kolena“ čelili hneď v úvodných listoch otázkam typu: ako budeš poistený, či vieš po anglicky, čo tu vlastne chceš
188
robiť? Tie otázky boli legitímne, zvlášť od osôb poväčšine v dôchodkovom veku,
kde takáto „návšteva“ prinášala popri potešení zo stretnutia viac problémov do
každodenného života. Slabá jazyková výbava našich ľudí, neporozumenie reáliám
sociálneho systému ako aj ďalšie okolnosti spôsobili, že tento typ „oživenia“ príbuzenských vzťahov a pomoci pri pracovnej migrácii sa často stal nepriechodný.
Na rozdiel od takejto pomoci očakávanej od príbuzných sa objavil aj iný model,
ktorý naopak fungoval, totiž pomoc príbuzným v zahraničí zo strany prichádzajúcich migrantov zo Slovenska. Išlo o mladých ľudí, resp. ľudí v zrelom veku,
ktorí boli bez záväzkov, a z týchto sa na pozvanie stávajú žiadaní manželskí partneri, obyčajne v mladších generáciách starších emigrantských rodín. Prinášajú
so sebou skromnosť, pracovitosť, vďačnosť, znalosť v zámorí zabúdaného slovenského jazyka a predstavujú v rodinách, kde sa uvedené vlastnosti oceňujú,
vklad do budúcnosti. Ženísi či nevesty, ktoré prijali takéto pozvanie, znamenajú
aj v krajanskom spoločenstve oživenie spolkového, čiastočne i cirkevného života,
ako aj rozvoj ďalších aktivít. Predstavujú „novú krv“, ktorá posilňuje skupinovú,
v tomto prípade etnickú identitu a bude zaujímavé sledovať, akým smerom sa
budú ďalej vyvíjať životné osudy a smerovania tejto skupiny emigrantov. Takéto
sobáše sa predbežne zdajú byť „nenávratné“ – príklady máme z vlastných výskumov aj z internetového výskumu D. Luthera (2006: 102–103). Ide však o pomerne
nové javy, ovplyvnené množstvom individuálnych okolností, a preto zatiaľ nie je
možné posúdiť ich stabilitu.
Pravdaže, do svadobných ponúk cez platenú inzerciu, zoznamovacie portály
a iné kanály sa dostávajú aj ľudia, ktorí nemajú v rodinnej histórii či v okruhu rodinných priateľov a známych krajanské zväzky. V týchto prípadoch, ktoré zatiaľ neboli
predmetom záujmu etnológov, budeme v budúcnosti – pokiaľ nám to informátori dovolia – sledovať pravdepodobne odlišné modely spolužitia, ktorých funkcia a štruktúra sa môže, ale aj vôbec nemusí dotknúť starších emigračných vrstiev.
Bez väzby na staršie emigrantské vrstvy je aj v Európe rozvinuté vycestovanie
za prácou au-pair. Tento nový fenomén má už v slovenskej etnológii aj sociológii veľmi kvalitné pokrytie a spracovanie (Búriková 2006, 2007, 2010; Bahna 2005,
2006). Z hľadiska pull síl tu popri učení sa jazyku a získaní skúsenosti a predstavy
o vlastnej kompetentnosti vystupujú samozrejme aj nezanedbateľné ekonomické zretele, ktoré pomáhajú štart mladých dievčat, namiesto, pred, v priebehu
či po vysokoškolskom štúdiu. Predstavujú aj istý druh dobrodružstva, pre ktoré sú
odhodlané najmä dievčatá bez záväzkov. Ak sa do tohto druhu služby upíšu mladí
muži, pobyt má skôr podobu prázdninovej brigády, predstavuje možno výzvu
neobvyklej rodovej role, nie však systematický spôsob zárobku. V oboch prípadoch (dievčat aj chlapcov) existujú popri agentúrnom sprostredkúvaní aj priateľské
a príbuzenské siete, ktoré síce predstavujú väčšie riziko, ale na druhej strane sú
lacnejšie a niekedy aj jednoduchšie dostupné. Skúsenosť au-pair-iek navyše často
dokladá, že pri ochrane pred sklamaním z prostredia a práce, aj pred zneužívaním
tejto kvázi „pracovnej sily“ je sprostredkovateľská agentúra obyčajne málo pružná
189
a efektívna. Návrat po roku alebo po dvoch rokoch je súčasťou právneho statusu.
Kým mnohé dievčatá odmietajú predĺženie pobytu, iné sa usilujú predĺžiť si pobyt
často na hrane legálnych prostriedkov (Búriková 2007). (Príbeh sklamania a nevyžiadaných návratov bol inšpiráciou umeleckého spracovania vo filme úspešnej mladej slovenskej režisérky Miri Fornayovej: Líštičky, 2009.)
V západoeurópskom priestore sa po roku 1989 stretávame postupne aj s ďalšími skupinami či individuálnymi iniciatívnymi pracovnými migrantmi. Ako sme
pripomenuli, v ich príbehoch sme hľadali väzby na tradičné modely pracovných
migrantov zo začiatku 20. storočia. Tie bolo možné sledovať v pracovných partiách
robotníckych povolaní – často stavebných robotníkov, či už bez presnejšie určenej
kvalifikácie („majstri tisícich remesiel“), alebo špecialistov – podlahárov, natieračov apod. Pracovné partie sa organizovali na domácej pôde, podľa známosti, priateľstiev aj spoľahlivosti jednotlivých členov budúcej partie. Pre tento druh výjazdov je charakteristická organizovanosť, hierarchia v skupine, v ktorej aspoň organizátor/sprostredkovateľ/majster ovládal na základnej úrovni jazyk krajiny, v ktorej si skupina zahovárala prácu. I tu sa chýr o pracovných príležitostiach popri
všetkých technických a spoločenských komunikačných vymoženostiach, resp. aj
cez ne, šíril najmä prostredníctvom priateľských a príbuzenských, niekedy aj starších kolegiálnych sietí. Tento druh, zdá sa, že nie náhodou najmä mužskej pracovnej migrácie, sa rozvinul veľmi rýchlo. Jeho „vyššou“, viac inštitucionalizovanou
formou sa stali, zvlášť po vstupe Slovenska do EÚ, pracovné nábory, resp. inzercia ponuky práce v zahraničí slovenskými stavebnými a inými podnikmi a podnikateľmi. Sezónnosť sa v takejto inštitúciou organizovanej práci zmení na pravidelné kyvadlové výjazdy. Tu sú podmienkou profesionálne skúsenosti a zručnosti,
istý stupeň znalosti jazyka a vlastná zodpovednosť, potvrdená aj absolvovaním
konkurzného konania či zo strany organizátora pracovnej skupiny na Slovensku,
alebo zo strany objednávateľa práce v zahraničí. Aj v tomto type pracovnej migrácie je návrat súčasťou životného a pracovného cyklu. Ako cieľ sú deklarované
finančné zabezpečenie rodiny (v škále od zabezpečenia bývania či zabezpečenie
pokrytia životných nákladov až po nejaký druh luxusnej spotreby, nový automobil, dovolenkové pobyty s rodinou a i.).
Vycestovanie za profesijne špecifikovanou a náročnejšou prácou môže mať aj
podobu zotrvania v mieste pracovnej príležitosti dlhší čas bez návratu. Súvisí to
s vážnosťou takejto ponuky a zvážení výhod, resp. nevýhod v prípade prerušenia práce na rôzne dlhý čas. Tento typ – nevieme nakoľko dočasnej? – migrácie
máme doložený napr. medzi Slovákmi v Írsku. Po osvojení si jazyka a získaní profesijne oceňovaného pracovného miesta zvlášť otcovia rodín skôr iniciujú príchody
rodiny za nimi, než by sa mali vzdať výhodného pracovného miesta. Keďže samozrejme v jednom regióne sa v jednom čase vyskytnú naraz rôzne druhy migrantov – sezónni, „stáli“, au-pair, študenti v brigádnickom zaradení, ale aj špecialisti,
slobodní, s rodinami v mieste migrácie i s rodinami na Slovensku, vytvára sa krajanská komunita, ktorá predstavuje pre mnohých podpornú skupinu prežívania
190
v cudzine. „Slovenský obchod“ ponúka bryndzu, horalky, tresku či iné pochutiny nevyhnutné pre spomienku a pocit domova. Folklórny súbor, ktorý obyčajne saturuje pohybové a estetické potreby a aktivity mladých ľudí, ako ich pestovali aj doma na Slovensku, slovenská škôlka ako veľmi vyhľadávaná ponuka zo
strany mladých žien ako platená výpomoc krajankám pri opatrovaní detí, krajanská reštaurácia ako miesto kulinárskej prezentácie vo väčšinovom prostredí, ale aj
ako miesto spoločenských stretnutí, a tiež „slovenský kostol“, stále veľmi aktuálny
duchovný servis, zvlášť v stále „cudzom“, sekulárnom svete.
V podmienkach Slovenska sa ukazuje ako aktuálne skúmať nový migračný fenomén, ktorý nemá obdobu v tradičných pracovných migráciách. Rozvinul sa najmä
v období súčasnej hospodárskej krízy, keď utíchal stavebný ruch, ale aj požiadavky
po lacných a vzdelaných špecialistoch. Zaujímavý je tým, že ide o servis/službu,
ktorú v prevažnej miere vykonávajú ženy (veľmi zriedka a výnimočne aj muži), a to
bez vekového obmedzenia. Máme na mysli opatrovanie seniorov v domácnosti,
ktoré vyžaduje isté profesionálne zručnosti, základnú znalosť jazyka, ale v mnohom sa podobá na navyknutú prácu v domácnosti. Tento druh služby predstavuje
zatiaľ veľkú príležitosť pre kvalifikovanú, ale aj čiastočne kvalifikovanú ženskú pracovnú silu. Oceňujú sa vlastnosti ako usilovnosť, skromnosť, porozumenie či preukázanie náklonnosti. Bonusom je samozrejme zdravotnícka kvalifikácia opatrovateľky. Táto príležitosť zaujímavým spôsobom zasiahla spôsob organizovania práce
doma na Slovensku v rodine, keď z nej matka odchádza na dvojtýždňové práce do
neďalekého Rakúska alebo aj vzdialenejšieho Nemecka či Švajčiarska. Posilňuje sa
generačná zomknutosť rodiny na Slovensku, sledujeme nasadenie mužov v ženských činnostiach bez ohľadu na kultúrne rodové stereotypy. Samozrejme, reakcia
domáceho prostredia môže byť náklonná a oceňujúca, ale aj zamietavá. Vtedy má
deštrukčný charakter vzhľadom k rodine ako celku (alkoholizmus muža, nezvládnutá výchova a starostlivosť o deti). Rozhodnutia o vytrvaní alebo zamietnutí tejto
náročnej služby a definitívny návrat „domov“ má však popri individuálnych okolnostiach aj viacero vonkajších ohraničení. Popri záväzkoch voči sprostredkovateľskej agentúre to môžu byť záväzky voči spolupracovníčke, s ktorou sa žena strieda,
resp. obava z definitívnej straty opatrovateľského miesta aj vzhľadom na zaberanie trhu lacnejšou, dumpingovou ponukou opatrovateliek z Rumunska. V prípade zotrvávajúcich opatrovateliek, aj napriek tomu, že ide o nový typ pracovnej
migrácie, sledujeme vytváranie podporných sietí, spoločné výhodné nakupovanie, výpomoc a vyhľadávanie spoločných ciest na miesto práce, sprostredkovávanie skúseností a spoločné trávenie voľného času, teda mnohé javy, ktoré môžeme
pomenovať tradičným „sieťovaním“, posilneným fenoménom ženskej solidarity.
Pri charakteristikách pracovných migrácií nemôžeme vynechať odchody za prácou mladých vysokoškolsky vzdelaných ľudí, ktorí často berú takúto príležitosť ako
akési dobrodružstvo, obrad prechodu do skutočnej sociálnej dospelosti. V čase,
keď sa dobrodružstvo mení na normálne fungovanie, do rozhodovania zostať
alebo sa vrátiť vstupujú mnohé už uvedené, ako aj ďalšie individuálne okolnosti.
191
Existenciu individuálnych okolností pri motivácii k migrácii podobne ako k návratu
je potrebné zapracovať do interpretácií našich zistení (Luther 2006: 111).
Otázka návratu je zložitou z hľadiska možností odhadu. Kým v migráciách na
prelome 19. a 20. storočia bolo dôvody návratov možné vysvetliť z hľadiska dedičských nárokov na otcovizeň ako aj ďalšie rodinné záväzky, v prípadoch sledovaných typov migrácií o storočie neskôr sa nachádzame v odlišnej situácii. Sami migranti – osobitne mladí ľudia bez domácich záväzkov – v čase, keď sa rozhodnú
odísť, nemajú ešte ujasnenú otázku možného návratu. Náš materiál, podobne
ako výskum Ireny Jenčovej (Jenčová 2007), potvrdil triedenie Gmelcha (Gmelch
1980: 138) o typoch návratov a ukázal, že návrat závisí od dostupných možností
a ich schopnosti uplatniť sa v novej spoločnosti. Možnosť návratu domov zostáva
potenciálne otvorená, ideológia návratu je charakteristická neustálym odkladaním rozhodnutia usadiť sa (Jenčová 2007: 459).
Ukázali sme na rôznosť motivácií pri súčasných pracovných migráciách do zahraničia, pričom sa potvrdilo, že ekonomický faktor je jedným z najdôležitejších, ale
nie jediným spúšťačom migrácie. Dočasná pracovná migrácia má výrazný vplyv
na ďalší život migrantov v závislosti od rodinnej situácie, vzdelanosti a dostupnosti zamestnania, ktoré sa mení tak v mieste migrácie, ako aj na Slovensku. Tiež
sa podarilo ukázať, že tradičné migračné vzorce síce existujú, ale ich uplatnenie
je obmedzené. Používajú a vytvárajú sa vzhľadom k stále porovnateľnej podstate
migračnej existencie, avšak s prihliadnutím k narastajúcim komunikačným technológiám, zmenu konceptu etnickej na transnárodnú migráciu a od typov návratov. S nimi súvisí aj formujúca sa identita migrantov, ktorá je v pohybe a v súčasnosti sa zdá byť ťažko skúmateľná etnologickými metódami. Máme teda dočinenia s formami migrácie, ktoré je potrebné nazerať z novej perspektívy a počítať
s nimi ako s otvoreným procesom.
Text vznikol v rámci projektu VEGA: 1/0244/11 Kultúrne procesy v postsocialistickej
spoločnosti: medzi globalizáciou a lokalizáciou.
Literatúra
Balážová, I. 2012: Súčasné pracovné migrácie a kultúrna zmena. Diplomová práca.
Bratislava: Univerzita Komenského.
Bahna, M. 2005: Latentná ekonomika kultúrnej výmeny au pair. (Latent Economy
of the Au Pair Cultural Exchange Programme.) Sociológia – Slovak Sociological
Review 37(5), s. 385–484.
Bahna, M. 2006: The Au Pair Employers: Who Are They, Whom They Search For and
What Do They Await? (Zamestnávatelia au pair: Kto sú, koho hľadajú a čo očakávajú?) Sociológia – Slovak Sociological Review 38(3), s. 245–266.
Bahna, M. 2011: Migrácia zo Slovenska po vstupe do Európskej únie. Bratislava: Veda.
Benža, M. 2006: Atlas tradičnej kultúry slovenských menšín v strednej a južnej Európe.
Nadlac: Ivan Krasko.
192
Bitušíková, A. 2007: Transnárodná migrácia – nový fenomén globálneho sveta?
(Slovenskí občania ako transnárodní migranti v Bruseli.) Slovenský národopis
(55), s. 401–421.
Botík, J. 2007: Etnická história Slovenska. K problematike etnicity, etnickej identity,
multietnického Slovenska a zahraničných Slovákov. Bratislava: Lúč.
Botík, J. 2011: Dolnozemskí Slováci. Tri storočia vysťahovaleckých osudov, spôsobu
života a identity Slovákov v Maďarsku, Rumunsku, Srbsku a Bulharsku. Nadlac:
Vydavateľstvo Ivan Krasko.
Bumová, I. 2006: Postoj ŠtB k emigrácii československých občanov v rokoch 1963–
1983. In: Luther, D. (ed.) 2006: E/Migrácie a Slovensko. Diverzita ako faktor transformácií identít. Bratislava: Ústav etnológie SAV – Ústav vedy a výskumu UMB
v Banskej Bystrici, s. 41–74.
Búriková, Z. 2006: Prečo majú britské matky au pair a čo sa na tom slovenským au
pair nepáči. Slovenský národopis (54), s. 341–356.
Búriková, Z. 2007: Motivácie au pair migrácie zo Slovenska. Slovenský národopis
(55), s. 442–457.
Búriková, Z. – Miller, D. 2010: Au Pair. Polity Press.
Divinský, B. 2005: Zahraničná migrácia v Slovenskej republike – stav, trendy, spoločenské súvislosti. Bratislava: Friedrich Ebert Stiftung.
Gmelch, G. 1980: Return Migration. Annual Review of Anthropology 9, s.135–159.
Franková, V. 2013: Kultúrna identita reemigrantov zo Slovenského Komlóša vo vybraných lokalitách južného Slovenska. Diplomová práca. Bratislava: Univerzita
Komenského.
Jenčová, I. 2007: Migrácia ako dobrodružstvo. Slovenský národopis (55), s. 457–463.
Kerekrétyová, J. 2011: Reemigrácia Tirpákov z Níreďházy do Levíc a okolia.
Bakalárska práca. Bratislava: Univerzita Komenského.
Kožehuba, B. 2007: Život Slovákov v Berlíne. (Etnická identita v súčasných migračných procesoch.) Slovenský národopis (55), s. 422–441.
Luther, D. (ed.) 2006: E/Migrácie a Slovensko. Diverzita ako faktor transformácií identít. Bratislava: Ústav etnológie SAV – Ústav vedy a výskumu UMB v Banskej
Bystrici.
Molnárová, K. 2004: Rodina v procese reemigrácie v rokoch 1946–1948. Diplomová
práca. Bratislava: Univerzita Komenského.
