Studentský časopis OU a VŠB-TUO
3/13-14
ZDARMA
studenti studentum
Téma:
Krása vs. Moc
Znáte 4 druhy času?
Jak se žije na špičkách?
Genderové stereotypy ve vědě
U OBSAH
U ÚVODNÍK
TIRÁŽ
číslo 10, ročník 3, 2014, Ostrava
[email protected]
www.undg.cz
studenti studentum
Obsah 2
Úvodník 3
Muži do vědy, ženy do domácnosti?
4
Genderové stereotypy ve vědě přetrvávají
6
Krása a moc
8
Podpovrchní šestka
Co se dá stihnout za 24 hodin?
Identifikační číslo:
MK ČR E 20393
Vydavatel
Stavovská unie studentů Ostrava
Hladnovská 1433/22
710 00 Ostrava
www.susostrava.eu
Šéfredaktorka
Agáta Vřeská
[email protected]
V aktuálním čísle jsme rozebrali dva subjektivní pojmy, krásu a moc, z mnoha
pohledů a napříč několika různými světy. Jedním z nich, a byl by hřích tuto část vynechat, je poezie, a když to vezmeme do důsledku, tak samotná slova. S nimi se utváříme
a jimi tvoříme. Jejich krásu i moc podtrhuje mé oblíbené přísloví: „Jenom dvě bytosti mají
tu moc určit, kdy se co komu stane, kdy se kdo narodí a kdy kdo zemře – Bůh a spisovatel.“
Americký novelista a básník Raymond Carver později doplnil: „Pokud neexistuje Bůh,
potom je spisovatel tou nejmocnější bytostí na celém světě.“ Budeme-li se tedy považovat
za takové malé spisovatele, pak nám v rukou leží poměrně velká zodpovědnost.
10
Zástupce šéfredaktorky
Daniel Šácha
K novému číslu Undergroundu jsme se pro-
12
Redakce
Matěj Antoš
Adam Frühauf
Tereza Košmiderová
Lenka Papřoková
Andrea Podleśná
Tereza Skýbová
Michaela Sobotová
Daniel Šácha
Denisa Tkačíková
Agáta Vřeská
to nemohli postavit jinak, než s tou největší
Editace
Adam Frühauf
Lenka Papřoková
Daniel Šácha
Denisa Tkačíková
Agáta Vřeská
přetvořit zástupci studentských organizací, kdyby
Hmmm, to vypadá dobře. Ochutnej
16
Co znamená krása a moc ve světě?
22
Konec metrosexuálů v Čechách?
24
Moje všechno a nic
26
Krása poezie 30
Rozhoupala jsem radnični věž
32
Když ho miluješ, není co řešit
35
Místo, které má Undg rád
38
Korekce
Gabriela Kantorová
Markéta Kročilová
Marek Ondruch
Kateřina Pomykalová
Sazba
Matouš Mutina (MtMt.cz)
Grafika
Upgrade CZ s. r. o.
Sabina Freundová
Matouš Mutina (MtMt.cz)
Titulní fotografie
Jan Pražák
Zadní fotografie
Jakub Kotzot, Petr Šibík
Tisk
Upgrade CZ s. r. o.
náklad 80 ks
zodpovědností a beze strachu – protože strach
je cesta k temné straně – a věřte nebo ne, získali
jsme díky tomu spoustu nových poznatků.
Tak například konečně víme, co vše by dokázali
do rukou dostali skutečnou moc (a na hlavu korunu). Že naše redakce je plná nenapravitelných
lenochomýžďů, takže další čísla časopisu jsou
výrazně ohrožena. A že nejsme jediní, kdo podlehne svůdné kráse čokoládového dortu – protože
flavonoidy uvnitř kakaa v kvalitní čokoládě mají antioxidační účinky a působí dobře na
cévy.
Poskládali jsme dohromady spoustu slov, a pokud to shrneme, pan Carver by z nás měl
nepochybně radost. A my si jeho podpory vážíme na všech stránkách. Jejich důkladné
odhalování už ale necháme na vás. Jak říkáme my podpovrchní Undergrounďáci, vzhůru
dolů (a dál k obsahu tištěného čísla časopisu Underground)!
Za redakci,
Daniel Šácha
zástupce šéfredaktora
Datum vydání: březen 2014
3
vědkyně, které se rozhodly pro kariéru bez dětí, navíc zpětně přiznávají, že jim v životě
stále něco chybí.
Muži do vědy, ženy do domácnosti?
„Ty jsi ta krásná část našeho vztahu a já ta chytrá část,“ říkává mi občas něžně můj
přítel. Neuvědomuje si přitom ale, jak moc tímto výrokem shrnuje klasickou představu
o ženě a muži ve společnosti. Žena, ta něžná polovička starající se o domácnost, ta, která se
účastní soutěží miss, a muž, ten, který nemusí oplývat krásou, zato ale musí mít vynikající
kariéru a finančně zajistit rodinu. Paradoxem je, že oba studujeme obory, jejichž posláním
je připravit studenty na vědeckou kariéru. Kdy tedy musí nastat ten nevyhnutelný rozkol?
A je ve 21. století vůbec přijatelná představa ženy krásné a muže inteligentního a mocného?
Nelehká kariéra vědkyně
Když chce žena být vědkyní, musí se stejně jako vědec-muž, na tuto pozici vypracovat.
Mnoho mladých úspěšných vědkyň je ale dříve nebo později postaveno před zásadní
otázku: Pokračovat ve své slibně se rozvíjející kariéře, nebo si založit rodinu? Vědec je
totiž člověk, který nikdy nemá prázdniny (jak o sobě mnozí z nich mluví). Neustále na
něj doléhá množství nových informací, nutnost vydávat kvalitní články v prestižních
časopisech, získávaní grantů. V grantové politice ale nezůstává prostor na něco tak
„ordinérního“, jako je mateřská dovolená. Mnoho mladých vědkyň se tedy rozhodne
odejít do soukromého sektoru s pravidelnou pracovní dobou, aby se mohly věnovat
rodině, a jednoduše se smíří s tím, že „jim něco unikne“.
G e n d e r o v é
Zbývá nám ještě případ
mladé ambiciózní vědkyně –
vědkyně, která se rozhodne
pro život bez dětí, pro život
zasvěcený vědě. Může být
tato žena stejně úspěšná jako
stejně staří muži? Samozřejmě
bych tuto možnost nerada
vylučovala. Každá žena může
být tak dobrá, že zastíní
všechny své kolegy. Pravdou
ale zůstává, že stereotypně je
muž ve vědeckých pozicích
upřednostňován. Některé starší
4
Jeden z těchto projektů představuje tým Národního kontaktního centra – ženy
a věda. Ten přispívá k budování genderové rovnosti v oblasti vědy a výzkumu. Nyní
ho tvoří tým šesti žen, které převážně vystudovaly různá sociální studia. Vydaly již
mnoho článků a publikací – poslední z nich, zaměřená na měnící se svět vědy a také
možnosti kombinace vědecké kariéry a mateřství, nese název Nejisté vyhlídky: proměny
akademické profese z genderové perspektivy.
Na jejich oficiálních webových stránkách (www.zenyaveda.cz) se můžete dočíst
například o vybraných vědeckých párech, které pracují ve vědecké profesi, o Ceně
Milady Paulové, která se uděluje ženám za celoživotní přínos vědě, nebo o tématu nyní
velmi aktuálním – miss na univerzitách.
s t e r e o t y p y
Jestliže se ale mladá vědkyně
rozhodne jít na mateřskou
dovolenou, při návratu z ní
musí počítat nejméně se třemi
překážkami: 1. pravděpodobně
jí mnohé uniklo, 2. nejspíš
nebude nikdy vést svůj vědecký
tým, protože nyní bude dělit
veškerý svůj čas mezi sebe
(vědu) a svou ratolest, 3. bude
mít nižší platové ohodnocení
než muži, její vrstevníci, kteří si
nedali „pauzu“ a mají za sebou
roky kariéry navíc.
Jak z tohoto kolotoče ven?
Přestože jednotné východisko zatím neexistuje a situace každé vědkyně je vždy
výsledkem kompromisů, můžeme v této otázce očekávat svítání na lepší zítřky. Jako
určitý typ řešení se nám nabízí existence nově vznikajících nadací, které mladé vědkyně
podporují nejenom formou ocenění, ale také tím, že prosazují ženu jako stereotyp
ve vědě.
G e n d e r o v é
s t e r e o t y p y
U
Čeká mladé vědkyně lepší budoucnost?
Tereza Skýbová
Foto: Monika Mischingerová, Petra Bjalončíková
5
Jak takové centrum funguje a co může mladým vědkyním nabídnout, nám prozradila
Mgr. Hana Tenglerová, která se zabývá vědními politikami a jejich dopady na genderovou
rovnost a postavení žen ve vědě.
Jaký impuls vás vedl k založení Národního kontaktního centra – ženy a věda?
Centrum založila v roce 2001 tehdejší ředitelka
Sociologického ústavu AV ČR PhDr. Marie Čermáková.
Jedním z důvodů byla rostoucí potřeba expertízy v oblasti
genderové rovnosti ve vědě, která vycházela především
z mezinárodních závazků ČR vůči EU.
Dalším důvodem bylo přesvědčení, že v českém
akademickém prostředí není problematika genderové
rovnosti dostatečně známá, působí v něm genderové
stereotypy a vědkyně v různých fázích své profesní dráhy
čelí překážkám, které jim ztěžují jak samotnou badatelskou
práci, tak kariérní postup.
Cílem je motivovat dívky nadané na přírodovědné předměty, aby se hlásily
na vysoké školy technického zaměření. Středoškolačky si vybírají do dvojice či menší
skupiny mentorku nebo mentorky – vysokoškolačky z různých studijních zaměření –
a ty jim během letního semestru představují svou školu, obor a možnosti budoucího
pracovního uplatnění.
Jaké má váš tým plány do budoucna?
