U P O L Í N
Listopad 2011
Informační zpravodaj Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory
zdarma
Chalupa v Polubném (k článku na str. 37)
Suťový les na Lipce (k článku na str. 19)
foto: J. Mejzrová
foto: J. Kohoutová
UPOLÍN 2011
OBSAH
Aktuálně
ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek) ........................................................................................................................................................ 2
PLÁN PÉČE O CHKO JIZERSKÉ HORY (Jiří Hušek) ....................................................................................................................... 3
MURY NA SMĚDAVSKÉ HOŘE (Vladimír Vršovský) ...................................................................................................................... 4
FENOMÉN JIZERKA (Jana Mejzrová)............................................................................................................................................ 6
JILM - STROM ROKU 2011 (Lenka Hatlapatková) ......................................................................................................................... 8
NÁLEZ HOŘEČKU NA BUKOVCI TÉMĚŘ PO 40 LETECH! (Jarmila Sýkorová).................................................................................. 9
STRÁŽCI Z LITOVELSKÉHO POMORAVÍ A JESENÍKŮ OBJEVOVALI JIZERSKÉ HORY (Jaroslav Spurný)......................................... 10
ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY Z JIZERSKÝCH HOR V NOVÉM ČÍSLE SBORNÍKU SEVEROČESKÉHO MUZEA (Pavel Vonička) ........................ 11
Ochrana přírody prakticky
NĚKOLIK POSTŘEHŮ Z PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ PROVÁDĚNÝCH V LIBERECKÉM KRAJI (Kamil Farský)......................... 12
NOVÝ RYBÍ PŘECHOD NA BULOVSKÉM POTOCE (Kamil Farský) ................................................................................................ 14
I DO JIZERSKÝCH HOR SE VYŠPLHALY PROSTŘEDKY Z EVROPSKÝCH FONDŮ (Václav Šrédl)...................................................... 15
KDYŽ SE KÁCÍ LES, LÉTAJÍ TŘÍSKY... (Jarmila Sýkorová) ........................................................................................................... 16
POTENCIÁLNÍ PREDÁTOŘI HNÍZD TETŘÍVKA OBECNÉHO V JIZERSKÝCH HORÁCH (Petra Menclová)........................................... 17
MONITORING RYB NA SMĚDÉ A SVITÁVCE 2011 (Jakub Čejka) ................................................................................................. 18
SLEDOVÁNÍ PŘÍRODNÍCH STANOVIŠŤ (Ondřej Šnytr).................................................................................................................. 19
Příroda a technika
GEODATA PRO VŠECHNY (Ondřej Tomášek) .............................................................................................................................. 21
GEOCACHING V JIZERSKÝCH HORÁCH (Stanislav Budka)........................................................................................................... 22
Na skok k sousedům
POBIEDNA A ČERNÁ ALEJ (Šárka Mazánková) ........................................................................................................................... 24
Seriály
Představujeme přírodu libereckého kraje (2):
RALSKO (Jarmila Sýkorová) ...................................................................................................................................................... 26
Ohrožené druhy rostlin (14):
UPOLÍN NEJVYŠŠÍ (Ondřej Šnytr) ............................................................................................................................................... 29
Ohrožené druhy živočichů (14):
TETŘÍVEK OBECNÝ (Petra Menclová) ........................................................................................................................................ 30
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (7):
LÍPY V REJDICÍCH (Tomáš Korytář) ........................................................................................................................................... 31
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (1):
PLESNIVKA PERLOVÁ ... A JEJÍ PŘÍBUZENSTVO (Šárka Mazánková)............................................................................................ 32
Povedené stavby (12):
KRÁSA DRSNÉ JEDNODUCHOSTI (Jana Mejzrová) ...................................................................................................................... 33
Nepovedené stavby (4):
STAVBA, KTERÁ DO JIZERSKÝCH HOR NEPATŘÍ (Irena Česká) ................................................................................................... 35
Tip na výlet (14):
MEANDRY SMĚDÉ (Jiří Hušek) .................................................................................................................................................. 36
Zeleným pohledem (11):
KOŘENOV (Jana Mejzrová)........................................................................................................................................................ 37
Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (6):
DÍKY ZA POMOC, DARWINIANO! (Jarmila Sýkorová) ................................................................................................................. 40
na 1. straně obálky: Mura na Smědavské hoře (foto: V. Vršovský)
1
AKTUÁLNĚ
ÚVODNÍ SLOVO
Jiří Hušek
Rašeliniště Jizery
Vážení čtenáři Upolínu,
mohl bych směle navázat na loňský úvodník a dlouze
hovořit o organizačních změnách a provozních úsporách,
kterými naše pracoviště prošlo nebo které ještě
očekáváme. V kontextu napínavé ekonomické situace a
probíhajících reformních změn se z toho stalo stále
aktuální téma, jakási „neverending story“. Po pilotním
sloučení Správy CHKO Jizerské hory s libereckým
krajským střediskem Agentury ochrany přírody a krajiny
ČR v roce 2010 a po sloučení dalších dvanácti pracovišť
do šesti jednotek se proces uzavře v lednu 2012.
Prakticky tak skončí existence samostatných krajských
středisek, všechna budou integrována do sloučených
pracovišť se správami vybraných chráněných krajinných
oblastí. Jednou z příčin a koneckonců i přímým
důsledkem je úspora podstatné části administrativních
i odborných pracovníků, a to jak v regionech, tak i
v pražském ústředí Agentury. Těžko komentovat
racionalizaci veřejné správy, která je nepochybně
potřebná, nelze si však než přát, aby změny byly
skutečně racionální a aby nevedly k tomu, že nepotřebné
administrativní úkony budou vykonávány pouze menším
frustrovaných,
mizerně
množstvím
přetížených,
odměňovaných a posléze i nekompetentních úředníků.
To platí obecně pro celou veřejnou správu. Troufám si
tvrdit, že tyto ponuré vize se dosud našeho libereckého
pracoviště AOPK podstatně nedotkly, a chci věřit, že
tomu tak bude i nadále. Zvýšené pracovní úsilí je
dlouhodobě udržitelné za předpokladu, že společenská
objednávka naší práce (v tomto případě ochrany přírody
2
foto: archiv Správy CHKO Jizerské hory
a krajiny) není pouze formálně, tedy zákonem,
deklarována, ale existuje také její reálná podpora.
V době, kdy ochrana přírody je trnem v oku volených
i nevolených společenských „elit“, je o to důležitější
věrohodná komunikace s nejširší veřejností a
s regionálními partnery, jejímž výsledkem musí být
srozumitelné vysvětlení východisek a postupů státní
ochrany přírody a na druhé straně účinná zpětná vazba.
Chceme si proto nadále udržet a dále rozvíjet aktivní
kontakt s lidmi, tedy onou „veřejností“, ať už jsou to
obyvatelé CHKO, její návštěvníci, osoby, které krajina
živí, nevládní organizace, děti a školní mládež i jejich
učitelé.
Stejně
tak
musíme
komunikovat
se samosprávami a se všemi, kteří řídí a ovlivňují život
v území, o které pečujeme. Nesmíme se přitom uzavřít
v pomyslných hranicích CHKO, a to ne toliko z důvodu
naší celokrajské působnosti. Způsobů, jak oslovit lidi, je
mnoho a jejich využití záleží kromě času a nezbytných
peněz na schopnostech a chuti jednotlivých zaměstnanců,
kteří práci s veřejností zpravidla nemají ani ve své přímé
pracovní náplni. Dlouhodobě a velmi dobře funguje
ekologická výchova, kterou zajišťujeme v režii našeho
pracoviště
nebo
na
které
spolupracujeme
se specializovanými středisky. Podstatné informace
i aktuality poskytují naše webové stránky, pravidelně
přispíváme do jizerské části měsíčníku KrkonošeJizerské hory. Také náš Upolín je jedním ze způsobů, jak
chceme hovořit s vámi, našimi čtenáři a partnery a je
nám trochu líto, že nejsme schopni z pracovních
i finančních důvodů vydat více čísel než jedno ročně.
AKTUÁLNĚ
Mnoho úsilí našich zaměstnanců i externích
spolupracovníků padlo na přípravu ambiciózního
projektu Domu přírody Jizerských hor, velkorysého
návštěvnického střediska, které mělo stát v Bedřichově.
Projekt „domů přírody“ zahrnoval řadu českých a
moravských CHKO a měl být financován z prostředků
Evropské unie. Bohužel nakonec podlehl překážkám,
které byly mimo vliv našeho pracoviště a měly i svůj
podstatný ekonomický rozměr - nedostatek peněz
ve státním rozpočtu na spolufinancování 10% nákladů
projektu. Na přípravě Domu přírody jsme spolupracovali
s řadou partnerů v území a mnohému jsme se vzájemně
naučili. Budeme se snažit na tuto práci navázat v naší
další „osvětové“ činnosti, kterou považujeme
pro věrohodné fungování ochrany přírody a krajiny
za nezbytnou a od níž nás neodradí ani probíhající a
nadále očekávaná personální a rozpočtová „redukční
dieta“.
PLÁN PÉČE O CHKO JIZERSKÉ HORY
Jiří Hušek
Základní rámec chráněných území v ČR je dán obecně
závaznými právními předpisy. V případě chráněné
krajinné oblasti je to jednak zákon 114/1992 Sb.
o ochraně přírody a krajiny, který v § 25 definuje CHKO
a v § 26 stanovuje jejich základní ochranné podmínky,
tedy činnosti, které jsou v celé CHKO nebo v její části
zakázány. Každá jednotlivá CHKO má potom vlastní
zřizovací předpis, který pro konkrétní území stanovuje
bližší ochranné podmínky (činnosti, k nimž je třeba
předchozí souhlas příslušného orgánu ochrany přírody,
Správy CHKO). Pro CHKO Jizerské hory je to vyhláška
Ministerstva kultury a informací z prosince 1967, podle
současné úpravy se chráněné krajinné oblasti vyhlašují
nařízením vlády ČR. Jednání fyzických i právnických
osob je tak závazně upraveno a Správy CHKO, potažmo
Ministerstvo životního prostředí toto regulují v rámci
výkonu státní správy.
Zároveň je jim svěřena odborná péče o chráněné území sběr odborných dat a informací a zajištění praktických
opatření k uchování a zlepšení stavu území. Mimoto
komunikují s místními obyvateli a návštěvníky včetně
tzv. EVVO (ekologické vzdělávání, výchova a osvěta).
Každá chráněná krajinná oblast má přirozeně svoje
specifické podmínky a charakter, různé předměty
ochrany, odlišný geografický a společenský kontext.
Tyto odlišnosti jsou všeobecně definovány právě ve
vyhlašovacím dokumentu, ovšem konkrétní řízení péče
o CHKO je třeba systémově řešit v řádově větší
podrobnosti a vždy aktuálně. Pro tento účel počítá zákon
s institutem plánu péče o chráněné území (zpracovává se
na období zpravidla 10 let, a to nejen pro CHKO nebo
národní parky, ale zvlášť také pro všechna „maloplošná“
území - rezervace a památky). Je to základní strategický
dokument, který sice není formálně závazný pro fyzické
ani právnické osoby, je však závazný pro orgány ochrany
přírody, které plánům péče musejí přizpůsobit svoji
odbornou činnost i rozhodování. Plány péče pak slouží
jako podklad pro tvorbu dalších plánovacích dokumentů
v gesci jiných rezortů, například územně plánovací
dokumentace, lesních hospodářských plánů, plánů oblasti
povodí apod.
První plány péče o CHKO začaly vznikat s přijetím
nového zákona na ochranu přírody a krajiny po roce
1992, plán péče o CHKO Jizerské hory byl připraven v
letech 1995-96 a schválen Ministerstvem životního
prostředí na sklonku roku 1997. Měl desetiletou platnost,
později však byla prodloužena do roku 2011 (důvodem
bylo rozprostření platností plánů péče o celkem 25
chráněných krajinných oblastí tak, aby jejich obnova
nebyla nadměrně kumulována). Nakonec na obnovu
plánu péče o CHKO Jizerské hory došlo už v roce 2010,
popravdě řečeno právě včas, protože starý plán ve světle
vnějších okolností již volal po aktualizaci.
Vlastní plán péče je poměrně obsáhlý dokument. Shrnuje
objektivní data o chráněném území a popisuje jeho
dosavadní vývoj a trendy. Podrobně se v jednotlivých
kapitolách zabývá konkrétními okruhy (přírodními
podmínkami i lidskými činnostmi), které vstupují
do chráněné krajiny, ovlivňují její stav a mohou
vyžadovat určité regulační zásahy. Podle obecně platné
metodiky se objevují kapitoly věnované maloplošným
chráněným územím, významným druhům rostlin a
živočichů, soustavě Natura 2000, krajinnému rázu,
územnímu systému ekologické stability nebo třeba
monitoringu a práci s veřejností. Zvláštní důraz je
věnován lidským činnostem, které mají vliv na přírodu a
krajinu, zejména pak lesnímu hospodářství, zemědělství,
myslivosti, vodnímu hospodářství, těžbě surovin,
výstavbě, průmyslu, dopravním a inženýrským sítím
nebo v poslední době stále důležitější problematice
rekreace a turistiky.
Plán péče byl zpracován kolektivem odborných
pracovníků AOPK ČR za účasti externích odborníků. Má
velmi obsáhlou rozborovou část a i samotná část
návrhová, vlastní plán péče, čítá bez příloh na šedesát
stran. Celý dokument byl podroben velmi pečlivému a
vposledku i dlouhému schvalovacímu procesu. Po vnitřní
oponentuře v rámci AOPK ČR byl podroben
připomínkovému řízení na Ministerstvu ŽP a posléze
veřejnému připomínkovému řízení. Soustředěny byly
podněty a návrhy nejen od příslušného kraje a dotčených
obcí, s čímž ostatně počítá zákon, ale také nad rámec
zákona i od některých významných vlastníků či správců
pozemků nebo jiných silných „hráčů“ v území, kteří
jednak dění v CHKO výrazně ovlivňují nebo kteří jsou
naopak existencí chráněného území sami ovlivňováni.
Typickým případem jsou třeba Lesy ČR, s. p. Došlé
připomínky a námitky byly zapracovány do výsledného
dokumentu nebo individuálně vypořádány. V dubnu
2011 tak mohl být ministerstvem formálně schválen
nový Plán péče o CHKO Jizerské hory na období 2011 2020. Byl rozeslán všem partnerům, se kterými byl
konzultován nebo projednáván a je veřejným
dokumentem, se kterým se může seznámit kterýkoli
zájemce. K dispozici je například na webových stránkách
Správy CHKO Jizerské hory a KS Liberec
(www.jizerskehory.ochranaprirody.cz → Ke stažení →
Plány péče).
3
AKTUÁLNĚ
MURY NA SMĚDAVSKÉ HOŘE
Vladimír Vršovský
Mura na Smědavské hoře
Ničivé povodně ze srpna 2010 mají ještě v živé paměti
především obyvatelé severního podhůří Jizerských hor.
Právě tam za sebou zanechaly běsnící vodní masy zkázu
a spoušť. Se škodami se některé obce dosud nestihly
úspěšně vypořádat.
Ihned po povodních, jak už to bohužel bývá, se některá
nejvíce zničená místa stala cílem „povodňové turistiky“.
Bez ohledu na lidské tragédie, kdy mnozí přišli o veškerý
svůj majetek a řešili, jak zajistit jindy a jinde běžné
životní potřeby, putovali zvědavci nejvíce poškozenými
místy a fotili si stržené nebo silně poškozené budovy,
zdevastované komunikace a mosty. Místní obyvatelé,
kteří měli zcela jiné starosti, nebyli touto „popularitou“
rozhodně nadšeni a na tyto povodňové turisty pohlíželi
s oprávněným odporem.
Stejné pozornosti a zájmu veřejnosti (zde však
bez negativních souvislostí) se po povodních těšily i
mury na svazích Smědavské hory, především ty, které
zasáhly silnici z Bílého Potoka na Smědavu. Osádka
snad každého auta, které tudy projíždělo, zde zastavila a
fotila dílo přírodních živlů a výsledek přírodních procesů
- murové dráhy a akumulace přesunutého materiálu.
Většina z přihlížejících by však slovo mura nepoužila,
protože v jejich slovní zásobě dosud tento termín chyběl.
Mura - tento geomorfologický jev je znám především
z velehor, v Evropě pak hlavně z Alpského prostoru.
Pokud si do některého internetového vyhledávače
zadáme ekvivalentní německý termín (Murgang, Mure,
Rüfe), vyskočí nám desítky odkazů a zpráv, z nichž
4
foto: V. Vršovský
mnohé jsou doprovázeny fotografiemi mur, ne
nepodobných těm na Smědavské hoře. V alpských
zemích jsou mury průběžně monitorovány, pro oblasti
s jejich potenciálním výskytem jsou vypracovány plány a
postupy, jak se chovat, aby nedocházelo k ohrožení
života a zdraví obyvatel a aby i škody na majetku byly
minimalizovány (to lze pochopitelně zajistit pouze tak,
že se v potenciálně ohrožených územích nestaví
budovy).
Jizerské hory se řadí k tomu málu českých pohoří, kde
jsou mury popsány. Ve větším počtu se nacházejí
především v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Zvláště
krkonošským murám byla v minulosti věnována velká
pozornost, pravděpodobně i proto, že v Krkonoších
napáchaly v minulosti rozsáhlé škody na lesních
porostech (při povodních v letech 1882 a 1897). Z tohoto
pohoří jsou historicky zaznamenány i škody na budovách
a ztráty na lidských životech. Proto také nepřekvapí,
že odborník na tento geomorfologický jev, pan Vlastimil
Pilous, je z krkonošského regionu a převážná většina
česky psaných odborných prací na toto téma je z jeho
autorské dílny. V době povodní se shodou okolností
pohyboval v Jizerských horách, takže se k prohlídce
terénu a následnému popisu mur dostal v čase, kdy byly
ještě takřka v pohybu. Některé své poznatky uveřejnil
v časopise Krkonoše, pro hlubší zájemce o problematiku
je však třeba doporučit jeho velmi podrobný materiál
„Povodňové mury v povodí horní Smědé v Jizerských
horách“, publikovaný v roce 2011 ve Sborníku
AKTUÁLNĚ
Severočeského muzea Liberec. Z tohoto materiálu
vycházel i autor tohoto článku.
Mury (s určitou mírou zjednodušení můžeme hovořit
o zemních lavinách) jsou „rychlé a krátkodobé gravitační
svahové procesy“, v našich podmínkách mající podobu
hlinitokamenitých či hlinitobalvanitých proudů. Podíl
vodní složky je menší, takže voda zůstává vázaná a
posouvání hlinitobalvanitého materiálu (který však
s sebou může strhávat stromy a porosty stojící v cestě)
má charakter plastického pohybu. V případě, že by vodní
složka byla zastoupena nadpolovičním množstvím (pak
by se jednalo o jiný typ mury, u nás nepopsaný), měl by
pohyb mas spíše podobu vodního toku přemisťujícího
nánosy. Pokud je uvedeno, že se jedná o rychlý svahový
pohyb, zmiňuje literatura řádovou rychlost pohybu asi
10 až 20 km/hod.
Někteří autoři následně používali terminologicky chybné
označení „strž“, které je však třeba odmítnout. Strže jako
výsledek stržové eroze vznikají postupným a často
opakovaným vymíláním proudící vodou. Zvláště velké
strže vznikají v dlouhodobějším (i víceletém) horizontu a
vyplavený materiál se nemusí nutně ukládat na spodním
vyústění strže. To je další zásadní rozdíl od mur, u nichž
přetransportovaný materiál vytváří výrazné a velmi
zřetelné akumulační tvary.
Na vzniku mur se podílí především gravitace a voda,
tedy pokud se navíc setkají ve vhodných podmínkách.
Gravitace se může do procesu zapojit jen na velmi
prudkém svahu, tedy tam, kde je sklon alespoň 30°
(pokud bychom uváděli sklon v procentech, jak je tomu
třeba na dopravních značkách, jednalo by se o sklon cca
60%). A voda musí být dodána nejenom v dostatečném
(a to velkém) množství, ale především v krátkém čase.
To je splněno při srážkách alespoň 20 mm/hod, ale
nejlépe dvakrát až třikrát více po dobu 1-2 hodin. Takto
intenzivní srážky se vyskytují jen zcela výjimečně a mají
většinou jen omezený lokální charakter - takže spadnou
třeba v místech, kde je sklon svahu mnohem mírnější.
souhrnně „zvětraliny“) je zde místy mocná jen několik
decimetrů a leží na matečné hornině, jejíž povrch tu má
plotnovitý charakter.
Podmínky jsou tedy velmi vhodné pro „odtržení“ a vznik
svahových pohybů. Chybí už jen ta voda. A té bylo dost
nejen v absolutním množství, ale především v rychlosti,
v jaké byla v kritickou dobu do prostředí dodána. Podle
údajů ze srážkoměrné stanice na Smědavě (murám
nejbližší stanice, není tedy vyloučeno, že lokálně
v prostoru mur byly srážky ještě malinko vyšší) spadlo
v období mezi osmou a jedenáctou hodinou dopolední
78,5 mm srážek. Zvětraliny se zcela vyplnily vodou,
vnitřní třecí vazby již nestačily udržet obrovskou masu
v klidu a mury se daly do pohybu.
Kromě těch „oblíbených a populárních“ mur, které
přeťaly silnici na Smědavu, sjela největší mura
na severním svahu Smědavské hory, v plné délce její
strmé spodní části. Odtrh začíná ve výšce 915 m, délka
mury je 980 m, překonaný výškový rozdíl 320 m. Mura
zcela pozměnila průběh tzv. Čínské stezky (která v tomto
úseku zmizela), strženy byly stromy, které stály
tekoucím masám v cestě, a na ploše cca 2,2 ha přestal
existovat les. Mura ve své koncové části poškodila
mostek na lesní cestě Sedmitrámová.
mapa: V. Pilous, J. Kalenská
Slabá vrstva zvětralin s velkým podílem kameniva
foto: V. Vršovský
Ale onoho 7. srpna roku 2010 se tyto dva významné
faktory v místě a čase potkaly. Severní svahy Smědavské
hory patří k vůbec nejprudším svahům Jizerských hor.
