P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
2011
ČÍSLO
2
Časopis Mezinárodní školy
Zlatého Kříže s Růží
Lectorium Rosicrucianum
Časopis
chce čtenáře upozornit na
novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.
Pentagram byl za všech časů symbolem
znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.
Je však také symbolem Universa a jeho
věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.
Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li
uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když
člověk uskutečňuje pentagram ve svém
mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve
pak vstoupil na stezku transfigurace.
Časopis
vyzývá čtenáře,
aby tuto duchovní revoluci v sobě samých
připustili a uskutečnili.
P e n t a gr a m
Číslo 2/2011
Realita oslobodenia
Jan van Rijckenborgh
Stvorenie je dvojaké
Magický umelec, alebo
opravdivý jogín?
Jak se vědění stává
moudrostí
Sväté prvotné slovo
Edda
Mezi řádky Otčenáše
Mínótauros, duše a „já“
Uniknout zemi
Mikhail Naimy, naplněn
láskou
Referát o knize: Kniha
Mirdad
Vyobrazení na staré keltské
stéle
Jan van Rijckenborgh
strálne pole Duchovnej školy Zlatého Ružokríža, ktoré
často nazývame „Živým telom mladej Gnózy“, je pri
pohľade zvonka charakterizované svojou farbou a vibráciou.
Farba tohto poľa môže byť najvýstižnejšie opísaná ako zlatá
zmiešaná s fialovou; no nie to farba červenofialová či modrofialová, ale stála a veľmi špecifická farba, ktorá ma zlatofialový lesk.
Vieme, že zlatá je farbou znovuzrodeného stavu duše.
Preto hovoríme o „zlatom Ružokríži“ a spievame o „zázračnom zlatom kvete“. Podľa starovekého poznania je zlato, čo
sa týka podstaty, lesku a vibrácie, zrovnateľné so stavom
znovuzrodenia. Len si pomyslime na umenie starovekej
maľby. Aj preto je náš chrám Renova zasvätený týmto dvom
farbám, fialovej a zlatej. Najčistejšia fialová farba je základnou farbou nového spektra duševného ľudstva, v ktorom
znovuzrodená duša, zázračný zlatý kvet, môže byť prijatá do
novej životnej cesty.
V predchádzajúcich článkoch sme hovorili o astrálnom
poli pozemskej prírody a o novovytvorenom astrálnom poli
Živého tela modernej duchovnej školy. Možno sa to javilo
ako príliš pozemské, ak sme si tieto dve životné polia predstavili, že jestvujú vedľa seba, navzájom oddelené a chránené každé svojím odlišným spôsobom. No nepochybne o tom
budeme uvažovať inak, keď si uvedomíme, že je to záležitosť vibrácie. V siedmom kozmickom priestore má siderická
alebo astrálna substancia rýchlosť vibrácie v rozpätí medzi
Jan van Rijckenborgh je zakladateľom duchovnej
školy Zlatého Ružokríža. Rozličnými spôsobmi vysvetľoval svojim žiakom cestu oslobodenia duše
a často pritom používal hermetické texty, akým je
CORPUS HERMETICUM.
približne 450 biliónov1 a 700 biliónov
kmitov za sekundu (hertzov). To je
jedno z čísel, ktoré spomína Univerzálne učenie. V tomto rozsahu vibrácie sa prejavujú rôzne astrálne javy,
formy a účinky, ktoré sú spojené so
siedmou kozmickou oblasťou. Vyjadrené vo farbách, najnižšia vibrácia
zodpovedá jasnočervenej, a najvyššia
vibrácia, ktorá je možná v dialektickom astrálnom poli, zodpovedá
modrofialovej. Žiarenia s tým spojené majú vlnovú dĺžku v rozpätí asi
650 až 450 nanometrov2. Najrýchlejšie vibrácie majú najkratšiu vlnovú
dĺžku.
Keď sú tieto hraničné hodnoty
vibrácie a vlnovej dĺžky prekročené
v negatívnom zmysle, inými slovami,
ak dôjde k spomaleniu či zoslabeniu,
ktoré ide pod medze siedmej kozmickej oblasti, potom nastane rozklad,
rozlomenie, zdrvenie, rozpad, explózia a nasleduje smrť, teda zánik.
Keď tieto hraničné hodnoty nejaký človek prekročí v pozitívnom
zmysle, teda nahor smerom k šiestej
kozmickej oblasti, potom do nej
vstúpi a musí nasledovať nová forma
prejavenia: duševná ľudská bytosť.
Preto prechod z jedného poľa do ďalšieho, čiže zo siedmeho do šiesteho,
v sebe vždy zahŕňa i transfiguráciu.
Ak je osobnosť, mikrokozmos,
udržiavaná stálou vibráciou, ležia
telá osobnosti koncentricky v sebe.
Primerane k tomu sa osobnosti privádza určitá životná sila, vitalita, ktorá
udržiava život. Ak osobnosť zoslabne,
je to spojené so zoslabením životných
vibrácií. V istom okamihu sa vibrácia
stáva tak slabou, tak pomalou, že
osobnosť už nie je schopná udržať sa
v tele a zomrie. To je stručný opis príčiny fyzickej smrti.
Inou možnosťou je, že sa človeka
dotkne pole s vyššou vibráciou. Potom
všetko závisí od toho, či človek dokáže na toto pole reagovať. Ak stúpa
do tohto poľa, ak reaguje pozitívne,
potom sa vibrácia tohto poľa bude postupne ďalej zvyšovať. Zvyšovaním
vibračnej rýchlosti, ktorá presahuje
bežnú dialektickú úroveň, sa premieňa
podstata tohto človeka, mikrokozmos,
aurická bytosť, a teda aj osobnosť. To
je transfigurácia.
V určitom okamihu je transfigurácia pre ľudskú bytosť nevyhnutnou.
V prvom prípade nasleduje po zmene
vibrácií smrť rozkladom, v druhom
prípade smrť znovuzrodením. No aký
je medzi nimi obrovský rozdiel! Jedna
smrť znamená nespočetné množstvo
opakovaní narodenia a úmrtia, pripútanosť ku kolesu života a smrti. Tou
druhou smrťou zomrie človek len
raz. Po nej nasleduje povstanie do
večného života.
Nové astrálne pole modernej Duchovnej školy je koncentračné pole
astrálnej substancie s vibráciami,
ktorých najnižšia frekvencia leží nad
hodnotou 800 biliónov hertzov (kmitov za sekundu) a vlnová dĺžka sa blíži asi 400 nanometrov. Keď v svojej
predstave ešte viac znížime vlnovú
dĺžku a zvýšime frekvenciu vibrácií,
budeme schopní si predstaviť kozmické priestory nachádzajúce sa nad
šiestou kozmickou oblasťou. V určitom momente prestane v týchto oblastiach existovať faktor času a vyvinie
sa nový stav, ktorý označujeme výrazom večnosť.
Na základe toho, čo bolo doteraz
povedané, pochopíme, že siderické
pole, ktoré sa svojou vibráciou a vlnovou dĺžkou dvíha nad siedmu kozmickú oblasť, je pre bytosti siedmej
kozmickej oblasti nedostupné. Nové
astrálne pole modernej Duchovnej
školy sa teda samo chráni a je v najhlbšej podstate nezraniteľné.
A predsa toto astrálne pole Živého tela občas vykazuje účinky, ktorými zdanlivo ohrozuje samo seba.
Najlepšie to pochopíme, keď si predstavíme plameň, ktorý začne z nejakého dôvodu horieť slabšie. Gnostické
astrálne pole totiž preukazuje podľa
určitých zákonitostí periodicity
dočasné a zámerné obmedzenie vibračnej frekvencie a vlnovej dĺžky
svojho žiarenia. Výsledkom je prekročenie hraničnej hodnoty siedmej kozmickej oblasti, a žiarenie Gnózy,
teda lúče nového astrálneho pola, sú
schopné spustiť sa do dialektického
životného poľa, do poľa priestoru
a času. Potom tí, ktorí žijú blízko vibračných hraníc siedmej kozmickej
oblasti, môžu využiť toto dočasné odstránenie hraničných bariér a vstúpiť
do šiestej kozmickej oblasti.
Tak sa vyvinie situácia, aká je
opísaná napríklad v knihe Alchýmická svadba Kristiána Ružokríža. Ak
toto nové vibračné pole prirovnáme
k zasväcujúcemu chrámu, ktorým
v skutočnosti je, v istom momente
v dôsledku spomenutého zníženia
vibrácie vstúpi do svätyne množstvo
nekompetentných ľudí. Títo neoprávnení ľudia majú sklon tlačiť sa dopredu. Keď to spozoruje Kristián
Ružokríž, je sprvu sklamaný. No
vzápätí nasleduje skúška, váženie
jednotlivých kandidátov. Inými slovami, vibrácie chrámového poľa sa
obnovia na svoju predošlú intenzitu.
Úroveň vibrácií sa opätovne zvýši
a vtedy sa ukáže, kto tam nepatrí, kto
im neodpovedá. Tí, ktorí kvôli svojej
podstate nedokážu zniesť túto svetelnú silu a ukážu sa teda ako „príliš
ľahkí“, musia svätyňu znovu opustiť.
Všetky tieto výkyvy vibrácií nového
astrálneho poľa existujú preto, aby
umožnili tým, ktorí sú toho hodní
a sú na to pripravení, vstúpiť do
svätých hál obnovy.
Ide o spomalení svetelných vibrácií, ktoré zahalia daného človeka
a vytiahnu ho do nového poľa života. Zdôrazňujeme to preto, že na
svete existuje veľa rôznych dialektických mágií, ktoré napodobňujú
spásonosné dielo Univerzálnej
gnostickej reťaze, napríklad za pomoci hudby. V rôznych dialektických
chrámoch s magickými aktivitami sa
napríklad produkuje určitý zvuk,
ktorého vibrácie sa pomaly zvyšujú
a neskôr opäť znižujú, so zámerom
zmocniť sa tak istých prítomných
skupín ľudí, vpustiť ich do vzniknutého vibračného poľa a v záujme
určitých cieľov ich potom zaviesť do
jemnohmotných oblastí zrkadlovej
sféry.
Možno teraz pochopíme, akú
veľkú obetu pre ľudstvo prináša
Gnóza a jej služobníci. Ak nejaký
človek prekročí hranicu siedmeho
vibračného poľa, siedmej kozmickej
oblasti, smerom nahor, potom sa už
nemôže zastaviť. Napreduje stále
ďalej, stále vyššie do univerzálneho
svetelného vibračného poľa. Vibrácie sa stávajú čoraz žiarivejšie a silnejšie. Predstaviť si je dokážeme do
istej miery len matematicky. To znamená, že všetci, ktorí budú nasledovať
neskôr, viac nemôžu dosiahnuť spojenie so svojimi predchodcami kvôli
nesmiernej vibračnej a vlnovej priepasti. Preto vždy existuje gnostické
Bratstvo alebo skupina takého Bratstva, ktorá preberá úlohu udržiavať
spojenie. Členovia tejto skupiny sa
nazývajú „strážcami na hranici“. Aj
náš brat a priateľ Antonin Gadal bol
jedným z týchto strážcov. Bol to patriarcha predošlého bratstva a ujal sa
úlohy na vás a na nás čakať. V časopriestorovom rádu vždy existuje
gnostické Bratstvo, ktoré ako obeť
Láske pripravuje miesto pre všetkých,
ktorí chcú a môžu prísť. Títo strážcovia nenapredujú ďalej so skupinou,
do ktorej patria, ale zostávajú za
nimi z lásky k tým, ktorí prídu neskôr.
