P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
Gnose v aktuálním zjevení
2011
ČÍSLO
1
Časopis Mezinárodní školy
Zlatého Kříže s Růží
Lectorium Rosicrucianum
Časopis
chce čtenáře upozornit na
novou dobu, která započala ve vývoji lidstva.
Pentagram byl za všech časů symbolem
znovuzrozeného člověka, Nového Člověka.
Je však také symbolem Universa a jeho
věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.
Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li
uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když
člověk uskutečňuje pentagram ve svém
mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve
pak vstoupil na stezku transfigurace.
Časopis
vyzývá čtenáře,
aby tuto duchovní revoluci v sobě samých
připustili a uskutečnili.
P e n t a gr a m
Číslo 1/2011
Ideální město z ptačí perspektivy
Cesta k bezpečiu, potrave,
zdraviu a vzdelaniu
Město jako projekce lidského vývoje
Prototyp ideálneho mesta
Vnútorné a vonkajšie kresťanstvo
Evanjelium podľa Tomáša
Čísla, životní pravidla a kompetence
Výuka v Pythagorově
škole zaměřená na kompetence a pythagorejské náhledy 2010
Dávná moudrost v praxi
dneška
Pythagorova Zlatá slova
Svetlo so Svetlom, Oheň
s Ohňom
Monolog
Gnose v aktuálním zjevení
Referát o knize
Zlatá slova
Gnose v aktuálním zjevení
Kruh představoval ve všech
dobách tvar ideálního města.
Mozaika na podlaze nám
o tom poskytuje představu.
Pochází od známých marmorari, umělců pracujících
s mramorem v Římě
ve 12. století.
ůzné představy, jak by mělo
ideální město vypadat, můžeme
najít u starověkých národů. Modelem
toho byla starověká Atlantida, která
existovala možná jen na papíře. Ale
také Athény a Alexandrie sloužily po
dlouhou dobu jako vzor. Řecké slovo
„polis“ znamená však víc než jen soubor obytných domů a veřejných
budov. Byla tím míněna i krajina
obklopující město, z níž pocházela
obživa pro jeho obyvatele. Mnoho
řeckých měst zakládalo kolonie
kolem Středozemního a Černého
moře. Pro tyto kolonie bylo jejich mateřské město metropolí (métropolis),
s níž žily v kultovním svazku.
První křesťané neměli žádnou konkrétní představu o ideálním městě, přinejmenším ne o pozemském městě.
Zato měli vizi nebeského Jeruzaléma.
Jeho existenci bylo možné zažít již během pozemského života, a sice skrze
takové duševní vlastnosti, jako jsou
víra, veselá mysl, milosrdenství
a láska. Teprve později vznikly představy ideálních zemí a ideálních měst.
V časném středověku
se na základě četných proroctví věřilo, že Kristus se navrátí na Zemi a nastane tisíciletá říše míru, perioda
pokoje, štěstí a spravedlnosti. Nauka
o tisícileté říši se nazývá chiliasmus.
Joachim z Fiore (1145–1202) dal
této představě nový směr. Po letech
studia byl přesvědčen, že Bible obsahuje skryté poselství. Použil „Knihu“ nejen jako výchozí zdroj pro
morální nebo dogmatická pojednání,
ale také jako pomoc k porozumění
historickému vývoji a k předpovědi
dalšího vývoje. Našel kód, podle kterého vykládá události z Bible a jednání biblických osob. Rozlišuje tři po
sobě následující periody:
1. období Otce neboli Zákona
2. období Syna neboli Evangelia
3. období Svatého Ducha.
Třetí období by teprve mělo nastat. Ke dvěma předcházejícím periodám má třetí období vztah jako denní
světlo ke světlu hvězd nebo svítání,
jako léto k zimě a jaru. Bude to pro
člověka „svátek“, svět se stane jedním velikým společenstvím, „královstvím svatých“, které by mělo trvat
tisíc let.
Vliv Joachima z Fiore byl značný
a myšlenku tří následujících období
mnozí přijímali. Po něm ještě mnozí
filosofové historie pojímali světové
dějiny jako vývoj ve třech obdobích.
Základ této ideje nalézáme i ve filosofiích Lessinga, Schellinga a Fichta.
Francouzský filosof Auguste Comte
(1798–1857) viděl historii jako
vzestup od teologické fáze přes metafyzickou a dále k vědecké (a pozitivistické) fázi. Karel Marx to popsal
jako vývoj od primitivního komunismu přes třídní společnost ke skutečnému komunismu.
UTOPIA První
„moderní“ vizi ideálního města popsal Thomas More, rádce anglického
krále Jindřicha VIII. V roce 1516
napsal dílo Utopia o 110 stránkách.
Podle tehdejšího zvyku má formu
cestopisu. Zprávy o objevitelských
cestách byly populární a More příběh
napsal jako druh parodie. Ukázal
v Utopii praktická řešení mnoha
problémů, s nimiž se Anglie i zbytek
Evropy setkávaly.
More byl velmi zbožný muž, silně
vázaný na církev. Nebyl příznivcem
radikálních reforem. Proto se stavěl
proti mnoha zvykům a mravům,
které byly v Utopii běžné, např. proti
eutanasii, manželství kněží, rozvodům po vzájemné dohodě, náboženské toleranci… V Morově Utopii se
objevuje mnohé z toho, proti čemu
bojoval. Jeho záměrem bylo ukázat,
že skutečné křesťanské soužití by
muselo poměry v Utopii překonat.
Utopie měla daleko do ideálního
města. Například společenská kontrola byla tak velká, že dnešnímu čtenáři by snadno mohla připomínat
Orwelův román 1984.
Důležité zdroje pro popis ideálního města nebo státu lze nalézt jak
v Bibli tak v klasické literatuře. Ráj
nebo Elysejská pole byly vždy ideálními místy. Patří k tomu rovněž „nebeský Jeruzalém“. Ten by se měl
objevit, až očekávaným druhým příchodem Krista začne tisíciletá říše
míru.
Ve dvanáctém
a třináctém století, v časech vzrůstající prosperity Západní Evropy, se
města poprvé od starověku začala soustavně rozšiřovat. Nová města byla
stavěna na základě přesných a přísných půdorysů. Často měla města
chránit strategická místa, a měla
proto silná opevnění. Bylo logické,
že lidé začali opět přemýšlet o ideálním městě. Na konci šestnáctého
století se objevily vize budoucnosti
s konkrétním cílem. Existovaly skupiny, které chtěly smířit protestanty
a katolíky. Cožpak by nebylo možné,
aby křesťané žili spolu v míru? I to
se považovalo za určitý druh utopie.
Podobné myšlenky nacházíme
v hermetických spisech. Byly sepsány v řeckém jazyce a objevily se na
Západě po pádu Konstantinopole
v r. 1453. Předpokládalo se, že pocházejí z dob Mojžíse, tedy z let asi
1200 př. n. l. Údajně byly napsány
Hermem Trismegistem. Spisy kromě
jiného poukazují na možnost odvodit
rozmanitost všech vnímatelných jevů
z jediného zdroje, z Boha. K nejdůležitějším autorům a filosofům, kteří
byly ovlivněni hermetickými spisy,
patří Giordano Bruno (1548–1600).
Dospěl k poznání, že existuje nekonečný vesmír a nespočetné světy. Byl
také jedním z prvních, kdo pochopili,
že křesťanství vzniklo na egyptských
základech a přijalo symboly a znaky
ze starověkého Egypta. To byl důvod, proč byl roku 1600 upálen na
Campo di Fiore v Římě.
Chaldejské zdroje nás zpravují
o tom, že Hermes založil ve východním Egyptě zvláštní město. Bylo
12 mil dlouhé a v jeho středu byl palác
se čtyřmi branami. Východní bránu
střežilo zobrazení mluvícího orla, západní bránu býk, jižní lev a severní
hlídací pes. Nikdo nesměl vstoupit
do města bez jejich svolení. Hermes
založil také zahradu, v jejímž středu
rostl mohutný strom, který nesl
všechny plody. Palác byl korunován
majákem, který každý den – v sedmidenním cyklu – svítil jinou barvou.
Podél vod, které obklopovaly město,
byly rozmístěny sochy, které ochraňovaly před vším zlem a neštěstím;
pouze díky jejich existenci byli obyvatelé ctnostní a počestní. Jméno
města bylo Adocentyn. Jeho stopu
nacházíme v mnoha popisech ideálních států a měst včetně popisu
Voynichův rukopis
Nové Atlantidy
Slunečního státu od Tommase Campanelly.
Tommaso Campanella, stejně jako jeho přítel Giordano
Bruno, vstoupil v mladém věku do
řádu dominikánů. V roce 1592 byl
uvězněn pro stejné kacířské názory
jako Bruno a byl vězněn několik let
v Římě ve stejném vězení jako on.
Avšak unikl Brunovu osudu upálením a v roce 1595 byl propuštěn.
O tři roky později byl zajat znovu,
protože se pokusil zorganizovat povstání proti Španělům. V této vzpouře
hrála důležitou roli jeho předpověď,
že roku 1600 má začít nová éra.
Campanella byl podle vyprávění
velký statný muž, a musel tak mít
silný vliv na své okolí. Prorokoval
rovněž, že se Slunce více přiblíží
k Zemi. Povstání se nezdařilo a Campanella byl tentokrát vydán inkvizici,
která jej po dlouhou dobu krutě mučila. V roce 1601 byl nakonec přestěhován do vězení, kde mu bylo
dovoleno číst a psát. Tam napsal
kromě jiných věcí i Sluneční stát.
Originální italská verze nebyla za
jeho života vydána, ale v roce 1623
se v Německu objevila latinská
verze. Teprve roku 1626 byl Campanella podmínečně propuštěn. Zemřel
ve Francii roku 1639.
Podobně jako More a jiní autoři,
kteří psali o ideálním státě či městě,
byl také Campanella konfrontován se
zvláštním problémem. Vše by šlo
dobře ve státě, který by byl spravován nejmoudřejšími lidmi. Ale jak
lze v nedokonalém světě poznat
moudré muže? A pokud by byli nalezeni, jak by měli získat vládu?
Problém se zdál být neřešitelný. Autoři ho obešli tím, že popisují ideální
stav, jako by již byl skutečností. Způsob, jakým to vše bylo vytvořeno, zůstává zamlžen. Také Campanella
prezentoval svůj popis jako cestopis.
Tentokrát to byl mořeplavec z Janova, který se plavil s Kolumbem a vyprávěl svůj příběh velmistru řádu
Johanitů: „Uprostřed rozlehlé roviny
se zdvíhá mohutný kopec, na němž je
zbudována největší část města. Je rozděleno do sedmi kruhovitých částí,
pojmenovaných po sedmi planetách.