V současné době rozjíždíme čtvrtý běh mentoringového programu a zahajujeme
projekt TRIGGER, v rámci něhož spolupracujeme s VŠCHT na programu strukturální
změny. V rámci pravidelných aktivit, jako je udílení Ceny Milady Paulové pro vědkyni
za celoživotní přínos svému oboru, na podzim chystáme velkou konferenci, která se
bude věnovat nejpalčivějším problémům, kterým vědkyně v ČR čelí, a jejímž cílem
je diskutovat možná zlepšení situace se zástupci a zástupkyněmi grantových agentur,
Akademie věd, Rady pro výzkum, vývoj a inovace atd.
Tereza Skýbová
Foto: zenyaveda.cz, Martin Kotrba, Stanislava Kyselková
prof. Šulcová, laureátka ceny Paulové 2013
Co pro vás představuje NKC?
Především smysluplnou práci, byť jsou někdy výsledky zdánlivě malé a vede k nim
dost usilovná práce celého týmu. Zásadní je, že jeho služby jsou využitelné pro široké
spektrum cílových skupin. Mohou se na nás obracet s žádostí o pomoc či konzultace
jak tvůrci vědních politik a čelní představitelé a představitelky vědeckých institucí, tak
samotní vědci a vědkyně nebo studující.
s t e r e o t y p y
G e n d e r o v é
Genderové stereotypy ve vědě přetrvávají
Jaká oblast je v současné době aktuální?
Prioritním tématem jsou v současné době začátky vědecké dráhy, zejména pracovní
podmínky mladých vědkyň a vědců, v kontextu probíhajících reforem vědeckého
prostředí.
V tomto ohledu u vás funguje systém „mentoringu“. Můžete tento projekt
krátce představit?
Nápad vytvořit mentoringový program pro středoškolačky vznikl v návaznosti
na podporu rovných příležitostí žen a mužů ve vědě. U určitých oborů, v nichž je žen
prozatím málo a bývají vnímány jako spíše mužské, nestačí zaměřovat naši činnost až
na doktorandky, ale je třeba jít po studijních stupních níže a zasadit se o to, aby dívky
vůbec začaly častěji tyto obory studovat.
Křest knihy Nadějné Vyhlídky
6
G e n d e r o v é
s t e r e o t y p y
U
7
v s .
Když se potká na mostě Krása a Moc, kdo z nich vyhraje onu obligátní soutěž o užitečnost
a přednost?
Cynik by mohl lidstvo rozdělit do dvou kategorií: na ty, kteří sahají po zkrášlování
jako prostředku ke sbalení mocného partnera, tedy přisvojení si části jeho moci, a ty,
kteří se snaží dosáhnout moci a peněz především proto, aby si mohli bez problémů
a beztrestně užívat s těmi krásnými. Genderově nekorektní cynik by zde mohl pokračovat
ještě dále a začít prohlašovat, že stoprocentně ví, jaký je procentuální poměr pohlaví
v obou skupinách. Ale tolerantnější cynik už ví, že to dnes tak jednoznačně neplatí. Sám
by mohl vyprávět…
Ale dost, copak musí být krása jen prostředkem, nemůže být i samotným cílem?
Máme přece dostatek krásy v umění, literatuře, výtvarném umění, hudbě a tak vůbec.
Sprosťák z předchozího příkladu by nám ovšem mohl připomenout, jaká byla prvotní
motivace většiny umělců k tvorbě. Sám Josef Škvorecký prohlásil, že chtěl být spisovatelem nebo muzikantem proto, aby udělal dojem na holky. A mnoho dalších jej v tom
následovalo. Frustrace mladých mužů, z ní pramenící nutnost překonat obvyklou lenost
a napřít všechny síly a případný talent k vytvoření oslňujícího díla, je ostatně jedním z
hlavních pramenů existence umění vůbec. Kdo ví, třeba to vysvětluje, proč je na světě o
poznání méně spisovatelek. Ty se prostě tak snažit nemusí.
proto, že má sílu srovnatelnou se Supermanem. V případě občanské neposlušnosti
mne neusmaží paprsky smrti ze svých brýlí. Moc v něm tedy neleží „fyzicky“, jako třeba
v nejsilnějším samci stáda, ale funguje jaksi komplikovaněji.
U krásy je to samozřejmě případ opačný, byť se jí už od nejstarších kultur různě
pomáhá. Hodnocení toho, co krásné je a není, se velmi proměňuje, to není žádná nová
myšlenka. Jistá měřítka ale zůstávají v platnosti. Do kategorie ošklivosti u lidí vlastně
patří především to, co připomíná zvířata, takže se různě pilují zuby a drápy (pardon, nehty), obarvují vlasy, chlupy, holí, stříhají, zaplétají a čert ví, co ještě všechno. Razantnější
modeláže vzhledu sahají až k deformacím kostí a chrupavek (známá čínská kopýtka
či africké žirafí krčky), dále jsou zde různá tetování a obohacování vlastního těla o cizí
předměty (piercing atd.). Vše vlastně pramení z neurčitého, ale jistě prapůvodního
pocitu, že člověk je ve své přirozenosti nedokonalý a potřebuje vylepšit, lidská kultura
zase potřebuje neustále zušlechťovat, jinak upadne v džungli zapomnění. V proplétání
různých podob krásy a moci tak lze vysledovat opakování totožného příběhu o snaze
ovládat ostatní a být mezi nimi tím výlučným, který má právo na vlastní pokračování,
respektive na předání genů.
A jak by tedy asi dopadl onen střet na mostě ze začátku našeho textu? Došel by dále
modelový oráč krásný, nebo mocný? Těžko říci takhle od boku, byť pan Erben by jistě
přispěchal s pěknou a edukativní anekdotou. Na čem se ale určitě shodnout můžeme, je
fakt, že krása nevydrží věčně a moc si taky člověk do hrobu nevezme (byť hrobku může
mít stylovou, to zase jo).
M o c
D u e l :
v s .
Matěj Antoš
Ilustrace: Sylvie Kavíková
K r á s a
K r á s a
Krása a moc
D u e l :
M o c
U
Samozřejmě, pro většinu lidí je určitě jednodušší stát se právníkem, politikem,
lobbistou nebo celebritou z Vyvolených než respektovaným filmařem, malířem, nebo
nedej bože básníkem. To je opravdu cesta těch nejzoufalejších. Přitom jeden z hlavních
cílů je – byť dost možná na nevědomé úrovni – ten samý: mít nástroj k ovládání druhých
a vloudit se tak do jejich přízně. Nebudeme se zde pouštět do rozsáhlých sociologických nebo politologických úvah o tom, v čem vlastně tkví ta moc, spokojíme se pouze
s tvrzením, že její podstata je dnes do jisté míry iluzivní, nehmotná, umožňuje ji nějaká
společenská struktura a z ní pramenící pozice. Nemusíme přece poslouchat premiéra
8
9
Nedávno jsme jeli z výjezdního zasedání a po
cestě jsme uviděli úplně
rozpadlý, zchátralý dům.
Na chvíli jsme se zasnili,
jaké by to bylo mít společný ISC dům, kde bychom
spolu bydleli, vstávali,
pracovali, vařili a sdíleli zá-
žitky a zároveň by to bylo
místo pro všechny fajn
lidi, kteří by to k nám měli
blízko, doslova po cestě ze školy. Prostě místo,
které nemůžete minout.
10
š e s t k a
Ondra Mikulec
(Studentská komora
AS EkF VŠB-TU Ostrava, předseda)
Odpovím trošku vyhýbavě. Nejprve bych si
asi i řekl, co za moc by to
mělo být. Pro moji myšlenku nejsou potřebné velké
zdroje, ale spíš charisma
člověka, kterému lidé naslouchají a nechají se jím
vést. Netvořil bych, ale
V honosném opojení
vlastní moci bych nechal
stvořit velkolepý vynález,
stroj času. Tohoto majestátního technologického
zázraku bych následně využil pro návrat do minulého pátku večer, vytrhl si to
pivo z ruky, nakopal se, po-
slal se domů a udělal tím
večer krásný nejen sobě,
ale i všem zúčastněným.
Jo, a taky bych zavedl 95%
slevu na prsní implantáty!
zadala do strýčka Googlu,
vyskočí mi 1 750 000 odkazů, od písničky Richarda Mullera Štěstí je krásná
věc, až po články na téma
„Sex je krásná věc“. Takže
kdybych byla někdy opravdu takhle mocná, neodvážila bych se udělat jednu
univerzální krásnou věc,
stvořila bych takovou krásně kouzelnou věc, která
by každému z nás splnila
jeho jedno krásné přání.
Jarka Kořená
(Stavovská unie studentů Ostrava, prezidentka)
přetvářel vzorce myšlení
lidí tak, aby sami chtěli tvořit krásné věci. Nic
hmotného by pravděpodobně za mnou nezůstalo, ale za tisíci jiných ano.
Martin Michálek
( Integrity Life Ostrava, vedoucí sekce)
Krásných věcí může být
hodně. Kdybych byl tak
mocný, tak bych vytvořil
Myslím, že vše co tvoříme, by mělo být krásné,
už od těch nejmenších
věcí. Protože právě detaily
tvoří celek, malé věci tvoří
ty velké. Každý z nás je tak
mnohem mocnější, než si
myslí. Máme neskutečnou
moc rozhodnout se, co budeme dělat každičkou minutu našeho života a jak to
uděláme. Tvořme krásné
věci, každý z nás může.
něco, co vytváří další krásné věci. Takže bych vytvořil
krásné srdce pro každého
člověka. Líbí se mi na tom
to, že místo lži by byla
pravda, místo nenávisti by
byla láska a úcta, místo sobectví by byla radost dávat
a spousta dalších nádherných věcí. Občas takovou
krásu můžeme zahlédnout
a naše srdce pak zaplesá.
Foto: Lucie Nohlová
Podpovrchní šestka - studentské organizace
Nejaktivnější z aktivních odpovídají na záludné podpovrchní otázky.
Koho vybereme příště? Na co se budeme ptát? A odváží se někdo
odpovědět?!
11
š e s t k a
P o d p o v r c h n í
Klára Čmuchová
(International Student
Club OU, vedoucí PR)
Co je to krásná věc? Každý z nás má jinou definici
krásy. Něco, co já považuji za krásné, jiný nemusí.
Vsadím se, že kdybych si ji
Vojta Martínek
(IAESTE VŠB-TU Ostrava, vedoucí sekce)
P o d p o v r c h n í
Kdybyste byli mocní,
jakou krásnou věc byste
vytvořili jako první?
