VOKNOVINY
www.voknoviny.cz // nulté číslo // čtvrtletník // 21. března 2014
< Pure HTML >
INTERNET: rychlé webové stránky, které
respektují soukromí návštěvníků, bezpečné
internetové obchody
KNIHY A ČASOPISY: grafické úpravy, sazba,
výroba e-knih a online verze časopisů
MALONÁKLADOVÝ DIGITÁLNÍ TISK:
vizitky, letáky, katalogy, knihy od jednoho kusu
FIREMNÍ PROPAGAČNÍ GRAFIKA:
loga, vizitky, kompletní řešení firemní identity
PureHTML
Pod Kaštany 21/57 160 00 Praha 6 - Bubeneč
tel: 602604992
e-mail: [email protected]
Rudolfov
u Českých Budějovic:
40 let poté
Na tomto místě začal
30. března 1974 neoprávněný
BRUTÁLNÍ ZÁSAH mocenských složek
totalitního režimu PROTI ÚČASTNÍKŮM
UNDERGROUNDOVÉHO KONCERTU
a velmi
www.purehtml.cz
vydavatelství druhé kultury – PRÁVĚ VYDÁVÁ:
Dáša Vokatá – Dva divoký koně, Kabaret Dr. Caligariho – Vzkříšení
(křest 28. 2. v břevnovském Kaštanu,
exkluzivní host BBP) 2014
PŘIPRAVUJEME: Činna live, Posádková Hudba Marného Slávy
(archiv), Pocta českému undergroundu, Archa 4.11. a 5.11. 2011
(2 DVD) J. H. Krchovský & Krch-Off band DekadentFabrik
Sledujte: www.guerilla.cz
Objednávejte:
[email protected]
Guerilla Records,
Rybalkova 1140, 440 01
Louny, Czech Republic
Děkujeme
za velmi přátelský
přístup
a za vytištění
tohoto čísla
tiskárně
Petra Dvořáka
z Dobříše…
www.pdtisk.cz tel. 776 304 678
Většinu fotografií v tomto čísle vytvořil
Jaroslav Diblík. Všechny naleznete zde:
http://www.diblikphoto.com/
Pár slov
Pár slov… se to jmenuje, protože vždy, když píšu
úvodník k nějakému projektu kolem Vokna, používám tento název. Poprvé to bylo v únoru 1979 na
úplném začátku Vokna, pak když jsme začínali dělat
Voknoviny v roce 1987, v tomtéž roce také pro první
číslo Videomagazínu Vokna, a jmenuje se tak
i báseň, kterou jsem nahradil úvodník pro zamýšlenou internetovou verzi Vokna v roce 2001, tak nyní
s nadějí a vírou, že tento projekt bude mít budoucnost, opět nadepisuji papír tím obvyklým „Pár slov
úvodem“, abych neporušil tradici a taky z pověrčivosti, protože většina těch projektů se zdařila.
Někdy v roce 2007 jsme se ve foyer divadla
v Lounech společně s Magorem a Lábusem
poměrně jednoznačně shodli na tom, že prožíváme
něco jako renesanci undergroundu. Vysvětlit to, že
nastala a její příčiny, by zabralo dost místa, a tak vás
tím zatím nebudu otravovat. Ta skutečnost, že tady
opravdu je, je celkem nasnadě, ale zároveň také to,
že jako nebyla renesance stejná jako antika, nebude
androš stejný, jako byl v 70. a 80. letech. Ale ta
skutečnost, že tady dnes existuje a že má poměrně
široký záběr, je těžko oddiskutovatelná. Je to však
nyní společenství, které má mnohem blíže k tomu,
jak underground chápali a žili lidi v západních
demokraciích od 60. let. Spřátelená nakladatelství
knih a publikací, vydavatelství zvukových a multimediálních nosičů, undergroundová rádia, internetové stránky a užívání sociálních sítí, festivaly
ú
v
o
d
e
m
a koncerty, výstavy a galerie, to vše dnes reprezentuje paralelní kulturní strukturu. Ale zároveň je podstatné to, co zůstalo z oněch dávných dob pocit vzájemnosti, pospolitosti a sounáležitosti. Ten asi přetrvává
právě proto, že se zrodil ve skutečně těžkých
dobách, pro český androš tak specifických.
Dalším důležitým prvkem, který je přítomen
v současném českém androši, je sepětí generací. Na
našich akcích se setkávají lidé ve věku od patnácti do
sedmdesáti let, a to jak v hledišti, tak i na jevišti. Jako
by v paralelních strukturách mizely generační předěly. To jsem zvědav, co tomu řeknou sociologové.
A pak je tu ještě jedna věc, která nás tmelí dohromady – jak padá establishment do čím dál větších sraček, platí tu jednoduchá rovnice: čím víc je
mainstream v hajzlu, tím je v undergroundu lépe
a útulněji.
Proto všechno je pochopitelné, že takovéto široké
společenství, jakým androš je, potřebuje mít řadu
komunikačních kanálů. Nový časopis (a už v papírové nebo elektronické podobě) bude jedním z nich.
Když se vrátím k myšlence o renesanci undergroundu, jsem rád, že přináší i renesanci Voknovin.
Jako jsem plagoval nadpis, tak vykradu i závěr úvodníku, tentokrát z prvního Videomagazínu Vokna:
No tak, a nám to vydrží.
František Stárek
Čuňas
OBSAH
ZE SPOLEČNOSTI
80. narozeniny naší paní Dany 4
Dáša Vokatá oslavila jubileum 5
Konference Revolver Revue
k Ivanu Martinu Jirousovi 6
Nedobrovolné vězení Milana Kozelky 8
UDÁLOST
DG 307 a Půlnoc v Šonově 9
Aktuální Rampa 10
DIVADLO
Jak kohouti obarvili svět 11
FILM
Rok bez Magora 12
ROZHOVOR
Chmelákův Azyl 13
VÝTVARNO
Stěny lesa Vladimíra Jaromíra Horáka 14
Duše, vítr a chrámy svobody Davida Cajthamla 15
PROSTOR DOTYKU
Parukářka – jiný svět nad Žižkovem 16
Absintový klub Les 17
Hospoda U Musea neboli Ponorka 19
POZVÁNKA
Lábusovky 50 21
SVĚT OKOLO NÁS
Živá pochodeň v Kaunasu 22
TÉMA
Vraždění neviňátek – koncert,
který změnil underground 24
Undergroundová pou v Rudolfově 31
UNDERGROUND RADIO
O rádiu… 34
Koncert ve Veleni 35
Rozhovor s Bobešem Rösslerem 36
POZVÁNKA
Festival v Rankovicích 38
Vernisáž v Galerii Vokno 40
VIZITKA
Petr Hruška 42
Patrik Linhart 44
Bobeš a Band 46
LITERATURA
Magorův noční zpěv 48
Tváře undergroundu 48
UZEL NA KAPESNÍKU
Přehled kulturních akcí 50
šéfredaktor: Eva Evelína Brozmanová
čestný šéf: František Stárek Čuňas
zástupce šéfredaktora: Vladimír Janeček
redaktoři: Vladimír Jaromír Horák
Miroslav Marusjak
Martin Šumák Sumerauer
hl. fotoredaktor: Jaroslav Diblík
grafik, sazba: Olga Ludvíková
korektorka: Lída Boleloucká
administrativa: Veronika Ejemová
Tereza Votlučková
tisk: Petr Dvořák
Adresa:
VOKNOVINY, Na Neklance 24
Praha 5, 150 00
Email: [email protected]
ze společnosti
80.Dany
narozeniny
naší paní
Autor: Jaroslav Diblík
P.S. Dana byla i účastnicí rozehnaného koncertu (DG 307)
v Rudolfově 1974, ale o tom na jiné straně Voknovin…
Celou reportáž z oslavy najdete na:
http://www.diblikphoto.com/121DanaNemcova80let.html
Břetislav Rychlík a Dana Němcová
foto: Jaroslav Diblík
12.1.2014 OSLAVA
Dana Němcová, chartistka a bojovnice za lidská práva, oslavila své
80. narozeniny v Rock Café Praha.
Spolu se svým manželem Jiřím Němcem vytvořila ve svém pražském
bytě jedno z klíčových center opozice proti komunistickému režimu,
zde se začal soustřeovat okruh svobodně smýšlejících umělců
a intelektuálů.
Po kriminalizaci Plastic People of the Universe a dalších undergroundových umělců organizovala pomoc pro jejich podporu mezi
významnými, proti režimu orientovanými osobnostmi české vědy
a kultury. Z této činnosti se posléze zrodila Charta 77, kterou Dana
a Jiří podepsali mezi prvními. Rok po Chartě zakládá Výbor na
obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), kde se dokumentovaly případy perzekucí a zasílaly o nich zprávy do zahraničí. Důsledkem byl
nejen vyhazov z práce, ale následně i půlroční vazba a podmíněné
odsouzení za podvracení republiky.
I za této situace dokázala vychovat sedm dětí a pomáhat lidem okolo, jak vzpomíná např. Sváa Karásek: „Kdokoli šel kolem, zastavil se
u Němců v Ječné, i my mimopražští jsme se v Jéčku stavovali.
Sedávalo se v kuchyni, kde Dana vařila. Škrabali jsme brambory
a Dana nám sdělovala, co je nového, kdo je na tom špatně, kam by
se mělo zajet a koho navštívit. Pošeptala nám, kde bude příští koncert Plastiků... Její obědy byly nafukovací, mohly být pro sedm, ale
i pro dvaadvacet lidí.“
Na oslavě se sešlo nejen mnoho známých osobností, ale i lidé, kteří
si Dany váží za její postoje, za odvahu, kterou prokazuje celý život,
a v neposlední řadě za pomoc těm, kteří ji moc potřebují.
Přejeme hodně zdraví!
DÁŠA VOKATÁ
8. 2. 2014
„Dáša Vokatá oslavila v pražské Akropoli své 60té narozeniny.
Jejími hosty byly legendy undergroundu Skalák, Čuňas Stárek,
Sváa Karásek, Londýn, Joe Karafiát a další… recitovaly se
Jirousovy básně (Kaiser+Lábus), křtilo se její nové CD (2 divoký
koně) a hlavně všichni hráli a zpívali. Nejkrásnější a nejdojemnější
pro mně byla skvělá verze písně „Magorův hrob“ a nový duet
s Oldřichem Kaiserem „Můj milý“ ....
HODNĚ ŠTĚSTÍ,
DÁŠO
foto: David Tesař
převzato z komentáře Idy Saudkové
na facebooku Dáši Vokaté
„NEPOKLEPÁVÁNÍ“
PO RAMENOU
Konference Revolver Revue
o Ivanu Martinu Jirousovi
Autor: Adam Drda
O významu Ivana Martina Jirouse (1944-2011) jako básníka, teoretika undergroundu a disidenta se v Čechách příliš nepochybuje - právě proto je udivující poměrně malá snaha vyrovnat se kriticky
s jeho dílem. Jako by bylo vše jasné: velký literát, velký odpůrce
komunistického režimu, „táta“ undergroundu - tečka. Jenomže projevit respekt osobnosti Jirousova formátu neznamená vynášet ji sentimentálně a dojatě do nebes, nýbrž pokusit se promyslet, co nám tu
po ní zůstalo, nakolik ji známe a nakolik jí tedy vůbec rozumíme.
Rychlokvašené nadšenecké sborníky a úvahy v masmédiích, sestavované a publikované v chvatu po Magorově smrti, lze snad přijmout (s drobným skřípěním zubů) jako projev zármutku, měly
by však po nich následovat serióznější pokusy o celistvou reflexi.
Redakce Revolver Revue udělala v tom směru první krok a uspořádala ve dnech 14. – 15. listopadu 2013 na pražské FAMU konferenci, věnovanou právě Jirousovi- mottem se stal jeho výrok: „Na
poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura.“ Vystupoval
jsem tam v roli řečníka a chvíli i „moderátora“ - nejsem tedy zcela
objektivní hodnotitel a sluší se to říct hned na začátku. Také proto se
pro potřeby Voknovin omezím na stručnou zprávu, s použitím
shrnutí, které napsala jedna z organizátorek, Edita Onuferová,
pro RR 94/2014. Odtud pocházejí citace v mém článku.
Sympozium mělo pět tematických okruhů, první se týkal Poezie,
// 6
dopisů a překladů. Například kritik Viktor Šlajchrt zde promluvil
o Jirousovi v kontextu tradičního vymezení tzv. prokletých básníků, psycholog a kritik Martin Hybler pojednal Magorovy Dopisy
z vězení prismatem „mimoliterárních aspektů i literárních kvalit
a jejich vzájemné podmíněnosti“, kritik a editor Marek Vajchr sledoval v Jirousově poezii kategorie soucitu, starosti a sentimentu,
básním I. M. J. se věnoval i Petr Hruška. Pozoruhodná byla vystoupení překladatelů: bohemista Mike Baugh z New Yorku a irský
spisovatel a kritik Justin Quinn pojednali problémy, s nimiž se
musí vyrovnávat ten, kdo se snaží převést Jirousovy verše do
cizího jazyka, zpřístupnit je v jiném kulturním kontextu; překladatel Paul Wilson z Toronta zase představil Jirousovu dosud neznámou činnost překladatelskou (šlo o účast na překladu jednoho
z esejů americké literární teoretičky Susanne Sontagové).
V další části koference Samizdat a lidská práva, pozůstalost
a další prameny vystoupili archivář a knihovník Jiří Gruntorád
(mapoval rozsah Jirousova díla v samizdatu) a editor Martin
Machovec, který sumarizoval stav jeho literární pozůstalosti. František Stárek představil Magora jako redaktora a spoluvydavatele
časopisu Vokno, Dana Němcová hovořila o jeho aktivitách
a angažovanosti v oblasti lidských práv před rokem 1989. V rámci tohoto konferenčního bloku se též promítaly fotografie Ondřeje
Němce a Ivan Bierhanzl předvedl záznamy I. M. J. v audiovizuálních médiích před rokem 1989. Důležitý byl tematický blok
Polemik, kritik a historik umění, poněvadž tato oblast Jirousovy
činnosti jako by zůstávala stranou zájmu (zejména česká
uměnověda, svázaná dosud nezřídka s normalizačními poměry,
Jirouse jako kunsthistorika ignoruje). Vystoupili zde literární historik Luboš Merhaut a tři kunsthistorici Pavla Pečinková, Petr
Jindra a Magdalena Juříková. Ve čtvrtém „oddíle“ Teoretik
undergroundu se řečníci zaměřili na Jirousovo pojetí tohoto
fenoménu, „formulované zejména ve Zprávě o třetím českém
hudební obrození (1975), s přesahem k otázkám definice a významu undergroundu vůbec.“ Vedle komparatistky Veroniky
Tuckerové a sociologa Nicolase Maslowského se literární kritik
a editor Robert Krumphanzl zamýšlel nad hodnotovými
východisky Jirousova vymezení undergroundu, filosof a teolog
David Bartoň postavil Jirousova badatelská i osobnostní
východiska do kontrastu k působení současné kunsthistoričky
Mileny Bartlové, filosof Miroslav Petříček pohovořil o tom, že
Magorovu „nezvladatelnost“ nelze „ztotožnit s alternativou, nebo
nepopírá, ale naopak utváří prostor pro určitý způsob života
(a kultury) a je nejvlastnějším projevem osobní svobody.“
Poslední blok už stačí jen stručně zmínit: Jirousovo Působení po
roce 1989 zkoumali z různých hledisek literární historik Michael
Špirit, sociolog Michal Geisler a publicista Adam Drda.
Mnohé z příspěvků vyvolávaly živou diskusi už v nabitém sále,
řada z nich ukázala, že se k různým oblastem Jirousova působení váží automaticky používané definice a klišé. Zrodily se
během dlouhých let a mnohé z nich neobstojí při podrobnějším,
pozorném a věcném pohledu. Z konference současně vyplynulo
(alespoň já jsem ten pocit měl) i potvrzení názoru, že Ivan Martin
Jirous ovlivnil českou kulturu poslední třetiny dvacátého století
jako málokdo – a byla by obrovská škoda, kdyby byl intelektuál
a umělec takového významu časem redukován a degradován na
„pozoruhodnou figurku.“ Příspěvky, zmíněné v této stručné
zprávě, vyjdou v brzké době ve zvláštní publikaci Revolver
Revue, tím by se měl naplnit cíl listopadového sympozia: provést
sumarizaci a vytvořit základ pro další bádání, diskuse, polemiky.
Nakonec už jen pro úplnost: večer 15. listopadu se konference „přesunula“ z akademické půdy do hospody, v pražském
Café V lese četli Jirousovy verše Petr Hruška, Vít Kremlička,
J. H. Krchovský, Luděk Marks, Petr Placák a Pavel Zajíček.
Skončilo se tedy patřičně, v hospodě.
Adolf Wölfli – Stvořitel univerza
Arbor vitae / abcd, 2012
„A co na tom? Je to tak. Bengálské ohně a blesky metané hlavní našeho nevyčerpatelného superděla nikdá neustanou. Nové Óbrdílo
Sv. Adolfa se opět rozšíří na všechny světové strany větrné růžice a rozměrů nabude mnohem větších než kdy předtím.“
Adolf Wölfli, Waldau, 1913
Přeložil Petr Šourek
L. Buriánová – Motol - začátek prosince 2013
MILAN
KOZELKA
(tento příspěvek dala dohromady
Lenka Buriánová – Milanův strážný anděl)
Moře je daleko
Je půlnoc
osvětlená letadla
se vrhají
na letištní plochu
jako dravci
na štvanou kořist
Je půlnoc
moře je daleko
VZKAZ: Všem moc děkuji za jakoukoliv pomoc v mé situaci
a hlavně za Vaše návštěvy, které mne drží nad vodou. Těším se
na konec léta, kdy už budu téměř v pořádku (a už na vozíku nebo
o berlích) a budu moci opět pokračovat ve své tvorbě. Váš Milan
DIAGNÓZA:
duben 1. mozková příhoda
květen 2. mozková příhoda
22. 7. 2013 Novosedly nad Nežárkou - během dvouměsíčního
rekonvalescenčního pobytu po dvou předešlých mozkových
příhodách během dubna a května
– 3. mozková příhoda s krvácením do mozku – převoz do
Nemocnice České Budějovice týden v komatu, ochrnutí pravé
části těla, omezená možnost mluvy
9. 8. 2013 převoz do FN Motol – Centrum následné péče
5. 9. 2013 – záchvat a křeče
10. 9. 2013 – vrací se hybnost pravé nohy
3. 10. 2013 – záchvat a křeče
15. 10. 2013 – vrací se cit do pravé ruky s omezenou hybností
prstů
8. 11. 2013 – záchvat a křeče Zvýšená aktivita ve fyzioterapii
a logopedii
6. 12. 2013 – záchvat a křeče Zvýšená aktivita ve fyzioterapii a
logopedii s následkem nechutenství v jídle a následné slábnutí
organismu
20. 12. 2013 – viróza
10. 1. 2014 – zlepšující se stav a vracející se chu k jídlu
22. 1. 2014 – převoz do Nemocnice Humpolec
Po převozu do nemocnice v Humpolci se Milanův stav zlepšuje
hlavně díky nesrovnatelně lepšímu prostředí a péči personálu.
Strava je pestrá a vydatná. Léky byly obměněny a jejich
dávkování, podle zdravotního stavu, sníženo. Pravidelné zách-
foto: L. Buriánová – Motol - báseň začátek září 2013 (báseň Padla vláda)
NESPAVOST Milan Kozelka
/ Praha – Motol (listopad 2013)
vaty už se v této nemocnici nedostavují. Během února a března
zapracoval především v oblasti logopedie a fyzioterapie.