Z jedné části do jiné se lze dostat
čtyřmi dlážděnými ulicemi a čtyřmi
branami, které míří na čtyři světové
strany. Na vrcholu kopce je rozlehlá
rovina, v jejímž středu se tyčí chrám,
který je vyzdoben podivuhodnými
uměleckými díly. Chrám je dokonale
kruhový. Není obklopen zdmi, ale
spočívá na silných, krásně vypracovaných sloupech. Velká kupole má uprostřed menší, ještě výše čnějící věžičku;
v ní je otvor, který je právě nad oltářem. Na oltáři není nic jiného než
velká koule, na níž je zobrazen firmament, hvězdné nebe, a druhá koule,
na níž je namalována Země. Dále lze
v chrámu vidět klenbu kupole, představující všechny nebeské hvězdy od
první do sedmé velikosti označené
jmény a silami, jimiž působí na pozemské věci. Zdi města byly na
vnější i na vnitřní straně ozdobeny
mnoha sochami a zobrazeními. Na
úplně vnější zdi byly kromě jiných
sochy Mojžíše, Osirida, Jupitera
a Merkura. Zvláštní místo bylo vyhrazeno Kristovi a jeho dvanácti
učedníkům“.
Na dění ve Slunečním městě měla
pozoruhodně veliký vliv astrologie.
Campanella využil své znalosti této
oblasti jako základ pro politické a sociální uspořádání ideálního města.
Rovněž na podkladě astrologie používali poctiví a správně myslící vládci
města svou moudrost ve prospěch občanů. Vládci tvořili hierarchii. „Nejvyšším pánem u nich byl kněz,
kterého nazývali ve své řeči HOH;
naším jazykem bychom řekli: metafyzik. Byl nejvyšší hlavou ve všech pozemských i duchovních věcech
a všechny obchody a nesváry byly
rozhodovány podle jeho mínění. Byl
také nazýván Slunce. Pod ním stáli
tři hodnostáři Síla, Moudrost a Láska
neboli Pon, Sin a Mor.
Pon (Síla – Moc) byla odpovědná
za vojenské záležitosti a vnější politiku města. Sin (Moudrost) odpovídala za vědu, kulturu a vzdělání. Jejími
podřízenými byly mezi jinými astrologové, kosmografové, politici, lékaři a mravokárci. Mor (Láska) byla
odpovědná za plození, výchovu,
Nové Atlantidě
medicínu, pěstování rostlin, sklizeň
a jídlo. V Campanellově způsobu
myšlení tito tři představují hlavní
principy bytí. Jejich protivníky byli
tři hlavní negativní principy: tyranie,
klam a pokrytectví. Ve Slunečním
městě pro ně nebylo místo.
V praxi jsou
ideály nedosažitelné. V sedmnáctém
století, kdy zuřily náboženské války,
byla představa ideálního státu, který
by měl toleranci jako svůj základ, přijatelná jen pro nemnohé lidi.
Kniha Christianopolis od Johanna
Valentina Andreae popisuje takový tolerantní stát. Byla vydána roku 1619,
tedy rok po vypuknutí války, která
pak trvala 30 let. Švédské protestantské a francouzské katolické armády
bojující proti sobě se přesouvaly přes
Německo, přičemž střídavě uzavíraly
koalice s různými německými státy.
Byla to nejkrvavější náboženská
válka té doby. Během ní padla v bojích celá třetina tehdejšího německého obyvatelstva.
V roce 1627 byl vydán jiný
příklad takovéto utopie, Nová Atlantida od Francise Bacona (1561–1626).
Tento příběh vypráví o posádce lodi,
která chce doplout z Peru do Japonska
a Číny. Naneštěstí ztroskotá na neznámém ostrově. Ukáže se, že je to
země Bensalem. Je obydlena křesťanským národem a vládne tam sociální
a náboženská tolerance, a to rovněž
ve vztahu k židům. Na rozdíl od
Campanellova pojetí je zde základním kamenem společnosti rodina.
Ukáže se, že obyvatelé Bensalemu (stejně jako Bacon sám) ztotožňují americký kontinent se starou
Atlantidou. Duchovní vedení Bensalemu spočívá v rukou rady moudrých,
rovněž zvané Šalomounův dům. Jejím cílem bylo získat a zprostředkovat poznání o příčinách a skrytém
pohybu věcí a rozšiřovat hranice lidské moci, aby se mohly rozvinout
všechny možnosti. Baconovým cílem
bylo rozšířit lidské vědění, ale nikoliv co se týká „dobrého“ a „špatného“, jak tomu bylo v předešlých
stoletích, ale co se týká přírody.
Věda se měla osvobodit od domněnek a pověr a měla se zaměřit na
zlepšení podmínek lidského života.
V průběhu konce 17. století
a v 18. století se sice ještě objevovaly spisy o ideálním státě, ale spíše již
jako kritika tehdejší společnosti. Například satira Guliverovy cesty od Jonathana Swifta (1726) byla založena
rovněž na cestopisu. Od samého začátku byla tato knížka velmi populární a byla čtena od „parlamentu až po
dětské pokoje“.
Na začátku devatenáctého století se někteří utopisté
pokusili uskutečnit utopické ideály.
Kolem roku 1820 se Robert Owen
(1771–1858), anglický majitel továrny na zpracování bavlny, a francouzský hrabě Saint-Simon (1760–1825)
snažili zlepšit mizerné bydlení a pracovní podmínky dělníků. Dělali to na
základě duchovní vize, že „světlo
a vzduch“ jsou nepostradatelné pro
zdravý a šťastný život.
Po „únorové revoluci 1848“ učinil
Louise Blanc (1811–1882) ve Francii
pokus s „národními dílnami“, v nichž
měl stát nabízet pracovní místa.
Od těchto snah vytvořit „ráj pracujících“ se ostře distancovali Karel
Marx (1818–1883) a Bedřich Engels
(1820–1895) v Komunistickém manifestu (1847). Nazývali tento přístup
„utopickým socialismem“, v důsledku čehož získal pojem „utopický“
negativní nádech.
Marx a Engels chtěli dát přesný
„popis cesty“ k jejich „ideální společnosti“. V této souvislosti byla revoluce
nevyhnutelná, ovšem měla být pouze
začátkem velké změny. Na různých
místech světa došlo k pokusům prosadit jejich ideály nekompromisním
způsobem. Ale vždy se nakonec ukázalo, že utopie nemohou být uskutečněny. Mnohé z těchto pokusů se
zvrhly v diktatury a všechny opět zmizely. Je zřejmé, že uskutečnění musíme hledat na zcela jiné úrovni. 
The New Atlantis
The City of the
Sun
The Pursuit of the
Millennium. Paladio
Klassieke Teksten Classical Texts
Utopia
The Seduction of Place
Religion and the Decline
of Magic
Giordano Bruno and
the Hermetic Tradition
The Rosicrucian Enlightenment
očas histórie sa veľa rozmýšľalo
o „ideálnom meste“ a vytvorilo
sa veľa projektov. Niekedy to boli iba
abstraktné koncepcie, inokedy sa jednalo o aktívne pokusy, ktoré zohľadňovali všetky aspekty života. Niekedy
filozofi a myslitelia pracovali len architektonicky. Mnoho ľudí sa usilovne
zaoberalo „organizáciou šťastia“, čo
vlastne môžeme nazvať princípom
ideálneho mesta. Už iba označenie
„ideálne mesto“ poukazuje na túžbu
po dokonalosti, celistvosti a zdraví,
o ktoré sa ľudia vždy snažili. Aj v súčasnosti môžeme okolo seba vidieť,
ako sa ľudia pokúšajú dosiahnuť túto
celistvosť, niekedy reálnu, inokedy imaginárnu, pomocou spoločenskej organizácie, ktorej východiskovými bodmi sú
spravodlivosť, mier, sloboda, múdrosť
a láska.
Od Achnatona po Le Corbusiera, od Platóna po
Wijdevelda (architekta Renovy) sa
myslitelia domnievali, že „ideálne
mesto“ by sa mohlo stať realitou na základe jednoduchých koncepcií. Naša
moderná spoločnosť je konečným výrazom množstva takýchto projektov.
Zakladali sa na vrcholných ľudských
hodnotách, ktoré sa niekedy odrážajú
v istých mottách, ako napríklad
v mottu francúzskej revolúcie „Sloboda, rovnosť, bratstvo!“ Dva hlavné
prúdy dvadsiateho storočia, komunizmus a kapitalizmus, ktoré do veľkej
miery určili organizáciu našej modernej spoločnosti, sa tiež zrodili z myšlienky hľadania definitívneho šťastia.
Musíme ale konštatovať, že ani jednému z nich sa to nepodarilo.
Komunistický model hovorí: „Šťastie a blaho skupiny bude žiariť na každého jedinca, pokiaľ každý jedinec je
úplne podriadený cieľu.“ Ale zistili
sme, že táto filozofia kolektivizmu
a spoločného zdieľania všetkého bohatstva viedla k smrti miliónov ľudí.
Kapitalistický model oproti tomu tvrdí:
„Nadobudnutie moci, majetku a výrobných prostriedkov prispieva k šťastiu
jedinca. A keď je šťastný jedinec, tak
bude šťastná aj celá spoločnosť.“
Ešte nemôžeme s konečnou platnosťou urobiť hodnotenie, no máme už
dosť indícií (kolonizácia, preteky v zbrojení, znečistenie životného priestoru,
strata úcty k zákonom života a k Zemi,
drancovanie prírodných zdrojov, rozpad rodiny, násilie v mestách, finančná
kríza, …), aby sme mohli hovoriť o katastrofálnom výsledku.
Oba systémy sa zrodili z tej istej
túžby: z úsilia o šťastie a slobodu,
hoci napokon oba skončili vzhľadom
k svojmu pôvodnému cieľu v protiklade – v použití násilia. V jednom prípade štátom, ktorý uplatňoval zákony
diktátorským spôsobom, v druhom
prípade trhovou ekonomikou, ktorá
uplatňuje svoje zákony vytváraním
umelých potrieb a spôsobuje „odľudštenie“ človeka. Preto jeden bývalý
francúzsky prezident prehlásil: „Som
presvedčený, že liberalizmus vedie
k rovnakému neúspechu a k rovnakým
chybám ako komunizmus. Obidva sú
výplodmi ľudskej mysle.“
Môžeme si predstaviť, že kolektívne podvedomie sa tomu silne staví
na odpor. Ľudia sa uchyľujú do virtuálnych „miest“, vytvárajú si „ideálne“
životné podmienky prostredníctvom
drog, informačných sietí, „second life“
alebo prostredníctvom astrálneho cestovania. Dúfajú, že týmto spôsobom
uspokoja túžbu po šťastí, ktorú v sebe
nesú ako mučivý pocit túžby po domove a ktorú si vysvetľujú ako túžbu žiť
šťastný život vo svete bez násilia.
