Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVI. (XXXVIII.) • č. 2 • 2012
Tyrkysáček popelavý z výtvarné a literární soutěže „Tajemná ptačí říše“
(foto Ivana Křížová; k článku na str. VI přílohy).
Mladí výtvarníci ocenění v soutěži – zahrada Spolkového domu ve Vlašimi 3. března 2012.
(archiv Spolkového domu; k článku na str. 15).
OBSAH ČÍSLA
Ocenění Blanický rytíř v roce 2012 (P. Pešout) .................................................................................................... 2
O chroustovi (L. Hanel) ........................................................................................................................................... 6
ParaZOO otevřena (M. Musilová) ......................................................................................................................... 7
250 let od úmrtí benešovského piaristy a astronoma P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic (V. Bartůšek) ..... 9
K vlašimskému „zřídlu“ (J. Nusek) ..................................................................................................................... 10
Heydrichiáda v Benešově (E. Renner) .................................................................................................................. 11
Prezident Beneš ve Vlašimi (I. Preislerová) ......................................................................................................... 13
Spolkový dům v Trhovém Štěpánově (J. Vlček) ................................................................................................. 15
Dvě výročí malíře Motejzíka (S. Příhoda) ........................................................................................................... 17
Alexej Salzman (1925 – 2011) (J. Sapíková) ........................................................................................................ 18
Z historie ochotnického divadla v Dolních Kralovicích (S. Rýdlová) ............................................................... 18
Příloha
Ze starších čísel
Dědeček Berků vypravuje (E. Vaněček) ............................................................................................................ I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Tři příběhy ze středu Čech (J. Košťák) .......................................................................................................... II
Regionální literatura
Gustav Mahler Kaliště (J. Hostek) ................................................................................................................. III
Kapličky, zvoničky a kříže Neustupovska (R. Cáder) ................................................................................... IV
Okolo středu Čech (J. Košťák) ....................................................................................................................... IV
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka č. 50/1 (P. Pešout) .................................................................... V
Židé na Vlašimsku a dolním Posázaví (R. Cáder) ......................................................................................... VI
Zprávy a sdělení
Tajemná ptačí říše očima dětí (I. Křížová) .................................................................................................... VI
Ohlédnutí za slavnostmi sourozenců Roškotových ve Spolkovém domě (E. Hájková) .......................... VIII
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ................................................................................................................... X
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ........................................................................... XI
Vážení čtenáři,
Ročník XVI. (XXXVIII.), číslo 2, 2012
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 9. 5. 2012
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
letní měsíce bývají obvykle nazývány „okurkovou sezónou“,
během níž média jen těžko hledají témata, kterými by zaujala
své čtenáře, diváky či posluchače. Náš časopis však žádnou
nouzi o zajímavé příspěvky rozhodně nemá a přináší Vám je
i v tomto letním čísle.
V úvodním příspěvku Pavla Pešouta máte možnost se seznámit s letošními laureáty ocenění Blanický rytíř. Z otištěných
textů nominací všech tří „nových rytířů“, či vlastně ve dvou
případech rytířek, je na první pohled patrné, že porota tvořená zástupci neziskových organizací Podblanicka vybrala
dobře a originální pískovcové plastiky Blanického rytíře získaly správné majitele. Další zajímavé a inspirativní osobnosti
spjaté s naším krajem, které si v tomto čísle připomínáme,
jsou piarista a astronom P. Eugenius Sebastiani z Častolovic,
malíř František Motejzík a významný vlastivědný pracovník
Alexej Salzman.
Z článků věnovaných historii Podblanicka si určitě nenechte
ujít zajímavý příspěvek Jindřicha Nuska o tom, že ve Vlašimi
byla již ve 30. letech 19. století zřízena artézská studna, článek
Ericha Rennera věnovaný nacistickému teroru v období tzv.
heydrichiády v Benešově před sedmdesáti lety, či připomenutí
návštěvy prezidenta Edvarda Beneše ve Vlašimi v roce 1947
z pera Ivany Preislerové. A relativně nedávnou historií se zabývá také další díl seriálu o ochotnickém divadle na Podblanicku, který jeho autorka Slávka Rýdlová věnovala tentokrát
ochotníkům z Dolních Kralovic.
Ovšem mnoho zajímavého se odehrává i v naší současnosti,
o čemž se můžete přesvědčit v příspěvcích Michaly Musilové
o otevření ParaZOO ve Vlašimi a Jaromíra Vlčka o vybudování nového Spolkového domu v Trhovém Štěpánově nebo
ve zprávách Ivany Křížové o výsledcích výtvarné a literární
soutěže ke Dni země s tématem Tajemná ptačí říše (z této soutěže pochází i obrázek na obálce tohoto čísla) a Evy Hájkové
o 7. ročníku Slavností sourozenců Roškotových ve Vlašimi.
A pokud Vás při čtení tohoto čísla snad přepadne hlad či
chuť na něco dobrého a rádi byste ochutnali něco neobvyklého,
pak si určitě nenechte ujít článek Lubomíra Hanela věnovaný
chroustu obecnému. V něm totiž kromě mnoha jiných informací
o tomto zajímavém brouku můžete nalézt i recept na chroustovou polévku.
Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že v případě časopisu Pod
Blaníkem o žádné „okurkové sezóně“ nemůže být řeči.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo
XVI. ročníku) bude 3. září 2012. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře
i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky
a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního
Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě
na disketě nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte
fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Radovan Cáder
Ocenění blanický rytíř v roce 2012
Dne 6. dubna 2012 bylo již počtrnácté uděleno
ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které
se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům
neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor
ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P. A. N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný
klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s.
Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody
Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby,
Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz
ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický
vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o. p. s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební
mládí a Vlašimská astronomická společnost.
Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):
Ing. Karel Bárta z Křížova
Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou
Radko Bílek z Vlašimi
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc.
z Českých Budějovic
Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem
MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic
Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad Sázavou
Eva Dočkalová z Českého Krumlova
Jaroslava Hocková z Benešova
Antonín Holubovský z Votic
MVDr. Jiří Hostek
Ing. Mojmír Chromý z Benešova
Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic
Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova
Mgr. Václav Kovařík z Benešova
František Mika ze Sedlce-Prčice
František Müller z Vlašimi
Prof. Jaroslav Pánek z Prahy
Pavel Pavlovský z Votic
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic
Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice
Jaroslav Pouzar z Vlašimi
PhDr. Eva Procházková z Benešova
PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy
2
Alexej Salzman z Mladé Vožice
Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou
František Svatoň z Čestína
Jan Svoboda z Vlašimi
Hana Šedivá z Benešova
Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže
Milan Štědra ze Sázavy
Josef Tomaides z Trhového Štěpánova
Antonín Toula z Křivsoudova
PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova
Rudolf Vaňkát z Vlašimi
Jarmila Zábranská z Vlašimi
Jan Zajíc z Vlašimi
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí
MVDr. Josef Zemánek z Benešova
V letošním roce porota vybírala z osmadvaceti
nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých
nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení
ceny těmto třem nominovaným:
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za významný počin Mgr. Věra Dudíková z Benešova,
za založení a mnohaletou organizaci festivalu Podblanický hudební podzim.
Paní magistra Věra Dudíková se narodila v jihočeském městečku Husinec u Prachatic. Po vystudování vysoké školy pedagogické učila na gymnáziu
v Blatné a pak na základní škole v Benešově.
Od roku 1980 pracovala profesně v oblasti kultury. Jako vedoucí oddělení mimoškolní výchovy
na Okresním kulturním středisku se velkou měrou
podílela na tvorbě mnoha kulturně vzdělávacích
pořadů, které zviditelňují přírodní krásu Podblanického kraje, jeho historii a současnost i hluboké
hudební kořeny života a díla českých hudebních velikánů. Podílela se na dramaturgii a celkové tvorbě
audiovizuálního pořadu „Chraň životní prostředí
svého kraje“, který zároveň konferovala s významným českým hercem Radovanem Lukavským. Pořad
získal celostátní ocenění a měl obrovské množství
repríz. Od roku 1985 pracovala jako inspektorka odboru kultury Okresního úřadu v Benešově a po roce
2002 pracovala na odboru kultury Krajského úřadu
Středočeského kraje.
Impulsem kulturního počinu věnovaného památce jednoho z nejvýznamnějších tvůrců vrcholného
baroka, českého skladatele konce 17. a první poloviny 18. století, Jana Dismase Zelenky, se stal velký
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Čerství držitelé ocenění Blanický rytíř (s ostrahou) – zleva: Věra Dudíková z Benešova,
Karel Kočí z Divišova a Vlasta Kořínková z Miličína (foto: Jana Havelková).
galakoncert duchovní a světské hudby Jana Dismase Zelenky v daleké italské Florencii v roce 1980.
Po návratu z Itálie Věra Dudíková zjišťuje z kroniky
chrámového sboru Jiřího Piláta z Poříčí, že v době,
kdy celý svět oslavuje Zelenku, zaznívá jeho hudba
v rodných Louňovicích poprvé v r. 1959, tedy 280
let od narození tohoto génia barokní hudby, a to díky
nesmírně hudebně vzdělanému louňovickému páterovi Václavu Oktábcovi a neprofesionálnímu chrámovému sboru z Poříčí, jehož sbormistrem byl Jiří
Pilát. Věra Dudíková se spojuje s panem farářem
Oktábcem, se sbormistrem Jiřím Pilátem a s předním českým muzikologem Jaroslavem Smolkou.
Společně připravují určité realizační možnosti nejen k samotné prezentaci díla J. D. Zelenky v jeho
rodném kraji, ale i k shromáždění hudebního fondu
J. D. Zelenky pro potřebu českých profesionálních
a neprofesionálních souborů, které budou šířit odkaz
J. D. Zelenky v Čechách i v zahraničí
V roce 1984, který se stal Rokem české hudby
a kdy byl odhalen v Louňovicích pomník Jana DiPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
smase Zelenky, stojí Věra Dudíková u zrodu festivalu „Podblanický hudební podzim“, který se postupně
stal nejrozsáhlejším hudebním festivalem v České
republice.
Počátky festivalu nebyly vůbec jednoduché i získat publikum bylo náročné. Tady Věře Dudíkové
opět pomohl páter Václav Oktábec. Neúnavně akci
propagoval v Louňovicích a ve Vlašimi, kde se také
uskutečnily první koncerty. Postupně k nim přibývala další města a obce. Zprvu festival nabídl tři
nebo čtyři koncerty, jejich obliba ale rostla, a to jak
u veřejnosti, tak u interpretů. Na festival přijížděly
profesionální i amatérské soubory z celé republiky.
Zlomovým se stal rok 2000, kdy festival přišel
o státní podporu. Pod svá křídla si ho vzalo občanské Sdružení profesionálních a dobrovolných kulturních pracovníků, které Věra Dudíková na ochranu
festivalu založila a stala se jeho předsedkyní. Spolupořadatelem festivalu se postupně stalo 19 měst
a obcí Středočeského kraje, v nichž se festivalové
koncerty konají.
3
O festival projevují zájem nejen přední čeští interpreti, ale renomovaní umělci a hudební soubory z celé Evropy. A velký podíl na tom má právě
Věra Dudíková, která odevzdala festivalu, který
v roce 2012 oslaví již svůj 28. ročník, stovky hodin nezištné obětavé práce, jak v oblasti koncepční
práce, dramaturgie, finančního zabezpečování, tak
v samotné organizaci tohoto nejrozsáhlejšího festivalu v Čechách, který probíhá od září do prosince
v 19 městech a obcích Středočeského kraje. Díky ní
festival, který vznikl z úcty a lásky k hudbě a hudebním tradicím, nejen splatil morální a duchovní dluh
jednomu z největších géniů barokní hudby, Janu Dismasi Zelenkovi, ale zároveň šířil poselství dalších
českých hudebních velikánů, jejichž život a dílo je
spojeno s Podblanickým krajem. Festival zviditelnil krásný Podblanický kraj, ve kterém hudba vždy
přímo pramenila. Proto si paní Dudíková tímto počinem bezesporu zasluhuje titul Blanického rytíře.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Karel Kočí z Divišova, zejména
za mnohaleté působení v oblasti regionálního knihovnictví, dokumentaci a rozvoj kulturního dědictví
Divišovska.
Pan Karel Kočí se narodil 3. října 1934 v Měchnově v rolnické rodině. Jako dítě školou povinné
chodil do obecné i měšťanské školy v Divišově, poté
navštěvoval dvouletou tzv. zimní rolnickou školu
v Benešově. Po roce 1958, kdy dolehla i na Měchnov socializace vesnice, pracoval s koňmi v rostlinné výrobě. Na jaře roku 1962 Karel Kočí po přechozené chřipce vážně onemocněl plicní chorobou.
Po návratu do práce byl zaměstnán jako skladník
náhradních dílů pro opravu zemědělských strojů
v Divišově a Pavlovicích až do svého odchodu
do důchodu v roce 1994.
Karel Kočí je nositelem tradic knihovnictví na Benešovsku. S knížkou se kamarádí od dětských let,
kdy v neděli odpoledne chodil půjčovat knížky místo svého otce, knihovníka v Měchnově. Knihovna
v Měchnově vznikla po rozdělení obce Všechlapy
v letech 1923 – 1924. Obecní knihovna neměla
svou místnost, ale pouze skříňku v bytě knihovníka. Knihy byly zapisovány a baleny u Kočích doma,
teprve v roce 1947 byla obecní knihovna zřízena
v budově obecní pastoušky. Po smrti otce v roce
1955 byl roku 1957 knihovníkem jmenován Karel
Kočí. Během jeho působení byly hojně nakupovány
cestopisy, knihy o zahradě, bydlení, přírodě, historii,
včetně regionální (např. souvislá řada Sborníků vlas4
tivědných prací z Podblanicka) a místní knihovna
vzkvétala. V roce 1965 se stala okresní „vzornou
lidovou knihovnou“, v roce 1972 obdržela Uznání
Krajského národního výboru a v roce 1975 Čestné
uznání ministerstva kultury ČSR. V tomto roce např.
knižní fond zahrnoval již 2129 knih a 718 titulů
časopisů. V roce 1980, kdy se opět stala „vzornou
lidovou knihovnou“, vypůjčila měchnovská knihovna již 1388 knih a 1047 časopisů, což je na velikost
obce úctyhodné. Knihovnictví v Měchnově se Karel
Kočí věnuje bezmála již šedesát let.
