Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni
Hlad a žízeň světa
Investoři zabavují půdu chudým farmářům
Pěstují na ní biopaliva i potraviny pro vyspělé
státy. Místní tím ale přicházejí o obživu. Strana IV
Týká se
hlad i nás?
Strana III
PÁT E K 14 . P RO S I N C E 2 0 1 2
KO M E RČ N Í P Ř Í LO H A
Jídla je dost pro všechny
Kolik chyb a mylných
předpokladů napočítáte
v následujícím odstavci? Na
světě přibývá hladovějících
lidí. Přispívá k tomu
ekonomická krize. I bez ní
kvůli rostoucímu počtu
obyvatel naše planeta
jednoduše neprodukuje dost
jídla pro každého. Ceny
potravin rostou a chudí lidé si
nemohou dovolit ani
dostatečné množství jídla,
natožpak cokoliv dalšího.
JAN SVITÁLEK
Člověk v tísni,
sekce Rozvojovka
P
MATĚJ BAJGAR
K
olik chyb jste našli?
Já pět. Počítejte se
mnou. Zaprvé, počet
hladovějících neroste, ale naopak klesá.
Podle nedávné zprávy Organizace
pro výživu a zemědělství (FAO)
při OSN trpí dnes podvýživou 870
milionů lidí, zatímco v roce 1990
to byla celá jedna miliarda.
Zadruhé, současná hospodářská
krize na počet hladovějících nemá
velký vliv. Zasáhla totiž především
bohatou Ameriku a Evropu, zatímco mnohé chudší země pokračují
v rychlém růstu. Ekonomiky Číny,
Indie, Indonésie, Nigérie či Etiopie
všechny vzrostly v roce 2011 ve stálých cenách o více než 5 procent.
Zatřetí, za stamiliony hladovějících nemůže celkový nedostatek jídla. Toho je prozatím na světě dost.
Ne každý na něj ovšem dosáhne.
V bohatých zemích i mezi bohatšími obyvateli rozvojových zemí je
potravin nadbytek a velká část jídla
skončí mezi odpadky. Mnoho dalších lidí by také mohly nasytit plodiny vyprodukované na půdě, která
dnes slouží na pěstování biopaliv
nebo bavlny. A půda, kde dnes pěstujeme krmivo pro dobytek, nasytí
mnohonásobně více lidí, pokud na
ní budeme přímo pěstovat obilí, luštěniny nebo brambory.
Ani v případě extrémního hladu
nebývá v první řadě na vině absolut-
Hlad je i náš
problém
Zemědělci. Hlad mají nejčastěji právě oni. Často jim chybí kvalitní půda a voda na zavlažování. Výnosy z polí pak nestačí.
ní nedostatek potravin, ale to, že
k nim lidé nemají přístup nebo si je
nemohou dovolit. Indický nositel
Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen ve své slavné knize Chudoba a hladomory popsal bengálský
hladomor z roku 1943, který sám
prožil. Tehdy byly zásoby jídla větší
než v některých předchozích letech.
Zavládla ale panika. Ti movitější,
britská koloniální armáda a spekulanti, začali ve velkém skupovat potraviny. Jejich ceny vzrostly na úroveň, kdy si je prostí lidé nemohli dovolit. Sýpky v Bengálsku zůstaly
plné, zatímco lidé umírali hladem.
Loni v několika zemích na východě Afriky byla nejhorší úroda
za posledních 17 let, ale úrovně hladomoru potravinová krize dosáhla
pouze v Somálsku. Tam oficiální
vláda ovládá pouze hlavní město
a jeho bezprostřední okolí. I proto
nebyla schopná efektivně provádět
či alespoň koordinovat distribuci
potravin ve své zemi.
Není hlad jako hlad
Začtvrté, úvodní odstavec předpokládá, že problém podvýživy leží
v množství konzumovaného jídla.
Ve skutečnosti jsou často klíčové
nejen kalorie, ale také přísun některých látek, které tělo potřebuje ke
zdravému fungování. Kvůli nedostatku vitaminu A ročně oslepne
půl milionu dětí. Nedostatek zinku
způsobuje 400 tisíc úmrtí ročně. Zásadní je také železo a jod.
Právě tyto látky zároveň nabízí
jedny z nejlepších příležitostí s malými náklady podstatně zlepšit životy
lidí. Esther Duflo a Abhijit Banerjee, rozvojoví ekonomové z Ma-
ssachusettského technologického institutu, ve své knize Chudá ekonomie uvádí několik příkladů projektů,
které tuto příležitost využily. Například pokud těhotné ženy v Tanzanii
dostávaly díky programu místní vlády jodové kapsle, jejich děti měly
pevnější zdraví. Následně dosáhly
v průměru o půl roku delšího vzdělání. Při nízké průměrné školní docházce to znamená, že pokud by matka každého dítěte brala jodové kapsle, míra vzdělanosti tanzanských
dětí by vzrostla o 7,5 procenta.
Mnoho mužů v Indonésii trpí chudokrevností z důvodu nedostatku železa. Američtí vědci Duncan Thomas, Elizabeth Frankenberg a Jed
Friedman těm náhodně vybraným
na několik měsíců poskytli dostatečný přísun železa, zatímco jiným dali
placebo. Ukázalo se, že ti, kteří do-
FOTO JARMILA ŠTUKOVÁ
stali železo, mohli pracovat tvrději
a za rok vydělali v průměru o 46 dolarů více. To bylo asi sedmkrát více,
než kolik stála roční spotřeba rybí
omáčky s obsahem železa navíc.
Balíček jodové soli stojí něco
málo přes dolar a některé další zásadní doplňky stravy jsou podobně levné. I relativně chudí lidé by si je
mohli dovolit. Důvod, proč tak velmi často nečiní, je, že o jejich vlivu
nemají dostatek informací. I západní
vědci poznali klíčový význam těchto látek až relativně nedávno. Navíc,
jak trefně píší Duflo a Banerjee, ačkoli třeba efekt dostatku železa je
podstatný a statisticky významný,
neznamená to, že z člověka dávka
rybí omáčky udělá Supermana. Zisk
46 dolarů na rok je v rámci sezonních výkyvů snadné přehlédnout.
Pokračování na straně V
EDITORIAL
roblémy s výživou a chudoba jdou ruku v ruce. Již desítky let na ně celý svět hledí jako na globální problém, na jehož řešení se musí podílet všichni.
Velká část toho, co dnes jíme, a to,
jak se chováme, ovlivňuje životy
lidí na druhé straně planety a obráceně. Na jedné straně světa ovšem
lidé umírají kvůli obezitě, zatímco
na druhé z hladu. V obou případech jsou to ti chudší.
Při řešení problému s hladem je
čím dál větší výzvou rostoucí populace. Každoročně přibývají miliony lidí, které je potřeba uživit.
Přesto se ale daří celkový počet
hladových snižovat, což mnohdy
vypadá jako zázrak. Hlad není ve
světě proto, že by bylo na Zemi
málo jídla. Nedostane se ale ke
všem potřebným. A když se k nim
dostane, většinou není zadarmo.
Potraviny jsou totiž zboží.
Při akutních hladomorech je
sice poskytována humanitární pomoc, jde ale jen o krátkodobá řešení v nejhorších situacích. Většina
hladovějících trpí spíše dlouhodobou podvýživou, způsobenou chudou stravou nebo jejím chronickým nedostatkem. Podvyživené
stíhají nemoci, zdravotní poruchy,
nezaměstnanost a časná úmrtí.
Možná si říkáte, že když nejde
jídlo koupit, je třeba ho vypěstovat. Velká část hladovějících jsou
ale paradoxně drobní zemědělci –
tedy ti, kteří si sami snaží potravu
obstarat. To ale nejde bez půdy
a vody, které jsou čím dál vzácnější. Jsou to právě tito zemědělci,
kdo plní uprchlické tábory a městské slumy ve chvílích, kdy vody
není dostatek. Nebo když přijdou
o půdu, která byla zničena, znehodnocena, změnila se v poušť nebo
byla postoupena zahraničním investorům. Třeba i těm, kteří tvrdí,
že přišli vyrábět potraviny ve velkém, aby uživili svět.
Hlad si proto vyžaduje naši pozornost a zájem. Jde o skutečný
problém skutečných lidí.
Řekomyš: zdravé maso na ghanském talíři
Nezvyklé hospodářské zvíře
pomáhá farmářům v západní
Africe k lepšímu rozpočtu
i výživnějšímu jídelníčku
S
T E RE ZA H RO NO V Á
edmdesátiletý Simon Hormeku opatrně otevírá kotec podobný tomu pro králíky a hbitě do sítě chytá podivné zvíře.
V rukách se mu zmítá něco, co vypadá jako půlmetrová krysa zkřížená
s bobrem a nutrií – řekomyš africká,
která se v Ghaně stává čím dál oblíbenější pochoutkou.
Ve vesničce Dorveme ve východoghanském regionu Volta začal Simon Hormeku pěstovat řekomyši
jako první. Od roku 2007 se jeho
chov rozrostl na téměř 60 zvířat
a změnil mu život k lepšímu. „Dřív
bylo všechno mnohem těžší. Nemohli jsme pomalu poslat ani děti do ško-
ly. Neměli jsme peníze skoro na
nic,“ vzpomíná bývalý voják, který
vychoval devět dětí. Nejstaršímu je
teď 42, nejmladšímu 12 let.
S chovem řekomyší mu pomáhají
i synové. Osmatřicetiletý Ali by jinak v odlehlé oblasti těžko hledal
práci. „Přivyděláváme si ještě farmařením. Pěstujeme okru, čili papričky
a další zeleninu. Prodáváme vejce,
která nám zbudou,“ vysvětluje Simon. Pouze pole by je ale neuživila.
V posledních letech se prý mění počasí, období dešťů přichází nepravidelně a úrody je čím dál méně. Na
výdělek z jejího prodeje se nedá spoléhat. „Trus z našich hlodavců navíc
používáme jako hnojivo, takže nám
zelenina lépe roste,“ dodává syn Ali.
Skrz pletivo přitom zasunuje stébla
trávy, která zvíře mechanicky strouhá ostrými zuby. Řekomyši jsou nároční jedlíci.
Za dospělou zhruba desetikilovou
řekomyš na místním trhu dostane farmář v přepočtu asi 600 korun, za
Za dospělou řekomyš na trhu dostane asi 600 korun. FOTO TEREZA HRONOVÁ
mládě třetinu. Podle německé neziskové organizace Heifer, která
také pracuje na rozšíření chovu řekomyší, si jejich chovatelé přijdou měsíčně asi na dvojnásobek místního
průměrného platu. „O tohle maso je
v Ghaně velký zájem. Farmáři nemusí mít strach, že by se jejich práce ne-
zhodnotila,“ říká Edem Dzidzienyo.
Právě on pomáhá se svou ghanskou neziskovou organizací Hamlet
of Hope místním komunitám začít
podnikat. „Nemuseli jsme vymýšlet
nic nového. Řekomyši se jedly
v Ghaně odjakživa,“ popisuje. Hlodavci žijí volně v přírodě a to byl
také jeden z důvodů, proč vláda i neziskové organizace začaly v 70. letech podporovat domácí chovy. Lov
řekomyší začal být tak oblíbený, že
hrozilo vyhynutí druhu a narušení
ekosystémů.
„Řekomyši jsou velmi chutné a jejich maso obsahuje hodně živin, takže je dost ceněné,“ pochvaluje si
Edem Dzidzienyo. Právě pestrý jídelníček mnoha chudým rodinám na
venkově chybí. I když Ghana patří
k vyspělejším africkým zemím, podváhou tu trpí asi 15 procent dětí
mladších pěti let. Maso na talíři rozhodně nejí denně ani v bohatších rodinách. „Jíme dost ryb a řekomyši
máme k jídlu minimálně jednou do
měsíce. Jsou velmi zdravé,“ říká Simon Hormeku. Maso z hlodavců šikovná kuchařka dokáže připravit
v tradiční polévce s knedlíkem fufu
nebo pečené. V době Vánoc poptávka po téhle pochoutce ještě roste.
