FARNÍ INFORMÁTOR
SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ – 5. DUBNA 2015
Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho.
Poutníci u hrobky vytesané ve skále - Svatého Hrobu. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Jeruzalém, Izrael, 1. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, v tomto posvátném dni, pozvedněme k Bohu naši jednomyslnou
modlitbu, aby se velikonoční radost rozšířila po celém světě:
L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.
 Za svatou Církev: ať jí Bůh dá sílu s trpělivostí a láskou čelit pronásledováním, a světu
ať odhalí zářné tajemství ukřižovaného a vzkříšeného Krista.
 Za papeže Františka: ať ho Bůh posiluje Duchem Zmrtvýchvstalého, aby byl otcem
ve víře, svědkem lásky a vedl k přátelství s Tím, který dává pravou radost a život v plnosti.
 Za potřeby všech lidí: ať Bůh dá ve svém Synu završení každému úsilí i touze lidského
srdce, a mocí jeho vzkříšení ať do hloubky promění každou slabost a bolest.
 Modleme se za celý svět: ať Bůh otevře srdce vládců, aby upřímně hájili respektování
života, dialog mezi národy, a jejich činnost vedla ke spravedlnosti a pravému pokoji.
 Modleme se za zde shromážděnou Boží rodinu: ať nám Bůh dá, abychom poté, co jsme
při této eucharistii slavili svou víru, byli živým znamením přítomnosti Zmrtvýchvstalého.
K: Otče, vzkříšením svého Syna zaháníš všechen strach a činíš možným i to, co naše
srdce ani neodvažuje doufat, vyslyš naši modlitbu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. - 12. dubna 2015
DEN
LITURGIE
FARNOST
SOBOTA
4. dubna
BÍLÁ SOBOTA
PUSTIMĚŘ
20.30
VELIKONOČNÍ VIGÍLIE
SLAVNOST
NEDĚLE
5. dubna
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
PÁNĚ
SBÍRKA NA KNĚŽSKÝ SEMINÁŘ
12.00: URBI ET ORBI
POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE
PODIVICE
7.30
DRYSICE
9.00
PUSTIMĚŘ
10.30
PUSTIMĚŘ
8.00
PONDĚLÍ
6. dubna
PONDĚLÍ
V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
/SV. METODĚJ, + 6. 4. 885/
ÚTERÝ
7. dubna
STŘEDA
8. dubna
ÚTERÝ
V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
ČTVRTEK
9. dubna
ČTVRTEK
V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
PÁTEK
10. dubna
PÁTEK
V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
SOBOTA
11. dubna
SOBOTA
STŘEDA
V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
2. NEDĚLE
VELIKONOČNÍ
NEDĚLE
12. dubna
BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
PRAVIDELNÁ
MĚSÍČNÍ SBÍRKA
DRYSICE
9.30
PODIVICE
11.00
ÚMYSL MŠE SV.
za + Vlastu HALAMKOVOU,
manžela, vnuka Petra
a + rodinu STEINEROVU
za + Františka ZAKOPALA,
rodiče a sourozence
za + rodiče DOBEŠOVY
a Boží požehnání pro rodinu
za + rodiče SLEZÁČKOVY
a tři děti
za + rodiče ZABLOUDILOVY,
SMEJKALOVY a Boží
požehnání pro živou rodinu
za + Emílii KLUDÁKOVOU
a manžela
za + Rudolfa POSPÍŠILA
a dvě manželky
za + Jana ŠOCE, manželku,
živou a zemřelou rodinu
na poděkování za 91 let života,
PUSTIMĚŘ dar zdraví a Boží požehnání
18.00
pro rodinu JANSKOU
PUSTIMĚŘ za + Marii POHLODKOVOU,
dva manžele, živou a + rodinu
18.00
PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání
pro rodinu GERYKOVU
8.00
PODIVICE
KORUNKA
18.00
K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ
na poděkování za 80 let života
s prosbou za dar zdraví
PUSTIMĚŘ
a Boží požehnání pro rodinu
8.00
POSPÍŠILOVU a JANSKOU
za + P. Stanislava Jiřího
DRYSICE
FIALU, OH a +kněze z Drysic
9.30
PODIVICE za + dominikánky, kněze a za
nová kněžská a řeholní povolání
11.00
DRYSICE
18.00
FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351,
GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet
farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být
i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. - 19. dubna 2015
DEN
LITURGIE
2. NEDĚLE
VELIKONOČNÍ
NEDĚLE
12. dubna
PONDĚLÍ
13. dubna
ÚTERÝ
14. dubna
STŘEDA
15. dubna
ČTVRTEK
16. dubna
PÁTEK
17. dubna
SOBOTA
18. dubna
FARNOST
PUSTIMĚŘ
8.00
DRYSICE
9.30
PRAVIDELNÁ
PODIVICE
MĚSÍČNÍ SBÍRKA
11.00
PONDĚLÍ PO 2 . NEDĚLI VEL. PUSTIMĚŘ
SV. MARTIN I., PAPEŽ A MUČ.
18.00
ÚTERÝ
PODIVICE
PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
8.00
STŘEDA
DRYSICE
PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
18.00
ČTVRTEK
PUSTIMĚŘ
PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
18.00
PÁTEK
PUSTIMĚŘ
PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
18.00
BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ
SOBOTA
PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
PODIVICE
8.00
PUSTIMĚŘ
8.00
PONDĚLÍ
19. dubna
3. NEDĚLE
VELIKONOČNÍ
DRYSICE
9.30
PODIVICE
11.00
ÚMYSL MŠE SV.
na poděkování za 80 let života
s prosbou za dar zdraví
a Boží požehnání pro rodinu
POSPÍŠILOVU a JANSKOU
za + P. Stanislava Jiřího
FIALU, OH a +kněze z Drysic
za + dominikánky, kněze a za
nová kněžská a řeholní povolání
za + Františku ŠIMKOVOU,
manžela, dva syny a živou rod.
za + Bohuslava PUČANA,
manželku a duše v očistci
za farnosti Drysice,
Pustiměř a Podivice
za + Tomáše kard. Špidlíka, S.J.,
rodiče, sestru a synovce
za + rodinu KOLENIČOVU
a PŘIKRYLOVU
za dar zdraví, Boží ochranu
a požehnání pro rodinu
KRPCOVU a CIHLÁŘOVU
za + Marii ŠMEHLÍKOVOU,
manžela, dvoje rodiče,
živou a +zemřelou rodinu
za + Jana RYŠÁNKA
a manželku
za + rodiče MALOVY,
syna Rudolfa a duše v očistci
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY
NA MĚSÍC DUBEN
1. Aby se lidé naučili mít v úctě stvořený svět a chránili ho
jako dar od Boha.
2. Za pronásledované křesťany, aby pociťovali utěšující
přítomnost zmrtvýchvstalého Pána a sounáležitost celé
církve.
3. Aby nás Bůh učinil hodnými svého povolání.
FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ,
DRYSICE,
PODIVICE
(tel.+záznamník
517356351,
GSM:
723593106;
mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání
a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny
v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov,
č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být
i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf
na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR
2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 12. DUBNA 2015
Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
"Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství" (Mt 5,7). Poutníci na Hoře blahoslavenství, Izrael, 26.2. 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, o této neděli Božího milosrdenství vyjádřeme svou vděčnost věčnému
Otci, neboť je věrný a jeho milosrdenství trvá navěky:
L: BOŽE, NEJVÝŠ MILOSRDNÝ, SMILUJ SE NAD NÁMI.
 Tys tak miloval svět, žes obětoval svého jediného Syna, dej ať při pohledu na Kristův
kříž poznáváme hlubinu tvého božství, která se sklání k našemu lidství a svou věčnou
láskou se dotýká těch nejbolestnějších ran našeho pozemského putování.
 Otče, tys naučil sv. Faustynu důvěře v tvé milosrdenství: i my Ti svěřujeme Tělo
a Krev, duši a božství tvého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše
i celého světa; pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem.
 Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej,
aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt
nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru.
 Prokaž své milosrdenství našim zemřelým bratřím a sestrám.
K: Věčný Otče, do rukou tvého milosrdenství vkládáme s důvěrou osudy světa i každého
člověka. Dej, aby všichni zakusili tvé milosrdenství a v Tobě, Trojjediném Bohu,
nacházeli zdroj naděje. Věčný Otče, pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se
nad námi i nad celým světem.
L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ
1. ČTENÍ – SK 10,34A.37-43
Čtení ze Skutků apoštolů.
Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu,
který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po
celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí
Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval
dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny,
které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co
konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo
a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby
se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh
předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním
jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal,
abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali:
To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými.
O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho
dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“
ŹALM 118
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, – jeho milosrdenství trvá navěky. – Nechť řekne
dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá na věky.“ Hospodinova pravice mocně zasáhla, –
Hospodinova pravice mě pozvedla. – Nezemřu, ale budu žít – a vypravovat o
Hospodinových činech. Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. –
Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích.
2. ČTENÍ – KOL 3,1-4
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.
Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po
Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a
váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s
ním ukážete ve slávě.
EVANGELIUM – JAN 20,1-9
Slova svatého evangelia podle Jana.
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že
je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému
učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho
položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale
ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a
viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel
do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě,
neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý
učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš
musí vstát z mrtvých.
3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“
(Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Štafeta víry v našich rukách
Dnes jsou na celém světě populární různé štafetové
běhy. Podstata této soutěže spočívá v tom, že jednotliví
účastníci běhu si rozdělí trať tak, aby každý člen či
skupina běžela určitý úsek. Stačí si vzpomenout na
olympijský oheň anebo nám ještě bližší rozdávání betlémského světla.
Historickou štafetou víry bychom mohli nazvat běh, který začal u Ježíšova prázdného
hrobu. Na startu jsou ženy, které první viděly, že hrob je prázdný. Utíkají to oznámit
apoštolům. Petr a Jan běží k prázdnému hrobu. Vracejí se zase zpět k ostatním apoštolům,
aby tuto pravdu o vzkříšení sdělili i jim. Ježíš tuto skutečnost potvrzuje tím, že se jim
postupně zjevuje.
Po seslání Ducha svatého sám apoštol Petr sděluje jeruzalémským občanům, že Ježíš
vstal z mrtvých a oni, apoštolové, jsou toho svědky. Chodí všude a tuto pravdu hlásají. Tři
tisíce lidí se dalo pokřtít. Později se k nim přidává i apoštol, který ve svých kázáních a
teologických listech jasně zdůrazňuje marnost a zbytečnost víry, kdyby Kristus nevstal
z mrtvých. Apoštolové však věděli, že nestačí jen slova, ale oni za Zmrtvýchvstalého
obětují i své životy.
Smrtí apoštolů štafeta víry nabírá postupně na celosvětové intenzitě. V knize „Rok se
svatými“ máme více než 2000 světců, kteří v dějinách církve štafetu víry předávali – jsou
tam mučedníci, zakladatelé řeholních společenství, panovníci, papežové, kněží, otcové,
matky, muži, ženy, mladí lidé, kteří žili ve víře v Zmrtvýchvstalého. Tak se křesťanství
rozšířilo po celém světě.
Štafetu víry nám přinesli v roce 863 svatí Cyril a Metoděj; pak ji nesli také naši rodiče,
prarodiče, kněží a další lidé.
Dnes je tato historická štafeta v našem kostele. Každý z nás držel o velikonoční vigílii
v ruce svíci, symbol této štafety. My jsme ji přijali a máme ji odevzdat dál. „Jdi a zapal
všechny“, říkával sv. Ignác svatému Františku Xaverskému, a stal se z něho největší
misionář všech dob, který tisíce lidí přivedl k víře.
I my jsme obnovili svůj křestní slib a vyjádřili tím, že štafetu víry přijímáme a také ji
chceme předat dalším. A co je pro naše svědectví nejdůležitější? Jsou to slova a skutky.
Možná čekáte, že vám budu vykládat, co si máte přečíst, nastudovat, abyste mohli
kvalifikovaně mluvit o Bohu, Ježíši, o církvi, a vůbec o náboženských otázkách a nebyli
zaskočeni žádnou námitkou ze strany našich bližních. Neříkám, že to není potřebné, ale
4
zdá se, že je nutné ještě něco jiné. Dnes totiž chtějí všichni mluvit, ale nikdo nechce
naslouchat. A právě my křesťané se musíme nejprve naučit lidem naslouchat. Když je
vyslechneme, vzbudíme u nich důvěru a zájem. Po určité době budou lidé rádi poslouchat i
nás. Nastane i chvíle, kdy budeme moci promluvit i o duchovních věcech a poznáme, co
bychom si ještě měli přečíst, nebo v čem se vzdělávat.
Druhým svědectvím jsou naše skutky. Možná si v duchu posteskneme: ale vždyť dobré
skutky v dnešním zkaženém světě nikdo nedocení, ani z toho neplyne žádná materiální
výhoda.
V poslední době vědci z psychologických výzkumných ústavů v Americe a z vyspělých
států západní Evropy si uvědomují, že budoucnost patří lidem, kteří budou mít morální
zásady, kladný vztah k lidem, budou žít věrným manželským životem, dbát na citovou
výchovu svých dětí. A proto ve světě začínají vznikat emocionální školy, kde se děti mají
vychovávat po mravní stránce, aby se zabránilo kriminalitě, drogám, násilí ve školách,
sebevraždám mladých lidí. Jedna z nejznámějších automobilových firem (Mercedes) už si
nevybírá řídící pracovníky jen podle rozumových schopností (tedy podle IQ), ale i podle
kvality etického a mravního života, tedy EQ. A tak Bohu díky, že i věda přichází na to, že
život na této planetě může fungovat nejen díky lidem vzdělaným a chytrým, ale hlavně
díky lidem dobrým a moudrým, mezi které máme všichni patřit.
Přijměme tedy o těchto velikonocích štafetu víry a nesme ji do našich rodin, mezi své
spolužáky a spolupracovníky, svým sousedům, a do společenského života vůbec. Možná
za několik let, kdy už tady nebudeme, budou zde stát naše děti, vnuci, pravnuci, a budou
vděčni za to, že jsme jim pomohli, aby uvěřili v Krista.
5
Kříž na rozcestí
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Stojí kříž u cesty. To
vidíme v křesťanských
zemích často. Ale na
jednom byl nezvyklý
nápis: „Připravujte cesty
Páně!“ (Lk 7,27). Jak
tomu máme rozumět?
Bůh
bydlí,
řečeno
obrazně, vysoko na nebi.
Cesta, která k němu
vede, jde tedy buď od
spodu nahoru nebo shora
dolů. Člověk po ní touží
vystoupit, ale jde-li po ní
Bůh, sestupuje. Jakým
způsobem může Bůh
sestupovat? Přidržíme-li
se
biblické
mluvy,
řekneme,
že
Bůh
sestupuje svým slovem,
mluví, ale tím volá k existenci. „Bůh řekl a bylo“, čteme hned v první kapitole Geneze.
Obloha i země, všecka jejich krása, byly povolány k existenci z ničeho. Ale takový je v
podstatě i člověk. Vidíme to na příkladu klasických povolání, o kterých nám vypravuje
Písmo. Na počátku vyvoleného národa je Abrahám (Gn 12 násl). Má se stát otcem velkého
národa. Ale nemá děti, jeho žena je neplodná. David se má stát zakladatelem národní
dynastie. Má k tomu však minimální předpoklady. Je poslední syn z posledního kmene.
Jeremiáš má mluvit jménem Božím k lidu a omlouvá se, že je neumí ani dobře otevřít ústa
(Jr 1,6). Později ani apoštolé, povolaní Kristem, aby šli do celého světa a učili všechny
národy, nemají k tomu přirozené předpoklady ani jazykové ani kulturní. A slyší to
povolání v naprosto nečekaných okamžicích. Sv. Matouš sedí u celnice, aby počítal peníze
(Mt 9,9), sv. Pavel dokonce Kristovy stoupence pronásleduje. Proto on sám to nejvíc
pociťuje jako div: „To, co jsem, jsem z milosti Boží“ (1 Kor 13,10).
V této souvislosti nás tedy překvapí napomenutí, abychom cesty Páně připravili, aby po
nich mohl snadněji k nám přijít. Jak připravit cestu toho, o kom nevíme kdy a jak přijde?
Sv. Tomáš Akvinský mluví o nutnosti dispozice ke všemu, co se má stát. Tak se to děje v
přírodě, tak tomu je i v duševním životě. Nebudou-li mraky, nečekejme déšť; jsme-li hluší,
nepoučí nás přednáška. V tom smyslu je tedy logické, že musíme připravit cesty Bohu,
má-li k nám přijít. Ale jak to uděláme? Obrazně bychom mohli odpovědět tímto
způsobem. Čekáme návštěvu přítele, napíšeme mu tedy: „Musíš přijet tehdy a tehdy, jinak
mne nenajdeš doma.“ Jiný naopak napíše: „Přijeď, kdy chceš a jak chceš, já se
přizpůsobím tvé návštěvě.“ Tento druhý způsob dispozice miluje Bůh k tomu, aby nás
navštívil svou milostí. Jak to vypadá konkrétně?
6
Představme si mladého člověka, který se má rozhodnout, jaké povolání si zvolí. Jde-li o
první typ, řekne Bohu: Rozhodl jsem se, že budu studovat právo a stát se advokátem.
Prosím tě, abys ke mně přicházel touto cestou. Druhý typ naopak jde na pouť na Hostýn a
tam se modlí: Pane Bože, ukaž mně cestu, po které mám jít, pak si jsem jist, že mně jistě
pomůžeš. To platí nejenom pro povolání advokáta, ale pro každé jiné, i pro povolání ke
kněžství nebo k řeholnímu životu. Přijde např. mladé děvče k duchovnímu poradci:
„Chtěla bych být řeholní sestrou.“ Co jí odpoví dobrý duchovní otec? „Je to dobré a pěkné
přání, ale napřed se ptejme a zkoumejme, chce-li vás tam mít také Bůh a poprosme ho, aby
vám dal nějaké dobré znamení, že ta cesta je pro vás.“
Tento základní postoj je dobrý a spasitelný nejenom pro velká životní rozhodnutí, ale i
pro každou denní iniciativu. Světci se před každou prací modlili: „Bože, osvěť mne, abych
zvolil to správné, abych dělal to, co je moje poslání!“ Ale nekomplikujeme si tím život?
Zase musíme odpovědět na základě zkušenosti světců. Neměli dojem, že se jim důvěrou v
Boha život komplikuje, ale že se naopak příjemně zjednoduší. Máme-li na neznáme cestě
při sobě někoho, kdo nás vede, osvobodíme se od starostí a bázlivosti.
Ale co říci o té námitce, že ztrácíme osobní iniciativu tím, když se dáváme vést od
jiného? V tomto případě musíme rozlišit, kdo je ten jiný, kým se dáváme vést. Je-li to
jenom člověk, pak je skutečně užitečné vychovávat se k samostatnosti. Matka, která pořád
chce vést za ruku dítě, je nakonec rozmazlí nebo naopak v něm probudí vzdorovitost.
Lidé, kteří nás vedou, nám ukládají jejich vlastní vůli zvenčí a to se stává v jistých
okamžicích násilím. Naopak Bůh nás raději vede vnitřními inspiracemi, vnuknutími, která
vycházejí ze srdce. Nejlepším příkladem jsou inspirace umělců.
Když pozorujeme umělecké dílo, které má opravdovou hodnotu, říkáme: Zde se umělec
cele vyjádřil, zjevil nám úplně své nitro. Ale jak to souvisí s tím, co říkají oni sami? Oni
tvrdí něco zásadně opačného: „Přišla mi inspirace, Múza, jakási nadzemská bytost mně
vnukla myšlenku tak silně, že nejsem schopen jí odporovat. Musím vytvořit dílo podle této
inspirace a ne jinak.“ Víme dobře, jak dokáží být umělci tvrdohlaví: „Nemohu jinak,
musím ten obraz namalovat tak a tak.“ Marně ho přemlouvají, aby ustoupil, že jinak obraz
neprodá a že na výstavě propadne. Filosof Frank, žák Berďajeva, který analyzuje vznik
uměleckého díla se ptá: Dá se to ospravedlnit, aby se dal umělec tak ovlivnit inspirací bez
schopnosti vzdorovat? Vždyť je to násilí, ne sice vnější ale vnitřní. Pěkná je odpověď,
kterou si sám Frank dává na tuto otázku. Říká, že musíme rozlišovat, od koho to vnuknutí
přichází. Přichází-li od Boha, pak si můžeme být jisti, že Bůh neničí naši svobodu, naopak
ji posiluje, protože Duch sv. bydlí v našem srdci a je Duch svobody. Proto je, říká Frank,
každé pravé umění v jádře náboženské, i když se to hned nejeví. Naopak falešné umění je
druh ďábelské posedlosti, zbavuje svého tvůrce lidské důstojnosti.
To, co je řečeno o tvořivosti umělecké, platí analogicky o vší lidské činnosti. Člověk je
obraz Boha stvořitele, je proto stále tvořivý. Každý by rád vytvořil něco, co jiní neudělali,
líp než jiní. Proto má každý plnou hlavu inspirací. Ale stále se musí ptát: Od koho
přicházejí? Jsou shodné s myšlenkami Božími, s povoláním, které mi dal? Ten, kdo se tak
stále ptá a kdo se naučil rozlišovat, stále připravuje cestu Páně a ke své radosti zjistí, že
Pán k němu stále přichází, jak slíbil: „Přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme“ (Jn
14,21). A když připustíme, že mohl přijít Bůh k nám, jsme si jisti, že i my přijdeme k
němu. Takové jsou cesty Páně.
7
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
1. ČTENÍ – SK 4,32-35
Čtení ze Skutků apoštolů.
Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že
je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí
svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak
nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to
stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo
potřeboval.
ŽALM 118
Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Áronův: – „Jeho
milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá
navěky.“ Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak
stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z
něho! Hospodine, dej spásu, – Hospodine, popřej zdaru! – Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově
jménu! – Žehnáme vám z Hospodinova domu. – Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.
2. ČTENÍ – 1 JAN 5,1-6
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha
Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti:
když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že
zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z
Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad
světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze
vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch
je pravda.
EVANGELIUM – JAN 20,19-31
Slova svatého evangelia podle Jana.
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli
dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a
bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec
poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha
svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu
odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš
přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud
neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím
svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s
nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval
Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a
nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl:
„Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš
vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč.
Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste
měli život v jeho jménu.
8
Komu hříchy odpustíte
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Byl v Itálii proces se starým
nacistou, odpovědným za vraždu lidí
na konci světové války. Uplynulo od té
doby už padesát let, ale chytili ho
teprve nyní. Bývalý důstojník SS se
objevuje jako 82 letý dědeček, i když
si hledí uchovat při procesu vojenské
chování. Obyčejní lidé posuzují ten
proces různě. Jsou ti, kteří se staví k té
události pozitivně. Je to pěkné, že po
tolika letech přece jen spravedlnost
triumfuje ve státě. Jiní zase akci
odsuzují. To přece už není ten člověk,
který tu byl v době zločinu. V 82
letech je to už někdo jiný. Kromě toho
nemá být státní spravedlnost totéž co
msta. Má to být ochrana, zajišťuje se
zločinec ve vězení, aby se nedopustil
vraždy nové, protože je nebezpečný.
Komu je ještě nebezpečný roztřesený dědeček před smrtí. Má-li se někomu provinění
odpustit, pak na to mají mít nárok právě tito lidé.
Nemíníme zaujmout definitivní stanovisko k této otázce. Případ však ukazuje, jak je
vážná otázka, najít rovnováhu mezi požadavky spravedlnosti a křesťanským odpuštěním.
Jeví se tu také zřejmý protiklad mezi požadavky lidského řádu a Božím postojem. Lidská
společnost je zřejmě tím dokonalejší, čím důsledněji trestá viníky. Mluvíme o anarchii
tam, kde zůstává mnoho zločinů nepotrestaných; stát je neschopný, když nedovede
vypátrat pachatele. Boží stanovisko se zdá úplně opačné. Projevuje se neustálým
odpouštěním. K tomu dodává sv. Řehoř Nysský: Člověk se podobá Bohu, když odpouští.
Právě proto, že je tu ten protiklad, došli židé ve Starém zákoně k závěru, že může hříchy
odpouštět jenom Bůh, ne lidé. V tom však nebyli úplně zajedno s ostatními národy.
Řekové např. považovali bohyni pomsty, Nemesis, za zdokonalenou lidskou spravedlnost.
Každého viníka dopadne, nikdo jí neuteče. Stíhá dokonce i provinění, kterých se kdo
dopustil z neznalosti, protože i to porušuje světový řád, a ten se musí napravit. Z literatury
známe pověstnou tragedii Oidipos, která to ilustruje. Proto se také považovali za
spravedlivé lidi ti, kteří v otázce zásluh a vin neznali lidské ohledy. Kara Džordžo,
zakladatel bývalé jugoslávské dynastie, dal popravit vlastního bratra, protože přestoupil
vojenský rozkaz. Je proto hrdina?
Neúprosný požadavek spravedlnosti se často dostává do rozporu s jiným, stejně
základním pro lidské soužití: věrnost rodině, přátelům, příslušníkům stejného kmene.
Řecké zákonodárství jako základ spravedlivého státu začalo v dávné době na ostrově
Leuki Zefiri. Mimo jiné tam byl stanoven trest oslepení za to, když byl někdo dopaden při
9
cizoložství. Chytili při tom hříchu syna králova. Ten byl ochoten jednat jako Kara
Džordžo, neznat syna před požadavky zákona. Ale přirozený cit lidu protestoval, žádali
milost. Nakonec král našel toto řešení: dal vyloupit jedno oko synovi a druhé sobě. Bylo to
správné řešení?
Rozhodně ten případ stojí za uváženou. Každé provinění totiž nese s sebou jistou škodu.
Spravedlnost žádá, aby se uvalila na toho, kdo ji způsobil. Kdo rozbil okno, ať je zaplatí.
Co se stane, když mu to odpustíme? Rozhodně odpustí zaplacení rozbitého okna otec
synovi. Důvod je jednoduchý: musel by to konec konců zaplatit on sám, protože mají
peníze společné. Odpustit tedy je zvláštní úkon: vyznává se tím, že jsme jedno, že patříme
k sobě. Ten, kdo požaduje spravedlnost vůči druhému, říká: Jsme oba v jednom společném
řádě, ty i já. Máme zájem, aby se ten řád uchoval. Ale my dva jsme si cizí. Jsme jako dva
cestující vlakem. Já jsem si koupil jízdenku, ty také, seďme tedy každý na svém místě.
Kdybys okupoval moje zamluvené místo, zavolám průvodčího, aby ti poručil je uvolnit.
Něco jiného by bylo, kdyby přišla moje sestra. „Nemáš si kam sednout? Pojď sem, já
postojím.“
Odpuštění je tedy vyznáním jednoty. Proto vidíme ten rozdíl mezi božstvy pohanskými
a Bohem křesťanským. Božstva pohanská jsou lidem cizí. Bůh platónský je idea řádu
světa. Jak by mohl odpouštět? Starozákonní Bůh má jakoby dvojí tvář: je neúprosný vůči
hříchům pohanů, ale tolikrát a tak často se ukazuje milosrdný vůči Židům. Jsou totiž jeho
lid, jeho národ, zjevuje se jako jejich otec. V Novém zákoně se zjevuje Boží otcovství
univerzálně, ve všelidské šířce. Proto Otec našeho Pána Ježíše Krista je ochoten odpustit
všem.
Po svém zmrtvýchvstání dává moc odpouštět hříchy apoštolům, církvi. Je to velké
privilegium, ale také velký závazek. Je to vlastnost božská. Ale znamená to, že následuje
Krista, bere na sebe to, co by měli nést jiní, dělá pokání za celý svět, protože se se všemi
cítí jedno. Bez tohoto vědomí vzájemné jednoty by bylo odpuštění jenom planou frází
nebo slabostí.
U primitivních národů je výrazem spravedlnosti pomsta. Nemají ještě pojem
spravedlnosti státní, proto je každý povinen si zjednat právo sám. Pomsta se ovšem
vztahuje na nepřátele a nepřátele rodí. Zříci se pomsty naopak utišuje nenávist a rodí
přátele. To je časté téma povídek Tolstého. Zvláště jedna je působivá. Má titul: „Neuhasíšli jiskru, nezvládneš požár.“ Znepřátelení sedláci se jeden druhému mstí napřed v malých
věcech, až nakonec jeden druhému zapálí stodolu. V tom okamžiku však ten druhý ustane.
Nemstí se dál a z nepřátel se časem stanou dobří sousedé. Pěkně se takové povídky čtou.
Ale víme, jak jsou idealizované. I jejich logika je v jádře obrácená. Nestane se někdo mým
přítelem proto, že jsem se rozhodl nemstít se, ale naopak se nemstím, protože ho považuji
za přítele.
Podle Tolstého je podle evangelia zásada: Nikdy neodporovat zlému. Znamená to, že
Bůh nikdy netrestá? Víme přece jak z Písma tak ze zkušenosti, že přicházejí na lid často
tresty Boží, někdy i veliké. Ale nedá se říci, že se Bůh mstí. Boží tresty totiž mají za cíl
dobro těch, které stíhají, především obrácení hříšníka. Podobně máme jednat i my.
Odporovat zlu a trestat viníky, když to vede k dobru jejich i celého lidstva. Jen tak
najdeme správnou míru v uplatňování spravedlnosti a odpuštění. Ale musíme to vidět z
hlediska Božího a ne pouze lidského, protože jenom v Bohu spravedlnost a odpuštění jsou
spojeny jako jediná ctnost.
10
VELIKONOČNÍ TŘÍDENNÍ
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 1. dubna 2015)
Zítra je Zelený čtvrtek.
Odpoledne začíná mší na
památku
Večeře
Páně
Velikonoční
triduum
umučení, smrti a vzkříšení
Krista,
vrchol
celého
liturgického roku a také
vrchol našeho křesťanského
života.
Triduum
začíná
památkou Večeře Páně.
Ježíš v předvečer svého
umučení nabídl Otci svoje
tělo a svou krev pod
způsobami chleba a vína a
daroval je jako pokrm apoštolům, kterým přikázal, aby tuto oběť konali na Jeho památku.
Evangelium z této bohoslužby podává tentýž smysl eucharistie z jiného hlediska zmínkou
o mytí nohou. Ježíš jako služebník umývá nohy Šimona Petra a ostatních jedenácti
učedníků (srov. Jan 13,4-5). Tímto prorockým gestem vyjadřuje smysl svého života a
svého umučení jako službu Bohu a bratřím: „Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si nechal
sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45).
Došlo k tomu také v našem křtu, když nás milost Boží obmyla z hříchu a oblékli jsme
Krista (srov. Kol 3,10). Dochází k tomu pokaždé, když konáme památku Páně v
eucharistii: jsme ve společenství se Služebníkem Kristem z poslušnosti k Jeho přikázání
milovat tak jako On miloval nás (srov. Jan 13,34; 15,12). Přistupujeme-li ke svatému
přijímání bez upřímné ochoty nechat si vzájemně umývat nohy, neuznáváme Pánovo Tělo.
Je to služba, ve které se Ježíš daruje, zcela.
Pozítří, v liturgii Velkého pátku budeme rozjímat o tajemství Kristovy smrti a klanět se
Kříži. V posledních okamžicích života před odevzdáním svého ducha Otci řekl Ježíš:
„Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Co znamená slovo, které Ježíš vyslovuje: je dokonáno?
Znamená, že dílo spásy je dokončeno a že celé Písmo se naplňuje láskou Krista,
obětovaného Beránka. Ježíš svojí Obětí přetvořil tu největší špatnost na největší lásku.
V dějinách existují muži a ženy, kteří svědectvím svého života odrážejí lesk této
dokonalé, plné a neposkvrněné lásky. Rád bych připomněl takovéhoto heroického svědka
našich dnů: dona Andreu Santora, kněze římské diecéze a misionáře v Turecku. Pár dnů
před svým zavražděním ve městě Trabzon napsal: „Jsem tady, abych přebýval mezi těmito
lidmi a umožňoval to Ježíši tím, že mu propůjčuji svoje tělo… Spásy jsme schopni jedině
obětováním vlastního těla. Zlo světa je třeba nést a sdílet bolest jeho vstřebáváním ve
vlastním těle až do konce, jako to učinil Ježíš“ (A. Polselli, Don Andrea Santoro, le
eredita, Citta Nuova, Roma 2008, str. 31). Tento příklad muže naší doby a mnoha jiných
jsou nám oporou, abychom podle Kristova příkladu nabízeli svůj život jako dar lásky
11
bratřím. I dnes existují mnozí muži a ženy, opravdoví mučedníci, kteří spolu s Ježíšem
nabízejí svůj život, aby vyznali víru, pouze z tohoto důvodu. Je to služba křesťanského
svědectví až do krve, služba, kterou nám prokázal Kristus, který nás dokonale vykoupil.
Takový je význam slov „dokonáno je“. Jak krásné bude, až my všichni na konci svého
života se svými pochybeními, se svými hříchy a také s našimi dobrými skutky a s naší
láskou k bližnímu budeme moci říci jako Ježíš Otci: „Dokonáno je!“. Ne s toutéž
dokonalostí, s jakou to řekl On, ale říci: „Pane, dělal jsem, co jsem mohl. Je dokonáno!“.
Adorací Kříže, pohledem na Ježíše myslíme na lásku, na službu, na svůj život, na
křesťanské mučedníky a prospěje nám myslet také na konec vlastního života. Nikdo z nás
neví, kdy nadejde, ale můžeme prosit o milost, abychom mohli říci: „Otče, dělal, co jsem
mohl. Je dokonáno.“
Bílá sobota je dnem, kdy církev rozjímá o Kristově „spočinutí“ v hrobě po vítězném
boji na kříži. Na Bílou sobotu se církev znovu ztotožňuje s Marií. Veškerá víra církve je
soustředěna v Ní, první a dokonalé učednici, první a dokonalé věřící. V temnotě, která
obestírá stvoření, jako jediná stále drží plamen víry a doufá proti vší naději v Ježíšovo
Zmrtvýchvstání. Ve Velikonoční vigilii, kdy opět nově zazní Aleluja, budeme slavit
Vzkříšeného Krista, střed a cíl veškerenstva a dějin, a bdít plni naděje v očekávání Jeho
návratu, kdy se Pascha vyjeví plně.
Někdy se zdá, že duši prostupuje temnota noci, a napadne nás: „nyní už se nedá nic
dělat“, srdce už nenachází sílu milovat… Právě v oné temnotě však Kristus zapaluje oheň
Boží lásky, blesk proniká temnotu a oznamuje nový začátek. V hluboké tmě něco začíná.
Právě v oné temnotě Kristus vítězí a zapaluje oheň lásky. Kámen bolesti je odvalen a
přenechává prostor naději. Tak obrovské je tajemství Paschy! V této svaté noci nám církev
podává světlo Zmrtvýchvstalého, aby v nás už nebyl žal toho, kdo říká „nyní už..“, nýbrž
naděje toho, kdo se otevírá přítomnosti naplněné budoucností: Kristus přemohl smrt a my
s Ním. Náš život nekončí na náhrobním kamenu, náš život sahá dále nadějí v Krista, který
vstal z mrtvých právě z onoho hrobu. Jako křesťané jsme povoláni být jitřenkami, které
dovedou rozeznávat znamení Zmrtvýchvstalého jako ženy a učedníci, kteří běželi ke hrobu
na úsvitu prvního dne v týdnu.
Drazí bratři a sestry, v těchto dnech Posvátného Tridua se neomezujme jenom na
připomínku umučení Páně, ale vejděme do tajemství, osvojme si Jeho cítění a Jeho postoje,
jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“
(Flp 2,5). Pak budou naše Velikonoce požehnané

