Arnošt Lustig
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Vlak Lustig – Vlak Odvahy
XV. ročník mezinárodního festivalu
česko – německo – židovské kultury Devět bran 2014
Festival se koná pod záštitou
prezidenta České republiky Miloše Zemana
předsedy Senátu PČR Milana Štěcha
místopředsedy vlády a ministra financí České republiky Andreje Babiše
ministra dopravy vlády České republiky Antonína Prachaře
ministra kultury vlády České republiky Daniela Hermana
ministra vnitra vlády České republiky Milana Chovance
hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška
hejtmana Moravskoslezského kraje Miroslava Nováka
starosty města Poděbrad Ladislava Langra
Festival dále podpořil
generální ředitel ČD, a. s. Daniel Kurucz
předseda představenstva ČD Telematika, a. s. Miroslav Řezníček
generální ředitel České televize Petr Dvořák
generální ředitel Českého rozhlasu Petr Duhan
generální ředitelka CNC, a.s. Libuše Šmuclerová
generální ředitel České pošty, s. p. Martin Elkán
ředitel VHÚ Praha Aleš Knížek
3
průvodní slovo
I.
V tomto roce si připomínáme 70 let od od tragické události, kdy v koncentračním táboře Birkenau bylo za jedinou noc zavražděno
3792 československých občanů.V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech deportováno
5 tisíc vězňů, kterým se narozdíl od dřívějších transpor tů dostalo nebývalých „privilegií“: při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí
a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora - proto „rodinný“ tábor. K „privilegiím“ patřilo i to, že terezínští vězňové
nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku. V prosinci 1943
a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře.
A přece jedna věc v tomto neskutečném světě bídy měla povahu přirozené lidské potřeby. Tou věcí byla kultura! Ač tu lidé stáli na
hranici života a smr ti, přesto recitovali básně a zpívali písně, hráli divadlo a zpívali opery, organizovali koncerty vážné i populární
hudby. Živořící lidé se tu opojovali hudbou při koncertech sólistů, instrumentalistů, komorních souborů i orchestrů, zpěváků i pěveckých sborů, které se v Terezíně konaly v mimořádné frekvenci a na výši, jež mohla být ozdobou kteréhokoli evropského velkoměsta.
. Mezi nimi byli nejenom vynikající pěvci a koncer tní umělci, dirigenti, klavíristé, houslisté a jiní instrumentalisté, ale i skladatelé jako
Viktor Ullmann, Hans Krása, Pavel Haas, Gideon Glein, Karel Reiner a další, kteří skladbami, které zkomponovali v Terezíně, vytvořili
nadčasový dokument tvůrčí síly vězněných lidí. To všechno bylo fantastické, neuvěřitelné! Když nacisté poznali, co lidé na kulturním
poli dovedou, vymysleli si ďábelský plán. Z Terezína vytvořili tzv. Musterlager, vzorový tábor, který měl obalamutit svět, aby si přestal
myslet, že se se Židy děje něco nekalého.
II.
V červnu 1944 nacisté podle předem připravených plánů dokazovali komisím mezinárodního Červeného kříže, jak si Židé šťastně žijí ve
svém městě, které jim Hitler daroval. Neštítili se ani v tomto duchu natáčet propagační filmy. Byl to ovšem obraz zaranžovaný s německou
důkladností. Městská hudba vyhrávala v hudebním pavilónu a lidé rozesetí v parku na lavičkách jí naslouchali, v „kavárně bez kávy“ hráli
hudebníci populární hudbu, v sokolovně děti v kostýmech kulisách předváděly svou milovanou operu Brundibár. Když komise přišla do radničního sálu, žasla: židovští vězni jí zpívali slavné Verdiho Rekviem.Všem, kteří stáli na pódiu, se ale neodbytně vracela myšlenka: proboha, což
nikdo neprohlédne, o jakou obludnou kamufláž zde jde, což se nikdo nedozví, že tento pěvecký sbor, který zde zpívá „Domine aeternam
dona eis, Domine…“, skladbu o smrti a vykoupení, útěše a znovuvzkříšení, byl sestavován již potřetí, neboť ty předchozí byly odvlečeny do
plynu?
Dětská opera Brundibár od Hanse Krásy, se stala revolučním hitem tamějšího hudebního dění. Jestliže děti při jejím provádění hrozily pěstičkami zlému flašinetáři Brundibáru za zlo, které jim způsobil, prožívaly to tak, jakoby hrozily samotnému Adolfu Hitlerovi. I dospělí herci
uváděli v ghettu s nadšením původní lidovou hru Ester, v níž krásná dívka zachrání židovský národ před vyhubením. Vidět takové hry bylo
v Terezíně balzámem na duši, morální podporou, která burcovala touhu po přežití a návratu domů.
4
III.
Dodnes není zcela zřejmé, proč organizátoři „konečného řešení“ rodinný tábor i s jeho na osvětimské poměry neobvyklými „privilegii“ vytvořili
- jen aby jej po několika měsících zase zlikvidovali. Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná akce souvisela s nacistickými snahami maskovat
genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS
nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Vězňům rodinného tábora v Birkenau bylo několik dní před jejich zavražděním nařízeno napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z „pracovního tábora“ Birkenau.Terezínští vězňové tak měli před návštěvou komisaře
Červeného kříže získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především naživu.
Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou
přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským
plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu.
Zbylí vězňové rodinného tábora žili od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se
tyto obavy potvrdily: narozdíl od března však vězňové procházeli selekcí a část z nich byla předtím poslána na práci do jiných koncentračních táborů. Šťastnou náhodou se podařilo přesvědčit Mengeleho, aby provedl selekci chlapců z dětského bloku - části z nich se nakonec
podařilo dožít osvobození. V rodinném táboře zbylo zhruba 6-7 tisíc vězňů, kteří byli mezi 10. a 12. červencem 1944 během dvou nocí
zavražděni. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.
Likvidace rodinného tábora 8. března a 10.-12. července 1944 představuje největší hromadné vraždy československých občanů v době
druhé světové války.
zdroj: holocaust.cz
5
Kulturní a vzdělávací pásmo Vlaku Lustig – Vlaku Odvahy na nádraží Praha-Bubny,
pořáda festival Devět bran, Old Way Production, s.r.o. a Výzkumné centrum archeologie zla:
Nádraží Praha – Bubny
7.–13. července
7. července
Koncerty
19:00 hod. Stověžaté Blues z Maiselovy ulice
20:00 hod. Tateloshn
l
7.–13. července
Výstavy a filmové projekce
14:00 hod. Výstava VHÚ „Gešer ad Halom – Most až sem“
14:00 hod. „Přeživší“ – výstava fotografií Nguyen Phuong Thao
14:00 hod. Démanty noci, Transport z ráje, Colette, Vlak do nenávratna
l
10.–12. července
Přednášky a besedy
20:00 hod. „Člověk a zlo“ - Výzkumné a vzdělávací centrum AZ – ČR
l
Program
Praha-Bubny
6
8.–12. července
Divadelní představení
21:00 hod. Arnošt Lustig, „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“
l
12. července
Divadelní představení pro rodiče s dětmi
14:40 hod. a 15:40 hod. Hans Krása, Adolf Hoffmeister „Brundibár“
Archioni plus a Dismanův rozhlasový dětský soubor
14:20 hod. a 15:40 hod. Jízda historickou soupravou s parní lokomotivou
Praha Bubny – Veleslavín a zpět
l
Vstup na všechny akce zdarma, nevybíráme vstupné.
