SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.
Slovo #04 _2013
10. rocník
NEPRODEJNÉ
03
16
Obsah:
V posledním čísle tohoto roku přinášíme několik textů, které určují nebo
naznačují trendy v cizinecké legislativě pro příští rok a které budou ovlivňovat naše životy.
Od 1. ledna 2014 začne platit nový zákon o českém státním občanství,
který byl definitivně schválen v červnu 2013. V textu, který přinášíme
na straně 8, se popisují podmínky získání českého občanství s důrazem
na změny, jež přinese nový zákon. Hlavním přínosem tohoto zákona
je možnost dvojího občanství. Cizinci se kvůli žádosti o občanství ČR
nebudou muset vzdávat svého dosavadního občanství a budou moci
mít dvě nebo více státních občanství. Mimo ostatních podmínek nově
zákon zavádí zkoušku ze znalostí ústavního systému a základní orientace
v kulturně-společenských, zeměpisných a historických reáliích ČR a zcela
novou podobu bude také mít jazyková zkouška. Ta bude od nového roku
více formalizovaná a lze říci, že i náročnější, neboť bude vyžadována znalost na úrovni B1. Určitě si celý text, v němž autorka Martina Štěpánková
detailně popisuje všechno, co budete potřebovat při žádosti o občanství,
dobře přečtěte.
Dále vám doporučujeme, abyste na straně 5 Bulletinu neopomenuli rozhovor s Tomášem Haišmanem, ředitelem Odboru pro azylovou
a migrační politiku ministerstva vnitra, a s Martinem Rozumkem, předsedou Výboru pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva. Text se týká
cizinecké legislativy, která příští rok může zasáhnout i do našich životů.
Například návrh nového zákona o pobytu cizinců, který si v připomínkovém řízení vysloužil velký počet připomínek, předkladatelé pro tento rok
stáhli, před zákonodárci se ale jistě objeví v následujícím roce. Jestli a co
se v něm změní, se v tuto chvíli ještě neví.
Též se netuší, kdy začne platit novela zákona o pobytu cizinců upravující postavení pracujících migrantů a migrantek z třetích zemí. Do konce
prosince měla být novela upravena dle požadavků směrnice Evropského
parlamentu a Rady EU o jednotném postupu vyřizování žádosti o jednotném povolení k pobytu a práci. Navrhuje se v ní, aby se zavedly zaměstnanecké karty jako specifické společné povolení k dlouhodobému pobytu
a výkonu zaměstnání. Některé části návrhu ještě jednou vyvolaly před
Úřadem vlády protest nevládního sektoru, který požadoval rovné zacházení s cizinci v oblasti sociálních práv.
O interkulturních pracovnících jsme psali už několikrát, myslíme si, že
tato profese je velmi důležitá, zvlášť pro cizince, kteří češtinu nezvládají
na vyšší úrovni. Na straně 11 si můžete přečíst článek o zkušenostech
o.s. InBáze, které připravuje vzdělávací kurz pro interkulturní pracovníky
v rámci dvouletého inovativního projektu s názvem „Formování profese
sociokulturní mediátorů – inspirace portugalským modelem“, jenž má za cíl
přispět k profesionalizaci tohoto povolání.
Úvodní slovo
3
Co se čekalo před sto lety,
že se stane s Evropou?
4
Legislativa ve dvou zrcadlech
5
Získání českého občanství podle nového zákona
7
MV ČR bude města při integraci
i nadále podporovat
9
Podtrženo – sečteno … A co dál?
10
Interkulturní pracovníci usnadňují
komunikaci mezi migranty a majoritou
11
Proč cizinci v Česku častěji podnikají,
než se nechávají zaměstnat?
12
Pomoc mladým imigrantům
15
Pátý festival Nad Prahou půlměsíc
byl plný moudrosti a divadla!
18
„Věřím, že divadlo může
ve společnosti něco proměnit“
20
Rodina Odvedle
22
Já a klient
24
Poznejme se
sousedé
18
Nad Prahou
pUlmEsíc
04
13
Úvodní slovo
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
Podívejte se ale i na další projekty, kterými chce nevládní sektor ulehčit
cizincům pobyt v ČR: Pomoc mládím imigrantům zvýší šance pro uplatnění
na trhu práce (str. 15), Asistence cizinců při zajištění bydlení, Kafé Afrika
(str. 17) atd.
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
Jazyková redakCE:
Lenka Jandáková
OBÁLKA:
Romy Cordivani
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Co se Cekalo
pRed sto lety,
že se stane
s Evropou?
Úvahy a prognózy na počátku dalšího roku jsou oblíbeným
námětem. Roku 1914, tedy před sto lety, v červenci začala první
světová válka a svět a hranice států se zcela změnily. Navždy??!
Prognózy čtenáře nutí nejen k zamyšlení nad tím, co prožil,
ale i k přemýšlení o sobě, o lidech, národu, státu, případně
kontinentu, ke kterému patří a kde žije. Je možné ale další vývoj
odhadnout? A chceme vědět, jak se bude náš kontinent měnit?
Příští rok si budeme v řadě článků a knih připomínat, že je to
sto let od začátku první světové války. Tehdy se jí neříkalo první,
ale jen velká válka. To označení první dostala tato válka o více
než dvacet let později, kdy tatáž Evropa a s ní celý svět prožívaly druhou světovou válku.
První světovou válku v červenci 1914 nikdo nepředpovídal.
Evropa, se zcela jinými hranicemi, názvy států, než jaké jsou
dnes, žila v relativním blahobytu a císař František Josef uvolněně vládl skoro témuž území, kterému se dnes říká střední
Evropa. V jeho mocnářství žilo 22 národů a národností ještě
více. Lidé, tedy poddaní Jeho císařské Výsosti, mohli jezdit a
pracovat do všech těchto států, mohli tam získávat majetek,
podnikat, zakládat továrny, získávat kdekoliv z tohoto území,
ženit se a vdávat za kohokoliv a nikdo nepotřeboval žádný
cestovní pas. Ti, kteří chtěli dosáhnout vyššího postavení mimo
hranice svého bezprostředního domova, se museli naučit hlavní
dorozumívací řeč monarchie, tedy rozumět a domluvit se
německy.
Nikdo je nenutil, ale když to neuměli, nemohli čekat, že se
stanou úředníky, budou zastupovat svoji firmu v celém mocnářství nebo se stanou vyššími důstojníky v armádě. Hanlivě se
tomuto prosazování němčiny jako dorozumívací řeči říkávalo
germanizace. Císaři pánovi to asi bylo jedno. On byl „Rakušák,
mluvil německy a rozkazy včetně vyhlášení války v červenci
l914 pronášel – jak jinak – v němčině. Kdyby toto své prohlášení
začínající „Mým národům“ měl opakovat ve všech jazycích,
které se používaly na území jeho panství, trvalo by to „příliš
dlouho“.
Jak všichni víme, válka začala zastřelením následníka trůnu
Františka Ferdinanda d‘Este v Sarajevu. Atentátník Gavrilo Princip ani nikdo z dalších bosenskosrbských nacionalistů, kteří tento
čin plánovali, netušili, že těmi výstřely změní rozdělení zemí
celého kontinentu. A že jejich potomci, vnuci a vnoučata opětně
PhDr. Jiřina Šiklová
budou jezdit do týhž zemí jako jejich dědové za prací, ale i pro
podnikání a svoje nevěsty, ale budou nuceni si pořizovat cestovní
pasy a povolení k dočasnému nebo trvalému pobytu. A ti druzí
tzv. „domácí“ se na ně budou dívat jako na cizince.
Cizinec? No, mluvil trochu jinak, ale s přízvukem se všichni v té
monarchii nějak domluvili. Pokud se ale ten z jiné části Rakousko-Uherska chtěl stát ředitelem továrny nebo kanceláře, tak se
musel naučit dobře anglicky. Promiňte, síla zvyku, chtěla jsem
napsat německy. Angličtinu zde tehdy skoro nikdo neznal. Ta se
stala obdobně univerzálním dorozumívacím jazykem až po druhé
světové válce, tedy po roce l945, a u nás ještě o půlstoletí později.
Tehdejší Vídeň, v níž sídlil císař pán a zasedal Zemský sněm,
by snad trochu dnešní společnosti mohla připomínat současný
Brusel. (Atomium tam neměli, symbolem byl spíše svatoštěpánský chrám, řeka Dunaj protékající mnoha zeměmi této monarchie
a symboly na čepicích a helmách vojáků.) Některé zákony byly
společné, ale většina lokálních, tedy, promiňte, státních útvarů,
měla vlastní zákonodárství, vlastní školy, vlastní policii, vlastní
soudy a správní oblasti a úřady.
Knihy se vydávaly v místním jazyce (u nás v češtině), ale zákony a nařízení musely být také v řeči všem členům monarchie
srozumitelné, tedy „dvojjazyčné“. A zase se mi chtělo napsat
v angličtině, ale již jsem se předem opravila. Proč se mně to
plete? No přeci proto, že to, co zde před 100 lety bylo, trochu
připomíná Brusel, či lépe řečeno řízení Evropské unie, ke které
dnes patříme. Toto společenství, které trvalo několik staletí,
v zásadě fungovalo z hlediska trhu a životní úrovně dobře. Nejlépe na celém tehdy známém světě. Občas se některý z národů
bouřil, pak se to zase urovnalo a žilo se dál.
Reakce na těch „pět kulí v Sarajevu“ z Principovy pistole byla
příliš rychlá. Jimi začala první světová válka. Dnes, po sto letech, se pokoušíme, aby zde ve střední Evropě byl opětně klid,
mohli jsme se stěhovat za prací, vydělávat peníze kde chceme,
učit své děti vlastnímu jazyku, ale taky jazyku dorozumívacímu,
kterým je dnes naše mizerná angličtina, a hlavně žít v míru.
Doufám, kdyby dnes někdo někde vypálil do hlavy nějakého
vrcholného funkcionáře Evropského parlamentu v Bruselu pět
kulek za sebou, že se to urovná diplomatickou cestou. Sto let
je sto let a snad jsme se přeci jen zde ve střední Evropě něco
naučili. Snad!
Goranka Oljača
Legislativa ve dvou
zrcadlech
neboli ze dvou úhlu pohledu
V prosinci jsme se vypravili za tzv. bilančními tématy, které odráží důležité události, jevy nebo trendy roku, jehož konec se
blíží. Vzhledem k tomu, že zákony doslova
ovlivňují život a setrvání migrantů a migrantek na českém území, zdálo se, že
promluvit o komplexu cizinecké legislativy
je vhodné téma. Návrh nového zákona
o pobytu cizinců, zcela nového zákona
o volném pohybu občanů EU a zákona
o ochraně státních hranic se dočkaly v připomínkovém řízení tak velkého počtu připomínek, zvlášť z kanceláře ombudsmana,
že to předkladatelé pro tento rok vzdali.
Proto jsem rozhovory s Tomášem
Haišmanem, ředitelem Odboru pro
azylovou a migrační politiku ministerstva
vnitra, a s Martinem Rozumkem, předsedou Výboru pro práva cizinců Rady vlády
pro lidská práva, začala stejnou otázkou,
totiž, co by se z předložených návrhů
nemělo ztratit?
Tomáš Haišman: „Já nevím – návrh byl
prostě konceptuální. Ve stěžejních místech, o která nám hodně šlo – rozdělení
cizinecké populace na dvě kategorie, to
znamená přiblížení euroobčanů k právům/
existenci občanů České republiky. To
jsou věci, které by neměly úplně zaniknout. Nám šlo o to, abychom po deseti
dvanácti letech a po řadě velkých změn
v ČR připravili zákon pro nové desetiletí,
a to je vždycky kontroverzní záležitost.
Cizinecký zákon, ať už se dělala kterákoliv
novela, vždycky potřeboval mít dohodu
napřič politickým spektrem a taková
dohoda na jaře letošního roku tady žádná
nebyla. To jsou věci, které potřebují silnou
vládu, silného ministra a v Parlamentu
jednoznačnou většinu. Pro mě osobně
tento zákon nebyl zákonem mé nebo vaší
generace, ale zákonem lidí, kteří už prošli
desetiletou praxí v migrační oblasti a také
relativně velkou zkušeností nejen českou.
Proto, když se objevovalo v novinách, že
to je „Haišmanův zákon“, musel jsem se
hluboko uvnitř smát, protože můj osobní
podíl na celé té práci byl spíš usměrňovací
než kreativní. Byť jsme nyní neuspěli na
první pokus, generace lidí, která zákon
připravovala, tady je a je připravená na to
znova napochodovat.“
A kdy bude ten nový pokus?
„A máme snad stabilní vládu?“
A vy čekáte na stabilní vládu?
„Jasně. Ten zákon jsme nepustili do vlády
proto, aby zcela nespadl do úplného
začátku. Teď je hotový balíček, který
nový ministr může zrevidovat a může
s ním přijít na vládu. Musí se vypořádat
s připomínkami, ale ony jsou z 85 procent
vypořadatelné.“
Mezitím přišel z ministerstva vnitra nový
návrh – novela zákona o pobytu cizinců
upravující postavení pracovních migrantů
a migrantek z třetích zemí. Bez ohledu na
to, že je prý mnohem přijatelnějším materiálem než nedávný pokus o komplexní
rekodifikaci cizineckého práva, návrh před
Úřadem vlády vyvolal protest organizací:
Multikulturní centrum Praha, Sdružení
pro integraci a migraci, Organizace pro
pomoc uprchlíkům, Nesehnutí a Evropská
kontaktní skupina. Zkrátka přinesl ještě
jeden jejich nesouhlas s českou migrační
legislativou.
K významu novely ředitel Tomáš Haišman říká:
„Je to plnění povinnosti Bruselu, a kdyby bylo jenom na nás, tak tuhle oblast
neupravujeme. Ta podstatná věc je, že
se zákon dotýká na jedné straně práv
a povinnosti cizinců a zaměstnanců, a na
druhé straně chodu českého businessu.
Když se ty věci nepovedou nebo evropský
pohled implementovaný prostřednictvím
českého zákona zpomalí tyto záležitosti,
tak by to mohlo český průmysl a hospodářství handicapovat.“
Když už mluvíme o implementaci, jedna
z připomínek nevládního sektoru se týká
toho, že jste opomněli implementovat
celou III. kapitolu směrnice. Ta stanoví
soubor práv cizinců v oblasti jejich sociálních práv. Proč jste se tím nezabývali?
„Žádná z částí směrnice nebyla opomenuta. Všechny instance, které posuzují
míru kompatibility konstatovaly, že tato
implementace je plně kompatibilní s původním návrhem.“
Kdy se zákon o zaměstnanosti, zákon
o zdravotním pojištění a zákon o sociální podpoře budou měnit tak, aby
přinesly stejná práva cizincům z třetích
zemí, která požívají občané EU? Bude
se vůbec ministerstvo vnitra zabývat
navrhováním těchto změn?
„Je to jako když řeknete holiči, aby vám
ostříhal okrasný živý plot. Buď jsme
přistoupili na to, že existuje dělba kompetencí a dělba práce, anebo si z nějakého
důvodu prostě říkáme, že někdo je za to
odpovědný a ten si to odnese. Aby bylo
naprosto jasno, ve chvíli, kdy se začalo pracovat na transpozici, bylo úplně
rovnocenně zapojeno ministerstvo práce
a sociálních věcí. My prostě nebudeme říkat, co má daný resort dělat tak, aby splnil
evropskou směrnici. Když někdy v lednu
2012 v MPSV ustřihli povolování zaměstnání a zkrátili ho na šest měsíců, my
jsme se o tom dozvěděli z novin! S námi
to nikdo nekonzultoval, byť tedy každý
rozumný člověk musel vědět, že čtyřnásobně vzroste počet návštěv lidí na našich
pracovištích. To pravděpodobně nebyl
06
důvod, aby to vnitru oznámili dopředu,
aby se na to minimálně připravilo, natož
pak aby s námi o tom diskutovali. Takže,
my tento systém bereme jako uzavřený.
Vnitro má koordinační roli, má legislativní
úkoly, ale že systém může ovlivňovat, je
pravděpodobné asi tak na úrovni pokusu,
když jsme řekli, že by bylo dobré, že by
přezkoumacím orgánem pro rozhodnutí
ministerstva vnitra v pobytových záležitostech byly soudy. Ministerstvo spravedlnosti řeklo, že to nepřichází v úvahu.
Tak si můžeme vrzat tu myšlenku, jak
chceme dlouho, ale že bychom byli
úspěšní, tak to prostě nebude.“
Cizinec teď může v rámci trvání povolení k zaměstnání měnit zaměstnavatele,
přijímat další zaměstnání, popř. měnit
druh či místo práce u téhož zaměstnavatele. Dle nové úpravy by o změně
zaměstnavatele či změně pracovní
pozice, tj. druhu či místa výkonu práce,
rozhodovalo Ministerstvo vnitra ČR?
„Ta úplně základní osa je v tom nejzákladnějším konceptu. Třicet dní má MPSV, respektive úřad práce na posouzení volného
místa na trhu práce. Ten test trhu práce
nedělá ministerstvo vnitra. K tomu přijde
automatický pokyn z MPSV ministerstvu
vnitra možnost povolit. A to je celý. Vnitro
má 60 dní na vydání rozhodnutí a my pak
zkoumáme, jestli ten člověk plní i ostatní náležitosti, které jsou s tím spojeny.
