Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol.
Georgetown
JAN BINEK A KOL. VENKOVSKÝ PROSTOR A JEHO OŽIVENÍ
Venkovský prostor a jeho oživení Jan Binek a kol.
Georgetown
Autorský kolektiv:
Ing. Jan Binek (Vedoucí autorského kolektivu; kapitoly 1, 2, 3, 6, 7;
redakční úpravy, technická spolupráce)
Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. (Kapitoly 1, 2, redakční úpravy)
PhDr. Iva Galvasová (Kapitola 1, 3, redakční úpravy)
Doc. RNDr. Antonín Věžník, CSc. (Kapitola 4)
RNDr. Josef Kunc, PhD. (Kapitola 4)
Mgr. Daniel Seidenglanz, PhD. (Kapitola 5)
Prof. Ing. et Ing. Dušan Halásek, CSc. (Kapitola 6)
Doc. RNDr. Stanislav Řehák, CSc. (Kapitola 7)
Recenzovali:
Doc. RNDr. Peter Spisiak, CSc., Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského
Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc., Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity
Ing. Bc. Pavel Fišer, Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor regionálního rozvoje
© Jan Binek a kol., 2007
© Tereza Pavelková, obálka a grafická úprava, 2007
ISBN 80-251-19-5
Publikace shrnuje základní teoreticko-metodologické poznatky z výzkumného úkolu
Ministerstva pro místní rozvoj WB 29-04
Venkovský prostor a jeho oživení
Specifické místní zdroje a možnosti jejich využití a specifické místní problémy
a možnosti jejich řešení – aplikace v regionu NUTS II Jihovýchod
Koordinátor výzkumu: Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc.
Řešitelské instituce:
GaREP, spol. s r. o., Brno
Centrum pro regionální rozvoj, Masarykova univerzita, Brno
Vysoká škola logistiky, Přerov
Urbanismus Architektura Design Studio, Brno
OBSAH
Předmluva
Úvod
9
11
1. Venkovský prostor – východiska, pojmy, typologizace
1.1 Vývoj venkovské společnosti
Historické vlivy na formování venkovské společnosti
Hlavní změny venkovské společnosti
Vývoj venkova v moderní době
Venkov v postindustriální společnosti
1.2 Význam venkova a přístupy k jeho vymezení
1.3 Typologie venkovského prostoru
Velikostní a polohová diferenciace
Sídelní typologie
Historicko-sociální typologie
Typologie vybavenosti obcí
13
13
13
13
14
16
18
23
24
25
26
26
2. Charakteristiky venkovského prostoru
2.1 Socioekonomická charakteristika venkovského prostoru
Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru
Venkovský prostor v regionu NUTS II Jihovýchod
2.2 Problémy venkovského prostoru
Vnímání problémů venkovského prostoru
Hlavní problémy venkovského prostoru
2.3 Specifické místní zdroje
Pojetí místních zdrojů
Členění místních zdrojů
Specifické místní zdroje
Rozvojový potenciál
28
28
28
29
33
33
33
36
36
37
38
39
3. Lidské zdroje ve venkovském prostoru
3.1 Význam lidských zdrojů
3.2 Vedení obce
Specifika managementu venkovských obcí
Faktory ovlivňující management obcí
3.3 Obyvatelstvo
Role občanská
Role pracovní
43
43
44
44
45
46
47
48
4. Venkov, zemědělství a krajina
4.1 Vývojové souvislosti
52
52
4.2 Hospodářský význam zemědělství ve venkovském prostoru
Kategorizace venkovského prostoru z hlediska zemědělství
Využití zemědělského půdního fondu
Agrorurální struktury
4.3 Utváření a stav venkovské krajiny
Vývojové trajektorie krajiny
Vztah zemědělství a krajiny
Komplexní pozemkové úpravy
53
53
55
55
58
58
60
62
5. Dopravní souvislosti venkovského prostoru
5.1 Význam dopravy
5.2 Analýzy dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti
ve venkovském prostoru
Dopravní dostupnost na Znojemsku
Dopravní obslužnost na Znojemsku
Komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik
Vymezení obcí s důležitou rolí při zajištění dopravní obslužnosti
65
67
69
71
72
6. Ekonomická situace venkovských obcí
6.1 Ekonomický potenciál obcí
6.2 Přístupy k hodnocení potenciálu obcí
6.3 Způsob hodnocení bonity
6.4 Ekonomická specifika charakteristická pro venkovské obce
6.5 Ekonomická situace obcí
74
74
76
77
80
82
7. Oživení venkovského prostoru
7.1 Východiska oživení
7.2 Přístupy k oživení venkovského prostoru
7.3 Metodický proces a zahraniční inspirace
7.4 Možnosti oživení venkovského prostoru
Vnitřní nástroje oživení
Vnější nástroje oživení
83
83
84
86
88
90
92
Závěr
Literatura
Přílohy
A. Obecné přílohy
B. Mapové přílohy
C. Odborné posudky
65
65
95
93
103
104
116
133
PŘEDMLUVA
Publikace „Venkovský prostor a jeho oživení“ vznikla v rámci výzkumného programu Ministerstva pro místní rozvoj „Výzkum pro potřeby regionů“ (kód WB),
který byl schválen na léta 2004–2006. Program měl za cíl podpořit záměry regionální politiky České republiky vycházející ze Strategie regionálního rozvoje České
republiky a ze zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
Ministerstvo pro místní rozvoj má ve své působnosti jako jednu z klíčových
oblastí problematiku regionálního rozvoje. Proto ministerstvo usiluje o podporu
výzkumných činností v této oblasti.
Výsledky výzkumných programů zaměřené na regionální rozvoj mohou výrazně posílit růst socioekonomické stránky regionů. Dále mohou napomoci při
zpracovávání rozvojových plánů měst a obcí včetně podnikatelské sféry. Výsledky
mohou poskytnout návod pro řešení nejčastějších problémů, které se dotýkají jednotlivých regionů jako jsou např.: vylidňování venkovských částí regionů, nedostatek pracovních příležitostí, nedostatečný přístup k informacím apod. Využití
výsledků a jejich další aplikace do praxe následně napomůže ke zlepšení celkové
socioekonomické situace v daných regionech.
Pro nové období let 2007–2011 byl chválen vládou České republiky i orgány
Evropské komise nový výzkumný program v působnosti Ministerstva pro místní
rozvoj a to s názvem „Výzkum pro řešení regionálních disparit“ (kód WD). Realizace programu má pomoci nalézt nové metody zkoumání nepříznivých regionálních disparit, měření jejich úrovně, postupy a nástroje jejich eliminace v oblastech
regionálního rozvoje, bydlení, územního plánování a cestovního ruchu.
–
–
–
–
–
–
Mezi hlavní cíle tohoto programu patří:
odhalení a kvantifikace regionálních disparit,
kausální analýza těchto disparit,
návrhy na eliminaci disparit,
nalézt teoretická východiska pro rozvojovou a disparitní složku regionální
politiky,
navrhnout nástroje ke snížení regionálních disparit ve zkoumaných
oblastech,
návrh vhodných standardních kritérií pro hodnocení regionálního rozvoje
a efektivity opatření.
Uživateli výsledků vzešlých z výzkumných projektů mohou být orgány státní
správy a samosprávy, agentury regionálního rozvoje, podnikatelská sféra, zájmové
organizace v regionech, neziskové organizace i jednotliví občané.
Ing. Petra Křivánková
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR
9
ÚVOD
Venkov je specifickým prostředím, které ovlivňuje charakter celé České republiky. Žije zde méně než třetina obyvatel země, jeho význam je však výrazně vyšší.
Přestože pro oživení venkovského prostoru je nezbytné zabývat se v souvislostech
všemi jeho aspekty jak ze sféry sociální, ekonomické, environmentální i kulturně
historické, není tento přístup zcela běžný. Charakteristické rysy venkova se utváří
dlouhodobě a vlivem mnoha faktorů a přístup k řešení poznaných problémů by
tedy měl být komplexní, respektující širší územní i socioekonomické vztahy, podporující trendy jeho trvalé udržitelnosti.
Projekt „Venkovský prostor a jeho oživení“, jehož poznatky jsou předkládány
v této publikaci, byl koncipován se záměrem postihnout venkovský prostor v celé
jeho tématické šíři, poznat možnosti, zdroje i bariéry jeho dalšího žádoucího rozvoje, uspořádat, kvantifikovat a interpretovat jednotlivé poznatky a navrhnout
věcná či programová opatření, která by přispěla k řešení poznaných problémů.
Výzkumný projekt byl členěn do tří navazujících tématických bloků. Výchozím byla identifikace charakteristik formujících specifika venkovského prostoru
a poznání jeho místních specifických zdrojů, potenciálů i problémů. Návazně byly
vypracovány „případové studie“, sloužící k ověření získaných poznatků na vybraném území předmětného regionu NUTS II Jihovýchod a k doplnění příslušných
teoreticko-metodologických přístupů. Celý projekt vyústil do návrhu řady možných opatření a aktivit, situovaných věcně, organizačně nebo územně, jejichž realizace by přispěla k oživení venkova. Předkládaná publikace souhrnně presentuje
poznatky za všechny řešené tématické části.
Na řešení tohoto komplexně pojatého výzkumu se podíleli odborníci z vysokých škol i z praxe v zájmu zajištění víceoborového přístupu. K jednotlivým problémovým oblastem se vyjadřovali regionalisté, urbanisté, ekonomové, geografové
i sociologové. Záměrem bylo provázat tyto specifické pohledy a vytvořit jednotící
náhled na venkovský prostor. Výsledkem je prohloubení teoreticko-metodologických i praktických poznatků v dané oblasti, posílení její společenské závažnosti
a navržení způsobů, jak prakticky operacionalizovat cesty řešení nalezených problémů.
Tato publikace může být s ohledem na shromážděné poznatky a navrhovaná
opatření využita těmi subjekty, které se zabývají rozvojem venkova nebo které se
na venkově nacházejí. Současně je určena i širokému okruhu osob, které se zabývají regionálním rozvojem z pohledu krajů, obcí nebo jinak velkých území. Záměrem autorského kolektivu bylo jasně vyjádřit důležité poznatky a přispět ke zvýšení
možnosti prakticky je aplikovat na problematiku „oživení venkova“. V tomto směru
by měla publikace sloužit i jako praktický pomocník především starostům venkovských obcí.
Publikace je členěna do sedmi kapitol, které jsou logicky provázány. Úvodní
kapitola obsahuje přehled vybraných definic venkova, přináší základní informace
11
o vývoji venkovské společnosti a přehled o některých důležitých typologiích venkovského prostoru. Ve druhé kapitole jsou shrnuty socioekonomické charakteristiky venkova a jejich vzájemné souvislosti, které byly vypracovány s využitím
poznatků o vlivu polohové a velikostní typologie, dále jsou zde shrnuty poznatky
o hlavních problémech venkova, místních zdrojích a potenciálech venkovského
prostoru. V rámci třetí až šesté kapitoly jsou podrobněji rozpracovány některé
klíčové oblasti, podmiňující možnosti oživení venkova: lidské zdroje; zemědělství
a jeho důležité souvislosti s venkovem a krajinou; dopravní poloha a dostupnost
ve venkovském prostoru a ekonomické charakteristiky venkovských obcí. Závěrečná kapitola věnuje pozornost možnostem rozvoje a oživení venkovského prostoru a v tomto směru přináší některé konkrétní náměty pro praxi.
V zájmu udržení maximální logické konzistence jednotlivých podkapitol a také
z důvodu přehlednosti byly metodické a zejména grafické prvky zařazeny do příloh.
–
–
–
–
–
Klíčové otázky:
Co je to venkov?
Jaké faktory ovlivňují prostorovou diferenciaci venkova?
Jaké jsou hlavní charakteristiky venkova?
Jak identifikovat problémy venkova v jednotlivých oblastech?
Jak přispět k oživení venkova?
–
–
–
–
–
Hlavní výsledky:
Praktickým přístupem k venkovu je kombinace polohy a velikosti obce
Identifikace hlavních charakteristik venkova
Navržení metody hodnocení dopravní polohy a dopravní dostupnosti
Navržení způsobu hodnocení ekonomické situace obcí
Přístupy k oživení venkova
12
1. VENKOVSKÝ PROSTOR – VÝCHODISKA, POJMY, T YPOLOGIZACE



Vývoj venkovské společnosti
Vymezení venkova
Typologie venkova
1.1 VÝVOJ VENKOVSKÉ SPOLEČNOSTI
Historické vlivy na formování venkovské společnosti
Pro většinu dosavadního vývoje společnosti bylo charakteristické ostré ohraničení města a venkova. Symbolem této dichotomie byly hradby středověkého města:
uvnitř hradeb byla soustředěna rozhodovací i donucovací moc, obchod, specializovaná výroba a specializované služby, mimo hradby se většina obyvatel živila
zemědělstvím. Městské hradby oddělovaly volnou „venkovskou“ krajinu s poli, lesy
a venkovskými sídly od hustě zastavěné plochy měst.
Podíly městského a venkovského obyvatelstva se dlouhodobě neměnily. To
neznamená, že zůstávaly stále stejné, ale oscilovaly v závislosti na hospodářském
a populačním vývoji: v období růstu a prosperity se podíl městského obyvatelstva
zpravidla zvyšoval (v českých zemích např. v období vrcholného středověku nebo
v 16. století), v obdobích stagnace a úpadku se zvyšoval podíl obyvatel bydlících na
venkově (např. pozdní středověk nebo 17. století). Podíl městského obyvatelstva
v předmoderních společnostech nepřesahoval 10 %.
Chápeme-li venkov jako zemědělsky využívanou krajinu se sídly, která jsou domovem lidí, kteří tuto kulturní krajinu vytvářejí a udržují, potom je možné konec předmoderní doby považovat za vrcholné období v historii českého venkova. Časově je možné
toto období přibližně ohraničit Vestfálským mírem a napoleonskými válkami, kulturně
je ho možné vymezit obdobím baroka. V tomto období tvořil venkov téměř celé území
českých zemí. Nevenkovská „divočina“ jako hospodářsky nevyužívané území téměř
neexistovala, resp. byla omezena na malá a izolovaná území v pohraničních horách
(močály a pralesy). Města byla dosud omezena svým středověkým půdorysem a žila
v nich jen relativně malá část obyvatel, ne více než desetina populace. Venkov v této
době zaznamenal dlouhé období příznivého populačního vývoje s nižší frekvencí výskytu pandemií a pomalým, ale trvalým zvyšováním počtu obyvatel. Venkovská sídla
se plošně rozrůstala výstavbou nových domů a ojediněle byla zakládána nová.
Hlavní změny venkovské společnosti
Transformace agrární společnosti na společnost industriální byla historicky
největší změnou způsobu života, významově srovnatelná snad jen s přechodem
13
k zemědělství a usedlému způsobu života. Symbolem této transformace je průmyslová revoluce, avšak změny zasáhly všechny oblasti lidského života i krajinu, v níž
společnost žije. Proces industrializace v českých zemích těsně souvisel s procesem
zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a procesem urbanizace.
Proces urbanizace začíná dlouhodobým zvyšováním podílu městského obyvatelstva. I v předmoderní společnosti docházelo k růstu měst a již bylo uvedeno,
že podíl městského obyvatelstva osciloval především v závislosti na hospodářské
(a epidemiologické) situaci. Dlouhodobě se však podíl městského obyvatelstva neměnil a zůstával velmi nízký. Ke zvyšování populačního významu měst dochází
teprve v moderní době. Urbanizace spojená se zvyšováním územní koncentrace
obyvatelstva je moderní (časově omezený) proces: nedochází k ní v předmoderní
ani v postmoderní společnosti. Urbanizaci spojenou s nárůstem územní koncentrace obyvatelstva a zvyšováním podílu městského obyvatelstva označujeme jako
extenzivní urbanizaci.
Změny, které přinesla transformace od agrární k industriální společnosti, byly
komplexní a zasáhly každou oblast života. Součástí „modernizace“ jako procesu
přechodu od předmoderní (tradiční, agrární) k moderní (industriální) společnosti
jsou vedle industrializace a urbanizace také např. demografický přechod, vznik národní identity, vznik univerzálního vzdělávacího systému nebo sekularizace.
Venkov se v průběhu modernizace společnosti stává jakýmsi „zbytkovým prostorem“. Modernita a její jednotlivé aspekty se šíří nerovnoměrně („difuze inovace“).
Obyvatelstvo, výroba, školy (i např. národní obrození) se stále více koncentrují do
měst, na venkově zůstává méně vzdělané obyvatelstvo, věnující se do značné míry
stále zemědělské výrobě. Mezi městy a venkovem existují silné vztahy, ty jsou však
nerovné, polarizační: města rostou díky příchodu obyvatel z venkova a spoléhají
i na dodávky potravin a vody. Obyvatelé venkova jsou jako dříve závislí na službách
a obchodu ve městech, nyní je však ve městech koncentrována i většina pracovních
příležitostí a v důsledku rostoucí potřeby vzdělání a kvalifikace jako podmínky vzestupné sociální mobility vzrostl také význam škol, soustředěných ve městech. Díky
centralizaci a byrokratizaci moderních států výrazně vzrostl také význam řídících
funkcí, koncentrovaných ve městech.
Demografický přechod proběhl dříve ve městech než na venkově. Vyšší přirozený přírůstek venkovského obyvatelstva v pozdějších fázích demografického přechodu dlouho dokázal nahradit populační ztrátu vyvolanou emigrací do měst. Po
ukončení demografického přechodu na venkově však v řadě regionů a sídel začalo
docházet nejen ke snižování podílu venkovského obyvatelstva, ale i ke snižování
jeho absolutního počtu (depopulace).
Vývoj venkova v moderní době
Moderní doba se vnitřně dělí do řady fází, lišících se např. dynamikou růstu
jednotlivých výrobních (průmyslových) odvětví nebo převažující formou dopravy. Je však účelné vymezit alespoň dvě fáze, v nichž se role venkova v moderní
14
společnosti lišila. Jejich přibližným časovým rozhraním v českých zemích je druhá
světová válka.
Ve druhé polovině 19. století a první polovině 20. století se v českých zemích
rychle zvyšoval podíl městského obyvatelstva a narůstala územní koncentrace
obyvatelstva (nejrychleji v období 1890–1910), avšak většina obyvatel nadále žila
na venkově a většina venkovského obyvatelstva na venkově také pracovala (v zemědělství a řemeslné výrobě). Vysoký přirozený přírůstek obyvatel v období demografického přechodu (v českých zemích cca 1870–1950) byl zdrojem celkového
populačního růstu a migrace z venkova do měst byla zdrojem rychlého růstu měst.
S výjimkou jižních Čech a let první světové války se však absolutní počet venkovského obyvatelstva nesnižoval. Lidé z venkova se za prací ve městech stěhovali, rozsáhlejší dojížďku za prací dopravní infrastruktura neumožňovala. Rostla především
největší města (zjednodušeně: čím větší město, tím rychlejší růst). Rostoucí města
zvětšovala svoji plochu, jejich růst byl z územního hlediska kontinuální; pouze ke
konci období se v okolí Prahy a Brna začala projevovat omezená suburbanizace
(podél železničních tratí). Populační růst a zvyšování životní úrovně byly příčinou
zvýšení poptávky po zemědělských produktech: počet pracovních příležitostí v zemědělství tak i přes postupné zavádění nových technologií neklesal. V důsledku
urbanizace a industrializace docházelo ke snižování relativního populačního
a výrobního významu venkova, aniž by se však jeho absolutní populační a výrobní
rozsah zmenšoval. Demografická síla venkova i jeho přetrvávající výrobní význam
byly zdrojem jeho politické síly (viz Agrární strana).
Pro vývoj venkova v období „socialistické modernizace“ bylo charakteristické
prolínání přirozených procesů se snahami o jejich ideologicky, resp. mocensky motivované ovlivňování. Stěhování obyvatel z venkova do měst je typickým projevem
extenzivní fáze urbanizace, avšak tzv. kolektivizací zemědělské výroby a její mechanizací bylo významně zesíleno, resp. urychleno. Podobně zpomalení růstu největších
měst ve srovnání se středními i menšími městy je typickým příznakem pokročilé extenzivní urbanizace, v poválečném Československu však bylo zesíleno ideologicky
motivovaným útlumem největších center a preferencí růstu okresních měst. Snaha
o vyrovnávání regionálních rozdílů („oblastní plánování“) se projevovala snižováním
rozdílů mezi okresy, ale současně přispívala k prohlubování polarity mezi okresními
městy a jejich venkovským zázemím. Přirozený přírůstek po ukončení demografického přechodu již nemohl kompenzovat migrační ztrátu a počet obyvatel venkovských
sídel se začal snižovat i absolutně. K depopulaci venkova významně přispělo také vyhnání Němců a dosídlování pohraničí. Depopulace vyvolaná dlouhodobou selektivní
emigrací (odcházeli nejčastěji mladí, vzdělaní, podnikaví…) se odrazila v nepříznivé
věkové a vzdělanostní struktuře obyvatel venkova. Počet pracovních příležitostí na
venkově klesal rychleji než počet obyvatel: mechanizace zemědělství a útlum živností
spolu s investicemi do průmyslu byly příčinou nejen pokračující migrace z venkova
do měst, ale také nárůstu dojížďky za prací z venkova do měst. Tu umožnilo zlepšení
dopravní infrastruktury (zejména hromadná autobusová doprava). Uplatňování střediskové soustavy osídlení v 70. a 80. letech přispělo k diferenciaci venkovských sídel
15
podle jejich velikosti a polohy (zjednodušeně: žádné investice do malých a odlehlých
sídel, preference vybraných „středisek osídlení místního významu“). Absence polohové renty spolu s koncentrací „hromadné bytové výstavby“ do okresních měst a dalších „středisek osídlení obvodního významu“ byly příčinou pokračujícího růstu měst
v jejich kompaktní podobě. V kontrastu s vývojem v západní Evropě, kde masivní
suburbanizace spojená především s individuální automobilovou dopravou přispěla
k prolínání městských a venkovských zón, v socialistickém Československu zůstala
zachována ostrá fyzická hranice mezi městem a venkovem, reprezentovaná „hradbou“ panelových sídlišť.
Venkov v postindustriální společnosti
V uplynulých desetiletích došlo a v současnosti dále dochází k další zásadní
transformaci společenského života. Tento přechod je označován jako přechod od
industriální k postindustriální společnosti, nebo od modernity k postmodernitě.
Vzhledem k významu informací a informačních technologií je nová fáze vývoje
společnosti označována jako informační společnost.
Hlavními komponentami transformace společnosti od industriální do postindustriální fáze jsou následující procesy:
– Přesun pracovních míst ze sekundérního sektoru hospodářství (a v menší
míře i z primérního sektoru, tj. ze zemědělství, rybolovu a těžby) do
terciérních a kvartérních činností.
– Nárůst významu informací, vývoj a šíření informačních
a telekomunikačních technologií (telematika).
– Přechod od masové výroby (fordismus) k více specializované produkci,
podmíněný a současně vyvolávající složitější strukturaci poptávky
a segmentaci trhu.
– Globalizace ekonomické produkce, podmíněná relativně vysokou
mobilitou výroby a rozvojem informačních technologií.
– Zvyšující se složitost práce (zejména v tzv. progresivních službách
a kvartérních činnostech) vyžaduje náročnější a dlouhodobější přípravu
(tj. vzrůst poptávky po vzdělání, prodloužení doby studia, celoživotní
vzdělávání).
Pro roli venkova v postindustriální společnosti jsou nejvýznamnější především
změny sídelního systému. Ty jsou souhrnně označovány jako přechod od extenzivní k intenzivní (též intenzifikační) fázi urbanizace. Proces urbanizace (v širokém chápání, tj. proces změny sídelní struktury) v tomto pojetí nekončí, ale získává
kvalitativně jiný charakter (Hampl 1996, 1999): Podíl obyvatel žijících ve městech
se již dále nezvyšuje. Města a venkov zůstávají propojena intenzivní migrací, avšak
na rozdíl od předchozího období, kdy převažovala migrace z venkova do měst,
převažuje obousměrná migrace (tj. nízký podíl saldové složky migrace). Podobně
16
intenzita dojížďky za prací zůstává vysoká, ale v důsledku prohlubující se územní
specializace se i v případě dojížďky snižuje podíl saldové složky. Nezvyšuje se
územní koncentrace obyvatel, pokračuje však územní koncentrace progresivních
činností (kvartérní aktivity) a řídích funkcí.
Důsledkem těchto změn je prohlubující se funkční specializace jednotlivých
částí sídelního systému.
Důsledkem specializace částí sídelního systému a jejich intenzivnějšího funkčního propojení (vztahů mezi sídly) je stírání hranice mezi městem a venkovem.
Tradiční dualita město versus venkov má stále více jen historický a symbolický význam, zatímco v realitě je nahrazena kontinuem míst s různým poměrem „typických“ rysů venkova a města (resp. „rurality“ a „urbanity“).
Řada procesů utvářejících a integrujících sídelní systém se kvalitativně proměňuje, v některých případech dochází i k otočení směrů těchto procesů. Podmínkou vzestupné sociální mobility (a růstu moci, bohatství i životní úrovně) člena
moderní společnosti zpravidla byla migrace do města, zvláště do hlavního města.
V postindustriální společnosti bohatší a vlivní lidé ve snaze zvýšit si životní úroveň
odcházejí z měst a stěhují se do prostředí, které podle všech konvenčních kritérií
můžeme označit za venkovské. Hlavní součástí těchto „obrácených“ migračních
proudů je suburbanizace, ale patří sem (na vyšší měřítkové úrovni) i migrace ze
starých průmyslových oblastí (tzv. rustbelts) do oblastí bez tradičního průmyslu,
jejichž ekonomika je založena na informačních technologiích a dalších kvartérních
činnostech (tzv. sunbelts – viz Knox, 2002) i kvantitativně méně významné migrační proudy z měst do rurálních oblastí zcela mimo metropolitní areály.
Podobně jako se proměňují sídelní preference lidí při volbě místa bydliště, proměňují se také lokalizační strategie firem. Pro celou řadu výrobních i obslužných
činností se z hlediska nákladů na pozemky i pracovní sílu stává výhodná lokalizace
mimo vlastní města, avšak zpravidla v poloze dobře napojené na dopravní a/nebo
telekomunikační infrastrukturu. Významný rozdíl mezi městem a venkovem je tak
v postindustriální společnosti zastiňován rozdílem mezi metropolitními oblastmi
a jejich komunikačními spojnicemi na jedné straně a ostatním územím na straně
druhé. Součástí metropolitních oblastí jsou jak města, tak venkov, ty jsou však
vzájemně těsně propojeny díky územní dělbě funkcí. Mají společný vysoký podíl
progresivních terciérních a kvartérních činností na hospodářství i zaměstnanosti.
Mimo metropolitní areály a jejich spojnice zůstává „ostatní“ území, opět tvořené
jak městy (avšak jen středně velkými a malými městy), tak venkovem. Toto území
má omezené předpoklady pro rozvoj progresivních terciérních a kvartérních činností a zůstává specializováno na sekundární a primární ekonomické aktivity a na
cestovní ruch.
Rozdíl ve způsobu života a životní úrovni jednotlivců i vlivu jednotlivých
částí systému na celý systém, který v moderní společnosti existoval mezi městy
a venkovem, je tak v postindustriální společnosti nahrazován rozdílem mezi
metropolitními oblastmi (a jejich spojnicemi) a ostatním, nemetropolitním územím. Současně s rozmělňováním hranice mezi městem venkovem se vytváří nová
17
diferenciace (na měřítkově vyšší úrovni): pro obyvatele středně velkého města nebo
pro obyvatele venkovského sídla je nyní důležité, zda jejich sídlo leží v metropolitní
oblasti nebo mimo ni. Tento rozdíl dříve nebyl významný. Součástí této transformace je i objevující se rozdíl mezi novým venkovem metropolitních území a „tradičním“ venkovem. Za metropolitní oblasti v ČR považujeme dvanáct největších
sídelních aglomerací (v regionu Jihovýchod je to pouze brněnská aglomerace).
V průběhu moderní doby se většina obyvatel v hospodářsky vyspělých zemích,
tedy i v ČR, přesunula z venkova do měst. Život ve městech pro ně přestal být
atraktivním cílem, ale stal se všední nezbytností. Současně s růstem měst začaly
narůstat také negativní průvodní rysy života ve městech (znečistění prostředí, nedostatek volného prostoru, dopravní zatížení apod.). Již po jedné či dvou generacích života ve městě se lidé začali obracet k venkovu jako k estetickému ideálu
a místu rekreace. Součástí tohoto zájmu je možná i archetypální potřeba pobytu ve
venkovském prostředí a pro některé i práce s půdou. Hlavními projevy oživení zájmu o venkov je chalupaření a venkovská turistika. Tento zájem a obdiv k venkovské krajině má pozitivní dopad na zachování a údržbu venkovské kulturní krajiny
a v některých případech umožnil samotné fyzické přežití venkovských sídel. Současně však vytváří potenciál pro konflikt mezi pohledem na venkov v představách
obyvatel měst a metropolitních oblastí a v představách samotných obyvatel tradičního venkova. Ztrátu identity venkova lze považovat za největší problém venkova
v postindustriální společnosti.
Současný stav venkovského osídlení a venkovského prostoru je výsledkem
dlouhodobého působení řady procesů a vlivů. Významná byla vždy vazba venkov-město a intenzita interakcí neustále narůstá. Dnes probíhají socioekonomické
procesy značně diverzifikovaně a převážně obousměrně.
Rovněž samotný venkov je vnitřně diverzifikovaný. K jeho koncepčnímu rozvoji je třeba poznat a pochopit jeho strukturu i procesy a pokud možno je uchopit
i kvantitativně, aby byla možnost sledovat je ve vzájemné provázanosti a zdůvodněné disparity akceptovat při podpoře rozvojových procesů. Následující podkapitola vytváří rámec pro obecné uchopení venkova jako specifického prostoru.
Základnu pro jeho analytické hodnocení rozpracovává podkapitola 1.3, která
vymezuje základní typologie venkova využívané při průzkumu jednotlivých rozvojových oblastí.
1.2 VÝZNAM VENKOVA A PŘÍSTUPY K JEHO VYMEZENÍ
Česká republika usiluje o udržitelný a vyvážený rozvoj regionů ČR i o růst kvality života všech skupin obyvatel regionů na základě povzbuzování nových ekonomických aktivit s důrazem na inovace, na tvorbu pracovních míst v regionálním
i místním měřítku, na zlepšení kvality infrastruktury, na rozvoj lidských zdrojů a na
prohlubování sociální integrace – tyto cíle odráží v různé podobě strategické dokumenty ČR či krajů.
18
Analýzy sociálně ekonomické situace v ČR ukazují určité regionální diference
v možnostech a podmínkách rozvoje a dávají tak podnět k hledání cest, jak tyto
rozdíly překonávat a jak přispívat k vyváženému rozvoji všech regionů. Možnost
naplnění horizontálního cíle vyváženého rozvoje regionů znamená soustředit se
na zmírnění negativních dopadů, které vyplývají z poklesu konkurenční schopnosti
regionů v 90. letech a projevují se v různých regionech různou silou.
Ke kumulaci území se zhoršenými podmínkami pro další rozvoj nebo revitalizaci docházelo častěji v tzv. „venkovském prostoru“, kde se dopady všeobecně
nepříznivých podmínek ještě zvyšovaly v provázání na další rizikové rozvojové
faktory, které jsou právě pro tato území specifické (velikostní struktura obcí, exponovanost polohy, technická vybavenost obcí, sociální problémy, možnosti pro
uplatnění lidského potenciálu). Na druhé straně existovala a existuje i řada pozitivních charakteristik, které signalizují výrazné kvality venkovského prostoru, jako
je – atraktivita pro bydlení, pro trávení volného času a rekreaci, kvalita životního
prostředí, kulturní krajina apod. Řešení problematiky venkovského prostoru, hledání možností aktivizace všech specifických zdrojů a tedy naplnění důležitého
strategického cíle – zajištění vyváženého a udržitelného rozvoje v rámci regionů –
vede k nutnosti zabývat se touto problematikou systematicky a s jasným záměrem
nacházet programová řešení, která budou mít konkrétní dopad pro oživení jejich
hospodářské prosperity a která podpoří jejich integraci do širších socioekonomických i kulturně společenských procesů. Nalezená řešení by rovněž měla konkrétním způsobem přispět ke zvýšení efektivity výkonné činnosti orgánů veřejné
správy, a v neposlední řadě ke zvýšení transparentnosti procesů čerpání a využívání disponibilních zdrojů (fondů ČR i strukturálních fondů EU) pro nastartování
a trvalou udržitelnost dalšího rozvoje.
Venkovský prostor, zjednodušeně označovaný jako venkov, je územím, tvořeným
mozaikou sídel a krajiny mezi nimi. Svou prostorovou strukturou a charakterem hospodářství a společnosti je specifickou částí socioekonomické sféry, která pro podporu
rozvoje vyžaduje také specifický přístup. Diferencovaný a multidisciplinární přístup
k venkovu je nezbytným předpokladem pro identifikaci jeho znaků, které jsou současně i kvantifikovatelné, a pro nalezení hlubších souvislostí a vazeb.
Rozvoj venkova je přednostně lokalizován do jednotlivých venkovských sídel,
i když jeho cílem je i venkovská krajina. Často zde bude používán výraz „venkovské
obce“, neboť za venkov je považováno území venkovských obcí. Důležitá je také
okolnost, že ačkoliv v popředí zájmu stojí venkov, nelze z tohoto prostředí vydělovat malá města, která jsou přirozeně srostlá s venkovem, a která jsou v podstatě
svými vazbami také součástí venkovského prostoru.
Důležitým tématem výzkumného projektu „Venkovský prostor a jeho oživení“
bylo vymezení samotného venkovského prostoru. Existuje řada přístupů, každý je
však omezen na několik málo hledisek. Východiskem pro vymezování venkova je
znalost sídelní struktury a vlastností a vlivů působících na vývoj osídlení.
Trvale obydlenou část Země tvoří města (urbánní krajina), venkov (rurální krajina) a divočina („wilderness“). Vzhledem k tomu, že v českých zemích nejpozději
19
od konce předmoderní doby žádná divočina neexistuje (i na území národních
parků je trvalé osídlení a krajina je výsledkem činnosti člověka, nejen přírodních
procesů), je možné v nejširším pojetí za venkov považovat vše, co není městem.
Problémem však zůstává vymezení konkrétní hranice mezi městem a venkovem. V postindustriální společnosti má toto vymezení smysl jen pro účely empirické analýzy, protože „objektivní“ hranice neexistuje. Dřívější dualita byla nahrazena mozaikou míst s různým podílem znaků venkova a města (viz rozsáhlé plochy
přírodě blízké kulturní krajiny vytvořené člověkem uvnitř městských aglomerací
nebo industrializované části venkovských sídel). Pokud pro analytické účely přesto potřebujeme rozdělit území na „města“ a „venkov“, musíme rozhodnout dvě
otázky:
– Označení kritické velikostní hranice sídla (hranice mezi největším
venkovským a nejmenším městským sídlem). Velikost můžeme měřit
počtem obyvatel, komplexní funkční velikostí sídla apod.
– Rozhodnutí o volbě typu hranic, rozdělujících městská a venkovská sídla
(administrativní hranice, na základě urbanistických znaků, podle land-use
apod.).
Můžeme rozlišit dva druhy přístupů k vymezení venkovského prostoru. První
přístup je spíše technický, soustřeďuje se na jednu či pouze několik charakteristik
a je často využívaný pro potřeby regionální politiky. Druhý přístup vychází z co
nejvíce komplexního pohledu na území a zkoumá nejen kvantitativní, ale i kvalitativní znaky sídelní, hospodářské, sociální a krajinné oblasti. Jasné zařazení území
do venkovského prostoru komplikuje obtížnost stanovení hraničních limitů a stále
větší prolínání městských a venkovských charakteristik a vznik přechodných oblastí.
Typickým příkladem prvního typu přístupů jsou dvě definice využívané v západní Evropě, postavené především na socioekonomických kritériích. Vedle nich
však jednotlivé státy Evropské unie disponují vlastními definicemi venkovského
prostoru, které však nelze použít univerzálně.
Definice vytvořená OECD používá jako jediné kritérium hustotu zalidnění. Na
místní úrovni označuje jako venkovské ty oblasti, jejichž hustota zalidnění je nižší
než 150 obyvatel/km2. Na úrovni regionu rozlišuje tři základní kategorie podle
podílu obyvatelstva regionu žijícího ve venkovských obcích (výrazně venkovské
oblasti s více než 50 % obyvatelstva žijícího ve venkovských obcích, venkovské
oblasti s 15–50 % podílem obyvatelstva žijícího ve venkovských obcích a výrazně
městské oblasti s méně než 15 % obyvateli žijícími ve venkovských obcích). Pro
aplikaci této definice na území ČR byla hraniční hodnota hustoty zalidnění snížena na 100 obyvatel/km2. Podrobněji se srovnáním „venkovského charakteru“
vybraných evropských států a také vymezováním venkova na úrovni okresů ČR
zabývá Konzultační dokument „venkov“ (MMR, 1999). Střední kategorie (venkovské oblasti), která u nás výrazně převažuje, byla navíc rozdělena do tří podskupin
20
(převážně venkovské – 37,5 až 50 % venkovského obyvatelstva; smíšené – 25 až
37,5 % venkovského obyvatelstva; převážně městské – 15 až 25 % venkovského
obyvatelstva).
Definice statistického úřadu EU (EUROSTAT) používá vedle kritéria hustoty
zalidnění také absolutní počet obyvatel; dle získaného údaje o stupni urbanizace
lze regiony opět rozdělit na tři kategorie. Jedná se o hustě obydlené zóny s hustotou zalidnění nad 500 obyvatel/km2 a počtem obyvatel alespoň 50 000, přechodné zóny s hustotou zalidnění větší než 100 obyvatel/km2 a počtem obyvatel alespoň 50 000, které nespadají do první kategorie, a nakonec řídce obydlené
zóny, které zahrnují všechny ostatní obce a seskupení obcí, které nesplňují výše
uvedená kritéria (tedy venkovský prostor). Konzultační dokument uvádí tři podskupiny posledně jmenované kategorie: extrémní venkovské osídlení (do 8 obyvatel/km2), méně zalidněné venkovské oblasti (8–50 obyvatel/km2) a venkovské
oblasti (50–100 obyvatel/km2).
Výhoda těchto definic je v jejich jednoduchosti: pracují s dobře dostupnými
údaji a jsou tedy vhodné pro rámcové porovnání různých zemí mezi sebou. Na
druhou stranu ale mají také řadu nevýhod. Hustota zalidnění není v jednotlivých
státech srovnatelná; může se tedy stát, že podle uvedených měřítek bude v jedné
zemi za venkov považováno 30 % nejmenších obcí, zatímco v jiné to bude celé
území státu s výjimkou hlavního města (odlišnosti v rámci Evropské unie se s jejím
rozšířením navíc ještě dále prohloubily). To je možné především proto, že tyto definice nezahrnují funkční a strukturální charakteristiky venkovského prostoru. Další
nevýhoda využití těchto definic spočívá ve značné rozdrobenosti sídel v ČR; je zde
mnoho malých vesnic, které jsou však blízko u sebe, a tak se může stát, že přestože
splňují velikostní kritéria, nezapadnou do definice z hlediska hustoty obyvatelstva.
Tato nevýhoda se však v realitě neuplatňuje, protože pomocí kritéria hustoty jsou
hodnoceny významnější územní celky. V ČR je tak z makropohledu považováno za
„venkovské“ celé území státu s výjimkou Prahy.
V ČR se obvykle pro analytické a regionální účely za venkovské označují obce
s počtem obyvatel menším než 2000. Takto zvolené obce sice většinou splňují
různá kritéria „venkovskosti“ (viz dále), ale vzniká tak regionálně nesouvislé území
a také kategorie přechodných neměstských sídel s více než 2000 obyvateli, která
jsou neoddělitelnou součástí venkovského prostoru a také klíčovou skupinou sídel
významně přispívajících k oživení venkova, jak bude zřejmé z dalšího textu.
K popisu a vymezení venkovského prostoru je tedy třeba využívat i jiná než
socioekonomická měřítka. Bartelemy a Vidal (1999) poukazují na význam propojení venkovského prostoru s jeho obyvateli – zejména s jejich zaměstnáním, způsobem trávení volného času, kulturními preferencemi, stylem spotřeby apod. Stejně
vhodné je podle jejich názoru zapojit do definice venkova i krajinu, a to hlavně
z hlediska její obytné a rekreační funkce.
Druhý přístup vede ke vzniku různorodého souboru definic, z nichž mnohé
obsahují prvky, které jsou obtížně uchopitelné a zařazování venkova podle některých těchto definic by vedlo k vymezení roztříštěné mozaiky území.
21
Tab. 1.1: Četnost venkovských obcí v ČR a krajích v roce 2005 a počet jejich obyvatel
Podíl obyvatel
K 1. 1. 2005
Hlavní město Praha
Počet obcí
Podíl obcí
do 2000
obyvatel
Počet
obyvatel
V obcích
do 2000
obyvatel
Ve městech
1
0
1 170 571
0
100
1146
92,8
1 144 071
43,0
54,6
Jihočeský kraj
623
92,0
625 712
33,3
63,9
Plzeňský kraj
501
91,6
549 618
32,8
66,7
Karlovarský kraj
132
80,3
304 588
20,1
80,7
Ústecký kraj
354
85,9
822 133
19,1
79,3
Liberecký kraj
215
86,0
427 563
24,4
77,9
Královéhradecký kraj
448
90,4
547 296
31,1
68,0
Pardubický kraj
452
92,9
505 285
38,0
61,2
Vysočina
704
95,6
510 114
41,8
58,4
Jihomoravský kraj
672
88,2
1 130 240
29,8
62,8
Olomoucký kraj
397
88,4
639 423
33,8
57,7
Zlínský kraj
304
82,9
590 706
29,3
61,2
Moravskoslezský kraj
299
75,9
1 253 257
14,7
76,7
6248
89,8
10 220 577
26,3
70,2
Středočeský kraj
Česká republika
Pramen: Český statistický úřad, 2005
Pro účely analýz v rámci našeho výzkumu byl venkovský prostor vymezen územím
obcí do 3000 obyvatel, případně obcemi většími bez statutu města. Vymezování
venkova, který je tvořen „mozaikou sídel a krajinou mezi nimi, na principu obcí,
tj. samosprávných sídel“, je zásadní zejména z hlediska rozvojového. Obec jako základní úroveň samosprávy je hlavním aktérem nejen vlastního socioekonomického
rozvoje sídla, ale také krajiny na svém území. Pragmatická hranice 3000 obyvatel
má řadu opodstatnění. Venkovský prostor je tvořen mozaikou různě velkých obcí
a vyčlenění obcí s ryze venkovským charakterem není možné. Hranice 3000 obyvatel v obci je v zákoně ustanovena, jako dolní limit pro možnost obce získat statut
města a je zakotvena v podvědomí obyvatel. Omezovat venkovský prostor na obce
menší než 2000 obyvatel by vytvářelo značně umělou konstrukci nesouvislých výseků území. Právě obce velikostní kategorie 2000–3000 obyvatel tvoří významné
subjekty ovlivňující charakter venkovského prostoru.
22
Sociologická laboratoř na České zemědělské univerzitě v Praze, která se dlouhodobě zabývá výzkumem venkova a zejména jeho obyvatel, sestavila přehled
možných kritérií, která charakterizují specifika venkovských obcí.
Tab. 1.2: Kriteria vymezení venkovských sídel
Kritérium
Hlavní znak
Urbanistická struktura
rozvolněná zástavba, zemědělský statek, rozsáhlé veřejné prostory,
nízký podíl zastavěných ploch
Architektonické znaky
nízkopodlažní zástavby, integrace obytné a dalších funkcí, absence
nájemního bydlení, individuální výstavba
Sociální znaky
konservatismus, tradicionalismus, sousedství, participace,
kooperativnost, sdílení společné historie
Ekonomické znaky
vyjížďka do zaměstnání, zaměstnanost v zemědělství, vyšší podíl
samozásobitelství, kutilství
Veřejná správa
označení obce, postavení obce ve struktuře veřejné správy
Velikostní znaky
počet obyvatel, hustota zalidnění, rozloha, podíl zastavěné plochy
Pramen: Sociologická laboratoř, ČZU, Praha, 2004
Výše uvedené definice i jednotlivá kriteria naznačují pestrost v přístupu k vymezení jednotlivých typů venkova a rozdílné způsoby jejich vymezování v závislosti
na charakteru sídelní struktury a společnosti a také na účelu, pro který je příslušným způsobem vymezený venkov využíván.
1.3 T YPOLOGIE VENKOVSKÉHO PROSTORU
Typologizace venkovského prostoru je úvodním a nezbytným krokem k jeho
analýze, poznání v souvislostech a k následnému navržení možných nástrojů oživení. Typologie umožňují přejít od diverzifikovaného souboru prvků k malému počtu relativně homogenních kategorií. Pro systémové řešení řady problémů venkova
a nastavení plošných rozvojových mechanismů je účelová strukturace venkova
velmi důležitá.
Typologizace vytváří řada profesí, každá v zájmu vyjádření těch diferencí, které
jsou v jejich zorném poli důležité. Pro účel posouzení předpokladů a možností
komplexního rozvoje venkovského prostoru je třeba různá hlediska kombinovat
a také precizovat jejich možnou kvantifikaci. V tomto směru lze považovat za přínosný kvantifikovatelný přístup, který byl navržen a v pilotním území regionu Jihovýchod i uplatněn, který kombinuje počet obyvatel obcí a jejich dopravní polohu.
23
Studium komplexních systémů, k nimž patří i venkovský prostor spojující
složku společensko-hospodářskou s přírodní sférou, vyžaduje úzkou spolupráci
odborníků z nejrůznějších vědních oborů, což nutně také vede ke konfrontaci odlišných přístupů, různého porozumění a interpretací pozorovaných jevů, používané terminologie a metodologie, a tím i k potřebě hledání společného jazyka.
Není možné poskytnout jednoznačný obraz reality venkovského prostoru
v rámci jednotné teorie. Cílem je spíše vytvořit soubor pohledů na venkovský prostor zahrnující nejrůznější aspekty. Právě interakce a provázání jednotlivých složek
je základem pro realistický rozvoj venkovského prostoru.
Velikostní a polohová diferenciace
Základní typologie venkovského prostoru je postavena na velikostní a polohové diferenciaci obcí. Polohová diferenciace je založena na dopravní poloze obcí.
V rámci profilu venkovského prostoru byly pomocí analýzy „tvrdých“ statistických
dat naznačeny základní souvislosti mezi polohou a velikostí obce. Tento přístup
však zůstává „na povrchu“ a slouží pouze pro základní orientaci. Je nutné zahrnout
umístění v krajině, omezující podmínky, specifické místní zdroje a v neposlední
řadě přihlédnout i k vnímání situace ze strany místních obyvatel.
Tab. 1.3: Velikostní a polohová typologie
Velikostní kategorie
Polohové kategorie
1
0–199
A
Zázemí měst
2
200–499
B
Obce s velmi dobrou dopravní polohou
3
500–999
C
Obce s průměrnou dopravní polohou
4
1000–1999
D
Obce se špatnou dopravní polohou
5
2000–2999
Pramen: Autoři
Velikostní a polohová typologie jsou uváděny v rámci jednoho komplexu, protože
pro analýzu venkovského prostoru je nezbytná právě kombinace velikosti a polohy.
V případě velikostní typologie je členění jednoznačné. Pro zařazení obce slouží
počet obyvatel v obci ke konci daného roku. Jistý komentář vyžaduje kategorie obcí
nad 2000 obyvatel, kam spadají všechny obce překračující tuto hranici, které nemají
statut města, tj. do venkovského prostoru jsou zařazeny např. obce na Hodonínsku,
které mají dokonce přes 4000 obyvatel.
Polohová typologie je založena na dopravní dostupnosti. Podrobnější specifikace se nachází v kapitole 5, metodický přístup k určení polohy obsahuje příloha 1
(grafické vyjádření viz mapa 2).
24
Sídelní typologie
Sídlení typologie vychází z polohy obcí vůči urbanizovaným územím a urbanizačním osám, tedy z polohy obcí v sídelní struktuře. Lze rozlišit pět odlišných
sídelních kategorií, které vykazují různé předpoklady pro rozvoj:
– sídla v suburbánním území jádra,
– sídla na hlavních urbanizačních osách,
– sídla na vedlejších urbanizačních osách,
– sídla mimo urbanizační osy,
– sídla v marginálním území.
Sídla v suburbánním území jádra – Sídlo vykazuje předpoklady pro významný
rozvoj rezidenčních funkcí, pro které je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné
plochy v návaznosti na zastavěné území sídla. Pokud sídlo vykazuje schopnost generovat potenciál pracovních míst odvozený z velikosti sídla a jeho dopravní vybavenosti, je přípustné vymezit rozvojové plochy pro výrobní funkce. Pokud jsou
v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány
majetkovými vztahy, nebo ekologickými zátěžemi, resp. jinými limity, bude preferována dostavba těchto nezastavěných ploch.
Sídla na hlavních urbanizačních osách – Sídlo vykazuje předpoklady pro
významný celkový urbanistický rozvoj, pro který je přípustné vymezit rozvojové
zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla jak pro funkce rezidenční, tak funkce výrobní. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy nebo ekologickými
zátěžemi resp. jinými limity, bude preferována dostavba těchto nezastavěných
ploch.
Sídla na vedlejších urbanizačních osách – Sídlo vykazuje předpoklady pro
celkový urbanistický rozvoj, pro který je přípustné vymezit rozvojové zastavitelné plochy v návaznosti na zastavěné území sídla pro funkce rezidenční. Pokud
sídlo vykazuje schopnost generovat potenciál pracovních míst odvozený z velikosti sídla a jeho dopravní vybavenosti, je přípustné vymezit rozvojové plochy
pro výrobní funkce. Pokud jsou v současně zastavěném území sídla nezastavěné
plochy, které nejsou blokovány majetkovými vztahy nebo ekologickými zátěžemi
resp. jinými limity, bude požadováno přednostní využití těchto nezastavěných
ploch.
Sídla mimo urbanizační osy – Sídlo nemá předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj, nad rámec současně zastavěného území. Přípustné je využívat pouze
rezervy v zastavěném území sídla pro funkce rezidenční i výrobní. Pokud se ve
vazbě na krajinu vyskytují předpoklady pro ekonomické aktivity související s využíváním krajiny, může být individuálně posouzena možnost využití volného území
pro odpovídající funkci v návaznosti na zastavěné území sídla.
Sídla v marginálním území – Sídlo nemá předpoklady pro celkový urbanistický rozvoj. Přesto je žádoucí udržet funkčnost sídla pro obhospodařování krajiny
25
v nezbytné míře. Pro zajištění stability může využívat rezervy v zastavěném území
sídla pro funkce rezidenční i výrobní. Pokud se ve vazbě na krajinu vyskytují
předpoklady pro ekonomické aktivity bezprostředně související s využíváním krajiny, může být individuálně posouzena možnost využití volného území pro odpovídající funkci v návaznosti na zastavěné území sídla.
Lze tvrdit, že současné trendy ve vývoji sídelní struktury (suburbanizace,
mobilita obyvatelstva) nebudou mít přímý vliv na ohrožení obcí ve venkovském
prostoru, protože se především týkají „urbánního typu krajiny“ a sídelní struktury v suburbánní zóně jádra aglomerace a na urbanizačních osách (viz mapa 3).
Tyto procesy se promítají i do situace ve venkovských obcích, jejich dopad je však
značně diversifikovaný.
Historicko-sociální typologie
Na základě historických, sociálních, ekonomických a fyzickogeografických kritérií identifikuje Perlín (2003) v českém venkovském prostoru několik základních
typů venkovského osídlení:
– suburbánní zóna,
– venkov v bohatých zemědělských oblastech,
– severní (bohaté) Sudety,
– jižní (chudé) Sudety,
– vnitřní periferie,
– moravsko-slovenské pomezí.
Tato typologie může sloužit ke zkoumání stavu a vývoje sociálních a kulturních charakteristik zmiňovaných oblastí. Jde spíše o historizující členění a základní
diferenciační charakteristiky se již uplatňují poměrně slabě. Její užití k exaktním
analýzám je vzhledem k volnějším hranicím oblastí problematické.
Typologie vybavenosti obcí
Vedle typologií celistvých území vytvářejících na principu sousedství omezené
množství regionů s určitou mírou podobnosti můžeme aplikovat na obce venkovského prostoru řadu diferenciačních kritérií. Tyto přístupy jsou většinou silně
účelové a slouží pro nepříliš široce vymezené soubory znaků.
Jako příklad lze uvést členění obcí podle vybavenosti (Maříková, 2003). Vybavenost obcí je důležitá z hlediska kvality života na venkově. Její podstatou je existence základních sociálních a ekonomických služeb v obci.
Kategorie občanské vybavenosti:
1. Bohatá – obec má základní i mateřskou školu, lékaře, více obchodů,
knihovnu a další vybavenost.
2. Základní – obec má základní školu, lékaře a alespoň jeden obchod.
26
3. Malá – obec má pouze obchod a školu s prvním stupněm nebo lékaře.
který dojíždí pouze některé dny v týdnu.
4. Žádná – obec nemá žádný ze základních prvků vybavenosti (škola, lékař,
obchod).
Členění obcí podle vybavenosti, při doladění zde pouze schématicky naznačených kritérií, umožňuje ve spojení s polohovou typologií zkoumat lokální vazby,
zejména vztah vybavenosti obcí a dopravní dostupnosti chybějících služeb.
27
2. CHARAKTERISTIKY VENKOVSKÉHO PROSTORU
–
–
–
–
–
–
Přístup ke kvantitativnímu hodnocení venkova
Charakteristiky venkova v regionu Jihovýchod
Identifikace typových skupin obcí
Problémy venkovských obcí
Místní zdroje
Rozvojové potenciály
2.1 SOCIOEKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA
VENKOVSKÉHO PROSTORU
Metodický přístup k identifikaci specifik venkovského prostoru
Pro identifikaci a hodnocení specifik venkovského prostoru na analytické bázi
musí existovat jednoznačně vymezené jednotky, pro které má smysl zjišťovat hodnoty jednotlivých kvantitativních, resp. kvalitativních, kritérií. Pro objektivní posouzení zjištěných údajů musí rovněž existovat srovnávací báze.
Definice uvedené v kapitole 1 řeší tuto potřebu jen částečně. Obecně je sice
možné srovnávat venkovské regiony vymezené na základě hustoty (viz přístupy
EU a OECD), ale tento přístup neumožňuje zachycení zásadních vnitřních charakteristik a vztahů. Jako vhodný způsob se jeví soustředění se na úroveň obcí, resp.
jednotlivých sídel, kdy tyto obce na analytickém základě rozdělíme mezi venkovské
a městské. Venkovský prostor potom bude zahrnovat území náležející venkovským
sídlům.
První možností k vymezení venkova je využití rozsáhlého souboru ukazatelů
a pohledů, což v praxi znamená účelový výběr systému kritérií. Jde o náročný postup, protože „klasické“ charakteristiky venkova (viz tab. 1.2) se dnes do jisté míry
stírají. Je také otázkou praktická „použitelnost“ takto vymezeného souboru obcí.
V praxi se nejčastěji uplatňují přístupy založené na kritériu počtu obyvatel v obci.
Výhodou je jednoznačné zařazení i poměrně vysoká vypovídací schopnost tohoto
ukazatele.
Hranice počtu obyvatel v obci pro zařazení mezi venkovské obce se liší. Nejčastěji se využívá limit 2000 obyvatel. Pro účely analýz v rámci projektu „Venkovský
prostor a jeho oživení“ byla stanovena hranice 3000 obyvatel, kdy za venkovské
obce považujeme obce do této hranice bez ohledu na statut a obce větší než je
3000 obyvatel, pokud nemají statut města (v případě analyzovaného území regionu
Jihovýchod jde pouze o 6 obcí na Hodonínsku). Dalším používaným termínem je
„malá obec“. V užším slova smyslu se tím rozumí obec do 500 obyvatel. Velikost
obce však musí být posuzována v širším kontextu sídelní struktury. Označení lze
28
proto v širším slova smyslu použít pro označení všech venkovských obcí jako protiváhy „velkých obcí“ – měst. Potom lze používat pojmu malé obce jako srovnatelného s pojmem venkovské obce.
Základním metodickým přístupem k identifikaci specifik venkova je komparativní analýza postavená na dichotomii venkovských obcí a měst, kdy srovnáváme
hodnoty ukazatelů v jednotlivých velikostních kategoriích obcí mezi sebou a celkově hodnoty venkovských obcí s hodnotami měst.
Venkovský prostor v regionu NUTS II Jihovýchod
Základním východiskem pro posouzení závažnosti identifikovaných problémů
byla socioekonomická analýza obcí venkovského prostoru. V regionu Jihovýchod
tak byl zkoumán soubor 1312 venkovských obcí. Jejím cílem bylo srovnat situaci
v obcích v závislosti na velikosti a poloze obce a současně porovnat závažnost problémů z hlediska jejich vnímání představiteli obcí a z hlediska statistických dat.
Byly posuzovány i rozdíly mezi Jihomoravským krajem a krajem Vysočina s cílem
nalézt zobecnitelné závěry o specifických typech venkovských regionů.
Pro kraj Vysočina je typická převaha malých obcí a struktura obcí ležících nepříliš daleko od sebe. Obce do 200 obyvatel tvoří 48,2 % z celkového počtu obcí,
v Jihomoravském kraji je to 18 %. Jihomoravský kraj má několikanásobně větší podíly obcí ve vyšších velikostních kategoriích. Venkovské obce nad 2000 obyvatel
mají v kraji Vysočina pouze 0,9 % podíl oproti 6 % v Jihomoravském kraji. „Malé“
obce tvoří 52_% z venkovských obcí Jihomoravského kraje a dokonce 81 % z obcí
kraje Vysočina.
Tab. 2.1: Podíly obcí krajů regionu Jihovýchod ve velikostních kategoriích v roce 2004
Velikostní kategorie
Jihomoravský kraj
Kraj Vysočina
0–199
19,1 %
49,9 %
200–499
32,1 %
31,1 %
500–999
28,1 %
13,2 %
1000–1999
14,4 %
4,9 %
2000–2999
6,3 %
0,9 %
633 obcí
679 obcí
Celkem
Pramen: Český statistický úřad, vlastní výpočty
Polohová typologie vytvořená pro potřeby výzkumu byla aplikována na území regionu Jihovýchod, kdy byly pro všechny obce vypočteny bodové hodnoty dopravní
polohy a určeny obce v zázemí měst. Rozdělení obcí regionu Jihovýchod podle polohy uvádí tab. 2.2.
29
Tab. 2.2: Podíly obcí krajů regionu Jihovýchod v polohových kategoriích
Polohové kategorie
Jihomoravský kraj
Kraj Vysočina
Zázemí měst
15,3 %
13,0 %
Obce s dobrou dopravní polohou
16,7 %
10,9 %
Obce s průměrnou dopravní polohou
26,9 %
31,8 %
Obce se špatnou dopravní polohou
41,1 %
44,3 %
Pramen: Autoři
Všechny obce regionu Jihovýchod byly seskupeny podle velikosti a polohy a v této
struktuře byla prováděna socioekonomická analýza. Důraz byl kladen zejména na
nalezení souvislostí mezi polohou, velikostí obce a hodnotami socioekonomických
charakteristik.
Největší pozornost byla věnována obyvatelstvu, vývoji jeho počtu a jeho struktuře. Vylidňování venkovských oblastí je považováno za vážný problém. Vývoj počtu obyvatel ve venkovských obcích však není jednoznačný. V průběhu 90. let se
změnila atraktivita velikostních i polohových kategorií obcí. Vylidňování tak není
obecným problémem venkovského prostoru, ale vážným ohrožením vybraných
území. K úbytku obyvatel došlo v méně než polovině venkovských obcí. S poklesem počtu obyvatel se průměrně potýkají především nejmenší obce a obce se špatnou polohou, ale i v těchto kategoriích se počet obyvatel u cca 40 % obcí zvýšil, což
naznačuje vliv i jiných faktorů, než jsou velikost a poloha. Mezi léty 1996–2003
počet obyvatel venkovského prostoru vzrostl o 1,3 %, počet obyvatel měst poklesl
o 3,5 %. Přirozený úbytek obyvatelstva ve venkovském prostoru je vyrovnáván migračním přírůstkem. Věková a vzdělanostní struktura úzce souvisí s velikostí obce.
Menší obce se potýkají se stárnutím obyvatelstva více, vzdělanostní úroveň jejich
občanů je výrazně nižší.
Tab. 2.3: Index vývoje počtu obyvatel v letech 1996–2003 (1996 = 100)
Velikost /Poloha
A
B
C
D
Celkem
0–199
102,7
101,3
98,0
95,8
97,4
200–499
105,8
103,7
102,0
100,1
101,9
500–999
106,8
102,2
100,0
99,5
101,6
1000–1999
106,3
101,3
99,8
101,7
101,8
2000–2999
103,0
100,7
99,7
100,0
101,1
Celkem
106,1
101,2
99,5
98,2
101,3
Pramen: Český statistický úřad, vlastní výpočty
30
Hledáme-li souvislosti mezi vývojem obyvatelstva v obcích podle velikosti a polohy, můžeme vidět, že počet obyvatel v nejmenších obcích klesal pouze pokud
obce měly průměrnou či špatnou dopravní polohu. Z obcí se špatnou dopravní
polohou ztrácely rovněž obce o velikosti 500 až 999 obyvatel. Nepříznivá byla situace i v obcích s průměrnou dopravní polohou, kde se snížil počet obyvatel nejen
v nejmenších obcích, ale i v obcích nad 100 obyvatel. Tento pokles však byl velmi
nízký. Všechny velikostní kategorie obcí v zázemí měst vykazují nárůst počtu obyvatel. Obce s 500 až 999 obyvateli získaly téměř 7 % obyvatel.
Hodnoty socioekonomických charakteristik obcí venkovského prostoru většinou odráží celkový vývoj v České republice a výrazně se neodlišují od vývojových
tendencí.
Hlavním sektorem zaměstnanosti ve venkovském prostoru je průmysl následovaný s nepříliš velkým odstupem službami. Zemědělství již není největším zaměstnavatelem ani v malých obcích zemědělských oblastí. Podnikatelská aktivita
roste spolu s velikostí obce a zlepšující se polohou obce.
Tab. 2.4: Míra nezaměstnanosti v regionu Jihovýchod – prosinec 2004
Velikost /Poloha
A
B
C
D
Celkem
0–199
9,7
7,4
10,3
12,4
11,3
200–499
9,9
11,5
11,8
13,3
12,1
500–999
9,6
10,0
12,4
13,2
11,5
1000–1999
9,1
10,3
11,9
12,0
10,9
2000–2999
11,7
11,4
14,7
10,6
12,0
Celkem
10,1
10,5
12,2
12,7
11,5
Pramen: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Krajský úřad kraje Vysočina, vlastní výpočty
Nezaměstnanost se ve venkovských obcích zvyšuje zejména se zhoršující se polohou, vliv velikosti obce již není tak výrazný (viz tab. 2.4). V nejmenších obcích je však velmi vysoký počet nezaměstnaných připadajících na volné pracovní
místo.
Vybavenost technickou infrastrukturou je nejvíce ovlivněna velikostí venkovské obce a existují zde značné rozdíly. To se týká především míry napojení bytů na
kanalizační síť a na plyn. Podíl bytů napojených na vodovod ve všech kategoriích
přesahuje 90 %.
Pro vytvoření nástrojů a postupů k řešení problémů venkovských obcí bylo
třeba posoudit socioekonomický vývoj obcí ve vztahu k velikosti obce a její poloze.
Na základě závislostí by mohly být vymezeny skupiny obcí s podobnou situací.
Obr. 2.1 ukazuje souvislosti mezi velikostí, polohou a hodnotami socioekonomických ukazatelů. K jeho konstrukci byly využity následující ukazatele: celkový
31
přírůstek obyvatelstva, index stáří, vzdělanost obyvatelstva (podíl osob nad 15 let se
středoškolským a vyšším vzděláním), zaměstnanost ve službách, míra nezaměstnanosti a podnikatelská aktivita. Hodnoty na obr. 2.1 vyjadřují součet odchylek od
průměrných hodnot venkovského prostoru.
Obr. 2.1: Souvislosti velikosti, polohy a hodnot socioekonomických ukazatelů
venkovských obcí regionu Jihovýchod
Špatná poloha
Průměrná poloha
Dobrá poloha
0–199
500–999
200–499
6,0–8,0
4,0–6,0
2,0–4,0
0,0–2,0
1000–1999
–2,0–0,0
–4,0–2,0
Zázemí měst
nad 2000
–6,0–4,0
–8,0–6,0
Pramen: Český statistický úřad, krajské úřady Jihomoravského kraje a kraje Vysočina, vlastní výpočty
Se zhoršující se polohou se stále více projevuje vliv velikosti obce. U obcí v zázemí
měst jsou tak rozdíly mnohem menší než mezi nejmenšími a největšími obcemi
ve špatné poloze. U obcí nad 1000 obyvatel se špatnou polohou se projevuje jejich
význam regionálních center a jejich situace je srovnatelná se stejně velkými obcemi
s dobrou polohou. Nejlépe jsou na tom z hlediska hodnocených socioekonomických ukazatelů obce zázemí měst s 1000 až 1999 obyvateli, nejhůře na opačném
konci stojící nejmenší obce se špatnou polohou.
−
−
−
32
Při určitém zjednodušení můžeme vymezit tři základní skupiny obcí:
nejmenší obce mimo zázemí měst,
obce mimo zázemí měst větší než 200 obyvatel,
obce v zázemí měst.
Tato jednoduchá typologie může sloužit jako podklad pro volbu a nastavení
nástrojů regionální politiky a pro cílenou podporu rozvoje podle potřeb a možností území.
2.2 PROBLÉMY VENKOVSKÉHO PROSTORU
Vnímání problémů venkovského prostoru
Vymezení problémů venkovských obcí se ukazuje jako poměrně jednoznačné,
v pociťování závažnosti jednotlivých omezení rozvoje venkova se však výrazně
uplatňují rozdíly dané velikostí obce, polohou obce a postavením obce v hierarchii
sídel. Vnímání problémů se často liší od jejich skutečné závažnosti. Názory subjektů regionální politiky na řešení problémů často nejsou zcela v souladu. Mechanismy a postupy řídících orgánů naráží na omezené možnosti venkovských, převážně malých, obcí. Řešení problémů venkovských obcí rovněž komplikuje řada
přístupů k jejich vymezování a nastavení systému regionální politiky.
Hlavní problémy venkovského prostoru
Identifikace problémů a zjištění jejich závažnosti je prvním a nezbytným krokem ke zlepšení situace venkovských obcí. Základním informačním zdrojem analýzy
problémů venkovských obcí bylo dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje
uskutečněné Krajským úřadem Jihomoravského kraje v roce 2002. Nejvýznamnější
problémy podle pořadí závažnosti určeného představiteli obcí ukazuje obr. 2.2.
Obr. 2.2: Problémy venkovských obcí Jihomoravského kraje
Podíl z celkového počtu obcí (%)
Nedostatek pracovních příležitostí
Špatná finanční situace
Snižování počtu obyvatel
Nedostatek pozemků pro výstavbu
Neprovedené komplexní
pozemkové úpravy
Zanedbaná technická infrastruktura
Nedostatečná dopravní obslužnost
Nezájem obyvatel o dění v obci
0
10
20
30
40
50
60
70
80
Pramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, JMK, k 31. 12. 2002, vlastní
výpočty
33
Venkovské obce byly v našem výzkumném projektu rozčleněny do pěti velikostních a do čtyř polohových kategorií. Problémy byly posuzovány nejen z hlediska existence, ale i z pohledu typových skupin obcí.
Více než 70 % obcí Jihomoravského kraje považuje za nejtíživější problém nedostatek pracovních příležitostí. Nedostatek pracovních příležitostí i druhý nejvýznamnější problém, jímž je špatná finanční situace, nelze označit za závislé na
velikosti obce. Naopak pokles počtu obyvatel a nedostatečná dopravní obslužnost
jako závažné problémy se projevují negativně především u menších obcí. Nedostatek pozemků pro výstavbu a důsledky neprovedené komplexní pozemkové reformy pociťují mnohem silněji obce větší. Zanedbaná technická infrastruktura je
hodnocena jako problém v téměř třetině obcí mezi 1000 a 2000 obyvatel. Nezájem
obyvatel o dění v obci příliš nesouvisí s její velikostí.
Obr. 2.3: Vliv velikosti obce na existenci jednotlivých problémů v Jihomoravském kraji
Podíl odpovědí na celkovém počtu obcí v %
90,0
80,0
0–199
200–499
500–999
1000–1999
2000–2999
70,0
60,0
50,0
40,0
30,0
20,0
Nezájem
obyvatel o dění
v obci
Nedostatečná
dopravní
obslužnost
Zanedbaná
technická
infrastruktura
Neprovedené
komplexní
pozemkové úpravy
Nedostatek
pozemků pro
výstavbu
Snižování počtu
obyvatel
Špatná
finanční
situace
0
Nedostatek
pracovních
příležitostí
10,0
Pramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, JMK, k 31. 12. 2002, vlastní
výpočty
S rostoucí vzdáleností obcí od velkých městských center a dopravních a rozvojových
os se projevuje větší nedostatek pracovních příležitostí, stejně tak snižování počtu
obyvatel. Blíže k centrům se ukazuje větší nedostatek pozemků pro výstavbu, což
souvisí s jejich lepší dopravní dostupností a tak i atraktivitou, a negativně působí neprovedené komplexní pozemkové úpravy. Finanční situace obcí není jednoznačně
prostorově diferencována.
34
Obr. 2.4: Vliv polohy obce na existenci jednotlivých problémů
Podíl odpovědí na celkovém počtu obcí v %
90,0
80,0
zázemí měst
dobrá dopravní poloha
průměrná dopravní poloha
špatná dopravní poloha
70,0
60,0
50,0
40,0
30,0
20,0
Nezájem
obyvatel o dění
v obci
Nedostatečná
dopravní
obslužnost
Zanedbaná
technická
infrastruktura
Neprovedené
komplexní
pozemkové úpravy
Nedostatek
pozemků pro
výstavbu
Snižování počtu
obyvatel
Špatná
finanční
situace
0
Nedostatek
pracovních
příležitostí
10,0
Pramen: Komplexní dotazníkové šetření v obcích Jihomoravského kraje, JMK, k 31. 12. 2002, vlastní
výpočty
V průběhu měsíců října a listopadu 2004 byla v rámci řešení výzkumného úkolu
provedena řada rozhovorů s představiteli místní samosprávy v regionu Jihovýchod. Důraz byl kladen na co nejrovnoměrnější pokrytí zkoumaného prostoru,
proto byla snaha o navázání kontaktů v každém území obce s rozšířenou působností. Nejčastěji byli dotazováni starostové obcí, kteří aktivně usilují o rozvoj dané
obce a zajímají se o problematiku venkova v širších souvislostech. Druhou skupinu
oslovených osob tvoří lidé zabývající se problematikou rozvoje venkova či regionů
(na městských úřadech, na krajských úřadech, jako manažeři mikroregionů či jiné
angažované osoby).
Dotazovaní odborníci považují za nejtíživější problémy snižování počtu obyvatel (včetně stárnutí obyvatelstva a odchodu mladých) a nedostatek pracovních
příležitostí. Toto zjištění jen potvrzuje výsledky dotazníkového šetření. Problém
nedostatku finančních prostředků není ve skupině problémů vnímán jako bariéra – jde jen o zástupné označení. Jmenovány jsou proto oblasti, na které chybějí
peníze. Téměř vždy je zmiňována nedostatečná a nekvalitní infrastruktura, kdy
obce musí dohánět investiční deficit minulých desetiletí, a obtížná dopravní dostupnost. Ukazuje se, že neexistují osamoceně stojící problémy venkova, ale jde
o zacyklený řetězec příčin a souvislostí.
35
Na základě dostupných údajů lze tvrdit, že poznatky o problémech venkovských obcích regionu Jihovýchod lze zobecnit na venkovské obce. Pro využití
problémů jako identifikovaných míst, která je třeba rozvíjet, je nutno neustále konfrontovat vnímání těchto problémů na venkově s objektivní situací zjištěnou na
základě statistických údajů.
Řešení problémů komplikuje nesoulad mezi dvěmi hlavními stranami rozvoje
venkovských oblastí – obce a řídící subjekty regionální politiky vidí výběr a aplikaci nástrojů regionální politiky odlišně. Zejména malé obce nemají dostatečné
finanční ani personální kapacity ke zvládnutí aktivního rozvoje obce.
Pro rozvoj obce je rozhodující osobnost starosty a postoj obyvatel obce. Obec
může být jen těžko rozvíjena zvnějšku, pokud se nezačne rozvíjet sama s mobilizací
vnitřních zdrojů a s využitím vnější pomoci. Je třeba si uvědomit zásadní význam
lidských zdrojů a vycházet ze specifických podmínek každé obce.
2.3 SPECIFICKÉ MÍSTNÍ ZDROJE
Pojetí místních zdrojů
Místní zdroje jsou v nejširším slova smyslu možnosti a charakteristiky daného území. Tyto zdroje nelze označit jako výhradně venkovské, tj. nalezneme je
i v městských sídlech, ale záměrem je vysledování jejich působení ve venkovském
prostoru a nalezení těch, které ovlivňují procesy venkovského oživení.
Na místní zdroje venkova se můžeme podívat ze tří úhlů. Z hlediska obyvatel venkova je to přítomnost faktorů ovlivňujících pozitivně jejich život; z hlediska rozvojového to jsou hodnoty, které mohou přilákat do obce nové obyvatele,
podnikatele, investory; z hlediska návštěvníků jde o faktory, které ovlivňují výběr
lokality k pobytu či návštěvě. Popisný přístup ke specifickým místním zdrojům
vychází ze standardního rozlišování složek krajinné a socioekonomické sféry.
Lze jej snadno uplatnit a umožňuje zřetelný obraz o možnostech konkrétního
území.
Místními zdroji z pohledu obyvatel mohou být: kvalita životního prostředí,
příjemné prostředí, klid, blízkost přírody, dobrá dopravní dostupnost, dostupné
bydlení, možnosti volnočasových aktivit, pracovní příležitosti atd.
Místními zdroji z pohledu podnikatelů mohou být: objekty a pozemky vhodné
pro podnikání, kvalitní dopravní komunikace, dostupnost inženýrských a dopravních sítí, kvalifikovaná pracovní síla, odbytové trhy, přírodní, kulturní, rekreační
atraktivity atd.
Místními zdroji z hlediska návštěvníků mohou být: atraktivita daného prostoru, výskyt přírodních, kulturních a historických zajímavostí, sportovní možnosti, ubytovací a stravovací kapacity apod. Jako zvláštní „specifický“ zdroj může
působit i tzv. „synergický“ (vícenásobný) efekt ze souběžného výskytu jednotlivých
zdrojů.
36
Členění místních zdrojů
Při snaze o určité metodické rozdělení lze místní zdroje z hlediska jejich věcného charakteru primárně členit do tří skupin s řadou podskupin:
– lidské zdroje,
– přírodní zdroje,
– hospodářské zdroje.
Specifickým souborem faktorů, který zakládá využití řady zdrojů v jednotlivých podskupinách a jejich rozvinutí do rozvojových potenciálů (viz dále), je
infrastruktura a občanská vybavenost. Výlučnost těchto faktorů spočívá v jejich
multiplikačním efektu a synergickém působení spolu s jednotlivými místními
zdroji.
Lidské zdroje
Lidské zdroje jsou ve svém důsledku nejvýznamnější součástí celkových zdrojů
venkova. Jejich prioritní postavení spočívá v tom, že kvalita lidských zdrojů ovlivňuje využití jakýchkoli zdrojů ostatních. Lidské zdroje jsou hnací silou a „výkonnou
jednotkou“ pro rozvoj území.
Základním prvkem ovlivňujícím charakter a praktický aspekt lidských zdrojů
je identita obyvatel a jiných osob ve vztahu ke konkrétnímu území. Právě ekonomická úspěšnost regionu může být založena na silném pocitu regionální sounáležitosti a identity čerpající např. ze specifického a neporušeného životního prostředí,
společných historických kořenů apod. Stejně významné jsou socioekonomické
charakteristiky obyvatelstva: věková struktura, vzdělanost, pracovní participace
a další. Více pozornosti je lidským zdrojům věnováno v kapitole 3.
Do skupiny lidských zdrojů lze zařadit i svébytnou podskupinu zdrojů, vážících se hodnotově na kulturní a sportovní sféru lidských aktivit. Ačkoliv z hlediska
metodiky vymezení hlavních skupin zdrojů se jedná spíše o pomezní oblast, je důležité uvažovat jako obecně důležitou součást kvality lidských zdrojů a možností
jejich využití pro oživení venkovského prostoru právě předpoklady pro realizaci
kulturních nebo sportovních aktivit ve venkovských obcích a především aktivní zapojení lidí v nich. Do sféry tzv. „kulturních zdrojů“ nejčastěji patří kulturní tradice,
folklór, tradiční řemesla, místní umělci. Jako důsledek lidské činnosti a „lidského
ducha“ vznikla umělecká díla a historické památky. Ve sféře „sportovních zdrojů“
můžeme zmínit existenci a fungování nejrůznějších sportovních klubů, oddílů a jiných uskupení, podmiňujících pocit sounáležitosti s daným územím a jeho obyvateli. V tomto smyslu zde náleží i oblast pro realizaci jakékoliv další aktivní spolkové
činnosti (hasiči, důchodci, náboženské skupiny, charitativní spolky…)
Z pohledu oživení venkova je důležitou součástí lidských zdrojů i kvalita lidí
ve vedení obce. Jejich aktivita, informovanost a schopnosti jsou pro úspěšný rozvoj
obce klíčové.
37
Přírodní zdroje
Přírodní zdroje v nejširším slova smyslu jsou širokou skupinou charakteristik
území. Z hlediska využitelnosti můžeme rozlišovat „krajinné“ zdroje a surovinové
přírodní zdroje.
Krajinné zdroje vychází z vnějších vzhledových prvků a fyzickogeografických
podmínek. Typickými příklady těchto zdrojů jsou např. reliéf, klima. Zde je ceněný
zejména estetický aspekt. Na pomezí krajinných a surovinových zdrojů lze zařadit
půdy (využívání v zemědělství), vegetační pokryv (v případě hospodářsky využívaných lesů jde spíše o surovinové zdroje), ale i např. minerální prameny, zdroje podzemních vod, povětrnostní podmínky (možnost stavby větrné elektrárny) apod.
V případě surovinových zdrojů má největší význam potenciál jejich využívání při
výrobě.
Na přírodní zdroje bylo v minulosti často nahlíženo jako na materiálně – surovinovou základnu, která je využívána pro průmysl, stavebnictví, zemědělství a další
výrobní aktivity. Bylo také tak s nimi nakládáno a řada takto „využitých“ zdrojů je
nenávratně vyčerpána a ztracena. Pozitivem je, že lidé si toto stále více uvědomují
a začínají ke složkám přírodních zdrojů přistupovat komplexně a s vědomím jejich
silné provázanosti. Rozvíjí se péče o venkovskou krajinu se snahou o zachování
venkovského rázu krajiny v její dnešní kulturní podobě a zdůrazňuje se šetrné využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a posilování významu obnovitelných
zdrojů.
Hospodářské zdroje
Hospodářské zdroje venkova se do jisté míry prolínají s lidskými zdroji, protože ekonomickou aktivitu na venkově vykonávají především obyvatelé, kteří zde
žijí a pracují, stejně jako s přírodními zdroji, jichž nezřídka využívají. Tyto zdroje
je možné ze tří zmiňovaných skupin nejlépe kvantifikovat. Klíčovými prvky jsou
podnikatelské subjekty v území, struktura jejich aktivit a přítomnost progresivních
ekonomických činností. To vše ve vztahu k zajištění pracovních míst pro obyvatele
a k vytváření synergického efektu, kdy pracovní místa přitáhnou, resp. udrží, obyvatele, na obyvatele se váží služby a další podnikání. Tento cyklus se však ve venkovském prostoru spíše uplatňuje v opačném směru. Místní podnikání je zásadní
složkou oživení venkovského prostoru.
Specifické místní zdroje
Hlavní typy zdrojů se obecně vyskytují všude, i když jejich charakteristiky se
liší. Pro oživení venkova je důležité využít zdroje, které jsou právě pro venkov specifické a které se vyskytují téměř výhradně na venkově.
Jedním z možných zdrojů, ale i možných barier určitých směrů rozvoje, jsou
speciálně vymezená území s jedinečnými charakteristikami. Jde např. o chráněná
38
území, lázeňské lokality, vesnické památkové rezervace a zóny a další, díky nimž
je možno rozvíjet specifický potenciál cestovního ruchu a rekreace. Otázkou zůstává, zda a jak dokáží obce využít zařazení do účelových regionů, často spojených s nějakým typem omezení. To úzce souvisí s přenesením pojetí pozitivních
a negativních externalit do konkrétních území a s redistribučními toky finančních
prostředků.
Výrazným specifikem venkovských obcí jsou místní společenské a kulturní
tradice, které se historicky pojí s venkovským prostředím. Venkovská společnost
daleko více udržuje místní zvyky a tradice než např. společnost městská a považuje
je za přirozenou součást života. Aktivity, které se s nimi pojí, mohou být dobrovolného či zájmového charakteru (společenské a kulturní akce různých místních
dobrovolných spolků, sportovní aktivity pro všechny skupiny obyvatel, apod.), ale
také postavené z části na komerční bázi (místní trhy, jarmarky, prodejní výstavy
a další). Tyto aktivity patří k venkovu, jsou jeho skutečným specifikem, posilují
sounáležitost místních obyvatel k prostředí, v němž žijí. Jejich existenci a cílenou
podporu je možno brát za další možný zdroj pro oživení venkova, a to zejména při
rozvoji lidských zdrojů a budování společné identity. Jako konkrétní příklad typického specifického zdroje na jižní Moravě lze uvést vinařství a folklór.
Rozvojový potenciál
Při posuzování možností využití specifických zdrojů venkova pro jeho oživení
je možno rozlišit, zda nalezené zdroje jsou zdroji, které přímo působí jako „rozvojové potenciály“ (není tedy nutno je nějakým zásahem zvláště aktivovat), a takové
zdroje, které jsou z tohoto hlediska spíše „latentními potenciály“, je tedy třeba je
pro vhodné využití v procesech oživení venkova teprve „aktivovat“.
Označením „potenciál“, zde vyjadřujeme, že příslušný zdroj obsahuje soubor
„vlastností“ (předpokladů, podmínek, faktorů…), které umíme najít a využít.
Z rozvojového hlediska se často vymezují soubory provázaných a vzájemně
se doplňujících místních zdrojů, které směřují ke konkrétním způsobům využití
a rozvoje území. Různě vymezené typy „rozvojových potenciálů“ nestojí vedle
sebe, ale prolínají se a překrývají v závislosti na charakteru činností a vazeb mezi
nimi. Nezřídka také existuje úzká hranice mezi zdrojem jako příležitostí k rozvoji
a zdrojem jako příčinou jeho ohrožení. Využívání řady zdrojů se může navzájem
vylučovat a je nutné zvolit prioritní oblasti rozvoje. Je nutné rozvíjet takové zdroje,
které jsou pro dané cíle nejvhodnější a přitom nepodléhat lákavým, ale nereálným
cestám rozvoje, které nenavazují citlivě na místní podmínky.
V následujícím textu jsou stručně charakterizovány hlavní typy potenciálů.
Lidský potenciál je úzce provázán s lidskými zdroji, stejně jako potenciál ekologický se zdroji přírodními. U hospodářských typů potenciálů (zemědělský, cestovního ruchu, resp. syntetický ekonomický potenciál) již není oddělení jednotlivých
zdrojů jednoznačné a tyto potenciály jsou jejich různými kombinacemi, i když váha
jednotlivých složek se liší.
39
Lidský potenciál
Lidský potenciál vyjadřuje možnost využívaní lidských zdrojů. Tyto možnosti
lze rozpoznat v různých sférách (skupinách, podskupinách…) existujících lidských
zdrojů a tímto hlediskem odlišit možné dílčí potenciály. Lidé (a potažmo tedy lidské zdroje) se projevují v nejrůznějších rolích a pozicích při svém občanském, pracovním, společensko kulturním či jiném působení. Z pohledu našeho zájmu jsou
právě tyto sféry důležitými dílčími potenciály. V roli občanské jde o aktivitu obyvatel a spolupodílení se na rozvoji obce a na kulturních, společenských či sportovních
činnostech. Ve sféře pracovní je významným, aktivovatelným lidským potenciálem
pro oživení venkova zejména kvalifikovaná, odborně vzdělaná, učící se, mobilní
pracovní síla.
Ekologický (resp. krajinný) potenciál
Ekologický potenciál je dán zejména sladěním lidské a přírodní složky krajinné
sféry. Projevuje se udržitelností, estetickou krásou a zejména zachováváním určitých specifických krajinných a přírodních charakteristik. Krajinné zdroje existují
v podstatě všude, ale krajinný potenciál se uplatňuje jen v některých případech.
Venkovská krajina nemůže být harmonická bez trvalého zajištění biodiverzity, biologické rozmanitosti, která je v současné době chápána jako rozmanitost druhů
živých organismů, jejich populací i jako rozmanitost celých společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů.
Zemědělský potenciál
Zemědělský potenciál lze charakterizovat jako podmínky pro provozování zemědělské činnosti. Podle tradičního chápání vycházel zemědělský potenciál především z kvality půd a podnebí a směřoval k co nejintenzivnějšímu využití těchto
faktorů. Z tohoto pohledu je významné členění na zemědělské produkční oblasti,
kdy teplejší oblasti nabízí bohatší škálu výrobních a rozvojových možností. V současné době je vhodnější mluvit o zemědělských potenciálech, kdy můžeme rozlišit
oblasti vhodné k rozvoji intenzivního zemědělství a oblasti ekologického zemědělství spojujícího produkci s údržbou krajiny, případně agroturistikou.
Potenciál cestovního ruchu (resp. rekreační potenciál)
Potenciál cestovního ruchu znamená, jak „atraktivní“ je obec, resp. region, pro
turisty a jak se tato atraktivita projevuje počtem návštěvníků, délkou jejich setrvání, využitím svého času v území apod. Přes značnou blízkost je vhodné odlišit
potenciál cestovního ruchu od rekreačního potenciálu, který se projevuje především vhodností území k rekreaci (rekreace je forma aktivního odpočinku; tělesná
a duševní činnost, kterou člověk koná ve svém volném čase k osvěžení a posílení
40
po práci). Oblasti cestovního ruchu mají obvykle i rekreační potenciál. Pro vysvětlení odlišnosti těchto pojmů lze uvést např. příklad Českomoravské vrchoviny jako
území, které nemá příliš velký potenciál cestovního ruchu, ale je rekreačně velmi
atraktivní. Opačně potom město Praha je nejvýznamnějším turistickým cílem ČR,
ale její rekreační potenciál by bylo obtížné definovat.
Ekonomický potenciál
Ekonomický potenciál venkovského prostoru je syntetickým prvkem ostatních
potenciálů. Jde o efektivní využití stávajících podmínek a transformaci na vyšší
úroveň. Ekonomická úroveň daného regionu je v podstatě základním indikátorem
jeho konkurenceschopnosti. Vyšší konkurenceschopnost znamená i vyšší schopnost akumulace vnějších podnětů pro jeho rozvoj (obvykle je spojena s menším
zastoupením citlivých tradičních sektorů, resp. odvětví, a vyšším zastoupením
moderních odvětví s vyšším růstovým potenciálem). Ekonomická úroveň je všeobecně interpretována na základě ukazatelů typu HDP v relaci na obyvatele, doplněných ukazateli vývoje zaměstnanosti v nezemědělských odvětvích. S ohledem na
strukturálně diferencované změny konkurenčních podmínek se jeví jako potřebné
sledovat konkurenceschopnost i na mikroekonomické úrovni, zejména ve vztahu
k rozhodujícím průmyslovým podnikům sídlícím v regionu (hnací subjekty ekonomického rozvoje) a dále ve vazbě na inovační potenciál regionu.
Konkrétním příkladem využití specifických místních zdrojů a rozvíjení jejich
potenciálu může být vinařská turistika a vinařství v Jihomoravském kraji. Vinařská turistika se zde stala pojmem a fenoménem, který se dostal do popředí zájmu a do povědomí lidí nejen v rámci jižní Moravy, ale celé republiky a částečně
i v zahraničí. Příjemné prostředí, stále se zlepšující kvalita služeb, velmi příznivé
ceny a skutečně kvalitní produkty – víno pocházející z jihomoravských vinic – jsou
dostatečnou zárukou stále se rozšiřující klientely. Navíc zde sehrává pozitivní roli
řada významných kulturních, historických a přírodních památek, která jsou koncentrovány v kontextu Střední Evropy na velmi malém prostoru a jejichž návštěvou
lze vhodně doplnit návštěvu vinných sklípků a ochutnávku vín. Typickou a jedinou
oblastí vinařské turistiky v „masovém“ měřítku je právě šířeji pojatá oblast jižní
Moravy.
Souvisejícím případem, který již není tak úzce specifický a svázaný s jedním
prostorem, je víkendová turistika, resp. možnosti rozšíření víkendové turistiky.
Aplikační regiony výzkumu – Jihomoravský kraj ani kraj Vysočina – nedisponují
takovými zdroji, které by významné části venkovského území (a obyvatelům v něm
žijícím) předurčovaly alespoň dvě silná sezónní období, zajišťující „udržitelné“ podnikání v cestovním ruchu jako hlavním oboru ekonomické činnosti. Proto může
být víkendová turistika vhodnou alternativou na velmi krátké období hlavní letní
sezóny. Aktivity víkendových pobytů se z hlediska funkčního využití orientují a budou nejspíše orientovat na cykloturistiku, pěší turistiku, vinařskou turistiku, návštěvy kulturních a historických památek, koupání a vodní sporty, relaxační pobyty
41
v přírodě a další. Časová využitelnost se nezkracuje pouze na „klasický“ víkend,
ale naopak se často rozšiřuje na prodloužený víkend (čtvrtek večer či pátek až neděle), s nutností protažení hlavní sezóny do jara i podzimu. Komplikací zůstává
schopnost percepce místních podnikatelů v cestovním ruchu (nejen majitelů hotelů a penzionů) o potřebnosti pracovat přes tradičně volné dny, tak jak je to v turisticky vyspělých zemích běžné a „volný“ den mít podle potřeby.
Možné zdroje i ohrožení či omezení na území Jihomoravského kraje znázorňuje mapa 4.
42
3. LIDSKÉ ZDROJE VE VENKOVSKÉM PROSTORU
–
–
–
–
–
Vedení obcí
Venkovská společnost
Role obyvatelstva
Specifika trhu práce na venkově
Problémové skupiny na trhu práce
3.1 VÝZNAM LIDSKÝCH ZDROJŮ
Lidské zdroje jsou klíčovým faktorem rozvoje regionů. Jde o mimořádně širokou oblast, která zasahuje a ovlivňuje ostatní aktivity v socioekonomické sféře. Bez
lidí, jejich řízení a aktivity, je realizace rozvojových záměrů v podstatě nemožná.
Rozvoj nelze „naordinovat“ zvnějšku, je nutné prostředí, které bude samo reflektovat situaci a usilovat o její zlepšení.
Základním prvkem ovlivňujícím charakter a praktický aspekt lidských zdrojů
při rozvoji území je identita obyvatel a jiných osob ve vztahu ke konkrétnímu
území. Identita je „způsob, jímž se jednotlivec nebo skupina jednotlivců definuje,
pociťuje svou existenci (svou jedinečnost) a o nějž se opírá, když si uvědomuje
sebe sama ve vztahu k jiným“ (Echaudemaison, 1995, str. 114). Identita je výrazem příslušnosti k celku, kterým může být určitá skupina, území, kultura či jiný
atribut. Právě ekonomická úspěšnost regionu může být založena na silném pocitu
regionální sounáležitosti a identity čerpající např. ze specifického a neporušeného
životního prostředí, společných historických kořenů apod.
Z identity se odvíjejí jednotlivé aspekty lidského potenciálu a jednotlivé role
obyvatel území. Z hlediska rozvoje území je zásadní zejména kvalita vedení obce
a také „kvalita“ významných aktérů v území, spolu s jejich schopností a ochotou
vzájemné spolupráce. Právě pocit sounáležitosti bývá pro spolupráci subjektů na
zlepšování situace v dané lokalitě velmi důležitý.
Vazby obyvatel venkova na obec a okolní krajinu byly tradičně silné. Až ve
druhé polovině 20. století došlo k narušení těchto kořenů a k rozvolnění tradičního venkovského způsobu života. Kultura a tradice však zůstávají pro značnou
část venkova stále pojícím prvkem.
Druhou stránkou lidských zdrojů ve venkovském prostoru je vzdělanostní úroveň a kvalifikační struktura obyvatelstva. Vzdělávací instituce jsou až na výjimky
koncentrovány do měst, stejně jako se zde soustřeďují i pracovní místa. Dochází
tak k odlivu obyvatelstva za prací a ke zhoršování vzdělanostní úrovně. Proti tomuto trendu stojí stále se zvyšující možnosti každodenní dojížďky i na relativně
velké vzdálenosti a také rozvoj informační společnosti.
43
3.2 VEDENÍ OBCE
Venkovské obce, tj. obce do 3000 obyvatel, jsou specifickou skupinou sídel
v řadě aspektů a jejich management vykazuje a vyžaduje specifické přístupy. Hlavními znaky jsou malá populační velikost, často problematická dopravní poloha
a nezřídka složité ekonomické podmínky. Za této situace jsou kladeny na starosty
a další činitele a pracovníky těchto obcí zvýšené nároky při poměrně malém administrativním aparátu a omezených časových možnostech neuvolněných starostů,
kteří v obcích do 500 obyvatel převládají. Ukazuje se, že pro úspěšný rozvoj obce
jsou klíčovými aktivitami informovanost a schopnosti jejího vedení, čehož je ve
venkovských obcích často obtížné dosáhnout.
Specifika managementu venkovských obcí
Management označuje široké spektrum činností, které jsou v jeho rámci vykonávány a vždy by vykonávány měly být. Nejedná se tedy o pouhé nahrazení pojmů
jako jsou vedení či řízení. Konkrétní činnosti, které naplňují pojem management,
jsou: plánování a organizování (definování účelu a cílů), řízení a rozhodování
(včetně koordinace), vedení a řízení lidí (lidské zdroje), informování a komunikace, monitorování a kontrola, rovněž i reprezentování úřadu. Uvedené činnosti
pocházejí ze základních koncepcí managementu firem, jsou však plně uplatnitelné
i v managementu územní správy, v celé veřejné sféře obecně. Důležité je, aby si
každý manažer všechny výše uvedené činnosti uvědomil a vykonával je. Management není jen o řízení, je uceleným souborem aktivit, jejichž realizace v praxi napomáhá kvalitnímu chodu organizace a dosahování jejích cílů.
Do oblasti managementu územní správy pronikají manažerské praktiky, které
jsou již s určitou tradicí a zkušeností uplatňovány v soukromé sféře. V oblasti výkonu managementu obcí a krajů však existuje mnohem větší vázanost právem,
z čehož vyplývá větší omezenost v rozhodování, neboť je nutné respektovat a plnit
povinnosti a zásady veřejné správy, respektovat volené orgány apod. Upraveno je
postavení a organizace daných územních jednotek, práva a povinnosti jejich zaměstnanců, finanční a majetkové hospodaření atd.
Ve venkovských obcích tvoří v nejužším pojetí management obce její starosta,
při širším pojetí tajemník, jehož hlavním úkolem ale obvykle bývá běžná administrativa a nikoliv rozvoj obce. Důležitá je rovněž role zastupitelstva, které v malých obcích vedle rozhodovací role působí i jako realizátor rozvojových činností
v obci.
Podmínkou kvalitní správy obce je využívání vhodných nástrojů řízení. Jedním
z nich je i využívání strategických dokumentů a územně plánovací dokumentace,
kdy dochází v procesu vyjednávání ke stanovení rozvojových priorit a účelnému
využití omezených finančních zdrojů.
Ve venkovském prostoru se vedle obcí, jako základních jednotek působících
na situaci v daném území, výrazně uplatňují svazky obcí. Právě ony mohou být ná-
44
strojem, jak překonat nedostatečné personální a kvalifikační vybavení místní samosprávy. Část rozvojových aktivit tak může převzít manažer mikroregionu, který se
cíleně a na plný úvazek věnuje rozvojovým aspektům území.
Na počátku 90. let do vedení obcí vstoupili lidé, kterým mnohdy nechybělo
nadšení a dobrá vůle, ale byli bez zkušeností. Bylo potřeba naučit se rozhodovat,
určovat priority ve spojitosti s dostupnými prostředky. Chyběly metodiky a informace pro výkon veřejné správy v přenesené působnosti. Stát navíc postupně
převedl některé kompetence přímo na obce, čímž požadavky na zastupitele
vzrostly.
Postupně se problémy posunuly do jiné roviny. Vedení obcí sice již zkušenosti
získalo, metodiky a podpůrné nástroje výkonu správy jsou k dispozici, ale celý
správní a rozvojový systém se natolik zkomplikoval, že je pro neuvolněné starosty
velmi obtížné zvládnout časově všechny požadované činnosti. Kvalifikační vybavení je také stále nedostatečné. Neexistuje systém vzdělávání nových volených
zástupců ve všech potřebných oblastech samosprávné a přenesené působnosti
(např. ve Velké Británii se zastupitelé ujímají svého mandátu až po základním proškolení).
V souvislosti se stárnutím a vylidňováním venkova je stále obtížnější najít
dostatek kvalitních lidských zdrojů pro výkon samosprávy a státní správy v přenesené působnosti. S výkonem přenesené veřejné správy je spojena složitá administrativa, která zabere mnoho času a úsilí především neuvolněným starostům.
Jedním z možných řešení by bylo přenést více pravomocí na obce II. a III. typu
a profesionalizovat jejich výkon – zadat projekční a finanční činnosti externím
specialistům. Obce s rozšířenou působností by se mohly stát klíčovými aktéry
rozvoje svých územních obvodů. V současné době nemají ze zákona svěřenou
činnost v samostatné působnosti, nicméně jistým posunem je jejich nová úloha
v oblasti územního plánování (viz Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon), kdy
pořizují územně analytické podklady. V rámci obvodu těchto obcí budou v této
oblasti zřízeny Rady obcí. Je možné uvažovat o budoucím rozšíření oblastí společného plánování.
Vedle těchto úvah je však třeba hledat nové cesty a nástroje umožňující zkvalitnění řídících procesů v obcích a vedoucí k využívání jejich rozvojového potenciálu.
Faktory ovlivňující management obcí
Základními diferenciačními kritérii obcí venkovského prostoru byly pro potřeby
analýz určeny velikost obce a její poloha. Tyto znaky se promítají i do připravenosti
managementu obce:
– velikost obce – malé obce (do 500 obyvatel) mají obvykle neuvolněného
starostu,
– poloha obce – u menších obcí v periferních územích je obecně nižší
vzdělanost a tento fakt se často promítá i do vzdělanostního stupně
starosty obce.
45
Při hlubším pohledu na management obcí můžeme rozčlenit hlavní vlivy na
kvalitu managementu obce následujícím způsobem:
– stupeň dosaženého vzdělání – starosta s vysokoškolským vzděláním zcela
jistě lépe zvládá stále se zvyšující právní, ekonomické a správní nároky na
vedení obce,
– odborné zaměření – vzdělání ekonomického či právního směru může být
výhodou,
– aktivita – za současné situace jde o klíčový faktor úspěšného rozvoje
obce – je nutné aktivně přistupovat k vyhledávání rozvojových možností
a k získávání finančních prostředků na rozvojové projekty,
– časové možnosti – administrativní zátěž spojená s chodem obce je
vysoká a je těžce zvladatelná především pro neuvolněné starosty.
Starostové kritizují vyplňování často se opakujících formulářů od
nejrůznějších státních orgánů a navrhují zavedení informačního systému,
který by zajistil sdílení těchto informací mezi jednotlivými složkami
státní zprávy. Problémem neuvolněných starostů je i obtížnější přístup
k informacím, protože nejrůznější konzultace a semináře se ve většině
případů konají v době, kterou tito starostové tráví ve svém hlavním
zaměstnání.
Úspěšnost managementu obce při realizaci rozvojových záměrů závisí i na aktivitě místních obyvatel a na míře jejich zapojení do rozvoje obce. Zvláště v malých obcích jde o klíčový faktor. Konkrétně jde o práci jako např. brigády, ale také
o pořádání kulturních a společenských akcí. Díky „svépomoci“ občanů řada obcí
zvládla realizovat náročné investiční akce s podstatně nižšími náklady.
3.3 OBYVATELSTVO
Na obyvatelstvo venkova je třeba nahlížet v širším kontextu. Odlišení jeho základních společenských rolí, role občanské a role pracovní, které se na venkově
projevují jinak a lze říci, že i výrazněji, umožní lépe pochopit řadu souvislostí a aspektů lidských zdrojů, které mohou přispět k rozvinutí nástrojů vedoucích k oživení, resp. udržení venkovské společnosti.
Pokud bychom chtěli jednoduše charakterizovat kvalitu lidských zdrojů s využitím údajů o obyvatelstvu, můžeme využít např. následující ukazatele:
– participace obyvatelstva,
– věková struktura obyvatelstva,
– vzdělanost obyvatelstva,
– podnikatelská aktivita.
Podrobněji o nich bude pojednáno v dalším textu.
46
Role občanská
Jisté souvislosti občanské role obyvatel venkova byly již zmíněny ve spojení
s identitou obyvatelstva a zapojením do vedení obce, tj. přímo a cíleně do rozvoje
území. Tato rovina je však mnohem širší. Od spolkové činnosti, zapojení do údržby
obce přes spolupráci obce s občany-podnikateli.
Obyvatel obce se do dění v obci nejčastěji zapojuje v rámci nějakého společenství.
Lze říci, že v řadě malých obcí tvoří občané jedno společenství zahrnující všechny
obyvatele, tj. obyvatelé se všichni znají, bezprostředně komunikují a spolupracují, řeší
většinu věcí na neformální úrovni, což umožňuje větší efektivitu a akceschopnost.
Pokud jde o konkrétní venkovská společenství, tak jde zejména o sportovní
sdružení (např. Sokol, Orel aj.), sbor dobrovolných hasičů, zahrádkářský svaz, myslivecké sdružení, a celá škála dalších. Jejich výrazným venkovským specifikem je to,
že vedle své hlavní činnosti pořádají řadu dalších akcí, které jsou určeny ostatním
obyvatelům obce: plesy, divadelní představení, soutěže, akce pro děti, hodové a folklorní slavnosti (poutě); zapojují se do rozvoje obce (úklid veřejných prostranství,
údržba zeleně, sběr železného šrotu), organizují občanskou výpomoc apod. Tyto
veškeré aktivity vytvářejí bohatou mozaiku života obce. Pro oživení a formování
moderního venkova je tato občanská aktivita naprosto nezbytná.
Různé společenské, kulturní a sportovní akce, vyskytující se samozřejmě i ve
městech, mají na venkově obvykle jiný charakter. Tyto akce neslouží jen k osobnímu prožitku zúčastněných jedinců, jako v případě anonymních městských akcí
(i v rámci města existují malá společenství, ale tato společenství vykazují právě rysy
společenství venkovských, která se uskutečňují ve městech, lze potom hovořit dokonce o „městském venkově“), ale jde především o „setkávání“, o sdílení společných zážitků a o rozvoj sounáležitosti.
Klasickým příkladem, který dokresluje zmiňované rozdíly, může být fotbalové
utkání. Srovnáme-li návštěvu fotbalového utkání na stadionu s víkendovým fotbalovým utkáním na venkovském hřišti, na venkově je tato událost důvodem k určité formě oslavy, společnému posezení, často se jedná spíše než o sportovní klání
o událost společenskou.
Na venkově byly vždy silné tradice a s tím spojený velký zájem místních obyvatel o dění v obci. Pokud je obyvatelstvo semknuté a jak se říká „táhne za jeden provaz“, může se obec rozvíjet i např. přes nedostatek obecních financí. Zájem o dění
v obci však v posledních desetiletích značně ochabl a i na vesnicích se začíná stále
intenzivněji projevovat individualismus, v případech rozsáhlé výstavby a imigrace
dokonce i anonymita, kdy se noví obyvatelé nesnaží začlenit do venkovského společenství a vesnice pro ně slouží pouze jako „noclehárna“. Zvětšující se rozdíly mezi
obcemi jsou tak nezřídka dány kvalitou místních venkovských společenství. Za obdobných vnějších podmínek tak vedle sebe existují obce dynamicky se rozvíjející
a nabízející řadu možností svým občanům a obce, kde se v podstatě nic neděje.
Tento fakt hovoří zcela jasně, při oživení venkova hrají klíčovou roli venkovská
společenství a sami občané venkova.
47
Role pracovní
Jak bylo již řečeno, lidské zdroje jsou rozhodujícím faktorem rozvoje každého
územního celku. Zejména v hospodářsky nejvyspělejších státech jejich význam
stále rychle roste jak zvyšováním úlohy „znalostí“ v hospodářské i sociální oblasti,
tak i v důsledku postupující globalizace, která rychle propojuje regionální i národní
trhy práce. Více než kdykoliv předtím na významu získává kvalifikace pracovní síly
a její celková flexibilita, neboť právě tyto parametry jsou schopny výrazným způsobem předurčit budoucí hospodářský rozvoj území.
V této souvislosti je důležité provázání zaměstnanecké a zaměstnavatelské oblasti trhu práce. V případě podpory zaměstnatelnosti jde o zajištění toho, aby nezaměstnaní měli motivaci a správné schopnosti k návratu do zaměstnání, a to na
základě principu „pracovního trhu otevřeného pro všechny“. Klíčové přístupy jsou
„předcházení dlouhodobé nezaměstnanosti“ a tzv. „podpora aktivní spoluúčasti“.
Podpora podnikání se zaměřuje na vytváření nových pracovních míst, odstraňování administrativních překážek při zakládání a provozování podniků a přizpůsobování daňových a pojišťovacích systémů tak, aby byly příznivější pro zvyšování
zaměstnanosti.
Situace na trhu pracovních příležitostí má výrazný vliv na stav a vývoj venkovských obcí. V případě, že obyvatelstvo nenachází zaměstnání v obci a v dostupné
vzdálenosti od obce, kam lze každodenně dojíždět (zde již nehrají roli vzdálenosti,
ale především poloha na dopravních komunikacích), jsou jakékoliv snahy o oživení
venkova problematické.
Než-li bude soustředěna pozornost na trh práce a jeho specifika ve venkovském prostoru, je nutné uvést, že charakteristiky obyvatelstva, důležité pro trh
práce, mají rovněž nezanedbatelný vliv na jeho občanskou participaci.
Věková struktura není klasickým problémem venkovského obyvatelstva, lze
říci, že venkovské obce jako celek mají příznivější věkovou strukturu než města.
Věková struktura se stává bariérou a začarovaným kruhem ve skupině obcí s nevýhodnou polohou a nedostatkem pracovních příležitostí, které se v důsledku
obtížných životních podmínek vylidňují, tj. mladé obyvatelstvo odchází za prací
a vzděláním, staří obyvatelé postupně umírají. Tyto obce mohou svými silami řešit
situaci jen velmi těžce, otázkou je, zda to lze řešit vůbec, nebo se počet obyvatel
obce postupně stabilizuje na nižší úrovni.
Vzdělanost venkovského obyvatelstva částečně souvisí s jeho věkovou strukturou (mladší obyvatelé dosahují zpravidla vyššího vzdělání), s dopravní polohou
a dostupností a samozřejmě s přítomností pracovních míst vyžadujících vyšší
vzdělání.
Struktura zaměstnanosti se na venkově proměňuje stejným směrem jako ve
městech, ale s jistým časovým zpožděním. Počet obyvatel venkova zaměstnaných v zemědělství po roce 1989 postupně klesal a nyní jej lze označit za stabilizovaný. Mezi jednotlivými obcemi v závislosti na jejich geografické poloze a velikosti existují značné rozdíly. Např. v regionu Jihovýchod tak podíl zaměstnaných
48
v zemědělství v roce 2001 činil celkem 7,5 % z ekonomicky aktivního obyvatelstva,
ve venkovských obcích tohoto území 13,5 %, v nejmenších obcích do 200 obyvatel
dosahoval podíl hodnoty téměř 24 % oproti obcím kategorie 1000–1999 obyvatel
s necelými 10 %. Nejvyšší zaměstnanost ve všech kategoriích venkovských obcí vykazoval sekundární sektor. Zaměstnanost ve službách činila cca 31 %.
Typickým znakem venkova v oblasti trhu práce je vysoká vyjížďka za prací.
Přibližně 70 % obyvatel venkovských obcí musí za prací cestovat mimo místo svého
bydliště (ve městech činí tento podíl méně než 25 %), což má řadu souvislostí.
Dochází např. k další koncentraci poptávky po produkci do pracovních středisek
a k oslabení podnikatelských možností na venkově, obyvatelé venkova tráví mimo
obec většinu času a dochází k oslabení sociálních vazeb.
Podnikatelská aktivita je na venkově nižší než ve městech, což souvisí s vyšší
koncentrací obyvatel a vyšší poptávkou po výrobcích a službách ve městech. Existují ale i venkovské obce s nadprůměrnou podnikatelskou aktivitou. Podnikatelská
aktivita závisí především na poloze obce. Je vyšší v obcích s dobrou polohou a zejména v blízkosti větších měst, ale také ve větších obcích v periferních oblastech,
které slouží jako regionální střediska zaměstnanosti a služeb.
Podnikatelská aktivita na venkově a její pozitivní či negativní dopady budou
v budoucnu hrát jednu z rozhodujících rolí pro funkční existenci (oživení) či úpadek venkovského prostoru. Problémem je častá neochota místních obyvatel k podnikání v důsledku subjektivních (např. „odvyknutí“ pracovnímu procesu v důsledku
dlouhodobé nezaměstnanosti, nastavení systému sociálních dávek a ztráta motivace pracovat) i objektivních důvodů (neexistence vhodných prostor, nedostupnost
finančních prostředků a (ne)využitelnost lidských zdrojů potřebných k podnikání,
nedostatečná poptávka a problematická rentabilita některých výroben a služeb).
Specifika trhu práce na venkově
Nabídku pracovních sil určuje demografický vývoj, poptávku určuje charakter
společenské dělby práce, vědecko-technický pokrok, dynamika produktivity práce
a další ekonomické faktory působící v různých odvětvích národního hospodářství.
Vedle obecného konstatování o nezaměstnanosti či nedostatku pracovních sil je
důležitá struktura nabídky a poptávky po práci a jejich vzájemný soulad.
Situace na trhu práce ve venkovském prostoru je poměrně specifická. Vzdělávací instituce a hlavní zaměstnavatelé jsou lokalizováni do měst a jejich využitelnost pro obyvatelstvo venkova je závislá na poloze v dopravní síti a na dopravní
dostupnosti. Lze tvrdit, že pracovní síla na venkově hůře zachycuje nové trendy.
Vzdělanostní situace byla objasněna výše, proto nyní věnujeme více pozornosti
otázkám flexibility pracovní síly. Už převládající bydlení v rodinných domech,
které jsou obvykle výsledkem dlouhodobého stavebního úsilí a také silnější zakořenění v lokalitě prohlubují již tak celkově nízkou mobilitu obyvatelstva. Nižší vzdělanostní úroveň s sebou nese i nižší flexibilitu. Tento stav následně způsobuje, že
pro potenciální investory lokalizace do území s vysokou nezaměstnaností nemusí
49
znamenat dostatek pracovních sil, i když by poptávali převážně sílu nekvalifikovanou. Dlouhodobá nezaměstnanost nekvalifikovaných osob vede k jejich přizpůsobení situaci a rezignaci na hledání zaměstnání. Pro tyto osoby je problematická
i výraznější mezioborová fluktuace.
Nezaměstnanost, která je patrně nejzávažnějším problémem venkovského prostředí v oblasti lidských zdrojů, se stupňuje a koncentruje v marginálních oblastech
(např. příhraničních), kde převažují populačně malé venkovské obce a absentují
vazby na větší města, resp. nedostatek pracovních příležitostí na místním (regionálním) trhu práce. Téměř již sociálním problémem se v některých oblastech stává
dlouhodobá nezaměstnanost, která ve svém důsledku vede ke vzniku vyhraněné
problémové skupiny obyvatelstva a k jejímu faktickému vyčlenění ze společnosti.
V řadě periferních, převážně zemědělských oblastí se vytvořila skupina dlouhodobě
nezaměstnaných – bývalých zemědělských pracovníků, kteří po letech strávených
prací v zemědělství již nejsou schopni po ztrátě zaměstnání, v důsledku restrukturalizace a omezení zemědělské výroby, nastoupit do zaměstnání v jiném oboru.
Aplikace většiny nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti (společensky účelná
pracovní místa, veřejně prospěšné práce, rekvalifikace, podpora drobného a středního podnikání atd.) je na venkově problematická, což potvrzují i výsledky výzkumů
na Vranovsku a na Jemnicku. V malých obcích je méně prostoru pro vytváření
společensky účelných pracovních míst. Využívání veřejně prospěšných prací (VPP)
se sice osvědčilo a jde o nástroj pro venkov mimořádně vhodný, ale jeho efektivní
využití snižuje několik faktů: nejúčinnější a nejefektivnější je zaměstnávání nezaměstnaných obyvatel obce, resp. z těsného okolí (znalost podmínek, motivace ke
kvalitní práci, společenská kontrola), ale nastavení podmínek úřadu práce to často
umožňuje jen částečně; dalším již obecnějším problémem je to, že pokud nejsou
pracovníci v rámci VPP schopni samostatné aktivní činnosti, musí obec mít personální kapacity na jejich kontrolu a přímé řízení. Přes tyto komplikace má většina
obcí s VPP zkušenosti a využívá VPP k údržbě majetku obce.
Rekvalifikace (a zejména jejich smysluplnost) jsou spojeny s existencí možností
potencionálního uplatnění, tj. nejvhodnější jsou rekvalifikace cílené. U většiny představitelů obcí ve zmiňovaném území je názor na tento nástroj poměrně skeptický,
který pramení z minimálního zájmu nezaměstnaných obyvatel. Bez šance na získání konkrétního zaměstnání je malý zájem poměrně logický. Právě proto je třeba
úzké spolupráce s podnikatelským sektorem a formace pracovní síly podle jeho potřeb. Rekvalifikace je rovněž účinnější u kvalifikovanějších osob, které jsou ochotnější dále rozvíjet svůj dovednostní a znalostní potenciál. Rekvalifikace jsou také
nejúčinnější u osob krátkodobě nezaměstnaných.
V podmínkách venkovských oblastí je podpora malého a středního podnikání
významnou cestou ke zlepšení situace na trhu práce, protože lokalizační podmínky
venkova nejsou příznivé pro získání nových velkých investic. Ve venkovském prostředí, kde se subjekty navzájem lépe znají, může být podpora podnikání lépe cíleně
zaměřena. Hlavní důraz je nutné klást na využití stávajícího vnitřního potenciálu
území s přispěním nástrojů regionální politiky jak celostátní, tak krajské.
50
Problémové skupiny na trhu práce a jejich význam na venkově
Na trhu práce existuje řada skupin obyvatel, které mají problémy s uplatněním, resp. se začleněním do pracovního procesu (zdravotně postižení, mladiství
a absolventi, dlouhodobě nezaměstnaní, uchazeči předdůchodového věku nad
50 let, osoby s nízkou kvalifikací, osoby pečující o dítě do 15 let, osoby společensky
nepřizpůsobivé apod.). Tyto skupiny jsou problémové obecně a nelze říci, že se
nějak specificky profilují na venkově. Lze ale tvrdit, že tyto skupiny mají na venkově
horší šanci na nalezení zaměstnání než ve městech, a také že standardní nástroje
aktivní politiky zaměstnanosti zde nemusí být účinné. Řada souvislostí týkající se
těchto skupin již byla naznačena v předcházejícím textu.
Obecně nejpočetnější skupinou nezaměstnaných (nejen) na venkově jsou nezaměstnaní nad 50 let věku. To je nejčastěji zmiňovaná skupina lidí, která pracovala
celý život v zemědělství a dnes není schopna si najít jinou práci. Navíc v současnosti je určitá tendence od zaměstnavatelů tyto lidi nepřijímat a raději upřednostňují mladší a perspektivnější lidi. Pro nezaměstnané nad 50 let se z toho stává
„začarovaný kruh“. Specifické je na venkově i postavení nezaměstnaných osob
s vyšším vzděláním, které souvisí s nedostatkem kvalitních pracovních pozic pro
středo- a vysokoškoláky. Je třeba potom dojíždět na velké vzdálenosti, řada těchto
osob (které mají přece jen vyšší mobilitu) odchází za prací jinam. Jisté zlepšení by
mohlo nastat v souvislosti s rozvojem informačních technologií a možností práce
z domova.
Jako specificky venkovskou skupinu nezaměstnaných můžeme označit nezaměstnané obyvatele hůře dopravně dostupných oblastí. Tato skupina uchazečů není
dosud odděleně sledována, avšak její význam roste. Jedná se o občany, kteří ztratili
zaměstnání (nebo jej nemohou získat) z důvodu zhoršování dopravní dostupnosti
a růstu cen jízdného ve veřejné dopravě. Dojížďka za prací do vzdálenějších lokalit
může tak pro pracovníky s minimální mzdou být silně nevýhodná, když po odečtení dopravních nákladů od obdržené mzdy je jejich příjem menší než v případě,
kdy pobírali podporu. Pro tyto uchazeče je práce v třísměnném provozu, který se
v okolí měst neustále rozšiřuje, v podstatě nedostupná. Řešením není mnohdy ani
osobní doprava: dojížďka autem či na kole je vzhledem k tvrdým zimním podmínkám možná pouze v klimaticky příznivém období, které na mnoha místech omezeno na pouhých šest až osm měsíců v roce.
Kladně je možno hodnotit vliv zahraničních investorů na zaměstnanost ve
venkovských oblastech: některé zahraniční firmy přistoupily ke zřízení a finanční
podpoře speciálních svozových linek pro své zaměstnance.
51
4. VENKOV, ZEMĚDĚLSTVÍ A KRAJINA
–
–
–
–
–
–
Význam zemědělství na venkově
Typologie zemědělských oblastí
Charakteristika zemědělství
Vývoj krajiny
Krajina a venkov
Komplexní pozemkové úpravy
4.1 VÝVOJOVÉ SOUVISLOSTI
Venkov je tradičně spojován se zemědělskou výrobou. V průběhu osídlování
nových území byla původní „divočina“ přetvářena do kulturní krajiny. Realizací
zemědělské výroby docházelo ke změnám vzhledu venkovské krajiny (změny
využití půdy – měnil se poměr hospodářských lesů, polí a pastvin, zřizovaly se
rybníky, budovaly stavby a cesty). Vztah lidí k prostředí, v němž žili a hospodařili,
byl utilitární: zakládali pole, lesy, rybníky a sídla z důvodu zvýšení hospodářského
výnosu, ne z důvodů estetických. Omezenost technologických možností agrární
společnosti s vysokým podílem lidské práce však zajistila zachování „lidského
měřítka“ vytvářené kulturní krajiny. V období baroka a klasicismu se ojediněle objevují první snahy o změnu vzhledu krajiny ne z utilitárních důvodů (hospodářské
využití), ale z důvodů estetických nebo duchovních (symbolických) – např. v okolí
Kuksu nebo na Vranovsku-Bítovsku.
S rozvojem techniky dochází ke stále větším zásahům do harmonické kulturní
krajiny. Intenzivní zemědělství a zejména zásahy do krajiny v souvislosti s kolektivizací staví produkční funkci zemědělství do popředí na úkor krajinotvorné a krajinu udržující činnosti.
Vedle proměny vztahu mezi krajinou a zemědělstvím došlo v „moderní“ době
k zásadní změně ekonomického a sociálního významu zemědělství na venkově.
Přes pokles zaměstnanosti a transformaci zemědělské činnosti je harmonický rozvoj zemědělské výroby v souladu s přírodními podmínkami jednou z podmínek
trvalé udržitelnosti venkova.
Pro oživení venkova jsou důležité následující aspekty zemědělství, krajiny a jejich interakcí:
− zemědělství jako významný zaměstnavatel ve venkovském prostoru,
− zemědělství jako podnikatelský sektor podílející se na rozvoji území,
− zemědělství jako odvětví pečující o krajinu,
− zemědělství jako hlavní subjekt ovlivňující prostorové uspořádání,
venkovského prostoru.
52
Klíčovou otázkou je, jak zemědělství přispívá k rozvoji venkova a jaký je jeho
vztah k utváření venkovské krajiny.
4.2 HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM ZEMĚDĚLSTVÍ
VE VENKOVSKÉM PROSTORU
Zemědělství má v ekonomice státu nezastupitelné postavení, které plyne především z jeho základních funkcí, tj. nejen z ekonomické, ale i krajinotvorné, ekologické a sídelní. Jeho význam pro národní hospodářství nelze podceňovat i proto, že
zemědělská půda stále tvoří více než 50 % plochy České republiky (54,1 %). Současný
zemědělský výrobní potenciál ČR zhruba dvojnásobně převyšuje domácí poptávku.
I přes více než 30% pokles zemědělské produkce proti předreformnímu období se
tak na domácím trhu vytváří trvalá tendence k převisu nabídky nad poptávkou,
která má dopady do cenových relací na agrárním trhu, resp. zvyšuje požadavky na
státní rozpočet. Každý region proto musí analyzovat možnosti a předpoklady pro
revitalizaci a restrukturalizaci zemědělství, zejména z pohledu společné zemědělské politiky (SZP) Evropské unie.
Kategorizace venkovského prostoru z hlediska zemědělství
Charakter zemědělství, daný zejména přírodními podmínkami a do jisté míry
i sídelní strukturou, určuje vzhled a možnosti rozvoje daného venkovského prostoru. Proto je při hodnocení provázanosti rozvoje venkova a rozvoje zemědělství účelné zabývat se zemědělskými kategorizacemi území a také využitím půdy
v rámci zemědělské výroby i v rámci celého území.
V současnosti jsou dobře známé požadavky jednotlivých kulturních rostlin
a chovů hospodářských zvířat na různé složky fyzicko-geografické sféry a lze proto
na základě podrobných map a údajů určit nejvhodnější místa a regiony pro jejich
pěstování a či pro chov. Pro nezastupitelnost jednotlivých složek přírodní sféry
můžeme danou plodinu pěstovat jen v místech, kde tyto složky jsou, anebo kde je
dokážeme vytvořit. Přírodní předpoklady jsou tedy pro zemědělství limitující a na
každém území vytvářejí areály nejlepších, průměrných a špatných předpokladů,
které lidstvo svoji činností s různou efektivitou využívá. Pro lokalizaci zemědělství
jsou potřebné především vhodné klimatické, půdní a geomorfologické faktory.
Kategorizace zemědělského území na základě přírodních předpokladů pro
různé využití v zemědělské praxi se na území ČR prováděla již od začátku 20. let
minulého století. V současné době a zejména po 1. 1. 2004 jsou pro tato hodnocení
uplatňovány tři typy kategorizace zemědělského území:
1. zemědělské výrobní oblasti (ZVO),
2. méně příznivé oblasti – LFA (Less Favoured Areas),
3. zranitelné oblasti.
53
Zemědělské výrobní oblasti
Zemědělské výrobní oblasti (ZVO) jsou nejstarší kategorizací zemědělského
území. Na začátku minulého století sloužily pro statistické hodnocení zemědělské
výroby podle výrobního zaměření. Na začátku šedesátých let minulého století byly
upřesněny pro jednotlivá katastrální území (k. ú.). Nové byly zpracovány v roce
1996 na základě výsledků bonitace zemědělských půd ČR. Při vymezení ZVO bylo
přihlíženo i k současným restrukturalizačním změnám, ke kterým došlo v zemědělství v období 1991–1995. Soustava nových ZVO členila zemědělsky využívané
území ČR do 5 výrobních oblastí a do 21 podoblastí. Z hlediska agroekologických
a ekonomických předpokladů území byly vymezeny ZVO kukuřičná, řepařská,
obilnářská, bramborářská, pícninářská.
Od 1. 1. 2004 je však pro kategorizaci zemědělského území ČR používáno opět
trochu změněné soustavy ZVO, která zahrnuje jen 4 ZVO a 11 podtypů, jedná se o:
– ZVO kukuřičnou, člení se na 3 podtypy, K1, K2 a K3,
– ZVO řepařskou, člení se na 3 podtypy, Ř1, Ř2 a Ř3,
– ZVO bramborářskou, člení se na 3 podtypy B1, B2 a B3,
– ZVO horskou, člení se na 2 podtypy H1 a H2.
Méně příznivé oblasti – LFA
Podpora méně příznivých oblastí je zakotvena v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. Vymezení méně příznivých oblastí a oblastí s environmentálními omezeními v ČR bylo připraveno pro období po vstupu
do EU v rámci Horizontálního plánu rozvoje venkova ČR. Bylo navrhováno ve
shodě s Nařízeními Rady (ES).
Pro stanovení méně příznivých oblastí a oblastí s environmentálními omezeními byla přijata následující kritéria:
A. Méně příznivé oblasti
– Horské oblasti – průměrná nadmořská výška území obce větší nebo rovna
600 m. n. m., nebo průměrná nadmořská výška území obce větší nebo
rovna 500 a menší než 600 m. n. m. a zároveň sklonitost nad 7˚ na ploše
větší než 50 % výměry zemědělské půdy v obci.
– Ostatní méně příznivé oblasti – jsou ucelená území, která zároveň splňují
všechna tato kritéria: průměrná výnosnost zem. půdy je nižší než 34 bodů
(80 % průměru ČR), hustota obyvatel je menší než 75 obyvatel/km2, podíl
pracovníků v zemědělství, lesnictví a rybolovu na ekonomicky aktivním
obyvatelstvu je větší než 6 %.
– Oblasti se specifickými omezeními – jsou ucelená území přiléhající
k horským oblastem na severozápadě a východě ČR, s průměrnou
výnosností půdy nižší než 34 bodů. Zemědělství v těchto příhraničních
54
oblastech má dlouhodobě specifické postavení v rámci ČR a je nezbytné
jej zde podporovat pro udržení a obnovení kulturního rázu krajiny. Dále
to jsou území s výnosností půdy nižší než 34 bodů uvnitř příznivých
(nezařazených) oblastí.
B. Oblasti s environmentálními omezeními – legislativní proces EU zakotvuje
vymezení území s environmentálními omezeními v rámci programu
NATURA 2000. Tyto oblasti jsou vymezeny ve vazbě na evidenci půdních
bloků a jejich celková čistá výměra dosahuje 30 000 ha zemědělské půdy.
Zranitelné oblasti
V souladu s právem EU bylo vydáno Nařízení vlády č. 103/2003 Sb., o stanovení zranitelných oblastí a o používání a skladování hnojiv a statkových hnojiv,
střídání plodin a provádění protierozních opatření v těchto oblastech. Zranitelné
oblasti jsou územně vymezeny katastrálními územím ČR a jejich seznam je uveden v příloze tohoto nařízení. V těchto oblastech se nachází 44 % z celkové výměry
zemědělské půdy ČR (49 % z orné půdy). Zastoupení zranitelných oblastí na zemědělské půdě jednotlivých okresů se různí v závislosti na rozdílných půdních a klimatických podmínkách.
Využití zemědělského půdního fondu
Základem pro hodnocení současného stavu i vývoje využití zemědělského půdního fondu je katastr nemovitostí ČR. Katastr nemovitostí poskytuje základní údaje
o územním členění státu, zejména výměry územních správních jednotek a údaje
o rozčlenění půdního fondu v těchto jednotkách. Rozčlenění půdního fondu se
provádí podle jednotlivých druhů pozemků (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady,
ovocné sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy
a ostatní plochy) a podle výrobních oblastí.
Využití půdy (land use) ovlivňuje celá řada přírodních a socioekonomických
faktorů. Z přírodních vlivů se jedná především o klimatické a půdní podmínky.
Ze socioekonomických faktorů je nutné zmínit zejména přechod České republiky
z centrálně plánovaného na tržní hospodářství po roce 1989 s následnými dopady
na sektor zemědělství (změna typu vlastnictví, snižování stavů dobytka a v souvislosti s tím omezení produkce krmiv, rostoucí důraz na ekologické aspekty zemědělství atd.).
Agrorurální struktury
Přechod zemědělství a potravinářských odvětví od centrálně plánovaného řízení k tržnímu hospodářství byl složitým transformačním procesem, který zahrnoval kvalitativní změny ve věcné a systémové koncepci, jež musela pružně reagovat
na situaci a podmínky rozvíjejícího se domácího i zahraničního trhu.
55
Mezi jednu z největších územních diferenciací, ke kterým došlo po roce 1990,
je možné zařadit vývoj transformace majetkoprávních vztahů v zemědělství a s tím
spojené změny v obhospodařování zemědělské půdy podle právních norem podnikatelských subjektů.
Studium současných vývojových tendencí agrorurálních struktur je v geografické literatuře převážně ztotožňováno s analýzou územní diferenciace v průběhu
společenské transformace. V těžišti pozornosti tak bývá pochopitelně především
problematika prohlubování sociálně-ekonomických diferencí mezi jednotlivými
regiony a obecné tendence transformace zemědělství ČR. V duchu SZP EU vystupuje stále více do popředí snaha o posouzení jednotlivých předpokladů revitalizace
zemědělství a posílení jeho mimoprodukčních funkcí, obohacené o možnosti rozvoje venkova. To je nepřímo motivováno nynější podobou SZP EU, která tak stále
více upouští od podpor poskytovaných na produkci a na výrobek a větší důraz je
kladen na ochranu životního prostředí, na tvorbu a údržbu krajiny, bezpečnost potravin a pohodu zvířat.
Změny v majetkoprávních vztazích po roce 1990 byly ovlivněny hlavně procesy restituce a privatizace zemědělské půdy a také transformací zemědělských
družstev. V roce 1995, bereme-li za základ výsledky Agrocenzu 1995, měla na obhospodařování zemědělské půdy největší podíl zemědělská družstva – 47 %, druhou nejrozšířenější formou držby půdy byly různé obchodní společnosti – 28,0 %
a samostatně hospodařící rolníci (SHR) obhospodařovali 21,7 % zemědělské půdy
(viz tab. 4.1).
V druhé polovině devadesátých let došlo k další významné změně v majetkoprávních vztazích, kdy vlivem tzv. druhé transformace stále klesal počet zemědělských družstev, a to na úkor obchodních společností (viz tab. 4.1). Nepatrný nárůst
zaznamenávaly podniky fyzických osob (PFO), a to z 23,3 % na 26,4 % podílu výměry, naopak podíl podniků právnických osob (PPO) měl mírně klesající tendenci,
z 76,7 % na 73,6 %. Právě v poměru zastoupení PFO ku PPO v jednotlivých okresech ČR je možné sledovat významné regionální diferenciace. Nejvíce okresů – 47,
má podíl PFO na výměře zemědělské půdy přibližně stejný, eventuelně nepatrně
nižší či mírně vyšší, než celostátní průměr – 26,4 %.
Ekonomická situace v zemědělských podnicích koresponduje se složitou situací
celého resortu zemědělství ČR. Podnikatelské prostředí v sektoru je, obdobně jako
v jiných sektorech národního hospodářství, negativně ovlivňováno zejména některými institucionálními faktory. Nadále přetrvávají problémy spojené se špatnou
platební disciplínou odběratelů, dominantním postavením obchodních řetězců na
trhu, jakož i nedostatečným využíváním konkurzního řízení.
56
Tab. 4.1: Podnikatelská struktura v zemědělství ČR v letech 1995 a 2000
(tis. ha)
Podniky fyzických osob
%
(tis. ha)
Prům. výměra
(na z. p.)
Obhospodařovaná
zemědělská půda
Počet podniků
Agrocenzus 2000
Prům. výměra
(na z. p.)
Obhospodařovaná
zemědělská půda
Podnikatelská forma
Počet podniků
Agrocenzus 1995
%
24 183
826
23,3
34 53 460*
962
26,4
18
22 443
768
21,7
34
31 721*
864
23,7
27
1 465
996
28,0
680
2 107
1 579
43,3
749
1 132
714
20,1
631
1 441
784
21,5
544
298
269
7,6
902
621
780
21,4 1 256
1 151
1 666
47,0
1 447
746
1 059
29,1 1 420
Státní podniky
80
53
1,5
660
–
Ostatní
25
7
0,2
287
174**
3 548 100,0
132
z toho SHR
Obchodní spol. celkem
z toho spol. s r. o.
akciové společnosti
Družstva
Podnikatelské subjekty
celkem
26 904
56 487*
–
–
–
1,2
244
3 643 100,0
65
42
* nárůst zpravodajských jednotek byl způsoben změnou stanovených kriterií prahových hodnot, v roce
1995 nad 3 ha, v roce 2000 nad 1 ha obhospodařované zemědělské půdy
** zbytkové státní podniky byly již zařazeny do kategorie ostatní
Pramen: Agrocenzus 1995, Agrocenzus 2000
Hlavním cílem rozvoje zemědělství je především udržení konkurenceschopnosti
agrárního sektoru vůči EU a světu, při zachování intenzivního a extenzivního zemědělství na co největší ploše, při dostatečné úrovni příjmů zemědělské populace.
Rozvoj konkurenceschopné, intenzivní, avšak environmentálně šetrné zemědělské
výroby musí být také doprovázen diverzifikací zemědělských podniků i do výroby
netradičních zemědělských surovin pro nepotravinářské využití a do nezemědělských činností. V oblastech s vhodnými (především přírodními) podmínkami pro
intenzivní zemědělské hospodaření, což jsou především nížinné úrodné oblasti,
kde je zemědělství rentabilní a konkurenceschopné, by se zemědělská výroba měla
udržovat podle konkrétních potřeb a situace. K výrazným změnám v restrukturalizaci zemědělské výroby, zejména ve vyšších polohách, bude postupně docházet
především pod vlivem nových vládních dotačních titulů, ale i pod vlivem společné
zemědělské politiky EU. V takových oblastech by měly být podporovány především
mimoprodukční funkce zemědělství zabezpečující udržování kulturní krajiny.
57
Nadále musí být zachovány komparativní výhody plynoucí z koncentrované
zemědělské výroby při respektování environmentálních požadavků. Dále je nutné
provádět postupnou modernizaci zemědělských a potravinářských podniků v souladu s normami EU, jakož i rozvíjet efektivní struktury agrárního trhu, které povedou k postupné prosperitě zemědělských podniků. Rovněž vytváření důstojných
pracovních a životních podmínek zemědělského obyvatelstva regionu se musí výrazně spolupodílet na zachování a dalším rozvoji venkovského prostředí a udržení
osídlení venkova, zejména v marginálních polohách krajů.
4.3 UTVÁŘENÍ A STAV VENKOVSKÉ KRAJINY
Kulturní krajina, utvářená člověkem, bývá vcelku věrným zrcadlem stavu společnosti. Jakékoliv společenské změny, ať už politické, ekonomické, demografické
nebo technologické, změna vlastnických poměrů, výrobního způsobu nebo technická inovace se bezprostředně odrážejí ve způsobu využití země.
Každá historická epocha vtiskuje krajině charakteristické rysy, které se zobrazí
na její tváři – jak v celkovém vzhledu (v krajinné scenérii), tak v detailech drobných
artefaktů, jako jsou cesty, meze, aleje či stavby v krajině. Je logické, že se změnou
politických a ekonomických poměrů se také současný vývoj venkovské krajiny ČR
po roce 1990 vyznačuje specifiky, která jej odlišují od předchozího socialistického
období.
Vývojové trajektorie krajiny
Člověk se stal již dávno nejdynamičtějším krajinotvorným činitelem. Mění využití půdy, rozhoduje o prostorovém rozmístění ekosystémů v krajině. Intenzita
změn v české venkovské krajině se dramaticky zrychlila v uplynulých 50 letech.
Letecké snímky názorně dokládají, že v období socialistické kolektivizace od 50.
let minulého století, došlo během jednoho až dvou desetiletí k naprosté proměně
krajinné struktury (Lipský, 1994). Nechvalně známé rozorávání mezí je jenom tou
nejmarkantnější proslulou špičkou ledovce.
Znásilněná krajina podřízená jediné produkční funkci a požadavkům diktovaným stále těžší zemědělskou a lesní mechanizací byla zbavena autoregulačních
mechanismů. Výsledkem bylo až desetinásobné zvýšení intenzity procesů vodní
eroze od 50. do 80. let minulého století, výrazné rozkolísání průtoků, aridizace zemědělské krajiny a snížení její biodiverzity.
Produkční krajina byla chápaná především jako výrobní prostor pro uplatnění
velkovýrobních technologií, ztratila mnohde přijatelný obytný rozměr nejen pro
řadu živočichů, ale i pro člověka. Velké státní subvence do zemědělství udržovaly
vysoký podíl orné půdy a vysokou intenzitu zemědělské produkce, a to i v méně
úrodných a ekologicky citlivých oblastech, jako jsou chráněné krajinné oblasti či
rozsáhlá pásma hygienické ochrany vodních zdrojů.
58
Ekologické následky takového počínání byly převážně velmi negativní a vedly
mimo jiné až ke kritickému zhoršení kvality pitné vody pro obyvatelstvo. Je však
nutné podotknout, že tento vývoj nebyl všude zdaleka tak jednostranný a jednoznačný. V krajině postupně došlo k významné polarizaci ve využívání ploch. Na
jedné straně vznikaly rozsáhlé monofunkční lány zbavené rozptýlené zeleně, cest,
povrchové vody (důsledek meliorací) i většiny živočichů. Na druhé straně, sice
v menšině, ale přece jen, existovaly opuštěné plochy, na nichž byla postupně utlumena lidská činnost, a to především v důsledku jejich nevhodnosti pro zemědělskou velkovýrobu. Příkladem mohou být, pokud nebyly zmeliorovány, zejména zamokřené údolní nivy podél toků, které byly dříve ručně kosené, nebo příkré údolní
svahy, dříve extenzivně vypásané hospodářskými zvířaty a často doplněné ovocnými stromy. Na těchto stanovištích společnost ustoupila z neustálého soupeření
s přírodou a ponechala prostor pro rozvoj přírodních procesů, sukcesi dřevin, náhradních travních porostů a rákosin a tím i přirozené ekologické stabilizaci. Takové
lokality se pak staly jakýmisi náhradními biocentry a útočištěm různých přírodních
druhům vypuzených z jinak intenzívně využívané zemědělské krajiny.
Pokračující vyklidňování venkova, zejména malých nestřediskových sídel,
vedlo rovněž k určitému zklidnění a zarůstání intravilánu malých vesnic a k formulaci zajímavého krajinně ekologického paradoxu: vesnice jako biocentrum v zemědělské krajině (J. Kubeš a kol. 1992).
Po roce 1990 se v souladu se změnou politických a ekonomických poměrů začal vývoj naší venkovské krajiny ubírat trochu jiným směrem. Jako hlavní příčiny
změn v krajině působily především změny ekonomického prostředí (např. zavedení
podmínek volného trhu, konec dotací podporujících zemědělskou nadprodukci,
výrazné zdražení vstupů do zemědělské výroby apod.), dále změny vlastnických
poměrů (restituce), rozdělení a transformace zemědělských družstev a privatizace
státních statků. Významným trendem jsou např. zábory zemědělské půdy pro zajištění podnikatelských aktivit a bydlení.
Tab. 4.2: Změny ve využití zemědělské a lesní půdy v ČR, v procentech
Kategorie využití půdy
1900
1948
1968
1989
1999
2004
Změna
1989–2004
Orná půda
51,7
44,8
42,3
41,1
39,3
38,7
–2,4
Trvalé travní porosty
14,3
13,6
11,9
10,4
11,3
12,3
+1,9
Zemědělská půda
67,5
60,2
56,8
54,5
54,3
54,0
–0,5
Lesní půda
28,6
30,5
33,0
33,3
33,4
33,5
+0,2
Pramen: Lipský, Z. (2000), Statistická ročenka půdního fondu ČR, vlastní výpočty
Statistická data o využití půdy po roce 1990 postupně ukazují pokračující mírný pokles výměry orné a celkově zemědělské půdy, který je pokračováním již předchozího
59
vývoje. Zásadní obrat ve vývoji zaznamenávají trvalé travní porosty. Po dlouhodobém trvalém poklesu jejich výměry je toto období prvním za posledních nejméně
200 let, kdy došlo k rozšíření luk a pastvin v krajině. Statistická výměra lesních ploch
se překvapivě téměř nezměnila a zůstala stabilizována přesně na jedné třetině výměry státního území. Dílčí zalesňování zemědělské půdy bylo totiž kompenzováno
zábory lesní půdy pro výstavbu.
Za celorepublikovými čísly se ovšem skrývají značné regionální rozdíly ve vývojových trendech venkovské krajiny. K nejmenším změnám dochází na úrodných půdách v nížinách a nízkých pahorkatinách, kde nadále pokračuje intenzivní zemědělská výroba na převládající orné půdě. Naopak k největším změnám logicky dochází na
málo úrodných, kamenitých, studených a vlhkých půdách horských a podhorských
oblastí, kde musela být v nedávné době rostlinná výroba masivně dotována. Zatravňování a zalesňování v pramenných oblastech je jistě ekologicky žádoucí a přináší
požadovaný efekt v podobě zlepšení kvality vody, snížení eroze půdy a zvýšení ekologické stability krajiny. Avšak na druhé straně je nutné si uvědomit, že v horách a vrchovinách je už tradičně vyšší podíl lesů a travních porostů a tím pádem i poměrný
dostatek funkčních biocenter a biokoridorů, zatímco největší potřeba ekologické stabilizace krajiny objektivně vyvstává zejména v intenzivně využívaných odlesněných
nížinách, kde je nejvíce pociťována absence těchto stabilizačních prvků v krajině.
Systém státních dotací do zemědělství se postupně přeorientoval i na podpory mimoprodukčních funkcí venkovské krajiny. Uznáním významných mimoprodukčních funkcí krajiny bylo již v minulosti vyhlášení řady území se zvláštním
ochranným režimem (NP, CHKO apod.), kam i v minulosti směřovaly různé tyto
podpory. V poslední době však stále více roste požadavek na žádoucí orientaci
útlumových programů (zalesnění, zatravnění apod.) i do jiných regionů než velkoplošných chráněných území. Státní dotace proto směřují jednak na zalesnění a zatravnění, ale také na údržbu již existujících či nově zakládaných travních porostů
a na podporu šetrného, trvale udržitelného hospodářství v krajině.
Cílem je také udržet v krajině člověka – hospodáře, zabránit vylidnění a zpustnutí tradiční kulturní krajiny, která se hlavně v těch chudších oblastech na okraji
ekonomického zájmu vyznačuje pestrostí krajinných struktur a často vysokou estetickou hodnotou. Člověk zde v minulých staletích namnoze zvýšil biodiverzitu
původní lesní krajiny a vytvořil harmonický typ kulturní venkovské krajiny, kterou
je třeba chápat jako součást přírodního a kulturního dědictví.
Vztah zemědělství a krajiny
Zemědělství, krajina a venkov tvoří nedílnou součást životního prostředí lidské společnosti. Dá se říci, že zemědělství je pouze součástí venkovské krajiny, na
druhou stranu si venkovskou krajinu zcela bez zemědělské výroby ani snad nedovedeme představit.
Nelze zcela zastírat stále určitou konfliktnost vztahů mezi zemědělství, krajinou a venkovem. A to i přesto, že zemědělství neplní v krajině již zdaleka pouze
60
funkci produkční, ale velmi úspěšně alternuje také ve funkci krajinářsky-ochranné,
kulturní a ekologické. Právě fenomén ekologického zemědělství je v poslední době
velmi diskutovanou aktivitou.
Důležitým ukazatelem ve vzájemných vztazích zemědělství nebo krajina je
právě ekologická stabilita krajiny. Její stanovení je velice obtížné, protože často
podléhá subjektivním pohledům jednotlivých autorů. Z tohoto důvodu se v praxi
zavádějí různé numerické koeficienty ekologické stability, jejichž úkolem je zajistit
alespoň základní srovnatelnost dat získaných pro vzájemně diferencovaná území.
Výpočtů koeficientů ekologické stability existuje celá řada, v této práci však byl použit jeden z nejjednodušších, neboť v praxi se ukazuje, že se výsledky jednotlivých
koeficientů od sebe příliš neliší. V každém případě je třeba brát výsledky koeficientu ekologické stability s rezervou, i když vcelku solidně poslouží k relativnímu
srovnání jednotlivých území či časových úseků.
Pro potřeby této práce byl použit koeficient ekologické stability, do jehož jmenovatele byly umístněny plochy území považovaná za ekologicky stabilní (lesní
a vodní plochy, trvalé travní porosty, ovocné sady, zahrady a vinice) a do jeho čitatele pak plochy ekologicky nestabilní (zastavěná území, orná půda, chmelnice
a ostatní plochy). Výsledky pak byly klasifikovány podle stupnice uvedené v tabulce 4.3.
Tab. 4.3: Hodnoty koeficientu ekologické stability
Velmi nízká
0–0,1
Nízká
0,11–0,30
Střední
0,31–1,00
Vysoká
1,01–3,00
Velmi vysoká
3,01 a více
Pramen: Míchal, I. (1994): Ekologická stabilita, Brno: Veronika, Ministerstvo životního prostředí
Na území regionu Jihovýchod je koeficient ekologické stability velmi vysoký pouze
na území vojenského újezdu Březina. Oblasti s vysokým koeficientem ekologické
stability lemovaly severní hranici regionu (Drahanská vrchovina, Svratecká hornatina, Žďárské vrchy) a dále se vyskytovaly ve východním výběžku území. Naopak
nejnižších hodnot dosahoval koeficient ekologické stability v obou letech v zemědělsky intenzivně obdělávaném pásu mezi Židlochovicemi a Hrušovany nad Jevišovkou.
Velice zajímavé údaje pak poskytuje srovnání změn mezi léty 1992 a 2004.
Zatímco v oblastech, které se dříve vyznačovaly intenzivní zemědělskou výrobou,
ekologická stabilita stoupala (Břeclav, Hustopeče, Mikulov, Ivanovice na Hané),
v některých dříve relativně méně využívaných oblastech klesala (Světlá nad Sázavou, Golčův Jeníkov, Chotěboř, Velká Bíteš). Jiné podobné oblasti však zaznamenaly
61
nárůst ekologické stability (Tišnov, Humpolec, Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod).
Zvyšování ekologické stability je spojeno především se snižováním výměry orné
půdy, opačný proces je spojen v případě rakouského pohraničí se zvýšením lidské
činnosti v dříve nepřístupném hraničním pásmu. V ostatních případech se jedná
o relativně bezvýznamné poklesy ekologické stability dané buď poklesem rozlohy
trvalých travních porostů či sadů a zahrad nebo nárůstem zastavěných ploch, což je
nejmarkantnější v případě Brna.
Komplexní pozemkové úpravy
V současné době mají za úkol cíleně ovlivňovat krajinu tzv. komplexní pozemkové úpravy. Ty nejen že vlastnicky rozpracovávají opatření k ochraně přírody a krajiny, daná jinými formami krajinného plánování (např. ÚSES, revitalizace, územní
plán, aj.), ale především disponují nástroji, díky kterým mohou navrhnout, případně
dotvářet ucelený polyfunkční krajinný systém. Pozemkové úpravy tak stanovují definitivní podobu krajinotvorných opatření. Vzhledem k tomu, že celý tento proces ve
fázi projekce trvá dva roky i více, časový horizont realizace se v současné době pohybuje v závislosti na finanční náročnosti řádově několik let nebo i desítek let.
Komplexní pozemkové úpravy (KPÚ) jsou významné také z hlediska využití
místních zdrojů a řešení místních specifických problémů obcí. Obec je při zpracování projektu pozemkových úprav účastníkem řízení. Zástupce obce je ze zákona
členem vytvořeného sboru zástupců, který spolupracuje při zpracování návrhu pozemkových úprav a zároveň při jejich realizaci; jako orgán územního plánování má
možnost stanovit podmínky v rámci zahájeného řízení o pozemkových úpravách.
Zastupitelstvo obce schvaluje plán společných zařízení, tj. prostorová a funkční optimalizace pozemků, plán ÚSES, síť polních cest, vodohospodářská zařízení aj.
–
–
–
–
–
–
–
62
Přínos pozemkových úprav pro další rozvoj obce je následující:
zprůhlední vlastnické vztahy k pozemkům v obvodu pozemkové úpravy;
vyčlení ze státní půdy původní církevní majetek;
přispěje k dohledání doposud nezapsaného obecního majetku a k jeho
celkovému scelení;
většina pozemků v rámci navržených společných zařízení je převedena do
vlastnictví obce, čímž se zjednoduší následná realizace;
prvky společných zařízení realizované pozemkovým úřadem ze státních
prostředků přechází rovněž do majetku obce, pokud není stanoveno
jinak;
realizací polních cest v rámci schválených pozemkových úprav dojde ke
snížení pohybu zemědělské techniky uvnitř obce, nově vybudované polní
cesty můžou sloužit i jako cyklotrasy, a tím turisticky zatraktivnit danou
oblast;
realizací protierozních a vodohospodářských omezení lze docílit vyřešení
neškodného odvedení povrchových vod a ochranu území před záplavami;
–
–
–
–
výsadbou místních prvků ÚSES dojde ke zvýšení ekologické stability
okolní krajiny a její pestrosti;
jakožto závazný podklad pro územní plánovaní zjednoduší a zlevní
zpracování územního plánu obce;
u již schválených územních plánů přispěje k větší konkretizaci některých
prvků až na úroveň parcelních čísel, případně může být podkladem pro
jejich změnu;
v rámci výstavby obchvatů obcí, silničních a železničních koridorů
umožní nově uspořádat pozemky tak, aby byly přístupné a zemědělský
využitelné i po realizaci těchto staveb.
Vlastníkům pozemků, resp. jejich nájemcům, komplexní pozemkové úpravy
umožní:
– upřesnění vlastnictví pozemků co do výměry i polohy;
– dle možnosti scelení pozemků, případně i jejich vytyčení v terénu;
– úpravu tvaru pozemků;
– rozdělení spoluvlastnictví;
– zpřístupnění pozemků vytvořením sítě polních cest;
– zvýšení tržní ceny pozemků;
– zahájení užívaní svých pozemků (před pozemkovou úpravou
nepřístupných);
– ukončení zatímního užívání cizích pozemků;
– uzavření nových nájemních smluv na již zcela přesnou výměru
jednotlivých parcel;
– prolustrování pozemků ve správě Pozemkového fondu a tím možnost
urychlení jejich prodeje;
– lepší využití pozemků (mimo jiné v uznaných vinařských tratích
k výsadbě vinic).
Komplexní pozemkové úpravy se od počátku své novodobé existence potýkají
s řadou problémů a nelze očekávat, že se jich v nejbližší době zbaví úplně. Ať už
jsou komplikace způsobeny nedostatečným financováním, nekvalitním zpracováním či nevyjasněnou legislativou, jejich řešení je možné pouze za předpokladu
zvýšeného zapojení všech dotčených složek. Zejména pak obce a jednotliví vlastníci či uživatelé si dosud plně neuvědomují přínos pozemkových úprav pro rozvoj
obce a smysluplné nakládání s vlastními pozemky a větší iniciativa a spolupráce na
jejich straně chybí.
Podle současných potřeb jsou katastrální území řešena postupně, s prioritou
v následujícím pořadí:
– s nedokončeným přídělovým nebo scelovacím řízením,
– ve kterých se provádí výstavba liniových staveb, popř. dalších staveb,
– dotčená změnou česko-polské státní hranice v r. 1958,
63
–
–
která mají vliv na kvalitu vody ve vybraných vodárenských nádržích,
kde je dán důvod ve smyslu § 2 zákona č. 139/2002 Sb. (scelení,
přístupnost, ekologie zemědělské krajiny atd.).
Náklady na pozemkové úpravy hradí podle zákona stát. Na úhradě nákladů
se mohou podílet i účastníci pozemkových úprav, kterým stát může poskytnout
subvence nebo dotace podle zvláštních právních předpisů. V případě, že provedení
pozemkových úprav je vyvoláno v důsledku stavební činnosti, náklady hradí stavebník v závislosti na rozsahu území dotčeného stavbou. V období 2007–2013 lze
k financování pozemkových úprav využívat fondy Evropské unie
Přestože postup pozemkových úprav výrazně trpí značným nedostatkem finančních prostředků, lze konstatovat, že provedené komplexní pozemkové úpravy
pokrývají ke konci roku 2004 téměř 200 tis. ha ve zhruba 500 katastrálních územích. Dalších cca 340 tis. ha ve více jak 700 katastrálních územích je rozpracováno.
To dohromady představuje 12 % zemědělské půdy ČR.
64
5. DOPRAVNÍ SOUVISLOSTI VENKOVSKÉHO PROSTORU
–
–
–
–
–
–
–
Význam dopravy
Specifika dopravy na venkově
Hodnocení dopravní situace obcí
Způsob určení dopravní dostupnosti obce
Způsob určení dopravní obslužnosti obce
Způsob určení dopravního statutu obce
Nalezení přestupních obcí
5.1 VÝZNAM DOPRAVY
Za hlavní význam dopravy můžeme podle Rodriguea et al. (2006) považovat
skutečnost, že doprava umožňuje překonání bariéry prostoru. Působení dopravy
ve smyslu vytváření interakcí mezi různě disponovanými místy zemského povrchu
je možné považovat za druhý klíčový jev. Doprava zajišťuje výměnu přebytkových
a nedostatkových statků.
V důsledku výše naznačeného působení (překonání prostoru a vytváření vzájemných interakcí) bývá doprava považována za faktor, který výrazně formuje
utváření sídelní a hospodářské struktury světa. Nástup globalizace je kromě řady
jiných příčin (zejména vliv informačních a telekomunikačních technologií, deregulací apod.) totiž také důsledkem výrazného zvýšení rychlosti dopravy a poklesu
významu dopravních nákladů.
Tím, že doprava umožňuje výměnu osob, zboží a informací mezi místy nabídky
a poptávky, vlastně zabezpečuje komplementaritu měst a venkova a ve svém důsledku
tak umožňuje efektivní fungování sídelního systému (Seidenglanz, Řehák, Grulich,
2006). Zatímco skutečnosti jako např. výrobní a nevýrobní činnosti (zde chápané jako
zdroj pracovních příležitostí), školství a ostatní spotřební služby apod. jsou koncentrovány spíše ve městech – anebo obecněji v menším počtu obcí, obyvatelstvo představuje prvek, který je v prostoru více rozptýlen. Jejich vzájemné propojení – a tudíž
výše zmíněné efektivní fungování sídelního systému – zabezpečuje právě doprava.
Pro trvalou udržitelnost venkovského prostoru je proto důležitým tématem zajištění
jeho kvalitní dopravní dostupnosti a kvalitní dopravní obslužnosti.
Dopravní dostupností přitom máme na mysli napojení venkovských sídel na
dopravní infrastrukturu, respektive na existující dopravní síť. Můžeme ji tedy také
chápat jako jakýsi potenciál, které dané území má pro realizaci prostorových interakcí, jež jsou podle Bertoliniho (1999) základem sociálního a hospodářského
života. Dopravní dostupnost venkovských sídel je výrazně ovlivněna zejména
kvalitou dopravní sítě, ať už jako míru kvality použijeme jakékoliv hledisko (její
hustotu, výkonnost, délku anebo statut/kategorizaci dopravních tras).
65
Dopravní obslužnost nabízí na fungování dopravního systému konkrétního
venkovského území odlišný pohled – v tomto případě jde o hodnocení skutečně
existujících dopravních vztahů realizovaných v prostoru buď prostřednictvím hromadné anebo individuální dopravy. Rostoucí úroveň mobility charakteristická pro
současné období se sice opírá stále výraznější měrou o individuální motorismus,
přesto zůstávají funkce zajišťované hromadnou dopravou velmi důležité, a to zejména ve venkovském prostoru. Vyplývá to ze skutečnosti, že hromadná doprava
umožňuje překonat omezený přístup k mobilitě v případě těch skupin obyvatelstva, které nevlastní osobní auto – tento jev bývá v odborné literatuře označován
jako tzv. „mobility gap“, případně se hovoří o dopravně podmíněné sociální exkluzi.
Další komparativní výhody hromadné dopravy ve srovnání s dopravou individuální
lze spatřovat v její větší bezpečnosti a environmentální příznivosti.
V období socialismu byla preferována veřejná hromadná doprava, takže až do
konce 80. let byl stupeň individuální automobilizace v ČR ve srovnání se západní
Evropou relativně nízký. V důsledku toho hrála při zajišťování mobility obyvatelstva klíčovou roli doprava hromadná. Od změny režimu na přelomu 80. a 90. let
20. století dochází v těchto státech k celkové společenské transformaci, která se
v oblasti osobní dopravy projevuje vzestupem významu individuální automobilizace, a tudíž i individuální dopravy, zatímco veřejná doprava zde zaznamenává od
roku 1990 významné poklesy výkonů.
Tab. 5.1: Přepravní výkony osobní dopravy podle druhů dopravy v ČR
(v % druhů dopravy na celkových přepravních výkonech v mil. osobokilometrů)
Individuální
doprava
osobní auta
Hromadná doprava
celkem
autobusy
železnice
městská
doprava
Osobní
doprava
celkem
1995
61,4
38,6
13,2
9,0
16,4
100,0
2000
66,9
33,1
9,8
7,6
15,7
100,0
2004
69,1
30,9
8,6
6,7
15,6
100,0
7,7
–7,7
–4,6
–2,4
–0,8
x
Rozdíl
2004–1995
Pramen: Ročenka dopravy 2004, www.mdcr.cz
66
Tab. 5.2: Srovnání vývoj stupně automobilizace v ČR a v EU-15
(počet osobních automobilů připadajících na 1000 obyvatel)
1970
1980
1990
1995
2000
2002
Změna
2002/1970
(v %)
Změna
2002/1990
(v %)
EU-15
184
293
394
427
474
491
267
125
ČR
69
173
233
294
335
357
517
222
Pramen: Energy & Transport in Figures, European Commission, Directorate-General for Energy and
Transport, 2003
Ačkoliv po roce 1989 v České republice došlo k rychlému rozvoji individuálního
automobilismu, a tudíž následně logicky i k poklesu zájmu o hromadnou osobní
dopravu (bližší informace o těchto procesech a jejich tempu viz tab. 5.1 a 5.2), lze
konstatovat, že hromadná osobní železniční i autobusová doprava si u nás stále
víceméně zachovává dosavadní ráz. Tato teze přitom platí při hodnocení úrovně
hromadné dopravy jak z hlediska funkčního, tak i územního:
– funkční hledisko zde znamená, že hromadná osobní doprava je
organizována tak, aby zajišťovala cesty různého druhu, avšak s důrazem
na pravidelně se opakující cesty (tj. jde zejména o saturaci dojížďky do
škol a do zaměstnání)1;
– územním hlediskem se rozumí všeobecná schopnost hromadné osobní
dopravy obsluhovat celé území a též schopnost odrážet prostřednictvím
svého prostorového uspořádání reálně existující diferenciaci
socioekonomické sféry, tj. skutečné rozložení socioekonomických
činností v geografickém prostoru.
5.2 ANALÝZY DOPRAVNÍ DOSTUPNOSTI
A DOPRAVNÍ OBSLUŽNOSTI VE VENKOVSKÉM PROSTORU
Platnost výše formulovaných obecných souvislostí je možné ověřit prostřednictvím analýzy dopravní dostupnosti a dopravní obslužnosti. Hlavním výstupem
analýz je ověření možnosti nalézt v „modelovém území“ venkovské obce s výraznější střediskovou dopravní funkcí (dále tzv. přestupní obce), tj. vytipování obcí,
1
Zajímavé je z tohoto hlediska srovnání s definicí tzv. základní dopravní obslužnosti: podle
zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, je za základní dopravní
obslužnost území kraje považováno zajištění přiměřené dopravy po všechny dny v týdnu z důvodu veřejného zájmu, především do škol, do úřadů, k soudům, do zdravotnických zařízení poskytujících základní zdravotní péči a do zaměstnání, včetně dopravy zpět, přispívající k trvale
únosnému rozvoji tohoto územního obvodu.
67
které ve venkovském prostoru plní důležitou organizační roli z hlediska zabezpečení dopravní obslužnosti.
Hledání takových obcí bylo inspirováno předpokladem, že tento typ obcí – vyznačující se ve srovnání s okolními obcemi lepší dopravní obslužností hromadnou
dopravou – jednak tvoří přirozený prvek naší sídelní soustavy (viz Řehák, 1979)
a jednak má potenciál plnit určitou střediskovou funkci, respektive schopnost
konsolidovat přiléhající venkovský prostor. V těchto obcích by totiž podle našich
předpokladů mohla být vhodnými podpůrnými nástroji ze strany veřejné sféry
nastartována vzestupná rozvojová trajektorie, jejíž důsledky by prostřednictvím
existujících dopravních vztahů mohly difundovat i do jejich bezprostředního venkovského okolí.
Kromě tohoto cíle je provedení analýz motivováno také vznikem komplexní
typologie venkovských obcí podle dopravních charakteristik. Ta by měla umožnit
nalézt ty části území, jež jsou ve srovnání s ostatními marginalizovány kromě vzdálenosti a nevýhodné dopravní polohy navíc i nedostatečnou dopravní obslužností.
Tato skutečnost totiž podvazuje nejen jejich rozvojové možnosti, ale vůbec trvalou
udržitelnost jejich existence. Je tu tedy propojení statických (polohových) atributů
a atributů dynamických (dopravní obslužnost).
Metodika hodnocení dopravní dostupnosti (viz příloha 1) a dopravní obslužnosti byla pro potřeby praktického ověření aplikována na území správního obvodu
obce s rozšířenou působností Znojmo (dále Znojemsko). Graficky znázorněný
výsledek analýzy dopravní dostupností všech obcí regionu NUTS II lze v podobě
kartogramu vidět v příloze publikace (mapa 2). Grafický průmět hodnocení dopravní obslužnosti na Znojemsku, který je představen v následujícím textu, přináší
mapy 11 a 12 zařazené v přílohách, výsledky komplexní dopravní typologie obcí
lze vidět na mapě 13.
Dopravní dostupnost na Znojemsku
Obvod obce s rozšířenou působností (dále ORP) Znojmo (celkem 110 obcí)
můžeme z dopravního hlediska považovat v rámci ČR i Jihomoravského kraje za
marginalizovaný. Nejvýznamnějším silničním tahem, který prochází Znojemskem,
je silnice I. třídy I/38, která vede z Jihlavy (dálnice D1) přes Moravské Budějovice
a Znojmo do Rakouska, další silnicí I. třídy je silnice I/53, která spojuje Znojmo
s Pohořelicemi. V železniční síti je poloha Znojemska ještě méně příznivá, správním obvodem prochází v současnosti pouze nepříliš významná celostátní železniční dráha z Břeclavi přes Hrušovany nad Jevišovkou a Znojmo do Moravských
Budějovic a Jihlavy, z níž ve Znojmě odbočuje trať do Šatova a dále do Rakouska.
Kromě těchto celostátních drah jsou v nejvýchodnější části obvodu na Hrušovansku vedeny ještě dvě regionální dráhy – jednak trať z Hrušovan nad Jevišovkou do
Moravského Krumlova a Brna a jednak krátká odbočka z Hrušovan nad Jevišovkou
do Hevlína. Z výše uvedených informací poměrně jasně vyplývá relativně nízká
hustota významnějších dopravních tahů na Znojemsku.
68
Zhruba tři pětiny obcí (60,4 %) Znojemska se vyznačují špatnou dopravní polohou. Tyto obce jsou na Znojemsku lokalizovány ve třech územních shlucích:
− v jihovýchodním okraji správního obvodu v okolí Hrušovan nad
Jevišovkou;
− v rozsáhlém prostoru severně od Znojma;
− rozsáhlé území charakteristické nevýhodnou dopravní polohou,
tzn. minimálními hodnotami ukazatele dopravní polohy, se rozkládá
v celém obvodu obce s pověřeným obecním úřadem Vranov nad Dyjí.
Ze srovnání jednotlivých polohových kategorií obcí s prostorovým rozmístěním obyvatelstva na Znojemsku plyne, že populační velikost obce se snižuje spolu
se zhoršováním její dopravní polohy, určité narušení tohoto trendu vyplývá pouze
z velmi málo četných případů venkovských obcí v dobré dopravní poloze.
Dopravní obslužnost na Znojemsku
Hromadnou osobní dopravou jsou se Znojmem ve všech sledovaných časových
obdobích spojeny nejlépe obce, které se nacházejí především v širokém územním
pásu táhnoucím se zhruba středem obvodu ORP ve směru severozápad – jihovýchod, a to od Šumné přes Znojmo až po Hrušovany nad Jevišovkou a Hevlín (viz
mapa 11). Mezi dobře dopravně obsluhovanými obcemi v rámci tohoto území lze
pro zjednodušení rozlišit tři „typy“ obcí:
− obce ležící v bezprostřední blízkosti Znojma;
− obce ležící na důležitých silnicích radiálně směřujících do Znojma, na
nichž před Znojmem dochází k souběhu většího počtu autobusových linek;
− ostatní populačně či jinak významné obce.
Významnou roli při hodnocení frekvence spojů hromadné dopravy u těchto
obcí (ale obecně i u všech ostatních obcí) hraje skutečnost, zda je obec napojena
na železniční dopravu. V případě, že ano, bývá zpravidla v takové obci výrazně lépe
zabezpečena celková dopravní obslužnost, zřetelný je tento rozdíl především ve
večerních hodinách pracovních dnů a také o sobotách.
Opačný extrém představují hromadnou dopravou nejhůře obsluhované obce.
Tyto obce jsou koncentrovány především na Vranovsku a v prostoru severně a východně od Znojma. Ve srovnání s předchozí skupinou jde o obce charakteristické
spíše:
− větší odlehlostí od Znojma (jejich průměrná vzdálenost od Znojma činí
24 km, zatímco obce dobře obsluhované jsou od tohoto města vzdáleny
průměrně jen 15 km);
− horší dopravní polohou v silniční síti (jen 53 % z nich leží na silnici I. nebo
II. třídy, ve skupině nejlépe dopravně obsluhovaných obcí analogická
hodnota činí 83 %);
69
−
−
výrazně menší průměrnou populační velikostí (průměrně 221 obyvatel
versus 797 obyvatel v případě předchozí skupiny);
nedostupností železniční dopravy (železnicí není v této kategorii
zpřístupněna žádná obec).
Celkově je možné úroveň dopravní obslužnosti hromadnou dopravou na Znojemsku ve srovnání s některými jinými venkovskými územími České republiky hodnotit jako relativně dobrou, protože každá obec v celém obvodu má alespoň v ranní
dopravní špičce běžných i letních pracovních dnů zajištěné spojení hromadnou dopravou se Znojmem. V případě některých obcí je spojení možné sice jen s přestupy,
případně z nekomfortně položených zastávek (tzn. ze zastávek vzdálených do dvou
kilometrů od intravilánů obcí), nicméně i v případě obcí ležících na západním okraji
Vranovska (tj. zhruba 40 km od Znojma) je spojení zajištěno. Tento fakt je, i vzhledem k rozlehlosti Znojemska, nutné považovat za velmi důležitý, protože je předpokladem trvalé udržitelnosti/stabilizace venkovského osídlení. Vysvětlení takto
výhodného stavu dopravní obslužnosti lze patrně hledat ve velikosti (zhruba 35 tisíc
obyvatel) a významnosti města Znojma, jež v tomto prostoru a ani v jeho relativně
širokém okolí nemá žádného faktického konkurenta, takže nedochází k tříštění
existujících přepravních proudů. Tuto pozici Znojma potvrzuje ve své práci např.
i M. Hampl (2005), podle něhož Znojmo v roce 2001 zaujímalo 33. pozici v pořadí
středisek ČR podle tzv. komplexního regionálního významu.
Obslužnost hromadnou dopravou ve večerních hodinách běžných pracovních
dnů je na celém Znojemsku na relativně dobré úrovni, protože do téměř všech
obcí se lze po 18. hodině alespoň nějakým způsobem ze Znojma dopravit; značná
část obcí je dokonce se Znojmem spojena přímým spojem. Do naprosté většiny
ve večerní hodiny obsluhovaných obcí odjíždí poslední spoj ze Znojma mezi 18.
a 19. hodinou, tzn. relativně brzy, nicméně i to lze ve srovnání s některými jinými
územími považovat za pozitivní jev. Po 21. hodině se lze ze Znojma dostat již jen
do 18 obcí.
Dopravní obslužnost o víkendech (ve výzkumu reprezentovaných sobotami)
vykazuje relativně nižší kvalitativní úroveň, což je možné doložit skutečností, že
ze značné části obcí Znojemska nejedou za celý den do Znojma více než tři spoje
hromadné dopravy. Na základě sobotní dopravní obslužnosti byly obce rozděleny
do tří kategorií (viz mapa 12):
− obce dobře obsloužené hromadnou osobní dopravou (čtyři a více spojů
do Znojma, celkem 30 obcí, což je necelých 30 %);
− obce bez zajištěné dopravní obslužnosti (celkem 23 obcí, tedy 20 %):
tyto obce tvoří tři prostorově oddělené shluky – dva z nich se rozkládají
v území severně od Znojma a jeden na severozápadním okraji Vranovska;
− obce obsloužené hromadnou osobní dopravou na elementární úrovni (tj.
obce s jedním až třemi spoji do Znojma, tato kategorie zahrnuje 57 obcí,
tj. nadpoloviční většinu obcí z celého Znojemska – 51 % obcí).
70
Další rysy dopravní obslužnosti hromadnou dopravou
vůči městu Znojmo
Charakteristickým rysem organizačního zajištění dopravní obslužnosti obcí
Znojemska ve vztahu k městu Znojmo je téměř neexistující návaznost autobusových a vlakových spojů. Ve všech zkoumaných časových obdobích byla přestupní
návaznost mezi autobusem a vlakem zjištěna dohromady pouze v deseti případech
(přitom vždy buď v Hrušovanech nad Jevišovkou anebo v Šumné). Tento stav lze
považovat za nepříznivý, protože právě v těchto dvou obcích by taková přestupní
návaznost mohla být zajišťována častěji. Integrace autobusové a železniční dopravy
se tak nabízí např. pro spojení Vranovska se Znojmem či pro spojení vybraných
obcí z Hrušovanska také se Znojmem.
Komplexní typologie obcí Znojemska
podle dopravních charakteristik
Údaje získané při podrobné analýze dopravní polohy a obslužnosti byly využity
ke vzniku komplexní typologie obcí Znojemska podle dopravních charakteristik.
Na základě kombinací charakteristik byl jednotlivým obcím přisouzen celkový dopravní statut. Podle něj byly obce rozděleny do následujících kategorií: A (nejlepší
dopravní statut), B (dobrý), C (průměrný), D (špatný), E (nejhorší). Základní výsledky této typologie přibližují tab. 5.3 a mapa 13 v příloze.
Obce spadající do stejných kategorií dopravního statutu vytvářejí na Znojemsku zajímavé prostorové shluky. Nejvyšší kategorie obcí (statut A) se s výjimkou
Hrušovan nad Jevišovkou nachází v bezprostředním zázemí města Znojmo, přičemž obce dalších dvou vyšších kategorií (tj. obce se statutem B a C) na ně plynule
navazují a dohromady tak vytvářejí rozsáhlý prostor v centrálních částech Znojemska. Geograficky ho můžeme popsat jako:
− územní pás táhnoucí se od Znojma směrem na Hrušovany nad
Jevišovkou, kde se rozděluje na severní a jižní větev; s jistým
zjednodušením lze konstatovat že tento shluk se rozkládá kolem železnic
Znojmo – Hrušovany nad Jevišovkou – Břežany/Hevlín;
− prostor v jižním zázemí Znojma;
− pás obcí vybíhající ze Znojma směrem na severozápad podél silnice
I. třídy a železnice do Moravských Budějovic.
Zbytek Znojemska patří do dvou nejnižších kategorií dopravního statutu, tj. do
kategorií D a E. Za nejproblémovější z dopravního hlediska přitom na Znojemsku
můžeme považovat severní a severozápadní Vranovsko, severní Znojemsko mezi
Mikulovicemi a Rozkoší a menší prostor západně od Znojma mezi Podmolím a Lukovem, protože tyto oblasti vykazují kombinaci špatné dopravní polohy a nízké
kvality dopravní obslužnosti hromadnou dopravou (dopravní statut E). Situaci však
71
alespoň částečně na severním a severozápadním Vranovsku zlepšuje existence nepříliš frekventovaného autobusového spojení s Moravskými Budějovicemi a Jemnicí
a na severním Znojemsku s Moravskými Budějovicemi, Jaroměřicemi nad Rokytnou a Moravským Krumlovem.
Tab. 5.3: Základní charakteristika typů obcí podle dopravního statutu
Počet obyvatel
(k 1. 1. 2005)
Počet obcí
Dopravní
statut
Průměrný počet
obyvatel obce
(k 1. 1. 2005)
absolutně
v%
absolutně
v%
absolutně
A
11
9,9
48 136
53,4
4 376
B
12
10,8
7 974
8,9
665
C
22
19,8
13 493
15,0
613
D
34
30,6
14 496
16,1
426
E
32
28,8
5 970
6,6
187
111
100,0
90 069
100,0
811
Celkem
Pramen: Počet obyvatel v obcích k 1. 1. 2005. ČSÚ, 2005
Vymezení obcí s důležitou rolí při zajištění dopravní obslužnosti
Cílem podrobné analýzy dopravní obslužnosti bylo také vytipování obcí, které
ve venkovském prostoru plní důležitou organizační roli z hlediska zabezpečení dopravní obslužnosti. Tato analýza se opírá o evidenci přestupních míst v případě
spojení jednotlivých obcí hromadnou dopravou s městem Znojmo. Takových neměstských a z hlediska organizace veřejné dopravy důležitých obcí zde bylo vytipováno celkem pět – konkrétně jde o Jaroslavice a v menší míře též o Prosiměřice,
Lesnou, Jevišovice a Hrádek. Zvážíme-li kromě počtu realizovaných přestupů také
populační velikost jednotlivých přestupních obcí (konkrétní údaje viz v tab. 5.4),
mohou – podle našeho názoru – plnit určitou střediskovou funkci v území pouze
následující případy:
− obec Jaroslavice dohromady se sousedním Hrádkem;
− obec Jevišovice, a to převážně pouze z důvodu značné prostorové
odlehlosti od jiných center.
72
Tab. 5.4: Charakteristika přestupních obcí na Znojemsku
Počet obyvatel
(k 1. 1. 2005)
Celkový počet
přestupů
Hrušovany nad Jevišovkou
3 191
58
Jaroslavice
1 260
21
Jevišovice
1 149
10
Hrádek
905
10
Prosiměřice
736
12
Lesná
267
17
Název obce
Pramen: Počet obyvatel v obcích k 1. 1. 2005. ČSÚ, 2005, www.jizdnirady.cz
Jaroslavice, Hrádek i Jevišovice mají pro potenciální uplatnění své funkce značnou
výhodu také v tom, že jsou lokalizovány přímo v centru oblastí, v nichž se koncentrují obce s nízkým dopravním statutem (tj. obce typu D a E). Bližší ověření toho,
zda tyto obce mají potenciál tuto úlohu v prostoru skutečně sehrát anebo ne, a tedy
spolupodílet se na tvorbě přirozeného skeletu správního obvodu obce s rozšířenou
působností Znojmo, představuje zajímavý námět na prohloubení tohoto tématu.
73
6. EKONOMICKÁ SITUACE VENKOVSKÝCH OBCÍ
–
–
–
–
–
–
Určení ekonomické situace obce
Způsoby komparace hospodaření obcí
Bonitní metoda
Finanční a majetkové ukazatele
Datové podklady pro určení bonity obce
Ekonomická specifika venkovských obcí
6.1 EKONOMICKÝ POTENCIÁL OBCÍ
Ekonomický potenciál obcí vyjadřuje schopnost obcí hospodárně a účelně hospodařit s finančními prostředky a s majetkem, administrativně a finančně zabezpečit realizaci rozvojových projektů a pomocí ekonomických nástrojů přispívat ke
zlepšení hospodářské situace a občanské vybavenosti a služeb v obci. Tyto „vlastnosti“ obce, odpovídající charakteru požadavků kladených na obec, lze souhrnně
označit pojmem „bonita obce“ (Halásek, Pilný, Tománek, 2002). Při stanovování
celkového ekonomického potenciálu obce rozlišujeme tři základní složky bonity:
finanční, majetkovou a rozvojovou bonitu.
Finanční bonita je založena na hodnocení nejvýznamnějších parametrů hospodaření obcí a závisí především na rozpočtových ukazatelích. Základem je porovnání příjmových a výdajových složek, a to zejména v přepočtu na obyvatele. Všímá
si i ročního plnění rozpočtu obce, kvality rozpočtového procesu a rozpočtových
výhledů. Významnou roli hraje také zadluženost obce a dluhová služba.
Majetková bonita vychází ze struktury majetku obce a posuzuje efektivitu využívání majetku, možnosti využívání a potřebnost majetku. Zdůrazňuje odlišení
majetku, který je nezbytný pro obec a musí (nebo chce) si jej tedy ponechat a který
jako zbytný může prodat. Je však třeba zvážit vhodný časový horizont pro případný
prodej majetku. Při hodnocení velikosti a struktury majetku je výchozím členění
majetku podle jeho funkcí na majetek spojený s výkonem veřejné správy a majetek určený k zabezpečování veřejných statků, dále majetek přímo nesouvisející
s činností obce, tj. majetek k podnikání, a finanční majetek v podobě majetkových
podílů. Majetková bonita zahrnuje rovněž výnosnost majetku a to majetku finančního a pronajímaného.
Rozvojová bonita je méně formalizovatelný údaj a všímá si, kromě ekonomických aspektů, i hospodářských, sociálních, kulturních a hlavně politických podmínek a předpokladů. V kontextu ekonomického potenciálu obcí jde zejména o vlivy
působící nepřímo na ekonomické možnosti obcí. Můžeme rozlišit vlivy vnější (dopravní poloha, možnosti pro podnikání, přírodní podmínky pro rekreační využití
území, výskyt památek, výskyt přírodních zdrojů), které nepřímo působí na ekono-
74
mickou úroveň sídla, a vlivy vnitřní, které lze ze strany samosprávy aktivně ovlivnit (charakteristiky obyvatelstva, podmínky pro podnikání, tradiční činnosti, chov
určitých zvířat či pěstování specifických rostlin, např. víno). Do vnitřních faktorů
lze zařadit i využívání strategického řízení. Rozvojová bonita je značně specifickou záležitostí a obtížně kvantifikovatelnou i hodnotitelnou kategorií. Přináší však
možný způsob komplexní komparace rozvojových předpokladů obcí.
Celková bonita je potom určována na základě kombinace a vzájemné provázanosti bonit dílčích. Nejjednoznačnějšími vlivy na celkovou bonitu obce jsou populační velikost obce a prostorové umístění obce.
Ekonomický potenciál obcí můžeme vnímat pohledem finančních subjektů,
investorů, podnikatelů, státní správy, obyvatel okolních sídel a v neposlední řadě
očima vlastních občanů obce.
Zatímco z pohledu podnikatelů, investorů, návštěvníků a turistů může být
určen zprostředkovaně (rozpočet obce, veřejný – obecní dluh, veřejné zakázky
a investice, průhledné smluvní vztahy aj.) je třeba mít stále na mysli, jak je tento
potenciál vnímán z pohledu spokojenosti obyvatel obce a tedy potenciálních voličů, kteří srovnávají nejen v čase, ale i navzájem mezi obdobnými obcemi, zejména
v dostupnosti služeb a kvality života v obci.
Se sociálně ekonomickým rozvojem společnosti stoupají i nároky na zvyšování
množství finančních prostředků na produkci veřejných statků a služeb. Výsledkem
je situace, že řada obcí realizuje schodkový rozpočet. Celkový dluh obcí v ČR činil
v roce 2003 kolem 70 mld. Kč a byla zadlužena celá polovina obcí (3108). V roce
2005 činil celkový dluh cca 44 mld. Kč a celkové hospodaření obcí již bylo s přebytkem.
Snahou představitelů většiny obcí, stejně jako jejich obyvatel, je získávat rok od
roku více a kvalitnějších veřejných statků a služeb nejčastěji v podobě rostoucího
sortimentu nabízených služeb (buď zcela zdarma jako čistý veřejný statek nebo za
poměrně malý poplatek). Je všeobecně známo, že ani ty ekonomicky nejvyspělejší
státy a jejich obce si to zpravidla buď vůbec nemohou dovolit, nebo musí postupovat velmi promyšleně a velmi pečlivě zvažovat na základě předpokládaných příjmů
obecního rozpočtu (rozpočtového omezení):
– kterým statkům – v podobě potřeb občanů – bude dána priorita,
– pro koho a pro jak velký počet občanů, pro jakou sociální skupinu bude
plánovaný výdaj (výdajový program) z obecního rozpočtu, potřebný a jak
následně ovlivní celkový sociálně ekonomický rozvoj dané obce;
– proč je projekt realizován: jaké budou jeho hlavní přínosy, jaká budou
případná negativa, jak jeho realizace bude zapadat do celkového plánu
rozvoje obce i celého regionu z pohledu příštích let;
– zda je dostatek pohotových finančních prostředků, zda se bude muset
uvažovat s úvěrem a za jakých podmínek, resp. zda je reálná naděje
získání dotace, zejména pokud se týká získání prostředků na větší
investici, atd.;
75
–
–
zda budou finanční a jiné prostředky na následný provoz příslušné
investice;
jak bude zamýšlená investice rentabilní, tj. za jakou dobu se investované
prostředky vrátí.
V tomto kontextu bonita není pouze zhodnocení schopnosti obce splácet přijatý úvěr jako v případě ratingu2, ale také zhodnocení současných a zejména perspektivních schopností rozvoje obce ve všech směrech.
–
–
–
Na bonitu obce je nutné nahlížet velmi často:
z celkové geografické polohy obce: v centru či na okraji určitého regionu,
z hlediska postavení ve správní struktuře,
z hlediska dlouhodobého vývoje aj.
S ekonomickým potenciálem obcí souvisí ekonomická připravenost. Ekonomická připravenost obce je do jisté míry abstraktní označení celkového ekonomického obrazu obce, kdy obec je schopna zajišťovat s dostupnými prostředky svůj
běžný provoz, obnovuje a rozvíjí majetkovou základnu a je schopna generovat a realizovat rozvojové projekty. Právě schopnost získávat a financovat projekty v rámci
dotační politiky na různých úrovních je nejviditelnějším projevem „připravenosti“.
Klíčovou roli hraje koncepční přístup obcí.
6.2 PŘÍSTUPY K HODNOCENÍ POTENCIÁLU OBCÍ
K hodnocení ekonomického potenciálu obcí bylo využito konceptu „určování
bonity obcí“. Tento přístup byl modifikován pro potřeby výzkumu a doplněn o nové
pohledy.
Při pohledu na charakteristiky obce v rámci prostorového systému můžeme
rozlišit bonitu:
– velikostní,
– územní,
– celostátní.
Velikostní bonita vychází ze situace, kdy je nutné zohledňovat určitou velikost
obce (ČR se vyznačuje jednak velkým počtem obcí a jednak značnou velikostní
pestrostí z hlediska počtu obyvatel), a umožňuje nahlížet na obec přes ukazatele
2
Rating je hodnocení nebo hodnotící systém, jehož cílem je, zejména na základě reálných
podkladů o hospodaření obce a jejich majetkových poměrech a případně dalších ukazatelů,
poskytnout jak představitelům obcí, tak příslušným peněžním ústavům věrohodné informace
o skutečné ekonomické situaci obce a částečně i o jejich perspektivách do nejbližšího období.
76
nejobjektivněji. Zkoumáme, jak se odlišují charakteristiky obcí s obdobným počtem obyvatel. Různě velké obce mají různé funkce a tato skutečnost by do jisté
míry zkreslovala srovnání. Využití velikostní bonity se ovšem neomezuje jen na
venkovské obce, je vhodné pro všechny kategorie sídel.
Územní bonitu využíváme při hodnocení obcí s určitou polohou. Z hlediska vymezení souboru vůči sobě hodnocených obcí rozlišujeme dva typy územní bonity:
A. Hodnocení území vymezeného územního celku, např. kraje, okresu,
mikroregionu apod. Vychází z předpokladu určitých specifických
podmínek územního celku, na které může metodika reagovat odlišně
a závěry budou mít výrazně regionální charakter.
B. Hodnocení obcí se specifickými územními vazbami: např. na trase
železnice nebo dálnice, resp. naprosto mimo většinu tradičních
dopravních spojů, mimo správně administrativní centra atd.
Význam územní bonity typu A narůstá zejména při realizaci větších projektů
týkajících se území několika spolupracujících obcí. Do popředí se dostává otázka,
zda několik menších obcí dokáže shromáždit dostatečné množství finančních prostředků na spolufinancování větších investičních akcí, zda je spolupráce obcí pouze
formální nebo zda skutečně dochází k synergickému efektu.
Celostátní bonita je nejuniverzálnější a umožňuje srovnání v rámci všech obcí
ČR. Nevýhodou je značná rozmanitost hodnocených sídel. Charakter srovnávaných ukazatelů by musel tuto skutečnost odrážet a bylo by nutné volit velikostně
a polohově adekvátní srovnávací kritéria.
–
–
–
Z nejširšího hlediska lze pohlížet na bonitu obcí na základě:
vzájemného srovnávání obcí,
posouzení užitků ve vztahu k vynaloženým prostředkům,
zhodnocení efektivnosti a dostupnosti veřejných služeb v obcích.
6.3 ZPŮSOB HODNOCENÍ BONIT Y
–
–
–
–
–
–
–
–
–
K hodnocení finanční bonity byly vybrány následující ukazatele:
celkové příjmy na obyvatele,
daňové příjmy na obyvatele,
příjmy z pronájmu majetku na obyvatele,
nenárokové dotace na obyvatele,
poměr běžných příjmů k běžným výdajům,
podíl kapitálových výdajů,
kapitálové výdaje na obyvatele,
dluhová služba,
deficit/přebytek rozpočtu.
77
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
–
K hodnocení majetkové bonity byly vybrány následující ukazatele:
celkový majetek na obyvatele,
dlouhodobý hmotný majetek na obyvatele,
výnosnost majetku,
podíl cizích zdrojů na celkovém majetku,
zadluženost na obyvatele.
K hodnocení rozvojové bonity byly vybrány následující ukazatele:
dopravní poloha (viz dopravní typologie),
vybavenost obce technickou infrastrukturou (vodovod, splašková
kanalizace napojená na čistírnu odpadních vod, plynofikace),
vybavenost obce sociální infrastrukturou (mateřská škola, základní škola,
jiné školské zařízení, ordinace praktického lékaře, jiná lékařská ordinace),
podnikání – přítomnost významných zaměstnavatelů
(nad 5 zaměstnanců),
územní plán (existence, aktuálnost),
strategické dokumenty obce nebo svazku obcí (existence, aktuálnost),
spolupráce s jinými subjekty na rozvoji obce (jiné obce, podnikatelé
apod.),
žádosti o projekty.
Ze tří složek bonity obcí jsou finanční a majetková bonita určovány na základě
kvantitativních dat a analyzovány pomocí matematicko-statistického aparátu.
Rozvojová bonita je založena na jiném typu dat a na kvalitativním zhodnocení
a v tomto textu jí nebude věnována další pozornost.
S charakterem dat i s jejich vypovídací schopností souvisí způsob jejich hodnocení. U řady ukazatelů je obtížné stanovit jejich objektivně „dobrou“ hodnotu,
pokud není k dispozici jistá komparační báze, vzhledem ke které můžeme údaje
hodnotit. Jistým řešením je zmiňovaný územní přístup k bonitě, kdy srovnáváme
obce relativně malého území. Zde je třeba znát data za všechny obce a srovnávat
se střední hodnotou obcí daného území. Tento způsob je vhodný zejména pro analýzu svazků obcí a menších správních obvodů.
Pokud známe střední hodnoty za rozsáhlá území, kraj či stát, můžeme srovnávat libovolné obce z kteréhokoliv území. Nejvhodnější je ovšem srovnání obcí ve
stejných velikostních kategoriích. Každá velikostní kategorie obcí má svá ekonomická specifika a z nich plyne i jiná optimální hodnota finančních a majetkových
ukazatelů.
Vypočtené hodnoty ukazatelů jednotlivých obcí jsou obodovány vzhledem ke
středním hodnotám za celé zkoumané území, a to tak, že hodnotám pod úrovní
střední hodnoty je přiřazeno záporné bodové hodnocení, hodnotám nad střední
hodnotou potom kladné. Možný způsob bodového hodnocení je uveden v tab. 6.1.
Tento způsob byl využit při hodnocení územní bonity v případové studii na Vranovsku a na Jemnicku. Vybrané závěry jsou uvedeny v podkapitolách 6.4 a 6.5.
78
Tab. 6.1: Možná bodová hodnocení odchylek od střední úrovně
Body
Hodnota
Body
Hodnota
–5
méně než 50 % průměru území
1
110 % až 119 % průměru území
–4
50 % až 59 % průměru území
2
120 % až129 % průměru území
–3
60 % až 69 % průměru území
3
130 % až 139 % průměru území
–2
70 % až 79 % průměru území
4
140 % až 149 % průměru území
–1
80 % až 89 % průměru území
5
více než 150 % průměru území
0
90 % až 109 % průměru území
Pramen: Autoři
Výsledné bodové hodnocení obcí analyzovaného území vypovídá o vnitroúzemní diferenciaci a umožňuje posoudit bonitu obce vzhledem k její populační velikosti a jejím specifikům v daném území a současně hledat příčiny neobvyklých výsledků.
Pro hodnocení ekonomické situace obcí a pro aplikaci bonitní hodnotící metody
je zásadním faktorem existence srovnávací báze. Na základě podkladů z databáze
ministerstva financí ARIS byly vypočteny souhrnné ukazatele za obce jednotlivých
krajů a ČR. Hodnoty těchto ukazatelů jsou uvedeny v příloze 2. Obdobným způsobem
byly spočteny hodnoty finančních a majetkových ukazatelů v jednotlivých velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje a kraje Vysočina. Tyto údaje lze využít
jako podklad pro hodnocení velikostní bonity obcí ve zmiňovaných krajích. S využitím bodového hodnocení uvedeného v tabulce 6.1 lze libovolné obci v příslušné
velikostní kategorii přiřadit bodovou hodnotu, která bude srovnatelná s ostatními
obcemi obdobné velikosti. Finanční a majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje a kraje Vysočina jsou uvedeny v příloze 3.
