Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 3 • 2010
Pramen sv. Floriána u Dalkovic (k článku na str. 8).
Náměstí v Trhovém Štěpánově na pohlednici vydavatele Františka Kameníka
(rok vydání neuveden, fotograf neznámý, odesláno z pošty v Trhovém Štěpánově
23. 10. 1922) (k článku na str. 13).
OBSAH ČÍSLA
Na Kačíně – tradiční lokalita ochrany přírody na Podblanicku (M. Klaudys)
Obnovená studánka sv. Floriána u Dalkovic (J. Vlček) Nález mincí ze 13. století z Vlašimi (P. Schneider)
720 let města Trhového Štěpánova (1) (J. Vlček)
Navštívil K. H. Mácha hrad Borotín? (P. Schafferhans)
Skladatel a dirigent Gustav Mahler a Vlašim (J. Svoboda)
V Žinicích postavili novou kapličku (J. Moudrý)
Malíř a krajinář Augustin Satra (1877 – 1909) (1) (J. Štogrová)
Z historie ochotnického divadla v Čechticích (1) (S. Rýdlová)
Sto let tělocvičné jednoty Sokol v Sázavě a Černých Budech (M. Štědra)
Příloha
Ze starších čísel
Vítězství. (J. Honner)
Slavný den 28. října 1918. (L. Trmal)
Regionální literatura
Trhový Štěpánov na starých pohlednicích (J. Nusek)
Příběh velkovévodkyně Toskánské (J. Říha)
Cestou kříže Votickem (R. Cáder)
Český Merán č. 14 (V. Kovařík)
Vyšel nový Sborník vlastivědných prací z Podblanicka (L. Hanel)
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Život ve vlašimském zámku za války a po válce (1) (H. Erbertová)
Jak vlašimský František šel na vandr (J. Zábranská)
Rodná vesnička (J. Jarolímková-Lipinská)
Zprávy a sdělení
Životní jubileum profesora Josefa Petráně (R. Cáder)
O autorce povídky Pod Skálou (J. Jarolímková-Lipinská)
Příběh památného dubu u Měchnova (J. Urban)
Za Pavlem Vašákem (R. Cáder)
Vzpomínka na Jaroslava Lašťovičku (L. Kesner)
Nejlepší ekoporadenský počin roku (2) (J. Urban)
Vyhlášena soutěž Malujeme s muzeem (V. Hanusová) 2
8
9
13
16
20
23
25
29
32
I
II
II
III
III
IV
V
VI
IX
IX
X
X
XII
XV
XVI
XVII
XVII
Vážení čtenáři,
Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 3, 2010
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 20. 8. 2010
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 18 Kč (DPH 10 %),
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
třetí číslo letošního ročníku vlastivědného čtvrtletníku Pod
Blaníkem přináší mnoho zajímavých článků, dovolte mi však
Vaši pozornost nasměrovat hned k prvnímu z nich. Martin
Klaudys se v něm věnuje cenné přírodní lokalitě, která je
v „hledáčku“ ochrany přírody již téměř padesát let. V mnoha
ohledech může být toto území vhodným příkladem, na kterém
lze demonstrovat vývoj krajiny a (ne)úspěšnost úsilí o ochranu
zdejší přírody.
Ještě v poválečné době dávají tušit záznamy botaniků bohatost společenstev rostlin v zemědělské krajině na Podblanicku. Mozaikovité uspořádání a obhospodařování polí
a luk, existence drobných i rozsáhlejších obecních pastvin
umožňovala existenci celé řady dnes vzácných či dokonce již
vyhynulých druhů rostlin i živočichů. Významné ochuzení
biodiverzity zemědělské krajiny přinesla kolektivizace,
vytvoření velkých celků půdy a intenzifikace výroby. Naopak
okrajové a výnosově nevýznamné pozemky byly opouštěny.
Pro mokřadní louky znamenalo největší pohromu jejich plošné odvodňování („meliorace“), často jako součást tzv. náhradních zemědělských rekultivací. Narovnávání vlastnických
vztahů po roce 1989 již nemohlo tento vývoj zvrátit, především z důvodu zpřetrhání vazby hospodářů k půdě spojené se
změnou stylu života. Naopak dále pokračovalo opouštění půdy,
její zalesňování či zastavování.
Většina pastvin, luk, mezí a úvozů s výskytem zvláště chráněných druhů z naší krajiny zmizela, aniž byla objevena a popsána. Lokalita Na Kačíně u Kuňovic mezi taková místa nepatří, díky znalosti jejích přírodních hodnot byla již v šedesátých
letech ušetřena odvodňovacích prací. Přesto i administrativní
opatření státní ochrany přírody její hodnoty nedokázaly
uchovat do dnešních dnů, než jen ve zlomcích. Odvodnění
jejího okolí spojené se zorněním a úplnou obnovou travních
porostů, zalesnění její části před deseti lety a zejména nesečení
po několik desetiletí způsobily své. Rosnatku okrouhlolistou
a další vzácné druhy bychom zde dnes již marně hledali. Přesto
patří mezi několik málo luk, které je nutno uchovat, které
jsou posledními místy s výskytem celé řady ohrožených druhů
v širokém okolí. Snad se to díky péči dobrovolných ochránců
přírody podaří a budou uchovány poslední lokality mnoha
druhů.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo
XIV. ročníku) bude 20. října 2010. Uvítáme kratší i delší
příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii,
kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své
poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka,
Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky
přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické
podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky, pokud možno,
doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
„NA KAČÍNĚ“ – TRADIČNÍ LOKALITA OCHRANY
PŘÍRODY NA PODBLANICKU
Lokalitu „Na Kačíně“ najdeme mezi obcemi Kuňovice a Mnichovice u Vlašimi, na levé straně od
silnice spojující obě obce, cca 1 km severozápadně
od Kuňovic. Lokalita se rozkládá v mělkém údolí, které se zvolna svažuje k středem protékajícímu
malému místnímu toku.
Návrh ochrany pochází již
z šedesátých let
Přírodní hodnoty lokality popsal Václav Zelený
(Zelený, 1966). Lokalitu zmiňuje ve své práci i Vodolán (1967). Myšlenka návrhu chráněného území byla vytvořena na základě jednání V. Zeleného
a pracovníků SSPPOP SKNV Praha v roce 1967
jako návrh na státní přírodní rezervaci. Již v roce
1969 bylo nutné za zachování vodního režimu bojovat společnými silami V. Zeleného a pracovníků
SSPPOP SKNV Praha, když byla lokalita zařazena do melioračních plánů.
Co bylo v lokalitě „Na Kačíně“ hodné ochrany?
Představovala zachovalý komplex mokřadních společenstev Podblanicka s četnými vzácnými druhy
rostlin. V centrální části lokality to bylo přechodové rašeliniště se společenstvem svazu Caricion
fuscae s porosty ostřic a suchopýrů, na bultech rašeliníku se zde vyskytovala rosnatka okrouhlolistá
(Drosera rotundifolia). V silně zamokřených místech rostla vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata)
a mochna (zábělník) bahenní (Potentilla palustris).
Na středové rašeliniště navazovala mokřadní louka se společenstvem svazu Calthion s bohatým výskytem prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) a tolije bahenní (Parnassia palustris). Okrajové, střídavě vlhké a plošně velké plochy zaujímaly smilkové trávníky se společenstvy svazu Violion
caninae. V trávnících rostl všivec lesní (Pedicularis
sylvatica) a hadí mord nízký (Scorzonera humilis).
Na mělkých půdách se vyskytoval i vstavač májový neboli kukačka (Orchis morio). Na přechodech
Lokalita na výřezu z mapy 1. vojenského mapování (1764 – 1768). Zdroj: oldmaps.geolab.cz
2
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Letecký snímek lokality z roku 1953. Zdroj: kontaminace.cenia.cz
Letecký snímek lokality z roku 2008. Zdroj: kontaminace.cenia.cz
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
3
Seznam části druhů řas zjištěných „Na Kačíně“, parafovaný Dr. Karlem Rosou.
4
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Nová tůň na prameništi na jaře po vyhloubení (duben 2008) (foto: autor).
mokřadní louky v smilkové trávníky byla vyvinuta i společenstva keříčků (svaz Genistion) s vřesem
obecným (Calluna vulgaris). Tato posloupnost biotopů je pro mokřadní lokality Podblanicka typická.
Společenstva se na lokalitě vytvořila dlouhodobým obhospodařováním. V minulosti zde byly
jedno až dvousečné louky, které díky zamokření
dávaly píci i ve vlhkých letech. Je pravděpodobné, že pro snadnější sečení byl na loukách vybudován a udržován systém stružek, odvádějících
přebytečnou vodu. Pod lokalitou byl v 18. století v údolí Pekelského potoka velký rybník, zobrazený na mapě 1. vojenského mapování. Tato mapa
současně zobrazuje i soustavu zaniklých drobných
vodních ploch u Kuňovic, která je důkazem značné snahy lidí zadržet vodu v krajině.
Také na vlastní lokalitě „Na Kačíně“ byly vybudovány drobné vodní plochy, minimálně jedna
s umělým navršením hrázky. Hrázka zůstala v terénu patrná dodnes a byla využita při obnově tůně
provedené ČSOP v roce 2007. S těmito vodními
plochami jsou spojeny výzkumy Dr. Karla Rosy ze
šedesátých let 20. století. Rosa zde nalezl 350 druhů řas, z toho 21 druhů nových pro území tehdejPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
šího Československa. Řasy (zejména rozsivky, jařmatkovité i dvojčatkovité řasy) představovaly flóru dystrofních až oligotrofních vod. Seznam části
zjištěných druhů řas je uveden v obrazové příloze.
Sedmdesátá léta: Státní
ochrana a zemědělské
meliorace
Vlastní návrh na ochranu lokality byl vypracován
v roce 1973 pro kategorii „chráněné naleziště“. Cílem ochrany bylo „… zachování zbytků původních
rostlinných společenstev, zejména sv. Caricion fuscae s četnými chráněnými rostlinnými druhy a jedinečného naleziště vzácných druhů řas.“ Mokřadní
plochy bylo navrženo kosit jednou ročně (otavy),
hnojení, meliorace a zalesnění bylo v návrhu zakázáno. K návrhu vyjádřilo souhlas i JZD Kuňovice
jako uživatel sousedních lučních pozemků (vlastní
mokřadní plochu JZD již v době návrhu pravděpodobně neobhospodařovalo).
V roce 1977 byl pro schůzi rady Okresního národního výboru (na den 14. 7.) připraven zpracovatelem Jaroslavem Jupou, inspektorem odboru
5
zovali, vybudování odvodňovacích systémů, vysoké dávky hnojiv a agrochemikálií se začaly na společenstvech rostlin projevovat.
Lokalita byla prověřována v rámci prověrek
chráněných území pracovníky státní ochrany přírody. Tak v roce 1983 navštívila lokalitu komise
pracovníků OK ONV Benešov, SÚPPOP a SSPPOP. Prověrka území označuje jako návrh „Státní přírodní rezervace Na Kačíně“. Protokol o tůňce
v dolní části lokality hovoří jako o vyschlé (uváděno do souvislosti s provedeným odvodněním). Protokol uvádí průsaky, splachy a úlety agrochemikálií do lokality a možnost expanze kulturních druhů.
Na lokalitě již není nalezena rosnatka okrouhlolistá
a mochna bahenní, naopak protokol uvádí plavuň
vidlačku (Lycopodium clavatum).
ONV Benešov vypracoval v roce 1984 návrh vyhlášky o zvláštní ochraně území „Na Kačíně“ (společně s územím „Smrčiny“), k vydání vyhlášky ale
následně nedošlo. Přes doporučení v ochranářském
plánu nebyla lokalita sečena, JZD nemělo o zamokřené pozemky zájem.
Dobrovolná ochrana
Hadí mord nízký a informační tabule
(foto: autor).
kultury ONV, návrh na zřízení chráněného naleziště „Na Kačíně“. Návrh byl předem projednán
s uživatelem pozemků – JZD Zdislavice (došlo
k sloučení družstev). Radou ONV byl návrh přijat (č. j. 305/1977). ONV následně návrh postoupil Středočeskému krajskému národnímu výboru.
V roce 1977 byl rovněž vypracován „ochranářský plán na období 1978 – 1987“. Plán vypracovalo SSPPOP SKNV. Ochranářský plán uvádí pravidelné kosení dvakrát ročně a zbytky po starých melioracích, jako negativní jev zmiňuje zajíždění těžkých mechanismů ze sousedních ploch.
V roce 1978 byl návrh předložen SSPPOP na
krajské úrovni. Návrh byl předložen radě KNV Středočeského kraje, kde byl návrh schválen 8. 8. 1978
usnesením č. 202/1978. Pozemky na lokalitě jsou
v návrhu uvedeny jako louka, zčásti jako pastvina.
V letech 1978 – 1979 probíhaly přípravy na vybudování melioračních systémů v k.ú. Kuňovice.
Zásluhou pracovníků střediska SSPPOP SKNV
Praha a OK ONV Benešov byla lokalita „Na Kačíně“ při projektu zohledněna. I když pracovníci
státní ochrany přírody na ochranu lokality pouka6
Opuštěná lokalita zarůstající nálety dřevin se naopak dostala do zorného pole dobrovolných ochránců přírody. V letech 1981 a 1982 byla lokalita sečena členy ČSOP Benešov pod vedením Hany Pallové (roz. Stejskalové).
Po zahájení činnosti ČSOP Vlašim v roce 1990 se
organizace začala věnovat i lokalitě „Na Kačíně“.
V roce 1995 zjistili členové ČSOP Vlašim rozorání jednoho z pozemků na lokalitě, který byl následně zalesněn smrkem. Při zahájeném správním
řízení bylo zjištěno, že majiteli pozemku bylo vydáno souhlasné stanovisko k zalesnění pozemku.
Důvodem fatální chyby úřadu bylo to, že lokalita
„Na Kačíně“ byla zakreslena pouze na k.ú. Kuňovice, nikoli už na sousedním k.ú. Mnichovice. Mokřadní plochy v tomto období nebyly sečeny.
ČSOP Vlašim v následujícím období stále vyvíjel snahy o obnovení sečení a současně vyhlášení
lokality jako zvláště chráněného území v kategorii
„přírodní památka“ Okresním úřadem v Benešově.
Tato snaha narazila na nesouhlas uživatelů sousedních pozemků a byla ukončena v roce 2002 zrušením Okresního úřadu Benešov.
V roce 2003 uzavřel ČSOP Vlašim nájemní
smlouvu na pozemky v centru lokality ve vlastnictví Obce Kuňovice, čímž byla otevřena cesta k realizaci opatření pro záchranu mokřadních spolePod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
čenstev. ČSOP Vlašim postupně jedná v rámci programu „Pozemkový spolek pro přírodu a památky
Podblanicka“ s vlastníky dalších pozemků a po dohodě s nimi zajišťuje potřebné sečení.
Obnovy se dočkaly i tůňky. V roce 2007 provedl ČSOP Vlašim úpravu potoka rozvlněním v dolní
části lokality. Do toku v horní části byly včleněny
kamenné přehrážky, které zadržují vodu. Současně
byly vybudovány tůně – jedna na pramenném vývěru rašelinné části a dvě v dolní části na potoce.
Současný stav
Současný stav lokality je možné srovnat s výsledky botanického průzkumu, který v roce 1975 provedla Martina Molíková. Díky starším údajům si
můžeme udělat poměrně dobrou představu o velikosti a hloubce změn, kterými prošla lokalita za posledních třicet let.
Centrální přechodové rašeliniště silně ustoupilo
společenstvu mokřadních luk, kde dnes dominuje
skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), sítina rozkladitá
(Juncus effusus), blatouch bahenní (Caltha palustris) a pcháč bahenní (Cirsium palustre), zachovalé
přechody k rašeliništi indikuje suchopýr úzkolistý
(Eriophorum angustifolium). Rozšíření vachty trojlisté a mochny bahenní je omezeno na malé okrsky
silně zamokřené. Prstnatec májový (Dactylorhiza
majalis) se vyskytuje v několika kvetoucích jedincích, rosnatka okrouhlolistá vymizela. Naopak silného plošného rozsahu nabyla společenstva nesečených tužebníkových lad s tužebníkem jilmovým
(Filipendula ulmaria) a vrbinou obecnou (Lysimachia vulgaris). Na lokalitě se šíří i třtina křovištní
(Calamagrostis epigejos).
Smilkové trávníky byly zčásti rozorány a přičleněny k polím. Zbylá část byla využita jako louky,
hnojené a dosévané kulturními druhy trav, jako je
psárka luční (Alopecurus pratensis) a ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius). Hospodaření ale dosud
nesetřelo původní charakter louky, proto zde stále
najdeme i svízel syřišťový (Gallium verum), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), bedrník obecný (Pimpinella saxifraga) a v hojném počtu i hadí
mord nízký (Scorzonera humilis) – v roce 2010
zjištěno 573 kvetoucích jedinců.
Keříčková společenstva vřesu vymizela, na jejich
místě dnes najdeme dva remízy, vzniklé z náletů.
Úplným novotvarem je na lokalitě výsadba smrků,
která ovlivňuje i vodní režim svého okolí.
Vybudovaná tůňka na pramenném vývěru je zarostlá sítinou žabí (Juncus bufonius), tůňky na poPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
toce osídlily vyšší byliny – zblochan vzplývavý
(Glyceria fluitans) a žabník jitrocelový (Alisma
plantago-aquatica). V dolní tůňce zcela dominuje okřehek menší (Lemna minor).
Hlavní příčinu změn lze spatřovat ve vysoké dotaci živin, které se na lokalitu dostávaly (a dostávají) úlety, splachy z polí a vodou z potoka. Na místo
nižších porostů ostřic pak nastoupily vysoké byliny (skřípina, tužebník), místo dvojčatkovitých řas
obsadil tůňku okřehek. Další příčinou změn byla
absence sečení, což umožnilo rozvoj porostům tužebníku a zejména třtiny, která má vysokou schopnost šíření.
Plány na obnovu
I přes uvedené změny je lokalita „Na Kačíně“
přírodovědně velmi hodnotným územím. ČSOP
Vlašim postupně seznamuje vlastníky pozemků
na lokalitě s významem území a snaží se o obnovení hospodaření na celé lokalitě. Pravidelné sečení
spolu se zachováním vodních poměrů jsou nezbytným předpokladem zachování vzácných druhů. Pro
návštěvníky byly na lokalitě umístěny dvě informační tabule s textem o přírodních hodnotách lokality, programu pozemkového spolku ČSOP Vlašim a o zásazích prováděných na lokalitě.
Martin Klaudys
Zkratky:
JZD – Jednotné zemědělské družstvo
OK ONV – Odbor kultury Okresního národního výboru
SSPPOP SKNV – Středisko státní památkové péče
a ochrany přírody Středočeského krajského národního výboru
SÚPPOP – Státní ústav památkové péče a ochrany přírody
Literatura:
Klaudys M. (2010): Ochranářský plán „Na Kačíně“ 2011
– 2021. ms. depon in ČSOP Vlašim.
Molíková M. (1975): Botanická inventarizace návrhu chráněného naleziště „Na Kačíně“. ms. depon in
ČSOP Vlašim.
Rosa K. (1969): Příspěvek k výzkumu řasové flory v okolí Vlašimi – II. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Benešov, 10: 32-75.
Vodolán J. (1967): Výskyt vstavačů na Vlašimsku.
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Benešov,
8: 146-147.
Zelený V. (1966): Příspěvek k výzkumu květeny Vlašimska III. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Benešov 7: 46-57.
7
Obnovená studánka sv. Floriána
u Dalkovic
Hasiči z Trhového Štěpánova obnovili lesní pramen a postavili kapličku sv. Floriána v lese k Dalkovicům. Studánky, stejně jako jiné přírodní zajímavosti, rychle mizí z naší přírody. Proto se městští hasiči snažili tento pramen obnovit a upozornit
tím na ochranu přírodních zdrojů.
Mám dobrý vztah k přírodě a mrzí mne její devastace, ničení remízků i vodních zdrojů. Pamatuji
na doby mládí, kdy jsme se na „zálesáckých“ výpravách občerstvili čistou vodou ze studánek, které již
dávno neexistují. Nepoužívali jsme žádné PET lahve, jejichž používání vidím jako velký omyl ve vztahu k přírodě. Pohled na Štěpánovský potok v jarních
měsících, kdy jeho břehy nejsou zarostlé trávou, mi
nahání slzy do očí. Břehy zaplněné PET lahvemi mi
připomínají skladiště odpadu a nezájem mnohých
uživatelů přírody. Příkladnou akcí je známá „Čistá
Sázava“ a zvažuji podobný zásah i na Štěpánovském
potoce.
Pramen sv. Floriána se nachází na městském pozemku v malebném údolíčku na hranicích katastru
Trhového Štěpánova a Dalkovic v lokalitě nazvané
Hřeben (430 m n. m.). Najdeme ji na pravé straně
silnice necelé dva kilometry od autobusové zastávky na Náměstí v Trhovém Štěpánově. Hlavním důvodem obnovy studánky byla skutečná obnova pramene, ale zejména upozornění na nutnost obnovy
a ochrany vodních zdrojů. Současně má vést nad
nutností ochraňovat přírodu.
Studánka je vyskružená a obezděna nad úrovní
terénu kamenem. Zakrytá studánka slouží i jako
malá kaplička sv. Floriána, patrona hasičů. Podnět
k obnovení pramene dal pisatel tohoto článku. Veškeré výdaje na obnovu zaplatili hasiči z Trhového
Štěpánova. Kapličku vyrobil truhlář Pavel Dušek
z Dubějovic a ukazatel z hlavní silnice vyřezal z lipového dřeva restaurátor Petr Křepela z Trhového
Štěpánova.