Osella, F. – Osella C. 2000: Migration, Money and Masculinity in Kerala. The journal of the Anthropological Institute 6, No. 1, s. 117–133; citované podľa Jenčová,
I. 2007.
Paríková, M. 1999: Reemigrácie Slovákov z Maďarska v rokoch 1946–48: etnokultúrne
a sociálne procesy. Bratislava: Stimul.
Salner, P. 2007: Budúci rok v Bratislave alebo Stretnutie. Bratislava: Marenčin PT.
Sekulová, M. 2013: Migrantky a sféra domácej práce: opatrovateľky v Rakúsku
v transnacionálnej perspektíve. Dizertačná práca. Bratislava: Univerzita
Komenského.
193
Stoličná, R. – Benža, M. – Slavkovský, P. 2006: Atlas tradičnej kultúry slovenských
menšín v strednej a južnej Európe. Nadlac: Vydavateľstvo Ivan Krasko.
Téglássyová, K. 2009: Reflexia migrácie po roku 1989 z hľadiska jej účastníkov.
Diplomová práca. Bratislava: Univerzita Komenského.
Vašečka, M. 2009: Postoje verejnosti k cudzincom a zahraničnej migrácii v Slovenskej
republike. Bratislava: IOM – Medzinárodná organizácia pre migráciu.
Zváčová, D. 2013: Slovenské opatrovateľky v Rakúsku. Diplomová práca. Bratislava:
Univerzita Komenského.
194
Homecomings and Cultural Transfers –
The example of the Czech Re-Migration after 1989 compared
Sarah Scholl-Schneider
Soon it will be 25 years ago, that the walls and systems of communist Europe
fell. Within a short period, particularly in former Czechoslovakia, Poland and
Hungary, there developed multiparty systems with fair elections. Public interest
grew, which also led to the rise of private and free media. In short, these countries developed into democracies and all three have ever since become member
states of the European Union. What is often overlooked is, that compared with the
political turmoil, not far away, in fact, only one or two borders away, for instance
in Albania, in parts of former Yugoslavia, or in Russia, this transformation resembles somewhat of a miracle. After 40 years of communist dictatorship, how was
such a seamless transition into a realistic functioning democracy for the Czech
Republic even possible? Furthermore, how did it manage to do so in such a short
period of time? Collective memory of the Prague Spring and the proximity to
Western Europe were factors, but just as well were remigrants: those who fled
or were forced to emigrate between 1948 and 1989 and, subsequently, returned.
In their homecoming they showcased experiences, impressions and ideas, which
emanated from years spent in another world.
Against the backdrop of the period of transformation in former Czechoslovakia,
the question I wish to address is the following: Were remigrants able to contribute to the smooth transition from communism to democracy through transfers
of knowledge from west to east?1 I postulate that migrants returning to their
homes played an important role in these processes. Moreover, I take a rather different approach than the majority of social scientists, whose research is based
upon post-communist changeover in political elites and who do not consider
remigrants as agents of change (Beyme 1994: 183; Cabada 2003: 62; Šrubar 1998:
31; on conceptual approaches of remigration cp. Cassarino 2004). By considering
the issue from a perspective of Cultural Anthropology, the answer becomes clear:
Many remigrants were able to contribute. However they were not allowed to contribute because they were remigrants, but rather although they were remigrants.
This ambivalent statement suggests that there were most certainly obstacles to
overcome. Furthermore, those who had stayed at home looked upon returning
migrants with doubt. Nevertheless, by examining connections between individuals’ biographies and their transferal worth, what becomes clear are the strategies
that returning migrants adopted, if not to achieve societal acceptance, then at
least to facilitate the successful processes of cultural transfer.
1
This represents the main question in my book on this very issue (Scholl-Schneider 2011), resulting from my PhD project at the University of Regensburg during the years 2005–2008.
195
Upon their return, remigrants brought back with them commodities that are
considered of less material worth, but instead carried cultural capital. According
to Pierre Bourdieu, those can be taken from one place and reincorporated into
another (Bourdieu 1992: 49–79). In this sense, it is possible to examine remigrants
as carriers of additional capital. As they opened up new fields of social action
(Bourdieu 1985: 10) along their return, only their respective applicable capital
supported their chances for a successful remigration. By comparing remigration
to a ‘card game’, this very capital would serve as trump and the ‘moves’ illustrate
advances in knowledge, which returnees were able to collect abroad. Nevertheless
– after 40 years of socialism – are there any chances that the certain homeland just
changed its ‘rules of the game’?
To return to the Czech case, in November of 1989, the hopes of approximately
300,0002 Czech emigrants to return to their homeland were finally realised.3 During
the previous 40 years, these people had fled to western countries in different waves
(Nešpor 2002: 40–47; Prečan 2005: 71). Some were expatriated by communists and
thus forced to emigrate. Simultaneously to the fall of the communist regime, one
can find an increase in demanding people with political and administrative experience, who could take part in establishing the new democracy (Matějů – Hanley 1998:
151; Linz – Stepan 1996: 47–48; Baylis 1998: 115). The change in the Czechoslovakian
system led to an even greater vacuum of political elites than in neighbouring countries. In Hungary for example – during the time of late communism – the leading
elites were replaced by moderate one, and thus, a reassignment of elites after 1989
seemed unnecessary (Matějů – Hanley 1998). Yet in Czechoslovakia, this deep vacuum still grew after 1989 for two reasons: Firstly because of the so-called lustration law of 1991, the legal practice set up to come to terms with the past. Secondly
because of the country’s separation into two states in 1993 entailing the need to
build new institutions and staffing them with skilful personnel. It may be assumed,
therefore, that there were high expectations on both sides.
Like Odysseus, about whom the emigrant writer Milan Kundera wrote in his
remigrant novel “Ignorance”, a large number of Czech emigrants thought only
2
3
The numbers certainly fluctuate, as there are no reliable statistics available for most cases of
illegal emigration. A statistic of 300,000 seems to be realistic as established by Nešpor (2002a)
in his work on Czech remigration. One can find an excellent bibliography on Czech emigration
after the Second World War in the Czech-Slovakian Historical Annals, which was published by
Věra Břeňová (2005).
The Czech remigration after 1989 has been investigated by relatively few researchers, for example Nešpor (2002a; 2002b; 2003, 2005) or individual aspects by Krcmar (2003) and Heitlinger
(2004). Even by looking at remigration from west to east in other post communist countries,
one finds only sporadic research, such as works about Poland (Gorny – Osipovic 2006) or Latvia
(Hinkle 2006). In contrast to the barely investigated west-east remigration, in the Czech case,
there exists a great deal of literature regarding the east-west remigration (ethnic Czechs from
Romania, Ukraine etc.) such as Valášková 1992, Uherek – Valášková – Brouček 1997 or Secká
1992 and Uherek in this volume.
196
about their return, devoted themselves solely to ‘the Czechoslovakian affair’.
During the time spent in exile, after repeatedly telling stories about the homeland and constantly dreaming of it, one wishes to finally tell the other side of the
story. That is, the tale of one’s experience during the absence from the homeland.
Referring to Odysseus, Kundera wrote:
“But once he was back, he was amazed to realize that his life, the very essence of
his life, its centre, its treasure, lay outside Ithaca, in the twenty years of his wanderings.
And this treasure he had lost, and could retrieve only by telling about it.” (Kundera
2002: 34)
Yet, “tell us!” were the only words Odysseus never heard. Through my research,
I received the impression that there was a similar feeling among Czech remigrants. In the Czech Republic, “tell us!” were the only words that the remigrants
never heard. Instead, many of them heard other things; things that nobody would
prefer to hear in general.
In any case, not all of the Czech emigrants returned to their homeland. In fact,
it is estimated that only a maximum of one-tenth4 decided to come back (Nešpor
2002: 90). Unlike the development in other countries of the middle and eastern parts
of Europe, very few remigrants found themselves in upper-level or legislative positions upon their return. Instead, they tended to remain in the second row. However,
my research respondents included only those permanent returnees who received
elite positions within the new system. As I began my field research, I asked myself
why nearly all of the potential respondents I contacted immediately granted me an
appointment. After all, my attention was focussed on active members of the elite,
such as ministers, judges, artists and the like. One reason for their compliance was,
that through my questioning, they saw the opportunity to finally tell their stories.
Otherwise they considered me, a foreigner, to be some sort of ally. This is which I critically and constantly had to bear in mind. Additionally, I remained aware of the challenges, which accompany a research up approach (Kaschuba 2003: 203; Goldinger
2002) – a reversal of the classical ethnological focus on the bottom ranks of the population. My source base consists of 22 interviews, which I conducted in Czech with
6 women and 16 men. All interviews were designed in terms of Oral History and the
essential research idea including open questions adjusted to the concept of cultural
transfer. Centre of attention during my interviews was a focus on the period of remigration. My main concern was the subjective occurrence of the migration process,
both regarding the individuals involved and their respective horizons of knowledge.
4
This corresponds with the numbers in the German post-war migration, for those in the handbook of German speaking emigration are also given as 10 percent (Krohn 1998: 683). This is not
the only example of clear parallels between the post-war German (see especially Krauss 2001;
Krohn 2001; Bauerkämper 2003; Söllner, 1999; Bauerkämper – Jarausch – Payk 2005; Krohn –
von zur Mühlen 1997) and Czech remigration which I will address in the following.
197
As a concept, cultural transfer aims towards retracing ‘migration’ from elements of one culture inside another (Lauterbach 2004: 195). Through an investigation of transnational cultural transfers, the process-related nature of national
cultures becomes visible, thus, indicating that nations do not represent closed
systems. Instead they consist of rather underlying external influences (Paulmann
1998: 628). Transnational processes should, therefore, be systematically considered in an examination of national societies (Spiliotis 2001: 487). Transfers may
not only consist of ideas, knowledge and political but also social ‘technology’
(Paulmann 1998: 681). Relatively few cases may be found in which culture, in the
broadest sense, is directly carried over from one country to another as a carbon
copy. Rather than that, it is friction in particular and also learning from mistakes
of others, which inevitably comes into play during the transfer process. Existing
differences are integral to this process (availability in one country or scarcity in
others, model example in one country or need for reform in another, etc.). Besides
the condition of difference, it is significant that there exists a willingness to accept
in the receiver society (Middell 2000: 20 f.). In this sense, it is not the willingness
to export, but rather the readiness to import, which predominantly steers the
process of cultural transfer. Through the required occurrence of trends, patterns
and needs, transfer processes are necessarily underlying cyclical conjunctures
(Schmale 1998: 109). For this reason, socio-political periods of upheaval, like in
1989, are particularly exciting. Projects concerning cultural transfer, which have
begun to develop since the 1980s (Espagne – Werner 1985), focus on these transfers on individual and national levels (Kortländer 1995). Meanwhile, agents of
such transfers have been typically sought only as by-products. Alternatively, my
approach is a biographical one and focuses on the agents themselves. Potential
mediators of western institutions, ideas, and perhaps also western mistakes, were
in the Czech case accessible in many aspects: The majority of people were still living; they could be recognised (at least when being part of the elite) and they were
overjoyed to finally tell their stories.
I wish to elaborate on the aforementioned ambivalent thesis referring to the
because and the although. To begin with the former: certainly it was possible
for remigrants to directly initiate transfers because they had experienced exile.
Through time spent abroad in the West, they had developed a number of strategic
advantages, like, for example, in many cases simply more capital. This included
economic but also cultural capital. Capital was only conditionally social, considering that the Iron Curtain occupied the position to sever contacts in most cases and
that those networks, gained during exile, were helpful only to a limited extent.
To further clarify the because, I wish to introduce a few of my respondents.
These may be narrowed down to a few examples, as I established a typology of
transfer agents. The question, which arose, was whether various types of transfers took place through diverse biographical processes and how these could be
examined as individual cases. In an assessment of the successful contribution
198
of remigrants in initiating transfers during the founding of the new regime, it
becomes necessary to develop a method of analysis, which considers this combination of transfer agent and their respective transferal worth. Simultaneously,
one must consider if, to what degree and through which influences successful,
lasting and nationally significant transfers took place through the actions of remigrants. In finding an analysis related to the leading research questions, I investigated the biographical interviews based on the methodology of using Ideal Types
in qualitative data interpretation (Gerhardt 1999). I constructed four ideal types
of remigrants which represented and promoted transfers based on the four categories, which were suggested by the historian Johannes Paulmann (1998: 681):
ideas, knowledge, political ‘technology’ and social ‘technology’. Categorizing differentiable cases from four clusters into the four ideal types led to a surprising and
absolute congruency between the clusters and ideal typical transfers. It seemed
evident that life experience and transfer types were inherently interwoven.
I wish to begin with the type of agents who transferred political technology;
these stem from a group who emigrated towards the end of the 1970s as a result
of political pressure. Generally, they had already possessed a certain level of notoriety. They exiled in Germany and were able to preserve contact to their homeland, above all, by supporting dissidents. Their homecoming was prompt and
took place as a response to calls for return. An example of this group is historian
Vilém Prečan. Born in 1933, he founded the Institute for Contemporary History
in Prague in 1990. Possessing a plethora of cultural capital considerably helped
himself in the process of transfer. His contact to the new elites led to the non-typical situation whereby he was called to return by these dissident friends. After all,
these once dissidents, now elites, had been able to publish their works through
Prečan during his exile. Simultaneously, he had maintained numerous contacts
to other blacklisted historians he knew in Czechoslovakia. After 1990 it was those
contacts he worked with in the new institute. Additionally, through the many
institutes and colleges in the West, including Mainz, Munich and Oxford, which
he became acquainted with and accepted as role models, he had gained potential financial supporters. For instance, he could win the Konrad-Adenauer-Stiftung
over funding his new institute via third party support, since he already connected
with the foundation during his exile. He remembers: “I had one large experience
from the exile: Though money is somewhere, it won´t be assigned to you automatically. You have to find a way to it, a key”.5 This way his social capital, gained in exile,
was even convertible to economic capital after his remigration and thus useful for
his homeland. The transfer agents of political ‘technology’ successfully took their
part in creating a democratic infrastructure with their transfers.
Alternatively, the transferal agent of social ‘technology’ concerned herself
with social levels. This very type only categorizes women who spontaneously
5
Interview with Vilém Prečan, 2/5/2007, Praha.
199
emigrated in 1968 and, indeed, all of them who headed towards Anglophone
countries. They returned again at the age of retirement. Jarmila Knight is one
such agent. She claimed she would never have imagined herself returning to the
Czech Republic. She described emigration as the metaphorical closing of a door.
Her two children, both born in England, were not even taught Czech language.
Regarding the fact that Jarmila Knight was not prompted by others to come back,
but instead made the decision to return on her own, she was unsure of what to
do, once back in Prague. To exist merely as a retiree was simply not an option
for the agile woman. Because of her previous position in the exporting field, she
was a member of a business club in England. She decided to create something
similar in Prague, and accomplished her idea through transforming the existent
Diplomats Club into a business club, according to the London model. However,
she soon noticed that this new club offered a platform to new elites who had
gained wealth through privatisation and corruption that accompanied it. That is
why she abdicated after only a short time. She lost a significant amount of money
as well as illusions through this interlude and found herself again wondering what
she should possibly do in Prague.
“Yes, but what should I do? I mean, I said to myself, the only thing missing here and
what the people don’t have is an ethical background, something like, well something
charitable. […] So we created a foundation for children, and in England there existed
already a great many at the time, which had already been around for many years.
There, children could contact the foundation with problems they had, they could call
for free to make complaints. The organisation called ‘Child Line’ in England not only
helps the children, but it offers them the opportunity to establish contacts necessary
for further ongoing assistance.”6
Clearly, there existed an interest, through which the selection process was
guided by Knight, which was above all of an ideological nature. The new organisation, ‚Linka bezpečí’ [Child Line], was organised around norms and values that
represented the imported transferal worth according to the intentions of their
importer. Jarmila Knight had alternated from her role as exporter of goods from
England to an importer of values into the Czech Republic. The establishment of
a non-profit organisation indicates an ‘ethical’ habitus; an impression that I gained
from her personality in general. If people were to identify and apply all the forms
of capital they possess and find themselves belonging to a social class, which is no
longer defined by owning an expensive car or a large house, one is only left with
the own symbolic capital, identified through the criteria of recognition, which can
be used to open up a further field of social action. All agents of the social ‘technology’ have successfully accomplished this.
6
Interview with Jarmila Knight, 6/6/2006, Praha.
200
The third type is the agent of idea transfer. This very type stems from a mobile,
anticommunist family and generally emigrated before education had begun (often
together with the parents) and thus experienced a large part of his socialisation
process abroad. The own political opinion was extremely dominant and moulded
the life. This becomes evident in the fact the majority of these agents studied political science during exile. Contact to the homeland existed more through exile organisations or media (particularly, Radio Free Europe) than through personal contacts.
One only returned if internal ideas had found an appropriate platform in the homeland; this tended to be later in life. One agent of idea transfer was Libor Rouček who
returned in 1997. Born in 1954, and having attained a PhD in politics from Austria,
Rouček became speaker for the Czech Social Democratic Party and after they were
successfully voted into office in 1998, he became speaker for their government. In
2004, he was voted by the Social Democrats to become a member of the European
Parliament. Since then, he travels between Brussels, Strasbourg and Prague.
“I think, on the basis of personal experiences, I have made efforts here to spread
the Europe idea, because it is surprising that we live in a country which lived through
the year 1938 and the national socialist invasion, and through the year 1968 and the
Soviet invasion, and that there are still so many Europe sceptics here.”7
Transportation of the idea of a ‘return to Europe’ is indeed connected to this
particular agent of transfer. As opposed to all other types of transfer, the transferal agents of ideas and their transferal worth may not be perceived of as being
separate from one another – they must be considered all together as one unit. The
idea itself is therefore much more closely connected to the agent as elsewhere in
my typology.
The last type is the transferal agent of knowledge. His cultural and economic
capital draws, above all, from a specific type of ‘know-how’. The agent of knowledge transfer emigrated in the 1980s. The education had been completed and
occupants of this type were relatively open minded towards new perspectives. The
emigration, though, was the least politically motivated, and recollections of departure sounded more like an adventure than like escape. Basic principles were built
upon abroad and return to the homeland took place at the time when a knowledge
background had already been established. It seems as though such agents must
have had to identify certain gaps in the market for a transfer to be made possible.
The gap in the market, which Josef Kudláček saw, was called Annonce.