Od 10. března 2014 každý den sedí v křesle od 8.00 do 14.00 h.,
aby si do budoucna zvykl sedět na vozíku.
Do 2 měsíců by už mohl být schopen pohybu na vozíku za asistence.
Básník, prozaik, performer a drsňák se ocitl po třetí mrtvici v nouzi.
Je indisponován, nemůže si vydělávat a potřebuje důstojně rehabilitovat, aby ještě dopsal svá stěžejní díla… Nemá ani korunu
a sám momentálně si není schopen ani korunu sehnat… co
dodat… jeho životní příběh je znám.
Transparentní účet založen: 2200433096/2010
IBAN účtu CZ 2520100000002200433096
BIC kód FIOBCZPPXXX bankovní spojení v SR EUR
2200433096/8330 jiné měny a mezinár.platby: IBAN viz výše,
SWIFT/BIC: FIOBCZPPXXX
Pohyby transakcí lze sledovat na internetu. Účet spravuje Radka
Konečná a Pavla Vaculíková. Finanční podpora bude použita na
zajištění důstojného prožití rekonvalescenčního období performera, bohužel délku uzdravování nelze zcela předvídat.
Těžko se zotavuje s vyhlídkou nekončících poplatků a výdajů, na
které člověk nedosáhne.
// 8
událost
DG 307
A PŮLNOC - ŠONOV
25.1.2014
Autor: Jaroslav Diblík
Před hospodou Standy Pitaše organizátora koncertů již od
roku 1980, signatáře Charty 77 a jinak chlapíka, který se
v předlistopadovém režimu odmítl přizpůsobit, nesklonil hlavu
a byl pronásledován pro svoje názory, chování, postoje už bylo
živo.
Zvukaři vykládají aparaturu a Standa nás zve do výčepu.
Zasedneme a vynoří se výborné koláče, které napekla jeho žena.
Mezitím doráží druhá polovina DG 307 a vzápětí i Půlnoc. DG jdou
zkoušet, protože začátek je nekompromisně v 19:00 a hrají jako
první.
Jsem trochu nervózní, protože ve výčepu je jen pár lidí, ale před
sedmou večer už nastává „boj“ o židle, protože ve výčepu není
k hnutí a lidi čekají i na chodbě na začátek vystoupení. Přesně
v 19:00 jsou DG na podiu a Standa představuje kapelu a děkuje
všem, co přišli na koncert a sponzorům, bez kterých by to nešlo.
A potom už jede jedna skladba za druhou… Andělský vlasy, Lidi
krve, Výstražný znamení, Uměle ochuceno, tedy zdánlivě vše, co
mám naposloucháno z desek. Ale to by nebyla DG, aby nepřišlo
překvapení. A tak společně s DG 307 poprvé vystupuje Míša
Němcová (zpěvačka Půlnoci) ve skladbě New York – Praha –
Paříž… a musím říci, že je to zážitek. DG 307 končí za velkého
potlesku a po úpravě podia nastupuje Půlnoc.
Ano, ta Půlnoc, která ohlásila své poslední vystoupení 19. 5. 2012
v paláci Akropolis. Tenkrát jsem zamáčkl slzu a řekl si:
foto: Jaroslav Diblík
V Šonově jsem ještě nebyl, tak jsem se nejdříve podíval na mapy.
Byl totiž leden a přízraky sněhových řetězů se vznášely v předpovědi našich meteorologů… Šonov leží v okresu Náchod, kraj
Královéhradecký a do Polska je to, co by kamenem dohodil. Ale
žádné drama na cestě nečekalo, nešlo ani tak o mne, ale o to,
že vezu půlku kapely DG 307, tedy Pavla Zajíčka a Ivana
Bierhanzla ?.
Proč?
Vždy nadšená odezva publika byla jasná…
Právě v roce 2012 na posledním koncertě Půlnoci vznikla živá
nahrávka Údolí ohně (Guerilla Records) a byla pokřtěna
13.12.2013. A tak stojím u podia, poslouchám Je to nebezpečný,
Podivná, Kniha noci, Hochu zlatej. Tentokrát ale jedeme na
otočku, nezůstáváme až do konce, a tak zhruba v půlce vystoupení Půlnoci startujeme zpět na Prahu.
Díky Standovi Pitašovi a všem z DG 307, Půlnoci a taky všem
návštěvníkům za perfektní večer. Celou reportáž najdete na
http://www.diblikphoto.com/251PulnocvSonove.html
a http://www.diblikphoto.com/251DG307vSonove
události
AKTUÁLNÍ RAMPA
Autor: Milan „Dino“ Vopálka
Dostal jsem nabídku od P. Porkerta jet se skupinou Aktual na
koncert do Jablonce nad Nisou, kde hráli v klubu „Na Rampě“.
Kluci z Aktualu během cesty vtipkovali a dobrá nálada se
vezla do Jablonce. Před koncertem následovala beseda
Milana Knížáka v tamní restauraci s místními lidmi. Byla velmi zajímavá. Před půl devátou Aktual spustil své aktuální
skladby, některé z nich považuji za nadčasové. Jako první
zazněla skladba Apoštolové. Hned první tóny naznačovaly, že
to nebude jen tak. Frontman M. Knížák se svou skupinou to
rozbalil, jak se patří. Hráli staré i nové věci, které byly velmi
dobré jak textově, tak hudebně. „Do víka nekopat! To si lidé
oddychnou, až mě hlínou zasypou…“ (to Milan napsal sám na
sebe) znělo sálem a lidé byli spokojení. Dále zahráli velmi
dobrou skladbu Přátelství (jednalo se o starou věc, ale já ji
neznal). Tato skladba byla založena na unisono pasážích celé
skupiny s virtuózním violoncellistou J. Pecou. „V týdnu
i v neděli, stále se děsím, anděli.“ (tatáž skladba jako „do víka
nekopat“). Koncert začínal mít velké grády. Nesmím zapomenout na další novou skladbu: „Chovám v kleci bolševika.“
Skupina jela jako pekelný stroj, lidem se to tak líbilo, že
si podupávali, tančili. Tóny Aktualu ovinuly všechny, co tam
byli. Posluchači vytleskali přídavek. Skladeb bylo několik –
Atentát na kulturu, Miluji tebe a Lenina a Vyslanci z kosmu.
Při této skladbě jeden z bubeníků (mají dva) vzal obrovské
paličky a začal řezat do bicích tak, že je málem rozmlátil.
Odnesly to jenom blány. Závěr koncertu byl dynamický, což
posluchači odměnili velkým potleskem. Tento koncert považuji za jeden z nejlepších v poslední době, kdy Aktualové hráli.
Motto jednoho z posluchačů: „Pane profesore, nikdy jsem vás
neměl moc v lásce, ale co jste dnes s Aktualem předvedl –
klobouk dolů!“
foto archiv: Vašek Vašák
// 10
divadlo
JAK KOHOUTI
OBARVILI SVĚT
Šedá normalizace a barevná svoboda
foto : Petr Neubert - Hlavní protagonisté
autor článku: Lída Homolová
Chceteli malým dětem vysvětlit, co je totalita a underground, běžte
s nimi do pražského divadla Minor na pohádku Jak kohouti obarvili
svět aneb Magoři dětem. Divadelníci čerpali námět z undergroundových pohádek Čertovo kopyto, hlavně pak od autorů: Magora
(Ivana Martina Jirouse), Čuňase (Františka Stárka) a editorky Jany
Veselé.
A jsou to zvláštní pohádky nepohádky.
Šedivé království, kde lidé nesmí říkat pravdu, nesmí poslouchat hudbu, která se jim líbí, nesmí sázet stromy a kytky, které se jim líbí, protože nejsou užitečné. V tomto zakletém království žila byla rodina se
třemi dětmi, která tato pravidla porušovala, protože se jim nelíbila.
Postupně jim zlí lidé vzali nábytek, zavřeli tatínka do vězení a chtěli
převychovat i děti. Ale tatínek psal dětem z vězení krásné barevné
pohádky a maminka vytvářela láskyplný domov, kde se všichni
můžou na sebe spolehnout, neměli by lhát (až na malé výjimky)
a sama jim zpívá ten hlasitý a zakázaný big beat.
A jak to všechno, milé děti, dopadlo?
Součástí hry jsou i hudební vstupy
Tak jako vždy v každé dobré pohádce zvítězilo dobro nad
zlem, ale tady navíc zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.
Šedá barva normalizace byla osvobozena barvami svobody.
Protože svět je přece barevný a rozmanitý.
Divadlo doporučuje tuto inscenaci dětem starším deseti let.
V každém případě by se rodiče měli připravit, že budou muset
odpovídat dětem na spousty otázek. A to je zdvojená hodnota představení!
Divadlo Minor, Praha: Jak kohouti obarvili svět
(premiéra 12. 1. 2014)
Termíny představení naleznete na webu divadla Minor.
13. 4. od 15.00 hodin, 6. 6. od 18.00 hodin
Námět: Ivan Martin Jirous, František Stárek, Jana Veselá
Scénář: Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček
Režie: Jakub Vašíček, scéna: Kamil Bělohlávek,
Hudba: Dalibor Mucha, Tomáš Vychytil, Luboš Nohavica
Hrají: Monika Načeva, Ondřej Pavelka nebo Petr Stach, Petr Reif,
Anna Bubníková, Ondřej Bauer, Jan Hrovatitsch, Dalibor Mucha,
Luboš Nohavica, Pavol Smolárik, Tomáš Vychytil, Miroslav Dlouhý,
Stanislav Rouš nebo Martin Švec
Magor foto z natáčení
film
Film mapuje kaleidoskop příběhů z knihy Pravdivý příběh Plastic
People, autora Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor. Mezinárodně
oceněného českého básníka, publicistu a výtvarného kritika. V době
normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn.
V dokumentu zaznívají ukázky z obsáhlého Magorova básnického
díla, i jeho politické a životní názory. Defilé významných osobností,
kamarádů a Magorových partnerek z období disentu a následně
v letech svobody (například: Václav Havel, Dáša Vokatá, František
Čuňas Stárek, Dana Němcová s rodinou, Petruška Šustrová, Karel
Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Eugen Brikcius, Vladimír Lábus
Drápal, Vratislav Brabenec a členové PPU, František Rudl, Ladislav
Heryán, Jaroslav Erik Frič, John Bok, Ida Saudková) doplňují přátelé
z Košic, Bratislavy a mnoho dalších. Film poukazuje na účelové lži
totalitního socialistického režimu.
Většina obviněných nic závažného nespáchala. Jenom poukázali na
nedodržování zákonů tehdejší vládnoucí nomenklatury. V ještě
banálnějším příběhu si mladí lidé chtěli jen svobodně hrát hudbu,
která se jim líbila. Za to byli vězněni, vyhazováni z práce, mláceni,
stříháni na ulicích a policejních stanicích. A nakonec nedobrovolně
museli opustit svou rodnou vlast. Dnes opět tito zločinci, kteří nebyli
nikdy potrestáni, chtějí zpět do politiky.
Voliči jim to nesmějí dovolit.
Režie: Oliver Malina Morgenstern
Námět: Dáša Vokatá, František „Čuňas“ Stárek
Scénář: Oliver Malina Morgenstern, Martin Suja
Kamera: Endy Fehu, Pjeer Van Eck,
Oliver Malina Morgenstern,
Rok výroby: 2013
Distributor: ArtCorp s.r.o.
// 12
Chmelák je jednou z hlavních osobností severočeského undergroundu, od
80. let v exilu, zakladatel a provozovatel českého kulturního centra ve Vídni,
klubu Nachtasyl
CHMELÁKŮV
rozhovor
Co se ted' děje v Nachtasylu?
Pokračujeme v tom, co děláme už takřka 27 let, to znamená, že právě teď je
v Tagasylu výstava sochaře Michala
Blažka a výtvarníka Václava Gruši.
Možná bych měl dodat, že Tagasyl je
vlastně rozšíření Nachtasylu, ale už funguje taky asi 23 let. V Nachtasylu večer
pokračujeme koncerty, zhruba jednou
týdně, a střídají se kapely zejména
české, slovenské a rakouské. Nedávno
tu třeba vystoupila Iva Bittová, Tomáš Vtípil s Urbandem, Phil
Shoenfelt, nebo Joe Karafiát. A do léta připravujeme např. All
Tomorrow´s Parties Band, slovenskou bluesovou skupinu ZVA
12-28 band, z rakouských kapel třeba Tanaki.
nejen našimi DJ, ale vystupovali zde
později taky jako muzikanti.
A tak je to vlastně pořád… I když, právě
po listopadu 89, kdy se postupně zrušila
železná opona, začaly jezdit české
kapely: Psí vojáci, DG 307, Plastic
People of The Universe, Půlnoc,
z brněnské scény Dunaj, Ivan Bittová,
skupina Vladimíra Kokolii E a podařilo
se zde představit i některé spisovatele a
básníky. Ale hlavní důraz je samozřejmě
na muziku a výstavy.
Do Vídně jsi odešel v roce 1982, jak
to tehdy bylo?
Tehdy jsem si myslel, že je to už
napořád. Vždy to bylo součástí té tzv.
Asanace, o které jsme se samozřejmě dozvěděli až o hodně
let později. Měl jsem za sebou vězení, další „chuovky“ typu
výslechy, domovní prohlídky, neustálé obtěžování nejen mě, ale i
ostatních v rodině. A většina kamarádů už byla pryč, přišli jsme
o Novou Vísku a zavládla taková poraženecká nálada. A vlastně
jsem toho odjezdu nikdy nelitoval, byla to zkušenost a zároveň
musím dodat, že obdivuju ty, co to naopak vydrželi tady.
AZYL
Ted' pobýváš částečně ve Vídni, částečně v Česku. Jak to
vidíš do budoucna?
Budu se snažit Nachtasyl provozovat co nejdéle a pak bych rád,
kdyby se našel někdo mladší, kdo by ve stejném duchu tyto lokály provozoval dál. A v případě, že se to nezdaří, tak s tím prostě
skončím.
autor: Ivana Denčevová
foto: David Tesař
Nachtasyl vznikl původně jako klub pro české exulanty, emigranty. Změnilo se to nějak?
Pravdou je, že první dva, tři roky skutečně byli hlavními
návštěvníky exulanti, ale mým úmyslem nebylo mít v Nachtasylu
nějakou uzavřenou společnost, v tomto případě takové malé
české ghetto. V té době hrál v Asylu třeba Vlasta Třešňák (který
dokonce odehrál první koncert), Karel Kryl, Sváa Karásek,
Jaroslav Hutka, Dáša Vokatá, Charlie Soukup, Míra Skalák
Skalický.
Pak se zvláštně připojila rakouská nezávislá scéna, tehdy to byli
punkeři nebo alternativní muzikanti, z nichž celá řada pak byla
// 13
foto: Vít Adamus
-Vladimír Jaromír Horák
výtvarno
STĚNY
LESA
Petr Hruška
Fotografie Vladimíra Jaromíra Horáka
Absintový klub Les vyrostl v samém centru Ostravy před tři čtvrtě rokem zcela samovolně – možná trochu i jako podvědomá
reakce na tu bezbřehou nudu Stodolní ulice, kde se šedesát podniků také tváří jako kluby a nabízí přitom jen prázdný kravál,
chlast a rozjívenost, kam se zlatá mládež chodí pouze ukázat
ostatním v posledních záchvatech jakési snobské módy. Namísto
tohohle předvádění chodí se (zatím) do Lesa za skutečným sdílením, za ochotou vnímat nějakou možnou blízkost, nějaké smysluplné sdělení. Provozovatel klubu Přemek Bureš si docela úzkostlivě hlídá tuhle nenápadnou laskavost, příjemnou obyčejnost,
pečlivě se stará, jaká hudba bude v prostorách Lesa znít, jakou
atmosférou bude klub dýchat – a snaží se dodat klubu také určitý
obsah, takže podnik nabízí občasné literární večery, koncerty,
projekce filmů a jiné akce, mezi nimi též vernisáže výtvarných děl,
která pak na stěnách měsíc dva zůstávají viset a spoluvytvářejí
svébytnou podobu prostoru, v němž se dá ještě hovořit i poslouchat, dívat se a být sám (se) sebou.
Do půle března visí na stěnách Lesa díla fotografa, básníka a
publicisty Vladimíra Jaromíra Horáka, autora, který vyšel ze středomoravského undergroundu, studoval etnologii, kulturně sociální antropologii a sociologii v Olomouci a Brně a v současné době
žije v Ostravě, kde přednáší na univerzitě sociologii, antropologii
a světová náboženství. Vladimír má za sebou řadu samostatných
výstav v České republice, Rakousku a Německu; v ostravském
Lese nyní vystavuje rozměrné digitální fotografie na plátnech,
vesměs díla vzniklá v posledním desetiletí.
Jsou to fotografie zdí, jakožto typického městského fenoménu.
Zdí, které nás obklopují, kamkoliv se namaneme, zdí velkých
měst, z nichž nejméně polovina je nafocená v Berlíně, tedy
městě, které samo asi navždy už bude asociovat úzkost z lidské
šílenosti, jež chtěla svět natrvalo zdí brutálně rozdělit a neprostupně uzavřít. Ale k Berlínu se přidávají zdi dalších měst, Ostravy,
Olomouce, Krakova… A ke zdem se přidávají další kolmé a neústupné plochy, dřevěné ohrady, plechová vrata, plakátovací tabule. Plochy, které jsou součástí výhledu městského člověka, jemuž
se místo obrysu hor či horizontu polí do očí „staví“ právě onen
dvojrozměrný svět vztyčených stěn, ona plochost, která však
zároveň nese podivuhodné stopy lidského počínání a pobytu zde.
Na těchto plochách se začínají vrstvit plakáty, nápisy, grafiácké
tagy a piece, skvrny a stříkance všeho druhu, jako doklad nějaké
odvěké neutuchající lidské vůle a touhy zanechat stopu, vzkaz,
znamení. Ve velkých detailech snímá Vladimír J. Horák právě
onen život stěn, částečně záměrný, částečně samovolný – plakáty rve vítr a rozmáčí déš, tahy sprejerů překrývají nové, dřívější
nápisy prosvítají pod současnými, „lezou si navzájem do řeči“.
Vše se mění ve zvláštní, neustále se proměňující palimpsest,
který je možná přiléhavou metaforou velkoměstského života. Sálá
to nějakou temnou energií, nějaká rvavost je v tom, jak se černé
spreje derou do červených, jak zejí napospas nesrozumitelnosti
útržky slov, osamocená písmena ve své tiché nádheře a marnosti, potrhané tváře z plakátů náhle hledí s jakousi novou zděšeností, jako by v nich bylo cosi z vědomí zániku. A jak se to ovšem
zároveň slévá do nových, netušených, nezáměrných vzkazů,
které přesto vypovídají docela přesně o naší zběsilosti, hlasitosti,
kontaminaci všeho se vším. Jenomže pod tou pestrou torzovitostí a dočasností znovu vědomí neústupné plochy, bariéry, zdi, kterou nelze beze zbytku nikdy ztéci, která tvrdě leze zpod toho
všeho jako hrozba. Zánik a vznik lidského projevu jsou v těchto
fotografiích Vladimíra J. Horáka zvláš natěsno spolupřítomny,
podmiňují se navzájem a rozléhají se po celém Lese.