Na přelomu 50. a 60. let minulého století se Karel
Kočí podílel na obnově divadelní tradice ochotnického divadla v Měchnově v rámci vzniku místní
osvětové besedy.
Od r. 1974 působí jako správce kostela sv. Martina
v Měchnově. Kostelnictví zdědil po svých předcích
– kostelníka v Měchnově zastával již jeho děd, babička a otec.
Karel Kočí se dlouhodobě a důkladně zabývá místopisem Podblanicka se zaměřením na Divišovsko
a Měchnov. Shromáždil a utřídil nepřeberné množství informaci, svědectví, dokumentů, fotografií
a publikací. Tento svůj zájem přetavil v publikaci
Kronika Měchnova a Šternova, kterou v roce 2010
vydal Městys Divišov. Přípravě podkladů a sepsání Kroniky autor věnoval za uplynulých deset let
veškerý volný čas v okresním a státním archivu, při
rozhovorech s pamětníky a znalci místní historie,
bádáním v matrikách, kronikách i rukopisech atd.
Kronika Měchnova a Šternova na 292 stranách textu a 100 stranách obrazových příloh sleduje vývoj
Měchnova a Šternova od prvních pramenů popisujících Posázaví až po dnešní dobu, to vše v kontextu
českých dějin. Publikace dále popisuje dějiny místního hasičského sboru, knihovny a osvětové besedy,
zachycuje pomístní jména a popis katastru Měchnova a Šternova, věnuje se filiálnímu kostelu sv.
Martina v Měchnově, přilehlému hřbitovu i nedalekému židovskému hřbitovu. Autor jednotlivě sepsal
existující i zaniklé chalupy a usedlosti Měchnova
a Šternova podle čísel popisných, zmiňuje i působení rodu Sternbergů v našem kraji po roce 1841.
Samostatnou částí publikace je lidopis, ve kterém
zachytil popis života lidí na Divišovsku s důrazem
na zemědělské práce, církevní a civilní rok na vesnici. Stostránková příloha knihy podchycuje nejstarší
mapy, dobové dokumenty, fotografie rodin a života
v obou obcích i jednotlivých stavení a pamětihodností. V publikaci autor výrazně projevil svůj pozitivní vztah k místu, kde celý život žije, a k lidem,
se kterými se za svůj bohatý život setkal. Oceněním
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Blanický rytíř chceme Karlu Kočímu vyjádřit poděkování a úctu.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Vlasta Kořínková z Miličína, zejména za přínos k udržení amatérské divadelní scény
na Podblanicku.
Paní Vlasta Kořínková, učitelka a neúnavná propagátorka amatérského divadla na Podblanicku,
se narodila dne 13. února 1940 v osadě Záhoříčko
u Neustupova. Po ukončení základního vzdělání
ve škole v Neustupově se rozhodla pro studium
Střední pedagogické školy v Kutné Hoře. Její přání se splnilo a po zdárném absolvování této školy
v roce 1958 započala v profesi učitelky základní
školy vyučovat děti ve škole v Mladé Vožici.
V roce 1960, po dvouletém působení v tomto podblanickém městě, přešla na základní školu do nedalekého Miličína. Zde, nedaleko svého rodiště, zapustila natrvalo své životní, rodinné i učitelské kořeny.
V roce 1997 ukončila sice své působení učitelky
na zdejší základní škole odchodem do důchodu, ale
účasti na výchově další generace místních ochotníků
a rozvíjení slavné tradice amatérského divadla v Miličíně se přes zdravotní problémy nevzdala.
Divadlo v Miličíně má dlouholetou tradici a vznik
divadelního spolku sahá až do sedmdesátých let 19.
století. V roce 1965 se ale soubor rozpadl. Zašlou
slávu miličínského divadla v roce 1975 začal jen
připomínat dramatický kroužek místní základní
školy, u jehož zrodu stála právě Vlasta Kořínková.
Zde spojila lásku k práci s dětmi se svými divadelními zkušenostmi, kdy hrávala divadlo jako mladá
učitelka v Mladé Vožici a v Miličíně. Zprvu s dětmi
nacvičovala recitaci básniček, pak následovaly písničky a jednoduché divadelní scénky, se kterými vystupovaly děti před veřejností při různých místních
příležitostech. Protože děti projevovaly o divadlo
skutečný zájem, rozšířila okruh činnosti kroužku
o hrané pohádky, se kterými od roku 1976 a v letech
pozdějších vystupovaly v místní sokolovně i blízkém okolí Miličína za značné pozornosti a uznání
divácké veřejnosti. Od roku 1975 až do poloviny
devadesátých let se plně věnovala dětským divadelníkům a vychovala celou generaci dětí lásce k divadelnictví i kultuře jako takové. Vytvořila tak základ
pro pozdější znovuobnovení tradice ochotnického
divadla v Miličíně.
V roce 1996 oslovila Vlastu Kořínkovou skupinka
zájemců o divadlo z řady jejích bývalých žaček, zda
by nemohly hrát v Miličíně divadlo. Tato skupinka
stála u obnovy tradice masopustní maškary, kdy
vystoupení tvořilo několik scének hraných dětmi
i dospělými. Stejná skupinka lidí pak byla i u znovuobnovení ochotnického spolku, jehož vedoucí
a režisérkou v jedné osobě se stala právě paní Vlasta
Kořínková. Již v květnu téhož roku divadelní spolek
začal nacvičovat svou první hru, kde si tak poprvé
mohla vyzkoušet vedení dospělých herců. Divadelní
spolek se stal součástí Tělovýchovné jednoty Sokol
Miličín.
Soubor herců dnes tvoří asi třicet členů, mezi kterými si Vlasta Kořínková vychovává i své nástupce.
Ročně amatérští divadelníci sehrají od každého nastudovaného titulu 4 až 5 představení, a to zejména na domácí scéně v miličínské sokolovně, dále
v Sedlci, Mladé Vožici, Voticích, ale i na dalších
místech Podblanicka. O úrovni představení za vše
hovoří ohlas diváků, ale zejména kritika, podle kte-
Z proslovu starosty Benešova Ing. Jaroslava Hlavničky
Člověk nemusí ani vstoupit do hlubin hory, aby se přesvědčil o tom, jak čas je pojem vskutku relativní.
Dnes je tomu přesně rok, co mi bylo ctí se poprvé zúčastnit udílení titulu Blanický rytíř, a věřte, že mi
to jako rok nepřipadá. Velký pátek je významným dnem především pro křesťanský svět, ale své místo
má i v bohatých lidových tradicích, kdy se otevírají skály a těm poctivým nabízejí své bohatství, a ti
nepoctiví ve skále zůstávají. Bohatství nemusí mít ale vždy hmotný charakter, myslím tím i bohatství
duchovní. V uplynulých ročnících bylo titulem Blanický rytíř oceněno již značné množství regionálních
osobností a jsem velmi rád, že řada z nich byla i z našeho Benešova. Není však důležité, kdo odkud je,
ale co ve svém životě dokázal, jak žil, čím obohatil život druhých. Myslím si, že toto jsou právě kritéria,
která nominují ty regionální osobnosti, jímž se dostává zaslouženého titulu Blanický rytíř. Jsou to lidé,
kteří svým dílem dokázali, že život může být i službou pro ostatní, že svým dílem zanechali stopu i za
hranicemi místa, kde žili nebo žijí. Proto jsem přesvědčen, že je důležité, abychom všichni svou měrou
přispěli k tomu, aby tuto stopu nezavál čas a jejich dílo se stalo nejen cenným zdrojem informací, ale
i pomyslným odrazovým můstkem pro jejich následovníky.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
5
ré však zdejší představení jednoznačné přesahují
obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla. Jednotlivé scény jsou režírovány
s citem pro celek, takže hrají nejen ti, kteří vedou
dialog, ale i ti, kteří jsou na scéně ve druhém a třetím
plánu. Na profesionální scéně je to snad samozřejmost, ale v amatérském divadle spíš pozoruhodná
výjimka. Paní Vlasta Kořínková si zaslouží čestné
ocenění „Blanický rytíř“ jako poděkováním za celoživotní nezištnou práci ve prospěch amatérské
divadelní scény, oživení tradic i kulturního rozvoje
Podblanicka.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát
hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu
České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům
promluvil poslanec Parlamentu ČR Ing. Václav
Zemek a starosta města Benešov Ing. Jaroslav
Hlavnička. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální velmi
hodnotnou pískovcovou sochu Blanického rytíře
od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor
udělování ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s.
Trhový Štěpánov.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva
k nominování na Blanické rytíře za rok 2012, kteří
budou vyhlášeni na Velký pátek 26. března 2013.
Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu
a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř.
dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní
dílo (ve výjimečných případech může být ocenění
uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek
písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP
Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace
musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta,
datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho
kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací
je na začátku března 2013.
Pavel Pešout
O chroustovi
Chroust obecný byl kdysi nejrozšířenější zástupce
tří středoevropských chroustů náležejících do rodu
Melolontha. Dosahuje velikosti do 3 cm. Poznáme
ho podle hnědých krovek a černého štítu. Sameček
se liší od samičky nápadnými tykadly, jejichž koncový vějířek je tvořen sedmi plátkovitými lístky.
Samička má vějířek šestičlánkový a méně nápadný.
Larvy (zvané ponravy) jsou masité, prohnuté do písmene C, dozadu ztlustlé. Vývoj larev trvá 3 až 4
roky v půdě luk, zahrad a polí, kde se živí ožíráním
podzemních orgánů rostlin. Vylíhlý brouk přezimuje
v půdě, vylézá nejčastěji v dubnu a nejprve požírá listí na stromech, často na dubech. V roce 1909 se
v učebnici pro zemědělské školy uváděla ponrava
chrousta jako nejvýznamnější škůdce kořenů ovocných stromů. Nadměrné používání umělých hnojiv
a pesticidů přivedlo dříve kalamitního škůdce v některých oblastech téměř k vyhubení. Na jaře může
způsobit pozdvižení, když s hlasitým bzučením vlétne do otevřeného okna za světlem. Přes svou velikost je chroust pro člověka neškodný, i když může
působit značné škody na vegetaci. Na Podlanicku se
s chroustem obecným můžeme nehojně, ale vcelku
pravidelně setkat. V létě se mnohem hojněji a často
6
ve velkém množství objevují menší příbuzné druhy,
náležející mezi chroustky nebo listokazy, lišící se
velikostí i zbarvením.
Když se řekne úsloví, že někdo uvažuje o nesmrtelnosti chrousta, myslí se tím, že se nesoustředí
na daný problém a zabývá se nepodstatnými či pro
onu situaci jinak nevhodnými myšlenkami. Chroust
se dostal i do snáře, kde věští náhlou smrt. Možná, že
někoho překvapí, že se chroust objevuje i v heraldice. Konkrétně jde o obec Chříč v okrese Plzeň-sever.
Její prapor zdobí zlatě zbarvený symbol chrousta.
V tomto případě jde o tzv. mluvící znamení, což
znamená, že slovo, kterým symbol popisujeme, zní
stejně nebo podobně jako název obce nebo její části.
Ve staročeštině se chroust totiž nazýval „chříšč“,
takže podobnost s názvem obce je zřejmá. I v dalších názvech obcí můžeme najít ukrytého chrousta:
např. Chroustov, Chroustkov či Chroustovice. Kdysi
se nasbíranými chrousty krmila prasata či slepice,
méně je známo, že byli součástí i lidských jídelníčků. Známá je francouzská chroustová polévka z 19.
století. Z Německa jsou známy recepty na pojídání
dušených chroustů či obalených cukrovou polevou.
Další možností je podávat 10 minut vařené chrousty
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Chroust obecný chycený v Kladrubech u Vlašimi.
s citronovou šťávou na čerstvě usmažených palačinkách. I v české kuchařce Luisy Ondráčkové vydané
v roce 1937 je recept na chroustovou polévku: 1/4 kg
chroustů (pro 6 osob) ve studené vodě omytých
vhoď do horké vody, přidej všechnu kořínkovou
zeleninu, kmínu, trochu soli a nechej v ní zapěniti
jemně sekanou zelenou petržel. Vodu z chroustů
sceď, zalij jí připravenou zásmažku a nechej chvíli povařiti. Pak zakvedluj do polévky 2 žloutky se
6 lžícemi husté smetany. Dobrou chuť!
Lubomír Hanel (foto: autor)
ParaZOO otevřena
Po dlouhém očekávání můžete od soboty 2. června 2012 znovu navštívit zahradu Podblanického
ekocentra s expozicí zvířat Záchranné stanice pro
živočichy. U vstupu vás přivítá abstraktní kovová
plastika čápa a jistě překvapí nový unikátní název
paraZOO. Víte co znamená?
Od roku 1994 byla zahrada sídlem Záchranné
stanice pro živočichy. Probíhalo zde léčení zvířecích pacientů a zároveň exkurze pro veřejnost.
Po výstavbě nového areálu Záchranné stanice pro
živočichy nedaleko obce Pavlovice však došlo
k oddělení léčebné části, a zahrada tak mohla být
zrekonstruována k ryze expozičním a ekovýchovným účelům.
