MEZI BŘEHY
2
říjen 2012
komunitní časopis české analytické psychologie
vychází pod záštitou České společnosti pro analytickou psychologii
(jungovskou psychoterapii)
foto: Klára Filipczyková
OBSAH
editorial ......................................................................................................................................2
rozhovor
Ervin Široký: SAMOTOU K SETKÁVÁNÍ ANEB MEZI BŘEHY PSYCHOTERAPIE
A MUZIKY - Rozhovor s Ludvíkem Běťákem, praotcem české
institucionalizované analytické psychologie ...............................4
psychoterapie
Sonja Marjasch: MÉ TŘI PRACOVNY – Dopis ...................................................................23
mezi obory
Veronika Kavenská: TAKIWASI - Využití šamanských postupů a ayahuasky v léčbě
závislostí ......................................................................29
mezi obory
Václava Křesadlová: DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ ..................................................................43
psychoterapie
Petr Patočka: O UČENÉ PRINCEZNĚ - Poznámky k přenosu a protipřenosu
při práci s narcisticky zraněným klientem ........50
konference
Ervin Široký: I. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE AKP ČR ................................................54
BULLETIN ČSAP - Informace o dění ve Společnosti
ČLENSKÁ SCHŮZE ČSAP S PŘEDNÁŠKOU KARLA PLOCKA A VÁNOČNÍM
SETKÁNÍM NA DYKOVĚ - 17. prosinec 2011 v Brně (Ervin Široký) .....................61
LUDVÍK BĚŤÁK: NĚKOLIK POHLEDŮ NA KRIZI KOLEM NÁS A V NÁS
veřejná přednáška v rámci víkendového semináře Krizová intervence
14. ledna 2012 v Brně (Ervin Široký, Martin Nawrath) ...............................................64
JEDNÁNÍ PŘEDSEDNICTVA ČSAP SE ZÁSTUPCI IAAP - 20. dubna 2012 v Praze .....67
ERVIN ŠIROKÝ: KOMPLEX AUTORITY V PROMĚNÁCH ČASU
veřejná přednáška v rámci víkendového semináře Úvodní fáze analytické
psychoterapie - 27. dubna 2012 v Brně (Petr Patočka) ...............................................68
INGRID RIEDLOVÁ: PRÁCE S OBRAZEM
víkendový seminář s veřejnou přednáškou - 25. - 27. května 2012 v Praze
(Petr Patočka) ...............................................................................................................69
GRATULACE PhDr. DRAHOMÍRU BALAŠTÍKOVI .........................................................72
MEZI BŘEHY 2
MEZI
BŘEHY
komunitní
časopis české
analytické
psychologie
vychází pod
záštitou ČSAP
– České
společnosti
pro
analytickou
psychologii
(jungovskou
psychoterapii)
číslo 2
Uzávěrka:
3. října 2012
Adresa pro
veškerý
kontakt:
mezibrehy
@seznam.cz
Vedoucí
redaktor
tohoto čísla:
Ervin Široký
Redakční radu
dále tvoří:
Ludvík Běťák
Z. Horňáková
Petr Patočka
Fotografie:
Ervin Široký
(pokud není
uvedeno
jinak)
Technická
podpora:
Jan Krása
editorial
Milí příznivci našeho časopisu, přicházíme k Vám s další porcí –
jak pevně věřím – inspirativního čtení. Mezi břehy minulosti a
přítomnosti Vás zavede rozhovor s Ludvíkem Běťákem. Právě s jeho
životem je existence analytické psychologie v Česku neodlučitelně
spojená. Rozhovor sleduje mimo jiné všechny nitky, které dohromady
upředly vznik ČSAP v roce 1997.
Na toto povídání navazuje v angličtině publikovaný dopis jeho
analytičky Sonji Marjasch. Text se fascinujícím způsobem rozprostírá
mezi břehy metody a spontánní akce. Její žák, Ludvík Běťák, se k jejímu
přístupu hlásí, v rozhovoru popisuje prekérní situaci, která by se nedala
„zmajstrovat pouze nějakým korektním držením hranic a rolí“. Jindy jen
matně tušený konzervativní hlas ve mně má potřebu k tomu dodat:
Postupy a metody lze výhodně odkládat od chvíle, kdy si je
psychoterapeut osvojí.
Terapeutická komunita drogově závislých Takiwasi čerpá svou
léčebnou účinnost z břehů psychoterapie a šamanismu (resp., jak nás
poučí osobní zkušeností zasvěcená Veronika Kavenská, curanderismu).
Dialogické jednání koncipoval Ivan Vyskočil mezi břehy oborů,
které vystudoval: herectví a psychologie. Jedná se o fascinující postup
sebereflexe, herecké akce introspekce. Pokud jste se dosud s dialogickým
jednáním nesetkali, doporučuji zhlédnout dokumentární film Krajina
osudu - http://uloz.to/xXB1YPs/krajina-osudu-ivana-vyskoc-ila-mov.
Také tento článek psala autorka přímo od zdroje svou zkušeností –
Václava Křesadlová je mnoho let blízkou spolupracovnicí Ivana
Vyskočila a asistentkou dialogického jednání.
Petr Patočka rozepjal svou pozornost mezi břehy Orientu a
západní psychoterapie: působivě sleduje narcistní problematiku
v orientální pohádce.
Oborovou událostí klinické psychologie byla letošní historicky
první celostátní konference AKP v Brně. Událost sledujeme nejen našim
klinickým psychologům, ale i proto, že Asociace léta usiluje o maximální
vliv na legislativu psychoterapie.
Samostatnou částí časopisu se stává bulletin, ve kterém chceme
přinášet sdělení o proběhlých akcích ČSAP a různém dalším dění ve
Společnosti. Bulletin je publikačně otevřený všem účastníkům těchto
akcí a členům ČSAP – vítáme příspěvky jakéhokoliv formátu, mohou být
záměrně subjektivní, polemické.
Pokud se první číslo klenulo mezi náš časopis a dřívější Forum
Jungianum, nyní jsme nakročeni od břehu časopisu k břehu webzinu.
Elektronické podobě časopisu je fixovaná forma klasického článku
anachronismem. Webzin umožňuje přímé reakce čtenářů a diskuse ke
kterémukoliv článku, odkazy mohou propojovat přímo s informacemi,
obrázky a třeba i filmy na internetu, zvyšují se možnosti variabilní
prezentace témat.
Z druhé strany však opakovaně slyším stesky kolegů, kteří si
obdivuhodně udržují k elektronickému toku informací distancovaný
vztah, že se jim „to nějak neotevřelo“. Zájemcům nabízíme možnost
objednat si u nás časopis vytištěný a vázaný, obracet se můžete na naši
2
MEZI BŘEHY 2
editorial
e-adresu, sdělíme Vám nejdříve cenu výtisku. Také pokud se podaří realizovat webzin, bude
možné si „syrové“ články přečíst v této podobě.
Mezi redakční břehy přinesl uplynulý čas změny. Ludvík Běťák, s kterým jsme strávili
příjemné chvíle díky rozhovoru tohoto čísla, se přidal k redakční radě a další posilou je naše
milá slovenská kolegyně Zuzana Horňáková. Kolegové a přátelé, kteří přispívali zrodu
časopisu a jsou nyní vytíženi jinými povinnostmi, se k nám snad zase přidají v budoucnosti.
První číslo časopisu je nadále k dispozici na původní e-adrese1 a díky panu Aleši
Zábojovi také na adrese alternativní, pohotověji dostupné2. Díky všem, co vyslyšeli výzvy
minulého úvodníku a reagovali e-mailem. Časopis je nadále k dispozici bezplatně, kvůli
zpětné vazbě ale neposíláme tentokrát přímo e-adresu, kde si časopis můžete stáhnout, ale jen
oznámení, že je nové číslo k dispozici: jeho adresu pošleme ihned po vyjádření zájmu na náš
email. Dodržte prosím tento postup a neposkytujte časopis dál, kdokoliv se na nás obrátí,
obratem mu odběrovou adresu pošleme.
Pokud byste chtěli přispět svou pomocnou rukou na přípravách dalších čísel, neváhejte
prosím a ozvěte se nám. Velmi uvítáme pomoc s přepisováním textů a rozhovorů,
s korekturami, překlady cizích jazyků apod. Uvítáme také jednorázové nápady k redakční
práci nebo náměty a témata na články, samozřejmě je tu prostor pro publikování Vašich textů.
Příjemné chvíle Mezi břehy Vám za redakční tým přeje
Ervin Široký
[email protected]
1
http://www.uloz.to/x5CK2xs/mezi-brehy-01-pdf
2
http://difanet.jamu.cz/CJB/mezi_brehy/Mezi_brehy_01.pdf
3
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
PhDr. Ludvík Běťák (1947)
Doyen české analytické psychologie,
zakladatel a mnoho let pak předseda
ČSAP, jungovský analytik. Bydlí
v Brně,
kde
také
provozuje
soukromou psychologickou praxi.
Ervin Široký, Ph.D. (1970)
Jungovský analytik, člen předsednictva
ČSAP. Žije v Brně, kde také provozuje
soukromou praxi klinické psychologie a
psychoterapie.
SAMOTOU K SETKÁVÁNÍ ANEB MEZI BŘEHY
PSYCHOTERAPIE A MUZIKY
Rozhovor s Ludvíkem Běťákem, praotcem české institucionalizované
analytické psychologie.
Ervin Široký
V průběhu více než dvaceti let jsem kontinuálně potkával Ludvíka Běťáka v rámci
pravidelných příležitostí. Již minulé volební období však nezastával funkci předsedy ČSAP a
na začátku tohoto roku se dobrovolně vzdal i samotného členství v předsednictvu. Poslední
půlrok jsem tak pana doktora neviděl ani neslyšel vůbec. A tak moje první otázka zněla:
Pane doktore, jak se máte? Jak se vám daří a čím se teď zabýváte?
Daří se mi dobře. Ač jsem v důchodovém věku, jsem pořád docela zaměstnaný.
Nacházím čas na ty moje „nelegální“ věci: na muziku, popovídání si, dokonce se dostanu
trochu víc i k nějakému pohybu – byli jsme teď na dovolené! Takže si vůbec nestěžuji, je to
prima. Život mě neustále baví, lidi mě zajímají.
4
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Už tolik nepracujete?
No, mám to teď trochu jinak rozvrstvené. Ale je to tak - přece jen víc odpočívám.
Dělám si takové malé polední siesty, klidně si na dvacet minut zdřímnu. Užívám si víc
odpočinku.
Jaké to pro vás je, být teď mimo centrum organizačního dění ČSAP?
Je to úlevné, spoustu věcí jsem přestal nosit v hlavě. Zajímá mě to, to bych lhal, že ne,
ale opustil mě pocit zodpovědnosti. Nechci do toho zasahovat, mám pocit, že ten náčelník by
měl být pohřben někde hluboko a k tomu patří i jeho ochota, aby se to mohlo stát. To snáším
celkem v pohodě. Na zdárném pokračování společnosti mi ale určitě záleží.
Nechybí vám ale ten samotný kontakt s ostatními?
Nedostatkem kontaktů netrpím. Nejsem osamělý, mám řadu hlubokých přátelství.
Kdyby měl někdo zájem si o něčem podiskutovat, tak bych to přijal, ale nemám pocit, že bych
to měl vyhledávat.
Můžete povědět o vašich přátelích? Jsou to psychologové, nebo spíš hudebníci?
Má přátelství jsou určena spíše společnými prožitky než profesním zaměřením. Mezi
mými přáteli je třeba zemědělec blízký mému rodišti. Ale patří mezi ně muzikanti lidoví i
profesionální a mám také přátele lékaře, architekty, umělce, ...
Patří mezi vaše přátele i psychoterapeuti?
Pokud mohu svou ženu považovat také za přítelkyni, tak určitě ano. Už proto, jak mě
dokáže konfrontovat s nepříjemnými věcmi. Mám dobré přátelské vztahy i s řadou lidí z řad
psychologů a psychoterapeutů. Ale ti, které jsem vzpomínal dříve, jsou z takové hodně úzké,
důvěrné, řekl bych skoro rodinné roviny. Také rodinu mám poměrně velikánskou, takže
rozhodně netrpím pocity osamění.
Druhá věc je, že jsem poslední dobou také čím dál raději sám. Když mohu být opravdu
sám, hodně si to užívám. Třeba když teď byla moje žena v lázních, měl jsem příležitost
k tomu slaměnému vdovství, takové částečné a dočasné odloučení má také cosi do sebe!
Čemu se věnujete, když jste sám?
Dostávám se sám k sobě. Prostě jsem potichu sám se sebou, celý večer tak nemusím
nic dělat, jsem v meditativním rozpoložení. Jindy si brouzdám po internetu - koukám se na
zprávy, co se děje zajímavého ve světě a tak. Rád a poměrně dost čtu. Mezi chvíle samoty
patří i to, když se ráno brzy probudím a mám dvě hodinky na čtení.
Potom muzika, že jo. Když jsem sám, mohu se hrabat ve starých zpěvnících,
vytahovat na světlo boží písně spící, to mě baví. Miluju muziku poslouchat, nebo si sám pro
sebe hraju.
Co si pro sebe hrajete?
Všechno možné, co zahraju. A někdy se snažím zahrát i to, co nezahraju. Často
improvizuju.
5
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Zmínil jste svou rodinu, pocházíte z venkova z kyjovského kraje. Jak se chlapec a mladý
muž z tohoto kraje stane psychologem?
Shodou okolností, různých událostí a karambolů, jak to bývá. Jako malý chlapec jsem
pochopitelně nechtěl být psychologem, ani jsem myslím neměl vyhraněné přání, čím chci být.
Ale strašně mě bavila muzika. Po ní jsem toužil, ale domníval jsem se tehdy, že na ni profesně
nemám - úplně od začátku jsem neměl soustavné vedení. Když jsem u nás končil základní
školu, nebylo jasné, co dál. Protože mně to ve škole celkem šlo po všech stránkách...
„Vytahovat na světlo boží písně spící, to mě baví.“ – v hudebním rozhovoru s MUDr. Robertem Kulískem
vánoce na Dykově (15. prosince 2010)
Samé jedničky?
Něco takového – dvojka z kreslení. Nebyl jsem nijak vyhraněný. Můj otec byl právník,
ten by býval preferoval, abych dělal nějako praktickou profesi. Tak mě zavezl do tehdejšího
Gottwaldova na průmyslovku, věděl, že v deskriptivě také rýsuji, tak jsme tam ukázali ty mé
rysy a oni – jo, my bychom ho vzali. Před odjezdem nám zůstalo trochu času, otec se ptal:
„Tak co budeme tak dělat?“ a já říkal: „Tati, já bych si tu skočil koupit nějaké noty.“ Celou
cestu zpět jsem pak mluvil o těch notách. Když jsem přijeli domů, otec suše matce oznámil,
že vidí, že z té průmyslovky nic nebude, takže nezbývá než gymnázium. Tak jsem se dostal na
gymnázium, kde jsem taky zůstal nevyhraněný. Líbilo se mi učitelství, že si s tím učením
kantoři nedělají zas až takovou hlavu, měli připravené příklady vypočítané, říkal jsem si: „To
by bylo výborný, mohl bych se vedle toho věnovat muzice!“ A tak jsem šel studovat
matematiku – fyziku, to mi taky šlo, i když to dnes vidím, že to bylo spíš intuicí než něčím
jiným.
6
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
V matematice může působit intuice?
No to víte, že jo! Já jsem totiž většinou ani nevěděl, jak jsem to vypočítal! Na
gymnáziu mě dokonce kantoři podezírali, že jsem odněkud opisoval, ale já ty postupy tak
nějak zvláštně pochytal odněkud, našel. Tímto způsobem mi to šlo.
No ale když jsem potom přišel do Brna, tak to byla jedna velká katastrofa, protože
jsem sice začal studovat matematiku – fyziku, ale během prvního semestru už jsem hrál ve
třech kapelách, takže školní výsledky byly dosti žalostné!
Jakému hudebnímu stylu jste se věnoval?
Folklóru. Čichl jsem k folklóru až tady v Brně. Dřív jsem hrál v kyjovským
symfoňáku a můj učitel mě od folklóru držel zpátky. Zrazoval mě, že se tam pije. Tady v Brně
se pak najednou roztrhl pytel s kapelama a písničkama. Zkoušky z matematiky jsem měl
hotové, z fyziky jsem ještě měl možnost jednoho nebo dvou opraváků, ale už jsem věděl, že to
prostě není pro mě. Nedovedl jsem pochopit, že se někdo postaví k tabuli a celý kontakt
s posluchači spočívá v tom, že píše přesně to, co říká a říká jen to, co píše. Pravou píše a
levou to eventuálně rovnou maže. Mezilidská interakce téměř žádná. Kolegové přišli z těch
přednášek, namazali si chleba sádlem, sedli si a počítali zase dál. Já radši hrál a psal poezii.
Před tím jsem se nemusíval moc učit a teď to vypadalo, že to bez soustředěného úsilí
nelze. Znamenalo to vystřízlivění z toho, že mi všechno jde tak snadno. Před rodiči jsem měl
pocit selhání. Představoval jsem si, že půjdu na Šumavu kácet stromy. Otec mě místo toho
poslal pracovat do zahradnictví, abych tam půlrok překlepal.
Konzultovat jsem svou situaci na svém gymnáziu. Tam mi paní učitelka Jarmila
Vyhlídalová-Schauerová, která dálkově psychologii studovala, řekla: „To je taková jedna
možnost, že byste třeba tu psychologii taky mohl dělat.“
Tehdy to poradenství ještě tak nefungovalo, tak jsem se dostal na poradu k panu
profesoru Jůvovi, který mi věnoval konzultaci při chůzi nahoru po schodech filosofické
fakulty do nejvyššího patra, kam šel na výuku. Dole se mě zeptal, které obory bych tak
myslel, že bych studoval. Řekl jsem mu, že uvažuji tak o třech oborech: o hudební vědě,
sociologii a psychologii. Cestou do prvního patra se mě zeptal, jestli bych chtěl někdy rodinu.
Řekl jsem mu, že asi ano. Tak on mě v prvním patře oznámil, že hudební vědu škrtá, protože
s tím rodinu neuživím. Na cestě do druhého patra se mě ptal, jestli mám rád matematiku, jestli
rád počítám statistiku a takovéto věci. Odpověděl jsem, že od tohohle jsem právě jaksi odešel.
Tak jsme škrtli sociologii. No a v nejvyšším patře sídlila psychologie, tak tam jsem se tedy
přihlásil.
My byli velmi silný ročník, přijali nás šedesát. Byla to taková silná sestava: Jiří
Kocourek, Jan Ženatý, Karel Škoda, Karel Holešovský, Lefter Joanidis, Vašek Šabata - to
jsem vzpomněl jenom některé z mužských kamarádů, z děvčat třeba Lída Osecká - tehdy ještě
Štipáková, Jana Kocourková, Eva Spisarová-Woldová, ...
Mohli bychom se ještě vrátit k vašemu dětství a životě na venkově? To musel být tehdy
úplně jiný svět.
Ano, to byl úplně jiný svět. Školy byly za okupace zavřené, tak otec dostudovával
práva až po válce. Pak nastoupil k soudu do Uherského Hradiště, ale záhy začaly procesy. Ty
on odmítl dělat, tak musel do výroby, nastoupil do cihelny, pak do šroubárny a taky k lopatě.
To vzhledem k jeho fyzické konstituci nedopadalo dobře, byl nemocný a v třiatřiceti měl
první infarkt. Když mi bylo pět let, dostala matka tuberkulózu. Celým mým dětstvím se pořád
táhla obava o zdraví a život mých rodičů. Sám jsem byl v šesti letech na umření.
7
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Co vám bylo?
Takový hodně špatný katar, s kterým jsem strávil nějaký čas ve špitále, nevědělo se,
jak to dopadne. Matka mě porodila rok po smrti svého otce, kterého měla velmi ráda. Celé mé
dětství tak bylo zčásti zastíněné smutnými událostmi. To se určitě promítlo do mého života i
do volby pomáhající profese, protože jsem vždycky měl pochopení pro utrpení lidí.
Hodně na mě zapůsobila moje babička, stařenka, jak jsem jí říkali, matčina matka,
která se dožila sta let. Byla pro mě velice významnou osobou, takovou kotvou, jistotou.
Velice moudrá venkovská žena, která měla neuvěřitelný optimismus, výdrž, pracovitost a
pokoru.
Mohl jsem tam čerpat krásné kvality. Měli jsme malé hospodářství, bydleli jsme
pohromadě dvě rodiny v dvojdomku se spoustou domácích zvířat, tak jsem si užil i takových
věcí, které dnešní děti už moc nezažívají, jako je třeba kydání hnoje, zabíjačky, ...
„Náčelník by měl být pohřben někde hluboko a k tomu patří i jeho ochota, aby se to mohlo stát.“ – schůze
předsednictva ČSAP, kde po mnoha letech Ludvík Běťák předal předsednictví ČSAP Janě Vaškové
Ždár nad Sázavou (6. června 2008)
Byla vaše rodina katolická?
Dalo by se říct, že to bylo velice liberální: chodil jsem do náboženství i do pionýra. To
se na té dědině vůbec nevylučovalo, nevadilo to. Dokonce to na sebe navazovalo – hodina
náboženství a pak pionýrská schůzka. Nevytvářelo to žádné napětí. Ministroval jsem nějakou
dobu, ale pak jsem tam měl takový incident, dal jsem facku jednomu klukovi.
O co šlo?
On nějak zlobil při mši, což já nesnášel, přišlo mi to naprosto nepatřičné, no tak jsem
se zachoval ještě nepatřičněji.
8
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Byl jste jako dítě „ráznější“?
No, ráznější snad ani ne, ale byl jsem takový strašně spravedlivý. To pro mě bylo
myslím velmi příznačné, že jsem brával věci vždy velice vážně, opravdově a hluboce jsem
všechno prožíval.
Byl jste silný?
No, nebyl jsem nejslabší a nebyl jsem ani nejsilnější. Když jsme se rvávali, tu a tam
jsem dostával nabančíno a tu a tam jsem zase dokázal někoho zmydlit. Ale nevyhledával jsem
to. Taky jsem musel snést i nějaké to příkoří, protože tam určitá hierarchie mezi kluky byla.
Co tedy prováděl ten hoch v kostele?
No strašně vyrušoval!
Mluvil?
Nejen mluvil, on dokonce snad něco vykřikoval!
Co vám na to řekl pan farář?
Neříkal mi nic. Ale moje matka se mohla propadnout, protože ta v tom kostele byla.
No tak takto nějak jsem s tím ministrováním skončil.
Po pravdě řečeno, já jsem vlastně do toho kostela přestal chodit, protože tam byla
strašně špatná muzika. Varhaník zpíval způsobem, který rval uši, on si dost přihýbal, to bylo
utrpení.
Často se stává, že potomci psychoterapeutů se sami stávají psychoterapeuty. Jak se vám
podařilo své syny ušetřit této ne vždy lehké cesty?
Myslím, že jsem se docela postaral o to, aby si mě synové příliš neidealizovali. My se
máme se syny velice rádi, jak se syny z prvního manželství, tak s Vaškem. Oni měli možnost
poznat trochu i tu odvrácenou stránku psychologické profese, protože ono je to nezřídka
spojeno s tím, že je člověk vyčerpaný, fakt unavený. Určitě vnímali, že mi práce vždy byla
prioritou. Museli vnímat, že tím hodně žiju. Ne že bych zanedbával rodinu, my jsme spolu
třeba hodně hráli. No, možná, že mě víc vnímali jako muzikanta než jako psychologa.
Jak jste se úplně poprvé potkal se jménem Carl Gustav Jung?
Na vysoké škole na přednášce vašeho otce. Před tím jsem měl jen mlhavé povědomí o
Freudovi. Do analytické psychologie jsem se zbláznil až v souvislosti s vysokoškolským
studiem. Přednášky Prolegomena k psychologii a psychopatologii osobnosti a potom Základy
analytické psychologie to byla pro mne zásadní priorita. Z toho vyplynulo i téma mojí
ročníkové práce a potom také diplomky.
Jaké bylo téma?
O snech z močového podnětu. Potom mi bylo naznačeno, že s tím nemám šanci
promovat. Hugo Široký už měl takříkajíc šmitec, toho už odstavili. Myslím, že kolegovi
9
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Kocourkovi se ještě podařilo snové téma udržet, ale já jsem to měl do té míry vázané na
vedoucího práce, že mi bylo naznačeno, že bych měl změnit téma.
Kdo vám to naznačoval?
Ale myslím, že sám Hugo Široký. Byl jsem pak rád, že mě přijal Vladimír Smékal a
nabídnul mi témata k výběru. Vzpomínám si, že jsem to ale vůbec nemohl strávit, tuhletu věc,
dokonce jsem si to nosil do analýzy k vašemu otci. Velice mi pomohl, když mi říkal: „Prosím
vás, proč tu práci děláte: Proto, abyste něco objevil, abyste dokončil, co jste rozdělal, anebo
proto, abyste odpromoval? Skutečné studium přece začíná až po skončení vysoké školy!“ To
mi velice pomohlo, protože jsem se od toho dokázal vnitřně distancovat. Udělal jsem jinou
diplomní práci, kterou jsem pak dokonce mohl uplatnit jako rigorózní, nebyla špatně napsaná,
tak mi ji později vzali na Karlově univerzitě a mohl jsem si udělat ještě i doktorát.
Jaké bylo to náhradní téma?
Dimenze mravního posuzování. Používal jsem tam sémantický diferenciál, na
sálových počítačích jsme dělali korelace. Kamarádi na kolejích mi pomáhali, já tu práci totiž
musel udělat za tři měsíce! Založené to bylo na modelových konfliktních situacích, které měly
pokusné osoby posuzovat, nějak se to pak složitě hodnotilo. Musím upřímně říct, že jsem na
to už rád zapomněl.
Ovšem ke klinické psychologii mi pomohla zase jiná shoda okolností. Když jsem
končil na fakultě v jedenasedmdesátém roce, tak jsem už byl ženatý, měli jsme dítě, a tak
jsem hledal místo s bytem. Doktor Míček mi zprostředkoval nabídku do Prešova učit
psychologii na vysoké škole, kde jsem zároveň měl dostat byt pro rodinu. Absolvoval jsem
pohovor. Po několika dnech jsem ale najednou obdržel výzvu, že mi budou telefonovat – to se
tehdy tak dělávalo - šel jsem na poštu, tam mi rozrušený soudruh profesor z Prešova sděloval,
že ode mne bylo velmi a velmi podlé, že jsem je neinformoval o své antisocialistické a
antisovětské činnosti. Že posudek, který o mě dostali, svědčí o tom, že jsem naprosto
nespolehlivý. Už z toho, že jsem jim nic neřekl, vyplývá, že se mnou vůbec nemohou počítat.
O co šlo tentokrát?
Vůbec jsem o tom posudku nevěděl, tak jsem šel na fakultu požádat, abych si ho směl
prohlédnout. Tehdy mi ho dal přečíst velký marxista, proděkan docent Hozman. Dodnes mě
mrzí, že jsem ten posudek neztopil. V tlaku situace jsem si ho přečetl a zase vrátil. Psalo se
tam, že jsem šéfredaktorem antisocialistického a antisovětského časopisu, že jsem se během
studií aktivně účastnil těchto činností. Začínala normalizace, tak to vypadalo, že je postaráno,
abych se jen tak pracovně neuplatnil. Snažil jsem se v tom něco udělat, zašel jsem za
tehdejším vedoucím katedry, který posudek napsal, což byl Jiří Sedlák. Říkal jsem mu:
„Vždyť to není pravda, že jsem byl šéfredaktorem. On mi na to sladkým hlasem odpověděl:
„A kdo byl? Vy jste tam napsaný v tiráži.“ Byl jsem tam podle abecedy uvedený na prvním
místě. No tak jsem držel ústa.
Pak se mi ale podařilo vybojovat takový papírek, že mé kádrové hodnocení
nevylučuje, abych byl zaměstnán na klinickém pracovišti. Takovou nějakou formulaci jsem
vydupal přímo od toho docenta Hozmana, protože se Sedlákem se vůbec nedalo mluvit.
Během studia jsem už dva roky pracoval v Kroměříži, tam mě znali a nedělali z toho žádnou
vědu, nastoupil jsem tam. Tím pádem se potvrdilo, že od té klinické psychologie skutečně
neodejdu.
10
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Během studií jste se účastnil aktivit šternberského výcvikového centra. Jeho atmosféru
přibližuje Slováky realizovaný film Psychodráma, který ale z dnešního pohledu působí
již velmi dobově, jako samotné počátky naší psychoterapie. Některé scény jsou
nepřirozené, až násilné. Zároveň ale centrum představovalo pro řadu lidí důležitý start
do profesního života, na který rádi vzpomínají. Jaké to tam tedy tehdy bylo?
U toho natáčení ani u těch psychodramatických a celkově skupinových aktivit jsem se
vlastně nevyskytoval. Protože od samého začátku jsem si vybral a trval jsem si na tom, že
chci individuální analýzu.
Hugo Široký si velmi vybíral. Jako jeden z mála dokázal někomu říct: „Vy to
nedělejte, vy se na tuhle práci nehodíte.“ Kolegyně byla z takového sdělení dotčená a
traumatizovaná, ale on jí řekl: „Já vás prostě nevezmu“. Mně to naštěstí neřekl, naopak mě
rád přijal.
Pamatuji si tu heautognostickou fázi, kdy jsme byli izolovaní, odevzdali jsme cigarety
a byli jsem celý den ponecháni jen sami sobě. Mohli jsem jít do ateliéru, ale nesměli jsme
s nikým povídat, měli jsem se věnovat introspekci a sebevyjádření. Vše takto prožité mi
potom sloužilo jako materiál pro vlastní individuální práci. To se bralo nesmírně vážně a já na
to dodnes vzpomínám jako na jednu z nejintenzivnějších věcí, které jsem mohl během studií
zažít.
Zajímavé je, že se mi potom ta klauzura určitým způsobem v životě zopakovala, když
jsem jezdil do Curychu, kde jsem také trávil celé dny sám. Pohyboval jsem se buď v knihovně
na Jungově institutu, v prázdné pracovně, nebo na nějakých procházkách, a pak jsem šel do
analýzy. Byl jsem tak také ponechán sám sobě, musel jsem si sám se sebou nějako poradit,
vystačit si se sebou. Tyhle věci jsou, myslím, velmi důležité. Tato stránka se poněkud
zanedbává. Nepamatuje se na to, že analýza není jenom ta hodina, ale také další
sebepoznávání.
Jaký to mělo ve Šternberku časový formát, kolik hodin to představovalo?
Jednalo se o čtrnáctidenní nebo třítýdenní pobyty. Vzpomínám na úžasné úvodní
semináře, které Hugo Široký vedl.
Dále to navazovalo na zkoušku z psychopatologie a nastudování skript Uvedení
psychologa do psychiatrické léčebny. Asistentka Slávka Švehlíková nás seznámila
s některými testovými metodami. Pod jejím metodickým vedením jsme vyšetřili pacienta a
napsali nález. Pak přišel doktor Široký a následovalo skupinové přešetření pacienta: za
přítomnosti nás, asi čtyř studentů, ho znovu přešetřoval. Měli jsme možnost sledovat jeho
způsob dotazování při klinickém vyšetření - on kladl velký důraz na to „klinické“. Učili jsme
se explorovat, to byl naprostý základ. O metody šlo samozřejmě také, ale ty byly přece jen
spíše sekundární. Sledovali jsme nejdříve samotné základy, nakolik jde o endogenitupsychogenitu, jaké jsou přítomné typy konfliktů. Vždycky jsem obdivoval shrnutí, jak doktor
Široký dokázal nakonec formulovat, vytáhnout esenci. Z toho jsem potom čerpal celý život:
Jak přistupovat k lidem, jak se orientovat v situaci, jak objektivovat, jakým způsobem se ptát.
On bral naprosto vážně všechno, co člověk říkal. Odmítal nějaké šablony. Vzpomínám si
třeba na případ osmdesátileté ženy, které byl v ústavu diagnostikován žárlivecký blud.
Intenzivním dotazováním ohledně jejího sice pětaosmdesátiletého, ale velmi čilého manžela
se ukazovalo, že to s tím jejím žárlením až tak utopické vůbec nemusí být!
Hltal jsem to tam všemi smysly. Byl jsem pobytem v léčebně i tou klauzurou vždycky
tak intoxikovaný, až jsem se dostával až do takového, dalo by se říci, transu. Také sny jsem
tam vždy měl velmi intenzivní a plně jsem prožíval i malování obrázků v ateliéru.
11
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Mluvíte o samotě, jako důležité součásti tamního dění. Ale byli, stážující studenti, taky
parta kamarádů?
Samozřejmě. Dokázali jsem se veselit a zpívat, kytara byla vždy po ruce.
Chodili jste do hospody?
Během pobytu se do hospody moc nechodilo. Rozptylování, které by umožňovalo
vyjadřování odporu, se moc nepěstovalo. Tohle jsem já bral zcela vážně. Netvrdím, že tam
nikdo další nějaké vedlejší cesty nehledal. Takové nutkání tam asi cítil každý, setkání se
sebou samým nebývá jen příjemné.
Žďár nad Sázavou (7. června 2008)
Platili si to účastníci?
Pokud tam byl student přijatý, byla to součást výcviku, který hradila fakulta. Dávali
jsme jen nějaký příspěvek na jídlo, možná na ubytování, ale tyhle detaily si už nepamatuji.
Ale pamatuji si třeba na to, jak jsme si tam předčítali z literatury, která tehdy nebyla
přístupná. Doktor Široký vzal třeba od Gerharda Adlera Živý symbol3 a překládal to napřímo
z němčiny do češtiny.
Sám už jste tehdy uměl německy?
Kdepak, jazyky jsem se musel naučit až později sám – hlavně četbou. Neměl jsem na
školách štěstí, na gymnáziu jsem se musel učit španělštinu.
3
Das Lebendige Symbol
12
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Umíte španělsky?
Něco mi tam asi uvíznulo. Pomohlo mi to dobře složit zkoušku z latiny, ale kromě
písní, kde se španělština uplatňuje, jsem to nikdy nevyužil.
Zůstanete navždy praotcem institucionalizované analytické psychologie v Česku.
Řekněte, prosím vás, svým analyticko-psychologickým potomkům o úplně prvních
kontaktech s Curychem a IAAP – tedy oficiální analytickou psychologií.
Ta cesta vedla tak nějak z několika stran. Už během studia psychologie se kolegovi
Ženatému podařilo dostat se na rok, nebo dokonce rok a půl, na Jungův institut do Curychu, a
dokonce do analýzy k von Franzové. To byl pro mne sen! Byl jsem šťastný, že jsem od něho
mohl dostat Jungovy Vzpomínky, sny, myšlenky. Já mu zase poslal slovník, byli jsme
v písemném kontaktu. Obrovsky jsem mu to záviděl a taky jsem mu to přál. Docela mě pak
ale zklamalo, když zběhnul nejdřív k daseinsanalýze a potom k psychoanalýze. Považoval
jsem to za ztracenou šanci pro jungiánskou perspektivu u nás.
Nejvíc jsme spolupracovali s Karlem Škodou, opatřovali jsme si literaturu. Němčinu
jsem se učil vedle něj, on uměl dobře. Ledasco překládal, psal diplomku o Jungových typech,
které srovnával s Eysenckovými. Tam to vlastně všechno začínalo! Kdyby tehdy byly
možnosti, tak nepochybuji, že by se to všechno rozvinulo mnohem a mnohem dřív. To ovšem
za normalizace vůbec nebylo možné. Tady pořád hrozilo, že se to bude považovat za
ideologicky nepřijatelné.
K jungovské literatuře se dalo dostávat všelijak, taky třeba přes Polsko. Poláci si
některé texty přeložili – dodnes tu mám jejich překlady zkonceptovány: Psychologii
náboženství, Odpověď na Joba...
Úplně první kontakt s živým jungovským analytikem ze zahraničí jsem měl snad ještě
těsně před revolucí, kdy jsme začali jezdit do Lindau na Psychotherapeutische Wochen - tam
měl mimo jiné Paul Schmidt kurzy aktivní imaginace. Opakovaně jsem se na tento kurz hlásil,
a nakonec se mi tam podařilo dostat.
Už koncem osmdesátých let se v Brně začínal rozvíjet výcvik v katatymněimaginativní psychoterapii. Mně bylo jasné, jak úzce to s analytickou psychologií souvisí.
Psychoanalýza, tak jak jsem ji měl možnost poznat od několika kolegů, kteří chodili
v Praze například k Dosužkovovi a dalším, tak to mě tedy upřímně řečeno nelákalo. Já jsem
prostě nemohl pochopit, jak mohou tolik hodin vylehávat a volně asociovat. Já už jsem u
doktora Širokého zažil něco naprosto jiného. Sice mám taky zkušenost s lehátkem, ale po
nějaké době bylo naprosto jasné, že musí nastat chvíle face to face. A najednou šlo o úplně
jinou kvalitu!
Jak se to stalo? Jak se setting vaší analýzy přeformátoval?
Během toho asociování a povídání jsem se neustále obracel k němu, až mi řekl:
„Poslouchejte, když vás tak pozoruju, jak se ke mně neustále obracíte, nechcete si raději
sednout?“ A už to bylo.
Začínal u něj každý vleže?
Myslím, že taky. Ale my jsme si to zas až tolik nesvěřovali. Lidí, kteří u něho měli
individuální analýzu, asi nebylo zas až tolik. Bylo to velké štěstí, že jsem to takto mohl
potkat.
13
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Takže mým prvním analytikem byl váš otec. Dalším byl vlastně Karel Škoda, ten mi
otevřel smysly pro symbolický život. Intenzivně jsme se potkávali během asi šesti let. Když
jsme oba pracovali v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, potkávali jsme se takřka
denně a vzájemně si analyzovali sny. To mi dnes přijde už skoro neuvěřitelné. Na jedné straně
to bylo poněkud zvláštně „incestní“. Ale my na sebe byli velmi tvrdí, nic jsme si nedarovali,
bylo to hodně konfrontativní! To bylo často spojené s napětím, vůbec to takto nebylo
jednoduché.
Později, když jsem odešel do Brna, tak jsem za ním jezdil. To už bylo snazší, protože
odstup byl daný. Tehdy to začalo mít formu. Ty hodiny už jsem pak hradil – on nechtěl
peníze, tak jsme to vyjadřovali jiným způsobem, koupil jsem mu třeba obraz.
To už tedy nebyla vzájemná analýza?
Ne. Já byl podstatně mladší než on, on byl o třináct let starší. Takže se to takto
přirozeně vyvinulo. On měl mnohem víc životních zkušeností, byl sečtělejší, i Junga měl
mnohem více přečteného, byl celkově dál. A přestože neměl možnost být u vašeho otce
v analýze, měl dar neuvěřitelné intuice, na základě studia měl hluboké teoretické vhledy, a
taky nesmírnou introspektivní zkušenost.
Kontakt s Karlem byl pro mě nesmírně zajímavý také tím, jak mu byla blízká jóga a
východní meditativní zkušenost. Pracoval hodně s tělem a tělovými pocity. Ještě dřív, než se
tady objevily zprávy o Janovovi, primálním výkřiku, Mindelovi, tak již rozvíjel teorii
takzvané transmutační analýzy (později ji nazýval proprioanalýza), kterou pak už nikdy
nestihl zpracovat, protože zemřel. Ta jeho teorie vycházela mimo jiné z toho, že imaginativní
procesy a tělesné napětí úzce souvisejí - a to jsme samozřejmě nevěděli nic o focusingu atd.
To byla průkopnická doba. My jsme prožívali tak obrovské objevy, že to už je dneska
obtížné vůbec zprostředkovat! Neměli jsme základní literaturu, neměli jsme z čeho čerpat, tak
jsme to museli sami objevovat!
To muselo být krásné.
To bylo opravdu krásné. Jsem za to vděčný. Pro mě to v té době bylo nenahraditelné.
Takže to byly ty moje začátky. Proto nemluvím nejdřív o zahraničních analyticích.
Když jsem pak přišel k nim, tak už jsem měl tuhletu zvláštní průpravu za sebou. Oni to cenili,
někteří mi to přímo takto vyjadřovali. Viděli, že se symbolickým materiálem už jaksi umím
zacházet.
Jak jste pak našel a zvolil za svou tréninkovou analytičku Sonju Marjasch?
Chtěl jsem k von Franzové. Monika Bürgi mi zprostředkovala měsíční stáž
v katatymně-imaginativní psychoterapii na poliklinice v Basileji u profesora Bürgina. Snažil
jsem se odtam telefonovat paní - vlastně slečně - von Franzové, ale to už jsem mohl mluvit
jen s její sekretářkou, která mi řekla, že paní Franzová je nemocná a už nikoho nepřijímá.
Profesor Bürgin mi pak domluvil konzultaci u svého spolužáka a přítele profesora
Mehlina, který byl jungovským analytikem, vyučoval na Jungově institutu a učil v Curychu
na vysoké škole. A oni mě pak z Basileje velkoryse pustili o chvíli dřív, protože viděli, že
jsem do toho jungovského zblázněný.
14
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Kdy to bylo?
To bylo někdy těsně po revoluci. Jel jsem z Basileje do Curychu se dvěma cíli: Prvním
cílem byl potkat Petera Offermanna, jehož knížku o I-tingu jsem dávno četl a která mě
fascinovala. Zjistil jsem si jeho číslo a na blind jsem mu zavolal. A pak jsem se chtěl dostat na
Jungův institut.
Profesor Mehlin mě upozornil na to, že existují dvě analytičky – Češky: Jitka Rothová
a Jana Waldeková. S nimi jsem se také potkal.
Byla ještě druhá linie, po které jsem pokročil vpřed: Paula Schmidta, ke kterému jsem
pak už opakovaně jezdil do Lindau na aktivní imaginaci, jsem se jednoho dne zeptal, jestli si
myslí, že by to nebylo příliš troufalé, kdybych se pokusil stát se jungovským analytikem. On
mi řekl, že rozhodně ne a doporučil mi, abych vyhledal Verenu Kastovou, která je jednou
z hlavních organizátorek Psychotherapeutische Wochen. Zase jsem si troufl a zatelefonoval jí.
Byla velmi vstřícná a laskavá, a tak jsme se potom v Lindau setkali osobně. Povyprávěl jsem
jí o sobě a o svém snu, aby se analytická psychologie u nás jednou také na psychoterapeutické
a klinicko-psychologické bázi etablovala.
Nesmíme totiž zapomenout na to, jakou nesmírnou práci odvedl doktor Karel Plocek,
který připravil půdu pro to pozdější teoretické zázemí jungovského vzdělávání kvalitními
překlady. Hned po revoluci také inicioval založení Collegia Jungiana Brunense, které mnoho
let přispívá k veřejnému povědomí o Jungovi a analytické psychologii.
Jezdil jsem pak do Curychu a hledal cestičky na Jungův institut. Vždycky jsem z nich
vylomil slevu na nějakou přednášku, chodil jsem vždy do jejich knihovny, tam jsem se
seznámil s knihovnicí paní Kopecky, tu znáte, víte, jak nám byla vždy velmi nakloněná. Ona
mi zase nechávala nějaké antikvární knihy. Celé to dění se takto rozbíhalo. Pomohla mi
řada lidí, zejména Jitka Rothová-Slaviková, Jana Waldeková. Monika Egli a další.
V souvislosti se svými osobními problémy jsem se tenkrát dostával čím dál víc do
krize. Velmi jsem toužil, abych se mohl na někoho obrátit, kdo by mi pomohl. Bylo mi jasné,
že u nás se na nikoho obracet nemůžu, to jaksi nebylo v žádném směru konstelováno. Když
jsem pak, stejně jako vy později, navštěvoval Intensive Study Program na Jungově institutu,
hledal jsem někoho, kdo by mi poskytnul alespoň několik hodin analýzy. Od vedení Jungova
institutu jsem dostal telefonní čísla asi na čtyři osoby, ale nějak to pořád nevycházelo. Já taky
neměl moc peněz. To je těžké vyprávět všechny tyhle detaily.
Potom přišel takový skoro osudový moment. U dalšího telefonátu jsem si uvědomil, že
už ani nemám další drobné na telefon. Tak jsem se rozhodnul, že to nechám vyzvánět, dokud
to půjde a ona to pak po dlouhé době paní Marjasch zvedla. Až později jsem zjistil, proč to
tak dlouho trvalo - ona byla imobilní, než se k tomu telefonu dostala, tak to trvalo. Poskytla
mi tehdy první krizovou intervenci. Požádal jsem ji, jestli bych k ní nemohl chodit, že bych k
ní dojížděl a ona mě velkoryse přijala. Udělala mi cenu, která pro mě byla přijatelná, abych to
ještě mohl nějak utáhnout, a tak jsem tam začal dojíždět.
Jaká byla analýza u ní?
Když si přečtete její drobné texty, které jsme si tu přeložili, například Mé tři
pracovny4, tak tam ona svou práci velmi hezky charakterizuje. Hodně amplifikovala a velmi
opatrně a jemně interpretovala. Byla nevyčerpatelnou studnicí příběhů, pohádek, literárních
textů.
4
text následuje za rozhovorem
15
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Jaká to byla zkušenost pro vás osobně?
Zkušenost to byla úžasná. Měl jsem do té doby ještě další krátké „sebezkušenosti“, ale
tohle bylo něco úplně jiného. Bylo mi jasné, že se potřebuji dostat ke staré moudré ženě. A to
se mi podařilo. Ona byla neuvěřitelně intuitivní a neskutečně tolerantní. Na jedné straně
ponechávala prostor, na straně druhé byla naprosto nesmlouvavá a řekla mi věci naprosto
natvrdo, až jsem se prostě zatřepal. Chvílemi to vypadalo, jako by skoro usínala, tak to jsem
pak viděl, co to znamená to reverie. Měl jsem i podezření, jestli mě vůbec poslouchá, a pak se
z ní vynořilo něco, z čeho bylo jasné, že se nalaďuje.
večeře s Mariem Jacobym
Brno ( 27. dubna 2007)
Ona vytvořila metodu pohlednicových obrázků?
Tak to úplně ne. Vlastně šlo o to, že obrázky, příběhy a tak dále nejsou předmětem
analýzy – spíše třeba obraz nebo příběh pomáhá porozumět tomu, co se děje v člověku, prožít
to a transformovat. Ona pohlednice měla, pracovala s nimi i třeba s příběhy – měla sestavu asi
padesáti příběhů, kterými inspirovala své analyzandy. My jsme si to pak předávali a různě
překládali.
Co to bylo za příběhy?
To byly různé anekdoty, citáty z literatury, z mytologie, třeba příběhy o Mumíncích
tam byly, to jsou takoví ti tvorečkové, severská záležitost. Co se ale týká pohlednic,
systematicky je v mé analýze nepoužívala.
Se mnou je použila jen jednou: Když jsme tehdy uvízli a nešlo to nijak dál, tak mi
pomohla tím, že mě nechala vytáhnout jednu pohlednici poslepu. Odhalili jsme tak nějaké
souvislosti a celé se to tím pohnulo. Bylo vidět, jak uměla dobře pracovat se synchronicitou.
16
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
S předmětnými symboly jsem se potkával u Wollschlägerů, kteří také měli sbírky
pohlednic, ale pokud vím s nimi nepracovali tady tím synchronistickým způsobem. Oni to
dotáhli s typicky německou důkladností k metodickému použití. Paní Marjasch nebyla příliš
systematická, čímž mi byla nesmírně blízká. Říkávala: „Když se intuitivní člověk pokouší o
nějakou teorii, vyznívá to často křečovitě.“
Takže to použití pohlednic, jak jste nás to naučil, jak se to – lze už říct – u nás používá,
to je tedy váš vlastní postup?
To je kombinace toho, co jsem uviděl u Wollschlägerů s těmi různými dalšími zdroji.
Z toho jsme to pak s Libou rozvinuli.
O paní Marjasch se říká, že se svými analyzandy nedržela pevné hranice, že s nimi měla
velmi osobní vazby. Jaká byla vaše zkušenost?
Rozhodně nepřekračovala svévolně hranice, určitě nemátla lidí tím, že by jim nedávala
žádnou strukturu.
V rozhovoru s ní, který vyšel ve Forum Jungianum, jsem měl velkou potřebu se jí
zeptat, jak vidí problém kontinuity v analýze. Tohle jsem u ní z vlastní zkušenosti nebyl
schopen nijak vyexplorovat. Jednak kvůli přerušením, daným mým dojížděním, ale také
proto, že jsme naprosto vždycky začínali jakoby z čisté vody. Měl jsem představu, že bychom
se přece jen někdy mohli k něčemu z dřívějška vrátit. Wollschlägerovi třeba uchovávali
vytvořenou sestavu pohlednic, a pak se k tomu vraceli. Ona ne. Došlo mi, že je v tom také
velký kus naděje – možnost vykročit mimo vyšlapanou stezku. Ona vždycky začínala, jako by
mě viděla úplně poprvé.
Včetně povědomí o anamnéze?
Ona primárně s anamnézou nepracovala! Měla povědomí, o koho jde a tu a tam se
v reáliích orientovala. Já se jí na začátku i přímo zeptal, jestli jí mám říkat něco ze své
anamnézy a ona mi odpověděla, že nikoli, že není třeba. Že až to přijde v souvislostech.
Čili ona především přísně respektovala vnitřní realitu, s kterou člověk přicházel. On to
nějak měl a ona objevovala člověka tam, kde se zrovna nacházel.
Takže ona vůbec nevytvářela proces.
Ne. Ona se vylaďovala na to, jak to člověk zrovna má. Pracovala se vším, co zrovna
bylo. Ten úžasný smysl pro synchronicitu, který jsem u ní mohl zažít, to mně nesmírně
vyhovovalo. Zjistil jsem, že to je přesně moje parketa, kde se cítím dobře. Všechno má potom
svůj smysl. Tam nebylo důležité chránit se před telefonem. Když zazvonil telefon, tak mě to
sice mohlo vyrušit, ale zároveň to mohlo mít v nějakém jiném kontextu hluboký význam. To
se týkalo všeho, včetně třeba toho, že se pes potřeboval vyčurat, nebo že se náhle změnilo
počasí.
17
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Přijde mi, že to mohlo mít tak zásadní význam pro vás s pevnou základnou, člověka,
který toho už měl tolik za sebou. Ale jak to mohl prožít člověk s křehkou osobnostní
strukturou?
Mám pocit, že ta kontinuita a stabilita byla ve vztahu. Ona to takto taky někde píše, že
věří v kontinuitu, která spočívá v konstantnosti jejího vztahu, v neustálém nalaďování se na
člověka.
Právě to jsem měl možnost zažít na sobě. Už jsem mockrát na různých seminářích
vyprávěl svou osobní vzpomínku, která pro mne byla obrovsky důležitá: Byl jsem v Curychu
skutečně izolovaný a frustrovaný, byla to ta klauzura a já jsem prožíval stavy, které byly
blízko, nechci říct psychóze, ale jakési dezintegraci dřívějších schémat, které tam nebylo
možné udržet. Potřeboval jsem se něčeho chytit. Paní Marjasch mě v mých snech a dalším
symbolickém materiálu nechávala opravdu máčet, tak jsem si to užíval fakt docela intenzivně.
A když jsem se pokoušel něco nakreslit, tak viděla, že kreslení u mě vůbec není kanál, kterým
to chodí. Tak říkala: „Tohle nebude fungovat, budeme muset nějak jinak.“ A tak musela přijít
muzika! Kanál, který odpovídá mně. Ale k tomu jsem se musel dobabrat.
Hrál jste u ní?
No jistě!
Byla taky muzikant?
Nebyla. Ona říkala, že k muzice nemá vůbec žádný velký vztah! Možná ještě neměla
analyzanda, který by byl takhle muzikálně orientovaný.
Co jste ve své analýze hrál?
Nějakou improvizaci, kterou jsem vyjadřoval, jak se cítím.
Ona to pak nějak interpretovala?
Né! To se prostě jen dělo.
Do čeho to tedy bylo zakomponováno, jaké to mělo místo?
No tak stalo se například, že jsem byl v takovém opravdu nedobrém rozpoložení. Ona
se neustále ptala: „Co s vámi je? S vámi něco je a já tomu nerozumím. Nemůžu se k vám
dostat. Co se ve vás děje? Proč jste deprimovaný? Kde se to bere?“ No a já sám jsem také
nevěděl. Neuměl jsem na to odpovědět. Znala mou vztahovou, rodinou situaci, to už bylo
jasné. Ale kde se vzala tahle rozlada, co se to se mnou zrovna dělo? Tak jsem analyzoval, co
se ve mně děje, a zjistil jsem, že se mi vracejí melodie, které mně to strukturují určitým
způsobem.
Ona na to: „Kde máte housle?“, protože už věděla, že hraju. A já jsem řekl, že jsem si
je nevzal. „Jak si to prosím vás k sobě můžete dovolit? Jste takovýto člověk, tolik to pro vás
znamená, takhle to máte a vy se prostě seberete, jedete sta kilometrů pryč a nemáte svůj
přechodový objekt! Vy si ho prostě necháte doma! To prostě nemůžete udělat!“ Takto
natvrdo, konfrontativně se mnou mluvila.
Čili to nebylo bezbřehé v tom smyslu, že by mě nechala v něčem plácat. Její naladění
bylo velmi důsledné.
18
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Můj proces byl tehdy velmi intenzivní, se skutečnými krizemi, což bylo dáno také tím,
že prostě nebylo kam uniknout. Býval jsem velmi rozechvělý, to opravdu nebylo o tom, že
bych chtěl mít další hodinu do počtu za sebou.
Když jsem se jednou zase cítil mizerně, odskočil jsem si u ní na záchod a tam jsem
uviděl takovou vázičku, tupeskou keramiku, z Tupes u Uherského Hradiště, slováckou
malovanou keramiku. Slovácké ornamenty. Tam se mi to najednou spojilo: Jak je to úplně
v prčicích. Takto to se mnou vypadá. To je synchronistický obraz mé situace – na hajzlu,
v Curychu, na okýnku, co že to tady dělám. To je obtížné vysvětlit úplně celé, ale bylo to pro
mě hrozně těžké. Ona to okamžitě zachytíla, když jsem se vrátil: „Co je, co se děje?“ Tak
jsem jí to řekl. Vůbec to nekomentovala. Neřekla ani slovo. Přišel jsem následující den do
analýzy a ta vázička stála na stole s květinami.
Zeptal jste se, odkud ji měla?
Ptal, bavili jsme se o tom, říkala, že ani přesně neví, jak se to k ní vlastně dostalo.
Ono to pak pochopitelně mezi námi přerůstalo v určitý osobní vztah. Ale to vůbec
nebránilo v tom, aby se dále velmi intenzivně pracovalo.
vánoce na Dykově (15. prosince 2010)
19
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
V čem to přerůstalo?
Bylo mi například brzy zcela jasné, že mi velmi vychází vstříc finančně. Takže jsem
měl potřebu zase jí s něčím pomoct, třeba jsem jí nabízel pomoc na zahradě.
Pomáhal jste na zahradě?
Jen jednou. To jsem dokonce přespal v zahradním domku. Ale nikdy to nebylo tak, že
bych se k ní třeba nastěhoval.
Když se to schylovalo k závěru, bylo jasné, že jí její finanční velkorysost nebudu
schopen vrátit - ono to tedy na naše poměry představovalo i tak hodně peněz. A tak jsem jí
pomohl zprostředkovat ošetřovatelskou pomoc. A já od ní zase dostal nakonec několik
obrazů, které mám ve své ordinaci, i nějaké knihy.
Ve Šternberku jste byli jedním z posledních ročníků, u paní Marjasch jste byl poslední
analyzand...
Jeden z posledních. Já jsem ty posledky vymetal!
A pak jste to tady začal. Když se bavíme o hranicích psychoterapie, o paní Marjasch, o
koncích a začátcích – když jsme začínali s Českou společností pro analytickou
psychologii, tak jste zažíval opravdový nápor na své hranice: s námi začínajícími jste byl
v intenzivním kontaktu střídavě v různých rolích. Jak to celé šlo ustát?
Já nevím. Vlastně jsem to nikdy neřešil. Byl jsem si toho vědom, že to tak je, a v
důsledku toho jsem byl s blízkostí a vzdáleností zvyklý počítat. Jak s tím pracovat, to se
člověk učí za pochodu. Mám tu výhodu i nevýhodu, že mě lidská duše fascinuje. Přitahovali
mne tak vždy lidé, kteří mohou na první pohled vypadat problematičtí, ale na druhé straně
jsem v nich cítil potenciál a hlubokou motivaci pro zahájení práce na sobě.
Bylo mi jasné, že s každým musím zacházet nějak jinak. Musím zaklepat, že jsem se
za celou dobu nezapletl do těžkých přenosových a protipřenosových problémů. Byly případy,
kdy se analýza musela přerušit, kdy to vypadalo, že už se nenaváže, a pak se to třeba znovu
navázalo.
Proč se muselo přerušit?
No například proto, že to bylo tak silně přenosově zatížené, projekce byly tak silné, že
jsem byl tlačen do pozice nebo role, jakou jsem nemohl přijmout a zároveň jsem nemohl
poskytnout, co ten člověk očekával. Domluvili jsme se, že to takto dál nejde a musíme to
zastavit. To se opravdu takto stalo. A pak, po určité době, se pracuje dál a je to nesmírně
vzrušující. Jinak se ale nějakým zvláštním řízením osudu nikdy nestalo, že bych se zapletl tak,
že bych si vůbec nevěděl rady. Měl jsem také obrovskou výhodu, že jsem v zahraničí tu a tam
mohl problémy supervidovat.
I když jste to zvládal, musela ta situace stejně představovat značnou energetickou
náročnost.
Neříkám, že to nebylo náročné. Ale velký problém to nepředstavovalo, protože příliš
neupadám do závislostí na lidech. Na druhé straně hraje hlavní roli autenticita. Neumím si
představit, že by se to celé dalo zmajstrovat pouze nějakým korektním držením hranic a rolí.
20
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Jakmile se člověk příliš začne starat o tyto věci, tak je vidět, že má strach a že jsou na jeho
straně nějaké emoční problémy, a pak je třeba hledat pomoc.
Často mluvíte o tom, že máte štěstí, že vás práce psychoterapeuta baví. Před chvílí jste
říkal, že lidská duše vás stále fascinuje. Máte jako psychoterapeut a analytik také krize?
Samozřejmě. Nejčastěji vznikaly z toho, že jsem byl přetížený, že jsem se někdy
nechal, tak říkajíc, umluvit, svést k tomu, abych pracoval víc než bylo zdrávo. Zažil jsem
několik krizí, kdy jsem měl opravdu těžké psychosomatické obtíže.
Zrovna dneska jsem si uvědomil ještě jeden problém: S těmi léty, co pracuji s lidmi,
zůstává takový sediment těžkých případů, kteří jsou vlastně nepředatelní. Mám dvacet let
psychotickou skupinu. Nebo jde o pacienty, které vedu opravdu hodně dlouho, s těžkými
stavy, s osobnostními poruchami na hranici psychózy. Oni prodělali obrovský vývoj, často se
podařilo zvládnout vše bez hospitalizace, bez medikace. Ti lidé i pracují, ale kdyby neměli
psychoterapii, nebylo by to vůbec možné. I když kontakt s nimi třeba není častý, tak je jasné,
že je to opravdu dlouhá cesta provázení. Než jsme schopni se rozloučit, tak to trvá léta.
Takových případů se mi za ty roky praxe nastřádalo víc. Termínované smlouvy s nimi,
zakázky a tyhle věci jsem si často nehlídal. Já tady ty struktury jaksi moc neuznávám, jsem
přesvědčen, že to setkání pacienta s psychoterapeutem je svým způsobem taky osudová
záležitost. Jak říkal Jung, lékař je součástí přírody.
Přetížení, somatizace, to k tomu samozřejmě také patří. Ale ptal jsem se spíše na to,
jestli někdy o sobě jako o psychoterapeutovi, o smyslu té práce vůbec pochybujete. Jestli
vás někdy napadá, jestli to vůbec ještě chcete dělat?
O sobě pochybuji často, o smyslu psychoterapie jako takové až tak moc ne.
Zažil jsem i neúspěchy. Psychoterapie není všemocná. Terapeutická sebedůvěra je
zvláštní věc – nesmí jít o nafoukanost či omnipotenci, ale může pramenit z pokory a vědomí,
že terapeut je nástroj. Terapeut léčí, ale neuzdravuje.
Umím si ale velmi dobře představit, že psychoterapii nebudu dělat. Vůbec nemám
pocit, že bych se nudil. Mám tolik věcí, projektů, no hned vím, do čeho bych se pustil! Mám
spoustu materiálů, ke kterým bych se mohl vrátit a zpracovat je. Zajímá mě třeba téma
mentální hygieny. Pomáhal jsem si i tím, že jsem se tématem krizí začal hlouběji zabývat a
začal jsem o nich dokonce dělat semináře.
Zjistil jsem na vlastní kůži, jak důležité je střídání činností. V tom smyslu mi nesmírně
pomáhalo, že jsem mohl učit.
Modifikovaná metody práce o obrazovými symboly – pohlednicemi, snový strom, vlastní
pojetí psychické hygieny. Dočkáme se vašich publikací, napíšete knížku?
Nechávám to otevřené. Abych se tomu mohl věnovat, tak bych asi potřeboval určité
podmínky. Už jsem zjistil, že jsem člověk hodně dialogický. Inspiruje mě, když si s někým
povídám, když se mě někdo ptá, když mohu reagovat na podněty. Ale kdybych si měl sednout
a sám od sebe něco psát, nebo když nemám poptávku po té věci, tak na to nemám dost
sebedůvěry ani pocitu povolanosti.
Udělal jsem dřív pár takových věcí, kdy jsem něco opravdu vykřesal ze země. To se
týkalo třeba té muziky. Kdybych to neudělal, tak by to nebylo, nikdo jiný by to asi neuděl. No
ale i tam to vždy záleželo na někom, kdo mi poradil, nebo mě povzbudil. No a teď toho
povzbuzení moc neslyším, tak to není na řadě. Což ale neznamená, že to není možné.
21
MEZI BŘEHY 2
rozhovor
Když jsem si vaše jméno zadal na internetu, tak sice vyjela spousta odkazů, ale jsou to
víceméně jenom formální zdravotnické odkazy, nebo jsou to ohlášky různých seminářů.
Potom několik nahrávek muziky na youtube a jedna jediná fotka. Jinak vůbec nic. Je to
záměr?
A proč by to mělo být jinak? Dostával jsem sice různé nabídky. Jeden kolega mi říkal,
že by bylo zapotřebí, aby mě někdo „mediálně udělal“, jak to nazýval. To jsem striktně
odmítnul, protože já se nechci zviditelňovat, tyto ambice nemám. Dokonce by mě to možná i
obtěžovalo, bránilo by mi to dělat některé věci, ke kterým potřebuji klid.
Mediální prostor je ale pak zaplněný takovými těmi nechvalně známými povídálky, při
jejichž exhibicích není obtížné se za náš obor stydět.
Oni to asi vnímají jako svůj úkol a takto pak ukazují, jak na tom společnost je.
Popsal jste svůj postoj k publicitě – tím víc vám děkuji, že jste se mnou tento rozhovor
absolvoval.
To se zase rádo stalo.
22
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
Sonja Marjasch (1920-2007)
Jungovskou analytičkou a členkou AGAP
(Společnosti Absolventů Curyšského Institutu C. G.
Junga) se stala v roce 1958. Působila v Curychu a
v Aesch-Forch u Curychu. Výcviková analytička
Ludvíka Běťáka.
foto: internet
MÉ TŘI PRACOVNY
Dopis Marvinu Spiegelmanovi
Sonja Marjasch
Milý Marvine,
děkuji Ti, za otázku - „Proč pracuješ právě tímto způsobem?“ Je to příhodná a
podnětná otázka. Bylo mi třicet osm let, když jsem v roce 1958, po ukončení čtyřletého
výcviku na Institutu C. G. Junga v Curychu, začala pracovat jako psychoterapeutka. Moje
první pracovna byla v centru města, pět minut od známé Bahnhofstrasse. Nedávno jsem šla
kolem toho domu a viděla, že ho převzaly do rukou bankovní a investiční společnosti. Tenkrát
ho vlastnil židovský oční lékař. Mohla jsem sdílet jeho čekárnu, v níž byla křesla potažená
červeným sametem a velké zrcadlo v pozlaceném rámu. Má pracovna byla malá, ale měla
balkón, ze kterého bylo možné zahlédnout jezero. To pro mě bylo velmi důležité. U vchodu
jsem měla mosazný štítek, stejně jako lékař a právník, kteří měli své kanceláře ve stejném
patře. Mé kancelářské papíry byly ručně sázené známým tiskařem. Nosila jsem módní
oblečení a ke kadeřníkovi chodila alespoň jednou týdně. Má praxe brzy prosperovala díky
doporučením mého výcvikového analytika profesora C. A. Meiera a mých kolegů a přátel.
V té době ke mně chodilo více mužů než žen. Účtovala jsem dost vysoké poplatky a po
nějakou dobu jsem vydělávala více, než jsem utratila, což je pro mne nezvyklé. Z pohledu
zvenčí šlo všechno velmi dobře, nicméně si nemohu vzpomenout na žádné jiné období ve
svém životě, v němž bych měla více obav a cítila se osamělejší. Spoléhala jsem se ve své
analytické práci na to, co jsem se naučila a málo jsem důvěřovala svým vlastním zdrojům.
První trhlina v mé profesionální fasádě mi při pohledu nazpět přijde poněkud legrační.
Analyzand mi vyprávěl sen, který měl, k mé radosti, dramatickou strukturu a vedl snadno
k asociacím a amplifikacím. Po té hodině jsem byla skutečně spokojená, protože má
interpretace snu se shodovala s příklady v učebnicích. V příštím sezení mi analyzand řekl, jak
důležitá byla pro něho poslední hodina a já souhlasně přikývla. Potom dodal, jak hluboce byl
23
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
zasažen mou poznámkou, která ovšem neměla nic společného s interpretací snu! Bylo to něco,
co jsem řekla bez přípravy a dokonce si na to ani nepamatovala. To bylo znepokojující! O
čem jsem se domnívala, že pomáhá, protože to bylo v souladu s psychologickou teorií, zůstalo
bez účinku místo toho spontánní poznámka šla k jádru věci. Viděno retrospektivně, k srážce
mezi mými teoretickými předpoklady a realitou analytického procesu dojít muselo. Uvolnila
můj smysl pro humor a osvobodila mě od nesmírného pocitu odpovědnosti. Časem mě rozpor
mezi teorií a praxí přiměl k uvědomění si hranic psychologického porozumění. Tento rozpor
mi posloužil jako podnět ke zkoumání fragmentárních způsobů vyjadřování v umění a
analýze.
Další, zdánlivě banální událost způsobila, že jsem klopýtla, jako by mi chodidlo uvízlo
v díře. Naslouchala jsem vyprávění snu o dvou ptácích, kteří spolu bojovali, a spontánně jsem
zvolala: „Ale kde jste VY?“ Chybělo mi tam snící ego, které jsem dosud považovala za
samozřejmé. To mě přimělo k bedlivějšímu zkoumání přítomnosti nebo absenci snícího
člověka ve snu a k vztaženosti snu k bdícímu egu. Později mě to vedlo ke zkoumání různých
forem sebereflexe: narcismu, introspekce a introverze. Zaujaly mě některé platónské výklady
a kladné hodnocení mýtu o Narcisovi. Přemýšlela jsem, zda by bylo možné v jistém ohledu
přirovnat zpětný tok libida k introverzi. Uvažovala jsem o tom ještě před tím, než jsem
sehnala podrobné studie Heinze Kohuta. Právě nyní hloubám nad funkcí introspekce a nad
odlišností introspekce od introverze z historické perspektivy, o jejich vzájemném ovlivňování
se v analýze.
První trhlina v profesionální fasádě se nikdy nezavřela. Nedlouho poté jsem byla
zdrcena sebevraždou mladého analyzanda. Před tím, než přišel ke mně, byl hospitalizován
poté, co se několikrát pokusil o sebevraždu. Do té doby, než mě jeho matka telefonicky
požádala o setkání, se nám spolu pracovalo dobře. Byla jsem varována před jejím rušivým
vlivem, mluvila bych s ní pouze v jeho přítomnosti. On to odmítnul. Protože jel o víkendu
domů, poprosila jsem ho, aby své matce řekl, že schůzku odložíme. V téže hodině mi
vyprávěl sen, ve kterém stoupal za slunečního svitu k horské chatě. Najednou vrhl mrak na
louku a chatu obrovský černý stín. Dále to nekomentoval. Nebyla jsem tehdy obeznámena
s fenoménem počasí ve snu. Když jsem v příštím sezení čekala na jeho příchod, telefonicky
jsem se dověděla, že spáchal sebevraždu. Přestože byl dobrý plavec, našli ho utopeného
v jezeře. Šok z této sebevraždy je v mé paměti i po dvaceti letech stále živý. O mnoho let
později ke mně začal chodit jeho bratr. Po dlouhé době společné práce si s velkým zájmem a
citlivostí našel způsob, jak se k své matce, které v té době zbýval jen kousek života,
vztahovat. Mám stále pocit viny, který ale byl ve dvou ohledech plodný. Zaměřil mou
pozornost na problematiku dvojné vazby, kterou jsem se od té doby několikrát pokusila
popsat. Dvojná vazba, ve které jsem se tehdy ocitla, spočívala v tom, že obojí - návštěva
matky i její neuskutečnění - se zdály být nesprávné. Ta past se mi otevřela, až když jsem četla
Winnicottův popis dostatečně dobré matky. Uvědomila jsem si, že jsem od samého počátku
soutěžila s matkou analyzanda, abych byla lepší než ona.
No a od té doby se velmi zajímám o veškerá sdělení ohledně počasí ve snech a
fantaziích. O mnoho let později jsem zažila dramatickou změnu přechodu slunné krajiny
v ponurou. Nebylo to na horách, ale na Shetlandských ostrovech, kdy mraky zastínily slunce
během několika vteřin. To skutečně nahánělo hrůzu. Nyní již rozumím počasí ve snech jako
vyjádření nálady snícího člověka a považovala bych stín z mraku za varování. Takováto
hlášení o vnitřním počasí se často přehlíží. V létě příštího roku budu mít pravděpodobně
seminář na téma „psychického počasí“.
Další rozhodující událost se dotkla zpočátku jen mne osobně, ale později měla velký
vliv také na mou psychologickou práci. Projevila se u mne dědičná nemoc, která vedla
k atrofii několika svalů na noze. Doporučili mi, abych cvičila tak často, jak jen to bude
možné. Tak jsem větší část nádherného léta strávila u vody. Tehdy jsem si uvědomila, jak
24
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
uvězněná jsem byla ve své pracovně v centru města a jak moc mě vyvedl z rovnováhy důraz
na intelektuální práci. Dělalo mi obrovskou radost, že jsem byla skoro každý den ve volné
přírodě a u vody. V té době jsem byla s jen velmi krátkým předstihem požádána, abych
zastoupila za kolegu a přednášela o animovi. V přednášce jsem poukázala, že je možné se
s animem setkat nejen ve snech a projekcích, ale také v těle. Popsala jsem různé způsoby jeho
tělesných projevů a všímala si i možností tréninku. Snila jsem, jak skvělé by bylo, kdyby se
verbální terapie kombinovala s masáží a dalšími tělesnými cvičeními. Bylo to na počátku
šedesátých let a já netušila, že mé představy jsou součástí právě vznikajícího trendu. V dnešní
době dělá mnoho lidí analýzu souběžně s rozmanitými formami tělesné terapie, což považuji
za vynikající kombinaci. Mám ale námitky proti násilným způsobům prolamování odporu.
Vždy jsem se velmi zajímala o obranné mechanismy v jejich výhodách i nevýhodách, a také o
jejich zdokonalování. Vysoce si cením bojových umění Dálného východu. Sama cvičím s
učitelem čínského původu Tai-či, které mi pomohlo znovu nabýt rovnováhu v těžkých
chvílích.
V polovině šedesátých let mě radost z pohybu ve volné přírodě inspirovala k pořízení
si prostornějšího a světlejšího podnájmu. Rozhodla jsem se žít a pracovat na stejném místě.
Do té doby jsem bydlela ve staré části Curychu, kterou její obyvatelé nazývají něžně „Malá
vesnice“. Nyní jsem se přestěhovala do prostorného čtyřpokojového bytu v části Curychu
sousedící s Zollikonem, kde žije dosti smíšené obyvatelstvo. Jsou zde okázalé domy
s velkými parky, poblíž nich jsou staré, úzké domy s malými obchody a pokoji v podlaží,
které je pronajímáno studentům a zahraničním dělníkům. Nový byt měl nádherný výhled na
jezero a velký balkón, který se během let proměnil v opravdovou květinovou zahradu. Zadní
pokoje měly výhled do tichého parku. Přední pokoje sloužily jako pracovna a obývací pokoj,
jeden ze zadních pokojů jako čekárna. Brzy se ke mně nastěhovala moje první kočka, zrzavě
bílý kocour Mauck. Od té doby jsou zvířata mými stálými společníky, a to i při práci. Za
mnohé vděčím sněhově bílému Zottelovi, na kterého s láskou vzpomíná mnoho analyzandů.
Na svých cestách do Indie jsem se v Kalimpongu seznámila s červenavě žlutým kocourem
Youyou a později v Dillí se Sukou, která byla v té době ještě štěně. Obě jsem si přivezla
domů. Byly vážně zraněné, ale úspěšně se vyléčily. Youyou oslňoval svou krásou natolik, že
si jeho kulhání skoro nikdo nevšiml Suka dokázala předběhnout skoro každého psa. Celý můj
postoj k analytické práci se stal méně intelektuální. Měla jsem nyní pocit, že má první
pracovna v centru města byla pouhou pobočkou otcovského podniku, stále spojená s
pracovnou mého otce, freudiánského psychoanalytika, a také s pracovnou mého analytika
z jungiánského výcviku. Teprve teď jsem měla svou vlastní pracovnu.
Začala jsem opět fotografovat a vyvolávat filmy v temné komoře. Několik let to pro
mě bylo opravdu důležité. Rozvinula jsem tím vlastní úhel pohledu a vlastní představu o
světě. Bylo vzrušující sledovat, jak se v chemickém roztoku objevuje obraz. Také jsem
poznala, jak je důležité jej v pravou chvíli ustálit. Temná komora se stala součástí mého
analytického přístupu. Nyní je již plně zvnitřněná. Je tomu jako kdybych v sobě měla citlivý
film, který v analytické hodině registruje emoce v podobě obrazů. Během sezení se dle situace
stahuji do sebe a snažím se vyvolávat obraz, potom ho vyjádřit slovy, abych ho mohla sdílet
s analyzandem. Tyto obrazy často odstraní blok, protože nabízejí změnu problému, s kterým
se analyzand právě potýká.
V prvních letech práce v druhé pracovně jsem se začala vědoměji zaobírat hledáním
svého vlastního způsobu sdělování psychologických vhledů. Pracovala jsem v oblasti
vzdělávání dospělých. Pořádala jsem psychologické kurzy ve vesnicích, kde jsem musela
mluvit v nářečí. Nemohla jsem používat zavedené pojmy, ale musela hledat způsoby a
prostředky, jak vysvětlovat sny, anebo třeba partnerské konflikty zcela běžnou řečí. Místo
používání odborných termínů jsem začala vyprávět příběhy. Můj otec a babička z matčiny
strany byli vynikajícími vypravěči pohádek a zanechali mi jich celou pokladnici. Věřím, že
25
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
jsem se je naučila dobře využívat. Stále je v analýzách vyprávím, abych určitý problém spíše
objasnila, než se ho pokoušela analyzovat. Vyprávění pohádek mě pojí s ústní tradicí a také
mě přivádí zpět k mé dávné zálibě v lidovém umění.
S postupem let jsem si přivezla ze svých cest po vzdálených končinách světa
nejrůznější hračky, většinou zvířátka. Měla jsem pocit, že by si s nimi někdo měl hrát, aby
zůstaly „živé“. Umístila jsem je proto s několika nádobami s pískem v čekárně. Někteří
návštěvníci si s nimi hrát začali. Nekomentovala jsem to, pokud mě analyzand sám
neupozornil na to, co vytvořil. Hra v čekárně pomáhala některým analyzandům vystoupit z
chronologického času, přestat spěchat z jednoho místa na druhé a vstoupit do - jak to
nazývám - poetického času. Když se tak stalo, čekárna se změnila v „přechodový“ nebo
„třetí“ prostor, jak to nazval Winnicott. Stále více jsem si uvědomovala, jak neplodné je
psychologicky interpretovat jakékoliv sdělení, pokud analyzand v raném dětství neprožil
přechodovou zkušenost mezi sebou a svou matkou. Jestliže se z ní nikdy netěšil nebo mu
zbyla jen vybledlá vzpomínka, pak to vyžaduje dlouhou, pečlivou a trpělivou práci, aby se
tato zkušenost vyvolala. Bez ní je hladina napětí a úzkosti často příliš vysoká analyzand má
tendenci se zablokovat, nebo se naopak příliš adaptovat a rychle pak rozumovou interpretací
redukuje psychické obsahy do vágních a již dobře známých a utříděných faktů. Vzpomínám
si na jednu mladou ženu, která si brala nádobu s pískem z čekárny do pracovny a v průběhu
našeho hovoru tvořila složité vzory z barevných korálků. Přetváření plochy jí pomáhalo
mluvit plynuleji a volněji. Pohled na její hbité prsty mi připomněl pletení a v mysli se mi
vynořily vzpomínky z dětství, kdy za letních večerů ženy seděly před svými domy a povídaly
si, zatímco okrajovaly jablka nebo loupaly fazole. To byly zlaté časy, kdy mluvení a práce
nebyly oddělené. Gesta, která ztělesňují slova, napomáhají emočním podtónům proudit do
každodenního života.
Současně s hrou s pískem se vynořil znovu můj dávný zájem o vzory a vzorkové
zdobení. Když jsem nedávno dělala pořádek v písemnostech po mé matce, našla jsem tam
sešitek, v němž jsem si v deseti letech kreslila rozmanité vzory, kterými jsem pak dekorovala
předměty v domácnosti a oblečení. V době svého studia jsem se seznamovala s poezií,
malířstvím a filosofickým hloubáním. Má diplomová práce na Jungově institutu byla úvahou
o quincunx vzoru ze sedmnáctého století z pohledu uměleckého, přírodního a mystického.
Záliba ve vzorech se mi spojila s okouzlením barvou a prohloubila mé porozumění lidovému,
starobylému umění a umění přírodních národů. Zvýšená citlivost na tvoření barevných vzorů
měla bezprostřední vliv na mou analytickou práci. Více jsem si uvědomovala podobnosti
v rámci snů, mezi sny a denním životem, ale také v samotném každodenním životě, který je
často považován za bezvýznamný či všední. Vzory je možné pozorovat ze vzdálenosti, nebo
je lze prožívat při jejich tvoření. Mohou být také ztělesněny tancem. Existují poetické světy,
ve kterých jsou barvy a vzory, nálady, činy a vztahy obdivuhodně kombinovány a propojeny.
Je tomu tak například v „Pohádkách o sedmi princeznách“ perského básníka Nizámi, v nichž
se každý příběh rozvíjí pod vlivem jedné planety a je prostoupen jednou barvou ve všech
možných odstínech. Každá nálada má svou specifickou krajinu, tak jako je to v indických
malbách určitého lidského pokolení. Ve své psychologické práci jsem se pokoušela
uvědomovat si takovéto „psychické krajiny“, jejichž součástí je prožitek počasí. Jednou jsem
popsala „krajinu násilí“ v cestovní zprávě, v níž se prolínaly mé vlastní zkušenosti, které jsem
měla na Senném trhu v Petrohradu, se vzpomínkami na život Dostojevského a jeho popisem
tohoto místa ve Zločinu a trestu. „Psychická krajina“ je součástí mé analytické práce. Je to
téma, na které stále myslím.
V roce 1981 nastala v souvislosti s rozmanitými události další změna v mé životní
situaci. Matka mi odkázala část staré venkovské chalupy vzdálené deset mil od města. Když
jsem byla v zahraničí, přilehlá část chalupy byla najednou na prodej a koupil ji můj přítel
malíř. V tutéž dobu se vlastník curyšského bytu rozhodl renovovat celý blok domů. Podřídila
26
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
jsem se tomuto běhu událostí a přestěhovala jsem se z Curychu do starého domu, kde jsem
byla přivítána předením starého kocoura Juckiho. Dům byl přeplněn haraburdím i krásnými
věcmi. Jejich vytříděním a postupnou rekonstrukcí domu podle svých potřeb a vkusu jsem si
vytvořila prostor pro svou třetí pracovnu, ve které pracuji nyní. Přístupnější vchod vede skrze
stodolu. Čekárna v přízemí má velká kachlová kamna, ústí do prostorné pracovny s dlouhou
řadou oken a výhledem na ovocný sad, který se pomalu mění v divokou přírodu. Pracovna má
dřevěné stěny a nízký dřevěný strop. Nábytek a další předměty jsou velmi různorodé, ale
každý kus má svou vlastní historii, díky které se pro mě stal drahocenným. Na okenních
římsách jsou květináče, džbány na vodu a „Viktor“, vnadidlo z Vermontu, který se dívá na
těch pár kolemjdoucích. Ze sazenice avokáda, ze které vyrostl opravdový strom, visí hadí
kůže. Na poličkách jsou knihy smíchané s předměty, které jsem si přivezla z cest. Obrazy
namalované malíři, dětmi i neznámými umělci z domorodých kmenů „hovoří“ velmi barvitým
jazykem. Na červeně potažené pohovce a také na křeslech je mnoho vyšívaných polštářů. Na
malém stole před nimi jsou květiny a mísa s ovocem. Po skončení hodiny analyzand odchází
kuchyní a dostane se na úzkou cestu na protější straně stodoly. Tak je stále udržována alespoň
jedna analytická tradice, kterou mě můj otec v dětství učil, totiž že se musí přísně zachovávat
soukromí analyzanda.
Takovýto starý dům je mnohem více v neustálém dění než je tomu s bytem. Stále se
něco bourá a přestavuje. Často používám Calderův mobil (pohyblivou sochu) jako příměr pro
duši; když se dotknete jedné části, uvede to do pohybu celek a silné kmitání se objeví tam,
kde to člověk očekává nejméně. Totéž platí o domu. Vloni v zimě, když bylo ještě velmi
chladno a všechno bylo zamrzlé, ze špinavé podlahy ve stodole vytryskl pramen a potůček
stékal vodopádem do sklepa: hlavní vodovodní trubka, která vedla do domu, zrezivěla a
praskla. Pocházela z přelomu století, bylo ji nutné celou vyměnit. Byla zapotřebí nejen nová
trubka, ale muselo se udělat i několik změn v její dráze do domu. Všechno to bylo dost
zneklidňující a nákladné. Přivedlo mě to k poznání, že vodovodní trubky nevydrží věčně.
Vyložila jsem si to rovněž symbolicky jako náznak, že totéž platí na psychické úrovni. Nikdo
se nemůže navždy spoléhat na tradice. Po několika generacích je nutné zrevidovat a částečně
obnovit trubky vedoucí ke zdroji života - s nimi psychologické teorie a terapeutické techniky.
Přesto věřím také v kontinuitu uprostřed změn. Tato kontinuita je vyjádřena způsobem, jakým
každý analytik zůstává věrný sám sobě, ačkoli jeho styl se může během let značně změnit.
Život na chalupě je odlišný od života ve městě. Strávila jsem v dětství hodně času u
babičky na vesnici. Znovu prožívám zážitky z dětství, jako třeba proměny ročních období.
Před několika dny začal podzim plný zlaté a modré mlhy. Jablka dozrávají, čas od času nějaké
spadne s žuchnutím do trávy. Tento zvuk mám ráda, uvádí to mou mysl do pohybu: Čím déle
dovedu v analýze čekat na dozrání vhledu, tím méně je zapotřebí interpretace. Zralé jablko
padající ze stromu mi připomíná sen, který se sám vysvětlí, pokud se mu poskytne dostatek
prostoru a pozornosti. V průběhu let jsem pozorovala, jak se proměňuje způsob zapamatování
si snů. V době, kdy jsem pracovala v centru města, analyzandi vzpomínali na sny většinou
vizuálně, zřídka akusticky. Dnes ale popisují také chuťové, čichové a hmatové vjemy. Mám
za to, že je to částečně způsobeno větším důrazem na spojení těla a duše, jak to člověk prožívá
třeba v různých formách tělesné terapie.
Tato znovu získaná kvalita snů pomáhá působit jako protiváha k nárůstu
ikonografických vědomostí a poskytuje duši snícího člověka dodatečnou výživu. Snažím se
zasahovat tak málo, jak jen to lze. To se ale snadněji říká než dělá. Stále příliš inklinuji k
tomu, abych tlačila řeku. Snad jsem jungiánka proto, že nikde jinde bych neměla dostatečný
prostor, abych sledovala její zákruty.
Milý Marvine, končím nyní své vzpomínání. Když se v myšlenkách vracím zpět k
začátkům své profesní dráhy, okamžitě se mi vybavují naše dlouhé hovory, Rymina výborná
černá káva a obložené chlebíčky. Myslím si, že nikdo nemůže dost dobře přežít v této práci
27
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
bez dobrých přátel. Mám to štěstí, že jsem je měla a že je stále mám. Zatímco píšu tyto řádky,
z místní pouti se line oknem dovnitř taneční hudba. Je indiánská letní noc s červeným
úplňkem. Uvědomuji si své vřelé city pro přátele, které mám od dětství. Uzavírám tento dopis
přáním všeho dobrého.
Sonja
(překlad PhDr. Pavla Přijalová)
28
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Veronika Kavenská (1983)
Pracuje jako výzkumník a pedagog na Katedře
psychologie Univerzity Palackého v Olomouci a jako
psycholog na základní škole ve Štěpánově. Výzkumu
tradiční amazonské medicíny a možnosti jejího využití v
psychoterapii se věnovala v rámci své disertační práce. V
bádání nyní pokračuje v rámci dalšího výzkumného
projektu.
foto: archiv autorky
TAKIWASI
Využití šamanských postupů a ayahuasky v léčbě závislostí
Veronika Kavenská
Je devět hodin večer. Venku se už dávno setmělo, cestu z kamenů ozařuje nazlátlý svit
měsíce. Vzduch je stále ještě teplý, oblečení se lepí na vlhkou kůži. Sedím v maloce na rohoži
ze slámy, zrak upřený do siluet stromů kolem. Prostorem se nese intenzivní cvrkot cikád, křik
ptáků, kuňkání žab, tu tam zavytí psa v dáli. Na podlaze maloky sedí ve velkém kruhu patnáct
osob v bílém oděvu. Každý ponořený do svých myšlenek. Dvě z nich mají před sebou
neobvyklé artefakty – dýmku s tabákem, mapacha, svázané větvičky koky, Bibli, kříž, lahvičky
s macerovanými rostlinami, malý modrý plechový kalíšek a konečně láhev s hnědou velmi
hustou tekutinou.
Někdo zhasne světlo a všude se rozlije dokonalá tma. Dívám se do černa a
naslouchám zvukům kolem. Cikády, ptáci. Brzy přichází píseň, která tmu ozáří. Přinese světlo,
barvy, probudí zapomenuté krajiny našich duší, které se objeví na scéně před našimi zraky.
„Pozvi mě do svého těla, tam k tobě promluvím. Pozvi mě do své mysli, tam tě osvítím. Pozvi
mě do svého srdce, tam ti dám teplo. Uslyšíš můj hadí hlas, který se bude rozléhat v tvých
uších. Uvidíš mé světlo, aniž bys ho viděl skrze smysly. A moje teplo tě bude následovat, dál
než je studený chlad. Budu součástí tebe, bezmezná krajina tvé duše ...“5
Do centra Takiwasi jsem poprvé zavítala před šesti lety jako studentka zajímající se o
domorodou medicínu a přechodové rituály jihoamerických kmenů. Pobyla jsem tam měsíc a
půl a zásadně to ovlivnilo můj život a jeho směřování. Podruhé jsem Takiwasi navštívila před
třemi lety, abych tam strávila rok v roli psychologa a mohla výzkumně zmapovat a na vlastní
kůži zakusit, jak velký potenciál pro duševní a duchovní růst amazonská tradiční medicína
nabízí. O některé ze svých zkušeností bych se chtěla podělit prostřednictvím tohoto textu.
5
Ícaro Rosy Giove, volně přeloženo autorkou.
29
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Úvod
Centrum Takiwasi je terapeutická komunita primárně zaměřená na léčbu drogových
závislostí6, nacházející se v Tarapotu, stotisícovém městě ležícím na okraji peruánské
Amazonie. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že ve svém konceptu léčby propojuje dvě základní
východiska – amazonské tradiční léčitelství (známé též jako šamanismus nebo
curanderismus7) a současnou psychoterapii, a to jak ve svém teoretickém východisku, tak i
v praktikách, které jsou zde k léčbě drogově závislých užívány. Jedná se tedy o příklad, jak
lze tyto dvě na první pohled vzdálená a odlišná paradigmata propojit, aniž by došlo k jejich
redukování nebo použití v nesprávném kontextu. Obě paradigmata mají v modelu léčby
rovnocenné a nenahraditelné postavení, vzájemně se doplňují a jsou po celou dobu léčby
velmi úzce provázána.
Centrum Takiwasi založil v roce 1992 francouzský lékař Jacques Mabit. Mabit poprvé
navštívil Peru v roce 1981, kdy pracoval jako ředitel malé nemocnice v Lampě poblíž jezera
Titicaca. Nepříznivé podmínky (omezené finanční prostředky, nedostupnost lékařského
materiálu) ho přiměly zajímat se o zdroje místní, tedy o domorodou medicínu neboli
curanderismus. Tento přístup ho zaujal svojí účinností, dostupností, rozmanitostí, finanční
nenáročností i faktem, že byl velmi dobře kulturně přijímán mezi domorodým obyvatelstvem.
Navíc se přesvědčil, že je tato medicína mimořádně úspěšná i v případech, kde je účinnost
medicíny západní velice omezená (Mabit, 2001a). Začal se tedy amazonské tradiční medicíně
hlouběji věnovat, nejprve prostřednictvím studia a odborného výzkumu a nakonec se rozhodl
plně se v této oblasti vzdělat a stát se „iniciovaným curanderem“. Po dobu šesti let tohoto
vzdělávání putoval s José Campem (Peruáncem z And, původem z rodiny, kde se tradice
curanderos předávala z generace na generaci) údolím řeky Upper-Huallaga a setkal se s více
než sedmdesáti curanderos (Mabit, 1996). Během této doby se aktivně zúčastnil více než tři
sta padesáti ayahuaskových sezení (Mabit, Sieber, 2006). Jako zkušený lékař a curandero pak
v roce 1992 s finanční podporou francouzské vlády a Evropské unie (Mabit, 1992) otevírá
neziskovou organizaci Centrum Takiwasi nejprve koncipovanou jako výzkumný projekt.
Takiwasi - budova pacientů (foto: archiv Takiwasi).
6
Sekundárně se Takiwasi věnuje řadě dalších činností: výzkumu tradiční amazonské medicíny, shromažďování
informací z této oblasti a jejich publikování, primární a sekundární prevenci, organizaci sebezkušenostních
seminářů pro odbornou veřejnost a mládež, pořádání odborných konferencí, ...
7
Termín šamanismus pro označení praktik léčitelů Jižní Ameriky je užíván především lidmi ze západního světa.
I v odborné literatuře bývá šamanismus vymezen převážně jako jev lokalizovaný do severoarktické oblasti
(zejména Sibiře). Místní obyvatelé v tomto kontextu jednoznačně preferují termíny curanderismus
(„curanderismo“) a curandero (namísto šaman).
30
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Současná podoba Takiwasi
Koncept léčby v Takiwasi vychází z přechodových rituálů okolních amazonských
kmenů. Rostliny jsou zde užívány nejen k léčbě fyzických obtíží, ale především jako nástroj
sebepoznání a seberozvoje. Rozdíl mezi přístupem domorodých kmenů a Takiwasi tvoří
především rámec, který celou léčbu zaštiťuje.
Takiwasi je organizováno jako terapeutická komunita8, pacienti zde kromě užívání
rostlin navštěvují individuální a skupinové formy psychoterapie, během které zpracovávají
získané zkušenosti. S psychoterapeutem tedy například rozebírají vyplavení silných pocitů při
„zvracecích“ sezeních spojených s užíváním detoxikačních rostlin (viz níže) nebo se věnují
symbolickému obsahu vizí, které měli během ayahuaskových9 sezení. Jakýkoliv zážitek
pacienta spojený s užíváním rostlin je tedy reflektován a dále zpracováván pod vedením
psychologa. Tradiční amazonské medicíně je zase podobné striktní dodržování pravidel
spojených s užíváním rostlin10, užívání na základě indikace kvalifikovanou osobou11 a
zachování rituálu pod vedením iniciovaného curandera.
Léčba v Takiwasi tedy stojí na třech základních pilířích, které se vzájemně podporují a
doplňují – terapeutické komunitě, psychoterapii a užívání rostlin.
skupinová psychoterapie v Takiwasi (foto: archiv Takiwasi)
Užívání rostlin
Rostliny a jejich užívání jsou jedním ze základních kamenů léčby a doprovázejí
pacienta od nástupu do komunity až po její opuštění. V každé fázi léčby, která trvá celkem
devět až dvanáct měsíců, dominuje používání jiných bylin. Zjednodušeně můžeme říci, že na
počátku je léčba (a tedy i užívaní rostlin) zaměřena zejména na snížení abstinenčního
syndromu a detoxikaci, později se věnuje především psychické rovině pacienta, poslední
třetina se soustředí na duchovní aspekt a měsíc před odchodem je klíčovým tématem nové
začlenění do společnosti mimo komunitu.
V Takiwasi je k léčbě používáno více než padesát druhů rostlin (Harrington, 2008).
Tyto rostliny lze rozdělit do tří základních kategorií:
8
Terapeutická komunita je zde vnímána v podobném významu jako terapeutické komunity v naší zemi.
Velmi silný halucinogen, podrobnější popis viz níže.
10
Mezi kardiální pravidla patří zákaz konzumace vepřového masa, chilli, alkoholu a zákaz jakýchkoliv
sexuálních aktivit, včetně masturbace.
11
O tom, zda vůbec a případně jaké rostliny bude kdy pacient užívat, rozhoduje vždy společně tým psychologů a
curanderos, který sestavuje každému pacientovi na míru jeho osobní plán užívání rostlin.
9
31
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
1) rostliny s purgativním12 účinkem – používané během purgativních sezení sloužící
především k fyzické detoxikaci se sekundárním psychologickým účinkem
2) ayahuasca – používaná během ayahuaskových sezení, jejíž schopnost měnit stav
vědomí je zde využívána především k psychoterapeutickým účelům
3) rostliny užívané na dietě („plantas maestras“) – rostliny s mírným psychoaktivním
účinkem užívané během izolovaných pobytů v džungli zaměřených na hlubokou
psychologickou práci.
rituál vody („ošlehávání“ pacienta divokou odrůdou kopřivy)
(foto: Miroslav Horák)
Jiné rozdělení typu rostlin používaných v Takiwasi nabízejí Cárcamo a Obreque
(2008), kteří uvádějí, že během léčby můžeme rozlišit dvě velké etapy: detoxikaci13 a práci
s osobními a vnitřními problémy.
Ačkoliv se nám může jevit užívání rostlin jakožto součást léčby v terapeutické
komunitě poměrně neobvyklé a můžeme diskutovat o tom, zda v nás tento přístup vzbuzuje
důvěru či nikoliv, samotní pacienti charakterizují užívání rostlin jako „velkou pomoc při
procesu léčení“ (Aedo, 2009, s. 66). Na základě svých zkušeností uvádějí, že rostliny člověka
učí, ukazují, co by se mělo dělat během procesu léčby nebo v budoucnu, pomáhají poznat
sama sebe a znovu se spojit s přírodou a vlastním životem. Curanderos navíc doplňují, že
užívání rostlin rozpoutává a urychluje proces učení a umožňuje dostat se rychle ke kořenům
problémů, což facilituje léčbu. O roli rostlin v modelu léčby Takiwasi jakožto katalyzátoru
psychologické transformace hovoří i Mabit a Sieber (2006). Sieber (2007) spatřuje hlavní
benefity užívání rostlin v léčbě ve třech oblastech:
 vybavování vzpomínek – během všech typů užívání rostlin dochází ke
spontánnímu vyplavování hluboce uložených vzpomínek pozitivního i negativního
charakteru
 reflexe pocitů úzkosti – dochází k uvědomění si těchto pocitů, konfrontaci s nimi a
často i k odhalení jejich původu a vlivu na život pacienta
 spiritualita – užívání rostlin probouzí v pacientech duchovní složku a dále ji rozvíjí
12
Purgativní = čistící; v kontextu léčby v Takiwasi chápáno jako rostliny s vomitivním účinkem (vyvolávající
zvracení).
13
Vyčištění organismu pacienta, stabilizace, snížení abstinenčního syndromu, odpoutání od chemickofarmaceutické medikace aj.
32
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Přítomnost těchto jevů jsem pozorovala i během mé stáže v centru Takiwasi. Na
základě sezení spojených s užíváním rostlin přinášeli pacienti do psychoterapie
znovuobjevené vzpomínky na události, které mnohdy hrály klíčovou roli v souvislosti s jejich
aktuální duševní nepohodou. Často se jednalo o traumatizující události z dětství nebo o
okolnosti užívání drog, které byly pro pacienta nějakým způsobem významné 14. Během
procedur spojených s užíváním rostlin docházelo k vyplavování silných emocí, mnohdy právě
v souvislosti s vybavením zapomenutých vzpomínek nebo na základě vizí během
ayahuaskových sezení. Pacienti měli možnost tyto emoce reflektovat, konfrontovat se s nimi a
následně v psychoterapii pochopit jejich význam pro současný život. Z pozorování byl patrný
i rozvoj duchovní složky. Pacienti často popisovali významné spirituální zážitky15, zabývání
se otázkami víry, smyslu života nebo jejich životního poslání.
Mohou „drogy“ léčit závislost?
Někteří lidé kladou otázku, zda je možné léčit závislost na drogách za pomocí drog16.
Pro diskusi nad touto problematikou je vhodné podívat se nejprve na definici samotného
pojmu droga. Obecně se můžeme setkat minimálně se třemi úrovněmi významu – droga
jakožto jakákoliv látka, droga jako látka mající vliv na fyziologii organismu a droga jako látka
s psychotropním účinkem vyvolávající závislost. Pokud se budeme držet první a druhé
definice, lze skutečně považovat ayahuasku za drogu. Stejně tak ale v tomto pojetí můžeme za
drogu považovat kofein, antidepresiva nebo třeba čokoládu. Jestliže se však na ayahuasku
podíváme optikou definice třetí, nemůžeme ji řadit do kategorie drog. Dle Mabita (in Melho,
2006) nebyly dosud popsány žádné případy tělesné či psychické závislosti na ayahuasce ani
nárůstu tolerance k ní mezi kulturami, které ji tradičně používaly. Mabit (1997, s. 31) v této
souvislosti podtrhuje význam kontextu a způsobu použití látky: „Žádná psychotropní rostlina
sama o sobě nevyvolává závislost. Dokonce může být ta samá látka v různém kontextu
léčivým medikamentem, nebo jedem“. Většina „drog“ dnes vnímaných jako škodlivých byla
po dlouhou dobu užívána jako lék. Mabit (1997) také zdůrazňuje rozdíl mezi svévolným
užíváním psychotropních látek v moderní společnosti a mezi jeho tradičním využitím
k léčebným účelům. Pojem droga a chápání jeho významu může být tedy velice odlišné.
V Takiwasi je ayahuaska v souladu se světonázorem amazonských kultur považována za
posvátnou rostlinu, která může vést k hluboké léčbě prostřednictvím sebepoznání, pokud je
využívána ve správném kontextu oprávněnými lidmi.
Od tohoto pojetí se odvíjí také otázka vhodnosti jejího užití pro léčbu drogové
závislosti. Drogová závislost bývá v Takiwasi dávána do souvislosti s hledáním, spirituální
krizí a absencí hodnot v naší společnosti. Lékařka Rosa Giove (in Mujica, 1997), která patří
mezi klíčové zaměstnance centra, předkládá pohled na závislost jako na špatný způsob
hledání sama sebe. Naše společnost je charakteristická nedostatkem zájmu o duchovní stránku
člověka. Tato stránka není v každodenním životě dostatečně ceněna a neposkytujeme mladým
lidem bezpečné a hodnotné prostředky, jak svoji duchovní stránku zkoumat a rozvíjet. To pak
může vést k tomu, že se jedinec rozhodne hledat cesty, které by mu dovolily překročit hranice
a tabu naší společnosti vlastními prostředky. Jedním z nich může být i experimentování
s drogami.
14
Ať už v pozitivním smyslu, kdy aktuálně vedly k udržování touhy po droze, nebo v negativním, a tedy
souvisejícím např. s pocity viny, studu, výčitkami apod.
15
Např. opakovaně popisovali prožitek symbolické smrti, stavy kosmického vědomí, vize obsahující náboženské
motivy, stavy splynutí s přírodou.
16
V jejich pojetí myšleno ayahuasky.
33
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Mabit (1997) hovoří v souvislosti s drogově závislými o tzv. „kontrainiciaci“, kterou
dává do kontrastu se šamanskou iniciací. Drogově závislý se nevědomě pokouší narušit
bariéry všedního světa a překročit hranice racionální mysli, protože mu nenabízejí uspokojivé
odpovědi na jeho existenciální nespokojenost. Takový člověk se cítí v životě zle, zažívá
trvalou frustraci, selhává v řešení každodenních problémů a nevidí ve svých osobních
možnostech východisko ze své tíživé situace. V tomto nastavení se mu naskytne možnost
experimentovat s drogami, „létat“, přejít na „druhou stranu“, mimo realitu, která je vnímaná
jako nudná a šedivá. Příchuť zakázaného jeho rozhodnutí podpoří, domnívá se, že odpověď na
své otázky nalezne za hranicemi naší společnosti, ve světě, který je zakázaný a tabuizovaný.
Tento krok je navíc posílen dvěmi elementy: vzdorem vůči autoritám, od kterých nedostával
potřebné city (narcistní zranění), a důvěrou ve své ego, ve vlastní sílu, ve „svoji hlavu“
(inflace ega, pýcha). Když prostřednictvím konzumace psychotropní látky naruší hranice
běžného vědomí, zažije nový stav mysli, který je numinózní. Má posvátný charakter, a to jak
v pozitivním tak i v negativním smyslu, takže zažívá simultánně dva výrazné pocity: silný
strach a fascinaci. Tato fascinace ho opájí a vzrušuje, je drogou hypnotizován, umožňuje mu
zažít to, co překonává jeho dosavadní zkušenost. Zároveň však tato zkušenost nese silné
pocity strachu – z jejího potenciálu, z pocitu vlastní bezvýznamnosti, z toho, že se přiblížil
něčemu posvátnému a riskantnímu. Jedná se o „biblický strach“, něco, co ho silně děsí.
Jedinec je tedy ve stavu silné ambivalence. Nedokáže ovládnout svoji silnou touhu znovu
zažít fascinující zkušenost a ke konzumaci drog se vrací. To však zároveň přináší prožitky
úzkosti, hrůzy, paniky. Tak vzniká silný zážitek mystického charakteru, na který není
připravený. Nemá v něm průvodce, narozdíl od šamanismu, kde je dotyčná osoba provázena a
k procesu iniciace dochází po malých krůčcích. Velkým problémem, který nastává, když
dotyčný silně překračuje hranice racionality, společenských konvencí a obvyklých
percepčních limitů a mentálních schémat, je integrace této nové zkušenosti. Chybí patřičná
ochrana, příprava i průvodce, a tak zde není žádná konkrétní možnost, jak zážitek integrovat,
začlenit do psychiky i do každodenního života. Výsledkem je osobnostní desintegrace a po té
také narušení rodinného jádra a fungování ve společnosti. Drogově závislý ztrácí svoji
orientaci, svůj kompas pro cestu životem.
V Takiwasi tedy chápou drogově závislého jako člověka, který je na cestě osobního
hledání, jenom se zmýlil ve způsobu, jakým hledat. Je to někdo, kdo se chce obrátit a
porozumět svým emocích, k čemuž nenachází místo mezi stávajícími společenskými
normami. V Takiwasi se snaží tuto touhu legitimovat a zbavit dotyčného pocitů viny, protože
chtít se kontaktovat s duchovnem je oprávněné a v pořádku - to, co není v pořádku, je forma,
kterou to dělal. Nabízí prostředky, jak tuto potřebu uspokojit zdravým a legálním způsobem s
provázením a prostřednictvím rituálu.
Purgativní sezení
První typ rostlin, se kterým se pacient při nástupu do léčby setká, jsou tzv. purgativní
rostliny. Jedná se o skupinu rostlin, které slouží především k fyzické detoxikaci a revitalizaci
organismu, i když mají výrazný účinek i na psychiku pacientů. Užívání purgativních rostlin je
nutným předpokladem tradičního užívání ayahuasky a dalších psychoaktivních rostlin – tělo
je podle konceptu amazonského šamanismu považováno za hlavní nástroj léčby, a tudíž
vlastnímu užívání psychoaktivních rostlin předchází jako vyčištění a příprava (Mabit, 1987).
Purgativní rostliny bývají v Takiwasi užívány během tzv. purgativních sezení, jež se
konají pravidelně jednou týdně pod vedením curandera a probíhají v souladu s původním
rituálem. Pacienti se sejdou v odpoledních hodinách v maloce17, kde se rozsadí na nízké
stoličky po obvodu, vedle kterých má každý připravený na jedné straně kyblík na zvracení a
17
Maloka je menší chýše kulatého půdorysu.
34
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
na druhé plastový džbán na pití vody. Na začátku purgativního sezení curandero za
doprovodu zpívaných ícaros18 ofouká tabákovým kouřem připravené extrakty z rostlin a ty dá
pacientům postupně vypít. Po té začíná samotná očista. Pacienti si do džbánů nabírají vodu,
musí jí vypít v průměru čtyři litry. Kombinace požité rostliny a vypité vody způsobuje
žaludeční nevolnost, takže se pacient napije vody a po té vyzvrací. Napije, vyzvrací. Celý
proces se stále dokola opakuje. Na celou situaci dohlíží curandero - kontroluje fyzický a
psychický stav účastníků a provází celé sezení zpěvem ícaros. Několikrát během sezení
pacienty okuřuje tabákem. Tento rituál má podle tradice amazonského šamanismu sloužit
k ochraně a zesílení účinků rostlin. Během sezení procházejí pacienti nejen náročnou
fyziologickou činností, ale zejména silnými psychickými stavy. Sezení končí v okamžik, kdy
vypijí patřičné množství vody a necítí se již fyzicky špatně. Curandero sezení rituálně ukončí
a účastníci odcházejí. Poté se osprchují, převléknou a až do večera odpočívají.
purgativní sezení – pacienti očekávající začátek sezení (foto: archiv autorky)
Zvracení bývá často doprovázeno silnými psychickými prožitky. Mnohým pacientům
se během těchto sezení vyplavují traumatické vzpomínky a nepříjemné emoce spojené s
agresivitou, zloba, nenávist, smutek či vina. Prostřednictvím zvracení je mohou na
symbolické rovině zpracovat a vyloučit. Tyto zážitky bývají velice intenzivní, někteří pacienti
popisují stavy katarze. Purgativní sezení také pacientům pomáhají kontaktovat se se sebou a
svým tělem (zejména díky nepříjemným tělesným pocitům, které celý proces doprovázejí),
přinášejí jim pocit vnitřní čistoty (tělesné i psychické), pocit klidu a pohody, jasné mysli a
urovnání myšlenek.
Ayahuasková sezení
Přibližně po měsíci se v léčbě začíná pacient účastnit také ayahuaskových sezení.
Ayahuasca je silně halucinogenní nápoj, který vzniká společným vařením dvou rostlin – liány
ayahuasky (Banisteriopsis caapi - zdroj IMAO) a keře chacruny (Psychotria viridis - zdroj
DMT). Tento nápoj je součástí amazonské kultury již více než osm tisíc let a užívá ji nejméně
sedmdesát dva domorodých kmenů amazonské oblasti (Luna, 2002). V různých kmenech má
18
Ícaros - „léčebné“ písně curadenros používané při rituálech souvisejících s užíváním rostlin.
35
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
různé označení, např. yagé (nebo yajé), caapi, kahpi, biaxii, cofa, mariri, vegetal, mihi, dapa,
pinde, natéma, kahi aj.
Pojem ayahuasca pochází z kečuánštiny a můžeme jej přeložit jako „liána mrtvých“
nebo též „lano mrtvých“, „liána duše“, „lano duše“, „réva duše“, „víno duše“ (Furst, 1996,
Schultes, Hofmann, 1996). V amazonské kultuře bývá ayahuasca reprezentována symbolem
velkého hada (boa) nebo anakondy, což má symbolicky vyjadřovat spojení mezi tímto světem
a světem jiným (Ballón, 1999)19. V minulosti hrála ayahuasca důležitou roli v životě kmene.
Přírodní kmeny v peruánské a brazilské Amazonii ji používaly k mnoha účelům – jako
prostředek k prevenci, diagnostice a léčbě nemocí, k odvrácení hrozícího nebezpečí, k získání
božího vedení, ke komunikaci s bohy a se spirituálním světem, k dosažení transových stavů,
ke vzdělávání budoucích šamanů, k vyvolání snů a k vidění budoucnosti, k věštění a telepatii,
k prevenci nevraživosti, která by ubližovala členům komunity, k identifikaci zločince nebo
původce zodpovědného za nemoc, ke zlepšení techniky lovu a v neposlední řadě také
k pochopení základu domorodého společenského systému včetně jeho náboženských
východisek (Schultes, Hofmann, 1996, Luna, 2002, Dobkin de Rios, Rumrrill, 2008).
V současné době je ayahuaska užívána zejména k léčbě nebo jako součást náboženských
ceremonií některých brazilských církví. Její užívání je v Peru zcela legální, ayahuaskový
rituál se dokonce před několika lety stal oficiální součástí národního kulturního dědictví, a
tudíž je alespoň prozatím zaručena jeho ochrana zákonem.
Sezení s ayahuaskou se v Takiwasi konají jednou týdně, v průměru tedy každý pacient
absolvuje za dobu své léčby přibližně pětadvacet sezení. Ayahuaskového sezení se společně
s pacienty účastní i psychoterapeuti, případně další zaměstnanci centra, což vede ke zlepšení
vztahu mezi pacienty a psychoterapeuty a ke zvýšení respektu ze strany pacientů - respekt je
založen zejména na společně prožitém zážitku a umožňuje pacientům otevřenější sdílení své
zkušenosti s psychoterapeutem. Napomáhá tomu fakt, že pacienti mají možnost poznat
psychoterapeuta z „lidské“ stránky.
Ayahuasková sezení začínají vždy v devět hodin večer a končí kolem čtvrté hodiny
ráno. Sezení se kompletně odehrává v kontextu rituálu a jeho průběh a struktura jsou
inspirovány tradičním užíváním ayahuasky mezi domorodými kmeny Amazonie. Oproti
tradičnímu užití zde ale nacházíme i specifické odlišnosti: sezení je mnohem delší, než je
obvyklé, je mnohem intenzivnější, užívá prvky katolicismu a je zaměřené především na léčbu
pacienta (než na návštěvy „jiných světů“).
Samotnému sezení předchází „očistná koupel“, kdy se pacienti ve sprše polévají
studenou vodou, ve které se celý den luhovaly rostliny, které mají mít očistný účinek. Poté se
obléknou do bílého oděvu a usadí v maloce. Když jsou všichni účastníci nachystáni, provedou
curanderové20 ochranné rituály a začnou zúčastněným postupně podávat ayahuasku. Každému
nalijí do malého plechového hrníčku asi jeden decilitr husté hořké tekutiny nesmírně
nepříjemné chuti21. Když ji všichni účastníci vypijí, usadí se na místo, zhasne se světlo a
sezení může začít.
Curandero začne potřásat přírodními chrastidly a zpívat rituální písně ícaros, které
kromě toho, že napomáhají vyvolat změněný stav vědomí, mají zásadní funkci při provádění
pacienta v „jiném“ nebo „vnitřním“ světě (Mabit, Sieber, 2006). Andritzky (1989, s. 80)
uvádí, že „písně utvářejí podobu vizí a aktivizují už dříve existující kulturně specifické vzory
motivů.“ Asi po dvaceti minutách se dostavuje efekt vlastní ayahuasce. Často bývá
doprovázen typickým zvukem podobným bzučení vzdáleného letadla nebo elektřiny vysokého
napětí (Fericgla, 1997). Kromě fyzických příznaků jako jsou závrať, lehký třes, pocity chladu
19
Tato symbolika koresponduje i s mými poznatky. Pacienti i další osoby, které ayahuasku v tradičním kontextu
užívaly, v rozhovoru opakovaně uváděly zážitek „spolknutí hadem“.
20
Sezení obvykle vedou dva až tři curanderové.
21
Při vzpomínce na ni se mi ještě nyní stahuje hrdlo a dělá nevolno.
36
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
nebo naopak tepla, pocity slabosti nebo zvracení se dostavují silné psychické prožitky.
Většina pacientů popisuje vize, výrazné obrazy referující o jejich vnitřním světe. Tyto vize by
se daly charakterizovat jako animované filmy, ve kterých se v symbolické podobě zobrazuje
člověk jako celek - jeho vědomí i nevědomí, jeho přítomnost, minulost i budoucnost, jeho
fyzická, psychická, sociální i spirituální složka. A to vše najednou, v jednom komplexním
výjevu, kde spolu jednotlivé části interagují a pacient je vědomým pozorovatelem toho všeho.
Vize však nejsou pro úspěch léčby klíčové. Někteří pacienti během sezení vize neměli,
ale popisovali vybavení zapomenutých vzpomínek, náhledy, pocity uvědomění, vyplavování
emocí nebo silné fyzické prožitky.
ayahuaskové sezení v Takiwasi - příprava (foto: archiv autorky)
Materiál z ayahuaskových sezení by se dal přirovnat ke snu, s tím rozdílem, že je
mnohem intenzivnější co do jasnosti vjemu a síly emočního doprovodu22 a že jsou pacienti při
plném vědomí a na veškeré události si pamatují. Během sezení se mnohdy ve vizích objevuje
i materiál známý z předchozích snů, který je zde dále rozpracováván.
Následně pacienti zpracovávají zážitky z ayahuaskových sezení během tzv.
postayahauskových sezení23, a zejména pak během individuální psychoterapie. Zde hovoří o
jejich významu, o souvislosti s jejich aktuálním životem a potížemi, také o možnostech, jak
integrovat to, co se naučili, do každodenního života.
Psychoterapeutický potenciál ayahuasky
Během ayahuaskových sezení dochází k mimořádným psychickým zážitkům, které
napomáhají léčbě pacienta. Z jungiánské perspektivy můžeme říci, že produkované vize
souvisejí s osobním i kolektivním nevědomí pacienta a zobrazují se zde aspekty stínu (Ojeda,
2002). Na základě zkušeností curanderos a psychoterapeutů se lze domnívat, že tomuto jevu
napomáhá i dočasná redukce funkcí obranných mechanismů a snížení zábran, což umožňuje
22
Pacienti během sezení mnohdy pláčou, křičí, naříkají, propadají silnému strachu nebo úzkosti, vyjadřují hněv,
zažívají siné pocity lásky k sobě, vděčnosti, důvěry atd.
23
Skupinová sezení konající se druhý den po ayahuaskových sezení. Pacienti zde kreslí své vize, vyplňují
formulář mapující jejich zážitky a vyprávěním sdílí svoje zkušenosti s ostatními pacienty.
37
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
kontaktovat se s nevědomými nebo jinak potlačenými obsahy. Giove (in Mujica, 1997, s. 49)
přirovnává ayahuasková sezení ke „zrychlené psychoanalýze“.
ayahuasková sezení – kresby pacientů
Během efektu ayahuasky hrají klíčovou roli vzpomínky. Pacient znovu prožije sérii
událostí z různých životních etap, které byly z jeho paměti prakticky vymazány, a má
možnost je opětovně zpracovat bez cenzury. Čelí tváří v tvář svým traumatům a nepříjemným
zážitkům a může tak dojít ke katarznímu vyjádření emocí (Mabit, 2002) a následné integraci
zážitku.
Pocit katarze a osvobození bývá často doprovázen fyzickými projevy, nejčastěji
zvracením nebo průjmem. Afektivně-emoční obsahy, které byly dříve skryté v hlubokých
vrstvách nevědomí, se nyní mohou uvolnit. Pacient zažívá pocit osvobození, usmíření a
následné integrace vynořeného materiálu. Vyjádření emocí prostřednictvím pláče nebo
smíchu pacienta „odblokuje“, pomůže mu prožít to, co dočasně potlačil a pochopit, jaký vliv
měla tyto obsahy na jeho dosavadní život a rozvoj jeho problémů (Giove, 2002).
Velká část obsahu vizí pacientů se přímo týká drogové závislosti. Tu pacienti během
sezení prožívají často jako stav posedlosti ďáblem. Droga je vnímána jako ďábelská entita
s vlastní vůlí, která se živí jejich životní energií. Postupně se zmocnila života pacienta,
změnila jeho hodnotový systém, nutila ho lhát a dělat mnoho věcí, za které se styděl. Drogaďábel tak reprezentuje všechny potlačované charakteristiky pacienta. Pacient je zde v roli
oběti a často během sezení prosí curandery nebo psychoterapeuty o pomoc v boji s tímto
„démonem“. Během léčby se pak tyto vize postupně přeměňují. Pacient získává odvahu a
nakonec je schopný sám „démona“ porazit a integrovat svou stinnou stránku. Ve vizích a ve
snech pacientů se také často objevují vzpomínky na konkrétní situace užívání drog, na
spoluuživatele, na efekt, který droga vyvolávala, na pocity viny, na škodu, kterou pacient
působil sobě a svým blízkým (Giove, 2002). Uvědomují si negativní dopad užívání drog na
svůj fyzický stav, více si váží svého těla, objevuje se nový pocit fyzické „čistoty“ a zdraví
(Aedo, 2009). Je pozorováno, že se pacienti během sezení často svého těla láskyplně dotýkají,
jako by se s ním znovu seznamovali a navazovali s ním nový vztah (Ojeda, 2002).
Pacient si také prostřednictvím vizí může uvědomit některé souvislosti, které mu
dříve unikaly, nebo získat jiný pohled na svoji situaci. Toto „učení se“ prostřednictvím
38
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
ayahuaskových vizí považují pacienti v procesu své léčby za fundamentální (Aedo, 2009).
Aedo (ibid.) uvádí, že sezení s ayahuaskou poskytují pacientům informace o sobě samých,
pomáhají uvědomit si své problémy, objevit, co je jejich podstatou a podívat se na ně z jiné
perspektivy. Všechny tyto obsahy jsou osobní povahy, a tudíž každému pochopitelné.
K pochopení dochází díky tomu, že pacienti mají možnost vidět, co se nachází v jejich nitru.
Taková zkušenost je odlišná od konfrontace prostřednictvím jiné osoby (např.
psychoterapeuta). Zážitek „vidět namísto věřit“ eliminuje pochybnosti a pacienti tak nabývají
jistoty, že se jedná o obsahy, které jsou jejich vlastní součástí. Pacient může vést vnitřní
dialog se sebou samým (Ballón, 1999).
Významnou psychickou zkušeností spojenou s užíváním ayahuasky je tzv. iniciační
(symbolická) smrt. Ta má během ayahuaskového sezení tři podoby – pocit smrti, pocit
zbláznění se nebo zážitek pozření hadem (Mabit, 2007). Konfrontace se smrtí nutí pacienty
k přehodnocení života, jeho významu a životních hodnot. Pacienti si cenní své existence a
jejich život jim připadá smysluplnější. Po této zkušenosti si také mnohem zřetelněji
uvědomují, jak blízko riziku smrti se nacházeli v době, kdy užívali drogy, a že smrt není jejich
preferencí, ačkoliv o svém přání žít v minulosti pochybovali (Mabit, Sieber, 2006). Giove
(2002) uvádí, že pacienti, kteří zažili zkušenost symbolické smrti, vykazovali velké pozitivní
změny ve svých vztazích ke druhým, k sobě a životu vůbec. Zkušenost zážitku symbolické
smrti prožitá v chráněném a bezpečném rámci, kdy nedošlo k žádnému ohrožení životních
funkcí, umožňuje změnit způsob nahlížení na svět (Denys, 2005).
Psychoterapeutický potenciál ayahuasky spočívá také v možnosti propojit člověka se
spiritualitou. Giove (in Mujica, 1997, s. 52) uvádí, že „účelem vyvolávání těchto stavů je
otevřít mysl, otevřít brány a vidět věci, které jsou dál, které dosud nebyly prozkoumány. Je to
přístup, kterým si můžeme uvědomit, že to, co vnímáme prostřednictvím smyslů, není
všechno a zároveň, že se tyto smysly mohou rozšířit. Když tyto smysly rozšíříme, můžeme
vidět věci z jiného úhlu pohledu.“ Giove (2002) uvádí, že se během léčby se spirituálními
zážitky setkají všichni pacienti bez ohledu na jejich předchozí víru, vzdělání nebo původ.
Navázání kontaktu s touto rovinou relativizuje důležitost, která je přikládána všedním věcem,
včetně drog, umožňuje vnímat svět ze širší perspektivy, stanovit si vyšší a dlouhodobější cíle
a cenit si léčivé hodnoty spirituality. Účastníci studie Aedo (2009, s. 80), pacienti centra
Takiwasi, také referovali o zkušenosti „spojení se s něčím transcendentálním, něčím
pozitivním, co mohou cítit a co je přítomno v jejich každodenním životě, co jim pomáhá být
lepšími lidmi, cítit se přijímanými a mnohem více si vychutnávat malé běžné věci“. Součástí
spojení s duchovní rovinou člověka je i navázání intenzivního vztahu s přírodou.
Diety
Posledním typem aktivity spojené s užíváním rostlin, které se pacienti začínají účastnit
přibližně po dvou měsících léčby, jsou takzvané diety. Absolvují je každé dva měsíce, během
léčby tedy podstoupí tři až čtyři takovéto procedury.
Velmi zjednodušeně můžeme diety charakterizovat jako osmidenní pobyty v izolaci
v džungli spojené s minimalizací všech podnětů. Pacient pobývá sám v polootevřeném
přístřešku v pralese, kde ho jednou denně navštíví curandero, aby mu přinesl jednoduchou
potravu24 a rostlinu, která mu byla po dobu diety předepsána k užívání. Rostliny užívané na
dietě patří do skupiny označovaných jako „plantas maestras“ („rostliny učitelky“), což
vychází z konotace tradiční amazonské medicíny a odkazuje na jejich schopnost vyvolat vize,
vést člověka k uvědomění a vhledům, facilitovat snovou činnost (Graňa, 2009). Některé
z těchto rostlin mají mírný psychoakivní účinek, jiné nikoliv. Po zbytek dne zůstává pacient o
samotě a přemýšlí nad svým životem a dosavadní léčbou.
24
Misku nesolené rýže rozvařené ve vodě.
39
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Podle názoru curanderos se jedná o nejvýznamnější léčebnou praktiku tradiční
medicíny vůbec - dochází během ní k uvědoměním, která jsou mnohem více strukturovaná,
než při jakýchkoliv jiných šamanských praktikách, a která mění psychickou strukturu
individua (Aedo, 2009). Zkušenosti z praxe curanderů ukazují, že rostliny užívané při dietě
pracují ve srovnání s ayahuaskou sice pomaleji a mírněji, zato však dlouhodoběji (po dobu
několika dnů) a zkušenosti s nimi jsou tedy hluboké a dobře asimilované (ibid.) Dominantní je
v tomto období aktivita psychická. Dochází k nárůstu citlivosti k velmi intenzivní snové
činnosti, vybavování nezpracovaných situací z minulosti, k hluboké introspekci, k setkání s
„vnitřním učitelem“ (Giove, 2002). Rostliny užívané na dietě také pomáhají plánovat
budoucnost a porozumět svým problémům, mimo jiné díky tomu, že dochází k zintenzivnění
myšlení a emocí (Aedo, 2009).
tambo – přístřešek, ve kterém pobývají pacienti na dietě (foto: archiv Takiwasi)
Během pobytu na dietě pacienta třikrát navštíví na krátkou dobu psychoterapeut, aby
zkontroloval jeho psychický stav a případně mu poskytl podporu. Pacient s nim může v
krátkosti sdílet své zkušenosti. K jejich hlubšímu psychologickému zpracování pak dochází
v období následujícím po ukončení diety. Následná psychoterapeutická práce se získaným
materiálem je nutnou součástí diety. Obsahy, kterých se pacient během diety dotýká, zahrnují
důležité životní události a aspekty, obvykle velmi intimní a silné, často související s bloky a
traumaty. Proto je třeba tyto obsahy za pomocí psychoterapeutické práce zanalyzovat, objasnit
a aplikovat do každodenního života (Giove, 2002).
Příkladem rostliny podávané pacientům během diety je tzv. „ushpawasha sanango“
(Rauwolfia sp.), mezi jejíž účinky patří „schopnost vytvářet živé vzpomínky na emočně
důležité okamžiky, což nám umožňuje vstřebat traumatické události z minulosti. Tyto obrazy
se objevují jako vhledy nebo jako aktivní imaginace, ačkoliv zaznamenáváme také zvýšení
snové aktivity, vizí, vynoření se emocí, které pacienti už dlouho nezažívali, intenzivní
vnímání přírody a probuzení emocionality“ (Giove, 1997, s.13).
Na období diety navazují dva týdny tzv. postdiety. Po tuto dobu musí pacient
dodržovat řadu „postdietních“ opatření vycházející z tradiční amazonské medicíny.
Dodržením těchto pravidel lze nejen prohloubit proces započatý během diety, ale zejména
eliminovat vznik psychických a somatických obtíží (Horák, 2010). V období postdiety
40
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
dochází k plynulému doznívání účinků rostlin užívaných během diety. Objevují se výrazné
sny, silné emoční zážitky, pacient je citlivý a zranitelný.
Po necelém roce pacient léčbu opouští. Mnozí z nich sami sebe popisují jako nové lidi,
kteří už nejsou tím, kým bývali. Léčba v Takiwasi se jeví jako účinná25 a zkušenosti, částečně
podložené mým výzkumem (Kavenská, 2012), ukazují, že během ní dochází k hlubokým
osobnostním změnám a k markantní proměně vztahu k sobě samému. Samozřejmě je třeba
mít také na paměti limity spojené s tímto přístupem a zejména velmi důkladně propracované a
striktně dodržované podmínky26, které celý proces léčby rámují. Na každý pád se jedná o
velmi zajímavý a inspirativní přístup, který umožňuje propojit staré vědění a moderní
poznatky a zachovat tak tisícileté učení, které nás může přivést k pokladu ceněnému ve všech
dobách a kulturách – k naší duši.
Citované literární prameny:
Aedo, F. N. C. (2009). Contribución de los estados modificados de conciencia facilitados por
la experiencia con Ayahuasca en la rehabilitación de drogdependientes de la
comunidad terapéutica Takiwasi [Contribution of the altered stades of consciousness
facilitated by the experience with Ayahuasca in the drugdependents rehabilitation in
the therapeutic community Takiwasi]. Unpublished master´s thesis. Universidad de
Chile, Santiago, Chile.
Andritzky, W. (1989). Sociopsychotherapeutic Functions of Ayahuasca Healing in Amazonia.
Journal of Psychoactive Drugs, 21 (1), 77-89.
Ballón, G. G. (1999). Efectos del ayahuasca en el tratamiento de toxicomanias [Effects of
ayahuasca in the drug addiction treatment]. Unpublished thesis. Universidad Ricardo
Palma, Lima, Peru.
Cárcamo, S. V., Obreque, G. M. (2008). Aproximaciónes antropológicas al modelo
terapéutico del centro Takiwasi [Anthropological aproximation to the therapeutic
model of Takiwasi center] (College Report). Unpublished master´s thesis. Catolic
university of Temuco, Chile.
Denys, A. (2005). Alliance des médicines occidentales et traditionnelles dans le traitement
des addictions [Alliance of medicines occidental and traditional to the treatment of
addictions]. Unpublished master´s thesis. Université Henri Poincaré, Nancy.
Dobkin de Rios, M., Rumrrill, R. (2008). A hallucinogen tea, laced with controversy. London:
Praeger Publishers.
Fericgla, J. M. (1997). Al trasluz de la ayahuasca [To flash of ayahuasca]. Barcelona: Los
Libros de la Liebre de Marzo, S. L.
Furst, P. T. (1996). Halucinogeny a kultura. Praha: DharmaGaia a Maťa.
Giove, R. (1997). Descubriendo la cuadratura del církulo:El íkaro de la „A“ [Dicovery of
squaring the circle: Ícaro of „A“]. Revista Takiwasi, 5, 7-19.
Giove, R. (2002). La liana de los muertos al rescante de la vida [Vine of dead like
redemption of the life]. Tarapoto: Takiwasi.
Harrington, N. (2008). The psychology of plants. An ethnography of pacient-provier
relationship at the Takiwasi center for rehabilitation. Unpublished master´s thesis.
Hampshire college, USA.
25
Jedná se však jen o metodologicky nekvalitní studie a statistiky Takiwasi.
Např. lokalizace v peruánské Amazonii, kde je tento přístup stále živý, zakotvení v tradičním propracovaném
přístupu, iniciovaní curanderos, striktní dodržování pravidel spojených s užíváním rostlin, rámec terapeutické
komunity, dlouhodobý proces trvající téměř rok, zkušení psychoterapeuti, integrace zkušeností za pomocí
systematické psychoterapie, motivovaní pacienti, legální užívání aj.
26
41
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Horák, M. (2010). Případ Takiwasi. Unpublished doctoral dissertation. Univerzita Karlova,
Praha.
Kavenská, V. (2012). Léčba v centru Takiwasi a její vliv na proces formování vztahu k sobě.
Unpublished doctoral dissertation. Universita Palackého, Olomouc.
Luna, L. E. (2002). Vegetalismo. Šamanismus mezi mestickým obyvatelstvem peruánské
Amazonie. Praha: DharmaGaia.
Mabit, J. (1987, October). El cuerpo como instrumento de la iniciación chamánica [The body
like the instrument of shamanic initiation]. In II Congreso Internacional de Medicina
Tradicional, Lima, Peru
Mabit, J. (1992). De los usos y abusos de sustancias psicotrópicas y los estados modificados
de conciencia [About the use and abuse of psychotropic subsances and altered states
of consciousness]. TAKIWASI, 1, 13-23.
Mabit, J. (1997). El saber médico tradicional y la drogadicción [The knowledge of traditional
medicine and the drug addiction]. Medicinas alternativas, 6, 30-41.
Mabit, J. (2001, September). Uso ritualizado de plantas psicoactivas de la Amazonia en el
tratamiento de toxicómanos: 7 aňos de experiencias en el Centro Takiwasi [Ritualized
use amazonian psychoactive plants in the treatment of addictions: 7 years of
experience at Takiwasi center]. In Addictions 2000+1, Challenges and Opportunities
for a new Millenium. International Scientific Conference of ISAM, Izrael.
Mabit, J. (2007). Ayahuasca in the treatment of addictions. In Winkelman. M. J., Roberts, T.
B. (Eds.). Psychedelic medicine. New evidence for hallucinogenic substances as
treatments. Volume 2. Westport: Praeger Publishers.
Mabit, J. (2002). Blending traditions: Using indigenous medicinal knowledge to treat drug
addiction. MAPS, 12 (2), 25-32.
Mabit, J., Sieber, C. (2006). The evolution of pilot program utilizing ayahuasca in the
treatment of drug addiction. Shaman´s Drum Journal, 73, 23-31.
Mabit, M. (1996). Takiwasi: Ayahuasca and Shamanism in Addiction Therapy. MAPS, 6 (3),
24-34.
Melho, J. A. (2006). Estudio de los efectos somáticos y psíquicos producidos por la ingesta
del berbaje del ayahuasca, realizado en la región Loreto en el período 2004-2006
[The study of the somatic and psychical effect produced by consumtion use of
ayahuasca beverage, ritualized in the Loreto region in the period 2006-2006].
Unpublished doctoral dissertation. Universidad de San Martín de Porres, Lima, Peru.
Mujica, S. B. (1997). El centro Takiwasi y el uso terapéutico de plantas psicoactivas [The
Takiwasi center and the therapeutic use of psychoactive plans]. Unpublished master´s
thesis, Universidad de Lima, Lima, Peru.
Ojeda, W. J. (2002). La psicoterapia en el límite de la realidad [The psychotherapy in the
limits
of
the
reality].
Retrieved
March
3,
2011,
from
http://www.takiwasi.com/docs/arti_esp/psicoterapia_limite_realidad.pdf
Schultes, R. E., Hofmann, A. (1996). Rostliny bohů. Jejich posvátná, léčebná a halucinogenní
moc. Praha: Maťa.
Sieber, C. L. (2007). Enseňanzas y mareaciónes: Exploring intercultural health throught
experience and interaction with healers and plantas teachers in San Martin, Peru.
Unpublished master´s thesis. University of Victoria, Canada.
42
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Václava Křesadlová (1977)
Třetím rokem absolvuje výcvik ČSAP.
Pracuje jako terapeutka v komunitě pro
drogově závislé, dále jako umělecká
pedagožka na taneční konzervatoři
Duncan Centre. Na Katedře autorské
tvorby a pedagogiky DAMU je
dlouholetou asistentkou prof. Ivana
Vyskočila pro dialogické jednání.
foto: archiv autorky
DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ
Václava Křesadlová
„…není života ve společenství, v němž bychom byli
zbaveni sebe sama a nutnosti zaujímat stanovisko, a
není vnitřního života, který by nebyl jakýmsi prvním
pokusem navázat vztah s druhými.“
Mertleau – Ponty
Úvod
Fakt, že existuje dialogické jednání, které je hlavní disciplínou při studiu autorského
herectví, není pro mnohé žádnou novinkou. Prof. Ivan Vyskočil (herec, psycholog, spisovatel)
jej vytvořil z potřeby nabídnout hercům cestu k sebepoznání a tím prohloubit jejich
uměleckou tvorbu. Protože materiálem hereckého umění je sám herec, tak i hlavní důraz při
rozvíjení hereckého mistrovství je zaměřen jak na tělesné tak i na duševní schopnosti člověka.
Když Druhá divadelní reforma (období po druhé světové válce až šedesátá léta) do
divadelního světa přinesla hlubší zájem o osobnost herce jako takovou, psychologii a otevřené
experimenty, i v psychologii a psychoterapii se v té době začal objevovat zájem o dramatický
projev, o možnosti, které přináší jevištní situace, hra apod. V tomto klimatu vzniklo a stále
z něj čerpá právě dialogické jednání, i když svoji podobu získalo až v osmdesátých letech
minulého století. Dialogické jednání je koncipováno jako otevřený herecký experiment a
aktivní účast na něm přináší účastníkům specifický druh kondice. Přestože je jeho hlavní
těžiště stále v herecké pedagogice, v současné době je již otevřené pro veřejnost a čerpají
z něj inspiraci lidé různých profesí. Jako vedlejší zisk27 je získávání kondice pro kontakt se
sebou i s druhými a schopnost uvědomování si svého projevu na více úrovních.
27
Mluvím o vedlejším zisku, protože jako každá hra má i dialogické jednání smysl samo o sobě a efekt na
psychofyzické rovině u účastníka je spíše „přidaná hodnota“.
43
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Tomuto způsobu experimentace se věnuji sedmnáct let a čtrnáct let asistuji ostatním.
Od začátku mého působení v terapii, asi před jedenácti lety, zjišťuji, jak velkou službu mi
zkušenost s dialogickým jedním prokazuje v každodenní praxi. Ukazuje mi cestu k vlastnímu
vyladění, získala jsem zkušenost s odhalováním a následováním vnitřních impulsů,
intenzivnější vnímání přítomné chvíle a nové možnosti v interakci s klientem. Samotné
dialogické jednání nepoužívám často v terapii jako metodu vedení klientů, ale doporučila
bych jej terapeutům jako otevřený prostor pro sebeuvědomění v otázkách vlastního výrazu,
intenzity projevu, přirozených tendencí k určitému způsobu reagování apod. Nese s sebou
možnost zjišťovat, co to znamená vědomě být svým vlastním výrazem.
Když jsem dostala možnost uveřejnit část své disertační práce v tomto časopise, velmi
mě to potěšilo, protože spojení mezi snahou prof. Vyskočila a ČSAP je již dávno navázáno. Je
tomu tak díky přátelství a spolupráci pana profesora s PhDr. Hugem Širokým, CSc. Společně
se zabývali otázkami provázání herectví s psychologií a otevřeným psychologickým
experimentem. Dialogické jednání je také možno chápat jako odpověď na tuto (bohužel příliš
brzy ukončenou) spolupráci.
Jak sama postupně procházím výcvikem, pociťuji, že má zkušenost s dialogickým
jednáním příjemně koresponduje také se zkušeností, kterou ve výcviku postupně získávám.
Dialogická jednání
Hlavní disciplínou na katedře Autorské tvorby a pedagogiky je dialogické jednání
neboli jednání s vnitřním partnerem (jednání vnitřních partnerů). Bylo již mnohokrát popsáno,
co je dialogické jednání, pokusím se to v krátkosti shrnout.
Dialogické jednání koncipoval prof. Ivan Vyskočil jako způsob otevřeného
experimentu. Tato koncepce vzešla po jeho dlouholeté autorské činnosti v oblasti divadelní,
pedagogické a literární. Vychází ze zkušenosti zkoumání autorských jevištních tvarů
„Textapeal“, „Nehraje se“, „Nedivadlo“ v propojení s pedagogickou praxí (LŠU pro pracující
v Josefské ulici). Filosofickou inspiraci je možné vystopovat ve fenomenologii, dialogickém
personalismu; psychologickou především u Jeana Piageta, Carla Gustava Junga, Erica Berna;
pedagogickou v herectví Stanislavského, experimentech Brechta a dalších. Je to disciplína
umožňující dramatické experimenty, které je možné připodobnit také k filosofickému „noření
se do chaosu“28 pro odpovědi na otázky vlastní existence, či „pouhý“ způsob vnitřní hry.
Hlavní otázka se týká celosti a vlastní komplementarity na bázi vnitřního rozhovoru.
Situace všedního života, na které se odkazuje dialogické jednání, jsou momenty
obecně známé chvíle samomluvy nebo samo-hry. Tím jsou myšleny ty situace, kdy se člověk
přistihne, že sám se sebou nahlas mluví a také si odpovídá. Někdy v tomto rozdvojení i jedná,
krátí si hrou dlouhou chvíli nebo se potřebuje vyvést ze strachu, či z omylu. Aktér
dialogického jednání se u sebe pokouší tento spontánní moment vyprovokovat za účasti
druhých, kteří celou situaci svou přítomností verifikují. V jednání se sebou samým nezáleží
pouze na otázce a odpovědi, ale především na tělové proměně, kdy aktér z jedné své postavy
přechází do druhé. Zatímco v myšlení tento rozhovor probíhá bez tělové proměny,
v dialogickém jednání je tato proměna potřebná pro přehlednost situace a stavbu zkoušení (je
také sledována všemi účastníky). Jako bychom se navraceli do období kolem třetího roku
života, kdy naše myšlení bylo převážně tělesné a otevřené ostatním v celém svém průběhu. Je
to návrat a zároveň není, protože naše životní zkušenosti nesou podstatně jiná témata, i
fyzické dispozice jsou jiné, než bývaly v dětství.
Dialogické jednání probíhá ve volném prostoru. Na jedné straně sedí účastníci v řadě
na židlích a sledují experiment. Z této řady vždy jeden vystoupí, aby sám zkoušel. Toto
uskupení připomíná rozdělení divadelního prostoru na jeviště a hlediště. Účastník
28
viz kapitola Nedivadlo - ozřejmění protikladem
44
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
dialogického jednání sedíc na židli je divákem/svědkem, v určitý moment vstane, jde do
volného prostoru a stává se aktérem. Jeho zkoušení trvá většinou tak dvě až pět minut. Aktér,
který vstupuje do prostoru, nemá žádný úkol ani předem danou situaci či téma. Svým
vlastním jednáním naplňuje volný prostor a určený čas. Téma experimentu se během zkoušení
samo vytváří skrze pobyt 29 v prostoru, vynoří se z aktivity aktéra. Všichni jsou předem
upozorněni na to, že se vše odehrává v přítomném čase, zcela bez ambic po dokonalosti, ale
s očekáváním momentu nefalšované radosti z přítomné chvíle. Pokusem se aktér snaží
navázat, vyjevit a rozvinout se sebou nějaký vztah. Soustředěním na komplementaritu
jednotlivých částí a pociťovanou pravdivost situace se pokouší zachytit před zraky druhých
vlastní citové a myšlenkové pochody tak, aby mohly být vnímány jím i ostatními účastníky.
Usiluje vlastním plným zapojením (hlasu, těla, popřípadě slova) o čitelnost dění pro sebe i pro
druhé.
Celé situaci je kromě zkoušejících účastníků přítomný ještě takzvaný asistent, který
sám nezkouší, jen se dívá. Má za úkol shrnout to, co společně s diváky/svědky viděl, zařadit
to do kontextu hry a jiných možných oblastí. Asistent připomíná, že každý pokus je přijat jako
osobní praktická odpověď na otázku: „Co je to dialogické jednání?“ a snaží se pojmenovat,
jak rozumí právě tomuto případu odpovědi. Asistent pohlíží a upozorňuje na zvlášť „trefené“
a zajímavé momenty, rozebírá každý experiment jako pokus o výstup, pokus o vědomé
propojení se se sebou samým, pokus o náhled do toho, co probíhá v nevědomé oblasti vlastní
psychiky. Mluví například o plnosti zapojení hlasu a pohybu, o jednotlivých postojích postav,
které se ve zkoušení objevily apod.
Dialogické jednání probíhá vždy stejně, má stejný úkol ve stejné situaci. Proměnné je
pouze pojetí jednoho každého experimentátora. Dialogické jednání může být, a také bývá,
vnímáno jako paradivadelní aktivita, studijní předmět, prostředek k udržování herecké
kondice, prostředek pro sebeuvědomování, autoterapie a mnoho dalšího. Ve skutečnosti je
vším a zároveň ničím současně. Je to zkrátka disciplína, ve které je velké množství
proměnných ze strany individuality aktérů, diváků, asistentů. Díky tomu, že se jedná o prostor
otevřený drobným osobním experimentacím veřejného a zároveň osobního vystoupení, bere
na sebe vždy ten účel, který si je konkrétní experimentátor schopen uvědomit. Každý ví nebo
alespoň tuší, proč se on sám účastní experimentu a co mu to přináší. Účastníci o tom píší
pravidelně zprávy, reflexe. Zaznamenávají, co objevili pro sebe, co jim dělá problém, co pro
ně dialogické jednání znamená atd.
Koncept dialogického jednání otevírá možnost zakusit, co to znamená, když jednotlivé
vnitřní tendence člověka dostávají možnost projevit se vedle sebe jako samostatné póly, jako
jednající postavy. Tento osobní projev s vlastní psychologií, hlasem, tělem by měla mít každá
z představovaných postav k dispozici, ať je jakkoli stylizovaná. Je důležité objevit vztah a typ
komunikace mezi jednotlivými postavami, vyjevuje se tím velmi konkrétně dramatika naší
vlastní existence. Hra vždy osvětluje symbolickou rovinu každého hnutí a umožňuje tím
aktérovi vstoupit hlouběji do tvůrčího procesu. Drobná hnutí se tak stávají základními
spouštěcími impulsy pro nové postavy a vztahy. Zaměřená pozornost a následné naplnění
původně tušených možností organicky tvoří hru, situaci a postavy, jež svou stylizací odkazují
na různou poetiku. Schopnost tvorby vycházející z momentálního dění se postupně vylepšuje
jak aktér, díky opakujícímu se zkoušení, získává zkušenost. Zkušenost se transformuje do
psychosomatické kondice, která posléze umožňuje vlastní spontaneitu přenášet mimo situaci
dialogického jednání do běžného života. Vytváří se tak nový (zdravý) stereotyp, který se
v běžném životě může realizovat sám bez nutnosti racionalizace (konsteluje se). Je zapotřebí
si tuto novou zkušenost zpětně uvědomovat a reflektovat, protože ji takto dále rozvíjíme a
prohlubujeme.
29
Pojem zavedl Martin Heidegger
45
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Experimentace
Po popisu celkové situace dialogického jednání bych ráda upřesnila některé děje, které
uvnitř probíhají. Nepředmětná povaha materiálu pro experiment přirozeně vede člověka
k uvědomování si vlastní přítomné existence, která získává ve chvíli předstoupení před ostatní
účastníky divadelní parametry. Vnímání bývá v mnohém intenzivnější než v běžném životě,
aby pomohlo aktérovi zvládnout obtížnou situaci. Jakmile byl aktér vyzván ke zkoušení,
nejprve se snaží soustředit a uvolnit z přebytečného stresu, aby mohl zachytit tvořící se téma.
Jeho pozornost je zaměřena na vlastní jednání, snaží se v situaci hry ztělesnit postavu
vycházející z momentálního nastavení. Současně se aktér zaměřuje na zachycení zárodků
reakcí na předešlé jednání a pokouší se otevřít možnost přeměny vlastní tělesnosti do nové
postavy. Pro přirozenou tělovou proměnu aktér může využít například zmíněný náznak
reakce, aby tak lokalizoval počátek doplňujícího postoje či charakteru postavy. V ideálním
případě se podaří zachytit kontrastní postoj a postavu k té předešlé. Aktér se chvíli snaží
setrvat u vytvořeného vztahu a u obou jednajících pólů, aby tématu řešenému mezi dvěma
póly mohli být všichni účastni, porozumět mu a sledovat jeho vývoj. Snaha otevřít se
přímému opaku našeho jednání je důležitý úkol, protože směřuje k úplnosti. Z potřeby zážitku
celosti aktér otevírá a rozprostraňuje svůj vnitřní rozhovor, aby plně porozuměl svému dění.
Tedy spolu s tím, co bývá běžně projevováno, se aktér snaží odhalit i to skryté, tušené a často
zcela cizí, co by však mohlo doplnit tvořící se celek. Dotknout se přímého protipólu k našemu
obvyklému jednání znamená porozumět z jiného směru a někdy i z větší hloubky tomu, co je
smyslem našeho momentálního zkoušení. Většinou je inteligence těla rychlejší a přesnější než
naše intencionální jednání a protipól se vyjeví sám a rychleji, než bylo aktérem očekáváno. Je
to často překvapení i pro všechny zúčastněné. A odehraje se tak ten nejcennější moment, na
který všichni čekáme, kdy sami žasneme, co jsme řekli či udělali.
Z vlastních poznatků, které jsem získala při zkoušení samém, je nejdůležitější zjištění,
že neexistuje konec či plné mistrovství dialogického jednání, ale je to stále proces, který
přináší nová zjištění o samotné disciplíně, o vlastní kondici a schopnosti jednat, respektive
odhalovat kontradikce svého jednání. Nemálo záleží na postupně získávané zkušenosti. Na
začátku je třeba přivyknout poněkud zvláštní situaci30. Postupně se aktér učí zachycovat (také
díky komentářům), co se v prostoru odehrálo, začíná si uvědomovat, co je schopen vnímat a
jakým způsobem spontánně jedná. Zaznamenává důležitost hlasu a jeho intenzity, hledá cesty
k zaslechnutí svého hlasu pomocí odrazu. Zlepšuje se mu citlivost i na podněty, které jsou
v běžném životě spíše součástí stereotypního chování, a tedy málo vědomé. Objeví, že
jakékoli, i to sebemenší předstírání ruší autenticitu jeho hry a součastně i kontakt s diváky.
Odbourává různé typy strachu na různých psychických rovinách, aby mohl prozkoumat i to,
co se za tím strachem skrývá. Většina těchto objevů nepřichází u všech experimentátorů ve
stejném sledu, to je závislé na vlastních možnostech a předpokladech. Je zajímavé, že některé
z poznatků a dovedností pochopí aktér okamžitě a jinou záležitost (třeba podobně náročnou)
až za deset let. Stejně jako průběh a obsah zkoušení i získávání jednotlivých schopností si
ovlivňuje aktér sám. Vše je závislé na osobním způsobu zkoušení, na jeho zájmech a
dispozicích, na jeho životním příběhu.
Na počátku zkoušení dostává aktér mnohá doporučení, co není dobré dělat, co ho bude
odvádět od soustředění na sebe, na téma, od přítomné chvíle. Například je to doporučení
nekontaktovat publikum, nepoužívat rekvizity, nezbavovat se nashromážděné energie
prudkým pohybem (plácnutím do stehen), nedívat se z okna… Většina těchto dobrých rad je
důležitá pro začátečníky, jako hranice, jako ulehčení situace, když se teprve začíná formovat
psychosomatická kondice účastníka. Později už není potřeba se těchto rad držet, protože
s přibývající kondicí již aktér sám mnohem více zpracuje a uvědomí si. I pravidlo, které
30
Situace před lidmi bez předem daného úkolu.
46
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
ošetřuje prostor veřejné samoty (nedívat se na diváky) je dobré v určité chvíli porušit, protože
i to s přibývající kondicí přestává být funkční. V jednu chvíli aktér pocítí potřebu a sílu
vyzkoušet si veškeré tendence, které mu přijdou na mysl, i překračovat doporučení. Zůstává
pravidlem jen to nejzákladnější: soustředit se (na to, co vzniká), uvolnit se, nebát se a nelhat.
Víc pravidel již od určitého stupně kondice není zapotřebí. V průběhu zkoušení každý
prochází své stereotypy a prakticky prověřuje jejich funkčnost. Funkční stereotyp protknutý
vlastním vědomím, by měl nahradit ty nefunkční.31
Přející pozornost
O přející pozornosti jsem tu již vyjadřovala, ale cítím potřebu tuto otázku více rozvést.
V momentě, kdy účastník dialogického jednání plní funkci svědka/diváka, snaží se nabízet
aktérovi svoji přející pozornost, tedy takovou pozornost, kdy si vzájemně přejeme, aby se
zkoušení podařilo. Je to osobní nastavení k účasti, investice pozornosti a otevřený zájem.
Přející pozornost je velmi důležitá, aktivuje pole pro hru a experiment pozitivním nastavením.
Míra přející účasti, kterou jsou diváci/svědci schopni investovat, je přímo propojená s chutí
experimentovat. Dostatečně pozitivní naladění a vzájemná zvědavost na experimentace
přispívají aktérovi ke schopnosti pozitivního vztahu k sobě samému. Míra soustředění
skupiny přímo navozuje soustředění toho, kdo zkouší. Během zkoušení integrujeme způsob,
jakým je na nás nahlíženo, a proto nám přející pozornost umožňuje určitou bezstarostnost.
Opět to připomíná základní situaci v dětství. Milované dítě je od rodičů pozorností syceno,
díky ní nemá strach a daří se mu v poznávání světa, ve hrách i různých jiných pokusech.
Přející pozornost je tedy také obrana proti strachu. Pokud aktér ví, že je ve vstřícné atmosféře,
nemusí se schovávat za masku, může zkoušet, říkat a dělat, co ho skutečně napadá. Za
každým převratným experimentem (kdy zkoušení vedlo k čemukoliv novému) je tato
integrovaná přející pozornost, nastavení na přijetí nového impulsu.
V atmosféře lhostejnosti je velmi obtížné zkoušení provádět. Zájem o danou věc a o
způsob, jak k ní jeden každý přistupuje, je u účastníků důležitý a u asistentů bezpodmínečný.
Většinou se na zkoušení podepíše, když aktér vnímá, že je přítomen někdo s negativním
vztahem k němu nebo zachytí něčí znuděný pohled. I přející pozornosti se účastník postupně
učí, i ta bývá součástí kondice. Setkávala jsem se se studenty, pro které byla přející pozornost
obtížná a vyčerpávající, často nevydrželi do konce setkání a odcházeli po svém pokusu.
Schopnost dávat přející pozornost je možné prohlubovat stejnými způsoby jako zkoušení
samo. Je to práce se soustředěním, uvolněním a tělovým napětím. Je možné si přesněji
uvědomovat, s čím vším je tato pozornost na druhého propojená, a také v čem je pro nás
experiment druhého cenný. V přející pozornosti je schovaný pozitivní vztah, který je možné
stále více prohlubovat – jde o víru ve schopnosti zkoušejícího a naději, že se podaří něco
mimořádného. Je to schopnost investovat sebe. Pro účastníky je i přející pozornost výzvou,
ale často tak nebývá chápána. Jako asistent si všímám rozdílu v setkání, kdy si účastníci jdou
hlavně zkoušet a kdy přicházejí kvůli celé situaci dialogického jednání.
Asistování
Název asistent vznikl na základě běžné univerzitní terminologie, asistent je již
pokročilý student32 daného předmětu, který pro potřeby cvičení zastupuje pana profesora.
V dialogickém jednání vnímám toto pojmenování jako velmi šťastné, protože dle mého
názoru na mnoha úrovních přesně vystihuje tuto roli. Asistent je účasten u experimentů
dialogického jednání, má úvodní a závěrečné slovo a dává komentář ke každému zkoušení.
31
Zbavování se automatismů je důležitý úkol, díky němuž je možné zachytit pedagogický i terapeutický dosah
dialogického jednání.
32
Dialogické jednání není možné zcela vystudovat, proto stále používám pojmenování student.
47
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Asistenti jsou v lepším případě dva33. Přestože vede hodinu dialogického jednání, pečuje o
motivaci aktérů, povzbuzuje je ke zkoušení a je zodpovědný za atmosféru setkání, vztahuje se
k jednotlivým výstupům spíše jako jejich pomocník než jako vedoucí. Není náhodou, že
dialogické jednání se nevyučuje, ale z jistého úhlu pohledu je možné říci, že aktéři mají
asistenci, je jim asistováno. Připomínám, že dialogické jednání patří mezi nepředmětné formy
herectví34. Být asistent znamená ze své podstaty být ten, kdo je někomu „k ruce“. Účastník
svým zkoušením vytváří obsah dialogického jednání v konkrétní chvíli. Asistent je tu také
z potřeby zkoušejícího, protože člověk, který vstoupí do volného prostoru, kde si je sám sobě
partnerem, svého asistenta potřebuje. Ten je mu (profesionálním) svědkem a pomůže mu
zorientovat se v situaci, která právě proběhla. Aktér jako by byl v průběhu svého pokusu ve
tmě, asistent a diváci/svědci ze své pozice mají snazší možnost reflexe (jakoby měli před
sebou osvětlený prostor). Pro verifikaci pokusu je nutné připomenout, co se odehrálo a
nabízet náhled a vztah. Proto po každém experimentu přichází asistentova reflexe, která by
měla aktéra spojit s tím, co se odehrálo. Jean-Paul Sartre upozorňoval, že introspekce je vždy
retrospektivní, proto je návrat důležitý pro zúročení pokusu.
Způsob reflexe má své fáze, někdy připomíná rituál. První reakce je vždy přijímající.
Asistent otevřeně přijme celý experiment, a tak ho zařadí do skupiny povedených pokusů,
často ještě zdůrazní ty nejzajímavější momenty, ze kterých měl zkoušející radost nebo byly
něčím jiným významné. Občas se stává, že účastníci berou toto první přijetí jako klišé, ale je
skutečně nutné, ještě před podrobnější reflexí, přijmout pokus jako platný. Upřímné přijetí je
vždy první a velmi důležitý krok, často jenom díky němu jsou další připomínky přijímány
kladně a nabývají svůj smysl.35 Potom, co je experiment jako takový přijat, snaží se asistent
připomenout ty momenty, ve kterých byl zkoušející nejvíce soustředěný a zároveň uvolněný,
kdy bylo možné zažít jeho přítomnost v nejvíce vrstvách. To znamená, že asistent vybírá
pozitivně nejvýraznější momenty, kdy je vyrovnaná intenzita výrazu těla i hlasového výrazu,
kdy zkoušející sleduje a realizuje nějaké téma, kdy se aktér nechal zaujmout vlastní hrou.
Většinou jde o momenty, na které reagovali i diváci/svědkové. Asistent se snaží také
upozornit na momenty, které se nepovedlo sledovat a realizovat, i když to byly nasnadě. Snaží
se nabídnout možnosti, co se mohlo stát, proč nebylo pro aktéra možné dosledovat impuls
k jeho výrazu, co mohl dalšího udělat, která část vlastní mohoucnosti (hlas, gesto, chůze,
slovo) mohla být více dotována vlastní pozorností a zároveň aktivněji projevována. Popřípadě
upozorní, kde (v jakém projevu) byla latentně připravena pomoc k vyvedení z obtížné situace.
Pokud je asistent inspirován či vnímá nějakou paralelu, nabízí své asociace nebo citace.
Nejzazší možností reflexe je pokus o přehrání určité sekvence, to ale pouze opatrně, aby u
aktéra nevyvstal pocit, že je někdo v jeho experimentu přesnější či lepší než on. Asistent
nesmí vzít experiment aktérovi tím, že překryje jeho původní náměty svými. V mém
případném přehrání vždy zdůrazňuji, že se jedná o jiný pokus a že to vše mohlo být ještě
úplně jinak.
Asistent tvoří reflexe na základě své přející pozornosti a propojením se zkušeností
s vlastním zkoušením. Hlavní schopnost, o kterou se asistent opírá, je schopnost vcítění se do
druhého člověka. Někdy stačí i „pouhé“ úvodní poděkování a přijetí experimentu, aby reflexe
asistenta pomohla procesu verifikace a tím nabídla zkoušejícímu, aby snadněji přeměnil svůj
konkrétní zážitek ve zkušenost a zařadil jej do vlastní struktury psychosomatické kondice. U
aktérů je také možné v rámci reflexe sledovat a pokoušet se pojmenovat jejich vývoj v rámci
dialogického jednání a změny, které nastaly v porovnání s předešlými experimenty.
33
Stejně tomu bývá i ve skupinové psychoterapii.
Nepředmětné - co se bude odehrávat, předem nikdo neví, předmět není předem dán, předmět vzniká v průběhu
zkoušení
35
Tento moment je i v terapii velmi důležitý, a když se mi daří před interakcí s klientem (ať je jakákoli) dát
najevo, že je klient přijímán, je velká šance, že mě uslyší a možná si i vezme mou připomínku k srdci.
34
48
MEZI BŘEHY 2
mezi obory
Asistentem dialogického jednání se můžeme stát až po delší zkušenosti s vlastním
experimentováním a potom, co je účastník k asistování vybrán a vyzván panem profesorem
Vyskočilem. Asistent má také příležitost sám experimentovat na setkáních, která jsou pro něj
určená, kde je možné dále prohlubovat vlastní kondici. Pro dobré asistování je pravidelné
praktikování dialogického jednání důležité. Blízkost vlastních experimentů (čerstvých
v paměti) pomáhá přesnější formě vcítění do druhého a porozumění procesů zkoušení. Vlastní
tělová přítomnost asistenta je mnohem intenzivnější a pro dobrou reflexi připravenější, pokud
sám aktivně zkouší. Asistování se tak podobá analýze, kdy člověk, který analyzuje druhého,
musí být také sám analyzován. Protože každý jde svou vlastní cestou, není možné plně
provázet či přímo učit druhého člověka nějakým konkrétním dovednostem. Je možné setkat
se, nabídnout svou přející pozornost, své přijetí a svůj úhel pohledu, mluvit o možných
podobnostech s vlastní zkušeností, poodhalit vlastní strukturu poznání přes experimenty
dialogického jednání. Dobrý asistent se dle mého názoru projevuje spíše nedirektivně a s
respektem k osobní cestě účastníků.
Závěr
Zkušenosti vznikající díky experimentu dialogického jednání bývají velmi intenzivní a
promítají se do dalších oblastí života. Na půdě autorské tvorby je přímým vyústěním těchto
zkušeností autorská prezentace36. Jak jsem se zmínila již v úvodu, cvičení v dialogickém
jednání pravidelně navštěvují i lidé jiných než divadelních oborů, kteří tak činí mnohdy
svědomitěji než interní studenti. Mnozí to nazývají terapií, místem, kde se mohou uvolnit, kde
mají čas na sebe samé, kde objevují a rozvíjejí vlastní potenciál. Je to však disciplína, které
nesvědčí zařazení do dalších systémů, nepatří do služeb psychoterapie či pedagogiky,
dokonce ani umění. Mělo by být vždy samo sebou, jako se snaží být intenzivně sám sebou
každý účastník experimentu. Jakmile začneme s dialogickým jednáním zacházet jako
s technikou či metodou, ztrácí svoji hloubku, přestává mít smysl v sobě samém. To, co bylo
živým kontaktem s možnostmi ve zrodu, dostane konkrétní účel; svoboda tvorby, lehkost a
radost se postupně vytratí. Proto je dobré přijímat dialogické jednání spíše jako bratra než
jako sluhu.
Ve výcviku ČSAP jsem teprve krátce a pokouším se postupně orientovat v pojmech.
Koresponduje projevení protipólů a jejich kontakt s otázkami celosti? Na Katedře autorské
tvorby a pedagogiky je za ústřední téma považována psychosomatická kondice. Pro pojem
psychosomatika se často uvádí jako synonymum slovo celost. Tedy psychosomatická kondice
může být nazývána kondicí k celosti. Vstupem do výcviku se pro mě mimo jiné otevřel i
prostor pro hledání souvislostí mezi autorským herectvím a hlubinnou psychologií...
36
inscenování vlastního textu formou otevřeného dramatického tvaru
49
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
Petr Patočka (1967)
Zástupce vedoucího Terapeutické komunity
Sejřek, působí také v Brně v soukromé
poradenské praxi. Člen předsednictva ČSAP.
Žije nedaleko Brna v Březině.
O UČENÉ PRINCEZNĚ
Poznámky k přenosu a protipřenosu při práci s narcisticky zraněným
klientem
Petr Patočka
Soubor sedmi svěžích příběhů z pera perského básníka Iljáse bin Júsufa Nizámího
nazvaný Sedm princezen se věnuje oblasti erotických vztahů mezi muži a ženami. Díky své
psychologické hloubce však jeho vyprávění mohou inspirovat i v jiných souvislostech. Báseň
nazvaná „Učená princezna“ mně pomohla při úvahách na téma terapeutického vztahu a
zacházení s přenosem a protipřenosem při práci s narcisticky poškozenými klienty.
Už název příběhu O učené princezně nám připomíná určitou charakteristiku animy u
narcistického člověka, totiž odstřihnutí cítění a preferenci myšlení.
Tato princezna odmítala všechny nápadníky: „Ten kdo v celé své době jediný jest –
jak najde druhého, by šel s ním cestou cest?“, říká o ní básník. Její výlučnost působí jako
velikášská, nedovoluje jí vztah.
Nejasný pocit identity u narcisticky poškozeného člověka provází touha po
výjimečnosti. „Být zvláštní“ u něj znamená: „jsem mimořádně nadaný, krásný, inteligentní
apod. a okolí by to mělo uznávat. Jestliže tak nečiní, jsem naprosto bezcenný, zbytečný“. Je to
otázka života a smrti.
Těší-li se ovšem člověk určité narcistické stabilitě, může zkoumat svou individuální
zvláštnost se svými světlými i tmavými stránkami, přijímat ji a pokud možno dávat prostor
50
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
uskutečnění svého celkového potenciálu. To zvláštní spočívá spíše v pocitu vlastní identity a
ne ve velikášských fantaziích.
Princeznin otec viděl, že jeho dcera nikoho nechce, vyhovovalo mu to a dal pro ni
vystavět nedostupný hrad, kde by měla od nápadníků pokoj. Souhlasil také s jejím plánem, že
další nápadníci musí obstát v těžké zkoušce s rizikem ztráty hlavy.
Nathan Schwartz-Sallant ve své knize věnované narcistické problematice označuje
mužskou kvalitu v duši narcistického člověka, tedy anima, pojmem „černý mág“. Ten podle
něj stejně jako anima narcisticky poškozeného člověka – při své zálibě v personifikacích ji
Schwartz-Sallant nazývá „falešná nevěsta“ – nevnímá hodnotu utrpení a vyžaduje zrcadlení.
Představuje sílu, která pohání kontrolu a projevuje extrémní grandiozitu. Chce jistotu a
kalkulovatelnost, takže brzdí spontaneitu. Realita je ztotožněna s jeho chtěním a myšlenkami.
Vraťme se k našemu příběhu: Princezna, „jež vnitřně mužem je a formou žena vonná“,
jak říká básník, snad aby upozornil na princezninu posedlost animem, pak namalovala svůj
zlatý obraz a dala jej vyvěsit na bránu hlavního města. Kdo ji chce získat za ženu, musí nyní
zrušit kouzlo, kterým se spouštějí nástrahy na příchozích cestách do jejího hradu. Tyto
nástrahy jinak každého v okamžení rozsekají. Ten, kdo dokáže projít, s ní pak má vést učený
rozhovor a potom ji může dostat za ženu.
Nápadníci, uhranuti její krásou, přicházeli v zástupech, i navzdory tomu, že její obraz
záhy lemovalo množství hlav těch, kterým se námluvy nepodařily. Lidé se ale také již bouřili
proti krutému králi, který to dovoloval.
O námluvách se někdy mluví i v souvislosti s úvodní fází terapie, fází sbližování.
Často se objevují pacienti, kteří mají ze své potřeby zrcadlení veliký strach: raně dětská
závislost a opuštěnost v nich zanechala traumatizované pocity: hrůzu ze závislosti jakéhokoli
druhu.
Odpor – vlastně ochrana traumatizované osobnosti se projevuje sděleními: „ano, ale
...“, neslyšením a přímými výtkami terapeutovi kvůli nekompetenci. Terapeut není schopen
udělat cokoli dobře – je znehodnocován i se svými pokusy o přiblížení a pochopení. Podoby
odmítnutí mohou být přímé i subtilnější: Můžeme zakusit okamžité znehodnocení naší snahy
setkat se s pacientovu situaci, ale také můžeme zažít zdánlivě užitečnou výměnu, jejíž téma
však vzápětí náš protějšek označí jako podružné.
Aby si dítě mohlo své rodiče idealizovat, také je nejprve testuje, např. zda jsou
odpovídajícím způsobem nezničitelní. Právě to může zobrazovat náš pohádkový moment.
Princezny – zraněné duše, které dávají nápadníkovi – terapeutovi – hádanky a když neslyší
správnou odpověď – správnou intervenci, dají jej popravit. A i když hrdina hádanku zdolá,
princezna se dále brání a chystá mu smrt, dokud si nepřipustí city. To by však znamenalo
překonat pýchu, a tedy zrušit splývání já s obsahy bytostného Já, tedy velikášské self. (Jacoby
1985, str. 201) Duch všemoci, zde krutý otec, princezně namlouvá, že nepotřebuje zájem a
zrcadlení ze strany druhých. Tato problematika je v terapii velmi rezistentní: každý pokus o
přiblížení přijde o hlavu.
Je třeba s citem přijít na místo, kde by mohlo dojít k setkání. To místo hledáme
opakovaným zpracováváním vlastních protipřenosových pocitů. Pohádková princezna vznáší
na své nápadníky nemalé nároky, podobně, jako je nárokům ze strany narcisticky narušeného
klienta vystaven terapeut. Snadno může zažívat pocit, že musí něco udělat. Tito klienti se
neumí dostatečně usadit v přítomném okamžiku, aby ze své pozice pozorovali např.
symbolický materiál, třeba snový, kroužili kolem něj a zacházeli s ním hravě. A naopak
s nimi v úloze terapeuta můžeme zažívat tendenci rychle s něčím přijít. A sice ne jen tak
s něčím, ale s opravdu přiléhavým a průlomovým sdělením.
Ze strany terapeuta tu nejde jen o vcítění, které se nesmí stát žitým příkazem, ale také
o jeho dílčí spontánní reakce. Celkově o jeho opravdovost. Vcítění se také nesmí nahrazovat
rutinní vlídností a laskavostí.
51
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
Mario Jacoby o tom říká: „.. proto jsem pro sebe učinil jakýmsi pravidlem, že se svým
výkladem nebo reakcí přicházím teprve až mi z oblasti srdce nebo žaludku vyvstane něco
přiléhavého. Jinak v hlavě bývá okamžitě připravena rutinní intervence.“ (Jacoby 1985, str.
203) Zároveň však upozorňuje, že to právě při zrcadlícím přenosu může znamenat potíž,
protože se tak někdy zpomalí reakce. To je třeba vysvětlit, aby pacient nezažíval odmítnutí
nebo nezájem.
Báseň pokračuje tím, že se objeví skvělý princ, kterému učaruje portrét na bráně, i
když si je zároveň vědom rozsahu nebezpečí: „List jeden medový na bráně spatřil a kolem
dokola stotisíc lahví jedu, .... Kterak utéci skvostu, jenž visí tam / na drakovi, když prchnout
není kam.“
Tento princeznin obraz lze vnímat jako obraz její grandiozity, splynutí se „zlatými“,
tedy nejcennějšími, kvalitami bytostného Já. Princezna chce být vnímána jako tento skvělý
zlatý obraz ve výškách brány, v představě o sobě s ním splývá. To ji dělá nedostupnou a
nástrahy, kterými hlídá cestu k sobě, zbavují její nápadníky (impulsy ke vztahu) života.
Narcistický člověk své okolí nutí, aby jej zrcadlilo a k tomu mu pomáhá tzv.
narcistická kontrola. Tu lze v kontaktu fyzicky zažívat jako potíže s dýcháním, pocit
přidušení, tísně, obecně problém být v těle a stát pevně na zemi. Zároveň se terapeut může
cítit jako nevnímaný.
Kontrolující osoba se ve výrazných případech stává absolutním centrem pozornosti.
Kontrolovaná osoba může být inhibována v řeči, cítit se bez vlivu a možná podrážděná,
neschopná hájit své hledisko. (Schwartz-Sallant 1986, str. 48) Někde pod tím leží pocit tísně a
zmatení.
V terapii je zrcadlící přenos pokusem napravit nezdařený proces zrcadlení v dětství.
Identitou nepevní rodiče byli přecitlivělí na to, jak je dítě má rádo, zda přispívá nebo
nepřispívá k jejich sebeúctě. Chtěli být zrcadleni dítětem. Dítě se pak necítilo přijato ve svém
bytostném Já (takovosti), cítilo se nenáviděno.
Proti této nenávisti se staví obrana v podobě narcistického charakteru: grandiózně
exhibicionistické self. Za obranou stále existuje původní, k rozvoji připravená osobnost.
Terapeut by měl poznat a přijmout nepříjemný kontrolující efekt jako něco, co klientovi
dovoluje cítit se skutečný. Znamená to, že v trpělivém pozorném naslouchání a reflexi řady
nepříjemných pocitů někdy i dlouhou dobu hledáme, kde by se otevřela cesta k bližšímu
setkání.
Narcisticky poškození lidé jsou někdy okolím vnímáni jako zaplavující, silní, sebejistí,
ale cítí se slabí a bez vlivu. Tento potenciál skutečného vlivu a moci lze zpracovávat právě na
kontrolujícím momentu zrcadlícího přenosu, jestliže terapeut vydrží a nechá si dát prostor.
Zmínil jsem reflexi řady nepříjemných pocitů: Protipřenosová reakce může být nejen
nepříjemná, ale může také chystat cestu k odpovědi terapeuta, který je „moudrý a
vševědoucí“. Může znamenat nutkání k rušivému vstupu, ve smyslu: „mám zde také co říct“
nebo „chci být také vidět“ a potřeby být idealizován. Tyto protipřenosy mohou ovšem dosedat
na pacientovo očekávání, že nebude zrcadlen. Jestliže na jejich základě terapeut reaguje,
skutečně pacientovi v jeho potřebě zrcadlení nevyhoví a pracovní vztah nevznikne.
Jestliže terapeut chápe a dostatečně přijímá narcistickou kontrolu, má toto přivolení
účel v ustavení přenosového-protipřenososového vztahu.
V této nádobě se rajské touhy, které tak mohou být viděny a slyšeny, dají
transformovat ve dříve již zmíněném smyslu.(Schwartz-Sallant 1986, str. 49)
Terapeut by měl vyslyšet úvodní „mlč a poslouchej“, pod kterým je teprve skryta
osobnost, která se chce narodit. Kontrola se postupně může proměnit v „buď se mnou“, „buď
s mojí hlubokou hodnotou“.
52
MEZI BŘEHY 2
psychoterapie
Přenos je mnohdy smíšený, idealizující i zrcadlící, proto jungovští autoři mluví o
rajském přenosu. (Schwartz-Sallant 1986, str. 50)
Aby terapeut mohl pracovat s pokřiveným zrcadlením u pacientů a aby mohl být tolik
vystaven pokřivenému zrcadlení z jejich strany, v žádném případě nesmí být na zrcadlení
z jejich strany odkázán.
Varovným mýtickým obrazem před terapeutovými pocity všemoci, vševědoucnosti a
důležitosti je zde řecká podoba archetypu božského lékaře, Asklépios, kterého musel v jeho
hybris zastavit Zeus bleskem. Terapeutickou hybris pak tvoří snaha za každou cenu něco
užitečného pro pacienta vykonat, být agentem jeho proměny, a jako terapeut se viditelně
osvědčit. To znamená odklon od interpersonálního pole a důvěrného kontaktu s vlastním
nevědomím.
Paradoxně jakoby šlo právě o terapeutovu schopnost nechtít u klienta nic měnit, ale
chtít se setkat. Podobně jako hrdina pohádky prochází nástrahami, ale necítí v tom křivdu a
počítá s tím, že pak ještě bude vystaven rozhovoru v hádankách.
A zde se obraťme zase k hrdinům básně „O učené princezně“: Princ si byl vědom
nebezpečí a lámal si hlavu, jak vyhovět touze svého srdce a nepřijít u toho o krk. Až „o muži
učeném pak dozvěděl se záhy, jenž běsy krotívá a s anděly má vztahy ... pro štěstí, vítězství
on celou řadu dní / u Chizra proroka se učil vědění ...“
Po učení u mudrce, „když hledač prostředku se jeho znalcem stal“, vypravil se princ za
učenou princeznou. Podařilo se mu pak překonat nástrahy, které skrývala přístupová cesta, a
dokázal obstát rovněž v rozhovoru s ní.
Princovo učení u mudrce odpovídá terapeutově obeznámenosti s vlastními
narcistickými stránkami a jeho kontaktu s vlastním nevědomím. Chizr je obrazem bytostného
Já a zároveň nevědomí, se kterým lze s respektem a důvěrou komunikovat. Všechny strázně,
které terapeut v setkávání s narcisticky poškozeným klientem zažívá, vyžadují niternou
odpověď, která bude jako zpracování protipřenosu dobrou příměsí do alchymistického
alembiku setkání při terapeutickém sezení. Aby terapeut mohl v tomto smyslu přiléhavě
rozvíjet svůj vztah ke klientovi, potřebuje k tomu dobrý vztah se sebou, tedy dobré spojení na
ose já-bytostné Já. Setkávání s vlastní duší představuje podobnou nebo snad tutéž výzvu jako
setkávání s druhým člověkem.
Použitá literatura:
Jacoby, Mario: Individuation und Narzissmus, Psychologie des Selbst bei C. G. Jung und H.
Kohut, Clett-Kotta 1985
Nizámí, Iljás bin Júsuf: Sedm princezen, Družstevní práce, Praha 1943
Schwartz-Sallant, Nathan, Narcissism and Character Transformation: The Psychology of
Narcissistic Character Disorders, Inner City Books 1986
53
MEZI BŘEHY 2
konference
Ervin Široký, Ph.D. (1970)
Jungovský analytik, člen předsednictva
ČSAP. Žije v Brně, kde také provozuje
soukromou praxi klinické psychologie a
psychoterapie.
I. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE AKP ČR
24. – 25. 2. 2012, Hotel Continental, Brno
Ervin Široký
V posledním víkendu letošního února proběhla v Brně konference Asociace klinických
psychologů (AKP). AKP je základní profesní organizací klinických psychologů, dlouhodobě
ovlivňuje legislativu, dohlíží nad psychoterapeutickým vzděláváním a zabývám se etickými
problémy výkonu profese.
Všech účastníků zde bylo asi sto. V rámci slavnostního zahájení vzpomínali Jiří
Růžička a Karel Koblic na začátky Asociace, její založení po odchodu komunistů od moci a
zásadní zásluhy, které instituce má: Klinické psychology se podařilo uchránit před pozici
šikovných laborantů podřízených lékařům, vydobýt nezávislé samostatné postavení v rámci
zdravotního systémů a psychologická práce získala bodové ohodnocení v rámci zdravotních
výkonů proplácených zdravotními pojišťovnami. Tyto základní podmínky psychologické
zdravotnické činnosti mohou dnes být vnímány skoro jako samozřejmost, tehdy ale
samozřejmé nebyly a podařilo se je prosadit díky úsilí a šikovnosti obou řečníků, Ludvíka
Běťáka, Josefa Zemana a dalších.
Ani dnešní postavení psychologů ve zdravotnictví není zcela jisté. Nevznikla zákonem
ukotvená psychologická komora, a tak je nejisté, jestli budeme nadále součástí lékařského
zákona, nebo se např. Daně Juráskové podaří prosadit společný zákon nelékařských
zdravotnických profesí (čemuž se AKP každopádně snaží zabránit), anebo přece jen vznikne
samostatný psychologický zákon s oborovou komorou.
Alena Paloušová informovala o činnosti etické komise AKP, která je zahlcována stále
větším množstvím stížnostmi, tradičně se týkajícím zejména soudně-znalecké činnosti.
Smyslem komise určitě není šikanování členů AKP, ale vedle ochrany oboru právě jejich
ochrana.
Následovalo vystoupení dvou profesorů klinické psychologie. Mojmír Svoboda
informoval o pregraduálním vzdělávání na FF MU. Psychologie zde byla vyučována již od
roku 1919, samostatný Psychologický ústav byl založen v roce 1926. V roce 2011 se na zdejší
psychologii hlásilo 1500 zájemců. V současnosti má Ústav 530 studentů denního studia a 113
54
MEZI BŘEHY 2
konference
studentů externích. Pro získání titulu magistra zde musí student absolvovat 1949 povinných
hodin.
Bohužel zcela chyběla obdobná prezentace druhé brněnského instituce s akreditací
vzdělávat klinické psychology, tedy psychologické katedry Fakulty sociálních studií. Ta zde
nebyla ani zmíněna.
Pro práci ve zdravotnictví dnes musí student před absolvováním magisterského studia
anebo po něm absolvovat dvousemestrální akreditační kvalifikační kurz uzavřený kolokviem.
Až po tomto kolokviu získává vzdělání psychologa ve zdravotnictví. Tím byla naplněná
vyhláška z roku 2004, která termín „psycholog ve zdravotnictví“ zavedla. Tento kurz si
studenti platí, stojí přibližně osm tisíc korun. http://www.phil.muni.cz/wups/home/psychologve-zdravotnictvi
Stanislav Kratochvíl své vystoupení omezil na připomenutí samotných základů své
vize integrované psychoterapie, která by v budoucnosti převládla nad jednotlivými
psychoterapeutickými školami.
Vše dosavadní tvořilo poněkud nesourodé dvouhodinové slavnostní zahájení
konference. Následoval oběd v podobě rautu. Oběd byl součástí obou konferenčních dnů a
stejně jako společenský večer byly jeho náklady zahrnuty do celkového konferenčního
poplatku 1500 Kč – vše v příjemných komfortních prostorách čtyřhvězdičkového hotelu.
Odpolední blok zahájila Dana Krejčířová, klíčová postava české dětské klinické
psychologie. V roce 2006 byla zahájeno atestační vzdělávání v dětské klinické psychologii
coby program navazující na specializační zkoušku z klinické psychologie. Toto vzdělání
nezískalo zatím relevanci pro pojišťovny, jako nadstavbové studium nepřináší ani speciální
výkony, ani vyšší finanční ocenění. V současnosti ukončilo toto vzdělávání 74 psychologů.
V roce 2009 byli do tohoto vzdělávání zařazeni dva lidé, v roce 2010 jeden a v roce 2011
čtyři. Dětská klinická psychologie je přitom značně poddimenzovaný obor. Dana Krejčířová
si své dětské pacienty naobjedná během čtrnácti dnů na celý následující rok. Výzkumy přitom
objevují další možnosti uplatnění – např. bylo zjištěno, že 15 procent dětí po vyléčeném
onkologickém onemocnění vykazuje všechny příznaky posttraumatické stresové poruchy, ale
pouze každému desátému z nich je věnována odborná péče.
Zájemcům o diagnostiku dětí ve věku 0 až 3 roky je přednášející ochotná poskytnout
překlad diagnostického manuálu, který doplňuje absenci těchto diagnóz v MKN 10 i DSM III.
([email protected])
Následovaly dvě přednášky hlavního pátečního hosta – slovutného Františka
Koukolíka. Primář Koukolík je mistrným rétorem. Umí si hrát s posluchači, dokonce lze říct,
že si s nimi dělá, co chce. Zaslechl jsem poznámku, že tato jeho schopnost je tak mimořádná,
že by skoro měla být zakázána.
Nejdříve nás řečník očaroval svými typickými sděleními: Většinu biomasy (hmoty
všeho živého) netvoří ani člověk, ani savci, ale bakterie. Na ně svými schopnostmi adaptace
nemáme, co se týká přežití, nemáme s nimi šanci. Ne, nepocházíme z opice, ale máme s ní
společné předky. Ale máme společné předky i s ječmenem a pšenicí. Náš mozek představuje
pouze 2 procenta naší hmotnosti, ale v klidu spotřebovává 20 procent energie. Usilovná
duševní činnost způsobuje vyšší energetické výdaje než jakákoliv fyzická námaha. Straka,
delfín, slon a šimpanz jsou živočichové, kteří se poznají v zrcadle a tedy jsou schopní
reflektovat své já.
(Kolorit brněnské klinické psychologie dotváří urputný tazatel Ivo Hurdálek, který na
tento bod navázal v diskusi, když se hosta sveřepě opakovaně dotazoval, jak ví, že šváb neví o
svém já. Opakovaně trval na svém – „takže to nevíte, jen si to myslíte“. Doktor Koukolík již
dost překvapeně: „To byste mohl rovnou říct, že o svém já ví kopřiva.“ Ivo: „A proč ne?“
V tom se přidal další diskutér s poznámkou, že podle doktora Stanislava Komárka moucha,
55
MEZI BŘEHY 2
konference
která nad ránem nalítává na jeho obličej a nenechává ho spát, to činí záměrně, naschvál.
Přednášející na to: „Tomu se v případě pana doktora Komárka nedivím.“)
Klinické psychologie se Koukolíkovy přednášky přece jen občas dotkly. Zobrazovací
metody ukazují odlišnost mozkové činnosti při shodně zadané sebereflektující aktivitě
člověka západní kultury a kultury východní. Při stimulaci gyrus angularis na pravé straně
dochází spolehlivě k out of body experience, iluzi sledování se z vnějšího místa. Neguje pak
transcendenční význam veškerých NDE, argumentuje kupodivu např. tím, že „kulisy“ jsou
kulturně podmíněné, křesťané vidí pannu Marii a anděly, indiáni prérii a koně.
Libetův experiment byl založen na instrukci zkoumaným osobám, aby zmáčkli
tlačítko, až se k tomu rozhodnou, a sledovali přitom pozici vteřinovky na vystavených
hodinách. Ověřeným výsledkem bylo, že mozková aktivita předchází asi o dvě vteřiny „volní“
„vědomé“ rozhodnutí. Koukolíkovi to slouží k úvahám začínajícím zpochybněním svobodné
vůle.
Jedná se o experiment dvacet osm let starý. Koukolík neinformoval o tom, že velmi
záhy byly tyto závěry zpochybněny i výzkumníky na poli neurologie. To je Koukolíkova
slabá stránka – je dogmaticky jednoznačný, vševědoucí, umanutý svými pravdami. Jeho silná
stránka spočívá v mistrovské prezentaci. Byl by vděčným hostem i kdyby jeho vystoupení
bylo jen ukázkou manipulace s posluchači, řečnického umění, využití verbálních i
nonverbálních manipulací.
Páteční večerní blok zahájil Karel Koblic s volnou úvahou o třech oblastech, které on
osobně vnímá v české psychoterapii jako problematické:
1. Kritizuje skutečnost, že individuální psychoterapii provádí v praxi i odborník, jehož
odborné vzdělání obsahovalo pouze skupinovou psychoterapii a naopak. Nebo psycholog,
jehož odborné vzdělávání neobsahovalo práci s rodinou, pak ve své praxi pracuje i s rodinou.
2. Domnívá se, že psychoterapeutická péče bývá prodlužována kvůli přijmu ať již
hotovosti od klienta nebo platbám od pojišťovny.
3. Nejvíce času pak věnuje psychoterapii prováděné mimo zdravotnictví.
„Psychoterapie mimo zdravotnictví je nelegální.“ Nechce ji však rušit, ale kolegové, kteří ji
takto provádějí, by si sami měli stanovit pravidla vzdělávání, podmínky fungování. Měli by si
vyvinout závazný způsob vedení dokumentace, vyřizování stížností apod. To by potom mohla
oborová organizace zastřešit.
Tomáš Urbánek a Ivo Čermák prezentovali své nové poznatky ohledně využití
diagnostické metody TAT. TAT si opravdu našlo cestu ke klinickým psychologům: na dotaz,
kdo metodu využívá se přihlásilo určitě přes deset kolegů a Petr Goldman nabídnul vzdělávací
kurzy, které v tomto směru v Bohunicích nabízejí.
Zuzana Spurná sdílela své nadšení z aplikace postupů teorie chaosu na
psychoterapeutické postupy. Vidí zde šanci na vědecké obhájení psychoterapie. (Jako
metafora je takto vymezený prostor zajímavý, ke konkrétním aplikacím ale bohužel asi nikdy
nedojde.)
Sobotnímu programu kraloval Anton Polák. Téma své první přednášky změnil na
„Terorismus, individuální fenomenologie a pole“. Pohledem psychologa, terminologií své
gestalt psychologie sledoval současné světové konflikty týkající se zejména rasistické a
náboženské nenávisti. Obhájil pak použití agrese proti zlu, ať se to týká vojenského útoku na
afghánský Taliban, Husajnův nebo Kaddáfiho režim. Potlačování agresivity není správnou
cestou. „Gándhí byl agresivní chlap.“
Jeho druhá přednáška se týkala tématu, které do Česka před léty přinesl a které již více
let propaguje a vyučuje – Exnerova systému vyhodnocování Rorschachova testu. V loňském
roce vydalo Testcentrum učebnici, jejíž autorem je vedle Poláka ještě Igor Obuch:
„Komprehensivní systém J. E. Exnera, Jr. - Standardizovaný přístup k vyhodnocování
Rorschachovy metody“.
56
MEZI BŘEHY 2
konference
Marie Hošková pak ze zcela jiných pozic (je členkou Mezinárodní psychoanalytické
asociace – IPA) hovořila o neutralitě a abstinenci v psychoterapii, resp. psychoanalytickém
vztahu. To představuje pro analytické psychology velmi zajímavé setkání s psychoanalytickou
odlišností. V psychoanalýze navazuje „neutralita“ na původní Freudovu „zdrženlivost“ a
znamená stažení vlastní angažovanosti a emočního reagování psychoanalytika, nereagování
na pacientovi nároky, nevstupování do komplementarity, nesledování vlastních hodnot.
Zatímco někteří psychoanalytici berou toto vymezení za závazné, jiní mají blíže brát ho jako
ideální vzor, ke kterému se lze toliko blížit. Přednášející pak – možná pro psychoanalýzu
odvážně – hovořila o situacích „užitečného překračování hranic“.
Zde před koncem jako by konference zcela ztratila dech. Jiří Laciga opět ve zcela
jiném kontextu než přednášející před ním začal ze statistických pozic kritizovat nevyváženost
subtestů obvyklých testových baterií. Celé vystoupení začalo být pochopitelné až závěrečným
odkazem na jeho certifikované kurzy.
Závěrečné vstoupení pak již představovalo klinickou smrt před skutečným koncem
konference. Psychiatr Jan Knopp seznámil posluchače s oním naprosto nejzákladnějším
dělením psychofarmak a rozkvetl úvahou o tom, jak psychoterapie zvyšuje u některých
diagnóz účinnost farmakoterapie. Dlužno říct, že jediným, kdo měl sílu v takto nízkoprahově
podaném tématu ještě před závěrem diskutovat, byl Ivo Hurdálek (i zde však přísně
usměrněný moderátorkou); a Karel Koblic s poznámkou, že současné výzkumy prokázaly, že
k biochemickým změnám dosaženým antidepresivy dochází i prostřednictvím psychoterapie.
Slabou stránkou celé konference byla nevyváženost příspěvků, zcela absentující
jednotící téma, nebyly koncipovány ani jednotící tematické bloky. Velmi by prospělo, kdyby
byl každý host představen základními informacemi o svém odborném životě. Působivost
obzvláště některých příspěvků mohla být znásobená, kdyby byl přizván i oponent, který by se
k odpřednášenému vyjádřil z jiných pozic. Mám na mysli zejména příspěvky Koukolíka,
Hoškové, ale i Lacigy, či opravdu nešťastně vybraného Knoppa.
Tím bych ale skutečně nechtěl celé akci ubírat na významu. Organizačnímu týmu
jihomoravské pobočky AKP, kterou vede Zuzana Spurná, s prezidentkou AKP Hanou
Jahnovou se podařilo uspořádat velice příjemnou a užitečnou akci. Vedle odborných
příspěvků bylo nabídnuto zázemí kuloárovým diskusím, formálním i neformálním setkáním.
Ony doprovodné drobnosti v podobě cateringu, veškerých potřebných lejster, orientujících
šipek, emailové komunikace atd. byly zorganizovány perfektně a kdo někdy podobnou akci
připravoval, dobře ví, co to vyžaduje práce.
Kdyby se obdobná akce v budoucnosti v Brně opakovala, mohlo by na jejím významu
ještě přidat aktivní účast zástupců brněnských psychoterapeutických společností, doyenů
brněnské klinické psychologie, zástupců obou psychologických pregraduálních vzdělávacích
institucí, vedoucí psychologové hospitalizačních zařízení. To by pak mohla být skutečná
slavnost klinické psychologie v Brně!
57
MEZI BŘEHY 2
konference
Hotel Continental, PhDr. Karel Koblic do závěru kráčející
prof. Stanislav Kratochvíl
58
MEZI BŘEHY 2
konference
prezidentka AKP Mgr. Hana Jahnová
PhDr. Anton Polák
59
BULLETIN ČSAP
informace o dění ve Společnosti
MEZI BŘEHY 2
bulletin
ČLENSKÁ SCHŮZE ČSAP S PŘEDNÁŠKOU KARLA PLOCKA
A VÁNOČNÍM SETKÁNÍM NA DYKOVĚ
17. prosinec 2011 v Brně
Na 17. prosinec 2011 byla do Brna sezvána členská základna ČSAP, aby mohla
proběhnout její schůze s odborným programem a volbami do předsednictva. Následoval
tradiční vánoční večírek v sídle společnosti na Dykově ulici.
V důstojných prostorách učebny č. 104 Divadelní fakulty JAMU, které již léta hostí
akce ČSAP, seznámil účastníky i hosty CJB Karel Plocek se svými úvahami na téma Geneze
recepce analytické psychologie a díla C. G. Junga u nás. Typicky svým houževnatým
sugestivním způsobem zakroužil kolem Jungova konstatování, že kultura je kontinuita, přes
pozorování, že Jungovy myšlenky budí tu nadšení, tu odpor, lítost nad tím, že psychologické
zkoumání míjí rasové zvláštnosti, pohoršení nad plácáním pražských polovzdělanců, aby se
z výšin snesl jako ostrovidný dravec na konkrétní látku – zmínky o Jungovy v českých
písemnostech meziválečného období.
Dobové publikace dokumentují velký zájem o Freudovu psychoanalýzu, který prof.
Arne Novák (vlastním jménem Arnošt František Marie Novák) označuje jako velkou řadu
publikací začátečnických obdivovatelů.
O pochvalné zmínce o Jungovi v Zápisníku F. X. Šaldy z let 1929-1930 povyšujícím
jeho učení vysoce nad „freudism“ nás již přednášející dříve opakovaně informoval. Nově však
přišel s publikací Přirozené a duchovní základy světa a života, kterou napsal Vladimír Hoppe
v roce 1925. Vedle Freudova a Adlerova učení se tu autor poměrně podrobně zabývá
některými základy Jungova díla. Jedná se tak pravděpodobně o nejstarší publikační
zprostředkování analytické psychologie českým čtenářům.
Po přednášce následovala členská schůze za obvyklého malého zájmu členů. Po
zprávě o finančním hospodaření společnosti následovaly volby předsednictva. Nově zvolené
61
MEZI BŘEHY 2
bulletin
předsednictvo tak tvořili: Ludvík Běťák, Petr Patočka, Jana Vašková, Martin Skála, Pavel
Zach, Jolana Bucková. V lednu pak na svou účast rezignoval dr. Běťák, předsednictvo doplnil
z dalšího místa Ervin Široký.
Voleb se opakovaně účastní velmi málo členů ČSAP. Jejich pravidla jsou stanoveny
velmi vágně a ničím není zaručena kontinuita činnosti ČSAP. Předsednictvo si dává za úkol
do příštích volem navrhnout změny stanov, aby volby byly důstojnější, měly větší účast a
zajišťovaly kontinuitu.
Vánoční setkání na Dykově má svou tradici od samotného založení společnosti.
V začátcích to byla součást intenzivní pracovní, ale i osobní sounáležitosti nadšených
zakladatelů a prvních účastníků. Později měly i podobu bujné oslavy. V posledních letech se
tu schází spíše úzká společnost lidí kolem dr. Běťáka a dr. Plocka. Již více roků přináší
Drahomír Balaštík ochutnávku svého nového vína, které zde získává první hlubinně
psychologická uznání, aby pak vítězila na vinařských výstavách a soutěžích. Každý rok se
zpívají koledy, předcházející rok se k dr. Běťákovi přidal jako sváteční host a další muzikant
Robert Kulísek.
Ervin Široký
62
MEZI BŘEHY 2
bulletin
PhDr. Drahomír Balaštík ve své alchymistické dílně vyrábí tekuté zlato
63
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Ludvík Běťák
NĚKOLIK POHLEDŮ NA KRIZI KOLEM NÁS A V NÁS
veřejná přednáška v rámci víkendového semináře Krizová intervence
13. ledna 2012 v Brně
Jak už název napovídá, nejednalo se o ucelenou úvahu, ale spíše o koláž střípků
k tématu. Přenášející předeslal, že téma známe nejen z psychoterapeutické praxe, ale že je to
leitmotiv přítomnosti. Seznámil nás s náměty krize společenské i s kazuistickými příklady.
Starý muž, komunistický vedoucí pracovník, chtěl svůj majetek věnovat na důstojné
umírání chudých v Indii a rodina se ho snažila zbavit svéprávnosti. Než se realizovalo první či
druhé, umřel – transformační energie nevědomí si našla jinou cestu změny než vědomí.
Týdenní pobyt v přírodě s chronickými pacienty léta uzavřenými za zdmi blázince
znamenal nejdříve jejich pookřání, rozkvět, ale po návratu za zdi pak zhoršení stavu ještě pod
úroveň před odjezdem. Ať radši neochutnáváme, co pak nemáme.
Dostojevský cítil v sibiřském vězení odpor ke kriminálníkům, než pochopil, že
v obecném lidském údělu jsou si rovni. Před smrtí pak svým blízkým zdůrazňoval důležitost
odpuštění. Odpustit lze všechno, kromě činů ze zoufalství.
Přednášejícímu se postupně dařilo vzbudit v posluchárně takřka hmatatelnou
přítomnost světové krize. Jak na faktické, tak na symbolické úrovni jde o zdroje, jde o energii.
Nedokážeme si užít, čeho máme dost, potřebujeme pouze to, co nemáme.
Dr. Běťák nás pak seznámil se svým snem o temnotě osudu. Úvahy Erazima Koháka
z Kulturních novin nás pak již zcela uvrhnuly do totální beznaděje. Lidstvo se během jednoho
sta let namnožilo z jedné na sedm miliard. Bohaté státy vydělávají na prodeji zbraní do
třetího světa, zbídačelí domorodci v něm běhají s nejmodernějšími kalašnikovy opásaní
náboji. A tak si vyspělý svět chystá svou budoucnost.
64
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Ale pak se díky diskusi, které se dostalo značného prostoru, začala atmosféra měnit. A
to zejména díky Monice Řehanové. Nesleduje televizní zprávy, protože pasivní percepce čistě
negativních zpráv bez nabídky, co může jednotlivec pro změnu udělat, je místu, kde bydlí,
cizí. Tam se lidé dali dohromady, a když nejsou peníze, tak budují dobrý život čtvrti
svépomocí. To Jolaně Buckové připomnělo vlnu podpory, které se dostává na sociálních
sítích Ivaně Königsmarkové. A Antonín Dufek připomněl vlnu vzájemnosti, kterou vzbudila
smrt Václava Havla.
Málem to už vypadalo, že jako lidstvo nejsme ještě úplně ztracení. Do toho však
vstoupil Karel Plocek. V publiku se tichým šeptem ozvalo, že když jmenovaný promluví,
samo to již představuje krizi.
Tedy: Temná síla mas se zase jednou objevila, když se tolik lidí zmasírovaných médii
vypravilo na Havlovu poslední cestu. Objevil, že cesta z Pražské křižovatky na Hradčany
lemuje cestu zemřelého sv. Václava, což ho šokuje. A Michael Kocáb s Davidem Černým
vymysleli bez jeho znalostí symbolický paskvil – květinovou loď směrem k severu. On ví, že
to je staré archetypové jednání Indů, kteří ovšem mrtvého posílají po Ganze na jih. Sever je
přece místem temna. A byl nadšený a pohoršený.
A tak to s lidstvem zase přestalo vypadat dobře. Dr. Běťák nás však přece jen vrátil
zase trochu z temnoty severu: „Karle, to je přece ale jen jedna rovina. Jinou rovinou je tichá
sounáležitost, kterou Havlova smrt vzbudila. Nevěřím, že se lidé sjeli jen kvůli tomu, že byli
masírování médii.“
Tichá sounáležitost. Od smrti Václava Havla neuplynul tehdy ještě ani měsíc.
Ervin Široký
Zdravíte se s přáteli „jak je vole, krize vole“? Anebo Vám již slovo „krize“ leze
krkem? Nemáte čas na přednášky? Natož v pátek, kdy člověk potřebuje spláchnout týden
nějakou tou zábavou či ostřejším mokem? Jsem na tom stejně. Ale právě proto jsem zašel na
přednášku známého brněnského analytického psychologa Ludvíka Běťáka a kdy jindy než
v pátek třináctého ledna 2012. Jeho přednáška a následná diskuse ve mně posílily pocit,
který mě provází již delší dobu. Té lepkavé, všudypřítomné, úmorné nálady z toho, že „to
všechno“ jde nějak z kopce, se nedá zbavit jen tak. Samozřejmě jedno dvě pivka po práci
chmury na chvíli zaženou, ale ono se „to“ vrací. Ne, ani doktor Běťák s nějakým zázračným
receptem nepřišel. Ano, dá se na krizi dívat jako na příležitost, kreativní proces, bod zlomu,
obratu či transformace, ale to ještě nezaručuje, že „to“ neskončí špatně. Všechno hemžení
kolem a všudypřítomný hluk na nás nějak doléhá a nutí k citlivosti, vnímavosti, ztišení.
Jakoby nás doba vyzývala hledat to, co je v nás nejcennější, protože „nikdo neví co, kde a
skrze koho“ a ti co ví, jsou obvykle brzo odhaleni ve své naivitě, povrchnosti úsudku a snaze
zachovat si tvář a reputaci. Silvestrovská zábava skončila a už není na šampaňské ani nálada,
ani peníze. Svoboda, kterou jsme dýchali plnými doušky, vrhá svůj stín, který, jak už to se
stíny bývá, není úplně čitelný. Jsme-li ochotni se v tomto nehostinném stínu svobody
skutečně trochu ztišit, možná více než návody nám mohou být nápomocnými otázky, které
doktor Běťák položil v samém závěru setkání. S jeho dovolením je zde v drobné úpravě
ocituji: Která moje vlastní slabá místa nejvíc oslovuje tato doba? Jaké mé silné stránky jsou
oslovovány? Kterým démonům se v této době nejlépe daří, které z nich vidím kolem sebe?
Jací démoni se probouzejí v mém nitru a v mých vztazích, když se oslabuje mé vědomí? A
kteří se probouzejí v záblescích mého sebevědomí? Jaké mám povědomí o vlastní
jedinečnosti? Jak naplňuji to, co považuji za své poslání, či určení? Co mi chybí, po čem
dnes toužím? Čeho jsem si vědomý, za co se cítím odpovědný, za co jsem skutečně ochoten
platit? Jak se sám podílím na tom, co mi vadí kolem mne? Jak čelím tomu, abych nedělal, o
čem nejsem přesvědčen?
65
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Hledáme nové pochopení světa a tím ho nutně znovu uspořádáváme. Hledáme novou
rovnováhu mezi Nebem a Zemí a zdá se, že Nebe i Země na nás tlačí z obou stran tak silně
právě proto, aby z nás vytlačilo naší vlastní duši.
Martin Nawrath
66
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Jednání předsednictva ČSAP se zástupci IAAP
20. dubna 2012 v Praze
vicepresidentka IAAP Marianne Müllerová
liaison person ČSAP
Christopher Hauke
67
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Ervin Široký
KOMPLEX AUTORITY V PROMĚNÁCH ČASU
veřejná přednáška v rámci víkendového semináře Úvodní fáze analytické psychoterapie
27. dubna 2012 v Brně
Ervin Široký ve svém příspěvku sledoval vývoj pojetí autority v našich zemích zvláště
v nedávné minulosti a v době současné. Zabýval se proměnou, kterou komplex autority
prodělal od dob autoritářského režimu, jehož odcházení jakoby symbolizovaly pohřby
sovětských státníků na sklonku komunistické éry, přes bouřlivá, otevřená léta po sametové
revoluci, až po dnešek, ve kterém vnímal odchod určitého typu autority v postavě Václava
Havla. Dobové ilustrace prokládal osobními vzpomínkami a velmi živě oslovil přítomné
posluchače. Toho dokladem byla diskuse, která se protáhla na délku v historii Collegia snad
nepamatovanou. Vynořovaly se další osobní vzpomínky, ale také se přítomní snažili
z různých stran najít odpověď na otázku dnešního pojetí autority. Rozmanitost odpovědí
ukazovala na soudobé velmi pluralitní pojetí tohoto tématu. Přednáška mohla být pro
posluchače také podnětem k osobním úvahám o vlastním prožívání určitých aspektů
archetypu otce.
Petr Patočka
68
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Ingrid Riedlová
PRÁCE S OBRAZEM
víkendový seminář s veřejnou přednáškou
25. - 27. května 2012 v Praze
K tomuto semináři se vracím z několika důvodů. Paní Riedlová je jednou z těch
zahraničních analytiček a analytiků, kteří k nám zavítali už vícekrát a mnozí z nás se rádi
opakovaně účastníme těchto příležitostí k setkání s ní.
Velký zájem samozřejmě budí její práce; na semináři paní Riedelová nesmírně
inspirativně představuje své bohatými zkušenostmi podložené zacházení s obrazovým
materiálem v terapii. Její přístup je také zajímavý klasičtějším pojetím analytické
psychoterapie: hojně využívá inspirace v mýtech, pohádkách a náboženské tradici a v popředí
jejího zájmu je otázka spojení s bytostným Já.
Vždycky jsem žasnul nad její schopností využívat příznivých chvilek k odpočinku,
pohovět si, aby se pak zase plně věnovala lidem kolem sebe. Pro mě to byla jednak působivá
ukázka péče, kterou terapeut věnuje nástroji své práce, tedy sobě, a jednak projev usebrání a
důvěry v plynutí věcí.
Avšak tím zvláště podnětným je v jejím případě jednoduše setkání s jejím lidsky
zralým přístupem, hřejivým a moudrým.
Pavlu Zachovi patří dík, že její návštěvu navzdory všem úskalím dojednal. Vedle toho,
že je paní Riedelová plně vytížená terapeutickou a pedagogickou činností, patří také ke
generaci, která už se tolik nekamarádí s moderními nástroji komunikace, a také s věkem své
aktivity omezuje. Vlastně se nechala slyšet, že tato návštěva u nás by mohla být už poslední.
Přál bych naší jungiánské obci, aby ji ještě mohla u nás uvítat.
69
MEZI BŘEHY 2
bulletin
Na http://www.youtube.com/watch?v=GPMbgFIzXcQ můžete vidět rozhovor s paní
Riedlovou na téma Náboženství a psychologie C. G. Junga.
Petr Patočka
¨
70
MEZI BŘEHY 2
bulletin
71
MEZI BŘEHY 2
bulletin
GRATULACE
PhDr. Drahomír Balaštík se letos dožívá životního jubilea - srdečně gratulujeme!
72
Download

MEZI BŘEHY