Jak pomáhat v mezinárodním rozvoji zemědělství?
Zemědělství v srdci rozvojových ekonomik
Autor: Jiří Hejkrlík
Zemědělství se v době od druhé světové války postupně stalo okrajovou záležitostí pro
většinu ekonomicky rozvinutých zemí světa. Zaměstnává jen několik procent populace a jeho
podíl na celkové produkci vyspělých ekonomik se čím dál tím více zmenšuje. Více než
zemědělce a farmáře vnímáme značky velkých potravinářských firem, který náš kontakt se
životem na venkově přerušují a zastírají. O malé skupině prvovýrobců, kteří za pomoci půdy
dokáží přeměňovat anorganické chemické prvky na potraviny a materiály, které ve svém
životě nutně potřebujeme, se dozvídáme pouze v momentě, kdy nám traktory zablokují
dálnice, aby dosáhli ještě vyšší regulace již tak přeregulovaného a dotovaného odvětví. Jen
málokdo si uvědomuje, že kvůli zachování zemědělství v jeho tradiční podobě Evropská unie
dotuje odvětví téměř polovinou svého rozpočtu a zbytek dostávají zemědělci z daní
plynoucích do národních rozpočtů.
I přesto nejsme schopni konkurovat levnějším dovozům z rozvojových zemí. Ten je proto
přísně kontrolovaný a podléhá vysokým clům, která mají chránit naše zemědělce. Tím však
poškozují zemědělce v rozvojových zemích a zvyšují cenu pro nás spotřebitele. Nejvyšší cla
jsou paradoxně na zpracované produkty, abychom mohli zachovat náš zpracovatelský
potravinářský průmysl na úkor rozvoje chudých zemí. Zemědělství je tak za vysokou cenu
udržováno pod záminkou zachování kulturní krajiny, zaměstnanosti na venkově a strategické
potravinové soběstačnosti pro případ přerušení dodávek od nestabilních zahraničních
exportérů. Nebýt této politické ochrany tak bychom již dávno jedli pouze hovězí z Argentiny,
cukr z Filipín nebo chleba z pšenice dovezené ze zemí východní a Střední Asie a krmili
poslední zbylý dobytek sójou z Brazílie.
Situace v rozvojových zemích a zejména těch nejméně rozvinutých je zcela opačná od situace
naší. Zemědělství zůstává i nadále v srdci národních ekonomik a zdrojem živobytí miliónů
rodin po celém světě. V zemědělství pracuje mnohdy až 80 % veškeré populace a primární
zemědělská produkce představuje až polovinu hodnoty co se v dané zemi vyprodukuje.
Populace v těchto zemích navíc neustále a rychle narůstá, takže místní zemědělství musí
nutně navyšovat svou produkci aby splnilo svůj primární cíl – poskytovat dostatek potravin.
V současné době všichni zemědělci v rozvojových zemích musí čím dál tím více čelit novým
faktorům provázejícím stále větší propojování a změny dnešního světa, jako např. náhlým
propadům cen jejich tradičních komodit, změnám lokálního klimatu nebo potravinovým a
finančním krizím, které vznikají v zemích rozvinutých. Navíc bez možnosti štědré podpory
státu nebo systému pojištění. Kromě toho mají velmi ztížený přístup k úvěru a informacím o
trhu a tím pádem je jejich schopnost na pružné přizpůsobování změnám poptávky velice
omezena. Informace o trzích, cenách a trendech se k drobným zemědělcům dostávají
zprostředkovaně přes překupníky a lichváře, kteří jakoukoli pozitivní změnu obrátí ve svojí
výhodu.
Co z pohledu teorie neoliberální ekonomie znamená prostý a zdravý přesun prostředků
z méně efektivního způsobu výroby k efektivnějšímu znamená pro většinu obyvatel venkova
rozvojových zemí otázku života a smrti. V tomto prostředí každé selhání sázky na novou
plodinu nebo nákupu nové technologie je bez jistoty zachycení v sociální síti státních podpor
1
velice riskantní. Proto je nepružnost rozhodnutí a odpor k inovacím u drobných zemědělců
velice vysoký. Ve své podstatě je však tato situace bránící dalšímu rozvoji jedním z vedlejších
produktů chudoby.
Mezinárodní spolupráce v oblasti zemědělství
Přestože vyspělá část světa úspěšně blokuje příležitosti rozvoje zemědělství v rozvojových
zemích politickou obranou proti dovozům jejich levnějších produktů, snaží se v rámci
mezinárodní solidarity, světové stability a dobrých vztahů již několik desítek let o transfer
know-how a technologií, které by měly zemědělství v rozvojových zemích pomoci. Zájem
donorů o pomoc v zemědělství sice značně kolísá, nicméně po potravinové krizi roku 2008 se
na zemědělství opět soustředila velká pozornost.