Ke změně pozice, kterou v tom zastává
ministerstvo vnitra, nedochází.“
Velkým zaměstnavatelským firmám
vadí, že celá záležitost může trvat skoro půl roku a že je to jistý druh nekonkurenceschopnosti.
„To, že mají zaměstnavatelské svazy
problém s touto lhůtou, je jasné. S lhůtou
máme problém všichni. Minimálně pro
rozjezd to bude asi velmi obtížné, protože z našeho návrhu vymizel spočítaný
počet lidí, kteří by to měli rozhodovat. To
nás dostalo do stavu nulového navýšení.
Jediná výhoda, kterou máme, je ta, že
zaměstnaneckou kartu, pokud člověk
nebude měnit zaměstnání, nebude potřebovat tak často jako teď. Tady se velmi
složitě počítalo, jestli jsme schopni to
dostat do stanovených lhůt, a vypočítalo
se, že horko těžko, ale budeme.“
Co byste popřál cizincům a nevládním
organizacím do roku 2014?
„Co přejí cizincům? Aby nemuseli chodit
k nám na úřad. A to přeji také sám sobě,
přesněji řečeno, aby chodili co nejmíň.
Přeji jim to, aby nedošlo k nějakým
zásadním rozhodnutím a k implementaci
takových jevů, jako byla biometrika. Nám
to ubralo 20 procent pracovních sil, těm lidem to přidalo dvě osobní návštěvy úřadu
a bezpečnosti to nějak zvlášť nepomohlo.
A co bych přál nevládním organizacím? Já
bych jim přál hodně práce. Cizinci potřebují asistenci. Hledání nejvhodnější formy
asistence co možná největšímu počtu lidí
je asi to, co bych si přál, aby bylo věcí,
kterou se ten pozitivně laděný nevládní
sektor bude zabývat. Přál bych jim hodně
úspěchů v boji proti vykořisťování cizinců – aby se začali zabývat rolí reálných
kompetencí v rámci systému. Ono je
poměrně jednoduché prostě kritizovat
koordinátora. Ale kolik pozornosti věnovali například záležitostem nostrifikace
a jejího vlivu na možnost uplatnění na trhu
práce? A kolik energie věnovali jednání
o spravedlivém zasazení cizinců do jednotlivých segmentů života, ať už jsou to
sociální práva, anebo právo na zdravotní
péči? To jsou věci, co bych nevládním
organizacím popřál, jinak zdraví a štěstí.“
Legislativa … z druhého úhlu
pohledu
Martin Rozumek na otázku, co by se
z původních návrhů komplexní rekodifikace cizineckého práva nemělo ztratit,
odpověděl:
„Já jsem byl velmi kritický k těm zákonům
a bylo pro nás obtížně tam vůbec něco
kladného najít. Co mě napadá z hlavy, tak
investorské karty, protože si myslím, že
v České republice chybí a že to byl jeden
z dobrých návrhů.“
Teď je aktuální novela cizineckého zákona, která transponuje směrnici Evropské
unie a zavádí zaměstnaneckou kartu,
jež má společně sloužit jako pobytové
oprávnění a také jako povolení k práci. Nevládní organizace uspořádaly
protest, na kterém požadovaly rovné
zacházení k cizincům v oblasti sociálních
práv – prý zahrnutých ve třetí kapitole
směrnice. Jak to vidíte vy? Jak to vlastně
je s tou třetí kapitolou?
„Já považuji nerovnost cizinců a jejich
diskriminaci za základní problém české
migrační politiky a i praxe. A myslím si, že
tato novela dávala příležitost k tomu, aby
se trošku práva cizinců narovnala. Bylo to
v oblasti sociálních dávek, včetně dávek
v nezaměstnanosti, a v oblasti zdravotního pojištění, alespoň pro tu kategorii
pracujících cizinců, kteří z nějakého důvodu nemohou dále pracovat. Novela podle
mého názoru tato práva neimplementuje
správně a mě trochu mrzí, že Legislativní
rada vlády se vyjádřila pouze tak, že je to
slučitelné. Tehdejší zmocněnkyně paní Šimůnková a veřejný ochránce práv dospěli
nezávisle na sobě k závěru, že novela není
kompatibilní. Takže bych očekával, že Legislativní rada vlády se k těmto námitkám
vyjádří. Myslím si, že právě v oblasti zdravotního pojištění a dávek v nezaměstnanosti novela kompatibilní není, té rovnosti
dosaženo ani zdaleka nebylo a směrnice
přitom rovnost požaduje.
Podle nevládních organizací se zkomplikuje pohyb cizinců na trhu práce
v důsledku podřízení Ministerstvu vnitra
ČR a nesníží se administrativní zátěž.
Jaké pro to máte argumenty?
„Já s oblibou mluvím o systémové diskriminaci, kdy se stát snaží prostě z cizinců
vyždímat co nejvíc levné práce, co nejvíc
poplatků, co nejvíc peněz na zdravotním
pojištění. S tím trochu souvisí i ta novela.
Mně tam vadí to, že například v paragrafu
42g odstavec 7 cizineckého zákona, v části
o zaměstnanecké kartě, stojí, že by ministerstvo vnitra mělo ve zvláštním řízení vydávat souhlas se změnou zaměstnavatele,
ale i se změnou pracovní pozice, a to by
mělo být další řízení. Dodatečná pravomoc ministerstva vnitra mi vadí, ale podle
mě obecný problém je v tom, že se nám
z kategorie pracovníků / zaměstnanců
na základě pracovní smlouvy sto tisíc lidí
vypařilo. Prostě sto tisíc lidí se nevrátilo
zpátky, někde působí na pracovním trhu
a není to v pozici zaměstnance. Takže, oni
jsou buď dodavateli služeb, případně mají
různé živnostenské listy, jsou družstevníci,
jednatelé společnosti s ručeným omezením, ale ve skutečnosti vykonávají ve velké většině případů závislou práci a v těchto pracích mají mnohem méně práv. Takže
podle mě ten problém nezní, jestli tam
bude jedna pravomoc ministerstva vnitra
v oblasti povolování pracovních pobytů
jakoby větší nebo menší, ale ten problém
je v tom, že se nám ti lidé ztrácí do nějaké
šedé zóny, nechci říci přímo do nelegality,
a v tom si myslím, že musí ministerstvo
reagovat. Musí jednoznačně říci, že pokud
cizinci mají tady pracovat, tak ať je to
v zaměstnaneckém poměru, kde mají práva srovnatelná s právy českých občanů.“
O kterém ministerstvu jste teď mluvil?
Které by mělo reagovat?
„Samozřejmě ministerstvo vnitra, protože
má na sobě skoro všechny kompetence
tady v té oblasti. Samozřejmě obecně můžeme říci, že trh práce je v gesci MPSV, ale
Text:
všechny normy v oblasti cizineckého práva
podléhají nebo se vytváří na půdě ministerstva vnitra.“
Jaké jsou výhody transpozice této evropské směrnice do české legislativy?
„Tady musím naopak ministerstvo vnitra
v některých částech pochválit. My jsme
byli určitě rádi, že se objevila přezkoumatelnost zaměstnaneckých karet soudem,
což je dobrá zpráva. Také i skutečnost, že
držitelé titulu pobytových z důvodu sloučení rodiny budou moci pracovat bez toho, že
by museli žádat o zaměstnaneckou kartu.
To považují za velký přínos a právě krok
správným směrem, že je tady správné,
aby tihle cizinci opravdu mohli regulérně
nastoupit do zaměstnání, myslím tím do
pracovního poměru podle zákoníku práce.“
Co byste popřál cizincům a OAMP do
roku 2014?
„Cizincům jednoznačně více rovnosti,
důstojnosti a odvahy, aby se byli schopni
za problémy, které je trápí, trošku postavit a bojovat s nimi. Ministerstvu vnitra
respektive OAMP bych asi popřál vůbec
změnu myšlení. Myslím si, že celá ta politika se musí uvolnit, že restrikce nevedou
vůbec nikam, respektive vedou pouze do
nelegality. A popřál bych mu vizi, smíření
se s tím, že cizinci s námi žít budou, že
přicházet budou, a jakési uvolnění mysli
do dalších let.“
Martina Štěpánková
Získání Ceského obCanství
podle nového zákona
V červnu 2013 byl definitivně schválen
nový zákon o státním občanství České
republiky (ve Sbírce zákonů jej naleznete
pod č. 186/2013 Sb.), který nabude účinnosti 1. ledna 2014. Zákon přináší na jedné
straně zásadní pozitivní změny, na straně
druhé obsahuje i změny, které přístup
k českému občanství zkomplikují. V textu
se popisují podmínky, které musí splňovat
žadatel o české občanství s důrazem na
změny, které přinese nový zákon. Dále
přiblížím, jak jednoduše budou moci
získávat českého občanství mladí cizinci,
kteří vyrostli v ČR. V závěru zmíním jednu
z nejkontroverznějších změn, kterou nový
zákon zavádí, a to jsou genetické testy potvrzující otcovství ve smíšených rodinách.
Cizinec, který chce podat žádost o české
občanství, musí splňovat řadu podmínek:
základní podmínkou je dostatečná délka
pobytu, žadatel musí mít 5 let trvalého
pobytu, občanům EU stačí pouze 3 roky
trvalého pobytu nebo celkem 10 let opráv-
něného pobytu. Pozitivní změnou tedy
je, že od nového roku bude moci o české
občanství například žádat i cizinec žijící na
území ČR oprávněně alespoň 10 let, i když
ještě nesplňuje podmínku 5 let trvalého
pobytu. Žadatel se v uvedené době musí
skutečně zdržovat na území ČR alespoň
polovinu výše stanovené doby pobytu.
Další podmínkou je, že žadatel nebyl
odsouzen pro úmyslný či nedbalostní
trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž k odsouzení nesmí
dojít nejen v ČR, ale ani ve státě cizincova
občanství nebo ve státě, kde v posledních
10 letech pobýval déle než 6 měsíců.
Nový zákon podrobněji rozvádí povinnosti plynoucí z právních předpisů, které
musí být splněny, aby mohl žadatel získat
české občanství. Žadatel nesmí závažným
způsobem porušit povinnosti plynoucí
z cizineckého zákona, nesmí mít dluhy na
veřejném zdravotním pojištění, sociálním
zabezpečení, důchodovém pojištění,
nesmí porušit povinnosti v oblasti daní,
cel, různých odvodů a poplatků. Nově se
bude zkoumat, že neporušuje povinnosti
plynoucí z vyživovací povinnost vůči dítěti.
Nový zákon omezí dobu, po kterou bude
ministerstvo vnitra zkoumat plnění uvedených povinností na poslední 3 roky před
podáním žádosti.
Žadatel o české občanství bude muset
také prokazovat zdroje svých příjmů, přeshraniční převod či převoz financí a hrazení daní. Podmínkou českého občanství je
také to, že žadatel není bez vážných důvodů převážně závislý na dávkách státní
sociální podpory nebo na pomoci v hmotné nouzi; tato podmínka se nicméně
nevztahuje např. na osoby, které nemohou pracovat z důvodu svého zdravotního
stavu, studují, jsou doma s dětmi a čerpají
mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo
soustavně pečují o jinou závislou osobu.
Nově zákon zavádí zkoušku ze znalostí
ústavního systému a základní orientace
v kulturně-společenských, zeměpisných
a historických reáliích ČR a zcela novou
08
09
Mgr. David Beňák,vedoucí Odboru sociálních věcí a zdravotnictví
Úřadu městské části Praha 14
Foto: Úřad m.č. Praha 14
Text:
Mv CR bude mEsta pRi
integraci i nadále
podporovat
podobu bude také mít jazyková zkouška,
která bude od nového roku více formalizovaná a lze říci, že i náročnější, neboť
bude vyžadována znalost na úrovni
B1. Obě zkoušky bude provádět pouze
Karlova univerzita, jinde nebude možné
zkoušky skládat. Zkoušky budou zpoplatněny, poplatek za jazykovou zkoušku
bude 3.300,- Kč a poplatek za zkoušku
z reálií 1.600,- Kč. Pokud nebude cizinec
u zkoušky úspěšný, bude muset zkoušku opakovat a uvedený poplatek znova
zaplatit. Jazykovou zkoušku ani zkoušku
z reálií nebude muset skládat cizinec
mladší 15 nebo starší 65 let, cizinec, který
nejméně po dobu 3 školních let navštěvoval základní, střední nebo vysokou školu,
kde byla vyučovacím jazykem čeština,
a cizinec s tělesným nebo mentálním
postižením, které mu znemožňuje se na
zkoušku připravit.
Hlavním přínosem nového zákona je
možnost dvojího občanství. Cizinci se
před získáním občanství ČR nebudou muset vzdávat svého dosavadního občanství
a budou moci mít dvě nebo více státních
občanství. Pozor, nezbytnou podmínkou
je, že dvojí občanství umožňuje i země,
jejíž občanství cizinec má. Tuto skutečnost
si musí cizinec ověřit vždy ve své domovské zemi, zda i jeho země mu umožní, aby
měl dvojí občanství, nebo zda nabytím
českého občanství ztratí své dosavadní občanství. Podmínky pro nabývání
a pozbývání se totiž liší v každé zemi a to,
že cizinci umožní dvojí občanství Česká
republika, neznamená, že mu to umožní
i země jeho původu.
Fakt, že cizinec úspěšně složí obě zkoušky
a splní všechny uvedené podmínky, nezaručuje, že české občanství skutečně získá.
Na české občanství není právní nárok
a ministerstvo vnitra bude posuzovat, zda
je žadatel dostatečně integrován do české
společnosti především z hlediska rodinného, pracovního nebo sociálního. V případě, že bude žádost o české občanství
zamítnuta, bude moci žadatel stejně jako
nyní podat rozklad k ministrovi vnitra, ná-
sledně potom žalobu ke správnímu soudu.
Výjimkou budou případy, kdy důvodem
zamítnutí žádosti o české občanství bude
ohrožení bezpečnosti státu, v takovém
případě se nebude moci neúspěšný žadatel o české občanství obrátit na soud.
Nový zákon o českém občanství je
velice vstřícný, pokud jde o tzv. druhou
generaci migrantů, neboť jim umožní
získat české občanství poměrně jednoduše tzv. prohlášením. Prohlášením budou
moci získat české občanství mladí cizinci,
kteří žijí na území České republiky nejpozději od věku 10 let, od 10 let věku se
až k datu prohlášení nejméně dvě třetiny
doby oprávněně zdržují na území České
republiky a nebyli pravomocně odsouzeni
pro trestný čin nebo provinění. V době,
kdy mladý cizinec činí prohlášení, musí
mít na území ČR povolen trvalý pobyt,
zákon však nestanoví žádnou dobu, po
kterou musí cizinec trvalý pobyt mít, stačí
tedy, když jej získá krátce před tím, než
učiní prohlášení. Možnost učinit prohlášení je časově omezená a cizinec může
takto jednoduše získat české občanství
pouze po dobu tří let po dosažení 18 let.
Pokud v této době prohlášení z jakéhokoli důvodu neučiní, po 21. narozeninách
bude moci získat české občanství pouze
podáním klasické žádosti, kdy bude muset
splňovat všechny výše uvedené podmínky. Nový zákon umožní, aby v průběhu
roku 2014 získali jednoduše prohlášením
české občanství i mladí migranti, kteří sice
žijí v ČR od deseti let věku, ale 1. ledna
2014 jim již bude 21 let a uplynula jim tedy
tříletá doba. Prohlášení budou moci učinit
pouze v průběhu roku 2014, pokud tak neučiní, v roce 2015 již budou muset podat
standardní žádost o české občanství.
Žádost se bude podávat a prohlášení
se bude činit na matričním úřadě krajského úřadu, v jehož obvodu má žadatel
bydliště, výjimkou je pouze Praha, kde se
žádost bude i nadále podávat na úřadech
jednotlivých městských částí. Stejně jako
dosud se nebude platit za podání žádosti
o české občanství, ale za jeho udělení. Za
udělení českého občanství zletilé osobě se
bude hradit poplatek 2000,- Kč, za udělení
nezletilé osobě 500,- Kč, za přijetí prohlášení bude poplatek 500,- Kč.
Nový zákon o českém občanství přináší
zásadní změnu nabývání občanství dětí
narozených do smíšených občanství, kdy
matkou dítěte je cizinka ze třetí země,
která v ČR nemá trvalý pobyt. Pokud
budou rodiče manželé, dítě získá narozením české občanství. Pokud však rodiče
dítěte manželé nejsou, bude pro dítě
i rodinu situace mnohem komplikovanější.