V súčasnosti si takmer každý uvedomuje, že medzi našou túžbou po
„skutočnom živote“ a svetom, v ktorom žijeme, existuje veľký rozdiel.
Preto vzrastá presvedčenie, že je nutná
skutočne prenikavá zmena. Ale aké by
mali byť charakteristické znaky tejto
zmeny? Mali by sme zmeniť inštitúcie,
zákony, spoločnosť? Ľudstvo vo
svojom úsilí po dokonalosti po dlhý
čas verilo, že „pokrok“ by mal byť
logickým pohybom k „čoraz lepšiemu“, k „čoraz viac“, čo napokon bude
viesť k dokonalému človeku v šťastnom a pokojnom svete. No ak sa pozrieme na pokusy kultúry, filozofie
a náboženstva za posledných 6500
rokov, potom musíme len priznať, že
tak dlho očakávaná fáza dokonalej ľudskej bytosti dá na seba ešte nejaký čas
počkať. Nevidno vari v takzvanej „rozvinutej“ ľudskej civilizácii alarmujúce
množstvo egoistických, nevedomých,
čudných, násilných, zložitých a nezodpovedných ľudí? Zdá sa, že ľudstvo
takmer systematicky vždy padne za
obeť novým problémom, ktoré mu zabraňujú uskutočniť jeho ideály. V nasledujúcom texte by sme radi uviedli
všeobecné črty týchto zdanlivo nevyhnutných nástrah.
Antické a stredoveké mestá boli
konfrontované so štyrmi veľkými
ťažkosťami. Vládcovia týchto miest
a štátov museli uzatvoriť zmluvy s inými mestami, štátmi a panovníkmi, aby
odvrátili ich nájazdy. Museli urobiť
opatrenia proti hladomoru, teda zabezpečiť naplnenie sýpok a rozvíjanie obchodu. Zápasili s väčšími či menšími
zdravotnými problémami a museli
mať podľa možností pod kontrolou
mor, choleru a iné epidémie. Tiež sa
museli zaoberať výchovou a vzdelávaním, aby nové generácie boli v budúcnosti schopné zabezpečiť prosperitu
mestských štátov a ich obyvateľov. Išlo
teda o:
1. zaručenie bezpečnosti,
2. správne hospodárenie so zdrojmi,
3. zabezpečenie zdravotnej situácie,
4. zaistenie funkčného systému vzdelávania a výchovy.
Sú v roku 2011 problémy v rozvojových krajinách odlišné? Pozrime sa na
niektoré problémy, s ktorými sú konfrontované africké štáty. Musia nájsť
spôsob, ako ukončiť ozbrojené konflikty medzi kmeňmi a národmi, ktorých
výsledkom sú tisícové obete vojen.
Musia sa stať sebestační vzhľadom na
základné životné potreby a vyvinúť
lepšie fungujúce poľnohospodárstvo.
Potom je tu ešte nekonečný boj proti
vírusu HIV a AIDS. Musí sa zlepšiť
kvalita i dostupnosť vody, a práve tak
aj infraštruktúra týchto krajín. Veľmi
dôležité je čítanie a písanie, no napriek
veľkému záujmu detí vzdelávanie
chýba: musia byť postavené školy
a vyškolení učitelia. Teda opäť sa
stretávame so štyrmi piliermi: bezpečnosť, hospodárenie so zdrojmi,
zdravie a vzdelávanie.
Môžeme sa ľahko dať zlákať
k úsudku, že tieto štáty sú ešte stále
„rozvíjajúce sa“ a že vyvinuté, tzv. „vyspelé“ krajiny už tieto problémy nemajú. Ak by tomu skutočne tak bolo,
potom by vyspelé krajiny nemuseli vynakladať toľké peniaze a ľudské zdroje
na tieto oblasti. No skutočnosť je iná
a neúprosná.
Z celosvetových vojenských výdavkov pripadá na vyspelé štáty 70 % (na
celú Afriku iba 2,5%).1 Severná Amerika a Európa sú najväčšími spotrebiteľmi energií. Samotná Severná Amerika
má rovnakú energetickú spotrebu ako
celá Ázia, hoci má 8,6x menej obyvateľov.2
Verejné výdavky jednotlivých
štátov na zdravotnú starostlivosť na
jedného obyvateľa (vyjadrené v amerických dolároch) boli v roku 2003 takéto3:
Nemecko
Francúzsko
USA
Nórsko
Afganistan
Bangladéš
Burundi
Demokratická republika Kongo
2506
2273
2548
4167
4
4
4
4
Výchova a vzdelávanie patria v európskych krajinách k oblastiam s najväčšími výdavkami (napríklad v roku
2006 vo Francúzsku vynaložili na
vzdelávanie 60 miliárd EUR, čo je
15 % celého národného rozpočtu).4
Preto náš záver je: čím je štát rozvinutejší, tým väčšie výdaje dáva na
obranu, využívanie zdrojov, zdravotníctvo a vzdelávanie.
Teda štyri základné problémy sa
javia byť stále rovnakými, a to bez
ohľadu na miesto, dobu či systém
vládnutia. No rozvinuté krajiny často
tieto problémy kryjú viac-menej úspešne pomocou investícií miliárd nekrytých dolárov. Aj v 21. storočí sú
bezpečnosť, hospodárenie so zdrojmi,
zdravie a vzdelávanie štyrmi najdôležitejšími problémami na svete. Životné
pomery pre dokonalé šťastie sa ukazujú byť nedosiahnuteľným cieľom, hoci
sa oň ľudia neprestajne usilujú – pretože nemôžu konať inak. 
růzkumy v prvním desetiletí
21. století ukázal, že 80 % západního obyvatelstva se domnívá, že
oteplování Země představuje největší
nebezpečí z těch, která ohrožují naši
planetu. Na druhém místě je to problém
přelidnění. Počet lidí na zeměkouli rostl
miliony let a kolem roku 1800 dosáhl
1 miliardy. Pro druhou miliardu bylo potřeba 130 let. A trvalo jen 45 let, aby
v roce 1975 stoupl počet lidí na 4 miliardy. Dnes, v roce 2011, je na Zemi
6,5 miliardy lidí, kteří podle prohlášení
Spojených národů o lidských právech
mají stejná práva a nároky na disponibilní zdroje. Kdyby všichni obyvatelé
Země měli stejnou spotřebu energie
jako obyvatelé západního světa, byla by
celosvětová spotřeba energií takřka
pětkrát vyšší a v roce 2050, kdy se očekává 9 miliard obyvatel, osmkrát vyšší.
Spojené národy a mezinárodní vědecké instituce se pokoušejí vyzkoumat,
jaké následky takový nárůst obyvatel
bude mít. Někteří vědci se domnívají,
že se lidstvo bude svým růstem samo dusit a jeho počet se sám bude redukovat.
Jiní horují pro regulaci porodnosti. Také
nejsou vyloučeny epidemie nebo jiné
katastrofy, které by způsobily zástavu
přebujelého růstu populace, jenž hrozí
planetě. Tak se dnes sám člověk stal pro
člověka problémem.
Jsme vyzýváni, abychom šetřili
energetickými zdroji a nasadili všechny
své intelektuální schopnosti, aby bylo
Salines Roayales
garantováno přežití lidstva. Dokážete si
ale představit, že základ celého problému obecně vězí v příchodu člověka na
tuto planetu?
Není snaha o sebezachování příčinou všech problémů? Vzpomeneme-li
si na začátek popisu této problematiky – potřeba bezpečí, hospodaření se
zdroji, zdraví a výchova – poznáme, že
mají jedno společné: strach ze ztráty
existujících struktur, ze ztráty života,
majetku, kultury a také strach ze ztráty
vlastních dobytých pozic.
Pomíjivost, mizení všeho, co v čase
a prostoru nabylo formy – to stojí před
lidstvem jako strašák. Nedotýkáme se
tím hluboce uloženého bolavého místa?
Zkusme si představit svět bez času
a prostoru, tedy svět, v němž neexistuje
vznik, rozkvět, zánik, svět bez konce,
bez vyčerpání zdrojů, bez ukončení
života… Fundamentálním problémem
lidstva je jeho existence v prostoru
a čase. V našem srdci jsme si stvořili
prostor pro lidský stavební plán tohoto
světa, pro „já“ a osobnost. Prokazuje se
to však jako smrtelná stavba. Největším
omylem, a také možná největší zradou,
jsou domněnky a předpoklady, že na
tomto světě je možný trvalý pokrok. Se
vší energií, která v nás je, běžíme za
smyšleným štěstím, které nám stále
uniká. Dokud se neosmělíme rozpoznat
a pochopit, že ten psycho-biologický
člověk, jak ho známe, ať je jakkoli kultivovaný, nikdy nedosáhne dokonalosti.
Nemá k tomu schopnosti, nejsou mu
dány. Aby se stal dokonalým, musí vycházet z dokonalého plánu. V našem nedokonalém stavebním plánu, ve skicách
stavby viditelného látkového člověka,
je to jako v nějakém druhu hypotéky, je
v něm již obsaženo rozpuštění a konec.
V celých dějinách to byla právě města, která
odrážela potřeby lidí a jejich života
v daném čase. Prostředí, která si člověk
vytvářel, poukazuje i na jeho stav vědomí.
Co máme v sobě, to stavíme, to necháváme povstat ve formě domů, budov, sociálních organizací, zákonů,
v kultuře, vědě, náboženství a politice.
Město je zrcadlením, projekcí lidského
vědomí.
A z toho můžeme vyvodit axiom:
„Město je obraz toho, jací jsme“!
Jinak řečeno: Abychom našli ideální
město, musíme nejdříve najít ideální lidstvo. 
ideli sme, ako sú ľudská bytosť
a jej životné prostredie navzájom silne závislé. Ľudská bytosť nemôže žiť bez iných, je to spoločenská
bytosť. Vzájomná interakcia s ostatnými je nevyhnutná, má pre človeka zásadný význam. Preto vznikli formy
spolužitia, sídla – osady, dediny
a mestá. Odohrávajú sa tam debaty,
ľudia sa zdokonaľujú v uvedomovaní
si seba navzájom a získavajú vhľad
a vedomie. Naše okolie dokonca v skutočnosti odzrkadľuje naše vedomie.
Preto sa s hľadaním dokonalého mesta
vynoria ďalšie otázky:
– Existuje dokonalý človek?
– Aké má vlastnosti?
– Kde ho môžeme nájsť?