7
Hlavní nádraží Brno
13.–16. července
l Výstavy a filmové projekce
14:00 hod. Výstava VHÚ „Gešer ad Halom – Most až sem“
14:00 hod. „Přeživší“ – výstava fotografií Nguyen Phuong Thao
14:00 hod. Démanty noci, Transport z ráje, Colette, Vlak do nenávratna
l Přednášky a besedy
20:00 hod. „Člověk a zlo“ - Výzkumné a vzdělávací centrum AZ
l Divadelní představení
21:00 hod. Arnošt Lustig, „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“
Brno
Hlavní nádraží
8
9
Nákladové nádraží Ostrava
17.–19. července
l Výstavy a filmové projekce
14:00 hod. Výstava VHÚ „Gešer ad Halom – Most až sem“
14:00 hod. „Přeživší“ – výstava fotografií Nguyen Phuong Thao
14:00 hod. Démanty noci, Transport z ráje, Colette, Vlak do nenávratna
l Přednášky a besedy
20:00 hod. „Člověk a zlo“ - Výzkumné a vzdělávací centrum AZ
l Divadelní představení
21:00 hod. Arnošt Lustig, „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“
Ostrava
Nákladové nádraží
10
11
nádraží Frenštát pod radhoštěm
20. července
l Výstavy a filmové projekce
14:00 hod. Výstava VHÚ „Gešer ad Halom – Most až sem“
14:00 hod. „Přeživší“ – výstava fotografií Nguyen Phuong Thao
14:00 hod. Démanty noci, Transport z ráje, Colette, Vlak do nenávratna
l Přednášky a besedy
20:00 hod. „Člověk a zlo“ - Výzkumné a vzdělávací centrum AZ
l Divadelní představení
21:00 hod. Arnošt Lustig, „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“
Frenštát pod Radhoštěm
Nádraží
12
13
Nádraží Poděbrady
21. července
l Výstavy a filmové projekce
14:00 hod. Výstava VHÚ „Gešer ad Halom – Most až sem“
14:00 hod. „Přeživší“ – výstava fotografií Nguyen Phuong Thao
14:00 hod. Démanty noci, Transport z ráje, Colette, Vlak do nenávratna
l Přednášky a besedy
19:00 hod. „Člověk a zlo“ - Výzkumné a vzdělávací centrum
l Divadelní představení
19:45 hod. Arnošt Lustig, „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“
Poděbrady
Nádraží
14
15
Vlak Lustig – Lustig Train
vlak odvahy
V roce 2012 v rámci třináctého ročníku mezinárodního festivalu Devět bran byl ve spolupráci s Divadlem pod Palmovkou v Praze a partnery ČD – TELEMATIKA, a.s., ČD, a.s., ČD CARGO, a.s. a SŽDC, s.p. realizován unikátní divadelní prokjekt Vlak Lustig - Vlak do nenávratna,
jehož nedílnou součástí byla inscenace dramatizace literární předlohy Arnošta Lustiga “Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou”, která byla
inscenována na plošině speciálně upraveného vagónu a jejíž první představení se odehrálo v červnu 2012 na nádraží Praha - Bubny. Poté
se zvláštní vlaková souprava projektu Vlak Lustig - Vlak do nenávratna postupně představila ve všech čtrnácti krajských nádražích České
republiky. V prostorách těchto nádraží bylo odehráno 14 večerních představení. Symbolickou trasou, která zakončila v konci srpna 2012
projekt byla trasa – Praha, Krakow, Osvětim.
V roce 2013 se podařilo ve spolupráci s ČD – Telematika, a.s., ČD, a.s. a slovenskými železničními společnostmi ŽSR, ZSSK Cargo a ZSS
vypravit Vlak Lustig - Vlak naděje, který byl sestaven ze tří vagónů a lokomotivy, a který křižoval na konci srpna 2013 po území Slovenské
republiky. projekt byl postupně představen ve městech Žilina, Poprad, Prešov, Košice, Bánská Bystrica a Bratislava a to za velkého zájmu
slovenské veřejnosti. V září 2014 se vlak vrátil na nádraží Praha - Bubny, kde svou pouť 24. září slavnostně zakončil.
Letošní XV. ročník festivalu Devět bran je věnován obětem tzv. terezínského rodinného tábora od jejichž nepředstavitelně kruté smrti
v plynových komorách koncentračního tábora Osvětim – Březinka uplynulo 70 let. Jsme rádi, že i v tomto roce nás podpořilo nové vedení
ČD, a.s. i ČD - Telematika, a.s. Z nádraží Praha Bubny se vydáme na cestu do Brna, Ostravy, Frenštátu pod Radhoštěm a Poděbrad, kde na
nádražích odehrajeme představení Arnošta Lustiga Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
Idea projektu
16
Foto © Petra Růžičková
Vlak Lustig je symbolickou připomínkou nacistických transportů křižujících Evropou v době druhé světové války, převážejících milióny židů
v rámci tzv. “Konečného řešení židovské otázky” přijatého 20. ledna 1942 na konferenci ve Wannsee na návrh nacistického pohlavára a kata
českého národa, říšského protektora Reinharda Heydricha. Deportacemi byl pověřen Adolf Eichmann, který první pokusy uskutečnil již
v říjnu roku 1939. Deportace židovského obyvatelstva byly systematicky zavedeny v nacistickém Německu v roce 1941 pod cynickým
označením “Evakuace” a pokračovaly až do roku 1944. Transporty směřovaly do všech vyhlazovacích táborů – Osvětim, Treblinka, Sobibor,
Chelmno, Majdanek, Belzec ad., ve kterých zemřelo strašlivou a nepředstavitelnou smrtí na 6 miliónů židů. V současném světě se objevila
nová nebezpečná forma antisemitismu – popírání holocaustu. Arnošt Lustig považoval popírání holocaustu za odporné zvěrstvo, neboť
oběti nacistického masového vyvražďování zabíjí podruhé.Vlak Lustig se stává v našem pojetí, tedy prostřednictvím divadelního představení
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou živoucím připomenutím této tragédie, která nesmí býti nikdy zapomenuta.
17
Arnošt Lustig
Arnošt Lustig
(21. 12. 1926 – 26. 2. 2011)
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Významný český prozaik, scénárista, pedagog, publicista a novinář židovského původu, jehož dílo bylo přeloženo do 23 jazyků. Narodil se
v Praze v rodině Emila Lustiga, nemajetného obchodníka s textilem. Dětství strávil v pražské Libni, která byla v té době nejen periferní
průmyslovou čtvrtí, ale také místem s nejpočetnějším židovským osídlením v Praze. Začal studovat na reálném gymnáziu, ale v roce 1941
z něj byl na základě tzv. norimberských dekretů z rasových důvodů vyloučen. Poté se vyučil krejčím a pracoval v ozdobnické dílně. Dne
9. listopadu 1942 byl (tehdy šestnáctiletý) poslán se svými rodiči a sestrou Hanou do ghetta v Terezíně, odkud byl 28. září 1944 deportován
do vyhlazovacího tábora v Osvětimi – v předposledním transportu, který z Terezína do Osvětimi odjel. Zde byl, podobně jako jeho sestra
a matka, vybrán na otrockou práci. Otec však holokaust nepřežil, stejně jako část příbuzných.
Autor projektu a produkce: Pavel Chalupa
Režie: Petr Kracik
Inscenační úprava: Petr Kracik a Ladislav Stýblo
Hudba: Josef Gušlbauer
Hudební doprovod: skupina Menorah – Josef Gušlbauer, Zuzana Wirthová, Jan Janda
pouze v Praze-Bubnech hrají: Zbyněk Malý, Zuzana Grosmanová,Vladimír Vytiska
Scéna a kostýmy: Milan David
Asistentka výpravy: Jana Hauskrechtová
Zvuk a světla: Petr Vodička
Dramaturgie: Ladislav Stýblo
Výkonná produkce: Old Way Production, s.r.o.