Bez podpory by většina chovatelů ale nemohla začít vydělávat. „Farmářům jsme nabídli školení. Naučili
se základy, jak chovat řekomyši. Do
začátku dostali pět zvířat, aby se
mohla rozmnožovat,“ vzpomíná
Edem Dzidzienyo na začátky. „Funguje to na principu ,pošli to dál‘.
Když se řekomyši začnou množit,
předá chovatel pět mláďat další rodině. A ta pak zase jiné,“ líčí nadšeně
Edem a Simon Hormeku spokojeně
přikyvuje. Byl mezi prvními dvaceti, kteří zdarma dostali řekomyši do
začátku. Teď už v oblasti, kde bydlí,
chová hlodavce hned několik rodin.
Konkurence je zatím ale netrápí.
Poptávka po téhle pochoutce je
stále větší. Ghanští farmáři se připravují na vývoz řekomyší do okolních
států. Většina z nich ovšem hledá odbytiště na domácích trzích.
Autorka pracuje v informačně
vzdělávací sekci společnosti ČvT
Rozvojovka
www.rozvojovka.cz
Nejobsáhlejší portál o rozvojové
spolupráci a globálních problémech
■ Informace v souvislostech
■ články a rozhovory ■ pozvánky
■ analýzy ■ studijní materiály
■ odkazy ■ soutěže
www.facebook.com/rozvojovka
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
II
Jak přežít
bez vody?
T E RE ZA I NK O VÁ
D
av tisíců poutníků se každý rok začátkem června
vydává do údolí Sinakara
v peruánských Andách, k úpatí
hory Ausangate v pohoří Cordillery Vilcanoty. Ve výšce 4800 metrů nad mořem společně slaví jeden z největších duchovních svátků And, festival na počest Pána bělostného sněhu. Původní obyvatelé zde vzdávají poctu Apuům, duchovním strážcům hor. Těmito rituály se snaží naklonit si božstva
a zaručit si tak jistotu úrody a možnost přežití v drsných podmínkách peruánských And.
O vyvrcholení obřadu se donedávna staralo pár vyvolených
mužů, kteří z ledovce vysekali několik velkých kvádrů ledu a poté
je vlekli níže do údolí, následováni ostatními. Tento bod obřadu je
však nyní zakázaný. Původní komunity hledí se strachem v očích
na ledovec, který jim postupně
mizí před očima. Právě místní
obyvatelé žijící v andském regionu, kde je soustředěno zhruba
99 procent všech tropických ledovců naší planety, pociťují tíživě každý úbytek ledovcové plochy. Ten s sebou přináší globální
změna klimatu. Ustupující led totiž zásadním způsobem ohrožuje
jejich hlavní a ve většině případů
také jediný zdroj obživy – zemědělství.
Začít kočovat?
O kousek dál ve stejném pohoří
žije roztroušeně přes tisíc obyvatel komunity Phinaya. Podmínky
k životu jsou zde tak extrémní
a půda promrzlá, že se tu nedaří
Druhá zelená revoluce
Sucho je paradoxně ta poslední
kapka, kterou africký pohár
opakovaně přetéká. Černý
kontinent má potenciál uživit
mnohem více lidí, než kolik
jich na něm žije dnes. Zatím ho
však nedokáže využít.
JAROSLAV PETR
V
edle chudoby, ozbrojených
konfliktů
nebo nemocí patří
k příčinám hladu i nepříznivé klima. Následky sucha bývají o to horší, že
plodiny oslabuje i nedostatek živin, plevel, choroby a škůdci. Trampoty evropských zemědělců jsou
ve srovnání s problémy afrických
rolníků nicotné. Například africké
parazitické rostliny z rodu Striga se
napojí kořeny na kořenový systém
kukuřice, prosa, čiroku či jiné plodiny a doslova z ní vysají všechny
živiny. Z pole pak rolník sklidí třeba jen dvacetinu úrody.
Hon na nové odrůdy
Jednou z front v boji s hladem je
šlechtění nových plodin. Rozvojové
země významně inovovaly pěstované odrůdy před několika desetiletími. V čele tehdejší iniciativy světových agronomů stál pozdější laureát
Nobelovy ceny míru Norman Borlaug. Nové odrůdy pšenice, kukuřice nebo rýže byly odolné proti chorobám a dávaly vysoké výnosy. Přispěly k potlačení hladomorů v Jižní
Americe i v jižní a východní Asii.
Afrika byla v té době politicky krajně nestabilní oblast a tato tzv. „zelená revoluce“ ji zasáhla jen okrajově.
Dnes je potenciál první zelené revoluce v mnoha ohledech vyčerpán. Názorně to demonstruje pohroma v podobě rzi travní označované
jako Ug99, protože se poprvé obje-
Asi 85 procent obyvatel Etiopie se živí zemědělstvím.
vila v roce 1999 v Ugandě. Borlaugem vyšlechtěné pšenice na krátkých stéblech, které ženou živiny
přednostně do klasů, vzdorovaly
všem novým kmenům rzí po 40 let.
Ug99 tuto „hráz odolnosti“ prorazila a je s to zničit na polích 80 až 90
procent úrody.
Šíří se z východní Afriky ve směru převládajících větrů. Přeskočila
Rudé moře, pronikla do Jemenu,
Íránu, Súdánu i Jižní Afriky. Ohrožuje potenciálně 90 procent světové úrody. Podle FAO pšenice roste
na 217 milionech hektarů. Závod
o vypěstování odolných odrůd a namnožení jejich osiva běží naplno.
Nikdo nechce ani domýšlet, co by
se stalo, kdyby šlechtitelé prohráli.
Šlechtění nových odrůd je ale
zdlouhavá záležitost. Při křížení
odolných rostlin s nízkým výnosem, které by dnešní svět neuživi-
ly, s choulostivými výnosnějšími
odrůdami nikdo předem neví, jakou skladbu vloh obilné zrnko zdědilo. Moderní molekulární genetika nabízí možnost odebrat ze zrna
malý vzorek a podrobit jej důkladným analýzám. Pro plné uplatnění
těchto metod je nezbytné, abychom věděli, co všechno se v dědičné informaci dané plodiny nachází
a co z toho je pro nás výhodné.
K tomu je zapotřebí znát kompletní dědičnou informaci plodiny.
U některých už vědci tento úkol
zvládli. Přečten byl například genom rýže. Některé plodiny se ale
čtou velmi obtížně, protože jejich
genomy jsou obrovské a složitě organizované. K rostlinám s takovou
„nečitelnou“ dědičnou informací
patří například pšenice.
Česká republika patří díky týmu
vedenému docentem Jaroslavem
LIDOVÉ NOVINY
Pátek 14. prosince 2012
FOTO JAN SVITÁLEK
Doleželem z Ústavu experimentální botaniky v Olomouci ve čtení
rostlinné dědičné informace k velmocím. Jaroslav Doležel vyvinul
se svým týmem unikátní techniku,
která dovoluje vybrat z obřích genomů rostlin přesně zvolenou část.
Dědičná informace se tak může
číst po jednotlivých „kapitolách“.
Doleželův tým se tak významně
podílel i na nedávném přečtení genomu banánovníku, který patří
k důležitým plodinám tropů a subtropů. Trpí celou řadou nebezpečných chorob a škůdců. Se znalostmi vyčtenými z genomu by mohli
vědci snáze šlechtit odolné odrůdy.
Šlechtění banánovníku je ale zvláště obtížné, protože kulturní odrůdy
nevytvářejí semena.
Zelená super rýže
Základem výživy v mnoha nejchud-
ších oblastech světa je rýže. Během
první „zelené revoluce“ vyšlechtil
Norman Borlaug tzv. zázračnou
rýži známou také jako IR8. Ta ale
dává vysoké výnosy jen při důkladných závlahách a vydatném hnojení. V Asii se k závlahám rýžovišť
využívá více než 80 procent všech
zdrojů sladké vody. V roce 2025 nebude ve světě podle International
Rice Research Institute dost vody
k zavlažování na 20 milionech hektarů osetých rýží. Hrozí děsivý propad sklizně a hlad.
V jiných oblastech ohrožují úrodu rýže záplavy. Pokud jsou rostliny i několik týdnů celé pod vodou
a nemají přístup ke vzduchu, pak
uhynou. Stále více farmářů také
nemá dost peněz na hnojiva
a ochranné postřiky. A ti, kteří si je
mohou dovolit, si začínají uvědomovat, že za výnosy často platí znečištěním životního prostředí.
To je důvod, proč se usilovně
pracuje na projektu Green Super
Rice (GSR) čili „zelená super
rýže“. Opět se jedná o šlechtění, nikoli o genetickou modifikaci.
Měly by z něj vzejít odrůdy odolné
k suchu, zasoleným půdám nebo
k zaplavení. Rychlý růst by měl
dát odrůdám z projektu GSR
náskok před plevely a omezit potřebu herbicidů. Už dnes se podařilo
vyšlechtit odrůdy, které vzdorují
několika vážným škůdcům a chorobám a nejsou tak závislé na postřicích insekticidů.
Nové odrůdy nejsou všelékem na
bolesti třetího světa. Mohou však významně přispět ke zlepšení života tamějších lidí. Například i tím, že rolníkům zbude část úrody na prodej
a utržené peníze pak mohou investovat třeba do školní docházky svých
dětí a do zdravotní péče.
Autor je profesorem České
zemědělské univerzity a pracuje ve
Výzkumném ústavu živočišné výroby
v Praze-Uhříněvsi.
Kvůli nedostatku vody ubude masa
Uživí se bez ledovců?
FOTO VLADIMÍR INEK
vyrůst žádné plodině. „Několikrát jsme zkoušeli pěstovat původní odrůdy brambor, ale extrémní podmínky jim nedovolí vyrůst. Je to marné,“ říká provozní
místního krámku. Komunita je po
staletí odkázána na chov alpak,
ceněných pro jejich vlnu. Jejím
prodejem v okresním městě Pitumarca pak získává další suroviny
nezbytné k životu.
Přestože se zdejším lidem dařilo přizpůsobit změnám podnebí
po staletí, nynější extrémní projevy počasí a viditelné oteplování
klimatu jim způsobují závažné potíže. Vydatnost toků se během období sucha zmenšuje natolik, že
nyní jen stěží zavlaží pastviny potřebné k přežití početných stád.
I vytrvalá snaha pastevců kopat
a udržovat síť kanálků, které vodu
rozvádějí do větší plochy, není dostatečná. Nízké byliny a trávy,
které tu rostou, se nedají sklidit
jako píce pro dobytek v období
nedostatku.
Toto vysoko položené území
zůstává na periferii zájmu vlády,
neziskových organizací i privátních společností.
Podle reálného scénáře pro Phinayu a další vesnice v oblasti zaniknou možnosti celoročního chovu alpak. To s sebou přináší řadu
problémů, ale zatím žádné uspokojivé řešení. Znamenalo by to
osvojit si kočovný způsob života
a cestovat za vodou do vzdálenějších oblastí. Pastevci by ovšem
naráželi na již usazené komunity,
které stejně jako oni čelí obtížím
v souvislosti s úbytkem vodních
zdrojů. To by mohlo vyústit
v konflikty.
Autorka pracuje ve společnosti ČvT
Švédští vědci varují, že
světové zásoby vody nestačí
na to, aby se jedlo maso
v množství jako doposud.
Pokud se jeho konzumace
nesníží, hrozí hladomory.
K
MARIE HOKROVÁ
snídani rohlík se šunkou,
k obědu svíčková, k večeři
kuřecí salát. Průměrný Evropan sní za rok téměř 90 kilogramů masa. Američan na špičce masožravého žebříčku dokonce 122 kilogramů. Spotřeba masa ve světě
se díky bohatnutí populace v posledních 60 letech zpětinásobila.