Díky výrazné přestavbě expozičních voliér za
účelem rozšíření množství chovaných druhů zvířat
Podblanické ekocentrum navíc požádalo o licenci
na provozování zoologické zahrady, kterou se poPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
dařilo úspěšně získat. Nyní je tak zahrada ekocentra
nejen expozicí Záchranné stanice pro živočichy, ale
zároveň také ZOO. A díky tomu se zrodil název
paraZOO vyjadřující status ZOO, ale zároveň také
důležitý ekovýchovný účel zahrady. Lidé se zde totiž
mohou nejen naučit poznávat druhy zvířat volně žijících v České republice, ale především se seznámit
s příčinami jejich zranění a možnostmi prevence.
Chována zde jsou totiž zvířata, která byla dříve léčena, avšak pro trvalé následky jejich zranění již
nemohou být vypuštěna zpět do volné přírody.
První otvírací den proběhl na začátku června.
ParaZOO přišlo navštívit více než 300 lidí. Děti si
mohly nakreslit chovaná zvířata anebo si je nechat
namalovat na obličej. Rodiče obdivovali zajímavě
řešený návštěvnický okruh a příjemně upravenou
zahradu, které dominuje biotopové jezírko. Nejvíce však malé i dospělé návštěvníky upoutala hravá
7
Ve venkovní učebně si zájemci mohli nechat namalovat obličej a odnést si tak nejenom hezké zážitky
z návštěvy paraZOO (foto: Jana Dufalová).
Vstup do paraZOO zdobí abstraktní kovová
plastika připomínající letícího čápa
(Foto: Kateřina Červenková).
8
vydra Bublina dovádějící ve výběhu se skluzavkou
a pohledem pod vodní hladinu.
Spolu s prvním otvíracím dnem paraZOO v centru Vlašimi proběhl i historicky první den otevřených
dveří nově vystavěného areálu Záchranné stanice
pro živočichy nedaleko obce Pavlovice, který je
běžně veřejnosti nepřístupný. Zde si lidé mohli prohlédnout, v jakých podmínkách a jakým způsobem
se léčí zranění a jinak postižení volně žijící živočichové. Byli formou exkurze s výkladem provedeni celým léčebným areálem, provozním zázemím
a také mohli navštívit novou veterinární ordinaci,
jejíž služby může využívat i veřejnost. Na závěr
každé prohlídky pak byl vždy prostor pro odpovídání nejrůznějších dotazů. Léčebný areál si přišlo
prohlédnout téměř 150 návštěvníků.
Tímto významným dnem, sobotou 2. června 2012,
byl ukončen velký projekt výstavby nového léčebného areálu Záchranné stanice pro živočichy a rekonstrukce její expoziční části. Utichl stavební ruch
a oba areály jsou konečně naplno v provozu. Přejme
jim bezproblémový chod, hodně vyléčených pacientů a mnoho spokojených návštěvníků.
Více informací o paraZOO, především pak otvírací dobu a ceny vstupného, naleznete na internetových stránkách www.pomoczviratum.cz.
Michala Musilová
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
250 let od úmrtí benešovského piaristy
a astronoma P. Eugenia Sebastianiho
z Častolovic
Dne 25. března 2012 uplynulo 250 let od úmrtí
jednoho z nejvýznamnějších piaristů spojených
s městem Benešovem. P. Eugenius Sebastiani z Častolovic, občanským jménem František Stanislav Sebastiani z Častolovic, se narodil 28. 2. 1681 v Chrudimi v rodině učitele a školmistra, která užívala predikátu zřejmě za zásluhy o město. Jeho otec vyučoval na městské škole, kterou řídil v době Františkova
narození a dětství. Patřil mezi významné spolupracovníky zdejšího děkana Samuela Václava Hataše
(* asi 1629 Vlašim, † 1685 Chrudim), někdejšího
prefekta arcibiskupského semináře v Praze, který
zde proslul objevením zázračného obrazu Spasitele,
a byl i v užších kontaktech s piaristy.
Po škole v Chrudimi, kde získal od otce vzdělání
na úrovni nižšího gymnázia, odešel studovat na jezuitské gymnázium v Jihlavě. Začal navštěvovat
gramatickou 3. třídu (1694/95). Docházku ukončil
za čtyři roky v rétorice, v poslední 6. třídě gymnázia.
Do noviciátu piaristického řádu přišel v Lipníku nad
Bečvou v roce 1701. Po jeho ukončení (15. 8. 1703)
odešel do koleje v Kosmonosech studovat filozofii
a teologii. Roku 1704 přijal v Praze nižší svěcení.
Podobným způsobem studoval a vyučoval ve Slaném (1706, 1707). Získal kněžské svěcení a pokračoval ve studiu teologie v Mikulově. Ve školních
letech 1709/10 a 1710/11, když učil na litomyšlském
gymnáziu v gramatice a v syntaxi, se u něho projevil zájem o přírodní vědy. Byl žákem piaristického
matematika P. Athanasia Langra a S. Josepho (* 28.
12. 1650 Lanškroun, † 19. 11. 1711 Litomyšl), který
ho v Litomyšli před svou smrtí roku 1711 vyzval,
aby v jeho díle pokračoval. V roce 1709/10 najdeme
mezi jeho žáky v syntaxi Josefa Seisslera z Vlašimi,
který se později stal piaristou. V roce 1713 nastoupil
do piaristické koleje v Benešově (zal. 1703), kde
jako prefekt (ředitel) škol zažil mor, a pak do Litomyšle, kde působil jako profesor nejvyšších tříd
gymnázia. V roce 1716 dosáhl i zbývajících kněžských svěcení.
Do Benešova se vrátil v roce 1720. Nejdříve zastával funkci prefekta škol a zároveň vyučoval jako
profesor v nejvyšších třídách gymnázia. Roku 1723
doprovázel rektora P. Aegidia Hechta a S. Ferdinando (* 8. 2. 1664 Lipník n. B., † 5. 10. 1726 Kroměříž) na zasedání provinciální kapituly v Mikulově,
což ukazovalo, že se s ním počítá jako s nástupcem
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
ve funkci rektora, jímž se stal v květnu 1724. Pokračoval v úsilí svého předchůdce, který ho seznámil se
všemi představami, a obohatil je o vlastní myšlenky. Pečoval o vzrůst majetku koleje rozmnožením
počtu fundací. Druhým kritériem rektorské činnosti P. Eugenia v piaristické koleji v Benešově byla
práce pro piaristický řád jako celek v podmínkách
zaalpské provincie Germanie ve spolupráci s jejím
provinciálem v Mikulově. Jednou z úloh benešovské
piaristické koleje byla pomoc při zakládání nových
kolejí. V případě Benešova počítali piaristé se zdejší
kolejí jako s výchozím místem pro vyslání piaristů
do Prahy. Ta ovšem nebyla jediným místem, kterého se týkaly snahy o založení nových kolejí piaristického řádu v Čechách. Chtěli je v Pelhřimově
a v Chrudimi.
Jako rektor vedl kolejní kroniku. Zvolil věcný
postup psaní, což má sice blízko k modernímu
zpracovávání historie, ale tehdy to bylo nezvyklé.
Všímal si i zázraků a těžko vysvětlitelných jevů.
Proto se v letech 1733 a 1734 obrátila jeho pozornost k prozkoumání pravdy o pověstech o hoře Blaníku. Vylíčil všechny nejznámějších pověstí, např.
o vojsku v hoře, tehdy ještě bez svatého Václava,
které mluvilo německy, o setkání žida s katolíkem
na Blaníku a vozu bez kočího apod.
P. Eugenius se zajímal také i o rozvoj města Benešova. Měl zájem na jeho prospěchu i na tom, aby si
zdejší měšťané i řemeslníci uvědomili, jaký užitek
může přinést působení koleje i jim a že vzdělání
je i pro život prostých lidí velmi užitečné a takřka
nezbytné. Zejména to bylo zřízení kolejní lékárny
s právem veřejnosti. Přineslo Benešovu postavení
rovnocenné s některými krajskými městy, když se
zde usadili krajští fyzikové (sc. lékaři) Kouřimského
kraje. K založení lékárny došlo v roce 1725. Schválila ho generální piaristická kapitula v Římě i generál řádu P. Adolf Groll. Prvním lékárníkem se stal
Eugeniův známý, možná dokonce i mladší spolužák
z Jihlavy a absolvent piaristických škol v Litomyšli
Daniel Ludvík († 24. 6. 1728 Benešov). Když se
rozjel provoz lékárny, došlo k pozvání krajských
fyziků. V roce 1733 požádal oficiálně krajské úřady o usídlení krajského fyzika v Benešově tehdejší
majitel konopišťského panství Jan Josef z Vrtby.
Jako první sem nastoupil doktor medicíny Jindřich
Gellhausen. Pro piaristickou kolej bylo největším
9
přínosem zřízení kolejní knihovny. Základ knihovny
byl utvořen z darů prvního zakladatele koleje hraběte Františka Karla Přehořovského z Kvasejovic
a z dědictví po Václavu Bernardu Singerovi, faráři
z Pacova († 1717), jehož bratr P. Ferdinandus a S. Jacobo (* 1. 7. 1669 Litomyšl, † 7. 8. 1730 Benešov)
byl v letech 1713 až 1720 vicerektorem benešovské koleje. Původní jádro knižního fondu rozšířil
P. Eugenius v letech 1724 až 1736 asi o 340 svazků.
V první polovině roku 1736 zadal truhláři Josefovi
Walterovi z Tyrol zhotovení regálů knihovny. Nyní
se nacházejí v knihovně Umělecko-průmyslového
muzea v Praze.
Vzhledem k aktivitám P. Eugenia Sebastianiho
z Častolovic a jeho zásluhám o kulturní povznesení
piaristické koleje i celého města Benešov v období
rektorátu této řeholní instituce v letech 1724 až 1736
se dá předpokládat, že k tomuto vývoji docházelo
i v oblasti školství, o němž máme z této doby jen poměrně malé množství zpráv. Mezi žáky P. Eugenia
můžeme připomenout piaristy rektory P. Jeremiáše
Soudného a Matre Dolorosa (* 2. 10. 1702 Benešov,
†19. 3. 1768 Kroměříž, vysvěcen 1724), který se stal
v letech 1760 až 1766 provinciálem piaristické provincie Bohemia, a P. Gottharda Seissera a S. Josepho
(* 25. 3. 1697 Vlašim, † 13. 12. 1762 Mikulov),
který byl v letech 1743 až 1745 rektorem piaristické
koleje a zemřel jako sekretář provinciála Soudného.
Další žák P. Leander Kramář (* 12. 2. 1704 Benešov, † 1. 9. 1801 Postupice, vysvěcen 1742), který
se stal benediktinem v Sázavě a v letech 1763 až
1785 posledním opatem benediktinského kláštera
v Sázavě a pak dožíval na odpočinku v Benešově.
Na roky 1745, 1749 a 1750 sestavil astronomické
svatojánské pražské kalendáře a svatováclavský
na rok 1750. Všechny byly vydány tiskem.
V roce 1746 začal jeho třetí benešovský pobyt.
Působil zde jako vicerektor, zároveň jako matematik, poradce domu a revizor účtů. Odtud byl povolán jako zpovědník k majiteli sousedního panství
Jemniště na nové panské sídlo k hraběti Františ-
kovi Adamovi z Trautmansdorfu. Zde se věnoval
intenzivně matematice, jak po stránce teoretické,
tak i pedagogické. Do roku 1753 působil v prázdninových kurzech učitelů piaristických škol, které
sem hrabě svolával, aby si učitelé z různých piaristických kolejí mohli odpočinout a zároveň načerpat nové poznatky. Jeho zajímavé propočty a jakési
astrologicko-astronomické hříčky a charakteristiky
byly v první polovině devadesátých let 20. století objeveny i v makovici zámku v Jemništích při
jeho rekonstrukci. Materiály asi pocházejí z roku
1754, kdy musil být nový zámek po požáru téměř
celý postaven znovu. Měl vliv také na intenzivní
asketický život hraběte Františka Adama na konci
jeho života i na prohloubení jeho sympatií k řádu
piaristů, kteří na zámku pobývali trvaleji a to
i v počtu dvou. Po 12 letech svého jemnišťského
působení se vrátil P. Eugenius do domovské benešovské koleje. Zemřel zde 27. 3. 1762 zcela slepý
a sešlý věkem ve stáří 82 let po 61 letech působení
v piaristickém řádu.
S P. Eugeniem odešla výjimečná osobnost barokního Podblanicka, jejíž osud byl jakoby vetkán
do životů jiných zdejších barokních velikánů. Mezi
ně patřil i Samuel Hataš, s nímž se Sebastiani setkal
jako velmi malé dítě, snad si na něj pamatoval, když
ho připomíná v benešovských piaristických análech
v souvislosti s pověstmi o Blaníku. Důležití jsou
zejména tři další jeho žáci, kteří též patřili mezi barokní osobnosti Podblanicka, které svou působností
nejen naplnili, ale dalo by se říci i přesáhli. Na tom
měl podíl i pedagogický a etický příklad jejich dobrého učitele P. Eugenia Sebastianiho z Častolovic,
který se zlatým písmem podepsal i na kulturního růst
barokního Benešova a Podblanicka vůbec.
Václav Bartůšek
Literatura: Bartůšek, V.: Benešovské gymnázium
v prvním období své existence. Sborník vlastivědných
prací z Podblanicka, 43/2003, s. 37 – 116.
K vlašimskému „zřídlu“
Technickou zajímavostí, se kterou byla Vlašim
spojována ve 30. a 40. letech 19. století, se stala
artézská studna. Její zbudování v roce 1834 připomněla řada německých a rakouských periodik , např.
v Mnichově, Klagenfurtu a Brně. Hloubkově vrtaná
„studna“ s tryskající vodou, vytlačovanou hydrostatickým přetlakem pod nepropustnou horninou,
byla v českých i říšských poměrech stále poměrně
10
novinkou. Ve Vlašimi se objevila prakticky deset
let po klíčových pracích francouzského inženýra F.
