SLOVO JAKO KLÍČ
je vzdělávací cyklus, který ve spolupráci s partnerem, obecně prospěšnou
společnosti OCET o.p.s., nabízí DDM Rokycany. Vzdělávací cyklus SLOVO JAKO
KLÍČ bude akreditován v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. Je
zaměřen na kvalitativní posun v oblasti komunikativní a osobnostně-sociální
klíčové kompetence pedagogů, prohloubení jejich kultury projevu. Kulturou
projevu rozumíme učitelovy schopnosti a dovednosti jednat a vystupovat
srozumitelně a empaticky v profesním i běžném sociálním životě; chápeme ji
jako významnou součást osobnostních kompetencí.
Vzdělávací cyklus SLOVO JAKO KLÍČ předkládáme jako jistou alternativu
zvyšování odborných kvalit učitelů. Naší snahou je podpora individuálního
vývoje a tvořivého sebeuvědomování. Všechny jednotlivé složky – disciplíny
jsou vedeny tak, aby bylo možno věnovat pozornost rozvoji předpokladů
jednotlivých účastníků. Nejedná se o „techniky“ či „návody“, ale účastníci
rozvíjejí své poznání vlastní aktivitou, svými pokusy a jejich reflexí. Porozumění
„jak se učit“, prohlubování vnitřního cítění, sebe - uvědomování pohybu, hlasu,
řeči - to jsou všechno procesy, které nás kultivují, ale které vyžadují naši
aktivitu a čas. Z tohoto důvodu je také vzdělávací cyklus koncipován v delším
časovém horizontu (březen 2011 – březen 2012).
STUDIJNÍ PLÁN – bude dle možností
individualizován
lektoři ∗
A/Psychosomatické disciplíny
Hlas – základ komunikace
Hlasová diagnostika. Psychosomatické pojetí Doc. Libuše Válková
výchovy k hlasu – souhra dechu, těla, hlasu Mgr. Ivana Vostárková
s naší psychikou. Hlas – projev naší Mgr. Pavla Sovová PhD.
individuality, aktuální problém současnosti –
hlasová fonastenie. Vztah hlasotvorby a
artikulace.
Hlasová
hygiena.
Nácvik
optimální hlasové funkce – hlasová
reedukace. Psychofonační reflex – sociální
aspekt hlasové problematiky.
Řečová výchova
Slovo jako orální gesto. Sdělné a aktivní čtení Mgr. Michal Čunderle
textu - vztah myšlení a řeči. Hledání své Mgr. Irena Pulicarová
autentické řeči - tvorba vlastního projevu - Mgr. Pavla Sovová PhD.
rozlišování stylu. Kultura vyjadřování – vztah
obsahu a formy. Srozumitelnost - klišé x
originalita.
Uvědomělý pohyb, herecká prepedeutika
Jana Smrčková
Nonverbální roviny naší komunikace – Pavlína Pospíšilová
pohyb, gesta, mimika - řeč těla. Tělo – dech Mgr. Hana Malaniková
– hlas.
Dialogické jednání – specifická integrující Prof. Ivan Vyskočil,
disciplína, která probouzí a posiluje Mgr. Stanislav Suda PhD.
schopnost vědoměji předjímat a řídit své Mgr. Josef Nota
jednání, chování a prožívání v pedagogické
situaci, na veřejnosti apod.
B/Pedagogická komunikace
Efektivní komunikace
jako nástroj podporující efektivní učení.
PhDr. Eva Lukavská PhD.
Týmová práce
Mgr. MgA. Roman Černík
Principy práce v týmu - kooperace, rolová
hra. Odpovědnost členů týmu. Vlastní
reflexe.
Analýza pedagogické komunikace, práce s PhDr. Eva Lukavská PhD.
videonahrávkou
Mgr. Jana Šístková
Individuální a skupinová reflexe. Řešení
problémů z praxe.
Pedagogická tvorba
Pedagogická komunikace jako tvořivý,
autorský proces. Tvorba vlastních pracovních
listů.
Popisný jazyk
jako nástroj formativního hodnocení.
Emoční inteligence
jako nástroj poznání vlastních emocí.
Mgr. Jana Šístková
Mgr. Pavla Sovová PhD.
Mgr. Miroslava Škardová
Jiří Beníšek
∗ Organizátoři si vyhrazují právo obměnit lektorské obsazení při zachování
obsahu učebního plánu.