Ve spodní, nejstrmější části je sklon 30-45°
(v procentech se tedy blíží až k hodnotě 100). Pro
srovnání
nejtěžší
úsek
známého
sjezdu
na Hahnenkammu v Kitzbühlu - místo označené jako
Mausefalle má sklon 40,4°, tedy 85%. Vrstva půdy,
navíc s velkým podílem kamenů různé velikosti (tedy
Pro znalce a zasvěcené nebyly mury v této oblasti ničím
novým. Čtyři menší mury byly popsány již v roce 1958,
právě v prostoru nad Smědavskou silnicí (opět
v souvislosti s letními povodněmi). Starší murové dráhy dnes již zarůstající a nezřetelné - byly popsány i v jiných
částech Smědavské hory (pravděpodobně z roku 1897) a
v menších rozměrech i z jiných částí Jizerských hor masivu Smrku. Je tedy zřejmé, že tento jev není
v Jizerských horách novinkou, pouze jeho mohutnost a
nápadnost v roce 2010 vyvolaly velký zájem veřejnosti a
odborníků.
Vynořily se pochopitelně úvahy, zda není nutné nějakým
5
AKTUÁLNĚ
technickým opatřením zajistit bezpečnost provozu
na silnici pro případ možných dalších svahových
pohybů. Zřízení případných zábran by si však vyžádalo
obrovské finanční prostředky. Technologická obtížnost
jejich výstavby je spojena především s nemožností
předvídat, kde by další mury mohly vzniknout.
Z ekonomického hlediska je tedy rozhodně přijatelnější
jednou za několik desítek let těžkou technikou odstranit
přetransportovaný materiál z vlastního tělesa silnice a
zabezpečit prostor mur těsně nad silnicí - tedy
stabilizovat velké balvany. Podobný racionální přístup
zvolily i Lesy České republiky pro prostor pod největší
murou. Opravily mostek na Sedmitrámové cestě, aby
byly zpřístupněny porosty na severních srázech
Smědavské hory a o dalších technických úpravách
neuvažují.
V souvislosti se Smědavskou horou v letošním roce opět
proskočily zprávy, že by lokalita byla vhodná
pro výstavbu mohutné přečerpávací elektrárny. Rozsah
dopadů v případě realizace tohoto megalomanského
projektu - především „odříznutí“ horní části Smědavské
hory pro vybudování velké vodní nádrže - je jen těžko
představitelný. O vlivu na níže položené části, možné
zvýšené predispozici pro svahové pohyby a o jejich
velikosti lze sice jen spekulovat, přesto by bylo určitě
vhodnější řídit se zde hlediskem předběžné opatrnosti a
zdravého rozumu. Ponechme tyto prostory, alespoň tam
kde to neohrožuje lidské životy a majetky, jako ukázku
tvořivé činnosti přírody, pro poučení veřejnosti a jako
objekt zájmu odborníků. A za vhodných podmínek třeba
i pro sportovní nadšence. Ostatně již v zimě 2010 - 2011
byla největší mura sjeta skialpinisty a i ten, kdo si ji chce
prohlédnout v celé její mohutnosti a projít si ji, musí
podat slušný sportovní výkon.
Horní odtrhová hrana
foto: V. Vršovský
FENOMÉN JIZERKA
Jana Mejzrová
Jizerka s pomalu dorůstajícím lemem smrkových porostů a dominantou Bukovce, vzadu krkonošské hřebeny
Není mnoho lidí, kteří jezdí do Jizerských hor, a nebyli
dosud na Jizerce. V současnosti věhlasná rekreační osada
s desetitisíci návštěvníky ročně prošla ve své historii
několika obdobími vzestupu a útlumu. Drsné podnebí
s dlouhou tuhou zimou, odlehlost a špatná dostupnost
spolu s technickými možnostmi minulých dob ji činily
místem pro trvalé bydlení nepříliš vlídným. Doba se však
mění a právě díky rozvoji technologií všeho druhu
6
foto: Jana Mejzrová
na jedné straně a stoupajícímu množství volného času
na straně druhé dnes přitažlivost Jizerky neustále stoupá.
V prvních zmínkách o hraničních sporech mezi panstvím
bíbrštejnským a smiřickým se píše o několika dřevěných
boudách. Prokazatelně trvalá osada o pěti domech je
uváděna v roce 1733. Dřevařské řemeslo spolu s chudým
zemědělstvím živilo obyvatele až do roku 1828, kdy zde
Franz Anton Riedel založil sklářskou huť, která měla
AKTUÁLNĚ
výhodně zpracovat množství panského dřeva ležícího
ladem „bez užitku“. Během půlstoletí sklářského
rozmachu vyrostla v okolí sklárny, vznosného panského
domu a další nové hutě osada s více než čtyřiceti domy
sklářů a dalších řemeslníků, nezbytných pro život obce.
Jizerka pracovala naplno a v druhé polovině 19. století
dosáhla svého ekonomického vrcholu. Stala se vlastně
průmyslovou obcí - jak jinak nazvat sídlo se dvěma
velkými hutěmi a čtyřiceti dvěma obytnými staveními,
plynule zásobující blízké i daleké okolí sklářskými
výrobky. „Skleněná“ konjunktura postupně slábla, až
těsně před první světovou válkou vyhasla i nová huť. Už
tenkrát ale Jizerka žila zčásti z turistiky a ubytování
hostů v chalupách i hostincích. Ti chodili pěšky, v lepším
případě se dopravovali na voze taženém koňmi. Obliba
rekreačního místa rostla a tak před druhou světovou
válkou Jizerka zažila další hospodářský boom, tentokrát
turistický - v roce 1935 je uváděno neuvěřitelných 700
ubytovacích lůžek.
Válka a následující období „budování socialismu“ život
osady na dlouho utlumily. Zaniklo 11 chalup, většinu
ostatních převzaly státní lesy pro ubytování svých
zaměstnanců, část přešla do soukromých rukou.
Turistický ruch se na Jizerku pomalu vracel v rámci
socialistických možností - několik domů získaly podniky
pro rekreaci, jiné chátraly a otevřená pro veřejnost
bývala dlouhou dobu jen stará dobrá Pyramida. Ale už
v tomto období, po vyhlášení Chráněné krajinné oblasti
Jizerské hory v roce 1968, si osada díky svému
unikátnímu přírodnímu prostředí, historické urbanistické
struktuře i zachovalosti jednotlivých objektů lidové
architektury získala pozornost ochrany přírody a
památkové péče.
Po roce 1992 se Jizerce dostalo několikanásobné ochrany
jejích přírodních hodnot - leží ve druhé zóně
odstupňované ochrany přírody CHKO Jizerské hory,
v nadregionálním
biocentru
územního
systému
ekologické stability Jizerské louky, louky v okrajových
částech chrání národní přírodní rezervace (NPR)
Rašeliniště Jizerky a přírodní rezervace (PR) Bukovec a
jejich hodnotu potvrzuje zařazení do stejnojmenných
evropsky významných lokalit. Severní část osady leží
v ptačí oblasti Jizerské hory. Od roku 1995 je Jizerka
vesnickou památkovou rezervací.
Ve stejném roce byl schválen nový, dosud platný územní
plán sídelního útvaru Kořenov, který zahrnuje i Jizerku
jako součást obce. Jak je výše zmíněno, osada, ač
dlouhodobě rekreačně využívaná, prožívala tenkrát
období určitého útlumu. Hospody i podniková ubytovací
zařízení fungovaly omezeně, postupně se začínali měnit
majitelé domů i pozemků. Územní plán řešil Jizerku jako
samostatnou osadu a připustil v ní obnovu objektů
v původních lokalitách. V úvahu připadalo asi pět lokalit,
relativně dobře přístupných z komunikací, z nich se
dosud využila jedna.
O 15 let později, v současnosti, už nacházíme poněkud
jinou Jizerku. Za posledních 20 let celkem čtrnáct domů
změnilo vlastníky, přibyl objekt Horské služby čp. 47 na
místě bývalého čp. 10. Jedenáct staveb bylo kompletně
zrekonstruováno nebo přestavěno. Funguje tu osm
penzionů s restauracemi a další pět domů s ubytováním.
Nedaleko pod Bukovcem lze Jizeru do Polska překročit
po obnoveném turistickém mostě. Osadou každoročně
procházejí či projíždějí na kole nebo lyžích desetitisíce
turistů. Doprava osobními auty mezi Polubným a
Jizerkou vzrostla několikanásobně hlavně kvůli
jednodenním návštěvníkům. Nejen krása Jizerky a jejího
okolí, ale i nabídka sportovního vyžití přitahuje stále více
lidí.
Pohled na centrum Jizerky s Pyramidou, Horskou službou, starou
školou, panským domem a novou sklárnou
foto: J. Mejzrová
Jedinečný ráz Jizerky ale netvoří pouze jednotlivé domy.
Původní obyvatele živila zdejší velmi chudá půda,
náležející k jednotlivým stavením. Louky a pastviny jen
s ojedinělými stromy u domů dotvářejí ráz celé osady a
představují jednu z největších cenností Jizerky.
Charakteristické jsou zde podhorské až horské smilkové
trávníky na sušších půdách, vlhké pcháčové louky na
vlhčích pozemcích až po slatiniště a rašeliniště v těch
nejmokřejších místech. Při potocích najdeme i vegetaci
vysokých ostřic. Dnes slouží zemědělské hospodaření
(pastva ovcí, případně kosení luk) jednoznačně údržbě
krajiny, tedy uchování jejího vzhledu a kvality lučních
biotopů. Ekologicky nejvýznamnější je pravidelné sekání
Upolínové louky s mnoha vzácnými druhy rostlin. Noví
majitelé pozemků však i na Jizerku přinášejí své
představy o „estetice“ okolí svých domů bez ohledu
na genius loci - pro budoucí vzhled osady jsou tragické
například výsadby liniových smrkových plotů. Novým
nebezpečím pro luční porosty se stává živelné parkování
aut návštěvníků. Až na menší výjimky jsou nezastavěné
plochy na Jizerce podle katastru nemovitostí trvalými
travními porosty, tedy zemědělskou půdou, která není
primárně určena pro parkování vozidel. Přírodní hodnota
těchto ploch je vysoká, což dokládá výše uvedený stupeň
ochrany území, a proto nelze jinak než stanovit jasná
pravidla pro všechny. Pro neubytované je určeno
záchytné parkoviště pod Bukovcem. Pro vlastníky domů
a jejich ubytované hosty byla vyhrazena konkrétní místa
s dobrým příjezdem z místních cest, která odpovídají
způsobu využití a kapacitě jednotlivých objektů.
Rozruch mezi osadníky, rekreanty a milovníky Jizerky
způsobila v průběhu roku 2010 petice proti výstavbě
penzionu na místě původního hostince čp. 1. Podnětem
k většímu zájmu místních o další vývoj Jizerky se stalo i
projednávání nového územního plánu Kořenova,
pod nějž Jizerka administrativně patří. Ačkoli existují
konkrétní záměry některých vlastníků pozemků
na výstavbu nových domů, nový územní plán dnes
nenavrhuje další stavební rozvoj osady, umožňuje pouze
údržbu, rekonstrukce, přestavbu nebo dostavbu
stávajících domů v souladu s charakterem zástavby.
Názory na budoucnost Jizerky se různí a možná nastal
7
AKTUÁLNĚ
čas na otevřené diskuse nad jejím směřováním. Je jasné,
že jen veřejná a dlouhodobá komunikace všech, které
osud Jizerky zajímá nebo jej mohou ovlivnit, může vést
k vyjasnění různých pojetí a zájmů a ke skutečné ochraně
Jizerky a jejích hodnot. Jedním z podkladů by mohl být i
odborný stavebně historický průzkum památkové péče,
který by definoval konkrétní památkové a krajinné
hodnoty sídla.
Zájmy ochrany přírody a krajiny jsou soustředěny
v koncepčním a odborném podkladu, Plánu péče
o Chráněnou krajinnou oblast Jizerské hory na léta
2011 - 2020 (článek na str. 2), který byl oponován
Ministerstvem životního prostředí a projednán se všemi
dotčenými městy a obcemi. Obecnější principy i zásady
pro konkrétní území Jizerky a její okolí lze stručně
popsat v následujících odstavcích.
Pro ochranu NPR Rašeliniště Jizerky a PR Bukovec
slouží podrobnější plány péče o tato území. Pro ostatní
nezastavěné pozemky je důležité zajistit bezzásahový
režim přirozených bezlesí (rašelinišť) a zachovat vodní
režim významných mokřadních a rašelinných
společenstev, případně provést opatření, která vedou
k obnově jejich přirozeného vodního režimu (např.
hrazení melioračních rýh na rašeliništích). Vybrané luční
biotopy je třeba ponechat samovolnému vývoji,
na ostatních cenných loukách a pastvinách podporovat
zvláště chráněné druhy rostlin pravidelným sečením
po vyzrání semen jednotlivých druhů a odvážením
posečené biomasy, na vlhkých loukách vyloučit
intenzivní odvodňování vyjma obnovy tradičních
mělkých stružek. Podstatné je zachovat rozlohu
zemědělské půdy a minimalizovat prostorové nároky pro
zástavbu a zalesňování, resp. výsadbu lesních dřevin
mimo les. Jedinečný morfologický útvar nivy Jizerky je
nezbytné ochránit před technickými zásahy, ponechat
přirozený prostor říčce a jen ve zcela odůvodněných
případech stabilizovat břehy přírodě blízkým způsobem.
Pro ochranu typického rázu osady je zásadní uchovat
historickou strukturu osídlení, rámovanou okraji
souvislých lesních porostů, v jejím typickém měřítku,
tvarech a barevnosti, uchovat charakter pozemků včetně
historických
prvků
(mostků,
drobných
zídek,
nezpevněných cest apod.). Stávající stavby je vhodné
rekonstruovat, resp. přestavovat jako repliky dochované
historické podoby původních staveb očištěných
od nevhodných novodobých stavebních prvků, vycházet
z historických průzkumů a usilovat o odstranění
architektonicky
nevhodných
stavebních
prvků,
barevnosti a materiálů.
Navržené zásady ochrany se mohou stát jedním
z odborných příspěvků do debaty o budoucnosti Jizerky.
JILM - STROM ROKU 2011
Lenka Hatlapatková
Jilm v Pulečném
foto: L. Hatlapatková
Strom roku vyhlašuje každoročně státní podnik Lesy
České republiky (LČR). Pro rok 2011 byl vybrán jilm.
Protože v dnešní době si informace o druzích jilmu,
jejich určovací znacích, vlastnostech a nárocích můžete
8
Jilm v Mariánské hoře v bezlistém stavu
foto: L. Hatlapatková
snadno najít v jakékoli publikaci o stromech či
na internetu
(třeba
právě
na
webu
LČR:
www.lesycr.cz/cs/home/rok-jilmu.ep), chceme vám
v tomto článku pomoci nalézt jilmy skutečné.
AKTUÁLNĚ
Přestože jilm je naše domácí dřevina, jeho výskyt není až
tak častý, jako výskyt dalších domácích dřevin, například
dubu nebo jasanu. Vzrostlých jilmů v krajině ubylo kvůli
chorobě známé jako grafióza jilmů. Způsobuje ji houba
Ophiostoma (= Ceratocystis) ulmii, která svým
podhoubím (myceliem) ucpává vodivá pletiva dřeviny a
ta pak rychle či pomaleji usychá.
Kvůli grafióze z krajiny vymizela většina vzrostlých
jilmů, uvádí se, že v dnešní době zůstala pouze desetina
původního počtu. Mladší stromy grafiózou netrpí
v takové míře, a proto při troše pozornosti můžete jilm
potkat třeba v lesním podrostu, v remízcích nebo i
například v křovinných porostech podél silnic, příkopů či
železničních tratích. Vyskytují se ale i vzrostlí starší
jedinci, kteří z ne zcela známých důvodů chorobě odolali
a my tak stále máme možnost tyto nádherné stromy
spatřit na vlastní oči v celé jejich kráse.
V Libereckém kraji můžete nalézt pěkný jilm např.
v Pulečném (u Rychnova u Jablonce nad Nisou) poblíž
domu č. p. 137 a to v blízkosti památného stromu „Dub
v Pulečném“. Obě vzrostlé a krásné dřeviny se nacházejí
v centru Pulečného nedaleko od zelené turistické trasy a
určitě stojí za malou odbočku. Souřadnice jilmu jsou:
N 5040.557', E 1°10.102'.
Na území CHKO Jizerské hory eviduje správa CHKO
několik vzrostlých a hodnotných jilmů, jeden z nich roste
například v zatáčce silničky vedoucí z Albrechtic
v Jizerských horách na Mariánskou horu u domu č. p. 98.
Tento strom má krásnou, bohatou a hustě zavětvenou
korunu, která stojí za shlédnutí jak plně olistěná, tak i
v zimním období v bezlistém stavu, kdy vynikne
přirozená stavba koruny až po nejmenší větvičku.
Pozorným očím jistě neunikne výše v koruně položená
boule, která mohla vzniknout například vlivem poranění,
na zdravotní stav a mechanické vlastnosti dřeviny však
vliv
nemá.
Souřadnice
jilmu:
N 50°46.019',
E 15°16.996'.
A pro zajímavost: v Libereckém kraji je velké množství
jilmů vyhlášeno za památné stromy. Je mezi nimi i
„Jilmová alej“ v Jilemnici (odkud asi pochází jméno
tohoto městečka?), „Jilmy u Vodního hradu“ v České
Lípě, „Jilm v Poustce“, „Jilm v Novém Městě
pod Smrkem“ a další. Informace o všech památných
jilmech (stejně jako ostatních památných stromech)
v celé ČR naleznete v Ústředním seznamu ochrany
přírody (drusop.nature.cz).
NÁLEZ HOŘEČKU NA BUKOVCI TÉMĚŘ PO 40 LETECH!
Jan Gaisler, Jarmila Sýkorová
Kvetoucí hořeček na louce pod Bukovcem
foto: Jan Gaisler
Všechny naše hořečky (rod Gentianella) patří mezi velmi
vzácné a současně velmi ohrožené druhy rostlin poválečné hluboké změny v obhospodařování venkovské
krajiny, zejména ukončení extenzivní pastvy, která
předtím po staletí udržovala stanoviště pro hořečky
příznivá, měla za následek dramatický ústup prakticky
všech u nás rostoucích druhů. Z území Jizerských hor byl
historicky udáván výskyt hořečku ladního (G. campestris
s. l.). Nalézány tu byly dva z jeho dnes celkem tří
rozlišovaných poddruhů a to hořeček ladní pravý
(G. campestris subsp. campestris) a hořeček ladní
pobaltský (G. campestris subsp. baltica). K významným
lokalitám prvního poddruhu náleží J úpatí Bukovce,
odkud je výskyt Rabenauovým sběrem doložen již
k roku 1866 a kde byl průběžně zaznamenáván i
v dalších desetiletích. Historické doklady o jeho výskytu
se vztahují také k okolí Šumburka nad Desnou (1936) či
Lukášova (1924) - rovněž tyto lokality jsou doloženy
herbářovým sběrem. Poddruh hořeček ladní pobaltský
zaznamenával v Jizerských horách a v jejich podhůří
Wünsch v letech 1936-1939. V autorových rukopisných
záznamech figurují lokality Lučany nad Nisou, Pláňský
les u Rychnova, Pelíkovice, Příchovice, rozhledna
Štěpánka, Bedřichov a překvapivě opět Bukovec.
V pozdějším období nebyl ale výskyt na žádné
z uvedených lokalit kromě Bukovce potvrzen. Pokud jde
o historickou lokalitu Bukovec, na dlouhou dobu
naposledy odtud (a to konkrétně z louky pod Bukovcem)
výskyt hořečku ladního potvrdil Tomáš Sýkora. Autor
ve svém inventarizačním průzkumu PR Bukovec z roku
1976, jehož rukopis je uložen na Správě CHKO,
konstatuje, že hořeček na lokalitě sám viděl, avšak
neupřesnil, o jaký poddruh se mělo jednat. Pozdější
odborná literatura jeho údaj přebírá a z ne zcela jasných
důvodů jej vztahuje k poddruhu hořeček ladní pobaltský.
K tomu (a spíše jen pro nastínění či dokreslení
problematiky) poznamenejme, že pokud není nález
hořečku ladního spolehlivě doložen herbářovou
položkou, což platí jak pro zmíněný rukopisný údaj
9
AKTUÁLNĚ
Sýkorův tak pro většinu starších záznamů Wünschových,
měli bychom počítat s možností záměny - oba uvedené
poddruhy si jsou totiž nejen velmi podobné, ale vzhled
jedinců je natolik proměnlivý i v rámci jediné populace,
že určování činí v praxi obtíže, obzvláště pak
u ojedinělých nálezů.
V současné době patří hořeček ladní pravý mezi druhy
v ČR nezvěstné a hořeček ladní pobaltský mezi druhy
kriticky ohrožené. Recentně roste snad jen v PP Slunečná
stráň na Rýchorách a nalezen byl též na dvou místech
ve středních Čechách (lokality z nám bližšího
Ještědského hřbetu, kde byl Sýkorou zaznamenáván ještě
v 60. - 80. letech minulého století, nebyly nověji
potvrzeny podobně jako jizerskohorská lokalita
na Bukovci).
O to větším překvapením byl letošní objev relativně
početné a prosperující populace hořečku ladního
na louce pod Bukovcem u osady Jizerka. Nález učinil
první ze spoluautorů tohoto příspěvku na počátku září.
Populace čítala více než 30 kvetoucích exemplářů, které
rostly na velmi omezené ploše jen asi 3 m2. Rostliny byly
od 8 do 17 cm vysoké, chudokvěté - největší exemplář
nesl jen 7 květů. Podle předběžného určení nálezce by se
mohlo jednat o poddruh hořeček ladní pobaltský, který je
jednoletý, vytváří lodyhy zpravidla do 20 cm vysoké,
většinou jen v horní části řídce rozvětvené. Listy
na lodyze jsou kopinaté, tupě špičaté, kratší než
internodia (části stonku mezi jednotlivými uzlinami).
