Prevence sociálně
Patologických jevů
„Čemu se vyhýbat“
aneb „jak rozPoznat
kluzkou Plochu
a neuklouznout…“
mgr. kateřina hrůšová kukeňová
vzdělávací Program v rámci Projektu
„sám Pro sebe, sám za sebe! – získání základních
sociálních a Profesních dovedností“
reg. č. cz.1.04/3.1.02/67.00044
Prevence sociálně
patologických jevů
„Čemu se v yhýbat“ aneb
„Jak rozpoznat kluzkou
plochu a neuklouznout…“
Mgr. Kateřina Hrůšová Kukeňová
Vzdělávací program v rámci projektu
„Sám pro sebe, sám za sebe! – získání základních
sociálních a profesních dovedností“
reg. č. CZ.1.04/3.1.02/67.00044
1
Obsah
Úvod
3
1 Závislosti
4
1.1Druhy omamných látek
4
1.2 Projevy a fáze závislosti
7
1.3Možnosti pomoci závislým osobám
8
2 Agresivita
10
2.1Agresivní chování a delikvence
10
2.2 Šikana
10
2.3Jak pomoci v případě šikany
13
2.4Domácí násilí
13
2.4.1Formy domácího násilí
14
2.4.2Jak pomoci v případě podezření na domácí násilí
14
3 Kriminalita
16
3.1Rozlišení kriminality
17
3.2 Předcházení kriminalitě – prevence
17
Závěr
19
Seznam použité literatury
20
2
Úvod
V průběhu života působí na člověka mnoho faktorů, které ovlivňují jeho
osobnost a potažmo celou společnost. Může se jednat jak o pozitivní faktory,
které prospívají jeho fyzické i psychické pohodě, tak o faktory negativní.
Mezi pozitivní faktory, které ovlivňují náš život, patří jistě stabilní sociální
a rodinné zázemí, vyvážený životní styl, kvalitní výživa a dostatek pohybu.
Mezi negativní faktory ovlivňující osobnost člověka zařazujeme mimo
jiné např. dlouhodobé působení stresu spojené s řešením nejrůznějších
obtížných životních situací a nevhodně trávený volný čas.
Vlivem společenských změn v posledních desítkách let působí na jedince
ve společnosti vysoká zátěž. Představme si onu zátěž jako jakousi kluzkou
podlahu, po které se snažíme kráčet. V případě, že ji včas rozpoznáme,
podaří se nám ji přejít vcelku bez nehody. Co se ale stane, pokud si včas
nevšimneme, že jsme vstoupili na kluzkou podlahu? Můžeme snadno
uklouznout. Snaha o vyrovnání se se zátěží může v konečném důsledku
vést k nevhodnému vypořádání se se vzniklými problémy a právě k onomu
„uklouznutí“ na kluzké podlaze. Prostor, do kterého pak spadneme, jsou
právě sociálně patologické jevy. Sociálně patologické jevy chápeme jako
určité „choroby“ společnosti nebo nepříznivě působící skutečnosti.
Mezi sociálně patologické jevy zařazujeme např. závislostní chování
a jednání, agresivní chování, kriminalitu apod.
Následující text bude hovořit o sociálně patologických jevech, se kterými
se jedinec nebo společnost setkává nejčastěji. Cílem textu je poskytnout
informaci nejen o jejich existenci, ale i možných následcích jejich působení.
Součástí kapitol bude také základní doporučení, jak pomoci osobě, která
takový problém aktuálně řeší. Poučenost je první krok k budoucímu se
vyhýbání tomu, co by danému člověku mohlo ublížit.
První kapitola se bude věnovat popisu nejčastějších závislostí, průběhu
jednotlivých fází závislostí a doporučení, jak závislé osobě pomoci.
Druhá kapitola bude věnována agresivitě a šikaně ve společnosti,
druhům šikany a možným reakcím, jak pomoci šikanované osobě.
Důležitá část druhé kapitoly bude věnována informacím o domácím násilí
a možnostech pomoci osobám ohroženým domácím násilím.
Poslední kapitola bude věnována delikvenci a kriminalitě.
Smyslem textu je poskytnout čtenáři nejen povšechnou znalost
o zmíněných sociálně patologických jevech, ale i seznámit ho s možnostmi
pomoci lidem ohroženým zmíněnými jevy.
3
1 Závislosti
Již od pradávna se lidé snaží „zpříjemnit“ si svůj život různými látkami,
které pozměňují jejich vnímání a způsobují jim slastné pocity. Lidé ve všech
společnostech hledali způsob, jak uniknout každodenní realitě a dosáhnout
pocitu štěstí, síly a inspirace. Nic na tom nezměnil ani fakt, že tyto zdánlivě
příjemné a pomáhající látky ve skutečnosti jejich zdraví a dokonce i život
ničily.
1.1 Druhy omamných látek
V každé kultuře mají tyto látky jinou podobu. Z počátku se využívaly
především přírodní produkty, které mění vědomí, případně jejich upravené
formy (např. opium, kokain, marihuana). S pokrokem civilizace byly
vynalézány i syntetické drogy (např. heroin, barbituráty, toluen aj.), jejichž
produkce nebyla tolik závislá na přírodních podmínkách daného místa.
Pro účely tohoto textu rozdělujeme omamné látky následovně:
nn
nn
nn
nn
nn
nn
nn
opioidy: opium, morfin, kodein, heroin a řada léků,
alkoholo-barbiturátový typ: alkohol, barbituráty, další uklidňující
a uspávací látky a léky,
kanabinoidy: hašiš, marihuana,
stimulancia, tedy látky zvyšující bdělost: pervitin, psychostimulantia,
kokain, kath (listy rostliny katha), kofein,
halucinogeny: LSD, některé alkaloidy hub, Triphenidyl,
organická rozpouštědla: toluen, aceton, freon, benzin, éter,
inhalační anestetika,
sedativa, hypnotika, analgetika: léky na uklidnění, spaní a proti
bolestem,
nn
tabák,
nn
kofein.
Jako nejčastěji užívané nelegální drogy se uvádějí kanabinoidy,
především marihuana. V posledních letech probíhají v české populaci
dlouhodobé srovnávací výzkumy, které se snaží zjistit míru výskytu užívání
drog v populaci a změny náhledu na užívání drog v posledních letech.
Výsledky, k nimž se v rámci výzkumů dochází, jsou alarmující: Konopí
je nejčastěji užívanou drogou v populaci. V roce 2008 uvedlo 36,2 %
respondentů zkušenost s jakoukoliv nelegální drogou včetně konopných
látek, s jakoukoliv nelegální drogou mimo konopí „jen“ 16,5 %. Třetina
(33,8 %) dospělé populace do 64 let a více než polovina (54,4 %) osob
ve věku mezi 18 a 34 lety uvedla v roce 2008 alespoň jednu zkušenost
s marihuanou nebo hašišem. Z výsledků obou studií lze dovodit též nárůst
užívání pervitinu, amfetaminu, LSD a kokainu.