Garniera (1822, 1826), který navázal na staletou tradici regionu Artois a publikoval i vrtné mechanismy.
Motivací k nákladnému podniku bylo pro knížecí
správu suché léto 1834. Dobové zdroje naznačují,
že za organizací osobně stál hospodářský rada (Wirtschaftsrath) Johann Nepomuk Ochsenbauer. Jako
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
významná postava pozdně vrchnostenského podnikání je znám především ze Smečna na Slánsku,
kde ve službách Clam-Martiniců založil roku 1821
první spořitelnu v Čechách a rozvinul perspektivní
těžbu uhlí. Ve Vlašimi je doložen počátkem 30. let
19. století, kdy se již ke správě hlásil mladý Carlos
Auersperg. Oficiálně se panství ujal 1. května 1834
a od 12. srpna probíhaly přípravné a následně vrtací práce. Vrt byl dokončen 12. října a výsledkem
bylo zřídlo (Spring-Quelle), „dokonale provedené“ a osazené dřevěným potrubím. Vrtací zařízení
zhotovil umělecký zámečník Franz Frenzel, jeden
z mála českých specialistů. Jen jeho zámečnické
výrobky byly např. uznány „za hodné pozornosti“
na „Výstavě českých řemeslných produktů“ v Praze
roku 1831. Tehdy byly obdivovány Frenzlovy přesné váhy – decimálky, důmyslné zámky a „anglické
stroje na broušení nožů“. Vrtné zařízení pronikalo
ve Vlašimi do geologických vrstev, „tvořených křemenem a břidlicí“, a podle mnichovského zdroje
z vrtu „stříkala voda 15 stop [cca 4,5 metru] nad
povrchem země“. Problémem je přesnější lokalizace
artézské studně. Dobové zmínky připomínají jen
místo „ležící 20 sáhů [cca 38 metrů] nad hladinou
řeky Blanice“. Zdá se ale, že měl být využit efekt
zřídla, které podle prosincových zpráv „nepřerušeně vystřikovalo“. A to přesto, že se „jevily zásoby podzemní vody při letošním všeobecném suchu
všude vyčerpané“. Zřídlo tedy zřejmě souviselo
s parkovým areálem a možná i jiným provozem.
Jindřich Nusek
Z dobových zdrojů (1831, 1834): Bohemia; Brünner
Zeitung; Zeitschrift für Vaterlandskunde; aj.
Ruční vrtací stroj, používaný v 1. třetině 19. století.
(Převzato: Ottův slovník naučný XXVI. Praha 1907.)
Heydrichiáda v Benešově
Dne 27. května 1942 vykonali rotmistři Jozef
Gabčík a Jan Kubiš spravedlivý trest nad bestiálním nepřítelem českého národa Reinhardem Heydrichem. Téhož dne bylo v protektorátu vyhlášeno
stanné právo a okupanti rozpoutali krvavou pomstu.
Na popravištích bylo v souvislosti s atentátem zavražděno 1600 lidí a podle neúplných údajů zahynulo během stanného práva 3188 obětí. Od této pohromy nazývané heydrichiáda uplynulo už sedmdesát
let, ale hrůzná tragedie zůstává stále v našem vědomí. Už den po atentátu obdržel městský úředník
v Benešově dr. Haas fonogram s příkazem okamžitě
zakázat všechny kulturní podniky, policejní hodina
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
byla stanovena na 22. hodinu a hodinu nato musely být uzamčeny všechny domovní vchody. Četnická stanice dostala popis domnělých pachatelů
„třaskavinového“ atentátu. Jeden z pachatelů měl
být ve stáří 25 až 27 let, menší postavy, rezavých
vlasů, kulatého obličeje, oblečený v tmavých šatech s proužkem. U druhého byla odhadnuta výška
na 175 cm a měl mít vzhled dělníka.
Velitel stanice Antonín Dvořák vyburcoval mužstvo k horečné činnosti. Strážníci perlustrovali na nádraží všechny cestující ze směru od Prahy, štábní
strážmistr Josef Funda zkontroloval za den 13 automobilů a 35 osob, strážmistr Vojtěch Mácha prohlédl
11
2 osobní a 4 nákladní vlaky, četníci prověřili majitele
balonových plášťů vyčištěných u firmy Fulín (jeden
z atentátníků totiž skrýval svůj sten-gun pod baloňákem), pátrali i mezi pacienty nemocnice. Dostali
také za úkol zatknout Antonína Novotného ze Světlé nad Sázavou. Gestapáci patrně chtěli tohoto 25x
trestaného lumpa dát do souvislosti s atentátem, aby
mu dali podobu gangsterského činu. Praporčík Josef
Štula zase pátral po neznámém muži, kterého gestapo považovalo za parašutistu Miroslava Valčíka.
Muž byl zadržen, ale ukázalo se, že jde o bezúhonného Františka Schmidta z Benešova. Pečlivě byla
střežena vila rabína Blána, ve které bydlel velitel SS.
V pátrací síti někdy uvízli skuteční pachatelé
trestných činů. Řidič Vondráček, obchodníci Hálek
z Benešova a Hrabánek z Třebešic byli přistiženi při
černém obchodu s uzeninami. Nezaměstnaný Rud.
Polák z Mokré Lhoty u Benešova ukradl v úschovně
zavazadel kufr a tato banální krádež ho přivedla až
na táborské popraviště. Do pátrání se musela zapojit
také městská policie. Její disciplina do té doby nebyla valná. Vládní komisař (dříve starosta) Krejza
opakovaně strážníkům zakazoval, aby na strážnici
hráli karty, zvali si k tomu známé civilisty, vodili si
tam své děti, manželky i jiné ženy. Při pochůzkách
se strážníci vybavovali s chodci, dokonce i s Židy,
kteří uklízeli ulice. To přestalo. Strážníci obcházeli domácnosti s fotografiemi předmětů, které byly
nalezeny na místě atentátu, a prověřovali podezřelé
osoby. Četnické auto křižovalo okres křížem krážem, ve čtyřech mimořádných pátracích akcích bylo
prohledáno 500 chat a v hostincích a ubytovnách
perlustrováno 435 osob. Do pátrání se museli zapojit i hasiči, železniční hlídky, lesní personál a více
než 600 civilních osob. Přesto nebyla objevena
žádná hodnověrná stopa. Dne 14. června však byl
na četnickou stanici doručen anonymní dopis tohoto
znění: „Zastavte pátrání po pachatelích atentátu
na Heydricha, zastavte zatýkání a popravy, ježto
pachatelem je jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě.“ Velitel
stanice považoval dopis za výmysl hysterického
anonyma a chtěl ho zničit. V domě četnické stanice (Tyršova 179) bylo umístěno také nadřízené
okresní velitelství (npor. Jan Tesař) a nejvyšší složka
četnictva v okrese četnické oddělení (npor. František
Šíma). Společně usoudili, že by mohlo jít o provokaci gestapa a rozhodli se jet po anonymovi pátrat
do Třeboně, odkud byl dopis poslán. Z různých důvodů však cestu nastoupili až 18. června. V 7 hod.
ráno vyjeli všichni tři služebním vozem PS-3036
řízeným štábním strážmistrem Josefem Hořešov12
ským do Třeboně. V Táboře se zastavili na služebně
gestapa, aby nahlásili cíl svého pátrání. Tam už je
očekával rozlícený gestapák a zle je seřval za takové
zpoždění a hrozil jim zastřelením. Udavač Karel
Čurda (alias Vrbas) totiž už podal osobně své udání
na pražském gestapu. Dopis benešovské stanici měl
být jen alibi, důkaz, že včas využil amnestie, která platila do 18. června do půlnoci. Proč adresoval
udání české četnické stanici a do Benešova, když se
skrýval u Třeboně? Německy udání napsat neuměl
a poslat ho třeboňským četníkům se styděl, vždyť
v Třeboni chodil do školy.
V služební knize benešovské stanice je sice u této
jízdy poznámka „bez závad,“ale četníci jistě prožívali dny hrůzy. Zdá se však, že vyvázli. Tesař
sloužil v Benešově až do června 1945, Dvořák byl
penzionován ke konci roku 1942, jen u Šímy není
uvedeno jeho zařazení po roce 1942. Benešovské
četníky čekala trapná úloha. Museli předvádět gestapem vytypované benešovské občany na německou četnickou stanici (tzv. Seinerův dům). Odtud
pak byli převáženi do věznice gestapa v Táboře.
Je třeba poznamenat, že četníci tento příkazy plnili
s rozpaky a velmi ohleduplně. Umožnil předvolaným rozloučit se s rodinou a nabízeli jim i možnost
útěku. To však oni odmítli, protože se obávali, že by
tím ublížili rodině a také proto, že neměli možnost se
před gestapem skrýt. Předvádění určených občanů
začalo v sobotu 20. června. Byl zatčen Václav Fulín, zednický mistr, Antonín Fuksa ředitel okresní
nemocenské pojišťovny, Julius Mayer kominický
mistr a ředitel pražské pojišťovny. Dne 25. června
byl zatčen Ing. Václav Prokůpek, úředník hospodářského družstva, štábní kapitán Jindřich Hájek,
úředník městského úřadu, Josef Farka, ředitel gymnázia. Dne 27. června byl zatčen František Činátl,
ředitel okresní hospodářské záložny, Václav Otava,
ředitel nemocnice, a Josef Steindler, bývalý starosta Benešova. Z tohoto výčtu je zřejmé, že byly
k smrti určeny významné osobnosti města z hospodářské a kulturní oblasti. Okupační moc usilovala
o likvidaci lidí, kteří měli v komunitě přirozenou
autoritu a mohli se stát iniciátory boje za národní
osvobození. Zatčení byli převezeni buď do vězení
táborské služebny gestapa (dům č. 1631 na břehu
Jordánu) nebo do věznice krajského soudu. Do cely
3 x 5 m bylo nahnáno 21 zatčených, slamníky zbyly
jen pro pět nejstarších, mnozí spali na holé zemi.
Museli ležet na boku, jeden těsně vedle druhého,
tak málo bylo místa. Přes den bylo velké vedro
a vzduch byl nedýchatelný. Muži se střídali u malého okna a máváním kabáty zajišťovali minimální
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
cirkulaci vzduchu. Zatčení byli voláni ke krátkému
výslechu, někdy ani to ne. Byli většinou obviněni
ze schvalování atentátu na Heydricha. Dopoledne
poslalo táborské gestapo návrh trestu smrti k stannému soudu do Prahy, tam ho gestapácký samosoudce
podepsal a v poledne už byl doručen zpět do Tábora.
Obvinění se samozřejmě „soudního řízení“ nezúčastnili, obhajoba nebo žádost o milost neexistovaly. Uvěznění v cele slyšeli střelbu z popraviště
v blízkých kasárnách, stresoval je zvuk sbíjeného
dřeva na dvoře, domnívali se mylně, že se připravují
tzv. dvojité kříže, na které mají být před popravou
přivázáni. Mezi 14. a 17. hodinou vyvolávali odsouzence k fotografování, to byla jasná předzvěst
večerní popravy. V 17 hodin byla vydána večeře,
pak byli vyvoláni k popravě. Potom vyjela popravčí
kolona – nákladní auto s odsouzenci a doprovodný vůz a motocykly gestapáků. Popravištěm byla
bývalá střelnice malorážek v Žižkových kasárnách.
Odsouzence seřadili před západním valem a přečetli jim rozsudek začínající slovy: „Jménem vůdce
v důsledku schvalování atentátu na Reinharda Heydricha se odsuzujete k trestu smrti zastřelením.“
Popravu vykonali příslušníci schutzpolizei. Stříleli ze vzdálenosti 15 m a mířili na krajinu srdeční
nebo na kořen nosu. Na jednoho popraveného měli
pět nábojů. Odsouzení nebyli spoutáni, ani neměli
zavázány oči. Po ohledání lékařem byla mrtvá těla
odvezena do Českých Budějovic ke kremaci. Urny
s popelem obětí nebyly po válce nalezeny. Dne 29.
června byl popraven Antonín Fuksa (60 let), Václav
Fulín (44), Jindřich Hájek (44), Václav Otava (59),
Rudolf Polák (44), dne 1. července Josef Farka (59),
Ing. Jaroslav Prokůpek (43), Josef Steindler (51),
dne 2. července František Činátl (37). Na táborském
popravišti se popravovalo 18 dní až do 3. července
každý den kromě sobot a 7. června, v den Heydrichovy smrti. Život zde ztratilo 156 osob, 136 mužů
a 20 žen, z toho 11 manželských dvojic. Nejstaršímu odsouzenci bylo 79 let, nejmladšímu 17. Byla
popravena i žena ve vysokém stupni těhotenství,
MUDr. Háková z Tábora. Oběti heydrichiády byly
čistými oběťmi. Tito lidé jistě nenáviděli okupanty,
ale na odboji se nepodíleli. Odsouzeni nemohli být
za konkrétní činy, ale důvodem bylo jen to, že patřili
k známým a váženým osobnostem a jejich smrt měla
zastrašit porobený národ. Poprava byla tragedií nejen
pro oběti samotné, ale i pro jejich rodiny, zoufalé
vdovy bez prostředků a nezaopatřené děti.
Při posuzování teroru rozběsněného davu a české
lůzy na německých ženách, dětech a starcích po porážce nacistického Německa roku 1945 si položme
jednu otázku. Je několikaměsíční lynč ulice horší
než šestileté systematické vraždění českých lidí podle regulérních zákonů nacistického státu?
