FARNÍ INFORMÁTOR
POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI – 27. ČERVENCE 2014
Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny,
rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali:
L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.
 Za papeže Františka, aby jeho pouť do Jižní Koreje u příležitosti VI. dne asijské mládeže,
i beatifikace 124 mučedníků, byla celému kontinentu výzvou kráčet v Hospodinově světle.
 Za lidskou rodinu, trpící nepokoji, válkami a bezprávím, aby poznala čas míru.
 Za manžele, aby v jedinečnosti své lásky, objevovali tajemství vnitřního života
trojjediného Boha a ve společné modlitbě do něj dávali nahlédnout i svým dětem.
 Za naše rodiny, aby v nich vyrůstaly děti milé Bohu i lidem.
 Za náš národ, aby se nezpronevěřil víře svých otců.
 Za ty, kdo završili své pozemské putování, aby došli účasti na tvé slávě.
K: Bože, náš Otče, tys nám ve sv. Jáchymovi a Anně dal příklad svatých rodičů;
na jejich přímluvu vyslyš prosby této své rodiny a veď ji po svých stezkách, aby povždy
chválila tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána.
L: Amen.
Eucharistie v Kapli Svatého Korporálu v katedrále v Orvietu (Jubileum Corpus Domini: 1264-2014).
Civita di Bagnoreggio – rodiště sv. Bonaventury (+1274).
U oltáře eucharistického zázraku v bazilice sv. Kristiny v Bolseně.
Na místě, kde vzniklo „konkláve“ - Viterbo – palác papežů.
Tady zemřel sv. Tomáš Akvinský (+1274), opatství Fossanova.
Eucharistie s kardinálem Coppou u hrobu sv. Petra.
V kapli Salus Populi Romani, baziliky S.Maria Maggiore, Řím.
Meditace svědectví Svědků víry XX. století v bazilice sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově, Řím.
Votivní svíce u hrobu sv. Pavla, apoštola, Řím.
Greccio: svatyně prvních jesliček, jež postavil sv. František (1223).
Eucharistie u hrobu sv. Františka v Assisi.
Na místě mučednictví sv. Pavla: opatství Tre fontane, Řím.
Pouť na „františkánský Sinaj“ – Fontecolombo..
Relikviář „světice nemožného“, sv. Rity v Casci.
Přijměte pozvání na
POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI
SOBOTA, 26. ČERVENCE 2014
CHRÁM SV. BENEDIKTA
18.00 - mše svatá
s udílením novokněžského požehnání
P. MGR. VÁCLAV HEJČ,
novokněz z Šošůvky,
farnost Sloup v Moravském krasu
NEDĚLE, 27. ČERVENCE 2014
CHRÁM SV. BENEDIKTA
7.30 - farní mše svatá
P. DR. JOSEF BENÍČEK,
farář pustiměřský
9.00 - poutní mše svatá
P. MGR. MIROSLAV HŘIB,
farář nezamyslický,
děkan prostějovského děkanství
10.30 - hlavní mše svatá
P. ICLIC. MGR. JAN NEPOMUK MARTIN BEJČEK, OSB,
farář letonický, benediktin dolnorakouského opatství
Panny Marie v Göttweigu
LITURGII PROVÁZÍ SVATOMICHALSKÁ
GREGORIÁNSKÁ SCHOLA
14.30 - Te Deum,
svátostné požehnání
a rozloučení s poutníky
Římskokatolická farnost Pustiměř, www.pustimer-farnost.cz, bankovní spojení: ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800
CHORÁLNÍ PROPRIUM HLAVNÍ MŠE SVATÉ
(ORDINARIUM: Missa VIII - De angelis – Kancionál č. 507)
INTROITUS (vstupní zpěv)
Sapientiam sanctorum narrent populi,
et laudes eorum nuntiet ecclesia:
nomina autem eorum vivent
in saeculum saeculi. - Exsultate iusti
in Domino, rectos decet collaudatio.
Národy ať vypravují o moudrosti svatých,
jejich chválu ať zvěstuje shromáždění:
jejich jména pak budou žít na věky věků.
Plesejte, spravedliví, v Hospodinu,
sluší se, aby ho spravedliví chválili.
ALLELUIA (zpěv před evangeliem)
O Ioachim, sanctae coniux Annae,
pater almae Virginis,
hic famulis
confer salutis opem.
Ó Jáchyme, choti svaté Anny,
otče vznešené Panny,
přispěj zde svým služebníkům
spásnou pomocí.
OFFERTORIUM (zpěv k obětování)
Laetamini in Domino, et exsultate iusti:
et gloriamini omnes recti corde.
-Beati quorum remissae sunt iniquitates
et quorum tecta sunt peccata.
Radujte se v Pánu a plesejte, spravedliví,
veselte se všichni upřímného srdce.
Šťastní, jimž byly odpuštěny nepravosti,
jejichž hříchy jsou přikryty.
COMMUNIO (zpěv k přijímání)
Jeruzaléme, povstaň a spočiň na výšinách,
Ierusalem, surge, et sta in excelso:
pohleď na potěšení,
et vide iucunditatem,
které ti přichází od tvého Boha.
quae veniet tibi a Deo tuo.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
-Beatus omnis, qui timet Dominum,
kdo kráčí po jeho cestách.
qui ambulat in viis eius.
Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
-Labores manuum tuarum manducabis,
bude ti blaze a dobře.
beatus es, et bene tibi erit.
Tvá manželka bude jako plodná réva
-Uxor tua sicut vitis fructifera
uvnitř tvého domu.
in lateribus domus tuae.
Tvoji synové jako výhonky oliv
-Filii tui sicut novellae olivarum
kolem tvého stolu.
in circuitu mensae tuae.
  
Zdrávas Královno, Matko milosrdenství,
SALVE REGINA, Mater misericordiae,
živote, sladkosti a naděje naše,
vita, dulcedo et spes nostra, salve.
buď zdráva! K tobě voláme, vyhnaní
Ad te clamamus exsules filii Hevae.
synové Evy, k tobě vzdycháme, lkajíce
Ad te suspiramus gementes et flentes
a plačíce v tomto slzavém údolí.
in hac lacrimarum valle.
A proto, orodovnice naše,
Eia ergo, advocata nostra,
obrať k nám své milosrdné oči
illos tuos misericordes oculos
a Ježíše, požehnaný plod života svého,
ad nos converte.
nám po tomto putování ukaž,
Et Iesum, benedictum fructum ventris
ó milostivá, ó přivětivá, ó přesladká,
tui, nobis post hoc exsilium ostende.
Panno Maria.
O clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria.
3
LITURGICKÉ TEXTY POUTI U SV. ANNY
1. ČTENÍ – SIR 44,1.10-15
Čtení z knihy Sirachovcovy.
Chvalme nyní slavné muže, naše
otce, podle dob, kdy žili. (Naši
otcové) jsou proslavení muži a na
jejich
spravedlnost
se
nezapomene. Zůstane u jejich
potomstva, na jejich děti (přejde)
bohaté dědictví. Jejich potomstvo
zůstává věrné přikázáním a kvůli
rodičům i jejich děti. Až navěky
zůstane jejich potomstvo a jejich
sláva nevyhasne. Jejich těla byla
pohřbena v pokoji, ale jejich
jméno žije po mnoho pokolení.
Lidé si vyprávějí o jejich
moudrosti, shromáždění zvěstuje
jejich chválu.
ŽALM 132
Přísahal Hospodin Davidovi –
s věrností, kterou neporuší: „Potomka z tvého rodu –
dosadím na tvůj trůn.“ Neboť
Hospodin si vyvolil Sión, - přál si
ho mít za své sídlo: - „To je můj
příbytek navěky, - zde budu
sídlit, ten jsem si zvolil. Zde dám
vyrašit rohu Davidovu, rozžehnu svítilnu svému pomazanému. – Jeho nepřátele obléknu v hanbu, - ale na něm
zazáří má koruna.“
2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z
Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s
obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také
povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
EVANGELIUM – MT 13,16-17
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší.
Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale
neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“
4
LITURGICKÉ TEXTY 17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
1. ČTENÍ – 1KRÁL 3, 5.7-12
Čtení z první knihy Královské.
Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil:
"Žádej si, co bych ti měl dát." Šalomoun řekl: "Hospodine,
můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo
Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady.
Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis
vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst
ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce,
jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo,
neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným
lidem?" Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a
proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a
nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých
nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova.
Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného
před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."
ŽALM 119
Jak miluji tvůj zákon, Hospodine.
Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon
tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil
svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé
potěšení. Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil
všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. Podivuhodná jsou tvá přikázání,
proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi.
2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z
Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s
obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také
povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
EVANGELIUM – MT 13,44-52
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl zástupům: "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho
člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.
Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde
jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. Dále je nebeské království
podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji
vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí.
Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do
ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli:
"Ano." A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského
království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré."
5
Procesí a poutě
(slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)
PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM, před katedrálou sv. Jakuba Staršího,
Santiago de Compostela, Španělsko, 24. června 2008
Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou
přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě mnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí
být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré
církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny
tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních
příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví
chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná poutní
procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Úprka rád zvěčňoval v malbách.
Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů.
První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského
chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého kříže při její
pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným
křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a
Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly
se pro ně kostely, a i ty se staly poutními svatyněmi.
Pouť se stává význačným „místem“ modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou
přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Píše Dostojevský: „Dlouhá cesta vypadá
jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.“ Putování vždycky
vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten
namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsem byli otroci každé pracovní hodiny a
dokonce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma
jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme
pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho
6
svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou
životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem
setkání Boha s lidmi.
Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinačí než ta, ve
kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem
z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a
podřízení, ale jenom spoluputující, pobratřili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde
vyhnuli. Pamatuji si na jedno takové putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo
potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já
jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně
jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík
před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak
přihodilo? Sotva jsme se tam octli, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a
poutníci tam na hromadu nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo
po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný
způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco
chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít
i doma? Šlo by to těžko, ale je to lehké na pouti.
Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve
které se to má hned aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a
chtějí tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se
přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom
nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek
budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo a pak se
snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do
neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby to všechno
vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel to není nikdy tak úplně. Příjmy z práce
sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel není
takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Zklamaný realitou své vlastní družky, se
začíná rozhlížet kamsi jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na změnění
spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu.
Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke
svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť.
Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde
přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak
přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end,
šťastný konec každého dobrého vyprávění.
Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození,
v dětství se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma,
budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději nejenom,
že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu
jeho prací stála „alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice“; řečeno
obrazně, abychom měli zadostiučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli
dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde
je rozložena bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je
eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země.
7
POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI
/z homílie + P. Františka Beníčka o svatoanenské pouti Jubilejního roku 2000/
Svatý otec Jan Pavel II. ve své knize „Překročit práh
naděje“ považuje novou evangelizaci za nejnaléhavější úkol
katolíků konce XX. století. Hlásat Krista slovem i životem
se tedy netýká jen kněží a biskupů, ale také vás, věřících.
Papež připomíná, že je třeba znovuobjevit hodnoty tzv. lidové
zbožnosti, mezi kterými nejvíce vynikají poutě. Pro křesťany
se staly poutě všeobecným zvykem začátkem IV. století,
zvláště do Svaté země, k hrobům mučedníků, na prvním místě
apoštolů, a později jiných světců. Na pouť přicházejí poutníci
z různých míst, a přece nás všechny spojuje modlitba.
Nakonec se však přece jenom rádi z poutě vracíme a najednou
se díváme na všechno to všední zase jinak. Zjistíme,
že i doma je hodně pěkných věcí, jsou zde lidé, které máme
rádi. Pouť se pro nás stává duchovní obnovou a my se vracíme domů lepší.
Jáchym a Anna jsou prarodiče Pána Ježíše – dědeček a babička. Myslím, že všichni
máme dobré vzpomínky právě na prarodiče. Vynikají moudrostí získanou životní
zkušeností a tvoří také většinu v kostele, ale i na poutích. Stáří je obdobím, kdy na člověka
začínají doléhat různé kříže, fyzické síly slábnou a mnohý má pocit zbytečnosti.
Společnost se dívá na starší lidi poněkud shora: nejsou již produktivní, nedá se s nimi
počítat pro nějaký ekonomický růst, jsou spíše přítěží. Církev však s vámi počítá.
V jednom ze svých listů Svatý otec říká: ´Vy jste pokladem Církve, vy jste požehnáním
pro svět.´ Tedy my všichni potřebujeme vaše modlitby a oběti, zvláště ti nejbližší. Víme,
jak těžce nesete odklon svých dětí od víry a od Boha. Ale neklesejte na mysli a buďte
trpěliví a vytrvalí – všechno má svůj čas – nechtějte proto všechno hned. Vzpomeňte na
sv. Moniku, jak se modlila za obrácení svého syna Augustina. Pokud můžete, věnujte se
i svým vnoučatům, probouzejte v nich víru všemi možnými způsoby, zvláště když rodiče
v této oblasti selhávají. A vy, jejich děti, starejte se o své staré rodiče ne proto, aby vám
připsali větší podíl na dědictví, anebo když potřebujete finanční podporu, ale stále jim
prokazujte úctu, kterou si zaslouží, vždyť vám dali to nejcennější, život. Buďte jim oporou
zvláště v době jejich nemoci. Jak je krásné vidět, když sourozenci stejným dílem pečují
o svou babičku.
Vy mladí máte obvykle jiné názory než vaši rodiče či prarodiče. Je to pochopitelné,
žijete v jiné době. Snažte se všechno co vám říkají brát jako radu. Oni již mají svůj život
skoro za sebou. Poznali jeho krásné stránky, ale i úskalí. Nejlepší je vždy spojoval nadšení
mládí s moudrostí stáří, tedy hledat zlatou střední cestu.
A my všichni ostatní, vezměme si k srdci napomenutí apoštola Pavla z dnešní epištoly.
Mějme na paměti, že náš příklad života je tím nejlepším svědectvím, že nám víra něco
dává. Vzpomínám si na mladého muže, který za mnou přišel, že by chtěl být pokřtěn.
Když jsem se ho ptal, kdo ho přivedl k tomuto rozhodnutí, bez váhání odpověděl: kolega
z práce. Všiml jsem si u něho, že nemluví sprostě, nenadává, nepomlouvá druhé, nekrade
jako ti ostatní, ale pracuje poctivě a žije v klidu a pokoji. Tak ani my nemusíme moc
mluvit o tom, že jsme křesťané, ale ať druzí poznají Krista v našem životě a sami
se po něm ptají. Amen.
8
LITURGICKÉ TEXTY 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
1. ČTENÍ – IZ 55,1-3
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte,
pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se
a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a
mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj
výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat,
vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke
mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s
vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných
Davidovi."
Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine.
ŽALM 145
Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný
lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se
všemi svými tvory. Oči všech doufají v tebe – a ty jim
dáváš pokrm v pravý čas. – Otvíráš svou ruku – a sytíš
vše živé s laskavostí. Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách – a svatý ve všech
svých činech. – Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, – všem, kdo ho vzývají
upřímně.
2. ČTENÍ – ŘÍM 8,35.37-39
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo
pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem
skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani
život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani
výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v
Kristu Ježíši, našem Pánu.
EVANGELIUM – MT 14,13-21
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám.
Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup,
bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli:
"Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po
vesnicích a koupí si něco k jídlu." Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim
dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl:
"Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů
a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci
zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků.
Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
9
LITURGICKÉ TEXTY 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
1. ČTENÍ – 1KRÁL 19,9A.11-13A
Čtení z první knihy královské.
Když přišel Eliáš k Boží hoře Chorebu, přenocoval tam v
jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi
ven a postav se na hoře před Hospodinem!" Hospodin
přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály,
vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom
nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po
zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni
následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil
si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.
Pane, ukaž nám své milosrdenství.
ŽALM 85
Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: – jistě mluví o
pokoji pro svůj lid a pro své svaté. – Jistě je blízko jeho
spása těm, kteří se ho bojí, – aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. Milosrdenství a
věrnost se potkají, – políbí se spravedlnost a pokoj. – Věrnost vypučí ze země, –
spravedlnost shlédne z nebe. Hospodin též popřeje dobro – a naše země vydá plody. –
Spravedlnost bude ho předcházet – a spása mu půjde v patách.
2. ČTENÍ – ŘÍM 9,1-5
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí
osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si
totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně
spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi
smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci
izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade
všecko, buď veleben navěky! Amen.
EVANGELIUM – MT 14,22-33
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před
ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby
se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a
vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když
ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem
začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr
mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." A on řekl: "Pojď!"
Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal
strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a
řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo
byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží Syn."
10
LITURGICKÉ TEXTY 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
1. ČTENÍ – IZ 56,1.6-7
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Tak praví Hospodin: "Šetřte práva a jednejte podle
spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže
má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu tím, že
mu slouží a milují jeho jméno, že jsou jeho služebníky, a
všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí
na mé smlouvě, ty přivedu na svou svatou horu a dám
jim radost ve svém domě modlitby. Jejich celopaly a
žertvy mi budou potěšením na oltáři; neboť můj dům se
bude nazývat domem modlitby pro všechny národy."
Ať tě, Bože, velebí národy,
ať tě velebí kdekterý národ.
ŽALM 67
Bože, buď milostiv a žehnej nám, – ukaž nám svou
jasnou tvář, – kéž se pozná na zemi, jak jednáš, – kéž
poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé
radují a jásají, – že soudíš národy spravedlivě – a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí
národy, – ať tě velebí kdekterý národ! – Kéž nám Bůh žehná, – ať ho ctí všechny končiny
země!
2. ČTENÍ – ŘÍM 11,13-15.29-32
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s
velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých krajanů a aspoň některé z nich
zachránit. To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude
znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! Když totiž Bůh
někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. Vy jste se kdysi
chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli
přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává
milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do
neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.
EVANGELIUM – MT 15,21-28
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje
vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje
dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili
a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným
ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům." Ona řekla:
"Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolu jejich pánů." Nato jí řekl
Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ." A od té chvíle byla její
dcera zdravá.
11
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“
(Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Spása nejen pro židy,
ale i pro pohany
Boží slovo dnešní neděle nám předkládá několik různých druhé myšlenek, ale my se
zaměříme pouze na dvě základní.
Ta první spočívá v tom, že Bůh nabízí svou spásu každému člověku. Univerzalita spásy
je vyjádřena i v jednom dokumentu II. vatikánského koncilu, že nejen ti, kdo jsou
pokřtěni, ale i ti, kdo Krista nepoznali, ale žijí podle poznané pravdy, mohou být spaseni.
Už prorok Izaiáš tuto skutečnost vyjadřuje ve svém poselství Izraelitům, kteří se v roce
586 vrací do svého domova z babylónského zajetí. Cizinci a přistěhovalci, kteří jednají
podle práva a spravedlnosti, tedy ctí Boží zákon, budou přebývat na Hospodinově hoře,
jak jsme slyšeli v 1. čtení. Ježíš tato slova jen potvrzuje svým činem, kdy uzdravuje dceru
kananejské pohanské ženy, která byla posedlá. Jeho čin byl poněkud neobvyklý pro židy,
kteří pohany pohrdali.
A jaká je situace dnes? I my jsme na tom vlastně stejně. Rozdělujeme často lidi pouze
do těch dvou skupin: věřící – tam se řadíme my, a nevěřící – tam patří ti, co do kostela
nechodí. Toto dělení není dobré. Vede často k pohrdání, neuznání a k oddělování, separaci
nás praktikujících křesťanů a těch ostatních. Nikdo z nás si nemůže být stoprocentně jistý
svou spásou. Křest a účast na nedělní mši svaté není vstupenka do nebe. Ne každý, kdo mi
říká Pane, Pane, vejde do Božího království, ale každý, kdo plní vůli nebeského Otce.
Tedy máme vytrvale na sobě pracovat, a ty, které vidíme kolem sebe, k Bohu přivádět, jak
je to jen v našich silách, nejlépe svým jednáním.
Dále si všimněme vytrvalosti víry kananejské ženy. Celkem třikrát slyší odmítnutí své
prosby Pánem Ježíšem. Nejprve mlčením, pak dvakrát výslovným odmítnutím. Nenechá
se odradit ani tehdy, když je přirovnávána k psíkům, Velmi dobře ví, že Ježíš je tím, kdo jí
může pomoci. Její víra je vytrvalá a pokorná, a tak nakonec dosahuje svého.
