STŘEDOVĚKÁ LITERATURA - UKÁZKY
Píseň o Rolandovi
Král Karel ... se vrací do Francie. V soutěskách hlídá jeho návrat zadní voj s dvanácti
nejlepšími a nejvěrnějšími. Je mezi nimi i Roland a jeho dobrý přítel Olivier. Uprostřed hor
náhle spatří, ţe se k nim blíţí obrovská přesila nepřátel; Olivier třikrát vyzve Rolanda, aby
zatroubil na svůj roh Olifant a přivolal hlavní voj králův; ale Roland nechce, nebojí se
přece Saracénů! Třikrát odmítne Olivierovu ţádost a raději se připraví k boji:
"Král tu s námi zanechal dvacet tisíc muţů a mezi nimi není jediný zbabělec. Pro vlast je
třeba snášet kaţdé neštěstí, vytrvat v horku a vydrţet v tom mrazu, prolít krev a třeba i
obětovat ţivot. Ohánějte se kopím, já zase Durandalem, svým dobrým mečem; jestliţe umřu,
ať kaţdý řekne, kdo dostane můj meč do ruky: Tohle byl meč bohatýra!"...
Tak dojde k boji. Nové a nové dvojice vyjíţdějí proti sobě, aby se utkaly. Bitva uţ zuří v
plném proudu, dřevce rozbíjejí zlacení a smaragdy na vykládaných štítech, meče roztínají
tepané pancíře , z kopí odletují třísky. Zatím královo vojsko daleko vpředu pozoruje, jak se
nad francouzskou zemí zdvíhá prudká bouře. Hrom burácí a vichřice duje v průtrţích mračen
a krupobití, blesk stíhá blesk a hřímá téměř bez ustání: po celé zemi není jediného domu, aby
jeho zdi nepraskaly v bouři a v náporech padajících vod. O polednách je všude tma jako o
půlnoci, jen světla blesků svítí do temnoty. A není nikoho, kdo by se neděsil, a mnozí říkají:
"Je konec světa, přišel poslední den!" Ale nikdo neví a netuší, ţe je to smutek nad koncem
hrdinů, ţe ţivly oplakávají mladé ţivoty bojovníků.
Bitva však pokračuje: Roland útočí a znovu se brání a také jeho přítel Olivier i kněz Turpin
uţ rozdali víc neţ tisíc ran. Nepřátelé padají ze sedel, kdo neuprchl, milosti nenajde.... Tvrdý
a těţký je to zápas. Roland pozoruje krveprolití...
Teď teprve chce zatroubit na roh Olifant, nikoli však volat o pomoc, ale prosit o
spravedlivou pomstu. Oliver přesto odmítl.
"Kdyţ jsem vám říkal, opovrhl jste; kdyby teď byl Karel s námi, nemuseli jsme mít takové
škody. On nemůţe za to, co se stalo!"
"Proč ten hněv?" zeptal se Roland.
"Co se stalo, je vaše chyba, Rolande. Vţdyť hrdinství a bláznovství jsou dvě různé věci a
odvaha je víc neţ pýcha. Olifant uţ nám nepomůţe; i kdyby král přišel, přijde pozdě. Vaše
odvaha, Rolande, znamená vaši zkázu. Uţ nikdy nepomůţeme své zemi, aţ nás bude
potřebovat - dnes skončí naše staré přátelství; ještě před večerem se rozloučíme, a bude to
kruté a těţké loučení."
Zatím zbylo ze zadního voje jen šedesát věrných, ale neměl a nikdy uţ nebude mít král
Karel lepších. Roland se rozhlíţí po stráních a pahorcích, všude leţí jeho bojovníci.
"Nepoznal jsem větší hrdiny, neţ jste byli vy," naříká nad nimi. "Tak dlouho jste slouţili své
vlasti, tak dlouho jste bojovali pro svého krále!"...