Annonce is a free classified newspaper, which still exists today. Kudláček transferred a business idea, which had already come a long way from Canada through
Italy and into Germany. He came upon the thought from an article in Der Spiegel,
which he read in the 1980s during his exile in Germany. From Bonn, and soon
7
Interview with Libor Rouček, 10/7/2006, Praha.
201
afterwards from Prague directly in 1990, he founded and published Annonce. “And
when I, for the first time, after nearly ten years of exile, at Christmas 1989 came to
Prague, this journey actually already was a business trip.”8 This ‘trip’ turned him
into a millionaire within a short period of time. In transporting his know-how, his
networks were of very little help to him. He claimed to have known hardly anyone
anymore. It should be kept in mind that Kudláček, like so many other emigrants,
never imagined he would be able to return home.
How did the situation with Kudláček and his Annonce arise in 1990, and how
did it differ from others, so that the newspaper remained profitable week after
week for many years? The economic system in Czechoslovakia was in shambles.
The industry found itself in a desperate condition and it was technologically outdated. Services and consumer goods were, besides to be few and far between
also perpetually hard to come by. This made life difficult for people because they
were forced to constantly search for commodities instead of simply buying them.
Consequently, an active barter economy had been established. Almost overnight,
this system transformed into a market economy. Equally suddenly arose an almost
instantaneous increase in the quality of goods on the market. Citizens were also
allowed to travel outside the country, in order to obtain products or commodities,
which were hard to find in the Czech Republic.
Although the economic system had changed overnight, the wages and savings of the Czech people remained unaltered and persisted to be a challenge.
Despite rising euphoria, economic insecurity often increases during times of
turmoil. At this very juncture in Czech history, Annonce hit the stage. Annonce
brought searching and doing business to a capitalist level. Deals were no longer
based on exchange, but were made with real monetary payments. The significant success of Annonce may be seen primarily as an indicator of a time-specific
conjuncture of the market economy in the country. The newspaper simplified the
self-classification of the nation into the current capitalist trend. Despite the many
copycats which followed Annonce, and although it was forced to compete with
the Internet, the newspaper became a national phenomenon. Whoever wished to
sell something, placed it for sale there. Indeed, the word ‘Annonce’ has become
a common household expression. There could not have been a better time to
achieve national significance. This transfer that came about wholly without obstacles, was influenced exclusively and positively by the historical situation serving
to fuel it. If the exchange and ‘rummaging’ of used articles in the Czech Republic
were not commonly accepted and necessary for survival, then such a classified
newspaper could have been more difficult to effectively establish. However, the
spirit of the times could not have set a more beneficial base for the introduction
of Annonce in Czech society.
8
Interview with Josef Kudláček, 20/7/2006, Praha.
202
With these examples, what becomes clear is the extent to which western examples fell on fertile soil during the early 1990s in the Czech Republic. In the context
of the receiver society, there existed a will to integrate and a wish to differentiate.
There was a desire to follow trends and to reconnect to broken traditions. For
this purpose, west-east transfers offered a great deal of opportunities. Generally,
public sentiments showed openness towards the West. The remigrants I analysed,
who were in elite positions, acted as transferal agents between cultures. Perhaps
they were not the only motor of a rapid path to democracy, but without question,
they were instrumental for their country in a wide variety of areas.
I am turning to the reverse side of the coin now, the aforementioned although.
The journalist Karel Hvížd’ala has said:
“Remigration is more difficult than emigration. Germany is a functioning structure;
you have to work a little more and search a little, but you are part of a functioning
society and if you can conform, then you will be accepted. But contracts there count for
something, the word; here, even today nothing counts for anything.”9
Hvížďala does not stand alone with his harsh judgement. Others as well, particularly the female remigrants, felt that remigration was more difficult than emigration. Why then, one might ask, did they bother to return? Most of my interviewees
considered their homecoming to have been one of duty. Returning home was
often described with adjectives such as ‘obviously’ or ‘logically’. Another such
description, which indicated that return was proper and important, came from
manager M. S.:
“That means, I wanted it completely, because for me emigration was quite difficult.
I was homesick […]. Even when I think about the fact that work went really well, that
after I finished university and started working, that I really became integrated in the
American culture and wasn’t just some Czech minority somewhere. I really can’t complain about that. But I just had the feeling that I had unfinished business [English in
original] back here.”10
The fact that she used the original English to describe her ‘unfinished business’
while speaking Czech could be more than a sign of her cosmopolitan habitus,
which otherwise seemed to define her. My earlier observation that in the homeland no one said “tell us!”, is further exemplified in this instance. If anything, this
remigrant had to explain to friends and colleagues in Boston her decision to return
to Prague, and thereby used this phrase. But perhaps in Prague she never told it to
anybody other than me.
9
10
Interview with Karel Hvížďala, 13/7/2006, Praha.
Interview with M. S., 20/10/2006, Praha.
203
Everyone I interviewed expressed surprise upon the negative relationships
between exiles and many of those Czechs who stayed home. Concrete examples
of this can be seen in purely practical things, such as the difficulty in re-attaining
citizenship, or finding an apartment on the open market. The non-emigrated
Czechs held the remigrants in some disdain. A lot of human feelings came to
mind, such as fear, envy and suspicion. But more importantly, the air of disinterest
was by far the most hurtful. Many of my interviewees told me that nobody was
even interested in their knowledge.
However, the need to listen arises only if one thinks that he does not know the
other’s story. This lack of interest emerged, as I interpret, out of a narrative formed
by the Communist propaganda. It reads as follows: ‘While we had to suffer, you
had a great time there‘. It is particularly interesting that through their return to the
homeland, remigrants were not able to build their own topos, although a common narrative had been developed about them. Considering the argument of
Aleida Assmann, that it is the permanent traces of things left behind in life, which
form narratives (Assmann 2001: 107–108), what becomes clear is the influence
which communist authorities had over the people they ruled. Indeed, years living
under communist authorities obviously contributed to the sceptical reception to
remigrants by those Czechs who stayed home. They were no longer seen as fellow
Czechs, but foreigners. In the context of Czech national identity, the ethnologist
Ladislav Holý (2001: 65–66) wrote about the phenomenon of the verb ‘odrodit se’
[to alienate oneself, cutting one’s roots, to become ‘deborn’]. He explains it with
collectivity, in that the society is perceived as an organic whole, where the goals
of individuals take second priority. When the individual, who was once part of the
whole, actively leaves that group, he does something, which is morally problematic. In the Czech Republic, thanks to this moral conceptualisation, emigration was
perceived as a moral dilemma. ‘Odrodit se’, is the opposite of ‘narodit se’, meaning
‘to be born’. The word nation [národ] is present in this term, in Czech as well as
in the Latin version. It is something that cannot be characterised as being active;
rather, it affects people passively. Consequently, it signifies the loss of national
identity. This verb is readily used by those who stayed home to describe remigrants, often in combination with words like opportunist, agent or ‘those who
came along’. Incidentally, these were also words used to describe emigrants who
returned to Germany after 1945, illuminating parallels between the Czech example and German post-war remigration.
What was the outcome and how could it still come to an although? Whoever
opted for a strategy of not making a fuss about the own return clearly faired
better. Knight explained that she purposefully avoided using her foreign name.
Against all odds, the successful transfer of a hotline for children in need, according
to the English example, is known countrywide. All Czechs know the number, but
Knight’s name is virtually unknown. Strategies were available which helped remigrants to avoid being recognised as such. One was to keep a low profile and to not
204
compare or say that something works better ‘over there’ – all in all a careful selection of words or, as most of them told me: keeping quiet. Crucial was also to completely engaging oneself with the homeland – not going back and forth between
countries, and of giving the impression of only being there to earn money.
The Czech sociologist Zdenek Nešpor ascertains that the remigrants he examined
were not willing to adapt as a result of their western liberal experiences and therefore sometimes ended up leaving the Czech Republic once again (Nešpor 2005:
8). This illuminates a vital bridge, which connects the stony path of return to the
successful path of transfer. This bridge, I argue, is the reconciliation of the because
with the although. Though there arose resistance here and there on the transferal level, generally, numerous examples of successful transfer processes could be
observed. According to biographical background, various transfers took place and
were contingent upon gender, generational and exile specific differentiations. In
order to find an explanation for the ambivalence of Czech remigration and transfer processes, it is imperative that the migration processes of both the returning
migrants and their transferal worth be simultaneously considered in the context of
the Czech Republic after 1989. Only a differentiated approach of both allows typically negative biographical experiences of Czech remigrants to become reconciled
with the ‘success stories’ of their transfers. Thus, what becomes illuminated are the
many ways in which acclimatisation strategies in Czech society were adopted by
remigrants on personal levels, in order to gain a mere foothold in the homeland.
However, they were adopted only on a personal level. As the function of transferral
agent, in other words, on a professional level, remigrants took a clear stance against
Czech society in some aspects. In this way, they defended what they transferred
and were unwilling to lower their expectations in these professional areas.
Frequently, I was able to identify parallels between the German post-war
remigration and the Czech remigration during my interviews. Here, I wish to
name only a few: allegations of intelligence activities and the abandonment of
the ‘Volksgemeinschaft’ (Krauss 2001: 50–61) or the ‘collective’, the difficult reestablishment of roots in the homeland, scepticism upon return, and strategies
of assimilation. Additionally, there were positive similarities, for example: the rare
chance to be elected into legislative positions, the presence of foreign concepts in
the foundation of scientific disciplines such as political science, and the function
of individual actors as transferral agents of culture and between cultures. These
astonishing parallels lead to one final point: Remigration is not a Czech phenomenon. Although this statement seems to be mundane, its consequences are
important. As already mentioned, various life events, which the Czech remigrants
went through, were already experienced by German remigrants 50 years earlier.
This statement implies one further argument: future remigrants may face similar
experiences. In the chance to return home lies a chance for the country to utilise
the remigrants’ wealth of experience, even if they face rejection from those who
never left. For this reason, both sides must actively contribute towards achieving
205
success. Furthermore, they must be open to hearing the experiences of the others. Whichever factors were present, be they advantages or disadvantages, they
could be seen in the Czech example as well as in the German. These similarities
were numerous. To conclude, remigration is no easy game to play, despite having,
more often than not, good cards.
Bibliography
Sources
Interview with Karel Hvížďala, 13/7/2006, Praha.
Interview with Jarmila Knight, 6/6/2006, Praha.
Interview with Josef Kudláček, 20/7/2006, Praha.
Interview with Vilém Prečan, 2/5/2007, Praha.
Interview with Libor Rouček, 10/7/2006, Praha.
Interview with M. S., 20/10/2006, Praha.
Literature
ASSMANN, Aleida 2001: Wie wahr sind Erinnerungen. In: WELZER, Harald (ed.): Das
soziale Gedächtnis. Geschichte, Erinnerung, Tradierung. Hamburg, p. 102–122.
BAUERKÄMPER, Arnd 2003: Remigranten als Akteure von Zivilgesellschaft und
Demokratie. Historiker und Politikwissenschaftler in Westdeutschland nach
1945. In: Id. (ed.): Die Praxis der Zivilgesellschaft. Akteure, Handeln und Strukturen
im internationalen Vergleich. Frankfurt a. M., p. 343–370.
ID. – JARAUSCH, Konrad H. – PAYK, Markus M. 2005: Demokratiewunder.
Transatlantische Mittler und die kulturelle Öffnung Westdeutschlands 1945–1970.
Göttingen, p. 253–280.
BAYLIS, Thomas A. 1998: Elites, Institutions, and Political Change in East Central
Europe: Germany, the Czech Republic ans Slovakia. In: HIGLEY, John –
PAKULSKI, Jan – WESOŁOWSKI, Wlodzimirz (eds.): Postcommunist Elites and
Democracy in Eastern Europe. London, p. 107–130.
BEYME, Klaus von 1994: Systemwechsel in Osteuropa. Frankfurt a. M.
BOURDIEU, Pierre 1985: Sozialer Raum und „Klassen“. Leçon sur la leçon, Zwei
Vorlesungen. Frankfurt a. M.
ID. 1992: Die verborgenen Mechanismen der Macht. Hamburg.
BŘEŇOVÁ, Věra 2005: Český, slovenský a československý exil po 2. světové válce
[The Czech, Slovakian and Czechoslovakian Exile after the Second World War]
(Bibliography). In: Česko-slovenská historická ročenka. Brno, p. 297–466.
CABADA, Ladislav 2003: Die Aspekte der tschechischen politischen Kultur. In:
ERDÖDY, Gábor (ed.): Transformationserfahrungen. Zur Entwicklung der politischen Kultur in den EU-Kandidatenländern. Baden-Baden, p. 47–69.
CASSARINO, Jean-Pierre 2004: Theorising Return Migration: The Conceptual
Approach to Return Migrants Revisited. International Journal on Multicultural
Societies 6 (2), p. 253–279.
206
ESPAGNE, Michel – WERNER, Michael 1985: Deutsch-französischer Kulturtransfer
im 18. und 19. Jahrhundert. Zu einem neuen interdisziplinären
Forschungsprogramm des C.N.R.S. Francia. Forschungen zur westeuropäischen
Geschichte 13, p. 502–510.
GERHARDT, Uta 1999: Die Verwendung von Idealtypen bei der fallvergleichenden
biographischen Forschung. In: JÜTTEMANN, Gerd – THOMAE, Hans (eds.):
Biographische Methoden in den Humanwissenschaften. Weinheim, p. 193–211.
GOLDINGER, Heiner 2002: Methodik und Praxis des research up: als Ethnograph
bei den Börsianern. Zeitschrift für Volkskunde 98 (5), p. 257–270.
GORNY, Agata – OSIPOVIC, Dorota 2006: Return migration of second-generation
British Poles. Warschau: CMR Working Papers.
HEITLINGER, Alena 2004: The Role of Migrants in national feminist movements:
The case study of the Czech Republic in the 1990s. In: Frunză, Mihaela –
Văcărescu, Theodora-Eliza (eds.): Gender and the (post) ‘East’/’West’ Divide. Cluj:
Limes, p. 80–94.
HINKLE, Maija 2006: Latvian-Americans in the Post-Soviet Era: Cultural Factors on
Return Migration in Oral History Interviews. Journal of Baltic Studies 37 (1), p.
48–67.
HOLÝ, Ladislav 2001: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita
a postkomunistická transformace společnosti [The Little Czech Human and the
Great Czech Nation. National Identity and Postcommunist Transformation in
Society]. Praha.
KASCHUBA, Wolfgang 2003: Einführung in die Europäische Ethnologie. München.
KORTLÄNDER, Bernd 1995: Begrenzung – Entgrenzung. Kultur- und Wissenstransfer
in Europa. In: JORDAN, Lothar – Id. (eds.): Nationale Grenzen und internationaler
Austausch. Studien zum Kultur- und Wissenstransfer in Europa. Tübingen, p. 1–19.
KRAUSS, Marita 2001: Heimkehr in ein fremdes Land. Geschichte der Remigration
nach 1945. München.
KRCMAR, Ruth 2003: „Emigration zurück nach Hause“. Eine empirische Analyse
der Rückkehr tschechischer EmigrantInnen nach dem Systemumbruch 1989.
SWS-Rundschau 43 (4), p. 481–498.
KROHN, Claus-Dieter – von zur MÜHLEN, Patrik 1997: Rückkehr und Aufbau nach
1945. Deutsche Remigranten im öffentlichen Leben Nachkriegsdeutschlands.
Marburg.
ID. 1998: Wissenschaftsemigration. In: Id. (ed.): Handbuch der deutschsprachigen
Emigration 1933–1945. Darmstadt, p. 681–690.
ID. 2001: Remigranten und Rekonstruktion. In: JUNKER, Detlef (ed.): Die USA und
Deutschland im Zeitalter des Kalten Krieges 1945–1990. Stuttgart – München, p.
803–813.
KUNDERA, Milan 2002: Ignorance. Translated from the French by Linda Asher.
London.
207
LAUTERBACH, Burkhart 2004: Mischmasch? Kulturtransfer und seine Folgen.
Österreichische Zeitschrift für Volkskunde 107, p. 311–325.
LINZ, Juan J. – STEPAN, Alfred 1996: Problems of Democratic Transition and
Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe.
Baltimore – London.
MATĚJŮ, Petr – HANLEY, Eric 1998: Die Herausbildung ökonomischer und
politischer Eliten in Ostmitteleuropa. In: HATSCHIKJAN, Magarditsch A. –
ALTMANN, Franz-Lothar (eds.): Eliten im Wandel. Politische Führung, wirtschaftliche Macht und Meinungsbildung im neuen Osteuropa. Studien zur
Politik 32. Paderborn, p. 145–171.
MIDDELL, Matthias 2000: Kulturtransfer und Historische Komparatistik – Thesen
zu ihrem Verhältnis. Comparativ 10 (1), p. 7–41.
NEŠPOR, Zdeněk 2002a: Remigranti a sociálně sdílené hodnoty [Remigrants and
Socially Divided Values]. Praha.
ID. 2002b: The Disappointed and Disgruntled: A Study of the Return in the 1990s
of Czech Emigrants from the Communist Era. Czech Sociological Review 38 (6),
p. 789–808.
ID. 2003: Most, nebo propast? Co vyplynulo ze sociologického výzkumu o českých
navrátilcích z emigrace po roce 1989 [Link or Gap? The Results of a Sociological
Research on Returnees of Emigration after 1989]. Přítomnost, podzim, p. 10–11.
ID. 2005: Sociální, pracovní a habitační aspekty reintegrace západních emigrantů
do české společnosti [Social, Occupational and Living Aspects in Reintegration
of Emigrants from West into Czech Society]. Lidé města 1 (15), p. 1–32.
PAULMANN, Johannes 1998: Internationaler Vergleich und interkultureller
Transfer. Zwei Forschungsansätze zur europäischen Geschichte des 18. bis 20.
Jahrhunderts. Historische Zeitschrift 267, p. 649–685.
PREČAN, Vilém 2005: Slovo úvodem [Introduction]. In: Česko-slovenská historická
ročenka. Brno, p. 71–72.
SCHMALE, Wolfgang 1998: Historische Komparatistik und Kulturtransfer. Bochum.