Erich Renner
Literatura:
D. Hamšík – J Pražák: Bomba pro Heydricha
M. Ivanov: Atentát na R. Heydricha
Jar. Čvančara: Někomu život, někomu smrt
M. Konečný: Táborská cesta smrti
J. Dráb: Heydrichiáda v Benešově (rukopis)
Prameny:
Služební knihy četnické stanice
Prezident Beneš ve Vlašimi
Dne 8. června 1947 navštívil při své cestě do Náměště nad Oslavou Vlašim prezident Beneš se svou
chotí. Místní národní výbor se na tuto návštěvu připravil. Na 11. května byla svolána slavnostní schůze, na které byli čestnými občany města jmenováni
PhDr. Edvard Beneš a JUDr. Jaromír Smutný. Jmenovací dekrety pro oba nové čestné občany města
zhotovil odborný učitel Richard Dušek. Jmenovací
dekret pro prezidenta zdobila celková silueta města,
zatímco dekret kancléře doplňovaly drobné pohledy na město. Dekrety tyly vloženy do uměleckých
kožených desek, vyrobených pražskou odbornou
firmou.1
1
MÚ Vlašim, Pamětní kniha města Vlašimě IV, s. 88.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Dne 25. května 1947 se konala ve Vlašimi legionářská slavnost, na kterou byl pozván kancléř
Smutný.2 Po skončení slavnosti mu byl na Žižkově náměstí slavnostně předán jmenovací dekret.
Vlašimská legionářská obec na tomto shromáždění
získala prapor, který zhotovila Národní fronta žen
ve Vlašimi.3
Prezident republiky svůj jmenovací dekret obdržel
rovněž na Žižkově náměstí při slavnostním shromáždění, a to na již zmiňované zastávce ve Vlašimi
8. června 1947.
Matka kancléře Jaromíra Smutného bydlela ve Vlašimi
a její syn ji zde často navštěvoval. (Pouzar Jaroslav, Podblanickou minulostí, díl II., Praha 2004, s. 112.)
2
3
MÚ Vlašim, Pamětní kniha města Vlašimě IV, s. 88.
13
Druhý československý prezident Edvard Beneš
(1884 – 1948) ve Vlašimi
(foto: archiv Muzea Podblanicka).
Při této příležitosti také promluvil k vlašimským
občanům. Hana Benešová byla na shromáždění obdarována několika páry střevíčků od vlašimských
obuvníků. Za ty poděkovala dopisem adresovaným
předsedovi MNV:4
Vážený pane předsedo,
byli jsme upřímně potěšeni vřelým přijetím, jehož se nám dostalo za naší krátké návštěvy u Vás,
od občanů Vašeho kraje.
Dojala mne milá pozornost, vyjádřená věnováním několika párů krásných střevíčků, vyrobených ve chvalně známých obuvnických dílnách
a továrnách Vašeho města. Teprve nyní, po svém
příjezdu do Náměště mohla jsem si střevíčky blíže
prohlédnout a obdivuji jejich pečlivé vypracování
i výbornou kvalitu materiálu a ráda vidím, že práce
vlašimských mistrů obuvnických by mohla bezpečně
soutěžit s kterýmikoliv výrobky zahraničními.
Prosím, vážený pane předsedo, abyste všem, kdož
se na daru jakkoliv podíleli, tlumočil mé srdečné
poděkování a přání mnoha zdaru jejich výborné
řemeslné práci.
Se srdečnými pozdravy všem občanům Vašeho
krásného města
Vaše Hana Benešová
Pan prezident i jeho manželka se také při své
návštěvě podepsali do vlašimské pamětní knihy.
Fotokopii jejich podpisů uveřejňujeme.5
Ivana Preislerová
4
5
Tamtéž, s. 89.
Tamtéž, nestránkováno.
Podpis Hany a Edvarda Benešových ve vlašimské pamětní knize.
14
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Spolkový dům v Trhovém Štěpánově
Na sklonku loňského roku se v Trhovém Štěpánově dočkali otevření nového Spolkového domu
v zadní části Muzea Štěpánovska. Jeho projektantkou byla Ing. arch. Olga Kantová, která velmi citlivě
pracovala s prvky starého domu, aby se alespoň částečně zachoval jeho původní styl. Při projektování
se musela vypořádat s velkým výškovým rozdílem.
Přesto se jí podařilo vytvořit krásné dílo, na kterém
dokázala nesnadnosti terénu využít ve prospěch stavby.
Projděme se interiérem Spolkového domu:
Suterén má klenutou chodbu, původní sklep, sklad
a sociální zařízení pro zahradu.
Přízemí se chlubí předsálím, společenským sálem,
klubovnou pro rodiče s dětmi, skladem, úklidovou
místností, sociálním zařízením pro ženy, muže a invalidní občany.
V prvním patře najdeme depozitáře muzea, velkou spolkovou místnost, malou spolkovou místnost,
kuchyňku a kancelář správce.
Objekt je vybaven výtahem, ze suterénu je vchod
do zahrady s pískovištěm a herními prvky pro děti.
Do zahrady je možnost vstupu ze Spojovací ulice.
Hlavní vchod do Spolkového domu je však z Vlašimské ulice přes pěkné nádvoří.
Pro město Trhový Štěpánov je Spolkový dům největší projekt dotovaný z evropských fondů. Podařilo
se v něm vybudovat zázemí pro místní organizace
a rozvoj kulturních aktivit, pro které vznikly v budově kvalitní a dobře vybavené prostory.
Objekt Spolkového domu bude využívat Sbor dobrovolných hasičů, Klub aktivního stáří, Organizace
5. prosince, Klub rodičů s dětmi, Myslivecké sdružení Poštolka a další neformální spolky. Pro občany
a spolky města je k dispozici přednáškový sál s vybavením pro přednášky, koncerty a videoprojekce.
Projekt s celkovými náklady téměř 14 milionů Kč
byl podpořen z evropských fondů v rámci Regionálního operačního programu soudržnosti Střední
Čechy částkou 11 a půl milionu Kč.
Na vybudování tohoto objektu se podílela Stavební firma CGM pod vedením stavbyvedoucího
Ing. Milana Duška a vedoucího střediska Jana Jaroše. Stavba byla provedena v dobré kvalitě, architektka Olga Kantová stavbu nejen vyprojektovala,
ale provázela ji celou dobu autorským dozorem.
Odpočinková zóna za Spolkovým domem.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
15
Pohled na Spolkový dům ze Spojovací ulice v Trhovém Štěpánově.
Schodiště na nádvoří Spolkového domu.
16
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Projektový manažer Petr Zapletal byl velkým rádcem a pomocníkem od první myšlenky až do závěru
stavby. Ing. Josef Hřebík nekompromisně prováděl
technický dozor stavby k jejímu prospěchu. Zastupitelstvo města Trhový Štěpánov projekt aktivně
podporovalo.
Správcem nového Spolkového domu se stal po
výběrovém řízení Mgr. Stanislav Kužel z Trhového
Štěpánova.
Slavnostní otevření
Spolkového domu
V úterý 8. listopadu 2011 byla na malém a krásném nádvoří s ochozy jednoho z nejstarších domů
v Trhovém Štěpánově malá slavnost. Konalo se zde
slavnostní otevření Spolkového domu v zadní části
Muzea Štěpánovska.
Za účasti mnoha občanů našeho města zahájilo
setkání hudební vystoupení Podblanického žesťového souboru z Vlašimi. Na ochoz vystoupili zástupci
města Trhového Štěpánova – starosta Ing. Václav
Nekvasil a místostarosta Josef Korn. Aktu se zúčastnili: senátor Karel Šebek z Neveklova, projektantka
Olga Kantová, zástupce stavební firmy i Středočeského kraje. Slavnost moderovala Mgr. Eva Vrzalová,
manažerka Mikroregionu Český smaragd. Hlavní
projev přednesl starosta města, v němž připomněl
vše podstatné, co se týká přípravy i výstavby tohoto
kulturního stánku. V závěrečném vystoupení připomněl místostarosta Josef Korn zesnulého starosty
a pozdějšího místostarosty města Josefa Tomaidese,
který byl myšlence vybudování Muzea Štěpánovska
i Spolkového domu velmi nakloněn a podporoval ji.
Všichni účastníci měli možnost prohlédnout si
nově vybudované prostory, které budou sloužit všem
sdružením a spolkům v našem městě k setkávání
a pořádání různých společenských a kulturních akcí.
Součástí slavnostního otevření bylo bohaté pohoštění pro všechny účastníky, kteří setrvali při výborném jídle v družných rozhovorech. Občerstvení
zajišťovali: kuchyně ZD Trhový Štěpánov a.s., kuchyně při ZŠ, Občerstvení Kulíčková a Turek, Bufet Kupsová a Mgr. Ing. Hana Podhadská s dětmi
základní školy.
Jaromír Vlček
(foto: autor)
DVĚ VÝROČÍ MALÍŘE MOTEJZÍKA
V letošním roce by neměla zapadnout vzpomínka
na výborného podblanického malíře a dobrého člověka – Františka Motejzíka. Byl známou postavou
města Vlašimi a mnozí ho stále vidí na procházce
parkem se svým čtyřnohým přítelem Čendou. Zemřel 10. května 2002 – ano, letos je tomu už 10 let.
Zajímavé je i další výročí spojené s touto osobou, týká se jeho narození. V Přehýšově u Plzně se narodil
před sto lety – 15. srpna 1912.
Do Vlašimi se dostal v roce 1960 a se svojí ženou
Alenou bydleli v ulici Na Valech. Rád besedoval s náhodnými chodci, vzpomínal na své dětství, mládí i dobu dospělosti. Byl úžasným vypravěčem. Prožil toho
hodně. Po úmrtí matky, to mu bylo 8 let, prožíval
své dětství u babičky ve Vídni, tam také navštěvoval
Českou školu Komenského. Vyučil se pasířem, věnoval se nejen výtvarnému umění, ale i sportu. Jeho
osobní rekord 185 centimetrů ve skoku vysokém by
i v současné době byl znakem výborného atleta. Výtvarně se projevoval v olejomalbě (známá pastózní
technika) a hlavně v grafických technikách leptu a mědirytiny. Zde dosáhl nesporně výborných uměleckých výsledků. Dodnes jsou jeho díla ozdobou a chloubou nejedné vlašimské domácnosti. Za zaznamenání
stojí i skutečnost, že svoji první velkou výstavu (hlavně
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Výtvarný umělec František Motejzík
(foto: archiv Podblanické galerie).
17
na popud přátel) absolvoval v zámku ve Vlašimi až
v roce 2001 – ve věku 89 let.
Škoda, že se nedožil otevření Podblanické galerie
ČSOP ve Vlašimské bráně (2006) i založení Klubu
přátel Podblanické galerie, jehož by se stal určitě
aktivním členem. Tento skromný umělec si zaslouží naši vzpomínku právě v letošním roce, na který
připadají hned dvě výročí Františka Motejzíka –
10 let od jeho úmrtí a 100 let od narození.
Stanislav Příhoda
Alexej Salzman (1925 – 2011)
Dne 9. června 2012 uplynul rok od úmrtí významné osobnosti našeho kraje pana Alexeje Salzmana.
A. Salzman se narodil 25. května 1925 v Plzni,
kde také prožil své dětství a mládí. Poté, co se vyučil mechanikem, si otevřel opravárenskou živnost.
Ve volném čase působil až do začátku druhé světové
války jako nadšený skautský vedoucí. Po skončení
války ho politická situace a osud v červnu roku 1945
zavály na Chebsko, kde pracoval v různých profesích včetně práce v dolech. A proč osud? Na Chebsku se seznámil se svojí budoucí ženou Jaroslavou,
Alexej Salzman při předávání ocenění Blanický
rytíř (foto: archiv ČSOP Vlašim).
rodačkou z Mladé Vožice. Po svatbě v roce 1953 se
do Mladé Vožice manželé přestěhovali, prožili zde
krásný kus společného života a vychovali čtyři děti.
Manželka mu byla po boku i při jejich společných
zájmech na poli kulturním. Oba patřili k těm nejaktivnějším členům zdejšího ochotnického a loutkového divadla. Od roku 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1983 pracoval pan Salzman v ČSAD
v Mladé Vožici. Jeho první publikace vydaná v roce
1971 se proto pochopitelně týkala silniční dopravy
a mapovala historii autobusového spojení Tábor –
Mladá Vožice. Roku 1983 se stal vedoucím Památníku Mladovožicka, což bylo logickým vyústěním
jeho vřelého zájmu o regionální historii a o působení
významných rodáků Podblanicka. Získané poznatky si nenechával pouze pro sebe, ale zveřejňoval
je jak písemnou formou jako články v novinách či
odborných publikacích, tak i prostřednictvím řady
přednášek, instalovaných výstav a v neposlední
řadě také jako ochotný rádce studentů při vytváření jejich studijních prací na středních školách či
univerzitách. Za jeho celoživotní přínos a osvětovou
činnost při práci na zachování kulturního dědictví
převzal v roce 2005 ocenění Blanický rytíř, které je
udělováno neziskovými organizacemi Podblanicka
významným osobnostem spjatým s naším krajem
každoročně na Velký pátek ve vlašimském zámku.
Jméno pana Alexeje Salzmana zůstane s Mladou
Vožicí navždy neodmyslitelně spjato a z jeho práce budou čerpat další generace zájemců o historii
tohoto kraje.
Jana Sapíková
Z HISTORIE OCHOTNICKÉHO DIVADLA V DOLNÍCH
KRALOVICÍCH
Píše se rok 1885. V líbezném městečku v údolí
řeky Želivky, které nese název Dolní Kralovice, se
v neděli 25. října slavnostně posvětila nová šestitřídní školní budova. Po projevech a společné hostině
se večer konalo divadelní představení. Jde o první
18
zaznamenanou zmínku o divadle v obecní kronice.