OSOBY A OBSAZENÍ:
BEDŘICH BRENSKE
HORST SCHILLINGER, poručík
SEPP HOYER, mladý poddůstojník
KATEŘINA HOROVITZOVÁ
HERMAN COHEN, obchodník ze San Franciska
FREDDY KLARFELD, herec
RAPPAPORT-LIEBEN, obchodník s démanty
JOSEF VARECKY, exportér
OSKAR LÖWENSTEIN, právník
RABÍN DAJEM Z LODŽE, pán v sušárně vlasů
VĚZEŇ
VOJÁCI
Radek Zima
Ivo Kubečka
Ondřej Kavan
Anna Stropnická
nebo Denisa Pfauserová, nebo Petra Tenorová
Dušan Sitek
Jiří Bábek
René Přibil
Ivan Jiřík
Rudolf Jelínek
Hynek Chmelař
Aleš Alinče nebo Pavel Chalupa
Tomáš Zmrzlý, Vratislav Jelínek, Petr Christl, Jiří Řehák
Představení řídí a text sleduje: Aleš Alinče nebo Jolana Běhounková
18
Po několika týdnech v nelidských podmínkách osvětimského tábora se Arnošt Lustig dobrovolně přihlásil spolu s dalšími na práci do koncentračního tábora Buchenwald, když zalhal, že umí pracovat se stroji na obrábění kovů – což mu pravděpodobně zachránilo život. V Buchenwaldu však pobyl pouze krátký čas, protože od konce října 1944 do začátku dubna 1945 byl vězněn v buchenwaldském pobočním
táboře Meuselwitz u Lipska, kde pracoval v muniční továrně na výrobu součástek k pancéřovým pěstem. 13. dubna 1945 se mu podařilo
dobrodružně uprchnout z transportu směřujícího z Buchenwaldu do Dachau a poté se skrýt až do konce války v Praze. Aktivně se zúčastnil Pražského povstání, když zásoboval jídlem a dalším materiálem provizorní povstaleckou nemocnici ve sklepě tzv. židovské radnice
na Starém Městě.
Po květnovém osvobození začal studovat obchodní akademii, záhy však přešel na tehdejší Vysokou školu politických a sociálních věd, kde v roce
1950 vystudoval žurnalistiku. V padesátých letech také vstoupil (podobně jako mnoho navrátilců z koncentračních táborů) do komunistické
strany – jak později uváděl, učinil tak z naivity a z přesvědčení, že komunismus v poválečné době nejspolehlivěji zabrání návratu fašismu. Již
během svých studií přispíval do novin a časopisů (nejprve do Věstníku židovských náboženských obcí a Lidových novin) a napsal také své první
povídky - většinou s tématem holokaustu, který byl z pochopitelných důvodů jeho celoživotním tématem.V roce 1948 odjel jako zvláštní zpravodaj do Izraele, odkud referoval o válce za nezávislost státu Izrael. Své příspěvky pravidelně publikoval v několika československých novinách,
časopisech i v rozhlase. V Izraeli se v roce 1949 oženil s Věrou Weislitzovou (1927 - 2009), s níž měl dvě děti – Josefa a Evu.
Po návratu do vlasti pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu (1950 - 1958) a vedoucí kulturní rubriky časopisu Mladý svět
(1959 – 1961). Poté působil jako scénárista Filmového studia Barrandov (1961 – 1968) a velmi významně přispěl k tzv. české nové filmové vlně.
Svou první povídkovou sbírku vydal v roce 1957 pod názvem Noc a naděje. O rok později ji následovala sbírka Démanty noci (povídka Tma
nemá stín z této sbírky byla zfilmována v roce 1964 pod názvem Démanty noci, povídka Tam a zpátky rovněž z této sbírky byla natočena pod
názvem Sousto v roce 1960 jako krátký film FAMU).V roce 1959 vyšla Lustigova sbírka Ulice ztracených bratří, kterou o dva roky později následovala kontroverzní novela Můj známý Vili Feld napsaná podle skutečných událostí a vyprávějící o charizmatickém muži, který pro sebe dokáže
získat výhody v jakékoliv situaci. V roce 1962 byly vydány Lustigovy novely Dita Saxová (zfilmováno v roce 1967) o složitém údělu navrátilců
19
z koncentračního tábora a Transport z ráje (zfilmováno v roce 1962). V roce 1964 vyšla světoznámá Lustigova novela Modlitba pro Kateřinu
Horovitzovou (zfilmováno v roce 1965), která autorovi s konečnou platností přinesla mezinárodní proslulost. Z dalších Lustigových děl té doby
jmenujme alespoň povídkovou sbírku Hořká vůně mandlí (1968) či romány Bílé břízy na podzim (1966) o československých politických vězních
padesátých let, Propast (1966) a Miláček (1968) o izraelské válce za nezávislost (náklad tohoto románu byl zabaven cenzurou a poslán do
stoupy).Ve druhé polovině šedesátých let se stal jednou z důležitých osobností tzv. reformního křídla KSČ: např. na IV. Sjezdu československých
spisovatelů (1967) pronesl kritický projev, ve kterém mj. obhajoval izraelská stanoviska v právě probíhající izraelsko-arabské válce a zasazoval
se o větší svobodu literární tvorby. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 překvalila Arnošta Lustiga i s rodinou na
dovolené v Itálii. Vzhledem ke svému angažování na straně reformních komunistů (a také kvůli neblahým zkušenostem jeho manželky s československým antisemitismem) se rozhodl i s rodinou zůstat za hranicemi.
Lustigovi měli platné výjezdní doložky a pasy až do roku 1972 a proto ještě nějaký čas zůstávali alespoň oficiálně československými občany.
Nejprve se usadili v Izraeli, kde se rodina stala členy kibucu Hachotrim. Již v roce 1969 však odešli do Zábřehu v někdejší Jugoslávii, kde
Arnošt Lustig spolupracoval se záhřebským filmovým studiem Jadranfilm na scénáři filmu o J. B.Titovi Soutěska, ve kterém hrál hlavní postavu
Tita Richard Burton. V roce 1970 se Lustigovi usadili v USA. Arnošt Lustig učil např. na iowské univerzitě scénáristiku a tvorbu divadelních
her a přednášel na Drake Univerzity v Des Moines, hlavním městě státu Iowa. Od 1. ledna 1973, kdy rodině nebyla československými úřady
prodloužena platnost pasů a víz, byl Arnošt Lustig emigrantem i „de jure“ (občanem Spojených států se stal až v roce 1979). V roce 1981
byl v nepřítomnosti odsouzen československými soudy za nedovolené opuštění republiky na tři a půl roku nepodmíněně, čímž mu vlastně
bylo až do pádu československého komunistického režimu zabráněno v návštěvách vlasti.
V letech 1973 až 2004 Arnošt Lustig přednášel na Americké univerzitě ve Washingtonu dějiny filmu, literatury a scénáristiku (v roce 1978 zde
byl jmenován profesorem). Z Lustigova díla napsaného v emigraci jmenujme alespoň román Nemilovaná (1979). Po roce 1989 se často vracel
do své původní vlasti a intenzívně se zapojil, i přes svůj relativně pokročilý věk, do domácího kulturního dění. Z jeho obsáhlého díla jmenujme
alespoň romány Král promluvil, neřekl nic (1990), Dívka s jizvou (1995), Kamarádi (1995), Neslušné sny (1997), Krásné zelené oči (2000), „ženskou“
trilogii Colette: Dívka z Antverp (1992), Tanga: Dívka z Hamburku (1992) a Lea: Dívka z Leeuwardenu (2000) či povídkovou sbírku Oheň na vodě
(1998). Svá díla až na nečetné výjimky (jednu z nich představuje novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, kterou Lustig vždy považoval za jedno ze svých nejzdařilejších děl) opakovaně přepracovával, cizeloval a doplňoval, aby jejich výpověď byla co možná nejúčinnější a nejúplnější.
V roce 1995 se Arnošt Lustig stal na dva roky šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy. Získal řadu prestižních ocenění a u nás i v zahraničí byl považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších světových autorů věnujících se událostem dvacátého století. V roce
2012 byla nakladatelstvím Mladá fronta ustanovena Literární cena Arnošta Lustiga, jejímiž držiteli se stávají mladí spisovatelé.Ve stejném roce
také vznikla Cena Arnošta Lustiga určená pro osobnosti, které v sobě spojují vlastnosti, jako jsou odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost
(prvním laureátem této ceny je biskup Václav Malý). Byl čestným prezidentem Společnosti Franze Kafky, Festivalu 9 bran a organizace pro
podporu vědy Česká hlava. Čestné doktoráty získal na chicagské Spertus College (v oboru hebrejské písemnictví) a Michiganské univerzitě
(v oboru humanitních věd – tento čestný doktorát obdržel společně s Václavem Havlem).