I my dnes prosme o vytrvalost ve víře. Ať nás neodrazují pochybnosti, frustrace, pády,
naše hříchy, nemoci či dlouhé nevyslyšení prosby. Tím, že se nevzdáme, že budeme stále
bojovat, tím se naše víra posilní a bude pevnější.
12
Bůh se nenechá odradit
ani prvním velkým neúspěchem
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Byl jsem ve Lvově na Ukrajině a dal jsem se
zavést taxikářem. Jeli jsme městem okolo nějaké
budovy, která měla zřejmě posvátný ráz. Ptal
jsem se je-li to "cerkov"? Člověk zakroutil
hlavou, že ne, a přidal: Je to "kosťul", tj. chrám
polský. Vidíme tu názorně, jak se u Slovanů ujaly
dva názvy. U západních se používá "kostel".
pochází to z latinského "castellum", hrad, zámek,
budova, která je pevná, dobře postavená.
Východní Slované užívají slova ´cerkov´, které
jsme my přenesli na společenství věřících. Ale
původně to označovalo také budovu. Je to
přetvořený řecký výraz "kyriaké", tj. dům Páně.
V češtině tedy značí slovo církev společnost
věřících, která se normálně shromažďuje v
kostele. Původ slov nás často o všeličems poučí.
Latinsky se používá jednoho slova i pro kostel, i
pro církev: "ecclesia". Ale je to převzato z řečtiny. Ptáme se tedy, co to původně
znamenalo tomto jazyku. odpovídají nám filologové, že to ve staré řečtině znamenalo
shromáždění lidu, ne však náhodné, ale svolané úředně. Jako se u nás kdysi bubnovalo,
když obec něco ohlašovala, podobně u Řeků býval hlasatel, který jménem obecních
představených svolával lid k veřejnému shromáždění.
Staří Židé se shromažďovali. U hory Sinaje je svolal Bůh sám, aby s nimi uzavřel
slavnostní smlouvu. Přijali tam zákon, který jim předložil, a on se zavázal, že bude s nimi,
že budou jeho vyvoleným národem. Bůh tam označuje výslovně smysl tohoto spojení:
"Nyní tedy, budete-li mne skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi
zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi
královstvím kněží, národem svatým... Všechen lid odpověděl: Budeme dělat všechno, co
nám Hospodin uložil."
V Novém zákoně se hned od počátku užívá slova "ekklesia" ve smyslu Božího svolání
prvních křesťanů po seslání Ducha svatého. Tvoří tedy jeruzalémskou církev. Podle ní se
nazývá církví také sdružení křesťanů v Antiochii a jinde. Nakonec do jedné církve patří
všichni křesťané rozptýlení po světě, protože se považují za jedno. Jsou to všichni, které
volá Kristus, aby ho následovali, aby vytvořili nový Boží lid, který tentokrát zahrne
všechny národy. Nahradí tedy původní Boží lid, jehož členy byli jenom Izraelité.
S jakou úctou mluvili první křesťané o církvi nám dosvědčuje v první polovině 2. století
jeden laický prorok, vizionář, žijící v Římě. Jmenuje se Hermas a jeho zapsaná vidění se
zachovala. Hned v prvním vidění se mu zjeví osoba ve formě bělovlasé ženy. Ptá se jí, kdo
je, a ona mu odpoví, že je církev. Diví se tedy, proč je tak stará, když je teprve na počátku
13
křesťanství. Ona odpoví, že byla stvořena v Boží mysli dříve než všechno ostatní ve světě,
protože svět byl stvořen pro ni. Když se má lid úředně svolat, bývá naznačeno i místo, kde
se má sejít. Ve Starém zákoně to byl nejdříve Sinaj, tam cítili Boží přítomnost. Ale později
se stal úředník shromážděním Božího lidu jeruzalémský chrám. Ten každoročně Židé
navštěvovali a tam se konal úřední kult oběti.
Přechod do Nového zákona je jasný. Chám byl bydliště Boha. Při smrti Kristově se jeho
opona roztrhla a budova sama byla potom zničena Římany. Novým bydlištěm Boha se
totiž stává živá osoba Krista. Jeho jméno předpověděl Izaiáš jako Emanuel, tj. Bůh s námi,
Bůh v člověku. nebylo to jenom dočasné, po dobu jeho pozemského života. Po svém
nanebevstoupení posílá ježíš svého Ducha k apoštolům, je skrze tohoto Ducha s nimi stále
přítomen. právem se tedy nazývá církev "novým chrámem" Božím. Je podle sv. Pavla
duchovní budovou, jejž základem je sám Kristus, nebo list k Efesanům jej nazývá
"úhelným kamenem".
Ale i apoštolové tu mají zvláštní poslání. Petr se nazývá skálou, na které Kristus buduje
svou církev. Vzpomeňme si, že se v žalmech skálou nazývá sám Bůh. Je-li skálou Petr,
znamená to v té souvislosti, že je Bůh s ním. V Apokalypse se mluví o dvanácti základních
kamenech, na nichž jsou vyryta jména dvanácti apoštolů. Na ty základní kameny se podle
1. listu sv. Petra kladou "kameny živé", tj. ostatní věřící. Tak se v dějinách buduje také
velká Boží svatyně, tj. církev, bydliště Boha mezi lidmi.
Bůh je v křesťanském zjevení Nejsvětější Trojice. Je tedy v církvi přítomen Kristus
skrze Ducha svatého, tj. druhá a třetí božská osoba. Ale první základní povolání k Božímu
lidu vychází od Otce. První křesťanská literatura to vyjadřuje metaforou: církev je vinice,
kterou zasadil a obdělává Bůh Otec. Je to obraz známý ze Starého zákona. Čte se u
proroka Jeremiáše, Ezechiela, v žalmech. Velmi lyrický je text Izaiáše: "Zazpívám svému
milému píseň mého milého o jeho vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral
a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž, i lis v ní vytesal a čekal, že vydá
hrozny, ona však vydala odporná pláňata."
Tím obrazem se vyjadřuje Boží láska k lidu, povolanému ke spáse. Bůh se nedá odradit
ani prvním velkým neúspěchem. Ježíš ten obra přejímá a specifikuje: "Já jsem pravý vinný
kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která
nese ovoce, očistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro sovo, které jsem k vám
mluvil. Zůstaňte ve mně jako já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe,
nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně."
Podle vysvětlení Otců ratolesti kmene Kristova jsou věřící přičlenění k církvi. Jsou
povoláni Bohem Otcem, aby měli účast na životě, aby dosáhli zbožštění. Děje se to už při
křtu, kde se lidský člověk stává synem Božím. Ale toto synovství Boží předpokládá i
ponenáhlý růst, pozvolný vývoj. Boží prozřetelnost nad tím pokrokem bdí. To se vyjadřuje
metaforou, že je Bůh Otec vinař, který svědomitě opatruje vinici, kterou založil, tj. církev.
Tak tedy uvažovali o církvi první křesťané. Dnešní obecné ojetí se stalo bohužel příliš
profánní. Noviny píší o církvi jako o vnější organizaci podobné politickým stranám a po
způsobu dnešní politiky se i strany ztotožňují s jejich sekretariátem, tj. s vedoucími.
Nedivme se proto, že se diskuse o postavení církve ve společnosti stávají neplodnými.
Podřadné se považuje za hlavní a o hlavním není ponětí. Musí proto věřící dát pozor, aby
se nedali zavléct do těchto povrchností. Jde o to, aby se oživilo zase pravé pojetí církvi,
která je tajemstvím spásy lidstva.
14
LITURGICKÉ TEXTY 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
1. ČTENÍ – IZ 22,19-23
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin Šebnovi, správci
královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z
tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého
služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu
mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc
mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu
Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno
položím klíč od Davidova domu, když otevře,
nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře.
Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj
rod zaslouží čestné křeslo."
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky,
dílo svých rukou neopouštěj.
ŽALM 138
Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem,
žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před
anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému
svatému chrámu. Slavit budu tvé jméno pro tvou
dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal,
vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na
pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých
rukou neopouštěj!
2. ČTENÍ – ŘÍM 11,33-36
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho
rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně?
Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od
něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.
EVANGELIUM – MT 16,13-20
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Slova svatého evangelia podle Matouše. Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy,
zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Odpověděli: "Jedni za
Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim:
"A za koho mě pokládáte vy?" Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."
Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo
a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na-té skále zbuduji svou
církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království;
co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
15
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“
(Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Co soudí dnešní člověk
o Kristu?
Kdykoliv se objeví na veřejné scéně nový člověk, koná se průzkum veřejného mínění.
Reportéři se dotazují dělníků, studentů, důchodců, vzdělanců a politiků na jejich názor.
Nakonec z jejich odpovědí vytvoří názor většiny, tzv. všeobecné veřejné mínění.
Něco podobného provedl i Pán Ježíš. Ptá se, co si lidé o něm myslí. Odpovědi jsou
různé: prvním třem bylo společné, že Ježíše považovali za předchůdce očekávaného
Mesiáše, nikoli za skutečného Mesiáše. Jedni si mysleli, že je Janem Křtitelem, který vstal
z mrtvých, jak mínil i Herodes. Druzí zase vidí v Ježíšovi Eliáše, proroka, jehož návrat
měl jasně oznamovat všem, že Mesiášův příchod se už blíží; a konečně třetí skupiny má za
to, že jde o Jeremiáše, proroka, který se také těšil velké vážnosti a kolem jeho postavy
vzniklo i spoustu legend.
Kristus však nekončí se svými otázkami. Obrací se přímo na apoštoly a zajímá ho, co
oni o něm soudí. Petr vyslovuje za všechny jedinečnou odpověď: Ty jsi skutečný Mesiáš.
Ježíš tuto odpověď přijímá – povolává Petra a dává mu nové jméno, zakládá Církev a
jemu dává veškeré pravomoci k jejímu řízení. V závěru je však řečeno, aby se o něm jako
o Mesiáši nemluvilo. Bylo to jistě namístě. Představy tehdejších židů o Mesiáši byly totiž
poněkud jiné: měl to být mocný politický vojevůdce, který všechno usměrní mocí a silou,
zatímco Ježíš zachraňuje láskou a cestou kříže dovršenou slavným zmrtvýchvstáním.
Teprve až naplní své dílo, bude možné jasně pochopit jeho způsob záchrany lidstva.
Co soudí dnešní člověk o Kristu? V jednom z naučných slovníků je o Ježíšovi pouze
osm slov – ústřední postava Nového zákona a učení všech křesťanských církví. Pro
srovnání, o Leninovi je napsáno šest sloupců a 3500 slov. V závěru pak stojí: Leninovo
jméno, jeho dílo a učení je nesmrtelné. O pravdivosti těchto slov si jistě uděláme úsudek
sami.
Další posudek podává jeden učenec, když tvrdí, že žádné armády, vlády, parlamenty či
králové neovlivnili život člověka jako Ježíš.
16
Dále jsou dnes i takoví, kteří si myslí, že křesťané si vytvořili Krista sami. Nejprve bylo
podle nich křesťanství a pak byl vytvořen mýtus Krista. Na to se dá snadno odpovědět.
Přece nemůže být napřed dům a potom stavitel, nebo píseň a potom teprve hudební
skladatel, nejprve křesťan a pak Kristus. To je bláhová představa.
Nejčastěji však lidé říkají: Ježíš byl velký člověk. Ale jen člověk. Jistě, takových lidí
bylo v dějinách hodně. Byli filozofové – Sokrates, Platon, Aristoteles; byli malíři a sochaři
Raffaello, Michelangelo, velcí vědci – Newton, Pasteur. Vděčíme jim za mnoho. Ovšem
když jsme v úzkých, v krizové situaci, v nebezpečí smrti, nevoláme Platona ani Pasteura,
voláme „Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“.
Byli také velcí vladaři: Alexandr Veliký, Napoleon, Mao-tse-tung, vytvořili velké říše,
ale jak sám Napoleon přiznal: my jsme je vytvořili zbraněmi, ale on láskou; my
odcházíme, ale on zůstává.
Ježíš je stále živý, statisíce chrámů na celém světě jsou toho důkazem. On nenapsal
jedinou knihu – o něm jsou napsány celé knihovny; nebyl malířem – a přece všichni malíři
se snažili jeho podobu zobrazit; nebyl hudebním skladatelem – a přece nejvýznamnější
skladby jsou o něm.
Ježíš nebyl a není pouhý člověk. On je Bůh a člověk v jedné osobě. Stále živý. Stejně
jako apoštol Petr na to nepřišel sám od sebe, ale protože mu to bylo zjeveno, tak i my jsme
obdrželi dar víry od Boha. Petr se jistě nechával oslovovat Ježíšovými činy i slovy, ale
samotné hledání nestačilo. Bylo třeba, aby Kristova tvář byla zjevena Otcem nestačí jen
lidská otevřenost a snaha, ale i Boží dar. Hledat a nechávat se obdarovávat – to je cesta
našeho každodenního života.
Svatý Jan od Kříže, velký mystik, píše ve své Duchovní písni, že je třeba stále
sestupovat do hlubin Kristových a jako v bohatém dole kopat, neboť jsou tam uloženy
hojné a drahocenné poklady. Jak píše i apoštol Pavel: v něm jsou skryty všechny poklady
moudrosti a poznání. Čtěme Písmo svaté, rozjímejme nad ním, poznávejme hlouběji
základ naší víry – Krista samotného, a nechme se jím obdarovávat zvláště ve svátostech –
znameních jeho živé přítomnosti.

Papež – Kristus na zemi (homílie z r. 2007)
Bylo to v roce 1798, kdy do Říma přišla francouzská vojska a obsadila věčné město. Pia
VI. zajali. Bylo mu 81 let a byl vážně nemocný. Papež prosil, aby mohl zemřít v Římě, ale
nebylo mu vyhověno. Přes Sienu a Florencii ho přivezli do Francie. Na otázku někoho,
kdo je tím vězněm, kterého policejní eskorta tak obezřetně hlídá, bylo řečeno: „To je
poslední papež!“
Pius II. byl v pořadí 250. papežem. Po něm až po současného papeže Benedikta XVI.,
následovalo dalších patnáct. Všechno to začalo před 2000 lety u Cézareje Filipovy, kde si
Ježíš vybral svého nástupce na zemi. Proč si vybral právě Šimona-Petra zůstává pro nás
tajemstvím. Nebyl totiž nejstarším ze sboru apoštolů, nevynikal vzdělaností či inteligencí.
Nechodil do žádných škol, byl obyčejný rybář. Ani jeho víra nebyla nějak stabilní – spíš
bychom řekli „kam vítr, tam plášť“: Krista třikrát zapře před nějakou služkou. Na Petrovi
a jeho nástupcích tedy můžeme vidět, že Bůh dokáže psát i na křivých řádcích. I současný
17
papež Benedikt XVI. to hned po svém zvolení sám řekl, že Bůh i skrze slabé lidské
nástroje může dosáhnout svého záměru. Ježíš dává Šimonovi nové jméno, aby jasně
naznačil, že žádná moc na světě nezničí tento úřad, ba ani moc zla nebude schopna ho
zlikvidovat. Svatý Petr by byl možná překvapen, že nad jeho hrobem 1500 let po jeho
smrti bude stát největší chrám na světě a uvnitř kopule bude dvoumetrovým písmem
napsáno: „Ty jsi Petr...“.
Pro nás je Petrův primát velmi důležitý, abychom měli jasno ve všech věcech , které se
týkají víry a mravouky. „Roma locuta, causa finita“, Řím promluvil, záležitost vyřešena.
Svatý Jeroným kdysi řekl, že kdyby Petr nedostal moc primátu, tedy rozhodovat o
zásadních věcech, tak by prý bylo tolik církví, kolik je na světě kněží.
Buďme rádi, že máme jednu Církev. Je to patrné i z audiencí Svatého otce v Římě.
Přicházejí tam lidé ze všech světadílů. Všichni věří v jednoho Boha, žijí podle učení Ježíše
Krista a všichni s nadšením pozdravují jeho náměstka na zemi, Svatého otce. Jsou tam lidé
z bohatých i chudých zemí, svobodných i totalitních, malých i velkých a všichni vidí
v papeži Krista na zemi.
Nějaký člověk hledal dokonalou církev. Svěřil se s tím jednomu evangelickému
pastorovi. Ten mu na to dal jasnou odpověď: dokonalá církev na světě neexistuje. A i
kdyby jste takovou našel, nepřijala by vás, protože ani vy nejste dokonalý. Kdyby vás totiž
přijala, přestala by být dokonalou.
Stejně si myslím, že můžeme v této době být hrdi na papeže posledních desetiletí.
Bylo to v roce 1958, kdy na svatopetrském náměstí zazněl hlas kardinála jáhna
„Habemus papam“, a objevil se tam starý muž silné postavy – Jan XXIII., který za své
úsilí dostal Nobelovu cenu míru. Svolal II. vatikánský koncil slovy: Otevřme okna
dokořán, ať se v Církvi vyvětrá, už to tam moc páchne.
Po něm nastoupil Pavel VI. Dokončil koncil, uměl krásně mluvit, jeho texty jsou
ozdobou kněžského breviáře. Jan XXIII. byl považován za papeže srdce, Pavel VI. za
papeže moudrosti. Zemřel v roce 1978.
Na jeho místo nastoupil usměvavý papež Jan Pavel I. Ovšem po 33 dnech pontifikátu
umírá. Lidé nechápali, proč to Bůh dopustil. A najednou byl zvolen papež, kterého nikdo
nečekal: Polák, Karol Wojtyla – Jan Pavel II. V současně době se jistě dělají analýzy jeho
života, mluví se o jeho svatořečení, ale bezpochyby můžeme říci, že měl v sobě Janovo
srdce, plné lásky ke všem,
i moudrost Pavlovu.
Myslím, že máme být na co
hrdi. Poslední desetiletí máme
papeže, kteří jsou velké lidské
osobnosti. I papež Benedikt XVI.
je člověk, který vyniká nejen
inteligencí, ale také moudrostí.
Děkujme dnes Bohu, že máme
takového papeže. Amen.
(foto: požehnání papeže Benedikta XVI.
pustiměřským poutníkům v aule Pavla VI.,
Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30.6.2011).
18
Narození Panny Marie, svaté Boží Rodičky
a nejsvětější Matky Ježíše Krista, Božího Syna
jak o něm vyprávějí apokryfní evangelia, /Protoevangelium sv. Jakuba
s doplněním tzv. Pseudo-Matoušova evangelia/ a fresky kaple sv. Anny v Pustiměři
Podle vyprávění dvanácti izraelských kmenů, žil jistý Jáchym, muž nesmírně bohatý.
Přinášel dvojnásobné oběti, řka: „Co mám navíc, patří všemu lidu, a co jsem povinen
za odpuštění svých hříchů, patří Pánu, jako výkupné“.
Zatímco tak jednal, Pán rozmnožoval jeho stáda, takže v izraelském národě mu nebylo
podobného. Tak si začal počínat už ve věku patnácti let. Ve dvaceti se oženil s Annou,
dcerou Acharovou, jež pocházela z jeho rodu, totiž z kmene Judova, z rodu Davidova.
Ale přesto že s ní žil dvacet let, nedala mu syny ani dcery.
Nastal velký den Páně a synové Izraele přinášeli své oběti. Tu před něj předstoupil Ruben
a pravil mu: „Nemůžeš přinášet svou oběť jako první, protože nemáš v Izraeli žádné
potomstvo“. Jáchyma to velmi rozesmutnělo. I jal se hledat v seznamech dvanácti kmenů
lidu, řka: „Prozkoumám seznamy dvanácti izraelských kmenů, abych viděl, zda-li jsem
jediný, kdo neměl v Izraeli potomstvo“. Hledal, a zjistil, že všichni spravedliví měli
v Izraeli potomstvo. Tehdy se rozpomněl na patriarchu Abraháma, kterému Bůh dal až na
konci jeho dní syna Izáka.
Jáchym byl velmi sklíčen a nechtěl se ani ukazovat před manželkou. Odešel na poušť,
postavil si tam stan a postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Řekl si: „Nesestoupím pro jídlo
ani pro pití, dokud mne Pán nenavštíví: mým pokrmem i nápojem bude modlitba“.