// 14
foto: Archiv Guerilla Records - David Cajthaml
DUŠE, VÍTR A CHRÁMY SVOBODY
Davida Cajthamla
Autor: Vladimír„Lábus“ Drápal
Nedaleko Prahy, ve středočeských Makotřasech, žije David
Cajthaml. Umělec, který letos v únoru oslavil 55 narozeniny. Za tu
dobu toho stihl opravdu dost: vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, hrál v první punkové kapele v ČSSR Energie G a dnes
hraje v experimentálním souboru několika hudebních individualit
Dekadent fabrik, která své koncerty nazývá rituály, pracuje jako
scénograf pro celou řadu scén a divadel (naposledy vytvářel scénografii pro předávání cen filmové kritiky v divadle Archa), takřka denně
zveřejňuje fotografii s básnickým doprovodem - „nic to není / jen stín
na duši / (důkaz toho / že svítí slunce)“ - na svém facebookovém profilu, ale svou podstatou je především výtvarný umělec. Jeho poslední výstavou byla kolekce tří cyklů obrazů (Deníky, Prostorové obrazy
a Automatická malba) od ledna do března vystavená ve Vrchlického
divadle v Lounech, nazvaná Geografie duše. Proč David do názvu
umístil právě duši?
„Duše” je široký pojem, který původně znamenal – už od doby
starých Řeků – princip života. Tedy to, čím se živý tvor liší od
mrtvoly. Podstatou je slovo dech, dýchat, ale v mnoha jazycích je
stejné slovo základem pro vzduch, vítr či jeho poryv. Podle indiánských mýtů je vanutí větru posvátnou zkušeností, která lidské bytosti
neviditelně spojuje s ostatními zvířaty a rostlinami, s lesy i horami.
Vanutí větru bylo neviditelným, avšak společným médiem jejich existence. Stejně neznatelným závanem duše (nebo větru, chcete-li) je
pro mě tvůrčí inspirace. Pro někoho je těžké tvořit, pro jiného je těžší
foto: Archiv Guerilla Records - David Cajthaml - Dívka a zvíře
// 15
foto: Archiv Guerilla Records - díla Davida Cajthamla
netvořit, pro dalšího může umění znamenat nesrozumitelnou ztrátu
všech jistot, jiný v něm s potěšením odhaluje tajemství života.
David Cajthaml si bezpochyby bez umění svůj život neumí představit
a tvorba je pro něj stejně samozřejmá jako dýchání. Takže jsme opět
u mystéria životadárného dechu. Málokdo ví, že smysl kouření
indiánské dýmky míru spočívá právě ve zviditelnění dechu v podobě
kouře – a na principu této vizuální dohody vzniká nezrušitelné přátelství a smír vysílaný do všech světových stran!
Tím, že děláme či máme rádi umění, se nejen lišíme od zvířat, ale
zejména od lidí, kteří rezignovali na život: „mrtvý ve třiceti, do rakve
v sedmdesáti”. Ztratili duši! Na rozdíl od nich jsme živými bytostmi,
dechem umění propojenými se světem a úžasem z něj. Protože dech
duše nám staví most k bytí, k vlastní bytosti. A jak je zřejmé, bytost
Davida Cajthamla je značně rozsochatá: je nejen výtvarníkem, ale i
hudebníkem, básníkem, fotografem, designérem, vystudovaným
architektem a scénografem – to už víme. Ale zároveň je umělcem,
jehož tvorba vychází z vnitřní senzibility a sama jeho existence je
prototypem lidské neujařmenosti. Je solitérem, který vnímá zpěv
duše stejně pozorně, jako zpěv keporkaků.
Četl jsem tento příběh: v jednom městě byl starobylý kostel, jeden z
prvních, který byl v té zemi postaven. Jednoho dne přijel z pouště
muž s povozem plným vzácného dřeva. Zastavil u kostela a oznámil
faráři, že zhotoví schody na kůr. A skutečně, během několika dnů je
sám a bez pomocníka postavil. Krásná mistrovská práce. Bylo to
jako zázrak. A potom vzal svůj povoz a odjel zpět do pouště. Nikdo
ho už nikdy více nespatřil.
David Cajthaml svou tvorbou dokáže vyjet do pouště vyprahlých
srdcí a uměním v nich vystavět schody až do nejhornějších pater
věží chrámu svobody.
Tam má totiž duše nejblíže ke světlu, hvězdám a věčnosti. A vanutí
větru je tam cítit nejsilněji a nejsvobodněji!
foto: Archiv Guerilla Records - David Cajthaml Holky v lese
PARUKÁŘKA
Archiv Vladimír Gregůrek
prostor dotyku
JINÝ SVĚT
NAD ŽIŽKOVEM
Herna Bar Pokud se něknová formace
dy za parného
Milana Erbeléta objevíte
na, Harry Fotr,
na Žižkově,
Slum
nebo
můžete se během chvilky
vynikající ciocitnout v tak
kánská kapela
Autor: Martin „Šumák“ Sumerauer
trochu jiném
Devles. Obsvětě. Po pár
čas tu hrají
vyšlapaných
i různí písnischodech od
čkáři - jako
hotelu Olšanka se ocitnete v parku Parukářka. Hned na Vladimír Merta nebo Kyslík, koncertoval tu i Pepíček
okraji parku stojí malá hospůdka se stejným názvem Čečil, známý pražský harmonikář. I tady se bohužel nora osobitým stylem. Majitel hospody Vladimír Gregůrek je málně dodržuje policejní hodina, ale v zimě, když se hraje
vlastně majitel veřejných záchodků, které slouží pro uvnitř, se to leckdy i protáhne. Je tu otevřeno po celý rok,
všechny návštěvníky parku zdarma. Hospoda je ve skuteč- včetně všech svátků, a to i na štědrý den, kdy se tu paří
nosti přístavek, který teprve čeká na svou rekonstrukci. třeba do rána. A na Silvestra je tu také veselo
Místní lidé, návštěvníci i štamgasti si přejí, aby si hospůd- - i když Parukářka je jedno z mála míst, kde je Silvestr
ka zachovala svůj ráz i po rekonstrukci, tedy aby zůstala stejný, jako kterýkoli jiný den v roce. Je tu veselo pořád.
Parukářka Parukářkou. Lidové ceny, absolutní svoboda, Po dohodě s majitelem je třeba možno si na Parukářce
krásný výhled na Žižkov a v neposlední řadě koncerty udělat soukromou oslavu nebo koncert. A pokud se tam
kapel různých stylů, hlavně těch undergroundových. nehraje, dobře se tam pije. Mezi popíjejícími partičkami
Proti této duši Parukářky stojí již několik let zájem develo- pobíhají děti a psi různých velikostí, voní tráva, pečou se
perů, kteří chtějí toto atraktivní místo přetvořit klobásy a krásně se tu tráví letní večery. A v zimě, uvnitř
a znetvořit. A místo je to opravdu jedinečné. Hlavně v létě. hospůdky, když se nad Žižkovem setmí, rozhostí se
Při sezení venku je krásně vidět celé údolí Žižkova, od v údolí tma a město se rozsvítí, člověk si připadá jak
žižkovské věže po Ohradu a z druhé strany až k centru někde v pensionu na okraji města. Cestou domů při ranměsta. V okolí hospůdky se motá, chlastá, hulí a komuni- ním rozbřesku pak uslyšíte koncert ptáků a žab z místníkuje velmi rozličná společnost. Maminky s kočárkama ho rybníčku, které jsou dokonce celoevropsky chráněné
a pankáči, pejskaři a starý androši, náhodní kolemjdoucí a můžete si je i zakoupit vytištěné na tričku. Parukářka je
a vyhulení študáci. Chodí sem spousta umělců, malířů, tak ojedinělé místo, že dokonce radnice Prahy 3 uvažuje
básníků a muzikantů, např. Jarda Švec nebo kluci ze sku- založit tu pražský Hyde Park. A já si neumím představit,
piny Sladký konec. Dokonce by se dalo říci, že Parukářka že by byl někde jinde. Každoročně se tu třeba koná Million
je jedna z jejich domovských scén. Hrají tu vcelku pravi- Marihuana March nebo Žižkovská smrš. Tak proč ne
delně, slaví se tu s nimi různé narozky a svátky a Petr Hyde Park. Je to zkrátka hezké místo, na Žižkově, kousek
Slezák, jejich dvorní kytarista, si tu hospodu tak zamiloval, od centra a přitom prakticky v přírodě. Místo, které má
že tu začal i pracovat za výčepním pultem. Kromě duši. A byla by obrovská chyba, kdyby se ho zmocnila
Sladkého Konce, po jejichž koncertech bývá vždy v parku bezohledná banda developerů.
nablito, tu několikrát hráli třeba Hally Belly se Svědkem,
// 16
absintový klub
LES
Přemysl Bureš vlevo s autorem textu
A JEHO DUCHOVNÍ OTEC HEREC PŘEMYSL BUREŠ
ANEB JAK SE OSTRAVSKÁ PUSTINA ZAZELENALA
Autor: Vladimír Jaromír Horák
Jeden z místních politiků se před několika lety při své debatě se
studenty Ostravské univerzity, kteří kritizovali kácení vzrostlých
a zdravých stromů v centru Ostravy, vyslovil, že kdo chce stromy,
musí jít do lesa. Kácení zdravých stromů, zvláš na místech, kde
je jich tak málo, považuji za perverzi, ale tomuto politikovi nelze
upřít určitou prozíravost jeho myšlenky, která jakoby svým způsobem pocházela z časů starozákonních proroků a evokovala to, co
se v budoucnosti opravdu stane. Od tohoto vizionářského výroku
uplynulo pouze několik let a uprostřed Ostravy, téměř na
Masarykově náměstí ve Střelniční ulici, vyrostl Les.
Už naši předkové věděli, že dobré věci pocházejí z lesa. Dříví na
otop, voda, zvěř, houby, léčivé byliny. Les je tedy zdrojem všech
dobrých a nezbytných věcí, zdrojem potravy a pití, přístřeší
a oděvů, je zdrojem posvátných medicín, které hlídají kouzelní
pohádkoví skřítci. Strava z lesa je čistá a zdravá.
Zatímco město v jeho okolí je prašné, neplodné a vyprahlé. V létě
je v něm zničující horko a v zimě rozmačkaná sněhová břečka.
V lese je vždy příjemně. Lidé se rádi uchylují do lesa pod koruny
košatých stromů. V lese panuje harmonie a řád. V létě zde člověk
najde příjemný chládek a v zimě se skryje před sněhovou vichřicí.
Hluboko v lese přebývají duchové, v pramenech, v potocích, ve
stromech, ve skalách a v tůních. Ve dne spí a v noci obcházejí
krajem.
Les je místo, kde vše plyne přirozeně, je to místo přirozeného
chaosu řízeného nejzákladnějšími principy přírodního řádu. Les
je plynutí v harmonii, která odráží ty nejzákladnější archetypální
projevy života. Les je ostatně život sám.
// 17
Je to místo, v němž přebývá bůh nebo bohové, přebývají zde
duchové, je to místo, jež vyjadřuje nejzákladnější princip existence.
Les je ale také místem nebezpečí. Kdo si nedá pozor, může na
něho spadnout strom, nebo se utopí v bezedné tůni, nebo zabloudí a zakopne o bludný kořen, a už nikdy nenajde cestu zpátky.
Kdo má zlý úmysl, neměl by do lesa vstupovat. V lese mohou
tedy sídlit i duchové zla, bolesti a smrti. Pokud však člověk nemá
nedobré záměry, síly zla na něj nemohou a zdaleka se mu
vyhnou.
Les je také místem lovu, místem obživy, zdrojem vitální síly
a radosti. Té prosté radosti ze života a z existenciálního bytí.
Když před časem přišel do Ostravy herec Přemysl Bureš a začal
působit v Divadle Petra Bezruče, přemýšlel i přes své náročné
divadelní angažmá o tom, že by si splnil svůj dávný sen. Tím
snem bylo založení klubu, ve kterém by se scházeli zajímaví lidé,
tím snem bylo vytvoření místa setkávání, navazování kontaktů
a vytváření kulturního kvasu, který je pro umělce tak inspirativní.
Je to asi půl roku, co si Přemysl svůj sen splnil, tehdy vysázel svůj
les. První návštěvníci na sebe nenechali dlouho čekat. Les se stal
místem, které magicky přitahuje ostravskou uměleckou alternativní scénu. Chodí sem lidé z divadel, malíři, herci, sochaři, intelektuálové, básníci, publicisté a fotografové, lidé, kteří mají alternativní přístup k životu a kteří se hlásí k undergroundu. Ale nechodí
sem jenom oni, chodí sem lidé, kteří prostě chtějí diskutovat
o zajímavých tématech a kteří si chtějí v těchto diskusích tříbit
svůj názor.
Les se tedy také stal průsečíkem diskusí a stvořitelem názorů
a mínění lidí, kterým není jedno, v jakém světě a v jakém prostředí žijí. Lidí, kterým není jedno, co se kolem nich děje.
Ale protože obraz Absintového klubu Les vytváří především jeho
duchovní otec Přemysl Bureš, položme mu ted’ několik otázek:
Co tě nejvíc ovlivnilo v dětství?
Těch vlivů bylo samozřejmě mnoho. Vlastně celé dětství samo.
Život na vesnici, náš dům a pod naší strání pstruhová řeka plná
ryb a za ní pastviny bučících krav a volně pobíhajících koní, hluboké lesy, babička, děda, tety a strýcové, sourozenci a rodiče.
Zkrátka nepopsatelná krása všude kolem, jakou by si přálo určitě
každé děcko. Dodnes cítím tu bezstarostnou vůni ochucenou
dennodenním dobrodružstvím. Samozřejmě mě ovlivnili taky rodiče, kteří měli rádi umění, což se na vsi nenosilo.
Říkáš, že jsi herec z ulice, jak tě ulice formovala?
To bylo už později v dospívání, kdy mne vyhodili ze školy a já
musel tvrdě pracovat. Tehdy se pracovat muselo, protože si to
soudruh přál. A mě ta práce zatraceně nebavila. Bavila mě právě
ulice, její volnost. Takže jsem střídal zaměstnání, abych se vyhnul
stereotypu a chtěl jen jedno: hrát. Od dětství jsem tíhnul k divadlu, ve kterém jsem cítil svobodu a hravost. Ovšem na konzervatoř mě nepřijali, a tak jsem začal u amatérského divadla. Ulice mi
dala opravdový náhled na společnost a jistou sílu v časech nejhorších a vytrvalost v určitém slova smyslu.
Kolik má klub Les v současnosti přibližně členů?
Myslím, že okolo tisíce členů a to číslo stále roste.
Kde hraješ v Praze a co?
V divadle v Celetné, Kašpaři Jakuba Špalka. Už tam dohrávám
jen jedno představení Běsi od Dostojevského. Čtyřhodinová krása celého ansámblu. Mám tam takovou dvojroli, kterou jsem jednou zaskočil, a už mi zůstala.
Co tvůj syn, jaký máte vztah?
Troufám si říct, že vztah s mým synem Adamem je velmi přátelský, založený na důvěře a lásce, a to i přesto, že žijeme odděleně a vídáme se do roka velmi málo, což mi samozřejmě chybí
a bolí. Takže se vždy těším, když si ze svého volna ukrojí pár dnů
i pro svého fotra a přijede do Ostravy, když už já se nedostanu.
Je mu čerstvých sedmnáct a studuje víceleté gymnázium
v České Lípě, a aby toho nebylo málo, začal koketovat s herectvím. Což mě těší a děsí zároveň. Přihlásil se na herecký
workshop v Německu, má před sebou první premiéru ve stejném
divadle, kde jsem začínal i já, věnuje se od mala kytaře a ted’
i zpěvu. Zkrátka geny, které neovlivníš. A tak věřím, že si zvolí
pevnou cestu, která mu dá životní smysl, a je jedno jestli bude
umělcem nebo lékařem. Důležité přeci je, aby věci dělal pořádně
a tím pádem byl i šastný šastný.
V čem ted' hraješ v Divadle Petra Bezruče?
Jsem tam v angažmá, takže v mnoha věcech, ale rád bych zmínil mou poslední premiéru režiséra Pácla Strýček Váňa, kde hraji
právě Váňu. Je to nádherné představení plné divadelních obrazů,
kde cítíš hereckou energii úplně od všech a je to určitě znát. Ne
nadarmo máme vyprodáno dlouho dopředu, ale to se týká i ostatních her.
A co plány do budoucna?
Plánů mám dost a dost, i chu a energii, jen ten čas běží nějak
rychleji a tak jsem rád, když si v neděli přispím. To je na dlouhé
povídání. Chystám i nějaké autorské divadlo v klubu a další pravidelné pořady. Ale opravdový plán, který mě zajímá nejvíc, je,
abych šel správnou cestou s dobrou energií, tedy dělal to, co mě
opravdu naplňuje a se správnými lidmi. A to je volba, při které
něco ztrácíš, ale podstatné nalézáš. Jinými slovy, jsem už dost
zkušený a starý na to, abych si uvědomil sám sebe v téhle nelehké době.
Takže tolik o ostravském absintovém klubu Les a o jeho alter ego
Přemyslu Burešovi. Jen více takových lidí, jen více takových
míst…
foto archiv VJH
Proč zrovna absintový klub a proč zrovna Les?
Pouhý nápad být něčím odlišný a navíc absint má přeci
bohémskou příchu staré Francie a já jsem bohém.
A názvů jsem měl mnoho, ale nic nebylo košer. Až jednou jsem
seděl s přáteli a vymýšleli společně název a byl to kytarista ze
Sotheinu Martin Dytko, který slovo „les“ vyslovil. V tu chvíli jsem
měl jasno, ačkoli ten název v plénu neměl až takové zastání. Les
jako abstraktní název pro klub, Les, jak ho vnímá většina lidí
– tajemný, opředený mýty a přitom tak svobodný, kde se rád
zhluboka nadechneš.
// 18
prostor dotyku
hmota, Dáša Vokatá, Jirka Jelínek,
Lád'a Heryán, Petr Lutka, Stará
dobrá ruční práce, Burrougs Band,
Svatá Trojice a jiné. Na podzim zde
probíhá festival poesie Ostrovy bez
hranic. Hraje se pravidelně ve
čtvrtek, ale není výjimkou, že se
uskuteční i dvě tři akce v týdnu. Loni
v březnu Ponorka oslavila 20 let od
znovuotevření, kdy se šéfování ujal
Cipís.
Miroslav Marusjak - Ponorka Blues
Zdeněk „Cipís“ Brázda je srdcař,
Až do převratu v závěru osmdesátých let poskytovala
zázemí a azyl velkému množství undergroundových
a všelijace různých individualit.
Své literární texty zde předčítali I. M. Jirous, J. H. Krchovský, P. Zajíček, B. Hýsek, M. Kozelka, M. Palla, JEF, Vítek
Kremlička a mnozí další. Za domovskou scénu slouží
Free Jazz Triu Olomouc a kultovní kapele Elektrická svině
nebo Hynkovým zámkům a Poetic bandu. V prostorách
Ponorky také probíhají vernisáže a výstavy obrazů,
fotografií nebo i promítání. Loni to byl Rok bez Magora
a archivní snímky, nahrávky s Filipem Topolem (Čuňas).
Na palubě Ponorky se odehrála spousta koncertů regionálních, ale i hvězdně zavedených kapel jako Blurt,
The Velvet Underground Revival, DG 307, Echt!, Umělá
kašle na psaní různých žádostí
o granty a vše si organizuje sám.
