CZ-Broschure-Umschlag_U2-3-101014_Layout 2 15.10.2014 17:34 Seite 1
CZ-Broschure-Umschlag_U2-3-101014_Layout 2 15.10.2014 17:34 Seite 2
Das Projekt „Langsam ist es besser geworden. Vertriebene erzählen vom Wegmüssen, Ankommen
und Dableiben” entstand in Kooperation zwischen
dem NÖ Landesarchiv, dem Zentrum für Migrationsforschung (ZMF) und dem Institut für Geschichte des
ländlichen Raumes (IGLR).
Výstava „Pomalu začalo být zase dobře. Vyhnanci
vypráví o nuceném odchodu, příchodu a životě v
nové domovině“ byla připravena ve spolupráci mezi
Dolnorakouským zemským archivem, novým Centrem
pro výzkum migrací a Ústavem pro dějiny venkova .
Wissenschaftlicher Bearbeiter und Autor der
Broschüre / Vědecký kurátor výstavy a autor
brožury: Niklas Perzi
Wissenschaftlicher Beirat / Vědecká rada:
Stefan Eminger, Rita Garstenauer, Ernst Langthaler
und Willibald Rosner
Konzept der Ausstellung / Koncept výstavy:
Niklas Perzi, Sascha Windholz
Gestalter der Ausstellung und Broschüre /
Výtvarník výstavy a brožury: Sascha Windholz
Österreich – Baden: Sammlung Windholz; Gemeinde
Drasenhofen; Horn: Sammlung Pascher; Hürm/Kautzen: Sammlung Perzi; Kautzen: Museumsverein; Klosterneuburg: Mährisch-Schlesisches Heimatmuseum;
Laa a.d. Thaya: Heimat- und Museumsverein „Thayaland”; Melk: Stadtarchiv und Museum Melk; Niedersulz:
Südmährer Kulturstiftung; Perchtoldsdorf: Sammlung
Elsinger; Purgstall: Sammlung Wiesenhofer; Raabs a.d.
Thaya: Ludwig Boltzmann Institut für Kriegsfolgen-Forschung, Cluster Geschichte; Gemeinde Reingers; Sieghartskirchen: Sammlung Feigerl; St. Pölten:
Diözesanarchiv, Sammlung Linauer; Magistrat der Landeshauptstadt St. Pölten; Sudetendeutsche Landsmannschaft, Bezirksgruppe St. Pölten; Waldkirchen:
Gemeinde Waldkirchen; Volksschule Waldkirchen;
Wien: Sammlung Grech; Zwingendorf, Dorfmuseum;
Joslowitzer Heimatstube.
Tschechische Republik – Jindřichův Hradec [Neuhaus]:
Jindřichohradecká kulturní společnost o.S.; Praha
[Prag]: Sammlung Bürgervereinigung Antikomplex;
Sammlung Kreisslová.
Interviews und Transkripte / Rozhovory a přepisy:
Niklas Perzi, Helga Pregesbauer, Hildegard Schmoller
Fotos / Fotografie: Patrizia Gapp, Wolfgang Kunerth,
Niklas Perzi, Sascha Windholz , NLK und aus dem Besitz der Zeitzeugen / a z osobních archivů pamětníků a
pamětnic - Fotos in der Ausstellung wenn nicht anders
angegeben / Fotografie na výstavě pokud není uvedeno jinak: NÖ Landesarchiv - Wolfgang Kunerth
Übersetzungen, Lektorat / Překlady, lektorovali: David
Kovařik, Sandra Kreisslová, Klara Svejda
Übersetzung der Tafeln der Ausstellung / Překlad textů
na panelech (2014): Hanka Šůrová
Koordination / Koordinace:
Rita Garstenauer, Monika Zuba
Koordination Prag/ Koordinace Praha:
Anti-Komplex - Ondřej Matějka
Konservatorische Belange / Konzervátorský dohled:
Christa Gattringer, Olivia Lürzer
Öffentlichkeitsarbeit / PR: Andreas Moser, Niklas Perzi
Besonderer Dank an die Mitarbeiter des Niederösterreichischen Landesarchives und der Niederösterreichischen Landesbibliothek, im speziellem Elisabeth
Loinig, Bibliotheksdirektor Joachim Alscher und
Abteilungsleiter und Archivdirektor Willibald Rosner.
Mitarbeit an der Ausstellung / Spolupráce na výstavě:
Josef Fischer, Herbert Häusler (WST8-Dienstkraftwagenbetrieb), Martin Havranek, Guido Kneusel, Harald
Schlager, Sebastian Steininger, Mitarbeiter der „Arge
Chance” und des Amtes der Niederösterreichischen
Landesregierung, u.v.a.
Impressum
Herausgeber: NÖ Landesarchiv, in Zusammenarbeit mit
dem ZMF und IGLR;
Für den Inhalt verantwortlich: Willibald Rosner;
Redaktion: Rita Garstenauer, Andreas Moser, Niklas
Perzi und Sascha Windholz;
Fotos: NÖ Landesarchiv - Wolfgang Kunerth, Sammlung Macsek (U2 und Seite 1), Sammlung Grech (Seite
10 und 30);
Druck: Druckerei Eigner, 3040 Neulengbach;
Erscheinungsort: 3109 St. Pölten,
3. überarbeitete Auflage, Oktober 2014.
Leihgeber / půjčovatele:
Deutschland – Adelsheim: Sudetendeutsche Landsmannschaft e.V. /Heimatkreis Neubistritz; Stuttgart:
Sammlung Reischl.
Zvláštní poděkování patří zaměstnancům Dolnorakouského zemského archivu a Dolnorakouské zemské knihovny, zvláště Elisabeth Loinigové, řediteli knihovny
Joachimu Alscherovi a vedoucímu oddělení a řediteli
archivu Willibaldu Rosnerovi.
In den Texten der Broschüre und der Ausstellung wird
der Einfachheit halber nur die männliche Form verwendet. Die weibliche Form ist selbstverständlich immer mit
eingeschlossen.
Pro zjednodušení se v textech brožury a výstavy používají jen maskulinní tvary, které samozřejmě zahrnují
tvary mužské i ženské.
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 1
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 2
[Zum Geleit /
Das Zentrum für Migrationsforschung (ZMF) ist eine junge Forschungsinstitution, die auf eine
Anregung von Landeshauptmannstellvertreter Wolfgang Sobotka zurückgeht. Träger des Projekts ist das
Niederösterreichische Landesarchiv,
das das Institut für Geschichte des
ländlichen Raumes mit der Organisation und Projektkoordination beauftragt hat. Das ZMF hat die
Aufgabe, historische wie aktuelle Migrations- und Mobilitätsvorgänge interdisziplinär zu erfassen und seine
Forschungsergebnisse in Form von
Publikationen Dokumentationen und
Ausstellungen zu präsentieren. Niederösterreich stellt dabei einen
Schwerpunkt, nicht aber das alleinige Forschungsgebiet dar. Mittelfristig soll eine Plattform für den
wissenschaftlichen Dialog in Fragen
der historischen Migrationsforschung
aufgebaut werden, um den wissenschaftlichen Diskurs zu fördern und
2 zugleich interdisziplinäre und institu-
tionsübergreifende Projekte anzuregen, zu organisieren und durchzuführen.
Die organisatorische „Aufbauphase“
des ZMF begann im Herbst 2012.
Parallel dazu wurde ein Pilotprojekt
„Erzählungen vom Wegmüssen, Ankommen und Dableiben – Eine Oral
History zur Integration der deutschsprachigen Vertriebenen aus der
Tschechoslowakei in Niederösterreich nach 1945“ begonnen. Eines
der Ergebnisse dieses Projekts wird
seit 2013 als (Wander-) Ausstellung
„Langsam ist es besser geworden.
Vertriebene erzählen vom Wegmüssen, Ankommen und Dableiben“ der
Öffentlichkeit vorgestellt. Mit dieser
Dokumentation ist das Zentrum für
Migrationsforschung endgültig an die
Öffentlichkeit getreten.
Mag. Dr. Willibald Rosner
Abteilungsleiter und Archivdirektor
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 3
Úvodní slovo]
Centrum pro výzkum migrace (Zentrum für Migrationsforschung, ZMF)
je mladá vědecká instituce, která
vznikla z podnětu Wolfganga Sobotky, zástupce zemského hejtmana
Dolního Rakouska. Za projektem
stojí Dolnorakouský Zemský archiv
(Niederösterreichisches Landesarchiv), který pověřil organizací a projektovou koordinací Institut pro
dějiny venkova (Institut für Geschichte des ländlichen Raumes).
ZMF má za úkol interdisciplinárně
zkoumat jak historické, tak současné
procesy migrace a mobility a prezentovat výsledky zkoumání formou publikací, dokumentací a výstav.
Bádání se při tom neomezuje pouze
na Dolní Rakousko. Ve střednědobém horizontu by měla vzniknout
platforma pro vědecký dialog o historickém výzkumu migrace, která
podpoří tento diskurz a bude
podněcovat, organizovat a provádět
interdisciplinární projekty ve spolupráci více institucí.
ZMF začalo vznikat na podzim roku
2012. Ve stejné době započal pilotní
projekt „Vyprávění o tom, jak museli
pryč, jak přišli a zůstali – orální historie k integraci německých
vyhnanců z Československa do Dolního Rakouska po roce 1945“. Jeden
z výsledků tohoto projektu – putovní
výstava „Pomalu začalo být zase
dobře. Vyhnanci vyprávějí o nuceném odchodu, příchodu a životě v
nové domovině." – je návštěvníkům
přístupná od roku 2014. Tímto
počinem se Centrum pro výzkum migrace
konečně
představilo
veřejnosti.
Mag. Dr. Willibald Rosner
Vedoucí oddělení a ředitel archivu
3
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 4
[Vorwort / Předmluva]
4
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 5
1945, als sie als „Deutsche” aus der
Tschechoslowakei vertrieben wurden, waren sie Kinder.
Fast 70 Jahre danach erinnern sie
sich. Erzählen vom Ankommen in
Niederösterreich. Dem Bitten und
Betteln um Essen. Von der Suche
nach einem Dach über dem Kopf.
Von der Angst wieder abgeschoben
zu werden.
Vom langsamen, schmerzhaften Hineinfinden der Eltern in ein neues
Leben. Ihren ersten Schultagen „herüben”. Von Hilfe und Ablehnung in
einem Land, das für viele nie ganz
Heimat geworden ist. Von ihrem
Kummer und ihrer Sehnsucht, von
Begegnungen mit „drüben”, von Besuchen und Kontakten heute. Das
Projekt stellt die Erinnerungen der
Kinder von damals in den Mittelpunkt.
Když je roku 1945 vyhnali z Československa, byli ještě děti.
Téměř po 70 letech se ohlížejí
zpátky. Vyprávějí o příchodu do Rakouska. O tom, jak prosili a žebrali o
jídlo. Jak hledali střechu nad hlavou.
Vyprávějí o strachu z dalšího odsunu. O pomalém a bolestném sžívání rodičů s novým prostředím.
O prvních dnech v cizí škole.
Vyprávějí o pomoci i odmítání
v zemi, která se pro mnohé nikdy
nestala tak úplně novým domovem.
O stesku a bolesti, o světě „za hranicí“, o dnešních návštěvách a kontaktech.
Projekt se soustředí především na
vzpomínky tehdejších dětí.
5
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 6
[Vor / Před r. 1945]
6
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 7
„Mein Vater war in Stalingrad, wir wussten
nicht mehr, ob er zu den Heimkehrern gehört
oder nicht.”