Jeho žena propukla v dvojí nářek, v dvojí pláč. Pravila: „Budu oplakávat své vdovství
a hořekovat nad svou neplodností“. i nastal velký den Páně. tu Judit, služebná, jí říká:
„Dokud budeš malomyslnět. Hle, nastal velký den Páně a není ti dovoleno se rmoutit. Uvaž
si na hlavu tento šátek, který mi dala paní: já si ho nemohu uvázat, protože jsem služebná
a na něm je královská pečeť“. Anna však odvětila: „Odstup ode mě. Nic takového já
nedělám. Bůh mne velmi pokořil. Asi jsem neudělala dobře, že jsem ti ho dala, a tys přišla,
abych měla podíl na tvém hříchu“. Judit se ohradila: „Jakou kletbu bych jen mohla pronést,
aby Pán, který zavřel tvé lůno, ti už nikdy nedal potomstvo v Izraeli?“ Anna se velmi
zarmoutila. Odložila smuteční šat, umyla si hlavu, oblékla se do svatebních šatů a kolem
deváté sestoupila, aby se procházela po zahradě. Pozvedla oči a hle, vavřínový strom.
I usedla se do jeho stínu a prosila Hospodina slovy: „Ó, Bože našich otců, požehnej mi
a vyslyš mou modlitbu, jako jsi požehnal Sářinu lůnu a dals jí syna, Izáka“.
Hledíc upřeně k nebi, spatřila na vavřínu vrabčí hnízdo. Tu sama u sebe začala naříkat:
„Ach, kdo mne zplodil? které lůno mne porodilo? Před izraelskými syny jsem se stala
zlořečením, pohrdá se mnou a s úšklebkem mne vyhánějí z chrámu Páně. Ach!, komu se
podobám? Nemohu se srovnávat ani s nebeským ptactvem, vždyť i nebeští ptáci jsou před
tebou plodní, Pane. Ach, běda!, komu se vůbec podobám? Nejsem podobná ani pozemské
zvěři, neboť i pozemská zvířata jsou před tebou plodná, Pane. Ach!, komu se vůbec
podobám? Nejsem podobná ani těmto vodám1, neboť i ony jsou před tebou plodné, ó Pane.
Ach!, komu jsem vůbec podobná? Zajisté se nepodobám této zemi, neboť i tato země
1
Zřejmě zmínka o blízkém rybníku Bethesda, kde Ježíš uzdravil ochrnulého (Jan 5,1-18). Pozdější tradice umístila právě sem
dům sv. Anny v Jeruzalémě, nedaleko chrámu.
19
přináší své plody podle ročních dob a velebí tě, ó Pane“. A hle, ukázal se jí anděl Páně
a řekl jí: „Anno, Anno! Pán vyslyšel tvou modlitbu! Počneš a porodíš. O tvém potomstvu
se bude vyprávět po celé zemi“.
To řekl a zmizel jejím zrakům. Rozechvělá a naplněná bázní nad tím, co viděla a slyšela,
vešla do svého pokoje, polomrtvá ulehla a den i noc zůstala v bázni a na modlitbách.
Anna odpověděla: „Jako že je živ Pán, můj Bůh, jestliže porodím, ať už chlapce nebo
děvčátko, přinesu jej jako dar Pánu, mému Bohu, a bude mu sloužit po všechny dny svého
života“. A hle, přišli dva poslové a oznámili jí: „Tvůj muž Jáchym se vrací se svými stády.“
Sestoupil k němu totiž anděl Páně a řekl mu: „Jáchyme, Jáchyme! Pán vyslyšel tvou
úpěnlivou modlitbu. Sestup dolů. Hle, tvá manželka Anna počne ve svém lůně“.
„Já jsem Boží anděl a dnes jsem se zjevil tvé plačící a modlící se ženě, a potěšil jsem ji.
Věz, že z tvého semene počne dceru, a tys ji nechal v zapomnění. ta bude Božím chrámem,
spočine na ní Duch svatý; její štěstí bude vznešenější než blaženost všech svatých žen;
nikdo o ní nebude moci říct, že před ní povstala jí podobná: a na tomto světě po ní žádná
jiná nepovstane. Sestup proto z hor, vrať se ke své ženě. Bůh v ní totiž vzbudil sémě,
za které mu musíš poděkovat. Jeho sémě bude požehnané, i ona bude požehnaná a stane se
matkou věčného požehnání“.
Poté, co anděla uctil, řekl mu Jáchym: „Jestliže jsem před tebou nalezl milost, usedni na
chvíli v mém stanu a požehnej svému služebníku“. Anděl mu však odpověděl: „Neříkej si
služebník, ale spoluslužebník; oba jsme totiž služebníky téhož Pána. Můj pokrm však je
neviditelný a můj nápoj nemůže spatřit žádný smrtelník. nemůžeš mě proto žádat,
abych vstoupil do tvého stanu. Ale chceš-li mi něco nabídnout, přines to jako žertvu Pánu“.
Jáchym tehdy vzal neposkvrněného beránka a řekl andělovi: „Neodvážil bych se obětovat
Pánu žertvu, pokud bych neznal Pánovu vůli“. Zatímco Jáchym přinášel Pánu oběť,
vystupoval k nebo jak anděl, tak dým z oběti.
Jáchym sestoupil, a nechal svolat své pastýře, řka: „Přineste mi sem deset beránků bez
vady a skvrny: budou pro Pána, mého Boha. Přiveďte mi i dvanáct spanilých býčků: budou
pro kněze a pro radu starších; a také sto kůzlat pro všechen lid“. A hle, Jáchym sestupoval
se svými stády. Anna zrovna stála na prahu, a když viděla Jáchyma přicházet, běžela mu
naproti, padla mu kolem krku, a zvolala: „Teď vím, že pán Bůh mi velmi požehnal.
Hle, vdova už není vdovou a neplodná počne ve svém lůně“. Prvního dne Jáchym spočinul
ve svém domě. Nazítří představil své oběti a řekl si: „Je-li mi Pán Bůh nakloněn, ukáže mi
to destička kněze“. Ve chvíli, kdy přinášel oběť, Jáchym pohlédl na destičku kněze.
Když tento vystupoval k oltáři Páně, Jáchym si nebyl vědom žádného hříchu a zvolal:
„Nyní vím, že je mi Pán nakloněn svou přízní a že mi odpustil všechny hříchy“. Sestoupil
tedy z chrámu Páně ospravedlněn, a vrátil se domů. Naplnily se jí měsíce. V devátém Anna
porodila a zeptala se kojné: „Co jsem porodila?“ Ta jí odpověděla: „Děvčátko“. Anna nato:
„Dnes je má duše oslavena“, a dala děvčátko spinkat. když se jí naplnily dny, Anna
se očistila, přiložila si děvčátko k prsu a dala mu jméno Maria.
Děvčátko den ode dne sílilo. Když jí bylo šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby
viděla, zda vydrží stát rovně. Ona pak, poté co udělal sedm kroků, vrátila se jí na klín.
Vzala ji do náruče a povídá: „Jakože živ je Pán, můj Bůh, nebudeš chodit po této zemi,
dokud tě neodvedu do Pánova chrámu“. Ve svém pokojíku pak udělala oltáříček a do jejíma
rukama nenechala procházet nic světského a nečistého. Nato zavolala bezúhonné židovské
dcerky, aby si s ní hrály. Když byl děvčátku rok, Jáchym uspořádal velkou hostinu: pozval
kněze, znalce Zákona, radu starších i všechen izraelský lid. Tehdy představil dívenku
20
kněžím. Ti jí požehnali slova: „Ó Bože našich otců, požehnej této dívence a na věky
po všechna pokolení jí zjednej jméno“. A všechen lid zvolal: „Tak se staň, tak se staň!
Amen“. představil ji i velekněžím. Ti ji požehnali slovy: „Ó Bože na výsostech, pohleď
na tuto dívenku a požehnej jí nejvyšším požehnáním, nad nějž většího není“. Potom ji
matka odnesla ze svatyně do svého pokoje, a dala jí napít. Tehdy Anna vyzpívala Pánu
Bohu tento chvalozpěv: „Zapěji hymnus Pánu, svému Bohu, neboť mne navštívil a zbavil
toho, co bylo pohanou v očích mých nepřátel: Pán mi totiž dal plod spravedlnosti, jedinečný
a před ním mnohý. Kdo kdy řekne Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte, slyšte,
vy dvanáctero kmenové Izraele: Anna kojí!“ Uložila ji ve svatyni svého pokoje a odešla,
aby jim posluhovala u stolu. Po skončení hostiny, odešli plní radosti, oslavujíc Boha
Izraele. Dívce ubíhaly měsíce. Když dosáhla věku dvou let, Jáchym řekl Anně: „Zaveďme
ji do chrámu, abychom dostáli danému slibu, aby se proti nám Pán neobrátil a naše oběť
nezůstala odmítnuta“. Anna odvětila: „Počkejme do tří let, aby se pak dívka nesháněla
po otci a matce“. Jáchym odpověděl: „Počkáme“. Když pak dívence byly tři roky, Jáchym
pravil: „Zavolejte bezúhonné židovské dívky: každá ať si vezme hořící pochodeň a drží ji
rozžatou, aby se dívenka neobrátila zpět a její srdce nebylo přitahováno ničím kromě
Pánova chrámu“. Tak také učinily, dokud nevystoupily do Pánova chrámu. Maria spěšně
stoupala po patnácti chrámových schodech, aniž by se ohlížela, aniž – jak to žádalo dětství
– by si vzpomněla na rodiče. Proto si oba užaslí rodiče pospíšili, a děvčátko hledali, až ho
našli v chrámě. I chrámoví kněží tím byli překvapeni. Její tvář zářila jako sníh. Přivítal ji
velekněz, políbil ji a požehnal slovy: „Pán oslavil tvé jméno po všechna pokolení. Na tobě
Pán v poslední den zjeví synům Izraele svou spásu. Posadil ji na třetí stupeň oltáře a Pán
Bůh ji oděl svou milostí. I zatančila a celý dům Izraele si ji oblíbil.
Maria si získala obdiv všeho izraelského lidu. Ve třech letech už kráčela tak rozvážným
krokem, mluvila tak dokonale a tak svědomitě zpívala Bohu chvály, až tím všichni byli
udiveni a žasli nad ní. Nebyla považována za děvčátko, ale za zralou osobu; byla v modlitbě
tak vytrvalá, že se zdálo, jako by jí bylo už třicet. Její tvář byla tak spanilá a zářivá, že jen
s obtížemi bylo možné do ní pohlédnout. Byla vytrvalá v práci s vlnou; a ve svém útlém
věku vykládala, co ani zralé ženy nedokázaly pochopit.
Stanovila si tento řád: od rána do třetí hodiny setrvávala na modlitbách; od třetí do deváté
hodiny se zabývala textilními pracemi; ode deváté se pak znovu oddávala modlitbě.
Neustávala s modlitbou, dokud se jí nezjevil Boží anděl, z jehož ruky přijímala pokrm: tak
stále více a lépe prospívala ve službě Boží. Navíc, zatímco starší panny si po Božích
chválách dopřávaly oddechu, ona neodpočívala nikdy, takže při chválách a bděních ji žádná
nepředešla, žádná nebyla znalejší Zákona, žádná v pokoře poníženější, více obdařena
ve zpěvu či dokonalejší v ctnosti. Byla stálá, neochvějná, neměnná a den co den stále lépe
prospívala. Nikdo ji nespatřil rozhněvanou ani neslyšel, že by zlořečila. Každé její slovo
bylo tak plné milosti, jako by na jejich rtech spočíval Bůh. Vytrvalá v modlitbě a v meditaci
Zákona, při řeči byla pozorná ke svým společnicím. Bděla navíc, aby jí nikdy nescházel
úsměv, přívětivý tón hlasu. Bez přestání blahořečila Bohu, ba dokonce ani při pozdravu
neopomíjela Boží chválu, když odpovídala: „Deo gratias“. Denně se živila jen pokrmem,
který přijímala z andělovy ruky; pokrm, který jí předkládali kněží, rozdávala chudým. Často
bylo vidět, jak s ní rozmlouvají Boží andělé a jsou poslušní jejich příkazů. Kdykoli se jí
dotkla nějaká nemocná, v tu chvíli se uzdravena vracela domů. Její rodiče sestupovali
v úžase a chválili Boha Hospodina, že se dívka neobrátila zpátky. Marie byla vychovávána
v chrámě jako holubice, přijímajíc pokrm z andělské ruky.
21
POUŤ
U SV. ANNY
V PUSTIMĚŘI
Chceme-li se na prahu nového milénia
zamyslet nad poutí
u sv. Anny v Pustiměři,
je
třeba
sestoupit
ke zdroji, z něhož
vyvěrá pramen života,
jenž z tohoto místa
vytvořil tradici, po
generace předávanou,
a jejímiž nositeli se
dnes stáváme i my.
Vrcholem
slavné
pustiměřské minulosti
bylo založení ženského
kláštera řádu svatého
Benedikta. Jeho zakladatelem byl olomoucký biskup Jan zvaný Volek (1333-1351),
nemanželský syn krále Václava II. Zakládací listina pochází z 30. září 1340. Klášter byl
zasvěcen Dětství Ježíše Krista a jeho Matky Marie. Z kláštera sv. Jiří v Praze byly
uvedeny do Pustiměře benediktinky a první abatyší se stala Eliška, vlastní sestra
zakladatelova a příbuzná Karla IV., který je prvním dárcem kláštera, který měl být trvalým
a slavným památníkem pro spásu duše Elišky Přemyslovny, matky Karla IV., který si přál
povždy se nazývat zakladatelem tohoto kláštera spolu s biskupem Janem, jehož nazývá
„proavunculus“,
tj. strýc matčin, bratr babičin. Tady našel roce 1351 místo posledního odpočinku i sám
zakladatel kláštera, biskup Jan VII. („přijímím Volek, syn Václava, krále českého, dvacátý
třetí v seznamu biskupů, nastoupil po Jindřichovi, brzy pak z horlivosti náboženské
vybudoval nemalým nákladem ženský klášter v Pustiměři a obdaroval jej hojnými
důchody, nad to velkolepě ozdobil stříbrnými nádobami a zařízením. Tam byl slavný
a zbožný biskup pohřben s neobyčejnou okázalostí a nádherou“ – podle Augustina
Olomouckého /+1513/). Jeho epitaf končí slovy „honorat non tumulus cineres, sed cinis ipse
locum“, tj. ‚popela jeho nezdobí náhrobek, nýbrž sám popel je ctí místa‘ /zem. archiv v Brně,
Cerr. II. 406.248a/. Klášter se díky svému zakladateli těšil i zvláštní přízni papežů, takže
např. od papeže Klementa VI., který jej vzal pod apoštolskou ochranu, se mu dostalo
velmi výjimečného a na Moravě ojedinělého privilegia, totiž práva tzv. „zlaté mše“, kterou
mohl kněz sloužit v klášterním kostele za soumraku na Bílou sobotu.
Tak se poselství otce západního mnišství - 'ora et labora' (modli se a pracuj), stalo
součástí dějin místa, jehož osídlení sahá až do období Velké Moravy. Klášter pustiměřský
spatřoval naplnění tohoto poselství v tom, co je v lidském životě nejkřehčí a současně
nejzávažnější, totiž v tajemství "dětství". Zasvěcení kláštera Ježíšovu a Mariinu dětství to
jasně vyjadřuje. Pouze z církevní tradice, z protoevangelia sv. Jakuba, se dovídáme jména
rodičů té "kterou budou blahoslavit všechna pokolení"- Jáchyma a Anny. Jakou vnitřní
22
krásou asi vynikala ta, jejíž jméno-Anna v hebrejštině znamená "půvab, krásu", a které
bylo svěřeno tajemství života "ženy oděné sluncem"?
Nahlédnout do tohoto tajemství znamená odhalit pravdu o hloubce každého lidského
života a odpovědět tak na výzvu, která je vyryta u kolébky naší evropské civilizace
na delfské věštírně: "Gnothi sé autón" (poznej sám sebe). Krása, co dokáže vidět jednoho
ve druhém je intuicí, která "zachraňuje svět". V čem spočívá tajemství této krásy, tohoto
vidění? Láska, jež dává zaslechnout v životě milujícího tlukot srdce milované bytosti.
U sv. Jáchyma a Anny nacházíme právě tento výraz krásy, otevřené sebedarování
i naslouchání. Jejich láska nebyla uzavřeným objetím, ale touhou po stále hlubším růstu
a naplnění. V této lásce se dávná staletí stýkají se slovy proroků. Čas už není pomíjivým
tokem nezapomenutelných okamžiků, ale stává se věčnou pamětí, kdy skrze Marii věčné
Slovo lidstvo z údolí slz vykoupí. To je stále živé poselství, které do naší současnosti
zaznívá z hlubin pramenů.

Historická zastavení na posvátných místech v Pustiměři
TORZO ROTUNDY SV. PANTALEONA /nad kaplí/.
Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083-1150) - "Sloup
a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava
podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé
Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit
všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako
mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých
se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho
života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení
hluboké víry ve společenství svatých. Později se rotunda stala farním kostelem (do
r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Koncem XIV. století byl
postaven kostel nový, jak o tom svědčí listina z 15. září 1395, v níž papež Bonifác IX.
uděluje odpustky každému, kdo navštíví kapli sv. Pantaleona v klášterním kostele nebo
něco pro ni obětuje. Klášter byl zrušen brevem Sixta V. (27. září 1588) a ke zrušení
rotundy sv. Pantaleona došlo za Josefínských reforem v druhé polovině 18. století. Po více
než dvou staletích, v jubilejním roce 2000 - na který připadalo i 850. výročí úmrtí
zakladatele této první pustiměřské svatyně – se zde poprvé v novodobé historii slavila
eucharistie pod širým nebem a od té doby se zde každoročně uděluje svátost nemocných.
Vědomí tohoto posvátného místa ožívá i o průvodech Božího Těla, odtud směřuje
požehnání ke všem nemocným, trpícím a těm, kdo nežijí sami sobě ani sami sobě
neumírají.
Svatý Pantaleon
Vlastí světce bylo starobylé a lidnaté město v Bithýnii, rozkládající se nad Marmarským
mořem, místo vskutku okouzlující a rozkošné. Název dostalo po králi Nikomédovi I., který
je založil v roce 264 před Kristem a udělal z něj hlavní město svého království. Plínius je
nazývá městem přeslavným, a vskutku jím bylo jak počtem obyvatel, tak bohatstvím
pamětihodností, ale i svým hospodářstvím a obchodem. Tady, po porážce u Zamy, hledal
útočiště nejproslulejší vojevůdce v dějinách – Hanibal z . Když se však dověděl, že jej
23
pruský král míní předat Římanům, než by padl do rukou nepřátel, končí svůj život číší
s jedem.
Tady spatřil světlo světa mučedník, sv.
Pantaleon. Přesný rok jeho narození
neznáme, ale jistě to muselo být
v posledních letech Probova impéria, to
znamená v období 280-282. Pantaleonův
otec se jmenoval Eustorgius a matka
Eubola. Oba patřili k nejvyšší nikomédské
aristokracii. Eustorgius však byl zarytým a
zapřisáhlým pohanem, zatímco Eubola
byla květem křesťanských ctností, svatou
ženou, plnou dobroty a lásky. Když se jí
narodil syn, zasvětila ho Bohu a s velkou
starostlivostí mu vštěpovala ryzí nauku
evangelia, očekávajíc, že se Boží milost
dotkne manželova srdce, aby mu dovolil
udělit svatý křest. Nebylo jí však dopřáno
se toho dne dožít, protože zemřela, kdy
bylo synovi jen několik málo let.
Když Pantaleon povyrostl, ukázalo se,
že má mimořádné nadání, proto byl
vzdělán ve vší moudrosti východní a řecké
Obraz sv. Pantaleona v presbytáři v Pustiměři
literatury. Jen co dokončil literární a
vědecká studia, projevil přání věnovat se medicíně. Vstoupil tedy do školy Eufrosina,
slovutného profesora Nikomédie. V jeho škole si Pantaleon zakrátko získal obdiv nejen
pro své mimořádné vlohy, ale spíše díky svému přívětivému vystupování, mimořádní
skromnosti a dobrotě. Eufrosinus jej dával za vzor a jednoho dne jej vzal na královský
dvůr a představil ho císaři, který jej jmenoval dvorním lékařem.