Ponechme nyní otázku PROČ pomáhat v zemědělství stranou a soustřeďme se na otázku
KOMU a JAK je pomoc určena. Rozdílných přístupů k přenosu know-how je dnes celá řada.
Otázka jak nejlépe a nejefektivněji pomoci má za sebou několik desítek let vývoje. Nicméně i
dnes je na způsob transferu zemědělských technologií a know-how celá řada velice rozdílných
názorů. Na začátek je nutné uvědomit si obrovskou rozdílnost a pestrost zemědělských
systémů v rozvojových zemích, kterou je nutné znát a respektovat. Bok po boku zde může
existovat několika hektarová farma založená na moderních plantážních postupech pěstování
banánů na export vedle souseda, který pouze za pomoci motyky obdělává půl hektarové
políčko a většinu produkce zkonzumuje jeho rodina nebo ji prodá na místním trhu. Postupy,
které se hodí pro rozvoj určitého systému nemusí být platné o pár metrů dále. Projekt
založený na participativních postupech asi nebude nejvhodnější při řešení otázky boje s erozí
půdy na 100 ha čajové plantáži patřící jednomu vlastníku. Na druhou stranu přístup
orientovaný čistě na komodity aplikovaný mezi drobnými producenty již také mnohokrát
selhal. Zemědělské systémy v rozvojových zemích totiž zdaleka nedosáhly takové
unifikovanosti jako je tomu u nás.
Rozdílné přístupy k transferu technologií a know-how
Počátky „spolupráce“ v zemědělství začínají s rozvojem koloniální soustavy. První investice a
transfer know-how byl směřován výhradně do rozvoje monokulturních plantáží produkujících
pochutiny a materiály, které nebylo možno v našem mírném pásmu vyprodukovat – káva, čaj,
koření, bavlna, později banány a další ovoce. Většinou se jedná o víceleté kultury, které
potřebují k založení a produkci mnoho let. Vytvořila se tak závislost velkých oblastí právě na
produkci jedné takové komodity a dědictví v podobě jednostranné zátěže životního prostředí
jedinou plodinou. Ani v dnešní době není jednoduché v dobách slabší poptávky proměnit
založenou plantáž kávovníku na produkci něčeho jiného, co si žádá trh.
V průběhu 60. a 70. let si začalo mezinárodní společenství uvědomovat význam rozvoje
zemědělství v boji proti chudobě a všeobecnému rozvoji chudých zemí vůbec. Bylo založeno
několik mezinárodních výzkumných center a s pomocí velkých nadací nastartována tzv.
„Zelená revoluce“. Ta měla za cíl pomocí vyšlechtění nových speciálních odrůd několika
základních plodin a transferem dotovaných agrochemikálií a mechanizace nastartovat jednou
a provždy zemědělskou produkci. Na rozdíl od historicky staršího zaměření na exportní
plantážní plodiny byla tentokrát pozornost zaměřena na komodity typu rýže, kukuřice a
pšenice, tedy na komodity určené na místní trhy. Dopady Zelené revoluce však byly a jsou
velice sporné. Za její nesporný úspěch se považuje pouze jižní a jihovýchodní Asie a oblasti
Afriky, kde již byla k dispozici dostatečná úroveň závlah, existující infrastruktura a dostupné
služby zajišťující vysoké množství vstupů. Ostatní oblasti si však mnoho nepolepšily.
2
Nicméně od tlaku na růst množství a kvality exportních komodit se důraz začal přenášet do
oblasti zpracování, skladování, poradenství a přístupu k informacím, zajištění drobných
úvěrů, správných politik a ochrany přírodních zdrojů – zejména vody a půdy.
Hlavní současnou kritikou všech těchto postupů je, že zemědělský výzkum a transfer trpěl a
někde stále ještě trpí zjednodušeným pohledem na rozvoj ve formě transferu „shora dolů“
směrem k obyvatelům venkova. Ať se jednalo o projekty mezinárodních organizací nebo
místní vlády zůstávala otázka přijetí a osvojení technologií místními lidmi dlouhou dobu
stranou. Běžnou praxí bylo, že termín „inovace“ na úrovni zemědělců znamenal, že zemědělci
pasivně přijímali nové technologie a postupy přicházející z venčí, spíše než aby si nové
technologie, management nebo instituce budovali sami. A nemuselo se jednat pouze o
inovace, které mají technickou podobu. V zemědělství je nutná celá řada socioekonomických
a institucionálních inovací, jako např. lepší organizace přístupu ke zdrojům nebo nové cesty
marketingu. Tento redukcionistický pohled na rozvoj také nebral v úvahu holistický a
systémový pohled lokální populace a její vlastní cíle a představy.
