FARNÍ INFORMÁTOR
1. NEDĚLE POSTNÍ – 22. ÚNORA 2015
Všechno tvé jednání, Hospodine,
je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.
"Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty
a andělé mu sloužili." Poutníci pod Horou pokušení. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 28. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, na prahu doby postní se obraťme k Tomu, který nás ve svém
milosrdenství vyzývá ke změně smýšlení a pokorně prosme:
L: VĚRNÝ BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU.
 Za papeže Františka, aby postní duchovní cvičení, která dnes začíná na téma "Služebníci
a proroci živého Boha", posílila v Pastýři na Petrově Stolci ducha proroka Eliáše.
 Za Církev, aby v tomto čase postu, modlitby a dobročinnosti měla svůj pohled upřený
na Krista a v síle jeho lásky dokázala přivádět ke spáse všechny národy.
 Za mír a pokoj pro náš svět sužovaný neporozuměním, bezprávím a touhou po moci.
 Za všechny, kdo procházejí údolím vnitřních temnot a stínů, aby nepodlehli pokušiteli,
který jim podsouvá zoufalství či klamnou naději, vkládanou do díla vlastních rukou,
ale s důvěrou se obrátili k Božímu milosrdenství – jediné hranici, vymezené každému zlu.
 Za křesťany, aby modlitbou posílili svá srdce k bdělosti, obětavosti a milosrdenství,
neuzavírali se do sebe a neupadli do víru globalizované lhostejnosti.
 Za věrné zemřelé, aby pro svou cestu pokání došli účasti na tvém vzkříšení.
K: Všemohoucí věčný Bože, tys vedl svého Syna na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.
Shlédni milostivě na tuto svou rodinu, která kráčí pouští očekávání své spásy a dej,
ať poznává plnost času a blízkost tvého království. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. února - 1. března 2015
DEN
LITURGIE
NEDĚLE
22. února
1. NEDĚLE
POSTNÍ
PONDĚLÍ
23. února
PONDĚLÍ PO 1. NED. POSTNÍ
SV. POLYKARP,
BISKUP A MUČEDNÍK
ÚTERÝ
24. února
ÚTERÝ
PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA
25. února
STŘEDA
PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK
26. února
ČTVRTEK
PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
PÁTEK
27. února
PÁTEK
PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA
28. února
SOBOTA
PO 1. NEDĚLI POSTNÍ
NEDĚLE
1. března
2. NEDĚLE
POSTNÍ
PRAVIDELNÁ
MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Josefa SNÍDALA
PUSTIMĚŘ
a rodiče
8.00
DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání
pro rodinu MARKOVU
9.30
za + Annu SUCHÁNKOVOU,
PODIVICE
+ rodinu SUCHÁNKOVU
11.00
a MATOUŠKOVU
za dar zdraví a Boží požehnání
PUSTIMĚŘ
pro rodinu BENÍČKOVU
17.00
a ZELENKOVU
za +Bohumilu CHARVÁTOVOU,
PODIVICE
dvoje rodiče, dar zdraví
8.00
a Boží požehnání pro rodinu
POBOŽNOST
DRYSICE
KŘÍŽOVÉ CESTY
16.30
za + Marii TIHELKOVOU
DRYSICE
a rodiče
17.00
za + Emila ŠARKÖZIHO,
PUSTIMĚŘ
rodiče, sestru, dva bratry,
17.00
živou a zemřelou rodinu
PUSTIMĚŘ
POBOŽNOST
16.30
KŘÍŽOVÉ CESTY
PUSTIMĚŘ za + Jaroslava KOUTNÉHO,
manželku a duše v očistci
17.00
PODIVICE
POBOŽNOST
17.00
KŘÍŽOVÉ CESTY
za farnosti Podivice,
PODIVICE
Pustiměř a Drysice
8.00
za +Marii ZAPLETALOVOU,
PODIVICE
manžela, rodiče
8.00
KOLAŘÍKOVY a + rodinu
za Boží požehnání
DRYSICE
pro děti a jejich rodiny
9.30
SV. KŘEST: Eduard BRUNCLÍK
PUSTIMĚŘ
za nemocné dítě, dar zdraví
11.00
a Boží požehnání pro rodinu
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR
1. Za vězně, zejména mladé, aby měli možnost vrátit se k důstojnému životu.
2. Za manžele, kteří žijí odděleně, aby v rámci křesťanského společenství nacházeli
přijetí a podporu.
3. Za ty, kdo stojí před důležitým životním rozhodnutím, aby byli provázeni světlem
Ducha Svatého.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 8. bř ezna 2015
DEN
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za +Marii ZAPLETALOVOU,
manžela, rodiče
KOLAŘÍKOVY a + rodinu
za Boží požehnání
DRYSICE
pro děti a jejich rodiny
9.30
SV. KŘEST: Eduard BRUNCLÍK
PUSTIMĚŘ
za nemocné dítě, dar zdraví
11.00
a Boží požehnání pro rodinu
za živou a zemřelou rodinu
PUSTIMĚŘ
PŘEROVSKOU
17.00
za + Josefa BĚLÁNKA,
PODIVICE
manželku, živou a + rodinu
8.00
DRYSICE
POBOŽNOST
16.30
KŘÍŽOVÉ CESTY
DRYSICE
na úmysl dárce
17.00
PODIVICE
8.00
NEDĚLE
1. března
2. NEDĚLE
POSTNÍ
PRAVIDELNÁ
MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ
2. března
PONDĚLÍ PO 2. NED. POSTNÍ
SV. ANEŽKA ČESKÁ (+1282)
ÚTERÝ
3. března
ÚTERÝ
PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA
4. března
ČTVRTEK
5. března
PÁTEK
6. března
SOBOTA
7. března
NEDĚLE
8. března
STŘEDA
PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
SV. KAZIMÍR
ČTVRTEK
PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
PUSTIMĚŘ
16.30
PÁTEK
PUSTIMĚŘ
PO 2. NEDĚLI POSTNÍ
17.00
PODIVICE
17.00
SOBOTA PO 2. NED. POSTNÍ
PODIVICE
SV. PERPETUA A FELICITA, M.
8.00
PUSTIMĚŘ
8.00
3. NEDĚLE
DRYSICE
POSTNÍ
9.30
PODIVICE
11.00
POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY
za + Marii ALÁNOVOU,
manžela a syna
POBOŽNOST
KŘÍŽOVÉ CESTY
za farnosti Podivice,
Pustiměř a Drysice
za + Benedikta KRAMPLA,
rodiče a sourozence
za + Jana PŘIKRYLA,
manželku a dceru
za + Pavlu MARÁKOVOU,
manžela, syna a zetě

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC BŘEZEN
1. Aby se ti, kdo se věnují vědeckému výzkumu, dali do služeb blaha člověka v jeho
celistvosti.
2. Za ženy, aby byl stále více uznáván jejich jedinečný přínos, kterým přispívají k životu
církve.
3. Za sílu k odpuštění pro každého, kdo v srdci uchovává nenávist.
FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351,
GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu
přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet
farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být
i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR
2. NEDĚLE POSTNÍ – 1. BŘEZNA 2015
Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.
Freska Proměnění Páně na Hoře Tábor, Izrael, Peregrinatio Ad Fontes Salutis, 27. února 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH
K: Bratři a sestry, v Abrahámovi, našem otci ve víře, se nám dostalo zaslíbení,
jež došlo svého naplnění v Ježíši Kristu. Od něho naše víra pochází, a on ji také přivede
k dokonalosti. Proto skrze něj volejme s důvěrou k Bohu Otci:
L: BOŽE NAŠEHO PÁNA JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS.
 Tys Abraháma učinil velkým, mocným a početným národem a jeho putování jsi
provázel divy a znameními; dej, ať je Církev tvého Syna znamením naděje.
 Tys na hoře proměnění zjevil oslnivou slávu svého Syna uprostřed Mojžíše a Eliáše,
veď nás po cestách tvých přikázání k jasu prorockého křestního povolání.
 Tys před očima učedníků proměnil tvář svého milovaného Syna: dej ať máme v této
postní době oči upřené na Ježíše Krista, který se pro nás stal chudým.
 Tys nám dal poznat, že máme svou vlast v nebi: proměň ubohá těla našich zemřelých,
aby nabyla podoby Kristova těla oslaveného.
K: Bože, dej nám skrze Ježíše Krista kráčet k poznání naší pravé vlasti, jejíž odlesk
jsme spatřili na tváři tvého milovaného Syna a našeho Pána.
L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 1. NEDĚLE POSTNÍ
1. ČTENÍ – GEN 9,8-15
Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům:
„Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky,
a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s
veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším,
co vyšlo z archy, se všemi živočichy země.
Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo,
nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde
potopa, aby zpustošila zemi.“ Bůh dodal: „Toto
je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a
vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí
pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude
znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když
nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví
duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je
mezi mnou a vámi a mezi každým živým
tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k
potopě, aby zahubila každé tělo.“
ŽALM 25
Ukaž mi své cesty, Hospodine, – a pouč mě o
svých stezkách. – Veď mě ve své pravdě a uč
mě, – neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, – na své
milosrdenství, které trvá věčně. – Pamatuj na mě ve svém milosrdenství – pro svou
dobrotivost, Hospodine! Hospodin je dobrý a dokonalý, – proto ukazuje hříšníkům cestu. –
Pokorné vede k správnému jednání, – pokorné učí své cestě.
2. ČTENÍ – 1 PETR 3,18-22
Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás
smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom
duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v
Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem
osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní
přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše
svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží
pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.
EVANGELIUM – MK 1,12-15
Slova svatého evangelia podle Marka.
Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam
mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do
Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království.
Obraťte se a věřte evangeliu.“
3
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“
(Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Padneme-li,
mějme odvahu povstat
Dnes jsme slyšeli, bratři a sestry, o zvláštní události na
začátku veřejného působení Pána Ježíše, a to o jeho
pokušení. Zdá se nám to přehnané, jak mohl ďábel nabízet Pánu různé věci tohoto světa,
když mu všechny patří. Nejde však o pokušení Boha v Ježíšovi, ale jde o pokušení člověka
v Synu Božím. Pán Ježíš je totiž Bůh a člověk v jedné osobě. Jeho lidská přirozenost byla
jako ta naše – měl rozum, vůli, tělo – radoval se, trpěl, jedl, pil, prožíval zármutek, byl
opuštěn a také pokoušen. Tím vším je nám Ježíš blízký. Z toho pak můžeme vyvodit jedno
poučení – být pokoušen je údělem každého člověka, patří k našemu lidství, nemusíme se
za ně stydět.
Svatý Antonín Poustevník říkal, že kdo není pokoušen, nemůže být spasen. Tedy snadné
by bylo být svatým, kdyby nebylo žádné pokušení. A v tom je, milí přátelé, skryta další
velká pravda o životě, totiž, že život je neustálý boj, v němž stále zápasíme o dobro. Tělo,
svět, ďábla přemáhám – modlíváme se v Anděle Boží. A také v modlitbě Páně
vyslovujeme prosbu: neuveď nás v pokušení.
Co to vlastně pokušení je? Je to vše, co nás svádí ke hříchu. Zakázané ovoce nejvíce
chutná. Podstatou pokušení je tedy pocit, že to zakázané je asi lepší, než to dovolené.
Myslíme si, jestli nás Bůh nechce o něco hezkého připravit. A když tomu člověk uvěří a
jde za tím, pak projevuje nedůvěru vůči Bohu, hledá štěstí jinde, než jak mu ukazuje Bůh,
a v tom je celá tragédie. Pokušení tedy samo o sobě není hříchem – byť by nás napadaly
nevím jak strašné myšlenky, ale teprve souhlas s pokušením vede ke hříchu. Bzučící
mouchy kolem hlavy ale pevného nevyvedou z rovnováhy.
Pokušení mohou být vnější a vnitřní. V době totality jsme museli čelit pokušení
vnějšímu. Přestaň chodit do kostela, podepiš přihlášku do strany a budeš mít lepší
postavení na pracovišti, dobré peníze a pohodlný život. Někteří odpadli. Nyní je doba
svobody. Někteří se vrátili, ale jiní, co chodili v době minulé, zase přestali. Jak je to
možné? Je to jednoduché: obstát v jednom typu pokušení neznamená obstát ve druhém.
Člověk propadne mamonu, konzumismu a jiným lákadlům a vypustí Boha ze svého života.
Pokušení k nám nepřichází s kopyty a rohy jako čerti na Mikuláše, ale projevuje se
líbivě, sympaticky, užitečně. Připomeňme si, jak byl pokoušen Pán Ježíš. První pokušení
bylo tělesného rázu. Ďábel mu namlouvá, aby učinil z kamenů chleby a pojedl. I nám
4
někdy namlouvá zlý duch: co by ses postil, proč by sis měl odříkat zábavu, jídlo, pití – jen
si užívej, nebuď hloupý, nevaž se, odvaž se, jak to pořád slyšíte v reklamě. Ve skutečnosti
to však vede k tomu, že se člověk stane otrokem svého těla, svých pudů a zhyne
v mlhavých hlubinách lidských vášní.
Dále ďábel nabízí popularitu, moc, majetek – všechno bude tvé – nedbej na přikázání a
nic ti nebude chybět. Kolik už takových bylo a je ve světě, ale že by byli šťastní se říct
nedá.
Jak se tedy vypořádat s pokušením? Je pouze jedno řešení, a to jasně ho odmítnout, jak
nám to předvedl Ježíš: zmiz satane, kliď se! Začneme-li vést dialog – prohrajeme!
Snažme se, bratři a sestry, říkat ne ke všemu, co je pokušení. Nedá se samozřejmě
vypovědět co je pokušení, ale sami dobře víme, že jsou třeba v televizi pořady naprosto
nevhodné pro děti a mládež, ale děti se na ně klidně dívají. Ježíš zvítězil nad pokušením.
Zvítězíme i my, když na to půjdeme stejně jako on: tedy, odmítneme pokušení, budeme se
ptát co na to říká Ježíš, a konečně, budeme ho vzývat o pomoc. A padneme-li, mějme
odvahu povstat! Amen.

Pokání
(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)
Mluvilo se o katastrofách, které se v
poslední době ve světě přihodily a i o
nebezpečích, která hrozí. Navrhovalo
se, co by měly dělat státy a spojené
národy, aby se hrozícím pohromám
předešlo. Dobrých návrhů ovšem
nechybělo,
ale
byly
vždycky
doprovázeny povzdechem: Kdo to
provede? Vyskytl se však i jeden
program,
který
by
byl
uskutečnitelným všem, ale který u
dnešních lidí nemá velkou sympatii. Je
to výzva, kterou hlásali lidem vždycky proroci, a která je obvyklým obsahem zjevení,
která i v poslední době vzbuzují pozornost. Ať jsou jakéhokoli rázu, končí napomenutím:
Čiňte pokání, jenom tak se dá předejít hrozícímu neštěstí! K tomu však, aby se tato výzva
brala vážně, je potřeba víry. Ta většinou chybí. Čím to je? Ve známé knize Drama
humanistického ateismu nadhodil De Lubac následující myšlenku. Dnešním lidem není
těžké uznat existenci Boha, ale zdá se jim to zbytečné. Nepotřebují ho, protože neuznávají,
že by byli hříšní, nemá jim kdo co odpouštět. Slovo pokání se tedy nenápadně vytratilo z
lidské mluvy. Je však živá i jiná zkušenost. Ti, kdo prožili koncentrační tábory a byli
svědky nesmyslného vraždění mezi národy, někdy přestali věřit v Boha, který je
neschopen, jak říkají, zasáhnout a takové zlo odstranit. Nač tedy dělat pokání a volat k
němu o smilování? V politickém životě panuje přesvědčení, které je základem marxismu:
5
stát je schopen zlo vyloučit, vyhubit, předejít mu dobrým zákonodárstvím. Italský deník
Unità jednou zorganizoval debatu na téma „Ďábel v mínění dnešních lidí“. Bylo to u
příležitosti známého filmu Exorcista. Jeden z teoretiků neomarxismu tam definoval ďábla
jako „špatný sociální řád“. Pokání, které musí naše společnost dělat, je v tom, že se
zákonodárství napraví a že stát vyloučí odchylkáře. Ti, kdo takové státní „pokání“ zažili,
už nemají chuť, aby se totálně opakovalo, i když z druhé strany uznáváme, že se v
rozumné a lidské míře dá i touto cestou mnoho zlepšit.
Vždyť i v soukromém i ve veřejném životě se lidé dobré vůle snaží o to, aby napravili
to, co se pokazilo. Technikové opravují stroje, lékařům jde o to, aby navrátili zdraví
nemocným, krejčí zašívají roztržené šaty, v polepšovnách se pokoušejí převychovat
zkaženou mládež. Opravdu se dá udělat mnoho. Ale i to mnoho je ve skutečnosti málo.
Zůstává ve světě mnoho zla a mnoho trápení. Job ve svém neštěstí proklíná den, kdy se
narodil: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno, že je počat muž...
Pročpak jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?“ (Jb
3,3 násl.). Týž tón zaznívá v žalmech, u proroků, u Kazatele: „Všecky věci jsou tak
únavné, že se to nedá ani vypovědět“ (Kaz 1,8).
Ale přesto Bible nezná tragedii. Ta je klasickou literární formou u Řeků. Končí tím, že
hrdina hyne, i když život ostatních jde dál. Bible takové zakončení událostí nezná. Po
každém velkém zlu a neštěstí vstupuje do dějin Bůh a slibuje, že on sám je schopen zlo
napravit a lidem pomoci tak, že se nakonec i zlo obrátí v dobro. Po prvním hříchu a
vyhnání prarodičů z ráje hned nato čteme příslib budoucího Vykupitele. Po potopě
Hospodin obnovuje smlouvu s lidmi. Vyhnanci z Egypta dostanou novou zaslíbenou zemi.
Zničení jeruzalémského chrámu následuje chrám duchovní světový. Praktický důsledek
pro Izraelity, kteří vidí, že jdou věci špatně, je utéci se k Bohu, aby se jich ujal a zlo
napravil. To je stálý motiv žalmů: „Vyslyš, Bože, moje lkání, chraň mne, ať mohu žít beze
strachu z nepřítele!“ (Ž 64,1). Ta modlitba je vždycky vyslyšena, i když jenom částečně.
Úplné vítězství dobra nad zlem je předpověděno až pro mesiášskou dobu. Jejím
předobrazem bývalo tzv. milostivé léto, perioda všeobecného odpuštění. Pro tuto možnost
odpuštění hříchů a nápravy zla byli Izraelité goim, Boží lid, uprostřed národů, které
„nemají naděje“. V Novém zákoně je tedy výzva k pokání spojena s příchodem Božího
království: Čiňte pokání,m království Boží je už blízko! Je to jistá známka, že už Bůh
přišel na zemi. Vždyť hříchy může odpouštět jenom Bůh. Dělá-li to Kristus, dokazuje tím,
že je Bohočlověk. Ti, kdo jej nechtěli za takového uznat, se samozřejmě pohoršovali nad
tím, že hříchy odpouští. Když mu přinesli ochrnulého, čteme v evangeliu: „Když viděl
jejich víru, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale někteří
ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá“ (Mt 9,2-3).
Na vícero příkladech vidíme, že to Kristus odpouští hříchy rád. Mnoho lidí k němu
přicházelo, aby je uzdravil v nemoci. Marie Magdalénská byla první, která přišla se dát
očistit od hříchů. Měla tedy za odměnu i jiná prvenství: stála u kříže spolu s
neposkvrněnou Matkou Boží a po svém vzkříšení se jí Ježíš zjevil mezi prvními.
Ale je v evangeliu ještě i jiné důležité zjevení. Kristus dostal tu moc jako člověk a
nakonec i ji lidem předává: „Jako mne Otec, tak já posílám vás... Komu odpustíte hříchy,
tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou“ (Jan 20,21-22).
Museli k tomu ovšem i apoštolové dostat sílu Boží, proto je tam poznamenáno, že dřív než
jim to pověděl, Ježíš na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“
6
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE POSTNÍ
1. ČTENÍ – GEN 22,1-2.9A.10-13.15-18
Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady
jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna,
kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako
celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od
Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví. Pak
vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale
Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“
Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na
chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když
mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl
své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví.
Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal
na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi
to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a
rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé
potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny
národy země za to, že jsi mě poslechl.“
ŽALM 116
Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – „Jsem tak sklíčen!“ – Drahocenná je v
Hospodinových očích – smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – jsem
tvůj služebník, syn tvé služebnice, – rozvázal jsi moje pouta. – Přinesu ti oběť díků,
Hospodine, – a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu – před veškerým jeho
lidem – v nádvořích domu Hospodinova, – uprostřed tebe, Jeruzaléme!
2. ČTENÍ – ŘÍM 8,31B-34
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za
nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou
proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece
zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
EVANGELIUM – MK 9,2-10
Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl
před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na světě by ho nedovedl tak
vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl
Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden
Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil
oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“
Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když
sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn
člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená
„vstát z mrtvých“.
7
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“
(Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Abrahámovou cestou
Víme dobře, že má-li nějaký obraz nebo věc pevně držet
na stěně, je zapotřebí, aby hřebík či skoba byly dobře zaraženy ve zdi, jinak by totiž
všechno mohlo spadnout a přijít vniveč. Takovým hřebíkem, na kterém visí naše víra je
existence Boha. Jestliže Bůh neexistuje, pak jsme zde zbytečně, naše víra nemá žádný
smysl, nemluvě o nějakém postním úsilí.
Boží slovo dnešní neděle nás nutí a přímo provokuje, abychom se vážně zamýšleli nad
existencí Boha. Někdo by však mohl namítnout: vždyť je to ztráta času. My zde v kostele
všichni v Boha věříme, takže není co řešit. To by se spíše hodilo pro ty, kteří do kostela
nechodí a v Boha nevěří.
Určitě by to těm nevěřícím neuškodilo poukázat na cesty vedoucí k poznání Boží
existence. Možná by někdo i uvěřil. Já si ovšem myslím, že je to téma velmi aktuální
právě pro nás, protože zjišťujeme, že řady v kostele řídnou, lidí v kostele ubývá ne sice
nějak markantně, ale pomalu a jistě. Vy rodiče dobře víte o svých dětech, které jsou dnes
již dospělé a najednou ztratili víru. V kostele je neuvidíme, víra v Boha přestala mít pro ně
význam. Jak je to možné, že celá léta chodili na mši svatou a najednou pro ně Bůh přestal
existovat?
Je proto na místě vážně si připomínat, že víra v Boha není jednou provždy získanou
hodnotou, ale je nutné stále o ni bojoval, protože ji máme v nádobě hliněné. Je tedy něčím
chatrným, choulostivým, nepevným a my ji proto musíme s velkou pečlivostí opatrovat,
abychom o ni nepřišli.
Jaké jsou základní příčiny ateizmu – tedy ztráty víry v existenci boží nebo přímo
popírání Boží existence jako takové?
První příčinou je konzumní styl života. Před ním varuje i Svatý otec, když říká, že
v naší společnosti oslavujeme kulturu pomíjivosti a požitkářství. Člověk si všechno může
koupit a dovolit, je to jen otázka peněz a čím více jich člověk má, tím snadněji podlehne
pokušení odpadnout od víry – snáze projde .... Já Boha nepotřebuji, já se bez něho obejdu,
věřím v sebe, své schopnosti a své peníze. Carpe diem – Panem et circenses – chléb a hry.
Dobře se najíst, dobře se bavit, nic nedělat, užívat si – to je kultura smrti. Výmluvným
příkladem je např. hollywodská herečka Marilyn Monroová: byla krásná, bohatá, slavná,
8
ale nebyla šťastná, když skončila sebevraždou. I my můžeme podlehnout tomuto pokušení
– najdeme si čas na všechno možné, ale na Pána Boha už ne.
Druhou příčinou je povrchní smýšlení o víře. Mezi představitele této skupiny můžeme
zařadit starověkého básníka Tita Lukrecia Cara, který byl považován za prvního
systematického ateistu na světě. Žil v 1. století před Kristem v pohanském Římě. Nemohl
totiž přenést přes srdce, když se např. bouře, blesky, hromobití nebo čtyři roční období
připisovala různým bohům, nebo když se dokonce přinášeli bohům lidské oběti např. za
vítězství ve válce a mnoho jiných nedobrých věcí ve jménu víry. Proto se stal ateistou a
skončil také sebevraždou. Co bylo příčinou jeho ateizmu? Povrchní pohled na víru,
neschopnost rozlišit pohanství od pravé víry. V našem případě bychom mohli spíše mluvit
o křesťanské nevědomosti, která je našim největším nepřítelem. Nemůžeme si vystačit
s představami, které jsme měli v dětství o Bohu a o víře. Je třeba stále v poznání víry růst.
Proto máme využívat sdělovacích prostředků – katolický tisk, rádio, televizi, internet,
knihy, zde všude je možné najít hlubší poučení o Bohu a duchovních věcech.
Třetí příčinou ateizmu je pýcha. Tady bychom mohli jmenovat např. moderního
spisovatele a filozofa J. P. Sartra. Ve svých knihách píše, že nemůže uznat Boha, protože
Bůh mlčí. A když mlčí Bůh, tak neexistuje a tím pádem i náš život je podle něho absurdní,
ošklivé a nesmyslné bytí.
Chceme-li si tedy zachovat víru v tomto nevěřícím, ateistickém prostředí, ve kterém
všichni žijeme, pak je nutné vyvarovat se těch třech věcí, jež přivedli mnohé k ateizmu,
bezbožectví. Je třeba bránit se čistě konzumnímu stylu života, vzdělávat se ve víře a
zachovat si pokorné smýšlení o sobě a nepropadnout iluzi, že člověk je sám sobě Bohem.
To se jistě neobejde bez oběti. Bez oběti není lásky ani úcty a máme-li milovat boha
nadevšechno azachovat si víru v něho, dosáhnout tohoto cíle, je třeba si odřeknout určité
příjemnosti a dobra, abychom tohoto cíle dosáhli.
Všechna tři čtení, která jsme dnes slyšeli, zdůrazňují hodnotu oběti. Bůh chtěl po
Abrahámovi, aby obětoval svého syna. To nejmilejší, co měl, důvěřoval Bohu zcela, bez
výhrad. Abrahám poslechl, dokázal to, obstál ve zkoušce. Bůh ho zahrnul velkým
požehnáním. Proto je nazýván plným právem praotcem víry.
Druhé čtení ukazuje na další oběť. Bůh vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za
všechny. Jeho smrtí zachránil nás. Abrahámovi zadržel ruku, aby nezabil Izáka, ale svého
Syna neušetřil.
Třetí čtení – evangelium o Ježíšeově proměnění, hovoří o tom, že oběť Krista na kříži byla
nutná, aby se mohlo vejít do slávy vzkříšení. Bez boje není vítězství, bez oběti není spása,
bez oběti není ani křesťanská víra.
Snažme se, bratři a sestry, svou víru prohlubovat – vzděláváním, modlitbou, mší svatou,
přijímáním svátostí. A objeví-li se pochybnosti ve víře, dostane-li se nepochopitelných
zkoušek, vzpomeňme si na Abraháma. On moc neuvažoval nad tím, co po něm Bůh chce,
protože by se asi dostal do neřešitelné situace. On se spolehl na Boha, na jeho slovo, a Bůh
to všechno zařídil. Co Bůh činí, všechno dobře činí.

