U P O L Í N
Informační zpravodaj AOPK ČR, Správy CHKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec | prosinec 2014 | zdarma
Památkově chráněný dům na Bílé Desné (Desná če. 74) (k článku na str. 8)
zevar jednoduchý (Sparganium emersum) na horním toku Jizery (k článku na str. 12)
foto: J. Mejzrová
foto: Š. Mazánková
OBSAH
ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek)..............................................................................................................................................................2
NOVÉ VODNÍ PLOCHY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Kamil Farský)...........................................................................................................3
CENNÝ RYBNÍK NA HORNÍM MAXOVĚ JE OPĚT V KONDICI (Václav Šrédl)..........................................................................................4
JAK SE STARÁME O LOUKY V PŘÍRODNÍ REZERVACI MALÁ STRANA? (Ondřej Šnytr).......................................................................... 6
JAK SE DAŘÍ HOŘEČKŮM LADNÍM POBALTSKÝM NA JIZERCE? (Ondřej Šnytr)..................................................................................... 7
MANSARDOVÉ STŘECHY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Jana Mejzrová).................................................................................................... 8
VRÁTÍ SE PLAVUNÍK NATRVALO DO JIZERSKÝCH HOR? (Jarmila Sýkorová)........................................................................................9
ŠÍŘÍ SE K NÁM ­ SEZNAMTE SE, UVIDÍME SE ČASTĚJI (Šárka Mazánková, Jarmila Sýkorová).......................................................... 10
MONITORING NÁVŠTĚVNOSTI V CHKO JIZERSKÉ HORY (Jiří Hušek ml.)......................................................................................... 11
EVROPSKÝ VÝZNAMNÁ LOKALITA RAŠELINIŠTĚ JIZERY (Šárka Mazánková)....................................................................................12
DOUGLASKA ­ DŘEVINA ROKU 2014 (Šárka Mazánková)................................................................................................................ 14
PÁCHNÍK HNĚDÝ (Richard Čtvrtečka)............................................................................................................................................ 16
NOVÁ PRAVIDLA KÁCENÍ DŘEVIN ROSTOUCÍCH MIMO LES (Tomáš Korytář)......................................................................................17
STRÁŽCI PŘÍRODY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Tomáš Korytář)............................................................................................................ 19
VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA LÁNSKÉHO (Petr Forman).................................................................................................................. 22
Seriály
Ohrožené druhy rostlin (17):
JIZERSKÉ PRSTNATCE (ROD DACTYLORHIZA) (Jarmila Sýkorová)......................................................................................................23
Ohrožené druhy živočichů (17):
CHŘÁSTAL POLNÍ (CREX CREX) – VLAJKONOŠ LUČNÍCH DRUHŮ (Václav Tomášek)........................................................................... 25
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (10):
JAVORY MLÉČE (Tomáš Korytář).................................................................................................................................................... 27
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (3):
PIKANTNÍ TOPINAMBUR (Šárka Mazánková)...................................................................................................................................30
Povedené stavby (15):
MUZEUM A ROZHLEDNA JÁRY CIMRMANA (Jana Mejzrová)............................................................................................................32
Tip na výlet (17):
FRÝDLANTSKÉ CIMBUŘÍ (Jiří Hušek)...............................................................................................................................................33
Zeleným pohledem (14):
NA OKRAJI, NIKOLI OKRAJOVÉ: NOVÉ MĚSTO POD SMRKEM, PASEKY NAD JIZEROU, VYSOKÉ NAD JIZEROU (Jana Mejzrová).......... 34
Územní systém ekologické stability (3):
INTERAKČNÍ PRVKY A VÝVOJ EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY (Tomáš Korytář).............................................................................. 37
Představujeme přírodu Libereckého kraje (4):
MÁCHŮV KRAJ ­ LETOS TAK TROCHU ROZLUČKOVĚ (Jarmila Sýkorová).......................................................................................... 41
Významné krajinné prvky Libereckého kraje (1):
VOLAVECKÉ STRÁNĚ (Šárka Mazánková)........................................................................................................................................46
Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (10):
DAIR, O. P. S. (Lenka Zadrobilová)................................................................................................................................................ 48
na 1. straně obálky: prstnatec Fuchsův, Malá Strana u Horního Maxova (k článku na straně 21 , foto: J. Sýkorová)
1
AKTUÁLNĚ
ÚVODNÍ SLOVO
Jiří Hušek
Pravidelní čtenáři Upolínu si možná ani neuvědomili, že
v první číslo našeho informačního zpravodaje vyšlo již před
šestnácti lety. Za tu dobu v něm vyšlo mnoho desítek článků,
které přibližují přírodu Jizerských hor a její chráněné části a
seznamují širokou veřejnost s prací Správy Chráněné
krajinné oblasti Jizerské hory, ať už se jedná o odbornou
činnost v mnoha biologických a ochranářských oborech,
výkon speciální státní správy, praktickou péči o svěřené
území a v neposlední řadě o administraci českých i
evropských dotací k podpoře ochrany a obnovy kvalitního
životního prostředí pro obyvatele našeho kraje.
Správa CHKO v uplynulých letech prošla mnoha změnami,
které obrážejí nejen změny v krajině a jejím přírodním
prostředí, ale také změny ve společnosti a její veřejné správě,
pozici ochrany přírody ve veřejném životě a úpravy
společenského zadání pro státní ochranu přírody. Přibývaly
kompetence, komplikovaly se úřední postupy a jaksi proti
tomuto trendu působilo systematické snižování stavu
pracovníků a citelné úspory v provozních výdajích a
investicích. Dlužno se skromnou dávkou sebechvály říci, že
se nám podařilo s těmito výzvami se ctí vyrovnat. Správa má
dnes stabilní kolektiv lidí s nezbytnou odborností i
potřebným zaujetím pro věc a svoje úkoly uvnitř organizace i
mimo ni plní dobře. Bez velkých problémů se vyrovnala i s
radikální organizační změnou, když po více než čtyři
Šolcův dům v Liberci, sídlo Správy CHKO Jizerské hory
2
desetiletí samostatné pracoviště bylo sloučeno s další
organizační jednotkou Agentury ochrany přírody a krajiny
ČR, krajským střediskem pro Liberecký kraj.
Doba ovšem dále chvátá a staví před nás nové výzvy. Před
nedávnem byl konečně schválen dlouhá léta diskutovaný
zákon o státní službě a také na něj navazující novela zákona
o ochraně přírody a krajiny. Obě tyto klíčové normy budou
mít svůj podstatný vliv na další podobu a činnost našeho
pracoviště, jakož i na postavení a úkoly jejích pracovníků,
státních úředníků. Zásadní změnou je skutečnost, že orgánem
ochrany přírody se nově stává Agentura ochrany přírody a
krajiny ČR,
zatímco doposud jím byly právě jednotlivé Správy
chráněných krajinných oblastí. Zákon fakticky zrušil Správy
CHKO. V době, kdy vzniká tento text, tedy na sklonku
listopadu, ještě není úplně jasné, kdy a jak se nové
skutečnosti obrazí v další existenci našeho libereckého
pracoviště, je však více než zřejmé, že se bude jednat
o změny zcela zásadní, s dopadem na organizační strukturu a
nápň činnosti. Rozhodně nepůjde pouze o změnu vývěsního
štítu. Přejme si, aby očekávaná transformace proběhla klidně
a bez velkých zádrhelů. Za sebe si přeju, aby se změny nijak
nedotkly našich partnerů, kteří by i nadále měli v roubence
na břehu Nisy nacházet otevřené dveře a za nimi ochotné
úředníky schopné řešit jejich místní potřeby.
foto: J. Mejzrová
AKTUÁLNĚ
NOVÉ VODNÍ PLOCHY V JIZERSKÝCH HORÁCH
Kamil Farský
Nádrž Sant v Bílém Potoce
Díky
relativně
snadno
přístupným
prostředkům
z evropských dotací a také příznivým majetkovým poměrům
se v období 2012 ­ 2014 podařilo v Jizerských horách nově
vybudovat nebo obnovit 4 vodní plochy, vesměs malé vodní
nádrže, jejichž účelem je vedle retence vody v krajině, též
vytvoření nových biotopů vhodných pro mokřadní druhy
rostlin a živočichů. Vedlejším efektem těchto staveb bude
nepochybně zvýšení turistické atraktivity daných území.
Nyní si nádrže blíže představíme, a to odstupňovaně podle
velikosti plochy jejich vodních hladin.
1. Retenční nádrž Pustý potok v Raspenavě
Na místě údolní deprese Pustého potoka poblíž asfaltové
lesní cesty vedoucí z Raspenavy na Zátiší, kde v roce 2010
způsobila větrná smršť rozsáhlé vývraty smrkového porostu,
přistoupil vlastník pozemku Lesy ČR ke stavbě nové
průtočné malé vodní nádrže. Pustý potok byl přehražen
masivní 89 m dlouhou a 6,5 m vysokou sypanou hrází
s výpustním objektem a kapacitním bezpečnostním
přelivem. Návodní líc hráze je utěsněný hydrofolií, která by
měla zabránit nežádoucím průsakům vody. Ve vysvahované
zátopě nádrže o ploše 1,65 ha byly vytvořen dva ostrůvky a
na budoucím dně zůstaly ponechány žulové skalní výchozy
foto: T. Korytář
a umělé kamenné snosy jako úkryty pro vodní živočichy.
Na dvou přítocích do nádrže byly vyhloubeny dvě malé tůně
pro obojživelníky. Esteticky příznivým dojmem působí
dřevěné prvky na hrázi, totiž lávka a obložení požeráku.
Nádrž není doposud napuštěna na plnou vodní hladinu,
protože se zde v průběhu letošního roku musely řešit
netěsnosti v tělese hráze. Stavba retenční nádrže Pustý potok
byla podpořena dotací z Operačního programu Životní
prostředí.
Retenční nádrž Pustý Potok v Raspenavě
(ve stavbě)
foto: archív Správy CHKO
3
AKTUÁLNĚ
při projektové přípravě bylo dohodnuto, že se zde nepostaví
nádrž čistě technická, ale víceúčelová, která vedle výše
zmíněné funkce bude sloužit jako biotop mokřadních druhů
rostlin a živočichů. Proto je zde k vidění ostrůvek (nazvaný
mikrotůň pro žáby) a rovněž dno nádrže bylo plynule
vysvahováno k podpoře vzniku litorálních porostů.
Ve druhé polovině letošního roku postaví Lesy ČR ještě
jednu takovou víceúčelovou vodní nádrž o ploše hladiny
0,25 ha, zvanou Koleníkova bouda na Černé Smědé, kterou
bude možné spatřit ze zeleně značené turistické cesty
vedoucí ze Smědavy na Zadní Studánku.
Boční nádrž na Černém potoce v Hejnicích
foto: archív Správy CHKO
2. Víceúčelová vodní nádrž Sant v Bílém Potoce
Turistická veřejnost, která letos zavítala do Jizerských hor,
konkrétně do lokality Na Písčinách v blízkosti Předělu
v katastru obce Bílý Potok, ve své většině pozitivně
kvitovala stavbu úplně nové vodní nádrže, která vznikla
v prostorách bývalého zemníku, kde byl dříve těžen žulový
rozpad (perk) pro stavby lesních cest. Jedná se
o víceúčelovou vodní nádrž Sant o ploše hladiny 0,24 ha,
kterou postavil z vlastních prostředků podnik Lesy ČR.
Lesy ČR
tuto stavbu primárně odůvodňují potřebou
akumulace vody na náhorní plošině Jizerských hor, která
bude k dispozici pro hašení požárů lesních porostů.
Inspirovali se v polských Jizerkách, kde takovéto
protipožární nádrže (ovšem nehezké z panelů a betonových
prefabrikátů) tamní lesníci v současnosti rovněž stavějí.
Při diskuzích se Správou CHKO Jizerské hory
3. Boční retenční nádrž na Černém potoce v Hejnicích
Nejmenší zde představovanou vodní nádrž o ploše hladiny
0,14 ha, postavenou podnikem Lesy ČR v roce 2013 rámci
rozsáhlé akce nazvané revitalizace pramenné části Černého
potoka, která byla podpořena z prostředků Operačního
programu Životní prostředí, můžete uvidět napravo od Kozí
stezky při zeleně značené turistické cestě, která vede
od Čihadel na Frýdlantské cimbuří. Jedná se o boční nádrž,
která nepřehrazuje žádný vodní tok, ale „bokem“ si z něj
pomocí trubky odebírá vodu. Nízká sypaná hráz s dřevěnou
výpustí utěsněná bentonitovou matrací nijak pohledově
nenarušuje daný krajinný prostor. Nepoučený turista se
možná podiví, proč jsou ve vodě naházené pařezy a taky
jeden poražený smrk. Důvodem je snaha vytvořit vhodné
prostředí pro vodní živočichy, zlepšit možnosti pro uchycení
jiker ryb či snůšek vajíček obojživelníků. Ti se také již stali
prvními obyvateli nádrže, pulce skokanů hnědých a ropuch
obecných bylo možno v masovém výskytu sledovat až
do pozdně letních měsíců letošního roku.
CENNÝ RYBNÍK NA HORNÍM MAXOVĚ JE OPĚT V KONDICI
Václav Šrédl
Jakmile ustane péče o jakoukoliv malou vodní nádrž, dílo se
začne zanášet sedimentem a pustnout. Nejinak tomu bylo
s malým rybníkem v přírodní rezervaci Malá Strana
na Horním Maxově. Rybník vlastnil tehdejší Pozemkový
fond, od roku 2008 je ve vlastnictví Agentury ochrany
přírody a krajiny ČR.
Jedná se o historické vodní dílo vzniklé v první polovině
20. století. Ze starých knihovních vložek v katastru
nemovitostí se dozvídáme, že zdejší rybník byl vybudován
v roce 1922. Stavebníkem bylo tzv. Vodní družstvo
(Wassergenossenschaft). Zděná hráz byla tehdy vybudována
z ručně opracovaných žulových kvádrů. Zadržená voda
v rybníce sloužila k pohánění brusíren skla v Maxově a
Janově nad Nisou. Večer se stavidlo rybníka uzavřelo, přes
4
noc se rybník naplnil vodou a ráno obsluha rybníka zase
stavidlo otevřela a místní skláři mohli využít energii vody
ropucha obecná
foto: J. Čejka
AKTUÁLNĚ
k pohánění svých brusů.
Po druhé světové válce rybník přestal sloužit k pohánění
brusíren a ustala i péče o něj. To se příznivě projevilo
na přírodním bohatství lokality. Díky pozvolným břehům se
do zátopy rybníka začal rozrůstat rašeliník, na němž se daří
vzácné mokřadní vegetaci. Je tu jediné známé místo výskytu
silně ohroženého všivce bahenního v Jizerských horách.
Doprovází ho orchideje prstnatec májový a Fuchsův.
U přítoku roste vzácná drobná rostlinka zdrojovka potoční.
Nádrž je také významná jako rozmnožiště obojživelníků.
Opakovaně zde byli pozorováni čolek horský a ropucha
obecná. Vzhledem k tomu, že rybník leží v nadmořské výšce
710 m, jiným obojživelníkům se tu nedaří. Protože
na rybníce neprobíhalo intenzivní rybářské hospodaření,
vysadili zde pracovníci Správy CHKO Jizerské hory
chráněnou rybu střevli potoční, která v minulosti z našich
řek mizela. Střevle se v rybníce začala rozmnožovat a
populace se rozrůstala.
Na druhou stranu skutečnost, že byl rybník dlouhodobě bez
péče, znamenala, že se jeho technický stav zhoršoval a
nakonec nebylo možné ani manipulovat s vodní hladinou. To
bylo neúnosné zejména z bezpečnostních důvodů a navíc
v roce 2012 začala kvůli nefunkčnímu výpustnému zařízení
hladina v rybníce nekontrolovaně klesat v závislosti
na přítoku. Tím byla ohrožena mokřadní vegetace, která je
na stálé hladině vody závislá. To bylo doprovázeno
rychlejším zarůstáním rybníka a volná vodní hladina
postupně mizela.
Správa CHKO Jizerské hory ihned začala připravovat
projekt na obnovu rybníka a koncem roku 2013 byly
zahájeny stavební práce. Během celého podzimu a zimy
Odbahňování rybníka v PR Malá Strana
Dřevěný čep
foto: V. Tomášek
probíhala oprava hráze, výpusti, bezpečnostního přelivu a
samozřejmě šetrné odbahnění. Ze zátopy rybníka bylo
vyvezeno téměř 400 metrů krychlových bahna. Museli jsme
se vyrovnat s faktem, že rybniční sediment byl
kontaminován látkami, které s největší pravděpodobností
pocházejí z místních historických sklářských provozů. Proto
nebylo možné využít sediment na zemědělské půdě a musel
být odvezen na skládku odpadu.
Zajímavostí je, že při odbahňování bylo u hráze odkryto
potrubí, které nejspíše sloužilo k vedení vody do místní
brusírny skla. V nánosech bahna se také ukrýval
zakonzervovaný dřevěný čep. Můžeme se jen domnívat, zda
v minulosti třeba sloužil jako „špunt“ od výpustného
zařízení, jak je známo z jihočeských rybníků.
Celá stavební akce je v současnosti úspěšně dokončena.
Vodní nádrž je plně funkční a zároveň i bezpečná. Rybník je
napuštěný a mokřadní vegetace se může dále rozvíjet.
Možná se sem v budoucnu vydáte po naučné stezce, kterou
kolem rybníka chce vybudovat město Lučany nad Nisou.
foto: O. Šnytr
5
AKTUÁLNĚ
JAK SE STARÁME O LOUKY V PŘÍRODNÍ REZERVACI MALÁ STRANA?
Ondřej Šnytr
PR Malá Strana, v popředí louka kosená traktorem, vzadu ručně kosená
foto: O. Šnytr
Malá Strana v Horním Maxově je největším komplexem
chráněných luk v Jizerských horách, samotná rezervace má
v současném vymezení rozlohu 28 ha. Opravdovou
specialitou tohoto území je už v předchozím článku
sekačkou jednou za pět let. Výřez dřevin měl probíhat
souběžně s kosením, což se nyní jeví jako nedostatečné.
Větší výřezy náletových dřevin byly prováděny teprve
od roku 2012.
zmiňovaný výskyt všivce bahenního na pravém břehu nově
opravené nádrže. Výčet chráněných druhů doplňuje klikva
bahenní, koprník štětinolistý, lilie zlatohlavá, pětiprstka
žežulník, prha arnika, prstnatec Fuchsův, prstnatec májový,
rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, vemeník zelenavý,
všivec lesní a zdrojovka potoční.
Přírodní rezervace zde byla vyhlášena v roce 1994, 1. září
tedy oslavila 20 let svojí existence. Jak se vlastně staráme
o její předměty ochrany, tedy o rašelinné louky, přechodová
rašeliniště, vlhké pcháčové louky a tužebníková lada,
ovsíkové a trojštětové louky a horské smilkové trávníky?
Základem je desetiletý plán péče, který obsahuje rozvrh
činností v konkrétním chráněném území. Tento dokument je
pro orgán ochrany přírody závazný a ze státního rozpočtu
lze financovat pouze činnosti, které jsou s ním v souladu.
Dne 31. 12. 2014 končí platnost současného plánu péče
(k
nahlédnutí
na
jizerskehory.ochranaprirody.cz/ke­
stazeni/plany­pece). Ve zkratce řečeno nám tento plán
umožňoval kosit suché louky po obvodu rezervace a v jejím
ochranném pásmu každoročně nebo jednou za dva roky
těžkou mechanizací. Mokřadní biotopy ve střední části
rezervace byly koseny křovinořezem nebo ručně vedenou
Nyní prochází procesem schvalování nový plán péče,
ve kterém se snažíme poučit z předchozích „omylů“.
Pro mokřadní louky například navrhuje častější kosení,
v intervalu 2 až 3 roky. Lépe řeší výřezy šířících se křovin,
které nelze v rámci pravidelného kosení účinně omezovat.
Jejich přírůst je totiž místy rychlejší, než dokáže obsáhnout
interval kosení. Doufejme, že se nám podařilo dobře
skloubit ochranářskou a finanční stránku věci. Opravdu
kvalitní a šetrná péče o přírodní stanoviště a chráněné druhy
je totiž velice nákladná.
Na Malé Straně se bohužel také setkáváme s následujícími
neduhy: s kompostováním biomasy na cizích pozemcích,
neoprávněným užíváním pozemků AOPK, nepovoleným
kácením, příliš častým sečením velkých ploch trávníků nebo
naopak nedostatečnou péčí o pozemky. Většina těchto
negativních případů je jistě způsobena přetrháním
vlastnických vazeb na pozemky za minulého režimu.