4
Kanabinoidy se vyrábí z indického konopí. Látka, která v kanabinoidech
působí, se nazývá THC. Množství THC obsažené v jednotlivých dávkách
marihuany nebo hašiše se může podstatně lišit. Kanabinoidy mohou mít
celou řadu různorodých účinků. Wágnerová píše o účincích kanabinoidů
toto: „Vyvolávají změny nálady, příjemně lhostejné uvolnění, tzv. vysmátost,
která nemá žádný důvod, ale může navodit i pocity úzkosti a paranoidní
představy. Při vyšší dávce se mění vnímání, vzniká pocit zpomalení času,
ztráty kontaktu s realitou, objevují se zrakové, sluchové nebo taktilní iluze
a halucinace při zachované orientaci.“ Kanabinoidy se nejčastěji užívají
kouřením, ale v poslední době bývá stále oblíbenější užívání těchto drog
přidáváním do běžného jídla. Oba způsoby užívání nesou svá rizika.
Při konzumaci drogy společně s dalším jídlem je velice obtížné odhadnout
dobu, kdy droga začne působit, případně i množství dávky, kterou člověk
ke kýženému účinku potřebuje. Pokud jsou kanabinoidy vdechovány, kuřák
vdechuje větší množství kouře a drží ho v plicích déle než kuřák cigarety.
K tomuto faktu se váže silné riziko bolavého krku, kašle a dokonce i vzniku
rakoviny plic. Bylo zjištěno, že konzumace jedné dávky vystavuje plíce
takovému množství rakovinotvorných chemických látek jako vykouření pěti
cigaret. Na marihuanu se nevytváří fyzická závislost, pouze psychická.
Ovšem i ta má své vážné konotace. Kuřáci marihuany mají horší
pamě a nižší mentální schopnost než lidé, kteří marihuanu neužívají.
Další skupinou omamných látek jsou opioidy. Tyto látky vyvolávají
velmi rychlou silnou psychickou i fyzickou závislost. Opioidy vyvolávají
pocit pohody, stav blaženého uvolnění, útlumu, prožitek klidu, otupělosti
nebo obluzení. Vedou k omezení pozornosti, paměti a úsudku, prostě
ke zpomalení a narušení výkonu. Opioidy jsou vyrobeny z pryskyřice
máku, která se dál zpracovává. Vliv přetrvávajícího užívání těchto drog
na tělo je velmi ničivý.
Svým účinkem opačná skupina drog oproti opioidům se nazývá
stimulancia. Psychostimulancia jsou látky různé chemické struktury, jejichž
hlavním účinkem je stimulace centrální nervové soustavy. Stimulancia
zvyšují psychomotorické tempo a bdělost. Jejich hlavním účinkem je
„zlepšení“ nálady, potlačení únavy a pocitu hladu, celkové zrychlení
psychických procesů, zjitřená představivost, zvýšená schopnost vcítit se
do pocitu druhých a uvolnění zábran. Tato skupina drog by na oko mohla
působit příjemně, možná i využitelně pro zvládání náročných situací. Bohužel
stejně jako jiné nelegální drogy má užívání stimulancií závažná rizika. Mezi
nejzávažnější patří skutečnost, že i se stimulacii vzniká závislost na droze
velmi rychle. Člověk užívající tyto látky se rychle vzdaluje běžné realitě
a postupně ztrácí své sociální zázemí, své přátele, rodinu i partnery. Největší
riziko této skupiny drog souvisí s tím, že v případě zakoupení dávky
nikdy nevíte, kolik skutečně účinné látky jste si koupili a kolik jí budete
potřebovat k užití, aby nastal očekávaný efekt, proto hrozí vážné riziko
předávkování s následkem smrti.
Další skupinou nelegálních drog jsou halucinogeny. Jejich hlavním
účinkem je změna vnímání, obvykle jde o zrakové představy. Halucinogeny
5
navozují stav y excitace a změny nálady. Ty mohou v ypadat různě.
Po jejich užití je možné se dostat do stavu euforie, ale také do stavu
úzkosti a deprese. Největší riziko při užívání halucinogenů je spojené
s poruchou soudnosti: „Porucha soudnosti a zhoršené sebeovládání
zvyšují tendenci k impulzivnímu jednání, které může mít negativní
následky. U lidí, kteří užívali delší dobu halucinogeny, se mohou po určité
době abstinence objevit flešbeky.“ To znamená, že přestože už delší
dobu halucinogeny člověk neužívá, objeví se jejich účinek nečekaně,
bez předchozího upozornění (např. při jízdě autem), což může mít
fatální následky na život a zdraví daného jedince.
V neposlední řadě je možné zmínit skupinu organických rozpouštědel.
Tato skupina drog byla u svých uživatelů oblíbená především v době, kdy
ostatní druhy drog nebyly tak dostupné, jako je tomu nyní. Organická
rozpouštědla jsou značně jedovatá a jejich užívání je velmi nebezpečné.
Drogy z této skupiny jsou bohužel velmi levné a snadno dostupné.
„Inhalování rozpouštědel vyvolává apatii, ospalost a zhoršování pozornosti,
paměti, zpomalení myšlení a nepříjemné emoční reakce.“ Po dlouhodobém
užívání těchto látek se objevuje poškození dýchacích cest (kudy látky
procházejí) a vážné poškození mozku končící demencí.
Kromě výše popisovaných nelegálních skupin drog jsou v populaci
rozšířené i tzv. drogy legální. Mezi tyto drogy zařazujeme především alkohol
a tabák. Alkohol je velmi starou drogou, která se v naší kultuře vyskytuje
již tisíce let. Přestože jeho užívání mívá v některých fázích podobné účinky
i vážné následky jako užívání nelegálních drog, jeho konzumaci společnost
toleruje. Alkohol se stal součástí mnoha společenských rituálů. Stěží
najdete člověka, jenž nemá s užíváním alkoholu spojenou některou část
svého života (oslava nového života při narození dítěte, oslava dospělosti,
dokončení vzdělání, svatba i pohřeb). Bohužel i užívání alkoholu a především
jeho nadužívání má vážné následky. Nadužívání alkoholu může vést
jak ke změnám v oblasti psychiky, tak i v oblasti fyzického zdraví. Mezi
změny v oblasti psychiky patří: změny emočního prožívání, změny v oblasti
kognitivních procesů (ztráta reálného pohledu na životní situaci, narušené
nebo kolísající sebevědomí apod.), změny v oblasti chování a dokonce
i přímo změny osobnosti. V rámci f yzických změn dochází především
ke vzniku abstinenčního syndromu, jenž je rozebrán níže.