SCHOLL-SCHNEIDER, Sarah 2011: Mittler zwischen Kulturen. Biographische
Erfahrungen tschechischer Remigranten nach 1989. Münster.
ID. 2012: „Doch das Größte, das ist die Freiheit des Menschen“. Der remigrierte
tschechische Liedermacher Jaroslav Hutka und seine Erfahrung(en) der
Freiheit. In: HOFFMANN, Frank (ed.): „Die Erfahrung der Freiheit“. Beiträge für
eine Kulturgeschichte der Europäischen Revolution 1989/91. (Deutschland in
Europa. Gesellschaft und Kultur 2.) Münster – Berlin.
SPILIOTIS, Susanne-Sophia 2001: Das Konzept der Transterritorialität oder Wo findet Gesellschaft statt? Geschichte und Gesellschaft 27, p. 480–488.
SÖLLNER, Alfons 1999: Normative Verwestlichung. Der Einfluß der Remigranten
auf die politische Kultur der frühen Bundesrepublik. In: BUDE, Heinz – GREINER,
Bernd (eds.): Westbindungen. Amerika in der Bundesrepublik. Hamburg, p. 72–92.
208
ŠRUBAR, Ilja 1998: Elitenwandel in der Tschechischen Republik. Aus Politik und
Zeitgeschichte 8, p. 21–33.
SECKÁ, Milena 1992: Současná reemigrace Čechů z Rumunska [Present Remigration
of Czechs from Romania]. Češi v cizině (6), p. 39–42.
UHEREK, Zdeněk – VALÁŠKOVÁ, Naďa – BROUČEK, Stanislav 1997: Češi z Běloruska
[Czechs from Belarus]. Český lid 84 (3), p. 177–190.
VALÁŠKOVÁ, Naďa 1992: K adaptaci současné remigrační vlny Čechů z Ukrajiny
[On Adaption of the Present Spate of Czech Remigrants from Ukraine]. Český
lid 79 (3), p. 193–206.
209
Návrat do České republiky – ano, či ne?
Hodnoty Čechů v Londýně a jejich
postoj k návratu do ČR
Veronika Marešová
Zastupuji zde neziskovou organizaci Okénko, centrum pro děti i rodiče, která
byla založena v únoru roku 2012. Cílem této organizace je podporovat českou
i slovenskou komunitu ve Velké Británii.
Činnost Okénka se v současné době zaměřuje především na výuku českého
jazyka pro děti a setkání či posezení pro rodiče. Každou sobotu probíhají aktivity
pro děti v českém jazyce, ve čtyřech skupinkách pro děti od 18 měsíců. V souladu
s požadavky českého školství se v září tohoto roku také otevřel nultý ročník.
Počet dětí, které pravidelně docházejí každou sobotu se během působení
Okénka rozrostl ze sedmi na padesát čtyři.
V průběhu roku Okénko pořádá akce nejen pro děti a rodiče, ale pro českou
i slovenskou komunitu vůbec (vánoční besídka, velikonoční oslavy, dětský den).
Přes léto Okénko organizuje výlety. Letos jsme navštívili Musem of childhood,
jeli k moři na Camber Sands, ale také si poprvé užili stanování. Od listopadu 2012
úspěšně probíhá Česko-slovenský knižní klub, který je v současné době ve Velké
Británii svým působením jedinečný.
V tomto příspěvku bych ráda přiblížila českou komunitu žijící v Londýně,
jejíž většina opustila Českou republiku po roce 1989. Nejprve budu vycházet
z výsledků výzkumu v rámci své diplomové práce (Czech diaspora in London: values, value change and mental health. UCL, 2010). Vedle hodnot, důvodů k odchodu
z vlasti a problematiky návratu, se také budu zabývat otázkou identity Čechů žijících v zahraničí, jejich vztahu k České republice a české kultuře. Poté se zmíním
o výsledcích doplňkového kola výzkumu v roce 2013, kterým jsem se snažila zjistit, jestli se změnil postoj Čechů k návratu do ČR. Mimo jiné mne totiž zajímalo, zda
se změna ekonomické situace ve Velké Británii či jen skutečnost staršího věku dětí
odrazila ve změně jejich postoje k návratu do České republiky.
Jednalo se o kvalitativní výzkum; v obou výzkumech (v roce 2010 i 2013) byla
použita metoda polostrukturovaného rozhovoru a ohniskové skupiny.
Výzkum v roce 2010
V roce 2010 se výzkumu zúčastnilo 13 respondentů (10 žen, z toho 7 žen se
závazky a 3 bezdětní muži). Většinu respondentů jsem získala přes bývalý dětský
klub Koutek ve čtvrti Colliers Wood v Londýně a také díky metodě zvané snowballing.
Věk respondentů se pohyboval od 24 do 53 let, průměrný věk byl 33. Co se
týče vzdělání respondentů, pohybovalo se od vyššího odborného vzdělání po
210
doktorandské studium. Jasnou převahu měla skupina s vysokoškolským vzděláním (8), z toho 4 respondenti získali VŠ vzdělání ve Velké Británii (jedna respondentka pracuje v oboru). Z těch, kteří získali VŠ vzdělání v ČR, pracují v oboru dva
(v informační technologii).
Respondenti pobývali ve Velké Británii od 4 do 30 let (jeden přišel před rokem
1989).
Ohniskové skupiny se v roce 2010 zúčastnilo 5 členek dětského klubu Koutek,
všechny byly rodiči. Věk respondentek se pohyboval v rozmezí 24 až 33 let.
Výzkum v roce 2013
Šest respondentů z roku 2010 se pak také zúčastnilo polostrukturovaných rozhovorů v roce 2013. Jednalo se o 5 žen a 1 muže, ve věku 28–38 let.
Respondentky (7) pro ohniskovou skupinu v roce 2013 byly získány z Okénka,
centra pro děti i rodiče v Londýně. Podobně jako v předešlé ohniskové skupině,
všechny členky byly také rodiči. Průměrný věk respondentek byl přibližně 33 let.
Hodnoty
Lidská identita je neustále v pohybu. Pobyt v cizím prostředí podminuje růst
nové identity a zároveň má vliv na změnu hodnot.
Hodnoty jsou součástí identity. Je to problematický koncept bez univerzálně
platné definice. Hodnoty řídí chování, jsou to kritéria, která určují postoje a chování jedince. Mohou být podnětem i motivací našeho chování. Hodnoty se vytvářejí a mění pod vlivem sociálního prostředí. Chování podle hodnot v souladu
s hodnotami určitého prostředí zvyšuje pocit vlastní hodnoty a také vytváří pocit
sounáležitosti. Zajímalo mne tedy, jak se Češi v Londýně sžili s anglickým prostředím, zda byly jejich hodnoty ovlivněny pobytem v zahraničí, a když ano, které
hodnoty a jakým způsobem se změnily.
Ve svém výzkumu jsem se zaměřila především na následující oblasti hodnot:
rodina, zaměstnání, náboženství, životní styl.
Rodina, manželství
Většina respondentů uvedla, že si nejvíce váží rodiny. Většina respondentek,
žen s dětmi, popsala mateřství za největší životní změnu během svého života ve
Velké Británii.
Přibližně 69 procent všech respondentů uvedlo změnu náhledu na manželství
během svého pobytu ve Velké Británii a vstup do manželství vidělo jako formalitu.
Většina účastnic výzkumu (7) měla děti, pouze 3 byly vdané. Jako důvod uváděly
více příležitostí zejména v oblasti osobního rozvoje.
33letý účastník, nyní již ženatý, se v roce 2010 (ještě za svobodna) vyjádřil takto:
„Když jsi mladý, tak se od tebe očekává, že se oženíš – vidíš to všude kolem sebe, tak to
vidíš pak jako další krok ve svém životě. Ale nová generace je již jiná, všechno odkládá,
máme více příležitostí jako cestování a podobně...“ (R 13)
211
Přestože respondentky považovaly své vztahy s partnery za rovnocenné, všech
7 žen s dětmi bylo v domácnosti; vykonávaly většinu prací v domácnosti, zatímco
jejich manželé byli v zaměstnání. Většina respondentek hovořila o návratu do
zaměstnání během příštích dvou let.
Zaměstnání
Všichni bezdětní účastníci výzkumu buď popsali svoji kariéru jako úspěšnou, nebo byli spokojeni se svým zaměstnáním. Většina hovořila o spokojenosti
se zaměstnáním jako o naplnění, 7 respondentů považovalo své zaměstnání za
povolání a ne kariéru.
Respondent E, který ve Velké Británii vystudoval obor „evropská studia“, si zvolil povolání zahradníka, které je pro něj sice finančně méně výhodné, ale zato mu
přináší větší uspokojení.
Dva respondenti se zmínili, že se v průběhu pobytu ve Velké Británii změnil
jejich postoj k práci, stali se zodpovědnějšími, berou práci vážněji. Jeden z respondentů, který odešel z České republiky z politických důvodů, vysvětlil tuto změnu
právě odlišným politickým systémem ve Velké Británii v době svého příchodu.
Víra
Česká společnost je známá svým ateismem. Skoro 50 % všech Čechů jsou členy
nějakého náboženství (Bodelier 2005).
V tomto výzkumu 9 respondentů uvedlo, že mělo víru už v rámci náboženství
nebo že šlo o nějakou formu spiritualismu v určitém úseku jejich života.
Pět respondentů se popsalo jako věřící, jeden pravidelně chodil do kostela. Dva
respondenti se přiznali k ateismu, tři byli přivedeni k víře svými známými ve Velké
Británii.
„Věřím v Boha ... do kostela chodím každou neděli, a to je něco, co si sama přeji ...
bylo to přes mého manžela ... i když jsem již věřila v Boha v České republice, nikdy jsem
tomu předtím nepřikládala takový význam ... nyní i moje děti chodí do katolické školy.“
(R 4)
Xenofobie
Ve srovnání s českou populací žijící v České republice se Češi ve Velké Británii
považují za méně xenofobní. 11 respondentů uvedlo, že jsou více otevření a akceptují lidi podle toho, jací jsou, a ne podle jejich původu.
33letý respondent, který odešel do Velké Británie za novými zkušenostmi, na
otázku, jak se změnil od příchodu do Velké Británie, odpověděl: „Jistě, jistě … díváš
se na různé programy v televizi … já nevím, třeba … jako rasisti … Slyšíš to u Čechů
v Česku … a ty si říkáš, panebože, takové názory, takové jsem také mohl mít … nebo
jsem slyšel vtip a říkal jsem si, tak takový vtip bych si ve Velké Británii nemohl dovolit…“ (R 12)
212
Post-materiální hodnoty
Většina respondentů, zejména těch, kteří žijí ve Velké Británii nejméně sedm let,
adoptovala post-materiální hodnoty. Mají otevřenou mysl, jsou liberálnější a mají
menší zájem o nákup značkového zboží. Někteří také zmínili zájem o svobodu
a životní prostředí.
Respondent, který žije ve Velké Británii 30 let, se k této problematice vyjádřil: „Nový režim vytvořil konzumní společnost ... vidím to u svých příbuzných...“ (R 13)
Životní styl (strava, sport, cestování)
Všichni respondenti uvedli, že od té doby, co žijí Velké Británii, se snaží jíst zdravěji. Respondentky – ženy s dětmi uvedly, že jedí zdravě zejména od té doby, co se
staly matkami (všechny se staly matkami ve Velké Británii). Také všichni bezdětní
respondenti uvedli, že jedí zdravěji od příchodu do Velké Británie.
„Tady jím hodně zeleniny ... při vaření používám čerstvou zeleninu více než mraženou ... ve Velké Británii je jednodušší jíst zdravěji...“ (R 3)
Dva respondenti jsou od počátku svého pobytu ve Velké Británii více nakloněni
sportu: výhodu viděli v příležitostech. Jeden z nich se věnuje kitesurfingu. Jinak
ženy s dětmi hovořily o jízdě s kočárky jako o sportu.
Většina respondentů zmínila také cestování, když mluvili o tom, jak se jejich
život během pobytu ve Velké Británii změnil – mají více příležitostí a mohou si to
dovolit.
Vztahy s rodinou a přáteli v České republice
Z výzkumů vyplývá, že postupem času dochází ve vztahu s rodinami i přáteli
v České republice k jistému odcizení. Respondenti se o Češích v České republice
vyjadřují jako o nich. Šest respondentů, tedy skoro polovina přiznala, že pobyt
ve Velké Británii ovlivnil jejich vztahy s rodinou a přáteli doma v České republice.
Naopak tři měli pocit, že si jich rodina více váží.
„Nikdo to neřekne, ale cítím to, už nemáme tolik společného ... vidím to u svých
kamarádek, které cestovaly, pobývaly v USA či Velké Británii – a mám s nimi úplně jiný
vztah než s těmi, které nikde nebyly kromě dovolené ... potom vidím, jak jsme v hodně
věcech odlišní...“ (R 3)
Vztah k české kultuře a k Čechům v zahraničí
Všech šest bezdětných respondentů uvedlo, že – i když je pro ně důležité udržovat kontakt s českou kulturou – neměli potřebu vyhledávat Čechy, zatímco
všechny respondentky s dětmi měly zájem na vytváření a udržování si vztahu
s Čechy a také kladly důraz na komunikaci v českém jazyce.
Jedna respondentka popisuje, jak je pro ni důležité setkávat se s českou komunitou od té doby, co má svou dcerku: „...ze začátku to pro mě nebylo vůbec důležité ... to se změnilo od té doby, co mám Zaru. Já na ni mluvím česky ... je dobré,kdyže
na ni také někdo jiný mluví česky ... předtím mi to vůbec nechybělo, nechtěla jsem mít
213
české kamarádky, bylo pro mě zajímavější potkávat lidi různých národností, dozvědět
se něco nového...“ (R 3)
„Máme tady dětský klub, kde se potkávám s českými mamkami ... s některými si
také zavoláme, navštívíme se, jdeme spolu do parku ... můj partner se také učí česky,
takže když přijde domů, snaží se používat nová slova ... snažíme se být bilingvní ...
takže to nejsem jen já, kdo mluví dvěma jazyky, ale on se také snaží porozumět české
kultuře...“ (R 6)
Považují se stále za Čechy?
Ve výsledcích se objevila nesrovnalost mezi tím, jak respondenti popisovali, co
to pro ně znamená být Čechem, a kam sami sebe zařazovali. Na podobné nesrovnalosti upozorňuje Holý (1996). Podle něj Češi popisují některé znaky českého
národa, jako závistivost, konformnost, vychytralost, egoismus, ale zároveň se vidí
jako členové demokratického národa, na který jsou pyšní.
Přestože většina respondentů kritizovala češství a Čechy, většina považovala
za Čechy. Dva respondenti se nehlásili k Čechům ani k Angličanům a viděli se jako
něco mezi.
Pět respondentů považovalo Čechy za pracovité, upřímné a čestné. Stejný
počet popsal Čechy jako ambiciózní, chtějící ve svém životě něčeho dosáhnout.
Respondent, který přijel do Velké Británie, aby si zdokonalil znalost anglického
jazyka, ale také aby si vyzkoušel život v cizí zemi, odpověděl: „...následují své cíle ...
i když nejsou nějak zvlášť viditelní, hodně investují do toho, aby dosáhli svého cíle...“
(R 13)
Mezi negativními aspekty češství byly nejčastěji zmiňovány: závist, negativita,
nespokojenost.
„…hm … jak to mám popsat? ... teď jsem to viděla, jak jsem se dívala ... hamižnost…víš … jako, když je někde něco zdarma ... jsme vypočítaví…“ (R 11)
Tato respondentka také odpověděla na otázku, jestli si myslí, že se její rodina
v České republice změnila: „...v Česku je pořád zajímá, co řeknou jejich sousedi ... Proč
bys měla nosit tyhle šaty? Vždyť ty už jsi měla předtím na sobě, vezmi si jiné… a pak,
když jdeš do kostela, to si tam řeknou: Máňa má zase nový šaty, odkud na to vzala
peníze? To na tom musí být dobře… a určitě je to kvalita, to má určitě od své dcery …
z Anglie…” (R 11)
Důvod k odchodu z vlasti
Všichni respondenti odešli z České republiky jako bezdětní a většina také byla
bez partnera. Jejich věk při odchodu z České republiky se pohyboval mezi 18 a 24.
Mezi nejčastěji uváděnými důvody k odchodu z vlasti byly jmenovány: naučit se
anglicky či zdokonalit se ve znalosti anglického jazyka (4) a následovat přítele/přítelkyni (3).
K dalším důvodům patřily: zkusit žít v cizí zemi, sehnat si práci (2), cestovat (2),
po jednom případu to byly ekonomické a politické důvody.
214
Návrat – ano, či ne?
V roce 2010 z 13 respondentů tři (svobodní) napsali: možná. Jedna respondentka uvedla jako případný podnět k návratu Prahu a možný život v ní. Většina
respondentek žila ve smíšených vztazích – měla za partnera či otce svých dětí
Brita či příslušníka jiné cizí národnosti. Z výsledků ohniskové skupiny v témže roce
vyplynulo, že z celkového počtu 5 členů jedna respondentka uvažovala o návratu
kvůli partnerovi, jemuž se zalíbilo v Praze.
Z výsledků polostrukturovaných rozhovorů v roce 2013 vyšlo, že pět ze šesti
respondentů v současné době o návratu neuvažuje; jinak tři mají za partnera či
partnerku občana jiné národnosti a tři jsou bez partnera.
Jedna respondentka se vrátila po 15 letech života ve Velké Británii; vedle touhy
po Praze ji k tomuto rozhodnutí dovedla situace: rozchod s partnerem, dobrovolný odchod ze zaměstnání: „...bylo to především z ekonomických důvodů ... proč
bych měla mít ve Velké Británii hypotéku, když v Česku už mám svou vlastní nemovitost a uvažuji o koupi další.“ (J)
Co by je přimělo k návratu?
V roce 2013 respondenti v rámci rozhovorů nejčastěji odpovídali, že by se vrátili buď jen v případě nemoci, nebo nějaké krize, např. kdyby ztratili práci nebo
neměli kde bydlet. Jedna respondentka uvedla: „Jedině, kdybych věděla, že tam
mám práci ... ale to by fakt muselo být jisté!“ (R 3)
U ohniskové skupiny dvě respondentky ze sedmi uvažovaly o návratu do České
republiky, ale žádná z nich neměla konkrétní plán. Kladně hodnotily zejména úroveň školství, zdravotnictví, ale také přítomnost rodiny v České republice. Obě mají
děti, partnery i zaměstnání ve Velké Británii. Během diskuse se kromě negativ jako
školství a zdravotnictví ve Velké Británii objevila také rezervovanost ze strany Britů
vůči cizincům.