Do budoucna je třeba tyto problémy řešit.
Závěrem popřejme Malé Straně mnoho dalších desetiletí
existence, povedených plánů péče, šetrně pokosených
hektarů luk a vyřezaných křovin a také uvědomělé vlastníky
pozemků a návštěvníky.
6
AKTUÁLNĚ
JAK SE DAŘÍ HOŘEČKŮM LADNÍM POBALTSKÝM NA JIZERCE?
Ondřej Šnytr
V roce 2011 jsme Vás v Upolínu informovali o tom, že se
na Jizerce podařilo kolegovi J. Gaislerovi z Výzkumného
ústavu rostlinné výroby v Liberci objevit hořečky ladní
pobaltské. Bylo to začátkem září roku 2011 na Pralouce, kdy
na ploše přibližně 3 m2 kvetlo více než 30 rostlin. Kriticky
ohrožený hořeček ladní pobaltský byl do té doby znám
pouze ze dvou lokalit v České republice, z přírodní
rezervace Údolí Klíčavy na Křivoklátsku a přírodní památky
Slunečná stráň v Krkonoších.
Všechny druhy hořečků jsou v ČR velmi vzácné, některé
jsou dokonce v současnosti vyhynulé. Na vině jsou zásadní
změny zemědělského obhospodařování krajiny, které nastaly
po druhé světové válce. Největší podíl na tomto stavu mělo
ukončení extenzivní pastvy, která dlouhodobě poskytovala
hořečkům vhodné podmínky.
Hořeček ladní je z Jizerky uváděn německými botaniky již
v druhé polovině devatenáctého století. Nález hořečku
ladního pravého dokládá herbářová položka z roku 1866
(Raubenau). Údaje o výskytu hořečku ladního pobaltského
(Wünsch 1936­1939) však nejsou potvrzeny sběrem, takže
není možné jejich ověření. Naposledy uváděl hořeček ladní
(bez určení poddruhu a herbářové položky) ve svém
botanickém průzkumu Tomáš Sýkora v roce 1976.
Hořečky tedy byly na Jizerce objeveny po 35 letech.
A protože od té doby již uplynuly další 3 roky, stálo by za to
krátce informovat o vývoji této malé populace. Hned na jaře
roku 2012 byla označena plocha v okolí výskytu hořečků,
aby nedošlo k jejich pokosení při běžném obhospodařování
Pralouky. Vzhledem k pozdnímu kvetení hořečků
(v průběhu září) je seč prováděna už začátkem června. Vždy
je nutné pečlivě shrabat a odklidit posečenou hmotu. V roce
2012 vzrostla početnost hořečků na 65 kvetoucích jedinců
(Gaisler), v následujícím roce odhadli pracovníci SCHKO
JH početnost populace na 70 ks. O to příjemnější bylo
překvapení 10. října 2014, kdy jsme se za hořečky
na Pralouku vypravili s kolegy z Českého Středohoří.
hořečky označené špejlemi
foto: O. Šnytr
hořeček ladní pobaltský (Gentianella
campestris subsp. baltica)
foto: Š. Mazánková
V označené ploše byly nalezeny desítky odkvetlých a
pozdně kvetoucích hořečků. Abychom podpořili jejich
vysemenění vytrhali jsme ručně mech rostoucí v okolí.
Třešničkou na dortu byl počet hořečků, který se 14. října
2014 podařilo díky značení jedinců špejlemi zjistit. Rostlo
zde 185 hořečků na ploše téměř 8 m2.
Podle nárůstu početnosti hořečků v posledních letech lze
usuzovat, že se jim na Pralouce momentálně daří.
V popisovaném „zahradničení“ však bude nutné pokračovat,
aby měla populace nadále co nejlepší podmínky.
kolegové při ručním vytrhávání mechu
foto: O. Šnytr
7
AKTUÁLNĚ
MANSARDOVÉ STŘECHY V JIZERSKÝCH HORÁCH
Jana Mejzrová
Pod masardovou střechou jsou obě části domu po stranách střední chodby roubené (Příchovice čp. 44).
Chráněná krajinná oblast Jizerské hory byla před téměř
půlstoletím vyhlášena nejen pro přírodní krásy, ale i
pro množství dochované lidové architektury ­ roubených
chalup roztroušených na úbočích hor. Jejich strmé sedlové
střechy stále ještě vykukují mezi vzrůstajícími stromy na
původních loukách i mezi novější zástavbou obcí a
městeček.
Rušivě působí pouze mozaikový obklad podezdívky
(Příchovice čp. 290).
8
foto: J. Mejzrová
foto: J. Mejzrová
Špičaté tvary původních hambalkových krovů velmi zřídka
střídají rozložitější půvabné tvary dvouúrovňových
mansardových střech, které bývaly znakem jistého
společenského postavení. Příběh těchto střech začal
ve Francii, a to v Louvru kolem roku 1550, kdy na širokém
barokním paláci bylo obtížné navrhnout sedlovou střechu.
Proto vznikla střecha mansardová, s dvěma střešními
rovinami různého sklonu, jejíž konstrukce umožňovala
vytvořit v podkroví větší prostor. Jméno pak dostala podle
francouzského architekta Francois Mansarda (1598 ­ 1666),
který mansardovou střechu velmi často využíval, ale jak je
zřejmé, nevymyslel ji. Postupem času se nová myšlenka
rozšířila po Evropě a dostala se až do vzdálených hor.
Dnes v Jizerských horách tyto střechy najdeme ojediněle
na krásném, památkově chráněném mlýnu v Pasekách
nad Jizerou na Makovském potoce, na bývalém sklářském
panském domě na Nové louce, na faře v Albrechticích
v Jizerských horách, na městských domech v Hejnicích a
velmi vzácně také na obytných domech ­ v Lučanech
nad Nisou, v Desné I, na Souši, v Polubném, na Novině.
Občas se objevují mansardové střechy i na přístavbách
AKTUÁLNĚ
ke starším chalupám.
Pravá mansardová střecha má elegantní tvar, který se nejlépe
projeví ve štítovém pohledu, z něhož je nejlépe vidět, že
i mansardy mohou být valbové, polovalbové (valba je jen na
horním patře) nebo štítové.
Unikátní jsou v tomto směru Příchovice, kde v okolí návsi
najdeme hned čtyři chalupy s pravými mansardovými
střechami, z toho tři polovalbové, poměrně pěkně
zachované. Všechny pamatují ještě starý kostel na hřbitově
i založení nového kostela sv. Víta, v jejichž blízkém
sousedství domy stojí. Určitě stojí za to si jich povšimnout.
V současné době dům prochází citlivou rekonstrukcí,
kterou by měla završit dřevěná šindelová střecha
(Příchovice če. 1100)
foto: J. Mejzrová
VRÁTÍ SE PLAVUNÍK NATRVALO DO JIZERSKÝCH HOR?
Jarmila Sýkorová
Plavuník (rod Diphasiastrum) je jedním z pouhých čtyř
u nás zastoupených rodů starobylé skupiny rostlin
plavuňovitých. V ČR je nyní rozlišováno šest druhů (rozdíly
mezi nimi jsou však pro laika nepatrné) a všechny jsou co
nejpřísněji chráněné.
O historickém rozšíření těchto drobných výtrusných
rostlinek v Jizerských horách toho příliš nevíme. Jen to, že
tu v minulosti vždy rostly. Ve vzdálenějších dobách, k nimž
se váží publikované botanické nálezy, se však dnešní druhy
ještě nerozlišovaly. Všechny plavuníky se tehdy řadily
do jediného druhu plavuník zploštělý (toto jméno ovšem
vzhledem v výše řečenému nemůžeme ztotožnit se
stejnojmenným druhem v dnešním užším pojetí). Proto,
nemáme­li k dispozici herbářovou položku, nemůžeme
na základě pouhého literárního údaje rozhodnout, kterého
druhu se vlastně tehdejší nález týkal.
S jistotou zatím víme, že v Jizerských horách rostl plavuník
cypřiškovitý (D. tristachyum), jehož sběr z 1. poloviny
19. století je uložený v Menzelově herbáři v libereckém
muzeu. Starší literatura také zmiňuje nález plavuníku
Zeillerova (D. zeilleri) v Hejnicích. Oba druhy jsou
v současnosti nezvěstné, minimálně u prvého z nich ale
výskyt, či spíše jeho návrat, není tak docela vyloučený,
protože roste v sousedních Krkonoších. V posledních
desetiletích minulého století záznamy o nálezech plavuníků
ustávají, patrně v souvislosti s jejich skutečným ústupem
po plošném imisním znečištění hor. Až teprve v r. 2011 byl
u cesty nad rašeliništěm Jizery, nedaleko skály Houba,
objeven jediný droboučký exemplář plavuníku, určený
dodatečně jako plavuník alpínský (D. alpinum). První
vlaštovka pro naše hory. Bohužel, nález na stejném místě ani
v blízkém okolí se později už nepodařilo zopakovat. Obrat
nastal až díky studentovi zemědělské univerzity v Suchdole
Janu Titěrovi, který v roce 2013 v Jizerských horách v rámci
své bakalářské práce mapoval výskyt plavuňovitých rostlin a
objevil pro nás zcela novou lokalitu plavuníku. V rámci
letošního agenturního úkolu, týkajícího se monitoringu
vzácnějších plavuní, jsme tuto lokalitu dohledali a prověřili ­
a výsledek byl ještě lepší, než se podle zmíněného zdroje
dalo očekávat.
Při pátrání v terénu se lokalita prozradila nesmírně bohatými
porosty příbuzné a v Jizerských horách dnes všeobecně
hojné plavuně vidlačky (Lycopodium clavatum). Nalezení
drobného, celkově nenápadného plavuníku významně
napomohlo správné vegetační načasování ­ rostliny byly
právě v plném „květu“ (odborně řečeno měly vyvinuté
výtrusnicové klasy, protože o květech u této skupiny rostlin
nemůže být řeč). Relativně bohatý porost na ploše asi 1 m2,
částečně skrytý pod větvemi mladého smrčku, prorůstají či
obrůstají keříčky borůvky, tráva metlička křivolaká, sítina
kostrbatá a několik málo dalších druhů mělkých chudých
půd. Všude v okolí je hojná kapradina žebrovice různolistá,
na pár metrů vzdáleném svahovém prameništi roste i
masožravá rosnatka okrouhlolistá. Pátrání v okolí brzy
přineslo další ovoce ­ objeven byl ještě jeden, tentokrát
mnohem menší a jen sterilní porost plavuníku . I ten je ale
větší ve srovnání s miniaturní rostlinkou nalezenou kdysi
pod Houbou.
Na stejné lokalitě je také nesmírně bohatý, místy až souvislý
porost dalšího příbuzného druhu, kriticky ohrožené
plavuňky zaplavované (Lycopodiella inundata). Možná
nejmasovější výskyt v Jizerských horách vůbec. I když je
vlhkomilná plavuňka celorepublikově vzácnější než
plavuník, v Jizerských horách je tomu právě naopak. Jejích
9
AKTUÁLNĚ
foto: J. Sýkorová
plavuník alpínský (Diphasiastrum alpinum)
lokalit dnes už známe celou řadu, vesměs na náhorní
plošině, populace jsou vitální a co je hlavní, stále jich
přibývá. Význam zkoumané lokality pro plavuňovité
rostliny podtrhuje i několik nalezených plodných trsů
dalšího chráněného druhu, vrance jedlového (Huperzia
selago). Kromě plavuně pučivé tu tedy na nevelké ploše
několika desítek m2 najdeme vše, co Jizerky mohou
v současnosti ze skupiny starobylých plavuní nabídnout.
To vše v nebývalé hojnosti.
Vzhledem k vzácnosti a zranitelnosti plavuníků prozatím
ještě neprozradíme, kde přesně ono „království plavuní“
leží. Jen že je to v centru hor poblíž Souše. Vracející se
lišejníky provazovky nám už delší dobu signalizují
zlepšování přírodního prostředí. Že by se konečně i
plavuníkům v Jizerských horách začalo blýskat na lepší
časy?
ŠÍŘÍ SE K NÁM ­ SEZNAMTE SE, UVIDÍME JE ČASTĚJI
Šárka Mazánková, Jarmila Sýkorová
Řeč je od dvou příbuzných cizincích z říše rostlin, z čeledi
hvězdnicovitých, dříve v našich krajích nevídaných. Jeden
z nich, ten prozatím „pomalejší“, ale svým vzhledem zcela
jistě atraktivnější, se jmenuje starček úzkolistý (Senecio
inaequidens). Až 60 cm vysoký u báze dřevnatějící, žlutě
kvetoucí polokeř původem z jižní Afriky, se do západní
Evropy rozšířil s dovozem ovčí vlny koncem 19. století.
První nález u nás učinil Dr. Jehlík teprve v roce 1997
v Děčíně. V roce 2008 se uvádí výskyt na více než stovce
lokalit zejména ze středních Čech, nepoměrně méně se
10
vyskytuje i na jižní Moravě. V našem kraji byla dosud
známa pouze jedna lokalita u Harrachova, a to Na Mýtě
v nadmořské výšce 550 m n.m. Letos koncem října se
podařilo náhodným nálezem zjistit další dvě lokality
na Českolipsku: Svor a Okřešice. Obě mají společný
charakter, jedná se o krajnici silnice I. třídy. Právě tento typ
stanoviště je pro šíření starčku úzkolistého u nás typický.
Běžně se udává z okrajů dálnic a rychlostních komunikací a
ze železnice, do volné krajiny se zatím nešíří. Starček
úzkolistý kvete od června do listopadu a právě pozdním
AKTUÁLNĚ
oblastech. O deset let později už ho registrujeme i v našich
horách, přestože prozatím také jen v nižších, okrajových
částech. A zatím pouze na Frýdlantsku (Raspenava,
Hejnice), kde se šíří na pasekách a podobných lesních
světlinách. Snad roste i jinde v CHKO, jen o něm ještě
nevíme. V našem kraji byl druh už před několika lety zjištěn
na Hamersku a na Ještědském hřbetu ­ tady dokonce
v nadmořských výškách kolem 600 m. Jasný signál
i pro Jizerské hory.
starčkovec jestřábníkolistý (Erechtites hieraciifolius)
foto: J. Sýkorová
termínem květu na sebe spolehlivě upozorní. Zatím tedy jen
jednotliví jedinci, ale v sousedním Bavorsku a v Hesensku
jde o nepřehlédnutelnou samozvanou ozdobu krajnic
v období, kdy už kvete máloco jiného.
Druhým přivandrovalcem ze zámoří, tentokrát ze Severní
Ameriky, je starčkovec jestřábníkolistý (Erechtites
hieraciifolia). Upoutá spíše svojí robustností než čímkoliv
jiným. Vykvétá během léta nenápadnými světle žlutavými
úbory. Starčkovec je sice z území našeho státu znám
mnohem déle než jeho africký příbuzný, už od konce
19. století, ale až do přelomu tisíciletí byl zaznamenáván
spíše jen vzácně a výhradně v teplejších podhorských
starček úzkolistý (Senecio inaequidens)
foto: Š. Mazánková
MONITORING NÁVŠTĚVNOSTI V CHKO JIZERSKÉ HORY
Jiří Hušek ml.
Jizerské hory jsou pro své zachovalé přírodní prostředí a
polohu v blízkosti větších měst oblíbeným místem pro turis­
tiku, sport a rekreaci. Svým rozmanitým charakterem a smě­
sicí různých typů krajiny lákají Jizerky množství
návštěvníků. Jejich obliba vynikne především v období vr­
cholného léta a zimy, kdy se díky příznivému výškovému
profilu a množství cest s kvalitním povrchem stávají doslova
arénou pro vyznavače cyklistiky a lyžařského sportu. Vy­
soká návštěvnost je pro region přínosem v podobě zisku
ze služeb spojených s cestovním ruchem, lidé si navíc vy­
tvářejí pozitivní vztah k chráněné oblasti i přírodě obecně,
na druhou stranu může mít zvýšený pohyb osob ve vy­
braných lokalitách nepříznivý vliv na dochovaný stav pří­
rodního prostředí. Je tedy pochopitelné, že celou řadu
subjektů, které se podílejí na správě a využívání Jizerských
hor (obce, vlastníci pozemků, orgány ochrany přírody, zá­
jmová sdružení...), zajímají exaktní data o počtech ná­
vštěvníků v zájmovém území.
V uplynulých letech probíhal monitoring návštěvnosti
na území CHKO pouze ostrůvkovitě (funkční profily se na­
cházely například v Sedle Holubníku, u Josefodolské pře­
hrady či na Nové louce) a s ohledem na různé provozovatele
11
AKTUÁLNĚ
byl přístup k datům omezený a hůře přehledný. Když tedy
v letošním roce vypsala Agentura ochrany přírody a krajiny
ČR projekt, v jehož rámci měl být proveden srovnatelný
monitoring návštěvnosti vybraných profilů na území CHKO
Jizerské hory, přijali tuto iniciativu výše zmínění „hráči“
kladně.
Do vypsaného výběrového řízení se přihlásilo několik firem
s rozsáhlými zkušenostmi v oboru. Vítězem výběrového
řízení se stala Nadace Partnerství, která přišla s použitím
sčítačů s pyroelektrickým senzorem fungujícím na principu
rozlišení teploty lidského těla a okolního prostředí. V prů­
běhu srpna provedla firma instalaci jedenácti sčítačů
na Správou CHKO Jizerské hory předem vytipovaných
lokalitách tak, aby bylo dosaženo reprezentativních prů­
řezových výsledků v rámci zvoleného území. Sčítače, které
mají za úkol zachytit pohyb pěších, cyklistů a lyžařů, jsou
v současnosti umístěny v decentních dřevěných kůlech a
ve vyšších polohách v subtilních kovových sloupcích, které
díky možnosti nastavení výšky snímání zajistí fungování i
při vysoké sněhové pokrývce. Se sčítači se nyní můžete se­
tkat například při cestě na Lysé skály, na Viničné a Knížecí
cestě, Štolpišské a Jizerské silnici, u rašeliniště Na Čihadle,
na Černé hoře či u Karlovského mostu. Nezbývá než doufat,
že zařízení vydrží náročné klimatické podmínky, které
v Jizerských horách panují, nestanou se obětí vandalismu,
budou dlouho a přesně sloužit a poskytnou potřebná data.
Instalace snímačů
foto: J. Hušek ml.
EVROPSKY VÝZNAMNÁ LOKALITA RAŠELINIŠTĚ JIZERY
Šárka Mazánková
V rámci doplňování předmětů ochrany evropsky
významných lokalit proběhl v letních měsících průzkum
horního toku Jizery od soutoku s Krásným potokem
po soutok s Jagnięcym potokem. V tomto úseku se ověřoval
rozsah výskytu biotopu V4 A Makrofytní vegetace vodních
toků, porosty aktuálně přítomných vodních makrofytů.
Jedná se o druhově chudé porosty ponořených nebo
vzplývavých vodních rostlin kořenících ve dně. V klidných
úsecích horní Jizery s malým spádem a v meandrech se
poměrně hojně vyskytuje rdest alpský, vodní rostlina
s dvojím typem listů: se zaoblenými obvejčitými plovoucími
nad hladinou a s listy zašpičatělými ponořenými. V korytě
toku roste také vzplývavá bahenní rostlina zevar
jednoduchý, jejíž plody připomínají malé ježky stočené
do klubíčka. Méně často lze spatřit i hvězdoš jemně vlající
v proudu vody. Místa s kolísající hladinou osídluje tráva
s modrozeleným nádechem a jednostrannou přetrhovanou
latou zblochan vzplývavý. Existence většiny z uvedených
rostlin indikuje čisté, na živiny chudé vody. Hnědavé
12
zabarvení vody způsobují huminové látky, které se vyluhují
z rašelinišť. Na základě zjištěných skutečností, tedy zejména
míry zastoupení a reprezentativnosti biotopu ve zkoumaném
horním úseku Jizery, jsme doporučili rozšíření předmětu
ochrany v evropsky významné lokalitě Rašeliniště Jizery
horní tok Jizery
foto: Š. Mazánková
AKTUÁLNĚ
hvězdoš (Callitrichei)
foto: Š. Mazánková
o výše zmíněný biotop. V současnosti je v Evropsky
významné lokalitě Rašeliniště Jizery předmětem ochrany
14 naturových biotopů. Plošně nejvýznamnější lesy
zaujímají téměř 60% rozlohy území. Patří sem horské
třtinové smrčiny, podmáčené smrčiny, horské papratkové
smrčiny, rašelinné březiny, rašelinné smrčiny, vrchoviště
s klečí (Pinus mugo). Na většině bezlesých ploch převažují
rašelinná společenstva: otevřená vrchoviště, vrchovištní
meandry Jizery
brusinka (Vaccinium vitis)
foto: Š. Mazánková
šlenky, přechodová rašeliniště. Vegetaci náplavů tvoří
podhorské až horské smilkové trávníky s jalovcem i
bez jalovce. Mezi plošně nejméně zastoupené naturové
biotopy se zde řadí brusnicová vegetace skal a drolin,
štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin a horské
trojštětové louky.