Kritika tohoto postupu stála za zrodem přístupu faremních systémů v 70. a 80. letech. Zde se
již začínal setkávat větší důraz na systémovou analýzu prostředí a participativní metodiky s
posledními výzkumy v oblasti agroekologie a biologických procesů v rostlinách a zvířatech.
Jinými slovy spojení pokročilé vědy s lokálními systémovými znalostmi prostředí. Postupně
se tento odklon od výzkumu zaměřeného na rozvoj tržních komodit k
celkovému managementu přírodních zdrojů odrážel také v rámci agendy a zaměření velkých
mezinárodních zemědělských výzkumných center a organizací.
Nejvýraznějším rysem moderních přístupů k přenosu know-how a technologií pro rozvoj
zemědělství je pravděpodobně důraz na zahrnutí všech možných „stakeholdrů“ neboli
potenciálních účastníků. Jejich interakce je důležitá. Proces předávání znalostí tak dnes již
nezahrnuje pouze vědce v národních nebo mezinárodních výzkumných institucích, ale
zahrnuje všechny účastníky od produkce až po marketing – zemědělce, obchodníky,
zpracovatele, výzkumné pracovníky, exportéry, poradce, dodavatele vstupů a podobně.
Dalším rozdílem nových přístupů je také uvědomění si, že inovace může vzniknout kdekoliv.
Není to jen doménou formálních výzkumných organizací. Zemědělci, lokální organizace,
nevládní organizace nebo soukromé firmy mohou také být zdrojem inovací. V mnoha
případech může pouhá facilitace, stimulace a koordinace relevantních účastníků vést ke
vzniku inovace. Může být také pouze podpořena ze strany nevládní organizace nebo
poradenským projektem, který vytváří prostředí pro budování kapacit skupin zemědělců a
spojuje je s lokální vládou, výzkumem a soukromými firmami, které mohou podpořit
produkci a marketing.
Mezi konkrétní nástroje moderních přístupů k práci s drobnými zemědělci patří mimo jiné
tzv. Sustainable Livelihood Framework, který vychází z předpokladu, že všichni farmáři mají
určitá aktiva – přírodní, fyzická, sociální, lidská a finanční, která mohou mezi sebou
proměňovat a využívat. Tento rámec také zahrnuje analýzu všech možných rizik, která tato
aktiva mohou ohrožovat (např. válka, hladomor, nemoci, odlehlost, sucho, zadlužení) a
faktorů, která je ovlivňují (legislativní rámec, instituce - vláda, nevládní organizace,
soukromé instituce, distribuce moci, politika, strategie, kultura, náboženství nebo
globalizace). Z nich pak vycházejí strategie, kterými se zemědělec řídí.
Tyto tzv. „Livelihood strategies“ znamenají přesah od čistě technického zemědělství
k psychologii, sociologii a ekonomii. V přístupu je vyjádřena potřeba chápat rozvoj
venkovských oblastí v jejich komplexnosti sociální, ekonomické, technické a politické. Je
potřeba systémového myšlení, které respektuje složitá rozhodnutí a faktory, které místní
zemědělci zvažují – jaké plodiny zasít a kde, jaká zvířata chovat a kde. Co prodat, co si nechat
3
pro svojí rodinu. Musí zvažovat investice do ochrany přírodních zdrojů pro budoucí generace,
bezprostřední potřeby nasycení a přístřešku pro svojí rodinu, dlouhodobé investice do
vzdělání nebo mimo-faremních příjmů. Musí myslet na současné priority a zároveň na
dlouhodobou udržitelnost. Musí zvažovat možnost vysoké produktivity oproti vyššímu riziku
selhání. Jejich rozhodování je postaveno na zkušenostech, přírodních indikátorech,
informacích od svých sousedů, rádia, místního prodavače, státních poradců, poradců
nevládních organizací, soukromých veterinářů, dodavatelů agrochemikálií apod. Přístup
respektuje, že více než u nás platí v rozvojových zemích, že zemědělci žijí v nejistotě ohledně
budoucnosti – klimatu, cen na trhu, preferencí spotřebitelů na vzdálených trzích, změn politik
a bezpečnostní situace.