„...trvalo mi to dva roky, než se prolomily ledy, než přišly na to (Britky), že jsem normální, a staly jsme se kamarádkami...“ (O 2)
Další respondentky, které se do České republiky momentálně vracet nechtějí,
hovořily zejména o lepších finančních a sociálních podmínkách, ale také již vybudovaném zázemí. Někteří zmínili v této souvislosti Okénko: „No jo, vždyť my tady již
máme Okénko, to je teď naše zázemí...“ (O 1)
Závěr
Hypotéza o větší motivaci k návratu do České republiky v roce 2013 se nepotvrdila.
Z obou výzkumů vyplynulo, že většina respondentů se „zwesternizovala“,
zvykla si na jiný životní styl a je usazena ve Velké Británii. I když někteří respondenti hovořili o návratu do České republiky, zdálo se to být spíše z nostalgie.
Vedle většího množství příležitostí, ať už v oblasti zaměstnání, či lepších finančních a sociálních podmínek, se zdají být důvodem k jejich rozhodnutí zůstat ve
215
Velké Británii také změny v hodnotách. Bhugra (2004) a Bhugra – Ayorinde (2004)
spojují spokojenost člověka pobývajícího více než 10 let v zahraničí s dosažením
jeho osobních aspirací.
Častá zmínka o spokojenějším životě ve Velké Británii nasvědčuje tomu, že mít
přístup k více možnostem osobního rozvoje a zdravější životní styl vedou k spokojenějšímu a zdravějšímu životu. Někteří respondenti uvedli, že se změnili také tím,
že dokážou vidět život z jiné perspektivy, mají pozitivnější přístup k životu.
I když existují moderní cesty transnacionální komunikace, po určitém čase
stráveném za hranicemi se geografická vzdálenost mezi jedincem pobývajícím
v zahraničí a jeho vlastí posléze odráží i v oblasti osobních vztahů, kde dochází
k vzájemnému odcizení.
Literatura
Bodelier, R. 2005: Secularization in The Czech Republic and Slovakia. In: Halman,
L. – Luikx, R. – Zundert, M.: Atlas of European Values. Leiden: Tilburg University,
s. 70.
Bhugra, D. 2004: Migration, distress and cultural identity. British Medical Bulletin
69, s. 129–141.
Bhugra, D. – Ayonrinde, O. 2004: Depression in migrants and ethnic minorities.
Advances in Psychiatric Treatment 10, s. 13–17.
Holy, L . 1996: The Little Czech and the Great Czech Nation. Cambridge: C. University
Press.
Nešpor, Z. R. 2002: Reemigranti a sociálně sdilené hodnoty: Prolegomena k sociologickému studiu českých emigračních procesů 20. stoleti se zvláštním zřetelem
k západní reemigraci 90. let/Re-emigrants and Socially Shared Values: A prolegomena to the Sociological study of Czech Emigration Processes in the 20th
Century with Special Focus on the Re-emigration from the West in the 1990. Praha:
Sociologický ústav AV ČR.
Rabusic, L. 2001: Value Change and Demographic Behaviour in the Czech Republic.
Czech Sociological Review 9, č. 1, s. 99–122.
Rehakova, B. 2001: Who are the Czech materialists, post-materialist and those who
are “mixed”, and how do they differ in their opnions and attitudes on selected
– primarily political-subjects. Czech sociological review 9, č. 1, s. 35–52.
Rokeach, M. 1973: The Nature of human values. London: Collier MacMillan.
216
VÝBĚR Z DISKUSE
Tomáš Grulich Praha
Otevírám diskusi. Úvodem chci říct, že mě překvapilo poměrně široké spektrum
těch, kteří by se měli vracet, kteří se chtějí vracet, a dále se ukazuje výrazná rozdílnost regionů. Ne všechny zkušenosti z jednoho regionu lze mechanicky přebírat
druhým regionem, je však možné se z rozdílů výrazně poučit.
Otakar Štorch Stockholm
Domnívám se, že problematice nejvíce odpovídal příspěvek paní Zuzany
Bařtipánové, byť zřejmě překročila časovou mez; byl věcný, informující, výborně
podaný.
Petr Bísek New York
Velice krátce. Nečekal jsem, že budu teď o něčem mluvit. Měl jsem se přihlásit
jako mluvčí, protože nějak nezapadám do žádné kategorie. Jenom velice jednoduché připomínky. Překvapilo mě procento českých navrátilců v posledních deseti
letech. Doufám, že to odpovídá skutečnosti. Měl jsem začít tím, že přednášky
všech představitelů byly vynikající. Když jsem se dozvěděl, že půjde o pokračování toho, o čem se mluví deset patnáct dvacet let, byl jsem skeptický, ale doufám,
že z toho něco vzejde. Obzvláště ta věc, která se stále opakuje: one stop shop, one
stop shop. To je přece nejdůležitější: když se někdo chce vrátit, aby nemusel pobíhat po všech možných úřadech, studovat všechny možné webové stránky, telefonní čísla... Tedy soustředit informace na jedno místo.
Pan Zoltán Kovács, jinak vynikající, vynechal jednu skupinu imigrantů. To
neznamená, že bych snižoval úroveň jeho prezentace. Uvedl tyto okruhy: failed
immigrants, conservative immigrants, innovative immigrants, returned immigrants.
Během těchto posledních dvou hodin jsem si uvědomil, že je také hodně českých
migrantů, kteří se vrátili kvůli lásce k zemi. A to mně tam scházelo. To je myslím
vše. Nechám místo zase pro někoho jiného.
Hana Červinková Praha
Mě překvapil v přístupu většiny mluvčích – jinak všechny prezentace byly zajímavé a velmi to oceňuji – přežívající přístup k migraci jako k něčemu trošku negativnímu, že když někdo někam odjede, tak je na tom něco špatného. A pozitivní
je jenom to, když se vrátí. Vím, že o tom je tahle konference. Já sama jsem příkladem toho, kdo se vrátil. Myslím, že je to pozitivní, ale také si myslím, že bude
možná přínosné – jestliže máme hovořit o nových řešeních situace na vládní
úrovni, na úrovni předpisů – podívat se pravdě do očí: že v dnešní době migrace, pohyb lidí, se stává něčím úplně přirozeným, normálním a že existují teorie, jež hovoří o tom, že ti, kteří se nejvíce pohybují, stěhují, vládnou těm, kteří se
nestěhují. Když chceme přemýšlet o nových řešeních, tak bychom se na tohle měli
217
podívat. Vezměme si polské příklady – Poláci například velmi často v jedné zemi
bydlí, ve druhé pracují. Bydlí v Polsku, pracují v Norsku atd. Takže ono to není tak
úplně jednoduché, vystěhování se ven a ten příjezd zpátky domů.
Tomáš Grulich Praha
To, co říkáte, jsem vlastně úplně nepostřehl – možná, že jsem méně citlivě vnímavý. A vy ostatní, vnímáte to také tak, že bereme toho, kdo odchází, negativně?
Celou dobu se snažíme říci, že odchod je zkrátka projev svobodné vůle, někdo
se prostě sebere a odejde. A naštěstí projevem svobodné vůle je také návrat, což
v minulosti nebylo, a na tom se snažíme pracovat. A skutečně s ryze pozitivním
vztahem.
Hana Červinková Praha
Asi jsem se špatně vyjádřila. Hlavně jsem přemýšlela o tom příspěvku, který
hovořil o čtyřech kategoriích. Když se podíváme na ten jazyk: failed migrant, conservative returnee, innovative returnee, retired returnee – ty názvy vyjadřují, jako by
se jednalo o něco ne úplně normálního, o něco neobvyklého. A já jsem chtěla říct,
že migrace, jak ukazuje výzkum, se stávají obyčejnou, běžnou záležitostí.
Tomáš Grulich Praha
My se naopak domníváme, že migrace nám může výrazně pomáhat, a proto
jsem také mluvil o tom, že neodcházejí ti nejchudší z nejchudších, jak se pořád
ještě traduje, ale lidé, kteří mají odvahu a přinášejí a mohou nám sem přinášet
vzdělání, a – co bych podtrhl pro českou společnost – že jsou to lidé, kteří berou
osud do svých rukou.
Otakar Štorch Stockholm
Váš úvodní příspěvek, pane senátore, a například příspěvek Stanislava Broučka
ukazují mj. velmi důležitou věc, že někteří z vás, kteří tady také jsou nebo možná
nejsou, mají dlouhodobou kontinuitu vztahu k emigrantské problematice. Tato
kontinuita sice nezaručuje, že musíte mít vždycky pravdu, ale je důležitým předpokladem toho, že nás pochopíte, že rozumíte této věci lépe než mnohý, který má
eventuálně patřičnou odbornost, ale tuto kontinuitu postrádá. A to je velmi důležité. To jen jako příspěvek, na který by se nemělo zapomenout.
Růžena Opravilová Říčany u Prahy
Jsem reemigrant ze Slovenska, žila jsem tam skoro 40 let od maturity. Ráda
bych přidala několik poznámek, týkají se i předcházejících příspěvků. Vím, jak
mně to zjednodušilo návrat: byla to jak šťastná náhoda, tak skutečnost, že jsem se
tomu patřičně věnovala a byla informována. O problémech Čechů a hlavně českých občanů mluvila včera například paní Bratinková, o své snaze řešit některé
problémy – a vznikla jich spousta, jak jste slyšeli. Bylo to dáno tím, že zákony o rozdělení Československa samozřejmě řešily problémy týkající se většiny a nemohly
218
postihnout všechny individuální problémy, i když také těch je spousta společných.
Aktivně jsem se toho zúčastnila a vím, jaký byl problém získat informace. Šli jsme
na jedno ministerstvo. Tam se nám třeba snažili pomoct, našlo se nějaké řešení,
ale pak následovalo zjištění, že je to podmíněno tím a tím a že s tím souvisí něco
dalšího. A šlo se na další ministerstvo, tam se zase něco našlo, že tohle tak nejde,
ale šlo by to, kdyby… Prostě většinou se nejednalo o zákony, ale o ministerská
opatření, o vyhlášku apod., a v tom čase byl problém vůbec něco sehnat. Takže
se z toho stal nekonečný kolotoč obíhání ministerstev atd., než se našla vůbec
nějaká informace, na jejímž základě se potom dalo hledat komplexní řešení. S tím,
že pokud se to řešení našlo a ta komunita žila v něčem jako diaspora, tak jsme si to
ještě mezi sebou dokázali říct. Ovšem teď budou problémy hlavně s rozptýlenými
krajany a informovanost bude muset být individuální.
Proto bych se přimlouvala za návrh pana doktora Stránského, aby to informační
centrum – ať se bude jmenovat jakkoliv, ať bude mít jakékoliv kompetence – bylo
u Úřadu vlády, aby se tam dostávaly informace ze všech ministerstev. Třeba teď
vím, že stačí nějaké kompetenční spory mezi ministerstvem zahraničí a dalšími
resortními ministerstvy, často jsou to politické i osobní prestižní otázky, a vznikají
problémy. Tedy pro individuální migranty a hlavně pro ty nové, návratové by bylo
velice dobré, aby cokoliv, co vznikne, bylo při Úřadu vlády. Aby tam byly k dispozici komplexní informace ve všech oborech, a tak odpadlo pracné hledání skutečné potřebné informace, jak jsme to zažili my v těch prvních letech po návratu
ze Slovenska.
Tomáš Grulich Praha
Děkuji za příspěvek a za potvrzení toho, oč se tu snažíme po několik let: o nějaké
jednak legislativní, jednak institucionální zakotvení.
Anna Janků Káhira
Já představuji asi velmi zajímavou a zvláštní skupinu českých krajanů, tedy
vesměs krajanek, které se provdaly na Střední východ a do Afriky. V tomto úplně
odlišném prostředí a náboženském vyznání se velmi snažíme o to, abychom udržely české kořeny. Mluvit o návratu našich dětí, na to už je trošku pozdě, ale dalo
by se eventuálně mluvit o návratu vzhledem k situaci našich vnoučat. Vidím za
43 let, co už jsem mimo Českou republiku, že se tady výrazně změnil postoj vlády
a různých institucí i zákonů k nám. V současné době však můžeme my anebo naše
vnoučata narazit na překážky ne vlády, ale od společnosti jako takové, už jenom
s tím, když potomci přijdou a řeknou, že jsou muslimové. S tím asi nemůže vláda
nic dělat. Tady jde zase o osvětu.
A ještě jedna věc: protože tam bývá velmi často problém dětí, které jsou uneseny otci, kdy děti mají českou státní příslušnost, a pokud nejsou uzavřeny dohody
mezi českou a egyptskou vládou o určitém zákroku nebo výměně, chtěla bych
se zeptat, jestli bychom tohle my krajanky nemohly nějak ovlivnit nebo k tomu
219
přispět, a vaše komise, pane senátore, jestli by také do téhle legislativy mohla
nějak zasáhnout.
Na pana Krupičku bych měla také dotaz, jestli jsou také tyhle Češky podchyceny ve vašich statistikách, protože jsem viděla, že tady máte hlavně exulanty, krajany z EU nebo z Ameriky, ale můžu vám říct, že v dnešní době je nás velký počet
a nakonec už i Češi a Češky odcházejí za prací do téhle oblasti.
Tomáš Grulich Praha
Děkuji za tento podnět. Bohužel tady není kolega z ministerstva zahraničních
věcí a to je podnět přesně pro jeho resort, zkusím to tedy tlumočit dál.
Miroslav Krupička Praha
Můžu ještě zareagovat krátce na dotaz paní Janků? Ano, jste v těch statistikách zahrnuti. Pokud si vzpomínám, tak v Egyptě je vás v současné době podle
ministerstva zahraničí zhruba 200, možná o něco víc nebo míň. Je tam toto číslo.
Podobně je tomu v Sýrii a v některých dalších zemích oblasti Blízkého východu.
Otakar Štorch Stockholm
Po skončení diktatury u nás se určitý počet exulantů, emigrantů vrátil do naší
země, tedy do jejich země číslo jedna. Ale je známý počet těch lidí z této skupiny
emigrantů, zřejmě poměrně velké, kteří se z x důvodů opět vrátili zpět do země
číslo dvě? Mě by to zajímalo. Sám znám dva, kteří se vrátili, a tudíž mě teď napadlo,
že vy jste velmi informovaní o těchto věcech a budete vědět, kolik se jich vrátilo
zase zpět, bez ohledu na to z jakých důvodů.
Tomáš Grulich Praha
Já to nevím, ale Stando, prosím.
Stanislav Brouček Praha
Přesná čísla nebo procenta bohužel také neznám, ale je fakt, že se dost lidí vracelo zase zpátky, tedy znovu odešlo za hranice této země. Dělo se tak v určitých
vlnách – ta první byla na začátku devadesátých let, hned po sametové revoluci.
Zahraniční Češi se k nám vraceli s nadšením. A důvod, proč odcházeli znovu do
zahraničí? Poznávali třeba, že společenská situace je tady pro ně natolik neúnosná,
že se vraceli tam, kde jim bylo lépe. Ale znám také případy, že lidé odcházeli znovu
do ciziny, přestože tam, kam se vraceli, měli ještě horší podmínky nebo zhoršující
se podmínky z hlediska nebezpečí života, než tomu bylo v České republice, resp.
bývalém Československu. Tak se někteří vraceli do Jižní Afriky. Vím třeba o rodině,
která se vrátila kvůli počasí, kvůli zimě. Tato rodina navrátilců si koupila chalupu na
Jihlavsku. První zimu je zastihla sněhová kalamita. Starost s neustálým odklízením
sněhu se pro ně stala důvodem k návratu do Afriky. Chci tím naznačit, že důvodů
– vedle takovýchto kuriózních – bylo velmi mnoho. Avšak především odcházeli
navrátilci znovu za hranice České republiky z toho důvodu, že jejich návrat do
220
původní vlasti nesplňoval jejich představu o uspořádaném společenském životě,
a to včetně rodinného života nebo seriózních podmínek k podnikání: někteří vložili peníze do podnikání a o tyto peníze přišli atd. Hodně lidí uvádělo v interview,
že po návratu do České republiky je jejich příbuzní zavalili různými stížnostmi. To
znamená, že tam, kde očekávali po návratu otevřenou náruč, rodinné prostředí,
nalezli zklamání: byli zahrnuti výčitkami, postoj k nim byl zkrátka spíše negativní.
A těch důvodů je více. Existuje o tom několik prací. Zabýval se tím třeba Ota Ulč,
také v Sociologickém ústavu vznikla na toto téma studie atd. Kolik lidí po návratu
do ČR znovu emigrovalo, to se asi neví.
Otakar Štorch Stockholm
Krátká vsuvka. Ti dva, které já znám osobně, byť nejsou ve Švédsku, přestože se
vrátili, nepřestali se cítit a být Čechy. To jenom na vysvětlenou z mé osobní zkušenosti, která samozřejmě nemůže být objektivní.
Tomáš Grulich Praha
Já bych to dokreslil. Vzpomínám si, že jsem jednou takhle mluvil s Josefem
Škvoreckým a ptal jsem se ho právě na tohle, proč se nevrátíte? Tady budete
mít i slávu. A on řekl: Já jsem vlastně svůj aktivní život ve středním věku prožil
v Kanadě a mám tam všechny známé a všechny vzpomínky. A to je natolik silné, že
to nemůžu přerušit. Já sem budu rád jezdit, ale zůstávám už v Kanadě. A je to také
takový přirozený, řekl bych, nepřekvapující názor.
Gong Kraus Zürich
K přednášce pana Krupičky, kterou považuji za velmi hodnotnou. Z jakých všemožných pramenů a knih to zjišťoval! Některé uvedl. A těším se na sborník, až tam
budou také ty tabulky, že si to srovnám.