Znovu se vrhá proti nepřátelům, v ruce svírá Durandal. Jako jeleni před smečkou psů, tak
prchá nepřítel před jeho ranami. Uţ padl i Olivier se svým mečem Hauteclairem, padl i
Turpin. Královo vojsko se však blíţí; slyší to i Saracéni. Proto všichni najednou vystřelí své
šípy na Rolanda a dají se na útěk. Rolandův štít se rozlomil na kusy, kůň pod ním padl; rytíř
se vydal na bludnou pouť po opuštěném bojišti, hledá své nejvěrnější přátele a jednoho po
druhém snáší do trávy... Sám cítí, ţe ho síly opouštějí, ale chce skonat jako hrdina. Pomalým
krokem se vydá za prchajícím nepřítelem a znovu bojuje; na malém paloučku pod velkým
stromem se však zastaví nadobro. Nedopustí, aby se jeho věrný meč dostal do rukou nepříteli,
a tak se ho snaţí zničit: bije Durandalem do skály, aţ z kamene srší jiskry, ocel však
nepovoluje. Roland prohlíţí neporušené ostří a běduje:
"Durandale, lesklý a svítivý Durandale, jak je to dlouho, co tě sám král připjal k mému
boku! Kde všude jsem s tebou bojoval pro čest a slávu své země! V Provenci i v Akvitanii, ve
Flandrech i v Bavorech, v Sasku a ve Skotsku! Svírá mne smutek; jaká by to byla potupa,
kdyby tě získal nepřítel!"
Znovu a znovu bije mečem do skály, ale marně, zbraň nepovolí. Roland se unavil, potácivě
se rozběhl pod osamělou jedli, padl do trávy, ruce zabořil do jehličí. Pod tělo si poloţil meč i
Olifant - tak leţí čelem k nepříteli, aby kaţdý poznal, ţe nepadl na útěku, ale ţe zahynul jako
vítěz.
Tak ho našel král Karel; dal zatroubit na roh a všichni snášejí padlé, hledají v roklinách a
strţích, a pak je slavně pochovají. Jen Rolanda, Oliviera a Turpina přikázal král zahalit do
drahocenného hedvábí a vloţit do jeleních koţí; omyté vínem a natřené vonnými mastmi je
poloţili na tři vozy, aby je odvezli domů, do rodné země...
1. Vysvětlete na základě tohoto textu znaky hrdinského eposu.
2. Charakterizujte hlavního hrdinu.
3. Jakým způsobem je děj vypravován? Co ho oţivuje?
Konstantin: Proglas
... slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všechen lide slovanský,
slyšte Slovo, přišlo od Boha,
slovo krmící lidské duše,
slovo posilující srdce i rozum,
slovo toto, připravující k poznání Boha.
Jako bez světla se nepotěší
oko patřící na všechno stvoření boţí,
nýbrţ vše není ani krásné, ani viditelné,
tak je to i s kaţdou duší bez knih,
jeţ nezná zákona boţího,
zákona kniţního a duchovního,
zákona zjevujícího ráj boţí.
...
Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní
s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.
Národové, kteří nemáte rádi nepřítele
a hodláte zápolit s ním mocně,
otevřete pozorně dveře rozumu,
kdyţ jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Hospodinovy,
hlavu ďáblovu mocně potírající.
...
4. Najděte v textu hlavní myšlenky.
5. Kdo byl zřejmě autorem tohoto textu? Za jakým účelem text psal?
6. Proč je podle autora tak důleţité vzdělání?
Hospodine, pomiluj ny!
Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiţ ny i uslyšiţ,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
ţizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
VYSVĚTLIVKY:
pomiluj ny = smiluj se nad námi
spase = spasiteli
mira = světa
spasiţ ny i uslyšiţ = spas nás a vyslyš
ţizn = dostatek
mír = pokoj, mír
Krleš = Kyrieleison (Pane, smiluj se)
7. Jakou fukci měla tato píseň? Při jakých příleţitostech se zpívala?
Kosmas: Kronika česká
Druhá předmluva k následujícímu dílu, psaná mistru Gervasiovi
... Aţ dostaneš tento lístek, věz, ţe jsem Ti poslal českou kroniku. Ač není ţádným půvabem
slovesného umění uhlazena, nýbrţ prostě a jakous takous latinou sepsána, rozhodl jsem se dáti
ji přezkoušeti tvé obzvláštní rozumnosti...