Hasiči s P. Martinem Martiškou a starostou Trhového Štěpánova Ing. Václavem Nekvasilem.
8
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Hranice katastru byla důvodem k spoluúčasti
hasičů i občanů z Dalkovic k přátelskému setkání, které pokračovalo v kulturním domě v Dalkovicích. Pramen s kapličkou vysvětil P. Marek
Martiška, MIC, farář v Trhovém Štěpánově v neděli 16. května 2010. Zúčastnili se hasiči z Trho-
vého Štěpánova a Dalkovic, starosta města Václav Nekvasil a občané z obou obcí. V okolí města
Trhového Štěpánova vzniklo krásné a tiché místo,
kde je možnost si odpočinout či meditovat.
Josef Korn
(foto: autor; titulní strana: Jaromír Vlček)
Nález mincí ze 13. století z Vlašimi
Nálezy mincí jsou dnes považovány za cenný
pramen k poznání dějin směny a obchodu a to zejména pro období, ze kterých se dochovalo jen málo
písemných zpráv; v případě českých zemí tedy minimálně do konce 13. století. Samotné nálezy by
nám toho ale mnoho neobjasnily, pokud by nedošlo
k jejich kvalitnímu zpracování a publikování.
Předmětem tohoto příspěvku je rekonstrukce
starého mincovního depotu z Vlašimi. Jedná se
o významný nález, protože v něm byly zastoupeny
jedny z nejstarších českých brakteátových ražeb.
Stranou nezůstanou však ani regionální dějiny, které s ukládáním pokladů vždy úzce souvisí.
Město Vlašim a jeho okolí
ve 13. století
Písemné zmínky o Vlašimi jsou do počátku 14.
století jen sporadické. Název města je patrně odvozen od osobního jména Vlastislav, ze kterého se
zkrácením vytvořilo ve středověku běžné jméno
Vlašim. Výskyt osobního jména Vlašim (Vlašin) je
navíc v písemných pramenech 13. století několikrát
zachycen, což nepopiratelně svědčí o jeho užívání.
Počátek osídlení Podblanicka je kvůli absenci
systematického archeologického výzkumu obtížné
datovat. Také okolnosti a doba vzniku Vlašimi zůstávají nejasné. Zakládání osad v blízkosti vodních
toků bylo častým jevem již od pravěku a místo samotné by bylo díky své vyvýšené poloze a blízkosti řeky pro osadníky jistě výhodné. Zde byla ale situace komplikována členitostí terénu a hlubokými
neprostupnými lesy, a proto trvalejší osídlení podél
toku Blanice mohlo vzniknout nejdříve v 10. století v souvislosti s vnitřní kolonizací přemyslovských Čech. Určitou roli zde jistě mohla sehrát kolonizační aktivita ženského premonstrátského kláštera v Louňovicích (založen 1149), o jejím rozsahu
ale prameny mlčí.
Osada se patrně začala dynamičtěji rozvíjet až
ve 13. století, kdy patrně začala užívat trhového
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
a soudního práva. Před rokem 1300 stál na pravém břehu kostel sv. Jiljí, jehož počátky není možné přesněji datovat. Okolo obydlené části obce se
rozkládala pole. Levý břeh byl osídlen později,
snad ve druhé polovině nebo nejpozději v závěru 13. století. O snaze lépe chránit obě městské
části svědčí na počátku 14. století výstavba hradu a opevnění.
Obchodní cesta vedoucí přes
Vlašim a surovinové zdroje
na Vysočině
Výzkum středověkých obchodních cest představuje samostatnou a velmi obsáhlou kapitolu medievistického studia. Zde pouze poznamenejme, že
mnoho nálezů mincí bylo učiněno právě v blízkosti
obchodních stezek. Centralizovaná povaha přemyslovského státu měla za následek, že většina cest se
rozbíhala z Prahy do ostatních částí země. Také zahraniční obchod směřoval nejprve do Prahy a teprve pak zboží putovalo do méně významných trhových sídlišť. Vlašim a nález brakteátů představují modelový příklad a je jistě cenné a zajímavé
shromáždit a porovnat skromné písemné a hmotné prameny.
Do třicátých let 13. století se datují počátky těžby stříbra na Českomoravské vysočině, jejíž objem
dosáhl maxima někdy kolem poloviny téhož století. Tato okolnost se projevila výrazným zintenzivněním obchodních kontaktů mezi touto oblastí a centrem přemyslovské moci. Nález stříbra přilákal mnoho kolonistů přicházejících jak z ostatních částí Čech, tak ze zahraničí, přičemž nejsilnější byl proud ze sousedního Saska. Lidé byli lákáni vidinou nově odkrytého bohatství na Vysočině. Chtěli se podílet na těžbě stříbra a vydělané peníze pak použít na založení nové vesnice či města
v neosídlené krajině Vysočiny, neboť k těžbě potřebovali dostatek pracovních sil a museli jim vytvořit určité podmínky. Domněnky, že se na Hum9
Rekonstrukce obchodních cest na základě mikulášského zasvěcení kostelů s vyznačenou cestou
vedoucí přes Benešov a Vlašim na Vysočinu
(podle T. Velímského, grafické provedení mapy: Jakub Velímský).
polecku, Jihlavsku a Havlíčkobrodsku navazovalo
na starší těžbu, je nutné odmítnout. Nejenom, že se
v předpokládaném směru obchodní cesty neobjevily žádné nálezy, které by obsahovaly starší mince než přibližně z dvacátých let 13. století, ale těžba z hlubinných dolů by jistě nebyla ve 12. století nebo dokonce dříve technologicky proveditelná.
Obchodní ruch byl pravděpodobně před odkrytím
stříbrných ložisek minimální a Vysočina zůstávala s výjimkou okrajových částí hustě zalesněnou
a těžko prostupnou oblastí.
Samotná cesta začínala, jak bylo v přemyslovských Čechách typické, v Praze, a její hlavní větev
vedla přes Benešov a Vlašim směrem k Humpolci,
kde se posléze rozdělovala na několik dalších menších stezek a pokračovala na Moravu. Pro určení tohoto směru mluví rovněž blíže neurčený nález té10
měř tří set brakteátů z Vyklantic u Pacova, který byl
učiněn krátce kolem roku 1847. Podél Blanice vedla od Kouřimi směrem k jihu ještě starší cesta, ale
její význam zřejmě postupně upadal.
Při lokalizaci trhových sídlišť ležících na obchodních cestách může být někdy vodítkem mikulášské zasvěcení kostelů, které se v souvislosti
s rozvojem dálkového obchodu stávalo na počátku
13. století moderním, neboť sv. Mikuláš byl patronem cestovatelů a obchodníků. Mikulášský kostel je doložen jak pro Benešov, tak pro Humpolec,
kde je toto patrocinium zmiňované k roku 1233
v Čechách vůbec nejstarším písemným dokladem
mikulášského zasvěcení pocházejícího z městské
lokality. Uvažovaná cesta (via Humpolcensis) se
poprvé v písemných pramenech objevuje taktéž
roku 1233.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Poklad stříbrných mincí
Nález brakteátů byl ve Vlašimi učiněn roku
1846, měsíc a den bohužel nejsou známy. Mělo
se tak stát při orbě na poli poblíž města; bližší
lokalizace se však nikde nezmiňuje. Mince byly
zpravidla ukládány v blízkosti měst a osad, neboť
orientace v neobydlené pusté krajině byla obtížná
a dohledání uložených úspor by bylo prakticky nemožné. Každý majitel finanční hotovosti přirozeně
počítal s tím, že si úspory po určité době ze země
vyzvedne, avšak tomuto záměru zabránila mnohdy
smrt. Z nejistých válečných dob se proto dochovalo mnohem více mincovních depotů než z dob
mírových. Mince byly proto pravděpodobně ukryty
na pravém břehu Blanice, protože k osídlení levého
břehu došlo později; pro nedostatek pramenů však
zcela vyloučit nemůžeme ani druhou variantu.
Nález se nedočkal v době odkrytí vědeckého
zpracování a publikování. V tuto dobu nebyl ještě
na Vlašimsku vydáván žádný regionální časopis,
který by mohl poskytnout aspoň trochu přesnější
informace (pokud se vůbec mezi lidmi v okolí
o nálezu vědělo). Mince byly zřejmě brzy po odkrytí nálezcem nebo nálezci rozebrány a prodejem se dostaly do rukou sběratelů. Touto cestou
skončila značná část depotu v rukou směnárníka
Emanuela Mikše, kterého nálezové okolnosti nesporně zajímaly a tak si pro sebe poznamenal,
co se dozvěděl a co považoval za zajímavé. Své
poznámky pak poskytl numismatikovi Eduardu
Fialovi, který je ve své knize České denáry často
cituje.
Podle soupisu mincovních nálezů od Pavla Radoměrského má být uloženo v depozitáři numismatického oddělení Národního Muzea osm mincí pocházejících z vlašimského depotu. Tyto kusy
jsem se snažil dohledat, ale nahlédnout do sbírek
bylo možné jen částečně. Nález byl záhy po začlenění do muzejních sbírek rozřazen. Přestože
u jednotlivých kusů byl pravděpodobně uveden
jejich původ, bombový nálet z konce druhé světové války způsobil, že došlo k pomíchání mincí
a následné přiřazení podkladových lístků s informacemi o nálezové lokalitě nebylo vždy možné
provést. Z nálezu se mi podařilo dohledat tři mince: míšeňské brakteáty typu Schwinkowski 443
v počtu dvou exemplářů a jeden exemplář typu
Schwinkowski 980.
Rozsah nálezu a potenciální
majitel
Svým rozsahem se nejedná o nález nijak výjimečný. Fiala se k počtu mincí vyjadřuje jen opatrnou formulací „něco brakteátů” a následně dodává, že „nález sám nebyl ani tak bohat počtem jako
typy v něm zastoupenými”. To je důležitá informace, z které se dá vyvodit, že mince byly shromažďovány po delší časový úsek a nebyly bezprostředně
vyjmuty z oběhu. Depot má tedy charakter pokladu, byť zřejmě jen o rozsahu několika desítek kusů.
V nálezu byly zastoupeny velké české a míšeňské brakteáty, které v první polovině 13. století společně obíhaly v severních, východních a středních
Čechách. Právě fakt, že se v nálezu nevyskytl ani
Míšeňské brakteáty z vlašimského nálezu Schwinkowski 443 a 980
(sbírka numismatického oddělení Národního muzea v Praze).
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
11
jeden fenik (denár fenikového typu), svědčí o tom,
že majitelem mohl být kolonista přicházející z oblasti, kde se feniková mince vůbec nevyskytovala,
tedy odněkud z česko-saského pomezí nebo ještě
pravděpodobněji přímo ze Saska.
Z prostého počtu známých mincí můžeme jen
obtížně usuzovat na sociální postavení vlastníka.
Hodnota ukrytého majetku se nemusí nutně shodovat se zámožností majitele, neboť se mohlo jednat
jen o jeho aktuální hotovost. Sám se však spíš přikláním k názoru, že šlo o úspory jednotlivce, který nebyl příliš bohatý. Jen tím se totiž dá vysvětlit
velké množství mincovních typů z širšího časového rozpětí, z nichž každý je zastoupen jen jedním
nebo několika málo exempláři. O tom, že se některý
z brakteátů vyskytoval ve větším počtu než ostatní,
není v popisu uvedeno. Ukrytá hotovost by asi sotva stačila na nákup pozemku a stavbu obydlí, ale
mohla sloužit k zajištění životních potřeb na několik týdnů či měsíců. Majitelem mohl být třeba horní prospektor hledající nová ložiska stříbra na Vysočině, kterého bychom podle dnešní terminologie
označili za příslušníka střední třídy.
Datace nálezu
Na základě současného stavu poznání je možné
míšeňské brakteáty obsažené ve vlašimském nálezu rozdělit do tří skupin a datovat je přibližně
do let 1210 až 1235. Nejstarší skupinu tvoří pouze dva typy Schwinkowski 355 a 443, které bývají připisovány markraběti Dětřichu Utlačovanému (1197 – 1221). Další skupina pochází z období vlády Jindřicha Osvíceného pod poručnictvím
(1221 – 1230). Nejmladšími míšeňskými ražbami
jsou pak brakteáty z počátku jeho samostatné vlády (1230 – 1288).
České mince pocházejí z užšího časového období než míšeňské. Je to pochopitelné už proto, že
brakteáty byly v Čechách zavedeny až kolem roku
1225. Jak Fiala, tak jeho pokračovatel František
Cach se ještě domnívali, že ve vlašimském nálezu
jsou z českých brakteátů zastoupeny výhradně ražby pocházející z období královské vlády Přemysla I. Otakara (1198 – 1230), neboť počátky ražby
brakteátů v Čechách byly tehdy zpravidla spojovány s rokem 1210. Přemysl I. Otakar jistě razil méně
mincovních typů, než mu Cach v soupisu brakteátových ražeb Nejstarší české mince III. připisuje,
protože by to zkrátka nestihl. S naprostou jistotou
můžeme Přemyslu I. Otakarovi přiřknout pouze ty
mince, které nesou různé modifikace zkratky jmé12
na Otakar (ODAC, ODOAC, ODCA) nebo se jim
ikonograficky velmi podobají.
Za nejmladší mince v nálezu lze považovat míšeňský brakteát Schwinkowski 980, pocházející
již z doby Jindřichovy samostatné vlády a k němu
ikonograficky shodný český protějšek Cach 712,
jenž bývá připisován králi Václavovi I. Majitel si
své úspory mohl ukrýt někdy po roce 1235; žádné
mince z následujícího desetiletí v něm zastoupeny
nebyly. Doba ukrytí koresponduje jak s objevem
stříbra na Vysočině a s příchodem zahraničních
kolonistů do této oblasti, tak s počátkem rozvoje
města Vlašimi.
Závěr
Přestože kusé prameny nemohou o nejstarších
dějinách Vlašimi mnoho prozradit, přece se podařilo na základě nového zhodnocení starého mincovního nálezu vytvořit alespoň jakýsi mlhavý obraz
středověké osady ležící na důležité obchodní cestě.
Příčinou rozvoje Vlašimi bylo nesporně objevení
stříbrných ložisek na Vysočině, které představovalo významný impuls pro příchod kolonistů do této
oblasti. Ne všichni se mohli bezprostředně podílet
na těžbě drahého kovu, a tak docházelo k osídlování okolních oblastí ležících v nižší nadmořské výšce, které byly vhodnější pro zemědělství. Jedním
z možných důkazů přítomnosti nově příchozího
obyvatelstva je právě brakteátový depot se značným
podílem zahraničních ražeb, který byl do země ukryt
v druhé polovině třicátých let 13. století. O tom,
že se počet obyvatel Vlašimi v průběhu 13. století
skutečně zvyšoval, svědčí také osídlení druhého
břehu Blanice a následná stavba hradu a opevnění.
Petr Schneider
Literatura:
Arnold, Paul, Die Chronologie der meißnischen Brakteaten im 12. und 13. Jahrhundert, Numismatisches Nachrichtenblatt 51, 2002, s. 297-306
Cach, František, Nejstarší české mince III. České a moravské mince doby brakteátové, Praha 1974
Fiala, Eduard, České denáry, Praha 1895
Radoměrský, Pavel, České, moravské a slezské nálezy
údobí brakteátového (13. století), in: Nohejlová-Prátová, Emanuela (ed.), Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, Praha 1956, s. 77-111
Schwinkowski, Walter, Münz- und Geldgeschichte der
Mark Meißen und Münzen der weltlichen Herren nach
meißnischer Art (Brakteaten) vor der Groschenprägung.
I. Teil: Abbildungstafeln., Franfurt am Main 1931
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Slavík, František August, Dějiny města Vlašimi a jeho
statku, Tábor 1889 (reprint 1994)
Velímský, Tomáš, Mikulášské zasvěcení kostelů a počátky trhových sídlišť a měst v Čechách, Mediaevalia Historica Bohemica 6, 1999, s. 7-64
Vlasák, Antonín Norbert, Okres vlašimský. Nástin historicko-archeologický, Praha 1874
Zaoral, Roman, Počátky brakteátové měny v Čechách,
in: Peníze v proměnách času, Ostrava 1998, s. 51
-59
720 let města Trhového Štěpánova (1)
Ještě v polovině padesátých let minulého století přetrvávalo u obyvatelstva Trhového Štěpánova
povědomí, že byl městem. Pokud chodívali obyvatelé od Paseky či z jiných stran na náměstí, říkávalo se, že jdou do města. Později se toto povědomí
ztratilo a ožilo až po roce 1990. Od té doby se datují snahy o znovunavrácení titulu města. Podívejme se trochu do historie a ruku v ruce si připomeňme definici města, abychom pochopili nejen minulost, ale i přítomnost.
Zakládání měst v Českých
zemích
V České republice se v současnosti za město pokládá obec, které byl udělen status města. V Česku
je celkem 593 měst, z toho 23 měst se statutem
statutárního města. Vznik vrcholně středověkých
měst se váže k 11. až 13. století a souvisel s příhodnými ekonomickými podmínkami. Zdokonalení
technik obdělávání pole v 11. až 12. století vedlo
ke zvýšení produkce a také zvýšené možnosti živit
i osoby, které stály mimo bezprostřední zemědělskou produkci. Zároveň došlo ke stabilizaci státu,
která souvisela s existencí plošné správní organizace (v Českých zemích se jednalo o hradskou
organizaci) a ve svém důsledku vedla ke zvýšení
hustoty obyvatelstva a opět i produktivity. Vlivem
přebytků se rozvíjel obchod nejen se zemědělskými
potravinami, ale s výrobky řemeslníků.
Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s upev-
Horní část: Celkový pohled. Dolní část: Dnešní Dubějovická ulice a bývalá Měšťanská škola
v dnešní Dalkovické ulici. (Odesláno 21. 8. 1898. Nákladem Aloise Duba,
fotografoval: „Velus“ Fr. Landisch, Karlín 430.)
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
13
V popředí Pomník padlým, vzadu za pomníkem Hostinec u Tomaidesů – později zde bylo i kino. Dům
byl zbourán v roce 2007. (Vydavatel ani fotograf nejsou známi. Vydáno pravděpodobně po roce 1922.)
něním královské moci (ne náhodou nejvíc měst
v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého v letech 1253 až
1278). V Čechách a na Moravě měl jediné právo
udělit městský status panovník (jednalo se o regál)
a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.
Zikmund Winter ve své knize „Zlatá doba měst
českých“ píše, že „podle vzoru králova a z týchž
finančních příčin i panstvo světské a duchovní
proměňovalo své slovanské osady v města a městečka právem zákupu. Tak vznikala města panská, poddanská, biskupská a jiná, většinou rázu
rolnického. Ale taková města mívala vždy méně
svobod nežli města královská. Některá nebyla tak
pevně hrazena jako královská. Většinou pořádně
jako pevnost ohrazen jest jen kostel. To znamená, že když hrozilo městu nebezpečenství, měšťané se musí uchýliti za hradby kostelní a tu se brániti. Města poddanská mívala za všechen čas dosti povinností k vrchnosti; měšťané musili k hradu a ke dvoru panskému robotovati ve žních, při
senoseči, při lovu, museli odváděti slepice, vejce
a kdoví co všecko. Některé městečko nemívalo ani
volnosti přijímati a propouštěti měšťany; pán, jsa
stále nablízce, viděl do hospodářské činnosti města a pletl se do všeho svými rozkazy a zákazy. Je
patrno, že města panská (i biskupská) jsou nový
14
útvar, jenž stanul tak na půl cestě mezi českou vsí
a královským městem.“
Založení města Trhový
Štěpánov
Podívejme se do Kolmanových „Dějin Trhového Štěpánova do roku 1918:„Kdy bylo město založeno, nelze zjistit. Je však jisto, že jeho počátky
spadají do nejstarších dob naší vlasti. Žili tu lidé
již v době kamenné, což potvrzuje nález dvou kamenných mlatů. Tehdy ovšem vypadal zdejší kraj
jinak. Rozsáhlé lesy a pastviny, v nich plno divoké
zvěře – zubři, vlci, medvědi, rysi, jeleni, orli a jestřábi. Tito živočichové oživovali houštiny a lučiny.
Jen někde, patrně u potoka skrývala se chata nevzdělané rodiny, která se živila lovem zvěře. Dodnes se ukazuje na nedalekém vrchu Pasece několik jam, do nichž prý byli v dávných dobách chytáni vlci. A název „U pohanského dubu“ jasně naznačuje, že tu bývalo obyvatelstvo již před příchodem křesťanství.
Po osídlení Čech lidem slovanským byl to pravděpodobně kmen Zličanů, který postupem času vnikal
od Kouřimě, k níž Štěpánov patříval, až za tichou,
stříbropěnnou Sázavu a Želivku, nacházeje tu kraj
romantický, plný přírodních krás, neprostupné lesy
a bujné lučiny, a novým osadníkům dalo zajisté mnoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
ho práce, než získaná lesní půda byla proměněna
v úrodná pole. Patrně tu žil vladyka Štěpán, který
zde založil tvrz pojmenovanou po něm Štěpánov,
čili Štěpánův majetek. Okolo dřevěné tvrze, chráněné valy a příkopy, později okolo kamenného hradu,
se usazovalo poddané obyvatelstvo. Naproti hradu,
na kamenném ostrohu, byl pak postaven chrám svatého Bartoloměje, obehnaný v braniborských dobách
pevnou hradbou, čímž vznikla pevnůstka, kam se
v nebezpečných dobách uchylovali obyvatelé, aby
zachránilo aspoň holé životy a nejnutnější majetek.