V mýtoch, legendách a svätých písmach, ktoré odnepamäti vždy sprevádzali ľudstvo, nájdeme opisy človeka
ako dokonalej bytosti – niekedy predstavovanej žiarivým lietajúcim drakom, ktorý sa pohybuje vo všetkých
dimenziách, inokedy hrdinom alebo
ako bytosť rovná bohom. V hermetických textoch sa niekedy popisuje
ako „jedno s Bohom“, ako „nekonečná sféra, ktorej centrum je všade
a ktorá je bez hraníc“.
Lao-c´ popisuje takú ľudskú bytosť ako jedno s Tao: „Tao je prázdne
a jeho žiarenia a účinky sú nevyčerpateľné.
Ja neviem, koho je dieťaťom. Skôr
ako bol najvyšší Boh, ono bolo.“
Ružokríž hovorí o človeku ako
o mikrokozme. Táto pôvodná ľudská
bytosť existovala od pradávnych čias.
Vyvinula sa ako Božská bytosť v duchovnom poli. Zdrojom jej života je
univerzálne Svetlo a v tomto poli je
aktívna, celkom v zhode s vibráciou
Svetla. Toto pole možno označiť za
ideálne mesto. Je to životné pole,
ktoré sa prirodzene prispôsobuje zákonom Absolútna a má rovnakú vibráciu
ako pôvodná energia. Keď akýmkoľvek spôsobom popíšeme toto pole –
ako nirvánu, svätý Jeruzalem, mesto
Boha alebo Svätého Ducha, týka sa to
tej istej superdimenzionálnej reality –
pôvodného poľa života, v ktorom žije
a rozvíja sa nesmrteľné ľudstvo.
Jedinou metódou konečného prekonania problémov
ľudstva v skutočnosti je znovuoživenie pôvodného mikrokozmu, v ktorom
žije ľudská osobnostná bytosť. Pokým
žijeme v čase, musíme sa usilovať riešiť problémy bezpečnosti, prírodných
zdrojov, zdravia, vzdelávania a znečistenia. Vyžaduje to naša kultúra a naša
vnútorná civilizovanosť a všetci z nás
k tomu musíme seriózne prispievať.
Avšak podstata všetkého, ktorá je
večná, nie je vystavená týmto problémom, pretože v svete bez priestoru
a času, v poliach života pôvodného
ľudstva, nemajú životné procesy koniec, sú bez hraníc. V tomto poli nie
je viac nutné zápasiť alebo sa snažiť
ostať nažive: tam totiž všetko a každý
má svoje dokonalé miesto v nekonečnom rozvoji života. Keď sa naučíme rozumieť životným zákonom
nášho obnoveného malého sveta,
mikrokozmu, a budeme ich poslúchať,
prispievame k tomu, aby sme dosiahli
ideálne mesto. Ako to prebehá?
Mikrokozmos ako emanácia Božskej idey vlastní všetky Božské atribúty. V jeho jadre pôsobí energia
Božského Slnka, preto sú jeho životné hospodárstvo a energetické zdroje
nevyčerpateľné. Ako plne vyvinutá
večná bytosť nemôže mikrokozmos
byť ničím ovplyvňovaný, nič nemôže
porušiť jeho celistvosť, jeho zdravie.
Nie je viac podriadený účinkom času,
je súčasťou poľa nevyčerpateľnej
múdrosti a znalostí.
V našej metafore je tento malý
svet archetypom ideálneho mesta.
Prostredie, v ktorom sa ľudská bytosť
rozvíja, sa prispôsobuje vedomiu,
privádza jeho vlastnosti k vyjadreniu.
Tak človek žije v pôvodnej čistej jednote s veľkým celkom. Je to dokonalý
model integrácie, v ktorom všetci slúžia všetkým.
Čisté, univerzálne kresťanstvo otvorilo ľuďom túto cestu. Moderný Ružokríž nerozpráva o historickom
Kristovi, ale o novej životnej praxi,
o živote v univerzálnej Kristovej energii a s univerzálnou Kristovou energiou. V tejto sile sa ideály premieňajú
na vnútornú realitu. A to, čo gnostici
volajú „Kristom“, je prototyp dokonalého mikrokozmu.
Každý človek nosí v sebe princíp
Krista, duchovné semiačko obnovy
mikrokozmu. Preto každá ľudská bytosť je schopná premeniť svoj život na
cestu rekonštrukcie a približovať sa
dokonalosti. Potom jej bude ukázaná
pravá cesta a bude vedená k dokonalosti, k ideálnemu mestu. „Kristus“ je
mikrokozmický človek, na ktorého
môžeme nahliadnuť ako na „ideálne
mesto“. V Evanjeliu podľa Lukáša
rovnako ako v Evanjeliu podľa Tomáša čítame: „Kráľovstvo je vo vás
a okolo vás.“
Z tohto všetkého
môžeme porozumieť dôvodu, prečo
rozikruciáni 17. storočia prostredníctvom Johanna Valentina Andreae
popísali ideálne mesto ako „Kristianopolis“. Toto nezobrazuje bratskou komunitu v pozemskom zmysle, pre
ktorú sa obyvatelia rozhodli v závislosti od morálnej úrovne svojho
života, ale mieni sa tým večné a pretrvávajúce božské mesto, ktoré možno
nájsť na vnútornej duchovnej úrovni.
Je to mesto, komunita a spoločnosť,
v ktorej zaznieva svet večného života.
Všetky rôzne školy mystérií, ktoré
počas histórie nasledovali jedna za
druhou, vytvorili takéto vnútorné, pokojné, vyrovnané a harmonické pole.
V tomto poli sa spojili muži a ženy,
aby vnútorne uskutočnili alchymický
proces obnovy mikrokozmického života. Týmto spôsobom oslobodili
sami seba od priestoru a času a vstúpili do pôvodnej ríše ľudstva.
Keď skupina mužov a žien na báze ich vnútorného
Kristovho princípu praktizuje takýto
život zmeny vedomia, má to odraz
v spoločnosti. V určitom období sa vyvinú také okolnosti, ktoré všetkým,
kto sú k tomu vnímaví a pripravení,
ponúknu veľké možnosti túto cestu uvidieť a po nej kráčať. Je ale dôležité
chápať, že tieto možnosti sa ponúkajú
len v určitom obdobiu a nebudú zdokonaľovať alebo skrášľovať náš svet,
hoci môžu pôsobiť ako balzam. Ich
cieľom je spojiť naše vedomie s vnútornou realitou večného života, s ideálnym mestom. Existujú tri typy miest:
Najprv je to časovo-priestorové mesto,
v ktorom sa znova budujú štyri piliere: bezpečnosť, hospodárenie so
zdrojmi, zdravie a vzdelávanie. Toto
mesto sa vždy opäť stráca a opakovane sa znovu staví. Je to spoločenský
vývoj, ktorý nie je schopný byť nositeľom akejkoľvek perspektívy v zmysle
pôvodného života. Ďalej je to „mesto“,
ktoré sa objavuje na krátky čas, v ktorom škola vykonáva alchymickú prácu transfigurácie. Taká škola ukazuje
spôsob obnovenia mikrokozmu energiami pôvodného života, a to má určitý účinok na svet a spoločnosť.
V priebehu dlhých vekov existovali rôzne gnostické, oslobodzujúce
spoločenstvá a školy mystérií.
Z geografického pohľadu boli založené a pôsobili z Číny, indicko-iránskeho regiónu a Malej Ázie smerom do
Bulharska, Veľkej Británie a južného
Francúzska. Tieto komunity vždy prinášali nový impulz, ktorý vždy spôsobil aj sociálne zmeny. Praveká
egyptská spoločnosť, gnóza Maniho
alebo bratstvo albigénskych sú niekoľké príklady toho, čo dokáže uskutočniť rozvoj gnostického bratstva
v krajine alebo na kontinente. Hoci
tradičné náboženstvá a politickí vládcovia bojovali proti týmto spoločenstvám ohňom i mečom, nesmieme
podceňovať ich vplyv. Vedomie ľudí,
ktorí s takýmito spoločenstvami prišli
do styku, bolo vždy podnietené k rozmýšľaniu a konaniu a vždy v ňom
bola posilnená túžba za slobodným
a oslobodzujúcim životom.
A napokon existuje dokonalé všadeprítomné mesto vo večnosti, kde
má svoj večný príbytok mikrokozmické ľudstvo. Toto mesto nepozná
priestor ani čas, ale večný a ustavičný
rozvoj v poli nového duševného života, v dokonalom a všadeprítomnom
poli života, ktorého vyjadrením je absolútna láska. 
omášovo evanjelium začína slovami: „Kto odhalí zmysel týchto
slov, nezakúsi smrť.“ No namiesto
seriózneho hľadania významu týchto
slov boli definitívne vyhlásené za heretické, kacírske a teda nepravdivé.
Ako sa to mohlo stať? Bolo vôbec
aspoň niečo pochopené zo skutočného
významu týchto slov?
V časoch raného kresťanstva neboli
žiadnym problémom rozdiely v interpretácii medzi rôznymi skupinami,
pokým sa v 2. storočí cirkevný otec
Irenaeus nezačal znepokojovať. Vyhlásil, že by mala existovať len jedna
cirkev. A iba tí, ktorí sa pripoja k tejto
cirkvi, boli podľa neho ortodoxní
kresťania s pravou vierou. K tým,
ktorí v jeho očiach neboli pravoverní,
patrili gnostici Valentinus, Basilides,
Montanus a Marcion.
Irenaeove názory sa postupne rozšírili natoľko, že koncom 4. storočia
sa cirkev stala pevnou inštitúciou. To
umožnilo v širokej miere zaviesť prísne riadenie a tvrdé pravidlá. Do platnosti vstúpili tri radikálne opatrenia:
– Rozhodlo sa, ktoré knihy boli sväté
a ktoré nie. Cirkev prišla s kánonom,
zbierkou dokumentov, ktoré určili,
ktoré rukopisy budú raz a navždy
súčasťou Biblie.
– Na čelo cirkvi vymenovali biskupa.
– Učenie cirkvi dogmaticky určilo,
v čo by ľudia mali veriť. Počas
ďalších koncilov a cirkevných zhromaždení bolo toto učenie obohacované a podrobnejšie vypracovávané.
Následky sa prejavili veľmi silne: dokonca ani objavenie približne 13 evanjelií v Nadž Hammádí v roku 1945
nedokázalo zmeniť takmer dvetisícročný kánon, a to navzdor tomu, že
cirkevné učenie sa značne odchyľuje
od obrazu Ježiša, ktorý nájdeme v objavených evanjeliách. Tieto manuskripty opisujú učenie, podľa ktorého
žili a pôsobili pôvodní kresťania
a ktoré bolo známe pred Irenaeom.