Týmto spôsobom teraz môžeme
pochopiť Ježišove slová z Evanjelia
podľa Jána: „Idem vám pripraviť
miesto…“ (14:2) a „Je to na váš úžitok, že odchádzam. Lebo ak neodídem,
určite k vám nepríde Utešiteľ; ale ak
odídem, pošlem vám Ho.“ (16:7)
A tiež: „Keď príde Utešiteľ, ktorého
vám pošlem od Otca, Duch pravdy,
ktorý pochádza od Otca, bude svedčiť o mne.“ (15:26)
Zo siderického poľa strážcov
hraníc neustále vyžaruje vibrácia, žiarenie, ktoré je naladené na všetkých
kandidátov, na všetkých skutočne hľadajúcich ľudí, aby boli schopní po
opakovanom zasiahnutí týmto žiarením uchopiť a nasledovať záchranné
lano spojenia, a tak unikli z labyrintu
dialektiky. Preto v Evanjeliu podľa
Jána môžeme čítať aj toto: „Keď odídem a pripravím vám miesto, zase
prídem a zoberiem vás k sebe, aby
ste aj vy boli tam, kde som ja.“ (14:3)
Keď tu hovoríme o astrálnom
poli Živého tela mladej Gnózy, znamená to, že pre všetkých, ktorí sa
vážne usilujú o obnovu, je opäť pripravené miesto, ktoré je celkom prispôsobené nám a našej dobe. A že
z nehmotného zasväcujúceho chrámu brata Kristiána Ružokríža opäť
vyžaruje utešujúce, pomáhajúce
a všetko napĺňajúce žiarenie. Pokiaľ
vlastníme novú dušu, toto žiarenie
nás uspôsobí k tomu, aby sme teraz
existovali v dvoch svetoch: v siedmej
kozmickej oblasti na základe nášho
narodenia v tejto prírode; a najmenej
tretinu dňa v zasväcujúcom chráme
Kristiána Ružokríža na základe
nášho znovuzrodenia v astrálnom
poli Živého tela mladej Gnózy.
To môžeme prirovnať k nádychu
a výdychu. Každodenne vyžaruje
z nového gnostického zasväcujúceho
chrámu astrálne žiarenie, posväcujúci a posilňujúci impulz. Ten, kto ho
prijme a pozitívne s ním spolupracuje, bude, hneď ako zaspí, unášaný
prúdom nádychu do gnostického astrálneho chrámu. Takto zažije milosť
prebudiť sa nasledujúce ráno naplnený čistou silou, ktorá umožní, aby napredoval na ceste. Týmto spôsobom
sa spojenie duše s gnosticko-astrálnym poľom stále viac zosilňuje a stáva sa tesnejším, až kým sa stane
vlastne neodlučiteľným a pretrváva
i počas denného života kandidáta.
Ten pobýva v siedmej kozmickej
oblasti, ale súčasne aj v šiestej kozmickej oblasti; tak prekročil hranice
smrti. Ten, kto vážnym uskutočňovaním svojho žiactva utkal novú dušu,
prekročil v nej hranice smrti. Čo sa
mu ešte môže stať?
Smrť hmotného tela už teraz nevedie k vyprázdneniu mikrokozmu, ale
k oslobodeniu od zajatia v tejto prírode. To nepomíňajúce sa opäť rozvinulo. Preto smrť za týchto okolností
už viac nespôsobí odlúčenie. Všetok
smútok, ktorý sprevádza dialektickú
smrť, a veľká, niekedy silne pociťovaná prázdnota, ktorú za sebou zanecháva, sa celkom stratia. V Živom
tele mladej Gnózy budeme v budúcnosti rozoznávať len duševných ľudí
bez hmotného tela a duševných ľudí,
ktorí ešte vlastnia fyzické telo. No
živý kontakt medzi oboma typmi je
vždy možný. Každá forma smútku
kvôli smrti je zbytočná, ak svoje
žiactvo žijeme seriózne a naši zosnulí priatelia tak konali rovnako.
Poznáme príklady takých bratov
a sestier Duchovnej školy, ktorí existujú so žiarivou mladosťou v astrálnom poli mladej Gnózy, zatiaľ čo ich
príbuzných ťaží hlboký zármutok,
pretože ešte nechápu túto nádhernú
možnosť oslobodenia a neprenikli
k tejto žiarivej realite.
Medzi oboma typmi duševných
ľudských bytostí – s hmotným dialektickým telom a bez neho – je
možný živý kontakt. Podmienkou
je – aby sa predišlo akémukoľvek
zacloneniu zrkadlovou sférou –, že
duševný človek žijúci na zemi sa
pozdvihne do triezvosti duše, do
úplnej bdelosti. Duševné ľudské bytosti, ktoré odložili svoje fyzické
telá, sa kvôli rozdielom vo vibrácii
a vlnovej dĺžke nie sú viac schopné
telesne prejaviť v hmotnej sfére. Prejavujú sa len ako žiarenie. Všetci,
ktorí šli pred nami v Univerzálnej reťazi, sú vždy vôkol nás a s nami. Posielajú nám svoje Svetlo. 
Egyptská pragnóza a jej
vyhlásenie vo večnej prítomnosti
nájdenie
tvorenie je dvojaký proces. V skutočnom božskom stvorení jestvuje v prvom rade pôvodný princíp,
prvotný obraz, to večné nevyjadriteľné. Je to Otec-Matka, všetko zahŕňajúca Idea, ktorá sama o sebe stojí
mimo stvorenia, je to večné ne-bytie.
A po druhé jestvuje sila, ktorá je v harmónii s prvotným obrazom. Je to sila,
v ktorej a prostredníctvom ktorej sa
prvotný obraz môže vyjadrovať. Tvorivý Duch uvoľňuje túto silu z chaosu,
z nekonečného oceánu prvotnej matérie, z večného bytia. Tak vznikajú:
prvotný obraz – idea, a pole života –
možnosť pre manifestáciu idey.
Atómy prvotnej látky sú Duchom
skladané a štiepené špecifickým spôsobom v súlade s Ideou. Týmto spôsobom vznikajú prvky a sú uvoľňované
sily a možnosti. Takto si môžeme predstaviť, že v božskom stvorení existuje absolútna harmónia medzi látkou
a Duchom. Duch, tvorivá Idea, oduševňuje každý atóm zvnútra, tvorí s ním
jednotu. V knihe Elementárna filozofia moderného Ružokríža, kapitole IX,
to objasňuje Jan van Rijckenborgh
nasledujúcim prímerom: Ak by sme
mohli stvoriť ozajstné „koleso“, inými slovami ak by sme mohli rozštiepiť prvotnú látku takým spôsobom,
že by naozaj vzniklo „koleso“, potom
by sa neskladalo zo stredu, ramien,
okraja kolesa atď., ale všetky atómy,
z ktorých by toto koleso pozostávalo,
by boli zvnútra oduševnený tým, čo
koleso v skutočnosti je: silou, rýchlosťou a pohybom. Tieto vlastnosti by
teda neboli, ako je bežné, vlastnosťami zvonku, formou, ale každý atóm
kolesa by bol sám o sebe kolesom
(zvnútra)!
Ak si to uvedomíme a zameriame
svoju pozornosť na naše prostredie,
čoskoro dôjdeme k záveru, že tento
svet nie je (alebo ešte nie je) skutočným stvorením v zmysle stvorenia
z Ducha a látky. V našom životnom
poli sa atómy nepohybujú celkom pôsobením tvorivého Ducha zvnútra.
Do určitej miery síce áno, lebo inak
by neexistovalo vôbec žiadne prejavenie, no nie takým spôsobom, aby
bolo tvorené „telo, ktoré žije zvnútra“, duchovné telo.
Životné pole bolo vyvolané k existencii prípravou
a štiepením prvotnej matérie. O našom poli života môžeme vravieť, že toto štiepenie, toto uvoľnenie síl prvotnej matérie nie je (alebo ešte nie je) kompletné.
Telá rastlín, zvierat a ľudských bytostí sú síce nabité
určitou silou a v určitom zmysle sú živé, ale nie sú duchovné, čiže nežijú zvnútra. Univerzálne učenie hovorí
o luciferských duchoch, ktorí zároveň so vznikajúcim
ľudstvom priviedli k jestvovaniu toto životné pole.
Snáď si teraz dokážeme predstaviť, že stav nedokonalosti tohto stvorenia vytvára veľmi veľké obmedzenie
pre oboch: pre ľudstvo a takisto pre samotných satanských duchov, pretože duch ostáva navždy zviazaný so
svojím výtvorom.
To všetko má pre nás, ľudí, zásadné dôsledky. Po
prvé, znamená to, že žiadne opravdivé vedomie v nás
nie je možné. Vedomie môže vzniknúť len vtedy, keď
Duch a látka plne spolupracujú. To, čo nazývame vedomím, v skutočnosti nie je vedomí. Po druhé, nemáme moc nad naším vlastným telom, pretože naše telo
nežije prostredníctvom Ducha zvnútra, v každom atóme,
ale žije prostredníctvom vonkajších síl, ktoré môžeme
ťažko ovplyvniť. Po tretie, žijeme podľa zákonitostí
poriadku dobra a zla. V tomto poli života boli uvoľnené obrovské sily, no nie v harmonickom spolupôsobení. To je príčinou existencie mrakov dobra a zla,
gigantov, rozširujúcich sa do kozmu a makrokozmu.
Čokoľvek robíme, vždy sme tým zatiahnutí do jedného z týchto táborov.
Zaoberajme sa teraz tým, čo nazývame naším vedomím. Univerzálne učenie vraví: „Tam, kde sa stretnú
matéria a Duch, je vytvorený ohniskový bod stretnutia.“ Tento ohniskový bod stretnutia nazývame „dušou“
alebo „vedomím“. V opravdivo žijúcej bytosti je k životu privedená opravdivo žijúca duša a s ňou spojené
opravdivo
žijúce vedomie. Takýmto spôsobom je vedomie zrodené
z „bytia“ a „ne-bytia“. To, čo opatrujeme ako „seba“, ako naše najvyššie
vlastníctvo, pre ktoré žijeme a umierame, naše „ja“, nie je pri bližšom
pohľade v skutočnosti nič viac a nič
menej ako prírodný jav. V podstate je
to vlastnosť látky, ohnivá vlastnosť
atómov tohto životného poľa, v ktorom a prostredníctvom ktorého žijeme. Keď spojíme vodík s kyslíkom
a pridáme dostatočné teplo, vznieti sa
oheň a z ohňa vzniká svetlo. Ak do
tohto procesu bude podľa určitej formuly zahrnutý aj éterický a astrálny
aspekt, vytvorí sa špeciálny oheň –
oheň vedomia. A z neho bude vyžarovať svetlo vedomia. Naše vedomie
teda nie je žiaden duchovný oheň, nie
je opravdivým vedomím, ale je to
prírodný jav, výsledok dômyselného
prírodného
ohnivého procesu –
nič viac ani menej ako vlastnosť materiálnych atómov tohto sveta.
Ak sa niekto nenarodí z vody
a z Ducha, nemôže vojsť do Božieho
kráľovstva. (Ján, 5:3) To teda znamená, že sa v ľudskej bytosti môže uskutočniť znovuzrodenie, obnovenie,
celkom nové stvorenie, pri ktorom
sa zo Svetla a sily vybuduje nový
človek. Niečo sa v nás môže od základu zmeniť. Otázkou je, ako sa na
tom máme spoluúčastniť?
Prvoradá vec je spoznanie sama
sebe. Ide o skutočné, objektívne
poznanie svojho stavu. Nie sú tým
mienené poznatky zložené z tisícov
malých kúskov puzzle, z tisícov myšlienok a pocitov, ktoré musíme znovu
s veľkým úsilím spájať. Nie. To, čo
tu má význam, je druh vnútorného
nahliadnutia, ktorý je takpovediac
„všetkým v jednom“, absolútnym
pochopením, znovupoznaním, stretnutím, práve tak ako Ján vidí ku sebe
prichádzať Ježiša na brehoch rieky
Jordán.