20
Foto © Pavel Chalupa
21
Arnošt Lustig byl také dvojnásobným držitelem Národní židovské ceny za literaturu, držitelem Ceny Emmy za nejlepší scénář k televiznímu
dokumentu, Státní ceny Klementa Gottwalda za novelu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1967), Ceny Karla Čapka (1996), Medaile Za
zásluhy I. stupně (2000), Ceny za celoživotní dílo udělované Americkou akademií umění a věd (2004), Ceny Vladislava Vančury (2005)
a Ceny Franze Kafky (2008). Třikrát byl v užším výběru na Nobelovu cenu za literaturu, naposledy v roce 2008. Nominován byl také na
prestižní americkou Národní cenu za literaturu (za román Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou), ale také na Bookerovu a Pulitzerovu cenu.
Jeho životní osudy i neobyčejně charizmatická osobnost se staly předmětem několika domácích i zahraničních televizních dokumentů včetně dokumentů jeho syna Josefa Z deníku bláznivého manžela (1971 a 1975) a Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky (2010) nebo dcery
Evy Tvá slza, můj déšť (2012). Intenzívně se účastnil besed a přednášek na téma holokaustu a mnoha veřejných čtení svých děl, a to bezmála
až do své smrti. Zemřel v Praze roku 2011, když po dlouhém a těžkém boji podlehl rakovině.
Romány, novely a povídky Arnošta Lustiga i filmové scénáře, které podle nich vznikly, stále patří mezi nejzdařilejší díla věnovaná lidským
osudům (převážně židovským, ale rozhodně ne pouze jim) odehrávajícím se v „době vymknuté z kloubů“. Hrdiny jeho děl jsou především
lidé nacházející se v mezní situaci, kteří jsou událostmi „šíleného“ dvacátého století donuceni jednat pod tlakem a často na samotné hranici svých možností, fyzických i morálních. Lustigovy příběhy totiž nesledují pouze boj svých hrdinů o přežití, ale také za zachování „vnitřní
čistoty“ uprostřed špíny a všeobecného úpadku. Lustigova díla jsou pozoruhodnou (a často silně autobiograficky laděnou) výpovědí o zlu,
které neustále hrozí zničit člověka – i o nadějích, které představuje příklon k obecně platným lidským hodnotám.
Petr Kracik
Režisér a spoluautor inscenační úpravy, producent, jednatel a kreativní ředitel Old Way production, s.r.o.
Narodil se v Trutnově. V letech 1975–1977 studoval herectví na konzervatoři a v letech 1980–1986 režii na DAMU. Po ukončení studií nastoupil jako režisér do brněnského Loutkového divadla Radost, poté následovalo angažmá v tehdejším Divadle E. F. Buriana. Záhy přijal místo
režiséra v Divadle pod Palmovkou, kde se záhy stal také uměleckým šéfem a kde od roku 1992 do roku 2013 byl jeho ředitelem.Věnuje se především činohře.Ve svém domovském divadle režíroval např. Sperrovy Lovecké scény z Dolního Bavorska, Shakespearův Tragický příběh Hamleta,
dánského prince, Steinbeckovo O myších a lidech, Ibsenova Peera Gynta, Brechtova Pana Puntilu a jeho služebníka Mattiho, Dostojevského Idiota,
Lorcův Dům doni Bernardy, Calderónovu hru Život je sen, Molièrova Dona Juana, Gorkého Letní hosty, Goethovo Utrpení mladého Werthera,
Tolstého Vládu tmy, Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, Kohoutova Ubohého vraha, Millerův Pohled z mostu, Rostandova Cyrana
z Bergeracu, Ingeův Návrat do pekla, Shakespearovu Bouři, O‘Neillovo drama Smutek sluší Elektře, Boltovu hru Ať žije královna!, Wassermanův
Přelet nad kukaččím hnízdem, Gordonova Rain Mana, Shawovu Svatou Janu či Kohoutovu hru August August, August. Spolupracoval také s dalšími
českými a moravskými divadly – především s Divadlem na Vinohradech (P. Kohout: Klaun, A. Strindberg: Královna Kristina, L. Hellmanová: Podzimní zahrada, F. Schiller: Valdštejn, N. Simon: Drobečky z perníku aj.), pražským Národním divadlem (J. K. Tyl: Paličova dcera), Městským divadlem
Brno (M. J. Lermontov: Maškaráda, U. Eco: Jméno růže) a Východočeským divadlem Pardubice (R. Planchon: Tři mušketýři, A. Jirásek: Vojnarka, A.
Casona: Jitřní paní, K. Mann, A. Mnouchkine: Mefisto, R. Rose: Dvanáct rozhněvaných mužů). Vedle činohry se věnuje také inscenacím hudebního
divadla: v Divadle pod Palmovkou režíroval Dvořákova a Wenigova Čerta a Káču, Brechtovu a Weillovu Krejcarovou operu či Preissové Gazdinu
22
robu; v Hudebním divadle Karlín režíroval Straussova Netopýra, Kálmánovu Hraběnku Maricu a Lehárovu Zemi úsměvů; v Městském divadle Brno
režíroval Zolovu, Uhdeho a Štědroňovu Nanu či Dogův a Lotjanův muzikál Cikáni jdou do nebe; v Divadle Milenium (nyní Metropolitní divadlo
Praha) Blažkovy a Rychmanovy Starce na chmelu a v Severočeském divadle opery a baletu Ústí nad Labem Dvořákova Jakobína.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
„To, co se děje kolem není omluva, pánové.
Nemohu se tvářit, že nevím co dělám a co si myslím –
i když je kolem tma. I tma má své stíny a světlejší místa.“
(Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou)
Lustigova světově proslulá novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je sugestivní a umělecky výjimečně silnou zprávou o jedné z nejtragičtějších, nejobludnějších a nejvíce zarážejících událostí moderních lidských dějin – nacistického holokaustu spáchaného zejména na židech,
ale bolestně se dotýkajícího i dalších národů. Může se zdát, že doba, která nás od těchto historických událostí dělí, je příliš dlouhá na to, aby
nám mohly příběhy lidí zavlečených nacisty do koncentračních táborů něco napovědět o světě, ve kterém žijeme. Opak je však bohužel
pravdou. Příběhy lidí, kteří nacistickým peklem prošli, totiž mohou stále varovat před lhostejností, netolerancí, arogancí moci a především
před zrůdným a chladnokrevným „inženýrstvím lidských životů“. Protože „zprůmyslnění“ lidského života i smrti, které se neštítí ničeho, aby
bylo dosaženo maximální efektivity a zisku (které právě nacistické koncentrační tábory dohnaly ke zrůdné dokonalosti) je hrozbou, která
se nad současnou evropskou civilizací nepřestala vznášet ani dnes.
Hrdinkou příběhu Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou je mladá židovská dívka Kateřina, které se krátce po příjezdu do osvětimského
koncentračního tábora podaří dostat do společnosti několika pohádkově bohatých židovských milionářů s americkým občanstvím, kteří
byli nacisty zajati v roce 1943 v Itálii. Skupině těchto obchodníků a Kateřině, kterou se rozhodne jeden z nich ochraňovat, je po zaplacení
značné sumy přislíben odjezd na svobodu – do Ameriky, kde má dojít k jejich výměně za zajaté německé důstojníky. Podmínky, za které si
zajatci mohou od nacistů „koupit“ své životy a svobodu, se však neustále zvyšují a k již zaplaceným velkým částkám přibývají další a další
položky. Skupině milionářů je jako průvodce přidělen důstojník Bedřich Brenske, který se svěřenými zajatci manipuluje mimořádně
rafinovanou metodou hraničící s psychologickým terorem. Několikrát se zdá, že Brenske i celý nacistický aparát opravdu usilují o hladký
průběh výměnné akce. Jindy se však vkrádá nepříjemný dojem, že jde pouze o strašlivou a krutou hru, která má zadrhávajícímu se nacistickému válečnému snažení přinést peníze a nemůže pro židovské obchodníky skončit jinak než tragicky. Kateřina Horovitzová, která
je zpočátku aktérkou spíše pasivní, však brzy Brenskeho krutou hru prohlédne. Právě ona se nakonec navzdory naprosto bezvýchodné
situaci nestvůrnému zlu vzepře.