A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem
poznal z báječného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrţ aby pověsti
neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. Neboť
dobrým a zkušeným vţdy se touţím líbit, ale lidem nevědomým a mrzutým nebojím se
nelíbiti. Vímeť, ţe se vyskytne několik ţárlivců a ţe se zalknou pošklebným smíchem, aţ
uvidí sloţení této práce; takoví lidé umějí toliko jiným ubírati, ale sami ze sebe nic dobrého
neumějí přidati....
Ti totiţ jen na to rysíma očima hledí a do svého srdce jako do diamantu pro paměť vštípí to,
co bylo řečeno nevhodně, nebo kde má mysl podřimujíc pochybila. Jaký div? ... NĚKDY SI
PODŘÍMNE VÝTEČNÝ HOMÉR. Mne ani jejich závistné utrhačství neděsí, ani ironické
jejich pochlebování mně nelahodí; kdoţ chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí. Ty však,
drahý bratře, miluješ-li mne jako svého přítele a pohne-li Tebou má prosba, opásej bedra své
mysli a vezmi do ruky škrabátko, křídu a pero, abys to, čeho je příliš mnoho, vyškrábal, a co
schází, přidal; co je nevhodně pověděno, změň ve vhodné, aby tak mou neumělost zmírnila
Tvá vtipnost.
PRVNÍ KNIHA
XII.
Zatím se jejich kníţe Neklan, bázlivější neţ zajíc a na útěku rychlejší neţ Patrh, strachoval
nastávající bitvy, a udělaje se nemocným, ukryl se na výše řečeném hradě. Co měly činiti údy
bez hlavy nebo válečníci v boji bez vůdce? Ţil toho času jeden muţ, vynikající sličným tělem,
podle věku i jména Tyr. Byl po kníţeti druhý mocí, a kdyţ i tisíce nepřátel naň dotíralo v boji,
nikoho se nebál, před nikým neustupoval. Toho povolal kníţe tajně k sobě a nařídil mu, aby
oblékl jeho zbroj, a rozkázal mu s vědomím jen několika dvořanů, aby vsedl na kníţecího
koně a místo něho jel před bojovníky na bojiště ... Čechové obsadili pahorek čnějící uprostřed
pole, z něhoţ mohli dříve viděti, jak nepřátelé přicházejí, a odkud ten, jehoţ pokládali za
kníţete, Tyr, stoje na vyvýšeném místě, mohl promluviti k bojovníkům...
"Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný záměr vítězství. Oni bojují
za slávu nemnohých, my zápasíme za vlast, za svobodu lidu i svou a za poslední spásu; oni,
aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili své dítky a milé manţelky. Posilněni buďteţ
a mějte se zmuţile!"
Mezitím lucký kníţe, velký ukrutník v srdci, přišel z druhé strany s lidem velmi pyšným,
jemuţ i podnes od zlého ducha je vrozena pýcha. Kdyţ spatřil, ţe se nepřátelé nehýbou z
místa, kázal svým, aby chvilenku tam postáli, a jako by měl lítost nad osudem nepřátel, těmito
slovy podněcoval mysli svých vojáků: "Ubohé duše bázlivců, ndarmo se chytají kopců ti, jimţ
scházejí síly a válečné umění; neprospěje kopec, je-li muţnost mdlá. Vidíte, neodvaţují se
utkati s vámi na rovině, ba, nemýlím-li se, jiţ se strojí na útěk. Ale vy, dříve neţ prchnou,
vrhněte se na ně náhlým útokem a dokaţte svým obvyklým způsobem, aby byli pod vašima
nohama rozdrceni jako bídná sláma. Šetřte svých statných kopí, abyste jich neposkvrnili krví
zbabělců, a raději pusťte ptactvo, jeţ s sebou nesete, abyste těmi sokoly postrašili šiky
bojácné jako holubi." Jakmile se to stalo, objevila se taková houšť ptáků rozličných, ţe se pod
jejich křídly zatmívalo jako pod dešťovým mrakem nebo v čas černé bouřky.