V té době žil v Nikomédii svatý a horlivý kněz jménem Hermolaus. Tento den co den
viděl mladého Pantaleona procházet ráno pod svými okny a byl uchvácen jeho
šlechetností. Rozhodl se získat jej pro Krista. Jednou se proto s ním dal do řeči, a když se
dověděl, že je synem senátora Eustorgia, a že navštěvoval lékařskou školu, zeptal se ho:
„Nejsi křesťanem?“ „Ne“, odpověděl Pantaleon – „maminka mi ale často vyprávěla o
Ježíši Kristu; říkala, že je synem Božím, který přišel na svět, aby zachránil lidi, že udělal
mnoho zázraků, že měl zalíbení v těch, kdo jsou čistého a nevinného srdce, a že ho Židé –
i přes jeho nezměrnou něhu, milosrdenství a dobrotu – ukřižovali. To mi vyprávěl moje
maminka. Ale pak umřela a nikdo už mi více o Ježíši Kristu nic neřekl, protože můj otec je
proti tomuto náboženství, které odsuzuje a zakazuje modly jeho předků“.
„A přece pravda není než jedna – říká Hermolaus, - stejně jako je jeden Bůh, který si
nemůže protiřečit. Ty však už nejsi dítětem jako kdysi, dokud žila maminka; jsi už
mladým mužem, a navíc vzdělaným a inteligentním; budeš-li se jen dál trochu vzdělávat,
dokážeš sám rozpoznat na čí straně je pravda, zda-li u Krista anebo na straně otcových
model. Není třeba mnoho, aby ses přesvědčil, že křesťanské náboženství je jediným
pravým náboženstvím: stačí když si jen uvědomíš, že Ježíš Kristus udělal mnoho zázraků,
24
a to nikoli v soukromí, ale na veřejnosti, v přítomnosti velkých zástupů, v chrámě, na
náměstích, všude.
Ten, kdo koná zázraky je Bůh anebo Boží posel. Ale Ježíš Kristus prohlásil, že je Syn
Boží, a dokázal to především zázrakem svého zmrtvýchvstání. Proto Ježíš Kristus je
opravdu syn Boží a náboženství Ježíše Krista je vskutku božské.Ale je tu ještě mnohem
víc, synáčku můj. Božské náboženství nemůže ponechat bez odsouzení všechny neřesti,
zlé vášně a bezpráví, jež degradují lidskou důstojnost. A právě to činí náboženství Ježíše
Krista, zatímco pohanská náboženství tolerují, schvalují a podílejí se na těch
neodpornějších hanebnostech a do očí bijících zločinech.
Podle pohanů nemají všichni lidé stejný původ; proto je správné, aby jedni byli
svobodní a druzí otroci. Ježíš Kristus naopak učí, že všichni lidé jsou bratři, protože
všichni pocházejí od téhož otce, všichni jsou Boží tvorové. Pohanství říká: potlačujte,
drťte, a krvavě splácejte utrpěná příkoří, zlo odplácejte zlem. Ježíš Kristus naopak hlásal
zákon odpuštění, dobroty a lásky a učil, že hrdinství ctnosti spočívá právě v zapomínání
utrpěných příkoří a v prokazování dobra nepřátelům. A sám dal příklad: bylo to na vrcholu
Kalvárie, když i přes kruté bolesti strašné agónie, se modlí za ty, kdo ho ukřižovali, a říká
Otci: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.
Ach, řekni mi, Pantaleone, řekni mi v celé šlechetnosti své duše, které z těchto dvou
náboženství se ti zdá být skutečně dokonalým a božským, náboženství Ježíš Krista, které
hlásá lásku či náboženství pohanů, které šíří nenávist a mstu? Není pochyb, že jedině
náboženství Ježíše Krista vyzařuje božským jasem v nauce i mravnosti: proto náboženství
Ježíše Krista je jediným pravým náboženstvím.
Ty, můj synu, - pokračoval Hermolaus – ses dal na vznešené povolání a mám z tebe
radost, protože medicínou můžeš ulehčovat v mnoha bolestech. Ale pamatuj, že lidstvo je
sužováno dvěma druhy zla, zly fyzickými a zly mravními, zly, která napadají tělo a zly,
která napadají duši. Ta druhá jsou mnohem zhoubnější než ta první, protože ohrožují to
nejvznešenější, co člověk má. Staneš-li se křesťanem, budeš nejen lékařem těla, ale také
duše a budeš společnosti přinášet dvojí dobrodiní. Pouvažuj nad tím a až se rozhodneš
přijď. Velmi rád tě znovu uvidím“.
Hermolaova slova se neztratila. Jak semeno zaseté sourodné země, zapouští hluboké
kořeny a pak mocně vyrůstá, stejně tak to bylo se slovem Hermolaovým. Padlo do
Pantaleonovi srdce, dobře připraveného matčinou výchovou, proto nemohlo než zapustit
kořeny. Pantaleon se skutečně znovu zamýšlel nad tím, co slyšel od matky a uvažoval nad
tím, co mu opakoval kněz Hermolaus. Stále více docházel k přesvědčení, že mají pravdu.
Na slova matky i na slova Hermolaova se rozpomněl právě jednoho dne, kdy Pán skrze
zázrak rozptýlil jeho poslední pochybnosti, poslední nejistoty jeho mysli.
Jednoho dne tedy, když si Pantaleon zcela sám vyšel na procházku do blízkých polí a
rozjímal nad nevýslovnými krásami nového náboženství, uviděl chlapce, usmrceného
uštknutím jedovaté zmije, která se pyšně dmula jen pár kroků od mrtvého. Při tom pohledu
Pantaleon zjihnul, a skoro bezmyšlenkovitě zvolal: „Ó, Ježíši, jsi-li skutečně Boží Syn,
zjev se; dej, ať tento chlapec znovu ožije, a jedovatá zmije v okamžení zhyne“.
Pantaleon ani nedokončil svou modlitbu, když došlo k zázraku. Chlapec znovu nabyl
barvy, vrátil se mu dech, ožil a postavil se na nohy svěží a zdravý, zatímco zmije zůstala
zasažena na místě.
25
Tímto zázrakem se božství Ježíše Krista ukázalo v celém svém poledním jase, a
Pantaleon bez váhání spěchal k Hermolaova, aby přijal svatý křest a byl přijat do
společenství věřících.
Od chvíle, kdy se Pantaleon stal křesťanem, nepřestal se modlit za svého otce, jehož
upřímně miloval. Dostal od něj tělesný život, proto mu ho chtěl vynahradit tím, že mu dá
život ducha a milosti. Vznešená tužba, kterou Ježíš Kristu nemohl neocenit! A vskutku ji
odměnil tím, že učinil další nevídaný zázrak.
Zázrakem bylo toto. Když byl jednoho dne Pantaleon doma s otcem, přivedli k němu
chudáka slepého, který – jen co stanul před mladým lékařem, říká: „Doktore, já, jak vidíš,
jsem slepý a nepřeji si nic jiného, než prohlédnout. Až do této chvíle jsem se radil skoro se
všemi lékaři města, ale žádný z nich mne nedokázal uzdravit. Nyní jsem přišel k tobě:
jestliže se ti podaří oživit mé zřítelnice, dám ti všechno své honosné jmění.
Pantaleon mu odvětil: „Nepochybuj, synu můj. Jestliže mi slíbíš, že veškeré své
bohatství rozdáš chudým, uzdravím tě“.
Slepec slíbil. Pantaleon tedy povstal, dotkl se jeho očí a vzýval jméno Ježíše Krista, a
slepý ihned nabyl zraku.
Po tomto úžasném zázraku se všichni přítomní obrátili, a spolu s nimi i Eustorgius,
který až do té doby nechtěl o novém náboženství ani slyšet, uvěřil v Ježíše Krista a rovněž
požádal o svatý křest. Pár let nato odevzdal duši Bohu s vděčností synovi, který jej
znovuzrodil ve světle pravdy a víry.
Nejhanebnější ranou pohanství bylo otroctví. Kvůli němu byla více než polovina
lidského rodu odsouzena žít bez práv a platu v područí krutých pánů. Někteří páni měli
stovky otroků, které nechávali dělat naprosto všechno bez jakéhokoli uznání. Kdyby s
nimi aspoň dobře nakládali!
Ale vůbec nic z toho, naopak jako by se v nelidskosti a krutosti až předháněli. Pro nic za
nic je zasypávali urážkami, do krve bičovali, bodali zahrocenými dýkami, uvrhali do
páchnoucích kobek, nechávali je strádat, mrzačili je, a nezřídka po nesčetných a
rozmanitých službách je věšeli, zabíjeli, podřezávali bez rozlišování stejně jako se
podřezávají prasata. Každý z pánů měl svou šibenici, každé město své trhy a tržiště, kde
se za potupnou cenu prodávali stejně jako ovce chudáci otroci.
A nebylo nikoho, kdo by proti tolikerému barbarství pozvedl hlas! Nikdo. Žádný
zákonodárce, žádný filozof, žádný mudrc. Ba co víc, čím více se civilizace rozvíjela, tím
více přibývalo otroků. Ježíši Kristu náleží sláva za to, že tyto kovy rozlámal a smazal tuto
hanbu. Ježíš Kristus ji vyhladil tím, že vyhlásil rovnost všech lidí. Všichni lidé jsou
bratřími, řekl Ježíš, a otroctví se pozvolna vytrácí, když do zákonodárství i lidového
povědomí proniká duch evangelia.
Vskutku, ne všichni z těch, kdo v prvních staletích přijali křesťanství, měli vznešenou
myšlenku dát svobodu svým otrokům; všichni je ale považovali za bratry v Ježíši Kristu a
jednali s nimi s úctou, láskou a vlídností. Právě tuto výhodu přineslo křesťanství. Pro tu
dobu nebylo možné učinit více, aniž by to vyvolalo krvavá povstání. Církev tedy byla
v prvních staletích při řešení tohoto palčivého problému velmi opatrná a prozíravá a dělala
dobře. Nicméně, nelze si myslet, že žádný z křesťanů své otroky nezrovnoprávnil: právě
naopak, bylo mnoho těch, kdo tento úkon hrdinské lásky vykonali. A byl mezi nimi i
Pantaleon.
26
V Eustorgiově domě byl značný počet otroků, a Pantaleon, jen co se stal křesťanem, jim
chtěl dát svobodu, protože si byl vědom, že otroctví se nedá skloubit s duchem evangelia;
ale podřídil se, aby nepodněcoval otce k hněvu. Jakmile se však otec obrátil k víře v Ježíše
Krista, tyto překážky padly, a proto ihned rozlámal pouta svých otroků a začal jim
vyplácet mzdu, aby do budoucna mohli jíst svobodný a čestný chléb. Po otcově smrti
učinil ještě víc: Ježíš Kristus byl chudý, proto chtěl být chudým i on. Proto rozdal všechno
bohatství svého značného dědictví potřebným. Pantaleon tak stejně jako všechny velké
duše křesťanství, začal svůj nový život epopeou rozsáhlé dobročinnosti.
Ode dne, kdy Pantaleon vrátil zrak slepému, získalo jeho jméno značnou popularitu.
Celé město nemluvilo než o něm a jeho dům byl neustále v obležení nemocných, kterým
pomáhal a uzdravoval je ve jménu Ježíš Krista, navraceje jim zdraví těla i duše. To
vzbudilo závist u kolegů lékařů, jejichž kliniky pozvolna zely prázdnotou a tím jejich
profesní zisky povážlivě klesaly. Rozhodli se proto, že ho zničí a udali jej Diokleciánovi.
Všichni vědí, že křesťanské náboženství bylo po celá tři staletí tříbeno ohněm krutých
pronásledování. Tím nejzarputilejším a nejstrašnějším bylo to desáté, totiž pronásledování
za císaře Diokleciána.
Diokleciána, jenž usedl na trůn římských císařů v roce 285, nalezl impérium ve značně
neutěšeném stavu, a to kvůli barbarům, kteří se vyskytovali téměř ve všech provinciích.
Protože sám by tyto rebélie potlačit nedokázal, zvolil si společníka v osobě Maximiána,
jenž dostal titul Augustus. Tak byli císařové dva: Maximián pro Západ se sídlem v Miláně
a Diokleciána pro Východ se sídlem v Nikomédii. Když potom seznali, že ani ve dvojici
nejsou s to udržet si respekt před nepřáteli, zvolil si každý z nich koadjutora s titulem
císař. Maximián si vybral Konstace Chlora, který se usadil v Trevíru v Galii, a
Diokleciána si k sobě vzal Galeria, jenž se usadil v Sirmiu na Sávě. Maximián i Galerius
byli mužové velmi krutí a brutální; byli to oni kdo přiměli Diokleciána, aby pronásledoval
nevinné křesťany.
Diokleciána totiž, jimi naveden, vydal v roce 303 tři edikty o pronásledování proti
Církvi. Prvním nařídil zboření chrámů a archivů, druhým vraždění biskupů a kněží, třetím
pak pobití všech věřících, kteří by odmítli veřejně obětovat modlám. Kvůli těmto ediktům
byla jak na Východě, tak na Západě prolévána krev křesťanů. Jen v pouhé Nikomédii
zemřely tisíce stoupenců kříže, a byla to doslova taková „jatka“, že se po celé říši říkalo,
že pokud by křesťanství nebylo náboženstvím božského původu, muselo by po tak
strašlivém pronásledování vymizet. Jen co byl vydán třetí edikt, lékaři z Nikomédie
usoudili, že nadešel čas, aby se Pantaleonovi pomstili. Předstoupili tedy před vladaře a
promluvili těmito slovy: „Císaři, syn zesnulého senátora Eustorgia, jistý Pantaleon, jehož
jsi poctil titulem dvorního lékaře, se vysmívá zákonům impéria. I přes tvé poslední edikty
se veřejně prohlašuje křesťanem. A co je horší, že pro získávání proselytů uzdravuje
nemocné Esculapiovým uměním a pak prohlašuje, že je uzdravil mocí Kristovou. Neznalý
plebs tomu věří a mnozí se stávají křesťany. Neučiní-li se šílenství tohoto nadšeného
mladíka přítrž, nebude trvat dlouho a celá Nikomédie, navzdory císařským zákonům, se
přikloní ke kultu Nazaretského. Před nějakým časem měl Pantaleon štěstí, že navrátil zrak
slepému, a od toho dne se jeho dům stal líhní velkého počtu nových křesťanů“.
Císaře tato zpráva zneklidnila, ale skoro jako by nevěřil tomu, co mu vyprávěli, nechal
si uzdraveného slepce zavolat. Tento mu vypověděl o zázraku, který Pantaleon vykonal, a
27
to do nejmenších detailů. A slavnostně prohlásil, že v důsledku tohoto zázraku, se i on stal
křesťanem. Toto vyznání jej však stálo život, protože jej císař dal okamžitě sťat.
Jen co si událost ověřil, aniž by ztrácel čas, dal si zavolat Pantaleona k „redde
rationem“ – vydání účtů. A když před ním stanul řekl mu: „Co to slyším, Pantaleone? Že
prý jsi propůjčil jméno odporné sektě křesťanů? Je to vůbec možné? Informovali mě o
tom, ale já nechtěl věřit, protože si nedokážu vysvětlit, že by vzdělaný a inteligentní mladý
muž jako ty, mohl přijmout nauku jakéhosi podvodníka, který skonal na kříži zločinců. A
potom, bylo by divné, že bys ty, dvorní lékař, pohrdl císařskými edikty. Státní zákony jsou
jasné: neuznávají jiný kult, než kult model. Porušit tyto zákony, znamená nechat
dopadnout na svou hlasu blesky té nejhroznější spravedlnosti. Beru na tebe zvláštní
ohledy: proto ti to oznamuji. Jsem si jist, že bys mi nechtěl způsobit mrzutosti“.
Na tato slova Pantaleon odpověděl: „Především bych, ó císaři, rád prohlásil, že
respektuji a ctím císařský majestát, protože vím, že pochází od Boha, a ten kdo se staví
proti ustanovené autoritě, staví se proti Bohu a dopouští se těžkého provinění. Ale vím
také, že nad císařem je Bůh, nad zákony lidskými jsou zákony Boží, nad společenskými
konvencemi je pravda. Nyní mi tedy řekni, je dovoleno zradit Boha, je dovoleno zavřít oči
před pravdou, jen abych se zalíbil císaři? Ty říkáš, že Ježíš Kristus je podvodník, a mluvíš
tak, protože ho neznáš. Já ho však znám a vím, že Ježíš Kristus je Bůh. Jak bych se neměl
klanět Ježíši Kristu? Ostatně, ó císaři, skutky jsou výmluvnější než slova. Skutky ti tedy
dokážu, že Ježíš Kristus je Bůh. Není třeba, než nějaký nemocný, těžce nemocný, který už
skoro umírá. Nad tímto nemocným ať pohanští kněží vzývají své bohy, zatímco já budu
vzývat svého Krista. Uvidíme z které strany přijde zázrak uzdravení“.
Návrh se císaři líbil, takže jakkoli byl rozhněván, hned nařídil, aby vyhledali
nemocného. A netrvalo dlouho a přinesli ho k němu. Byl to skoro umírající ochrnulý,
který se už zmítal v smrtelné křeči. Na znamení všichni zmlkli a pohanští kněží začali se
svými modlitbami, vzývajíc všechny bohy Olympu, ale k zázraku nedošlo.
Pak se modlil Pantaleon: modlil se bez povyku, bez hluku, jak tomu bylo u pohanských
kněží, nýbrž srdcem, celou vroucností své duše. „Pane – řekl – nikoli kvůli mně, ale pro
svou slávu a triumf pravdy, uzdrav tohoto ubohého nemocného; uzdrav ho na těle i na
duši, aby i on je tvým tvorem, a také on se znovuzrodil z tvé božské krve“. Jen co to řekl,
povstal, přistoupil k ochrnulému, vztáhl k němu ruku a uzdravil ho.
Zázraky však zůstávají bez účinku pro ty, kdo vědomě zavírají oči světlu milosti a víry.
Tak tomu bylo i v případě císaře; v podlosti své duše, setrvával v nevěře a krutosti a
zázraky, které Pantaleon konal připisoval magickému umění. Když s ním zůstal o samotě,
znovu jej vyzýval, aby obětoval bohům a přitom mu vyhrožoval smrtí, pokud
neuposlechne. Pantaleon však byl nezlomný, a nic nedbaje na vyhrožování, odpověděl:
„Císaři, není snad větší zbabělosti, než zapřít poznanou pravdu. Kdybych obětoval
modlám, pokryl bych hanbou své jméno, zneuctil památku mé matky, která mi jako první
vložila na rty požehnané jméno Ježíš, a svolal bych na sebe blesky Božího hněvu.
Ostatně, je-li krásné a božské položit život za pozemskou vlast, oč krásnější a božštější
je zemřít za vlast nebeskou. Před Božím zlořečením proto dávám přednost pronásledování
ze strany císaře, který může zabít mé tělo, ale nemůže zahubit mou duši“.
Císař byl proti této neochvějnosti ducha bezmocný. Propadl pekelné zuřivosti a
přikázal, aby Pantaleona mučili stejným způsobem, jako každého jiného stoupence
Nazaretského. První muka byla vskutku ukrutná, dlouhá, strašlivá a nelidská. Odřezávali
28
mu kousky masa, drásali mu tělo ostrými hřebeny; opalovali mu rány loučemi; uvrhli ho
do kotle s vařící smolou; a když shledali, že žádné z těchto mučení nedokázalo zlomit jeho
hrdinský zápal víry, a že i uprostřed muk oslavoval Ježíše Krista, přivázali mu na krk
velký mlýnský kámen a hodili ho do moře. Pantaleon se však zanedlouho objevil na břehu
živý a zdravý, posilován Ježíšem Kristem, který jej přišel povzbudit v postavě starce
Hermolaa.
Zpráva o těchto událostech císaře zneklidnila. Stůj co stůj ho chtěl vidět. Nechal jej
proto předvést a zeptal se: „Jen mi řekni, řekni mi, Pantaleone, kdo tě naučil těmto
prestižním hrám; odhal mi svého učitele, abych mu mohl blahopřát“.
Nato Pantaleon odvětil: „Císaři, ty nazýváš zázraky Boží všemohoucnosti hrami.
Nevím, co ti mám říct, co bych ti ještě neřekl? Mým Učitelem je Ježíš Kristus.
Ježíš Kristus učinil neškodným var tvých kotlů, Ježíš Kristus mě vysvobodil z mořských
peřejí. Neexistuje lidská moc, která by proti Ježíši Kristu mohla bojovat. Jen bude-li chtít,
budou se moci tvoji kati pyšnit vítězstvím nade mnou.“
Při jménu Ježíše Krista císař zneklidněl ještě víc, začal řvát a rozkázal, aby Pantaleona
vyvedli do cirku a předhodili šelmám.
Cirk a amfiteátr byly u pohanů veřejnou stavbou oválného či kruhového tvaru, kde se
davu předváděli hrůzné krvavé podívané. Stejně jako dnes se o křesťanských svátcích lid
baví pyrotechnickými ohňostroji, tak se o pohanských svátcích bavil pohledem na
gladiátorské zápasy, při nichž umíraly stovky zápasníků, kteří se pobíjeli navzájem a to
s jediným cílem: obveselit divácký plebs, který se scházel jako by se jednalo o něco
naprosto nevinného. Ne vždy však gladiátoři zápasili mezi sebou: častěji museli měřit své
síly s divokými šelmami, které se v hojném počtu chovaly v podzemí cirků a amfiteátrů.
Před zápasem nechávali šelmy vyhladovět, a když nadešla hodina střetu ještě víc je
poštvali, aby tak podnítili krveprolití. A tyto masakry nevinných lidských bytostí byly
vskutku tak strašlivé, že si to nikdo nedokáže představit, V okamžení se kolbiště změnilo
v tratoliště krve, poseté mrtvolami, zatímco dav se oddával bezuzdnému jásotu.
Tak tomu bylo až do chvíle, kdy poté, co se rozpoutala nenávist vůči vyznavačům
Ukřižovaného, začalo jejich pronásledování. Od té chvíle už šelmám nepředhazovali
gladiátoři, nýbrž nevinní křesťané. Měl-li být trest co nejexemplárnější, vháněli se
křesťané do arén v celých zástupech za burácivé barbarské vřavy přihlížejících davů.
Pohanští představitelé se domnívali, že těmito veřejnými tresty uhasí rozmach nové víry.
Jenže často docházelo k opačnému účinku a to z důvodů velkých zázraků, k nimž při
těchto událostech docházelo. Tak tomu bylo i v případě hrdinského Pantaleona.
Vskutku, jakmile se rozšířila zpráva o tom, že lékař Pantaleon byl odsouzen
k předhození šelmám, hrnuli se do cirku velké zástupy, aby se pokochaly hrůznou
podívanou. Ale k čemu došlo? Divoké šelmy, namísto toho, aby se na nezlomného
šampióna víry vrhli a rozsápali ho, lehli si mu poslušně k nohám a olizovali mu šaty, čímž
vyjadřovaly hlubokou úctu. Zázrak byl až příliš zřejmý, záštita nebes natolik zářná, že dav
diváků před tímto nadpřirozeným jasem propukl v aplaus sympatie k velkému hrdinovi
víry, oslavoval Krista a mnoho z nich se přihlásilo ke křesťanství. Císař ještě více
rozezlen, nechal všechny nové vyznavače pobít.
Zatímco se spřádaly plány pro potrestání všech nových stoupenců víry, byl Pantaleon,
držen v městském vězení. Čekalo jej další mučednictví, trest kolem. Jednoho krásného dne
29
jej přivázali ke kolu posetému břity, poté jej odvezli na vrchol hory a svrhli ho po příkrém
svahu dolů. Každý pochopitelně čekal, že jej tam dole uvidí strašně rozsekaného. Avšak,
nebylo tomu tak. K úžasu všech vyvázl živý a zdravý. Tento další zázrak způsobil mnoho
nových konverzí. I sami kati museli uznat, že zasáhl prst Boží. Vždyť kolo se rozbilo na
tisíce kousků, navíc zabilo mnoho z těch, kdo chtěli zblízka vidět barbarskou tragédii. Jen
císař zůstával zatvrzelý. Zaslepen víc než kdy předtím poslední utrpěnou porážkou,
pohroužil se ještě hlouběji do své brutální zloby, a poté, co si nechal předvést Pantaleona,
řekl mu: „Ty ničemo, se domníváš, že unikneš mým rukám, ale já tě nenechám, doku
nebude tvé tělo na kousky. Tvůj učitel Hermolaus byl prozíravější než ty: veřejně obětoval
modlám a bylo mu odpuštěno. Ty však vzdoruješ. Zakrátko uvidíš, čeho je schopen
císařův hněv. Máš ostatně ještě čas, aby sis vše rozmyslel: vzpamatuješ-li se, bude ti
prokázána stejná laskavost jako tvému učiteli“.
Pantaleon se však nenechal chytit do léčky. Vědom si toho, že Hermolaovo odpadnutí je
nemožné, odvětil: „Císaři, já znám víru svého učitele; taková víra nemůže být než
nezlomná. Ale i kdyby Hermolaus zradil Ježíše Krista, měl bych ho kvůli tomu snad zradit
i já? Je neznám jiného Boha kromě Ježíše Krista: kdybych ho zradil, poskvrnil bych své
svědomí ohromným a neodpustitelným zločinem. O tento zločin nestojím, ani se jej
nemohu a nesmím dopustit. Ty vyhrožuješ smrtí; ale i když smrt přijde: pro křesťany je
počátkem života, proto mě nemůže děsit. Ostatně ty, císaři, můžeš zabít tělo, ale nemůžeš
zabít mou duši. A mne zajímá jen jedno: spása duše a mít Boha, což je nejvyšším cílem
života“.
Tato odpověď císaře utvrdila v tom, že je
nemožné zlomit neochvějného ducha
tohoto velkého hrdiny a jeho víru. Aniž by
se pouštěl do dalších diskuzí, nechal jej
zbičovat a pak ho vydal katům, aby byl
sťat.
Pantaleon přijal tuto zprávu s naprostým
klidem. Pomyšlení, že zakrátko dosáhne
svého božského cíle jej naplňovalo
nevýslovnou radostí, a ve vytržení lásky
zapěl s prorokem: „Často se na mně
dopouštěli násilí, ale nedokázali zlomit
mou neochvějnost, protože Kristus
Vykupitel mne podpíral svou božskou
milostí“.
A hle, na popravčím místě došlo
k dalším úchvatným zázrakům. Byl
připoután k olivovníku, když náhle se oliva
obsypala plody. Jeden z katanů se
Udělování svátosti nemocných
v
rotundě
sv. Pantaleona v Pustiměři
rozmáchl, aby mu zasadil ránu do krku,
jenže meč změkl jako vosk a hrdina zůstal nedotčen.
Následovala nová obrácení a nová vyznání víry v Ježíše Krista. Sami katani byli nuceni
uznat božství Nazaretského, odhodili zbraně, padli před ním na zem, klaněli se mu a
prosili za odpuštění. Hodina slávy však nadešla. Přichází další císařská popravčí četa, aby
30
dokonala bídný zločin. Pantaleon přijal korunu mučednictví 27. července roku 305.
Legenda vypráví, že ve chvíli mučednické smrti jedna zbožná žena sebrala krev
mučedníka do nádobky a s velkou vroucností ji uchovávala ve svém domě.Tělo bylo
pohřbeno ve vile jistého Alamanzia, nedaleko za městem. Úcta ke svatému Pantaleonovi
se rychle rozšířila jak na Východě, tak na Západě a byl zařazen do seznamu čtrnácti
svatých pomocníků (vzývaných křesťanským lidem v těžkých chvílích).
Pustiměřští poutníci v katedrále sv. Pantaleona v Ravellu
uctívají jeho drahocennou relikvii – krev mučedníka,
která se zkapalňuje v den jeho svátku, 27. července.
Dole: pohled z Ravella na pobřeží Amalfi.
ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 1. července 2009.
Svatý Pantaleone, mučedníku,
kterýs byl v životě tak dobrý a odvážný,
veď nás na mnohdy křivolaké pozemské pouti,
dej nám sílu ducha i odvahu čelit těžkostem.
Dej nám objevit hodnotu pokory a radost z odpuštění.
Vypros nám, aby na nás sestoupilo Boží milosrdenství
a zůstalo s námi vždycky.
Amen.
31
KAPLE SV. ANNY. Na její
obnově se měl podílet už biskup
Jan VII. V roce 1635, poté, co
vyhořel farní kostel byla zničena i
tato kaple, která s ním byla těsně
spojena. Obě posvátné stavby
nechal ještě krátce před svou smrtí
obnovit
František
kardinál
Ditrichštejn. Od roku 1687 byla
svatoanenská
úcta
spjata
s
Bratrstvem sv. Anny, díky němuž
začala i tradice slavných poutí.
Kaple se tak stává poutním
chrámem. Fresky na stěnách jsou
'Biblia pauperum'. Vyprávějí dějiny spásy od prvního pádu, až k vykupitelské oběti Ježíše
Krista. Fresky Jakubova a Pseudo-Matoušova apokryfního evangelia dávají číst úchvatné
dějiny svatých rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny. Od velkorysosti a štědrosti života
starozákonních spravedlivých, přes tíživý
úděl 'Bohem opovržených', za jaké je
pokládali lidé proto, že neměli děti, až
k vroucí modlitbě, v níž se jim dostává
poznání jedinečného povolání, které jim
svěřila Prozřetelnost: být rodiči Matky
Božího Syna. Modlitba vskutku pozvedá náš
pohled k nebi, k tajemství Trojjediného
Boha. Tato hluboká pravda promlouvá
z kupole sv. Anny, z níž zaznívá Slovo ústy
proroků, evangelistů i učitelů Církve. Jako
u sv. Jáchyma a Anny, a především u Panny
Marie se i v nás má stávat tělem, aby tak celé tvorstvo dospělo do plnosti Kristovy.
Obnovená kaple sv. Anny se tak obrací s výzvou k osobní obnově každého, kdo jako
poutník směřuje k údělu, jenž Bůh
připravil těm, kdo ho milují. Na
této cestě provázelo svatoanenské
poutníky Velkého Jubilea 2000
Apoštolské
požehnání
Jeho
Svatosti, Jana Pavla II. a o vigílii
svatoanenské pouti 2009 (nad
křtitelnicí),
kdy
se
konala
v Pustiměři pouť vyškovského
děkanátu za obnovu rodin a za
nová kněžská povolání, při níž
přijal jáhenské svěcení Mgr. Josef
Mikulášek z Podomí, poslal své
papež
požehnání
poutníkům
Benedikt XVI. (nad kazatelnou).
32
CHRÁM SV. BENEDIKTA. (výška věže 44,5m; délka 46m; šířka 18,5m). Základní kámen
stávajícího farního chrámu, zasvěceného otci západního mnišství a patronu Evropy byl
položen v roce 1900. Posvěcen byl 27. dubna 1902 olomouckým arcibiskupem Theodorem
Kohnem. Na tomto posvátném místě se podepsala i válečná léta XX. století – jejichž stopy
jsou patrné na klenbě dodnes.
Po pádu největší tragédie lidstva, barbarského komunizmu, který našel úrodnou půdu
právě v tomto kraji a jehož důsledky dodnes nevymřely, se tento chrám stal svědkem
poselství naděje, které zaznělo z úst nezapomenutelného olomouckého arcibiskupa
Františka Vaňáka, jenž o svatoanenské pouti roku 1990 opakoval slova papeže Jana Pavla
II k českému národu: "Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího
věku". V duchu Ježíšovy velekněžské modlitby 'perchè tutti siano una cosa sola' - 'aby
všichni byli jedno' hostil chrám sv. Benedikta mezinárodní setkání s mládeží italské
farnosti Case di Malo. Ke kořenům slovanské spirituality dopřál sestoupit v roce 1992
prof. Tomáš Špidlík S.J., jehož papež Jan Pavel II. jmenoval v roce 2003 kardinálem.
„Buďte Kristovi jako on je váš“, tato výzva zněla v roce 1997 k jednatřiceti biřmovancům
z úst prvního papežského nuncia v České republice, arcibiskupa Giovanniho Coppy
(kardinálem jmenován v roce 2007). Jeho Eminence, Tomáš kardinál Špidlík S.J., zavítal
znovu do Pustiměře 6.-7. srpna 2005: zde slavil eucharistii, požehnal obnovená sousoší
a převzal čestné občanství.
Eucharistie u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky v kryptě katedrály na Montecassinu,
ANNI PAULINI PEREGRINATIO, 30. června 2009.
33
HOMÍLIE
Tomáše kardinála Špidlíka S.J.
prvního čestného občana Pustiměře
pronesená v chrámu sv. Benedikta o 19. neděli v mezidobí, 7. srpna 2005
„Drazí přátelé,
podle evangelia se zdá, že jsem k vám přišel po vodě. Je zajímavé, jak mě vlna
prozřetelnosti zanesla až do Pustiměře. Ale to evangelium, které jsme četli je skutečně
zvláštní. Evangelium je plné zázraků. Ale vždy jsou to zázraky, kdy Kristus Pán pomohl
nějakému nemocnému, chromého postavil na nohy, slepému otevřel oči, ... ale chodit po
vodě? To je cosi jako když se čte o Budhovi, že se přivezl na slunečním paprsku. Nač jsou
takové zázraky? Ony jsou všecky zázraky symbolické: uzdravení slepého znamená, že Pán
Bůh otvírá oči všem; uzdravení chromého, že Pán Bůh postaví na nohy všechny lidi; a
chodit po vodě? Já říkám: to je zázrak pro nás pro všecky. Náš život je totiž pořád v nějaké
nejistotě, jako na vlnách. Člověk touží po tom, aby měl něco pevného pod nohama, co by
mi zaručilo, že stojím. Stává se to?
Zakladatel dělnického hnutí v Belgii, pozdější kardinál Cardijn hlásal heslo:
„odproletarizovat proletáře“. A říkal: kdo je proletář? To není chudý. Chudý člověk může
být chudý, ale pořád jde dál. Vždyť já jsem z chudé rodiny a po první světová válce byla
nezaměstnanost. Ale nebyli jsme proletáři: měli jsme domek, trochu mléka atd. Ale
proletář, ten neví, co bude zítra. Ve francouzské televizi dělali rozhovor s jedním z těch,
jak jim Francouzi říkají „vousáči“. Jsou to lidé, kteří spí pod mostem, apod. On povídá:
byl jsem úředníkem u jedné obchodní společnosti. Měl jsem se velmi dobře. Jednoho dne
34
však společnost zkrachovala, já zůstal bez místa, vypověděli mne z bytu. Přestal jsem se
holit, přespával na nádraží, ... a dneska jsem proletář. A ono se jich množí. Je až
neuvěřitelné kolik jich je. Lidé se snaží, aby měli zajištěné pojištěné, aby stát každému
zajistil, co potřebuje... No já jsem v Itálii. Každý týden přijíždějí stovky a stovky lidí
z Afriky, Ázie. Ti, kterým zaplatili poslední peníze je nahážou do moře. Musí se vylovit a
jsou na ulici. Ale i v blahobytných městech jsou staří lidé načisto opuštěni. Co máme
dělat?
Říká se: státy se musejí starat! Charita musí pečovat... To je všecko svatá pravda. Ale
nepomůže to. Proto kazatelé vytýkají: jediná pevná půda je prozřetelnost Boží. Na tu se
musíš postavit. A dávají se pěkné příklady. Takový kazatelský příklad je, že umírala matka
šesti dětí. Anděl smrti, který měl přinést zprávu o smrti tam nechtěl jít, vrátil se k Pánu
Bohu a říká: já si to nevezmu na svědomí! Copak to Pane Bože nevidíš? A Pán Bůh mu
řekl: spusť se na hlubiny moře a vytáhni
odtud nějaký ztracený kámen. Tak jej
anděl donesl. Rozlom ten kámen.
Rozlomil ho a byl tam malý červíček.
Vidíš, já vidím všecko.
A z životopisů svatých se vyprávějí
takové pěkné příklady, jak se všecko
rozdalo atd. Z těch hříchů, co jsem já
udělal, tak píšu knihy. Napsal jsem také
knihu o svaté Melánii ze IV. století. Když
Alarich okupoval Řím. Římané se báli, že
o všecko přijdou. Ona – nejbohatší
nevěsta Říma všecko rozdala a říkala:
zkusme se spolehnout na Boží
prozřetelnost. Pěkně se to čte. Nakonec
ale řekneme: otec rodiny se musí starat;
matka se musí starat, aby měla něco
zajištěného. Jak je to tedy s tou Boží
prozřetelností? To je podle povolání.
Každý člověk má povolání a Pán Bůh ho
opatruje v tom úkolu, který mu dal.
V dnešní době se však ten problém klade
trošku šířeji: i národy mají své povolání. I
velké národy zanikají a vznikají. Podle
povolání. Jeden velký myslitel –
Solovjov – se nad tím zamýšlí a říká:
evropské národy – jaké měli povolání
staří Židé, to víme: Starý zákon; Řekové
– ti založili katolickou a pravoslavnou
Církev a dogmata; Římané dali světu
právo; západní národy daly uspořádání. A
slovanské národy? On říká: ještě světu nedaly nic. Co to znamená? Jejich doba snad právě
přichází. Teprve teď musí něco říci. Co by měli říci? Zajímavé je, že se k této otázce
vracel často papež Jan Pavel II. Není náhodou, že byl prvním slovanským papežem. A
35
mnoho lidí neví, co to znamenalo, když přišel do Československa. Noviny říkaly: přijel do
Prahy, do Olomouce stavil se také na Velehradě. On sám to však myslel takto: po pádu
totality moje první návštěva musí být na Velehradě. Přitom byl také v Praze ... První
návštěva však byla na Moravě, v srdci Evropy. On si toho byl dobře vědom.
Tento týden jsme předevčírem slavili svátek Panny Marie Sněžné. Víte, že v Římě,
v bazilice Panny Marie Sněžné, položili svatí Cyril a Metoděj slovanskou liturgii na oltář a
tam jí papež požehnal. Dostali přitom taková privilegia jako nikdo na světě. Dodnes se
historici diví, jak je to možné, že dostali taková privilegia. Tehdy si totiž uvědomili jednu
věc: svět se rozpadal na Východ a Západ. Navíc hrozil konflikt a dokonce roztržka
v Církvi. V Římě si řekli: snad ti Slované budou spojovacím mostem mezi Východem a
Západem. Svět už byl ovšem natolik rozdělený, že Slované, kteří měli spojovat se sami
rozdělili na východní a západní. Ale po tisíci letech se situace opakuje. Dnes je daleký
Východ a daleký Západ; hrozí velké roztržky a Evropa? Buď bude mostem, nebo bude
roztrhaná. A vprostřed Evropy je Morava. Pán Bůh jí tedy svěřil nějaký úkol.
Když se teď rozšiřovala Evropská unie,
otvíral jsem s tehdejším prezidentem Prodim hranici mezi Itálii
a Slovinskem. On
mluvil o tom, že se
musí – jak říká Svatý
Otec – dýchat oběma
stranami plic. A já
jsem k tomu dodal: ale
musíme mít jedno
srdce! Co to pomůže
člověku dýchat dvěma
plícemi, když nemá
jedno srdce. To srdce
je uprostřed Evropy.
A je to Morava.
Pustiměř
pak
je
uprostřed
Moravy.
Máme tedy nějaké
poslání! Co po nás
bude Pán Bůh chtít, to já nevím. Jisté však je, že sice budeme ještě na vlnách a všelicos,
ale že si budeme moci jednou zazpívat: kolik to bouří nad vlastí se sneslo! O život bylo
zápasit nám v boji. Mohutné sídlo Svatopluka kleslo, Velehrad víry bez pohromy stojí.
Proto přejme sobě a všem našim, abychom ten úkol, který pravděpodobně ještě máme.
Svatý Otec Jan Pavel II. na to velmi často myslel. Právě ta jeho cesta na Velehrad byla
symbolem toho, že nás ještě možná čeká velký úkol, pokud si zachováme tu svou
křesťanskou tradici, kterou celý svět ztrácí. Dej nám Pán Bůh k tomu sílu!
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Amen.
36
Potřetí v posledních třech desetiletích Petrův nástupce zavítal do nevelkého
jihoitalského kraje Molise. Po dvou návštěvách Jana Pavla II. v letech 1983 a 1995 papež
František vykonal intenzivní pastorační cestu do historicky velmi chudého zemědělského
regionu, poznamenaného emigrací. Kraj s nejmenším znečištěním a také s nejnižší
kriminalitou se také v současnosti postupně vylidňuje. Důvodem je zemědělský i
průmyslový úpadek. Papežova dnešní cesta se tak proměnila v silný politický apel:
„Důstojnost člověka má být prvotním zájmem institucí, podnikatelského a finančního
sektoru. Všechny ostatní zájmy jsou podružné“, zdůraznil Svatý otec.
První bod programu
pastorační návštěvy hostila
akademická půda Univerzity
Molise v krajském městě
Campobasso. Papeže zde
očekávala jak univerzitní
obec, tak místní podnikatelé,
dělníci
a
zemědělci.
František pronesl silně
politicky
orientovanou
promluvu, mnohokrát přerušovanou potleskem, aniž by slovo politika vůbec zaznělo. Proti
pohledu současných ekonomů a finančníků postavil pohled „našeho Otce“.
Pane rektore, představitelé státních institucí, univerzitní studenti, zaměstnanci a
profesoři, bratři a sestry ze světa práce,
Děkuji za vaše přijetí. Především vám děkuji za to, že jste se mnou sdíleli svůj život,
námahu a naději. Pan rektor převzal výraz, který jsem jednou použil : náš Bůh je Bohem,
který překvapuje. To je pravda, každý den je tu nové překvapení. Náš Otec už je takový.
Vyslovil však o Bohu ještě něco jiného, co zase převezmu já: Bůh boří schémata. A pokud
my nebudeme mít dostatečnou odvahu prolomit schémata, nikdy nepokročíme, protože
právě k tomu nás Bůh vede – abychom v souvislosti s budoucností byli kreativní.
37
Má návštěva v Molise začíná tímto setkáním s pracovním světem, avšak místem, na
němž se nacházíme, je univerzita. A to je výmluvné, poněvadž to vyjadřuje, jakou
důležitost mají bádání a formace v reakci na nové a složité otázky, které nám na místní,
národní i mezinárodní úrovni klade současná hospodářská krize. Před chvílí to dosvědčil
mladý zemědělec, který si zvolil vysokoškolské studium na zemědělské fakultě, aby
naplnil své povolání obdělávat zemi. Být zemědělcem obdělávajícím půdu není cosi
nehybného, je to dialog, plodný a kreativní dialog. Je to dialog člověka se svou zemí, která
díky němu rozkvete a vydává plody pro nás všechny. A to je důležité. Dobrá formace
nenabízí snadná řešení, ale napomáhá k otevřenějšímu a kreativnějšímu pohledu, který
lépe docení území zdroje.
Plně sdílím to, co bylo
řečeno o ochraně země, aby
vydávala plody, aniž by se z
ní těžilo stůj co stůj. To je
jedna z nejvýznamnějších
výzev naší doby, abychom
se obrátili k takovému
vývoji, který by dokázal ctít
stvořené. Vidím, jak se v
Americe, mé vlasti, kácejí pralesy a obnažuje se půda, kterou nelze obdělávat, která
nemůže vydat život. To je náš hřích – těžit ze země a nedovolit, aby ona sama nám dala to,
co v sobě nese, za pomoci našeho obdělávání.
Další výzva zazněla z úst oné šikovné maminky a dělnice, která mluvila také jménem
své rodiny – manžela, malého synka a dalšího dítěte na cestě. Odvolávala se na práci, ale
současně také na rodinu. Děkuji za toto svědectví! Chci vám něco říci – když chodím
zpovídat, nyní už ne tak často jako v předchozí diecézi, a přijde mladá maminka nebo
tatínek, ptám se: Kolik máš dětí. Odpovídají mi a já kladu další otázku: „Řekni mi, hraješ
si s dětmi?“ Většina z nich odpovídá: „Jakže, Otče?“. „Ano, ano, hraješ si s dětmi? Ztrácíš
čas se svými dětmi?“. Ztrácíme tuto schopnost, tuto moudrost hrát si se svými dětmi.
Hospodářská situace nás nutí k tomu, abychom o ni přicházeli. Prosím, ztrácejte čas se
svými dětmi! V neděli – vy jste se zmínila o neděli v rodině (obrací se k dělnici) – jim
věnujte čas…Toto je kritický bod, který nám umožní rozlišit a zhodnotit lidskou kvalitu
ekonomického systému, ve kterém žijeme. Do tohoto rámce náleží také otázka pracovní
neděle, která se netýká jen věřících, ale jako etická volba zasahuje všechny. Ztrácíme
prostor pro nezištnost. Otázka zní: čemu chceme dát přednost? Volná neděle – s výjimkou
nezbytných
služeb
–
potvrzuje, že prioritou není
to ekonomické, nýbrž to
lidské, nezištné, nikoliv
obchodní, nýbrž rodinné a
přátelské vztahy, pro věřící
pak vztah s Bohem a
společenstvím.
Možná
nadešel okamžik, abychom
se dotázali, zda pracovat v
neděli je pravá svoboda.
38
Překvapující Bůh a Bůh prolamující schémata překvapuje a boří schémata proto, abychom
byli svobodnější. Je Bohem svobody.
Drazí přátelé, chtěl bych připojit svůj hlas k hlasu mnoha zaměstnanců a podnikatelů na
tomto území, abych žádal o uskutečnění „paktu zaměstnanosti“. Zaznamenal jsem, že kraj
Molise se snaží reagovat na drama nezaměstnanosti a že konstruktivně spojuje síly. Mnohá
pracovní místa by se dala navrátit
prostřednictvím strategie dohodnuté s
národními
institucemi,
tohoto
zaměstnaneckého paktu, který by měl
využít příležitosti nabízené národními
a evropskými směrnicemi. Povzbuzuji
vás, abyste pokračovali v tomto úsilí,
které může vydat plody jak zde, tak v
jiných regionech.
Chtěl bych se vrátit k jednomu
výrazu, který jsi vyslovil (obrací se k
mladému zemědělci). Řekl jsi:
důstojnost. Nemít práci neznamená pouze nemít nutné prostředky k obživě. Nikoliv,
můžeme se každý den najíst – jdeme na charitu, té či oné asociace nebo klubu, kde nám
dají pokrm. V tom tedy není problém. Potíž je v tom, že nepřinášíme chléb domů, a to je
vážné, obírá nás to o důstojnost! Odnímá nám to důstojnost. Nejvážnější problém tedy
není hlad, i když je tu také. Nejvážnější problém je důstojnost. Kvůli ní musíme pracovat a
hájit důstojnost, kterou nám práce dodává.
Nakonec bych vám chtěl říci, že mne zasáhla skutečnost, že jste mi darovali obraz, který
je právě výjevem mateřství. Mateřství s sebou nese porodní bolesti, ale porodní bolesti
směřují k životu a jsou tudíž plné naděje. Děkuji vám proto za tento dar a ještě více vám
děkuji za naději v něm obsaženou: nadějeplných porodních bolestí. Děkuji! A ještě bych
chtěl připojit jednu historickou poznámku. Když jsem byl provinciálem jezuitů, bylo třeba
vyslat někoho na Antarktidu, aby tam jako kaplan žil deset měsíců v roce. Přemýšlel jsem,
kdo by tam mohl jít, a jeden spolubratr pak šel. Představte si, že byl rodákem z
Campobasso! Děkuji!
Na bývalém stadionu v
Campobasso pak v půl
jedenácté dopoledne slavil
papež eucharistii, které se
na stadionu a v jeho okolí
účastnilo celkem 80 tisíc
lidí. V homilii papež vyšel z
prvního liturgického čtení,
které přednesl nevidomý
lektor za pomoci braillova
písma:
„Moudrost
vysvobodila své věrné z jejich útrap“ (Mdr 10,9). František zdůraznil, že Bůh není
39
neutrální, ale je na straně křehkých, diskriminovaných a utiskovaných lidí, kteří se v
důvěře svěřují Bohu. Papež pak poukázal na dva podstatné aspekty církve:
„Moudrost vysvobodila
své věrné z jejich útrap“
(Mdr 10,9).
První
čtení
nám
připomnělo charakteristiky
božské moudrosti, která
vysvobozuje ze zla a útisku
ty, kteří se dávají do služeb
Pánu.
On
totiž
není
neutrální,
ale
Svojí
moudrostí je na straně
křehkých, diskriminovaných
a utiskovaných lidí, kteří se
Mu s důvěrou svěřují. Tato
Jakubova
a
Josefova
zkušenost, podávaná Starým zákonem, dává vyniknout dvěma podstatným aspektům
života církve. Církev je lidem, který slouží Bohu a který žije ve svobodě, kterou mu
daroval On.
Jsme především lidem, který slouží Bohu. Služba Bohu se uskutečňuje různými
způsoby, zvláště modlitbou, adorací, zvěstováním evangelia a svědectvím dobročinné
lásky. Ikonou církve je vždycky Panna Maria, „služebnice Páně“ (Lk 1,38, srov. 1,48).
Jakmile Maria přijala andělovo poselství a počala Ježíše, spěšně se vydává za svojí
příbuznou Alžbětou, aby jí pomáhala. Ukazuje tak, že přednostní cestou služby Bohu je
služba bratřím, kteří jsou v nouzi.
Církev se v Matčině škole učí denně stávat „služebnicí Páně“, je připravena vycházet
vstříc situacím největších potřeb a starostlivě pečovat o maličké a vyloučené. Všichni jsme
povoláni žít službu lásky v běžné realitě, v rodině, ve farnosti, v práci, se sousedy... Je to
každodenní všední láska.
Svědectví lásky je mistrovskou cestou evangelizace. V tom byla církev vždycky „v
první linii“, svojí mateřskou a bratrskou účastí sdílí těžkosti a křehkosti lidí. Křesťanské
společenství se tak snaží dodávat společnosti „duši“ a umožňuje jí hledět dál a doufat.
To je to, oč se vy, drazí bratři a sestry této diecéze, velkodušně snažíte, podporováni
pastorační horlivostí svého biskupa. Povzbuzuji vás všechny, kněze, zasvěcené osoby a
věřící laiky, abyste na této cestě vytrvali, sloužili Bohu službou bratřím a šířili především
kulturu solidarity. Tohoto nasazení je velice zapotřebí v situaci materiální a duchovní
nouze, zvláště nezaměstnanosti – rány, která vyžaduje veškeré úsilí a odvahu všech. Práce
je výzvou, která interpeluje zejména na odpovědnost institucí podnikatelského a
finančního světa. Je nezbytné postavit důstojnost člověka do středu každé perspektivy a
každého činu. Jiné zájmy, byť legitimní, jsou druhotné. Středem je důstojnost člověka.
40
Proč? Protože člověk je obrazem Božím, byl stvořen k Božímu obrazu a my všichni jsme
obrazem Božím.
Církev je tedy lid, který slouží Pánu. Proto je lidem, který zakouší svoje osvobození a
žije svobodu, kterou mu daroval Pán. Pravou svobodu dává vždycky Pán. Především
svobodu od hříchu a sobectví ve všech jeho formách, svobodu dávat se a činit tak s radostí
jako Nazaretská Panna, která je svobodná od sebe samé, nestahuje se do svého stavu – a
měla by k tomu nemalý důvod! – nýbrž myslí na ty, kdo jsou více v nouzi. Je svobodná ve
svobodě Boha, která se realizuje láskou. A toto je svoboda, kterou nám dal Bůh a kterou
nesmíme ztratit: svoboda klanět se Bohu, sloužit Bohu a sloužit Mu také v bratřích.
Toto je svoboda, kterou s milostí Boží zakoušíme v křesťanském společenství, když se
dáváme do služeb druhých. Beze svárů, bez stranictví a bez klepů. Vzájemně si sloužit.
Pak nás Pán osvobozuje od ambicí a soupeření, jež podkopávají jednotu společenství.
Osvobozuje nás od nedůvěry a smutku. A tento smutek je nebezpečný, protože nás sráží
dolů. Mějte se tedy na pozoru! Pán nás osvobozuje také od strachu, vnitřní prázdnoty,
osamění, nářků a stížností. Ani v našich společenstvích totiž nechybějí negativní postoje,
které z lidí činí sebevztažné osoby starající se spíše o to, jak se bránit než dávat. Kristus
nás však osvobozuje z této existenciální šedi, jak jsme to říkali v responsoriálním Žalmu:
„Ty jsi má pomoc a mé vysvobození“ (srov. Žl26). Proto Pánovi učedníci - my také všichni, ač zůstáváme stále slabými a hříšnými, jsme povoláni žít s radostí a odvahou
vlastní víru, společenství s Bohem a s bratřími, klanět se Bohu a statečně čelit námahám a
životním zkouškám.
Drazí bratři a sestry, Nejsvětější Panna, kterou obzvláště ctíte pod titulem Matka
Osvoboditelka, ať vám vymůže radost sloužit Pánu a kráčet ve svobodě, kterou nám
daroval On ve svobodě klanění, v modlitbě a službě druhým. Kéž vám Maria pomáhá být
mateřskou církví, přívětivou ke všem a pečující o všechny. Ať je stále s vámi, s vašimi
nemocnými, starými, kteří nesou moudrost lidu, a vašimi mladými. Pro celý váš lid ať je
znamením útěchy a bezpečné naděje. Kéž nás Matka Osvoboditelka provází, pomáhá nám,
potěšuje nás a dává nám pokoj a radost.
Po
skončení
mše, těsně po
poledni,
papež
navštívil
místní
katedrálu, kde se
setkal
s
nemocnými lidmi.
Na setkání nebyla
plánována žádná
promluva,
ale
osobní pozdravy s každým přítomným. Z katedrály v Campobasso se papež vydal vozem do
nového sídla místní charity, jehož provoz tak slavnostně zahájil. Zde poobědval spolu s
bezdomovci a klienty této instituce. Z charitního domu Casa degli Angeli se Svatý otec
vydal vrtulníkem do Castelpetroso, kde přistál asi po čtvrthodinovém letu.
V devítisetmetrové nadmořské výšce stojí bazilika Panny Marie Bolestné v
Castelpetroso. Na toto poutní místo se při své druhé návštěvě Molise odebral také Jan
41
Pavel II. Panna Maria se tu
zjevila dvěma pastýřkám
Serafině a Fabianě poprvé
22. března 1888, u jejích
nohou
leželo
raněné
Ježíšovo tělo. Po církevním
schválení
mariánského
zjevení papež Pavel VI.
prohlásil Matku Bolestnou z
Castelpetroso patronkou jihoitalského kraje. Petrova nástupce na poutním místě
očekávaly zástupy mladých lidí z celé diecéze spolu s biskupem diecéze Avezzano (kraj
Abruzzo), zodpovědným za pastoraci mládeže. Devětadvacetiletá Sára z malé diecéze
Trivento papeži předestřela veškeré problémy místní mládeže a vyzvala jej:
„Pomozte nám, abychom neztráceli naději, když mnozí lidé neví, že Molise je italský
kraj. Pomozte nám, abychom byli hrdí na svůj prostý původ. Pomozte nám, abychom byli
silní a spravedliví, když nám sociální nerovnosti zabraňují v růstu. Pomozte nám k jistotě,
že také z Nazareta může vzejít něco dobrého.“
Papež odpověděl obsáhlou analýzou životních podmínek dnešního mladého člověka,
které diktuje kultura provizoria, povrchnosti a nezodpovědnosti.
Drazí mladí,
děkuji za vaši početnou a radostnou
účast. Děkuji mons. Pietro Santorovi
za jeho pastorační službu mezi
mládeží a děkuji tobě, Sáro, že jsi se
ujala role mluvčí a představila naděje
a starosti mladých Abruzza a Molise.
Nadšení a sváteční atmosféra,
kterou umíte vytvářet, jsou nakažlivé.
Nadšení je nakažlivé. Víte odkud
pochází slovo nadšení? Je z řeckého
entusiasmus, což znamená „mít v
sobě něco z Boha“ nebo „být v
Bohu“.
Nadšení,
je-li
zdravé,
dokazuje, že ten, kdo v sobě má něco z Boha, vyjadřuje to radostí. Tímto nadšením jste
otevřeni naději a toužíte po plnosti, abyste dali smysl svojí budoucnosti a celému svému
životu, spatřili cestu vhodnou pro každého z vás a zvolili si takovou, která vám přinese
pokoj a lidskou realizaci. Zvolit si vhodnou cestu – co to znamená? Nezůstávat stát. Kdo
je mladý, nemůže nehnutě stát. Jít - to znamená jít za něčím, protože někdo sice může být
v pohybu, ale nejde, bloudí a bloumá životem. Život však není k tomu, aby byl stráven
bloumáním, je třeba jít, a to je pro vás výzva.
Na jedné straně hledáte to, na čem opravdu záleží, zůstává stabilní během času a
je definitivní, hledáte odpovědi, které osvítí vaši mysl a zahřejí vaše srdce nejenom chvilku
ráno nebo na krátkém úseku cesty, ale navždy. Stálé světlo v srdci, stálé světlo v mysli,
srdce stále hřející, definitivně. Na druhé straně zakoušíte silné obavy z pochybení a je
42
pravdou, že ten, kdo jde, může se splést. Zakoušíte strach z toho, že se nasadíte příliš. Jistě
jste měli toto pokušení nechávat si stále otevřenou únikovou cestičku, která by v případě
potřeby mohla vždycky podat nové scénáře a možnosti. Jdu tímto směrem, zvolím si tento
směr, ale nechávám si otevřená tato dvířka. A nebude-li se mi to líbit, vrátím se a odejdu.
Tato provizornost nedělá dobře, nedělá dobře, protože vnáší do mysli temnotu a srdce činí
chladným.
Soudobá společnost a její převažující kulturní vzory – například tato kultura provizoria
– nevytvářejí ovzduší, které by napomáhalo přijímání stabilních životních rozhodnutí a
pevných svazků, postavených spíše na skále lásky a odpovědnosti než na písku
chvilkových emocí. Touha po individuální autonomii je vyhrocena až do té míry, že
všechno podrobuje diskusi a s relativní snadností narušuje důležitá a dlouze zvažovaná
rozhodnutí, svobodně zvolené životní cesty započaté s nasazením a zanícením. To vede k
povrchnosti při přebírání odpovědnosti, která je tak v hloubi duše vystavena tomu, že bude
považována za něco, čeho je možné se nakonec zbavit. Dnes si vyberu to, zítra zase ono.
Kam vítr, tam plášť. Když mi dojde nadšení, moje chuť, vydám se jinudy. A tak vzniká
ono bloumání životem, které je vlastní labyrintu. Putovat, jít však neznamená procházet
labyrint! Když se octnete v labyrintu: půjdu tudy, tamtudy nebo tam – zastavte se!
Hledejte niť, abyste z labyrintu vyšli, hledejte niť. Není možné zahodit život bloumáním.
Nicméně, drazí mladí, srdce člověka
očekává velké věci, významné
hodnoty, hluboká přátelství, svazky,
které v životních zkouškách spíše sílí
než ochabují. Člověk touží po tom, aby
miloval a byl milován, a to definitivně.
Kultura provizoria naši svobodu
nepovznáší, nýbrž zbavuje nás našeho
pravého údělu a těch nejopravdovějších a nejvíce autentických cílů. Je
to rozkouskovaný život. Je smutné
zjistit v určitém věku při pohledu na cestu, kterou jsme ušli, že život je rozbitý na kusy,
bez jednoty, bez definitivnosti, samé provizorium... Nenechte si ukrást touhu vytvořit ve
svém životě věci velké a pevné! To vás povede vpřed. Nespokojujte se s malými cíli!
Mějte touhu po štěstí, mějte odvahu vyjít ze sebe samých a vydat se k plnosti svojí
budoucnosti s Ježíšem. Sami to nedokážeme. V tlaku událostí a mód nikdy nedovedeme
sami najít správnou cestu a, i kdybychom ji nalezli, neměli bychom dostatek sil vytrvat a
čelit strmosti a nečekaným překážkám. Sem zapadá výzva Pána Ježíše: „Chceš-li..
následuj mne“. Je to pozvání, že nás bude doprovázet, nikoli proto, aby nás zneužíval,
dělal z nás otroky, ale aby nás osvobodil. V této svobodě nás zve, že nás bude doprovázet.
Tak je to. Jedině spolu s Ježíšem v modlitbě a následování nalezneme zřetelnou vizi a sílu
pokračovat dál. On nás miluje definitivně, vyvolil nás definitivně a daroval se definitivně
každému z nás. Je naším obráncem a starším bratrem a bude jediným naším soudcem. Je
krásné, že můžeme prožívat střídající se životní události společně s Ježíšem a mít mezi
sebou Jeho Osobu a Jeho poselství! On nám neodnímá autonomii či svobodu. Naopak,
dodává nám sílu v naší křehkost a umožňuje nám, abychom byli opravdu svobodní,
svobodní v konání dobra, silní pro pokračování v dobrém a schopní odpouštět a žádat o
odpuštění. Takový je Ježíš, který nás doprovází. Takový je Pán!