Arnošt Lustig ve své novele spojil několik příběhů, které se skutečně staly. Jedním z nich je událost, kdy nacisté zaplnili několik transportních
lodí vězni z koncentračního tábora, zabednili je a vyslali na širé moře, kde všichni vězni zemřeli hladem. Jiným je vydírání židovských ob-
23
chodníků, kteří se neprozřetelně vydali do Itálie v době před německou invazí z roku 1943 a jejichž životy i navzdory tučnému výkupnému
zaplacenému za příslib, že budou odvezeni do neutrálního Švýcarska, skončily v plynových komorách.
Zřejmě nejdůležitějším příběhem, který Lustiga při psaní novely inspiroval, ale bylo vyprávění česko-izraelského historika Ericha Kulky, který
se zabýval mj. židovskými vzpourami a revoltami v období holokaustu. Kulka na počátku šedesátých let Lustigovi vyprávěl o jedné podivuhodné osvětimské táborové legendě, podle které se krásná mladá dívka jménem Kateřina Horovitzová, herečka nebo tanečnice, na prahu
osvětimské plynové komory vzepřela svému osudu a zastřelila surového dozorce Schillingera jeho vlastní zbraní, když po ní chtěl, aby mu
zatančila nahá. Schillingerova mladého pobočníka přitom postřelila a střílela i na další překvapené dozorce. Nakonec sice byla zneškodněna
strážemi, nicméně její statečný a neobvyklý čin se pro mnohé vězně stal posilou a příkladem. Tato událost je dnes považována za jeden
z nemnoha pokusů lidí deportovaných do nacistických koncentračních táborů o aktivní odpor proti jejich trýznitelům. Příběh mladé krásné
tanečnice nebo herečky, která v předsálí plynové komory zastřelila dozorce jménem Schillinger nebo Emmerich (tady se prameny různí)
u poválečného soudu velmi podobně vylíčil také tehdejší velitel osvětimského tábora Rudolf Höss i další svědci.
Arnošt Lustig však později ke svému velkému překvapení v archivech zjistil, že skutečně žijící Kateřina Horovitzová, byla aktivní konfidentkou
gestapa. Podle všeho měla na svědomí životy několika bohatých Židů, kteří se až do setkání s ní ukrývali ve Varšavě před nacisty. Slíbila jim
totiž, že za tučný úplatek zajistí jejich odjezd do Ameriky, ale místo toho je nalákala do varšavského Hotelu Polski, kde na ně již čekalo gestapo. Vzhledem ke Kateřininým „zásluhám o říši“ jí bylo nacisty přislíbeno zvláštní zacházení – a dokonce i to, že z Varšavy bude moci odjet
vlakem do Švýcarska. To se samozřejmě nestalo a Kateřina skončila v osvětimské plynové komoře, stejně jako většina varšavských Židů.
Kateřinina střelba před plynovou komorou tedy ve světle těchto skutečností byla jakousi odplatou zoufalé a podvedené ženy za nesplněné
sliby nacistů. Arnošt Lustig v jednom novinovém rozhovoru řekl, že by rád napsal i tento příběh. Měla to prý být novela o ženě-konfidentce,
která je na konci života nucena čelit krachu svých iluzí a stane tváří v tvář zlu, kterému sama napomáhala. K napsání tohoto příběhu však
nikdy nedošlo. Světová literatura proto zatím zná pouze příběh jediné Kateřiny Horovitzové – té, která podobně jako Judita ve známém
starozákonním příběhu usekla hlavu ďábelskému Holofermovi.
Reálný základ má také postava nacistického důstojníka Bedřicha Brenskeho, charismatického, vzdělaného, rafinovaného, nemilosrdného
a skrz na skrz cynického pána nad životem zajatých milionářů i Kateřiny Horovitzové. Podle Lustigových slov nese tato odpuzující i fascinující postava jméno jistého západoberlínského soudního úředníka, který v roce 1963 „poučil“ Lustigovu ženu v souvislosti s její snahou
získat zpět snubní prsteny svých rodičů umučených v koncentračním táboře, které se podle zpráv z tisku mohly nacházet v sejfech berlínského ústředí někdejší Říšské banky. Prsteny, které museli její rodiče (stejně jako ostatní Židé) odevzdat v roce 1941 před odchodem
do transportu, přitom mohly být jedinou fyzicky hmatatelnou památkou na ně, která po nich (jak alespoň Lustigovi doufali) vůbec zbyla.
Pan Bedřich Brenske ovšem komisní němčinou Lustigově manželce povýšeně odpověděl, že žádné takové prsteny neexistují a podle jeho
názoru ani nikdy neexistovaly – a vyjádřil dokonce i silné pochybnosti, zda vůbec existovali lidé, kteří je měli nosit. Oběti koncentračních
táborů zkrátka podle pana Brenskeho nikdy nežili a zločiny, z nichž byli nacisté po válce obviňováni se nikdy nestaly, čímž byla celá věc pro
něj jednou provždy vyřešena... „Kdybych měl vykreslit ďábla v nacistické uniformě, byl by to muž podobný Brenskemu. Uhlazený, elegantní,
24
Foto © Martina Storková
25
vysokoškolsky vzdělaný, vybraného chování, jehož každé slovo je však napuštěno jedem lži vedoucí ke smrti“, napsal později Listig. Brenskeho pohrdavé zesměšnění obětí nacistického běsnění bylo rozhodujícím impulzem, který Lustiga podle jeho vlastních slov na dvanáct dnů
„přikoval“ k psacímu stroji – tak dlouho prý trvalo kompletní napsání novely, která jistě ne náhodou připomíná hluboký a niterný výkřik na
pomezí smíchu a pláče.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je psaná velmi komplikovaným jazykem a mísí se v ní prostá lidskost a lapidárnost sdělení s košatostí
a dvojsmyslností Brenskeho promluv, s jejichž pomocí rozehrává svou strašlivou hru a láká oběti do pasti. Brenskeho hra „na kočku a myš“
je do detailů promyšlená, tragická i absurdně komická, svrchovaně básnická i nemilosrdně reálná, ryze subjektivní a přesto v jistém smyslu
univerzální. V podstatě jde o židovskou anekdotu obrácenou jaksi na ruby: místo „góje“ napáleného chytřejším a mazaným Židem jsou zde
napáleni a doslova oškubáni židovští milionáři. Také jazyk, tradiční oporu a základnu židovské kultury a víry, ovládá a využívá nejlépe nacista
Brenske, zatímco Židé se ve hře často nezmohou na nic jiného než na strohé odpovědi či jednoduché komentáře. Jakoby se nacisté zmocnili úplně všeho a byli schopní využít pro své plány cokoliv - a nakonec nic neponechali bez poskvrny.
Nemilosrdný „básník pravdy“, jak Lustigovu tvorbu výstižně charakterizoval Ludvík Aškenazy, zachytil v Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou
s nevšední silou a přesvědčivostí úděl člověka v mezní situaci. Člověka, který je donucen hájit to poslední, co má – svou čest, svědomí a nejzákladnější důstojnost. Je to vyprávění otřesné a otřásající: koneckonců, jeho smyslem je varování, že by měl být člověk za všech okolností
obezřetný a nenechal se nikdy ukolébat ke lhostejnosti. Jinak se totiž můžeme i dnes, nedej všichni bohové všech náboženství, dočkat nějaké
moderní obdoby osvětimských plynových komor či „reinkarnace“ zrůdně geniálního Bedřicha Brenskeho.
Ladislav Stýblo
Dekoraci vyrobily dílny ČD CARGO, a.s. pod vedením Václava Šimona ve spolupráci s firmou COM-PARS s.r.o.
Výroba divadelních dekorací pod vedením ing. Stanislava Hrdličky.