9
RODINA - 4. Děti
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. února 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den!
Po zamyšlení nad postavami matky a otce
bych v dnešní katechezi chtěl mluvit o dítěti
nebo lépe o dětech. Vyjdu přitom z krásného
Izaiášova obrazu. Prorok říká: „Zdaleka
přicházejí tvoji synové, na zádech jsou
přinášeny tvoje dcery. Spatříš to a zazáříš,
radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce“
(Iz 60,4-5a). Je to nádherný obraz, obraz
štěstí vzniklý shledáním rodičů a dětí, kteří
společně putují vstříc budoucí svobodě a pokoji, po dlouhém období odloučení a
rozdělení, kdy se židovský lid nacházel daleko od svojí vlasti.
Existuje totiž těsné spojení mezi nadějí lidu a harmonií mezi generacemi. To si musíme
dobře uvědomit. Radost dětí rozechvívá srdce rodičů a otevírá budoucnost. Děti jsou
radostí rodiny i společnosti. Nejsou problémem reprodukční biologie, ani jedním z mnoha
způsobů seberealizace. A tím méně jsou majetkem rodičů. Nikoli, děti jsou darem,
dárkem. Děti jsou dar. Každé je jedinečné a neopakovatelné a současně má nezaměnitelný
vztah ke svým kořenům. Být synem a dcerou podle Božího plánu, znamená nést s sebou
paměť a naději lásky, která uskutečnila sebe samu tím, že předala život jiné, původní a
nové lidské bytosti. A pro rodiče je každé dítě sebou samým, jiným a odlišným. Dovolte
mi jednu rodinnou vzpomínku. Pamatuji si na svoji maminku, jak o nás říkala – bylo nás
pět – „Mám pět dětí.“ A když jsme se ptali, které je nejoblíbenější, odpovídala: „Mám pět
dětí jako pět prstů. Když ublíží jednomu, pocítím bolest. Když druhému, tak také. Pocítí to
všech pět. Všechno jsou moje děti, ale liší se jako prsty jedné ruky. A taková je rodina.
Děti jsou různé, ale všechny jsou dětmi. Dítě je milováno, protože je dítě. Nikoli proto, že
je krásné, takové či onaké, ale protože je dítětem! Nikoli proto, že smýšlí jako já anebo
ztělesňuje moje touhy. Dítě je dítětem: život zrozený námi, ale určený jemu, jeho dobru.
Dobru rodiny, společnosti a celému lidstvu. Zde pramení také hloubka lidské zkušenosti
být synem či dcerou, která nám umožňuje objevit nezištnou dimenzi lásky, která nás
nepřestává udivovat. Je to krása toho, že jsme milováni dříve. Děti jsou milovány ještě než
přijdou. Často potkávám maminky, které mi na náměstí ukazují, že čekají dítě, a žádají
požehnání… tyto děti jsou milovány ještě před příchodem na svět. Taková je štědrost
lásky. Jsou milovány ještě před narozením podobně jako nás Bůh vždycky miluje první.
Jsou milovány ještě předtím než by si něco zasloužily, ještě před tím než dovedou mluvit
či myslet, dokonce dříve než přijdou na svět! Být dětmi je zásadní podmínkou poznání
Boží lásky, která je posledním zdrojem tohoto autentického zázraku. Do duše každého,
jakkoli křehkého dítěte Bůh vkládá pečeť této lásky, která je základem osobní důstojnosti,
kterou nic a nikdo nebude moci zničit.
Dnes je pro děti těžší představovat si svoji budoucnost. Otcové, jak jsem naznačil v
předcházejících katechezích, možná učinili krok zpět a děti jsou si méně jisté, když mají
kráčet vpřed. Dobrému vztahu mezi generacemi se můžeme naučit od našeho nebeského
10
Otce, který ponechává každému z nás svobodu, ale nikdy nás nenechává samotné. A když
chybujeme, On nás stále trpělivě sleduje a svoji lásku k nám neumenšuje. Nebeský Otec
ve svojí lásce k nám neustupuje zpět. Vždycky jde vpřed a pokud nemůže vpřed, čeká na
nás, nikdy se nevrací zpět; chce aby jeho děti byly odvážné a postupovaly vpřed.
Děti nemají mít strach ze závazku tvořit nový svět. A je správné, touží-li, aby byl lepší
než ten, který obdrželi! Je však zapotřebí činit to bez arogance, bez domýšlivosti. Vždycky
je třeba umět přiznávat dětem hodnotu a rodiče je vždycky třeba ctít. Čtvrté přikázání
požaduje po dětech – a všichni jimi jsme – aby ctili otce i matku (srov. Ex 20,12). Toto
přikázání následuje hned po těch, která se týkají samotného Boha. Obsahuje totiž něco
posvátného, něco božského, co je u kořene každého jiného druhu mezilidské úcty.
Biblická formulace ke čtvrtému přikázání dodává: „abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti
dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mocný svazek mezi generacemi je zárukou budoucnosti a
zárukou opravdu lidských dějin. Společnost dětí, které nectí rodiče, je společností beze cti.
Nejsou-li ctěni rodiče, pak mizí vlastní čest! Takovou společnost pak bude tvořit vyprahlá
a chtivá mládež. Ale bude to také společnost lakomá, neochotná k rodičovství, nemilující
děti, které považuje hlavně za starost, tíži a riziko. Taková společnost je depresivní.
Pomysleme na mnohé společnosti, které známe tady v Evropě. Jsou to společnosti v
depresi, protože nechtějí děti, nemají děti a porodnost nedosahuje ani jednoho promile.
Proč? Každý z nás o tom může přemýšlet a odpovědět si. Je-li na početnou rodinu
pohlíženo jako na zátěž, pak tu něco nehraje! Rodičovství musí být zodpovědné, jak učí
encyklika Humanae vitae bl. Pavla VI., a mít více dětí se nemůže stát automaticky
nezodpovědnou volbou. Avšak rozhodnutí nemít děti je egoistické. Rodičovstvím se život
omlazuje a získává energii, obohacuje se a nikoli ochuzuje! Děti se učí brát na sebe starost
o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou v doceňování svých darů. Radostná
zkušenost sourozenectví sytí úctu i péči rodičů, kterým náleží naše uznání. Mnozí z vás
zde přítomných mají děti a všichni jsme dětmi. Udělejme jednu věc. Ztišme se na minutu.
Každý z nás ať v srdci mlčky přemýšlí o svých dětech, pokud je má. A všichni mysleme
na svoje rodiče a děkujme Bohu za dar života. Mlčky. Ti co mají děti, ať myslí na ně, a
všichni mysleme na svoje rodiče. Pán ať žehná našim rodičům a vašim dětem!
Ježíš věčný Syn, který se stal synem v čase, ať nám pomáhá hledat cestu k novému
rozjasnění této tak prosté a tak obrovské lidské zkušenosti, kterou jsou děti. Rodičovství je
tajemstvím, které obohacuje život všech a přichází od samotného Boha. Musíme jej znovu
objevit, překonat předsudek a ve víře a dokonalé radosti toto tajemství žít. Je tak krásné,
když chodím mezi vámi a vidím tatínky a maminky, kteří zvedají svoje děti k požehnání.
Takové gesto je skoro božské. Děkuji vám, že jej konáte.

RODINA - 5. Sourozenci
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. února 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den.
V našich katechezích o rodině dnes přichází řada na sourozence, poté, co jsme
uvažovali o roli matky, otce a dětí. „Bratr“ a „sestra“ jsou slova, která křesťanství velmi
miluje. A díky zkušenosti v rodině jsou to slova, která chápou všechny kultury a epochy.
11
Bratrský svazek má zvláštní místo v dějinách lidu, kterému se Bůh zjevil v samém jádru
lidského prožívání. Žalmista zpívá o kráse bratrského svazku: „Hle, jak je dobré a jak
milé, když bratři bydlí pospolu“ (Žl 132,1). Je to pravdivé, protože bratrství je krásné!
Ježíš Kristus dovedl k plnosti také toto lidské bratrství a sesterství tím, že je povýšil do
trojičné lásky a posílil natolik, že vysoce přesahuje příbuzenské svazky a může překonat
jakoukoliv hradbu odcizení.
Víme, že když se bratrský vztah naruší, když se pokazí vztah mezi sourozenci, otevírá
se cesta bolestným konfliktům, zradě a nenávisti. Biblické vyprávění o Kainovi a Ábelovi
je příkladem takového negativního vyústění. Poté, co Kain zavraždil Ábela, se ho Bůh ptá:
„Kde je tvůj bratr Ábel?“ (Gn 4,9a). Tuto otázku Pán opakuje každému pokolení. A
bohužel se v každé generaci rovněž nepřestává opakovat dramatická Kainova odpověď:
„Nevím. Copak jsem já hlídačem svého bratra?“ (Gn 4,9b). Přerušení bratrského svazku je
pro lidstvo špatné a zlé. A také v rodině, když se bratři hádají kvůli maličkostem nebo
kvůli dědictví, a potom spolu nemluví a nezdraví se navzájem. To je ošklivé! Bratrství je
velká hodnota. Když jen pomyslíme, že všichni sourozenci po devět měsíců obývali lůno
téže matky a že pocházejí z matčina těla. Bratrství nelze zrušit. Všichni známe rodiny, kde
nastala roztržka mezi sourozenci, kteří se odloučili a pohádali, a možná máme nějaký
případ i ve vlastní rodině. Prosme Pána, aby těmto bratrům pomohl zpět k jednotě a
opětovnému vybudování rodiny. Bratrství se nesmí zlomit, protože když k tomu dojde,
stane se totéž co Kainovi s Ábelem. Když se Pán ptá Kaina, kde je jeho bratr, Kain mu
odpoví: „Nevím, o svého bratra se nezajímám.“ Je zlé a velmi bolestné něco takového
slyšet. Neustále se ve svých modlitbách modleme za rozdělené bratry.
Svazek bratrství, který v rodině utváří
mezi sourozenci, je velikou školou svobody
a pokoje, pokud roste ve výchovné
atmosféře otevřenosti vůči druhým. V
rodině mezi sourozenci se člověk učí
mezilidskému soužití, tomu, jak se má žít ve
společnosti. Možná si toho nejsme vždy
vědomi, ale právě rodina nás uvádí do
bratrství ve světě! Zakusíme-li toto
počáteční bratrství, živené láskou a
rodinnou výchovou, rozšíří se tento bratrský
styl jako příslib na celou společnost a vztahy
mezi národy.
Požehnání, kterým Bůh v Ježíši Kristu zahrnuje bratrský svazek, toto pouto rozšiřuje
nepředstavitelným způsobem a uschopňuje ho, aby překonalo jakýkoliv rozdíl mezi
národy, jazyky, kulturami a dokonce i náboženstvími.
Pomyslete, co nastane se vztahem lidí, byť nanejvýš odlišných, když mohou jeden o
druhém říci: „Tento člověk je pro mne skutečně bratrem, je opravdu jako sestra“. To je
velmi krásné. Ostatně dějiny nám dostatečně ukázaly, že svoboda a rovnost bez bratrství
mohou překypovat individualismem, konformismem a osobním zájmem.
Bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky,
jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé
zdravotního postižení. Sourozenců, kteří se takto svým bratrům a sestrám věnují, je na
12
celém světě velmi mnoho, ale možná si dostatečně nevážíme jejich velkorysosti. A když je
v rodině hodně dětí – dnes jsem pozdravil jednu rodinu s devíti dětmi – nejstarší
sourozenec pomáhá mamince nebo tatínkovi v péči o nejmenší. Je to krásná práce a pomoc
mezi sourozenci.
Mít bratra nebo sestru, kteří tě mají rádi, je silná, nezaplatitelná a nenahraditelná
zkušenost.Totéž platí pro křesťanské bratrství. Nejmenší, nejslabší a nejchudší nás mají
rozněžnit, mají „právo“ na to, aby nás vzali u srdce a pronikli do naší duše. Ano, jsou to
naši bratři a jako s takovými s nimi máme jednat a milovat je. Když se to děje a chudí jsou
u nás jako doma, ožije naše křesťanské bratrství. Křesťané totiž vyhledávají chudé a slabé
nikoli proto, aby naplnili jakýsi ideologický program, nýbrž kvůli Pánovu slovu a
příkladu, které nám říkají, že jsme všichni bratři. Toto je základ Boží lásky a každé
mezilidské spravedlnosti. Navrhuji vám, abychom se před koncem, do kterého chybí už
jen pár řádek, každý v tichu zamysleli na svými bratry a sestrami a v tichosti srdce se za ně
pomodlili. Setrvejme ve chvíli ticha…
Touto modlitbou jsme všechny tyto bratry a sestry v myšlenkách a srdci přivedli sem na
náměstí, aby obdrželi požehnání.
Dnes je více než kdy jindy nutné bratrství opětovně postavit do středu naší
technokratické a byrokratické společnosti. Pokud toto nastane, také svoboda a rovnost
začnou správně intonovat. Nezbavujme tedy s lehkým srdcem své rodiny toho, aby kvůli
ostychu nebo strachu nezažívaly krásu, kterou přináší sourozenecká zkušenost mnoha synů
a dcer. A neztrácejme důvěru v šíři obzoru, kterou si je víra schopna odnést z této
zkušenosti, ozářené Božím požehnáním.

Pokrytci neumějí plakat
(homílie papeže Františka o Popeleční středě, bazilika sv. Sabiny na Aventinu, Řím)
Jako Boží lid začínáme postní dobu, tedy
období, ve které se snažíme těsněji spojit s
Pánem Ježíšem Kristem, abychom měli
účast na tajemství Jeho umučení a Jeho
vzkříšení. Dnešní liturgie nám nabízí
nejprve úryvek z proroka Joela, kterého
Bůh poslal, aby volal lid k pokání a
obrácení po invazi kobylek, které
devastovaly Judsko. Jedině Pán může
zachránit od této pohromy a proto je třeba
vzývat Jej modlitbami a posty spolu s
vyznáním vlastních hříchů. Prorok naléhá
na vnitřní obrácení: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem“ (Jl 2,12). Vrátit se k Pánu
„celým svým srdcem“ znamená vydat se na cestu nikoli plytkého a prozatímního, nýbrž
duchovního obrácení, které se týká nejniternějšího místa naší osoby. Srdce je totiž sídlem
našeho cítění, středem zrání našich rozhodnutí a našich postojů.
„Obrácení k Bohu celým srdcem“ se netýká pouze jednotlivců, nýbrž celého
společenství; toto svolání je určeno všem: „Svolejte lid, zasvěťte obec, sezvěte starce,
13
shromážděte děti i kojence; ženich ať vyjde ze svého pokoje, nevěsta ze své ložnice“
(Jl 2,16). Prorok se zvláště pozastavuje nad modlitbou kněží a poznamenává, že má být
provázena slzami. Bude užitečné pro všechny, ale zvláště pro nás kněze požádat na
začátku postní doby o dar slz, aby naše modlitba a naše obrácení bylo autentičtější a bez
přetvářky. Prospěje nám, položíme-li si otázku: „Pláči? Pláče papež? Kardinálové?
Biskupové? Řeholníci a řeholnice? Pláčou kněží? Je pláč v našich v modlitbách?“
Právě to je poselstvím dnešního evangelia. V úryvku z Matouše, Ježíš vysvětluje tři
skutky zbožnosti stanovené Mojžíšským zákonem: almužnu, modlitbu a půst. Rozlišuje
zevnější skutek od vnitřního pláče, který vychází ze srdce. V průběhu dějin byly tyto
předpisy otupeny rzí vnějšího formalismu, ba dokonce se staly znamením sociální
nadřazenosti. Ježíš upozorňuje na pokušení, které je těmto třem skutkům společné a které
lze shrnout právě slovem pokrytectví, jež třikrát opakuje: „Dejte si pozor, abyste nekonali
dobré skutky okázale před lidmi… když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak
to dělají pokrytci … a když se modlíte, nebuďte jako pokrytci… ti se rádi stavějí k
modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli… a když se postíte, nedělejte
ztrápený obličej jako pokrytci“ (Mt 6,1.2.5.16). Vězte bratři, že pokrytci neumějí plakat,
zapomněli, jak se pláče, a nežádají o dar slz.
Když děláme nějaký dobrý skutek, téměř instinktivně se v nás rodí touha, abychom pro
tento skutek byli váženi a obdivováni a dosáhli tak zadostiučinění. Ježíš nás vybízí,
abychom tyto skutky konali bez jakékoli okázalosti a důvěřovali výhradně v odměnu Otce,
„který vidí i to, co je skryté“ (Mt 6,4.5.18).
Drazí bratři a sestry, Pán nikdy neochabuje v milosrdenství vůči nám, chce nám znovu
nabídnout svoje odpuštění, které všichni potřebujeme, a zve nás, abychom se k Němu
vrátili s novým srdcem, očištěným od zla, očištěným slzami, a měli účast na Jeho radosti.
Jak toto pozvání přijmout? Naznačuje to svatý Pavel v dnešním druhém čtení: „Kristovým
jménem vyzýváme: smiřte se s Bohem“ (2 Kor 5,20). Snaha o obrácení není pouhým
lidským skutkem, spočívá v tom, že se necháme smířit. Smíření mezi námi a Bohem je
možné díky milosrdenství Otce, který z lásky k nám neváhal obětovat svého
jednorozeného Syna. S Tím, který byl spravedlivý a bez hříchu, jednal Bůh kvůli nám jako
s největším hříšníkem (v.21), když byl na kříži obtížen našimi hříchy. Tak nás vykoupil a
ospravedlnil před Bohem. „V Něm“ se můžeme stát spravedlivými, v Něm se můžeme
změnit, pokud přijmeme milost Boží a nepropásneme tuto „dobu příhodnou“ (2 Kor 6,2).
Zastavme se prosím, zastavme se a nechejme se smířit s Bohem.
S tímto vědomím začněme v důvěře a radosti postní dobu. Matka Maria Neposkvrněná
hříchem kéž je nám oporou v našem duchovním boji proti hříchu a provází nás v této
příhodné době, abychom mohli společně zpívat ve vítězném jásotu o Velikonocích. A jako
znamení, že se chceme nechat smířit s Bohem, se slzami, které zůstanou ve skrytu, nyní
veřejně přijmeme na čelo znamení popelce. Celebrant pronáší slova: „Pamatuj, že jsi prach
a v prach se navrátíš“ (srov. Gen 3,19) anebo Ježíšovu výzvu: „Čiňte pokání a věřte
evangeliu“ (srov. Mk 1,15). Obě formulace odkazují na pravdu o lidském životě: jsme
omezené bytosti, hříšníci, kteří neustále potřebují pokání a obrácení. Jak důležité je uslyšet
a přijmout tento odkaz v dnešní době! Výzva k obrácení je pak podobně jako u ztraceného
syna z podobenství podnětem k návratu do náruče Boha, jemnocitného a milosrdného
Otce, k pláči v Jeho náruči, k důvěře v Něho a k odevzdání se Mu.
14
Eugenio Pio Zolli (Israel Zoller)
«Ježíš Kristus nás vede jen vzhůru. Obrátit se k Ježíši, znamená vystupovat.
Ježíš je nejvznešenější cestou i vůdcem. Můj Ježíši, miluji tě. Jsem celý tvůj.
Jsem šťastný, že jsem tvůj. Chci jím být stále víc, nyní i v hodinu smrti....
Z Kalvárie do nebe není než malý krok. Já mám před očima Ukřižovaného.
Vznešená Hlava stažená trnovou korunou a rozpřažené paže, aby objaly
a přitiskly ke svému bolestnému Srdci všechny lidi. Žádné zlato ani perly,
ale krůpěje krve a smrtelný pot».
Ve Věčném městě okupovaném během Druhé
světové války nacistickými vojsky bylo podle italského
historika Renza del Felice (1929-1996) zachráněno
čtyři a půl tisíce (4.447) židů na přímou i nepřímou
intervenci papeže Pia XII. v různých řeholních
institutech a soukromých domech ilegální katolické
organizace (Storia degli ebrei in Italia sotto il fascismo,
4a ed., G.Einaudi, Torino 1988). Byl mezi nimi také
římský rabín Israel Zolli (1881-1956).
Právě před sedmdesáti lety ještě za probíhající války
13. února 1945 požádal tento bývalý rabín (1940-1944)
spolu s manželkou o přijetí do katolické církve po
konverzi, která měla delší historii, ale vyvrcholila viděním Ježíše Krista v římské synagoze
během židovského svátku Jom Kippur v září roku 1944. Zolli změnil svoje jméno. Z
Israele se stal Eugenio z úcty k papeži Pacellimu. Důvod? Uznání zásluh Pia XII., který
osobně zachránil mnoho židů pronásledovaných nacisty.
Byl to také tento papež, který pověřil tehdejšího rektora římského lateránského
semináře dona Roberta Roncu (1901-1977), aby pomohl Zollimu čelit především
materiálním těžkostem, které následovaly po jeho konverzi a dopadly těžce na celou jeho
rodinu. Humanitární podpora, kterou rodině bývalého rabína poskytl tento římský kněz, je
dobře zdokumentována (Giuseppe Brienza,Identita cattolica e anticomunismo nell´Italia
del Dopoguerra. La figura e l´opera di mons. Roberto Ronca, D´Ettoris Editori, Crotone
2008, str. 244).
Zolli byl od 13. února roku 1945 vedením židovské obce ostrakizován. Celá rodina manželé a dcera Miriam - byli okamžitě vypověděni z bytu v římském ghettu. Dodnes je
postava Zolliho v mnoha kruzích přecházena mlčením. Když byl Israel a jeho manželka
Emma Majonica, která přijala křestní jméno Maria, pokřtěni mons. Luigi Tragliou,
římským vicegerentem, byl to právě zmíněný rektor římského semináře, který rodině, jež
se ocitla ze dne na den doslova na dlažbě, umožnil přežít. Jméno bývalého rabína mělo být
vymazáno z historie, takže autobiografie, kterou Eugenio Zolli napsal italsky v roce 1954
(Prima dell´alba. Autobiografia autorizzata, Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo, 2004)
mohla vyjít jen ve Spojených státech amerických. V Itálii byla publikována až o padesát
let později.
Mons. Ronca se den po křtu obrátil přímo na Alcida De Gasperiho, kterého požádal,
„aby podpořil přání bývalého rabína Zolliho vyučovat moderní hebrejštinu na římské
15
univerzitě (srov. Archivio Ronca „H“, list z 14. února 1945 publikován v roce 2008 in G.
Brienza). Zolli samozřejmě nebyl na akademické půdě žádným nováčkem. Celý dosavadní
život strávil jako profesor, nejprve na univerzitě v Padově (1918-1938) a potom na
rabínské škole v Římě. Z jeho publikační činnosti stačí zmínit historicko-náboženskou
studii Israel (Istituto della edizoini accademiche, Udine 1935) a esej Il Nazareno (Istituto
delle Edizioni Accademiche, Udine 1938). Není proto náhodou, že mu bylo od roku 1946
svěřeno místo vyučujícího po-biblické hebrejštiny a literatury a aramejské literatury na
Papežském biblickém institutu v Římě.
Několik dní po svém křtu nalez Israel, pokřtěný jako Eugenio, dočasný příbytek na
Papežské univerzitě Gregoriána díky tehdejšímu rektorovi, italskému jezuitovi Paolo
Dezzovi (1901-1999). Patrně zásahem také tohoto pozdějšího kardinála se začal o osudy
tohoto konvertity zajímat De Gasperi. Italský ministerský předseda se zasadil o to, aby
bývalému rabínovi byla na univerzitě La Sapienza svěřena katedra epigrafie a semitských
dějin a zároveň výuka hebrejštiny a semitských jazyků na fakultě literatury. O. Paolo
Dezza, který v počátkem 80. let publikoval článek o Eugeniovi Zollim (Eugenio Zolli: da
Gran rabino a testimone di Cristo (1881-1956), in La Civilta Cattolica, quad. 3136, anno
132, Řím 21 února 1981, str. 340-349), zmiňuje pikantní historku, kdy bývalého rabína
navštívili v Římě američtí židé a nabízeli mu libovolně vysokou peněžní sumu, pokud by
se vrátil k židovství. Podobnému tlaku byl Eugenio Zolli vystaven ještě jednou, když mu
tentokrát skupinka protestantů nabízela peněžní obnos za sepsání studie, která by dokázala
nepravost zmínek o Petrovském primátu v Písmu (Judith Cabaud, Il rabbino che si arrese
a Cristo. La storia di Eugenio Zolli, rabino capo a Roma durante la seconda guerra
mondiale. Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo, 2022, str. 97). Všem těmto
„velkorysým“ nabídkám bývalý rabín odolal, ale ten večer, kdy přijal svátost křtu, neměl
kde a za co povečeřet.

