Ukázka z knihy Genesis konflikt
Když se podíváme na úžasné vztahy, které v přírodě panují mezi živočichy a rostlinami, je
těžké si představit, že by takový soulad mohl vzniknout jen pomocí strategií a protistrategií
společné evoluce. Řada rostlin může být opylena pouze zvláště k tomu uzpůsobenými druhy
hmyzu, které se naopak živí tím, co jim příslušné rostliny nabízí. Evolucionisté tyto vztahy
vysvětlují tím, že se dané systémy vyvíjely společně. Co by se ale stalo, kdyby prospěšné
mutace nebyly synchronizovány? Pak by dané druhy nepřežily. Pakliže zvážíme, že takových
vztahů ve světě existují milióny, je pravděpodobnost, že by se všechny objevily jen náhodou,
zcela zanedbatelná. Rostliny rodu Protea a obecně rostliny západní oblasti Jižní Afriky zvané
fynbos (nejrozmanitější skupina rostlin na světě) zahrnují tisíce druhů, přičemž každý druh je
opylován vysoce specifickým druhem hmyzu, který žije jen na těch druzích rostlin, kterým je
přizpůsobený. Tato vysoce specifická symetrická uspořádání jasně hovoří o plánu. Dalšími
příklady jsou vysoce specifické druhy vos, které opylují různé druhy fíkovníků. Hypotéza
společného vývoje rostlin a hmyzu se potýká i s dalšími vážnými potížemi. Zkamenělé lesy v
Arizoně ukrývají něco, co vypadá jako včelí hnízda, ale tato hnízda vznikla o více než 100
miliónů let dříve, než mělo dojít k evoluci kvetoucích rostlin, jež včelám umožňují přežít. (15)
Společná evoluce látek v rostlinách, které je chrání proti býložravcům, představuje další
problém, protože různí býložravci by si museli vyvinout protistrategie, které by jim umožnily
tyto potravní zdroje využívat i nadále. Evolucionisté si představují soustavné využívání
strategií a protistrategií mezi rostlinami a živočichy. Některé rostliny produkují toxické látky,
s nimiž si někteří živočichové poradí a jiní ne. Rostliny také produkují druhotné sloučeniny,
které je také chrání před přílišným spásáním. Tyto sloučeniny (jako například taniny) mají
nejvyšší koncentraci v povrchových pletivech (v mladých listech a pupenech) a živočichové
mají sklon se jim vyhýbat, čímž je zajištěn růst rostlin. Rostliny také zvyšují koncentraci
těchto sloučenin i ve starších listech, k čemuž dochází tehdy, jsou-li listy polámány, například
při okusování. Zlomené listy uvolňují feromony, které vyvolávají zvýšení koncentrace
odpudivých látek ve zdravých listech, a to dokonce i na blízkých stromech. Obecně se dá říci,
že tato schopnost zabraňuje přílišnému spásání vegetace na daném místě, neboť živočichům
rostliny s vyšším obsahem těchto látek tolik nechutnají, takže se přesunou do oblastí, kde jsou
hladiny nižší.
Místo toho, abychom předpokládali, že se takovéto jemně vyvážené strategie vyvíjely po
milióny let, zdá se logické předpokládat, že tento systém je výsledkem dokonale
promyšleného plánu. Za prvé, vůči určitým chemickým sloučeninám jsou přizpůsobeni jen
určití živočichové, kteří si vybírají jako svůj zdroj potravy právě rostliny, jež je obsahují, čímž
je zajištěno rovnovážné využívání široké škály zdrojů potravy (například živočichové se
specializací na určitou potravu jako třeba koala, kterého „přitahují“ eukalyptové oleje, jimž se
ostatní druhy vyhýbají). Za druhé tím, že rostliny koncentrují odpudivé látky v citlivých
částech svého těla, zajišťují si i stálý růst a rozmnožování. A za třetí tím, že se tyto hladiny
zvyšují v místech, která jsou nejčastěji spásána, až poté, co je živočichové spásat začali (jako
například v situaci, kdy starší listy produkují feromony, jež vedou ke zvýšení koncentrace
odpuzujících látek), zabraňují příliš silnému spásání. Je to geniálně fungující systém, který
jasně vypovídá o existenci projektu. Kdyby se jednalo jen o strategii odpuzující býložravce,
pak by si rostliny vyvinuly natolik účinnou toxickou obranu, že by býložravce zabily a
zabránily tak jakékoli další konzumaci svých tkání.