Kráčať po ceste nie je veľmi ťažké alebo komplikované, ale je naozaj
ťažké tú cestu nájsť. Môže to zabrať
veľa životov. Z akého dôvodu? Cesta
je pred nami tak skrytá preto, lebo zápasíme s troma veľkými prekážkami,
ktoré sú súčasťou nášho života tu
a teraz. Po prvé je to nedostatok opravdivého vedomia, po druhé nedostatok
moci nad naším vlastným telom a po
tretie náš život podľa „poriadku“ dobra
a zla. Inak povedané, ktokoľvek, kto
chce nájsť cestu, čelí trojakej odporujúcej sile, ktorá pôsobí mikrokozmicky v jeho vlastnom životnom
systéme; kozmicky v svete okolo
neho; a makrokozmicky vo vesmíre,
ktorého sme súčasťou.
V našej škole sme spoznali a zakúsili zázrak dotyku Svetla, zázrak evanjelia. Začína to Jánom, hľadajúcim
a usilujúcim človekom. Súčasne je
zrodený Ježiš, vnútorný Svetelný
duch. Potom Ján stretne Ježiša na brehoch rieky Jordán. Svetlo v nás môže
začať pracovať. Potom nasleduje
svadba, pri ktorej je voda premenená
na víno. Sú uvoľnené obnovujúce
sily. Potom nasledujú vstup do Jeruzalema, cesta na Golgotu, ukrižovanie, vzkriesenie na Veľkonočné ráno
a vystúpenie na nebesia. To je úžasné
mystérium, ktoré môže byť uskutočnené v nás. A pri tom zaznejú slová:
„Je to k vášmu úžitku, že ja idem
preč.“
Cesta Duchovnej školy má kozmické a makrokozmické pokračovanie, pretože každé stvorenie, vrátane
toho, v ktorom žijeme, tvorí celok.
Všetko je spojené so všetkým. To
platí pre nás smrteľníkov a platí to
až k najvyšším sféram makrokozmu.
Všetko je jednota. No nie je to len
prvá prekážka – nedostatok skutočného vedomia –, ktorá nás zadržiava
a brzdí. Každú sekundu má na nás
vplyv príťažlivá sila z kozmu aj
z makrokozmu.
Človek je dvojaká bytosť. Je aktívne nabíjaný dialektickou prírodnou
silou, no vlastní aj pôvodné duchovné
jadro. A to znamená, že je schopný
svoju stratenosť a opustenosť vyžarovať ako magnetické volanie. A zo
všetko obklopujúcej, všetkým prenikajúcej šiestej kozmickej oblasti, z poľa
opravdivého života, prichádza stále,
v každej sekunde odozva. Naše volanie
je počuté a vyslyšané a odpovedá sa
naň. Do našej siedmej kozmickej oblasti, do nášho oddeleného životného
poľa žiari každú sekundu svetelné
sily, pretože ich vyvolávame a priťahujeme naším duchovným jadrom!
Sú to sily života, stavebný materiál
nového životného poľa. Sú určené na
vybudovanie pôvodného, božského
človeka. Ak sa nevyužijú na tento
účel, sú uschované a nestratia svoju
silu. „Táto sila ostáva nedotknuteľná,
aj keď je použitá na zemi, v zemi
alebo pod zemou,“ vraví sa v jednom
našom rituálu. No čo sa stane, ak
ľudia vyvolajú svetelné sily, ale nepoužijú ich tým jediným určeným spôsobom? Vtedy vzniknú v atmosfére
oblaky, útvary, ktoré pozostávajú zo
zmesi dobra, zla a svetelnej sily. Tieto
obrovské mračné útvary, ktoré získavajú stále viac sily a vedomia, boli
v staroveku nazvané „eónmi“. Eóny
priťahujú svetelné sily z atmosféry
a berú si ich. Ak teda človek v opravdivej túžbe po obnovení života vyvoláva a priťahuje svetelné sily a tieto
svetelné sily začínajú cirkulovať
v jeho bytosti, eóny okamžite vytvárajú reakciu, aby sa akoby silným
magnetom odviedli svetelné sily preč
z tohto človeka. Preto eóny magnetickou príťažlivosťou, ktorá z nich
vyžaruje, „okradnú“ každú ľudskú bytosť o jej svetelnú silu, ako sa o tom
píše v Evanjeliu Pistis Sofie.
Takto teda pred sebou vidíme trojakú prekážku: naše vedomie, ktoré
nie je skutočným vedomím; naše
telo, ktoré nie je opravdivé živé telo;
atmosféru, ktorá nie je atmosférou
skutočného života, ale vírením síl,
ktoré nás okrádajú o svetelnú silu. To
je dôvod, prečo evanjelijný proces
obnovy musí mať kozmické pokračovanie. Musí byť prekonané nie len
protichodné sily v nás, ale taktiež
kozmické protichodné sily. Preto
Ježiš hovorí: „Je to k vášmu úžitku,
že ja idem preč.“ (Ján 16:7) „Idem
preč, aby som pre vás pripravil
miesto.“ (Ján 14:2)
Tento proces vysvetľuje Jan
van Rijckenborgh v knihe Gnostické
mystériá Pistis Sofie. Pistis Sofia je
evanjelium, v ktorom k nám Svetlo
hovorí priamo. V prvej kapitole sa
vraví: „Z tohto dôvodu si učeníci
mysleli, že nič nie je v tom mystériu
[= v mystériu ukrižovania].“ To znamená, že učeníci, teda ľudia s ich
všetkými talentami a schopnosťou
porozumenia, nie sú spočiatku
schopní vidieť a chápať, že proces,
ktorý sa v ich vnútri vyvíja, bude
pokračovať takým nepredstaviteľným
spôsobom.
„Z tohto dôvodu si učeníci mysleli, že nič nie je v tom mystériu.“ Ale
potom sú ožiarení veľmi jasným
svetlom, ktoré im odhaľuje, že za mystériom ukrižovania bude nasledovať
to, čo potom nazývajú „naplnenie a úplné dokončenie“.
„A pätnásteho dňa v mesiaci Tybi,“
pokračuje potom Pistis Sofia, „vo dni
úplnku, keď Slnko nastúpilo svoju
dráhu,“ – čo znamená: v tom momente, kedy sa v nás úspešne vyvinuli rozličné procesy prípravy – „vyšla za
ním von veľká svetelná sila, žiariaca
najnesmiernejšie, a nebolo žiadneho
prirovnania k svetlu, ktoré s tým bolo
spojené. Pretože ono vzniklo zo Svetla
svetiel a ono vzniklo z posledného
mystéria. […] A tá svetelná sila klesla
na Ježiša a celkom ho obklopila. […]“
Rovnakým spôsobom bude jedného dňa stáť pred nami podstata našej
školy, opravdivá práca spásy pre svet
a ľudstvo, ako svetlo, „ktoré žiarilo
nesmierne, a nebolo žiadneho prirovnania k svetlu, ktoré bolo na ňom.“
Toto veľké svetlo oslepuje naše oči.
„Ale videli len svetlo, ktoré vystreľovalo veľa svetelných lúčov, […]
jeden lúč znamenitejší ako ďalší,
všetky v jednom veľkom, nemerateľnom nádhernom svetle. A to sa tiahlo
spod zeme priamo nahor k nebu.“
Toto svetlo je svetlo trinásteho eónu,
mystérium Univerzálneho Bratstva.
V duchovnej škole ide len o jednu
vec, a to o svetelnú silu, ktorú sme
schopní uvoľniť spoločným usilovaním, a o svetlo, ktoré je zosielané zo
svetelného poľa trinásteho eónu
nadol k nám, k skupine žiakov. Tak
existuje až k najodľahlejším kútom
nekonečného kozmu nesmierny proces čistenia a obnovy. V ňom má duchovná škola svoj základ a je doň
prijímaná i vyzdvihovaná.
Všetko začína v ľudskej bytosti
samotnej. Všetko začína poznaním
seba samého, ktoré je poznaním, že
všetko je jedným. Z toho povstáva
sebaodovzdanie. Odovzdanie seba je
proces, ktorý má ľudský, kozmický
aj makrokozmický aspekt. Nie je to
boj seba proti sebe samému, ťažkopádny, stratený súboj, ale je to inteligentný návrat človeka ako ducha,
duše a tela k svojmu pôvodnému,
božiemu duchovnému princípu. Je to
neutralizácia satanského stvorenia,
jeho pozdvihnutie a rozpustenie vo
všetko zahŕňajúcom Svetle. 
Jan van Rijckenborgh
nohí, kto navštívili Orient, mohli
vidieť fakírov zaoberajúcich
sa podivuhodnými praktikami, ktoré
vyzerajú ako kúzla. Preto fakíri boli
a stále sú námetom rôznych špekulácií a príbehov a v mnohých okultných
hnutiach na Západe sa neustále pokúšajú napodobňovať ich.
Označenie „indický fakír“ by sa
nemalo brať doslovne. Títo magickí
umelci sa objavujú takmer vo všetkých
orientálnych krajinách, India bola ich
kolískou. Odtiaľ sa rozšírili ďalej,
a predovšetkým v arabských krajinách dosiahli mimoriadny úspech.
Avšak týchto ľudí by sme nemali
označovať pomenovaním „jogíni“,
pretože s pravou, pôvodnou jogou
nemajú nič spoločné. Môžeme ich
nazývať „magickými umelcami“.
A naozaj ich v podstate nemožno odlíšiť od iluzionistov, ktorí vystupujú
na našich javiskách a čítajú myšlienky alebo hypnotizujú. A tiež nie od
tých, ktorí zneužívajú meno Ježiša
Krista na to, aby maskovali svoje
praktiky.
Je známe, že na získanie a udržanie
akýchkoľvek umeleckých schopností
treba dlhoročného a pravidelného
každodenného cvičenia. Magickí
umelci nie sú výnimkou z tohto pravidla. Aby dosiahli svoje ciele, denne
sa zaoberajú dýchacími cvičeniami
vo špeciálnych telesných polohách
a niekedy pritom dokonca vystavujú
rôzne časti tela dosť bolestivému
zaobchádzaniu a podliehajú pritom
rozličným formám hypnotického
zatienenia. Všetky tieto cvičenia
privádzajú žľazy s vnútornou sekréciou do určitého stavu, v ktorom
umelcova cvičená vôľa dokáže tieto
orgány riadiť. Tak umelec získava
úplnú kontrolu nad telom, nad schopnosťou myslenia, nad celým látkovým
organizmom.
Môžeme týchto ľudí obdivovať
pre ich úsilie, vytrvalosť i asketické
strádanie, ktoré prijali, a také pre ich
nezvyčajné schopnosti, ktorými preukazujú svoje umenie. No náš obdiv by
nemal byť väčší, než aký máme v cirkuse pre artistu, ktorý jazdí po aréne
na bicykli stojac na hlave a s nohami
vo vzduchu. Nikoho by ani nenapadlo,
aby takéto artistické cvičenie prirovnával k božiemu poslaniu. A nemali
by sme tak činiť ani v prípade magického cvičenca.
Tento omyl je však častý. U mnohých ľudí sa dá tento omyl do určitej
miery pochopiť, pretože magický umelec je vzhľadom na svoj tréning rovnako doma v zrkadlovej ako v hmotnej
sfére. Výcvikom endokrinného systému sa rozšírilo jeho vedomie, a tak
môže úspešne vystupovať ako zaklínač,
vykladač snov či veštec. Charakteristickou črtou, podľa ktorej týchto ľudí
rozoznáme, je medzi iným to, že na získanie a udržanie svojich schopností
sa musia nepretržite podrobovať utrpeniu a námahe. A tak sa pichajú nožmi,
ležia alebo chodia po klincoch alebo
iných ostrých predmetoch. Stávajú sa
vankúšikom na odkladanie ihiel, keď
si napichajú ihly do tela, a pálením
svojho tela plameňom ho robia odolným voči ohňu. O účele takéhoto
druhu správania nemôžeme pochybovať: ide o získanie vlády nad hmotou.