Pokud to tak půjde dál, nepodaří se
zabránit katastrofickému nedostatku potravin v následujících desetiletích. Na nadměrnou spotřebu živočišných výrobků v rozvinutém světě doplatí hlavně chudí lidé z rozvojových zemí.
Maso se stane luxusem, na jehož
produkci nebude na světě dostatek
vody. Na „výrobu“ kilogramu hovězího se totiž spotřebuje 15 tisíc litrů vody, na kilogram vepřového
téměř 6 tisíc litrů. Potraviny živočišného původu jsou pět- až desetkrát náročnější na vodu než potraviny čistě rostlinné. Maso, tedy zvíře, je totiž potřeba krmit po celý
jeho život rostlinami. A všechny
tyto rostliny potřebují k růstu vodu.
Bez vody nebude co jíst
Průměrný Evropan za den „vypije“
kolem 3000 litrů vody. Většinu
ovšem nikdy nevidí. Přes 90 procent této vody bylo potřeba na produkci jeho jídla. „Lidé, kteří chtějí
snížit svoji spotřebu vody, by se
měli kriticky podívat na svůj jídelníček, spíše než na svoji spotřebu
vody v kuchyni, koupelně a na zahradě,“ říká profesor Arjen Hoekstra z nizozemské univerzity v Twente, který je ředitelem výzkumného
centra vodní stopy. Podle něj člověk, který nejí maso, spotřebuje
v průměru o 36 procent méně vody
než ten, který ho konzumuje denně.
„Pokud bude pokračovat současný trend, kdy svět přejímá stravovací návyky Západu, nebudeme mít
v roce 2050, kdy na světě bude žít
devět miliard lidí, dostatek vody na
produkci dostatku potravin pro
všechny,“ stojí v nejnovější zprávě
Stockholmského mezinárodního
vodního institutu. Nejvíce dnes roste spotřeba masa v bohatnoucí Asii.
Číňané snědí v současnosti 52 kg
masa na osobu a rok, tedy zatím ani
ne dvě třetiny toho, co jí průměrný
Evropan. „Je pozitivní, že Číňané,
kteří byli doposud velmi chudí, si
mohou dovolit nějaké to vajíčko
a trochu masa a mléka, protože konzumovat živočišné bílkoviny je potřeba,“ říká zemědělský inženýr
Marc Dufumier, který je vedoucím
oboru srovnávacího zemědělství
francouzského institutu AgroParisTech. Podle něj je spotřeba masa příliš velká v Evropě a v USA.
Jídlo pro lidi, ne pro zvířata
Podle švédské zprávy v současnosti
získávají obyvatelé vyspělých zemí
20 procent kalorií z potravin živočišného původu. Do roku 2050 se bude
tento podíl muset snížit na pět procent. Na víc nebude na Zemi voda.
Regiony, které budou trpět jejím nedostatkem, budou závislé na dovozu jídla v rámci dobře organizovaného a spolehlivého mezinárodního
obchodu. Už v roce 2030 bude
podle OECD v oblastech s obtížným přístupem k životodárné tekutině žít téměř polovina všech lidí.
Pokud by trend nárůstu konzumace masa pokračoval, pak by se podle
odhadů jeho spotřeba oproti roku
2000 v roce 2050 zdvojnásobila.
V takovém případě by bylo potřeba nejen dvakrát více vody, ale
také dvakrát více ploch pro pěstování krmiva pro hospodářská zvířata. Chybělo by tak místo, kde by
mohla růst potrava přímo pro lidi –
především obiloviny a luštěniny.
Už dnes zaujímají pole s krmivy
třetinu všech obdělávaných ploch
světa.
Vodní stopa masa
1 kg hovězího = 15 400 litrů
1 kg vepřového = 5990 litrů
1 kg kuřecího = 4330 litrů
Na výrobu masa je potřeba
několikanásobně více vody
než na produkci stejného
množství obilovin.
1 kg pšenice = 1300 litrů
1 kg sóji = 1800 litrů
Příklad hovězího masa
v průmyslovém chovu:
Býk před porážkou žije tři roky,
po které musí být krmen. Získá
se z něj 200 kg masa bez kostí,
k čemuž je zapotřebí 3 091 000
litrů vody (98 % této vody
spotřebuje závlaha krmiva,
2 % pití a čištění).
Zdroj: Hoekstra, Univerzita
v Twente 2012
Co jste nevěděli
o mase:
Hlavním krmivem evropských kuřat chovaných na maso je sója z Jižní Ameriky, kde se kvůli ní kácí tropické deštné pralesy.
FOTO SHUTTERSTOCK
„Mnoho lidí bude žít v ekonomicky vyšším standardu. A vyšší životní úroveň vede nezávisle na
zemi nebo kultuře ke zvýšené poptávce po mase a živočišných výrobcích,“ říká švédský sociolog
Sverker Jagers z univerzity v Göteborgu a dodává: „Hrozí, že velké
množství orné půdy bude využíváno na pěstování toho, co je ekonomicky výhodnější. To znamená krmiv pro zvířata, a ne potravin přímo pro lidskou spotřebu.“ A to by
ještě zhoršilo situaci hladovějících
lidí ve světě. Těch je v současnosti
téměř miliarda. Nejde ale jen o nedostatek stravy, ale o její složení,
kdy chudí lidé jedí jednotvárnou
stravu složenou například jen
z rýže. „Podstatné je, aby se lidé
v chudých zemích dostali alespoň
k nějakému kousku masa a aby-
chom my přestali plýtvat,“ vysvětluje Marc Dufimier.
Podle švédské zprávy je možností, jak zefektivnit využívání vody
k pěstování potravin, přechod
k téměř vegetariánské stravě. To se
týká hlavně vyspělých zemí, kde se
maso konzumuje skoro každý den.
Potraviny rostlinného původu spotřebují až desetkrát méně vody.
„K nasycení celého světa budeme
potřebovat nový recept,“ varuje editor zprávy Anders Jagerskog. Řešení ale nemusí být stát se hned vegetariánem, napovídá úspěšná britská
kampaň „Pondělky bez masa“.
Může pomoci i neplýtvat jídlem,
a tedy i v něm „skrytou“ vodou. Evropská unie v současnosti vyhodí
přes 40 procent potravin.
Autorka vede kampaň Cena vody v ČvT
Na výrobu 1 živočišné kalorie je
potřeba 3 až 10 kalorií rostlinných.
■ Hlavní krmivem pro evropská
i česká kuřata chovaná na maso je
sója z Jižní Ameriky.
■ V Brazílii a Argentině zaujímají
sójová pole plochu větší než celé
Německo.
■ Kvůli pěstování sóji se kácí
amazonský deštný prales a jsou
vyháněni drobní farmáři. Ti končí
v městských slumech.
■ Sója patří k nejvíce chemicky
ošetřovaným plodinám na světě.
Hnojiva z vody a půdy způsobují
zdravotní problémy lidem v okolí
plantáží. Mnoho z nich umírá také
na rakovinu.
■ Biomaso z českých farem je
krmeno převážně biokrmivem,
které je v naprosté většině
českého původu.
■ Z živočišné výroby pochází 18 %
emisí skleníkových plynů vzniklých
lidskou činností. To je více než
z automobilové dopravy.
■
LIDOVÉ NOVINY
Pátek 14. prosince 2012
V roce 2008
zaujímaly pole
s biopalivy 1 % světové
orné půdy, podle odhadů FAO
do roku 2030 dojde k nárůstu
na 3 %. Drobní zemědělci
často nemají dostatek
půdy, aby mohli nasytit
vlastní rodiny.
Obyvatel Evropy
a Severní Ameriky
v průměru vyhodí 95 až
115 kg potravin ročně.
Na všechny potraviny
přitom byla potřeba voda.
Ta pitná chybí asi
miliardě lidí, další nemají
čím zavlažovat
pole.
Haiti Dominikánská
Nikaragua republika
Guatemala
podíl
podvyživených
v dané zemi
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
5–9 %
velmi nízký
10–19 %
středně nízký
20–34 %
středně vysoký
nad 35 %
velmi vysoký
chybí data
KLDR
Gruzie
Tádžikistán
Irák
Senegal
Guinea
Pobřeží Slonoviny
Sierra Leone
pod 5 %
extrémně nízký
Nejchudší
utratí za jídlo až
90 procent svých příjmů.
V Česku tvoří náklady
na potraviny zhruba 20 %
spotřebních výdajů
domácností.
Mongolsko
Nepál
Pákistán
Čad
Eritrea
Kamerun
Středoafrická
Togo
republika
Ekvádor
III
Libérie
Burkina Faso
Republika Kongo
Laos
Filipíny
Bangladéš
Etiopie
Uganda
Rwanda
Jemen
Indie
Srí Lanka
Kambodža
Keňa
Burundi
Tanzánie
Malawi
Mozambik
Angola Zambie
Bolívie
Paraguay
Hlad a podvýživa
není důsledkem
nedostatku potravin
ve světě, ale toho, že si je
lidé nemůžou koupit nebo
vypěstovat. Hlad přitom
zabíjí více lidí než malárie,
tuberkulóza a AIDS
dohromady.
Madagaskar
Namíbie
Botswana
Zimbabwe
Hladem
paradoxně nejčastěji
trpí ti, kteří přímo
produkují potraviny
– drobní zemědělci
z rozvojových zemí. Ti patří
k nejchudším a mají
malé rozhodovací
pravomoci.
Zdroje: WFP, FAO, Glopolis
Příčiny hladu? Také pěstování biopaliv
„Většina hladovějících se přímo podílí na výrobě potravin,“ říká analytička Jana Klápová
TE R E Z A H R O N O V Á
N
vat místní trhy, aby mohli část úrody prodat a za to si zaplatit základní služby – ošetření u lékaře, školné pro děti.
a světě je dostatek jídla pro všech sedm miliard obyvatel planety. Přesto téměř každý sedmý člověk trpí
hladem. V Africe to je asi 30 procent populace. „Problém nebývá ani
tak nedostatek potravin na daném
území, ale spíše to, že chudí lidé často nemají k potravinám přístup,“
říká Jana Klápová z analytického
centra Glopolis.
Zmínila jste počasí. To je asi častou příčinou hladu...
Jistě, zemědělství je závislé na
počasí. Počasí ovšem není hlavní
příčinou hladu. Ani v těch nejhůře
postižených oblastech. Pokud funguje politika a trhy, dají se výpadky v úrodě způsobené počasím nahradit.
Kdo jsou lidé, kteří nejčastěji
trpí hladem?
Zhruba polovina všech hladovějících jsou drobní zemědělci, kteří
hospodaří na vlastních polích. Dalších 20 procent jsou nájemní zemědělští pracovníci. Paradoxně se
tedy většina hladovějících podílí
na produkci potravin. Tito lidé
mají malý politický vliv, jsou opomíjenou skupinou ze strany vlád
i celosvětové komunity. Aby si
byli schopni zajistit dostatek potravy, bylo by nutné splnit celou
řadu podmínek. Například by museli mít dostatek zdrojů – vody,
půdy, peněz na osiva aj. Nesmělo
by se stát, že celou úrodu zničí
špatné počasí. Musely by fungo-
Další věc je, že hladovějící lidé často nemají peníze na nákup jídla.
Hodně se mluví o zdražování potravin ve světě. Co ho způsobuje?
Důvodů zdražování potravin
může být více. Aktuálně se jedná
především o nárůst cen na světových trzích, který je způsobený
špatnou úrodou v USA a dalších
zemích považovaných za světové
obilnice – například v Rusku. Důvody ovšem nejsou jen na straně
nabídky, ale i na straně poptávky.