Kdyţ to viděl neohroţený Tyr, přerušil začatou řeč a pravil k svým: "Stave-li se snad, ţe
zemru v boji, pochovejte mne na tomto vršku a vystavějte mohylu, která bude na věky po mně
pojmenována." (Ta slova odtud aţ podnes rovem udatného bojovníka Tyra.) A jako se řítí
obrovský balvan skalní, bleskem byv svrţen, s vrcholu vysoké hory po srázu, strhuje s sebou
všechny překáţky, právě tak statečný hrdina Tyr, ihned vyskočiv, vrhl se do nejhustších klínů
nepřátel. A jako by někdo v zahradě podtínal srpem slabé makovice, tak on sekal mečem
hlavy v cestě stojících nepřátel, aţ pln jsa šípů jako jeţek, padl uprostřed seče na velikou
hromadu mrtvých.
NEVÍ SE, OD KOHO KTERÝ NEB JAKOU ZAHYNUL RANOU, jen to víme jistě, ţe
Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti aţ do jednoho ...
Aţ dosud, co se za starodávna sběhlo, obsahuje kniha první. Ale protoţe, jak dí svatý
Jeroným, jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené, a lépe téţ pronášíme,
co lépe víme, nyní s pomocí Boţí a svatého Vojtěcha duch touţí po tom, abychom pověděli,
co jsme my sami viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vypravování očitých svědků.
8. Na základě autorovy předmluvy vysvětlete, proč toto dílo vzniklo. Jaké cíle si Kosmas kladl?
9. Najděte v textu doklady vysoké umělecké úrovně díla a autorova vypravěčského umění.
10. Stručně shrňte děj druhé ukázky.
Svatý Václave!
Svatý Václave,
vévodo České země,
kněţe náš,
pros za ny Boha,
svatého Ducha!
Kyrieleison!
Nebeskéť jest dvorstvo krásné,
blazě tomu, ktoţ tam pójde:
v ţivot věčný,
oheň jasný
svatého Ducha!
Kyrieleison!
Pomoci tvé ţádámy,
smiluj sě nad námi,
utěš smutné,
otţeň vše zlé,
svatý Václave!
Kyrieleison!
11. O co prosí autor písně?
12. Jak je zde chápán sv. Václav?
Dalimilova kronika
Kdyţ v postoloprtské stráni ţe se z chlapa šlechtic rodí
o hlouposti jenom svědčí.
lovil Oldřich, znenadání
a ţe sedlák neřídce
...
za jednou vsí nad říčkou
za otce má šlechtice.
Němkyně je na koni
spatřil selku mladičkou,
...
a mé děti, synci bystří,
jak v košili bez oplecka,
Ve mně kaţdý pána hledá.
německy jen švadroní.
bosa, umáčená všecka,
Na Přemysla, na praděda
Vidím, jak zem vadne, chřadne,
pere. Byla krásná, milá,
nejdříve však pomyslete,
jak Čech nemá právo ţádné."
Oldřichu se zalíbila,
jenţ z oráče na kníţete
...
ţe tvář měla čistou, něţnou.
povýšen byl.
(převedeno do nové češtiny)
A tak ji učinil kněţnou.
...
Ona kněţna dokonalá
Chci ţít s českou selkou skrovnou
Boţena se jmenovala.
spíš neţ s Němkou, císařovnou.
Oldřich nedbal nic, ţe páni
Pouto krve vţdy je silné,
to manţelství jemu haní.
Němka k Čechům sotva přilne.
Řek: „Tak uţ to v světě chodí, Vaše utrhačné řeči
13. Na základě úryvku vysvětlete, proti komu byla kronika zaměřena. Co bylo cílem autora?
Mastičkář
(Přichází Abraham a nese s Rubínem svého syna.)
ABRAHAM:
Bych mohl vzvěděti od mistra Severina,
by mi mohl uléčiti mého syna,
chtěl bych jemu [dáti] tři hřiby a pól sýra.
(Jde k mastičkáři):
Vítaj, mistře cný a slovutný!
Jáz sem přišel k tobě smutný,
hořem sám nečujiu sebe!
Protoţ snaţně prošiu tebe,
by ráčil mému synu z mirtvých kázati vstáti.
...
MASTIČKÁŘ:
Abrahame, to já tobě chcu řeči,
ţe já tvého syna uléčiu,
ač mi dáš tři hřivny zlata
a k tomu svú dceř Mečů.