Původně patřil Štěpánov zlickým knížatům Slavníkovcům, kteří sídlili na Libici. Jejich panství se táhlo
od Krkonoš přes střední Čechy k Šumavě. Byl to
rod mocný a bohatý. Z něho pocházel druhý český
biskup svatý Vojtěch. Slavníkovci byli roku 995 vyvražděni a celé zlické území i s Posázavím dostali
Přemyslovci, kteří sídlili v Praze. Tak se stal i štěpánovský kraj majetkem Přemyslovců. Ti jej darovali
pražskému biskupu. Byl tedy zdejší kraj – 11 celých
i necelých vesnic biskupským, později arcibiskupským majetkem a to až do husitských válek, do roku
1422, kdy pražský arcibiskup Konrád z Vechty přestoupil k husitům. Tehdy se stal i Štěpánov husitským městem a přešel do moci pánů světských.“
Kolman ovšem neuvádí, kdy se tak stalo. Můžeme
přijmout domněnku, že to bylo ještě v době krále Přemysla Otakara II., který vládl do roku 1278. V témže
roce usedl na pražský biskupský stolec Tobiáš z Bechyně a působil na něm do roku 1296. Vnitřní situace
Království Českého byla velice neutěšená.
Tobiáš se projevil jako výrazný politik, stál v čele
snah české šlechty omezit moc poručníka nezletilého
krále Václava II. Oty Braniborského, který bezostyšně vysával zemi. Na vánočním sněmu v Praze roku
1281 dohodl s Otou, že braniborští žoldnéři opustí
zemi a on sám se stane Otovým zástupcem. Zařídil
pak i Václavův návrat do Čech roku 1283. Poté, co
se stal královým rádcem Záviš z Falkenštejna, stanul
Tobiáš v čele protivné strany. Využil odporu Václavovy manželky Jitky (Guty) Habsburské k Závišovi
a díky jejímu vlivu byly nakonec Tobiášovy intriky
úspěšné. Záviš byl zajat, obviněn ze spiknutí a později popraven. Vítkovci v odvetu vyplenili biskupovy statky, ale po zdolání odbojníků byl Tobiáš odškodněn ze statků poražených Vítkovců, a navíc byli
biskupovi poddaní vyňati z pravomoci královských
soudů. Tobiáš se brzy poté už v nejtěsnější blízkosti
krále neobjevuje a nakonec roku 1296 umírá.
Farář Antonín Norbert Vlasák z Hrádku poznamenává ve svém spisku „Vlašimský okres“, že na obranu proti loupeživým vetřelcům stavěl biskup Tobiáš
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
na svých statcích tvrze, kam se lid utíkal v nebezpečí
a ochranu. Takovou tvrz dal prý postaviti také okolo
štěpánovského chrámu, jenž sám svou polohou vybízel k tomu, aby se stal útočištěm domácího lidu.
Okolo kostela vznikla kamenná hradba s dvěma branami. Jejich zbytky se zachovaly až do dnešní doby.
Okolo gotického chrámu byli pochováváni zesnulí.
A tak tu vznikl první hřbitov štěpánovský.
Dr. Václav Mattauch, který vyučoval před druhou světovou válkou na štěpánovské měšťanské
škole, objevil kdesi jiný záznam o vzniku hradeb
okolo zdejšího chrámu. V braniborských dobách
žil prý biskup v nevůli s jedním ze sousedních
vladyků (na Hradišti u Vlašimě). V době bezvládí
si vyřizovala šlechta spor mečem, při čemž ovšem
trpěl nejvíce poddaný lid. Když se chtěl některý
velmož biskupovi pomstít, ničil jeho statky, trápil,
olupoval a okrádal jeho poddané. Tak prý v letech
1287 – 1290 pustošil biskupské statky a vsi Budivoj, syn Hroznaty z Úžic. Jeho lidé se vypravili
na Štěpánovsko z Hroznatovy hradišťské tvrze
a loupili, co se dalo. Bylo to proto, že Hroznata
z Úžic záviděl biskupu Tobiáši, že je prvním rádcem mladičkého krále Václava II. (1278 – 1305)
a tím také v českém království prvním mužem
po králi. Tobiáši patřil také Benešov. Budivoj, syn
Hroznaty z Úžic, zanesl do štěpánovského kraje
hrůzu. Biskup Tobiáš, poučen smutnou zkušeností dal opevniti štěpánovský kostel a proměniti jej
v tvrz, aby jeho poddaní měli místo, kam by se
mohli v čase nebezpečí uchýliti a zachrániti tak
své životy a cenné věci. Je pravděpodobné, že
pevnůstka okolo štěpánovského kostela sloužila
na obranu nejen proti škůdci Hroznatovi, ale i proti vetřelcům Braniborům
(Dokončení příště.)
Jaromír Vlček
(pohlednice z archivu autora)
Prameny:
Kolman Karel: Dějiny Trhového Štěpánova do roku 1918
– vyšlo jako příloha Zpravodaje Štěpánovska v roce
2006 – 2007
Vlček Jaromír: Stručné zpracování záznamů událostí
z let 1919 – 1994 vypsaných z Pamětní knihy Města Trhového Štěpánova – vyšlo společně s Kolmanovými dějinami jako příloha Zpravodaje Štěpánovska
v roce 2006 – 2007
Vlček Jaromír: Trhový Štěpánov – Nakladatelství MAROLI, Praha 2005
Winter Zikmund: Zlatá doba měst českých – Odeon,
Klub čtenářů, Praha 1991
15
Navštívil K. H. Mácha hrad Borotín?
Na začátku mého příspěvku se přesuňme zpět
v čase do jubilejního „máchovského“ roku 1936,
kdy se připomínalo sté výročí od básníkovy smrti. Tehdy se konala ve zříceninách Starého zámku,
jak bývá hrad Borotín také nazýván, vzpomínková
slavnost, jejíž průběh nám přiblížil časopis Sedlčanský kraj v článku nazvaném Oslava K. H. Máchy na Borotíně1):
„Staré zříceniny borotínské znovu oživly v neděli 3. května, kdy Okresní Osvětový sbor, Spolek divadelních ochotníků, učitelská jednota Komenský
a Klub československých turistů v Táboře s místními spolky a korporacemi uspořádaly v nich vzpomínkovou slavnost 100. výročí smrti básníka K. H.
Máchy s odhalením desky, zasazené na paměť, že
básník tato místa r. 1829 navštívil a odnesl si odtud mocné dojmy pro svou pozdější literární tvorbu.
Malebný průvod vedený sokolskou hudbou za řízení
učitele Fr. Pradáče stanul na hradišti, kde zahrána
byla úvodní, velmi vhodně volená skladba. O Máchovi a jeho významu se zřetelem ke kraji sedlec-
Pamětní kartička pro účastníky slavnosti,
vydané k roku 1936.
16
kému a motivům borotínským promluvil odb. učitel
R. Cikhart z Tábora a odevzdal desku do ochrany starosty městečka J. Holasa. Deska umístěna
jest na zbytku hradní kaple na nádvoří hradním; je
z umělého kamene z dílny Frant. Schneidra v Táboře a má zlacený nápis:
1836 – 1936
Na paměť návštěvy
Karla Hynka Máchy
na Borotíně
r. 1829.
Zasazeno r. 1936
u příležitosti 100. výročí básníkovy smrti.
V další části pořadu přednesla sl. Věra Soumarová, dceruška starosty města Tábora vhodně volené
ukázky básníkovy tvorby, načež dramatický kroužek studujících st. reál. gymnasia v Táboře, předvedl 3 scény z „Máje“, nastudované řed. ústavu
Fr. Prchlíkem: scénu v žaláři, tklivé loučení zločincovo s rodnou zemí a básníkův závěr. Svého úkolu zhostili se studující v nezvyklém prostředí velmi pěkně. Po zahrání státní hymny zasvitlo z mraku slunečko a tak zdrželo četné návštěvníky, aby si
poslechli koncert sokolské hudby. Škoda, že neukázalo se hned ráno, aby přilákalo nerozhodné návštěvníky přespolní! Přes to návštěva byla pěkná
a mezi návštěvníky viděli jsme mimo zástupce korporací a spolků také předsedu spolku rodáků „Český Merán“ vrch. insp. A. Šaška, spis. řed. Č. Habarta z Votic, redaktora „Českého jihu“ St. D. Kubíčka, ing. Hojdara aj. – Na závěr oslavy Máchovy se hrál dram. odbor Sokola v Borotíně Máchovy
„Cikány“ v úpravě Nejedlého za pečlivé režie Fr.
Pradáče a výpravy O. Karbana s obvyklým u něho
úspěchem. – Borotínská slavnost zahajuje řadu Máchových vzpomínkových slavností sedleckého kraje,
k němuž měl zakladatel novodobého českého básnictví úzké rodinné i literární vztahy.“
Tolik citace. Umístění pamětní desky završilo
předešlé máchovské bádání, které bylo prezentováno na stránkách časopisu Český jih2). V letech
1928 až 1929, tedy v době stého výročí Máchova
prázdninového pobytu v Sedleckém kraji (k němuž
příslušel i hrad Borotín), zde publikovali své články
R. Cikhart a K. Harmach. Ve svých studiích se snažili doložit nejen to, že Mácha (16. 11. 1810 – 6. 11.
1836) hrad Borotín navštívil, ale přišli dokonce
s vykonstruovaným tvrzením, že byl i ovlivněn
pověstí-truchlohrou Pramáti – Ahmfrau (1817)
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Pamětní deska návštěvy K. H. Máchy umístěné na hradě (současný stav).
od rakouského básníka Grillparzera (1791 – 1872),
jejíž děj byl často, ač nesprávně,3) umisťován právě
sem. Zvláště Cikhart zašel ve svých spekulacích
velmi daleko, když tvrdil, že postava otcovraha
z Grillparzerovy tragédie byla předobrazem Viléma
z Máchovy nejslavnější básně Máj (1836). Jakkoli
byly všechny závěry jmenovaných badatelů nepodložené, velmi rychle se staly dogmatem a s nepochybující samozřejmostí byly přejímány všemi
pozdějšími regionalisty, ty současné nevyjímaje.4)
Můžeme však vyslovit téměř kacířský názor, že
Mácha na Borotíně nikdy nebyl? Že je to jen jedna z mnoha legend, které se kolem národního básníka nakupily?
Jak jsem tedy přišel ke svým pochybnostem?
K Máchovu letošnímu dvoustému výročí narození
jsem chtěl napsat skromnou připomínku jeho návštěvy Borotína a stejně jako jiní jsem o této skutečnosti nepochyboval. Jaké ale bylo moje rozčarování, když jsem otevřel knihu, která je považována za zdroj této informace. Jde o práci známého
historika-topografa Podblanicka a Českého Meránu předminulého století Antonína Norberta Vlasáka
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
(1812 – 1901) nazvanou Okres Sedlecký v Táborsku5) a vydanou již v roce 1879! Vlasák žil ve 30.
letech 19. století s rodiči v Prčici6) a v době Máchových prázdninových pobytů v Měšeticích (vzdálených cca 2 km od Prčice) podnikal s Máchou a dalšími přáteli skupinové výlety do blízkého okolí.
Ve jmenované knize na tyto události vzpomíná
a jeho svědectví je pro nás tedy nanejvýš důležité.
Na stranách 53 až 57 píše o hradu Zvěřinci a odtud
asi 1,5 km vzdálených Malkovicích, a především
o samotném Máchovi toto:
„V letech třicátých byl v Malkovicích lesníkem
František Ništera, známý jako milovník staročeských dějin, památek i pověstí, i bedlivý čtenář kroniky Hájkové; manželka jeho Alžběta obírala se
čtením herbáře, znala všecky byliny, jejich tajné
síly i účinky u lidí i zvířat, a lid okolní hledal u ní
rady a pomoci v rozmanitých záležitostech života.
Manželé měli jediného syna, Františka Ništera, který jako spolužák spisovatele těchto pamětí v Praze
na Malostranském gymnasiu s výborným prospěchem studoval, jsa ve všech třídách „prvním premiantem“ a královským štipendistou. Ništera oddal se
17
Roman Cikhart (1886 – 1957).
stavu duchovnímu byv roku 1836 na kněžství vysvěcen, stal se kaplanem později farářem na nedalekém Chlumu, kdež roku 1858 zemřel. Na Chlumském hřbitově odpočívá syn s rodičemi – O prázdninách navštěvovali jsme jako studující rádi kolegu
Ništeru v Malkovicích, někteří aby se bavili střelbou veverek, jiní aby poslouchali povídky starého
lesníka. Mezi nimi byl i proslavený později básník
náš, Karel Hynek Mácha, meškající u svého strýce v blízké vsi Měšeticích, kdežto otec jeho zrozen byl. Roku 1829 trávil tehdy studující, nynější na slovo vzatý učenec, Jakub Malý, prázdniny
na Sedlecku, i účastnil se s námi na výletu do Malkovic….“
Dále společně pokračují na zříceniny hradu
Zvěřince, kde jsou lesníkem seznámeni s pověstmi a historií hradu. Strany 112 až 125 téže publikace Vlasák věnoval Borotínu. V závěru tohoto popisu je od str. 121 zkrácená verze Pramáti,
u které poznamenává, že jde o překlad z díla F. A.
Hebera7). Ostatně některé pasáže popisu borotínského Starého zámku jsou zcela totožné se starším
popisem Heberovým a je jisté, že jej Vlasák používal jako svůj zdroj. Bez zajímavosti není ani to,
že Vlasák ve své vzpomínce zdůrazňuje přítomnost v té době oblíbeného spisovatele Jakuba Malého (1811 – 1885) před tehdy nepříliš pochopeným Máchou, jehož čas a popularita měla teprve
18
přijít s nastávajícím stoletím. Výslovnou zmínku
o výletu na borotínské zříceniny jsem však nikde
nenašel.
Asi rok před smrtí se Vlasák ke svému setkání s Máchou ještě jednou vrací a svoji vzpomínku
uveřejní v Hlasech od Blaníka v článku Karel Hynek Mácha v Benešově.8) Zde však už jen k našemu tématu opakuje a doplňuje: „O prázdninách navštěvovali studující z celého okolí rádi kolegu Ništěru v Malkovicích, někteří aby se bavili střelbou
veverek, jiní aby poslouchali povídky starého lesníka. Někdy sešlo se nás až osm, mezi nimi kromě
věhlasného pěvce Máje také znamenitý spisovatel
Jakub Malý a mladší Chocholoušek ze Sedlce. Konali jsme krátké výlety na místa buď přírodou neb
dějinami znamenitá…“. Dále Vlasák v článku ještě
opakuje, že se s Máchou seznámili o prázdninách,
tentokrát však udává rok dříve, t.j. 1828. O návštěvě Borotína však opět nic neuvádí.
S odstupem 73 let téměř devadesátiletý Vlasák rozšiřuje svou vzpomínku také o spisovatele P. Chocholouška (1819 – 1864) a dodává pro
nás důležitou zmínku o tom, že společné výlety
byly krátké. Třicetikilometrovou túru z Malkovic
na hrad Borotín a zpět tak ale označit nelze. Jmenovaným chlapcům tehdy bylo kolem sedmnácti let
a Chocholouškovi dokonce jen deset, a jak můžeme vyčíst z Vlasákovy poznámky o střelbě veverek,
„hoši měli v tomto věku samozřejmě i jiné starosti,
než o vakacích naslouchat historii…“
Důležitost těmto svědectvím přikládá i pozdější
přední máchovský badatel František Krčma9), který si všímá:
„Všichni, kdož o této věci psali (R. Cikhart, K. Harmach a Fr. Teplý) vycházeli z Vlasáka“. Fr. Teplý se však o Máchově návštěvě Borotína přímo nezmiňuje10).
Kde tedy najdeme první výslovnou zmínku o výletu na Borotín? V roce 1914, tedy celých 12 let
od smrti A. N. Vlasáka, vychází pod jeho jménem
(?!) v časopise Český jih fejeton Prázdninový pobyt Karla Hynka Máchy na Sedlecku roku 182911).
Jde v podstatě o přepis Vlasákova svědectví z Okresu Sedleckého, avšak mezi popisem výletu na hrad
Zvěřinec a popisem hradu Borotína je kýmsi vložena veledůležitá větička: „Druhý den vydali jsme se
na starý zámek Borotínský.“ Který populizátor Borotína a tehdejší dopisovatel Českého jihu tuto větu
do článečku „propašoval“? Vždyť posvětit Borotín
Máchovou stopou by jistě nebylo na škodu a proč
nepodpořit cestovní ruch městečka s hradem ležícím stranou železnice a hlavní cesty.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Neprozrazuje skutečného autora oné větičky následující úryvek z jiného článku v Českém jihu12)?:
„V době, kdy regionalizmus žárlivě střeží všeho, co
kraji náleží, považoval jsem za vhodno upozorniti,
že nejen Mácha sám svým původem, ale i jeho nejslavnější dílo svými základními motivy náležejí našemu kraji, stejně krásnému, jako slavnému a romantickému.“ Autorem tohoto článku nebyl nikdo
jiný než Roman Cikhart. Ostatně Cikhart se v tu
dobu Máchou zabývá velmi intenzivně, dokonce
vydává samostatnou knížečku Památce Karla Hynka Máchy13), ve které je mimo jiné Máchova návštěva vylíčena i v beletrizované podobě… Jako
učitel nespouštěl ze zřetele ani výchovně vzdělávací cíle, obzvláště když se Mácha, právě od dob
první republiky, nově stává i součástí školních čítanek. Nelze opomenout ani Cikhartův narůstající
vliv v Českém jihu, který v roce 1938 dokonce rediguje. Svoje stanovisko k Máchově borotínské návštěvě nikdy neopouští, naopak ho stále prohlubu-
je. Důkazem je jedna z jeho posledních přednášek,
proslovená v roce 1954 pod názvem Vztahy K. H.
Máchy k našemu kraji (viz foto).
K uvedeným faktům zbývá na závěr už jen podotknout, že Máchovi, jako nadšenému divadelnímu
ochotníkovi, nemusel být tehdy populární a často
hraný divadelní kus Pramáti neznámý.
Co se však týká odpovědi na otázku z názvu tohoto příspěvku, mohu směle prohlásit, že Máchova návštěva na borotínském hradě byla především
zbožným přáním jednoho pracovitého a rodný kraj
milujícího spisovatele-učitele, nikoli však prokazatelnou historickou skutečností.
Pokud tedy někdy navštívíte zříceniny Starého
zámku – Borotína, mějte prosím tento spletitý příběh na paměti, až pozdvihnete svůj pohled k již omšelé pamětní desce umístěné na torzu menší hradní věže.
Pavel Schafferhans
(foto a vyobrazení: archiv autora)
Titulní list přednášky z roku 1954.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
19
Použité prameny:
1)
Sedlčanský kraj, roč. III, 1936, 25. 6., čís. 6, str. 5 – 62)
R. Cikhart, Motivy Máchova „Máje“, Český jih, roč.
LVII, 11. 5. 1929, č. 19; Dějiště Máchova „Máje“ Český jih, roč. LVII, 18. 5. 1929, č. 20; K. Harmach(ch),
Dopis z Prahy, Český jih, roč. LVI, 28. 4. 1928 č. 17;
Dopis z Prahy, Český jih, roč. LVII, 18. 5. 1929, č. 20
3)
Karel Jánský, Karel Hynek Mácha, život uchvatitele
krásy, Praha 1953, s. 56; Pavel Schafferhans, Byla skutečně Pramáti na hradě Borotíně? Pod Blaníkem, roč.
XI. (XXXIII.), č. 3, 2007, 9 – 13 (kde také mylně poukazuji na Máchovu návštěvu hradu)
4)
např.: Bohumír Mráz, Karel Hynek Mácha:Hrady spatřené, Praha 1988, s. 24, 187; Vladimír Kovářík, Literární
toulky po Čechách, Praha 1977, s. 156; Karel Jánský, o.c.;
Hugo Božek, Jihočeské medailóny, Tábor 1989 s. 62 – 64
5)
A. N. Vlasák, Okres Sedlecký v Táborsku, Praha 1879
6)
Světozor, Antonín Norbert Vlasák, roč. XVIII, 12. 9.
1884, č. 39, s. 470 – 471
F. A. Heber, Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, V, Praha 1847, 179 – 180 a 182 - 184
8)
A. N. Vlasák, Karel Hynek Mácha v Benešově, Hlasy
od Blaníka, roč. XVI, 15. 4. 1900,č.8, přetisk v Miloslav Novotný, Patero vzpomínek na Karla Hynka Máchu, Prostějov 1936, s. 5 - 8
9)
František Krčma, Nové vzpomínky na K. H. Máchu,
1933, s. 2
10)
František Teplý, in Josef Bělohlav, Království České II.
Jihovýchodní Čechy, Praha 1908, s. 127 - 128
11)
Ant. Norbert Vlasák, Prázdninový pobyt Karla Hynka
Máchy na Sedlecku roku 1829, Český jih roč. XXXXII, 25. 7. 1914, č. 30
12)
R. Cikhart, Motivy Máchova „Máje“ Český jih, roč.
LVII, 11. 5. 1929, č. 19
13)
R. Cikhart, Památce Karla Hynka Máchy, Třebechovice pod Orebem, 1936; R. Cikhart, Borotínské motivy v díle Karla Hynka Máchy, Český jih, roč. LVIV,
9. 5. 1936, č. 19
7)
Skladatel a dirigent Gustav Mahler
a Vlašim
Rod Mahlerů byl rodem židovským. Jako takový patřil králi, neboť Židé patřili králi, byli tzv.
královským reálem, jako jím byl reál mincovní,
horní nebo solní. Neboli byli zdrojem královských
Gustav Mahler (1860 – 1911).
20
příjmů. Nejstarší známí předkové Gustava Mahlera se objevují ve svobodnické vsi Chmelné, ležící nedaleko Dolních Kralovic. Podle Berní ruly
z let 1657 a 1724 ve Chmelné žádní Židé nežili.