Kalich je okolo 10 mm dlouhý, širší kališní cípy většinou
5 - 9 mm široké, s výraznou střední žilkou. Koruna je 18
až 25 mm dlouhá, barvy nafialovělé nebo špinavě světle
modrofialové, korunní cípy jsou 5 - 7 mm dlouhé.
Spolehlivému taxonomickému určení nalezených rostlin
však bude třeba ještě věnovat pozornost v příštím
vegetačním období, už kvůli zmíněným historickým
údajům, připouštějícím v této lokalitě přítomnost obou
poddruhů. Věřme proto, že letošní výskyt hořečku
na Bukovci není pouze přechodným jevem a že si tento
mimořádně vzácný druh i nadále udrží své místo
v aktuální květeně Jizerských hor.
STRÁŽCI Z LITOVELSKÉHO POMORAVÍ A JESENÍKŮ OBJEVOVALI JIZERSKÉ
HORY
Jaroslav Spurný, stráž přírody CHKO Litovelské Pomoraví
Dobrovolní strážci z CHKO Litovelské Pomoraví a
z CHKO Jeseníky vyrážejí každoročně v rámci
vzdělávání do vybrané chráněné krajinné oblasti, kde se
seznamují s místními přírodními fenomény a vyměňují si
zkušenosti s tamními členy stráže přírody. Ve dnech
16. až 19. června 2011 proběhla společná exkurze
do CHKO Jizerské hory. Centrem pobytu a ubytování
byly Mariánskohorské boudy ležící ve výšce 844 m n.m.,
přímo v lůně přírody, bez elektřiny, s vodou za studánky
- co víc by si správný ochranář mohl přát. Ubytování
ve svých chalupách poskytla Správa CHKO Jizerské
hory a občanské sdružení Čmelák.
Akce se dohromady zúčastnilo 31 strážců. Počasí na pěší
túry bylo ideální, nálada a chuť objevovat místa
moravským strážců zatím neznámá byla obrovská.
My, litovelští jsme přicestovali s předstihem již o den
dříve a tak jsme stihli, narozdíl od našich kolegů
z Jeseníků, navštívit např. rozhlednu Královka (859 m
n.m.) a projít si naučnou stezku Oldřichovské háje a
skály v národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny.
Následující den, jsme již všichni společně během
celodenní túry navštívili blízkou Protrženou přehradu,
Zelený vrch (966 m n.m.), přírodní rezervaci Prales
Jizery s vrcholem Jizera (1122 m n.m.) a prohlédli si
rašelinná jezírka v přírodní rezervaci Na Čihadle. Před
sestupem kolem vodopádů Jedlové v přírodní rezervací
Jedlový důl jsme dopřáli trochu odpočinku svým nohám,
promáčeným v jizerskohorských rašeliništích, u horské
stanice Kneipa.
Poslední den pobytu jsme věnovali výstupu na Bukovec
a prohlídce památkově chráněné osady Jizerka. Naší
10
pozornosti neušly ani nedaleká rašeliniště, říčka Jizerka a
okolí Safírového potoka s průzračnou jantarově
zbarvenou pstruhovou vodou. Průvodce nás seznámil
také s pravidly, nastavenými Správou CHKO Jizerské
hory pro vjezd motorových vozidel do této turisticky
oblíbené lokality.
Příroda Jizerských hor všechny zúčastněné nadchla.
Mnozí strážci prohlásili, že se sem jistě ještě příležitostně
vrátí.
Závěrem bych chtěl poděkovat za skvělou a bezchybnou
organizaci celé exkurze a za průvodcovskou činnost
dobrovolnému strážci CHKO Jizerské hory Lukáši
Hamplovi a Radomírovi Studenému, kteří nás po celou
dobu provázeli a svým výkladem nám umožnili přírodu
Jizerských hor, jakož i problémy tamního regionu
dokonale poznat.
Strážci přírody na Jizerce
foto: J. Spurný
AKTUÁLNĚ
ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY Z JIZERSKÝCH HOR V NOVÉM ČÍSLE SBORNÍKU
SEVEROČESKÉHO MUZEA
Pavel Vonička
V říjnu tohoto roku vydalo Severočeské muzeum
v Liberci další, v pořadí již 29. číslo Sborníku
Severočeského Muzea, Přírodní Vědy. Toto odborné
recenzované periodikum, vycházející již od roku 1958,
uveřejňuje původní odborné přírodovědné práce
geologického,
floristického,
faunistického
a
ekologického charakteru, zaměřené na region severních
Čech, případně na navazující území v Německu a
Polsku, personálie významných přírodovědců regionu i
recenze knih s přírodovědnou tématikou se vztahem
k severním Čechám.
Číslo, které právě vyšlo, obsahuje mj. zajímavý článek
Vlastimila Pilouse, ve kterém podrobně popisuje mury
vzniklé na Smědavské hoře v Jizerských horách
po extrémních srážkách dne 7. 8. 2010. Jizerské hory se
stávají s Krkonošemi, Hrubým Jeseníkem, Králickým
Sněžníkem a Šumavou teprve pátým pohořím na našem
území, kde byly procesy tvorby mur zaznamenány. Práce
je doplněna řadou autorových barevných fotografií.
Článek Jiřího Váni se věnuje mechorostům rašelinišť
české části Jizerských hor. Autor ve své rozsáhlé práci
shrnuje nejen výsledky svých vlastních výzkumů v letech
2005-2007, ale uvádí i veškeré starší dostupné literární
údaje, které kriticky hodnotí. Cenné jsou komentáře
k ekologii
a
rozšíření
jednotlivých
druhů
na jizerskohorských rašeliništích a rovněž obsáhlý
přehled literatury. Pro ochranu přírody jsou významná
hodnocení příčin současného ubývání některých citlivých
druhů mechorostů.
V letošním čísle Sborníku vyšly i další zajímavé práce,
např. studie o vodních měkkýších Českého ráje
od Luboše Berana nebo přehled pavouků údolí Jizery
u Semil od Antonína Kůrky a Jana Buchara. A. Kůrka,
tentokrát společně s Petrem Dolejšem, zpracovali rovněž
společenstvo pavouků kavylové stepi u Brozan v dolním
Poohří. Rozsáhlou prací jsou výsledky průzkumu motýlů
národní přírodní památky Bílé stráně v Českém
středohoří od Miroslava Žemličky. Studii o sezónní
aktivitě některých druhů čeledi výkalnicovití, patřící
k dvoukřídlému hmyzu, zpracoval František Šifner.
Kamil Holý, Jan Macek a Pavel Lauterer sepsali nálezy
žlabatek čeledi Ibaliidae v České republice včetně nálezů
z Jizerských hor a konečně Pavel Benda a Petr Chvátal
uveřejňují výsledky monitoringu letounů na zimovištích
v kaňonu Labe v Labských pískovcích. Sborník uzavírá
připomenutí významného životního jubilea geologa
RNDr. Ivo Honsy od M. Nevrlého.
Řada článků je doplněna barevnou přílohou
s fotografiemi sledovaných stanovišť, významných
druhů apod. Sborník je možné zakoupit v budově
Severočeského muzea v Liberci, Masarykova 11, za cenu
150,- Kč nebo si jej objednat na e-mailové adrese:
[email protected]
11
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
NĚKOLIK POSTŘEHŮ Z PROTIPOVODŇOVÝCH OPATŘENÍ PROVÁDĚNÝCH
NA VODNÍCH TOCÍCH V LIBERECKÉM KRAJI
Kamil Farský
Povodně ze srpna roku 2010 již dávno odezněly,
nicméně stěžejní nápravy jimi způsobených škod se
teprve pomalu rozjíždějí. V závěru letošního roku jsme
tak svědky poměrně horečné stavební aktivity
v intravilánech obcí a měst v povodích Smědé a Lužické
Nisy.
Přítomnost bagrů v korytech vodních toků a velkých
náklaďáků převážejících nespočet kubíků vytěžených
naplavenin vzbuzuje v myslích lidí různé pocity. Lidé,
kteří utrpěli hmotné škody na svých majetcích, si
s trochou ulehčení, avšak mnohem více s výčitkou
na rtech řeknou: „Konečně mi tu s tím začali něco
dělat.“ Zástupci opačné strany názorového spektra,
nezřídka reprezentovaní ochránci přírody, se v mnoha
případech ptají: „Proč se zrovna tady stále opakují stejné
chyby, které se zejména v zahraničí už dávno nedělají?“
Tyto názory se ideově střetávají zejména v otázce, zda je
potřeba provádět kapacitní úpravy koryt a zpevňování
břehů vodních toků mimo urbanizovanou zástavbu obcí.
Frustrace starostů, kteří jsou permanentně atakováni
svými nespokojenými voliči, ústí v podávání různých
stížností a petic adresovaných krajským nebo dokonce
vládním politikům, což bohužel zpětně přináší odezvu
v podobě potřeby okamžitých řešení, která jsou ve valné
většině nekoncepční, kontraproduktivní a hlavně dále
prohlubují výše zmíněné názorové rozpory. Zásady typu
„dejme řekám prostor“ nebo „nezastavujme nivy
vodních toků“, které jsou již v současnosti právně
zakotveny ve vodním zákoně nebo ve zpracovaných
Plánech oblastí povodí, tak zůstávají v kontextu nastalé
situace pouhými frázemi.
Pro nezasvěcené, ale taky pro rezignované nebo naštvané
aktéry tohoto procesu se pokusím přiblížit vývoj situace
a zdůvodnit, proč od sčítání povodňových škod až
po provádění potřebných oprav a sanací na povodněmi
poškozené infrastruktuře uplyne poměrně dlouhá doba.
Zásadní je provedení tzv. povodňové prohlídky
bezprostředně po povodni za účasti správce vodního
toku, zástupců příslušného vodoprávního úřadu a orgánu
ochrany přírody, jejímž výstupem je zpracovaný
povodňový protokol. Ten mimo jiné vyčísluje rozsah
vzniklých škod, rámcově navrhuje způsoby jejich
odstranění a stanovuje časovou prioritu jejich realizace.
Zástupci ochrany přírody stvrzují povodňový protokol
svým podpisem. V případech, že nesouhlasí s opatřeními
navrženými v protokolu, se tento nesouhlas vysvětluje
v jejich vyjádření. Ze zkušeností lze říci, že k tomu
docházelo v minimech případů, zejména u povodňových
škod situovaných mimo zastavěná území obcí,
zmíněných již v úvodu.
Další fází je zpracování projektových dokumentací, které
podrobně řeší sanace jednotlivých povodňových škod
uvedených v povodňových protokolech. Zpracovatelé
projektů jsou vybíráni ve veřejných soutěžích. Jejich
povinností je mimo jiné zajistit vyjádření místně
příslušného pracoviště AOPK k předmětné dokumentaci.
Výhodou bylo předkládání projektů regionálním
pracovištím AOPK v tužkových verzích jejich
zpracování, kdy se dalo předcházet případným chybám a
nesrovnalostem, které se již mnohem obtížněji napravují
nad čistopisy projektů. Problémem se rovněž ukázal
aktuální stav poškozených koryt vodních toků, který¸
poté co v průběhu roku 2011 došlo k dalším lokálním
povodním, mnohdy již neodpovídal stavu uvedenému
v povodňových protokolech ze srpna 2010. Trvání
na realizaci navržených opatření je tak v mnohých
případech kontraproduktivní a následně je velmi složité
tyto zásady vysvětlovat správcům vodních toků
svázaných striktními předpisy pro uvolňování finančních
prostředků (dotací) na sanaci povodňových škod.
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) uplatňuje při povodňových prohlídkách následující požadavky:
 Kromě zásahů bezprostředně po povodni, by měly být vodohospodářské zásahy a úpravy vždy prováděny na základě projektu.
 Tyto zásahy by rovněž měly být prováděny na základě souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody.
 Při jednání o kompromisech popovodňových řešení by měl být uplatňován požadavek kompenzací (například: Obnova nábřežní
zdi v pravém břehu ano, za předpokladu rozvolnění břehu levého). Takovéto kompenzace sice nejsou zakotveny v naší právní
úpravě, jejich uplatňování však lze zdůvodnit zejména požadavky Rámcové směrnice o vodách - pokud nemá být celkově
zhoršen stav vodního toku a nějaké nepříznivě působící technické opatření je nezbytné, pak řešením je kompenzace.
 V rámci opatření po povodních by neměl být obnovován stav, kdy vodní tok je migračně neprostupný pro vodní živočichy.
Pokud povodeň závažným způsobem poškodila objekt, působící jako migrační překážka nebo pokud poškozený objekt již
v současné době neplní svůj původní účel, pro který byl zřízen, je třeba novou úpravu řešit bez tohoto objektu nebo opravu
objektu podmiňovat dalším opatřením, zajišťujícím průchodnost.
 V intravilánových úsecích je hlavním nositelem ekologické hodnoty toku dno. Dno by mělo zůstat tvarově a hydraulicky členité
a migračně prostupné a mělo by být co nejširší.
 Tam, kde je to opodstatněné, je vhodné požadovat zachování tzv. „suché cesty“ podél břehů pro semiakvatické druhy živočichů
migrujících podél vodního toku (např. vydra, bobr). Ta je většinou díky usazeným splaveninám dobře vyvinutá. Často stačí
ponechat splaveniny v šířce 50-60 cm, což u větších toků nemá z hlediska průtočné kapacity velký význam. „Suchou cestu“ je
nutné respektovat také ve všech případech, kdy se v zastavěných územích řeší zprůchodnění migračních bariér.)
 Upozorňovat na zvláště chráněné zájmy, které mohou být nápravami škod negativně ovlivněny (výskyt zvláště chráněných
druhů rostlin a živočichů, existence zvláště chráněných území, lokalit soustavy NATURA 2000) a zanést tyto skutečnosti
do Protokolu.
(citace z metodických materiálů AOPK)
12
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Příklady konkrétních podmínek, které AOPK klade při nápravě povodňových škod:
 Nahradit tvrdé regulace typu kamenných zdí měkčími opatřeními jako jsou zemní valy, svahy, záhozy apod., pokud to místní
situace dovoluje.
 Poškozené zděné konstrukce nahradit konstrukcemi z kamenných rovnanin nebo záhozů.
 Vyloučit zásahy do dna (plošné vydláždění dna a podobně) s výjimkou odůvodněných případů, jako například mosty, vývary
v podjezí a podobně. Pokud je nutná dnová stabilizace koryta, upřednostnit rovnaninové, záhozové nebo gabionové prahy nebo
pasy před souvislým opevněním.
 Preference zkapacitnění koryta do šířky oproti jeho zahlubování - povodňové rozvolnění vodního toku, sklápění břehů, podpora
rozlivu do okolní nivy. Preference zkapacitnění koryt do šířky též v intravilánech, s případnou individuální ochranou objektů
hrázemi apod.
 Neobnovovat stavby, které bránily průtoku vody a tvořily úzké hrdlo.
 Při obnově obcí po povodni doporučovat podél vodních toků takovou infrastrukturu, která umožní rozliv povodňových vod
při minimálních škodách (hřiště, cyklostezky, parky na snížené lavici podél toku apod.).
 Těžbu sedimentů omezit na odůvodněné případy a na sedimenty nově naplavené povodní s tím, že nebude vytvářen prizmatický
profil koryta (= pravidelný profil lichoběžníkovitého nebo obdélníkového průřezu), zůstanou zachovány úkryty pro ryby a
rozčlenění dna.
 Ve větším rozsahu poškozené a neúčelné příčné objekty, které vytvářely migrační, případně též průtokové překážky, je vhodné
odstraňovat. Budovat či obnovovat příčné objekty je vhodné jenom v odůvodněných případech a vždy migračně prostupné
s preferencí skluzů a ramp (místo spádových stupňů). Pokud jsou důvody některé spádové objekty, zejména jezy, po
povodňovém poškození obnovovat, pak nutno uplatňovat požadavek opatření, zajišťujících jejich migrační prostupnost prostupné provedení objektu nebo výstavba rybího přechodu.
 Při změně trasy koryta vodního toku využít možnosti výkupu pozemků před navrácením do původního stavu.
 Rušivé zásahy do břehových porostů provádět pouze v odůvodněném rozsahu, se zřetelem k pozitivním funkcím stabilizace
koryta a podpory členitosti struktur břehů. Kde je to vhodné, ponechávat pařezy stromů, které musely být pokáceny.
 Použít místně původní materiál při obnově technických úprav (opěrné zdi, záhozy apod.) minimálně z pohledové části
konstrukce (důležité zejména v CHKO).
Proces schvalování zpracovaných projektů proběhl
v režimu ohlášení stavebních prací, často v předstihu
před zpracováním odborných vyjádření AOPK nebo
udělením příslušných výjimek ze zásahů do biotopů
zvláště chráněných druhů živočichů, zejména mihule
potoční, vranky obecné a střevle potoční. Tak může
docházet k tristním situacím, kdy správce vodního toku
má v ruce vydaný souhlas s ohlášením stavebních prací,
současně však neví, jakým způsobem může být konkrétní
stavba limitována požadavky příslušného orgánu ochrany
přírody.
Před samotnou realizací prací probíhá výběrové řízení
na zhotovitele stavby podle zákona o veřejných
zakázkách, kde v případě podaného odvolání
neúspěšných uchazečů mohlo dojít k dalším nežádoucím
zdržením.
Závěrem si ukažme dvě ukázky sanací povodňových
škod 2010 na řece Smědé realizovaných státním
podnikem Povodí Labe, z nichž první osobně považuji
za ukázku zbytečného plýtvání finančními prostředky a
druhou za vzorové řešení, které plně zohledňuje zájmy
ochrany přírody.
1. Sanace pravobřežní nátrže na Smědé ve Vísce
V tomto případě se jedná o ukázku nesystémového řešení
stabilizace koryta formou nového technicky tvrdého
opevnění situovaného mimo souvislou zástavbu obce.
Toto opatření ve svém důsledku zrychlí kinetickou
(pohybovou) energii proudící vody, která způsobí další
břehové nátrže dále po proudu, jež bude nezbytně nutné
po dalších povodních dále stabilizovat. Výsledkem
tohoto snažení bude souvisle upravené koryto
lichoběžníkového profilu s konstantním proudem a
s minimem úkrytů pro vodní živočichy. Tento fakt
umocňuje skutečnost, že v daném profilu je ještě
v letošním roce připravena k zahájení realizace stavby
ochranné hráze, která vedle ochrany nemovitostí v obci
umožní i přirozený vývoj koryta toku a jeho nivy, které
jsou součástí evropsky významné lokality Smědá
v soustavě Natura 2000.
Těžký zához pravého břehu koryta Smědé ve Vísce nevhodně vyvedený
do výše 1 m nad niveletu rostlého terénu
foto: J. Čejka
2. Odstranění torza jezu na Smědé (ř. km 30,945) a
oprava Pekelského potoka na soutoku se Smědou
v Raspenavě
Výsledkem provedeného opatření je vedle odstranění
povodňové škody na pobřežních zdech rovněž
zprůchodnění necelých 6 km dlouhého úseku toku
Smědé pro migrující vodní živočichy a dále umožnění
jejich migrací do přítoku Pekelského potoka, kde před
povodněmi byl migračně neprůchodný kolmý stupeň.
Tato skutečnost je významná pro přirozené osídlování
nových biotopů v Pekelském potoce migrujícími rybami
(zde zejména pstruhy obecnými) ze Smědé bez potřeby
jejich umělého vysazování, dále rovněž jako náhradního
refugia (= oblast, kde najde druh příznivé podmínky pro
život) pro vodní aquafaunu, která sem může migrovat
13
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
v epizodních případech otrav vody ve Smědé, ke kterým
zde nezřídka dochází nebo při přirozeném snížení pH
vody v obdobích jarního tání sněhu ze severních svahů
Jizerských hor.
Migračně průchodný balvanitý skluz na Pekelském potoce v Raspenavě
v profilu jeho soutoku se Smědou
foto K. Farský
Nově vytvořená migrační cesta pro ryby vzniklá odstraněním torza
pevného jezu na Smědé (ř. km 30,945) v Raspenavě
foto K. Farský
NOVÝ RYBÍ PŘECHOD NA BULOVSKÉM POTOCE
Kamil Farský
Rybí přechod na Bulovském potoce
V květnu letošního roku byla dokončena stavba nového
rybího přechodu na Bulovském potoku v Poustecké
oboře, na rozhraní katastrálních území Poustka
u Frýdlantu a Dolních Pertoltic. Jednalo o zprůchodnění
příčné stavby v toku (pevného vzdouvacího prahu, který
14
foto: P. Menclová
slouží pro napájení soustavy dvou rybníků) pro migrující
vodní živočichy, zejména pro ryby. Bulovský potok je
pstruhový revír s dominantním výskytem pstruha
obecného potočního, dále zvláště chráněných druhů
mihule potoční a vranky obecné.
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Rybí přechody jsou ekologicky zaměřené vodní stavby
umožňující volnou migraci ryb a jiných vodních
živočichů přes neprostupné překážky budované
na vodních tocích, jako jsou přehrady, jezy, hráze a
podobně. Výstavba rybích přechodů byla v České
republice obnovena v poslední dekádě minulého století.
Jsou při ní využívány nestandardní stavební postupy
při odvodnění staveniště, používají se specifické stavební
materiály z přírodních zdrojů i neobvyklé technologie
montáže stavebních konstrukcí. Cílem je vytvořit
migračně průchodný, staticky stabilní a esteticky
přívětivý umělý vodní tok, užívaný a osídlený rybami a
bentosem (společenstvo organizmů žijících na dně vod) a
oživený vodními rostlinami, který je po plném zapojení
okolní vegetace k nerozeznání od přirozené přírodní
vodoteče.
Na Bulovském potoce byl postaven přírodě blízký rybí
přechod typu dnové peřeje v celé šířce toku
s vymodelovanou kynetou (prohloubená část ve dně
koryta řeky) pro převádění nižších průtoků
v málovodných obdobích roku. Rybochodem protéká
za normálních vodních stavů průtok 64 l/s, překonává
výškový rozdíl 0,8 m mezi spodní hladinou vody podjezí
a hladinou vody v jezové zdrži, délka rybochodu činí
13 m s podélným sklonem 1:20 a s proměnlivou
hloubkou vody 0,2 - 0,6 m v jednotlivých průtočných
sekcích. Na balvanité přepážky byl použit místní kámen
(liberecká žula) sbíraný z místních zdrojů. Na realizaci
stavby byla využita dotace z prostředků Operačního
programu životního prostředí.