Predstava o Ježišovi Nazaretskom,
ktorú v počiatkoch cirkev mala, bola
nejednoznačná a dlho sa neustálila.
Až v roku 451 počas Chalcedonského
koncilu bola diskusia o tom uzatvorená. Štyri a pol storočia sa diskutovalo
o otázke, akým spôsobom boli v Ježišovi spojené a pôsobili božská a pozemská podstata. Athanasius to vo
svojom Vierovyznaní pádne formuloval takto: „A hoci On je Boh aj človek, predsa nie je dvoma, ale jedným
Kristom.“
Toto chápanie sa presadilo a ta
časť apoštolského vyznania víry, ktorá
sa týka Ježiša, bola nakoniec formulovaná takto: Ježiš Kristus je jednorodený syn. Tým bola daná a akoby do
kameňa vyrytá klasická predstava:
Boh má iba jediného syna, ktorý bol
na Zemi zrodený ako Bohočlovek.
V gnostických učeniach a mystických náboženstvách
z čias pred naším letopočtom je
„božský človek“ dobre známym javom a vzťahuje sa na božie zrodenie,
ktoré sa uskutoční v ľudskej bytosti.
Aj v pôvodnom kresťanstve bola táto
predstava uznávaná. V evanjeliu
podľa Lukáša sa spomína, že pri Ježišovom krste sa ozval hlas z nebies:
„Ty si môj milovaný Syn, v ktorom
som našiel zaľúbenie.“ Niektorí cirkevní otcovia k tomu pripojili slová
zo Žalmu 2: „…ja som ťa dnes splodil.“ Vychádzali teda z toho, že
Božie zrodenie sa odohralo počas
Ježišovho života, a nie už pri jeho narodení.
V Žalme 2 sa hovorí o božom zrodení, ktoré počas svojho života môže
zažiť každý človek. Bola by to obmedzená interpretácia, ak by sa tieto slová týkali len Ježiša. Niečo podobné
sa stalo so slovami z evanjelia podľa
Jána: pojem „jednorodený“ bol vysvetľovaný v tom zmysle, že Boh-Otec
má len jedného syna, zatiaľ čo text
v skutočnosti znamená „zrodený z jedného“, teda „zrodený z Boha“. Tento
verš bol pravdepodobne pridaný neskôr, pretože o dva verše dopredu
(Ján 1:12) sa opisuje Božie zrodenie
v ľudskej bytosti: „A všetkým, ktorí
Ho prijali, dal moc stať sa deťmi
Božími…“. A vo verši 13 sa ďalej
hovorí: „…ktorí nie z krvi, ani z vôle
tela, ani z vôle muža, ale z Boha sú
zrodení“.
ktorý zdôrazňuje jeho ľudský pôvod
(1:1): „Rodokmeň Ježiša Krista, syna
Dávidovho, syna Abrahámovho…“,
zatiaľ čo Lukáš rodokmeň začína slovami (3:23): „Ježiš, …ako sa myslelo – syn Jozefov, …“ a končí ho
slovami (3:38): „…syn Adamov,
a ten bol syn Boha.“ Môže nás napadnúť, že tým je myslený nielen
božský aspekt Ježiša, ale predovšetkým božský pôvod človeka. Cirkev
v histórii však tomu venovala len
malú pozornosť.
Na prvý pohľad
sa zdá, že evanjeliá podľa Lukáša
i Matúša kladú dôraz na telesné narodenie Ježiša. To platí obzvlášť pre
evanjelium podľa Lukáša. Text je natoľko zameraný na látkové zrodenie,
že sa zvyčajne interpretuje len z vonkajšej hmotnej a historickej stránky.
Matúš začína rodokmeňom Ježiša,
Vedci stále diskutujú o dobe vzniku Tomášovho evanjelia, no existujú silné
argumenty v prospech skorého datovania niektorých jeho častí do obdobia okolo roku 50 nášho letopočtu,
zatiaľ čo iné časti pochádzajú z obdobia okolo roku 130 nášho letopočtu.
Z obdobia okolo roku 60 nášho letopočtu pochádza prvé oficiálne uznané evanjelium, Evanjelium podľa
Marka. Na rozdiel od štyroch evanjelií z Biblie nemá Tomášovo evanjelium súvislý príbeh. Je to zbierka
Ježišových výrokov (logionov),
v ktorých sa neobjavuje príbeh Ježišovho života. Rovnako nehovorí ani
o utrpení, ani o vzkriesení. V dôsledku toho je evanjelium podľa
Tomáša menej obmedzené a menej
ovplyvnené rôznymi spôsobmi výkladu.
V Tomášovom evanjeliu Ježiš
sám seba nenazýva Božím synom. Naproti tomu upozorňuje svojich žiakov
na ich božský pôvod: „Ak sa Vás opýtajú: ‚Odkiaľ ste prišli?’, odpovedzte
im: ‚Prišli sme zo Svetla, z miesta,
kde Svetlo vzniklo samo od seba.‘ Je
večné a prejavilo sa vo vašej podobe.
Keď sa Vás spýtajú: ‚Vy ste ním?‘,
odveťte im: ‚Sme jeho deťmi a sme
vyvolení živého Otca.‘“ Teda tu sú
žiaci privádzaní k uvedomeniu si skutočnosti, že aj oni sú deťmi živého
Otca. A v logione 108 Ježiš dokonca
hovorí: „Ktokoľvek pije z mojich úst,
stane sa takým ako ja…“. Keď Ježiš
hovorí o sebe, vždy to robí tak ako
v logione 77: „Ja som Svetlo, ktoré je
nad všetkými vecami. Ja som všetko.
Zo mňa všetko povstalo a ku mne
všetko dospelo. Rozštiepte kus dreva,
a som tam. Zdvihnite kameň, a nájdete ma tam.“
V týchto slovách obzvlášť vystupuje univerzálny charakter evanjelia
podľa Tomáša, ktorý nie je v ostatných evanjeliách. Vidíme tu paralelu
s taoizmom. Keď Zhuang Zi vravel
jednému žiakovi, že Tao je všadeprítomné, ten sa ho spýtal: „Môžete byť
trochu jasnejší?“ Zhuang Zi ukázal
na mravca, ale žiak to nepochopil.
Potom ukázal na burinu, a keď žiak
stále nechápal, ukázal na zrnko
piesku. Egyptská Gnóza pozná tú
istú myšlienku, keď Hermes hovorí
Asclepiovi: „Ten, kto pozná seba
samého, pozná všetko.“
Evanjelium podľa Tomáša ponúka možnosť
prehliadnuť všetky historické interpretácie, takže človek bude schopný
opäť rozpoznať svoj božský pôvod
a žiť z toho, čo je v ňom večné: „Povedz nám, aký bude náš koniec?“
Ježiš povedal: „Našli ste už začiatok,
že hľadáte koniec? Vidíte, koniec
bude tam, kde je začiatok. Blažený je
ten, kto stojí na začiatku: ten rozpozná koniec a nezakúsi smrť.“ 
ezi početními úkoly, které učitelé zadávají žákům, nesmějí
chybět Pythagorovy úlohy. Podle něj
se „nesmrtelní bohové“ božského světa projevovali jako čísla. Ta tvoří, či
spíše přímo jsou zákony Univerza.
Výuka počtů, které jsou teď především,
jak se zdá, nástrojem ke zprostředkování informací, se pythagorejským
rozpracováním mění v magické, jiskřivé a vibrující dění. Každého se to
osobně dotýká, neboť každý spoluurčuje výsledek již kvalitou svého vyzařování. Co přinesou nadcházející
léta? Plus, nebo minus?
Kdo si je vědom naší momentální, rozhodující, dech beroucí odpovědnosti
za budoucí osud celé Země, pro toho
se napínavé zkoušky ze sedmého svazku příběhů Harryho Pottera stávají
pouze společenskou dětskou hrou na
slunečném písečném pobřeží. Dnes
jde o všechno, nebo nic. Volbě již
nelze uniknout.
V dnešní době děti již nemohou počítat nebo slabikovat, tak nás informuje
svět výuky. Rovněž učitelé a učitelky
jsou tak školeni. Za pachatele těchto
nedostatků jsou označovány reformy
výuky, které byly provedeny v posledním desetiletí a které kladou důraz na rozvoj kompetencí. Místo aby
doba výuky zprostředkovala základní
znalosti v jazyce, počtech a historii,
využívá se k tomu, aby se děti naučily provést prezentaci a natrénovaly
komunikační dovednosti. Dnešní
mládež – nedotčena něčím tak banálním, jako je správné čtení, gramatika, letopočty, dělení nebo procentový
počet – může svým kamarádům pomocí moderní virtuální techniky posílat
informace o všem možném, získané
a posbírané na internetu. Přitom otevřenou zůstává otázka, zda jsou získané informace správné.
Nářky nad výukou existovaly a existují ve všech dobách a ve všech kulturách. Na celé
zeměkouli existují děti a dospělí, kteří
jsou vyučováni. Co se učí a jaký kulturní rámec určuje jejich povinnosti,
to se velmi liší podle období i oblasti.
Lidé se mění a s nimi i způsoby výuky, stejně tak jako nářky nad ní. Dá
se říci, že to není nic nového.
Při tom všem ale existuje jedna
výuka, která se nikdy nezměnila. Vymyká se stávajícím, veřejně regulovaným učebním metodám. Je to výuka
o mystériích života. Učební látku představují stále tatáž témata, jako například: člověk jako mikrokosmos; jeho
vztah k makrokosmu; jeho původ;
jeho nesmrtelná duše.
Tato výuka se uskutečňuje v duchovních školách, které existovaly
a existují na Zemi ve všech stoletích
a které jsou vedeny Bratrstvem, „knězi a kněžkami“. Nekoná-li se výuka
veřejně, pak tajně a za zavřenými
dveřmi, pro málo žáků nebo také
pro mnoho. Při tom je oslovována
představivost člověka. Jednou takovou školou byla také Pythagorova
škola.
Pythagoras se narodil
přibližně 550 let př. Kr. na řeckém
ostrově Samos. V biografiích se
praví, že již velmi mladý cestoval do
Egypta, aby studoval u kněží v Memphisu a v Thébách. Poté se učil
u Chaldejců astronomii a u Féničanů
geometrii a rovněž mystické rituály
jejich mágů. Říká se také, že byl zasvěcen v různých školách mystérií.
Po svých studijních letech se
Pythagoras krátce vrátil zpět na
Samos, ale pak kvůli politickým
problémům svůj rodný ostrov opustil
a vydal se do Krotonu v jižní Itálii.
Tam založil svou školu, jež údajně
existovala 400 let.