Objevují se až v soupisu Židé z roku 1783. Byli
bez příjmení. To dostali až v roce 1787 za císaře Josefa II. Jméno Mahler se tehdy ještě před rokem 1787 nevyskytuje, ale byl tu Abraham Jakub
(Abraham syn Jakubův). Abraham Mahler se objevuje v roce 1793 (1720 – 1800). Byl to synagogální zpěvák, prodavač koření a dohlížitel nad rituálními porážkami zvířat (košer). Bydlel u svobodníka Matouše Giliga. Ve Chmelné se Abrahamu Mahlerovi narodilo sedm dětí. Z nich syn
Bernard měl dětí šest. Šimon, Bernardův syn, byl
dědečkem Gustava Mahlera, nebyl to tedy Josef
Mahler zemřelý v roce 1894 a pohřbený na židovském hřbitově v Pravoníně ve věku 49 let. Šimon
se narodil ve Chmelné v roce 1793. Bez povolení
vrchnosti, tedy nelegálně, se oženil s Marií, dcerou řezníka Abrahama Bondyho, za níž se odstěhoval do Lipnice. Šimon Mahler měl deset dětí,
které ale vzhledem k úředně nepovolenému sňatku byly v matrice zapsány jako nemanželské. To
bylo napraveno až v roce 1850. Šimonův tchán si
asi roku 1827 pronajal v Kališti na panství Dolní
Kralovice malou panskou vinopalnu, ve které mu
Šimon pomáhal až do roku 1827, kdy se Šimon
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
koupí stal majitelem vinopalny spolu s nemovitostí čp. 52. Tehdejší průměrná produkce palírny činila za rok 90 hektolitrů 25% pálenky. Roku
1827 se v Lipnici narodil syn Bernard, otec Gustava Mahlera. Ostatní děti se narodily již v Kališti. Bernard zdědil vinopalnu asi v roce 1855, kdy
otec Šimon zemřel. Bernard se roku 1857, ve třiceti letech, oženil s Marií Hermanovou (nar. 1837
v Ledči n. Sázavou). Těmto manželům se roku
1858 narodil syn Isidor a roku 1860 Gustav. Téhož
roku přesídlil Bernard Mahler s rodinou do Jihlavy, kde si zřídil malou výrobnu likérů a výčep lihovin. V Jihlavě se Bernardovi narodilo dalších 12
dětí. Z nich ovšem osm zemřelo ještě v dětském
věku. O rok mladší sestra Mahlerovy maminky
Anna se provdala do Vlašimi za Ignáce Franka,
zdejšího bohatého obchodníka a majitele domu čp.
130 na Velkém, dnes Žižkově, náměstí. Jejich syn
Gustav Frank, o rok starší než Gustav Mahler, studoval ve Vídni výtvarné umění a patřil k významným grafikům. Na přelomu 19. a 20. století vstoupil do služeb carského dvora a byl autorem všech
tehdejších ruských bankovek. Mimo jiné ilustroval i cestopis následníka rakousko-uherského trůnu korunního prince Rudolfa (Gustavu Frankovi byl věnován obsáhlý článek v Pod Blaníkem
č. 1/2009). Oba rodiče Gustava Mahlera zemřeli roku 1889 v Jihlavě a péčí o sourozence obětavě převzal Gustav. Pomáhala mu přitom manželka Alma, rozená Schindlerová, hudebnice, s níž se
oženil roku 1902. Ale nepředbíhejme.
Ve stejnou dobu jako Gustav Frank studoval
ve Vídni i Gustav Mahler a s nimi Emil Freund ze
Želivi a Theodor Fischer z Jihlavy, také spolužák
z gymnázia. Ve Vídni se spřátelili a založili literární a debatní kroužek, který se o prázdninách scházel ve vlašimském Frankově domě. Po smrti otce
Franka ho nahradil domek jeho vdovy v Pavlovicích. V oněch dobách ještě neexistovala do Vlašimi železniční trať a spojení se světem umožňovaly
jen dostavníky, jejichž trasy se ve Vlašimi spojovaly. Stanice byla na Malém, nyní Palackého náměstí
v domě čp. 62 „Na Poště“, kde byl i hostinec. Jak
píše známý mahlerolog prof. Jiří Rychetský: „Jízda dostavníkem nevšedně krásnou krajinou, ozvučenou troubením postilionů, a mnohokrát opakované čekání na dostavník ve známém vlašimském zámeckém parku, na to vše nemohl Mahler nikdy zapomenout. Krásný anglický park, jenž byl chloubou celého kraje, s několika romantickými pavilony, mimo jiné i čínským a arabským, park s bohatou cizokrajnou florou i volně žijící cizokrajnou fauPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Alma Mahlerová (roz. Schindlerová),
manželka Gustava Mahlera.
nou, to vše ožilo znovu v jeho vzpomínkách, když
skládal svojí třetí „přírodní“ symfonii, její scherzo
a slavné „poštovské sólo“. Alespoň Mahler kdysi
nazval třetí symfonii jako „Vzpomínku na vlašimský park“. Vzpomínkou na tento park, čínský pavilon je podle některých odborníků na Mahlerovo
dílo i jeho Píseň o zemi, zhudebnění básní starých
čínských poetů Li – Tai – Po, Chang – Tsi, Mong –
Kao – Jen, Wang – Sei. Gustav Mahler zhudebnil
tuto báseň v letech 1907 – 1908 v Schlöderbachu
v Tyrolsku a později v Toblachu. Pracoval na tomto díle po smrti své čtyřleté dcery, roku 1907, dceru velice miloval. Navíc bylo zjištěno, že on sám
trpí těžkou srdeční vadou, před nuceným odchodem z vedení vídeňské opery. Knížka Hanse Betheseda Die chinesische Flöte (Čínská flétna), kterou si vzal s sebou na dovolenou, přesně odpovídala jeho duševnímu rozpoložení: vyhlídce na smrt,
omezení všech tělesných aktivit. Vzpomínal na krásy přírody, stále se obnovující bez ohledu na krátkost doby, po kterou jich mohou lidé užívat. Jistě
v takovém stavu mysli vzpomínal i na svůj rodný
kraj, rodnou vesnici, na nádherný romantický zámecký park ve Vlašimi s Čínským pavilonem, který mu čínské básně připomínaly. Podle svého vy21
Symfonie č. 6 Gustava Mahlera.
22
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
jádření pokládal Mahler tuto Píseň o zemi za „nejosobitější“ dílo, jaké kdy vytvořil. PhDr. Zdeněk
Mahler v pořadu Host do domu (ČRo2 dne 26. 8.
2005) řekl, že „Rozloučení“ (Abschied) v Písni
o zemi a verše tam uvedené skládal Gustav Mahler
sám a jsou vzpomínkou na jeho rodný kraj. Založil ji symfonicky, o šesti větách. Její finále, nazvané Rozloučení, je dlouhá a pomalá věta podobná
adagiu ve 3. symfonii, v níž Mahler vzpomíná právě na vlašimský zámecký park a na cesty do Vlašimi, Čínský pavilon v parku se mu asociuje s čínskými básněmi. Finále obsahuje rozsáhlý pohřební
pochod, v němž jsou bolest i extase postaveny proti
sobě, pomíjejícnost a věčnost. V první větě se čínský básník táže: „Jak dlouho, člověče, žiješ“? Odpověď přichází v posledních řádcích, v nichž Mahler svými vlastními slovy shrnuje svou vlastní filosofii: „Milá celá zemi, rozkvěť na jaře a znovu se
zazelenej! Všude a věčně se modrají dálky … věčně, věčně...“
Do historie našeho města se Gustav Mahler zapsal i tím, že když 12. srpna 1881 vyhořelo v Praze Národní divadlo a po celých Čechách se rozběhla sbírková akce na jeho znovupostavení, uspořádal
Čtenářský spolek v bývalém vlašimském hostinci
„U Karla IV.“ na nynějším Husově náměstí necelý týden po požáru 18. srpna 1881 akademii na níž
zazněl klavírní koncert Gustava Mahlera. Ten tehdy před nástupem na vedoucí místo v Zemském divadle v Lublani dlel právě ve Vlašimi. Ze zápisu
Čtenářského spolku ve Vlašimi je ještě známo, že
doprovázel na klavír sólová vystoupení místních
zpěvaček. Zápis o tomto koncertu objevili členové
Vlastivědného klubu P. A. N. Vlasáka. Ze zápisu je
patrné, že za účelem co největšího výtěžku vydražili i obraz Národního muzea a doplnili tak čistý výtěžek na 100 zlatých, čímž se spolek stal řádným členem Sboru pro postavení Národního divadla.
Proto není až tak nepochopitelným překvapením,
že si Mahler, dle zjištění profesora Jiřího Rychetského, zapsal do přihlášky do Akademie mateřský
jazyk český. Vždyť jeho děd pocházel z Chmelné,
z ryze české krajiny. Z českého Posázaví pocházel i rod Hermanů, rod Mahlerovy matky. Mahler
měl blízký vztah k české hudbě, přátelil se s J. B.
Försterem, prosazoval uvedení děl českých skladatelů – např. Dvořákovy Rusalky ve Vídni, Dvořákových Písní bohatýrských aj.
Gustav Mahler měl dvě dcery. Starší ale zemřela
v roce 1907. Mladší Anna Justina (narozena roku
1904) se provdala za hudebního skladatele Ernesta Křenka, s nímž v roce 1936 odjela do USA. Jediný přímý potomek Gustava Mahlera, Anna Justina, se stala významnou sochařkou. Podle slov známého historika, publicisty, spisovatele a scenáristy Zdeňka Mahlera v dopise Jiřímu Rychetskému
„dosavadní ledabylost, s jakou jsme tohoto génia
ponechali jen rakousko-německým dějinám, nemálo uškodila našemu kulturnímu vědomí“.
Gustav Mahler se narodil 7. 7. 1890 v Kališti
u Humpolce, je tomu tento rok 150 let (J. Svoboda, J. Moudrý 2006).
Jan Svoboda
(obr. archiv autora)
Literatura:
Jan Svoboda, Josef Moudrý: Vlašim – po stopách předků, Vyšehrad 2006.
V Žinicích postavili novou kapličku
Kapličky, jako drobné sakrální objekty se
v českých zemích objevují nejvíce v pobělohorské době, po třicetileté válce (1618 – 1648),
zvláště pak od počátku 18. století. Kapličky
mnohdy nahrazovaly vzdálený kostel. Stojí většinou o samotě u cest, či odbočkách polních cest.
Na místech, vybízejících k zastavení a zamyšlení.
V posledních letech bylo mnoho těchto drobných sakrálních objektů – kapliček opraveno
a dáno do původního stavu. Vzácností je skutečnost, že bývají postavené zcela nové. Právě
o jedné z nich bych se chtěl krátce zmínit. Byla
postavena na okraji Podblanicka, jihozápadně
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
od obce Zvěstov, v malé osadě Žinice u Jiřetic,
obec Neustupov. Žinice se prvotně jmenovaly
Žinici. V roce 1843 tu bylo 5 čísel se 37 obyvateli, v roce 1920 jen 4 čísla s 19 obyvateli a v roce 1930 se 21 obyvatelem, jak uvádí
Čeněk Habart, autor čtyřdílného díla Sedlčansko – Sedlicko a Voticko, 4. díl, 1941 (reprint
1994, s. 602). Dnes jsou zde jen čtyři popisná
čísla s několika málo obyvateli. Je zde klid a kolem krásná příroda. Dozajista tomu tak nebylo
v březnu roku 1645, kdy při bitvě u Jankova,
která ukončila třicetiletou válku, měla v blízkosti obcí Žinice a Čečkov vojenská postavení
švédská jízda.
23
Slavnost u nové kapličky dne 16. června 2008.
Kaple sv. Panny Marie v Žinicích.
24
Nová prostorová kaplička („se zvoničkou“)
v Žinicích byla postavena v roce 2008, je situována při cestě proti čp. 5. a zasvěcena sv. Panně
Marii. Novou kapličku pokřtil dne 16. června
2008, farář P. Piotr Jerzykiewicz, MS z Mladé
Vožice. Slavnostní události se zúčastnili nejen
místní obyvatelé, ale i mnoho lidí ze širokého
okolí. Křtem kapličky však slavnost neskončila,
místní obyvatelé připravili pro všechny pohoštění, ke kterému velmi pěkně vyhrávala kapela
složená z muzikantů z okolí. Nová kaplička má
však jednu zvláštnost a odlišnost od ostatních.
Je v ní instalováno elektronické zařízení řízené
rádiem, které „gongem ohlašuje“, v letním a zimním čase, každou půlhodinu a hodinu, v době
od 6.00 do 22.00 hod. svůj čas.
Pozemek na stavbu poskytl obyvatel osady Žinice pan Jiří Mrázek a o postavení této krásné kapličky se postarali svépomocí sousedi manželé Ing. Jaroslav a Stanislava Maříkovi. Za tento záslužný čin
jim všem patří dík.
Josef Moudrý (foto: Petr Zhoř)
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Malíř a krajinář Augustin Satra
(1877 – 1909) (1)
„R. 1902 uspořádal ve škole kondracké akademický malíř Augustin Satra výstavku obrazů Kondrace,
Dubu, Hradiště, Krasovic, Vracovic, Ostrova, Blaníka, Korfeštů, N. Mlýnů, Vítova mlýna, Lorety a Skalkova. R. 1903 týž vynikající umělec před odjezdem svým
do Mnichova podruhé vystavoval v sále hostince u nádraží a to obrazy Vlašimi, Domašína, Rimovic, Zdislavic, Šebíře, Louňovic, Zvěstova, Ml. Vožice, Načeradce, Pravonína, Chmelné, Hrádku a Střížkova. Obě
výstavky těšily se četné návštěvě hostí, zvláště studujících a učitelstva. Že obrazy Satrovy měly cenu, svědčí
ta okolnost, že obdržela za ně půl páta tisíce korun.“
Michal Navrátil: Dějiny Kondrace pod Blaníkem1
tucemi v Clevelandu, kde Satra zemřel, jen abych se
dozvěděla cokoli, co by mi malíře přiblížilo. Proseděla jsem mnoho hodin v knihovnách, soustřeďovala poznámky o Mařákově škole, „lovila“ drobné zprávy v regionálním i krajanském tisku, až se
mi podařilo najít nekrolog, sepisovala na kartičky
jeho reprodukovaná díla. V roce 2008 jsem koneč-
JUDr. Michal Navrátil,2 rodák z Kondrace, zamlčel v úvodním odstavci, že sám byl Satrovým
mecenášem již za malířových studijních let.3 Jak se
spolu seznámili, nevím – snad na některém pobytu
Mařákovy krajinářské školy nebo si dr. Navrátil
všiml Satry na některé pražské výstavě? Jisté je, že
Navrátil sledoval jeho osud až do roku 1909, kdy
Satra (příliš mladý) zemřel v americké emigraci.
O Augustinu Satrovi se toho příliš nedočteme v biografických slovních nebo encyklopediích umělců, hesla
jsou stručná. Dostala jsem se k jeho dílu za studií dějin
umění, kde jsem si vybrala tohoto malíře jako téma své
seminární práce, zajímala mne tehdy krajinářská škola
Julia Mařáka a začátek impresionismu u nás.
Satrovo dílo bylo známé především v perokresbách, publikovaných ve Zlaté Praze. Šíře jeho zájmu, cesty po Evropě „na motiv“ mne natolik zaujaly, že jsem se pokoušela dosti naivně ještě v dobách komunistického režimu korespondovat s instiMichal Navrátil: Dějiny Kondrace pod Blaníkem, Praha 1915, str. 159
2
Navrátil, Michal (21.8.1861 Kondrac – 30.10. 1931
Praha ), regionální historik, publicista a původně magistrátní úředník v Praze. Dílo: Almanach sněmu království
Českého, Almanach sněmu markrabství Moravského,
Almanach sněmu vévodství Slezského, Parlamentární
rukojeť, Z mých vzpomínek, Dějiny Kondrace pod Blaníkem, Okres Vlašimský, Dějiny školy v Kondraci, Pověsti
o rytířích blanických, Proroctví, Písně a básně o Blaníku,
Almanach československých právníků a mnohé další.
3
Satra obdržel soukromou podporu od dr. Navrátila 160
K, rok není uveden – viz Archiv Akademie výtvarných
umělců Praha (výpis z karty absolventa Akademie)
1
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Augustin Satra (1877 – 1909).
Repro z publikace Kodl M., Zachař M.:
Mařákova škola. REFOT Praha 2007.
ně našla Satrův medailon v katalogu galerie Kodl4.
V roce stého výročí Satrovy smrti jsem nabídla
redakci časopisu Pod Blaníkem, že o Satrovi a jeho
pobytu na Podblanicku napíšu článek. V té době
jsem také studovala dokumenty k životu a dílu
dr. Jana Hertla (1907 – 1965), historika, známého
na Benešovsku především jako profesora benešovského gymnázia a ředitele muzea v Jemništi.5
Martin Kodl, Michael Zachař: Mařákova škola, Praha,
Galerie Kodl 2008
5
Jarmila Štogrová: Historik a badatel Jan Hertl, in: Pod
Blaníkem, 2006, č. 2, s. 27 – 30
25
4
Mařákova škola v Lochovicích r. 1898. Zleva: Alois Kalvoda, Karel Langer, Augustin Satra,
Josef Ullmann, Otto Bubeníček, Stanislav Lolek (foto: Archiv Kouřimské muzeum).
V archivu Národního zemědělského muzea jsem
v pozůstalosti lesníka Václava Barchánka, kde
jsou uloženy Hertlovy dopisy, nalezla cestovní
pas JUDr. Navrátila! Důvod se mi však nepodařilo z dokumentů vyčíst. Byla to však další pobídka
věnovat se Augustinu Satrovi. A na závěr mého
snažení jsem se dozvěděla, že Český svaz ochránců přírody chystá ve Vlašimi Satrovu výstavu ze
sbírek Galerie Kodl, která vlastní část obrazů, patřících dr. Navrátilovi – a tak tento můj článek je
zároveň příspěvkem k výstavě a kruh se pomalu
uzavírá.
Augustin Satra se narodil 30. 11. 1877 v Kouřimi
u Kutné Hory jako syn bukačovského stárka Josefa
Sátry a Marie Třešňákové, dcery kouřimského krupaře. Absolvoval dvě třídy měšťanky a tři třídy průmyslové školy pokračovací (Alžběta Birnbaumová6
uvádí, že Satra byl vyučen lakýrníkem). V letech
1897 – 1903 vystudoval Akademii výtvarných
umění v Praze v ateliérech profesora Julia Mařáka
a rytíře Rudolfa Ottenfelda.
Viktor Šuman v monografii o mařákovcích píše7:
„Satra byl malíř velmi plodný a z jeho palety vyšlo
na 3000 krajin. Měl velmi jemný barevný smysl
i cit, který úspěšně uplatnil ve svých olejích jemné,
ale nevýbojné imprese.“ Líčí také jednu okolnost
studia na Akademii po smrti Julia Mařáka v roce
1899. „Ideálem všech byl Slavíček, který svými
šťastnými výboji ukazoval pevnou cestu dalšího
vývoje.“ Uměleckou správou „však byl povolán
Ottenfeld. S tím se však nechtěli smířit mladí a revoluční duch jejich postavil je proti vůli sboru tak
ostře, že pět oposičníků: Havelka, Langer, Satra,
Lolek a Bubeníček8 bylo ze školy vyloučeno. Ottenfeld byl zatím jmenován, byl by tedy zůstal bez
7
6
Alžběta Birnbaumová: Opuštěná paleta, Praha 1942
26
8
Viktor Šuman: Julius Mařák a jeho škola, Praha 1929
dalšími spolužáky byli Král a Ulmann
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
žáků… Když přijel Ottenfeld z Vídně do Prahy,
poslali pro vzbouřence a ve speciálce krajinářské
zavládl opět mír.“
V roce 1903 absolvoval Satra jako student „velmi
dobrý“9. Dobu studia využil k cestám po Evropě,
za pomocí stipendií se dostal na stáže i studijní cesty.
V roce 1900/1901 získal státní stipendium 200 K a 3.
cenu ve školní ateliérové výstavě v hodnotě 30 K,
v roce 1902 obdržel Purmannovo cestovní stipendium pro krajináře10, pobýval v Dalmácii a Hercegovině, také v Mnichově. Navštívil Paříž, v roce 1903 se
k těmto místům přidala Bosna, Černá Hora a Itálie,
v roce 1904 zřejmě opět Mnichov, roku 1905 Benátky a Terst, roku 1906 Brémy, Warnemünde a Hamburk, odkud se odstěhoval natrvalo do amerického
Clevelandu v naději, že tu najde lepší obživu.
Malíř Ludvík Kuba, který se s Augustinem Satrou seznámil v Mnichově11, ho popisuje, že to byl
„vysoký mladý muž mohutné postavy, mohutných
svalů a vousů, které splývaly na hruď tak hluboce, že ani nevím, nosil-li kravat“ a „byl to člověk
od rány: přímý a otevřený, což jeho postavě, vhodné pro hodnost spolkového praporečníka, dobře
slušelo“. L. Kuba po letech poznal Podblanicko
– a ve vzpomínce „vytýká“ tehdy již zemřelému
Satrovi, že ho nikdy neupozornil na krásy tohoto
kraje. Vše, co se od kolegy dozvěděl, bylo, že:
„začíná pracovat v podblanickém kraji, že se mu
tam líbí a že kondracký rodák dr. Navrátil mu tam
poskytuje všecku pomoc, ba že mu v Kondraci chce
uspořádat výstavu.“
Projděme nyní především Hlasy od Blaníka, jak
podrobně referovaly o Satrových výstavách. Dozvíme se více o osudech malíře a přiblíží se doba
po roce 1900 na Podblanicku.
„Zprávy z kraje. Z Kondrace12.