O divadelním spolku jako takovém lze však hovořit
až od roku 1895. Působí v hotelu Hvězda a uvádí
hry Rohovín Čtverrohý a Stará místo mladé. Roku
1899 se stává členem Národní jednoty pošumavské.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
V roce 1906 byla v obci založena Tělocvičná
jednota Sokol, která ustavila mimo jiné i odbor dramatický, pod který se začlenil i stávající divadelní
spolek. Nadále však spolupracoval s Národní jednotou pošumavskou. Téhož roku, v den svátku sv. Václava, sehrál hru Anděl strážný. Dne 15. srpna 1908 se
konala u příležitosti Matiční slavnosti místní organizace Matice školské úspěšná premiéra hry J. Štolby
Na letním bytě. Všechna představení se hrála v hotelu Hvězda, později v hostinci Na Knížecí.
Dar ve výši 100 korun, který v roce 1908 obdrželi
sokolové od Občanské záložny, se stal základem
Stavebního fondu pro výstavbu sokolovny. K dvacátému výročí založení Tělocvičné jednoty Sokol
v Dolních Kralovicích a po roce od položení základního kamene byla 9. června 1927 sokolovna
slavnostně otevřena. Do nových prostor se přenesla
i činnost divadelního spolku. Tehdy pravděpodobně
došlo k odtržení od Národní jednoty pošumavské
a k osvojení názvu Spolek divadelních ochotníků
Tyl pod zastřešením TJ Sokol. Je také třeba zmínit, že od roku 1923 byl spolek členem Ústřední
matice divadelních ochotníků českých. Patřil podle
regionálního členění pod Jelenův okrsek s centrem
ve Světlé nad Sázavou, kde se zúčastňoval divadelních soutěží a přehlídek.
Ve svém repertoáru měl zastoupeny převážně komedie a hry s národní tematikou. Například U naší
kapličky, Vesničko má, Děvčátko z cukrárny, Soupeři, Naši furianti nebo operetu Perly paní Serafinky.
V roce 1938 bylo ve spolku zaregistrováno 28 činných členů. Mezi významné osobnosti patřili režiséři MUDr. L. Čapek, Kamil Frantz, Karel Smrčka
a Eduard Klenka. Právě zmíněný režisér Klenka
se zasloužil svým nastudováním Našich furiantů
se třemi desítkami herců na jevišti (včetně hereckých posil z Bernartic a Všebořic) o jedno z nejúspěšnějších představení v dosavadní historii spolku. V dochovaných vzpomínkách pamětníků byla zejména třicátá léta považována za nejúspěšnější.
Činnost spolku neustala ani po zrušení Sokola
v období okupace. Funkci předsedy zastával Ladislav Láznický a o záležitosti organizační se staral
Zdeněk Veselý. Úspěšně se prezentovalo i loutkové
divadlo pod vedením paní Oberdörferové.
V poválečných letech vedle vystoupení dramatického a loutkářského odboru Sokola na sebe upozornila zejména intenzívní činnost divadelního souboru základní školy. Na jevišti jsou prezentovány
převážně klasické pohádky. Například Šípková Růženka, Sněhurka a sedm trpaslíků, Tři zlaté vlasy
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Výkaz o činnosti dolnokralovických ochotníků
z roku 1943.
děda Vševěda. Ve vedení souboru se vystřídala řada
režisérů. Pánové Březina, Bečvář a paní Flayerová,
Buriánová, Maršíková a Kubalová. Představení byla
často reprízována i v okolí. Postupem času došlo
i ke spolupráci školy s divadelním spolkem, např.
ve hrách Jarní den nebo Hra na Robinsony v režii
paní Fišerové.
V sedmdesátých letech, kdy původní městečko
Dolní Kralovice muselo ustoupit vodní nádrži Želivka, byl položen nedaleko obce Vraždovy Lhotice
základ novým Dolním Kralovicím. V centru obce
byl vybudován moderní kulturní dům. Tady našly
pod hlavičkou Klubového zařízení MNV svá zázemí i všechna divadelní uskupení. Paní Drozdová se
ujímá vedení dětského souboru a pan Gustav Bečvář
souboru dospělých. Dobré podmínky pro činnost
přinesly záhy nevšední výsledky. V práci dětského
souboru dochází k volbě her, ve kterých se dává
přednost dětské hravosti, přirozenosti a individuální improvizaci. Mění se i scénografie a využívá
se více stylizace. Významné role v novém pojetí
sehráli ředitel školy pan Jiří Hamáček a učitelka
Hana Tesařová. Z repertoáru souboru uvádíme např.:
19
Divadelní hra J. Hubače – Generálka
J. Sypal – Co měsíc vyprávěl, A. Mlejnek – Létající
třída, J. Sypal – Jak děti zachránily svět. Dětský soubor se pravidelně zúčastňoval okresních i krajských
přehlídek. Od roku 1978 se stal spolupořadatelem
okresní přehlídky dětského divadla, která je pořádána do dnešních dnů pod názvem Dolnokralovické
hraní.
Pod vedením a režií Gustava Bečváře se činili
i dospělí. Náročná dramaturgie, scénografie a systematická práce s herci přinesly své plody. Roku
1977 byla uvedena premiéra pohádkové hry Jana
Drdy Dalskabáty hříšná ves, která byla delegována
odbornou porotou na krajskou přehlídku ve Žlebech.
Stejně tak o rok později i Gogolův Revizor. Následovaly další tituly: G. B. Shaw – Pygmalion, K.
Čapek – Loupežník, J. B. Thomas – Charlyeova teta,
A. Jirásek – Lucerna, F. X. Svoboda – Poslední muž,
J. Hubač – Generálka, A. Fredro – Dámy a husaři, J.
Drda – Hrátky s čertem. A většina z nich se také prezentovala na krajských přehlídkách ve zmíněných
Žlebech, Žebráku nebo Libici nad Cidlinou. Pygmalion a Generálka pak jako vítězné hry krajských
přehlídek reprezentovaly střední Čechy na národní
20
přehlídce vesnických souborů ve Vysokém nad Jizerou.
Jak už to tak bývá u ochotnických spolků, jejich
život je závislý na obětavých a divadlo milujících
jedincích. Před deseti lety, odchodem režiséra Gustava Bečváře do divadelního nebe, skončila i činnost divadelního spolku. Doufáme, že ne na dlouho.
Vždyť po delší pauze začíná ožívat i dětský soubor
při základní škole. A tak hodně štěstí Dolnokralovičtí na divadelních prknech, které, jak herci říkají,
znamenají svět.
Slávka Rýdlová
Foto: archiv ochotnického divadla
v Dolních Kralovicích
Prameny:
Obecní kronika Dolní Kralovice I. a II. díl.
Výroční publikace 100 let dolnokralovického Sokola
(Pavel Pešek).
Databáze českého amatérského divadla.
Audiovizuální pořad Pod divadelní maskou (1989).
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2
Ze starších čísel
Dědeček Berků vypravuje
Ve Zbořeném Kostelci hned u silnice po levé
straně od Brodců v řadě továrních domků, které se podobají dlouhému nákladnímu vlaku,
bydlí v čísle 34 válečkář Berka, nejstarší dělník z Brodecké továrny, devětasedmdesátiletý dědeček s těžkýma, upracovanýma rukama
a krásnýma, hluboce lidskýma očima.
Ještě letos na jaře chodil denně do práce. Ale
na začátku června se zle rozstonal. Dlouhé týdny
nejedl a celé noci u Berků v tovární čtvrti svítili.
Teď už je, panečku, zase chlapík. I na procházku si tuhle, když se udělalo pěkně, vyšel
a také lépe spí. Jen po práci v továrně se mu
hrozně stýská.
Brodecká továrna mě s dědečkem skamarádila. A tak jsem jej onehdy večer navštívil, aby
mi něco pověděl. Aby mi povídal něco o sobě.
V prosté jizbě továrního domku je příjemně
teplo. Nejmladší ratolest dědečkova rodu, kudrnatá Hanička, mi důvěrně prozrazuje, kdo
učí jejich čtvrtou třídu, „záložnu“, a že má slečnu učitelku moc ráda. Starostlivá babička upamatovává dědečka, zapřádá rozhovor a děda
vypravuje:
„Narodil jsem se v Chrástě. Do školy jsem
chodil 6 let v Týnci. Tenkrát se víc nechodilo.
Škola byla u Frišmanů, dvoutřídní a páni učitelé nás vyučovali nejvíc rákoskou. Nyninko se
ty děti učí ve škole docela jinak.
V 13 letech jsem šel do učení. Vyučil jsem
se v Týnci ševcem a dělal jsem mistra za 30
krejcarů týdně. Potom jsem pracoval v Praze.
Tam jsem si našel tři dobré kamarády
a s nimi jsem se pustil do světa na vandr. Šli
jsme na Linec. Pěšky. Hladu jsme měli dost
a dost. Spali jsme ve stodolách na vsích i pod
širým nebem. Z Lince jsem se dostal do Vídně,
ale tam se mi moc nelíbilo. Brzy jsem se vrátil
zpátky do Lince.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
Po čtyřech letech jsem zatoužil po domově.
Přišel jsem z Lince pěšky. Nějaký čas jsem dělal v Praze, chvíli doma. A zase jsem vandroval. Sám přes Karlovy Vary do Saska. V Německu jsem práci nenašel a vrátil jsem se přes
Plzeň, Žebrák a Davli domů.
Když mi bylo 30 let, přišel jsem po prvé do
továrny na Brodce. Šil jsem tam nejdříve řemeny. Ale to víte, práce bylo hodně a peněz
málo, denně jsem vydělal 65 krejcarů. Šel jsem
do Prahy a pracoval jsem tam v podobné továrně za 90 krejcarů. Vidíte, 11 let jsem byl mezi Němci, plat jsem měl slušný, vydělal jsem
tam, mnohem více, než jsem mohl vydělat do-
I
ma, ale najednou to na mne vždycky sedlo,
taková tíseň, všecko mi bylo malé a hned jsem
musel domů.
Ani v Praze jsem nebyl spokojen. Když
umřel válečkář z brodecké továrny, přijal jsem
jeho místo. To bylo v roce 1886 a od té doby
jsem zaměstnán v přádelně na Brodcích nepřetržitě.
Za tu dobu jsem s továrnou srostl. Ani nechci
tuhle věřit babičce, když mi vypráví, jak jsem
v nemoci ze spaní stále hmatal prsty, jako bych
lepil válečky.
Stýská se mi po práci v továrně. Až budu
docela zdráv, jistě se tam vrátím. Největší kříž
budu mít s babičkou. Co jsme spolu – a už to
bude napřesrok 50 let – ještě jsme se nehádali.
Teprve teď snad k tomu dojde. Nechce o tom,
že půjdu nazpět do továrny, ani slyšet“.
„Měl jste dědečku, vůbec někdy v životě velikou radost?“
„Jednou. To bylo hned po válce, když se náš
Oldřich vrátil z vojny domů jako ruský legionář.
Ten by vám toho napovídal! Zúčastnil se bojů
u Zborova, u Bachmače, na té dlouhé dráze
v Sibiři, a už ani nevím, jak to všechno jmenoval. To víte, ani jsme nemyslili, že se ještě
někdy vrátí domů. Nyninko je u dráhy“.
Dědeček Berků vypravuje. O svém neveselém mládí, o životě, který jej bezpočtukráte
zraňoval tvrdostí a bídou, o osmi dětech, které
vychoval, a o práci v továrně.
Jen o mrtvém synu Karlovi, kterému jeřáb rozmáčkl hlavu na kaši, vypravuje nerad. A i když
i o tom se přece někdy rozpovídá, chvějí se
jeho staré ruce, láme se mu hlas a v jeho hezkých modrých očích se lesknou veliké slzy.
Dědeček Berků tak krásně vypravuje...
Eduard Vaněček
Pod Blaníkem, ročník X., 1930 – 31, č. 1
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
TŘI PŘÍBĚHY ZE STŘEDU ČECH
Ďábel uprostřed Čech a pár
drobností o počasí
Je to kopec s nadmořskou výškou 395 metrů
a mohli byste kvůli vyhlídce na zajímavé partie středních Čech na něj vystoupit v katastru
obce Petrova. Ta měla v roce 2010 celkem 511
obyvatel, 250 domů a 1112 (ne, to není chyba) chat. Tady svítí slunce o 300 hodin více
než na Sněžce, což je v průměru 1845 hodin
ročně. Další prioritou je čisté ovzduší. Příznivé
jsou povětrností podmínky (vodní srážky, směr
větru, průměrná roční teplota). Pak už se tedy
nemusíme divit zájmu o chataření.
A kopec Ďábel? Má hned několik dalších pojmenování. Většinou místní ho nazývají krátce Dabel, jiní Ďáblova hora, Davelští přidávají
hora. V dávnější minulosti měl vrch strategický
význam, a to signálními ohni, které varovaly
před nebezpečnými nájezdy od německých
hranic.
Ďábel se stal středem pomyslné kružnice,
která se dotýká státních hranic v poloměru 105 kilometrů. Někteří odborníci posunují
II
střed na jiné místo. Ale když už jsme u „kulatých tvarů“ – Petrov má kruhovou náves. Také
tu narazíme na bizarní skalní útvary, jako jsou
Třeštibok, Komín (s křížem), Sekyra. Ty jsou
viditelné jak z oken vlaku, tak i turistických vyhlídek.
A po čem kráčíme v Jílovském pásmu (širokém až 4 a dlouhém 60 kilometrů) a výstižně nazvané Zlatý pruh země České? Zásluhou pestrého geologického vývoje po tvrdé
černé hornině zvané gabro a žule. Ta první
je zlatonosná, ta druhá těžená zejména v lokalitě Požáry posloužila stavebním účelům.
V obkladové podobě jako leštěná žula na palácích ve Vídni i v Praze, na Žampašský železniční viadukt, přehrady, pro zpevňování
vozovek, dláždění kostkami i do tzv. pešuňků
železnic.