RODINA - 6. Prarodiče (I.)
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 4. března 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném
prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich
života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní.
12
Díky
pokrokům
v
medicíně se prodloužil
život, ale společnost se ve
vztahu
k
životu
„nerozšířila“! Počet starých
lidí se zvýšil, ale naše
společnosti se dostatečně
nezorganizovaly, aby jim
udělaly místo náležitou
úctou a konkrétním ohledem
k
jejich
křehkosti
a
důstojnosti. Dokud jsme
mladí
jsme
nakloněni
starobu ignorovat jako by to
byla nějaká nemoc. Když
pak zestárneme, zejména
jsme-li chudí, nemocní a
osamocení, začneme vnímat
mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A
staří lidé jsou bohatstvím, nelze je ignorovat.
Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká
slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá
se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012).
Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci
pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít
rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je
skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti.
Odborníci na Západě prezentují současnost jako epochu stárnutí: dětí je méně, počet
starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou
výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu,
„přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem. K čemu takové
myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to
hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto návyku na skartační
kulturu je něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš
zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti,
že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni.
Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a
problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou
neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích,
které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit,
ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že »jenom mladí mohou být užiteční a
těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou
společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno
lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (Solo l´amore ci puo salvare, Citta del Vaticano
2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od
mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: »Dobře, dobře.« 13
Kolik máte dětí? - »Hodně.« - A navštěvují vás? - »Ano, ano, vždycky přijdou« - A kdy
tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: »Na Vánoce.« - A byl srpen. Osm měsíců,
aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích!
Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil,
protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl
odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby
tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na
návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si
hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? - »Dělám stolek, tati.« Proč stolek? - »Abych ti jej mohl dát, až budeš starý, a mohl jsi jíst.« - Děti mají více
svědomí než my!
Církev má ve své tradici bohaté zásoby moudrosti a vždycky pěstovala kulturu blízkosti
vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní
etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z
knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů;
právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (Sir 8,9).
Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně
lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti,
přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity.
Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném
domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme
dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale
nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými
dobře, budou pak s námi jednat stejně.
Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však obzvláště slabí, mnozí jsou
osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti
druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez blízkosti,
kde se nezištnost a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost
perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská
společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s
nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.