Více informací o evropsky významných lokalitách najdete
na webových stránkách www.natura2000.cz.
foto: Š. Mazánková
13
AKTUÁLNĚ
DOUGLASKA ­ DŘEVINA ROKU 2014
Šárka Mazánková
porost douglasek u Vlastiboře
foto: Š. Mazánková
Šestnáctou dřevinou roku, kterou každoročně vyhlašují Lesy
České republiky, s.p., se letos stala douglaska.
V následujících řádcích si tuto lesnicky perspektivní dřevinu
přiblížíme i z jiných pohledů než lesnických, se zaměřením
na území Libereckého kraje. Přestože se již po řadu
desetiletí pěstuje v našich lesích, parcích i na plantážích
vánočních stromků, často vyvolává u lidí otázky: je to
jedle?, borovice? Za těmito rozpaky snad stojí fakt, že se
nejedná o domácí dřevinu. Za douglaskou rostoucí
v přirozeném prostředí bychom se museli vydat do Severní
Ameriky, kde roste ve společnosti dalších pro nás
šiška douglasky
14
foto: Š. Mazánková
exotických parkových dřevin jako je zerav obrovský, jedle
ojíněná, jedle obrovská aj.
Botanici řadí douglasku do čeledi borovicovité vedle
všeobecně známých rodů jedle, smrk, borovice, modřín,
nebo méně známých jako tsuga (jedlovec), cedr, pamodřín.
V některých starších atlasech ji možná najdete pod názvem
jedle Douglasova. Celkově se udává 7 druhů rodu douglaska
(Pseudotsuga), tři pocházejí ze Severní Ameriky, čtyři
ze západní Asie. V našich parcích a lesích postupně
zdomácňuje douglaska tisolistá. Členění tohoto druhu
na nižší taxonomické jednotky se liší zdroj od zdroje. Někde
se uvádí jediný druh douglaska tisolistá s dvěma varietami či
poddruhy: douglaska tisolistá pravá a douglaska tisolistá
sivá, jinde se rozlišují dva druhy (douglaska tisolistá a
douglaska sivá) ­ u nás se pěstují oba taxony.
Čím vás v lese douglaska upoutá? V první řadě si nejspíš
všimnete na zemi popadaných zvláštních šišek, jejichž
šupiny vystrkují troklanné jazýčky (tzv. podpůrné šupiny).
Od jedlí rozpoznáme větve douglasky podle zašpičatělých
pupenů (oproti zakulaceným pupenům u jedlí). U starších
stromů upoutá hluboce rozpraskaná korkovitá borka, díky
níž douglasky odolávají požárům, a nezvykle mohutný
vzrůst. Není divu, vždyť po sekvojích a sekvojovcích jde
o třetí nejvyšší stromy světa, které ve své domovině
ENVIROMENTÁLNÍ VÝCHOVA
dorůstají až 100 m. I v Čechách je výškovým rekordmanem
právě douglaska. Ta nejvyšší známá roste v našem kraji
v lesním porostu u Vlastiboře na Jablonecku a její výška činí
64 m. V roce 1876 sem tehdejší lesní správce vysadil
v rámci návarovského panství na 3000 sazenic. Dnes se
průměrná výška porostu u Vlastiboře pohybuje okolo 50 m,
přičemž jedinců přes 60 m je zde více. Porost unikátní
minimálně ve středoevropském měřítku se nachází ve svahu
nad řekou Kamenicí. S douglaskami se v porostu setkáme
i jinde v okolí, např. při soutoku Zlatníku a Kamenice.
Při pohledu shora ze skalní vyhlídky je prozradí lehce
stříbřitá barva koruny, ovšem procházka porostem velikánů
mezi mohutným sloupovím kmenů se dá bez nadsázky
přirovnat k návštěvě gotické katedrály.
Z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny se
na douglasku pohlíží jako na geograficky nepůvodní
dřevinu. K jejímu záměrnému rozšiřování se vyžaduje
souhlas orgánu ochrany přírody. Nejčastěji se v praxi řeší
v rámci povolovacího procesu při schvalování lesních
hospodářských plánů. Douglasky neznamenají pro naše lesní
ekosystémy vážný problém jako např. borovice vejmutovka,
jejíž opad neprodyšně pokryje půdní povrch v okolí stromu
a udusí veškeré bylinné patro. V podrostu douglasek naopak
dál koexistují byliny typické pro původní porost (v případě
vlastibořského porostu druhy acidofilních bučin). Její
záměrné zavádění do chráněných území a přirozených
lesních ekosystémů však není žádoucí. I jinde se doporučuje
pro nezažehnané nebezpečí možné invazibility důvody
k výsadbě pečlivě vyhodnotit.
Díky mohutnému vzrůstu a estetickým hodnotám se několik
douglasek dostalo i mezi památné stromy. Ústřední seznam
ochrany přírody eviduje celkem 14 památných douglasek
(jednotlivých stromů i součást skupiny památných stromů)
v rámci celé republiky. V Libereckém kraji vyhlásil Okresní
úřad Česká Lípa v roce 1998 za památnou douglasku
v Provodíně. Douglasky figurují i na seznamu druhů dřevin
i ve skupině památných stromů Arboretum Bukovina.
K památné douglasce, která vévodí jihozápadnímu svahu
Dlouhého vrchu v Horním Provodíně, se váže poměrně
významná historická událost. Na počest utajované a
u habsburského dvora nelibě trpěné svatby arcivévody
Ferdinanda s hraběnkou Chotkovou 1.7.1900 v Zákupech
vysadili myslivci v kraji několik douglasek. Jednou z nich je
ta provodínská, která roste u bývalé hájovny. Další mohla
být i douglaska obdobného stáří, která rostla u bývalé
hájovny v Novině u Kryštofova Údolí, ale tuto informaci se
nepodařilo ověřit. Bez zajímavosti ale není vazba tohoto
místa k významné osobnosti našeho kraje páteru Miloši
Rabanovi, který od roku 1990 působil jako farář ve farnosti
Raspenava a administrátor excurrendo farností Hejnice a
Mníšek u Liberce. Právě zde, v hájovně pod douglaskou,
se v rodině lesního inženýra narodil.
Kromě lesnictví, kde se jeví jako nadějná dřevina díky
vysokým přírůstům, nachází douglaska uplatnění
i v sadovnictví. V Libereckém kraji se s ní setkáme v mnoha
zámeckých parcích (Sychrov, Zákupy, Doksy), arboretech
(Bukovina) i zahradách, v lesích pak např. u Jindřichovic
pod Smrkem, na Pekelském vrchu u Raspenavy a hlavně
v okolí již zmíněného Návarova. Pro její mohutný vzrůst je
však zapotřebí velmi pečlivě zvážit umístění stromů. Své
o tom určitě vědí obyvatelé sídliště Na Olešce v Semilech,
kam si v minulosti douglasky vysadili přímo pod okna
bytových domů. Časem se ukázalo stínění mohutnými
korunami pro většinu obyvatel jako hůře snesitelné.
To postupně vedlo k neestetickým úpravám korun,
odstraňování terminálů, až se přes kácení ob jednoho jedince
došlo k celkové rekonstrukci zeleně. Ta by měla proběhnout
v nejbližších měsících za finanční spoluúčasti Operačního
programu Životní prostředí.
Ve své domovině nachází douglaska univerzální uplatnění
ve stavebnictví, nábytkářství i jako kvalitní palivo.
Obchodně se pro dřevo užívá názvu oregonská borovice.
Z kůry se získává světle hnědé barvivo, používá se k výrobě
hnojiv, lze jí nahradit korek. Rostlina má insekticidní
vlastnosti. Širokému využití se těší i pryskyřice (lepidla,
mýdla, kosmetika, těsnící materiál na lodích). Domorodé
indiánské kmeny v Severní Americe využívají
douglaska u Návarova
foto: Š. Mazánková
15
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
antiseptických účinků pryskyřice k léčbě ran, popálenin,
kožních onemocnění, kašle. Pryskyřici lze také žvýkat
při bolestech v krku. Mladé výhonky se dávají do špičky bot
na potlačení pocení. Využití douglasky u nás zatím není
příliš široké, naši zpracovatelé dřeva se s ní setkávají jen
zřídka. Zatím vstoupila do povědomí lidí jako celkem
trvanlivý vánoční stromeček vonící po citrusech nebo
ozdobný klest na výrobu adventních věnců. Lze pořídit
i éterický olej využívaný v aromaterapii při nachlazení a
jako antidepresivum. Posledně jmenovaný účinek přijde
vhod zvláště v nastávajícím předvánočním shonu. Kýženého
efektu dosáhnete zvláště ve spojení s častými procházkami
po lesích (nejen douglaskových) :­).
PÁCHNÍK HNĚDÝ
Richard Čtvrtečka
Páchník hnědý (Osmoderma barnabita) je brouk z čeledi
zlatohlávkovitých, který žije ve starých, alespoň z části
osluněných listnatých stromech, především v dubech a
lípách. Osídluje zde dutiny ve kmenech a velkých větvích,
kde se živí rozpadajícím se dřevem. Larvy se vyvíjejí
nejméně tři roky v trouchu dutin, kde se zároveň i kuklí.
Dospělí jedinci se objevují od května do září, aktivují
ve večerních hodinách a v noci, dutinu však opouštějí jen
výjimečně. Jejich letová aktivita je nízká, navíc jsou schopni
létat jen na krátké vzdálenosti.
Páchník se vyskytuje od západní Evropy až po Dálný
východ a u nás, podobně jako v řadě dalších evropských
zemí, požívá legislativní ochrany. Ta se vztahuje ke druhu
Osmoderma eremita, který byl však v roce 2007 taxonomy
strom s dutinou po odlomené větvi,
místo nálezu páchníka
16
foto: R. Čtvrtečka
samec páchníka
foto: R. Čtvrtečka
rozdělen na čtyři druhy, osídlující ve většině případů i
odlišný areál. V České republice, stejně jako v celé východní
Evropě, žije Osmoderma barnabita, další tři druhy se pak
vyskytují v jižní jihovýchodní, západní a severní Evropě.
Přejmenování páchníka však nemá na jeho postavení
v legislativě žádný vliv.
U nás páchník žije především v teplých oblastech, např.
v Polabí, Poodří, jižních Čechách, na jižní a střední Moravě.
V Libereckém kraji je aktuální výskyt znám pouze z dubo­
lipové aleje v Zahrádkách u České Lípy a z lipové aleje
ve Stvolínkách. S největší pravděpodobností však žije
i na řadě jiných míst, jako například na Českodubsku nebo
Českolipsku, většina údajů ale není aktuální. Historické
nálezy nemusí nutně znamenat, že bychom tam páchníka
našli i dnes. Stromy, které vyhledává, rostou především
v historických parcích, ve starých alejích nebo zahradách.
Jednotlivé stromy a jejich shluky však jen vzácně dokážou
udržet dostatečně silnou a početnou populaci, která by byla
dlouhodobě životaschopná. Pro její udržení je třeba, aby se
v doletové vzdálenosti páchníka nacházely další stromy
vhodné k osídlení poté, co jednotlivé populace vymřou
zánikem „mateřského“ stromu. Proto je páchník
charakteristický nerovnoměrným a silně ostrůvkovitým
výskytem. Další biotopy, ve kterých dříve páchník žil,
tj. listnaté pastevní lesy, kde nebyla nouze o solitéry
v nezapojeném porostu, a vrbovny, dnes již téměř neexistují.
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
Ačkoli největší samci dosahují velikosti téměř 4 cm, kvůli
jejich skrytému způsobu života není příliš velká šance, že
se vám páchníka podaří spatřit. Prohlédnete­li si dutinu a
trouch, jeho dřívější výskyt prozradí zbytky chitinového
skeletu nebo válcovitého trusu, výskyt aktuální pak až 10 cm
dlouhé bílé larvy nebo kukly. Poté, co byl švédskými vědci
identifikován páchníkův sexuální feromon, dá se
k monitoringu použít i dalších metod. Je například možné
navnadit feromonem nárazové lapáky a zavěsit je ke kmeni
vyhlédnutého stromu nebo instalovat padací past
s feromonem přímo do dutiny. Podle zkušeností je ale odezva
samiček páchníka na tento způsob monitoringu malá.
Většinou zjistíme, zda na konkrétní lokalitě tito brouci žijí,
o jejich početnosti se ale mnoho nedozvíme. Jako
nejspolehlivější se v současné době jeví detekce přítomnosti
feromonu ve zkoumané dutině. Principem této metody je
nasávání vzduchu z dutiny stromu přes filtr z dřevěného uhlí,
následné vymytí filtru v acetonu, zkoncentrování vzorku
v dusíkové atmosféře a jeho analýza na plynovém
chromatografu. Pro ty, kdo potřebné vybavení postrádají, se
nabízí ještě jeden náhodně objevený způsob biomonitoringu
– páchníci výborně reagují na košili provoněnou zbytky
feromonu z předešlého dne.
Dutiny stromů jsou osídleny celou řadou dalších druhů
živočichů, včetně kovaříka Elater ferrugineus, rovněž
legislativně chráněného. Jeho larvy jsou dravé a živí se mimo
jiné i larvami páchníka. Kovaříkům zjevně připadají tučné
larvy páchníka jako ideální zdroj výživy pro jejich
potomstvo, protože reagují na feromon pozitivně a
v takovýchto dutinách se shromažďují.
Páchník je snad jediným hmyzím druhem naší fauny, který
nabízí čichovým buňkám neobvyklé a zároveň snad
i příjemné vjemy. Ačkoli české jméno v sobě nese informaci
přesně opačnou, je na vás, čtenářích, jestli oné látce
vylučované samci páchníka přiznáte statut zásadní
parfémové ingredience nebo budete přemítat o podivných
preferencích samiček. Otevřete­li totiž přiložený pytlík,
ucítíte gama­dekalakton, samčí sexuální feromon. Tato látka
je také hojně přítomna ve zrajícím ovoci a její vůně prý
nejvíce připomíná broskvové aroma nebo snad i švestky,
usuzujíc dle jména páchníka ve francouzštině (pique prune).
Jakou vůni ucítíte vy?
NOVÁ PRAVIDLA KÁCENÍ DŘEVIN ROSTOUCÍCH MIMO LES
Tomáš Korytář
Od 1. listopadu 2014 platí nová pravidla pro kácení dřevin
rostoucích mimo les. Od tohoto data totiž nabyla účinnosti
vyhláška č. 222/2014 Sb., která novelizuje vyhlášku
č. 189/2013 Sb. Tato pro mnohé kontroverzní vyhláška
platila od léta 2013 a umožňovala bez povolení kácet stromy
na zahradách (zahrada byla vyhláškou definována jako
stavebně oplocený a veřejnosti nepřístupný pozemek
u rodinného nebo bytového domu). Vyhláška č. 189/2013
Sb. byla kritizována mnohými právníky i nevládními
organizacemi zabývajícími se ochranou přírody, a to právě
pro onen pojem zahrada, jehož nejasná definice v praxi
znamenala mnoho nedorozumění a sporů. A po pravdě
řečeno, dosti diskriminačně rozděloval právo kácet bez
povolení dřeviny mezi vlastníky oněch zahrad a vlastníky
ostatních pozemků. Např. toto právo neměli vlastníci
„zahrad“ u rekreačních chat a chalup, provozoven, penzionů
a podobně.
Nová právní úprava by do značně zmatené situace měla
vnést pořádek, i když přiznejme, bude chvíli trvat, než se
pravidla zcela zažijí. Je nutné říci, že pravidla se zpřísnila
ve prospěch dřevin a je jasné, že k nelibosti mnoha lidí.
Dřeviny a jejich kácení se staly po řadě větrných bouřích
(vzpomeňme na Kyrilla či Emu) a, bohužel, i po několika
tragických událostech celospolečenským tématem a
vzbuzují dosti vášnivé diskuze a reakce. Stromy však plní
mnoho ekologických i společenských funkcí, které jsou
významné a nenahraditelné. Společenskými funkcemi
dřeviny rozumíme takové, kterými dřeviny ovlivňují životní
prostředí člověka, jako je snižování prašnosti, tlumení hluku
či zlepšování mikroklimatu. Patří mezi ně také funkce
estetická, včetně působení dřevin na krajinný ráz a ráz
urbanizovaného prostředí. Dřeviny samozřejmě ovlivňují
pozitivně vodní režim či tlumí teplotní extrémy v místě a
představují biotop pro celou řadu živočichů i rostlin atd.
Jejich ochrana, jak ji definuje zákon o ochraně přírody a
krajiny (č. 114/1992 Sb.), je veřejným zájmem.
Samozřejmě nelze stromy chránit za každou cenu. Tam, kde
představují bezpečnostní riziko, je potřeba přistoupit často i
17
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
Stromy v krajině plní mnoho funkcí
(majestátní borovice lesní u Raspenavy)
foto: T. Korytář
k jejich odstranění. Ale o tom, zda strom je nebezpečný, by
měl rozhodnout příslušný orgán ochrany přírody a to vždy po
vyhodnocení funkčního a estetického významu dřeviny.
A jak je to tedy dnes s kácením stromů?
■ Od 1. listopadu 2014 je nutné žádat příslušný obecní
úřad o povolení ke kácení pro veškeré dřeviny o obvodu
větším než 80 cm a pro kácení zapojených porostů dřevin
(keřové porosty, souvislé porosty mladých náletových
dřevin), pokud jejich celková plocha přesahuje 40 m2.
■ Výjimku tvoří ovocné dřeviny. Ty lze kácet bez
povolení, ale pouze pokud rostou na pozemcích v
zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí
jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří
nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
To zda ovocná dřevina podléhá povolení či nikoliv, lze
jednoduše ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí
na veřejně přístupném webu nahlizenidokn.cuzk.cz či
jednoduchým dotazem na obecním úřadě. Byla tak
odstraněna nejasná podmínka přístupnosti a oplocení
pozemku a stejně tak již nezáleží na tom, u jakého objektu
ovocná dřevina roste.
■ Pozor. Kácení stromů rostoucích jako součást
stromořadí nebo významného krajinného prvku, podléhá
povolení vždy, bez ohledu na velikost stromů.
Stromořadím se rozumí souvislá řada nejméně deseti stromů
s pravidelnými rozestupy. Chybí­li v některém úseku
18
souvislé řady nejméně deseti stromů některý strom, je i tento
úsek považován za součást stromořadí. Za stromořadí se
nepovažují stromy rostoucí v ovocných sadech, školkách a
plantážích dřevin. To znamená, že pokud bude někdo chtít
kácet ovocné stromy, které rostou v alejích podél cest, je
potřeba povolení příslušného orgánu ochrany přírody.
Významným krajinným prvkem jsou ze zákona vodní toky
a rybníky i se svým břehovým porostem, dále údolní niva a
rašeliniště včetně všech dřevin v nich rostoucích. Dále může
být jako významný krajinný prvek (VKP) vyhlášena
(zaregistrována) cenná část přírody např. park, stará zahrada,
skupina stromů, alej, mokřadní louka a podobně. Na území
CHKO Jizerské hory se však tyto registrované VKP
nenacházejí.
■ Ke kácení dřevin, které jsou součástí VKP je nutné
závazné stanovisko (rozhodnutí) Správy CHKO Jizerské
hory (mimo území CHKO JH pak příslušného orgánu
ochrany přírody, kterým je obecní úřad obce s rozšířenou
působností) o zásahu do VKP dle ust. § 4 odst. (2) zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
■ Ke kácení dřevin, které se významně podílí na utváření
krajinného rázu lokality, např. solitérní stromy a jejich
skupiny na pohledově exponovaných místech, skupiny
stromů na mezích a kamenicích, aleje a podobně, je
potřeba souhlas Správy CHKO Jizerské hory (mimo
území CHKO JH pak příslušného orgánu ochrany přírody,
kterým je obecní úřad obce s rozšířenou působností), se
zásahem do krajinného rázu podle ust. § 12 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
Je nutné upozornit, že ani při kácení dřevin, na které není
třeba povolení, nesmíme porušit jiná ustanovení zákona. Jak
již bylo uvedeno, stromy jsou biotopem živočichů,
především brouků, ptáků, netopýrů a jiných drobných savců.