Kromě uvedených omamných látek mohou lidem přinášet pocity štěstí
a slasti i podněty, které se běžně nezařazují mezi omamné látky. V případě
působení vysoké zátěže se může jedinec uchylovat k závislostnímu
jednání i vůči předmětům či činnostem, jež jsou nejprve psychicky nebo
fyzicky příjemné, ale jejich nadužívání může škodit. Příkladem takového
podnětu je např. hraní her. Do určité míry hry lidem zpestřují život, nabízejí
určitý únik z reality. Pokud ovšem i hraní přesáhne svou mez, může se stát
závislostí. V takovém případě hovoříme o patologickém hráčství neboli
gamblingu. „Patologické hráčství je charakteristické nadměrným zaujetím
hrou a nutkáním ke hře, bez ohledu na nežádoucí následky takového jednání.
Tato porucha se projevuje změnami v oblasti psychiky, uvažování i jednání.“
6
Následky užívání v podobě poškození zdraví a vzniku závislosti byly
patrné už od samého začátku užívání, dříve jim ovšem nebyla věnována
taková pozornost jako dnes. Přednější bylo využití jejich omamných účinků,
a už za účelem léčby, nebo obveselení. Později si ovšem odborná veřejnost
a i sami uživatelé omamných látek, případně jejich okolí, stále více všímali
i vedlejších účinků v podobě poškození zdraví a vzniku závislosti.
1.2 Projevy a fáze závislosti
Způsob poškození zdraví závisí především na typu omamné látky.
Rozdíly jsou i v souvislosti s rychlostí, se kterou se vyvine na dané omamné
látce závislost. Závislost bývá definována jako fyzický či psychický stav
způsobený účinky omamné látky. „Mezinárodní klasifikace nemocí říká, že
při závislosti má pro jedince užívání nějaké látky přednost před jiným
jednáním, kterého si dříve cenil více. Jako centrální charakteristiku
onemocnění označuje touhu (často přemáhající a silnou) užívat psychoaktivní
látku.“ V případě, že závislý člověk omamnou látku nekonzumuje, objeví
se tzv. abstinenční syndrom, tedy změna chování způsobená snahou
předejít negativním následkům v případě nekonzumace dané látky. Právě
existence abstinenčního syndromu, tedy stavu prožívání negativních
pocitů způsobených neužíváním látky, bývá označován jako důležitý
faktor pro rozpoznání stádia závislosti.
Při rozpoznávání, zda jedinec je závislý na omamných látkách nebo
jiných podnětech, se sleduje, zda jsou v posledních 12 měsících přítomny
alespoň tři z následujícího seznamu možných příznaků:
nn silná touha a nutkání užívat látku nebo podnět,
nn potíže v kontrole užívání látky,
nn užívání látky na odstranění tělesných odvykacích příznaků,
nn potřeba vyšších dávek pro dosažení slastného stavu,
nn zanedbávání jiných zájmů a potěšení,
nn pokračování užívání látky i přes jasný důkaz škodlivých následků.
U závislosti na omamných látkách a jiných podnětech způsobujících
slastné pocity se dají obecně rozdělit jednotlivé fáze takto:
nn Počáteční fáze je doba, kdy se zvyšuje frekvence užívání, jedinci
s látkami experimentují a užívají si jejich účinků. Postupně dochází
k poznání pocitu slasti, k touze po opakování. Uživatel zvyšuje
dávky omamné látky či příjemného podnětu. Člověk vyskytující se
v první fázi závislosti si uvědomuje pouze pocity příjemné odměny.
nn Jako další, tzv. varovná fáze, je označován čas, kdy dochází
k vyhledávání příležitostí k navození stavu, jež konzumace látky
způsobuje. Člověk, který aktuálně prochází varovnou fází, se už
není schopen kontrolovat při užívání omamné látky, látku užívá
pravidelně, ponechává si pouze iluzi, že má užívání pod kontrolou.
Dochází ke zvyšování frekvence jejího užívání. Takový člověk začíná
být ovládán onou omamnou látkou víc než svou vlastní myslí.
7
nn
nn
Rozhodná fáze je charakterizována stavem, kdy již člověk nedokáže
přestat s konzumací, kterou se snaží nějak racionalizovat, snaží se
ospravedlňovat. Přestože si již v této chvíli i může uvědomovat
negativní působení látky nebo podnětu, nedokáže s jeho užíváním
přestat. Začínají se dostavovat fyziologické i psychické problémy
jako např. výkyvy nálad, konflikty, únava apod. Tuto fázi je možné
označit i jako fázi návykového jednání.
Poslední, konečná fáze nastává tehdy, kdy se již dostavují
abstinenční příznaky v případě nekonzumace látky nebo podnětu.
Dochází k oslabování tělesného i duševního zdraví, k postupnému
rozkladu osobnosti.
Jak už bylo uvedeno výše, existence abstinenčního syndromu je
důležitým prvkem při identifikaci míry závislosti na omamné látce nebo
podnětu. Příznaky abstinenčního syndromu můžeme rozdělit na dvě skupiny:
nn
nn
Jedna skupina zahrnuje příznaky spojené s tělem: pocení, slzení,
zívání, zvýšená teplota, rozšíření zorniček, křeče, třes končetin,
ospalost, nechutenství, zvracení, změny v hladině krevního tlaku,
tepové frekvence apod.
Druhá skupina příznaků závislosti souvisí s psychikou člověka:
nutkavost, deprese, podrážděnost, halucinace, pocity euforie,
zvýšené či snížené sebevědomí, poruchy paměti nebo zvýšení
agresivity aj.
Přestože výše uvedené projevy závislostního chování si většina
společnosti spojuje především s drogami typu alkoholu, opiátů, kokainu,
marihuany, nejrůznějších amfetaminů a halucinogenů, neméně závažná
je i závislost na kouření tabáku neboli tabakismus. Závažnost tohoto
druhu závislosti je o to vyšší, že tabák je ve společnosti běžně
dostupný, přestože hluboké následky pro zdraví po jeho užívání jsou
lékařsky prokázané.
1.3 Možnosti pomoci závislým osobám
A jak je možné pomoci závislé osobě? Především je důležité
uvědomit si, že problém existuje. Pojmenování a uvědomění si existence
závislostního chování je první krok k jeho nápravě. Určitě se nebude jednat
o jednorázový akt, při kterém nad vámi či vašimi blízkými někdo „zamává
kouzelnou hůlkou“ a vše bude vyřešeno. Je důležité si uvědomit, že se
jedná o dlouhodobý proces trvalé změny, při které dotyčný člověk
bude muset změnit nejen vlastní přístup k životu, ale i své sociální
okolí a způsob trávení času. Léčba závislostí obsahuje mnoho prvků,
mezi které může patřit např.:
nn
nn
farmakologická léčba – tedy podpora léky,
léčebný režim – dodržování určitých pravidel a vytvoření si návyků
zdravého životního stylu,
8
nn
psychoterapeutické metody,
nn
práce s rodinou, rodinná a manželská terapie,
nn
nn
svépomocné skupiny – tedy skupiny rodinných příslušníků
a závislých, kteří se navzájem podporují při řešení obtížné životní
situace,
socioterapie – tedy hledání nových kontaktů, zaměstnání a celkové
zařazení do běžné společnosti.