Dítě, jehož matka nemá v ČR trvalý pobyt
a není občankou EU nebo země Evropského hospodářského prostoru, získá české
občanství, pokud o otcovství dítěte rozhodl soud. Občanství pak dítě nabude dnem
právní moci rozhodnutí soudu. V případě,
že bylo otcovství určeno souhlasným
prohlášením rodičů (před soudem či před
matričním úřadem), je podmínkou získání
českého občanství pro dítě, že rodiče
předloží matričnímu úřadu genetický test
DNA potvrzující otcovství. V případě, že
rodiče genetické testy předložit nechtějí
nebo nemohou, budou muset požádat
o české občanství dítěte určitou zjednodušenou formou a dříve než dítě české
občanství získá, bude se zkoumat, zda
nebylo určení otcovství účelové.
V této souvislosti se bude zkoumat,
zda se otec podílí na výchově, zda žije
s dítětem ve společné domácnosti nebo
je s ním v pravidelném kontaktu a zda plní
vyživovací povinnost vůči dítěti.
Poradenstvím v oblasti nabývání
a pozbývání českého občanství se zabývá
Poradna pro občanství, občanská a lidská
práva se sídlem Ječná 7, Praha 2. Více
informací získáte na internetových stránkách http://cizinci.poradna-prava.cz/.
Pokud potřebujete poradit, zda splňujete
podmínky pro získání českého občanství,
jaké doklady si musíte obstarat, neváhejte se na nás obrátit mailem na adrese
[email protected] nebo osobně
na uvedené adrese kteroukoli středu mezi
10.00−17.00 hod.
Integrace cizinců na úrovni samosprávy
bylo hlavní téma 5. celostátní konference
statutárních měst České republiky, která se
konala 13. září 2013 v Clam-Galasově paláci
v Praze. Konferenci zaštítil ministr vnitra
Ing. Martin Pecina, MBA, který ve svém
příspěvku poděkoval regionům za jejich
každodenní práci v oblasti a deklaroval, že
Ministerstvo vnitra ČR bude města při integraci i nadále podporovat, a to jak finančně,
tak po odborné stránce.
Ministr dále na konferenci vyzdvihl některé konkrétní lokální projekty, jako je např.
projekt zdravotních karet pro cizince v Plzni
nebo aktivity radnice v Havlíčkově Brodě,
které se podařilo aktivním přístupem ve
městě stabilizovat vztahy majority a cizinců,
a to i přesto, že zde vyvíjely činnost extremistické skupiny.
Konferenci pořádala Městská část Praha 14
v rámci svého projektu „Podpora integrace
cizinců v roce 2013“. Její starosta Bc. Radek
Vondra přivítal vážené hosty i stovku účastníků a ve svém úvodním slově zmínil, že
právě obyvatelé městské části Praha 14 mají
s integrací cizinců dlouhodobé každodenní
zkušenosti. Zdůraznil, že integrování cizinců
do harmonického soužití s většinovou společností je jednou z priorit této městské části. Vyzval účastníky k pokračování ve vedení
dialogu, k navazování kontaktů, k podpoře
harmonického soužití a k toleranci, k nacházení aktivit, které nás mohou s cizinci všech
generací propojit.
Pořádající městské části se dostalo ocenění
z úst pana ministra mimo jiné i za její projekt
bezplatných jazykových lekcí pro celé rodiny
cizinců, ve které mimo jiné umožňují seznámení se s historií a kulturou České republiky.
Předseda Komise Rady hl. m. Prahy pro
oblast národnostních menšin a integrace
cizinců na území hl. m. Prahy a zastupitel
hl. m. Prahy Mgr. Albert Kubišta hovořil ve
svém příspěvku o roli hlavního města a jednotlivých městských částí v oblasti integrace
cizinců. Současně vyzdvihl význam založení
Integračního centra Praha o.p.s. Další host konference, ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR
Tomáš Haišman, ve svém vystoupení rovněž
poděkoval samosprávám i nevládním organizacím. Jako základní cíl všech snah uvedl dosažení oboustranně přínosného soužití mezi
většinovou společností a cizinci, kteří projeví
zájem u nás žít. Ujistil regiony o budoucí podpoře konkrétních projektů, protože podle něj
šíří potřebné povědomí o tom, že integrace
na úrovni měst je možná a vyplatí se. Konference se zúčastnili jak zástupci nevládních neziskových organizací působících
v oblasti integrace cizinců, tak odborníci na
toto téma z řad státní správy a samosprávy.
Statutární město Plzeň je v problematice
začleňování cizinců na úrovni samosprávy
zainteresováno nejdéle. Ve svém příspěvku Mgr. Alena Hynková, vedoucí odboru
sociálních služeb Magistrátu města Plzně,
hovořila mimo jiné o důležitosti pozice samosprávy v daném procesu – jako o největší
hybné síle.
Statutární město Plzeň díky své vstřícnosti,
zájmu a „otevřené dlani“ umožnilo prostřednictvím Odboru sociálních služeb Magistrátu
města Plzně v uplynulých pěti letech realizovat v západočeské metropoli řadu opatření,
která zefektivnila integrační politiku a zkvalitnila služby směřované k cizincům přicházejícím do tohoto města za prací.
Své příspěvky přednesla nejen statutární
města, jako byla Plzeň a Chomutov, město
Havlíčkův Brod, ale i městské části hl. m.
Prahy, např. Městská část Praha 12, Městská část Praha 13, Městská část Praha 3,
Městská část Praha - Libuš, na jejichž území
cizinci pobývají.
Příspěvek na téma Evaluace integračních
projektů realizovaných městskou částí Praha 14 přednesl Mgr. David Beňák, vedoucí
Odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Vyplynulo z něj, že od roku 2009, ve spolupráci
s neziskovými organizacemi a základními
školami zřizovanými městskou částí, bylo
podpořeno několik stovek osob a každým
rokem se podařilo dosáhnout stanovených
cílů. Pan Beňák pak představil konkrétně
jednotlivé naplněné záměry: podpořil se
větší počet osob, než bylo naplánováno;
ověřilo se, že základní školy jsou velmi
důležitými partnery; nabídka volnočasových
aktivit má žádoucí přesah, boří stereotypy
a xenofobii; svůj význam má zapojení cizinců-rodičů na půdě školy; podpora multikulturní výchovy ve školách a nízkoprahových
klubech zlepšuje vzájemné vztahy cizinců
a majoritní společnosti stejně tak výuka
českého jazyka a českých reálií; osvědčila
se podpora informovanosti a soběstačnosti
cizinců při fungování v české společnosti;
důležité je působení směrem k odstraňování
bariér ze strany orgánů veřejné správy.
10
Text:
11
Mgr. Alena Hynková, vedoucí Odboru sociálních služeb
Magistrátu města Plzně
Text:
Foto:
Podtrženo – seCteno
… A co dál?
Mnoho již bylo vyřčeno a zaznamenáno
o snahách, postupech, záměrech a úspěších
integračního tažení napříč naší zemí. Méně
již o nezdarech, které zcela pochopitelně
tento proces doprovází taktéž.
Plzeň má za sebou integrační cizineckou
pětiletku – a snad proto, že je v problematice začleňování cizinců na úrovni samosprávy zainteresována nejdéle, dokáže se na
jednotlivé etapy pilotního projektu s odstupem času podívat nerozostřenou optikou.
Velmi důležitá je v tomto okamžiku
zmínka o pozici samosprávy v daném
procesu – není totiž větší hybné síly, než
je právě město nebo obec. Jejich přístup
a aktivita jsou alfou a omegou zdaru stejně
jako neúspěchu, ať již je způsoben špatným
nastavením nebo selháním inovativních
integračních nástrojů (což je omluvitelné,
pochopitelné, cení se snaha a dobrá vůle,
žádný učený z nebe nespadl a bez krize není
pokroku), či je způsoben pasivitou samosprávných orgánů v jakémkoliv směru
v řešení cizinecké problematiky na svém
území (což je daleko horší a v dlouhodobém
horizontu jde o postoj, který se vždycky
vymstí).
V tomto ohledu musíme konstatovat,
že statutární město Plzeň patří do první
kategorie: jen díky jeho vstřícnosti, zájmu
a „otevřené dlani“ bylo možno prostřednictvím Odboru sociálních služeb Magistrátu
města Plzně v uplynulých pěti letech realizovat v západočeské metropoli řadu opatření, která zefektivnila integrační politiku
a zkvalitnila služby směřované k cizincům
přicházejícím do našeho města za prací.
Podstatou úspěchu měst a obcí řešících
cizineckou problematiku na svém území je
angažovanost – vědět, jaká skladba cizinců
se v dané lokalitě vyskytuje, zhruba v jakém
počtu, jde-li o cizince přicházející za prací
nebo o osoby, které se na území zdržují
z jiných než pracovních důvodů. Zmapování
jejich pohybu a potřeb je výchozím bodem
pro nastavení optimální sítě služeb a pomoci – důsledný monitoring ve spolupráci
s ostatními institucemi veřejné správy
a případně neziskového sektoru by měl být
iniciován právě samosprávou. V řadě měst
se tak i děje – nejinak je tomu v Plzni, která
považuje pravidelné mapování pohybu
cizinců, stejně jako ohnisek možných nepokojů, za základní kámen efektivní sociální
práce: počínaje depistáží, přes přímou
intervenci vykonávanou prostřednictvím
terénní práce spojenou s intervencí ambulantní a asistenčními službami pro cizince.
Zásadní je zmínit i skutečnost, že tím,
kdo určuje šíři záběru integračních aktivit
a nastavení sítě služeb pro cizince, je právě
samospráva toho kterého území – nikoli
tedy neziskový sektor, jak je poměrně často
prezentováno. Řada organizací poskytujících služby cizincům je dotována z rozpočtu
příslušného města či obce. Bez finančního
zajištění ze strany státu nebo již zmíněné
samosprávy se ani jedna nezisková organizace nabízející služby a pomoc cizincům
neobejde.
Poměrně bezzubá je však v posledních
letech samospráva v oblasti pomoci cizincům spadajících do kategorie „země EU“.
Veškerá podpora a finanční krytí většiny
projektů ze strany MV ČR vychází z platné
legislativy, která soustřeďuje pozornost na
pomoc občanům mimo EU, z tzv. třetích
zemí. Ale mnohem větší zátěží jsou právě
občané EU – Polska, Rumunska, Bulharska,
Slovenska – a zde prostředky citelně chybí.
Na bedrech samospráv chtě nechtě leží
zodpovědnost a především financování
služeb za cizince, kteří se (ať již účelově,
nebo v důsledku nepříznivého vývoje jejich
původního pracovního záměru) pohybují na
spravovaném území, bez finančních prostředků, velmi často bez pojištění, nezřídka
bez veškerých dokladů, potřebují tzv. bezodkladnou humanitární pomoc (lékařské
ošetření, jídlo, léky, jízdné, dětské pleny,
ubytování apod.) a nespadají do skupiny tzv.
třetích zemí.
Větší města tak řeší vzniklé problémy
financemi z vlastních rozpočtů, menší obce
hledají prostředky jen velmi obtížně. I tak
je situace všude alarmující a dlouhodobě
neudržitelná. Statutární město Plzeň stojí
každoročně výše uvedená pomoc cizincům
(převážná většina jsou občané EU) v nouzi
statisíce korun.
Významným a nezastupitelným partnerem v řešení cizinecké problematiky na
území města Plzně je funkční expertní platforma, jejíž vznik inicioval Odbor sociálních
služeb MMP již v počátcích emergentního
projektu. Pracovní skupina zabývající se aktuálními otázkami v souvislosti s pobytem
cizinců na území města Plzně je složena ze
zástupců města, institucí veřejné správy
a policie – Městského ředitelství Policie
ČR, Odboru azylové a migrační politiky
ČR, Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje, Úřadu práce v Plzni, Oblastního
inspektorátu práce Plzeň, Živnostenského
úřadu v Plzni, Finančního úřadu v Plzni –
i zástupce občanského sdružení Kontaktní
centrum pro cizince. To, že součinnost
všech složek se rozhodně vyplácí a jednání
platformy mají přínos nejen pro statutární
město Plzeň, ale i pro ostatní zúčastněné instituce, dokladuje skutečnost, že je
složena výhradně z ředitelů a vedoucích
pracovníků, kteří si i přes značnou zaneprázdněnost udělají ochotně čas pro setkání pravidelně každé dva měsíce.
Plzeň má za sebou v oblasti integrace cizinců na úrovni samosprávy nejeden úspěšný inovativní nástroj: přišla s interaktivním
workshopem pro žáky základních škol
„Cesta cizince“, se zdravotními jazykovými
a komunikačními kartami, následně pak
s anamnestickými kartami, které v praxi
využívají jak zdravotnická zařízení, tak
složky integrovaného záchranného systému; realizovala kurzy vietnamského jazyka
určené dětem cizinců žijících a pracujících
na území města Plzně, které se chtějí naučit
základy vietnamštiny a nechtějí tak přijít
o možnost komunikovat se svojí rodinou
i příbuznými v rodné zemi v mateřském
jazyce, nebo pilotně odzkoušela a následně
uvedla v život metodiku streetwork jako
nástroj přímé intervence prostřednictvím
terénní práce atd.
Co možná ještě nezaznělo, ale je základem
veškerých našich snah: nejdůležitějším faktorem je zájem samotných cizinců. Aby oni
sami cítili potřebu se do procesu integrace
zapojit a aby naše města nevnímali pouze
jako místa, kde se dají vydělat peníze, ale
jako místo, kde chtějí žít. I když ani u nás
není život bez problémů…
Projev na konferenci Integrace cizinců na
úrovni samosprávy
Markéta Žižková
InBáze
Interkulturní pracovníci usnadNují
komunikaci mezi migranty a majoritou
InBáze pro ne príští rok realizuje kurz
šitý na míru
Nemocnice, školy nebo úřady. Na takových
místech pomáhají už dnes interkulturní
pracovníci, kteří pochází z řad samotných migrantů a migrantek. Napomáhají
komunikaci mezi majoritou a menšinou
s přihlédnutím k sociokulturním odlišnostem. Neboří tak pouze jazykovou bariéru,
ale také pomáhají cizincům se zorientovat
v situacích, se kterými nemají zkušenost.
Vzdělávací kurz pro interkulturní pracovníky, který připravuje občanské sdružení
InBáze v rámci dvouletého inovativního
projektu s názvem „Formování profese
sociokulturní mediátor – inspirace portugalským modelem“, má za cíl přispět
k profesionalizaci tohoto povolání.
Úspěšní absolventi kurzu získají akreditaci
podle zákona 108/2006 Sb., o sociálních
službách, což jim usnadní vstup na trh
práce. Případným zaměstnavatelům pak
umožní financovat jejich působení z finančních prostředků určených na sociální
služby.
„České úřady nemají jednoduchá
pravidla a není lehké se v nich orientovat.
Tím spíše, když člověk neovládá jazyk,“
vysvětluje význam své profese interkulturní pracovnice Anna. „Zažila jsem situace,
které jsem ve své zemi původu nemusela
řešit. Jsou to každodenní záležitosti, které
Čech bere jako samozřejmost. S nimi
migrant bojuje nejvíce, protože nikoho nenapadne, že je nezná,“ dodává. Svým klientům tak pomáhá řešit případy jako zapsání
dítěte do mateřské školy nebo registrace
u praktického lékaře. Ona i její kolegové
přitom těží ze svých vlastních zkušeností
seznamování se s českými institucemi
a společností.
Novinka v českém prostředí
O důležitosti profese, která je v české společnosti stále spíše novinkou, jež by se však
i díky akreditovanému kurzu měla stát
profesionalizovanější a obvyklejší službou,
mluví i koordinátorka vzdělávacího kurzu
Dita Palaščáková: „Je to logická reakce na
to, že se ve společnosti dějí změny. Doba,
kdy česká společnost byla výrazně kulturně
homogenní, pominula. Trend související
s globalizací je patrný, počet cizinců na
území České republiky se zvyšuje. Teď je
otázka, co česká společnost chce. Buď stavět bariéry a být uzavřená – což podle mě
ve finále neprospěje ani české společnosti
samotné. Nebo se rozhodne, že proces
integrace je obousměrný – odpovědní jsou
migranti i majoritní společnost.“
Právě k prevenci potenciálních konfliktů
při setkání různých kultur přispívá profese interkulturních pracovníků. Ti z nich,
kteří projdou kurzem akreditovaným
CARITAS – Vyšší odbornou školou sociální
Olomouc, získají jak praktické dovednosti, tak potřebné teoretické zázemí. Po
skončení kurzu na podzim příštího roku
naleznou jeho absolventi z řad migrantů
uplatnění v širokém spektru veřejných
institucí: například ve školách, zdravotnictví či na úřadech obcí. Nebo také na
pobočkách Odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra, kde v Praze od
roku 2011 působí tým interkulturních pracovníků občanského sdružení InBáze pro
rusky, mongolsky, vietnamsky, anglicky,
francouzsky a arabsky mluvící migranty.
Poskytuje základní poradenství ve věcech
pobytu a pomáhá jak migrantům, tak
zaměstnancům ministerstva při vzájemné
komunikaci.
„Na třech odděleních pobytu OAMP MV
ČR máme kancelář, kde poskytujeme poradenství, tlumočíme na přepážce, občas i na
výsleších, když nemohou sehnat soudního
tlumočníka nebo cizinec nemůže tlumočníka přivést, protože naše služba je v rámci
projektu zdarma. Pomáháme vyplnit formuláře žádosti o dlouhodobý/trvalý pobyt
či jeho prodloužení. Podáváme migrantům
informace o tom, jaké náležitosti potřebují
k žádosti, jaká je lhůta na její podání, jaká
je lhůta vyřízení žádosti,“ popisuje interkulturní pracovnice Linh.