Možno tu objavíme určitú súvislosť so slovami v jednom našom
chrámovom ritu, kde sa vraví: „Predtým, ako dokážu oči vidieť, musia sa
odučiť roniť slzy. Predtým, ako dokážu uši počuť, musia znecitlivieť voči
vplyvom nižšieho života. Predtým,
ako dokáže hlas hovoriť v prítomnosti Svetla, musí stratiť moc spôsobovať druhým utrpenie. Predtým, ako
je žiak schopný stáť v prítomnosti
Svetla, musí svoje nohy vykúpať
v krvi svojho srdca.“
Skutočne je určitá príbuznosť
medzi človekom, ktorý prekonáva
utrpenie tohto sveta prostredníctvom
transfigurácie a fakírom na jeho lôžku
s klincami. Existuje príbuznosť medzi
tým, kto prelieva krv svojho srdca
za svet i ľudstvo, a magickým umelcom, ktorý si vráža medzi rebrá nôž,
aby tým ukazoval, ako veľa už dosiahol. Je tu príbuznosť… a predsa
medzi nimi jestvuje hlboká priepasť.
Mág vládne nad utrpením v tejto
prírode prostredníctvom tejto prírody
a takto sa s ňou zjednocuje viac než
kedykoľvek predtým. Avšak pravý jogín prekonáva prírodu prostredníctvom spojenia s Božím vibračným
poľom. Necháva sa aj so svojou
božskou prirodzenosťou „zajať“ pozemskou prírodou, aby mohol cestu
k Svetlu ukazovať zblúdilým ľudským
dušiam.
Magický umelec sa svojím magickým prístupom zjednocuje so životom
pozemskej prírody a ako príklad pre
iných sa stáva veľkým nebezpečenstvom. Skutočný jogín sa magickým
spôsobom zjednocuje s pôvodným,
božským životom a svojou aktivitou
sa stáva pre druhých požehnaním.
Tak zisťujeme, že na preniknutie
k podstate jogy sa musíme úplne oslobodiť od toho, aby sme boli magickým umelcom. Magické umenie je
pozemskou degeneráciou ozajstnej
jogy. Na ceste k Svetlu musíme prekonať iné bolesti než bolesti tela. Ide
o utrpenie duše kvôli padlému a démonickému svetu, o smútok nad zblúdilým a stemneným ľudstvom.
Kolísku ozajstnej jogy nenájdeme
v Indii. Pôvodná joga je univerzálny
systém transfigurácie, proces spásy
ľudstva. Tento systém bol v orientálnej svätej terminológii nazývaný
okrem iného „jogou“ a v svätom jazyku kresťanstva „znovuzrodením“.
A ten, kto v starovekej Indii, keď brahmanizmus ešte nebol obyčajným formalizmom, túto znalosť transfigurácie
úspešne praktizoval, bol nazývaný
„jogínom“.
Žiak jogy i žiak novej západnej
školy vedomia sledujú ten istý proces
vývoja, a síce opätovné zjednotenie
s pôvodným božským životom. Žiak
východnej školy to nepochybne nazýva opätovným zjednotením s Brahmom, zatiaľ čo žiak západnej školy
hovorí o stretnutí s Kristom „v nebeských oblakoch“, v novom životnom
poli.
Joga teda nemá nič spoločné so
špeciálnymi polohami tela, s dychovými cvičeniami a endokrinným systémom? Ale isteže má, vysvetlenie
nie je žiadnym tajomstvom. Žiak-jogín volí veľmi uvážený a zodpovedný spôsob života, ktorý ho dôrazne
odpútava od bežného života. Tento
spôsob života je považovaný za veľmi
nezvyklý, pretože kladie určité požiadavky na mentalitu, túžby, krvné vedomie, na celkové hmotné správanie.
Nie je to asociálny spôsob života, ale
stavia človeka na základňu skutočného života. Takýto životný postoj hlboko pôsobí, preniká do každého kúsku
celej štvornásobnej telesnej postavy.
Ak sa žiakovi jogy darí viesť takýto spôsob života, potom môže začať
so správnym dýchaním. Svojím spôsobom života, ktorý je tiež popísaný
v Kázni na hore, sa žiak spojuje s novou, duchovnou atmosférou a s celkom
novou éterickou substanciou. Hneď
ako je dosiahnuté toto spojenie, dýcha
žiak v tomto novom poli života. Tento
dych, tento vietor, tieto ohnivé jazyky,
ako to opisuje Sväté Písmo, prenikajú
siedmimi životnými poľami a prebudia a uvedú do súladu všetko, čo sa
v nich nachádza. Staroveká múdrosť
o tom hovorí ako o „podieľať sa na
dychu Jedného“.
Keď žiak dýcha v tejto sfére života, pochopí a zažije, čo znamená
transfigurácia. Všetko nesväté, všetko
bezbožné v celom sedemnásobnom
mikrokozmickom systéme sa rozpustí a postaví sa nový chrám. Tento
„nový chrám“ vzniká súčasne s búraním „starého chrámu“. Starý chrám
môže byť zničený a nový vztýčený
„počas troch dní“, teda v troch etapách, ako to povedal Pán všetkého života.
Je to nádherná činnosť a súčasne
krížová cesta, je to súčasne žitie aj
umieranie. Je to žiaľ, ktorý nie je
zapríčinený klincami v topánke,
a zároveň je to stála
radosť, ktorá vysoko prevyšuje radosť z úspešného
magicko-umeleckého experimentu. V tomto
procese ide totiž
o vzkriesenie
pravého života
a umieranie sa týka
iba starého zdanlivého života. Byť magickým umelcom znamená
kráčať po ceste žiaľu, len aby
sa obnovil a skrášlil starý život
a starý chrám. Avšak skutočný jogín
sa zameriava na chrám Boha, ktorý
môže byť „u ľudí“ a vybudovaný „od
ľudí“, ako môžeme čítať v Knihe zjavení.
O tom, ako sa darí mágom, môžeme medzi iným čítať v diele „Alchýmická svadba Kristiána Ružokríža“.
Pri vážení sa ukázalo, akí sú ľahkí.
Sväté Písmo veľmi jasne hovorí
o tom, ako sa darí skutočnému jogínovi. Je dôležité preskúmať a zvážiť
v svojej najvnútornejšej hĺbke, koľko
máme z magického umelca a koľko
z pravého jogína. A tiež to, v akom
rozsahu sme naozaj pripravení zbúrať
starý a postaviť nový chrám. Endokrinný systém plní pri tomto búraní
i obnove dôležitú
úlohu. Žľazy sú
hmotným stelesnením silových centier. Tieto orgány
musí plniť fyzickú úlohu a sú
schopné prevziať
úlohu aj vtedy,
keď niekto chce
mať určité vedomie
zo zrkadlovej sféry.
No zohrávajú dôležitú
úlohu aj pri procese transfigurácie. Silové centrá prírody sú potom zrušené, takže proces
„On musí rásť a zo mňa musí ubúdať“1 nie je brzdený.
Prírodná, ľudská mágia vykazuje
len dva účinky endokrinného systému: telesný – fyzický a nadtelesný –
superfyzický.
Avšak jestvuje ešte tretí účinok,
a ten sa vyvíja len „v dychu Jedného“. Žiak-jogín pracuje s týmto účinkom. Jeden z klasických jogínov raz
povedal: „V dychu Jedného dospeje
žiak k božskej mágii, a božská mágia
premení ľudskú bytosť na božskú, na
syna Otca. Každá ľudská mágia
oproti tomu vždy vytvára nového
diabla.“
Na tomto základe pochopíme
povahu skutočného jogína, ktorý je
vyzdvihnutý nahor synmi jogy po tom,
ako ukončil svoje kráčanie po ceste.
Všetky princípy nižšej štvornásobnej
pozemskej fyzickej postavy zmiznú,
jeho aurická sféra žiari zlatou pránou
a nad svätyňou horí fialový plameň.
Je to obraz živého spoločenstva s Kristom. Pritom vlastní vedomie, ktoré je
dostatočné na to, aby bol schopný naplno zakúsiť požehnanie tohto spoločenstva.
Tento proces jogy je symbolizovaný ružencom jogínov, ktorý pozostáva
zo 103 alebo 108 guľôčok. Možno je
vám ruženec známy. V praxi rímskokatolíckej cirkvi sa používa ako metóda usporiadania modlitieb údajne od
roku 1221, kedy ho na Západe zaviedol rímskokatolícky svätý Dominik
podľa vzoru Orientu. V rímskokatolíckych kruhoch sa používa ruženec so
150 guľôčkami, ako aj menší s 50 guľôčkami. Obidvom ružencom sa
pripisuje istá symbolická hodnota.
Používajú sa ako základ pre hĺbavé
modlitby. Starovekí pustovníci a mystici z Východu používali šnúry s rôznymi kamienkami, aby mohli určiť
počet a poradie svojich modlitieb. Súvislé posúvanie guľôčok medzi prstami im pomáhalo udržiavať súvislú
koncentráciu počas modlitieb. Avšak
šnúra kamienkov či perál značí všedný
a povrchný aspekt, stelesnenie či
zhmotnenie pôvodnej pravdy. Preto
šnúru guľôčok ani iné symbolické pomôcky nikdy nenájdeme vo vlastníctve skutočného jogína. Napriek tomu
jogín vlastní ruženec žiariacich cenných drahokamov – kruh ruží, ktorý
nemôže byť viditeľný bežným očiam.
Sú to silové centrá novej bytosti,
z Boha zrodenej nebeskej postavy.
Tieto silové centrá žiari ako vavrínový veniec v aurickej sfére pútnika,
ktorý kráčal po ceste transfigurácie
až do konca.
Svätý jazyk o tom zahaleným spôsobom hovorí ako o ruženci so 108
alebo 1008 perlami. Prečo práve tieto
čísla? Aby sme to pochopili, musíme
vedieť niečo o mystériu čísel.
Číslo 108 je symbolom božského
mága, ktorý sa približuje k trónu milosti držiac sa Otcovej ruky putom
slobodnej poslušnosti a ktorý svoj
božský pôvod uskutočňuje vo forme,
skutku a pravde.
Ak sa s týmto obrazom v mysli
stane pravý ruženec jogínov naším
vlastníctvom, potom to bude pre nás
každodennou duchovnou pomocou.
Vtedy prijmeme korunu božskej
mágie. Potom sme prekonali pozemskú prírodu. 
pohledu duchovní školy je víra
vizionářská síla k obnově. Ten,
kdo zažívá živé spojení mezi očištěným vědomím a vibrací Krista ve
svém srdci, zažije zároveň rostoucí
a zpevňující se víru ve smyslu vědění. Ukazují se nečekané tvůrčí možnosti. Dnes z kvantové fyziky víme,
že nezviklatelná víra může mít vliv
na molekulární vazby. Pavel rozhodně nepřeháněl, když svědčil, že „víra
může hory přenášet“. Filmový režisér
a scénárista Clemens Kuby ve svém
životopise též potvrzuje: „Cokoliv je
možné, dokonce úplné uzdravení, naprostou vírou v uzdravení.“ U všech
zázraků uzdravení, které jsou popsány v evangeliích, vždy byla vyřčena
klíčová slova: „Tvá víra tě uzdravila.“
Víra jako vnitřní spojení s duchovním polem Krista nebo s „matrixem
absolutního světa“, který je uvnitř
a kolem nás, je vskutku vizionářská
síla. Její tvůrčí působení stimuluje
k transformaci, k opuštění relativního
světa. Samozřejmě naše současné zakořeněné náboženské ideje, kterými
osobnost vyživuje svůj pohled na
svět a jeho přirozenost, mají rovněž
ohromnou sílu. A tragická iluze, že
považujeme naši přechodnou osobnost za naše pravé já, váže člověka
ještě silněji k tomuto relativnímu
světu. Tímto způsobem si zabraňujeme v nalezení našeho pravého já a tak
seberealizace nenastává. Existuje nějaký způsob, kterým můžeme přenést
řízení našeho života na to věčné
vnitřní já, které patří do absolutního
světa?