Škola měla dvě oddělení, jedno
uzavřené, školu mystérií, a jednu veřejnou větev. Podle toho existovaly
rovněž dvě skupiny žáků: „posluchači“ a „následovníci“. „Posluchači“
navštěvovali veřejnou školu a dostávali lekce z teorie hudby a matematiky.
„Následovníci“ byli přijati do školy
mystérií a žili v uzavřeném společenství.
Jejich výuka začínala několika
lety mlčení. Studium zahrnovalo
mimo jiné učení o inkarnaci, mystiku
čísel, gnosi, matematiku a hudbu.
Učilo se, že člověk je božského původu a ke svému původu se musí opět
vrátit. Cíle výuky ve škole mystérií
bylo dosaženo tehdy, když vyvíjející
se žák byl schopen ukončit cyklus
znovuzrození. „Následovníci“ žili vegetariánsky a podle přísných pravidel
Zlatých slov Pythagora (viz rámeček).
Poprvé v dějinách k nim patřily také
ženy, mezi nimi Pythagorova manželka a jeho tři dcery.
Učení o číslech zaujímalo nejdůležitější místo. Čísla byla základ
pythagorejského učebního systému.
„Nesmrtelní bohové“, o nichž se vypráví v příbězích a mýtech, jsou
podle Pythagora ve skutečnosti čísla.
Zpřítomňují zákony Univerza a jeho
stvoření. Podobné poznatky nalezneme v kabale.
Čísla jsou ve své podstatě živými
formacemi energie, jejichž rozličné
uspořádání a pořadí je vyjádřeno matematickými zápisy, figurami. Utvářejí
a určují životní podmínky v makrokosmu i v mikrokosmu.
Podle Pythagora je číslo 10 základem
veškerého stvoření. Číslo 10 je složeno z částí, které Pythagoras nazývá
Tetraktys, tedy „čtveřicí“ 1 + 2 + 3 +
4 = 10. Tetraktys byl svatý symbol
a obsahoval tajemství neustálého tvoření a obnovy.
Čtyři úrovně tohoto svatého symbolu
vysvětloval Pythagoras následovně:
1. Monáda je symbolem jednoty,
stavu bytí před stvořením.
2. Diáda symbolizuje první pohyb
v procesu stvoření: štěpení monády
na dva póly, na Východě označované jako jin a jang.
Zlatá slova od Pythagora
3. Triáda symbolizuje sjednocení
obou pólů pomocí zprostředkující
síly.
4. Tetráda je symbolem pro vzniklé
stvoření, Univerzum. V látce ji
znázorňují čtyři elementy, oheň,
vzduch, voda a země.
Poznatky v této oblasti byly v Pythagorově škole předávány jen „následovníkům“, a to pod podmínkou přísného
držení v tajnosti.
Číslo jedna jako
původ v sobě zahrnuje všechna
ostatní čísla, aniž
by v sobě jakékoliv
jiné (číslo) zahrnovalo
jeho. Ono vytváří každé
číslo, aniž by ho jakékoliv číslo
vytvořilo. Corpus Hermeticum
Egyptská
Pragnose
Oficiální instituce, jak je
tomu ve všech dobách, nebyly idejemi,
které se vyučovaly v pythagorejské škole, nijak nadšeny. Učení o vlastní vnitřní
božskosti a skutečném formování všeho
stvoření věčnými, živými a život darujícími matematickými sestavami, figurami zas jednou bylo na kordy s diktátory,
kteří by chtěli udržet lidstvo v nevědomosti. Škola v Krotonu byla proto opakovaně napadána a nakonec, 400 let po
svém založení, byla zapálena. Kromě
toho byli v průběhu staletí mnozí přívrženci Pythagora zavražděni. Avšak zničeny mohou být jen budovy a zavražděni
jen lidé, nikoliv poznatky. A tak Pythagorovy poznatky po staletí ovlivňují
různé novoplatónské, hermetické, kabalistické a gnostické tradice.
Například Apollonius z Tyany, novoplatónský filosof z prvního století po
Kr., řekl perskému králi, že by chtěl být
seznámen „s věděním tvých mágů,
abych si ověřil, zda jejich poznatky sahají tak daleko, jak se mi doneslo. Já sám
zvěstuji učení Pythagora ze Samu“. Nejvýznamnějším dílem tohoto Pythagorova následovníka je Nykthemeron.
Avšak ani dnešní hudba by neexistovala bez Pythagorovy „harmonie
sfér“. Pythagoras kromě jiného zavedl
nauku o tónových intervalech kvartě,
kvintě a oktávě. Jeho poznatky byly
v hudbě využívány až po Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750).
Co se dříve učili
jen vybraní lidé, kteří složili přísahu mlčenlivosti, je dnes přístupné každému
na internetu. Léta trvající cvičení ve
správném životním postoji, například
podle životních pravidel z Pythagorových Zlatých slov, předtím než byl
člověk zasvěcen do zákonů stvoření,
již není obvyklé. Těmto internetovým
zveřejněním se říká „demokratické
a transparentní“. S tím jsou spojena nebezpečí v důsledku přibývajícího počtu
nevědoucích čarodějových učňů, avšak
ta jsou smetena ze stolu pozitivně vnímanými výrazy.
Snad by se měla, musí-li se již změnit výuka počtů, do koncepce výuky
přijmout také Pythagorova nauka. A jako
konsekvence z toho plyne: proč ne také
Pythagorova životní pravidla? Můžeme
je totiž označit jako „kompetence“. 
De gulden Verzen van Pythagoras en
andere Pythagoreesche Fragmenten
Das Nykthemeron des Apollonius von Tyana
odle legendy se Pythagoras
dokázal vyskytovat na více
místech současně. Obrazně to můžeme říct i v dnešní době, protože jeho
filosofie značně ovlivnila etiku, astronomii, hudbu a matematiku.
V Shakespearově Kupci benátském se říká:
„Pojď Jessico! Podívej, jak je nebeská pláň vyložena kroužky svítivého zlata! I ten nejmenší kroužek,
který vidíš, ve vzletu zpívá jako anděl,
v chóru jasnookých cherubínů. Tak
plni harmonie jsou věční duchové.
Jen my je, protože tento vetchý šat
z prachu nás těsně zahaluje, nemůžeme slyšet.“
Pythagorejci vytvářely skupiny
s určitými životními pravidly. Z toho
se dochovaly jen zlomky. Podle Dikaiarchose Pythagoras učil, že duše je
nesmrtelná. Všechno, co vzniká, se
v určitém koloběhu časových změn
rodí znovu. Vzhledem k tomu není
nic absolutně nové. Vše, co žije, je
vzájemně spřízněno, protože se podílí na jednom Životě. Muži i ženy byli
rovnoprávnými členy pythagorejské
školy. Žili ve společenství a také veškerý majetek byl společný. Dokonce
i objevy na hudebním, matematickém
a astrosofickém poli byly považovány za společný majetek. Objevy byly
připisovány Pythagorovi ještě i po
jeho smrti.
V etice kladl Pythagoras na nejdůležitější místo kontemplativní život:
„Jsme cizinci na tomto světě a tělo je
hrob duše. Nesmíme se však pokoušet uniknout z něho sebevraždou, protože jsme nedílnou součástí Boha
a jeho majetkem. On je naším strážcem a když nám k tomu nedá příkaz,
nesmíme uniknout ze zdejšího bytí.
V tomto životě existují tři typy lidí, které lze přirovnat k návštěvníkům
podivně. Kdo však někdy nečekaně
pocítil něco ze strhujícího „poznání“,
které matematika mnohdy přináší –
stejně jako poznání na cestě osvobození – ten Pythagorovu pojetí porozumí.
olympijských her. Nejnižší třída jsou
obchodníci, další jsou účastníci závodů a nejvyšší třída jsou diváci.
Nejvyššího tříbení a čistoty se dosahuje nezištnou moudrostí a vědou.
Člověk, který se jim věnuje, je opravdový filosof; usiluje cílevědomým
a účelným způsobem osvobodit se
z kruhu zrození.“
Slovo „teorie“ má, jak říká moderní filosof Bertrand Russell, orfický
původ. Pochází tedy z mysticko-náboženského hnutí a učení antiky. V něm
byla duše vnímána jako božský element, který je mnoha inkarnacemi nakonec osvobozen z těla. To slovo se
také dá opsat jako „horoucí, soucitná
kontemplace“. „Teorie“ mohla vést
jak k matematickému poznání, tak
i k hlubokému vhledu. To slovo díky
pythagorejcům postupně dostalo svůj
současný význam. Ale pro ty, kdo
byli inspirováni Pythagorem, si podrželo část významu extatického odhalování. Pro toho, kdo ve škole studoval
matematiku s nechutí, to může znít
Z pythagorejských pravidel pro život
jsou kromě jiného zachována Zlatá
slova Pythagora. Chtěli bychom část
z nich citovat:
Uctívej především nesmrtelné bohy,
jak bylo zákonem stanoveno a zavedeno.
Pokorně cti sliby a hrdiny naplněné dobrem a Světlem.
Prokazuj také Démonům, kteří působí v tomto světě, úctu, která jim náleží.
Měj úctu k rodičům a všem blízkým příbuzným.
Z ostatních lidí si zvol za přítele
toho, který vyniká mravní čistotou.
Propůjč vždy svůj sluch jeho jemnému napomínání a ber si jeho
ctnostné a prospěšné jednání za vzor.
Vystříhej se v nejvyšší možné
míře toho, zavrhnout svého přítele
pro malý poklesek; síla svobodné
vůle a určení osudem leží totiž velmi
blízko sebe.
Přísně dbej na to a cvič se v tom,
abys překonával následující vášně:
chtivost, lenost, smyslnost a hněv.
Nečiň nic zlého (nedůstojného)
ani v přítomnosti jiných, ani když jsi
sám.
Nech se vést svým smyslem pro
čest.
Dbej na spravedlnost ve svém jednání a mluvení.
Zvykni si vždy reagovat rozvážně.
Měj stále na paměti, že je osudem
určeno, že všichni lidé musí zemřít
a že statky Štěstěny jsou nejisté a ztrácí se, jakmile je obdržíš.
To se týká také všech neštěstí,
která lidé podle Božího ustanovení
utrpí: snášej s trpělivostí svůj osud,
ať už přinese cokoliv, a nereptej
nikdy proti. Avšak pokoušej se, jak
nejlépe umíš, jej zlepšit.
A měj na paměti, že osud tato neštěstí většinou neposílá dobrým lidem.
Mezi lidmi existuje mnoho způsobů odůvodňování, dobrých i špatných.
Neobdivuj je příliš rychle, ale ani
je neodmítej.