Nejvíce rostou ceny kukuřice, pšenice a sóji. To jsou kromě základních složek potravy zároveň suroviny, které slouží k výrobě biopaliv především pro využití
v dopravě.
Jak souvisí biopaliva s hladem ve A jak dochází k tomu, že místo
malých polí najednou vyroste
světě?
V současné době legislativa EU plantáž palmy olejné?
vyžaduje, aby 10 procent
Je to následek nešetrných invesz energie v dopravě pocházelo tic. K nim dochází, pokud se inz obnovitelných zdrojů. Zvýšená vestor v dané zemi domluví
poptávka po biopalis vládou na určitém
Neměli bychom množství půdy, na ktevech vede k pěstování
sóji, palmy olejné, cukrém bude pracovat, ale
nakupovat to,
rové třtiny nebo kukuvláda už se nepostará
co vlastně
řice na rozsáhlých ploo práva místních obychách, ať už u nás nepotřebujeme. vatel. Zemědělce, ktenebo v zahraničí. Ty- Nemusíme plýtvat ří hospodařili na této
hle rostliny pěstované
půdě po několik genepotravinami.
za účelem výroby biorací, ale mají na ni nápaliv tak konkurují plorok jen na základě traMůžeme
dinám pro výrobu podičního práva, není těžpreferovat
lokální
travin, a to nejen v míské vyhnat. Často povýrobky.
tě produkce, ale i na
máhají i státní či sousvětových trzích. Nákromé ozbrojené složsledkem toho rostou po celém svě- ky. V Indonésii byly případy, kdy
tě ceny potravin.
při takovýchto raziích umírali
Kvůli pěstování těchto rostlin na- lidé.
víc dochází k ničení ekosystémů,
které dříve živily tisíce lidí. Napří- Teď mluvíte o záborech půdy. To
klad lidé kmene Suku Anak Dalam je problém v mnoha zemích
z indonéského ostrova Sumatra se nejen Afriky i Asie. Kdo investudříve živili pouze lesními plody je do půdy v těchto oblastech?
a zvěří. Lesů ale dramaticky ubývá
Investoři pochází hlavně z Evkvůli pěstování palmy olejné. Míst- ropské unie, Číny a Blízkého výní lidé se tak stávají nájemnými děl- chodu. V současnosti se uvádí, že
níky na palmových plantážích, kde v rukou zahraničních investorů je
si nevydělají ani tolik, aby mohli zhruba 800 tisíc kilometrů čtverečvést důstojný život.
ních půdy, což představuje deseti-
násobek rozlohy České republiky.
Podle jiných studií jsou to ale až
dva miliony kilometrů čtverečních. Tak velké rozdíly jsou dány
tím, že je velmi obtížné tyto investice dohledat. V každém případě,
více než polovina těchto investic
míří do Afriky. Hojné jsou také
v jihovýchodní Asii a východní
Evropě, nevyhýbají se ale ani
nám. Minimálně šest procent české zemědělské půdy je v rukách
zahraničních investorů. I u nás
byla v některých případech tato
půda získána pomocí velmi diskutabilních praktik.
A proč vlastně země pronajímají či prodávají vlastní půdu?
Není to pro ně výhodné – třeba
z hlediska nastartování ekonomiky?
Zahraniční investice by samozřejmě mohly a měly být výhodné
také pro cílové země. Tady je ale
důležitá role místní vlády. Ta by
měla ochránit obyvatele před negativními dopady, jako jsou ztráta
půdy nebo porušování pracovních
práv na plantážích. Zároveň by
měl stát umět zajistit, aby i místní
lidé měli z investic prospěch. To
bývá kámen úrazu především
u zkorumpovaných vlád a u vlád,
které nedbají na práva nejchudších obyvatel.
Z toho všeho vyplývá, že na hlad
ve světě má vliv mnoho věcí – od
pěstování biopaliv, po počasí
a zkorumpované vlády. Co s tím
ale můžeme udělat my?
Hlavní je si uvědomit, že hlad
je katastrofa způsobená lidstvem.
Proto si nemůžeme říkat, že se nás
netýká. Důležité je zajímat se, rozšiřovat informace dál. Političtí činitelé nebudou mít zájem řešit problémy, pokud neuvidí zájem voličů. Stejně tak druhý významný
hráč na globálním poli, soukromé
společnosti, nebude mít důvod hlídat vlastní vliv na rozvojové
země, pokud neuvidí zájem ze
strany spotřebitelů. Náš názor dáváme najevo už při obyčejném nakupování. Je třeba zajímat se, odkud pochází výrobky, které kupujeme, za jakých podmínek byly vyrobeny, jaká je jejich ekologická
a vodní stopa a další dopady. Neměli bychom nakupovat to, co
vlastně nepotřebujeme. Nemusíme plýtvat potravinami. Můžeme
preferovat lokální výrobky. Právě
tato drobná každodenní rozhodnutí mohou ovlivnit to, kolik lidí na
světě hladoví.
ANKETA: Proč bychom se měli zajímat o hlad ve světě a jak ho řešit?
Václav Cílek
geolog, klimatolog, publicista
Pomoc je dobrá
nejenom pro ty
hladové, ale
i pro nás. Učíme
se pomáhat
i sami sobě.
Zdravé
společnosti mají
tuto schopnost.
Vždycky si
vzpomenu na J. Urzidila, který říkal,
že říše nezanikají na ekonomickou
krizi, ale na sobectví. A pak tu je
praktický aspekt – chudé
a nespokojené národy se daly na
pochod do Evropy, kde vesměs
zůstávají chudé a ještě víc
nespokojené.
Krátkodobý hlad zaženeme
potravinovou pomocí, na kterou
se každý může složit. Tím ale
v daném regionu přibude víc lidí
a bude hrozit větší vymírání
v okamžiku, kdy se u nás neurodí
a pomoc nepošleme. Jako jedinou
možnost vidím postupné omezování
pomoci zvnějšku a lepší využívání
domácích zdrojů. Bojím se pomoci,
která stabilizuje status quo
a dlouhodobě vede k ještě větší,
nezvládnutelné krizi. Jako lidi s tím
můžeme něco dělat jenom tak,
že budeme podporovat realistické
organizace, které jsou schopny
měnit atmosféru v té zemi, které
chceme pomáhat.
Magda Leichtová
Katedra politologie
a mezinárodních vztahů,
Západočeská univerzita v Plzni
Důvody jsou
různé, záleží,
co je pro koho
přesvědčivý
argument – hlad
brzdí
ekonomiku, hlad
odvádí od
vzdělání, hlad
přitahuje
nemoci, hlad povzbuzuje migraci,
hlad způsobuje konflikty o zdroje.
Pro mě osobně je platný argument,
že hlad je zbytečný. Topíme se
v jídle, vyhazujeme prošlé jídlo
z domácností, supermarketů
i restaurací, potýkáme se
s obezitou, jíme potraviny z celého
světa. A země trpící podvýživou
svých obyvatel vyvážejí jídlo, aby
vydělaly na svůj chod a na své
dluhy.
Pestrá strava pro všechny je snad
nedosažitelný cíl, ale umírat hlady
v 21. století je, jsem přesvědčena,
zbytečné. Ke změně by ale byly
nutné hluboké proměny světové
ekonomiky a mezinárodního
obchodu, nevýhodné a bolestivé pro
bohaté státy. Tedy takové, které
nikdy neproběhnou. Vždyť nejsme
– státy ani jednotlivci – schopni šetřit
ani v rámci svého obrovského
nadbytku, tak jak bychom mohli být
ochotni mnohem radikálněji
přehodnotit tento blahobyt ve
prospěch cizích lidí kdesi daleko,
kteří umírají hlady?
Martin Náprstek
Česká rozvojová agentura
Pro začátek
třeba
uvědoměním si
propojenosti
současného
světa a vzájemné
závislosti jeho
obyvatel.
Jednoduché
řešení problémů
rozvojových zemí neexistuje, ale
zcela jistě se tyto problémy budou
dále zhoršovat (a přenášet v podobě
nestability, konfliktů a vynucené
migrace i do bohatších částí světa,
včetně naší země), pokud se o ně
nebudeme zajímat a tvářit se, že
„nás se to přece netýká“.
Hlad v mnoha částech naší
planety stále představuje jednu
z hlavních překážek rozvoje
a současně jeden z důvodů
vynucené migrace. Nemusí se jednat
jen o nedostatek konkrétních
potravin, ale často spíše o jejich
cenovou nedostupnost a špatnou
distribuci. V tom ale může do jisté
míry pomáhat rozvojová spolupráce
– ať už formou konkrétních projektů,
které zvyšují dostupnost, množství
i kvalitu vyprodukovaných potravin,
nebo působením na státní aparát
dotčených zemí s cílem dosáhnout
lepšího a spravedlivějšího
rozdělování zdrojů.
Petr Drbohlav, regionální
koordinátor pro Asii, Člověk v tísni
Zajímat bychom
se měli, protože
řadu příčin hladu
máme na
svědomí i my
Češi.
K potravinovému
problému
přispívají velmi
negativně
klimatické změny a s nimi spojené
extrémní jevy, jako jsou sucha.
Historická zodpovědnost za emise
skleníkových plynů leží na nás. Další
příčinou jsou biopaliva. Vyhánějí
ceny potravin vzhůru. Ta
nejúrodnější půda v rozvojových
zemích je využívána k jejich
pěstování a na potravinové plodiny
pak zbude ta v méně příhodných
podmínkách.
To nicméně neznamená, že na
rozvojových zemích by žádná
odpovědnost neležela. Nepříliš
šťastné vládní politiky, korupce
i neřízená populační exploze
k odstranění hladu zrovna
nepřispívá.
Kromě morálního a etického
hlediska by nás potravinový
problém měl zajímat i z dalšího
důvodu. Může totiž způsobit masivní
migrační vlny do Evropy.
Vedle odstranění příčin můžeme
pomáhat se zefektivňováním
zemědělské produkce a obecně
podporou ekonomického růstu.
Omezení chudoby napomáhá třeba
hledání alternativních zdrojů obživy
nebo podpora drobného a středního
podnikání.
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
IV
Africký roh:
prokleté
místo?
Kvůli záborům půdy, prováděným i zahraničními investory, přicházejí chudí farmáři o zdroj obživy
Zábory půdy: otázky a odpovědi
Z
Autorka vede kampaň Food Right
Now ve společnosti ČvT
LIDOVÉ NOVINY
Země na prodej
MICHAELA PEŠTOVÁ
emědělství závislé na sezonních deštích je prakticky jedinou možností obživy obyvatel Afrického rohu. Deset
milionů lidí loni ohrozilo nejhorší
sucho za posledních 60 let. Výkyvy počasí zlikvidovaly úrodu. Na
to doplatili především ti z pouštních a polopouštních oblastí.
Farmáři a pastevci si na nelehké
životní podmínky zvykli. Počítají
s tím, že pravidelně přichází období sucha. Zvláště v polopouštních
oblastech se naučili žít převážně
z obchodu s dobytkem, který v případě potřeby prodávají. Vlivem
klimatických změn se ovšem nepřízeň počasí zhoršuje. Za posledních deset let se Africký roh dočkal ničivého sucha už třikrát.
K dopravě potravin z místa jejich produkce do místa spotřeby
jsou potřeba silnice. Ty často
v odlehlých regionech chybí.
I kdyby ovšem jídlo do místa hladomoru doputovalo, chudí by často ani neměli peníze si ho koupit.
Zdaleka nejhůře je na tom Somálsko. Somálské zemědělství má
dlouhodobé problémy i díky nedostatku a nejistotě investic, které by
zlepšily výnosy. Tento region
vedle rozmarů počasí trápí i konflikty a nestabilní vláda. Špatná
bezpečnostní situace navíc často
nedovoluje obchodovat a zajistit
si tak potraviny na horší sezony.
Uživit se v tak nejisté zemi je složité – místní se musí bránit rabování
a válka je navíc vyhání z pastvin,
farem a nakonec i domovů.
Hladomor v Somálsku výrazně ovlivnil sousední země.
Uprchlíci putující za potravou se
přesunuli také za etiopské hranice do oblasti Godere. Místní etiopští Somálci se zpočátku pokoušeli nově příchozím, zejména ženám a dětem, pomáhat. Dělili se
s nimi o úrodu i vodu ze studní.
Zdroj, který dříve zajišťoval
vodu 20 lidem, najednou musel
stačit pro 80 dalších, a to v podmínkách extrémního sucha. Ani
o jídlo se Etiopané nemohli dlouho dělit. Hlad tak brzy dopadl
i na domácí.
Pátek 14. prosince 2012
Které země nejvíc lákají
investory?
Atraktivní jsou země se slabou nebo
zkorumpovanou vládou,
nedostatečnou právní ochranou
obyvatel, slabou transparentností
a kontrolou při sjednávání smluv ze
strany místní administrativy. Zábory
půdy postihují především
subsaharskou Afriku (Súdán, Etiopie,
Madagaskar, Mosambik, Tanzanie...),
ale časté jsou také v Asii (Kambodža,
Laos, Filipíny, Indonésie...). V Evropě
je nejvíce zasažena Ukrajina.
V Latinské Americe pak Argentina,
Paraguay a Uruguay.
Kdo se podílí na záborech půdy?
Nejvíce uzavřených dohod je mezi
soukromými společnostmi a vládou
cílové země. Významnými hráči jsou
finanční instituce (banky, penzijní
fondy). Méně výrazné investice
pocházejí od lokálních firem, které
jsou řízené elitami.
Zábory půdy. Vysídlené rodiny čekají na odškodnění ve většině případů marně.
Investoři vydělávají na půdě
v rozvojových zemích, která
dříve přinášela obživu
drobným zemědělcům.
TEREZA HRONOVÁ
N
a vyprahlém poli stojí několik desítek
domků narychlo postavených z plechu
nebo igelitových plachet. Nuzná obydlí tvoří bizarní
kontrast s okolím. Na kopci nad
nimi se tyčí věže nablýskané pagody nedaleko města Oudong.
„Bydlí tu 97 rodin a další se sem
chystají,“ rozhlíží se zástupce komunity Touch Khom. Tihle lidé ještě nedávno obývali čtvrť Borei Keila v hlavním městě Kambodže
Phnompenhu. Jenže jejich příbytky
srovnaly se zemí buldozery
a v žádané čtvrti vyrostou moderní
domy. Odškodnění se nedočkalo
300 rodin. Bydlí teď v mnohem horších podmínkách. Ty v Oudongu
nemají záchod, pitnou vodu ani práci. Obživu rodiny zatím hledají
v 50 kilometrů vzdáleném hlavním
městě, kam dojíždějí.
Takových příkladů je jen
v Kambodži nespočet. Jen v hlavním městě přišlo mezi lety 1990
a 2009 asi 11 procent populace
v důsledku záborů půdy o domov,
stojí v reportu místní lidskoprávní
organizace LICADHO. Nejohroženější vysídlením jsou komunity,
které nemají oficiální dokumenty
o vlastnictví půdy. A to je v Kambodži časté. Rudí Khmerové
v 70. letech hromadně přesunuli miliony lidí do vesnic na nucené práce a zničili dokumenty potvrzující
soukromé vlastnictví.
V roce 2001 se Světová banka pokusila vlastnictví půdy formalizovat, i tak se ale zábory půdy dějí stále častěji. Podle jejích údajů
v Kambodži patří 80 procent půdy
státu. Podle posledních statistik orga-
Proč státy potřebují „cizí“ půdu?
Země Perského zálivu se snaží zajistit
svoji potravinovou bezpečnost. Samy
mají nedostatek vody a půdy. Jižní
Korea nebo Singapur chtějí zvýšit
zisky. Čína se snaží především pokrýt
svoji potřebu surovin, jako je dřevo,
uhlí, kovy atd. Velká Británie
a Německo využívají půdu pro
pěstování biopaliv. Země, které jsou
závislé na dovozu důležitých
komodit, jako je cukr, čaj, káva,
bavlna či kaučuk, se snaží zajistit
bezpečný přístup k těmto zdrojům.
Co podporuje zábory půdy?
■ populační růst a nedostatek
potravin ve vlastní zemi
■ nárůst konzumace živočišných
produktů (pěstování krmiv – např.
sója)
■ zvyšující se tempo urbanizace
(menší počet samozásobitelů)
■ zdražení potravin (zvýšení
lukrativnosti zemědělství)
■ nízká cena půdy v rozvojových
zemích (prostor pro spekulace)
■ vynucená poptávka EU po
biopalivech
■ rozvoj turismu (investice do pláží,
hotelových komplexů apod.)
Zdroj: Ludmila Bosáková / Willy,
GRAIN, Cotula, Honey
FOTO TEREZA HRONOVÁ
nizace LICADHO je asi 56 procent
obdělávatelné půdy dlouhodobě pronajato velkým investorům.
„Jedním z hlavních příspěvků
k nedávnému nárůstu pozemkových konfliktů jsou dlouhodobé
smlouvy o pronájmu půdy v délce
až 99 let. Ty mají vést k podpoře
průmyslového zemědělství,“ vysvětluje
ředitelka
organizace
LICADHO Naly Pilorge a dodává:
„Mnoho společností, které obdržely
tyto pozemkové koncese, je vlastněno či jinak spojeno s vládními úředníky a jejich rodinami.“
Ve jménu rozvoje
Vláda má důvody zábory půdy podporovat. Zahraniční investice znamenají peníze. V Kambodži firmy
investují nejen do stavby domů na
atraktivních pozemcích v turisticky
vyhledávaných městech. Pěstují tu
kaučukovník nebo cukrovou třtinu,
těží zlato, drahé kovy i dřevo.
V ideálním případě by firmy mohly
do rozvojových zemí přinést pracov-
ní místa, zlepšit služby a infrastrukturu. To ovšem není možné bez regulace a účinných zákonů, které se
dodržují v praxi. Tisíce vysídlených
komunit jsou důkazem, že místo rozvoje se děje pravý opak. Vzhledem
k rozšířené korupci bohatí ze záborů půdy bohatnou, zatímco chudým
přinesou jen větší chudobu. Nejčastěji zmiňované přínosy investic,
nová pracovní místa, sice vznikají,
ale jejich počet a kvalita jen těžko
dokážou vyvážit ztráty na živobytích místních obyvatel.
Při přesunech kvůli ekonomickým zájmům se sice často dočkají
odškodnění, ale většinou jen ve
výši směšné částky nebo mnohem
méně kvalitního bydlení – bez infrastruktury a možnosti obživy.
V Kambodži do současné doby nebyl nalezen ani jeden ukázkový příklad, kdy by všechny postižené rodiny získaly alespoň ty samé nebo
lepší životní podmínky, než jaké
měly před příchodem nových investorů. „Často se stává, že vesničané
netuší, že jejich půda byla poskytnuta jiným subjektům až do chvíle,
kdy k nim dorazí buldozery
s úmyslem zbourat jejich dům,“
říká Naly Pilorge.
Podobných případů se po celém
světě, především však v Africe,
dějí tisíce. Místo malých polí farmářů v Indonésii dnes roste monokultura palmy olejné. O Guatemalu, Honduras, Sierru Leone, Etiopii
a mnohé další země je zájem kvůli
biopalivům, ať už je to cukrová třtina pro etanol, nebo palma olejná
pro biodiesel.
Podle organizace Oxfam ve světě
vesměs zahraniční investoři získali
od roku 2001 půdu o rozloze větší,
než je polovina Evropské unie. Za
zvýšení zájmu o „cizí“ plochy může
i prudký nárůst cen potravin mezi
lety 2007 a 2008. Vlády a investoři
se začali více zajímat o možnosti
pěstování exportní zemědělské produkce. V zemích, které sužují hladomory, tak rostou plodiny na vývoz
do rozvinutých států.
Rakovina – vysoká cena za bavlnu
Indie je druhým největším
pěstitelem bavlníku. Každý rok
vyprodukuje přes 5,5 milionu
tun této suroviny. Bílé zlato
živí miliony lidí, zároveň
je ale zabíjí. Nadměrným
používáním pesticidů
a umělých hnojiv.
P
J A RO M Í R M A RE K
andžáb, zemědělský stát na
severozápadě Indie, vypadá
jako rajská zahrada. Až
k obzoru se rozprostírají bavlníkové plantáže. Košaté rostliny jsou
obsypané bílými a růžovými květy.
Idylu kazí jen muž, který prochází
mezi nimi a kropí je postřikovačem. Tričko má zmáčené bílou kapalinou. „Bavlnu stříkám pravidelně. Hubím plevel i škůdce. Bez
toho to prostě nejde,“ říká Rajiv
a z konve dolévá jedovatě páchnoucí roztok. Zahrada Indie se pomalu
mění v hřbitov.
„Pandžáb umírá. Procházíme obrovskou ekologickou krizí,“ říká
Ajer Tripathi z organizace Kheti Virasat Mission, která už léta bojuje
proti nadměrnému používání zemědělské chemie. Ajer hned přidává
děsivou statistiku. Na jeden hektar
půdy spotřebují indičtí farmáři až
19 litrů chemikálií, to je desetkrát
víc, než kolik představuje doporučená dávka. Výsledkem jsou otrávené
studny a lidé, kteří umírají na rakovinu. Mezi farmáři snad není rodina, ve které by zákeřná nemoc neza-
bíjela. „Vloni zemřela moje sestra
na rakovinu hrtanu. Nikdy přitom
nekouřila. Ještě předtím zabila rakovina mého otce. Myslím, že za to
můžou ty chemikálie, které používáme,“ říká Rajiv. Jeho tušení potvrzuje J. A. Singh, ředitel nemocnice
v milionové Bathindě.
„Rakovina zpravidla propuká
u lidí po padesátce, my ale registrujeme obrovský nárůst onemocnění
už ve třiceti. To dříve nebylo. Existují studie, které potvrzují pesticidy
v půdě, ve vodě i v mateřském mléce. Je nepochybné, že právě to způsobuje rakovinu,“ říká lékař Singh.
Každý den v půl desáté večer odjíždí z Bathindy vlak číslo 339. Místní
lidé mu neřeknou jinak než Vlak rakoviny. Odváží vážně nemocné do
státní nemocnice v Bikaneru, specializované na léčbu rakoviny. Každý den šedesát nových pacientů.
Voda se pomalu ztrácí
Nechvalné prvenství ve spotřebě zemědělských chemikálií i počtu nemocných drží vesnice Jajjal. Okolní pole jsou tak zamořená, že vesnice nemá pitnou vodu. Ta ubývá i vinou zavlažování. Bavlna potřebuje
k růstu mnoho vody. „Teď jsme
v hloubce třiceti metrů a každý rok
pitná voda o tři metry klesá. Voda
způsobuje vyrážku i žaludeční potíže,“ popisují muži, které potkávám
před vesnicí. „Kdyby nám někdo
před pár lety řekl, že budeme za
vodu platit, vysmáli bychom se
mu. A teď? Co nám poradíte? Zkoušeli jsme návrat k chlévské mrvě,
ale pak nás pole neuživí,“ tvrdí vesničané.
Mají půjčky, úvěry a ty musejí
Bez chemikálií. Při pěstování biobavlny farmáři nesmí používat umělé postřiky ani hnojiva.
FOTO JAROMÍR MAREK
splácet. I za cenu zničeného životního prostředí a vlastního zdraví. Zemědělci v Pandžábu platí daň za zemědělskou politiku, která přišla
s tzv. „zelenou revolucí“ v sedmdesátých letech 20. století. Tehdy
ovšem termín „zelená“ nezname-
nal to, co dnes. Pod vedením politiků, vědců a filantropů opustil i třetí
svět tradiční zemědělské metody
a po vzoru západních zemí přešel
k průmyslovému zemědělství založenému na chemii. Díky tomu se Indie změnila z věčně hladovějící
země v exportéra potravin. Se všemi důsledky.
Pandžáb představuje jen dvě procenta rozlohy Indie, spotřebuje se
zde 18 procent pesticidů a 15 procent chemických hnojiv celé země.
Chemie je přece tak dostupná. Jen
v jediné vesnici Jeta napočítám
180 specializovaných obchodů.
„Vítej v prodejně s rakovinou,“
směje se majitel obchodu Surinda
Bandar. V regálech za ním jsou vyskládány lahve s chemikáliemi.
Mnohé jsou označené lebkou a zkříženými hnáty.
„Vím, že prodávám jedy, které
lidi zabíjejí,“ říká otevřeně obchodník. „Farmáři je ale chtějí. Chemie
účinkuje rychle a spolehlivě. Že je
i nebezpečná? Mnozí to vědí, ale nemají na výběr,“ Surinda ukazuje na
nejčastěji prodávané přípravky: Fumigan a Storm. Jak říká, obsahují
endosolphin. Tato nebezpečná látka
je v 60 zemích světa zakázaná.
„Zemědělství v Pandžábu uvízlo
v začarovaném kruhu. Farmáři
jsou hnáni ke stále větším a větším
výnosům. Jsou to prostí lidé, často
negramotní. Neexistuje žádná osvěta, lidé nevědí, že by při práci měli
používat ochranné pomůcky. Nevědí, že chemické látky, které používají, jsou životu nebezpečné.
A i kdyby, nemohou přestat. Jejich
výnosy by klesly,“ popisuje dnešní
situaci Ajer Tripathi. Jeho slova potvrzuje i Rajiv. Otec pěti dětí.
„Jasně že vím, že tyhle chemikálie jsou nebezpečné. Co máme ale
dělat? Bez nich je úroda mnohem
menší.“
Autor je redaktor ČRo1 Radiožurnál
Co jste nevěděli
o bavlně
■ Bavlna je nejvíce chemicky ošetřovanou a na vodu nejnáročnější
plodinou na světě.
■ Výroba a vypěstování bavlny na
jedno triko spotřebuje v průměru
2500 litrů vody.
■ Bavlna se produkuje i v zemích
s nedostatkem vodních srážek, jako
je Súdán, Senegal či Uzbekistán. Zde
se pole zavlažují vodou, která pak
chybí na produkci potravin.
■ Kvůli pěstování bavlny vyschlo
Aralské jezero.
■ V Indii se 2/3 všech polí zalévají
podzemní vodou. Její hladina klesá
až o 6 metrů ročně.
■ Světová zdravotnická organizace
odhaduje, že ročně zemře 40 000
lidí na otravu pesticidy. Z toho
1/4 má na svědomí bavlna a 99 procent úmrtí je v rozvojových zemích.
Alternativy:
■ Biobavlna (organická), při jejímž
pěstování se nesmí používat chemická hnojiva ani pesticidy.
■ Materiály z mírného pásma:
vlna, len, konopí
■ Oblečení ze secondhandu
■ Kupovat, jen když je opravdu
potřeba.
Seznam obchodů najdete na
www.rozvojovka.cz v sekci Cena
vody pod heslem Změň nákup
Zdroje: www.waterfootprint.org,
NaZemi: Šaty dělají člověka...
A kdo dělá šaty? (2009)
LIDOVÉ NOVINY
Pátek 14. prosince 2012
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
V
Bioplyn pomáhá farmářům
Domácí bioplynárny přeměňují
trus hospodářských zvířat na
metan pro svícení a vaření,
ale také na přírodní hnojivo.
Zároveň zlepšují v Kambodži
životní prostředí.
T
T E RE ZA H RO NO V Á
T
ypická kambodžská rodina z vesnice nemá
v domě
zavedenou
elektřinu ani plyn. Po
setmění se dá rozsvítit
připojením lampy na autobaterii.
Ženy vaří na ohni. Denně tak potřebují dřevo. To se dá buď koupit,
nebo pro něj někdo z rodiny – nejčastěji děti – musí dojít. „Obstarávat dřevo je náročné. Zvlášť v době
sázení a sklízení rýže. Můj vnuk
musí tvrdě pracovat. Sběrem dřeva
stráví denně i dvě hodiny,“ říká
Phen Mao, která žije s pětičlennou
rodinou své dcery.
Kácením stromů místní podporují erozi a znehodnocení půdy. Pálením dřeva do ovzduší uniká oxid
uhličitý, skleníkový plyn, který přispívá ke klimatickým změnám.
Ženy při přípravě jídla vdechují
kouř. „Trpí častěji alergiemi, očními chorobami a infekcemi. Kouř zatěžuje dýchací cesty a často způsobuje rozedmu plic,“ popisuje zdravotní rizika lékař Cheav Chov
z nemocnice v regionu Takeo.
Nejen tady na jihu Kambodže pomáhá společnost Člověk v tísni stavět
domácí bioplynárny, které přispívají
ke zmírnění všech těchto problémů.
„Žaludek“ zakopaný na zahradě
Domácí bioplynárna je podzemní
cihlová kopule, která funguje
v podstatě jako žaludek. Na jedné
straně do ní farmáři nasypou trus
krav, prasat a dalších zvířat. Některé
rodiny si kvůli bioplynárně postavily záchod. Trus je nutné dostat přímo do nádrže, takže neznečišťuje
vodní zdroje. Uvnitř nádoby pod
Udržitelná energie. Ekologický metan lze využít na vaření a svícení, přírodní hnojivo zase zvyšuje úrodnost půdy.
úrovní povrchu se už rozložený organický odpad ještě jednou rozloží.
Jednoduchý mechanismus pak
v prostředí bez kyslíku vytvoří metan a hnojivo.
Bioplyn vede hadičkou přímo do
kuchyně, kde Kambodžanky vaří na
plynovém vařiči. Stejně se dostane
i do lampy. Stačí otočit kohoutkem
a metan zapálit. Svícení přispívá výrazně ke vzdělávání. Děti školou povinné se mohou učit i po večerech.
„Bioplynárna přináší spoustu výhod
pro moje děti. Nemusí sbírat dřevo
a mají čas na studium. Bioplyn přinesl víc mým dětem než mně,“ směje se Soen Hak. Ta metanové světlo
používá i jako inkubátor pro čerstvě
vylíhá kuřata. Když vyrostou, tak je
prodává na trhu.
Zatímco ženy oceňují bioplyn
hlavně v kuchyni, pro muže je moti-
vací, proč si postavit bioplynárnu,
především kvalitní přírodní hnojivo.
Většina z nich políčka obohacuje
chemicky nebo hnojem. Obojí se ale
dostává do vody. Farmář Kimsan
Hom si nechal bioplynárnu postavit
v roce 2006 jako první z vesnice.
„Předtím jsem používal kravskou
mrvu, ale trvalo dlouho ji sebrat
a zkompostovat. Navíc jí bylo méně.
Hnojiva z bioplynárny mám dost na
pěstování zeleniny na velké ploše,“
říká. Jeho měsíční příjem se díky bioplynárně zdvojnásobil.
Na zlepšení rodinného rozpočtu
čeká i Kea Mi. Od Člověka v tísni
dostal z peněz od české vlády příspěvek, dvě třetiny částky na novou
bioplynárnu za 450 dolarů si ale musel půjčit. I tak se mu ale splátky vyplatí: „Sice budu bance vracet peníze 20 let, ale spočítal jsem si, kolik
by mě za těch 20 let stálo dřevo na
vaření a baterie, a neváhal jsem,“
popisuje. „Viděl jsem bioplynárnu
u souseda a ten byl spokojený. Tvrdil, že nám zjednoduší život, a měl
pravdu,“ usmívá se muž.
Podpora soukromého sektoru
Kromě výhod pro majitele bioplynáren projekt podpořený Českou rozvojovou agenturou rozvíjí soukromý sektor. Farmáři se dozvědí o programu z reklamy, peníze do začátku
si mohou půjčit od ověřených mikrofinančních institucí a i díky České republice získají příspěvek. Speciálně
vyškolení zedníci staví bioplynárny
na základě poptávky. „Než jsem začal stavět bioplynárny, neměl jsem
jistou práci. Když nebyly zakázky,
neměla moje rodina peníze. Dnes už
mám pravidelné zaměstnání a vyšší
Záchodem proti chudobě
Stavba záchodu je investice, která dokáže pozvednout ekonomiky celých států
T E RE ZA H RO NO V Á
N
a světě, převážně v Africe
a v Asii, nemá asi 2,5 miliardy lidí vlastní čistý a hygienický záchod. Asi polovina
z nich nemá vůbec žádný a chodí
vykonávat potřebu do okolí svých
příbytků. „Sanitace je důležitější
než svoboda,“ řekl v roce 1925 Máhatma Gándhí. Už tehdy si uvědomoval důsledky, které přinesl objev záchodu. Za posledních 200 let
totiž žádný jiný vynález nezachránil tolik životů. Obyčejná toaleta
dokáže snížit úmrtnost, zlepšit zdraví žen a dětí, ušetřit čas a přispět
tak k rozvoji celých států. Odborníci ze Světové zdravotnické organizace v roce 2008 spočítali, že každý dolar investovaný do zlepšení
hygieny a sanitace přinese devět dolarů zisku.
Nemocný nemůže pracovat
Nedostatek hygienických zařízení
celosvětově nejvíce přispívá k šíření nemocí, především průjmových
a respiračních. Výkaly usychají
a vzduchem se roznáší do vody
a půdy. Odtud se patogeny dostávají přímo na talíř. Každý rok tak v důsledku špatné hygieny a sanitace
v rozvojových zemích zemřou více
než dva miliony lidí. „Každý, kdo
použije záchod, by si měl umýt
ruce. U latríny musí být vodní
zdroj. Ať už ve formě barelu nebo
PET lahve. Sanitace bez mytí rukou není účinná,“ upozorňuje Jan
Faltus, expert na oblast vody a hygieny ze společnosti Člověk v tísni.
Podle OSN každých 20 sekund umírá jeden člověk kvůli nedostatečné
sanitaci. Nejčastěji jsou to děti do
pěti let věku.
Příčinou jsou průjmová onemocnění, která ovšem postihují i ty starší. Oslabený organismus je pak náchylný k dalším nemocem, jako je
například malárie. Podle OSN
Angola se
snaží obnovit
zemědělství
Hrdý afghánský majitel. Záchod je symbolem bohatství a zároveň zachraňuje životy.
FOTO ARCHIV ČVT
v subsaharské Africe typicky polovinu lůžek v nemocnici obsadí pacienti s nemocemi způsobenými bakteriemi z výkalů. Na léčbu infekčních průjmů přitom padne 12 procent celkového rozpočtu na zdravotnictví. Nemocné děti pak chybí
ve škole a rodiče nemůžou vydělávat. Samotným je jim špatně nebo
se musí starat o nemocné potomky.
Čůrat jen v noci
Rodinné i státní rozpočty záchody
zlepšují také tak, že šetří čas. Pra-
covní dobu krátí i prostý fakt, že
lidé musí hledat vhodné místo, aby
mohli v ústraní vykonat potřebu.
Podle Světové zdravotnické organizace to průměrnému člověku trvá
půl hodiny denně. V domácnosti
o šesti lidech je to dohromady 21 neproduktivních hodin týdně. Zlepšení sanitace by do každé této domácnosti přineslo 1000 hodin ročně na
práci, studium, péči o děti, odpočinek nebo zábavu. Čas na hledání
onoho místa přijde státní kasy ročně na 100 miliard dolarů.
Nemít toaletu znamená nemít
soukromí. Statisíce lidí nemohou
jít „na záchod“, když potřebují. Můžou jít až ve chvíli, kdy jsou na to
podmínky. Ženy například v Afghánistánu a dalších chudých zemích
čekají často na setmění, aby mohly
vykonat potřebu. V noci je ale
může někdo přepadnout, ohrožují
je jedovatí hadi a zvířata. Přes den
tito lidé bez záchodů často méně
pijí a odkládají úlevu. A to má zdravotní následky – u žen například
urologické a gynekologické problémy, které později můžou i zkomplikovat porody.
Stavba záchodů u škol má také
velmi pozitivní dopad na školní
docházku dívek. Bez hygienicky
čistých, bezpečných a oddělených
záchodů dívky během asi pěti dnů
v měsíci, kdy menstruují, nenavštěvují školu. Totéž platí pro učitelky. Např. v Indii 23 procent dívek během menstruace neusedá
do školních lavic.
Do afrických škol, kde záchody
nejsou, přestává v pubertě chodit
asi desetina dívek. Bez kvalitního
vzdělání nemají šanci na lepší budoucnost. „Vzdělaná žena má přitom pro rozvoj země neocenitelný
přínos. Dokáže se lépe postarat
o zdraví svoje i svých dětí, čímž se
snižuje dětská úmrtnost i odkládá
věk prvního porodu. Rodiny pak
mají méně dětí a lépe se uživí,“ popisuje jeden z důsledků Marie Hokrová ze společnosti Člověk
v tísni, která vede kampaň Cena
vody.
Sanitace je proto jedna
z nejlepších investic do rozvoje.
To potvrzuje i Jan Faltus ze společnosti Člověk v tísni: „Pomáháme
stavět záchody a zlepšovat hygienu v Etiopii, Angole, Kambodži,
Afghánistánu nebo v Demokratické republice Kongo. Základem je
osvěta. Místní lidé si záchod musí
chtít postavit sami,“ říká.
FOTO TEREZA HRONOVÁ
příjmy,“ popisuje Vana Nop, manažer jedné takové zednické firmy.
V Kambodži zednické firmy zatím
postavily asi 16 tisíc bioplynáren.
Společnost Člověk v tísni ve spolupráci s místní vládou také neformálně sdružuje majitele bioplynáren. Spolupráce s ostatními farmáři,
kteří mají totožné zájmy, jim může
přinést silnější vyjednávací pozici
třeba při vymáhání záručních služeb.
Češi zakládají obchody s náhradními
díly a školí místní opraváře. „Produkt odpovídá potřebám farmářů
a to je dobře z hlediska dlouhodobé
udržitelnosti. Znamená to, že do budoucna existuje potřeba rozvíjet soukromý sektor, zakládat soukromé firmy, které budou stavět bioplynárny
a poskytovat servis,“ shrnuje Lam
Saoleng z kambodžského Národního
bioplynárenského programu.
EVA VLČKOVÁ
řicet let trvající občanská
válka skončila v Angole
před deseti lety, její dozvuky jsou ale patrné dodnes. Země
bohatá na ropu a barevné kovy
sice prochází obnovou, ale stále tu
pod hranicí chudoby žije asi 40
procent obyvatel. V první řadě je
třeba obnovit zemědělskou produkci. Do úrodné země, kde stačí upustit semínko a ono v období dešťů
vyklíčí, se řada základních potravin dováží: rýže z Vietnamu, pšeničná mouka ze západní Evropy.
Přitom před desítkami let se zde
tyto plodiny pěstovaly. Infrastruktura pro jejich zpracování ale nyní
nefunguje. Z mlýnic a loupaček na
rýži zůstaly zrezivělé, rozstřílené
trosky. Většina území byla donedávna zaminovaná, i díky mezinárodním projektům se ho ale daří postupně čistit.
V minulých letech na Angolu cílila i rozvojová pomoc České republiky – ostatně máme co napravovat, mnohé miny byly československé výroby. Vyrostlo tam několik škol zaměřených právě na zemědělství. „Několik absolventů
střední zemědělské školy, kterou
jsme založili v Kuitu, dnes díky stipendiu angolské vlády úspěšně studuje na naší univerzitě. Po jejím absolvování se chtějí do své rodné
země vrátit,“ říká Jiří Hejkrlík z Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze.
Další české projekty se soustředily například na alfabetizaci – gramotnost tu stále není samozřejmostí. V roce 2010 Angola přestala být
tzv. prioritní zemí pro českou rozvojovou pomoc. Drobnější projekty ale nadále pokračují. Angola se
stala i díky ropě relativně bohatou
zemí. Ty nejchudší regiony, s nimiž se vláda o zdroje dělí jen
málo, však čeká ještě dlouhá cesta.
Autorka je redaktorka LN
Jídla je dost
pro všechny
Dokončení ze strany I
Konečně zapáté: jsou chudí lidé skutečně hladoví v přímém důsledku
toho, že nemají na nákup dostatečného množství jídla peníze? Známá teorie „pyramidy potřeb“, připisovaná
americkému psychologovi Abrahamu Maslowovi, říká, že lidé nejdříve potřebují naplnit základ pyramidy — tedy potřeby, jako jsou jídlo,
pití, dýchání a spánek. Teprve potom se zabývají těmi vyššími — zábavou, přátelstvím či respektem
u ostatních.
Duflo a Banerjee za pomoci dat
z mnoha zemí zkoumají, za co chudí lidé utrácí. Ukazují, že realita je
složitější, než naznačuje pyramida
potřeb. I extrémně chudí lidé žijící
z méně než 1,25 dolaru na den utrácí v různých zemích v průměru
mezi 36 a 79 procenty svého příjmu
za jídlo. A není pravda, že by celý
zbytek šel na další základní potřeby
jako bydlení a oblečení. Například
v indickém státě Udaipur by si průměrná domácnost s denním příjmem méně než dolar na osobu
mohla koupit o třetinu více jídla,
kdyby ovšem úplně přestala utrácet
za alkohol, cigarety a oslavy.
Lepší nápady, více investic
a skromnost
Když chudí lidé získají peníze navíc, opět jen asi polovinu nebo dvě
třetiny z nich utratí za potraviny. Ještě zajímavější přitom je, že z těchto
peněz utracených navíc za jídlo jen
polovinu použijí na nákup většího
množství než obvykle. Druhou polovinu použijí tak, aby jedli chutněji či
pestřeji. I když by se za málo peněz
nejvíce najedli prosa, raději si naplní žaludek jen z půlky, ale dopřejí si
třeba pšenici, rýži nebo cukr. Duflo
a Banerjee vypočítali, že na Filipínách lze získat dostatečný počet kalorií i základní živiny za 22 centů na
den. To si můžou dovolit i velmi chudí lidé. Přesto mnoho z nich hladoví.
Jak je to možné? Odmítají den za
dnem jíst pouze banány a vajíčka.
Snad je užitečné vyvracet některé chybné nebo zjednodušující
představy o hladu v současném světě. Neměli bychom je ale nahradit
stejně chybnými a zjednodušujícími představami v opačném směru.
Počet hladovějících možná pomalu klesá, 870 milionů je ale stále šokující číslo. Naše planeta zatím dokáže lidstvo nasytit, ale je tomu tak
především díky v minulosti uskutečněným investicím do vývoje zemědělských technologií, výnosnějších
plodin, účinnějších hnojiv nebo například lepšího hospodaření s vodou.
Populace dále roste, zemědělství
v některých částech světa začínají
ztěžovat změny klimatu a už dnes intenzivní moderní zemědělství často
neúnosně vyčerpává půdu i vodní
zdroje. V mnoha zemích se musí pro
zavlažování polí spotřebovávat podzemní voda, jejíž hladina klesá například v Indii až o několik metrů ročně. Aby se lidstvo i v budoucnosti
nasytilo, budeme potřebovat nové investice, nápady, technologie a dost
možná více skromnosti. Ta se může
projevit například v nižší spotřebě
masa a plodin, které neslouží k jídlu,
jako jsou bavlna a biopaliva.
Opatrnost je namístě i při interpretaci zmíněných údajů o tom, za
co chudí lidé utrácí. Možná někdy
dají přednost šálku sladkého čaje
nebo sousedské oslavě před miskou
prosa navíc. To ale neznamená, že
nemají hlad. Žádný člověk na světě
by neměl stát před podobnou volbou. Uvedené údaje nás spíše upozorňují na to, že chudí lidé nejsou
pasivní stroje na přežívání — v omezeném rámci toho, co jim chudoba
dovolí, činí svobodná rozhodnutí,
touží udržet si důstojnost před sebou a před svým okolím a sem tam
si dopřejí i trochu radosti.
Autor je ekonom
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
VI
Pátek 14. prosince 2012
Obživa za férovou cenu
Čajové keře pokrývají kopce,
kam jen dohlédnete. Pamatují
ještě britské kolonizátory,
kteří je tu před 160 lety začali
pěstovat. Nacházíme se na
čajové plantáži Selimbong,
dvě hodiny jízdy džípem od
slavného indického
Dárdžilingu.
dalo za 92 milionů korun. Jenže
malé obchody nedokážou nabídce
řetězců konkurovat. „Malí prodejci
vyšlapali fair trade v Evropě cestu,
teď ale jejich roli přebírají velké firmy,“ říká Jiří Hejkrlík.
Na první pohled to vypadá jako
nespravedlnost, jenže z perspektivy pěstitelů v zemích třetího světa
je to dobrá zpráva. U velkých společností mají zaručený odběr většího množství plodin. A díky většímu odbytu se mohlo fairtradové
zboží zlevnit. Dovézt do Evropy
kontejner kávových zrn nebo kakaových bobů pochopitelně vyjde levněji než dovážet jednotlivé pytle
označené známkou Fairtrade.
Je tu ale patrný i další jev: „Malí
prodejci se dříve snažili, aby fairtradové zboží bylo exkluzivní. Chtěli
zákazníkům nabídnout nějakou přidanou hodnotu, aby obhájili vyšší
cenu. Nabízeli tedy například tu
nejkvalitnější čokoládu,“ vysvětluje Jiří Hejkrlík. „Dnes ale u čokolády nebo kávy v supermarketu kromě známky Fairtrade nenajdete
žádný rozdíl – v kvalitě ani
v ceně,“ dodává.
E V A V LČK O VÁ
K
dysi tu bylo 120 plantáží, po odchodu Britů v roce 1947 mnohé z nich zpustly.
Zbylé se potýkaly
s krizí, protože půda na strmých
svazích byla vyčerpaná a trpěla erozí. Navíc po roce 1990 pěstitelé přišli o hlavního odběratele – Sovětský svaz. Intenzivní hnojení nepomáhalo, výnosy se stále snižovaly.
Proto se někteří pěstitelé obrátili
opačným směrem – k ekologickému
zemědělství. Dnes má víc než polovina ze zhruba 80 funkčních plantáží označení „organic“. Místo průmyslových hnojiv používají kompost a rostliny ošetřují přírodními
přípravky. Výnosy se pomalu, ale jistě zvedají.
Dobro z každého kilogramu
Kromě toho desetina plantáží funguje podle fairtradových pravidel.
Mezinárodní kontroly dohlíží na
pracovní podmínky zaměstnanců –
například na to, aby zde nepracovaly děti a nepřekračovala se pracovní doba. Čaj z oblasti Dárdžilingu
si zakládá na ruční práci. Lístky
místní trhají ručně, továrna je vybavena jen primitivními stroji z počátků průmyslové revoluce. Ženy
z vesnic rozesetých na svazích přímo na plantážích pracují buď jako
trhačky čajových lístků nebo přebírají usušený čaj v továrně. Muži
pracují převážně v továrně.
„Mzda na fairtradových plantážích se neliší od těch ostatních, je
regulována zákonem. Za den si trhačky vydělají 58 rupií, tedy něco
přes dolar,“ říká Prem Tamang, manažer společnosti Tea Promoters of
Sociální prémie. Za část peněz z prodaného čaje si komunity mohou koupit například učebnice do škol.
India, která vlastní Selimbong a několik dalších fairtradových zahrad.
Přesto sem fair trade přinesl výhody. Z každého kilogramu prodaného čaje putuje jeden dolar, tzv.
sociální prémie, do společného fondu. Z ní se pak financují různé projekty, o kterých rozhodnou sami zaměstnanci – v jedné vesnici například postavili lávku přes potok, jinde odpočívadlo, aby trhačky nemusely obědvat na zemi v mokré trávě, nebo vodovod s pitnou vodou.
Zatím největším fairtradovým projektem v této oblasti je základní
škola v nedalekém Samabeongu.
Do jiných škol se zakoupily učebnice a další pomůcky nebo se postavilo sociální zařízení.
„Ročně se ve fondu sejde 60 až
70 tisíc dolarů. Polovina jde na školu v Samabeongu, zbytek na menší
projekty,“ konstatuje Prem Tamang. Obyvatelé některých vesnic
si například pořídili solární panely,
které vyrábějí elektřinu na rozsvícení několika žárovek a puštění televize. Děti si tak mohou číst nebo dělat domácí úkoly i po setmění. Ze
sociální prémie se financují také
osvětové přednášky o HIV/AIDS
nebo očkování, ale i kurzy psaní
a čtení. Kromě toho fond poskytuje
vesničanům mikropůjčky – třeba
na koupi krávy. Dluh pak postupně
splácejí prodejem mléka.
Čaj se zpracovává přímo na plantážích v továrnách, které tu stojí ještě z britských dob. V padesátikilových papírových pytlích se převážejí do Kalkaty, kde se balí do menších balíčků, odtud pak putují do
Evropy. Zatím se ale nedaří prodat
celou produkci pod hlavičkou
Fairtrade, není po ní dostatečná poptávka. Část čaje, byť vypěstovaného podle standardů fair trade i biozemědělství, končí na konvenční
burze.
Situace se ale zlepšuje, v posledních letech si čaj od Tea Promoters
of India můžete koupit i v Česku.
Donedávna jen prostřednictvím německých firem EZA a GEPA, které ho k nám dovážely, nyní je k dostání i v pražské kavárně Mamacoffee, která s indickými dodavateli navázala přímou spolupráci.
Káva a čokoláda v řetězcích
Fair trade se pochopitelně netýká
jen čaje. Roste především trh s kávou a kakaem, potažmo čokoládou
prodávanou pod touto hlavičkou.
A nejde už jen o malé obchůdky.
Fairtradovou produkci začaly ode-
LIDOVÉ NOVINY
FOTO EVA VLČKOVÁ
bírat i velké firmy, jako Tchibo,
Nestlé nebo Mars.
Podobné je to s maloobchodem.
V celosvětové síti kaváren Starbucks už jinou kávu než fairtradovou nenajdete. Ještě před několika
lety bylo takové zboží doménou
malých specializovaných obchůdků, nyní se stává běžnou součástí
nabídky velkých obchodních řetězců. To vede k paradoxním situacím. „Malé fairtradové obchůdky
se naopak zavírají nebo mají velké
těžkosti v konkurenci přežít,“ konstatuje Jiří Hejkrlík z Institutu tropů a subtropů České zemědělské
univerzity v Praze a z organizace
Fairtrade Česká republika.
To ale neznamená, že by se fairtradového zboží prodávalo méně.
Naopak, celkový obrat se zvyšuje,
vloni se v Česku tohoto zboží pro-
Nový hit: férová města a školy
Fair trade se neomezuje jen na produkci potravin, nabízí například
i rukodělné výrobky, jejichž výrobci mají zaručené důstojné pracovní
podmínky a férovou cenu. A nejnovějším trendem je vyhlašování tzv.
fairtradových měst, která se zavazují k tomu, že budou využívat fairtradové zboží, podporovat takto zaměřené obchody a jejich myšlenky.
Na světě jich je už přes tisíc, z toho
polovina ve Velké Británii, nechybí mezi nimi Londýn. Velmi populární jsou tato města také v Irsku,
Belgii nebo Rakousku.
V Česku se k nim zatím přidala
čtyři města – vloni Litoměřice
a Vsetín, letos přibyly Volyně a Český Krumlov. Najdeme u nás i několik fairtradových základních a středních škol. Uvažuje se také o vyhlášení prvních českých fairtradových
univerzit. Průkopníkem této myšlenky jsou Česká zemědělská univerzita v Praze a Jihočeská univerzita
v Českých Budějovicích.
Autorka je redaktorka LN
Jak využít sluneční energii? Na vaření
Nebýt hladový v Keni znamená
dojít pro vodu a dřevo i vydělat
si peníze na potraviny. To se
snaží Afričanům ulehčit
evropští designéři, kteří
přicházejí s nápady, jak využít
solární energii.
P
D A NI E LA V RB O V Á
okud chce jednačtyřicetiletá
Lydiah Gathii vařit tradiční
keňské mukimo, bramborovou kaši s hráškem a bílou kukuřicí
podle starého receptu kmene Kikuyů, musí se rozhodnout kde. Asi
nejrychleji jde vařit na jiko, což svahilsky znamená prostě vařič. Má
tvar přesýpacích hodin, je z kovu
a v horní části je zasazena keramická miska s otvory ve dně. Na ni se
postaví hrnec. Dřevo nebo dřevěné
uhlí se pálí v misce. Keramický povrch zabraňuje úniku tepla do stran.
Popel propadává otvory do spodní
části. Jednoduchý vynález z 80. let
je šetrný k ovzduší i zásobám dřeva.
Někdy chce ale Lydiah vařit ve
velkém pro svoji komunitu. Potom
je pohodlnější rozdělat klasický
oheň v „kuchyni“. Ta vypadá spíš
jako dřevěná kůlna s oknem. Sousedky se v ní rozsadí na nízké stoličky, v miskách na zemi loupou
hrách a kukuřici a krájí brambory.
Přitom si povídají nebo zpívají.
Dřeva se spotřebuje sice víc, ale
Budou Keňané využívat vynálezy na sluneční energii?
vaří se také ve větších hrncích a člověk se dozví poslední klepy.
Když dřevo namokne nebo dřevěné uhlí zrovna dojde, zbývá ještě
jedna varianta – plynový vařič. Ten
ale Lydiah používá málo. Většinou
na něm jen po ránu smaží dceři
před odchodem do školy omeletu.
Plynová bomba je totiž celkem drahá. A všechny ostatní vylepšené vařiče taky, myslí si Lydiah. A jsou
navíc neozkoušené.
Nové typy vařičů využívají například solární energii, spalování biomasy, nebo dokonce odpadků a jsou
v současnosti velice oblíbené.
Ovšem hlavně mezi designéry z vy-
FOTO DANIELA VRBOVÁ
spělých zemí. Pokud se podaří prolomit konzervativní uvažování Afričanů o tom, že vařit je možné pouze na
dřevě nebo dřevěném uhlí, budou
mít vařiče na alternativní zdroje
energie velký potenciál. „Nástroje,
materiály a technologie způsobují
náš pokrok. Inovace je začátek zlepšení pro lidstvo. Přitom místní lidé
se inovacím skoro nevěnují. Potřebujeme smíchat západní a africkou zkušenost,“ myslí si norský designér
Jon Bohmer žijící v Keni, autor vařiče na solární energii Kyoto Box.
Chybí dřevo i voda
Možnosti, které má v úrodné střed-
ní Keni Lydiah Gathii, ale nejsou
vůbec tak samozřejmé. Stále rostoucí populace a ubývání přírodních zdrojů, desetitisícové uprchlické vlny, výrazné klimatické změny, odlesňování, zábory půdy a nedostatečná infrastruktura vytvářejí
z obstarávání potravy v Africe každodenní výzvu.
A nejde tu jen o to, mít co jíst.
Spoustu času zabere i obstarávání
pitné vody a zajištění energie na
úpravu potravin. V městských slumech, jako je například ten největší
v subsaharské Africe, Kibera
v Nairobi, nebo v uprchlických táborech (v největším na světě, Dadaabu u keňsko-somálských hranic, žije až půl milionu lidí) je to
skutečně problém. Zdroje pitné
vody a paliva jsou za léta osídlení
takřka vyčerpané. Je potřeba se za
nimi vydávat daleko od domova.
To s sebou přináší bezpečnostní rizika, a to hlavně pro ženy, které se
v Africe o jídlo starají. V odlehlých
končinách se skrývají divoká zvířata i neméně divocí násilníci, kterým se osamocená žena, navíc obtěžkaná dřevem nebo kýblem vody
na hlavě, brání jen těžko.
Rozvoj jako byznys
Náročné je i uskladňování potravin. Lednička není v Keni běžnou
výbavou vesnické domácnosti a jídlo se musí spotřebovat co nejdříve.
Nakupovat do zásoby tedy prakticky není možné a podobné je to
i s prodejem potravin. Je potřeba je
ještě čerstvé prodat co nejdříve,
což v případě ovoce a zeleniny znamená, že člověk prodává v sezonní
konkurenci s ostatními.
Toho si všiml i inovátor Jon Bohmer a na rodinných pozemcích nedaleko jezera Naivasha instaloval
velkou sušičku ovoce na solární
energii. Prodej sušeného ovoce mohou farmáři rozložit do delšího časového období, a jejich zisk je tedy
později větší.
Ani Jon Bohmer nepřijde zkrátka. Jeho heslem je totiž „zisk, ne nezisk“. A také to, že zisk musí sdílet
celá komunita. On prodává solární
energii do přenosové sítě, z čehož
může dotovat sušičku ovoce. Na
její udržitelnosti a efektivitě musejí
mít ale zájem i samotní farmáři, jinak se jedná o „neziskový“ projekt,
jakousi designérskou charitu. Tu
ale Bohmer nepovažuje za perspektivní řešení.
Inovace a nápady jsou jedna věc,
jejich skutečná funkčnost a praktické využití věc druhá. Designéři často do hloubky neznají každodennost v Africe, do níž své výrobky
vymýšlejí. A pro konzervativní africkou společnost je někdy těžké
myslet „nově“. Již zmiňovaný jiko
z 80. let nebo současný prudký rozvoj služeb přes mobilní telefony
však naznačují, že je-li nápad skutečně dobrý, není v Africe důvod
odkládat horké novinky k ledu.
Autorka je redaktorka
Českého rozhlasu 6
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni vychází v rámci kampaně Food Right Now – Postavme se hladu a kampaně
Cena vody. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu
zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Projekt Food Right Now – Postavme se hladu byl podpořen z fondů Evropské unie.
Za obsah nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni.
Autoři: Tereza Hronová, Marie Hokrová, Michaela Peštová (ČvT), editor: Lukáš Rous (LN).
Kontakt: [email protected] www.rozvojovka.cz
SOUTĚŽ
o lákavé ceny!
Odpovězte na tři otázky
a vyhrajte:
1. Kolik lidí na světě trpí
podvýživou?
2. Kolik vody je potřeba na výrobu
1 kilogramu hovězího masa?
3. Jaké plodiny slouží jako
biopaliva, kvůli kterým se zabírá
půda v mnoha rozvojových
zemích?
Správné odpovědi hledejte v této
příloze. Zašlete je do pondělí
17. prosince 2012 včetně na adresu
[email protected]
Nezapomeňte uvést své jméno
a poštovní adresu.
Čtyři vylosovaní výherci získají
férové tričko z BIO bavlny ke
kampani Cena vody, šperk
z Namibie, sbírku Somálská
přísloví, kterou věnovalo
nakladatelství Dar Ibn Rushd,
a Fairtrade čaj od Tea Promoters
of India, věnovaný Mamacoffee.
Download

Jídla je dost pro všechny