Největší problém člověka je zřejmě
ta skutečnost, že ačkoli chápe osvobozující poselství, které tvoří jádro
každého náboženství a každé psané
moudrosti a které se nás dotýká, tak
podle toho nejedná. Setrvačnost vědomí „já“ představuje tvrdou překážku.
To vede k tomu, že člověk „slyší, ale
nejedná podle Slova“, jak řekl Pavel.
Avšak pouze jednáním se vědění stává
moudrostí.
Dlouhotrvající neuronové propojení drží já-člověka zajatého v proudu
negativního myšlení a každá negativní myšlenka je následována utrpením,
stejně jako vůz následuje voly, kteří
ho táhnou. Ve
všech moudrých náboženstvích se
objevují tři
známé překážky, které zatemňují jasnost ducha:
nevědomost, připoutání a odmítání. Ve
Starém zákoně prorok
Ozeáš vzdychá: „Můj lid zajde,
protože odmítá poznání.“ (Ozeáš 4:6)
A Hermes Trismegistos konstatuje:
„Jediným hříchem člověka je, že
nezná Boha.“ (Corpus Hermeticum,
3. kniha)
Mezitím moderní výzkum mozku
ukázal, že obzvláště připoutanost představuje velkou překážku pro duchovní růst. Podmiňování a sebeudržování
stále drnčícím „modlitebním mlýnkem“ našeho „já“, stálým „tlacháním“
našich neuronů, naší mentality, může
být tím největším poutem, které musí
být odstraněno. Ve skutečnosti je naše
„já“ tím jediným břemenem, od kterého se musíme osvobodit.
Moderní indický buddhistický
myslitel Ayya Khema říká o této věci
jasně a z vlastní zkušenosti: „Bez já
je život velmi jednoduchý“. Tohoto
těžkého břemene se můžeme
zbavit díky obrovské pomoci, kterou nám
Kristovo pole,
tedy matrix se
stále se zvyšujícími vibracemi, nabízí ve formě vhledu
a ztišení.
Odmítání nezbytného vývoje či vzpírání se proti němu nebo nepřátelství
vůči jiným bytostem zesiluje vzorce
nervové činnosti a vede ke strnulosti
našich mentálních výtvorů, konstruktů. Příliš silná tvrdohlavost velmi
brání našemu duchovnímu růstu.
Proto nám duchovní velikáni
stále radí: „Staň se vnitřně tichý,
otevři se, a ten druhý v tobě dílo vykoná.“
V tomto procesu stávání se tichým,
vnitřně klidným či „tichu odevzdaným“, jak to vyjadřuje Jakob Böhme,
uvidíme ostře každý moment, kdy se
naše já chce prosazovat a nechce se
vzdát. Když dovolíme své mysli
a svému duchu zklidnit se a ztišit, tak
nevědomost, připoutání a odmítání
a všechny další duchovní překážky se
pomalu, ale jistě rozpustí, a naopak se
odhalí soucit, jasnost a bezmezná velikost skutečné podstaty Ducha. Pak
mohou léčivé síly lásky volně proudit, protože z tvůrčího pramene naší
duše se spontánně vynoří neomezený
soucit se všemi, kteří trpí ve vězení
svých iluzí. Pravá duše nezná žádné
oddělení od ostatního. Hledající
člověk, který shromáždil všechny síly
duše, bude spontánně používat zlaté
pravidlo z evangelia: „Miluj svého
bližního jako sám sebe.“ (Matouš
19:19) „Jak byste chtěli, aby lidé
jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7:12)
Na váhavou otázku „Kdy a kde se
to má dít?“ je jen jedna odpověď:
„Vždy a všude“. Láska je jediné
dobro, které se zmnožuje, když je rozdáváno. A v Kázání na hoře ještě čteme: „Kdo slyší tato má slova a plní
je, je moudrý. Ale každý, kdo slyší
tato má slova a neplní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil
svůj dům na písku“. (Matouš 7:26)
Navíc můžeme v procesu stávání
se tichým, který Goethe popsal jako
dobrovolné „umírání a zrození“, vytušit veliké přislíbení podle následujících slov Krista: „Ten, kdo ztratí
svůj život (v relativní skutečnosti)
pro mne, zachrání si jej (v absolutní
realitě)“. V Corpus Hermeticum můžeme najít podobný příslib: „Ten, kdo
překonal sám sebe, překonal tím
mikrokosmos a makrokosmos, zbavil
se všech omezení.“ A rovněž Buddha
prohlašuje: „Ten, kdo zvítězí nad tisícem armád, není nic ve srovnání
s tím, kdo zvítězí sám nad sebou“.
V člověku přítomný světelný princip z absolutní skutečnosti věčného
přírodního řádu, tedy v člověku „zrozený Syn“, napomáhá duševnímu člověku, aby sám v sobě oddělil světlo
od temnoty, tj. odpoutal se od nevědomosti člověka zaměřeného na své
materiální já. Tím v sobě vytváří
vnitřní vakuum, které čeká, aby bylo
vyplněno, a na základě toho aby
mohlo začít nové tvoření. Řečí Janova evangelia je tento proces popisován jako „znovuzrození z vody
a z Ducha“. Voda je moře všech tvůrčích možností, nad kterým se pohybuje Duch, aby z toho probouzel
život a rozdmýchával světlo nového
vědomí.
V Univerzálním učení se
stále zdůrazňuje, že Kristus jako prototyp dokonalého duchovního člověka odstranil v sobě oddělení těchto
dvou světů, sjednotil je v usmíření.
Svou životní cestou vytvořil informační matrix, která do atmosféry relativního světa vtiskla možnost cesty
osvobození. Tímto způsobem je umožněno následovnictví.
Kristův univerzální duch jako informace je nejen přítomný v božském
rozměru slova, života a Světla, ale
svou inkarnací do těla také vybudoval most k lidskému myšlení, cítění,
vnímání a jednání.
Tři vyšší aspekty tohoto hierarchicky vybudovaného matrixu –
slovo, život a Světlo – se vztahují
k probuzenému vědomí duchovně-duševního člověka. Ten žije a dýchá
doslovně ze světelných vibrací absolutního světa. Nic jiného už ho nedokáže živit. Ostatní čtyři aspekty
matrixu se týkají duševních a tělesných vlastností nové rostoucí duchovní osobnosti.
Vnitřní budování nového duchovního člověka samozřejmě předpokládá
odstranění staré pozemské osobnosti.
Tento proces sebeobětování je veden
probuzenou duchovní duší zcela v souladu s božskými zákony tvoření.
Nové duchovní myšlení pak nahradí dosavadní rozumovou činnost podmiňovanou egem a závoj nevědomosti
se rozpustí. Nové duchovní cítění nahradí to staré. Sebestředný hlad po
životě, uspokojování tužeb a připoutání zmizí. Pak duši naplní rovnováha, harmonie a vyrovnanost. Nové
étericko-látkové životní síly postupně nahradí staré. Rozvine se nové
vnitřní vnímání a vyjadřovací schopnosti. Z těchto schopností vzniklých
z kristocentrické matrix se jako přirozený důsledek objeví nové životní
jednání. Veškeré překážky dalšího
rozvoje zmizí.
Kristova síla lásky je zprostředkovatel, který umožňuje toto nové
tvoření. Buďme si vědomi, v jak
požehnané době žijeme! Na jedné
straně vidíme apokalyptickou situaci
na naší planetě, ale na druhé straně
stojíme na prahu kvantového skoku
k duchovnímu vědomí. Náš relativní
svět slouží jako most, přes který musíme přejít. Pomáhá nám dosáhnout
vědomí našeho pravého já a jeho
ušlechtilosti, jen si nesmíme na tomto
mostě postavit dům! 
Edda
Edde
Edda
Edde
uchovný vývoj Európy môžeme
sledovať naspäť asi do roku 2500
pred naším letopočtom. V tom čase až
približne do roku 1000 pred Kristom
osídľovali Európu, Malú Áziu, Perziu
a Indiu Árijci alebo Indogermáni (nazývaný tiež Indoeurópania). Ak sa pozrieme na mapu, uvidíme, aké rozsiahle
územie to bolo. Napriek veľkým vzdialenostiam a kultúrnym i jazykovým
Malá československá
encyklopedie
rozdielom boli a sú aj zhody a súvislosti, ktoré sú zreteľné až do dnešných
dní.
Okrem mýtov a tradičných božstiev môžeme v tejto mnohonárodnostnej zmesi odhaliť úžasné podobnosti.
Najvyšším bohom bol Dyaus, Deivos.
Z tohto indogermánskeho slovného
koreňa bol odvodený latinský Deus,
grécky Zeus, perzský Div a germánsky Tiuz, Tyr, Tir, Ziu, Tiv, Tiwaz.
Očividné sú aj ďalšie paralely
medzi germánskou a indickou mytológiou. Pôvodných bohov nazývali Germáni pojmom „Wanové“ a v Indii mali
meno „Vedové“. Boli bohmi prírody
a plodnosti. Neskôr boli nahradení novým trojnásobným božstvom: V germánskej mytológii to boli Ásové
Odin, Vili a Vé, v indickej to boli
Brahma, Šiva a Višnu. Rovnako aj povýšenie boha Odina z boha búrky
a vetra na vládcu bohov korešponduje
s indickým bohom Indrou či Varunou.
Má veľa zhôd s Odinom. Aj jeho dych
je, podobne ako Brahmov, vetrom
(z čoho pochádza aj nemecké slovo
„Atem“ – dych), aj on je „vynálezcom“ jazyka a slov. Umožňuje východ
Slnka, Mesiaca aj hviezd a necháva
ich svietiť podľa svojich zákonov. Germánsko-nordický svet bohov sa v tých
časoch prenášal ďalej ústnym podaním a recitoval sa vo forme veršov,
eposov a spevov počas slávností, ako
aj počas kmeňového Zhromaždenia.
Písomné podania sa objavujú len
od počiatkov misionárske kristianizácie, s ktorou bolo spojené zavedenie
písma. Predpokladá sa, že islandské
básne a spevy Eddy, ktoré teraz poznáme, ostali úplne pravé, nepozmenené,
pretože ostrov bol vzdialený od pevniny a autonómny. Kresťanstvo bolo
prijaté Zhromaždením všetkých slobodných mužov ako náboženstvo až
okolo roka 1000 (až do 1100). Pritom
zohrali svoju rolu aj materiálne a politické hľadiská. Pre národ, ktorý sa
zaoberal prevažne obchodom, bolo
politicky vhodnejšie, keď nebol ponímaný ako pohanská a nepriateľská
krajina. Jednotným náboženstvom
chceli tiež predísť mocenským bojom
i rozštiepenosti národa. Ďalej bolo
možné sa ako Vikingovia nechať
„prekrstiť“. Tak mnohí zostali duševne pri starej viere, kým oficiálne
navonok nosili habit kresťanstva.
Preto obe náboženstvá jestvovali
pragmaticky vedľa seba, predovšetkým v mnohých obchodných miestach. Na odlievacej forme jedného
zlatého prívesku, nájdeného vo Švédsku, je vyobrazený kresťanský kríž
spolu s kladivom germánskeho boha
Thora.