Odborný monitoring efektivity rybího přechodu
provedený v červnu tohoto roku pracovníky Fakulty
rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích na základě objednávky Agentury ochrany
přírody a krajiny ČR potvrdil výskyt výše uvedených
druhů ryb v celé trase rybochodu.
Červencové povodňové průtoky v Bulovském potoce
prověřily odolnost a stabilitu nové stavby, která obstála
bez zjevných závad, vyjma potřeby opakovaného čištění
jednotlivých tůní a balvanitých přepážek rybochodu
od naplavených sedimentů a spláví.
I DO JIZERSKÝCH HOR SE VYŠPLHALY PROSTŘEDKY Z EVROPSKÝCH FONDŮ
Václav Šrédl
Už přes 40 miliónů Kč z Operačního programu Životní
prostředí bylo schváleno na projekty praktických
opatření pro zlepšení stavu přírody a krajiny v CHKO
Jizerské hory. Další projekty čekají na podporu nebo se
připravují.
Díky těmto projektům se například zlepší návštěvnická
infrastruktura obnovením naučných stezek. Významným
a rozsáhlým projektem je obnova historicky
odvodněných rašelinišť ve vrcholových partiích hor.
Na zlepšení vodního režimu v krajině je zaměřena i
revitalizace toků, čímž se zlepší prostředí pro faunu i
flóru a zároveň se zadrží více vody v horách.
Neméně významnými jak svou náplní, tak plošným
dopadem jsou opatření směřující na zlepšení stavu
lesních ekosystémů. Snahou je zvýšit druhovou a
věkovou rozmanitost porostů a ochránit je před
poškozováním lesní zvěří. Pro zlepšení prostředí
v jizerskohorských městech a obcích se obnovuje zeleň a
parky nebo i významné aleje.
Dalších více než 80 projektů za 300 milionů Kč je
schváleno pro zlepšení stavu přírody a krajiny na území
celého Libereckého kraje.
Z Operačního programu Životní prostředí je možné žádat
o finanční prostředky do roku 2013. Pokud máte projekt,
který je směřován na zlepšení stavu přírody a krajiny,
obraťte se na naše pracoviště AOPK ČR - Správa CHKO
Jizerské hory a krajské středisko Liberec, kde žádosti
přijímáme a poskytneme Vám i další informace. Více se
lze také dozvědět na stránkách www.opzp.cz nebo
dotace.nature.cz.
PROJEKTY V CHKO JIZERSKÉ HORY PODPOŘENÉ DO ROKU 2011
žadatel
projekt
Jizersko-ještědský horský spolek
Rekonstrukce naučné stezky Bukovec - Jizerka - Rašeliniště Jizerky
Obnova návštěvnické infrastruktury a revitalizace rašelinišť v CHKO
Jizersko-ještědský horský spolek
Jizerské hory
Lesy České republiky, s.p.
Monitorizační obora Brána
Lesy České republiky, s.p.
Monitorizační obora Sedmitrámová
Lesy České republiky, s.p.
Vnášení původních dřevin do porostů CHKO Jizerské hory
Lesy České republiky, s.p.
Zvýšení druhové rozmanitosti v porostech NPR Jizerskohorské bučiny
Údržba a rekonstrukce aleje Libverda - Ludvíkov - Nové Město pod
Liberecký kraj
Smrkem
Zlepšení druhové a věkové skladby lesních porostů na území obcí
Mikroregion Jizerské podhůří
Oldřichov v Hájích, Mníšek a Nová Ves
stav projektu
zrealizován
v realizaci
zrealizován
zrealizován
v realizaci
v realizaci
v realizaci
v realizaci
PŘEHLED DALŠÍCH PROJEKTŮ V CHKO JIZERSKÉ HORY, KTERÉ ČEKAJÍ NA PODPORU
žadatel
Jizersko-ještědský horský spolek
Lesy České republiky, s. p.
Lesy České republiky, s. p.
Lesy České republiky, s. p.
projekt
Obnova návštěvnické infrastruktury a revitalizace rašelinišť v CHKO
Jizerské hory II
Revitalizace Tiché říčky, ř. km 1,160 - 3,150
Revitalizace pramenné části Černého potoka
Retenční nádrž Pustý potok
stav projektu
čeká na schválení
čeká na schválení
čeká na schválení
čeká na schválení
15
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Společnost pro Jizerské hory, o.p.s.
Obec Bedřichov
Obec Mníšek
Město Desná
Projekt podpory biodiverzity lesních ekosystémů v Jizerských horách na
LHC Frýdlant
Revitalizace obecní zeleně Bedřichov
Optimalizace vodního režimu krajiny - Mníšek u Liberce
Revitalizace parkových ploch v Desné
čeká na schválení
čeká na schválení
čeká na schválení
čeká na schválení
zdroj: www.opzp.cz
Přehrážky na rašeliništích
foto: O. Šnytr
Monitorizační obora Sedmitrámová
foto: J. Čejka
KDYŽ SE KÁCÍ LES, LÉTAJÍ TŘÍSKY...
Jarmila Sýkorová
I když se v tomto případě nejedná o kácení doslova a
do písmene, přísloví v nadpisu dosti přesně vystihuje to,
co se právě odehrává na Ještědském hřbetu v národní
přírodní rezervaci Karlovské bučiny. Po dlouhých
přípravách nadešel totiž čas realizace projektu,
nazvaného Oplocení NPR Karlovské bučiny. Projektu
možná trochu kontroverzního, ale vynuceného
neutěšeným stavem lesa, který se pod tlakem dlouhodobě
vysokých stavů spárkaté zvěře přestal přirozeně
obnovovat a hrozil tak reálně jeho postupný rozpad a tím
i zánik předmětu ochrany.
Nové oplocení vrcholové části NPR s otevřenou částí pro instalaci
dřevěného přelezu
autor: Jarmila Sýkorová
Tím jsou v daném případě květnaté a vápnomilné bučiny
subatlantského charakteru, hostící velké množství
zákonem chráněných druhů rostlin, zejména lesních
orchidejí. Mezi nimi čelné místo co do ochranářského
významu náleží kruštíku drobnolistému (Epipactis
16
microphylla), vstavačovité rostlině, kterou dnes kromě
Karlovských bučin nenajdeme v celém Českém masivu.
A že okusem zvěře silně trpí nejen dřeviny, ale i bylinné
patro, netřeba dodávat.
Ve snaze řešit tuto situaci připravil vlastník pozemků,
Lesy ČR s. p., zmíněný projekt, který byl finančně
podpořen z prostředků evropského Operačního programu
Životní prostřední. Projekční příprava samozřejmě
probíhala v součinnosti s naším pracovištěm jako
odborným správcem rezervace a s ministerstvem
životního prostředí, které je jejím zřizovatelem. Oplocení
tak rozsáhlého území (plot na několika místech
z terénních či jiných věcných důvodů zabíhá i do porostů
mimo NPR) bylo nakonec vyřešeno formou dvou
oddělených částí tak, aby byl mezi nimi zachován
dostatečně široký průchod pro zvěř a koneckonců i
pro člověka. Na nezbytný vjezd a vstup osob
do zaploceného lesa je ovšem pamatováno i branami a
přelezy — cesty, zejména ty turisticky značené, zůstávají
tedy průchozí. Budované ochranné opatření, které
vychází z plánu péče, je projektováno pro horizont
nejbližších 30 až 40 let a technicky je vyřešeno tak, aby
byl plot v případě potřeby snadno demontovatelný a
přestavitelný.
V současné době, t.j. v době, kdy tento časopis vychází,
je oplocení v hrubých rysech dokončeno. Návštěvník
území může ale být nemile zaskočen stavem
přístupových lesních cest: říjnové deštivé počasí přispělo
k tomu, že jsou silně rozježděné a pro pěší prakticky
neschůdné.
To jsou právě ony pomyslné nepříjemné „třísky“
z nadpisu článku, které provázejí realizaci akce jinak
lesnicky i ochranářsky tolik žádoucí. Uvedené platí i
o trase letos nově otevřené výukové naučné stezky LČR,
která je vedena po žluté turistické značce od vlakové
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
zastávky v Karlově pod Ještědem do Srního sedla, odkud
se obloukem vrací zpět do Karlova. Je jistě v zájmu
samotného investora projektu oplocení (a to nejen kvůli
zmíněné naučné stezce, do níž rovněž investoval nemalé
prostředky), aby se všechny cesty co nejdříve
po dokončení stavby navrátily do původního schůdného
stavu. Za naše pracoviště můžeme jen přislíbit, že postup
prací v NPR budeme i nadále pečlivě sledovat, a to
zejména s ohledem na předcházení negativním vlivům na
samotný předmět ochrany.
POTENCIÁLNÍ PREDÁTOŘI HNÍZD TETŘÍVKA OBECNÉHO V JIZERSKÝCH
HORÁCH
Petra Menclová
Tetřívek obecný bude podrobně představen v seriálu
„Ohrožené druhy živočichů“ na straně 30.
Bezesporu nejvýznamnějším faktorem negativně
ovlivňujícím početnost populace tetřívka obecného je
fragmentace přirozených stanovišť. Proto je naším
prvořadým cílem zachování a obnova vhodných biotopů.
Aktivní managament zahrnuje též vytváření nových
ploch, které mohou být využívány jako tokaniště,
hnízdiště či zimoviště tetřívků. Přesto však výsledky
posledního sčítání tetřívků v Jizerských horách přinesly
zklamání, když potvrdily stagnaci početnosti.
Na některých tradičních tokaništích byl zaznamenán
dokonce její pokles. To bylo impulsem k tomu, abychom
začali přemýšlet o dalších možných faktorech, které by
mohly stavy tetřívka negativně ovlivňovat. Mezi takové
patří i predace (= lovení kořisti pro potravu), jejíž vliv
byl v poslední době velmi často předmětem diskuzí.
Na Jizerce pak měla na svědomí dvě hnízda straka
obecná. Ta v jednom případě dokonce zaletovala
do hnízda opakovaně. Každou hodinu spořádala jedno
vajíčko, dokud nebylo hnízdo úplně prázdné. Velkým
překvapením pro nás byl úlovek páru jeřába popelavého,
který hnízdo svého menšího kolegy ani trochu nešetřil.
Dokonce se na místo činu znovu vrátil o den později, aby
vyzobal poslední zbytky skořápek. Zahladil tak po sobě
všechny stopy a nebýt kamery, nikdy bychom
skutečného viníka neodhalili.
Jeřáb popelavý (Grus grus)
Liška obecná (Vulpes vulpes)
foto: P. Menclová
Přesná data však z této oblasti chybí nebo nebyla dosud
publikována. Vyplnit tuto mezeru měl projekt, který
proběhl začátkem května a za cíl si kladl zmapování
potenciálních predátorů hnízd tetřívka obecného
v Jizerských horách. Výsledky výzkumu byly
překvapivé. Navzdory našemu očekávání byla predace
nechráněných hnízd relativně nízká, zničeno bylo pouze
9 hnízd z celkových 41 (22%). Doba, za kterou byla
opuštěná vajíčka predována, byla v průměru 7,8 dní
(nejdříve za 4 dny, nejdéle za 12 dní). Nejčastějším
pachatelem byla dle očekávání kuna lesní společně
s liškou obecnou (obě shodně po třech hnízdech).
foto: P. Menclová
Fotopasti však zachytily mnohem víc, než se na první
pohled zdá. Na fotografiích jsou dobře čitelné barevné
kroužky a lze tak rychle zjistit, kdo jedince kroužkoval,
kde a také kdy (tj. stáří jedince). Navíc v době, kdy byly
snímky pořízeny, by se měl pár již naplno věnovat svým
potomkům. Po vylíhnutí totiž tento druh své mladé vodí
do porostu za potravou. Na snímcích ale žádné mládě
zachyceno není a je tedy bohužel velmi pravděpodobné,
že jejich letošní hnízdění bylo neúspěšné.
Závěrem lze říci, že první rok studie byl úspěšný.
Podařilo se rozmístit celkem 41 pastí oproti plánovaným
30 a zvolený typ kamer pracoval naprosto bezchybně.
Výsledky byly nakonec překvapivé. Navzdory očekávání
nebyla zaznamenána predace ze strany krkavce velkého a
to i přesto, že jedno z umělých hnízd navštívil. Rovněž
vysoké stavy černé zvěře, která je bezesporu významným
predátorem na zemi hnízdících ptáků, zřejmě nebudou
hlavní příčinou poklesu početnosti tohoto druhu.
Pilotní studie položila dobré základy pro další ročníky a
ukázala, že fotopasti mají v ochranářské praxi široké pole
využití. Získaná data naznačují, že predace
pravděpodobně
nebude
pro
populaci
tetřívka
v Jizerských horách zatím tak zásadní, jak jsme se
původně domnívali (takové závěry však nelze dělat
po prvním roce výzkumu a je nutný dlouhodobější sběr
17
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
dat). Hlavním problémem tak i nadále zůstává ztráta
vhodných biotopů a rušení turistickým ruchem.
Poděkování: Ráda bych poděkovala Grantovému fondu
Libereckého kraje a Nadaci pro záchranu a obnovu
Jizerských hor, bez jejichž finanční pomoci by nebylo
možné projekt uskutečnit. Zvláštní poděkování si zaslouží
také pan Tomáš Kuba za svou trpělivost a ochotu
při nákupu a výběru správného typu fotopastí.
MONITORING RYB NA SMĚDÉ A SVITÁVCE 2011
Jakub Čejka
vranka obecná (Cottus gobio) - ohrožený druh chráněný zákonem i v rámci soustavy Natura 2000
18
V letošním roce proběhl monitoring vranky obecné
na Svitávce a Smědé. Vzhledem k loňským povodním
jsme byli zvědaví, jak se změnilo složení rybího
společenstva v porovnání s rokem 2008.
Smědá
rybí společenstvo Smědé
počet slovených ryb
900
800
700
600
500
2008
2011
400
300
200
100
st
ře
vl
e
ob
ec
ná
po
to
čn
je
í
le
c
hr
tl o
ou
u
m
šť
ze
ře
k
nk
ob
a
ec
m
ra
ný
m
or
o
va
ps
ná
t ru
h
m
ob
ní
ec
k
ný
je
dn
ov
pl
o
u
ot
sý
ice
ob
ec
ou
n
kl
á
ej
ob
ec
lip
an
ná
st
po
ře
dh
vl
ičk
or
ní
a
vý
ch
od
ní
ok
ou
n
říč
ní
0
vr
an
ka
Jedním ze základních úkolů AOPK ČR je sledování
populací druhů chráněných podle úmluv Evropského
společenství v rámci území Natura 2000. Patří sem
i pravidelný tříletý cyklus monitoringu vybraných druhů
ryb a kruhoústých. V Libereckém kraji je takto sledována
populace vranky obecné a mihule potoční na vybraných
tocích, které jsou zároveň součástí systému Natura 2000.
U vranky jde o Smědou, Svitávku a Jizeru s Kamenicí,
mihule je pravidelně sledována na Smědé, Svitávce a
Lučním potoce. Celkem jde o šest monitorovaných
lokalit, při tříletém cyklu jsou tak každý rok sledovány
dva toky.
Na každém z toků jsou po 100 metrech vymezeny tři
trvalé lovné profily. Zde jsou všechny ryby jednorázově
sloveny elektrickým agregátem, ve spolupráci s místní
rybářskou organizací a dle schválené metodiky.
Elektrické výboje způsobí dočasné omráčení ryb - tzv.
elektronarkózu, následně jsou ryby podběrákem
vyzvednuty z toku a dočasně umístěny v nádobách
s přísunem čerstvé okysličené vody. Po prolovení úseku
jsou veškeré ryby určeny do druhu, spočítány a změřeny
a okamžitě jsou vypouštěny zpět do toku. Jde tedy
o velmi šetrnou metodu, bez následků pro místní
populaci ryb.
foto: J. Čejka
druh
V roce 2008 bylo ve zkoumaných úsecích Smědé
zjištěno deset druhů ryb: vranka obecná, střevle potoční,
mník jednovousý, pstruh obecný, lipan podhorní, jelec
tloušť, hrouzek obecný, mřenka mramorovaná, ouklej
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Svitávka
rybí společenstvo Svitávky
počet slovených ryb
350
300
250
2008
2010
2011
200
150
100
50
ý
bř
it
st
ří
ka
ra
s
dh
or
ní
lip
an
po
vý
ps
t ru
h
du
ho
ob
ec
ný
ps
tr u
h
an
ka
ob
e
cn
á
0
vr
obecná a plotice obecná. V roce 2011 bylo ve stejných
úsecích zjištěno devět druhů ryb, ale oproti roku 2008
došlo k vymizení lipana, plotice a oukleje a naopak nově
byli zjištěni okoun říční a střevlička východní.
Nejmarkantnějším rozdílem je obrovský pokles
početnosti jelce tlouště. Došlo navíc i ke změně
velikostní struktury - v roce 2008 byli sloveno přes 800
tloušťů v délkách 4 až 35 cm, tedy od plůdku po staré
dospělé jedince. V roce 2011 bylo na Smědé celkem
sloveno pouze 57 jedinců o největší velikosti 8 cm, tedy
maximálně jednoleté ryby.
Na Smědé nebyl letos už vůbec zjištěn lipan podhorní,
což potvrdilo negativní trend zaznamenaný už v letech
2008-2009. Naše zjištění je bohužel v souladu se situací
na většině ČR, příčiny úbytku nejsou doposud zcela
jasné.
Pozitivním zjištěním je nárůst početnosti vranky obecné,
pro kterou je také vyhlášena Evropsky významná lokalita
Smědá. Dalším druhem, kterému se na Smědé tradičně
dobře daří, je střevle obecná a nárůst početnosti byl
zjištěn i u mřenky mramorované.
Při prolovech byl dále zjištěn i jeden nežádoucí
nepůvodní a invazní druh - střevlička východní. Obecně
je zřetelné, že vlivem povodní v roce 2010 došlo
na Smědé k proměně druhového a především
velikostního spektra ryb ve prospěch malých druhů a
mladých
věkových
ročníků.
Pravděpodobným
vysvětlením by bylo, že malé ryby snáze našly úkryty
v proudu i za extrémních povodňových průtoků, naproti
tomu velké ryby tzv. „šly s vodou“. Především absence
větších tloušťů, kteří jsou významnými říčními predátory
a potravními konkurenty, umožnila zvýšení početnosti
drobných druhů ryb včetně vranky obecné.
druh
Zde dominují pouze dva druhy - pstruh obecný a vranka
obecná, s ojedinělým výskytem lipana podhorního. Na
rozdíl od Smědé proběhl na Svitávce prolov ryb i
na podzim 2010 v rámci sledování mihule potoční, kdy
jsme zachytili situaci bezprostředně po srpnových
povodních. V tomto termínu byli navíc zjištěni pstruh
duhový a karas stříbřitý, kteří byli ale do toku zaneseni
velkou vodou z nezjištěné nádrže, a jejich výskyt v roce
2011 nebyl potvrzen.
Na Svitávce je na první pohled patrný razantní úbytek
vranky následkem povodní a pomalé obnovování její
početnosti v letošním roce. Možným vysvětlením by
bylo, že povodeň zde měla daleko ničivější účinky
na samotné koryto, na rozdíl od Smědé, kde se voda
vylila z břehů do okolní nivy a tím výrazně zpomalila.
Početnost pstruha obecného na Svitávce závisí
především na jeho vysazování a lovení místní rybářskou
organizací, souvislost s povodněmi proto nelze
z prezentovaných výsledků hodnotit.
SLEDOVÁNÍ PŘÍRODNÍ STANOVIŠŤ
Ondřej Šnytr
Viděli jste v lese záhadné modré pruhy ohraničující
čtvercovou plochu 20 x 20 m? Nebo jste na louce
objevili čtverec 5 x 5 m označený plastovými
geodetickými mezníky?
Pravděpodobně jste narazili na trvalé monitorovací
plochy (dále TMP) založené pracovníky AOPK v rámci
sledování stavu přírodní stanovišť neboli biotopů. Jde
o povinnost členských států EU vyplývající ze Směrnice
o stanovištích (Směrnice 92/43/EHS). Do české
legislativy je přenesena prostřednictví § 45 f zákona
o ochraně přírody a krajiny.
Výchozí data byla získána díky „celoplošnému“
mapování biotopů pro soustavu Natura 2000, které
organizovala AOPK v letech 2001 - 2005. Následně byla
v roce 2007 započata dlouhodobá aktualizace této vrstvy
mapování, která počítá s dvanáctiletým cyklem. Nakonec
byl v roce 2009 zahájen právě monitoring přírodních
stanovišť na trvalých monitorovacích plochách (TMP).
Hlavní náplní těchto činností je dokumentace stavu a
vývoje přírodních stanovišť. Na základě jejich výsledků
zpracovává MŽP hodnotící zprávy pro Evropskou
komisi.
Pracovníci AOPK ČR každoročně monitorují desítky
TMP a další vybírají na příští rok. Plochy v lesních
porostech mají stanovenou velikost 20 x 20 m a sledují
se jednou za 12 let. Plochy v nelesním prostředí jsou
5 x 5 m velké a interval jejich monitoringu je 6 let.
Metodika vychází z klasického fytocenologického
snímkování, které spočívá v soupisu všech rostlin
na dané ploše podle pater (mechové, bylinné, keřové a
stromové) a stanovení pokryvností těchto druhů, tzn.
jejich „plošného“ zastoupení. Zápis druhů je doplněn
slovním popisem plochy, situačním náčrtem a
fotodokumentací. Plochy je nutné trvale fixovat a
zaměřit pomocí GPS.
Rok 2010 byl na našem pracovišti ve znamení
monitoringu lesních stanovišť. Byly založeny TMP
pro vlhké acidofilní doubravy (Heřmaničky, Srní potok),
suťové lesy (Lipka, Navarov), květnaté bučiny (Ralsko,
Velký Vápenný) a vápnomilné bučiny (Karlovské
bučiny, Děvín). Letos se podařilo zmonitorovat
hercynské dubohabřiny u Kolného a na Špičáku u České
Lípy a horské trojštětové louky v Rokytně (Rokytnice
nad Jizerou), na louce U Šídy (Šumburku nad Desnou),
na Václavíkově Studánce a na Pralouce v PR Bukovec.