Při kácení je potřeba na toto pamatovat a minimálně
dodržovat kácení v tzv. mimovegetační době přibližně
od 1. 11. do 31. 3. V tuto dobu např. ptáci nehnízdí a stromy
jsou bez listí a je relativně jednoduché se přesvědčit o tom,
zda jsou na stromě dutiny, ve kterých by mohly být schováni
netopýři či veverky (zvláště chráněné druhy zvířat!).
Netopýři využívají stromy nejčastěji na jaře a na podzim
pro přechodné úkryty a v létě pro letní kolonie. V zimě pak
pro zimování využívají pouze stromy s velkými dutinami,
které nepromrzají. To bývá pouze u velkých starých stromů,
se kterými se setkáte výjimečně.
U veverek se první mláďata objevují v hnízdech v dutinách
stromů již během února a poslední až v srpnu, přičemž se
osamostatňují až po 8 týdnech. Pokud budete kácet strom
v období od listopadu do konce ledna, samozřejmě
po zmíněné kontrole, budete mít největší jistotu, že
nezasáhnete do života žádného z chráněných živočichů.
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
Když už je nezbytné strom kácet, není přece tak složité
dodržet pár pravidel, abychom umožnili existenci i ostatním
obyvatelům přírody a zbytečně je neohrozili na životě.
Ovocný strom zasluhující ochranu (planá jabloň na Mariánské hoře)
Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti o tom, zda a kdy
strom kácet, neváhejte kontaktovat pracovníky Správy
CHKO Jizerské hory.
foto: T. Korytář
STRÁŽCI PŘÍRODY V JIZERSKÝCH HORÁCH
Tomáš Korytář
Trocha historie
Stráž ochrany přírody v oblasti Jizerských hor vznikla
zhruba v roce 1963, kdy se v Jablonci nad Nisou ustanovily
první aktivy dobrovolných ochránců přírody pod vedením
tamního okresního konzervátora ochrany přírody Vladimíra
Lánského (blíže o něm v článku „Vzpomínka na Vladimíra
Lánského“ na str. .....). V Liberci pak vznikly aktivy
o několik let později a vedl je Miloslav Nevrlý. Skupinu
jabloneckých dobrovolných ochránců zastřešoval a finančně
zajišťoval odbor kultury Okresního národního výboru
v Jablonci nad Nisou. Z původních několika členů se
členská základna postupně rozrostla až na padesát
dobrovolníků. Do náplně jejich činnosti spadaly služby
pro městský a místní národní výbory, kdy působili jako tzv.
zpravodajové pro obce. Dobrovolní ochránci posuzovali
např. žádosti o kácení stromů, evidovali význačnou
mimolesní zeleň, výskyt vzácných a chráněných druhů,
negativní zásahy způsobené lidskou činností a změny
v terénu. V Jizerských horách se členové ochranářského
aktivu podíleli také na vyznačení hranic tehdy
vyhlašovaných rezervací.
Po vyhlášení CHKO Jizerské hory v roce 1968 řídila činnost
strážců už Správa CHKO. Území hor bylo rozděleno do šesti
obvodů (po třech v jabloneckém a libereckém okrese),
ve kterých strážci působili. Byly jim stanoveny základní
povinnosti, mezi něž patřilo držení služeb a odpracování
brigádnických hodin. Dobrovolní strážci se průběžně
podíleli na údržbě značení CHKO i maloplošných
chráněných území, budování a udržování naučných stezek,
účastnili se rovněž záchranných pracích při zavalení
vodotečí v rezervacích padlými kmeny. Dále prováděli
každoroční měření sněhové pokrývky v určených lokalitách,
odběry vzorků sněhu a půdních vzorků z určených lokalit
pro chemické rozbory. Běžně se zabezpečoval sběr semen a
plodů (bříza, jeřáb, kleč…), odběr materiálu pro vegetativní
množení smrku, vyžínání a vytrhávání buřeně na Černé
19
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
Strážní oddíl nastoupen na brigádu (začátek osmdesátých let). Šestý z leva, v kloboučku a usměvavý,
dodnes aktivní člen Stráže přírody Sváťa Štěpnička
hoře. K největším počinům dobrovolných strážců patřilo
zřízení (a později údržba a rekonstrukce) naučné stezky
Bukovec ­ Jizerka (1971), vybudování vyhlídky Na Čihadle
(listopad 1976), čištění řečiště Blatného potoka a hraničního
transektu na okraji NPR Rašeliniště Jizery (srpen 1981).
Z dalších větších akcí lze uvést údržbu a opravu objektu
muzea na Kristiánově (včetně nového pokrytí střechy), první
opravy plotu a základní údržbu kristiánovského hřbitova i
účast při výstavbě terénní stanice Tomanka Správy CHKO
JH na Mariánskohorských boudách (kolaudováno 1978).
Strážci přírody se zapojovali i do sportovních akcí, při
Jizerské padesátce např. pomáhali při prošlapávání stopy
závodu a asistovali na průjezdních kontrolách.
Významný posun přinesl vývoj společnosti po listopadu
1989. Počet členů ochranářského strážního aktivu se výrazně
snížil, ať už kvůli nedostatku času z důvodu zaměstnání či
podnikání nebo z důvodu přibývajícího věku. Řada strážců se
zapojila do aktivit nově vzniklých neziskových organizací,
např. ZO ČSOP nebo Jizersko­ještědského horského spolku.
Významnou redukci počtu strážců přineslo i schválení
zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který
stanovuje v ust. § 81 požadavky, které musí uchazeč
o strážce přírody splnit, např. věk nejméně 21 let, právní
bezúhonnost, zdravotní a právní způsobilost, ale především
nutnost podstoupit kvalifikační zkoušky ze znalosti práv a
povinností stráže a znalost souvisejících předpisů ­
20
foto: T. Korytář
přestupkového zákona, prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. a
další. To však představovalo pro velkou část dobrovolných
ochránců přílišnou byrokratickou zátěž a znamenalo
v konečném důsledku velmi výrazný pokles členské
základny. K těm „skalním“, kteří pamatují perné začátky a
stále zůstávají platnými oporami, se řadí bývalí vedoucí
strážních obvodů Jan Škoda a Petr Forman.
Jak je to dnes?
Na území CHKO Jizerské hory řídí a koordinuje činnost
zpravodajů a strážců přírody Správa CHKO Jizerské hory,
která také ustanovuje nové strážce. V souladu se světovým
trendem plní dnes strážci přírody především informační a
výchovnou roli. Jejich hlavními úkoly je tedy poskytnout
návštěvníkům hor potřebné informace o území, o tom, proč
je chráněné, kde lze vidět zajímavé věci, ale také o tom, kam
je vstup zakázán a jaká další pravidla je potřeba v horách
dodržovat, aby nedošlo k poškození přírodního prostředí
nebo třeba k rušení vzácných živočichů, např. tetřívka
obecného. K represím, tj. k potrestání provinilců
za nedodržení pravidel blokovou pokutou nebo předvolání
ke správnímu řízení, obvykle přistupuje strážce přírody jen
ve zvláště závažných případech, např. při prokázaném ničení
přírodního prostředí či v případech opakování přestupku.
V současné době se činnost strážců zaměřuje především
na strážní a kontrolní činnost v oblastech s velkým pohybem
návštěvníků. Tradiční problém představuje vjezd automobilů
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
do atraktivních (především lesních) lokalit CHKO
bez patřičného povolení. Rozšiřují se bohužel také řady tzv.
černých jezdců na čtyřkolkách a terénní motorkách, v zimě
pak na sněžných skútrech. S rozvojem cyklistiky a lyžařské
turistiky a dalších outdoorových aktivit v Jizerských horách
roste počet nepovolených vjezdů a vstupů do přírodních
rezervací. Strážci přírody mají bohužel dost omezené
možnosti (zastavit terénní motorku vlastním tělem opravdu
nejde), ale v těchto případech často spolupracují s policií.
Strážci se také osvědčují v období dozrávání lesních plodů,
hlavně borůvek, kdy do Jizerských hor míří celé zástupy
sběračů (především z Polska, ale i skupiny sociálně slabších
spoluobčanů, kteří si chtějí sběrem přivydělat). jejich
hlavním úkolem je zabránit ničení borůvčí v přírodních
rezervacích, kam je vstup mimo značené cesty zakázán.
Podle svých osobních odborných znalostí se jednotlivci
zapojují i do monitoringu zvláště chráněných živočichů a
rostlin.
Významné posílení postavení stráže přinesla v roce 2000
novela zákona č. 114/1992 Sb., na jejímž základě došlo i
ke změně trestního zákona. Podle současné úpravy jsou řádně
ustanovení členové stráže přírody úředními osobami (do roku
2009 veřejný činitel) a požívají tedy adekvátní ochrany.
Jaký by měl strážce přírody být?
Strážce by měl:
• výborně znát území, ve kterém se pohybuje
• disponovat znalostmi o místní fauně a flóře
• vždy turistovi podat informace nebo pomocnou ruku
• pozorovat, mapovat chráněné druhy a pohyb návštěvníků
• dozorovat dodržování ochranných podmínek rezervací
• pravidelně se vzdělávat, rozvíjet své odborné znalosti
Kontrola PR Prales Jizery v době vrcholu borůvkářské sezóny
• vystupovat vždy slušně a profesionálně
• vždy by měl být při své strážní službě označen služebním
odznakem a prokázat se platným průkazem stráže přírody
Jaká má strážce přírody práva?
Strážci přírody
• mají právo zjišťovat totožnost osob
• mají právo zadržet toho, kdo poškozuje přírodu a odevzdat
ho Policii ČR
• ukládají blokové pokuty za přestupky
Pokud byste měli zájem rozšířit řady stráže přírody CHKO
Jizerské hory, jste vítáni. A není nutné se hned „šprtat“
zákony. Je možné postupně se seznámit s děním okolo stráže
a CHKO Jizerské hory a stát se třeba pro začátek
zpravodajem či jen příznivcem. Členové stráže se dozvídají
o aktuálním dění prostřednictvím internetu a také léty
prověřeným způsobem při pravidelně konaných měsíčních
schůzkách na Správě CHKO JH. Na nich probíhá také
vzdělávání prostřednictvím přednášek a školení. Další formu
získávání profesních znalostí představují nejen každoročně
pořádané různě zaměřené exkurze, ale např. i účast strážců
na pravidelném sčítání tetřívků obecných a sýců rousných.
Pravidelná setkání i se strážci z jiných chráněných krajinných
oblastí České republiky jsou důležitá pro výměnu zkušeností
a koordinaci řady postupů i vzdělávání.
Nutno zdůraznit, že povinnosti vyplývající ze členství
ve stráži ochrany přírody jsou hodnoceny jako čistě
dobrovolná činnost a že finanční a materiální podpora
ze strany státu, resp. Agentury ochrany přírody a krajiny ČR,
je víceméně symbolická. Ale strážce přírody přispívá
k ochraně cenných lokalit a druhů (může aktivně zasahovat
foto: T. Korytář
21
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
proti devastaci přírody přímo v terénu) a předává vztah
k těmto přírodním fenoménům a k horám jako takovým i
ostatním lidem. A to není rozhodně málo!
Pokud potkáte v Jizerských horách muže a ženy označené na
rameni košile nášivkou „strážce přírody“, věřte, že nejde
o příslušníky žádného „zeleného gestapa“, ale o lidi, kteří
mají Jizerky opravdu rádi a kteří Vám rádi poskytnou radu i
pomoc.
VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA LÁNSKÉHO
Petr Forman
Vladimír Lánský (* 1924 ­ † srpen 2014) působil
od šedesátých let jako okresní konzervátor ochrany přírody
v Jablonci nad Nisou. Pro vysvětlení mladším je nutné uvést,
že se jednalo o dobrovolnou funkci, řízenou odborem kultury
okresního národního výboru. Vladimír Lánský zorganizoval
a řídil aktiv dobrovolných pracovníků ochrany přírody. Ten
měl původně mezi lety 1963 a 1964 asi deset členů, později
až přes padesát lidí. Tito lidé byli ochotni, bez nároku na
odměnu, se podílet na ochranářské činnosti prací v terénu,
činností v obcích, evidencí a v rámci možností i ochranou
významných krajinných prvků a zeleně a obecně živé
i neživé přírody v rámci celého okresu. Tedy od Jizerských
hor po Maloskalsko. Ještě před ofociálním ustavením aktivu
dobrovolných ochranářů mne do společnosti zájemců
o přírodu a její ochranu pozval a uvedl dobrý známý – lesník
na ředitelství tehdejšího jabloneckého lesního závodu
ing. L. Novák. Seznámil jsem se tak s panem Lánským
(a také se Sigfriedem Weissem, s K. Lutzem, s panem
dr. Šolcem). Kontakty a spolupráce s pracovníky Státního
ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze i
Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí
nad Labem umožnily pořádání seminářů a školení členů
aktivu. To vše také díky podpoře a pochopení inspektorky
paní Scheybalové a ekonomky paní Broulové z odboru
kultury ONV v Jablonci nad Nisou.
Prosazování zájmů ochrany přírody a krajiny nebylo vždy
bez problémů, protože v hlavách některých veřejných a
politických činitelů byly ještě kouřící komíny, rozorané meze
a zrušené remízky symbolem pokroku a budování a
ochranářské snahy a případná omezení vcelku nežádoucí.
Zde se pak samozřejmě nejvíce uplatňovaly diplomatické i
organizační schopnosti Vladimíra Lánského, ale také odvaha
nést důsledky neshod a nevůle.
Když v roce 1965 byla v Jizerských horách vyhlášena zhruba
dvacítka státních přírodních rezervací, byly předpisově a
rychle vyznačeny a označeny jejich hranice. Zpočátku
pomáhala s touto činností horská služba, dále už to byla
práce dobrovolných ochranářů, v jablonecké části právě
pod vedením Vladimíra Lánského, libereckou část zajišťoval
dr. M. Nevrlý se svými mladými spolupracovníky a
nadšenci.. Rozsah a počet vyhlášených rezervací, ale podle
vyjádření Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody
i akceschopnost aktivu dobrovolných ochranářů přispěly
22
k rozhodnutí o vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské
hory k 1. 1. 1968. Členové aktivu, později členové strážních
obvodů CHKO Jizerské hory, byli metodicky řízeni Správou
CHKO. Materiální zajištění a částečně organizace činnosti
vycházely z „okresů“ a tak se nadále uplatňoval podíl
působení okresního konzervátora ochrany přírody.
Důkladnost a důslednost v přípravě, zajištění i v konečném
provedení prací považoval Vladimír za samozřejmost.
Požadovaná preciznost se někdy dala prakticky uplatnit a
dodržet jen obtížně, takže i přátelská spolupráce nebyla vždy
docela „bez mráčku“.
Na ochranářských akcích se podílel nejen jako řídící činitel a
organizátor. Vzpomínám na malého modrého Fiata 600,
s nímž Vladimír přepravoval účastníky brigád z Jablonce
(případně i z Tanvaldu nebo Desné) na Jizerku nebo jinam.
A také na kontrolní a zásobovací („Vladimíre, asi nám
nebudou stačit hřebíky...“) pojíždění pana Lánského na kole
mezi pracovními skupinami v prostoru Jizerky. Byl to tehdy
levný a fungující dispečink (mobily nebyly). Mimochodem,
cyklista byl tenkrát na Jizerce ojedinělý jev. Kromě
Vladimíra se n akole v této lokalitě vyskytoval ještě Gustav
Ginzel a lesník – důchodce a správce budov František Kout.
Rád bych na tomto místě ještě připomněl významné
ochranářské či vlastivědné akce, na kterých se pan Lánský,
už nějakou desítku let i pro mne prostě Vladimír, zapsal a
zapojil jako iniciátor nebo organizátor, ale i jako manuálně
pracující člen party. Většina z těchto akcí má přesah i
do současnosti. Jde o vybudování stanice ochrany přírody
v budově, přesněji na půdě bývalé školy na Jizerce a o řadu
let později o převedení celého objektu na ochranářskou
organizaci (Český svaz ochránců přírody). Dále vybudování
naučné stezky Bukovec ­ Jizerka a její první oprava a úprava,
rekonstrukce Památníku sklářství na Kristiánově koncem
80tých let minulého století a o mnoho let dříve podíl
na záchraně objektu „Liščí boudy“ zásluhou Muzea skla a
bižuterie v Jablonci v roce 1964, s pracovním nasazením
členů horské služby.
Paměť a osobní zkušenost a vztah jsou ošemetné věci a
půlstoletí dost dlouhá doba. Nemohu tedy ručit za úplnost a
stoprocentní přesnost napsaného, ale myslím si, že Vladimír
Lánský si zaslouží naši vzpomínku, neboť velmi významně
přispěl k ochraně přírody v Jizerských horách.
SERIÁLY
Ohrožené druhy rostlin (17)
JIZERSKÉ PRSTNATCE (ROD DACTYLORHIZA)
Jarmila Sýkorová
Mimořádně bohatá populace prstnatce májového na mokřadu nedaleko kostelíka v Tesařově je důvodem pro vyhlášení
nové přírodní památky v CHKO Jizerské hory
foto: J. Sýkorová
Říkáme jim dosti zjednodušeně orchideje. Možná si pod tím
názvem představíte spíše ty tropické, které známe
z výkladních skříní květinářství nebo z botanických zahrad.
Ve srovnání s nimi se druhy z naší přírody mohou jevit jako
chudí příbuzní, to ale jen dokud si je neprohlédneme patřičně
zblízka. Pak se ukáže, že přinejmenším tvarem a zdobností
květů, když už ne jejich velikostí, si s nádherou těch
tropických až tak nezadají. V případě prstnatců nadto upoutá
i zvláštní barevnost listů, tak netypická na naše domácí
poměry.
Prstnatce patří do vývojově mladé skupiny rostlin
jednoděložných, v jejich rámci pak, jak už jme naznačili
v úvodu, do čeledi vstavačovitých (Orchidaceae). Ta je jako
celek přísně chráněna mezinárodní úmluvou CITES.
Jizerskohorské druhy, které Vám tentokrát představíme, řadí
vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. „jen“ do kategorie rostlin
ohrožených (stejně jako příbuzný vemeník zelenavý nebo
Z celkem devíti v ČR rozlišovaných druhů prstnatců
(nepočítáme­li poddruhy a křížence) patří do květeny
Jizerských hor dva. Prstnatec májový a prstnatec Fuchsův.
Poněkud hojnější z nich je prstnatec májový (Dactylorhiza
pětiprstku žežulník, s nimiž jste se už před časem v této
rubrice mohli seznámit).
válcovitý klas, složený z tmavočervených až nachových
květů, zdobených nevýraznou tmavší kresbou. V populaci se
majalis), resp. jeho poddruh „pravý“ (druhý z ČR uváděný
poddruh „rašelinný“ v našich končinách nemáme). Jedná se
o vytrvalou, za květu obvykle 20 až 30 cm vysokou bylinu.
Ve vyšším porostu se ale dokáže vytáhnout i nad 0,5 m! Má
dosti silnou, dutou (a tedy smáčknutelnou) lodyhu, porostlou
široce eliptickými až kopinatými listy. Obvykle bývají hustě
tmavě skvrnité, u některých rostlin může být skvrnitost ale
nevýrazná až téměř neznatelná. Proto se na ni při určování
rostlin nemůžeme spoléhat. Jistější je tvar listů: ty jsou
nejširší v polovině nebo těsně pod polovinou své délky.
Nejhořejší z listů, výrazně kratší a užší oproti těm středovým,
zpravidla dosahuje až ke květenství. Na vrcholu lodyhy se od
května do začátku července, podle místních podmínek, vyvíjí
23
SERIÁLY
prstnatec májový pravý ­ kvetoucí rostlina
foto: J. Sýkorová
ale zpravidla najdou také jiné odstíny nachové či růžové
barvy, vzácně dokonce i jedinci bělokvětí. Květy vyrůstají
z úžlabí zelených až fialově naběhlých listenů, tedy listům
podobných útvarů. Právě přítomnost nápadných listenů
v květenství odlišuje prstnatce asi nejvíc od jejich blízkých
příbuzných, vzhledem podobných, celkově však mnohem
vzácnějších vstavačů ­ ty už dnes v Jizerských horách
nenajdeme, přestože kdysi do jejich květeny také patřily.