Pod menom Edda
je nám prenášaná podstata viery germánsko-nordických národov. Edda je
indogermánske slovo a je príbuzné
s pojmami Véda, Avesta a znamená
približne „prvotné slovo“. Vysvetľuje
sa tiež ako pradávna pôvodkyňa
alebo pramatka, pretože často bola
„pieseň pramatky“, staroveké sväté
posolstvo, odovzdávané ústnym podaním starých múdrych žien. V tomto
odkaze sa hovorilo o počiatkoch stvorenia, vzniku a vývoji bohov a ľudí
ako aj o ich páde a opätovnom vzkriesení v novom začiatku. Vznik týchto
mýtov sa datuje do obdobia 2500 až
1000 pred naším letopočtom, kedy si
ešte ľudia nepredstavovali svet rozdelený na pozemskú a božiu oblasť.
Keď sa v 9. storočí n. l. začalo
kresťanstvo šíriť aj na severe a Karol
Veľký nútil Germánov prijať kresťanskú vieru, mnoho Nórov emigrovalo
na Island. Do novej domoviny si so
sebou vzali i svoj poklad, hlboko zakorenenú starú vieru v svojich bohov.
Skrz mýtické obrazy sa ľudia cítili
blízko k bohom a spojení s ich bytím
a pôsobením. Tak je Edda svedectvom nordicko-germánskej mytológie
a hrdinských legiend. Pochádza z rozličných prameňov a je napísaná sčasti
vo forme veršov a sčasti ako próza.
Biskup Saemundar, ktorý okolo
roku 1100 na Islande pôsobil, bol
prvým, kto objavil poklad piesní, ukrytý vo veršoch o bohoch a hrdinoch.
Zozbieral a zoskupil ich do takzvanej
„staršej Eddy“. Približne o sto rokov
neskôr islandský vedec Snorri Sturluson, ktorý bol tiež biskupom a politikom, zozbieral a redigoval jej druhý
zväzok. To bola „novšia Edda“ –
zbierka mýtov, písaná v próze. V nej
bolo popísané pôsobenie bohov.
Stala sa čítankou pre mladých básnikov a spevákov (po islandsky básnik
je skald) a základom pre ich poéziu
a piesne. Tento vývoj viedol k tomu,
že kresťanské myšlienky sa stali
súčasťou starovekých germánskych
pohanských básní.
Edda so svojimi pôsobivými obrazmi bola pre vnímavého „vidiaceho“ človeka, ktorý mal spojenie
s Bohom, vždy vhodným vyjadrovacím prostriedkom k tomu, aby mohol
súčasníkom odovzdať svoje vnútorné
skúsenosti a poznanie. Týmto spôsobom sa v ich dušiach udržiavala
bdelá spomienka na pôvodný svet
bohov, vznik Zeme i kozmu a osud
bohov a ľudí. Pritom vždy išlo o to,
prenášať tú jedinú univerzálnu
pravdu rôznymi obrazmi, v súlade so
schopnosťou chápania a predstavivosti
poslucháčov.
Ešte aj v súčasnosti sa stretávame so starým mýtickým poznaním, hoci v oslabenej
a svetskej podobe. Tak vo Švédsku sa
zachoval zvyk pestovať blízko sedliackych usadlostí starý „vardträd“
(ochranný strom), ktorý má chrániť
dom. Také stromy sú dnes často prírodnými pamiatkami. Mnohí ľudia už
ale zabudli, že tieto stromy v minulosti symbolizovali strom sveta „Yggdrasill“ a jeho božskú ochranu.
To isté platí aj o sviatku Svätej
Lucie pri zimnom slnovrate. Vtedy sa
dievčatá zaodejú do bielych šiat a na
hlave nosia a chránia zapálenú
sviecu, aby tak prejavili svoju túžbu
po pravom Svetle a ohni vedomia.
V Európe sa tiež hojne nachádzajú
kamenné pamiatky, ako sú megalitické
hrobky, dolmeny, menhiry a na severe runové kamene z neskoršieho obdobia. Najznámejšími sú anglický
Stonehenge a kamenné zoskupenie
v severnom Nemecku známe pod
menom „Externsteine“, ako aj početné kamene v tvare lode, ktoré sa využívali ako miesta na pozorovanie
hviezd a zhromažďovaní.
Na runovom kameni v Lunde
(Švédsko) je vyobrazený Odin v papuli vlka Fenrira, čo znázorňuje
koniec sveta.
Aj mená niektorých dní poukazujú na starovekých bohov. Napríklad boha Thora objavíme
v nemeckom štvrtku – Donnerstag
(Donar/Thor), v nórskom Torsdag
i v anglickom Thursday. Boh
Odin/Wodan je zjavný v anglickej
strede – Wednesday i v švédskom či
nórskom Wodansdag/Onsdag. Názov
pre piatok v anglickom, nemeckom
a holandskom jazyku – Friday, Freitag a vrijdag – sa vzťahuje na bohyňu s menom Freya.
Náš
dnešný svet vstúpil do fázy kozmickej revolúcie, kozmického obratu,
do začiatku éry Vodnára. Už sa viac
nemôžeme vrátiť k starovekým mystériám. Ich poklad je ukrytý vo
vrstvách nášho mikrokozmu, nášho
mikrokozmického dedičstva. Štruktúra nášho tela a vývoj nášho vedomia
sú výsledkom božsko-duchovných
impulzov, ktoré pochádzajú z ďalekej
aj z nedávnej minulosti. Aj naďalej
v nás pracujú, a to aj vtedy, keď ich
už ako také nedokážeme rozpoznať.
Stali sme sa tým, čo nazývame „ja“.
Kedysi sme boli javiskom duchovných síl, teraz sme sa stali individualitami. Náš hrdý pohľad na naše „ja“
spôsobuje slepotu. Odmietame duchovné prasíly, nášho Otca i Matku,
odmietame Boha v nás. Tým bol
narušený vzťah medzi Bohom a človekom.
Dôsledkom získania individuality
je to, že nám bola uložená aj zodpovednosť. Avšak prevzatie zodpovednosti za našu Zem znamená, že
rozpoznáme a pochopíme, čo je
božské a čo ľudské, aj vzťah medzi
nimi. Ak tento vzťah učiníme opäť
správnym, aj naša Zem dosiahne
nový stav. Na to, aby bol privedený
k dokonalosti božský aj ľudský
aspekt a napokon i príroda, ktorá je
s nimi spojená, je potrebné naše
spolupôsobenie.
Bohovia ukrytí v ľudských bytostiach čakajú na naše vedomé
prebudenie, na to, že dosiahneme
porozumenie, poznanie. Radi by nás
obdarili božskou intuíciou. Spoločne
s nami chcú vystúpiť do kráľovstva
Ducha, potom, ako spolu s nami hlboko vnikli do hmoty. Mýty, zozbierané
v Edde, rozprávajú o tomto vývoju
sveta. 
Avúna dí vašmajá
Jithkaddaš šemach
Tété malkútách
Tit abbad r'útách
k'dí vašmajjá chen b'ar'á
Lachmáná hav láná t'núm jóm vajámá
Vašboch láná chóvajná k'dí af
ánachná šóvachná l'chajjávéná
V'lá Tahalíná L'netjúná
Éla n'síná min bíša
M'tol dí lách malkútá vachajlá
vatešbuchtá l'álám
Amén
Modlitba začíná tím, že pojmenovává
božský akt stvoření a vyjadřuje požehnání tohoto rodičovství. Starý slovní
kořen „ab“ [av] poukazuje na Středním východě na všechny plody, na
vše, co vyrůstá z původní jednoty.
Později byl tento kořen použit v aramejském slově „abba“ neboli otec
a v jeho zvuku je stále přítomný původní význam nespojovaný s pohlavím.
Protože slovo „avúna“ – biologický
otec – pochází z tohoto kořene původně nespojovaného s pohlavím, mohlo
by se přeložit jako „božští rodiče“.
„Avúna“ obsahuje různé významové
úrovně.
„Vún“ se vztahuje k procesu otcovství nebo mateřství, který jde od
toho, co je potenciálně přítomné,
k tomu, co je aktuálně zde a nyní.
V aramejštině může být písmeno „b“
vyslovováno jako „v“ a zvuky „b“
a „v“ mohou stát v odlišném významu. Aramejský učenec reverend Mar
Aprem v roce 1981poznamenal, že
kořen „ab“ může vyjadřovat biologického otce stejně jako duchovního
otce, a to podle toho, zda je zdůrazněno „v“ (biologický) nebo „b“ (duchovní). V originále se nepochybně
vyskytují oba významy, protože aramejština je plná slovních hříček tohoto druhu.
V důsledku mystiky významu písmen
v aramejštině (a v hebrejštině) podle
znění poukazuje slovo „avúna“ – v protikladu k našemu pojetí spojovanému
s pohlavím – na kosmický proces zrození. Na této úrovni můžeme rozlišit
čtyři zvukové významy:
„A“: absolutní jediné bytí, čistá jednota a spojení, zdroj veškeré síly
a stability (zaznívá ve starém svatém
zvuku „Al“ a v aramejském výrazu
pro Boha „Alaha“ – doslovně „jednota“).
„b/v“: rození, stvoření, proud požehnání plynoucí k nám z vnitřního
bytí této jednoty.
„ú“: dech neboli duch, kterým je
tento proud nesen, zvuk dýchání, jež
obsahuje všechny síly, které dnes nazýváme magnetismus, vítr, elektřina atd.
Tento zvuk je příbuzný s aramejským
„rúcha d´kúdša“, který byl později překládán jako „Svatý Duch“.
„n“: vibrace tvůrčí síly dechu vycházejícího z jednoty, když se dotkne
a zcela prostoupí materiální formy.
K tomu musí existovat látka, které se
tato síla dotýká, která se touto silou
pohybuje a mění. Tento zvuk nese
odezvu země. Tělo spoluvibruje při
pronášení celého jména:
A-v-ú-na
Další výrok této věty rozvádí pohyb
božského stvoření. V „dí vašmajá“
nacházíme ve středu základní kořen
„sjm“ („šm“). Z tohoto kořene vzniklo
slovo „sjem“ („šem“), což znamená
světlo, zvuk, vibrace, jméno nebo
slovo. Zvuk „šm“ poukazuje na to,
„co se pozvedá do prostoru a zjevuje
se v něm“, na celkovou sféru nějaké
bytosti. V tomto smyslu obsahují
i naše jména náš zvuk, vibraci a sféru.
To je důvod, proč byla jména v minulosti pečlivě vybírána a zvažována.
Označení čili jméno „avúna“ obsahuje celé universum. Koncovka „-ajá“
znamená, že toto záření obsahuje veškerá centra aktivity a veškerá místa,
která vidíme, vše, co je možné.
„Šemach“ říká, že vibrace nebo
slovo, v němž lze rozpoznat jednotu –
jméno Boží –, není ničím jiným než
vesmírem neboli kosmem. To byla
aramejská představa nebe. Toto slovo
je základem mnoha Ježíšových výroků, ale obvykle je nesprávně chápáno.
V řečtině a moderních jazycích se
„nebe“ stalo metafyzickým pojmem
odděleným od procesu stvoření. Pro
západní mysl je těžké porozumět
tomu, jak jedno slovo může mít tak
zdánlivě různé výklady. Ale toto je
způsob, jakým východní mystikové
nahlíželi na svět. 
Gebete an den Kosmos, Meditationen
über das Vaterunser in Aramäischen
o, o čem tu mluvíme, je moudrost
„
dokonalých, nikoliv moudrost
tohoto světa a vládců tohoto světa,
kteří spějí k záhubě. Mluvíme o tajemné, skryté moudrosti Boží, kterou
Bůh od věčnosti určil k naší vznešenosti“, jak píše Pavel v prvním dopisu Korintským, kapitola 2, verše 6 a 7.