V minulém měsíci prodléval zde u svého přítele Dra Navrátila známý krajinář A. Satra z Prahy a použil svého pobytu k vymalování památného Blaníka a některých zajímavých krajinek z jeho
okolí. Obrazy ty, počtem ke třiceti, zůstanou po celý
měsíc srpen ve škole Kondracké k volnému prohlédnutí vystaveny, na což přátelé umění pozorny
činíme.“
Druhou výstavu v roce 1903 sledovaly Hlasy
od Blaníka velmi pozorně – avízovaly a komentoArchiv Akademie, výpis z karty absolventů akademie
dtto 11
Ludvík Kuba: vzpomína na Satru, in: Pod Blaníkem
1, 2010
12
Hlasy od Blaníka, 17. srpna 1902, č. 33, s. 4
9
10
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
valy téměř týden po týdnu přípravu a průběh výstavy. Referující (předpokládáme, že dr. Navrátil)
vždy přidal nějaký nový údaj o namalovaném místě nebo významném návštěvníku. Jak se ale dovídáme z pozdějšího svědectví malíře Aloise Kalvody, Satru tahle popularita netěšila13.
„Z Kondrace pod Blaníkem (Umělecká výstavka
na vsi)14
Právě se vrátil z cest po Dalmácii, Bosně, Hercegovině, Černé Hoře a Italii vynikající malíř čes…obklopen „roztomilou“ družinou lidí, kteří za něho
mysleli, jednali, jemu radili a „pomáhali“, ovšem dle svého zdání a rozumu, v novinách ve formě „zpráv z Kondratce pod Blaníkem“. Tyto zprávy byly svého času
v Praze populární; Satru ale dobíjely – jeho obrazy ještě
nevystavené znechucovaly a zesměšňovaly... Článek in:
Dílo VII, duben 1909, s. 150, pod šifrou -da14
Hlasy od Blaníka, 14. 6. 1903, č. 24
13
Augustin Satra: Libouň od Blaníka (olej
na lepence, dat. 1903, sign. vpravo dole,
35 x 25 cm; repro z publikace Kodl M., Zachař
M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007).
27
Augustin Satra: Vlašim (olej na lepence, dat.
1903, sign. vpravo dole, 35,5 x 25 cm;
repro z publikace Kodl M., Zachař
M.: Mařákova škola. REFOT Praha 2007).
ký August Satra, který roku loňského dlel v naší vísce pod patou Blaníka a okolí. Také letos k pozvání spisovatele p. Dra. Navrátila zavítá k nám, aby
svým štětcem mistrným zobrazil rodiště vynikajících rodáků kraje podblanického. Již v nejbližších
dnech odebere se do Střížkova, aby tu maloval pohled na zámek a celou vesničku ku přání p. Oskara barona Villaniho, ministerského rady. Veškery
obrazy Satrovy vystaveny budou po čas prázdnin
ve škole Kondracké. Bližší zprávy podá ochotně
p. Kar. Navrátil, hostinský v Kondraci.“
„Z Kondrace pod Blaníkem (Výstavka)15.
V naší škole, v níž rodina Navrátilova působila ve století osmnáctém a devatenáctém, otevřena
bude na druhý měsíc výstavka obrazů Blaníka a okolí. Mimo to vystaveny budou podobizny vynikajících
rodáků kraje podblanického, jakož i jiné památnosti
zdejšího okolí se týkající. Není pochybnosti, že jako
loni tak i letos hojná návštěva sem se očekává. Jaký
15
interes budí výstavka naše patrno z toho, že již dnes
si zamluvili obrazy četní rodáci, tak zejm.: ministerský rada baron Villani ve Vídni, advokát Dr. Oberstein v Uh. Brodě, advokát Dr. Balík v Mělníku, inženýr Bořkovec v Praze, farář P. Brázda v Drahňově Újezdě, sládek Bernkopf ve Vlašimi, spisovatel
Dr. Navrátil v Praze. Mimo to o koupi některých obrazů se vyjednává. Jak vidno, zhotoví p. Satra, který právě k nám zavítal, celou galerii okolí blanického. Bylť v té příčině náš český jih dosud zanedbáván,
vyjma snad Jansy žádný malíř nedlel u nás, ačkoliv
kraj náš na půvaby přírodní tak jest bohat.“
„Není pochyby, že zejména o prázdninách návštěva Blaníka značně stoupne. Také výstavka akad. malíře p. Aug. Satry, který již u nás mešká, značnou měrou
přispěje k vzrůstu návštěvy. Zájem o ní, zejména dík
váženému učitelstvu a rodákům kraje podblanického,
stále vzrůstá. Satra vymaloval již Vlašim, kolébku našeho výtečného romanopisce Dra. Serváce Hellera.“16
„Malíř Sátra vymaloval Načeradec, Pravonín,
Chmelnou, Šebíř, Libouň, starý zámek v parku vlašimském a hříbky v parku (sedátka).“17
„Ve středu dne 15. m. m. otevřena byla v naší
škole výstava obrazů z okolí Blaníka, jež vymaloval vynikající krajinář August Satra, nadaný
žák prof. Ottenfelda. Již první den těšila se hojné
návštěvě jak domácích hostí, tak přespolních. Některé obrazy jsou již zakoupeny. Vedle již minule
uvedených krajanů dali si ještě malovati obrazy
pánové ředitel reálky v Hodoníně, zasloužilý spisovatel Fr. Aug. Slavík, rodák z Domašína, c.k.
soudní adjunkt ve Vlašimi JUDr. Oldř. Hladík,
značný podporovatel literatury a c.k. notář v N.
Brodě Jan Šátek, rodák z Konopiště. Nyní, kdy nastaly prázdniny a počala pravá turistické sezona,
očekává se sem hojná návštěva zejména z kruhův
studentstva, učitelstva a duchovenstva. Vzhledem
k ideálnímu účelu jest vstup do výstavky zdarma.
Návštěvníci zapisují svá jména v pamětní knize
v hostinci p. Navrátila, kdež turisté obdrží též různé informace.“18
Hlasy od Blaníka, 5. 7. 1903, č. 27
Hlasy od Blaníka, 12. července 1903, č. 28, s. 5
18
Hlasy od Blaníka, 2. 8. 1903, č. 31
16
17
Hlasy od Blaníka, 28.6. 1903, č. 26
28
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
„August Satra, malíř opustil Čechy, aby pokračoval ve svých studiích v cizině.“19
„V těchto dnech došel sem tiskopis s touto adresou: August Satra, akad. malíř, t.č. Blaník, Morava. Zásilka dostala se do Mladé Vožice a přes Načeradec a Vlašim do Kondrace. Zasilatelem byl Ludvík Císař, obchodník s potřebami pro malíře v Praze. Český obchodník, který myslí, že Blaník je místo
na Moravě – to je opravdu unicum.“20
F. X. Harlas hodnotí Satrovo krajinářské období
z Podblanicka a z okolí Kondrace v Ottově slovníku
naučném v roce 1904 takto: „akvarely, oleje z počátku byly jeho krajiny v detailech tvrdé a zbarvení
syté, až příliš hlubokých tónů, postupem času a studia S. maluje jasněji, jeho obrazům přibývá vzdušnosti a hloubky“.
Satra nezůstával pouze na Podblanicku. Jeho další motivy byly z okolí Jilemnice (v roce 1901), odkud pocházela jeho budoucí manželka, ze slovenské
Detvy, kde pobýval v roce 1905, s Mařákovou školou maloval v Lochovicích, na Okoři. Známe obrazy z Divoké Orlice, z Jizery a dalších míst Čech. Ladislav Stehlík ve své vzpomínkové knize Země zamyšlená21 jmenuje malíře, kteří malovali v Protivíně.
Hned vedle Mikoláše Alše a Josefa Bosáčka se zmiňuje o Satrovi: „Žák Mařákův, Augustin Satra, namaloval dva obrazy s motivem proti­vínského náměstí. Nevíme už, kdo si je tenkrát objednal, a nedozvíme
se už také, zda ho nezlákala svou stromovou krásou
místní Bažantnice nebo platan před zámkem či jiná
Hlasy od Blaníka, 18. října 1903, č. 42, s. 5
Hlasy od Blaníka, 8. 11. 1903, č. 45
21
Ladislav Stehlík: Země zamyšlená, Praha 1986
19
20
zákoutí v zámeckém parku. Žádný z tehdejších krajinářů nebyl nepřítelem Gambrinova truňku a pivo
uměli v Protivíně vařit převýborné.“
Z cest přivážel množství kreseb, akvarelů, vystavoval pravidelně s Uměleckou Besedou a Jednotou umělců výtvarných, jejichž byl členem.22
V roce 1903 referovaly o pražské výstavě Hlasy
od Blaníka:23 „Výstava Jednoty výtvarných umělců v Praze těší se hojné návštěvě. Vedle posmrtné
výstavy Liškovy zvláštní pozornost vzbuzují obrazy
vynikajícího malíře Augusta Satry, který za účelem studií dlí v Mnichově. Jsou to Olivy, Pěny
a Jizerka.“
K téže výstavě se vyjádřil dr. F. X. Harlas v Osvětě:24 „Také Satra přináší vzpomínku z jihu, poněkud
suše plavou; lepší je jeho Malá Jizera, jejíž hladina
se skutečně leskne. Pěny, tj. voda se tříštící na břehu,
jsou rovněž méně zdařilé. Umělec hledá dosud techniku, která by jeho zamýšleným effektům vyhovovala“.
O rok později Harlas píše o výstavě Jednoty opět
v Osvětě:25 „Satrovy obrazy jsou s moderního stanoviska malované. A jsou tu lepty a kresby, akvarely;
pastely a olejové obrazy jmenovaných již umělců…
Co tu rozmanitých nápadů, jaká stupnice barev, jaký
quodlibet nálad! A mnoho dobrých prací, mnoho
pěkných ukázek vysoké úrovně našich výtvarníků.“
(Dokončení příště)
Jarmila Štogrová
22
Žádost o povolení k vystavování s Krasoumnou jednotou r. 1901 – viz Archiv Akademie
23
Hlasy od Blaníka, 8. 11. 1903, č. 45
24
Osvěta, 1903, č. 12, s. 1122
25
Osvěta, 1904, č. 6, s. 551
Ochotnické divadlo na Podblanicku XXVI.
Z historie ochotnického divadla v Čechticích (1)
Na okresní silnici, která spojuje Vlašim s Pelhřimovem, leží malebné městečko Čechtice. A právě
sem nás zavedly naše kroky při putování za kořeny ochotnického divadla v regionu.
Cesta do minulosti, díky písemným archivním
materiálům uloženým ve Statním okresním archivu
Benešov, vedla k naší radosti až do druhé poloviny
19. století. Koncem roku 1867 ustavila skupina
nadšenců Spolek za účelem zřízení a vedení divadla ochotnického v Čechticích. Zároveň 20. listopadu učinila půjčku 100 zlatých, při které se výbor
spolku zavazuje, že zapůjčený obnos bude splácet
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
„dle poměru výtěžku z představení.“ Okresnímu
hejtmanství v Ledči nad Sázavou byla současně
zaslána žádost o povolení k uvádění her. Obratem
získávají čechtičtí ochotníci povolení ve jménu
Jeho excelence pana místodržícího „k odbývání
šesti divadelních představení v sále hostince pana
Jana Smetany proti tomu, že se divadelní a policejní předpisy přísně zachovati musejí a že hned
po každém představení částku od nejméně 1 zl. r. č.
(jeden zlatý rakouského čísla) k chudému ústavu
obce čechtické, tamní správě tohoto ústavu odvedou.“
29
Půjčka výboru pro zřízení divadla ochotnického v Čechticích ze dne 10. listopadu 1867.
Na valné hromadě konané 5. března 1868 byly
schváleny doplněné stanovy, podána zpráva pokladníka o zakoupení jeviště od křivsoudovských
ochotníků (za 45 zl.) a provedeny volby výboru.
Předsedou spolku se stal František Růžek, jednatelem Josef Novák, pokladníkem Josef Holba a režisérem Oldřich Brázda. Ze zachované pokladní
knihy lze vyčíst, že finanční položky ve zmíněném
roce vykazují převážně vydání s dozařizováním
scény (plátno, barvy, truhlářské práce, divadelní
texty), příjmy pak tvořily dary a tržby z představení. Není bez zajímavosti, že se v dalších písemných
dokladech, přibližně od roku 1872, hovoří o ředitelství divadla v Čechticích v čele s ředitelem Františkem Růžkem. Kdy a za jakých okolností se tak
stalo, prameny neuvádějí. Lze však z této skutečnosti odvodit, jak významnému postavení se v obci
ochotnické divadlo těšilo.
30
Představení se konala v sále hostince U Města
Prahy, převážně o nedělích s následující taneční zábavou. Výtěžky z nich, nebo jejich část, spolek často věnoval dobročinným účelům, např. ve prospěch
žákovské knihovny nebo vánočních darů pro chudé
školní děti. Uváděné hry, převážně lehčího žánru,
byly ve velké oblibě a zejména v počátcích fungování spolku hojně navštěvovány (Mlynář a jeho
dítě, Manžel bez ženy, Sedlák křivopřísežník, jednoaktové hry Opička z besedy, Hluchý podomek
a Černý Petr). Ze zachovaných programů vyčteme
jména řady herců – p. Pokorný, Drnovec, Zeman,
Novák, Vaňkát a sl. Chocholková, Růžková, Čenská, Smetanová.
Zmíněné období, jak by se mohlo zdát, však
nebylo pro divadelníky jen selankou. Dokládá to
dopis zaslaný 22. prosince 1874 ředitelství ochotnického divadla v Čechticích, kde občané žádají
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
vysvětlení, proč již dva roky je divadlo, které kdysi
prosperovalo, osiřelé a opuštěné. Zároveň se ptají
za občany podepsané, pí. Chocholková, Holejšovská, Šetlíková a Vorlová, jak bude naloženo s dluhy, které divadlo dosud nese. Odpověď na zmíněný
dotaz, byla-li nějaká, se nedochovala. Pouze z kopií
programu a žádosti o povolení k provedení nastudovaných her Okresnímu hejtmanství v Ledči nad
Sázavou vyplývá, že nejméně do roku 1876 bylo
spolkem divadlo provozováno i když s určitou ne-
pravidelností. Tady, bohužel, výpověď z archivních
písemných pramenů o existenci ochotnického divadla v Čechticích v druhé polovině 19. století končí. V příštím čísle našeho čtvrtletníku se pokusíme
zmapovat století dvacáté.
Slávka Rýdlová
Prameny:
SOkA Benešov – Ochotnický spolek Čechtice 1867 –
1876.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
31
STO LET TĚLOCVIČNÉ JEDNOTY SOKOL
V SÁZAVĚ A ČERNÝCH BUDECH
Ke vzniku tělocvičné jednoty Sokol V Sázavě
– Budech došlo před sto lety 18. září 1910 v hostinci U Nováčků. Kronikář Stanislav Kuna píše,
že na ustavující valné hromadě promluvil bratr
Ottakar Herman z Král. Vinohrad o významu sokolstva v národě. Jeho slova padla na úrodnou
půdu. „V tom krásném sázavském údolí vzplanul
oheň lásky k národu a myšlenka sokolská slavila
své vítězství.“
Cvičilo se v sále hostince U Nováčků (dnes
potraviny a masna ve staré Sázavě), nářadí bylo
zhotoveno svépomocí, koupena byla pouze bradla.
„Ochotnický spolek jmenován zakládajícím složiv
obnos 71 Kč. Za zakládajícího člena se přihlásil
bratr Vladimír Kavalier, který složil obnos 200 Kč.
Místní obec Sázava 50 Kč. Politická obec Sázava 50 Kč. Společenstvo různých živností v Sázavě
100 Kč. Sbor dobrovolných hasičů v Sázavě 50 Kč.
Pan MUDr. Václav Holý slíbil, že veškeré lékařské prohlídky všech cvičících vykoná vždy zdarma.
Což bylo chvalitebné,“ píše Stanislav Kuna.
V roce 1910 měl sázavský Sokol 91 členů.
Na valné schůzi v roce 1920 navrhl starosta jednoty
bratr Dufek postavit vlastní tělocvičnu. Budovu vyprojektoval zdarma architekt Krahulík z Březnice.
Výstava k výročí proběhla kulturní síni U Martina.
32
Sázavští nezištně lámali kámen na stavbu, vozili
písek, tvrdě pracovali na stavbě, hráli divadelní
představení a provozovali biograf, aby sokolovnu
dostavěli. Výstavba trvala od roku 1920 do roku
1924 a třikrát se za tu dobu slavnostně otevírala.
Stala se kulturním stánkem Sázavy a Černých Bud.
Cvičilo se tady, hrálo divadlo, bylo zde kino, několik tříd základní školy a konaly se tu zábavy a plesy.
Za druhé světové války byla činnost Sokola pozastavena. Po válce se do Sokola začlenily ostatní
tělovýchovné spolky. V roce 1949 byla zrušena
sokolská župa Podlipného a vznikl Tyršův Pražský
kraj. V roce 1953 byl Sokol Kavalier přejmenován
na Tělovýchovnou jednotu Jiskra. O rok později byl
v celé republice sjednocen Československý svaz tělesné výchovy. V roce 1963 se sázavská Jednota
nazývala Jiskra Technické sklo a od roku 1966 je to
T.J. Kavalier. Se stejným nadšením a nezištně, jako
kdysi Sokoli, vybudovali sportovci v letech 1961 až
1963 nový atletický stadion. V roce 1974 bylo v sokolovně vybudováno olejové ústřední topení. V letech 1984 až 1986 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce uvnitř budovy. V letech 1989 až 1991 byla
provedena generální oprava vnějšího pláště budovy sokolovny včetně omítek, vybudováno Fitness
Centrum a zřízena turistická ubytovna s možností
ubytování po celý rok. V roce 1991 na sokolovnu
uplatnily restituční nárok dvě obnovené sokolské
župy: Havlíčkova župa se sídlem v Čáslavi a Středočeská župa Podlipného se sídlem v Praze. Sázavští sportovci uspořádali veřejné hlasování, ve kterém před možným obnovením Sokola jednoznačně
vyhrálo setrvání v Tělovýchovné jednotě. Sázaváci
se ale cítili být pokračovateli předků, kteří sokolovnu vystavěli, a rozhodli se ji nevydat. Tento spor se
dostal až k okresnímu soudu, kde sázavští spor vyhráli. TJ Kavalier Sázava neprodleně požádala o samostatnou registraci na ministerstvu vnitra. V září
získala právní subjektivitu a majetek ČSTV byl deliminován na TJ. Ke kulatému výročí připravila TJ
výstavu v kulturní síni U Martina nazvanou Sto let
tělocvičné jednoty Sokol v Sázavě a Černých Budech. Návštěvníci si během září mohli prohlédnout
dokumenty a fotografie z nejstarší historie jednoty,
její vliv na místní kulturu, historii výstavby sokolovny a sportovišť, seznámit se s galerií osobností
jednoty i se současnou její činností.
Milan Štědra
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3
Sázavští Sokolové v roce 1911 na dvoře hostince a tělocvičny U Nováčků (foto: archiv autora).
Z vernisáže výstavy 100 let tělocvičné jednoty Sokol v Sázavě a Černých Budech 17. září 2010
ve výstavní síni U Martina v Sázavě (foto: B. Boušková).
Ze starších čísel
Vítězství.
(Maličká vzpomínka na den 28. října 1918.)
Už přes čtyři roky trvala světová vojna. Maminkám zbělely vlasy od starostí a v očích jim
vyschly slzy. Jejich děti byly pobledlé a hubené. Světničky zesmutněly a ztichly. Tátové byli
kdoví kde, v šachtách zakopaní, v lazaretech
rozstřílení a v zákopech vyhublí a šediví. Bída
chodila po světě a nakukovala do okének
od chaloupky k chaloupce.
A přece přišel veliký a krásný den tenkrát
28. října 1918. Svoboda se narodila. Svoboda národa zmučeného a k smrti utýraného.
A i ty nejchudší maminky byly naráz bohaté
a zasmály se. Oči vyhublých a bledých dětí
zajiskřily. Ranění vojáčkové v lazaretech se
také rozveselili a ti tam v zákopech odhodili
pušky a padli si do náručí.
Svoboda se narodila.
Láska sestoupila do lidských srdcí.
Štěstí smířilo lidi a slzy zase vytryskly z očí.
Slzy radosti!
Tenkrát i tady u nás na Podblanicku bylo jako o nejkrásnějším dnu, kdy příroda slaví svoje
slavné zmrtvýchvstání. Zdálo se, že i Blaník
vyrostl a Neštětická se rozrostla do šíře.
Šly maminky, šly děti, šli dědouškové a babičky, šli vojáci. Láska všechny objala laskavýma a měkkýma rukama. Byla slavnost veliká v ten čas, kdy se příroda pochovává:
Bylo slavné vzkříšení československého národa.
A nikdo necítil hladu, třebaže ještě nebylo co
jíst; a nikomu nebylo zima, třebaže bylo studeno a šaty byly lehounké. A nebylo hněvu, nenávisti a záští. Byla jen radost, veliká, neskonalá,
čistá a nezkalená. Vzkříšení nejkrásnější.*)
Jakub Honner
Vítězství. Původní dřevoryt V. Antůška.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
*) Původní dřevoryt V. Antůška z Benešova
má také název Vítězství. Na těch postavách
vidíte, kterak vyrostly, narovnaly se, zvedly hlavy. A vlasy jim vlají – ve větru nového života,
svobodného a krásného.
I
Slavný den 28. října 1918
Vzrušení. Zpráva za zprávou. Každá jiná
a všechny nejasné. Zmatek. Ale radostný zmatek,
protože už všichni čekali, kdy ta zubatá vyžene
poslední jiskřičky života z umírajícího Rakouska.
O půl třetí odpoledne zazvonil telefon a brzy
na to zacvakal telegraf:
Samostatnost českého národa byla prohlášena!