„Meine Kindheitserinnerung ist, dass
ich immer wieder gesehen habe, wie
viele Trecks kommen, diese Flüchtlinge von allen Seiten. (...)
„Můj otec byl u Stalingradu,
Und so wurden bei uns dann
nevěděli jsme, jestli se vrátí
Panzersperren gebaut (...)
und da ist mir als Kind aufgedomů, nebo ne.”
fallen, dass es sozusagen
eine andere Welt gibt, etwas Be„(…) Moje vzpomínka z dětství je, že
drohliches. (…) Und in der Tat war es
jsem neustále viděla přijíždět kolony
so, dass sie mir geflüstert hat zus uprchlíky ze všech stran. (…)
hause, rede nicht darüber, aber
Potom se u nás stavěly protitankové
spiele bei den Männern in den Anzüzátarasy (…) a tehdy mě jako dítě
gen, die da so schwer schaufeln und
napadlo, že existuje ještě jiný svět,
lass immer wieder ein Stückchen
něco hrozivého. (…) Ve skutečnosti
Brot fallen, und das waren natürlich
mi ale matka doma pošeptala, niJuden.”
komu ani muk, ale jestli mi chceš
Zu Beginn des Jahres 1945 drohte
udělat radost, půjdeš si hrát tam k
die Front Böhmen und Mähren zu
těm mužům vzadu v těch hadrech, k
erreichen. In den 1938 an das
těm, co tak tvrdě hází lopatou, a
Deutsche Reich angeschlossenen
upustíš pro ně vždycky kousek toho
deutschsprachigen Gebieten des
chleba z kapsy. – To byli
Sudetengaus, Nieder- und Oberdosamozřejmě Židé...”
naus bereitete die NS-Führung den
Na počátku roku 1945 hrozilo, že se
„Endkampf” vor. Der Norden Mähfronta dostane i do Čech a na Morens wurde bereits im März 1945
ravu. V německy mluvících oblaKampfgebiet, in Südmähren sollte
stech, které byly roku 1938 připojeny
die „Thayastellung” das Vordringen
k Německé Říši a příslušely k Suder Sowjets aufhalten. Seit 1944
detské župě a župám Niederdonau
wurden vor allem die größeren
a Oberdonau, připravovalo nacistiStädte Ziele alliierter Luftangriffe:
cké vedení svoji „poslední bitvu”. Se„Das war schon grauslich. Weil die
verní Morava byla již v březnu 1945
Bombe ist da direkt reingegangen,
bojovou zónou, na jižní Moravě pak
war dann der Haufen Schutt, den wir
mělo „postavení na Dyji” zarazit 7
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 8
haben dann wegräumen müssen.”
Die Ortschaften und Städte waren
voll von Menschen. Im Herbst 1944
wurden ungarische Juden zum
Arbeitseinsatz herangezogen, nachdem das Kontingent an Zwangsarbeitern und Kriegsgefangenen auf
den Höfen und in den Fabriken zur
Aufrechterhaltung der Kriegswirtschaft nicht mehr ausreichte. Zum
ersten Mal seit der Flucht und Vertreibung der ansässigen jüdischen
Bevölkerung im Herbst 1938 wurde
die Bevölkerung mit dem Leid jüdischer Menschen konfrontiert. Dazu
kamen vor allem in Südmähren die
Bombenflüchtlinge aus Wien sowie
die als Folge der NS-Umsiedlungspolitik oder auf der Flucht befindlichen Deutschen aus allen Teilen
Südosteuropas. Entgegen der ideologischen Intentionen, Umsiedelungsplänen und -praktiken lebten
auch tausende Tschechen in den an
das Reich angegliederten Gebieten.
Jede Art von Widerstand wurde
grausam verfolgt, nach der Ausschaltung der vor allem in Nikolsburg
[Mikulov] starken Sozialdemokraten
konzentrierten sich Formen der
(passiven) Widerständigkeit in Südmähren vor allem auf die Kirche und
die
anwesenden
Tschechen.
200.000 sudetendeutsche Männer
waren im Krieg vermisst oder gefallen.
Die führenden NS-Funktionäre verbreiteten wider besseren Wissens
8 Durchhalteparolen. Die in letzter Mi-
postup sovětské armády. Od roku
1944 se stala především větší
města, jako například Brno terčem
spojeneckých náletů: „Bylo to
příšerné. Bomba dopadla přímo
dovnitř. Byla tam pak hromada sutin,
které jsme museli odklidit.”
Obce a města byly plné lidí. Na podzim 1944 byli k práci nasazeni také
maďarští Židé poté, co stávající
počet nuceně nasazených a
válečných zajatců přestal stačit k
zabezpečení chodu válečného
hospodářství. Poprvé od útěku a
vyhnání domácího židovského obyvatelstva na podzim 1938 bylo obyvatelstvo konfrontováno s utrpením
Židů. K tomu se přidali zejména na
jižní Moravě uprchlíci, které z Vídně
vyhnalo bombardování, jakož i
Němci, kteří sem přišli v důsledku
nacistické přesídlovací politiky, či
Němci, kteří byli na útěku z různých
částí jihovýchodní Evropy. Oproti
veškerým ideologickým záměrům,
plánům a postupům přesídlení žily v
oblastech připojených k Říši také tisíce Čechů. Jakýkoliv druh odboje
byl krutě pronásledován, po
vyloučení sociálních demokratů,
kteří byli silně zastoupeni především
v Mikulově, se na jižní Moravě
soustřeďovaly formy pasivního odboje zejména v církvi a mezi
přítomnými Čechy. 200 000 sudetoněmeckých mužů bylo po válce
nezvěstných nebo padlo.
Vedoucí nacističtí funkcionáři proti
všemu zdravému rozumu naléhali,
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:00 Seite 9
nute von ihnen angeordneten Evakuierungsmaßnahmen wurden vor
allem von der Landbevölkerung nur
recht zögerlich befolgt. Viele kehrten
auch wieder in ihre Heimatstädte zurück, um bald darauf die Vertreibung
zu erleben: „Wir sind dann aber von
Brünn nach Iglau (...) und waren
sogar schon in Österreich (...) und
wir sind dann aber mit dem Zug wieder nach Brünn gefahren.”
aby lidé vytrvali na místě. Výzvy k
evakuaci, které přicházely až v poslední minutě, následovali zvlášť lidé
na venkově jen velmi váhavě. Mnozí
se také vrátili zpět do svých domovů,
aby byli brzy nato zase vyhnáni: „My
jsme pak ale z Brna jeli do Jihlavy,
(…) už jsme dokonce byli i v Rakousku, (…) později jsme ale jeli vlakem zase zpět do Brna… .”
9
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 10
[Vor / Před r. 1945]
Hintergrund / Dobové pozadí
10
Im Oktober 1938 wurden die laut
Volkszählung 1910 mehrheitlich
deutschsprachigen Gebiete der
Tschechoslowakei an das Deutsche
Reich abgetreten. Die Abtretung, die
im Münchner Abkommen von den
Großmächten sanktioniert wurde,
bedeutete für die Mehrheit der damaligen politischen Repräsentanten
der böhmischen und mährischen
Deutschen (Sudetendeutschen) die
Erfüllung ihrer politischen Ziele. Für
V říjnu 1938 bylo Československo
nuceno odstoupit Německé říši
území, kde převažovalo německy
mluvící obyvatelstvo. Tento akt, který
velmoce schválily podpisem Mnichovské dohody, znamenal pro
většinu
tehdejších
politických
představitelů českých a moravských
Němců splnění jejich politických cílů.
Pro nacistické vedení Říše však tato
událost byla jen přechodnou etapou
na cestě k novému uspořádání
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 11
die nationalsozialistische deutsche
Staatsspitze war sie nur eine Etappe
am Weg zur Neugestaltung Europas
unter deutscher Herrschaft. Nur
sechs Monate später erfolgten die
Besetzung des tschechischen Restgebietes und die Bildung des Protektorats Böhmen und Mähren. Das war
der Anstoß für den ehemaligen Präsidenten Edvard Beneš zur Bildung
einer Exilregierung. Vorläufig sollte
die Gesetzgebung durch Regierung
und Präsident mithilfe von Dekreten
erfolgen. Eine Einbeziehung der sudetendeutschen (Sozial-)Demokraten im Exil kam nicht zustande.
Die Spaltung der Böhmischen Länder entlang ethnisch definierter
Grenzen war ein weiterer Baustein
im (sudeten-)deutsch-tschechischen
Konflikt, der sich seit dem Eintritt der
Böhmischen Länder in das „nationale” Zeitalter im 19. Jahrhundert dynamisiert hatte. Die Binationalität der
Länder Böhmen, Mähren und Österreichisch-Schlesien (ca. 2/3 Tschechen, 1/3 Deutsche) wurde zum
Problem, je mehr das Volk im Zuge
der Demokratisierung anstelle von
Herrscherhaus und Hochadel zum
politischen
Entscheidungsträger
wurde. Gleichzeitig verfestigten sich
die nationalen Identitäten, wurde die
Entscheidung zwischen „Deutsch”
und „Tschechisch” zur Frage des
(politischen) Alltags. Deutsche wie
tschechische politische Eliten entwickelten verschiedene Modelle des
Umgangs miteinander.
Evropy pod německou nadvládou.
Jen o šest měsíců později došlo k
obsazení zbytku českého území a
ke vzniku Protektorátu Čechy a Morava. Bývalého prezidenta Edvarda
Beneše, který po Mnichovské
dohodě odešel do emigrace, to vedlo
k sestavení exilové vlády v Londýně.
Zákonodárnou moc měl prozatímně
vykonávat prezident se souhlasem
vlády, a to prostřednictvím dekretů.
Sudetoněmečtí sociální demokraté
do exilových orgánů nebyli zahrnuti.
Rozdělení českých zemí podle etnického klíče bylo dalším příspěvkem
do česko-německého konfliktu, který
nabral
na
síle
v
průběhu
národnostně vypjatého 19. století.
Přítomnost dvou národů v zemích
Čech, Moravy a Slezska – asi 2/3
Čechů, 1/3 Němců – se stávala
problematičtější s tím, jak se v
průběhu demokratizace dostával k
politickému rozhodování lid namísto
vládnoucí dynastie a šlechty.
Současně se upevnily národní identity a volba mezi „německým” a
„českým” se stala každodenní politickou otázkou. Německé i české politické elity hledaly různé modely
společného soužití.
Tehdejší nejsilnější německé strany
(sociální demokraté, křesťanští sociálové, agrárníci, liberálové) volily
ve dvacátých a třicátých letech cestu
spolupráce s Čechy. Během vzestupu Sudetoněmecké strany vedené
Konradem Henleinem s její stále
silnější orientací na Hitlerovo 11
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 12
Die damals stimmenstärksten deutschen Parteien (Sozialdemokraten,
Christlichsoziale, Agrarier, Liberale)
verfolgten in den 1920er und 1930
Jahren die Zusammenarbeit mit den
Tschechen. Im Zuge des Aufstiegs
der Sudetendeutschen Partei unter
Konrad Henlein mit ihrer zunehmenden Orientierung weg von der Tschechoslowakei hin zu Hitler-Deutschland wurden diese jedoch ins Abseits
gedrängt. Die bereits 1918/19 von
der Mehrheit der Deutschen favorisierte Trennungslösung (damals mit
der Forderung des Anschlusses an
die neue Republik Deutschösterreich) gewann wiederum die Oberhand.
Die Tschechen erhoben aufgrund
ihrer Bevölkerungsmehrheit und in
Rückgriff auf die vormoderne Geschichte den Führungsanspruch in
den Böhmischen Ländern. Die erste
Tschechoslowakische Republik bot
den Deutschen zwischen 1918/19
und 1938 viele individuelle und kollektive Minderheitenrechte. Der vollen politischen Gleichwertigkeit
stand jedoch die offiziöse Ideologie
und Praxis eines aus Tschechen und
Slowaken gebildeten „tschechoslowakischen Staatsvolks” entgegen.
Trotz der Betonung der „historischen
Grenzen” der Böhmischen Länder
überlegten die tschechischen politischen Eliten aber auch immer
wieder Trennungslösungen. Diese
standen auch im Mittelpunkt der Po12 litik von Edvard Beneš, nachdem er
Německo však byly zatlačeny do pozadí. Znovu tak převážilo řešení
odtržením území, o které usilovala
německá menšina již v letech 19181919, tehdy s požadavkem na
připojení k nově zakládané republice
(Německé) Rakousko.
Češi uplatňovali nárok na vedoucí
podíl ve státě na základě své
populační většiny a s odkazem na
historickou právní kontinuitu zemí
Koruny České. První Československá
republika
poskytovala
německé menšině mezi lety 1918 až
1938 mnoho individuálních a kolektivních práv. Avšak úplné politické
rovnocennosti stála v cestě polooficiální
ideologie
a
praxe
„československého národa” složeného z Čechů a Slováků.
Přestože čeští političtí představitelé
trvali na „historických hranicích”
českých zemí, uvažovali opakovaně
také o možnostech rozdělení. K tomuto řešení se přiklonil také Edvard
Beneš, když pro něj po roce 1938
snahy o soužití s většinou Němců –
z nichž vyjímal německé „demokraty,
socialisty a Židy” – ztroskotaly.
Novou dynamiku získala myšlenka
na rozdělení obou národů díky
příznivému válečnému vývoji, souhlasu spojenců a požadavkům odboje
v Protektorátu na radikální řešení
německé otázky. Nejprve chtěl
Beneš postoupit Německu značně
velká uzemí a to mělo spolu s nimi
převzít co možná nejvíce českých
Němců.
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 13
das Zusammenleben mit der Mehrheit der Deutschen, von denen er die
deutschen „Demokraten, Sozialisten
und Juden” abgrenzte, nach 1938
als gescheitert betrachtete. Der für
das tschechoslowakische Exil seit
1942 positive Kriegsverlauf, alliierte
Zustimmungen und die Forderungen
der Widerstandsbewegung im Protektorat, die auf eine radikale Lösung
der „deutschen Frage” drängte, verliehen der Trennungsidee eine neue
Dynamik. Zunächst wollte Beneš
noch Gebiete erheblicher Größe an
Deutschland abtreten, das dafür
möglichst viele Deutsche „mit übernehmen” sollte. Dann wurden die
Gebiete, die er abtreten wollte,
immer kleiner, die Zahl der Deutschen, die Deutschland übernehmen
sollte, immer größer. Zu Kriegsende
standen Exil-Präsident und Regierung auf dem Standpunkt, kein Land
abzutreten, dafür aber möglichst alle
Deutsche auszusiedeln.
Posléze měla být odstoupená území
stále menší, a naproti tomu počet
přejatých Němců se stále zvyšoval.
Koncem války zastával prezident a
exilová vláda stanovisko, že žádná
území odstupovat nebudou, ale ze
země budou vysídleni pokud možno
všichni Němci.
13
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 14
[1945]
14
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 15
„In der Früh ist dann einmal an die Haustür
getrommelt worden und ein Tscheche ist ins
Haus gekommen und hat uns eröffnet, dass
wir in einer Stunde das Haus verlassen.
Müssen.”
Überraschung, Schock, Angst –
davon berichten uns Zeitzeuginnen
und -zeugen aus den vorwiegend
deutschsprachigen Ge„Jednou ráno někdo zabušil na
bieten der im Mai 1945
dveře a jeden Čech přišel do
wieder errichteten Tschechoslowakei. Nach dem
domu s oznámením, že za hodinu
Einmarsch der Sowjetmusíme opustit dům.”
Armee wurde aus der im
NS-System privilegierten
Gruppe eine, die Willkür und Recht„Jednou ráno někdo zabušil na
losigkeit ausgesetzt war.
dveře a jeden Čech přišel do domu
Meist waren es einheimische Tsches oznámením, že za hodinu musíme
chen, manchmal 1938 weggezoopustit dům.” Překvapení, šok,
gene, ausgesiedelte und verstrach – o tom nám podávají zprávu
triebene tschechische Rückkehrer,
doboví svědci a svědkyně z
des Öfteren auch völlig Ortsfremde,
převážně německy mluvících oblastí
die jetzt die Macht ergriffen; entweČeskoslovenska, obnoveného v
der als kommissarische Verwalter
květnu 1945. Po vpádu Sovětské aroder auch in den neu gebildeten Namády byli tito lidé – privilegovaní za
tionalausschüssen. Die Deutschen
nacistického režimu – vystaveni náverloren alle (staats-)bürgerlichen
silí a bezpráví.
Rechte. Mit dem Dekret 5/1945 des
Nejčastěji to byli místní Češi,
Präsidenten der Republik wurde ihr
mnohdy v roce 1938 odsunutí a
gesamtes Vermögen als das „staatvyhnaní čeští navrátilci, často také
lich unzuverlässiger Personen” unter
nově příchozí, kteří se po válce chonationale Verwaltung gestellt. Es
pili moci; vystupovali buď jako
folgten Verordnungen zur Abgabe
správní komisaři anebo členové
von Telefon- und Radioapparaten,
nově utvořených národních výborů.
von Schmuck und WertgegenstänNěmci přišli o všechna státní
den, über eingeschränkte Einkaufsobčanská práva. Dekretem č. 5/1945 15
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 16
zeiten, zur Arbeitspflicht, zum Tragen
von Armbinden mit der Aufschrift „N”
wie Němec (= Deutscher).
All dies diente nicht nur der radikalen
nationalen Trennung, sondern sollte
auch das Weiterleben der „Deutschen” in der Tschechoslowakei verunmöglichen. Zu Beginn stand der
Statusverlust: Die Deutschen wechselten von den Stuben in die Gesindekammern, von den Haupt- in die
Ausnehmerhäuser. Neuer Herr war
der Nationalverwalter, mit dem man
sich arrangieren musste.
Um die politische Vision vom „slawischen Grenzland” verwirklichen zu
können, mussten die „anderen”, als
Deutsche Deklarierten, erst einmal
weg. Die Vertreibung folgte dem
Kriegsende in manchen Regionen
nur ein paar Wochen später. Ausführendes Organ waren die „Partisanen”, kurz vor oder auch erst nach
Kriegsende gebildete paramilitärische Einheiten meist junger tschechischer Männer. Mit Billigung und
im Auftrag der Behörden kamen sie
in die Dörfer, um diese von den
„Deutschen” zu „säubern”. Geiseln
wurden genommen, Befehle zum
Weggehen ausgerufen und ausgetrommelt. Die Menschen reagierten
oft verwirrt, manche wussten nicht,
was sie mitnehmen sollten, andere
packten zielgerichtet ein. Die Zeitzeuginnen und –zeugen erzählen
Geschichten von Grausamkeit und
Menschlichkeit, von „Partisanen”, die
16 beim Einräumen des Fluchtwagens
prezidenta republiky byl veškerý jejich majetek jako majetek „státně
nespo-lehlivých osob” převeden pod
národní
správu.
Následovala
nařízení o odevzdání telefonních a
rozhlasových přístrojů, šperků a cenností, o omezení nákupní doby, o
pracovní povinnosti, o povinnosti
nosit na rukávu pásku s písmenem
„N” jako Němec.
To všechno sloužilo nejen k výraznému národnostnímu odlišení, nýbrž
mělo to znemožnit další život
„Němců” v Československu. Začalo
to ztrátou společenského postavení:
Němci se přestěhovali ze světnic do
čeledníků, z domů na výměnky.
Novým pánem byl národní správce,
se kterým se člověk musel domluvit.
Aby se naplnila idea „slovanského
pohraničí”, museli všichni, kdo byli
„jiní” – tedy Němci nejprve pryč.
K odsunu došlo v některých regionech jen pár týdnů po skončení
války. Výkonným orgánem byli „partyzáni”, t.j. polovojenské jednotky
většinou mladých českých mužů,
které se utvářely krátce před nebo
po skončení války. Přišli do vesnic s
posvěcením úřadů a s úkolem,
„vyčistit” je od „Němců”. Docházelo
k zadržení rukojmích, byly vyhlašovány rozkazy k odchodu. Lidé reagovali často zmateně, mnozí nevěděli,
co si s sebou vzít, jiní naopak balili
cíleně. Doboví svědci a svědkyně
vyprávějí příběhy o krutosti i lidskosti, o „partyzánech”, kteří pomáhali
při nakládání vozu, ale i o takových,
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 17
halfen und von solchen, die an der
Grenze noch die letzten Habseligkeiten plünderten. Der „Brünner Todesmarsch” und die Internierung der
deutschsprachigen Bewohner Iglaus
[Jihlava] ereigneten sich in diesen
Wochen. Die ersten Vertreibungen
waren wild, aber nicht ungeplant.
Nicht alle waren von ihnen betroffen:
Mancherorts wurden Menschen zum
Viehfüttern zurückgehalten, anderswo mussten sie die Neuankommenden in den Fabriken einschulen.
Und in vielen Orten blieben die Deutschen überhaupt da – vorläufig und
als Menschen zweiter Klasse.
kteří ještě na hranici plenili i ten poslední skromný majetek. V těchto týdnech se odehrál „Brněnský pochod
smrti” a internace německy mluvících obyvatel v Jihlavě. Počáteční
odsuny byly divoké, ale nikoliv neplánované.
Nepostihly
úplně
všechny: Lidé byli leckde drženi, aby
krmili dobytek, jinde museli zaškolit
nově příchozí v továrnách. A na
mnoha místech Němci zůstali –
ovšem jen dočasně a jako lidé druhé
třídy.
17
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:01 Seite 18
[1945]
Hintergrund / Dobové pozadí
Ziel der tschechoslowakischen politischen Repräsentanten zu Kriegsende war es, möglichst viele
Menschen, die gemäß ihrer Kriterien
als „Deutsche” galten, außer Landes
zu bringen. Das Dekret Nummer 5
trachtete die Frage der Definition
durch Verweis auf die Volkszählungen ab 1929 zu lösen. Als Mittel
dazu dienten die ohne offizielle Billigung durch die alliierten Großmächte beginnenden Vertreibungsund Aussiedelungsaktionen. Im Mai
1945 spielten dabei paramilitärische
18 Verbände die Hauptrolle (vor allem
Cílem československé politické reprezentace na konci války bylo dostat ze země co možná nejvíc lidí,
kteří odpovídali stanoveným kritériím
pro „Němce”. Dekret číslo 5 se snažil
definovat Němce s odkazem na výsledky sčítání lidu z roku 1929. Bez
jakéhokoli oficiálního souhlasu spojeneckých velmocí se započalo
s vyhošťováním Němců. V květnu
1945 hrály v tomto procesu hlavní
roli (především v Jižních Čechách,
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 19
in Südböhmen, aber auch in Brünn
[Brno] und im Adlergebirge), ab Juni
die tschechoslowakische Armee. Bis
zum August 1945 waren 800.000
Menschen außer Landes gebracht
worden. Neben dieser strukturellen
Gewalt kam es auch zu vielen Fällen
von individueller und durch Gruppen
verübter Gewalt, die durch die allgemein aufgeheizte Stimmung befördert wurden. Die Zahl der Todesopfer ist bis heute nicht wirklich geklärt, es muss aber mit mehreren
Zehntausend gerechnet werden. Die
ethnische „Säuberung” des Landes
war einer der wichtigsten Bausteine
beim Umbau der liberalen und demokratischen
Tschechoslowakischen Republik der Zwischenkriegszeit. Bereits am 12. Juni 1945
wurde mit dem Dekret Nummer 12
über die „Konfiskation und beschleunigte Verteilung des landwirtschaftlichen Vermögens der Deutschen,
Magyaren, sowie der Verräter und
Feinde des tschechischen und slowakischen Volkes” das gesamte Bodenvermögen entschädigungslos
konfisziert. Ausnahmen gab es nur
für jene, die nachweisen konnten,
dass sie aktiv für die Wiedererrichtung der Tschechoslowakei gekämpft hatten. Das Dekret Nummer
28 regelte die Bodenaufteilung an
„zuverlässige Angehörige der tschechischen, slowakischen oder einer
anderen slawischen Nation.”
avšak také v Brně a v Orlických horách) polovojenské skupiny; od
června pak převzala jejich funkci
Československá armáda. Do srpna
1945 bylo ze země vysídleno
800.000 osob. Vedle tohoto strukturálního násilí došlo v mnoha
případech i k násilí individuálnímu,
páchanému pod vlivem revoluční a
rozjitřené poválečné atmosféry.
Počet obětí na životech dodnes není
vyjasněn, ale odhaduje se na několik
desítek tisíc. Etnické „vyčištění”
země bylo jedním ze základních
opatření při přechodu od liberalní a
demokratické Československé republiky meziválečné doby k poválečné
socializující demokracii. Dekretem
číslo 12 o „konfiskaci a urychleném
rozdělení zemědělského majetku
Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského
lidu” byla již 12. června 1945 bez
náhrady zkonfiskována veškerá
zemědělská půda. Výjimku dostali
pouze ti, kteří mohli prokázat svoji
aktivní účast v boji za obnovení
Československa. Dekret číslo 20
umožňoval přidělit půdu jen
„národně spolehlivým příslušníkům
českého, slovenského nebo jiného
slovanského národa”.
19
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 20
[1945 - 46]
20
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 21
„Meine Eindrücke waren Hunger, Hunger.”
„Und so ist sie Ziegenmilch betteln gegangen, meine Mutter als Bürgersfrau ist als
Bettlerin gegangen.”
Unsicherheit, Ungewissheit, existentielle Bedrohung - die ersten Wochen und Monate nach Kriegsende
waren von Chaos geprägt.
Viele Menschen waren schon „A tak šla žebrat o kozí mléko,
in Österreich, die anderen lebmoje matka, měšťanka šla
ten noch „drüben”, in Furcht vor
jako žebračka.”
dem Kommenden, den neuen
Machthabern in den Ortschaf- „Moje pocity byly hlad, hlad.”
ten, auf ihren Höfen und in
Nejistota, pochyby, existenční ohroihren Häusern auf Gedeih und Veržení – první poválečné týdny a
derb ausgeliefert. Die Männer waren
měsíce probíhaly ve zmatku. Mnozí
oft abwesend, in Kriegsgefangenlidé už byli v Rakousku, avšak jiní žili
schaft oder in einem der Straf- und
ještě „na druhé straně”, ve strachu,
Arbeitslager, etwa in Znaim
co přijde, vydáni na milost a nemilost
[Znojmo]. Die Frauen mussten mit
novým pánům v obcích, na svých
den neu eingesetzten Besitzern die
dvorech a ve svých domech. Muži
Grundgrenzen abgehen oder wurčasto chyběli – byli ve válečném zaden zu Arbeitseinsätzen eingeteilt:
jetí nebo v trestních a pracovních tá„In den Spitälern haben sie arbeiten
borech, jako např. ve Znojmě. Ženy
müssen, Fußboden schrubben, nur
pak musely nově dosazeným
die schlechteste Arbeit, ohne Lohn.”
majitelům pomáhat vymezovat hraSchutz vor Übergriffen boten die Annice pozemků nebo byly přidělovány
wesen von österreichischen Staatsna práci: „Musely pracovat v nebürgern, die nicht geplündert werden
mocnicích, drhly podlahy, vykonádurften, aber auch tschechische Vervaly jen ty nejhorší práce, bez
wandte, Bekannte oder mitunter
odměny”. Ochranu před útoky posauch die neuen Eigentümer. Viele
kytovaly usedlosti rakouských státDeutsche flohen über die Grenze
ních občanů, které nesměly být
nach Österreich, nachdem Gerüchte
pleněny, ale také čeští příbuzní,
von einem Abtransport nach Russznámí nebo tu a tam i noví vlastníci.
land gestreut worden waren: „Sie
Mnozí Němci uprchli přes hranici do 21
(die Mutter) hat gesagt, ja nicht nach
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 22
Russland.” Vor allem in Südmähren
gingen aber auch die Vertreibungen
weiter. Der „Brünner Todesmarsch”
forderte Ende Mai 1945 hunderte
Tote. Die in Lagern internierten
Iglauer mussten im Juni Richtung
Österreich aufbrechen: „Es sind
viele dabei gewesen, die nicht mehr
weiterkonnten, sie sind in den Straßengraben geworfen worden.” 23
Kinder starben, viele an Erschöpfung, und wurden im niederösterreichischen Waldkirchen beerdigt.
In Österreich trafen die Menschen
auf völlig unvorbereitete Einwohner
in den Grenzorten: „Wo fahrt ihr
denn hin? Ja, sie haben uns ausgjagt, wir wissen nicht, wo wir hinsollen. Na, hat sie gesagt, fahrst hinein,
ihr könnts bei uns bleiben”. Nach der
ersten Nacht ging es weiter: Betteln
um Essen, um ein Dach über dem
Kopf, um Kleidungsstücke zum Anziehen. Viele Kinder erlebten das
Geschehen zunächst als Abenteuer,
spürten erst später die Angst und
existentielle Verzweiflung der Eltern.
Erste Auffangnetze boten Verwandte
und Bekannte oder Besitzungen und
Beziehungen auf der österreichischen Seite der Grenze. Viele
wollten in Grenznähe bleiben, weil
sie auf Rückkehr hofften: „Es hat
immer geheißen, der Weltfrieden
verhandelt noch.” Beim Zusammenleben mit der einheimischen Bevölkerung in Österreich stießen sie auf
viel Hilfsbereitschaft, aber auch Ab22 lehnung: „Auf solche Leute, die nix
akouska, když se rozšířily pověsti,
že se chystá jejich transport do
Ruska: „Ona (matka) říkala, jen ne
do Ruska”. Především na jižní
Moravě však vysídlovací akce
pokračovaly i nadále. Koncem
května 1945 si „Brněnský pochod
smrti” vyžádal na stovky mrtvých. V
červnu museli Jihlavané internovaní
v táborech odejít směrem do Rakouska: „Byli mezi nimi mnozí, kteří
už nemohli dál. Ty pak hodili do
příkopu.” Zemřelo při tom 23 dětí,
mnohé následkem vyčerpání. Tyto
děti pak byly pohřbeny v dolnorakouském Waldkirchenu.
V rakouském pohraničí narazili lidé
na zcela nepřipravené obyvatele:
„Kam to jedete? No, vyhnali nás a
nevíme, kam jít. Řekla, tak pojeď
sem, můžete tu zůstat s námi.” A tak
to šlo dál: žebrat o jídlo, o střechu
nad hlavu, o oblečení. Mnohé děti to
nejprve prožívaly jako dobrodružství,
až později pocítily strach o život a
zoufalství svých rodičů. Příbuzní a
známí patřili na rakouské straně k
prvním záchytným sítím. Mnozí
chtěli zůstat poblíž hranic, protože
doufali, že se vrátí: „Pořád se říkalo,
že světový mír se ještě vyjednává.”
Soužití s místním obyvatelstvem
v Rakousku neprobíhalo vždy
hladce. Člověk se setkal s velkou
ochotou pomoci, ale také s odmítnutím: „Na takový, co nic nemaj,
nejsme zvědaví.” Lidé byli odkázáni
na své neformální kontakty, a kdo nikoho neměl anebo nikoho nenašel,
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 23
haben, sind wir nicht neugierig”. Die
Menschen waren auf ihre informellen Netzwerke angewiesen. Wer niemanden hatte oder fand, musste
weiterziehen. Wohnraum und Ressourcen waren beschränkt, oft lebte
eine Großfamilie im Ausnehmerstübchen: „Da haben wir ein Zimmer gehabt mit acht Leuten.” In den
Dörfern, wo viele Männer noch in
Kriegsgefangenschaft
und
die
Zwangsarbeiter bereits weg waren,
wurden vor allem arbeitsfähige Männer auf den Bauernhöfen gerne aufgenommen. Schwerer hatten es
Frauen, Alte und Kinder. Im Frühjahr
1946 tauchten erste Gerüchte über
die Transporte nach Deutschland
auf, das Bangen begann von
Neuem.
musel jít dál. Jak bydlení, tak i zdroje
byly omezené, a tak často i početné
rodiny se musely vměstnat na malý
prostor: „Měli jsme tam jednu místnost pro osm lidí.” Ve vesnicích, kde
ještě mnoho mužů zůstávalo v zajetí
a nuceně nasazení dělníci už byli
pryč, rádi přijímali zejména práce
schopné muže. Ženy, starší lidé a
děti to měli těžší. Na jaře roku 1946
se objevily první zvěsti o transportech do Německa, takže strach začal
nanovo.
23
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 24
[1945 - 46]
Hintergrund / Dobové pozadí
Im Artikel XIII des Potsdamer Abkommens forderten die drei alliierten
Großmächte Großbritannien, die
USA und die Sowjetunion am 2. August 1945 zwar die Tschechoslowakei
auf,
die
Ausweisungen
einzustellen. Sie anerkannten aber
gleichzeitig, dass die „Überführung
der deutschen Bevölkerung oder Bestandteile derselben (…) durchgeführt werden muss.” Noch am
gleichen Tag unterzeichnete Präsident Beneš das Verfassungsdekret
Nummer 33 über „die Regelung der
tschechoslowakischen Staatsbürgerschaft der Personen deutscher
und magyarischer Nationalität”, das
den Verlust ebendieser zur Folge
hatte. Mit dem Dekret Nummer 108
vom 27. Oktober 1945 wurde deren
gesamtes bewegliches und unbewegliches Vermögen entschädigungslos konfisziert. Im Jänner 1946
begannen die organisierten Aussiedelungen aus der ČSR. Bis Ende
Oktober 1946 wurden dabei
1,415.000 Menschen in die amerikanische und 750.000 in die sowjetische
Zone
des
besetzten
Deutschlands ausgesiedelt. Zurückbehalten wurden vor allem Facharbeiter und Experten.
24 Im April 1945 lebten innerhalb der
Ačkoli 2. srpna 1945 tři spojenecké
velmoci Velká Británie, USA a
Sovětský svaz vyzvaly Československo v článku XIII Postupimské
dohody, aby přerušilo vysídlování (k
čemuž ovšem nedošlo), uznávaly
zároveň, že „odsun německého obyvatelstva musí být proveden.” Ještě
ten samý den prezident Beneš
podepsal ústavní dekret č. 33
o „Úpravě československého státního občanství osob německé a
maďarské národnosti”, čímž většina
Němců ztratila státní příslušnost. Dekretem č. 108 z 27. 10. 1945 byl bez
náhrady zkonfiskován jejich veškerý
movitý i nemovitý majetek. V lednu
1946 pak začalo organizované vysídlování z ČSR. Při tom bylo do
konce
října
1946
vysídleno
1,415.000 osob do americké a
750.000 do sovětské okupační zóny
obsazeného Německa. Jen malá
část Němců, především kvalifikovaní
dělníci a specialisté směli zůstat.
V dubnu 1945 žily v pohraničí obnovené Rakouské republiky tisíce
vyhnanců. Většina místních politiků
reagovala na nově příchozí
odmítavě. Rakousko, podobně jako
ČSR se cítily být obětí nacistického
režimu a paušálně vnímaly sudetské
Němce jako viníky. Navíc rakouská
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 25
Grenzen der wieder errichteten Republik Österreich zigtausende Vertriebene. Die meisten Politiker
reagierten auf die Ankommenden
ablehnend. Österreich wie die ČSR
betrachteten sich als Opfer des NSRegimes und sahen in den Sudetendeutschen pauschal Täter. Die
österreichische Regierung legte großen Wert auf gute Beziehungen zu
Prag und hatte mit Versorgungsproblemen im Land selbst zu kämpfen.
Die ČSR-Deutschen stellten innerhalb der rund 1,6 Millionen „Displaced persons” (bei 6 Mio.
Einwohnern), die sich 1945 in Österreich befanden, rund 15 %. Weil das
Potsdamer Abkommen auch auf
Österreich angewandt wurde, begannen im Jänner 1946 im Zusammenwirken von Besatzungsmächten
und österreichischen Behörden
(Landesumsiedelungsstellen) sogenannte „Repatriierungsmaßnahmen”
mit Zielort Deutschland. Diesen gingen Registrierung und Lageraufenthalte (z.B. im Sammellager Melk)
voraus. Bis zum Ende der Transporte im März 1947 waren aus
Österreich 220.000 Personen „repatriiert” worden. Im Land bleiben
konnten vor allem dringend benötigte (Fach-)Arbeitskräfte, bereits vor
1938 in Österreich wohnhafte, sowie
Bewohner der direkt angrenzenden
südmährischen und südböhmischen
Regionen, insgesamt ca. 114.000
Menschen (davon in Niederösterreich an die 16.000).
vláda přikládala velký význam dobrým vztahům s Prahou a sama musela řešit problémy se zásobováním
venkova. Němci z Československa
tvořili zhruba 15% z přibližných 1,6
milionu „Displaced persons” (DP),
kteří se v roce 1945 nacházeli na
území Rakouska (při celkovém
počtu 6 milionů obyvatel). Protože
Postupimská dohoda se vztahovala
i na Rakousko, započala se v lednu
1946 ve spolupráci mezi okupačními
mocnostmi a rakouskými úřady
(zemské úřady pro přesídlení) tzv.
„repatriační opatření” – s Německem
jako cílovou destinací. Předcházela
tomu registrace a pobyty v táborech
(např. ve sběrném táboře v Melku).
Do ukončení transportů v březnu
1947 bylo z Rakouska „repatriováno”
220.000 osob. V zemi mohli zůstat
především naléhavě hledaní odborní
pracovníci, dále lidé, jejichž bydliště
se před rokem 1938 nacházelo
v Rakousku, jakož i vysídlenci
z
bezprostředně
sousedících
regionů jižní Moravy a Čech,
celkem přibližně 114.000 lidí (z toho
kolem 16.000 v Dolním Rakousku).
25
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 26
[1947 - 59]
26
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:02 Seite 27
„Die Arbeitsgenehmigung hat man nur kriegt,
wenn man die Staatsbürgerschaft gehabt hat
und die Staatsbürgerschaft hat man nur
kriegt, wenn man in einem Mangelberuf war.”
Dableiben können - sich Einfinden
müssen. Wohnen, Arbeit, Bildung
waren die Bereiche von existentieller
Bedeutung für die Neuankömmlinge in den späten „Pracovní povolení bylo možné
1940er und 1950er Jahren,
získat jen tehdy, když měl
um den erlebten sozialen Abčlověk státní občanství, a
stieg wettzumachen. Benachteiligung, aber auch
státní občanství obdržel jen
Anerkennung und Aufstieg,
das waren ihre Erfahrungen ten, jehož specializace byla nein den ersten Jahren in
dostatková …”
Österreich. Berufliche FertigKdyž chtěl člověk zůstat, musel se
keiten und Kenntnisse, die in die Aufpřizpůsobit. Ubytování, práce a
nahmegesellschaft
eingebracht
vzdělání byly klíčově důležité, aby
wurden, waren wichtige Bausteine
nově příchozí z konce čtyřicátých let
der Integration. „Wir haben vom Gea z let padesátých dokázali znovu
müseanbau eine Menge Geld eingevybudovat své ztracené sociální
nommen, damals schon. In den
postavení. Znevýhodnění, ale i uzersten Jahren nach dem Krieg”. Aber
nání a vzestup: to vše patřilo k jejich
auch Handwerker und Facharbeiter
zkušenostem během prvních let v
waren gefragt: „Sie hat in Iglau in
Rakousku. Jak odborné dovednosti,
einer Strickerei gearbeitet. In Groß
tak i znalosti, které do nové
Siegharts gibt es eine Hausstrickerei
společnosti vnesli, se staly důležitým
(...) und die sucht jemanden. Und
základem jejich integrace. „Vydělali
dann ist sie eben nach Groß Siegjsme na pěstování zeleniny spoustu
harts gekommen und hat dort gepeněz. Už tehdy, v prvních letech po
strickt.” Besonders großer Bedarf
válce.” Ale i řemeslníci a kvalifikoherrschte an Lehrern: „Mein Vater
vaní dělníci byli žádaní: „Pracovala v
hat das Glück gehabt, dass im LehrJihlavě v pletárně. V Groß Siegharts
dienst kaum Männer zur Verfügung
byla domácí pletárna…a někoho tam 27
waren. Er wurde sofort angestellt (...)
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 28
und der hat dann schon besonders
früh 1946 die Staatsbürgerschaft gekriegt.”
Der rechtliche Status als Staatenlose sorgte für Schlechterstellung
gegenüber den Einheimischen: „Ich
hätte sollen als Staatenloser das
dreifache Schulgeld (zahlen) (...) das
ist dann aber auf Zutun vom Schuldirektor und Pfarrer, (...) die haben
dann erreicht, dass ich das nicht
zahlen muss.” Die Anerkennung erworbener Abschlüsse bereitete Probleme: „Wir mussten die Zeugnisse
nostrifizieren lassen (...), also: mach
eine Prüfung aus österreichischer
Geschichte. Ich hatte kein Buch, wo
ich hätte etwas lernen können.” Die
Berufswahl war eingeschränkt: „Der
Bürgermeister hat gesagt, das
kannst nicht werden, es gibt nur drei
Berufe, sonst nichts.” Manche Arbeitgeber nutzten die nachteilige Situation der Vertriebenen zu ihrem
Vorteil: „Man hat schon gespürt,
dass man ausgenützt wird, wir
haben oft bis 15 Stunden am Tag gearbeitet, Schwerstarbeit, ich war damals im 17. Lebensjahr.” Findigkeit,
Fleiß und Arbeitswillen der Gekommenen nötigten den Einheimischen
Respekt ab: „Und man ist eigentlich
nur durch persönliches Beispiel anerkannt worden.”
Neben dem beruflichen Aufstieg
nahm der Hausbau eine zentrale
Rolle beim sich Einfinden ein. Der
sozialen Integration dienlich war die
28 Mitarbeit in örtlichen Vereinen: „Ich
hledali. A tak přišla do Groß Siegharts a pletla tam.” Zvlášť velký byl
nedostatek učitelů: „Můj otec měl to
štěstí, že ve školách zoufale chyběli
muži. Zaměstnali ho okamžitě … a
dostal pak taky zvlášť brzy, už roku
1946 státní občanství.”
Právní postavení lidí bez státní
příslušnosti znamenalo znevýhodnění oproti domácím: „Jako
člověk bez státní příslušnosti bych
musel (platit) třikrát tak vysoké
školné…což se ale pak díky
přičinění školního ředitele a faráře
vyřešilo…dosáhli totiž toho, že jsem
to platit nemusel.” Další problémy
přinášelo uznávání získané kvalifikace: „Vysvědčení jsme si museli nechat nostrifikovat…Takže skládej
zkoušku z rakouských dějin. Neměl
jsem ani knihu, ze které bych se
mohl učit.” Volba profese byla dost
omezená: „Starosta řekl, to nemůžeš
bejt, jsou tu jen tři možnosti na výběr,
a víc nic.” Někteří zaměstnavatelé
zneužívali nevýhodnou situaci
vyhnanců ve svůj prospěch: „Cítili
jsme, že nás využívají. Dělali jsme
často až 15 hodin denně, tu nejtěžší
práci. Mně bylo tehdy 17.” Vynalézavost, píle a chuť do práce, jakou
příchozí vykazovali, vyvolávala respekt domácích: „Člověk tak mohl
dojít uznání vlastně jen osobním
příkladem.”
Hlavní roli při sžívání s novou situací
hrála často vedle karierního růstu
také stavba domu.
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 29
bin als junger Bursche schon (...) Jugendführer gewesen vom Fortbildungswerk”. Manchmal sorgten
Erfolg und Aufstiegswille aber auch
für Neid und Missgunst: „Der hat
schon wieder ein neues Haus oder
einen neuen Acker gekauft, na ´Südmährergesindel`”.
Die Jungen fanden sich beruflich
und familiär in das neue Umfeld ein:
„Mein Bruder hat dann auch Karriere
gemacht und mein Vater war natürlich irrsinnig stolz.” Die meisten Alten
konnten sich mit dem Geschehenen
nicht aussöhnen und erlebten auch
den materiellen Aufstieg nicht mehr:
„Meine Großmutter hat gewartet bis
zum Sterben auf die Pension. Jeden
Tag hat sie gesagt, ist der Briefträger
schon gekommen? Hat sie nicht erlebt, ist 1953 gestorben.”
Sociální integraci prospívala také
spolupráce v místních spolcích: „Už
jako mladík…jsem byl mladežnickým vedoucím na vyšší škole.”
Někdy však úspěch a velké ambice
vyvolávaly nepřejícnost a závist: „Už
si zase koupil nový dům nebo další
pole, no jo, jihomoravská pakáž”.
Mladí se sžívali s novým prostředím
hlavně skrze práci a rodinu: „Můj
bratr pak taky udělal kariéru a otec
byl samozřejmě šíleně hrdý.”
Většina starších lidí se s tím, co se
stalo, nedokázala smířit a už se také
nedožila žádného materiálního vzestupu: „Moje babička čekala až do
smrti na důchod. Každý den se
ptala, jestli už přišel listonoš. Ale nedožila se toho, zemřela v 53 letech.”
29
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 30
[1947 - 59]
Hintergrund / Dobové pozadí
30
Nach der Einstellung
der Transporte nach
Deutschland im März 1947 war die
rechtliche, wirtschaftliche und soziale Integration der Vertriebenen in
Österreich unumgänglich geworden.
Ab 1946 stellten die Landesumsiedelungsstellen unbefristete Auf- enthaltsgenehmigungen aus, wobei
Personen aus den direkt an Österreich angrenzenden Regionen bevorzugt behandelt wurden. Die
Vergabe der Staatsbürgerschaft
wurde zunächst restriktiv gehandhabt. Sie war bis 1953 an die
Abgabe eines „Verzichtsrevers” gebunden, in dem die Antragsteller auf
alle (eventuellen) Ansprüche gegen-
Poté, co byly v březnu roku
1947 ukončeny transporty směřující
do Německa, stala se právní,
hospodářská i sociální integrace
odsunutých Němců v Rakousku nevyhnutelnou. Od roku 1946 vydávaly
zemské úřady časově neomezená
povolení k pobytu, přednostně lidem
pocházejícím přímo z pohraničí.
Státní občanství bylo nejdříve
udělováno
jen
restriktivním
způsobem. Jeho udělení bylo totiž
do roku 1953 vázáno na prohlášení,
kde se žadatel musel zříct všech
případných nároků vůči Rakousku.
Přesto do roku 1954 získalo státní
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 31
über der Republik verzichten mussten. Dennoch waren bis 1954 schon
73% aller aus der Tschechoslowakei
kommenden und in Österreich verbliebenen Deutschen einge- bürgert
worden. 1954 regelte das nach langen politischen Debatten verabschiedete „Optionengesetz” die
Vergabe der Staatsbürgerschaft an
„Personen deutscher Sprachzugehörigkeit, die staatenlos sind” durch
Abgabe einer Erklärung. Bereits vorher regelten acht „Gleichstellungsgesetze” die Grundlagen für die
(arbeits-)rechtliche Integration. Nach
dem „Bad Kreuznacher Abkommen”
von 1961 leistete die Bundesrepublik
Deutschland Zahlungen an die in
Österreich verbliebenen Vertriebenen. Diese reichten jedoch nicht an
das Niveau der Entschädigungen in
der BRD („Lastenausgleich”) heran.
Hindernisse für die Integration stellten die Nichtanerkennung von
Berufs- und Schulabschlüssen genauso wie hohe Studiengebühren
dar. Daneben gab es jedoch eine
große Nachfrage nach Arbeitskräften in gewissen Mangelberufen oder
bis 1945 nicht ansässigen Sparten.
Begünstigte Kredite halfen bei Kauf
oder Pacht von Bauernhöfen in einigen hundert Fällen. Die Gründung
von Wohnbaugenossenschaften linderte die Wohnungsnot und sollte
die Vertriebenen aus dem Lagerdasein herausbringen. Hinzu kam Hilfe
aus Mitteln der Kirche und des Marshallplanes.
občanství už 73% v Rakousku
usazených
Němců
původem
z Československa. Roku 1954 pak
byl po dlouhých politických diskuzích
schválen „opční zákon”, který „osobám německé jazykové příslušnosti,
které jsou bez státní příslušnosti”
umožňoval získat státní občanství
jen formou prohlášení. Již předtím
bylo přijato osm „zákonů o rovnosti”
důležitých
pro
právní
a
pracovněprávní
integraci.
Po
dohodě v Bad Kreuznacher z roku
1961 odváděla Spolková republika
Německo
platby
odsunutým
Němcům, kteří zůstali v Rakousku.
Tyto platby ovšem nedosáhly úrovně
odškodnění vyplácených v Německu
(vyrovnání škod způsobených válkou,
tzv.
„Lastenausgleich”).
Překážkou integrace bylo neuznané
vzdělání, jakož i vysoké studijní poplatky. Vedle toho však existovala
velká poptávka po pracovní síle v
určitých nedostatkových profesích
nebo v odvětvích, která nebyla před
rokem 1945 zavedena. Zvýhodněné
úvěry podpořily v několika stech
případů nákup nebo pacht statků.
Bytovou krizi mírnilo zakládání bytových družstev a vyhnanci tak byli
osvobozeni od živoření v táborech.
K tomu přicházela pomoc od církve
a také z Marshallova plánu.
31
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 32
[1960 - 89]
32
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 33
„Das war im 1967er Jahr. (...) Ich habe so eine
Sehnsucht gehabt nach den Menschen, nach
der Heimat, jetzt habe ich mir dacht, wenn ich
so ein Schülertreffen veranstalten würde.”
Arbeit und Aufstieg bestimmten in
den Jahrzehnten nach der erfolgreichen Konsolidierung der Verhältnisse
das
Leben
der
„To bylo v roce 1967. (…)
heranwachsenden Vertriebenen. Die Herkunft wurde zwar Zastesklo se mi po lidech, po
nicht verschwiegen, aber auch
domově a napadlo mne, co
nicht öffentlich thematisiert:
kdybych uspořádala
„Zur damaligen Zeit ist ja alles,
was mit Hitler und Vertreibung
školní sraz.”
und Russen, alles totgeschwieV letech po úspěšném ustálení
gen gewesen (...). Auch die Vertreipoměrů se život dospívající genebung.” Die emotionale Bewältigung
race vyhnanců odehrával ve znades Geschehenen fand oft nicht einmení práce a rozmachu. Svůj původ
mal im engsten Kreis statt: „Ansonsnijak neskrývali, ale nebyl ani
ten ist eigentlich in der Familie auch
předmětem veřejných diskusí:
nicht viel drüber gesprochen wor„Tehdy bylo všechno, co se týkalo
den. Weil da immer wieder ein bisHitlera, odsunu a Rusů tabu (…).
serl Wehmut aufgekommen ist, je
Stejně tak i odsun.” Ke zpracování
öfter man das besprochen hat, ist
pocitů a prožitých událostí často nedas wieder dagewesen.”
docházelo ani v kruhu nejbližších:
Es dominierte die Anpassung, be„Ostatně v rodině se o tom vlastně
günstigt durch die große geographitaky moc nemluvilo. Vždycky znovu
sche und kulturelle Nähe von
to probudilo vlnu lítosti. Čím častěji
Herkunfts- und Aufnahmeregion vor
o tom člověk začal, zase to na něj
allem im Wald- und Weinviertel: „Ich
dolehlo.”
habe mich immer eingefügt. Und es
Lidé se povětšinou úspěšně
ist mir überall wieder zu Gute gezačlenili, čemuž napomohla i velká
kommen. (...) Ich habe das weggezeměpisná a kulturní blízkost země
steckt. Weil ein Zurück gibt es nicht
původu a přijímající země, a to
mehr.” Ein Aufstieg in den niederpředevším v severním Rakousku:
österreichischen Ortschaften, Par„Já jsem vždycky dobře zapadl. 33
teien und Vereinen gelang nicht
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 34
wegen, sondern losgelöst von der
Herkunft. Prämiert wurde dabei der
berufliche und soziale Erfolg, der die
Erlebnisse der Hilflosigkeit der Anfangsjahre vergessen machen sollte:
„Mich sieht keiner als Vertriebener mich sieht jeder als Integrierter, als
Österreicher.” Nur eine Minderheit
der damals Jungen wurde in den
Vertriebenenverbänden sozialisiert:
„Auf Wunsch der Eltern bin ich jeden
Dienstag in die Weidmanngasse zur
Sudetendeutschen Jungmannschaft
gegangen.”
Die ersten Besuche in der „alten Heimat” wurden meist mit den Eltern in
den 1960er Jahren unternommen,
als sich das Regime in der kommunistischen Tschechoslowakei gelockert hatte und die größte Not in der
neuen Heimat überwunden war: „Ich
bin sehr oft mit meiner Mutter rübergefahren, die hat immer in die Heimat wollen, sie hat immer gesagt,
zum Muttertag und Geburtstag.”
Doch die Begegnungen endeten oft
enttäuschend: „Und wie wir drüben
umeinandergangen sind, hat der
Vater gesagt, steigts in das Auto
rein, wir fahren gleich wieder zurück,
ich will nicht sterben da (...). Hat er
gesagt, nie mehr, das ist für uns abgeschlossen.”
Konnte man anfangs noch an der
Grenze die Entwicklung „drüben” beobachten, so wurden in den 1950er
Jahren dutzende Ortschaften niedergewalzen, verschwanden die
34 Heimatregionen hinter dem Stachel-
A všude se mi to vyplatilo. (…) Minulost jsem vytěsnil. Není cesty
zpátky.” Úspěchu v dolnorakouských
obcích, v politických stranách a ve
spolcích nedosáhli přesídlení Němci
díky svému původu, nýbrž nezávisle
na něm. Cenily se při tom pracovní
a sociální úspěchy, které měly dát
zapomenout na počáteční léta
naplněná bezmocí: „Mě, mě nikdo
nevidí jako vyhnance – každý mě
vnímá jako integrovaného občana,
jako Rakušana.” Jen malá menšina
tehdejší mládeže byla zapojena ve
sdružení vyhnaných: „Na přání
rodičů jsem každé úterý navštěvoval
sudetoněmecké
mládežnické
družstvo ve Weidmanngasse.”
První návštěvy „staré vlasti” byly
podnikány většinou s rodiči v šedesátých letech, kdy došlo k uvolnění
režimu v komunistickém Československu a kdy největší strádání v
nové vlasti bylo překonané: „Velmi
často jsem jezdíval s maminkou na
druhou stranu, pořád se chtěla vracet. Vždycky říkala, na Den matek a
na narozeniny.” Avšak setkání
končila mnohdy zklamáním: „A jak
jsme byli na místě, jak jsme to procházeli a všechno si prohlíželi, tak
otec řekl: Nastupte do auta, jedeme
okamžitě zpátky, já tady nechci
umřít! (…) Otec řekl: Nikdy víc. Je to
pro nás uzavřené.”
Zatímco zpočátku se ještě dalo na
hranici sledovat dění na druhé
straně, v padesátých letech bylo
mnoho obcí za hranicí srovnáno se
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 35
draht. Berichte in der Zeitschrift „Der
Südmährer” zeichneten die Umwandlung der Herkunfts-Landschaften durch Neubesiedelung,
Kollektivierung und Zwangsmodernisierung nach. Je trister die Berichte
aus der Gegenwart, umso idyllischer
wurden die Erinnerungen an das
Land der Kindheit, das nach dem erneuten „Dichtmachen” der Grenzen
der Tschechoslowakei in den 1970er
Jahren zunehmend ins Imaginäre hinüberwuchs. Aus dem Herkunftsland
wurde „Sehnsuchtsland.” Die Heimatorte lebten als fiktive Gemeinschaft mit ihren Ortsbetreuern und
den monatlichen Berichten im „Südmährer” fort, die Heimattreffen waren
vor allem Wiedersehensfeiern: „Was
haben wir für eine Freude gehabt,
wie wir uns wiedergesehen haben,
wir sind aneinander gehängt wie
Bienen.”
Zum Ritual der Besuche der nach
Deutschland ausgesiedelten Verwandten in Niederösterreich gehörten die gemeinsamen Fahrten an die
Grenze: „Da haben wir die Kinder
mitgehabt, da haben wir rübergeschaut.” Doch die Weitergabe von
Wissen und Interesse an die nachfolgende Generation, an die eigenen
Kinder, gelang nur selten: „Sie
haben keinen sehr engen Bezug
mehr zu dieser Zeit. Ihr Leben ist
da.”
zemí a rodná místa mizela za ostatným drátem. Zprávy v krajanském
časopise „Jihomoravan” („Der Südmährer”) líčily proměnu rodné krajiny
pod vlivem nového osídlení, kolektivizace a nucené modernizace. Čím
smutněji vyznívaly současné zprávy,
o to idyličtější se stávaly vzpomínky
na kraj dětství, který se po dalším
hermetickém
uzavření
hranic
Československa v sedmdesátých
letech
stával
čím
dál
tím
neskutečnějším. Z rodné země se
stala „země vysněná”. Rodná místa
žila dál ve fiktivních společenstvích
se svými místními „důvěrníky” a
měsíčně vydávanými zprávami v „Jihomoravanu”; a domovská setkání
byla vnímána jako oslavy shledání:
„Jakou jsme měli radost, když jsme
se zase viděli, viseli jsme na sobě
jako včely.”