Včera a dnes se tu hovořilo o tom, že naši lidé, exulanti jako my, byli většinou
na vyšší úrovni vzdělání, akademici atd. Já jsem si tohle zjišťoval asi v roce 1980,
jedenáct dvanáct let po tom, co jsme přišli do Švýcarska. Na ETH v Curychu byl
seznam mnoha studentů, kteří začínali ročník a nebyli Švýcaři. Tak nás tam bylo
15 tisíc. To znamená, že – když Švýcarů bylo 6 milionů, z toho jedno promile je 6
tisíc – my jsme vlastně představovali 2,5 promile švýcarského obyvatelstva. Na
těch seznamech studentů, kteří tam přišli, protože to byli všichni, co se tam hlásili,
i Švýcaři atd., jsem si podle českých křestních jmen a příjmení zjišťoval, kolik našich
lidí tam je. A dospěl jsem k číslu nikoli 2,5 promile, ale 2,5 procenta. To znamená,
že našich dětí, které jsme trošku tlačili do vzdělání, tam vlastně bylo v poměru ke
Švýcarům desetkrát více. A to je velmi dobrá věc. Na univerzitě v Curychu nebo
polytechnice v Lausanne by to zřejmě bylo podobné. Ale toto jsou čísla z polytechniky v Curychu (ETH – Švýcarský federální technologický institut, obdoba
ČVUT v Praze).
221
Tomáš Grulich Praha
Jen bych k tomu připomněl, že ty počty a hledání, kolik je Čechů žijících v zahraničí nebo lidí, kteří se hlásí ke svému původu, je velmi obtížné zjišťovat kvůli dodržení objektivity. Na druhé straně objektivita s tím nemá co dělat, protože příslušnost k české komunitě je záležitostí ryze subjektivní. Je to rozhodnutí toho kterého konkrétního člověka a ne nás, kteří se snažíme nahlížet na tu věc objektivně.
Proto se to zjišťuje velmi špatně. A samozřejmě míra identifikace s českou národností je velmi různorodá, počínaje tím již zmíněným koláčem a konče samozřejmě
i používáním českého jazyka.
Otakar Štorch Stockholm
Vám expertům je možná známo, zda se někteří odborníci v psychologii, kteří
dneska zkoumají dá se říct všechno, zabývali analýzou dejme tomu z výchozího
stanoviska dvou lidí, kteří v pohnutých situacích v roce 1948 a 1968 byli objektivně
ve stejné konstelaci, to znamená, měli stejný politický motiv resp. postoj i další
shodná životní východiska. Jaký tedy byl podle eventuálních expertů z oblasti
psychologie mezi těmi dvěma rozdíl – což je stejně spekulativní, ale dejme tomu
– jestliže (a proč) jeden šel, a druhý nešel? To by mohlo být velmi zajímavé, poněvadž říkám znovu, někdy se nad tím člověk pousměje, k čemu psychologie, určitými odborníky stále pokládaná za spekulativní záležitost, dospěla. Ale zajímavé
by to bylo. Je vám známo, že by se o to někdo v naší zemi pokusil?
Tomáš Grulich Praha
Poprosil bych o odpověď Standu, protože je v tom podstatně zběhlejší.
Stanislav Brouček Praha
Zběhlejší možná ne, ale přesto děkuji příteli Otakaru Štorchovi za tuhle otázku,
odpovídající jeho naturelu. Ota je básník, což je asi také zdůvodněním toho, proč
se na tohle ptá. Žádnou takovou studii jsem neviděl, nečetl, ale je to samozřejmě
velmi zajímavé, bylo by i možná dobré, kdyby se tím někdo z psychologického hlediska zabýval, přestože mám jisté pochybnosti. Vyplývají z toho, že autentická faktografie k tomuto porovnání by byla velmi těžko dostupná nebo obtížně rekonstruovatelná, protože k takovému srovnání bychom potřebovali fakta (tj. výpovědi aktérů) přímo z let 1948 a 1968, ale jak je získat? Máme totiž k dispozici především (a často pouze) vzpomínky, tedy to, co zůstalo v paměti. Rekonstruovat historii z paměti je náročné a možná i ošidné. Byla by tudíž taková analýza opravdu
velmi obtížná, protože bychom se ptali na rozhodnutí k odchodu až teď, kdy se
v paměti uložila skutečnost (realita) pod úhlem pozdějších okolností, názorů
a tedy pod úhlem jistého posunu. Takže současnou výpověď respondenta nemůžeme považovat za pramen k situaci, kdy odcházel, neboť se jedná spíše o pramen k tomu, jak to respondent dnes právě v okamžiku zpětné interpretace vidí.
Ale samozřejmě že na potřebu takového srovnávání naráží ten, kdo se tím zabývá,
alespoň v souvislosti s otázkou, proč vlastně jeden člověk odešel, a druhý člověk
222
(třeba ve srovnatelné situaci) tady zůstal. Je to prostě záležitost dispozice individua. Člověk je z různých důvodů zkonstruován tak, že je uzpůsoben v tom kritickém okamžiku náhlého rozhodnutí (nebo naopak dlouhodobě zvažovaného
a promýšleného rozboru své vlastní situace) odejít, a jiný člověk za stejných okolností zůstane. Je to těžké zobecnit, určit třeba z psychologického hlediska charakterové vlastnosti člověka, tendující v kritické situaci spíše k rozhodnutí volit emigraci, nebo spíše zvolit možnost zůstat a neemigrovat. Říká se, že normální je emigrovat, ale stejně normální je i zůstat. V tom vyznání stovek lidí, které jsem měl
možnost interviewovat a kteří se k tomuhle vyjadřovali, jsem došel k názoru, že
každý člověk je skutečně originál a je problematické to nějak zobecnit, protože
to, co ve výpovědích velmi často dominuje jako spiritus agens, je princip náhody.
Snad by k tomu mohla promluvit více kognitivní psychologie.
Řečník
Prosím vás, já si myslím a někdo to už řekl, proč šli, nešli atd. Byl to Václav Klaus,
ne jako prezident, ale jako premiér, který řekl v první polovině 90. let, že vlastně do
exilu nemusel chodit nikdo, že tedy nikdo nemusel emigrovat. To byl jeho názor
jako premiéra.
Řečník Švýcarsko
Já bych si dovolil jenom poznamenat, že vedle lidí, kteří emigrovali, jsou také
lidé, kteří zůstali a měli k tomu stejné důvody jako ti, co emigrovali. To znamená, že
kdyby se dělala přesná analýza, proč lidé odcházeli, pak když odešlo 200 tisíc lidí,
emigrantů, je také 200 tisíc důvodů. Nemůžete srovnat všechny důvody do jedné
škatulky. Jsou samozřejmě různí jmenovatelé různých lidí, kteří by se roztřídili. To
je složitá věc. Faktem je, že impulzem k tomu odchodu byla politická změna zde,
která byla pro tyto lidi nepříznivá. A z těch lidí někteří už v zahraničí byli a odmítli
se vrátit, ostatní byli zde a odešli. Všechno to je součet, a o tom se mnoho nehovoří z taktických důvodů i materiálního vyhodnocení. Samozřejmě, lidé odcházejí
za svobodou kvůli principu. To je důvod číslo jedna. U každé osoby to má hodnotu rozhodnutí větší nebo menší a to rozhodnutí materiální taktéž má větší nebo
menší hodnotu u každého z nás. Sečíst to matematicky, udělat matematický úkon,
takové srovnání samozřejmě není možné.
Já bych ale na základě toho chtěl poznamenat jednu věc, o tom se zde nehovořilo, že lidé, kteří se navracejí, srovnávají výhody toho návratu také z materiálního
hlediska. A znám několik lidí, kteří si spočítali, že z peněz, které dostávají, nebo
ze starobního pojištění, když se vracejí, budou zde žít lépe. Pokusí se, přijdou,
žijí a jsou někteří, kteří si řeknou: to, co jsem vydělal materiálně tím, že mám, tak
jsem prodělal na přístupu ke mně, na sociálním pochopení, nebo nejsem vůbec
chápán. A my lidé, kteří žijeme na Západě a vracíme se sem... Kdosi již definoval, že člověk, který odejde ze své země, tak potom není stoprocentně spokojen
ani v zemi nové, ani v zemi staré. Mám dojem, že bez nějakého ostychu je třeba
223
se zabývat tím, že lidé, kteří odcházejí ze Západu a vracejí se sem, to dělají často
z ekonomického hlediska, ale prosím pěkně, na to mají právo, za to se nemusí stydět. Vidím, že někteří lidé to nechtějí přiznat a omlouvají to různými věcmi. Ale
každý má přece právo na ekonomickou rozvahu – bez ohledu na sociální a ostatní
srovnání –, právo najít si ekonomické zhodnocení: budu žít v zemi, do které jsem
odešel, nebo ne. A to i s ohledem na to, že někteří lidé by se i vrátili, ale z principu
neradi mění kabáty, které už jedenkrát převlékli, a jejich hlavním rozhodnutím je
otázka morální. Avšak materiální zhodnocení situace, která nastane, vrátím-li se,
nebo ne, je třeba vzít v úvahu – patří to k lidskému vyhodnocení každého z nás.
Tomáš Grulich Praha
Myslím si, že je v tom skutečně hodně subjektivního, tak jako když lidi odcházeli. A byli lidé, kteří se nedokázali spojit s novým prostředím a někteří dokonce
páchali sebevraždy atd. To je také pravda. Je to všechno opravdu záležitost, která
se dá velice těžko generalizovat.
Marta Botiková Bratislava (hovoří slovensky, přepsáno do češtiny)
Mám jen krátkou reakci na otázku psychologického výzkumu a myslím, že se
nemýlím, když připomenu, že nevím o psychologickém výzkumu motivací těch,
kteří odešli a kteří neodešli, ale určitě vím, že Ústav pro soudobé dějiny Akademie
věd ČR měl několik větších výzkumů založených na oral history, tedy na vzpomínkách účastníků, a tam je také tento druh materiálu, tyto mikropříběhy jsou tam
zachyceny. My se opravdu pohybujeme na té škále mezi osobními příběhy, jak
jste teď právě řekli, mezi osobními rozhodnutími a mezi statistickými tabulkami.
Ale život je prostě tam někde uprostřed a dá se vyhodnocovat z obou těchto hledisek. Tedy jenom připomínka, že když ne psychologové, tak společenští vědci
a kromě historiků samozřejmě i etnologové takovéto příběhy sbírali a mají je ve
svých výzkumech.
Miroslav Krupička Praha
Ještě mě napadly dvě poznámky, když poslouchám připomínky z publika.
Jednak velice stručně k Václavu Klausovi. Ano, on opravdu takto vystupoval
v 90. letech, dokonce to dokumentoval na příkladu své sestry, která odešla do
Švýcarska, ale on, musím říct, prošel určitým vývojem a v době svého prezidentského úřadu do značné míry svůj postoj ke krajanům nebo zahraničním Čechům
změnil. To je jedna věc.
A druhá věc, k těm, kteří se vrátili po roce 1989 a rozčarováni odešli zpět. Ano,
já sám znám také takové lidi, ale musím říct, že daleko víc je těch zahraničních
Čechů, kteří jezdí do České republiky čerpat různé dávky. Jedná se o lidi, kteří jsou
v důchodu a mají český původ, stát za ně platí sociální pojištění a oni mohou čerpat například lékařskou péči v ČR. A jsou to prosím tisíce lidí, kteří jezdí z Británie, ze
Švýcarska, ze Spojených států sem čerpat lékařskou péči, protože v jejich státech
je to dražší záležitost a často na ni nemají. Je to tedy celé trochu komplikované, je
224
to takový druhý aspekt toho, že sem někdo přijel a vrací se. V tomto pípadě někdo
nepřijel, ale vrací se částečně ad hoc z konkrétních důvodů.
Karela Raška USA
Jenom k Václavu Klausovi. Mnoho let jsem byl prezidentem Společnosti pro
vědy a umění a náš vztah s Kanceláří prezidenta republiky byl absolutně exemplární a náš bývalý prezident nás opravdu podporoval. V současné době existuje tzv.
Komenského akademický klub, který sdružuje špičkové vědce světa a Čechy především. A zase: prezident Klaus se s námi ve Washingtonu na svoji vlastní žádost
sešel jen pár dní poté, co skončil jeho mandát. Naše zkušenost s ním, jako krajanské nebo exilové organizace, byla naprosto vynikající. Nemohu vznést k tomu
sebemenší námitku. Absolutní ochota, vstřícnost. Sešel se s námi, přijížděl na naše
kongresy atd. To je vše, co bych k tomu dodal.
Tomáš Grulich Praha
Myslím, že je těžké udělat úplně nějaký závěr a říct, že tato konference přinesla
to a to. Je třeba si všechno v klidu přečíst, promyslet, probrat a pak z toho udělat
závěry a cíle, které jsme si vytyčili. Takhle na první pohled je pro mě patrné to, co
člověk předpokládal, tedy že je mezi vámi i v České republice relativně dost institucí nebo i státních orgánů, které se tím zabývají nebo které mají blízko k organizaci vztahu mezi českou společností a její diasporou v zahraničí. Řekl bych ale,
že pracují na programech dost atomizovaně, že chybí systematická práce s lidmi
– Čechy žijícími v zahraničí, že skutečně neexistuje propojení, které by mohlo vést
k jejich návratu. A to si dovoluji použít citace od Lucie Slavíkové-Boucher, že nejde
jenom o fyzický návrat, ale jde i o návrat virtuální, to znamená udržet s těmi lidmi
kontakt a nepřesně řečeno těžit z toho. Vždyť těžit z toho mohou obě skupiny –
jak ti, co žijí venku, tak i my, co žijeme doma.
Hana Červinková Praha
Zapomněla jsem ve svém vystoupení říct, že samozřejmě podporuji ten nápad
stvoření čehosi – instituce, osoby apod. –, co by nějakým způsobem koordinovalo, tak jak říkal třeba Zdeněk Uherek, aktivity týkající se Čechů v zahraničí.
Obecněji řečeno, bylo by dobře, kdyby to byla instituce tak trochu ombudsmanovská, taková, k níž by se lidé, ať už jsou to krajané v zahraničí, nebo třeba lidé
transnacionální jako já, mohli obrátit s dotazy a problémy. Když se kontaktujeme
s různými institucemi – samozřejmě, že je jich hodně: správa sociálního zabezpečení, pojišťovny atd. –, pak na druhé straně může být milý úředník, ale z velké většiny se tam bohužel setkáváme s absolutním nezájmem o naši situaci. Tedy kdyby
existovala nějaká instituce ombudsmanovského charakteru, která by se k nám
nechovala, jako že jsme nějací divní, která by se snažila nás pochopit a věděla by,
kam nás nasměrovat, neboť by už měla vytipované fundované lidi na různých
ministerstvech, pak by to bylo pro všechny určitě dobře.
225
Stanislav Brouček Praha
Chtěl bych k tomu říct asi toto. Před dvěma lety, v roce 2011, jsme v těchto prostorách pořádali konferenci s názvem Migrace a česká společnost (z této konference vyšel stejnojmenný sborník, jejž vydal Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.).
Tato konference završovala několikaleté úsilí o to, o čem tady právě teď mluvíme, to znamená, zda vůbec a jakým způsobem organizovat nějaký centrální
podnik, centrální instituci, která by ošetřovala zájmy krajanů nebo zájmy všech
lidí, kteří jsou v cizině dočasně (nebo s vědomím dočasnosti), popřípadě těch, kteří
se do této země vracejí nebo do ní přicházejí jako cizinci. Na tuto konferenci jsme
proto v roce 2011 pozvali sem do Senátu zástupce všech důležitých ministerstev,
stejně jako jsme je pozvali i letos. Tito zástupci českých ministerstev dostali tehdy
předem tři otázky.
Za prvé měli popsat své resortní kompetence s ohledem na problematiku migrací (měli charakterizovat a vyhodnotit cíle svého snažení, vyhodnotit pracovní
týmy, představit konferenci aktuální problémy, s nimiž se právě potýkají).
Za druhé byli požádáni o vyhodnocení zkušeností se spoluprací s jinými resorty,
tj. v tomto tématu migrací (prosili jsme je o popsání nedostatků stávající meziresortní spolupráce, a to především z jejich hlediska, žádali jsme je také, mají-li
pouze kladné zkušenosti, aby vyzvedli přednosti současné úrovně spolupráce).
Za třetí se měli vyjádřit, jaký je jejich názor na vytvoření koordinačního meziresortního centra pro migrace, popřípadě v budoucnu ministerstva.
Mě tehdy nejvíc překvapilo to, že ministerští představitelé řekli, že by věci
v podstatě měly zůstat tak, jak jsou, protože na ministerstvech je rozběhlá agenda
a je složité dělat další koordinaci. Navíc zavádění úřadu, jenž by směřoval k nové
instituci, která by se blížila svým významem ministerstvu, by bylo zřejmě politicky
neprůchodnou záležitostí atd. Takže po konferenci v roce 2011 diskuse kolem
institucionálního řešení této otázky ustrnula a my ji nyní znovu přinášíme a obnovujeme. Říkáme si, že by měly následovat dva kroky řešení. První krok by měl vést
k vytvoření nějakého informačního systému pro navrátilce se zvláštním zřetelem
pro migranty, kteří odešli z České republiky po roce 1989. To znamená třeba něco
podobného, co již funguje na Slovensku pod názvem Slovensko calling. Uvažovali
jsme také o tom, zda nejprve nepostačí vylepšit nebo rozšířit stránky poradenské
služby EURES. To je jedna možnost, jak začít s něčím centrálním, ale vedle toho je
samozřejmě ve hře, kromě poskytování těchto informací navrátilcům, plno záležitostí sociálně právních, kulturních a všech dalších a je nezbytné, aby vznikla instituce na určité úrovni a hlavně s jistou prestiží. Ona úroveň budoucí instituce (ať
jsme o tom diskutovali z té či oné strany) by měla být při Úřadu vlády ČR. To je jistě
nejlepší řešení.
Poslední poznámku k tomu, proč tomu tak dosud není. Důvod je jednoduchý: přestože možná vznikne konkrétní návrh (jako třeba v roce 2011 na vytvoření centrální instituce pro problematiku migrací při Úřadu vlády ČR), tak se
v porovnání s jinými „důležitějšími“ problémy této země zdají migrační otázky
226
zcela okrajovými, a proto se odsouvají ve prospěch řešení důležitějších záležitostí.