ABRAHAM:
Mistře, to ti vše rád dám,
cos potřeboval sám.
MASTIČKÁŘ:
Pomáhaj mi, Boţí synu,
ať jáz u méj pravdě nehynu!
Ve jme boţie jáz tě maţiu,
jiuţť chytrostí vstáti káţiu!
I co ty leţíš, Izáku,
čině otců ţalost takú?
Vstaň, daj chválu Hospodinu,
svaté Marie, jejie synu!
14. Jak se vám jeví hlavní postava? Charakterizujte ji.
15. Co bylo asi cílem této skladby?
Alexandreida
Rady Aristotelovy
Poslúchaj mne tuto sada,
toť jest moje prvnie rada:
Jměj dvór svój po kněský vnadě,
své šlechtice jměj v svéj radě;
chovaj sě obojetníkóv,
hospodnie čsti proradníkóv!
Ti toho jsú obyčeje:
oko sě jich veţdy směje,
jazyk jmají vniţ meč v sobě,
jenţ seče straně na obě.
Z chlapieho řáda nikoli
i jednoho v čest nevoli;
nebo chlap, kdyţ jest povýšen,
nesnadně bude utišen:
Zlé kolo najviece skřípá,
malý had najviece sípá
a chlápě najviece chlípá.
...
Takéţ chlap, kdyţ obohatie,
kdyţ sedí, daní neplatě,
dobře znav, však nepozná tě.
...
A pakli sě kdy to udá
vztazovati tobě súda,
pro dar nepřěvracuj práva,
jakţ juţ pohřiechu sě stává.
16. Proč asi vzniklo ve středověku dílo o Alexandru Makedonském? Co bylo cílem autora?
17. Povšimněte si Aristotelových rad. Co dokazují o přemyslovském státu?
18. Najděte v textu gnómické vyjádření a vysvětlete jeho smysl.
Podkoní a žák
Podkoní ţákovi
Ţáku, ty mizero jeden!
Nač tak zpupné řeči vedeš?
hubený jsi, z metly strach máš,
světem plahočíš se bídně
a jen dřeš se očividně.
Ač se lopotíš, jak můţeš,
na lepší šat se nezmůţeš,
v hadrech chodit zvyk je ţáků.
A tvůj nocleh, uboţáku?
Na kamnech si nyní hovíš,
v zimě však si nepohovíš.
Do hádky se s tebou pustí
a na kamna tě nepustí.
...
Ţák podkonímu
Hadr ze stáje jsi pouze!
Znáš kdy svátek místo nouze?
Vychrtlý jsi mi satrapa,
ne lepší selského chlapa,
kdyţ kaţdičký den hnůj kydáš
a lepším to nevystřídáš.
Marně se chceš rovnat ţáku,
ve všem máme lepší čáku,
ne jak vy, ta chátra tupá!
Dotáhnu to na biskupa.
kdyţ mi pánbůh bude přáti,
neboť se ho nechci vzdáti.