Po řece Sázavě a proměny
Vltavy
Jako u jediné české řeky prý nedokážeme
přesně určit její pramen, neboť vytéká z rybníPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
ka Velké Dářko o rozloze 260 hektarů. Z nadmořské výšky 610 m n. m. pak klesá více než
400 metrů. Část z 225 kilometrů dlouhého toku
kopíruje železnice. Tvrdí se, že díky vhodnému
terénu stavba probíhala rychle. Odklon musel
nastat až v úseku Poříčí nad Sázavou – Davle, a to vlivem zájmů následníka rakousko-uherského trůnu, který si za letní sídlo zvolil
Konopiště. Kvůli jeho lomům na Požárech se
trasa Posázavského Pacifiku nákladně odkláněla. Samotná železnice však ukončila voraření na Sázavě. To přiblížil spisovatel J. Morávek z Kamenného Přívozu a rodům Dolejšů
a Loučilů, které vedly vorařské party, postavil
důstojný románový pomník.
Slapská přehrada byla budována v letech
1951 až 1954. Při dokončování zadržela stoletou vodu, jež se tenkrát valila přes korunu
přehrady. Nejen vodohospodářům bylo úzko.
Ale přehrada nápor vydržela.
O mlýnech a mlynaření
Málokdo už dneska ví, že podnět k jejich
vzniku dala samotná císařovna Marie Terezie
výnosem, aby pokud možno měla každá ves
mlýn. Nedivme se, že mlýny rostly jak houby
po dešti (mimochodem těm se tady také daří)
kolem řeky Sázavy včetně potočních přítoků.
Ten největší a nejmodernější mlýn se nachází v Čerčanech v bezprostřední blízkosti železniční tratě. Většinu z těch větších mlýnů
čekal smutný osud v době znárodňování, kdy
se měnily v pouhé sklady na cosi včetně obilí.
Výjimku tvořil třeba Brejlov, který se stal rekreačním a vzdělávacím střediskem. Mnohý
z mlýnů se proměnil na elektrárnu a slouží
dodnes.
Těm malým mlýnům na potocích se také říkalo „klepáč“. Stávalo se, že se nacházely dva
i tři v jedné obci a rozlišovaly se třeba atributem
Druhostranný. K jejich pohonu sloužila většinou spodní voda, což mělo svá pro i proti. S bídou klapaly v době sucha, ale byly ohroženy
velkým průtokem.
Mlýn spojujeme s mletím obilí. Ten v Brodcích
nedaleko Týnce nad Sázavou se připomínal už
v roce 1443, ale roku 1834 byl změněn na prádelnu a barvírnu. Za sto let se tady začala psát
historie motocyklů Jawa v režii Ing. Františka
Janečka. Existoval i mlýn na mletí hlíny pro
porcelánku v Týnci. Jistou raritou byl větrný
mlýn u Sloupu nad Davlí. A rod Kulíků svůj
mlýn v Podělusích zmodernizoval porcelánovými válci a Párisův mlýn v Borku u Jílového
posloužil zase jako kulisa pro jeden z prvních
zvukových filmů. U vodních kol byla natáčena
Jiráskova Lucerna.
Z publikace Otakara Vorla „Okolo středu
Čech“, o které píšeme v rubrice Regionální
literatura, vybral a volně převyprávěl
Jaroslav Košťák
regionální literatura
Gustav Mahler Kaliště
Nakladatelství MH z Berouna vydalo v roce
2010 k 150. výročí narození Gustava Mahlera
zajímavou publikaci Evy a Libora Prouzových,
s fotografiemi Marie Holečkové s názvem Kaliště Gustav Mahler.
Z Kališť, z místa narození skladatele (7. července 1860), autoři provádějí čtenáře vesničkami a městy krásného kraje Vysočiny, informují o historii a současnosti rodné vesnice,
o historii a kráse vrchu Melechova, Trhové Zahrádky, Lipnice, Proseče, Orlíku u Humpolce,
Želivi i o přírodních rezervacích kraje a mnoha
dalších místech. Největší pozornost je věnoPod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
vána samozřejmě Jihlavě, kde Mahlerovi později bydleli a Gustav chodil do školy, studoval
na gymnáziu a kde měl první klavírní koncerty.
V knize se dokonce, ale jen jedinkrát, objevuje
i jméno města Vlašim.
Podblanicko a krajina Gustava Mahlera jsou
si ovšem zeměpisně velmi blízké, připomeňme
si jen jednu poutnickou zkušenost: Postavíte-li
se na kopec nad Pravonínem, v jedné symbolické ose máte napravo přes příjezdovou
cestu od Malovid hřbitov s hroby těch nejstarších Mahlerů (nedaleko Koušovic) a nalevo,
za dobrého počasí, můžete vidět věžičku kaIII
lišťského kostelíka, vzdušnou čarou nějakých
25 kilometrů.
Stručný životopis Gustava Mahlera a význam jeho hudby v Čechách a Evropě je uváděn především v souvislosti právě s Jihlavou.
Rovnocennou součástí publikace je velmi
kvalitní fotografický doprovod pořízený Marií
Holečkovou, autorkou řady knih, mj. výborné
„Vysočinou po stopách Santiniho“.
Občan Podblanicka, milující Mahlerovu hudbu, lituje, že krásná kniha začíná až v Kalištích, nevšímá si podblanického původu rodu
Mahlerů (Chmelná), přechází kontakty skladatele s blízkou rodinou ve Vlašimi, nezmiňuje se
o vlivu Podblanicka, vlašimského parku a inspirativních cest dostavníkem z Jihlavy do Vlašimi.
Ale buďme spravedliví, není to kniha jen o hudebním skladateli, ale hlavně o krásách a historii Vysočiny, rodného kraje velkého Mahlera.
Jiří Hostek
Kapličky, zvoničky a kříže Neustupovska
Drobné sakrální objekty patří neodmyslitelně ke tváři podblanické krajiny. V posledních
letech bylo již vykonáno mnoho pro jejich dokumentaci. Řadu publikací a článků na toto
téma doplnila v roce 2011 publikace Kapličky,
zvoničky a kříže Neustupovska, jejímž autorem
je Antonín Holubovský a kterou vydal městys
Neustupov.
Kromě informací o dokumentovaných objektech (a to včetně objektů zaniklých) a bohaté
obrazové přílohy přináší kniha také stručné informace o dějinách městysu Neustupova, základní typologii drobných sakrálních objektů,
rady jak při opravě těchto objektů postupovat
a v neposlední ředě také přehled dějin neustupovské farnosti od poloviny 18. století.
Radovan Cáder
OKOLO STŘEDU ČECH
Do oblasti Dolního Posázaví nás přivádí nenápadná knížka Okolo středu Čech.
Její autor Otakar Vorel řadu let sbíral místopisné údaje původně jen pro svou interní potřebu, pečlivě je zapisoval, na oblíbených vycházkách do okolí sděloval svým
IV
posluchačům a konečně vyhověl žádostem
a „dal vše na papír“. Popisované území je přibližně ohraničeno soutokem Vltavy a Sázavy
a Štěchovicemi, údolím Sázavy po Zbořený
Kostelec, údolím Kamenického (Čakovického)
potoka a Zahořanským údolím.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
Knížka má 125 stran, celkem dvacet kapitol
má encyklopedický charakter s nečekanými podrobnostmi v rovině časové či vlastnické (např.
v kapitole O mlýnech a mlynářích). Připomenuto
je slavné Plicní sanatorium v Prosečnici (dnes
opuštěné), Hornický cech ve Studeném (těžilo
se do roku 1969), vodní náhon (struha) k pohonu obrovského kola na odčerpávání vody ze zatopeného dolu v blízkosti pozdějšího železničního viaduktu na Žampachu. Přiblížen je nedaleký
Včelní hrádek i s osudem nešťastné slečny Idy.
Stopy husitského hnutí připomíná autor Mandavou u silnice z Jesenice do Benešova. Vyznavači vojenské historie nahlédnou do novodobého
muzea nedaleko Krhanic. Závěr přináší drobný
popis míst jílovského regionu.
Působivá publikace, kterou vydalo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy u příležitosti
120. výročí svého založení (a také ji nabízí), je
doplněna fotografiemi z archivu, některé nafotografoval O. Vorel sám, ale také získal z pozůstalosti davelského Josefa Dvořáka.
Jaroslav Košťák
Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka č. 50/1
V závěru roku 2011 vydalo Muzeum Podblanicka a Státní okresní archiv Benešov další
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka.
Jako již tradičně přináší zajímavé a kvalitní
články.
V části „Příroda“ najdeme tentokrát jen jeden
příspěvek věnovaný zámeckému parku v Pyšelích. „Společnost“ je zaměřena převážně
monotématicky – na vybrané kapitoly z dějin
piaristického řádu a na působení jezuitského
řádu v Benešově. Ve sborníku je publikováno osm příspěvků s touto církevní tématikou,
které v podobě referátů zazněly na konferenci
„Dvě církevní kapitoly z dějin Benešova“ konané v roce 2010. Tyto články doplňuje pojednání
o archeologické sbírce věnované Muzeu Podblanicka Jindřichem Matiegkou.
Ve sborníku nalezneme také stať k životnímu
jubileu univerzitního profesora Josefa Petráně
a nekrolog věnovaný významnému ornitologovi působícímu na Podblanicku a někdejšímu
řediteli Muzea Podblanicka Pavlovi Vašákovi.
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka by neměl chybět v knihovně žádného
milovníka přírodního a kulturního dědictví
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
Podblanicka. Zakoupit je jej možno ve vybraných knihkupectvích a v Muzeu Podblanicka
ve Vlašimi.
Pavel Pešout
V
Židé na Vlašimsku a dolním Posázaví
V roce 2011 vydala Blanka Rozkošná za finanční podpory Nadace Židovské obce v Praze svou knihu s názvem Židé na Vlašimsku
a dolním Posázaví. Jedná se o přehledně
uspořádaný soupis židovského obyvatelstva
ve východní části Podblanicka v historii. Pro
jednotlivé obce jsou zpracovány na základě
pramenného materiálu přehledy obyvatel, hlásících se k izraelitské víře, od 18. století většinou jmenné, u větších židovských obcí jsou
uváděny i přehledy jejich funkcionářů. Pozornost je věnována také objektům a památkám,
spjatým s židovským obyvatelstvem, jako jsou
synagogy či hřbitovy. Publikace, která je zpracována velmi přehledně a precizně, představuje základní pomůcku pro zájemce o regionální
historii.
Radovan Cáder
zprávy a sdělení
Tajemná ptačí říše očima dětí
Správa CHKO Blaník ve spolupráci s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim uspořádala v letošním roce 22. ročník výtvarné a 19.
ročník literární soutěže ke Dni Země.
Soutěže se zúčastnilo 28 základních a středních škol a školských zařízení okresu Benešov. Porota vybírala z téměř 500 prací v 5 věkových kategoriích. Pro letošní ročník soutěže organizátoři zvolili téma „Tajemná ptačí
říše“. Ve výtvarné části soutěže převažovaly
obrázky, na kterých děti zobrazily nejrůznější
představitele ptačí říše pomocí rozličných výtvarných technik. Objevily se ale i práce v podobě trojrozměrných objektů. Do literární části
soutěže bylo zasláno celkem 54 prací. Setkali
jsme se jak s příběhy a bajkami o ptácích, tak
s básničkami a jednou prací byl zastoupen
i komiks. Autoři vítězných prací byli odměněni
knižními cenami. Všechny soutěžní práce byly
vystaveny v Podblanickém ekocentru ČSOP
Vlašim od 18. dubna do 9. května 2012.
Ivana Křížová
Vyhodnocení výtvarné (22. ročník) a literární (19. ročník)
soutěže na téma „Tajemná ptačí říše“ ke Dni Země 2012
Výtvarná soutěž
I. kategorie (1. – 2. třída)
1. místo: Veronika Kulatá, 7 let,
1. třída, ZŠ Mladá Vožice
2. místo: Vojtěch Šindelář, 2. třída, ZŠ Netvořice
3. místo: Klára Vyskočilová,
2. třída, ZŠ Netvořice
VI
II. kategorie (3. – 4. třída)
1. místo: Michaela Havířová, 9 let,
4. A, ZŠ Votice, Pražská
2. místo: Denisa Dojáčková, 9 let,
3. třída, ZŠ Sídliště, Vlašim
2. místo: Natálie Buršová, 9 let,
3. třída, DDM Benešov
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
Foto z výstavy v Podblanickém ekocentru (foto Jana Havelková).