RODINA - 7. Prarodiče (II.)
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. března 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V dnešní katechezi budeme pokračovat v reflexi o prarodičích a uvažovat o hodnotě a
důležitosti jejich role v rodině. Učiním tak tím, že se s nimi ztotožním, protože také já k
této věkové kategorii patřím.
14
Když jsem byl na Filipínách, tak mne obyvatelé Filipín zdravili slovy: „Lolo Kiko“, což
znamená „dědeček František“. „Lolo Kiko,“ říkali! Nejprve je třeba zdůraznit jednu věc.
Je pravdou, že společnost tíhne k tomu, aby nás skartovala, Pán však nikoli. Pán nás nikdy
neskartuje. Volá nás, abychom jej následovali v každém věku. Také stáří obsahuje milost
a poslání, opravdové Pánovo povolání. Stáří je povoláním. Ještě nenastal čas „dát vesla do
loďky“. Toto životní období se od těch předchozích nepochybně liší. Musíme jej také
trochu „vynalézt“, protože naše společnosti nejsou připraveny duchovně, ani morálně
přiznat této životní etapě její plnou hodnotu. Kdysi skutečně nebylo normální mít k
dispozici čas, dnes mnohem víc. A také křesťanská spiritualita byla poněkud zaskočena. Je
třeba uchopit spiritualitu seniorů. Díky Bohu však nechybějí svědectví světců a světic
pokročilého věku.
Velmi mne oslovil „Den seniorů“, který jsme loni uspořádali tady na Svatopetrském
náměstí, které bylo zcela zaplněno. Naslouchal jsem příběhům seniorů, kteří žijí pro druhé,
a také manželských párů, jak přicházejí a říkají: „Slavíme dnes 50. výročí – nebo 60.
výročí - manželství“. Já říkám: Ukažte to mladým, kteří brzo ochabují! Senioři dosvědčují
věrnost. A bylo jich tady v ten den mnoho. V této reflexi je třeba pokračovat v církevním i
občanském prostoru. Evangelium nám v tom podává velmi krásný, dojemný a
povzbuzující obraz. Jsou to Simeon a Anna, o nichž referuje evangelium o Ježíšově dětství
napsané svatým Lukášem. Oba byli zajisté seniory: stařec Simeon a čtyřiaosmdesátiletá
prorokyně Anna. Věk této ženy nebyl zamlčen. Evangelium říká, že denně s velikou
věrností a dlouhé roky očekávali příchod Boha. Chtěli vidět ten den, zachytit znamení,
vytušit jeho svítání. Možná už byli také trochu smířeni s tím, že dříve zemřou. Jejich
dlouhé čekání však trvalo celý život, neměli důležitější závazky než očekávat Pána a
modlit se. A když Maria a Josef přišli do chrámu, aby splnili ustanovení Zákona, Simeon a
Anna přišli podníceni vnuknutím Ducha svatého (srov. Lk 2,27). Tíže věku a čekání z nich
okamžitě spadla. Rozpoznali Dítě, objevili novou sílu k novému úkolu: vzdát díky a vydat
svědectví tomuto Božímu znamení. Simeon pronesl improvizovaný chvalozpěv
(srov. Lk 2,29-32), stal se v té chvíli básníkem, a Anna se stala první hlasatelkou Ježíše,
„mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38).
Drazí prarodiče, drazí senioři, vyjděme po stopách těchto mimořádných starců! Staňme
se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí
Boží Slovo. Modlitba prarodičů a seniorů je velkým darem pro církev! Je to obrovské
bohatství. A velká injekce moudrosti také pro celou lidskou společnost, zejména pro tu,
která je příliš zaneprázdněná, schvácená a roztěkaná. Někdo musí zpívat rovněž pro ně a
opěvovat Boží znamení, modlit se za ně. Podívejme se na Benedikta XVI., který se
rozhodl trávit v modlitbě a naslouchání Bohu poslední úsek svého života! To je krásné.
Velký věřící pravoslavné tradice z minulého století, Olivier Clément, říkával: „Civilizace,
kde už se nikdo nemodlí, je civilizací, v níž stáří už nemá žádný smysl. A to je děsivé. My
potřebujeme především seniory, kteří se modlí, protože k tomu je nám dáno stáří.“
Potřebujeme staré lidi, kteří se modlí, protože k tomu nám bylo dáno stáří. Modlitba
starých lidí je krásná.
Můžeme děkovat Pánu za obdržená dobrodiní a zaplnit prázdnotu nevděčnosti, která Jej
obklopuje. Můžeme se přimlouvat za touhy nových generací a dávat důstojnost paměti a
obětem z minulosti. Můžeme připomínat ambiciózním mladým, že život bez lásky je
vyprahlý. Můžeme ustrašeným mladým říci, že úzkost z budoucnosti lze překonat.
Můžeme učit mládež příliš zamilovanou samu do sebe, že větší radostí je dávat než
15
dostávat. Babičky a dědečci jsou stálým „sborem“ velkého duchovního chrámu, kde jsou
prosebná modlitba a chvalozpěv oporou společenství, které pracuje a bojuje na poli života.
Modlitba nakonec nepřetržitě očišťuje srdce. Chvála a prosba k Bohu zamezují tomu,
aby se srdce zatvrdilo v zášti a sobectví. Jak ohavný je cynismus starce, který ztratil smysl
svého svědectví, pohrdá mladými a nepředává životní moudrost! A jak krásné je naopak
povzbuzení, které starý člověk dovede dát mladému, jenž hledá smysl víry a života! To je
opravdové poslání prarodičů, povolání seniorů. Slova prarodičů mají pro mladé zvláštní
smysl a oni si to uvědomují. Slova, která mi moje babička napsala v den mého kněžského
svěcení, nosím stále s sebou, mám je v breviáři, často je čtu a mám z nich užitek.
Velmi bych si přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z
nového objetí mladých a starých lidí! A to je to, oč dnes prosím Pána: toto objetí!