DA PACEM, DOMINE, IN DIEBUS NOSTRIS
Pro setkání s islámem - návrat ke Kristu
P. Pierro Gheddo - novinář z Papežského institutu zahraničních misií a zakladatel několika
zpravodajských agentur a misijních časopisů - za čtyřicet let navštívil bezmála všechny islámské země
Již několik měsíců se na světla ramp dostává terorismus
islámského ražení, který je vykreslován jako vážné nebezpečí pro
Evropu. Mnozí se ptají, co dělat. Diskutuje se o zákonech
přiměřených závažnosti situace, avšak výzvy k vyšší bdělosti a
neústupnosti jsou málo platné. Náš demokratický, bohatý a
zesvětštěný západní svět je dezorientován. Naše a islámské
národy si nerozumějí. Mezi naší touhou po klidném životě a
násilím teroristů zeje propast.
Nedávné dějiny – tedy ty, které nastaly po newyorských
Dvojčatech – ukázaly, že války proti islámskému extremismu (v
16
Afghánistánu, Iráku a dnes proti kalifátu) nejenom problém terorismu neřeší, nýbrž celou
situaci ještě zhoršují. „Svatá válka“ a „mučednictví za islám“ se rozšířily v mnoha zemích.
Miliarda čtyři sta milionů lidí žije v přesvědčení, že jejich náboženství a náboženskou
kulturu nelze válkou porazit. Co tedy dělat?
Papež František ve své lednové
promluvě k Papežskému institutu
arabistických studií a islamologie
vyzdvihl dialog s muslimy a mimo
jiné řekl: „Více než kdykoli v
minulosti je dnes nutné utvářet lidi
schopné vést dialog s muslimy,
protože nejúčinnější protilátkou na
jakýkoliv typ násilí je výchova,
vedoucí k objevu a přijetí rozdílností v
jejich
bohatství
a
plodnosti“.
Vyžaduje se tu postoj naslouchání,
abychom byli schopni porozumět hodnotám, které druhý přináší. A v jeho důsledku papež
poukazuje na „vhodnou formaci, abychom upevněni ve vlastní identitě mohli růst ve
vzájemném poznání“. Nesmíme však upadnout do „nástrah smířlivého synkretismu, který
je nakonec prázdný a věští totalitarismus bez hodnot“, uzavírá Svatý otec. Jak vidno, střet
dvou společností, které si navzájem nerozumějí, není v základu motivován politicky či
ekonomicky, nýbrž nábožensky. Podívejme se, proč.
Především je nutné říci, že ideálem Západu je „svoboda“ člověka, včetně vyvázanosti ze
zákonů Boha, který stvořil svět a lidstvo. Žijeme v prakticky ateistické společnosti a
islámské národy proto na křesťanský Západ pohlížejí jako na nepřítele a nebezpečí pro
svou víru. Moderní svět je sice přitahuje, zároveň jim ale nahání strach! Náš život je
pohoršuje, nechtějí žít ve stále nelidštějším světě, jako je ten náš, zevně bohatý, avšak
uvnitř vyprahlý a prázdný. Sami si na něj často stěžujeme.
Refrén, který je slyšet v mešitách a opakuje se v islámském tisku, je tento: posláním
těch, kdo věří v Korán, je navrátit Boha ateistickému Západu, který pozbyl svého mužství.
Tyto názory, vštěpované také ve školách již od nejútlejšího věku, jsou součástí muslimské
víry a kultury. Pouze menšina praktikuje islámský terorismus, ale ideologii této menšiny
sdílejí miliony muslimů. (…) V současnosti, která naši společnost stále více zbavuje ideálů
a stále silněji dohání k pesimismu, egoismu a krizi, protože se nedostává dětí (kolik
milionů potratů napočítáme za posledních třicet let?), islám provokativně vede k
vyhlášenému cíli, kterým je víra v Boha – byť je to Bůh Koránu, který jistě není Bohem
evangelia. A činí to všemi možnými prostředky – od demografického růstu k terorismu, od
„svaté války“ k „mučednictví za islám“.
Na Západě většinou žijeme tak, jako by Bůh neexistoval. Pokud se však chceme potkat
s islámem a vést s ním dialog, musíme se vrátit k Bohu a Desateru, k Ježíši Kristu a jeho
evangeliu, a to nejenom ve svém osobním životě, nýbrž v životě rodiny, společnosti,
školství, sdělovacích prostředků a podobně. Jinak řečeno – vrátit se ke své křesťanské
identitě. Alternativou je válka proti muslimským národům, kterou v dlouhodobém výhledu
jistě prohrajeme z jednoho prostého důvodu – muslimové jsou totiž mladí, kdežto my jsme
hodně zestárli!
17
Musíme si na muslimy utvořit realističtější názor a pochopit, jakou závažnou
zodpovědnost (dějinnou i současnou) na zrodu a šíření „terorismu“ islámského ražení
neseme také my, západní křesťané. (…) Další věcí je skutečnost, že islám nedefinuje sám
sebe v závislosti na „svobodě člověka“, nýbrž na „podřízenosti Bohu“. Opakuji:
koranickému, a nikoli evangelnímu Bohu! Islám prožívá a hlásá Alláhovu přítomnost v
životě jednotlivce, rodiny i společnosti. Víra je pro muslima největším darem, který mu
Bůh poskytl a který je třeba uchovávat modlitbou a dodržováním přikázání. Islámská víra
není pouze osobní volba (jak to hlásá a vnucuje naše sekularizace), nýbrž utváří
příslušnost ke společenství věřících a celému lidstvu, které Bůh stvořil.
Islám je náboženství, které, alespoň částečně, vychází z křesťanského kořene – Boha
Abrahámova, takže jej v jeho prvních dobách někteří církevní otcové nazývali
„křesťanskou herezí“. Avšak dnes to jistě není polidšťující náboženství – sama islámská
realita ve svém porušování práv mužů a žen o tom poskytuje negativní obrázek. Avšak to
by byla jiná diskuse stejně jako debata o povinnosti hájit sebe i vlastní národ před agresí a
vnější invazí, kterou mají státy i každý z nás.
Závěrem nicméně tlumočím, co jsem slyšel od mnoha křesťanských biskupů, žijících v
islámských zemích. Jsou přesvědčeni o tom, že z pohledu Božího plánu má také dnešní
islám v lidských dějinách svou roli, kterou neznáme, ale která si zasluhuje úctu a
pozornost. Pro nás křesťany je výzvou setkání, a nikoli střet s muslimy, dialog, a nikoli
válka, návrat k víře a životu v Kristu, a nikoli teoretický či praktický ateismus.

SÝRIE
Válka v této zemi trvá téměř čtyři roky.
Kurdové, kteří bojují proti samozvanému
islámskému státu, obsadili 163 vesnic v
oblasti kolem města Kobani na hranicích s
Tureckem. Konflikt syrské armády s
teroristy si vyžádal 210 tisíc obětí, více než
2 a půl milionů Syřanů emigrovalo a
přibližně tolik uprchlíků zůstalo na syrském
území. Dramatickou situaci v Aleppu
popisuje tamější francouzský řeholník z
řádu maristů Georges Sabe:
„Humanitární situace ve městě Aleppo je po
všech stránkách katastrofální. Elektřinu máme pouze jednu hodinu denně. Chybí plyn a
uhlí na topení. Stejně tak není benzín. Bombardování je nepřetržité a dopadá na civilisty
na obou stranách fronty. Aleppo je zapomenuté město. Ptáme se proč? Vypadá to jako
kolektivní trest. Mnozí chtějí odejít. Mají toho dost. Vyhlídky Aleppa jsou mizivé. Exploze
jsou ve městě na denní pořádku. Na mušce nejsou křesťané, nýbrž obytné čtvrti. Lidé mají
strach, život se stal drahocenným. Máme dojem, že jsme byli odsouzeni k mlčení a k
zapomenutí celým světem. Chtěli bychom začít znovu žít, ale je to velmi komplikované.
Každý den, když se lidé probudí, nevědí, zda se budou moci vrátit domů a zda je někdo
nezastřelí.“
18
Doufáte v humanitární pomoc OSN?
„Řeknu vám, že obyvatelé Aleppa jsou na tom nyní hůře než svatý Tomáš. Dokud
neuvidíme nějaké konkrétní kroky vedoucí k příměří, aby do města by bylo možné dopravit
nějakou pomoc a trochu obnovit naději, neuvěříme v nic. Jsou to jenom sliby, kterých jsme
dostali už spoustu, po třech letech války my na obzoru opravdu žádné světélko nevidíme.
Věříme ve vzájemnou pomoc mezi lidmi. Hodně věříme v tohoto ducha, který ve zdejším
obyvatelstvu opravdu vládne. Mezi námi totiž panuje obrovská solidarita a důvěra.“
LÝBIE
Apoštolský vikář Tripolisu, mons.
Giovanni Innocenzo Martinelli,
zůstává v Libyi navzdory stále se
zhoršující situaci. Františkánský
biskup, který zůstal v Tripolisu
obsazeném
džihádisty
tzv.
islámského státu, uvedl:
“Jsme připraveni svědčit o tom, co
jsme a co děláme.“
Zůstáváte tedy v Tripolisu?
“Musím zůstat! Jak bych mohl
křesťany nechat samotné?“
Vládne mezi křesťany strach?
“Jistě, trochu strachu tady je. Je tu skupinka Filipínců, zůstáváme tady a dosvědčujeme to,
co nám Ježíš říká. To stačí.“
Vy osobně nemáte strach?
“Nevím. Nemyslím. Kdybychom neměli víru, už bychom tu nebyli.“
Džihádisté už jsou v Tripolisu?
“Ano, jistě, jsou v Tripolisu.“
Můžete volně vycházet?
“Samozřejmě můžeme vycházet. Možná nás v nějaké chvíli chytí a řeknou: Ty jsi proti
islámu. A dost. Jsme v nejasné situaci. A to vše, protože tu nebyl žádný dialog. Dialog
dlouhý čas chyběl, a tento čas je teď nutné dohnat.“
Co se dá v takovéto situaci dělat?
“V takové situaci je nutné vše od základů předělat!“
Chcete k něčemu vyzvat?
“Mezinárodní společenství by se mělo vzchopit a zahájit rozhovory s touto zemí, která se
rozštěpila a namáhavě hledá především svou vnitřní jednotu. Snažme se o to, být nástroji
jednoty – zejména v rámci Libye a pak vůči zbytku. Dosud jsme mysleli na těžbu ropu, na
vlastní zájmy a poněkud jsme pozapomněli na lidský a upřímný dialog mezi stranami.“
Džihádisté teď říkají: Jsme na jih od Říma. Existuje podle vás nebezpečí pro Itálii?
19
“Ano, jsou v Tripolisu. Italové odsud všichni odjeli. Nevím, zda je tu nebezpečí, ale Italové
už tu každopádně nejsou.“
Islámský stát obviňuje italskou vládu z vedení křižácké války…
“Na to jen řeknu, že zřejmě chyběl určitý dialog s touto zemí a zvláště s islámem.“
Jste františkán: co na to sv. František?
“František říká: Kdo chce jít za saracény, musí všeho nechat a dát se na cestu“. My jsme
tady, v Božím jménu a jménem svatého Františka, a toužíme být Ježíšovými svědky ve
Františkově stylu.“
Je možné se vrátit nazpět, k míru?
“Stačí chtít a je to možné, proč by ne? Možná to vyzní naivně, ale co kdybychom Libyjcům
řekli: Podívejte, asi jsme se spletli, co by se dalo dělat, aby se situace zlepšila? Snažit se
pomoci jim v reflexi, avšak nikoli silou, nýbrž dialogem. To je, myslím, velmi důležitá
věc.“
Co soudíte o skutečnosti, že v řadách džihádistů je hodně Evropanů arabského původu?
“Nevím…Jistě nejsou spokojeni se svým sociálním kontextem. Nedokážu na tuto otázku
odpovědět. Určitě tu hraje roli prázdnota západní společnosti. Chybí dialog a snaha o
setkání s druhým, převažuje starost o vlastní zájmy spíše než o lidi a hodnoty.“
Za tím vším je tedy také zájem o ropu?
“Je to spletité, protože k civilizačnímu rozštěpení přispělo více faktorů. Co je možné
dělat? Jestli má někdo odvahu, ať se pokoří a skloní a setká se s těmito lidmi, s vůlí
pochopit je. A především s vůlí jim pomoci a dobrat se k poznání toho, co chtějí. Mám
naději, že se někdo zastane libyjského národa, že se vrátíme k normálnímu životu a
bratrskému mezicivilizačnímu dialogu. Teď to není jednoduché, ale je to jediné cesta
umožňující setkání.“