19
OCHRANA PŘÍRODY PRAKTICKY
Část luk byla pokosena před provedením monitoringu,
takže sledování nebylo, v souladu s metodikou,
provedeno.
Výběr lokalit pro příští rok není dokončen, naplánováno
je sledování vrbových křovin štěrkových náplavů,
Horská trojštětová louka (Pralouka v PR Bukovec)
Květnatá bučina (Ralsko)
20
brusnicové vegetace skal a drolin, devětsilových lemů
horských potoků, vlhkých tužebníkových lad,
mezofilních ovsíkových luk a vápnitých slatinišť.
foto: O. Šnytr
foto: J. Kohoutová
PŘÍRODA A TECHNIKA
GEODATA PRO VŠECHNY!
Ondřej Tomášek
Jak známo, geografické informační systémy (GIS)
poskytují poměrně komplexní pohled na vybrané území,
pokud ovšem máme k dispozici patřičná data týkající se
jevů, které nás zajímají. Se stále se rozvíjejícími
možnostmi těchto technologií se do popředí dostávají
data publikovaná ve veřejné síti internet prostřednictvím
tzv. mapových služeb.
V současné době je již v České republice k dispozici
velké množství takto přístupných dat. Některá mohou
sloužit jako obecné podkladové mapy, jiná jsou poměrně
úzce oborově specializovaná. Většina poskytovatelů data
pro veřejné použití publikuje pomocí služby WMS (Web
Map Service). Jedná se o nejjednodušší prezentaci
vybraných dat převedených do rastrové podoby. To
s sebou nese jisté nevýhody, ale i tak je tato služba
mnohde jediným zdrojem kvalitních dat. WMS službu
lze dnes již standardně připojit do většiny GIS
prohlížeček (např. JanMap, Arc Explorer, Quantum GIS,
Kristýna GIS aj.), podmínkou je pouze stabilní připojení
na internet. Chcete-li si tedy sestavit vlastní mapový
projekt s daty o životním prostředí, můžete využít data
poskytovaná Agenturou ochrany přírody a krajiny České
republiky (AOPK), která jsou uvedena v následující
tabulce.
WMS SLUŽBY AOPK ČR
(adresy mají tvar http://mapmaker.nature.cz/wmsconnector/com.esri.wms.Esrimap/[název služby])
popis
název služby
přírodní biotopy, habitaty soustavy Natura 2000
aopk_biotopy_wms
kritická místa tahu obojživelníků, rybí přechody
aopk_druhochr
území soustavy Natura 2000
aopk_natura
působnost regionálních pracovišť AOPK ČR
aopk_pusobnost
pole síťového mapování 0. - 3. řádu
aopk_sitmap
zvláště chráněná území včetně soustavy Natura 2000
aopk_chu
přírodní lesy v České republice
vukoz_prirles
Za zmínku také stojí nově připravovaná aplikace na
zobrazování dat ochrany přírody vyvíjená AOPK
v podobě předdefinovaných mapových kompozic
s možností vlastního doplnění o další data. Tato aplikace
je
veřejně
přístupná
na
adrese
webgis.nature.cz/mapomat.
Vždy je vhodné věnovat nějaký čas hledání
požadovaných služeb poskytovaných pro veřejné použití.
Také je dobré zjistit, zda poskytovatel neuvolnil nějaká
další data, aby náš pohled na daný problém byl co
nejkomplexnější a pomohl správnému rozhodnutí.
Mezi další poskytovatele geografických dat s celostátním rozsahem patří mimo jiné:
 Česká informační agentura životního prostředí (CENIA, www.cenia.cz) a jí spravovaný
Národní geoportál (geoportal.gov.cz),
 Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK, www.cuzk.cz) a jeho geoportál
(geoportal.cuzk.cz),
 Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (ÚHÚL, www.uhul.cz) se svým geoportálem
(geoportal2.uhul.cz),
 Česká geologická služba (www.geology.cz) či
 Ředitelství silnic a dálnic (www.rsd.cz).
Dalšími možnostmi, jak získat geodata z mapových
serverů, jsou například služby IMS, WFS (ta
zpřístupňuje i vektorová data) nebo přímé připojení na
ArcGIS Server či do geodatabáze mapového serveru
(Database Connections). Jednodušší GIS software má
však omezené možnosti připojení k těmto mapovým
službám, proto je v rámci tohoto jednoduchého přehledu
neuvádíme.
21
PŘÍRODA A TECHNIKA
Příklad využití MapoMatu AOPK: Památná alej v Machníně podložená ortofotem z 50. let
GEOCACHING V JIZERSKÝCH HORÁCH
Stanislav Budka
Na výlety člověk obyčejně vyráží za nějakým cílem přírodní zajímavostí, kopcem, odkud je daleko vidět,
kulturní památkou... Chcete-li přidat trochu hry,
tajemství, zábavy nebo třeba i poučení, je pro vás
geocaching jako dělaný.
Najít dnes někoho, kdo by ještě o geocachingu neslyšel
vůbec nic, by asi dalo docela práci. Snad ale neuškodí si
stručně připomenout, kde se geocaching vzal a o co při
něm jde. V šedesátých letech minulého století americké
námořnictvo usoudilo, že osvědčený systém mapy a
kompasu se už pro moderní válčení nehodí. Vyvinulo
tedy družicový navigační systém, který dokázal určit
polohu kdekoliv na zemi s přesností na stovky metrů.
Princip fungoval, ale technologie rychle zastarávala.
V sedmdesátých letech začalo americké ministerstvo
obrany vyvíjet systém nový a přesnější, známý
pod jménem NAVSTAR GPS. Ten mohli využívat i
civilisté, jako pojistka proti zneužití však byla civilní část
záměrně znepřesněna - určování polohy fungovalo jen
s přesností na desítky metrů. Zlaté časy GPS navigací
pak začaly 1. května 2000. Ten den totiž americké úřady
umělou chybu definitivně vypnuly a zaměřovat pozici
s přesností na metry mohli rázem všichni. Bezprostředně
poté, už 3. května vytvořil Američan Dave Ulmer první
skrýš, zveřejnil její souřadnice (tenkrát v diskusní
skupině Usenet) a vyzval k ostatní „lovu“. Zároveň
vymyslel geniální samoudržovací princip - ze schránky si
každý nálezce může něco vzít, zároveň by ale měl také
něco přidat. A geocaching (tehdy ještě pod názvem Stash
Hunt) byl na světě. O další den později byla skrýš poprvé
nalezena. Všechno pak šlo velmi rychle: během měsíce
přibyly schránky i mimo USA (a začal se používat nový
název geocaching). Ani my jsme nezůstali pozadu - první
česká keš (počeštěné slovo cache = skrýš, úkryt) vznikla
22
rok po startu hry. Dnes už jsou keše všude. V České
republice jich bylo v době psaní tohoto článku
registrováno přes dvacet tisíc, na celém světě pak k půl
druhému miliónu.
Princip geocachingu je jednoduchý. Po zaregistrování
na specializovaném serveru získá hledající (kešer nebo
hezky česky kačer) přístup k databázi existujících skrýší
s jejich popisem, které se posléze může vydat hledat
do terénu. Užitečnou, nikoli však vždycky nezbytnou
pomůckou při hledání je navigační přijímač GPS.
Princip hry zůstal zachován dodnes, ale samozřejmě se
průběžně vylepšuje. Vedle tradičních schránek se
objevilo pár dalších druhů. Milovníci tajemství si užijí
„mysterky“ (mystery cache), jejichž souřadnice musí
nejdříve vyluštit, na stopaře čekají zase „multiny“ (multi
cache), kde souřadnici dalšího stupně odhalí až
po nalezení předchozího. Sběratele potěší nejrůznější
série kešek. Keše se liší velikostí (od miniaturní krabičky
po barel) i obtížností přístupu - někdy se dá hledání
pojmout jako rodinný výlet, jindy je nutné použít třeba
slaňovací výbavu. Hledat v geokeškách něco cenného je
bláhové (pro děti je ale hledání „pokladu“ na výměnu
výborná motivace), mnohem více jde o to najít místo.
Téměř vždycky se totiž můžete spolehnout na to, že
keška leží poblíž něčeho významného nebo zajímavého.
Virtuální variantou geokeší jsou tzv. earthcache. Na
souřadnicích
nenajdete
žádnou
schránku,
ale
geologickou nebo jinou zajímavost týkající se planety
Země - zajímavé vrásnění, skály plné zkamenělin, vývěr
potoka ... Podmínkou uznání nálezu je většinou zaslání
vlastní fotky na daném místě. Speciálním typem keší
jsou „eventy“, neboli setkání geocacherů.
Jistě existují geokešeři, kteří sbírají jen městské keše,
některé zas třeba zajímají jen takové, ke kterým se dá
PŘÍRODA A TECHNIKA
přijet autem, o většině se ale určitě dá říct, že mají rádi
přírodu a pobyt v ní. O tom svědčí i speciální typ eventu
CITO (Cache ln Trash Out). To se na zadaných
souřadnicích a v daném čase sejdou lidé všeho věku
s navigací či mobilem v jedné ruce a plastovým pytlem
v druhé a snaží se vyčistit přilehlé okolí od nežádoucích
stop lidské činnosti. ClTO může založit jeden
z obyčejných geokešerů a počítá s tím, že pytle
s odpadky odveze a zlikviduje každý sám, jindy je
svolavatelem místní spolek či ekologická organizace zapojí se pár desítek lidí a odpad naházejí do kontejnerů
se zajištěným odvozem. Z lesa se někdy vynosí několik
pytlů PET láhví, jindy se zase naloží pár nákladních aut
nepořádkem z černé skládky. Potěšitelné je, že tyto
aktivity začaly i u nás podporovat místní samosprávy.
Samozřejmě se může stát, že se konkrétní keš dostane
do konfliktu se zájmy ochrany okolní přírody. Ve zvláště
chráněných územích a na přírodně cenných místech
České republiky se nacházejí stovky schránek. Drtivá
většina kačerů se ale chová slušně a negativní dopady
geocachingu jsou srovnatelné s běžnou pěší turistikou jde především o sešlap nebo mírný hluk. Snad je to i tím,
že podstatou geocachingu je hra a objevování tajemství a
to přitahuje spíše lidi s úctou k okolnímu světu.
Problém může nastat, když je keška založena
na nevhodném místě. Ke každé se totiž dříve nebo
později (spíš dříve) vyšlape „geochodník“. K základním
pravidlům geokešingu však patří, že každý, kdo zakládá
keš, musí zajistit, aby byla veřejně a také legálně
dostupná. To mimo jiné znamená, že nesmí být umístěna
na uzavřeném soukromém pozemku, ale také že
V Jizerských horách není o kešky nouze
v chráněných územích nesmí přístup k ní porušovat
žádná pravidla. Striktně vzato by pak například
v 1. zónách CHKO nebo národních přírodních
rezervacích bylo možné kešku umístit jen přímo
na značenou cestu. Na spodní straně haťových chodníčků
se sice dá pár kešek najít, někdy ale značená cesta
zkrátka není tím pravým místem. V takových případech
se dá tolerovat umístění několik kroků mimo cestu, kdy
k ukrytí pomůže odvrácená strana pařezu nebo přilehlá
skalka. Dá se říct, že kdykoliv byl v minulosti
zaznamenán v případě založení keše konflikt se zájmy
ochrany přírody, stačilo zpravidla upozornit autora nebo
reviewera (schvalovatele) a věc byla dána do pořádku.
Geocaching
je
zdola
vyrostlá,
dobrovolná,
neorganizovaná aktivita. Jaký je jeho vliv na přírodní
prostředí, záleží především na jednotlivých autorech a
hledačích. Pořízení GPS navigace a znalost souřadnic
prostě automaticky neznamenají, že se z bývalého
hulváta stane ohleduplný ctitel přírody. Obecně se ale dá
říci, že se většina ochránců přírody ke geocachingu a
jeho vyznavačům staví kladně. Zejména proto, že jde o
šetrnou rekreační aktivitu, při které si lidé mohou
navzájem předat nenásilnou formou spoustu zajímavých
informací o přírodě a krajině. A ať už s geocachingem
začínáte, nebo máte už „odloveno“ svoje, v Jizerských
horách se rozhodně nudit nebudete - můžete tu spolu
s keškami hledat ztracené pomníčky, zlézat tisícovky,
kochat se krásnými výhledy, poznávat rašeliniště nebo se
třeba vydat po stopách Járy Cimrmana (který se
po Jizerských horách s oblibou aspoň jednou možná
prošel).
zdroj: www.geocaching.com
23
NA SKOK K SOUSEDŮM
POBIEDNA A ČERNÁ ALEJ
Šárka Mazánková
Černá alej (linie vlevo uprostřed) z jasanové aleje podél silnice na Wolu Sokolowsku
Nestává se příliš často, abychom na stránkách tohoto
periodika zabrousili i do polské části Jizerských hor nebo
do jejich podhůří. Je to území námi Čechy trochu
opomíjené a zjevně nejen námi. Snad na každého
návštěvníka polských vísek pod Jizerskými horami
padne pocit jisté zchátralosti až zmaru a zašlé slávy.
Kdysi honosné statky, staré domy a šlechtická sídla dnes
pustnou, chátrají nebo již leží v rozvalinách.
Pobiedna je obec, která přesně zapadá do tohoto
pochmurného popisu stavu zdejších sídel, dalo by se říci,
že je jejich typickým představitelem. Obci vévodí torzo
rozpadlého kostela. Ze zbytku kostelní věže vyrůstá
spontánně vegetace a postupně dokonává rozkladný
proces. Starší, kdysi vzhledné zděné domy po Němcích
volají marně po novém kabátu a troše citlivé péče, které
se jim po dlouhá desetiletí nedostává.
V historii sídla, které svého času proslulo jako městečko
protestantských imigrantů z Čech, však bývaly i doby
utěšenější. Nejstarší část Pobiedne, Uniecice, vznikla již
ve 13. století. Ves měla úzkou vazbu na mariánské
poutní místo Hejnice. Odpočívali zde totiž poutníci, kteří
měli do Hejnic namířeno. Jelikož se pouti konaly vždy
v květnu, jmenovala se vesnice Mayfarthsdorf, později
Meffersdorf.
Významnou osobností, která se zapsala do dějin tohoto
území, byl Wigand von Gersdorf. V 60. letech 17. století
začal stavět novou osadu, která je centrem dnešní
Pobiedné. Na jeho počest bylo zanedlouho městečko
přejmenováno na Wigandsthal. V roce 1667 obdrželo
Uniecické městečko Meffersdorfel Stadtel městská a
hornická práva na těžbu cínu. Po roce 1815, po připojení
Horní Lužice k Prusku, byla městská práva odňata.
Po druhé světové válce přešla obec v souvislosti
se zřízením polsko-německé hranice na linii Nisa-Odra
do Polské republiky a v roce 1947 byla pojmenována
Pobiedna.
Podle současného administrativně-správního členění
náleží tato obec v jihozápadním Polsku do správního
obvodu
Gmina
Lesná,
Lubaňského
kraje,
Dolnoslezského vojvodství. Obec má 1300 obyvatel.
24
foto: Šárka Mazánková
Přibližně 10 km severně leží Lesná, 124 km na východ
pak krajské město Wrocław.
Bezesporu nejvýznamnější a nejokázalejší stavbou v obci
je barokní zámek z druhé poloviny 18. století. Podle
dostupných historických pramenů byl na jeho místě
vybudován v roce 1608 malý dřevěný renesanční objekt,
který v roce 1651 zničil požár. Až za panování Wiganda
von Gerdsorf byl zámek v roce 1660 znovu vybudován.
Dalším významným vlastníkem zámku byl Adolf
Traugott von Gersdorf. Zámek koupil v roce 1767,
nechal jej zbourat a vystavět nový v rokokovém slohu,
na podkovovitém půdorysu. Na přelomu 18. a 19. století
zval Adolf Traugott na své panství mnoho umělců a
učenců. Meffersdorf byl proto nazýván „Elysium
(útočiště) Horní Lužice“. Další přestavby a zrestaurování
se zámek dočkal v polovině 19. století za panování
hraběte Ernsta von Seherr-Thoss. Po 2. světové válce
postihl zámek stejný osud jako mnoho podobných staveb
v okolí, je zpustlý, opuštěný. Nedávno zde však zjevně
proběhly
práce,
pravděpodobně
za
účelem
zakonzervování objektu: střecha a vikýře nesou stopy
po opravě, okna jsou zabezpečená. Další stavební ruch
ale nebyl zaznamenán, nejspíš čeká na doby příznivější.
Celý areál zámku včetně přilehlého parku je pro
veřejnost uzavřený.
Nedílnou součástí šlechtického sídla se staly i krajinářské
úpravy, krom anglického parku a zahrady okolo budovy
zámku i soustava alejí navazující na jeho hospodářské
zázemí. Tzv. „Andělský park“ při zámku byl podle
různých pramenů založen na konci 18. století. Kámen
s letopočtem 1736 zazděný ve zdi založené kolem
zámeckého parku však poukazuje na vznik již
za panování Wolfa Adolfa von Gersdorf.
Aleje byly založeny již mimo uzavřený areál, vybíhají
do polí do volné krajiny. Naštěstí jsou situovány mimo
frekventované cesty, proto se dodnes dochovaly
v relativně dobrém stavu. Svým rozsahem a stářím okolo
200 let patří k vůbec nejvýznamnějším alejím v rámci
Jizerských hor a okolí. Hlavní osu tvoří asi 1 km dlouhá
dvouřadá alej orientovaná ve směru jihozápadseverovýchod. Lemuje štětovanou cestu směřující
NA SKOK K SOUSEDŮM
od hospodářské části zámku k osadě Skiba u Wolimerze.
Jedná se o alej vícedruhovou, na druhovém složení se
podílí zejména jírovec maďal, javor mléč, javor klen,
lípa srdčitá i velkolistá, dub letní. Průměr kmenů
silnějších jedinců činí okolo 1,2 m. Při procházce alejí
každého jistě zaujme rytmické odkrývání a zakrývání
strhující scenérie severních svahů Jizerských hor.
Kolmo na hlavní osu se zachovaly tři kratší aleje (resp.
stromořadí). Všechny tři se spouští na hlavní alej
z jihovýchodního směru. Nejpůsobivější je hned první
ve směru od jihozápadu, tj. od zámku - lipová. Je
vysázena podél užší polní cesty v poměrně těsném sponu
(okolo 6 m). Lípy dnes dosahují úctyhodných rozměrů
jak co do výšky, tak i do mohutnosti kmenů (průměr
kmenů okolo 1,5 m). Výsledný efekt je fascinující.
Kmeny lip působí jako mohutné pilíře, koruny se
ve výšce spojují v lomený oblouk a dotvářejí dojem
gotického chrámu.
Interiér Černé aleje
růstu, kdy se projevuje počínající ústup koruny a dochází
ke zmlazování v nižších partiích. Řada stromů především
z hlavní osy již zmizela, další se časem začnou rozpadat.
Zvýšení její životnosti by prospěla změna postoje
od nečinnosti k alespoň základní arboristické péči
spočívající ve stabilizaci dřevin, u nichž hrozí v brzké
době rozlomení. Zároveň by stálo za to začít s obnovou
aleje v místě proluk po pokácených stromech. Udržení
starých stromů v aleji je nesmírně důležité pro organismy
vázané na staré dřevo, které se v kulturní krajině
vyskytuje velmi sporadicky.
Černou alej spolu s bočními alejemi a stromořadími lze
taktéž bez nadsázky považovat za kulturní a přírodní
dědictví minulých generací. Jde o vysoce estetický
výtvor člověka a lze jej tudíž přirovnat k památkám
stavebním. V rovině na úpatí hor mají aleje a stromořadí
kromě estetického bezesporu i význam protierozní.
Zabraňovaly odnosu cenné půdy větrem padajícím
z blízkých hor. I silnice v blízkém okolí jsou roubeny
stromy. Z ptačí perspektivy tak vzniká zajímavá mozaika
polí, luk a sídel se zvýrazněnými zelenými konturami,
připomínající patchhwork. Při pohledu na letecký snímek
není bez zajímavosti porovnání polského a nedalekého
českého „patchhworku“. Polská mozaika vyniká
drobnější strukturou pozemků a je na pohled pestřejší
než poněkud fádnější české širé lány.
foto: Š. Mazánková
Na konec lipové aleje nasedá kolmo mladší kratičká
lipová alej, možná zbytek (a nebo nedodělek?) někdejší
aleje delší. Cesta mezi těmito lipami je zarostlá a místy
pokrytá popadanými větvemi. Pro snazší dostupnost polí
dnešní hospodáři vyjezdili nové koleje vně aleje. Další
dvě boční aleje jsou situovány po zhruba 300 m. Jedna
z nich je jednořadá javorová s příměsí jírovců, druhá
jírovcová. Jiné linie dřevin kolmé na hlavní osu jsou
živelně vzniklé nálety na snosech kamení tvořené hlavně
jasany a javory. Cesty lemované alejemi jsou
v současnosti využívány pouze pro přístup mechanizace
na zemědělské pozemky. Místní lidé sbírají v aleji
kaštany pro zvěř, místy zde potkáte zamilované páry.
Stromy jsou ponechány svému vývoji. Díky své odlehlé
poloze nikoho a nic neohrožují ani neinspirují k rádoby
zahradnickým úpravám. Právě tomuto lhostejnému
nedbalému přístupu a zapadlosti lokality zřejmě stromy
vděčí za svoji přítomnost. Čím dál naléhavější otázkou se
však zdá být budoucnost. Stromy zdejší aleje jsou
v současnosti na zenitu svého bytí, příp. lehce za ním.