Veškerá změna v oblasti závislostního chování se neobejde
bez podpory nejbližší okolí. Zde je nutná ovšem i pozornost vůči své
osobě. Osoba závislá si svůj problém často neuvědomuje a stahuje
na pomyslné dno i své okolí. Proto je důležité mít i své vlastní hranice,
za které člověk už nevkročí. Taková situace by totiž mohla být nebezpečná
právě pro pomáhajícího člověka. Zde jeden příběh za všechny:
„Jmenuji se Alena, je mi 45 let. Před 10 lety jsem ovdověla, a protože
jsem nechtěla být sama, rozhodla jsem se po nějaké době najít si partnera.
S Honzou jsem se seznámila na inzerát. Přestože byl ze vzdálenějšího
města, často jsme si dopisovali, navštěvovali se a vzájemně jsme se rychle
poznávali. V průběhu seznamování jsem si všimla, že Honza často vypije
velké množství alkoholu. Po alkoholu byl silně depresivní, často hovořil
o sebevraždě. Sice mě to zpočátku zarazilo, ale protože byl Honza jinak
velmi milý a pozorný muž, nebrala jsem to vážně. Tím, jak jsme se
poznávali, mě i stále více zaplétal do svých osobních problémů. Nevadilo
mi to, chtěla jsem mu pomoci. Nakonec jsem si řekla, že když budeme
bydlet spolu, určitě pít přestane. Tak to alespoň do té doby bylo. Když
jsem Honzu navštěvovala, tak nepil a vše bylo v naprostém pořádku.
Tím, že se ke mně přestěhoval, ale Honza pít nepřestal. Naopak pil stále
víc a víc a jeho deprese se prohlubovaly. Prosila jsem ho, aby se obrátil
na odborníky, ale on to odmítal s tím, že žádný problém nemá. Asi po roce
známosti už jsem byla psychicky i fyzicky vyčerpaná neustálým řešením
Honzových depresí a špatného zdravotního stavu následkem nadužívání
alkoholu. Rozhodla jsem se tedy vztah ukončit. Z počátku jsem řešila, jestli
mu to vůbec mohu udělat, proto jsem dala Honzovi poslední možnost.
Měl si vybrat mezi mnou a alkoholem, Honza si vybral alkohol. Jsem si
naprosto jistá, že pokud bych s Honzou zůstala, pravděpodobně bych se
závislou stala i já. Nyní je Honza odstěhovaný. Přestože mě občas napadá,
jak se mu asi daří, jsem spokojená. Už jsem opět stejně vitální, jako když
jsem se s Honzou seznámila. Nevím, jak se daří jemu. Měla jsem opravdu
velkou vůli mu pomoci, ale pochopila jsem, že pokud on sám nechce,
já sama nic nezmůžu.“
Podporujte tedy závislého člověka v takové změně a předejte mu
kontakt na nejbližší oddělení psychiatrie – tedy lékařské oddělení, jež
se zabývá léčbou závislostí. Nenechte se ovšem stáhnout, pokud taková
osoba pomoc odmítá. Změna je především na závislém, proto pokud on
nebude chtít něco měnit, pak vám se to určitě nepodaří…
9
2 Agresivita
Především v posledních letech jsme svědky neuvěřitelného nárůstu
agresivity všude kolem nás. Agresivní chování je vidět v televizi, agresivita
na nás vypadává i z jednotlivých spotů na internetu. V médiích se hovoří
o terorismu apod. Vše zmiňované působí na každého jedince ve společnosti
ve větší či menší míře a mění jeho přístup k agresivitě.
2.1 Agresivní chování a delikvence
Když hovoříme o agresivitě, máme tím na mysli především útočné
chování (naučené) v slovní či fyzické podobě. V takovém útočném
chování se projevuje nepřátelství, tendence bezohledného až brutálního
sebeprosazení a vnucování svých názorů okolí. Agrese jako taková není
negativní. Je to biologicky podmíněné chování, které lidem pomáhalo
od pradávna přežít v přírodě a později i ve společenství. Agresivita je
ovšem chování, které s přežitím nemá nic společného.
Agresivní chování můžeme rozlišovat podle délky jeho trvání
(na jednorázové, krátkodobé nebo dlouhodobé). Můžeme ho rozdělovat
i podle intenzity – od slovního napadání a urážek přes vyhrožování
a ponižování k tělesnému napadení jiného člověka nebo ničení věcí.
Agresivitu můžeme spatřit v každém věku, tedy od mladých delikventů,
kteří šikanují své spolužáky, přes dospělé osoby, jež se chovají agresivně a
už vůči svým blízkým, nebo vůči okolnímu světu, až po agresivitu seniorů.
Specifickou kategorií agresivního jednání je pak násilí vůči dětem ze strany
jejich rodičů. Takové násilí se nemusí nutně projevovat tělesnými projevy
(např. podlitinami a jinými zraněními) nebo psychickými projevy (veškerými
neobvykle vybočujícími projevy cítění dětí), dost často se jedná také o
zanedbávání dětí (zanedbávání jejich výživy nebo potřeb psychického
vývoje) a zneužívání dětí. Z hlediska pohlaví je násilné chování nejtypičtější
pro muže, v současnosti však přibývá i agresivity mezi ženami. Agresivně
se může chovat jak jedinec, tak celá skupina. S vystupováním nejrůznějších
extrémistických skupin často souvisí jev, který bývá označovaný jako
davová agrese. V takových situacích agresivní chování vyvolává další
agresivitu, která se dále šíří i na jedince, kteří za normálních okolností
nemají k agresivitě sklony. Atmosféra je typická anonymitou, která zbavuje
pocitu odpovědnosti a kvůli níž účastníci ztrácejí jakékoliv zábrany. V rámci
této kapitoly bude věnován prostor také specifickým formám agresivity
– tedy šikaně a domácímu násilí.