Domnívám se a věřím tomu, že teď je docela vhodná doba znovu přes Senát tuto
iniciativu brát vážněji.
Je třeba ještě zdůraznit, že řešení tohoto tématu nemůže být jen a jen záležitostí formální proklamace nového vztahu k Čechům v zahraničí (jak se občas ve
slavnostních chvílích při setkání s krajany dělo). Dnes je zcela zjevné, že se jedná
o celý soubor problémů, počínajíc dvojím občanstvím, přes vzdělávání dětí, možnost korespondenční volby a uznávání různých dokladů, až po celou škálu jednotlivostí všednodenního života, včetně dalších úkolů na této konferenci řešených
s ohledem na návratovou politiku tohoto státu. Takového realistického ztvárnění
vztahu České republiky k příslušníkům české diaspory ve světě se nemůže zhostit
jedno pracoviště s omezenými pravomocemi na ministerstvu zahraničních věcí,
třebaže má politickou podporu Stálé komise Senátu PČR pro Čechy žijící v zahraničí či podvýboru zahraničního výboru ve Sněmovně PČR. Takový úkol může
zvládnout jen instituce vybavená nadresortními pravomocemi, nejlépe přímo
vládní agentura.
Tomáš Grulich Praha
Chtěl bych k tomu ještě dodat jednu drobnou věc. Jednak ony nějaké weby
existují, třeba rozhlasu, který zpracovává informace, něco je také samozřejmě na
ministerstvu zahraničních věcí, ale není to ten ucelený systém. Tím neříkám, že by
to bylo špatné: jste rozhlas, jste ta instituce, která se snaží pomoct, ale samozřejmě
nejste institucí, která rozhoduje. Tuto konferenci jsme připravili a odpovídajícím
způsobem také nazvali proto, abychom mohli celou záležitost snadněji prodat na
tom politickém trhu, kde je myslím cítit její potřebnost v daleko širším záběru a je
obdobná jako v ostatních evropských státech. Proto jsme volili i tento název, zužující problematiku konference, aby ten tlak na politické orgány mohl být intenzivnější a silnější.
Jaroslav Havelka Ženeva
Pozorně jsem vyslechl všechny projevy a snažil jsem se nalézt společného jmenovatele všech jednotlivých problémů, které zde jsou. Napadá mě, že je všechno
otázka existenčního hledání jednotlivců a států ve snaze najít něco lepšího.
I u emigranta, který odchází do ciziny čistě z politických důvodů, je to vlastně jeho
existenční rozhodnutí v rámci jeho hodnot. Pro něj jsou politické důvody důležitější než materiální, tak odejde do ciziny. Mnoho emigrantů odcházejících takzvaně z politických důvodů při odchodu vědělo, že jdou do situace společensky
horší. Většinou jsme přicházeli na nižší společenskou úroveň, než na jakou jsme
třeba byli zvyklí zde, ale naše existenční rozhodnutí bylo: jdeme tam za těchto
podmínek v rámci toho, co se nám líbí. Proto dodnes, když se hovoří o tom, vrátíli se krajané z ciziny, nebo ne, tak je třeba dívat se na to ze stejné perspektivy –
z jakého důvodu by se měli vracet. Nyní je otázka prostá: Chce stát, aby se vrátilo
227
víc krajanů, nebo aby sem přišli jiní lidé? Tak tedy co pro ně udělat? Slyšeli jsme
zde různé důvody, proč něco nešlo, proč něco nejde. Víme nebo si představujeme, že kdybychom přišli třeba jako krajané sem do zdejšího systému, tak místní
občané by to zrovna nevítali, protože bychom ohrožovali jejich místa. Ale tak je
tomu i v cizině, to je i ve Švýcarsku, kdekoliv jinde. Přijde-li někdo nový nebo je-li
tendence, že má přijít, tak se to nepodporuje, poněvadž hájíme svá místa. Je to
tedy na rozhodnutí této konference. Jestliže bude rozhodnuto, že Česká republika chce – jak vidíme z toho programu – připoutat exil, chce-li připoutat víc lidí, je
třeba rozhodnout, v čem to bude pro ně výhodné. Někdo přijde ze srdce dát něco
republice, ale dát něco republice a ztratit při tom všechno ostatní? To by myslím
nikdo nepřišel. Bude se tedy přirozeně snažit o to najít pro sebe výhodné podmínky, o dobrý balanc mezi tím, co přinese republice, a co sobě.
Takže jako závěr této konference by mělo být řečeno, co všechno lze udělat pro
zlepšení této situace. Prosím, představte si, co je třeba jim – ne nabídnout, oni si
přinesou svoje věci, ale zajistit, jakou atmosféru pro ně vytvořit, aby věděli, že jsou
zde vítáni. A v tomto ohledu je třeba zapracovat na zdejší společnosti – rozhlas
– a připravit tak trochu pozadí toho příchodu. To se nezmění za rok, to je otázka
vývoje. A možná za pět za deset let.
Já jsem si povšimnul – na závěr – těch poznámek, kdy se hovořilo, že Česká
republika je více imigrační než emigrační. To všechno je jenom součet – pro koho
je co výhodné, tak to udělá. A totéž musí být jak pro stát, tak pro krajany. Zdá-li
se nám to výhodné, musíme pro to udělat to či ono. A uspořádání vládního úřadu
by byl jeden z kroků, kterým by se pozitivně a významně dalo najevo, že lze něco
udělat, neboť desítkami různých administrací, organizací a názorů, které jste slyšeli od ministerských pracovníků, se nic nevyřeší – oni na tom zájem nemají, tak
raději ze slušnosti řeknou: bylo by to fajn, ale raději ne. To je společenská úroveň, která v republice přetrvává. Tu je třeba změnit. Je to otázka vývoje, otázka
respektu k lidem, kteří jsou v zahraničí. Tedy – sečtu si pro a proti a rozhodnu.
Někdo rozhodne ano a má své rozhodnutí a někdo ne. Toť moje tečka.
A děkuji za velmi dobře zorganizovanou konferenci, o níž jsem si myslel, že
půjde jiným směrem, ono se to však přece jenom stočilo k takovému společnému
zájmu nejenom emigrace po roce 1989 – i když to v názvu slyšíme –, ale týká se to
všech bývalých i budoucích občanů České republiky.
Lenka Belková Paříž
Já se ještě vrátím k tomu bodu, kdy pořád vnímám i tuto konferenci jako něco
velice pozitivního, co se děje vůči Čechům v zahraničí, a snažím se pořád zamýšlet
nad tím, jak vám tedy pomoci nebo jak to podpořit. Říkáte, že na základě této konference bude vydán sborník, a doufáte nebo si představujete, že to bude jedna
z těch pák, které začnou možná více posouvat věci a dění vůči problematice Čechů
v zahraničí a návratové politice. Chtěla jsem jenom říct, že si troufám říct, že tady
zastupuji mladou generaci Čechů žijících v zahraničí, ačkoliv i vy, pane Grulichu,
228
jste říkal, že nás je víc, že těch spolků existuje mnohem víc. My jsme zvyklí komunikovat velice rychle a používat všemožné komunikační systémy a reagovat na
dotazy a podněty. Mě napadla jedna věc, jestli třeba jakási – teď to zní asi dost
zastarale – petice nebo vyjádření Čechů v zahraničí současně s tímto sborníkem
by nebyl dobrý nápad. Možná by to zabralo mnohem víc času, ale troufám si říct,
že máme mezi mladými Čechy v zahraničí docela dobře vyvinutou síť. Jsme zvyklí
diskutovat – jak o problematice, jež se týká politické situace v Čechách, tak o tom,
co nás zajímá, a chtěla bych vám nabídnout pomoc, kdybyste v něčem takovém
potřebovali pomocnou ruku. To jsem chtěla podotknout. Myslím si, že mladá
generace Čechů nemá v povědomí a nikdo z nás neví moc o tom, že nějaká Stálá
komise při Senátu pro Čechy v zahraničí existuje. Takže bych spíš byla ráda, kdybyste nám třeba řekli, co od nás očekáváte a co tedy můžeme udělat pro to, aby ta
vazba začala fungovat svižně a tak, jak to dneska chodí.
Tomáš Grulich Praha
Děkuji. Tohle bylo velmi důležité, to, co tady zaznělo. Já vám za to děkuji.
Domlouvali jsme se, že se sejdeme a že to budeme dále rozvíjet, ale já si samozřejmě nepředstavuji, že ten sborník bude ta spásná záležitost, kterou někam
donesu, a každý si sedne a řekne: to je úžasné! Ne. To tak samozřejmě nefunguje. Ale je to ta podpůrná věc, ten sborník. Kolega Stanislav Brouček teď řekl, že
z obsahu toho sborníku vytáhneme ty cíle atd. ze všech příspěvků a podaří se nám
z toho zformulovat nějaký závěr. Ten je pak třeba zhustit natolik, aby ho mohl projednat Senát a aby tento materiál šel ze Senátu na vládu. Jakkoli dneska ta vláda
existuje/neexistuje, pořád budeme mít nějaký dokument – a hlas Senátu, celého
Senátu, usnesení Senátu je přece jenom silnější zbraň, ke které se můžeme vracet,
i když ta vláda bude jiná, jakákoliv. Vždycky můžeme říci: tady je ten úkol, který
zadal Senát vládě, a my na jeho řešení trváme. Tímto směrem bychom to tedy
chtěli podpořit.
Otakar Štorch Stockholm
Za sebe chci konstatovat, a jistě nejsem sám, že konference měla úroveň
a některé příspěvky mě nejenom oslovily, ale i obohatily.
Druhá věc je, že se domnívám, pokud se nemýlím, že slíbené simultánní tlumočení mělo své nedostatky, a tudíž se ptám, zda v budoucnu by nebylo možné
to zařídit tak, aby na příští podobné konferenci měly všechny příspěvky, pokud
to jde, písemný český překlad. Bylo by to významné pro ty, kterým nebyl projev jasný, a chtěli by se dopídit jasnosti do puntíku. Domnívám, že jistě nejsem
sám, kdo je starý a špatně slyší, a že je i více lidí, kteří tu angličtinu třeba neovládají natolik, aby si mohli říct: všechno jsem vychutnal nebo všechno jsem pochopil. To je jenom návrh.
Tomáš Grulich Praha
Díky za ten návrh. Nevím, zda na to chtějí kolegové nějak reagovat. Prosím.
229
Stanislav Brouček Praha
Tento nedostatek bude právě kompenzovat sborník, jenž bude představovat písemnou podobu této konference včetně výběru z diskuse v češtině. Také
ve všech předchozích sbornících jsme s touto potřebou vrátit se k myšlenkám,
postřehům a návrhům odezněným na konferenci vždy počítali sumarizujícím
pohledem. Každý příspěvek, který zde zazněl, si potom můžete detailně projít.
Autoři mají možnost představit své názory ve sborníku v podstatně rozšířenější
a tedy obsažnější verzi.
Řečnice
Jenom drobnou poznámku. Ráda bych poděkovala panu senátorovi a přijímám
jeho slib, že ta iniciativa půjde přes Senát, protože vím, jakým způsobem se dá
změnit přístup na jednotlivých ministerstvech. Pokud jsme tam začali chodit, jako
že my jsme ti občané ze Slovenska, tak se s námi jednalo jen zdvořile. Potom jsme
ale našli cestu přes tehdejšího předsedu Senátu pana Uhdeho, který se rozhodl
svolat v náš prospěch kulatý stůl, kam přišli náměstci zainteresovaných ministrů,
a okamžitě po tomto kulatém stolu, jakmile jsme přišli na ministerstvo, byla tam
ochota podstatně jiná, to znamená vstřícná řešit naše problémy.
Tomáš Grulich Praha
Děkuji. Nechci ovšem, aby vznikl dojem, že já jsem generální tajemník, který
Senátu nařídí, že to tak bude, a všichni zvednou ruce. Předpokládám, že ty ruce
zvednou, ale samozřejmě krk bych za to nedal.
Jan Schroth Praha
Za IOM – Mezinárodní organizaci pro migraci i za sebe bych chtěl dodat ještě
něco. Dlouhá léta se věnuji rovněž problematice integrace cizinců nebo imigrace do ČR a většinou při debatách na podobné téma, tedy proč se neposune dál
legislativa, proč není imigrační politika vstřícnější atd., dojdeme k závěru – a není
to pouze problém ČR, ale ukázalo se to teď naposledy i ve Spojených státech –,
že dokud cizinci nebudou voliči, tak nebudou mít ten hlas a nebudou moci příliš ovlivňovat zájem politiků. Ve Spojených státech se ve chvíli, kdy začala mít imigrační populace vliv na volby, najednou prosadil dlouho připravovaný zákon,
reforma.
Chci říct, že i vy Češi v zahraničí máte volební právo, aby tedy i politici zde
a ti, kteří mohou rozhodovat, se rozhodli ke krokům, o kterých tady mluvíme.
Rozhodně bude důležité, abyste i mezi občany, které potkáte v zahraničí, šířili
vědomí, že pokud volební právo mají, je třeba, aby ho využili.
Řečník
Já bych se chtěl ještě připojit k výzvě té mladé dámy, která mluvila o tom, že
má možnost mezi mladými rozšiřovat poznatky nebo informace a zkrátka pomoct
lidem, kteří žijí v zahraničí. Patřím ke starší generaci, ale i my můžeme ve Švýcarsku
230
navázat pomocí moderních komunikačních prostředků kontakt s lidmi, kteří mají
zájem nebo potřebují informace o dění v republice nebo o možnostech návratu
do republiky. Uvítal bych tedy, kdyby Senát nebo Stálá komise Senátu nám dávala
informace, pokud se tady něco bude dít, protože máme trošku problémy s tím
navázat kontakt s tou dnešní mladší nebo mladou generací Čechů ve Švýcarsku.
Je tam pár tisíc lidí, kteří se nezúčastňují našich akcí nebo nejsou zapojeni do různých spolků, ale požadují informace. A jestliže bychom byli schopni informace
dodat, a ty musíme nejdřív mít, tak bychom ten kontakt určitě mohli navázat.
Máme možnosti, máme časopis, máme internetové stránky a myslím, že by bylo
dobré, aby se mladší generace k těm informacím dostala.
Tomáš Grulich Praha
Za tohle moc děkuji. To je činnost, kterou se snažíme dělat dlouhodobě. Když
jezdíme jako delegace do ciziny, vždycky se snažíme, abychom na tu ambasádu,
na to setkání dostali nejen exil a původní krajany, ale samozřejmě i mladé lidi. Ne
vždy se to daří. V devadesátých letech existovaly určité třecí plochy mezi těmi skupinami a řekl bych, že se velmi obrušují. Konkrétně vím, že v Ženevě se to výrazně
obrušuje nebo že v Basileji ty kontakty mezi nově příchozími lidmi a tou starou
skupinou existují – a zaplaťpánbůh za to! I v Bruselu to takhle docela funguje, také
ve Francii, v Paříži. Někde lépe, někde hůře. Samozřejmě vždycky záleží na lidech,
ale velmi rád využiji i té vaší nabídky a ve chvíli, kdy bychom ty informace měli,
tak vám je předám. Anebo také tady s kolegou Havelkou jsme v blízkém kontaktu.
Zdeněk Uherek Praha
Chtěl jsem jednak za další členy Etnologického ústavu Akademie věd poděkovat za pozvání na tento seminář, poděkovat panu senátorovi, že naše příspěvky
vyslechl, a zároveň jsem chtěl říct, že absolvuji takovýchto konferencí poměrně
hodně a tato pro mě byla velmi inspirativní z toho důvodu, že bylo dobře vidět, jak
se postupně od prvního dne posouvá spektrum představy o tom, co to znamená
návrat. Jak se dospívá k nejrůznějším typům návratů, které tady byly představeny,
a to i k typům návratů, které žádné ministerstvo nepodchytí, to znamená, jak už
vy jste sám říkal, že jsou to také ty velice zajímavé návraty virtuální, stejně tak
jako návraty, jež jsou vlastně jen dočasné a jež se někdy zase mění zpět v nabírání
zkušeností, takže se vlastně z návratů stává něco jako rozšířený akční rádius. A já
si myslím, že toto poznání je poměrně dosti silný argument, koneckonců možná
i pro zákonodárce a pro Senát, protože vlastně tímto způsobem případně podchycovat různé typy návratů nemůže koordinovaně jedna instituce nebo jedno
ministerstvo, které samozřejmě víceméně instrumentálně řeší otázky požadavků
a reakcí na ně.
Zuzana Bařtipánová Most
Vítám vás tady ještě jednou za projekt Return. Chtěla bych informovat o tom, že
teď v dohledné době, zhruba v listopadu, chceme uskutečnit workshop, který měl
231
být původně zaměřen pouze na regionální instituce v Ústeckém kraji, kde bychom
je měli informovat o tom, jak probíhá pilotní ověření jednotlivých nástrojů, které
jsem vám zde velmi krátce představila. Bavili jsme se s Honzou Schrothem z IOMu
o tom, že u nás v ČR ta regionální úroveň nemá žádné velké pravomoci. Teď mě
však napadlo, že bychom možná ten workshop mohli trochu povýšit, udělat ho
spíš na té národní úrovni a pozvat tam nejenom regionální instituce, které se
mají naučit nebo mají vidět, jaké nástroje pomoci navrátilcům mohou používat
při své práci, ale přizvat k tomuto workshopu například také iniciativy, jako jsou
Mladí studenti a profesionálové ve Francii nebo Okénko ve Velké Británii. A zapojit do toho opravdu i zástupce emigrantů, řečeno v uvozovkách – oni totiž někteří,
zejména mladí lidé, kteří odcházejí za prací nebo za studiem, nejsou rádi, když
jsou nazýváni emigranty, protože pojem emigrant mají spojen s těmi, kteří odešli v těch třech vlnách díky politické situaci v ČR. A já bych byla velice ráda, kdybychom to mohli rozšířit a opravdu se o těch nástrojích, které jsme v rámci projektu
vyvinuli, pobavit – které jsou smysluplné pro ČR, u kterých bychom se měli snažit je dostat a využít a propagovat tak, aby mohly být využívány v ČR, avšak nejenom z pohledu institucí, co ony by chtěly nabízet, ale i z pohledu uživatelů, které
nástroje by chtěli využívat. A samozřejmě, jak je co nejlépe uzpůsobit české komunitě, Čechům v zahraničí, kteří by se chtěli vracet, popřípadě těm, kteří už se do
České republiky zpátky vrátili. Takže to by byla taková malá pozvánka.
