Maxim Kopf : Odpusťte, že žiju
Tuhle knížku píšu pro svou ženu. Když má někdo ženu a má ji rád, tak se pokouší
vypovědět, co se mu všechno přihodilo, jak se stal tím, čím je, ať už k lepšímu či
horšímu. Každý, kdo píše své vlastní myšlenky a zážitky, je osamělý a samota
představuje nejtěžší břemeno, někdy horší než hlad nebo fyzické utrpení.
Mně se přihodilo, že jsem byl osamělý po velice dlouhý čas, možná od okamžiku,
kdy jsem nabyl vědomí. A pak jsem prožil pět a půl měsíce ve vězeňské samotce a
poté další samotu/ v mnohých směrech ještě nemilosrdnější, mezi stovkami jiných
v koncentračním táboře bez soukromí a pochopení.
Pak mříže v mém životě praskly. Byl zázrak, že se to stalo. Podle zákona
pravděpodobnosti a tabulek pojišťovacích společností jsem dávno mrtvý. Jestliže
je svět tím, čím se zdá, už bych neměl být naživu. Podle zákonů světa nemám
žádnou omluvu pro to, že jsem živý. Proto říkám - odpusťte, že žiju.
Příběh o tom, jak jsem aspoň prozatím zůstal naživu, jsem vyprávěl své ženě,'
když jsme spolu v New Yorku, ve Vermontu i na jiných místech trávili řadu večerů o
samotě. Pokoušel jsem se mluvit o sobě, o jejím manželovi.
Příliš dobře jsem ten příběh nevyprávěl, protože nejsem muž slova. Můj život není
ve slovech, ale v mém zraku. Maluji obrazy. Vidím věci lépe, než o nich umím
mluvit. Moje žena je jiná, má na slova talent. Někdy, když jsem se pokoušel
vyprávět, se na mě nechápavě podívala - „Řekni to znovu, nerozuměla jsem." A
tak jsem se pokoušel vyjádřit jasněji to, co jsem viděl a cítil a prožil.
Důvodem, proč jsem jí chtěl vyprávět, nebylo jen to, aby mne pochopila. Moje zážitky jsou součástí velmi široké, rozsáhlé lidské zkušenosti. Zkušenosti, která klade
mnohé otázky, aniž dává odpovědi.
Proto jsem chtěl mluvit, nejdříve se svou ženou a pak s ostatními. Má žena mou
snahu pochopila a podporovala mne, abych toho říkal víc a víc. Začala si dělat poznámky - a to jsem pak nemohl mluvit vůbec.
Vím, že neumím dostatečně anglicky na to, abych napsal knihu, která tak jako
tak knihou nebude. (Anglicky moc dobře nemluvím. Mluvím česky a německy a
trochu ukrajinsky, srbsky a francouzsky, žádný z těch jazyků ale neovládám
dokonale.) Příliš dobře nehovořím francouzsky ani česky, skoro úplně jsem
zapomněl svůj mateřský jazyk, němčinou se nevyjadřuji dobře. Je to tím, že jsem
se ve skutečnosti nenarodil do jazyka ani do země. Z důvodů, které se tu nyní
pokusím ukázat, jsem svůj jazyk a svou zemi našel, až když mi bylo padesát let, a
proto je pro mne obtížné psát v jazyce mé země - Ameriky.
Žena mi říká: „Řekni, jak jsi to viděl, a já to budu zapisovat." Pomyslel jsem si,
že by nepsala tak, jak mluvím, ale způsobem, kterým píše ona a který není ani
trochu primitivní. Když jsem si to pak přečetl, tak jsem zjistil, že napsala přesně to,
co jsem řekl, jen opravila gramatické chyby. Byl jsem zklamán, že to neznělo tak
vybroušeně, jak jsem doufal. Ale ona vrtí hlavou a říká: „Ne, tohle je tvůj příběh, jak
jsi ho viděl ty a jak jsi mi ho řekl."
Doufám, že si nebudete myslet, že tento můj příběh jsou mé paměti. Paměti píší
velcí lidé o svých myšlenkách a dobrodružstvích a svých rolích ve velkých
historických událostech, jako Caesar v Zápiscích o válce gallské a Winston
Churchill v Druhé světové válce. Ty jsou psány jedinečnými lidmi s jedinečnými
vzpomínkami. Já jsem výjimečný asi jako každý jiný člověk - instalatér, truhlář,
taxikář a každý umělec, ať už jeho obrazy visí ve velkých muzeích (tisíc let po jeho
smrti), nebo ať prodává na Druhé avenue za cenu rámu.
Jsem člověk, který se celý život pokoušel být umělcem, tím nejlepším umělcem,
jak mu Bůh dovolí. A můj příběh vypráví o tom, jak historie ovlivňuje a (možná) ničí
a možná tvoří a zachraňuje lidi jako já, kterých jsou na světě tisíce a miliony.
Napsal jsem to, nebo spíše řekl, nikoliv proto, abych lidi strašil, ale abych je
rozveselil, abych každému živému řekl, že život je kouzelný zázrak, že i když jsme
úplně na dně, je stále zázrakem. A zeje dobře být naživu, i když se za to, že žijete,
musíte omlouvat.
Nyní mi je šedesát let, a nikdy bych svůj život s nikým neměnil. Myslím, že
každý, kdo svůj život doopravdy vychutnal, by ho také neměnil.
Tahiti, duben 1952
Panana
Přiletěl jsem z New Yorku přes Fidži. Mám teď čas psát - a vzpomínat. Bylo to
před patnácti lety, v roce 1938, kdy jsem byl naposled na Tahiti malovat, těsně
před druhou světovou válkou. Vždycky jsem měl tyto ostrovy rád. Snadný život a
silná a sladká síla domorodců vámi proniká jako Roentgenovy paprsky. Za nějakou
dobu jste jimi nasáklí a cítíte se silnější. [...] věčné vlny [...] které útočí na stříbrný
pás tohoto sladkého ostrova.
Ale po několika týdnech jsem začal být neklidný, musel jsem se vrátit do Evropy,
do Československa - moji zdejší přátelé mi říkali, že jsem se zbláznil: proč
opouštět ostrovy, kde žádná válka nebude?
Se slzami v očích a mnoha květinovými věnci okolo krku jsem odplul do Francie
- a tam začíná můj příběh a moje dlouhé putování do Ameriky. Na palubě lodi to
bylo stejné jako vždycky, přecpáno, pomluvy, milostné pletky, politika a nervní
nálada. V Curacau jsme se dozvěděli o mnichovské dohodě - Francouzi toho
hodně namluvili, ale byli jaksi lhostejní. Cítil jsem se strašně, moje země byla
prakticky rozčtvrcena a zničena. Mladý anglický lord (alespoň si tak říkal), který byl
více opilcem než lordem, seděl vedle u stolu a poznamenal: „Kdo jsou vůbec ti
Češi? Nikdy jsem toho o nich moc nevěděl." Znechucený jsem vstal od stolu a
odešel do své kajuty, o kterou jsem se dělil s dalšími třemi cestujícími. Jedním z
nich byl belgický hrabě, který musel opustit Tahiti, protože pašoval opium. Každý
večer se holil a neustále se s námi hádal. Vypnul větrák a zmizel v první třídě, kde
měl milenku, Němku, blonďatou a vulgární. Chrápání Francouzů - z alkoholického
rumového pachu jeho lordstva mi bylo nanic, a tak, když se jedné noci znovu
objevil belgický hrabě a zase vypnul větrák, začali jsme se hádat a on mě nazval
válečným štváčem. Ale já jsem zapnul větrák a zalehl jsem. Za hodinu se vrátil,
vyšrouboval z ventilátoru šroubek a vyhodil ho. Litoval jsem, že jsem mu musel dát
pěstí. Byla to jen malá hádka a později, když jsme překročili obratník, se pokoušel
být zdvořilý.
Po dlouhé cestě - Marseille! Le vieux port - bouillabaisse - ústřice a všechno to
dobré jídlo, které Francie nabízí cizincům. Ale nezůstal jsem dlouho a pokračoval
jsem do Paříže, kde jsem se dozvěděl špatné zprávy - do Prahy nejezdily žádné
vlaky.
V lednu. Se svými kresbami a obrazy jsem se potuloval po mela Boeti a našel
jsem galerii, kde jsem mohl mít výstavu a vydělat nějaké peníze. Myslím, že ta
žena, Jeanne Castellová, nebyla moc poctivá. Za některé kresby jsem nikdy
nedostal zaplaceno, ale měl jsem to štěstí, že jsem prodal obraz do Musée de 1'Art
Contemporain a do Museum de Colonial jeden akvarel. Jak jsem zjistil později,
bylo to velké štěstí. Myslím, že mi to zachránilo život. Ale byl jsem velice neklidný,
nepřemýšlel jsem a v únoru 1939 jsem znuděný posedáváním po kavárnách odjel
do Prahy.
Plzeň - byla na hranici. Češi stále jedli své párky, šunku a knedlíky. Říkalo se,
že republika je malá, ale naše. Blázni, zatracení blázni, brali to na lehkou váhu.
Beneš se svým smutným srdcem. Ocitl jsem se uprostřed nastávajících událostí.
Prodal jsem za hubičku svůj nábytek, sroloval své obrazy a rozhodl se zmizet z
Prahy. Moje bývalá žena, která žila v Londýně, se mi pokoušela sehnat povolení
ke vstupu do Anglie.2 Od výboru jsem dostal dotazník, kde jsem měl vysvětlit, proč
chci pryč. Měl jsem všechny důvody k otevřenému postoji proti Hitlerovi a
Sudeťákům, kteří byli již v roce 1938 na jeho straně. Ve skutečnosti jsem ale příliš
nevěděl, co se kolem dělo, protože jsem ty pravdy v novinách skoro nečetl. Jeden
večer jsme seděli s přítelem v jeho ateliéru, pili jsme spoustu vína a pomlouvali
Hitlera a všechny nacisty. O půlnoci jsem zjistil, že jsem ještě do Anglie neodeslal
dopis s popisem svých hrdinských kousků v boji proti nacistům.
Ve veselé náladě, že jsem splnil domácí úkol, jsem okolo jedné hodiny v noci
dorazil na poštu, kde u telegrafního přístroje stálo mnoho lidí, šeptali a měli
vystrašené výrazy ve tvářích. U přepážky s leteckou poštou jsem nikoho nenašel.
Tak jsem dopis hodil do schránky a úředníci se na mne dívali poněkud překvapeně
a zvědavě. - Žena, kterou jsem trochu znal, se mne zeptala: „Jak se máš?"
„Dobře," řekl jsem. Měl jsem v sobě trochu vína. - „Ach, ty jsi oslavoval?" Já: „Ano,
měli jsme hezký večer." Beze slova se otočila. Za několik hodin jsem zjistil proč.
Myslela si, že jsem oslavoval příchod nacistů.
Vystoupal jsem do svého malého bytu. Podědil jsem ho po herci, který měl
angažmá v Sudetech. Věděl jsem o něm, že je velmi protinacisticky orientovaný.
Určitý čas se tam ale rozhodl hrát, aby získal šanci dostat se do Švýcarska.
Zalehl jsem do postele, ale nad ránem se celý dům proměnil. Puštěná rádiajinak mrtvé ticho, ale ta rádia mě vzbudila, s kocovinou jsem pustil své rádio a
monotónní hlas v určitém časovém intervalu oznamoval, že se k Praze blíží Němci.
Nepropadejte panice a nevykonávejte nepromyšlené akce. Přijedou asi v osm
hodin ráno, letiště ve Kbelích je již Němci obsazené. Přišli 30. března - sníh, vítr.3
Zatraceně, nacisté mohou dostat můj dopis do Londýna. Proč jsi to, ty blázne,
neposlal dřív? Ale jaký je v tom rozdíl, jak se teď dostanu pryč? Co řekneš, jestli tě
za pár hodin zatknou? S nimi si nemůžeš zahrávat a je tu tolik svědků, kteří budou
proti tobě. Nejsem Žid, ti mají všechny důvody utíkat. Árijče, co se ti nelíbí? Začal
jsem se bát, že mě budou považovat za komunistu. Co mám dělat?
Rozhlédl jsem se po knihách svého přítele, ejhle - knihy proti Hitlerovi, Konrádu
Henleinovi atd., sbírka karikatur Hitlera a celého nacistického Německa. Byl toho
plný koš na prádlo. Neměl jsem žádná kamna, kde by se to dalo spálit. Bláznivý
nápad - roztrhal jsem to na malé kousky a splachoval do záchodu. Došlo mi, že by
mi to zabralo deset dní všeho se takhle zbavit - cítil jsem se jako idiot. Za chvilku
zazvonil zvonek a domovníkova žena si stěžovala, že někdo ucpal papírem odpad
v celém domě. Když se spláchne, tak se všechno z odpadu vrací zpět.
„Ježíšmaria, v jaké to žijeme době!" Řekl jsem, že je to v pořádku, ať zavolá
instalatéra, a dal jsem jí deset korun.
Proboha, v mém cestovním pase bylo ruské vízum. Byl jsem tam v roce 1934
jako turista u Černého moře a maloval, nikdy jsem nenavštívil Moskvu, navštívil
jsem jen Besarábii, Sevastopol ajaltu. Měl jsem po krk jejich organizování a byl
jsem rád, že jsem se odtamtud po měsíci vrátil.
V tomhle okamžiku stálo všechno proti mně.
Ráno jsem nejdříve sešel do lahůdkářství a koupil všechno brandy a
francouzské víno, co tam měli, a zahalil jsem se do oparu alkoholu a cigaret.
Zazvonil zvonek -gestapo?
„Nevím, jak se to stalo," křičela domovnice. „Bože bože, v celé Praze teď
nemůžete sehnat instalatéra, všichni mají práci. Kdyby nebylo Němců, tak jsme
mohli všichni klidně splachovat." Odešla.
Sbalil jsem dva kufry toho nebezpečného materiálu a tramvají odjel na kraj
Prahy, vešel do nejbližšího lesa a snažil se toho zbavit. Ale zjistil jsem, že lesy byly
plné německých vojáků - ty těžké kufry.
Vzal jsem je zpátky do svého pokoje a moje srdce bylo těžší než ty knihy. První
noc je každý házel přes plot k sousedům a ti to zase házeli zpět, bylo to tragické i
komické. Příštího dne jsem musel zmizet ze svého bytu, byl plný vystrašených
emigrantů, Židů, a všichni mluvili o tom, jak se dostat z ČSR. - Šel jsem na hřbitov,
abych byl na chvíli sám, ale viděl jsem skupinky lidí s konspirativními výrazy ve
tvářích.
Jednou nebo dvakrát se mě někdo zeptal: „Víte, kde je Havlíčkův hrob?"
Nevěděl jsem, ale byl to jen způsob hledání sympatizantů. Cítil jsem se mezi těmi
všemi lidmi osamělý, křičící žena, Češi, musím říct, že s vojáky se přátelila jen část
lidí. Gestapo jsem neměl rád, proháněli se ulicemi s prvními zadrženými. Většina z
nich byli uprchlíci z Německa nebo Židé, kterým se z Německa podařilo dostat své
peníze. Věděl jsem, že musím něco rychle podniknout, abych se dostal ven. Další
krok gestapa bude zadržet [...] intelektuály, kteří se drželi svého přesvědčení.
Každý pohyb přes hranice byl už gestapem kontrolován - bez opravdového
důvodu a bez povolení gestapa nebylo možné opustit zemi.
Byl jsem chycen jako krysa. [...] koncentrák nade mnou visel jako Damoklův
meč. Vždycky jsem byl svobodný a vždycky jsem si dělal, co jsem chtěl, i když
jsem nikdy nebyl bůhvíjak bohatý. Ale vždycky jsem byl neklidný, cestoval jsem a
hledal jsem nové umělecké zážitky. Nikdy jsem nikomu neublížil, ale velice často
jsem se zaplétal se ženami a dostával se do komplikovaných situací.
A tak jsem se příští den vydal jako naivní imbecil do malé cestovní kanceláře a
požádal o lístek do Londýna.
Přišel ke mně [...] a řekl: „Nic mi do toho není ptát se po vašich důvodech, ale
chápu vás a vidím, že nejste Žid. Prodám vám lístek do Londýna, ale abyste mohl
opustit území Protektorátu Čechy a Morava, musíte mít potvrzení od gestapa."
Řekl jsem mu, že jsem už na gestapu před pár dny byl, stál jsem ve frontě od
pěti hodin ráno až do jedenácti s papírem z jedné holandské galerie, která mi chce
uspořádat výstavu v Haagu. Byl jsem ale odmítnut - můj případ nebyl důležitý pro
blaho rajchu. Když jsem se těm černým obludám podruhé pokusil vysvětlit, že se
živím prodejem obrazů z výstav, jejich odpověď zněla: „Nejdříve rajch a teprve
potom lidé." Měl jsem smůlu.
Muž z cestovní kanceláře mi řekl, že mi může obstarat potvrzení od gestapa, ale
bude mě to pár set korun stát. Řekl jsem, že to mi nevadí. „Půjdu s vámi zítra na
policii, nebudete muset stát ve frontě. Na nic se neptejte a jen jděte pár kroků za
mnou a dělejte všechno jako já."
Ještě než jsme se tam vypravili, řekl: „Jistě víte, že jsem měl více klientů jako
jste vy, ale někteří se z gestapa nevrátili. Jestliže se něco stane, chtějte mluvit s
policejním komisařem Roubalíkem a on vám pomůže, tedy pokud nebudete v
opravdových potížích."
Jsem od přírody spíše slaboch než hrdina a začal jsem mít své podezření, ale to
už jsme procházeli velkým portálem policejního ředitelství Na Perštýně.
Zvedl ruku a pozdravil českého policistu i gestapáka a ukázal jim průkaz -já jsem
to po něm opakoval. Najednou mi došlo, že můj přítel byl český policejní agent,
který spolupracoval s oběma stranami. Nahoře na schodišti jsme přešli čekající
frontu a tam mne strčil do čekárny a řekl tichým hlasem: „Tady vás musím nechat.
Hodně štěstí."
Nikdy na ten bledý a kulatý obličej nezapomenu, v tom okamžiku plný napětí.
Necítil jsem nic, nepřemýšlel jsem.
Přede mnou seděl za stolem elegantní gestapák, který pozoroval každého, kdo
vešel do místnosti. Ve frontě jsem si všiml malého klepajícího se Žida - ten chudák
zkoušel své štěstí navzdory plakátu na zdi, kde bylo velkými písmeny napsáno:
Pro Židy „Keine Ausreisebewilligung Durchlafischein"4. Když na něj přišla řada u
stolu, slyšel jsem jenom [...] německý hlas: [...] trvalo to jen pár okamžiků, než ho
vykopli po schodech dolů. Ach - to jsou mi pěkní lidé.
Velice rychle jsem pochopil, že když jste nahlas křičeli, co chcete, a udělali na
toho blbého nacistického německého úředníka správný dojem, měli jste aspoň
nějakou šanci. Většina loudilů o výjezdní doložku, kteří šeptali, skončila s
nepořízenou.
Když jsem jasnou a hlasitou němčinou požádal o potvrzení, měl jsem srdce v
kalhotách. Úředník v černém se podíval na mě a na dlouhý seznam jmen. Bože
všemohoucí, jsem na tom seznamu, nebo ne? Nebo ještě ne? Naštěstí na tu práci
neměli žádné Sudeťáky, jinak by okamžitě věděli, že malíř Kopf je nespolehlivý a
byl mezi nimi příliš známý jako antinacista.
„Kommen Sie am Freitag," zněla lakonická odpověď.
Dva dny strachu, dva dny naděje a pochybností a dva dny poslouchání
zatraceného ruského hlasu s polštářem přes hlavu. Ti bastardi okupaci
Československa ani nezmínili. Proletáři všech zemí, spojte se!
Ach, mnoho Čechů doufalo v pomoc-jaká idiotská myšlenka! Mluvili o válce v Číně - do pekla s nimi - znechucen.
Po dvou dnech jsem se objevil na gestapu. [...] Ale oni byli stále ještě
zaměstnáni lapáním malých rybek a Židů, co dostávali peníze z Německa - pořád
měli co dělat.
[...] Pro české výpravčí bylo těžké odbočovat v opačném směru - ale německá
armáda kontrolovala dopravu.5 V pátek v n hodin jsem dostal povolení k výjezdu z
Československa přes Německo do Holandska na svou výstavu.
Byl to velký den - opil jsem se, nervy mi málem praskly a nevěděl jsem, co mám
dělat. O půlnoci u mne zazvonil Čech z cestovní kanceláře. „Jste v pořádku? Přeji
vám všechno nejlepší." Zalovil jsem v peněžence a rozloučili jsme se jako přátelé.
Nazítří začínala moje cesta na Wilsonově nádraží a byla velice dlouhá. Výlet do
Londýna mi trval více než dva roky a prese všechnu snahu jsem tam vůbec
nedojel. Měl jsem štěstí, že jsem byl vyšší silou veden do Ameriky.
Dva roky To jsem ale nevěděl. Utratil jsem spoustu peněz za košile, obleky a [...] - S
kufrem z tlusté kůže a s lehkým srdcem jsem byl připraven se znovu vydat na
cestu. V kapse jsem měl deset marek, ostatní peníze jsem tam musel nechat.
Deset marek - akorát na to dostat se přes Německo do Holandska - na to, abych
se dostal do Londýna, kde mi v těch prvních dnech pomůžou přátelé.
Ve třetí třídě vlaku byla spousta vojáků, slizkých německých hospodyň, lidí, kteří
mnoho nemluvili, nikdo se nikoho na nic neptal, nikdo se nehádal a já si myslel, že
všechno jde hladce. [...] v 7 ráno jsem byl na holandské hranici.
Cigareta za cigaretou na prázdný žaludek, v kufru své stočené obrazy a kresby,
v dlouhém kabátu - nový, světle šedý kabát mi sahal skoro až ke kotníkům. Později
jsem zjistil, že všichni běženci měli na svou dlouhou cestu podobné nově ušité
dlouhé kabáty.
Jsem v Holandsku, jsem pryč z Německa, jsem v bezpečí. Dobrý bože, buď
pochválen. - Děkuji ti.
Vlak zastavil a holandští úředníci procházeli oddělení - Pasy! Tehdy jste do
Holandska nepotřebovali vízum, mým cílem byl stejně Londýn. Měl jsem přítele v
Amsterda mu, který mi pomůže. Úředník, který se díval na můj pas, slušně řekl: „U
nás na stanici pro vás máme telegram, prosím pojďte s námi." - Zatraceně,
zatraceně - na stanici byl na stěnu přišpendlen otevřený telegram. Text: „Buď
trpělivý, povolení pro vstup do Anglie dostaneš za pár dní."
Ach ne, celý svět se zhroutil.
Pohraničník se mně slušně zeptal: „Je vaše výstava jen záminkou, abyste se
dostal pryč z Německa?" „Ano," řekl jsem.
Nizozemci přijímali mnoho utečenců, ale myslím, že já jsem tu byl příliš pozdě.
Měli jich už plno.
Spolu s obrazy, prádlem a v mém dlouhém kabátě mě velice slušně vyprovodili
zpátky do Německa, do Bentheimu, s ujištěním, že jakmile se něco dozvědí o mém
vstupním povolení do Anglie, dají mi vědět. Dovolili mi zavolat mému příteli do Amsterdamu, trvalo to nějakou chvíli, protože ještě nebyl vzhůru. Domluvili jsme se a
po chvíli mi slíbil, že mi zařídí povolení na krátkodobý pobyt v Holandsku.
Nizozemci mě rychle vyprovodili na vlak, aby se mě zbavili, a s krvácejícím srdcem
jsem byl za chvíli v Bentheimu. V mém cestovním pase, který stále ještě mám,
stála poznámka:
„Nicht durchgelassen" - nepropuštěn. Deset marek v kapse - ještě stále ne pobuda.
Kde budu spát a kde dostanu nějaké jídlo? Nebyl čas na pláč, musel jsem bojovat
o přežití.
Dal se se mnou do řeči drobný český Žid, kterého také odmítli, a šli jsme si
společně najít nocleh. Svou první noc v Bentheimu jsme chtěli strávit v hotelu.
„Promiňte, ale nemáme dovoleno ubytovávat Židy," řekli, když jsme odcházeli. Tak
jsme chodili bez úspěchu kolem a pak Žid řekl: „Pokusím se najít svou vlastní
cestu, vrať se, uvidíme se zítra v 11 hodin na poště." Pronajal jsem si v Bentheimu
pokoj, ale nemohl jsem usnout, musel jsem stále přemýšlet. Ráno jsem zaplatil a
napsal dopis svým přátelům v Holandsku. Příteli do Berlína jsem si napsal o
peníze (dát peníze někomu, kdo opouštěl zemi, bylo ilegální). V Bentheimu jsem
musel jít na gestapo, protože jsem měl na cestu přes Německo povoleny jen tři
dny, a musel jsem si nechat povolení prodloužit. Setkal jsem se s českým Židem,
který mi řekl, že našel místo v domě, kde můžu za velice málo peněz spát na
podlaze. Jsou tam nějací další lidé, kteří se pokoušejí dostat z Německa - většinou
Židé.
Ten malý domeček si pamatuji velice dobře. Jeho majitel měl na nádraží stánek
s novinami, jeho žena vařila příšerné jídlo. V dopise jsem od svého holandského
přítele dostal pár guldenů, a tak jsem byl na krátkou dobu zajištěn.
Ale dobře jsem věděl, že jsem ve velkém nebezpečí. Jestliže se mi nepodaří
dostat z Bentheimu, budu se muset vrátit do Prahy. Vzdát se nebo [...].
Tentokrát jsem ještě nebyl s to se modlit, aby pro mne bůh něco udělal.
Vypadalo to nesmyslně, kleknout si na kolena. Během dne jsem se potuloval okolo
pošty, procházel jsem se kolem. Jednoho dne ke mně přišel chlapec a kopl mne do
holeně. Proč? Proč? Krev se mi nahrnula do hlavy, ale naštěstí jsem byl zbabělý a
spolkl to, do srdce se mi však nahrnul jed. Pochopil jsem, že v Bentheimu poznají
cizince. Vzdal jsem to, šel jsem domů a byl jsem rozrušený a smutný. Poté jsem už
ve dne nikam nechodil.
V noci jsem viděl těžké kamiony stěhující zásoby, nekonečné kolony - to bylo určitě
pro mne. Byly to přípravy pro nadcházející události. Už nevím, kolik dní jsem v
Bentheimu strávil, ale týden určitě. Z Holandska jsem dostal dopis, že odpověď na
mou žádost byla zamítavá. Mám to zkusit v Kolíně u britského generálního
konzula, aby se urychlilo vyřízení mého povolení k pobytu.
Každý večer jsem viděl německou, asi třicetiletou ženu, jak posedává poblíž.
Měl jsem pocit, že nás pozoruje. Zpočátku se mnou nemluvila, ale jednoho dne se
mě přátelsky zeptala, jakou mám potíž, že chci pryč. Bylo to těžké říct jí
pravděpodobně znějící historku, ale pomohla mi odeslat mé obrazy do Švédska,
což byla mimochodem velká chyba - už jsem je nikdy neviděl. [...] byly rozprodány
během dvou let a nikdy jsem za ně nic nedostal, ukázalo se, že to byl omyl.6
[Švédský známý] nikdy nebyl mým přítelem.
Němka se o mě velice zajímala, hráli jsme karty, ona dodala šnaps, dokonce v
noci přišla do našeho pokoje s rozpuštěnými vlasy. Řekla mi svůj příběh, byla prý
zpěvačkou. „A co děláš teď?" zeptal jsem se. „Prodávám leštěnku na auta."
Bentheim rozhodně nebyl místem, kde by se leštěnka na auta mohla dobře
prodávat. Byl jsem přesvědčen, že je agentkou gestapa, která měla informovat o
tom, co se v domě děje. Velmi se snažila něco si se mnou začít, byl jsem nervózní
a nechtěl jsem se nechat unést.
Odjel jsem do Kolína. V jednu hodinu v noci jsem už čekal u dveří britského
generálního konzula.
Byli na mě milí a řekli mi, že udělají všechno, co je v jejich silách, ale že musejí
počkat, než dostanou odpověď z Londýna.
Bydlel jsem v malém hotelu na Johannstrasse. [...] V Kolíně lidé o režimu
smýšleli jinak.
Procházel jsem se kolem kostela, seděl jsem v katedrále a tam jsem se naučil
modlit. l když jsem se styděl a cítil trapně, dal jsem dohromady slova modlitby. [...]
Proč nezkusit francouzského konzula? Proč ne? Neriskuji víc, než že mě vyhodí.
Dobrý bože - pochodem vchod! Abych ušetřil, všude jsem chodil pěšky a jedl jen
málo.
Na francouzském konzuláte: „Můj drahý monsieur, nechceme více
přistěhovalců, už jich máme moc a nemůžeme se zbavit těch, co mají víza. V noci
je vozíme z Francie na německou hranici. Němci je posílají zpět, my je zavíráme
do vězení, po propuštění je zase posíláme zpátky. Vždycky skončí ve vězení nebo
v táboře."
[konzul] listoval mým cestovním pasem a uviděl mé vízum z Tahiti - to ho
zajímalo. Byl to poměrně mladý muž s malým knírkem ostrým jako břitva. „Jaké
jsou na Tahiti dívky, monsieur?" A náhle jsem cítil naději, viděl jsem světlo.
„Tresjolie, třes gentille -"7
Když jsem mu dal všechny informace, které chtěl vědět, řekl mi, že mi dá
francouzské vízum, ale pod jednou podmínkou - musím mít vstupní i výstupní
vízum z Německa. Řekl, že jestliže se nebudu schopen uživit, musí mít jistotu, že
se mne může zbavit a poslat mne zpět do mé země.
Běžel jsem na policejní komisařství v Kolíně - pasové oddělení - a požádal o vízum, Odpověď: „Nepatříte sem, nejste Reichsdeutscher. Musíte jít na gestapo,
protože máte český pas." Zpropadeně, znovu gestapo, to není možné. Nevzdával
jsem se a argumentoval tím, že po okupaci jsem se stal občanem Německa a můj
pas je platný, protože už tam mám od gestapa razítko povolující pohyb přes
Německo jako německému občanovi. Na tom jsem si pevně stál.
„Pořád tu máme někoho, kdo nás chce obelstít. Chtějí se jen dostat ven."
„Pane, jak vidíte, nejsem Žid. Jsem umělec, jde o obchodní záležitost a je pro
mne velice důležité, abych po skončení výstavy přivezl do země cizí měnu."
Najednou se mě zeptal, jestli jsem byl v Praze během okupace. „Je to pravda,
že komunisté spálili část města? Co dělala vaše armáda?"
V té chvíli jsem se zapomněl a vztekle odpověděl: „Nic neshořelo - němečtí
vojáci se chovali dobře, ale nemáme rádi nacisty a nenávidíme gestapo." - Ani
jsem nevěděl, jak se mi to dostalo ven z pusy. Muž se vzdálil k jinému úředníkovi a
potichu spolu mluvili. Už jsem se viděl v té nejhorší situaci - zatčení, vězení zasloužil jsem si to.
Po chvíli druhý úředník řekl tichým hlasem: „Dej mu to."
Vězení? Vízum? Kopanec? Vězení? Vízum? Vězení? Vízum! Nedal jsem za něj
ani halíř a ve svém srdci jsem kolínským policistům blahořečil. Tihle Němci mi
zlepšili náladu. Bože, jednou jim oplať jejich dobrotu. Dostal jsem své francouzské
vízum s tranzitem přes Belgii.
Šel jsem do lahůdek, dal jsem si salám a u prázdného stolu jsem s pintou
červeného vína oslavoval své úspěchy. Po chvíli se ke mně připojil starší, dobře
vypadající Němec, hned jsem viděl, že to musí být vysloužilý armádní důstojník. Za
okamžik si přisedl velice tlustý Němec, jehož hruď dekorovala nejvyšší nacistická
vyznamenání. Dali se do řeči, ten první velmi rezervovaně a slušně. Bum, teď se
projevil ten pravý - ten mladší a hlučnější. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že je to
agent-provokatér. Vysvětlil, že má pro rajch skvělý vynález, ale že jeho žádost
vždy dají dospod mezi papíry, a tak o něm fuhrer neví. V kanceláři by se měla
udělat čistka. Najednou se ke mně otočil a zeptal se, kdo jsem. Moje odpověď:
„Umělec z Prahy." „Vím, všichni ti takzvaní umělci jenom špehují, mají miniaturní
fotoaparáty a dělají snímky - [...]."
Já: „Jawohl, Herr. Když určitým způsobem lusknu za svými zády, tak vás
vyfotím." Oba se s výmluvami rychle vytratili na večeři ke svým ženám.
Tady končí první část mého putování. Odcestoval jsem zpátky do Bentheimu pro
své věci. Odjel jsem přes Belgii a ráno dorazil do Paříže.
Milovaná Paříž - dobré víno - jídlo - bary - jestliže máte dost peněz, můžete tu
být docela šťastni. Ale z mého tisíce franků zbývalo jen málo8. Pronajal jsem si
malý pokojík ve dvoře malého hotelu na boulevard St. Michel.9^..] chodil jsem do
nejlevnějších restaurací na jedno jídlo denně. Ocitl jsem se uprostřed tisíců a tisíců
těch, kteří se pokoušeli získat osobní průkaz. Francouzi byli velice nervózní.
Viděl jsem pár známých z Prahy, někteří z nich se měli velice dobře, dostali se
pryč včas. Objevil jsem, že někteří čeští umělci sedávali v Café Bonaparte blízko
St. Germain boulevard, a tam jsem se setkal s A. Hoffmeisterem, karikaturistou
Pelcem, Clementisem, Ripkou a různými českými intelektuály v exilu - s generálem
Ingrem, Muchou, Martinů ad. S Hoffmeisterem jsem se již dříve příležitostně vídal v
Praze. Věděl jsem o něm, zeje to velmi bohatý mladý muž, syn právníka, který se
často opíjel, psal divadelní hry ne příliš přátelské vůči Němcům, hloupé knížky,
dělal si legraci z ostatních lidí, kreslil karikatury a stále podnikal něco exkluzivního.
Patřil k takzvané pokrokové intelektuální moderní mládeži v Praze.
Byl malý a zavalitý, bledý, stále se zdvořile usmíval a já jsem z něj získal dojem
inteligence a bystrosti. Český šovinista nebyl. Pořád něco podnikal, později jsem
zjistil, že jen pro svůj prospěch. Hrál hru, což jsem tehdy nepochopil. Byl členem
PĚN klubu, v porovnání se mnou na tom byl dobře. Zajímal se o pokrokovou
výchovu mládeže.
V Paříži pracoval na vytvoření Domu české kultury. Nevěděl jsem, kdo to platí nějaký Francouz -, chtěl jsem jen malovat obrazy a s Čechy jsem se příliš nestýkal.
Jednoho dne jsem dostal od Hoffmeistera dopis, v němž mě vyzval, abych se
připojil ke všem českým umělcům žijícím v pařížském exilu, a pomohl tak
uskutečnit tento projekt podporovaný francouzskými intelektuály. Prezidentem se
stal Jean Cassou, s tím jsme všichni souhlasili, a Hoffmeister našel dům na rue
Notre Dame děs Champs za 30 ooo franků ročně.
Mezitím jsem se pokoušel malovat, ale nešlo mi to. Byl jsem nervózní z toho, co
jsem měl dělat ohledně prodloužení svého krátkodobého víza. Neznal jsem nikoho,
kdo by mi pomohl. Viděl jsem, jak Američané a Angličané opouštějí město. Měnilo
svou tvář. Turisté zmizeli a místo nich se objevili uprchlíci. Schylovalo se k válce.
Nabídli mi místnost v Domu české kultury za měsíční nájem 50 franků.
Pochopitelně jsem to přijal, jako i tři další malíři. Vše se dělo hekticky, nábytek
jsme koupili na marché au pussés.
Začal jsem vařit a přestal malovat. Večer se vždycky někdo zastavil na večeři,
pokaždé Češi, ale nikdy jsem tam neviděl Dr. Osuského, tehdy našeho velvyslance
ve Francii. Slyšel jsem samé kritizování politiky - to ani nebyl hovor. Sledovali jsme
situaci v Polsku a dne, kdy byl podepsán německo-ruský pakt, nás to všechny
velice rozrušilo a znechutilo a proklínali jsme ruskou dohodu. Hoffmeister se
nezdál příliš pohnutý a spojil se s V. Clementisem, o kterém jsme věděli, zeje
komunista. Clementis nám potom v malé kavárně ve slovenštině vysvětlil situaci.
Příliš jsem mu nerozuměl, protože se nevyjadřoval moc jasně, ale měl jsem pocit,
že se všechno snaží vysvětlit z hlediska dlouhodobého vývoje. Nikdy jsem s
Clementisem nemluvil, ale všiml jsem si, že Adolf Hoffmeister za ním běhá, mají
spolu schůzky. A tehdy jsem si začal myslet, že se něco děje. Jednoho odpoledne
jsem se v domě setkal s Kischem. Zeptal se mě: „Vás znám podle jména, nejste vy
sudetský Němec z Ústí?" „Ne, narodil jsem se ve Vídni." Pak mluvil o Francouzích,
přijel ze Španělska, kde během občanské války poznal jednoho francouzského
generála. Vždycky, když se dostal do nebezpečí, stáhnul se. „Ty Francouze
neznáš. Jsou nevypočitatelní. Jakmile se dostanou do špatné situace, jsou
nepříjemní. - Půjdu, už jsem z toho tady unavený." Bydlel ve Versailles, jako tehdy
všichni komunisté. Všichni museli být doma před večeří. Ve Versailles měli
policejního komisaře - komunistu, který nad nimi držel ochrannou ruku. „Mám
spoustu knížek, které s sebou nemůžu vzít, přinesu vám je sem ke čtení."
Ano, složil v domě celou malou knihovničku a byla to komunistická propaganda.
Nikdo v té době neměl zájem číst Marxe nebo Engelse, a tak jsme to lehkomyslně
nechali v rohu jídelny. Vařil jsem, večer jsme zpívali smutné slovanské písně. Byl
jsem osamělý, nikdo na mě nečekal, neměl jsem komu psát. Nedělal jsem nic, co
by stálo za řeč - hrnce a pánve, kuchyňská práce. Jak jsem zjistil později, byla to
velmi dobrá průprava.
V domě žila i žena, H. Rainerová,10 která celý den něco psala na stroji. Byla to
komunistka. Pomalu a příliš pozdě jsem si to všechno poskládal dohromady a
pochopil jsem, že jsem byl lapen v hnízdě komunistů. Ale kdo jsou ti komunisté?
Adolf Hoffmeister? Stranickou legitimaci neměl, ale byl velice prokomunistický. A.
Pele jako kolega byl velmi milý a nikdy jsem ho nepodezíral. Můj milý přítel Šturm
byl zatvrzelý katolík - ne. Šimončič - ne - hudebník Šedivka? - ne - zpropadeně, co
se to děje? Byli jsme v domě deset dní, upravujeme místnosti, uklízíme, vaříme a
najednou Francie vyhlásila válku. Zpívali jsme Marseillaisu, žehnali jsme tomu
rozhodnutí a zapsali se do České legie (byla ve městě Agde). Velmi dobře si
pamatuji ten večer, kdy jsme spolu zpívali. Hoffmeister byl velmi neklidný, vždycky
měl v noze nějaký tik. Byl považován za správce domu, měl na starosti příspěvky
na jeho chod. Nikdy jsme se nedozvěděli, odkud ty peníze byly. Najednou řekl:
„Hoši, jsem z té práce unavený, pojďme si zvolit někoho jiného. Navrhuji Maxima."
Kategoricky jsem odmítl. Nevím proč, ale měl jsem z toho špatný pocit.
To byla pravá logika Adolfa Hoffmeistera, jak jsem později pochopil. Jako
umělec jsem vždycky inklinoval k radikálnímu myšlení, ale komunismus jsem nikdy
neměl rád. Do krve jsem se hádal, ale do strany jsem nikdy nevstoupil. Tady jsem
se bez svého vědomí stal kamufláží pro komunistickou buňku, která byla založena
pár dní před válkou a ještě nevyvíjela žádnou práci. Ale tehdy jsem to ještě
nevěděl.
Hoffmeister nikdy nemluvil přímo, v noze měl nervózní tik. Myslel jsem, že je hlupák. Dal jsem si víno, byl jsem smutný a cítil se hrozně. Spát, spát, snít o jižních
mořích a divoké rozkoši - lásce. S ženou jsem nespal už celé týdny.
Ocitl jsem se na dlouhé pouti - můj bože, velmi dlouhé. Nejlepší, co jsem v
Praze v roce 1938 udělal, byla žádost o imigrační vízum. To se ukázalo jako
moudrá věc a později jsem ho skutečně dostal.
Nevěděl jsem, že jsme byli sledováni. Neznal jsem francouzské pocity po vyhlášení války. Jen jsem v bistrech viděl muže a ženy plné hněvu a zloby. Nechtěli
jsme válku - křičeli vzteky, stěžovali si, že ti špinaví cizinci je zatáhli do vojny. Šel
jsem na montparnaské nádraží. Posílali své děti na venkov - nálety - Paříž umírala.
Paříž se stala jiným městem. Všechno bylo narušené -jídlo, divadelní hry, kurvy,
Paříž ztratila svůj šarm. Letecký poplach v jedenáct večer, vyhnali nás z domu, kryt
v Lucemburské zahradě-ženy zvracely. Angličan si bez jakýchkoliv emocí pečlivě
složil ručník na svá kolena. My jsme chrápali, měli jsme v sobě příliš mnoho vína a
svým chováním jsme uklidňovali ostatní. Druhý den jsem nakupoval jídlo do
kuchyně. V lahůdkářství U Pobinů nebyli zrovna moc milí. Jako cizinec jsem musel
čekat více než hodinu. Nelíbil jsem se jim.
Uvařil jsem masové závitky s knedlíkem, ale moc se mi nepovedly. Dělal jsem je
příliš rychle. Styděl jsem se.
Druhý den v devět ráno jsem si šel vyzvednout boty, které jsem nechával
podrazit. U našich dveří jsem uviděl člověka, který mě pozoroval. Obyčejný obličej,
málem jsem si ho ani nevšiml. Pár kroků za rohem jsem slyšel, že za mnou někdo
běží a poprvé v životě jsem na svých zádech ucítil hlaveň pistole. Malý mladý muž
v civilu. „Policie." „Proboha, co to děláte," řekl jsem, „tady jsou moje papíry."
V té době Francouzi zavírali prakticky každého, kdo vylezl z metra a nebyl Francouz. Malý špinavý pes. Byl jsem bledý vzteky. Doběhl ke mně další. „Máš pouta?"
řekl. Dovedli mě na roh našeho domu a tam už probíhal zásah. Strčili mě do
policejního vozu zadrátovaného jako klec na opice. Lidé kolem, francouzští
buržousti, dívají se, mluví - první špioni! Policie je plný dům, všichni se tváří hrozně
důležitě. Ti malí špinaví hajzlíci.
Mohl jsem si jen uplivnout - marně jsem protestoval - musel jsem vyprázdnit své
kapsy, tlustý francouzský policajt s pistolí, nic hezkého. Byl jsem zase v maléru a
daleko horším ve srovnání s cestou napříč Německem.
Nedovolili mi jít do domu a vzít si kabát nebo kapesník. Adolf Hoffmeister tam
měl dokonce nějaké vzácné šperky. Své věci jsem už nikdy neviděl. Policie je
ukradla. Mé obrazy policie roztrhala na kusy, okupovala dům několik dní. Pili naše
víno z Anjou -oslavovali. Byli to hrdinové, chytili první špiony. Hoffmeister odešel
už ráno a taky Šturm. Nás odvezli do Čité." Své milé boty jsem už od obuvníka
nikdy nedostal, po třech týdnech jsem je již nemohl vymáhat.
Doufal jsem, že se všechno brzy vysvětlí. Co jsem udělal? Čeho jsme se
dopustili? Jaké je obvinění? Francouzi jsou nervózní, říkal jsem si, za pár hodin
bude po všem. V Čité nás nahnali do místnosti. Vzali nám tkaničky do bot, kravaty
a opasky. Jméno otce, kdy se narodila matka, atd. Pomyslel jsem si, jak je to
všechno dětinské a hloupé a usmál jsem se. To byla chyba, začala se jim dělat
pěna u úst, pobíhali kolem jako blázniví mravenci. Tak důležití, tak hloupí a já se
smál. Co se to s našimi spojenci děje? Nedalo se nic namítat, tito mladí lidé byla
policie. Tyhle hlouposti dělali jen proto, aby je neodvedli do armády. Znám tyhle
francouzské hajzlíky, malí, s dlouhými kabáty a s koženými čepicemi. Velmi agilní,
aniž věděli proč. Pár podlých mladých hochů. Boj ve válce pro ně nebyl. [...]
Zločinec nebo nevinný, musel jsem být zticha. La France, my jsme strážci naší
milované země. Bojujeme proti zločincům, jen ať nemusíme válčit v zákopech.
Nelíbili se mi. Francouzský duch byl mrtev. A tady začala další část mého
putování, část velice obtížná.
Mezitím v našem domě čekala [policie]. Po každém zazvonění zvonku někoho
zatkli. Hoffmeister se vrátil domů - zmlátili ho. Pili naše víno. Šturm se vrátil
odpoledne. Na dvorku pro něj sehráli komedii s popravou. Sebrali mu brýle, zmlátili
ho a postavili proti zdi. Vytáhli své zbraně a měli z toho velkou radost. Chovali se
hnusně.
Hoffmeistera nehezky zmlátili. Mnohokrát jsem si všiml, že Francouzi nejsou féroví bojovníci. Když se dostanou do pouliční rvačky, bojují podlým způsobem. Kopou do břicha, používají nože a kovové boxery. Znají triky, které my v USA nepoužíváme.
Večer mě odvedli na záchod, hlídal mě tlustý dozorce, který smrděl jídlem a
červeným vínem. Strčili tam taky Pelce, byl na dně a řekl: „Je to s náma špatný."
Byl velmi vystrašený.
Řekl jsem, že na nás nic nemají. Nic jsme neprovedli, nikoho jsme nezabili.
Vědí, že jsme odporovali nacistům. To nejhorší, co se nám může stát, je to, že nás
pošlou zpátky do Německa, ale za pár dní bude všechno v pořádku. Budeme žít
někde za Paříží, pracovat na statku, děkovat bohu, že jsme v bezpečí. Pele tak
optimistický nebyl.
Během večera se objevil mladý muž v rohovinových brýlích, s deštníkem na
ruce a v buřince, člověk z české ambasády. Typ alibistického mladého diplomata,
který se, nedej bože, jednou stane konzulem nebo prezidentem ČSR. Jedinou
útěchou, kterou nám dal, bylo: „Hoši, jste v pěkné bryndě, sbohem." Jaký idiot, jaký
vůl.
Večer mě odvedli do místnosti. Velmi neklidný hubený mladý muž s brýlemi mě
zdvořile požádal, abych si sedl. Celý den jsem nic nejedl. Zeptal se mě, jestli si
chci objednat něco k jídlu. Objednal jsem si láhev vína a sendvič, který mi z blízké
restaurace přinesl číšníky bílé zástěře. Pak se mě znova ptali na jméno, proboha
pokolikáté už, znali ho dobře sami. Jméno mého otce, rodné jméno matky, kde
bydlím, kolik mám peněz, odkud je beru atd. Písařka všechno zapisovala. Tenhle
začátek se mi docela líbil - měl jsem co dělat, pozoroval jsem toho člověka, byl tak
milý a laskavý, ale najednou vyskočil a se zuřivým výrazem v obličeji zařval:
„Přiznej se, nebo tě zastřelíme - řekni mi všechno a zachráníš si život a bude s
tebou dobře zacházeno."
To mě nevylekalo, naopak jsem se musel smát, protože mi ho bylo líto. Takový
hloupý malý nikdo, proč bych mu nepomohl? Jenom kdybych ho mohl nějak
uspokojit. Ve vysokém naškrobeném límečku vypadal jako ryba, velmi se na mě
zlobil - pak zmizel. Přišel jiný, mnohem tlustší typ a prohlížel si můj pas. „Velmi
mnoho cestujete, monsieur." „Ano, cestuji velmi rád." Měl jsem nejrůznější víza, z
britských kolonií, z nizozemských, Tahiti, Markézy, Rusko atd. „Je to snad hřích?"
Zeptal se mě, proč jsem z ČSR neodešel přes Polsko, většina uprchlíků
cestovala přes přístav v Gdyni.
„Jste Žid?"
„Ne."
„Jste podle vás Čech, nebo Němec? Jaký byl rodný jazyk vaší matky?"
„Matka byla Rakušanka, mám německé školy."
„A přes Německo jste cestoval s razítkem gestapa. Máte vízum k výjezdu i ke
vstupu do Německa a takhle se k nám dostávají všichni němečtí špioni. Přiznej se
a zachráníš si život."
Tentokrát jsem se už tolik nesmál, viděl jsem, že mají důvod k podezření. Ale
jejich zvědavost jsem nemohl uspokojit, a tak to po chvíli prozatím vzdali.
Ostatní spolubydlící jsem neviděl. Určitě prožili to samé. Došlo mi, že mi
německé vízum málem zlámalo vaz. Neměl jsem žádný uvěřitelný důvod pro to,
abych byl považován za uprchlíka - nejsem Žid ani skutečný Čech. Proč tedy
zůstávám ve Francii? Mysleli si, že jsem špion nebo, a to bylo totéž, komunistický
agent. Věděl jsem, že teď jsem v nebezpečí. Ale nezneklidnilo mě to - musí mi to
nejdřív dokázat. Během války i Francouzi mohli chtít potěšit své nadřízené a
vyrobit případ, aby byla, Jak říkají, spravedlnost. Komu by to vadilo? Doma v
ČSR? V Německu nebo v jiné zemi? Pamatujete se na knihu Seržant Griša od
Zweiga? Jaký tragický konec pro nevinného člověka'
Celou noc mě drželi v místnosti se zabedněnými okny. Bylo tam dost narváno Židé, muži z Garibaldiho brigády v červených košilích. Němci prchající? občanské
války ve Španělsku, zloději a apačové - spodina pařížských ulic. Většina z nich
neměla žádné doklady. Někteří z nich ve Francii žili již dvacet let bez papírů - byl v
tom zmatek. Měl jsem s sebou noviny Paris Soir, dal jsem si je pod sebe a uložil
se. V šest ráno Jsme si mohli poslat pro kávu a croissanty. Jinak se nic nedělo.
Takhle v Čité a na různých komisariátech uběhlo osm dní. Podle zákona jsme
nesměli být zadržováni více než čtyřiadvacet hodin na jednom miste. V osm nás
každý večer dozorci posílali z místa na místo. Nikdy nezapomenu na to, jak nás ti
tlustoši hnali ulicemi Farizea lidé se na nás dívali. Toho večera jsem uviděl ostatní,
dali nás za mříže do chladné cely. Abych se udržel v teple, nastrkal jsem si pod
svou Jedinou hedvábnou košili noviny. Neholil jsem se.
A najednou nás poprvé od našeho zatčení dali do stejné cely. Neustále nás
pozorovali, Hoffmeister spal na kavalci a ze spánku křičel a vzdychal - proč? To byl
lak rozmazlený, že nesnesl trochu nepohodlí?
Během nocí mé odvedli do vedlejší cely. Byl jsem ze všech nejvyšší, a tak mě
Francouzi považovali za vedoucího naší „bandy". A tady jsem dostal svého prvního
spoluvězně, opilého Francouze s dřevěnou nohou. Zavřeli ho, protože na ulici
vykřikoval „Heil Hitler". Celý den jsem nic nejedl a měl jsem velký hlad. Po dlouhém
smlouvání s bachařem a po zaplacení velkého spropitného jsem dostal obložený
chleba se šunkou. Opilec navrhl: „Dnes půlku pro mě a půlku pro tebe, zítra ti dám
půlku svého." Moje odpověď byla: „Merde." Na zítřky jsem nespoléhal. „Ho, ho,"
odšrouboval svou nohu a skákaje po jedné se mé pokoušel praštit. Jen jsem do něj
strčil a on se sesypal na zem a usnul. Druhý den ráno ho pustili.
Přiváželi sem děvky, lupiče, v noci zloděje, někteří z nich mi dali cigaretypodivná solidarita. Kurvy ve vedlejší cele dělaly kravál, vyhrožovaly sebevraždou.
Volaly bachaře, když si jedna z nich podřezala žíly - ošetřovna nebyla tak špatná -,
a odnesli ji pryč. Všechno ve [...] a hektickém, dramatickém stylu Francouzů. Za
osm dní jsem z Paříže viděl víc než všichni turisti v okolí Opery dohromady. Bylo to
vzrušující a neměnil bych. Ale to jsem ještě nevěděl, co všechno mě čeká. Tohle
byl jen úplný začátek.
Znovu zpátky v Čité, sedím a nic se neděje. Povyražením pro mě byly cesty na
záchod, pokaždé doprovázen bachařem. Museli nás sledovat, Jak sedíme na
záchodě. V noci nás vzali do sklepa, pár lavic k sezení, hromady uhlí, na kterém
jsme se pokoušeli spát. Chytil jsem blechy- Mohli Jsme spolu aspoň mluvit. Adolf
Hoffmeister se klepal, pořád se jen klepal. Rozčilovalo mě to, mel jsem trochu
červeného vína a tu vzácnou tekutinu jsme mu nalili do krku. Trochu toho spolkl,
svolal nás dohromady a řekl: „Chlapci, vám se nic nestane, ale já budu velice brzo
po smrti. Chtěl bych oznámit svou poslední vůli. Nestavte mi pomník, jen mi do
rakve dejte mojí fajfku a na ni pomněnky."
Byli jsme znechuceni. Hrdina - zbabělec - co se to děje? Nervový záchvat?
Udělali jsme mu místo na našich lavicích, aby se mohl natáhnout a spát. Jaký
pohled na hrdinu - ale aspoň se mohl vyspat. Už si nedělal legraci z lidí v USA ani
z hollywoodských hvězd a z pruhů na americké vlajce. Ve své knize, která později,
když byl v USA, zmizela z knihoven, tvrdil, že pruhy na vlajce jsou pruhy na šatech
trestanců ve vězení a hvězdy jsou hollywoodské kurvy."
V neděli ráno nás vyhnali dolů do otevřeného policejního auta. Bachaři s
puškami, mladý slizký komisař jim řekl, že za sebemenší pokus o útěk je kulka.
Pořád si mysleli, že jsem jejich vůdce, s hlídači po obou stranách a s hlavněmi na
žebrech jsme jeli z Čité do Invalidovny k vojenskému soudu. Před hlavněmi zbraní
jsme si museli sednout na dvoře na dlažbu.
Pomyslel jsem si, jak je pro nás život stále těžší, skončili jsme neoholení,
hladoví a bez tabáku i peněz. Byl hezký, slunečný a chladný den, po dnech beze
spánku se dostavilo vysílení, už mi bylo jedno, co se stane. Byl jsem unaven.
Po několika hodinách čekání jsme chodili jeden po druhém do kanceláře -jak se
jmenujete atd. Začalo to celé znovu, ale místo policie se tentokrát ptala armáda.
Po chvíli náš slizký komisař triumfálně vyšel z kanceláře a zakřičel na strážce:
„Do Santé."
V jednu hodinu odpoledne nás spolkla vrata věznice Santé.
Poprvé v životě jsem se ocitl ve vězení. Nebyla to žádná legrace - měl jsem
strach. Od počátku jsem měl pocit, že jsem zaživa pohřben. Cítil jsem se vysílený
a smrtelně unavený. Ještě před naším zatčením jsem dostal ošklivou infekci do
pravé paže - „růži". Hojilo se to dobře, ale přece jenom jsem měl podpaždí celé
oteklé.
Nejdříve nás nahnali do takzvané přijímací cely velké třikrát čtyři stopy. Byli jsme
tam čtyři, ve vedlejší cele Adolf Hoffmeister a vedle dva další. Řekl nám: „Hoši, vy
to máte dobré, ale já tu budu dlouho. Vás po pár dnech po vyšetřování pustí." l
tehdy jsme mu na to skočili a dali mu většinu svých peněz. Nechal jsem si jenom
padesát franků, což jsem si později hořce vyčítal, protože vězení zabavilo dvě
třetiny mé hotovosti a já pak neměl žádné peníze na cigarety nebo na přídavek
chleba. Jak jsme byli naivní - měl daleko víc peněz, než jsme si mysleli. „Chlapci,
jste na mě tak hodní, nikdy vám to nezapomenu. Myslete na mě, až budete volní,
že tady trpím za lepší svět." Nesmysl - svůj dar jsem si vyčítal.
Za půl hodiny přišel dozorce a odvedl nás do vnitřního vězení. Byt to takzvaný
rondel, já jsem tomu říkal válec Santé. Vzali nám otisky prstů a znovu nás
prohledali. Každý dostal papír, kde bylo na stroji napsáno obvinění: paragraf ten a
ten, „špionáž". Už jsem se nesmál. Cítil jsem se na dně a proklínal den, kdy jsem
se nastěhoval do Domu české kultury. Kdo mě do téhle strašné situace dostal?
Kdo jiný než ten zbabělý hrdina, který vždycky něco vyspekuloval, který se vždycky
ujímal vedení - a proč? Aby nás zachránil? Ten tlusťoch se mi přestával
zamlouvat. Ale už jsem byl ve vězení, byl jsem v pasti.
Byl jsem k smrti unavený a vůbec už jsem nepřemýšlel. Hlídač otevřel těžké
dveře od cely, zakřičel a vzal mne do sprch. Viděl jsem nahé přátele, jak se
sprchují po dobu přesně jedné minuty. Tmavé mýdlo. Bezvadné černošské
představení. Dozorci nám vzali šaty, rychle, bez utírání, vždycky se strkáním a ve
spěchu. Byla to nejkratší koupel v mém životě. A tak aniž bychom se opláchli od
hnědého mýdla, celí mokří, ve špinavém prádle jsme se zase řadili. Zatracený
život.
Dali mi vězeňskou košili a jeden z těch sadistů mi nasadil plynovou masku.
Zakryl mi na chvíli filtr a já málem omdlel. Byli jsme ve válce, měl nenávistí pěnu u
úst. Řekl mi: „Zítra vás všechny odpráskneme."
Pak do devátého oddělení, bylo to nejtěžší oddělení pro nebezpečné politické
vězně. Přestěhovali mě do cely. V té cele jsem strávil pět a půl měsíce o samotě.
Ale byla tam postel připevněná ke zdi a já se cítil téměř šťastný. Potřeboval jsem
spát a těšil jsem se na odpočinek. Stůl byl přišroubovaný ke zdi, židle na řetězu,
půlka dřevěné lžíce a plechový šálek na polici. Jeden roh u dveří zabíral záchod a
kohoutek na pitnou vodu. Vězeňský řád byl připevněn lepicí páskou na špinavé zdi,
kdysi bíle vymalované, nyní vlhkostí celé oloupané.
Vzali mi hodinky, po celé měsíce jsem nevěděl, kolik je hodin, dokonce i dozorci
měli zakázáno mi to říct.
Týž den odpoledne přišel na návštěvu velitel věznice obklopený svými
podřízenými. Elegantní a padnoucí uniforma, [...] v kůži vázaná kniha a elegantní
hůlka v ruce. Dívali se na mě, jako bych byl nějaké podivné zvíře. Znovu prohledali
mne i mou postel a ten bůh se mě zeptal: „Víš, proč tady jsi?"
„Nemám nejmenší tušení."
Asi byli na podobné odpovědi zvyklí a já pro ně nebyl dostatečně zajímavý.
Asi okolo šesté hodiny se pod špehýrkou otevřel malý čtverec a špinavá ruka mi
podala špinavý plechový hrnek do poloviny naplněný jakousi tekutinou. Jak jsem
později pochopil, byla to polévka, ze které jsem musel následující měsíce žít. [...]
nedalo se to jíst, a tak jsem ji vylil do záchodu. Za pár dní jsem se to ale naučil měl jsem velký hlad a nemohl jsem se dočkat, až ji přinesou, a často jsem si říkal:
„Velmi dobré, ale málo." Krajíček černého chleba, asi jedna libra denně, mě
udržoval při životě, i když jsem v něm často nacházel zapečené červy. Rozděloval
jsem si jej na tři části - na ráno, poledne a večer. Porci polévky jsme dostávali ráno
a druhou večer.
Poprvé v životě jsem měl takový hlad, že jsem nevěděl, jak překonat bolest z
něj.
Byla to opravdová noční můra - zvuky vězení - hned první noc se odněkud
ozývalo příšerné bouchání do dveří cely, hysterický křik, který trval celé hodiny.
Chudák, který se nervově zhroutil, už nemohl vydržet věznění. Také to na mě
začalo působit a musel jsem s tím bojovat, jinak bych se zbláznil - v pasti. Radši
bych se zabil, než abych tu musel trávit část svého života. Rozhlédl jsem se a
zjistil, že kohoutek nad záchodem je z dohledu špehýrky a prostěradlo je v případě
nutnosti dostatečně silné. To mě uklidnilo.
Špehýrkou jsem viděl, jak dva dozorci vlečou křičícího muže chodbou. Když
bude mít štěstí, dostane injekci, jinak ho dají do temné samotky ve sklepě.
Někdo ve vedlejší cele se pokoušel komunikovat se mnou vězeňskou
morseovkou. Neznal jsem ji a zůstal jsem tichý jako myš.
Náhle se dveře cel jedny za druhou otevíraly a zavíraly, vězni vyndávali ven svá
pera a inkoust a šlo se spát. Spustil jsem si postel. Byl jsem tak unavený, že jsem
dlouho nemohl usnout. Silné elektrické světlo v černém papírovém kornoutu bylo
namířeno přesně na můj obličej. Bachaři se každou hodinu podívali, jestli tam ještě
jste a jestli jste naživu. Jedné noci jsem světlo otočil na druhou stranu, na nohy.
Vysloužil jsem si za to peklo a už jsem to nikdy nezkusil. Stěna u postele byla
pokryta smrkanci. Kapesníky vězňové nepoužívali. Nakonec jsem se pomodlil a
upadl do spánku.
Brzy ráno se stráže střídaly. Otevírání dveří naší sekce, předávání klíčů, štěkot
psů. Vždycky měli psy, kteří močili podél chodby a do rohů. Nebyli to žádní hlídací
psi, jenom obyčejní oříšci, co se líbí Francouzům. Dveře cely se otevřely, vzal jsem
svůj kyblík a musel malým primitivním košťátkem zamést podlahu a ustlat si postel.
V posteli jste mohli zůstat jen v případě choroby a jen na základě zvláštního
povolení. Jinak jste mohli sedět u stolu nebo jednoduše chodit dokola v malém
kruhu, abyste se udržovali v teple a něco dělali. Nebylo tam žádné denní světlo,
okno bylo za-malováno modrou barvou kvůli protileteckému zatemnění. Po nějaké
době jste měli pocit, že vám měkne mozek. Brzy ráno, stále ještě za tmy, vás vzali
do bunkru, čtyři stěny a kovová brána, abyste se nadýchali čerstvého vzduchu. O
samotě jste chodili dokola v kruhu, nevím jak dlouho, jestli hodinu nebo méně.
Viděl jsem nebe a nějaké mraky a bachaře s puškou, který nade mnou chodil po
mostě.
Bylo to tak zvláštní v tom šedém přítmí, bledý měsíc, který se mi nelíbil - za
úplňku bylo příliš chladno. Měl jsem rád deštivé dny, deštivý den nebyl ztracený
jako ty ostatní, kdy jsem odhadoval, že za modrým oknem svítí slunce.
Když jsem se vrátil do cely, všechno bylo obrácené vzhůru nohama, prohledali
mi postel.
Někdo z kantýny obcházel kolem s jedním z bachařů a zapisoval si, co jste
potřebovali, cigarety, chleba, mýdlo, zubní pastu, atd. Měl už jsem jen velmi málo
cigaret a nevěděl jsem, jestli si mám koupit banán nebo chleba. Objednal jsem si
tabák, sirky a kousek mýdla. Za dva dny jste to dostali. Všechno je předáváno pod
nejvyšší kontrolou. Mohl jsem se umýt mýdlem, jaký luxus. Ale příští den mi ta
vzácnost spadla do záchodu a byla pryč. Od toho dne jsem neměl mýdlo po více
než pět měsíců. Jen jednou sprchu stejným způsobem jako ten první den. Byl jsem
velmi nešťastný, ten malý kousek mýdla pro mě mnoho znamenal. Utratil jsem
svých patnáct franků a neměl jsem nic.
Cigarety jsem velmi brzo vykouřil a teď jsem kouřil jen malé, rukou balené
špačky. Velmi jsem trpěl. Proč jsem jen Adolfu Hoffmeisterovi dal své peníze? On
měl všechno - knihy, zvláštní příděl jídla a tabáku. Jaký jsem hlupák! Opravdu jsem
hladověl. Během věznění jsem shodil třicet nebo i více kilogramů. [...] zuby se mi
začaly viklat a dásně se zanítily. Zvlášť jeden zub mě zlobil, když jsem se v posteli
obrátil na jednu stranu, musel jsem se otočit zpátky. Podařilo se mi jej vytáhnout a
ulevilo se mi. Masíroval jsem si dásně vodou, neměl jsem kartáček na zuby.
Obličej jsem viděl v lavoru, moje vousy byly delší a delší. Mohl jsem si jen
upalovat konečky zbylými sirkami, které jsem každý den přepočítával. Vlasy jsem
si upravoval stejným způsobem. Na hlavu jsem si dal mokrou ponožku a upaloval
si konce vlasů na krku. Celé hodiny to potom ve studené cele hrozně smrdělo.
Přišla zima, bylo chladno a vlhko. M ušel jsem hýbat nohama, abych v nich
rozproudil krev. Strkal jsem je do studené vody a masíroval si je, abych je rozehřál.
Po několika prvních dnech mi dozorce oznámil, že mě vezmou do Čité k dalším
výslechům, mám se připravit. Byl jsem strašlivě rozrušený. „Teď bude konec mému
utrpení, nechají nás jít, všechno se vysvětlí," - nevěděl jsem, že se mýlím.
Vyšel jsem z cely, v rychlosti se podíval na číslo a nápis na dveřích. Byla tam
napsána tato slova: Tento vězeň nikdy nesmí udělat ani krok bez dozorce. Vedli
mě chodbou do rondelu, kde jsem musel stát čelem ke zdi a nevěděl, co se děje za
mými zády.
Potom nás provedli uličkou bachařů do zeleného vozu. Jak jsme opouštěli
vězeňskou bránu, bachař nás odškrtával. Ve voze byly znovu klece. Škvírami jsem
viděl boulevard St. Michel. Paříž se změnila - můj hotel byl zavřený, ve výlohách
visely pásy papíru. Volal jsem na ostatní, jestli jsou ve stejném voze. Byli.
V Čité jsme vjeli do dvora. Všichni se tvářili velice důležitě a jako plně
zaměstnaní námi, ubohými malými rybami. Znovu jsme prošli uličkou policistů
ozbrojených puškami. Zavedli nás do jakési haly, byly tam vězeňské cely přecpané
lidmi čekajícími na výslech nebo na soud.
Měl jsem opět privilegium být sám v jedné z cel a díval jsem se, jak vězně
vyvádějí, vždycky deset až dvacet dohromady, a odvádějí je pryč jiným směrem.
Netušil jsem, že počet delikventů je tak vysoký, ale později jsem se dozvěděl, že to
jsou většinou dezertéři a že vězení jich jsou plná. [...]
Kolem těch klecí chodil starý muž se džbánem a v plechovém hrníčku podával
vodu. Neměl jsem koho požádat o cigaretu.
Po hodině nebo dvou mi stráže nasadily želízka a odvedly mě nejprve do
suterénu a potom sklepa. To se mi nelíbilo. Měl jsem romantickou představu možná mě zmlátí, řeknou, že jsem se pokusil o útěk nebo mě zastřelí.
Ale byl to jen způsob, jak se dostat do druhé budovy, kde nás zdvořile a
uspěchaně přijímal náš vyšetřující kapitán. Nebyl zlý. Jeho obličej se mi líbil daleko
víc než tváře té proradné policie.
Znovu jméno, příjmení, otec, matka atd. Pak jsme museli všichni podepsat naše
papíry a dokumenty, certifikáty, průkazy a kdovíjaké kusy papíru [...] Poté nám předal obvinění a přidělil každému z nás právníka a tím naše první vyšetřování
skončilo. Potom znovu sklepem do klecí. Čekání na transport do vězení. Na malou
chvíli jsem viděl ostatní, ale neměl jsem příležitost mluvit - všichni měli dlouhé
vlasy a vousy a vypadali depresivně.
Začal jsem hledat, co budu dělat, co by mě zaměstnalo, nějaká práce, která by
mě zachránila od rozkladu. Začal jsem studovat nápisy na zdi.
V nové cele jsem našel velmi zajímavé nápisy a kresby šílených a primitivních
mozků minulých vězňů. Kdyby měl někdo možnost tyto nápisy a kresby
vyfotografovat, měl by tu nejzajímavější knihu o vězení v Santé. Nikdy
nezapomenu na nápis: „Jsem tu, protože jsem našel kufr na nádraží St. Lazare.
Špinavá svině mě obvinila. Jak špatný je svět/Jinde byla obstojná kresba
politického shromáždění lidí se srpy a kladivy v rukou. Nápis: „Přišel jsem z Alžíru,
abych osvobodil Francii. Měl jsem holku, která nezradila. Spravedlivě jsem se s ní
vyrovnal" (to znamenalo, zeji zabil). „Musím zemřít - Vive la liberto."
Na jiné kresbě byla loď zakotvená u Nové Kaledonie. Pod ní: „Sbohem, milá
Francie, milá Paříži, už tě nikdy neuvidím" Jiný nápis podával podrobný popis děvky, která ho udala policii (za loupež) a
zradila ho. Namaloval jí (nahou), napsal její telefonní číslo-ne adresu-a žádal:
„Pomsti mě!"
Četl jsem vězeňský řád ve francouzštině přilepený lepicí páskou na stěně a
pokoušel jsem se co nejlépe vyslovovat jako Francouzi. Když jsem si prstem
ukazoval na jednotlivé řádky, náhle jsem pod papírem ucítil něco tvrdého a
plochého. Vyndal jsem to ven, byla to jakási ocelová pružina ze stroje, asi dvacet
centimetrů dlouhá. Začal jsem se obávat, že když to u mě najdou, budu potrestán.
K ničemu to není, ale kdyby se to nabrousilo, může to sloužit k různým účelům, k
podřezání žil nebo.
Zůstávaje ve střehu před patrolujícím hlídačem se mi podařilo součástku
rozlomit na dvě části a dal jsem je na polici, která byla na Francouze dost vysoko.
Když to nebudu schovávat, nikdy to nenajdou.
•
Každé ráno během ranní vycházky po dvoře jsem strávil patnáct minut
broušením tohoto malého nástroje o betonovou stěnu a po několika dnech jsem
získal ostří. Mohl jsem si pilovat nehty na rukou a na nohou, které mi už příliš
vyrostly. Mohl jsem si dokonce čistěji rozkrojit svůj malý bochníček chleba.
Moje nejlepší boty byly pryč, dlouho jsem je oplakával. Druhý pár také pomalu
odcházel, odlepila se mi podrážka. To bylo zlé, nevěděl jsem, jak to spravit. Jak?
Naše vězeňské košile někdy měly dvoudílné patentní knoflíčky. Odpáral jsem je a
použil jako sídlo, kterým jsem s velkou trpělivostí probíjel podrážku a svršek boty.
Drát, kterým byl svázán smetáček, jsem použil ke sdrátování bot. Bez nářadí to
trvalo hodiny a hodiny.
Dostal jsem papír, abych mohl napsat svému právníkovi, nebo abych sepsal přiznání. Nepoužil jsem ho a místo toho jsem jej pomalu rozřezal na malé kartičky a
vyrobil jsem si karty na pasiáns. Později jsem jejich zadní strany pokreslil. Měl
jsem málo papíru a nakreslil jsem sto čtyři postavy nahých žen. S postupem času
jsem se stával čím dál nadrženější a ženy pod mým perem vyrůstaly stále bujnější
a bujnější. Můj bachař mě pozoroval, šklebil se na ty nahé kresby a chtěl je ode
mě. Litoval jsem, že jsem je později ztratil, mou jedinou věc, která mi z vězení
zbyla. Byly malé, vešly se do krabičky od sirek.
Jeden den mě zavolali k mému právníkovi - starému francouzskému sucharoví,
který měl na úzké hrudi všechny možné stužky. Údajně jsem mu neposkytl
všechny informace nutné k obhajobě. Já jsem jen věděl, že jsem nevinný, a řekl
jsem mu, jak jsem se dostal z Československa. To bylo vše, už jsem se s ním
nikdy nesetkal. Případ se nikdy nedostal k soudu. Jen jednou jsem mu napsal,
jestli bych nemohl ze svého skromného bankovního účtu získat několik franků. Ale
účet byl zablokován a právník se rozzlobil, že jsem se ho pokusil použít coby
poslíčka. Nevěděl, že jsem byl hladový a zoufalý.
Jednoho večera se ozvaly sirény - nálet. Bachaři utekli do krytu, nikdo nezůstal.
Doufal jsem, že bomba zasáhne tuto část vězení. Ale Hitler ještě nezačal, zatím
probíhala studená válka. Na Maginotově linii sušili prádlo, měli červené víno a
dobré jídlo a mysleli si, že jsou v bezpečí.
Jednoho dne se mě zeptali, jakého jsem vyznání - chtěl jsem s někým mluvit,
pomyslel jsem si, že by k tomu byl dobrý protestant. Příštího dne se do mé cely
dostavil muž, vypadal jako starý kozel a měl ten nejsladkokyselejší úsměv, jaký
jsem kdy viděl. Právě jsem seděl u stolu s dekou omotanou kolem těla, abych
nezmrzl. Vstal jsem a on mi řekl, kdo je - reverend. Zeptal se mě, proč tu jsem.
Vražda nebo přepadení? Řekl jsem: „Nevím, proč tu jsem." Skepticky se na mě se
svým křesťanským úsměvem podíval a řekl: „Je ti zima?" „Ano, a hodně." A tehdy
přišlo první rozhřešení: „O to víte, všechna vězení jsou studená, tak to je, to nejde
změnit. Vadí ti to modré světlo?" Odpověděl jsem: „Ano, nejde s tím něco dělat?"
Začal mi měknout mozek.
„Ano, můj příteli, modré světlo není dobré," další rozhřešení.
Vůbec se mi nelíbil, měl špatně udělané umělé zuby, které mu každou chvíli
vypadávaly z úst, a na mém obličeji každou chvíli přistála sprška jeho slin. Když
jsem mu řekl, že jsem umělec, a ukázal jsem mu kresbu Ukřižování, na kterou se
sotva podíval, zeptal se mě, jestli rád čtu. Pochopitelně jsem prahl po čtení, ať by
to byl Miltonův Ztracený ráj nebo obyčejná kuchařka. Můžu dostat Apokalypsu,
která mě jako umělce velice zajímá?
„Ne, to ti půjčit nemůžu, protože by tě to rozrušilo, ale tady máš Sv. Jana."
Vytáhl jej z kapsy, kterou měl plnou knížek. Podal mi Evangelium sv. Jana a řekl:
„Čti si v něm a staneš se lepším." To bylo poslední rozhřešení.
Bachař, který za dveřmi poslouchal každé naše slovo [...], otevřel dveře a odvedl
si svého kozla na jinou pastvu. Později jsem přes stránky té knihy nakreslil tahitské
krajiny a postavy. Znovu jsem ho viděl po více než měsíci. Nepamatoval si mě a
bylo to stejné klišé. Skoro jsem neodpovídal a v jeho očích jsem musel být
zatvrzelý hříšník. [...]
Během těch nekonečných hodin a chození dokolečka jsem začínal snít a v hlavě
jsem si maloval kompozice. Zaměstnávalo mě to, zima na mě těžce doléhala,
všechno se vyvíjelo špatně. Věděl jsem, že až budu venku z vězení, musím
všechno napsat nebo namalovat. Nic se nedělo, do Čité mě už nevolali, do svého
kalendáře na zdi jsem den za dnem přidával čárku, nic se nedělo.
Jednoho dne zapnuli topení, myslel jsem, že je to kvůli dozorcům na chodbách.
Velmi se oteplilo, skrze průduch ve zdi vycházely závany tepla. Cítil jsem se skoro
šťastný a čekal jsem, že se teplota vylepší. Ale stěny se začaly potit, tekla z nich
voda a bylo to horší než předtím. Za několik dnů topení zase vypnuli, ještě předtím,
než vše vyschlo. Nikdy jsem nedostal rýmu, ale většina prožraných dozorců ano.
Měl jsem zakázáno dívat se do špehýrky, někdy jsem tam hleděl přímo do jiného
oka. A měl jsem hlad. Po celé hodiny jsem sledoval chování a zvyky bachařů.
Číšníci v bílých zástěrách nosili pro některé vězně jídlo z restaurace, bachaři i
jejich psi měli dobrý život - ale já jsem hladověl. Každý večer po večeři dozorci
kouřili gaulois bleu - byli uvolněnější a v lepší náladě. Když procházeli kolem, měl
jsem odvahu zaklepat na dveře. Většinou otevřeli malé okénko a zeptali se, co
chci. „Kousek chleba," šeptal jsem skrze své bílé vousy, „mám velký hlad."
Většinou řekli, že se podívají, jestli něco nezbylo. Čekání, čekání, jestli se vrátí.
Někteří z nich ani neodpověděli nebo řekli: „Už nic nezbylo." Ale jeden z nich mi
pokaždé přinesl půlku malého bochníčku. Vždycky otevřel dveře, vešel dovnitř,
rozdělil ho na kusy a řekl: „Nejez to všechno najednou, zítra je špatný den,
dostanete jen vodovou polévku." Děkoval jsem mu a řekl: „Jste velice hodný."
„Jsem hodný na všechny." Vždy, když měl službu v našem oddělení, ráno jsem ho
zdravil bonjour. Byl to vysoký muž, bývalý voják s vyznamenáním. Staří veteráni
byli mnohem lepší než civilní strážci.
Nejhorší hodiny přicházely brzo odpoledne - puch žluklého tuku, umývání dvorů
ostatními vězni v jejich [...], prázdnota té chvíle, chudoba zdí mě deprimovaly. Ale
nikdy jsem ani nechtěl pomyslet na to, že bych si měl stěžovat.
A pak přišel Nový rok. Česká kolonie nám každému poslala padesát franků a
dlouhé prádlo. Převlékl jsem se a bachař vyhodil mé spodky, které už byly na
hadry. V zimě jsem vždycky spal oblečený. Těšil jsem se, že se trochu zahřeji.
Dostal jsem zase svých patnáct franků, objednal jsem si tabák, cigaretové
papírky, sirky a malý luxus - černou kávu. Mé peníze se rozkutálely. Za dva dny
budu mít kuřivo a nebudu muset hledat špačky nacucané dešťovou vodou, které
jsem žvýkal. Bylo mi jedno, jaký zloděj nebo vrah měl tu zatracenou věc v ústech.
Měl jsem štěstí, když jsem vůbec nějakého špačka našel. Pak mě popadl strach,
co se stane, dostanu-li se odtud dřív, než získám své cigarety. Dva dny čekání.
Pak dorazil malý šedivý balíček tabáku. Ubalil jsem si cigaretu, zapálil jsem si a
málem mě to porazilo. Byl jsem bledý ve tváři, ale můj mozek říkal něco opačného.
Všechny jsem je ubalil pár centimetrů dlouhé, zbytek jsem nikdy nevyhodil, ale
ubalil ho znova. Bylo to dobré si zase zakouřit. Káva v plecháčku nebyla horká,
obětoval jsem sirku a ze zbytků jiných jsem udělal malý ohýnek a trochu ji ohřál. To
bylo něco! Cítil jsem se dobře - dokonce i ve vězení se dá žít.
Velmi dobře jsem se naučil jídelníček každého dne. Pondělí. Každé ráno stejná
vodová polévka. Při troše štěstí jsem v ní objevil jeden nebo dva plátky mrkve. Ta
polévka nikdy nepřišla do styku s masem. Zpočátku v ní plavalo trochu tuku,
později nic, byla válka. Večer se podávala čočková polévka, někdy hustší, někdy
řidší - záleželo to na tom, jak kdo nabral. V úterý hrachová polévka, výborný
poloviční šálek, malý, ale dobrý. Ve středu čistě vodová polévka. Čtvrtek byl skvělý
den. Pět deka masa ve vodnaté rýžové polévce. Maso představoval ten nejhorší
výkroj, většinou konina, která často zapáchala. Jen dvakrát jsme měli rýži - potom
už ne, byla válka.
V pátek fazolová polévka, dobrá, ale bylo jí málo, jen tolik, aby člověk příliš
nehladověl. V sobotu čistě vodová polévka. V neděli opět pět deka masa, zase ve
vodové polévce.
A to byla teprve druhá fáze mého putování. Otekly mi nohy. Zanítil se mi kloub u
palce u nohy, chozením seto stále zhoršovalo a zhoršovalo a nakonec jsem musel
zavolat doktora. Dal mi třídenní klid, mohl jsem zůstat ležet na posteli a nemusel
jsem chodit ráno ve tmě ven na procházku. Po dvou dnech zánět praskl a vytekl
hnis. Zahojilo se to.
Zase mi došly cigarety. Den po dni se vůbec nic nedělo. Tak uběhl únor, byla
pořád zima, ale cítil jsem, že se blíží jaro.
Pomocí dlouhé tyče, která k němu byla ze strany přichycena, jsme směli trochu
pootevřít okno. Malou škvírou jsem viděl kousek modrého nebe. Vždycky jsem
chtěl vidět trochu denního světla a slunce. Zakázáno jsme měli dívat se z okna
ven, stejně to díky jeho výšce nešlo. Ale ze stolu jsem trochu viděl - byl to risk.
Jednou odpoledne jsem zadýchal špehýrku, aby skrz ni nebylo vidět, a stoupl si na
stůl, abych mohl na dvě vteřiny vyhlédnout ven. Skrze škvíru jsem spatřil slunce
nad střechami. V tom se otevřely dveře cely a já se dostal do maléru. „Co děláš na
stole! Pošlu tě na samotku!" S bílými vousy a shrbenou postavou jsem musel
vypadat na sedmdesát let, slezl jsem ze stolu, začal tančit, tleskat a vykřikoval
jsem: „Jaro je tady, jaro je tady," aniž jsem se na bachaře díval. Myslím, že se
vylekal a odešel s podivným výrazem ve tváři, a ani na mě nekřičel. Zachránil jsem
se.
Nevím, jak se mi to podařilo, ale měl jsem stále u sebe svůj cestovní pas.
Používal jsem ho, podepřený koštětem, na zakrytí chladicího ventilátoru, který
jsem měl nedaleko hlavy a studil mě. Většina uprchlíků přišla o své papíry a zůstali
bez občanství. S některými z nich jsem se seznámil. Všechny své ostatní
dokumenty jsem pozbyl, policie mi je nikdy nevrátila. Ale měl jsem pas, který jsem
skoro nikomu neukazoval a jen nerad dával z ruky.
Během těch dlouhých hodin přede mnou běželo celé mé dětství. První dětské
vzpomínky - můj opilý otec - ubohost malého rakouského úředníčka. Narodil jsem
se 18. ledna přesně v 8 hodin ráno ve Vídni. Je mi trapné, že jsem se na svět
dostal v tak nevhodnou dobu. Později jsem se dozvěděl, že ženy, které si povídaly
na pavlači vedle našeho bytu ve třetím patře, předpověděly, že se stanu
úředníkem rakouské monarchie jako můj otec, který každý den přesně v 8.00
začínal přehazovat složky a papíry a popisovat je modrými a červenými tužkami,
aby je pak navždy pohřbil na zaprášených policích. V životě jsem tuhle časnou
hodinu neměl rád, ale kdyby ty ženy předpovídající mé budoucí povolání měly
pravdu, nikdy bych tenhle příběh nemohl napsat. Dopadlo to jinak, stal se ze mě
umělec. Ocitl jsem se ve Vídni, sladkém a vášnivém městě velké a rozpadající se
monarchie. Veselá devadesátá léta, [...] a valčíky na šedivých ulicích.
Můj otec vězel v dluzích, nadaný, ale nešťastný a se čtyřmi dětmi, byl to veselý
introvert a snílek. Pořád jsme neměli co jíst - maso jenom jednou týdně. Všechno
utratil za knihy, řezníka, potraviny, cigarety, pivo - a toho vypil spoustu.
Byl jsem slabé děcko - rachitické, podvyživené a pořád v horečkách. V noci jsem
na stěnách viděl rudá kulatá světla, matka mě koupala ve studené vodě s octem.
Byl jsem pomalý a stydlivý. Otec mi říkal rodinný idiot - vykládal mi z bible:
„Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské."
„Máš budoucnost, můj chlapče." - Můj bratr byl chytřejší, dokázal toho na sekeru
vyloudit daleko víc než já. A možná vydělat pár drobáků i pro sebe.
Vyrůstal jsem v rakouské monarchii, velkýma očima jsem vstřebával šarm i
chudobu hezkých uniforem, veselí i sentimentalitu.
Ve vězení jsem měl spoustu času na vzpomínání-ale pokračoval jsem ve své
dlouhé a těžké pouti do země, která se stala mým skutečným domovem. V New
Yorku už jsem byl, moc se mi tam líbilo, jako scénický výtvarník jsem si vydělal
dost peněz, maloval jsem, odjel jsem do Saň Franciska^a do Tichomoří.
Ve vězení jsem o těch nádherných ostrovech snil, stále jsem se tam musel
vracet, dávaly mi tolik vnitřního štěstí a vitality, l v Santé jsem z toho žil, přestože
jsem tam neměl žádnou radost a byl jsem sám a hladový.
Jedné noci jsem měl krásný sen. Zdálo se mi, že jsem měl tři oblečená selátka
napíchnutá na rožních. Dal jsem se do práce - první jsem upekl s citrónem v tlamě.
Ze druhého jsem udělal tu nejlahodnější tlačenku a to třetí - buch buch na dveře
cely, probudil mě křik: „Ticho!" Muselo mi být během toho snění skvěle, smál jsem
se, mluvil jsem ze spaní, podobně jako psi, když mají sny. Škoda, že jsem své třetí
selátko už nedovařil a zůstal hladový. Pil jsem hodně vody, v Santé se tím dal
zahnat hlad. Šimončič, který seděl pár cel ode mne, se zachoval chytřeji. Napsal
dopis na ředitelství a dostal zvláštní příděl chleba. Ale o tom jsem nevěděl.
Po mnoha týdnech přišla na konci února zpráva: připravte se na cestu do Čité.
Znamenalo to v mém nudném životě velkou změnu, až jsem začal plakat a děkovat
bohu. Možná se konečně dozvím, o co tu jde. Za co vůbec sedím? Později jsem se
dozvěděl, že i kdyby jen jeden z nás byl něčím vinen, byli bychom odsouzeni
všichni ke třem i více letům vězení. Na druhou stranu to mohlo znamenat i
svobodu - být znovu volný - nedokázal jsem si to vůbec představit. Po stejné
odporné proceduře - znovu v klecích - jsem v té své našel nápis [...]. Moc zajímavé
to nebylo: „Nezabiješ - tíha je obrovská" atd., bylo to smutné.
Tentokrát jsme se ocitli před naším vyšetřujícím kapitánem všichni pohromadě.
Nabídl nám cigarety, po dlouhých týdnech znovu cigareta. Řekli nám, že jsme
museli tak dlouho čekat, jelikož bylo nutné přeložit česky psané poznámky a eseje
Adolfa Hoffmeistera. Zatraceně, to svinstvo, ten jeho hloupý zlozvyk nás stál
měsíce naší svobody. Podíval jsem se na něj ne zrovna přátelsky a málem bych
mu byl zakroutil krkem, ale on jen svým jemným úšklebkem řekl: „Už to nebude
trvat dlouho a budeme volní," a dal mi nějaké cigarety. Ten bídák si jistě oddechl.
Ostatní byli otupělí a zticha, ale měli radost, že se všechno v dobré obrátilo.
Kapitán měl nějaké ne příliš přátelské poznámky na adresu policie, byl rozzloben
jejich honem na čarodějnice a ambiciózností. Zeptal se mě, jak se cítím. Řekl jsem:
„Mon capitaine, velmi jsem trpěl a nevěděl jsem proč." „Nemyslíte si, že by to bylo
horší v německém vězení pod gestapem?" „Máte pravdu."
Zase nás odvezli policisté - ti dva malí hoši s nástroji spravedlnosti vykřikovali
povely a vykonávali svou práci svým nepříjemným způsobem - štěkali na nás.
Pořád jsem slyšel slovo Vité! Vité! Nevěděl jsem, kam mám běžet. Vité! Možná to
bylo určité vyjádření jejich síly a výkonnosti.
Zase jsem byl ve své cele - stala se mým domovem, kousek po kousku jsem ji
do sebe vstřebal. Ve vězení jsem znal každý zvuk, moje uši byly velice
vytrénované. O sexuálním životě jsem si mohl jen zdát. Mnoho vězňů si bylo jisto,
že nám do polévky dávají brom, aby nás zklidnili.
Oholil jsem se.
Jednoho večera [...], když jsem již napůl spal, se náhle otevřely dveře cely a
bachař rval: „Vstávat, vstávat, jste svobodní!" Netrvalo to nijak dlouho sbalit se -
neměl jsem nic, co bych s sebou mohl odnést. Svou dřevěnou lžíci jsem smutně
položil na polici. Kolikrát jsem ji po polévce olizoval - byla to moje lžíce - ale musel
jsem ji tu nechat pro dalšího. Cela se za mnou zavřela a na konci chodby už
všichni stáli, prohlíželi se, mluvili, plno nadšení.
Proboha, zapomněl jsem na cele svůj pas. Pospíchal jsem zpátky a našel ho na
svém místě. Vzpomněl jsem si na svůj malý nožík, strčil jsem ho pod vězeňský řád
a připojil se k ostatním. To naše vzájemné bratrství - samozřejmě jsem chtěl vyčinit
Adolfu Hoffmeisterovi, ale nebyl čas, vojenské úřady nás předávaly policii, nějakou
dobu to trvalo. Dostal jsem zpátky své zablokované peníze, hodinky, opasek a
tkaničky do bot. Vězeňskou branou jsme prošli v noci. Rozloučil jsem se se svým
oblíbeným strážným. Smál se: „Hodně štěstí." Zase nás naložili do policejního vozu
s ostrahou - to se mi nelíbilo, ty starodávné klece - a zase nás vezli do Čité,
abychom prošli oficiální procedurou a byli v nejbližších hodinách vysvobozeni.
Těsně před desátou jsme se octli ve stejné místnosti jako před pěti a půl měsíci se
spoustou dalších zatčených nebo právě propuštěných lidí. Policie pracovala policie byla výkonná.
Svou večeři jsme si museli objednat z blízké restaurace před desátou hodinou. Až
na červené víno a cigarety jsem už zapomněl, co to bylo. Z vína, cigaret a vzrušení
se nám všem udělalo špatně a začali jsme blouznit. Nejmladší z nás - hudebník na tom byl velmi špatně, měl slabé srdce a museli jsme ho nosit na záchod. Já
jsem měl z podvýživy oteklé nohy. Mluvili jsme celou noc - většinou nesmysly.
Šimončič byl úplně hysterický, lehl si a já ho musel držet za ruku. „Maxime,
neopouštěj mě." Připadalo nám to zvláštně neskutečné. Ocitli se tu i dva další
Češi, které věznili ve stejnou dobu jako nás. Neznal jsem je. Jeden byl silný a
podsaditý chlapík, který si hrál na tvrdého komunistu. Ten druhý zase malý, s
hrbem a brýlemi. Vypadal velice křehce, ale řekli mi, že je to taky komunista.
Nevím, proč je zavřeli, do čeho se zapletli nebo se možná taky jen zbláznili. Pro
mě do naší party nepatřili. Adolf Hoffmeister nás varoval: „Hoši, buďte opatrní před
ostatními lidmi kolem. Někdo nás může sledovat."
Proč by nás někdo sledoval? Nevysvětlilo se všechno? O čem to mluví?
Najednou ten první komunisticky smýšlející muž dostal epileptický záchvat, padl na
podlahu a udělala se mu pěna kolem úst. Volali jsme hlídače - vůbec si nás
nevšímali. Po nějaké době se vzpamatoval. Vzdal to? Byla to hra? Proč?
Dveře se otevřely a policista, který prohodil pár poznámek, k nám vstrčil ženu.
Neslyšel jsem, co říká. Když jsem u stolu seděl blíž, zpozoroval jsem, zeje to muž pederast. Ukázal nám své fotografie, kde vypadal jako Marlene Dietrichová a jiné
herečky, všechny velmi dobře napodobené.
Pokoušel jsem se usnout na podlaze na novinách. V místnosti vládlo vzrušení z
toho, že budeme svobodní. Lidé seděli, mluvili o svých zážitcích, o svých hrůzách.
A někteří chytráci rozdávali rady, což mi znemožňovalo spánek. Byl jsem rád, že
jsme se všemi zase pohromadě. Zapomněl jsem na Hoffmeisterovo hloupé psaní a
rady. Jen jsem mu připomněl, že mi dluží peníze, mé peníze, které teď budu velmi
potřebovat. Uklidňovala mě myšlenka, že mě Francouzi nepošlou zpátky do
Německa, a jestliže mě budou zadržovat, budou mi muset poskytnout minimum na
přežití. Zatím nebylo ani známky po skutečné válce - nikdo se o to nestaral. Po
celé měsíce nedošlo k žádným akcím. Myslím, že to bylo naše štěstí.
Druhý den velice brzy ráno jsme museli uklízet, náš český hrbáček zametal
dlouhými tahy koštěte, v polovině ho zahodil [...]
V sedm hodin jsme si směli objednat kávu a croissanty. Hrbáč objednal dvě stě
croissantů a sto káv. Ta jeho hra se mi nelíbila, ať už byl skutečně blázen, nebo
ne. Později odešel na záchod a po velkém křiku a řevu jsme ho dostali zpátky do
místnosti. Policie si toho vůbec nevšímala. Na jeho zápěstích jsem si všiml
škrábanců, které si údajně udělal jehlou, a nikoliv břitvou. Někdo říkal, že se
pokoušel o sebevraždu. Bylo to tak hloupé, ale po tom všem to vzdal a byl zticha.
Celé ráno se nic nedělo, některé lidi odvedli, další k nám přibyli. Odpoledne hrbáč
najednou oznámil, že ve vězení neřekl pravdu a že se chce přiznat. Odvedli ho
pryč. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak to dopadlo, byl u mne ubožák.
Další den. Ani tentokrát nás neodvezli. Myslel jsem, že na nás zapomněli. Mladý
ambiciózní komisař k nám byl velice laskavý. Poplácával nás po ramenou a říkal:
„To víte, každý někdy udělá chybu, ale na všechno se má zapomenout a teď jsme
dobří přátelé." Zeptali jsme se na naše věci z domu.
Jen jeden z nás dostal povolení odejít se dvěma strážnými. Vrátil se po několika
hodinách, ale mnoho toho nepřinesl. Ani mých pár šperků a tabatěrku, jen mou
břitvu a pár ponožek, skoro nic. l druzí toho ze svého majetku už moc neuviděli.
[...] se zhroutil a začal brečet. Dům byl vyrabovaný, všechno naházené na podlaze,
všude láhve vína. Mé obrazy roztrhané na kusy, většina věcí zmizela. Policie dům
dokonce ani nezapečetila. Mohl jsem se oholit a to bylo tak vše - ale oholený už
jsem byl. Ze svých pařížských věcí jsem již nikdy nic neviděl. Museli být
stoprocentně přesvědčení, že budeme doživotně sedět, hnít někde ve vězení.
Jinak by si nedovolili krást, rozbíjet a ničit majetek nějakých chudých uprchlíků,
kteří prosili o pomoc velkou zemi. Bylo to velice hořké a něco mne uvnitř pálilo deziluze, zklamání. Stále jsem čekal víc, než jsem mohl.
Po pár dnech nás sehnali dohromady a posadili do auta, znovu do toho
policejního auta. Já idiot jsem si myslel, že jedeme domů. Ale ne, bylo to opačným
směrem, než stál náš dům. Roland Garros, tribuny tenisového stadionu. Pod
tribunami postavili tábor a tady se počala třetí část mého putování. A hned v úvodu
musím říct, že byla nejdelší.
V Roland Garros jsme spali na hliněné podlaze na mokré slámě spolu se
zavřenými ze všech zemí. Museli jsme bojovat o každý centimetr prostoru a
naštěstí jsme věděli jak [...] měl jsem zkušenosti, formovaly se malé kliky. Měli
jsme co jíst, to nebylo špatné, rozmazlení jsme nebyli.
Adolf Hoffmeister se znovu ujal vedení, neustále psal různé žádosti [...]. My jsme
byli unavení a moc nás to nezajímalo. Znovu bojovat o přežití. Adolf říkal, že to
nebude trvat dlouho, asi tak deset dní, a že se všichni dostaneme do České legie
(přihlásili jsme se v září 1939). Byl jsem skeptický, ale udělal bych vše, abychom
se z nové nepříjemné situace dostali. Po dvou dnech nás zase sehnali dohromady,
posadili do vlaku a poslali do Damigny v Normandii. To byl můj první koncentrační
tábor - všude plno bláta. V noci jsme odpochodovali do tábora - baráky. Můj měl
číslo devátého oddělení v Santé. Byl to pracovní tábor. Něco dělat mi ale nebylo
proti mysli. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že tu vyhazují delší cigaretové
nedopalky než v Santé, a seznal jsem, zeje to dobré místo. [...] Jídlo bylo ve
srovnání s vězením výborné. Bylo tu hodně zajatých nacistů, kteří dobře pracovali
a byli dobří kuchaři. Měli ve svých rukou nejlepší práci. Druhý den jsem se setkal
se spoustou lidí. Uviděl jsem muže, který se jmenoval Budzislawski. Jednou jsem
ho potkal v kavárně Dóme v Paříži, byl z Versailles. Přátelsky jsem ho zdravil, protože jsem byl rád, že vidím někoho, koho znám. Byl dost rezervovaný a po pár
zdvořilých slovech mě nechal samotného. Měl na starosti každodenní roznášku
dopisů po barácích a dělal se velice důležitým. Už jsem s ním nikdy nemluvil, ne že
bych se mu vyhýbal, ale neměl jsem jinou možnost. Tenhle mužíček byl stejný typ
jako Hoffmeister, míň proradný, ale velice chytrý a autoritativní. Jednou jsem ho
viděl, jak v koutku baráku vysvětluje obsah novin ostatním lidem - analyzoval
noviny, které někdo propašoval do tábora. Nevím, o čem mluvil, nikdy jsem nebyl
do jeho skupiny přijat. Už jsem ho pak neviděl, až později v USA. Byl to muž, který
pro mou ženu obstarával rešerše.14
A tak jsem se ocitl v táboře. Chovali se k nám docela dobře, na začátku byla
zdravotní prohlídka. Rozhodovalo se tam, jakou práci vězňům dají. Každé ráno
jsme měli kávu, po umytí byl v sedm hodin apel. Dávali dohromady pracovní party.
Neměl jsem štěstí - musel jsem vynosit padesát slamníků, vysypat je a nanosit
nové do nových baráků. Nějak se mi podařilo získat jinou práci, pracoval jsem jako
cestář, rozbíjel jsem kameny na štěrk. Bylo tam bláto a zničil jsem si boty. Další
práci jsem měl radši, dělal jsem v lese, štípal dříví mimo tábor. Francouz nás
někdy pozval do svého sklepa a dal nám napít zkvašeného moštu.
Jiná pracovní parta měla taky docela lehkou práci - trhání salátu pro důstojníky.
Párkrát měli šanci dostat se do restaurace a opít se. Jeden z nich byl Čech s
páskou čestné legie, který nemusel pracovat, protože měl hodně peněz. Spal na
palandě pode mnou na nafukovací matraci, měl brandy a zvláštní jídlo. Byl to velký
chlap, dalo se s ním dobře vyjít, ale nic moc jsme o něm nevěděli. Mnohem později
jsem ho potkal v New Yorku a dozvěděl jsem se, že to byl podivný obchodník,
který přes Jižní Ameriku prodával plynové masky Němcům. Tomu jsem moc
nevěřil, přišlo mi to příliš komplikované. Ale byl na nás hodný.'5 Díky jeho blonďaté
francouzské přítelkyni, která ho každý týden navštěvovala, jsem dostal skicák a
akvarelové barvy. Začal jsem si skicovat. Neměl jsem peníze, a tak jsem začal
dělat inkoustové portréty těch, kteří si to za sto franků mohli dovolit.
Jaro bylo krásné, stromy kvetly, byl jsem na venkově. Měli jsme krásnou alej
ovocných stromů, ale mohl jsem šije užívat jen málo. Byla to krásná francouzská
krajina.
Později jsem pracoval v lomech a lámal kámen. Líbilo se mi to, dostávali jsme
víno a lepší jídlo. Ostatní tu práci považovali za trest, ale já jsem to tak necítil. Mně
vadilo nošení špinavých slamníků. Posílali nás mimo tábor na odlehlé místo, které
hlídali francouzští milicionáři, kteří se jenom dívali, občas přišel na inspekci
důstojník.
V druhých barácích jsem se potkal s Němci, kteří byli nejdříve opatrní, ale když
se dozvěděli o mém pobytu ve vězení, začali mluvit proti Francouzům a já jsem
pochopil, že podporovali nacisty. Byli mezi nimi i dva umělci, kteří žili v Paříži.
Jeden byl mladý Rakušan, velmi nepříjemný charakter. Byl to surrealista - spíše
[...].
V našem baráku bylo i několik slušných Němců. Hodně Slováků, kteří s nikým
nemluvili, nikdy nevyjadřovali žádné pocity a drželi spolu. Slovensko bylo malým
nezávislým státem pod Hitlerovou vládou. Jednu noc jsme slyšeli střelbu, kdesi v
dálce se něco dělo. Táborem se šířily zprávy, ale nic jsme nevěděli. Večer jsme
jako obvykle zpívali smutné české písně. Do baráku přišel velitel: „Zhasněte světla,
ticho, nebo bude zle." Prý to byla slyšet německá ofenzíva.
Přišli se na nás podívat z české exilové vlády v Londýně. Dali nám cigarety a
před velitelem nám francouzsky řekli, že budeme brzy volní a že doufají, že
vstoupíme do české armády - z toho ale nic nebylo. Francouzi hledali lidi ke vstupu
do cizinecké legie jen na dobu války. Přihlásili jsme se. Nevzali jen našeho
hudebníka se špatným srdcem. Dostali jsme malý papírek s velkým francouzským
razítkem, byla to opravdu pěkná věc, daleko důležitější, než jsem si uvědomoval.
Chovali se k nám lépe, dostávali jsme lepší jídlo než ostatní a čekali jsme, že nás
každým dnem povolají. Ten Rakušák za mnou přišel a zeptal se: „To si myslíš, že
tuhle válku vyhrajete?" Byl trochu agresivní, všichni byli politicky zaměření.
Mezitím se náš chlapec Adolf Hoffmeister stal mazánkem, ale jako obvykle měl
své tajnosti. Propracoval se k důstojníkům a k velitelovi. Kreslil jim táborové
ukazatele a malé obrázky. Velmi je to bavilo, a tak rukama vůbec nemusel
pracovat. Ve sprše, do které jsme mohli jednou týdně, měl vlastní mýdlo a
elegantní pouzdro na holení. Nikoho to nezajímalo. Nikdo nemyslel na to, jak sám
sebe dostat do lepší situace. Jednoho dne dostal balíček s jídlem. Nepsaným
pravidlem bylo podělit se s ostatními, ale on se rozhodl si všechno nechat pro
sebe. V noci jsme ho slyšeli jíst pod peřinou sušenky. Během dne bylo jeho
koníčkem se utvrzovat o vlastním dobrém chování. [...] salonní komunista se stal
dobře vychovaným chlapcem - slušným a sladkým, pořád mluvil o tom, jak spolu
musíme držet a být dobří kamarádi. Nevím, proč jsem neměl sílu se ho zbavit. Od
začátku jsem ho nepotřeboval, na konci se stal zrádným individuem. Pořád hrál
špinavé hry pro vlastní prospěch. Možná mě zaujala jeho bystrost a taky jsem jím
byl pobaven. Nohy se mu už přestaly klepat. Neměl jsem dost času a energie,
abych ho začal aktivně nenávidět, něčím mě zajímal. Byla válka, opravdová válka.
Stovky vězňů musely odpochodovat na železniční stanici a evakuovali je dál od
nebezpečně se blížících německých linií.
Cestou na stanici po nich lidé házeli kameny.
Ženy a ti, kteří se přihlásili do cizinecké legie, zůstali jako poslední. Jednoho dne
nás v krytých nákladních vozech vzali na nádraží. Tam čekaly vagóny pro čtyřicet
lidí nebo šest koní. Natlačili nás tam víc než čtyřicet. Tak jsme se pomalu rozjeli
směrem na jih do Bordeaux.
Během dne jsme měli otevřené dveře. Při projíždění vesnicemi jsme křičeli a
řvali. V našem „pulimanu^jsme se nemohli mýt a nebyla tam toaleta, mohli jsme jen
vystrčit své pozadí ven a pustit to do větru. Měl jsem pocit, že se pohybujeme
daleko pomaleji než Němci, ale přece jsme do Bassensu Bordeaux dorazili. Na
koncentrační tábor přeměnili starou továrnu na pudr. Napochodovali jsme tam
rovnou ze stanice.
Nebyl to tábor hezký, znovu jsme tam viděli usazené všechny nacisty a další z
Damigny. Kolem se šířili zprávy o německém průlomu. Kapitán byl svině - sebral
nám všechny peníze - dostali jsme lístky do kantýny a potvrzení. Už nebyl rozdíl
mezi námi, zapsanými do legie, a ostatními. Ve vzduchu viselo napětí. Němci byli
plni očekávání. Onen malíř, jmenoval se Gruber,'7 mi řekl, že to asi nebyla moc
moudrá věc nechat se naverbovat. „Pořád si myslíš, že vyhrajete válku?"
Příští ráno apel - „Dobrovolníci!" Nikdo se ani nepohnul. Hoffmeister vyskočil dopředu a řekl: „Hoši, pojďme." Žádná slova díků. Tak jsme odpochodovali do
přístavu. Najal si nás nějaký soukromník na vykládání lodí za deset franků denně.
Nikdy jsme neviděli ani pěťák, všechno šlo na tábor.
Nosili jsme zmrazené argentinské maso z lodi do přistaveného vlaku. Nikdy mě
nenapadlo, jak může být podpalubí lodi obrovské. Šlo to pořád dokola, pokaždé
čtvrtka vola na rameni, krk jsme si chránili jutovým pytlem. K obědu trocha fazolí a
jedna sardinka. Byla to těžká práce a já jsem se rozhodl: Ne! Hoffmeister se znovu
utvrdil o svém dobrém chování.
Francouzi měli dobrý systém. Rozdělováním práce vždy pověřili nějakého
vězně. Měli do práce naverbovat tolik a tolik lidí. Když nedostali svou denní kvótu,
tak prostě poslali vojáky s puškami a bajonety a brali každého, i nemocné, a
nahnali je pracovat. Už jsme v tom uměli chodit a měli jsme spoustu triků. Buď
jsem zůstal na latríně, dokud nepominulo to nejhorší, nebo jsem se zahrabal do
špinavého prádla pod postelí, nebo jsem kolem mával lopatou nebo sekerou.
Jeden německý Žid, který patřil k takzvaným pracovním vedoucím a měl
zajišťovat pracovníky do přístavu, aniž sám něco dělal, měl naše seznamy, aby
nás mohl nutit, a zjistil, že se vyhýbám těžké práci při vykládání. Křičel, že mě
nahlásí veliteli. Tentokrát jsem ztratil nervy a těžce jsme se pohádali. „Jdi do
prdele, ty svině, kdo si myslíš, že jsi? Něco lepšího než my? Kdo tě zvolil, abys nás
honil do práce? Tak mě práskni a taky všechny, kdo jsou nemocní."
Někdo kolem se nás snažil uklidnit, někdo říkal, že mám pravdu. Bylo to nepřirozené, celá ta situace.
Hoffmeister se přihlásil jako dobrovolník, [...] musel uklidit jímku u latríny,
strašně smrděl a my se mu smáli, skoro se rozplakal a nařkl nás, že jsme špatní
kamarádi. Pomalu žloutl, válka se nevyvíjela dobře. Jednoho rána se kapitán
rozhodl brát to sportovně. „To je život, jeden den vyhrajeme, druhý prohrajeme."
[...] Nacisté tím byli nadšeni a málem zbořili celý tábor. Druhý den kapitán řekl, že
Rusko oznámilo, že nám přijde na pomoc. Celý tábor křičel, vezměte nacisty do
války. Tak se to měnilo každý den.
Vedle nás bydleli sestřelení němečtí letci, tiší a arogantní, dva z nich zranění.
Přišel se na ně podívat Červený kříž. Dostávali dobré jídlo, zatímco my jako nějací
lotři jsme žili z fazolí a trpěli jsme hladem. Byl jsem francouzský legionář, ale to
bylo všem jedno, postrkovali mě sem a tam jako kohokoliv jiného, kdo se
nepřihlásil. Zapřel jsem se - a do legie jsem nikdy nevstoupil.
Nejdříve jsem pracoval na dráze, pak jsem si našel zaměstnání jako betonář a
dělal jsem betonové bloky pro soukromý podnik a dostával pět franků denně. Je to
těžká práce, míchat cement a písek, a beton pěchovat do kovových forem s
železnými výztužemi, ale pořád lepší, než jako dobrovolník zadarmo čistit latríny.
Koupil jsem tabák a sirky a rozdělil je mezi nás.
Jedné noci Němci bombardovali Bordeaux. Vyběhli jsme ven z [...] do
otevřeného prostoru. Bez zásahu. Německá armáda se blížila víc a víc. Rozhodli
jsme se utéct a přemýšleli jsme, jak to udělat - hodíme deky přes ostnaté dráty a
budeme utíkat. Staří milicionáři nám těžkou hlavu nedělali - stejně neuměli střílet.
Ale hned příští večer Francouzi otevřeli bránu a řekli nám: [...] „Kdo chce jít, může
jít, kdo chce zůstat, ať zůstane." Bylo to od nich velice milé. Ta trocha mých peněz
byla pryč, už nějakou dobu to byly peníze pana kapitána.
Vypukla panika. Brána zůstala otevřená, hodně lidí odešlo bez svých
dokumentů. Všude po táboře se pálily věci, které by v případě německého zajetí
mohly kompromitovat. Vězni odcházeli v noci po skupinkách, náš přítel
Budzislawski odešel úplně sám.18
Svůj cestovní pas jsem měl v kanceláři -jediný dokument, který jsem vlastnil -jinak nic. Šturm byl dobrovolníkem v kanceláři a vydával žadatelům dokumenty. Dát
jim [...], aby měli kus papíru. Uprostřed toho třeštícího davu jsem poprvé v životě
uviděl svou složku. Moc toho nebylo. Kromě svého pasu jsem viděl na vnitřních
stranách desek červenou tužkou napsáno: „Nikdy nepropustit - podezřelý." To byl
můj zločin, a kdyby Francie neprohrála, dodnes jsem seděl v táboře, nebo byl
mrtvý někde v severní Africe coby bláhový člen cizinecké legie.
Němci se rozhodli zůstat a vyčkat příchodu Němců. Za ty týdny jsem odvykl
chůzi. Do Bordeaux byla dlouhá cesta. Přes rameno jsem měl jutový pytel a v něm
svůj poslední majetek - S. šel s [...] a směšným kloboukem. Adolf Hoffmeister
myslel na sebe, ale šli jsme všichni pohromadě a okolo druhé hodiny v noci jsme
dorazili do Bordeaux. Jaký zmatek! Všichni utíkali, všichni přišli od severu Belgičané, Francouzi, vojáci, byl to krach. Na nádraží jsem si roztáhl ukradené
prostěradlo a s puchýři na nohou se pokoušel usnout. Celou noc po mně někdo
šlapal - ale já jsem spal. Ráno jsme se bez peněz na jízdenky snažili vyřídit cestu
do Agde - pokaždé papírování, to mě tak unavuje. Odpovědnosti za lístky jsme se
zbavili tím, že jsme prohlásili, že jsme pod vojenským rozkazem. Prošlo to.
Hoffmeistera to rozčílilo. Z nádraží pomalu vyjížděl vlak. Zakřičel jsem na ostatní:
„Naskočme!" Jeli jsme směrem na Biarritz. Zaplať pámbů, zbavili jsme se
Hoffmeistera, [...] - a tam byl Adolf Hoffmeister. Uviděl jsem Pyreneje. Španělsku
jsem nevěřil - to by znamenalo další vězení. Poradili jsme se a rozhodli postupovat
proti proudu uprchlíků. Neviděl jsem žádnou výhodu v tom, abychom se skrývali v
Pyrenejích. Ostatně na jak dlouho? Ale tohle není příběh o mém utrpení. Ukazuje
se, zeje to příběh komunisty Adolfa Hoffmeistera, za své hrdinství a strádání se po
rudém puči v ČSR stal velvyslancem ve Francii.
A tak jsme byli ve vlaku - kam máme jet? Po tolika měsících jsme se snažili
nepadnout znovu do rukou Němcům. Mezi lidmi, kteří bojovali o svou záchranu
podobně jako my, jsme měli ukrutné štěstí.
Adolfu Hoffmeisterovi se vždycky dařilo žít lépe než nám. Později v severní
Africe jím byl každý znechucený. Ukázal svou pravou tvář, zachránil jen sebe a
nechal tam i Pel-ce, svého největšího přítele, aniž mu řekl jediné slovo na
rozloučenou. Zmizel, a přitom nás všechny dostal do vězení. Techniky a taktiky
komunistů je nutné znát - jsou daleko nebezpečnější, než jsem si tenkrát myslel.
Vždycky hledají lidi, kteří jsou v potížích, kteří na tom nejsou dobře. Pak je chytře
zpracovávají a pomalu, ale jistě je mění ve své [...]. Mě nedostali, nikdy jsem s
komunismem neměl nic společného. Moje vlastní svoboda pro mě byla důležitější.
Myslel jsem na svou práci. V St. Jean de Lůs jsme viděli poslední anglickou loď,
jak právě vyplouvá z přístavu - zkoušeli jsme najít cestu pryč.