Můžeme ho vidět jako bedňáka,
zvukaře nebo v kuchyni vařit guláš...
Takových zapálených lidiček není
nikdy dost a hluboce před ním
smekám.
HOSPODA
U MUSEA
NEBOLI
„PONORKA“
Autor: Miroslav „Miky“ Marusjak
// 19
Autor: Miroslav „Miky“ Marusjak
Ivana a Jarka jsou kamarádky a spolubydlící. Studují v Olomouci
prvním rokem Palackého univerzitu, na katedře Českého jazyka.
Tolik slyšely povídání a historek o legendární olomoucké
hospodě Ponorka. Prý se tam schází androši i máničky, básníci,
malíři, různí kumštýři, hudebníci a taky je to oblíbené místo
studentů, když věčné čučení do skript a biflování vymění za
lahodný pěnivý mok.
Rozhodly se svou životní mezeru doplnit a zajít nasát atmosféru
této hospody. Ve středu v podvečer zavítaly do tohoto zařízení.
Usadily se ke stolu hned naproti záchodům. U vedlejšího stolu
ležel pes neurčité rasy velký jak tele. Znuděně se zvedl a přišel je
očichat. Pak se vrátil ke svému stolu a opět ulehl na dřevěnou
podlahu. Číšník s tužkou za uchem na ně houkl: „Tak co holky,
co to bude? Dvě piva?“ Zděšeně si objednaly každá dvojku červeného a vyhlášený sojový guláš. Upjatě se rozhlížely po abstraktních obrazech na stěnách. Od stolu na pódiu se ozval mírně
opivený Iša. „Ahoj kočky, nemáte cígo?“ „My kouříme jenom elektronické“, pípla Ivana. „Nekecej, že kouříte jenom elektronické“,
chechtal se Iša, „a co ptáky, kouříte?“ Pak začal vyřvávat na
celou hospodu: „Underground žije!!! Čí je Ponorka? Naše!“
U stolu se psem se nějaký vlasáč dožadoval pěti rumů. Jakýsi
rozčepýřený Česílko s brýličkami na nose a v zelených montérkách s náprsenkou, s pytlem brambor přes rameno, si to rázo-
val přes horní palubu do kuchyně. Každý ho zdravil a volal na něj
„Ahoj Cipísi!“ Udiveně zíraly na kluka s dredy do půli zad, který
šel právě na záchod. K jejich stolu přisedl vousatý týpek s flétnou oblečený jak kašpárek. „Rudo, jedno pivo na sekeru! Půjdu
ještě pískat ke kašně, až si něco vypískám, tak pak ti to dám.“
Začal na stole rozvazovat uzlík ze šátku. Prsatá blondýna
v zástěře přinesla Ivaně s Jarkou sojáč.
Kašpárek se jí ptal: „Miluško, můžeš mi je udělat s vajíčky?“
V šátku měl asi šest žampiónů. „Tohle jsem našel v parku. Večer
až tam půjdu zase spát, se podívám po dalších. Rostly hned
vedle mojí lavičky.“
Hospoda se modrala dýmem z balených cigaret. Obě studentky
nějak přešla chu na gurmánský ponorkový zážitek. Zvedly se,
že zaplatí. Iša na ně volal: „Děvčata, kam pak, kam pak? Už
jdete? Večírek ještě nezačal!“ Jarka špitla: „Vadí nám, když se
u jídla kouří.“ Když odcházely, slyšely ještě ve dveřích nadávání
rozhořčeného Iši. „Táhněte třeba do prdele a nechod’te do
Ponorky! Příště běžte raděj do cukrárny.“
Za halasného vítání došel ke stolu na pódium kluk s copánkem
a kytarou na zádech. „Dnes si uděláme kytarový mejdan!“, zdravil popíjející štamgasty. Objednal si pivo, vytáhl kytaru z futrálu
a začal ladit.
Ten večer na pánském hajzlu hned nad plechovým žlábkem
přibyl nový nápis.
„VŠECHNY INTELEKTUÁLKY
JSOU PIZDY!“
Archiv Miiroslav Marusjak
PONORKOVÁ…
// 20
pozvánka
Bandem, Garáží i Garage,
Lábusovky vznikly spontánElektrickou sviní, Špinavým
ně v roce 1993, kdy se po
nádobím, BBP, SPB a dalšími
sametovém převratu všichni
a dalšími, přes skupiny, které
ztratili po světě a funkcích
se po dlouhé době nečinnosti
a úřadech a podnikání
objevily jen právě na tomhle
a drogách, prostě jak komu
večírku, jako třeba Posádvelel jeho naturel. Přišlo mi
ková Hudba Marného Slávy,
tehdy líto, že ta „naše" komuOrchestr Bissext II., O.Z.W.,
nita se najednou rozpadla,
Eman E.T. (ještě s Mejlou),
rozprchla, že jsme se nevídali
The Hever and Vazelína
už každý víkend a každou
Band (ano!), až po kapely, za
chvíli, jako tomu bylo do roku
kterými se už dávno zavřela
1990.
voda: Bordel v notách, Joint,
Bylo mi 29 let a uspořádal
Tatar a Bulhar, Croyes, Indiat
jsem velkolepé narozeniny
tat...
v tehdy největším kulturním
Vlastně každá kapela, kterou
domě Zastávka, program
jsem měl rád, někdy na
začínal od 15 hodin a byla to
těchhle Lábusovkách koncerporce. Mimo jiné také vytovala. Na jednom podiu se
stoupila Vyžvejklá bambule,
mohli potkat Piráti 44
která se vysrala na podiu,
s Kvartetem Dr. Konopného,
a po ní pak nechtěl nikdo hrát.
Vanessa Gun se Svát'ou
Jinak mezi dalšími vystupuKaráskem či Houpací koně
jícími byl třeba Invalidní
s Idiotem Crusoe. Tolerance
důchod s Leošem Nohou
k hudbě druhých - a ostatním
z Okresního přeboru u mikrovůbec (pokud tam tedy zrovfonu, Guten Tag (kterým jsem
na neřádil Magor) - byla jeduž tehdy vydal CD Maso),
nou z duchovních nadstaveb těchto
Echt! přivezli s sebou z Klamovky
koncertů. Rozjetý vlak se nedal zaKábu, který tam náhodou seděl na
stavit, už se mě nikdo ani neptal jestli
pivu, odehrál s nimi tehdy první
budou, ale kdy přesně budou. Inu
improvizovaný koncert a 4 roky
vždycky to byla poslední sobota v
u nich zůstal, hrála Umělá hmota
březnu. „Festival, kterým začíná kona Hally Belly, kteří mě kdysi do
certní sezona“, jak pravil kdosi.
undergroundu prvním koncertem, na
Někdo jiný podotkl, že tolik mániček
kterém jsem byl někde v zapadlé vsi,
v jednom místě se nedá už nikde
uvedli. Všehochu završili punkoví
potkat. Zlé jazyky by mohly říct, že v
Do řady!, Zelí zahrál s krátkodechým
celé řadě se jedná o bývalé máničky,
triem „X“ a byli tam i chomutovští
ale duch vzájemnosti a svobody a
Plus naši. Prostě blázinec!
radosti ze vzájemného setkání z nich
Ale byla tam taky spousta lidí a všem
přesto nevypelichal. Prostě: radost
se to líbilo! A byla legrace a bylo to
Autor:
Vladimír
„Lábus“
Drápal
nikdy nezmizela!
super. A v Rock&Popu vyšla recenLetos tedy jdeme do finále!
ze, že to byla hrůza a že jsme Padesátiny jsou v životě jen jednou!!
považte, už tehdy! – zastydlí
pubert'áci. Tak to se pak stane až jakýmsi závazkem: zvát Dovoluji si vás pozvat na náves do Dobroměřic u Loun, kde
kámoše zase za rok znova. „Lábusovky" se na dlouho dobu staly v místním kulturáku vystoupí Orchestr Bissext II., Plastici People,
takřka jedinou – a možná největší – undergroundovou akcí tehde- Půlnoc, Garage, Bratři Karamazovi a Flower Cover. Bude to
jší doby. Všichni o nich věděli a všichni na nich chtěli být – a to v sobotu 29. března a hrát se začne od 19 hodin.
dávno před vynálezem mobilního telefonu, internetu i Facebooku!
Tak vítejte! LÁBUS
Postupně celá akce bobtnala a vystupovaly na ní jak kapely, které
Autor:Vladimír „Lábus“ Drápal
patří k absolutní špičce nezávislé scény u nás, počínaje Plastiky,
Foto: David Tesař
DG 307, Hudbou Praha, Fiction, Bratry Karamazovými, MCH
LÁBUSOVKY
// 21
svět okolo nás
Živá pochodeň
Devatenáctiletý Litevec
Romas Kalanta se upálil
14. května 1972 před
budovou divadla
v Kaunasu na protest
proti sovětské okupaci
Litvy (Repro z knihy
Romo Kalantos auka)
V KAUNASU
autor: Petr Blažek
S určitým zpožděním se na konci šedesátých let objevila v sovětském bloku svérázná odezva
na západní hnutí hippies. Výjimkou nebyla ani Litva, jedna z pobaltských republik, které byly od konce
třicátých let okupovány Sovětským svazem. V květnu 1972 otřásly Kaunasem dvoudenní pouliční protesty,
mezi jejímiž účastníky byla řada litevských vlasatců. Demonstrace vypukly
po sebeupálení devatenáctiletého obdivovatele hippies Romase Kalanty, který tímto šokujícím způsobem
protestoval proti okupaci své země.
Litevský následovník Jana Palacha se narodil 22. února 1953 v dělnické rodině. Otec byl veteránem II. světové války, komunistou
a stoupencem sovětského režimu. Matka byla naopak věřící a své
děti vychovávala v katolickém duchu. Romas navštěvoval střední
školu v Kaunasu. Hodně četl romány, psal poezii, hrál na kytaru
a spolu s přáteli obdivoval hnutí hippies, které mělo mezi litevskou
mládeží poměrně velký ohlas. Také rád maloval, v jeho tvorbě se
často objevovaly motivy kříže, ohně a trpícího člověka.
V roce 1971 se mladík dostal do konfliktu s vedením střední školy.
Důvodem bylo jeho vystoupení na historickém semináři, kde kritizoval marxismus. Uvažoval také o vstupu do katolického semináře
v Kaunasu. Nakonec byl ve stejném roce vyloučen z Komunistického
svazu mládeže a poté, co nesložil úspěšně maturitu, přešel na
večerní studium. Pracoval jako dělník v továrně.
Romase Kalantu k sebeupálení podle všeho inspiroval příklad Jana
Palacha, o jehož činu se mezi Litevci vědělo z vysílání zahraničních
rozhlasových stanic. Dne 14. května 1972 přišel půl hodiny po poledni na hlavní třídu Aleje svobody, kde se u kašny scházela místní
mládež. Bylo to před Hudebním divadlem v Kaunasu a naproti hlavní
budově sovětské vlády ve městě. Romas Kalanta se zde polil benzínem, který si s sebou přinesl v třílitrovém demižonu, a zapálil se.
Podle některých pramenů vykřikl heslo „Svobodu pro Litvu!“
Nedaleko fontány se našel jeho zápisník se vzkazem: „Z mojí smrti
prosím obviňte totalitní politický systém.“ Utrpěl popáleniny na
devadesáti procentech těla. V bezvědomí byl odvezen do nemocnice, kde následujícího dne zemřel.
Na nátlak úřadů rodina musela 18. května 1972 zahájit pohřeb o dvě
hodiny dříve, než bylo původně ohlášeno (náhrobek mohl být
vztyčen až v roce 1982). To vyvolalo mezi mládeží velké pobouření.
Pohřební průvod přerostl v pouliční protisovětské nepokoje, které
trvaly dva dny a byly násilně potlačeny. Celkem bylo při nich
zadrženo 402 osob, sedm z nich bylo později odsouzeno za
„chuligánství“ k nepodmíněným trestům do tří let. Stovky dalších byly
vyloučeny ze škol nebo propuštěny ze zaměstnání. Podle závěrečné
zprávy vilniuské KGB se v následujících měsících zapálilo v Litvě po
vzoru Kalanty celkem 13 dalších osob.
V červnu 1972 byla v litevském tisku zveřejněna zpráva údajné
lékařské komise, která zemřelého mladíka prohlásila za duševně
chorého. Dokonce mu bylo vráceno členství v komsomolu. Teprve
v roce 1989 byla na základě rozhodnutí republikové prokuratury
ustavena nová lékařská komise, jejíž závěr byl opačný – Romas
Kalanta byl podle jejích závěrů před činem příčetný.
O jeho činu bylo napsáno několik knih a v roce 1999 byl na toto téma
natočen dokumentární film. Dne 4. července 2000 byl Kalanta
vyznamenán in memoriam litevským prezidentem Valdasem
Adamkusem. Dne 14. května 2002 byl na místě jeho tragického
protestu odhalen pomník.
Politicky motivované případy
sebeupálení v sovětském bloku
Invaze armád pěti států Varšavské smlouvy do Československa
v srpnu 1968 vyvolala protesty nejen v okupované zemi, ale také ve
státech, odkud byly vojenské jednotky vyslány. Nejradikálnější reakcí
bylo několik případů sebeupálení po vzoru vietnamských buddhistických mnichů a amerických pacifistů, o jejichž kauzách s příslušným propagandistickým komentářem pravidelně informovala
média v komunistických režimech. Tato forma radikálního politického protestu našla v sovětském bloku nečekanou odezvu. Cílem
šokujících protestů bylo otřást společností a vyvolat širší odpor proti
totalitním režimům. Strategie, motivy i očekávání protestujících byly
ovšem často odlišné.
// 22
První „živou pochodní“ v sovětském bloku byl polský úředník
Ryszard Siwiec, který 8. září 1968 tímto tragickým způsobem
protestoval proti účasti jednotek Polské lidové republiky na srpnové invazi. Jeho čin však nevyvolal téměř žádnou odezvu, by
jeho svědkem bylo okolo sta tisíc účastníků dožínkové slavnosti
na varšavském stadionu. Dne 5. září 1968 se z obdobných
důvodů, nesouhlasu se srpnovou okupací Československa
a okupací své země, zapálil na hlavním kyjevském bulváru bývalý
voják Ukrajinské povstalecké armády Vasyl Makuch, který od
roku 1946 strávil devět let ve vězení. Také jeho čin zapadl.
Mimořádný ohlas měl naopak čin českého vysokoškoláka Jana
Palacha. O jeho protestu dokonce referovala i média v okolních
komunistických státech. Jeho příkladu v následujících měsících
následovala řada osob nejen v Československu (mezi nimi Josef
Hlavatý, Jan Zajíc, Evžen Plocek či Michal Lefčík), ale také
v zahraničí (například mad’arský mladík Sándor Bauer či
dvacetiletý židovský student z Lotyšska Ilja Rips, který jako jediný na rozdíl ode všech výše zmíněných svůj protest přežil).
Palachův čin inspiroval i některé další případy sebeupálení
v sovětském bloku, které již nebyly přímo spojené se situací
v Československu. Největší ohlas mělo sebeupálení Romase
Kalanty, který se 14. května 1972 zapálil na protest proti okupaci
Litvy. Velký ohlas ve východoněmecké společnosti získal případ
evangelického duchovního Oskara Brüsewitze, který se 18. srpna
1976 zapálil na protest proti kolaboraci vedení evangelické církve
se státem. Dne 23. června 1978 ukončil svůj život sebeupálením
rolník Musa Mamut nedaleko města Simferopol na protest proti
nové deportaci krymských Tatarů z jejich vlasti.
Jiné živé pochodně v sovětském bloku získaly již pouze malý
ohlas ve společnosti, či dokonce zůstaly bez odezvy. Jednalo se
většinou o osamělé činy jednotlivců, které se úřady často snažily
utajit či vykreslit jako údajné činy psychopatů. O některých se
veřejnost dokonce dozvěděla teprve po pádu komunistických
režimů. Jejich tragické činy dnes připomínají pomníky, pamětní
desky či názvy ulic a náměstí. Někteří protestující byli posmrtně
uctěni vysokými státními vyznamenáními.
Příběhy Jana Palacha, Romase Kalanty a dalších „živých
pochodních“ jsou publikovány na webové stránce
www.janpalach.cz.
Čin Romase Kalanty vyvolal masové demonstrace mládeže, které byly násilně potlačeny. Celkem bylo zadrženo
402 osob. Snímek zachycující demonstranty v centru Kaunasu 18. května 1972 pořídila KGB
(Repro z knihy Romo Kalantos auka)
// 23
neviňátek
vraždění
KONCERT, KTERÝ ZMĚNIL UNDERGROUND
Autoři: Ladislav Kudrna
a František Stárek „Čuňas“
Před čtyřiceti lety se odehrálo pokojné
shromáždění mladých lidí v Rudolfově, brutálně
rozehnané ozbrojenými složkami vládnoucí
Komunistické strany Československa. Jejich provinění spočívalo v tom, že chtěli poslouchat hudbu,
neznějící v normalizačním éteru, a nosili dlouhé
vlasy. Vlasatci či máničky, jak je tehdejší garnitura
označila, se stali v socialistickém Československu
doslova lovnou zvěří. Dokládají to události (nejen)
z podzimu 1966, kdy bylo násilím ostříháno či jinak
perzekvováno na 4000 osob.
Vyhlášky, nemající zákonnou podporu, zakazovaly
dlouhovlasým vstup nejen do restaurací a pohostinských zařízení, ale i do prostředků městské hromadné dopravy, kulturních objektů,
plováren, apod. Bez nadsázky se jednalo o novodobý hon na čarodějnice. Maně člověku vyvstane na mysli nacistické pronásledování
židovských obyvatel, provinivších se toliko svým
původem.
Koncert bude
Jak již to v našich dějinách bývá, to dobré i zlé se
často domluví a posléze zrealizuje nad mokem lahodné piva. Budějovický rodák a šestadvacetiletý dělník
Koh-i-Nooru Petr Čtvrtník zašel v únoru 1974 do
restaurace u Glaubiců na Malostranském náměstí
(z důvodu havarijního stavu byla o deset let později
uzavřena), kde se scházeli vlasatci.1 Ve vyhlášeném
podniku se seznámil s lidmi z okruhu skupiny The
Plastic People of the Universe.
Mýty opředená kapela se již delší čas pohybovala na
hraně, jelikož vystupovala bez oficiálního povolení
k produkci,2 což její manažer Ivan Martin „Magor“
Jirous řešil alternativními způsoby. Zatím se ještě
dařilo vystupovat pod hlavičkou SSM3 či na pozvání
kapely, mající přehrávky. Zdeněk Fišer, náležející do
okruhu kapely (Magor tehdy seděl ve vězení za slovní
přestřelku s majorem Státní bezpečnosti ve výslužbě), sdělil Čtvrtníkovi, že Plastici by si v Budějovicích rádi zahráli.
V obci Rudolfov, náležející do okresu České
Budějovice, se nalézala restaurace Na Americe, kde
byly pravidelně pořádány tzv. taneční čaje, což bylo
označení pro provozování (zejména) beatové hudby.
Osmadvacetiletý Petr Kobylka, vedoucí Ameriky,
foto: Petr Prokeš Situace před restaurací Na Americe na začátku policejního zákroku
// 24
téma
Den před masakrem
jejímž provozovatelem bylo LSD4 Jednota České Budějovice,
s návrhem uspořádání koncertu (Adepti z Prahy) souhlasil. Koncert,
či lépe řečeno koncerty, měly proběhnout během dvou večerů.