Z hlediska fyziologického stáří jsou ve fázi stagnace
Výřez z mapy z r. 1936 (Archiwum map Zachodniej Polski Poznań,
mapový list Wigandsthal, č. 5057)
Ale zpět k alejím u Pobiedne. Na starých německých
mapách z roku 1936 je hlavní osa uváděna jako
Schwarze Allee s označením N.D. (Naturdenkmal - již
tenkrát tedy muselo jít o významnou alej). Poláci tento
místní název přejali, na současných mapách bývá
k nalezení pod názvem Czarna Aleja. Proč alej nese
zrovna název nejtemnější barvy, těžko říct.
Poohlédneme-li se však po nejbližším okolí, setkáme se
s touto barvou v místním názvosloví častěji: nedaleký
Czarny Potok (Schwarz Bach) pramení pod Smrkem
nad lázněmi Czerniawa Zdrój (Bad Schwarzbach), vrchy
Czerniawka a Czerniawska Kopa…
Poněkud temně působí i pověsti a legendy, které se
k území váží. Některé z legend vyprávějí přímo o Černé
aleji, nejkrásnější kaštanové aleji v Lužici. Obzvlášť
25
SERIÁLY
neuvěřitelně zde má být o půlnoci, kdy se tu zjevuje starý
generál s hlavou pod paží. Jeho žoldnéři se měli
za třicetileté války dopustit mnoha ukrutných činů a on
nyní nemůže najít klid v hrobu. Také rytíř Wigand, podle
kterého bývala Pobiedna pojmenována, se zjevuje, jak
s hlavou pod paží letí na ohnivém oři dolů alejí. Jiná
pověst hovoří o starém generálovi, který ve Świecie zabil
člověka a proto musel nosit provaz na krku. Po smrti
začal strašit. Zvláště často se ukazoval v Černé aleji,
která vede do Wolimierze. Kdo ho viděl, musel v příštím
roce zemřít. Někdy prý se s ním ukáže velký pes.
Genius loci úpatí Jizerských hor přitahuje i dnes, stejně
jako v dobách Adolfa Traugotta von Gersdorf, umělce
nejrůznějšího zaměření a neobvyklé komunity lidí. Tato
končina nepřestala být oním „Elysiem Horní Lužice“
nebo Podhůří Jizerského, jak je nyní oblast nazývána
místními. Významná je například kolonie umělců
ve Wolimierzi, vísce ležící kousek od Černé aleje,
doslova co by kamenem dohodil. Vesnice bývala přímo
napojena na Čechy železniční tratí. Sousední stanicí je
nádraží v Jindřichovicích pod Smrkem. Dnes již trať
nefunguje, ale v bývalém wolimierzském nádraží vzniklo
kulturně ekologické centrum Klinika lalek (Klinika
loutek).
I jinde se začali usazovat lidé, kteří vyhledávali odlehlost
od civilizace. Ve vsi Kopaniec se v 60. letech 20. století
usadili první hippies, v 80. letech přišli do kraje
buddhisté, jejichž centrem se stal Stary Mlyn
v Przesiece. Největší rozmach uměleckých komunit
přišel do tohoto kraje s pádem totalitního režimu po roce
1989.
Nejspíš se zdá, že informace o nových neobvyklých
přistěhovalcích s alejemi až tak nesouvisí. Spojitost mezi
lidmi a krajinou, potažmo alejemi, je ale přímá. Alej
jakožto lidský výtvor je závislá na tvůrčím duchu
kreativních lidí. Bez lidí by tento čistě kompoziční prvek
v krajině vůbec nevznikl. Možná příliv nevšedních lidí
vtiskne této tajemné krajině nového ducha, kterému se
budou naši potomci obdivovat.
Pokud vás neodradil trochu ponurý podtón příspěvku,
přijměte jej jako podnět k objevování tak blízké, ale pro
mnoho z nás neznámé krajiny. Cyklistům (i těm
svátečním) mohu doporučit osobně vyzkoušenou
nenáročnou cestu na kole vedoucí k Černé aleji alejemi.
Jako východisko jsem zvolila Hejnice, odkud vyjedeme
třešňovou alejí do Lázní Libverda, z Libverdy javorovou
alejí do Ludvíkova a Nového Města pod Smrkem a dále
kombinovanou alejí na hraniční přechod. Alejí
probíhající obcí Ulicko se dostaneme do Pobiedné a
javorová alej lemující silnici do Wolimierze nás zavede
k Černé aleji. Zpět zvolíme cestu jasanovou alejí
na Wolu
Sokolowsku
na
hraniční
přechod
pod Kukačkou. Zde se dostaneme nově založenou
třešňovkou do Jindřichovic pod Smrkem, dále jasanovou
alejí do Dětřichovce, z něj hrušňovou alej, kterou
vystřídá dubová. Za lesem Jindřichovického hřebene nás
lipová alej dovede do Nového Města, odkud nás opět
vyvede javorová alej přes Libverdu zpět do Hejnic.
Východisko lze zvolit i jinde, ale co se Frýdlantska týče,
věřte, že se alejím po cestě nevyhnete.
Představujeme přírodu libereckého kraje (2)
RALSKO
Jarmila Sýkorová
Ralsko od Pertoltic
26
foto: J. Sýkorová
SERIÁLY
Kdo z nás by neznal typickou ostře řezanou siluetu
kopce, zdaleka viditelného a významně dominujícího
krajině mezi Jablonným v Podještědí a Mimoní. Kopce
natolik typického, že podle něj geomorfologové dokonce
nazvali část Severočeské tabule, jíž vévodí, Ralskou
pahorkatinou. Jedná se o třetihorní neovulkanickou kupu,
vyvřelou v okolních druhohorních (křídových)
pískovcích podobně jako další blízké krajinné dominanty
- Tlustec, Lipka či o něco vzdálenější Bezdězy. Vrchol
dosahuje nadmořské výšky 696 m a již po celá staletí jej
zcela typicky dotváří silueta zříceniny středověkého
hradu. Díky ní a zejména pro daleké výhledy do krajiny
se již dávno stal kopec oblíbeným cílem turistů.
V poslední době sem návštěvníky láká i zachovalá
příroda - a právě na tyto hodnoty Ralska se dnes chceme
zaměřit.
Část jihozápadního úpatí nad osadou Vranov obepíná
komplex rozeklaných pískovcových skal, které jsou
od roku 1991 chráněny jako přírodní památka Vranovské
skály. Jsou pozůstatkem původní mocné pískovcové kry,
vyzdvižené a rozlámané proniknuvším mohutným
čedičovým tělesem. Eroze je v dalších geologických
obdobích vytvarovala až do dnešní podoby. Zvláště
nápadné osamoceně stojící skály mají svá jména: při
příchodu od Vranova upoutá Džbán, vpravo od něj se
tyčí známá Juliina skála s vyhlídkou, dále směrem
k jihovýchodu dominují Luční nebo Liščí skála.
Na strmých erodovaných skalních stěnách zaujme
především barevná vrstevnatost horniny v odstínech
od světle okrové až po tmavě rezavě hnědou. Erozí
vznikla v měkkém pískovci menší skalní okna, jinde jsou
vrcholky věží vypreparovány do tvaru pokliček nebo
skalních hřibů. Již zmíněná Juliina vyhlídka, na kterou
nás zavede odbočka z červeně značené turistické stezky,
směřující od Mimoně k vrcholu kopce a dále
do Podještědí, nabízí pěkný výhled na město Mimoň a
dále do vnitrozemí - na jihu vidíme známou siluetu
Bezdězů, směrem západním se při obzoru zvedají Vlhošť
s Ronovem a někde mezi nimi lze za dobré viditelnosti
spatřit dokonce i horu Říp. Vyhlídku s přístupovým
tesaným schodištěm vybudoval v r. 1822 hrabě Franz
Hartig, tehdejší majitel panství, a věnoval ji jako
narozeninový dar své manželce Julianě. Dnes patří toto
místo k nejvyhledávanějším turistickým cílům v okolí.
Vrcholové plošiny Vranovských skal porůstá řídký
reliktní bor, ve stinných úpatních žlabech se
ve stromovém patře uplatňuje také buk se smrkem.
Vápnité vložky ve zdejším pískovci zvyšují úživnost
substrátu, proto mohou na mělkých půdách růst i druhy
pro naše území vzácné až velmi vzácné - pro některé
z nich je Ralsko dokonce jakousi poslední výspou jejich
rozšíření v Čechách. Z teplomilných regionálně
vzácných zástupců flóry jmenujme jeřáb dunajský,
kokořík vonný, diviznu knotkovitou či chrpu čekánek.
K opravdovým unikátům patří ostřice tlapkatá
velkonohá, která vytváří vitální porost v blízkosti Juliiny
vyhlídky, dalším botanickým klenotem je silně ohrožená
medvědice lékařská, která se v několika polykormonech
(polykormon je rostlina, která vyrůstá z jediného
podzemního systému - jedná se tedy o jedince, byť
někdy může působit dojmem více rostlin) udržela na
jednom z nepřístupných skalních bloků. Jinde vykvétá
stejně vzácný česnek tuhý. Stinné a vlhké skalní štěrbiny
ukrývají evropsky chráněnou kapradinu vláskatec
tajemný, naopak na osluněných a jen mělce
zazemněných plošinách se ojediněle najde drobná
kapradinka vratička měsíční. Na písečných osypech se
uchycují trsy trávy paličkovce šedavého.
Bukový les na úbočí Ralska
foto: J. Sýkorová
Navazující vyšší svahy Ralska pokrývá převážně bučina.
Interiér bukového lesa si můžeme dobře prohlédnout
z červeně značené turistické stezky, stoupající
od Vranova k vrcholu kopce - ten je pro své přírodní
hodnoty již od r. 1967 chráněn jako přírodní rezervace a
vrátíme se k němu ještě později. Nyní zpět
ke svahovému lesu. Pro svou rozlohu a zachovalost byly
zdejší bučiny zahrnuty do evropsky významné lokality
Ralsko. Její rozloha činí 143,7 ha a překrývá také obě již
zmíněná zvláště chráněná území. Pro lesního hospodáře,
kterým je v tomto případě státní podnik Vojenské lesy a
statky, z této skutečnosti vyplývá, že zásahy do porostů
podřizuje ochraně evropsky chráněných fenoménů, tedy
vybraných přírodních stanovišť (biotopů). Z nich jsou
plošně nejrozsáhlejší květnaté bučiny, přecházející
pomístně do chudých bikových bučin nebo do suťových
lesů. Vůdčí dřevinu stromového patra, buk, doplňují
další listnáče: lípa, jasan, javor, vzácně i jilm. Jen
pořídku se v lese objevují ostrůvky vysazených
jehličnanů - borovice, smrku nebo modřínu. V bohatém
bylinném patře jsou kromě převažujícího svízele
vonného (mařinky), bažanky vytrvalé, věsenky nachové,
strdivek a dalších lesních trav a bylin, typických pro
květnatou bučinu, hojné obě kyčelnice (devítilistá i
cibulkatá), rozrazil horský, lilie zlatohlavá nebo třeba
kokoříky. K zvláštnostem Ralska patří, že tu najdeme
všechny tři naše druhy, tedy kokořík mnohokvětý,
teplomilný kokořík vonný i horský kokořík přeslenitý.
Časté jsou rostliny typické spíše pro dubohabřiny, např.
zvonek broskvolistý, pižmovka mošusová nebo ptačinec
velkokvětý. Jarní podrost probarvují žluté květy sasanky
pryskyřníkovité a křivatce žlutého, modročervená
květenství plicníku tmavého nebo hrachoru jarního,
růžovofialovými kvítky jsou z daleka nápadné keříky
lýkovce jedovatého. Na vlhčích stanovištích přistupují
koberce bíle a fialově kvetoucích dymnivek. Součástí
lesa je i aromatický bíle kvetoucí česnek medvědí nebo
chráněný jedovatý árón plamatý. Stinné svahové sutě
pod vrcholem hojně porůstá další chráněný druh,
měsíčnice vytrvalá. K regionálně vzácnějším keřům patří
27
SERIÁLY
meruzalka alpská nebo teplomilný zimolez obecný.
Zcela jiný obraz nám nabídne vlastní skalnatý vrchol,
lemovaný po obvodu širokými suťovými poli. Stinná
balvanitá suť na severním svahu je zazemněna a je
pokryta lesem, zatímco velká část jižně exponovaných
ploch je téměř zcela bez vegetace. To jsme ovšem již
vstoupili do prostoru přírodní rezervace, na jejíž hranici
upozorňují známé červené pruhy na stromech a státní
znak vedle přístupové pěšiny. Díky vysokému oslunění a
živnému
čedičovému
substrátu
(umocněnému
přítomností středověké stavby a tudíž i vápníku) se
v těchto místech mohly vyvinou fragmenty teplomilné
doubravy s tolitou lékařskou, jetelem alpínským,
náprstníkem velkokvětým a různými druhy vzácných
jestřábníků. Výhřevné skály porůstají kromě zakrslých
forem dubu a habru také keře skalníku celokrajného a
jeřábu dunajského. Z bylin upoutají teplomilné trávy
strdivka sedmihradská a kostřava sivá, hojné jsou
tučnolisté rozchodníky, pomístně se krčí růžice
netřeskovce výběžkatého, spáry skal a hradního zdiva
jsou typickým stanovištěm drobných kapradinek
sleziníků. Velikou vzácností, kterou ale rozpozná jen
odborník, je silně ohrožený druh kapradinka skalní, jejíž
výskyt na Ralsku byl nedávno po dlouhé době znovu
potvrzen. Zato další rostlinná vzácnost, kterou na vrcholu
Ralska viděli botanici ještě ve 2. polovině minulého
století, astra alpská, už tu zřejmě neroste. Můžeme jen
doufat, že se někdy v budoucnu přece jen objeví na
některém z těžko přístupných skalisek. Jako zajímavost
doplňme, že u jedné z hradních zdí kdysi někdo vysadil u
nás nepůvodní kontryhel alpinský (od našich kontryhelů
se na první pohled liší dekorativními dlanitosečnými
listy, pro něž bývá často pěstován v alpinech) - od té
doby tu rostlina stále přežívá.
Je samozřejmé, že tak rozsáhlý komplex listnatého a
smíšeného lesa s tak různorodými stanovišti, jakým
Ralsko je, hostí i mnoho vzácných živočichů. Předně
ptáků, drobných obratlovců a bezobratlých. Hnízdí tu
např. chráněný krkavec velký nebo výr velký,
z minulosti je známo i hnízdění sokola stěhovavého,
který sem aktuálně rovněž zalétá. Z bezobratlých patří
k nejvzácnějším obyvatelům bukového lesa evropsky
chráněný a u nás kriticky ohrožený tesařík alpský, žijí tu
různí krasci a střevlíci, např. krasec lipový nebo horský
střevlík Carabus irregularis. Zcela specifickými
stanovišti bezobratlých jsou vrcholové sutě a prostor
vlastní hradní zříceniny, na který je vázána reliktní
malakofauna (měkkýši).
Návštěvníka, který vystoupal až na vrchol a zdolal tak
převýšení téměř 350 m, odmění za příznivého počasí
daleký výhled do krajiny - jak na dlani máme lesnatou
Ralsko-bezdězskou tabuli s Českolipskou kotlinou,
za níž se již tyčí první kopce Českého středohoří. Při
pohledu k severu můžeme obdivovat malebné Podještědí
s Lužickými horami a Ještědským hřbetem na obzoru.
Zřícenina hradu Ralsko
Plodný árón plamatý
28
foto: J. Sýkorová
foto: J. Sýkorová
Hradní zřícenina je pozůstatkem středověkého sídla
Vartenberků, ovládajících po staletí tuto část severních
Čech (Vartenberkové nebo též Vartemberkové jsou
jednou z větví starobylého a mocného rodu Markvarticů,
k nimž se řadí i mnohem známější Valdštejnové). Podle
některých pramenů patří hrad Ralsko (dříve nazývaný
Stráž čili Vartenberk) dokonce k nejstarším
severočeským hradům vůbec - jeho počátky bývají
kladeny až do 12. století, tedy dávno před vznik
královského Bezdězu. Jiné prameny však posouvají dobu
výstavby až do 14. století. Jakkoliv jsou počátky hradu
nejasné (spolehlivé písemné prameny z nejstaršího
období chybějí a pozdější stavební zásahy poničily další
možný zdroj informací pro archeology a historiky), jisté
je, že již po celé 17. století je sídlo uváděno jako pusté.
V té době ho již přes 100 let vlastnili Bibrštejnové (nám
možná známější jako jedni z majitelů frýdlantského
hradu), pro které už strážní hrad neměl žádný strategický
význam a proto do jeho oprav neinvestovali.
Od hradu musíme seběhnout po jediné přístupové stezce
zpět na hlavní červeně značenou vyhlídkovou trasu (tady
se na informačním panelu můžeme seznámit s hodnotami
přírodní rezervace, pokud jsme tak neučinili již při
výstupu) a podle našich časových a dopravních možností
SERIÁLY
se buď vrátíme do Vranova nebo zvolíme sestup
po červené severním svahem do Novin pod Ralskem.
Zatímco na jižním svahu jsme stoupali převážně
bučinou, tady procházíme nejprve pod klenbou suťového
lesa a jakmile se klesání zmírní, je listnatý les postupně
vystřídán smrčinou.
V Novinách pod Ralskem patří k nejnavštěvovanějším
místům Průrva Ploučnice. Jedná se o upravenou úzkou
soutěsku a skalní tunel při severním úpatí Ralska,
kterými byl vodní tok Ploučnice převeden přes tzv.
Červenou skálu, aby se posléze objevil na denním světle
na opačné straně skály. Odtud, od výstupového skalního
portálu, pokračuje Ploučnice dál již mělkým otevřeným
korytem. Podívaná je to impozantní: první část vstupní
soutěsky je dlouhá asi 50 m, pak následuje kratší (asi
13 m) v pískovci vysekaný tunel, ústící do další hluboké
otevřené rokle. Poté již voda vstupuje do hlavního 41 m
dlouhého, 3,5 m širokého a 4 m vysokého tunelu,
na jehož stěnách jsou dosud patrné staré záseky
po stavidlech. Celá stavba totiž kdysi sloužila k pohánění
místního hamru, tedy zařízení na zpracování železné
rudy. Dnes tuto přírodní a technickou atrakci kromě
běžných turistů vyhledávají hlavně vodáci - proplout
za vyššího stavu vody tunelem se pro mnohé stalo přímo
adrenalinovým sportem.
Ohrožené druhy rostlin (14)
UPOLÍN NEJVYŠŠÍ (TROLLIUS ALTISSIMUS)
Ondřej Šnytr
foto: O. Šnytr
Výběr rostliny, která by měla být představena v tomto
čísle Upolínu, nebyl úplně snadný. Jednak se podařilo
v poslední době nalézt v Jizerských horách několik
nových vzácných druhů a jednak byly potvrzeny některé
starší údaje o výskytu rostlin. Mezi nejzajímavější patří
např. nález kriticky ohrožené vratičky heřmánkolisté
(Botrychium matricariifolium) a ohrožené vratičky
měsíční (B. lunaria) na Bukovci, nález kriticky ohrožené
hruštičky prostřední (Pyrola media) na louce U Šídy,
výskyt silně ohrožené zdrojovky potoční (Montia hallii
var. variabilis) na Rašeliništi Jizery, Rašeliništi Jizerky,
Malé Straně a Černých jezírkách, výskyt silně
ohroženého rdestu alpského (Potamogeton alpinus)
na Rašeliništi Jizery, výskyt ohroženého ďáblíku
bahenního (Calla palustris) v Horních Lučanech, výskyt
ohrožené vrby plazivé (Salix repens) v Krásné Studánce
a nález ostřice přioblé (Carex diandra) na Rašeliništi
Jizery.
Dosavadní výběr rostlinných druhů navíc nebyl příliš
systematický, protože se psalo spíše o rostlinách, které
byly právě na pořadu dne. Buď právě kvetly, nebo se
prováděla opatření na podporu jejich populací atp.
Nakonec se překvapivě ukázalo, že za celou dobu
vydávání časopisu Upolín nebyl v seriálu o ohrožených
druzích věnován prostor upolínu nejvyššímu. Tedy
rostlině, která je symbolem Jizerských hor a dala
časopisu jeho jméno. Inu, pod svícnem bývá největší
tma, tak to musíme bez odkladu napravit...
29
SERIÁLY
Upolín nejvyšší patří do čeledi pryskyřníkovitých
(Ranunculaceae), je tedy příbuzný s blatouchy,
čemeřicemi, orlíčkem, oměji, sasankami, jaterníkem,
konikleci, pryskyřníky, orseji, hlaváčky a dalšími.
Upolíny jsou statné vytrvalé byliny, které zpravidla
převyšují okolní bylinnou vegetaci. Květena ČSR
popisuje daný druh následovně (upraveno): výška 30 60 cm (max. 100 cm), krátký silný oddenek, lodyhy
přímé, lysé a většinou nevětvené. Přízemní listy jsou
dlouze řapíkaté, řapíky tvoří na bázi pochvu. Čepel mají
dlanitě pětidílnou s obvejčitými, trojklanými, dvakrát
zubatými úkrojky. Naopak lodyžní listy jsou krátce
řapíkaté, v horní části až přisedlé, trojklané, zubaté až
celokrajné. Horní strana listů je tmavě až sytě zelená,
slabě lesklá, na spodní straně je list světlejší. Květy
vyrůstají na lodyhách zpravidla jednotlivě, jsou kulovité
o průměru až 3 cm. Jsou tvořeny 5 - 15 okrouhlými
okvětními lístky. Barva je citrónově až žloutkově žlutá,
zvnějšku často nazelenalá. Upolín kvete od května
do června.
Plodem
jsou
eliptické
měchýřky
s charakteristicky protaženými zobánky a množstvím
vejcovitých černých semen.
Proměnlivost druhu se projevuje zejména ve velikosti
rostlin a květů, drobné rostliny s velkými květy rostou
častěji ve vyšších polohách. Dříve byl upolín nejvyšší
řazen k příbuznému upolínu evropskému, který se však
podle současného taxonomického pohledu vyskytuje
pouze v severní Evropě a v atlantské části Evropy.
Druh roste na vlhkých loukách, ve světlých lesích,
na lesních okrajích, na horských prameništích atp.