Z promluv papeže Františka
Jako mučedníci, povraždění jen proto, že byli křesťané
Obětujme tuto mši za našich 21 koptských
bratrů, zavražděných jenom proto, že byli
křesťané. Modleme se za ně, aby je Pán
přijal jako mučedníky, za jejich rodiny a za
mého trpícího bratra Theodora.
Člověk je schopen zničit vše, co učinil
Bůh. Tak promlouvá dramatická pasáž z
knihy Geneze, která popisuje, jak
»Hospodin litoval, že udělal lidi«, protože
»snažení jejich srdce stále jen směřuje ke
zlému« a rozhodl se seslat na zem potopu.
20
Člověk se zdá silnější než Bůh; je schopen zničit vše dobré, co Bůh učinil.
V první třech kapitolách Bible nacházíme mnoho takových příkladů. Od Sodomy a
Gomory po Babylonskou věž, kde člověk prokazuje svoji špatnost, která se zahnízdila v
jeho srdci.
Někdo však řekne: »Ale otče, nebuďte tak negativní!«. Je to však pravda. Jsme schopni
zničit i bratrství. Pohleďme na Kaina a Ábela na prvních stránkách Bible. Ničí bratrství.
Je to začátek válek. Žárlivost, závist, žádostivost moci, stále větší moci. Ano, vypadá to
negativně, ale je to realistické. Vezměte nějaké noviny, jakékoliv – levicové, pravicové,
středové – jakékoliv. A uvidíte, že více než 90 procent zpráv jsou zprávy o ničení. Víc než
90 procent. A to vidíme denně.
Co se to děje v srdci člověka? Ježíš nám připomíná, že ze srdce člověka vychází veškerá
špatnost. Naše srdce je zlé je raněné. Stále tu je jakási „vůle po autonomii“ »Dělám si to,
co chci, a když něco chci, pak to dělám! A pokud kvůli tomu chci vést válku, tak ji vedu.«
Proč jsme takoví? Protože máme tuto ničivou moc, to je problém. Ve válce se pak
obchoduje se zbraněmi... »Jsme podnikatelé.« - říká se. Ano, a s čím? Se smrtí? Jsou země,
které prodávají zbraně tomu, kdo vede válku s tamtím, a prodávají také tamtomu, aby v ní
pokračoval. Taková je schopnost ničit. A nepřichází to od druhého, ale od nás! »Snažení
jejich srdce stále jen směřuje ke zlému« (Gn 6,5). Máme v sobě toto sémě, tuto možnost.
Máme však také Ducha svatého, který nám dává spásu! Musíme však volit, v malých
věcech.“
Také ve farnostech, ve sdruženích je mnoho žárlivosti a závisti a někde se jde
pomlouvat k faráři. To je špatné. Je to schopnost ničit, kterou všichni máme. A církev nás
o tom na prahu postní doby nechává přemýšlet. V dnešním evangeliu (Mk 8,14-21) Ježíš
napomenul učedníky, kteří se mezi sebou přeli, protože s sebou zapomněli vzít chléb. Pán
jim říká, aby »si dávali pozor« a »varovali se kvasu farizejského a herodovského«.
Zmiňuje tyto dva případy, tedy Heroda, který je proradným vrahem, a farizeje, kteří jsou
pokrytci. Ježíš jim připomíná, jak již dvakrát rozmnožil chleby, a vybízí je k přemýšlení o
spáse, o tom, co pro nás všechny činí Bůh. Oni však nechápali protože jejich srdce bylo
zanícené onou špatností diskutovat mezi sebou o tom, kdo zavinil, že se ocitli bez chleba.
Musíme vzít vážně Pánovo poselství. Není to nějaké podivínství, není to řeč nějakého
marťana. Člověk je schopen vykonat spoustu dobra. Podívejme se na příklad Matky
Terezy, „ženy naší doby. Každý z nás je schopen činit dobro, ale všichni jsme také schopni
ničit, ničit ve velkém i v malém, v samotné rodině; ničit děti, nedovolit jim růst ve
svobodě a nepomáhat jim vyrůstat dobře, anulovat děti. Tuto schopnost máme a proto je
nezbytné bez ustání rozjímat, modlit se, rozmlouvat mezi sebou, abychom nepropadli této
špatnosti, která vše ničí.
A máme tu sílu. Ježíš to připomíná. Pamatujte. A dnes nám říká: »Pamatujte. Pamatujte
na Mne, který jsem prolil svoji krev pro vás. Pamatujte, že jsem vás všechny spasil.
Pamatujte na mne, že mám moc doprovázet vás cestou života«; nikoli cestou špatnosti,
nýbrž dobroty a prokazování dobra druhým; nikoli cestou zmaru, nýbrž cestou budování,
vytváření rodiny, stavby města, vytváření kultury, budování vlasti, stále více.
Prosme dnes před zahájením postní doby Pána o milost volit vždy s jeho pomocí
správnou cestu a nenechat se oklamat svody, které nás vedou na špatnou cestu.
21
«Rialza il povero dall’immondizia»
Confidenze sulla mia famiglia e la mia vocazione»
("Ze smetiště povyšuje chudého. Důvěrnosti o mé rodině a mém povolání")
Giovanni kardinál Coppa
IV. Bílý den
1. Na univerzitě v Miláně, primice v Albě
Po skončení teologie, v říjnu roku 1948, mě představení
semináře poslali na Katolickou univerzitu do Milána. Spolu se
svými spolubratry ze IV. ročníku teologie, jsem měl být téhož
roku vysvěcen na kněze,. Biskup monsignor Grassi však na jaře
zemřel na rakovinu žaludku, kterou mu nepochybně přivodily
válečné štrapáce: přijal nás na smrtelné posteli, každému z nás
požehnal a chtěl naposled slyšet od svých seminaristů Ave
Maria od Arcadelta.
Jeho smrt posunula kněžská svěcení na začátek roku 1949, a proto jsem přišel do
Milána ještě jako diakon. na univerzitě jsem se měl připravit na vyučování literárních věd
v semináři, kromě kresby, kterou jsem bez jakékoli přípravy provozoval už jako klerik za
posměšků a dobírání spolužáků. Proto jsem se kromě Katolické univerzity zapsal i na
Institut Beato Angelico, založený Monsignorem Polvarou jako Katolická akademie
výtvarných umění, kde jsem byl rovněž dočasně ubytován, než se otevřela kolej Katolické
univerzity Ludovicianum, což byla moje bydliště v Miláně. Proto když začaly kurzy
univerzity, ubíral jsem se každé odpoledne z largo Gemelli na Angelico, projížděje na kole
celým městem v jeho tehdy ne příliš chaotickém provozu.
Léta na Katolické univerzitě byla dosti plodná vlivem přítomnosti velmi proslulých
profesorů: na fakultě literatury a filozofie to byly kurzy profesorů Riposatiho pro latinskou
literaturu, Apollonia pro italskou, Paribeniho pro římské dějiny, Franceschiniho pro
starověkou křesťanskou literaturu, Olgiatiho pro klasickou filozofii, Sofia Vanni Rovighi
pro tu moderní a mnoho dalších skvělých jmen: a v kontaktu s těmito celebritami jsem se
nemohl v myšlenkách nevracet k onomu nádvoří v Albě na via Pierono Belli 13, odkud
pocházím. V koleji Ludovicianum , spojené s Augustinianum, jsem se setkal s mladými,
kněžími a laiky, pocházejícími z celé Itálie. Po létech, jistý kněz, můj někdejší spolužák v
kurzu, byl velmi záhy vysvěcen na biskupa a jeden kněz z diecéze Lodi, který byl
biskupským sekretářem, učitelem v lyceu a kaplanem, je dosud mým velmi drahým
přítelem. Mezi laiky mnozí vynikli jako leader v politickém a právním životě Itálie, jeden
i v divadle. Poté, co pominuly tlaky podstoupené v prvním "imatrikulačním" ročníku, stal
se život povzbudivým, čilým, živeným diskuzemi, neustále zajímavým. Večer jsme chodili
do Galerie na dómském náměstí a prohlíželi si výklady právě vyšlých novinek z tehdy
vznikajících edičních řad B. U. R. Rizzoli a Oscar Mondadori. V nedělních odpoledních
22
jsem s přáteli navštěvoval galerie umění, které vystavovaly díla malířů jako De Chirico,
Sassu, Carrá a tak jsem začal poznávat moderní umění. Navštěvovali jsme rovněž
Angelicum menších bratří, kde se dávaly koncerty klasické hudby a promítaly nejslavnější
neorealistické filmy té doby. Studium bylo velmi náročné, nepřetržité hodiny přednášek na
univerzitě a studia v maličkých místnůstkách kolejí.
Nicméně brzy nadešel 2. leden 1949, stanovený pro naše kněžské svěcení. Vrátil jsem
se do Alby a s velkou radostí se znovu shledal se spolužáky v ročníku. Tehdy nás bylo
jedenáct, dnes jsme zůstali už jen tři. Nový biskup nebyl ještě jmenován a kněžské svěcení
nám uděloval biskup z Fossano, monsignor Borra. Byla to první neděle roku, svátek
Nejsvětějšího jména Ježíš, den nesmírně chladný, takže maminku jednoho našeho
spolužáka, která měla dorazit z Langy a přinést mu šátek na převázání rukou, jak to tehdy
obřad předepisoval, zastavilo husté sněžení a nemohla se synova svěcení účastnit. V Albě
sníh nebyl, ale velká kaple byla jako mrazírna; chlad mírnila jen kamna, která tam
fungovala o něco lépe, než za dob války. Přišel tatínek a maminka s celou rodinou tety
Nataliny, tety z otcovy strany, přátelé z Katolické akce. Gigi už musel po vánočním volnu
odjet do služby na letišti Gioia del Colle v Puglii. My diakoni jsme byli natolik zaujati
svátostí, která nás konečně připodobní Kristu Věčnému Veleknězi, že jsme si té polární
teploty skoro ani nevšimli. Po skončení mše svaté jsem spěchal za příbuznými a přáteli,
abych jim dal políbit právě posvěcené ruce, ale nikoho jsem už nenašel: všichni se vrátili
domů, aby unikli tomu velkému chladu. Proto jsem šel za nimi, abych završil obřad a
požehnal jim. Následující neděli jsme celebroval svou první slavnou mši svatou ve farnosti
sv. Damiána, po níž následoval sváteční oběd, který nový farář, nástupce kanovníka
Chiesy, vystrojil na faře, protože náš dům na Pierino Belli nepovažoval za vhodný. V
následujících dnech jsem šel slavit první mše svaté do různých institutů pro mladé ve
městě; týden nato jsem zpíval mši svatou v Gorzegno, osadě Langy, kde byl farářem můj
bratranec, Don Benedetto, bratr advokáta Coppy, jehož fara se stala tak trochu i mým
domovem, protože jsem tam často chodil o prázdninách a vypomáhal ve farnosti.
Do Milána jsem se vrátil 11. ledna.
Konečně jsem se stal knězem a nescházely mi hezké pastorační příležitosti: v koleji mi
byla svěřena Konference sv. Vincence, kterou jsem, si zamiloval už jako chlapec, když nás
biskup Grassi vodil do chatrčí Alby na návštěvy rodin v nouzi. Konference kolegů z
milánské univerzity se skládala z nejlepších studentů a s jedním z nich, který pak byl
Scriptor Graecus ve Vatikánské knihovně, jsem zůstal v bratrském kontaktu po celý život.
Na ranní mši jsem chodíval do různých farností a kaplí, z nichž na prvním místě byla
ženská sekce Opera della Regalità, kterou založil otec Gemelli, a nacházela se naproti
koleji. Tady jsem celebroval a nosil do pokoje hned vedle kaple svaté přijímání Armidě
Barelli, už nemocné a upoutané na vozík, která mne vždy vítala s úsměvem, v němž se
zračila krása její duše, a na který jsem nikdy nezapomněl. Následujícího roku jsem denně
celebroval v Istituto degli Figli di Provvidenza, proslulých Martinitt, kterým byli Milánští
velmi nakloněni jako pravé a vlastní městské instituci.
Od října 1950 jsem odcházel na celé víkendy do farnosti Bussero poblíž Gorgonzola,
protože jsem přijal pozvání faráře ke zpovídání celou sobotu odpoledne a slavení nedělní
mše svaté ve farním kostele. Potom jsem zůstával v oratoři, kde byla snad tisícovka
rozdováděných chlapců, kteří si bez přestání hráli s balonem na dvoře oratoře, bortili
všechno včetně osvětlení, a strach měli jenom ze stále mrzutého faráře. Ale dokázal je
23
udržet v klidu při odpolední hodině katechizmu i následném slavení eucharistie. Ve
farnosti jsem navázal pěkná přátelství s nejzralejšími mladými, velmi otevřenými
duchovním vztahům se mnou, mezi nimi zvláště s mladým bankéřem, který se pak stal
Barnabitou a zemřel při autonehodě v Kanadě. Když jsem se na konci pastoračního roku s
farností loučil, tito mladí mi věnovali hodinky, což farář trpce komentoval: "Já jsem tady
už pár let, ale takový dar jsem nikdy nedostal." Následující, poslední rok mne pozval farář
z Triulzo v lokalitě San Donato Milanese, abych slavil nedělní mši svatou v jedné kapli v
polích jednoho městečka, kde nějaký rok nato měly vyrůst velkolepé stavby Milano Due:
tehdy tam nebylo nic, jen pole a samoty. K Porta Venezia mě vyzvedával jednomístný
povoz, který mě zavezl k venkovské kapli, kde se scházelo mnoho lidí i pod širým nebem,
tak byla maličká. Jednou v neděli jsem tam poblíž narazili na štáb týdeníku Grand Hotel,
který dělal záběry pro inscenaci, a povoz použili pro nějaký hlavní snímek, zatímco já
slavil mši svatou.
Na univerzitě, na rozdíl od jiných oborů, se mi natolik vůbec nelíbilo studium latiny, že
jsem se rozhodl je opustit u vědomí, že pro vyučování v semináři není celé té filologie
zapotřebí. Ale byl jsem od tohoto úmyslu silně odrazen rodinkou dvou drahých osob,
matky a dcery, která pracovaly na univerzitě a bydleli vedle Missionarie della Regalità,
které mne občas velmi přátelsky pozvaly. Takže i ony byly nástrojem mé budoucnosti,
neboť, aniž by to tušily, latina se později stala těžištěm mého života.
Navíc se mi stalo obtížným i docházení do Scuola Beato Angelico, s přednáškami o
malířství, vysedáváním s modely, architektonickými návrhy, kromě toho odpolední cesty
na kole. Velmi mne však zajímaly přednášky scénografie, které měl zakladatel, Monsignor
Polvara a to se mi stalo příležitostí jednoho slavnostního gaffe (trapasu). V těch letech
jsem si vroucně přál vidět nějakou operu v divadle Alla Scala, a domníval jsem se, že bych
mohl využít oněch přednášek, abych se do tohoto proslulého divadla dostal. Ale jít tehdy
do Scaly bylo kněžím sídlícím v Miláně přísně zakázáno, dokonce i poslech Beethovenovy
Deváté, dirigované Arturem Toscaninim ve Svatém roce 1950. Rozhodl jsem se proto
osobně požádat o dovolení na arcibiskupské kurii, kde mi bylo moudře odpovězeno, abych
o tom promluvil s Monsignorem Polvarou. Hned jsem tak učinil, ale byl to obrovský krok
vedle: jen co vyslechl mou žádost, zbledl jako stín a silně vyčítavým tónem se mě zeptal:
"Vy jste se odvážil žádat kurii, abyste mohl jít do Scaly?". A tak byla celá záležitost
okamžitě uzavřena. Po skončení studií jsem odjížděl z Milána s politováním, že jsem
nikdy neviděl žádnou operu ani neslyšel žádný koncert v onom světově proslulém divadle.
S blížícími se zkouškami dvouletého studia, opustil jsem l´Angelico, nechávaje se vést
rčeními, která jsem slýchával od naší sousedky doma na Pierino Belli, která neuměla číst
ani psát: Due cos´nsèm, nen pör: "Dvě věci nelze naráz dělat".
Naši rodinu však mělo postihnout největší
neštěstí.
2. Smrt Gigiho
Můj bratr dokončil enologii a také on
pomýšlel na budoucnost. i přes zkušenosti,
které prodělal za války jako partyzán,
zůstala mu živá chlapecká touha být letcem.
24
Proto už téhož léta roku 1945 navštěvoval kurs pro piloty větroňů a poprvé zakoušel
opojení z letu. Teď však bylo třeba se zapsat na Aeronautickou akademii a podat žádost o
přijetí řádně potvrzenou rodiči. A právě v tom byl kámen úrazu, protože tatínek i maminka
byli příkře proti jeho záměru, který sebou přinášel nesmírně nebezpečný život. Alba byla
sice svědkem brilantní kariéry generála letectva, osoby významné a velmi sympatické,
rodinného přítele, který přání Gigiho u rodičů podporoval. Další obyvatel Alby se už
připravoval v kursech Aeronautické akademie, naše rodiny se přátelily a Gigiho
rozhodnutí se pak nezdálo tak dramatické. Rodiče však neustupovali a můj bratr, tehdy už
osmnáctiletý, nepřestával naléhat, jen aby získal souhlas, kdy i se slzami v očích říkal že
by nedokázal jít jinou cestou, protože o této snil už jako dítě. Před neoblomností jeho
silného zanícení matka i otec nakonec ustoupili: "Je-li to tvůj osud, nemůžeme ti v tom
bránit". V říjnu, v onom roce poválečné obnovy, odjel Gigi vojenským transportem do
Neapole, kde se tehdy v Nisidě nacházela Akademie vojenského letectva, doprovázen
kamarádem, který byl veden stejným snem, jenž nemohl uskutečnit, protože nebyl
připuštěn ke zkouškám.
Gigi je naopak zvládl, a to i přesto, že
navštěvoval jen technickou školu, jakou
byla ta enologická. proto musel první rok
dohnat ostatní studenty v univerzitních
kursech inženýrství, ovšem s vynikajícími
výsledky, pokud jej radostná publikace
konce kurzu Mac Π 100 umístila mezi
prvních pět "velkých" jeho kurzu, Centauro
II. Byl mladíkem, který poutal pozornost.
V modré uniformě pak skutečně
okouzloval. Ale zůstal dávným alumnem
oratoře: už jako kadet, když byl v Albě
přišel si poslechnout jedno z mých prvních
kázání a sv. Damiána a řekl mi: "Mluvíš jako františkán". Jindy
mi učinil velké vyznání: "Oba jsme toužili po měšťáckém
životě". Po skončení Akademie byl zařazen do výcviku na
letištích Gioia del Colle a Galatina. Tady byl velitelem náš
generál z Alby, a maminka se až tam dolu vypravila, aby
Gigimu ukázala svou lásku, jak už to udělala v Akademii v
Nisidě. Po povýšení na poručíka, byl pak můj bratr převelen do
Trevisa na letiště sv. Josefa. A to byla jeho poslední meta.
Byla neděle, 9. září 1951. Toho dne rodiče konali jednu ze
svých občasných poutí do svatyně Madonna dei Fiori v Bra, kde
jsem tolikrát jako chlapci byli i my dva na kolech s kamarády.
Když maminka vyšla z kostela, slyšela volání "mami!", - jak
později často opakovala, - jež zaznívalo stejným hlasem jaký
měl Gigi, a všimla si zvláštního jasu zapadajícího slunce.
Nicméně, nepřikládala tomu důležitost, protože, - říkávala, neděle byl mým jediným klidným dnem, protože věděla, že Gigi
není ve službě.
Zatímco onoho dne se věci odehrávaly jinak. Jeden kolega
25
prosil mého bratra, aby jej odpoledne zastoupil při letecké přehlídce na počest amerického
generála z NATO a Gigi - nakolik byl uchvácen létáním - souhlasil. V sestavě pěti
jednomístných letadel Thunderbolt prováděl akrobacie na nebi nad Udine jako čtvrtý z
letky. Při návratu na letiště po skončení přehlídky, zatímco sestupoval k přistávací dráze,
dostal Gigi z kontrolní věže upozornění: "Jsi pomalý", neboli jsi příliš vpředu, aby mohl
přistát a hrozí, že skončíš mimo plochu. Gigi proto musel znovu nabrat výšku a po běžném
zakroužení nad plochou měl zaujmout obvyklou polohu pro přistání. Gigi odpověděl:
"Provádím obrat", manévr, který jsme později chápali jako naprosto běžný, kterému se
učilo hned na začátku, protože byl tak snadný a bezpodmínečný. Letadlo však na povely
nereagovalo. Spadlo, roztříštilo se na kusy a začalo hořet. Gigi byl na místě mrtvý: bylo
mu 24 let, 9 měsíců a 5 dní. Jeho nebohé pozůstatky byly sebrány a převezeny do márnice
nemocnice v Trevisu a okamžitě bylo informováno město Alba.
Já jsem se tehdy nacházel v Castino, malebné osadě Langy, kde jsem často trávil
prázdniny výpomocí mému milovanému Donu Armandovi, který mi projevoval
náklonnost už od dětství, když byl kaplanem dómu v Albě, a vzbuzoval tak žertovné
žárlivost bratrance Dona Benedetta, který mě rovněž očekával ve své farnosti. Kolem
půlnoci mne farář probudil silným bušením na dveře a řekl mi, abych sešel do přízemí.
Tam jsem jako ve snu uviděl jeho matku v slzách, svého bratrance Petra, syna advokáta
Coppy, který přijel z Alby, aby mě zpravil o neštěstí, a neprodleně mě doprovodil domů
informovat rodiče a prvním vlakem odjet. Byl to strašlivý šok: Gigi tragicky zahynul, a já
to měl oznámit mým drahým a spolu s nimi odjet na pohřeb. Když jsme se vrátili do
města, procházeli jsme kolem svatyně Madonna della Moretta, v té pozdní hodině ještě
osvětlené kvůli svátku Narození Panny Marie: ta světla se mi zdála nelítostná, ale myslel
jsem na Gigiho, který právě dospěl před Boha, Jemu představen Svatou Pannou. V jednu v
noci jsem zazvonil na ulici Pierino Belli, protože jsem si nikdy nebral klíče. Po nějaké
chvíli vyhlédl z okna tatínek, aby se zeptal, kdo to je, a kvapně sešel po schodech k
hlavnímu vchodu, aby mi otevřel, i on překvapením bez sebe.
Doma nahoře jsem mu ve velké tajnosti řekl, co se stalo. Viděl jsem, jak se opřel o zeď,
zsinalý a zdrcený, jako by omdléval. Mamince, plné úzkosti, jsme jen řekli, že je třeba se
vypravit prvním vlakem, protože se něco stalo Gigimu. Ona však hned vyvodila: "Je tedy
mrtvý". Nebyl důvod jí protiřečit. Ve 4.30 jsme byli na nádraží. Jel s námi o bratranec,
advokát. ve vlaku si maminka vyžádala od jednoho cestujícího noviny, které právě četl, a
hned našla titulek se zlověstnou zprávou, v té době bohužel sporadickou, neboť našim
matkám, mojí a té od dalšího letce z Alby, který pak za několik měsíců také zahynul pří
leteckém neštěstí, naháněly hrůzu, tím spíše, když viděly strašlivý obrázek v novinách
L´uomo qualunque: řadu rakví s nápisem: "Dorazila nová letadla z Ameriky". A teď se
týkala nás.
V Trevisu jsem první šli do dómu na mši svatou; první, kterou jsem obětoval za Gigiho,
v kapli s úchvatným Tiziánem, v proudu slz, takže mi pak v sakristii nějaký kanovník
vyjadřoval soustrast. Nějaký důstojník letectva, poslaný velením do katedrály, nás
doprovodil do márnice nemocnice, kde ležela na márách Gigiho rakev zasypaná
květinami, již zavřená, takže jsme už nemohly naposled spatřit jeho obličej, a políbit tvář.
Pohřeb mu byl triumfem, vzhledem k přítomnosti důstojníků letectva a generála NATO,
který byl nechtěnou příčinou jeho smrti, čet pilotů a také mnoha lidí. Maminka neuronila
jedinou slzu, hrdinná a tichá, ale jak jsme později viděli na fotografiích, s výrazem
zdrceným a nevýslovně zkormouceným, jako Matka bolestná, kterou tolik uctívala.
26
Následoval převoz těla do Alby, který jsme absolvovali za pohřebním vozem. Den nato se
konal pohřeb ve farnosti svatého Damiána, za pohnuté účasti všech příbuzných, jeho
četných přátel a všech obyvatel Alby, jakž i zástupců letectva, kteří přijeli z Trevisa.
Poté rodičům začala Via crucis s každodenním putováním na hřbitov k rodinnému
hrobu dědy Luigiho, utrpení, když znovu viděli jeho knihy, šaty a osobní věci, neustávající
návštěvy kondolujících; to vše prodlužovalo onu nesmírnou bolest, jako by se třela
otevřená rána. Já jsem se musel záhy vrátit do Mílána. Pověřil jsem jednoho kněze v
Trevisu, který byl alumnem Ludovicianum a dodnes přítelem, aby z nemocnice získal
zprávu o Gigiho smrti. Brzy se mi dostala do rukou ta učiněná hned po nehodě, kterou
jsem rodičům nikdy neukázal: Gigi přišel o obě nohy při požáru letadla. Letectvo nám
poslalo také několik Gigiho věcí, včetně zlaté medailky Panny Marie z Pompejí, kterou
nosil na krku, a kterou jsem si s nemírným potěšením mohl ponechat já, jak si to přáli
rodiče, a kterou nosím dodnes. Několik Gigiho kolegů nás také informovalo o průběhu
nehody: všechna ta letadla Thunderbolt už měla za sebou poslední válku kdoví kde, a jak
nám jednou říkal Gigi, vyžadovala velmi pečlivé prohlídky, takže se kvůli nim museli
odkládat i lety v Akademii. na různých částech trupu bylo umístěno pět nádrží s kerosinem
pro zásobování palivem, které se postupně otvíraly, jakmile se jedna vyprázdnila otvírala
se další, aby byl zachován dostatečný přísun paliva do motoru. Ukázalo se, že přítlačný
ventil, který řídil přerušované fungování těchto nádrží, byl vadný. V Gigiho případě se
zdá, že jeho letadlo potřebovalo silný vstřik kerosinu, aby mohlo opětovně nabrat rychlost
a vynést stroj do výše, ale dodané množství nebylo dostatečné, což způsobilo pád letadla.
Avšak jakékoli vysvětlení jen znovu otvíralo naše rány.
Drahý Gigi! Byl jsi věrný všem svým povinnostem, až jsi položil život za vlast, bez řečí,
jen aby jsi vyhověl příteli. A padl jsi daleko, ve svém dětském snu o létání. Nespokojil ses
s obvyklým, běžným, povrchním, hledal jsi výšiny, modř nebe, opojení vznášet se se svým
strojem, sám, do výšin. A sám jsi umřel. na přistávací dráze bezejmenného vojenského
letiště. Drahý Gigi! Byl jsi krásný mladík, ale krásnější byla tvá duše, která se s vírou
živila Kristovým Tělem. Odpočívej v pokoji! Nemohu, než opakovat ti slova Giuseppe
Ungarettiho, která tolik vypovídají o tvém životě a tvé smrti:
"Kdybys v ústrety mi zase kráčel živý,
s rukou napřaženou,
mohl bych znovu,
opět tisknout u vzletu zapomnění,
bratře, dlaň tvou.
Však o tobě, o tobě nic,
než sny mne obklopují,
záblesky, plameny bez žáru minulosti.
Paměť obrazy jen rozvíjí,
a pro sebe sama, já sám,
už nejsem než zdrcující prázdnota myšlenek."
(Se tu mio fratello (1937), in Vita d´un uomo, IV, Il dolore, Mondadori,
1959, str. 14)
27
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS,
QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
sv. Jan Bosco (1815 - 2015)
Střípky ze života Otce mládeže /3/
CHLAPEC JAN CAGLIERO
1. listopadu 1851 přišel navštívit rodný kraj. Spolurodáci si přáli, aby k nim promluvil
v castelnuovském kostele. Ke kazatelně ho provázel velmi živý ministrant, který ho přesto
vydržel pozorně poslouchat po celou dobu kázání. V sakristii nespustil z Dona Bosca oči.
Sledoval každý jeho pohyb.
– Mám takový dojen, že bys mi něco rád řekl, usmál se Don Bosco. Uhodl jsem?
– Ano. Rád bych šel s vámi do Turína studovat. Také bych chtěl být knězem.
– Jsem pro. Řekni mamince, aby za mnou přišla večer na faru. Chlapec se jmenoval Jan
Cagliero. Neměl již otce. Matka večer přišla.
– Paní Terezo, je to pravda, že mi chcete prodat syna?
– U nás prodáváme jen telata, odpověděla se smíchem mladá maminka. Kluky dáváme
zadarmo.
– Tím líp. Připravte Jeníkovi do uzlíku nějaké prádlo a vezmu ho zítra s sebou.
Ráno byl Cagliero v kostele první a ministroval při mši svaté. Po společné snídani dal
mamince na rozloučenou pusu, vzal do ruky zavazadlo a netrpělivě pronesl:
– Done Bosco, proč se zdržujeme, když máme před sebou dalekou cestu?
ZÁRUKA NA PADESÁT LET
Ve středu po Velikonocích roku 1853 bylo v Turíně celý den zamračeno. Dva nerozluční
spolužáci a přátelé na život a na smrt, Jan Francesia a Michal Rua si právě spolu opakovali
látku z italštiny. Michal byl výjimečně roztržitý a nepřítomný. Něco ho trápilo. Francesia
se ho pokoušel rozveselit, ale nedařilo se mu to. Přešla ho trpělivost, zlostně zavřel knihu.
– Co je s tebou? rozhořčil se. Nepoznávám tě. Michal se smutně zatvářil:
– Zemřel mi bratr Jan. Před ním mi jich zemřelo již šest a sestra. Nyní je řada na mně.
Doma zemřel poslední bratr. Matka zůstala sama v bytě, který patřil zbrojovce. Když se
dozvěděl zprávu Don Bosco, pozval Michala na obchůzku Turínem, aby ho vyvedl z jeho
chmur. Bloudili městem, zastavovali se v kostelích, řešili problémy oratoře. V těch dnech
Turín slavil čtyřsté výročí zázraku s Nejsvětější svátostí. Don Bosco vydal o té události
knížečku, která byla rychle rozebrána.