V pátek 29. března 1974 měli hrát domácí Infinitas (kapela jako jediná měla veřejné přehrávky) a Everyday People a následující večer
Adepti společně s pražskými kapelami DG 307 a Plastiky.
Oznámení o konání koncertu se dělo zejména „šeptandou“ a několika málo ručně psanými plakáty na kladívkové čtvrtce:
Dne 29. III. a dne 30. III. 1974
Zveme vás na Taneční čaje v Rudolfově na Ameriku
Kde hraje BEATOVÁ skupina z Prahy Adepti: Plastic People
začátek: v 19 hod. vstup 10 Kčs
Zve Jednota!
Nebyla pravda, že organizátoři zajistili hromadný tisk „strojových“
plakátů.5 V té době se konání koncertu Plastiků připravovalo takřka
konspirativním způsobem. Mnohdy se totiž stalo, že v den vystoupení stála před dotyčným podnikem vozidla Veřejné bezpečnosti. Příznivci kapely byli o konání akce informováni často pouhý den
předem. Hovoříme ale o období před masakrem v Rudolfově. Tak se
stalo, že příslušníci Veřejné bezpečnosti viděli jeden plakát viset
týden jak v samotných Českých Budějovicích, tak v jeho
bezprostředním okolí. Ostatně, samotný Kobylka vyvěsil oznámení
před svým podnikem. Nikdo netušil, co bude následovat.
Slunný pátek
V odpoledních hodinách 29. března 1974 hlídky Veřejné bezpečnosti, při perlustracích, zaznamenaly větší výskyt vlasatců v Českých
Budějovicích. Bylo krásné, slunné jarní počasí, lákající do krajského
// 25
města turisty, vlasatce nevyjímaje. Dlouhovlasí mladíci svým
chováním (až na výjimky6) nezavdávali příčinu k zákroku. Náčelník
okresního oddělení Veřejné bezpečnosti, major Krejčí, v hlášení
uvedl, že nic nenasvědčovalo tomu, že se chtějí někde shromáždit
a tropit výtržnosti. To samé platilo pro sobotní odpoledne, až na to,
že vlasatců neustále přibývalo. Nicméně se jednalo o den pracovního klidu,7 a tak budějovické oddělení Veřejné bezpečnosti dospělo k názoru, že nejde o něco výjimečného.
Ještě v pátek 29. března zasedala v Rudolfově Komise ochrany
veřejného pořádku (KOVP), jejímž předsedou byl orgán8 obvodního
oddělení Veřejné bezpečnosti České Budějovice, nadporučík Václav
Holoubek. Komise rozebírala situaci ohledně pořádání tanečních
čajů. Konstatovala sice zvýšený „nárůst vlasatců“, ale bez rušivých
vjemů. Vzhledem k tomu, že v sobotu měla Na Americe hrát nějaká
beatová hudba z Prahy, obdržel nadporučík Holoubek úkol pečlivě
monitorovat tamní situaci.
Liknavý příslušník
V sobotu 30. března 1974 konal nadstrážmistr Bendl stálou službu u
obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti v Suché Vrbné, do jehož
působnosti spadala obec Rudolfov. O sedmé hodině ranní mu
zavolal dozorčí oddělení Veřejné bezpečnosti České Budějovice.
Sdělil, že na nádraží v Českých Budějovicích je okolo 40 vlasatých
mladíků, kteří se mají tentýž den shromáždit na blíže neurčeném
místě v Rudolfově. Bendlovi bylo uloženo, aby se prostřednictvím
důvěrnické sítě nebo za pomoci člena Pomocné stráže Veřejné
bezpečnosti (PS VB)9 informoval, co se bude v Rudolfově dít.
Bendl zatelefonoval tajemníkovi Městského národního výboru
a členu PS VB, Valešovi, aby zjistil, co se chystá, protože se do jeho
obce sjíždějí vlasatci. Již o půl jedenácté volal zpět do Suché Vrbné,
že Na Americe se mají konat pouze taneční čaje, nic jiného. Dále
uvedl, že již v pátek proběhly
v hostinci taneční čaje, a to bez
jakýchkoliv
problémů.
Ve
14.00 h. Valeš opět zavolal
a informoval Bendla, že se Na
Americe schází menší počet
vlasatců. Zároveň požádal, aby
se večer, hlavně ve 23.00 h.,
dostavila na místo hlídka VB
a zábavu včas ukončila.
Situace se prudce změnila o půl
čtvrté odpoledne, kdy Bendlovi
telefonoval rozzlobený předseda národního výboru (a taktéž
člen PS VB) Koranda, zdali
ví, co se v Rudolfově děje?
Bendl podal zápornou odpově
a poněkud uštěpačně odvětil, že
o věcech, jež se v obci dějí, by
měl vědět především on, jakožto předseda. Koranda řekl, že
se nacházel mimo Rudolfov a předal telefon nadporučíku
Holoubkovi. Bendl uslyšel nepříjemné věci.
Holoubek konstatoval, že situace v Rudolfově je hrozná. V hostinci Na Americe se shromáždilo již na 300 vlasatců.10 Požadoval
minimálně 30 příslušníků Veřejné bezpečnosti, aby mohl provést
zákrok k nastolení pořádku. Bendl mu stroze sdělil, že od 16.00 h.
bude mít k dispozici dvoučlennou hlídku, kterou tam může poslat.
Nadporučík Holoubek odsekl, že tam s dvěma orgánama
nepůjde, aby si nechal rozbít hubu. Dále Bendlovi sdělil, že si
občané Rudolfova stěžovali již na páteční čaje. Bendl mu kontroval tím, že má zcela jiné informace. Holoubek chtěl vědět, kdo
má službu na dispečinku okresního oddělení Veřejné bezpečnosti České Budějovice. Po zjištění, že kapitán Šafář, zavěsil.
O šestnácté hodině Šafář telefonicky nařídil Suché Vrbné, aby na
Rudolfov co nejrychleji poslala svoji hlídku. Bendl tedy kontaktoval velitele hlídky, nadpraporčíka Leiše. Vzápětí mu volal konsternovaný Kobylka, že mu Koranda, z titulu své funkce, zakázal
čepovat pivo a jiné alkoholické nápoje. Bendl doporučil uposlechnutí příkazu a vyčkání příjezdu hlídky Veřejné bezpečnosti.
Následně kapitán Šafář oznámil Bendlovi, že vyslal k Americe pět
služebních vozů s příslušníky, s tím, že celou akci povede kapitán
Hlávka. Bendl vznesl dotaz, zdali by hlídka ze Suché Vrbné
mohla taktéž použít služebního automobilu, namísto nařízené
cesty autobusem (!). Po souhlasu byl instruován, aby vyčkali příjezdu vozů na křižovatku Hlincova Hora.
Bdělá občanka
Nadporučík Holoubek později uvedl, že po celou sobotu 30. března proudily k Americe velké skupiny vlasatců, kteří již svým jednáním cestou vzbuzovali obavu, že by mohlo dojít k narušení
veřejného pořádku. Před 16.00 hodinou jej v bytě navštívila
občanka Čuntová, aby si stěžovala na vlasatce. V nočních hodinách z pátku na sobotu byla celá její rodina buzena tlučením na
okna bytu, což dělali právě vlasatci, přespávající přes noc v okolí
restaurace, zatímco se přes den povalovali po trávnících, žebrali
chleba a obtěžovali počestné občany. Jednomu staršímu
domorodci dokonce odcizili klobouk.
Václav Holoubek nelenil a vypravil se k Americe, kde zjistil, že tře-
baže bylo teprve šestnáct hodin, restaurace byla zcela přeplněná,
v okolí se navíc pohybovalo či povalovalo značné množství
vlasatců, budících dojem opilosti. Po monitoringu se odebral za
členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti Jaroslavem Švecem, s nímž odjel za předsedou Městského národního výboru
Korandou. Předseda ihned volal do Ameriky, kde zakázal
podávání alkoholu. Poté, jak již víme, zavolal Bendlovi na obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti v Suché Vrbné.
Později se svého podřízeného zastal kapitán Brůžek.
V hlášení uvedl, že nikdo z jeho lidí nevěděl o tom, že národní
výbor v Rudolfově povolil konání tanečních čajů ve dnech
29. a 30. března 1974.
Rozejděte se!
Nadpraporčík Leiš a strážmistr Sadil vyrazili v 16.20 hodin ze
Suché Vrbné do Rudolfova. Na smluveném místě čekalo osobní
auto s Korandou, Švecem (oba členové PS-VB) a nadporučíkem
Holoubkem v civilu. Leiš jim oznámil, že přijede posila z Budějovic
pod velením kapitána Hlávky.
Díky iniciativě operačního důstojníka kapitána Šafáře se do
16.30 h. podařilo soustředit 20 příslušníků Veřejné bezpečnosti
a 8 vozidel (plus 2 automobily členů PS VB). Před odjezdem do
Rudolfova se kapitán Hlávka telefonicky spojil s plukovníkem
Machem, náčelníkem Správy Veřejné bezpečnosti (SVB), aby ho
informoval o nastalé situaci.
Po setkání Hlávkových mužů s příslušníky ze Suché Vrbné
proběhla krátká porada o dalším postupu. Bylo dohodnuto, že
automobily předjedou před hostinec, do něhož následně vejdou
Hlávka, Koranda a Holoubek, aby na místě zkontrolovali povolení
k zábavě i produkci. To vše za doprovodu dvou uniformovaných
příslušníků VB, zatímco zbývající část orgánů zůstane v autech
a na silnici před Amerikou.
Služební automobil ze Suché zastavil na silnici před odbočkou
k hostinci, kam zamířil Leiš, zatímco Sadil hlídkoval u vozu. Před
Amerikou v zahradě a na dvoře bylo asi 30 vlasatců v texaskách
a ošumělých oblecích, muži i ženy. Nechyběli ani místní, odsuzující pořádání takových akcí. Jinak ovšem panoval před restaurací
klid.
// 26
obušků a slzného spreje byli
mladí lidé hnáni k hlavní silnici
vedoucí do Českých Budějovic.
Zároveň do prchajícího davu
najížděla služební auta (!) se
zapnutými signálními zařízeními
a sirénami. Brutalita měla
okamžitě kladný psychický
účinek. Chlapci a dívky byli
rozptýleni do menších skupin
(20 až 30 osob), které byly
pronásledovány až k Budějovicím.
Cesta hrůzy měřila asi pět kilometrů. Z větší části byla lemována domy obyvatel Rudolfova,
kvitujících
tvrdost
zásahu
a mnohdy aktivně napomáhajících členům bicího komanda.
foto: Petr Prokeš Situace před restaurací Na Americe na začátku policejního zákroku
„Slušní“ občané křičeli a sprostě
nadávali mláceným dětem.
Kapitán Hlávka chtěl vědět, kdo povolil zábavu od 16.00 h., když Nechyběly ani výhružky typu: Příště vám uřežeme hlavy! Mladík
měla začít až v 19.00 hodin? Vedoucí hostince Kobylka sdělil, že se zakrváceným obličejem prosil o trochu vody. Támhle je louže,
museli začít dříve, protože přijelo mnoho hostí, ale že na druhou tam se můžeš napít, zněla odpově jednoho z obyvatel.
stranu plánovali skončit o to dříve. Na místě se nacházely tři Souběžně se zásahem pěších příslušníků projížděla kolem
štvané mládeže vozidla Veřejné bezpečnosti, dbající, aby
skupiny, bez povolení k vystupování.
The Plastic People of the Universe neměla povolení k vys- nedocházelo k demolování veřejných zařízení a k útokům
tupování v Praze zřejmě proto, že členové mají nevhodné účesy, vlasatců na místní obyvatele (!).
oblečení, a i repertuár11 jejich skladeb neodpovídá naší kultuře. V Rudolfově byla ponechána hlídka obvodního oddělení Veřejné
Skupina DG 307, vznikla údajně v roce 1973, její členové byli bezpečnosti Suché Vrbné. Po vytlačení davu se vozidla vrátila do
v Bohnicích (zřejmě v ústavním léčení) a o názvu se tam také obce, kde projížděla různá místa, aby našla skrývající se
vlasatce. Po jejich likvidaci (!) se posádky vrátily zpět na základdohodli. Poslední skupinou byli Adepti.
Přítomní hudebníci byli perlustrováni a jejich jména podchycena nu. Po cestě do Českých Budějovic pomáhaly hlídkám Veřejné
(později bylo zjištěno, že po rozpuštění zábavy přespali v jednom Bezpečnosti v likvidaci menších skupin prchajících vlasatců.
podniku přímo v Českých Budějovicích). Předseda Koranda Hrůznost zásahu demonstruje tehdy pětadvacetiletý Miroslav
prohlásil, že ruší povolení k zábavě, protože došlo k překročení Mucek, který musel svoji těhotnou ženu v šestém měsíci (!) bránit
pravidel, nehledě na to, že kapely neměly povolení k vystupování. doslova vlastním tělem: Začali ji mlátit obušky. Bylo jim úplně
Vedoucí hudby byl požádán, aby oznámil ukončení akce. Asi za jedno, že už má bříško. Schovali jsme se nakonec v poli.
15 minut byl sál vyklizen.
Opuštění sálu proběhlo bez komplikací, toliko František Čéška Krvavá ulička
protestoval se slovy: Tak tohle má být ta svoboda! Venku se Major Krejčí se o průběhu akce dozvěděl okolo 18.30 hodin. Jako
účastníci dožadovali vrácení vstupného. Bylo jim řečeno, aby host se toho dne zúčastnil konference Revolučního odborového
vstupné, proti předložení vstupenek, urgovali u Jednoty v Týně hnutí (ROH). Neprodleně požádal o přistavení vozidla a odjel na
nad Vltavou. Dav, okolo 400 lidí, zůstal stát na silnici. Vlasatci byli budějovické nádraží, kam se mezitím podařilo většinu zbědované
vyzváni, aby se ihned rozešli. Třebaže nebylo hlasitých námitek, mládeže nahnat. Na místě se osobně ujal dalšího „energického“
zůstali stát. Nepomohly ani výzvy amplionem ze služebního vozu. postupu. Situace v nádražní hale byla z jeho pohledu krajně
Příslušníci hrozili, že jakmile se nerozejdou, bude proti nim použi- nepřehledná. Nechal uzavřít příchodové a odchodové cesty do
to mírnějších prostředků. Mezi něž počítali obušky a Kasr12 (!).
haly, aby se nemohli „výtržníci“ rozptýlit do vnitřního města.
Rovněž zajistil pořízení jmenných seznamů vlasatců, na nichž
nechybělo bydliště a povolání.
Zásah
Přes opakování výzvy se účastníci pokojného shromáždění Vzápětí, po příchodu náčelníka okresního oddělení, se na místo
nechtěli rozejít. Kapitán Hlávka podal zprávu operačnímu důsto- dostavili psovodi z Lišova. Prostřednictvím operačního důstojníka
jníkovi a náčelníkovi Machovi. S ohledem na „zarputilost“ vlasatců, byla požádána o součinnost i zabezpečovací jednotka Krajské
bylo již kolem osmnácté hodiny, rozhodl Hlávka přistoupit správy Sboru národní bezpečnosti, která se ale nedostavila.
k docílení rozptylu vlasatců. V té chvíli bylo k zásahu připraveno Příslušníci v přilbách za pomoci psů naháněli chlapce a dívky do
celkem 67 příslušníků Veřejné bezpečnosti, včetně 25 psovodů ze uličky v podchodu pod nádražím, kde je strašlivě řezali obušky,
Školy pohotovostního oddílu Veřejné bezpečnosti Lišov (ŠPO kopali a sráželi k zemi. Pouštěli na ně vlčáky, kteří je svými tvrdými náhubky bolestivě zhmoždili. Atmosféra děsu a teroru ovládla
Lišov), majících k dispozici stejný počet německých vlčáků.
Zásahová jednotka se zformovala před hostincem. Za pomoci nádražní halu. Infernu hrůzy vévodil křik dětí a zuřivý štěkot psů.
// 27
Nezúčastněnému pozorovateli to
muselo připadat, že vypukla třetí
světová válka. Přitom se jednalo
o rozehnání klidného koncertu.
Tehdy jednadvacetiletá Marcela
Papežová (byla v Rudolfově na
svatební cestě) vzpomíná: Po příjezdu vlaku nás všechny nahnali
do podchodu na nádraží, kde se ze
strany přihrnul ještě větší počet
příslušníků VB. Všechny mlátili až
do krve. Nevím, zda je to pravda,
ale druhý den po masakru si měli
obyvatelé Budějovic stěžovat na
nemožnost chůze v nádražním
podchodu, kde jim nohy klouzaly
v tratolišti kluzké krve. Kropicí vozy
musely následně cestu vyčistit.
Autobus
Současně s „pacifikací“ nádražní haly probíhal zásah
v jejím nejbližším okolí, kde se pohybovali další účastníci koncertu. Jedna tříčlenná hlídka se psy byla dirigována do prostoru
nedalekých ulic, druhá k autobusovému nádraží. Úkolem bylo
nahnat vlasatce na nástupiště. Krejčí byl v neustálém spojení
s operačním střediskem, takže měl dobrý přehled o dění uvnitř
města. Další informace poskytovali místní občané, příslušníci
Lidových milicí a orgánové Veřejné bezpečnosti v civilu. Právě
díky občanské aktivitě bylo zjištěno, že se vlasatci zdržují v místních hostincích, zejména v Masných krámech. To se již do haly
dostavil samotný vedoucí tajemník okresního výboru KSČ inženýr
Šenkýř. Společně s Krejčím nakázali vedoucím restaurací, aby
vlasatcům nenalévali pivo, ale vyhazovali je na ulici.
Operační důstojník požádal v 19.00 h. dopravní podnik o poskytnutí autobusu, který by umožnil rychlé zajištění a odvoz vlasatců,
kteří doposud úspěšně unikali zásahu. Autobus byl přistaven do
tří minut a ihned se začalo s naháněním mladíků. Krejčí spokojeně konstatoval, že se jednalo o skvělý tah, jelikož rozptýlení
vlasatci z Rudolfova neměli ani ponětí o tom, že jsou pronásledováni, a proto se také neskrývali.
K zajištění pořádku v autobuse, jakož i tomu, aby mohli být přinuceni k poslušnosti, případně na útěku dostiženi, byli do autobusu
nasazeni čtyři příslušníci se psy a tři příslušníci s obušky. Do
městského centra byly rovněž vyslány čtyři autohlídky. Dvakrát
byl autobus zcela naplněn dopadenými nešastníky, dopravenými
na nádraží, případně na stanici Veřejné bezpečnosti.
Okolo 20.30 h. byla do akce nasazena jedna rota příslušníků
Pohraniční stráže útvaru České Budějovice a 8 členů Pomocné
stráže Veřejné bezpečnosti. Celkově se do operace zapojilo
140 příslušníků Veřejné bezpečnosti a Pohraniční stráže. Zhruba
na čtyři vlasatce tak připadal jeden ozbrojený orgán.
Odjezd
Po perlustraci byla většina mládeže soustředěna na 4. nástupišti,
kde byli přítomni příslušníci Veřejné bezpečnosti, hlídky se psy,
stejně jako s obušky. Krátce po dvacáté první hodině se na
nádraží osobně dostavili náčelník Krajské správy Sboru národní
bezpečnosti, plukovník Pohanka, ve společnosti soudruha Šlence
z Krajského výboru KSČ. Pohanka nařídil, aby do Prahy odjel
ozbrojený doprovod 25 vojáků Pohraniční stráže, posílený 5 příslušníky VB se psy.