Slovo, řeč, mluva
(Mgr. et MgA Michal Čunderle)
Výchova k řeči je vedle dialogického jednání, výchovy k hlasu a výchovy
k pohybu základní psychosomatickou disciplínou studia autorského herectví, jak
se praktikuje na katedře autorské tvorby a pedagogiky DAMU (autor koncepce:
prof. Ivan Vyskočil, vedoucí katedry: doc. Přemysl Rut). Z tohoto pojetí vychází
i její aplikace používaná v programu XXX (název projektu).
Obecně řečeno jedná se o studium orální gestiky a gestičnosti. Jeho
podstatou je umění sdělovat a sdílet, umění promlouvat k druhému, naslouchat
mu a odpovědět. V návaznosti na výchovu k hlasu, jejíž doménou je schopnost
produkovat zdravý, libý a autentický hlas, je výchova k řeči zaměřená na
schopnost tento hlas artikulovat ve smysluplné verbální sdělení, které nejenže
něco říká, ale zároveň navazuje kontakt, zakládá vztah a stává se jednáním. A
opět v neposlední řadě se jedná (má jednat) o řeč nějakým způsobem libou a
zejména autentickou, která je v souladu s osobností mluvčího.
Učení je především empirické, tj. frekventant se učí skrze vlastní
praktické pokusy. Jejich reflexi a korekci zpočátku provádí zejména učitel,
postupně, s nabývanou zkušeností (mluvčí se učí slyšet), již dochází
k autokorekcím.
Obvykle se pracuje s „cizími“ texty (texty jiných autorů), které
umožňují uvědomovat si a zpřesňovat věcnou logiku sdělení. Zpravidla jsou to
texty, které se brání „zběžnému čtení“, jejichž logiku je třeba odkrývat, např.
texty psané archaickým či odborným jazykem (Hus, Komenský, Palacký aj.).
Nejčastěji se za tímto účelem čte z Guthova Společenského katechismu, jehož
důsledně normotvorná výkladovost vyžaduje naprosto precizní logiku sdělení a
nadto potřebuje i mírně pobavenou dikci. Doplňkově se zachází i s přepisem
televizních či rozhlasových zpráv. Dále se pracuje s texty, které vedle věcného
sdělování vyžadují přesný a plastický výraz. Jde o texty, které jsou psány
mluvným jazykem, texty s výrazným orálním gestem. Jednak jsou to prózy
českých autorů, jako jsou soudničky Franiška Němce či povídky Jaroslava
Haška, Karla Poláčka, Bohumila Hrabala ad. Jednak je to nonsensová poezie
Emanuela Frynty, u níž přibývá nesnadný požadavek rytmické přesnosti a
přísnosti, a to ruku v ruce s odlehčenou hravostí. Doplňkově se čtou texty psané
dialektem (Příhody lišky Bystroušky Rudolfa Těsnodhlídka), pro pochopení
stylů a žánrů se se jako vhodné ukázala stylistická cvičení Raymonda Quenauoa.
Konečně se čtení završuje četbou dramatických dialogů, u nichž se sleduje
především schopnost navázat a reagovat na druhého. Většinou jsou texty
vybrány tak, aby nevzbuzovaly pocit „vysokého umění“, tj. aby neapelovaly
v prvé řadě na city, pocity, prožívání atd. Naopak: texty mají vést mluvčí pořád
k potřebě být při sobě, něco ze sebe a za sebe říct a být slyšen a vyslyšen.
Od hlasitého čtení se postupně přechází k mluvění zpaměti, popř.
spatra. Zde se důraz přesouvá z „obsahu“ sdělení na navázání kontaktu a vztahu
s tím, ke komu promlouvám. Je možné rovněž učit se pracovat na svém,
autorském textu.
Učení probíhá v kombinaci individuálních hodin s hodinami
skupinovými. Individuály poskytují možnost vlastního hledání, zbavují
frekventanty pocitu, že nesmí udělat chybu. Učení ve skupině zase umožňuje
učit se od ostatních a skrze ně – frekventant na druhém vidí a slyší snáze to, co
nevidí a neslyší u sebe, jinak řečeno objektivuje se mu vnímání.
Lekce jsou zpravidla doplněny poslechy: a to jak virtuózně
zvládnutými party (Vlasta Burian, Jan Werich, Karel Höger, Václav Voska ad.),
tak ukázkami dokumentujícími chyby a zlozvyky. Je-li dostatek času a
k dispozici příslušná audio- či videotechnika, pokusy frekventantů se nahrávají a
analyzují.