Když však budou hlásány nepravdy, naslouchej jim s mírností a ozbroj
se trpělivostí.
Při každé příležitosti měj na zřeteli to, co ti nyní řeknu:
Nenechej se žádným člověkem,
ani jeho slovy, ani jeho činy svést
nebo přemluvit, abys řekl nebo udělal
něco, co pro tebe není prospěšné.
Poraď se a uvažuj před tím, než
začneš jednat, aby ses nechoval pošetile.
Neboť to je způsob bídného člověka, mluvit a jednat, aniž by přemýšlel.
Konej jen to, čeho nebudeš později litovat nebo co ti nemůže uškodit.
Nedělej nic, čemu nerozumíš, ale
uč se všemu, co musíš vědět, a budeš
mít příjemný život.
V žádném případě nezanedbávej
zdraví svého těla, nýbrž mu dej jídlo
a pití v potřebné míře a dopřej mu pohyb, který potřebuje.
Míním to vše v míře, která ničemu
neškodí.
Zvol si takový způsob života,
který je přiměřený a řádný, ale ne
přepychový.
Vyhýbej se všemu, co vyvolává
závist.
A nebuď zbytečně marnotratný,
jako je člověk, který neví, co je nutné,
vhodné a čestné.
Nebuď nikdy chtivý nebo hamižný.
V tomto případě je důležitá správná
míra.
Konej jen to, co ti neuškodí, a přemýšlej dříve, než začneš konat.
Když se ukládáš k odpočinku, nedovol, aby spánek zavřel tvá víčka
dříve, než svým rozumem prozkoumáš všechny své činy toho dne. Co
jsem udělal špatně? Co jsem vykonal? Co jsem zanedbal, co jsem musel udělat? Když při tom zjistíš, že jsi
jednal špatně, potom se za to velmi
pokárej. A když si udělal něco dobrého, raduj se z toho.
Konej všechna tato pravidla důkladně, dobře o nich přemýšlej a miluj je celým srdcem.
Povedou tě na cestu božské ctnosti.
Vskutku, to přísahám při něm,
který vložil do naší duše posvátnou
čtveřici (tetraktys), že do ní zasadil
věčné bytí.
Nezačínej nikdy práci, aniž bys
před tím požádal bohy, aby dokončili,
co chceš začít.
Když se ti to stane zvykem, poznáš
spojení nesmrtelných bohů s lidmi,
které se ve všem projevuje a všechno
překonává.
A také budeš vědět, že podstata tohoto vesmíru je všude stejná.
Potom nebudeš toužebně očekávat to, v co se nedá doufat. A nic na
Athénská škola
tomto světě ti nezůstane utajeno.
Stejně tak budeš vědět, že lidé si
svůj špatný osud volí svobodně.
Nešťastníci! Nerozpoznali a nepochopili, že to, co je pro ně dobré, je
blízko nich. Pošetilost omámila
jejich smysly. Jen málokteří vědí
o vykoupení ze zla.
Necháváte se bouřemi života
strhnout na jiné cesty než na cesty
pravdy, na cesty k nekonečnému utrpení.
Neboť osudný svár, který je vám
vrozený, vás všude pronásleduje,
zmítá vámi nahoru a dolů a vy to nevidíte.
Místo abyste se od toho odklonili
a odpoutali, přizpůsobujete se a poddáváte se tomu, čeho byste se měli
vyvarovat.
Ó Die, otče náš, chceš-li osvobodit lidi od všeho utrpení, které je
utiskuje, ukaž jim, kterému druhu
Démonů slouží. Ale ponechej jim odvahu. Lidská rasa je božská. Příroda
jim odhalí to svaté a dovolí jim
všechno uvidět. Když ti sdělí svá
tajemství, můžeš vykonat všechno,
co jsem nabídl. A uzdravením duše je
vysvobodíš od všeho zlého a všech
zármutků.
Ale již v první zkoušce se zdrž začátků toho, co my nazýváme nedobré,
k čištění a osvobození duše. Rozlišuj
všechno správným způsobem a všechno
dobře prozkoumej.
Nech se stále vést porozuměním,
úmyslem a duchovní silou, které přicházejí z výšin.
A když odložíš své smrtelné tělo
a staneš se čistým éterem, staneš se
bohem, který je nesmrtelný, nepomíjející. A smrt už nebude mít více vládu
nad tebou. 
The Golden Verses of Pythagoras and
other Pythagorean Fragments
The Dream of Reason A history of western philosophy from the
Greeks to the Renaissance
De geschiedenis van het
denken The history of thinking
The Merchant of Venice
The Great Initiates
ento božský stav je nám tiež
dnes približovaný vo výrazoch
ako „iskra ohňa“ alebo „kvapka z (božského) oceánu“ či dokonca „dieťa
Boha“. To je veľa čestných titulov!
V skutočnosti je na chvíľku vnímame
ako istý druh poézie – a opäť prejdeme ku každodennému programu. Je
to príliš veľa pocty – a všedný deň nepreukazuje veľa z tohto „obrazu a prirovnania“.
Každý človek, ktorý nie je celkom
zaslepený samoľúbosťou, poznáva
svoje obmedzenia a neschopnosť chrániť sa pred nečakanými zvratmi osudu. Veľmi často si vytvára vyššiu
moc, na ktorú sa môže obrátiť s prosbou, boha. Potom vyleje celé svoje
srdce tomuto bohu, ktorého následne
uctieva a zbožňuje, aby mu nakoniec
predložil zoznam svojich prianí. To je
primitívny obraz Boha. Na jednej
strane človek zaujíma pokorné a podriadené postavenie, a na strane druhej
prichádza vzbura a zatrpknutosť, ak sa
žiadaná pomoc nedostaví alebo ak
vypadá inakšie, než človek očakával.
Tento stav zodpovedá kultúre modlenia, ktorá už po stáročia udržiava
zdeformovaný obraz boha a človeka.
Je to podobné spôsobu, akým pozeráme na hviezdy: naše vedomie vníma
hviezdy v jednej rovine, no ich skutočná vzdialenosť voči našim očiam
je rôzna, niekedy len ťažko vyjadriteľná číslami. Na tom samotnom nie
je nič zlé, lebo vieme, že sa tu stretáme s optickým klamom a že na získanie skutočného obrazu sa môžeme
uchýliť k inému prístupu, napríklad
k vedeckým prístrojom. S tradičnou
predstavou o bohu tak ale nemôžeme
urobiť. Akokoľvek správne a hlbokomyseľné môžu byť v tejto súvislosti
slová ako „Pán“ alebo „Stvoriteľ“,
prevažne evokujú v našom pozemskom
vedomí predstavy úcty, moci, trestu
a odmeny. Dokonca vykupiteľské
„Boh je láska“ je často redukované
na bežnú svetskú ľudskú dobrotu.
Napriek tomu všetkému nás pomerne veľa dôveryhodných zdrojov
pobáda modliť sa, dokonca „modliť
sa neprestajne“, medzi inými Paracelsus alebo majster Eckhart. Tiež v mnohých spisoch univerzálnej múdrosti,
ktoré sa dotýkajú oslobodenia duše,
nájdeme túto radu.
Pojem „neprestajne“ je celkom
pozoruhodné označenie. Môže tým
byť myslený rituál, ako sme ho vyše
opísali, žalospev alebo chválospev?
Predstaviteľné by to bolo, pretože
„neprestajne“ takmer každú sekundu
nášho života máme priania, očakávania a túžby. Ako by potom ale vyzerala naša každodenná činnosť? Aj
keď by sme sa stiahli do úplnej samoty, stále by sme mali množstvo
svetských potrieb, úloh a povinností,
ktoré by nás odvádzali od tohto modlenia. Preto sa „neprestajné modlenie“ zdá byť nesplniteľná požiadavka.
No v pojme „modlenie“ sa skrýva
omnoho viac, ako sa na prvý pohľad
zdá. Je za ním skrytý omnoho hlbší
význam!
Často sa stretávame s tým, že v súvislosti s modlením sa hovorí o pohybovaní sa iným smerom. To však nie
je mienené fyzicky. Týka sa to skôr
vedomia, duše alebo vnútorného stavu
a pocitu. Ide teda o vnútro človeka,
vnútorné ľudské bytie. V Evanjeliu
dokonalého života (Evanjeliu dvanástich svätých) apoštoli vstupujú do
„kruhu palmových stromov“, kde ich
Ježiš vyučuje. Hermes „medituje o podstatných veciach“ – a stretne sa s Pymandrom, svojou vnútornou večnou
bytosťou. Odporúča sa nám: „Choď
do svojej komôrky a hovor k Otcovi
v sebe.“ Sme vyzývaní „k výstupu na
horu“, „k pozdvihnutiu svojho srdca“
a „k vstupu do hornej miestnosti“. To
všetko sú výrazové formy, ktoré nám
naznačujú podstatu a ducha opravdivej modlitby.
Ak na toto potom aplikujeme
„neprestajne“, opustíme náš bežný
prírodný priestor a vstúpime do inej
dimenzie, vyššej špirály. Je to stav,
ktorý nie je mimo nás, ale skôr v našej „vnútornej komôrke“. Tam nájdeme osobný bod kontaktu s naším
skutočným životným poľom, našou
„krajinou pôvodu“, božským svetom.
Na tomto životnom poli sa naša pozemská osobnosť so svojím ja-vedomím nezúčastňuje, ale napriek tomu
je táto osobnosť nástrojom na nadobudnutie vyššieho vedomia; má za
úkol urovnať a pripraviť chodník do
tohto iného sveta.
Toto vyššie vedomie, toto nové
myslenie je u väčšiny ľudstva ešte
stále v ranej fáze vývoja. Je charakterizované tým, že prekonáva záujem
o seba aj o sebaudržiavanie bežným
intelektom, teda o animálnu dušu.
A k tomu teraz Goetheho výrok
dobre sedí. To, čo sa deje v makrokozme, to sa odráža v mikrokozme:
ako hore, tak dolu. To neprejavené –
Duch – začne rozhovor s tým, čo je
prejavené – s ľudskou bytosťou v jej
najširšom pôvodnom význame. Spočiatku sú to krátke záblesky ako padanie hviezd na tmavej oblohe, ale
postupne sa prejavia ako svetelná
šnúra, ktorá bude čím ďalej tým viac
určovať a sprevádzať naše životy. Jej
farbou je žiarivé šťastie, jej jazykom
je sloboda. A máme úplnú voľnosť
v tom, či sa chopíme podávanej pomáhajúcej ruky, alebo sa obmedzíme
na zvažovanie, literatúru a – keď sa
nám to hodí – na krátku účasť na zasvätených zhromaždeniach, pričom
naďalej zostaneme takí, akí sme. Ale
kto je schopný odolávať kráse a túžbe,
keď sa už raz prejavila v duši?