Vzhledem k tomu, že se vlasatci nacházeli po skupinkách ve
vagonech po celé soupravě, bylo provedeno jejich nahnání do
jedné poloviny vagonu, třebaže se jednalo o téměř 200 osob (!).
Každá strana kupé byla zajištěna hlídkou čítající 10 pohraničníků
se samopaly a dvěma psovody Veřejné bezpečnosti. Ve 21.20
hodin konečně vyrazili na Prahu.
Další vlak byl vypraven na Plzeň. Byla v něm i mladistvá Adéla
Kubečová, která v Rudolfově vůbec nebyla. Její svědectví podává
obrázek toho, co se dělo (nejen) v nádražní hale: Příslušníci VB
se psy sbírali mladíky, i slušně oblečené. Chtěli jsme jít do vlaku,
ale nemohly jsme, protože tam bylo mnoho lidí a mezi nimi SNB
a příslušníci tam bili obušky nějaké mladíky. Proč, to nevím. Pak
když jsme chtěly vystoupit (v Plzni), tak na nás jeden z příslušníků
zakřičel, abychom se zařadily do dvojstupu. Odešly jsme na SNB
na nádraží v Plzni. Ještě nám říkaly, když nás vedly, abychom se
nepokoušely utíkat, nebo že pošlou (na nás) psy (!).
Ve 20.00 hodin 30. března 1974 byla náčelníkem okresního oddělení Veřejné bezpečnosti České Budějovice vyhlášena stoprocentní pohotovost, která byla ukončena na druhý den o čtvrté
hodině ranní. Náčelník spokojeně hlásil, že aktivita všech příslušníků byla příkladná a nevyskytl se případ, signalizující nechu
či bázeň k zákroku vůči tak silné skupině shromážděných
vlasatců. Morálně politický stav a odborná připravenost příslušníků Veřejné bezpečnosti prokázala dobrou úroveň. Zároveň
poukázal na zápor akce, jímž byla především opožděná reakce
obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Suché Vrbné.13
Do budoucna se příslušníci měli zaměřit na operativní zajišování
signálů, značících přípravu hromadné výtržnosti (rozuměj koncertů), odhalení organizátorů, místa a doby jejího konání, způsobu svolávání účastníků a v neposlední řadě jejich přepravy.
Opatření
Z celkového počtu účastníků koncertu se podařilo podchytit na
300 osob, z nichž 260 mělo být neprodleně oznámeno příslušným
národním výborům pro přečin výtržnictví, respektive útoku na
veřejného činitele. Vzhledem k tomu, že se jednalo o akci protisocialisticky zaměřenou, která měla značný politický dopad, žádal
// 28
major Krejčí o pečlivé projednání jednotlivých případů s orgány
lidosprávy a strany a sdělení, jaká další opatření by bylo vhodné
učinit u osob bydlících v daných obvodech.
Ke spisu přiložil seznam osob z jednotlivých krajů, které byly
zjištěny jako účastníci výtržností, s návrhem na provedení následujících opatření:
n
n
n
n
n
n
n
Výřezy z policejního alba
uskutečnit pohovor, aby se podobných akcí již nikdy
nezúčastnili, jinak budou vůči každému z nich důsledně uplatněny trestně právní důsledky
u studentů – středoškoláků a vysokoškoláků – informovat
vedení školy a doporučit jim zhodnocení jejich morálně
politického profilu a provedení odpovídajících opatření
u osob v zaměstnaneckém poměru doporučit vedení závodu
projednání jejich provinění v závodních složkách a přijetí
vhodných opatření, zejména u těch, které zastávají hospodářské funkce
u osob bez pracovního poměru provést další opatření příslušnými útvary VB
o provedených a doporučených opatřeních informovat
Okresní výbor KSČ
prostřednictvím okresních oddělení Veřejné bezpečnosti
v kraji ověřit, zda existují a neprovádí veřejná vystoupení některé tzv. kulturní soubory a hudební tělesa, která svým obsahem, kádrovým vedením a obsazením (osoby trestané, protisocialistické živly, bez pracovního poměru, apod.) nesplňují
požadavky a nedávají socialistické záruky
u takových souborů zjistit, zda mají povolenou činnost, a kdo
ji povolil.
Represe
V sobotu 30. března 1974 bylo zadrženo 39 osob. Okresní
prokurátor, JUDr. Dědek, nařídil vlasatce ostříhat, oholit a vykoupat. Do pondělí bylo 34 osob propuštěno, zbývajících pět bylo
vzato do vazby (pro trestné činy výtržnictví a útoku na veřejného
činitele). Do 8. dubna 1974 se mělo uskutečnit plných
220 výslechů. Osoby vzaté do vazby se měly urychleně postavit
před soud. V červenci 1974 stanulo před soudem sedm účastníků
koncertu, z nichž pět bylo potrestáno.14
Čtyřiadvacetiletý František Čéška byl odsouzen na osm měsíců
nepodmíněně. Jednadvacetiletý Jan Pyšný, vyfasoval 14 měsíců
nepodmíněně. V nádražní hale se zastal dívky, kterou policajti
surově mlátili obušky do obličeje (!). Devatenáctiletá Helena
Kropíková byla obžalovaná z útoku na veřejného činitele poté, co
se na útěku z Rudolfova zastavila, aby si zavázala tkaničku,
a ihned dostala ránu pendrekem do hlavy, přičemž si ulevila slovy
Gestapo! Za svůj výrok se omluvila na místě, na policejní stanici,
i před soudem. Odsouzena na 7 měsíců podmíněně se zkušební
dobou tří let, vyloučena ze školy před maturitou. Pětadvacetiletý
dělník15 posměšně opakující výzvu k rozchodu, potrestán
5 měsíci nepodmíněně. Osmnáctiletá Turková, pomocná síla ve
zdravotnictví, obžalována za výtržnictví a nevhodné chování na
veřejnosti, odsouzena na 7 měsíců podmíněně se zkušební
dobou dva a půl roku. Helena Mourečková, prodavačka
v budějovickém nádražním kiosku, byla obžalována z útoku na
veřejného činitele, protože nesouhlasila s policejní brutalitou.16
V procesu byla odsouzena na 3 měsíce podmíněně se zkušební
dobou jednoho roku.
Desítky mladých lidí byly pod fyzickým a jiným násilím donuceni
podepsat prohlášení, že se zúčastnili výtržností nebo útoku na
veřejného činitele. Někteří nebyli
připuštěni k maturitám, přijati na
vysokou školu, jiní byli ze škol
vyloučeni, učňové nesměli dělat
závěrečné zkoušky, apod. Mladí
dělníci byli pozváni na kobereček
k ředitelům závodů, bylo jim
hrozeno výpovědí, pokud se
neostříhají a nepřeruší kontakt
s Plastiky. Studenti byli nuceni
podepsat prohlášení, že se již
nikdy nezúčastní akce vlasatců,
jinak proti nim bude postupováno
s největší přísností, ale všechny
podobné aktivity ihned ohlásí
Veřejné bezpečnosti.
V souvislosti se zásahem a procesem se záhy objevily nehorázné lži,
pomluvy a fantasmagorie. Jedním
z vrcholných čísel Plastiků mělo být
tlučení do bubnů zdechlými krysami a rdoušení živého kohouta za
doprovodu hudby tak, až z něj stříkala krev. Třebaže Plastici
vůbec nehráli. Vlasatci měli Na Americe hromadně souložit, hajlovat a křičet nacistické pozdravy, svázat hostinského a sami si
čepovat pivo, srát v jednom koutě sálu, tancovat nazí (třebaže
nebylo na tanec místa). Vrcholem bylo šíření dezinformace o
smrti příslušníka Veřejné bezpečnosti, jehož na českobudějovickém náměstí (v pravé poledne) ušlapali vlasatci.
Smutnou třešničkou na dortu bylo rozhodnutí městského národního výboru v Rudolfově o dočasném uzavření Ameriky k 1. dubnu 1974.17 V budoucnu sice měla restaurace nadále sloužit, ale
bez tanečního sálu, a po změně vedoucího i personálu. Název Na
Americe měl být zrušen a nahrazen označením Restaurace na
sídlišti.
Pyrrhovo vítězství KSČ
Dana Němcová18 správně postřehla, že se jednalo o exemplární
výstrahu pro Plastiky i jejich publikum. Položila si otázku, zda
příští úder nebude namířen přímo proti skupině. Brzká budoucnost jí dala za pravdu. Proces s Plastiky ale nevyšel komunistické straně podle jejich představ. Vlna solidarity ze zahraničí i
domova, vznik Charty 77, bylo to poslední, po čem represivní
orgány toužily. Legenda českého undergroundu, František
„Čuňas“ Stárek, právem označil masakr za určitý předěl: Bylo
před Budějovicemi a po Budějovicích.
Post skriptum
Autoři článku připravují rozsáhlou monografii o událostech, k nimž
došlo v Rudolfově. Budou neskonale vděčni všem, kteří se
rozhodnou podělit se s nimi o svůj příběh.
Kontakt: [email protected] [email protected]
Poznámky
1 Z důvodu literární zkratky si dovolíme en bloc označení vlasatci pro
celou tehdejší komunitu nonkonformní mládeže.
10 Prodaných vstupenek bylo 380, odhadovaný počet účastníků
v Rudolfově osciluje mezi 400 až 500 osobami.
2 Jednalo se o tzv. kvalifikační přehrávky, které sice Plastici získali, ale
vzápětí jim byly odebrány.
11 Při citacích jsme záměrně ponechali styl a neologismy příslušníků
Veřejné bezpečnosti.
3 Socialistický svaz mládeže (SSM).
12 Kapesní aerosolový rozstřikovač.
4 Nejedná se o zkratku známé hippie drogy, ale toliko Lidové Spotřební
Družstvo (LSD).
13 Jednalo se především o nadstrážmistra Bendla, který ukázal neaktivní
přístup. Na hodnotící zprávě bylo rukou připsáno: Bendl má žádost do
civilu a bylo to s ním již projednáno
5 Veřejná bezpečnost dlouho pátrala po organizátorech akce. Nevěřila,
že se vše mohlo uskutečnit ústním pozváním. Příslušníci VB poukazovali na to, že v Rudolfově byli vlasatci až ze Slovenska, zatímco když
oni chtěli zorganizovat besedu, přišlo pár lidí. Účastnici koncertu si
vymýšleli, že v Praze vylepovala plakáty dívka, známá pod přezdívkou „Syfilinda“.
6 Závažnějšího porušení socialistické zákonnosti se dopustil pouze
vlasatec Jan Pyšný, který se v budějovických sadech „muchloval“ se
svojí dívkou, jak ihned oznámil bdělý občan příslušníkovi VB.
7 Ještě já, ročník 1975, si živě pomatuji tzv. pracovní soboty, přetrpěné
na základní škole, kde se otrávení učitelé snažili předstírat výuku.
(pozn. Ladislava Kudrny)
14 V připravované monografii autoři upřesní průběh celého procesu,
plus pozdější tresty a odvolání.
15 Není vyloučeno, že se jednalo o Františka Okurku či Romana
Janečka.
16 Dalšími, kdo vyjádřili svůj nesouhlas, byli například inženýr Antonín
Vaněk, bezpartijní, který v dopise označil zásah za příliš drastický.
Dále Jan Prášek (ročník 1930), nastupující 30. března 1974 ve 20.00
h. do autobusu před českobudějovickou nádražní halou, kde se slovně
pozastavil nad zákrokem příslušníků Veřejné bezpečnosti. Vzápětí byl
předveden na tamní stanici VB.
8 Veškeré citace jsou v textu uvedeny kurzívou.
17 Synovec Petra Kobylky uvedl, že Amerika zůstala zavřená. Teprve od
roku 1991 je opět v provozu.
9 Vážnost této funkce vyjadřuje lidové přejmenování zkratky na Pitomec
stojící vedle blbce (PS VB).
18 Její samizdatový text jako jediné médium v ČSSR podal pravdivý
obraz toho, co se v Rudolfově odehrálo.
// 30
Alice, proč ses rozhodla pořádat koncerty na místě,
které se takto (viz předchozí článek) zapsalo do historie
českého undergroundu?
V dubnu 2009 jsem se šla podívat na odhalení pamětní desky,
která má připomínat místo, kde 30. března 1974 neoprávněně
a velmi brutálně zasáhly mocenské složky totalitního režimu proti
účastníkům undergroundového koncertu. Tuto desku přijeli
odhalit členové The Plastic People of the Universe, kteří pak
večer hráli v českobudějovickém klubu Velbloud. Ten den jsem
se seznámila se dvěma důležitými lidmi, kteří ovlivnili moje
rozhodnutí pořádat koncerty právě na tomto místě. První byla
Marcelka Machnicová (současná majitelka hostince Na Americe
v Rudolfově u Českých Budějovic, v té době byl vedoucím
hostince její otec). Sál byl od pověstného koncertu v roce 1974
nepoužívaný a značně zdevastovaný, ovšem s duchem původní
atmosféry.
UNDERGROUNDOVÁ
Rozhovor s Alicí Krátkou,
organizátorkou každoroční akce
Undergroundová pou
Na Americe, vedla Evelína
POUŤ
V RUDOLFOVĚ
// 31
Foto: Petr Kubát
Asi byla spousta práce dát ho znovu do
původního stavu…
Strašně se mi líbil a hned jsem prohlásila,
že tu příští rok udělám vzpomínkový koncert Plastiků. Marcel byla dost zděšená že je tam šílený nepořádek, že sál používají jako skladiště, a že by se muselo
vymalovat a nechat spoustu věcí opravit.
To všechno jsem jí zakázala a nabídla se,
že sál pomůžu vyklidit a to bude dostačující. Nikdy jsem nic podobného nepodnikala, ale pustila jsem se do toho
s nadšením.
Dalším člověkem, který vznik akce ovlivnil,
byl František Čuňas Stárek, kterého jsem
předtím osobně neznala. Dali jsme se do
řeči ohledně nepovedené pamětní desky
a jejího znovuodhalení, a napadlo nás,
spojit to s koncertem právě v tomto autentickém sále. A tak jsem začala plánovat
a organizovat.
Foto: Petr Kubát
Foto: Jaroslav Diblík: Hospoda Rudolfov
// 32
A dopadlo to výborně…
Původně jsem chtěla uspořádat jen jeden koncert a letos připravujeme už pátý ročník. Od roku 2010 tu koncertovala už spousta kapel,
kromě Plastic People of the Universe a DG 307 také Umělá hmota,
Bratři Karamazovi, Jiříkovo vidění, Fiction a další. Kromě koncertů
děláme i přednášku s projekcí, vždy na téma, které připravuje
František Stárek.
Jak to bylo s tou pamětní deskou?
Ta první deska odhalená v roce 2009 se nějak nestihla připravit,
tudíž se narychlo vtipně improvizovalo vytištěným plakátem. Ta
„opravdová“ žulová se odhalovala až další rok, kdy už jsem pořádala
1.ročník „Undergroundové pouti.“
Co chystáš pro tento ročník?
Na co se můžeme těšit?
Letošní „Undergroundová pou “ se uskuteční 31. května 2014,
a protože letos to bude už 40 let od zmíněného zásahu totalitního
režimu proti účastníkům koncertu, vystoupí zde ti, co si tenkrát
zahrát nestihli, a to Plastic People Of The Universe a DG 307. Téma
letošní Čuňasovy přednášky je „Budějovické události roku 1974
a jejich dozvuky“. A tak i vás zvu Na Ameriku, bude to zase báječné
odpoledne a večer v Rudolfově u Českých Budějovic.
// 33
Moje pracovna
UNDERGROUND
RÁDIO
autor: Vladimír „Palivec“ Janeček – provozovatel a holka pro
všechno v Underground Rádiu
Možná si ti starší z vás pamatují na starý country hit Mirka
Černého „100 let“. Píseň končí otázkou: Je to všechno jenom
náhoda? Vzpomněl jsem si na ni, když jsem probíral svůj život za
poslední dva roky. Byl jsem sice příznivcem Plastiků, ale stačilo
mi jednou za rok zajít na ně do Akropole, abych měl pocit, že je
svět v pořádku. O undergroundové komunitě jsem měl jenom
matnou povědomost. Před dvěma roky v červnu na výletě do
Vídně jsem večer navrhnul manželce, že vyrazíme do Nachtasylu
– klubu, o kterém jsem hodně slyšel, ale nevěděl jsem ani, kde ho
hledat. Náhodou byl asi 300 metrů od našeho hotelu. Náhodou si
tam k nám přisedl člověk, který se představil jako Jiří Chmel. Ani
nevím, jak jsem se dostal do postele. Náhodou jsem Chmeláka
potkal na undergroundové akci v listopadu v Arše, kdy mě pozval do Vídně na křest knihy „Tváře undergroundu“. Ta byla někdy
začátkem prosince a náhodou si k nám ke stolu přisedl František
Stárek Čuňas, pro mě ikona undergroundu. Když ho vytáhla rakouská televize ORF na rozhovor, sedla si na jeho místo náhodou
Dáša Vokatá – další ikona. Potom na koncertu PPU v Akropoli
v březnu 2013 jsem se zastavil u stánku Guerilla Records a tam
mi Lábus náhodou dal pozvánku na jeho narozeniny do Loun.
Nějak moc náhod najednou, asi mi někdo naznačuje, že bych
konečně měl začít něco dělat. V té době ve mně začala klíčit
myšlenka na undergroundové rádio. Tenkrát se dal najít na internetu jenom Dráák – ovšem většinou offline (ted’ už jede živě)
a Radio Cyp z Ostravy. Výborné, ale hrající jenom interprety
z regionu. Přece to nemůže být takový problém. No úplně hlad-
ce to nešlo, ale podařilo se to a 1.července 2013 jsem rádio
spustil. Představili jsme jej s Františkem na festivalu u Skaláka,
lidi zatleskali, ale stejně skoro nikdo neposlouchal, měl jsem
zkrátka novou hračku. Kluci si prostě rádi hrajou.
Až na koncertě ve Vagonu 17. listopadu František na pódiu řekl,
že se svoboda v naší zemi začíná stále více oklešovat a nic už
nebude jako předtím. Označil to za plíživou normalizaci a já si
pomyslel: No jo, Čuňas zase slyší trávu růst. Alarmista. Jenže….
Ted’ tu trávu slyším růst i já, se zpožděním. Mám asi horší sluch.
Holt ti staří androši na to mají asi lépe vyvinutý radar, nebo co.
V ČT v pořadu Retro bylo téma světové hvězdy u nás. No nestačil jsem se divit. Naše země byla rejdištěm megahvězd
šoubyznysu z celého světa. Dveře si tu podával Luis Armstrong
s Ellou Fitzgeraldovou, hned za nimi se dral na scénu Johny
Cash a Depeche Mode postrkovaní Tinou Turner. Jejda, já jsem
asi žil někde jinde. Vím, že tady ti lidé za bolševiků vystoupili, to
je pravda. Ale vyznění bylo takové, že člověk, který to nepamatuje, usoudí, že to bylo běžné, že tady byl takový malý kulturní ráj
na zemi. Jako by se pomalu připravovala půda pro rehabilitaci
komančů. Vždy byli docela príma, ne? Kdyby se po ulicích
nepotulovaly ty hnusné máničky a neprudili disidenti, tak to nemělo chybu. A ještě se k tomu nemuselo moc makat. No a ted’
v televizi v hlavním vysílacím čase ta kreatura Semelová...