Klade se vysoký důraz na vlastnictví výsledků inovace, který se pohybuje od legitimizace
znalostí přinesených z venku, přes využití místních znalostí, až po skutečné budování kapacit
pro vlastní inovaci, rozvoj a transformaci. Zvláště skutečné budování kapacit je obzvláště
důležité pro posílení možností znevýhodněných skupin formovat a prosazovat své vlastní
zájmy a zlepšit svůj sociální status a důvěru v sama sebe bez závislosti na vnější pomoci.
Nelze však říci, že byly konečně nalezeny přístupy, které se paušálně hodí do všech oblastí
nebo že byl například definitivně odložen tradiční důraz na zavádění nových odrůd a
technologií „shora dolů“. I přes značný vývoj v oblasti mezinárodní zemědělské spolupráce se
například nadále vedou spory o významu zavádění plodin s vysokými vstupy a s vysokým
návratem investic – jako například důraz na zavádění biotechnologií a GMO. Celá řada
expertů obhajuje právě tyto technologie jako nejvhodnější pro řešení problémů, které
rozvojové země mají.
Je tedy nutné znát tento komplexní rámec možných postupů ve spojení s dobrou znalostí
konkrétního místního prostředí, abychom jako poradci, výzkumní pracovníci, politici a
realizátoři rozvojových programů a projektů mohli správně a efektivně navrhovat a přenášet
technologie, přinášet poradenství a implementovat politiky rozvoje. Ovšem i při dobré
znalosti místních podmínek musíme vždy jednat s důrazem na fakt, že se situace může změnit
doslova přes noc.
A co v této oblasti může nabídnout Česká republika?
Naše mezinárodní zemědělská spolupráce a pomoc má za sebou několik desítek let dlouhou
historii. Na rozdíl od našich západních partnerů však přece jen výrazně kratší, navíc plnou
zvratů v celkové koncepci a cílech a s méně zkušenými odborníky v této oblasti. Již za
minulého režimu se objevovaly projekty, které měly za cíl ve spřátelených socialistických
zemích zvyšovat produktivitu pěstování plodin, chovu zvířat nebo poskytnout investice do
zpracovatelského průmyslu. I v dnešní době naše pomoc zůstává orientována spíše na pomoc
v zemích nebo oblastech, které nepatří k nejchudším a kde je velmi těžké rozeznat rozvojovou
pomoc od investičního záměru. Projektů přímo zaměřených na dlouhodobější práci s
obyvatelstvem odlehlých částí venkova je zatím jak šafránu. Je to dáno i tím, že logistické
potíže práce přímo v terénu převyšovaly možnosti systému české zahraniční rozvojové
spolupráce a kapacity realizátorů. Projekty jsou většinou bez dlouhodobé návaznosti a
s omezeným finančním zajištěním. Stále v nich přetrvává zjednodušený důraz na produkci
komodit a dopad a efektivnost nejsou měřeny zlepšením kvality života chudých lidí ale častěji
množstvím produkce. Máme však celou řadu zkušeností například s přenosem technologií
zalesňování v oblastech východní Evropy a Latinské Ameriky, budováním vodních zdrojů v
Asii, budováním a rozvojem středních a vysokých zemědělských škol v Africe, zlepšováním
užitkovosti zvířat ve východní Evropě a na Blízkém východě či investicemi do drůbežářského
průmyslu v Asii.
4
Teprve v posledních několika málo letech, po zaměření pomoci do menšího počtu
programových zemí a po nárůstu profesionalizace realizátorů, se začínají objevovat projekty
s vyšším rozvojovým potenciálem – v oblastech nejvíce ohrožovaných chudobou. Objevují se
tak projekty, které pracují přímo se skupinami zemědělských komunit a efektivně budují
kapacity stovek rodin obyvatel chudých venkovských oblastí. Známe dnes celou řadu
úspěšných projektů z Angoly, Etiopie, Kyrgyzstánu, Peru, Mongolska, Vietnamu nebo
Zambie, které zavádějí nejaktuálnější poznatky a úspěšné přístupy z teorie do praxe. Díky
podobným projektům roste počet českých expertů, kteří mají dostatečné znalosti v oblasti
efektivního transferu know-how a technologií do oblastí, které je nejvíce potřebují.
Jiří Hejkrlík
Institut tropů a subtropů
Česká zemědělská univerzita v Praze
5
Download

jak-pomahat-v-mezinarodnim-rozvoji-zemed.pdf