Ale zpět k prstnatci májovému. Je to bylina výrazně
vlhkomilná a současně světlomilná. Proto se s ní obvykle
setkáme na lučních prameništích a mokřadech, nezřídka i
částečně zrašelinělých. Dlouho dokáže přežít i tam, kde
dřívější mokré louky a pastviny zarostly stromovým náletem.
Tady ale strádá, přestává kvést a při silném zastínění nakonec
mizí. Proto je důležité udržovat lokality s výskytem prstnatců
opravdu jako louky, tj. pravidelně je kosit, odstraňovat
pokosenou biomasu a nálety. Pastva už tak ideální není,
protože je spojena s poškozováním půdního povrchu a
nežádoucím vnosem dusičnanů. O důsledcích bude ještě řeč.
V Jizerských horách, především v jejich historicky více
odlesněné jižní a jihovýchodní části, se dosud zachovalo
nemálo vlhkých lučních enkláv s prstnatci. K pozoruhodným
lokalitám patří aktuálně vyhlašovaná přírodní památka
Tesařov, ležící ve stejnojmenné části Kořenova, kde jsou na
vcelku nevelké ploše soustředěny stovky až tisíce kvetoucích
jedinců. Dosti početné populace jsou k vidění na Tanvaldsku,
v okolí Horního a Dolního Maxova, Jindřichova, Hrabětic
24
nebo na Jizerce pod Bukovcem. Bohaté porosty se najdou i
za hranicemi CHKO, například v okolí Smržovky,
na Černostudničním hřbetu nebo v Rádle. Frýdlantsko a
přilehlé Liberecko se podobným bohatstvím rozhodně chlubit
nemohou ­ tady je lokalit jen pomálu a většinou jsou i
početně slabé. Jistě to úzce souvisí s odvodněním zdejších
luk v minulosti a s celkovou intenzitou jejich
obhospodařování (tj. s hnojením, rekultivací, pastvou).
Z hlediska celosvětového se jedná o druh eurasijský. Je
rozšířený prakticky v celé Evropě s přesahem do asijské části
Sibiře a to od nížin až po subalpinský stupeň. Odborníci dnes
soudí, že se jedná o ustáleného křížence rodičů, pocházejích
z okruhu prstnatce plamatého a pleťového. Ty ale
v Jizerských horách nerostou (vzácně se dají spatřit až
na slatinách vzdáleného Dokeska). Máme tu tedy názorný
příklad potomka, který získal od svých rodičů tak výhodné
vlastnosti, že se dokázal prosadit i tam, kde pro rodičovské
druhy nejsou příznivé podmínky. Tím se dostáváme
ke stanovištním nárokům prstnatců a většiny vstavačovitých
vůbec. Platí, že to jsou specialisté a že velmi citlivě reagují
na změny prostředí. Do značné míry to souvisí s jejich úzkou
životní vazbou na podzemní houbu. Zárodek v droboučkém
orchidejovém semínku totiž neobsahuje téměř žádné zásobní
látky a tak musí kořen klíčící rostlinky včas natrefit
na správné houbové vlákno, z něhož pak čerpá živiny
Plně rozkvetlý prstnatec Fuchsův z Pralouky pod
Bukovcem. Obrázek dokumentuje proměnlivost květní
kresby u různých jizerských populací tohoto druhu.
Dobře jsou vidět i protáhlé skvrny na listech.
foto: J. Sýkorová
SERIÁLY
pro další růst. Až když rostlina dostatečně zesílí a vytvoří
vlastní vyživovací aparát, přestává být na houbě závislá. Role
se obrací. Nyní je to houba, která se na svém hostiteli
přiživuje a může se šířit do okolí, kde je připravena přijmout
a „odchovat“ další klíční rostlinky. Kruh vzájemně
poskytovaných služeb mezi rostlinou a houbou (odborně
mykorrhiza) se uzavírá. Je­li přetnut jakýmkoliv necitlivým
lidským zásahem, např. změnou chemismu půdy v důsledku
pastvy nebo hnojení, přeoráním, odvodněním a podobně,
zareaguje houba ústupem. A rostliny ji brzy následují. To je
jeden z hlavních důvodů, proč jsou vstavačovité rostliny tolik
ohrožené.
Příbuzný prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) se
na tomto místě hodí připomenout obzvláště proto, abychom
ho dokázali v přírodě odlišit od druhu předchozího. Oba totiž
často rostou společně. Už na první pohled se prstnatec
Fuchsův, přesněji jeho zdejší poddruh „pravý“, liší světlou
růžovofialovou barvou květů s výraznou tmavou kresbou.
Její vzor je v rámci téhož druhu a dokonce i poddruhu
nápadně proměnlivý. Květní klas je štíhlý a při nakvétání
zašpičatělý. Květy se u nás rozvíjejí zhruba o 14 dnů později,
tedy v době, kdy jeho časnější příbuzný na stejné lokalitě již
dokvétá. I v listech jsou si oba taxony velmi podobné, snad
jen skvrnitost nebývá u prstnatce Fuchsova tolik výrazná.
Skvrny jsou zato výrazně příčně protažené. List je také
celkově štíhlejší a jeho čepel je nejširší v dolní třetině. Dobrý
rozlišovací znak najdeme i na lodyze ­ ta je plná a proto
nesmáčnutelná. Pokud jde o rozšíření v přírodě, životní
nároky a s tím související způsob ochrany, druhy se nijak
zvlášť neliší. Jejich biologická blízkost se projevuje i v tom,
že se spolu úspěšně kříží. Kříženec nemá české jméno,
odborně se označuje jako Dactylorhiza x braunii. Určování
kříženců prstnatců je ovšem vzhledem k jejich přirozené
variabilitě i mezi botaniky „vyšší dívčí“, tedy úkol spíše pro
specialistu. A ještě drobná ochranářská poznámka:
ve vyhlášce MŽP najdete tento druh pod jeho dříve užívaným
označením jako prstnatec listenatý (D. longebracteata).
Zajímá Vás původ jména prstnatců ? Jak to české, tak
analogicky i latinské pojmenování rodu hledejme pod zemí.
Právě tady bychom totiž našli prstovitě dělené hlízy, do nichž
si rostliny po odkvětu ukládají zásobní látky pro příští
vegetační období. Jejich tvar dal rostlinám jméno. Druhové
pojmenování odkazuje v prvním případě na obvyklou dobu
kvetení (pro klimaticky chladnější hory to ovšem tak doslova
neplatí), ve druhém případě je upomínkou na významného
botanika 17. století, profesora Leonarda Fuchse.
Ohrožené druhy živočichů (17)
CHŘÁSTAL POLNÍ (CREX CREX) – VLAJKONOŠ LUČNÍCH DRUHŮ
Václav Tomášek
Příchod jara odpradávna symbolizují vlaštovky, které k nám
přilétají zpravidla koncem března. Přibližně o měsíc později
se na našem území začíná objevovat jiný tažný pták, chřástal
polní, který žije v zemědělské krajině. Chřástala sice přes den
není možné prakticky vidět, neboť tou dobou odpočívá ve
vysoké trávě, o to více je ovšem nápadný po setmění. Jeho
hlas je totiž nezaměnitelný (monotónně se opakující dvojsla­
bika „réprép réprép“) a často bývá důvodem bezesných nocí
mnoha lidí, kterým se ozývá pod okny od poloviny května do
července.
Jde o poměrně malého ptáka, jen o něco málo většího nežli
kos. Žije v otevřené krajině nejčastěji na loukách, výjimečně
i v kulturních plodinách (vojtěška, jetel, obilniny). Početnost
chřástala polního v ČR se na konci osmdesátých let minulého
století pohybovala okolo 400 párů, což byl vzhledem k dří­
vějším stavům převyšujícím 20 000 jedinců katastrofální
úbytek. Podobný trend nastal na většině území Evropy, proto
byl chřástal polní zařazen mezi celosvětově ohrožené a
chráněné druhy. V ČR patří chřástal polní mezi silně
ohrožené druhy živočichů (dle zákona č. 114/1992 Sb.),
u kterých jsou zákonem chráněni všichni jedinci, včetně
jejich biotopů (životního prostředí). Mezi hlavní příčiny
úbytku chřástalů patří homogenizace krajiny během tzv. ko­
lektivizace, která zahrnovala scelování pozemků a
velkoplošné hospodaření (v jeden čas je sklizeno, pokoseno
obrovské území). Tyto faktory spolu s rostoucí chemizací
polí (postřiky) způsobily úbytek celé řady dalších ptačích
druhů např. chocholouše obecného, koroptve polní, ťuhýka
obecného, vrabce polního nebo sýčka obecného. Z krajiny
vymizely také přirozené protierozní prvky, které chřástal
(a nejen on) taktéž využíval k hnízdění (meze, mokřiny, prů­
lehy), a v některých svažitých oblastech tím začalo docházet
ke zvýšené erozi zemědělské půdy a zrychlenému odtoku
vod z povodí. To v posledních letech pociťují na vlastní kůži
i mnozí Češi při opakovaných a často katastrofálních po­
vodních.
Ornitologové z celé Evropy si nad chřástalem začali lámat
hlavu a přemýšleli, jaký management zvolit pro jeho zá­
chranu. Postupně byla vytvořena kompenzační politika pro
zemědělce, kteří hospodaří v souladu s ochranou biotopů
chřástala polního. Klíčovým nástrojem se stala agroenviron­
mentální opatření v rámci Programu rozvoje venkova.
Proč je ale taková pozornost věnována právě chřástalovi
polnímu? Význam chřástala pro pracovníky v ochraně příro­
25
SERIÁLY
dy můžeme směle při­
rovnat k důležitosti štětce
pro malíře. Důvodů, proč
zaměřují zoologové a
ochránci přírody pozornost
právě na něj, je několik.
Jedním z hlavních je alar­
mující úbytek chřástalů
v celé Evropě. Dalším dů­
vodem je to, že chřástala
snadno rozpozná i naprostý
laik. Abychom totiž mohli
efektivně posuzovat a
chránit luční ekosystémy,
potřebujeme znát aktuální
výskyt druhů na ně
vázaných. A právě chřástal
polní je takovým velmi
snadno sčitatelným zá­
stupcem rychle ubývajících
druhů vázaných na luční
ekosystémy.
Proto
pravidelně s odstupem
několika let probíhají
celorepubliková
sčítání
chřástala polního (stejně
jako tomu bylo i v letošní
sezóně 2014) a následně
chřástal polní (Crex crex)
jsou přijímána opatření
na podporu jeho populace v každém regionu. Koordinátorem
sčítání je Česká společnost ornitologická ve spolupráci
s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.
Sledování aktuálního výskytu chřástala je poměrně náročné
personálně i časově. V květnu a začátkem června, kdy je tok
chřástalů v plném proudu, je nezbytné během několika málo
nocí zmapovat maximum lokalit, aby potenciální chyba
vzniklá přesunem jednotlivých samců byla co nejmenší.
Chřástal polní je totiž výrazně polygamní živočich, neboť
samci krátce po oplodnění samice odlétají na jiné louky
vzdálené mnohdy i několik set kilometrů od místa, kde zane­
chali samici pečující o snůšku a potomky. Po přeletu pak hle­
dají novou samici, se kterou by zplodili další potomky (tzv.
sukcesní polygamie). Tyto zajímavé poznatky byly zjištěny
jednak kroužkováním chřástalů, ale také bezdrátovým sle­
dováním samců pomocí vysílaček na nich připevněných (tzv.
telemetrie). Navíc se v současnosti díky telemetrii pokouší
tým vědců z Česka zmapovat migrační trasy chřástalů
na jejich zimoviště. Dosavadní výsledky ukazují, že po skon­
čení hnízdění v červenci naberou chřástalové tukové zásoby
a na přelomu srpna a září odlétají na jih. První informace
26
o jejich pohybu byly
zjištěny
loni,
samci
označeni na Šumavě od­
létali
individuálně
do střední Afriky. Je tedy
potřeba si uvědomit, že
více než polovinu života
chřástali
polní
tráví
v savanách střední a vý­
chodní Afriky
(Jižní
Súdán, Keňa), kam letí
přes Maďarsko, Turecko
a Arabský poloostrov. Je
až neuvěřitelné, že vzdá­
lenost více než 4000 ki­
lometrů
je
schopen
překonat těžkopádně lé­
tající chřástal polní za
pouhých 10 dní.
Dosavadní výsledky mo­
nitoringu ukazují, že
od zavedení agroenvi­
ronmentálních opatření
před přibližně 10 lety
vzrostla
početnost
chřástala polního v ČR
z cca 1700 párů na sou­
časných asi 2000 párů.
foto: P. Šaj
Nezměnila se však pouze
početnost, výrazně se změnila také stanoviště, v nichž nyní
chřástal žije. Zatímco před 60 lety to byly především nížiny a
okrajově pahorkatiny a hornatiny, dnes leží těžiště výskytu
chřástala polního právě v podhorských oblastech v nadmoř­
ské výšce 400 až 800 metrů nad mořem. Ukazuje se, že
rovněž nároky na typ obývaného lučního celku se liší. Během
května, kdy chřástal obsazuje svá primární hnízdiště a inicia­
lizuje své první snůšky, je pro chřástala vhodným biotopem
prakticky jakákoliv louka (nejen vlhká), na které dosahuje
výška vegetačního krytu alespoň 20 cm. V této době je pro
něj, jakož i pro ostatní druhy vázané na luční ekosystémy,
životně nezbytné ponechání nekosených ploch v loukách a
pastvinách (ideálně o výměře 2 a více hektarů), nebo alespoň
nedokosení velkých zemědělských ploch až k okrajům.
Na Liberecku můžeme s ohledem na výsledky letošního sčí­
tání považovat chřástala za velmi vzácný druh. Promítneme­
li si záznamy o jeho výskytu na mapě zobrazující způsob vy­
užití krajiny, zjistíme, že chřástal v okolí Liberce nachází
vhodné podmínky k životu již jen v podhorských oblastech
v jižních partiích CHKO Jizerské hory a také v bezpro­
středním okolí lidských sídel s rozvolněnou zástavbou.
SERIÁLY
Ve volné zemědělské krajině (Frýdlantsko, Semilsko)
chřástal polní téměř vymizel, přežívá zde již jen několik
málo jedinců. Populační hustota na Liberecku se v roce 2014
pohybovala okolo 0,3 volajících samců na kilometr čtvereční.
Při výběru hnízdního prostředí dávali samci chřástala polního
přednost v 78 % případů různým typům luk (89 jedinců),
přičemž převažovaly louky podmáčené. Méně často, asi v 11
% případů, byli volající samci zastiženi v polních kulturách
(13 jedinců), a to v polích osetých ječmenem, pšenicí a ov­
sem. A výjimečně, pouze v 9 % záznamů byl chřástal polní
zjištěn v prostředí travnatých mezí o výměře jen několik de­
sítek metrů čtverečních (10jedinců). Vzhledem k tomu, že le­
tos přiletěli chřástali z Afriky nezvykle brzy (první záznamy
již na konci dubna), je možné, že došlo k podhodnocení
hustoty populace chřástala na Liberecku. V příštích letech
proto bude monitoring pokračovat s cílem ověřit absenci
chřástalů na lokalitách letos neobsazených či nemonito­
rovaných. Během letošního monitoringu chřástalů bylo také
v 7 případech pozorováno, že při pokosení luk nebo zahá­
jením pastvy v období hnízdění chřástali danou lokalitu
okamžitě opouštějí. Při sledování hnízdního rozšíření a
stanovištních nároků chřástala polního v jiných částech ČR
bylo zjištěno, že ačkoliv samec o snůšku a samici po
oplodnění prakticky nepečuje, úspěšnost hnízdění chřástalů
je poměrně vysoká (více než 70 %). To ovšem neplatí pro
lokality, kde probíhá jednorázová seč, zde je úspěšnost hníz­
dění téměř nulová.
Na populaci chřástalů působí významně ještě další faktor, je­
hož míra významnosti se stanovuje velmi obtížně, vzhledem
k jeho nesnadnému sledování v přírodě a výrazné lokální va­
riabilitě. Tímto faktorem je predace.. Mezi hlavní predátory
chřástalů patří kočky domácí a lišky obecné. Mezi další při­
rozené nepřátele patří prase divoké či krkavec. Navíc se v na­
ší krajině šíří z důvodu vysazení člověkem v nedávné
minulosti další predátoři původem ze zámoří (mýval severní
a psík mývalovitý), kteří predační tlak ještě zvyšují, což mů­
že mít spolu s nevhodnými způsoby hospodaření za následek
celkový nepříznivý početní stav chřástalů polních na Libe­
recku.
Shrnutí: z hlediska praktické ochrany chřástalů je zapotřebí
dodržovat následující pravidla:
■ Při výskytu chřástala na louce je třeba kosit až
po 15. srpnu.
■ Vhodné je ponechávat nedokosené kraje, k úspěšnému vy­
vedení mláďat často stačí i několik desítek metrů čtve­
rečních.
■ Při sečení luk je vždy nutné kosit od středu ke krajům, ne­
bo od kraje ke kraji, zkrátka tak, aby se všechna zvířata
mohla stihnout ukrýt mimo sečenou lokalitu. Při kosení
po obvodu do středu je vše živé včetně chřástala odsouzeno
k zániku.
■ Intenzivní pastva limituje chřástaly, proto doporučujeme
vymezit pro chřástala nepasené celky nejlépe ohradníkem,
kam se dobytek nedostane. Tyto plochy by měly představovat
přednostně mokřiny, které chřástal vyhledává na rozdíl
od dobytka. Výměra takových ploch nemusí být nikterak ve­
liká.
■ Spousta chřástalů je ročně zbytečně ulovena toulajícími se
a „na volno“ chovanými kočkami a venčenými psy. Proto je
nezbytné alespoň v době hnízdění (od května do konce čer­
vence) zamezit domácím mazlíčkům v přístupu na louky.
I bez nich je v přírodě velké množství přirozených predátorů
(lišky, prasata, psíci atd.).
Přestože celorepublikové sčítání chřástalů polních proběhlo v
letošním roce, záznamy o výskytu tohoto zajímavého ope­
řence budeme sbírat každou sezónu. I přes možnou chybu v
kvantifikaci počtu volajících samců vzniklou jejich přesu­
nem, lze jednoznačně jedině pravidelným monitoringem sle­
dovat měnící se prostorové nároky chřástala polního v měnící
se krajině. Pokud tedy během jarní večerní procházky za­
slechnete ostrý zvuk připomínající rachot velikonoční řeh­
tačky či alarm budíku, zpozorněte a vězte, že právě
posloucháte romantické vábení samce, který touží po nale­
zení partnerky. Svá pozorování můžete zaslat emailem na
adresu [email protected], nebo vložit do databáze birds.cz.
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (10)
JAVORY MLÉČE
Tomáš Korytář
Snad nejtypičtějším stromem podzimu je javor mléč. Listy
tohoto druhu javoru velmi výrazně mění barvu a variabilní
zářivě žluté až zlatočervené javory mléče patří na podzim
k nejkrásnějším stromům.
A proč vlastně listy stromů na podzim mění barvu? Zelenou
barvu listí způsobuje barvivo chlorofyl (z řeckého chloros =
zelený). Ten v době vegetace zachycuje sluneční energii a
díky fotosyntéze vytváří látky důležité pro stavbu rostliny.
V listech se však nachází i tzv. karotenoidy, což jsou žlutá a
oranžová barviva. Když postupně končí léto, klesá aktivita
stromů a fotosyntézy a chlorofyl se začíná pomalu rozkládat.
Tím mizí zelená barva listů a svou roli začínají hrát ostatní
barviva, která jsou proti rozkladu výrazně odolnější a
zůstávají proto v listech i po tom, co se chlorofyl zcela
rozloží. U některých dřevin se na podzim ukládá v listech i
větší množství tříslovin, což pak způsobuje spolu
27
SERIÁLY
s karotenoidy hnědé zbarvení
listů. Každý strom je svým
způsobem jedinečný v množství
jednotlivých barviv a výsledné
zbarvení podzimního listí je
výsledkem
jejich
smíchání.
V přírodě pak můžete vidět
pestrou škálu barev.
Vliv
na barvu listí má i počasí a to
především teplota, či spíše chlad,
a intenzita slunečního svitu. To
můžeme nejlépe pozorovat právě
na velikých javorech, kde se
zastíněné listy vybarvují výrazně
méně než listy osluněných částech List a plod javoru mléče
koruny. Určitě jste si všimli, že jeden strom může být každý
rok jinak zbarvený.