Zdrželi se ve městě dlouho. Bylo třeba se vrátit. Don Bosco se zastavil a se zvláštní účastí
řekl Michalovi:
– Až se bude za padesát let slavit deváté padesátiletí zázraku, já zde již nebudu. Ale ty
tady budeš. Nezapomeň vytisknout znovu mou knížečku k této příležitosti.
– Vy žertujete. To bude až v roce 1903. Jak můžete něco podobného tvrdit? Mě naopak
pronásleduje stále vtíravěji myšlenka, že je mi v patách smrt.
– Michale, mýlíš se, ohradil se Don Bosco. Zaručuji ti, že tu budeš ještě za padesát let.
Nezapomeň, že pak musíš vydat mou knížečku.
28
V roce 1903 Rua skutečně žil. Měl šedesát šest let. Stál místo Dona Bosca v čele
salesiánské rodiny a dal vytisknout Don Boscovu brožurku.
SEN O MISIÍCH
Kolem roku 1872 měl Don Bosco dramatický sen. Nejdříve ho vyprávěl Piu IX. a potom
svým salesiánům. Zachoval nám ho v Životopisných pamětech don Lemoyne:
„Zdálo se mi, že jsem se octl v neznámé zemi, která byla dosud nedotčená civilizací. Byla
to nesmírně velká pustá rovina. Nikde nebylo vidět nějaký kopec nebo horu. Až
v ohromné dálce, úplně na obzoru se tyčily skalnaté hory. Krajinou procházely skupiny
lidí. Byli skoro nazí, jejich vzhled naháněl strach. Měli rozcuchané dlouhé vlasy, většinou
černé. Za oděv jim sloužily kůže ze zvířat. Upravovali si je na způsob jakýchsi plášťů.
Jejich zbraněmi byly oštěpy a luky.
Měl jsem možnost pozorovat život tamějších obyvatel. Někteří lovili zvěř, jiní ulovenou
zvěř zpracovávali, další mezi sebou válčili. Někteří doprovázeli vojáky oblečené po
evropsku, a kde se octli, všude bylo plno mrtvých. Při pohledu na podobné scény jsem
dostal strach.
Pak jsem pozoroval, jak do kraje přicházeli zdaleka misionáři různých řádů. Pokoušeli se
poučit domorodce a zvěstovat jim radostnou zvěst o spáse. Byli odvážní a nebáli se přijít
mezi divochy. Ale ti je hned přepadli a s velkou zběsilostí je pozabíjeli. Pak je nosili na
svých kopích jako válečné trofeje.“
„Když jsem viděl tyto hrozné scény, řekl jsem si: Jak by se daly tyto kmeny získat pro
Pána? Je to vůbec možné?
Tu jsem viděl přicházet mezi divochy další skupinu misionářů. Počínali si iinak než
předešlí. Byli veselí a provází je zástup dětí a mládeže. Dostal jsem o ně strach. Říkal jsem
si, že jdou vstříc jisté smrti. Přiblížil jsem se k nim. Byli to kněží a klerici. Když jsem si
jich lépe všiml, poznal jsem své salesiány. Některé jsem znal jménem. Ale za nimi šli
další. Ty jsem už neznal. Byli to rovněž salesiáni.
HLEDÁ DOBROVOLNÍKY
Za soustředěného ticha Don Bosco oznámil, že papež si přeje, aby salesiáni co nejdříve
odcestovali do Argentiny a zahájili misijní činnost. V projevu upozornil přítomné, že na
misionáře čekají překážky, rizika a nejistý život. Když skončil, nastal nepopsatelný
jásot a nadšení jak mezi hochy, tak mezi salesiány. Nikdo se nebál nebezpečí.
Tím dnem nastalo mezi salesiány nové jaro. Přibývalo povolání, množily se žádosti
o přijetí do kongregace. Všech se zmocnilo misijní nadšení. Salesiánská kongregace
vstoupila do další etapy svého rozvoje. Oratoř nadepsala novou kapitolu dějin.
5. února Don Bosco ohlásil salesiánům mimo Valdoko, že se chystá první misijní výprava.
Hledal dobrovolníky a žádal je, aby své žádosti adresovali přímo na něho. Nejzažší termín
byl říjen.
Nastalo vzrušené dohadování. Skoro všichni byli ochotni odjet do misií. Nebyla to
nadnesená slova, jestliže jsme řekli, že nastala nová etapa salesiánských dějin. …
Vedoucím výpravy ustanovil Jana Cagliera. Bylo mu sedmatřicet let, stal se silným,
odolným, optimistickým a schopným knězem. Byl nedostižně činný. V Americe měl
všechno zařídit a uvést do činnosti. Život v oratoři se dal stěží představit bez něho. Měl
doktorát z teologie, byl profesorem kleriků, neustále tvořil a nacvičoval nové skladby se
29
sborem, orchestrem a kapelou. Donu Boscovi vyřizoval ožehavé záležitosti a duchovně
vedl několik řeholních společenství ve městě. Jeho ztrátu nedovedl nikdo domyslet.
DVACET RAD PSANÝCH TUŽKOU
Don Bosco se s misionáři rozloučil ve svatyni Panny Marie Pomocnice 11. listopadu 1875.
Chrám byl zaplněn do posledního místa. V šestnáct hodin začaly večerní chvály. Pak
vystoupil Don Bosco a dal odjíždějícím poslední rady. Na prvním místě jim doporučil
italské emigranty: „Naléhavě vám odporučuji bolavé postavení mnohých italských rodin.
Naleznete spousty dětí a dospělých, kteří žijí v neodpustitelné nevědomosti. Nedovedou
číst ani psát, a nemají ani žádné náboženské základy. Jděte a vyhledejte tyto naše bratry,
které bída a nepřízeň zahnaly do cizí země…“
Pak se rozhovořil o evangelizaci Patagonie: „Dnes jsme u začátku velkého díla. Dobře
víme, že svět se nepodaří získat pro Krista za několik dní. Přesto je tento odjezd malým
semínkem, které se rozroste v mohutný strom. Toto dílo bude mohutnět a přinese mnoho
dobra.“ …
Každý z odjíždějících dostal od Dona Bosca lístek s dvaceti radami. Pro každého ho
osobně napsal tužkou. Tvoří profil ideálního misionáře. Připomeneme jen pět
nejdůležitějších:
1. Hledejte duše, nikdy ne peníze ani pocty ani hodnosti. 5. Přednostně se starejte
o nemocné, o děti, o staré a chudé, a vysloužíte si Boží požehnání a přízeň lidí.
12. Starejte se, aby svět viděl, že se chudě oblékáte, že se chudě stravujete, že chudě
bydlíte, a stanete se bohatými před Boží tváří a budete mít vliv na lidská srdce.
13. Mějte se navzájem rádi, raďte se, napravujte se, nehádejte se a nezáviďte si. Raději ať
dobro jednoho je dobrem všech. Starosti a utrpení jednoho považujte za starosti a utrpení
všech. Všichni se snažte je odstranit nebo zmírnit.
20. Když budete unaveni a když budete trpět, myslete na velkou odměnu, která je pro vás
připravena v nebi. Amen.
PATAGONIE – ZEMĚ ZASLÍBENÁ
Do Buenos Aires připluli 14. prosince 1875. Přišel je přivítat arcibiskup s kněžími a asi
dvě stě italských emigrantů. Hlásil se k nim dokonce i hlouček bývalých návštěvníků
valdocké oratoře.
Příchozí byli mile překvapeni dobrým přijetím a uctivostí místního obyvatelstva vůči
kněžím. Lidé byli dobrosrdeční, ale jejich náboženská nevědomost překvapovala.
V Buenos Aires tehdy žilo asi 30 tisíc Italů, v celé Argentině jich bylo asi 300 tisíc; mezi
nimi nežil skoro žádný spolurodák kněz. Don Cagliero měl pocit, že jejich příchod bude
znamenat pro tak velký počet totéž co rosa pro vyprahlou zemi.
Po několika dnech se salesiáni rozdělili podle plánu na dvě skupiny. Don Cagliero
s dvěma kněžími se usídlil u kostela Panny Marie Matky milosrdenství. Byla to čtvrt
obývaná Italy. Don Fagnano vedl zbylých šest do San Nicolás, aby zde otevřeli kolej pro
hochy.
V Buenos Aires otevřeli okamžitě sváteční oratoř. Velkoměsto nic podobného dosud
nemělo. Italští hoši přišli ve velkém počtu. Když se s nimi don Cagliero modlil, mlčeli, ani
se nežehnali. Když je o to požádal, přiznali mu, že neumějí ani kříž ani žádnou modlitbu,
že nevědí, co je mše svatá, ba někteří ani nevěděli, kdy je neděle. Nikde nebyly školy.
Když se roznesla zpráva o příchodu salesiánů, don Cagliero dostával nabídky nejen
30
z Argentiny, nýbrž i ze sousední Uruguaye. Apoštolský delegát z Montevidea prosil
salesiány, aby co nejdříve přišli, protože na celém území, velkém jako polovina Itálie, není
ani malý, ani velký seminář. V hlavním městě není ani jedna katolická škola, na kněžství
se toho času nepřipravoval ani jeden klerik.
Don Bosco pochopil situaci misionářů v Buenos Aires. Dal se do přípravy další expedice,
aby don Cagliero mohl splnit úkoly, které přijal.
7. listopadu 1876 vyslal do Ameriky dalších dvacet tři salesiánů. Mezi nimi byl don
Bodrato a don Lasagna, kteří měli dát salesiánské činnosti patřičnou jiskru a elán. Pro
mladou kongregaci to představovalo velké oslabení.
– Tato výprava nás potopila až po krk, napsal donu Caglierovi. Ale Bůh nedovolí,
abychom se utopili.
Don Bosco přestal naléhat na co nejrychlejší evangelizaci indiánů.
Navrhoval, že by se měly v budoucnu vybudovat ve městech, která jsou blízko
indiánských sídlišť, koleje, do nichž by se přijímali indiánští chlapci. Považoval za
nejideálnější, kdyby se podařilo vychovat kněze z jejich vlastních řad. Divoši by se stali
apoštoly a hlasateli evangelia mezi divochy. Pro podobný program bylo třeba připravit
vhodné průkopníky.
Plán se nedařil. Don Costamagna, don Fagnano a don Lasagna se pouštěli nebezpečně
daleko z civilizovaného světa do nekonečných pustin, ale ani jednou se nesetkali
s indiánskou tváří. Města v sousedství indiánských sídlišť dosud nestála. S indiány bylo
možno se setkat jen v karavaně dobrodruhů a obchodníků, kteří se pouštěli stovky
kilometrů do vnitrozemí nejčastěji lodí po některé řece.
V listopadu 1877 poslal Don Bosco do Argentiny třetí výpravu. Tvořilo ji osmnáct
salesiánů. Kdosi ji přirovnal ke křížové výpravě dětí, protože v ní bylo osm mladých
kleriků. Společně s nimi odjela i malá skupina Dcer Panny Marie Pomocnice. Po těchto
prvních dívkách, které matka Mazzarellová doprovodila na loď, připlují během dalších
desetiletí tisíce misionářek.
Druhá výprava za indiány začala 16. dubna 1879. Generál Julius Roca a zároveň ministr
války odjížděl na jih s osmi tisíci vojáky. Byla to trestná výprava, která měla ukončit
partyzánskou válku indiánů, kteří ze svých sídel přepadali civilizované obyvatelstvo. Aby
nastal klid, vláda proti nim občas uspořádala tažení a zatlačila jejich kmeny dále do
patagonských pustin. Zajatí indiáni museli pracovat pod dozorem v Buenos Aires.
V bojích jich pokaždé hodně zahynulo. Zvyšovala se tím nenávist proti bílým. Indiáni
chtěli bělochy vytlačit. Běloši se pokoušeli o totéž u indiánů.
Ministr války chtěl tentokrát sjednat s indiány trvalejší mír pokud možno jen morálními
prostředky. Požádal arcibiskupa, aby mu dal kněze, kteří by působili v jeho armádě jako
kaplani a později mezi indiány jako misionáři. Arcibiskup vyhověl a dal ministrovi svého
vikáře a salesiány dona Costamagnu a dona Bottu. Salesiánům se tato kombinace nelíbila,
ale naskýtala se tak alespoň nějaká možnost.
Na koních a na vozech se dostali s vojáky 1300 km na západ od hlavního města.
Ocitujeme několik vět z dopisu dona Costamagny:
„S ministrem války a s vojáky jsme se dostali do Azulu. Zde končí Argentina a začíná
nesmírně pustá pampa. Kříž šel vedle meče. Trpělivost! Arcibiskup to přijal, sklonili jsme
31
tedy hlavy. Všichni jsme měli k dispozici koně a vůz. Vezli jsme oltář, harmonium a
osobní zavazadla.
První den jsme se potkali s indiány z pamp. Byli již trochu civilizovaní. Bydleli ve stanech
z kůží. Měli tmavé tváře plné vrásek. Pozdravili jsme se s nimi a pokračovali dále do
pustin.
Pak jsme se dostali do Carhué, stanice uprostřed pamp. Bydlí tu dva indiánské kmeny asi
ve čtyřiceti stanech. Sedl jsem na koně a chtěl se s nimi setkat. Dosti mi bušilo srdce.
Přišel mi naproti kačíkův syn. K mému překvapení uměl španělsky. Srdečně mě přivítal a
vedl k otci. Také mě mile přivítal a řekl mi, že by byl rád, kdyby všichni jeho lidé přijali
katolickou víru. Shromáždil jsem mládež a začal výuku katechismu. Výsledkem první
lekce bylo znamení kříže.
V Carhué jsme pokřtili asi padesát indiánských dětí. Chtěli jsme zde mít aspoň jednu mši
svatou, ale ministr si to nepřál, považoval to za zdržování. Pokračovali jsme se smutným
srdcem a přáli si, abychom se sem mohli co nejdříve vrátit…
1. ledna 1880 oznámil Don Bosco v Salesiánském věstníku, že salesiáni otevírají misijní
středisko u ústí řeky Rio Negro ve Viedmě a druhé až skoro u pramene této řeky
v Patagones. 15. prosince 1879 tam odjely první skupiny z Buenos Aires. Don Fagnano
vedl středisko v Patagones. S ním sem přijeli dva kněží, dva koadjutoři a čtyři Dcery
Panny Marie Pomocnice. Svěřené území mezi Riem Negro a Riem Colorado bylo velké
jako polovina Itálie. Don Milanesio měl z Viedmy šířit radostnou zvěst skoro do celé
Patagonie. Nemuseli si s don Fagnanem závidět. Obě území byla podobně rozsáhlá.
Don Fagnano volil taktiku otevřených dveří. Během deseti měsíců otevřel dvě školy pro
chlapce a dívky. První den jich přišlo osmaosmdesát, mezi nimi i děti indiánů.
Don Milanesio volil opačnou taktiku. Sedl na koně, jel hledat indiány do jejich sídlišť.
Brzy ovládal jejich řeč a stal se přítelem mnoha kmenů. Zachránil hodně skupin a rodin
před bílým bezprávím. Nosil vousy a stal se pověstným misionářským průkopníkem.
Indiáni si ho oblíbili, důvěřovali mu a měli ho v úctě. Kdykoli jim bílí chtěli ublížit,
užívali jeho jména jako magicky působícího slova.
ZAUJATOST MONSIGNORA RICCARDIHO
Zůstane tajemstvím, proč léta, v nichž Don Bosco uskutečňoval nejsmělejší plány, byla
současně léty plnými hořkosti, pokořování a nepochopení, hotovou křížovou cestou.
Monsignore Fransoni zemřel ve vyhnanství v Lyonu roku 1862. Dona Bosca vysvětil na
kněze a byl svědkem jeho apoštolátních počátků. Přál a žehnal jeho činnosti. Oratoř nazval
farností těch, kteří nemají žádnou farnost:
V roce 1867 se stal z politických důvodů novým arcibiskupem hrabě Riccardi. Byl o sedm
let starší než Don Bosco. Byli velkými přáteli. Dříve než se dostal do Turína, byl
biskupem v Savoně. Když mu přišel Don Bosco blahopřát, srdečně ho objímal. Řekl mu,
že je informován o jeho činnosti mezi mládeží a že rovněž ví, kolik dobra konají jeho
kněží v malém semináři v Mirabello. Přišel do Turína s přesným plánem.
– Done Bosco, rád bych vám svěřil obnovu života a ducha v malých seminářích v Giavenu
a v Bra a přebudování semináře v Chieri.
Hned při prvním setkání se něco pokazilo. Don Bosco oznámil arcibiskupovi, že založil
kongregaci, která funguje od roku 1859 a od roku 1864 má od Apoštolského stolce již
32
první stupeň schválení, takzvané decretum laudis. Arcibiskup byl zprávou ohromen.
Zneklidněn a komisním způsobem zakončil audienci. Řekl:
– Domnívám se, ze vaše instituce bude čistě diecézní záležitostí, a tedy závislou na mně.
A rovněž se domnívám, že budete pracovat jen ve prospěch mé diecéze.
Arcibiskupovi se nepodařilo potlačit překvapení a rozhořčení. Byl přesvědčen, že Don
Bosco je kněz, který mu pomůže sjednotit a povznést diecézi a bude výhradně v jeho
službách. Naráz viděl, že se mýlil. Don Bosco sledoval prospěch celé církve, neviděl jen
turínskou diecézi. …
Nyní se situace změnila. 11. září 1867 napsal arcibiskup Donu Boscovi:
„Zakazuji svým diecézním klerikům, aby vám pomáhali s vyučováním, s opakováním,
s dozorem a s asistencí. Přeji si, aby se věnovali vlastnímu studiu. Rozhodl jsem se, že
vysvětím pouze ty, kteří jsou v semináři.“
KDYŽ SI HO PŘEJETE, TAK VÁM HO DÁM
Pius IX. rád naslouchal radám Dona Bosca. I tentokrát se s ním radil, koho by navrhoval
za nového turínského arcibiskupa. Za nejvhodnějšího považoval Vavřince Gastaldiho,
biskupa ze Saluzza. Byli přáteli a biskup mnohokrát pomohl jeho kongregaci. Pius IX. byl
jiného mínění. Gastaldi se mu zdál příliš energický. Don Bosco se přimlouval dále. Pius
IX. tedy vyhověl a prohlásil:
– Když si ho přejete, tak vám ho dám. Nejdříve ho ustanovím za turínského arcibiskupa a
za dva roky ho povýším ještě výše. Byla to narážka na kardinálskou hodnost. Don Bosco
okamžitě telegrafoval Gastaldimu:
– Excelence, mám čest vám oznámit jako první, že budete jmenován turínským
arcibiskupem.
Jakmile se Don Bosco vrátil z Říma, Gastaldi spěchal do Valdocca. Zde se nejprve setkal
s donem Lemoynem. Objal ho a šli za Donem Boscem. Biskup se s ním živě pozdravil a
pak spolu dlouze soukromě hovořili. Na konci rozhovoru učinil Don Bosco neprozřetelnou
poznámku, že má podíl na jeho povýšení. Ocitoval mu i přesnou výpověď papežovu.
PRVNÍ ZÁMINKA – NEKÁZEŇ
Neúprosný postoj zaujal arcibiskup i vůči kongregaci. První záminkou se mu stala nekázeň
v oratoři. Protivilo se mu mladistvé nadšení mladé salesiánské společnosti. Don Bosco
bezpečně zvládal situaci. Ale pozorovatel nezasvěcený do života mohl mít dojem, že je tu
plno zmatku a nepořádku, který by mohl v budoucnu přerůst do nebezpečných rozměrů a
mohl by ohrozit zákonitou autoritu.
Rodinnou atmosféru a radostnou pohodu, které panovaly v oratoři si špatně vysvětlovali
i jiní lidé v Turíně. Monsignore Kajetán Tortone, zástupce Svatého stolce u vlády
v Turíně, napsal v roce 1868 v dlouhé zprávě následující kritiku: „Odnesl jsem si trapný
dojem z hodin rekreace. Viděl jsem, jak klerici dohromady s ostatními hochy, kteří se učili
krejčími, tesaři, obuvníky a jiným řemeslům, běhali, hráli si, skákali, aniž by dávali najevo
svou důstojnost… Dobrý Don Bosco se spokojuje tím, že se klerici chovají zbožně
v kostele, ale málo se snaží vštípit jim vědomí o jejich stavovské důstojnosti.“
Podle monsignora Tortoneho měl Don Bosco držet kleriky v patřičném odstupu od
obyčejných tesařů a krejčích. Podobné smýšlení se mu skutečně z duše příčilo. Vždyť pak
by přestala být oratoř rodinou.
33
NOVÝ PAPEŽ ZKOUŠÍ DONA BOSCA
20. února se stal novým papežem Lev XIII. Don Bosco měl u něho první audienci 16.
března. Dopadla šťastně. Papež se dal zapsat za spolupracovníka, přiznával, že
v salesiánském díle je záměr Boží, posílal nadšená požehnání misionářům. Pouze v jediné
záležitosti se zachoval odměřeně. Prohlásil, že pokud jde o spory s arcibiskupem, vyjádří
se, až dostane úřední hlášení z kongregace pro řeholníky.
Papež měl kolem sebe hodně Don Boscových nepřátel, a tak i když si vážil všeho, co Don
Bosco podnikal, nijak se neexponoval v jeho prospěch.
Kardinál Alimonda byl důvěrným přítelem papeže. Doporučil Lvu XIII., aby si vyzkoušel
svatost Dona Bosca. Zkouška nebyla snadná, ale zkoušený obstál na výbornou.
V Římě se stavěl kostel zasvěcený Božskému Srdci Ježíšovu. Byla to osobní iniciativa
samého papeže. Žádal o pomoc biskupy celého světa, v mnoha zemích se pořádaly sbírky,
ale nakonec se musela stavba zastavit.
Papeže to rmoutilo. Kardinál Alimonda mu navrhl:
– Svatý Otče, znám možnost, jak byste se dostal z nesnází.
– Jakou?
– Svěřte stavbu Donu Boscovi.
– Myslíte si, že by se ujal stavby?
– Svatosti, znám Dona Bosca a jeho oddanost papeži. Jestliže ho požádáte, jsem si jist, že
vám vyhoví.
Don Bosco byl v té době samý dluh. Měl rozestavěné dva kostely: kostel svatého Jana
Křtitele v Turíně a kostel Panny Marie Pomocnice ve Vallecrosii. Současně budoval tři
ústavy: v Nizze, v Marseille a ve Spezii. Bylo mu šedesát pět let.
Papež ho pozval na 5. dubna 1880. Přednesl mu svůj požadavek a prohlásil, že by si
vysloužil jeho vděčnost, kdyby se ujal této záležitosti. Don Bosco odpověděl:
– Papežovo přání je pro mě rozkazem. Když mi Vaše Svatost svěří tento úkol, přijmu ho.
– Finančně vás bohužel nebudu moci podpořit.
– Nežádám vás o peníze. Dostačí mi vaše požehnání. A když papež dovolí, vybudujeme
vedle kostela sváteční oratoř s velkým útulkem, kde umožníme vzdělání mnoha chudým
chlapcům z této čtvrti.
– Souhlasím. Žehnám vám a všem dalším, kteří vás podpoří v této svaté záležitosti.
KOSTEL BOŽSKÉHO SRDCE OHÝBÁ MOJE ZÁDA
Don Rua dosvědčil pod přísahou při přípravném procesu k blahořečení:
„Bylo nám ho líto, když jsme ho viděli vystupovat a sestupovat po schodištích, jak se
doprošoval almužen a častokrát se dočkal jen tvrdých pokoření. Silně tím trpěl, takže
často, když byl jen mezi svými, si stýskal:
– Kostel Božského Srdce ohýbá moje záda. Říká se, že pronásleduji církev. Mohu tvrdit
opak: církev pronásleduje mě!“
Hlásil se věk a necítil se dobře ani po zdravotní stránce. Stavba chrámu odčerpala velký díl
jeho ubývajících sil. Když si již nevěděl rady, jak obstarat další prostředky, rozhodl se
zkusit to ve Francii. Odcestoval tam 31. ledna 1883. Plné čtyři měsíce zde procházel městy
a prosil. Vrátil se 31. května.
Bylo mu osmašedesát let. Do konce života mu zbývalo ještě pět. Kongregace se slibně
rozvíjela. Kolem něho se hlásil k životu nový svět s novými myšlenkami. Potřeboval být
doma u svého díla. Záleželo mu na tom, aby kongregace šla správným směrem. Současně
34
si uvědomoval, že život rychle spěje k pozemskému dovršení. Denně mu to připomínaly
ubývající síly. A on musel vzácné chvíle života utápět hledáním peněz na stavbu kostela.
Mnohem raději by věnoval svůj čas mladým spolubratrům a chlapcům. Aby se pohnula
stavba kupředu, vydal se do Francie a pak do Španělska. Cesta se stala triumfem Božího
muže. Spousty lidí mělo možnost nalézt smysl pro Boha.
V 19. století Marx prohlásil, že náboženství je opium lidu. Anarchista Bakunin vyžadoval
od svých stoupenců otevřené vyznávání ateismu. Pařížská komuna šířila ateismus násilím.
Lidé ztráceli smysl pro Boha a z života mizel zájem o duchovní skutečnosti. Cesta Dona
Bosca se nakonec změnila v docela jinou záležitost. Cílem nakonec nebyl ani kostel, ani
chudí hoši, ale přiblížení nové generace zpět k Bohu.
DEN STARÉHO KNĚZE
Vstával o páté hodině. Spát chodil o půlnoci. O šesté začínaly návštěvy. Pak šel slavit
Nejsvětější oběť do některého kostela. Cestou tam i zpět ho zastavovali lidé a prosili
o modlitbu. Toužili ho vidět, hovořit s ním, aspoň se ho dotknout. Čekali na něho
v sakristii, před kostelem, na schodištích, na ulici. Stávalo se, že kvůli tomu přicházel
pozdě na všechny sjednané návštěvy. Hovořil špatnou francouzštinou.
Když ho prosili o zázrak, odpovídal:
– Jsem rovněž jen hříšný člověk. Modlete se za mě. Ale obraťme se společnou modlitbou
na Pannu Marii Pomocnici. Jen ona dovede vracet zdraví, vyslyšet, pochopit, mít s námi
soucit. Z nebe nám pomáhá. Já ji mohu pouze prosit.
Když se na ni obrátil tento hříšný člověk, Panna Maria ho pokaždé vyslyšela. Zdálo se,
jako by mu byla pořád k dispozici.
I ty nejvyšší církevní autority ho přijímaly s velkou srdečností. Kardinál Lavigerie ho
očekával v kostele svatého Petra a požádal přítomné lidi, aby byli k němu velkorysí.
Nazval ho italským svatým Vincencem z Pauly.
Štědrými nebyli jen bohatí, nýbrž i chudí. Don Bosco dostával šeky, zlaté mince, peníze,
prsteny. Nakonec neměl kam dary odkládat.
Z Paříže odcestoval na týden do Amiensu a do Lille. Setkal se se stejným nadšením. Když
mu nadšenci začali nůžkami odstřihovat kleriku, bránil se slovy:
– Vidím, že všichni blázni dosud nejsou v blázincích. Konečně se vracel do Turína.
Doprovázel ho don Rua a don Barruel. Cestou mlčeli. Vzpomínali na minulé dny.
Připadaly jim jako neskutečný sen. Don Bosco nakonec prolomil ticho:
– Done Ruo, vzpomínáš si na cestu, která spojuje Buttiglieru s Munaldem? Napravo je
kopec a na něm dům. Velice chudý. V něm bydlela naše maminka i já. Na okolních
loukách jsem pásával naše dvě krávy. Kdyby všichni ti vznešení, kteří nám prokazovali
tolik poct věděli, že mají před sebou chudého vesničana z Becchi!…
KDO NA MÉ MÍSTO?
V roce 1879 měl Don Bosco teprve čtyřiašedesát let. Nebyl na tom zdravotně dobře a měl
pocit, že život rychle plyne ke konci. Chtěl si vybrat ze svých prvních a nejoddanějších
následovatelů jednoho, který by postupně přejímal zodpovědnost za záležitosti kongregace
a v případě potřeby by ho cele nahradil. V úvahu přicházel Rua a Cagliero. Oba mu byli
naprosto oddáni a oba byli mimořádně schopní. Volba jednoho z nich ho uváděla do
rozpaků. Upřednostněním jednoho by nerad zastínil a odsunul druhého. Jak to zařídit?
35
Postupoval co nejcitlivěji. Jednoho podzimního rána v roce musel jet do Foglizza. Požádal
dona Cagliera, aby ho doprovodil. Během cesty se ho znenadání otázal:
– Co myslíš. Kdo by měl přijít na mé místo, kdybych zemřel?
Dona Cagliera otázka nijak nevzrušila, jen podotkl:
– Milý Done Bosco, nezdá se vám, že začínáte řešit tuto otázku příliš brzy?
– Připusťme, že máš pravdu. Rád bych slyšel tvůj názor jen tak pro zajímavost. Kdo by
podle tebe padal v úvahu?
– Existuje jen jeden člověk. Je jednoznačné nejschopnější pře vzít vaše místo.
– Rozvažuji mezi dvěma, možná i třemi.
– Ostatně pouze teoretizujeme. Proč byste tedy nemohl uvažovat o dvou nebo o třech.
Mohl byste mi je prozradit?
– Nejdříve mi poraď ty svůj tip.
– Je to don Rua a na druhém místě zase jen don Rua. Nikdo jiný.
– Máš pravdu. Nikdy mě nenechal na holičkách. Vždy byl mou pravou rukou.
– Done Bosco, nebyl jen pravou rukou. Vám patřilo vždycky i jeho srdce i jeho hlava.
Pouze on je schopen po vás převzít zodpovědnost za dílo. Ale kéž by se to nemuselo ještě
dlouho stát!
Don Bosco byl potěšen Caglierovým postojem. Tak nějak to cítil i on, že don Rua by se
měl stát druhým Donem Boscem. Ale současně měl pocit, že se proviňuje proti Caglierovi.
Také on ho vždy ze všech sil podpíral a stejným dílem si pálil s ním prsty v každé těžké
situaci. Dal mu přemnoho důkazů o své nezištné oddanosti. Teď by ho měl nechat
stranou?
PRVNÍ BISKUP V NÁRUČI OTCE
Lev XIII. vyhověl a 9. října 1884 přišel z Říma do Valdocca dopis: „Svatý Otec vyslyšel
prosbu Dona Bosca a souhlasí. aby nový apoštolský provikář v Patagonii, don Cagliero,
byl zařazen mezi biskupy.“
Pro Dona Bosca to byl šťastný den. Splnil se jeho starý sen o holubici s olivovou ratolestí.
Tehdy řekl umírajícímu Jeníkovi: – A breviářem zavážeš mnoho jiných… A půjdeš
daleko, hodně daleko…
Někdejší iluze se stala skutečností. Biskupské svěcení se konalo v bazilice Panny Marie
Pomocnice 7. prosince 1884. Pro valdockou oratoř to byla památná událost. Jeden
z prvních hochů který k němu přišel ve třinácti letech, byl ve svých šestačtyřiceti posvěcen
za biskupa nekonečného misijního území.
Na konci velkolepých obřadů se nový biskup odchýlil od předepsaných ceremonií a zašel
za přítomnou maminkou. Měla osmdesát let. Z jedné strany ji podpíral syn, z druhé vnuk.
Monsignore Cagliero vzal do náruče bělovlasou stařenku, pozdravil se s ní a zavedl ji do
křesla, aby si sedla. U vchodu do sakristie čekal na oslavence v zástupu Don Bosco.
Biskup spěchal za ním a srdečně se objal se svým otcem. Svůj biskupský prsten skrýval,
aby ho nepolíbil nikdo dříve než ten, který měl na to přednostní právo.
/dokončení příště/