2.2 Šikana
Za šikanu se považuje záměrné a nevyprovokované užití síly
jedním jedincem nebo skupinou lidí s cílem opakovaně působit
bolest. Je důležité si uvědomit, že bezmocnost a slabost oběti násilí nejen
10
stimuluje, ale i posiluje postavení útočníka. Proto se jedná o zacyklený
systém skutků, ze kterého sama obě není schopna vyskočit. Šikana může
vycházet a už z jednání a chování jednotlivce, nebo celé skupiny. Šikanující
skupina je schopna krátkodobě organizovaně jednat a prosazovat svou
sílu a zájmy. Mnohdy svou moc prosazuje vůči odlišným či slabším členům
komunity. Motivů šikanování je však celá řada. Patří k nim například touha
upoutat pozornost, zabíjení nudy, snaha nahradit nemožnost dosáhnutí
úspěchu v rovině „dobrých známek“ jiným úspěchem, např. šikanováním
slabších… Impulsem k šikaně může být i žárlivost na přízeň učitelů, kterou
třeba věnují jinému dítěti. V neposlední řadě se agresorem stává žák, který
byl objektem šikanování. Aby předešel svému týrání, začne pro jistotu
v nové škole šikanovat sám (srov. 4, 25–29). Šikana je projevem zneužití
postavení a moci, kterou jedinec nějakým způsobem ve skupině
získal.
Šikanující agresor obvykle bývá f yzicky nebo psychicky zdatný,
ale neukázněný, s potřebou se předvádět, a dokazovat tak svou
převahu nad ostatními. Ve vztahu k ostatním bývá podezíravý, necitlivý
a bezohledný. Šikanující jedinec často nemá dostatečně rozvinuté svědomí
a za své chování se necítí vinen. Dost často se jedná o jedince, kteří se
projevují agresivně už od raného věku, a to obecně vůči veškerému svému
okolí. Pohotovost k agresivnímu chování posiluje zkušenost z rodiny.
Rodiče šikanujících dětí bývají k agresivnímu jednání tolerantnější a sami
ve výchově užívají fyzické tresty. Váží si více násilného řešení problémů
než jiných způsobů. Kolář o tom říká: „Většina šikanujících dětí se rekrutuje
z rodin, v nichž existuje morální vakuum. Mladí agresoři jsou zpravidla
psychicky i fyzicky zdatní, umějí skrývat svůj strach a zneužívat strach
u druhých. Mnozí se považují za střed dění. Úcta k lidem je jim cizí
a porozumět utrpení a bolesti bližního je nad jejich možnosti. Pro všechny
je pak společná morální a duchovní zakrnělost, jakási morální slepota. Hnací
pružinou jejich konání jsou dva ústřední motivy – krutost a touha po moci.“
Šikanovaná obě často bývá nějak znevýhodněna. Bývají to tiché,
plaché, úzkostné a nejisté děti s nízkým sebevědomím. Jsou zvyklé se
podřizovat. Zpravidla bývají fyzicky slabé a neobratné. Důvodem k šikaně
se stává příslušnost k nižší sociální vrstvě, rasová odlišnost apod.
Šikana se může projevovat v různých variantách. Bý vá skrytá
a projevuje se pouze sociální izolací a vyloučením oběti ze skupiny, nebo
může být zjevná, a to především v následujících formách:
nn
nn
nn
fyzické násilí a ponižování (např. strkání, bití, skákání po oběti apod.),
psychické násilí a vydírání (např. nucení ke svlékání, k posluze,
nadávání…),
destruktivní aktivity zaměřené na majetek oběti (braní a ničení věcí,
trhání sešitů, polití šatstva apod.).
Šikana a mezi dětmi, nebo mezi dospělými se neobjevuje okamžitě
ve své rozpoznatelné krystalické formě. Plíživě se přikrádá do života
11
skupiny, mění chování nejenom zúčastněných jedinců, ale přímo celé
skupiny. Odborníci odlišili několik fází šikany:
První stupeň bývá označován jako zrod ostrakismu (vyčlenění
jednotlivce z příslušné sociální skupiny). Z počátku se jedná o mírné,
převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře. Ostatní
ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti
němu intriky a dělají na jeho účet drobné legrácky.
Po nějaké době dochází ke zvyšování fyzické agrese. Jeden nebo
více jedinců se začínají chovat agresivně. Dochází ke strkání i „rvačkám“,
ve kterých se postupně oddělují ti, kteří šikanují, od těch, kteří jsou
šikanováni. V případě, že se jedná o zdravou sociální skupinu, která si
nese mravní a etické hodnoty v sobě, je naděje, že šikanu zbytek skupiny
zastaví.
Pokud v předchozí fázi nedojde k odsouzení šikanózního chování
a skupina agresivitu jedinců toleruje, nebo se na ní dokonce aktivně
podílí, dojde k vytvoření tzv. „úderného jádra“. Skupina je nyní rozdělena
na řadu podskupin bojujících o vliv. Jestliže se do této doby nezformuje
silná pozitivní podskupina, která bude alespoň rovnocenným partnerem
podskupině tyranů, jejich tažení za mocí může nerušeně pokračovat.
Nakonec většinová skupina přijímá hodnoty šikanujících. V té chvíli
jsou normy agresorů přijaty a většina je považuje za nepsané zákony.
V poslední fázi dochází k nastolení totalitní ideologie šikanování.
Žáci jsou rozděleni na dvě skupiny lidí – na agresory a na oběti. Agresoři
využívají vše, co lze zužitkovat, od materiálních věcí až po školní znalosti.
Agresoři ztrácí veškeré zábrany, chtějí pouze provádět násilí, které považují
za normální, dokonce za legraci.
Přestože při představě šikany mnohé z nás zamrazí v zádech, je to
sociálně patologický jev, který se vyskytuje ve společnosti velmi často.
Nejčastěji se vyskytuje v prostředí škol a domovů mládeže, ale výjimkou
není ani pracoviště. Šikanu na pracovišti označujeme jako mobbing.
Principy šikany zůstávají shodné bez ohledu na věk pachatelů a jejich
obětí. Důsledky jsou vždy podobné. Šikana je především silným sociálním
stresem, který ovlivňuje naši celkovou psychickou i fyzickou pohodu.
U šikanovaných se zvyšuje sklon k úzkostem, depresivnímu ladění,
vztahovačnosti. Šikanovaní mají obtíž s trávením, bolí je hlava a i jinak se
jejich zdravotní stav zhorší, přestože neexistuje objektivní lékařské vysvětlení.
Bohužel se vyskytují i případy šikany, které končí sebevraždou či pokusem
o sebevraždu šikanovaného jedince. Dalším, tentokrát dlouhodobým
nežádoucím důsledkem, je zafixování zkušenosti s nepotrestanou šikanou
jak v případě agresora, tak v případě oběti. Toto má pak za následek další
agresivní/podřízené chování v budoucím životě člověka. Pasivní účastníci
šikany, a v ještě větší míře sama obě, ztratí potřebný pocit bezpečí.
Negativní zkušenost s týráním, jemuž nedokázali zabránit, zvýší jejich
nedůvěru ke světu a naruší jejich sebehodnocení.