Lidé se vyvalili na ulice. Přestalo se pracovat a radost, veliká a neskonalá radost svítila
všechněm z očí.
Vítězství!
Lidé se po ulicích zrovna rojili. Snad na 3000
jich bylo. Členové Národního výboru nařídili o 3.
hodině odpolední vyvěsit národní prapory. Velké
náměstí bylo nabito. Okolo šesté začaly padat
dvojhlaví orli rakouští na dlažbu. A tak naráz
byly bez těchto nenáviděných znaků c.k. okresní
soud, c.k. okresní školní rada a c.k. berní úřad.
A z náměstí se valilo množství jako rozvodněná
řeka k c.k. okresnímu hejtmanství a k c.k. četnické stanici. Orlíci padali jeden za druhým. Shodili
je se záložní nemocnice vojenské, s budovy finanční stráže, berního referátu a pošty. Odtud
se valil proud rozvášněných lidí Táborskou ulicí
k pivovaru a že půjdou až do kasáren a že i tam
musí orel dolů! Členové Národního výboru lid
však zastavili. Bylo by jistě došlo ke krveprolití. V kasárnách byl pluk německých tyrolských
myslivců císařských. Vojáci měli pohotovost, ostré a chuť střílet do lidí.
Letáky byla svolána schůze do sálu „Na Poštu“. Tam předseda Národního výboru, p. Fr.
Mařík, oznámil, že jsme svobodní. Po něm
mluvili i druzí členové Národního výboru,
páni JUDr. František Veselý, Fuksa a Veverka. Všichni nabádali ke klidu a rozvaze. Mezi
schůzí došel telegram prvního československého zákona, jímž byl prohlášen československý stát. Když byl přečten, vypuklo množství v neutuchající radostnou a jásavou bouři.
Lidé plakali radostí a navzájem se objímali.
Odvěký sen všech dobrých Čechů se stal
skutkem. Zmizelo nepřátelství, zmizelo záští
a hněv. Radost a láska vstoupily do lidských
srdcí a neskonalé štěstí zářilo z očí všech.
L. Trmal
Pod Blaníkem, ročník VIII., 1928–29, č. 9
regionální literatura
Trhový Štěpánov na starých pohlednicích
Trhový Štěpánov o sobě dává v posledních
letech významně vědět. V roce 2007 získal
zpět titul město a letos vydal městský úřad
drobnou publikaci „Trhový Štěpánov na starých pohlednicích“ s podtitulem „Ze sbírky
pohlednic Jaromíra Vlčka, kronikáře města“.
Příležitost uvádí tiráž jasně – „720. výročí povýšení sídla na město“. Pohlednice ukazují
proměny zástavby v období let 1898 až 1975.
J. Vlček je doplnil popiskami, včetně údajů
o vydavatelích. Listování tak nabízí krátkou
procházku Štěpánovem v průběhu téměř sta
let. Cenný úvod k ní dodávají reprodukce
listin z let 1541, 1567, 1612 a 1811, potvrzujících Štěpánovu privilegia. V publikaci nechybí ani současné atributy města – prapor,
pečeť a erb.
Jindřich Nusek
II
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Příběh velkovévodkyně Toskánské
V roce 2009 vydalo nakladatelství Toužimský a Moravec knihu Josefa Klempery Příběh
velkovévodkyně Toskánské, aneb láska někdy
bolí.
Velmi pěkně vypravená publikace, mimo jiné
s dvanácti, vesměs barevnými, fotografiemi
na křídovém papíru, je pro nás zajímavá tím,
že se okrajově dotýká panství Kácov, jehož
byla velkovévodkyně dočasnou držitelkou,
a zámku, který zde nechala postavit.
Práce nejasného žánru kolísá mezi historickým životopisným románem (místy se sklonem
k „červené knihovně“) a literaturou faktu. Zápletku tvoří nevyjasněná smrt krásné mlynářské dcery Terezky, nadějné zpěvačky a matky
nemanželského syna velkovévody toskánského.
Autor evidentně není historikem ani zkušeným spisovatelem. Historická fakta – zřejmě
doslovně opsaná z encyklopedií nebo jiných
prací – jsou násilně a nelogicky vložena do rádoby uměleckého beletristického textu. Obsahují věcné chyby zřejmé i laikovi, jsou podávána nepřehledně, někdy se navíc i zbytečně
opakují. Chudičký seznam literatury (pouhých
5 položek!) svědčí o nepřipravenosti autora.
Podobně výběr fotografií (vesměs pohlednicového typu) se orientuje na obce a exteriéry
severočeských zámků na panstvích vévodkyně, tři fotografie jsou věnovány Kácovu. Interiéry jsou zcela opomenuty, stejně jako hlavní
postavy příběhu (samu velkovévodkyni vidíme
pouze na přebalu knihy). Také rodokmen a písemné materiály zcela scházejí.
Katastrofální je zejména literární a zvláště
jazyková úroveň práce. Autor zřejmě postrádá
jazykový cit, základní znalosti slohu a zvláště pravopisu, především však nejzákladnější
míru sebekritiky.
Děsivá je úroveň pravopisná. Hrubé chyby se
objevují již ve shodě přísudku s podmětem,v in-
terpunkci, ale zejména v psaní velkých písmen
(viz titul knihy). Vedle nich je chybný zápis cizích (zvláště německých) osobních a místních
jmen maličkostí. Renovované nakladatelství
by nemělo na jazykové korektuře šetřit.
Závěrem je možno říci, že tato kniha sice
najde své čtenáře, avšak náročného a poučeného čtenáře musí zklamat.
Jiří Říha
Cestou kříže Votickem
Drobným sakrálním objektům se v Čechách
v posledních letech dostává pozornosti v nedávné minulosti nebývalé, což je dobře. Patří
totiž neodmyslitelně k charakteru české krajiny.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Může nás těšit, že Podblanicko patří v této oblasti k regionům, které se dokumentaci kapliček,
zvoniček, křížků a dalších artefaktů naší historie
věnují dlouhodobě a velmi pečlivě. Dokladem
III
toho je i publikace Cestou kříže Votickem, kterou vydalo město Votice v letošním roce za podpory Evropské unie. Autory textů jsou Václav
Šustr a Lucie Krubnerová, fotografiemi publikaci
opatřil Martin Schorný. Soupis mapuje 35 lokalit na Voticku a zahrnuje celkem 66 drobných
sakrálních objektů. V úvodní části publikace je
provedena základní charakteristika jednotlivých
typů těchto objektů, následuje jejich základní
zmapování podle jednotlivých lokalit, popsání
jejich stavu, uvedení jejich historie a jsou obrazově zdokumentovány. Součástí publikace je
i vložená mapa s vyznačením jednotlivých objektů a CD-ROM s elektronickou podobou knihy.
Autoři neopomněli ani v současnosti již nezbytná
cizojazyčná resumé. Milým doplněním publikace
jsou hravé kvízy pro dětské čtenáře v závěrečné
pasáži knihy a galerie dětských výtvarných prací
s tématikou drobných sakrálních objektů na přiloženém CD. Grafické zpracování publikace je
velmi nápadité. Kniha Cestou kříže Votickem je
bezesporu další z řady zajímavých a kvalitních
regionálních publikací, která by neměla chybět
v knihovně zájemců o historii našeho kraje a milovníků krás Podblanicka.
Radovan Cáder
Český Merán č. 14
Sborník vydávaný Městem Sedlec-Prčice
přináší především články o významných osobnostech, jejichž život byl významně spojen
s krajinou pod Javorovou skálou. První je vě-
IV
nován akademickému malíři Aloisi Bílkovi (1887
– 1961). Narodil se ve Skoupém (13 kilometrů
od Sedlce-Prčice), 15 let uměním naplněného
života prožil v Paříži, pak žil v Praze a za druhé světové války bydlil pět roků v Prčici, kde
si oblíbil okolní krajinu a získal mnoho přátel.
Již druhý příspěvek vychází o generálovi Antonínu Pelichovi, tentokrát se jedná o osobní
vzpomínky Květy Křemenové. Článek k dvoustému výročí narození Karla Hynka Máchy
připomíná hlavně básníkovy předky z Českého Meránu, z nichž jeho otec Antonín Mácha se narodil v Měšeticích u Sedlce. Další
vzpomínka je věnována právníkovi a malíři
Jiřímu Vokálkovi, jehož druhým domovem
byly vedle Prahy Jetřichovice. Spisovatel Otto
Janka pracoval v Národním muzeu v Praze
a od roku 1964 pravidelně pobýval ve své
chalupě na Kvašťově. O jeho díle a životě,
který se naplnil v roce 2010, pojednává článek nazvaný „Příběh Otto Janky“. Do oblasti
vzpomínek zapadá i příspěvek „Hajní v Českém Meránu“. Přírodovědná tématika je zaPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
stoupena jen jedinou informací o hájových
rostlinách. Čtenáře zaujme i přehledné zpracování historie pivovarnictví v Českém Meránu, výběr údajů z berní ruly (1654) pro území
Sedlecka, zajímavosti z měsíčníku „Vltavské
proudy“ (1937) a krátké sdělení o kapličce
v Lidkovicích.
Václav Kovařík
Vyšel nový Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka
Nové číslo tohoto sborníku je tentokrát rozděleno do dvou samostatných částí 1/49 a 2/49.
Úvod první části tvoří další ze série článků
Václava Kovaříka o dřevinách zámeckých
parků, v tomto případě je podrobně zpracován
méně známý park v Dobrohošti u Votic. Dále
následuje zřejmě závěrečný, a to čtvrtý díl věnovaný houbám zámeckého parku ve Vlašimi
(autoři František Kotlaba a Václav Zelený).
První zoologický článek je věnován mihulím
a rybám střední části Vlašimské Blanice a obsahuje mimo jiné kompletní seznam dosud zde
potvrzených druhů. Jeho autory jsou Lubomír
Hanel a Stanislav Lusk. Následující články
jsou již věnovány společenským vědám. V prvním Jiří Úlovec zpracoval historii tvrze a zámku
ve Zvěstově. V dalším se Jindřich Nusek zabýval Podblanickem a českými lokalitami v Trautsonsko-Auerspergském archivu v rakouském
Innsbrucku. Závěr první části sborníku je vě-
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
nován výsledkům rekonstrukce zámku ve Vrchotových Janovicích a dlouhodobé obnově
tamějšího parku (autorka Ludmila Fiedlerová).
Druhá samostatná část sborníku je uvedena
ornitologickým článkem hodnotícím dlouhodobé změny populací vodního ptactva na nádrži
Želivka v období 1996 až 2008. Článek Davida
Procházky o českém lékaři a politikovi Emanuelu
Englovi seznamuje s jeho životem a významem.
Osobností, které je věnován příspěvek Miroslava
Brejchy, je František Veselý, jehož význam se
uplatnil v období vzniku našeho samostatného
státu v roce 1918. V dalším článku se Lukáš Tulach věnuje historickým krovům na Benešovsku
a zdůvodňuje potřebu jejich ochrany. Jindřich
Nusek ve svých „Dotecích orientu“ připomíná výstavu v Muzeu Podblanicka uspořádanou u příležitosti slavnostního otevření Čínského pavilonu
ve vlašimském parku. V dalším příspěvku ředitel
Muzea Podblanicka Radovan Cáder předkládá
V
veřejnosti zprávu o činnosti muzea za roky 2007
a 2008, která obsahuje informace o rozšíření
sbírkového fondu, o výstavní, kulturně výchovné, ediční a výzkumné činnosti. Závěrečný příspěvek Jaroslava Pánka je věnován významné
regionální historičce Evě Procházkové u příležitosti jejího životního jubilea a obsahuje také její
kompletní bibliografii z let 2000 až 2009.
Z výše uvedeného lze konstatovat, že nové
dvoudílné číslo Sborníku vlastivědných prací
z Podblanicka z roku 2009 obsahuje na 350
stránkách 13 přírodovědných a společenskovědních příspěvků, které zaujmou tématickou pestrostí nejen podblanické patrioty, ale i specialisty
jednotlivých oborů.
Lubomír Hanel
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Život ve vlašimském zámku za války
a po válce (1)
Část jihovýchodního křídla zámku byla obydlena zaměstnanci knížecího panství, v dalších
částech zámku byly knížecí prostory. V roce
1944 byla na krátké návštěvě v zámku knížecí
rodina zřejmě naposledy. Několik malých dětí
bylo oblečeno do námořnického obleku, neuměly česky a já neuměla německy, tak jsme se
na dvoře na sebe jen dívaly.
Park zámku nebyl přístupný veřejnosti, vlašimská brána se na noc zamykala. V prvním
patře této brány bydlela paní Havránková se
dvěma dcerami. Byla to příjemná paní, vlasy
měla spletené vždy do copu a ten byl stočen
do drdolu. Po obou stranách brány byly z venkovní strany patníky z kamene a vpravo od brány, kde je dnes ozdobný kovový plot, byla vysoká zeď obarvena žlutě a přikryta červenými
taškami. Kousek od brány bývala u této zdi
dřevěná bouda, ve které se prodávaly housky.
Stejná zeď, ale nižší, je dodnes od brány směrem k bývalému pivovaru. Po projití branou
do parku se přišlo ke kovové bráně, která je zachována dodnes, uzavírá dvůr a vpravo od ní
v tomto domku je informační kancelář. Za války a ještě dost let po ní v tomto domku žila
slečna Verunka Pouzarová, zámecká klíčnice.
Malá, bílovlasá bábinka s očima jako pomněnky, měla v síni na skobách kruhy s mnoha klíči. V zámeckých knížecích prostorách větrala,
udržovala pořádek v pokojích, před příjezdem
knížecí rodiny navařila pastu na parkety, najala ženy na úklid a potřebná místa parket se
drátkovala a pastovala, pasta bývala z včelího
vosku. Pod bytem Verunky v suterénu nízkého
VI
domku byly sklepy a prádelna. Ženy bydlících
zaměstnanců a služky některých tam praly
prádlo. Prádelna měla betonový bazén na máchání prádla, kotel na vyvařování a dřevěné
necky. Valchu si každý přinesl svou a také své
topení pod kotel. U Verunky se půjčoval klíč
od prádelny. V přízemí obydleného křídla zámku bydlel kastelán se ženou, byli to již starší
lidé. Jejich snacha žije ve Vlašimi. V prvním
patře nad bytem kastelána bydleli moje rodiče
se mnou a mým bratrem. Vedle nás v prvním
patře bydlel ještě lesní rada ing. Horáček se
svou rodinou. Syn Fanouš a dcera Anička byli
již téměř dospělí. Ve druhém patře bydlel ředitel veškerých panství knížecích Alfred Linke
s manželkou, děti neměli. Pan Linke byl německé národnosti ze Sudet, paní byla Češka
z Frýdku-Místku. Oba byli velice hodní lidé.
V druhém patře žil s rodinou ještě fořt Skoupil
s manželkou a dcerou Madlenkou. Jejich byt
byl protažen do dalšího křídla zámku, kde byly
podlahy a stropy v jiné úrovni, takže z kuchyně
do pokoje měli krásné dřevěné schody směrem dolů. Dvě místnosti vedle nich měl jejich
děda a služka Mína. Skoupilovi byli Rakušané
a před příchodem do Vlašimi žili v Jugoslávii.
U Skoupilů v dolním pokoji byla v silné venkovní zdi malá komůrka s okénkem ven, byla
to komůrka na zásobu dřeva naštípaného pro
potřebu kachlových kamen, kachlová pokojová kamna byla snad ve všech místnostech
v zámku, a tak také komůrky na dřevo byly
u všech velkých pokojů v bytech zaměstnanců. Průjezdem ze dvora se vcházelo na zadní
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
úzký dvorek, tam v bývalých konírnách měli
zaměstnanci bydlící v zámku své dřevníky
jako sklady na topivo, hlavně dřevo. Po zadním dvorku se dojde k rohové budově, která
měla v přízemí sklad na dřevo a komory, v prvním patře žila rodina důchodního (dnes by se
řeklo účetního), měl dva syny a dceru a jeho
manželce pomáhala s domácností jejich teta.
Jejich dcera jí byla velice podobná až do stáří. Ve druhém patře paní Marie Smutná, matka kancléře dr. Beneše Jaromíra Smutného.
Paní Smutná dříve bydlela v úzkém, dlouhém
domě vedle pošty, poštu a tento dům odděloval dvůr s průchodem. Z Vlašimi svou matku
J. Smutný odstěhoval do své vily na Kolínsku,
odkud však v roce 1948 emigroval do Anglie
s rodinou a matku nechal ve vile, aby pohlídala rodinný majetek. Přišli však členové StB
a vzali všechno, i její věci. Dožila pak v penzionu v Pyšelích ve značné nouzi. Po válce
v bytě po ní ve druhém patře rohového domu
za zámkem žila hodná učitelka, vdova se dvěma dětmi.
Za války, jakmile se rozezněly sirény, ohlašovaly letecký nálet a všichni bydlící v zámku spěchali do protileteckého krytu, který byl
ve sklepě tam, kde je dnes vchod do restaurace U blanických rytířů. Seděli jsme v podlouhlém sklepě s klenutým stropem, okolo zdí byly
dřevěné lavice. Z tohoto sklepa vedly dřevěné
schody ještě do nižšího sklepa, kde byla vidět
voda v malé studánce. Po skončení druhého
houkání sirén, které mělo označit konec náletu, šli jsme všichni zase domů, nikdo tehdy
příliš nemluvil, všichni se báli. Někdy koncem
roku 1944 nebo začátkem roku1945 jsme se
u zdi za zámkem dívali směrem k Domašínu
na ohromnou zář s rudou oblohou, to hořely
sklady pohonných hmot, které měla německá
armáda v Bruku. Říkali, že letci kotláři to Němcům rozstříleli. Koncem války vjely do parku
vozy německé armády, brzy však, jakmile
se blížili Rusové, Němci rychle odjížděli pryč
směrem na jih a k Plzni. Jako děti jsme chodily
po louce parku a hledaly, co tam Němci zapomněli, z vojenského proviantu např. konzervu,
sáček mouky nebo jiné drobnosti. Bratr také
někdy přinesl podivný kovový prak, který však
byl rozbuškou. Doma vybuchla strašnou ranou, naštěstí způsobila jen malá zranění díky
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
včasnému odhození, avšak v podlaze ohromnou díru. Přijeli Rusové, tanky jely u pivovaru
odspodu do kopce, jako od železného mostu,
lidé běhali do pivovaru a nosili jim v papírových, voskových pohárcích pivo. Tehdy kvetly
šeříky, byl slunečný den a já se na to dívala
za zdí vedle brány, ta zeď vedle brány směrem k pivovaru zůstala dodnes zachována.
Vojáci Rudé armády byli hladoví a žízniví, někdo vymyslel, že se ubytují v zámku. Byly to
zbytky armády gen. Malinovského. Ze zámku,
z panských pokojů, byly brzy vynášeny ven
velké, žíněné a promočené matrace na dvůr.
Dvě jámy na odpad, jedna na zadním, úzkém
dvorku a druhá za zámkem u pivovaru byly
brzy naplněny zámeckým porcelánem a nádobím, ušpiněným od hořčice a jídla. Místo umytí
se to vyhazovalo do jam na popel a odpad.
Za zámkem, u zdi pivovaru, býval ještě poklop
otvoru do sklepů pivovaru. Tam dříve po celou
zimu jezdily koňské potahy a na vozech přivážely veliké kusy a kvádry ledu z rybníků a táhly
a tyčemi byl led po dřevěném korytu pouštěn
do pivovarských sklepů, tam se pak po celý rok
bral pro potřeby chlazení.
Když Rudá armáda byla již nějaký čas v zámku, přišel příkaz, že všichni zaměstnanci velkostatku musí odejít z objektu, že s armádou tam
nemohou být civilisté. Také přišel rozkaz, že
Skoupilovi jsou Němci a musejí odejít. Na dvoře stál valník s koňmi, Skoupilovi si do ranců
zavázali oblečení a prádlo a čekali i s dědou
a Mínou na odvoz k vlaku. Když se s námi loučili, paní velice moc plakala. Asi půl dne čekali
a seděli na valníku na svých zavazadlech, pak
je někdo odvezl na nádraží. Později jsme se
doslechli, že ještě u nádraží čekali asi půl dne
a pak je někdo vykázal do vlaku a nesměli si
vzít vůbec nic. Za 20 let jsem se dozvěděla,
že odjeli do Vídně, a když měla jejich Madlenka před svatbou, zemřela na srdeční slabost.
Z bytu byli již pryč a některé dopoledne si jakási slečna v náručí odnášela dar od Rusů –
Madlenčinu velikou panenku – plaváka. Než
jsme odešli z bytu ze zámku, známí nám půjčili
jednu místnost ve dvoře. Bylo řečeno, že je to
jen na několik dní a že nemusíme ani zamykat.
Bylo to však na několik týdnů. Tehdy řekl mé
matce ruský důstojník, že nebude doma s dětmi, že půjde do práce, jako to je u nich, a že
VII
Knížecí rodina a úředníci velkostatku ve Vlašimi před rokem 1939. První řada, sedící (zprava):
Třetí je paní kněžna, vedle ní syn a je opřený o svého otce pana knížete. Vedle něho jsou manželé
Hufnaglovi starší, vedle nich ing. Hufnagl ml. s manželkou, bývalý ředitel knížecího majetku. Stojící
(zprava): Vychovatelka, vedle ní důchodní pan Čížek, šestý zprava B. Suchánek, vedle něho pan
Alfred Linke, ředitel, vedle něho příbuzný pana knížete, inženýr, vedle pan lesní rada
ing. Horáček, vedle něho sládek pan Ladislav Bittner.
přijde komunismus, který je i u nich. Vzali jsme
si jen nejnutnější oblečení, peřiny a kasičku
s cennostmi a s penězi, které brzy přestaly
platit. Otec všechno pečlivě pozamykal, když
jsme se mohli vrátit, všechny dveře a zámky
byly vypáčeny, i u nábytku byly zámečky vyštípány, oblečení, prádlo, nádobí – všechno pryč.
I z komůrky ve zdi schované za knihovnou bylo
všechno pryč. Nejlépe dopadl pánský pokoj,
který byl přes chodbu od bytu (dnes je v něm
učebna), bydlel v něm plukovník. Knihy zůstaly, jen některé měly vytrhané krajní ozdobné
listy, koberec pryč, na lakovaném – leštěném
psacím stole vypálené kruhy do laku od horkých hrnců. Někdo řekl, že vojáci si domů
kromě náramkových hodinek nic nevezli, že
všechno rozdali v nejbližších obcích za kořalku. Matka pak někdy viděla paní, která měla
na sobě matčiny šaty, které si matka někdy
ušila. Po Vlašimi byly národním výborem vylepovány plakáty s ohromnými pomluvami
VIII
a urážkami p. knížete, manžele Linkeovy někde na ulici zatkli (bez soudu) a odvedli jako
Němce a kolaboranty do přízemních místností v zámku, které měly zamřížovaná okna
na zadní dvorek. S nimi ještě některé lidi z Vlašimi, kteří uměli německy. Denně je vodili někam na manuální práci jako zločince, do bytu
již nemohli a nesměli si nic svého z bytu vzít.
Chodila jsem navečer k zamřížovanému oknu
na zadním dvorku, čekala jsem na paní Linkeovou, donesla jsem jí z domu čaj a trochu prádla, moje matka jí pak donesla malý kufírek.
Pan Linke se tehdy zhroutil z toho zacházení
s nimi, někdo nám některý den ráno řekl, že se
na záchodě, kde byli v zámku internováni, oběsil na klice dveří za své šle. Ten den pak přijeli
dva zametači ulic s dřevěnou károu na vysokých loukoťových kolech, když po dvoře odjížděli s károu pryč, řekl nám kastelán, že vezli
tělo pana Linkeho, že byl vysoký a nemohl se
jim do káry vejít, tak mu zlomili nohy. PohřbiPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
li ho bez rakve vhozením do jámy, vykopané
v pravém horním rohu hřbitova. Až do likvidace
hřbitova byl v těch místech podlouhlý kopeček.
Pak za několik dní přišel zase příkaz odněkud,
že mají ty internované pustit. Paní Linkeová
se s někým dostala do Prahy (nábytek a jejich
věci z bytu již rozvezl někdo z národního výboru) a pracovala tam jako hospodyně v rodině
cizího diplomata. S ním se pak přes Německo
dostala do Kanady, kde se sešla se svým dru-
hým manželem, vdala se a žili pak v Kalifornii.
Psala mi téměř do své smrti. Jako malou holku
mě často brávala k nim domů nebo na jejich
zahradu Na Tenise.
(Dokončení příště.)
Helena Erbrtová
(Redakční poznámka: Text je autentickým
záznamem vzpomínek autorky a nebyl redakčně upraven.)
Jak vlašimský František šel na vandr
František Šebek, to jméno Vlašimákům nic
neříká, i když kolem jeho daru, který věnoval
městu Vlašimi, denně chodí.
František se narodil v početné rodině panského zahradníka ve Vlašimi 15. dubna 1814.
Už ve škole při slohovém úkolu psal, že chce
být stavitelem, stavět velké prostorné domy,
školy a tělocvičny... Vyučil se tedy zedníkem.
Maminka mu upekla bochníček chleba, do uzlíku buchty a pár grošů do kapsy a synek se vydal na vandr. Kam jinam – do Vídně. Po cestě
pomáhal při stavbách, jinde pořezal a naštípal
dřevo, dostal jídlo, přespával po kůlnách nebo
v přidělené komůrce, a tak se dostal do Vídně.
Pracovité české ruce byly vždy a všude zapotřebí. Byl přijat u jedné stavitelské firmy. Brzy
si ho zaměstnavatel všiml pro jeho nesmírnou
pracovitost a nápady. Po čase ho doporučil
na večerní studium a zařídil mu slušné ubytování. Čas běžel neúprosně dál a mladý Šebek
se rozhodl, že se udělá „pro sebe“, čili založí
si vlastní firmu. Najal dělníky, většinou Čechy.
Dobře jim zaplatil a oni odváděli kvalitní prá-
ci. Z vlašimského zedníčka se stal uznávaný
zámožný stavitel. Jeho dětský sen se splnil.
Avšak v soukromém životě nebyl šťastný. Zemřela mu manželka, děti neměl. Posléze předal zavedený podnik Janu Hlávkovi, českému
architektovi, který pokračoval v jeho šlépějích.
Zajímala ho politika. Byl zvolen poslancem
a členem tehdejšího říšského sněmu. Všude
prosazoval Čechy. Na rodnou Vlašim nikdy nezapomněl. Jako rodák a vlastenec v upomínku
postavil na Velkém náměstí (dnešní Žižkovo)
kašnu s vodotryskem a uprostřed na podstavci
sochu Rolanda, patrona řemeslníků. Zemřel
ve věku 48 let. Na jeho pohřeb do Vídně jela
početná skupina Vlašimáků.
Druhým darem Šebkovým byla nadace 10.000
zl., jejíž tříleté úroky měl dostat vlašimský student,
absolvent kterékoli fakulty vysoké školy jako
podporu na další vzdělávání. Právo na udělení
těchto financí měl vlašimský purkmistr a děkan.
Jarmila Zábranská
(s využitím přednášek J. Pouzara
a V. Stýblové)
Rodná vesnička
K tobě má vzpomínka z daleka zalétá,
vesničko, v zeleni stromoví zakletá,
blažené místo těch nevinných radostí,
vidím tě stále jen zrakem své mladosti.
Když s květem, janovce jaro si popílí,
Pasekou zazáří zlatoví motýli
a pod ní ve Hrázi potůček bublavý
o časech minulých, o dálkách vypráví.
Nad tebou modřínů větve se naklání,
jak ruce matčiny vztažené k žehnání.
To Skála, dětské sny sladce nám provoní,
stříbrný hlas zvonku do ticha zazvoní.
Když vyjdou hvězdičky v setmělém oknu
sejdou se sousedé na chvilku hovoru.
Veselá písnička zajásá dědinou,
les kolem dokola vrací ji ozvěnou.
Jaroslava Jarolímková-Lipinská
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
IX
zprávy a sdělení
Životní jubileum profesora Josefa Petráně
Dne 23. srpna 2010
oslavil významné životní jubileum profesor Josef Petráň. Tento vynikající historik,
který je uznávaným
odborníkem světového věhlasu, se narodil před osmdesáti lety v Ouběnicích. Přestože celou svou profesionální vědeckou
kariéru spojil s našimi předními univerzitními
a vědeckými pracovišti, nikdy nezapomněl na
své rodné Podblanicko a věnoval mu nemalou
část svého vědec­kého díla a organizačních
schopností. Dlouhá léta redigoval Sborník vlas-
tivědných prací z Podblanicka, podílel se na
vzniku řady velmi kvalitních regionálních publikací (za všechny připomeňme alespoň Benešovsko – Podblanicko či Podblanicko proti okupantům) a svou lásku k rodným Ouběnicím přetavil
v dvoudílné zpracování jejich historie pod názvem Příběh Ouběnic, kterážto práce se stala
vzorovou ukázkou výborného zpracování regionálních dějin. Kromě mnoha jiných domácích
a zahraničních cen byl také v roce 2002 oceněn
mimořádný přínos díla profesora Petráně pro
Podblanicko udělením titulu Blanický rytíř.
Jménem redakce časopisu Pod Blaníkem
a všech jeho čtenářů přejeme panu profesorovi Josefu Petráňovi do dalších let mnoho
zdaru.
Radovan Cáder
O autorce povídky Pod Skálou
(Redakční poznámka: V uplynulých osmi
číslech časopisu Pod Blaníkem jsme Vám
zprostředkovali poutavý příběh o mládí dívky
Lídy z pera Jaroslavy Jarolímkové-Lipinské.
Požádali jsme autorku, aby naši čtenářům svěřila příběh svého života. Nechme tedy autorku
dál vyprávět…)
Narodila jsem se 14. dubna 1921 v Lipinách
u Velíše. Moji rodiče byli chudí, ale bídu jsme
neměli, protože byli pracovití. Tatínek byl švec
a maminka švadlena, živili se prací svých rukou. Také jsme měli kozu, králíky a dvě až tři
slepice. Sousedi Bělkovi (Zemanovi) nám vždy
propůjčili asi tři brázdy na jejich poli, kam jsme
si vždy nasázeli brambory, a tak o nejnutnější
živobytí bylo postaráno. Měla jsem čtyři sourozence, ale na živu zůstal jen nejstarší bratr
Josef. Ti tři zemřeli brzo po narození. Když
zemřela půlroční Mařenka, maminka si dojela
do Prahy, že si z nalezince přiveze nějakou
holčičku. Ale měli tam jen samé chlapečky
a ona si vybrala toho nejubožejšího, protože měl krásné oči. Maminka ho vyléčila a byl
z něho později zdravý a milý hoch a všichni
X
jsme ho měli rádi – byl to náš Frantík – a on
stejnou láskou oplácel. Svoje krásné dětství
jsem popsala v povídce „Pod Skálou“, proto
se o něm nebudu více šířit.
Další život nebyl nijak idylický. Měla jsem
jen obecnou školu, protože měšťanská škola ve Vlašimi byla devět kilometrů vzdálená
a chodit denně za každého počasí, na to jsem
byla slabá. A rodiče neměli na to, aby mi platili pobyt ve městě. Nejdříve jsem nastoupila
do učení v cukrárně, ale sladký život jsem
tam neměla. Musela jsem v dílně nosit těžké
plechy a jiné těžké práce, na to jsem slabá
nebyla, ale když jsem měla po třech měsících
dostávat 50 Kč, tak jsem nedostala nic, že prý
jsem slabá. A když jsem pak navíc dostala nějakou herdu do zad, sbalila jsem se a z učení
jsem utekla. Pak jsem vystřídala několik služeb, někde bylo lépe, někde hůře. Od vyjití ze
školy jsem byla členkou Sdružení katolické
mládeže (SKM). Chodila jsem v neděli odpoledne do dívčí skupiny na Skalce, a to byla
velká posila.
Odebírala jsem časopis Dorost a někdy jsem
„spáchala“ i nějakou básničku. Tím jsem se
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
seznámila s P. Adolfem Kajprem, který byl redaktorem Dorostu a duchovním vůdcem SKM.
Když k nám v roce 1939 vtrhli Němci, byl Otec
Kajpr o dva roky později zatčen za kritiku
nacistického režimu a postupně byl vězněn
v koncentračních táborech Terezín, Mauthausen a v Dachau. Já jsem jako ročník 1921
musela roku 1942 nastoupit na práci do Říše.
Pán Bůh mě chránil a asi po půl roce jsem byla
propuštěna domů, protože oba moji rodiče těžce onemocněli a na jejich lékařské vysvědčení
jsem se dostala domů a starala o rodiče. Jaké
to bylo na práci v Říši, to by bylo na dlouhé
vyprávění, ale ve všech nebezpečích mne Pán
Bůh chránil.
Po válce jsem jela navštívit svou přítelkyni
na Moravu. Tehdy můj otec zemřel a Otec Kajpr se vrátil z vězení s podlomeným zdravím.
Zastavila jsem se u něho v Praze a on se mne
ptal, proč jsem ve smutku. Řekla jsem, že mi
umřel otec, a on se mne ptal, co budu teď dělat. Když jsem odpověděla, že nevím, nabídl
mi místo v sekretariátě SKM a od té doby mi
pomáhal a staral se o mne jako vlastní otec.
Asi po půl roce jsem absolvovala katechetský
kurz a sedm roků učila náboženství v Praze
Libni.
Toužila jsem po vyšším vzdělání a opět to
byl Otec Kajpr, který mne doporučil na Benešovo gymnázium v Praze Dejvicích, kde
mne a moji kamarádku přijal (jako externistky) p. Dr. Artur Pavelka. Otec Kajpr nám nějaký čas dával hodiny latiny a dokonce šel
za mne učit náboženství, když jsem dělala
nějakou zkoušku. V padesátých letech byl
ale s jinými významnými kněžími ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen jako
„vlastizrádce“ na mnoho let do vězení na Mírově, Valdicích a v Leopoldově, kde v roce
1959 zemřel. Byl to svatý člověk a mučedník
víry.
Vyučování náboženství bylo stále více omezováno a znemožňováno, takže jsem v roce
1959 skončila. Těžko jsem vzhledem k této
své minulosti hledala zaměstnání. Ale Pán
Bůh mne neopustil a moje přítelkyně z SKM,
ještě s jinou, také později mojí přítelkyní, mi
pomohly do Náborového podniku hl. m. Prahy, kde jsem pracovala deset roků ve skladové
účtárně, ve slušném prostředí.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Jaroslava Jarolímková-Lipinská na snímku ze srpna 2010 (foto: Jan Urban).
Často jsem jezdila do svého rodiště, Velíše u Vlašimi, kde jsem také měla četné příbuzné. Proto
jsem se znala s místním p. farářem J. Stoklasou
a jeho hospodyní Mařenkou, která byla rovněž
mou přítelkyní. Ale ona brzy zemřela a pan farář
byl po tři roky sám, nestačil ke svým povinnostem
se ještě starat o domácnost. Neměl mu kdo uvařit a uklidit. Viděla jsem v tom řízení Boží, opustila
jsem Prahu a převzala jsem starost o jeho domácnost i o kostel. Byl to hodný, zbožný, upřímný člověk, spravedlivý, který neznal lsti.
Nikdy jsem svého kroku nelitovala, i když
jsem společensky přešla na nižší stupeň. Byla
to požehnaná léta, i když za komunismu měla
své těžkosti. Ale pan farář se o politiku nestaral, snažil se udržet v dobrém stavu pět kostelů, které měl na starosti, a tak neměl žádné
větší potíže. Zemřel v lednu 1998 ve věku 86
let. Po jeho smrti jsem se vrátila do Prahy, kde
jsem si udržovala trvalé bydliště. Do Velíše
jezdím občas ráda, mám tam několik dobrých
přátel a hrob rodičů i bratra Frantíka.
Jaroslava Jarolímková-Lipinská
XI
Příběh památného dubu u Měchnova
Nominační text finalisty ankety Strom roku 2010, kterou vyhlašuje Nadace Partnerství
– www.stromzivota.cz. Památný dub u Měchnova v anketě získal 5002 hlasů
a umístil se na celkovém čtvrtém místě.
Můj příběh je dlouhý přes tři století, proto
si toho pamatuji opravdu hodně. Rostu mezi
Měchnovem a Šternovem – mezi dvěma malými vesnicemi, které k sobě patří jako bratři
a které sdílejí osudy kraje už od 13. století.
První dalo jméno slovo „mnich“, snad tu kdysi
byl klášter, či aspoň mnich poustevník náležející k nedalekému klášteru v Sázavě. Druhá
vesnice se jmenuje po hvězdě (stern), osmicípému znaku rodu Sternbergů.
Rostu zde přibližně od druhé poloviny 17.
století, zasazen jsem byl v době působení rytíře Jana Kryštofa Šice, správce panského statku v Měchnově. Dal jsem jméno cestě, která
vede od měchnovského špýcharu do Šternova
– říká se jí „K Dubu“. (V mé blízkosti je další
starý památný dub, který je po pravé straně
silnice z Divišova do Šternova – je trochu vyšší
než já, ale „hubenější“.)
Kolem mne chodili každou neděli místní lidé
do románského kostela sv. Martina v Měchnově, jeho zvon patří ke zvukové kulise celého
mého života. Mnohé místní rodáky tam s veselou přinesli jejich rodiče ke křtu a většinu
zdejších tam také doprovodili jejich potomci,
přátelé a sousedé k poslednímu rozloučení.
Zažil jsem těžkou robotu místních lidí – koncem 17. století na okolních polích poddaní museli pracovat v dubnu osm, od května do září
deset hodin. Když byl v nedalekém Divišově
ustanoven hrdelní soud, viděl jsem, kterak
v máji 1691 k soudu odvádějí z Měchnova Jana
Oficírka, jinak Petrů zvaného, který byl následně na měsíc do želez vsazen a který se pak
ke krádeži doznal a s podmínkou ztráty vlastního hrdla slíbil vyvarovat se jakýchkoli přestupků. Podobně o tři roky později měchnovského
šenkýře Matěje Brodeckého s dcerou Alžbětou
za přechovávání zlodějů i s kradenými věcmi
a v roce 1724 Vácslava Štěpánka za vypálení
měchnovské panské hospody odvedli a k několikaletým nuceným pracím odsoudili.
Pamatuji náboženské, majetkové i školské reformy z doby panování Marie Terezie, a tak jsem
začínal vídat první školou povinné děti, kteří koXII
lem mne docházeli do školy v Českém Šternberku. Po tzv. sedmileté (též bramborové) válce se
na polích kolem mne objevily brambory, jetel či
řepa, pastviny a lada se obracely na ornou půdu,
na které se hospodařilo šestihonně (úhor-ozimjař-jetel-ozim-jař) a devítihonně (okopaniny-ozim-jař-jetel-ozim-jař-úhor-ozim-jař), na polích
se v té době objevily i první stroje…
Pamatuji smutek z počátku 19. století – dvě
generace mužů doplatily životy a zdravím
na napoleonské války – z Měchnova a Šternova se 12 mužů zúčastnilo na podzim 1813 bitvy
u Lipska, též zvané bitva národů. Roku 1839
se v nadohled vzdálené samotě Brtnici usazuje první zdejší průmysl – sklářská huť. Velkou
slávou byly první volby roku 1850 a zrušení
roboty roku 1851. Mnohého spílání jsem si musel vyslechnout, když kolem mne procházely
vyjednávací skupiny do Šternova a Měchnova – při volbě do obecního zastupitelstva roku
1864 se nedostalo ani na jednoho z kandidátů
zmíněných obcí. Přihlížel jsem také strádání
venkovanů během rakousko-pruské válku roku
1866 a na ni navazující epidemii cholery a černých neštovic – Měchnovu se však nemoci
jako zázrakem vyhnuly.
Také po další válce (první světové) jsem
musel přihlížet slzám vdov a sirotků. Z Měchnova a Šternova se nevrátilo nejméně 13
mužů v produktivním věku – bojovali na italské, francouzské i ruské frontě. Nastaly však
i události radostnější. Po sousedním poli byl
roku 1924 přiveden elektrický proud, spravovaly se obecní cesty a podél nich vysazovány
ovocné stromy – však také hned vedle mne
stojí statná hrušeň a opodál další spolu s třešněmi. Většina polí v okolí byla rozdělena podle zákona o pozemkové reformě, který mimo
jiného pamatoval i na mne – na přidělených
pozemcích se musí zachovat památné stromy.
V roce 1927 kolem mne projela motorová hasičská stříkačka, první tohoto druhu v divišovské hasičské župě. Také místní hospodáři se
dali dohromady, a tak jsem z Měchnova i Šternova slyšel první benzínové motory a mlátičky.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Památný dub letní u Měchnova, finalista ankety Strom roku 2010 (foto: Jan Urban, květen 2010).
Také období druhé světové války bylo nejen
pro mne smutné. Kromě všeobecně známých
událostí jsem smutně přihlížel odchodu místních
židovských obyvatel do nenávratna koncentračních táborů, v mém těsném sousedství se začaly kácet lesy, aby uvolnily prostor pro vznikající
dálnici z Prahy do Brna. Ta rozetnula odvěké
sousedství Měchnova a Šternova a zároveň mě
i místní obyvatelstvo navždy připravila o blahodárné ticho. Konec války mi přinesl pohled na utíkající houfy německých vojáků, kteří ustupovali
po nedaleké silnici před Vlasovci, a za pár dní
sovětské vojáky bydlící v Měchnově. Další velké
stěhování jsem zažil po válce, kdy část místních
obyvatel odešla osídlovat české pohraničí. Zažil
jsem i poválečnou eufórii, kterou však následovala chmurná léta padesátá. Smutný byl pohled na sedláky dlouho odolávající založit JZD
a v roce 1958 přinucené vložit svá hospodářství
do místního státního statku.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Moje přítomnost zachránila za tzv. socialismu i zmíněnou cestu „K dubu“. Státní statek
žádal MNV Měchnov o povolení rozorání této
cesty. MNV to odmítl mimo jiné s tím, že v blízkosti cesty se nachází dub, který je chráněný
památkovým úřadem.
Následovala fádní, monotónní desetiletí,
která byla zakončena revolučními změnami
na konci 20. století.
Zažil jsem dějinné události, ale i mnoho
okamžiků prostého života. Moje koruna dala
příležitost mladým dvojicím hledajícím chvilku
ticha, samotu pro objetí a vzájemné potěšení,
snad i umožnila zrod nového života či dobrovolný odchod z něho. Vyslechl jsem bezpočet
ustaraných řečí, běd i radostných zvěstí dětí,
rodičů i prarodičů z divišovských kopců i údolí
řeky Sázavy.
Můj kmen a koruna již několik století slouží coby úkryt či místo odpočinku ptákům,
XIII
Členové a příznivci Českého svazu ochránců přírody Vlašim na exkurzi po památných a významných stromech Podblanicka dne 31. 10. 2009 (foto: Dagmar Tlustošová).
mravenci si na mne zbudovali několik tras
za potravou a dutinou u země vchod do podzemního mraveniště. Bohatá úroda žaludů
z mých větví poskytuje dostatek potravy divokým prasatům i drobnému hmyzu, větve
chrání rozlehlý koberec brčálu barvínku.
Spolu s ostatními stromy chráním prameniště
v okolním lesíku zvaném Doubí (jsou v něm
sběrné studny, z kterých je vodou zásobován
dvůr Šternov).