36
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS,
QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
LA SALETTE
„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k našim předkům, …. V této pak,
to je poslední době, promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 4,12-13) – slova listu Židům
jsou snad nejvýmluvnější výpovědí o tajemství Matky Boží v dějinách Církve.
Po dlouhá staletí se zjevuje na mnoha místech těm nejprostším; těm, kdo jakoby
ztělesňovali Ježíšovo první blahoslavenství i její osobní vyznání v Magnificat: „shlédl na
svou nepatrnou služebnici…“, a tak nevinnost jejich duše se stává zárukou událostí, o
nichž jsou povolání vydávat svědectví.
Tak tomu bylo už v roce 1531 v mexickém Quadalupe, kdy se zjevila indiánskému
chlapci Juanu Diegovi Cuauhtiotatzinovi, který se stal prvním světcem latinskoamerického
kontinentu; nebo její zjevení v roce 1858 Bernardetě Soubirousové v Lurdech či ve Fatimě
v roce 1917 třem pasáčkům: Hyacintě, Františkovi a Lucii – abychom uvedli jen některá z
těch nejslavnějších. Její poselství jsou výzvou k modlitbě a kajícnosti nad hříchy.
37
Avšak už dvanáct let před Lurdami se Matka Boží zjevuje dvěma chudičkým pasáčkům
– jedenáctiletému Maximinovi a čtrnáctileté Melánii ve francouzské La Salettě. Místo
zjevení – k němuž došlo v roce 1846 - promlouvá uprostřed impozantní scenérie
majestátných Alpských vrcholů. Dnešní bazilika leží v nadmořské výšce 1800 m, chráněna
úchvatným masívem Tartasu (2208), Chamoux (2198m) a Croix de Rougny (2259m).
V tomto chudém a nábožensky zpustlém prostředí, se Panna Maria obrátila k dětem
zcela prostou a srozumitelnou řečí: plakala a mluvila o svém Synu, který je nesmírně
rozhořčen nad francouzským národem a chystá se ho přísně potrestat, jestliže se neobrátí a
nevrátí k základním zásadám křesťanského života. Toto zjevení, které bylo brzy uznáno i
církevní autoritou, se hluboce dotklo smýšlení obyvatelstva, a znamenalo začátek jeho
nečekaného návratu k víře a křesťanskému životu.
Nechme se i my oslovit tímto poselstvím dřív, než jako kajícníci budeme vystupovat
k Té, která je na tomto místě vzývána jako „Smiřitelka“.
Dvě chudé děti
Maximin Giraud a Mélanie
Calvatová. Maximinovi bylo
11 let. Jeho otec, pan
Giraud, byl kolářem v
Corpsu. Byl to člověk, který
v životě nepotřeboval Boha,
a dlouhá léta ani nechodil do
kostela. Po smrti své první
manželky, matky Maximina,
se oženil podruhé, ale
manželství nebylo příliš
šťastné.
Maximin
byl
odkázán sám na sebe. Škola
tehdy nebyla povinná, proto
do ní Maximin nechodil a už
vůbec
na
náboženství.
Většinu svého života trávil
hrami a pasením koz. Jeho
přirozená nezodpovědnost a roztěkanost se jednoho dne stala příčinou úhynu zvířete, které
měl na starost. Proto když 14. září 1846 Pierre Selme, hospodář z Ablandis (jedné ze 13
osad obce La Saletta), prosil pana Girauda, aby mu jeho syn vypomohl jeden týden s
pasením dobytka, ten velmi váhal. Nakonec se dal přesvědčit a Maximin se odebral spolu s
Pierrem Selmem do Ablandins.
Právě zde se Maximim setkává, poprvé 17. září 1846, s Mélanií Calvatovou. Stejně jako
on se narodila v Corpsu, ale byla o čtyři roky starší než Maximin. Stejně jako on nechodila
do školy, a tedy ani na výuku náboženství. Proto nebyla připuštěna k prvnímu svatému
přijímání. Její otec, pan Mathieu, zvaný Calvat, byl dřevorubcem, pod jeho rukama se
kmeny proměňovaly na trámy a prkna. Při velké nezaměstnanosti a početnosti jeho rodiny,
která měla devět členů, musel hledat další možnosti výdělku. Právě proto musela Mélanie
od dětství pracovat. Nejčastěji pracovala jako pasačka v okolí Corpsu, např. v Sainte-Luce,
38
Quet-en-Beaumont a dalších osadách. Po celé září roku 1846 sloužila v rodině Praových v
Ablandins.
I když děti pocházely z jednoho městečka, neznaly se. Jejich cesty se spojily až 17. září v
Ablandins. 18. září hlídaly svá stáda na stejném kopci. Mélanie byla spíše uzavřená, zato
Maximin byl výřečnější, a proto především on hledal způsob jak se s ní seznámit. Melánie
se zapojila do rozhovoru až ve chvíli, když jí Maximin řekl, že pochází z Corpsu. Společné
téma je sblížilo a v závěru dne se děti dokonce dohodly, že následujícího dne půjdou na
pastvu spolu a vystoupají až na štít hory.
19. září 1846
Za celé dopoledne se nestalo
nic zvláštního. Děti pásly stáda
a přitom si našly čas i na hru. V
poledne, jako obvykle, přivedly
krávy k potoku. Říkalo se mu
"pramen pro zvířata" (nachází
se pod současným mostem
vedoucím k hotelu na La
Salette). Pak vystoupaly i se
zvířaty o něco výše na úpatí
hory (dnes se tam nachází místo
večerního průvodu). Vydaly se
ale ještě výš (nyní se zde
nachází cisterna na vodu), k
"pramenu pro lidi", pramenu bohatému na vodu (právě proto je dnes tento zdroj využíván
pro potřeby poutníků a hotelu). Tady se nasvačily a pak sešly k obvykle vyschlému
pramenu, kterých je na horách mnoho. Voda z něj vytékala jen na jaře a po větších deštích.
Pro zajímavost uvádím, že dva dny po zjevení pramen "ožil" a voda z něj prýští nepřetržitě
dodnes, a to i když nastanou suchá léta. Tam děti asi na půl hodiny usnuly. První se
probudila Mélanie a vzápětí se dala do křiku: "Kde jsou naše krávy?" Ze dna doliny
neměly dobrý výhled do okolí, a proto se rychle vydaly po úpatí na štít hory, směrem k
jihovýchodu. První kvapně vystoupala Melánie, za ní běžel Maximin. Na hoře však
všechny starosti rychle zmizely, protože dětem svěřená stáda klidně ležela na louce.
Mélanie se chtěla vrátit na místo odpočinku pro košík s jídlem, který nechaly na kamenné
lavičce. Když se nacházela v polovině cesty, plna úžasu a strachu zůstala stát jako sloup.
Tam, kde před chvílí ležely, uviděla velkou ohnivou kouli. Znovu křičela na Maximina:
"Pojď se rychle podívat na to velké světlo!" Ten se k ní rychle připojil a také viděl tu
podivuhodnou věc. Děti potom řekly: "Svítilo to tak, jako by slunce spadlo na zem."
Maximin se po chvíli překvapení vzpamatoval a vzrušeně přikazoval: "Drž svou hůl!
Pojď! Pojď jako já! Jestli nám něco udělá, dostane na pamětnou."
Ohnivý kotouč se otáčel, zvětšoval se a pak se otevřel a uvnitř děti zpozorovaly postavu
Krásné Paní - tak se děti vždy vyjadřovaly o Matce Boží. Žena seděla schýlena, s lokty
opřenými o kolena, s hlavou položenou v dlaních. Vypadala, jako by klesala pod tíhou
hlubokého zármutku. Maximin potom povídal: "Myslel jsem si, že to je nějaká matka z
39
Valjoufrey, kterou děti vyhodily z domova a která se přišla vyplakat do klidu hor. Měl
jsem chuť jí říct, aby už neplakala, že my jí pomůžeme."
Taková podoba Matky Boží není obvyklá. Sochy nebo obrazy většinou představují Marii
jako Vítěznou. V La Salettě se ale Maria ukazuje jako starostlivá, trpící Matka. Zde je
možné připomenout skutečnost, kterou děti neznaly. Před II. vatikánským koncilem (1962
- 1965) se slavil třetí zářijovou neděli svátek Panny Marie Sedmibolestné (dnes připadá
svátek Panny Marie Bolestné na 15. září) a v hodinu zjevení v La Salettě, v sobotu 19.
září, církev zpívala při nešporech: "Hleďte, jakým množstvím slz je zalita tvář Panny
Marie. Pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest moje, ta která mi byla způsobena. Slzy
se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil." (srv. Pláč Jeremiášův 1). Ale
děti o tom nevěděly...
Nebojte se
Děti nevěděly, kdo je ta zářící, plačící paní. Najednou Krásná Paní vstala. Děti se nehnuly
z místa. Řekla jim nejprve francouzsky: "Přistupte blíže, mé děti, nebojte se; jsem tu,
abych vám oznámila velkou novinu." Děti nerozuměly přesně jejím slovům.
Francouzština sice pro ně nebyla zcela cizím jazykem, ale v okolí Ablandins se tehdy
mluvilo pouze nářečím. Ale její hlas, ten zněl jako hudba, uváděly potom děti. Najednou
zmizel všechen strach, děti seběhly po úpatí dolů a přistoupily ke Krásné Paní, která jim
také vyšla několik kroků vstříc. Nyní stály tak blízko, "že by nikdo mezi nimi a Krásnou
40
Paní nemohl projít" - řekl potom Maximin. Děti z ní nespouštěly oči a ona nepřestávala
plakat.
Krásná Paní byla vysoká a celá zářila. Její oděv připomínal úbor prostých žen zdejšího
kraje - dlouhé šaty, kolem pasu převázaná zástěra, přes ramena šátek překřížený a svázaný
za zády, na hlavě čepec. Její hlavu korunoval věnec z růží, které také lemovaly její šátek a
zdobily její boty. Nad jejím čelem zářilo silné světlo připomínající diadém. Kolem ramen
visel velký řetěz a na druhém, menším řetězu (kolem 25 cm) byl zavěšen zářící kříž. Děti
potom uváděly, že celé světlo vycházelo právě z toho kříže a ozařovalo celou Krásnou
Paní. Na koncích ramen kříže bylo vidět kladivo a kleště. Jakoby Matka Boží chtěla
opakovat po sv. Pavlovi: "Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše
Krista, a to Krista ukřižovaného." (1. Kor 2,2) Zve nás, abychom zvolili mezi kladivem,
symbolem hříchu, který ukřižoval a neustále křižuje Ježíše, a kleštěmi, symbolem obrácení
a osvobození od utrpení. Tento kříž dostatečně mluví o tom, čím je poselství z La Saletty.
Poselství
Krásná Paní promluvila ke dvěma pasáčkům. Později řekli: "Hltali jsme její slova. Plakala
po celou dobu, co s námi mluvila!" Vyslechněme si nyní její poselství ve znění, jak nám je
předaly děti:
41
"Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se! Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu.
Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna. Je tak silné a
těžké, že ho už déle nemůžu udržet. Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn
opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili,
nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. Dala jsem vám
šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradila pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát.
Proto je paže mého Syna tak těžká. Rovněž ti, co jezdí s vozy, nedovedou klít, aniž by
do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci tolik zatěžují Jeho rámě.
Zkazí-li se sklizeň, pak vaší vinou. Ukázala jsem vám to loni na bramborách, ale vy
jste si z toho nic nedělali. Ba naopak. Když jste nacházeli zkažené brambory, kleli
jste a brali jste nadarmo jméno mého Syna. Budou se kazit dál a letos o Vánocích už
jich nebude."
Slovo "brambory", "pommes de terre", však vzbudilo Mélaniinu pozornost, protože
brambory se v místním nářečí nazývají "las truffas" a slovo "pomme" má ve zdejším
nářečí pouze význam "jablko". Obrátila se proto k Maximinovi, aby jí to vysvětlil. Avšak
Krásná Paní ji předešla:
"Ach, děti moje, vy nerozumíte francouzsky, počkejte, povím vám to jinak."
42
A Krásná Paní totéž pověděla dětem v jejich nářečí, užívaném v okolí Corpsu: "Si la
récolta se gasta, é i re qué per vous aoutrés. Vous l'ai'ou fa véiréľan passa per las truffas
..."
A pokračovala dále: "A quéou qua dé bla..."
"Kdo má obilí, ať ho ani nerozsévá. Všechno, co zasejete, sežerou červi, a vzejdou-li z
něho nějaké klasy, při mlácení se rozpadnou v prach. Nastane veliký hlad. Dříve než
nastane, malé děti mladší sedmi let budou dostávat zimnici a budou umírat v náručí
osob, které je budou chovat. Ostatní budou trpět hladem. Ořechy se zkazí, hrozny
shnijí."
Krásná Paní mluvila dále, ale
najednou ji slyšel pouze Maximin.
Mélanie sice viděla pohyb rtů, ale
nic neslyšela. Za nějakou chvíli ji
zase slyšela pouze Melánie,
zatímco Maximin si pohrával se
svým kloboukem a koncem své
hole posouval kamínky, protože
tentokrát neslyšel nic on. Krásná
Paní svěřila každému z nich
tajemství. Poté její slova vnímaly
opět obě děti:
"Jestliže se lidé obrátí, kamení a
skály se promění v obilí a
brambory se samy zasadí do
země. A vy, děti moje,
vykonáváte dobře své modlitby?"
"Ne, Paní, nevalně!" přiznali oba
pasáčci.
"Ach, děti moje, je nutné modlit
se každý večer a každé ráno.
Nebudete-li mít čas, pomodlete se
alespoň Otčenáš a Zdrávas.
Budete-li moci, modlete se více.
V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto.
A v zimě, když nevědí, co s časem, chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z
náboženství. V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi.
Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?"
"Ne, Paní, neviděly", odpověděly ihned.
43
"Ty však, mé dítě (Maximine), jsi je přece jednou musel vidět, se svým otcem u
Coinu. Muž hospodařící na tom
pozemku pravil tvému otci:
‚Pojďte se podívat na mé obilí,
jak se kazí.‘ Vy jste tam šli, tvůj
otec pak vzal dva nebo tři klasy
do rukou, třel je v dlaních a ony
se rozpadly v prach. Když jste se
potom vraceli a byli jste asi jen
půl hodiny cesty od Corpsu, tvůj
otec ti dal kousek chleba se slovy:
‚Tu máš, synku, jez letos chleba,
neboť nevím, zdali ho bude kdo
jíst napřesrok, bude-li se obilí
takhle kazit. ‘"
"Ach, ano, Paní, opravdu tomu tak
bylo!" odpověděl Maximin. "Teď
si na to vzpomínám. Před chvílí
jsem si na to vůbec nevzpomněl."
Krásná Paní skončila svou řeč
znovu francouzsky:
"Nuže, mé děti, oznamte to
všemu mému lidu."
Pak se Krásná Paní přiblížila a děti
ji nechaly projít mezi sebou.
Jedním krokem překročila potůček
a ubírala se dále, aniž by se ohlédla, a opakovala:
"Nuže, mé děti, povězte to všemu mému lidu!"
Vše bylo řečeno. Krásná Paní vystoupila po klikaté
stezce na vrchol pahorku zvaného "Malý" (dnes je na
této stezce postavena křížová cesta), kde se vznesla do
výše asi jednoho a půl metru. Děti, které za ní běžely, se
postavily před ni. Krásná Paní nejprve pohlédla k nebi,
potom k zemi. Pak se obrátila k jihovýchodu a "začala
splývat se září, jež ji obklopovala", nejprve hlava,
ramena, pak pomalu celé tělo. Maximin už neviděl nic
než růži, která zdobila její botu. Chtěl ji utrhnout, ale
jeho dlaň zůstala prázdná. Ohnivá koule zmizela a
Melánie se první odvážila přerušit mlčení: "Třeba to byla
nějaká veliká světice?" - "Kdybychom to bývali věděli
44
dříve," odpověděl Maximin, "mohli jsme ji poprosit, aby nás vzala s sebou." Děti
nerozpoznaly, s kým se to v horách setkaly.
Vzruch v okolí La Saletty
Navečer se děti vrátily do Ablandins. Jako omluvu, že se nepřišel odpoledne nechat
zkontrolovat hospodářem, Maximin uvedl: "Pane, nepřišel jsem, protože jsme s Melánií
potkali Krásnou Paní, která s námi dlouho mluvila." - "Dobrá, pojďme se na to zeptat
Melánie k Praovým."
Statek Praových byl hned v sousedství. Babička Praová stála na zápraží. Maximin se jí
hned zeptal: "Matko, neviděla jste Krásnou Paní, celou zářící, jak se vznáší nad údolím?"
Za několik okamžiků se všichni členové rodiny Praovy shromáždili v kuchyni a Maximin
znovu vyprávěl, co zažili, a to francouzsky (!) i nářečím. Melánie, pro kterou museli
nejdříve dojít do chléva, všechno do detailu potvrdila. Stařenka Praová vyhrkla: "Děti
určitě viděly Pannu Marii, protože jedině ona má v nebi Syna, který vládne!" Vzápětí se
zeptala zetě, jestli po tom, co slyšel, bude nadále pracoval v neděli.
Nazítří, v neděli, byly děti přivedeny k panu faráři. Ten ještě před mší všechno vyslechl a
byl hluboce dojatý. V tentýž den o tom všem vyprávěl z kazatelny, rozechvělý až k slzám.
Zpráva se rozšířila jako blesk. Zneklidněný starosta se rozhodl, že hned odpoledne půjde
nahoru do Ablandins, aby oba pasáčky na místě vyslechl. Avšak Maximin, který skončil
svoji službu u Pierra Selma, se už mezitím vrátil do Corpsu. Pan starosta pak ztratil celý
večer tím, že se pokoušel přemluvit Mélanii, aby všechno odvolala. Sliboval, vyhrožoval,
pokoušel se za cenu dvaceti franků koupit její mlčení. Ničeho však nedosáhl. "Paní mi
přikázala, abych to říkala, tak to budu říkat!"
Téhož večera Jean-Baptiste Pra, Pierre Selme a jejich soused Jean Moussier, na které celá
věc silně zapůsobila, dostali dobrý nápad: zapsat slova Panny Marie tak, jak jim je
Melánie nadiktuje. Díky těmto třem horalům existuje první písemný záznam o událostech
v La Salettě, obsahující Mariino poselství. Nese datum druhého dne po zjevení a podpisy
všech tří mužů.
V pondělí sešel pan starosta do Corpsu, aby se vyptal Maximina. Domů se vrátil přemožen
chlapcovou jistotou, opravdovostí a neochvějností. Jeho výpověď se koneckonců dokonale
shodovala s tím, co vyprávěla malá pasačka.
Co následovalo?
Novina se šířila velmi rychle. Poutníci, zvědavci, nevěřící i pozorovatelé přicházeli, aby se
obou vizionářů vyptávali, vyhrožovali jim a snažili se je usvědčit při sebemenším rozporu.
Byli mezi nimi novináři, zástupci státních orgánů, ale hlavně vyšetřovací komise pověřená
grenobelským biskupem. Z právního hlediska příslušelo jedině jemu, aby se k celé věci
vyjádřil. Proto zveřejnil 9. října 1846 list zakazující jeho kněžím o této události mluvit do
té doby, dokud sám věc neposoudí "po důkladném a přísném prozkoumání". Biskup se
skutečně nechal průběžně informovat o všem, co se děje na hoře zjevení a jak se chovají
obě děti. Abbé Mélin, farář hlavního města kantonu, mu podával podrobné informace.
Zatím se vyšetřovatelé snažili shromáždit a uspořádat všechny zprávy o zjevení, o
svědcích a o průběhu všech událostí, které následovaly. Materiály byly předány komisi,
jež byla záměrně sestavena z příznivců i odpůrců zjevení.
45
Brzy na horu zjevení začalo přicházet mnoho poutníků.
Komise, jíž předsedal
grenobelský biskup, se
seznámila se všemi
výsledky
vyšetřování,
vyslechla obě děti i lidi
zodpovědné za jejich
výchovu a ponechala
prostor všem, kteří měli
jakékoli výhrady. Její
úsudek byl přesvědčivý:
"Děti nebyly oklamány,
ani neklamou. I kdyby
chtěly podvádět, nebyly
by schopny si něco
takového
vymyslet."
Biskup byl o pravosti zjevení přesvědčen již roku 1847. Nicméně velmi rozvážně
pokračoval ve shromažďování informací a v konzultacích další čtyři roky. V této době již
ve vyšetřování pokračovali i další lidé.
Na tomto místě připomeňme sice neoficiální, ale přesto významné práce dvou knězů, otce
Lagiera, který pocházel z Corpsu (únor 1847), a otce Lamberta z Avignonu (květen 1847).
Oba se vyptávali dětí v místním nářečí a s úzkostlivou přesností zaznamenávali jejich
odpovědi. Bylo by možné a jistě i vhodné citovat ještě mnoho dalších takovýchto záznamů
(srov. Jean Stern, La Salette, Documents authentiques, Desclée de Brouwer, Paris 1980).
Shodné je pro ně následující: Výpovědi dětí se vždy shodovaly, ačkoli ty jinak nebyly
schopny cokoli se naučit nazpaměť, a poselství opakovaly stále nejen v nářečí, ale i ve
francouzštině - bez jediné chyby.
Rozhodnutí
Dne 19. září 1851 píše grenobelský biskup, mons. Philibert de
Bruillard, svůj věroučný pastýřský list. Jeho nejdůležitější část zní
takto: "Usuzujeme, že zjevení Panny Marie dvěma pastevcům
dne 19. září 1846 na jedné hoře alpského pásma, příslušející k
farnosti La Saletta a spravované arciknězem z Corpsu, nese v
sobě všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody
uznávat je za nepochybné a pravé."
V dalším pastýřském listu z l. května 1852 oznámil grenobelský
biskup nutnost vybudování svatyně na hoře zjevení a zároveň
povolal do La Saletty skupinu diecézních misionářů za účelem
zajištění duchovní péče v této svatyni. Základní kámen kostela byl
položen 25. května 1852 a stavební práce trvaly až do roku 1865. Dne 20. srpna 1879 byl
kostel posvěcen a byl mu udělen titul "baziliky", tedy privilegovaného místa
shromažďování Božího lidu. Skupina kněží, jež zde působila, se postupně stala řeholní
komunitou a následně potom misijní kongregací papežského práva, nesoucí název
Misionáři Matky Boží z La Saletty (ke konci září roku 2004 čítala tato kongregace 926
46
členů, působících po celém světě: na obou amerických kontinentech, na Filipínách, v
Evropě, v Africe a na Madagaskaru). Současně s touto kongregací se vyvíjela také
kongregace Sester misionářek Matky Boží z La Saletty.
Maximin a Melánie své poslání splnili. Nový grenobelský biskup mons. Ginoulhiac celou
situaci zhodnotil takto: "Poslání lasalettských pasáčků je u konce, úkol církve právě
začíná." Nesčetný je dnes počet mužů a žen všech národů a ras, kteří našli v poselství z La
Saletty cestu k obrácení, prohloubení víry, zdroj síly pro svůj každodenní život i pro své
nasazení žít s Kristem a v Kristu ve službě bližním.
Smysl Poselství
Soukromá zjevení nepatří k článkům víry. Jsou znameními, nad nimiž je třeba uvažovat a
která je třeba rozlišovat. Člověk je může přijmout i odmítnout. Avšak v každém případě je
třeba dostatečných informací, vyváženého úsudku a jasné víry. A právě to je cílem církve,
když ústy příslušného biskupa potvrzuje, že nějaké soukromé zjevení "v sobě nese
všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za nepochybné a
pravé". Je důležité pochopit Mariin úmysl. Proč přichází do zapomenutého místa uprostřed
hor? Co chtěla říci lidem tehdejší doby? A jaký má význam pro nás dnes? Toto poselství
není jednoduché a člověk, který se s ním setkává poprvé, mu nemusí porozumět a může ho
jednoduše odmítnout. Zkusme proto ještě jednou slova Mariina poselství projít, přijmout
je a uvěřit jim.
Poselství je možné chápat ve třech významových rovinách:
1. Panna Maria používá nářečí - jazyk těch, kteří ji poslouchali. Mluví o jejich strastech a
jejich těžkém životě, životě lidí vesnického kraje v Alpách. Proto okamžitě dobře
pochopili její poselství. Ale není tím řečeno, že poselství bylo určeno pouze jim. Ona
mluví "k celému svému lidu". Když se komise ptala Melánie: "Kdo to je ten celý lid?",
odpověděla: "To jsou všichni lidé." Mluví k celému lidu nejen v době zjevení v La Salettě,
její slova jsou aktuální dodnes.
2. Maria mluví jazykem Bible. Poselstvím prostupují slova nebo celé věty z knih
prorockých. Abychom pochopili celý smysl poselství, je třeba se vracet k Bibli.
3. Poselství Panny Marie je vystoupením prorockým, které je podle Písma svatého
posláním od Boha. Není předpovídáním budoucnosti nebo neštěstí. Prorok mluví jménem
Hospodina. Když Maria v poselství uvádí "dala jsem vám šest dnů k práci…", neříká, že
Ona nám dala, ale hovoří o Bohu. Všichni, kdo znají Písmo svaté, rozumí tomuto způsobu
vyjadřování proroků v první osobě jednotného čísla.
VIDĚT A ROZUMĚT (srv. Mt 13,13)
Dříve než promluvila Panna Maria slovy, představila se dětem i nám celou svou osobností.
Maria, Matka Ježíšova i Matka naše, ozářená světlem Vzkříšení, je sama celá světlem. Jas
její tváře byl tak silný, že Melánii oslňoval a Maximin jí nemohl pohledět do tváře. Stejně
jako oděv Kristův na hoře Proměnění zářily i její šaty: čepec, šaty, zástěra i šátek na
ramenou.
47
"Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to
ukřižovaného." (l Kor 2,2)
Všechna záře vychází z velkého kříže,
který nosila Panna Maria na hrudi.
Svým zjevením v La Salettě
pokračuje Maria v poslání, které jí
bylo svěřeno pod křížem: "trpět" pro
nás, aby nás mohla zrodit k víře.
Po obou stranách kříže jsou
připevněny nástroje umučení: kladivo
a kleště. Kolem ramenou Krásné Paní
visel těžký řetěz, biblický symbol
hříchu a lidské nespravedlnosti.
"Člověk je sám v sobě rozdělen. To je
také důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i kolektivní, jeví jako dramatický
zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Navíc člověk vidí, že vlastní silou není
schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí jakoby spoután řetězy." (II.
vatikánský koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 13)
Šátek Krásné Paní byl lemován různobarevnými růžemi, které jakoby zdvojovaly řetěz.
Stejné růže korunovaly ve světelném diadému její hlavu a zdobily také její boty. Je to
opravdový růženec: z našich lidských poutí na kříž a z kříže, pak k nekonečné radosti a
slávě! "V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v podílu Hospodinově, v jeho dědictví.
Vyrostla jsem ... jako keře růží v Jerichu." (Sír 24,12-14a)
Těm, kdo jsou vnímavější pro řeč symbolů, vypovídá postava i šat Panny Marie vše o
Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, o roli
Matky věřících, o našich zápasech, o našem
odmítání Boha i o našem každodenním životě,
který je třeba neustále proměňovat.
Krásná Paní přišla, aby nám toto všechno
připomněla ve svém poselství. Všimněme si
také, že se Maria prostřednictvím malých
pasáčků obrací k celému "svému lidu" a
připomíná kolektivní rozměr naší víry. Každý
z nás je povolán Bohem jako jednotlivec, ale
také do lůna Božího lidu.
"Plakala po celou dobu, co s námi
mluvila!"Opravdu jsem viděl, že jí tečou
slzy, tekly a tekly." Slzy Panny Marie v La
Salettě zároveň připomínají slzy, které prolila
na Kalvárii, jsou znamením její neutuchající
starosti o nás. Připomínají nám závažnost
našich vin, naší lhostejnosti i nutnost našeho
obrácení. Slzy Matky Boží i Matky lidí
48
vypovídají o tom, jakou důležitost máme přikládat tomuto poselství.
"Když byla (Maria) vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám
získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se
stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a
nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti." (II. vatikánský koncil, Konstituce o
církvi Lumen gentium, č. 62)
Pojďme se hlouběji nad zjevením zamyslet:
"Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se!"
Nebojte se! To je základní věta. Výzva zmrtvýchvstalého Ježíše, když se zjevoval
apoštolům (srov. "Tu jim Ježíš řekl: ‚Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do
Galileje; tam mě uvidí.‘" /Mt 28,10/). Tato slova použije hned na počátku svého působení i
papež Jan Pavel II.: "Nebojte se, vy věřící, ukazovat světu svoji víru. Není potřeba se bát
Boha, bát se, že On může vejít do našeho života, že má moc ho změnit, ale nechat se Jím
vést…, měnit svoje staré zvyky."
"Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu."
VELKÁ NOVINA - slova zcela totožná s těmi, která slyšeli pastýři v noc Božího
narození: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid." (Lk
2,10)
"Jestliže můj lid neuposlechne, budu
muset uvolnit rámě svého Syna."
Věta velmi charakteristická pro biblický
výklad poselství. Maria nám více než sto
let před koncilem říká o "Božím lidu".
Přichází nás vytrhnout z duchovního
individualismu (tj. mám jen jednou svoji
duši, která potřebuje spásu, každý ať se
stará sám o sebe, víra je mou osobní
záležitostí...). Připomíná, že jsme všichni
členy jedné Boží rodiny a neseme
zodpovědnost nejen za sebe ("Nuže, mé
děti, oznamte to všemu mému lidu.").
"NEUPOSLECHNOUT"
můžeme
nahradit
výrazy
nepodrobit
se,
nepodřídit se. Kdo by se chtěl podřídit
někomu, nebo někoho poslouchat?
Maria připomíná ideu z evangelií, že
všechno v lidském životě nachází smysl
a naplnění v Ježíši Kristu, Bohu, který se
pro nás stal člověkem. "Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo
mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem." (1. Korintským 15,28) V té jedné
49
větě z listu sv. Pavla Korintským se setkáváme hned třikrát se slovem "podřídit se"! Čemu
se máme vlastně podřídit? Podřízením Bohu se podřizujeme lásce a pokoře, pravdě a
službě. Podřízení se Lásce a Pravdě nemůže nikoho omezit, může jen člověka vyvést na
svobodu. Druhý vatikánský koncil nám říká, že Slovo Boží, skrze které se všecko stalo, se
samo stalo tělem proto, aby dokonalý Člověk spasil všechny a všecko v sobě sjednotil (II.
Vat. koncil, Lumen Gentium 45). Maria upozorňuje, že Boží lid odmítá plnit Boží vůli,
odmítá sjednotit se s Bohem. Je to odmítnutí, které přináší těžké následky.
RÁMĚ MÉHO SYNA. Těmito
slovy Maria přivolala obraz Boha z
Bible. Je to ale šokující obraz,
protože Boží rámě je v Bibli
představované jako spasitelné:
"Proto řekni Izraelcům: Já jsem
Hospodin. Vyvedu vás z egyptské
roboty, vysvobodím vás z vašeho
otroctví a vykoupím vás vztaženou
paží a velkými soudy." (Ex 6,6) V
Novém zákoně sv. Lukáš napsal:
"Prokázal sílu svým ramenem,
rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí
pyšně." (Lk 1,51) Tohle rámě,
spasitelné, plné moci, vidíme na
kříži, který visí na srdci Marie při
zjevení.
Maria se zjevuje jako ta, která první uvěřila, jako Matka církve: "…musím ho neustále
prosit…" Své úsilí, které pro nás vyvíjí, vyjadřuje slovy: "Už tak dlouho za vás trpím. Ale
vy na to nedbáte." Ona pláče, modlí se, snaží a trpí - vše pro svůj lid. Prosí nás, abychom jí
pomáhali: "I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co
jsem pro vás vytrpěla." Tak se odvolává na slova sv. Pavla: "Proto se raduji, že nyní trpím
za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to
jest církev." (Koloským 1,24)
Neděle. Maria přesně vysvětluje, jakým způsobem odmítáme plnit Boží vůli. Připomíná
sedmý den, o kterém Písmo svaté říká, že "Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které
konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den,
neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo." (Gen 2,2-3)
Rok 1846 stojí kdesi na počátku průmyslové éry, kdy např. v dolech pracovaly ženy i děti,
třeba i mladší deseti let, celý týden po 12 hodin denně! Maria připomíná, že sedmý den je