Nevím, jestli jsem stihla zachytit kontaktní informace na krajanské iniciativy,
které jste zde prezentovali. Pokud se mi to nepodařilo a zapomněla bych na vás
a neozvala se, tak budu velice ráda, kdybyste se mi ozvali na můj e-mail: [email protected] Opravdu rádi bychom využili vaše hlasy a vaše pohledy na to,
které z těch nástrojů bychom se měli snažit dostat do strategických dokumentů
nejen v Ústeckém kraji, ale i na republikové úrovni.
Jinak také moc děkuji za pozvání. Když Jan Schroth říkal, že se tato konference
chystá, trochu jsem propadla určité skepsi, jestli to k něčemu bude, a musím říct,
že to je opravdu úžasná konference. Seznámila jsem se tady se spoustou zajímavých lidí, slyšela jsem spoustu zajímavých příspěvků, které mě obohatily, ať už
osobně, tak i profesně, takže i já bych chtěla za sebe poděkovat za pozvání a za
možnost prezentovat zde náš projekt a to, co se nám povedlo nebo co se nám
ještě povést může.
Jaroslav Havelka Ženeva
Dovolil bych si malou poznámku. Reaguji na definici slečny, kde říká – mladí študenti nechtějí s emigranty nic mít. To je rakovina našeho myšlení mezi námi, kteří
žijeme v zahraničí. To je otázka generačního problému. A my ve Švýcarsku vidíme
a slyšíme totéž. Snad někdo z filozofů by měl rozebrat otázku, proč to tak je. Jestli
proto, že emigranti se scházejí a povídají si o tom, jak to bylo hrozné za komunismu, a ty mladé to nebaví, to je důvod. Ale lze považovat za důvod také něco
jiného? Není to náhodou to, že vůči emigrantům byla již z republiky přinesena
232
myšlenková schémata, že emigrovat bylo něco negativního, a tito mladí lidé to
bez svého úsudku přejímají. To je myšlenková nemoc naší společnosti a to je to,
o čem jsem se zmínil před několika minutami – stát by mohl pomoct tím, že místní
žurnalistika poněkud změní tento postoj. Jsou tu dvě generace. Pro tu starou
návratový program nemá smysl, ale ti mladí by neměli přerušovat kontakt s vlastí,
neboť ztrácejí sami různé informace od nás od starších atd. To jsem si jenom dovolil připomenout poznámku „s emigranty nechceme nic mít“. Je to škoda.
Řečnice
Budu reagovat na to, co říkal pan Havelka. Snažila jsem se tuto jakousi propast
mezi starší generací, jak říkáte emigrantů v zahraničí, a mezi námi, co jsme přišli za studiemi, to znamená už v době demokracie, nějak překlenout. A já jsem
právě ve vlastním případě nechápala, kam se mám zařadit. Chodila jsem na různé
besedy a diskuse a krajanské spolky jsem objevovala tak nějak sama. Bylo to až
pochmurné. Pořád jsem hledala společný zájem těch dvou generací a – teď budu
možná mluvit dost abstraktně – uvědomila jsem si, že vždycky v minulosti pojil ty
generace v zahraničí jakýsi národní zájem, ať už to bylo třeba v době 1. světové
války, kdy vznikly legie a všichni šli společně bojovat za stejnou věc. A tak si myslím, že kdyby vznikl jakýsi takovýhle společný bod, společná věc, o které by se
všichni dozvěděli, jak příslušníci mladé, tak i starší generace, tak by nás to možná
hodně pomohlo se spojit. To je jenom takový můj abstraktní nápad, protože
jinak nevím, co bychom měli říkat těm mladým, aby hledali u těch starších, protože pokud si to nezažijí... A já jsem načerpala spousty moudra ve starší generaci,
a možná proto jsem dneska tady – tím samozřejmě nechci říct, že jsem moudrá.
Pomohlo mi to uvědomit si, že je potřeba myslet nejenom na to, kdo jsem já. Ale
to víme všichni sami moc dobře. Tak to jsem chtěla říct, proč vzniká ta propast. Já
se nedomnívám, že mladá generace si myslí, že emigrant je něco negativního. To
ne. Pouze je neznáme a nemáme moc příležitostí je poznat, proto žijeme v zahraničí jaksi separovaně.
Tomáš Grulich Praha
Prosím, ještě váš doplněk?
Řečnice
Ano. Jenom jsem chtěla říct, že my ve Velké Británii se snažíme na tom pracovat,
konkrétně s Charitou Velehrad chystáme společně vánoční oslavy. Chtěla jsem
jenom zdůraznit, že je důležité najít něco společného, takže jsme se s Velehradem
domluvili na tomhle a myslím si, že naše spolupráce bude dále pokračovat
i v jiných oblastech.
Tomáš Grulich Praha
Nechci se vychloubat, ale je to naše iniciativa, že jsme vás s tím Velehradem asi
před pěti lety v Londýně dali blíže dohromady, a tam ta pomoc školám atd. byla
233
velmi báječná. Je to velmi dobrý příklad toho, že to někde funguje a může fungovat. Obdobné je to také třeba v Itálii.
Řečnice
Jenom krátce. Chtěla jsem se jenom strašně přimluvit, až vznikne nějaká ta
instituce – doufám, že něco z toho vzejde –, aby to nebyla internetová stránka, ale
aby to byl živý člověk, lidé. Bylo by dobré, aby se dalo zavolat někomu, kdo bude
mít určité penzum zkušeností získaných od lidí, kteří mu volali a kteří nám budou
umět v těchto nesmírně komplikovaných situacích pomoct, protože těch stránek
je strašně moc a jsme odesíláni od jedné stránky (instituce) ke druhé. Problém je,
že chodí překlady evropských zákonů na státní zákony a každý se odvolává na ten
druhý. Takže pokud nebude mít osoba k tomu určená v popisu práce, že je v zájmu
českého státu, aby nám někdo pomohl, tak to nebude fungovat. Rozhodně tedy
internetová stránka ne.
Tomáš Grulich Praha
Já si myslím, že tam musí být obé.
Řečnice
Chtěla bych jenom říct, že určitě mnoho krajanů ve světě – a já mezi ně patřím
také – neví přesně, co je náplní práce komise pro krajany v Senátu. Pan senátor
tady říká, že jezdíte a přes velvyslanectví informujete. Ale nebylo by eventuálně
lepší – jistě jsou seznamy všech krajanských spolků a sdružení –, abychom byli
přímo informováni, eventuálně abychom vám mohli dávat různé náměty a podněty, co nás trápí, a nejenom jak už léta slyšíme, že by bylo dobré, aby se buď
nějaká instituce, nebo úřad zabýval našimi problémy, nebylo by tedy lepší, aby
právě tahle komise v Senátu na to dohlížela a sledovala, jestli se v tom něco děje,
a kdyby potřebovala nějakou pomoc z naší strany, tak aby se přímo na nás na krajany přes různé sociální sítě obrátila? Já právě velice fandím mladým, kteří umějí
používat sociální sítě, a ty informace se dají předávat velice rychle. Říkám, je to i na
nás, abychom změnili způsob naší komunikace, a ti mladí to určitě dokážou, ale
musíme jim dát najevo zájem, že s nimi souhlasíme a že máme něco, co jim předat, a že oni to můžou šířit dál. To je asi všechno.
Tomáš Grulich Praha
Mluvil jsem o tom v úvodní řeči. Hrozné je právě to, že se na Senát ti lidé obracejí. Ale my nejsme aparát. Opravdu, já třeba dejme tomu tu dobrou vůli mám,
můžu jít, říkám, někam otevírat dveře, můžu pomoct v tomhle a tomhle, ale
nejsem úřad, nemám za sebou nějaký aparát, nemám se kam obrátit. A když se
obracím, tak si zaplatím svého advokáta, když potřebuji i nějaké právní věci. Ale
to není věc dobré vůle, ano nebo ne, to je věc instituce. My nemáme takovou pracovní náplň, jako bychom byli pracovní instituce, ale máme zájem na tom, aby se
vytvářely dobré vztahy mezi Čechy žijícími v zahraničí. To je naší základní náplní.
234
A také snažit se, aby se po té politické dimenzi vytvořil nějaký exekutivní orgán,
který koná. Ale Komise to nebude a ani nemůže být.
Řečník
Dovolil bych si k tomu poznamenat jednu věc. Nemohu vysvětlit přesně funkci
Stálé komise, ale spolupracuji s ní ze Švýcarska po několik let. Chtěl bych vyjasnit,
že to, co zde paní krajanka mínila, informace o krajanských spolcích, to je naprosto pokryto Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Je to na stránkách MZV, naleznete tam zahraniční spolky, je tam vyjmenován počet lidí atd. Tím se Stálá komise
Senátu nezabývá. Ale Komise, pokud vidím, jako orgán parlamentu hájí a potvrzuje zájmy legislativní a má vliv na to, které zákony jsou ovlivňovány dobře, nebo
doporučuje změnu zákonů, schvaluje atd. To vy můžete doplnit. Ale nehledáme
od vás kontakt na to, kde, co a jak je třeba udělat. My vás zveme jenom k tomu,
abychom vám představili naše problémy, potřeby, úspěchy, a v tomto smyslu
máme výtečnou spolupráci. A mohu vám říct po naší zkušenosti, a zřejmě nejsem
jediný, kdo to může potvrdit, že Senát je ze státních orgánů jeden z nejpříznivějších ve spolupráci jak s emigranty dávnými, staršími, mladšími, ale i s novou generací. Bravo vašemu úsilí osobnímu a vaší komisi! Senát je jeden z našich největších
zastánců, pokud víme. Děkujeme vám za to a tato konference je jeden z důkazů
vaší činnosti, kterým směrem se nám snažíte pomoci. (potlesk)
Řečnice
Já bych jen dodala, že jsem nemluvila o krajanských sdruženích a spolcích jako
takových, kde jsou a nejsou, ale jenom jsem měla dotaz, jestli bychom nemohli
být informováni přesně, jaké kroky právě tahle komise v Senátu pro krajany podniká. Být jenom informováni. Nic víc a nic méně. Děkuji vám.
Tomáš Grulich Praha
Samozřejmě. Já k tomu nemám co dodat. Dámy a pánové, čas se navršil. Jsou
dvě hodiny. Já vám moc děkuji za účast a za aktivitu, kterou jste projevili na této
konferenci, a věřte, že mám pocit, že jsme to posunuli, alespoň co se týče argumentace, zase kousíček dál, a jsem rád, že se toho zúčastnila poměrně široká
základna, že tady byli jak zástupci krajanských spolků nebo spolků české diaspory,
tak i mladí lidé, kteří jsou dočasně nebo na trvalejší dobu v zahraničí. Děkuji vám
všem, děkuji i spolupracujícím organizacím – jak Etnologickému ústavu, zde jeho
řediteli Zdeňku Uherkovi a Stanislavu Broučkovi, tak i kolegovi Janu Schrothovi
a jím představované Mezinárodní organizaci pro migraci. Dovolil bych si poděkovat i svým dvěma kolegyním, které zde sedí a které spoluorganizovaly tuto konferenci a byly jistě dobrou duší našeho zázemí. Děkuji vám srdečně. (potlesk) Přeji
vám všem hezký zbytek dne a dobrou cestu domů!
235
SEZNAM AUTORŮ
Šárka Atzenbeck: Tauscherstr. 10, D – 01277, Dresden, Německo
Andrea Baršová: Pod Lázní 2, 140 00 Praha, ČR
Zuzana Bařtipánová: Mírové náměstí 94, 418 01 Bílina, ČR
Helena Basler: Hohlunggasse 29/8, 1030 Vídeň, Rakousko
Lenka Belková: 45 rue Des Binneles, 92 310 Sevres, Francie
Marta Botiková: Brezová 19, 900 42 Dunajská Lužná, Slovensko
Jana Bratinková: Pražská 17, 811 04 Bratislava 1, Slovensko
Stanislav Brouček: Batličkova 3, 182 00, Praha 8, ČR
Hana Červinková: Etnologický ústav AV ČR, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, ČR
Tomáš Grulich: Senát PČR, Valdštejnské náměstí 17/4, 118 01 Praha 1, ČR
Miroslav Chytil: Zahradní 185, 500 02 Hradec Králové, ČR
Stanislav Kázecký: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Loretánské nám. 5,
118 00 Praha-Hradčany, ČR
Zoltán Kovács: Tobol n. 30, H – 1037, Budapešť, Maďarsko
Vlastenka Krišan: Branka Radičeviča 32/A/, 26 340 Bela Crkva, Srbsko
Kateřina Kropáčová: Edisonova 1642, 415 01 Teplice v Č., ČR
Miroslav Krupička: K Zahrádkám 1289/4, 155 00 Praha 5, ČR
Veronika Marešová: 170 Otford Road, Seven Oaks, TN 145D8, Spojené království
Robert Nadler: Schongauerstr. 9, 04328 Leipzig, Německo
Grzegorz Orawiec: The Marshal‘s Office of the Świętokrzyskie Voivodeship, Kielce,
Polsko
Marek Pawlak: Olszewskiego 92/2, 51 – 646 Wroclaw, Polsko
Martin Polívka: Arménská 14, 101 00 Praha 10, ČR
Karel Raška: 400 Harrison av., Highland Park, NJ 08904, USA
Dana Seidlová: Curych, Švýcarsko
Barbara Semenov: Ječná 1, 120 00 Praha 2, ČR
Sarah Scholl-Schneider: Mottelerstr. 17, 04155 Leipzig, Německo
Jan Schroth: Nad Kundratkou 41, 109 00 Praha 9, ČR
Lucie Slavíková-Boucher, 54, rue de la Paix, 94 300 Vincennes, Francie
Přemysl Sobotka: Senát PČR, Valdštejnské náměstí 17/4, 118 01 Praha 1, ČR
Martin Jan Stránský: Národní 9, 110 00 Praha 1, ČR
Andrej Sulitka: Etnologický ústav AV ČR, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, ČR
Zdeněk Uherek: Etnologický ústav AV ČR, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, ČR
Naďa Valášková: Etnologický ústav AV ČR, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, ČR
Jana Vavrečková: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí,
Palackého nám. 4, 120 00 Praha 2
236
EDIČNÍ POZNÁMKA
Také v případě této publikace vycházela jazyková úprava ze tří daných podob
textu. Především to byla autorizovaná a autory doplněná znění referátů zaslaná
v elektronické formě, dále přepisy mluvené řeči z magnetofonového pásku (Výběr
z diskuse) a také pevně daná příloha (Nová emigrace z České republiky po roce 1989
a návratová politika – pozvánka na konferenci). Zařazeny byly i články odborníků,
jež na konferenci jako referáty nezazněly, ale které přímo souvisejí s projednávanou problematikou a významně ji doplňují (např. studie Andreje Sulitky Politická
opatření k návratu krajanů do Československa po první světové válce).
Články a fixované mluvní projevy prošly běžnou redakční úpravou.
Pravopis včetně interpunkce byl přizpůsoben současné pravopisné normě. Ve
spíše výjimečných případech bylo nutné přistoupit k vážnějším gramatickým
zásahům jako odstranění koruptel, anakolutů, přemíry ukazovacích zájmen apod.
Kvůli srozumitelnosti textu bylo třeba některá místa zejména v diskusi mírně
přestylizovat, zejména drobně upravit slovosled. Protože z předložených textů
vesměs vyplývá snaha autorů pečovat o uchovávání českého jazyka a jeho dobré
úrovně v psané i mluvené formě, přihlíželo se při úpravách textu také k tomuto
hledisku (zejména v oblasti lexika, syntaxe, psaní velkých a malých písmen a pravopisu cizích slov).
Vzhledem k odbornému poslání publikace byly až na funkční výjimky vypuštěny různé projevy zdvořilostního a organizačního charakteru (oslovení, uvítací
a závěrečné fráze, pozdravy, pochvaly, poděkování). Názvy článků se v některých
případech nekryjí doslova s podobou uvedenou v reprodukované pozvánce. Je
to důsledek předchozích úprav ze strany pořadatele a autorových (řidčeji vydavatelských) dodatečných změn, jen výjimečně redakční a jazykové úpravy. Jména
autorů článků jsou uváděna bez funkcí a akademických titulů. U jmen autorek byla
v příslušných případech respektována nepřechýlená podoba příjmení.
Texty byly v zásadě sjednoceny graficky, jen v případech dokumentačního
a statistického charakteru (přehledy, tabulky, reprodukce pozvánky) byla zachována původní grafika. Anglicky psané texty z časových a provozních důvodů
neprošly jazykovou úpravou; unifikována byla jejich grafika a způsob citace literatury (s výjimkou referátu Roberta Nadlera Return migration in Central Europe:
Findings from the transnational project Re-Turn, u něhož byla respektována některá
jeho specifika).
Snahou editorů a jazykového redaktora obecně bylo zprostředkovat co nejsrozumitelněji obsah psaných i pronesených příspěvků. Stejně jako v případě předchozích sborníků se pečlivě dbalo o to, aby smysl textů nebyl zkreslen, ale právě naopak zůstal co nejvýstižněji zachován a nebyl setřen jejich dokumentární charakter.
237
Tento projekt je realizován prostřednictvím OP Nadnárodní spolupráce
(CENTRAL EUROPE) a spolufinancován z prostředků ERDF
Nová emigrace z České republiky po roce 1989
a návratová politika
(Náhled na problematiku v kontextu vývoje světových migrací:
vznik moderních diaspor a transnacionálních společností)
Editoři: Stanislav Brouček a Tomáš Grulich
Jazykové korektury a technická redakce: Jiří Traxler
Vydavatel publikace: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
ve spolupráci se Senátem PČR a Mezinárodní organizací pro migraci
Tisk: Nová tiskárna Pelhřimov, spol. s r. o., Krasíkovická 1787
ISBN: 978-80-87112-76-2 (Etnologický ústav AV ČR)
Náklad: 400 ks
Vydání: první
Praha 2014
Download

Nová emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová