O SMRTI I VESELE
aneb ZPRÁVA Z NATÁČENÍ
Martin C. Putna
Rozhodli jsme se natočit cédéčko písní o smrti. Proč? Protože v kultuře
minulých staletí měly pevné místo – a my jsme se od toho místa vzdálili.
O smrti se pěje v gregoriánském chorálu, v humanistických a barokních
kancionálech katolických i protestantských, v díle Johanna Sebastiana Bacha,
v lidových písních vycházejících z barokní poetiky a posbíraných K. J. Erbenem
či Františkem Sušilem. Ještě Jakub Jan Ryba vydal roku 1805 sborník Pohřební
písně, v jehož předmluvě praví, že jde o dílo veskrze praktické, určené pro jeho
kolegy, venkovské učitele, k jejichž povinnostem patřilo i organizování zpěvu při
pohřbech.
A co nejpozoruhodnějšího, co od nás nejvzdálenějšího: Tyto staré,
„předmoderní“ písně o smrti jsou jen málo truchlivé – a nikdy tragické a zoufalé.
Na počátku tradice se obrací gregoriánský zpěv Rekviem k zesnulému útěšnými
slovy: „In paradisum deducant te angeli, in tuo adventu suscipiant te martyres…
et cum Lazaro, quondam pauperem, habeas requiem.“ – „Do ráje tě dovedou
andělé, při tvém příchodu přijmou tě svatí… a s Lazarem, který býval chudákem,
budeš mít odpočinutí.“
Bach je ve „smrtím optimismu“ ještě radikálnější. V kantátě ke svátku
Očišťování Panny Marie zpívá mluvčí, biblický Simeon: „Ich freue mich auf
meinen Tod.“ – „Těším se na svou smrt.“ Zpívá na vysloveně jásavou, téměř
taneční melodii. Těší se na smrt ne proto, že by ho život nebavil – ale proto, že
vykonal to, co měl. On, Simeon, uzřel narozeného Ježíše – a každý posluchač
se může s ním ztotožnit podle svých životních reálií, neboť každý z nich má
v životě cosi k vykonání.
Bachovo dílo navíc ukazuje, že v předmoderní době není ostrý předěl mezi
tvorbou duchovní a světskou. Druhá nejslavnější z bachovských písní o smrti,
„Bist du bei mir“, totiž pochází z dobově oblíbené opery již zapomenutého
autora, odkud ji Bach přepsal do klavírní knížečky pro Annu Magdalenu. Její text
však umožňuje, aby byla hrána a zpívána v obojím kontextu: „Když jsi u mne,
půjdu s radostí smrti vstříc a ve věčný klid. Ach, jak šťastný byl by to konec,
kdyby mi tvoje milé ruce pak zatlačily věrný zrak.“ Ten, kdo je vzýván, aby „byl
u mne“, může být Bůh – nebo člověk, který doprovází umírajícího a je mu v té
chvíli andělem.
Ryba v Pohřebních písních nabízí písně pro zesnulé různých věků, od dětí po
starce, a různých funkcí ve vesnické komunitě (rychtář, učitel, farář). Společná
je však vždy útěcha. Na každé smrti je něco dobrého. Neviňátko je aspoň včas
vysvobozeno ze světa „mnohotvářné lsti“. Manžel a manželka si vzájemně
děkují za čas, který směli strávit společně. A rychtář, ten si vůbec prozpěvuje,
na veselý nápěv mozartovského střihu: „Dokonal jsem, Bohu díka (sic!), že jsem
šťastně dokonal, že jsem věk svůj v bázni Boží, ve ctné práci vykonal.“
Jistě, nelze se už vrátit do středověké ani barokní mentality, ani do světa
postbarokních vesnic. Náš svět je jiný. A přesto, a právě proto má smysl, aby do
něj občas zazněl hlas ze světa, který mnohé věci řešit neuměl, tak, jako je umíme
řešit my – ale uměl o smrti zpívat i vesele.
Download

15. prosince.pdf