RODINA - 8. Děti
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. března 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Po té co jsme probrali různé postavy
rodinného života – matku, otce,
potomstvo, sourozence a prarodiče –
chtěl bych tuto první část cyklu o
rodině zakončit katechezí o dětech.
Učiním tak ve dvou částech. Dnes se
pozastavím nad obrovským darem,
kterým jsou pro lidstvo děti. Jsou
opravdu obrovským darem pro lidstvo,
ale tvoří také obrovskou skupinu
vyloučených, protože jim není
dovoleno se narodit. Příště se budu
věnovat zraněním, která dětství
bohužel postihují. Vzpomínám na
spousty dětí, které jsem potkal během
své poslední návštěvy Asie. Byly plné
života a nadšení. Na druhé straně však vidím, že ve světě mnohé z nich žijí v nedůstojných
podmínkách… Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to
nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná anebo otročí
nějakým mezinárodním zájmům.
Děti nám především připomínají, že v prvních letech života jsme všichni zcela závislí
na péči a dobrotě druhých. A Boží Syn toto období nevynechal. Je to tajemství, o kterém
na Vánoce každoročně rozjímáme. Jesličky jsou ikonou, která nám tuto skutečnost sděluje
tím nejjednodušším a přímým způsobem. Je pozoruhodné, že Bohu nečiní potíže nechat se
pochopit dětmi a děti nemají problémy pochopit Boha. Ne náhodou se v evangeliu Ježíš
16
často a krásně vyjadřuje o „maličkých“. Termín – „maličcí“ – označuje všechny, kdo
závisejí na pomoci druhých, a zejména děti. Ježíš například říká: „Velebím tě, Otče, Pane
nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je
maličkým“ (Mt 11,25). A dále: „Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali.
Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18,10).
Děti jsou tedy samy o sobě bohatstvím lidstva a také církve, protože nás nepřetržitě
přivádějí do stavu, který je nezbytný pro vstup do Božího království, to znamená
nepovažovat se za soběstačné, ale uznávat, že potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění.
Všichni máme zapotřebí pomoci, lásky a odpuštění!
Děti nám připomínají další krásnou věc. Připomínají nám, že jsme nepřetržitě syny a
dcerami. I když je někdo dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké
zodpovědné místo, přesto přese všecko mu zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a
dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme
jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi. Občas jsme v životě nakloněni
zapomenout na to jako bychom byli pány svého života. Jsme však radikálně závislí. A
vskutku je motivem velké radosti, pociťujeme-li, že v každém věku, v každém situaci a v
každém společenském postavení zůstáváme syny a dcerami. Je zásadní poselství, které
nám děti předávají samotnou svojí existencí. Pouhou svojí přítomností nám připomínají,
že my všichni a každý z nás jsme syny a dcerami.
Mnoho je však darů a spousta je bohatství, které lidstvu děti přinášejí. Připomenu jenom
některé. Přinášejí svůj způsob vidění reality a to svým důvěřivým a čistým pohledem. Dítě
má spontánní důvěru v tatínka a maminku a spontánní důvěru v Boha, v Ježíše, v Matku
Boží. A zároveň má čistý vnitřní zrak, ještě neznečištěný zlomyslností, dvojakostí,
životními „škraloupy“, které zatvrzují srdce. Víme, že i děti mají prvotní hřích, že mají
svoje sobectví, ale uchovávají si ryzost a vnitřní jednoduchost. Děti nejsou diplomatické.
Říkají, co cítí; říkají, co vidí, rovnou. A častokrát uvádějí rodiče do potíží, když před
ostatními lidmi řeknou: »Toto se mi nelíbí, protože to je ošklivé«. Děti říkají, co vidí,
nejsou obojaké, neosvojily si ještě umění dvojakosti, které jsme si osvojili my dospělí.
Kromě toho jsou děti ve své vnitřní jednoduchosti schopny přijímat a rozdávat něhu.
Mít něhu znamená mít srdce »z masa« a nikoli »z kamene«, jak říká Bible (Ez 36,26).
Něha je také poezií; cítí věci a události a nenakládá s nimi, jako s předměty, které používá,
protože je potřebuje…
Děti mají schopnost se smát i plakat. Když je beru, abych je objal, některé se smějí;
jiné, když vidí můj bílý oděv si myslí, že jsem lékař, který je bude očkovat a pláčí…
bezděčně. Děti jsou takové: smějí se i pláčí. To obojí se v nás často „blokuje“, už toho
nejsme schopni… Častokrát se náš úsměv stává karikaturou, postrádá život. Stává se
neživým a umělým úsměvem klauna. Děti nás proto mohou znovu naučit se smát i plakat.
My sami se však musíme ptát: směji se spontánně, svěže a s láskou anebo uměle? Pláči
ještě anebo už to neumím? Tyto dvě velice lidské otázky nás děti učí.
Ze všech těchto důvodů Ježíš svoje učedníky vybízí, aby „byli jako děti“, neboť
„takovým patří Boží království“ (srov. Mt 18,3; Mk 10,14).
Drazí bratři a sestry, děti přinášejí život, veselí, naději, ale také trápení. Život je takový.
Přinášejí také starosti a někdy spoustu problémů. Lepší je však společnost s těmito
starostmi a těmito problémy než smutná a fádní společnost bez dětí. A když porodnost
17
klesá na jedno promile, lze říci, že se taková společnost stává smutnou a ponurou, protože
je bez dětí.