Mirka Lokajová
(Exchange Student
Club VŠB-TU Ostrava,
prezidentka)
Jsou dny, kdy si říkám, že víc plýtvat časem už jsem nemohla. Biju se do hlavy (něčím
měkkým, samozřejmě!), že jsem tak lehkomyslně promarnila každou minutu, kterou jsem
mohla využít daleko lépe a ne ji jen tak nazdařbůh vyhodit oknem. Pak jsou dny, kdy se dmu
pýchou. Plácám se po rameni nad tím, kolik jsem toho zvládla, a mám pocit, že i Pepper
Potts, Lois Lane nebo Mary Poppins by na mě byly krátké. A pak jsou dny, které všemožně
oscilují mezi těmito dvěma extrémy a vytvářejí těch 999 998 zbylých odstínů mezi černou
a bílou.
Už jako malé děti máme naprosto jasno v tom, co je mňam a co je fuj.
Pokud si náhodně vyberete dva jedince v lidské populaci, brzy se ukáže, že mají
minimálně jednu věc/činnost/zájem/koníček/psychiatra/alergii společnou, ať už se
bude jednat o to oblíbené nebo nenáviděné. Čím více osob však do svého průzkumu
zahrnete, tím větší bude problém najít ony dokonalé styčné body. Samozřejmě, stovka
lidí např. ráda čte, ale 97 se zaměřuje na beletrii (jen výjimečně si odskočí k jinému
žánru), 2 jsou nejskalnější fanoušci sci-fi a 1 čte jen a pouze vědecké články s impact
faktorem vyšším než 2,1. A teď jim zkuste všem poradit, jak nejlépe strávit a naplno
využít den... (na tomto místě si, prosím, představte smajlíka s monoklem, tržnou ránou
uprostřed čela a několika vyraženými zuby).
I Poppins je na mě občas krátká
Univerzální návod... vlastně neexistuje. Rozhodně ne takový, který by byl levný, malý,
skladný, vytištěný na recyklovaném papíru a jež by se vešel i do té nejmenší kabelky
a k tomu všemu by byl ještě využitelný pro každého, vždy, všude a za všech okolností.
Uvedená kritéria splňuje (a to ne vždy) rtěnka, jízdní řád, kondom nebo cereální tyčinka.
A s nimi už udělali díru do světa jiní, takže tudy má cesta určitě nevede.
Už tam budem? Tak už tam budeeem?
O čem ale dál psát, když už jsme vyloučili ono co, všechno a nic, které jsou přímo
v nadpisu článku? Teď už zůstalo jen 24 hodin, resp. čas sám. A to je to, oč tu běží.
Čas – toť čtvrtý rozměr dnešního předimenzovaného světa, těžko uchopitelná
fyzikální veličina, neodmyslitelný parťák darwinovské evoluce, neuplatitelný byrokrat,
obávaný i uctívaný bůh. Určitě jste si všimli, jak si z nás nezřídka dělá legraci nebo nám
hází klacky pod nohy. Jako kdyby měl na všechno dvojí nebo vícenásobný metr. Např.
když se dobře bavíme, ručičky na hodinách sviští, jako kdyby jim šlo o život. Naopak
ve chvílích příšerné nudy, kdy není do čeho/koho píchnout, se jedna minuta prodlužuje
na desetinásobek. Tohle zná každý člověk a žhavé diskuze na toto téma nikdy
neomrzí. Jenže, kdo z nás se nad touto problematikou někdy doopravdy a hluboce
zamyslel? Pokusil se někdo zanalyzovat to obrovské množství dat, která se za ta léta
nashromáždila? Nevím, ale jsem si jistá, že ano, protože v každé chvíli minimálně
dva lidé na této planetě dělají tutéž věc. Takže právě teď (možná někde v Číně) sedí
za notebookem ještě jeden člověk uvažující o času stejným způsobem jako já, napadají
ho totožné myšlenky, které pracně sepisuje na kousek elektronického papíru, aby je
pak odeslal svému šéfredaktorovi... kousaje si při tom nehty, aby nedostal kopanec za
překročení deadlinu.
Mého dvojníka v Číně však opustíme a vrátíme se zpět k profláknutým časovým
fenoménům. Maje na paměti všechny ty cirkusové kousky, které nám čas denně
předvádí, dospěla jsem k závěru, že existují 4 základní typy:
1. Typ Bomba: Jedná se o nejmodernější
bezdrátové a naprosto nezničitelné
zařízení, chladný a bezcitný kalkulátor,
který bez nejmenšího náznaku
emocí neustále počítá, počítá
a počítá. A až se hodiny
na
displeji
vynulují…
Aspoň takový pocit mám,
když se blíží zkouška z šesti či
sedmikreditového předmětu.
V mém mozku je nastaven
tento bombový odpočítávací
režim, který mi naprosto přesně
a bezchybně říká, kolik času (dnů,
hodin, minut i sekund!) mi zbývá, než
budu v potemnělé učebně, v níž už bylo
prolito obrovské množství potu i slz,
podrobena krutému mučení, při němž mi
bude do obličeje svítit skomírající zářivka.
12
13
č a s u
M o c
Co se dá stihnout za 24 hodin? Všechno. Ale taky nic.
M o c
č a s u
U
č a s u
M o c
Hmm, tak si říkám, jestli i na tohle přišel ten můj dvojník v Číně?
Lenochomýžď - nejzáludnější typ času
Někdy se cítím jako antilopa
Patience you must have, my young padawan.
Proč jsme tedy někdy nepřemožitelní supermani a jindy si ani před večeří nesundáme
pyžamo, které jsme si včera před spaním oblékli? Křesťané, buddhisté, vyznavači
létajícího špagetového monstra i rytíři Jedi, politici, vědci, animátoři a grafici, zedníci,
pekaři, ekonomové a exekutoři, studenti, bezdomovci a děti všech národností i ras –
každý z nich má svou vlastní a nezpochybnitelnou odpověď.
Ta má zní: Rovnováha musí zůstat zachována. I líný pyžamový den se přece může stát
perfektní oslavou životní hojnosti a ten supermanský se proměnit ve zběsilé peklo, kdy
se jedna katastrofa kupí na druhou. Nic není jednoznačné a předem dané. Prostě 999
998 odstínů mezi černou a bílou.
Který máte nejradši Vy?
Tereza Košmiderová
zdroj obrázků: facebook.com/waltdisneymarypoppins, www.w8themes.com/cheetah-wallpapers, http://mashable.com (fotomontáž Matouš Mutina)
14
15
č a s u
3. Typ Gepard: Asi nejznámější forma vůbec. Predátor si vyhlédnul šťavnatou, voňavou
antilopu. Zlehka vykročí a po špičkách cupitá ke svému cíli. Lehké našlapování přejde
plynule v klus, pak v cval a nakonec se čtyři končetiny, tělo, hlava a ocas rozpohybují tou
nejvyšší možnou rychlostí. Kořist se na poslední chvíli dává na zoufalý úprk. Kdo vyhraje?
Já se někdy také cítím jako ta antilopa. Užívám si hojnosti a zábavy venku na pastvě,
a aniž bych si toho všimla, stala jsem se vytouženou kořistí času. Utíkám a snažím se
jakkoli vyhnout těm nenasytným ostrým zubům. Někdy vyváznu se zdravou kůží, jindy
mi zůstane škrábanec a občas zkrátka vyhraje on.
4. Typ Lenochomýžď: Poslední a možná i nejhorší. Všechny tři výše uvedené typy mají
jedno společné – netrvají dlouho. Nikdo z nás (snad) nemá panické záchvaty úzkosti,
které by začaly třeba o rok dříve, než by se Lavina vůbec utrhla, a bez ustání pak trvaly
i po vynulování Bomby; s Gepardem se jedná čistě o sprinterské potyčky. Lenochomýžď je
naopak nekonečná trýzeň v kombinaci s netrpělivostí a/nebo nudou, kdy se čas natahuje
víc než dobře rozteklá mozzarella.
Lenochomýžď vás může přepadnout např. v práci, a to i když máte práce nad hlavu
a nezašíváte se u Spider Solitaire. Častější však bývají opačné případy – není co dělat a to,
co by se udělat mělo, je neskutečně otravné, nudné a stejně k ničemu. A poslední možnost
je ta, když se na něco MOC těšíte a nemůžete se dočkat, resp. se vymýšlíte způsob, jak
zlikvidovat tu časovou vatu, kterou kolem sebe Lenochomýžď trousí.
M o c
2. Typ Lavina: Úzce souvisí s Bombou. Nedá se popsat nějakou konkrétní situací, jde
spíše o prožitek.
Na začátku ani nevíte, že se věci už daly do pohybu. Avšak jak se jedno číslo za druhým
vynulovává, vibrace a chvění nabývají na intenzitě. Lehký šum se změní v ohlušující
řev, pevná podlaha se rozvlní jako omáčka v mixéru a pak i uvidíte, jak se ta obrovská,
nezastavitelná masa blíží a jde po vás.
Na velké události v našem životě, o nichž dopředu víme, že přijdou, a dokonce
i kdy, se nemusíme vždycky těšit (např. ona zmiňovaná zkouška). Čas, který přináší
inkriminovanou událost s sebou, dostává pak v našich představách až groteskní podobu
– lavina, parní válec, gilotina apod.
Hmmm, to vypadá dobře. Ochutnej
Dej si tohle. Zkus ještě toto! A támhleto už jsi měl? Tak aspoň kousíček. Z toho ti přece nic
nebude. Je to jen trocha jídla.
Svou vůní a vzhledem tě svede jako prodejná holka nebo borec z párty. Když
podlehneš, zbude ti jen prázdná peněženka nebo panděro.
Co má zdravou barvu
Které barevné jídlo a pití je nezávadné? Kdo se v tom má vyznat?
Přírodní látky znali už naši předkové, tělo je snáze tráví a lépe se s nimi vypořádá.
Uměle vyrobená aditiva, jako třeba konzervanty, přišla až s technologickým pokrokem.
První umělé barvivo bylo vyrobeno v Londýně asi před 150 lety. Od té doby přibyly
milióny druhů potravin s čárovými kódy.
Přirozené potraviny, ty s barevnými pigmenty neboli fytochemikáliemi, se tak mezi
nimi občas zatoulají. Není to s nimi jako s jehlami v hromadě nezdravého jídla, ale sem
tam je holt musíš hledat. Někdy si vystačíš s intuicí, jindy je lepší zeptat se odborníka.
m o c í
Barvy jsou skvělé, ale ty nejhezčí jsou z přirozených potravin
Co sníš, to si později vypiješ, naservíruj si zdravé barvy z přírody.
Tady jsou rozdělené podle barev:
• červená v rajčatech (obsahují lykopen a glutathion, které působí jako
antioxidant a protinádorově)
• oranžová a žlutá v ovoci a zelenině jako meruňkách nebo mrkvi (jsou v nich
beta-karoteny, výchozí látka pro vznik vitamínu A s protinádorovými účinky)
srdce)
• zelená ve špenátu, kde lutein chrání zrak
• zeleň salátová v listovém salátu, rukole (uvnitř látky důležité pro tvorbu
kostí, krevní srážlivost, prevence rakoviny)
• tmavě zelená v zeleném čaji (jeho katechiny ochraňují játra a brání artritidě)
• mandlová v mandlích a vlašácích (obsahují kyselinu linolenovou s
Listový salát s rajčetem a prosciuttem
při průjmu
• tmavě hnědá v kvalitní čokoládě (uvnitř kakaa flavonoidy s antioxidačními
účinky, dobré na cévy)
Dá rozum, že co je průmyslově vyrobené nebo upravené, je tělu méně přirozené.
Stejně jako by si asi každý všiml broskve zdobené lentilkami. Pravděpodobně totální
nesmysl.
Na rozdíl od „vylepšených“ broskví jídlo s přídatnými látkami neboli aditivy seženete
v každém minimarketu. Někdy umí být fikaně nenápadné. Lahodí smyslům, podbízí se
jim s touhou ošálit je jako tmavá houska obarvená karamelem nebo jako pravá svíčková
v obalu, kterou stačí jen ohřát v mikrovlnce.
Špenát s avokádovým Guacamole a rýží
Říkáme jim éčka. Tyto látky se přidávají do potravin při výrobě nebo zpracování z
různých důvodů. Aby prodloužily jejich trvanlivost. Aby zvýraznily nebo upravily chuť.
Nebo aby vylepšily barvu. Každá přidaná látka má přidělený kód začínající na E.
Přesto ne všechna éčka jsou ee.
Netřeba před každým prchat na bio farmu.
16
17
j í d l a
Éčka? Děkuji, nesbírám
Příklad broskve a lentilky. Broskev je přírodní, roste na stromě a lidstvo ji zná už čtyři
tisíce let. Lentilka je umělá, vyrobili ji lidé ve fabrice v Holešově, kde je dělají v sedmi
barvách asi sto let.
protizánětlivým působením)
• podzimní v jablkách, kde jsou taniny, které podporují hojení ran a pomáhají
m o c í
• vínová v hroznu a víně (v nich resveratrol a anthokyany ochraňující cévy a
O k o u z l e n i
O k o u z l e n i
j í d l a
U
j í d l a
m o c í
Ochranné látky rostlin ti z jídla udělají pestrobarevný svět nebo přinejmenším
omalovánku. Na té si pak smlsneš s dětským výrazem štěstí.
Dej si nepolotovar
Barviva jsou nejpoužívanějšími přídatnými látkami v potravinářském průmyslu. Proč
asi? Protože se to vyplácí. Aditiva nesvědčí ani tak nám, jako spíš konkurenceschopnosti
výrobců potravin.
Margit Slimáková říká: „Barvy z polotovarů jsou pro mě jednoznačně odstrašující
a spíše naznačují, že potravina byla tak moc průmyslově upravována – zničena, že bez
umělého dochucování by se ani nedala jíst.“
Celý rozhovor se známou českou farmaceutkou Margit Slimákovou najdete
na webu Undg.cz.
V jednoduchosti je zdraví. Polotovary, vysoce zpracované potraviny, bílé pečivo
a cukr na nás vykukují skoro všude. Raději nevidět. Chodit se zavřenýma očima a doufat,
že narazíš na něco dobrého, většinou nezabírá. Návrat k přirozenému jídlu z místních
zdrojů stojí trochu úsilí, ale ve výsledku šetříš peníze a zdraví.
Nejen protože dobře vyhlíží. Barevné jídlo na talíři je zkrátka pastvou pro smysly.
Aniž by to, co jíme, obsahovalo umělá barviva, může to dobře chutnat i vypadat.
Do nezpracovaných potravin jako jsou mléko, máslo, smetana, zakysané mléčné
výrobky, vejce, med, olej, káva, minerální vody se éčka dávat nesmějí. Čím víc přirozené
stravy, tím víc tělo prospívá.
Co je pro Margit Slimákovou, co se týče jídla, to hlavní? „Pro mne je nejdůležitější
zdroj potravin. Vážím si nejvíce kvalitních, čerstvých potravin pěstovaných bez pomoci
chemických koktejlů a bez umělého vylepšování.“
Pod vlivem zpráv o všemožných barvivech z brouků a chleba nadýchaného
čínskými vlasy začínám dávat přednost pokrmům, které sic nevypadají tak sexy,
zato si mohu být jistý bezpečností toho, co obsahují. Chuť mi pokazila reportáž
o food designu, v níž popisovali, jak na reklamní fotografie používají místo zmrzliny
sádlo a ovoce v jogurtech hrají plastové modely. Martin
Pro mě je na jídle nejdůležitější kvalita a chuť, také lokální zdroje. Záleží mi
na tom, jak jídlo, které jím, vypadá. Barva ano, ale ne za cenu přibarvování.
Přirozená barva všech surovin vede. Šárka
Určite chuť. Tiež je pre mňa dôležité, aby bolo jedlo čerstvé (predovšetkým
zelenina a mäso) a nebolo pripravené z polotovaru. Samozrejme záleží aj
na estetike, ale nie je to prioritou. Vždy si viac pochutnám na chutnom jedle,
ktoré nie je naservírované tip-top, ako na malej porcii pekne naaranžovanom jedle
(špatné skloňování?). Na farbe mi až tak nezáleží. Peter
Jídlo má být nositelem pozitivních zpráv (látek). Má-li si to sdělení člověk
vychutnat naplno, měl by ho vnímat všemi 5 smysly. Čich spolu s chutí a zrakem
jsou sice hlavní, ale ani ty ostatní by neměly být ochuzeny. Barva je důležitá, ale
ještě o něco důležitější je tvar. Proč by jinak bylo tolik druhů těstovin? A proč by
nám barevné odstíny věcí připomínající nepříjemné zážitky jinak nevadily? Krista
Jídlo by mělo být nejen chutné, ale taky nutričně vyrovnané, ne těžké, abych
si po něm musel jít na dvě hodiny lehnout. Čím více talíř hraje barvami, tím více
mě konzumace baví. Podobně je to s počtem jednotlivých chodů. Čím více, tím
je to pro mě rituálnější a zábavnější. Když máš na talíři jednolitou šlichtu, mnohdy
ani nevnímáš, co vlastně konzumuješ. Martin
Lenka Papřoková
Foto: Lenka Papřoková
Umělá krása, taky pastva.
Přirozeně, ale jen pro některé. Průmyslově zpracované potraviny jsou inspirované
přírodou. Originál se v průběhu výroby občas někam vytratí. Paradoxně to nejlepší
najdeme ve svém okolí – zeleninu v bedýnkách od lokálních prodejců, semínka i sušené
plody v prodejně se zdravou výživou a vajíčka třeba v babiččině kurníku se slepicemi.
18
19
j í d l a
Nech si zdravě chutnat
Dilematem všežravce je, jak napovídá stejnojmenná kniha, rozhodnout se,
co do žaludku. Nezapomínat přemýšlet nad jídlem v souvislostech. V historickém,
ekonomickém a etickém kontextu.
Jídlo nejdříve registruji podle vůně, takže ta je pro mě velmi důležitá. Pak
mě zajímají barvy jídla. Nesnáším takové ty stejně hnědé omáčky, které nám
podávali ve školních jídelnách. Jsem studentka, takže dost často jím ve spěchu,
na estetiku celkově moc nehledím, něco tlapnu do ruky a jsem ráda, že jím. Petra
m o c í
O k o u z l e n i
„Fytochemikálie jsou pouze v rostlinných potravinách. Isothiokyanáty v zelenině
jako je květák, brokolice nebo růžičková kapusta. Ochraňují před rakovinou žaludku,“
doplňuje Margit Slimáková.
Anketa / Co je pro vás na jídle nejdůležitější? Záleží vám
na estetice jídla, které denně spořádáte? Na tom, jakou
má jídlo barvu?
O k o u z l e n i
Konkrétních přírodních barev v jídle je v článku Mgr. Margit Slimákové Ph.D,
uznávané průvodkyně zdravím a zdravou výživou, nespočet jako hrášku pro Popelku.
O většině z nich zdaleka nevíme. „Odhaduje se, že fytochemikálií jsou desítky tisíc a my
dnes detailněji známe jen pár desítek z nich.“ Například mrkev jich prý může obsahovat
až sto.
Foto: Magdaléna Sobková
Foto: Denisa Tkačíková
r u k o u
v
M o c
Co znamená krása a moc ve světě?
Anketa / Podle čeho si vybíráme partnery?
Proč se předpokládá, že ženy mají být především krásné, a muži mocní?
Ženy, které ohromují svět svou krásou
Ať už jste doma nebo venku, koukáte na televizi nebo zrovna jedete autem, je to
všude! Všechno nevědomky navádí vaše myšlenky na to, že žena má být krásná, štíhlá
a křehká, zatímco muž má být mocný a statný. Ano, v mnohém je to pravda. Žebříčků
nejkrásnějších žen světa je určitě mnohem více než těch, které se zabývají nejmocnějšími
ženami. A taky se často liší.