Důkazy proměny
Viděli jsme, že genom je obdařen obrovským potenciálem pro vznik variací a že díky různé
expresi genů je možná ještě vyšší míra variace. Je proto možné, aby se objevily výrazné
změny ve formě i struktuře jen díky tomu, že se změní způsob, jakým se určité geny projevují,
nebo změnou jejich vývojové exprese, případně aktivací nebo deaktivací genů v geonomu.
Když se změní podmínky prostředí, rostliny a živočichové jsou schopni se přizpůsobit tím, že
geny a jejich kontrolní mechanismy aktivují různým způsobem, což jim umožní přežít. Pro
překonání překážek není nutné čekat na výskyt nějaké příznivé mutace. Organismy jsou již v
jistém smyslu v rámci své genetické výbavy předem připraveny se se změnami vypořádat.
Někteří živočichové jsou navíc schopni zvládnout i drastické změny, pokud jsou předem
vybaveni nástroji, které jim umožní vstoupit do úplně nových adaptačních zón, jako například
při přechodu od býložravého způsobu života k masožravému.
Rostliny: podle podání v knize Genesis byla po pádu země prokleta, a rostliny i živočichové
se změnili. Některé rostliny měly plodit jen trní a dá se předpokládat, že změny v ročních
obdobích daly vzniknout opadávání listí na stromech, které se tak vypořádávaly s novými
podmínkami. Plevel není nic jiného než rostliny, které silně soupeří s kultivovanými formami.
Není zvláštní, že většina rostlin, které člověku slouží jako zdroj potravy, potřebuje velkou
péči, aby vydala plody? Když je ponecháme svému osudu, rychle jsou vytlačeny jinými
druhy, které jsou v konkurenci schopnější. Kdyby všechny tyto rostliny existovaly již dlouho
před příchodem člověka, proč je ještě máme? Zdá se, že dostatečné zásobení potravinami je
zajištěno jen díky tvrdé a intenzivní lidské práci a bez jeho potu by nebylo možné udržet
přežití rostlin nutných k obživě. Podle knihy Genesis musel člověk pracovat již před pádem –
musel rostliny prořezávat a udržovat – a o to více námahy ho to stálo po pádu.
Bůh řekl, že se objeví trní a hloží. Trny jsou vlastně jen modifikovanými kmeny nebo
větvemi, u nichž došlo ke změně procesu růstu (jiná exprese vývojových genů) a ostny jsou
modifikovanými listy, u nichž došlo k témuž procesu. Neobjevila se žádná nová informace,
jen se změnil stávající vzorec. Podle Bible rostliny původně získávaly vláhu ze zvýšené
hladiny podzemních vod a z ranní rosy. Podobné podmínky jsou dnes často napodobovány ve
sklenících, protože se zjistilo, že závlaha pouze u kořenových systémů brání vzniku plísní na
listech; zavlažování pomocí postřikovačů, kdy se voda dostává jen na listy, nemusí rostlinám
vždy prospívat. Naopak závlaha pomocí jemné aerosolové mlhy má pozitivní vliv a rostliny
jsou schopny svými listy absorbovat i mikroživiny. Brzy zrána jsou na listech za určitých
podmínek otevřené průduchy, a to rostlinám umožňuje příjem vody a živin. Je velice
zajímavé, že vliv na schopnost rostlin pohlcovat vláhu a živiny skrze listy má dokonce i
hudba – jemná klasická hudba nebo zpěv ptáků absorpci vody zvyšují. Je možné, že krása
přírody byla naplánována tak, aby vytvořila onu fantastickou harmonii přírody, a že v mnoha
případech vidíme jen zlomek původní dokonalosti?