My všichni jsme lidé, kteří hledají
moudrost a pravdu, a sice nikoliv
Oslovení z hlavního chrámu v Haarlemu
pravdu jako výsledek lidských představ a myšlení. Pravda spočívající na
mentálních konceptech se totiž ukáže
jako bezcenná a prázdná. Když naše
myšlenky a představy zmizí, potom
také zmizí z nich vzešlá pravda.
Ježíš, v Bohu probuzený člověk,
říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“
(Jan 14:6). Cesta, pravda a život jsou
v jistém smyslu jedno a totéž, jsou to
slova pro jednu a tutéž skutečnost. Skutečná, pravdivá, božská moudrost,
jak píše Pavel, je současně také
pravda a život. Jsou jedním. Skutečná
moudrost není tedy abstraktní nebo
mentální znalost, získaná informace
v databance našeho mozku. Rozum
je potřebný nástroj. Ale moudrost je
dar Boha. Její vřelost nás vzněcuje,
stoupá z hloubi našeho srdce a nakonec prozáří jako Světlo a Život celou
naši bytost. Moudrost gnostiků je
pošetilostí v očích a uších těch, kteří
jsou orientováni jen na tento svět.
V klasickém starověku byli velmi
moudří lidé nazýváni proroky nebo
věštci a často popisováni nebo představováni se zavázanýma očima –
což se jeví jako paradox. To ale neznamená, že moudrý člověk nebo věštec
nevidí tento svět, naopak ho prohlédl
lépe než kdokoliv jiný. Znamená to,
že se ho věci tohoto světa už nedotýkají. V tomto smyslu je takříkajíc pro
tento svět slepý. Poznává svět na
jiné, vyšší úrovni. Jeho pozemské
smyslové orgány umlkly, obrazně
řečeno osleply, naproti tomu ty
duchovní jsou bdělé.
Moudrý člověk se již nezaplétá
do sítí látkového bytí. Koná na zemi,
co musí být uděláno, a následuje inspiraci od Světla ve svém srdci. Pro
podněty z „já“, pokud ještě existují,
je slepý a hluchý. Proto jsou jeho oči
a uši převázány šátkem. Poznává
prapůvodní jednotu všech věcí
v Bohu. Překonal iluzi odděleného
bytí jako ega, nebo lépe řečeno:
prapůvodní bytost v něm tuto iluzi
zničila. Moudrý člověk poznal, že
představa ega jako nezávislého autonomního individua je naším největším omylem a znamená základní
omezení. Zřekl se tohoto názoru
a nechal ho navždy za sebou. To poukazuje na proces, který se v duchovní škole nazývá endurou, zřeknutí se
egocentrického bytí. Esence moudrého člověka spočívá v Gnosi, ve všudypřítomném duchovním Světle.
Opravdová moudrost je v tomto
světě považována za pošetilost. Není
vázána na čas. Není to moudrost
tohoto světa a tak zvaných velkých
této Země, jejichž pravda stejně pomine.
Zavázané oči proroků mají tedy
hluboký význam. Bez této pásky na
očích zbloudíme v námi vytvořeném
labyrintu tohoto světa. Je to tedy také
atribut a symbol endury. Skutečné
duchovní vidění není možné bez
pásky na očích. Abychom probudili
pravdu, musí být nejdříve zavázány
naše oči. To znamená, že skrze smysly
stimulované, k zemi zahleděné myšlení, které upíná rozum na hmotu
a ego a s tím korespondující žádosti,
musí zmlknout. Samozřejmě i nadále
plní potřebné funkce v pozemském
bytí osobnosti, ale nadto musí vládnout
klid. Hlas moudrosti je totiž možné
zaslechnout jen v klidu. Tak se stává
„já“ menším a ten Druhý, ta opravdová prapůvodní bytost v nás, kterou
my jako děti Boží skutečně jsme, se
probouzí ke skutečnému životu a konečně se zvedá z hrobu přírody.
Otázka nyní zní: Co je v našem životě na prvním místě? To není řečnická, ale životní otázka. Určuje bytí,
nebo nebytí. Co vyvstane v našem
vědomí ráno, když se probudíme?
Očekávání či zklamání, která tento
den přinese, nebo která nám přinesly
minulé dny? Problémy, které existují,
existovaly nebo ty, které ještě přijdou?
Věci, které odmítáme a nechceme,
nebo věci, které bychom docela rádi
chtěli, příjemné nebo nepříjemné situace, zdraví, materiální jistota nebo
nejistota? Co stojí v našem životě na
prvním místě?
Je to snad neuhasitelné dychtění
po pravém životě, hluboká touha po
moudrosti a svobodě – nikoliv jako
spirituální útěk, nýbrž kvůli tomu, že
jinak nemůžeme? Samozřejmě můžeme různými metodami cvičit své
myšlení, aby udržovalo vznešené
myšlenky. Ale cesta k osvobozující
moudrosti a božské pravdě není metodou, cvičením nebo technikou,
neboť toto patří k takzvané moudrosti tohoto světa. Ego disponuje velkým
sortimentem takových nástrah. Jan
van Rijckenborgh jednou řekl, že
touha po pravdě se rodí současně
s narozením člověka. Přichází z klenotu v srdci, který už při narození
září. Tomu přirozeně už v předešlých
inkarnacích něco předcházelo. Rosikrucián nemůže být „udělán“, nemůže být „vytvořen“ nějakou metodou.
Už se narodil jako hledající pravdy.
Toto hledání je nedefinovatelná
touha, která jako mlhavá vzpomínka
už od dětství vibruje v srdci. Mnoho
dětí to cítí a zažívá, ale nevědí, co
s tím, neumějí to zařadit a jsou ve
svém prostředí tudíž nepochopeny.
Možná to znáte. Byly to ty podivné
momenty ve vašem dětství, ve kterých
jste cítili, že je něco více než to, co
jste viděli a slyšeli, co vám bylo na
všech stranách prezentováno. Bylo
to volání, stesk po domově, okamžiky
jakési nevysvětlitelné touhy, často
dokonce i vědomí. Ale nemohli jste
to s nikým sdílet, mlčeli jste a stárli
jste. A se stárnutím hrozí stále možnost, že tato nevysvětlitelná touha
bude překryta „pozemskou vrstvou“
života odvíjejícího se ve hmotě.
Přesto se tento klenot v srdci nenechá
nadlouho umlčet. V lidském životě
se může stát mnohem více. A nakonec jsme pospolu v tomto chrámu
rosikruciánů, chrámu moudrosti,
pravdy a života, ve kterém dostáváme
sílu, abychom mohli jít Cestu. „Já
jsem Cesta, Pravda a Život.“ Tato Ježíšova slova zní opět v našich srdcích.
Nenechali jsme ten klenot překrýt
pozemskými vrstvami, nýbrž zareagovali jsme na něj. Nenechali jsme
zaniknout touhu a neurčité vědění
z našich dětských let.
A nyní se ptáme: Co je v našem
životě skutečně prvořadé? Při tichém
rozjímání se snad vynoří odpověď,
uvolní se z mlh každodenního života
a postaví nás – jako už možná mnohokrát – před jediný cíl našeho bytí na
této planetě. Jde o to, pochopit pravdu
o vesmírné existenci, o našem vlastním bytí a tuto pravdu v našem životě a naším životem uskutečňovat.
Potom pochopíme, že Pravda nemůže být nikdy abstraktní, mentální znalost, nýbrž že je to Život, konec
konců také náš život a bytí. Pravda
se nikdy před člověkem neskrývala,
nýbrž člověk se ukrývá před ní. Jeden
dávný výrok zní: Existuje tisíc závojů mezi člověkem a Bohem, ale ani
jediný mezi Bohem a člověkem.
Člověk se obrátil k pravdě zády.
Duchovní škola mu chce pomoci obrátit se zpět, srdce a hlavu přivrátit
ke Světlu. Všichni hledáme Pravdu
a máme neuhasitelnou žízeň po osvobozující moudrosti. Hluboko uvnitř
víme, že Cesta, Pravda a Život jsou
jedno. Hledáme pravé naplnění života, hledáme Boží moudrost, kterou
Bůh od věčnosti určil k naší vznešenosti, jak to vyjádřil Pavel. Nikdo
z nás nemůže tvrdit, že této vznešenosti již dosáhl. Slovo „dosáhnout“
je kromě toho velmi matoucí, zavádí
nás na falešnou stopu.
Zaznívá v nás volání, abychom
se ke Světlu neobraceli zády. Nějaké
slovo, nějaká poznámka, nějaká určitá situace – a jsme vtaženi do víru
svého „já“. Jde to velice rychle. Neobracejme se ke Světlu zády! Nechoďme dále starou cestou! Odvažme se
zavázat si oči a otevřít tím vnitřní orgány vnímání Světla! Už jako dětem
nám byla dána do rukou zlatá nit
Ariadny. Už se jí nikdy nepouštějme!
Jistě znáte legendu o niti Ariadny.
Chtěli bychom připomenout jenom
její hlavní části. Je tam labyrint –
chaos a zmatek aktivit a reakcí našich
smyslových orgánů, bludiště našich
tužeb a žádostí, a především naše
myšlení a pudy. A je tam Theseus,
člověk volaný Světlem. Hrozí mu, že
bude přemožen pozemskou silou,
která sídlí a vládne ve středu labyrintu, jaderným ohněm ega. To je ten
Mínótauros, býk, prainstinkt sebepotvrzování. Ale také je tam Ariadna,
láska, která Theseovi, člověku hledajícímu vysvobození, podává zlatou
niť, niť pochopení a vnitřního poznání. Kromě toho mu dává meč, kterým
může Mínótaura zabít. Ten meč je
síla ke konání, aby láska a pochopení
byly proměněny v čin. Tak vzniká
trojúhelník: láska, poznání a čin. Tato
tři slova jsou také vytesána na kamenném pomníku našim velmistrům,
který stojí v růžové zahradě v Noverose. Theseus přemůže býka, hnací
sílu sebepotvrzování a egocentrismu
ve vlastním labyrintu. Dokáže použít
meč, který mu darovala láska. A nit
pochopení, poznání a jasného vnímání, kterou při vstupu do labyrintu připevnil u vchodu, mu pomůže při
zpáteční cestě najít východ, vysvobození. To je velmi hluboký symbol. Před
tím, než člověk vstoupí do labyrintu,
aby se postavil vlastnímu Mínótaurovi, musí stát v trojúhelníku.
Základ trojúhelníku tvoří opravdová láska, která není spojena s osobností. Je to božská láska, která zevnitř
vznítí naše srdce a je současně všudypřítomným základem a živnou půdou
pro silové pole duchovní školy. Obě
zbývající strany trojúhelníku, které
vystupují z lásky, jsou jasný náhled
nebo poznání a síla k činu. Tyto tři
božské dary jsou každému tady a teď
k dispozici. O tom není žádných
pochyb. Jen se musíme skutečně odvážit stát v tomto trojúhelníku, to
znamená tyto síly používat. Goethe
to výstižně říká ve Faustovi: „Co
zdědíte po svých otcích, to získáváte, abyste to vlastnili.“ Neseme od
otců obdržené božské dědictví v sobě.
Je nám k dispozici, ale to ještě neznamená, že ho skutečně vlastníme, vědomě vlastníme. Musíme ho ještě
získat a svým životním postojem
dokázat, že si tuto část dědictví můžeme ponechat. Vlastníme ho jen tehdy,
když ono vlastní nás, když se mu
zcela předáme. Musíme přenést těžiště svého života do nejhlubšího bodu
svého srdce. V tom leží odpověď na
otázku: Co je v mém životě na prvním
místě? Když opustíme svůj starý
život pro život ve Světle, Pravdě
a Svobodě, potom je to jasná odpověď. Ve starém životě jde jen o ego,
které ze své přirozenosti všechno
vztahuje na sebe. Můžeme to překrucovat a obracet jak chceme, ego je
jako cívka, kolem které se všechno
točí.