43
Rád opakuji slova, která často zapomínáme: Bůh neochabuje v odpouštění. Taková je
pravda. Jeho láska je tak obrovská, že je nám neustále nablízku. Nás omrzí žádat o
odpuštění, ale On odpouští vždy, kdykoliv Jej o to žádáme. On odpouští definitivně, ruší a
zapomíná náš hřích, obrátíme-li se k Němu s pokorou a důvěrou. Pomáhá nám, abychom
uprostřed těžkostí neklesali na mysli a nepovažovali je za nepřekonatelné. A pak s důvěrou
v Něho opět rozhodíte sítě k překvapivému a hojnému úlovku, budete mít odvahu a naději
také při vyrovnávání se s obtížemi, které vyplývají z ekonomické krize. Odvaha a naděje
jsou dary patřící všem, ale jsou vlastní zejména mladým lidem. Odvaha a naděje.
Budoucnost je zajisté v rukou Božích, v rukou prozíravého Otce. To neznamená negovat
těžkosti a problémy, nýbrž vidět, že právě ony jsou provizorní a překonatelné. Těžkosti a
krize mohou být s pomocí Boží a dobrou vůlí všech překonány, přemoženy a proměněny.
Nechci skončit, aniž bych se dotknul problému, který se vás týká a který nyní prožíváte:
nezaměstnanosti. Je smutné potkat mladé, kteří nejsou ani to, ani ono. Co to znamená „ani
to, ani ono“? Ani nestudují, protože nemohou, nemají možnost, ani nepracují. To je výzva,
kterou musíme společně překonat! Musíme postoupit vpřed, abychom tuto výzvu
přemohli. Nesmíme připustit ztrátu celé generace mladých lidí, kteří postrádají řádnou
důstojnost práce. Práce nám dává důstojnost a všichni se musíme všemožně přičinit, aby
nezanikla generace mladých. Rozvíjet svoji kreativitu, protože mladí vnímají radost z
důstojnosti, kterou dává práce. Generace bez práce je budoucí porážka vlasti i lidství. Proti
tomu se musíme postavit a vzájemně si pomáhat při hledání řešení. Pomocí a solidaritou.
Mladí jsou odvážní, jak jsem řekl, mají naději a za třetí mají schopnost být solidární. Slovo
solidarita je dnešním světem vnímáno s nechutí. Někteří ho považují za nadávku. Ale není
to nadávka, je to křesťanské slovo. Jít bratrovi vstříc, na pomoc, aby překonal problémy.
Tedy odvaha, naděje a solidarita.
Sešli jsme se před svatyní Matky Bolestné, zbudované v místech, kde dvě děvčata této
země, Fabiána a Serafína měly během polních prací v roce 1888 vidění Matky Boží. Maria
je Matka, vždy nás podporuje. Když pracujeme i když hledáme práci, když máme jasné
ideje i když jsme zmateni, když modlitba plyne spontánně i když je srdce vyprahlé. Ona
nám vždycky pomáhá. Maria je Matkou Boží, naší matkou a matkou církve. Mnoho mužů
a žen, mladých a starých se obrací k Ní, aby jí děkovalo a vyprošovalo si milost. Maria nás
nese k Ježíši, který nám daruje pokoj. Obracejme se k Ní s důvěrou v Její pomoc, s
odvahou a nadějí. Pán ať žehná každému z vás i vašim drahým na vaší cestě odvahy,
naděje a solidarity. A prosím vás, modlete se za mne, prosím. A nezapomeňte životem jít,
nikdy nebloumejte.
Poslední etapou papežovy pastorační
návštěvy v kraji Molise bylo 20 tisícové
městečko Isernie, kam papež přicestoval
vozem. Nejprve zde navštívil vězení.
Setkání probíhalo opět bez pozornosti
televizních kamer. Papež zde povzbudil
odsouzené v jejich nesnadné cestě za
resocializací. „Touto cestou se však musí
ubírat jak společnost venku, tak v
samotném vězení, ale především každý ve svém vlastním svědomí, srdci.“
44
Drazí bratři a sestry,
díky za vaše vroucí přijetí! Děkuji vašemu biskupovi mons. Camillo Cibottimu i jeho
předchůdci mons. Salvatore Viscovi, dále starostovi, váženým představitelům města a
všem, kdo tuto návštěvu připravovali. Toto je poslední dnešní setkání a koná se na
symbolickém místě: na katedrálním náměstí.Náměstí je místem, kde se setkáváme jako
občané, a katedrála je místem, kde se setkáváme s Bohem, nasloucháme Jeho Slovu,
abychom žili jako bratři, občané a bratři. V křesťanství není protiklad mezi posvátným a
profánním, tedy v tomto smyslu občané a bratři.
V souvislosti s odkazem Celestýna V. mne napadla silná myšlenka. On, stejně jako
svatý František z Assisi, měl silný smysl pro Boží milosrdenství a pro skutečnost,
že milosrdenství Boží obnovuje svět.
Petr Morrone jako František z Assisi dobře znali společnost svojí doby a její velké
nedostatky. Byli velice blízcí lidem, lidu. Měli stejný soucit jako Ježíš s tolika sužovanými
a utlačovanými lidmi, ale neomezovali se na rozdávání dobrých rad či zbožných útěch.
Jako první přijali rozhodnutí k životu proti proudu, rozhodli se svěřit Otcově prozřetelnosti
nejenom úkonem osobní askeze, ale prorockým dosvědčováním Otcovství a bratrství, jež
jsou evangelním poselstvím Ježíše Krista.
Vždycky mne zasahuje, že tito světci svým mocným soucitem s lidmi cítili
potřebu dávat lidu to nejcennější, to největší bohatství: Otcovo milosrdenství, odpuštění.
„Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům.“ V těchto slovech
modlitby Otčenáš je celý životní plán založený na milosrdenství. Milosrdenství,
prominutí, odpuštění vin není jen něčím zbožným, intimním, nějakým duchovním
paliativem, nějaký druh oleje, který by nám pomohl být sladší, lepší. Nikoli! Je to
proroctví nového světa, milosrdenství je proroctvím nového světa, ve kterém pozemské
statky a práce budou rovnoměrně rozděleny a nikdo nebude zbaven potřebného, protože
solidarita a sdílení jsou konkrétním důsledkem bratrství. Tito dva světci dali příklad. Jako
klerici – jeden byl jáhen a druhý biskup, římský biskup – věděli, že musí jít příkladem v
chudobě, milosrdenství a úplném zřeknutí se sebe sama.
To je smyslem nového občanství, které silně pociťujeme tady na tomto náměstí před
katedrálou, odkud k nám mluví památka svatého Petra Morroneho, Celestýna V. To je ten
nejvíce aktuální smysl tohoto jubilejního celestýnského roku, který tímto zahajuji a během
něhož zůstane pro všechny otevřena brána božského milosrdenství. Není to útěk, není to
únik před realitou a jejími problémy, ale odpověď přicházející z evangelia: láska jako
očistná síla svědomí, síla obnovy sociálních vztahů, síla plánování jiné ekonomie, která
klade do svého středu člověka, práci a rodinu namísto peněz a zisku.
Buďme si všichni vědomi, že tato cesta není cestou tohoto světa; nejsme snílci a
blouznivci, ani nechceme vytvořit oázy mimo svět. Spíše však věříme že tato cesta je
dobrá pro všechny, je to cesta, která opravdu vede ke spravedlnosti a pokoji. Ale víme
také, že jsme hříšníci a že jsme jako první vždycky pokoušeni nejít touto cestou a
přizpůsobovat se mentalitě tohoto světa, mentalitě moci a mentalitě bohatství. Proto se
svěřujeme Božímu milosrdenství a zavazujeme se s Jeho milostí přinášet plody obrácení a
skutky milosrdenství. Tyto dvě věci: obrácení a prokazování milosrdenství ať jsou vůdčím
motivem tohoto jubilejního celestýnského roku. Kéž nás vždycky na této cestě provází a
podporuje Panna Maria, Matka Milosrdenství.



45
anche i pellegrini
giunti dalla storica terra di Boemia ...“
„...
(Mons. Fortunato Frezza2, kanovník kapituly svatopetrské baziliky: homílie při mši svaté u oltáře Katedry sv. Petra
ve vatikánské bazilice, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. června 2014)
Bratři a sestry, a také vy, poutníci, kteří jste připutovali z památné české země, vy
všichni pokřtění ve jménu Trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.
Jen co jsme uzavřeli rozjímání velkých tajemství Pánova zmrtvýchvstání a Seslání
Ducha svatého, stojíme dnes před neproniknutelnou hlubinou Nejsvětější Trojice, Otce,
Syna a Ducha svatého. Necháváme se nést tímto svatým tajemstvím, bez nároku opírat se
o krátkozraké a matné nástroje lidského bádání.
Tajemství stačí samo o sobě. Tajemství vykládá sebe sama: je proto, že je, stejně jako je
tomu s láskou: „Miluji, protože miluji“.
2
Poutníci Peregrinatio Ad Miracula Fidei, - vzhledem ke zdravotním obtížím J. E. kardinála Coppy, - se měli
původně účastnit mše svaté o slavnosti Nejsvětější Trojice u oltáře Katedry sv. Petra, které předsedal Mons. Frezza
(nar. 1942, Viterbo), kanovník kapituly sv. Petra a podsekretář synodu biskupů. Tento dne 8. června odpověděl na
mou prosbu ze dne 4. dubna 2014 o zaslání homílie mše svaté, abych ji mohl přeložit pro poutníky. V emailu
dodává: „ ... děkuji Vám za Vaši pozornost a laskavost. Do České republiky jsem se dostal v červenci 1991, krátce
po pádu komunizmu. Chtěl jsem najít hrob mého strýce, válečného zajatce, na hřbitově v Černém Dole, nedaleko
Vrchlabí. Hrob jsem našel a v roce 1995 jsem převezl do Itálie ostatky mého strýce, který zemřel při pracovním
neštěstí v kamenolomu v Černém Dole v roce 1917. Dobře také znám italské trapistky v klášteře poblíž Prahy.
Připojuji homílii, o kterou jste žádal, a prosím, abyste její překlad otiskl ve vašem farním týdeníku. Přeji Vám
šťastnou cestu a pěknou slavnost Seslání Ducha svatého....“.
46
V lavicích katechizmu jsme se naučili, že prvními tajemstvími naší víry jsou Boží
jedinost a trojice, vtělení, utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista.
Teď, když se nacházíme v lavicích života, neseme ve svém vyznání víry tatáž slova,
kterým nás tehdy učili. A běda, pokud by tomu tak nebylo. Školou tohoto učení je dnes
liturgie, v níž nacházíme hlásané a slavené Boží slovo, jemuž učili učitelé v posloupnosti
času, od doby Exodu až k plnosti času
Pána Ježíše a jeho apoštolů. V dnešní
liturgii
Nejsvětější
Trojice
se
setkáváme s Mojžíšem na hoře,
apoštolem Pavlem v jeho listu a
evangelistou Janem v jeho evangeliu.
Mojžíš vystupuje na horu a Pán
sestupuje v oblaku. Aniž by čekal, že
Mojžíš pronese slova modlitby,
představuje se, vyslovuje své jméno a
označuje se za plného milosrdenství,
bohatého
milostí.
Mojžíš
bezprostředně odpovídá klaněním a
žádá, aby pokud je tomu tak, jeho
milost spočinula na lidu a jeho
milosrdenství se projevilo odpuštěním,
aby se lid ze vzdorujícího stal Božím
vlastnictvím,
Božím
dědictvím,
podřízeným Pánu. Mojžíšova modlitba
zněla totiž takto: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano,
je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“ Mojžíš
poznal Boha, Pána, jako milost, milosrdenství, mocného v odpuštění, vytrvalého v držení
lidu jako dědictví, jako výlučné vlastnictví. Toto je jediný Bůh, kterého poznal Mojžíš a
jak o něm učil lid.
Pavel z Tarsu, budoucí apoštol, se narodil jako farizeus a jako takový zůstal ve škole
Mojžíšově. Také on poznal jediného Boha, jak se o něm učil a dověděl v synagóze, u
nohou Gamaliela, svého milovaného učitele. Avšak onoho dne, kdy mu šupiny spadly
z očí, Pavel vidí jiného učitele, zmrtvýchvstalého Ježíše, který jej v oslnivém světle
osobně v okamžiku učí svému evangeliu. On však, farizeus, jímž byl, se musí ptát: „Kdo
jsi?“ Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: „Já jsem Ježíš“. Jako Mojžíš slyšel na hoře
svaté jméno, tak i Pavel naslouchá jménu, které je nad každé jiné jméno. A s tímto
jménem se naučil pravdě o Bohu, „milost Pána Ježíš Krista, láska Boží a společenství
Ducha svatého“. To píše, jak jsme slyšeli, křesťanům do Korinta, mezi nimiž bylo mnoho
těch, kteří patřili k Mojžíšovi a bylo jim zatěžko spojit jediného Boha, Pána Ježíše Krista a
Ducha svatého. Je totiž známo, že v Korintu musel Pavel vytrpět rozdělení a nepřátelství
ze strany těch, kteří protože se považovali za nadapoštoly, nadále učili starým a
nedokonalým naukám.
Pavel dovršuje Mojžíšovu nauku, neboť nalezl v Bohu lásku Otce, milost Syna a
společenství Ducha svatého, objev odpovídající tomu Nikodémovu, učedníka, který
vyhledával Ježíše i v noci. Z Janova evangelia jsme slyšeli, že Ježíš osobně zjevuje
47
Nikodémovi Otcovu lásku ke světu, víru v Syna, spásu, které se dostává těm, kdo mají
víru v Synovo jméno: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Mojžíš, Pavel a Jan: tito naši učitelé v dnešní liturgii Nejsvětější Trojice nás naučili
těmto slovům svým vlastním životem, zcela odevzdaným do rukou Boha Otce, Syna a
Ducha svatého.
My, stejně
jako
učedníci,
se můžeme
na našeho
Mistra, Pána
Ježíše,
obrátit
s otázkou.
Ježíš je
zvyklý
dostávat
otázky
od svých
učedníků,
jako
´kde
bydlíš?´,
´rozmnož naši víru´, ´ke komu půjdeme?´. Naše otázka na Ježíše je právě tato: „Pane
Ježíši, ke komu můžeme jít? Kdo by nám dokázal dokonale promluvit o tobě, Synu,
Duchu svatém, o Otci, který je na nebesích?
Aby uspokojil naše tázání, mohl by Ježíš obrátit odpověď, které se mu dostalo v Káně
Galilejské: „Poslechněte všechno, co vám řekne“. Maria z Nazareta, Matka Ježíšova, je
tou jedinou osobou, která viděla Trojici na této zemi: oblak Zvěstování, Syna narozeného
v Betlémě, oheň Letnic.
Každý mistr má svou nauku a tato Mariina je jedinečnou na nebi a na zemi. Už na
počátku Božího tajemství v ní, Anděl sestupuje, Duch svatý je přislíben, oblak – tentýž,
který viděl Mojžíš, sestoupí na ni, Syn se narodí. K ní se obracejí tato slova: „Duch svatý
na tebe sestoupí a moc nejvyššího tě zastíní, počneš syna“.
Plná té milosti, kterou i Mojžíš poznal a vzýval jako milosrdenství na svůj tvrdošíjný
lid, podrobena Pánu jako služebnice, stává se jeho vlastnictvím a dědictvím, zcela mu
náležejícím, výlučným jměním. V ní se zjevují a uskutečňují první dvě tajemství naší víry:
Trojice a vtělení Syna.
Církev v ní nachází dokonalý obraz své víry a předjímání jejího završení v nebi; od ní
dostává oporu, posilu, útěchu během svého pozemského putování ve jménu Trojice, od
křtu až po poslední patření, kdy uvidíme Boha tak, jak je.
Svatá Maria, Matko Boží, už nás Otci, dej nám Syna a vypros nám Ducha svatého.
Tak se staň.
48
MODLITBA K SV. JANU PAVLU II.
Ó
Nejsvětější
Trojice, děkujeme
ti,
žes
církvi
darovala svatého
Jana Pavla II.
a
dala
v něm
zazářit
něžnosti
svého
otcovství,
slávě
Kristova
kříže a jasu Ducha
lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou
přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak
svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení
věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl
milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.
MODLITBA K SV. JANU XXIII.
Svatý
Jane
XXIII.,
vzdáváme díky Nejsvětější
Trojici, že nám v tobě
poslala milujícího bratra a
moudrého
učitele.
Vystoupil jsi na Horu
blahoslavenství nechávaje
se vždy a ve všem vést
Boží vůlí: jako chlapec
v rolnické vesnici Sotto
il Monte i jako biskup
všeobecné Církve. Vypros
nám u Otce veškeré útěchy
milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné
naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí
a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat
mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom
všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to,
co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví
a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme
zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat
pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají
v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání.
Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u sarkofágů světců v bazilice sv. Petra v Římě/
49
Ať tato vaše krásná pouť je příležitostí k hlubší důvěře
v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu,
že náš život, i přes všechny zkoušky a utrpení,
je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice
(homílie J. E. Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky,
Peregrinatio Ad Miracula Fidei, slavnost Nejsvětější Trojice, 15. června 2014)
Milovaní moravští poutníci,
jsem dojat, že mohu být
zase s vámi v této kapli
Hrobu svatého Petra ve
vatikánské bazilice, po
tolika měsících lékařské
péče: už toto je velký dar
Pána. A mně i vám ho Pán
dává právě o slavnosti
Nejsvětější
Trojice,
ústředního tajemství naší
víry. Trojice je totiž
pramenem a počátkem
všech událostí dějin spásy,
jež jsou duší celého liturgického roku, a které znovu prožíváme v liturgii a v modlitbě o
velkých každoročních slaveních: od adventu, kdy se připravujeme na přijetí Božího Syna,
k vánocům a jejich slavnostem, kdy uprostřed nás adorujeme jednorozeného Syna,
poslaného od Otce; v době postní, která dává znovu prožívat pokání čtyřiceti dnů a
čtyřiceti nocí Spasitele světa, v očekávání jeho
utrpení a umučení; o velikonocích, jež jsou
triumfem Boží lásky zjevené v Kristu, který pro nás
trpěl, umřel a vstal z mrtvých, aby nám znovu
daroval Boží život, který jsme ztratili prvotním
hříchem; až po Letnice, slavnost, při níž na nás
sestupuje Duch svatý, který nás činí Božími dětmi a
přáteli. Tyto velkolepé Boží dary jsou počátkem
všech ostatních, které v našem životě dostáváme:
svatá Církev, která nám udílí Boží život skrze
svátosti, jež nás zbožšťují od narození až do smrti,
zvláště pokání, které nás obrací ke změně života, a
Eucharistie, která nás sytí Tělem a Krví našeho
Pána, Ježíše Krista, jenž živý a pravý přichází, aby
přebýval v našem srdci.
Ano, svátek Trojice je srdcem našeho života víry.
A je pěkné, že jej slavíte o vaší pouti, která je
jakoby předjímáním velkých darů, které dostáváme
od Trojice. Je to pouť ad miracula fidei, k
50
„zázrakům víry“, na něž je Itálie bohatá každým svým městem i krajem, od Benátek po La
Vernu se svědectvím svatého Františka, s nímž se setkáte na jeho místech v Umbrii až po
jeho hrob v Assisi, kde je dosud stále živý; Orvieto s připomínkou velkého eucharistického
zázraku, s nímž jste spojili i Bolsenu, kde k němu došlo; a potom Řím, centrum křesťanské
víry, s přítomností papeže a bazilikou svatého Petra, a nakonec Terst na zpáteční cestě
domů. Velké putování po místech, svatyních a událostech, jež jsou skutečně bohatým
souhrnem „zázraků víry“, které Nejsvětější Trojice rozesela uprostřed nás, aby nám
sdělila, že nás miluje, v životě provází a pamatuje na nás ve všech našich potřebách.
Liturgie Slova této slavnosti napomáhá k prohloubení naší víry v tajemství lásky
Trojice.