Pro posouzení skutečného dlouhodobějšího stavu, který by eliminoval případné
specifické výkyvy, je vhodné hodnotit průměr ukazatelů za několikaleté období
(alespoň za uplynulé tři roky) a sledovat pozitivní či negativní trend. V kratším
období se u řady obcí vyskytují značné výkyvy, zejména v oblasti nenárokových
dotací a kapitálových příjmů, které zkreslují celkový obraz ekonomické situace
obce. Porovnání hodnoty ukazatele s hodnotami jiných obcí či s průměry větších
územních celků umožní zhodnotit závažnost trendů a případně vymezit rizikové
oblasti. Na základě těchto indikátorů by měl být korigován rozpočtový výhled.
Pro relativně velký počet dostupných údajů je třeba rozlišovat, které ukazatele
skutečně vypovídají o ekonomických kvalitách obce. Velká část příjmů je na aktivitě
a „kvalitě“ obce zcela nebo částečně nezávislá (daňové příjmy, nárokové dotace),
výdajová stránka je značně ovlivněna funkcemi dané obce v přenesené či samostatné působnosti a místními specifiky. U těchto výdajů nelze jednoznačně určit,
zda je jejich výše na obyvatele nebo podíl na výdajích horší či lepší než v ostatních
obcích. Podobně je i majetek úzce svázán se specifickými charakteristikami každé
79
obce a závisí na historickém vývoji, na množství činností vykonávaných v rámci
přenesené působnosti, na rozvojových prioritách obce, na místním standardu poskytovaných služeb apod. Majetek funguje jako významný rozvojový nástroj. Je
nezbytný pro poskytování veřejných statků a pro samosprávu, může sloužit ke zvyšování příjmů, pronájmem nebo jednorázově prodejem, lze jej využívat k podpoře
podnikání a k regulaci podnikatelské činnosti.
6.4 EKONOMICKÁ SPECIFIKA CHARAKTERISTICKÁ
PRO VENKOVSKÉ OBCE
Z hodnocení ukazatelů finanční bonity vyplývá řada zajímavých poznatků.
Vzhledem k značnému rozsahu dat je vždy nutné soustředit se na vybrané problémy a ty analyzovat hlouběji. V případě ekonomického potenciálu obcí je hlavním
tématem nalezení zdrojů na rozvoj obcí a to zejména lepším využitím současných
zdrojů a zvýšením účelnosti nakládání s finančními prostředky.
Metoda určování bonity byla prakticky ověřena v obcích územních obvodů
POÚ Vranov nad Dyjí a Jemnice a byly potvrzeny základní hypotézy:
− Významný vliv na ekonomický potenciál obce má nejen finanční
a majetková základna, ale i kvalita managementu obce. O rozvoji obce
a dobré finanční situaci často rozhoduje aktivita a postoje vedení obce
i místních obyvatel.
− Rozvoj malých obcí v periferních oblastech kraje pouze pomocí vnitřních
zdrojů není možný a je třeba zapojení vnějších zdrojů nad rámec obce či
regionu.
Dále byly zjištěny následující poznatky týkající se hodnocení ekonomické situace
obcí a aplikace metody bonity:
– Hodnocení ekonomického potenciálu komplikuje nestejná kvalita
informací získaných od jednotlivých obcí. Některé ukazatele se navíc
ukázaly v realitě jako obtížně kvantifikovatelné.
– Hospodaření zejména malých obcí je v čase velmi nevyrovnané. Vyskytují
se skokové rozdíly mezi dvěma po sobě následujícími roky. Pro výpočet
ukazatelů bonity a hodnocení bonity bylo použito čtyřletých časových
období, z nichž byl počítán roční průměr.
– Hodnocení územní bonity na základě odchylek od středních hodnot je
třeba posuzovat s nadhledem. Výsledky tohoto přístupu spíše než ke kategorickým závěrům slouží k nalezení zdrojů neefektivnosti.
– Střední hodnota jednotlivých ukazatelů dílčích bonit za jednotlivé obce
nemusí odpovídat vlastnostem území jako celku a je pouze orientačním
ukazatelem. Teprve jeho aplikace na další regiony kraje by mohla přinést
určité závěry.
80
–
–
–
–
–
–
–
–
–
Mezi venkovskými obcemi se stejnou velikostí a polohou existují
v ekonomické oblasti značné rozdíly Některé malé obce vykazují výrazně
nadprůměrné hodnoty.
Malé obce většinou nejsou zadlužené. Jejich rozpočet jim neumožňuje
vyčlenit větší částky na splácení úvěru, drží se proto „při zemi“ a realizují
projekty na něž dosáhnou bez úvěru.
Menší obce mají obvykle užší kontakty se svými podnikateli a navzájem
více spolupracují. Spolupráce však zůstává v úrovni drobné výpomoci.
Společné rozvojové projekty se téměř nevyskytují.
Na ekonomickou situaci malých obcí má velký vliv využívání vlastního
pracovního potenciálu obyvatel, který vede ke zhodnocování obecního
majetku.
Podíl kapitálových výdajů zvláště u malých obcí je velmi nízký. Toto
tvrzení však platí ve zkoumaném území pouze částečně. U většiny
ukazatelů jsou patrné významné rozdíly, které se nezakládají na velikosti
obce.
Z případové studie vyplynulo několik doporučení:
Optimálním řešením pro realizaci účetnictví malých obcí je vedení
agendy více obcí jednou účetní (v ideálním případě na území svazku
obcí či POÚ). Tento systém by vedl k jisté harmonizaci a snazšímu sběru
informací.
Pro dlouhodobou analýzu a identifikaci konkrétních problémů v oblasti
ekonomické situace obcí je třeba zveřejnit v informačním systému
MF ARIS více informací a musí být dostupné informace za všechny obce
ve statisticky zpracovatelné podobě. Údaje o hospodaření obcí by měly
být přístupné ve veškeré podrobnosti.
Kontrolu hospodaření obcí by neměly dělat kraje či ještě vzdálenější
ministerstvo, ale nezávislý kontrolní orgán, kterým je v ČR nejvyšší
kontrolní úřad. Hlavním důvodem je zejména jednotnost kontroly a také
zmiňovaná nezávislost, nelze opomíjet i vyšší úroveň profesionalizace.
Mělo by být určeno, co si obec bude pořizovat z vlastních příjmů a co
pořídí vyšší složka (Např. infrastrukturní akce by měly řídit kraje;
ORP, POÚ by ještě zvládly získat peníze z fondů EU; peníze na drobné
investiční aktivity obcí by šly z národních a krajských programů). Toto
rozčlenění umožní vést odbornou diskuzi o financování obcí, umožní
efektivněji využívat dostupné zdroje a zabrání tříštění rozvojových aktivit.
V oblasti dotací, které jsou hlavním zdrojem pro rozvoj obce, za situace, kdy
běžné příjmy jsou téměř celé vynaloženy na běžné výdaje a nezbývají prostředky na
obnovu a rozvoj majetku obce, je vhodné zamyslet se nad následujícími věcmi:
– nastavení finanční spoluúčasti na projektech podle velikosti obce,
– nástrojích motivace obcí k efektivnějšímu hospodaření.
81
6.5 EKONOMICKÁ SITUACE OBCÍ
Obce jsou základní jednotkou samosprávy. Plní však řadu úkolů v přenesené
působnosti, jejich závislost na přidělených finančních zdrojích je vysoká a podléhají značné regulaci orgánů veřejné správy. V případové studii se navíc prokázalo,
že rozvoj řady obcí, zvláště v periferních oblastech, pouze pomocí vnitřních zdrojů
není možný a je třeba zapojení vnějších zdrojů nad rámec obce či regionu. Tento
stav vyžaduje koncepční pomoc i konkrétní pomoc veřejné správy.
Závěrem lze uvést, že pro objektivní uchopení ekonomické reality venkovských
obcí a k nalezení příčin neefektivnosti a možných cest jejího řešení je třeba, aby
existoval adekvátní hodnotící aparát. Jedním z koncepčních přístupů v této oblasti
je v předchozím textu naznačený systém bonity, který umožňuje alespoň částečně
objektivizovat ekonomickou situaci obcí.
V celkovém kontextu analýz ekonomického potenciálu a připravenosti obcí je
jednorázové zjišťování bonity obce však jen jedním z kroků. Je třeba bonitní a další
ukazatele dlouhodobě sledovat a vytvářet systém „benchmarks“, referenčních bodů,
umožňujících objektivizované hodnocení relativních ukazatelů za jednotlivé obce.
Podobným způsobem lze postupovat i v rámci krajů a metodika je aplikovatelná
s využitím informačního systému ARIS i na celou ČR.
Ekonomická situace venkovských obcí je velmi různorodá, obecně lze ale vymezit několik charakteristických rysů. Malá populační velikost přímo působící na
příjmovou stránku obecních financí a na velikost majetku a vyšší fixní náklady na
chod obce jsou logickými fakty. Ekonomickou situaci venkovských obcí významně
ovlivňují znalosti a schopnosti představitelů obcí i jiných subjektů. Jako konkrétní
projev aktivity vedení obcí lze uvést schopnost získávání finančních prostředků na
rozvoj a zapojení více subjektů do rozvojových aktivit.
Na základě výzkumu se ukazuje, že plošná finanční pomoc není účinná. Je
třeba rozlišovat podporu zajištění podmínek k životu (lze částečně využít plošnou
podporu při přihlédnutí k dostupnosti), která se týká zajištění základních služeb,
plynofikace, kanalizace apod., a podporu rozvoje, jehož jádro je v podnícení podnikatelských a dalších rozvojových aktivit. V takovém případě je třeba podporovat
rozvojové póly – sídla, která by mohla být pro podnikatele atraktivní a která budou
svou silou pozitivně působit na rozvoj svého okolí.
82
7. OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU
–
–
–
–
Východiska pro oživení venkova
Přístupy k oživení venkova
Vnitřní nástroje oživení
Vnější nástroje oživení
7.1 VÝCHODISKA OŽIVENÍ
Venkovský prostor je tvořen venkovskými obcemi a krajinou mezi nimi. Oživením venkovského prostoru chápeme především oživení obcí, které cíleně formují
krajinu kolem sebe. Přes nutnost přesného vymezení venkovských obcí k provedení kvantitativních analýz není nezbytné omezovat oživení venkovského prostoru
na omezený okruh obcí. Lze dokonce tvrdit, že i malá města jsou v jistém slova
smyslu součástí venkovského prostoru. Malá města nezřídka fungují jako motor
oživení malých obcí v širokém okolí.
Venkov je značně heterogenní kategorií. Venkovské obce, které jsou situovány v přímém kontaktu s městem, sdílejí zpravidla (pochopitelně v modifikované podobě a například s časovým posunem) jeho rozvojovou trajektorii. Nelze
tedy říci, že by příměstské obce byly bez problémů, nicméně jejich propojenost
s městem jim (např. v profesní skladbě obyvatelstva) spíše dodává mnohé atributy
urbánní. Ve skutečném venkovském prostoru tak představují poněkud specifický
prvek.
Otázkou ovšem zůstává, jak citlivě měřit dostatečnou míru městského vlivu.
Jisté také je, že větší města působí do větší vzdálenosti na města malá (v předchozích kapitolách jsme se pokusili vyjádřit tento přímý vliv těsnou vazbou příměstských obcí na města v dojížďce do zaměstnání).
Pomineme-li „městský faktor“ (tj. budeme chtít zkoumat venkov, který není
přímo transformován intenzivními příměstskými vlivy), venkov zůstává nadále
heterogenní kategorií. Venkovské obce s vyšší úrovní školské a zdravotní infrastruktury, s lepší terciérní vybaveností komerčního typu, s přítomností úspěšných
firem a s dobrou dopravní dostupností z bezprostředního okolí mají zpravidla zajištěnu lepší rozvojovou trajektorii než jiné venkovské obce. Pro tuto heterogenitu
je ovšem velmi sporné, zda a jak charakterizovat venkov (venkovský prostor, venkovské obce) pouze všeobecně, aniž bychom předem neoznačili ony výše uvedené
znaky, které by bylo lze považovat již za typologické.
Poměrně složitým problémem je také to, jak vůbec měřit rozvoj, stagnaci či
úpadek (nebo jinými slovy: rozvoj či jeho absenci). V ideálním případě je k dispozici celá sada (byť vzájemně nesrovnatelně významných) atributů, mezi nimiž se
v dřívější době dával největší význam populační dynamice, v současnosti patrně
83
dominuje svou vypovídací hodnotou míra nezaměstnanosti, v budoucnu možná
dojde i na mnohem subtilnější ukazatele ryze sociologické.
V průběhu výzkumu byla aplikována a ověřena celá sada ukazatelů, kterými lze
(přímo či nepřímo) vyjadřovat kumulaci podmínek vhodných nebo nevhodných
pro rozvoj. Částečně se jednalo o standardní ukazatele a jejich kombinace, v několika případech bylo třeba ukazatel účelově konstruovat. Přehled o ukazatelích
poskytuje příloha 4. Vybrané ukazatele jsou podrobněji představeny v předchozích
specializovaných kapitolách.
7.2 PŘÍSTUPY K OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU
K oživení venkova lze přistupovat nejrůznějšími způsoby. Tuto škálu možností je
třeba vzájemně sladit a provázat, tak aby došlo k vyloučení nekonzistentních či dokonce protichůdných aktivit. Vhodným metodologickým základem pro identifikaci
možností a východisek oživení venkova může být SWOT analýza, která přehledně
shrnuje jednotlivé charakteristiky. Pomineme-li její zjednodušující přístup, v případě
zobecňování na typy venkovských obcí nebo na venkovské obce obecně, může sloužit jako třídící hledisko jednotlivých cest vedoucích k oživení.
Možné zdroje venkova a jejich transformace do rozvojových potenciálů (představené v kapitole 2) tvoří základ pro „pozitivní“ stránku analýzy. Při řešení situace
ve venkovském prostoru, stejně jako i jinde, můžeme rozvíjet silné stránky a využívat příležitostí s vědomím, že to současně nepřímo způsobí pokles intenzity stránek slabých, nebo naopak můžeme intenzivně řešit problémy se záměrem omezit
jejich brzdící vlivy na místní rozvoj. Zde se zaměřujeme převážně na přístup první
a snažíme se představit některé možné nástroje.
Při návrzích kroků k oživení venkovského prostoru je třeba rozlišit vnitřní
a vnější cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit
zvenku. Na účinnost a volbu jednotlivých nástrojů a opatření má vliv řada faktorů,
zejména jsou to:
− velikost obce,
− poloha obce (vzhledem k dopravní síti, v sídelní struktuře, geografická
poloha),
− postavení v sídelní struktuře,
− ekonomické aktivity v obci a v okolí (podniky a podnikatelé, tj.
zaměstnavatelé),
− aktivita obyvatel,
− schopnosti vedení obce.
Jednotlivé faktory působí společně a posilují či oslabují efekty jednotlivých nástrojů. Aktivita obyvatel je například zásadní pro realizaci rozvojových projektů
a pro sociálně-kulturní oživené venkova. Poloha obce se jeví jako klíčový faktor
84
ovlivňující podnikatelské aktivity v obci, dle velikosti obce se diferencuje dostupnost služeb pro obyvatele.
V předchozích kapitolách jsme nepřímo doložili, že rozvoj, stagnace nebo úpadek
venkovských obcí (ať se již charakterizuje různými atributy) závisí jednak na aktivitách
lokalizovaných přímo ve venkovských obcích, jednak na aktivitách lokalizovaných
v městech schopných ovlivnit přilehlý venkovský prostor. Tyto dva zdroje jsou zpravidla nesrovnatelné, protože endogenní rozvoj venkovské obce (rozvoj, který má kořeny
v obci samé) zpravidla efektivně působí jen v dané obci. Zato rozvoj místa, které má ex
definitio širší dosah (tedy rozvoj města, malého města, leckdy i velké venkovské obce
nadané jistými střediskovými funkcemi) je schopen i širší difúze do okolí.
Není sporu, že důležitým faktorem je i prostá odlehlost. Těžko tu můžeme dokládat nějakou funkční závislost (o to jsme se v předchozích kapitolách ani nepokoušeli), je však zřejmé, že velká odlehlost od města jednak brání uplatnění efektu
difúze rozvojových impulsů z města, jednak objektivně limituje i mnohé z vnitřních zdrojů samotné obce.
Ať již vyjadřujeme rozvoj, stagnaci a úpadek venkovských obcí jakkoliv, jsme
zpravidla svědky územní kumulace obcí obdobné rozvojové trajektorie. Významnější kumulace „prosperujících“ obcí nečiní problémy. Dokonce ani jednotlivé případy venkovských obcí s absencí rozvoje by neměly být shledávány jako zdroje
zneklidnění. Ovšem kumulace takových venkovských obcí na více či méně souvislém území je závažným problémem a musí být řešena.
V této souvislosti lze typologicky podtrhnout tyto čtyři typy s územní kumulací
venkovských obcí s absencí rozvoje:
A. Venkovské obce s absencí rozvoje postrádají přímý územní (polohový)
vztah vůči městu (městům) – selektivní jev, zpravidla se opírající
buď o velikostní diferenciaci obcí, o sociální a vzdělanostní strukturu
obyvatel jednotlivých venkovských obcí, či o jiné dílčí faktory (stabilita
venkovského obyvatelstva).
B. Kumulace venkovských obcí s absencí rozvoje v odlehlejších částech (ve
vnější zóně) jednotlivého městského zázemí.
C. Totální úpadek postihující ovšem kromě masy venkovských obcí i zdejší
městské středisko.
D. Výrazná kumulace venkovských obcí s absencí rozvoje v odlehlejších
částech zázemí sousedních urbánních mikroregionů (předchozí jev se
neomezuje na jednotlivé zázemí, ale je kombinací navzájem sousedících
území) – tento jev zaslouží zvláštní pozornost, pokud takovým územím
prochází například i krajská hranice (multiplikovaná marginalita).
Z předchozího textu jsou zřejmé tyto poznatky:
1. Je nutno zaměřit se na širší výskyt obcí, jejichž rozvoj je problematický,
a je třeba provést nejen lokalizaci a hrubou kvantifikaci, ale uplatnit
i typologii jevu (například v souladu s předchozími body).
85
2. Vnitřní (endogenní) kapacita pro oživení venkovské obce bývá silně
limitovaná a nelze od ní očekávat, že přesáhla hranice této obce.
3. Efektivním nástrojem pro iniciování rozvoje venkova může být proto
iniciování udržitelného rozvoje malých měst a větších venkovských obcí.
4. Programy přivádějící finance přímo do jednotlivých venkovských obcí
jsou rovněž potřebné, ale efektivní jsou až jako sekundární instrument
(nezakládají rozvoj, ale mohou jej udržet).
5. Rozhodujícím faktorem pro rozvoj venkova jsou lidské zdroje, schopnost
vedení obcí i obyvatel a podnikatelů ztotožnit se s danou lokalitou či
regionem a přispívat k jeho rozvoji.
6. Výše uvedené rozhodování o venkovském prostoru dost dobře nemůže
vycházet jen z jednotlivých venkovských obcí, natož z těch, které jsou
již postiženy absencí rozvoje; adekvátní je (kvůli existenci regionální
reprezentace občanů, kvůli existenci správních orgánů, kvůli existenci
odborných pracovišť a kvůli koncentraci prostředků) teprve krajská
úroveň a (pro efektivní řešení případů s multiplikovanou marginalitou)
mezikrajská spolupráce.
7.3 METODICKÝ PROCES A ZAHRANIČNÍ INSPIRACE
–
–
–
–
–
Z hlediska metodického i čistě aplikačního lze doporučit následující proceduru:
multikriteriální identifikace venkovských obcí vykazujících znaky absence
rozvoje,
identifikace územně významnějších seskupení takových obcí,
nalezení vhodných jader v předchozím kroku identifikovaného
venkovského prostoru pro cílenou podporu (malá města, velké venkovské
obce, venkovské obce s rozvojovými impulsy),
hledání konkrétní trajektorie budoucího rozvoje po diskuzi s reprezentanty
vybraných obcí či měst (z potenciálních „rozvojových míst“),
v případě marginální polohy zmíněných venkovských obcí podél
správních hranic (zejména podél hranic krajů): celostní řešení území bez
ohledu na správní kompetence ve vybraných citlivých problematikách
(školství, zdravotnictví, veřejná doprava, atd.) – s nutnou účastí
sousedících krajů.
Případy uvedené nakonec jsou však fakticky nejsložitější. V této souvislosti lze
uvést například nedávné neúspěšné jednání Jihočeského kraje, Jihomoravského
kraje a kraje Vysočina (přelom let 2005/2006) k zajištění časových standardů pro
výjezdy lékařské první pomoci do obcí na pomezí těchto tří krajů. Nejvíce „problematických“ obcí je z Jihomoravského kraje, nejméně (pokud vůbec) z Jihočeského
kraje. Potenciálně nejlepší situaci pro lokalizaci jakéhokoliv společného zařízení
na kontaktu těchto tří krajů má město Jemnice (kraj Vysočina). K dohodě nedošlo.
86
Přesto nelze z jednoho případu činit předčasné závěry. Naopak, tato situace se zdá
být takřka modelová i pro jiné srovnatelné situace.
Existuje však ještě jedna cesta, jak ve venkovském prostoru nalézat potenciální rozvojová jádra. Je to ovšem cesta zdlouhavá, byť zároveň koncepční a perspektivní.
V Evropské unii se již delší dobu diskutuje o optimální velikosti obcí, především však v množině venkovských obcí. Dlouhodobý spor se vede o to, zda v obecní
problematice dát přednost funkčnosti obce (tedy s důrazem na profesionální aparát a profesionální reprezentaci obce) nebo identitě obce (s odpovědností za sebe
sama, navíc s „viditelností“ obce na mapách a na silničních ukazatelích, ovšem zároveň s intenzivním pocitem místní soudržnosti, viz též Swianiewicz, 2000, Řehák,
2003). Valná většina států EU již dala jednoznačně přednost funkčnosti obcí, pouze
Francie (a z „nových států EU“ zejména Česká republika a Slovensko), ačkoli princip funkčnosti obcí respektuje také, doposud široce zachovává i obecní identitu.
Ve Francii je to snad dáno dlouhou tradicí základní obecní struktury (přičemž demografické oslabení venkovských obcí mezitím navodilo situaci, kdy existují velké
počty velmi malých venkovských obcí; všímá si toho již Gravier, 1947), v České republice a na Slovensku je to dáno hlavně celospolečenským odporem proti nedobrovolnému slučování obcí v době totalitního systému. P. Swianiewicz (2002, s. 7)
uvádí, že Slovensko má 68 % obcí s velikostí do 1 tisíce obyvatel, Francie 77 % obcí
a Česká republika dokonce 80 % obcí. Dlužno dodat, že problém Francie je umocněn i tím, že atomizace obecní struktury je příznačná nejen pro venkovské, ale
i pro městské prostředí (statut samostatné městské obce má totiž i to, co bychom
u nás označili „městskými částmi“). V dalším textu dáváme přednost jen tomu, co
se týká venkovského prostředí.
Je zřejmé, že jak Francie, tak oba následnické státy bývalého Československa
(viz též Kling, Nižňanský, Pilát, 2002, Klusáček, 2005) mohou volit odlišné cesty,
protože jen výsledný dnešní stav je vcelku shodný, cesty, které k němu vedly (a s tím
spojené historické zkušenosti – u nás zkušenost s neomezovanou pravomocí jedné
politické strany), jsou však rozdílné.
Pro Českou republiku lze ovšem i tak definovat obdobné zásady, kterými se
řídí i francouzské snahy o dosažení nižšího počtu „funkčních“ obcí ve venkovském
prostoru (viz též Rondin, 1985, Mabileau, 1991, Vandelli, 1991, Wollmann, 1999,
Sadran, 2000, Kypetová, 2002):
– garance elementů obecní identity; část atributů obce by se neměla ztrácet
ani při eventuálním sdružování,
– sdružování obcí ke společnému a kvalifikovanému výkonu obecních
funkcí je nutno založit na dostatečně pružných strukturách, je třeba
disponovat dostatkem času a ohleduplnosti (činnost bez kampaňovitosti).
Právě tuto mimořádnou citlivost k aspektům obecní identity by bylo vhodné
z francouzského prostředí převzít. Ve francouzském prostředí (na rozdíl od nás) se
87
však již podstatné změny skutečně odehrávají (communauté de communes – společenství obcí, coopération intercommunale – meziobecní spolupráce; hlavní úsilí
lze sledovat po uplatnění Chevènementova zákona z r. 1999, který je doveden až
do sféry daňové; viz též Struktury…, 2005). Jednou z motivací pro toto úsilí je však
i specifické prostředí městských aglomerací s atomizovanou obecní strukturou.
Nicméně i venkovské obce již ze změn profitují. Podle autorské dvojice Béhar
a Estèbe (2003) již téměř 80 % francouzských občanů žije v nějaké formě tzv. interkomunality. Pak je ovšem také jasné, že přestože Francie nadále sdílí spolu s Českou
republikou a Slovenskem rozdrobenou („atomizovanou“) obecní strukturu, není to
již Francie, která by fakticky zaostávala.
Pro změny tohoto typu je u nás třeba získat v dialogu především organizaci
reprezentující ryze obecní zájmy – Svaz měst a obcí. V této chvíli je třeba paušálně
odmítnout také všechny relativně jednoduché postupy, které by jen nastavením
omezujících instrumentů (finančních či administrativních) měly přimět obce buď
k opětovnému slučování nebo k málo promyšlené a málo pružné verzi sdružování.
Jejich uplatňování by totiž mohlo v důsledcích celou problematiku jen zablokovat
(ani návrhy J. Kotvalové, 2001, nejsou zcela průbojné). Jako příklad konkrétních
snah lze uvést přípravu novely zákona o obcích, která by zavedla novou formu spolupráce obcí, tzv. společenství obcí.
7.4 MOŽNOSTI OŽIVENÍ VENKOVSKÉHO PROSTORU
Nástrojů, kterými lze působit na venkovský prostor, je celá řada. Ne všechny
jsou vhodné či účinné. Než-li jim budeme věnovat výraznější pozornost, je nutno
vymezit, co chápeme pod pojmem oživení venkovského prostoru. Oživením venkovského prostoru chápeme především oživení obcí, které se podílejí na formování
krajiny. Přes nutnost přesného vymezení venkovských obcí k provedení kvantitativních analýz není nezbytné omezovat oživení venkovského prostoru na omezený
okruh obcí 3. Jako motor oživení malých obcí v širokém okolí nezřídka fungují právě
malá města.
Oživení venkovského prostoru může být chápáno jako proces oživení venkovských obcí a krajinné sféry, v níž se tyto obce nacházejí, který směřuje zejména k:
– vytvoření harmonického systému kulturní krajiny,
– rozvoji celkové pestrosti a specifik venkovských obcí,
– vytvoření stabilního ekonomického systému zajišťujícího pracovní
příležitosti,
– zajištění kvalitních podmínek pro život obyvatelstva,
3
Jak bylo zmiňováno dříve, v praxi ČR se nejčastěji využívá hranice 2000 obyvatel pro ohraničení venkovských obcí, v rámci zdrojového výzkumu bylo pracováno z důvodu komplexnosti
i jiných s hranicí 3000 obyvatel.
88
–
–
rozvinutí občanské společnosti,
zajištění dostatečné dopravní dostupnosti.
Při návrzích kroků k oživení venkovského prostoru je třeba rozlišit vnitřní a vnější
cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit zvenku. Na
účinnost a volbu jednotlivých nástrojů a opatření má vliv řada faktorů.
Je také třeba odlišovat sociálně-kulturní oživení venkova a oživení venkovské
krajiny od hospodářského oživení venkova. Prvního zmiňovaného oživení může
být dosaženo dlouhodobým vnitřním úsilím, ale hospodářské oživení venkova
a vytváření pracovních míst na venkově je problematičtější. Podnikatelský sektor
při rozhodování o umístění své výroby zvažuje řadu lokalizačních faktorů, kdy
hlavní roli hraje nejvíce často dopravní dostupnost a možnost zajištění odbytišť,
dostupnost a kvalita pracovní síly a existence ostatní technické i sociální infrastruktury. S rozvojem dopravy a moderních technologií došlo sice k oslabení vlivu
některých faktorů, ale je zřejmé, že hlavní většina podnikatelských aktivit se bude
nadále koncentrovat v blízkosti měst (zde se právě projevují nejvíce rozdíly v možnostech obcí v závislosti na poloze), i když nemusí jít o města největší.
–
–
–
Hospodářství venkovského prostoru lze tak oživit pomocí:
malých měst,
velkých venkovských obcí („střediskové obce“),
komplexního řešení venkovského území bez ohledu na správní hranici.
Nezbytným krokem je identifikace rozvojových předpokladů a faktorů, které
na ně působí, a jejich vhodným využitím stimulovat rozvoj širšího zázemí. Není
nutné ani vhodné oživovat plošně, ani „centrálně“. Je vhodnější podporovat přirozená střediska, aby působila sama na rozvoj svého zázemí, neboť právě malá města
a velké venkovské obce („střediskové obce“) jsou nejčastějšími póly rozvoje venkova.
Pro svou různorodost a specifický charakter jednotlivých území vyžaduje oživení venkovského prostoru hledání nejvhodnějších kombinací nástrojů k rozvinutí
místního potenciálu, založené na poznání místních zdrojů a bariér a při využití
adekvátních vnějších impulsů a zdrojů.
V praxi regionálního rozvoje lze obecně rozlišit několik typů nástrojů (viz Wokoun, Mates, 2006, nejčastěji jde o:
– nástroje pobídkové (zejména finanční podpora a dotace),
– nástroje institucionální (poradenství a informace, „měkká“ infrastruktura),
– programování (koncepční přístup k řešení problémů a k rozvoji).
Rozlišení vnitřních a vnějších cest oživení venkova (viz podkapitola 7.2) vede
potom k rozlišení vnitřních a vnějších nástrojů rozvoje. Obě tyto skupiny jsou
provázané, některé nástroje se liší pouze úrovní aplikace, klíčový rozdíl ale tkví
89
k ovlivnitelnosti využívání těchto nástrojů ze strany venkovských aktérů. Vnitřní
nástroje jsou založené na vnitřním potenciálu, zatímco prosazení vnějších nástrojů, které obvykle ovlivňují celkové podmínky, je dlouhodobým procesem a vyžaduje širokou spolupráci a politický konsenzus. V následujícím textu jsou ze širokého spektra možných nástrojů uvedeny ty, které autoři považují na základě svých
praktických zkušeností za klíčové a kterým také byla věnována hlubší pozornost
ve výzkumu, z něhož poznatky čerpají. Jednotlivé představené nástroje jsou charakterizovány poměrně obecně, skutečnými rozvojovými nástroji se stávají v případě konkrétního uchopení aktéry rozvoje a přizpůsobením místním specifikům.
Není ani možné přinášet konkrétní návody, ale je třeba ukazovat cesty, přístupy
a nástroje, které obce musí rozvinout dle svých možností a potřeb.
Vnitřní nástroje oživení
Vnitřní nástroje oživení se váží k aktivitě a specifické situaci venkovských obcí.
Jde o kroky, které umožňují využít místní zdroje a odstranit vnitřní rozvojové bariéry.
Vnitřní nástroje musí být užívány společně a co nejvíce provázaně, aby mohlo
dojít k vytvoření synergických efektů. Není možné, ani vhodné, diskutovat, které
z nich jsou nejdůležitější, protože záleží případ od případu a také užití jednoho
nástroje při úplné absenci jiného je nesmyslné.
Rozvojové a plánovací dokumenty
Podmínkou kvalitní správy obce je využívání vhodných nástrojů řízení. Jedním
z nich je i využívání strategických dokumentů a územně-plánovací dokumentace,
kdy dochází v procesu vyjednávání ke stanovení rozvojových priorit a účelnému
využití omezených finančních zdrojů.
Je třeba rozlišovat dokumenty strategické a územně plánovací. Klíčové jsou dokumenty strategické, které však musí respektovat reálné možnosti území. Průmět
jejich záměrů do území řeší územně-plánovací dokumentace, která je více technického rázu.
S využitím rozvojové dokumentace jako nástroje oživení souvisí její transparentnost. Je důležité, aby objektivně analyzovala stav obce a identifikovala bariéry
i příležitosti obce, tj. rozvojové potenciály. Z těchto východisek musí vycházet široká diskuze o směřování obce, o opatřeních a aktivitách, které je třeba realizovat,
a o organizačně-technickém zabezpečení s tím souvisejícím. Důležité je naplňování
principu partnerství nejen při tvorbě dokumentů, ale zejména při jejich realizaci.
S těmito dokumenty souvisí členění místních zdrojů a rozvojového potenciálu
představené v kapitole druhé. Obec se na základě svých dispozic musí rozhodnout,
jakým směrem se její vývoj bude ubírat, protože řada aktivit se navzájem může
vylučovat, a tam nasměrovat veškeré úsilí. Koncepční přístup je prvním krokem
k oživení obce.
90
Spolupráce
Sídelní struktura České republiky je charakteristická velkým množstvím malých obcí. Pro tyto obce je obtížné zajistit, personálně i finančně, potřebnou škálu
veřejných služeb. Jejich rozvojové možnosti jsou limitované. Nezbytným východiskem je spolupráce, a to na všech úrovních. Je žádoucí, aby obec zapojila do rozvoje
všechny místní subjekty a optimálně spolupracovala s podnikateli. Při řešení větších rozvojových projektů obce využívají členství ve svazcích obcí. Doposud jsou
však skutečné efekty meziobecní spolupráce nevelké a tato uskupení mají značný
nevyužitý potenciál.
K oživení venkovského prostoru také přispívá spolupráce mezi městem a okolními obcemi, které vytvářejí intenzivní komplex vzájemných vztahů a které jsou na
sobě vzájemně závislé.
– využití synergických efektů svazků obcí i v ekonomické oblasti,
– zapojení podnikatelů do rozvoje obce a do spolufinancování rozvojových
projektů,
– hledání a využívání nových zdrojů financování,
– finanční úspory sdružováním prostředků na správní a administrativní
činnosti.
Komplexní pozemkové úpravy
Komplexním pozemkovým úpravám (KPÚ) byla věnována pozornost v kapitole čtvrté. KPÚ patří k významným, byť opomíjeným, rozvojovým nástrojům. Je
nepochybné, že řada rozvojových záměrů může být bržděna neprovedenými KPÚ.
KPÚ přispívají svými důsledky k oživení venkova v několika rovinách:
– vytvořením systému „společných zařízení“ vedou k lepší ochraně a tvorbě
krajiny, umožňují realizovat protierozní a vodohospodářská opatření;
– vyjasněním vlastnických vztahů umožňují rozvoj podnikatelských aktivit
v obci a zlepšení zemědělské výroby;
– nastavením prostorové struktury obce tak, aby vyhovovala všem
dotčeným subjektům.
Podpora podnikání
Podpora podnikání je oblastí, kde obec působí nepřímo na podnikatelské subjekty i občany s cílem vytvořit prostor pro rozvoj a vznik podnikání v obci, a tak
k vytvoření či udržení pracovních míst pro obyvatele. Může jít o přípravu ploch
pro podnikání, pronájem objektů, potřebné je i jasné vymezení podnikatelských
možností v územním plánu a další. Důležité je prostředí stability, kdy je podnikatel
informován o plánech obce a obec plánuje na základě diskuze s podnikateli.
91
Ačkoliv podnikání v obci nemusí přinášet obci jasné efekty, znamená to pracovní místa, možnost přitažení nových obyvatel, řada podnikatelských činností na
sebe nabaluje nutné služby, což může opět znamenat nová pracovní místa.
Ve venkovských obcích může být podpora podnikání v sektoru služeb (obchod,
základní služby) zárukou udržení základní občanské vybavenosti v obci.
Kroky potřebné k oživení venkova a k nastolení rozvojového procesu lze shrnout v následujících bodech:
− aktivizovat vzájemnou spolupráci obcí a dalších subjektů v území při
přípravě realizaci rozvojových záměrů,
− akceptovat roli malých měst a jejich význam pro oživení venkovského
prostoru (póly rozvoje),
− posílit význam kvalifikovanosti managementu obcí a jejich role při
iniciování rozvojových aktivit,
− iniciovat aktivní součinnost obyvatel při zlepšování života v obci.
Vnější nástroje oživení
Pro oživení venkovských obcí jsou klíčové nástroje vnitřní, vnější nástroje jsou
spíše dodatečnou podmínkou pro uplatňování vnitřních. Vnější nástroje lze rozdělit na systémové a ostatní. Jde především o to optimalizovat organizační, právní
a ekonomické podmínky tak, aby se omezené kapacity venkovských obcí mohly
koncentrovat na rozhodující aktivity. Příspěvek se věnuje jen několika vybraným
nástrojům, které mají obecnější charakter.
Námětů na potřebné změny může být celá řada. V následujícím textu budou
zmiňovány především kroky, které vyplynuly při řešení výzkumného úkolu.
Finanční výpomoc
Plošná finanční pomoc venkovu není účinná. Je třeba rozlišovat podporu zajištění podmínek k životu (lze částečně využít plošnou podporu při přihlédnutí
k dostupnosti), která se týká zajištění základních služeb, plynofikace, kanalizace
apod., a podporu rozvoje, jehož jádro je v podnícení podnikatelských a dalších
rozvojových aktivit. V takovém případě je třeba podporovat rozvojové póly – sídla,
která by mohla být pro podnikatele atraktivní a která budou svou silou pozitivně
působit na rozvoj svého okolí.
Podpora řízení rozvoje
Podpora řízení rozvoje je jednou z cest, jak pomoci venkovu lépe využívat své
možnosti. Jak bylo řečeno v kapitole 3, je stále obtížnější najít dostatek kvalitních
lidských zdrojů pro výkon veřejné správy na venkově. Optimální systém rozdělení
pravomocí, úkolů a činností jednotlivých venkovských subjektů a profesionalizace
92
spolu s koncentrací správních aktivit může přispět nejen k finančním a personálním úsporám, ale i ke zlepšení koncepční stránky řízení rozvoje.
Vedle těchto úvah je však třeba hledat nové cesty a nástroje umožňující zkvalitnění řídících procesů v obcích a vedoucí k využívání jejich rozvojového potenciálu.
Z moderních metod řízení zaváděných ve veřejné správě lze uvést CAF (Common
Assessment Framework – Společný rámec pro hodnocení), BSC (Balance Scorecard – „Metoda vyvážených ukazatelů“) či benchmarking (porovnání s ostatními
za účelem dobré praxe). Je však třeba zmínit, že uvedené či obdobné metody jsou
nezřídka vzhledem k jisté náročnosti smysluplné pro větší obce nebo pro úřady.