Když ted’ někdo z politiků začne skupovat deníky, rozhlasové
stanice a brousí si zuby na televizi, zapípal radar i mě. Možná
ještě nebude cenzura, ale autocenzura redaktorů určitě. Je dobře
mít v záloze co nejvíc nezávislých médií, které nejsou na prodej.
Co kdyby. Tohle mě napadlo dodatečně. Původní záměr byl
samozřejmě cílený pouze na undergroundovou a alternativní
hudbu. A taky na mladé nekomerční kapely, které nemají šanci
dostat se do vysílání běžných stanic. Takže vážení a milí: jste
členy kapely, která má nahrávky, o kterých si myslí, že by se měly
hrát v rádiu? Nebo víte o někom takovém? Znáte lidi, kteří mají
nahrávky ze svých autorských čtení? Valte to do mě pod tlakem.
Howgh! Palivec
// 34
Foto: Pan Drexler
Foto: Archiv Ladislav Nurko
Foto: Archiv Ladislav Nurko
KONCERT VE VELENI
1.12.1973
V roce 1973 už ve společnosti naplno běžela normalizace (pro
mladší čtenáře – držet hubu a krok). Rockové kapely si musely
měnit názvy – angličtina byla nepřípustná. Kdo chtěl hrát v rádiu
nebo TV, musel se ostříhat a podřídit. Ti, kteří zatím vzdorovali,
využívali ke koncertování hospody na okrajích Prahy nebo ve
vesnicích nedaleko, kam se dalo dojet městským autobusem.
Bořanovice, Předboj, Klukovice, Veleň a další vesnice se staly
načas centrem nezávislé rockové hudby. Své by o tom mohl
vyprávět třeba Mikoláš Chadima. Pro kapely jako The Plastic
People of the Universe to byla často jediná možnost, jak si zahrát
na veřejnosti. Samozřejmě musel být koncert pořádán nějakou
oficiální organizací. Nejčastěji to byl SSM. Ve Veleni, v hospodě
na hlavní ulici, byly v té době koncerty skoro dvakrát do měsíce
a místní svazáci si tím vylepšovali rozpočet. Na 1. prosince 1973
byl domluven koncert Plastiků. Skupina začala pilně cvičit na
nedaleké usedlosti Zlatý kopec (Goldberg), přestože tam nebyla
(a dodnes snad není) elektřina. Naštěstí měli elektrocentrálu
- o tom se včetně pikantních detailů zmiňoval Vráa Brabenec
v rozhovoru, který jsem dělal k výročí onoho koncertu. Dalším
očitým svědkem příprav na koncert byl Bobeš Rössler a rozhovor
s ním si přečtěte na jiném místě tohoto čísla. Pokud chcete znát
podrobnosti a souvislosti těchto příprav, doporučím k přečtení
knihu Jiřího Kostůra a Františka Stárka Čuňase „Baráky - souostroví svobody“.
Na koncert se pilně připravovali také pořadatelé, viz foto (všimněte si těch obušků). Plakát na koncert vytvořil Jiří Kába Kabeš
z Plastiků a je také použit jako přebal alba se záznamem koncertu, které vydalo vydavatelství Guerilla Records. Vystoupení mělo
být pojato jako vesnická tancovačka s dechovkou a dostalo
název „Do lesíčka na čekanou“. Snad jako reminiscence na
// 35
Foto: Vladimír Janeček
humpoleckou lesní brigádu Plastiků bylo pódium vyzdobeno
pařezy a habrovými větvemi a hudebníci se stylizovali do podoby
svačících lesních dělníků. Však také v té době Vráa Brabenec
pracoval jako zahradník v nedalekém zámeckém parku
v Měšicích a výzdobu mohl opatřit. Nechci se rozepisovat
o průběhu koncertu, osobně jsem tam nebyl a podrobnosti o něm,
jakož i o všech skladbách, které byly odehrány, se dozvíte z precizně zpracovaného bookletu k CD Do lesíčka na čekanou
a z rozhovorů, které jsem pořídil do vysílání a jejichž přepis zde
uvedu. Spíše bych se chtěl zmínit o některých drobnostech okolo
koncertu. Ve Veleni si na něj lidé ještě po čtyřiceti letech pamatují. Možná i proto, přestože ten koncert byl ještě legální (naposled),
jim ještě druhý den při cestě do obchodu kontrolovali policajti
občanky. Zaujalo mě, jak moc se lišily odhady o počtu
návštěvníků. Někteří účastníci i účinkující odhadovali počet
diváků maximálně na 300 lidí. Pořadatelé však říkali, že lidí bylo
nejméně 800, protože vybrali asi 16 tisíc na vstupném. Za to si
potom místní svazáci jezdili na zájezdy. Také mě zaujala historka
o jednom člověku, který přijel na koncert 8. prosince na kole snad
až z Brna. Když se dozvěděl, že koncert byl před týdnem, tak
otočil kolo a jel zase zpátky. Toho člověka bych rád poznal. Geroj.
Rozhovor
s Bobešem
Rösslerem
UG: Jedním z účastníků koncertu PPU ve Veleni byl
i Bobeš Rössler. Bobši, co si z toho koncertu pamatuješ?
BR: Já si pamatuju různý věci. Zaprvé, Plastici zkoušeli na
Zlatým kopci, kam jsem jezdil už před tím, než se tam objevili
poprvé. Poslouchal jsem v tý době úplně jinou muziku, a tohle
pro mě bylo zjevení z čistýho nebe. Když jsem slyšel ve zkušebně, co hrajou a jak hrajou, tak mě to strašlivě uchvátilo. Do
Veleně, kde ten sál byl domluvenej dopředu, jsme sváželi aparaturu a tam mohlo bejt takovejch 300 lidí, já už si to dneska
nedokážu přesně vybavit, ale vím, že to bylo úplně plný, lidi
seděli na zemi, dlouho trvalo, než se začalo, protože vždycky
byly nějaký problémy s aparaturou, pořád něco nefungovalo,
tak tam běhal Pájka s Pepou Janíčkem, spojovali dráty, pájeli a
nakonec to samozřejmě začalo dobře.
UG: Pamětníci tvrdí, že tam bylo dokonce až 800 lidí, což mi
připadalo neskutečný.
BR: Ten sál nebyl úplně malej a je fakt, že to bylo vopravdu
našlapaný. Do Veleně byli lidi zvyklí jezdit, dělaly se tam ty takzvaný čaje. Lidi tam jezdili, protože to byla jedna z mála hospod
na okraji Prahy, kde se ještě něco dělo, kde se dala poslouchat
muzika a nebylo to těma bolševikama moc ovlivněný. To byl
začátek sedmdesátejch let, takže to jakžtakž doznívalo. Byl to
poslední koncert Plastiků, než dostali úplnej zákaz. To byl známej výrok místního předsedy snad družstva...
UG: Předsedy národního výboru...
BR: Jo, Národního výboru. Pozval si na kobereček svazáky, co
to pořádali, a povídá: Co to jako bylo, Janíček, Hlavsa, Růže
a mrtví, ty Plastik Beatles už tady nikdy nechceme ani vidět
(smích). Nicméně takovej bubeník Jirka Šula, kterej tenkrát bubnoval s Plastikama, v tý Veleni to pro něj bylo osudový místo,
zakotvil tam, oženil se s místní Maruškou a nakonec tam i
zemřel po letech.
UG: Jo? Já jsem slyšel, že žije v Brandejse, myslíš, že je
to možný?
BR: Ne, normálně si to hodil na trámu ve stodole.
UG: Fakt, jo?
BR: Jo, ale až po letech, to už s Plastikama dávno nehrál.
UG: No, na ty jeho bicí tam ještě donedávna bubnovala
místní kapela Joudův píst.
BR: Já jsem měl doma artefakt: přední blánu z toho kopáku.
Bylo tam napsáno „Plastic People of the Universe“, nevím, jestli to bylo z bicích Honzy Brabce, nebo jestli to byla putovní přední blána. Vím, kde je, ale nevím, jestli se k ní ještě dostanu,
protože jsem ji nechal v jednom bytě, z kterýho jsem se
odstěhoval. Je mi líto, že jsem ji tam nechal, protože kluci by ji
určitě chtěli. Visela tam na zdi.
UG: Myslíš, že tě ten koncert ovlivnil natolik, že jsi potom
založil kapelu?
BR: Určitě. Už před tím, když tam kluci jezdili zkoušet, jsem
vždycky seděl na schodech nad tím sklepem, aby mě nikdo
neviděl, protože ty schody byly za roh… tak tam jsem seděl
a poslouchal. Kdysi jsem o tom napsal i článek do nějakýho
časopisu. Říkal jsem si: „Kurva, s těma bych si chtěl někdy
zahrát.“ No a vlastně to netrvalo ani tak dlouho a v osmdesátým roce jsem se stal členem Plastic People. Předtím jsem už
teda měl svoji kapelu, kde jsem hrál i na klarinet. Teda hrál...
Spíš na něj dělal takový zvuky a nevím jestli nás Hlavsa někdy
někde viděl hrát, protože jsme měli asi čtyři koncerty různě po
nějakejch stodolách, nicméně v osmdesátým roce, nebo
v sedmdesátým devátým přišel a říká: „Budeš hrát s náma na
klarinet“. Já na to: „Já ale nehraju podle not, já to neumím.“ „No
tak se to přes léto naučíš“ (smích). Brabenec mě půjčil nějaký
noty a vysvětlil mi, jak se to transponuje, kterej tón na klarinetu
je kterej v notách. No tak jsem se to přes léto naučil a na podzim se začalo zkoušet Leading Horses, který jsme potom za půl
roku odehráli. To byl ten jedinej koncert v tom baráku, kterej
potom shořel. V Kerharticích.
UG: Říká se, že Velveti když vydali první desku, tak si ji koupilo pouhých tisíc lidí, ale skoro každej z nich potom založil svojí kapelu. Mě připadá, že podobnej účinek měl koncert ve Veleni, protože Dino Vopálka potom začal, taky
Chmelák s Hever and Vazelína Bandem... (smích)
BR: Já jsem tenkrát spoustu těch lidí neznal, znal jsem Plastiky,
který jezdili k nám zkoušet na Zlatej kopec, a postupně jsem
poznával další a další lidi. Byl tam taky Charlie Soukup.
Postupně jsem začal chodit víc do Ječný k Němcům a tam jsem
poznával další lidi během pár let. Samozřejmě to ve mě probudilo pocit, že musím taky něco dělat. Vím, že jsme s bráchou
doma hráli přes nějakej magneák, sehnal jsem starou elektrickou kytaru a tak jsme ji zapojili a blbli spolu s piánem. Foukali
// 36
Foto: Pan Drexler
jsme brčkem do vody, dělali jsme bublání, skladba se jmenovala Salmonela a bylo to skvělý.
Nahrávka se bohužel nedochovala (smích). Lidi, kterejm jsme to pustili, říkali, že je to výborný, a pokračujem. Já jsem pak hrál s Dr.Prostěradlo, to bylo v roce 1975, to mě oslovil Boví
Unger, no a po tom Prostěradle, který se potom rozplizlo, mělo jenom pár koncertů, tak jsem
se pak potkal s nějakejma klukama – Pavel Berka a Bacil Lejnar, Honza Schneider na bicí,
tak jsme postavili kapelu vlastní. Zkoušeli jsme u mě doma, můj brácha se přidal na piáno.
Zkoušeli jsme strašně moc. Měli jsme třeba dvě zkoušky za tejden. Takhle jsme zkoušeli
několik měsíců, takže jsme potom měli už repertoár, takže za dva nebo za tři měsíce jsme
měli první koncert na Rychnově u Princů a pak ještě další. Celkem asi čtyři koncerty. Ono je
to hrozně málo, my hrajeme s kapelou ted’ asi rok a něco, a už jsme měli koncertů asi dvacet, možná i víc. Tenkrát jsme udělali za dva roky čtyři a mysleli si, že je to dost, protože možnosti tenkrát nebyly, jen nějaký ty stodoly a tak. Dokonce jsme přemejšleli, že bysme zkusili
udělat si přehrávky. Pak se k nám přidal ještě kytarista Mirek Matuška, syn W. Matušky z prvního manželství. Tak jsme nějak s Jazzovou sekcí zkoušeli, jestli bysme třeba neudělali přehrávky, ale já jsem říkal, serem na to, nebudeme nikomu podlejzat. Poslední velkej koncert
byl na Nový Vísce na Silvestra 1979, vlastně 1978, tam byl takovej festival a potom se to celý
rozpadlo. Berka emigroval a my už jsme to nerozchodili. Matuška s bráchou to ještě zkoušeli, ale mě to nějak přestalo bavit. My když dneska hrajeme furt ty samý věci třeba rok, tak si
říkám, že je toho dost, musíme udělat nějaký nový. Tenkrát jsme třeba odehráli nějakej set a
říkali si, tohle už hrát nebudem, to jsme hráli minule, musíme udělat něco novýho. Každá
skladba se hrála třeba jednou nebo dvakrát, a pak už se dělaly nový věci, aby toho bylo víc.
V tý Veleni to pro mě bylo samozřejmě obrovský. Mě bylo sedmnáct, možná osmnáct, takže
já jsem z toho byl v jiným světě. I jako že jsem poznal jiný lidi, který jsem před tím neznal
a ten druh muziky pro mě byl úplně novej. Já jsem vyrostl na tradičním džezu, pak jsem
poslouchal nějaký Greenhorny a takovýhle věci, pak jsem měl nějaký Rolling Stones
a Beatles, a když jsem prvně slyšel něco od Velvetů, tak jsem na to koukal jako vrána.
UG: Takže děkuju moc za rozhovor.
Foto: Petr Kolja Horáček - Jiří Bubo Petráň
Foto: Tomáš Drápal - Petr Kolja Horáček před stodolou
pozvánka
R A N KOVICE 2014
Mailový rozhovor s Koljou vedla Evelína
Můžeš sem, prosím, napsat něco o sobě?
Jmenuju se Petr Horáček, přátelé a známí mi říkají Kolja. Žiju
v malebném městečku Teplá u Mariánských Lázní nedaleko
kláštera premonstrátů, založeného koncem 12. století.
Zajímavostí kláštera je 2. nejrozsáhlejší knihovna u nás. Vyučil
jsem se truhlářem, po vyučení jsem začal dělat v dřevonábytkářském družstvu Tvar v Mariánských Lázních, kde jsem se
seznámil s mnoha "máničkama". Po revoluci jsem si udělal živnostenský list, zřídil jsem si vlastní dílnu a truhlařinu dělám dosud.
Věnuju se převážně výrobě replik starožitného nábytku, oken
a dveří z masivu. Také se zabývám soustružením dřevěných
dekorativních předmětů, učím se řezbářskému umění. Od mládí
jsem hojně navštěvoval bigbíty, pitky a další akce, kde jsem se
seznámil s lidmi z undergroundu. V mládí jsem poslouchal kapely
typu Black Sabbath, Doors, Free, Atomic Rooster, Hawkwind, ale
také Velvet Underground atd. V posledních letech jsem více
přičichl k české podzemní nezávislé hudební scéně.
Kdy jsi přičichl k undergroundu?
Myslím, že to bylo kolem let 1986, 1987, to byla doba, kdy jsem
se začal pohybovat v Mariánkách. Tady jsem se seznámil
s mnoha zajímavými lidmi, kteří se aktivně zabývali psaním
samizdatových časopisů, poezie, malováním obrazů a samozřejmě hudbou, v popředí s Jiřím Sviní Fialou (Fíkem). Za ostatní
bych jmenoval Pastu, Hekáka, Vránu, Zandyho, Metuda
a mnoho dalších. Tehdy se všichni scházeli v místním hostinci
Kubáň, to byly krásný časy, plná hospoda mániček. U pivečka
jsme probírali muziku, proběhlé i připravované akce, kterých bylo
hodně. Např. tuším, že v roce 1988, se tady uskutečnila
zakázaná výstava převážně surrealistických obrazů, která byla
násilně ukončena policií. Zde jsem se také poprvé dozvěděl
o připravovaných akcích ve Služetíně (blízko Teplé) na statku
Dana Mráze, basáka legendární kapely Patologický orchestr
města Mariánské Lázně. Dan spolu s Fíkem organizovali tyto
hudební a výtvarné Služetíny, které byly pokaždé ostře sledované
Stb a tvrdě potlačované veřejnou bezpečností.
Proč a kdy ses rozhodl pořádat festival v Rankovicích?
Někdy kolem roku 1990 na jedné z mnoha Metudem pořádaných
undergroundových hudebních akcí jsem poprvé slyšel legendární
teplickou kapelu Aku Aku, ze které jsem byl unešen. Metuda
jsem nadšeně chválil a on mě postrčil k pořádání podobných akcí.
A tak jsem spolu s přáteli uspořádal první The underground
Birthday Party - 1991. Poté jsme každoročně pořádali podobné
hudební akce až do dvacáté závěrečné v roce 2011, na
kterých se vystřídalo více než 100 kapel převážně naší podzemní hudební scény. Za všechny uvedu The Plastic People of the
Universe, DG 307, MCH band, Psí vojáci, The Hever and
Vazelina Band, Sváa Karásek, Aku Aku a mnoho dalších
výborných kapel.
Mezitím, kolem roku 2003, zakoupil Bubo (Jiří Petráň) stavení na
samotě v Rankovicích. Na své první návštěvě, při pohledu na
krásnou stodolu, jsem hned věděl, že je to to pravé místo na
pořádání undergroundových hudebních minifestivalů, brzy poté
jsme s Bubem uskutečnili první ročník, Rankovice 2004. Od té
doby se na tradičním rankovickém minifestivalu každý rok vystřídala spousta zajímavých kapel, básníků, divadelních představení, autorských čtení, promítání filmů a fotografických výstav. Rankovice nepatří v žádném případě mezi masově komerční
akce, jsou místem setkávání přátel a pohodových lidí.
// 38
Můžeš nám přiblížit program letošního ročníku?
RANKOVICE 2014
Devátý ročník minifestivalu undergroundové
a alternativní scény
20. - 22. června 2014
Stodola u Buba v Rankovicích (5 km za Teplou směr Mnichov)
Přijet můžete jako tradičně už v pátek kolem 14 hod,
a to bud' autem, nebo vlakem do Hošce a potom 2,5 km pěšky.
Účast na letošním ročníku přislíbily tyto soubory:
HOKR (alternative-rock / Praha)
PAN CICVÁREK, OVČÍ ČLOVĚK (underground / Plzeň)
Dále proběhne promítání o undergroundu
v západních Čechách, autorské čtení, prodej CD…
Stanování a občerstvení od pátku do neděle
zajištěno.
Vstupné dobrovolné!
Více informací na www.staryskrpal.cz
BLAHOBEAT (underground - Sokolov)
KOONDA HOLAA (country-psychedelic /USA)
JIŘÍKOVO VIDĚNÍ (electrounderground / Praha)
BURGTHEATER (underground / Plzeň)
PRVNÍ HOŘE (alternative - punk-psychedelic / Praha)
VOBRUČ BAND (underground / Želetava)
Kolben a Kavlík (acoustic / Praha)
EMAN E. T. (temná elektronická hudba s šílenými texty / Praha)
Richard Lišák Hrdý & VALIUM (recitace poesie / Karlovy Vary)
Kabaret Dr. Caligariho (alternative – glam / Šumperk)
HROZNĚ (alternativa - Brno)
Foto: Ladislav Duchoň - Jiří Svině Fík Fiala
foto: Petr Kolja Horáček, Rankovické publikum
// 39
vizitka
foto: David Tesař
GALERIE
VOKNO
Ačkoliv Silvu (Silvestra Chnápková,
*1954) znám déle než dva roky,
informace pro rozhovor o její osobě,
jejím manželovi Šímovi (Jaroslav
„Šimako“ Chnápko *1956) a jejich
domě (bývalém mlýně v obci
Osvračín, ve kterém se konají několikrát do roka kulturní akce) jsem
získala, mimo toho, co mi sami řekl,
i z knih „Baráky – souostroví svobody“ a „Tváře undergroundu“.