Důkazem je fakt, že jsou žebříčky každý rok jiné. Ztratily snad ženy z žebříčku
minulého roku svou krásu? O tom silně pochybuji. Nehledě na to, že žebříčky různých
světových magazínu se také liší. Jména v jejich žebříčcích bývají úplně jiná. Přece jen
ale mají tyto ženy něco společného. Pořád to jsou ty, které jsou známé svým zpěvem,
hraním či vystavováním svého těla. Žádná z nich nehýbe světem, žádná z nich totiž
nemá tu správnou „moc“.
Ženy krásné a zároveň mocné
Co třeba taková Angelina Jolie? Ve svém okolí nejspíš nenajdete nikoho, kdo by
nevěděl, o kom je řeč. Adoptuje děti z chudých zemí, propaguje boj proti rakovině prsu
a je filantropkou několika nadací. Angelina ale není zdaleka jediná, o které by se dalo
říct, že je zároveň mocná a krásná!
To potvrzují i žebříčky nejmocnějších žen světa, kde najdeme nejednu celebritu.
Co se do mocnosti týče, jim dle žebříčku časopisu Forbes vévodí Beyonce Knowles.
Možná se ptáte proč zrovna ona? Co udělala tak významného? Můžete si lámat hlavu,
jak dlouho chcete, ale věřím, že na to nepřijdete. Ona má prostě onen dar. Dar, kterým
ohromí veřejnost, aniž by o to sama cíleně usilovala. Tyto dvě bezesporu úžasné ženy
doplňuje ještě Sofia Vergara, Lady Gaga, Ellen DeGeneres, Shakira Mebarak, J. K. Rowling
a Gisele Bundchen.
Moc v rukou žen
Angela Merkel! Bezesporu nejmocnější žena světa, o tom žádná. Na špici žebříčku se
drží již několik let. Jak by taky ne. Být kancléřkou Německa totiž není jen tak. Vládnout
Německu, které hýbe celou Evropskou unií, která hýbe celým světem. Kdo by pak
pochyboval o její moci?
Ale nejen političky najdeme mezi nejmocnějšími ženami světa.
Patří sem i množství ředitelek světových firem, což je pochopitelné, ale i další
zajímavé osobnosti. Důkazem může být třeba 13. místo Oprah Winfrey. Kde jinde by
přece mohlo dojít k přiznání Lance Armstronga než právě v show této Afroameričanky?
Které ženy jsou mocné podle vás?
Andrea Podleśná
A jak je to s muži, patří jim tedy do rukou pouze moc? Jakých podob může
moc nabýt? I nad tím se zamýšlela Andrea Podleśná. Rozšířenou verzi jejího
článku najdete na www.undg.cz.
22
Jedno lednové odpoledne jsem vyrazila do ostravských ulic a ptala se studentů
Filozofické a Ekonomické fakulty: Na čem vám u partnera záleží? Co vás na tom
druhém zaujme? Co dokážete ocenit? Pro co máte slabost?
Ukázalo se, že na prvoplánovou krásu a bezchybnost ostravští studenti naštěstí
neslyší. Opít rohlíkem se nenechají. Více si cení osobního kouzla, charismatu,
inteligence, smyslu pro humor a osobitosti.
Radka (22 let), obor Management
Měl by mít zdravé sebevědomí, vlastní názor a sílu osobnosti. Také smysl pro
humor a podobné zájmy.
Michal (23 let), obor Geografie
U dívky mě zaujmou vlasy, klidně by to mohla být zrzka. Chytrá zrzka. Bylo by
fajn, kdyby hrála na nějaký hudební nástroj a měla vztah k hudbě. Ráda chodila na
výlety a byla akční.
Petra (23 let), obor Marketing a obchod
Líbí se mi tmavé typy kluků. Hnědé oči a vlasy, vyšší postava. Milý, inteligentní,
nenamachrovaný kluk, ke kterému bych mohla vzhlížet. A aby nemluvil sprostě.
Pavel (21 let), obor Ekonomika a právo v žurnalistice
Já se klidně seznámím s každou, ale aby to pak někam vedlo, nesmí být hloupá
a musím si s ní mít o čem povídat.
Verča (23 let), obor Regionální rozvoj
S přítelem jsme se seznámili na plese – zaujal mě na něm tanec, možná proto,
že sama dělám balet. Je pozorný, milý a všímá si maličkostí, přinese mi květinu jen
tak…
Alena (22 let), obor Španělština ve sféře podnikání
Měl by být vtipný, dominantnější, iniciativní, vysoký. Barva vlasů nebo očí – to
je jedno. Aby na mě působil dojmem, že jsem s ním v bezpečí. A aby měl i vlastní
zájmy.
Jiří, Filozofická fakulta
Zaujme mě dívka, která si umí udělat svůj vlastní názor, je originál, nepodléhá
okolí, nenechá se strhnout ostatními. Co se týče vzhledu, nemám vyhraněné typy
dívek.
Jaroslav (22 let), obor Finance
Preferuji dívky s pěknýma očima, vysoké, štíhlé, s dlouhými vlasy. Veselé, hodné,
chápavé, nenáladové.
Hanka (23 let), obor Finance
Musí mít charisma, osobní kouzlo, být milý, vtipný a hodný.
Alena (23 let), obor Španělština ve sféře podnikání
Kluk by měl být inteligentní a vtipný, ale ne oplzle vtipný. Měl by být
charismatický – to se popsat nedá. Vyhraněný typ nemám, ale mohl by mít hnědé
oči a být vyšší.
Michaela Sobotová
23
A n k e t a
ž e n
U
Existují ještě vůbec? Nebo se po darwinovsku poddali ostatním -sexuálům, jelikož
neprošli „přírodním“ výběrem vítězně?
Styl metrosexuálů
se
prosadil
před
několika lety, podle
některých byl založen
podle
oblékání
fotbalisty
Davida
Beckhama.
Jednu
dobu byl velkou
módou, zdůrazňuji –
byl.
Beckham, idol žen
a dívek, přirozeně
inspiroval
mladé
hochy, kteří toužili
být lamači dívčích
srdcí (za vynaložení
co
nejmenšího
úsilí), stejně jako on.
Ostatně již drahnou
dobu je svět pokryt
hustou
informační
sítí, novinky se šíří
a trendy vznikají
bleskovou rychlostí.
Už v devadesátých
letech měl každý
tu možnost vidět
slavného anglického
reprezentanta
v televizi téměř každý
den. A rovnice „Já +
Beckhamův styl =
velký úspěch u žen“ se
v té době pohybovala
v oboru reálných čísel.
průměru, když zapomněl na 100. jubilejní den od seznámení a nepochopil, co partnerka
chtěla říct větou: „Nic mi není“.
Vztah s ostatními muži je pak na hraně už od začátku. Považují je za rovnocenné
a jednají s nimi stejně jako s jinými muži okolo sebe? Nebo si vykládají jejich ženské
tendence jako znak slabosti?
Na stopě / Jak poznáš metrosexuála?
Kotníkové boty, upnuté světlé džíny, které prošly terapií cirkulárkou
a světlý svetr nebo triko, jehož potisk je původu přinejmenším
pochybného. V uchu náušnice, nejlépe „diamantová“ kostička,
a na hlavě barevný účes na způsob Střihorukého Edwarda. Vše doplňte
perfektní manikúrou, bronzovou pokožkou a kompletní depilací
od krku dolů a vyjde Vám z toho typický představitel svého stylu.
Zaslechl jsem názor, že ženy přetvářejí muže k obrazu svému do takové míry, že u nich
dávají vzniknout novým stylům oblékání, módy a chování. Jedním z výsledků jsou
i metrosexuálové. Jistě, my muži se rádi zavděčíme a vyjdeme vstříc, ale musíte, dámy,
uznat, že výsledek (v tomto případě) je přinejmenším rozporuplný. Poté, co společnost
vystřízlivěla a přestala „metrosexualitu“ považovat za adekvátní styl hodící se do
současné doby, si snad každý uvědomil, že je mezi muži a ženami opravdu velký rozdíl
a není tak úplně možné a už vůbec ne správné naše pohlaví „slučovat“.
Ženám se postupem času přestane líbit, že muži jsou příliš zženštilí a postesknou si,
kde že je ten pořádný chlap, když ho potřebují, a muži se jednoho dne probudí a zjistí,
že by šli raději ke kadeřníkovi než na fotbal do hospody. Nechci ale nikomu připisovat
vinu, jelikož se celá situace díky svému rozsahu dostala tak trochu mimo kontrolu lidí.
Spolu s kamarády jsem se „šampónům“ spíše smál, že jsou holčičky nebo ženy,
ale někde uvnitř každý z nás tak trochu trnul hrůzou, aby se tenhle styl nestal
mainstreamovým. Nestal. Metrosexuály doplnili gastrosexuálové, übersexuálové
či neosexuálové, čímž byl zároveň zahájen jejich pomalý ústup. Snad by se dalo říct,
že muži jsou v současné době možná ještě variabilnější, co se stylu týče, než ženy.
Dobrá, nejsou, to není možné. Ale i kdyby to možné bylo, stejně na tom mají největší
podíl ženy, protože bez jejich vlivu bychom za sebou nejspíše ještě tahali kyje.
Adam Frühauf
zdroj obrázku: imgur.com/6pfy7
Troufám si tvrdit, že se úspěch dostavil. Počáteční nadšení ze vztahu s takovým
mladíkem muselo být pro kteroukoli dívku omamující – upravený, opálený a schopný
konzultovat nejnovější módu. Na léto ideální vztah. To se totiž naskytne nejvíce
příležitostí k blaženému pozorování krasavce a neřeší se nic podstatného – hlavně když
může být dobře oblečený přítel vystavován na odiv závistivému světu.
Probuzení se dostaví tehdy, kdy dojde na vážnější věci. První hádka. Tam jdou
veškeré kvality na povrchu stranou a řeší se to, co je uvnitř – krasavec upadá do šedého
24
25
e v o l u c e
M ó d n í
Konec metrosexuálů v Čechách?
M ó d n í
e v o l u c e
U
Moje všechno a nic
Hraní není žádná brnkačka. Zakladatel jediného symfonického orchestru na vesnici
v Česku Jan Soukup o tom ví své — před vystoupením denně cvičí až osm hodin. Tohle je
živý rozhovor s 23letým muzikantem.
m o c n á
Kde stojíš ty?