MODLITBA ZA SYNOD O RODINĚ
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 25. března 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V našem cyklu katechezí
o rodině bude dnešní etapa
trochu
speciální,
bude
to zastavení k modlitbě. 25.
března totiž církev slaví
svátek Zvěstování Páně,
počátek mystéria Vtělení.
Archanděl Gabriel navštíví
skromnou nazaretskou dívku
a zvěstuje jí, že počne a
porodí Božího Syna. Touto
zvěstí Pán osvěcuje a
posiluje Mariinu víru stejně
jako to potom učiní s jejím
snoubencem Josefem, aby se
Ježíš mohl narodit v lidské rodině.
Krásné je na tom, že se nám tím ukazuje, jak hluboce je v tajemství Vtělení podle Boží
vůle zahrnuto nejenom početí v mateřském lůně, ale také přijetí do opravdové rodiny. Rád
bych dnes spolu s vámi rozjímal o kráse tohoto svazku, kráse této Boží blahosklonnosti. A
můžeme to učinit společnou recitací modlitby Zdrávas Maria, která je ve své první části
tvořena právě těmi slovy, jimiž se anděl obrátil k Panně Marii. Společně se modleme:
Zdrávas Maria, milostiplná…
A nyní druhý aspekt. Na 25. března, slavnost Zvěstování Páně, připadá v mnoha zemích
Den pro život. V tento den před dvaceti lety sv. Jan Pavel II. podepsal encykliku
Evangelium vitae. Na připomínku tohoto výročí přišlo dnes na Svatopetrské náměstí
mnoho členů Hnutí pro život. Ve zmíněné encyklice zaujímá rodina ústřední postavení,
neboť je lůnem lidského života. Slova mého ctěného předchůdce nám připomínají, že na
počátku dostal lidský pár od Boha požehnání, aby vytvářel společenství lásky a života a
bylo mu svěřeno poslání předávat život. Křesťanští manželé slavením svátosti manželství
vyjadřují ochotu toto požehnání s Kristovou milostí celý život ctít. Také církev se
slavnostně zavazuje, že bude pečovat o rodinu, která se z ní rodí jako Boží dar po celý její
život v dobrém i zlém. Spojení mezi církví a rodinou je posvátné a nezcizitelné. Církev
jako matka nikdy rodinu neopouští, i kdyby byla nejrůznějšími způsoby pošlapávána,
18
zraňována a sužována. Ani když upadne do hříchu anebo se od církve vzdálí, vždycky se
všemožně snaží rodinu opatrovat a uzdravovat, vybízet ji k obrácení a smiřovat ji s Pánem.
Je-li však toto její úkol, pak je zřejmé, že církev potřebuje mnoho modlitby, aby byla s
to jej neustále plnit. Modlitbu plnou lásky k rodině a životu. Modlitbu, která se dovede
radovat s radujícími a trpět s trpícími.
A právě to jsme spolu s mými spolupracovníky chtěli dnes nabídnout, totiž opětovně se
modlit za biskupskou synodu o rodině. Znovu tedy vybízíme k tomuto závazku až do
příštího října, kdy se řádné zasedání této synody bude konat. Rád bych, aby tato modlitba,
jakož i celé zasedání synody oživoval soucit Dobrého Pastýře se svým stádcem, zejména s
lidmi a rodinami, které jsou z různých důvodů „vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“
(Mt9,36). Takto podporována a oživována Boží milostí bude církev moci ještě usilovněji a
jednotněji dosvědčovat pravdu o Boží lásce a Jeho milosrdenství vůči rodinám celého
světa, nevylučujíce žádnou ať už je uvnitř ovčince nebo mimo.
Prosím vás, abyste tuto modlitbu neopomíjeli. Všichni – papež, kardinálové, biskupové,
kněží, řeholníci a řeholnice, věřící laici – všichni jsme povoláni modlit se za synodu. Toho
je zapotřebí a nikoli řečí! Vybízím k modlitbě všechny i ty, kdo se cítí vzdálení, anebo už
nejsou zvyklí se modlit. Tato modlitba za synodu o rodině je pro dobro všech. Dnes ráno
jste dostali obrázek, který máte v rukou. Schovejte si jej a noste s sebou, abyste v příštích
měsících mohli tuto modlitbu recitovat často a s posvátnou naléhavostí, jak nás o to žádal
Ježíš. Nyní ji společně recitujme:
Ježíši, Maria a Josefe,
ve vás kontemplujeme
zář opravdové lásky,
k vám se s důvěrou obracíme.
Svatá Rodino Nazaretská,
učiň z našich rodin
rovněž místa sdílení a modlitební
večeřadla,
opravdové školy evangelia
a malé domácí církve.
Svatá Rodino Nazaretská,
ať už rodiny nikdy nezakoušejí
násilí, uzavřenost a rozdělení:
kdo je raněn nebo pohoršen,
ať rychle zakusí útěchu a zahojení.
Svatá Rodino Nazaretská,
kéž příští biskupský synod,
probudí ve všech vědomí
posvátného a nezcizitelného charakteru rodiny,
její krásy v Božím plánu.
Ježíši, Maria a Josefe,
slyšte a vyslyšte naši prosbu.
Amen. “
19
Tomáš kardinál Špidlík, S.J.
+ 16. dubna 2010
La sua lunga vita e il suo singolare cammino di fede
testimoniano come sia Dio a guidare chi a Lui si affida
HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN
TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J.,
V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ
17. prosince 2009
20
Drazí přátelé,
dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás
vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili
Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku,
každému z nás.
S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.
První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim
požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti
smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání.
Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází
k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich
potomstvu naznačit budoucí úděl.
Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská
moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem,
vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak
prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí
je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát
Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než
odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy.
21
Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna
Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost
příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy –
jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný
Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn
Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v
jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto
rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka,
Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři
ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu
rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících
momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy.
V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou
rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše
skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě
hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto
ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru
v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar
a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem
pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí
lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře
těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli.
Jakubovo požehnání je velmi
blízké dnešnímu šťastnému
jubileu 90. narozenin drahého
kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý
život a jeho jedinečná pouť víry
dosvědčují, jak Bůh vede toho,
kdo na Něj složí svou důvěru.
Prošel však také bohatým
myšlenkovým vývojem a vždy s
nadšením
a
s
hlubokým
přesvědčením
zastával,
že
centrem veškerého Zjevení je
Trojosobní Bůh a že v důsledku
toho člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky,
které se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství
neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství –
z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky
osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze
pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka,
22
a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné
životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé
a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají
křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je
život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti;
dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé
Kristovo tělo, kterým je jeho Církev.
S touto teologickou vizí je úzce spjato duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík
neustále praktikoval a nadále vykonává. Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho
shromažďuje při slavení Božských tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“,
Centrum Aletti, které chce obsáhnout jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům
nových intuicí a nových bádání i prostřednictvím umělecké tvorby.
V této
souvislosti
považuji za obzvlášť
pěkné zdůraznit vztah
mezi teologií a uměním,
jak
vzešel
z jeho
myšlení. Je tomu totiž
deset let, co můj
ctihodný a milovaný
předchůdce,
Boží
služebník Jan Pavel II.,
posvětil
tuto
kapli
Redemptoris Mater, a
tehdy řekl, že „toto dílo
se
předkládá
jako
teologie obou plic, z níž
Papež Jan Pavel II. světí kapli Redemptoris Mater, 14. listopadu 1999.
může církev třetího
tisíciletí čerpat novou
vitalitu“. A papež dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele),
který vévodí hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal
člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to)
poselství spásy a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“
(Insegnamenti XXII, 2, str. 895).
Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí,
abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní
syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně
Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo a
pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě.
Amen.
23
Vzkříšením najdeme to, co jsme ztratili
(z poslední homílie, pronesené kardinálem Špidlíkem o slavnosti Kristova zmrtvýchvstání, 4.4.2010)
„Jak si představit vzkříšení mrtvých? Jednou mi kdosi řekl: „Otče, ale jestli všichni
vstaneme z mrtvých, kam všichni ti lidé půjdou? Jestliže už dnes je parkování tak obtížné,
jak tomu bude se všemi těmi vzkříšenými?“
Uvažujeme o vzkříšení v pojmech jakéhosi přechodu z tohoto života do jiného, o výměně
jednoho života za jiný. To však neodpovídá křesťanské víře. Ježíš skutečně vstal
z mrtvých, hrob byl shledán prázdným. Vidíme, jak tomu bylo se vzkříšením Ježíše Krista.
Žil třicet let. Bude takto nadále žít i po svém zmrtvýchvstání? Jistěže ne. Zastaví se tak?
K čemu dojde? Těch třicet let, jež prožil, se stalo božskými. A tak se má stát božským i
náš život. Vrátil se k apoštolům živý. Aby je přesvědčil, pojedl s nimi. A přece si všimli,
že byl v jistém smyslu jiný. Jeho život, který znali z dřívějška, se nyní stal životem
věčným. Byl to předešlý život, který nabyl nové dimenze, schopnost překonat všechny
slabosti, jímž byl předtím podroben. Kristus tak ukazuje, že pozemský život, přijatý při
narození, není třeba odvrhnout, že je s to se rozvíjet a růst až do života věčného. Vskutku,
ani smrt jej nedokáže zahubit. Vzkříšením najdeme to, co jsme ztratili, ale v plnosti a
kráse. Něco podobného pozorujeme v eucharistii: přinášíme chléb a víno na oltář a s oltáře
dostáváme stejný chléb a stejné víno, ale posvěcené, zbožštěné. Umírá se a vzkříšení
přináší naprosté uzdravení. Toto uzdravení je natolik radikální, že se zdá být jiným
životem, a přece jsme to stále my. Vzkříšení nám dává vrátit se do našeho života, ovšem
zbožštěného, a tedy věčného“.
24
Překlad pergamenu vloženého do rakve
kardinála Špidlíka, který předtím přečetl
Mons. Enrico Viganò, za přítomnosti
papežského ceremonáře Mons. Guida Mariniho
v kapli Centra Aletti a podepsaný přítomnými,
před převozem rakve do vatikánské baziliky
k zádušní mši svaté.
Ve chvíli, kdy tělesné ostatky Jeho
Nejctihodnější Eminence, pana kardinála
Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova,
diakona od svaté Agáty Gótů, budou
uloženy do rakve a jeho tvář zmizí
našemu pohledu, chceme touto Listinou
krátce připomenout život tohoto věrného
a
neúnavného
dělníka
evangelia,
abychom i budoucím poskytli svědectví a
neopomněli jeho památky. Činíme toto
gesto lidské úcty ve víře katolické Církve,
která se dnes dopoledne, v úterý 20.
dubna 2010 v 11.30h, vyjádří nejplněji
při slavení velikonoční oběti, zádušní mše
svaté, kterou bude slavit pan kardinál
Angelo Sodano, děkan kardinálského
sboru, spolu s pány kardinály, a
zádušními obřady, kterým bude předsedat
papež Benedikt XVI. ve vatikánské
bazilice.
25
Kardinál se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích, v brněnské diecézi, v současně
České republice, ve velmi chudé rodině. Už od nejútlejšího dětství se naučil přinášet oběti,
neskrýval se s tím, že si „sám vydělával na to, aby mohl studovat na gymnáziu“
v Boskovicích. Zapsal se na univerzitu ke studiu literatury, ale druhým rokem na něj
znenadání dolehla opravdová zkouška: válka.
V roce 1939 mu bylo dvacet a jeho
„naděje byly pod bodem mrazu,
univerzitní studia přerušena a jediná
možnost do budoucna: deportace.
Skončil v nacistickém koncentračním
táboře, ale „došlo k nemyslitelnému:
agent gestapa se proměnil ve
viditelného anděla, který mě z tábora
vysvobodil, zatímco neviditelný anděl
strážný mne vedl do Tovaryšstva
Ježíšova. Nato pak pro mne svatý Ignác
z nebe připravil další překvapení:
noviciát v Benešově a potom na
Velehradě, studium filozofie během
nucených prací, nejprve s německými
vojáky
a
potom
s ruskými
a
rumunskými“.
Konec války znamenal studium teologie
v Maastrichtu v Holandsku, kde byl 22.
srpna 1949 vysvěcen na kněze. Jako
kněz byl připraven vrátit se do vlasti,
ale nový totalitní komunistický režim
mu to nedovolil. Navíc byla celá
jezuitská provincie rozpuštěna. Podruhé
Kardinál Špidlík na Karlově mostě, na místě,
se zdálo být vše ztraceno. „A hle, znovu
kde byl svržen do Vltavy sv. Jan Nepomucký.
Prozřetelnost jedná: tentokrát si
posloužila administrativním omylem, jeden můj představený zapomněl napsat dopis a tak
jsem se ocitl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi vlastně dala příležitost věnovat se
tomu, po čem jsem v skrytu srdce toužil: studiu východní spirituality“.
V roce 1951, začal jako exulant pracovat ve Vatikánském rozhlase, kam se až do smrti
ubíral každý pátek odpoledne, aby na jeho vlnách komentoval nedělní mešní texty. Svým
pořadem se snažil pomáhat kněžím při kázání. Říkával, že podstatu jeho myšlení lze
objevit symbolicky v kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně,
vrcholném díle, vzešlém právě z jeho myšlení a z rukou jeho prvního učedníka, P.
Rupnika, kde se mozaiky snaží dýchat oběma plícemi.
„Nejen lidé, ale také národy mají své vlastní povolání, aby nabídli svůj přínos
všeobecné Církvi. Snažil jsem se objevit křesťanské poselství evropského Východu a
propůjčit mu hlas na Západě“.
Velmi si cenil také svých osmatřiceti let duchovního otce v Papežské koleji
Nepomucenum. Dostalo se mu tak možnosti setkat se s velkými osobnostmi. Na papeže
26
Pacelliho například vzpomínal „jak byl až do nejmenších podrobností informován o
smutné realitě Československa. Protože věděl, že jsem spirituálem v koleji, dal mi
vynikající praktické rady, jak řešit jisté pochybnosti o povolání kandidátů kněžství“.
V koleji Nepomucenum žil Špidlík po boku kardinála Berana, vypovězeného z Prahy
v roce 1965. Byl u něj i ve chvíli smrti, 17. května 1969, kdy k poslednímu rozloučení
přispěchal Pavel VI.
V roce 1991 se rozhodl žít v Centru Aletti, nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore, se
skupinou umělců – mozaikářů. V průběhu let se centrum stalo mnohem víc než místem
studia tradice křesťanského Východu ve vztahu k problémům současného světa. „Snažíme
se společně vědomě pokračovat v ikonografické tradici, podle níž viditelný obraz je
totožný se svědectvím víry, vyřčeným či napsaným slovy“.
Zvláštní vztah měl s Božím služebníkem Janem Pavlem II., prvním slovanským
papežem, který jej na konzistoři, 21. října 2003, jmenoval kardinálem a vyhlásil
kardinálem diakonem Svaté Agáty Gótů. „Dokonce mne jmenoval kardinálem – říkával –
a jsem přesvědčen, že tak učinil proto aby více zviditelnil východní spiritualitu. Pokud jde
o mě, už tehdy jsem se cítil příliš starý na to, abych mohl pomáhat papeži při vedení
Církve a požádal jsem i o dispens od biskupského svěcení. Jana Pavla II. jsem blíže poznal
v roce 1995 během postních duchovních cvičení ve Vatikáně, o která mne požádal, abych
je dával“.
18. dubna 2005 kázal kardinálům shromážděným v Sixtínské kapli na konkláve, které
zvolilo Benedikta XVI.
Celý Špidlíkův život a jeho dílo se přirozeně vyjadřovalo velkou otevřeností
ekumenického dialogu. Jsou známé jeho přátelské vztahy v pravoslavném světě, že mezi
jeho žáky je i cařihradský patriarcha Bartoloměj. Nesmírně dlouhý je pak výčet
mezinárodních akademických ocenění. V roce 1989 byl zvolen „mužem roku 1990“
americkým bibliografickým institutem v Raleigh (severní Karolína) a rok nato jej tentýž
institut označil za „nejobdivuhodnější osobnost desetiletí“. Mnoho čestných občanství a
doktorátů honoris causa v Rusku, v Rumunsku, v jeho České republice a ve Spojených
státech amerických: na Sacred Heart University bylo založeno „Cardinal Špidlík Center
for Ecumenical Understanding“, teologické, duchovní a kulturní centrum dialogu a
umělecké
spolupráce
mezi
křesťany „pro rozvíjení hlubšího
porozumění
a
ekumenické
spolupráce“. Kardinál Špidlík byl
mistrem východní spirituality,
schopným založit pravou a
vlastní školu, spočívající také na
umění, kultuře a politice jak na
Východě tak na Západě, takže na
jeho dílo se dnes prostě nedívá
jako na práci v oblasti dějin
spirituality, nýbrž představuje
organickou teologickou vizi. Jeho
poslední veřejný vystoupení byla
u příležitosti akademického shro27
máždění k jeho poctě na Papežském orientálním institutu – kde půl století přednášel – a
duchovní cvičení, která dával vatikánské švýcarské gardě. V den jeho 90. narozenin, 17.
prosince minulého roku, mu Benedikt XVI. věnoval velký dar, když s ním slavil mši
svatou v kapli Redemptoris Mater.
Poslední měsíce jeho života byly
poznamenány nemocí a utrpením
obětovaným Pánu a útěchou z přátelství
a úcty mnohých. Zvláště při slavení
božských tajemství nacházel sílu svého
optimizmu, své naděje a své pevné víry,
a z odevzdanosti Matce Vykupitele,
kterou něžně miloval. „Po celý život
jsem hledal Ježíšovu tvář a nyní jsem
šťastný a klidný, protože jdu, abych ho
spatřil“. Poté, co o něj láskyplně
pečovali členové Centra Aletti, kteří u
něj bděli a každodenně se o něj
s obětavostí a úctou starali, přijal svaté svátosti, završil svůj pozemský život v tomto
Centru, 16. dubna 2010 ve 21 hodin, v pátek druhého velikonočního týdne.
Kardinál Špidlík bude pohřben na moravském Velehradě, na místě, které mu zvlášť drahé,
neboť je spjato s evangelizací sv. Cyrila a Metoděje a je křižovatkou národů a kultur.
Já, podepsaný Mons. Enrico Viganò, papežský ceremonář a apoštolský protonotář „ex
officio rogatus“, jsem sepsal tuto Listinu, opatřil svým podpisem a přiložil pečeť Úřadu
papežských liturgických slavení.
Dáno v Římě, v Centru Ezia Alettiho, 20. dubna 2010,
v VI. roce pontifikátu Jeho Svatosti Benedikta XVI.
28
Poslední procházka Římem otce Špidlíka
P. Prof. Richard Čemus, S.J.
A najednou je konec. V úterý 20. dubna 2010 v devět hodin ráno v kapli římského Centra
Aletti papežský protonotář Enrico Viganò a papežský ceremonář Guido Marini přistupují
k notářskému aktu ohledně „zbožného odchodu na věčnost jeho Eminence
nejdůstojnějšího pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, jáhna sv. Agáty
Gótů. In nomine Domini. Amen“. Tím začíná čtení krásně sepsaného čtyřstránkového
kardinálova životopisu, který pak vkládají do rakve v zapečetěné kovové roli. Poté nastává
nejdojemnější okamžik celého obřadu: Mons. Viganó rozprostře lněné sudarium, asi
50x50 cm veliké, a drží ho za cípy nad rakví jako Veroničinu roušku. Přítomní se jeden po
druhém sklání nad rakví k poslednímu rozloučení polibkem zesnulého na čelo, někteří i na
jeho krásné sepjaté ruce. Superior komunity, slovinský jezuita Milan společně se sestrou
Marinou, která o kardinála tak obětavě pečovala, kladou roušku na jeho obličej. Je to
pohnutá chvíle – už neuvidíme otcovu tvář... Z úvah nás vytrhne člen pohřební služby se
žhavou pájkou v ruce, kterou přiletuje víko zinkové vnitřní rakve, aby následně uzavřel i
vnější rakev dřevěnou. Papežský ceremonář vše stvrdí dvojitou pečetí vnitřní i vnější
rakve.
Když na kardinála Berana vložili po svěcení vlečku, vzpomněl si prý na mámu, jak by asi
s údivem zvolala, kdyby se toho dožila: „Do čeho tě to Josefe oblékli“! Přichází mi to na
mysl v koloně aut za pohřebním Mercedesem s rakví s tělesnými pozůstatky otce kardinála
29
Špidlíka, které klestí cestu římským provozem policejní vůz se světelnou sirénou. „Co se
to děje, kam Tě to otče Tomáši vezou?“. Tebe, který ses i jako kardinál spokojil s
bydlením podobným spíš mnišské cele, než kardinálské suitě, teď eskortuje policie a
vatikánská limuzína s papežskými notáři! Činí, co se na kardinála svaté římské církve,
který tradičně platí za korunního prince, sluší a patří! A kdyby to nebyl pohřeb, řekl bych,
že mám radost, že se Tobě, synu ševce z Boskovic, prokazuje taková čest.
Jistě vidíš, že jsme právě vyjeli z Centra Aletti a po via Paolina se blížíme k bazilice Santa
Maria Maggiore, kterou teď ze široka objíždíme, snad abys ji naposledy mohl obejmout.
Míjíme boční Paolínskou kapli, odkud tě zdraví Panna Maria z ikony Salus Populi
Romani, předloha toť Mater Unitatis, s níž se opět setkáš na Velehradě v kapli Matky
Jednoty. Z rohu náměstí Ti kyne svatá Praxeda, v jejímž chrámu odpočívá arcibiskup
pražský a patriarcha Alexandrijský Jan z Jenštejna. V přilehlém klášteře tu oddal svou duši
Bohu svatý Cyril, když s bratrem Metodějem dosáhli schválení slovanské liturgie papežem
Hadriánem II. právě v bazilice Panny Marie Větší, neboli Sněžné, které se tehdy v 9.
století ještě říkalo „U jesliček“.
Z druhého konce náměstí se
sklání a o požehnání žádá
Tvůj Orientál, v jehož
knihovně ses téměř 40 let
ponořoval do východních
Otců, abys nám pak
předával ne suchou vědu,
ale poznání Boha protrpěné
životem.
Sjíždíme
po
náměstí kolem místa, kde na
oltáři u jesliček sv. Ignác
před pěti sty léty sloužil
svou první mši svatou.
Čekal celý rok v naději, že
primici bude slavit v
Betlémě. Pro válku s Turky se tam však nedostal. Poznal v tom Boží vůli a zůstal v Římě
ve službě Papeže a Tovaryšstva až do smrti. Kolikrát jsi to, otče kardinále, uváděl jako
příklad toho, jak byl Ignác stále připraven vzdávat se svých vlastních plánů. Věděl jsi, o
čem mluvíš: vždyť i Ty ses těšil na slavnou primici na Moravě po studiích v Maastrichtu.
„Vítězný únor“ komunistů Tě však přinutil zůstat v Holandsku. Měl jsi jít do misií na
Jávu, ale Bůh chtěl i od Tebe, abys zůstal v Římě. Od roku 1951 až do smrti. A právě
tomu vděčíme, že jsi našel cestu na Orientál a zpřístupnil nám duchovní bohatství
Východu. Objeli jsme baziliku a sjíždíme via Cavour směrem k chrámu svatých Kosmy a
Damiána na Foru Romanu. Zleva se z návrší k Tobě blahovolně sklání sv. Petr v okovech
s majestátnou sochou Michelangelova Mojžíše, zatímco se vpravo krčí kostel Madonna dei
Monti ve via dei Serpenti: odpočívá tu poutník absolutna, Benedikt Josef Labre. Zřejmě ho
Pán Bůh poslal, doprovodit Tvou duši vzhůru, neboť jsi ji vydechl na jeho svátek, 16.
dubna, večer. Z věže Panny Marie Sněžné, La Sperduta, odbíjela devátou.
Teď už ale lemujeme římské Forum širokou via dei Fori Imperiali od Kolosea k
Benátskému náměstí. Tam uhýbáme do leva, úzkou via del Plebiscito, takřka na dotek se
zdí kostela Del Gesú, za níž odpočívá pod oltářem svatý Ignác. O míli dál po corso
30
Vittorio Emmanuelle Ti mává z Chiesa Nuova Ignácův humorný přítel Filip Neri. Zřejmě
si stačíte vyměnit ty nejnovější vtipy, vida, že se i v rakvi usmíváš. To už ale z mostu přes
Tiberu přijímáš vojenský hold mečem Archanděla Michaela z Andělského hradu, zatímco
z Tiberského Ostrova proti proudu Ti pádluje vstříc svatý Vojtěch – mnich, biskup a
mučedník.
Řím je zalit teplým jižním sluncem, Michelangelova kupole se přímo snáší z modrého
nebe, Vatikánské zahrady voní předzvěstí ráje, švýcarští gardisté salutují, a papežští
gentiluomini stojí ve špalíru, když vnáší Tvou rakev do svatopetrské basiliky kolem oltáře
Božského srdce Páně k oltáři Katedry, pod okno s holubicí z českého skla a rozevřou na
Tvé rakvi Písmo svaté. Jsi tu na dohled svatého Václava, od jeho oltáře opodál, za tiché
radosti kardinála Berana, který z papežské krypty vděčně připomíná, že jsi to byl Ty, kdo
ho držel za ruku, když umíral v Nepomucenu před čtyřiceti léty.
Diplomatický sbor ve fracích už zaujal svá čestná místa, a český velvyslanec obklopen
početnou státní delegací mlčky hlásá, že Jsi ctí celého národa. Sbor Cappella Sistina se
rozezpíval a liturgický průvod čítá dvacet kardinálů. Brzy vstoupí i papež, Kristův
náměstek, aby Ti krásnou homilií za celou Církev poděkoval a rozloučil se s Tebou.
Bohoslovci Nepomucena Nejvyššímu veleknězi důstojně přisluhují a stojí pak u Tvé rakve
stráž, než ji opět budou vynášet za teskných tónů písně „In paradisum conducant te
angeli...“. Cesta do ráje pro Tebe však vede přes Moravu, přes Hanou a přes Tebou tak
milovaný Velehrad. Zdá se, že k nám právě tím naposledy promlouváš. Neříkával jsi, že je
věčný život návrat? Návrat všeho toho, co jsme žili, co jsme měli rádi a co jsme protrpěli –
to že je vírou uchováno v Bohu pro věčnost!
Zní to krásně a věřím tomu, protože jsi to říkal Ty, a Tys neříkal nic, co neprošlo srdcem,
katalyzátorem pravdy. Ty ale dobře víš, že nejsme ještě tak daleko jako Ty. Věříme –
vypros nám u Otce pomoc naší nevěře! Vždyť sotva jsi opustil Věčné město, slunce se
schovalo za těžká šedá oblaka, duje nervózní vítr ze Sahary a prší nám na hlavy písečný
prach. Tobě už je dobře, nám se však z duše derou verše Bohuslava Reynka:
Smutkem jsme opilí, kam jdeme, nevíme: požehnej duši mé.
Pastýři prastarý s hlubokými dary měsíce a bdění,
s trny na temeni těžkém, rozbodaném jako srdce. Amen.
KONDOLENČNÍ TELEGRAM PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
K ÚMRTÍ J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J.
„ZBOŽNÝ ODCHOD PANA KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, VÝZNAČNÉHO JEZUITY
A HORLIVÉHO SLUŽEBNÍKA EVANGELIA, VZBUDIL V MÉM NITRU SILNÉ
DOJETÍ. S HLUBOKOU VDĚČNOSTÍ VZPOMÍNÁM NA JEHO PEVNOU VÍRU,
OTCOVSKOU SRDEČNOST A INTENZÍVNÍ KULTURNÍ A CÍRKEVNÍ ČINNOST,
ZVLÁŠTĚ JAKO SPOLEHLIVÉHO ODBORNÍKA NA VÝCHODNÍ KŘESŤANSKOU
SPIRITUALITU. VZNÁŠÍM VROUCÍ MODLITBY K PÁNU, ABY NA PŘÍMLUVU
PANNY MARIE A SVATÉHO IGNÁCE Z LOYOLY, DAROVAL ZESNULÉMU
KARDINÁLOVI VĚČNOU ODMĚNU, PŘISLÍBENOU JEHO VĚRNÝM UČEDNÍKŮM
A ZE SRDCE POSÍLÁM VÁM I TOVARYŠSTVU JEŽÍŠOVU, JAKOŽ I VŠEM,
KDO HO ZNALI A CENILI SI JEHO SCHOPNOSTÍ DUCHA I SRDCE, UTĚŠUJÍCÍ
APOŠTOLSKÉ POŽEHNÁNÍ.
BENEDICTUS PP. XVI.
31
Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný
a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil
Homílie papeže Benedikta XVI. při rozloučení s kardinálem Špidlíkem v bazilice sv. Petra, 20.4.2010
Ctihodní bratři,
slovutní pánové a dámy,
milovaní bratři a sestry!
Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem
hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil“.
Tato úchvatná myšlenka - tak prostá, skoro dětinná ve svém vyjádření, a přece tak hluboká
a pravdivá, odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu, která před chvílí zazněla v
evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli
mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24).
Je krásné a útěšné rozjímat o tomto vztahu mezi touhou člověka, který prahne po tom vidět
Pánovu tvář, a touhou samotného Ježíše. Ta Ježíšova je však ve skutečnosti mnohem víc
než touhou: je chtěním. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě
tady, v tomto chtění, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle je totiž
shodná s vůlí Boha Otce, a spolu s dílem Ducha svatého je pro člověka jistým druhem
bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného.
Jak nesmírným darem je slyšet tuto Boží vůli z úst Jej samotného! Myslím, že velcí lidé
víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak
32
mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, aniž by
ztráceli důvěru ba navíc si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení
inteligence, ale i vnitřní svobody. Z tohoto pohledu byla zřetelná podobnost mezi naším
zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli duchaplně vtipní a dovedli
žertovat, přestože měli v mládí těžké a v jistém ohledu podobné osobní úděly.
Prozřetelnost jim dala setkat se a spolupracovat pro dobro Církve, zvláště pak, aby se
naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež.
Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání.
Rád to zdůrazňuji, protože prožíváme dobu velikonoční a nabádá k tomu i první a druhé
biblické čtení tohoto slavení. Ve svém prvním kázání, v den Letnic, svatý Petr, naplněn
Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné
sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle
Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se
raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srv. Žl
16,8-9). Tato modlitba dochází svého přehojného naplnění, když Kristus, Svatý Boží, není
ponechán v podsvětí. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy
přítomnosti (srv. Sk2,27-28; Žl 16,11). Díky působení Ducha svatého jsou naděje a radost
vzkříšeného Ježíše také nadějí a radostí jeho přátel. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým
způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími léty stávalo stále výmluvnějším,
neboť navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím, zůstával jeho duch svěží a
mladistvý. Čím jiným to, než přátelstvím se Vzkříšeným Pánem?
Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás
zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete
potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr
1,3.6). Také odtud zřetelně vyplývá, že naděje a radost jsou božskými skutečnostmi, které
vycházejí z tajemství Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch
svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a přesazuje do srdce svých přátel.
Vědomě jsem uvedl obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si zvolil
jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se
nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona, tam, kde Mojžíš
praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina,
svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým
srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha.
Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, k němuž připojuje přikázání lásky k bližnímu, a
říká, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srv. Mt
22,37-39). Když si náš ctihodný Bratr toto motto zvolil, mohli bychom říct, že vložil svůj
život do přikázání lásky, cele jej vepsal do primátu Boha a lásky.
Je tu ještě další aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, který měl Otec Špidlík jistě
na zřeteli a měl v úmyslu dát jej svým mottem najevo. Vycházeje stále z biblického
kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi
člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a stvořeným světem. A zde je třeba
připomenout, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na
jehož ramenou se protínají slova PHOS a ZOE, „světlo“ a „život“, což jsou jména Boží.
Tedy člověk, který plně, ex toto corde, přijímá Boží lásku, přijímá světlo a život, a sám se
stává světlem a životem v lidstvu i vesmíru.
33
Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je
Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych
rád připomněl, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn
onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v
tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ, nikoli na jakési
rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak to osvětlili další jezuitští teologové
minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také tvůrčím principem
křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí
i výrazových prostředků, které nalezly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater
apoštolského paláce.
Rád bych končil návratem k tématu Vzkříšení, a citoval text, který měl kardinál Špidlík
velmi rád, úryvek z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského:
„Z výšin sestoupil jako Pán, z lůna vyšel jako služebník,
smrt před ním na kolena padla v podsvětí,
a život se mu klaněl v jeho vzkříšení.
Požehnáno budiž jeho vítězství.“ (č. 1,8).
Panenská Matka Boží ať provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější
Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku.
Amen.
34
Requiem za J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. v Pustiměři, 20.4.2010
Prosíme tě za papeže
Benedikta XVI.,
který u příležitosti
90. narozenin
kardinála Špidlíka
v kapli Redemptoris Mater řekl,
že „jeho dlouhý věk
a jeho jedinečná pouť víry
dosvědčují, jak Bůh vede toho,
kdo na Něj složí svou důvěru“ –
provázej Svatého otce
svým požehnáním,
ať utvrzuje ve víře své bratry,
aby každý z věřících věděl,
že má místo v srdci Pastýře, do jehož rukou
jsi vložil klíče Božího království.