Ale vraťme se od barev zpět k samotnému javoru mléči. Jde
u nás o hojně rozšířenou dřevinu, kterou naleznete od nížin
po podhorské oblasti. Do hor vystupuje výjimečně, ale např.
v Příchovicích u Kořenova naleznete nádherný mohutný
javor mléč ve výšce 830 m.
Javor mléč dorůstá výšky 20 až 30 m. Má velmi hustě
olistěnou, košatou, široce vejčitou korunu. Borka kmene je
hustě a mělce podélně brázditá na rozdíl od borky javoru
klenu, která se odlupuje v plátcích. Špičatě laločnaté listy
snad pozná každý už od hodin
výtvarné výchovy na základní škole.
Po odtržení řapíku listy mléčí, odtud
také název tohoto stromu. Kromě již
zmíněných listů poznáme mléč také
podle typických plodů dvounažek
(tzv. nosů) s vypouklými semeny a
křídly, která jsou víceméně v jedné
linii (viz obr.). Semena javorů se šíří
pomocí větru a díky zmíněným
"křídlům" překonávají i relativně
velké vzdálenosti. Semena navíc
dobře klíčí a javor mléč je tak jednou
z nejčastějších tzv. náletových dřevin
kresba: T. Korytář
a s jeho semenáčky se potkáme snad
všude a zvláště tam, kde se neudržuje travní porost. Javor
mléč kvete před rašením listů a představuje tak významnou
jarní pastvu pro včely.
Mléč je stromem, který dobře snáší stín. Dokáže si
rozložením listů v koruně, ale i změnou jejich velikosti a
délkou listového řapíku potřebné světlo obstarat. Mléče
vyžadují vyšší vlhkost půdy a snáší i vyšší hladinu spodní
vody, proto se s nimi můžeme setkat i v luzích. U nás mléče
najdete spíše mimo lesy, kde je jejich zastoupení nízké.
Naopak je mléč typickou dřevinou alejí a hojně je využíván
k výsadbám v parcích, zahradách a v ostatní městské zeleni.
listy javoru mléče
mléč v Příchovicích
28
foto: T. Korytář
foto: T. Korytář
SERIÁLY
Antonínovský mléč
foto: T. Korytář
Zde se uplatňují především jeho nesčetné kultivary.
V podhorských i horských oblastech byl kromě alejí javor
mléč vysazován také jako tzv. rodový strom u chalup a statků
či jako hraniční strom do míst hranic vlastnických držav,
katastrů a pod. Javor mléč se ve vhodných podmínkách
dožívá 150 – 200 let, výjimečně i 300 let.
Dřevo mléče je tvrdé a trvanlivé a užívá se k výrobě nábytku
a hudebních nástrojů. Zejména je ceněno pro pěkný fládr
(dřevo s vlnitými letokruhy). Za zmínku stojí i to, že sirup z
mízy javoru mléče je kvalitnější než z jiných javorů a to pro
vysoký obsah aromatických látek.
Jak jsme psali již v minulém díle, nenajdeme (zatím) mezi
památnými stromy Jizerských hor ani jeden javor mléč. Ale i
přesto rostou v Jizerských horách významné exempláře
hodné pozornosti a ochrany. Mohutný javor mléč s nádherně
pravidelnou a košatou korunou naleznete v osadě V Lukách
nedaleko Raspenavy. Strom roste hned u cesty, u modré
turistické značky. Další významný jedinec roste např.
u č.p. 35 v Antonínově. Ač bylo výše napsáno, že javor mléč
je spíše dřevinou podhorskou, tak v Jizerských horách
najdeme majestátní exempláře paradoxně vysoko v horách.
O javoru v Příchovicích jsme se už zmínili. Další krásný
javor mléč roste v Horním Maxově pod vrcholem Severáku
ve výšce 740 m n.m. a největší známý javor mléč roste
v Hraničné nad Nisou u č.e. 1354. Jeho obvod kmene činí
bez mála 4 m a roste ve výšce 690 m n.m. V případě těchto
mléč na Horním Maxově
foto: T. Korytář
stromů se s největší pravděpodobností jedná o tzv. rodové
stromy. Ty byly vysazovány při významných událostech ­
při narození prvního potomka, prvního syna, u příležitosti
svatby, ale také při dostavění domu. Věřilo se, že pokud žije
rodový strom, nevymře ani rod. Stromy byly ctěny a často
sloužily k ochraně obydlí před bleskem, větrem, poskytovaly
stín v horkém létě, ale jak se věřilo, ochraňovaly obyvatele
před nemocemi a i před zlými duchy. Zvyk vysazovat rodové
stromy je starý téměř tisíc let a na mnoha místech se drží
dodnes. Díky rozvoji či zániku vesnic a změnám v krajině
dnes však nemůžeme u některých stromů s jistotou říci, jestli
byly vysazeny jako rodové, či zda bylo stavení postaveno
u nich až posléze, či zda se nejedná o např. stromy hraniční.
Není ale důležité stromy takto škatulkovat, stromy plnily
řadu funkcí současně a poskytovaly i praktický užitek, např.
letninu pro dobytek či výše zmíněnou pastvu pro včely.
O tom, že velké staré stromy mají také nezpochybnitelnou
funkci biologickou a krajinotvornou, není pochyb.
Ač javory mléče za svým horským bratrem klenem možná
v Jizerských horách trochu významem zaostávají, rozhodně
jsou hodny naší pozornosti a péče. Doufejme, že se nám
podaří ty nejvýznamnější z nich v budoucnu ochránit jako
památné stromy. Byla by nesmírná škoda, kdyby Jizerské
hory přišly o tyto nádherné stromy, které se každým
podzimem mění v zlatožluté šperky krajiny.
29
SERIÁLY
mléč na Hraničné
foto: T. Korytář
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (4):
PIKANTNÍ TOPINAMBUR
Šárka Mazánková
Pokud jste někdy koncem léta (i toho babího) bloudili podél
meandrů řeky Smědé kolem Předlánců nebo Černous, určitě
vás upoutala zářivá žluť květenství až tři metry vysokých
statných „kopretin“. Kdo tipuje spíš podobu se slunečnicí,
trefil se ještě blíže. Botanický název rostliny zní slunečnice
topinambur (dříve topinambur hlíznatý). Drží se tu a tam
ve skupinkách nejčastěji podle břehové čáry nebo osídluje
zazemněné náplavy. Z nápadných rovněž žlutě kvetoucích
rostlin jim ve stejné roční období dělají společnost již jen
statné zlatobýly původem též ze Severní Ameriky.
Topinambur se dostal do Evropy ve stejnou dobu jako další
z hlediska použití podobné cizokrajné rostliny ­ brambory a
batáty. To se nejspíš odráží i na vzájemné propletenosti názvů
všech tří plodin, které si svého času vážně konkurovaly, takže
názvy se navzájem křížily a překrývaly. Anglické slovo
potato, francouzské patate, španělské a italské patata
původně náleželo batátům. Německé erdapfel, polské bułwy
nebo české brambor označovaly jak brambory, ale také
topinambury. Pojmenování topinamburů je navíc ještě
30
odvozeno od jména jihoamerického indiánského kmene
Tupinambů, od nichž je v 16. století získali francouzští
námořníci a kolonisté v Brazílii.
Topinambur u nás znají především myslivci, kteří zakládají
políčka pro zvěř (jedno takové léta udržované lze spatřit
z vlaku ještě před výhybkami u stanice Raspenava). Porost
topinamburu slouží jako dočasný remízek a škrobovité hlízy
jako potrava pro zvěř. V domácích podmínkách se uplatní
jako krmivo pro králíky, ale čím dál častěji se objevuje i jako
dietetická potravina pro lidskou výživu zajímavá zejména
pro diabetiky díky obsahu inulinu. Hlízy lze konzumovat
syrové i tepelně upravené.
Bujný růst topinamburu ocení všichni pěstitelé, protože jde
v podstatě o bezúdržbovou rostlinu, která vytlačí veškerý
plevel. Avšak v momentě, kdy se rostliny dostaly do volné
krajiny, se rázem tato pozitiva překlopila do opačné polohy.
V některých oblastech České republiky se nekontrolovatelně
šíří, zejména podél vodních toků, příkopů silnic a železnic.
Podél Smědé zatím nejde o úplně nejúporněší invazku,
SERIÁLY
topinambur v meandrech Smědé
v tomto směru mají navrch jiné geograficky nepůvodní
rostliny jako např. křídlatky, netýkavka žláznatá, zlatobýl
obrovský a kanadský a třapatka dřípatá.
slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus)
foto: Š. Mazánková
Na Slovensku je, po zařazení mezi invazivní rostliny v roce
2011, pěstování topinamburu na polích zakázáno, „za jej
pestovanie orgán ochrany prírody môže uložiť pokutu
foto: Š. Mazánková
31
SERIÁLY
do 9 958,17 eura“ (zák. č. 543/2002 Z.z.).
V České republice je situace poněkud rozdílná a protichůdná
i co se týče přístupu jednotlivých resortů. Ministerstvo
životního prostředí ČR slunečnici topinambur považuje
nejužívanější plodiny.
Když si to přebereme zdravým rozumem, je potřeba se držet
asi někde uprostřed. Znamená to z důvodu předběžné
opatrnosti tyto rostliny záměrně nerozšiřovat do chráněných
za invazní rostlinu a na její likvidaci poskytuje dotace
znárodních i evropských programů. Naopak Ministerstvo
zemědělství ČR poskytuje finanční příspěvek na zlepšování
životního prostředí zvěře, jehož předmětem je mj. založení
nebo údržba zvěřních políček do 1 ha (nařízení vlády
č. 30/2014 Sb.). Právě slunečnice topinambur patří mezi
území a podél migračních cest, zejména v záplavovém území
vodních toků (těžko říct, zda se tím poskytovatelé příspěvku
vůbec zabývají). U stávajících pěstebních ploch prozatím
sledovat tendence šíření a potlačovat populace, které se
vymknuly kontrole a negativně ovlivňují přírodní biotopy.
Povedené stavby (15):
MUZEUM A ROZHLEDNA JÁRY CIMRMANA
Jana Mejzrová
Mediálně mnohokrát zmiňovaná stavba
nazývaná Maják nebo Maják Járy
Cimrmanna nebo i U Čápa si zaslouží
pozornost nejen pro svoje připsání
Járovi Cimrmannovi, ale i pro velmi
citlivé začlenění do krajiny. Díky
umístění na jihozápadním výběžku
vrchu Hvězda, o něco níže než jeho
starší kolegyně Štěpánka, jejíž výhledy
se obrací na sever až jihozápad,
poskytuje
Maják
návštěvníkům
rozhledy na jihozápad až severovýchod
a doplňuje tak panorama na 360°.
Celá stavba se skládá ze dvou částí ­
muzea a rozhledny. Muzeum využívá
přirozeného utváření terénu a místních
materiálů a horizontální koncepce
zapojuje objekt do terénního zlomu ­
meze na hranici pozemků a navazuje
na tzv. „hrobku“ ­ hromadu kamení,
vysbíraných v minulosti z místních polí
a luk. Čistá kamenná fasáda s malými
okénky se tváří velmi nenápadně a
tvoří bytelnou podnož lehce působící
rozhledně. Celý vtip spočívá v tom, že
na rozdíl od běžného pojetí, kdy vedle
rozhledny stojí kiosek či chata, zde
jsou obě funkce, dokonce i s muzeem
spojeny v jeden organický celek, který
navíc jakoby vyrůstá přímo ze země.
Vzdušný dřevěný válec rozhledny
působí v krajině nenápadně, v jejím
okolí byla totiž ponechána skupina
vzrostlých stromů, typický prvek
zdejšího kraje.
muzeum a rozhledna Járy Cimrmana
32
foto: J. Mejzrová
SERIÁLY
Tip na výlet (17):
FRÝDLANTSKÉ CIMBUŘÍ
Jiří Hušek
Frýdlantské cimbuří
Jizerské hory jsou stále oblíbeným cílem výletníků. Jejich
obliba roste rok od roku a za pěkného počasí hřebeny hor
„praskají ve švech“ pod náporem tisíců pěších turistů,
cyklistů nebo běžkařů. Milovníci klidu a intimního soužití
s přírodou však stále najdou dostatek prostoru v nádherné
krajině severních svahů, a to i při výletu na Frýdlantské
cimbuří, na který vás dnes pozveme. Nebude to na úkor
atraktivity a přírodních krás, spíše naopak.
Frýdlantské cimbuří je ohromné žulové skalisko se dvěma
vrcholy, které se vypíná do nadmořské výšky přes 900 metrů
nad Bílým Potokem a Hejnicemi. Právě při pohledu z údolí
Smědé je dominantním vrcholem divoké skalnaté stráně,
ohraničené ze západní strany hlubokou roklí Černého potoka.
Svoje jméno získala skála poměrně nedávno. Původně
bezejmennou vyvýšeninu ve skalnatém hřebeni pojmenovali
jako Friedlander Zinne v roce 1912 frýdlantští horolezci
Franz Haupt a Wilhelm Bergmann a se souhlasem majitele
panství, hraběte Franze Clam­Gallase, zde vztyčili kříž a
umístili znak Frýdlantu. Místo s úžasným výhledem
na severní část Jizerských hor a celé Frýdlantsko se postupně
foto: J. Hušek
stalo oblíbeným výletním cílem a dodnes si zachovalo
mnoho ze staré tváře zdejší krajiny. Dnes patří Frýdlantské
cimbuří mezi nejcennější části jizerskohorské přírody. Je
součástí první zóny CHKO, rozsáhlé národní přírodní
rezervace Jizerskohorské bučiny a zároveň evropsky
významné lokality a ptačí oblasti soustavy Natura 2000.
Zároveň je však zdejší skalní vyhlídka nadále přístupna
návštěvníkům, kteří si ji zaslouží namáhavým výstupem
v těžkém terénu.
Výstup začíná na konečné stanici vlaku v Bílém Potoce, kde
lze také zaparkovat auto. Odtud se vydáme k mostu přes řeku
Smědou a za ním sledujeme zelenou turistickou značku,
která nás vede přímo k ústí rokle Černého potoka. Cestou,
bezprostředně za chatovým táborem, míjíme malý mokřad,
který v pozdním jaru září barvami prstnatců, českých
orchidejí, a bílých květů vachty trojlisté. Nad Liščí chatou se
cesta potkává s balvanitým tokem Černého potoka a po
několika stovkách metrů nás dovede k odbočce. Na jejím
konci nalezneme jeden z nejznámějších a nejmalebnějších
vodopádů v Jizerských horách. Několik metrů vysoký skalní
33
SERIÁLY
stupeň s vklíněným balvanem stojí za návštěvu v každém
období, zejména ovšem při zvýšených průtocích po dešti
nebo při jarním tání. Vrátíme se zpět na širokou lesní cestu.
Dodnes se jí říká Kozí stezka (z původního německého
Zickelsteig) a byla před více než sto lety vybudována
k odvozu dříví z rokle Černého potoka. Příkrý sklon svahu
překonává odvážně trasovanými zákruty, místy s opěrnými
zdmi nasucho skládanými z mohutných žulových bloků.
Sjízdná část cesty byla ukončena velkorysou otočkou, jejíž
opěrná zeď se postupem času zřítila vlivem zanedbané
údržby. Před dvěma lety byla cesta opravena, nikoli ovšem
do původních parametrů. Údolí Černého potoka je dnes
součástí chráněného území a hospodářský účel cesty
pominul. Kozí stezka je teď užívána převážně turisty a
milovníky přírody. Ti méně zdatní ovšem zpravidla nemíří až
do horní části údolí. Jejich cílem bývá skalní vyhlídka Hajní
kostel, která se nachází několik stovek metrů nad vodopádem
a nabízí krásný výhled do údolí Smědé a na opačné straně
i na nedaleký rozeklaný hřeben Frýdlantského cimbuří.
Pokračujeme­li však dále Kozí stezkou, pak naproti mohutné
skalní stěně na protějším břehu potoka, zvané podle
typického střechovitého převisu Nos, odbočíme prudce
do svahu na horský chodník, který nás dovede až do sedla
pod skalami Frýdlantského cimbuří. Odměnou je za dobrého
počasí neopakovatelný výhled, při horší viditelnosti pak klid
a romantické nálady přirozeného lesa a žulových skal. Pěšina
dále pokračuje hřebenem Poledních kamenů (1006 m n.m.)
až do mělkého sedla pod Smědavskou horou, odkud se
můžeme vrátit na horní hranu údolí a podle Černého potoka
zpět do našeho východiska, nebo pokračovat ve výletu
dle libosti a již bez větších převýšení například na Smědavu
Jizeru nebo Čihadla. Pouť po Cimbuří nám brzy zpříjemní
nově upravený chodník, který je tím lepším případem využití
mnohdy problematických dotací a který pro vás buduje
Společnost pro Jizerské hory o.p.s.
Zeleným pohledem (14):
NA OKRAJI, NIKOLI OKRAJOVÉ: NOVÉ MĚSTO POD SMRKEM, PASEKY NAD JIZEROU,
VYSOKÉ NAD JIZEROU
Jana Mejzrová
Nové Město pod Smrkem
Nové Město pod Smrkem je nejsevernějším sídlem v CHKO
Jizerské hory, na samé hranici s Polskem. V CHKO se dělí
do dvou katastrů, Nového Města pod Smrkem a Ludvíkova
pod Smrkem, které na jihu sousedí s obcí Lázně Libverda.
Území města v CHKO Jizerské hory tvoří část zalesněného
masivu Smrku rozčleněného Lomnicí, Ztraceným potokem a
Ludvíkovským potokem do hřebenů Rapické hory (708 m),
Měděnce (777 m), Svinského vrchu (757 m) a Závorníku
(697 m). Nad nimi ční oblá dominanta nejvyšší hory
Jizerských hor Smrku (1124 m), jehož vrchol ovšem leží už
na území obce Lázně Libverda. Geologická stavba území se
liší od většiny ostatních částí Jizerských hor, na okraji
žulového plutonu se vytvořily krystalické břidlice ­ fylity a
svory, které obsahují chudé cínové zrudnění. Nejvyšší bod
leží pod vrcholem Smrku (kolem 1100 m), nejníže v CHKO
Jizerské hory leží centrum Ludvíkova (440 m).
Vody z novoměstských katastrů stékají na sever a vlévají se
prostřednictvím Lomnice do Smědé. V okolí Nového Města
pod Smrkem volně vyvěrá několik minerálních pramenů,
z nichž nejoblíbenějším je lesní pramen Novoměstská ky­
selka.
Území města je charakteristické souvislými lesními porosty
na svazích masivu Smrku, navazující otevřenou nelesní
krajinou až po okraj velmi kompaktní zástavby Nového
Města a volnější zástavby Ludvíkova. Pro nelesní krajinu
jsou typické souvislé zemědělské pozemky, dnes většinou
34
pastviny, v minulosti členěné do jednotlivých úzkých lánů,
které jsou ještě viditelně dochovány u Ludvíkova včetně
zbytků historických mezí. Mimo sídla se zástavba až
na několik izolovaných výjimek neobjevuje. Obě sousedící
kostel sv. Petra a Pavla v Ludvíkově pod Smrkem
foto: J. Mejzrová
SERIÁLY
tradiční chalupa ve Sklenařicích
sídla jsou jasně oddělena volnou krajinou s nivou Ztraceného
potoka. Na území CHKO Jizerské hory tvoří zemědělská
půda asi 21 %, zástavba a ostatní plochy 2,9 %, lesy 76 % a
vodní plochy asi 0,1 %.
Přírodní hodnoty se soustřeďují převážně do lesních porostů,
kde je od roku 19 vyhlášena drobná přírodní památka
Pod Smrkem ­ dochovaný fragment přirozené jedlobučiny
s mohutnými exempláři jedle bělokoré. Na severních svazích
najdeme řadu kvalitních segmentů acidofilních bučin a
břehové porosty Lomnice. Mimo les pak některé kvalitní
luční porosty a především břehové porosty Ztraceného
potoka.
Území města je na území CHKO Jizerské hory rozděleno
do tří zón odstupňované ochrany přírody. Okolí vrcholu
Smrku je zařazeno do druhé zóny (12 % rozlohy území
města), souvislá zástavba Nového Města a Ludvíkova včetně
zemědělských pozemků mezi nimi do čtvrté zóny (10 %
rozlohy území města). Lesy a nelesní krajina mimo sídla leží
ve třetí zóně (78 % rozlohy území města).