pro člověka, aby se zastavil, odpočinul si a nenechal se ovládnout prací. Člověk si musí
uvědomit, že není malou součásti průmyslového stroje, ani zvířetem, ale že je lidskou
bytostí stvořenou k božímu obrazu, bytostí povolanou k zmrtvýchvstání s Kristem - k
tomu je určena neděle. Celý týden slouží k práci, k zajištění podmínek k životu, ale neděle
je Dnem Páně a ten patří Bohu.
50
Jméno Syna. V době Mariina zjevení v La Salettě bylo běžnou praxí nechodit do kostela
na mši svatou a v řeči používat Boží jméno. Takto veřejně byla projevována neúcta k
Bohu. Tam na vesnici v horách to všichni dobře znali. Také v tomto případě Maria
odkazuje na slova Bible: "Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody,
jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají pronárody, že já jsem Hospodin, je
výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukáži před jejich očima svou svatost." (Ezechiel
36,23; srv. také Ez 20,8-14; 39,7) V Novém zákoně Ježíš dostává "jméno nad každé
jméno" (Flp 2,9). Skutky apoštolů říkají ústy sv. Petra: "V nikom jiném není spásy; není
pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni." (Sk 4,12) A co
se i dnes děje s Božím jménem? V jakých souvislostech ho vyslovujeme my dnes?
Rozpoznávat události. V další časti poselství nás Maria zve, abychom se podívali kolem
sebe. Tehdy, ale i dnes. Nejprve k okolnostem provázejícím rok 1846: zkažená úroda shnilé brambory, hrozny a ořechy. Na Vánoce farář z Corpsu, pater Mélin, informoval
písemně biskupa, že brambory už
nejsou k dostání ani za cenu
zlata. V dalším roce nastane
obdobná situace v celé Evropě,
zvláště v Irsku, což se stalo
příčinou hromadné emigrace do
Ameriky. Královna Viktorie se k
tomu s velkým zármutkem
vyjadřovala
ve
svých
promluvách. Historik G. Duby
poukazuje na vážnou krizi v
zemědělství slovy, která jsou
podobná těm z poselství.
Mají události z roku 1846
význam pro nás dnes? Co dělá
svět proti bídě, proti válkám,
které zabíjejí stovky tisíc lidí?
Podle UNICEF z těchto důvodů
umírá každý den 40 tisíc lidí.
Když se člověku ze života vytratí
Bůh, jestliže člověk zapomene,
že On je Otec, pak nevnímá
hodnotu
života
ostatních.
Pochopme Marii, která pláče a
chce nás na to upozornit: "Ale vy
na to nedbáte."
Co přinese obrácení."Jestliže se lidé obrátí, …" Obrácení! Nalezení Boha, právě v tom
spočívá smysl poselství z La Saletty. Vrátit se k Bohu, dát Jej na první místo v životě, najít
znova Jeho přítomnost v každém člověku, potom "…kamení a skály se promění v obilí a
brambory se samy zasadí do země." Tyto dvě věci jsou neoddělitelné.
51
Znamená to, že je možné najít způsoby, jak
řešit problém bídy a hladu ve světě. Poselství
zase ukazuje na Písmo svaté: "Vlk bude
pobývat s beránkem, levhart s kůzletem
odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou
spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se
bude popásat s medvědicí, jejich mláďata
budou odpočívat spolu, lev jako dobytče
bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad
děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne
ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude
páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté
hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina,
jako vody pokrývají moře." (Izajáš 11,6-9) V
Novém zákoně Ježíš řekne: "Hledejte
především jeho království a spravedlnost, a
všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt
6,33) Všechny prostředky, které nám Maria
nabízí, směřují k Bohu, tudíž i k našim
bratřím.
Modlitba, eucharistie, půst, misie
Nejprve modlitba: "A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?" - "Ne, Paní,
nevalně!" odpověděli Maximin a Melánie. Panna Maria přesně ví, že jsme unavení z
práce, že nemáme čas, že se neumíme modlit. Proto říká: "Nebudete-li mít čas, pomodlete
se alespoň Otčenáš a Zdrávas." Tyto základní modlitby křesťanství vyjadřují základní
potřeby každého člověka, jsou prosbou o každodenní chléb, dobré vztahy mezi lidmi,
osvobození od zla. Modlitba "Zdrávas" nám pomáhá žít ve spojení s tou, která první
uvěřila. Ale ona prosí: "Budete-li moci, modlete se více."
Modlitba je nutná pro
každého člověka. Měli
bychom se modlit kdykoli,
nejen ve chvílích, kdy se to
od nás očekává. Sv. Pavel
píše: "Stále se radujte, v
modlitbách neustávejte."
(1 Te 5,16-17) Je to
možné?
"Modlitbu"
můžeme chápat i v širším
smyslu: jako dobrý skutek,
který nás spojuje s Bohem.
Je otázkou, zda svými
modlitbami přispívám i já
k naplnění poslání církve.
52
Po modlitbě Maria mluví o eucharistii: "V létě chodí na mši svatou jen několik starších
žen. Ostatní pracují v neděli celé léto." Zanedbávání náboženské praxe nikam nevede,
nemůže rozvíjet naši víru, nemůže ji posílit. Svatý Pavel píše: "Víra je tedy ze zvěstování a
zvěstování z pověření Kristova." (Řím 10,17) Zvěstování, to znamená Slovo Boží, které
člověk slyší. Kde bude slyšet SLOVO BOŽÍ, když ne v kostele při mši svaté? Je pro nás
mše nezbytná? Vatikánský koncil říká: "Eucharistie je pramenem a vrcholem
křesťanského života." Je potřeba ztotožnit se s Církví, patřit do ní a spolu s ní velebit
Boha. Dále, pokud jsem účasten na eucharistii, je otázkou, co mi dává? Dává mi tolik,
nakolik se otevřu, nakolik se do ní zapojím a jak hluboce ji prožívám. Zkuste mluvit o
eucharistii s člověkem, jemuž tato svátost nic neříká, zkuste mu popsat své pocity, svou
víru a milosti, které dostáváte. Tak zjistíte, nakolik je hodnotná vaše účast na mši svaté.
Další slova Panny Marie jsou silná: "V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi." Nad tak
expresivním vyjádřením se asi pozastavíme. Snad někoho napadne, že Matka Boží by
neměla takto mluvit... Ale i v Novém zákoně nacházíme na třech místech zmínku o psech
(srov. Mt 7,6; 15,26; Mk 7,27). Věta Marie je výtkou, kterou chtěla poukázat na chudé ve
světě, aby se právě nejchudší stali našimi bratry. Tím určitě upozorňuje na pravý význam
pokání a Velkého půstu. V době příprav na Velikonoce jsou pořádány ve světě postní
sbírky, abychom alespoň trochu mohli pomoci nejpotřebnějším. Mají být z toho, co si
člověk odřekne v duchu pokání.
V závěru zjevení Maria dokonce dvakrát vyzývá: "Nuže, mé děti, oznamte to všemu
mému lidu." Evangelia také končí výzvou k misiím. Pokud jsme přijali radostnou zvěst
evangelia, pak si ji nemáme schovávat sami pro sebe. Máme jít a předávat ji dál.
Uvědomujeme si, že ve chvíli svatého křtu a potom ještě silněji skrze biřmování jsme
posíláni do světa, abychom v našem okolí působili jako apoštolové, jako misionáři?
Modlitba, eucharistie, půst, misie. Nepožaduje se od nás moc? Ano, ale cesta k Bohu lásce - vede právě tudy. Zdá se nám snad, že v těchto slovech není cítit Boží lásku? Ale
jeho láska nás obklopuje, neopouští nás, jenom my se jí musíme učit vnímat. To pochopil
pan Giraud... Abychom to pochopili i my, je potřeba si připomenout událost z 20. září
1846.
Pierre Selme odvedl Maximina k otci do Corps. Právě byla neděle, ale nikdo by nenašel
pana Girauda v kostele. Jako vždy seděl v hospodě. Pierre Selme vyprávěl o čerstvých
událostech z La Saletty. Všichni měli velkou legraci z toho, že malý Giraud viděl nějaké
zjevení! Jejich posměch až urazil pana Girauda, který se chvatně odebral domů, aby
synovi zakázal cokoli podobného ještě někomu někdy vyprávět. V průběhu následujících
dní, kdy za Maximinem začalo chodit množství lidi, mu otec dokonce vyhrožoval: "Jestli
okamžitě nepřestaneš vyprávět o zjevení, nechám tě zavřít ve sklepě jen o chlebě a vodě."
To, že myslel svá slova vážně, potvrdil ještě několika pohlavky. Maximin se ale k otci
otočí a nesměle mu řekne: "Víš, taťko, Ona ale také mluvila o tobě." Teprve nyní, vůbec
poprvé, chtěl pan Giraud vyslechnout celé poselství. Když Maximin vyprávěl, vzpomněl si
pan Giraud na jeden den roku 1845, kdy procházel krajem v okolí Coin, mezi Drac a
Sézia, aby nakoupil dříví u jednoho hospodáře. Ten ho před rozloučením přivedl na své
pole, aby mu ukázal, jak se kazí obilí. Bylo to přesně tak, jak uváděla Panna Maria.
53
"Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?" Obilí se rozpadalo v prach. Pan Giraud
na tu událost nezapomněl... Když se otec se synem vraceli domů "…a byli asi jen půl
hodiny cesty od Corpsu, otec ti (Maximinovi) dal kousek chleba se slovy: ‚Tu máš, synku,
jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle
kazit.‘" Nikdo to nemohl slyšet, na cestě byli jen oni dva. Slova ho proto šokovala! Náhle
Maximinův otec zjistil, že se Bůh ani na chvilku nepřestal zajímat o jeho život, že byl stále
přítomen, i když on už dávno na Boha zapomněl. Bůh není jako přísný soudce, který
vyčítá a trestá, že Giraud nechodí na mši svatou, že se nemodlí a nepostí!!! On byl stále
přítomný jako starostlivý otec rodiny, kterému dochází chleba pro rodinu.
Biblický Bůh je ten, který
mluví s Mojžíšem: "Dobře
jsem viděl ujařmení svého
lidu, který je v Egyptě.
Slyšel jsem jeho úpění pro
bezohlednost
jeho
poháněčů. Znám jeho
bolesti. Sestoupil jsem,
abych jej vysvobodil z
moci Egypta a vyvedl jej z
oné země do země dobré a
prostorné,
do
země
oplývající
mlékem
a
medem… Věru, úpění
Izraelců dolehlo nyní ke
mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi…"
(Ex 3,7-10) V Novém zákonu mluví Ježíš např. k Natanaelovi: "Dříve, než tě Filip zavolal,
viděl jsem tě pod fíkem." (J 1,48b) Tyto věty dokládají, že Bůh je přítomný v životě
každého člověka!!! Přítomný "na každé cestě v okolí Corpsu"!
Než pan Giraud cokoliv přijme, potřebuje si vše nejprve potvrdit, ověřit. Poslal proto svou
manželku na horu zjevení, aby měl jistotu, že si syn vše sám nevymyslel. Ani s tím se však
nespokojil a sám se vydal za několik dnů s Maximinem na horu, aby se přesně dozvěděl,
jak zjevení probíhalo. Když se zde napil vody z pramene, který vytryskl po zjevení, byl
vyléčen z astmatu. To byl první velký zázrak, k němuž došlo na hoře La Saletta. Večer po
návratu do vsi chtěl jít okamžitě ke zpovědi. Žena se mu to snažila rozmluvit: "Je pozdě.
Copak budeš otravovat faráře v noci? Jdi až zítra." Nakonec se vydal ke zpovědi brzy
ráno, kdy ještě nikdo nebyl v kostele. Ale nejen to. Zůstává i na slavení eucharistie a
přijímá Tělo Páně. Od tohoto jitra až do konce života patřila ranní mše svatá a přijímání do
rozvrhu každého Giraudova dne. Když se mu ostatní chlapi posmívali, se smíchem
odpovídal, že musí dohnat to, co zmeškal za celý svůj život, když se mu neděle nelišila od
ostatních pracovních dnů.
Pokud jsme už pochopili smysl poselství z La Saletty, můžeme si zapamatovat pouze ten
příběh z okolí Coin. Objevíme, že Bůh nás miluje, nikdy na nás nezapomíná. Objevíme, že
On je Otec, plný dobroty, trpělivosti pro nás osobně, ale i pro celek lidstva. To my
54
potřebujeme otevřít oči a nalézt Jej v každodenních událostech. Maria pláče, protože
nechceme Boha, pláče, protože odmítnutí přináší neblahé následky. Ona se s tím nemůže
smířit, protože také Ona nás má ráda. Přichází, protože věří, že se můžeme vrátit k
ozdravujícímu pramenu Života, k Bohu plnému soucitu s námi. Právě to přišla sdělit 19.
září roku 1846. Lidé v okolí La Saletty to dobře pochopili. Začali ji nazývat Matkou Boží,
Smiřitelkou hříšníků. Později vzniklo hnutí Bratrstva Matky Boží, Smiřitelky. Smiřitelka to je klíčové slovo k pochopení Panny Marie z La Saletty.
Svědkové zjevení
Maximin Giraud se narodil v Corpsu 26. srpna 1835. Z
tohoto kraje pocházela také jeho matka Anna Marie
Templierová, zatímco otec Gemin Giraud se přistěhoval
ze sousedního kantonu. Když bylo Maximinovi sedmnáct
měsíců, jeho matka zemřela. Nezanechala po sobě pouze
Maximina, ale také jeho sestru, osmiletou Angeliku. Pan
Giraud se rychle oženil podruhé. Maximin byl však
ponechán sobě samému. Otec celé dny trávil v dílně a
večery v hospodě; macecha neměla žádný vliv na
hyperaktivního kluka. Místo aby pomáhal doma, většinu
času trávil na ulicích Corpsu mezi těmi, kdo jimi
projížděli, nebo běhal se psem a kozou po okolních loukách. Chlapec s tmavýma očima a
černými vlasy byl velmi živý, rád si povídal s cizími lidmi. Během zjevení, ve chvíli, když
se Krásná Paní obrátila s tajemstvím na Melánii, nevydržel v klidu ani chvilku a točil si
kloboukem na holi nebo strkal kameny pod nohy Panny Marie. "Ani jeden se Jí
nedotknul," omlouval se potom vyšetřující komisi. Byl otevřený a srdečný, když cítil, že je
chtěný a milovaný, ale drzý, když ho někdo chtěl podvést nebo ho podceňoval.
Maximin neměl lehké dětství. Během tří let po zjevení přišel o bratra Jana Františka,
macechu Marii Courtovou i otce. O jeho výchovu se potom staral strýc Templier s
manželkou. Ve škole byl průměrný. K tomu musíme přidat velký tlak veřejnosti každodenní návštěvy poutníků, diváků, redaktorů atd., kteří přesně nevěděli, jak se mají
chovat k vizionářům. Jedni se jim posmívali, ostatní je začali zbožňovat. Pár příznivců
syna Ludvíka XVI. chtělo zneužít Maximina ke svým politickým cílům. Když chlapec
pocítil z jejich strany neupřímnost, začal jim povídat o zjevení nesmysly, což mělo později
velký vliv při zkoumání pravdivosti zjevení. Aby bylo posouzeno, zda mluví pravdu, měl
být Maximin odveden k faráři z Arsu, který měl pověst svatého člověka, znalce lidských
duší. Udělali to, přestože se proti vyslovoval biskup a farář z Corpsu. Maximin se ani tady
nevzpamatoval, neuvědomoval si dosah opakování svých výmyslů. Chtěl vyzkoušet
schopnosti kněze, který četl v lidských myslích (tak se potom omlouval komisi) a popřel,
že by cokoliv viděl v La Salettě. Svatý probošt z Arsu se setkal s Maximinem jen dvakrát,
a to v průběhu dopoledne 25. září 1850. Výsledkem Maximinova chování bylo, že komise
měla další potíže s přijetím zjevení a farářovi zůstaly v nejbližších let pochybnosti. Sám
Maximin vždy později opakoval, že v sobě nikdy nezapřel, že viděl Pannu Marii, ale ještě
dlouho měl problémy s vysvětlením svého chování.
Abychom se dokázali vcítit do jeho postavení, abychom si udělali představu, jakým
způsobem ho chtěli někteří využít, seznámíme se s místy, kam jimi byl zaveden. Z malého
55
semináře v Grenoblu (Le Rondel) jede Maximin do Grande Chartreuse, z proboštství
Seyssin do Říma. Z Dax i Aire-sur-Adour do Vesinet a pak z Tonnerre do Petit Jouy en
Josas u Versálu a dále do Paříže. Bohoslovec, zaměstnanec hospice, student medicíny bez
úspěchu při zkouškách. Pracuje v lékárně, je papežským vojákem v Římě - po šesti
měsících se však vrací do Paříže. Deník "Ler Vie Parisienne" útočí na zjevení v La Salettě
a zároveň na vizionáře. V následném soudním líčení Maximin uspěl a deník musel napsat
celou pravdu o události v La Salettě. Sám Maximim v roce 1866 vydal knížku "Moje
vyznání víry ve zjevení v La Salettě".
Později Maximin souhlasil s účastí ve společnosti vyrábějící a prodávající likéry. Majitel
chtěl využít Maximinovu popularitu ke zvýšení prodeje alkoholu. Jak se ukázalo, jednalo
se o další podvod na Maximinovi, který sám na obchodě nic nevydělal.
V závěru života se Maximin usadil v Corpsu u svých známých, manželů Jourdainových.
Všichni žili velice bídně, pomoc jim poskytovali kněží působící na hoře La Saletta a z
grenobelského biskupství. V listopadu roku 1874 se Maximin vydal pěšky s poutníky na
místo zjevení. Před shromážděním lidí zde naposledy vypráví poselství, které opakoval za
svůj život snad tisíckrát. 2. února 1875 přichází naposledy do farního kostela ke svátosti
smíření. Přijal Tělo Páně, vypil trochu vody z pramenu v místě zjevení (měl už potíže s
polykáním hostie) a po pěti minutách tiše umírá, zaopatřený na poslední cestu. Nebylo mu
ani čtyřicet let. Je pohřbený na hřbitově v Corpsu, ale jeho srdce se nachází ve zdi baziliky
na La Salettě. Taková byla jeho poslední vůle. Chtěl ukázat pochybovačům, že se vždy
celý odevzdal zjevení a hlásání poselství: "Pevně věřím i za cenu mučednictví ve zjevení
Nejsvětější Panny Marie na svaté hoře La Saletta 19. září roku 1846, zjevení, které jsem
hlásal slovy, psaním a obětí… Odevzdávám své srdce Matce Boží na La Salettě." Do své
závěti nezapsal nic víc než svou věrnost Krásné Paní z La Saletty.
56
často pobývala mimo
nemluvil francouzsky, ale
školy, ani na náboženství.
co děti ještě spojovalo v
chudoba.
Melánie
neměla doma příliš lásky a
vždy něčím zaměstnán,
Melánie Calvatová se narodila v Corpsu 7. listopadu 1831
v početné rodině. Otec Petr Calvat, známý především jako
dřevorubec, přijímal i jinou práci, aby mohl uživit rodinu.
Matka Julie Barnaudová porodila svému manželovi deset
dětí. Melánie byla čtvrtá v pořadí. Rodina byla tak chudá,
že rodiče posílali občas děti žebrat. Proto také Melánie už
odmala pásávala krávy nejen sousedům, ale i v blízkém
okolí. Od jara až do konce podzimu roku 1846 pracovala u
Jeana-Baptisty Praa v Ablandisu, v osadě blízko La
Saletty. Soused Praových se jmenoval Pierre Selme. Právě
on si najmul na pouhý týden Maximina za nemocného
pasáka. Narozdíl od Maximina byla Melánie velmi
uzavřená a málomluvná. I když obě děti bydlely v Corpsu,
neznaly se, neboť Melánie
městečko. Ani jeden z nich
pouze nářečím. Nechodily do
Neuměly číst, ani psát. To,
den zjevení, byla jejich
podobně
jako Maximin
rodinného tepla. Otec byl
matka obklopena dětmi a
domácími pracemi. Děti byly chudé
nejen proto, že neměly peníze, ale
především
proto,
že
neměly
pochopení, lásku a vzdělání,
neprožily radostné dětství.
Melánie znala svůj domov a rodinu
pouze v době zimních měsíců. Stále
pobývala někde u cizích lidí, často
spala v chlévě spolu s dobytkem,
který hlídala. Není proto divu, že
byla uzavřená do sebe. "Odpovídala
pouze ano, nebo ne," řekl o ní
hospodář Jean-Baptiste Pra. Když jí
ale byly kladeny otázky týkající se
zjevení, odpovídala ochotně a otevřeně.
Čtyři roky bydlela u Sester Boží Prozřetelnosti, avšak chyběly jí schopnosti k učení. Od
listopadu 1847 měla její představená obavu, že Melánie využívá slávu, kterou jí přineslo
zjevení (jak bylo dříve zmíněno, lide nevěděli, jak se mají chovat k dětem, které byly
svědky zjevení). Proto grenobelský biskup odmítl její žádost o řeholní sliby. Nejprve se
měla naučit křesťanské pokoře.
Naneštěstí Melánie naslouchala lidem, kteří jí přinášeli víru v lidová proroctví, teorie
skoro apokalyptické a skoro-mystické. Jimi byla poznamenána po celý život. V
Melániiných hlásáních se proplétaly její sny a představy s poselstvím z La Saletty. Těmito
občas podivnými proroctvími se chtěla vypořádat s lidmi, kteří ji ublížili nebo s nimiž
měla problémy. Asi byly i reakcí na ponížení, které prožívala ve svém dětství a mládí.
57
V roce 1854 biskup Ginoulhiac napsal: "Proroctví, která se připisují Melánii, nejsou
pravdivá, nejsou od Boha. Nemají s událostí v La Salettě žádnou souvislost. Jsou pozdější
než zjevení." Dále biskup píše: "Dětem byla ponechaná plná svoboda, aby mohly potvrdit,
nebo popřít pravdivost poselství. Ony ale nikdy nezměnily obsah poselství z La Saletty."
Totéž prohlásil biskup 19. září 1855 na hoře La Saletta. Bohužel Melánie i nadále
předkládala své prorocké představy, a to i za pomoci tak známého člověka, jakým byl Lev
Bloy, který začal formovat hnutí "Melánistů". Vychází ze zjevení v La Salettě, ale zároveň
používá těžko přijatelné Melániiny vize. Obsahově jsou její předpovědi náboženským
projevem, ale v praxi nemají nic společného s učením církve a s posláním z La Saletty.
Opouští se v nich pevnost křesťanské víry, kterou Melánie deformuje v duchu svých
představ a bezovocných vizí.
V roce 1854 se dostala Melánie díky knězi z Anglie do ostrovní země. V dalším roce
vstoupila do kláštera ke karmelitkám v Darlingtonu. Ale zase udělala pouze časové řeholní
sliby a v roce 1860 odsud odjela. Její další pokus o řeholní život je spojen se Sestrami
Lítosti v Marsilii. Po krátkém pobytu v jejich klášteře v Kefalinii (Řecko) přešla opět ke
karmelitkám v Marsilii a pak na chvíli k Sestrám Lítosti. Po několika dnech strávených v
Corpsu a na hoře v La Salettě se rozhodla přestěhovat se do Itálie do Castellamare blízko
Neapole, kde žila sedmnáct let. Tady sepsala svá "tajemství", která v různých verzích
obíhají svět dodnes, a také řeholní řád pro případný vznik její vlastní kongregace. Je třeba
říci, že Melánie několikrát žádala o souhlas s tiskem různých svých brožur, ale ani jednou
ho neobdržela. Odvolávání se Melánistů k autoritě biskupa Lepideho, a to až do dnešní
doby, je neoprávněné.
Později se Melánie objevila na jihu Francie v Cannes, za chvíli v Chalon-sur-Saóne, kde
stále hledala pomoc pro založení kongregace. Soudní cestou, za pomoci kanovníka
Brandta z Amiens, se snažila získat souhlas biskupa Perrauda z Autunu. Svatý stolec však
potvrdil odmítavá slova biskupa.
Roku 1892 se Melánie vrátila do Itálie, kde bydlela v okolí Lecce a pak v Messině na
Sicílii (pozval ji tam kanovník Annibale di Francie). Po nějaké době se objevila na faře v
Diou v Allier u faráře Combe, který měl zájem o různá proroctví. Tady dopsala svou
autobiografii, která je však více prací beletristickou, v níž představuje sebe samu téměř
zázračným a mystickým způsobem.
Různá Melániina poselství, která si vymyslela a vydala
pod záštitou La Saletty, opravdu neměla nic společného s
tím, co říkala spolu s Maximinem večer po zjevení a
během nejbližších let po zjevení. Kdykoli se jí někdo ptal.
třeba i po letech, na událost z 19. září roku 1846, Melánie
se v okamžiku měnila v chudou dívku z vesnice, o které
nikdo před zjevením neslyšel. Vždy opakovala slovo za
slovem celé poselství stejně jako Maximin po celý život
úplně stejně, jako je vyslovili v prvních dnech po zjevení.
V závěru neklidného života se Melánie opět vrátila do
Itálie, do Altamury u Bari. Zde zemřela 14. prosince roku
1904. Odpočívá v hrobce pod mramorovou deskou, na
které je zobrazena Matka Boží z La Saletty, jak přijímá
chudou pasačku do nebe. Po celý svůj těžký život zůstala
Melánie chudou a zbožnou, věrnou poselství z La Saletty.
58
SVATÁ JOSEFÍNA BAKHITA /2/
VSTŘÍC ITÁLII
Z Bakhitina deníku
Vyjelo se. Byli jsme: konzul a jeho
přítel, jeden černoch a já. Všichni v jedné
karavaně, jsme po několika dnech cesty na
velbloudech dorazili do Suakin. Asi po
měsíci dostal konzul a jeho přítel smutnou
zprávu, že na území Chartúmu vtrhla horda
pirátů, všecko zničili a odvedli všechny
otroky. Kdybych tam zůstala, jistě by
ukradli i mě a co by se mnou bylo?
Jak vám děkuji, Pane, že jste mě
znovu zachránil.
Konzul, stejně jako onen druhý pán, byli o všechno okradeni a hluboce tím byli
zarmouceni.
V Suakin jsme se zdrželi měsíc a pak se vydali na plavbu obchodní lodí přes Rudé a další
moře až do Janova. Tam jsme se ubytovali v hotelu, jehož majitel byl konzulův dobrý
známý, který ho prosil, aby mu koupil černocha, proto mu hned postoupil toho, který byl
mým společníkem cesty. Manželka přítele (Marina Turina Michieli), která mu přišla
naproti a uviděla nás černochy, zatoužila po nás a zeptala se manžela proč nepřivedl jednu
pro ni a pro její dcerku. Konzul, aby udělal radost příteli a jeho ženě, daroval jim mne. Za
krátký čas se pokračovalo v cestě. Konzul zamířil do Padovy. Od té chvíle jsem o něm
neslyšela. Já a moji páni jsem se vydali do Mirano Veneto, kde jsem po tři léta byla
chůvou jejich dcerušky. Tato si mne oblíbila a já ji přirozeně náklonnost opětovala.
NÁVRAT DO AFRIKY
Z Bakhitina deníku
Po třech letech jsem se s paní vrátila zpátky do Afriky, do Suakin, kde její manžel
vlastnil velký hotel. Zdrželi jsme se tam asi devět měsíců. Nato pán rozhodl, že se tam má
celá rodina usadit. Paní se však musela vrátit do Itálie, aby prodala stavby a zabalila
mobiliář, zatímco já jsem zůstala v hotelu s maličkou. Paní však nechtěla odjet sama a
dosáhla toho, že jsme my obě jely s ní.
59
SVOBODNÁ ŽENA
Z Bakhitina deníku
Sbohem Afriko, vlasti má!
V srdci jsem tedy dala Africe navždy sbohem. Niterný hlas
mi říkal, že ji už nikdy nespatřím. Když se paní vrátila do
Mirana, setrvala tam s námi asi dva roky, ale protože musela
odjet zpátky do Suakin, uvažovala, že by svou maličkou a mne
svěřila na nějaké to vzdělání nějaké koleji. Padlo slovo o
Kongregaci Dcer Lásky, zvaných Kanosiánky z Benátek, která
se nabídla, že mne ubytuje v katechumenátu, který vedly
Kanosiánky, a tam bych se mohla vzdělávat. Děvčátko však už
bylo pokřtěné, proč a za jakým účelem ji proto ponechávat v
katechumenátu? Paní nás v žádném případě nechtěla
rozdělovat, a tak se více jak měsíc táhl boj, aniž by se dospělo k nějakému řešení. Zasáhl
tedy administrátor paní, pan Illuminato Checchini, muž zlatého srdce a správného
svědomí, který - dokud žil, ke mně choval otcovskou lásku.
Když mi dával kříž, uctivě ho políbil a vysvětlil mi, že Ježíš Kristus,
Syn Boží, pro nás zemřel. Nevěděla jsem, co to je, ale puzena jakousi
tajemnou silou jsem ho schovala ze strachu, že by mi ho paní mohla
vzít. Předtím jsem nikdy nic neschovávala, protože jsem k ničemu
netíhnula. Vzpomínám si, že jsem se na něj v skrytu dívala a ve svém
nitru pociťovala cosi, co jsem nedokázala vysvětlit.
ILLUMINATO CHECCHINI
Z Bakhitina deníku
Pan Illuminát měl takovou starost o to, abych byla
přijata do Institutu katechumenů, že se písemně
zaručil a list opatřil pečetí, že pokud by paní Turina
nedostála své povinnosti, bude ubytování platit on
sám. Tak jsme byly obě přijaty do katechumenátu. Já
jsem byla spolu s maličkou přidělena jedné řeholnici,
jmenovala se Maria Frabretti, a byla pověřena
vzděláváním katechumenů. Nedokážu bez slz v očích
vzpomínat na péči, kterou o mne měla. Chtěla vědět,
zda se chci stát křesťanskou, a když slyšela že po
tom toužím, ba že právě s tímto úmyslem jsem přišla,
60
zajásala radostí. Tehdy mne ony svaté matky s
hrdinskou trpělivostí vyučovaly a dávaly poznat
toho Boha, jehož jsem už jaké děvčátko vnímala
v srdci, aniž bych o něm co věděla. Vzpomínám
si, že když jsem viděla slunce, měsíc, hvězdy,
krásy přírody, říkala jsem si: "Kdo je pánem
těchto krásných věcí?" A tolik jsem
toužila ho spatřit, poznat, vzdát mu hold.
A nyní ho znám. Děkuji ti, děkuji, můj
Bože! Když mne paní doprovázela do
koleje, na prahu u brány se otočila, aby
mne pozdravila a říká mi: "Hle, tady je
tvůj domov". Řekla to jen tak, aniž by pronikla do hlubokého významu těch slov.
Ach, kdyby si jen představila, k čemu pak dojde, nikdy by mne sem nepřivedla.
KŘESŤANKA
Z Bakhitina deníku
Rozhodnutí jejího života
Asi devět měsíců nato přišla paní Turina,
aby reklamovala svá práva na mě. Odmítla
jsem jít s ní do Afriky, protože jsem ještě
nebyla dobře připravena ke křtu. Myslela
jsem rovněž, že když budu pokřtěna,
nemohla bych stejně vyznávat své nové
náboženství, a proto bude pro mne lépe
zůstat u sester. Ona propadla vzteku,
obviňovala mě z nevděčnosti, že ji nechám
odjet samotnou, zatímco ona mi prokázala
tolik dobrého. Já však byla neústupná.
Řekla mi tolik a tolik důvodů, ale žádnému
61
z nich jsem nepodlehla. Přesto jsem tolik trpěla, když jsem ji viděla tak znechucenou,
vždyť jsem pro ni opravdu chtěla jen to nejlepší. Byl to Pán, který mi vléval takovou
neoblomnost, protože chtěl, abych zcela patřila jemu. Ach, dobroto!
Následujícího dne se vrátila s nějakou paní a znovu se pokoušela s ještě ostřejšími
vyhrůžkami. Ale marně! Odešly naštvané.
Ctihodný představený Institutu, don Jacopo de' Conti Avogadro di Soranzo, napsal jeho
eminenci patriarchovi Domenicu Agostinimu jak si počínat. Tento se obrátil na
královského prokurátora, který poslal vzkaz, že vzhledem k tomu, že jsem v Itálii, kde se
neobchoduje s otroky, jsem naprosto svobodná. Také paní Turina se obrátila na
královského prokurátora doufaje, že dosáhne toho, že ji musím následovat, ale dostala
stejnou odpověď.
Třetího dne přišla do Institutu znovu tatáž paní a nějaký její příbuzný, poddůstojník. Byl
tam i jeho eminence patriarcha Domenico Agostini, představený Kongregace Lásky,
představený domu a několik
řeholnic z katechumenátu.
Nejprve mluvil patriarcha.
potom následovala dlouhá
diskuze, která vyzněla v můj
prospěch.
Paní Turina plakal zlostí a
nelibostí, vzala děvčátko,
které se ode mne nechtělo
odtrhnout a nutila mne,
abych šla s ní. Byla jsem tak
dojata, že jsem se nezmohla
na slovo.
Se slzami v očích jsem je
opustila a vrátila se šťastná,
že jsem necouvla.
Bylo to 29. listopadu 1889.
Vstoupila
jsem
do
katechumenátu a po čase
přípravy, jsem s radostí,
kterou by dokázali popsat
snad jen andělé, přijala svatý křest, 9. ledna 1890.
Bylo mi dáno jméno Josefína, Markéta a Fortunáta, což v arabštině znamená
Bakhita.
Téhož dne jsem přijala svátost biřmování a svaté přijímání. Ach, jak
nezapomenutelné datum!
/pokračování životopisu příště/
62
PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS,
QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET
19. - 28. června 2015
PÁTEK, 19. ČERVNA
MARIAZELL,
zahájení pouti
v nejslavnější mariánské
svatyni Evropy;
9.00: Eucharistie
v Gnadenkapelle.
BRESCIA - pouť v rodišti
papeže bl. Pavla VI.
Nocleh s polopenzí.