Rituál návštěv příbuzných vysídlených do Německa v Dolním Rakousku zahrnoval společné jízdy na
hranice: „Tam jsme měli s sebou
děti, tam jsme se dívali na druhou
stranu.” Avšak předat vědomí a
zájem další generaci, vlastním
dětem, se podařilo jen zřídka: „Nemají k té době už žádný zvláštní
vztah. Jejich život je tady.”
35
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 36
[1960 - 89]
Hintergrund / Dobové pozadí
Die 1960er und 1970er Jahre standen im Zeichen der weiteren Integration in die Aufnahmegesellschaft,
aber auch des Ausbaus der Interessensverbände mit ihren politischen,
kulturellen und erinnerungsgeschichtlichen Zielsetzungen. Die in
Österreich lebenden Vertriebenen
aus der Tschechoslowakei sammelten sich zunächst auf lokaler Ebene
auf Basis der Herkunftsorte sowie in
kirchlichen Vereinen. Erst 1960 kam
es zur Vereinigung der meisten in
der Sudetendeutschen Landsmannschaft in Österreich (SLÖ), innerhalb
derer die Südmährer-Verbände die
wichtigsten Gruppen stellten. Im Gegensatz zur BRD bildete sich in
Österreich weder eine eigene politische Partei, noch spielte die Thematik eine wirklich wichtige politische
Rolle. Die jährlichen Großtreffen
(„Sudetendeutsche Tage”) wurden
zwar 1959, 1977 und 1983 in Wien
abgehalten, sorgten aber auch für
keine nachhaltigen Debatten über
die Vertreibungen. Die Thematik
blieb auf das eigene Milieu und die
Grenzregion beschränkt.
Kulturelle Aktivitäten und Erinnerungspflege traten zunehmend in
den Mittelpunkt. Zu diesen gehörten
36 die Herausgabe von Zeitschriften
Šedesátá a sedmdesátá léta se
nesla ve znamení postupující integrace
vysídlenců
do
nové
společnosti a také v budování krajanských sdružení. V Rakousku žijící
vyhnanci, kteří pocházeli z Československa, se sdružovali nejdříve na
místní úrovni podle rodného místa,
jakož i v církevních spolcích. Teprve
v roce 1960 došlo ke spojení
většiny spolků vyhnanců do
Sudetoněmeckého
krajanského
spolku Rakouska (SLÖ), ve
kterém
představovaly
jednu
z nejdůležitějších skupin svazy
Jihomoravanů. Na rozdíl od Spolkové republiky Německo se v Rakousku
nevytvořila
žádná
vyhnanecká politická strana a ani
téma vyhnání nehrálo žádnou
důležitou politickou roli. Přestože se
každoroční velká setkání vyhnanců,
tzv. „Sudetoněmecké dny” konaly
v letech 1959, 1977 a 1983 také ve
Vídni, nevyvolaly žádné výraznější
diskuze o odsunu. Téma se omezilo
výhradně na vlastní prostředí a na
pohraničí.
Postupem času se do středu pozornosti čím dál více dostávaly kultura
a aktivity věnované péči o paměť.
Patřilo mezi ně vydávání časopisů,
jakož i pořádání „krajanských set-
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:03 Seite 37
sowie die Veranstaltung von „Heimattreffen”. Entlang der Staatsgrenze wurde in den 1960 und
1970er Jahren zahlreiche Gedenkstätten und einige „Heimatstuben”
errichtet. Einige (nieder-)österreichische Gemeinden übernahmen
nach bundesdeutschem Vorbild „Patenschaften” für einzelne deutschböhmische und -mährische Orte
oder „Heimatkreise”. Trotz dieser
Aktivitäten geriet das Thema nie
wirklich in das Blickfeld der Öffentlichkeit.
Lange Zeit kamen die Vertriebenen
in den vorherrschenden Geschichtsbildern in Österreich nicht vor.
Als „Deutsche” hatten sie bis in die
1980er Jahre in der vorgestellten österreichischen „Opfergemeinschaft” keinen Platz. Danach
richtete sich die Aufmerksamkeit auf
die tatsächlichen NS-Opfer. Als vom
NS-Regime begünstigte Gruppe, die
später selbst zur Opfergruppe
wurde, konnten die Vertriebenen in
dieses Geschichtsbild nun abermals
schwer eingeordnet werden.
Die Erinnerung wurde lediglich innerhalb der eigenen Kreise gepflegt.
Die NS-Zeit und die persönlichen
Verstrickungen von Vertriebenen
darin blieben dabei ausgespart,
schienen sie doch das Unrecht der
Vertreibung zu relativieren.
kání”. Podél státní hranice byly v šedesátých a sedmdesátých letech vybudovány četné památníky i několik
krajanských muzeí. Některé dolnorakouské obce převzaly německý
model „patronátu”, nad jednotlivými
českoněmeckými a moravskoněmeckými obcemi nebo „domovskými
okresy”. Navzdory všem těmto aktivitám neprobudilo toto téma nikdy
skutečný zájem veřejnosti.
Po dlouhou dobu neměli vyhnanci
místo v převládajícím rakouském
výkladu dějin. Jako „Němci” nemohli
až do osmdesátých let patřit mezi
oběti. Posléze byla pozornost
namířena směrem ke skutečným
obětem nacistického režimu. Skupina zvýhodňovaná nejprve nacistickým režimem, která se později
sama stala kolektivní obětí, do tohoto výkladu dějin nezapadala.
Vzpomínky se udržovaly pouze v
rámci vlastního prostředí a krajanských kruhů. Témata doby nacismu
i osobního zapletení s nacistickým
režimem zůstávala stranou, mohla
by totiž zrelativizovat bezpráví odsunu.
37
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 38
[Seit / Po roce 1989]
38
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 39
„Da ist ein Ortsplan drin und da sage ich,
also wir müssen da jetzt etwa stehen, da
muss die Ortskirche gewesen sein bei der
Kreuzung, also da ist so ein Militärhäusl dort
gestanden ohne einen Soldaten drinnen und
da war so ein Hügel, nicht, da müsste die Kirche gewesen sein.”
Viele Vertriebene nutzten die nach
1989 offenen Grenzen zur Tschechoslowakei und besuchten die Orte
und Landschaften
„Tady je místní mapa a já tvrdím, že
ihrer Jugend.
Nach jahrzehntemusíme stát přibližně tady, a tady
langer Trennung
poblíž křižovatky musel stát kostel.
knüpften sie wieder an alte KonTamhle býval takový vojenský
takte
an
und
domek bez posádky a tamhle
machten sich an
die Renovierung
byl takový kopec, a ne,
und Pflege von
ten kostel stával tady.”
Denkmälern und
Mnoho vysídlenců využilo po roce
Friedhöfen. In der Euphorie nach
1989
otevřených
hranic
do
dem Ende des KP-Regimes gelang
Československa
a
navštívilo
místa
a
die Veranstaltung von Treffen in den
krajinu svého mládí. Po desetiletích
Heimatorten: „1991, da war ja in Altodloučení opět navazovali staré konstadt was los, (...) da ist ja der Platz
takty a začali s opravami a péčí o pazu klein geworden. (...) Der Bürgermátníky a hřbitovy. V nadšené
meister war (…) sehr nett. Da hat er
atmosféře po skončení komunistiselber Angst gehabt um seine Leute
ckého režimu se podařilo uspořádat
und ich habe Angst gehabt um
setkání v místech původního domeine Leute.”
mova: „V roce 1991 se tu ve Starém
Unterschiedlich gestalteten sich die
Městě přece něco dělo, (…) ani
Kontakte zu den heutigen Besitzern
místo tehdy nestačilo. (…) Starosta
von Häusern und Höfen: „Ich weiß
byl (…) moc milý. Měl sám strach
unser Haus steht noch, da ist ein Ru-
39
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 40
mäne drinnen. Ganz ein netter Kerl
(…), der ist genauso alt wie ich.
Genau den gleichen Tag geboren.”
Manchmal verhinderten aber auch
Angst und Scheu vor der (Wieder)Begegnung die Kontaktaufnahme:
„Das einzige was ich mich noch nicht
getraut habe, obwohl wir schon so
oft drüben waren, (ist), dass ich einmal angeklopft hätte, gesagt, ich
möchte gern mit meinen Kindern in
das Haus reingehen.”
Ein wichtiger gemeinsamer Begegnungsraum für Vertriebene, Verbliebene und Neusiedler wurden die
Kirchen: „Wir haben jedes Mal wenn
ich drüben bin mit dem Pfarrer einen
guten Kontakt, er sperrt uns die Kirche auf, (...) wir beten dort einen
Vater unser.” Man schloss an die früheren Traditionen an und bezog die
neuen Bewohner ein: „Da war früher
ja immer ein Kirtag (...) und der war
ganz beliebt, und da sind sie wieder
dazu übergangen das wieder einzuführen, (...) sind auch ein paar
Tschechen da. (...) Es wird sich
schon was entwickeln.”
Doch nicht alle teilten das neu erwachte Interesse: „Ich möchte gar
nicht mehr hinüber. Wenn sie mir
das Haus geben täten, ich möchte
es gar nicht.”
Eine besondere Situation ergab sich
dort, wo die Herkunftsdörfer nicht
mehr stehen, und nunmehr zum ersten Mal nach 1945 überhaupt ein
Besuch in der ehemaligen Sperr40 zone an der Grenze möglich wurde.
o svoje lidi a já měl zase strach o
své.”
Kontakty s dnešními majiteli domů a
statků probíhaly různě: „Vím, že náš
dům ještě stojí, žije tam jeden
Rumun. Docela milý chlap, (…) je
stejně starý jako já. Narodil se
přesně v ten samý den.” Někdy však
úzkost a stud zabránily kontakt navázat: „Jedinou věcí, kterou jsem si
dosud netroufl, přestože už jsme tam
na druhé straně tak často byli, bylo,
alespoň jednou zaklepat a říct, že
bych se rád spolu s dětmi podíval do
domu.”
Důležitým
místem
setkání
vysídlenců s novými obyvateli se
staly kostely: „Máme dobrý vztah
s farářem. Pokaždé, když tam jsem,
tak nám odemkne kostel…my se
tam pak pomodlíme otčenáš… .” Navázalo se na dřívější tradice a i noví
obyvatelé k tomu byli přizváni. „Dříve
tu bývala vždycky pouť (…) a ta byla
velmi oblíbená, a tak se rozhodli ji
opět zavést, (…) i pár Čechů přišlo.
(…) Ono se to pohne.”
Ne všichni však sdíleli tento nově
probuzený zájem: „Já už vůbec na
druhou stranu nechci. I kdyby mi ten
dům dávali nazpátek, ani bych ho
nechtěl.”
Ke zvláštní situaci došlo v místech,
kde rodné vesnice vysídlenců již
neexistovaly, v bývalých střežených
a dříve uzavřených pohraničních
pásmech. Zničená místa se střetla s
tradovanými vzpomínkami: „Pak
ještě jednou dovnitř, rybíz, úplně
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 41
Der Zerstörung der Orte folgte die
Zerstörung der tradierten Erinnerung
an diese: „Dann noch einmal hinein,
Ribisel, völlig verwilderte Ribiselstauden und also ein paar so Steinreste halt, und (…) die Schwester
hat gesagt, also da haben wir gespielt, auf dem Teich da hat es eine
Brücke gegeben.” Manchmal füllen
sich diese Plätze der Erinnerung mit
neuem Leben: In Romau [Romava]
errichteten tschechische Schüler aus
Stein- und Mauerresten dort, wo das
alte Sakralgebäude stand, eine
Waldkapelle. Jährlich laden sie zu
Gedenkmessen unter freiem Himmel.
An gerissene Fäden wird so wieder
angeknüpft, zwei Hälften einer Geschichte zusammengefügt. Das Interesse und die Empathie der jungen
tschechischen Bewohner, die sich
bei der „Spurensuche” nach der Vergangenheit ihrer Ortschaften und
Regionen des Wissens der ehemaligen deutschen Bewohner bedienen,
wirkt heilsam: „Am nächsten Tag
kommt die ganze Gruppe nach Niedersulz und ich merke auch atmosphärisch,
dass
die
jungen
Studenten von einer derartigen
Freundlichkeit
mir
gegenüber
waren.”
zdivočelý rybíz a potom ještě pár kamenných zbytků, no jo, a (…) sestra
řekla, támhle jsme si hráli u rybníka,
býval tam most.” Někde se však daří
přivést do těchto míst nový život:
V Romavě postavili čeští gymnazisté
z kamenných a zděných zbytků lesní
kapli v místě, kde se dříve nacházela
starší církevní stavba. Každoročně
sem zvou na vzpomínkové mše
svaté, které se konají pod širým
nebem.
Navazují se tak zpřetrhané nitky, dvě
poloviny jedné historie se opět skládají v jeden celek. Zájem a empatie
mladých českých obyvatel, kteří pátrají po stopách minulosti svých
dnešních domovů a využívají k tomu
znalostí bývalých německých obyvatel, působí jako lék: „Příštího dne
přichází celá skupina do Niedersulz
(krajanské muzeum v Rakousku) a
já si uvědomuji, jak je nastavení mladých studentů vůči mně přátelské.”
41
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 42
[Seit / Po roce 1989]
Hintergrund / Dobové pozadí
Der Sturz des KP-Regimes in Prag
brachte die Frage von Vertreibung
und Aussiedlung der Deutschen wieder zurück auf die politische Agenda.
Vor allem die noch als Privatperson
getätigte Entschuldigung des späteren Staatspräsidenten Václav Havel
für die Vertreibung weckte Hoffungen auf einen Neubeginn. Dieser
vorausgegangen waren intensive
Diskussionen unter den tschechischen Regimegegnern in den
1970er und 1980er Jahren. Gleichzeitig gewann das Thema, inspiriert
von den in den 1990ern am Balkan
erfolgten „ethnischen Säuberungen”
wiederum an Relevanz in den politischen und medialen Debatten.
Doch der anfänglichen Euphorie
folgte die Enttäuschung, erfüllten
sich doch die vierzig Jahre lang kultivierten Erwartungen der Vertriebenenverbände moralischer und
materieller Wiedergutmachung nicht.
Die „sudetendeutsche Frage” wurde
im demokratischen Tschechien zum
Politikum, in diversen Wahlkämpfen
die von der Rhetorik der Vertriebenenverbände teilweise befeuerten
Ängste vor Massenrückkehr und
Rückgabe des Eigentums geschürt.
In Österreich wurde die Debatte
42 unter der Chiffre „Beneš-Dekrete” im
Po pádu komunistického režimu v
Praze se téma vyhnání a odsunu
Němců opět dostalo na pořad dne.
Především omluva za odsun, kterou
ještě jako soukromá osoba provedl
pozdější prezident Václav Havel, budila naděje na nový začátek. Tomu
předcházely intenzivní diskuze mezi
českými disidenty v sedmdesátých a
osmdesátých letech. Také pod vlivem „etnických čistek” na Balkáně z
devadesátých let nabylo toto téma
na důležitosti jak v politických, tak
mediálních debatách.
Po počáteční euforii však následovalo zklamání; čtyřicet let hýčkaná
očekávání svazů odsunutých Němců
ohledně morální a materiální nápravy se nenaplnila. Sudetoněmecká otázka se stala v demokratické České republice politickou záležitostí, různé volební boje jen dále
rozdmýchávaly strach z hromadného návratu Němců a majetkových
restitucí zažehnutý rétorikou krajanských sdružení. V Rakousku se debata nesla především ve znamení
„Benešových dekretů”, a to před
vstupem České republiky do
Evropské unie na počátku nového tisíciletí; poprvé od roku 1945 se
výjimečně intenzivně diskutovalo na
toto téma, nicméně bez výsledku. Ke
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 43
Vorfeld des Beitritts der Tschechischen Republik zur Europäischen
Union in den frühen 2000er Jahren
zum ersten Mal seit 1945 überhaupt
besonders heftig, jedoch ergebnislos
geführt. Die von vielen österreichischen Politikern geforderte Aufhebung der „Beneš-Dekrete” vor dem
EU-Beitritt Tschechiens fand nicht
statt, stattdessen verhärteten sich
die Positionen der tschechischen
Politik.
Erfolgreicher als die politischen Debatten waren Initiativen und Begegnungen „von unten”. In den vergangenen Jahren wurden auch die
Kontakte zu den nunmehr in der
„alten Heimat” lebenden Menschen
offener und intensiver. In der Tschechischen Republik werden die Folgen für Gegenwart und Zukunft der
durch die Vertreibung verlorengegangenen Kulturlandschaften inzwischen genauso intensiv diskutiert
wie die Frage von Vertreibung und
Aussiedelung. Erst die Akzeptanz
und das Betrauern des Verlusts machen den Weg frei für die Zukunft.
zrušení tzv. „Benešových dekretů” –
což mnozí rakouští politici před vstupem České republiky do EU požadovali – nedošlo, namísto toho se na
druhé straně zatvrdily pozice české
politiky.
Úspěšnější než politické debaty byly
různé iniciativy a setkání organizované „zdola”. V posledních letech se
také více otevřely a posílily styky s
novými obyvateli „staré vlasti”.
V České republice se vedle vyhnání
a odsunu s postupem doby
vehementně začalo diskutovat o
následcích vysídlení a zániku kulturní krajiny v pohraničí. Teprve uznání ztráty a lítost otevírají cestu do
budoucnosti.
43
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:04 Seite 44
[Erinnerung /
Vzpomínka]
Zeitzeugen / Pamětníci
Ing. Reiner Martin
Elsinger, *Nikolsburg
(Mikulov), heute/nyní
Perchtolsdorf
Josef Feigerl,
*Unterwisternitz (Dolní
Věstonice), heute/nyní
Sieghartskirchen
Karl Frischauf,
*Hub bei Böheimkirchen
(NÖ), heute/nyní Hürm
(Mutter/matka Höritz/
Hořice na Šumavě)
44
Dkfm. Hans Günter
Grech, *Nikolsburg
(Mikulov), heute/nyní
Wien
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:05 Seite 45
Helga Gritsch,
*Nixdorf (Mikulášovice),
heute/nyní St. Pölten
Erich Hasinger,
*Saitz (Zaječí),
heute/nyní Tulln
Dr. Walter Heginger,
*Großwaltersdorf
(Velká Střelná),
heute/nyní Tullnerbach
Hedwig Holzer,
*Nikolsburg (Mikulov),
heute/nyní
Böheimkirchen
Walter Kailbach,
*Wien, heute/nyní Groß
Gerungs (1945 Guldenfurt/ Brod nad Dyjí)
Franz Kriehuber,
*Hanfthal (Vater/otec
Höflein/Hevlín)
Johann Lang,
*Znaim (Znojmo),
heute/nyní Maissau
Herta Länger,
*Hof in Mähren
(Dvorce u Bruntálu),
heute/nyní St. Pölten
45
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:05 Seite 46
Karl Ledwina,
*Iglau (Jihlava),
heute/nyní Dietmanns
Johanna Macsek,
*Brünn (Brno),
heute/nyní St. Pölten
Elfriede Maßinger,
*Scheibbs, heute/nyní
Mank (Vater/otec
Bärnwald/Neratov)
Josef Mülleder,
*Buchers (Pohoří na
Šumave), heute/nyní
Engerwitzdorf
Ingrid Nespor,
*Oberthemenau
(Charvátská Nová Ves),
heute/nyní Tulln
Franz Neuwirth,
*Romau (Romava),
heute/nyní Kautzen
Maria Pabisch,
*Phillipsdorf (Filipov),
heute/nyní Rudolz
Johanna Pascher,
*Altstadt (Staré Město
p.L.), heute/nyní Horn
46
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:05 Seite 47
Stefan Pascher,
*Phillipsdorf (Filipov),
heute/nyní Reinolz
Johann Pech,
*Nikolsburg (Mikulov),
heute/nyní Wien
Konrad Pristl,
*Kleingrillowitz
(Křídlůvky), heute/nyní
Großharras
Josef Rudorfer,
*Probitz (Pravice),
heute/nyní
Laa an der Thaya
RegR Franz Schaden,
*Höflein (Hevlín),
heute/nyní St. Pölten
Oskar Sollan,
*Poysbrunn
(Mutter/matka Unterwisternitz/Dolní Věstonice)
Ilse Weitz, *Brünn
(Brno), heute/nyní
St. Pölten
Karl Zwettler,
*Erdberg (Hrádek u
Znojma), heute/nyní
Laa an der Thaya
47
Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam-091013_Layout 1 15.10.2014 17:05 Seite 48
Ohne Foto / bez fotografie
Albine Adamczyk, *Neubistritz
(Nová Bystřice), heute/nyní Hochdorf (Deutschland)
Johann Perzi, Kautzen
Hans Binder, *Brunn (Studnice),
heute/nyní Kirchheim (Deutschland)
Helga Röschl, Kautzen
Franz Blaschko, *Tieberschlag
(Lomy), heute/nyní Leonberg-Höfingen (Deutschland)
Helga Czerwenka, *Iglau (Jihlava),
heute/nyní Linz
Rosa Deimel, *Kain (Kuní),
heute/nyní Reibers
Maria Pfabigan, Thaya
Erna Schäderl, *Oberbaumgarten
(Horní Pěna), heute/nyní Mannheim
(Deutschland)
Franz Schöberl, *Niederbaumgarten (Dolní Pěna), heute/nyní Adelsheim (Deutschland)
Horst Zeizinger, *Iglau (Jihlava),
heute/nyní Schwäbisch Gmünd
(Deutschland)
Maria Fischer, *Diebling (Děbolin),
heute/nyní Göppingen (Deutschland)
Hilde Haincke, *Riegerschlag
(Lodhéřov), heute/nyní Baltmannweiler (Deutschland)
Josef Karl, *Groß Tajax
(Dyjákovice), heute/nyní Dornstadt
(Deutschland)
Otto Kosnopfl, *Deutsch Moliken
(Malíkov nad Nežarkou), heute/nyní
Bietigheim-Bissingen (Deutschland)
Friedrich Österreicher, *Iglau
(Jihlava), heute/nyní Schwäbisch
Gmünd (Deutschland)
48
Einige Zeitzeugen werden auf
eigenen Wunsch nicht namentlich
genannt.
Wir bedanken uns bei allen für ihre
Beiträge.
Někteří pamětníci nejsou na vlastní
přání jmenováni.
Všem vyprávějícím děkujeme za
jejich příspěvky.
Download

Prag 2014-Broschure-Kern - Langsam