19. Vysvětlete podstatu sporu. V čem spočívá komičnost obou postav?
Jan Hus: Knížky o svatokupectví
Ohledajme, muoţ-li papeţ býti svatokupcem? A zdá se, ţe nemuoţ, protoţe on jest pán všeho
světa, jemuţ sluší bráti jakţ chce a činiti jakţ chce; a také ţe jest otec najsvětější, jehoţ se
hřích nemóţ chopiti. Tu věz, ţe mnozí papeţové byli sú kacieři a jinak zlí, a jsú s papeţství
ssazeni; a ty bylo by dlúho psáti. Protoţ neměj v tom pochybení, byť papeţ nemohl
svatokupcem býti. A ktoţ by to drţel řka, ţe papeţ nemóţ svatokupčiti neb jinak smrtedlně
hřešiti, ten by ho mínil nad Petra i nad jiné apoštoly vznésti. A k duovodu, jenţ die, ţe on jest
pán všeho světa, jemuţ sluší bráti jakţ chce a činiti jakţ chce, odpověd jest, ţe jediný jest pán
všeho světa, jenţ nemuoţ hřešiti a jemuţ sluší po světě vlasti a činiti jakţ chce, a ten pán jest
Buoh mocný. A dále kdyţ die dóvod, ţe papeţ jest otec najsvětější, jehoţ nemuoţ se hřích
chopiti, přím toho, neb jediný jest otec náš najsvětější, Pán Buoh, jehoţ se hřiech nemuoţ
chopiti. Ale snad díš: „Zde na světě papeţ jest otec najsvětější!" Tu diem, ţe kdyţ dovedeš, ţe
on najsvětěji jest ţiv, následuje Krista v chudobě, v pokoře, v tichosti, v nesmilství a v práci,
tehda tobě puojčím, ţe jest najsvětější; ale očitě lakomství, pýcha a jiní hříchové činí lidem
domnění, ţe on není otec najsvětější! Ale dieš: „Vešken svět nazývá ho otcem najsvětějším, a
ty sám nic; kterak má tobě viece věřeno býti?" Tu diem, ţe příliš tu saháš řka: „Vešken svět,"
a jedva snad stý díl lidu má ho za římského biskupa. Avšak buď to, ţe by všickni lidé svatým
neb najsvětějším ho nazývali; kdyţ by v skutcích Kristu se protivil, tehda pro jich nazývaní
nic by svat nebyl.
20. Co soudí Hus o papeţi?
21. Proč se autor dostal do sporu s církví? Čí zájmy hájil?
Ktož jsú boží bojovníci
Ktoţ jsú boţí bojovníci
a zákona jeho,
prosteţ od Boha pomoci
a ufajte v něho,
ţe konečně vţdycky s ním svítězíte.
Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
pakli kto proň ţivot sloţí,
věčný mieti bude;
blaze kaţdému, ktoţ na pravdě sende.
...
Protoţ střelci, kopiníci
řádu rytieřského,
sudličníci a cepníci
lidu rozličného,
pomněteţ všichni na Pána štědrého!
Nepřátel se nelekajte,
na mnoţstvie nehleďte,
pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutiekajte!
...
22. Charakterizujte význam této skladby. Jaké funkce plnila?
23. K čemu autor vyzývá bojovníky?
24. Srovnejte tuto skladbu s dalšími duchovními písněmi, které znáte (Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave).
24. Obecně vysvětlete význam a důsledek duchovních písní.
Petr Chelčický: O trojím lidu
Ale zjevné jest, ţe pro tu příčinu přílišné mnoţství rozšířilo se jest rozličného kněţstva a
panstva, ţe všichni chtí pány býti, panošemi, ţoldnéři. Neb snadno jest na tlustých koních
jezditi, hroziti a hrdě mluviti, clapy a výry sprostným lidem dávati a odřieti je jako lípu a
hlavu jim zbýti a vţdycky hojně jísti a píti dobře a najlepší věci, prázniti, túlati a s místa na
místo, bez úţitka marnosti mluviti a rozličné hříchy bez súdu páchati. Takových hrdláčóv
přílišné rozmnoţení všudy po hradích a městech jest, ješto neb skrze násilé činí obcem, aneb
platy berúce doma dobrá bydla na to mají, hodují a prázdný ţivot na to vedú. Protoţ aby to
jako víra byla křesťanón, rozděléce na tré lidi, i počísti to nerovné rozdělenie tělem
Kristovým a nadělati pánův jedněch nad druhými, aby je tiskli a násilé jim činili a vţdy aby s
oněmi, kteréţ potlačují, údové jednoho těla počítáni byli, toho pohanón pójčme, ale u víru
Kristovu a v jeho duchovní tělo na věky nevejde. A táţ příčina, co jest mnichuov
mnohotvárně peřestých rozmnoţila, kanovníkuov, křiţovníkuov, zákonníkuov a jiných všech
kněţí, co jest skrze to, ješto jako páni rozkošně jedí a pijí a vodívají se ve mnohá a v drahá
rúcha, domy vysoké a pokoje čisté dělají a zahálejí.
25. Co autor kritizuje? Uveďte konkrétní nedostatky, které jsou předmětem jeho kritiky.
26. Proč jeho dílo nese název O trojím lidu?
Download

STŘEDOVĚKÁ LITERATURA - UKÁZKY