V mé blízkosti sice přibývá automobilový
provoz na dálnici D1, ale na druhé straně se
to před pár lety začalo hemžit pěšími turisty
i vyznavači kol na obnovené stezce na trase
Divišov – Měchnov – Český Šternberk. Jmenuje se po již zmíněném rytíři Janu Kryštofu
Šicovi. A protože naučnou stezku navrhli žáci
nedaleké základní školy, kteří se o ni také starají, čas od času si odskočí podívat i na mne.
Rád je budu pod svými větvemi vídat ještě
hodně desetiletí…
Další informace o navrhovaném stromu
Strom je památný na základě usnesení
Rady ONV v Benešově č. 42 ze dne 24. 2.
1983.
XIV
Strom je velmi pěkný, má malebný terminální
kmen a větvení (viz snímek bez olistění) a široce rozloženou korunu.
Majitelem stromu je Zdeněk Sternberg, bytem Český Šternberk 1.
Jako památný strom ho uvádí již publikace
Růžička J., 1941: Jak přibývalo okrasných
a památných stromů v našem kraji. Pod Blaníkem, Benešov, roč. 21, č. 4.
Další literatura, která se o navrhovaném
stromu zmiňuje:
Hanel L., 1982a: Chráněné stromy na našem
okrese. Jiskra, Benešov, 25, 37: 3.
Hanel L., 1982b: Stromy – chráněné přírodní
výtvory – na okrese Benešov. Ochranář, zpravodaj OK ONV Benešov, duben: 6-7.
Kovařík V., Jirko J., 1969: Chráněné stromy
v okrese Benešov. SVPP 10: 213-216.
Kovařík V., Pešout P., Zelený V., 1996: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka. Český svaz ochránců přírody Vlašim.
Ložek V., Němec J., 1996: Chráněná území
ČR 1 – Střední Čechy. AOPK Praha.
Petráň J. a kol., 1985: Benešovsko, Podblanicko. Benešov 366 pp.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Jak je uvedeno v příběhu stromu, památný
dub u Měchnova se stává předmětem zájmu
místních obyvatel. Rozvíjející se aktivity kolem
udržitelného cestovního ruchu přivádějí na Divišovsko stále více zájemců o přírodu i historii
oblasti. V tomto ohledu mají své místo i památné stromy a s ohledem na dopravní dostupnost
nominovaného dubu má i tento strom svoji nezastupitelnou úlohu.
Nominaci jsme se rozhodli podat na základě
výběru, který jsme učinili v rámci exkurze pro
členy a příznivce Českého svazu ochránců
přírody Vlašim po cca třiceti památných a významných stromech na Podblanicku. Odborný
doprovod erudovaně vedl doc. RNDr. Václav
Zelený z České zemědělské univerzity Praha
(viz skupinové foto).
Ačkoli autor příběhu stromu a iniciátor nominace žije v nedalekém Divišově již pět let,
nominovaný dub „objevil“ teprve nedávno
právě na zmíněné exkurzi. Od té doby strom
navštívil nesčetněkrát, sám, s rodinou či přá-
teli. Místo i okolí navrhovaného stromu může
(a jistě v budoucnu bude) sloužit jako učebna
negativních i pozitivních vlivů člověka na životní prostředí. Přetížená dálnice, neudržované
obslužné komunikace, erozní rýhy přilehlých
velkých polních celků, marná snaha o likvidaci křídlatky herbicidem, z daleka nepřehlédnutelný zásah do krajinného rázu nedalekého
logistického centra na straně jedné a na druhé
straně aktivní péče o blízkou naučnou stezku
a nedaleký židovský hřbitov, výsadba nových
ovocných alejí v okolí, přírodovědné a vlastivědné exkurze v rámci výuky na místní základné škole, zájem místních obyvatel o vzhled
obcí a jejich aktivní přístup k nápravě. Navíc
tudy nepochybně kráčela historie – jedním
z důkazů je nález starého rakouského dvojhaléře z roku 1912 v erozní rýze při poslední návštěvě navrhovaného dubu, nedaleko od něj…
Jan Urban
(s použitím publikace Karla Kočího
Kronika Měchnova a Šternova)
Za Pavlem Vašákem
Dne 29. června letošního roku zemřel RNDr.
Pavel Vašák. Toto strohé oznámení patří k nejsmutnějším zprávám letošního léta a rozesmutnila všechny, kdo ho znali.
Pavel Vašák se narodil 10. července 1953 v Lounech. Již od dětství projevoval zájem o přírodu,
a proto nebylo nijak překvapivé, že si později jako obor svého studia na Přírodovědecké fakultě
Univerzity Karlovy vybral systematickou zoologii.
Po studiích v roce 1977 nastoupil jako odborný přírodovědný pracovník v tehdejším Muzeu
okresu Benešov (dnes Muzeum Podblanicka)
v Benešově a následně ve Vlašimi. Zde se podílel výraznou měrou na odborném přírodovědném výzkumu a zejména na prezentaci jeho výsledků odborné i laické veřejnosti. V letech 1991
až 2000 pak stál v čele muzea ve funkci ředitele.
Po odchodu z muzea přesunul své pracovní
aktivity do Prahy, nejprve na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a poté na odbor školství Magistrátu hlavního města Prahy. Působil
též jako přednášející na České zemědělské
univerzitě v Praze.
Nejvlastnějším oborem zájmu Pavla Vašáka byla bezesporu ornitologie. Spolupracoval
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
na celé řadě programů sčítání a monitoringu
ptactva (inicioval například také možnost monitoringu ptactva v celém rozlehlém areálu
jaderné elektrárny Temelín), stál u rozkvětu
terénní ornitologické stanice Blatec-Dívčice.
Byl nepřehlédnutelnou osobností České společnosti ornitologické, kde řadu let pracoval
aktivně v jejím výboru a v letech 2008 a 2009
byl jejím předsedou.
XV
Zcela nepřehlédnutelný je přínos Pavla Vašáka jakožto autora publikací a odborných statí. Z jeho bibliografie je možno připomenout například publikace Lesní ptáci, ptačí část nové
série Světa zvířat nebo Drůbež. Z regionálních
publikací patří k nejvýznamnějším, na kterých
se autorsky podílel, Ptáci Podblanicka, kde
stál v čele kolektivu autorů. Významně se také
podílel na podobě Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, a to jednak jako plodný autor
otiskovaných statí, jednak jako dlouholetý člen
redakční rady tohoto periodika.
Všichni, kdo Pavla Vašáka znali, na něj také
vzpomínají jako na vynikajícího a vždy galantního společníka, na rozeného vypravěče, který
dokázal svým květnatým jazykem plným archaismů a neuvěřitelně originálních přirovnání
barvitě líčit zážitky ze svých nesčetných cest,
jako na člověka, který udivoval neuvěřitelným
záběrem svých encyklopedických znalostí.
V osobě Pavla Vašáka jsme ztratili vynikajícího
znalce a milovníka přírody, dobrého muzejníka
a vždy inspirativní osobnost.
Radovan Cáder
Vzpomínka na Jaroslava Lašťovičku
(Redakční poznámka: Dne 27. června
letošního roku nás
navždy opustil Jaroslav Lašťovička. Tento učitel a neúnavný
vlastivědný pracovník se velmi přičinil
o poznání minulosti
Podblanicka. Publikoval množství článků
v regionálním tisku, v nichž svým nezaměnitelným způsobem připomínal nejrůznější
události a osobnosti z dávné i novější historie.
Nejvýraznějším autorským počinem Jaroslava
Lašťovičky jsou jeho práce „Z historie Netvořic“ a především „Netvorští z Březí – Vyprávění o časech dávno minulých“, která vyšla jako
8. příloha časopisu Pod Blaníkem v roce 2003.
Osobnost Jaroslava Lašťovičky (22. 8. 1934
– 27. 6. 2010) výstižně charakterizuje následující vzpomínka PhDr. Ladislava Kesnera ml.)
Když jsem v uplynulých dnech přemýšlel
nad tím, jakým způsobem připomenout svého
přítele Jaroslava Laštovičku, v mysli mi stále
rezonovaly ozvěny jeho nesčetných vyprávění, kterým jsem mohl naslouchat. Byl nejenom
rozeným vypravěčem, obdařeným výjimečným
smyslem pro humor, ale především výborným
pozorovatelem lidského života.
Nepoznal jsem ho v roli, kterou si v mládí zvolil
a po desítky naplňoval – totiž jako svého učitele.
Jeho učitelská léta jsem znal pouze z jeho vyprávění a vzpomínek. Vracel se v nich jak k počátkům
své kantorské dráhy v Litvínově a na jednotřídce
XVI
v Horním Jiřetíně, tak i k více než třicetiletému
působení v Praze, kde se věnoval výuce historie
a geografie – oboru, který vystudoval.
O svých bývalých žácích mluvil s opravdovou láskou, znal detaily jejich životních osudů,
s mnohými až do své smrti udržoval osobní
kontakt. Zanechal ve mně dojem, že byl jedním z těch učitelů, na které člověk v dospělém
věku vzpomíná s opravdovou vděčností.
Už během svých učitelských let v Praze pravidelně přispíval – především do Svobodného slova – články na různá témata z historie.
V posledních patnácti letech, kdy již trvale pobýval v Netvořících, napsal desítky článků pro
benešovskou Jiskru a další časopisy, v nichž
se věnoval místní historii, významným postavám českých dějin či připomínce významných
výročí. Napsal také dva rozsáhlejší texty –
„Z historie Netvořic“ a „Netvorští z Březí – Vyprávění o časech dávno minulých“.
Byl člověkem, který svůj čas věnoval důkladnému a poctivému bádání o místní historii
a osobnostech. Myslím, že sám sebe viděl jako
pokračovatele tradice oněch písmáků, díky nimž
si naše společenství uchovala svoji paměť.
Svědčí o tom věnování jeho netvořické historie:
„Památce všech, kteří v dobách dávno minulých
pečlivě zaznamenávali pro paměť budoucím slovo za slovem a větu za větu o tom, co se stalo.“
Svoji prací beze zbytku naplnil své krédo,
že – „historie není jen suchopárnou naukou
o odlehlé minulosti, je třeba ji chápat jako ruku
podanou nám našimi předky pro zachování
kontinuity s jejich životem a činěním.“
Ladislav Kesner
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Nejlepší ekoporadenský počin roku (2)
Síť ekologických poraden STEP, jejímž zakládajícím členem je také Český svaz ochránců
přírody Vlašim, vyhlásila první ročník soutěže
„O nejlepší ekoporadenský počin“. Představujeme Vám další ze soutěžních projektů.
Množící se stížnosti občanů na úhyny zvířat
při stavebních činnostech a příjem na stavbách
zraněných živočichů do Záchranné stanice ved-
ly ČSOP Vlašim k vydání barevného plakátu
s názvem Ochrana zvířat na stavbách (formátu A2) znázorňujícího několik desítek nešvarů
a jejich možné eliminace při stavebních činnostech. Kreslený plakát vtipnou formou zachycuje pana Matláka a pana Koumáka při stavbě
domu, včetně popisu jednotlivých opatření.
Jan Urban
Vyhlášena soutěž Malujeme s muzeem
Muzeum Podblanicka v rámci Historického
roku ve spolupráci se Středočeským krajem,
městy Benešov, Vlašim a Votice vyhlašují dětskou výtvarnou soutěž pro kraj Podblanicka
„Malujeme s muzeem“. Vyhlášeny jsou kategorie zvlášť pro mateřské, základní a střední
školy. Téma: Lidové zvyky.
Přijímají se pouze dvojrozměrné výtvarné
práce, slovní doprovod je možný. Veškeré práce budou na zadní straně označeny jménem
a příjmením autora, věkem, adresou bydliště
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
nebo školy a heslem „Malujeme s muzeem“ a budou zaslány na adresu: Muzeum Podblanicka,
Zámek 1, 258 01 Vlašim. Uzávěrka 30. 11. 2010.
Vyhlášení vítězů a odměňování proběhne dne
16. 12. 2010 v 16.00 h. v obřadní síni vlašimského zámku. Práce budou vystaveny pro veřejnost ve výstavním sále Muzea Podblanicka
v zámku Vlašim od 25. 1. do 25. 2. 2011. Více
informací na http://www.muzeumpodblanicka.cz
Veronika Hanusová
XVII
do tohoto čísla přispěli
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Helena Erbrtová, Praha, tel.: 732 587 148
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice
pod Blaníkem ([email protected])
Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8
PhDr. Ladislav Kesner ([email protected])
Ing. Mgr. Martin Klaudys, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Josef Korn, Dubějovická 353, 257 63 Trhový Štěpánov
Mgr. Václav Kovařík, Bezručova 1254, 256 01 Benešov
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Mgr. Jiří Říha, Prokopova 1577, 258 01 Vlašim ([email protected])
Pavel Schafferhans, Werichova 951, 152 00 Praha 5 ([email protected])
Bc. Petr Schneider, Družstevní 416, 257 41 Týnec nad Sázavou ([email protected])
Jan Svoboda, Domov důchodců Velvary, Petra Bezruče 484, 273 24 Velvary ([email protected])
Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou ([email protected])
Jarmila Štogrová, Národní obrany 31, 160 00 Praha 6 ([email protected])
Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Jaromír Vlček, Dalkovická 244, 257 63 Trhový Štěpánov ([email protected])
Jarmila Zábranská, Březinská 473, 258 01 Vlašim
přehled akcí
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Čtvrtek 28. 10. 2010: Den Středočeského kraje
9.00 – 12.00 h, 13.00 – 16.00 h.: Otevřeny všechny expozice
Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Příroda Podblanicka; S přesnou muškou – tradice střelectví
a zbrojařství; Zrcadlo minulosti (dlouhodobá výstava); Město pod věží aneb Vlašim na dlani;
Prohlídka zámeckého sklepení s expozicí Tajemství sklepení; Vyhlídka ze zámecké věže. Vstup
zdarma, poslední prohlídka v 15.30 h.
13.00 – 16.00 h.: Komentovaná prohlídka Podblanické galerie ČSOP ve Vlašimské bráně
Provází vlašimský malíř Mgr. Stanislav Příhoda.
14.00 – 16.00 h.: Prohlídka interiérů Čínského pavilónu. Provádí Podblanické infocentrum.
19.00 h.: Koncert Vlado Ulricha. Vynikající peruánský hráč na andské flétny (Quena, Sikus) předvede
strhující fúzi world music, jazzu a latinskoamerické hudby. Zazní nejen světové hudební klenoty,
ale i jeho vlastní skladby, kde Vás magický zvuk přenese do vzdálených, ale i blízkých krajů. Farní
charita Vlašim koncert pořádá na podporu nově zřízené sociální služby – osobní asistence.
Den Středočeského kraje probíhá ve spolupráci s Českým svazem ochránců přírody a Podblanickým
infocentrem.
Výstavy
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno)
Do 31. 10. 2010: Na cestách. Fotografie Mgr. Petra Palouše z celého světa.
4. 11. – 28. 11. 2010: Podblanický patchwork aneb velká krása z malých kousků látek. Vystavuje
Podblanický patchworkový klub o. s. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 4. 11. 2010 v 17.00 h.,
zazpívá smíšený pěvecký sbor Dech.
2. – 31. 12. 2010: Ježíšku, panáčku. Muzejní výstava s tématikou narození Ježíše Krista. Vernisáž
se uskuteční ve čtvrtek 2. 12. 2010 v 17.00 h.
XVIII
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Čtvrtek 16. 12. 2010: Malujeme s muzeem. Slavnostní vyhodnocení výtvarné soutěže. Začátek
v 16.00 h.
Otevřené výstavy: Město pod věží aneb Vlašim na dlani (vyhlídka ze zámecké věže), Prohlídka
zámeckého sklepení s expozicí Tajemství sklepení
PŘEDNÁŠKY
Úterý 9. 11. 2010: PhDr. Ivana Preislerová – Život ve Vlašimi v době I. světové války. Začátek
v 17.00 h.
Čtvrtek 11. 11. 2010: Radko Bílek – Poutní místa Podblanicka. Beseda s promítáním s autorem
stejnojmenné knihy a autogramiáda. Začátek v 16.00 h. Vstup zdarma.
Úterý 14. 12. 2010: Bc. Petr Schneider – Vlašimský nález mincí z roku 1846. Začátek v 17.00 h.
KONCERTY
Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h.
Čtvrtek 18. 11. 2010: Artemiss trio – Proč bychom se netěšili. Komorní skladby Bedřicha Smetany; Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello, Jana Holmanová – klavír. Mluvené slovo: Vladimír Čech. Známé klavírní polky, Duo Z domoviny a Trio g moll a ukázky z mistrovy
korespondence.
Čtvrtek 9. 12. 2010: Musica Dolce Vita – Vánoční klenoty české hudby. Daniela Demuthová –
mezzosoprán, Žofie Vokálková – flétna, Zbyňka Šolcová – harfa.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (neděle, pondělí zavřeno)
22. 10. – 20. 11. 2010: Výstava – Soňa Hanzlíková – Textilní tvorba.
Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí, Náš pluk
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
Výstavy
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim.
Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné.
Do 27. 10. 2010: Zátiší, figury, portréty, objekty. Vystavují žáci 1. a 9. třídy a absolventi přijatí na umělecké školy, kteří navštěvovali kurzy kresby a malby pod vedením Mgr. Drahomíry Svobodové.
1. – 25. 11. 2010: Zaostřeno na hypermarkety. Výstava představuje téma expanze obřích nákupních řetězců. Na celkem deseti panelech pomocí textů, fotografií, tabulek i grafů ukazuje, jaké
jsou dopady neregulované expanze nákupních center v ČR. Výstava nabízí pohled i do zahraničí
a seznamuje se zkušenostmi jiných zemí s nákupními centry. Věnuje se též možnostem řešení
problémů spojených s dalším růstem obřích obchodních center.
29. 11. – 3. 12. 2010: Předvánoční prodejní výstava UNICEF. Tradiční prodejní výstava. Výtěžek
z prodeje pohlednic, blahopřání a dárků s logem UNICEF slouží k financování celosvětových programů UNICEF na pomoc znevýhodněným dětem ve světě. Zakoupením (adopcí) panenky přispíváte
na očkování jednomu dítěti v rozvojových zemích.
10. 12. 2010 – 31. 1. 2010: Augustin Satra. Výběr z díla nadějného malíře, žáka Julia Mařáka.
PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ dny, dílny
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.
Sobota 23. 10. 2010: Výlov rybníka Jírovce. Prodej kaprů na místě za 60 Kč/kg. Výlov začíná
v 9.00 h., od 10.00 do 12.00 h. program pro děti. Občerstvení zajištěno.
Čtvrtek 28. 10. 2010: Komentovaná prohlídka Podblanické galerie ČSOP ve Vlašimské bráně. Od 13.00
do 16.00 h. provází vlašimský malíř Mgr. Stanislav Příhoda. Akce v rámci Dne Středočeského kraje.
2. – 3. 11. 2010: X. pedagogická konference Výchova a vzdělávání pro život. Konference, která
se uskuteční v rámci projektu M.R.K.E.V. v regionech, je zaměřena na otázky environmentálního
vzdělávání, výchovy a osvěty (zkráceně EVVO) na školách a školských zařízeních ve Středočeském
kraji. První den je věnován mateřským školám, druhý základním a střední školám a dalším školským
zařízením. Každý den je rozdělen do dvou částí. První přednášková je společná pro všechny účastníky
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
XIX
a řeší aktuální otázky EVVO, druhá probíhá formou pracovních dílen plných nápadů a námětů pro
konkrétní činnosti. Z konference vychází sborník příspěvků. Účast je zdarma. Tuto akci spolufinancuje Evropský sociální fond (ESF) a státní rozpočet ČR v rámci projektu Podpora zvyšování kvality
environmentální výchovy ve středočeských školách.
Pondělí 8. 11. 2010: Brouci na stopě zločinu (aneb Hmyz ve službách policie a soudů). Zajímá
vás, jak může být hmyz využíván při vyšetřování trestných činů? Přijďte si poslechnout přednášku
specialistky oboru forenzní entomologie pplk. Ing. Hana Šulákové, PhD. z Kriminalistického ústavu
Praha. Dozvíte se například, jak probíhá znalecké zkoumání a zpracování vzorků hmyzu (entomologických stop). Na několika skutečných případech si ukážeme, jak výsledky zkoumání hmyzu
napomohly při vyšetřování trestných činů. Začátek v 17.30 h.
Úterý 23. 11. 2010: Tématický den pro ekologicky šetrné výrobky. Tématický den zaměřený
na používání výrobků, které při výrobě a zpracování šetří životní prostředí. Celý den ukázka a možnost zlevněného nákupu k přírodě i člověku šetrných výrobků. Od 17.30 h. tématická přednáška.
Středa 8. 12. 2010: Tančící stoly – Vánoce v Ekoateliéru. Výtvarné hraní pro malé i velké. Proměny
odpadových materiálů a přírodnin při přípravě kouzelných Vánoc. Výroba dárků, balení dárků, zdobení stromečku, výroba přáníček, dekorace v interiéru, slavnostní stolování, svícny… Jednoduché
a efektní mašle z odstřižků, výroba papírových andělů.
Stálá výstava Vlašimský zámecký park (ve Starém hradu). Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny
s historickými motivy parku, informační panely a exponáty k historii parku, jeho obnově, přírodních
zajímavostech apod., vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým
parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.
Podblanická galerie. Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně. V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli, v období od 1. 6. do 31. 8. denně, po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní
doba: 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Ekoporadna a Ekoobchůdek
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264,
Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí.
Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
nebo písemně, telefonicky či emailem).
Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.,
v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech
(10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.).
Nabízíme
- vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
- biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další)
- potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou
kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí,
- řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky
- ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky.
XX
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 3 – příloha
Download

3/2010 - ČSOP Vlašim