Přespali jsme v garáži. Příští den jsme šli zpátky do Bayonne. Starý hodný Francouz nás svezl na náklaďáku. V Bayonne jsme na pobřeží objevili odsunuté Čechy
z Paříže. Dostali jsme pár franků. Spali jsme na chodníku. Scházeli jsme se na
nádraží, které už bylo uzavřené. Žádné vlaky už nejezdily. V Bayonne nám pomohl
náš malý papírek. Šli jsme do přístavu na admiralitu a požádali jsme, aby nás
dopravili do Casablanky. Náš malý papírek zafungoval. Bylo nám řečeno, že loď
vyplouvá večer, jmenuje se Divena. Ale nejsou žádné volné kabiny a jídlo. Museli
jsme si nakoupit chleba, salám a sýr. Mladá Slovenka, byla to doktorka, opravdu
dobrá a podnikavá, koupila celou šunku a připojila se k nám. Seznámil jsem se s ní
v Paříži, léčila mou infekci před tím, než nás zatkli. Tato dívka byla statečnější než
my všichni dohromady, moc nám pomohla a byla dobrým přítelem.
V noci jsme se nalodili společně s vojákem. Se samopalem vypadal starý a
směšný. Byli jsme stále ve válce. Loď vezla miny a munici. V noci jsme lezli pod
plachty. Měli jsme málo chleba. Začali jsme kreslit. [...] ráno jsme měli svoji kávu.
Po dvou dnech jsme v bezpečí dorazili do Casablanky. Cestou jsem zahodil svůj
papír od cizinecké legie. Nikomu to stejně nevadilo.
Ještě než jsme přistáli v Casablance, Pétain převzal moc. Mimo nás se všichni
radovali. Moc se nám ta situace nelíbila. Vzali nás na loď Červeného kříže. [...]
jako první uprchlíci z Francie jsme měli spoustu cigaret a dobré jídlo. Myslím si, že
na téhle nemocniční lodi nebyl ani jeden zraněný - vlastně jeden ano - měl
zlomenou nohu. Byl to ráj. Ale po třech dnech se mezi posádkou a důstojníky
všechno změnilo, rozpory mezi degaullisty a pétainovci. Ocitli jsme se uprostřed
vášnivých hádek. Nemohli jsme přistát, stále jsme jen stáli v přístavu. Orán a
Casablanku začali ostřelovat Angličané. Znova v průšvihu.
Jednoho dne nás přístavní policie vzala na anglickou loď, aby se nás zbavili.
Tak jsme se dostali na anglickou loď plnou polských uprchlíků, kteří se dali k
anglickému letectvu. Viděli jsme Čechy z Paříže, kteří prchali do Londýna. Byli
velmi opatrní, diplomaté [...] několik posledních dní nespali. Vůbec jsme se jim
nezamlouvali. Říkali nám komunisté, dali nám trochu jídla, ale jak jsem to viděl já,
považovali nás za svou ostudu, a tak se nás zbavili. Ministr Slavík,19 Šejnoha, Kepl
a jiní - vypadali legračně. Oblečení měli úplně stejné jako v Paříži, jen hrozně
špinavé. Dokonce měli na svých levých pažích pověšené deštníky. My jsme na
sobě měli hadry, byli jsme drsní a hladoví. Angličané nám nevěnovali pozornost,
prostě nás jen nabrali. Stejně byli všichni v háji. [...] Řekl jsem, ať se radši moc
neukazujeme, jen někam zalezme do kouta a čekejme. Ale Adolf Hoffmeister jako
správný byrokrat začal dělat seznam, běžel za kapitánem, mluvil s ministrem
Slavíkem, papírování, to se mu vždycky líbilo. Výsledek byl zničující. Zavolali nás
na palubu a český ministr Slavík se nás zeptal, jestli máme povolení ke vstupu do
Anglie. Odpověděli jsme ne. Promiňte, ale to s námi nemůžete jet. V Casablance je
český konzul, který se o vás postará. Za pár dní se objeví další loď a vy v pořádku
odplujete.
Proklaté svině-jak jsme později pochopili. Český konzul se schovával na
záchodě, dokud loď neodplula. Jen nás odháněli, své vlastní lidi, naše vláda.
Museli jsme opustit loď. Díky, Hoffmeistře, za tvou skvělou práci! Papíry, složky,
známosti, dohody, k čertu s tebou. Loď naložená Čechy se nás zbavila - ani se nad
tím nepozastavili. Jak jsem ty úředníčky neměl rád. V přístavu jsme nikde nesměli
zůstat. V nakladačích nás odvezli do Aín Pars, arabského [...] tábora. Afrika,
baráky, sláma a zoufalství. Hoffmeisterovi se podařilo dostat ven a slíbil pro nás
něco udělat. Zmobilizoval celý svět, ale jen pro sebe, a ne pro nás, nám nijak
nepomohl. Vybral naše peníze. V obou kapsách měl štosy telegramů - velmi se
snažil, ale ne pro nás. [...] Po osmi dnech se o nás postarali lidé od Bati, výrobce
bot. Dali každému třicet pět franků na týden a prázdný byt, bez nábytku a postelí,
ale my jsme byli velmi šťastní. Spali jsme na podlaze a později jsme si pořídili stůl
a matrace. Adolf Hoffmeister s námi nebydlel, měl vlastní pokoj u české rodiny.
Jednou za čas nám v kavárně zaplatil kávu. Spojil se s milým americkým
generálním konzulem v Casablance.
Chodil jsem často na konzulát, abych se podíval, jestli nemám nějakou poštu.
Ale Hoffmeister neměl rád, když jsme byli v přímém styku s konzulátem, držel nás
stranou tvrzením: „Já za vás všechno zařídím, neotravujte konzula." Hrál svou
nejšpinavější hru. Měl jsem toho dost, nevěřil jsem mu. Ale ostatní byli tak
bezmocní, nerozuměli anglicky a byli Hoffmeisterovi vděční. V Casablance ale
ukázal svou pravou tvář. Byl milý a sladký a získal důvěru amerického konzula,
jistě díky vládní intervenci Jana Masaryka v náš prospěch. Nevím, jak Adolf
Hoffmeister amerického konzula přesvědčil, zeje v bezprostředním nebezpečí.
Nevím, co mu řekl, asi lži. Později ho bez potíží vzali na loď, myslím, že to byl
křižník, a přistál v Lisabonu v Portugalsku, odkud odplul do Ameriky. Nevím, jak se
mu to povedlo. Měl peníze, lži a známosti. Ale předtím, než zmizel beze slova pro
ty, které dostal do vězení - věděl, že se musí přimknout k bohatým uprchlíkům a
jednat s nimi a pracovat na plánech, jak opustit Maroko.
Mezitím jsme bydleli v Roches Noires kousek od Casablanky. Jas Pelcem jsme
malovali akvarely a za sto franků jsme je prodávali českým usedlíkům. Zase jsem
začal vařit, abychom ušetřili.
Tady se spustila velmi nervózní hra o to, abychom se dostali z Maroka. Neměli
jsme ani peníze, ani vízum do jiné země a neměli jsme loď. Bylo možné mít loď
bez víza -nebo mít všechno kromě výstupního víza od francouzských úřadů, které
ale dávaly jen lidem nad padesát let. V Pétainově režimu se dalo domluvit s policií,
která byla progaullistická. Nikdy jsem neuspěl. Neměl jsem žádné peníze,
vystěhovalecké vízum ani žádné páky.
Napsal jsem svému příteli do New Yorku [...] a vysvětlil mu situaci. Spojení
trvalo hodně dlouho. Mezitím se o nás znova začaly zajímat úřady. Skrze Union
generále děs Israélités de France (UGIF), který nás měl na seznamu z důvodu pro
mne neznámého - nikdy nám nijak nepomohli -, se o všech uprchlících dozvěděla
policie.
Jednoho dne nás zavolali na UGIF a v náklaďácích nás odvezli na jih do Ad el
Ayachi. Tam byly ženy, a dokonce i vystrašené a plačící děti. Věděl jsem, že je to
na dlouho. Hoffmeister byl již v bezpečí v Lisabonu a já jsem znovu ztratil svou
svobodu, znovu mě hlídali pod bajonety, ale tentokrát mě střežili senegalští
černoši, kteří netušili, o co jde. Hlídali nás i Arabové, kteří byli hrdí a méně
přátelští. Nevěděl jsem, proč jsou tolik hrdí na své oblečení.
Po příjezdu se k nám chovali hůř než k vrahům a zlodějům. Prohledali nás, jestli
nemáme zbraně, a zavřeli nás do baráku. Když jste chtěl jít na latrínu, musel jste
zaklepat na dveře a s bajonetem v zádech vás odvedli. Jídlo se nedalo pozřít.
Byl jsem unavený, unavený do hloubky kostí. Je překvapující, jak se člověk
dříve či později dokáže přizpůsobit existujícím podmínkám -jako rostlina.
Tábor byl kousek od Sidi el Ayachi - arabského města a staré pevnosti. Pár
Francouzů, okolní krajina velmi krásná.
Příští ráno. [...] jako v kasárnách - je to velmi smutný zvuk. Slunce ještě nevyšlo
- přede mnou hrozné dny. V táboře jsme měli španělské loajalisty. Chovali se
velice dobře, byli disciplinovaní a drželi pospolu. Uměli dělat malé lampičky a další
věci, byli střízliví a milí jako ostatní Španělé. Demobilizovaní Češi neměli šanci
bojovat -jen šest kulek v celé válce proti Hitlerovi - vůbec se nedostali k boji. Byli to
všichni Švejkové [...].
Na apelu se táborová administrace sháněla po specialistech-dělnících jako
tesaři, zámečníci a kuchaři. Nikdo nebyl dost odvážný, aby v těchto podmínkách
pracoval. Ale když se ptali na kuchaře - ani nevím, co mě donutilo pohnout se bůh? Vystoupil jsem dopředu a v zádech jsem slyšel své přátele: „Idiote, upracuješ
se tu k smrti." Nehlásil jsem se jako dobrovolník, jen jsem měl tušení. Za pár hodin
mě zavolali do kanceláře. Velitel mluvil jako štěkající pes: „Řekl jsi, že jsi kuchař. V
tvých papírech ale stojí, že jsi umělec. Jak to?" Odpověděl jsem: „Ano, jsem
umělec, ale už jsem byl třikrát ženatý a ty ženy neuměly vařit, tak jsem se to
naučil."
Kysele se usmál a řekl: „Dobře, vyzkoušíme tě."
Uviděl jsem kuchyň - horor. Kotlíky, tři otevřená ohniště, špinavý pracovní stůl,
dva Arabové špinavější než podlaha. Byla to velká kuchyň, jeden Arab dělal šéfa.
Vypadal jako Rembrandtův obraz - neměl žádný věk. Arabové nevědí kolik let jim
je, nepočítají roky. Skoro nemluvil francouzsky. To, co připravoval, bylo horší než
žrádlo pro psy, ale vždycky podle koránu. Pomalu jsem to převzal na sebe. Ten
první večer mi dali sto padesát vajec, abych pro tábor udělal rychlou omeletu.
Podařilo se mi to na třech pánvích, vyhazoval jsem je do vzduchu, velitel mě
pozoroval a odešel se slovy: „Vařit tedy umí." Vždycky jsem rád dělal polévky, i
později, když jsme neměli žádnou zeleninu kromě cibule, se mi dařilo dělat polévku
z ničeho. A to byla základní strava v táboře pro sto osmdesát až dvě stě lidí. Na
začátku jsem dělal řídké lečo, každý měl kousek masa. [...] byly špagety nebo
fazole - nebo čočka. Brambory byly tak malé, že se nedaly loupat. Evropané ale
neoloupané brambory nejedí.
Pracoval jsem od pěti od rána do sedmi večer, čas mi rychle utíkal. Měl jsem
tolik vína, kolik jsem chtěl, a první den jsem se na svůj slamník svalil k smrti
unavený a opilý. Byl jsem tak unavený, že jsem si dokonce ani nestěžoval. Byla to
moje vlastní chyba -vstával jsem zase v pět ráno. Řekli strážím, aby mě pouštěli
ven z baráku. Vařil jsem kávu pro celý tábor. Do sedmi hodin. Rozdělat oheň dalo
práci. Musím říct, že moje ranní káva byla dobrá, byla to má silná stránka. V
tomhle divném muslimském prostředí s jejich modlením? Dokud nevyšlo slunce,
byl jsem v kuchyni sám. Rád jsem zůstával daleko od svých stále si stěžujících
spoluvězňů. Četl jsem Voltaira, Gulliverovy cesty a byl jsem sám a v pohodě. V
sedm hodin bouchání na dveře, přišli si pro kávu. Vždycky se mě snažili převézt,
by! jsem tvrdý a choval se jako seržant, ale vždycky jsem to všechno stihl. Ta
práce se mi líbila, i když byla velice namáhavá. Skoro jsem nejedl, žil jsem jen z
chleba a červeného vína. Vždycky jsem rád sytil lidi nebo zvířata. Lidé si stěžovali,
že mi nezáleží na tom koho. Jednou se mi přihodila nehoda při vaření špaget. Neměl jsem nic na jejich scezení, a tak jsem dal na kotel pokličku, přivázal ji, celé to
otočil a vyléval vodu. Provaz ale praskl a špagety se s vodou vylily všude po
špinavé podlaze. Do výdeje jídla zbývalo patnáct minut. Smetl jsem je koštětem na
hromadu, omyl ve vodě, znovu je ohřál a bylo to. Naštěstí se neslepily, přidal jsem
sůl, pepř a olivový olej.
Později jsem se stal ambicióznějším a rozhodl se udělat palačinky pro celý
tábor. Pracoval jsem bez přestávky sedm hodin, měl jsem marmeládu a každý
dostal alespoň jednu palačinku. Pro jídlo si ke mně chodili i lidé z vedení a já se
bál reakce svých spoluvězňů. Nemohl jsem si pomoct - přišli sami. Důstojníci to
pochopili a posílali své sluhy. O Vánocích jsem od velitele dostal příplatek padesát
franků. Byla to ale doopravdy těžká práce a ještě těžší s mými spoluvězni stěžovali si. Považovali mne za zloděje, dostával jsem strach. Jednou za mnou
přišel milý malý Žid a zeptal se: „Proč někdy nekoupíš taky něco jiného než fazole
a čočku?" Já a nakupovat- dostával jsem toho hrozně málo - sám jsem skoro
nejedl a můj čas rychle ubíhal. Neoceňovali mou práci. To se mě dotklo a
pomyslel jsem si, že mě považují za nacistu. Později se mi omluvili - ale vycházet
každé ráno ještě za tmy z baráků bylo nebezpečné. Stráže měly většinou své
instrukce, ale jednou ráno mě málem jakýsi Arab zastřelil, protože táborového
kuchaře neznal. Začal jsem stávkovat a neuvařil jsem ranní kávu. Všichni byli
rozlícení - v sedm hodin peklo. Najednou mě potřebovali a snažili se být milí. A tak
jsem dostal místnost v malé chatce, dříve ji obýval Rakušan, který se staral o
sklad. Získal jsem soukromí a mohl jsem si číst u malé olejové lampičky. Strážím
to bylo jedno, měly mě asi rády. Ráno jsem rozdal víc kávy než kdykoliv v životě.
Káva, řídká hnědá tekutina, je pro lidi v táboře po ránu nejdůležitější. Zklidní tě a
udělá šťastnějším, je to nádherné pít něco teplého a lehce stimulujícího. S
krajícem chleba se hned cítíš lépe - tak začíná den. Vím, že se mě spoluvězni
pokoušeli obelstít, věděl jsem, že používají různé triky, ale jídla jsem měl vždycky
dost pro všechny, a dokonce ještě pro vojáky a Araby. Bylo to však velmi slabé -
kousek cukru pro každou osobu a chleba. Myslím, že jsem svou ranní radost dával
do kávy - svou četbu Voltaira atd. Stal se ze mě ten nejlepší kuchař s nejmenšími
prostředky.
Líbilo se mi to, na jídle mi záleželo. Celý den za mnou chodili lidé pro trochu
horké vody, pro sůl, pro to či ono, byl jsem pořád na nohou. Španělé přišli s
vrabčáky, abych jim je usmažil. Na Židy se vztahovalo zvláštní nařízení a směli jíst
vlastní stravu. Přišli a chtěli sušenou rybu a zeleninu, která roste nad zemí. Jiní
přišli a řekli: „Podle našich rituálů máme povoleno jíst všechno, co roste pod zemí
- cibuli, mrkev [...]." O tom jsem moc nevěděl, ale později jsem zjistil, že jedli úplně
všechno, dokonce i jídla, která jsem vařil pro zbytek tábora. Nikdy neměli dost.
Jeden mladý pohledný Žid mi dobrovolně pomáhal v kuchyni. Měli jsme dostatek
vajec - jedno pro osobu a den. Otočil jsem se a on jich za minutku šest rozbil a
spolykal. Myslím, že neměl hlad. Myslím, že si dělal zásoby pro budoucnost. Měli
v sobě tolik strachu, neměli soucit s ostatními, mysleli jen na své přežití.
Podváděli mě - byli nepoctiví. Jednou si ze svého baráku přišly pro jídlo litevské
ženy a neměly své nádoby. Zeptal jsem se, kde mají hrnec. Své plechové hrnce
použili v noci jako nočníky, bály se jít na latríny, protože tam byla tma a špína. Ale
už ty hrnce nevyčistily a hodily je někam do křoví. Dalo dost práce, než je Arabové
našli. Bylo to opravdu zlé. Proč bych je měl mýt já? Měl jsem své práce dost. A tak
jsem se rozhodl vydat jim jídlo v těch špinavých hrncích. Bylo to těžké - trpěl Jsem
- prokleli mě. Stěžovali si veliteli, ale nazítří měli své hrnce čisté - bez nich by
nedostali žádné jídlo. Zaúčinkovalo to, ale nenáviděli mne a říkali, že jsem nacista.
Svou práci jsem dělal dobře. Musím přiznat, že jsem občas přidal naběračku do
hrnce našich hochů - proč ne? Ostatní dostali svůj díl. Dny ubíhaly.
Do kuchyně se nedalo vejít přímo z tábora, ale muselo se vyjít bránou a tábor
obejít. Venku byl i sklad. Cítil jsem to jako privilegium, nebyl jsem už vězněm.
Bohužel po nějaké době začali stavět ještě jednu zeď kolem kuchyně a ničili mi
výhled - hliněné cihly, stráže. Docela se činili, ale déšť a vítr tu stěnu vždycky
smetl, dokud to úplně nevzdali. Čas ubíhal a blížily se Vánoce.
Poláci a Češi se dohodli, že oslaví Vánoce společně. Nakoupili pivo, já jsem
schoval nějaké jídlo, vyrobili vánoční stromek - uříznutá eukalyptová větev visela
dolů ze stropu - a ozdobili jej. Vypadalo to pěkně, všichni jsme si sedli a já si užíval
své druhé Vánoce v zajetí, z čehož ty první jsem prožil ve vězení, l důstojníci se
pus)) poów^^v naši oslavu. Pozvali jsme je na sklenici piva a připili de Gaullovi.
Nevím, jak se \\m to líbilo, některým určitě ano. Šel jsem spát okolo jedenácté
večer. Druhý den rám'/sov pak slyšel, že poté, co jsem odešel, došlo po hádce ke
rvačce. Dva kie^yySi&ň.-rfiu nokly a odřeninami. Ale smáli se a říkali, že si to moc
užili.