Mojí metodou oprošťování se od stresu je
nicota. Představuju si, že kolem mě není nic.
Zavřu oči a je to tam. Teda není to tam,
není tam nic. (smích)
a
k r á s n á
Cvičení na hudební nástroj vyžaduje velké soustředění a vytrvalost. Pomáhá
ti to v životě i jinak?
Pozornost trénuji odmalička. S postupem času jsem se naučil soustředit na dvě
až na tři hodiny.
Díky psycholožce a kontrabasistce Eef Pareyn jsem se nadchnul pro předmět
Postures movement, který se u nás nevyučuje.
V zásadě je o postoji a pohybu na jevišti. Tato výborná psycholožka a taky coach se
tím v Belgii zabývá.
To mě tak uchvátilo! Na OU se nikdo ničím podobným nezabývá. Přitom na kvalitu
vystoupení má stres u většiny vystupujících velký vliv.
26
Jak zvládáš organizovat všechny své aktivity?
Mým velkým pomocníkem je diář, do kterého si píšu hodinu od hodiny, co mám
udělat.
Když mám školu v Ostravě, jsem na hodinách. Když zkoušíme v divadle, snažím se
chodit na dopolední zkoušky v opeře. Pak rychle na krátký oběd, odpoledne pocvičit
a pak večer na představení.
Tak můžu trávit maximum času hudbou, vlastně skoro celý den. Do diáře si napíšu
každou hodinu a snažím se to dodržet.
27
z á r o v e ň
V čem se studium v Ostravě a v Bruselu liší?
Na hodinách jsem často já a tak dvacet Španělů.
Na začátku studia v zahraničí byl kumšt se při volbě předmětů vyhnout teorii, která
se vyučuje v angličtině, francouzštině či holandštině, a moci se zaměřit na praktičtější
hru v orchestru, komorní hru aj.
To je dost.
Nejdéle asi dvě hodiny, pak si člověk musí udělat přestávku.
Mně jako fagotistovi hrozí překousnutí vnitřní stěny rtu. Na rty je při hraní vyvíjen
poměrně velký tlak. Záleží na polohách, ve kterých hraji – čím jsou tóny vyšší, tím také
stoupá tlak.
Všechno je o odhadnutí té správné míry.
Běžně cvičím dvě až tři hodiny denně, ale samozřejmě s malými přestávkami.
m o c n á
Roku 2011 jsi v Řepištích u Frýdku-Místku,
odkud pocházíš, založil symfonický orchestr.
Zrealizoval jsi svůj sen a to je ti teprve 23.
Sinfonietta mě dokonale oprostila od řešení
všedních nepodstatných věcí a umožnila mi
naplno se věnovat hudbě. V té vidím to kouzlo.
Naplňuje mě. Miluji hudbu. Může být člověku průvodcem od začátku až do konce.
Hudba je plná emocí, dělá život hezčím a kvalitnějším.
a
H u d b a :
Fakt? Jak teda?
Člověk musí mít silnou vůli a představivost a vytvoří si imaginární místo, do kterého
se zavře, když ten stres přijde. Odolá stresu například kontaktem prstů.
Systém fontány je docela známý a Eef aktivně pomáhá: když jde na pódium nebo
koučovat manažery nebo nestíhá, spojí prsty a ocitne se ve fontáně a stres z ní opadne.
Jeden polský houslista má podobný recept:
když stojí v bezpečí v řece a publikum je na obou
březích, najednou je v režimu klidu.
k r á s n á
Třetím rokem studuješ na OU hru na fagot a jsi také externistou opery
Národního divadla moravskoslezského. Právě teď navštěvuješ Královskou
konzervatoř v Bruselu. Jak prožíváš svůj semestr na Erasmu? Paříš hodně?
Prakticky vůbec. Několik let jsem se pokoušel dostat na studia fagotu do zahraničí,
což se mi nakonec letos povedlo.
Jistě, se stresem se vyrovnávají lidé napříč mnoha profesemi.
Eef Pareyn mě naučila zvládnout stres a hlavně nervozitu lusknutím prstů.
H u d b a :
z á r o v e ň
U
z á r o v e ň
m o c n á
a
V Bruselu o tebe stojí a chtějí, aby sis prodloužil Erasmus a zůstal tam jako
řádný student. Půjdeš do toho?
U mě je to ale všechno o penězích. Dostal jsem sice pět tisíc od nadace Život umělce.
Když jsem žádal o víc, pan exprezident Klaus a nadace jeho manželky mi napsali,
že nejsem sociální případ.
Jaký je pro muzikanta rozdíl hrát v orchestru v Německu nebo v Belgii a u nás?
Pokud jsou prioritou peníze, tak ohodnocení hudebníků na západě je mnohonásobně
vyšší. Plat hráče v symfonickém orchestru je 3 000 eur. Nástupní plat ve filharmonii u nás
je kolem 15 tisíc korun.
Proč sis před 9 lety vybral, že budeš hrát na fagot?
Hlásil jsem se na Janáčkovu konzervatoř na klarinet, ale nevzali mě. Oslovil mě tamní
pedagog Evald Bartusek, jestli bych neměl zájem hrát na fagot. A tak jsem na nabídku
kývl a on si mě nakonec vybral.
Lenka Papřoková
Foto: archiv Jana Soukupa
Autorské okénko /
Jan Soukup
Jan Soukup je 23letý muzikant
a pravděpodobně nejmladší zakladatel
symfonického orchestru na světě (ve 20
letech, pozn. red.). Jeho Moravskoslezská
Sinfonietta do roka pořádá pět
koncertů filmové, muzikálové a vážné
hudby. Lednový se v Řepišti u FrýdkuMístku vydařil. Jako první český
student na fagot se přes Facebook
přihlásil na bruselskou Královskou
konzervatoř. Jak popisuje svůj nástroj:
Fagot je taková dřevěná tyč vykukující
z orchestru. Měří asi metr a půl. Vydává
tenorový až basový zvuk. Hráč hraje
na fagot prostřednictvím dřevěného
strojku, který vypadá jako náustek,
(je dohromady spojen dvěma plátky).
Fagot je vůbec takový zvláštní nástroj, který se ani nevyučuje na základních
uměleckých školách.
28
29
z á r o v e ň
Jaké jsou tvoje zkušenosti s hraním v Česku a v cizině? Jak hledáš příležitosti?
Přes Facebook. (smích)
Je to hodně o kontaktech. Dostal jsem se k manažerovi Severočeské filharmonie
Teplice, který pravidelně pořádá zájezd do Německa, do krásného kostela v Roztoku,
kde jsem hrál už dvakrát.
Když jsem přijel do Belgie, pan profesor mě také hned zaúkoloval. Jel jsem hrát do
Leuvenu na Katolickou univerzitu, kde jsem hrál v asi 70členném orchestru, ke kterému
patří ještě 150členný sbor. Koncertovali jsme pak na několika místech v Belgii.
Hudba za tu dřinu rozhodně stojí. Má to cenu.
m o c n á
Živíš se sám?
Moje práce pro Sinfoniettu je spíše na dobrovolnické bázi, proto mi ještě vypomáhá
maminka. Moje příjmy na uživení zatím nestačí. Pořád nemám stálé zaměstnání.
Na svých stránkách nabízíte představení, na kolik vyjde dvouhodinový koncert
Moravskoslezské Sinfonietty?
Záleží na obsazení, ale v řádu několika desítek tisíc.
Myslím, že nikdo by se neměl bát zahořet pro projekt, který ho baví. Zvlášť když je
člověk mladý, ještě tolik neztratí. Jednou by si mohl vyčítat, že do toho nešel. Tvrdím,
že nic není nemožné, všechno je možné.
a
k r á s n á
Máš své aktivity vědomě rozdělené podle priorit, podle kterých jim pak věnuješ
svůj čas? Nebo to máš volnější, řekněme víc umělecké?
Na prvním místě je samozřejmě fagot. Abych se uživil jako fagotista v nějaké
filharmonii. Když to ale nepůjde, rozhodl jsem se, že mám nějaké manažerské schopnosti,
rád bych vedl nějakou uměleckou školu nebo jinou kulturní instituci.
Jak moc?
Dobrý nástroj stojí až půl milionu korun.
k r á s n á
H u d b a :
Jsi všestranný umělec a nejen to.
Aktivně zpívám, hraju, plánuju provoz orchestru, ale taky píšu granty… Hodně lidí
mě vidí na Facebooku a říká si: „Co tam ten Soukup pořád dělá? Ten musí mít času.“
Sociální sítě jsou dost významnou spojnicí mezi mnou, orchestrem a lidmi kolem něj.
Když něco píšu, například přepisuju skladby, dělám aranže, jsem na internetu pořád.
Je hodně velký (pro děti) a také drahý.
H u d b a :
Nestává se ti, že když máš všechno naplánované hodinu po hodině a pak ti
něco vypadne, že se ti harmonogram zhroutí jak domeček z karet?
Vždycky se mi to nějak podaří. Když opravdu nestíhám, odejdu dříve z divadla.
Ve škole to většinou není problém, protože Fakulta umění moc předmětů nemá, tak se
to zvládat dá. (smích)
Krása poezie
Vedoucí kulturní rubriky mě požádala, abych napsal text o kráse poezie. Nejspíš
si myslela, že když poezii čtu, píšu, a pak zase čtu, mám k tomuto tématu co říct. Se splněním
jejího zadání mám ale problém: vůbec totiž nechci, abyste si mysleli, že je poezie krásná.
Jestliže
prakticky
založení nejste, možná
budete mít pochopení
pro jiné argumenty.
Čtěte poezii, protože je
to nový způsob, jakým
můžete nahlížet na svět
kolem sebe. A není
to náhled nutně krásný.
Ani jednoduchý.
Když se lidí zeptáte,
proč nečtou poezii,
oblíbenou odpovědí je
„Já tomu nerozumím.“
Je chyba myslet si, že je
poezie „k rozumění“,
stejně jako je vždy
a nutně krásná. Lidé často považují básně za hádanky, které mají jediné správné řešení.
Když se k němu nepropracují, jsou usvědčení z vlastní hlouposti, anebo viní autora
ze snobismu a nadutosti.