Paraziti a jedovatí živočichové: jisté organismy se mohou změnit v nebezpečné čistě tím, že
jsou přemístěny do jiného prostředí, na něž nejsou zvyklé. Například baktérie mají žít na
velice specifických místech trávicího traktu. Když se dostanou jinam, mohou způsobit
obrovské potíže a napáchat veliké škody, protože u nich dojde k fyziologickým změnám, jež
mohou vyvolat produkci škodlivých látek (například produktů metabolismu nebo bílkovin) s
negativními účinky (mohou např. způsobovat průjem). (16) Organismy vyvolávající nemoci
mohly vzniknout například takto: baktérie mohly mít původně vysoce specifické úlohy při
podpoře různých pochodů v těle a okolním prostředí, stejně jako to stále činí nespočet
prospěšných bakterií, a je možné, že byly pouze prospěšné. Změny u baktérií, které se již
ocitly mimo své původní prostředí, mohou být velice rychlé a pokračovat dlouhodobě,
protože mechanismy pro genovou modifikaci prostřednictvím přenosu plazmidů (malých
kruhových molekul DNA schopných sebereplikace, obsahujících doplňující genetické
informace) v nich již jsou.
Totéž se dá říci o všech organismech, z nichž se nakonec stali paraziti. Změna prostředí s
radikální změnou místa, kde má organismus žít, ho může dovést k tomu, že začne využívat
nové (a odlišné) zdroje potravy, což může dát podnět ke vzniku parazitismu a masožravosti.
Tak je možné, že se jednobuněčné organismy, které měly řadě živočichů pomáhat, změnily v
nebezpečné patogeny, a houby, jež měly napomáhat rozkladu rostlinného odpadu
(nezapomínejme, že rostliny byly stvořeny jako zdroj potravy a obživy), mohly začít
parazitovat na živých organismech. Parazitující červi vykazují značnou míru degenerace
orgánů a tasemnice a hlísti dnes již nejsou ničím víc než pouhými reprodukujícími se
organismy. Korýš kořenohlavec (Sacculina) parazitující na krabech nemá trávicí trakt, ale
jeho larva má stále volně plovoucí formu (nauplius). Namísto toho, aby dospěla v normálního
korýše, změní se ve svém krabím hostiteli v hromadu vláken. Ztráta orgánů není nezbytně
výsledkem mutací, může se jednat o pouhou deaktivaci systémů, které nejsou v nových
podmínkách zapotřebí. Nejedná se o důkaz evoluce, ale naopak spíše jejího opaku.
Také hmyz si mohl najít různé nové obranné mechanismy a způsoby parazitismu. Komáři
mají ústní ústrojí připomínající lékařskou jehlu, jehož pomocí sají samičky krev hostitele.
Komáří samečci ovšem totéž ústní ústrojí používají k sání rostlinných šťáv. Je možné, že
rostlinné nektary již neposkytují dostatek energie, které samička potřebuje pro zajištění
dozrávání vajíček, a že stejné ústrojí, které kdysi sloužilo k sání rostlinných nektarů, může být
stejně účinně použito k sání krve? Včelí žihadlo je pro změnu změněné ústrojí pro kladení
vajíček (kladélko). Rozmanitost a přizpůsobivost včelího genomu je jasně vidět na tom, že ze
včelího vajíčka se vyvine dělnice nebo královna podle toho, čím je krmeno. Kdyby královna
uhynula, mohou se i dělnice změnit v královnu (**), pokud budou dostávat jinou potravu,
která zjevně aktivuje latentní genové systémy, které umožní, aby se z dělnice neschopné
reprodukce stala královna schopná klást vajíčka. Různé sekrety, které jsou spojeny s kladením
vajíček, se mohly klidně změnit v jed, který je do těla vstříknut při bodnutí včelou.