Dostal jsem americké vízum. Byl jsem velmi šťastný. Vízum nebylo v mém
českém pase, dostal jsem pas marocký. Maroko se nás pokoušelo zbavit, čím
dříve opustíme zemi, tím lépe. Většina si myslela, že se nám tu líbí. Pas mě stál
dvacet franků. Napsali tam všechno, co jste chtěli. Kupříkladu, že jsem se narodil
ve Vídni na Slovensku (tehdy to už byl samostatný stát), domovské právo mám
někde úplně jinde.
Za Pétainovy vlády nesměl bez souhlasu Němců odjet žádný cizinec pod
padesát let. Teď, s novými papíry, jsem od policie mohl dostat výstupní vízum,
které se podobalo tomu [...], co jsem dostal od gestapa v Praze. Bez připomínek
[...].
Ale platilo jen osm dní a muselo se prodlužovat, dokud se někomu nepodařilo
najít loď.
Jednoho dne jsme se dozvěděli, že připlouvá loď s lidmi z jižní Francie směrem
na Martinik, do přístavu Fořt de France. S Pelcem a Divišem jsme si koupili lístek.
Měl jsem už všechno vyřízené a mohl jsem se svobodně přestěhovat do
Casablanky, dokud loď nepřipluje. Šturm a Šimončič zůstali o něco déle, dokud
nedostali správné papíry z amerického konzulátu.
Utratil jsem skoro všechny peníze, které nám na lodní jízdenku poslali z
Londýna. Musel jsem být opatrný, a tak jsem se v Casablance nastěhoval do
malého hotelu. Myslím, že to byl spíš bordel než hotel. Majitelkou byla odbarvená
Ruska středního věku, která se o mne začala zajímat. Měl jsem pokoj, za který
jsem platil tak, že jsem maloval její obraz. Nemyslel jsem na nic jiného, než jak se
dostat z Maroka a žít o pár francích [...], jak jen to bude možné. Snad se o mne
zajímala víc, než jsem si myslel. Byl jsem nemožný. Netušil jsem, zeje hysterická.
Vypadala docela obstojně, ale protože jsem tak dlouho neměl ženu, nic mi
nedocházelo a ani jsem si neuvědomil, že tu je šance k malému dobrodružství.
Moje loď měla zpoždění. Jedl jsem jen jednou denně v české hospodě, kde vařili
knedlíky s omáčkou a trochou masa. Nemusel jsem platit. Dny jsem většinou trávil
v [...], seděl jsem a pozoroval Araby a Židy, kteří bydlí v bezprostřední blízkosti
vedle sebe a vždycky se naprosto nenávidí. Do čtyř odpoledne jsem žil ze vzduchu
nebo z černé kávy, ve čtyři jsem šel hladový jako vlk do české hospody na večeři.
Ale konečně připlula loď. Šílel jsem, měl jsem všechno, povolení k přistání na
Martiniku spolu s depositem [...] franků.
Dnes se musím nad svým pobytem v malém hotýlku smát, ale tehdy to nebyla
žádná legrace. Madame se cítila odmítnutá, dostávala migrény, ležela v posteli s
hysterickými záchvaty. Navštívil jsem ji, chovala se podrážděně. Přestěhoval jsem
se z pokoje do koupelny přestavěné na malou ložnici. Na vaně ležela deska, na ní
matrace, a dokonce jsem tam měl i štěnice, to všechno za deset franků denně.
Slyšel jsem, jak se lidé ve vedlejším pokoji milují.
Od policie jsem musel mít potvrzení, že čekám na loď [...].
[Zatím jsem neměl lístek na] americkou ani jinou loď, která by pokračovala do
New Yorku. Martinik jsem znal již z dřívějška -je horký, ale má své kouzlo. Když
jsem uviděl loď, potopilo se mi srdce. Špinavá krabice bez kajut. Byl to škuner
přeměněný na lágr. V nákladním prostoru postavili dřevěné palandy, vždy dvě na
sebe, tma, horko a strmé dřevěné schody z paluby dolů jako do podsvětí. Na
palubě stály záchody, hned vedle se porážely krávy, na místě, kde jsme také jedli dřevěné desky na kozách a s plachtami. V tropickém vedru mouchy, špína a zase
špína. Takhle vydělávali na ubohých utečencích. Stáli jsme ve frontách na
nedovařené jídlo.20 Copak se naše mizérie nikdy nezmění? Ale na Martiniku jsme
začali mít pocit, že všechno bude v pořádku a zanedlouho dorazíme do New
Yorku.
V kantýně si účtovali hrozné ceny za chleba, salám a cigarety, ale prodávalo se
to rychleji, než čekali.
Na lodi byli někteří zajímaví lidé, surrealista Breton se ženou, malíř Masson,31
M. Lederfine s jednou holčičkou a dvěma chlapci, nějací němečtí, rakouští a
francouzští Židé. Žid z Jeny, podsaditý obchodník, nesundal škrobený límeček.
Bylo to velmi německé. Říkali jsme mu sexuální maniak, na Martiniku se vrhal na
všechno.
Na Martinik jsme se dostali v pořádku, sexuální maniak začal zpívat Die
Wachtam Rhein. Překvapilo mě to a zeptal jsem se ho, proč zrovna Die Wacht am
Rhein. Odpověděl, že mu to připomíná Rýn. Bláznivé.
V přístavu vylezli na palubu francouzští námořníci a vzali loď do svých rukou.
Admirál Roberts Domaine - velmi důležitý jako každý Francouz. Nesměli jsme
přistát ve Fořt de France. Nemáme pro vás ubytování, všem vám ale bude dobře v
Lazaretu. Lazaret se jmenoval poloostrov ohrazený vysokou zdí a s přistávacím
můstkem z [...]. Jakousi kantýnu tam provozoval starý černoch. Byl chytrý a lačný
po penězích. Opět v táboře, opět zavření, jenom jsme zde museli platit za jídlo,
které se nedalo jíst - [...] a nedovařené, zkažené maso.
Po těch dlouhým měsících a zkušenostech jsme skončili tady, zdaleka jsme se
neocitli v nové situaci. Lidé kolem zuřili a cítili se strašně. Měli jsme peníze, a tak
jsme si mohli nakoupit. Povolení k cestě do Port de France jsme ale dostali jen
dvakrát týdně, abychom si mohli zařídit další cestu a koupit lístky. Někdo dostal
šanci odletět do Jižní Ameriky, ale většina z nás hledala loď do USA.
Spřátelil jsem se s paní Lederfine. Její manžel vynikal bystrostí, i když neuměl
psát ani číst. Měl v Belgii obchod pro námořníky, s pitím a zlatem. Ona byla velice
pohledná, musela je přitahovat. Vydělal spoustu peněz, ale když zjistil, že se mi
líbí, začal šílet a jednou před celým táborem prohlásil, že mi jde o její diamanty. To
je prý důvod, proč se jí tak dvořím. Stalo se to další noční můrou. Každé ráno v
deset hodin mi posílala sklenici rumu, tak si představovala milostné dopisy. Byla
milá, dobře vypadala. Lidé v táboře říkali, že se příliš potí a páchne - mně se to
líbilo. Měla v sobě jistou přirozenost a její malá holčička si mě oblíbila. Bylo jí deset
nebo jedenáct let. Všude mě sledovala, zvědavá jako Eva, velmi sexy, aniž si to
uvědomovala. Její dva bratři milovali gangstery. Pořád kradli a neustále něco
schovávali ve svých rukávech. Matka se o to ve své zvláštní kráse moc
nezajímala. Důvěřovala mi a jednoho dne mi skutečně ukázala své diamanty,
zabalené do kusu obyčejného papíru. Dostal jsem strach, řekla mi nějaké nepříliš
hezké věci o svém manželovi, který ji využíval k tomu, aby obviňoval námořníky a
pak jim za dobré peníze prodával smetí. Myslím, že když připluli do New Yorku,
začal dělat totéž na pobřeží v Brooklynu. Prožíval jsem krásný příběh, měl jsem se
velice dobře. Dcerka žárlila na svou matku, připomínala malé divoké zvířátko.
Ale každé ráno jen tak postávat kolem a čekat na [...] začalo být nudné. Jednou
jsme v plotu objevili zavřené dveře omotané ostnatým drátem. Nikde žádná stráž,
a tak jsem se dal do práce a pochvíli námahy jsem je otevřel a odešli jsme. Na
pobřeží jsme po půlhodině chůze došli do restaurace a dali si skvělou snídani s
vejci, kávou s rumem. V deset jsme již byli opilí, měli jsme peníze. Šli jsme si
zaplavat - a usnuli jsme. K obědu jsme měli krevety a kuře, víno, všechno, o čem
jsme snili, utráceli jsme. Svátek pokračoval až do půlnoci, kdy jsme museli začít
uvažovat o tom, jak se dostaneme zpátky do tábora. Většinou jsme lezli potmě po
všech čtyřech. Dorazili jsme ke dveřím, a ty byly pevně zavřené. Museli jsme
plavat, abychom se dostali do tábora. Vždycky jsem spal venku, dával jsem
přednost komárům před štěnicemi. Druhý den mě volali na velitelství. Čekal tam na
mne milý mladý Martiničan. „Herr Kopf, kdepak jste byl minulou noc?" Řekl jsem:
„Venku, pane důstojníku, musím říct, že jsem byl ožraly jako prase." „Ale ne, to
nesmíte dělat, abyste nezkazil lidi v táboře. Nedovolíme vám jít do Fořt de France."
„Ale já musím," řekl jsem, „musím si zajistit cestu do USA."
Tak to pokračovalo, dokud neměl celý tábor více méně volný pohyb. Ale do
města nikdo bez povolení nešel, byl to kousek, ale stejné příliš daleko na to, aby
se tam dalo dojít pěšky." V noci se tam pořád něco dělo. Francouzi měli na
Martiniku uložené své finanční rezervy. Angličané a Američané neustále křižovali
kolem a bránili tomu, aby je poslali Pétainovi. Fořt de France se stalo hnízdem
špionů, černý trh, peněžní transakce v dolarech - toho jsem se neodvažoval, měl
jsem už dost vězení a nepříjemných zkušeností.
Dostali jsme se na loď Duc ď Aumale, opravili ji tak, že ji nově natřeli. Prodali mi
první třídu, bylo to nemožné, v malé kajutě čtyři lidi [...] - horko - stálo to velmi mnoho a za své peníze jsme dostali jenom velice málo jídla. Využívali uprchlíky. Naší
motivací zůstávalo utíkat a zase utíkat.
Ale loď neodplouvala, přihodilo se něco špatného. Francouzská společnost se
dostala do dluhů a byla předána společnosti americké, aby nás držela v jakémkoliv
americkém přístavu. Nechtěli riskovat a přijít o loď. Po divoké výměně telegramů
jsme vypluli a moje putování se blížilo ke konci.
Prvního května 1941 jsme přistáli v New Yorku. V kapse jsem měl dolar padesát
a na sobě oblek z náhražkového materiálu, který jsem dostal v Casablance, hnědý,
škrábal mě a špatně mi padl. V ruce jsem třímal proutěný košík, ve kterém jsem
uložil tři akvarely, dva páry ponožek, ztvrdlých a lámajících se, břitvu a pár dalších
maličkostí. Madam Lederfine na mě byla milá, dala mi na později svou adresu v
Brooklynu. Ale už jsem ji nikdy neviděl.
Procházel jsem imigrační procedurou, loď jsem opustil u mola. Celní úředník
chtěl vidět moje zavazadlo. Mezi spoustou lidí jsem ve škrábajícím obleku v
horkém dni otevřel svůj košík - jaká ostuda. Měl jsem toho tak málo. Zaujaly ho dvě
odalisky namalované na papíru. Zeptal se mě: „Chcete ty obrázky prodat?" Řekl
jsem: „Ano, to by se mi líbilo." Nevím, snad to byla špatná odpověď, ale ten vysoký
šedivý gentleman s brýlemi se na mě podíval a řekl: „Myslím, že tady v USA se
vám povede dobře. Máte dobrý obličej," a zaklapl můj košík.
Cítil jsem se celý naměkko, konečně volný, po tolika měsících a letech. Jak to,
že jsem teprve v USA poznal, že jsem nikdy předtím nebyl svobodný, dokonce ani
ve své bývalé vlasti?
V New Yorku jsem nezačínal snadno, ale věřil jsem si a s pomocí svých přátel v
české čtvrti jsem začal maloval jako blázen. Za pár dolarů jsem prodával akvarely.
Za pár měsíců jsem měl svou první newyorskou výstavu, kterou mi slavnostně
otevíral Jan Masaryk.
Poznámky:
1
Americká novinářka Dorothy Thompsonová (1894-1961). S Maximem Kopfem
uzavřela sňatek v roce 1943.
2
česká sochařka Mary Durasová (1898-1982).
K okupaci ve skutečnosti došlo 15. března. Můžeme se jen dohadovat, proč si
toto důležité datum Kop f popletl o celé dva týdny.
3
4
Žádné výjezdní povolení.
jedním z prvních opatření okupační správy v Čechách a na Moravě byla změna
směru jízdy na komunikacích. Místo vlevo se začalo jezdit vpravo.
6
Není pra vdá, že se Kopr se svými do Švédska poslanými obrazy již nikdy
neshledal. Podle zachované korespondence mu byla v roce 1944 alespoň část
zaslána do USA. V roce 1952, tedy v době vzniku rukopisu, však Kopr tuto
skutečnost nezmiňuje.
5
7
Velmi krásné, velmi milé.
6
Šlo o zmiňovaný výnos z předchozího prodeje obrazů, který měl Kopf uložen v
Paříži.
9
Hotel děs Mineš. S Kopfem v něm bydleli i Jiří Mucha a Rudolf Kundera.
Ve skutečnosti spisovatelka Lenka Reinerová (nar. 1916). Své vzpomínky na
pařížský pobyt. Dům československé kultury i na Maxima Kop fa nedávno
publikovala v knize Bez adresy, Praha-Litomyšl, Paseka 2001.
10
11
Název pařížského policejního velitelství.
Maxim Kopf zde odkazuje k jedné z ilustrací k Hoffmeisterově knize Americké
houpačky z roku 1936. jsou na ní skutečně vězni v pruhovaných šatech a nad nimi
tváře hvězd, to vše jako narážka na americkou vlajku.
12
13
První Kopfův pobyt v USA proběhl v letech 1923 až 1924.
Hermann Budzislawski (1901-?) byl představitelem německé komunistické
inteligence. Po nástupu fašismu k moci žil v zahraničí, v letech 1937-1939 vydával
časopis Die Neue Weitbúhne, do kterého přispívala německá intelektuální
emigrace ze Švýcarska, Francie a Anglie. Byl dobrým přítelem Bertolta Brechta a
dalších německých spisovatelů v Americe. V USA několik let pracoval jako
tajemník Dorothy Thompsonové. V létě roku 1942 zprostředkoval její první setkání
s Kopfem na její farmě ve Vermontu. Budzislawski byl agentem sovětské tajné
služby a z USA v roce 1948 emigroval do NDR. Zde se stal děkanem fakulty
žurnalistiky v Lipsku.
14
15
V Hoffmeisteroyých vzpomínkách vystupuje jako pan Babor.
Typ luxusního vagónu. 17Mohlo jít o syna či příbuzného
rakouského malíře Franze Grubera (1882-1940)?
16
18
Jak ve své knize Bod obratu vzpomíná Klaus Manu, Budzislawski do USA
dorazil na palubě lodi Nea Hellas již 13. října 1940, tedy více než o půlrok dříve
než Maxim Kopf. Na palubě se sešel s Heinrichem Mannem, Franzem Werfelem,
Almou Mahlerovou-Werfelovou a dalšími prominentními emigranty z Německa.
19
Juraj Slavik (1890-1969), prvorepublikový ministr zemědělství (1926) a vnitra
(1929-1932). Vletech 1939-1940 člen Československého národního výboru v
Paříži, v letech 1940-1945 ministr vnitra československé exilové vlády v Londýně.
V letech 1947-1948 působil jako velvyslanec v USA, kde po únorových událostech
v roku 1948 zůstal v emigraci.
20
Na stejné lodi plul s Kopfem, Divišem a Pelcem i antropolog Claude-Lévi
Strauss. Plavbu a podmínky na lodi popsal ve své knize Smutné tropy. V
pozůstalosti Antonína Pelce se z této plavby zachovalo i několik fotografií.
21
André Masson se plavil s Kopfem na společné lodi až z Martiniku do New
Yorku. Ve svých vzpomínkách si tyto plavby Kopf pravděpodobně popletl.
22
jiným obyvatelům tábora se podařilo zajistit si ubytování přímo ve městě,
kupříkladu André Bretonovi a jeho ženě.
Ediční poznámka:
Rukopis anglického originálu textu Maxima Kopfa Excuse mé for Living
(Odpusťte, že žiju) - celkem sto jedenáct stran psaných obyčejnou tužkou
Koptovou rukou -je uložen ve fondu jeho manželky Do-rothy Thompsonové v
rukopisném oddělení Universitní knihovny v Syracusóch ve státě New York. Text
se skládá z pět/stránkové, římskými číslicemi číslované předmluvy, a hlavního, sto
šest stran dlouhého textu opatřeného arabskými číslicemi. Úvod, stylově poněkud
odlišný, pravděpodobně vznikl dříve než hlavní část s vracením „duben 1952" . Z
úvodu vyplývá, že ho původně zapsala Dorothy Thompsonová na základě
vyprávění Maxima Kopfa. Celý text je však psán jedním, prokazatelně Koptovým
rukopisem na jediném druhu papíru, pouze pro poslední strany autor použil
průklepový papír. Kopf tedy v roce 1952 zřejmě otevřel své vzpomínky tak, že svou
rukou přepsal starší pokus o úvod, vzniklý ve spolupráci se svou ženou. Tuto
domněnku potvrzuje i skutečnost, že na straně V autor dodatečně opravil svůj věk
z padesáti sedmi na šedesát let. Vznik úvodu proto můžeme klást do roku 1949.
Koptová znalost angličtiny nebyla bezchybná. Dělal mu potíže slovosled i podoba
jednotlivých slov. Také jeho anglická slovní zásoba je omezená. Smysl textu však
lze většinou pochopit. Kopfův rukopis obsahuje jen málo úprav. Nejsou v něm
žádné zásahy cizí rukou či jinou tužkou psané poznámky ani změny. Text je místy
špatně čitelný. Nečitelné pasáže, zpravidla jednotlivá slova nebo skupiny slov,
označujeme [...]. Rukopis také obsahuje slova a pasáže v němčině a
francouzštině, především v přímé řeči. Známá a ustálená slovní spojení z těchto
jazyků nepřekládáme. Maxim Kopf často používal krátké věty, nebo dokonce jen
řetězce slov oddělených pomlčkami, které někdy působí jako poznámky pro ústní
proslov. Pomlčky v překladu zachováváme, v některých případech je nahrazujeme
čárkou nebo tečkou.
jméno Adolfa Hoffmeistera, které psal Kopf jen jako Hoř., Hofm., nebo A. H., v
překladu všude rozepisujeme do tvaru Hoffmeister nebo Adolf Hoffmeister.
Kopt neoznačuje přímou řeč jednotně. Pro snadnější četbu v překladu
uvozujeme přímou řeč vždy uvozovkami.
Tomáš Pospiszyl
Download

Maxim Kopf : Odpusťte, že žiju