Menší, teoretická část je věnována elementární artikulační a
akustické fonetice češtiny (vč. ortoepické normy).
Praktické pojetí i celková koncepce výchovy k řeči vychází
z učení prof. Ivana Vyskočila, Vítězslavy Fryntové a Emanuela Frynty.
Doporučená literatura:
Frynta, Emanuel: Zastřená tvář poezie, Praha 1993.
Krčmová, Marie: Fonetika a fonologie, Brno 1990.
Hlas, mluva, řeč (kol.). Ústav pro výzkum a studium autorského herectví
DAMU, Praha 2006.
Lukavský, Radovan: Kultura mluveného slova, Praha 2000.
Vyskočil, Ivan: Chvála přednesu. Rkp. (archiv autora).
Výslovnost spisovné češtiny I, II, Praha 1967, 1978.
Hlasová výchova
(Doc. Libuše Válková)
Kvalita hlasu přispívá k úspěšnosti naší komunikace. Tvorba hlasu a řeči je
ovlivněna mnoha faktory – somatickými, psychickými i sociálními. Hlasová
výchova (v pojetí, které je rozvíjeno na KATaP DAMU a bude uplatňováno
v cyklu Via aperta) má následující koncepční východiska :
• Hlasová výchova je psychosomatická disciplína, která komplexním
rozvíjením hlasotvorných a psychosomatických předpokladů navozuje a
udržuje harmonii duševních a tělesných funkčních napětí; ta jsou
základním předpokladem optimální hlasotvorné aktivity.
• Hlasotvorná aktivita působí svými psychofyziologickými důsledky zpětně
jako hybná síla rozvoje lidské individuality.
• Hlas není jen prostředníkem nějakého sdělení, je samostatnou zvukovou
kvalitou, je sdělení samo, má individuální vypovídací hodnotu.
• Výchova k hlasu vede k vědomému spoluvytváření osobnosti, což platí i
ve zpětné vazbě, a proto je závažným faktorem autorské výchovy, cestou
k vlastnímu autorskému postoji.
Hlavním cílem této disciplíny je vést účastníky k vědomému hlasovému
projevu, k objevování a znovunalézání harmonické koordinace všech
psychofyziologických složek osobnosti – tj. dýchání, fonace, artikulace a
psychiky.
Doporučená literatura:
Coblenzer, Muhar: Dech a hlas – návod k dobré mluvě. AMU Praha 2000
Hlas, mluva, řeč (kol.). Sborník z konference. Ústav pro výzkum a studium
autorského herectví DAMU, Praha 2006.
Martienssenová, Franziska: Vědomé zpívání, základy studia zpěvu, Praha 1989.
Válková, Libuše – Vyskočilová, Eva: Hlas individuality, psychosomatické pojetí
výchovy k hlasu. AMU, Praha 2005.
Dialogické jednání
Heslo pro autorizaci
Dialogické jednání (dále DJ) s vnitřním partnerem, též DJ vnitřních partnerů.
Autor Ivan Vyskočil. Počátek v roce 1968, vývoj a rozvoj dosud.
Základem je zkušenost a zakoušení stran jednání (mluvení, hraní) sám se
sebou (s vnitřním partnerem, resp. partnery) zpravidla o samotě. Z autopsie snad
každému známé tzv. samomluvy nebo samohry. Dále pak jde o to, učit se a
naučit se podobně autentické, spontánní, hrající a souhrající jednání (chování a
prožívání) produkovat veřejně, v situaci „veřejné samoty“ (Stanislavskij), za
přítomnosti a pozornosti „diváků“. V situaci, kdy „jako kdyby“ druzí, diváci, při
tom nebyli, s vyloučením zejména zrakového a taktilního kontaktu.
Zkoušení a zakoušení se odehrává ve skupinách, kdy nejmenší možnou
(funkční) skupinu tvoří tři účastníci, tj. vedoucí (učitel) a dva zkoušející (žáci).
Optimální je skupina devíti až třináctičlenná, kdy během jednoho setkání
(zkoušení) se na každého dostane alespoň třikrát.
Vhodný prostor je běžná školní učebna (zkušebna) s vyšším stropem,
pokud možno světlá a prázdná, jen s náležitým počtem sedadel (židlí).
Po úvodu, v němž vedoucí (učitel) si společně s účastníky (žáky) evokuje
a probere známou zkušenost „samomluv“ (kupř. stále se vyskytující typické
situace takového jednání), zdůrazní nezbytnost „vycházet ze sebe“ a „přicházet
k sobě“ i „jít do sebe“ hlasem, řečí, a zdůrazní, že je nutné, aby také hlas a řeč,
hlasové a řečové projevy byly jednáním, zdůrazní, že jde jedině o zkoušení,
hledání, učení se a nalézání, tedy nikoli o předvádění nějakého umění. Posléze
vyzve přítomné, kteří sedí na židlích vedle sebe v řadě čelem do prostoru jako
diváci, aby někdo, kdo chce, šel „na plac“ a zkoušel to. To je v podstatě jediná
instrukce „co dělat“. Následující jsou toliko připomínky, poznámky k tomu, co a
jak kdo dělal a udělal, zpravidla k tomu, co se povedlo a co nepovedlo, co
nevyšlo, proč a co s tím, jak na to, aby to bylo ono.
„Na place“ je každý přiměřeně dlouho (dvě až pět minut), je sám v poli
pozornosti druhých, v „silovém poli“, bez jakýchkoli pomůcek (kupř. hudba,
rekvizity, kostým).
Každý účastník zakouší počáteční chaos, zmatek, což jako takové trvá
zpravidla šest až deset setkání. Pak se postupně začíná soustřeďovat a uvolňovat,
začíná vnímat, projevovat se „teď a tady“, diferencovaně reagovat, jednat,
uvádět do vztahů, artikulovat, uvědomovat si a sledovat kontrastnost, polaritu a
oscilaci, pravé protiklady a komplementárnost, reciprocitu, souhru protikladů,
postupně dialogicky jedná a zakouší dialogické bytí, že dialogicky – leckdy
paradoxně – je, dospívá do „tvůrčího stavu“ (Stanislavskij), k inspirovanosti,
k tomu, že „to v člověku a s člověkem hraje“ (Patočka), že „ucho žasne, co to
huba mluví“ (Werich), že umí „slyšet partnera a odpovědět mu“ (V + W),
dospívá k vlastní psychosomatické kondici pro vědomou, tvořivou komunikaci.
To v horizontu nejméně tří let systematického, kontinuitního studia, ne-li
výcviku.
Zakusit počáteční – vlastní i společný – chaos, zmatek a jeho vyjasňování,
postupné strukturování „zevnitř“, je pro další dění nadmíru důležité. Aby totiž
od samého počátku byla aktivována a preferována tendence a odvaha
k experimentování, zkoušení, hledání – formulování si hypotéz – a také
nalézání, především toho vlastního, osobitého, aby od samého počátku neměla
vrch většinou dominantní
tendence imitovat, napodobovat, přijímat a
produkovat takové i onaké hotovosti, standardy.
Organickou a nutnou součástí toho „na place“, společného studia a učení,
je průběžné „privátní“ zkoušení. Zejména průběžná písemná reflexe, o níž se
podílí s vedoucím a ostatními, zakládá společné studium.
DJ zahrnuje a otevírá více polí zkoumání i možných cest a cílů. Vždycky však
má být ryze osobní a osobnostní záležitostí, kdy záleží na osobních dispozicích
(kupř. druhu, kvalitě i velikosti nadání), k čemu a jak komu může být a je, co si
kdo s tím sám počne, od toho slibuje.
U většiny může být a bývá cestou sebeobjevování, sebepoznávání a sebepřijetí,
u leckterých také cestou seberealizace. To dle předpokladů, nadání a zájmů.
Může být a bývá, jak už řečeno, vytvářením psychosomatické kondice pro
tvořivou komunikaci, a tedy pro hlubší a přesnější, „vodivější“ empatii, poznání
a přijetí druhého, pro setkání v pravém slova smyslu.
Může být a bývá prožitím, poznáním a studiem principů dramatické hry.
Může být a bývá prožitím, poznáním a studiem nepředmětného herectví
(hráčství, aktérství).
Může být a bývá cestou pochopení a uchopení, „vtělení“ a uskutečnění určité
výzvy, otázky, určitého úkolu, textu.
Může být a bývá, je-li jako takové poznáno a pochopeno, otevřenou a otevírající
cestou, metodikou zkoušení, hledání i vnímání, všímání si a nalézání.
Není však účelově vypracovaným, hotovým, osvědčeným postupem,
„metodou“, kterou jako hotovost lze přijímat a „nasazovat“. A rozhodně není
takovou nebo onakou technikou.
Výzkum a studium DJ pokračuje v několika směrech. Hlavně v ústavu pro
výzkum a studium autorského herectví a na katedře autorské tvorby a
pedagogiky DAMU v Praze.
(Ivan Vyskočil a kol.: Dialogické jednání s vnitřním partnerem. JAMU, Brno
2005.)
Efektivní komunikace
( PhDr. Eva Lukavská, PhD.)
Kurz je vystavěn jako dílna, jejímž cílem je umožnit účastníkům nahlédnout
na vlastní komunikaci i komunikaci druhých s otázkou, zda se jedná o
komunikaci efektivní. Za efektivní, v případě lektora či učitele, budeme
považovat takovou komunikaci, která podporuje proces aktivního učení se žáků
či studentů.
K odpovědi na otázku je potřeba získat základní znalosti o teorii úspěšné
komunikace, dovednosti analyzovat videonahrávku z edukačního prostředí a
schopnost reflektovat proces komunikace a následně pak proces edukace.
Východiskem pro možnou reflexi ( reflexi z odstupu) se nám stane metoda
VTI- videotrénink interakcí, se kterou se v ČR můžeme potkat v rodinách,
nemocnicích, ve školách a sociálních zařízeních.
VTI má svůj domov v Nizozemsku. Zde začali pracovníci domova pro
narušenou mládež zkoumat, jak působí sociální okolí na dítě. Jejich výzkumy
ukázaly, že pokud do procesu terapie nevstoupí celá rodina, nemůže dojít ke
změnám v chování a jednání dítěte. Na základě jejich vyhodnocení se začal
utvářet koncept podpory komunikace v rámci celého systému rodiny . Do té
doby dominovala obecná představa, která zásadně formovala praxi, kdy
pedagogové a jiní odborníci sledovali chování „problémových„ dětí, stanovovali
diagnózy poruch a poté předkládali rodičům koncepty nápravy. Odborník byl
expert na vztahy i intervenci a rodiče stáli v roli pasivního příjemce doporučení.
V polovině 80. let XX století se zrodil nápad využít systematicky videa a
rozhovoru nad videozáznamy komunikace rodičů s dítětem tak, aby se rodiče
stali aktéry v procesu vlastní komunikace s vlastním dítětem. Možnost takové
práce s videonahrávkou se brzy dostala za hranice rodiny a je užívána v mnoha
dalších pomáhajících profesích, tedy i ve školách.
S oporou o humanistickou psychologii a pedagogiku, humánní etologii,
kognitivní psychologii a systemickou terapii vznikl teoretický koncept úspěšné
(efektivní) komunikace.Východiskem reflexe komunikace se stává interakce,
jejímž základem je navázání kontaktu. Kromě kontaktu jsou uváděny další dva
nezbytné faktory - kód( jazyk) a kontext. Pokud některý z uvedených faktorů
není přítomen, komunikace neprobíhá či je velmi ztížena. VTI pracuje
s analýzou interakčních výměn ( ty jsou pozorovatelné na videozáznamech a je
možné je identifikovat jako komunikační vzorce). Komunikace je posuzována
v rámci daného kontextu, nikoliv samoúčelně.
Pozornost je zaměřena na sledování předem již formulovaných kategorií,
které videozáznam umožňuje sledovat a identifikovat. Jsou to tak zvané
Principy kontaktu. Jejich přítomnost či absence umožňuje vyhodnotit
komunikační vzorce objevující se v daném kontextu. VTI uvádí tyto základní
principy úspěšné komunikace:
-
Iniciativa a příjem ( věnování pozornosti,neverbální a verbální příjem)
Interakce(utváření skupiny, střídání se, kooperace)
Diskuse (společné téma, formování názorů,rozhodování se)
Zvládání konfliktů (prozkoumávání rozporů,obnovení kontaktu,
vytváření transakcí)
Základní literatura :
Křivohlavý,J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Svoboda, 1988.
Fisher,R.: Učíme děti myslet a učit se. Praha: Portál, 1997.
Watzlawick,P.,Bavelasová,J.B.,Jackson,D.D.: Pragmatika lidské komunikace.
Hradec Králové: Konfrontace, 1999
Matoušek,O.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003
Vybíral,Z.: Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál,2000
Download

SLOVO JAKO KLÍČ je vzdělávací cyklus, který ve