12
13
Kompetentní interkulturní
pracovníci
Kurz, který odstartuje v březnu 2014, vyškolí migranty hned v několika oblastech,
jejichž znalost přispěje k profesionální
a etické práci s jasně definovanými standardy. Mezi ně patří orientace v českém
legislativním rámci i v oblasti sociální politiky a služeb. Účastníci kurzu se zorientují
také ve fungování jednotlivých institucí
i občanské společnosti. Důležitou součástí je vyučování základů pomáhajících
profesí – jak vést rozhovor, poradenství,
jak řešit krizové situace. Studenti projdou
rovněž školením základů mediačních
technik a principů interkulturní asistence
a kurzem komunitního tlumočení, v němž
se nejedná jen o prostý překlad, ale i kontextuální interpretaci situace. Získají také
teoretický kontext týkající se migrace
a integrace.
Podle Dity Palaščákové jsou zásadní
Text:
také interkulturní kompetence: „Je důležité umět vnímat, jak odlišný kulturní původ
účastníků komunikace může ovlivňovat
průběh komunikace a porozumění.“
S tím na základě svých profesních zkušeností souhlasí i interkulturní pracovnice
Marina. „Interkulturní pracovník je proto
interkulturní, aby byl schopen vytipovat
z krajanů své kulturu ty, kteří potřebují
akutní pomoc, a být dost senzitivní pro
odlišnosti kultur,“ říká a dodává konkrétní
příklad. Zranitelní podle ní mohou být
například migranti v důchodovém věku.
Účastníci kurzu přitom budou mít na
výběr z šesti jazyků, v nichž bude jejich
následná činnost probíhat – angličtina,
mongolština, arabština, čínština, vietnamština a ruština. Celkově z kurzu vzejde
osmnáct profesionálních interkulturních
pracovníků.
„Koncept interkulturní asistence a interkulturní mediace je v Česku poměrně
nový. Takové komplexní pojetí, o které se
snažíme v rámci kurzu, v Česku neexistuje,“ dodává koordinátorka. Existuje pouze
komunitní tlumočení, které je ovšem jen
jednou součástí z mediátorských kompetencí. Inspiraci při tvorbě kurzu tak jeho
organizátoři čerpají i ze zahraničí. Především Portugalska, Španělska a Francie.
V čem vidí hlavní přínos profesionalizace povolání interkulturního pracovníka,
shrnuje Marina v pár větách: „ ‚Šlo by to
i bez interkulturního pracovníka,‘ řekne mi
někdo. ‚Možná,‘ odpovím já, ‚ale určitě ne
tak rychle a ne se stejným výsledkem.‘ “
A Linh ji doplňuje: „Když můžu v práci
uplatnit svoje jazykové znalosti a znalosti
jak vlastní vietnamské kultury a vietnamské komunity v Česku, tak všeobecné
znalosti problémů, se kterými se potýkají
migranti, když přijíždí do České republiky,
tak o to větší vidím smysl své práce.“
Daniela Vrbová
ProC cizinci v Cesku CastEji
podnikají, než se nechávají
zamEstnat?
Že by v Česku bylo tolik děr na trhu? Přes 90 tisíc vydaných živnostenských oprávnění cizincům v roce 2012, což byla zhruba 4 % všech vydaných živnostenských oprávnění ten rok
(podle Výzkumného ústavu práce a zdroje Cizinci v ČR), nutně vyvolává otázku, v čem tihle
lidé podnikají. A jak se jim tu daří. A proč to dělají.
„Přišla jsem do Česka v roce 1998 za
rodiči, kteří tu pracovali normálně na
povolení,“ vypráví grafička Olga Andělová.
„Začala jsem pracovat jako turistická průvodkyně na zámku, vdala jsem se, odešla
na mateřskou dovolenou, rozvedla se
a znovu se vdala. Můj druhý muž byl také
z Ukrajiny, ale bylo administrativně složité
ho sem dostat. Když už byly všechny
papíry v pořádku, vyvstala pro mě taková
nepříjemná podmínka: pokud ho tu chcete
mít, musíte dokázat, že ho uživíte. Láska
sice možná hory přenáší, ale často kousek
chleba nedá,“ komentuje dnes se smíchem
Olga Andělová.
Za radu založit si v Česku podnikání
vděčí nakonec úředníkovi cizinecké policie.
Ten jí nenápadně naznačil, že pokud tu
začne podnikat, nikdo jí nebude moct mít
za zlé, pokud jí bude manžel s podnikáním
vypomáhat. Vzhledem k tomu, že oba novomanželé byli grafici, založili si grafické
a typografické studio. A z Olgy Andělové
se stala podnikatelka. Dnes má zakázky
z Česka i ze zahraničí a v brzké době plánuje okruh svého podnikání ještě rozšířit.
Začít podnikat v Česku kvůli lehčímu vyřizování pobytového statutu není okrajový
jev, potvrzuje sociolog Michal Nekorjak
z Fakulty sociálních studií Masarykovy
univerzity v Brně. Dostat v Česku dlouhodobý pobyt nebo vízum díky zaměstnání
není tak snadné – a na vině není jen ekonomická krize v uplynulých letech. Počet
pracovních míst dostupných pro cizince je
omezený kvůli ochraně pracovního trhu.
Navíc pobyt vázaný na zaměstnanecký
poměr je dost nestabilní. Při výpovědi
člověk dostane jen velice krátkou dobu
na to najít si nové zaměstnání, a pokud
se to nepovede, musí ze země vycestovat
v řádu několika týdnů. Zákon ale příliš
nepočítá s tím, že tu může mít rodinu
nebo jiné závazky a Česko nepůjde opustit
jen tak. Podnikatelské vízum (přesněji
řečeno nějaký druh pobytového statutu
a živnostenské oprávnění) zaručuje tedy
budoucnost, která je stabilnější, dává
lepší perspektivu a dotyčný cizinec nad ní
má větší kontrolu.
Bylo by však hrubě nespravedlivé vysvětlovat vyšší četnost cizinců-podnikatelů
v Česku jen vízovou otázkou. Michal
Nekorjak jedním dechem dodává celosvětový postřeh z ekonomik, do nichž lze
zařadit i tu českou: cizinci v nich podnikají
statisticky častěji než domácí populace.
Důvody, proč tomu tak je, se podle něj
většinou uvádějí tři:
1.
Podnikají většinou lidé, kteří mají specifické sklony k podnikání. To se například říká
o Asiatech. Společenské vědy nicméně
takové zdůvodnění nepovažují za příliš
seriózní.
2.
Migrují lidé, kteří jsou ochotni riskovat,
k podnikání tedy mají dobré psychologické dispozice. To ale také není uspokojující vysvětlení, namítá Michal Nekorjak.
Migrační toky například mezi Vietnamem
a Českem nebo Ukrajinou a Českem už
jsou totiž víc jak dekádu značně stabilizované, dnešní migranti už tolik neriskují.
3.
Nejpravděpodobnější vysvětlení, které
potvrzují i výzkumy z různých oborů
společenských věd, je podle brněnského
sociologa to, že migranty motivují k podnikání především podmínky země, do
níž přišli: nemají zde tak dobré kontakty,
často před nimi stojí jazyková bariéra
nebo již zmiňované překážky v přístupu
na pracovní trh. Míst, která jsou dostupná pro cizince, je málo a většinou nejsou
příliš dobře placená. Začít podnikat je
tedy opět nejperspektivnější (ekonomicky
i existenčně), a často i jediná cesta, jak se
v nové zemi uživit.
Kolik v Česku přesně podniká cizinců, je
nicméně nemožné zjistit. Potvrzuje to
i Dita Čermáková z GEOMIGRACE na
Katedře sociální geografie a regionálního
rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity
Karlovy. Veřejně dostupná data a statistiky se totiž zaměřují na různé související
aspekty, ale žádná z nich nezkoumá přímo
počet podnikatelů s cizím původem.
Nezanedbatelnou roli hraje i tzv. švarcsystém neboli zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných, který je rozšířený
i mezi domácí populací. Dita Čermáková
nicméně uvádí, že z celkového počtu
436 tisíc cizinců (údaj z roku 2011 podle
Českého statistického úřadu) podniká
zhruba třetina. Nejčastěji Vietnamci,
Ukrajinci a Rusové. Nezanedbatelnou roli
hrají i občané bývalé Jugoslávie. Nejtypičtější oblastí podnikání cizinců v Česku je
maloobchod, následován podnikáním ve
stavebnictví a vzdělávací činností. Poslední jmenovaná oblast nicméně evokuje ještě další národnostní skupinu: totiž rodilé
mluvčí z anglicky mluvících zemí, kteří se
zde živí výukou jazyků.
Protože nejčastějšími podnikateli s cizím
původem jsou v Česku bezkonkurenčně
Vietnamci, věnujme se v závěru tohoto
článku právě této etnické ekonomice. Přičemž etnickou ekonomiku lze stručně popsat jako podnikatele a osoby samostatně
výdělečně činné, které mají stejný etnický
původ. V dané cizí zemi podnikají a navzájem si dávají práci. Přesto nelze hovořit
o uzavřené komunitě: skupina totiž čile
spolupracuje i s většinovou společností,
navzájem si konkuruje a rozhodně nelze
spoléhat na to, že vztahy uvnitř jedné
etnické ekonomiky jsou vždy harmonické.
Vietnamská etnická ekonomika v Česku
je nejen největší, ale zřejmě i nejstarší,
a to díky vietnamské migraci do Československa. Ta začala již v 60. letech
v rámci rozvojové pomoci Vietnamské
socialistické republice. Koncem 80. let již
byla vietnamská pracovní síla ve zdejších
továrnách započítávána do pětiletého
hospodářského plánu Československa. Po
roce 1989 však smlouvy s Vietnamem ze
dne na den vypršely a Vietnamci, ve snaze
udržet si zde legální pobyt, byli nuceni
začít podnikat. Tak se naplno rozvinuly
stánky s textilem a elektronikou, které
si pamatujeme již z 90. let. Další zlom
přišel po roce 2000, kdy konkurence mezi
Vietnamci zesílila, v roce 2004, kdy Česko
přistoupilo k Evropské uni a stánky v pohraničí přestávaly vynášet, a Vietnamci
se proto museli přesunout do vnitrozemí
a vymyslet nový obchodní model. V roce
2006 se díky pracovním agenturám do
Česka dostavily další tisíce Vietnamců,
kteří skončili jako dělníci v továrnách, aby
v roce 2008 po masovém propouštění museli (často s obrovskými dluhy) narychlo
Česko zase opustit.
Michal Nekorjak se věnuje vietnamskému podnikání v Česku od 90. let do
současnosti. Tvrdí, že ekonomická krize
vietnamskou etnickou ekonomiku značně
pročistila, a ti, kteří ji přežili, se na několik
dalších let nemusejí obávat destabilizace
svého byznysu. Je to jistě dobrá zpráva
nejen pro vietnamskou honoraci, s níž se
dnes člověk už běžně setkává na akcích
pořádaných buď Vietnamskou ambasádou, nebo různými svazy Vietnamců
v Česku. Vietnamští podnikatelé jsou jasně rozkastovaní: od nejbohatších majitelů
a provozovatelů velkoskladů přes řekněme střední třídu provozovatelů večerek
až po nejchudší vrstvu zaměstnanců buď
skladů, nebo právě těchto obchůdků.
Co je přitom na této diferenciaci podle
sociologa Michala Nekorjaka pozoruhodné, je to, že podnikání na tzv. opuštěných
a periferních trzích umožnilo vzniknout
vietnamské střední třídě. To není úplně
samozřejmý vývoj v migrantských komunitách. Navíc lze očekávat, že děti z této
střední třídy zamíří díky své píli a podpoře
rodičů ekonomicky ještě výš. Obecně nikdo neočekává, že zde studují proto, aby
převzaly rodinné krámky s potravinami.
Vietnamskou etnickou ekonomiku tedy
čekají do budoucna další velké proměny.
Nasnadě je samozřejmě otázka, do jaké
míry bude vzhledem k vietnamské integraci do české společnosti ještě možné
mluvit o etnické ekonomice.
Tento článek vychází z pořadu Zaostřeno
na cizince, který vysílal Český rozhlas
Plus. Pořad přináší pohledy dalších cizinců
na podnikání, včetně postojů státní správy
k tomuto fenoménu. Je možné ho slyšet
na této adrese: www.rozhlas.cz/plus/zaostreno/_zprava/proc-cizinci-podnikaji-casteji-nez-cesi--1262256.
14
Text:
Foto:
15
Za tým Integračního centra Praha Lenka Kabancová a Tereza Třísková
Integrační centrum Praha
Text:
Bowlingem
k integraci
První listopadovou sobotu uspořádala
pobočka Integračního centra Praha na
Praze 4 druhý ročník mezinárodního turnaje amatérských družstev v bowlingu,
tentokrát na Praze 3 Žižkově. Bowlingem
k integraci byla akce, jejímž hlavním
programem byl turnaj v bowlingu pro
všechny bez omezení – bez rozdílu věku,
národnosti nebo sportovní zdatnosti.
Týmů přišlo požehnaně – celkem 22.
V žižkovské bowlingové herně nedaleko od parku Parukářka se sešlo téměř
200 lidí různých věkových kategorií a národností. Účastníci bowlingového turnaje
si jako podporu přivedli své rodiny a přátele, kteří jim po celé odpoledne fandili.
Zaměstnanci bowlingového centra
před začátkem turnaje všem přítomným
vysvětlili, co je to profesionální bowling,
jak se hraje a jaké jsou rekordy. Následně názorně předvedli ukázky různých
technik házení koulí, které používají profesionální hráči, dali účastníkům různé
rady a tipy, jak shodit co nejvíce kuželek,
a odpovídali na dotazy zainteresovaných
účastníků.
Během odpoledne se spolu v turnaji
utkali hráči a hráčky z celého světa:
z Ruska, Ukrajiny, Filipín, Mexika, Běloruska, Kyrgyzstánu, Moldávie, Bosny
a Hercegoviny, České republiky, Německa a dalších zemí méně či více vzdálených. Mezi českými týmy byl například
tým z Magistrátu hl. m. Prahy, Městské
části Praha 3, tým Domu národnostních
menšin či tým naší partnerské organizace
Poradna pro integraci.
Turnaj byl rozdělen do dvou kol – každý tým hrál tedy celkem dvakrát. Poté,
co všech 22 týmů dokončilo první kolo,
pořadatelé sdělili přítomným průběžné
výsledky jednotlivých týmů, jaké je scóre
tří nejlepších týmů, a turnaj mohl pokračovat druhým – finálovým kolem.
Během turnaje panovala příjemná atmosféra, někteří hráči a hráčky se spolu
již znali z minulého ročníku bowlingového turnaje ICP či jiných aktivit. Nicméně
ani touha po vítězství ani jazyková odlišnost nikomu nebránila navazovat nové
přátelské vztahy a domlouvat další akce,
na kterých bychom se mohli všichni společně setkat. Týmy, které odehrály svůj
zápas, se mohly posadit ke stolu a objednat si speciality místního šéfkuchaře.
Na výsledky turnaje a předávání
odměn vítězům se všichni moc těšili,
neboť vítězné poháry, medaile a ceny
byly velmi lákavé. Výsledky se oproti
prvnímu kolu překvapivě změnily. První
místo zaslouženě obsadil tým „TES“
složený z hráčů z Kyrgyzstánu a Ruska.
Na druhém místě se umístil tým z Městské části Prahy 3 složený z Čechů a třetí
místo patřilo týmu z naší partnerské
organizace „Inbáze&friends“ složenému
z Rusů a Bělorusů. I několik dalších týmů
obdrželo malé dárky, neboť výsledky
byly opravdu těsné.
Projekty
Tereza Malochová, (SOZE)
Pomoc mladÝm
imigrantUm
Ukončením turnaje a vyhlášením jeho
výsledků však akce nekončila! Po 20. hodině přišel čas na další výkony – nyní ale
taneční. Na pódium nastoupila kapela
Atarés, výrazná multinárodnostní kapela
složená z muzikantů z Kuby, Ruska
a České republiky. Kapela svými latinsko-americkými rytmy roztančila úplně
všechny přítomné – i ty nejunavenější
hráče a hráčky. Zazněly jak populární
písně, na které se tančilo podle známých
choreografií, tak i vlastní skladby kapely.
Tančilo se a zpívalo až do pozdních večerních hodin.
Tým Integračního centra Praha děkuje
všem, kteří se turnaje zúčastnili, za
výbornou atmosféru, kterou vytvořili v průběhu celé akce. Věříme, že se
účastníkům odpoledne líbilo, a společně
se můžeme těšit na další akce, které pro
vás Integrační centrum Praha chystá
a na které jste jako vždy všichni srdečně
zváni!
