OBSAH
editorial ......................................................................................................................................3
rozhovor
Petr Patočka: DUŠE ZAHRADY ANEB MEZI BŘEHEM ŽEN A BŘEHEM MUŽŮ ......5
Rozhovor s předsedkyní ČSAP Janou Vaškovou
provázení umíráním
Jana Bryjová: MAMKA ..........................................................................................................15
kazuistika
Drahomír Balaštík: POZDNÍ RECIDIVA SEPARAČNÍ ÚZKOSTNÉ PORUCHY
V DĚTSTVÍ, JEJÍ VÝVOJ A PSYCHOSOMATICKÁ
ARCHETYPICKÁ TRANSFORMACE .............................................20
reportáž
Iva Jaklová: NÁVŠTĚVA V BOLLINGENU ......................................................................30
archetyp a astrologie
Věra Šimonová: NEBEZPEČNÁ KRÁSA - Několik postřehů k astrologické Venuši ..........36
archetyp a astrologie
Iva Jaklová: KAŽDODENNÍ MYTÍ JAKO RITUÁL ........................................................42
Volný překlad článku Thomase Moora publikovaném v Parabola Magazine
Summer 2009 The Bathroom Ritual
fórum
Literární kavárna (Ludvík Běťák) ............................................................................................44
Diskuse (Iva Jaklová) ...............................................................................................................46
Reverberace (Ervin Široký) .....................................................................................................47
BULLETIN ČSAP - Informace o dění ve Společnosti
Maria Schoemaker-Brožová, Petr Patočka: SOUKROMÁ NÁVŠTĚVA ČESKA PANÍ
29. – 31. září 2013 v Praze a Brně
HELGY KOPECKY NA POZVÁNÍ ČSAP...50
veřejný zápis z letošní výjezdní schůze předsednictva ČSAP ............................................52
Výjezdní schůze se konala 13. - 15. září 2013 v Karasíně
XIX. konference IAAP 18. – 23. srpna 20013 v Kodani
Petr Patočka: Sedm dní v Kodani ............................................................................................61
Maria Schoemaker-Brožová: Konference IAAP – shrnutí ......................................................64
fotodokumentace účastníků konference ...................................................................................67
Jiří Plocek: MOST MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM
Rob Preece: O POVAZE MYSLI A ENERGETICKÉM TĚLE .......................................74
Seminář pořádaný ČSAP 18. června 2013 v Brně
Barry Miller: THE CHEATING HEART .............................................................................81
Přednáška z víkendového semináře ČSAP pořádaného 1. – 3. února 2013 v Praze
MEZI BŘEHY 4
MEZI
BŘEHY
komunitní
časopis české
analytické
psychologie
vychází pod
záštitou ČSAP
– České
společnosti
pro
analytickou
psychologii
(jungovskou
psychoterapii)
číslo 4
Uzávěrka:
30. října 2013
Adresa pro
veškerý
kontakt:
mezibrehy
@seznam.cz
Šéfredaktor:
Ervin Široký
Redakční radu
dále tvoří:
Ludvík Běťák
Z. Horňáková
Petr Patočka
Jazyková
redakce:
Iva Jaklová
T.Malatincová
editorial
Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý
den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo,
kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: „Vy paní má, vy
jste ze všech nejkrásnější.“ A královna byla spokojená.
Ne, ne, to není ono. To je jiný příběh. Na obrázku na obálce není
zámek z žádné pohádky. To mezi břehy curyšského jezera zaměřil neznámý
fotograf svůj aparát na stavbu, která ale je vpravdě mnoha mýty opředená.
Je však skutečná. Postavil si ji Carl Gustav Jung a všichni ji toužíme
navštívit. Některým z nás se povedlo dostat se (se svolením současných
majitelů) až na její pozemek k samotným zdem. Nemnoho proniklo dovnitř.
Takovým šťastlivcem je Iva Jaklová, která tam letos byla: prožívala, fotila –
a s námi se o vše podělila.
A tak bylo nebylo, na břehu curyšského jezera… - čtěte článek
Návštěva v Bollingenu.
Bollingenská věž je zmíněná i v rozhovoru tohoto čísla - s Petrem
Patočkou se dostaneme mezi břehy pracovního a soukromého života
předsedkyně ČSAP Jany Vaškové.
Jana Bryjová váhala, zda může svou citlivou osobní zpověď
zveřejnit. Jsem si jistý, že její povídání může být hlubokou inspirací a
důležitou pomocí každému z nás v těžkých chvílích, kdy nás z bytí
vezdejšího navždy opouštějí naši blízcí. A právě to nakonec rozhodlo, že
Jana s publikováním souhlasila. Její sdělení si nenechte ujít.
Kazuistiky jsou cenným svědectvím praxe analytické psychologie. Je
to právě naše odborná „konfese“, která nelpí na dogmatu a doktrínách a je
otevřená inspiraci jiných směrů a jejich propojování. Víme, že přístup
každého psychoterapeuta je determinován jeho osobnostním ukotvením.
Kazuistika v tomto čísle je zcela odlišná od kazuistiky čísla předchozího.
Proces je sledován jakoby z jiného břehu, odlišný je slovník a nejspíš i cíle,
které autor svým textem sleduje. Pozoruhodný příběh a zajímavý proces
léčby sleduje Drahomír Balaštík.
Venuši jako archetyp a jako astrologické znamení si jako sobě blízké
téma zvolila Věra Sobotková Šimonová. Iva Jaklová doplnila téma z jiného
úhlu.
Obálka:
Roland Lipták
Dosud byl, milí čtenáři, časopis zdarma. Nyní je čas zaplatit. Ne, my
po Vás nechceme peníze. Zaplaťte svou aktivitou. Periodikum, které není
uhrazené, zaniká. Uhraďte svůj čtenářský poplatek svým projevem. Toto
číslo otevírá rubriku fórum. Ludvík Běťák zde má svou literární kavárnou,
Iva Jaklová polemizuje se zveřejněným článkem a „Reverberace“ je výzvou
k společné průběžné pozornosti odborným tématům v neodborném světě.
Syťte tuto rubriku, nebo zhyne hlady. Posílejte své příspěvky, nebo alespoň
své nápady, postřehy, podněty, které ve Vás časopis vyvolá. Sdělte mailem,
co Vás zaujalo a co Vám zde chybí. S čím jste a s čím nejste spokojení.
Foto na
obálce:
internet
Bulletin ČSAP se stal pevnou součástí našeho časopisu. Je určen
především členům Společnosti, zaměřený na dění v ní. Příspěvky nejsou
jazykově upravovány, zůstávají v podobě, v jaké je autoři redakci
Fotografie:
Ervin Široký
(pokud není
uvedeno
jinak)
3
MEZI BŘEHY 4
editorial
doručili. Bulletin je plně otevřený jakýmkoliv sdělením členů Společnosti.
Webzin je nadále vizí budoucího živého informačního fóra, do něhož se jednou forma
časopisu rozpustí. ČSAP v současnosti hledá programátora, který by přijal zakázku přerodu
našeho časopisu spolu s inovací webových stránek Společnosti. Pokud by se mezi čtenáři
Břehů našel znalec programovacího jazyka drupal, může kontaktovat předsednictvo ČSAP i
přes e-mailovou adresu časopisu.
Poděkování za horu obětavé práce na tomto čísle patří opakovně jmenované Ivě
Jaklové, která se ujala vyšívání textů jazykovou korekturou, přispěla svými články a zahájila
diskusi. Díky Rolandu Liptákovi za profesionální zpracování obálky. Děkuji i všem ostatním,
jejichž nezištná práce toto číslo také zrodila.
Vážení, z jednoho břehu přeji inspirativní čtení a vyjadřuji přání, abyste zde našli, co
Vás zajímá. Z břehu druhého ještě jednou vyzývám k pisatelské činnosti, příspěvkům,
reakcím, nápadům, či krátkým glosám na naši e-adresu: [email protected]
Ervin Široký
Bollingenská věž – obdobný záběr z dřívější doby
4
(foto internet)
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
PhDr. Jana Vašková (1949)
Jungovská analytička, t. č. předsedkyně
ČSAP, žije v Kroměříži, pracuje pro
ambulanci klinické psychologie a působí
ve vlastní praxi. (Více informací nabízí
následující rozhovor.)
Mgr. Petr Patočka (1967)
Jungovský analytik, zástupce vedoucího
Terapeu-tické komunity Sejřek, působí také
v Brně v sou-kromé poradenské praxi. Člen
předsednictva ČSAP. Žije nedaleko Brna
v Březině.
DUŠE ZAHRADY
ANEB
MEZI BŘEHEM ŽEN A BŘEHEM MUŽŮ
rozhovor s Janou Vaškovou, předsedkyní ČSAP
Petr Patočka
Na úvod bych se, Jano, zeptal, čím tak v poslední době žiješ?
Pořád je hodně aktivit. Hodně mne to naplňuje, nebo spíše - vyplňuje mi to hodně čas.
Na některé jiné věci, třeba na zahradu, jej pak nezbývá a to je mně líto. Zahrada je teď hlavně
manželovo dílo.
Bývá to jinak?
Mívala jsem tam přeci jenom alespoň kousek toho svého, přiložila jsem ruku k dílu.
Letos můj muž i zavařuje (smích), a to mně přijde už trochu moc. Stará se dokonce o mé
kytky!
5
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
Žiji však ještě jednou věcí. Zrovna dnes jsem si v knihkupectví říkala, jestli nemám začít
kupovat synovi, a snad nastávající snaše, nějaké knížky o tom, jak být „dost dobrý rodič“. Jo,
čeká mne nová životní role.
Jak sis na to na základě své vlastní rodičovské zkušenosti odpověděla?
Našla jsem knížku Dost dobří rodiče aneb drobné chyby rodičů dovoleny, trošku jsem
si v ní listovala. Jsou to takové kratší postřehy, které by mohly přinášet odlehčení. Tak aby
rodičovská role nebyla brána zase tak úplně vážně, jako něco, co může způsobit nějaké
naprosto neodstranitelné následky a podobně. Připadalo mi to docela prospěšné.
výjezdní schůze předsednictva ČSAP (Karasín, září 2013)
Jak podle tebe ovlivňovalo tvé syny, že jejich maminka je psycholožka a tatínek
hudebník?
Tatínek hudebník trval na tom, aby měli hudební vzdělání, takže oba hráli na housle,
violu a saxofon. U mě to tak jednoduché nebylo. Vzpomínám si na paní Marjasch, která
říkala, že psychoterapeuti by neměli mít děti. Byla jsem u ní právě v době, kdy došlo k
tragické události v rodině jednoho terapeuta. A ona říkala, že se stává docela často, že děti
psychologů nebo psychoterapeutů nemají vůbec snadný život. Já si myslím, že to není až tak
tragické. V řadě situací mé zaměření kompenzovalo některé radikálnější přístupy manžela, ale
někdy mne to, myslím, také zúzkostňovalo. Myslím, že psychologický background potřebuje
ve výchově odlehčit. Hodně mně pomohl výrok Kastové, že dítě se vždycky setkává ještě s
jinými osobami, které mohou výchovu rodičů kompenzovat. Ale v každém případě se
zkušenost s matčiným zaměřením silně promítla v profesní orientaci mých synů na humanitní
obory.
6
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
Já bych se ještě vrátil k té zahrádce. Hodně psychologů, terapeutů snívá o činnosti, která
by byla viditelná. Jungova Bollingenská věž je asi přiléhavým příkladem, stejně jako
jeho pečlivé provedení Červené knihy. Funguje tak pro tebe zahrádka?
Zahrada je specifická, ta je ještě o jiné věci. To, že člověk uplete svetr, nebo něco ušije
a ono to zůstane, to je hodně důležité. Neboť je řada věcí, zvláště těch, které dělají ženy, jako
třeba úklid, jenž nezůstávají.
Ale zahrada má pro mě ještě jeden aspekt, který má hodně společného s terapeutickou
činností a současně působí blahodárně na mě. Já připravím vhodnou půdu pro rostlinky, já se
starám, aby měly dobré podmínky, a jsem to já, kdo se může těšit z toho, jak to vše roste,
vyvíjí se.
Jedna známá byla kdysi u nás, v rodném místě, na zahradě a řekla: „Tak teďka už vím,
kde má původ to, jaká jsi.“ Asi jsem nechápala, hleděla jsem na ni a ona vysvětlila: „No, to je
tím, že vy máte tu zahradu.“ A já si uvědomuji, že jde o zkušenost respektu k času: je čas, kdy
se musí sadit, čas, kdy se starat a nedá se jinak. Nemůžeme si myslet, že si jako v pohádce O
dvanácti měsíčkách půjdeme v lednu na jahody. Respekt k cyklu a ke střídání období, běhu
dění nebo času hodně souvisí se zkušeností zahrady, přímého fyzického kontaktu s půdou. Na
jaře se vždycky těším na kontakt s vlhkou hlínou, trávou, která se dere ze země. Pamatuju si
pěkné obrazy těšení se na růst; nebo jak jsme obrývali stromy, zahrada byla vyhrabaná,
stromy holé, krásně nachystaná na zimní klid. Tak je to se zahradou. Je o růstu, péči a řádu.
s Ingrid Riedelovou během jejího semináře (Praha, květen 2012)
Překvapila jsi mě, že máš takovou zkušenost s půdou. Představoval jsem si, že tvoje
dětství se odehrávalo v jiných kulisách.
Odehrávalo se v kulisách starobylého, pevného, sto padesát let starého domu, který se
neopravoval a věci se v něm dochovávaly tak, jak byly. Když jsem se narodila, babičce bylo
7
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
sedmdesát let a říkala, „na nic mě tady nesahejte, já brzo umřu“. Na nic jsme nesahali do
jejích dvaadevadesáti...
Spodní část naší zahrady byla parková. Tehdy mezi zahradami nebyly ploty, protože ty
mezitím, jak nebylo zřejmé, komu co patří, zčásti popadaly. Tím pádem i sousední zahrady
byly „naše“, rostly tam smrky, obrovský kanadský buk, který z větší části zasahoval na naši
zahradu. Vcházelo se z městské ulice, průchod domem byl průchodem do jiného světa.
Vyrůstala jsi se dvěma bratry a oba byli také velice výrazné, svébytné osobnosti. Jaká to
byla pro tebe zkušenost?
Dětství bylo velmi snadné a hezké. Docela dobře jsme spolu vycházeli, hrávali jsme si,
bratři mě nevylučovali ze svých aktivit, lozili jsme po stromech. Starší bratr byl opravdu
vášnivý milovník železnice. Už od dětství nám ji budoval na zahradě, vozil nás v kočárku a
měli jsme železniční stanice a nádraží, museli dodržovat jízdní řád. On, pokud přišel pozdě do
školy, tak to bylo proto, že měl prostě někde červenou.
Žila jsem však i prvek nedostačivosti. Šla jsem na školu a oni tam byli úspěšní přede
mnou. Učitelé mi říkali: „Tak ty seš sestra těch dvou bratrů...“ Otázka, kdo jsem vlastně já,
mě provázela hodně dlouho. Dlouho mě spousta lidí a jejich známých znala jako „tu mladší
sestru“.
na přednášce Christophera Haukeho (Brno, prosinec 2010)
Tvého bratra cosi od dětských střevíčků směřovalo k železnici a na té cestě později
vykonal spoustu práce. Jak to bylo u tebe s psychologií?
Hodně jsem četla. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela, které knihy byly ty rozhodující.
Vybavuji si teď Antonína Zhoře a jeho životopisy Boženy Němcové, Marie CurieSklodowské, Jana Kašpara Debureaua. Seznamování s jejich životy na mě velmi působilo. A
pak si pamatuji další knížku, která zásadně vstoupila do mého života: Na východ od ráje od
8
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
Steinbecka a setkání se stínovou problematikou, tématem dobra a zla. A také knížka od,
tuším, Jeana Dutourda Hrůzy lásky. Oslovoval mě vhled do osudů, detailní popis prožívání
vnitřních dilemat.
jihomoravský folklór (Svatobořice, červen 2010)
Byla jsem také členkou dramatického kroužku, vymetla jsem kde jakou recitační
soutěž a velmi ráda jsem chodila do divadla.
A táhlo tě to tedy k divadlu nebo spíše k vnitřnímu jevišti jednotlivého lidského osudu?
Udělala jsem pokus, jestli k divadlu (smích)… Vybavuji si, že jsem vždycky měla
příznivou odezvu na svůj zajímavě položený hlas. V maturitním ročníku jsem si řekla, že to
půjdu zkusit. Poslechli si mě a herec Oldřich Vykypěl mi řekl: „Víte, já si myslím, že jste na
herectví příliš seriózní.“ A to rozhodlo.
9
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
Jak to tedy pokračovalo?
Asi u mě hrála roli větší schopnost reflexe. Rodiče byli někdy hodně zaměstnaní
řešením problémů mých starších bratrů a mě zůstala úloha hodného, slušného dítěte, které
přeci jenom víc uspokojí potřeby rodičů, než ti dva kluci, kteří si určitě dovolovali víc.
s Vladimírem Strakou na přednášce Louigiho Zoji; v pozadí Petr Patočka (Brno, březen 2009)
Původně jsem směřovala ještě jinam - možná ovlivněná paní Curie-Sklodowskou,
možná účastí v matematických olympiádách, možná tím, že tatínek byl technik ve výzkumu nastoupila jsem do matematicko-fyzikální třídy. Ocitla jsem se ve společnosti matematických
géniů, čtyři děvčata mezi dvaceti osmi hochy, ale absolvovala jsem. Avšak přesvědčilo mě to
o tom, že matematika a fyzika ne. Svou roli tedy hrály asi spíš negativní zkušenosti.
Psychologii jsi studovala v Brně?
Ano
Jak se při tvém intenzivním vztahu k Brnu stalo, že jsi pak pracovala a žila v
Kroměříži?
Po skončení studií jsem byla zaměstnaná v dětské nemocnici na neurologii u pana
docenta Holuba. Tehdy jsem jednou jela s kamarádkou do Nízkých Tater. Vydaly jsme se na
Chopok a chtěly dál pokračovat na Ďumbier. Jelikož pěšky už jsme tam byly, chtěly jsme jet
lanovkou. A zrovna ten den lanovka z nějakých důvodů nejela. Už před tím jsem cestou v
autobuse zaregistrovala nějakého muže, který mě zaujal. A jak jsme uvažovaly u lanovky co
dál, ten muž se tam objevil a stejně jako nám se mu pěšky nahoru nechtělo. Tak jsme se tam
nějak dali dohromady. Byl z Kroměříže, měl takové uhrančivé černé oči… Myslím, že právě
rok před tím mě doktor Kratochvíl lákal do Kroměříže … „Já a do Kroměříže? To nikdy! “ A
10
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
za rok jsem tam byla, ale dlouho jsem měla trvalé bydliště v Brně, u manžela jsem byla
přechodně.
Jak se od studií odvíjelo tvé setkání s analytickou psychologií?
Vlastně dlouho nijak, vůbec nijak. Pracovala jsem, s přestávkou na mateřskou
dovolenou, v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Její ne normální svět se mi zdál mnohem
bližší, zdravější než svět sedmdesátých let minulého století, sešněrovaný normalizací. Byla
tam parta dobrých lidí, a to dělalo hodně. Byly to hezké roky. Asi tři čtvrtě roku jsem se tam
setkávala s doktorem Ženatým, po něm přišel Karel Zezulka … a vlastně jsem ani nevěděla,
že doktor Ryšánek překládá Junga. Léčebnou v Kroměříži prošly mnohé zajímavé osobnosti.
Když jsem měla už nějakou praxi za sebou a měla pocit, že už něco vím o klinické
psychologii a práci v psychiatrické léčebně, zjišťovala jsem, že si často kladu otázku, co
vlastně dělám? Jako kdybych nemohla najít, chytit svoje místo, a to i v rámci
psychoterapeutických směrů. Byla to léta krátce před sametovou revolucí – tehdy se u mě
potkaly vnitřní nespokojenost a potřeba změn a procesy ve vnějším světě.
A pak na schůzku psychologů přišel doktor Plocek. Tehdy jsem nevěděla, že pro něj
není určující otázka, ale téma, které jej zajímá. Každopádně vím, že mluvil o stínu. A to mně
dávalo smysl. Byla to slova a světy, v nichž jsem měla pocit domova.
A dál, jak to bylo dál? V té době to přeci vůbec nebylo snadné se u nás s touhle látkou
setkat.
Bylo, už vládl jiný duch, bylo koncem osmdesátých let, vzniklo Collegium
Jungianum. Avšak všechno začalo již dávno předtím, v kostele na Starém Brně, tam mne
pokřtili, měla jsem tam svatbu a ve Starobrněnském klášteře se odehrávala první setkání
brněnských jungiánů.
V té době jsem zažívala velkou životní krizi, měla jsem mnoho otazníků ohledně své
práce, ale také se ke mně začala dostávat literatura, začala jsem se trošku orientovat.
Vzpomínám si na jeden zážitek: Cestovali jsme s bratrem, tím železničářem, po Itálii a
ocitli se u krásného románského kostela San Miniato al Monte nad Florencií. Poblíž je
náměstíčko Michelangella s kopiemi jeho soch a je tam nádherný výhled na Florencii. Z
města doslova trčí obrovská kupole chrámu San Maria del Fiore, stejně jako věž Palazzo della
Signoria, před očima jsem měla Ponte Vecchio, řeku Arno. U kostela je, tuším benediktýnský,
klášter. A jak jsem tam tak stála, brána kláštera se otevřela a vycházeli mniši v bílých
hábitech. Tehdy jsem měla neuvěřitelně silný pocit, že bych nejraději odešla do kláštera.
Nechtěla jsem vstoupit do řádu, to ne, toužila jsem po změně, potřebovala jsem produchovnit
svůj život. V té době mě začaly velmi oslovovat dvory, uzavřené, a zároveň k nebi otevřené
prostory.
Pořád jsem si říkala, že musím se životem nějak jinak. Ale patří ke krizi středního
věku, že je člověk ve spoustě věcí zaběhnutý, není snadné jen tak udělat změnu. A potom
jsem onemocněla. Najednou nebylo možné přehlížet, že je zapotřebí nějakou změnu udělat.
Setkání s vážnou nemocí a rizikem smrti bylo dalším mezníkem v mém životě.
A právě v této době mě doktor Běťák a doktor Plocek nabídli, abych překládala
Jungovy texty. A jak víš z vlastní zkušenosti, setkávat se s Jungem v originále vyžaduje
hluboké ponoření.
11
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
Setkání s analytickou psychologií a s osobností Junga prostřednictvím jeho textů se tedy
u tebe prolínalo s velice silným osobním procesem, dalo by se říct cestou do podsvětí?
Ano. Možná to zní nadneseně, ale byl to zážitek, slovy jednoho klienta - „vlastně mně
to připadá, jako kdybych se učil znovu vidět, znovu se učil chodit“.
Vyrůstala jsem v katolické rodině. Pamatuji si na vůni kostela, hlavně toho ve Starém
Brně, pamatuji si, jak světlo procházelo barevnými vitrážemi do tmavého vnitřku, pamatuji si
na opakující se motiv lilií na cihlových stěnách. Toto všechno se během mého života, zvláště
pak během revolty v dospívání, někam ztratilo.
Také si ale pamatuji na obdiv, který jsem měla ke své babičce, té, co s námi bydlela.
Až do vysokého věku dodržovala řád - pravidelně chodila na ranní i večerní bohoslužby.
Musela ujít kilometr tam a kilometr zpátky a musela se obléknout, jít mezi lidi a vrátit se zpět.
Pěšky. Den co den. Byl to neuvěřitelně silný rituál.
A pak druhá babička, takový velmi prostý, nesmírně laskavý, zároveň přísný, hluboce
věřící člověk. Byla nemocná, s lidmi se moc nestýkala, a přesto pro ně byla významná. Tušila
blízkost smrti a s každým z jí blízkých se rozloučila. Překvapilo mě, kolik lidí přišlo na
pohřeb.
To, co jsem postrádala v jiných psychoterapeutických směrech, jsem našla u Junga.
Mluvím o vertikále, o snaze, aby mému životu nechyběla a o jejím spojení se zážitkem
kostela.
Paní Marjasch už jsi zmínila, co bys o svém setkání s ní řekla?
To není úplně jednoduché. Především, nebyla jsem u ní v analýze, jela jsem o ni
pečovat. Setkala jsem se v ní se ženou, která měla v nemohoucím těle velmi mocného ducha,
a samozřejmě nebylo snadné vedle toho vydržet. Protiklad mocného ducha a méně mocného
těla byl obrovský.
Překvapila mne hned jednou z prvních vět: „Nečekejte ode mě žádnou empatii.“ A
skutečně, někdy to bylo velmi těžké. Ona vládla. Po dlouhém upoutání na lůžko se krátce po
mém příjezdu opět ocitla s dopomocí na kolečkovém křesle – a najednou tu byla královna.
Velmi vzpomínám na jednu věc, kterou jsem si odnesla. Jednou jsem jí říkala, že bych
asi měla jít na nějakou přednášku, že bych si ji měla poslechnout. Ona se tak na mě dívala a
řekla: „Jak měla? Vy, ve vašem věku? Tak snad dělám to, co mě přináší radost!“ To bylo pro
mě - měla jsem už po padesátce - jako zpráva o dimenzi, o které jsem vlastně v naší rodině
neslyšela. Zpráva o tom, že život může být žitý taky tak, že přináší radost, není jenom o
povinnostech.
Taky jsem se tam konfrontovala s tím, že jsem schopna dělat pečovatelskou práci. A
vím, že paní Marjasch se v mých rukou cítila velmi bezpečně. To byly věci, které jsem od ní
získala.
Označuji to jako službu u čarodějnice a nemyslím to ve zlém.
Ano, čarodějnic jsou prý různé druhy. Ale podívejme se ještě jinam. Vím, že pěstuješ
živý kontakt s kamarádkami. Co pro tebe znamená ženské společenství?
Něco hodně důležitého. Vyrůstala jsem obklopena velmi hřejivým ženským
prostředím, které nevylučovalo nemoc a smrt. Pečování o druhé, o trpící jsem považovala za
samozřejmé. Viděla jsem to u maminky, která se starala o babičku, o sestru, která se po úraze
nemohla dostatečně starat o své děti, o druhou sestru. Vzpomínám si, že jsem asi ve dvaceti
mamince řekla: „No, já si toho vážím, ale takhle žit nechci“. Měla jsem pocit, že její život byl
velmi těžký. Brzy potom, co jsem se narodila, měl tatínek velmi vážnou klíšťovou
12
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
encefalitidu, nějakou dobu se myslelo, že umře. Maminka to měla opravdu těžké. Nicméně
prostředí bylo nesmírně vřelé. Vzpomínám, jak jsme chodili k babičce, tam stály misky s
pudinkem a na něm višně naložené v rumu, jak jsem se těšila, protože jsem si vychutnávala
chuť té višně a pak té pecky a pak jsem ještě i tu rozkousla až do jadýrka. Úplně vidím ty
misky a to místo, kde stály a kde na nás čekaly. Hodně se šilo, přešívalo, zavařovalo, dělaly se
šťávy - prostě dělné společenství. V podstatě jsme byly milované děti, měly jsme hezké
dětství.
s Drahomírem Balaštíkem během neformální části konference ČSAP (červen 2008)
Pak jsem ale žila hodně v mužském prostředí. Mám manžela, dva syny, a žádný z
mých bratrů se neoženil; na Vánoce všichni jezdívali do Kroměříže, a když už maminka
nebyla, tak jsem tam seděla já a těch šest mých mužů. A pak jsem si uvědomila, jak
postrádám ženské společenství. Myslím, že svojí ženskou stránku jsem dlouho zanedbávala.
Není to tak dlouho, možná deset let, co jsem nenacházela čas a prostor pro své kamarádky.
Dnes jsou pro mne kontakty se ženami „proteplením“. Byl to ženský svět, který jsem žila
doma, jenž mne vedl k fascinaci duchem. Avšak v jiné podobě než té mužské. Můj tatínek,
chytrý, moudrý, velmi laskavý a hodný člověk to měl pěkně prokombinované, ale hřejivou
stránku zprostředkovával mateřský svět.
Vzpomínám si, jak jsme se jednou sešly tři na nějakém semináři. Mluvily jsme o
dětech, všechny tři máme syny, o tom, jaké to je, když děti odcházejí z domu. A jedna povídá:
„U přírodních kmenů je to prostě tak, že matky uvaří pro syny polévku, ale ti v určitém
okamžiku odmítnou, vezmou hrnec a vylijou ho matkám na hlavu. Ony tam pak sedí s těma
nudlema na hlavě a pláčou a synové je opouštějí. A ony sedí a pláčou a současně se radují“.
Tenhle obraz nás nesmírně propojil, nevím, jestli bych jej mohla sdílet s nějakým mužem.
Přeložila jsi řadu jungiánský textů, působila jsi spoustu let v předsednictvu ČSAP a teď
už řadu let působíš na postu předsedkyně. Co pro tebe dnes znamená tato oddaná služba
věci a tenhle stále se rozvíjející úkol?
13
MEZI BŘEHY 4
rozhovor
Je hezké, že jsi to označil jako službu, já to skutečně tak beru. Jsem velmi vděčná, že
jsem měla příležitost dostat se do kontaktu s tímto světem a jeho lidmi. Ale všechno má někde
hranice, myslím, že se dál už rozvíjet nebude. Nechci se úplně stranit, ale některé oblasti
života by se mohly stát opomíjenými a to nechci.
Ráda cestuješ, máš nějaké cestovatelské přání?
Mám, mám přání. Mám hrozně ráda rané křesťanství, které není ještě tak okázalé jako
třeba baroko. Dá se vidět v Raveně nebo v Irsku, kam bych se chtěla podívat. Představuji si
zelenou louku, malý kostelík a před ním pár křížů, hrobů, hřbitov, kombinaci šedého kamene,
možná někde s mechem, možná tam hodně prší, nevím, ale prý ano (smích). Tyto zdánlivě
prosté věci pro mě míří k jádru.
Děkuji za příjemný rozhovor.
14
MEZI BŘEHY 4
provázení umíráním
PhDr. Jana Bryjová (1958)
Vyštudovala psychológiu na FF UPJŠ v
Košiciach. Od roku 1996 pôsobí ako klinický
psychológ v súkromnej praxi v Poprade. Pracuje
prevažne s deťmi a mladistvými. Má ukončený
výcvik v Ericksonovskej psychoterapii a
symbolickej psychoterapii. Dlhodobý záujem o
jungovskú
psychológiu
ju
priviedol
k
psychoterapeutickému výcviku v analytickej
psychoterapii, ktorý v súčasnosti končí.
Je čas veľkonočných sviatkov, čas najúžasnejšej symboliky premeny a znovuzrodenia.
Nádej, ktorá je obsiahnutá v smrti. Práve v tej dobe dostávam ponuku k napísaniu článku
o sprevádzaní umierajúcich.
Pred troma rokmi mi umierala mama a ja som strávila v jej prítomnosti šesť
posledných dní.
Stojím pred etickým problémom. Mám právo písať o tak hlboko intímnej skúsenosti,
ktorej aktérmi sme boli obe, ale zodpovednosť za rozhodnutie už musím niesť sama?
Vedie ma presvedčenie, že to má zmysel.
MAMKA
Jana Bryjová
„...Teraz vidíme ako v zrkadle, len v hádanke, potom však uzrieme tvárou v tvár. Teraz
poznávam čiastočne, ale potom poznám plne, ako Boh pozná mňa...“
(Apoštol Pavol: Prvý list Korinťanom)
Doznievajú vo mne slová: „Nebojte se, určite to poznáte, když to přijde...“
Chytám sa tých podporných slov. Som zmätená. Neistá. Vystrašená. Tie slová sú
zatiaľ jediný ostrovček istoty, to jediné, s čím budem o pár týždňov vstupovať do neznáma.
Umiera mi mama.
15
MEZI BŘEHY 4
provázení umíráním
Viem len to, že chcem pri nej byť až do konca. Chcem ju sprevádzať.
To rozhodnutie vo mne je neodvratné, už by som ho nevedela vystopovať kedy sa
zrodilo. Žije vo mne ako niečo nespochybniteľné a pravdivé.
Vybavujem v práci telefonáty, odkladám súrne konzultácie, ktoré zrazu strácajú na
naliehavosti. Spolieham na môj vklad do rodiny, viem, že to bezo mňa zvládnu. Neviem,
koľko týždňov, dní, hodín máme pred sebou.
Odchádzam prežiť posledné dni s mojou mamou.
Cestou autom premýšľam. Viem, že cesta k uzdraveniu, cesta späť do života, už nie je.
Prvýkrát sa dotýkam hranice. Stojím pred niečím, čo nie je možné zvrátiť žiadnym ľudským
úsilím. Musím prijať skutočnosť, „že sa to deje“, bez ohľadu na to, čo chcem ja. Ešte nikdy
som to tak trýznivo jasne nepociťovala. Tu snaha svetského úsilia končí. Znovu poznávam, že
podstatné veci nášho života sa odohrávajú mimo našej vôle. Zrodenie, láska, smrť. Tu sa
s našou vôľou nepočíta.
Učím sa to prijať. Úplne s pokorou. Prosím len o silu. Prosím o silu, aby som vedela
udržať všetko, čo sa bude vynárať. Neviem, na aké územie vstupujem. Nikdy som tam nebola.
Mám len dôveru v to, že to má zmysel. V tejto chvíli to jediné má cenu. O tom
nepochybujem.
Prosím o silu.
Precitám zo svojich myšlienok. Zastavujem sa v cukrárni, kupujem obľúbené koláče.
Viem, že mamka v poslednej dobe odmieta všetky ponuky k jedeniu. Snáď ju ešte poteším.
Snáď jej ešte stihnem darovať chvíľkový svetský pôžitok.
Prichádzam k večeru, mamka sedí na posteli so spustenými nohami obutými v teplých
vlnených papučiach. Jej chudé nohy sa v nich strácajú. Nie je sama. Povzbudivo sa jej
prihovárajú rehoľné sestričky. V ich hlase už cítim prevahu poznania. Zhovievavé hlasy,
akými sa prihovárame deťom.
Snažím sa cítiť, čo sa deje. Vnímam slabnúci hlas mamky. Poznáva ma, rada ma vidí.
Prisadám na kraj jej postele. Chce mi niečo povedať. Vnáram sa do nášho posledného
rozhovoru. Rozpráva sa jej ťažko. Skôr odhadujem a vynášam na svet slová, ktoré ona už
nepovie. Prikývnutím mi ukazuje cestu príbehu. Spoločne vylovíme spomienku na jej
dievčenské obdobie pred maturitou. Poskladali sme slová do skladačky. Obe sme spokojné.
Posledný vyrozprávaný príbeh. Mamka pokojne oddychuje.
Telefonujem sestre do zahraničia. “Musíš vyraziť. Veľa času nemáme.“
Poznávam to...
Narcisy, ktoré som vložila do vázy, aby na ne videla, aby ju ovanul pozdrav
prebúdzajúcej sa jari, ešte zachytila pohľadom. Usmiala sa. Tak som si priala, aby ešte zacítila
teplo prichádzajúcej jari. Celé roky nás vítala v záhrade. Záhrada jej bola pravým domovom.
Ožívala energiou zeme. Obdarúvala nás sezónnymi plodmi.
Mamka už neprijíma potravu a nepije tretí deň. Pridržiavam jej pohár pri ústach.
Odmieta ho. Naťahuje sa za ním rukami. Do svojich slabnúcich rúk sústreďuje všetku svoju
energiu. Nechce byť kŕmená. Bojuje o posledné možnosti zachovať si dôstojnosť. Posledná
šanca dovoliť si prijať ponúkanú pomoc sa rozplynula. Celý život si zakladala na svojej
sebestačnosti. Nechcela nikoho obťažovať. Mamkine životné krédo zvládnuť všetko vlastným
úsilím sa tu teraz vyjavuje. Esencia jej života sa zrkadlí v poslednom príznačnom geste. Chce
si držať svoj pohár sama. V posledné hodiny podčiarkuje svoje životné krédo.
16
MEZI BŘEHY 4
provázení umíráním
Aké krédo mi vyjaví moje telo v umieraní?
Poznám ho už teraz?
Ráno sa zobúdzam, cítim, že sa niečo zmenilo. Mamka je nepokojná. Sedím pri nej
celé hodiny. Odohráva sa v nej niečo. Sú to dramatické zmeny, sprevádzané nepokojnými
pohybmi. Ale už nám nedokáže povedať, čo prežíva. Vzďaľuje sa. Cesta k nej sa pre mňa
zatvorila.
Nie celkom.
To, čo sa teraz medzi nami deje, ma neskôr nenechá na pokoji. Nedá sa to uchopiť do
slov. Stretávam sa v sebe s niečím, čo som mala dlhú dobu zastreté, ale dôverne to poznám.
Odkiaľ? Odpoveď neprichádza. Neprestane ma to stále prekvapovať. Tu nie je miesto
k porozumeniu, všetko sa deje intuitívne. Ponechaná bez sprievodcu zrazu nadobúdam istotu.
Nespochybniteľnú istotu. Nechávam sa viesť. Aké neznámo nechávam na seba pôsobiť, keď
jedinečnosť mojej mamy sa už nedá zachytiť? Stojím vo svojej malosti oproti hlbine. Cítim
pred majestátom posvätnú úctu. Budem na to pamätať? Nezabudnem, že sme pozvaní
k stretnutiu s niečím, čo nás presahuje? Čoho sa môžeme dotýkať s rešpektom, pokorou
a vďakou?
Hladkám jej ruky a tvár. Uľavujem nadvihnutím, zmenou polohy tela. To všetko sa
učím. Učím sa dotýkať svojej mamy. Učím sa zdieľať s ňou jej intimitu. Pohybujem sa
v priestore, ktorý som opustila veľmi, veľmi dávno. Tak dávno, že si na to už nespomínam.
Telesná blízkosť malého dievčatka s jej matkou sa v behu rokov celkom vytratila. Ponúka sa
možnosť nechať to na skúsené ruky ošetrovateliek. Nechcem zbabelo utiecť. Teraz sa tej
skúsenosti chcem vystaviť. V sekundách sa vo mne odohrávajú búrlivé poznania, lámu sa
zažité, urputne udržiavané zvyklosti telesného dištancu.
Čas v izbe umierajúcej plynie v inej dimenzii. Sme sústredení do jedného momentu.
Všetko ostatné stráca na sile. Sme vytrhnutí z nepokojného rytmu svetského ošiaľu. Sme na
území nikoho.
Niet iného miesta na svete, kde by som v tejto chvíli mala byť.
Čo ešte ponúknuť, čo ešte máme v silách urobiť pre najbližšieho človeka, ktorý
nenávratne odchádza.
Priala by si ešte počuť hlasy svojich vnúčat? Všetky žijú v zahraničí. Sú pripravené na
to, aby sa prihovárali ohlušujúcemu tichu umierania bez nároku na odpoveď?
Odpoveď som zachytila v sekunde. Cítim, že sa deje niečo nové. Mamka sa vracia.
Vedie ma minimálnymi kľúčmi, ale ja som všímavý pozorovateľ. Je tu. Viem, že ma vníma,
viem, že prišiel čas, aby sme sa rozlúčili. Som presvedčená, že preto sa vrátila. Rozprávame
sa bez slov. Slová mojej vďaky sa spájajú s jej ďakovaním nám všetkým. Až sa všetko
ukončí, potom ho odovzdám.
Je ťažké presvedčiť najbližších, aby sa prišli rozlúčiť, aby si povedali, čo ostalo
nevypovedané. Nadišiel čas. Je to posledná príležitosť. Už sa nebude opakovať.
„Mamka predsa nevníma. Je v kóme. Je to vegetatívny stav. Nemá to význam.“ Ale
sila môjho presvedčenia pôsobí. Prichádza nerušená intimita rozlúčky pre každého z nás.
Spomenula som si na najbližšiu mamkinu priateľku. Vytáčam jej telefónne číslo,
s odkazom: „Je ešte čas, mamka vníma. Potešilo by ju, keby si prišla“. Z druhej strany
počujem: „Nechcela som rušiť, ale prídem...“
17
MEZI BŘEHY 4
provázení umíráním
Poznám ten rešpekt, tú neistotu, opatrnosť. Sama som to tak doteraz prežívala. Vyhla
som sa poslednej rozlúčke už viac ráz pre svoju bezradnosť a neistotu.
S terajším poznaním to ľutujem.
Mamka bola záhradníčka, so susedmi dobre vychádzala. Potešilo by ju, keby sa s ňou
rozlúčili jej dlhoroční priatelia?
Zvoním pri dverách susedov. Vysvetľujem, že je ešte čas na rozlúčku, potešilo by ju
to.
Dojímavo sa k nám schádzajú starí manželia, milí susedia, aby si potom v izbe do
kruhu posadali a spomínali, aké to bolo v lete na záhrade, ako o pár mesiacov budú sadiť
priesady, ale ona s nimi už nebude. Nie je to nostalgické – je to žitý život. Život prijatý v jeho
pravdivosti. Prečo má človek odchádzať sám v zabudnutí, bez blízkych, s ktorými toho toľko
prežil? Prečo si vytvárame ostych pred smrťou? Smrť patrí k životu. O pár rokov neskôr
počujem rozprávať mladého muža z Ázie, ako sa u nich pri umierajúcich zhromaždí celá
rodina, všetci blízki, susedia, pozývajú aj deti z ulice. Smrť je súčasťou ich života. A bola aj
u našich predkov.
V dnešnej dobe sú deti vylúčené z pravdy o umieraní. Smrť je tabuizovaná. O to viac
sa na nás valí v desivých podobách z televíznych obrazoviek. Deti si ju zľahka prehrávajú
v počítačových hrách. Smrť si vyzliekla ľudské háby a klame nás svojou neosobnosťou. Je
neutrálna, plytká, nedotýka sa nás...
Aj ja už patrím k tejto generácii, preto si tak ťažko hľadám cestu...
V tej chvíli, v obklopení blízkymi a ich spomienkami, sa mamkin namáhavý dych
prerušuje a zhasína.
„A čo iného je posledné vydýchnutie ako oslobodenie dychu od jeho neúnavných prílivov, aby
sa mohol vzniesť a rozletieť a hľadať Boha v nekonečnosti?“
(K. Gibran)
Jej príbeh sa ukončil.
A vo mne sa deje niečo nečakané. Som obdarená obrovským návalom
pokoja, harmónie, lásky a tichej radosti. Dotýkam sa niečoho veľmi hlbokého. Príliš veľa na
malého človeka. Kam to všetko zložiť? Prežívam čas obrovského naplnenia. Všetko je
vypovedané, dokonané. Nežiada sa už nič. Vnímam posvätnosť chvíle.
Stojím v zlomovom bode svojho života.
Prežívam vďačnosť.
Od tejto chvíle už nič nemôže byť ako doposiaľ. Pálčivosť otázok po zmysle stráca na
naliehavosti. Už nehľadám odpovede v knihách. Odpovede som si prežila. Môj život sa
zasunul do pevného rámca.
V tesnej blízkosti s tajomnom si kladiem otázky: „Akých nepoznaných hlbín sa
dotýkame? Máme na to právo? Neprisvojujeme si niečo, čo nám nepatrí? Siahame po tom
v našej ľudskej pýche a trúfalosti, bez bázne... Kde sú hranice, kde sa zastavíme?“ My
ovládajúci páni tvorstva.
18
MEZI BŘEHY 4
provázení umíráním
Cítim obrovský rešpekt.
Prenikať hlbšie k sebe a nechať rozoznieť to Božské v nás je naše poslanie, ak to
robíme s pokorou.
Literatúra a hudba k inšpirácii:
Axel Munthe: Kniha o San Michele (Tatran 1974)
Haruki Murakami: Norské dřevo (Odeon 2005)
Jan Paul: O štěstí v umírání (Barrister a Principal 2011)
Aldous Huxley: Věčná filozofie (Nakladateství Onyx 2002)
Etty Hillesum: Pretrhnutý život (Karmelitánske nakladateľstvo 2012)
Marie Svatošová: Hospice a umění doprovázet (Karmelitánske nakladatelství 2011)
Elisabeth Kubler Ross: Světlo na konci tunelu (JOTA 2012)
Sogjal Rimpočhe: Tibetská kniha o životě a smrti (Argo 2005)
Irvin D. Yalom: Pohled do slunce (Portál 2008)
W.A.Mozart: Requiem
R.M. Rilke: Zápisky Malta Lauridse Brigga (MF 1967)
Mistr Eckhart a středověká mystika (Vyšehrad 2000)
E. Herzog: Psýché a smrt (Emitos 2012)
M. Louise von Franz: Sen a smrt (Portál 2000)
Aniela Jaffé: Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (Atlantis 1998)
C.G.Jung: Člověk a duše (Academia 1995)
19
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
PhDr. Drahomír Balaštík (1942)
Absolvent studia psychologie na FF MU
v Brně a odborných výcviků v psychoterapii
(SUR, psychosyntéza, jungovsky orientovaná
terapie aj.) Odborná práce v oblasti
penologie,
pedagogicko-psychologického
poradenství a klinické psychologie (s
orientací na somatické a psychosomatické
poruchy).
Odborné
přednášky
(VŠ,
konference
a
semináře),
publikace
v odborném tisku, spoluřešitel výzkumného
projektu (z obl. psychodermatologie). Člen
ČSAP a Sdružení pro psychosomatiku.
POZDNÍ RECIDIVA SEPARAČNÍ ÚZKOSTNÉ
PORUCHY V DĚTSTVÍ, JEJÍ VÝVOJ A
PSYCHOSOMATICKÁ ARCHETYPICKÁ
TRANSFORMACE1
kazuistika
Drahomír Balaštík
Úvod
Úzkost, zakotvená v nevědomé, psychoidní sféře /1/, se obdobně jako jiné afekty,
rozvíjí z původně tělesných funkcí v jednoduché emoční kvality /2/. Ty se projevují
fyzickými, zvláště pak sympatikotonními, a psychickými symptomy. Úzkost narušuje funkce
ega /3/ a hraje základní roli v genezi neuróz. Většina autorů /4,5/ ji chápe jako strach, který
nemá objekt a signalizuje ohrožení já nebytím, ztrátou integrity, koherence, ale i smyslu
života a základních psychických potřeb. Dle Riemanna /6/ jsou úzkosti variantami čtyř
základních forem strachu, kterým odpovídají čtyři typy neurotických struktur osobnosti.
Vzhledem k naší kazuistice je významný depresivní typ, který je více než jiné odkázán na
partnera, od něhož se obtížně separuje. Jen stěží rozvíjí svoji samostatnost a nezávislost, která
je pro něj základní jistotou. Mezi obavami dominuje strach ze ztráty vztahu, z osamělosti a
1
text vyšel letos v České a Slovenské psychiatrii
20
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
opuštěnosti. Vedle toho má pocity méněcennosti a viny a cítí se za vše zodpovědný, nikoli
však z velikášství, ale právě kvůli slabému, závislému já. Tělesné symptomy se pak objevují
jako důsledek přetěžování druhými, které nedokáže odmítnout.
Dle Mentzose /2/ iniciují úzkost nejčastěji rozlukové situace s osobou, která
zajišťovala, alespoň symbolicky, ochranu a pocit jistoty. Postižený jedinec zpravidla
nereaguje obvyklou psychickou bolestí, ale existenciální úzkostí z ohrožení self integrity.
Separační úzkost per se vzniká v raném věku jako narcistické trauma, jako syndrom kolem
sedmého až osmého roku. Týká se i situací, v nichž ztráta vztahového objektu (primárně
matky) nebo jeho lásky pouze hrozí /7/. Projevuje se psychickými i somatickými příznaky,
vedle úzkosti pláčem, strachem ze tmy, ze samoty, ze školy, nočními děsy, ale i bolestmi
hlavy, nauzeou, subfebriliemi aj. /7,8/ Úroveň separační úzkosti se zvyšuje, pokud dítě vnímá
vztah jako podmíněný - snaží se pak zavděčit, vyhovět a vyhýbá se všemu, co by mohlo vztah
ohrozit /9/.
Úzkost však nemá pouze imanentní fyzické příznaky. Vyvolává nevědomé obranné
mechanismy, které ji na jedné straně potlačují, na straně druhé však často vyústí v neurózu či
psychosomatickou poruchu dále zhoršující již přítomnou somatizaci /4/. Jako příklad lze uvést
narušení narcistické rovnováhy při ochromujících intrapsychických tenzích a úzkostech, kdy
se někteří neurotici brání jejich projekcí do vlastního těla. Při hysterickém módu obrany
tělesný symptom vyjadřuje to, co bylo vytěsněno, ale s čím se pacient identifikuje. Při
hypochondrickém módu se projikuje odmítaný úzkostný konflikt do vlastního těla, které se
tak stává jeho zdánlivým zdrojem /2/. Projevované fyzické bolesti jsou v obou případech i
sociálním apelem k sekundárnímu zisku pomoci, náklonnosti a lásky. Oproti tomu
psychosomatický symptom je sice rovněž výrazem nevědomého psychického utrpení, včetně
úzkosti, je ale více archaický, více tělesný a objevuje se, když jsou neurotické formy obrany
neúčinné. Jde často o obranu regresivní resomatizací, zvratem k organickým základům
úzkosti, kdy afekt přestává existovat na psychické úrovni, což odvrací riziko totální psychické
dezorganizace /2/. Předpokladem je nízký stupeň zralosti já či jeho koheze, případně jeho
strukturální porucha. Jejím základem mohou být rané preoidipské konflikty, dle
egopsychologie poruchy rané socializace, kdy se nevytvořila kvalitní objektní či self
reprezentace (mj. pro nedostatečné zrcadlení) a chybí i pomoc okolí. Intrapsychické konflikty
se stávají neřešitelnými na psychické úrovni, a proto reaguje psychosomatickým symptomem
tělo. Jde tedy o vývojovou poruchu, při níž tělo není integrováno do psychosomatického já a
je vnímáno jako cizí, od já odštěpené /4/ a může tak být cílem úzkostných projekcí. Z řady
příčin psychosomatických poruch, které zpracoval posledně citovaný autor, je významná
(vzhledem k naší kazuistice) tendence trestat se, např. za vytěsněný pocit viny.
Častým psychosomatickým symptomem bývá bolest, zdánlivě lokalizovaná
v některém z periferních orgánů, avšak vyvolaná centrálně, psychogenně, patrně aktivací
limbického systému či v jeho okruhu a v mozkové kůře /10/. V naší kazuistice jde o bolesti
povrchové, kožní (parestézie), hluboké (svalové) a neuropatické s převahou pálivosti /11,12/.
Objevily se u našeho dospělého pacienta při recidivě dětské separační úzkosti. Ta byla
vyvolaná zřejmě asociativně příznaky postvakcinační virózy, které se některým symptomům
zmíněné úzkosti podobaly. Jeho bolesti se, za splnění nezbytných podmínek, rozvíjely dle
hypochondrického módu, včetně somatoformních kardiálních symptomů a zčásti se
transformovaly právě do psychosomatických bolestí, a to dle archetypického vzoru. Jemu pak
odpovídala i jejich somatická lokalizace, která tím získala finální význam /13,14/.
21
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
Vlastní kazuistika
V listopadu 2009 k nám byl odeslán 33letý pacient z kardiologie, kde byl od roku
2007 opakovaně vyšetřován pro tachykardie, extrasystoly, závratě a prekolapsové pocity
spojené s úzkostí, napětím a neklidem. Opakovaná vyšetření skončila s minimálním nálezem.
Dle pacienta začaly jeho potíže na konci roku 2006, a to po očkování proti chřipce; šlo o
náhlou únavu, slabost, bolest hlavy, subfebrilii, pocit bezmocnosti a úzkost. Byl ošetřen na
pohotovosti, ale v dalším roce (2007) došlo k recidivám, později rozšířeným o uvedené
kardiální příznaky. Jelikož býval premorbidně zdráv, vyděsilo ho to a začal se s obavami
pozorovat, zvláště když se v roce 2008 přidaly záhadné bolesti v levém hypochondriu.
Vyskytovaly se téměř denně a často se šířily po hrudníku nahoru a přes levé rameno na záda
pod levou lopatku („jsem potom jako probodnutý“). Lexaurin od praktického lékaře
nepomáhal, a proto byl odeslán na kardiologii a odtud na další konzilia (interna,
gastroenterologie, imunologie, neurologie, klinika funkční diagnostiky a ortopedie); nálezy
však byly negativní nebo nevysvětlující. Nicméně při léčbě anxiolytiky, Egilokem a
antirevmatiky se frekvence úzkostných a kardiálních potíží výrazně snížila.
Somatické bolesti v podžebří a pod lopatkou však přetrvávaly a v roce 2009 se k nim
přidaly parestézie levé ruky, bolesti levého stehna a dysestézie levého lýtka (pocit chlazení a
současně pálení). Pacient to prožíval jako ohrožení neznámou tělesnou chorobou a ochotně
podstupoval nová vyšetření. Přitom ho ale bolesti neomezovaly ve fyzických ani psychických
aktivitách, naopak při nich na bolesti i strach zapomínal. Zato o víkendech a při odpočinku
vůbec se od nich nedokázal často odpoutat a prožíval je s tak intenzivním strachem, že to
občas vyvolávalo tachykardie a obavy ze srdečního selhání. Plnil proto pečlivě doporučení
lékařů, vyhýbal se zdravotním rizikům, změnil dokonce i jídelní návyky (jedl pomaleji, méně
solil a více pil apod.), častěji odpočíval a vyhýbal se těžké práci, i když mu nevadila.
Tyto bolesti a strach z nich byly na začátku psychoterapie v popředí, úzkostné
symptomy ustoupily. Pacient byl již bez medikace, k dispozici měl analgetika, která ale
zmíněné bolesti jen dočasně tlumila a probíhala zbytečná rehabilitace zad.
ANAMNÉZA
Otec pacienta byl zámečníkem, který se po práci věnoval uměleckému kovářství,
rodinný život se odehrával o víkendech na chalupě. Poté, co se u pacienta v sedmi letech, po
narození bratra, rozvinul syndrom separační úzkosti s příznaky dříve uvedenými, začal se mu
více věnovat a dovolil mu spát ve svém pokoji. Dítě se uklidnilo a úzkost se již neobjevila ani
poté, co otec za necelé dva roky náhle zemřel; snad proto, že se mu tehdy podařilo navázat
blízký kontakt s matkou. O otci se pak v rodině přestalo trvale mluvit. Matka (tč. 62 let) je
věřící, vážná, starostlivá, ale dráždivá a navenek málo citová žena, již se nevdala. S dětmi se
nemazlila, častěji na ně křičela, ale nikdy je nebila („Taky nebylo proč“, říká pacient, „byli
jsme hodní“). Dědečka si nepamatuje, zemřel brzy po otci, babička za deset let; byla rovněž
věřící, starostlivá a pracovitá. Taková byla i sestra, o čtyři roky starší než pacient; bratr,
mladší o sedm let, měl zcela jinou povahu: byl vždy aktivní, společenský, veselý až
lehkomyslný, nespolehlivý a hůře se učil.
Pacient býval od dětství klidný, vážný, uzavřený a hrával si spíše sám. Doma i ve
skupině byl nekonfliktní, hodný, poslušný až vzorný a dobře se učil. Vždy byl i zvýšeně
citlivý, dodnes jej dojímají pohádky. S dobrým prospěchem a bez adaptačních problémů
zvládl základní školu a bez potíží se vyučil zámečníkem. Pracoval u strojírenské firmy, kde
večerně vystudoval strojní průmyslovku a ve 22 letech maturoval. Úvahy o vysoké škole
kvůli vážné známosti zamítl a příliš ho to prý netrápí. V současnosti pracuje ve strojírenské
22
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
firmě jako mistr montážní čety, je spokojený, přestože jde o práci časově náročnou (11 až 12
hodin denně) a řízení malého kolektivu mu občas dělá starosti. Po práci odpočívá u televize a
videa a v létě si chodí jednou týdně zahrát fotbal; rodině se věnuje o víkendech a dovolené,
které tráví pouze na chalupě. S nikým, kromě svých spolupracovníků, se trvale nestýká. Pije
příležitostně.
V 25 letech se po šestileté známosti oženil. Jeho manželka, rovněž 33 let, pracuje na
poště a je to zdravá, praktická a nekonfliktní žena. Na začátku psychoterapie měli dvě zdravé
děti ve věku pěti a jednoho roku a v r. 2011 se mu narodilo třetí. Životní styl rodiny je téměř
identický se stylem rodiny primární (práce - byt - chalupa), což prý všem vyhovuje. Rodinu
řídí manželka s pomocí pacientovy matky, která s nimi bydlí a pacient se jim podřizuje, tak
jako dříve matce a babičce.
ANALÝZA KRESBY A SNU
Akutní somatické či psychické příčiny (nepočítáme-li zmíněnou virózu) psychických a
psychosomatických poruch našeho pacienta nebyly zjištěny. Více suspektních faktorů bylo v
anamnéze: úmrtí otce a jeho vytěsnění z rodiny, výchova ženami, nenaplněné ambice a
především zmíněná separační úzkost. Jejich souvislost s neurotickými poruchami a
somatickými bolestmi pacienta však nebyla jasná. V této situaci jsme využili, jak někteří
doporučují /15/, analýzu kreseb a snů a požádali pacienta, aby svůj problém nakreslil (obr. 1).
Výsledkem byl autoportrét, na němž byly nápadné rozpažené ruce, a proto jsme si
ověřili, zda nejde o jeho způsob kresby rukou; obrázek „Moje rodina“ (obr. 2) to nepotvrdil.
Sám pacient při analýze uvedl, že mu kresba připomíná i Krista na kříži, a to nejen kvůli
poloze rukou, ale i nevědomému přesunu bolavého místa z levé strany svého trupu na pravou,
kde byl probodnut Kristus. Co ale může mít společného s Kristem nebylo jasné. Byl sice do
svých 14 let praktikujícím katolíkem (vliv matky a babičky), ale nyní, v dospělosti, věří málo
a o Kristu má jen mlhavou představu. Při amplifikaci jsme postupně došli k závěrům, že
Kristus je mimo jiné i obrazem archetypu tzv. „božského dítěte“, k jehož atributům náleží
opuštěnost a ohrožení. Mohl se tak stát jádrem možného pacientova komplexu „opuštěného
(a zraněného) dítěte“ /16/, který nevědomě nakreslil. Dále mají společné především to, že je
oba opustil otec a navíc si pacient uvědomil, že je ve věku rizikových „Kristových let“. Na
bázi „opouštějících“ otců se pak dále mohl rozvinout i otcovský komplex. Archetypickým
motivem je i ukřižování, a to jako trest za provinění i jako oběť k usmíření Boha /17/ (dle
Junga /16/ se navíc numinózní obrazy objevují při psychogenních tělesných poruchách). To
by naznačovalo nějaký pacientův nevědomý hřích a pocit viny. Další nápadností autoportrétu
je hlava oddělená od těla; že nejde o kreslířskou manýru ukazuje opět kresba „Moje rodina“
(obr. 2), na níž je dekapitována pouze figurka pacienta. V Kristově mýtu zůstává na kříži tělo
a hlava, duše jej opouští. Naznačuje to, že vědomé já (bývá dle Lowena lokalizováno do hlavy
/4/) ztratilo u pacienta kontakt s tělem, přírodním, nevědomým základem, s následkem
dezintegrace těla a duše, nevědomí a vědomí. V této situaci se člověk dle Junga stává
fragmentem sama sebe a jeho základní nevědomí zůstává v primitivním stavu /16/.
Brzy po kresbě měl pacient na toto téma i sen. Byl doma ohrožován mužem, který
vypadal jako jeho mladší bratr, ale ve snu byl stejného věku. Pacient mu proto ze strachu
odřízl, a to bez zápasu i krve, hlavu od těla a schoval obojí do vedlejšího pokoje. Útočník
však zůstal živý, i když nebyl schopen komunikovat, zdánlivě přestal být nebezpečným.
Pacient měl nadále strach; věděl, že udělal špatnost a že mu hrozí trest, protože může být
poznán podle pachových stop. Analýza snu upozornila na potlačené pacientovo infantilní
přání zbavit se bratra, ale i svých vlastních, stínových tendencí, bratrem reprezentovaných:
lehkomyslnosti, nespolehlivosti, lenosti apod. Vědomé ego pacienta je těmto vlastnostem
23
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
protikladné a jsou proto jako stín, z obav o vztahovou i psychickou stabilitu, vytěsněny (viz
dekapitace a ukrytí útočníka). Sen ale současně upozorňuje, že násilné vytěsnění
nevědomých, stínových stránek ega intrapsychický konflikt neřeší. Problém zůstává v
„jednom domě“, „živý“, nelze se s ním ale „domluvit“ a „smrdí“ zřejmě již tak dlouho, že ho
ten pach poznamenal. A dle něho může být dopaden a potrestán.
ETIOLOGICKÁ ROZVAHA
O raném vývoji pacienta nemáme přímých informací, z chování matky po narození
jeho mladšího bratra a z jejích obvyklých emočních projevů lze usuzovat na problematické
zrcadlení v symbiotickém období /18/. Výsledkem mohlo být narcistické zranění s nízkou self
koherencí, takže se po omezení jeho kontaktu s matkou (po narození mladšího bratra) u něj
brzy objevila symptomatologie separační úzkosti, resp. konsteloval se mateřský komplex (na
bázi archetypu „hrozné matky“ /19/) a komplex opuštěného dítěte. Jejich příznaky byly
potlačeny citovou kompenzací a zrcadlením otce, ukončeném záhy jeho smrtí („opuštěním“).
Recidivě úzkosti mohla zabránit matka, ale její bezpodmínečné lásce (a své významnosti) dítě
zřejmě nedůvěřovalo, nehledě na pocit zodpovědnosti za její chování vůči sobě. Snažilo se
proto (nakonec úspěšně) získat matku výkonem, takovým, k němuž mělo jako neurotický
depresivní typ předpoklady: konformním chováním, poslušností a pracovitostí a současně i
potlačováním stínu, pro který mohlo být odmítnuto. Udržení ego rovnováhy tak vyžadovalo
značné úsilí a bylo navíc komplikováno nutností vytěsnit ze vzpomínek a představ otce.
Rodina totiž namísto odtruchlení jeho smrti, po němž mohlo přijít vyrovnání a smíření /20/,
z ní udělala rodinné tabu a chovala se (snad aby dítě nezraňovala) jakoby nikdy neexistoval.
Vytěsnit, de facto znovu pohřbít, otce, tak muselo i dítě, kterému zůstal jen otcovský archetyp
jako nevědomý vzorec. Ten byl postupně naplněn některými atributy křesťanského Boha Otce
v interpretaci matky a babičky, s jehož obrazem se dítě setkávalo v kostele, otcem, který
rovněž opustil syna a byl velmi přísný. Na tomto archetypickém základě se mohl rozvinout
obsahově podobný otcovský komplex (resp. přísné superego) a následně mohl být aktivován
pozměněný komplex opuštěného dítěte s archetypickými rysy „božského dítěte“, tj.
opuštěného a obětovaného Krista (viz kresba). Potlačení těchto komplexů a udržení ego
integrity bez úzkostné neurózy pomáhal mateřský, výkonově pacifikovaný komplex /15/ a
příznivá konstelace dalších faktorů (fyzické zdraví, plnění požadavků okolí, život ve známých
a neměnných vztazích s předvídatelnými reakcemi /2/). Výkonová strategie se jevila, za
předpokladu trvalé aktivity a jiných podmínek, jako úspěšná.
Teprve v roce 2007, před narozením druhého dítěte, pacienta napadlo, že by mohl
zemřít jako otec (je rovněž druhým mezi sourozenci). Bylo to v době, kdy u něj
postvakcinační viróza zřejmě aktivovala, nevědomě a patrně asociativně svými podobnými
symptomy vytěsněný syndrom dětské separační úzkosti. Jeho úzkost se dále vyvíjela dle výše
zmíněného hypochondrického módu a k původním symptomům přibyly i somatoformní
srdeční příznaky. Současně byly aktivovány i potlačené komplexy s jejich archetypickými
vzory: otcovský komplex s rysy hyperkritického a trestajícího biblického Otce a komplex
opuštěného dítěte s rysy opuštěného a obětovaného Krista i s introjekcí jeho bolestí.
Ohrožený pacient reagoval svým obvyklým copingem - zvýšeným výkonem a důslednou
léčebnou compliance - kterým pacifikoval „otce“ (tak jako dříve „matku“). Odeznívající
viróza a stabilizace rodinné i pracovní situace opět vedly k částečnému utlumení neurotických
symptomů (z části vlivem farmakoterapie). Přetrvávaly však somatické, resp.
psychosomatické bolesti, patrně jako důsledek nevyřešeného intrapsychického konfliktu
komplexu opuštěného dítěte (Krista) a bránícího se já. Neurotická výkonová obrana ale
nedostačovala, a tak trvalo riziko osobnostní dezintegrace neřešitelné na psychické úrovni,
avšak řešitelné somatickou projekcí či regresivní resomatizaci neintegrovaných úzkostí a
24
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
narcistických bolestí. Co prokazatelně přetrvávalo, bylo spojení s potlačenými neurotickými
příznaky občas aktivovanými bolestí. Bolest se vždy týkala částí těla, kde byl zraněn Kristus a
v různých formách se rozšířila i na levé končetiny (dle Kristova mýtu byl vlevo ukřižován
nenapravený lotr). Finální interpretace, včetně analýzy kresby a snu, naznačila smysl těchto
bolestí: jednak upozornit na nevyřešenou vinu (hřích), a jednak potrestat její potlačení. Nešlo
již o vinu za matčinu separaci, ale za dlouhodobé „zapírání“ otce, ba dokonce podíl na jeho
„smrti“ a taky o vinu za „usmrcení“ bratra a s ním i vlastních stínových vlastností. Jde o
hříchy „smrtelné“, spojené s nutností usmířit komplexového Otce (trestající superego), a to
obětí „starého“, komplexy kontaminovaného já. Pokud by v tomto případě, díky bolestnému
poznání a integraci komplexů, nedošlo k individuačnímu pokroku, hrozila by trvalá disociace
otce se synem, nevědomých komplexů s vědomým já, a tedy i dezintegrace těla a psyché /16/,
kdy jedinec přestává tělu a jeho signálům rozumět. Tělo není integrováno do
psychosomatického já, je vnímáno jako cizí, od já odštěpené /4/, a tedy i jako zdánlivý zdroj
„somatických“ poruch.
PSYCHOTERAPIE
Psychoterapie začala explikací příčin psychosomatických poruch (úzkosti, komplexů,
psychotraumatu apod.) a diskusí o roli virózy. Pro naše obavy z patogenní síly dětských
úzkostných komplexů pokračovala, jak někteří doporučují /15/, analýzou aktuální
komplexové situace pacienta. Šlo např. o diferenciaci „dospělých“ potíží pacienta od
„dětských“, o popis a pojmenování zmíněných komplexů a roli výkonové strategie při jejich
vytěsnění a obraně ego rovnováhy, o poznání a popis stínu apod. Terapie dalších složek
úzkostné neurózy /18/ se týkala redukce strachu z dosud nezjištěné tělesné choroby, redukce
neschopnosti relaxovat napětí a vzrušení a redukce neschopnosti i bez výkonu podpořit
sebevědomí. Cílem bylo snížení energetického náboje komplexů bez využití hlubší analýzy.
Terapeut v procesu pouze zrcadlil, tj. přebíral roli pacientova self, což se ne úplně dařilo,
neboť přenos nebyl kvalitní z důvodu pacientovy obavy z dalšího opuštění /21/. Do čtyř
měsíců u pacienta vymizel (resp. byl potlačen) strach z tělesné choroby i „somatické“ bolesti,
což reflektoval následující sen:
Pacient je s psychoterapeutem, starším mužem a ženou v ambulanci, kde spolu všichni
klidně mluví; hlavně žena, muž komunikuje málo, terapeut mluví ke všem. Na závěr dává žena
pacientovi krabičku s darem, který mu udělal radost. Tento pocit pak přetrvával i po
probuzení, i když si pacient nedokázal vybavit téma hovoru ani dárek. Podrobně interpretovat
toto setkání s „vnitřními rodiči“ za mediace terapeuta se nám zdálo zbytečné. Vzhledem k
redukci symptomů jsme se spolehli na literaturu (energetický náboj komplexů mizí časem i
spontánně /15/ ) a na konci března 2010 psychoterapii ukončili. Podcenili jsme však význam
mlčícího otce a pouze mediační roli terapeuta ve snu; happy end se nekonal.
Za rok (březen 2011) k nám byl pacient znovu odeslán z kardiologie, opět bez nálezu).
Informoval, že byl až do října 2010 bez potíží, ale pak došlo, při nové viróze, k masivní
recidivě předchozích poruch. Jelikož byl přesvědčený, že je tentokrát „skutečně nemocný“,
neobrátil se na nás, ale na ortopedii, kde mu v r. 2007 zjistili asymptomatickou herniaci více
meziobratlových plotének. Během následné hospitalizace byl znovu vyšetřen a po týdnu
infuzní terapie bez výraznějšího efektu propuštěn domů s doporučením šetřícího režimu
(nepřetěžovat páteř, dieta apod.), sledování „pouze v neurologické ambulanci“ a lázní.
Lázeňskou léčbu absolvoval v únoru 2011. Místo očekávaného uvolnění však znovu vyvolala
u pacienta známé pocity viny a úzkostné intruze spuštěné jeho silným steskem „opuštěného
dítěte“ a absencí ochranného copingu v podobě zvýšené aktivity. Pacienta sužovaly představy,
že je „doma plno práce a on si lenoší“, že v jeho nepřítomnosti vzniknou doma či v práci
vážné problémy, že ho mohou propustit ze zaměstnání apod., a to i přesto, že mu nikdo nic
25
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
negativního ani nenaznačil. S tím rostlo jeho vnitřní napětí, neklid a nervozita a nakonec se
objevily i kardiální potíže a psychosomatické bolesti. Konce lázeňského pobytu se proto
nemohl dočkat a domů se vracel téměř jako troska.
V době, kdy se dostal k nám, byl znovu plně zaměstnaný doma i v práci, neurotické
potíže opět mizely a bolesti se dařilo tlumit Rivotrilem. Tím se jeho motivace k psychoterapii
snížila, navíc očekával narození třetího dítěte. Uskutečnila se proto jen dvě další sezení
doplňující nedořešené aspekty předchozí terapie, a to především o archetypické základy
komplexů i s jejich pozitivními aspekty, hlavně u numinózních témat a jejich důsledky, např.
hyperkritické superego, hypertrofované pocity viny a zodpovědnosti, nedostatky výkonového
copingu, redukce strachu ze stínu a bolestné individuace aj. Na závěr dosnil pacient
s pozitivním závěrem sen o dekapitaci bratra a v psychosyntetickém dialogu /22/ se smířil
s otcem.
Za půl roku a následně po roce a půl opakovaně informoval, že se cítí doslova
„výborně“; nikde se neléčí a žádné léky nebere. A pro zajímavost: narodil se mu další syn,
čímž se zreprodukovala struktura jeho primární rodiny.
ZÁVĚRY
Kazuistická studie demonstruje genezi dětské separační úzkostné poruchy, za níž u
našeho pacienta stojí některé neintegrované komplexy (mateřský, otcovský a opuštěného
dítěte). Upozorňuje, že při pouhém potlačení může úzkost přetrvávat v asymptomatické formě
řadu let a za příznivých, vnějších a osobnostních podmínek se znovu konstelovat až
v dospělosti. Může k tomu pak dojít i náhodně, v důsledku asociace některých jejích
symptomů s podobnými příznaky jiných poruch (u našeho pacienta postvakcinační virózy).
Obraz úzkostné poruchy se v dospělosti může vyvíjet a měnit dle typu neurotické struktury
osobnosti (hypochondrický vývoj u depresivního typu). Pokud přitom neurotické formy
obrany nedostačují, může úzkost transformovat do podoby psychosomatické poruchy (bolest
u našeho pacienta), jejíž obraz i lokalizace v některých případech odpovídají archetypickému
jádru neintegrovaných komplexů (božské dítě, Kristus). Při diagnostické nejistotě může
napomoci analýza kreseb a snů a při analýze symptomů pak vedle kauzální analýzy i finální
hodnocení, které upozorní na jejich smysl a účel.
Psychoterapie našeho pacienta dále upozorňuje, že psychosomatické poruchy mohou
být vůči psychoterapii více rezistentní. Ukazuje se přitom, že symptomatická, byť zdánlivě
úspěšná terapie nevylučuje recidivu (u našeho pacienta k ní došlo po půlroční remisi). Naši
terapii lze sice nakonec hodnotit jako úspěšnou, pochybnosti máme však o trvalosti progrese
individuačního procesu, který jsme se pokusili podpořit.
Literatura:
1. Jung, C. G.: Teoretické úvahy o podstatě duševna. In: Jung CG. Výbor z díla, sv.II.
Brno: Nakladatelství T. Janečka; 1997: 7-96.
2. Mentzos, S.: Rozumíme sami sobě? Neurotické zpracování konfliktů. Praha:
nakladatelství Lidové noviny; 2000: 232.
3. Sharp, D.: Slovník základních pojmů psychologie C.G. Junga. Brno: Nakladatelství
T. Janečka; 2005: 176.
26
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
4. Poněšický, J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton;
1999: 208.
5. Vymětal, J.: Pojetí úzkosti a strachu v psychologii. In: Vymětal J. a kol. Speciální
psychoterapie (Úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek;
2000: 16-43.
6. Riemann F. Základní formy strachu. Praha: Portál; 1999: 200
7. Kocourková J. Úzkostné poruchy v klinické praxi. In: Vymětal J a kol. Speciální
psychoterapie (Úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek;
2000: 78 - 104.
8. Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování.
Praha: Psychiatrické centrum; 1992: 282.
9. Vavrda, V.: Psychoterapie úzkosti a strachu z hlediska psychoanalytické
psychoterapie. In: Vymětal J. a kol. Speciální psychoterapie (Úzkost a strach). Praha:
Psychoanalytické nakladatelství J.Kocourek; 2000: 172-199.
10. Rokyta, R.: Neuroanatomie bolesti. Psychiatrie 2006; 10 (Suppl.2): 46-49.
11. Kozák, J.: Léčba bolesti. In: Kozák J., Papežová H. a kol. Kapitoly z léčby bolesti.
Praha: Maxdorf; 2002: 7–25.
12. Trojan, S., Langmeier M.: Fyziologie centrální nervové soustavy. In: Trojan S. a kol.
Lékařská fyziologie. Praha: Grada Publishing; 2003: 535-711.
13. Balaštík, D.: Arthralgia genuum jako psychosomatická porucha. Čes a slov psychiat
2011; 107 (3): 167-171.
14. Jung C. G.: Obecná hlediska psychologie snu. In: Jung C. G. Výbor z díla, sv. I.
Brno: Nakladatelství T..Janečka; 1996: 161-217.
15. Kastová, V.: Dynamika symbolů. Základy jungovské psychoterapie. Praha: Portál;
2000: 208.
16. Jung, C. G.: Psychologie archetypu dítěte. In: Jung C. G. Výbor z díla, sv. II.
Brno: Nakladatelství T..Janečka; 1997: 227-263.
17. Jung, C. G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia; 1993: 205.
18. Müller, M., Müller, A., eds.: Slovník analytické psychologie. Praha: Portál; 2006: 528.
19. Jung, C. G.: Psychologické aspekty archetypu matky. In: Jung C. G. Výbor z díla, sv.
II. Brno: Nakladatelství T.Janečka; 1997: 185-226.
20. Vymětal, J.: Lékařská psychologie. 3.aktualiz. vyd. Praha: Portál; 2003: 400.
21. Schwartz-Sallant, N.: Narcissism and Character Transformation. The Psychology of
Narcisstic Character Disorders. Toronto: Inner City Books; 1982: 193.
22. Rainwater, J.: You´re in Charge: A Guide to Becoming Your Owen Therapist. 7
print. Marina del Rey: DeVorss&Comp.; 1989: 221.
27
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
PŘÍLOHY
Obr. 1
Kresba „Můj problém“ s černě vyznačeným místem přesunuté bolesti (viz šipka)
28
MEZI BŘEHY 4
kazuistika
Obr. 2
Kresba „Moje rodina“ se členy rodiny a jejich mimopracovním životním stylem (mezi bytem a
cestou na chatu)
29
MEZI BŘEHY 4
reportáž
MUDr. Iva Jaklová (1971)
Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze.
Pracovala jako lékařka, po sedmileté
mateřské dovolené se ještě na rok vrátila do
zdravotnictví. Od začátku letošního roku
provozuje Pentalon - Středisko hlubinné péče
o duši a nově i Středisko péče o náhradní
rodinu. Má tři školou povinné kluky, dva
příliš přátelské psy a zahradu, kterou seká
kosou. Kromě výcviku v analytické
psychologii prochází výcvikem v sandplay u
zahraničních lektorů. Ve volném čase se
věnuje dětem, psům a zahradě.
foto: archiv autorky
NÁVŠTĚVA V BOLLINGENU1
Iva Jaklová
„Jistě, Toni! Nezačal snad Jung od roku 1923 na nejzazším konci Curyšského jezera,
dvacet pět kilometrů od Küsnachtu v obci Bollingen budovat venkovské stavení právě proto,
aby se s ní mohl ve vší intimitě každou neděli setkávat, aniž by urážel hodnou matku svých
dětí? … Zejména pociťoval naléhavou potřebu samoty uprostřed panenské krajiny, blízko
vody. … V roce 1922 koupil pozemek na břehu jezera, stranou od vesnice Bollingen. Bylo to
romantické a osamělé místo obklopené nevysokými kopci; bývalý majetek kláštera v St.
Gallen. Považoval za důležité stavět u vody, voda je přece prvním ze všech symbolů života.
Dalším symbolem byla prostota. Chtěl postavit „primitivní obydlí“ v pravěkém stylu, bez
jakéhokoli přepychu. … Stavěl bez architekta, najal si dva zedníky ze vsi. …“ (Jean-Jacques
Antier, C. G. Jung aneb zkušenost s božstvím, Emitos 2012).
Nevím, co přesně bylo motivem stavby Bollingenské věže, tak jako vždy se jistě jednalo
o souhrn mnoha aspektů vědomých i nevědomých. Jasné je, že má, a lze předpokládat, že i
měla své obrovské kouzlo, svého genia loci, který je naprosto hmatatelně přítomen v celém
stavení a přilehlém okolí.
Na výlet do Jungova třetího sídla jsme se vydali autobusem přímo z Küsnachtu. Po asi
1
fotografie k tomuto článku pořídila autorka
30
MEZI BŘEHY 4
reportáž
tři čtvrtě hodinové jízdě s krásnými výhledy na Curyšské jezero jsme dorazili do malé
vesničky Bollingen a vydali se pěšky přímo k Věži. Tam nás již očekával Jungův vnuk, pan
Hans Hornig a jeho dcera.
První dojem, který mne zavinul do své náruče, byl dojem malého hradu, hrádku v
panenské přírodě na břehu nikde nekončícího Curyšského jezera. Když jsme vstoupili na
nádvoří, byla jsem překvapena, že se nikde neobjevil ani trickster, ani šašek, ani … přivítal
nás velmi milým způsobem pan Hornig a po krátkém, zdvořilém upozornění, že nesmíme fotit
uvnitř domu, neboť je soukromým majetkem a rodiny Jungových dětí jej stále používají, začal
vyprávět o stavbě Bollingenské věže a o životě v ní.
Skutečně, tak jak je psáno ve výše uvedeném citátu, Jung nestavěl podle stavebních
plánů a skutečně přípravné práce ke stavbě započal a z velké části i dokončil sám. Ale jak pan
Hornig s úsměvem poznamenal, není pravda, že by celé dílo vystavěl sám, jak si zarytí
obdivovatelé Junga pokouší myslet. V každém případě se však stavby účastnil velmi aktivně,
a to nejen duševně, ale i těžkou manuální prací.
Stavba celého "hrádku" se odehrávala zhruba ve čtyřech etapách. Je zajímavé, že
původně Jung plánoval pouze výstavbu samotné věže. Věž zcela jasně připomíná románskou
baziliku, je kruhovitého tvaru, v přízemí má kuchyň, kde je možné „si sáhnout“ na nádobí a
náčiní užívané samotným Jungem a vedou z ní schody do prvního patra, kde jsou dvě malé
místnůstky s palandami. To stačí, že? Co víc je k životu potřeba - kuchyň, postel, záchůdek
venkovního typu a koupelna přímo v průzračně čistém jezeře?
Avšak, muž míní a žena mění, když to paní Jungová shlédla, došla k názoru, že tomu
jaksi něco chybí. A tak vznikla druhá část věže. Vypráví se a možná je i pravda, že Jungova
sestřenice předpověděla, že bude postavena na místě, kde leží lidské ostatky. A skutečně, při
výkopových pracech Jung nalezl kostru francouzského vojáka z doby obléhání Curychu,
vystrojil mu pohřeb a sám mu vytesal náhrobek.
Na toto období Emma Jungová prý velmi ráda vzpomínala, milovala sezení na verandě,
ze které bylo vidět přímo na jezero a až na jeho druhý konec. Neužila si tohoto pohledu však
dlouho, neboť Jung se cítil nesvůj a brzy postavil zeď, která výhled znemožnila a celou stavbu
tak uzavřela kolem malého "nádvoříčka".
Závěrečná, čtvrtá etapa stavby pak již byla opravdu čistě účelová. V rámci ní vzniklo
jakési patro mezi oběma věžemi s pokoji pro rozvětvenou rodinu Carla a Emmy Jungových.
Zajímavostí jistě je, že až dodnes není stavba elekrifikována, svítí se petrolejkami,
„trůní se“ v malém, odlehlém domečku a jako koupelna stále slouží jezero. Rodiny tam jezdí
již jen na léto, i v parném létě si dovedu představit celkem chladno uvnitř stavení. Nicméně
pan Hornig vyprávěl příhodu z dětství, kdy se s otcem vydal na návštěvu dědečka. Bylo to
uprostřed zimy, mnoho stupňů pod nulou. Jung seděl se dvěma přáteli v kuchyni, na sobě
kabát a deku, v místnosti nemohlo být více než nad nulou a hovořili o životě. Prý tam jezdil
celkem často i v zimě, rozhodně to pro něj nebylo jen letní sídlo. Těžko uvěřit, já jsem tam
málem zmrzla, a to jsem nebyla nucena sundat si vůbec nic.
Kámen na stavbu pocházel ze skály přímo naproti Věži. Jung si jej sám vybíral a pak
mu jej dováželi lodí přes jezero. Jednou přivezli kámen, který evidentně nevyhovoval
stavebním účelům. Muž zodpovědný za dovoz jej chtěl odvézt zpět, Jung si toho však všiml a
řekl nikoli, musí to mít nějaký smysl, že se ke mně dostal, nechal si jej a ze tří stran do něj
vytesal nápisy. Obdobně vytesal nápisy do obvodové zdi Věže a blízko vchodu na nádvoří.
Co však říkají vám nepovím, neb to nevím, pokud to chcete vědět, zajeďte si do Curychu,
stojí to za to.
31
MEZI BŘEHY 4
reportáž
Na závěr jsme si prohlédli ještě malý přístav, kde Jung kotvil svoji lodičku a pak jsme
již vyrazili na oběd do nedalekého Schmerikonu, do nejstarší restaurace široko daleko. Byli
jsme všichni zmrzlí až na kost, současně však velmi emočně nabuzení, což se projevovalo
hlasitou mluvou, impulzívními salvami smíchu, nadmíru vřelou přátelskostí ke všemu - sáhlo
na nás Něco.
únor 2013
32
MEZI BŘEHY 4
reportáž
Bollingesnká věž – pohled z přístupové strany
Trickster
33
MEZI BŘEHY 4
reportáž
Jungův přístav
vnuk C. G. Junga pan Hornig na nádvoří
34
MEZI BŘEHY 4
reportáž
„Nehodící se“ kámen
35
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
ing. Věra Sobotková Šimonová (1969)
vystudovala Vysokou školu ekonomickou
v Praze a Pražskou psychoterapeutickou
fakultu.
Absolvovala
čtyřletý
psychoterapeutický výcvikem SUR. Jako Blíženec má
nejen dvě příjmení, ale také dvě pracovní
oblasti: pracuje jako redaktorka a publicistka;
poskytuje konzultace a pořádá setkání, při
kterých využívá psychologickou astrologii a
symbolickou řeč pohádek a filmových příběhů.
Vdaná, žije v Praze v bytě připomínajícím
botanickou zahradu.
foto: archiv autorky
NEBEZPEČNÁ KRÁSA1
Několik postřehů k astrologické Venuši
Věra Šimonová
„Žijeme proto, abychom objevili krásu,“ tvrdil Chalíl Džibrán. „Krása je kletbou,“
oponuje mu v jednom ze svých citátů John Erskine. Příběh Veroniky Franco, básnířky a
kurtizány žijící v 16. století v Benátkách, dává za pravdu oběma. Snímek Nebezpečná krása je
filmovou verzí Botticelliho obrazu Zrození Venuše. Můžeme jej vnímat jako dokument
vypovídající o životě italské básnířky, nebo v něm zachytit rodící se nespokojenost s
rozdělením ženských rolí na jeptišku, ctihodnou manželku-matku a kurtizánu, anebo v něm
zahlédnout příběh setkání dvou ženských archetypů, které astrologie označuje jako Venuši a
Lunu.
1
ilustrační obrázky pocházejí z archivu autorky
36
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
Sen o Venuši
„Všichni muži, bez ohledu na moc a
postavení, sní o svůdkyni. O neodolatelné,
nepřístupné
Venuši…“
Těmito
slovy
zasvěcuje signora Franco svoji dceru
Veroniku do jednoho z nejstarších řemesel.
„Krása je přímo božský projev…“ Jak výuka
pokračuje, aspirantka na jeptišku se
proměňuje
v ženu
označovanou
jako
cortigiana onesta - vzdělanou, kultivovanou,
sebejistou.
Obliba pohádky O Popelce u malých
děvčátek či modernější filmové verze Pretty
Woman u těch „odrostlejších“ vypovídá o
tom, že o Venuši nesní jen muži. Příčin, proč
se o ní odvažujeme pouze snít, je celá řada.
Odhlédneme-li od historického vývoje, během
kterého došlo k devalvaci Venuší symbolizovaných hodnot (ve své knize Číše a meč
jej zachytila Riane Eislerová), najdeme kořeny tohoto přehlížení či nedocenění často
v rodině. Smyslnost, touha obklopit se krásou a vytvářet ji, radost z vlastního těla a sexuality,
smyslové potěšení nejsou žity, a tudíž zůstávají nerozvinuté. V duších dívek a žen postupně
vznikají zábrany ve vztahu k vlastnímu tělu, k fyzické kráse, smyslnosti; proud kreativní
energie je ochromený.
Snímek Nebezpečná krása patří k filmovým iniciačním zasvěcením do archetypu
Venuše. Proto dříve, než upozorním na některé jeho scény, se v pár řádcích zmíním o
archetypu Venuše tak, jak jej chápe psychologická astrologie.
Astrologická Venuše
Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychle vzplane,
třebas i nechtíc.
(Sapfó, Modlitba k Afrodítě)
S Venuší vstupujeme do říše krásy, smyslnosti, lásky a tvořivosti. Krása povznáší a
činí nás šťastnými. Přináší do života radost a okouzlení. Probouzí schopnost milovat, žasnout,
vnímat. Venuše vládne tomu, co Jung nazýval erós - schopnosti být láskyplný, milující,
smyslný, tvořivý.
37
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
Venuše, neboli Afrodíta, patřila k nejmocnějším antickým bohyním. O jejím zrození
se tradují dva mýty, které zároveň připomínají její dvojaký charakter. Podle prvního se zrodila
z násilí, z mořské pěny, která se objevila na hladině moře, kam dopadly genitálie Úrana. Je to
bohyně panenská, která nemá otce, ani matku. Druhá verze jí připisuje jako rodiče Dia a
Junonu. Podle toho také Řekové rozlišovali Venuši Nebeskou – Úránii a Venuši Pozemskou –
Pandémos.
Venuše Nebeská představuje nedostižný ideál, jenž se objeví, když se náhle
zamilujeme, nebo nás stravuje tvůrčí horečka. Připomíná středověkou Izoldu Zlatovlasou,
prchavý sen, jenž láká a vábí. Pokud nás spoutá pásem touhy, jedním ze svých atributů,
propadneme erotickému omámení či inspiraci, často příliš křehkému na to, aby vydržel
kontakt s nedokonalou realitou. Druhá její podoba – Venuše Pandémos - je pozemská.
Ztělesňuje krásu přenesenou z nebeských výšin a z našich fantazií do každodenního života,
kterou si můžeme vychutnávat všemi svými smysly.
Venuše bývá v řadě textů zabývajících se astrologií spojována s obrazem mládí,
svěžesti, nevinnosti. První z uvedených mýtů nám však připomíná, že k jejímu zrození
napomohl bůh Saturn, v astrologii ztělesňující formu, řád a čas. Právě tento princip hraje
důležitou roli při kultivaci venušské energie, při tříbení vnější i vnitřní krásy a schopnosti
milovat. S tímto pohledem má současná kultura, jenž klade rovnítko mezi krásu a mládí,
problém. Chybí jí vnímání zralého půvabu, pro který japonština používá slovo „iki“. To
označuje krásu rozvíjející se s přibývajícím věkem a spojující v sobě ducha, kouzlo, eleganci
a zdvořilost. V tradiční japonské kultuře bývala nositelkou těchto kvalit zralá žena, nikoliv
mladá dívka. Pro ocenění tohoto typu ženské krásy potřebujeme vytříbenější smysly, jež
zachytí ženské kouzlo ukryté v pohybech, gestech, v zabarvení hlasu, ve vnitřním vyzařování.
Proto není překvapující, že gejša, japonské ztělesnění archetypu Venuše, byla žádoucí a
obdivovaná, když dosáhla zralého věku. A jen ta mohla také seznamovat se svým uměním
mladé adeptky.
Ctihodné a ty druhé
V Nebezpečné kráse se setkávají dva ženské světy: svět manželek a matek a svět
kurtizán a prostitutek spojený s nekontrolovatelností, nepředvídatelností a nebezpečím. A není
žádným překvapením, že vztahy mezi nimi se nevyznačují přílišnou harmonií a porozuměním.
Tento rozpor však není jen doménou Benátek 16. století, odehrává se i v dnešní době. Kromě
Venuše obývá ženskou stránku duše také Luna symbolizující mateřskou náruč, péči, bezpečí.
Matka, milenka nebo obojí? Dilema, které je obtížně řešitelné pro řadu mužů a žen i v dnešní
době. Každá z nich má své nezastupitelné místo v naší duši, svůj čas – a někdy stojí proti sobě
jako nesmiřitelné rivalky.
Když se začteme do eseje Toni Wolffové Struktura ženské psýché, můžeme spatřit
Lunu v typu, který označila jako Žena–Matka. Venuši nazývá Héterou. Nedostatečný přístup
k jednomu z obou astrologických archetypů se projeví vnitřní i vnější nevyvážeností. Pokud
ve společnosti nebo v duši dominuje jeden - ať Venuše nebo Luna -, vždy dochází ke ztrátám
talentů, nadání, síly. Mizí životaschopnost, vitalita, svěžest.
Luna je představitelkou mateřské, sytící energie, která pečuje, stará se, učí, podporuje,
poskytuje ochranu. Napomáhá všemu, co vně i uvnitř potřebuje, pomoc a ochranu a co
vyžaduje pro svůj růst bezpečí. Negativní aspekt této energie se může projevit jako nadměrná
ochrana, nedostatek síly k nezávislosti a nechuť pustit objekt péče ze své náruče. Nevědomě
se realizující aspekt potřebuje k naplnění svého života ostatní, kterým však nedopřeje
samostatnost. Luna pak umlčí Venušiny požadavky jako sobecké, banální, nedůležité. A tak
38
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
některé ženy zavřou svoji návrhářskou dílnu, ateliér změní na dětskou hernu a své povolání
bytové architektky vymění za roli taxikářky rozvážející své děti do nekonečné řady kroužků.
Žena-Venuše je kultivovanou společnicí, která se vztahuje k druhým odlišným
způsobem. Přináší inspiraci. Tím, že má smysl pro vlastní hodnoty, často odlišné od
převažujících společenských standardů, inspiruje ostatní a iniciuje probuzení jejich
potenciálu. Pokud však postrádá spojení s city reprezentované Lunou, máme před sebou
ztělesnění motýla poletujícího od jednoho potěšení k druhému, jehož jedinou touhou je být
žádoucí pro své okolí.
Signora Franco, sama bývalá kurtizána, je s archetypem Venuše v úzkém kontaktu,
proto jej může zprostředkovat své dceři. Tuto energii však mnoho žen odloží, čekajíc v
každodenním pracovním a rodinném životě na onen neurčitý a nikdy nenastávající okamžik
„až bude čas“. Když ji pak zahlédnou v rozvíjející se kráse svých dcer a jejich dospívajících
těl, může to v nich vzbudit nevědomou žárlivost a nechuť seznamovat svoji dceru
s Venušiným světem. Ten totiž v sobě kromě krásy, půvabu a smyslnosti skrývá další aspekt –
touhu.
Odpovědnost za své touhy
„Funkcí Venuše je přitahovat to, co je přirozené naší povaze, a odpuzovat to, co je ji cizí“.
Fritz Riemann
„Tvoje síla, má drahá, pramení z něčeho hlubšího, než je Tvá krása.“ říká signora
Franco a otevírá Veronice dveře do knihovny, kam kromě kurtizán měly dříve ženy vstup
zakázán. Vychází vstříc Veroničině touze po vzdělání a podporuje její zvídavost. Neučí ji jen
kultivovaně se pohybovat, obratně konverzovat, ladně tančit, vkusně se oblékat a pečovat o
tělo, ale odkrývá jí zároveň hlubší úroveň archetypu Venuše, jenž nabádá respektovat své
touhy a brát je vážně, nikoliv je ochočit, zkrotit nebo potlačit. A stejnou měrou je respektovat
i u druhých.
Když sledujeme tuto filmovou scénu, možná nás napadne otázka, kolik žen má tak
odvážnou matku? Neslyšíme často spíše opak? Nejsou ženy i v dnešní době natolik
zaneprázdněné prací a rodinou, společností orientovanou na mužské hodnoty, že jejich touhy
jim nakonec diktuje někdo jiný? Setkají se mladé ženy s někým, kdo by podporoval a
kultivoval jejich ženskost, aby nakonec ony samy mohly takový mateřský vzor zvnitřnit a
objevit v sobě? Jemný přístup Veroničiny matky ukazuje cestu, jak podpořit ženské ego a
rozvíjet vlastní potenciál. Místo toho, aby byla poslušnou loutkou plnící přání druhých, učí
Veroniku, jak pečovat o svoji vnitřní zahradu a nechat ji rozkvést.
Díky takové vnitřní matce získává žena kotvu, jenž jí umožní přenést se přes stálé
přílivy a odlivy se vztahy spojené intimity a kreativní energie. Chrání ji před zálibou v
adolescentní romantice, stejně jako před touhou utéci, když se věci lásky a tvořivosti
komplikují.
Závěrečná scéna probíhající před inkvizicí, kdy se Veronika musí vyznat ze svých
hříchů, aby se zachránila, je odvážnou obhajobou Venuše před vnějším, a potažmo i vnitřním
nesouhlasem: „Vy, kteří toužíte po tom, co já dávám, ale nesnášíte, když žena má takovou
moc, vy nazýváte největší boží dar, naše touhy a potřebu milovat, neřestí?“
Jak přivolat Venuši
Stejně jako existují dvě verze Venušina zrození, existují také dvě cesty, jak tento
archetyp převést do vědomí. Ta první se podobá náhlému vynoření Venuše z mořské pěny a
39
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
jejímu objevení se na mořském břehu. Láska na první pohled, provázená silnými emocemi, či
tvůrčí inspirace jsou časté podoby jejího náhlého vpádu do našeho života. Občas to bývá
radost, občas peklo, zpravidla obojí.
Druhá cesta spočívá v postupném odkládání zábran a seznamování
se s Venušiným světem. Kultivace venušské energie probíhá
prostřednictvím smyslových požitků - díky dotekům, vůním, barvám,
chutím. Renesanční mág Marsilio Ficino doporučoval podpořit
chybějící archetyp symbolickými předměty, které se k němu
vztahovaly. U Venuše hrají důležitou roli požitky, jež můžeme vnímat
zrakem, čichem, hmatem a chutí, ať již to jsou parfémy, šaty, šperky,
krásná hudba, květiny, vkusně zařízený byt, příjemná koupel, masáž či
návštěva galerií.
Venuši považovali staří astrologové za „malé štěstí“. Opravdu,
smyslové požitky činí náš život plnějším, půvabnějším a hodným
milování. Proto i drobná změna v barvě oblečení, ozdoba či nový účes,
jakkoliv jsou nenápadné, mohou být signálem hlubší proměny, která
probíhá v nitru a nikoliv známkou marnivosti, nad níž lze mávnout
rukou. To platí zejména u klientek, jejichž Venuše se zatím podobala
spíše spící Šípkové Růžence.
Závěrem
Působí důvěryhodně doplnit tvrzení nějakým výzkumem. Jenomže zabýval se nějaký
astrologickou Venuší? Snesla by tak frivolní a rozmarná bohyně podrobné pitvání a
sledování? Domnívám se, že nikoliv. Nicméně na závěr přece jen nabízím výsledky jednoho
experimentu, který jakoby vypadl z knihy renesančního mága Marsilia Ficina. Jsem si jistá, že
by ho potěšil. A nejen jeho.
Experiment s náhrdelníkem
„Nebuďme zas tak vybíraví. Vždycky je lepší mít pár diamantů z druhé ruky než nemít žádné.“
(Mark Twain)
Iniciátorkou zajímavého pokusu byla Jonnel McLainová, logopedka z americké
Ventury, která si doslova vzala Twainova slova k srdci. V klenotnictví Van Gundy&Sons
objevila ve výloze na černém sametu diamantový náhrdelník. Jeho kouzlo ji přimělo vstoupit
do obchodu a vyzkoušet jej – jednoduchý, elegantní. Skutečné drahokamy a neskutečná cena.
Třicet sedm tisíc dolarů bylo nad její možnosti.
Ovšem šperk, nad nímž by srdce olympské Venuše jistě zaplesalo, ji přitahoval. A tak
si jej zkoušela znovu a znovu. Pak ji napadlo: proč by se lidé, sdílející spolu krásu
uměleckých děl v galeriích a kouzlo přírody v národních parcích, nemohli podělit také o
osobní věci? Nikdo přece nenosí diamantový náhrdelník 365 dní v roce!
Od nápadu nebylo daleko k realizaci, a tak 18. září 2004 uzavíral majitel klenotnictví
Tom Van Gundy jeden z nejpodivnějších obchodů své kariéry - prodával jeden diamantový
náhrdelník dvanácti ženám. Na rozdíl od některých manželů, kteří buď hlasitě protestovali, či
se alespoň snažili své partnerky od nákupu odradit, se mu nápad zalíbil. Nabídl skupině
výhodnější cenu pod podmínkou, že mezi sebe přiberou jeho manželku.
Podle dohody se každá z žen zdobila náhrdelníkem jeden měsíc. Přednost měla ta,
která slavila narozeniny. Žádná si jej neponechala jen pro sebe – objevil se na krku dcer či
40
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
neteří, které se zrovna vdávaly, parádivých vnuček, kolegyň, které udiveně pokukovaly po tak
nezvyklém doplňku, zvědavých zájemců v obchodech či restauracích. Každá půjčka
náhrdelníku znamenala nový příběh, zajímavou zkušenost, nečekané setkání. Na konci měsíce
uspořádala „majitelka“ ve svém domě schůzku a náhrdelník předala dál. A spolu s ním také
své zážitky a zkušenosti.
Nevšední šperk se však nechtěl smířit s každodenní životní rutinou svých nositelek.
Přivolával zapomenuté touhy, zpochybňoval zaběhané zvyky a vyvolával řadu otázek: „Kdy
jsme ztratily svá mladší já? Kdy jsme přišly o potěšení z věcí a přestaly se radovat z
maličkostí? Kdy vlastně začal být život taková fuška?“
Po otázkách následovaly první kroky, pro každou z nich obtížné, jakkoliv se druhým
mohly zdát banální - dlouho odkládaná cesta do Paříže, zápis do hodin zpěvu, taneční
vystoupení v místním baru, večery strávené s novými přáteli místo každodenního sledování
televize.
Dost možná, že onen nevšední počin několika Američanek naklonil srdce olympské
Venuše, jež byla potěšená netradiční obětí a rozhodla se požehnat svým pozemšťankám.
Nápad třinácti žen ukázal několik rovin, které tento archetyp skrývá a které vedou od vnějšího
luxusu k přátelským vztahům a probuzení dávno zapomenuté touhy. Zdá se, že právě její
naplnění je tím pravým klenotem, kterým Venuše zdobí ty, jež ji uctívají.
41
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
Iva Jaklová (1971)
Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze.
Pracovala jako lékařka, po sedmileté
mateřské dovolené se ještě na rok vrátila do
zdravotnictví. Od začátku letošního roku
provozuje Pentalon - Středisko hlubinné péče
o duši a nově i Středisko péče o náhradní
rodinu. Má tři školou povinné kluky, dva
příliš přátelské psy a zahradu, kterou seká
kosou. Kromě výcviku v analytické
psychologii prochází výcvikem v sandplay u
zahraničních lektorů. Ve volném čase se
věnuje dětem, psům a zahradě.
foto: archiv autorky
KAŽDODENNÍ MYTÍ JAKO RITUÁL
Volný překlad článku Thomase Moora publikovaném v Parabola
Magazine Summer 2009 pod názvem The Bathroom Ritual
Iva Jaklová
„Koupel je "roztok", v němž se smočí a následně roztřídí problémy každodenního
života“, začíná svůj článek Thomas Moore. Jako syn instalatéra měl snadný přístup do
různých koupelen a na výstavy koupelnového nábytku. Zanechalo to v něm celoživotně
trvající obdiv ke koupelnám, který srovnává s tím, jak jiní lidé obdivují např. operní domy.
Koupelna se pro něj stala duchovním centrem domu, které si, chceme-li žít smysluplný
ekologický život, zaslouží speciální pozornost.
Mystickou stránku koupelny či lázně nejlépe zahlédneme ve vyobrazeních starých časů.
Ta ukazují staršího muže, krále či královnu, nebo malé dítě ležící v lázni a podstupující
hlubokou duševní proměnu. Z těchto vyobrazení se můžeme naučit, jak spolu se svým tělem
koupat i svoji duši.
Staří Řekové se spirituálním rozměrem lázně zabývali hned v několika příbězích.
Artemis neboli Diana, bohyně lovu, divoké přírody a narození se koupe obklopená lesními
nymfami. Héra jde k prameni, aby v něm obnovila svoje panenství. Nejdůležitější bohyní
koupele je však Afrodíté neboli Venuše. Zpravidla je znázorňována jak se svléká, sundává své
42
MEZI BŘEHY 4
archetyp a astrologie
šperky, utírá se po koupeli či vstupuje nebo vychází z lázně. Pro tento rituál, který my
považujeme za každodenní rutinu, měli Řekové i pojmenování: anadyomené, neboli Venuše
vystupující z moře či Venuše „vynořující se“.
Venuše je bohyní krásy, těla, smyslnosti a sexuality, lásky, potěšení a okrasy. Čas, jenž
trávíme sprchováním či koupáním, nanášením mýdla a šampónu, česáním vlasů a vůbec péčí
o tělo není nutně nějaká naše sobecká potřeba, ale Venušin původní duch v našem životě.
Tyto ucelené, každodenní činnosti jsou nesmírně důležité pro duši, činí život potěšujícím.
Když se koupeme, namáčíme nejen své tělo, ale také duši.
Žijeme ve světě, který si osvojil antivenušské kvality života a v jednoduchém tělesném
potěšení není ochoten a schopen vidět smysl. Je mnoho těch, kteří mluví o duchovnu, aniž by
počítali s Venušiným příspěvkem. Možná je to proto, že Venuše je bohyní duševních hlubin,
nikoli nepolapitelného, vznášejícího se ducha. A přitom každodenní smočení duše může krotit
naše tendence k násilí, neboť Venuše, jak říká tradice, klidní vzrušenost a bojovnost Marsu.
Afrodíta má své duchovní nástroje, stejně jako kostel má svůj svatostánek a synagoga
svůj svatý svitek: mýdlo, kosmetiku, oleje, vůně, houbičky a ručníky. Vana je jako kropenka
obsahující požehnané mazání. V jejím světě může být luxusní ručník stejně cenný jako Svatá
kniha.
Venuše je často zobrazována se zrcadlem v ruce.
Zrcadlo může na jedné straně sloužit jako narcistický
nástroj, na straně druhé však může, jako její
nepostradatelný atribut, sloužit ke každodennímu
venušskému praktikování jógy. Musíme se naučit být při
těchto praktikách spíše rozhazovačnými než skromnými,
neboť přivést do našeho života Venuši znamená zvýšit
naši oduševnělost. Prvním krokem je pořídit si do naší
koupelny stylové zrcadlo, možná ne jen jedno.
Dalším Venušiným atributem je jednoduché gesto
svlékání se. Toto jednoduché, každodenně několikrát
opakované gesto, je v dnešní době zatížené všemožným
ostychem a puritánstvím. A přitom by mohlo být
jednoduchým a dostupným gestem sebeocenění a
sebesmyslnosti. Podaří-li se nám oprostit se od
nesmyslných morálních zákazů, jež vykazují tělo za
plentu, uvidíme, jak toto prosté gesto dokáže rozmíchat
naše city a pocity.
Kulturní rozhodnutí západní civilizace oddělit tělo
od ducha má nedozírné následky pro naši duši, pro kterou
v moderním světě nezbývá místo. Vydáme-li se jí hledat,
můžeme na ní narazit hned dnes večer, v koupelně, neboť
ta je místem snů, ta nás může naučit kromě jiného, že naše
spiritualita je celá jen a pouze pokud je v ní angažované i
naše tělo. Proto je dobré pečovat o koupelnu jako o
svatostánek a dopřát naší duši tolik shovívavého času,
vody a vůní, kolik potřebuje. Příjemně zařízená koupelna
je humanizující dárek od bohů a spirituální nutnost.
43
MEZI BŘEHY 4
fórum
fórum
Příliš po internetu nebrouzdám, ale blog
věhlasného malíře a učitele taiji (abych
vyjmenovat jen jeho nejznámější identity)
Vladimíra Kokolii jsem opakovaně
s užitkem navštívil.
Literární kavárna
Božena Správcová, která editovala Kokoliovy texty psané pro autorův internetový
blog v letech 2004 – 2011 má pravdu: „v elektronickém kontextu jde o texty až příliš luxusní
a svou myšlenkovou a formulační dbalostí se opravdu hodí spíše do knihy“. Knížka Jení
vydaná v nakladatelství Trigon v roce 2012 je věnována malířovu příteli, nedávno zemřelému
Vladislavu Zadrobílkovi (D. Ž. Borovi).
Nosím ji už pár měsíců s sebou a opakovaně si v ní čtu – v tramvaji, v čekárně,
v posteli. To nedělám s každou knihou. Druhý důvod, proč Vás na ni upozorňuji, je fakt, že se
mi z ní nedaří vybrat nejvýstižnější citát – musel bych ji ocitovat celou. Texty jsou to velmi
pestré, obsažné a dotýkají se základních věcí, a to nejen v místech vztahujících se výslovně k
podstatě umění, smyslu bytí, ale i tam, kde se píše o těle, o taiji, o zelí, o osobním a světovém
bordelu nebo o prdění.
Název „Jení“ (pro „holý stav věcí“ nechce autor používat „bombastické slovo bytí“)
vystihuje snadno přehlédnutelný, nepostižitelný a neuvěřitelný fakt, který umělce fascinuje a
odsouvá do pozadí „postmoderní hrátky s interpretacemi“.
Je to zkrátka velmi otevřené, osobní a nekonvenční – pro mě osvěžující, pro někoho
možná i umanuté a provokující – glosování a uvažování. Svědectví člověka o setkávání se
světem v sobě i mimo sebe. Zdá se mi, že by to měl číst (nejen) každý psycholog a
psychoterapeut. Texty jsou to humorné i vážné, ale velmi přesné, plné respektu k potřebě
člověka („kdokolii“) být v živém kontaktu se skutečností, odpovědně žít, vnímat, usilovat i
„bláznit“ v zájmu záchrany světa i vlastní duše.
Mimochodem – navštivte portál ČT2: dokumentární snímek o Vladimíru Kokoliovi
s názvem „Kdokolia“ je tam volně ke zhlédnutí.
Roger Walsh a Frances Vaughanová jsou editory sborníku textů transpersonální
psychologie a psychoterapie, který pod názvem Cesty přesažení ega: transpersonální vize
vydalo v roce 2011 nakladatelství Triton v překladu Václava Petra.
Velice záslužný vydavatelský počin – užitečná protiváha medicínskému materialismu,
umožňující rozšířit si pohled na skutečnost duše (práce bezmála čtyřiceti autorů – mj. Ch. a S.
Grofových, K. Wilbera, F. Capry, A. Huxleyho, dalajlámy, Šrí Aurobinda). Zahrnuje nejen
klasické texty dotýkající se principů transpersonálního (též duchovního, ale i symbolického či
transpersonálně-ekologického atd.) postoje. Obsahuje i cenné pohledy a zkušenosti klinické a
speciálně psychoterapeutické (transpersonální krize, zážitky blízkosti smrti, srovnání stavů
vědomí v kontextu šamanismu, východních meditací, snové jógy i psychopatologie, spektrum
terapií u jednotlivých patologických stavů).
44
MEZI BŘEHY 4
fórum
Sborník slouží především orientaci ve spektru nejrůznějších oborů lidské zkušenosti,
které se pod pojmem transpersonálního (S. Grof) sdružují a mohou být východiskem pro
zaměřenější studium. Pro analytické psychology může být zajímavé například rozlišování
mezi prepersonální a transpersonální sférou (nižší a vyšší sféra kolektivního nevědomí) – Ken
Wilber se snaží korigovat pojetí C. G. Junga, který podle jeho slov místy „glorifikoval určité
infantilní mytické formy myšlení, ale často též regresivně nakládal s Duchem“. Prakticky to
podle Wilbera např. znamená, že „většina neurotiků netrpí proto, že by netranscendovala ego,
nýbrž v důsledku primárního nedostatku úcty k egu“. V terapii je tedy často potřeba nejprve
pracovat na odstranění prepersonálních fixací a posilování jáské struktury.
Teprve nedávno se mi dostala do rukou kniha vydaná už v roce 2000 v nakladatelství
Argo pod názvem Slovo v našem nitru (z francouzského originálu z roku 1993 ji přeložil
Miroslav Šebela). Jde o rozsáhlý rozhovor, který Jean Moutappa vede s Annick de
Souzenelle.
Tato žena s neobyčejně hlubokým vhledem do mytické a zejména židovskokřesťanské tradice je českému čtenáři známa bestsellerem Symbolismus lidského těla, který
vyšel i v češtině myslím už ve dvou různých vydáních. V roce 2011 vyšla v nakladatelství
Malvern její práce Ženský pól bytí aneb Tečka za Adamovým žebrem, a o rok později tamtéž
útlejší knížka Jsme rozdvojeni s podtitulem Příběh Jonáše, proroka, jenž ovládl svůj stín.
Komu jde o dobrodružství ducha, neměl by si Slovo v našem nitru nechat ujít. Autorka
je vynikající znalkyní bible, ale i kabaly a dalších textů – její poznání vychází mimo jiné
z širokých jazykových a etymologických základů a hluboké životní zkušenosti. V rozhovoru,
který bourá naše zúžené představy o takzvané křesťanské morálce, o pojetí dobra a zla, o
základech poznání, roli ženy atd. se podivuhodným způsobem otevírá pohled na nemoci a Pád
lidstva i Naději spočívající v tom, že člověk je homo religiosus.
Sám tazatel je velmi bystrý, podnětný, hluboce vzdělaný; když se v rozhovoru snaží tu
a tam autorčiny vývody konfrontovat s autoritami typu Freuda, Junga, Dürkheima,
Drewermanna, zdá se, že ona se příliš neodvozuje a vztahuje se především k vlastnímu
zkušenostnímu potenciálu.
Je to poučná, ale i vzrušující a nenechavá četba. Jen namátkou pár ukázek:
Symbol je etymologicky „tím, co spojuje“, na rozdíl od pojmu diabolos, označujícího
to, co „rozděluje“. Symbol spojuje viditelné s neviditelným, spojuje „věc“ s tvůrčím Slovem
ve skrytém vztahu, jehož důsledkem je, že tato věc nese Dech, energii Slova, které ji stvořilo.
V tomto smyslu je symbolem vše, nejenom geometrická forma nebo socha v katedrále, ale také
buňka pozorovaná biologem přes mikroskop nebo nějaký orgán mého těla, jehož porucha mi
není jasná. (s. 46)
Jsem hluboce přesvědčena, že pokud nějaký národ ztratí živou paměť svých
mytologických základů, potom i kdyby začal hledat smysl v jiných tradicích, ať už jsou jejich
přednosti jakékoliv, ztrácí tím jaksi vlastní duši. Nemůžeme totiž popřít vlastní kořeny: každá
generace se rodí s jakýmsi „duchovním genetickým kódem“. (s. 176)
Ale vždyť historické líčení lže vždycky! Vždy je pouze jednou z interpretací určité
události. (s. 195)
Zdráháte se (hledat Absolutno v člověku, a zejména v jediném člověku). Avšak věřit,
to znamená neváhat a vrhnout se do propasti toho, co náš rozum nazývá Nemožným…“ (s.
219)
Ludvík Běťák
45
MEZI BŘEHY 4
fórum
„PŘÍBĚH STEPHENA GOUGHA
ANEB NEMÍT SI CO SVLÉCT“
Mezi břehy 3 – březen 2013
Je normální, to co je obvyklé nebo
obvyklé to, co je normální? Podle mého
názoru nelze na tuto otázku odpovědět bez
toho, že bychom se dopustili velké míry
redukcionismu. Neboť, všechno je přeci
zprvu ne-obvyklé. Obvyklost neobvyklého je významně zatížena fenoménem času, který v
tomto případě hraje, řečeno pojmem analytické psychologie, syntonně. Jak je to však s
normalitou? Tam se mi to nezdá tak jednoznačné. Vezmeme-li v úvahu např. duševní nemoci,
můžeme o nich prohlásit, že jsou po dlouhá staletí něčím obvyklým, tedy všeobecně se
vyskytujím a nikoho zvlášť nepřekvapuje, že tu jsou. Jsou však něčím normálním? Asi se
shodneme na tom, že většinová společnost je za normální nepovažuje, resp. nositele tohoto
břemena nepovažuje za normální. Celé je to však jen hraní se slovíčky, neboť mezi obvyklý a
normální lze stejně tak dobře položit rovnítko a říci, že to co je obvyklé, je zároveň normální
v tom smyslu, že se to normálně vyskytuje.
Diskuse
Co se týče pana Gougha, neváhala bych použít jak slovíčko obvyklý, tak i normální.
Ve společnostech všech dob se obvykle vyskytovali a vyskytují jedinci nějakým způsobem
vybočující. Stejně tak je normální, že individuační cesta každého má své zádrhele a kotrmelce
a slepé uličky. Právě do slepé uličky se mi zdá se pan Gough dostal. Snad ovlivněna právě
čtenou knihou Edwarda F. Edingera Já a archetyp, nemohu v jeho příběhu přehlédnout
archetyp Ježíše Krista. Dovolím si citovat krátkou pasáž, jejíž pointa se vyskytuje nejen v této
knize: „Radí se nám, abychom milovali své vnitřní nepřátele, usmířili se s vnitřním
protivníkem a nekladli odpor tomu, co v sobě považujeme za zlo. Samozřejmě to neznamená
konat v souladu s hrubými podněty navenek. Myslí se tím spíše vnitřní, psychologické přijetí
zavržené, negativní strany naší vlastní přirozenosti.“ Právě zde je zakopaný pes. Pan Gough si
zaslouží určitě poklonu všech analytických psychologů, neboť odhalil sám, bez vnější pomoci
a zřejmě i četby náležité odborné literatury své bytostné Já. Avšak namísto toho, aby jej
nechal přijmout své já a tím obohatil svůj život o rozměr dávající smysl, povýšil své já na
úroveň bytostného Já. Výsledkem je inflace já, ztotožnění se s archetypem žehnajícího Krista
a zbytečně promrhaný čas po věznicích. Stephen Gough přešlapuje na místě, troufá si spasit
společnost, ale, slovy Matoušova evangelia, vidí třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém
vlastním oku nepozoruje.
Těžko tedy odpovědět, zda je bláznivý pan Gough či společnost, která jej vězní. Pod
pojmem bláznivý si lze představit mnoho významů. Co se mí zdá však jasné, je, že obě strany
mají svá ega nafouklá k prasknutí a není tedy divu, že o sebe čas od času ťuknou. Kolize vždy
způsobí mírné splasknutí jedné či druhé strany, lze očekávat, že dříve dojde „vzduch“ panu
Goughovi. Těžko však předvídat, co se pak stane s jeho vyfouklým egem.
Iva Jaklová
46
MEZI BŘEHY 4
fórum
Telefonoval mi do ordinace mladý
ženský hlas, který velmi naléhal ohledně
přijetí do psychoterapie, byť se časovými
nároky zcela míjel s mou ordinační dobou.
Zeptal jsem se: „Proč se tedy
hlásíte ke mně, vždyť v Brně je mnoho
dalších psychoterapeutů?“
Reverberace
„Protože vy děláte TU METODU!“
„Jakou metodu?“
„No, TU! Já si teď honem nemůžu vzpomenout, takovou tu Jungmannovu, nebo
svatojánskou, nebo tak nějak…“
„Myslíte Jungovu?“
„Ano, ano! To je ono!! Tu!“
Pro práci s touto ženou by byl zdroj a kontext okouzlení Jungmannovou svatojánskou
metodou důležitým podnětem. Často se nedovíme, jak si klient v průběhu svého života ve své
mysli poskládat, že právě psychoterapie, popř. právě ta Jungmannova svatojánská, je tím
pravým pro jeho strasti - jednotlivé střípky formující jeho výběr nemusí v jeho paměti
přetrvávat. Sami sotva stíháme sledovat odborné publikace a časopisy („...ještě jsem nedočetla
první číslo Mezi břehů a vy už vydáváte čtvrté!“) Jakým způsobem se obecně o psychoterapii,
resp. potom o analytické psychologii a Jungovi referuje ve vnějším neodborném světě se
k nám nemusí dostávat vůbec, anebo to raději záměrně míjíme. Potom ale nevíme, jak vzniká
fascinační zaujetí Jungamnnovou svatojánskou metodou! Neznáme obraz, který se o nás
skládá ve skutečném, nikoliv v tom úzce odborném světě. Neznáme svou persónu.
Předkládám společnou výzvu: skládejme si svůj vnější obraz. Sbírejme střípky a
dávejme je dohromady. Nabízím tuto rubriku jako prostor pro sdílení. Pokud se setkáte
s tématem psychoterapie mimo odborné psychoterapeutické kruhy, s analytickou psychologií
a C. G. Jungem mimo takto profilované kuloáry, napište nám o tom, anebo pošlete odkaz na
naši e-adresu - ať již jde o časopisové, novinové, nebo internetové zdroje, film, nebo třeba
zaslechnutý rozhovor neznámých lidí.
Několik takovýchto útržků:
V časopise Respekt 39/2013 píše Petr Třešňák v článku „Andělé a neurony“:
Téma posmrtných zkušeností přitahuje milovníky paranormálních jevů, ostatně
také proto o něm část odborných neurologických časopisů ze zásady nepíše. I střízlivě
uvažující člověk však v tomhle fenoménu objeví pár dobře zdokumentovaných jevů, které je
těžké vysvětlit. Například slavný psycholog Carl Gustav Jung prožil NDE při infarktu v roce
1944 a během zážitku cestoval vesmírem, takže viděl naši planetu z odstupu. Dvacet osm let
předtím, než vznikla první podobná fotografie, popsal velmi přesně a detailně obraz Země.
To je potěšující. Jung tedy není jen „bez nadsázky géniem 21. století“ (Programové
prohlášení Klubu přátel C. G. Junga, in nulté číslo časopisu Vhled, duben 1990), ale vlastně i
prvním kosmonautem (nebo alespoň oneironautem).
47
MEZI BŘEHY 4
fórum
Hlavní hrdinkou posledního filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky z roku
2006, je psycholožka. Statický setting individuální psychoterapie je pro zkušenou režisérku
tak filmově beznadějný, že psycholožku s klienty neustále přemísťuje: tu sedí vedle sebe, tu
proti sobě stojí, nebo dokonce pří probírání osobních témat popocházejí po místnosti. A do
toho každou chvíli někdo vtrhne dovnitř, čímž se spouští nové zápletky. Když ale terapeutka
na konci filmu (zcela nečekaně) překročí hranice a vyslyší prvoplánovým svodům klienta
Boleslava Polívky (který ve filmu rafinovaně hraje sám sebe), dovrší se po zásluze její osobní
pád.
Na způsobu, jakým se režisérka chopila látky, je vidět, s jakou bezradností je
konfrontován nepoučený člověk s tím, co to vlastně ta psychoterapie je.
Těžko zde ještě jednou nezmínit před dvěma lety distribuovaný film Nebezpečná
metoda od Davida Cronenberga. Film vychází asi z pěti tradovaných historických momentů
ze života Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové. K těmto bodům konfabuluje bizarní děj
kulminující sadomasochistickým sexem Sabiny a Carla v prosluněných interiérech
bürgholzlské psychiatrické léčebny. Prosím, není to odborná studie. Ale když už se to u všech
všudy jmenuje Nebezpečná metoda, proč tam o té metodě není zhola nic? Naštěstí není
iluzornost odkazu na historické události zdaleka jedinou slabinou tohoto filmového
propadáku, a tak se nemusíme zabývat představou, že by obecné ponětí o analytické
psychologii formoval také tento film.
Ervin Široký
48
BULLETIN ČSAP
informace o dění ve Společnosti
MEZI BŘEHY 4
bulletin
SOUKROMÁ NÁVŠTĚVA ČESKA PANÍ HELGY KOPECKY
NA POZVÁNÍ ČSAP
29. – 31. září 2013 v Praze a Brně
Paní Helga Kopecky-Pilz, léta knihovnice Jungova Institutu a nyní ISAPu, velmi
pomohla knihovně ČSAP. Darovala nám knihy, zprostředkovala darování jinými a opatrovala
to, co nám bylo odkázáno, například z pozůstalosti Maria Jacobyho.
Poslední zářijový víkend strávila na pozvání ČSAP v Praze a v Brně. Navštívila naši
zrenovovanou knihovnu, popovídala s těmi, kterým naše knihovna leží na srdci, předala nám
ještě pár tipů ohledně žádoucí literatury. Viděla u nás živý zájem o literaturu analytické
psychologie a bude nás nadále podporovat tam, kde to bude v jejích silách, tím víc, že se
zvažuje zřízení pobočky knihovny v Praze.
Tato ve svém oboru velice schopná a přitom skromná žena odjížděla se slovy: „Ani
nemohu dostatečně vyjádřit, jak dobře jsem se u vás cítila, jak milí a velkorysí jste ke mně
byli, nikdy to nezapomenu.“
To potěší….tak díky všem, co se postarali….
Maria Schoemaker-Brožová
Pani Helga Kopecky jungiánům v naší zemi velmi pomohla. Po léta působila jako
knihovnice Jungova institutu v Küsnachtu a posléze jako knihovnice ISAP v Zürichu. K naší
zemi ji však váže mnohem více: narodila se zde a její manžel byl Čech, který v roce 1967
emigroval do Švýcarska.
Její návštěvu v Čechách a na Moravě zorganizovala Maria Schoemaker-Brožová jako
vyjádření naší vděčnosti za přízeň, kterou paní Kopecky naší organizaci a jejím jednotlivým
členům po léta projevovala.
V Brně ji 29. září vyzvedl na nádraží Ludvík Běťák, který pro ni na večer spolu s
Robertem Kulískem připravil komorní hudební vystoupení zasvěcené moravské lidové hudbě.
Ještě s Janou Vaškovou jsme pak chvíli poseděli a přišlo na vzpomínky na první setkání a
společné známé. Druhého dne jsme ve stejné sestavě poseděli u Ludvíka Bětáka nad knihami
a paní Kopecky nám líčila své zkušenosti s ohromnou knihovnou v Küsnachtu, která čítala
přes 4000 svazků, a jak se nyní v ISAPu musí vypořádávat s menšími finančními zdroji.
Odpoledne jsem ji provázel po Brně, zajímaly ji zvláště kostely. Proto jsme se pak ještě vydali
na výlet za stavební perlou Moravy, barokním kostelem ve Křtinách, který vznikl podle
projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Paní Kopecky byla ráda, že se mohla trochu
seznámit i se zdejší krajinou. Část její rodiny žila do konce II. Světové války v Brně. Celou
její rodinu postihly poválečné odsuny Němců a z jejího vyprávění zřetelně vystupovaly vlivy
kolektivních historických procesů na individuální osud.
Osobně jsem se s touto pozoruhodnou ženou setkal poprvé před rokem, když jsme se s
Ervinem Širokým vypravili do Curychu pro knihy z odkazu Maria Jacobyho. Náš živý
rozhovor toho sobotního odpoledne skončil, když nastupovala večer na vlak do Prahy.
Druhého dne se s Marií Shoemaker-Brožovou vypravila do svého rodiště.
Petr Patočka
50
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Paní Helga Kopecky během rozhovoru s Petrem Patočkou v knihovně ISAP v Curychu
51
MEZI BŘEHY 4
bulletin
předsednictvo ČSAP
VÝJEZDNÍ SCHŮZE
13. – 15. září 2013 v Karasíně
Základem organizační a koncepční práce předsednictva ČSAP jsou jeho pravidelná setkávání
během školního roku, a zejména pak každoroční výjezdní víkendové schůze. Ta letošní se konala
výjimečně až po prázdninách.
Předsednictvo stojí o větší informovanost a angažovanost svých členů, nabízí proto na
následujících stránkách časopisu zápis ze svého letošního výjezdního jednání.
52
Zápis z výjezdní zasedání ČSAP 13.-15.9.
(zapsal a zpracoval Martin Skála)
Přítomni: Jana Vašková, Pavel Zach, Petr Patočka, Ervin Široký, Martin Skála
Všechny zásadní organizační změny se týkají budoucího běhu
2014
1) Příští schůze se bude konat 1.12. 2013 v Praze od 13:00 – 17:00, od 14:30 budou přizváni všichni
individuální členové IAAP z řad členů ČSAP
Program schůze:
13:00 – 14:30 - Provozní záležitosti ČSAP
14:30
- Přivítání a blahopřání novým IM IAAP
14:30 – 17:00 - Zapojení nových IM IAAP do organizačních struktur ČSAP
o Spolupráce s DG ze střední Evropy – Komunikace s webovými stránkami pro spolupráci
skupin ve střední Evropě: cgjungcentral.eu - Námět z kongresu v Kodani na tvorbu webu,
určeného pro vzájemné informování o aktivitách různých DG ve střední a východní Evropě.
Dalo by se tak např. využít návštěv lektorů v sousedních zemích pro pozvání k lektorování
u nás.
o Plánování přeměny DG ČSAP na Non- training IAAP Society - do 15.7. 2015 je nutné
zažádat o status Non-training society. Žádost musí obsahovat všechny náležitosti. Pro nás
bude důležité oddělit „executive comitee“ a „ethical comitee“ v ČSAP.
http://iaap.org/iaap-overview/governing-documents/applying-for-societymembership.html
o Konference ČSAP
o Rozvažovat o vyhrazení části návštěvy zahraničního lektora pro setkání s lektory ČSAP
o Naplánovat způsob a frekvenci setkávání IM IAAP a výcvikových analytiků ČSAP
s předsednictvem (sdílení zkušeností, organizační záležitosti atd.)
o Domluvit termín a místo
- další schůze předsednictva
- příští setkání s IM IAAP a výcvikovými lektory
- výjezdní zasedání v létě 2014
2) Semináře (zodpovědná osoba Petr Patočka)
Víkendové semináře
Víkendové semináře pro zimní sem. 2013
běh 2010
Ervin Široký: SEN, 8.-10.11. 2013, 31.1-2.2. 2014, 28.2.-2.3.2014 – max. 20 osob
Martin Skála: PRÁCE S OBRAZEM, 24.-26.1. 2014 – kapacita max. 16 osob
běh 2012
Pavel Zach: POHÁDKA, 30.11.-1.12. 2013 – kapacita ?
Ervin Široký: SEN, 8.-10.11. 2013, 31.1-2.2. 2014, 28.2.-2.3.2014 – max. 20 osob
53
bez preference běhu
Rob Preece - 26.11. Brno
- Speciální seminář
Další plánované víkendové semináře
Jörg Rasche – jaro 2014
Deadline přihlašování na semináře
ČSAP se snaží zajistit komornější prostor na seminářích. Proto požadujeme,
aby se frekventanti hlásili na seminář
nejméně 12 týdnů (3 měsíce) před konáním semináře
aby se v případě většího počtu zájemců dal v dostatečném předstihu
navrhnout dodatečný termín daného semináře a skupina frekventantů se
mohla rovnoměrně rozdělit.
!!! Deadline pro přihlášení na již vypsané semináře je 15.10. 2013 !!!
Změny ve víkendových seminářích - Omluva a vysvětlení
Jak jste si již všimli, bylo z organizačních důvodů rozhodnuto o následujících
změnách:
8.-10.11. Ervin Široký - Sen (změna preference běhu)
31.1.-2.2. Ervin Široký - Sen (z 22. – 24.11.)
třetí termín 28.2.-2.3.
24.1.-26.1. Martin Skála - Práce s obrazem (ze 17.-19.1.)
Tímto se frekventantům omlouváme za případné komplikace a doufáme, že
změny situaci spíše usnadní
a) Připravuje se plán víkendových seminářů a návrh na formální
rozlišení Základních seminářů a dalších seminářů, včetně
mimořádných jednodenních akcí (jako např. R. Preece, J. Mabit)
Z nabídky zahraničních lektorů
J. Hill
U. Wirtz
G. Bovensiepen
I. Riedel
M. Müller
L. Zoja
E. Pattis-Zoja
B. Sartorius
G. Sauer
Další ???
Kalsched – jaro 2015
Wojtkowski je v procesu domluvy
54
Regionální semináře (zodpovědná osoba Martin Skála)
a) Schváleny termíny na zimní semestr 2014, letní 2015
Obsazování témat – k doplnění na příští schůzi, zapojit nové IM IAAP
b) Rozhodnuto nadále akreditovat regionální semináře u AKP
3)
Zkoušky
Při vyloučení frekventanta z výcviku u kandidátského pohovoru mu bude vrácena zbývající
část semestrální platby, případně i za další již uhrazené akce, kterých se frekventant už nebude
účastnit.
Přijímací pohovory
Délka 20 minut + 10 minut bez přítomnosti uchazeče
Cena 1000 Kč
Podmínky – kopie diplomu, rukou psaný životopis, strukturovaný životopis s fotografií,
dovršený věk 23 let v době zahájení výcviku, absolvent VŠ (preferováni jsou ti, kteří již
dokončili VŠ, jelikož náročnost dokončení studia VŠ se projevuje na možnostech
frekventanta ve výcviku ČSAP),
U přijímacích pohovorů se zohledňují i osobnostní předpoklady uchazeče
komise a termíny na přijímací pohovory pro běh 2014
a. 15.4. – Brno - Ervin Široký, Petr Patočka
b. 23.4. od 13:00 – Praha - Pavel Zach, Martin Skála
c. datum bude doplněno - Kroměříž – Vašková, Zezulka
a) Zadat inzerce na Přijímačky
o Psychologie Dnes,
o Společnost J. E. Purkyně na webu – zjistit
o Psychoterapie
o ČMP
o ČS Psychologie
o oslovit členy aby šířili informaci o přijímacích pohovorech
Sbírat podněty na další inzerci výcviku
Sekretariát ČSAP bude evidovat rozpočet na inzerci, abychom měli v budoucnu
z čeho vycházet.
b) Aktualizovaný rozpočet výcviku pro běh 2014 – viz příloha
c) Po přijímacích pohovorech zašle komise ke každému (i nepřijatému) uchazeči důležité
informace z přijímacích pohovorů sekretariátu ČSAP
55
d) Sekretariát ČSAP bude informace archivovat. Uchazečům rozešle pouze sdělení o přijetí
či nepřijetí
Do nových indexů připojit i fotografii frekventanta
Po úspěšném absolvování přijímacího pohovoru se uchazeč stává provizorním členem ČSAP
s povinností platit členské poplatky již za rok svého přijetí a to nejpozději jeden měsíc po
obdržení informace o přijetí do výcviku ČSAP.
e) Do příštího výjezdu MS přepracuje Smlouvu s frekventantem, Studijní plán pro
běh 2014 a Obecný výcvikový program podle návrhu
Kandidátský pohovor
Délka 30 minut + 15 minut bez přítomnosti zkoušeného
Cena 1200 Kč
Předložit index, zpětné vazby
Frekventant je povinen se sám přihlásit, sdělit, kdo jsou i kdo byli jeho analytici a
supervizoři, abychom mohli přidělit komisi, ve které by se nekřížily role.
Musí být po prvním roce výcviku
z toho vyplývá nezbytnost vést evidenci kandidátských pohovorů, upozornit, když jej
někdo po roce studia neabsolvoval
Výstup z kandidátského pohovoru může být „Uspěl“, „Uspěl s doporučením“, „Neuspěl“
Kandidátský pohovor není možné opakovat
Kolokviální zkouška
Délka 45 minut + 15 minut bez přítomnosti zkoušeného
Cena 1500 Kč
Frekventant je povinen se sám přihlásit, sdělit, kdo jsou i kdo byli jeho analytici a
supervizoři, abychom mohli přidělit komisi, ve které by se nekřížily role
Kolokvium je možné absolvovat kdykoli po kandidátském pohovoru a druhém roce
výcviku, ale před závěrečnou zkouškou
Povinnosti:
56
mít ukončenou VŠ
kolokviální práce o 3 normostranách (teoretické téma s praktickou aplikací)
Nejpozději měsíc před zkouškou musí být započata sebezkušenost a supervize
Závěrečná zkouška
Délka 60 minut + 30 minut bez přítomnosti zkoušeného
Cena 3000 Kč
Kazuistiku, osobní zhodnocení výcviku a osobního rozvoje ve výcviku
Supervizor se vyjadřuje k frekventantovi – přeložit IAAP form
Po osmi letech další přijímačky
u těchto přijímacích pohovorů bude diskutován důvod prodloužené doby absolvování
výcviku. V případě uzavření nové smlouvy mohou být frekventantovi uznány všechny
aktivity ČSAP, které dosud absolvoval
a) Organizace pro příští zkoušky
I. Přihlašování na zkoušky a pohovory bude probíhat emailem, jelikož
způsob, jakým se přihlašuje na webu na semináře, není aplikovatelný
na zkoušky a pohovory, téže je třeba s frekventanty být tak jako tak ve
větším kontaktu, hlídat křížení rolí atp.
II. Mezi posledním dnem přihlašování a první zkouškou je potřeba
minimálně 14 dní.
b) Bylo rozhodnuto, že frekventanti budou dostávat vždy písemný výstup ze
zkoušek
c) doplňující termín pro kandidátské pohovory nabídne Ervin Široký a Ludvík
Běťák
4) Platby
Nelze převádět části semestrální platby na další semestr, nahrazuje-li si frekventant
zmeškaný seminář zahrnutý v semestrální platbě v jiném semestru, musí jej uhradit
zvlášť.
Od běhu 2014:
Členem ČSAP se může stát každý kandidát ve výcviku po absolvování kandidátského
pohovoru. Do té doby je účastník výcviku provizorním členem ČSAP
Příspěvek se platí na kalendářní rok a je splatný do 31. března. Nově přijatý
provizorní člen ČSAP je povinen zaplatit členský příspěvek již za rok svého přijetí a
to nejpozději jeden měsíc po obdržení informace o přijetí do výcviku ČSAP.
57
5) Sebezkušenostní skupiny
Aktuální skupinovou sebezkušenost nabízí Ervin Široký. Zájemci se mohou hlásit přímo
k němu. Po naplnění skupiny se nabídne další skupinová dvojice dle pořádníku.
(Pořadník skupin: Ervin Široký, Pavel Zach, Martin Skála, Ludvík Běťák)
6) Úpravy na Webu
a) MS dostal od ES náměty na webzin případně dodá další kandidáty na
webmastera, kteří pracují v Drupalu (MS do měsíce vybere kandidáty na web a
bude sondovat webzin)
b) Zápisy ze schůze budou dostupné ve verzi na web pro informaci frekventantů
– tentokrát také jako součást časopisu Mezi břehy
c) Případně doplnit úlohy členů předsednictva a sekretariátu
o Jana Vašková – předsedkyně
o Pavel Zach – Etická komise
o Ervin Široký – Časopis, webzin
o Petr Patočka – Víkendové semináře
o Martin Skála – Regionální semináře, sekretariát
o Monika Řehanová - sekretariát
d) Na web dát k dispozici pořadník skupin, aby frekventanti měli přehled, kdy
mohou přibližně očekávat otevření skupiny s daným analytikem
(Pořadník skupin: Ervin Široký, Pavel Zach, Martin Skála, Ludvík Běťák)
7) Žádosti frekventantů
8) Dvourychlostní program – jungovsky orientovaný psychoterapeut a analytik
Chybí routerovský program, ČSAP přemýšlí o ekvivalentní nadstavbě výcviku, ze které
by se mohli rekrutovat „analytici“ (vedle standardních „jungovsky orientovaných
psychoterapeutů“). K naplnění výcviku v „jungovsky orientované psychoterapii“ je
potřeba 400 hodin skupinové sebezkušenosti a 100 hodin individuální sebezkušenosti;
příp. lze uznat max. 300 hodin z předešlého dynamicky orientovaného výcviku a doplnit
je 200 hodin individuální sebezkušenosti jungovské; V těchto případech je pro statut
„analytik“ nutno si sebezkušenost doplnit o 140 hodin - Pouze v případě, že je ve výcviku
jungovsky orientované psychoterapie absolvováno celých 500 hodin individuální
sebezkušenosti není nutné pro status „analytik“ doplňovat další individuální
sebezkušenost. Ve všech těchto případech je dále nutné pro statut „analytik“ absolvovat
další zkoušky a práce, x hodin supervizí navíc, vedení x regionálních sem.
58
9) Etický kodex a komise
a) Pavel Zach - etický kodex, komise, postupy odvolání – z bodu 8 (3/13)
b) 1.12. začít ustanovovat etickou komisi
c) JV napíše neformálně a obecně Marianne Miller jak postupovat v příp. profesně a
eticky sporných otázkách
10) Změna stanov – do příští valné hromady připravit
a) Dát do stanov pozastavení členství v ČSAP
b) Volba předsednictva
11) Správce webu
a) ČSAP stanoví termín a komisi konkurzu na nového správce webu
59
b) Martin Skála osloví programátory Drupalu a jednoho kontrolního
programátora přítomného pouze u konkurzu (má-li kdokoliv další tipy
na případné správce webu či na programátora přítomného u konkurzu,
nechť je pošle)
c) Bylo by vhodné mít i stránky v angličtině. Zajistit překlad
12) MS zjistí kritéria pro akreditace výcviku u MŠMT, MPSV
– chceme akreditovat ČSAP jako instituci nebo pouze výcvikový program?
Možnosti:
a) MŠMT:
Dodatečné vzdělávání pedagogických pracovníků –
http://www.msmt.cz/vzdelavani/dalsi-vzdelavani/terminy-prijimani-zadosti-oudeleni-akreditace-v-systemu-1
Rekvalifikační kurz – http://www.msmt.cz/vzdelavani/dalsi-vzdelavani/rekvalifikace-1
b) MPSV:
Dobrovolnictví – http://www.mpsv.cz/cs/730
Celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a kvalifikačního vzdělání pracovníků
v sociálních službách – http://www.mpsv.cz/cs/3493
13) Slovensko – Československá ČSAP
Petr Patočka napsal dotaz Marianne Müller, její odpověď přišla po
schůzi, je tedy tématem na schůzi listopadovou
14) Na schůzi ČPS 1.10. půjde Pavel Zach
15) Nadále prodloužen pronájem Dykovy (knihovna atd.)
16) Inzerce na ISCP budeme zadávat jen ve výjimečných případech
60
MEZI BŘEHY 4
bulletin
XIX. KONFERENCE IAAP
18. – 23. srpna 2013 v Kodani
Petr Patočka
SEDM DNÍ V KODANI
Zpráva z XIX. Mezinárodního kongresu pro analytickou psychologii věnovaného tématu
„100 let: počátky, inovace a rozpory“
Na letišti v Kodani jsem zjistil, že údaje, kterými mě Google zaopatřil pro cestu na
místo, kde jsem se chtěl ubytovat, mně nepomohou. Informace od místních však užitečné
byly. Přízeň Kodaňanů dosáhla dalšího stupně, když jsem se vydal na cestu do hotelu Scandic,
kde se kongres konal. Muž a žena, kterých jsem se na parkovišti optal na nejbližší stanici
rychlovlaku, mě naložili do auta a dovezli až ke kongresovému hotelu, měli tím směrem
zrovna cestu.
Odhodlaně jsem vplul do množství ctihodně vyhlížejících lidí v hotelu a rozhlížel se
po známých tvářích. Lugi Zoja je hubenější než dříve, ale i po letech chová k naší zemi přízeň
a znal se ke mně. Rád by k nám přijel, ale stěžuje si na přibývající léta. Vzpomínám si, že od
chvíle, kdy u nás mluvil o vývoji a struktuře IAAP, a pak si pochvaloval moravské víno, že
mu chutná, prý až moc, uplynulo již třináct let. Jsem rád, že za chvíli potkávám Marii
Shoemaker-Brožovou a zjišťuji, že na místě je Míša Hapalová a Martin Skála. Se zahájením
úvodní recepce se všichni vrhnou na šampaňské a špenátové rolky. Žádné velké proslovy, o to
více však celý prostor bzučí hovory ve skupinách, které se obměňují díky novým a novým
setkáním. Je příjemné se potkat se s Tomem Kellym a vzápětí se přivítat s Marianne Müller.
Od obou jsem v průběhu následujících dní mohl zakoušet jejich podporu a zájem o dění u nás.
Tak to začalo.
Ráno jsem z okna svého kodaňského bydliště uviděl jasany a uvědomil jsem si, že
jsem v zemi s vikingskou tradicí. Majitelka bytu také nechala na stole leták národního muzea:
právě tam probíhá výstava o vikingské kultuře, největší v tomto století. Těším se.
Kongresový den začíná přednáškou zaměřenou na alchymickou tradici. Angličtinu pak
vystřídal další oficiální jazyk IAAP, němčina, ve které přednáší Gustav Bovensiepen. Věnuje
se analytickému procesu, sleduje své oblíbené téma „reverie“ jako součásti terapeutického
postoje a utvrzuje mě v tom, že bychom jej k nám měli pozvat. Byl velmi vstřícný.
Odpoledne je čas na semináře. Není snadné vybírat, protože prostě vždycky něco
propásnete. Co jsem si však stejně jako mí čeští kolegové – postupně dorazili ještě Tomáš
Holcner a Miloš Knob - rozhodně nenechával ujít, byly recepce, které o přestávkách mezi
semináři pořádaly knižní domy publikující jungiánskou literaturu. U stolků s knihami jsem
pak strávil hodně času a snažil se vybírat střízlivě.
V úterý jsem si poprvé netroufl oslovit Verenu Kastovou, vypadala zaměstnaně. Zato
setkání s Ingrid Riedelovou bylo hřejivé, jako byste potkali vlastní babičku.
Večer mě velmi oslovil film o Richardu Wilhelmovi, představil mně jej jako
neobyčejně statečného člověka. Uvedla jej autorka filmu, Wilhelmova vnučka. Byl jsem
nadšený, že se v jungiánských kruzích pěstuje zájem o I-ťing, dokonce v té míře, že tématu
bude věnována samostatná konference. Letáky, které ji ohlašovaly, byly barvité, když jsem
však zjistil, že se konference koná na Tchaiwanu, trochu jsem ochladl. Na kongresu bylo
hodně asijských tváří. Navštívil jsem dva semináře s východními lektory a mohl jsem vnímat,
61
MEZI BŘEHY 4
bulletin
jak silně se drží vlastních duchovních tradic a čerpají z jejich symbolického bohatství.
Důstojně je doplňovali Evropané a Američané zaujatí alchymií, které se rovněž věnovalo
několik seminářů. Dalším velkým tématem byla samozřejmě Červená kniha. Od roku 2009,
kdy byla zveřejněna (7. října), pokračuje vstřebávání tohoto textu, který podle všeho inspiruje
především k hledání a uskutečňování vlastní vnitřní praxe.
Na ulice Kodaně moc času nezbývalo. I přesto jsem však mohl vnímat přesně
fungující systém veřejné dopravy a divil jsem se, zda je to opravdu tak, že nepozoruji
výraznější rozdíl mezi dopravním ruchem ve všední den a o víkendu. Tomu, že je to docela
možné, nahrával např. pohled na parkoviště před mým bydlištěm: bylo tam dost volného
místa, kdykoli. V Kodani jsou rozlehlé komunikace a nevšiml jsem si, že by docházelo k
dopravním zácpám nebo tlačenici – snad jen v místech, kde se něco opravovalo. Když se
chodci na přechodech trousili ještě na červenou, nikdo netroubil. Využívané cyklostezky a
vedle taxíků rikshy. Uprostřed města se nacházejí jezera, ve kterých se dá i rybařit, a parky
různé velikosti. Může to být obora, ve které lze zahlédnou daňčí zvěř, ale také sem patří
parčíky ve dvorech výstavních starých domů.
Kodaň leží v rovině a její stavby nijak neční. Starobylá cihlová architektura se střídá s
moderními stavbami, které se vesměs vyznačují nápaditostí a elegancí.
Byt, který jsem měl půjčený od známé, byl prostý. U nás například není zvykem prát
ve společné pračkárně. Ale komunikace města jsou rozlehlé a dobře slouží. Uvažoval jsem o
tom, že méně doma zde možná vynahrazuje více ve sdíleném prostoru.
Středeční ranní přednášku Evy Pattis-Zoja o využití sandspielu v práci s dětmi a
mladistvými z okraje kolumbijské společnosti označil Andrew Samuels za nejemotivnější
vystoupení ze všech kongresů, které pamatuje. Připomínalo se v ní téma sociální
angažovanosti psychologie a psychoterapie: Freudova vize bezplatných hodin psychoanalýzy,
zřízení nízkoprahových klinik ve Vídni a v Berlíně ve 20. letech minulého století a konečně
Hillmanova výzva, aby se psychoanalýza léčila ze svého narcismu – a věnovala se i sociálním
tématům.
Na otázku sociální angažovanosti úzce navazovalo výrazné kongresové téma posunu
důrazu v nynější analytické psychologii, které probírali v diskusi bývalí prezidenti IAAP
(Verena Kastová, Luigi Zoja, Murray Stein, Hester Solomonová): Jestliže Jung hledal cestu
pro jedince ohroženého diktátem masy, dnešní psychoterapie převážně zápolí s plody
nezdravého individualismu a jejím zadáním bývá recipročně laděné včlenění jedince do
společenství.
Odpoledne bylo relativně volné a mohli jsme se s kolegy vydat na plavbu po
městských kanálech. Navštívili jsme také velkým zájmem veřejnosti provázenou expozici
vikingské kultury - ačkoli jsme nejprve dostali lístky až na sobotu. Ale protože z domu víme,
že líná huba je holé neštěstí, mohli jsme se přenést do minulosti ještě toho odpoledne.
Na oficiálním seznamu účastníků kongresu bylo uvedeno 703 jmen. Po pár dnech jsem
nabyl dojmu, že se v tom množství již orientuji, že si již tvořím svou vesnici známých tváří,
tváří se jmény a lidí, se kterými se zastavuji na kratší nebo delší kus řeči. Mnozí z analytiků,
kteří u nás již dříve vedli semináře, ochotně přislíbili další návštěvu. Na jednom semináři mě
zaujal starší muž, který zmínil pověst o golemovi. Pohled na jeho jmenovku mně představil
Dr. Bernharda Sartoria, muže, který před rokem daroval naší knihovně velké množství knih.
Dr. Sartorius chvíli žehral na byrokracii ve Švýcarsku a pak jsme si povídali o běžkování.
Večer byla hudební produkce muzikálních členů společnosti.
Najednou, právě když jsem si na to všechno zvykl a sžil se s tím zapáleným ruchem,
přišel závěr. Joe Cambrey v pátek odpoledne vylíčil náplň svého prezidentování, poděkoval
62
MEZI BŘEHY 4
bulletin
svým spolupracovníkům a předal otěže celého společenství Tomu Kellymu. A pak přišla
chvíle pro nás, kteří jsme si do Kodaně přijeli pro diplom člena IAAP. Lidé v sále dokázali
opravdu vřele zprostředkovat zážitek přijetí.
Pomalu to končilo a ve mně vyvstávala nostalgie. Na večer se ještě chystala slavnostní
večeře. Na tu jsem ovšem neměl lístek. Byl jsem s tím už smířený, když mě Míša Hapalová
řekla, že od kohosi dostala volnou vstupenku. Díky! Tak jsem se dostal do restaurace na
mořském břehu, kousek od slavné sošky Malé mořské víly. Byl jsem moc rád, že i tam můžu
být. Rušné debatování pokračovalo. Ursula Wirtzová nám při hovoru věnovala zářivý úsměv,
doufám, že najdeme termín pro její návštěvu. Malá mořská víla dostala ke stým narozeninám
ohňostroj, ale hodně si také pamatuji ohromné červené polobotky profesora Samuelse. A
tanec, do kterého jsme se pak dali.
Týden se pro mě uzavíral pocitem vděčnosti vůči všem, kteří mě na mé dlouhé pouti
do Kodaně pomohli. Byla to řada velice podnětných a vřelých setkání, jako když na výpravě
potkáváte lidi, se kterými pak rádi jdete kus cesty. Poděkování patří i mé ženě a dětem, hlavně
za jejich trpělivost.
Ráno jsem využil toho, že Kodaň má pláže, a na jedné z nich jsem se šel vykoupat v
chladném Baltu. Tak v podobných, chaluhami probarvených vodách podnikl Beowulf svůj
velký plavecký závod.
O pár hodin později jsem už Kodaň i moře viděl z letadla na cestě domů.
63
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Maria Schoemaker-Brožová
KONFERENCE IAAP – SHRNUTÍ
logo konference
Vyzbrojena deštníkem a v očekávání silného větru, jak se o Dánsku traduje, jsem
nasedla do malého letadla. Letuška nás varovala raději nevstávat z místa, neboť bychom
mohli způsobit nebezpečné porušení rovnováhy letadla. Bylo mi ale jasné, že vše musí
proběhnout dobře, neboť jsem si jela pro certifikát členství IAAP – po letech (řeknu to
upřímně) tvrdé práce, která ale stála za to. Věděla jsem také, že důvěru podporují i pozitivní
aspekty mateřského komplexu, které úspěšná analýza buď posílí nebo alespoň konsteluje.
A opravdu. Sluníčko svítilo, vánek krásně chladil, kongresové centrum ve Scandic
hotelu prostorné, vše klidné, jakoby Dánové vůbec neznali stres anebo mu uměli předcházet.
Necelých 1000 účastníků (ze 4000 členů IAAP) s přišpendlenými jmenovkami,
reprezentujících všechny světadíly, dělalo čest analytické psychologii. V jejich respektu a
laskavém přístupu vůči sobě navzájem bylo vidět, že jim je tematika stínu, kolektivního
nevědomí a práce na rovnováze mezi kolektivním a osobním dobře známá. A tak se i naše
malá skupinka šesti za Českou republiku (Martin, Miloš, Miša, Petr, Tomáš a já) mohla dále
inspirovat a poznávat a navazovat mezinárodní kontakty.
V neděli na zahajovacím večírku byla atmosféra příjemná, ale většina přítomných
zatím bloudila plnou chodbou kolem stolů s jídlem a pitím, koukala na jmenovky a
pokračovala dál. Najednou jsem uslyšela hlas Marianne Müller a vzápětí Toma Kellyho.
Srdečně nás přítomné z Česka jmenovitě a osobně vítali. To se člověk hnedle cítí více
„doma“.
V pondělí ráno v 7 hodin a dále každé ráno celý týden se zájemci mohli účastnit
cvičení jógy a sociálního snění. V 8.45 začínal plenární program. A jelo se často až do
pozdního večera.
Letos v srpnu tomu bylo 100 let, co Jung použil termín „analytická psychologie“.
Synchronně v týdnu konání kongresu slavila 100 let i kodaňská socha mořské víly. A
v tomtéž týdnu byl úplněk. Co dodat? Nekoukal na nás odněkud C.G. Jung a nenapomáhal
nějak? V každém případě byl přítomen jeho „génius“ a příspěvků bylo tolik, že bylo někdy
těžké rozhodování.
Hned první přednáška mi ozřejmila, proč Jung skončil s psaním Červené knihy. Aksel
Haaning z dánské University Roskilde popsal Jungovo seznámení se se středověkou alchymií.
V ní našel to, co stále hledal - strukturu a symboly vyjádření procesu individuace.
Susan Rowland (Amerika), David Tacey (Austrálie), Stan Marlen (USA) a Mark
Saban (Anglie), spoluautoři knihy „How and why we still read Jung“ shrnuli své zkušenosti
s četbou Junga. Každému z nich se při tom otevřely nové možnosti prožitků a poznání. Své
přednášky oživovali osobními zážitky a sny. A tak i já se – vlastně poprvé – ptala sama sebe,
proč Junga čtu….
Závěrečná plenární přednáška dojala většinu přítomných až k slzám. Judith Woodhead
pracuje v londýnském centru Anny Freud s dětmi a jejich rodiči. Ve své přednášce „Moments
64
MEZI BŘEHY 4
bulletin
of Embodiment“ nádherně ukázala, jak důležitý a oživující je láskyplný tělesný kontakt rodiče
a dítěte. Některé okamžiky „ztělesnění duše“ ukázala na dvd záznamech. Jeden
z nejpůsobivějších momentů nastal, když se do té doby nejisté a do svých problémů ponořené
matce podařilo navázat tělesně emocionální kontakt s jejím 7 týdenním dítětem. Něžně na něj
mluvila a laskala jeho obličej a dítě najednou zavřelo do té doby apaticky otevřenou pusinku a
otevřelo nepřítomně přivřené oči a bylo zde!
V odpoledních sezeních byla zastoupena jak témata vědecká, tak témata praktická.
Předkládám shrnutí několika, které jsem navštívila.
Mnohé z nás (musely se přidávat židle) zaujala například Tina Stromsted z USA svým
workshopem „Embodied Alchemy: Awakening Spirit in the Body“. Mohli jsme si na základě
alchymistických obrazů a krátké, do těla umístěné imaginace zažít to, co říká Edinger ve své
knize Anatomy of the Psyche: „Co dělá alchymii tak hodnotnou pro psychoterapii je, že její
obrazy konkretizují zkušenost transformace, jíž člověk v psychoterapii prochází.“
Rovněž Marian Dunlea z Irska nám ve svém workshopu „Body dreaming“ předvedla
spojení emocionální energie snu s tělesným prožitkem, čímž se téma protagonistky posunulo
k vyřešení dříve pocitově neřešitelného.
Stephan Adler poreferoval o svých zkušenostech se skupinovou analýzou v Berlíně.
V tomto přístupu funguje skupina jako persona, jako stín, jako anima nebo jako část
Bytostného já. Diskuze se živě účastnili kolegové z USA a ze Švýcarska, kteří mají podobné
zkušenosti. Já si vzpomněla na mou supervizorku Ellynor Barz, která spolu s manželem
Helmutem založila v Curychu Institut pro psychodrama na základě jungovské psychologie. A
mysleme i na naše tradice: během stáží studia psychologie začátkem 70. let jsem zažila
skupinové analytické psychodrama s Hugem Širokým, který byl časným průkopníkem mj.
dnes již rozšířené analytické skupinové psychoterapie u nás. Možná by stálo za to navázat
více mezinárodních kontaktů nejenom v oblastech, kde se chceme přiučit, ale i v tom, co
můžeme nabídnout my.
Tamar Kron a David Wieler z Izraele shrnuli velice zajímavě práci Ericha Neumanna
jako jungovského dialogického existecionalisty. Neumann je u nás i ve světě znám především
svým prakticky použitelným konceptem raného vývoje (Das Kind nebo The Child). Méně
znám je svým konceptem vztahu vědomí a nevědomí (The Origins and History of
Conciousness, The Psyche and the Transformation of Reality Planes, The Psyche as the Place
of Creation, Man and Meaning, vše i v němčině). Od roku 1951 až do své smrti v roce 1959
vedl Neumann po Jungovi Eranos konference. V mnohém se s Jungem shodovali a určitá
témata propracoval Neumann detailněji, než Jung, například ženský archetyp (Die Grosse
Mutter), čímž byl Jung nadšen. Jedno téma ale spolu nestačili prodiskutovat: Tam, kde Jung
mluví o projekci archetypu, mluví Neumann o uvědomování si toho, co je, čili o rozšiřování
vědomí. Zda to bylo Neumannovou předčasnou smrtí nebo - jak někteří říkají - podobností
vztahu otec-syn, jako to bylo u Freuda a Junga (Neumann byl o 30 let mladší než Jung), je
otázkou. V každém případě by v mých očích stálo za to se s Neumannovým pojetím blíže
seznámit a zamyslet se nad ním.
Nikdy nestárnoucí, vždy zajímavá témata se týkají kazuistik a práce se symboly. První
předvedla Helga Thomas z Německa: Malá mořská víla, starý symbol a jeho transformace
v historii. Italka Luisa Zoppi diskutovala spolu s Donaldem Kalschedem pomocí analýzy
pohádky Perníková chaloupka terapeutickou práci s traumatem.
Červená kniha i Jung sám nám divákům ožil v divadelním představení scén tohoto
díla. Murray Stein jako vypravěč, Paul Brutsche jako Jung, Dariane Pictet jako Salomé a jako
Duše a John Hill jako Eliáš, Izdubar a Filemón, s hudbou Barbary Miller a Hanse de Bree,
65
MEZI BŘEHY 4
bulletin
byli prostě úžasní. Zrovna tak večerní koncert členů IAAP ukázal, že všichni mají (máme)
vlastně talentů víc a že je to super pro mentální hygienu….
Film švédské režisérky a analytičky Ingely Romare, ve kterém hovoří s Marion
Woodman o Jungově konceptu Animy a Anima a o pohledu M.W. na ženskost, vystihl dvě
aktuální oblasti současné analytické psychologie. Jednou je prožitkové spojení těla a duše
(Body Soul, nadace Marion Woodman, Embodied alchemy, Moments of Embodiment, Body
Dreaming). Druhou je potřeba rovnováhy mezi mužskými a ženskými tendencemi, jak v nás,
tak mezi námi a ve světě kolem nás. Patriarchální, jednostranně mužské ohrožuje čím dál tím
víc život na zemi. Do Matky Země se rýpe, mocenské mužské cíle produkují jednu válku za
druhou, je málo nosného a spojujícího. Na schůzi delegátů IAAP při hovoru o příští
konferenci v roce 2016 v Kjotó bylo vyřčeno možné téma: Anima Mundi.
Praktické a efektivní bylo, že se předem dal zakoupit USB stick anebo tablet s
překlady přednášek a to v 6 jazycích: angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, italštině
a ruštině. Dorozumívajícím jazykem přesto zůstává angličtina a v Evropě někdy i němčina.
Byla nám presentována také spousta knih, většina v angličtině či němčině, i to bylo výzvou a
zkouškou…a nakonec jsme všichni podlehli a něco (něco víc) zakoupili.
A pak - asi 60 z celého světa nás dostalo ten vytoužený certifikát, za Česko hezky
v rovnováze: 2 ženy a 2 muži!
Za tři roky by tam mohlo přibýt několik dalších z České republiky! Doufám, držím
palce a přeji hodně radosti, inspirace a úspěchů.
Kongresový program a více o kongresech IAAP je možno shlédnout i na webu:
www.cg-jung.dk
www.iaap.org
U posledně jmenované adresy je zajímavé, že je v mnoha jazycích, i v českém!
66
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Tomáš Holcner, Miloš Knob, Martin Skála
FOTOGRAFICKÁ DOKUMENTACE KONFERENCE
Marianne Müllerová a Tom Kelly, ve žlutém saku byvší předsedkyně IAAP Verena Kastová (hovoří s Ingrid
Riedlovou), za ní s bílým knírem další bývalý předseda Christian Gaillard (v pozadí mj. nový čeští analytici)
Marianne Müllerová a Tom Kelly
67
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Ursula Wirtzová
68
MEZI BŘEHY 4
bulletin
John Hill
Andrew Samuels a Barry Miller
69
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Murray Stein
Gert a Rodtraud Sauerovi
70
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Beate Kortendieck-Rasche a Jörg Rasche
Joseph Rutte
71
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Petr Patočka
Petr Patočka, Tomáš Holcner, Michaela Hapalová
Maria Schoemaker-Brožová, Miloš Knob, Petr Patočka
na dalším obrázku s nimi Tomáš Holcner a Martin Skála – společně s Marianne Müllerovou
72
MEZI BŘEHY 4
bulletin
všichni čtyři nově jmenovaní členové IAAP z Česka, zleva: Maria Schoemaker-Brožová, Miloš
Knob, Petr Patočka, Michaela Hapalová – Mezi břehy gratulují!
73
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Jiří Plocek1
ROB PREECE: MOST MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM
speciální seminář ČSAP: O povaze mysli a energetickém těle
18. června 2013 v Brně
Britský psycholog a učitel meditace svým životem i dílem ukazuje, že buddhistické pojetí
duše a přístup západní, především pak analytické (jungovské) psychologie se vzájemně
doplňují a obohacují.
„Než začneme první hodinu mého workshopu, budeme chvíli meditovat. Přišli jste
zvenku, z ruchu města, máte hlavu plnou starostí. Meditace nám pomůže se uklidnit a být
skutečně plně přítomni. Vím, že ne každý z vás má s meditací zkušenosti, ale nemějte obavy,
je to prosté. Sedněte si pohodlně, zavřete oči a soustřeďte se na své dýchání. Na nádech,
výdech… Pokuste se vcítit do svého dechu, vnímat jako proniká do těla, jak se rozlévá…
Vnímejte svoje nohy, jak jsou spojeny se zemí, svůj zadek na židli, jak se do ní
vtlačuje…Přicházejí-li k vám myšlenky, zvuky, nechte je být, ať jsou a procházejí, neupínejte
se k nim, vracejte se znovu a znovu ke vnímání dechu…“ – Rob Preece promlouvá se
zavřenýma očima v malých odstupech hlubokým, klidným hlasem a po několika minutách
řekne: „Ukončíme to.“ Otevře oči, usměje se na své posluchače, mírně se narovná a protáhne
prsty na rukou.
Zhruba takto začínala každá ze čtyř hodin workshopu, který byl věnován struktuře
psychiky v buddhistickém a jungovském pojetí a energetickému tělu. A také jakýmkoli
dotazům, které účastníci na svého lektora vznesli. Dokonce takto Rob Preece zahájil i svou
podvečerní přednášku před zaplněným sálem na Staré radnici v Brně. Uvědomil jsem si, jak
to bylo smysluplné – celou tu dobu jsem byl soustředěný, vnitřně klidný a vnímavý. A to i
přesto, že – přidušen neobyčejně horkým a dusným dnem, ve středu města téměř
nesnesitelným – jsem se odpoledne při úvodních meditacích pohyboval na hranici spánku.
Nebo možná právě proto. Nabýval jsem tak energii a přitom jsem neusnul, protože
soustředění na dech mne udržovalo v základní bdělosti. Po otevření očí jsem byl zcela
„přítomen“. Takto by měly začínat všechny přednášky, kurzy a třeba i schůze, pomyslel jsem
si.
Cesta na Východ a zpět
Sympatický šedesátník v košili a džínách zahájil svůj výklad, který se nejdříve týkal
rozdílu v pojetí struktury psychiky u Junga a v buddhismu a poté energetického těla a práce
s ním. Nechci tu podávat referát o jeho obsahu, protože se k tomu necítím kompetentní.
Nejsem profesionální psycholog ani psychoterapeut, pokusím se spíše o osobní pohled a
vypíchnout něco z toho, co mne zaujalo jako člověka, který se po svém snaží vyznat v sobě i
ve světě.
A zde je první mé poznání: Rob Preece je příkladem člověka, který jako
psychoterapeut a duchovní učitel zúročuje ani ne tak znalosti nabyté v akademickém
prostředí, ale především svou reflektovanou životní cestu. Ta jej nejdříve „mechanicky“
přivedla po základní škole do učení v oboru elektroniky. Jenže průmyslové prostředí jej
frustrovalo natolik, že toužil z této danosti uniknout. Rozpoznal v sobě jiné potřeby. Přihlásil
se na univerzitu, což jak říká „nebylo v mé rodině obvyklé“. A tam objevil jungovskou
1
RNDr. Jiří Plocek je šéfredaktor Kulturních novin
74
MEZI BŘEHY 4
bulletin
psychologii a buddhismus. Na otázku, proč se obrátil k buddhismu, odpověděl, že nebyl
vnitřně schopen přijmout křesťanský názor, že člověk je od počátku zatížen vinou a že pořád
musí dělat vše pro to, aby svoje hříchy odčinil a dosáhl spasení.
V buddhismu viděl cestu, jak dosáhnout poznání a sebezdokonalení a současně jej
přitahoval tento spíše filosofický systém, než deistické náboženství. Jeho učiteli se stali
tibetští lamové v Nepálu, ale cesta k nim nebyla vůbec jednoduchá. Na mou otázku, jak se
tam dostal, odpověděl: „Vyrazil jsem do světa. Nejdříve do Ameriky, pak do Austrálie, do
Malajsie. V Thajsku jsem se pokoušel praktikovat tamní buddhismus, ale nebylo to ono. Až
nakonec jsem docestoval do Nepálu, našel své učitele a pocítil: Tady jsem doma. Musel jsem
doslova objet svět, abych na to přišel.“ – Strávil tam nějaký čas, začal praktikovat tibetský
buddhismus, pak se vrátil a působil ve Velké Británii v buddhistické komunitě jako sociální
pracovník. Roku 1980 se znovu vydal do Indie, pět let žil v ústraní a kromě meditačních
praktik se věnoval studiu tantry (pozn.: jeden z druhů buddhistické praxe, pracující
s energiemi). Po návratu do Británie prošel psychoterapeutickým výcvikem v Centru pro
transpersonální psychologii. Současně však podle učení svých mistrů vedl meditační kurzy.
Tyto dvě oblasti postupně skloubil dohromady v syntézu, jíž je jeho způsob vedení
psychoterapeutické práce. Po řadě let praxe začal zúročovat svoje zkušenosti – osobní i
profesionální – v knihách, z nichž v českém překladu už vyšly Moudrost nedokonalosti
(DharmaGaia 2009), Psychologie buddhistické tantry (Maitrea 2012) a Odvaha cítit
(DharmaGaia 2013).
Moudrost nedokonalosti
V této souvislosti chci upozornit především na Preeceho knihu Moudrost
nedokonalosti, jež je neobyčejně střízlivou reflexí cesty k sebepoznání a k nalezení
smysluplnosti života. Má sice podtitul Proces individuace v životě buddhisty, ale to by
člověka nemělo zmást. Právě konfrontace západního člověka s východní spiritualitou, jeho
duchovní potíže a nakonec velmi střízlivé posuzování výhod a nevýhod, funkčnosti a naopak
nevhodnosti některých nekriticky přijímaných principů, z této knihy dělají výjimečného
průvodce na duchovní cestě pro každého, kdo je ochoten se zamyslet nad tím, proč se věci
dějí, tak jak se dějí, proč se mu něco daří a něco zas nedaří, proč si kolikrát rozbíjíme hlavu
tam, kde lze projít snadno – za předpokladu, že vidíme, kudy…
V úvodní části knihy se píše: „Mnoho lidí na Západě zkoumá spirituální tradice,
protože hledají řešení své duševní nouze. Z mé psychoterapeutické zkušenosti nicméně jasně
vyplývá, že tato „duchovní“ řešení nesměřují vždy ke kořeni problému. Mnozí lidé na
„duchovní“ cestě mají větší problémy se zakořeněním své identity v tomto světě než se
vztahem k božskému. Duchovní organizace rovněž přitahují zoufalé lidi hledající duchovní
řešení, která nemusí nutně zasahovat podstatu jejich utrpení. Abychom poznali kořeny svých
emočních zranění a vzorce chování a obranné mechanismy, jež je obklopují, potřebujeme
hluboký vhled a porozumění. Proto není moudré předpokládat, že duchovní praxe
automaticky vyřeší tak zásadní psychické problémy. (…) Pokud blíže neprozkoumáme svou
osobní patologii, nemůžeme objevit cestu k osvobození. Nepodaří-li se to, neuvědomované
problémy mohou ovlivňovat naši spiritualitu a křivit naše porozumění. Slepotou a
nevědomým klamáním sebe sama rozhodně ničeho nedosáhneme, často však tyto své slabosti
nedokážeme vidět.
Stín – použijme jméno, které dal našim slepým skvrnám Jung – je notoricky prchavý.
Žije z našeho odmítání a nedostatku bdělosti. V této knize bych chtěl některé z těchto slepých
skvrn prozkoumat – ne proto, abych nabídl řešení, ale abych pomohl zahlédnout případná
úskalí naší cesty. (…) V každém stadiu stezky se mohou objevit nové aspekty této patologie,
jejíchž řešení nám umožní jít dál. Naše ochota učit se a růst prostřednictvím tohoto procesu je
75
MEZI BŘEHY 4
bulletin
možná jednou z nejpozoruhodnějších kvalit lidské přirozenosti. Z našeho stavu nedokonalosti
povstává nemalá moudrost.“
Vidět realitu
Úhelnou schopností, jíž Rob Preece zmínil na počátku svého workshopu, je
„mindfulness“. Česky se překládá různě: bdělá mysl, uvědomování, všímavost. Zvláště pak
„všímavost“ se ujala v českých psychologických kruzích. Z mindfulness stal se celosvětově
rozšířený psychologický pojem (1). Rob Preece nás upozornil na jeho jistou tendenčnost i na
nebezpečí, které z toho plyne. Skutečná bdělá mysl (či jistý druh vhledu) je totiž výsledkem
meditační praxe, která vyžaduje určitý stupeň zkušenosti. Běžná mysl je spontánně velmi
zaneprázdněná, těkavá (zkusme si jen na chvilku uvědomit, na co právě myslíme, co se nám
honí v hlavě…) a tato těkavost také způsobuje neschopnost klidného vhledu a zřetelného
uvědomění reality.
O co jde při dosahování stavu bdělé mysli a k čemu slouží? V pochopení povahy bdělé
mysli také spočívá pochopení jednoho ze zásadních aspektů, který odlišuje západní a
buddhistický pohled na psychiku. Naše vědomé já, tedy ego, se podle Junga nachází v našem
vědomí (jsme si sebe vědomi, operujeme s určitými pojmy, informacemi, uvědomujeme si
pocity), v hraniční oblasti u dalšího psychického prostoru – osobního nevědomí, jež posléze
přechází do nevědomí kolektivního. Těchto prostor si vědomi nejsme, ale jeho obsahy nám do
vědomí pronikají – objevují se ve snech nebo v různých narušených stavech, kdy přestává
fungovat vědomé ego. Kapitán naší lodi, dalo by se říci.
Západní psychologie se zabývá popisem obsahů, které se vynořují z těchto prostor a
snaží se z nich odvodit popis důležitých aspektů psychiky jednotlivce. Co jej traumatizuje,
jakou symbolickou roli má řešit a podobně.
Naproti tomu buddhistická psychologie, která také uvažuje v termínech vědomí a já
(ego) , má pro další dimenze duše výrazy jemné vědomí a extrémně jemné vědomí.
Zjemňování vědomí se děje meditací, při níž se ego zbavuje vazeb na emoce a stává se
pozorovatelem svých vlastních psychických dějů. A to i v nevědomé úrovni. Vnímá jejich
kvalitu, což bych přiblížil asi takto: Jako když se díváme na filmové plátno a vidíme více či
méně rychlé a různě barevné obrázky. Nezkoumá však jejich obsah. Neulpívá na nich.
Rob Preece použil v této souvislosti metaforu oceánu. Na hoře se honí zjevné vlny či
vlnky. Při meditaci jsme jako potápěči, kteří v ponorce klesají čím dál tím níž a přitom
registrují, jak se mění okolí (proudění, různé ryby atd.). Západní psychologie má obavu, že při
tomto sestupu se ztrácí ego a jeho integrační schopnost, což je nedorozumění. Ztrácí se pouze
jeden jeho aspekt, a to ulpění na své existenci, které je spojeno s existenciálním strachem a
vede k emotivním reakcím a mocenským akcím. Tak se naše ego snaží dostat s větším či
menším úspěchem realitu pod kontrolu. Při správné meditaci, která je spojena
s uvědomováním si těla (vazba na dech, na pocit tíže), zůstává však ego bdělé a vědomé si
sebe sama, ale nemá potřebu okamžité akce. Buddhistické pojetí tedy vnímá procesní stránku
psychické existence (kvalitu jejích různých stavů), zatímco západní psychologie zkoumá
obsahy. Oba dva přístupy jsou komplementární a přinášejí svébytnou informaci o stavu
psychických procesů.
Tuto mnou parafrázovanou malou část Preeceho výkladu (doufám, že aspoň
v zásadních rysech správnou) zakončím svým obrazem, jak si představuji na základě těchto
poznatků naše vědomí a ego v běžném životě. V něm se ne vždy staráme o povahu svého
myšlení či o smysluplnost své cesty a jsme vedeni „normálními“ motivacemi: uživit se,
vydělat peníze, užít si… Tedy: Jsme jako loďka, která pluje na hladině, kapitán Ego je
současně strojníkem a kormidelníkem. Svítí slunce nebo prší, vlny jsou tu menší tu větší, a
76
MEZI BŘEHY 4
bulletin
my jedeme tam, kde si myslíme, že nám bude dobře – blíže slunci či k vysněnému břehu
plnému palem s banány nebo krásných Tahiťanek. Kapitán točí kormidlem podle svého
nastaveného azimutu, přikládá usilovně pod kotel. Možná tam dojedeme, ale možná se taky
stane, že i když jedeme plnou parou, tak spodní proud nás unese opačným směrem… A jak to
poznat, že? Bdělá mysl je jednou z cest.
Moudrost je neokázalá
Rád bych jen shrnul to, co bylo zjevné. Začnu otázkou: Jak se pozná vyspělá a moudrá
osobnost? Je klidná, protože vidí, jak věci jsou. Nereaguje na tisíce drobných podnětů,
protože vidí širší souvislosti a je schopna pojmenovat to podstatné. Není vášnivě reaktivní,
protože emoční nestabilita je příznakem nezvládnuté úzkosti a nepřijetí sebe sama. A přitom
je zcela normální a přirozená, nepotřebuje si autoritu dobývat citovou či jinou manipulací,
odkazem na profesní kariéru nebo zatvrzelým přesvědčováním o své pravdě. Ví, kdy říci to
podstatné a kdy mlčet. Robert Preece tak na mne působil.
Nevím, jaký je Rob Preece v běžném, každodenním životě. V osobním setkání je
příjemný, vyzařuje z něj klid, je bezprostřední, někdy s mírně ironickou špičkou, ale nakonec
vždy laskavý. Pije kávu, posílá esemesky, má rád hudbu a v Brně se těšil , že ochutná pravou
moravskou domácí pálenku. Je vášnivým zahradníkem, vztah k praktickému světu jej drží při
zemi. Kdysi si předsevzal, že chce stavět most mezi Východem a Západem. Je zřejmé, že
v posledních letech začal zúročovat plody své dlouholeté práce a osobní zkušenosti a předávat
je širšímu publiku. Setkání s ním je zážitkem a povzbuzením.
Pro zájemce přikládáme odkaz na vyprávění Roba Preece:
http://www.youtube.com/watch?v=AihQzbvOE6U
(1)
A. Jan Benda: Všímavost: Buddhistická revoluce v psychologii?, Psychologie dnes,
16(5), 48-50 (2010)
- popularizační přehledný článek
B. Jakub Koutný: Všímavost v psychoterapii: Interpretativní fenomenologická analýza
zkušenosti člověka v satiterapii. 2010. Magisterská diplomová práce, Fakulta sociálních studií
MU, Brno 2010.
- ukázka podrobné práce zabývající se teoretickými východisky buddhismu a jejich
uplatněním v současné psychoterapii
Pozn.: V této souvislosti je pozoruhodné, že pořadatelé workshopu a přednášky Roba Preece
oslovili při hledání vhodného místa mimo jiné i Filosofickou fakultu MU, kde se jim dostalo
odmítnutí s odůvodněním, že Rob Preece je aktivním buddhistou a že akademická půda není
místo pro hlásání náboženských názorů, protože pak by mohli přijít třeba islamisté…
77
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Rob Preece s tlumočnicí Kristýnou Buškovou, která se zhostila své úlohy se ctí a šarmem
78
MEZI BŘEHY 4
bulletin
79
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Vážené kolegyně a kolegové, ČSAP Vás zve na speciální seminář:
ROB PREECE
Vztah mezi já a bytostným Já z hledisek analytické psychologie
a buddhistické tantry
a na veřejnou přednášku jsou zváni také příznivci analytické psychologie i
buddhismu:
Podoby bytostného Já – božstvo v praxi buddhistické tantry
26. 11. 2013
Anglický psychoterapeut a učitel meditace Rob Preece praktikuje buddhismus již třicet sedm
let, převážně v tibetské tradici. Strávil řadu let v intenzivním ústraní v Himálajích pod vedením
významných tibetských mistrů. Dvacet tři let pracuje jako psychoterapeut a pořádá srovnávací
workshopy jungovské a buddhistické psychologie.
Rob Preece se již více než třicet let zabývá propojováním jungovské psychologie s
buddhistickou tantrou. Závěry jeho dlouholeté práce vyústily v napsání několika knih na toto téma, z
nichž česky vyšla Psychologie buddhistické tantry (2012 v nakladatelství MAITREA), Moudrost
nedokonalosti a Odvaha cítit (2009, 2013 v nakladatelství DharmaGaia).
Seminář i přednáška budou překládány z angličtiny.
Místo konání semináře a přednášky: Radnická 10 - vchod z nádvoří Staré radnice,
seminář se koná v místnosti vedle Křišťálového sálu (prohlídková trasa, informace v infocentru),
přednáška se koná v Křišťálovém sále Staré radnice.
Časový rozvrh:
seminář: od 9:45 do 16:30 (s přestávkou od 13:00 do 14:30)
přednáška: od 18:00 do 19:30
Na seminář se prosím přihlaste na adresu: [email protected]
Informace o platbě:
Cena semináře včetně přednášky pro členy ČSAP:
1600,- Kč – platba na místě
Cena semináře včetně přednášky pro nečleny ČSAP:
1700,- Kč ‒ platba na místě
Vstupné na veřejnou přednášku:
80,- Kč
Za ČSAP Petr Patočka
80
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Barry Miller
THE CHEATING HEART
Přednáška z víkendového semináře ČSAP
1. – 3. února 2013 v Praze
Pan Barry Miller projevil přání, aby přednáška z jeho poslední návštěvy Prahy byla dostupná i
těm, kdo na ní nebyli přítomní. Rádi mu vycházíme vstříc a jeho přednášku zveřejňujeme:
The American Heritage Dictionary defines ‘cheating’ as a deception by trickery. The
very next statement is that cheating is “to be unfaithful to one’s spouse,” very quickly
grounding the word in the arena of spousal fidelity and infidelity. In this, the word cheating
acquires an erotic tinge, as if it is infused with a kind of sexual energy, an allusion to a sexual
fantasy that has resonance and evokes something in all of us. Consequently, when we hear of
someone cheating, a complete psychological complex is aroused. Moral judgment is usually
immediate, while we anticipate pain and instances of terrible humiliation. All these images
and internal sensations experienced within the complex are anticipated, assumed, and perhaps
even desired in the erotic field of all involved. Cheating is very sexual and it resonates in the
sexuality of all those it touches.
Cheating reverberates throughout the culture and has serious and dramatic affects.
Scandals erupt almost continuously and yet reactions seem as if each event were somewhat
unimaginable, unexpected, and shattering. Even though statistically one could conclude that
cheating is in the very normal range of human behavior, we continue to experience it as a
pathology, a moral failure, a weakness, and something that should never happen again.
Clearly, cheating, when within the sphere of erotic relations, remains a manifestation of the
illicit, the transgressive, and the non-integratable.
The theme of cheating is extremely popular in literature and mythology. Countless
tales of cheating are portrayed in the bible, as well as in the daily newspaper. In these recent
years, Jung has been portrayed as a “cheater,” a man who used “trickery” in his relationships.
Initially there was the film by Elisabeth Morton, called “My Name Was Sabina Spielrein,”
and more recently “A Dangerous Method,” made by David Cronenberg. Both these
productions focus on Jung’s real and imagined relationship with Sabina Spielrein and
introduces his later relationship with Toni Wolfe. When Jung is portrayed as cheating on his
young wife, he is simultaneously shown to be entering his emersion into analytical
psychology and his differentiation from Freud, cheating on his relations with men as well.
When these films of ancestral cheating are discussed within our professional
communities we are aligned in the conviction that the type of behavior suggested in these
dramas would be unacceptable and punishable within our contemporary perspective. We have
strict measures around violations within the therapeutic couple and very firm ideas about the
affects of transgressions. Simultaneously, we make inferences about the affects of cheating in
non-professional relation, the infidelity amongst spouses. Collective assumptions are so
strong and certain that they tend to submerge any understanding of the individual in these
events. Consequently, cheating is dealt with as a misfortune to be corrected and overcome one
way or another.
Yet where is psychology in this? Was the early experience of Jung with Spielrein
influential in the evolution of his orientation? It is certainly true that Spielrein herself became
a creative, if forgotten, voice in the early days of the psychoanalytic movement and that Jung
learned from her ideas, her experiences, and her reflections on his ideas. In this case,
81
MEZI BŘEHY 4
bulletin
recognition of this woman evolved not because of her unique thoughts, but because she was
involved in transgressions. The provocative boundaries in her work with Jung have made her
famous.
Beyond the interpersonal experience that is so familiar in cheating, it is also certainly
an internal, intra-psychic phenomenon, having significant affects on the internal structures of
each of the individuals affected, forcing some degree of de-integration in each person. In
Jung’s later work, the psychological elements characteristic of sexual cheating emerge as
central to his vision of human growth and transformation, particularly in the connection
between the illicit and the drive for personal development. Therefore, the very subject of
cheating returns us to the essential ingredients of an analytic approach to the psyche and
offers an opportunity for encountering these difficult and paradoxical foundational elements
in human development.
Cheating, of course, is part of everyone’s experience, to varying degrees. It may seem
the most shocking, disturbing, and most destructive when it is in sexual relationship. Yet it is
a dynamic essential in ordinary human development. Cheating manifests in every conceivable
way, dependent upon the age of the cheater, circumstances, and the mores of the collective
consciousness which constructs the scenario where cheating takes place. Certainly the
psychological mechanisms utilized are well grounded in us all and are established during
early cognitive developments. In the very construction of a personal consciousness, or the
establishment of ego, one develops centers of identities that grow in relation to one’s other
centers of identity. We think of this as ‘adaptation’ and not an enactment of trickery.
However, at times these centers of identity are not integratable, do not form a whole, and the
child must balance various identities that can seem inconsistent and incompatible. Something
as ordinary as moving between identities such as perhaps “Daddy’s Girl” to “Mommy’s Girl”
can be filled with difficult and even traumatic navigations. While one field of identity may
feel comfortable and reassuring, shifting to another field might bring up complications of all
sorts, as one moves between factors which comprise the psychological environment. A child
quickly learns the hierarchies within a family and the intrinsic requirements for navigating
them, at times “tricking” family members or even him or herself. These dynamics have been
well amplified in situations such as Oedipal/Electra developmental tasks when, for example, a
young girl “cheats” on her maternal attachment as she competes for the father’s favor.
The subject of cheating within these parent-child triangles immediately stimulates
references to evolving sexuality and erotic energy. Cheating is perhaps one significant
element for describing what people and children do as they find their way through these
tensions that are filled with varying degrees of intensities. In this light cheating becomes a
mechanism that can respond automatically, unconsciously, and facilitate some adaptation to
these tensions. Yet certainly this way of adapting is not being learned as a reaction to these
specific situations, but rather spring out of a history of navigating interpersonal and
intrapersonal tensions. A particular mechanism can be more clearly noticed and understood
within certain familiar contexts, such as school or marriage. Yet in subtle human relationship
and relations within oneself, it can seem much more ambiguous. Is it useful to think of a
mother cheating on her first born as she nurses her second? While cheating might not be the
most appropriate word to describe the mother, it is, however, close to amplifying how the
child might feel and what influence this feeling has on the subtle dynamics connecting to all
the family. So while nobody thinks about cheating, the emotional life of the family carries
potent links to the dynamics that grow out of this coping mechanism.
Understanding any psychological mechanism is facilitated when seeing it through out
the developmental span and not as something specific to a moment in time, at a particular
stage. In the case of cheating, as it is explored further and further into the origins of self82
MEZI BŘEHY 4
bulletin
identity, its implicit relationship to individuation becomes more apparent. Jung takes this up
in his open and expressive observational notes on Ana, a first-born daughter who has to deal
with a new brother. Jung describes processes engaging the four-year-old girl that would seem
more familiar to the sexually emerging adolescent. He describes how love transforms and
splits off in the child in ways that would be similar to the sexual girl later on. Of this he states,
“To approximate the psychology of a four-year old to that of the boy or girl approaching
puberty may at first sight seem paradoxical; the affinity lies, however, not in the age but in the
mechanism.”1 With this in mind, cheating can be seen as also a mechanism, a psychic
procedure utilized in a multitude of situations and throughout the life cycle. We cheat when,
like Jung’s little Ana, we remove our love and reestablish it elsewhere or perhaps claim it for
our own self.
The perspective presented here comes from an orientation to development that is not
specifically linear. Psychological tasks are not completed at a certain point in time and then
moved on from. They are continuously recurring and re-evolving throughout life. For
example, we are very familiar with the actual process of birth, and also can imagine how
“birth” reoccurs throughout life as we are psychologically “born” over and over into new
phases of psychic life. The core challenge in any “birthing” experience is the process of
separation, where one becomes two. It is in these struggles for separation where cheating
develops as a useful, if not essential mechanism.
In instances where cheating is visible or explicit, when consciousness is forced upon
us, the immediate reaction usually seeks some declaration of the individual’s ability to choose
freely the degraded course of action. When there is a presumed evil, the need to find an object
to carry blame can be relentless. An assumption of free will facilitates this projection,
attempting to restore some sense of control when psychological order and “rightness” is so
disturbed. Certainly all arenas of human activity are subject to these struggles to differentiate
self-determination, free choice, from the dynamism of psychic drives; having an actual choice
or being taken over by eruptions of psychological dynamics, the irrefutable power of the
unconscious. In these struggles to find a conscious attitude toward powerful desires, it does
seem that there is a preponderance of occasion where the conflicts that reach into
psychotherapeutic work are expressions of human sexuality. About this Jung states, “Love, in
the sense of concupisentia, is the dynamism that most infallibly brings the unconscious to
light.”2 It is so frequent that as we struggle to find a relationship to our erotic nature we are
forced to formulate a more complex, at times paradoxical engagement to that basic nature that
demands recognition. Often our ordinary sense of right and wrong, good and bad, are severely
tested and pushed to their limits when challenged by the demands of sexuality.
While the struggle to find oneself in the midst of the confusing and overwhelming
conditions evoked by cheating, the outer world has deeply entrenched, far reaching
assumptions about the actions involved and their consequences. As the situation is usually
imagined, it is most often assumed that the “cheater,” the person who betrays another, is
making a conscious choice to do so. This is the villainous one, and the one assumed to be
most in charge by choosing the immoral action. It is also assumed that the partner in the
affair, the 3rd in the triangle, is also going into this with some sense of “choosing” it, although
they too may be the object of trickery and seduction. If not found guilty by association, the
one betrayed, the partner to the cheater, is most often seen as the victim, the one without any
conscious knowledge of what is being done to him or her and the assumptions of their life.
These are generalizations that tend to reflect particular cultural notions at particular times in
1
Jung, C.G. “The Psychic conflicts in a Child,” The Development of Personality, Vol. 17, Bollingen, 1954, p.13
2
Jung, C.G. CW 14, Para. 99
83
MEZI BŘEHY 4
bulletin
history. In working toward a more individual psychological orientation to these situations, one
must maintain the tension that arises from not having a definitive judgment and to hold views
that emerge that confound and confuse the ego and run counter to a more expected set of
assumptions.
A man in his late 50’s came to see me during a time when his marriage was dissolving.
He and his wife were seeing a couple’s counselor, but it seemed as if the marriage was not
holding. The man sincerely wanted to stay married to this woman, but as he portrayed it to
me, the wife seemed intent on the dissolution. He could not hold her. At that point the man
feared that his wife might be cheating on him with someone in another city; cheating having
entered his fantasy world with himself as the betrayed one. My sense was that the man had
grown into a comfortable, mutually supportive relation to his wife and that she needed to
disrupt this union, to undue this seemingly good, but confining alliance. They were enmeshed
in love and stagnation. They had no children, although the man still claimed he wanted to be a
father.
After some serious attempts at resuscitating the marriage, they surrendered to what
seemed inevitable The work with me was focused on exploring the man’s engulfment in the
psychology of his family of origin, his identity as a sexual man, and most profoundly, his lack
of fulfillment through vocational striving. He was relatively successful in his own enterprise,
but had spent many years strongly yearning to be able to live fully out of his own creativity.
He was moving toward sixty, with a growing need to establish his legitimacy in the world of
self-expression. He was realizing that his tendency toward an “adolescent” psychology
needed to give way to a more grounded and coagulated sense of self-agency. His wife had
always supported and championed his creative work, but perhaps fell into the realm of
maternal, unconditional love that actually aligned with his passivity.
The couple separated, the man took up his single life and, to some degree, began to
explore and live the potential of his overt creative identity. Showing himself in the world this
way generated a good deal of attraction toward him and so, with a somewhat passive manner,
women were becoming increasingly available to him. He first experimented with a woman his
age and then settled into a serious relationship with a beautiful woman very much younger
than himself. They attempted to convince themselves that age and money and access to the
world were not the glue in the relationship and that they were experiencing true love. A very
exciting new life developed, urging him again to live in his “Puer,” eternal youth attitude. My
impression was that the young woman was experiencing an island of safety and security, a
possibility for a complete regression or dissolution and then reemergence.
The man and woman lived together in a very affectionate, caring way. They supported
each other’s career ambitions and had a sense of longevity and permanence to the
relationship. The problem that emerged for this new couple was sex. As time passed, the man
found himself unable to complete sexual union with her. He made a number of attempts at
constructing erotic scenes with her, changing locations, and conscious manipulations of his
own inner fantasy world. The results continued to be disappointing. It was also true that he
had prostate problems for a number of years and blamed the medications for his lack of
virility. Subsequently he attempted to utilize a variety of pharmaceutical products to enhance
his libido, but to no avail.
During the time when the man seemed so frustrated with his impotence, our work was
offering him a psychological orientation about the situation, a reason why his penis would say
“no.” This perspective runs counter to a life long and culturally supported notion that a man’s
sexuality should function like a machine. Performance anxiety, performance shame, self
doubts of all sorts fall upon the man as he attempts finding a remedy for his failed erection.
84
MEZI BŘEHY 4
bulletin
There is an intrinsic tension with psychology here, as one is confronted with an image of
oneself that is confusing and perhaps humiliating, when a behavioral solution is so wanted.
This man seemed to carry a notion that maturity would be found in liberation from the affects
of psychodynamic realities and so the mature man would be able to function exactly as he
wanted. Within this attitude he was a failure. One of his basic strengths, his sensitivity to the
psychic field, was being experienced as evidence of weakness. How could a real man not
make passionate love to this beautiful child? When all his attempts led to disappointments, in
an act of redemption, he “cheated.”
In this case, cheating resolved the growing tension emanating from the failed attempts
at satisfactory sexual performance. The possibility that the failed intercourse might be
meaningful in the context of the psychological relationship between the man and his young
partner was very appealing in discussions in the consulting room. However, on his own, the
man would “forget” or perhaps “cheat” on our conversations and fall back into his life long
“performance” anxiety and fears of impotence. At this point, the cheating served to resolve
the man’s anxieties about himself by essentially emancipating him from the expectations of
his present relationship where he was joining with the young woman in the fantasy of their
life together.
The experience of the man and the woman was bringing the subject of impotence
closer to the analytic work. Impotence in forms other than sexual had many expressions
throughout his life. In this regard, the cheating diverts the material in the analytic field as the
contents of the conversation change, reconfiguring our relationship as well. A solution was
found to this perplexing situation and the tension resolved. In this regard, the cheating is a
treachery against the analytic work, as the topic changes from impotence to a new person in
his life, from moving inward to moving outward. This is a phenomenon that occurs in many
forms throughout psychological work when a behavioral solution intervenes in the struggle
with an internal condition. Very often we, the therapists, join in the cheating, as we encourage
and support some form of action in the world as something helpful. A problem one is having
with a spouse is referred for “couples counseling,” perhaps reinforcing a pattern of projecting
elements of oneself onto the relationship for a resolution.
Did I encourage this man to open himself to new women after his divorce? At that
time I found him in a state of nostalgic loyalty to his wife. In that regard, the woman he was
living with was also the product of “cheating,” betraying his loyalty to the divorced wife. Did
I conspire in this by enjoying stories of his sexual adventures, the older man being the object
of so much attraction? It seems so natural to want another person to take an action that seems
to be “good for them,” action that moves out of a state that may look debilitating, like
aloneness. These are difficult moments to differentiate one’s position, when what might be
needed is loyalty to a depression.
These intersections where cheating springs forth are times when libido needs to be
reconfigured out of its present condition. In the case of this man it could be assumed that the
state of libido pressuring for movement was a state of incest. The characteristics of the people
involved here make that generalization obvious because of their age and circumstances, the
older man with resources and the girl needing protection in the world. However, it is possible
to think of the marriage he was coming out of as also a place of psychological incest. Even
though his wife was his age and had secured a place for herself in the world, their
fundamental dynamics flowed back to parent and child, both mother and father. They could
not get out of it while together. He never cheated on his wife, but it was likely that she
cheated on him.
85
MEZI BŘEHY 4
bulletin
In his “Psychology of the Transference,” Jung describes the movement of libido, or
psychic energy, as being drawn in two opposing directions. The incestuous direction is the
endogamous pull, which serves the “kinship libido,” holding groups together, moving in the
direction of sameness, the familiar, and known. The opposite direction for the libido is
exogamous, toward the stranger, the different, that which is not-self. These two opposing
directions hold the libido in balance, or at least the tension between them keeps the individual
from falling into one extreme or the other. Clearly the movement through these opposing
directions is a life long work, a constant challenge to find a balance that supports growing
outward and away, while remaining connected to one’s own history and roots. In the dramas
where sexuality plays out the struggle between endogamous and exogamous pulls, the
characteristics of these directions become clear and even obvious. Yes, the woman he was
living with was a “daughter” and how could he be anything else but a “father” to her. In the
previous marriage, however, one would have to look at subtle psychodynamics between the
couple to see the unbalance toward the endogamous pole, the incestuous nature of the
relationship, lived in commitment and love, in a long and secure marriage.
Jung amplifies the tension between endogamous and exogamous to describe marriage
practices in the service of a natural organization of society, a balance between those inside
and those outside. This dynamic tension that develops into the inner family circle and what is
beyond that circle and not us, can be seen in terms of the basic transactions of human
relations. We express our libido in ways that balance our stable connection to the familiar,
while touching on the edges of what is foreign and even forbidden. However, there are
abundant times when this balance fails and one falls into extreme conditions, cycling between
tremendous alienation and unbearable suffocation. This can simultaneously be seen as
descriptive of the state of outer relationship and also internal relationship to oneself, states of
self-alienation and internal un-differentiation.
The intention of the man was to achieve full intercourse with this woman, a union that
could be considered a triumph of incest. This incest is not only the penetration of the
girlfriend-daughter, but would be a triumph within himself, achieving a sexuality that is based
solely within his own mind, with no affect from the reality of relationship. This could be
described as the complete overtaking of the endogamous drive, a physical manifestation of the
completely unseparated internal and external condition. The body of the woman is extremely
attractive and can be utilized within an erotic fantasy. The fantasy connects the man
essentially to himself, with the “other” serving as an erotic stimulation that is depersonalized.
Of course, to varying degrees, this is an ongoing dynamic in the sexuality of everyone, where
intra- and inter- psychic dynamics interplay and compete. It is an often-heard complaint that
people feel that they were used as an object in someone else’s fantasy and felt unmet. The
sexual partner is utilized within the endogamous drive as a projection of an internal aspect,
dissociating the actual person from the contact. The affect of this is a state where he or she is
experiencing a world where there essentially is no “other.”
The exogamous drive for this man was being expressed through his impotence, a clear
“no” to this arrangement, and the pulling away. Libido retracts from this relationship and, as
became apparent, makes connection elsewhere, in the realm of forbidden border crossings.
Cheating, in this case, compensates for the intensity of the incest condition, both relationally
with the woman and intra-psychically for the man himself. In this behavioral approach the
tensions are reconfigured, away from the specifically sexual and toward the dynamics of
living double identities.
The other woman who the man cheated with was somewhat older and much more
independent. With her he was relieved to find that he had what he considered to be a very
satisfying sexual relationship. She knew about the other girl friend and seemed to take the
86
MEZI BŘEHY 4
bulletin
situation as it was, with no expectation to replace her. The woman he lived with knew nothing
of his duplicity. As this condition persisted, the man became increasingly disturbed by the
development of this “secret life” away from the woman he lived with. He believed he should
offer up a confession to her. Keeping this “other life” was extremely discordant with his sense
of himself and his assumed goodness. It became immediately apparent that by telling his
secret he would transfer the responsibility for determining the continuance of the relationship
to the live-in girlfriend and her reaction to his cheating. This is a common response, one that
gives the cheater a sense of restoring morality while shifting the determination of the
relationship onto the one betrayed. He also held a belief that I would prefer him to tell the girl
friend and that “psychology” was identified with honesty and openness. This is perhaps a
common assumption that appears in all kinds of situations where psychology itself can carry
the “parental morality,” with a vision of how human relationships should function. The man
decided that for a period of time he would keep his intimate life his own secret.
Whatever one’s personal opinions might be about this, keeping a secret is a dynamic
and intricate psychological experience. It is a condition that forces significant psychological
demands upon the secret keeper, with a wide and varied range of results. For this man,
keeping the secret gave him the experience of seeing two selves living side by side. On the
one side, he was affectionate, caring, impotent, living in an incestuous condition with a
“willing daughter.” The other self was feeling confident, sexually attractive and attracted,
with a sense of freedom stimulated by the duality of his life. It was also forcing him to stretch
his idea of himself beyond the goodness he assumed. He was betraying the young woman,
knew it, wanting to protect her and get rid of her, to love her and kill her at the same moment.
Consequently he was able to encounter opposites within himself and could not get out of
them.
In his “Memories, Dreams, Reflections,” Jung does give significant and elaborate
reflection on the meaning of keeping secrets in the evolution of psychic life. He amplifies the
experience of living within secrets as fundamentally connected to the possibilities of being
drawn toward individuation, finding one’s own self. It is a time when not one truth is
sufficient and so the person must struggle to find something that feels like his or her own.
Jung describes this, “There is now an authentic secret in his life which cannot be discussed –
if only because he is involved in an endless inner trial in which, he is his own counsel and
ruthless examiner, and so no secular or spiritual judge can restore his easy sleep. If he were
not already sick to death with the decisions of such judges, he would never have found
himself in a conflict. For such a conflict always presupposes a higher sense of responsibility.
It is this very quality which keeps its possessor from accepting the decision of a collectivity.
In this case the court is transposed to the inner world where the verdict is pronounced behind
closed doors.”3
This understanding of the confounding relationship between the possessing of a secret
and being forced into a confrontation with oneself certainly is relevant beyond the scope of
sexual cheating in relationship. It has significance, to varying degrees, in all our lives and we
have a multitude of attitudes toward its existence. Does a therapy advocate telling everything
to everyone? Do we assume only the negative aspects without perceiving the potential? As
Jung suggests, the dilemma presented to an individual can have far reaching affects, ranging
from what we might think of as stimulating a more differentiated identity, and also into the
production of tremendous destruction toward oneself and one’s surroundings. Perhaps secrets
become problems for analysis when they become rigidified, a way of life that avoids the very
3
Jung, C.G. Memories, Dreams, Reflections, Random House, Inc. 1961
87
MEZI BŘEHY 4
bulletin
tensions that brought up the need for a secret. The concern becomes whether the secret is
psychologically dynamic or a symptom of stagnation.
The intense experience of this consciousness in isolation that Jung addresses can be a
stimulus for the development of separation from states of non-differentiation, where the ego is
buried within itself. Yet how this separated state is entered into, the conditions that bring it
about, its impact on external realities, the price it extols, are all issues which develop into
themes of an individual life and offers so much of the material for our work. It should also be
noted that in general, the ego alone with a sphere of consciousness unshared is highly
vulnerable to inflations and deflations, being separated from collective influences that work to
balance these tendencies. Consequently, it is so often the experience of these internal states of
isolation that stimulates reaching for analysis and the demand for a more integrated self.
During the time of secret keeping the cheating man began to envision himself as the
one in charge of the situation and the one who would resolve it. He did move on to dissolve
the relationship with the woman living with him in a way that was compassionate with the
reality of her situation. Essentially, he dis-identified with the lover position, including its
impotence, and helped her address her needs for a stable living condition and his need for
reclaiming his time and space. He desexualized this “father function,” reducing its incestuous
grip on them.
For a while the man experimented with living a youthful bachelor life again, while
continuing intercourse with the second woman, his partner in cheating. After a few months,
she became pregnant and very much wanted to become a mother. She seemed to have no
expectation to have him become her partner in this and seemed fully prepared to become a
single mother as an expression of her plan to move her life along on her own. All options
were open for the man: he could leave completely, just help her financially, become an
intermittent father to the child, or any other arrangement he might want. He chose to marry
her and take on the life of husband and father. The relationship seemed very blissful until
around 6 months after their son was born. At that point the woman began having what might
be called panic attacks stimulated by an uncontrollable and unbearable fear of his cheating.
The ferociousness of this fear became a cross point for the continuity of the new
family. At moments one or the other would flee and seek separation. He theorized that this
was a post-partum reaction, but she revealed that she has lived through this once before with
another man. She began with a psychotherapist, acknowledging the degree to which she was
suffering. The man was confronted with his choices in this situation: leave, divorce, stay or
joint custody. He became more open for feedback about my sense of his phallic influence on
the situation and his tendencies to regress to the adolescent psychology where he was not yet
liberated himself. At this point the man was not cheating and dedicating himself to
establishing a foundation for his family. The crises her fears stimulated forced the man to
confront his own tendency to live in reaction to this woman, or any woman. He recognized
that he had to resist what seemed like a natural pull toward a psychologically incestuous
relationship with the woman, the easiest relationship, in order to hold the family together. In
this instance the exogamous drive took him not to another woman, as it has previously, but to
an undeveloped aspect of his own self. He spoke about it as becoming father to everybody.
While the words suggested incest (thinking of his wife as a child), the reality was to move in
the opposite direction as he took on a sense of responsibility for the whole situation in his
home. This meant migrating into areas that initially felt like transgressions, moving his center
from the more child position into the “father of the house.” For this particular man, this
required him to displace his own father through a dissolution of his life long merger within
that relationship.
88
MEZI BŘEHY 4
bulletin
I never had any contact with the woman who was so terrified of cheating. I knew she
was suffering and willing to suffocate her husband to quiet her fears. This condition reminded
me of a woman I had seen previously, with her husband, in consultation for their marriage.
During our conversations over a few months, it was revealed that the husband was
intermittently having sexual relations with another woman whom he had known for many
years. The wife was brutally hurt and seemed completely immobilized. For a period of time
the husband left the home, while they continued to have sessions with me. The strategy this
woman took was to seek guarantees from the husband, unwavering assurance that he would
not have any contact with this other woman and that this would never happen again. She
demanded complete access to his phone messaging system, his computer and email, insisting
on being able to monitor him at any moment, day and night. She cried that she would not be
able to rest until she was able to trust him once again. Her method for regaining this sense of
trust was through interrogation, surveillance, and restriction of the husband’s movements.
This, I think, is a very common initial reaction from people who have been seriously injured
by a partner’s cheating. One’s life is suddenly out of control and so control is the vehicle for
re-establishing the familiarity that had stabilized life prior to the explosion of the marriage.
At one point I asked the woman why she would look for ways to trust the very person
who had just betrayed her. I wanted her to reflect on her impulse to find security in the person
who had destroyed that very security, as if his successful rehabilitation would be the key to
her future well-being. Of course this was extremely frustrating to her as it was the only path
she knew. What is highlighted here for this woman, and for many who find themselves
shocked by the revelation of a secret reality, is the irrefutable sense of not knowing her own
partner. The man who held her security, whom she trusted, and who gave a sense of stability
to her life, was actually a mystery to her, a mystery she felt was unbearable. Here too, an
undeniable reality that confronted her became a catalyst for dissolution of the psychology that
had been lived for many years. Her sense of innocence had been pierced. She struggled to
return to the relationship of the past, one that could be described as living inside an incestuous
marriage, but the fact of their life stood in her way, opposing the regression.
This certainly brings into focus what James Hillman wrote about in his perspective on
the meaning of betrayal. He said, “For we must be clear that to live or love only where one
can trust, where there is security and containment, where one cannot be hurt or let down,
where what is pledged in words is forever binding, (the eternal father) means really to be out
of harm’s way and so to be out of real life.”4 From this perspective, one could see this woman
struggling to return to her unborn state now being forced into “real life,” as Hillman states. I
would imagine that the panic in the woman married to the man I have been describing also is
relentlessly pulled to return to a perpetually pre-natal or pre-differentiation state. Sexuality,
her experience of herself and her experience of her husband, stands irrefutably in her way.
Hillman places the dynamics of the betrayal in the realm of the desire for an
indestructible father. In the betrayal, the father who on the one hand makes the world safe, on
the other destroys that very world. This is through his words, his promises, commitments,
theories, religions, and all the manifestations of the word of the father. In the new family that
emerged out of the phenomenon of cheating, it has been, interestingly, the evolution of the
father that holds all their potential. In the case described, the man began recognizing his
dynamic strength as an evolving ‘father," one however, who does not guarantee his
trustworthiness. What he does offer this new wife and mother is a perspective on their
relationship that is bigger than her terror.
4
Hillman, James Black Sun Journal, Dec. 2001
89
MEZI BŘEHY 4
bulletin
Simultaneous to the continuous work with this dynamic, the baby also moved into the
realm of betrayal. The woman began to return to some work and leaving the baby became
painful and difficult for everyone. Just as the baby cries at points of separation, when the
“psychologically unborn state” is broken and one is thrust out of union where one becomes
two, the woman had to experience herself as the bringer of that condition. In a way she was
cheating on the love of her baby, going away and into the world. Also around this time she
developed severe back pain and for a time was unable to lift the baby. This brought about, for
the baby, an intensity of actual physical separation, maybe something approximating the
worst of her fears around sexual abandonment. The man was not cheating, but of course he
looked and flirted and could not succeed in being who she thought she needed. This became a
time when the father/husband became actively engaged, keeping aspects of all sides in
perspective. He accompanied and mirrored and set boundaries for both mother and baby. It
has helped significantly to hold them together, although the jealous panic attacks do persist.
The analytic work with the man focused on exploring the myriad of ways that cheating
was an internal condition, his fundamental way of adapting to the vicissitudes of his life. He
routinely forgot himself in very clear ways, acted in opposition to his own commitments, and
cyclically would cheat on his own creative muse. Seeing cheating in this intra-psychic
dimension of course brings the man back to essential mechanisms for survival in the highly
incestuous household of origin, where secret alliances went back for generations. This inner
cheating also brings in the very real, vivid, and personal experience where one is actually
being hurt through one’s own self betrayal.
Working on internal cheating must bring one to the actual feeling of internal betrayal,
to feel the loss and pain from this mechanism. This is where betrayal has deep and essential
meanings as it relates to what is destroyed and abandoned from within. The essential step here
for anyone is to have trust in oneself broken. This is a significant evolution in any analysis
when a person can recognize that they cannot trust their own intentions toward themselves.
This dissolved self-trust opens the door to encountering one’s Shadow.
It is in the compelling nature of the Erotic that the more fundamental and still to be
defined reality of the psyche is touched, disturbing a desired stability of consciousness. It is
here where psychology needs to hold an experimental approach, one open to exploration of
these events, holding back an assumed sufficiency of reductive, causal approaches. Out of
these troubling conflicts new life may come and that new life may have been completely
unwanted and alien to the ego condition.
It may seem that placing cheating into the realm of ordinary developmental tasks
negates or reduces the powerful hurt that is associated with erotized cheating. The pain and
human suffering that erupts for all involved – the “cheater,” the “betrayed,” the
“other/outsider,” the families and communities- cannot be denied nor softened with
psychological understanding of these common and highly disturbing behaviors. Yet it is
possible that seeing how this archetypal phenomenon erupts in so many forms and at so many
different times, may also bring a more expansive consciousness in perceiving these disturbing
behaviors, as life demands each of us to be at various moments cheater, partner to the
cheating, as well as the one betrayed. The hesitancy here is related to the notion that this kind
of thinking may become an excuse or a shifting of blame to others or onto a set of preconditions. Can one search for meaningfulness in behavior that may seem reprehensible. This
is often the dilemma for an analytic approach, in many areas of human experience. However,
it is in the arena of our sexualities that the tension between psychology and morality becomes
so heightened. For some, the action of even thinking about something in the realm of
forbidden desires can seem like a dangerous departure from a sense of right and wrong. The
90
MEZI BŘEHY 4
bulletin
ground then seems slippery and the quickest solution is to refuse any process of psychological
inquiry, a common moment when psychological thinking ceases.
These violations, betrayals and dissolution of ego orientations very understandably
appear to us as events to be avoided. It is indeed difficult and confusing when giving
recognition and value to experiences where destruction and creation are so inseparable.
Interestingly, it was Sabina Spielrein who pioneered in delving into the relationship between
destruction and creation. She wrote, “the old form must be destroyed so a new one can come
into being. What is death to the old form is to the new form …Life!” 5 When these powerfully
transformative psychological processes are being lived in the outer world of an individual, in
the sphere of their significant relationships, the question arises as to the possibilities of their
containment within a more strongly boundaried, protected space, the temenos
I would not suggest analysis as a preventative for cheating, but rather an approach to
expand and intensify the range of understandings available to the analytic couple. The
progression in psychological work would be to touch the levels of psychological realities that
are lived by all those affected by cheating, where analyst as well as analysand can experience
their capacity to cheat and to be betrayed. The very subject of cheating is itself a catalyst for
demanding more self-awareness of ourselves as clinicians who simultaneously engage in
cheating, are cheated on, and often become the “forbidden” love. Cheating, therefore, brings
us to the foundation of our work and as such, becomes another portal to the mystery that our
own psyche continuously presents.
5
My Name Was Sabina Spielrein where these elements might come into life, holding destruction within a
committed arrangement. This challenges the parameters of analysis, it expectations and possibilities, and all the
issues involved in establishing frames for analytic work.
91
Download

Jana Bryjová