Když mluvíme o býku, Mínótaurovi a jeho přemožení pomocí meče,
vzpomeneme si ještě na jiné místo,
kde je meč zmiňován. V 10. kapitole
Matoušova evangelia, verš 34, čteme:
„Nepřišel jsem, abych přinesl mír,
nýbrž meč.“ Jak často bývá tento
výrok z nevědomosti nepochopen!
Ale bývá také úmyslně vysvětlován
jinak, aby bylo možné druhé nutit
mentálním nebo fyzickým násilím,
aby svůj takzvaný omyl opustili, a –
když se to nepodaří – aby bylo možné
je mečem smést ze zemského povrchu. Potom je slovo „meč“ používáno v doslovném, a ne v přeneseném
významu. Dějiny jsou toho plné až
do dnešních dnů.
„Nepřišel jsem, abych přinesl mír,
nýbrž meč.“ Na cestě osvobození
neexistuje pro ego žádný sladký mír,
žádné nádherné klidné místo, na kterém by se „já“ mohlo slunit v „gnostickém Světle“. Neexistuje osvobození
pro „já“, ale osvobození od „já“.
K tomu nám podává Ježíš meč. Ježíš
sám je ten meč, síla božského člověka pozvedajícího se v nás, který vítězí nad býkem v našem labyrintu.
Tento meč nebude nikdy namířen
proti něčemu nebo někomu, kromě
nás samotných. Pronikne naší vlastní
starou bytostí. „Já“ nezničí „já“.
Kdyby se to mohlo stát, bylo by „já“
přemocné. Je to ten meč, co v labyrintu přemůže ego. Od nás se pouze
požaduje, abychom při vědomém
sebepředání stáli ve světelném trojúhelníku. Sestává z lásky, pochopení
a síly, neboli z lásky, poznání a činu.
Zřídlo tohoto trojúhelníku leží v hloubi
našeho srdce, tam, kde se také nachází nové těžiště našeho života. Je-li
stará bytost překonána, povstává úplně
jiné vědomí, které se v žádném případě nepodobá starému egocentrickému
vědomí. Protože je mikrokosmické,
nevlastní žádné centrum já, žádné
vlastní určité ohnisko. Znovuzrozený
mikrokosmos je sám neporušené
a dokonalé vědomí. Existují stará
zobrazení, která představují bytost,
jejíž křídla jsou na vnitřní i vnější
straně pokryta očima. Křídla představují ohnivé zářící struktury silových
linií mikrokosmu. A oko je symbol
vědomí, zvláště oko v trojúhelníku.
Ale mikrokosmické vědomí neznamená konec cesty. Kde by měl být
konec v božském vývoji? Mikrokosmické vědomí se rozplývá v božskokosmickém vědomí a toto vědomí
zase ve vědomém makrokosmickém
stavu, universálním vědomí. 
Kniha Mirdad
ikhail Naimy se narodil v Libanonu v roce 1889. V Nazaretu
získal ruské vzdělání, literaturu studoval na Ukrajině od roku 1906 a ve
Washingtonu v letech 1911 až 1916.
Společně s přítelem Khalilem Gibranem – mimo jiné i autorem knihy The
Prophet (Prorok) – založili ve Washingtonu The Pen Society, asociaci
arabských autorů v Americe. Naimy
napsal mnoho knih a článků o arabské literatuře, které stále patří ke klasice. Když jeho přítel Khalil v roce 1931
zemřel, vrátil se Naimy do Libanonu.
Jeho krédo bylo: kultura rozvinula lidskou povahu, ale chybí jí
odpovídající duchovní růst orientovaný na konečný cíl lidstva. Bez tohoto
konečného cíle je člověk odsouzen
k sebezničení. Toto duchovní poselství můžeme najít ve všech jeho dílech a obzvláště v Knize Mirdad, která
byla vydána v Bejrútu v roce 1948
a Mumbaji (tehdy nazývané Bombaj)
v Indii v roce 1954. Následně pak
byla vydána v mnoha dalších jazycích, jak na území Evropy, tak mimo
něj. Český překlad je k dispozici od
roku 2008.
Jádrem jeho myšlenek je, že celý
vesmír a život jsou jednotou a nedělitelným celkem; a celek je vždy více
než pouhý součet jeho jednotlivých
částí. To je důvod, proč analýza, tak
jak je používána vědou, nebude nikdy
schopna proniknout k celé pravdě,
protože ji redukuje a rozděluje na
jednotlivé části a nesměřuje k syntéze. Jedině vnitřní podstata člověka je
schopna porozumět vnitřní podstatě
všech ostatních věcí a lidí stejně jako
celého Universa. Důležité proto je
získat kosmické vědomí a stát se jednotou s absolutním životem.
Mezi člověkem, který „stojí vně“
a ještě nepronikl k jádru, a kosmickým
lidským bytím leží podle Naimyho
„kamenité úbočí“, jak se to v knize nazývá. To je křížová cesta člověka. Při
ní jde o to, buď žít a nakonec umřít,
anebo umřít jako ego a opravdově žít
jako duše.
Autor ve všech svých knihách propojuje pomíjivou realitu se vznešenou duchovností. Mnoho o něm bylo
napsáno jak v západním, tak v arabském světě. Mikhail Naimy zemřel
v roce 1988 ve věku 99 let.
Příběh Knihy Mirdad se zakládá
na legendě. Když po potopě Noe dorazil do oblasti mléčně bílých hor Libanonu, obával se, že by lidé mohli
na potopu zapomenout. Požádal svého
syna Šéma, aby vystavěl klášter s oltářem a domovem pro devět lidí, kteří
by tu žili a u Nejvyššího vyprošovali
vedení pro sebe a své bližní. Proč
devět? V Arše bylo osm lidí, Noe,
jeho žena a tři jeho synové s manželkami, ale byl tam i devátý spolucestující, skrytý, kormidelník. Noe nařídil,
aby pokaždé, když jeden z obyvatel
kláštera nazývaného Archa zemře,
byl následující host, který do Archy
přijde, přijat jako nový společník.
Dlouhé roky Archa takto sloužila.
Klášter požíval velké úcty u obyvatelstva a dostával mnoho darů, takže
velmi zbohatl. Tak to fungovalo až
do chvíle, kdy pyšný opat Šamadam
porušil prastarý zákon a přijal nově
příchozího cizince Mirdada pouze
jako sluhu. Mirdad svou roli přijal,
ale současně, k velké nelibosti opata,
vyučoval sedm let společníky Archy.
Zásluhou neobyčejného vlivu Mirdada mniši nakonec rozdali celé své
bohatství a opustili klášter. Opat
oněměl a zůstal připoután k místu,
dokud podle věštby nepřijde vysvobození. A zde začíná vlastní příběh
vyprávěný Mikhailem Naimym.
Hlavní postava románu (vypravěč/já)
začíná zdolávat horu, na které stojí
Archa. Při přenocování v jeskyni je
mu uloupen jeho chléb i oděv a hůl
a tak je vyhnán z jeskyně. Nakonec
vysílen klesá před branou kláštera,
ale opat ho zachrání. Příchodem
tohoto cizince se opatovi opět vrací
schopnost mluvit; čekal 150 let na
toho, kdo měl přijít „nahý, bez hole
a zásob“. Poté opat předá mladému
muži knihu.
Knihy Mirdad
Kniha Mirdad
A potom Kniha Mirdad pokračuje
tak, jak ji zaznamenal Naronda, „nejmladší a nejskromnější ze společníků“.
Začíná mottem: „Maják a přístav pro
ty, kdo touží po překonání. Všichni
ostatní ať se ho vyvarují!“
Ve 37 kapitolách se popisuje, jak
Mirdad vyučuje společníky a jak reaguje na konfrontaci s opatem Šamadamem, který ho ponižuje a znevažuje.
Jsou v tom obsaženy poklady moudrosti a vhledu s jedinečnými a názornými příklady, jak by měla být prožívána
jakákoliv situace. Filozofické výroky
a hluboká moudrost v každém příběhu ukazují neohraničenou, neosobní
lásku, kterou má Mirdad nejen pro
své společníky, ale i pro Šamadama
a stejně tak pro každou lidskou bytost, zvíře a rostlinu, tedy ve skutečnosti pro celý svět.
Naimy sám napsal svému vydavateli: „Kniha Mirdad se zřetelně odchyluje od jakýchkoliv strnulých dogmat
v oblastech náboženství, filozofie, politiky i v jakékoliv jiné oblasti. Její
význam spočívá v tom, že ukazuje
cesty k novému životnímu postoji.
Chce probudit lidi z necitlivosti
a mnoha dogmatických zmatků, které
jsou plné nenávisti, sporů a chaosu.“
Touto knihou Naimy ukazál, že
patří k velkým duchovním myslitelům 20. století. 
čiže = čili
čoskoro = brzy
črta = rys, znak
dĺžka = délka
doteraz = dosud
evanjelium = evangelium
farba = barva
guľôčka = kulička
ihľa = jehla
javisko = jeviště
jestvovať = existovat
kázeň = kázání
klinec = hřebík
kolíska = kolébka
kúzlo = kouzlo
lúč = paprsek
nadol = dolů
nahor = nahoru
napokon = nakonec; ostatně,
koneckonců
napredovať = postupovat vpřed
nepomíňajúce = nepomíjivé
neskôr = později
okamih = okamžik
opis = popis
ozajstný = skutečný
papuľa (u zvířat) = tlama, huba
počas = během
pokiaľ = pokud
po prvé, po druhé… = zaprvé,
zadruhé…
predísť = předejít
priepasť = propast
privádzať = přivádět
rebrá = žebra
Ružokríž = Kříž s Růží
stretnutí = setkání
šnůra perál = šňůra perel
ťažiť = tížit
teraz = teď, nyní
topánka = bota (nízká), střevíc
triezvosť = střízlivost
ubúdať = ubývat
uponáhľaný = uspěchaný
vankúšik = polštářek
vojsť = vejít
vôkol = kolem
vrátane = včetně
všetok = všechen
zahŕňať = zahrnovat
zaobchádzanie = zacházení
zatiaľ čo = zatímco
zatienenie = zastínění
zdrvenie = zdrcení, semletí,
rozmělnění
zvnútra = zevnitř
žiactvo = žákovství
žiarenie = záření
Díla vydaná v českém jazyce:
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.
Distribuce Kosmas s.r.o.
www.kosmas.cz
V kvantové filosofii se mluví o absolutní a relativní skutečnosti. Rovněž
buddhismus zná obě tyto oblasti života. V prapůvodním křesťanství, v Janově
evangeliu, se říká:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo…
V něm byl Život a Život byl Světlo lidí. A Světlo svítí do temnoty, a temnota ho
nepochopila.
Slovo je informace, Život je energie a Světlo znamená poznání, vědomí. Duch
Boží, božské slovo, se vznášelo nad vodami božského života, nad praoceánem
všech možností. Z tohoto vyvolaného a přijatého principu povstalo pomocí
zpětného zrcadlení světlo, vědomí.
Člověk v sobě nese tvůrčí pra-informaci, Světlo a Život. Když dovolí, aby se
jeho duchovního jádra dotklo Světlo, které září do jeho temnoty nevědomosti,
područí a zavržení, když přijme toto Světlo, vzejde v silách vzniku dítěte Božího. Potom se v něm sjednotilo to, co je nahoře, s tím, co je dole. Oddělení
mezi Stvořitelem a stvořeným je zrušeno.
Download

Pentagram - Lectorium Rosicrucianum