12
2.3 Jak pomoci v případě šikany
A jak se zachovat při řešení obdobného problému s vaším dítětem?
Největší a nejlepší pomocí je pro dítě naše láska, porozumění a podpora.
Přesto odborníci doporučují další možné varianty jednání v případě
podezření na případ šikany. Je třeba si uvědomit, že pro dítě, které
je šikanováno, „je obtížné o svém problému mluvit. Zmanipulované
a zmatené často nabývá dojmu, že své spolužáky nějak vyprovokovalo
a že si ‚zaslouží‘, aby se k němu chovali tak, jak se chovají. To, že se
stalo terčem šikany, bere jako své osobní selhání, stydí se za to. Nebývá
výjimkou, že dítě chrání agresory nejrůznějšími výmluvami o příčinách
svých zranění či potrhaného oblečení.“
V situaci, kdy máme podezření, že je naše dítě šikanováno, je potřeba
především:
nn
získat důvěru dítěte,
nn
zjistit základní fakta,
nn
postupovat opatrně, bez ovlivnění emocemi,
nn
promluvit o problému s třídním učitelem dítěte,
nn
při rozhovoru se zaměřit na fakta, bez obviňování a osočování,
nn
v případě nepořízení u třídního učitele nenechat se odradit v řešení
a jít za vedením školy nebo se obrátit na pedagogicko-psychologickou
poradnu.
2.4 Domácí násilí
Lidé ne vždy vstupují do manželství natolik zralí, aby si uvědomili
důležité faktory, které budou v jejich budoucím životě hrát velkou roli.
Ne vždy jsou partneři od rodičů vybaveni dovednostmi, které by jim
pomáhaly adekvátně řešit partnerské konflikty. A pokud se přidají další
faktory, které působí na jedince po celou cestu životem, mohou se i malé
problémy stát najednou velkými. Vágnerová o tom přímo říká: „Manželské
konflikty mohou časem nabývat na intenzitě: v partnerské komunikaci
se začnou objevovat agresivní prvky – a už jsou výrazem nezvládnutých
potíží, nebo pokusu o jejich řešení. Pak se stává i to, že silnější z partnerů –
zpravidla je to muž – využije své síly k prosazení svého názoru a potvrzení
dominance a moci.“
Takové používání agresivních prvků v partnerském vztahu nazýváme
domácí násilí. Pod pojmem domácího násilí se většinou rozumí
stupňující se opakované násilí fyzické, psychické či sexuální povahy
mezi osobami žijícími ve stejné domácnosti. Podle definice Rady
Evropy je „domácí násilí násilné chování v rodině, které zahrnuje jakýkoliv
čin nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejích členů,
které podkopávají život, tělesnou nebo duševní integritu nebo svobodu
jiného člena stejné rodiny nebo vážně poškozují rozvoj jeho osobnosti.“
13
Podle definice je pak obě jakákoliv osoba žijící ve společné domácnosti
s pachatelem domácího násilí. Lze sem tedy, kromě partnerů, zařadit také
děti či seniory, kteří jsou domácím násilím také ohroženi. Tento pohled je
také shodný s pohledem českého právního řádu, kdy uvedené jednání
spadá do skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společné
domácnosti podle § 199 trestního zákoníku.
2.4.1 Formy domácího násilí
Domácí násilí se vyskytuje v různých formách, které se mohou společně
prolínat a existovat vedle sebe, a to ve formě psychického, sociálního
fyzického, sexuálního a ekonomického násilí.
nn
nn
nn
nn
nn
Psychické násilí se vyskytuje nejčastěji v podobě citového vydírání,
vyhrožování, verbálního napadání, užívání vulgarismů, ale i ve formě
zákazů, izolace, kontrol a zamykání.
Sociální násilí je typické zamezením kontaktu osoby ohrožené
domácím násilím se svým původním sociálním prostředím (např.
s rodinou, přáteli, kolegy…) a neustálá kontrola a sledování pohybu
oběti ze strany násilné osoby.
Fyzické násilí je patrné z výskytu hematomů na těle, stop po pálení
předměty, otřesů mozku, zlomenin žeber a jiných fraktur, příp.
vytrhání vlasů či zubů. „Pro domácí násilí je typické tzv. separační
napadnutí, tj. útok na tělo a vůli ženy, které chce partner zabránit,
aby odešla, nebo se jí pomstít za odchod nebo ji přinutit, aby se
vrátila. Chce rozhodovat o tom, s kým bude žít, a posílit pouta
ve vztahu.“
Sexuální násilí může mít bohužel také různé projev y,
od vynucovaného sexu až po znásilnění, ale je špatně odhalitelné
a většinou se vyskytuje společně s dalšími typy násilí.
Často opomíjenou formou násilí je násilí ekonomické, „které
ve své podstatě znamená zamezení možnosti oběti disponovat
s finančními prostředky, a rodinnými, nebo vlastními.“
2.4.2 Jak pomoci v případě podezření
na domácí násilí
Ptáte se jistě: „A co mohu dělat v případě, že mám podezření, že někdo
z mých známých trpí domácím násilím?“
nn
nn
nn
Podpořte jej a inspirujete v úmyslu problém řešit.
O domácím násilí s ohroženou osobou nemluvte v přítomnosti
jiných osob.
Bute chápaví, bute dobrými posluchači.
14
nn
nn
nn
Násilnou osobu přímo nekritizujte, ale vyjádřete svůj nesouhlas
s násilím.
Nechte ohroženou osobu, aby se rozhodla sama – musí sama chtít
a odhodlat se k řešení.
Zkontaktujte odborníky (viz informační materiály Intervenčního
centra pro osoby ohrožené domácím násilím SKP-CENTRUM, o. p. s.).
Přestože mezi laickou veřejností převládá obava, že domácí násilí
je těžko řešitelné a že osoba ohrožená v podstatě na svou snahu
řešit problémovou situaci doplatí, není tomu tak. V právním řádu
České republiky nyní existuje mnoho institutů, kvůli nimž je situace osob
ohrožených mnohem nakloněnější ke změně než dříve.
V případě obavy o život a zdraví se může osoba ohrožená nebo její
blízcí obrátit na Policii ČR. Policisté mohou v případě splnění podmínek
uvedených v zákoně o Polici ČR násilnou osobu, tedy pachatele domácího
násilí, vykázat ze společného obydlí. Toto vykázání platí po 10 dní
a vztahuje se mimo jiné i na zákaz jakéhokoliv kontaktu s osobou
ohroženou. 10 dní může osoba ohrožená domácím násilím využít pro
rozmyšlení, co se svým životem bude dělat dál. Proto, aby osoba ohrožená
nebyla sama na všechny úkony spojené s vykázáním, existuje Intervenční
centrum pro osoby ohrožené domácím násilím (dále IC). Pracovníci IC osoby
ohrožené domácím násilím po vykázání kontaktují s nabídkou pomoci,
která zahrnuje psychickou podporu, sociální a právní poradenství. Vykázání
je možné na návrh ohrožené osoby prodloužit až na jeden rok.