Vyhovují mu bohaté, písčité až jílovité půdy, zejména na
bazickém podkladu. Upolín je významnou součástí
vegetace subalpínských vysokobylinných niv, vlhkých
pcháčových luk a vlhkých tužebníkových lad.
Areál rozšíření zahrnuje střední a jihovýchodní Evropu,
přibližně od Německa po Ukrajinu a od Baltu až
do Řecka a Albánie. V ČR se upolíny vyskytují
roztroušeně od nížin až do hor, Zcela chybí v suchých
polohách jižní Moravy. Řada lokalit byla v minulém
století zničena odvodňováním vlhkých luk a intenzivním
zemědělským využíváním krajiny. Na druhou stranu je
mnoho jeho stanovišť chráněno v rámci MZCHÚ.
Na území CHKO Jizerské hory nalezneme upolíny
na Upolínové louce v PR Bukovec a na loukách v osadě
Jizerka, dále v PP Jindřichovský mokřad, v Horním
Polubném, v Rejdicích a v Pasekách nad Jizerou.
Druh je shodně zařazen do kategorie ohrožených podle
zákona o ochraně přírody a krajiny i podle Červeného
seznamu.
Upolín je často pěstován v zahradách pro okrasu, zde se
jedná zejména o křížence kulturního původu s květy
v různých odstínech žluté a oranžové barvy
(T. hybridus). Rostlina je jedovatá.
Louky v osadě Jizerka
foto: O. Šnytr
Ohrožené druhy živočichů (14)
TETŘÍVEK OBECNÝ (TETRAO TETRIX)
Petra Menclová
foto: P. Menclová
Tetřívek obecný právem patří mezi pozoruhodné
zástupce naší ptačí říše. Často tvoří izolované populace
30
obývající rašeliniště, vřesoviště, horské oblasti a raná
sukcesní stadia po kalamitách či velkoplošné těžbě.
Preferuje mozaiku střídajících se otevřených ploch
s nízkou vegetací. V bylinném patře pak vyžaduje
přítomnost borůvky, brusinky či vlochyně, jakožto
základního zdroje potravy i úkrytů.
Už samotné zbarvení nám napoví, jaké role jsou samičce
a samečkovi v jejich vztahu přiděleny. Slepice je hnědá a
tmavě kropenatá, díky čemuž dobře splyne s okolním
prostředím. O snůšku i kuřata se stará sama a maskovací
zbarvení pomáhá ochránit před útokem predátorů
nejenom ji, ale i její potomky. Kohoutek je větší a jeho
zbarvení je o poznání pestřejší. Peří je černé s kovově
modrým a zeleným nádechem, nápadný je také lyrovitě
zahnutý ocas a dobře viditelné bílé podocasní krovky.
Na jaře v období toku se navíc zvýrazní sytě červené
kožní výrůstky nad okem, tzv. poušky.
Jindy tichý a nenápadný druh se v tuto dobu vydává
na volné otevřené plochy, kde kohoutci za rozbřesku
rozehrají své úchvatné představení. Oděni ve svatební šat
se snaží upoutat samičky a přesvědčit je, aby si vybraly
právě je. Chladným ránem se nese jejich bublání a
syčení, které je doprovázeno výskoky a souboji. Jakmile
SERIÁLY
se sluneční paprsky proderou ranní mlhou, divadlo
pomalu končí. Tokaniště opouští i poslední vytrvalci, aby
se zase ráno vrátili a pokračovali ve svém soupeření.
Samci se snaží získat co nejvíce samiček, zatímco každá
slepička se páří pouze jednou. Hnízdo si nestaví; samička
klade 6 - 10 vajíček do důlku na zemi, který je vystlaný
rostlinným materiálem a peřím. Kuřata rostou rychle a již
za dva týdny jsou schopná letu. Důležitou součást jejich
potravy v tomto období tvoří hmyz, zejména mravenci.
Rodinky se zdržují pohromadě do přelomu srpna a září.
Poté se rozdělují do hejnek podle pohlaví.
Jizerské hory patří mezi významné oblasti výskytu
tetřívka v České republice a to je také jeden z důvodů,
proč zde byla vyhlášena ptačí oblast. S obnovou
poškozených porostů a postupným zarůstáním imisních
holin však ubývá rozvolněných ploch, které roky sloužily
jako hromadná tokaniště. Tetřívci tak častěji tokají
jednotlivě či v malých skupinkách a hledají si náhradní
lokality v blízkosti cest a lesních průseků. Zde však
vlivem výrazného nárůstu turistického ruchu a lesního
provozu dochází k jejich rušení. Kritické jsou pak zimní
měsíce, kdy je tetřívek nejzranitelnější. Vzhledem
ke klimatickým podmínkám může vést jakékoliv
výraznější rušení k jeho vyčerpání a úhynu.
Proto Správa CHKO společně s LČR podporuje aktivní
management s cílem zlepšení lokálních podmínek
pro tetřívka a to vymezením klidových ploch (jedná se
o plochy bezlesí se zvláštním režimem).
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (7)
LÍPY V REJDICÍCH
Tomáš Korytář
Tři památné lípy velkolisté u sochy Sv. Jana Nepomuckého v Rejdicích
foto: T. Korytář
Běžnému návštěvníkovi Jizerských hor zůstává skryta
skupina tří mohutných lip u sochy sv. Jana
Nepomuckého na jižním okraji Rejdic. Památné „Lípy
v Rejdicích“ se totiž nacházejí stranou turistických tras
nedaleko domu č. p. 1 pod Rejdickým kopcem v údolí
potoka Zlatník. Lípy byly vyhlášeny za památné stromy
v roce 1993 a jejich věk se odhaduje na více než 200 let.
Pravděpodobně byly vysazeny v době vybudování sochy
Sv. Jana Nepomuckého, která nese letopočet 1793.
Přestože se lípy dožívají několika stovek let a nejstarší
exempláře jsou až tisíc let staré, na rejdických lípách se
již projevují známky stárnutí, jako je např. opouštění
periferních (= okrajových) částí koruny a odstavování
některých větví. Zároveň mají tyto stromy řadu defektů,
jako jsou dutiny, nestabilní větvení a jiné. Staré stromy
samy o sobě žádný zásah nepotřebují a se známkami a
mechanismy stárnutí se vyrovnávají po svém. Ale
vzhledem k blízkosti zmíněné sochy, která je kulturní
památkou, využívané cesty i blízkého domu je nutné
u takovýchto stromů zajistit jejich bezpečnost. Proto
Správa CHKO Jizerské hory nechala lípy v roce 2009
odbornou arboristickou firmou ošetřit a zajistit
speciálními vazbami.
Mnohé možná překvapí, že v případě Lip v Rejdicích se
nejedná o náš národní strom, tedy o lípu srdčitou, ale
o blízce příbuznou lípu velkolistou (Tilia platyphyllos).
Lípa velkolistá je strom velkých rozměrů (dosahuje
výšky přes 30 m) s přímým kmenem a košatou korunou.
Setkat se s ní můžeme na celém území od pahorkatin až
do podhůří. Kmeny starých jedinců bývají vykotlané,
na povrch vystupující kořeny sahají velmi daleko. Oproti
známější lípě srdčité (Tilia cordata) je náročnější
na světlo. Dále se liší většími a méně lesklými listy a
barvou chomáčků chlupů v paždí žilnatiny. Lípa
velkolistá má bílé chomáčky chlupů, kdežto lípa srdčitá
rezavé. Spodní pupenová šupina dosahuje u lípy
velkolisté maximálně do poloviny délky pupenu a stromy
kvetou na jaře přibližně o 14 dní dříve, než je tomu u lípy
srdčité. Ačkoliv většina starých památných lip v České
republice patří mezi lípy velkolisté, na území CHKO
Jizerské hory jsou rejdické lípy osamoceny a v okolí
Jizerských hor jich najdeme také poskrovnu (další
mohutný exemplář lípy velkolisté dominuje loukám
v osadě Krásná - Lípa v Jistebsku a nedaleko od ní,
na rozhraní obcí Pěnčín a Alšovice, najdeme další lípu
velkolistou a to Lípu v Alšovicích). Obě lípy se v přírodě
kříží a jejich kříženci vykazují znaky, které jsou tzv.
na půl cesty od obou druhů. Takovéto exempláře jsou
označovány jako lípa obecná (Tilia x vulgaris Hayne).
U starých lip, ať už srdčitých či velkolistých, hledali naši
předci útěchu a bezpečí neboť podle pověstí sídlili
v korunách lip dobří a spravedliví duchové a takovým
stromům se pak i blesky vyhýbaly. S mohutnými jedinci
lip se v české krajině často setkáme u drobných
sakrálních (= sloužících pro náboženské nebo rituální
úkony) staveb, v alejích, u statků a chalup, kde byly lípy
vysazovány také jako pastva pro včely. V zástavbě je
objevíme zejména v parcích a zahradách a často
31
SERIÁLY
na obecních pláccích u kostelů, před hřbitovem a
na návsích.
A jak najdete Lípy v Rejdicích? Nejlépe se ke skupince
památných lip dostanete ze Zlaté Olešnice Navarovské,
kde naproti domu č. p. 101 odbočuje z hlavní silnice
směrem na sever nenápadná silnička, která se posléze
změní v polní cestu. Pokud se po ní vydáte, tak přibližně
po půl kilometru objevíte v blízkosti staré stodoly nejen
památkově chráněnou sochu sv. Jana Nepomuckého, ale
s ní i tři majestátní lípy. Druhá možnost je jít od Rejdické
kapličky podél lesa na úpatí Rejdického kopce přibližně
1 km na jihovýchod.
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (1)
PLESNIVKA PERLOVÁ ... A JEJÍ PŘÍBUZENSTVO
Šárka Mazánková
Plesnivka perlová (Anaphalis margaritacea),
Protěž bažinná (Gnaphalium uliginosum),
Fojtka
Protěž lesní (Gnaphalium sylvaticum),
Štolpišská cesta
foto: Š. Mazánková
Možná se vám také občas stane, že cestou po horách
potkáte nějakou neobvyklou rostlinu, která vás na první
pohled zaujme. Ti zvídavější nejspíš i zapátrají po jejím
názvu, případně kam ji zařadit. Takovým až bizarním
dojmem na mě zapůsobilo setkání s rozrostlým stříbřitým
trsem s drobnými slaměnkovitými kvítky. V příkopu
u cesty z Čihadel na Kristiánov vypadá jako zjevení.
V létě a na podzim je tak nápadný, že si jej při běžné
chůzi a přiměřeně rychlé jízdě na kole bez klapek
na očích nelze nevšimnout. Není to jediné místo, kde se
s touto pohlednou, avšak ve volné přírodě Jizerských
poněkud podivně vyhlížející rostlinou, můžeme setkat.
Podobný trs roste třeba při cestě u Rybích louček,
nenápadně se rozlézá i do Upolínové louky. Nejčastěji je
ale k vidění v zahrádkách u starých jizerských stavení
po celých horách: na Nýčových domcích, v Polubném,
v Desné, ale i v Bílém Potoce či Hejnicích, kde již
zdaleka takovým nepatřičným dojmem nepůsobí. Zrovna
tak jako třeba čechřice, všedobr či arnika patrně souvisí
s původním německým osídlením. Po horách se zřejmě
také rozšířila přičiněním lidí, kteří zde žili. Z vyprávění
bývalého kolegy lesníka vím, že někteří starousedlíci ve
snaze zpříjemnit si cestu k tvrdé práci v lese, rozsévali
semena dekorativních oku lahodících rostlin podél
horských cest a pěšin. Kromě popisované „slaměnky“
takto šířili například i hořec tolitovitý.
32
Rostlina má nepříliš vábný český název plesnivka
perlová, poněkud rozporuplný, protikladný, skoro jako
hezoun škaredý. Vědecký název Anaphalis margaritacea
pochází z řečtiny a latiny. Anaphalis z řeckého ana- =
na, po; fainos = světlý; anafainó = rozsvěcuji (listy
sloužily jako knoty); margaritacea z latinského
margarita: perla, perlová, perleťová, podle toho,
že květy připomínají bílé perly.
Jde o dvoudomou trvalku s dřevnatým oddenkem a
lodyhou vysokou 30 až 60 cm větvenou jen v horní části.
Celá je hustě olistěná stříbřitými čárkovitě kopinatými
listy, šikmo odstálými, na rubu bělopavučinatými.
Plesnivka patří do čeledi hvězdnicovitých, pro kterou je
typické uspořádání květů v úborech. Malé téměř kulovité
úbory plesnivky se skládají z bílých suchomázdřitých
zákrovních listenů po obvodu a drobných žlutých
trubkovitých květů uprostřed útvaru. Početné úbory jsou
na každé rostlině uspořádány do široce chocholičnaté
laty. Druh pochází ze Severní Ameriky a severovýchodní
Asie, u nás se pěstuje jako okrasná rostlina zejména
v horských a podhorských oblastech, kde často zplaňuje.
Využití našla v suchých vazbách a věncích.
Severoameričtí indiáni údajně používali rostlinnou drogu
při kašli, nachlazení a zánětech horních cest dýchacích.
Obklady byly používány na vředy, popáleniny, modřiny
a otoky.
SERIÁLY
Není náhodou, že název rostliny připomíná populární
horskou rostlinu, proslulý symbol Alp, plesnivec alpský
(Leontopodium alpinum) známý též jako protěž alpská.
Edelweiß, jak je německy nazýván, nechybí na žádném
tamním suvenýru. Jedná se o rostliny poměrně blízce
příbuzné, řazené v rámci čeledi hvězdnicovitých
do společného tribu Gnaphalieae (tribus je v biologii
taxonomická kategorie, která je nižší než čeleď nebo
podčeleď a vyšší než skupinka nebo rod). Plesnivec ale
v Jizerkách nenajdeme, maximálně coby trpělivě
opečovávanou skalničku na alpinech pečlivých
zahrádkářů. Původní rozšíření zasahuje krom Alp i
do Pyrenejí, Karpat a západní části Balkánského
poloostrova.
S příbuznými druhy protěží se však poměrně běžně
setkáme i v Jizerských horách, konkrétně s protěží lesní,
protěží norskou a protěží bažinnou (Gnaphalium
sylvaticum, G. norvegicum a G. uliginosum). Zatímco
protěž norská je typicky horský druh s roztroušeným
výskytem, zbylé dva druhy mají těžiště výskytu
ve středních polohách až podhůří. Všechny tři mají
typický stříbřitý nádech, za který vděčí šedoplstnatému
odění listů. Jsou ale natolik nenápadné, že na nich
spočine zrak málokterého návštěvníka hor, byť rostou
i přímo u cest a příkopů a doslova po nich mnohdy
i šlapeme.
Povedené stavby (12)
KRÁSA DRSNÉ JEDNODUCHOSTI
Jana Mejzrová
Dům v Oldřichově je sympatický i jednoduchou úpravou okolí
Všude kolem nás neustále přibývá architektonicky nově
pojatých obytných staveb. Stavební technologie
neomezují tvůrce v tvarových fantaziích, stavebníci jsou
ostřelováni stovkami vzorů z různých koutů planety,
architekti a inženýři žhaví tvůrčí závity.
Města ve svém často hmotovém, tvarovém a barevném
chaosu snesou mnoho, k venkovu bychom ovšem mohli
a měli zůstat pokornější. Kontakt s přírodou by nás snad
foto: J. Mejzrová
mohl více vést ke zklidnění a obrátit k venkovským
inspiracím ne snad v kopírování a replikách, ale v práci
s velikostí, tvarem, proporcemi, materiálem, barvami a
terénem.
Tři prezentované současné realizace mohou být
příkladem, jakou cestou se vydat při uvažování
o novostavbě domu v krajině.
33
SERIÁLY
Dům v Mníšku v uliční řadě mezi „běžnou“ zástavbou
foto: J. Mejzrová
První dva jsou z Mníšku a Oldřichova. Nejprve jeden a
vzápětí za ním druhý rodinný dům od stejného autora
překvapily řadu místních usedlíků nejspíše svojí strohostí
bez jakýchkoli ozdob a příkras. Stodola je nejčastějším
označením pro takovéto domy. Ale proč ne? Vždyť
stodola na venkov patří. Jednoduchý obdélný půdorys,
přízemí s podkrovím, rovnoramenná sedlová střecha
běžného sklonu. To vše ve zdejší krajině běžně
nacházíme. Co na první pohled trochu zarazí, je zcela
střízlivá fasáda z vodorovných neošetřených prken
s atypicky
uspořádanými
okny
v
kombinaci
s výraznějšími prvky oplechování. Oba domy kryje
nenápadná střecha z falcovaného titanzinku, která se
uplatňuje zblízka, ale nedominuje v pohledech zdálky.
Nic víc. Urbanisticky jsou domy jsou umístěny
na pomezí zastavěných území Mníšku a Oldřichova
v plochách určených pro bydlení venkovského typu.
V budoucnu se díky okolní zástavbě stanou součástí
souvisle zastavěného území.
Třetí ukázka pochází z Horního Maxova. Výjimečná
poloha na samém okraji rozptýlené zástavby je
exkluzivní a pohledově exponovaná. Původně zamýšlené
rodinné domky pro zaměstnance ústavu sociální péče se
nepostavily a parcelu získal soukromý majitel. Pro
rodinný dům využil luxusní polohu při horním okraji
louky a využil ji dobře. Poměrně malý obytný dům i
doplňková hospodářská stavba mají přiměřené proporce,
přízemí a podkroví a tradiční tvar střechy. Od obvyklé
zástavby se liší opět „pouze“ uspořádáním fasády,
materiály a barevností. Strohá dřevěná prkna, neošetřená
nátěrem a přirozeně, i když zatím nepravidelně šednoucí,
obalují celý dům a jsou proříznuta v jednoduchých
tvarech okenních otvorů, v přízemí krytých vnějšími
dřevěnými žaluziemi. Přesahy střechy přes „zápraží“,
kryté opět praktickým tmavě šedým titanzinkem,
napovídají o určité inspiraci lidovým domem.
Dokončeny zatím nejsou terénní úpravy, které mohou
celek doladit nebo také výrazně poškodit.
Dům se „stodolou“ v Horním Maxově je dobře usazen v mírně svažité louce foto: J. Mejzrová
34
SERIÁLY
Nepovedené stavby (4)
STAVBA, KTERÁ DO JIZERSKÝCH HOR NEPATŘÍ
Irena Česká
V současné době se stále více objevují požadavky
na různé typy rodinných domů. Vzhledem k oblíbenosti
dřevostaveb jde především o stavby srubů.
Klasický srub je stavbou z kuláčů a nepatří mezi typické
stavby v Jizerských horách, je charakteristický spíše
pro oblast Beskyd, Jeseníků, dále pak pro alpské země,
Kanadu a Rusko.
Srub je dřevěná stavba z kulatiny, která těsně přiléhá
na sebe s přesahem nároží. Působí hrubým, složitým a
neuspořádaným dojmem.
Klasickou jizerskohorskou dřevěnou stavbou je
poloroubený dům s roubenou světnicí a zděnou síní a
s hospodářskou částí. Roubení je vždy z hraněného dřeva
s tesařským zámkem ukončeným na rybinu různého
tvaru a zhruba dvoucentimetrovou mezerou mezi trámy.
Příklad stavby, která vyrostla těsně za hranicí chráněné krajinné oblasti a má všechny prvky netradiční a nevhodné stavby (osazení do terénu, způsob
provedení, přesahy nároží, balkony...)
foto: I. Česká
35
SERIÁLY
Tip na výlet (14)
MEANDRY SMĚDÉ
Jiří Hušek
PR Meandry Smědé s Dubákem
V dnešním tipu na výlet se opět poněkud vzdálíme
turisticky sice atraktivním, avšak často přelidněným
Jizerským horám a vypravíme se do přívětivé krajiny
nejzazšího Frýdlantska. Naším cílem budou Meandry
Smědé, území, které je pro svoje přírodní hodnoty
od roku 1998 chráněno jako přírodní rezervace a
nedávno bylo zapsáno mezi evropsky významné lokality
soustavy Natura 2000.
Osou takřka stočtyřicetihektarové rezervace je část
dolního toku řeky Smědé mezi Višňovou a Černousy,
nedaleko od místa, kde překračuje státní hranici a
prakticky zaniká v polské údolní nádrži Witka. Řeka zde
tiše teče v přirozeném korytě bez podstatných regulací a
rozvíjí se širokými meandry v plochém údolí mezi
podmáčenými loukami, doprovázená bujnými břehovými
porosty s mohutnými vrbami. Takto zachovaný přírodní
charakter řeky je nejen unikátem našeho regionu, ale je
stále vzácnější v celé zabydlené střední Evropě. Na
rozdíl od převážného zbytku svého toku, který
z Jizerských hor od Bílého Potoka prochází hustě
zastavěným územím a ohrožuje každoročními
povodněmi lidské životy i majetky, má zde Smědá
dostatek prostoru pro zpomalení vodního přívalu a rozlití
mimo obydlí, dvory a zahrady.
Přímo v rezervaci, za železničním mostem blízko
Černouského nádraží, se rozkládá dvanáctihektarový
36
foto: P. Menclová
rybník Dubák, nad nímž leží soustava menších rybníků
v nedalekých Polních Domcích. Voda je zde
všudypřítomným nositelem
mimořádné
přírodní
rozmanitosti zdejší „frýdlantské amazonie“. Teplé klima
v nadmořské výšce nepatrně přesahující 200 metrů
dotváří ideální prostředí pro život mnoha vzácných a
chráněných organismů, rostlin i živočichů, které
na drsném Liberecku sotva pohledáme. Z neobvyklých
rostlin zde najdeme třeba atraktivní bílé květy ďáblíku
bahenního nebo porosty masožravé bublinatky jižní.
Meandry Smědé jsou domovem vydry nebo plcha
velkého, v řece se vyskytuje dvanáct druhů ryb včetně
chráněné vranky či mníka jednovousého. Potkáme zde
rosničku, vzácného čolka velkého nebo obrovské, téměř
deseticentimetrové pulce zvláštní žáby blatnice skvrnité.