Jsou však výzvou pro jejich modifikaci a rozšíření aplikační roviny i na venkovské
obce.
Spolupráce je nezbytná nejen na úrovni obecní, ale z hlediska rozvoje území
zejména na úrovni krajské. Kraje by měly spolupracovat při řešení závažných věcí
v hraničních oblastech krajů v případech, kdy komplexní řešení území bez ohledu
na správní hranice je jediným způsobem jeho oživení (jako negativní příklad lze
uvést neúspěšná jednání o záchranné službě v Jemnici, která by působila v částech
kraje Vysočina, Jihočeského a Jihomoravského), a rovněž při zajišťování dopravní
obslužnosti a komunikačního propojení okrajových částí sousedních krajů, kdy
krajské hranice dělí tradiční spádová území.
Koncepční rámec
K rozvoji venkova přispívá jasný koncepční přístup státní správy, resp. krajské
samosprávy, který odstraní bariéry rozvoje způsobené problematickým a zdlouhavým vyjasňováním dalšího směřování jednotlivých oblastí. Lze sem zařadit neexistenci koncepce rozvoje venkova zahrnující všechny aspekty rozvoje a rovněž
konkrétnější problém komplexních pozemkových úprav.
Oddělený postup a nekoordinovaná spolupráce mezi resorty zemědělství, regionálního rozvoje a životního prostředí neumožňuje plné využití potenciálu pozemkových úprav pro rozvoj a investice v území, čerpání dotací a ekologická
opatření. Například tvorba územních plánů postupuje často paralelně s tvorbou
pozemkových úprav. Pozemkové úpravy by měly svým komplexním řešením území
vytvářet podmínky pro zjednodušení průběhu přípravy a tvorby územních plánů.
Resort životního prostředí zajišťuje akce bez ohledu na dokončené a jím schválené
projekty místních územních systémů ekologické stability. Ty jsou součástí projektů
pozemkových úprav, avšak stávají se pouhou formalitou.
Pro cílenou podporu venkovského prostoru je potřebné legislativně zakotvit
soubor charakteristik, které umožní v rámci naplňování cílů územního plánování
specifikovat a jednotným způsobem identifikovat venkovský prostor, resp. jeho
typy. Základem by měly být „územně analytické podklady“, které mimo jiné „obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn
v území z důvodu ochrany veřejných zájmů, vyplývajících z právních předpisů
nebo stanovených na základě zvláštních právních předpisů nebo vyplývajících
93
z vlastností území, záměrů na provedení změn v území, zjišťování a vyhodnocování udržitelného rozvoje území a určení problémů k řešení v územně plánovací
dokumentaci“ (§ 26 nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb.). Vzhledem k tomu,
že nový stavební zákon pojem venkovský prostor nevymezuje a pravděpodobně
tento pojem nebude ani součástí prováděcích předpisů, mohla by být doplňující legislativní úpravou směrnice upravující územně technickou analýzu území, jíž bude
venkovský prostor identifikován.
Přes pokles významu zemědělské výroby zůstává zemědělství významným
prvkem hospodářství venkovských obcí a klíčovým krajinotvorným subjektem.
Pro oživení venkova musí být realizována adekvátní zemědělská politika směřující
zemědělskou činnost v souladu s potřebami venkova a charakterem jednotlivých
venkovských oblastí. Je nutno cíleně posilovat krajinotvorný pilíř a integrovat zemědělce do rozvoje venkovských oblastí.
Venkovský prostor je nutno brát jako provázaný komplex a harmonicky jej rozvíjet ve všech oblastech. Zaměření se na pouze vybrané segmenty venkova vede
k nevyváženosti rozvoje a k rozvojové deformaci území.
94
ZÁVĚR
Venkov je specifickou součástí prostorových struktur každé země a každá
země hledá svou vlastní tvář venkova. Venkovský prostor České republiky lze charakterizovat velkou hustotou malých sídel; vysokou diverzitou typů sídel a typů
obydlí, krajinnými předěly mezi sídly, vysokou diverzitou krajinných typů, hustou
cestní sítí, schopností i malých sídel uchovat si svébytný sociální a kulturní charakter a mnohým dalším.
V jednotlivých kapitolách publikace byly představeny jednotlivé aspekty venkovského prostoru a bylo usilováno o naznačení možných přístupů k problémům
venkova a cest vedoucích k jeho oživení. Pokusme se o rekapitulaci a zdůraznění
přínosu jednotlivých kapitol.
Východiskem bylo vymezení venkova a klasifikace obcí. Využití velikostní
a polohové typologie v kapitole 2 umožnilo nalézt vzájemné souvislosti a identifikovat vztahy mezi socioekonomickými charakteristikami, což lze využít jako
východisko pro systémové řešení problémů venkova; komplexní přístup ke zdrojům a potenciálům může pomoci obcím při zvažování základních rozvojových
směrů.
Kapitola 3 zdůrazňuje klíčový význam lidských zdrojů a zabývá se několika aspekty důležitými pro rozvoj venkovských obcí. Rozvoj venkova a rozvoj zemědělství
se často chápou jako nezbytně spojené, ukazuje se, že tyto vazby jsou přeceňovány.
Jejich vzájemným působením však může dojít k oboustranným pozitivním efektům. Na význam zemědělství v širším venkovském kontextu a zejména na krajinné
aspekty se soustřeďuje kapitola 4. Značná pozornost je věnována komplexním pozemkovým úpravám a jejich významu pro rozvoj obce.
Dopravní dostupnost je důležitou otázkou venkova z hlediska možností dojížďky do zaměstnání i do škol a také za službami. V kapitole 5 jsou představeny
metodické přístupy, jak objektivizovat hodnocení dopravní dostupnosti a dopravní
polohy včetně vytvoření komplexní dopravní klasifikace obcí. Toto členění umožňuje nejen identifikovat významné dopravní uzly a dále je rozvíjet, ale může sloužit
také jako informační a argumentační podklad pro zlepšení dopravní dostupnosti
obcí s okrajovou dopravní polohou.
Ekonomický potenciál obcí je ústředním tématem kapitoly 6, která vymezuje
základní finanční a majetkové charakteristiky obcí. S využitím systému ukazatelů
a pomocí metody určování bonity usiluje o vytvoření mechanismu, který by obcím
umožnil srovnání s ostatními a odhalování zdrojů neefektivnosti a také předávání
zkušeností. Na základě terénních výzkumů formuluje také některá doporučení pro
zlepšení ekonomické situace obcí.
Závěrečná kapitola se zamýšlí nad přístupy k oživení venkovských obcí v širších souvislostech a reaguje na některé trendy v oblasti územní správy a regionálního rozvoje. Naznačuje několik cest k podpoře rozvoje a věnuje se významným
nástrojům přispívajícím k oživení venkova.
95
Uvedené okruhy samozřejmě nepokrývají problematiku venkova vyčerpávajícím způsobem, ale v rámci svých možností usilují o podporu aktivit vedoucích
k rozvoji venkova.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že skutečné oživení venkova leží především
na jeho obyvatelích, na jejich aktivitě a podnikavosti, na schopnostech a nadšení
představitelů obcí, na společném úsilí všech subjektů venkova – občanů, neziskového sektoru, podnikatelů, představitelů obcí a regionalistů spolupracujících s obcemi při rozvoji území.
Nelze opomíjet vnější vlivy: úpravy legislativy, tak aby se odstranily zbytečné
organizační a právní bariery, které jsou citelné zvláště v malých obcích; finanční
podporu, která je nezbytná minimálně v první fázi rozvojové trajektorie, kdy dochází k identifikaci a rozvíjení místních zdrojů; informační a technická pomoc ze
strany krajské i státní a další opatření a aktivity.
Je nutné zdůraznit, že vnitřní úsilí je nezbytnou podmínkou rozvoje a bez něj
jsou vnější vlivy jen velmi málo účinné. Jistým kompromisem a možnou cestou
tam, kde již není dostatečný vnitřní potenciál k vnitřní aktivizaci, mohou být pokusy o „internalizaci“ vnějších rozvojových faktorů, tj. o zapojení a vtažení vnějších
prvků do dlouhodobé vnitřní struktury.
Přes všechny tlaky na venkov v minulých desetiletích, dynamické změny v současnosti a vzrůstající nároky ve všech rozvojových oblastech je venkov prostorem
s vysokou vitalitou a hlubokou vnitřní silou, která mu umožňuje přestát náročná období. Lze tvrdit, že venkov jako svébytný prvek osídlení se v našich podmínkách udrží,
i když je možné jen odhadovat, v jaké konečné podobě dojde k jeho stabilizaci.
96
LITERATURA
Agrocenzus 2000. Praha: Český statistický
úřad, 2001.
Bartelemy, P. A., Vidal, C. (1999): Rural realities in the European Union. In European Commission (1999): Agriculture,
Environment, Rural Development –
Facts and Figures: A Challenge for Agriculture. Brussels.
Béhar, D., Estèbe, Ph. (2003): Intercommunalité: le local entre en politique.
In L’état des régions françaises. Édition
2003. Paris: La Découverte.
Bertolini, L. (1999): Future of Transport? –
Future of Cities! In Promet – Traffic –
Traffico, Vol. 11, 1999, No. 2–3.
Bičík, I, Perlín, R., Šefrna, L. (2001): Rozvoj povodí Kocáby. Praha: Univerzita
Karlova.
Bičík, I. (1981): Příspěvek k metodice hodnocení využití ploch. Sborník referátů.
15. sjezd ČSGS, Brno.
Bičík, I., Götz, A. (1996): Regionální aspekty transformace českého zemědělství. In Hampl, M. a kol.: Geografická
organizace společnosti a transformační
procesy v České republice. Praha: Univerzita Karlova.
Bičík, I., Jančák, V. (2002): České zemědělství po roce 1990. In Geografie – Sborník ČGS, 106, č. 4. Praha: Česká geografická společnost.
Bičík, I., Jančák, V. (2004): The transformation of the Czech agriculture after
1990. In Czech geography at the dawn
of the millenium. ČSGS, Olomouc:
Univerzita Palackého.
Bičík, I., Jeleček, L. (1995): Metodika
hodnocení změn půdního fondu ČR
v posledních 150 letech. In Půda
v ekonomických souvislostech. Praha:
Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky.
Bičík, I., Svoboda, J. (1979): Využití ploch
v zázemí velkých měst Čech. In Acta
Univ. Carolinae – Geographica, ročník
14, č. 1. Praha: Univerzita Karlova.
Bowler, I. (2002): Developing Sustainable
Agriculture. In Geography, Vol. 87,
No 3.
Blažek, B.: Vize budoucnosti českého venkova. Dostupné na forum.isu.cz (staženo 20. 11. 2004).
Brinke, J. (1999) Úvod do geografie dopravy.
Praha: Univerzita Karlova, Karolinum.
CAF Společný hodnotící rámec (Model
CAF) – Aplikační příručka modelu
CAF pro samosprávné úřady. Praha:
Národní informační středisko pro
podporu jakosti, 2006.
Definitivní údaje o sklizni zemědělských
plodin v ČR (1992–2003). Praha: Český
statistický úřad.
Dílčí pracovní výstupy v rámci výzkumu
WB 29-04. GaREP 2004–2006.
Diviš, I. (1995): Úvaha k současné problematice výstavby venkova. Sborník
školy obnovy venkova „Co je Venkov“,
Průhonice.
Echaudemaison C.-D. a kol. (1995): Slovník
ekonomie a sociálních věd. Praha: EWA
Edition.
European Charter for Rural Areas, 1996.
Fialová, L. (2005): Historie administrativního členění francouzských obcí
(1801–2001), Communes d’ hier, communes d’aujourd’hui. In Demografie,
ročník 47, č. 2.
GaREP: Program rozvoje kraje Vysočina –
aktualizace 2001, 2004. Brno 2001,
2004.
97
GaREP: Situační analýza demografických
trendů v Jihomoravském kraji a směry
jejich podpory. Brno, 2003.
GaREP: Strategie rozvoje Jihomoravského
kraje. Brno, 2006.
GaREP: Strategie rozvoje mikroregionu
Vranovsko. Brno, 2005.
GaREP: Zpřesnění východisek pro výběr
priorit rozvoje kraje Vysočina a stanovení oblastí cílené regionální politiky.
Brno, 2002.
Gravier, J.-F. (1947): Paris et le désert
français: décentralisation, équipement,
population. Paris: Le Portulan.
Grykień, S. (2004): Przeksztalcenia w rolnictwie Europy Środkowo-Wschodniej ze szczególnym uwzglednieniem
nowych krajów zwiazkowych Niemiec, Polski i Ukrajiny. In Studia geograficzne 76. Wroclaw: Wydawnictwo
Uniwersytetu Wroclawskiego.
Hájek T. (2002): Rozvojový potenciál
českého venkova a venkovský cestovní ruch. In Agricultural Economics 12/48.
Halásek D., Pilný J., Tománek P. (2002):
Určování bonity obcí. Ostrava: Vysoká
škola báňská – Technická univerzita.
Hampl, M. et al. (1999): Geography of Societal Transformation in the Czech Republic. Praha: Univerzita Karlova.
Hampl, M. et al. (1996): Geografická organizace společnosti a transformační procesy v ČR. Praha: Univerzita Karlova.
Hanson, S. (2000): Transportation: Hooked on Speed, Eyeing Sustainability.
In E. Sheppard, T. J. Barnes (eds.):
A Companion to Economic Geography.
Blackwell Publishers Ltd.
Hasiński, W. (1999): Rolnictvo indywidualne na Dolnym Slasku w okresie
transformaci systemowej. Wroclaw:
Uniwersytet Wroclawski.
98
Hůrský, J. (1978): Regionalizace České
socialistické republiky na základě
spádu osobní dopravy. Studia Geographica 59. Brno: Geografický ústav
ČSAV.
Ivanička, K. (1983): Základy teórie a metodológie socioekonomickej geografie.
Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo.
Jančák, V., Götz, A. (1997): Územní diferenciace českého zemědělství a její vývoj. Praha: Univerzita Karlova.
Jeleček, L. (1985): Zemědělství a půdní
fond v Čechách ve 2. polovině 19. století. Praha: Academia.
Kabrda, J. (2004): Vliv polohové exponovanosti na rozložení využití ploch v kraji
Vysočina. In Geografie – sborník ČGS,
č. 3, r. 109. Praha.
Kenyon, S., Lyons, G., Rafferty, J. (2002):
Transport and social exclusion: investigating the possibility of promoting
inclusion through virtual mobility. In
Journal of Transport Geography 10
(2002).
Kling, J., Nižňanský, V., Pilát, J. (2002):
Separate existence above all else –
local self-government and service
delivery in Slovakia. In Swianiewicz, P.
(ed.): Consolidation or fragmentation?
The size of local government in Central
and Eastern Europe. Local government
and public service reform initiative.
Budapest: Open Society Institute.
Klusáček, P. (2005): Problems of the
Second and Third Stage of Local
Public Administration Reform in the
Czech Republic (example of the South
Moravian Region). In Papers from 6th
Moravian Geographical Conference
CONGEO 2005. Brno.
Knobová, A. (2003): Malé obce ve Francii. In
Obec a finance 5/2003. Praha: Triada.
Knox, P. L. (2002): World Cities and the
Organization of Global Space. In Johnston, R. J., Taylor, P. J., Watts, M. J.
(eds.): Geographies of Global Change.
Remapping the World. Oxford: Blackwell, pp. 328–339.
Koncepce agrární politiky ČR pro období po
vstupu do EU (2004–2013). Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2004.
Konzultační dokument „venkov“. Praha:
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR,
1999. Dostupné na www.mmr.cz (viz
Archiv/Archiv 1999).
Kotvalová, J. (2001): Meziobecní spolupráce. In Veřejná správa, ročník 12,
č. 6. Praha: Ministerstvo vnitra ČR.
Kubeš, J. a kol. (1992): Nejen lidé žijí ve vesnicích. Krajinně-ekologický paradox:
vesnice jako biocentra. In Svobodová,
H. (ed.): Kultura – Příroda – Krajina.
Sborník konference. Žďár nad Sázavou.
Kupková, L. (2003): (Sub) Urbanizace Prahy – teorie zonálních modelů a realita. In Jančák, V. a kol.: Geografie na
cestách poznání. Sborník příspěvků
k šedesátinám Ivana Bičíka. Praha:
Univerzita Karlova.
Kypetová, J. (2002): Sdružování obcí ve
Francii. In Obec a finance, 3/2002.
Praha: Triáda.
Land use/Land cover, Changes in the Period
of Globalization. Proceedings of the
IGU-LUCC (2002). Praha: Univerzita
Karlova.
Lipský, Z. (1994): Změna struktury české
venkovské krajiny. In Geografie – Sborník ČSGS, 99, č. 4.
Lipský, Z. (2000): Kam se ubírá česká
krajina? In Geografické rozhledy 4/
/1999–2000. Praha: Univerzita Karlova.
Mabileau, A. (1991): Le système local en
France. Paris: Montchrestien.
Maryáš, J., Mládek, J., Řehák, S., Vystoupil, J. (2001): Ekonomická geografie I.
Brno: Masarykova univerzita.
Maříková, P. (2003): Kvalita života v obci.
In Český venkov 2003 – Situace před
vstupem do EU. Praha: Česká zemědělská univerzita.
McBride, P., J. (1996): Human Geography.
Systems, Patterns and Change. Surrey:
Nelson and Sons Ltd.
Míchal, I. (1994): Ekologická stabilita.
Brno: Veronika, Ministerstvo životního prostředí.
Mirvald, S. (1993): Geografie dopravy I.,
Obecná část. Plzeň: Západočeská univerzita.
Neméthová, J. (2003): Výživa obyvatelstva,
výroba a spotreba vybraných potravín prímestského polnohospodárstva
v okrese Nitra. In Geografie XIV. Brno:
Masarykova univerzita.
Oťaheľ, J., Feranec, J., a kol. (2004): Krajinná štruktura okresu Skalica: Hodnotenie zmien, diverzity a stability. In
Geographia Slovaca, č. 19. Bratislava:
Geografický ústav SAV.
Palán, Z. (2006): Strategie a rozvoj lidských zdrojů – výkladový slovník. Přístupné na www.topregion.cz (staženo
8. 2. 2006).
Pavlík, Z., Vlček, I. (1967): The mobility of
rural population. In Acta Universitatis
Carolinae, Geographica, vol. 2, num. 1.
Praha: Univerzita Karlova.
Perlín, R. (2003): Typologie venkova in
Český venkov 2003 – Situace před vstupem do EU. Praha: Česká zemědělská
univerzita.
Podpora zemědělství v rozšířené Evropě.
Ministerstvo zemědělství ČR, Praha,
2003.
Potter, C., Tilzey, M. (2005): Agricultural
policy discourses in the European
99
post-Fordist transition: neoliberalism,
neomercantilism and multifunctionality. In Progress in Human Geography
29, 5.
Ptáček, J. (1996): Czech agriculture in
Transition. In Geografie – Sborník
ČGS, 101, č. 2. Praha: Česká geografická společnost.
Půda – Situační a výhledová zpráva. (1996,
1999 a 2003). Ministerstvo zemědělství
ČR, Praha.
Rodrigue, J.-P. et al. (2006) The Geography of Transport Systems. Hofstra
University, Department of Economics
& Geography, http://people.hofstra.
edu/geotrans.
Rondin, J. (1985): Le sacre des notables:
la France en décentralisation. Paris:
Fayard.
Řehák, S. (2003): Mezinárodní kolokvium
„Refonder les territoires, une nouvelle
géographie administrative à l’Est de
l’Europe“, Lyon, 30.–31. 1. 2003, Univerzitní noviny MU, roč. 10, č. 7–8.
Řehák, S. (1979): Prostorová struktura obslužného systému hromadné osobní
dopravy. Kandidátská disertační práce, Brno: Geografický ústav ČSAV
Brno.
Sadran, P. (2000): Le maire dans le cursus
politique: note sur une singularité
française. In Pouvoirs, no. 95.
Sedmidubský, V. (1998): Zelená kniha
o osobní dopravě ČR. Ministerstvo dopravy a spojů ČR, Praha.
Seidenglanz, D., Řehák, S., Grulich, T.
(2006): Případová studie „Dopravní
dostupnost ve venkovském prostoru“.
Výstupní zpráva k aktivitě A9 v rámci
úkolu WB-29-04.
Schliephake, K. (2001) Personenverkehr
in Deutschland, Verkehrssysteme im
Wettstreit. In Standort, Zeitschrift
100
für Angewandte Geographie, Vol. 25,
No. 1/2001.
Smolová, I.: Jihomoravský kraj. Velký atlas
světa, č. 94. Praha: AMERCOM, 2005,
s. 205–208.
Smolová, I.: Krajiny ČR. Velký atlas světa, č. 39. Praha: AMERCOM, 2005,
s. 77–80.
Smolová, I.: Přírodní potenciál území
a jeho využití při zachování trvalé
udržitelnosti (na příkladu marginálního území). In Proměny krajiny
a udržitelný rozvoj. Sborník XX. jubilejního sjezdu ČGS. Ústí nad Labem:
UJEP, 2002, s. 124–135.
Soupis hospodářských zvířat (1992–2003).
ČSÚ Praha.
Spišiak, P. (2000): Základy geografie polnohospodárstva a lesného hospodárstva.
Bratislava: Univerzita Komenského.
Spišiak, P. (2002): Obnova dediny na Slovensku. In Geografické informácie 7.
Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa.
Spišiak, P. (2004): Polnohospodárské výrobné oblasti a polnohospodárské
prírodné oblasti na Slovensku. In
AFRNUC, Geographica nr. 45. Bratislava.
Spišiak, P., Lelkés, G. (2003): Vybrané problémy agroštruktúr vo vysokoprodukčnej polnohospodárskej oblasti Slovenska – Dolnonitrianský region. In
Geografické aspekty středoevropského
prostoru. Brno: Masarykova univerzita.
Srovnání vývoje hospodářství v okresech
za rok 1989. Praha: Český statistický
úřad, 1990.
Statistická ročenka půdního fondu ČR.
Praha: Český úřad zeměměřičský a katastrální, 2005.
Stouffer, S., A. 1940. Intervening oportunities: a theory relating mobility to distance. American Sociological Review 5,
pp. 845–867 (citováno v: Hay, A. 2000.
Intervening opportunities. In Johnston, R. J., Gregory, D., Pratt, G., Watts,
M., (eds.): The Dictionary of Human
Geography, Fourth edition. Blackwell
Publishers Ltd.).
Strukturální výsledky za zemědělství ČR
v roce 2003. Praha: Český statistický
úřad, 2004.
Struktury meziobecní spolupráce ve Francii. In Veřejná správa, příloha, roč. 16,
č. 1–2 (2005). Praha: Ministerstvo vnitra.
Střeleček, F., Lososová, J. (2005): Regional
classification of the Czech Republic,
based on the production orientation
of agricultural enterprises. In Agricultural Economics-Czech, 51, (10).
Swianiewicz, P. (2000): In search of optimal size. Opinions of East-Central
European mayors on merging/splitting
their municipalities. Paper presented
at the IPSA World Congress, Quebec,
Canada, 1–5 August 2000.
Swianiewicz, P. (2002): The size of local
government, local democracy and
efficiency in delivery of local services:
international context and theoretical
framework. In Swianiewicz, P. (ed.):
Consolidation or fragmentation? The
size of local government in Central and
Eastern Europe. Local government
and public service reform initiative,
Budapest: Open Society Institute.
Sýkora, L. 2000. Globalizace a její společenské a geografické důsledky. In
Jehlička, P. Tomeš, J., Daněk P. (eds.):
Stát, politika, prostor. Praha: Univerzita Karlova.
Toušek, V., Smolová, I., Fňukal, M., Jurek,
M., Klapka, P.: Česká republika: portréty krajů. Praha: Ministerstvo pro
místní rozvoj ČR, 2005.
Toušek, V., Seidenglanz, D., Krejčí, T.,
Hubl, R. (2005) Polohová diferenciace
obcí v regionu NUTS II Jihovýchod. In
V. Klímová (ed.): VIII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. Brno:
Masarykova univerzita.
UAD Studio, GaREP: Územní prognóza Jihomoravského kraje, Brno, 2005.
Ullman, E., L. (1957): American Commodity
Flow. Seattle: University of Washington Press. (citováno v: Wheeler, J., O.,
Muller, P., O. 1986. Economic Geography, Second edition. New York, Chichester, Brisbane, Toronto, Singapore:
John Wiley & Sons, Inc.)
Vandelli, L. (1991): Pouvoirs locaux. Paris:
Economica.
Venkov v rozšířené Evropě. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2003.
Věžník, A, Štěpánková, I. (2004): Geografické aspekty transformace zemědělství v okrese Hodonín. In Geografické
informácie 8. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa.
Věžník, A. (1995): Geographical Aspect of
the Transformation of Agriculture of
the Czech Republic. In Scripta Fac.Sci.
Nat.Univ.Masaryk.Brun., vol. 25, Geography.
Věžník, A. (2002): Regionale geographische Aspekten der Transformation der
Landwirtschaft in der Tschechischen
Republik. In Europa Regional, Vol. 10,
No. 4.
Věžník, A., Bartošová, L. (2004): Selected
regional geographical differences of
the Czech Republic agriculture, after
the transformation processes. In Agricultural Economics, Vol. 50, No. 5.
Wheeler, J., O., Muller, P., O. (1986): Economic Geography, Second edition. New
York, Chichester, Brisbane, Toronto,
Singapore: John Wiley & Sons, Inc.
101
Wokoun, R.; Mates, P. (2006): Management
regionální politiky a reforma veřejné
správy. Praha: Linde.
Wollmann, H. (1999): La décentralisation
en Angleterre, en France et en Allemagne: de la divergeance historique à la
convergeance? In Revue Française
102
d’Administration Publique, no. 90, avril –juin.
Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Zpráva o stavu zemědělství České republiky 2001–2003. Praha: Ministerstvo
zemědělství ČR, 2004.
PŘÍLOHY
A. OBECNÉ PŘÍLOHY
Příloha 1
Určení polohy obce (Metodický doplněk ke kapitole 5.2)
Příloha 2
Finanční a majetkové ukazatele obcí za ČR a kraje v roce 2005
Příloha 3
Finanční a majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích
obcí regionu NUTS II Jihovýchod v roce 2005
Příloha 4
Přehled možných ukazatelů pro hodnocení situace
venkovských obcí
B. MAPOVÉ PŘÍLOHY
C. ODBORNÉ POSUDKY
103
A. OBECNÉ PŘÍLOHY
Příloha 1
Určení polohy obce (Metodický doplněk ke kapitole 5.2)
Zázemí měst bylo vymezeno na základě vzdálenosti obce od města a vyjížďkou
za prací z obce do města:
− vzdálenost v kilometrech od středu města – závisí na velikosti města:
město Brno – do 20 km, město Jihlava – do 12 km, města s 20–50 tis.
obyvateli – do 10 km, města s 10–20 tis. obyvateli – do 8 km, města
s 3–10 tis. obyvateli – nevymezováno zázemí;
− vyjíždějící za prací z obce do města z celkového počtu pracujících: 50,0 %
a více; 45,0–49,9 % a nejméně 55 % vyjíždějících do města z celkového
počtu vyjíždějících; méně než 45 %, ale v obci alespoň 500 obsazených
pracovních míst a obousměrný pohyb za prací (z venkovské obce do
města a naopak).
Zařazení ostatních obcí mimo zázemí měst je provedeno podle dopravní polohy. Obce jsou členěny do 3 zmiňovaných kategorií: Obce s velmi dobrou dopravní
polohou (obvykle jde o obce na urbanizačních osách), obce s průměrnou dopravní
polohou a obce se špatnou dopravní polohou (tzv. periferní obce). Dopravní poloha byla hodnocena prostřednictvím metody bodování, která vždy na základě přítomnosti příslušných předem definovaných dopravních prvků přisoudila dané obci
jistý počet bodů.
Pro přidělení bodů byl rozhodující statut/kategorie daného dopravního zařízení, nikoliv jeho technický stav. Vzdálenost sledovaných dopravních zařízení od
intravilánu obce byla vždy měřena po nejkratší existující komunikaci (nebyla používána vzdušná vzdálenost). V případě, že daná obec ležela na křižovatce několika
dopravních komunikací stejného typu, byly příslušné body započítány tolikrát, kolikrát se daná situace v obci vyskytovala, body za přítomnost železniční infrastruktury byly přičítány pouze tehdy, když byla v obci zřízena železniční stanice nebo
zastávka4. Přidělovaný počet bodů byl rozdělen podle předpokládaného přínosu
daného zařízení ve škále od jedné do pěti.
4
Nastavení bodovacích kritérií může být v případě potřeby rozsáhleji diskutováno, nicméně vzhledem k cíli práce a pro jednoduchost výpočtu byla aplikována bodovací škála s rozpětím
hodnot od jedné do pěti. Velikost bodového příspěvku se plynule snižovala v souvislosti s hierarchickým postavením daného typu dopravní infrastruktury.
104
Kritéria bodování – silniční infrastruktura
−
−
−
−
−
−
−
vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z dálnice do 5 km (včetně) –
5 bodů: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující
dálniční sjezd a střed obce. Vysoká hodnota ukazatele souvisí
s mimořádnou kvalitou, která je takto dostupným obcím kontaktní
polohou s dálnicí zprostředkována. V případě, že blízkostí obce daný
typ komunikace sice procházel, ale nebyl dostupný křižovatkou, nebyly
body přiděleny;
vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z dálnice v rozmezí 6 až 10 km
(včetně) – 3 body: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici
spojující dálniční sjezd a střed obce. Počet bodů je stále poměrně vysoký,
neboť kontaktní poloha obce s dálnicí je stále poměrně těsná a může
tak přilehlému území zprostředkovávat významné efekty. V případě, že
blízkostí obce daný typ komunikace sice procházel, ale nebyl dostupný
křižovatkou, nebyly body přiděleny;
vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z dálnice v rozmezí 11 až 15 km
(včetně) – 1 bod: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici
spojující dálniční sjezd a střed obce. Počet přidělovaných bodů je nízký,
neboť vliv dálnice je již méně významný;
průjezd silnice první třídy intravilánem obce – 4 body: tato hodnota byla
obci přidělena pouze v případě, že silnice I. třídy projíždí či se dostává do
kontaktní polohy přímo s intravilánem obce;
vzdálenost intravilánu obce od silnice první třídy do 5 km (včetně) –
2 body: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici spojující
silnici I. třídy a střed obce. Bodovací kritérium bylo zavedeno, protože
blízký průjezd silnice I. třídy má na dopravní dostupnost obce významný
pozitivní vliv;
vzdálenost intravilánu obce od silnice první třídy v rozmezí od 6 km do
10 km (včetně) – 1 bod: vzdálenost je měřena nejkratším směrem po silnici
spojující silnici I. třídy a střed obce. Bodovací kritérium bylo zavedeno,
protože blízký průjezd silnice I. třídy má na dopravní dostupnost obce
pozitivní vliv;
průjezd silnice druhé třídy intravilánem obce – 1 bod: tato hodnota byla
obci přidělena pouze v případě, že silnice II. třídy projíždí či se dostává do
kontaktní polohy přímo s intravilánem obce.
Kriteria bodování – železniční infrastruktura
Body byly dané obci přiděleny pouze v případě, že v obci byla zřízena železniční stanice či zastávka. Pokud katastrem obce sice dráha vede, ale dopravní bod
nebyl zřízen, nebyly hodnoty za železniční infrastrukturu započítány:
105
−
−
−
−
−
průchod vymezených národních koridorů Českých drah po dané
trati – 1 bod: bod byl přidělen v případě, že daná trať byla zahrnuta mezi
modernizované národní koridory Českých drah;
průchod celostátní dráhy – 2 body: v případě průchodu celostátní dráhy
byly přiděleny 2 body. (Kategorizace drah v ČR byla provedena usnesením
vlády ČR č. 766 z 20. prosince 1995, kromě této kategorie rozlišuje zákon
č. 266/1994 Sb., o dráhách v platném znění, dráhy regionální, vlečky
a dráhy speciální);
průchod regionální dráhy – 1 bod: v případě průchodu regionální dráhy
byl přidělen 1 bod. (Kategorizace drah v ČR – odkaz viz výše);
dráha s více dopravními kolejemi (dvou a vícekolejné dráhy) – 1 bod:
v případě průchodu vícekolejné dráhy byl přidělen navíc 1 bod;
elektrizovaná dráha – 1 bod: v případě průchodu elektrizované dráhy byl
přidělen navíc 1 bod.
Stručný přehled kritérií bodování
Typ
infrastruktury
Silnice
Železnice
Dopravní kritérium
Body
vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z D/R do 5,0 km
5
vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z D/R v rozmezí 5,5–10,0 km
3
vzdálenost intravilánu obce od sjezdu z D/R v rozmezí 10,5–15,0 km
1
průjezd silnice první třídy intravilánem obce
4
vzdálenost intravilánu obce od silnice I. třídy do 5,0 km
2
vzdálenost intravilánu obce od silnice I. třídy v rozmezí 5,5–10,0 km
1
průjezd silnice druhé třídy intravilánem obce
1
průjezd národního koridoru
1
průjezd celostátní dráhy*
2
průjezd regionální dráhy*
1
průjezd dráhy s více dopravními kolejemi (dvou a vícekolejné dráhy)
1
průjezd elektrizované dráhy
1
Poznámky: D dálnice, R rychlostní silnice, * kategorizace provedena podle usnesení vlády ČR č. 766
z 20. 12. 1995 (Kategorizace žel. drah v ČR)
Pramen: Toušek, V., Seidenglanz, D., Krejčí, T., Hubl, R. (2005)
106
Konkrétní příklady výpočtů:
–
Jihlava – do 10 km od intravilánu je vzdálený sjezd z dálnice D1 (3 body),
městem prochází silnice I. třídy č. I/38 (4 body) a čtyři silnice II. třídy
č. II/352, 405, 523 a 602 (4 body). V rámci železniční sítě se zde rozdělují
dvě celostátní dráhy č. 225 a 240 (4 body), obě jsou elektrizované
(2 body), avšak pouze jednokolejné – celkem Jihlava získává 17 bodů;
Přibyslav – městem prochází silnice I. třídy č. I/19 (4 body) a další č. I/34
se nachází do vzdálenosti 10 km (1 bod). Přes Přibyslav dále vedou
dvě silnice druhé třídy – č. II/350 a 351 (2 body) a celostátní (2 body),
dvoukolejná (1 bod) elektrizovaná (1 bod) dráha – celkem Přibyslav
získává 11 bodů;
Hrotovice – přes intravilán obce vede silnice II. třídy č. II/152 (1 bod) –
celkem Hrotovice získávají pouze 1 bod.