3. místo: Barbora Dohnalová, 9 let,
4. A, ZŠ Votice, Pražská
3. místo: Helena Radochlibová, 10 let,
4. A, ZŠ Dukelská, Benešov
III. kategorie (5. – 6. třída)
1. místo: Nikola Stará, 6. třída, ZŠ Netvořice
2. místo: Anna Kuklíková, 10 let, 5. A, ZŠ
Vorlina, Vlašim
2. místo: Tereza Bílková, 12 let, 6. třída, DDM
Benešov
3. místo: Milan Pýcha, 11 let, 5. třída, DDM
Benešov
3. místo: Natálie Štětinová, 11 let, 5. třída,
ZUŠ Vlašim
Čestné uznání:
Jakub Trojan, 11 let, 5. B, ZŠ Čerčany
Michal Macek, 10 let, 5. B, ZŠ Čerčany
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
IV. kategorie (7. – 9. třída)
1. místo: Kolektiv autorů 2A8, 12 – 13 let,
Gymnázium Benešov
2. místo: Soubor prací žáků 8. a 9. třídy ZŠ
Netvořice (Martina Vyskočilová, Veronika
Stejskalová, Monika Jirsová, Alžběta Bednaříková, Markéta Špundová, Filip Fibír)
3. místo: Kateřina Babická, 9. třída, ZŠ Dukelská, Benešov
V. kategorie (střední školy):
1. místo: Michaela Valková, 17 let, 3. ZG,
VOŠ a SZeŠ Benešov
2. místo: Kristýna Tulachová, 16 let, Gymnázium Vlašim
3. místo: Aneta Krulišová, 2. A, SOŠ Černoleská, Benešov
3. místo: Dominika Hrubcová, 15 let, Gymnázium Vlašim
VII
Literární soutěž:
III. kategorie (5. – 6. třída)
1. místo: Andrea Svobodová, 12 let, 6. třída,
ZŠ Čechtice – „Pohádka starého ledňáčka“
2. místo: Zuzana Míková, 12 let, 6. třída,
ZŠ a MŠ Zdislavice – „Ptáčci a pes“
3. místo: neuděleno
IV. kategorie (7. – 9. třída)
Poezie:
1. místo: Jan Lejčko, 14 let, 8. třída,
ZŠ a MŠ Zdislavice – „Skřivánek“
2. místo: Jan Vondrášek, 15 let, 9. třída,
ZŠ a MŠ Zdislavice
– „Naši ptáci v limerikách“
3. místo: Nikola Kořínková, 14 let, 8. třída,
ZŠ Čechtice – „Ptačí říše“
Próza:
1. místo: Karolína Brzoňová, 13 let, 8. třída,
ZŠ Čechtice – „Sluneční ptáci“
2. místo: Barbora Fialková, 13 let, 8. třída,
ZŠ Čechtice – „Ptačí hrdina“
3. místo: Eliška Pitráková, 14 let, 8. třída,
ZŠ Čechtice – „Ptačí říše“
V. kategorie (střední školy)
1. místo: David Roušar,
1. B, OA Neveklov – „Fénixův nářek“
2. místo: Jana Tučková, 15 let, 1. ročník,
VOŠ a SZeŠ Benešov
– „Snová říše ptačích skřítků“
3. místo: Daniela Vrzalová, 17 let,
2. A, Gymnázium Benešov
– „Rozhovor mezi zvířaty“
3. místo: Jakub Tomíček, 17 let,
2. A, Gymnázium Benešov
– „Bajka o ptáku Yep Yepovi
a kočce Neow Neow“
Čestné uznání (za vtipnost):
Filip Válek, 15 let, 1. A, SOŠ Černoleská,
Benešov – „Tajemná říše farmy“
OHLÉDNUTÍ ZA SLAVNOSTMI SOUROZENCŮ
ROŠKOTOVÝCH VE SPOLKOVÉM DOMĚ
V roce 2012 se uskutečnil 7. ročník Slavností
sourozenců Roškotových, který se stal již tradiční akcí Spolkového domu na Palackého náměstí č. p. 65 ve Vlašimi. Dům byl v minulosti
domovem dvou slavných vlašimských rodáků
– akademické malířky Anny Roškotové (1883
– 1967) a jejího bratra, významného českého
architekta Kamila Roškota (1886 – 1945). Dům
odkázala rok před svou smrtí v roce 1966 Anna
Roškotová městu Vlašimi s přáním, aby v něm
byla zřízena galerie, připomínající její malířské
dílo a také architektonické dílo jejího bratra.
K uskutečnění přání původní majitelky domu
však bohužel nikdy v plné míře nedošlo, a to
i přesto, že spolu s domem odkázala městu
Vlašimi také velkou část svého malířského díla.
Dům po desetiletí sloužil především ke svému původnímu účelu – k bydlení – až do roku
VIII
2004. V tomto roce byla zahájena rozsáhlá
rekonstrukce objektu za účelem vybudování zázemí pro činnost místních spolků a pro
vzdělávací a kulturní aktivity – vznikl tak Spolkový dům – Dům sourozenců Roškotových,
zřízený jako příspěvková organizace města
Vlašimi. Dům měl být plně využit pro spolkové a společenské aktivity, na zřízení galerie již
nebyl v objektu vhodný prostor. Jistou náhradou bylo umístění informačních panelů o díle
Anny a Kamila Roškotových do průjezdu domu
a také malá „galerie“ fotografií obrazů a děl
obou umělců na chodbách domu.
Přesto vedení organizace od počátku cítilo
závazek také ve své činnosti navázat na odkaz
původních obyvatel domu, a proto svou činnost
zahájil v únoru roku 2006 Memoriálem sourozenců Roškotových – vzpomínkovou akcí pro
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
širokou veřejnost s tvořivými dílnami, inspirovanými právě dílem a životem sourozenců.
Memoriál pokračoval v následujících dvou letech v podobném duchu, ustálilo se pořádání
akce vždy v březnu, v roce 2008 se poprvé
součástí akce stala výstava obrazů A. Roškotové z majetku města Vlašimi, která trvala
týden. V roce 2009 došlo k menším změnám
koncepce akce a k přejmenování na Slavnosti
sourozenců Roškotových (důvodem byli dětští
návštěvníci akce, pro které se termín „memoriál“ jevil jako méně srozumitelný). V roce 2009
předcházelo Slavnostem vyhlášení výtvarné
soutěže „Malujeme s Annou Roškotovou“,
do které se aktivně zapojily děti i mládež z vlašimských škol. Součástí Slavností pak bylo
slavnostní předávání cen a diplomů autorům
nejzdařilejších prací, vernisáž těchto obrázků
a také vernisáž obrazů Anny Roškotové, dále
nechyběly ani výtvarné dílny.
V následujícím roce 2010 byla pro děti a mládež vyhlášena „Výtvarná soutěž Kamila Roškota“, zaměřená na návrhy budov a veřejných
prostranství. Slavnosti se opět nesly v duchu
vyhlašování vítězů, dále se uskutečnila vernisáž výstavy „Anna a Kamil Roškotovi – jejich
Anna a Kamil Roškotovi z roku 1896
(foto: archiv Muzea Podblanicka).
Slavnosti sourozenců Roškotových 3. března 2012 – zprava: vlašimská výtvarnice
Jana Petrásková, Lenka a Miroslav Brožkovi (jako sourozenci Roškotovi) a Eva Hájková,
vedoucí Spolkového domu (foto: archiv Spolkového domu).
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
IX
život a dílo.“ Poprvé bylo k pořádání výstavy
přizváno také Muzeum Podblanicka, jehož pracovníci laskavě přispěli k přípravě a samotné
instalaci výstavy.
V roce 2011 předcházel akci výtvarný kurz
„Malováním po stopách Anny Roškotové“, zaměřený na výuku malby akvarelem pod vedením vlašimské výtvarnice Jany Petráskové. Kurzu se zúčastnilo celkem 15 dospělých zájemců
z Podblanicka. Na Slavnostech se pak uskutečnila vedle vernisáže akvarelů Anny Roškotové
také vernisáž výstavy jejich výtvarných prací.
Sedmý ročník v roce 2012 se opět nesl
ve znamení předávání cen malým a mladým
výtvarníkům za jejich oceněná díla ve výtvarné
soutěži „Doba mládí sourozenců Roškotových
aneb Secese ve výtvarném a užitém umění.“
Výstava obrazů Anny Roškotové si tentokrát
kladla za cíl představit oblíbený námět malířky, kterým byla zvířata a částečně také rostliny
(především stromy v krajině).
Věříme, že Slavnosti sourozenců Roškotových a výstavy obrazů s ním spojené se
za uplynulých sedm let staly známou a vyhledávanou kulturní akcí, která přispívá ke zvýšení povědomí vlašimské veřejnosti o slavných
rodácích a důstojně navazuje na jejich umělecký odkaz rodnému městu i celému Podblanicku. Dílo Anny a Kamila Roškotových si to
bezesporu zaslouží.
Eva Hájková
do tohoto čísla přispěli
PhDr. Václav Bartůšek, PhD., Národní archiv, Archivní 4/2257, 149 00 Praha 4 – Chodovec
([email protected])
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Eva Hájková, Kulturní dům Blaník – Spolkový dům, Palackého nám. 65, 258 01 Vlašim
([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06
Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
MVDr. Jiří Hostek, Palackého nám. 69, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Bc. Michala Musilová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (michala.
[email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968 Vlašim ([email protected])
Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Jana Sapíková, Památník Mladovožicka, Žižkovo nám. 80, 391 43 Mladá Vožice (infocentrum@
mu-vozice.cz)
Jaromír Vlček, Dalkovická 244, 257 63 Trhový Štěpánov ([email protected])
X
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Výstavy
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
V červenci a srpnu bude prodloužena prohlídka do 17 hodin, poslední prohlídka v 16:30.
31. 5. – 22. 7. 2012: Páter Vlasák a kulturní spolky. Výstava připomíná 200. výročí narození
A. N. Vlasáka a vlašimské kulturní spolky do roku 1918.
5. 6. – 2. 9. 2012: 90 let vlašimského fotbalu (1922 – 2012). Výstavu uspořádal FC Graffin
Vlašim. Přijďte si připomenout fotbalové tváře a úspěchy vlašimského klubu.
1. 6. – 29. 7. 2012: Místa utrpení, smrti a hrdinství. Výstava seznamuje se vznikem koncentračních táborů v Německu bezprostředně po uchopení moci Adolfem Hitlerem.
22. 7. – 2. 9. 2012: 110 let místní dráhy Benešov – Vlašim – Dolní Kralovice. Výstavu
k výročí zahájení provozu místní dráhy připravil ve spolupráci s muzeem Podblanický
vědeckotechnický klub železniční.
VÝZNAMNÉ DNY
Pátek 6. 7. 2012: Vostrovecké slavení. Renesanční slavnost v zámku a parku.
Otevřené expozice: Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Příroda Podblanicka; Zrcadlo
minulosti – dlouhodobá výstava; S přesnou muškou – tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství
sklepení, Město pod věží aneb Vlašim na dlani.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
1. 6. – 8. 9. 2012: Panenky 1950 – 1990. Výstava hraček našich babiček a maminek ve spolupráci s Klubem panenek České republiky.
Otevřené expozice: Expozice města Benešova a okolí; Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Otevřeno od 3. května, úterý – neděle, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h., na objednání
Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
Farmářské trhy
Pátek 20. 7., 24. 8. a 26. 10. 2012: Podblanické farmářské trhy ve Vlašimi. Na trhu budete
moci nakoupit zemědělské produkty a potraviny přímo od farmářů. K mání budou též řemeslné produkty se značkou KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®. Žižkovo náměstí,
14.00 – 19.00 h.
Sobota 22. 9. 2012: Podblanické farmářské a zvířecí trhy v Ostrově u Vlašimi. Na trhu budete moci nakoupit zemědělské produkty a potraviny přímo od farmářů, také živá hospodářská
zvířata do vašeho chovu. K mání budou též řemeslné produkty se značkou KRAJ BLANICKÝCH
RYTÍŘŮ regionální produkt® (8.00 – 17.00 h.).
DALŠÍ AKCE
22. 6. – 31. 8. 2012: Fotografové Podblanicka. Výstava fotografií připravená ve spolupráci
Klubu přátel Podblanické galerie, Fotoklubu a ČSOP Vlašim. Otevřeno od 9.00 h do 16.00 h.
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
XI
29. 7. – 3. 8. 2012: Kurz terénní přírodovědy a environmentální výchovy. Sedmý ročník
prázdninového terénního kurzu pro pedagogy a další zájemce o přírodu, tentokrát na téma
Nebojme se s dětmi do lesa.
24. 8. 2012: Netopýří noc. Povídání s RNDr. Petrou Schnitzerovou o životě netopýrů. Součástí
programu bude i ukázka ochočených handicapovaných netopýrů, úkoly pro děti a drobné stylové
občerstvení. Začátek v 19.00 h. v přednáškovém sále ekocentra, předpokládaný konec ve 22.00 h.
Změna programu vyhrazena.
Ekoporadna – Poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí.
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Osobně: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
Písemně e-mailem: [email protected]
Telefonicky: 317 845 169, 317 845 965
Webové rozhraní: http://www.csopvlasim.cz/ekoporadna
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Ekoobchůdek a E-shop
Ekoobchůdek – Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP,
Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
OTEVŘENO
pondělí
úterý
středa
čtvrtek
pátek
9.00 – 12.00 h., 9.00 – 12.00 h., 9.00 – 12.00 h., 9.00 – 12.00 h., 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 15.00 h.
13.00 – 17.00 h.
13.00 – 17.00 h.
13.00 – 17.00 h.
13.00 – 15.00 h.
v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.)
NABÍZÍME
– vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
– biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladkosti, třtinový cukr,
bylinné a dětské čaje Sluneční brána, biovíno z Moravy a další)
– potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou
kosmetiku Cannaderm a další textilní výrobky z konopí,
– ekologické čisticí prostředky Qalt Excel (středočeský výrobce Qalt Rakovník, s. r. o.) a Ecover
– originální ručně malovaná trička z Ateliéru Ella Erba (Jitka Němečková, Chotýšany)
– keramiku: hrnečky, svícny, aromalampy (ruční práce, vyrábí Ivana Syslová, Chotýšany)
– šperky: originální ruční práce – náušnice, náramky, soupravy
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další
k přírodě i člověku šetrné výrobky.
E-SHOP: http://www.csopvlasim.cz/eshop/
XII
Pod Blaníkem, roč. XVI. (XXXVIII.), čís. 2 – příloha
Hra Pygmalion J. B. Shawa představená na XII. národní přehlídce vesnických
a zemědělských divadelních souborů v roce 1981.
Hrátky s čertem od J. Drdy v podání dolnokralovických ochotníků
Jsme největším firemním
dárcem v oblasti ochrany
přírody v České republice.
Pojďte s námi na výlet!
Navštivte přírodně cenné lokality
po celé České republice.
Vydejte se s námi pěšky, na kole či s kočárky
na naučné stezky.
Sledujte rostliny a živočichy z vyhlídek
a pozorovatelen.
Objevte s námi orchidejové louky,
pralesy a památné stromy.
Podívejte se do nitra obnovených rašelinišť
a mokřadních luk.
www.net4gas.cz
Vyberte si výlet na www.blizprirode.cz
a vyrazte s NET4GAS a ČSOP do přírody!
Download

2/2012 - ČSOP Vlašim