Prosíme tě za naši obec,
s níž navždy zůstane kardinál Špidlík spjat
jako první čestný občan pustiměřský,
ať každý z nás objeví bohatství moudrosti
a lidství, s nímž v každodennosti našich
životů vedl naše kroky k Tomu,
který skrze víru je zítřkem našich dnes.

Prosíme tě za jednu, svatou,
všeobecnou a apoštolskou Církev,
za níž se při Poslední večeři modlil
tvůj Syn: „Otče, ať jsou jedno,
jako já v tobě a ty ve mně“;
za Církev, které jsi skrze kardinála
Špidlíka dával dýchat
oběma stranami plic
a objevit netušená setkání ducha,
ať s vděčností kráčí vstříc
tvému Synu.

Prosíme tě, vyslyš nás.
35
„Být pozorný k srdci je ve východní spiritualitě výraz
velmi častý. Zaujímá především negativní aspekt:
vzdalovat každou špatnou myšlenku pocházející
zvenčí,
uzdravovat
srdce,
vychovávat
ho
prostřednictvím bdělosti. Tato pozornost je však
matkou modlitby: jsme pozorní k sobě samým,
abychom byli pozorní k Bohu. V člověku, který
opouští hřích a obrací se k Bohu se pozvolna rozvíjí
sympatie k duchovnímu světu, jistá „sourodost“.
Dávat pozor na hlas této „sourodosti“ znamená pochopit božská tajemství,
která jsou v nás, a která vstupují do našeho života. Tehdy se srdce stává
pramenem zjevení“.