Období adolescence a rané dospělosti –
životní etapa, kdy si mladý člověk hledá
místo ve společnosti, dotváří svou identitu, zapojuje se na trh práce a určuje své
budoucí směřování. Jde o životní fázi pro
mnoho mladých nejednoduchou, zvláště
pokud se jedná o imigranty, kteří jsou
oproti mladým Čechům znevýhodněni
v mnoha aspektech. Nemají zázemí rodiny,
adaptují se na jiné sociokulturní prostředí,
život jim ztěžuje xenofobní postoj majoritní společnosti, jazyková bariéra, neznalost
legislativy a s ní související snížená orientace v oblasti vlastních práv. Mladí imigranti
jsou obzvlášť ohroženi, protože se ve snaze
zajistit dostatečný příjem snadněji stávají
oběťmi kriminality, pracovního vykořisťování, obchodování s lidmi, novodobého
zotročování či zadlužení, což může vést až
k jejich sociálnímu vyloučení.
Těmto negativním jevům se snaží předcházet dvouletý projekt „Mladí imigranti
v tísni“, který je realizován Sdružením
občanů zabývajících se emigranty (SOZE).
Hlavním cílem projektu je napomoci integraci znevýhodněným mladým cizincům
a jejich pracovnímu uplatnění v České
republice a asistence při návratu a reintegraci v zemi původu v případně nemožnosti
dalšího pobytu na našem území. Projekt
se od 1. 9. 2013 zaměřuje na poskytnutí
komplexní asistence imigrantům ve věku
od 17 do 25 let (ve výjimečných případech
do 30 let, pokud se jedná o zvláště zranitelnou osobu). Služby projektu mohou využít
cizinci ze třetích zemí všech pobytových
kategorií včetně žadatelů o azyl, azylantů,
osob požívajících doplňkové ochrany a také
občané EU. Do projektu se mohou zapojit
cizinci z celé Moravy, v případě reintegrace
pak v rámci celé České republiky.
V rámci projektu je zdarma nabízen provázaný systém služeb, mezi něž patří sociální
coaching, právní poradenství, kurzy čes-
kého jazyka, rekvalifikační kurzy, pracovní
místa na zkoušku s finančním příspěvkem
zaměstnavateli a asistence při reintegraci
do země původu v případě nevyhnutelného návratu.
Sociální coaching je první službou,
kterou prochází většina klientů. Sociální
pracovník přijímá zakázku klienta a provádí diagnostiku jeho situace. Nabízí
řešení různých životních situací, sociálních
problémů, asistuje při hledání zaměstnání,
při psaní životopisu, motivačního dopisu,
nostrifikaci dokladů o vzdělání, oslovování
zaměstnavatelů apod. Zásadní je nejen
pomoci klientovi dané problémy vyřešit,
ale v prvé řadě ho naučit samostatnosti
tak, aby danou službu v budoucnu nepotřeboval a byl schopen jednat sám za sebe.
Na coaching může volně navazovat využití
dalších služeb projektu.
Právní poradenství je nezbytnou součástí projektu. Zkušení právníci poskytují
poradenství v oblasti občanskoprávní,
profesně právní, sociálně právní, komunikují s orgány státní správy ČR, zastávají
mediátorskou pozici při řešení konfliktů
atd. Obecným cílem této aktivity je řešení
nežádoucích situací legální cestou.
Jazyková bariéra je jednou z největších
překážek při uplatnění na trhu práce. Projekt nabízí kurzy češtiny se zaměřením na
profesní jazyk. Znalost jazyka je důležitá
také při styku s úřady, navazování vztahů
a kontaktů, otevírá dveře k novým možnostem a usnadňuje tak integraci do české
společnosti.
Aktivním nástrojem, který podpoří
další vzdělávání a zvýšení kvalifikace, jsou
rekvalifikační kurzy. Budou vybírány na
základě pracovní diagnostiky provedené
sociálním pracovníkem, který spolu se
zájemcem o kurz zhodnotí dosavadní vzdělání, pracovní zkušenosti, zájem klienta
a míru uplatnitelnosti na trhu práce po ab-
solvování daného kurzu. V rámci projektu
je klientovi hrazeno 90 % z ceny kurzu. Po
absolvování rekvalifikačního kurzu je ideální nástavbou pracovní místo na zkoušku
s příspěvkem zaměstnavateli na úhradu
mzdových nákladů. Mladí cizinci tak dostanou příležitost zapojit se do pracovního
procesu a zjistit, zda je pro ně daná pozice
„ta pravá“, získat praxi a naučit se pracovním návykům u českého zaměstnavatele.
Pracovní místo je finančně podpořeno po
dobu tří měsíců. Cílem je udržení klienta
na daném pracovním místě i po ukončení podpory pracovního místa a uzavření
smlouvy s daným zaměstnavatelem, který
měl možnost nového zaměstnance poznat
a zaškolit v prvních třech měsících. Sekundárním efektem je překonání předsudků
zaměstnavatelů vzhledem k zaměstnávání
cizinců.
Nastane-li situace, kdy není možné
cizince legálně udržet na území ČR a ten se
rozhodne pro návrat do země původu, je
možno využít služby asistence při reintegraci. Ve spolupráci s organizacemi v místě
reintegrace získá klient pomoc při hledání
zaměstnání, bydlení a celkovém řešení
nové sociální situace vzniklé následkem
reemigrace.
Hlavním záměrem projektu je komplexní asistence a úzká spolupráce klienta se
sociálním pracovníkem, který má přehled
o celkové životní situaci klienta. Na základě
toho může klienta pravidelně směrovat na
správnou cestu integrace.
Projekt je podpořen nadací Velux.
16
Text a foto:
17
Šárka Hanušová
Text:
má svůj stánek také občanské sdružení Hanoi. Zde můžu ochutnávat různé vietnamské pamlsky a nápoje nebo si koupit nějaký
tradiční výrobek. Poznejme se
sousedé
Začátek podzimu je vždy příjemné období
pro společenská setkání, pořádání festivalů
a dalších kulturních aktivit po celé České
republice. Stejně tomu bylo v Praze na
Žižkově, kde se 14. září, v oblíbeném parku
Parukářka, uskutečnil druhý ročník festivalu
„Poznejme se sousedé“ zaměřený na téma
integrace cizinců v České republice. Tuto
akci pořádá a zaštiťuje městská část Praha
3 v čele s paní Miroslavou Oubrechtovou,
místostarostkou, která má mimo jiné na
starosti i národnostní menšiny. Na přípravě
festivalu dále spolupracovaly občanské
sdružení Hanoi, Ukrajinská iniciativa a umělecká agentura Tamaris.
I když je tato doba ideální pro venkovní aktivity, počasím si už nemůže být nikdo tak
jist jako uprostřed léta. To ovšem neplatilo
pro druhou zářijovou sobotu, kdy nebe nad
Prahou bylo jako vymetené. Škoda by bylo
zůstat doma a neužít si posledních slunečních paprsků na nějakém příjemném místě,
říkám si a vyrážím do parku Parukářka
na Žižkově, kde finišují poslední přípravy
malého multikulturního festiválku.
Sice zde ještě není moc lidí, hlavní moderátor se však ujímá mikrofonu a zahajuje akci.
„Zde na Žižkově vedle sebe žijí lidé různých
národností a dnešní setkání dává těmto lidem možnost potkat se a navzájem se více
o sobě dozvědět, třeba prostřednictvím
bohatého kulturního programu,“ vysvětluje
moderátor a vedle toho zmiňuje i pár statistických čísel z centrálního registru obyvatel,
podle kterého je na území Prahy 3 evidováno 12 152 cizinců, z čehož 8 803 občanů
pochází z třetích zemí a 3 349 občanů
z Evropské unie, a tyto počty se každým
rokem zvyšují. Po úvodních slovech moderátora prostor na
scéně dostávají ruské lidové písně v provedení sólistky Státní opery Praha a profesorky Mezinárodní konzervatoře paní Tachiry
Menaždinové, již doprovází harmonika.
O veselou zábavu se pak postará kejklíř
Dan z divadelního a kejklířského studia Ovis
Jokulatores, který svým vtipným vystoupením plným různých žonglérských kousků
baví první návštěvníky. Z celé té podívané
dostávám hlad, a tak jdu nakouknout pod
pokličku cizokrajné kuchyni.
V etnocateringovém stanu na mě čekaly
všelijaké dobroty gruzínsko-arménské
kuchyně. K mému úžasu se dovídám, že
medovník, v Čechách velice oblíbená pochutina, pochází z Kavkazu a je to specialita
hlavně arménské kuchyně. Součástí etnocateringu je i rusko-ukrajinská kuchyně,
ve které nechyběly různé pirožky a slané
závitky. Vedle tohoto gurmánského stanu
Program festivalu myslel i na děti, pro
které byl připraven velký soutěžní kvíz
a plno pěkných cen. Rozhodla jsem se, že
se ho také zúčastním a vyzkouším všechny
disciplíny na vlastní kůži. Dohromady bylo
připraveno deset stanovišť a na každém se
plnil nějaký úkol. Některé úkoly prověřovaly vědomosti, jiné zase obratnost, třeba
jako lovení prutem dřevěných vltavských
ryb. Mě nejvíc bavila tzv. kimovka – hra
rozvíjející paměť. Mezitím co děti soutěžily,
dospělí se mohli zúčastnit gastroshow pořádané v etnocateringovém stanu a přiučit
se třeba, jak se připravuje takové gruzínské
tradiční kuře s čerstvým estragonem.
Festival samozřejmě nebyl jen o jídle ale
také o dobré muzice. K tanci a poslechu
zahrála kapela Ignis, která představila
písně ze západního a středního regionu
Ukrajiny, tak jak se kdysi zpívaly. Jako první
zazněla nostalgická historická píseň, která
se zpívávala v dobách, kdy byla Ukrajina
sužována různými nepřátelskými vojsky.
Mezi dalšími písněmi byla i melodie nazývaná kolomyjka, což je národní kruhový tanec pocházející z horských oblastí
Ukrajiny. Známy jsou i různé jeho paralely
v českém a slovenském prostředí (kalamajka). S kapelou Ignis na podiu vystoupila
i taneční skupina Džerelo, která příští rok
oslaví 10 let od svého vzniku. Dětská část
tanečního souboru zatančila několik lidových ukrajinských tanců. Součástí tohoto
vystoupení byla i módní přehlídka, a široká
veřejnost si tak mohla blíže prohlédnout
několik tradičních ukrajinských krojů, ve
kterých malí tanečníci vystupovali. V módní
přehlídce se pokračovalo i později, kdy
se na mole objevily modelky v tradičním
vietnamském lidovém oděvu Áo dài.
Kromě všech těchto vystupujících dostalo na podiu prostor i několik neziskových
organizací, které měly na akci své stánky
a prezentovaly zde svou činnost. Bylo mezi
nimi sdružení META zabývající se vzděláním cizinců a odbornou pedagogickou
pomocí pro jejich učitele a Centrum pro
integraci cizinců.
Program festivalu byl opravdu nabitý a trval až do osmnácté hodiny. Přesto že jsem
zde nemohla zůstat až do konce, odcházela
jsem obohacena o zážitky z příjemné společnosti lidí různých národností a kultur.
Jakub Bureš
Asistence cizincU pRi
zajištEní bydlení
Nezisková organizace Poradna pro integraci v letošním roce pokračuje s dvojicí svých velmi úspěšných projektů, tentokrát s názvem Otevřete dveře V. a Adaptace v novém domově V. Jak již
názvy těchto projektů napovídají, týkají se oba pomoci cizincům
při hledání bydlení v novém prostředí a jejich následné adaptace.
Projekt Otevřete dveře V. vznikl na základě propojení nevládního neziskového sektoru se Státním integračním programem
(SIP). Ministerstvo vnitra v rámci SIP podporuje azylanty a nově
od ledna 2014 i osoby s udělenou doplňkovou ochranou (osoby,
které jsou v zemi původu pronásledovány z důvodu uplatňování
politických práv a svobod, rasy, pohlaví, náboženství, atd.). Po
dobu tří let jim pomáhá překonávat problémy spojené s hrazením nájmu či podnájmu poskytnutím dotace ve výši až 5 tis. Kč
měsíčně. Poradna pro integraci v rámci těchto projektů cizincům
výrazně ulehčuje komunikaci s ministerstvem vnitra, Magistrátem hlavního města Prahy, městskými částmi či obcemi. SIP je
platný pro celou Českou republiku, Poradna pro integraci však
v rámci projektů působí ve 4 krajích (Hl. m. Praha, Středočeský,
Královehradecký a Ústecký).
Projekt Adaptace v novém domově V. na projekt Otevřete
dveře logicky navazuje. Nosnou myšlenkou projektu je pomoci
cizincům v jejich novém domově. Pro každého je problematické
Text:
Text:
zorientovat se v novém prostředí, obzvlášť pokud neznáte místní
systém, jazyk a reálie.
Jak tedy projekt pomáhá v praktickém životě? „Prakticky to
znamená, že pomáháme cizincům s hledáním bydlení a oslovováním měst či soukromých majitelů. Vysvětlujeme vlastníkům bytů,
o čem je SIP, co to pro ně znamená a jak tím pomůžou svému
nájemníkovi. Také pomáháme kontrolovat správnost nájemní
smlouvy, než ji cizinec podepíše, a spolupracujeme s nimi po
celou dobu, kdy jsou v integračním bydlení a potřebují nějakou
pomoc,“ vysvětluje sociální pracovnice Poradny pro integraci
Radka Matyásková.
Právě přímá činnost sociálních pracovnic a pracovníků je tím, o co
v projektech skutečně jde a čím také jsou tak přínosné. Pracovníci
Poradny pro integraci se denně setkávají s případy, které jsou
velmi komplikované, a kromě poskytnutí pomoci, jež je popsána výše, vyžadují také velkou míru empatie a citlivosti. Kromě
v uvozovkách běžných příběhů se pracovníci setkávají i s jímavými
a problematickými případy. Jedním z takových je příběh mentálně zaostalého mladíka a jeho otce, který se o něj staral. Otec
však v nedávné době zemřel, chlapec byl nucen se přestěhovat
a naučit se žít v novém prostředí. Právě zde výrazně pomohly oba
zmíněné projekty. Dlužno dodat, že vše dopadlo dobře. Z jiného
soudku je příběh ženy, jež byla psychicky trýzněna svým mužem.
Pomoci se samozřejmě dostalo i této ženě, právní oddělení Poradny pro integraci navíc pomohlo s vyřízením žádosti o rozvod
a se svěřením dětí do její péče.
Paulina Piasecka
Kafé Afrika
Nová kavárna oživuje tep
africké kultury v Praze
Kafé Afrika je nově otevřená pražská tréninková kavárna, která
se propagací místní kuchyně snaží integrovat migranty do české
společnosti. V kavárně vládne neobvyklá a uvolněná atmosféra.
Návštěvníky u vchodu vítá obsluha oblečená do tradičního oděvu.
Uvnitř čeká lákavá nabídka afrického jídla, ze kterého si určitě
vybere každý – i vegetarián. K pití kavárna nabízí africké čaje,
kávu a pivo. Kavárna je ideální místo pro lidi, kteří touží po změně,
rádi poznávají nové chutě a kultury nebo prostě hledají příjemné
prostředí pro posezení u kávy.
„Chceme oživit Prahu africkou energií,“ říká Kofi Nkrumah,
předseda organizace Humanitas Afrika, jež kavárnu provozuje. A pokračuje: „Říkáme tomu afro-fusion. Pod tím pojmem si
můžete především představit to, jak Afričané z různých koutů
světadílu v Evropě přizpůsobují svůj životní styl, tedy i jídelníček.“
Kavárna není typický pražský podnik; je jedním z mnoha projektů
neziskové organizace Humanitas Afrika, jejíž hlavním cílem je vytvářet porozumění mezi Afričany a Čechy. „Náš cíl je propagovat
africkou kulturu,“ říká Nkrumah. „Právě tato myšlenka vyústila
v založení kavárny, jež je zatím našim nejnáročnějším projektem.
Říkali jsme si, že by bylo dobré vytvořit místo, kde by se setkávaly
různé kultury.“
Hlavním účelem projektu kavárny je poskytnout pomoc africkým imigrantům, kteří legálně pobývají v České republice, aby
našli uplatnění na českém pracovním trhu. Účastníci programu se
školí v pomocné práci v kuchyni a v obsluze zákazníka. Mají také
možnost zdokonalit svou češtinu jak v praxi, tak v jazykových
kurzech pořádaných neziskovkou.
„Tato kavárna je první africko-český sociální podnik v ČR podporovaný Evropským sociálním fondem v rámci Operačního programu Praha Adaptabilita. Je to velký úspěch,“ zdůrazňuje Nkrumah.
V kavárně se též koná spousta akcí, koncertů nebo výstav.
Kavárnu najdete ve Vojtěšské ulici 241/9, na Praze 1 v blízkosti
galerie Mánes.
18
Text:
Foto:
19
Lucie Němečková
Irena Vodáková
tvorby, které se objevily bezprostředně po
egyptské revoluci 25. ledna 2011. Přednáška se soustředila na vznik nových divadelních forem rozbitím struktury dosavadní
kulturní tvorby a převládajícího diskursu.