Území druhé zóny se částečně kryje se severní částí
nadregionálního biocentra Jizerské louky, ve svazích
Měděnce a Svinského vrchu leží regionální biocentrum
Úbočí Smrku.
foto: J. Mejzrová
Na území Nového Města pod Smrkem není vymezena
soustava Natura 2000, tedy ani Ptačí oblast Jizerské hory ani
evropsky významné lokality.
V CHKO Jizerské hory zde není vyhlášen žádný památný
strom.
Nové Město a Ludvíkov mají bohatou historii, která se
v krajině projevuje uspořádáním zástavby a na ni navazující
krajiny s cestami, členěním pozemků i dochovanými
drobnými památkami při historických cestách.
Starší Ludvíkov je poprvé písemně zmiňován v roce 1381.
Jedná se o typickou lánovou ves v údolí Ludvíkovského
potoka, s dosud patrnými původními usedlostmi
v pravidelných odstupech a pozdější nepravidelnou
zástavbou podél cest. Sídlo si uchovává tradiční strukturu
s kostelem sv. Petra a Pavla v centru obce, který je
připomínán již v roce 1346 a patří k nejstarším v Jizerských
horách. Mladší Nové Město, založené v roce 1584 po vzoru
saských horních měst na šachovnicovém půdorysu s velkým
čtvercovým náměstím uprostřed si tuto strukturu, která tvoří
jeho významnou historickou a urbanistickou hodnotu,
uchovává dodnes. Malá osada Přebytek je mladší, z doby
po roce 1750.
35
SERIÁLY
Na opačné straně hor, na hranicích s Krkonošemi a
Podkrkonoším, v jihovýchodním výběžku CHKO Jizerské
hory leží obec Paseky nad Jizerou a původně samostatná
obec, dnes část města Vysoké nad Jizerou ­ Sklenařice.
Paseky nad Jizerou
Paseky nad Jizerou sousedí na jihu s Vysokým nad Jizerou ­
Sklenařicemi, na západě s Kořenovem.
Území obce leží na svazích dvou údolí ­ široce otevřeného
Makovského potoka a úzce zaříznutého Havírenského
potoka, oddělených výběžkem masívu Bílé skály (964 m),
Hromovky a Kapradníku ­ Mechovicí (799 m). Podloží tvoří
krystalické břidlice – svory a fylity na okraji krkonošsko­
jizerského žulového plutonu, do kterých pronikají ložiska
kvarcitu (křemence). Výrazný křemencový blok vystupuje na
vrcholu Bílé skály (964 m), který je i nejvyšším bodem obce,
nejníže leží Jizera v místě, kde opouští katastr (500 m).
Vody z paseckého katastru, Makovský potok, Havírenský
potok a Klokotivý potok stékají na východ do Jizery.
Území města je charakteristické souvislými lesními porosty
v horních partiích Bílé skály, Hromovky a na Mechovici a
odlesněnou krajinou s mozaikou luk, pastvin a rozptýlené
zástavby ve svazích.
Ačkoli zde není vyhlášena žádná přírodní památka ani
Makovský mlýn v Pasekách nad Jizerou
36
rezervace, území je bohaté na kvalitní biotopy, jak luční ­
v sušších polohách převládají horské trojštětové louky, dále
ovsíkové louky a podhorské a horské smilkové trávníky,
na prameništích vlhké pcháčové louky a vlhká tužebníková
lada, tak lesní ­ květnaté bučiny, horské klenové bučiny a
acidofilní bučiny, suťové lesy. Na tyto biotopy je vázán
výskyt zvláště chráněných druhů rostlin ­ prstnatec májový i
Fuchsův, upolín evropský, vemeník dvoulistý, bledule jarní,
pětiprstka žežulník, chrpa horská, lilie zlatohlavá, hořec toli­
tovitý.
Paseky nad Jizerou leží ve třetí zóně odstupňované ochrany
přírody CHKO JH.
Na území Pasek nad Jizerou zasahuje Ptačí oblast Krkonoše
a evropsky významná lokalita Krkonoše.
Poblíž školy rostou dvě lípy velkolisté, prohlášené
za památné stromy.
Obec Paseky nad Jizerou má unikátní urbanistickou strukturu
v údolí, které tvoří jakýsi přírodní amfiteátr, s centrem
u kostela a bývalé školy a se sítí cest propojujících jednotlivé
chalupy a usedlosti řídce rozptýlené, velmi dobře zachované
tradiční zástavby. Dolní centrum poblíž papírny Emba má
kompaktnější charakter. Výjimečný ráz zástavby je velmi
pěkně viditelný z mnoha míst údolí. Historickou hodnotu
obce potvrzuje i řada nemovitých památek, především lidové
foto: J. Mejzrová
SERIÁLY
architektury ­ 7 chalup a usedlostí, kostel, škola, mlýn,
stodola a drobná architektura.
Vysoké nad Jizerou ­ Sklenařice
Sklenařice na západě sousedí s Zlatou Olešnicí, na severu
s Pasekami nad Jizerou.
Sklenařice leží v údolí Sklenařického potoka a do CHKO
Jizerské hory zasahují svojí nezastavěnou severozápadní
částí, která spadá i do údolí Makovského potoka k Pasekám.
Nejvyšší bod leží na výběžku Javorníku (775 m).
Sklenařický potok i Makovský potok stékají na východ
do Jizery.
Území města je charakteristické mozaikou lesních porostů a
nelesní krajiny, v níž typická je doprovodná nelesní zeleň
cest a mezí a menší remízy. Přírodní hodnoty se soustřeďují
do sítě lokálních biocenter a biokoridorů. Sklenařice leží
ve třetí zóně odstupňované ochrany přírody CHKO. Hranice
CHKO prochází těsně kolem kapličky sv. Anny z roku 1880
a místa staré sklářské huti, jejíž stopy jsou památkově
chráněny, a míjí Tomášovy vrchy s křížem.
Legislativní anomálií je skutečnost, že část území Pasek
nad Jizerou leží v CHKO Jizerské hory a zároveň ve třetí
zóně Krkonošského národního parku a část území v CHKO
Jizerské hory a zároveň v ochranném pásmu Krkonošského
národního parku. Podobně část Sklenařic leží v CHKO
Jizerské hory a zároveň v ochranném pásmu Krkonošského
národního parku.
Územní systém ekologické stability (3)
INTERAKČNÍ PRVKY A VÝVOJ EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY
Tomáš Korytář
V minulém dílu našeho seriálu o územním systému
ekologické stability jsme se dozvěděli, že lesnatá krajina
Jizerských hor s řadou vodních toků a skal představuje
ekologicky poměrně stabilní území. Samozřejmě to neplatí
zcela a všude. Problémem jsou smrkové monokultury a
intenzivní a stále narůstající zástavba. Podél dlouhých
jizerských údolí došlo k rozvoji obcí a měst a tím se tato
údolí stala pro řadu organismů nepřekonatelná. Zástavba je
totiž mnohdy téměř souvislá, ploty zahrad navazují jeden na
druhý a zasahují až k řece či potoku, který má navíc často
technicky upravené břehy. Je logické, že takovéto prostředí
v podstatě znemožňuje migraci mnohých organismů, a to jak
údolím podél vodního toku či přímo jím (o regulacích toků a
jezech jako bariérách jsme se zmínili již minule), tak napříč
údolím. Ačkoli územní plány vymezují biokoridory a
biocentra i v takovýchto lokalitách, je správná funkčnost
těchto prvků spíše zbožným přáním, neboť ty často nesplňují
ani základní parametry lokálního ÚSES podle metodických
doporučení.
V takto změněných územích, kde je hodnota ekologické
stability nízká a migrační prostupnost výrazně snížena,
nabývají na významu interakční prvky ÚSES. Interakční
prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky (ať už
kompaktních tvarů či liniového charakteru), které vytvářejí
podmínky pro život rostlin a živočichů. Interakční prvky pak
Svou důležitou roli může mít i osamocený strom
v pastvinách.
foto: T. Korytář
37
SERIÁLY
Klasickými interakčními prvky jsou skupiny stromů a liniová zeleň.
významně ovlivňují fungování především ekosystémů
kulturní krajiny, a to tím, že zprostředkovávají příznivé
působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně
stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí prostředí
různých druhů organismů, které využívají i okolní,
ekologicky méně stabilní území. Pro tyto druhy představují
interakční prvky sice dílčí doplnění jejich biotopů, ale
v kulturně pozměněné krajině může být toto doplnění
zásadní. Neboť jim slouží jako potravní základna, místo
úkrytu a místo pro rozmnožování, a také i pro orientaci
v krajině. To může být pro daný druh klíčové, např.
při komunikaci mezi jednotlivými populacemi. Interakční
prvky přispívají ke vzniku bohatšího a rozmanitějšího
prostředí v kulturní krajině. Tím samozřejmě zvyšují i
ekologickou stabilitu krajiny a podporují, někdy i umožňují
funkčnost všech ekologických vazeb v krajině a jejich
regulačních mechanismů. Význam interakčních prvků je i
praktický. Vhodné prostředí pro život v nich běžně nacházejí
opylovači kulturních rostlin a také predátoři, podstatnou částí
jejichž kořisti jsou škůdci zemědělských i lesních kultur.
Mezi ty patří draví ptáci, sovy, drobné šelmy, ale i dutinoví
pěvci, kteří přispívají k omezení populací hmyzích škůdců.
Typickými interakčními prvky jsou například členité lesní
okraje, remízky, skupiny stromů i solitérní stromy v polích,
pastvinách a loukách, porosty dřevin a keřů na mezích a
38
foto: T. Korytář
kamenicích, aleje. Interakčním prvkem může být i drobné
prameniště, sad ovocných dřevin nebo květnatá louka apod.
Čím hustší je síť interakčních prvků, tím účinněji plní svou
roli v ÚSES a tím účinnější je působení ÚSES jako celku.
Jak vyplývá z výše uvedeného, interakční prvky mají
většinou menší plochu než biocentra a biokoridory a velmi
často jsou prostorově izolovány.
Interakční prvky by ve své cílové podobě měly představovat
co nejpestřejší mozaiku přírodních prvků, s bohatou
druhovou skladbou. Měly by vhodně doplňovat biotopy
organismů žijících v okolní krajině (hnízdění, úkryt, potrava
atd.). Měly by také fungovat jako tzv. nášlapné kameny
(z anglického „stepping stones“), to znamená jako menší
krajinné prvky či plošky, které svým charakterem umožňují
dočasný výskyt druhů i mimo jádrová území a umožňují tak
jejich přesun krajinou. Vhodné prostorové uspořádání těchto
nášlapných kamenů umožňuje nerušený přesun jedinců mezi
jejich jádrovými lokalitami.
O tom, jak fungují interakční prvky, máme dnes dostatek
informací, které nám napomáhají tyto prvky v krajině
rozpoznat a vymezit. Ale metodiky toho, jak v krajinném
prostoru interakční prvky uspořádat a naplánovat, jsou stále
ve fázi příprav. Na akademické půdě se sice vymýšlí
evidence interakčních prvků podle různých kritérií, jako
např. podle potravní příležitosti pro skupiny živočichů (pro
SERIÁLY
predátory, pro parazity, pro opylovače či pro lovnou zvěř),
podle toho jak obohacují biodiverzitu i různorodost krajiny
nebo podle toho jak pomáhají k šíření a výměně rostlin mezi
jádrovými územími. Pro praktickou aplikaci interakčních
prvků však dosud nejsou k dispozici základní pravidla,
tzn. prostorové zákonitosti a parametry. Nevíme, jak
v krajině jednoznačně stanovit jejich minimální velikost,
četnost a rozmístění tak, aby plnily všechny své funkce.
Navíc je nutno zdůraznit, že v současné legislativě nejsou
interakční prvky zakotveny a jejich uvedení do praxe je
problematické. K ochraně interakčních prvků lze využít jiné
kategorie ochrany přírody, především je lze registrovat jako
významné krajinné prvky. V územních plánech je pak možné
je vymezit mezi tzv. přírodní plochy. Nestane­li se tak, je
rozhodování o jejich existenci a ochraně jednoznačně
v rukou vlastníků. Úlohou ochrany přírody je pak osvětově
působit na tyto vlastníky. Zatímco u biocenter a biokoridorů
je často jednoznačně preferována jejich přírodní funkce,
u interakčních prvků můžeme přihlížet ve větší míře i k jejich
hospodářskému využití. A pokud hospodář využívá
interakční prvek v souladu s ochranou přírody, udrží i jeho
funkčnost a přírodní hodnotu a přispěje tak k obohacení
krajiny, a to mnohdy i po té estetické stránce. A to už stojí za
to, vydržet trochu toho „ochranářského“ omezení.
Biologové pozorují a zkoumají, metodici evidují a sepisují,
Interakčními prvky jsou i cenné mokřadní louky.
územní architekti plánují a krajina si často žije vlastním
životem. Pro podhorské oblasti Jizerských hor je
charakteristická skutečnost, že po druhé světové válce
z mnoha míst odešli původní hospodáři. Po nástupu
socialistického hospodářství nebyla spousta pozemků
v horách vhodná pro technické obhospodařování a mnohdy
ani pro pastvu.. Po čase přišli sice rekreanti a chalupáři, ale
těm stačily malé pozemky u chat a chalup. A tak spousta míst
v krajině začala měnit svou tvář a také ekologickou stabilitu.
Jednoduše řečeno, krajina začala zarůstat dřevinami. Příroda
je dynamický systém a vždy směřuje k vyšší ekologické
stabilitě. Na loukách se začaly objevovat křoviny a mladé
stromy, nejprve velmi hustě rostoucí. Posléze přišla ke slovu
vzájemná konkurence a přežili jen některé. A tak na řadě míst
vznikly, po více než 50ti letech, porosty až lesního
charakteru, a to i s pestrým podrostem. O tom, že všude tady
dříve hospodařil člověk, svědčí staré zídky a cesty, podél
nichž rozeznáváme ještě fragmenty starých alejí. Na loukách,
které se lidé snažili odvodnit, se vybudované meliorační
kanály a strouhy zanesly a vznikly tak opět cenné mokřadní
louky, kde pomalu rostou jen vrby a olše a zůstává dost místa
i pro mnoho chráněných druhů rostlin i živočichů. Takových
cenných míst není v horách mnoho a mnohdy narazíte jen na
zanedbané louky a hustým náletem zarostlé stráně.
Klasickým případem takovéhoto vývoje krajiny je území
foto: T. Korytář
39
SERIÁLY
letecký snímek Janova nad Nisou z roku 1953
Janova nad Nisou. Na historickém snímku z roku 1953
vidíte, že téměř celé údolí bylo využíváno k zemědělství. Ale
postupem času mnoho pozemků zarostlo nebo bylo zcela
záměrně zalesněno. Na několika místech, na prudkých, často
skalních, svazích a v mělkých prameništních údolích pak
vznikly přírodně hodnotné porosty dřevin i bylin, které mají
již vysokou hodnotu ekologické stability a poskytují vhodné
prostředí pro život řady organismů. Když se podíváte
na letecký snímek Janova nad Nisou z roku 2006, uvidíte
letecký snímek Janova nad Nisou z roku 2006
40
zdroj: kontaminace.cenia.cz
nejen to, jak svahy v obci i nad obcí zarostly, ale i rozmístění
těch nejcennějších „zarostlých“ ploch (svisle šrafovány). Zde
pak jasně vyplývá hodnota těchto míst, která zcela naplňují
definici interakčních prvků ÚSES. Zatímco územním plánem
vyhlášený ÚSES, tzn. biocentra a biokoridory (příčně
šrafované plochy a čárkované čáry), v podstatě obíhá široké
údolí, tyto plochy jsou oněmi nášlapnými kameny, které
napomáhají přesunu organismů napříč i podél výrazně
zastavěného údolí, které jinak představuje nezanedbatelnou
zdroj: archiv Správy CHKO Jizerské hory
SERIÁLY
bariéru. Biokoridor podél Rýnovické Nisy je bohužel z velké
části nefunkční z důvodů, které jsme si popsali výše.
Vzhledem k ekologicky méně stabilním lesům (smrkové
monoklutury) na okolních hřebenech a intenzivně
využívaným loukám, zvyšují ony plochy diverzitu krajiny a
poskytují mnohdy náhradní prostředí pro řadu živočichů a
rostlin.
Není samozřejmě možné a ani žádoucí chránit každou
„zanedbanou“ louku. Mnoho z nich by si zasloužilo, kdyby
se na ně hospodář vrátil. I krajina by se pak stala pestřejší a
pro lidské oko přívětivější, kdyby v této podhorské oblasti
opět dominovala drobná mozaika luk, pastvin, remízků a
drobných lesíků či skupin stromů. Je všeobecně známo, že
příliš zalesněná údolí působí dramaticky a vyvolávají
v člověku až stísněné pocity a ten dává přednost spíše
přehlednému prostředí. Podhorská krajina bez hospodáře
ztrácí své hodnoty i kouzlo a můžeme říci, že vlastně
zplaňuje a nerodí.
Je těžké hledat tu tzv. zlatou střední cestu mezi ekologicky
stabilní, esteticky hodnotnou a člověkem využívanou
krajinou. Ale pokud tu za několik posledních desítek let
vznikla samovolným vývojem území s vysokou ekologickou
stabilitou, která mají svou důležitou roli ve fungování
krajiny, měli bychom se zasloužit o to, aby alespoň těchto
nemnoho míst zůstalo oněmi interakčními prvky územního
systému ekologické stability, svébytnými prvky krajiny.
foto: T. Korytář
pestrý porost stromů, keřů a bylin na člověkem opuštěném svahu
Představujeme přírodu Libereckého kraje (4)
MÁCHŮV KRAJ ­ LETOS TAK TROCHU ROZLUČKOVĚ
Jarmila Sýkorová
Konečně! Tak tohle slovo bylo nejčastěji slyšet mezi
ochranářskou veřejností, když letos v dubnu vyšlo ve sbírce
zákonů nařízení vlády, kterým byla vyhlášena „nová“
chráněná krajinná oblast Kokořínsko­Máchův kraj.
Uvozovky proto, že, jak známo, jde vlastně o rozšíření
Kokořínska o další část Libereckého kraje, a to velmi zhruba
v rozsahu tamní ptačí oblasti Českolipsko­dokeské pískovce
a mokřady (výměra nové části i s přesahem do kraje
Středočeského činí 136 km2). Přestože nařízení vlády
formálně vstoupilo v platnost až k 1. 9. 2014, to dubnové
vydechnutí bylo úplně na místě vzhledem k tomu, kolik
obtíží tento významný počin ochrany přírody předchozí léta
41
SERIÁLY
Silueta Velkého a Malého Bezdězu patří k Máchovu kraji stejně neodmyslitelně jako Ještěd k Liberci nebo Trosky k Českému ráji.
Oba kopce jsou dnes chráněny jako NPR.
provázelo. Pro naše liberecké pracoviště s krajskou
působností tím tedy skončilo období, kdy jsme do tohoto
kraje pracovně zajížděli provádět nejrůznější přírodovědná
pozorování, monitoringy, kontroly a vůbec vše, co souvisí
s naší střediskovou činností, a co tedy od nynějška úplně
přebírají kolegové v Mělníce. V nezměněném rozsahu
pro nás zůstává prakticky jen agenda k evropským dotačním
programům ­ tady pro krajské středisko dál platí hranice
kraje, nikoliv hranice územní působnosti jednotlivých správ
CHKO. Pravidelnou rubriku, v níž Vás seznamujeme
s různými jizerským končinám i značně vzdálenými kouty
libereckého regionu, jsme se tedy při příležitosti oné změny
rozhodli věnovat právě Máchovu kraji. Tak trochu
na rozloučenou a jako malé nostalgické ohlédnutí zpátky.
Ten kraj je dávno proslulý svými přírodními hodnotami.
Na stránkách Upolínu už jsme o nich kdysi něco „naťukli“
v souvislosti s článkem „Natura 2000 v roce 2010“ nebo
když jsme informovali o aktivitách jedné ze spolupracujících
nevládek, Darwiniany, na Jestřebských slatinách. Tentokrát
Jedna z agenturních pracovních exkurzí do litorálního
rašeliniště Mariánského rybníka. V popředí porost
vřesovce čtyřřadého (Erica tetralix).
42
foto: J. Sýkorová
foto: J. Sýkorová
se tedy společně zastavíme na dalších místech Dokeska.