Pro dokreslení problematiky domácího násilí je možné uvést jeden
příběh za všechny:
„Jmenuji se Dana, je mi 30 let. Dlouho jsem zvažovala, zda se mám se
svým příběhem někomu svěřit. Manžel mně několik let ošklivě nadával,
posmíval se mi, jak jsem k ničemu a že jsem bez něj jenom velká a tlustá
nula. Několikrát mě i napadl, většinou mě chytl za vlasy a bouchal mě
do hlavy pěstí nebo mi dal jenom facku. Při posledním incidentu mě
hodil na postel a ještě do mě několikrát kopl… Vše se vždy odehrávalo‚
za zavřenými dveřmi‘ u nás v bytě. Přestože se ke mně venku manžel
choval slušně, jakmile se zavřely dveře, začal teror. Při posledním incidentu
jsem to už nevydržela a zavolala jsem Policii ČR. Policisté manžela vykázali
na 10 dnů. Nejprve jsem se lekla, co jsem to provedla, co te budu sama
dělat. Pak mně ale zavolala pracovnice Intervenčního centra pro osoby
ohrožené domácím násilím a se vším mi začala pomáhat. Byla mi oporou,
když jsem to nejvíc potřebovala. Po nejrůznějších problémech se mi
nakonec podařilo se s manželem rozvést. Nyní žiji sama, ale jsem ráda, že
mám klid a nemusím se obávat dalšího dne.“
15
3 Kriminalita
Každá společnost si v průběhu svého vzniku a svého utváření
stanovuje pravidla, kterými reguluje chování všech svých členů. Má vlastní
právní normy a nepsaný morální řád, jejichž dodržování je vymáháno. Jako
kriminalitu běžně označujeme soubor činů jedinců nebo organizovaných
skupin, které jsou popsány v trestním zákoníku. Trestné činy se liší obvykle
podle prostoru spáchání trestného činu, času a věku zúčastněných osob,
rozsahu následků a poškození. Dle Vágnerové vzniká trestný čin jako
souhra tří faktorů:
nn
motivovaný pachatel;
nn
vhodný objekt (dosažitelný, resp. slabý a bezbranný);
nn
vhodné podmínky (kde nejsou v okolí lidé, kde je malá přehlednost
a pro pachatele menší riziko
Širším pojmem než kriminalita je delikvence, nebo označuje činnost
porušující nejen právní, ale i společenské, tedy širší normy, takže se takové
jednání vztahuje i na děti a mladistvé, kteří se tak stávají delikventy.
V případě nižší intenzity nezákonného jednání nebo jednání, které není
společensky natolik závažné, hovoříme o přestupcích. Přestupkové právo
řeší zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích. Přestupek definujeme
jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti.
Přestupky jsou protiprávní skutky, které se vyznačují nižším stupněm
společenské nebezpečnosti.
Možná vás napadá, kde se kriminalita bere, co je její příčinou?
Konkrétní protiprávní skutek vzniká působení komplexu vnějších
vlivů, vlastností jedince a dané situace. Mezi vlastnosti jedince, které
se podílejí na vzniku protiprávního chování, patří jeho sklony k impulzivitě,
schopnosti zvládat nepříznivé podněty apod. Důležité je i to, že projevy
zvýšené impulzivity a dráždivosti u jedince vyvolávají u ostatních lidí obvykle
odmítavé a trestající reakce, které mohou nevhodné způsoby chování
dále posilovat. Dalším faktorem podílejícím se na vzniku kriminálního
chování je vliv prostředí. Na každého z nás působí z počátku života rodina,
posléze škola a kamarádi, případně širší sociální skupina, potažmo celkové
společenské klima. Každé prostředí posiluje, nebo naopak blokuje určitý
typ chování. Vágnerová píše: „Určité typy rodin či jiných sociálních skupin
stimulují rozvoj asociálního chování. Příslušná zkušenost může vzniknout
na bázi podmiňování, ale i nápodobou a identifikací.“ Posledním zmíněným
faktorem, jenž se podílí na vzniku kriminálního chování, je přímo životní
situace, ve které se jedinec ocitl. I náhodná situace může změnit navždy
život jedince a obrátit jeho životní cestu nečekaným směrem. Např.
v případě autonehody, při které byl zabit člověk, je její viník odsouzen.
Tento „cejch“ trestaného člověka ho vede k dalšímu nevhodnému, někdy
i kriminálnímu chování.
16
3.1 Rozlišení kriminality
Podle stupně závažnosti činu, kterým osoba porušuje normy, hodnotíme
takové chování jako disociální, asociální a antisociální. „Závažnost
chování obvykle stoupá s věkem a má také tendenci se prohlubovat,
takže mírnější porušení norem, které je sice nepřiměřeným chováním, ale
nenabývá sociální dimenze (tedy disociální chování), anebo je v rozporu
se společenskou morálkou (asociální chování), se vyskytuje zpravidla
u dětí mladších.“ Do zmíněné skupiny je možné zahrnout např. nejrůznější
kázeňské přestupky ve škole, neposlušnost, vzdorovitost, negativismus,
lži, v případě asociálního chování alkoholismus, záškoláctví, toxikomanii,
útěky, toulky, tabakismus, demonstrativní sebepoškozování, gamblerství,
popř. prostituci. V neposlední řadě hovoříme o antisociálním chování
(závažné protispolečenské jednání zahrnující veškerou trestnou činnost –
krádeže, loupeže, vandalství, sexuální delikty, zabití, vraždy). Z výše uvedeného vyplývá, že kriminalita a delikvence může mít
nejrůznější podoby. V rámci teoretického popisu kriminality je možné
hovořit i o mechanismech kriminálního jednání. Rozlišujeme:
nn
nn
Nevědomé jednání, kterého se pachatel dopouští, aniž si
uvědomuje, že je v rozporu s platnými zákony.
Vědomé:
- pachatel se nedokáže ovládnout, jedná v afektu,
- u pachatele převládne vidina zisku, výhod, které mu protiprávní
jednání přinese,
- pachatel jedná pod tlakem,
- pachatel jedná pod vlivem alkoholu, drog, jedná se o psychicky
narušenou osobnost,
druhy, charakteristiky trestné činnosti,
nn
nn
nn
obecná kriminalita, do které patří především trestná činnost
majetková, násilná a mravnostní,
hospodářská (podvody, daňové úniky…),
ako zvláštní případy jsou posuzovány případy ohrožení veřejného
činitele, trestná činnost páchaná na dětech a mládeži a trestná
činnost páchána dětmi a mládeží.