Garderoba, masky a rekvizity: Kristina Hončariová Štěpánka Čechová
Světla: Petr Vodička
Zvuk: Petr Znamenáček
Rekvizity: Klára Paclíková
Jevištní technika: Tomáš Zmrzlý, Petr Christl, Vratislav Jelínek a Jiří Řehák
Za poskytnutí materiálů z archivu Arnošta Lustiga a cenné připomínky
k textům srdečně a velice děkujeme Josefovi Lustigovi.
Práva k provozování tohoto díla zastupuje agentura AURA-PONT s.r.o., Veslařský ostrov 62, 147 00, Praha 4.
Foto © Martina Storková
26
27
Dismanův rozhlasový dětský soubor
Miloslav Disman, známý rozhlasový tvůrce a výjimečný pedagog, od jehož narození letos v dubnu uplyne 110 let, vedl dětské svěřence už
na začátku třicátých let k práci před rozhlasovými mikrofony. Za den vzniku DRDS považoval datum svého nástupu do redakce tehdejšího
Školského rozhlasu – stalo se tak 15. září 1935. Miloslav Disman osobně stál v čele DRDS až do roku 1973. V letech 1973 až 1990 vedl
soubor režisér Jan Berger. Zdena a Václav Fleglovi, současní umělečtí vedoucí DRDS, se ujali nastudování jevištní rekonstrukce dětské opery
„Brundibár“ jako jednoho ze svých prvních úkolů: Dismanův soubor hraje tuto dětskou operu od 18. října 1991, kdy ji v režii Zdeny Fleglové uvedl v Terezíně při příležitosti vzpomínkového večera k 50. výročí zahájení prvních transportů do z Prahy do tamního ghetta. Desítky
představení doma i v zahraničí poté pomohly „Brundibárovi“ znovu na svět: soubor vystoupil mnohokrát před domácím publikem, včetně
představení pro školy, ale mj. také na pařížském festivalu Du Marais, uvedl ho v rámci výročí Křišťálové noci v Berlíně i v Antverpách, Evropském městě kultury roku 1995. V roce 1998 byla inscenace zařazena do programu Pražského jara, o rok později ji soubor v anglické verzi
hrál na turné v USA, v roce 2009 ve dvoraně Evropského parlamentu ve Štrasburku a krátce nato v Londýně. Podstatné však i po letech
zůstává: každá nová generace „herců“ zpívá nejprve na půdě Magdeburských kasáren v Terezíně, kde byla opera v dobách ghetta hrána.
Souborové děti se tak potkávají s pamětníky smutných terezínských dnů, do nichž právě „Brundibár“ vnášel slunce a naději. Bez nadsázky
lze říci, že „Brundibár“ se stal neobyčejně cennou součástí souborového jevištního repertoáru, připomínající zmarněné životy vrstevníků
dnešních účinkujících.
Počátky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu sahají až do roku 1945. Na půdě tehdy Československého rozhlasu založil
prof. Bohumil Kulínský kolektiv mladých zpěváků. Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Za dobu téměř třiceti let vybudoval rozhlasové těleso, které se nesmazatelnězapsalo do povědomí rozhlasových posluchačů a v oblasti české hudební kultury se stalo
pojmem. Dlouhá léta stanul potom v čele DPS prof. Čestmír Stašek. Od roku 1992 pracujeDětský pěvecký sbor ČRo pod vedením
dr. Blanky Kulínské. Těžiště činnosti DPS lze spatřovat v rozhlasovém
studiu, před mikrofonem. Sbor má n a svém kontě již úctyhodnou
řadu rozhlasových nahrávek z tvorby soudobých českých budebních
skladatelů ( Hanuš,Hurník, Eben, Kalabis, Lukáš, Teml,Vičar ) skladatelů
počátku 20.století (Bendl, Foerster, Ježková, Krček, Křička, Loudová,
Škvor, Trojan, Kabeláč, Mácha) a cykly lidových písní, koled a pastorel.
DPS vystupuje v živých koncertních přenosech z vinohradského studia 1 a účastní se koncertního života doma i v zahraničí. Práce před
mikrofonem vyžaduje od každého člena sboru hlasovou, intonační,
rytmickou a v neposlední řadě i pracovní připravenost, kázeň a pohotovost. Proto je neocenitelnou předností práce v DPS také výchova
a formování mladých lidí.
28
Hans Krása
Hudební skladatel Hans Krása se narodil 30. listopadu 1899 v Praze. Pocházel z národnostně smíšené rodiny – jeho otcem byl český
právník a maminkou Němka židovského původu. Hudební talent se u malého Hanse projevil už v ranném dětství, odmalička hrál na
klavír a housle. Také komponovat začal už jako chlapec. Vystudoval pražskou konzervatoř a ve studiu kompozice pokračoval na Německé hudební akademii v Praze. Po studijních pobytech v Paříži a Berlíně se vrátil do Prahy, kde nastoupil jako korepetitor v Neues
Deutsches Theater. Tady poznal skladatele a dirigenta Alexandra Zemlinského, který měl velký vliv na jeho budoucí kariéru. Život Hanse
Krásy se v té době vyznačoval značně bohémským stylem, přátelil se s mnoha německými intelektuály i s českými umělci, především
malíři a muzikanty. Hans Krása byl obdivovatelem Gustava Mahlera a cítil také velkou spřízněnost s francouzskou hudbu. Velkým úspěchem z znamenala Krásova opera o 2 dějstvích Verlobung im Traum (Zásnuby ve snu, 1928–1930) podle románu F. M. Dostojevského. Ta byla poprvé provedena v Neues Deutsches Theater v Praze v roce 1933 a získala Cenu československého státu. Roku 1938
Krása, spolu se spisovatel Adolfem Hoffmeisterem, skládá své patrně nejproslulejší dílo – dětskou operu Brundibár o dvou sourozencích, kterým hodná zvířátka pomůžou k vítězství nad zlým flašinetářem. Po vytvoření Protektorátu začíná Krása naplno pociťovat útlak
a represe kvůli svému židovskému původu. Ačkoliv veškerá kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná, ještě v polovině roku
1941 tajně nacvičil s několika dalšími přáteli Brundibára jako dárek k padesátinám ředitele židovského sirotčince na pražském Hagiboru. 10. srpna 1942 Krása byl poslán do ghetta v severočeském Terezíně, kam jej mnozí jeho spolupracovníci brzy následovali. Ani v tamních neradostných podmínkách ale Hans Krása nesložil
ruce do klína – nadále usilovně komponoval (Tři písně – pro baryton, klarinet, violu a violoncello – 1943, Předehra – pro malý orchestr –1943, Tanec – tanec pro smyčcové trio 1944, či
Passacaglia a fuga – pro smyčcové trio – 1944), hlavně ale pomáhal organizovat umělecký život
v ghettu.
Přepracoval Brundibára a a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Nebylo to
nic lehkého – do práce neustále zasahovaly transporty a dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Přesto se, více než dvou
měsících zkoušení, konala 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách premiéra. Opera měla velký
úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo
asi 55 repríz, tedy v průměru jedno představení týdně. Její úryvky se objevily také v nechvalně známém propagandistickém filmu „Theresienstadt“ (známějším pod názvem Vůdce daroval
Židům město), natočeném roku 1944 pro komisi Mezinárodního červeného kříže. Krátce po
jeho dokončení byl Hans Krása spolu s mnoha dalšími diváky i protagonisty své opery zařazen
do transportu, odjíždějícího z Terezína do polské Osvětimi. Ačkoliv mu v té době bylo pouhých
45 let, v koncentráku neprošel selekcí a byl poslán do plynové komory. Stalo se tak v říjnu roku
1944, tedy jen několik málo týdnů před osvobozením tábora.