Jed není, obecně vzato, ničím víc než modifikací normálních sekretů. Jed jedovatých ryb je
produkován ve žlázách, které obvykle vytvářejí ochranný sliz pokrývající tělo ryby. Ostny,
jimiž se jed dostává do těla jiného živočicha, vznikly změnou paprsků ploutve. Není také
vyloučeno, že jed hadů a pavouků je pouze modifikací trávicích proteinů. Čím se hadi a
pavouci živili původně, je otázka spíše spekulativního charakteru. Určité druhy pavouků z
čeledi křižákovitých se živí pylem zachyceným v jejich sítích (17) a je docela dobře možné,
že k původní stravě pavouků patřila i větrem přenášená semena.
Masožravci: masožravci zabíjejí a požírají jiné živočichy. Masožraví savci jsou do této
skupiny zařazováni na základě síly zubů. Masožravec je vybaven „zbraněmi“ potřebnými k
lovu a zabíjení jiných živočichů, ale tyto „zbraně“ nemusely původně vůbec plnit tento účel.
To, že živočich má určité orgány uzpůsobené jistým způsobem, může vést k tomu, že se
nakonec stane masožravcem, ale původně tomu tak být nemuselo a orgán mohl sloužit k
jinému účelu. Pandy jsou například řazeny mezi masožravé živočichy na základě síly zubů,
ale přitom se živí bambusem. Stejný typ zubů může zabíjet a trhat maso, ale jako v případě
pand k tomuto účelu vůbec nemusel být „navržen“. Totéž je možné říci o celé čeledi
medvědovitých (Ursidae): většina druhů v této čeledi se živí převážně rostlinnou potravou
(lesní plody a bobule), je však pravda, že si rádi dají i rybu a příležitostně se chovají jako
masožravci. Stejně tak dobře se ovšem cítí na otevřených pláních a hledají potravu spolu s
bizony.
Masožravci nemají ke konzumaci masa přizpůsobeny jen zuby, ale také jejich trávicí trakt je
mnohem kratší než u býložravců. Je velice zajímavé, že strava má vliv na strukturu střev.
Střeva mají úžasnou schopnost dorůstat, a pokud je určitá část střeva operativně odstraněna, je
střevo schopné opět dorůst do původní délky. Masožravci mají krátká střeva, protože maso
neobsahuje vlákna. Krátké střevo je proto výhodou, neboť potrava v něm nezůstává příliš
dlouho. Potrava masožravců je také bohatá na energii, která je rychle vstřebána. Masožravci,
kteří přejdou na rostlinnou stravu, jsou schopni se jí přizpůsobit a přežít z ní. Lvi například
dají přednost tomu, aby ze všeho nejdříve pozřeli obsah žaludku (konkrétně bachoru) své
kořisti, který obsahuje fermentované rostlinné produkty; jsou také známy příklady lvů a
jiných masožravců, kteří byli odchováni na „vegetariánské“ stravě (například obilninách) a
masa se odmítali dotknout, i když jim bylo předloženo. I kočky a psi zvládají vegetariánskou
stravu dobře a žijí dokonce déle; jsou také méně agresivní. Zuby těchto živočichů, které
fungují jako kleště, mohly v minulosti stejně tak dobře sloužit k drcení tuhých rostlin. To, že
dnes se živí jinou stravou, může být důsledek skutečnosti, že jejich původní zdroj potravy
zmizel. Paleontologické nálezy jasně ukazují, že v minulosti existovalo mnohem více druhů
rostlin než dnes.
Zničení lokality a stanoviště živočicha může změnit jeho stravovací návyky i dnes.