Pátý festival Nad Prahou
pUlmEsíc byl plný moudrosti
a divadla!
Během víkendu 22.–24. listopadu 2013 se v Praze uskutečnil již pátý ročník v Čechách ojedinělého festivalu kultur Blízkého východu Nad Prahou půlměsíc, jehož název je inspirován titulem sbírky českého Syřana Charifa Bahbouha. Festival pořádá o.s. Komba ve spolupráci s Francouzským institutem, Společností česko-arabskou, nakladatelstvím Dar Ibn
Rush a DAMU. Za přispění Hlavního města Prahy a Státního fondu kultury a tří velvyslanectví – Kuvajtu, Egypta a Iráku.
Letošní ročník přinesl téma moudrost, myšlení a divadlo!
Nové možnosti vzájemného
poznávání kultur
Jakkoliv se náš dnešní svět tváří racionálně,
je v něm mnoho iracionality. Iracionálně se
chová náboženský fanatik či islamistický
terorista, iracionálně argumentují také
všichni islamofobové, arabofobové, lidi
zmanipulovaní mediální masáží o arabském nebezpečí, střetu kultur a podobnými absurditami. Zmíněné kroky nevedou
ke skutečnému zkoumání světa a člověka, poznání, smyslu, včetně toho, co je
přesahuje. Naopak míří ke lži a nenávisti.
Vystupňovaný strach a fobie pramení
z nevědomosti. Proti tomu se Půlměsíc
snaží otevřít prostor pro diskusi a poznání,
a to prostřednictvím debat, přednášek,
scénických čtení, divadelních představení
i naučných procházek...
Francouzský prolog
Prologem k celému festivalu bylo páteční představení francouzského loutkáře
Dominika Houdarta Ze života věcí filosofů
na Malé scéně Divadla na prádle. Dějiny
filosofie v kostce! Vtipně a hravě. Před
diváky ožily předměty a myšlenky filosofů
od antiky po současnost. Platón, Sókratés,
Descartes, samozřejmě súfismus a Rúmí,
Spinoza i Michel Serres a další. Záměr
tohoto představení uvést ve zkratce dějiny
myšlení v celé šíři se vydařil a podpořil
myšlenku, že kulturu ani filosofii nelze chápat jako uzavřené ghetto, nýbrž v přesazích a širších kontextech. Studenti Jovanky
Šotolové ze semináře Literárního překladu
na Ústavu translatologie FF UK odvedli
perfektní práci s překladem vůbec ne jednoduchých textů a titulkováním, které bylo
oporou těm, kdo nerozuměli francouzsky.
Několik se jich mezi diváky našlo.
Arabské nedivadlo
S titulky se hrálo i následující představení ve Velkém sále, které bylo pro změnu
v arabštině. Z Francie jsme se přesunuli do
Egypta. Studenti arabistiky při Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK hrají už druhým rokem divadlo. Slouží jim jako cesta
k zvládnutí jazyka, řeči i vystupování na veřejnosti. A byl to právě tento festival, který
celý projekt, za nímž stojí docent František
Ondráš, inspiroval. Loni soubor vystoupil
se středověkými fraškami – Maqámy. Letos
se studenti pustili do dramatizace slavného
románu egyptského autora, nositele Nobe-
lovy ceny Nagíba Mahfúze Skandál v Káhiře
s podtitulem „…a nakonec to prasklo“
v překladu Jaroslava Oliveria. Příběh je
situován do Egypta třicátých let minulého
století. Líčí osudy chudého studenta, který
v touze po lepším postavení odhodí všechny hodnoty a zásady. To je ovšem začátek
jeho životní katastrofy, jež vrcholí skandálem. Už teď jsme všichni zvědaví, čím nás
studenti překvapí příští rok!
Zaměřeno na Sýrii a Egypt
V sobotu jsme „procestovali“ Sýrii a Egypt.
Destinace, o nichž se v současnosti mluví
spíš v pohnutých okolnostech. Na tyto dvě
nádherné a kulturně bohaté země jsme
se podívali jinak. Prostřednictvím divadla.
V Hallerově sále DAMU přednesl arabista
a dramaturg Národního divadla v Praze Jan
Tošovský přednášku o syrském divadle,
které bývá odborníky považováno, spolu
s Libanonem, za kolébku moderního arabského divadla. Jádro přednášky bylo věnováno dramatikovi Saadallahovi Wannúsovi
(1941–1997). Tématem druhé přednášky,
kterou přednesla teatroložka Iman Ezzeldin z University Ain Šams v Káhiře, bylo
Divadlo a revoluce, tedy formy dramatické
Po stopách Arabů v Praze až do
Eliadovy knihovny
Není nad nedělní procházku po dobrém
obědě! Zvláště, když je vaším průvodcem
Charif Bahbouh, který je neodolatelným
vypravěčem a studnicí znalostí česko-arabských vztahů. Po stopách Arabů v Praze
jsme se s ním vydali už po druhé. Letos
od Jízdárny Pražského hradu Královskou
cestou až do Divadla na zábradlí, kde jsme
pokračovali smrští scénických čtení. Nakladatelství Dar Ibn Rush vydalo před nedávnem další díl ze série Moderních povídek,
Text:
Foto:
tentokrát z Libanonu. Jakub Šmíd přečetl
neznámou povídku Bouře od Džibrána
Chalíla Džibrána a Anežka Kubátová si vybrala povídku Bišáry Mattá Deník slepého
ptáčátka. Novou knihu jsme, v souladu
s křesťanskou kulturou v Libanonu, pokřtili. Scénické čtení ze hry alžírského autora
Slimana Benaissy, který byl mj. hostem
10. ročníku festivalu Tvůrčí Afrika v roce
2010, Proroci bez Boha přivedlo na scénu
v režii Lucie Málkové Jiřího Knihu jako Mojžíše, Michala Daleckého jako Ježíše a Jiřího
Hajdylu, který ústy Autora promlouval za
Mohameda, který se ovšem nedostavil,
neboť islám, jak známo, zakazuje zpodobňování Proroka. Velice vtipné a moudré
disputace na téma laickosti i náboženství,
v nichž si Autor klade otázku: co vede lidi
k tomu, že jsou ve jménu svého nábožen-
ského přesvědčení schopni zabíjet?
Ve třetím inscenovaném čtení jsme
se obrátili k trvalým hodnotám arabské
moudrosti. Režisérka Lída Engelová nastudovala s hercem Miroslavem Táborským
a hudebníkem Marwanem Alsolaimanem
inscenaci čerpající z třetí nejpopulárnější
knihy arabského světa (po Koránu a Pohádkách tisíce a jedné noci), která se stala
inspirací například pro Robinsona Crusoe.
Dílo se jmenuje Živý, syn bdícího. Napsal
ho ve 12. století andaluský autor Abú Bakr
Ibn Tufajl. Jde o poutavý příběh filosofa
samouka Risálata Hajje Inb Jaqzána, který
nahlédne pod povrch věcí a spatří jejich
podstatu. Inscenace nabídla esenci orientální moudrosti, arabsko-islámský obraz
světa s příměsí mystiky a zároveň duchovní
katarzi celého letošního festivalu.
Vanda Černohorská, vedoucí pobočky ICP na Praze 13
ICP Praha 13
Arabský veCer
Objevte kouzlo arabské kultury! Tak znělo motto, kterým Integrační centrum Praha lákalo na kulturní akci „Arabský večer“. Cílem této akce, která se uskutečnila ve čtvrtek 28. 11. 2013 od 19.30
v atraktivních prostorách centra HUB na Praze 5, bylo představit
arabskou kulturu majoritní společnosti i ostatním migrantským
komunitám. Zároveň jsme chtěli vytvořit příjemnou atmosféru
pro interkulturní dialog a přátelská setkávání. A bez nadsázky lze
tvrdit, že se nám to podařilo. Díky hojné účasti zástupců arabské
komunity i majoritní společnosti jsme měli příležitost pohovořit si,
poslechnout si zajímavou hudbu a společně si zatančit.
Arabským večerem nás hudebně provedla skupina Annas Ekvator.
Jedna z nejvýraznějších multikulturních kapel na českém území,
složená z muzikantů z Iráku, Ruska, Arménie, Tuniska a Česka.
Hlavní část jejich repertoáru tvoří moderní arabská a irácká hudba,
v průběhu večera kapela představila ale i tradiční rytmy. Jejich
žhavý arabský náboj přispěl k temperamentní atmosféře večera.
Hudební variace pod taktovkou Annas Ekvator doplnily orientální
tanečnice, které své taneční umění přítomným divákům nejenom
představily, ale zapojily je i do interaktivního tanečního workshopu.
Návštěvníci akce dále nahlédli pod pokličku arabské kuchyně,
a to díky arabskému občerstvení, které zajistila restaurace FelFella.
Kromě pochutin, které jsou českým strávníkům dobře známé,
jako je Falafel a Hommos, přichystali arabští kuchaři vinné a zelné
listy, koftu se zeleninou v rajčatové omáčce a jako sladkou tečku
Baklawu a egyptskou basbosu. V nabídce nechyběl ani tradiční
arabský čaj s mátou.Velký úspěch zaznamenala i kavárna s vodními
dýmkami, která nabízela účastníkům akce místo k příjemnému
posezení, kde mohli společně diskutovat a zároveň si vychutnat
vynikající tabák Al Fakher.
Námět k diskuzi poskytla zúčastněným i výstava obrazů vytvářených pomocí arabské kávy a dalších přírodních materiálů, která
probíhala během celého večera v prostorách centra HUB. Jejich
autorkou je Dima Saliba, mladá umělkyně pocházející z Palestiny
a Libanonu, která vyrůstala v České republice. Vzhledem k tomu,
že si Integrační centrum Praha klade za cíl aktivně zapojit do
pořádaných kulturních a komunitních akcí zástupce jednotlivých
migrantských komunit, poskytlo paní Dimě prostor pro vůbec první veřejnou výstavu její tvorby (ke zveřejnění všech obrazů došlo
zatím pouze internetovou formou). Mozaiku celého večera doplnil
workshop orientálního malování na tělo a arabské dekorace, které
celému prostoru dodaly tu správnou atmosféru.
Závěrem bychom rádi poděkovali všem, kteří s námi přišli „objevit
kouzlo arabské kultury“, tedy jak zástupcům majoritním společnosti, tak návštěvníkům z migrantských komunit. Naše díky patří
i JUDr. Petrovi Lachnitovi, 1. zástupci starosty MČ Praha 5, který
naší akci udělil oficiální záštitu, a dalším významným hostům
z arabských ambasád, spolků a klubů. Zapomenout nesmíme ani
na všechny účinkující umělce, restauratéry a také na dobrovolníky
a dobrovolnice, kteří nám pomáhali s organizací večera.
20
Text:
Foto:
Markéta Skočovská
Divadlo Archa
nebavila a oni s ní, a diváci dětem, o kterých všichni jinak říkají, že jsou k ničemu,
po představení tleskají, tak to všechno najednou začne mít pro ně pro všechny jiný
význam. Najednou si věří a můžou dělat
ještě lepší věci.“
A jaká je práce s neherci? Tým má snahu
zapojit do projektu všechny, kteří o to mají
zájem. Specifická je ale úloha profesionálních herců. „Musí vymyslet roli pro někoho
jiného, vyzkoušet ji na sobě, jak funguje,
pak mu to vysvětlit, zkusit, jestli ho to baví,
jestli to chápe, být spíš takovým mediátorem, ale musí mít velké zkušenosti a musí
být sociálně citlivý. Na takového umělce
jsou kladeny velké nároky. Musí umět něco
navíc, třeba hrát na hudební nástroj, být
zdatný pohybově, pěvecky, aby to mohl
předat a naučit někoho jiného. Ego takového umělce-performera je trochu ohrožené, protože on je potom ten poslední na
scéně,“ vysvětluje Svobodová.
„VERím, že divadlo mUže ve
spoleCnosti nEco promEnit“
Říká režisérka Jana Svobodová, která je od roku 2003 pod hlavičkou divadla
Archa autorkou projektů zaměřených na spolupráci profesionálních umělců a
představitelů specifických sociálních skupin.
Na jevišti stojí nehybně mladá Číňanka,
jen oči jí bloudí po obecenstvu. Lidé čekají
na akci, ale herečka jako by si to neuvědomovala. Někteří diváci se začnou nervózně
ošívat, jiní se pochichtávají, někdo je jako
pěna a dívka nabádá souseda, aby něco
řekl. Po pěti minutách, kdy se zdánlivě nic
neděje (a které jsou přitom samy o sobě
divadelní akcí), začne Jing Lu vyprávět
svůj příběh. Život v Číně, příchod do České
republiky i život tady. Ale nevypráví ho
klasickým způsobem, slovo není to nejdůležitější, už jen proto, že dobrá polovina je
v čínštině. Vypráví prostřednictvím rekvizit,
zvuků, světla, prostoru, kostýmů, projekce,
tančí a zpívá, komunikuje s diváky. Osmdesát minut uběhne jako nic, Jing Lu a několik
postav z jejího života, které skrze ni ožívají,
vytváří sdělení autentické zkušenosti, někdy
je k popukání, někdy běhá mráz po zádech.
„Představení nekritizuje, spíš ukazuje a klade otázky,“ vysvětluje režisérka Svobodová.
Divadlo jednoho herce je právem považováno za jeden z nejnáročnějších tvarů. „Je
potřeba mít solidní základ, jinak by sólo
nemohlo vzniknout. Lu pracuje s představou, musí mít na scéně představu čehokoliv, místa, lidí, věcí, aby s nimi mohla vést
dialog, i když je na scéně sama,“ dodává.
Inscenace Sólo pro Lu vznikla v loňském
roce a hrála se například i v New Yorku nebo
Pekingu. To naznačuje, že jde o projekt unikátní. „Má velký význam, že sama cizinka
hraje na jevišti, že nějaké divadlo dá prostor
cizince, ta je sama na jevišti, a ne proto,
že přijela z exotického Pekingu, ale proto,
že představení vytvořila tady v Čechách
ve spolupráci s Čechy, jde o oboustranný
dialog,“ uvažuje Jing Lu.
Jing Lu se k divadlu Archa připojila v roce
2001. „Četla jsem inzerát, že hledají někoho, kdo má zkušenost s čínskou operou.
Já jsem se nikdy čínskou operu neučila, ale
v Číně jsem zpívala a věnovala se tanci. Byla
jsem tu tehdy tři nebo čtyři roky a v té době
jsem hodně přemýšlela, jestli moje budoucnost bude práce v restauraci, firmě nebo
budu prodávat, a uvědomila jsem si, že to
by nebyl život, jaký chci. Tak jsem si řekla,
zkusím to a uvidím.“ Hned byla obsazena
do inscenace Marné tázání nebes režiséra
J. A. Pitínského a od té doby se účastní
projektů Divadla Archa.
„Sólo pro Lu je pro mě výsledek deseti let,
co jsem v divadle a pracuji s profesionálními
herci i lidmi z uprchlických táborů, výsledek
toho, co jsem zažila. Splnilo se mi přání
cizinky, která už dlouho žije v Čechách a chce
něco říct.“ Inscenace vznikala díky dlouhodobé a úzké spolupráci Jing Lu a režisérky Jany
Svobodové. Dialog mezi nimi dvěma se stal
základním stavebním kamenem tvůrčího
procesu, který se v čase neustále proměňoval. „Často jsem na zkouškách hrála, ona se
dívala, vyměňovaly jsme si role s tím, že jsme
věděly, že na jevišti pak bude ona,“ popisuje
Svobodová a Jing Lu dodává „Improvizovaly
jsme, já jsem jí dávala otázky, ona se ptala
i mě, zapisovaly jsme, postupně jsme budovaly scény.“ Hledaly nové výrazové prostředky. „Vystudovala jsem loutkářství a v srdci jsem stále
loutkář, věřím, že divadlo má i jiné výrazové
prostředky než slovo. Při práci s cizinci, kteří
často nemluví dobře česky, je potřeba najít
jiný způsob komunikace, a to je pro divadelníka velká výzva. Text pro mě není dominantní, je stejně důležitý jako světlo, zvuk, pohyb
nebo předmět či loutka,“ říká Svobodová.
Od roku 2003, kdy začala Jana Svobodová
s projekty, které zapojují do uměleckého
procesu cizince, proběhla nejen v divadle Archa řada premiér. Společně se svým tvůrčím
týmem, jehož jádro, tedy režisérka plus dva
nebo tři lidé, zůstává stejné, pracuje s různými sociálními skupinami. Režisérka vysvětluje, jak se dostala k lidem v uprchlických
zařízeních, s nimiž připravila několik před-
stavení. „Přečetla jsem si článek v Respektu,
byl v něm obrázek dětí za mřížemi a byl
o tom, že někde v lesích se otevřel uprchlický tábor a obyvatelé nejbližšího okolí jsou
zásadně proti, bojí se. A důvod dělat divadlo
pro mě vždycky byl ten, že divadlo může ve
společnosti něco proměnit.“
Ze série hudebně-divadelních dílen, které
umělci pořádali v uprchlických táborech,
vzniklo například, představení V 11.20 tě
opouštím!, které se hrálo v roce 2005 přímo
v prostorách tábora v Bělé pod Bezdězem.