SOBOTA, 20. ČERVNA
MILANO - 11.00: Eucharistie
v bazilice sv. Ambrože,
procesí do krypty, modlitba
a depositio votivní svíce
u relikvií jednoho
z nejvýznamnějších pastýřů
a učitelů Církve.
Pouť do milánského dómu.
(sv. Karel Boromejský)
SOTTO IL MONTE,
statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII.
Lago di Como. Nocleh s polopenzí.

63
NEDĚLE, 21. ČERVNA
LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera
světa". Nocleh s polopenzí.

PONDĚLÍ, 22. ČERVNA
TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice
Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích
sv. Jana Bosca (200. výročí narození):
VALDOCCO, CHIERI, COLLE
DON BOSCO. TORINO - 18.00: pouť
k Turínskému plátnu u příležitosti
mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.

ÚTERÝ, 23. ČERVNA
LA SALETTE - pouť k nejvýznamnější
mariánské svatyni ve francouzských
Alpách (1800m). Eucharistie v bazilice,
modlitební vigílie a světelný průvod.
Nocleh s polopenzí.

STŘEDA, 24. ČERVNA
ALBA rodné město Giovanniho kardinála
Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále
(zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení,
2.1.1949). Nocleh s polopenzí.

64
ČTVRTEK, 25. ČERVNA
ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni
Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.

PÁTEK, 26. ČERVNA
Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.

SOBOTA, 27. ČERVNA
PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro.
10.00: Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.
MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně.
SCHIO. Nocleh s polopenzí.

NEDĚLE, 28. ČERVNA
SCHIO: 7.30: Eucharistie a Te Deum
ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.
EHRENHAUSEN - liturgické memento
v kostele, procesí a depositio votivní svíce
v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora
Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti.
65
CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 15.000,-Kč
CENA ZAHRNUJE:
DOPRAVU: luxusní bus
NEOPLAN STARLINER
L V.I.P. (GPS navigace,
klimatizace, WC,
2x LCD monitor, DVD, CD,
lednice, minibar, kávovar).
UBYTOVÁNÍ:
9 nocí s polopenzí
- snídaně a večeře
(Brescia, Lago di Como /2/, Torino,
La Salette, Alba, Arenzano /2/, Schio)
CENA NEZAHRNUJE:
cestovní pojištění,
nápoje, vstupy.
PŘIHLÁŠKY:
DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ
 517.356.351 (záznam.) GSM: +420.723.593.106;
MAIL: [email protected]
66
WEB: www.pustimer-farnost.cz
Download

FARNÍ INFORMÁTOR - Farnost Pustiměř