29
Komorní orchestr Archioni Plus
michal macourek
Orchestr Archioni Plus vznikl v roce 2005 v souvislosti s uvedením dětské opery Hanse Krásy Brundibár na festivalu Nekonvenční Žižkovský podzim. Všechny hudebníky shromáždil dirigent, skladatel a klavírista Michal Macourek, který právě na opeře Brundibár spolupracuje
s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem (DRDS) nepřetržitě již od roku 1992. Přestože orchestr dal dohromady původně jen pro
tuto příležitost, podařilo se něco, co se běžně nestává. Členové orchestru si padli do oka nejen lidsky, ale i umělecky a po skončení představení se rozhodli, že se pokusí pokračovat ve vzájemné spolupráci. To se nakonec opravdu podařilo a počínaje rokem 2006 uskutečnil
orchestr, hrající v poněkud netradičním složení, celou řadu úspěšných koncertů. Z nejvýznamnějších koncertů jmenujme zahajovací koncert
festivalu Music Olomouc 2012 nebo závěrečný koncert na festivalu Dny soudobé hudby 2012. Orchestr má velmi pestrou dramaturgii, která obsahuje jak díla klasického repertoáru, tak soudobou hudbu, nevyhýbá se ovšem ani hudbě scénické či filmové. Podporuje i vznik nových
skladeb, zatím poslední aktivitou na tomto poli byl úspěšný první ročník skladatelské soutěže 2012. Pro svou nevšední dramaturgii a programovou různorodost se stal žádaným ansámblem. Spolupracoval například s vynikajícími jazzovými hudebníky Karlem Růžičkou, kterému
premiéroval skladbu Amadeblues a Milanem Svobodou se skladbami Beatles. Pro Český rozhlas uskutečnil trvalé nahrávky děl hudebního
skladatele Harryho Macourka. V sezoně 2012/13 začal orchestr spolupracovat s Domovem sv. Karla Boromejského a uspořádal koncertní
řadu, na jejímž základě vznikla i živá nahrávka CD. V roce 2013/14 orchestr prezentuje vlastní abonentní cyklus, který probíhá v Domově sv.
Karla Boromejského a v Koncertní síni Atrium. Zároveň spolupracuje s DRDS, a to nejen s operou Brundibár, kterou představil mimo jiné
na festivalu v Olomouci v roce 2008. Setkání s hudebním skladatelem E. Schiffauerem vedlo k premiéře jeho dětské opery Vrať nám, ptáku,
Hastrmana. V roce 2009 tuto operu orchestr společně se sólistou Petrem Matuszkem a DRDS natočil na CD pro společnost Radioservis.
Spolupráce s DRDS přinesla také řadu dalších zajímavých projektů, mezi jinými scénické provedení České mše vánoční J. J. Ryby či hudební
zpracování hry ze XVI. století s názvem Spor u jesliček.
Michal Macourek
Jako dirigent působil v řadě orchestrů u nás (např. SOČR, Plzeňská filharmonie) i v zahraničí (např. Filharmonie Žilina, Brémská komorní filharmonie). Premiéroval množství novinek soudobých autorů, hostoval na mnoha festivalech včetně Pražského jara.V roce 2005 založil orchestr Archioni Plus, se kterým pravidelně koncertuje a nahrává.
S jeho kompozicemi se můžeme setkat nejen na festivalech soudobé hudby u nás a v zahraničí, ale i na běžném
repertoárovém programu, na CD i nahrávkách Českého rozhlasu. Spolu se svojí manželkou, flétnistkou Kateřinou
Macourkovou Hlaváčovou, založil Duo Dacapo. Vedle své koncertní činnosti je hudebním režisérem Českého
rozhlasu a věnuje se také pedagogické činnosti na Konzervatoři J. Ježka, kde působí jako profesor skladby.
30
31
Člověk a zlo
CYKLUS PŘEDNÁŠEK VÝZKUMNÉHO CENTRA ARCHEOLOGIE ZLA
Stejně jako v loňském roce je součástí Vlaku Lustig vzdělávací vagon Výzkumného centra archeologie zla. V rámci přednáškového cyklu
Člověk a zlo má veřejnost unikátní příležitost se seznámit s výsledky bádání v oboru studia genocid a dalších forem extrémního násilí.
Obor studia genocid je mezinárodní vědeckou disciplínou, která zkoumá příčiny vzniku událostí genocidního násilí. Studium genocid čerpá
poznatky z celé řady disciplín, od historiografie, psychologie, právní vědy až po ekonomii. Ústřední otázkou, kterou se badatelé snaží zodpovědět, zní: Jak je možné, že se člověk v určitých dějinných momentech stává vykonavatelem brutálního a extrémního násilí? Jinými slovy,
jaké jsou psychologické motivy pachatelů a programátorů masového zabíjení?
Přednáškový cyklus Člověk a zlo se zaměří na profily pachatelů genocidního násilí, jejich motivaci, problematiku právní postižitelnosti a další významné aspekty související s pácháním „zločinu všech zločinů“.
V rámci cyklu představí výsledky bádání Paul A. Levine, historik, který
přednáší dějiny holocaustu na Hugo Valentin Centrum, specializovaném
centru pro studium genocid při univerzitě v Uppsale. Z českých badatelů
se představí např. politolog Miroslav Mareš, přední domácí odborník na
extremismus.
Vzdělávací program
32
Výzkumné centrum archeologie zla působí jako nezávislá, multidisciplinární a nezisková výzkumná organizace, která usiluje o prosazení studia
a výuky o příčinách, původu a důsledcích genocid, genocidního násilí,
etnických čistek a masového vyvražďování ve světových dějinách.
Více informací na www.archeologiezla.cz.
33
Zuzana Wirthová a Josef Gušlbauer
Tateloshn – tátova řeč
menorah
michal foršt
Skupina Menorah se zaměřuje na překrásnou duchovní a lidovou hudbu židovského národa v diaspoře, hudbu aškenážských či sefardských Židů v jazyce hebrejském, jidiš či ladino. Do svého repertoáru začleňuje také moderní izraelskou písňovou tvorbu, ve snaze přiblížit
posluchačům nejen minulost, ale i současný život v Izraeli. Dalším okruhem, kterým Menorah doplňuje koncerty, je vlastní písňová tvorba
se židovskou tématikou. Jednou z vůdčích osobností skupiny je Zuzana Wirthová, která se stala působením v někdejší skupině Chesed, ale
i v dalších projektech uznávanou osobností tohoto žánru. Kytarový doprovod, zpěv a mluvené slovo Josef Gušlbauer.
Proč se kapela jmenuje Tateloshn? Mame-lošn znamená v jidiš-tajč mateřština, doslova mámina řeč. A tate-lošn znamená tátova řeč. „Chybělo maličko, aby tu po židovských obyvatelích nezůstala ani vzpomínka. i jejich sousedé totiž měli zmizet, ať mluvili česky, slovensky, polsky
nebo německy, protestanti, katolíci či pravoslavní či bez vyznání. Nevešli se do té „správné“ kolonky Čističů národa. Naštěstí všechny vzpomínky nezahynuly. A nezmizeli zcela ani ti, kteří nesou tradici Mojžíšovu tisíciletími. Naslouchejme písním druhých a buďme pozorní k jejich
životu. Vždyť všichni máme jednoho Tátu na nebeských výšinách. Jen cesty k němu nalézáme různé. A v tom je ta krása volby. Chraňme ty
stezky.“
Vlasta Rut Sidonová a Josef Gušlbauer
Stověžaté blues z Maiselovy ulice
Pořad z textů poezie a povídek a písní. Dnešní život Židů v Praze, čemu se smějí a proč pláčí.
34
Kantor Michal Foršt – tenor (1963)
absolvoval katedru operního zpěvu a režie na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Zpěv studoval u Václava Zítka, Jaroslava
Součka a Luďka Löbla, kompozici studoval soukromě u Petra Ebena, Karla Sodomky a Miroslava Raichla. Vystudoval rovněž uměleckou
pedagogiku sólového zpěvu u Jiřího Fuchse na dnešní Jihočeské univerzitě. Hudební základy získal jako klavírista u Hany Punčochářové
a učitelky zpěvu Evy Bechyňové. Díky své profesi židovského duchovního je zván často jako poradce k různým filmům a divadelním představením, v některých si i zahrál, daboval či zpíval (filmy Shem, Rudý baron, Pátá čtvrť, Vorlův snímek Jak ulovit miliardáře, dokument Jsem
Žid a zdráv). Na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde přenášel, nechal akreditovat předmět Úvod do synagogální liturgie.