V prvním čtení jsme ještě ve stínech Starého zákona naslouchali zjevení trojjediného
Boha, jak se ho dostalo Mojžíšovi, který se sklání až k zemi a slyší Boží zvolání:
„Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, ... velmi laskavý a věrný“ (Ex 34,5).
Ve druhém čtení, v plnosti novozákonního světla, svatý Pavel uzavírá svá povzbuzení
k dokonalému křesťanskému životu velkým vyznáním Trojice: „Milost Pána Ježíše Krista,
láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi“ (2Kor 13,13).
V Janově evangeliu pak
zaznělo definitivní slovo
Ježíše, který nám odhaluje
tajemství Trojice: „Tak Bůh
miloval svět, že dal svého
jednorozeného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří,
nezahynul, ale měl život
věčný. Bůh přece neposlal
svého Syna na svět, aby svět
odsoudil, ale aby svět byl
skrze něho spasen“ (Jan
3,16ss).
Ano, Trojice je zcela
láskou a milosrdenstvím:
miluje nás, odpouští nám a svou radost nachází v tom, že nám může sdělovat svůj vlastní
život. Vy, drazí Češi, jste žili po dlouhá desetiletí pod režimem, který vám chtěl vzít víru
v Boha lásky a odpuštění: proto také více než kdo jiný dokážete chápat bohatství zjevení
Boha, který je plností lásky, něhy, dobroty, a odpuštění.
Přeji vám, aby tato vaše krásná pouť byla příležitostí ke stále hlubší důvěře
v odevzdanosti Bohu, v růstu ve víře a v objevu, že náš život, i přes všechny zkoušky a
utrpení, je už nyní zakoušením krásy, bohatství a jasu božské Trojice, slávy a radosti
svatých v nebi: nevýslovného, úchvatného a živého tajemství, které nám - stejně jako
Mojžíšovi, - už nyní v tomto pozemském životě dává poznat srdce Boha, a celé Církvi
otvírá nedozírné obzory naděje a lásky k našim bratřím: vždyť všichni se máme navzájem
milovat a vzájemně si odpouštět, protože všichni jsme dětmi jednoho Boha, který je
láskou, a navzájem jsme bratřími a sestrami v budování civilizace lásky a pokoje.
51
V souvislosti s nadcházející pastorační cestou papeže Františka do Jižní Koreje (13.-18.srpna) zveřejnil
italský deník Corriere della Sera (29.6.2014) předmluvu z pera vatikánského státního sekretáře kard.
Pietra Parolina ke knize nazvané „Mládež a mučedníci asijského kontinentu – poslání papeže Františka v
Koreji“. Autorem svazku, který vychází v nakladatelství Cantagalli, je italský publicista Vincenzo
Faccioli Pintozzi.
Návštěva Jižní Koreje je první asijskou cestou
papeže Františka, která jej zavede na nejlidnatější
světadíl této planety, obývaný více než polovinou
světové populace a vyznačující se starobylými
tradicemi, mnohotvarým etnickým složením,
mohutností měst a silnou ekonomikou. Papež se
střetne s touto realitou, avšak ještě s něčím jiným.
Byť se to zdá neuvěřitelné, zvážíme-li ukazatele
ekonomického rozvoje některých asijských zemí,
žije tu také mnoho chudých, zhruba polovina z
jejich celosvětového počtu. Svatý otec jede
zejména za mladými lidmi tohoto kontinentu,
kteří se shromáždí na Asijském dni mládeže v
Daejeon. Bude moci sdílet svou víru s mladými
lidmi bohatých megalopolí, ale také s těmi, kteří
živoří v chudinských čtvrtích. Jedněm i druhým
předloží tentýž základ naděje, kterým je láska
Ježíše Krista, Cesty, proměňující život a
zlidšťující každou společnost.
Existuje-li země, kterou bychom mohli uvádět jako příklad plodnosti evangelia pro
člověka a společnost, pak je to právě Korea. Především kvůli dějinám křesťanství na tomto
poloostrově a způsobu, jakým sem proniklo. Stalo se to v 18. století, když se několik
vzdělaných Korejců na čínském dvoře dostalo do kontaktu s biblickými texty. Po návratu
do vlasti začali samostatně studovat křesťanskou nauku. Roku 1784 byl jeden z nich
pozván do Pekingu, aby přijal křest z rukou tamních katolických kněží. Po svém návratu
on sám pokřtil další členy své skupiny. Až do příchodu prvních francouzských misionářů v
roce 1836 se komunita udržovala výlučně vírou a svědectvím laiků. Na křesťanství
oslovovaly pravda, láska, morálnost a úsilí o možnost nápravy složité situace, do níž se
propadala tradiční společnost se svou hierarchickou stratifikací.
Před příchodem evangelia bylo nemyslitelné, že by šlechtici a páni sedávali po boku
otroků, že by se lidé z různých společenských vrstev měli rádi nebo se vzájemně
podporovali ve svých potřebách, jak se to naopak dělo v korejských prvních křesťanských
společenstvích. Korea se od křesťanství naučila rovnosti lidských bytostí, kultuře lásky a
52
odpuštění. Také bolestné období pronásledování v 18. a 19. století z korejských věřících
nevymýtilo odvahu ke svědectví a lásku k národu, jak dokazuje život mučedníků, které
blahořečí papež František poté, co již dříve jiné z nich kanonizoval sv. Jan Pavel II. Láska
ke Kristu a láska k vlastnímu lidu, víra a její sociální přetlumočení byly stálými rysy
korejské církve v době japonské okupace a korejské války, která poloostrov rozdělila
vedví. Církev měla vždy na srdci dobro své země a po druhém Vatikánském koncilu ještě
výrazněji přispívala k jejímu rozvoji a podněcovala ji na cestě demokracie a spravedlnosti.
To vše vysvětluje, proč korejská církev za méně než padesát let vzrostla z jednoho na
jedenáct procent populace. Navíc je nutné upozornit, že mezi intelektuály, akademiky,
ekonomy atd. je tento procentní podíl ještě vyšší. Jak jednou řekl profesor Thomas Han,
korejský velvyslanec u Svatého stolce v letech 2010-2013, „Korea je možná jedinou zemí,
kde katolická církev roste ruku v ruce s ekonomickým vzestupem. Častokrát se říká, že s
nárůstem ekonomického blahobytu a materialismu ubývá víra. Korea toto tvrzení vyvrací,
protože tu s hospodářským růstem rostla také křesťanská víra.“
V nedávné době proběhla připomínka půlstoletí diplomatických vztahů mezi Svatým
stolcem a Korejskou republikou, které byly navázány 11. prosince 1963. (…) Padesát let
po tomto datu se hořčičné zrno korejské křesťanské komunity, zavlažené krví mučedníků a
díky zárukám neomezené svobody vyznání, proměnilo v košatý keř s mnoha větvemi a
původně misijní území se změnilo v misionářské. Korejští kněží a laici přispívají k poslání
všeobecné církve v Latinské Americe, Africe a po celé Asii. A také proto se papež
František v duchu vycházení na existenciální a geografické periferie touží setkat s
korejskou církví, aby ji ještě více zapojil do díla evangelizace a mírového úsilí. V tomto
ohledu nadále naléhavě Boha prosíme o dar míru mezi oběma Korejemi, za to, abychom se
jednoho dne mohli radovat z naprostého respektování lidských práv v každé části
poloostrova. Přejeme si, aby se otevřely cesty dialogu, aby se neúnavně hledaly styčné
body a stále možná řešení, aby neustávala humanitární pomoc obyvatelstvu zasaženému
hladomorem, aby ve všech převládla dobrá vůle a navzájem se uznali jako bratři jediného
národa. (…)
Do Koreje nepřinesli evangelium dobyvatelé
nebo cizí misionáři. Sami Korejci vyhledávali a
šířili evangelní poselství, které se stalo
základem pro velký lidský a hospodářský
rozmach. V korejských dějinách se můžeme
rukou dotýkat skutečnosti, že evangelium je
schopné přizpůsobit se jakékoliv kultuře,
dozrávat v ní, odpovídat na nejhlubší očekávání
a touhy národů. V neposlední řadě to vidíme
také na způsobu, jakým Korea, Čína a mnohé
další části Asie i celého světa reagují na
svědectví papeže Františka. Petrova nástupce,
který přichází „z konce světa“, v každé zemi
milují. A s ohromením musíme konstatovat, že
poté, co spatřili jeho milosrdenství, radost,
lásku k nemocným a chudým lidem, se mnozí
Korejci (a nejenom oni) začali zajímat o
katolickou církev, aby přijali křest.
53
POŘAD BOHOSLUŽEB: 26. če rvence - 3. sr pna 2014
DEN
SOBOTA
26. července
NEDĚLE
27. července
LITURGIE
SV. JÁCHYM A ANNA, RODIČE
PANNY MARIE
17. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
POUŤ
U SV. ANNY
V PUSTIMĚŘI
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PODIVICE
15.00
DRYSICE
16.30
za + kněze, řeholnice,
živé a + podivické farníky
za + P. Františka STRNADA,
a + Marii ŘIČÁNKOVOU
PUSTIMĚŘ
18.00
za farnosti Pustiměř,
Drysice a Podivice
za živé a zemřelé pustiměřské
farníky a dobrodince farnosti
za živé a zemřelé poutníky
ke sv. Anně v Pustiměři
za svatoanenské poutníky
a na jejich úmysly
7.30
9.00
10.30
14.30: TE DEUM, SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A ROZLOUČENÍ S POUTNÍKY
PONDĚLÍ
28. července
ÚTERÝ
29. července
STŘEDA
30. července
SV. PETR CHRYSOLOG,
BISKUP A UČITEL CÍRKVE
PUSTIMĚŘ
18.00
PODIVICE
8.00
DRYSICE
18.00
ČTVRTEK
31. července
SV. IGNÁC Z LOYOLY,
KNĚZ
PUSTIMĚŘ
18.00
PÁTEK
1. srpna
SV. ALFONS MARIA
Z LIGUORI, KNĚZ
PUSTIMĚŘ
18.00
PONDĚLÍ
17. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SV. MARTA
za + Annu KOUTNOU,
rodiče, živou a + rodinu
za rodinu ŠÉNOVU
a DRAGONOVU
za živou a + rodinu
POLÁCHOVU a duše v očistci
za + Miroslava MALÉHO,
s prosbou za dar zdraví
a Boží požehnání pro rodinu
za nemocné a trpící
ve farnosti
PUSTIMĚŘ - ROTUNDA SV. PANTALEONA: EUCHARISTIE S UDÍLENÍM SV. NEMOCNÝCH
SV. EUSEBIUS Z VERCELLI,
SOBOTA
PODIVICE za + Dominika TRÁVNÍČKA,
2. srpna
BISKUP
8.00
živou a zemřelou rodinu
2. SRPNA LZE ZÍSKAT PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PORZIUNCOLY PRO SEBE NEBO PRO ZEMŘELÉ
PUSTIMĚŘ
8.00
NEDĚLE
3. srpna
18. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PRAVIDELNÁ
MĚSÍČNÍ SBÍRKA
DRYSICE
9.30
PODIVICE
11.00
za + Libuši a Františka
SPISAROVY a Boží
požehnání pro rodinu
za + Františka a Vojtěšku
SLAVÍKOVY,
vnuka a dvoje rodiče
za a Josefa PIVODU,
manželku a dvoje rodiče
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC
1. Aby sportovní události vždy přispívaly k rozvoji bratrství mezi národy a k růstu
lidskosti.
2. Aby Duch Svatý podporoval dílo laiků, kteří hlásají evangelium v nejchudších zemích.
3. Aby ti, kdo žijí ve svornosti, vytrvali a ti, kteří jsou v rozepři, se obrátili k lásce.
54
POŘAD BOHOSLUŽEB: 3. - 10. srpna 2014
DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Libuši a Františka
SPISAROVY a Boží
požehnání pro rodinu
za + Františka a Vojtěšku
DRYSICE
SLAVÍKOVY,
9.30
vnuka a dvoje rodiče
za a Josefa PIVODU,
PODIVICE
manželku a dvoje rodiče
11.00
za farnosti Pustiměř,
PUSTIMĚŘ
Drysice a Podivice
18.00
za živé a zemřelé mariánské
PODIVICE
poutníky a členy živého růžence
8.00
za poutníky k Pramenům
DRYSICE
spásy a za mír ve Svaté zemi
18.00
za živou a + rodinu
PUSTIMĚŘ
ŠUSTKOVU a MAHDALOVU
18.00
za živou a + rodinu
PUSTIMĚŘ
BENÍČKOVU a ZELENKOVU
18.00
PUSTIMĚŘ
8.00
NEDĚLE
3. srpna
18. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PRAVIDELNÁ
MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ
4. srpna
ÚTERÝ
5. srpna
STŘEDA
6. srpna
ČTVRTEK
7. srpna
PÁTEK
8. srpna
SOBOTA
9. srpna
SV. JAN MARIA VIANNEY,
KNĚZ
POSVĚCENÍ ŘÍMSKÉ
BAZILIKY PANNY MARIE
SVÁTEK
PROMĚNĚNÍ PÁNĚ
SV. SIXTUS II., PAPEŽ
A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI
SV. DOMINIK,
KNĚZ
SVÁTEK - SV. TEREZIE
BENEDIKTA OD KŘÍŽE,
PANNA A MUČEDNICE,
PATRONKA EVROPY
PODIVICE
8.00
za farnosti Podivice,
Pustiměř a Drysice
za + Marii SRNCOVOU,
manžela, dar zdraví a Boží
požehnání pro živou rodinu
DRYSICE za + Dominika GAŠPARÍKA,
rodiče a sourozence
9.30
na poděkování za 80 let života,
PODIVICE
dar zdraví a Boží požehnání
11.00
pro celou rodinu
PUSTIMĚŘ
8.00
NEDĚLE
10. srpna
19. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN
1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná
práva.
2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu.
3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem.
FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351,
GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet
farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední.
Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
55
POŘAD BOHOSLUŽEB: 10. - 17. srpna 2014
DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Marii SRNCOVOU,
manžela, dar zdraví a Boží
požehnání pro živou rodinu
DRYSICE za + Dominika GAŠPARÍKA,
rodiče a sourozence
9.30
na poděkování za 80 let života,
PODIVICE
dar zdraví a Boží požehnání
11.00
pro celou rodinu
PUSTIMĚŘ za světlo Ducha svatého, Boží
ochranu, pomoc a požehnání
18.00
PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání
pro rodinu MARTINKOVU
8.00
DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání
pro rodinu HURTÍKOVU
18.00
PUSTIMĚŘ
8.00
NEDĚLE
10. srpna
19. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ
11. srpna
ÚTERÝ
12. srpna
STŘEDA
13. srpna
SV. KLÁRA,
PANNA
ČTVRTEK
14. srpna
PÁTEK
15. srpna
SV. JANA FRANTIŠKA
DE CHANTAL, ŘEHOLNICE
SV. PONCIÁN, PAPEŽ A SV.
HYPOLIT, KNĚZ, MUČEDNÍCI
SV. MAXMILIÁN M. KOLBE,
KNĚZ A MUČEDNÍK
VIGÍLIE SLAVNOSTI
NANEBEVZETÍ PANNY MARIE
SLAVNOST
SOBOTA
16. srpna
NANEBEVZETÍ
PANNY MARIE
SV. ŠTĚPÁN UHERSKÝ,
SV. ROCH
NEDĚLE
17. srpna
20. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
DRYSICE
18.00
za + Drahomíru a Josefa
GERYKOVY a Boží
požehnání pro živou rodinu
PODIVICE za +rodiče KOLAŘÍKOVY,
POSPÍŠILOVY, živou a +rod.
8.00
za + Tomáše VEJMOLU,
PUSTIMĚŘ
manželku, 2 syny, dceru a zetě
18.00
za ctitele sv. Rocha a Boží
PODIVICE
požehnání pro obec Suchou Loz
8.00
za nemocné dítě a Boží
PUSTIMĚŘ
požehnání pro rodinu
8.00
za + Libuši ŠOCOVOU,
DRYSICE
manžela, živou a + rodinu
9.30
za + dominikánky, kněze a za
PODIVICE
nová kněžská a řeholní povolání
11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN
1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná
práva.
2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu.
3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem.
FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351,
GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet
farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední.
Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
56
POŘAD BOHOSLUŽEB: 17. – 24. srpna 2014
DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
NEDĚLE
17. srpna
20. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ
8.00
DRYSICE
9.30
PODIVICE
11.00
za nemocné dítě a Boží
požehnání pro rodinu
za + Libuši ŠOCOVOU,
manžela, živou a + rodinu
za + dominikánky, kněze a za
nová kněžská a řeholní povolání
PONDĚLÍ
18. srpna
ÚTERÝ
19. srpna
STŘEDA
20. srpna
ČTVRTEK
21. srpna
PONDĚLÍ
20. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SV. PIUS X.,
PAPEŽ
DRYSICE
18.00
PUSTIMĚŘ
18.00
PÁTEK
22. srpna
PANNA MARIA
KRÁLOVNA
PUSTIMĚŘ
18.00
SOBOTA
23. srpna
SV. RŮŽENA Z LIMY,
PANNA
PODIVICE
8.00
za + P. Bernarda
PŘEROVSKÉHO a rodiče
za farnosti Pustiměř,
Drysice a Podivice
za + Štěpánku a Jana
STRATILOVY, zetě
a Boží požehnání pro rodinu
za farnosti Podivice,
Pustiměř a Drysice
za + rodiče SMEJKALOVY,
ZABLOUDILOVY a Boží
požehnání pro živou rodinu
za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO
a duše v očistci
za + Ludvíka FRÉLICHA,
manželku, syna, 2 zetě,
živou a +zemřelou rodinu
SV. JAN EUDES,
KNĚZ
SV. BERNARD,
OPAT A UČITEL CÍRKVE
PUSTIMĚŘ
8.00
NEDĚLE
24. srpna
21. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
DRYSICE
9.30
PODIVICE
11.00
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN
1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná
práva.
2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu.
3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem.
FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351,
GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet
farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední.
Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
57
POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. srpna – 1. září 2014
DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + rodiče SMEJKALOVY,
ZABLOUDILOVY a Boží
požehnání pro živou rodinu
DRYSICE za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO
a duše v očistci
9.30
za + Ludvíka FRÉLICHA,
PODIVICE
manželku, syna, 2 zetě,
11.00
živou a +zemřelou rodinu
PUSTIMĚŘ
8.00
NEDĚLE
24. srpna
21. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PONDĚLÍ
25. srpna
ÚTERÝ
26. srpna
STŘEDA
27. srpna
ČTVRTEK
28. srpna
PONDĚLÍ
21. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SV. AUGUSTIN,
BISKUP A UČITEL CÍRKVE
DRYSICE
18.00
PUSTIMĚŘ
18.00
PÁTEK
29. srpna
UMUČENÍ
SV. JANA KŘTITELE
PUSTIMĚŘ
18.00
SOBOTA
30. srpna
SOBOTA
21. TÝDNE V MEZIDOBÍ
NEDĚLE
31. srpna
22. NEDĚLE
V MEZIDOBÍ
PODIVICE
8.00
PUSTIMĚŘ
8.00
DRYSICE
9.30
ÚTERÝ
21. TÝDNE V MEZIDOBÍ
SV. MONIKA
PODIVICE
11.00
PONDĚLÍ
1. září
PONDĚLÍ
22. TÝDNE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ
18.00
za farnosti Drysice,
Pustiměř a Podivice
za + rodinu ŠKOLAŘOVU
a UHLÍŘOVU
za + Bohumila BAYERA,
Jana SCHWEIDLERA
a + rodinu ADAMCOVU
za farnosti Podivice,
Pustiměř a Drysice
za + Janu a Karla SPIROVY,
živou a + rodinu
za farnosti Drysice,
Pustiměř a Podivice
za + Marii SUCHÁNKOVOU,
Marii VAŇKOVOU,
živou a zemřelou rodinu
za dary Ducha svatého
pro žáky a studenty
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN
1. Aby uprchlíci násilně vyhnaní ze svých domovů nalezli ochranu a získali příslušná
práva.
2. Aby křesťané v Oceánii mohli radostně hlásat víru lidem na svém kontinentu.
3. Za lidi hledající smysl života, aby poznali Krista, který je cestou, pravdou a životem.
FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351,
GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet
farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední.
Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
58
Download

21. neděle v mezidobí – 24. srpna 2014