3.2 Předcházení kriminalitě – prevence
A je možné kriminalitě a delikvenci vůbec předcházet? Někoho by
možná napadlo, že výše trestu, případně rychlost, s jakou bude pachatel
dopaden, anebo neodvratnost trestu může být tou nejlepší cestou, jak
vytvořit bezpečnější životní prostor pro většinovou populaci, a chránit tak
ty, kteří se protispolečensky nechovají. Výzkumy ovšem hovoří opačně:
„Kriminologický výzkum již několik desítek let přesvědčivě ukazuje, že výše
17
trestu má nulový nebo velmi malý vliv na kriminální chování populace.“
V tom případě je tedy možné se ptát, jak zmírnit výskyt kriminálního
a delikventního chování. Odborníci se shodují, že cesta vede přes prevenci
kriminality.
„Prevence kriminality zahrnuje soubor nerepresivních opatření, tedy
veškeré aktivity vyvíjené státními, veřejnoprávními i soukromoprávními
subjekty směřující k předcházení páchání kriminality a snižování obav
z ní. Patří sem opatření, jejichž cílem či důsledkem je zmenšování rozsahu
a závažnosti kriminality a jejích následků, a již prostřednictvím omezení
kriminogenních příležitostí, nebo působením na potenciální pachatele
a oběti trestných činů.“
A jak může k prevenci kriminality přispět každý z nás? Možná se
vám tato otázka bude zdát neadekvátní. Možná vás napadlo, že se vás to
netýká, že je to problém někoho jiného. Pokud ovšem nebudeme neteční
vůči tomu, co se děje kolem nás, stane se náš životní prostor bezpečnější
a příjemnější pro žití.
18
Závěr
Jen těžko je představitelné, že člověk projde životem bez toho, aby se
dostal na onu kluzkou podlahu. S velkou pravděpodobností bude dokonce
přes kluzká místa přecházet několikrát. Stejně tak je tomu i se sociálně
patologickými jevy. Problémy se valí na každého z nás a je velice snadné
se uchýlit k alkoholu nebo jiné droze. Někteří jedinci budou mít dokonce
blízko k užití násilí pod zástěrkou řešení problému. Volba berličky v podobě
sociálně patologického jevu problém nevyřeší, spíše vše ještě zhorší.
Na závěr uveme ještě poslední příběh. Paní Alena trpěla několik let
domácím násilím ze strany svého manžela. Po celou dobu si myslela,
že vina je na její straně. Bála se, že pokud od manžela odejde, bude
mít nedostatek financí a přijde o děti. Uchýlila se proto k častému pití
alkoholu. Začala být na jeho užívání závislá natolik, že ji zaměstnavatel
propustil z práce. Možnosti k odchodu od násilného partnera se tedy ještě
zmenšily. Dcera se od ní začala odcizovat. To paní Alenu přimělo si problém
uvědomit. Zjistila, že pokud se svým životem něco neudělá, přijde o dceru,
na které jí v životě záleželo nejvíce. Nejprve tedy nastoupila protialkoholní
léčbu. Musela naprosto změnit svůj dosavadní život, což ji motivovalo
i k odchodu od manžela. Tento proces změny nebyl jednorázový. Vše trvalo
několik měsíců, ale nakonec se paní Aleně podařilo najít nový směr života.
Nyní bydlí s dcerou sama, její finanční situace sice není zrovna nejrůžovější,
ale s podporou dcery vše zvládá. A ačkoliv se jí původně zdálo, že východ
z bludného kruhu problémů vlastně neexistuje, podařilo se jí zase najít
cestu na pevnou zem. Tento příběh a snažení paní Aleny celkem vystihuje
i následující citát. „Ten, kdo při střelbě míří na slunce, ačkoliv nikdy
nezasáhne cíl, stále střílí výš než ten, kdo míří do křoví u cesty…“
(Sir Philip Sidney). Proto miřme na slunce při řešení našich problémů.
19
Seznam Použité Literatury
Domácí násilí - několik postřehů k situaci obětí [online].
dat. neuv. [cit.2011-07-04]. Dostupné na: http://bkb.juristic.cz/80337/old.
KAŠPAROVÁ, B. Podstata a formy prevence kriminality. [online].
Sokolov, dat. neuv. [cit.2011-07-04]. Dostupné na: www.zachrannykruh.cz/
kriminalita/podstata_a_formy_prevence_kriminality.html.
KNEBLOVÁ, E. Jak rodiče mohou pomoci šikanovanému dítěti. [online].
dat. neuv. [cit. 2011-07-12]. Dostupné na: http://brebarbora.sblog.cz/postupy.
KOLÁŘ, M. Skrytý svět šikanování ve školách. Příčiny, diagnostika
a praktická pomoc.
Praha: Portál, 1997.
Kolektiv autorů sdružení SANANIM. Drogy, otázky a odpovědi.
Praha: Portál, 2007.
KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Vzpoura deprivantů.
Vyd. neuv. Praha: Akropolis, 1996.
KRAUS, B. Sociální aspekty výchovy.
2. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999.
MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence.
2. vyd. Praha: Portál, 2003.
Pravda o marihuaně [online].
17. 3. 2009 [cit. 2012-03-17]. Dostupné na: http://www.drogy.cz.
Prevence kriminality a delikvence. [online].
Plzeň, Pedagogicko-psychologická poradna, 2009 [cit. 2011-07-04]. Dostupné
na: www.kapezet.cz/index.php?object=General&articleId=155&leveMenu=0.
ŘÍČAN, P., JANOŠOVÁ, P. Jak na šikanu.
Praha: Grada, 2010.
Stimulancia. [online]. 26. 4. 2003 [cit. 2012-03-17].
Dostupné na: http://www.drogy-info.cz/index.php/info/ilegalni_drogy/
stimulancia/stimulancia_strucne.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese.
3. vyd. rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2004.
VYKOPALOVÁ, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti.
vyd. neuv. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002.
VOŇKOVÁ, J., MACHÁČKOVÁ, R. Domácí násilí, právní minimum pro lékaře.
1. vyd. Praha : proFem, o. p. s, 2003.
Zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích [online]. 17. 5. 1990 [
cit. 2011-07-20]. Dostupné na: http://mvcr.cz/policie/oks/predpisy/z200.doc.
Zákon č. 40/2009, trestní zákoník. In Trestní předpisy.
Vyd. neuv. Ostrava: Sagit, 2009.
ZEMAN, P. a kol. Vybrané aspekty drogové problematiky z pohledu občanů.
Vyd. neuv. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011.
20
2. rozšířené a upravené vydání
Vydal: SKP-CENTRUM, o.p.s.
Vydáno v roce 2012
Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s.r.o.
Publikace je financována z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu
Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
Neprodejná publikace
Download

Prevence sociálně Patologických jevů - SKP