Po třicet let jsem se nechával vést tvými duchovními radami a tvým teologickým učením.
Skoro dvacet let jsme
žili společně v kolektivu
Centra Aletti s malou
komunitou jezuitů a
sester. Jako jsi byl dojat
ty, když jsi mi před pár
dny vyprávěl o lásce,
kterou jsi obklopen,
zvláště
v době
tvé
nemoci, stejně jsme
dojati i my, kterým se
dostalo privilegia mít tě
mezi námi. Hluboké
přátelství nás pojilo
poutem lásky a tys byl
naším otcem v duchu a
trpělivě nás uváděl do moudrosti. Jako poslední z velkých teologů onoho bohatého století
Danieloua, De Lubaca, Congara, Bulgakova, Florenského, Ivanova, Evdokimova
a Clémenta, jsi nás uvedl do teologie krásy, vlídné, celistvé a hřejivé, a to vše v době
nemalých zmatků a nekonečných provizórii i teologií. Naučil jsi nás milovat velká
teologická témata, cestě integrálního poznání a symbolu, jenž zvláště v umění a v poezii
nachází své privilegované vyjádření obsahů tajemství, Boha a člověka. Přimknul jsi nás
k Církvi, která je tvůrčí silou právě proto, že je nositelkou věčné paměti a požehnal jsi nám
ve společenství nového života, který jsme přijali na křtu a který můžeme stále jasněji
prožívat jako řeholníci.
Dnes, před množství českých věřících s jejich pastýři, před českou Církví, kterou jsi tolik
miloval, ti mohu říct, že už vnímám všecek ten žár, víru, modlitby a náklonnost, jímž tento
tvůj lid bude ode dneška zahrnovat tvůj hrob. Jsem si jisty, že nejen o rozkvetlém jaru
a v parném létě, ale také v chladu moravské zimy přijde poutník a položí květ.
(P. Prof. Marko Ivan Rupnik, S.J. /foto první zprava/ při pohřbu kardinála Špidlíka na Velehradě)
36
Spiritualita pro globalizující se svět
P. Prof. Richard Čemus, S.J., k duchovnímu odkazu Tomáše Špidlíka
Kdysi jsem četl o anglo-americkém
magnátovi železnic Hammerovi, že patřil k
lidem, kteří aby věděli, co se děje ve světě,
nemuseli číst noviny. Stýkal se totiž s aktéry
světového dění přímo. Přichází mi to na mysl,
když pročítám novinové ohlasy na smrt
kardinála Tomáše Špidlíka. Nechci přehánět,
nicméně mohu dosvědčit, že kruh jeho přátel
čítal mnoho vlivných lidí, od podnikatelů, přes
žurnalisty, diplomaty, politiky až k
prezidentům. Nenavštěvovali ho přitom z
pouhé zdvořilosti, ale proto, že rozhovory s
dobře informovaným kardinálem byly i pro ně
inspirativní. Otec Špidlík viděl leckterou
souvislost na rovině Ducha, která normálně
člověku uniká. Měl kořeny zapuštěné na
Velehradě, žil ve Věčném městě a uvažoval v
globálních dimenzích. Není proto náhodou, že
Villiam Bucherta v MF Dnes z 19. dubna ve
fejetónu nazvaném „Špidlíkův svět obrazů
skrze okno šanghajského hotelu“ rozmýšlí o
„jednom z nejpozoruhodnějších Čechů naší
doby“ zrovna v Číně. Z hotelového okna ve
třicátém patře vidí Šanghaj, město, které „chce
v sobě spojit vitalitu Hongkongu, slávu
Londýna, rozmanitost New Yorku a přitom
disponovat více penězi než všechna tato tři
města dohromady“. Při pohledu na tuto „ikonu“ nové Číny se vynořují v mysli autora
vzpomínky na setkání s P. Špidlíkem, který mu před lety líčil sílu obrazů: „Co nevidíte,
jako by neexistovalo. Dnešní svět je svět obrazů.“ Skrze tato kardinálova slova pozoruje
Bucherta onen nový „pupek světa“ a konstatuje, jak málo si uvědomujeme a připouštíme
novou skutečnost, jak málo – na rozdíl od Špidlíka – chápeme svět v obrazech.
Možná, že ve světle Buchertova šanghajského zamyšlení lépe chápeme význam ikon,
který se nám otec Špidlík snažil zprostředkovat. Skrývá se za nimi zcela stará a zároveň
překvapivě aktuální pravda, že obraz je silnější než slovo. Zatímco Východ uvažuje v
obrazech a symbolech, které svou konkrétností pronikají duši a otevírají ji k nekonečnu,
Západ nerad opouští rámec vysvětlení a přesných definic, do kterých by nejraději vtěsnal i
živého Boha. Tento rozdíl mentalit P. Špidlík rád vysvětloval příkladem: Západní profesor
říká studentům: „Teď vám to vysvětlím. A neporozumíte-li tomu, budu vám to muset
nakreslit.“ Východ postupuje jinak: „Já vám to nakreslím,“ dí profesor, „a když to
nepochopíte, tak vám to holt vysvětlím.“ Převedeme-li to na duchovní rovinu, můžeme
37
říct, že dnes nestačí vysvětlovat víru, je zapotřebí uzřít Boha. Už ve 4. století napsal
Evagrius Pontský, že „kdo Boha neviděl, neměl by o něm ani mluvit.“ A ještě před ním
ujišťuje evangelista Jan, že hlásá jen to, „co jsme na vlastní oči viděli,…“ (1 Jan 1, 1) A
není též příznačná chuť současníků spíš než číst knihy, jet vidět Turínské plátno?
Vraťme se však s Buchertou do Šanghaje. Svět se mění tempem, kterému nestačíme a
lapáme po spiritualitě, které se nedostává. Právě tu autor vyzdvihuje dvě Špidlíkovy
„vlastnosti hodné následování“ vnitřní svobodu, kterou si nenechal nikým vzít a otevřenost
a vlídnost k ostatním. Hledal duchovní souznění s druhými, snažil se vybudovat mosty mezi
evropským Východem a Západem. Dodejme k tomu z jakého přesvědčení tak činil. Právě
proto, že otec Špidlík myslel v obrazech, jak dokazují například sbírky jeho pohádek, viděl
dál a tušil nebezpečí, že Evropa promarní své duchovní dědictví, nespojí-li ho v
harmonickou mozaiku své duchovní zkušenosti, kterou by mohla předat nově
vystupujícím národům na jevišti světa. V tom viděl své povolání živené přesvědčením, že
tmelícím prvkem nové duchovní Evropy je slovanská spiritualita srdce.
Špidlík se nezabýval Východem, ani z nostalgie po vyčpělém panslavismu, ani z
odmítání postmodernity západu, nýbrž aby z duchovní zkušenosti počátků čerpal svěžest
pro současnost, v mnohém směru podobnou pozdnímu starověku. Jeho teologie a
spiritualita je nosnou orientací v globalizujícím se světě tím, že ukazuje současnému
člověku krásu Kristovy boho-lidské tváře, krásu, která podle Dostojevského spasí svět.
Ježíšova tvář dává svou lidskou konkrétností jistotu vztahu a svým božstvím onu vnitřní
svobodu, kterou ocenil Bucherta možná teprve v Číně. Jako Evropan spirituálně zvládnout
obraz kypícího asiatského světa a nepropadnout depresi může jen člověk s mentální
dynamikou Špidlíka, kterou udivoval své okolí ještě v devadesáti letech. Její tajemství
však nutno hledat v osobě Krista, se kterým žil otec Tomáš v neustálém spojení tak, že
prosvítal jeho vlastní tváří. Zde nacházíme odpověď na otázku, proč ve Špidlíkově
přítomnosti ztrácel člověk strach z budoucnosti a nacházel chuť žít právě dnes a právě v
tomto světě.
Možná budeme mít zapotřebí časový odstup, než objevíme aktuálnost jeho duchovního
odkazu, v němž univerzálnost neruší osobní jedinečnost. Každý křesťan je povolán,
namalovat svým životem ikonu Krista a dopomáhat druhým, aby i v nich vynikla v plnosti
barev a harmonicky doplnila ikony druhé. Je podivuhodnou shodou okolností, že
nejvřelejší slova kondolence přišly do Říma od českého diplomata rovněž z Číny:
„Špidlíkova moudrost, laskavost, schopnost hledat a nalézat v lidech to nejlepší, mi budou
opravdu velmi chybět“, znějí slova psaná z Pekingu.
Přesuňme se však z východu na západ. Že Špidlíkova spiritualita oslovovala i hektický
americký svět, dokazuje řeč kterou napsal Anthony J. Cernera, Ph.D., Rektor SACRED
HEART UNIVERSITY v Connecticut, kterou uvádíme:
„Přes půl století vyzařovala vznešená osobnost kardinála Špidlíka do římského
katolicismu i daleko za jeho hranice. Hlubokou spiritualitou, pronikavým teologickým
pohledem a úžasnou vzdělaností, zanechal tento obdarovaný jezuitský učenec svou stopu
jak na západním tak na východním křesťanství. Jeho lidství a velký smysl pro humor byli
darem pro všechny, kdo ho znali.
Jsem rektorem Univerzity Sacred Heart vzdálené asi hodinu cesty od New Yorku. Měl
jsem to štěstí být posledních deset let v úzkém osobním vztahu s kardinálem Špidlíkem.
Jeho schopnost stavět mosty mezi významnými náboženskými tradicemi byla podnětem k
38
tomu, že univerzita Sacred Heart založila Centrum vzájemného ekumenického porozumění
- první svého druhu na katolických univerzitách ve Spojených Státech - a pojmenovala ho
podle Tomáše Špidlíka. Cílem centra je uzdravovat narušené vztahy východního a
západního křesťanství.
Kardinál Špidlík zanechal
církvi a celému světu bohatý
odkaz.
Svou
celoživotní
vědeckou prací a plodnou
spisovatelskou činností obohatil
a oživil teologii a umění, které
chápal jako dvě různá pole
spolupráce na Božím díle.
Špidlíkovo Centrum vzájemného
ekumenického
porozumění
prohlubuje spolupráci mezi
Centrem Aletti a univerzitou
Sacred Heart. Každý z členů
naší univerzitní komunity, který
se setkal s kardinálem Špidlíkem
osobně, v něm poznal člověka s
jedinečným zájmem a respektem
pro každou osobu. Tato úcta
vůči člověku a schopnost
pěstovat mezilidské vztahy
„prosakovala“ jeho teologii, jeho
domov v Centru Aletti a jeho
srdce.
Mým životním štěstím je, že
jsem směl nazývat tohoto
velkého člověka mým přítelem a
mou inspirací. Avšak nejen já,
ale všichni křesťané a vůbec
všichni lidé dobré vůle, kteří
chtějí svět lepší, mu vděčí za
odvahu se kterou objal stvoření
ve všech jeho možnostech. Nyní
se tento velký syn českého
národa vrátil do své vlasti, na
Velehrad, aby zde spočinul. Svým životem však dosvědčoval, že věří ve věčný život v
Bohu. My jeho dědicové nejlépe uctíme jeho památku tím, že rozpřáhneme paže k
vzájemnému objetí. Ať jeho šlechetná duše odpočívá v Pánu.“
Tolik rektor Cernera. Vraťme se však k přehledu tisku. Jan Jandourek končí svou úvahu v
MF Dnes z 19. dubna vtipnou myšlenkou: „U některých osobností, když je jim přes
devadesát… lidé se podiví: „On ještě žije?“ V tomto případě lidi možná ještě roky bude
napadat: „On už opravdu nežije?“ Dodejme: Máme sice Špidlíkovo psané slovo, bude nám
však chybět jeho usměvavá tvář. V tom smutku je ale i pobídnutí: jít v jeho duchu dál.
39
MODLITBA K SV. JANU PAVLU II.
Ó
Nejsvětější
Trojice, děkujeme
ti,
žes
církvi
darovala svatého
Jana Pavla II.
a
dala
v něm
zazářit
něžnosti
svého
otcovství,
slávě
Kristova
kříže a jasu Ducha
lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou
přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak
svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení
věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl
milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.
MODLITBA K SV. JANU XXIII.
Svatý
Jane
XXIII.,
vzdáváme díky Nejsvětější
Trojici, že nám v tobě
poslala milujícího bratra a
moudrého
učitele.
Vystoupil jsi na Horu
blahoslavenství nechávaje
se vždy a ve všem vést
Boží vůlí: jako chlapec
v rolnické vesnici Sotto
il Monte i jako biskup
všeobecné Církve. Vypros
nám u Otce veškeré útěchy
milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné
naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí
a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat
mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom
všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to,
co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví
a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme
zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat
pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají
v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání.
Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u sarkofágů světců v bazilice sv. Petra v Římě/
40
PEREGRINATIO ANNAE
z poutního deníku paní Anny Pospíšilové z Pustiměře
(MEMENTO U PŘÍLEŽITOSTI ŽIVOTNÍHO JUBILEA AUTORKY)
V neděli, 7. července 1991 jsme se v doprovodu našeho pana faráře Beníčka vydali na
pouť k nejslavnějšímu mariánskému poutnímu na světě – do Lurd.
V 18.30h jsme vyjeli autobusem od
fary v Pustiměři a pokračovali
k přechodu v Mikulově, kde jsme
přejeli do Rakouska, Vídní projíždíme
ve 21.45h.
V pondělí, 8. července, projíždíme
ve 4.40h rakousko-italské hranice,
nádhernou alpskou scenérii a také
několika tunely. V 8h byla zastávka
na snídani.
V 11h přijíždíme do Milána, kde byla
ve 12h mše svatá v kryptě katedrály u
hrobu sv. Karla Boromejského (obr.).
Ve 13.45 odjíždíme z města a pokračujeme směrem k Ligurské riviéře. V 18.45 jedeme
kolem San Rema, Nice a ve 20.15h již přijíždíme na Azurové pobřeží francouzské riviéry,
konkrétně do Monackém knížectví, které je druhým nejmenším státem světa, ale prim drží
v hustotě osídlení. Po příjezdu do Monte Carla, kde jsme si zvenčí prohlédli knížecí palác,
prošli zahradami knížete Rainiera II., které moc pěkně kvetly, nastoupili jsme do autobusu,
abychom pokračovali v cestě. Když už jsme chtěli odjet, zjistilo se, že chybí František
Beneš. Chvíli se čekalo, když nešel, modlili jsme se. Nakonec se našel: přivezlo ho
policejní auto: naštěstí uměl trochu německy, tak jej policisté dopravili k autobusu.
Ve 23.45h projíždíme kolem Cannes, St. Tropez.
V úterý, 9. července, vstáváme v 6.30h – spali
jsme ve spacácích na odpočívadle, a po snídani
v 7.30h odjíždíme. Ve 13h je v Carcassonne mše
svatá a prohlídka hradeb. V 15h pak odjezd.
Ve 20h jsme konečně na místě, které bude
prozatím našim domovem – je to „Camping La
Forêt“, kde jsou pro nás připraveny pěkné, čisté a
pěkně vybavené karavany. Bydlela jsem s paní
Cabadajovou. Něco jsme si hned z kufru vybalily,
osprchovaly se a bez váhání šly spát.
Ve středu, 10. července, jsme vstávaly v 7h, protože odchod z kempu byl v 8.15h a ještě
jsme si všichni měnili 100šilinků a 45Fr. Navštívili jsme baziliku Neposkvrněného Početí
z roku 1862, Růžencovou baziliku a baziliku sv. Pia X., kterou nechal postavit papež Jan
41
XXIII. V 10h jsme měli mši svatou v kapli sv. Anny a po závěrečném požehnání jsme se
odebrali k lurdské jeskyni, kde jsme
se pomodlili a chvíli odpočívali.
V duchu jsem si představila, jak se
tady na skále v Massabiellské jeskyni
zjevila v roce 1858 Panna Maria
chudičké Bernardetě Soubirousové.
Cítila jsem se v tu chvíli velice
šťastná, že na tomto místě stojím dnes
i já.
Ve 13h jsme všichni šli do lázní, kde
jsme se ponořili do lurdského
pramene, co „vytryskl ze suchých
skal, a kde mnohý už znovu své zdraví získal“.
V 16h jsme shlédli film o životě sv. Bernardety. Poté, asi v 17h, jsme odcházeli domů
něco sníst a připravit se na večerní průvod. Každý jsme si za 4Fr koupili svíčku a ve 29h
jsme odcházeli.
Toto procesí se koná každý den ve 21h na prostranství před Růžencovou bazilikou.
V průvodu vždy kráčí řada
kněží a biskup, nesoucí pod
baldachýnem
Nejsvětější
Svátost. Náměstí je plné ba
přeplněné poutníky z celého
světa, a také nemocnými na
vozíčkách.
Jdeme
s rozžatými
svícemi
a
modlíme se sv. růženec,
který
je
předříkáván
v různých jazycích. Po
každém desátku se zpívá
známá lurdská píseň: „Kde
v údolí …“. Při Ave, Ave,
všichni pozvedají rozžaté
svíce.
Po skončení růžence udělují kněží shromážděnému lidu požehnání. Svíce se zhasínají a jde
se domů spát. Blíží se 23. hodina.
Ve čtvrtek, 11. července, - o svátku sv. Benedikta, patrona Evropy a pustiměřské farnosti
– vstáváme v 7h a v 8h odcházíme do kaple sv. Benedikta, kde máme mši svatou. Po ní se
vydáváme na prohlídku Le Cachot – vězení, kde rodina Soubirousových z milosti
příbuzných pobývala. Do 11.30h bylo volno a pak jsme se šli pomodlit do baziliky.
V 16h jsme se shromáždili u lurdské jeskyně a odtud se vydali v procesí do baziliky sv.
Pia X. Po skončení jsme měli osobní volno a pak se shromáždili ve 20.45 ke světelnému
procesí. Domů jsme se dostali zase kolem 23h. Museli jsme spěchat, protože hřmělo a
blížila se bouřka.
42
V pátek, 12. července, jsme po snídani šli do kaple sv. Terezie v bazilice sv. Pia X., kde
jsme měli mši svatou. Potom následovalo putování po Křížové cestě s rozjímáním u
každého zastavení. U posledního zastavení jsme stanuli kolem 12.30h. Odpoledne pak
jsme navštívili misionáře.
Od 18.20h jsme odpočívali u lurdské jeskyně, kde
před námi ve skále stála socha Panny Marie, k níž
jsme v duchu obraceli svá srdce v modlitbě a
vděčnosti za tuto pouť. Ve 20.45 jsme opět kráčeli
ve světelném procesí s Nejsvětější svátostí.
V sobotu, 13. července, vstáváme v 5h, na 6h
jdeme na mši svatou, kterou slavíme v kapli sv.
archanděla Gabriela. Po jejím skončení
nastupujeme do autobusu a odjíždíme do
Španělska.
Francouzsko-španělské
hranice
projíždíme v 9.30h. V San Sebastianu jsme
v 10.30h a následuje prohlídka památníku obětem
moře, k němuž vede 370 schodů. Pak následovala návštěva katedrály, sv. zpověď a ve 13h
odjíždíme zpět do Francie k letovisku na Atlantiku – Biarritz. Tady, kdo chtěl, se mohl
vykoupat nebo si zaplavat. Zdrželi jsme se až do 19h. Domů jsme se vrátili ve 21.30h.
V pohodě jsme se osprchovaly, povečeřely a těšily se s paní Cabadajovou do postele.
V neděli, 14. července, jsme šli
v 7.30h na mezinárodní mši
svatou v podzemní bazilice sv.
Pia X. Když jsme vstoupili
dovnitř dech se mi tajil – ty velké
prostory, které se postupně
zaplnily do posledního místečka
(a to pojme 20.000 lidí), poutníci
z různých končin světa, všichni
stejného smýšlení – ti všichni
připutovali sem do Lurd, aby se
poklonili a poděkovali Panně
Marii. Celá mše svatá a ta
atmosféra byly čímsi úžasným, na co se snad nikdy nezapomene.
V 11.30h jsme se vrátili domů, připravili nějaké jídlo, chvíli odpočinek a v 15h jsme
odcházeli na průvod s Nejsvětější svátostí. Ve 20.45 jdeme opět na průvod s rozžatými
svícemi a modlitbou růžence.
Po skončení jsme spěchali domů, povečeřeli jsme a většina z nás se pak sešla venku před
karavany, kde bylo malé posezení při víně, kterým nás obdaroval pan farář.
V pondělí, 15. července, jsme měli mši svatou, kterou sloužil pan farář v lurdské jeskyni.
Poté následovala prohlídka města. Nato jsme se vrátili domů, něco připravili k obědu a
začalo balení a příprava k odjezdu. Naposledy jsme se šli pomodlit k lurdské jeskyni a
43
poděkovat Panně Marii za všechno, co jsme v tyto dny prožili, a na závěr jsme zazpívali
„K nebesům dnes zaleť písní…“.
Byla to ohromná, i když dost náročná pouť, ze které si jistě každý účastník odnesl zážitky
na celý život. Hlavně velký dík patří panu faráři Beníčkovi, který to všechno zařídil a také
se nám věnoval. Modlím se a děkuji za všechno Panně Marii, že nás na cestě provázela a
že jsme se všichni v pohodě vrátili domů k rodinám.
V 15.15h vyjíždíme z Lurd, které leží v podhůří
Pyrenejí, a naše cesta směřuje do Nevers,
vzdáleného 700km. Do Nevers jsme přijeli v noci
a přespali v přírodě pod širým nebem.
V úterý,
16.
července,
jsme
navštívila klášter Saint-Gildard, kde
působila a také završila svůj
pozemský život sv. Bernardeta.
Následovala mše svatá v kapli sv.
Bernardety, kde se také uchovává
rakev s neporušeným tělem sv.
Bernardety. Také jsme prošli zahradu,
v jejím zadním koutě se nachází
napodobenina lurdské jeskyně. Než
jsme odjeli, pan farář si nechal ošetřit
koleno, ani nevím, co se mu stalo.
Ve 14h odjíždíme do Paray-leMonial, kde je kamenná bazilika,
kterou založili benediktíni a je
zasvěcena Nejsvětějšímu Srdci Páně.
Kaple je zasvěcena sv. Markétě Marii
Alacoque, jejíž rakev se v ní nachází.
Poté jsme pokračovali do Švýcarska, země velkolepých alpských vrcholů a nádherné
přírodní scenérie. Dokumentuje to i náš příjezd k Ženevskému jezeru, jehož hladinu a
vrcholy hor dělí výškový rozdíl 4.400m. Ve 21.30h přijíždíme do Einsiedeln, kde jsme
skoro hodinu hledali klášter, ve kterém jsme chtěli požádat o nocleh. Bohužel jsme se u
fortny nedotloukli. Řidič proto zajel na parkoviště, my vytáhli spacáky, a protože byla
teplá červencová noc, ulehli do trávy poblíž a usnuli spánkem spravedlivých. Prozaické
bylo i probuzení po rozednění: za našimi hlavami se popásaly kravičky a kousek od nás
byla zeď, za níž leží ti, co očekávají své vzkříšení.
44
Zvony kláštera odbíjely 7h, když
začínal náš den – středa 17. července.
Vstali jsme, posnídali a jeli do chrámu
Panny Marie z r. 1626, který je velice
pěkný, čerstvě renovovaný. Hned po
překročení jeho prahu máme před
sebou kapli milostnou sochou černé
Madony. Na tomto místě trávil čas na
modlitbách eremita sv. Meinard. Tento
benediktinský mnich odešel v r. 835 z kláštera
v Reichenau do lesů za hlasem svého povolání
k životu eremity. Jeho příkladu později
následovali i další a vznikla komunita, v jejímž
čele stanuli věhlasní opati, jako sv. Wolfgang,
pozdější biskup řezeňský.
Na počátku 17. století tu vyrostl monumentální klášterní komplex s kostelem, posvěceným
17. května 1735. Einsiedeln se tak stal
významným kulturním a náboženským centrem
Evropy. Nachází se v něm i proslulá knihovna,
v níž najdeme 1200 rukopisů, z nichž 580 sahá
do doby před r. 1500, 1100 prvotisků a vydání
od roku 1520, 240.000 tištěných svazků ze
XVI.-XX. století a kolem 130 časopisů
z různých oblastí kultury.
V 11h odjíždíme do St. Gallen, kde je pěkný
kostel sv. Havla z r. 1705 a benediktinský
klášter s rozsáhlou knihovnou.
V 15h projíždíme kolem Bodamského jezera.
Přejeli jsme švýcarsko-německé hranice a míříme k Mnichovu, kde bude 3h odpočinek.
V 21h pak odjíždíme do Vídně. Na parkovišti vaříme kávy, čaje, a večeříme. Spíme na
parkovišti v autobuse.
45
Ve čtvrtek, 18. července, vaříme v 6.30h snídani a v 8h odjíždíme do Vídně, kde se
krátce zastavujeme na nákupy a ve 13h odjíždíme k domovu.
V pořádku jsme dojeli až k pustiměřské faře, vystoupili a společně šli do kostela
poděkovat za to, co jsme v tyto dny prožili a za šťastný návrat domů.
SEZNAM POUTNÍKŮ:
Beneš František
Beníček Josef
Bučková Marie
Bunová Dagmar
Bunová Kateřina
Bureš Ladislav
Bureš Vojtěch
Cabadajová Marie
Černá Marie
Fojtová Josefa
Fremlová Elen
Charvátová Hana
Janků Marta
46
Janků Miroslav
Knapová Marie
Kočicová Františka
Kolenič Milan
Koleničová Marie
Koutná Marie
Kučerová Jana
Mahdalová Jarmila
Mahdalová Ludmila
Mikulaštíková Marie
Mikulková Kateřina
Mikulková Marcela
Navrátilová Marie
Navrátilová Radka
Novotná Jana
Novotný Jiří
Petratur Josef
Petraturová Ludmila
Pospíšilová Anna
Pospíšilová Vlasta
Rozehnalová Iveta
Rozehnalová Marie
Sedláčková Věra
Spirová Marie
Suchánková Bohumila
Školařová Alena
Školařová Lenka
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS,
QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
19. - 28. června 2015
PÁTEK, 19. ČERVNA
MARIAZELL,
zahájení pouti
v nejslavnější mariánské
svatyni Evropy;
9.00: Eucharistie
v Gnadenkapelle.
BRESCIA - pouť v rodišti
papeže bl. Pavla VI.
Nocleh s polopenzí.