Záměrně pomineme několik vesměs rozlehlých, letitých a
tím pádem snad i všeobecně známých chráněných území,
jako je NPR Novozámecký rybník (vyhlášená ornitologická
lokalita), NPR Břehyně­Pecopala (území plné botanických
rarit, jež je společně s předchozí lokalitou zapsané
na seznamu celosvětově chráněných „ramsarských“
mokřadů), NPR (Velký a Malý Bezděz (bučiny s početnou
populací vzácného tesaříka alpského), PR Hradčanské
rybníky (rybniční soustava s mokřady) nebo NPP Swamp
(unikátní rašeliniště na břehu Máchova jezera). Každé z těch
území by samo o sobě vydalo na několik stránek textu. Totéž
platí o teprve nedávno, v roce 2012 vyhlášené rozlehlé NPP
Jestřebské slatiny (louky a slatiny doslova nabité
botanickými „špeky“ včetně endemických, tj. jinde na světě
nerostoucích druhů, tučnice české a prstnatce českého). Už
samotný tento výčet dostatečně vypovídá o přírodních
hodnotách nové části sesterské CHKO. Nemluvě o fenoménu
rozlehlých Hradčanských stěn, rovněž plných nejrůznějších
botanických a zoologických vzácností včetně reliktů. Nová
část CHKO mimoto překryla i dvě menší přírodní památky,
spravované až dosud krajským úřadem, Okřešické louky a
Provodínské kameny. K té první se ještě vrátíme, protože na
rozdíl od krajinářsky nápadných a turisticky hojně
navštěvovaných Provodínských kamenů (Lysé skály nebo
také Spící panny) je málo známá. Přednostně Vás ale nyní
zavedeme do míst nechráněných v přírodních rezervacích a
památkách, přesto, jak nám snad dáte za pravdu, neméně
atraktivních.
Jižně od Doks, nedaleko frekventované silnice na Mladou
Boleslav, při Robečském (také Okenském) potoce, leží
Poselský rybník. I přesto, že je jako vodní plocha zčásti
rekreačně využívaný, jeho nejbližší okolí a zejména jižní
zarůstající litorální pásmo si díky svým přírodním hodnotám
SERIÁLY
„vysloužilo“ povýšení na evropsky významnou lokalitu
(EVL). Spolu s nedalekým Mariánským rybníkem tvoří EVL
Poselský a Mariánský rybník. Lokalita leží v nadmořské
výšce kolem 280 m a její výměra činí téměř 80 ha. Vyhlášena
byla k ochraně několika vodních a mokřadních přírodních
stanovišť (biotopů) a dvou druhů bezobratlých živočichů,
vážky jasnoskvrnné a vrkoče bažinného.
Mariánský rybník, jakoby ztracený uprostřed okolních
borových lesů, leží na pravostranném přítoku již zmíněného
potoka. Díky letitému poškození výpusti a s tím spojeným
poklesem hladiny nebyl v posledním období hospodářsky
využívaný, a tak zde postupně vzniklo přirozené útočiště pro
vzácné vlhkomilné rostliny a živočichy. Zazeměná litorální
část rybníka vybíhá do dvou hlubokých zátok, na nichž se
vyvinula kvalitní rašeliništní společenstva. V mechu
rašeliníku prosperují bohaté populace rosnatky, klikvy,
vlochyně, hrotnosemenky bílé, suchopýrů a dalších
rašeliništních a mokřadních druhů. Pozoruhodností je
neustále se šířící porost vřesovce čtyřřadého. Jednotlivě se
najdou malé skupinky prstnatců, v mělkém břehu se daří i
chráněné vachtě trojlisté. Drobné tůňky v rašeliništi využívá
nejen evropsky chráněná vážka jasnoskvrnná, ale i četné její
příbuzenstvo. Ač oba rašeliništní „zálivy“ nejsou nijak zvlášť
rozlehlé, o to působí malebněji: cítíte se tu jakoby v úplně
jiném světě, připomínajícím snad borovou tajgu někde
na dalekém severu. Jistě i proto, že je tu klid, značené stezky
sem nevedou. Jen málo užívané lesní cesty spojují toto klidné
zákoutí s litorálními mokřady nedalekého Poselského
rybníka. Jeden z těchto mokřadů, dosti vzdálený od volné
hladiny, je opravdu unikátní. Tady botanik nevychází
z údivu, jakéže vzácnosti a hlavně v jakém množství kolem
sebe vidí. A to i v rámci širšího Českolipska, kde jsme na
leccos podobného zvyklí. Bohaté porosty vachty a přesličky
Endemit ČR známý jen z Jestřebských slatin,
prstnatec český (Dactylorhiza bohemica), byl
pro vědu objeven teprve v r. 1989.
foto: J. Sýkorová
mokřadní prorůstají nachové a růžové klasy prstnatců ­
plamatého, pleťového, májového či jejich kříženců nebo
různých forem. Jedné z nich se zatím pracovně říká
„dokeská“ a kdo ví, zda se z ní časem nevyklube další
endemický taxon zdejšího kraje. Do toho všeho množství
kvetoucích kruštíků bahenních, pupečníky, rosnatky, řada
vzácných ostřic, sítin a dalších vlhkomilných bylin,
zařazených v červeném seznamu. Kupodivu tu v minulosti
Hradčanské stěny, centrální část Máchova kraje, jsou pokladnicí spíše suchomilné reliktní bioty. Netušené poklady skrývají však
i stinné soutěsky ­ v poslední době tu byl dokonce nalezen jednokvítek velekvětý (Moneses uniflora), druh, který kdysi dávno rostl
i v našich Jizerských horách. Nepřipomínají Vám tyto skály u Hradčan něco?
foto: J. Sýkorová
43
SERIÁLY
Poselský rybník s dominantou Bezdězu na obzoru
nevznikla přírodní památka, ačkoliv pro to lokalita bohatě
splňuje všechny parametry. Patrně proto, že sem,
do vojenského prostoru, neměla veřejnost obecně přístup a
ochranářům bylo už předem zřejmé, že by na oficiálních
místech se záměrem narazili. Doufejme, že nyní, kdy už je
místo chráněno alespoň formou EVL, zdejším vzácnostem
nic nehrozí. Není to ale zas tak dávno, kdy dosti necitlivé
obnově navazujícího lesa padl za oběť letitý mohutný keř
rojovníku (naštěstí nyní z kořene zmlazuje) a také bude ještě
nějaký čas trvat, než se příroda vypořádá s naoranými
brázdami coby přípravou půdy pro zalesnění.
Hned za hlavní silnicí, jižně od osady Obora, leží rybník
Velká Pateřinka. I kolem něj se rozkládají mokřady
s vzácnou biotou, kde si zoolog nebo botanik bezpochyby
přijde na své (o kvalitě mokřadu mimo jiné svědčí to, že tu
rostou i kriticky ohrožené prstnatce plamaté). Jinak se tu
sportovně rybaří. Osada Obora nabízí možnost občerstvení a
stánkových nákupů, ale pokud se tu nehodláte déle zdržet a
nemáte ani v úmyslu navštívit nedaleký Bezděz, z jehož věže
se před Vámi rozprostře celý Máchův kraj jak na dlani,
přesuňte se s námi (obrazně řečeno) na zcela opačný konec
nové CHKO.
Tady, v severnějším z obou výběžků Máchova kraje, leží
44
foto: J. Sýkorová
další z proslulých velkých rybníků Českolipska, Heřmanický.
Dá se sem dojet či pěšky dojít od nedaleké osady
Heřmaničky. Pomineme­li přirozenou atraktivitu velké vodní
plochy olemované rozlehlými rákosinami, květnatými
lučními mokřady a podmáčenými lesy, přijdou si tu na své
především ornitologové. V nejbližším okolí se pravidelně
zdržuje jeřáb popelavý, na hladině nebo v mělčinách loví a
potravu si hledá orel mořský, ostralka štíhlá, bukač velký i
bukáček malý, břehouš černoocasý, rybák černý, chřástal
malý i kropenatý. V okolí se udržuje stabilní populace
Když na Okřešických loukách kvetou kosatce (Iris sibirica) foto: J. Sýkorová
SERIÁLY
byla v roce 2008, ještě před následným boomem tzv.
„evropského“ vyhlašování (tj. zajišťování ochrany EVL
formou chráněných území), tedy klasicky pro ochranu
regionálních přírodních hodnot. Těmi hodnotami jsou vlhké
bezkolencové a pcháčové louky s mnoha chráněnými druhy
rostlin. Za všechny jmenujme vrbu plazivou, kosatec
sibiřský, česnek hranatý, kruštík bahenní, upolín nejvyšší či
hojný prstnatec májový. Pro rámcovou představu ale postačí
uvést, že tu na ploše pouhých 2,5 ha bylo zjištěno 39 druhů
Silně ohrožený česnek hranatý (Allium angulosum)
je velkou botanickou vzácností Okřešických luk.
foto: J. Sýkorová
slavíka modráčka tundrového, jednoho z předmětů ochrany
zdejší ptačí oblasti. To jen příkladmo za všechny vzácné
opeřence. Menší radost už mají ochranáři a hlavně rybáři
z početných hejn tažných kormoránů, kteří se tu rovněž
dlouhodobě zdržují a s nimiž se ostatní vodní národ musí
dělit o přece jen poněkud omezené potravní zdroje.
Jen kousek na jihozápad odtud, v klínu dvou sbíhajících se
českolipských železničních tratí (ze směru od Liberce a
od Doks), leží přírodní památka Okřešické louky. Vyhlášena
Heřmanický rybník pod siluetou Lysé skály (Provodínských kamenů).
různou měrou ohrožených, z toho rovných 10 z čeledi
vstavačovitých (prstnatce, vemeníky, pětiprstka, kruštíky).
Zoologové k tomuto výčtu záhy dodali svoje seznamy ­
objevili zde nejméně 25 významných druhů živočichů včetně
evropsky chráněných modrásků bahenních a očkovaných.
K přírodní památce se nejsnáze dostaneme po lesní cestě,
vedoucí od osady Okřešice. Jen z ní musíte včas odbočit,
překonat železniční trať s náspem a přilehlou olšinu, která
tvoří ochranné pásmo památky. Přístup je, samozřejmě,
možný i z opačné strany, jen je trochu komplikovanější.
Pro úplnost snad alespoň zmiňme další z místních
„vojenských“ EVL, Slatinné vrchy, kde se, podobně jako
na nedalekém Bezdězu, chrání populace tesaříka alpského.
Několik málo sond do přírodního světa Máchova kraje ani
foto: J. Sýkorová
45
SERIÁLY
zdaleka neposkytuje ucelený obraz o území. Je dobře, že
statutem CHKO získává tato přírodně atraktivní oblast
rybníků, močálů, lesů a skal cílenou péči a dohled
nad hodnotami, které se tu dochovaly. Ať už kvůli
předchozímu vojenskému režimu nebo snad díky celkově
nízké zemědělské atraktivitě oblasti. Naše doba ale s sebou
nese další rizika pro přírodu a takhle má tedy Máchův kraj
větší šanci zůstat tím, čím byl doposud.
Významné krajinné prvky v Libereckém kraji (1)
VOLAVECKÉ STRÁNĚ
Šárka Mazánková
Pohled na Volavecké stráně s Kozákovem v pozadí
foto: Š. Mazánková
Významný krajinný prvek. Slovní spojení, pod kterým si
představíme leccos, co považujeme v krajině za výjimečné,
výrazné a to nejspíš v tom pozitivním slova smyslu. Jedná se
ale také o přesně popsaný a vymezený pojem definovaný v
zákonu o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.). Velmi
obecně lze říci, že jde o část krajiny, která utváří její typický
vzhled nebo přispívá k její estetické hodnotě a k udržení
ekologické stability. Jedná se o území či plochy, které jsou
ochranářsky zajímavé. Vztahuje se na ně určitý zpřísněný
režim, ale zároveň je nelze považovat za zvláště chráněná
Právě na registrované VKP v našem kraji zaměříme svou
pozornost a postupně si přiblížíme některé z nich. Na rozdíl
od zvláště chráněných území a památných stromů se rVKP
neevidují v ústředním seznamu ochrany přírody, který vede
Agentura ochrany přírody a krajiny. O to obtížnějším se stává
přístup k informacím o těchto částech přírody, nejaktuálnější
data může poskytnout v podstatě jen územně příslušný
pověřený obecní úřad. Krajský úřad Libereckého kraje, který
metodicky dohlíží nad činností úřadů nižších stupňů, však
vede a průběžně aktualizuje evidenci za celý kraj. Kompletní
území. Zákon zná dvě skupiny VKP, a to tzv. ze zákona a
registrované. V první skupině jmenovitě uvádí všechny vodní
toky, rybníky, jezera, rašeliniště, údolní nivy a lesy. Druhá
skupina představuje prvky, které zaregistruje pověřený
obecní úřad. Mohou jimi být např. historické zahrady, skalní
útvary, mokřady a jiné prvky, které splňují alespoň jeden z
výše uvedených atributů.
seznam rVKP k určitému datu je možné dohledat v Koncepci
ochrany přírody Libereckého kraje na webu Libereckého
kraje a částečně i na Geoportálu Libereckého kraje. Seznam
prochází v současnosti aktualizací, zatím čítá 242 rVKP.
Nezahrnuje však nově registrované prvky např. na
Lomnicku. Počty rVKP se liší v jednotlivých územích v
závislosti na jeho cennosti, ale také na aktivitě daného úřadu.
46
SERIÁLY
Co do předmětu ochrany převažují stromy, parky, stromořadí,
poté následují louky. Mezi zvláštnosti patří skalní útvary
(Bezděčínské skály, čedičová skalka v Heřmanicích, rulové
černé skalisko na Dobré Vodě, skalní divadlo ve Sloupu aj.),
zatopené lomy (Frýdštejn), vrchol kopce s hradní zříceninou
(Kumburk, Bradlec), meze, remízy, hrobky a také dva
ostrůvky v Máchově jezeře (Myšlín a Kachní).
Jedním z nezranitelnějších typů rVKP se v posledních letech
jeví louky. Týká se to bohužel i těch cennějších
registrovaných. Jejich ohrožení spočívá na jedné straně v
nečinnosti, to znamená v absenci údržby a následném
zarůstání křovinami a stromy. Druhý extrém představuje
naopak velmi intenzivní péče ­ časté sekání nebo spásání.
Často vidí vlastníci definitivní řešení problému s loukou v
jejím zalesnění a to znamená totální ztrátu původní pestrosti
biotopu a setření krajinné mozaiky.
Jednu z nejzajímavějších luk, která byla registrována jako
významný krajinný prvek, reprezentují Volavecké stráně,
které si v následujících řádcích představíme. Tuto opukovou
stráň s výskytem teplomilné květeny najdeme v okrese
Semily jihozápadně od Kozákova. V terénu tvoří součást
nápadného táhlého hřbetu místy s prudkou strání
jednostranně ukloněnou k východu. Hřbet, odborně
geologicky řečeno kuesta, směřuje souběžně s tzv. lužickou
poruchou podél Ještědsko­kozákovského hřbetu od Loktuše
přes Volavec a Václaví až k Rovensku pod Troskami. Podloží
Volavecké stráně v roce 1982
tvoří vápnité pískovce. Zdejší mělké půdy neposkytovaly
příliš bohaté výnosy sena, svou svažitostí a kamenitostí
ztěžovaly přístup pro zemědělskou techniku, a tak byly z
velké části zalesněny. Loučky, které se díky pastvě a kosení
dodnes dochovaly, hostí nebývale pestrou směs rostlin. Právě
v příkrém svahu pod vesnicí Volavec se nacházejí ty
nejvýznamnější louky, dnes již fragmentované uměle
založenými lesíky.
Průzkumy flóry zde provedl již v roce 1977 B. Slavík, v roce
1989 prozkoumala lokalitu H. Faltysová a v tomtéž roce
zaevidovalo tehdejší Krajské středisko státní památkové péče
a ochrany přírody Východočeského kraje Volaveckou stráň s
výskytem hořečku brvitého a jiné teplomilné květeny jako
lokalitu v zájmu ochrany přírody. V roce 1997 registroval
Volaveckou stráň jako významný krajinný prvek podle
zákona o ochraně přírody a krajiny Okresní úřad Semily.
Registraci odůvodnil zejména botanickou hodnotou území,
která se vyvinula v důsledku harmonického soužití člověka s
přírodou. V zájmu zachování luk je nezbytná pravidelná
péče, při absenci hospodaření celé plochy pohltí les. Louky,
jak známo, by v našich končinách bez zemědělské činnosti
člověka neexistovaly.
Kvůli zachování rozmanitosti Volavecké stráně a podpoře
populace hořečku brvitého požádala letos Obec Radostná
pod Kozákovem o dotaci z Programu podpory přirozených
funkcí krajiny. Kosení a výřez náletu s následným
foto: archiv
47
SERIÁLY
odklizením biomasy z lokality pomůže zachovat
bohatství lokality. Vhodná by v budoucnu mohla
být i pastva ovcí a koz, postupné vyřezávání
náletu i neuvážených výsadeb smrků a borovic.
Louky pod Volavcem hostí i řadu rostlin
zařazených do tzv. Červeného seznamu
ohrožených druhů. Patří sem kromě zmíněného
hořečku brvitého např. černýš rolní, pcháč
bezlodyžný, pamětník rolní. Kromě těchto
vzácnějších rostlin zde najdeme rozmanitou
barevnou i voňavou směsici rostlin. Některé, jako
třeba kopretiny, chrpy, třeslice prostřední nebo
zvonky se dobře vyjímají ve váze. Jiné zase
zavoní v lahodném bylinkovém čaji ve složení
mateřídouška, dobromysl, řepík lékařský,
ostružiník, pupava bezlodyžná, jehlice trnitá,
bedrník obecný, třezalka tečkovaná, řebříček
obecný. Volavecké stráně skrývají jistě i další
dosud neprozkoumané bohatství, například ve
fauně bezobratlých, ale už jen kvůli pestré
květeně stojí zato louky zachovat a pravidelně
udržovat.
kosení Volaveckých strání
foto: Z. Brožek
Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (10)
DAIR, O. P. S.
Lenka Zadrobilová
Obecně prospěšná společnost Dair vznikla v roce 2013. Zaměřuje se
zejména na dvě oblasti, a to na alternativní medicínu a na environmentální
výchovu.
Od založení úzce spolupracujeme se Správou CHKO Jizerské hory,
pro kterou vytváříme a organizujeme ekovýchovné programy jak
pro školní děti, tak pro širokou veřejnost.
Díky finanční podpoře Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor a
Grantového programu Libereckého kraje můžeme uskutečňovat programy
na školách po celém Libereckém kraji. Jedním z programů je Bodlinka
ve škole. Žáci se v jeho průběhu dozvědí spoustu informací o životě a
ochraně ježků a zájemci si mohou ježka s nedostatečnou hmotností
ponechat pro přezimování a starat se o něj až do jara, kdy ho zpět vypouští
do přírody.
Dalšími programy jsou Obojživelníci ve škole a Sovy ve škole. Během
účasti na těchto programech se žáci dozvědí informace o zvířatech a jejich
životě, ale také o tom, co pro ně a jejich ochranu mohou sami udělat.
Nejnáročnějším školním programem je celoroční projekt Tajemná
rašeliniště Jizerských hor. V průběhu celého školního roku děti spolu se
svými pedagogy pracují na zadaných úkolech a v jeho závěru jsou pak
odměněni výletem na rašeliniště s odborným doprovodem.
Pro širokou veřejnost na jaře pořádáme Vítání ptačího zpěvu a Soví noc.
Na podzim potom ve spolupráci se Společností pro Jizerské hory akci
Tajemná rašeliniště na Jizerce.
48
foto: L. Zadrobilová
Frýdlantské cimbuří a polední zub (k článku na str. 33)
Máchův kraj z věže Bezdězu. Z lesnatého moře vystupují Slatinné vrchy, za nimi vpravo Břehyňský rybník, vlevo Doksy
s Máchovým jezerem. (k článku na str. 41)
foto: J. Hušek
foto: J. Sýkorová
javor mléč V Lukách (k článku na str. 27)
foto: T. Korytář
Toto číslo informačního zpravodaje Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec
bylo vydáno s finanční podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor.
UPOLÍN, informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec. 16. ročník, číslo 1, prosinec 2014. Povoleno Ministerstvem kultu­
ry České republiky pod evidenčním číslem MK ČR E 11 944. Vydává Správa CHKO Jizerské hory a krajské středisko Liberec, U Jezu 10, 460 01 Liberec 4,
tel.: 482 428 999, e­mail: [email protected] Odpovědný redaktor: Stanislav Budka. Tiskne Geoprint, s. r. o. Náklad 200 ks. Neprodejné.
Download

zde - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor