BŘEZEN/DUBEN
2013
editorial
STRACH
K
aždý má z něčeho strach, i když to třeba úspěšně zakrývá. Někdo má
strach z výšek, někdo má fobii z pavouků a najdou se i tací, kteří trpí
hippotomonstroseskvipedaliofobií-fobií z dlouhých slov. Strach je
běžnou součástí našeho života. Díky němu máme pud sebezáchovy a
uskočíme před řídícím se náklaďákem nebo si napíšeme tahák na test.
Z čeho ale měli lidé strach dříve? Z hladu? Ze smrti? Z války?
Samozřejmě, v některých částech světa tomu bohužel je podobně i
nadále. Války mezi kmeny v Africe, které občas vyústí do genocidy a
nepokoje na Blízkém východě se zdají být nekonečné. A teď, ve 21. století,
se země s vyspělou armádou rozhodne znovu rozdýmat 60 let starý spor.
Jedná se o Severní Koreu a jejího souseda, Jižní Koreu. Tyto dva státy, z
nichž ten totalitní vlastní nukleární zbraně a zároveň obrovskou armádu,
spolu již delší dobu mají problémy: jde o jistou ideologickou nenávist ze
strany Korejské lidově demokratické republiky. V jejím čele stojí druhý syn
zesnulého diktátora Kim Čong-Ila, Kim Čong-Un. V posledních dnech to
vypadá, že se pokouší svou zbídačenou zemi zavést do války se svým
sousedem.
Pokud se tedy bojíte toho velkého pavouka na záchodě, hoďte na
něj učebnici nebo zakřičte ,,máámíííí”. Pokud máte strach z testu, napište si
tahák. Pokud máte strach, že termín dokončení naší nové školy, se opět
přesune na další tisícíletí, školu změňte. Jste v bezpečí střední Evropy a
šance, že se Slovenska ujme diktátor s cílem zničit Českou republiku, je
mizivá.
Příjemné čtení pod lavicí při hodinách Vám přeje
Albert Jasansky
šéfredaktor
2
z oegp
Nová budova Rakouského gymnázia
J
elikož už pár let bydlím v Praze-Modřanech a znám tuto lokalitu dobře,
tak jsem se rozhodl napsat článek o tom, co nabídne tato oblast naším
studentům. Pozemek školy se nachází v ulici Československého exilu na
pomezí vilové zástavby zvané Tylova čtvrť a sídliště Modřany. Škola získala
pozemek díky sponzorskému daru pana Mag. Aloise Laneggera. Vedle
naší budoucí školy se nachází moderní komplex DDM. Dům dětí a mládeže
nabízí pestrý sportovní program (florbal nebo lezecká zeď) a mimo jiné i
vzdělávací kurzy, které by se jistě daly po vyučování propojit.
Pokud si budou chtít studenti koupit něco o volné hodině, tak ve
vzdálenosti cca 500 metrů najdou supermarket Kaufland, který patří v
Modřanech mezi největší z celé České republiky. Dále studenti najdou i
Billu, která leží taktéž 500 metrů od školního pozemku nedaleko Sofijského
náměstí nebo prodejnu Albert. Toto náměstí nabízí další obchody jako
obyčejnou trafiku, řeznictví, pekárnu, elektrotechniku, obchodní dům s
kavárnou, opravu obuvi,hernu, restaurace atd…Kdo by nechtěl využívat
školní jídelnu tak může chodit na jídlo do McDonald´s Lhotecká (pěšky tak
10-15 min, autobus 2 min) nebo do restaurací Café Deco, Di Pietro, Il
Pinocchio, Labe a další.
Kdyby došlo během tělocviku k nějakému zranění, tak ze zastávky
„Družná“ se dostanete snadno na zastávku „Poliklinika Modřany“ (5 minut).
V případě vážného úrazu je nedaleko i Thomayerova nemocnice.
Do školy se dostanete ze Smichovského nádraží autobusem 253 (14
min. podle Idosu), z Kačerova vám jede autobus 150 a 139 (12 min. podle
Idosu), z Opatova autobusem 165 ( 30 min) do zastávky Poliklinika
Modřany, z Palackého náměstí tramvají 17 a 3 do zastávky Poliklinika
Modřany a dále autobusem do zastávky Družná.
Peter Wygrys
3
téma čísla
Čas letí
J
ednou, už je to dávno, jsem
slyšela vtip ohledně času a
zapamatovala jsem si ho
doteď. „Víš, jak uděláš, aby čas
letěl? Vyhoď hodiny z okna.“
Většina z nás si myslí, že
máme všechno pod kontrolou, že
všechno stihneme. Ale to je omyl.
Vezměte si například školu. Kolik z
vás si nechává úkoly na poslední
chvíli a radši jdete ven nebo sedíte
u počítače? Kolikrát jste se učili na
test noc před ním, protože jste šli
na párty? Vsadím se, že
nespočitatelně mnohokrát. Čas se
ale bohužel nedá zastavit, nedá se
přetočit a nedá se zrychlit. Není to
žádný mp3 přehrávač. Čas letí bez
ohledu na naše potřeby. Někteří
lidé si umí skvěle zorganizovat čas.
Dokonale si vedou diář,
nezapomínají si nic zapsat. Někteří
(ale opravdu jen někteří) si zapisují
dokonce i v kolik si zajdou na
toaletu. Ale co my, teenageři, kteří
máme ve svém diáři zmatek?
Máme zmatek i ve svém životě?
Kdepak. Jen si ho děláme
složitějším. Už tolikrát jsem si
vypsala na papír vše, co musím ten
den udělat a nakonec to skončilo
stejně jako vždy. Bez výsledku.
Buďto jsem šla ven, hrála na kytaru,
seděla u počítače, nebo dělala
dalších několik věcí, jen abych
nemusela vyplnit můj seznam. A
pak najednou už bylo pozdě a já
měla smůlu.
Čas letí dál. Zdá se to jako
včera, co jsem šla prvně do školy.
Měla jsem svoje nové červené
šatičky, v pravé ruce puget pro
paní učitelku a v druhé kornout s
bonbóny, abych si udělala nové
kamarády, a těšila jsem se z
nových zážitků.
Když jsem byla malá,
těšívala jsem se do školy snad
každičký den. A dnes mi jsou moje
krásné červené šatičky malé,
někde zatoulané, a já pochybuji o
tom, že bych je snad ještě někdy
našla. Teď chodím na vynikající
gymnázium a mám spoustu
kamarádů, kterým jsem rozhodně
nerozdávala bonbony. Nebude to
trvat dlouho, a dnešek bude už jen
vzdálenou vzpomínkou. To je
rytmus života.
Můžeme se snažit, jak
chceme, ale čas nemůžeme ani
zastavit, ale ani zpomalit. Čas jen
nechává věci kolem nás, aby se
přihodily. Díky tomu jsem si
uvědomila, že pod kontrolou
nemám vlastně vůbec nic.
Čas letí.
Čas letěl.
Čas letět nikdy, nikdy nepřestane.
Nemůžeme změnit, co bylo
včera, ale můžeme se naučit
plánovat, co chceme udělat zítra.
Zkusme se naučit zacházet s
časem. Co ale máme vždycky, je
přítomnost. Udělejme ji
nezapomenutelnou. Vzpomínkou,
kterou si budeme pamatovat
hodně dlouho. Dnešek je dar a my
s ním můžeme dělat cokoliv. Vše
záleží na nás a na našem dobrém
plánování času. Je tak
jednoduché čas promarnit a
promrhat, už ale nikdy tento
ztracený čas nemůžeme vzít zpět.
Užijme si dnešek, protože čas letí, i
když nikdo nevyhodil hodiny z
okna.
Aneta Pejcharová
4
téma čísla
Zrušení letního času?!
V sedmi zemích EU se
momentálně shromažďují podpisy na
podání petice generálnímu
sekretariátu v Bruselu za účelem
zrušení letního času.
Celé hnutí je vedeno českým
senátorem Petrem Šilarem (KDU-ČSL).
Ale proč čas měnit? Tento systém
funguje již téměř 100 let a vsadím se,
že většina lidí v dnešní době oceňuje
fakt, že v létě slunce svítí až do
pozdních večerních hodin. Také vás
napadla otázka: „Proč tedy
nenechat letní čas?“ To také není
dobrý nápad, vzhledem k tomu, že v
zimě by Slunce vycházelo až po
deváté hodině.
Vzhledem k tomu, že letní čas
byl zaveden roku 1916 za účelem
šetřit energii za válečných časů, dosti
používaný argument odpůrců letního
času je skutečnost, že energii v dnešní
době vlastně nešetří, jelikož začátek
pracovní doby se za ta léta posunul.
Podle nedávných francouzských
průzkumů se ukázalo, že ve státech EU
úspora energie činí méně než jedno
procento. A to je skutečně
zanedbatelné. Myslím si však, že
původní smysl změny času už není
podstatný. Důležité je spíše to, že
změna času se na našem území je již
zažitá, a těžko bychom si zvykali na
stmívání o letních prázdninách už v
osm hodin večer.
Na závěr bych chtěl
podotknout, že celá slavná
organizace Petra Šilara se doposud
neshodla, jaký čas to vlastně chce
zrušit.
Trocha historie
První zmínka o změně času
se objevila v roce 1784. Americký
státník a diplomat Benjamin
Franklin se v dopise adresovaném
redakci časopisu Journal of Paris
navrhl změnu času, aby se lépe
využilo denního světla. Jeho dopis
byl ale přijat skepticky, a tak se
první vážně míněný návrh datuje
až rokem 1907, kdy sestavitel
William Willet marně pokoušel
převědčit londýnský parlament.
V praxi byl letní čas poprvé
zaveden za první světové války v
Německu v roce 1916, a řada
evropských zemí se obratem
přidala. Do čtyř let se přidalo i USA
a SSSR.
O tomto fenoménu se
dodnes spekuluje po celém světě.
Některé státy neustále přijímají
letní čas, jiné ho zase ruší.
Například EU měla jasno až v roce
1996, kdy zavedla změnu času pro
všechny členské státy. Naopak
Rusko posun zavrhlo v roce 2011.
Daniel Plevka
5
zamyšlení
Habemus papam
D
ne 13. března 2013 se z komína
Sixtínské kaple vyvalil bílý kouř,
který nám dal znamení, že
kolegium kardinálů zvolilo nového vůdce
římskokatolické církve. Tím se po
Benediktu XVI. stává argentinský jezuita
Jorge Mario Bergoglio, který přijímá úřad
se jménem František. Své jméno si vybral
podle svatého Františka z Assisi,
zakladatele žebravého řádu.
Nový papež František se narodil v
Argentině chudým italským
přistěhovalcům. Byl v minulosti známý
svou neobyčejnou skromností: odmítal
limuzíny, jako kardinál jezdil hromadnou
dopravou, sám si vařil a nyní v úřadě
pontifika žije pouze v dvoupokojovém
bytě místo celého patra, na rozdíl od
svého předchůdce. Projevuje zájem o
nakažené s virem HIV a několikrát jim
obřadně umyl nohy a následně je políbil.
Kritizoval uzavřenost církve a vždy
pomáhal v boji proti chudobě.
Co tedy můžeme očekávat od
nového papeže? Akceptování a
podpoření homosexuality? Jeho Svatost
František je očividně mnohem méně
konzervativnější než emeritní papež
Benedikt XVI., avšak homosexualitu
odsuzuje jako on a označuje ji jako
,,maření Božího záměru''. Na druhou
stranu udělala katolická církev krok
dopředu s papežem, který kritituje kněží
odmítající křest dětem svobodných
matek a označuje je za pokrytce.
Očekávejme tedy, že se římskokatolická
církev bude za pontifikátu papeže
Františka stavět více proti chudobě a
dočkáme se také větší otevřenosti církve,
která se podle nového papeže odtahuje
od veřejnosti, s čímž můžeme často pouze
souhlasit.
Hned po svém zvolení se papež
setkal s argentinskou prezidentkou
Cristinou Fernandéz de Kirchner, které na
něj naléhala, aby se celosvětově přimluvil
za Falklandy, o které Argentina bojuje a
které jsou nyní pod britskou korunou.
Papež František ještě jako kardinál uvedl,
že Falklandy patří Argentině. Britský
premiér David Cameron na jeho naléhání
odpověděl, že se papež ,,se vší úctou
mýlí'' a že by měl respektovat falklandské
referendum, kde se přes 99% obyvatel
Falkland rozjodlo zůstat pod britskou
vládou. I přes papežovu nynější
soudružnost s argentinskou prezidentkou
spolu měli v minulosti rozepře kvůli
povolení homosexuálních sňatků a
potratů, které Kirschner podporovala a
prosadila. Kirschner tehdejšího kardinála
Bergoglia dokonce nazvala
,,středověkým''.
Papež František se nyní těší veliké oblibě,
zejména kvůli svému liberárnějšímu
postoji k veřejnosti a záležitostem církve.
Veřejnost ale může být ukvapená vůči
jeho zatím oprávněné popularitě, která
může potencionálně klesnout, pokud
nový pontifik otevřeně vyjádří své názory
ohledně homosexuálů či potratů, které
označil za rozšiřování kultu smrti.
Konkláve 2013 ukázalo, že papežem se
může stát i ne-Evropan. A možná se někdy
ve vzdálené budouctnosti stane, že
katolická církev přijme homosexualitu
takovou, jaká je, zruší celibát, oprostí se
od svého obrovského majetku a navratí
se k učení Ježíšovu, že církev má být
chudá. Ale kdy se toto stane? Kdy bude
mít papež jinou barvu pleti než bílou? A
stane se někdy třeba, že by papež byl
homosexuál, jezdil růžovým
papamobilem a objevoval se na LGBT
průvodech s duhovou vlajkou? Na to si
myslím ještě počkáme.
Albert Jasanský
6
zamyšlení
Kdy už konečně skončí ten marast?
P
řiznám se Vám – zimu jsem měl vždy rád, zimní sporty patřily k mým
nejoblíbenějším a sníh mi vůbec nevadil. Po této zimě (a vlastně už i
jaře) se budu dost přemáhat, abych nezměnil názor na zimní
období.
V podstatě zimu budu mít asi stále rád, ale možná ne tu, která panuje
u nás. Tomu se vlastně ani nedá říct zima: v prosinci, na Štědrý den máme 5
stupňů nad nulou a prší, a v dubnu, na Velikonoční pondělí, napadne
padesát čísel sněhu… Takhle si opravdu zimu nepředstavuji.
Tak, a teď k otázce: Kdy už konečně skončí ten marast? Popravdě
řečeno nevypadá to moc dobře. Příští týden má být sice teplo (až 15
stupňů), ale to záhy skončí a bude zase chladněji.
Tímto článkem bohužel moc neuspokojím milovníky jara, protože to
tak vypadá, že tento rok nenastane typické, jarní počasí. Přeskočíme ze
zimy rovnou do léta. Je to věc, která souvisí se změnou klimatu a prostě k
tomu patří. Avšak toto neznamená, že příští rok to bude stejné – může přijít
krásné jaro, které začne zase moc brzy… Jistá změna klimatu zde ale je.
Pokud budeme poslední roky srovnávat například s dobou před sto lety,
opravdu vyjde najevo, že jara zanikají, a tím pádem přecházíme „z léta do
zimy“.
Martin Pavlíček
7
reportáž
Mein Aufenthalt in Oberösterreich
E
Wie es anfing
ines Tages im Deutschunterricht
bekam meine Klasse von unserer
Deutschlehrerin Frau Stoff ein
interessantes Angebot. Ein Mädchen aus
Österreich, das Tschechien und unsere
Schule für ein paar Wochen besuchen
möchte, sucht eine Unterkunft. Derjenige,
der es beherbergen kann, darf dafür
auch ein paar Wochen in Linz verbringen.
Ich zögerte nicht und meldete mich
gleich als Gastgeberin.
Über einen Auslandsaufenthalt
habe ich schon früher nachgedacht,
jedoch hatte ich nie genug Mut diese
Idee zu verwirklichen. Ein halbes oder
sogar ganzes Jahr ohne meine Heimat
und Familie waren mir einfach eine zu
lange Zeit. Deswegen schien dieses
Angebot, nur ein paar Wochen in
Österreich zu verbringen, wie auf mich
zugeschnitten.
Mit meiner neuen österreichischen
Freundin Magdalena begann ich sehr
bald einen E-Mail Austausch, um uns ein
bisschen kennenzulernen.Wir haben
vereinbart, dass ich zuerst nach Linz fahre
und dann, nach einer kurzen Pause,
Magdalena nach Prag kommen würde.
Da ich aus Oberösterreich so viele
Erfahrungen mitgebracht habe, versuche
ich diese ein bisschen zu gliedern. Ich
beschreibe die einprägsamsten
Eindrücke, die ich aus der Familie, aus der
Schule und schließlich auch aus Linz
mitgenommen habe.
In der Familie
Ich habe wirklich unglaubliches Glück. Ich
verbringe die drei Wochen in einer
Familie, bei der ich mich vom ersten Tag
an wie zu Hause fühle. Alle
Familienmitglieder benehmen sich so nett
und locker zu mir, dass ich bald ein
wesentlicher Teil der Familie bin.
Ich schätze vor allem die
Gastfreundlichkeit und Natürlichkeit, mit
denen ich im Haushalt aufgenommen
werde. Schon am ersten Tag ist es mir klar,
dass die Grundlage einer festen
Freundschaft (zwischen Magdalena und
mir und auch zwischen unseren Familien)
gelegt wurden.
Am meisten schätze ich unsere
gemeinsame (manchmal sogar
stundenlange) Gespräche, durch die ich
die österreichische Mentalität näher
kennenlerne.
In der Schule
Erster Schock
„Magdalena geht in eine
katholische Privatschule,“ sagt
Magdalena's Mutter, als wir gemeinsam
mit meinen und Magdalena's Eltern am
Tische sitzen. In diesem Moment beginnt
ein Alarm in meinem atheistischen Gehirn
zu läuten. Ich habe zwar gewusst, dass
Magdalena's Familie, ähnlich wie viele
österreichischen Familien, katholisch ist,
ich habe jedoch nicht gewusst, dass die
Kirche auch die Bildung meiner
Gastgeberin prägt. Der Begriff
„katholische Privatschule“ weckt in mir die
Vorstellung von strengen Nonnen, braven
Mädchen in Uniform und zensuriertem
Unterricht von Evolutionstheorie. Ich
versuche jedoch diese Vorurteile aus
meinem Kopf zu vertreiben und freue
mich mit Neugier darauf, wie der
Unterricht in so einer Schule ablaufen
wird.
Als ich die Magdalena's Klasse
zum ersten Mal betrete, bemerke ich,
dass neben der Tafel ein Kreuz hängt. Es ist
aber die einzige religiöse Spur in dieser
Schule. Ich vergesse gleich meine
Vorurteile gegenüber Katholiken und
konzetriere mich auf meine neuen
Mitschüler.
8
reportáž
Allgemeine Ignoranz
Die Klasse ist zu meiner
Enttäuschung voll von Mädchen (ich
mag Gruppen, in denen Mädchen eine
„Vorherrschaft“ bilden, nicht besonders
gern). Magdalena stellt mich ein paar
ihrer Freundinnen vor, deren Namen und
Gesichter ich gleich vergesse. Bis zum
Klingeln werde ich von der Masse der fast
30 Schülern ignoriert, was mich überhaupt
nicht überrascht. Es ist nämlich sehr leicht,
ein neues fremdes „Element“
(un)absichtlich zu übersehen.
Die ersten Spuren von
Aufmerksamkeit kommen nach dem
Morgengebet (während dessen ich mich
ganz verloren fühle, weil ich keine Ahnung
habe, wie ich mich am Schluss bekreuzen
soll), als mich Magdalena's Deutsch- und
Geschichtelehrer herzlich empfängt. Erst
im Laufe der Stunde gelingt es mir, meine
Anwesenheit durch Beantwortung
verschiedensten Fragen des Lehrers zu
demonstrieren. Aus den Blicken, die sich
auf mich immer richten, wenn ich
spreche, strahlt aber
etwas
Unfreundliches. „Was macht sie da?
Wieso spricht sie so gut Deutsch, obwohl
s i e e i n e T s c h e c h i n i s t ? Wa r u m
beantwortet sie alle Fragen?“ - solche
Fragen erkenne ich in manchen
Gesichtsausdrücken. Einerseits ist es für
mich unangenehm, vom Anfang an als
die, die immer alles weiß, zu gelten,
anderseits will ich mich, meine Schule und
auch mein Land gut repräsentieren. Alle
misstraurischen Blicke ignoriere ich eisern.
Im Laufe des Tages kommen die ersten
Mutigen und ich muss zum ersten Mal
erklären, woher meine Deutschkenntnisse
stammen. Die Geschichte über das
Österreichische Gymnasium in Prag und
deren Unterrischtssprache Deutsch
erzähle ich immer wieder bis Ende meines
Aufenthaltes. Das Lob über mein
Deutschkenntnisse (die ich persönlich
noch nicht perfekt finde) verbindet sich
mit einem Erstaunen.
Manchmal kommt es mir vor, als
die Schüler glaubten, dass nur die
Deutschen, Österreicher oder Schweizer
fließend Deutsch sprechen könnten und
dass es für Ausländer unmöglich sein
müsste, die deutsche (relativ einfache)
Sprache zu beherrschen.
Toleranz oder Ignoranz?
Das allgemeine Erstaunen, dass ich
ziemlich gut Deutsch sprechen kann, wird
wahrscheinlich dadurch verstärkt, dass es
in der Magdalena's Klasse einen
Auslandsschüler gibt, der fast kein
deutsches Wort kann.
Matias aus Paraguay lernte nur
zwei Monate Deutsch, bevor er nach
Österreich kam. Im Laufe der sechs
Monate, die er eigentlich auf der
anderen Seite der Welt verbringen wird,
sollte er Deutsch lernen. Vom Anfang an
fühle ich ein rießengroßes Mitleid für ihn.
Ich kenne nämlich das schreckliche
Gefühl, wenn man sich in einer fremden
Gesellschaft befindet und kein Wort
versteht. Dieses Gefühl kennen aber die
meisten aus der Klasse wahrscheinlich
nicht. Sie werden nämlich eher seltener
gezwungen, etwas anderes als ihre
Muttersprache zu benutzen, und
deswegen fehlt ihnen der Verstand für
jemanden, der eine Sprache erst lernt.
Gründe oder eher Ausreden,
warum Matias schließlich ignoriert und
vom Kollektiv isoliert ist, gibt es
wahrscheinlich mehrere: zusammen mit
anderen drei Jungen bildet er eine Insel
im Meer von Mädchen. Für die
österreichischen Schüler ist es vielleicht
unbequem, mit dem Südamerikaner auf
Englisch (das Matias gut beherrscht) zu
sprechen. Die anderen, wie zum Beispiel
ein Mädchen aus der Klasse, scheinen
sogar beleidigt zu sein: „Warum spricht ER
nicht mit UNS?“ fragte sie einmal.
Alle in der Klasse sind zu Matias
grundsätzlich nett und manchmal helfen
sie ihm mit Deutsch (was aber der Befehl
9
reportáž
ihres Klassenvorstandes ist). Die Lehrer
nehmen ihn zwar wahr, aber nach den
anfänglichen Versuche haben alle
aufgegeben, ihn in den Unterricht
einzugliedern (was man verstehen kann.
Die Unterrichtssprache ist Deutsch und sie
können ihm nicht jedes Wort ins Englische
übersetzten). Niemand schikaniert ihn,
keiner macht rassistische oder
ausländer feindliche Bemerkungen.
Trotzdem glaube ich auf keinen Fall, dass
sich Matias in der Klasse wohl fühlt. Wie
kann er auch, wenn mit ihm überhaupt
keiner spricht? (Einmal sagte er zu mir,
dass er am Vortag kein einziges Wort in der
Schule gesprochen hatte. Wie soll er dann
sein Deutsch verbessern?)
Im Vergleich zu den anderen
versuche ich ihm zu helfen, ohne dass mir
das jemand befiehlt. Ich übersetzte ihm
Vokabel ins Englisch und ich rede mit ihm.
Es ist gleichzeitig das Wenigste und das
Wichtigste, was ich für ihn machen kann.
Dank meiner Sprachkenntnisse ist es für
mich möglich, manche aus der Klasse
näher kennenzulernen. Von Tag zu Tag
fühle ich, dass ich langsam mehr und
mehr akzeptiert werde, was mich
einerseits sehr freut, andererseits
deprimiert mich die Festellung, dass man,
je nach dem wie gut man eine Sprache
beherrscht, behandelt wird. (Ich wurde
wahrscheinlich nur so rasch akzeptiert,
weil ich problemlos auf Deutsch
kommunizieren kann. Matias, mit dem die
Kommunikation schwieriger ist, wird
vielleicht erst später anerkannt.) Diese
beunruhigende Feststellung ist kein
Beweis dafür, dass die Menschheit eine
tolerante und liebevolle Gesellschaft ist
und dass die Welt allen offen gegenüber
steht.
Bei der Geburt der Vorurteilen
I m
R a h m e n
d e s
Geschichteunterrichts spricht man unter
anderem von der Präsidentenwahl in der
Tschechischen Republik. Als ich das
erfahre, freue ich mich sehr, weil es
beweist, dass mein Land seinem
südlichen Nachbarn nicht ganz
gleichgültig ist. Später stelle ich aber fest,
was hinter diesem Interesse steht.
„Karel Schwarzenberg ist... ist er
der Premierminister oder wer ist er?“ auf
den Bänken sitzend bereiten sich die
Schüler auf den Test aus Geschichte vor.
„... und im Rahmen der Präsidentwahl
kritisierte er die Vertreibung der
Sudetendeutschen nach dem Zweiten
Weltkrieg.“ Es wirkt irgendwie seltsam,
wenn die österreichischen Schüler
Informationen über meinem Land
auswendig lernen. Wenn ich sie ein
bisschen korrigieren will oder wenn ich
versuche, ihnen die historischen Ereignisse
klar zu machen, starren sie mich an, als ich
lügen würde. Es gibt wahrscheinlich
keinen Grund, mir zu vertrauen. Das, was
ich ihnen sage, steht nicht in den
Unterlagen, die sie aus Wikipedia
ausgedruckt haben.
Meine anfängliche Freude
verwandelt sich also in eine Empörung.
Bald wird mir klar, dass die Besprechung
der Präsidentenwahlen und die
unterschwellige Unterstützung von Karel
Schwarzenberg nicht nur zur
Allgemeinenbildung der Schüler dient,
sondern dass sie unter anderem auch die
Grundlage für die Vorurteile gegenüber
Tschechien legt.
Den österreichischen Schülern
wird gesagt, dass auch die Tschechen
nicht immer brav waren. Das ist natürlich
ganz in Ordnung, denn es ist eine
Tatsache. Was aber meiner Meinung
nach nicht in Ordnung ist, ist, dass den
Schülern die restlichen Umstände, die das
Verhalten der Tschechen beeinflusste,
unbekannt bleiben. Meine Freundin
Magdalena zum Beispiel hatte von der
Zerstörung von Lidice und Ležáky keine
Ahnung. Sie starrte mich überrascht an,
als ich ihr davon erzählte. Wie sollen also
die Schüler zumindest ein bisschen
10
reportáž
Verständnis für die tschechische
Nachkriegswut haben, wenn ihnen nur
ein Teil der Geschichte (und gleichzeitig
der Wahrheit) beigebracht wird?
Es macht mich traurig, wenn ich
beobachten muss, wie die Vorurteile
schon in der Schule entstehen. Bald
beginnt mein Aufenthalt in Österreich
eher eine Mission zu werden. Die Aufgabe
dieser Mission ist, den Österreichern die
umstrittene Geschichte aus der
tschechischen Sicht näherzubringen.
Linz
We n n m i c h m e i n e n e u e n
Mitschüler in den ersten Tagen fragen, wie
mir Linz gefällt, antworte ich meistens,
dass es eine sehr schöne „österreichische“
Stadt sei. Mit „österreichisch“ meine ich,
dass Linz eine (obwohl eher kleine, wenn
man das mit Prag vergleicht) schöne,
saubere und moderne Stadt ist, die sich
mit ihren Möglichkeiten und vor allem
Kulturveranstaltungen mit einer Großstadt
vergleichen kann. Es ist ja allgemein
bekannt, dass Kultur überall in Österreich
großes Ansehen genießt. Aber in Linz
wurde durch „Kulturhauptstadt 2009“ das
Kulturleben besonders gefördert. Der
Grund liegt in der Geschichte.
Ähnlich wie andere deutschen
oder österreichischen Orte muss sich Linz
mit seiner eigenen Vergangenheit
auseinandersetzen, die stark mit der NSZeit verbunden ist. Adolf Hitler, im
oberösterreichischen Braunau geboren,
bezeichnete Linz als seine Lieblingsstadt.
Der Hauptplatz trug seinen Namen und
die „Hermann – Göring Stahlwerke“
wurden auf seine Veranlassung hin
gegründet. Bis heute gibt es in Linz Spuren,
die an den „Führer“ erinnern, wie zum
Beispiel die Nibelungenbrücke, das
Brückenkopfgebäude am Ufer der Donau
oder die erwähnten Stahlwerke. Das
Motto von Linz, das man überall sehen
kann, heißt „Linz verändert“. Es bedeutet
nichts anderes, als die große Mühe der
Stadt, nicht mehr mit den grausamen NSZeiten verbunden zu werden, und die
gleichzeitige Initiative, der Stadt einen
neuen Namen, den Namen einer
Kulturstadt, zu verleihen.
Meiner Meinung nach funktioniert diese
Taktik sehr gut. Linz bleibt nämlich in
meiner Erinnerung nur als eine tolle Stadt,
in der ich drei angenehme Wochen
verbracht habe.
Wie es endete
Mein Aufenthalt in Oberösterreich
wurde zu einem der besten Erlebnisse
meines Lebens, der mir viel für mein
persönliches Leben brachte. Die
Ve r b e s s e r u n g d e r S p r a c h e , d a s
Kennenler nen neuer Leute, neue
Erkenntnisse, neue Freunde, ein anderes
Leben, das alles bekam ich in Linz.
Obwohl ich mich vielleicht zu
manchen Sachen kritisch äußere, meine
ich das nicht Böse. Es ist nur mein Eindruck,
den ich teilweise hatte.
Das Wichtigste, was mir der
Aufenthalt in Österreich bot, war die
Möglichkeit eines Vergleiches. Ich hätte
von Österreich ganz begeistert zurück
nach Prag kommen können, weil es mir
dort so gefallen hat und weil es dort so
viele Sachen gibt, die besser
funktionieren als in der Tschechischen
Republik. Ich bin aber mit einer
unglaublichen Freude nach Prag
zurückgekommen. Mir wurde nämlich
klar, wo mein Zuhause ist. Dieses Zuhause
ist Tschechien. Und die Feststellung, dass
ich hierher gehöre, hat alle Neidgefühle,
dass man in Österreich vielleicht auf
einem besseren Niveau lebt, völlig
zerstört.
Karolína Bukovská
11
slovo schulsprecherin
Z
a poslední dva měsíce se odehrály dvě důležité akce – tou důležitější, především pro
mladší studenty, je položení základního kamene nové školy. Akce se odehrála
2.4.2013 na pozemku v Modřanech, v ulici na Cikorce. Přítomna byla mimo jiné
Claudia Schmied a Petr Fiala. Projekt byl připraven, aby se mohlo Rakouské gymnázium
dále rozvíjet, v Holešovicích to bohužel, kvůli malé kapacitě, není možné. Více se můžete
dočíst na derstandart.at, bmukk.at nebo česky na msmt.cz. Všechny odkazy najdete také
na facebookové stránce Rakouského gymnázia, kde si můžete prohlédnout i pár fotek.
Druhá aktualita je spíše pro členy parlamentu a týká se Sdružení gymnaziálních
samospráv. Proběhly velké změny a vznikla nová organizace„Česká středoškolská unie“.
Zabývat by se měla státními maturitami, chystanou reformou regionálního školství či
omezováním kapacit gymnázií ve prospěch odborných škol. Plánuje se i spolupráce s žáky
ze Slovenska a mezinárodní organizací OBESSU (evropská platforma národních
studentských organizací a svazů). Naše gymnázium se stalo členem hned při spuštění
online registrace. Na 19.4. se chystá setkání v prostorech Senátu PČR, budou se řešit
především organizační záležitosti jako schvalování stanov a volba vedení organizace.
A ještě perlička na závěr. Podle vzoru vysokých škol byla založena facebooková
stránka „Přiznání OEGP“. Prosím všechny, aby to brali s nadhledem.
Mějte se krásně, pište články a těšte se na další číslo. Vyjít by mělo ještě před
prázdninami.
Kristina Rudišová
12
z oegp
Vzpomínka na loňské maturanty
M
aturitní ročník 2011/12, resp. třída 8.B, byla moje srdeční záležitost. Díky Lucce
jsem 1.září na OEGP dojela, pamatuju si jako včera když jsme s Davidem a
Martinem a s mojí (spolužačkou) Aničkou chodili každé pondělí do Husy, všichni
jsme si užili jejich oslavy a myslím, že měli ve třídě vyloženě záviděníhodný kolektiv. Připadá
mi krásné i to, že se většina z nich doteď schází a se spolužáky, kteří odjeli, zůstali díky
sociálním sítím a pevnému přátelskému poutu v kontaktu.
Je to skoro rok, co z oegp odešli a tak jsem jim jako vzpomínku na ně položila pár otázek:
Když se řekne OEGP, napadne vás…
Kde teď studujete/pracujete?
Jaké máte na OEGP vzpomínky?
Anna Vodičková
Dobrá volba
Česko německá studia na FSV UK
Na OEGP mám opravdu hezké vzpomínky, hlavně díky naší třídě a čím déle jsem
na vš, tím víc moc ráda vzpomínám na ty 4 roky. Na OEGP bych šla znovu!
Karel Hrubý
Skvělá parta
LMU München
Na OEGP mám vesměs dobré vzpomínky, byly i špatné časy, bylo více těch
dobrých, na které rád vzpomínám
Míša Pudilová
Přezůvky
Mediální studia na Metropolitní univerzitě
Externí redaktorka online verze časopisu OK! Magazín
Moc přátelská a útulná škola, kam člověku nevadilo každý den chodit a na
profesory, kteří mě učili, dodnes ráda vzpomínám, sice doteď o biologii vím „prd“,
ale maturita z ní s Adi Schrieblem je jeden z nejlepších zážitků na OEGP.
David Rakušan
Hammer
IBWL, Uni Wien
Především bych zmínil super lidi. Chodil jsem tam rád (a často).
Eva Němečková studuje spolu s Luckou Očenáškovou mezinárodní teritoriální studia na
FSV UK. Anička Dvořáková je také na Karlově univerzitě, ale na oboru pedagogika pro
1.stupeň ZŠ. Betty Kolek se odebrala do Vídně a na Uni Wien studuje
Ernäherungswissenschaften. Christian Lanegger studuje Maschinenbau na škole ETH
Zurich. Někteří vzpomínají na matematiku u pana Kellnera, jiní na divadla s paní Stoff.
Každopádně si myslím, že můžu za všechny říct, že na oegp vzpomínají v dobrém a se
svými spolužáky se rádi vídají. A jak řekl jednou pan Kellner Betty „wir schaffen die Matura
schon“, splnilo se. Všichni dříve nebo později maturitu zvládli.
Kristina Rudišová
13
kvíz
Jak znáte učitele na OEGP?
1. Jak se jmenuje dcera pana Sajovitze?
2. Odkud pochází paní Kučerová?
3. Kde se poznali pan a paní Jirků?
4. Kdo z učitelů pochází z Tirolska?
5. Kde žil před přestěhováním se do Čech pan Oman?
6. U jakého přírodního jevu má baráček paní Stoff?
7. Jaké jsou dva největší koníčky pana Kellnera?
8. Jak se jmenuje manželka pana Lukeše?
9. Kolik a má pan Hrbek dětí a jak se jmenují?
10. Jak dlouho je paní ředitelka ředitelkou OEGP?
Správné odpovědi můžete zasílat na [email protected] do konce dubna.
Výherce uveřejníme v příštím čísle.
Kristina Rudišová
Editor: Albert Jasansky
Korektura: Jan Pils
Grafika: Adam Dotlačil, Vašek Kremer
Reportéři: Aneta Pejcharová, Kristina Rudišová, Martin Pavlíček, Daniel Plevka, Petr Wygrys, Karolína Bukovská.
14
Download

BŘEZEN/DUBEN - Österreichisches Gymnasium Prag