Čipmankové se obvykle živí semeny v lesích, ale s tím, jak si svou daň stále více vybírají
kyselé deště a zdrojů potravy se začíná nedostávat, není neobvyklé vidět, jak si tito roztomilí
býložravci doplňují jídelníček masem zvířat zabitých srážkou s vozidly. Je to případ, kdy se
býložravec v důsledku změny prostředí stává „mrchožroutem“. Novozélandští papoušci kea se
například obvykle živí kořeny a jinými částmi rostlin, ale úbytek zdrojů potravy je vedl k
útokům na ovce. Své ostré zobáky a pařáty používají k tomu, aby roztrhli kůži na zádech ovcí
a dostali se k tuku kolem ledvin. (18) Je to zajímavá změna; když se jejich původní životní
podmínky a zdroje potravy obnoví, vracejí se zpět ke konzumaci rostlinné potravy. Mají
stejně ostré zobáky a pařáty jako dravci, ale používají je k neagresivním účelům. Jak zjistili,
že roztržení kůže na hřbetě ovce jim poskytne takový typ potravy, který jim umožní přežít? Je
to záhada, ale nedostatek zdrojů obvykle vede k agresi, což může být jeden z důvodů, proč
napadají živočichy, kteří se nemohou nebo nechtějí bránit. Dalším příkladem podobné změny
je jeden poddruh pěnkavky šídlozobé („upíří pěnkava“) z Galapág. Nedávno se ukázalo, že
tento pták-vegetarián začal vylupovat hnízda a sát krev hnízdících terejů. (19, 20) Tato změna
ve stravě byla způsobena zvýšením konkurence mezi živočichy živícími se rostlinnou
potravou. Pěnkavy se krví jiných ptáků živí v obdobích dlouhého sucha. Klovou zobákem ke
kořenům per, dokud oběti nezačne téct krev, kterou pak pijí. Další pěnkavky čekají, až se
první nasytí, a pak pokračují. Jedná se o změnu potravy a chování, k níž vedla změna
prostředí – nebylo zapotřebí miliónů let vývoje.
Agresivita je vlastnost, jež potenciálně existuje u všech živočichů. Na počátku však přítomna
být nemusela. Z divokých druhů psovitých šelem, z nichž byl domestikací vyšlechtěn domácí
pes, se vyvinuly spousty ras krotkých, přátelských a milujících psů všech možných tvarů a
velikostí. Selektivní šlechtění však může z téhož genofondu vypěstovat i naprosto zuřivé
zabijáky. Agresivita tedy má genetický základ a výběrem je možné ji rychle zmírnit.
Schopnost bránit se se nemusí vůbec projevit, pokud se neobjeví potřeba sebeobrany. Ruský
vědec Dmitrij Beljajev a další, kdo studovali proces domestikace lišek, zjistili, že změny
chování je možné pomocí záměrné selekce dosáhnout dosti rychle. (21) Z řady různých lišek
byly vybrány ty, které na přítomnost lidí nereagovaly strachem, ostatní byly vyřazeny. Kolem
šesté generace již lišky vykazovaly podobné vlastnosti jako domácí psi: kňučely, aby přitáhly
pozornost, a olizovaly pečovatele. Toto chování se rozšířilo na jedno mládě ze šesti v desáté
generaci a na 3 mláďata ze 4 ve třicáté generaci. Změny v chování byly doprovázeny
anatomickými změnami a snížením sekrece hormonů jako je adrenalin a podobné (hormony
vyvolávající touhu bojovat nebo utéct) a zvýšením hladiny serotoninu. Serotonin je důležitá
chemická látka (jeden z monoaminů podílející se na přenosu nervových vzruchů, regulaci
prahu bolesti a tonusu svalů) nezbytná pro řádné fungování mozku – je známo, že vysoce
agresivní lidé a schizofrenici v léčebnách mívají nízkou hladinu serotoninu, a je potřeba tento
stav srovnat. Rozvoj agrese a strachu z lidí proto nemusel trvat milióny let, ale k této změně
mohlo dojít velice rychle.