Významně se podílel na vydání unikátního CD „Zapomenutý hlas pražské Jeruzalémské synagogy“, sestávající z osobních nahrávek vrchního
kantora L. M. Bluma, (Seidlová V. Ed., Židovské muzeum v Praze 2008). V r. 2013 se jako sólista podílel na světové premiéře lužickosrbského
duchovního oratoria Serbske jutry od Jana Cyže v německém Krostwitz (Chrósćicy). Je uměleckým vedoucím kapely TATELOSHN (čili
Tátův jazyk, Tátova řeč), hrající vlastní styl – JEWorld Music. Jedním ze vzorů kapely je tvorba „židovského Maurice Chevaliera“, jak byl přezdíván slavný americký zpěvák a kabaretiér Aaron Lebedeff. Repertoár tvoří také vlastní úpravy především izraelské a americké židovské
populární, folkové a jazzové hudby jakožto i reminiscence na hudbu zaniklých východních štetlů – klezmeru. Vše je prolnuto názvuky synagogální hudby jako prvotního hudebního zdroje. Členy kapely Tateloshn jsou vynikající klasičtí i jazzoví sóloví hráči. Michal Foršt vystupoval
sám i s kapelou Tateloshn opakovaně na festivalech židovské kultury v Třebíči, Holešově, v Praze, v Katowicích a na Templfestu Ostrava. Jako
dramaturg připravoval všech šest ročníků festivalu Neznámá hudba pražských synagog. Řadu let spolupracuje s Mezinárodním křesťanským
velvyslanectvím (ICEJ) na každoroční ekumenické akci proti antisemitismu „Všichni jsme lidi“.V roce 2014 vystoupil jako hlavní sólista v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro na unikátním koncertě speciálně věnovaném synagogální kantorské a sborové hudbě.
Za dlouhodobou uměleckou a kulturní činnost obdržel kantor Michal Foršt od Masarykovy akademie umění v r. 2003 prestižní Cenu Rudolfa II. a od Evropské unie umění Evropskou cenu Gustava Mahlera.
35
Přeživší
Gešer ad Halom – Most až sem
výstava fotografií Nguyen Phuong Thao
výstava vhú praha
Nguyen Phuong Thao se narodila ve Vietnamu. V letech 1991–1997 studovala žurnalistiku na Karlově Univerzitě v Praze. V roce 2000 získala
doktorát s filosofie a titul PhDr. V letech 2005–2012 pracovala v redakci MF Dnes. Její specializací je fotografování slavných a významných osobností. Její fotografie byly opakovaně oceněny v nejprestižnější fotografické soutěži Czech Press Photo. V současnosti fotografuje pro časopis
Reflex. Pro festival Devět bran vytvořila v průběhu únoru a března serii fotografických portrétů přeživších holocaustu, které byly vystaveny
8. března 2014 ve foyeru pražského Rudolfina. Právě v tento byl před 70 lety v koncentračním táboře Osvětim Březinka zplynován zářijový
transport z Terezína.
V listopadu 1947, dva roky po skončení 2. světové války, v době, kdy světová veřejnost
teprve vstřebávala šok ze zvěrstev nacistického Německa, rozhodlo Valné shromáždění
OSN na svém 128. zasedání o rozdělení Palestiny na dva samostatné státy: židovský
a arabský. Dne 14. května 1948 vyhlásila prozatímní Státní rada Proklamací nezávislosti
zřízení Státu Izrael. Bezprostředně poté byl Stát Izrael napaden vojsky Zajordánska,
Egypta, Sýrie, Iráku, Libanonu a Saudské Arábie. O úspěchu či neúspěchu invazních vojsk
se v těchto dnech nerozhodovalo jen na bojištích, ale velkou měrou i ve vzdáleném
Československu.
O pouhé dva týdny později, 29. května 1948, podnikly první stíhací letouny izraelského
letectva útok na egyptskou armádu postupující na Tel Aviv. Československé stroje Avia
S-199 se tím nesmazatelně zapsaly do historie Státu Izrael. Do Izraele byly dodány
bezprostředně před uvedeným útokem na palubách dopravních letounů v rámci
leteckého mostu z žateckého letiště. Jejich útok zaskočil egyptskou armádu natolik, že
zastavila svůj postup pouhých 35 km od Tel Avivu u mostu, který nese dodnes jméno podle
této události Gešer ad Halom - Most Až sem.
Výstava je přístupná veřejnosti každý den od 7. do 21. července vždy od 14:00 do 20:00 hod.
Výstavu připravil Vojenský historický ústav Praha
Grafický design výstavy: Zdeněk Mareš
Speciální poděkování:
Zvláštní poděkování za poskytnutí podkladů patří Národnímu archivu,
Vojenskému ústřednímu archivu, Archivu Národního muzea (Hradní fotoarchiv),
Archivu bezpečnostních složek, Herbertu Slavíkovi a Tomki Němcovi
Výstava je přístupná veřejnosti každý den od 7. do 21. července
vždy od 14:00 do 20:00 hod.
36
37
festival d ě kuje t ě mto osobnostem :
Milan Kupka, In memoriam
Milan Feranec
Zdeněk Zbořil
Pavel Krtek
Jindřich Vařeka
Václav Vlk
Martin Pátek
Zdeněk Šámal
Jiří Hausner
Petr Mothejl
Karel Berka
Václav Petříček
Zdeněk Mareš
Kateřina Kuchařová
Adina Hrušková
Zuzana Svátková
Libuše Šmuclerová
Guillermo Moreno Jaureuguízar
Alena Konopíková
Klára Málková
Roman Skopal
Jan Kynčl
David Slovák
Stanislav Motl
Robin Böhnisch
Pavel Trpák
38
Šárka Stegbauerová
Jakub Ptačinský
Jana Hubená
Šimon Krbec
Václav Mulák
Jiří Straka
Václav Šimon
Martin Riegl
Jakub Hritz
Petra Růžičková
Pavlína Moskalyková
Zbyněk Honys
Jiří Suchánek
Lucie Tomaštíková
Robert Kolář
Hana Benešová
Šárka Holišová
Elen Mátéová
Radek Panchartek
Lenka Kotyková
Ludmila Pallová
Julek Neumann
Jiří Ješeta
František Fendrych
Vilém Matyáš
Paul A. Levine
Martina Laštovková
Kateřina Brabačová
Kálalová Jitka
Vlastislav Šos
Jiřina Vaculíková
Taťjana Horká
Petr Vizina
Zdeněk Kovář
Simona Vlčková
Petra Marková
Pavel Švagr
Miroslav Grégr
Josef Juřeník
Vladimír Mlynář
Daniel Častvaj
Gustav Slamečka
Hynek Kmoníček
Patrik Košický
Ondřej Macura
Michal Burian
Jan Mareš
Petr Našic
Karel Cudlín
Gabriela Lefenda
Radim Jansa
Jan Schneider
generálnÍ partner
HlavnÍ partner
oficiální dopravce
za laskavÉ podpory
koprodukcE
media partner
partner
oficiální
dodavatel
Archaeology I of I Evil
39
Cheb
Plzeň
Spolehlivý partner pro vaši komunikaci
ČD - Telematika a.s. je stabilním a zkušeným dodavatelem
služeb v oblasti správy, údržby a výstavby různých typů ICT infrastruktur.
Poskytujeme datové, hlasové a mobilní služby s garancí kvality prostřednictvím druhé největší optické infrastruktury v ČR.
Disponujeme odpovídajícím know-how a služby realizujeme v souladu s certifikacemi systémů řízení kvality.
Zajišťujeme stálou podporu 24/7 a vybudovali jsme vlastní servisní zázemí po celé zemi. I proto jsou vaše data u nás v bezpečí.
ČD - Telematika a.s. | Pod Táborem 369/8a | 190 00 Praha 9 | [email protected]
www.cdt.cz
Download

Katalog - Vlak Lustig