–
–
Zařazení obcí do polohových kategorií
Polohové kategorie
Počet bodů
A
Zázemí měst
–
B
Obce s velmi dobrou dopravní polohou
6 a více
C
Obce s průměrnou dopravní polohou
3–5
D
Obce se špatnou dopravní polohou
méně než 3
107
Příloha 2
Finanční a majetkové ukazatele obcí za ČR a kraje v roce 2005
Kapitálové výdaje
na obyvatele (v tis. Kč)
Dluhová služba (v %)
Deficit/přebytek rozpočtu
(v %)
0,83
24,60 48,25 16,03
6,80
6,43
1,57
Hlavní město Praha
68,91
32,13
0,00
33,49 67,56 21,94 14,73
4,60
2,59
Středočeský kraj
34,99
9,11
0,86
20,07 45,35 17,69
6,12
6,91
1,13
Jihočeský kraj
36,34
9,35
1,53
20,57 47,76
16,97
6,15
8,15
0,27
Plzeňský kraj
49,48 11,52
1,74
31,19
38,96 13,40
6,50
7,44
2,05
Karlovarský kraj
44,96
9,94
1,15
28,41 38,34
11,21
4,97
3,70
1,44
Ústecký kraj
45,06
9,63
0,70
27,63 39,00
9,67
4,21
3,38
3,45
Liberecký kraj
41,37
9,52
0,85
26,15 38,36 12,47
5,15
5,69
0,14
Královéhradecký kraj
31,85
8,99
1,11
17,16
50,27 14,53
4,55
6,56
1,54
Pardubický kraj
34,05
8,95
0,65
19,78 45,84 15,42
5,16
6,81
1,80
Vysočina
33,40
8,69
0,84
18,88 48,06 16,60
5,44
5,85
1,99
Jihomoravský kraj
47,23
12,12
0,61
28,88 43,41
16,31
7,59
11,05
1,40
Olomoucký kraj
36,55
9,53
0,62
22,09 44,75 14,67
5,29
6,98
1,34
Zlínský kraj
32,13
8,88
0,76
17,02
17,29
5,48
13,17
1,44
Moravskoslezský kraj
42,67 11,35
1,09
24,56 46,78 13,99
5,97
4,92
0,01
Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty
108
51,69
Podíl kapitálových výdajů
(v %)
Nenárokové dotace na
obyvatele (v tis. Kč)
43,06 12,57
Poměr běžných příjmů
k běžným výdajům (v %)
Příjmy z pronájmu majetku
na obyvatele (v tis. Kč)
Česká republika
Daňové příjmy na obyvatele
(v tis. Kč)
Kraj
Celkové příjmy na obyvatele
(v tis. Kč)
Finanční ukazatele obcí v roce 2005 – souhrn za kraje a ČR
Majetkové ukazatele obcí v roce 2005 – souhrn za kraje a ČR
Celkový
majetek na
obyvatele
(v tis. Kč)
Dlouhodobý
hmotný
majetek na
obyvatele
(v tis. Kč)
Česká republika
124,44
100,59
0,90
8,40
4,26
Hlavní město Praha
271,20
204,34
0,51
14,95
14,67
Středočeský kraj
102,33
89,32
0,92
5,33
2,99
Jihočeský kraj
116,14
101,79
1,47
5,75
3,75
Plzeňský kraj
140,32
124,51
1,33
4,48
3,93
Karlovarský kraj
119,20
94,33
1,08
3,48
1,17
98,14
73,88
1,00
3,51
1,58
Liberecký kraj
105,83
88,12
0,89
7,94
3,64
Královéhradecký kraj
101,18
84,44
1,27
4,28
2,88
Pardubický kraj
103,05
85,62
0,71
6,17
3,11
96,76
85,19
1,00
3,87
2,07
118,14
89,00
0,66
11,75
4,31
Olomoucký kraj
91,03
76,70
0,76
5,73
2,95
Zlínský kraj
94,75
81,70
0,98
4,06
2,17
Moravskoslezský kraj
95,32
76,27
1,34
7,33
2,32
Kraj
Ústecký kraj
Vysočina
Jihomoravský kraj
Výnosnost
majetku
(v %)
Podíl
cizích zdrojů
(v %)
Dluh na
obyvatele
(v tis. Kč)
Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty
109
Příloha 3
Finanční a majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích
obcí regionu NUTS II Jihovýchod v roce 2005
Celkové příjmy na
obyvatele (v tis. Kč)
Daňové příjmy na
obyvatele (v tis. Kč)
Příjmy z pronájmu
majetku na obyvatele
(v tis. Kč)
Nenárokové dotace na
obyvatele (v tis. Kč)
Poměr běžných příjmů
k běžným výdajům (v %)
Podíl kapitálových
výdajů (v %)
Kapitálové výdaje na
obyvatele (v tis. Kč)
Dluhová služba (v %)
Deficit/přebytek
rozpočtu (v %)
Finanční ukazatele ve velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje v roce 2005
0–199
13,3
7,1
0,43
3,6
109,8
38,0
4,8
3,2
4,8
200–499
15,9
7,8
0,50
3,8
118,2
43,6
5,9
5,3
14,7
500–999
15,3
7,7
0,43
4,2
122,7
45,1
6,4
8,5
7,5
1 000–1 999
15,3
7,9
0,51
4,3
127,4
48,2
7,2
7,4
2,0
2 000–2 999
27,9
7,7
0,60
4,4
100,0
29,4
4,4
9,9
46,0
Nad 3 000
64,6
14,7
0,68
43,4
37,1
12,9
8,5
11,9
–1,3
CELKEM
47,3
12,1
0,61
28,9
43,4
16,3
7,6
11,0
1,5
Velikostní
kategorie
Velikostní kategorie měst Jihomoravského kraje
3 000–4 999
21,9
8,2
0,82
9,3
73,1
19,4
4,0
10,8
5,2
5 000–9 999
40,0
8,8
0,80
23,2
45,8
8,7
3,5
6,0
–0,3
10 000–19 999
64,2
10,6
0,83
42,6
37,2
13,6
9,1
6,4
–4,5
20 000–49 999
49,5
10,1
0,72
31,6
39,7
10,4
5,2
4,6
–1,3
50 000 a více
86,6
19,7
0,58
61,0
33,6
13,5
11,9
15,3
–1,6
Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty
110
Majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí Jihomoravského kraje v roce 2005
Velikostní
kategorie
Celkový majetek
Dlouhodobý
na obyvatele
hmotný majetek
(v tis. Kč)
na obyvatele
(v tis. Kč)
Výnosnost
Podíl
majetku cizích zdrojů
(v %)
(v %)
Dluh na
obyvatele
(v tis. Kč)
0–199
87,7
78,6
0,57
1,4
0,7
200–499
80,0
71,8
0,70
3,4
1,6
500–999
76,9
69,3
0,64
4,4
2,1
1 000–1 999
80,9
71,9
0,77
5,3
2,1
2 000–2 999
95,1
87,9
0,70
5,6
2,7
Nad 3 000
139,1
97,6
0,65
14,2
5,6
CELKEM
118,1
89,0
0,66
11,7
4,3
Velikostní kategorie měst Jihomoravského kraje
3 000–4 999
91,5
82,4
0,95
5,9
2,8
5 000–9 999
88,2
78,1
0,98
6,9
3,7
10 000–19 999
99,2
87,7
0,90
13,6
6,2
20 000–49 999
96,5
81,1
0,86
8,3
4,1
182,2
112,9
0,52
17,3
7,2
50 000 a více
Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty
111
Celkové příjmy
na obyvatele (v tis. Kč)
Daňové příjmy
na obyvatele (v tis. Kč)
Příjmy z pronájmu majetku
na obyvatele (v tis. Kč)
Nenárokové dotace na
obyvatele (v tis. Kč)
Poměr běžných příjmů
k běžným výdajům (v %)
Podíl kapitálových výdajů
(v %)
Kapitálové výdaje na
obyvatele (v tis. Kč)
Dluhová služba (v %)
Deficit/přebytek rozpočtu
(v %)
Finanční ukazatele ve velikostních kategoriích obcí kraje Vysočina v roce 2005
0–199
12,0
7,1
0,53
2,3
1,1
28,7
3,4
4,1
3,0
200–499
11,5
7,0
0,51
2,4
1,2
36,2
4,1
4,9
0,6
500–999
15,3
7,4
0,77
4,5
1,1
40,0
5,8
10,3
5,1
1 000–1 999
16,3
7,5
0,92
5,1
1,2
45,5
7,3
8,2
1,0
2 000–2 999
25,0
7,7
1,09
13,3
0,6
26,6
6,5
7,7
2,0
Nad 3 000
48,7
9,8
0,95
30,8
0,4
11,6
5,6
5,3
1,9
CELKEM
33,4
8,7
0,84
18,9
0,5
16,6
5,4
5,9
2,0
Velikostní
kategorie
Velikostní kategorie měst kraje Vysočina
3 000–4 999
30,9
8,7
0,49
18,0
0,5
14,8
4,6
12,7
–0,5
5 000–9 999
41,6
8,7
0,59
25,6
0,4
15,1
6,4
5,6
–2,2
10 000–19 999
46,9
10,1
0,79
29,1
0,4
11,3
5,2
2,0
0,5
20 000–49 999
52,0
9,7
1,22
32,3
0,4
9,0
4,4
5,6
6,9
50 000 a více
64,1
11,8
1,36
43,7
0,3
11,4
7,3
4,5
0,0
Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty
112
Majetkové ukazatele ve velikostních kategoriích obcí kraje Vysočina v roce 2005
Velikostní
kategorie
0–199
Celkový majetek Dlouhodobý
na obyvatele hmotný majetek
(v tis. Kč)
na obyvatele
(v tis. Kč)
Výnosnost
majetku
(v %)
Podíl
cizích zdrojů
(v %)
Dluh na
obyvatele
(v tis. Kč)
100,6
90,8
0,68
2,0
1,3
200–499
80,1
72,6
0,77
2,3
1,3
500–999
94,3
87,6
0,91
4,3
2,3
1 000–1 999
101,3
94,8
0,96
3,1
2,2
2 000–2 999
102,4
92,8
1,11
3,2
2,3
Nad 3 000
99,5
84,7
1,11
4,5
2,3
CELKEM
96,8
85,2
1,00
3,9
2,1
Velikostní kategorie měst kraje Vysočina
3 000–4 999
103,4
97,5
0,50
5,1
3,0
5 000–9 999
101,7
89,6
0,64
6,3
3,7
10 000–19 999
102,6
85,9
0,85
2,3
0,8
20 000–49 999
96,5
80,4
1,44
4,1
1,8
50 000 a více
96,5
77,3
1,81
4,5
2,1
Pramen: ARIS 2005, vlastní výpočty
113
Příloha 4
Přehled možných ukazatelů pro hodnocení situace venkovských obcí
Oblast lidských zdrojů
−
−
−
−
−
−
Aktivita vedení obce
Počet občanských seskupení
Počet akcí organizovaných občany obce
Podíl zapojených občanů obce do života obce
Populační dynamika obce
Úroveň nezaměstnanosti (celková i dílčí typy)
Oblast hospodářská
−
−
−
−
Počet podnikatelů (aktivně činných, s více než 5 zaměstnanci, …)
Přítomnost významných zaměstnavatelů (podniky nad 10 zaměstnanců)
Zaměstnanost v zemědělství
Zaměstnanost ve službách
Oblast zemědělství a krajiny
−
−
−
Pro zhodnocení přírodních předpokladů pro zemědělství:
Zařazení katastru obce do zemědělské výrobní oblasti
Cena zemědělské půdy na katastru obce (v Kč/m2)
Zařazení zemědělské půdy v katastru obce do méně příznivých oblastí
(LFA regionů)
−
−
−
−
−
−
−
Využití zemědělského půdního fondu:
Podíl zemědělské půdy na katastru obce
Podíl orné půdy
Podíl lesních ploch
Podíl ostatních zemědělských kultur
Index změny zemědělské půdy
Index změny orné půdy
Index změny trvalých travních porostů
−
−
−
−
Pro analýzu agrorurálních struktur:
Lokalizace a velikost zemědělských podniků typu PPO
Počet zaměstnanců v podnicích PPO
Počet a velikost soukromě hospodařících rolníků (SHR) na katastru obce
Zaměření zemědělské výroby sledovaných podniků
114
−
−
−
Pro ekologickou stabilitu krajiny:
Koeficient ekologické stability krajiny (KES)
Realizace a výsledky komplexních pozemkových úprav
Realizace agroenvironmentálních opatření
Oblast dopravy
−
−
Ukazatel dopravní polohy
Účelově sestavený ukazatel (lze ho definovat jako hodnotu, jež je dané
obci přiřazena na základě její vybavenosti dopravní infrastrukturou
prostřednictvím metody bodování); syntetický ukazatel (kombinuje
přítomnost většího množství infrastrukturních prvků); kvantifikovatelný
ukazatel (metoda bodování); ukazatel je podrobně (tedy i tabelárně)
popsán v kapitole 1 této publikace. Tento ukazatel se zdá jako velmi
vhodný pro vytipování problémových venkovských území a priori (ještě
před ověřením jejich možností ve faktické dopravní dostupnosti).
Počet spojů veřejné dopravy
(hodnocení přímých i přestupních spojů, železničních, autobusových
i kombinovaných spojů, a to v ranní špičce běžných pracovních dnů,
v ranní špičce prázdninových pracovních dnů, ve večerních hodinách
běžných pracovních dnů, o sobotách); účelově sestavený ukazatel (lze
ho získat teprve analýzou jízdních řádů veřejné dopravy); jednoduchý
ukazatel; kvantifikovatelný ukazatel (počet spojů). Ukazatel může
vytipovat špatně dopravně obsluhované venkovské obce.
Ekonomická oblast
−
−
−
−
−
Poměr běžných příjmů k běžným výdajům (poměrově vyjádřené saldo
běžného rozpočtu)
Podíl kapitálových výdajů
Dluhová služba (ukazatel počítaný podle metodiky ministerstva financí)
Přebytek/deficit rozpočtu
Komplexní systém ukazatelů bonity obcí (viz kapitola 6)
115
B. MAPOVÉ PŘÍLOHY
Mapa 1:
Mapa 2:
Mapa 3:
Mapa 4:
Mapa 5:
Mapa 6:
Velikostní diferenciace obcí regionu Jihovýchod
Polohová diferenciace obcí regionu Jihovýchod
Sídelní typologie obcí Jihomoravského kraje
Potenciální zdroje a omezení obcí Jihomoravského kraje
Podíl zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v roce 2000
Změny podílu zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v letech
1990–2000
Mapa 7: Ekologicky obhospodařovaná půda v regionu Jihovýchod
v roce 2004
Mapa 8: Chráněná území v regionu Jihovýchod v roce 2004
Mapa 9: Vývoj komplexních pozemkových úprav v regionu Jihovýchod
v letech 1995–2004
Mapa 10: Rozdělení obyvatelstva regionu Jihovýchod podle zón v rámci
obvodů obcí s rozšířenou působností v roce 2004
Mapa 11: Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma
v ranní špičce běžných pracovních dnů v roce 2005
Mapa 12: Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma
v sobotu v roce 2005
Mapa 13: Dopravní statut obcí Znojemska v roce 2005
Mapa 14: Celkové příjmy na obyvatele a struktura příjmů v letech
2001–2004 na Vranovsku
Mapa 15: Celkové výdaje na obyvatele a struktura výdajů v letech
2001–2004 na Jemnicku
Mapa 16: Celkový majetek na obyvatele a jeho výnosnost v letech
2001–2004 na Vranovsku
116
Mapa 1
kraj
obvod obce s rozšířenou působností
obec
město
v. ú. Březina
Velikostní diferenciace obcí regionu Jihovýchod
Boskovice
Hranice
0
10
30
40 km
Pramen: ČSÚ, 2004, 2006
20
100 000 a více
50 001–100 000
10 001–50 000
5 001–10 000
2 001–5 000
Počet obyvatel v obci
(k 1. 3. 2001)
do 200
201–500
501–2 000
do 74
75–120
121–153
154–241
242 a více
Hustota zalidnění
v obvodech ORP (ob./km2)
Mapa 2
Polohová diferenciace obcí regionu Jihovýchod
0
Bučovice
10
20
60 km
Pramen: ŘSD, ČD, 2005
40
středisko obvodu obce s rozšířenou působností
dálnice a rychlostní komunikace
silnice I. třídy
Železniční komunikace
elektrifikovaná, železniční koridor
elektrifikovaná, celostátní
neelektrifikovaná, celostátní
nelektrifikovaná, regionální
úzkokolejná
Železniční komunikace
0–2
3–5
6–17
město
zázemí
Dopravní poloha
Mapa 3
Sídelní typologie obcí Jihomoravského kraje
36 000 a více
10 000–36 000
5 000–10 000
3 000–5 000
2 000–3 000
1 000–2 000
méně než 1 000
Počet obyvatel v obci
Pramen: Územní prognóza Jihomoravského kraje, 2005; v hranicích r. 2004
KÚ obcí suburbánní zóny
KÚ obcí na urbanizačních osách
KÚ obcí mimo urbanizační osy
KÚ obcí marginálního území
Mapa 4
36 000 a více
10 000–36 000
5 000–10 000
3 000–5 000
2 000–3 000
1 000–2 000
méně než 1 000
Počet obyvatel v obci
Potenciální zdroje a omezení obcí Jihomoravského kraje
Pramen: Územní prognóza Jihomoravského kraje, 2005; v hranicích r. 2004
oblast ohroženého venkovského prostoru
vojenský újezd
památková ochrana krajiny
přírodní ochrana krajiny (NP, CHKO, PP)
přírodní ochrana krajiny (NATURA 2000)
záplavová území
ochrana vodních zdrojů
ochrana nerostných surovin
Mapa 5
Podíl zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v roce 2000
0
10
20
Bučovice
40
60 km
Pramen: CRR, 2005
středisko obvodu obce
s rozšířenou působností
40 50 60 70 80
Podíl zemědělské půdy na celkové rozloze
katastrálního území v roce 2000 (%)
Mapa 6
Změny podílu zemědělské půdy v regionu Jihovýchod v letech 1990–2000
0
10
Bučovice
1
5
20
40
60 km
Pramen: CRR, 2005
středisko obvodu obce
s rozšířenou působností
beze změn
–5 –1 –0,1 0,1
Změna podílu zemědělské půdy na celkové rozloze
katastrálního území v letech 1900–2000 (%)
Mapa 7
Ekologicky obhospodařovaná půda v regionu Jihovýchod v roce 2004
0
10
20
60 km
Pramen: www.kez.cz, 2005
40
méně než 0,5
0,5–0,9
1,0–1,9
2,0–4,9
5,0 a více
Podíl ekologicky obhospodařované půdy
na zemědělské půdě (v %)
Mapa 8
5
10 20 50
Podíl chráněných území na rozloze POÚ (%)
Chráněná území v regionu Jihovýchod v roce 2004
0
4
2
3
7 1
1
2
3
4
5
6
7
10
20
20 000
5 000
1 000
100
40
Pramen: MŽP, 2005
60 km
národní přírodní památka
přírodní památka
přírodní rezervace
národní přírodní rezervace
přírodní park
CHKO
národní park
Rozloha chráněných území (ha)
6
5
Chráněné území
Mapa 9
Vývoj komplexních pozemkových úprav v regionu Jihovýchod v letech 1995–2004
0
10
40
60 km
Pramen: Ústřední pozemkový úřad Praha, 2005
20
katastrální území
bez dokončených KPÚ
1995
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
Rok ukončení KPÚ v katastrálním území
Mapa 10
5 a méně
5,5–10
10,5–15
15,5–20
20,5–25
25,5–30
30,5 a více
Zóna zázemí (km)
0
10
20
2,5 5 10 15 20
40
60 km
Pramen: ČSÚ, 2005
Počet obyvatel v zóně zázemí (v tis.)
2,5 10 20 30
Podíl obyvatelstva v zázemí 15,5 a více km (v %)
Rozdělení obyvatelstva regionu Jihovýchod podle zón v rámci obvodů obcí s rozšířenou působností v roce 2004
Mapa 11
0
5
10
20 km
Pramen: www.jizdnirady.cz, 2005
Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma v ranní špičce běžných pracovních dnů v roce 2005
1
2–4
5–7
8 a více
Počet spojů do Znojma v pracovní dny ráno
celostátní trať
regionální trať
silnice I. třídy
silnice II. třídy
Důležité dopravní komunikace
ZNOJMO
Mapa 12
0
1–3
4 a více
Počet spojů do Znojma v sobotu
celostátní trať
regionální trať
silnice I. třídy
silnice II. třídy
Důležité dopravní komunikace
ZNOJMO
Počet spojů hromadné dopravy z obcí Znojemska do Znojma v sobotu v roce 2005
0
5
10
Pramen: www.jizdnirady.cz, 2005
20 km
Mapa 13
Dopravní statut obcí Znojemska v roce 2005
E – nejhorší
D – špatný
C – průměrný
B – dobrý
A – nejlepší
Dopravní statut obcí
celostátní trať
regionální trať
silnice I. třídy
silnice II. třídy
Důležité dopravní komunikace
ZNOJMO
0
5
10
Pramen: www.jizdnirady.cz, 2005
20 km
Mapa 14
celkové příjmy na obyvatele
podíl daňových příjmů
podíl nedaňových příjmů
podíl kapitálových příjmů
podíl dotací
18,2 tis. Kč
40,2 %
12,2 %
8,4 %
39,2 %
Lubnice
Vratěnín
Uherčice
Obvod POÚ Vranov nad Dyjí
0–9,9
10,0–19,9
20,0–29,9
30,0–39,9
nad 40,0
Stálky
Šafov
Starý Petřín
Bítov
Zblovice
Oslnovice
Vysočany
Podhradí nad Dyjí
Korolupy
Celkové příjmy na obyvatele – 2001–2004 (v tis. Kč)
Vranov
nad Dyjí
Zálesí
Podmyče
Lančov
Chvalatice
Celkové příjmy na obyvatele a struktura příjmů v letech 2001–2004 na Vranovsku
Onšov
Lesná
Vracovice
Šumná
Pramen: Dotazníkové šetření v obcích, 2005
Štítary
daňové příjmy
nedaňové příjmy
kapitálové příjmy
dotace
podíl na celkových příjmech (v %)
Struktura příjmů – průměr 2001–2004
Mapa 15
19 tis. Kč
62,1 %
37,9 %
Bačkovice
Radotice
Police
Kostníky
Jiratice
Budkov
Třebelovice
Oponešice
Kdousov
Mladoňovice
Slavíkovice
Lhotice
Lomy
Celkové výdaje na obyvatele a struktura výdajů v letech 2001–2004 na Jemnicku
celkové výdaje na obyvatele
podíl běžných výdajů
podíl kapitálových výdajů
Obvod POÚ Jemnice
Lovčice
Menhartice
Pálovice
Jemnice
Chotěbudice
Pramen: Dotazníkové šetření v obcích, 2005
0–9,9
10,0–19,9
20,0–29,9
30,0–39,9
nad 40,0
Celkové výdaje na obyvatele – 2001–2004 (v tis. Kč)
běžné výdaje
kapitálové výdaje
podíl na celkových výdajích (v %)
Struktura výdajů – průměr 2001–2004
Rácovice
Mapa 16
0–0,49
0,50–0,99
1,00–1,49
1,50–1,99
nad 2,00
Výnosnost celkového majetku
– průměr 2001–2004 (v %)
150
Celkový majetek na obyvatele
– průměr 2001–2004 (v tis. Kč)
Vratěnín
Uherčice
Lubnice
Oslnovice
Stálky
Šafov
Starý Petřín
Bítov
Zblovice
Podhradí nad Dyjí
Korolupy
Vysočany
Onšov
Štítary
Vracovice
114,6 tis. Kč
0,78 %
Pramen: Dotazníkové šetření v obcích, 2005
Lesná
Šumná
celkový majetek na obyvatele
výnosnost majetku
Obvod POÚ Vranov nad Dyjí
Vranov nad Dyjí
Zálesí
Podmyče
Lančov
Chvalatice
Celkový majetek na obyvatele a jeho výnosnost v letech 2001–2004 na Vranovsku
C. ODBORNÉ POSUDKY
Oponentský posudek – Doc. RNDr. Peter Spisiak, CSc.
Predložená publikácia J. Binka a kol. „Venkovský prostor a jeho oživení“ je
zameraná na problematiku vidieka, ktorý v súčasnej vedeckej geografickej ale aj
negeografickej obci veľmi široko rezonuje. Publikácia je výsledkom teoreticko-metodologických výsledkov z výskumnej úlohy Ministerstva pre miestny rozvoj ČR
WB 29-04.
V súčasnosti sa komplexné študovanie vidieka nezaobíde bez tímovej práce,
pričom úspešnosť zaručuje aj interdisciplinárne zloženie tímu. Obidva faktory boli
pri zostavovaní publikácie splnené a preto aj výsledky výskumu možno hodnotiť
vysoko pozitívne.
Publikácia je zostavená do 7 kapitol, ktoré majú svoju nadväznosť. V prvej
kapitole je spracovaná problematika vidieka ako priestorového systému. Sú tam
vysvetlené hlavné metodologické pojmy, ktoré korešpondujú nielen s domácou,
ale aj so zahraničnou literatúrou. Kapitola je doplnená aj niektorými regionálnymi
aspektmi z oblasti vidieka v rámci krajov ČR. V závere je dobre spracovaná podkapitola 1.3, kde sú možné námety na typológiu vidieka vo vzťahu k sídlam, pričom
sa zdôrazňuje aspekt demografický, historický a vybavenosť sídiel.
Druhá kapitola je zameraná na charakteristiku vidieckeho priestoru, t. j. sú tu
preferované predovšetkým socio-geografické hľadiská. Treba si uvedomiť, že vidiek má nepretržité väzby s urbánnym prostredím, preto tento vzťah sa dostáva aj
do popredia minulých, súčasných ale aj budúcich výskumov. V kapitole sú rozpracované niektoré aplikačné výstupy na jeden z významných vidieckych priestorov
v ČR – NUTS II Juhovýchod. Do popredia sa dostávajú aj aspekty vnímania vidieka,
vidieckeho priestoru rôznymi vedeckými školami. Za hlavné problémy, ktoré treba
na vidieku v nových krajinách EÚ považovať sú – nedostatok pracovných príležitostí, zlá finančná politika a pomerne nepriaznivá demografická situácia. Ďalšie
problémy sa postupne na tieto nabaľujú. V kapitole sú dobre spracované metodické
postupy na riešenie auditu ľudských a prírodných zdrojov. Zvlášť je pozornosť venovaná špecifickým miestnym zdrojom.
Tretia kapitola je zameraná na najdôležitejší prvok, ktorý hýbe, resp. by mal
hýbať vidiekom – ľudské zdroje. Predovšetkým je pozornosť venovaná významu
ľudských zdrojov, špecifiká managementu vidieckych obcí a postavenie obyvateľa
v roli občana a v roli pracovnom. Ukazuje sa, že decentralizácia verejnej správy
ešte nie je dokončená a je úlohou výskumníkov, aby v takýchto smeroch orientovali
svoje výskumné projekty.
Štvrtá kapitola je venovaná v minulosti najdôležitejšej funkcii vidieka v bývalom Československu – poľnohospodárstvu a vidieckemu priestoru. Je zrejmé, že
poľnohospodárstvo postupne stráca hlavnú výrobnú funkciu na českom vidieku
a preto treba hľadať možné výrobné, ale aj nevýrobné náhrady. Poľnohospodárstvo zrejme bude dominovať vo vysokoprodukčných nížinných oblastiach
133
a v ostatných oblastiach bude doplnok k iným funkciám. V agrosektore je pomerne veľa výskumných zámerov, ale niektoré sú predsa prioritné ako napr. kategorizácia vidieckeho priestoru, smerovanie využitia zeme (Land Use), komplexné
pozemkové úpravy.
Pre rozvoj vidieka má význam aj doprava, aj keď v určitom slova zmysle nadregionálne dopravné koridory pôsobia dosť rušivo na usporiadaný vidiecky priestor.
Problém dopravy je spracovaný v piatej kapitola. Dôraz bol kladený na metodologicko-aplikačnú rovinu, kde sa podrobne spracovali dopravno-geografické špecifiká
Znojemska.
Do kontextu hlavnej témy publikácie vhodne zapadá aj téma šiestej kapitoly –
ekonomická situácia vidieckych obcí. Je zrejmé, že po r. 1990, kedy nastúpil demokratický systém riadenia územia a v samospráve to bol najnižší stupeň – samospráva miest a obcí, je nevyhnutné sa zdokonaľovať v ekonomickom potenciály
obcí, zhodnocovať možné špecifiká obcí rôznej veľkosti. Ako významný prvok tejto
problematiky bola dobre spracovaná ekonomická situácia obcí na základe aplikácie
metódy bonity.
Posledná kapitola je zameraná predovšetkým na niektoré problémy, ktoré
v sebe zhmotňujú viaceré predchádzajúce metodologicko-aplikačné rezultáty –
aké sú prístupy a východiská pre oživenie vidieka. Jednými z východísk sú oživenia
vnútorných a vonkajších nástrojov. Ukazuje sa, že väčšina európskych štátov dáva
pri určovaní optimálnej veľkosti obcí prednosť funkčnosti obce (t. j. dôraz sa kladie
na profesionálny aparát a profesionálnu reprezentáciu obce), zatiaľ čo Francúzsko,
ČR a Slovensko dávajú prednosť identite obce (t. j. zodpovednosť za seba samú, na
viac zviditeľnenie obce na mapách, súdržnosť, atď.).
Záverečné hodnotenie sa nesie v syntetickom duchu vo vzťahu k jednotlivým
kapitolám, ako aj možnému postaveniu vidieka, vidieckeho priestoru v krajine vo
všeobecnosti, ale aj krajine, ktorá mala stáročnú udržateľnosť vidieka.
V prílohách je dostatočný rozsah metodologickej literatúry, ktorá dokumentuje vedeckú vyspelosť riešiteľského kolektívy. V ďalších prílohách sú obecné prílohy zamerané na metodickú kvantifikáciu k jednotlivým kapitolám. Ďalšie prílohy
sú mapové.
K publikácii nemám vážnych pripomienok.
Celkovo možno konštatovať, že uvedená publikácia predstavuje úspešný pokus
zviditeľniť vidiek v rámci interdisciplinárnych metodologicko-aplikačných výstupov. Doporučujem uvedenú prácu publikovať.
doc. RNDr. Peter Spišiak, CSc.,
Katedra humánnej geografie a demogeografie
Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského, Bratislava
Bratislava, 30. 12. 2006
134
Oponentský posudek – Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc.
Kvalitu publikace výstižně hodnotí Ing. P. Křivánková z ministerstva pro místní
rozvoj, která naznačuje její význam v novém výzkumném programu zaměřeném
na studium disparit. Tím dává najevo, že rozhodování na vládní úrovni odpovídá
jak metodologicky, tak obsahově oponované publikaci. Cílem tohoto posudku není
pokračovat ve výčtu pozitivních rysů studie, ale přinést otázky pro další vývoj výzkumu.
První otázkou je separace venkova od měst, která je možná jen metodologicky – epistemologicky. Geografické koncepty prostoru zahrnují mj. i přístup
označovaný „městský region“, který pochází od britských geografů již ze 40. let
minulého století. Řečeno jednoduše: každý segment venkova je v relaci s nějakým
urbánním centrem, je to variace Christallerova modelu centrálních míst.
Další zajímavou otázkou je vytváření „hybridního prostoru“ – ani městského
ani venkovského, dokonce ani ne čistě suburbánního. Tady může být klíč k odfiltrování klišé „venkov“ v případě, kdy je venkov dostupný dopravně nejen ve smyslu
vzdálenosti, nýbrž procesně. Dá se říci, že „urban sprawl“ nemění venkov na město,
ale hybridizuje jej na prostor s různými proporcemi venkovských a městských
atributů. Kolikrát se zabýváme venkovem aniž rozlišujeme periferii, marginalitu –
kontaktní, distanční atd.
Je potřebné podrobit revizi koncept „rozvoje“, který se stal u nás symbolem pokroku zatímco ve vyspělých zemích je předmětem kritiky. Faktem je, že systém kritérií používaný v EU zatím stále nadržuje zastaralým verzím regionálního rozvoje.
Jsem však skeptický, že k něčemu takovému zde dojde, nicméně debata o rozvoji
by měla být otevřena. Ve studii je akceptován právě pohled EU, který je převážně
kvantitativně operacionalistický.
S tím souvisí i problém typologie venkova: jsou k dispozici velmi pokročilé typologie založené na kvantitativním multikriteriálním hodnocení (Italové), ukazatelé toho, co je venkov a jaký, jenže jde vždy o separovaný venkovský prostor od
prostoru urbánního. Typologie je příkladem absolutizace metody, jejíž nastavení
poskytuje výsledky adekvátní metodě a otázkou je reference k realitě – je vždy skutečně jediný označující a jediné označované? V tom je klíč problematičnosti dominance takto nastavené(ých) metod(y).
Obdobně jde o tzv. socioekonomické charakteristiky, jejichž výběr jednoznačně
nabízí výsledek, nejde sice o teleologii/tautologii, ale především o kvalitativní pohled na charakteristiky. Kvantifikace nemůže zastřít kvalitu charakteristik a především nikoliv kvantitativní, nýbrž opět kvalitativní kritéria jejich výběru. Studie je
brilantní v kvantifikaci, ale to nesmí být absolutizováno, kvalita charakteristik – již
jejich výběr musí být opřen o ontologicky silnější koncept.
Kapitola týkající se problémů venkovského prostoru je nastavena realisticky
vzhledem k současné české regionální politice, která je ovšem vázána na absolutní dominanci rezortních přístupů, jež jsou finančně výrazněji dotovány než
integrovaný regionální přístup. Pak je řešení v tom, že problémy jsou tématicky
135
dílčí/rezortní a řešené rezortně vesměs bez ohledu na regionální kontext. Ve státní
správě jsou regionalisté odsunováni za rezortisty, kteří vládnou. Mohou a dokáží
problémy řešit, nicméně nejde o celostní koncept prostorovosti ve smyslu „prostorového plánování“. Faktem je, že česká realita venkova je chápána rezortně.
Velmi oceňuji koncept „místních zdrojů“, stálo by za úvahu jej dát do relace se
sociálním kapitálem, komunitami atd., osobně jsem skeptický k „potenciálu“, byť je
to otázka označování – vidím za potenciálem v této studii i jiné nosnější koncepty
dané především teorií i praxí komunitního vývoje/rozvoje. S tím souvisí i chápání
lidských zdrojů – hlavně však by ty lidské zdroje měly chtít, a to je problém. Zde
uvedený přístup považuji za jednoznačně externí bez relace k internalizaci.
Venkov jako krajina, region je velké téma, jež by mělo být založeno především
na ekonomické teorii prostoru, protože ekonomie je hlavní hnací silou prostorového uspořádání i venkova. S tím samozřejmě nelze souhlasit absolutně, nicméně
ignorování tohoto pojetí zavede do nereálna. Relace přírodních a lidských zdrojů je
složitější než stále používaná dichotomie přírody a lidí, příroda není jen zdrojová,
ale i kapitálová a lidé mají možnosti, které jsou často nečekané – jak pozitivně, tak
negativně. Téma vývoje krajiny nesmí být zatíženo ideologickými klišé a la „znásilněná krajina“ – podívejte se do jihovýchodní Anglie (ne Británie), do USA atd.
a zjistíte polistopadová česká klišé… Právě pasáž o současných komplexních pozemkových úpravách u nás naznačuje nezbytnost jiného stylu uchopení tématu
venkovská krajina.
Dopravní obslužnost venkova je příkladem tématu, na němž se láme ideologie
a kapitola ve studii je příkladem vyváženého pohledu, který v případě akceptování
může vést jak ke stanovení dopravní sítě, tak i jejího fungování. Tato síť je zatím
produktem dřívějších procesů, ale měla by se stát faktorem rozvoje, otázkou jsou
podíly státu, podnikatelů a osob v jejím kvalitativním rozvoji.
Ekonomický potenciál českých obcí je téma, které lze srovnat se situací ve
vyspělých zemích – za prvé jsou rozpočty českých obcí velkým problémem, na
který pokazují i orgány EU, stále jde o nastavení typu „centrálního rozdělování“
a za druhé se u nás neuznává podnikání obcí – komunální sféra. Stále se v Česku
rozlišuje jen obecně veřejný/státní a soukromý sektor bez rozlišení komunálního
sektoru. A tady je klíč k problémům – nastavení veřejné správy je u nás špatně.
Téma oživení venkovského prostoru je ve studii nesmírně instruktivní a inspirující, je to kapitola, která by si zasloužila implementaci. Doporučuji financování
projektů takto orientovaných a považuji tuto kapitolu za vrchol studie.
Přílohy jsou velmi funkční, graficky perfektně zpracované a jsou pověstnou
„třešničkou na dortu“. Dokumentují hloubku poznání venkova celým týmem, který
vedl zkušený a erudovaný doc. V. Toušek. Blahopřeji GaREPu k této studii.
Doc. RNDr. Alois Hynek, CSc.
Geografický ústav Masarykovy univerzity, Brno
V Brně 22. 12. 2006
136
Oponentský posudek – Ing. Bc. Pavel Fišer
Cíl výzkumné práce (dále jen „publikace“) a jeho naplnění:
Cílem publikace je postihnout venkovský prostor v celé jeho tématické šíři,
poznat možnosti, zdroje i bariéry dalšího rozvoje, uspořádat, kvantifikovat a interpretovat jednotlivé poznatky a navrhnout věcná či programová opatření, která by
přispěla k řešení poznaných problémů. Zároveň bylo úkolem dokumentu odpovědět na stanovené klíčové otázky (1–5) a přinést přístupy řešení hlavních výsledků.
Závěr publikace po věcné stránce naplňuje stanovený cíl.
Obsahové zpracování a přístup k řešení dokumentu:
Publikace obsahuje zvolené způsoby, metody, ukazatele, určení specifik, které
postihují jednotlivé aspekty venkovského prostoru, jenž naznačují možné přístupy
k řešení problémů venkova a směrů vedoucí k jeho oživení. Velmi dobře je přistoupeno k popisu problematiky venkova z hlediska vývoje v historickém kontextu. Na
to navazují logicky dílčí kapitoly, které charakterizují jednotlivé segmenty venkovského prostoru.
Velkým přínosem pro vlastní práci je průřezové složení řešitelského týmu,
který kromě kompetentních odborníků zahrnuje participaci veřejného a soukromého sektoru.
Vzhledem ke skutečnosti, že má dokument sloužit k širokému využití ve veřejném sektoru, jsou velmi dobře zvoleny přístupy vzhledem k celému území České
republiky. Uvedené přístupy zároveň ukazují, že jsou dosud v objektivních teoretických a praktických přístupech k řešení problémů velké rezervy a možnosti. Uvedené poznatky v dokumentu by bylo vhodné doplnit vlastním komentářem nebo
názorovým stanoviskem řešitelského týmu. Výstupy jsou využitelné pro reálnou
praxi. Obsah dokumentu je pro mne přínosem.
Formální náležitosti práce a úprava dokumentu:
Textová, tabulková a grafická část je vyvážena. Svým obsahem je dokument obsáhlý a v jednotlivých textacích se odvolává na odbornou literaturu, která je velmi
často citována (velmi rozsáhlý přehled literatury). Mapové přílohy jsou zpracovány
na profesionální úrovni a mají vysokou vypovídající schopnost.
Závěr a doporučení
Dokument naplňuje své zadání, obsahuje všechny náležitosti, je obsahově
přesný, velmi dobře popisuje zvolenou problematiku, řešitel výstižnou formou využívá a odvolává se na odbornou literaturu. Vzájemná provázanost teoretických
přístupů, které jsou pro jednodušší pochopení ukázány na modelových případech
v území zařazují dokument mezi publikace vhodné pro využití v reálné praxi. Dokument doporučuji k publikaci.
Ing. Bc. Pavel Fišer
Odbor regionálního rozvoje
Krajský úřad Jihomoravského kraje, Brno
V Brně 7. 1. 2007
137
Jan Binek a kol. Venkovský prostor a jeho oživení
Odpovědný redaktor Jiří Pavelka
Obálka, typografie a sazba Tereza Pavelková
Vydalo nakladatelství Georgetown
Brno 2007
140 stran
Vydání první
ISBN 80-251-19-5
V případě zájmu o podrobnější informace k tématu publikace či k výzkumnému projektu
WB-29-04 Venkovský prostor a jeho oživení, stejně jako pro získání publikace v elektronické podobě, se můžete obrátit na
GaREP, spol. s r. o. – Společnost pro regionální ekonomické poradenství
Náměstí 28. října 3 – 602 00 Brno
Tel.: 545 242 846 – Tel./Fax: 545 211 053
[email protected] – www.garep.cz
Publikace shrnuje základní teoreticko-metodologické poznatky výzkumného projektu
Ministerstva pro místní rozvoj ČR WB-29-04 Venkovský prostor a jeho oživení realizovaného v letech 2004–2006.
Publikace se s využitím víceoborového pohledu zabývá několika základními oblastmi
rozvoje venkova – zejména socioekonomickým rozvojem, lidskými zdroji, dopravou,
postavením zemědělství a významem krajiny, hospodařením obcí; analyzuje existující
problémy a nastiňuje vybrané přístupy k jejich řešení. Důraz je kladen na poznání
vnitřních diferencí venkova a na objektivizaci hodnocení situace venkovských obcí.
Obsahuje několik nových metodických přístupů, které umožňují lepší poznání a srovnatelnost situace v jednotlivých obcích, a vytváří argumentační základ pro koncepční
řešení problémů.
Nastiňuje rozvojové souvislosti mezi venkovem a městy, formuluje možné strategické
přístupy k rozvoji venkova a věnuje pozornost několika významným rozvojovým nástrojům, které mohou přispět k oživení venkovského prostoru.
ISBN 80-251-19-5
GaREP, spol. s r. o., Brno
Vysoká škola logistiky o. p. s., Přerov
Urbanismus Architektura Design Studio, Brno
Masarykova univerzita, Brno
Download

Ja n B inek a kol. Venkovský prostor a jeho oživení Jan