Proměna živočichů ve stroje na zabíjení – viděno z pohledu kreacionismu – je tedy ve své
podstatě adaptací, která ukazuje spíše na úpadek než na evoluční pokrok. Z hlediska
evolucionismu je masožravost pokročilou vývojovou vlastností, která na pole evoluce přinesla
tlak na přežití, což vedlo k dalšímu pokroku prostřednictvím přírodního výběru, a to jak u
kořisti, tak u dravce. V jistém smyslu přináší neustálý boj o přežití strategie a protistrategie,
ale ke změnám musí dojít prostřednictvím mutací, jež jsou dílem náhody – a to je vysoce
nepravděpodobné. Když se na to podíváme z opačné strany, můžeme říci, že masožravost je
smutným důsledkem, toho, že do systému vstoupila smrt a násilí. Tento bod asi nejlépe
ilustrují slavné pirani – ryby proslulé tím, že mají zuby ostré jako břitvy a jsou schopny
ohlodat živočicha, který se ke své smůle ocitne ve vodě, až na kost. Existují však důkazy
svědčící pro to, že předkové piraní se živili rostlinami.
Mnoho druhů jihoamerických ryb pacú (Pieractus a Colossoma), které jsou blízkými
příbuznými piraní, své silné čelisti a ostré zuby používá k tomu, aby trhaly podvodní rostliny
a plody, které spadnou do vody. Tyto dvě skupiny si jsou morfologicky velice podobné a za
povšimnutí stojí i skutečnost, že pirani se živí i rostlinným materiálem. Mladé ryby (stejně
jako mnoho druhů pelagických ryb) se živí převážně rostlinnou stravou. Vědce velice
překvapilo, že z genetického hlediska není mezi vegetariánskými druhy ryb a zuřivými
piraňami žádný výrazný rozdíl. (22) Některé druhy se navíc navzájem kříží a prolínají. (23) Je
zajímavé, že ryba pacú, která se svým vzhledem nejvíce podobá pirani, Pygocentrus
denticulate, se živí rostlinnou stravou. Ani pirani nejsou tak zuřiví dravci, jak se mnozí
domnívají – obvykle jen odkousnou část těla jiného živočicha, nepožírají ho úplně. Je možné
si představit, že tentýž scénář, který je zjevný u piraň, může platit pro všechny masožravé
ryby včetně žraloků (třída paryby), kteří také mají býložravé příbuzné. Úprava ústrojí
sloužícího k obživě může být tedy také připsána na vrub modifikaci nebo úplné nepřítomnosti
genetické exprese a lze ji považovat za sekundární, nikoli za primární jev.
(*) Profesor doktor Walter J. Veith je mezinárodně uznávaný vědec, přednášející v mnoha
zemích Afriky, Evropy, Ameriky a Austrálie. Je autorem několika knih.
V letech 1979-1986 přednášel zoologii na univerzitě ve městě Stellenbosch. V té době
obohatil přírodní vědy několika významnými objevy. V roce 1988 byl pozván jako host na
univerzitu Loma Linda v USA. Zde spolu s dalšími předními světovými zoology přispěl k
řešení důležitých otázek týkajících se evoluce a stvoření. V současné době je profesorem
zoologie na Univerzitě Západního Kapska (JAR) a zároveň vykonává funkci poradce vlády
Jihoafrické republiky pro výzkum výživy, zdraví a kvality potravin. Profesor Veith byl jedním
ze zakladatelů Instute for Creation Reasearch (Institut pro výzkum stvoření).
Prof. Dr. Veith v této knize prezentuje své studium o původu života. Jeho přírodovědecká
vášeň ho přivedla k radikálnímu životnímu přehodnocení jeho dřívějšího evolučního pohledu
na svět. Upozorňuje na mnohé omyly a neznalost mnoha důležitých objevů. Mýty v dané
oblasti systematicky vyvrací a nahrazuje alternativou kreacionistického výkladu přírodních
jevů.
(**) Dospělá včela-dělnice se v takovém případě změní v královnu-trubčici, která však klade
neplnohodnotná (neoplodněná) vajíčka (trubčice jsou ale v určitém počtu přítomny v každém
včelstvu). Pokud chce včelstvo vytvořit „pravou“ královnu, musí ji vypěstovat z vajíčka
zvláštním krmením.
Download

Ukázka z knihy Genesis konflikt Když se podíváme na