Slovo „poetický“ používáme nejen, pokud chceme o něčem říct, že je to zasněné,
křehce krásné a odtržené od reality. Ještě než do Českých drah naběhlo komando
píáristů, svítil z billboardů slogan „Železnice je poezie svého druhu“. A co to vlastně
znamená? Že se od časů Rakousko-Uherska můžete během jízdy vlakem dojímat
výhledem z okna, protože neřídíte auto, které se zběsile řítí po dálnici, a vlastně nikam
nespěcháte. To je poezie svého druhu – zahleděná, melancholická a nepatřící do naší
současnosti.
Mnozí lidé, se kterými se potkávám, skutečně mají v hlavě takovou představu.
Můžeme se hádat o tom, jestli je to vina samotných básníků, kteří z poezie dělají záhadu,
anebo to všechno spískali učitelé, kteří kvůli nedostatečné časové dotaci stihnou naučit
národní obrození, Karla Hynka, májovce, lumírovce, ruchovce a pak ještě Seiferta, ale
na nic delšího už nemají čas nebo chuť.
Poezie ale žádná záhada není. Neprůstřelná vesta proti literárním vědcům: jediný
rozdíl mezi poezií a prózou je ten, že poezie je psaná ve verších, které se liší ve své
zvukové nebo grafické podobě (případně v obojím najednou) od odstavců, kterými
je vysázená próza. A to je celé.
30
Básně nikdy nemají jediné správné řešení. Každý přečteme totožný text jinak a je to
naprosto v pořádku. Fakt, že něčemu zcela nerozumím, ještě nic neznamená. Nevím,
jakým způsobem můj notebook uloží tenhle text na pevný disk, matně se mi vybavuje
jen něco o elektronech v magnetickém poli. Ale to neznamená, že by byl pevný disk
k ničemu, anebo že jsem já (nebo hardwarový inženýr) idiot.
Když básník napíše báseň, zachycuje svůj pohled na partnerské vztahy, na stav
společnosti nebo ubíhající život. Dělá to prostřednictvím jazyka, který nás svou
nejasností a nesrozumitelností někdy vyzývá, ale ve kterém uvažujeme o světě kolem
nás a o nás samých. Skrze verše můžete uvidět, jak se pohne význam věcí. Můžete se
ptát, jestli jsou věci opravdu tak samozřejmé, jak jste jim přivykli. Můžete znejistět.
Můžete o světě uvažovat znovu.
Měl jsem nedávno vystupovat před publikem, které v poezii vidělo krásnou,
přešlechtěnou a neužitečnou květinu. Když jsem četl báseň „Rasistická poezie“ od Jana
Těsnohlídka ml., měl jsem na chvíli dojem, že zapomněli na pozdní večer, první máj
nebo lásky čas. Slyšeli, že poezie mluví i teď a o nich. A možná přemýšleli i nad tím,
že stojí za to poezii naslouchat.
Jan Nemček
Foto: Denisa Tkačíková
31
p o e z i e
K r á s a
Myslím si, že pro většinu lidí poezie už krásná je. Je krásná tím neužitečným způsobem
a její verše a rýmy jsou tady od toho, aby opěvovaly krajinu zalévanou sluncem, znovu
a znovu se snažily popsat, co je to láska, a vyjadřovaly podivné abstraktní významy,
ve kterých se vyzná jen bývalá učitelka češtiny ze střední školy a banda intoušů, která
si rozebírá náklady básnických sbírek. V Česku mívají průměrně 300 kusů.
Proč vůbec číst poezii?
Pokud jste prakticky založení, je odpověď jednoduchá: poezie se čte rychle. Pokud
se vám dostane do rukou typická básnická sbírka, máte před sebou 30 básní na 40
stranách, a to ještě ne zhusta vysázených. Dá se to klidně zvládnout za jeden večer.
O tom, co jste četli, pak můžete uvažovat další dny. Anebo taky ne, to už je na vás.
Ale oproti románům, které metafory, morální dilemata a filozofické úvahy nabalují
na třistastránkový příběh, je to jasná úspora času.
K r á s a
p o e z i e
U
si nechat slepit barevny pasek na ruku. Kateřina se šprajcla, že ona je děvucha slušna
a inteligentni a není třeba ju značkovat jak divoke děcko na diskotece a něchala si pasek
dat na ucho kabelky.
Rozhoupala jsem radnični věž
Minule jsem psala že leto je za nama, fčil by to chtělo napsat Zima je s nama. To by mi
žaden něvěřil a stary by měl komentaře, jako že Matko, jak je ti zima, tak přilož do kamen,
oblikni se pořadně a podivej se z okna, že žadna zima nikde nic.
Psi se něobtěžovali nahodit pořadny kožuch, kanarovi furt roste na zahradě
pampeliškove listi /on je synek na salaty/, kamošce v panelaku zatuhly radiatory bo
v nich není žaden pohyb vody, místo lyži asi vytahnu motyku a ryč a zahajim jaro.
Z teho vzniklo ohromne veseli na cely večer, bo zachody byly až za zonou hlidani.
No a protože Karluv pasek byl taky na kabelce, no – hadejte s čim chodil Karel na toalety.
Ano, matě pravdu, kabelku přes ruku a tvařil se, že tak chodi běžně. Ochrankaři z něho
měli taku srandu, že potřeti už šel Karlik raději s prazdnyma rukama bo ochranka se
na něho usmivala deset metru dopředu. Akorat se ho pry ptali: „Fčil bez kabelky?“
Sněhu není, ale Vanoce aj Silvestr je podle kalendaře a přijit musí. Kamoška Katka
vymyslela, že vyrazime do kulturhauzu do Zabřehu na filmovy ples. Sestava užasna –
Katka a Karel, Pavlina sama bo je šťastně rozvedena, druha taka je Jarka, další sama je
Radka, no a ja a muj stary.
Katka prohlásila,
že se namaskujeme
za arabskeho šejka
a jeho harem. Jako
že Karel a jeho
harem. Muj stary
by asi robil stražce
haremu, ovšem to
by ten harem musel
mit pipu, pivo
a Plzeň. Myšlenka
krasna a odvažna,
ale kulturak se
opravuje,
jaksik
špatně a dluho a ve
finale ples zrušili bo
něbyly dokončene
hajzliky v suterenu.
K a t e ř i n a
nezavahala
a objevila, že další zajimavy Silvestr budě v restauraci Pod Věži – tam jak bylo to divadelko
a Maruška Rottrova. Viselo to v luftě – pry jestli se proda dost listku. Kateřina napla sily,
obvolavala pulku Ostravy, že by měli jit, taky že to musí řict te druhé pulce, že by tež
měli vyrazit, žhavila internet a socialni sitě, přemluvala sousedy a srdečně zvala rodinu.
Třicateho prosince vysilenim padla s telefonem v ruce zrovna ve chvili, kdy mi volala,
že Silvestr je zajištěny.
Tož jsme vyrazili. Našim autem na LPG do Studenky. Tam přeskočit do auta Pavliny,
bo jeji auto muže do podzemnich garaži, zatimco to naše je brane jako podezřele
a vybušne. Pak pro Kateřinu s Karlem. Z druhé strany od Haviřova se strategicky přibližily
Jarka a Radka. Sraz v garážích pod radnici, na autička tam něnapada žadna rachejtla.
U vchodu ochranka jak pro americkeho prezidenta. Ukazat kabelku – ja ju mam
velikosti lodniho kufru a synci asi měli strach že tam mam dva pašovane učastniky, pak
32
Muzika hrala tak, že fšeci oněměli. Ne užasem, ale proto, že mluvit bylo zbytečne
– který neuměl odezirat ze rtu, měl smulu. Taky to byl kraval. Marně jsme fšeci ve
vedlejši cimře seděli u vina a uvažovali, proč si každy pořadatel aj kapelnik mysli, že
čim větši kraval, tim větši uměni a největši nadšeni obecenstva které si chce pokecat,
ale muže na sebe akorat spiklenecky mrkat. Ja jsem už po první pulhodině požadovala
po svojem starem pul litru piva a hledala jsem, kde ma ta kapela zesilovač. Však svičky
byly na každem stole a po vyhozeni elektriky bych zařvala – a fčil ukažte, jaky mate hlas,
frajeři električti!
O pulnoci na nas vyšel termin na vyjezd nahoru na věž radnice. Kolem fšecko buchalo,
rachotilo, hřmělo, blyskalo se, chvilema jsem čekala, že budě aj tornado. No nic, přežili
jsme, tak hura k vytahu a davaj nahoru.
Vždycky jsem si myslela že znam Ostravu zhora – však jezdim přes Bazaly a ty maju
větši vyšku jak radnični věž, tož co asi tak muže člověk vidět z radnice zajímavého, že....
Oj chyba lavky a uvažovani. Jak se člověk diva na město šikmo zvrchu, to je cosik jiného,
jak se diva fakt zhora přimo dolu.
Stojime nahoře na ochozu, kolem pletivo jak na Nuselaku, aby žaden gizd něskakal
dolu. No stejně by ani němusel říkat, že „slibuju, já už to znovu neudělám“. Trochu pršelo,
kachličky mokre. A to mě v také chvili naskoči v hlavě varovne blikani bacha mokro, auto
klouže, pomalu, něriskuj.
33
O s t r a v a k
O s t r a v a k
U
Řikam si děvucho neplaš. Stoji to tu osmdesat roku, proč by to padalo zrovna fčil.
No a proč ne zrovna fčil? Jsi vnučka stavitele, něrob dědovi ostudu. No co, umřel dřiv,
jak jsem se narodila, ani ho neznam, on mě znal jen jako mamin osmiměsični břuch. Jsi
neteř stryka který stavěl přehrady a ty taky drži dofčil. Nojo, ale ty drži vodu, ale tu je to
v luftě.... Trudo, jsi střizliva, ta věž se fakt houpat nemuže... Ale vzala jsem si prašek na
vysoky tlak a asi mi od hruzy moc klesnul...
Hrabala jsem v paměti co jsem viděla za pořady o rozkyvanych mrakodrapech,
kolik mají centimetru vykyv. Utěšovala jsem se, že kdybych byla v tom šilenem novem
mrakodrapu, jak ho postavili ti Arabi, že by to bylo horši.... no ale ten je zase novějši, že.