SOBOTA, 20. ČERVNA
MILANO - 11.00: Eucharistie
v bazilice sv. Ambrože,
procesí do krypty, modlitba
a depositio votivní svíce
u relikvií jednoho
z nejvýznamnějších pastýřů
a učitelů Církve.
Pouť do milánského dómu.
(sv. Karel Boromejský)
SOTTO IL MONTE,
statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII.
Lago di Como. Nocleh s polopenzí.

47
NEDĚLE, 21. ČERVNA
LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera
světa". Nocleh s polopenzí.

PONDĚLÍ, 22. ČERVNA
TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice
Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích
sv. Jana Bosca (200. výročí narození):
VALDOCCO, CHIERI, COLLE
DON BOSCO. TORINO - 18.00: pouť
k Turínskému plátnu u příležitosti
mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.

ÚTERÝ, 23. ČERVNA
LA SALETTE - pouť k nejvýznamnější
mariánské svatyni ve francouzských
Alpách (1800m). Eucharistie v bazilice,
modlitební vigílie a světelný průvod.
Nocleh s polopenzí.

STŘEDA, 24. ČERVNA
ALBA rodné město Giovanniho kardinála
Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále
(zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení,
2.1.1949). Nocleh s polopenzí.

48
ČTVRTEK, 25. ČERVNA
ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni
Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.

PÁTEK, 26. ČERVNA
Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.

SOBOTA, 27. ČERVNA
PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro.
10.00: Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.
MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně.
SCHIO. Nocleh s polopenzí.

NEDĚLE, 28. ČERVNA
SCHIO: 7.30: Eucharistie a Te Deum
ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.
EHRENHAUSEN - liturgické memento
v kostele, procesí a depositio votivní svíce
v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora
Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti.
49
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 15.000,-Kč
CENA ZAHRNUJE:
DOPRAVU: luxusní bus
NEOPLAN STARLINER
L V.I.P. (GPS navigace,
klimatizace, WC,
2x LCD monitor, DVD, CD,
lednice, minibar, kávovar).
UBYTOVÁNÍ:
9 nocí s polopenzí
- snídaně a večeře
(Brescia, Lago di Como /2/, Torino,
La Salette, Alba, Arenzano /2/, Schio)
CENA NEZAHRNUJE:
cestovní pojištění,
nápoje, vstupy.
PŘIHLÁŠKY - POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOST!!!
DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ
 517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106;
MAIL: [email protected]
WEB: www.pustimer-farnost.cz
50
Download

5. dubna 2015 - Farnost Pustiměř