Adam Hecl
S kombajnem mě baví jezdit. Připadám si strašně důležitě. Když sem byla menší, táta si do něj
vždycky nasedl, zapnul si vítězoslavně kšandy, který se u nás dědí snad už po tisíc generací, a začal
ho startovat. Seděla sem mu na klíně a divila sem se, na co jsou všechny ty kontrolky a páčky. Táta
byl sice nervózní z toho, že ten stroj nemůže nastartovat, ale vždycky mi to trpělivě vysvětloval.
Když jsme se rozjeli, dívala sem se z okýnka, jak pod náma mizí lány obilí a bylo to strašně fajn a
hezký. Tehdy sem však ještě nevěděla, že táta není jedinej, kdo tím kombajnem jezdí. A táta to
možná taky nevěděl.
Jednou v noci sem slyšela ten charakterististickej zvuk startování motoru. Všichni už spali. Lekla
sem se. Dala sem si proto ňáký gatě, co ležely na stole (myslím, že byly dokonce tátovy,) nohy sem
obula do gabančat, protože byl únor a venku zima jak v ruským filmu. Šla sem se ven podívat, co se
děje. Kombajn byl už zticha. Nesvítil. Nic. Jakoby tam takhle v klidu stál celou noc. Viděla sem ale,
jak někdo utíká směrem k lesu, tak sem začala řvát, jako kdo to je a co si to dovoluje, takhle sem v
noci prostě přijít a hrát si s naším kombajnem. „Kombajn přece není děvka, aby na něm jezdil
každej!“ Řvala sem. Nevěděla sem, kdo to je, ale od té doby sem ho potkávala každou noc.
Vždycky to bylo úplně stejný. Startování, vyběhla sem a on zas zdrhal. Takže zase řvaní a nadávky.
Občas sem rodičům večer řekla, že si du třeba stavět sněhuláka, že pak půjdu spát, ale ve
skutečnosti sem šla ke kombajnu a číhala na něj, ale nepřicházel.
Teďka se ale něco stalo. Byla sem tam jako obvykle, slyšela sem zase ten zvuk startování, ale
nešlo to z kombajnu, ale šlo to odněkud za mnou. Otočila sem se a viděla postavu. Neviděla sem
detaily, protože čím víc sem se soustředila, tím víc se ona postava rozostřovala, až zmizela úplně.
Fakt haluz. Druhej den sem tam proto šla zase, ale tentokrát, když se ta postava objevila, sem se na
ni nesoustředila a snažila sem se od ní odvracet zrak, aby zas nezmizela. Začal křičet, což mě
vyděsilo, tak sem začala křičet taky. Vůbec sem nechápala, co se to děje a kdo to přede mnou stojí a
ječí. Docela se mi to ale líbilo. Pak sem o něm asi ale přemýšlela moc, takže zase zmizel a já šla
spát.
Už mě to nebaví. Tenhle večer tam půjdu a konečně tu záhadu objasním! Ale nebudu to radši
říkat našim, bude to takový moje tajemství. Nikdy sem žádný neměla, tohle bude takový moje
první. Rodiče sou ňáký ztrápený, tak se ptám, co je, ale oni, že nic, jenom o mě mají prej obavy,
protože každej večer chodím ven a tak se mě ptali, jestli se něco nestalo, že slyšeli někoho křičet.
Asi něco tuší. Ale nebudu jim nic říkat, je to přece tajemství. Takže sem to zapřela. Připadala sem si
blbě. Nejradši bych se proměnila v kaktus, jako ten na fotce v tom rámečku z blešáku. Jenom bych
tak stála a nic nedělala. Jako ten kaktus.
Večer sem si vzala baterku a zas šla ven. Viděla sem tu postavu už z dálky, ale neupírala sem na
ni žádnou pozornost, aby zas nezmizela, jako vždycky. Zeptala sem se, kdo to je, ale on mlčel.