Po nekonečnych minutach hruzy a planeho sebeutěšovani jsem se dostala do vytahu
a hura dolu. To už na mě šly veselejši myšlenky – co kdyby se to utrhlo, co kdyby se to
zastavilo kolik je tu asi vzduchu pro tolik lidi a tak.
Zuzka Majvelderová je 22letá baletka Národního divadla
moravskoslezského v Ostravě. Působí tu už třetí sezonu, tančit ji můžete
vidět v Labutím jezeře, Louskáčkovi, Mrazíkovi, Návratech domů
i v Posledním samurajovi. K rozhovoru jsme se sešly v kavárně Atlantik
a já nad mátovým čajem zjistila, že na světě existují i baletky, které se,
když mají volno, rády válí v posteli, koukají na filmy a pochutnávají si při
tom na čokoládových dortech nebo svíčkové!
Byl pro tebe balet snem, za kterým sis šla už od dětství?
Už od první třídy jsem mamku přemlouvala, že chci chodit na balet. Nechtěla o tom
ani slyšet. Nakonec svolila, takže jsem ve třetí třídě začala.
Už po prvním měsíci jsem si jí stěžovala, že mě bolí nožičky a že už tam nechci.
Bylo to ale zaplacené na tři měsíce, takže jsem musela chodit dál. A pak, když ty
tři měsíce uplynuly, byla jsem ráda, že mi naši zaplatili další tři. A tak to pokračovalo,
až dokud jsem nešla na konzervatoř.
Co tě na baletu lákalo?
Nevím. Já ani nevím, kde jsem ho tehdy viděla, možná v televizi, jak tam nějaká labuť
pobíhá po jevišti. Líbil se mi ten svět, sukně, kostýmy…
Může balet dělat každý? Nemusí pro to mít člověk nějaké dispozice?
Celkovou flexibilitu nejen v kyčlích by člověk měl mít, ale i lidi, co ji nemají a fakt
dřou, jsou výbornými tanečníky.
Někdo má dispozice, ale nenaučí se s nimi nikdy pracovat.
Na chodnik a pozdějši aj domu jsme dorazili bez urazu, problemu a bez policejni
kontroly. Novy rok začal.
Jedno vim po tom šilenem Silvestru jistě – do letadla fakt nikdy nevlezu, teda pokud
by mělo odletět někam nahoru. Už chapu svoji sestru, která po prvnim letu v životě
přistala v Maroku značně nestřizliva a vykřikovala něco ve smyslu, že domu zpatky
neleti i kdyby to Středozemni moře měla přeplavat.
Možna na to němame eště věk. Tata začal litat po šedesatce a s chuti vykladal, jake
byly turbulence, jak kratka přistavaci draha a divny zvuk motoru.
P.S. Včera jsme chvilu pokecaly se sousedkou a ta mi ličila, jak byli na prohlice
vysokych peci. A že byly fakt vysoke a ji tam nahoře něbylo moc dobře. A mi to došlo....
Na Ostravsku muselo odjakživa tolik chlapu farat tak hluboko, že se naopak baby boji
byt vysoko, aby se to srovnalo a v regionu vyrostly děcka, které se něboji ani vyšek, ani
hloubek.
Pavla Cholevová
Ilustrace: Sylvie Kavíková
34
35
š p i č k á c h
Nejraději bych klesla ja – do přizemi. U vytahu chumel lidi který měl jet dolu dřiv jak
my. Rozjařena Kateřina mi řika – už sis to obešla ten ochoz tady dokola? Kyvam že jo.
No eště toho trochu, zjišťovat, jestli se to na severu kymaci vic jak na jihu.....
Když ho miluješ, není co řešit
n a
O s t r a v a k
Zdalo se mi že se věž trochu kymaci. Všude to vybuchuje, eště trochu vane vitr,
oj vykyvy vysokych objektu – to je normalni, ale tu je fšecko poddolovane, věž je stara,
bože to budě članek do bulvaru – v Ostravě se zřítila radniční věž, desítky mrtvých,
špitály zavaleny zraněnými, lékaři odvoláni z dovolených, operační sály přetíženy,
dochází krev, Ostrava ochromená hrůzou, co spadne příště....
U
Ž i v o t
A hned naskočilo aj to, že klouzat to budě aj na te věži a místo do přikopy spadnu
dolu. Šedesat metru, dole dlažba, ja ju prorazim, vletim do těch garaži pod tim, při vši
smule se trefim Pavlině na auto, ona chuděra už zrušila havarijni pojistku a mit auto
extra pojištěne na to, že ji na něho spadne Truda na Silvestra z věže radnice – no to by
nenapadlo ani mojeho stareho po třidennim pobytu v hospodě.
Balet se asi nedá dělat věčně. Co potom? Přemýšlíš nad tím už teď?
Asi bych měla, ale zatím nad tím ani nechci přemýšlet. Líbí se mi, že teď to jde, člověk
se snaží, tak snad to tak ještě nějakou dobu půjde.
Nelákalo by tě otevřít si třeba jednou vlastní baletní studio?
To by mě i lákalo, ale je to hodně finančně náročné.
Na jevišti vypadají baletky jako štíhlé, krásné přízraky. Jsi ten typ člověka,
který může sníst cokoliv a stejně nepřibere?
Naštěstí ano. Mám ráda čokoládové dorty.
n a
Ž i v o t
Právě, každá si to dovolit
nemůže, setkala ses ve svém
baletním okolí s poruchami
příjmu potravy?
Ano… Ono tlustá baletka být
nemůže. A začíná to už ve škole:
„Ty nemůžeš dělat s partnerem,
protože jsi moc těžká.“ A v patnácti
je tělo v největším vývinu – hubni si
v patnácti, to moc nejde, ani rodiče
tě nepodpoří.
Jak trávíš zasloužené baletní volno?
Odpočívám, s našima jezdíme do termálů, maximálně jedu pomoct babičce a dědovi
na vesnici, ale to neberu jako nějakou dřinu. Někteří jezdí na různé kurzy, třeba v Praze
je kurz s Darjou Klimentovou, na který bych také jednou chtěla jet. To by pak byly
prázdniny, kdy bych nelenošila, ale jinak se ráda válím… A filmy… A dorty…
To mi k baletce vůbec nesedí!
Nesedí, to je pravda, ale je nás hodně takových, rády
si dáme dobré jídlo. Baletek, které by žily jen ze vzduchu
a vody, takových moc není. Je potřeba jíst takové jídlo,
abychom měly výdrž, aby tělu nechyběly vitamíny, jinak
dochází k úrazům a to za to nestojí.
Já se nenajíst, tak na jevišti exnu.
Míváš po těch třech letech na jevišti ještě trému?
Jak kdy, záleží i na tom, jak moc těžkou věc tančím.
Nesmím na to moc myslet a připouštět si to. I proto se
tolik zkouší, člověk ví, kde má svoje slabší momenty,
a o to víc se na ně soustředí.
Co pro tebe znamená balet?
Všechno… Člověk to dělá každý den, tělo ho z toho bolí, potí se, trápí se, když mu
něco nejde a musí to zkoušet dokola, ale pořád se k tomu vrací, pořád to má rád.
Michaela Sobotová
Tématem čísla je krása. Řešíš
mimo jeviště hodně svůj vzhled?
Tak v civilu chceme být asi pěkné
všechny, ale co se týče oblečení,
tak hlavně musí být pohodlné.
Málokterá baletka má na to, aby
si ještě v civilu brala minisukni
a podpatky. Puchýře na noze,
modřiny na kolenou z tréninku
a vzít si minisukni a podpatky?
A partner? Jaký by měl být?
Musí být hodný a milý. Ne že by mi bylo jedno, jak vypadá, první dojem z toho
druhého získáš, když se na něj podíváš. Jenže...
36
37
š p i č k á c h
Baletka
pochutnávající
si na svíčkové?
Tak každá si to dovolit nemůže,
já jsem se ale ani na škole nehlídala,
asi jsem to zdědila po rodičích.
Teď mám vedle sebe člověka, který je příjemný, milý a pro mě je krásný, Bryana.
Je z Tchaj-wanu. Také tančí balet, seznámili jsme se v divadle.
n a
Knedlíky se svíčkovou jsou moje nejoblíbenější jídlo!
Z krásného, ale prázdného talíře se člověk nenají.
Ž i v o t
š p i č k á c h
Možná je někdy důležitější, že to člověk opravdu chce dělat a jde si za tím.
r á d
U
Místo, které má Undg rád aneb UndergroundOVÝ podnik
Láká vůní, laskonkami, pohodlnou sedačkou. Redakce Undergroundu hledala a našla
další ze svých UndergroundOVÝch podniků – Minikino kavárnu.
Jaké je Minikino kino?
V rámci Ostravy vystupuje z konkurence svou atmosférou a kavárnou. Není to jen
kino, kam přijdu, koupím si lístek, odbudu si ty dvě hodiny a vyjdu a nic dalšího to ve mně
nezanechá. Nechceme být jen kinem, ale místem setkávání.
To říká o Minikinu Tomáš Zetek, asistent dramaturgie, který míchá maxi filmové
koktejly. Co ještě v rozhovoru prozradil? Zpovídal ho Dan Šácha v rubrice Zoom na
www.undg.cz.
M í s t o ,
k t e r é
m á
U n d g
Rozhovory, filmové tipy, soutěže, celý měsíc jsme strávili za oponou nejmenšího z
ostravských kin.
Jak vidí Minikino redaktorka Magda Roubalová?
Není to láska na první pohled. Začíná nenápadně, nevtírá se, nenaléhá. Hřeje, ale nepálí.
Přijde velmi pomalu a postupně se usadí kdesi hluboko v člověku. Nepřikládáte větší význam
tomu, že stále častěji chodíte za roh „masarykáče“ na kafe a koláček či linecké srdíčko s
cappuccinem – což je mimochodem ten nejlepší vyprošťovák po flámu s Al Pacinem.
Přečtěte si celou „Mini“recenzi na www.undg.cz.
A co na Minikinu milujete vy?
38
Download

Stáhnout PDF