Rybníky a okolí řeky jsou malým ptačím rájem. Kromě
mnoha běžnějších druhů zde žijí například takové
vzácnosti jako morčák velký nebo potápka rudokrká,
vodouš kropenatý, luňák červený, ve strmých březích
hnízdí ledňáčci, v rákosí rákosníci, zalétá sem pravidelně
orel mořský nebo orlovec říční. Na Dubáku již řadu let
hnízdí jeřábi popelaví a jejich jarní svatební tance
na okolních loukách jsou úžasným zážitkem.
K přírodní rezervaci nás dovede turistická značka, vstup
do vlastního chráněného území není nijak speciálně
omezen. Běžný návštěvník, který ctí základní kulturní
SERIÁLY
zásady chování v přírodě a krajině, je zde vítán. Lidé
sem ostatně každoročně přicházejí, aby ochraně zdejší
přírody pomohli a napravili to, co přináší velká voda
z civilizace na horním toku. Jizersko-ještědský horský
spolek zde pravidelně pořádá úklid naplavených
odpadků. Zejména po „tisícileté“ povodni v létě 2010
jich přišlo po vodě mimořádné množství v nejširším
„sortimentu“. Svaz ochránců přírody pak pomáhá
při pravidelné likvidaci invazních rostlin, křídlatky,
třapatky nebo netýkavky. Ty také přicházejí s vodou a
jejich porosty vytlačují ohrožené místní rostliny a ubírají
prostředí i živočichům.
Oblíbenou kratochvílí některých návštěvníků je také
sjíždění řeky na lodích, jejich počty ovšem ani zdaleka
nedosahují počtů obvyklých v oblíbených vodáckých
destinacích, a tak vodáci nijak neškodí a nejsou nijak
regulováni.
V zimě řeka plyne zvolna a okolní příroda spí, ale i tehdy
je dobrý čas k návštěvě. Sníh zde leží zřídka a procházka
třeba mezi obrovskými duby na hrázi Dubáku má svoje
kouzlo. Pouze v letošní zimě zde turisté příliš klidu
nezažijí. Rybník nebyl mnoho desítek let udržován, a tak
se postupně zanesl a téměř zmizel v porostech rákosu.
Na podzim byl vypuštěn a čeká ho odbahnění. Zima je
jediným vhodným obdobím, na jaře už musí Dubák
v plné kondici přivítat svoje ptačí obyvatele, kteří
přezimují kdesi na jihu.
Zeleným pohledem (11)
KOŘENOV
Jana Mejzrová
Příchovice od Hvězdy
Po roční přestávce se obracíme na Jablonecko, do plošně
největší obce Jizerských hor - Kořenova, který nabízí
jedinečné přírodní a krajinné hodnoty a zajímavosti.
Až na drobné části v Rejdicích a u Jizery leží téměř celé
katastrální území Kořenova v CHKO Jizerské hory (5493
ha) mezi Bílým Potokem a Hejnicemi na severu, Desnou
a Tanvaldem na západě a Zlatou Olešnicí a Pasekami nad
Jizerou na jihu. Katastr je velmi členitý co do tvaru i
nadmořské výšky. Historicky poněkud nesourodé území
původních obcí Polubný a Příchovice a osad Rejdice a
Jizerka vzniklo až v roce 1960 jejich sloučením
do jednoho administrativního celku. Na části katastru
v prostoru lesů kolem Hvězdy se překrývá Krkonošský
národní park (3. zóna) s Chráněnou krajinnou oblastí
Jizerské hory (3. zóna).
Katastr obce leží v podstatě na dlouhém hřebeni a jeho
svazích, který odděluje povodí Kamenice s Černou
Desnou, Desnou, Ješkrabcem a Zlatníkem na západě od
povodí Jizery s Jizerkou na východě. Sever v okolí
Jizerky je charakteristický mírně zvlněnou náhorní
foto: J. Mejzrová
plošinou Jizerských hor s vystupujícími vrcholky
Českého vrchu, Pytláckých kamenů (975 m), Věžních
skal (Jelení stráň) (1018 m) ve Středním jizerském
hřebenu a Černého vrchu (1024 m), Hruškových skal
(997 m) a Zámků (1002 m) ve Vlašském hřebenu a
výraznou osamocenou kupou Bukovce (1005 m), prostě
typické Jizerské hory. Navazující hřeben s několika
bočními rozsochami, rozbíhajícími se k západu i
východu a oddělujícími údolí menších potoků, postupně
klesá k jihu přes Dlouhou skálu a sedla na Polubném a
Tesařově na Hvězdu (959 m). Svahy spadají poměrně
strmě zejména do údolí Jizery. Jedinečnými útvary jsou
mělké pánve Jizerky a nejhořejšího toku Jizery vyplněné
rozlehlými rašeliništi. Řadu vrcholků zdobí z dálky
viditelné žulové skály.
Vody z kořenovských katastrů stékají především
do Jizery a Labem do Severního moře, a to buď přímo
nebo prostřednictvím Desné a Kamenice, jen opravdu
drobné potůčky na severní hranici se obracejí na sever
do Smědé a Odrou do Baltského moře. Z nejkrásnějších
37
SERIÁLY
toků jmenujme alespoň Jizeru s unikátními meandry a
písčinami v rašeliništích na hranici s Polskem, věhlasnou
Jizerku se Safírovým potokem, ale i očím skrytější
Ješkrabec nebo Zlatník. Přirozené vodní plochy najdeme
jen jako rašelinná jezírka v některých rašeliništích.
Umělé nádrže jsou jen drobné, sloužící kdysi jako
zásobníky vody pro pohon malých manufaktur.
Odlesněné části obce se souvislou i rozptýlenou
zástavbou se v jižní části střídají s menšími lesními
porosty, na severu navazují již rozlehlé komplexy lesů
Jizerských hor. Zemědělská půda tvoří asi 12 %,
zástavba a ostatní plochy necelá 3%, vodní plochy cca
1 % a zbytek lesy - téměř 84 %. Zástavba se rozkládá v
nadmořských výškách od 565 m n.m. v místě, kde potok
Zlatník opouští Rejdice až po chatu Pod Bukovcem na
Jizerce (915 m) a Turnovskou chatu pod Hvězdou
(935 m). Mezi krajinářsky nejhezčí partie patří jistě
Jizerka, ale i okrajové části Polubného a Příchovic a
rejdické svahy kolem Zlatníku s mozaikou luk, pastvin a
remízů ve svazích.
Největší přírodní hodnoty se soustřeďují na severu obce.
Obtížně přístupná národní přírodní rezervace Rašeliniště
Jizery na hranicích s Polskem skrývá štěrkopísčité
náplavy meandrující Jizery a komplex klečových
porostů, vrchovišť, horských a podmáčených smrčin a je
útočištěm řady vzácných druhů rostlin a živočichů.
I národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky chrání
ojedinělé podmáčené smrčiny, porosty kleče a bezlesá
vrchoviště s mnoha ohroženými druhy rostlin, ale také
mineralogicky významné štěrkopísčité náplavy podél
meandrující Jizerky. V přírodní rezervaci Černá jezírka
nalezneme soustavu rašelinišť s rašelinnými jezírky a
loukami s klečí s poetickými názvy Černá jezírka,
Tetřeví louka, Velká Krásná louka, Malá Krásná louka,
Černá jezírka
foto: V. Vršovský
obklopených rozpadajícími se podmáčenými smrčinami.
Přírodní rezervace Rybí loučky je vývojově jedním
z nejstarších rašelinišť s typickými druhy rostlin
v Jizerských horách, charakteristické zde jsou stříbřitě
šedé odumřelé kmeny smrků (z části díky přirozeně
vysoké hladině vody, z části vlivem imisí). Přírodní
rezervace Bukovec je jedinečným fenoménem nejen
přírodní, ale i krajinářské hodnoty. Čedičový kužel
Bukovce s kamenitými svahy hostí v Jizerských horách
neobvyklá a druhově bohatá lesní společenstva.
I na vlhkých loukách, Pralouce a Upolínové louce
38
najdeme množství vzácných druhů rostlin, celkově je
Bukovec nejbohatší botanickou lokalitou v CHKO
Jizerské hory
Přírodní význam katastru obce potvrzuje i zonace CHKO
Jizerské hory. Národní přírodní a přírodní rezervace
s ochrannými pásmy jsou zařazeny do 1. zóny a tvoří
10 % území obce. Druhá zóna zahrnuje prostor cca 28 %
plochy obce obalující 1. zónu a zasahující údolím Jizery
až do Martinského údolí. V třetí zóně (58,5 % území
obce) převažují hospodářské lesy na jedné straně a
„volná“ krajina se zemědělskou půdou, rozptýlenou
zástavbou a nelesní zelení. Do čtvrté zóny spadají
souvisle zastavěné centrální části obce v Polubném,
Tesařově a okolí, Dolním Kořenově a Příchovicích (3,5
%). Plocha druhé zóny se téměř shoduje s
nadregionálním biocentrem Jizerské louky. Katastry
obce protíná i biokoridor nadregionálního významu
(sleduje tok Jizery od Martinského údolí jižně) a tři
biokoridory regionálního významu.
Na katastr Kořenova významně zasahuje soustava Natura
2000. Leží zde asi 24,5 km2 Ptačí oblasti Jizerské hory,
vyhlášené v roce 2004. Celá oblast o rozloze cca 110
km2 chrání především evropsky významné populace
tetřívka obecného a sýce rousného, ale i některých
dalších druhů ptáků, vzácných v rámci Evropské unie
jako jsou např. čáp černý, strakapoud prostřední, kulíšek
nejmenší, datel černý, lejsek malý. Na rašelinných
loukách, které jsou tradičními tokaništi tetřívků,
ojediněle hnízdí bekasiny otavní. V posledních letech se
zejména v oblasti pánví Jizery a Jizerky stále častěji
zdržují jeřábi popelaví. V oblasti Hvězdy zasahuje na
katastr Kořenova necelý 1 km2 z rozlehlé Ptačí oblasti
Krkonoše.
Do soustavy Natura 2000 patří i tři z jizerskohorských a
krkonošská evropsky významná lokalita, chránící
evropsky cenná přírodní stanoviště - biotopy. EVL
Rašeliniště Jizery se z převážné části překrývá s NPR
Rašeliniště Jizery a PR Rybí loučky a chrání
z evropského hlediska jedinečné biotopy - rašelinné,
podmáčené i třtinové smrčiny, přechodová rašeliniště a
různé typy vrchovišť, náplavy s jalovcem obecným
nízkým a přirozený vodní tok. Do EVL Bukovec patří
nejen vlastní čedičový vrchol Bukovce se zbytky
původních horských klenových bučin, suťových lesů,
květnatých a acidofilních bučin a cenné horské a vlhké
louky, ale i třtinové a rašelinné smrčiny na východních
svazích. Zahrnuje PR Bukovec a související svahy. EVL
Rašeliniště Jizerky se rozkládá v plochém údolí
navazujícím na severozápadní část osady Jizerka a
představuje biotopy rašelinných a podmáčených smrčin,
klečových porostů, přechodových rašelinišť, otevřených
vrchovišť a luk (horské smilkové trávníky) s rozptýlenou
zástavbou v osadě Jizerka. Významně se překrývá s NPR
Rašeliniště Jizerky. Podobně jako ptačí oblast sem
zasahuje v prostoru Hvězdy necelým 1 km2 EVL
Krkonoše.
V obci roste několik památných stromů. V Polubném na
křižovatce na Jizerku je mohutný javor klen o obvodu
490 cm a výšce 32 metrů, stáří okolo 350 let.
V Polubném nedaleko školy u soukromého objektu
najdeme jasan ztepilý o obvodu 515 cm a výšce 32
metrů, přibližného stáří 300 let. V Příchovicích
u zemědělského areálu roste javor klen obvodu 430 cm,
SERIÁLY
výšky 25 metrů, starý asi 200 - 250 let. V Rejdicích
u cesty podél Zlatníku do Zlaté Olešnice stojí tři lípy
nad sochou sv. Jana Nepomuckého. mají obvody 440 cm,
380 cm a 260 cm a výšku 25 - 30 metru, staré jsou kolem
200 let.
Přírodní prostředí je zkoumáno a dlouhodobě
monitorováno, jako ukázka následují jen nejvýznamnější
příklady. Na rašeliništi Jizerky probíhá již od roku 1991
sledování změn souvisejících se snížením koncentrace
imisí po roce 1989 a s možnostmi regenerace
poškozených rostlinných společenstev. V obou
národních přírodních rezervacích se od roku 2007
provádí hydrologický průzkum, který sleduje zejména
odtokové poměry v místech poškozených historickými
melioracemi. Souvisí s revitalizací rašelinišť budováním přehrážek na melioračních kanálech, které by
měly zvýšit přirozenou hladinu vody. Na tyto činnosti
navazuje také sledování změn rašelinné vegetace.
V prvním desetiletí 21. století se uskutečnilo velké
množství odborných průzkumů jednotlivých rostlinných
a živočišných skupin a druhů, např. mechorostů,
lišejníků, původních populací smrku ztepilého a borovice
lesní, bezobratlých živočichů (brouci, motýli, vážky,
pavouci, ap.), ptáků (sýc rousný, tetřívek obecný, ap.).
Na tzv. Pralouce pod Bukovcem je již od roku 1999
sledován vývoj lučních porostů v závislosti na způsobu
hospodaření (kosení, ap.)
Kromě unikátního přírodního prostředí soustředěného
na území Kořenova tu nalezneme i řadu kulturních a
historických zajímavostí.
Kaple v Tesařově
k Desné.
Z hlediska urbanistického a stavebního vývoje zasluhuje
kromě Jizerky, chráněné jako vesnická památková
rezervace, velkou pozornost i centrum Příchovic
s rozlehlou návsí a kostelem sv. Víta, původně dřevěným
z roku 1690, přestavěným novogoticky v roce 1862,
který tvoří i z daleka viditelnou dominantu usazenou
na hřebeni pod Hvězdou. Přirozeným historickým
centrem je i centrum Polubného s kostelem sv. Jana
Křtitele z roku 1782.
Jizerka je asi nejznámějším historickým fenoménem
Kořenova. Původně dřevařská obec, významně rozšířená
za sklářského podnikání Riedelů, v sobě uchovala
originální charakter horské vsi s domy volně
rozmístěnými v mělké nivě po obou stranách meandrující
říčky Jizerky. Střed osady představuje soubor panského
domu (památkově chráněný), zbořeniště staré sklárny,
obnovené a nově využité nové sklárny (památkově
chráněná), staré školy s muzeem a hospody Pyramida.
Ostatní zástavbu tvoří jak původní objekty lidové
architektury různých vývojových typů tak novostavby,
napodobující staré objekty chalup, v historické
urbanistické struktuře staré osady.
Za pozornost rozhodně stojí pěkně udržovaný
evangelický kostelík na Tesařově, řada drobných
památek - památkově chráněné sochy sv. Jana
Nepomuckého v Příchovicích a Rejdicích a socha sv.
Jana Paduánského, ale i ty bez památkové ochrany opravené sochy a křížky v Příchovicích, kaplička
s deskou připomínající sklářskou huť v Rejdicích i nově
postavená kaplička sv. Gotharda při cestě na Šumburk.
Dominantu obce tvoří rozhledna Štěpánka s dalekým
kruhovým rozhledem.
Horská poloha a obtížná přístupnost přispěly k zachování
objektů lidové architektury, které jsou rozptýleny po celé
obci. Nejstarší domy - roubené, se strmými
hambalkovými střechami, se střídají s mladšími stavbami
s mírnějšími vaznicovými střechami. Jedinečný je ovšem
soubor
roubenek
s
mansardovými
střechami
na příchovické návsi. Na původní venkovské architektuře
bychom měli ocenit především jednoduchost stavby
v drsných klimatických podmínkách, mistrné osazení do
svažitého terénu a využití místních zdrojů a materiálů.
Práce s proporcemi a funkčními i zdobnými detaily pak
umocňuje celkový dojem z dokonalého díla.
foto: J. Mejzrová
První písemné zmínky o historii území pocházejí
ze 16. století - v roce 1549 je zmiňován spor o hranici
panství na Jizerce, v roce 1577 jsou v souvislosti
se sklárnou zmiňovány Rejdice a Příchovice. Jak je
z historických údajů zřejmé, minulost Rejdic úzce
souvisí s Příchovicemi, pod které většinu doby své
existence patřily. Nejstarší zmínky o Polubném jsou až
z roku 1700, přičemž po roce 1949 část obce připojili
Chalupa v Příchovicích
foto: J. Mejzrová
39
SERIÁLY
Představujeme spolupracující neziskové organizace (7)
DÍKY ZA POMOC, DARWINIANO!
Jarmila Sýkorová
Tučnice obecná česká (na obrázku světle zelené listové růžice) je
hlavním předmětem zájmu a péče Darwiniany.
foto: J. Sýkorová
Již po tři roky (po předcházejícím období společných
jednání a nezbytného „úřadování“) nám občanské
sdružení Darwiniana pomáhá pečovat o jednu
z nejcennějších botanických lokalit na Českolipsku,
o tzv. Shnilé louky (či Faule Wiesen, jak bývá místo
starousedlíky také nazýváno). Ochranáři pod tímto
označením dnes rozumějí část slatinných luk mezi
Jestřebím a Starými Splavy v místě bývalé těžebny
rašeliny. Lokalita se dostala do širšího povědomí
botaniků v 80. letech minulého století, kdy se tu téměř
v masovém měřítku objevila kriticky ohrožená a dnes
celoevropsky chráněná orchidej hlízovec Loeselův. Až
donedávna, kdy bylo na Českolipsku nalezeno ještě
bohatší naleziště, se jednalo o bezkonkurenčně
nejpočetnější populaci tohoto druhu v ČR. Pravidelný
monitoring hlízovce dokládá trvalý výskyt řádově stovek
jedinců, z nichž velká část každoročně kvete a plodí.
Kromě hlízovce tu na relativně nevelké rozloze najdeme
mnoho dalších ohrožených rostlin, vesměs také
v početných populacích (5 druhů patří do kategorie
rostlin kriticky ohrožených, 8 je silně ohrožených,
4 ohrožené a další se řadí do kategorie C4, tedy
vyžadující pozornost). K těm nejvzácnějším patří také
masožravé rostliny - a právě ty jsou hlavním předmětem
zájmu Darwiniany jako společnosti, zaměřené
na pěstování masožravých rostlin a jiných botanických
kuriozit. Na Shnilých loukách je to předně silně ohrožená
tučnice obecná česká, považovaná přes určité
přetrvávající pochybnosti o taxonomické hodnotě
poddruhu dokonce za našeho endemita. Tento poddruh
sice v okolí historicky rostl a roste, ale konkrétně
do těchto míst byl v minulosti pokusně introdukován.
Ujal se a dnes místní populace čítá podle
kvalifikovaných odhadů dokonce až na tisíce jedinců!
Z dalších „masožravek“ tu v posledních letech, zejména
po provedení velkoplošné skrývky drnu v části lokality,
doprovázené vytvořením četných mělkých vodních
lagun, doslova expandovala silně ohrožená bublinatka
40
menší. Hojná je ale i všeobecně známější a v našem kraji
běžnější rosnatka okrouhlolistá.
Jak již bylo řečeno, členové společnosti Darwiniana se
rozhodli vzít si lokalitu, kterou familiárně pojmenovali
„Kosiště“, tak říkajíc za své a brigádnicky začali
ochranářům pomáhat v jejich dlouholetém boji se sukcesí
(termín označující vývoj a změny ve složení
společenstev směrem ke geograficky a stanovištně
původní vegetaci, například postupné zarůstání
neudržovaných luk.). To vše zdarma a ve vlastním
volném čase. Jejich hlavním cílem zůstává podpora
populace endemické tučnice. Tento druh vyžaduje
otevřená, málo stíněná místa a nedokáže proto
dlouhodobě obstát před konkurenčním tlakem jiných
rostlin. Na plochách navazujících na dnešní výskyt
rostliny proto brigádníci kosením tlumí expanzi rákosu,
bezkolence a dalších travin, redukují nálet dřevin,
pomístním strháváním drnu a vytvářením mělkých
lagunek udržují vhodná stanoviště pro rozrůstání
listových růžic a pro uchycení nových rostlinek tučnice.
Přijíždějí obvykle 2x ročně (letos ale mají v plánu již
třetí výjezd!) v době, kdy nehrozí střet s jinými zájmy
ochrany přírody, např. když tu jeřábi popelaví vodí svá
mláďata. Práce, kterou odvádějí, je náročná už kvůli
nerovnému podmáčenému terénu, kde se v sezóně bez
holinek neobejdete. Jmenovité uznání patří dvěma
velkým „fandům“ této lokality, Jaroslavu Neubauerovi
z České Lípy a Michalu Rubešovi z Prahy, kteří brigády
Darwiniany na Kosišti organizačně zajišťují a
pravidelně, obvykle i s celou svou rodinou, se jich také
účastní. Tímto způsobem bychom rádi společnosti, která
letos oslavila již 20 let svého trvání, veřejně poděkovali
za pomoc a našim věrným spolupracovníkům popřáli
dostatek sil a zdravého nadšení pro věc i do dalších let.
Čtenáři se o občanském sdružení mohou více dozvědět
z jejich vždy aktuálních a vtipně vedených webových
stránek www.darwiniana.cz.
Při kosení lokality v září 2011 byl plošně odstraněn i mladý dřevinný
nálet
foto: J. Sýkorová
Suťové pole na Ralsku (k článku na str. 26)
Plesnivka perlová u Rybích louček (k článku na str. 32)
foto: J. Sýkorová
foto: Š. Mazánková
Kvetoucí hořeček na louce pod Bukovcem (k článku na str. 9)
foto: Jan Gaisler
Toto číslo informačního zpravodaje Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec
bylo vydáno s finanční podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor.
UPOLÍN - informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec. 12. ročník, číslo 1, listopad 2011. Povoleno Ministerstvem kultury
ČR pod evidenčním číslem MK ČR E 11 944. Vydává a tiskne Správa CHKO Jizerské hory a Krajské středisko Liberec, U Jezu 10, 460 01 Liberec 4,
tel.: 482 428 999, fax: 482 428 998, e-mail: [email protected] Odpovědný redaktor: Ing. Stanislav Budka. Náklad 300 ks výtisků. Neprodejné.
Download

519f54da4c1dc_Upol - Správa CHKO Jizerské hory a krajské