K divadelnímu představení Tanec přes plot
vznikla v roce 2008 kapela Allstar Refjúdží
Band, jejíž zpěvačkou je mimochodem Jing
Lu. Její členové, Češi a cizinci, kteří dostali
v ČR azyl, se i nadále účastní divadelních
projektů a kapela koncertuje. Červen příštího roku stráví v Pittsburghu, kde ve spolupráci s kapelníkem Majklem Romayshynem
a místními umělci vytvoří nové představení.
Kapelu pak čekají koncerty v New Yorku
a dalších místech USA.
V únoru 2014 bude mít v divadle Archa
premiéru představení s pracovním názvem Země zaslíbená, které už rok vzniká
ve východočeském městečku Kostelec
nad Orlicí. V tamním uprchlickém táboře
pořádal tým Archy mnoho let divadelní
dílny. Situace se však změnila se vstupem
ČR do schengenského prostoru klesl počet
uprchlíků, kteří u nás žádají o azyl, a Správa
uprchlických zařízení ministerstva vnitra ztratila o spolupráci s Archou zájem.
Novým impulsem pro divadelní akci se stal
fakt, že v Kostelci vedle sebe žijí Romové,
starousedlíci a imigranti v uprchlickém
táboře. Tyto skupiny spolu nekomunikují,
potkávají se, ale dívají se na sebe zle. „Cítili
jsme, že má význam vypovědět o celé
komunitě v tom městě a pracovat se všemi
těmi skupinami,“ říká Svobodová, „Divadlo
je prostředím pro komunikaci tam, kde jiné
prostředky selhávají, divadelními prostřed-
ky lze prolomit bariéry mezi lidmi.“
Za centrum dění si divadelníci zvolili
náměstí, kde se všechny skupiny potkávají. Pokoušeli se s lidmi různými cestami
navázat kontakt, poznat, jak městečko
funguje. Podařilo se jim vybudovat dobré
vztahy s místní základní školou a místostarostou, naopak základní umělecká škola
odmítla uvolnit pro projekt děti z výuky.
Nejvíce jim nakonec i tak pomohli právě ti
nejmenší, dělí se o zkušenost Svobodová:
„Děti udělaly velkou službu, řekly nám
strašně moc, jsou upřímné.“ Česká holčička
Hanička, nakonec shodou okolností jedna
z protagonistek, dostala do ruky kameru
a měla tým provést po místech, která jsou
pro ni nějakým způsobem důležitá, a tak
jim město představit.
Na náměstí, ve stanu zvaném příznačně
Trafika, probíhaly výměnné obchody
„příběh za příběh“. Lidé vyprávěli o svém
životě a divadelníci jim za to pověděli svůj
příběh nebo jim ten jejich nakreslili, aby
si mohli něco odnést. Krůček po krůčku
vznikala kostra představení, součástí
týmu se stalo asi dvacet romských, ale
i českých dětí, dva běloruští uprchlíci, kteří
žijí v Praze, ale předtím žili v kosteleckém
táboře, a Pavlína Halušková, místní romská
aktivistka, která vede v Kostelci kroužek
patnácti romských dětí.
Jaké bylo překvapení, když na kosteleckou
předpremiéru dorazilo jen pár diváků, konkrétně dvě učitelky, místostarosta, rodiče
romských dětí a někteří z rodičů českých
dětí. Režisérka k tomu dodává: „Myslela
jsem si, že bude narváno, že je musí zajímat,
co jsme tam udělali, ale oni se opravdu báli,
báli se například toho, co řeknou sousedi,
že se vůbec jdou na to podívat. Došlo nám,
že to musíme udělat jinde a pak to tam můžeme dovézt zpátky.“ V pražském divadle
Archa bylo plno… „Pražské publikum je jiné.
Jsou to lidé, kteří se o dané téma zajímají,
zajímá je, jakým způsobem jsme jej zpracovali. Skupiny, které bych chtěla oslovit, si
nekoupí lístek, ani neví, kde Archa je. Pokud
chci oslovit skupinu, které se to týká, tak
musíme za ní.“
Každopádně má představení už teď velký
význam. Jeden příklad uvádí Svobodová:
„Aktivistka Halušková bojuje o to, aby
romské děti nebyly na okraji společnosti.
Všech patnáct dětí, kterým se věnuje,
jsme zapojili, a ona viděla, že je to dobré.
Když si pak bílá holka vezme na klín dva
malé Romy, se kterými se předtím vůbec
Na mezinárodní konferenci Radikální divadlo včera a dnes, která se konala v rámci
Festivalu Akcent 2013 divadla Archa, vznesl
jeden z divadelníků otázku, která se v této
souvislosti nabízí. Co se děje s lidmi, které
divadlo zapojí do představení, po skončení projektu? Nejedná se o manipulaci?
Neubližuje jim to nakonec? „To se nikdy
v našem případě nestalo. Vždycky jsme
v kontaktu dál, oni vědí, že se na nás můžou obrátit, a komunikace s námi, s někým
odjinud, jim dává naději a sílu, probudíme
tím v nich aktivitu. Pochopí, že jedině sami
vlastní aktivitou můžou něčeho docílit,“
odpověděla režisérka Svobodová.
Tým se nevzdává, věří, že místní obyvatele „zlomí“ a že se přijdou na představení
v Kostelci podívat poté, co ho odehrají
v Praze, Brně a případně Hradci Králové,
a zajistí mu určitou publicitu, která se kosteleckým donese. „My jsme v tom městě
nic nezměnili až na to, že jsme vytvořili
kompaktní skupinu romských dětí s českými a od ní jsme schopni rozvinout něco
dalšího a doufat, že když na ně zaútočíme,
tak už to budou muset přijmout, už třeba
nebudou mít tolik strach, budou zvědaví,“ věří Svobodová. „Jsem ráda, že jsme
si vybrali Kostelec, takové složité místo,
kdyby to bylo jednoduché, co bychom tam
dělali?“ dodává.
Na výsledek se přijďte podívat 11. nebo 12.
února do divadla Archa.
22
Text:
Text:
Foto:
Rena Horvátová
Lukáš Houdek, Petr Karlach
usadí k dlouhému stolu, který stojí uprostřed nevelké místnosti. I ona se posadí.
Starší dcery pomalu nosí na stůl barevné
zeleninové saláty, omáčky, tradiční čečenské placky a jiná nám neznámá jídla. Hostitelka prozrazuje, co jaké jídlo obsahuje za
ingredience. „Tohle je naše tradiční jídlo,
nazývá se Manthy a je to placička domácího těsta, do které balíme mleté hovězí
maso bez krve, jsme totiž muslimové.“
Pokud by si někdo myslel, že u jídla se
zásadně nemluví, zde je to právě naopak.
Mluví se o všem, o práci, zájmech, o tom,
jak se žije rodinám v Česku, a také samozřejmě o dětech. Těch je všude opravdu
plno, ochutnávají stejně jako my tradiční
čečenskou kuchyni a jak se zdá, skamarádily se téměř okamžitě. Funkce asistenta,
který by při obědě měl pomoct s možnou
počáteční bariérou a ostychem mezi rodinami, tady není vůbec potřebná. V domácnosti paní Zulfiye Gaksaeve panuje příjemná atmosféra, ve svém bytě žije dva roky
a pomalu si jej s manželem rekonstruuje.
RodinA Odvedle
Koncem listopadu pohostilo
své SOUSEDY nEkolik desítek
domácností v Cesku
Co takhle pozvat na nedělní oběd rodinu, která má kořeny na druhém konci zeměkoule. Že to není špatný nápad? Tak
to si letos řekly čtyři desítky rodin z různých koutů ČR, které se ke konci listopadu zapojily do desátého ročníku projektu Rodina Odvedle 2013 občanského sdružení Slovo 21. Ten od počátku seznamuje české rodiny s rodinami cizinců
z třetích zemí jedním z nejpřirozenějších způsobů – společným stolováním. A právě stolování má přispět k odbourávání
předsudků a k lepší integraci třetizemců do české společnosti. Od roku 2004 zasedlo ke společným obědům celkem
1115 rodin Čechů a cizinců. To, že jsou „Rodinky“ skutečně dobrým a inovativním nástrojem integrace cizinců, si myslí
i rakouská nadace Unruhe. Ta projekt ocenila cenou SocialMarie 2011.
Neobyčejný oběd v duchu nejen národních
specialit, ale hlavně dobré nálady a poznávání jiné kultury zažilo poslední listopadovou neděli ve 13 hodin několik desítek rodin.
A právě v jednu hodinu odpoledne stojím
před žlutým činžákem ve Staré Boleslavi
spolu s rodinou Tesařových, kteří se už
nemohou dočkat seznámení s početnou
rodinou pocházející z Čečenska. Ve třetím
patře na nás ve dveřích čeká paní Zulfiya
Gaksaeva a všechny nás s úsměvem vítá.
Dětí je všude plno, jen česká rodina jich má
tři a čečenská dokonce pět. „Dáte si kávu,
čaj anebo vodu?“ vytrhne nás ze střebávání
prvních dojmů naše hostitelka a hned nás
Každého z nás zajímá příběh jejich života.
Jak se do našich končin vlastně dostali?
Dozvídáme se, že paní Gaksaeva do České
republiky se svou rodinou přijela ve vysokém stupni těhotenství před třinácti lety.
Musela, válka je vyhnala z jejich domova
a odloučila od zbytku rodiny. Jejich první
kroky vedly do uprchlického tábora, tam
poprvé přišli do styku s češtinou, učili se
rychle a dnes hovoří naší mateřštinou výborně. Její tři děti si češtinu osvojily natolik,
že nejde na první dojem poznat, že rodina
má jiný než český původ.
Rodina Tesařových má také mnoho témat
k rozhovoru a zajímají se o vše. Do hovoru
se zapojují i děti. Ty starší prozrazují plány
do budoucna a ty mladší zase koníčky. Řeč
se stočí i na Vánoce. „Vánoce nedržíme,
ale svátek jako takový známe,“ prozrazuje hostitelka, která několik let pracuje
v pečovatelském domě pro seniory. Naopak
se s námi dělí o zajímavosti z největšího
muslimského svátku Ramadan.
Starší dcera Leyla nám mezitím nabízí
čokoládový moučník, který ráno upekla.
U kávy a zákusku si rodiny vypráví, proč se
vlastně do projektu zapojily. Tesařovi slyšeli
o projektu Rodina Odvedle od své známé
a hned je myšlenka, že se i oni mohou
zapojit, nadchla. „Od počátku nám to přišlo
skvělé. Pocházíme z Lysé nad Labem,
a přestože tam několik cizinců v našem
okolí žije, osobně žádné neznáme a tohle je
šance, jak to změnit,“ říká paní Alena. Manžel Jakub jí hned doplní. „Pro obě strany je
těžké navázat bližší vztahy a navzájem se
něco o sobě dozvědět, a tohle je právě jedna z těch možností, kdy se ta šance nabízí,“
říká a dodává. „Chtěli jsme najít svou ‚Rodinu Odvedle‘ a to se nám právě podařilo.“
To paní Zulfye narazila na plakát Rodiny
Odvedle v jedné organizaci, která pracuje
s cizinci, a tak ji napadlo, že je to zajímavá
příležitost, jak poznat novou rodinu a třeba
navázat přátelství.
Ostatně tato setkání podle organizátorů
mnohdy vyústí v osobní přátelství mezi
rodinami a nadále se vzájemně navštěvují
i několik let po prvním setkání u oběda.
„S manželem jsme si říkali, že v ČR žije
mnoho cizinců a bylo by dobré, kdyby se
česká společnost seznámila blíž s odlišnou
kulturou a tím posílila mezikulturní dialog
a odbourala stále trvající předsudky vůči
nám přistěhovalcům,“ prozrazuje hostitelka a slibuje manželům Tesařovým, že
před Vánoci navštíví se svou rodinou jejich
domov a ochutnají pravé české cukroví.
Inka Jurková
Rodina Odvedle
– jedno setkání za všechna,
všechna setkání za jedno...
Sídliště Prosek, neděle 24. 11. 2013, 12.55.
Postávám před jedním z mnoha uniformních paneláků. Normálně by se člověk musel orientovat podle čísel domů, ale teď to
je jednoduché – na balkóně se místo klasického oblečení třepotají na prádelních
šňůrách tibetské modlitební vlaječky.
Mezitím přichází hostitel i se dvěma
asijskými ženami. Všichni společně vstupujeme do asketicky zařízeného bytu, kde
je každý roh ozdobený obrázky a fotkami
s asijskou tématikou. Jsme u Petra Karlacha, učitele asijských bojových sportů, který – ač častý návštěvník Japonska – se „před
rokem naprosto zbláznil do Číny, a to hned
po první návštěvě“. A tedy hostí jak jinak
než rodinu Číňanů. Původně se měli přidat
rodiče s dcerou, nakonec z důvodu pracovního vytížení otce přichází jen ženská část
rodiny. U stolu nás zasedne pět: hostitelský
pár, matka s dcerou a já asistentka. Jako předkrm se podává dýňová polévka, která hostům očividně chutná. Hlavní
jídlo je pečené kuře na rozmarýnu s rýží a
zeleninou. Všechno také hned zmizí. I hosti
přinesli na ochutnání domácí kuchyni. Pro
nás netradiční, ale velice chutné smažené
dýňové placky plněné pastou ze sladkých
červených fazolí a k tomu mořské řasy a
rybí „pasta“. Na oběd si vyndávají speciální
set skládacích jídelních hůlek. České jídlo
klidně jedí příbory, ale na čínskou stravu si
raději berou svoje. A také vidí, že nás všechno neznámé zajímá, a chtějí nám ukázat
něco, co se tady nedostane. K překvapení
všech se ale zvedá i hostitel a přináší úplně
stejné skládací hůlky, má je z Číny.
Ráda bych tvrdila, že jsem se dozvěděla
od rodiny Dong, co dělají, co mají rádi, jak
tráví volný čas a proč se odstěhovali z Číny.
Bohužel to tak nebylo, protože veskrze
všechna konverzace byla vedena v čínštině, a já jsem byla odkázána na hostitele,
který občas něco přeložil. U některých setkání je asistence nutná pro rozjezd celého
společného oběda, ale tady potřeba nebyla. Oboustranné nadšení, hlad po poznávání jiné kultury, touha se přátelit a pokračovat v načatém rozhovoru byla patrná i přes
mírnou jazykovou bariéru. Odcházela jsem
po třech hodinách a všichni ještě zůstávali.
Pozvání hostitele na následující neděli na oběd k rodině Dong mi přišlo po tak
příjemně stráveném čase jako naprostá
samozřejmost…
24
Text:
Goranka Oljača
myslím, že naše práce není jen pomáhat
a ukazovat něco, ale hlavně povzbuzovat.“
Já a klient
O vztazích, které vznikají v oblasti
sociální práce s migranty
„Moje sociální pracovnice se stala mojí
kamarádkou“ – toto sice není pravidlem, ale
také to není ani výjimkou při poskytování
sociálních služeb migrantům. Zda a pokud
ano, v jakých situacích vzniká osobní soukromý vztah mezi klienty a poskytovateli
sociální a psychologické pomoci? Patří to
k profesním ctnostem, nebo spíš vadám
na kráse humánní pomoci? Jak uprchlická
a obecně migrační zkušenost ovlivňuje život
lidí, kteří působí v neziskových organizacích
a pomáhají jim? Skrze příběhy psycholožky
Dany Němcové, zakladatelky Poradny pro
uprchlíky, Věry Roubalové, psychoterapeutky a sociální pracovnice, a Ani Darašenky,
sociální asistentky komunitního centra
InBáze, se pokusíme nahlédnout do těchto
vztahů. Sešly jsme se na semináři, který se
zabýval stejnými otázkami.
Dana Němcová má na úvod docela
jasnou definici vztahů a rolí: „Nemáme jiné
zmocnění než to, co nám dá svou důvěrou
člověk, který se na nás obrátí. To je naše
jediná moc – a moc potom mu pomoct.“
„Moje práce koordinátorky kurzů v InBázi je hodně kontaktní. To, že jsem migrantka, je výhoda – dozvídám se hodně věcí
o cizincích, kteří přijdou, protože ke mně
cítí důvěru,“ říká Aňa Darašenka.
V jakých situacích se hranice rozdělující profesi a soukromí překračuje? Věra
Roubalová přiznává: „Prožila jsem třeba
s některými lidmi v táboře situaci, kdy jim
umřela máma nebo táta a oni nemohli
vyjet na pohřeb. To jsou věci, které lidi
obrovsky dávají dohromady, to je opravdu
srdeční záležitost.“
A jak to bylo na začátku? Psal se rok
1992. „V Praze se objevila UNHCR tj. kancelář vysokého komisaře OSN pro uprch-
líky,“ popisuje Dana Němcová, tehdejší
členka Parlamentu a Českého Helsinského
výboru a dnes důchodkyně. „Jednoho
krásného dne, jediná pracovnice, která tu
kancelář vedla, telefonovala na Helsinský
výbor, že přijíždějí uprchlíci z Bosny a Hercegoviny. Že tam má dvě rodiny s dětmi
a že neví, co si s nimi má počít. Tak tím to
vlastně všechno začalo.“
A pokračovalo tím, že si paní Dana vzala
rodiny z pražské kanceláře UNHCR k sobě
domů. Není divu, že jí Bosňané brzy začali
říkat „bosenská máma“. Podobný ryze
osobní postup pěstovala často i k jiným
klientům. Po bosenských uprchlících totiž
přišli jiní – o války a jiná neštěstí ve světě
nikdy není nouze. Česko se k tomu stávalo
cílovou destinací i pro pracovní migranty
a ti také potřebovali pomoc.
„V té době jsem se vůči těm lidem
cítila jako jejich příbuzná, jako jedno velké
ucho. Možná, že to byla neprofesionální
identifikace s nimi, a myslím, že ten můj
zásadní vztah k těm lidem byl postaven na
určité vzájemnosti, rovnocennosti. Prostě
nepřipadala jsem si chytřejší. Naopak.
Obdivovala jsem, s jakou velkodušnosti
byli ochotní překonávat potíže a poprat se
s tím, co na ně prostě jejich úděl naložil.“
Úsměvné vzpomínky z Poradny
„Z Poradny si velmi často pamatuju na příběhy, kdy v pátek odpoledne přišla obrovská rodina a neměli kde spát, neměli co jíst.
To byla fakt klasika. Pamatuji se na to, jak
jsme Dana (Němcová), Anča (Grušová) a já
kupovaly nějaké rohlíky, nějaké jídlo – samozřejmě ze svého,“ s úsměvem vzpomíná
na stejné období Věra Roubalová. „Potom
jsme už přešly na takovou jako taktiku, že
jsme jim daly peníze, aby si našli nějakou
ubytovnu, nebo jsme je upíchly k Matce
Tereze nebo prostě financovaly jejich cestu
dál. Ty peníze jsme také dávaly ze svého.
Jistě to bylo překračování hranic, ale bylo
to potřeba, tak jsme to dělaly.“
I takto se vyvíjel vztah k migrantům ve
sféře sociální práce. Odborníci se po dvaceti
letech shodují na tom, že se spíš jedná
o psychosociální práci. Příběhy z praxe pak
podle Věry Roubalové vypadají nezřídka
takto: „Jakmile přijde patnáctého v měsíci
a klient nemá na nájem, tak prostě končí
veškerá psychoterapie a bavíme se o tom,
kde vzít na ten nájem. A už jsme u té psychosociální práce – takhle to je, takhle to
funguje.“
Sociální pracovnice z řad imigrantek
vyprávěly o své počáteční nedůvěře vůči
pomoci ze strany cizích lidí. Djumugul
Chotkaraeva, právnička z Kyrgyzstánu – jedna z mála migrantek, které našly
uplatnění v sociální práci, se tomu také
nevyhnula: „My jsme nebyli zvyklí svoje
problémy vynášet ven. Můj manžel má milenku nebo děti mě neposlouchají – toto od
nás skoro nikdy neuslyšíte. Naopak si spíš
myslíme, že to můžeme řešit sami. Já jsem
se dodneška úplně neztotožnila s tím, že je
normální požádat o pomoc nějakou druhou
stranu, nějakého odborníka. Proto, když
teď dělám s klienty, dělám také i psychologickou podporu. Například když požádají,
abych jim pomohla vyplnit různé formuláře, řeknu jim, zkuste si to sami napsat,
a když něčemu nebudete rozumět, tak
vám to vysvětlím. Oni to udělají, já je moc
chválím a oni jsou šťastní z toho, že nejsou
neschopní a že sami zvládli češtinu. Proto
Když Aňa Darašenka přišla z Běloruska zažádat v Česku o azyl, bylo jí 22 let a vůbec
nevěděla, co to je sociální práce. „Vzpomínám si na to, jaká jsem byla jako klientka.
Nevěděla jsem co a jak, co tady budu dělat,
kam jít, s čím začít. Náhodou jsem přišla
asi poprvé za Věrou, a tak jsem se ocitla
v těch ženských multikulturních skupinách.
A vždycky říkám, že jsem tam vlastně
začala mluvit. Protože jsem se nestyděla
za svoji češtinu.“
V tomto případě se vztah sociální pracovník a klient přeměnil do kolegiálního vztahu.
Aňa Darašenka a Věra Roubalová dnes
spolu působí v InBázi. Aňa tvrdí, že si zvlášť
všímá rozdílu mezi klientem, který přijel
za prací, a tím klientem, který opustil svoji
zemi kvůli válce nebo politickým důvodům
a přišel jako uprchlík. „To je fakt velký rozdíl.
Protože člověk, který má pracovní vízum, ví,
že prostě musí makat – vůbec neví, že mu
někdo může s něčím pomoct, a bojuje s tím
životem sám. Na rozdíl od některých uprchlíků, kteří nejsou schopní samostatně řešit
svoje věci. Přijdou do neziskové organizace
a myslí si, že jako uprchlíci mají na všechno
nárok. To mi strašně vadí, já myslím, že je
důležité nějak s těmi lidmi pracovat, aby se
naučili být samostatní.“
Věra Roubalová s tím souhlasí: „Bohužel
v uprchlickém táboře, když tam člověk je
rok dva, tři čtyři, tu samostatnost opravdu
ztrácí. On ji ztrácí hodně brzo, už za tři měsíce. Nemyslím si, že by to bylo něco, co by
nás mělo štvát. Pokouším se najít cestu, jak
jim pomoct, jak je zase vrátit do normální
aktivní polohy, protože, a to rozhodně vím,
takoví sem nepřišli – nebyli takoví.“
Lepší se to
Eva Dohnalová, která také působí v InBázi,
míní, že „v případě, kdy se klient, který je
závislý na pomoci druhých, setká s pracovníkem, který má přílišnou tendenci být
užitečný, se někdy stává, že může tomu
klientovi trochu uškodit, protože ho více
zpasivní tím, že ho zahrne svojí péčí. Tito
lidé mají být hlavně aktivizovaní pro současnost a pro budoucnost.“
Dana Němcová: „Bylo mi vždycky líto
těch lidí, kteří přijdou v domnění, že tady
mají jakousi pracovní příležitost a budouc-
nost zajištěnou. Uvěřili, že tady existují
agentury, které jim všechno zařídí. Pak
přišli a po nějakém čase zjistili, že už vlastně nemají ten důvod pobytu, protože firma
zanikla a kvůli tomu nemohou prodloužit
pobyt. Tito lidé se ocitnou v neřešitelné
situaci, protože kolikrát se zadluží, aby
přišli sem a vydělali, a nakonec nemají nic.
To zacházení s těmi, kteří opravdu z bídy
přijdou, aby si vydělali, je hrozné. Zato se
tedy dost stydím.“
Zvláštní kapitola ve vztahu sociální
pracovník – klient se týká kontaktů s domácími úřady. Kdysi se před návštěvou
cizinecké policie klienti skoro pravidelně
zastavovali v Poradně pro uprchlíky.
Hledali laskavé slovo, posilňovali se radami
a nezřídka s nimi sociální pracovnice šly na
úřad. „A tam jsem pozorovala, jaké je chování úředníků, když stojím za klienty, a jaké
je, když do jednání vstoupím – bylo to jako
mávnutí kouzelným proutkem,“ vzpomíná
Dana Němcová. „Dávali si bacha. Ale to
není dobře. To by nemělo být. Já doufám,
že se to lepší.“
V pobytových odděleních OAMP se dosáhlo jistého zlepšení v komunikaci s klienty,
a naopak nedodržování zákonných lhůt
u vyřizování jejich žádostí představuje dnes
problém, před kterým sociální pracovníci
z nevládek stojí úplně bezmocní. Proto
je sociální asistence klientům na úřadech
dodnes velice důležitá, míní Martina
Hrdličková z komunitního centra InBáze.
„Jediná nevýhoda je, že například naše
organizace nemá dostatečnou kapacitu
na to, aby vždy, když je potřeba, poskytla
klientům sociální asistenci. Před tím než
dojdeme na nějaký úřad, se ptám, jestli
chce klient sám hovořit s úředníky. No,
vždycky to dopadne tak, že mluvím já a oni
mlčí. Nemají sebevědomí a mají špatné
zkušenosti. Jinak úředníci jsou více méně
rádi, že někdo s klienty přijde, protože je to
pro ně i snadnější.“
Syndrom prvního klienta
„Já vůbec bez vztahu neumím pracovat,
je mi prostě přirozené projevovat zájem,
být jedno velké ucho, poznávat se, mluvit
spolu, vzájemně se vlastně učit. To byl také
důvod, proč jsem ze státní správy odešla
do nevládky. Prostě jsem potřebovala ten
vztah a potřebovala jsem mít čas na klienta
a mluvit s nim,“ vysvětluje Věra Roubalo-
vá. Petr Roubal, Věrčin syn, s odstupem
historika svědčí o tom, jak se tato práce
podepisovala na životě rodiny. „Několikrát
se stalo, že uprchlíci u nás nějak přebývali. Tak to vytvářelo konflikty, protože to
představovalo nabourání soukromí. Nejde
samozřejmě o návštěvy, ty jsme vždycky
měli rádi, ale o to, že skutečně tam někdo
přespával – to jsme pociťovali jako přehnané. Protesty z naší strany máma brala vážně, aspoň po nějaký čas to jakoby zabralo,
pak se to vrátilo do starých kolejí. Další věc
je samozřejmě ta, že jsme byli hrdí na to,
co dělá. Já osobně jsem se do toho často
zapojoval.“
Jedna věc je nenosit si domů příběhy
svých klientů a druhá je, jak jim pomoci,
když například prodělali koncentrák. Na
základě zážitku s bosenskými uprchlíky
ve Stráži pod Ralskem na sklonku dvacátého století si Věra Roubalová myslí, že se
s klienty musí neustále mluvit.
„Byly tam velmi otřesné osudy, s kterými si člověk musel nějak poradit a sám
to zvládnout. S takovou tou bezmocí, tak
s tím se nějak skoro ani srovnat nedá. Mně
to vždycky připomínalo mé prarodiče, kteří
prošli koncentráky, a uvědomovala jsem si
tu hrůzu opakování se historie a řekla bych
toho ďábla, který tu nějak je, a s kterým asi
musíme pořád bojovat.“
Sociální práce hlavně spočívá v aktivizování
klientů. Důraz je kladen na důstojnost.
Věra Roubalová založila první multikulturní
ženské skupiny v uprchlických zařízeních.
„Strašně se mi to líbilo. A skupina byla
opravdu v tom stereotypu táborového
života svátek. Jednou za týden se tam
něco pravidelného dělo, což je tak strašně
důležité – byl to rituál. Většinou jsme takhle seděly, vprostřed byly malé děti, které
řvaly, vřískaly a běhaly za svými maminkami. No prostě bylo to prima. A naučila jsem
se tam trpělivosti.“
Projevovat zájem, věnovat klientům čas,
laskavá slova, profesní pomoc – to je naprostá samozřejmost. Jasně že se odborníci po dvaceti letech shodují na tom, že
se jedná o psychosociální práci. Nutno ale
dodat, že také jde o proces, ve kterém se
aktéři vzájemně ovlivňují.
(na základě pořadu Zaostřeno Českého
rozhlasu Plus)
26
Migrants in Europe
(str. 26)
Text:
Liudmila Kopecká
Text: Inka Jurková
Plakát: Andrea Raia
„Migranti
Migrants
fotí migranty“ in Europe
– výstava fotografií
o každodennosti života
cizincu v cesku
Jak sami migranti vnímají sebe a jiné migranty? Odpověď na
tuto otázku můžeme najít na výstavě fotografií, které byly
vytvořeny sedmi fotografy z šesti zemí světa. Vietnam, Ukrajina,
Mongolsko, Moldavsko, Rusko a USA – to jsou země, odkud
nadšení amatérští fotografové a fotografky do Česka přišli. Pod vedením zkušeného fotografa Michala Novotného si během
workshopu, který byl organizován Člověkem v tísni, Programem
migrace, migranti osvojili práci s fotoaparátem a zachytili svůj
pohled na sebe, na migrační zkušenost, na život v komunitě
a na práci migrantů v domácnosti. Jak říká jeden z autorů Vasyl
Tsitsey: „Život letí a ani se nezastaví, a já bych rád uchoval v paměti foťáku to, co ve své paměti nedokážu udržet.“
Fotografie přibližují jak všední, tak pro českého občana i velmi
nevšední podobu každodenního života cizinců, kteří se rozhodli zvolit Česko za svůj domov. „Pracují každý den od rána do
večera, nemají skoro šanci být na denním světle. Takový životní
styl musí zvládat, jak nejdéle mohou. Někdo 5 měsíců, jiný zas
10 let,“ popisuje Tsenguun Odtsetseg prostřednictvím fotografií
z masážních salonů příběhy terapeutek. Migranti prostřednictvím obrazů a jejich více či méně skrytého
symbolismu vypráví svůj příběh a snaží se svoji zkušenost přiblížit většinové společnosti. Viktoria Filatova původem z Ruska ve
svém obraze/díle „Exodus“ ukazuje vztah migrantů s pravoslavnou církví a zachycuje obřad Myropomazaní. Další fotografie
přináší příběhy z vietnamské tančírny a školky v pražské Sapě,
z prostředí cizinecké policie a z kavárenského života expatů
žijících v Praze.
V září a říjnu byly všechny fotografie vystavené v Praze
v Langhans – Centru Člověka v tísni, potom výstava doputovala
do Olomouce, kde byla k vidění až do 30. listopadu v prostorách
Café na zábradlí. Dále výstava poputovala do Pardubic.
Projekt Face 2 Face podporuje komunikační a mediální dovednosti migrantů, a tím přispívá k jejich zapojení do společnosti.
Migranti sami se tak stávají těmi, kdo posilují vědomí o kulturní
rozmanitosti v Česku. Projekt si klade zároveň za cíl omezovat
stereotypy a negativní vnímaní migrantů ze strany většinové
společnosti, a to za pomoci kvalitního a rozmanitého informování o migraci v médiích. Součástí projektu je proto také
výukový program pro studenty žurnalistiky o migraci, tvorba
dokumentárního filmu a další veřejné akce.
Projekt je spolufinancován ze zdrojů Evropské unie (Evropský
integrační fond).
Na začátku roku 2013 vyhlásila Evropská komise mezinárodní multimediální soutěž
s tématem „Migranti v Evropě“, které se mohli zúčastnit
obyvatelé zemí Evropské
Unie a Chorvatska. Další podmínkou byl věk (min. 18 let) a studium na střední, respektive vysoké škole zaměřené na výtvarnou
výchovu, žurnalismus či oblast audiovizuálních technologií nebo
komunikace (média, PR, sociální studia…).
Soutěžilo se ve třech kategoriích: fotografie, plakát a video.
Na výzvu reagovalo přes 1500 jednotlivců a skupinek, kteří měli
zájem přispět do diskuze o migracích a získat lákavou výhru
10 000 €.
Díky obrovskému zájmu muselo být vybírání těch nejlepších
prací rozděleno do dvou částí. V prvním kole byla v každé ze zúčastněných zemí ustavena komise, která provedla základní selekci. Do dalšího kola postoupilo 212 uměleckých děl. O definitivním
vítězi rozhodovala sedmičlenná mezinárodní komise, ve které
zasedli jak zástupci uměleckých profesí, tak také reprezentant
neziskových organizací (z ČR), člen Evropské komise, novinář,
reklamní specialista a filmový režisér. Společně pak vybrali vítěze
v každé z kategorií. Zároveň si svého favorita vybírali lidé i na
internetu, kde probíhalo on-line hlasování.
Díla, která se dostala do užšího výběru, byla velmi kvalitní,
a proto nebylo jednoduché rozhodnout o absolutním vítězi. Pouze v sekci „fotografie“ se porota jednomyslně shodla a vítězem
vyhlásila dokumentární fotografii plnou paradoxů „80 rue des
Palmiers“ od Romy Cordivani z Bruselu.
„Better Together“ je název plakátu, který byl vybrán na 1. místo v druhé kategorii a je z dílny italské grafičky Andrei Raia. Teplá
voda bez čaje nebo čajový pytlík bez vody? K ničemu. Musejí být
dohromady, aby vznikl dobrý nápoj.
Ve třetí kategorii – „video“ – získali hlavní cenu estonští umělci Nadja Haugas a Martin Siilak za kraťoučký hraný film „My
family’s migration“, který pravdivě popisuje, kde všude žili předci
autorky filmu v posledních generacích.
Zvláštní cenu obdržel velmi důmyslný dvouminutový snímek
s názvem „Break the circle“, ve kterém několik Italů odříkává části ze Zprávy Inspektorátu pro migraci, kterou vydal v roce 1912
americký Kongres.
Slavnostnímu předávání cen, které se konalo 14. října 2013
v Bruselu v centrále Evropské komise za přítomnosti poroty, výherců a velkého počtu novinářů, předcházela krátká konference
„Jak média ovlivňují obraz migrantů?“.
26
MIGRANTI
FOTÍ MIGRANTY
Download

Článek najdete na str.11 v prosincovém čísle