Taková mlčící silueta to byla! Zvýšila sem hlas, ale on pořád mlčel. Řekla sem si proto, že to nemá
cenu, že půjdu pryč, když vtom mi řekl, ať si nasednu do kombajnu, že se prej projedem. Byla sem
překvapená. Měl vzláštní hlas. Byla to směs hlasů všech lidí, co sem kdy slyšela promluvit. Ta
myšlenka noční jízdy kombajnem se mi líbila, proto sem s ním nastoupila. Řekl mi, že to neumí
nastartovat, ale já sem to uměla, protože sem to viděla u táty. Divný bylo, že mě oslovoval ménem,
ale to je teď tak nějak jedno. Prostě sme vyjeli. Chvíli sme jezdili kolem, pak ale řek, že sklidí
pšenici, tak sem řekla, že jo, ikdyž sem nechápala proč, když byl teprv začátek jara, ale raděj sem
mlčela. Asi ví, co dělá. Tak sme sklidili pšenici. Hned po tom sklidil i ječmen, což byla snad ještě
větší kravina, ale co já vím. Třeba je to lepší sklízet ještě zelený a s kořenama. Nevím. Pak řekl, že
sklidí rajčata, který se kombajnem normálně nesklízí, ale on to asi umí, tak proč ne. Sklidili sme
rajčata. Zalíbilo se mi to. Napadlo mě, že by mohl sklidit i salát, tak sme sklidili i salát. Pak špenát,
brambory a ještě cosi. Myslím, že to byla mrkev. Všude po zahradě byla hlína a bordel, motor
kombajnu řval na plný pecky a byla to prdel. Přemýšlela sem, že rodiče si možná myslí, že někdo
třeba řeže dřevo v lese a nenapadlo je, že je to zvuk kombajnu. Ten můj novej kamarád sklidil už
všechno ovoce i zeleninu na naší zahradě (včetně jabloně) a zeptal se, jestli sem už někdy sklízela
plot, že je to dobrý. No a já sem samozřejmě plot nikdy nesklízela, protože sem myslela, že to
Adam Hecl
nejde, ale nechtěla sem být za trapku, tak sem řekla, že jo. On se usmál a sklidili sme plot mezi
naším a sousedovic pozemkem, na kterým sme velmi rychle našli další plodiny ke sklizení. To se
sousedovi asi ale moc nelíbilo, protože rozsvítil, vyšel ven, prohrábl si oči, cosi zařval a vystřelil na
nás z brokovnice. Má takovoutu dvouranku, protože byl myslivec. Broky zachrastily o kombajna.
Zatřáslo to s náma. Vystřelil podruhé, tentokrát se ale trefil do pneumatiky, takže sme slyšeli syčení.
Problém ale byl, že soused teďka vystřelil oba dva náboje a musí dlouho nabíjet nový. Mezitím, co
je po kapsách hledal, se mě můj novej kámoš zeptal, jestli už sem někdy sklidila člověka. Smál se
při tom! Ale to už bylo na mě moc. „Člověka sem fakt ještě nikdy nesklidila!“ Řekla sem upřímně.
Člověka sem ani nikdy sklidit nechtěla. Řekl mi, že sem srab, a že jestli chci fakt být nejlepší
kombajnér na světě, musím aspoň jednou sklidit člověka. Bránila sem se, ale fakt mě nutil! Tak sem
teda zvedla sklízeč zhruba do úrovně jeho hlavy, abych oddělila zrno od plev, jak mě to učil táta,
když byly žně. Plnou parou sem se hnala kupředu a soused začal řvát a utíkat jako pominutej, což
mě trochu zarazilo, protože je to první plodina, co zdrhá před sklizní, ale nezastavilo mě to. Ještě
víc sem se rozjela a souseda sklidila!
Krev vystříkla do všech stran a kombajn začal dělat strašně divný zvuky, až se zasekl. „Do
prdele, zníčila sem tátovi kombajn!“ Vykřikla sem na mýho tichýho spolujezdce, ale ten se jenom
usmál a koukal na souseda, jak se rozprskl po karoserii. Fascinovalo mě to. Ten jeho klid! Snažila
sem se v jeho tváři najít aspoň špetku lítosti po kombajnu, ale nic takovýho tam nebylo. Jak sem se
na něj tak soustředila, najednou zase zmizel, jako všechny ty večery předtím. Haluz.
Download

Kombajn