Catharose de Petri, duchovná veľmajsterka Školy Ružokríža, to vyjadrila takto: „Čítajte list v svojom srdci
a podľa toho jednajte.“ Teda ora et labora, modli sa a pracuj. Táto dvojitá
rada má ďalekosiahle dôsledky. Ak
budeme zachovávať protiklad medzi
obvyklým „každodenným programom“
a tým iným svetom, tak prijatý svetelný impulz sa zmení na také bremeno,
ktoré nebudeme schopní uniesť – ani
mentálne, ani fyzicky. Hermetická
múdrosť vraví: „Videl si oba svety
a v oboch si zbieral skúsenosti. Teraz
Predigten.
Justus in perpetuum vivet. Kázne.
Justus in perpetuum vivet.
urob spomedzi nich výber!“ A tento
pozitívny výber (alebo skôr: toto radostné prijatie) je presne to, čo je mienené výrazom „neprestajné modlenie“.
To nie je vynucovanie a forsírované
udržiavanie raz daného vzťahu, ale
znamená to už viac sa nestotožňovať
s našou pozemskou podobou. Kvôli
obrovskému rozdielu vibrácie nemôže to pozemské udržiavať spojenie so
Svetlom. Len Svetlo je schopné tak konať, Svetlo so Svetlom, Oheň s Ohňom.
Môžeme sa obrátiť a privrátiť sa k nebeskej bytosti, ktorou principiálne
v najhlbšej podstate sme. To nie je
nič viac ani nič menej ako zaujať
miesto, pre ktoré sme určení: pomáhať prejavovať Božiu ideu.
Môžeme čítať a nasledovať list
v našom srdci. Tým sa nám otvára
celkom nový, a predsa dobre známy
svet, hoci v takom každodennom programe, ktorý kladie dôraz na niečo
iné. Ten svet, o ktorom som predpokladal, že ho zakúsim (iba) vo svojej
vnútornej komôrke, teraz ukazuje
moju skutočnú bytosť ako v zrkadle:
to božské začína rozhovor so svojím
vnútorným obrazom vo mne, a to
celkom novou rečou, ktorej nerozumiem, ale predsa ju poznám, a ktorá
obklopuje moju dušu akoby jemnou
žiarou. – Bez dychu na to hľadím. 
Aforizmy
dějinách lidstva existují periody,
ve kterých se svět Ducha obzvláště silně přibližuje světu lidstva. To
platí také pro naši dobu. V takové periodě se může zvláštním způsobem
vytvořit pole doteku a setkání, ve
kterém mohou být svět Ducha a svět
proměn po nějaký čas „společně taženy vzhůru“. Hledající člověk pak může v takovémto poli vědomě vstoupit
do světa Ducha.
Všechna původní náboženství –
a tedy také původní křesťanství, které
bylo dalekosáhle gnostické – vytvářela taková pole doteku. V díle Gnose
v aktuálním zjevení bylo popsáno tvoření, výstavba a vývoj tohoto pole doteku v naší moderní době, a sice na
základě historického vývoje Duchovní
školy Kříže s Růží.
Pole doteku je „živé tělo“, vědomě
udržovaný systém s myšlením vyladěným na svět Ducha a se zkušenostmi
a silami, které podporují a posilují
živý celek. V něm se zrcadlí obraz
vlastností a sil duchovního člověka.
Pole „živého těla“ je tedy struktura siločar, které jsou ve shodě se siločarami pravého člověka. Tak se může ten,
kdo získá kontakt s tímto polem, přiblížit strukturám pravého, duchovního člověka. A tak v tomto poli doteku
duchovního pole s naším přirozeným
světem může každou vývojovou fázi
stupínek po stupínku v sobě zažít
a uskutečnit.
Existuje sedm fází, které odpovídají
sedmi „zářením“ Ducha. A přitom je
jeden stav zároveň předpokladem pro
ten následující. Přesto je všech sedm
stavů přítomno současně a navzájem
se stimulují.
Kromě toho má pole doteku dva póly.
Jeden z nich se nachází zde v našem
světě a je udržován živý skupinou
lidí usilujících ve škole Kříže s Růží.
Druhý pól leží v jemnohmotné oblasti a je svobodný. Svět Ducha se spojuje jak s lidmi naší oblasti, tak také
s duševním lidstvem té jiné oblasti.
Živé tělo je takříkajíc silné elektromagnetické pole, koule se dvěma
póly. Jeden pól tvoří ti, kteří se nacházejí ve svobodném duchovním
poli. Tento pól umí přitáhnout síly
duchovního světa a dát je k dispozici
všem, kdo chtějí na sobě pracovat
tímto způsobem.
V knize Gnose v aktuálním zjevení se
podrobně líčí historický vývoj této
magnetické struktury. Nutná intenzita a síla totiž na začátku ještě nebyla
Jan van Rijckenborgh
Gnose v aktuálním zjevení
přítomna, musela se teprve vybudovat. Vždy musí na začátku existovat
skupina lidí, kteří ve svém vědomí
vnímají hlas Ducha a přemýšlejí
o tom. Jejich reakce se projevuje
v jasném rozumově-mravním životním postoji. Trvá-li tento stav dostatečně dlouho, může první paprsek
Ducha, paprsek síly, proměnit nitro
skupiny tak, že se to vnitřní stane způsobilé pro další dotek.
Ve druhé fázi se paprsek Světla
aktivuje. Člověk začíná vnímat vlastnosti Ducha vědomě. Temnota zaniká
a v člověku se rozlévá Světlo. Tak se
silové pole stává světelným polem.
Živé tělo, tato magnetická struktura
se pak může přímo spojit s druhým
aspektem Ducha. Protože druhý paprsek je známý rovněž jako „Slunce“,
Jan van Rijckenborgh to nazval „světelné zrození Krista v člověku“. Toto
světelné zrození je rozhodujícím momentem jak v životě jedince, tak ve
vývoji duchovní školy. Když se pak
srdce a hlava pozvolna promění, mohou všechna záření Ducha pracovat
ve smrtelném těle harmonickým způsobem na stavbě transfigurovaného
těla. To je to „nádherné“ nebo „zvelebené“ tělo, které pak následně po
odpadnutí pomíjivého těla existuje
nadále nepomíjivě.
Podmínkou pro světelné zrození je
především předání lidské vůle do
„vůle Boží“, odevzdání se energiím
nové tvůrčí síly. Jsou-li srdce a hlava
harmonicky naladěny na vývoj duševního člověka, pak ten smrtelný
tyto energie bez zábran připustí. Pak
mohou pracovat v něm a skrze něj,
k užitku jednotlivce, k užitku skupiny, a tím k užitku celého lidstva.
Kniha končí naléhavou kapitolou
o obecné reakci lidstva na přiblížení
duchovního světa. Autor staví tuto
reakci do protikladu se strukturovanou a metodickou reakcí duchovní
školy, neboť v ní jsou nové vysoké
energie asimilovány. První z nich se
označuje jako „Pistis“ – poznání –
a druhá jako „Sophia“ – moudrost. 
De Gnosis in actuele openbaring
Žijeme v době totální světové revolty. Věk Ryb ustupuje věku Aquaria, éře
Vodnáře.
Jako vždy v dějinách lidstva, také tento přechod je provázen intenzivním
Božím usilováním. Gnose se zjevuje celému lidstvu jako vědění a zároveň jako
síla k záchraně. Je přítomná a působí nyní, v živém dnešku, v nás a kolem nás.
Každý člověk je povinen na Gnosi reagovat. Avšak způsob, jak reaguje, závisí zcela na jeho stavu vědomí. Gnose jej může z jeho stavu bytí pozvednout
teprve tehdy, když člověk může na základě skutečného pochopení říci: „Staň
se mi podle tvé vůle“.
V této knize jsou podrobně vysvětleny velkolepé perspektivy, které Gnose
v aktuálním zjevení člověku nabízí.
burina = plevel
čoraz = stále
čudný = divný
evanjelium = evangelium
hoci = ač, i když
inokedy = jindy
kázně = kázání
krajina = země, stát
krst = křest
kvapka = kapka
len = jen
nadobudnutie = získání
najprv = nejdříve
nájsť = najít
napokon = nakonec, konečně
napriek = navzdory, přes to, vzdor
tomu
neprestajne = neustále
obete = oběti
odkiaľ = odkud
odporúčať = doporučovat
ovplyvňovať = ovlivňovat
pobádať = nabádat
pokým = dokud
poľnohospodárstvo = zemědělství
ponúknuť = nabídnout
posvätný = posvátný
preteky = závody, soutěžení
pričom = přičemž
rovnako = rovněž, stejně
rozštiepiť = rozštípnout
semiačko = semínko
skôr = dříve
skorý = dřívější
spomedzi = mezi (nimi), z nich
sprevádzať = provázet
spýtať = zeptat
starostlivosť = péče
takmer = téměř
túžba = touha
uňho = u něj
urobiť = učinit
vari = snad
väčší = větší
veľa = mnoho
vravieť = hovořit, říkat
výdavky = výdaje
vzbura = vzbouření, vzpoura
zdieľanie = sdílení
zvyčajne = obvykle
žiara = záře
žiarenie = záření
forsírovat – upřílišňovat, přepínat, podporovat (za každou cenu; násilnými
prostředky)
heretický – odmietnutý cirkvou a vyhlásený za nevyhovujúci jej učeniu, viere
a dogmám, teda kacírsky a nepravdivý
kánon – soubor pravidel, předpisů, zásad a směrnic
kodex – starobylá, ručně psaná kniha
kompetence – souhrn a rozsah předpokladů pro určitý projev
(Výraz se používá ve školství, jeden z nejnovějších programů
výuky se nazývá „Rozvoj klíčových kompetencí“.)
Díla vydaná v českém jazyce:
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců.
Distribuce Kosmas s.r.o.
www.kosmas.cz
Poraď se a uvažuj před tím, než začneš jednat, aby ses nechoval
pošetile.
Neboť to je způsob bídného člověka, mluvit a jednat, aniž by
přemýšlel.
Konej jen to, čeho nebudeš později litovat nebo co ti nemůže
uškodit.
Nedělej nic, čemu nerozumíš, ale uč se všemu, co musíš vědět,
a budeš mít příjemný život.
V žádném případě nezanedbávej zdraví svého těla, nýbrž mu
dej jídlo a pití v potřebné míře a dopřej mu pohyb, který potřebuje.
Míním to vše v míře, která ničemu neškodí.
Vyhýbej se všemu, co vyvolává závist.
Pythagoras ze Samu, přibližně 550 př. Kr.
Download

tento odkaz - Lectorium Rosicrucianum