V „Barácích“ je rozsáhlý rozhovor
jak se Silvou, tak se Šímou,
v „Tvářích“ pouze se Silvou s podtitulem „Ženský pohled na český
underground od sedmdesátých let
do současnosti.“ O mlýně najdete
informace zde:
http://www.mlyn-osvracin.cz
V roce 1981 jste si z úspor a díky půjčce koupili starý
nefunkční mlýn v Osvračíně, který jste ovšem museli nechat
napsat na tvou matku. Proč?
Nezačalo to koupí Osvračína, ani vyvlastněním baráku na Nové
Vísce, ale již v normalizační době, která donutila mnohé mladé
lidi, aby si vytvořili své ostrovy svobody a kultury a odmítat oficiálně vnucovanou bídu s nouzí. Pořídit si mlýn v Osvračíně bylo
navázáním na styl života společenství na Nové Vísce. Po
neúspěšném pokusu o koupi Vodolenky, která se nepovedla
„díky“ zásahu StB, a po emigraci mnoha přátel, jsme změnili taktiku. Více než rok trval výběr nemovitosti. Jako signatáři Charty 77
a po předchozích špatných zkušenostech jsme jednali o koupi
dalšího baráku jménem mé matky, aby se o našem záměru nikdo
nedozvěděl.
Již na Vísce a v našem mosteckém bytě jsme zažili domovní
prohlídky kvůli časopisu VOKNO, které vydávalo společenství na
Nové Vísce. Šíma signoval Chartu 77 již v r. 1977 a já v r. 1978.
Po podpisu Charty 77 a po reakci papalášů a části národa musel
člověk počítat s tím, že pro něj neexistuje pracovní a finanční
postup v zaměstnání, že to bude spíš naopak. Každý nově nastupující učedník měl vyšší plat a možnost zvýšit si kvalifikaci.
Když jsme si chtěli najít novou práci, bylo to čím dál těžší a vždy
za ještě nižší mzdu. Asi největší postih v té době po listopadu
1981 byl, když zavřeli Františka Čuňase Stárka, Ivana Magora
V OSVRAČÍNĚ
Rozhovor se Silvou Chnápkovou
vedla Evelína
Jirouse, Martina Hýbka a Jaromíra
Friče, kdy byl Šíma stíhán na svobodě ve stejném procesu kvůli
VOKNU. Krátce před tím se nám
podařilo koupit nemovitost v Osvračíně, kterou jsme ihned pojistili, aby
náhodou někoho nenapadlo ji zapálit,
jako se to stalo krátce předtím baráku
v Kerharticích našich přátelů. Šíma
se hned, jak to bylo možné, do mlýna
přestěhoval.
Jaké jste měli vztahy s vašimi
sousedy? Měli jste i tady nějaké
opletačky s StB, jako na předchozích místech?
S některými sousedy jsme měli dobré
vztahy a někteří nám ani neodpovídali
na pozdrav. To jsme byli zvyklí již
z Nové Vísky. Strach jsme necítili, jen určité napětí v okamžicích,
kdy měl člověk jednat na úřadech, které přecházelo často v pocity bezmoci. Zjevně se nás mnoho lidí z podivných důvodů bálo
jako nebezpečných živlů. Po letech jsme se dozvěděli o tom, že
jim bylo namlouváno něco o sektách a spousta dalších nesmyslů. Nejvíce nás překvapilo, když si někteří sousedé po práci
navlékli pásky PS VB a pomáhali „esenbákům“ a „estébákům“
šacovat a identifikovat naše přátele, kteří k nám přijížděli o víkendech. Jednou se Šímovi podařilo v noci vrazit hlavou do
břicha policajta, který hlídal před našim vchodem – to byla běžná
policejní akce.
V r. 1984, kdy už jsme měli hospodářská zvířata a hospodářství
začínalo docela prosperovat, začaly největší problémy. Do té doby
nás jen občas odvezla StB ze zaměstnání na výslech. Potom, co
Šíma začal čistit náhon, abychom zrekonstruovali malou vodní
elektrárnu, nám začalo StB prostřednictvím místního národního
výboru, JZD a soudu zakazovat další práce a zpochybňovat naše
vlastnictví. Pronajaté pozemky nám odebrali a některé rozjezdili,
aby na nich nikdo nemohl ani sekat trávu. Začalo soudní zpochybňování kupní smlouvy za použití zákonů z padesátých let, kdy se
advokát a bývalý prokurátor Cenefels přes JZD snažili prokázat, že
JZD vše vlastnilo již v padesátých letech, ale nebyly žádné
důkazy. Z archivů i ze soudního spisu se ztrácely doklady
o náhonu i další důkazy, že mlýn byl vždy soukromým majetkem.
Nakonec jsme byli jako poslední objekt před revolucí
// 40
združstevněni. Marná byla i snaha našeho advokáta Zdenka
Nováka z Domažlic, který se nám snažil pomoci. Jak se zvyšoval
tlak na naše vystěhování z republiky, narůstala i četnost nesmyslných pokut. Pokuty jsme dostávali za jízdu s koňmi i malotraktorem, nebo i za výjezd autem z vrat. Naši dceru i přes dobrý
výsledek při talentových a přijímacích zkouškách na střední školu
nikam nepřijali a po mé urgenci na ministerstvu školství v červnu
1989 ji pak v září, jako poslední dítě v republice, přijali na zvláštní učiliště do Loun. Její nepřijetí do školy bylo na základě intervencí
předsedy
národního
výboru,
zároveň
milicionáře
a pomocníka VB Hanakama, který taky hlídkoval před naším
domem. V pololetí po listopadu 89 přešla na průmyslovku do
Bechyně, kterou úspěšně absolvovala i s další nástavbou.
V JZD falšovali dokumenty o vneseném majetku - o tom jsme se
dozvěděli a nahlásili policii, ale nic se nevyšetřilo a soud nám začal
vyvlastňovat pozemky a budovy. Stalo se, že Šímu s naší dcerou
Janou zadržela ostraha železnice na celou noc v Domažlicích pro
podezření, že chtějí překročit hranice - bydleli jsme 15km od
Domažlic. Kariéru si na nás udělal i budoucí ředitel Pražské policie
Borník, který dělal dětem a osobám, které k nám přijížděly na
návštěvu, osobní prohlídky a kontroly průkazů totožnosti.
Samozřejmě nám za svou kariéru nikdy nepoděkoval. Odebírání
technických průkazů od vozidla bylo tak časté, že mi sebrali i doklad o sebraném TP, když jsem přijížděla z nákupu. Sebrali nám
cestovní pasy i cestovní doložky, které nám odmítali vrátit. V r.
1989 v říjnu padl poslední rozsudek, že máme budovy mlýna vyklidit bez náhrady, protože se vše stalo majetkem JZD Osvračín.
Krátce po rozsudku přišla revoluce a my v Osvračíně zůstali.
Trvalo roky, než jsme vše přes soudy dostali nazpět. Poslední se
vracely některé pozemky v rámci pozemkových úprav v r. 2005
a doufali jsme, že je již po problémech.
Jak dlouho vám trvalo, než jste celý dům opravili?
Z počátku jsme opravovali jen nezbytnosti, elektriku, díry ve
střeše atp. Po r. 1989 jsme začali s výměnou střech, kde se již
propadaly trámy a rozpadaly se tašky. Pak se opravovaly omítky
// 41
a střecha na mlýnici. Hlavní opravy skončily asi před třemi lety,
ale udržovat tak velký objekt je nekonečná práce.
Součástí domu je také keramická dílna. Jak dlouho se
zabýváte keramikou?
Dílnu jsme vybudovali kvůli obživě koncem r. 1988. Keramiku
jsme začali vyrábět, protože hospodařit už bez pozemků a chlévů
nešlo, a práci jinde už jsme nesehnali a už ani nehledali. Měli jsme také pár výstav: v Kadani, galerii v Mostě, Bernau
v Německu, ve Kdyni a Domažlicích, v Chotěšovském klášteře,
v Annaberku a Berouně, na zámku Kozel a v Nebílovech,
v Litvínově a v Horních Počernicích.
Kdy jste přišli s nápadem předělat část domu na galerii a kdo
s tím přišel?
Mlýnice jako prostor si o to řekla sama. Nejdříve jsem si sem
dávala věci z výstav. A postupně, jak se opravovalo patro za
patrem, představa byla stále jasnější. Nejdříve jsme zde chtěli
udělat i letní ateliér, protože máme plno známých a přátel mezi
výtvarníky. První zde malovala asi před deseti lety Američanka
Tracy Lisk. Pak jsme se domluvili s Čuňasem, že navážem na
Vokno a uděláme Galerii hlavně pro undergroundové výtvarníky
a tento rok probíhá třetí ročník.
Jak vás napadlo pojmenovat galerii Vokno?
S Voknem máme spojeno plno romantických zážitků z podílení
se na prvních číslech a z cesty, kdy jsme s Čuňasem rozváželi
po tehdejším Československu 1. číslo časopisu a zároveň sbírali
materiál pro číslo o výtvarnících v undergroundu. Bereme to i jako
poctu všem, kteří se nikdy neohnuli před tupostí a zlomyslností
bývalého režimu a svou svobodu si obhajují celý život.
Na jaře pořádáte další vernisáž. Můžeš nám k tomu říct něco
bližšího?
Vernisáž je plánovaná na 24. 5. 2014. Letos budou vystavovat tři
fotografové a tři výtvarníci, jeden z autorů je už z generace
našich dětí. Na vernisáži zahrají kapely, budou se číst některé
nové texty nejen ze samizdatového vydavatelství Koleno a půjde
o setkání autorů, přátel a spřízněných duší.
PETR
HRUŠKA
a jeho Literární Paseky
v absintovém Lese
Autor: Vladimír Jaromír Horák
Básník a literární historik Petr Hruška z Ostravy se nechal před
časem slyšet, že básníci dovedou nadělat pořádnou paseku.
A protože Petr je básník tělem i duší, tak se také sám dělání
paseky nemůže vyhnout. I ta jeho paseka je, tak jak to už u pasek
bývá, oklopená lesem, a když se tak rozhlížím po současné
Ostravě, tak musím říci, že tady Petr společně s dalšími básníky
udělal paseku pořádnou, a to rovnou uprostřed lesa. A není to les
ledajaký, ale Les kouzelný absintový. Dobrým duchem
a stvořitelem absintového Lesa je jeho provozovatel, herec
Divadla Petra Bezruče, Přemysl Bureš. A právě Přemka napadlo,
abychom v Lese dělali literární večery. A tak to vlastně všechno
začalo, říká Petr.
Vrame se tedy k těm básníkům a k pasekám. Petrovi se Přemkův
nápad velice zalíbil, a protože má těch pasek za sebou už také
hezkou řádku, rozhodl se, že využije svých bohatých zkušeností
a bude dělat paseku také v tom našem ostravském absintovém
Lese. A proč zrovna Paseku? K tomu Petr říká: „Všichni,
kdo chodí do lesa, ví, co je to za zvláštní pocit, když
z temného lesa vyjdou na lesní paseku. Jak se najednou prostor
rozsvětlí a v člověku se něco dobrého rozepne. Bloudit lesem je
jedna rozkoš, jinou rozkoší je ale vyjít z přítmí lesa na světlinu.“
No a tak vlastně vznikly Literární paseky, v nichž si jedenkrát za
měsíc prosekávají svou paseku literáti, kteří svou tvorbou Petra
nějakým způsobem zaujali.
Petr Hruška ale neprosekává pouze ostravskou literární paseku v absintovém klubu Les (pozn. www.facebook.com/absinthovyklubles),
ale těch činností, které mu přinášejí radost, je podstatně víc. Je
třeba známou skutečností, že Petr vydal už několik básnických
sbírek, a za tu poslední s názvem Darmata z roku 2012 získal
dokonce Státní cenu za literaturu (2013). Petr také učí literaturu
na ostravské a brněnské univerzitě, je autorem monografie
„Někde tady. Český básník Karel Šiktanc“, a podílel se na celé
řadě literárně historických prací. Toto jsou ale oficiální skutečnosti, které jsou řadě lidí z kulturní fronty známé.
Já jsem se proto Petra zeptal na několik věcí z jeho soukromého
života, které bezprostředně ovlivnily jeho vnímání světa, a které
formovaly jeho osobnost.
Hrál sis jako dítě dlouho a rád?
Jako dítě jsem si hrál rád a často, nebo skutečnost, že jsme
s bratrem dvojčata, k tomu přímo vybízela. Měli jsme svůj svět,
své obrazy i svoji mluvu, které jiní rozuměli stěží. A spoustu milovaných knih, které jsme četli vsedě vedle sebe, neb kniha byla
často jen v jednom exempláři a oba jsme odmítali čekat, až ji ten
druhý dočte. Četba pro nás výsostně patřila mezi „hraní si“ - když
rodiče řekli „jděte si hrát", šli jsme a často vytáhli právě knihy. Ale
ovšem jsme taky stavěli v lese tee-pee, šili mokasíny a učili se
lesní moudrosti...
Kdy jsi začal psát?
Jako malý jsem prý psával nějaké říkanky, jež si nepamatuji.
V sedmi letech jsme si s bratrem založili každý svoji kroniku a tam
zapisovali krátké hororové příběhy o strašidlech, démonech
a děsech všeho druhu - asi abychom se jich sami tolik nebáli.
Takže se dá říci, že jsme se z úzkostí trochu vypisovali. Ve stejné době jsem napsal svůj první (ovšemže zásadní!) román, byl
o přátelství bílého a rudého muže a padl na to celý čtverečkovaný
sešit. Od dvanácti jsem intenzivně psal deníky, mám je doma
doted', je jich celý regál... Básně přišly až kolem šestnácti, ale od
té doby stále stejně naléhají.
Co nebo kdo tě nejvíc ovlivnil v dětství?
V dětství mne ovlivňovalo opravdu strašně moc věcí, myslím, že
jsem byl takový ten typ, o němž se říká, že si všechno „moc bere".
Poctivě je třeba říci, že největší vliv měli rodiče, přes ně všechno
„teklo", měli jsme bohaté a šastné dětství, oni nás naučili číst
a psát (v pěti letech), dívat se a žasnout, vyměňovat si prožitky otec s matkou si pořád ukazovali věci, vyměňovali názory, zkrátka mluvili s námi i před námi, byli „spolu“. A pak ta knihovna
rodičů, docela bohatá, ale daleko bohatší byla jejich sečtělost
a fantazie, s níž nás infikovali.Z autorů dominoval Jaroslav Foglar
(na Rychlých šípech jsem se naučil číst), pak Karel May,
E.T. Seton, Otakar Batlička… to byli bohové. Z básníků mezi
prvními Antonín Sova, František Halas, američtí beatnici, pak
lavina dalších.
// 42
Jak tě formovala ve tvé tvorbě Ostrava?
Ostrava byla pro mne ztělesněním neklidu, nejistoty, tmavé
nevyzpytatelnosti, plná temných, zarputilých, vzteklých lidí.
Milovali jsme s bratrem přírodu, chtěli být ornitology a botaniky
a mykology a Ostrava s tím zvláštně kontrastovala. Na první
pohled se tu nedalo žít - pro lidi, ptáky, stromy i houby. Při bližším
ohledání a zvýšené pozornosti tady však bylo to i ono - jen jaksi
sveřepěji a nesamozřejměji - a to po čase přestalo odrazovat
a začalo přitahovat.
Pokud to jde, můžeš vysvětlit, proč se věnuješ právě poezii?
Poezie mne přitahuje, protože je zvláštně „k ničemu“, ze své podstaty nesamozřejmá a nejistá, nepotřebná a nepoužitelná - ale
v tom spočívá její síla. Je ztělesněním tajemství, které se dotýká
věcí nepřímo - a já měl odjakživa sklon právě k věcem nejistým
a skrytým. Poezie je mocí i slabostí slova. Vyslovovat slovo je
úchvatný způsob jak být na tomto světě, jak se vypořádávat se
svojí bezmocí, nedokonalostí i vzrušením a úchvatem.
Co tvá rodina: děti, manželka, bratr, rodiče?
Otec byl inženýr chemie, miloval matematiku i poezii, protože vnímal (se svým vypjatým smyslem pro souvislosti) jejich podobnost,
věděl, že ani jedno se neobejde bez fantazie a pokory, že matematik se dotýká tajemství jen z jiné strany než básník. Matka byla
zdravotní sestra (s vypjatým smyslem pro soucit) a vnímala, že
lidský osud je vždy úžasný a plný touhy i bolesti. Obojí na mne
velmi působilo. Moje žena je zpěvačka, se kterou se věčně
hádám, zda hudba je víc než literatura, já nadřazuji hudbu, ona
slovo. Ty hádky (ovšemže vedené v nadsázkách) jsou pro mne
rovněž velice důležité. Yvetta zhudebňuje básně (moje, i jiné např. eskymáckou poezii, Franze Kafku, R.M. Rilka, Zbyňka
Hejdu, Renatu Putzlacher atd.), sama je zpívá a hraje na metalofon. Máme za sebou 25 let společného života plného kotrmelců
a tří dětí.
A co plány do budoucna?
Nyní píšu Jednu větu, to je ta sbírka, kterou jsem psal už před
rokem a jejíž rukopis jsem začátkem roku ztratil. Je to projekt,
který vymyslel Viktor Karlík z Revolver Revue - celý rok zapisovat podstatu každého dne v jedné větě. Požádal mne, zda bych
do toho nešel, já kývl, líbilo se mi to moc. A když jsem měl ten
rok zapsaný, vzal jsem si na Tři krále rukopis do vlaku (žádnou
kopii jsem si idiotsky nepořídil), abych ho ještě finálně upravil a nechal ho v tom vlaku... Tak to ted' od 7.1. píšu znovu. První
dny po ztrátě by mne vzal čert, ale už jsem se z toho jakžtakž
vzpamatoval a tak píšu a zálohuji to, kde můžu. A pak ovšemže
píšu básně, jen tak, jako vždy, vůbec nevím, jestli z toho bude
sbírka - to se zjistí až po čase, kdy si napsané básně samy začnou říkat o příbuznost a o sousedství a skládat se jaksi k sobě.
Ale ten čas ještě nenastal, takže mám prostě v sešitě nějaké
texty.
< Pure HTML >
INTERNET: rychlé webové stránky, které respektují soukromí návštěvníků,
bezpečné internetové obchody
KNIHY A ČASOPISY: grafické úpravy, sazba, výroba e-knih a online verze
časopisů
MALONÁKLADOVÝ DIGITÁLNÍ TISK:
vizitky, letáky, katalogy, knihy od jednoho kusu
FIREMNÍ PROPAGAČNÍ GRAFIKA:
loga, vizitky, kompletní řešení firemní identity
PureHTML
Pod Kaštany 21/57 160 00 Praha 6 - Bubeneč
tel: 602604992
e-mail: [email protected]
// 43
www.purehtml.cz
PATRIK LINHART
Patrik Linhart je básník (* 7.8.1975 v Duchcově) a v literatuře
působí jako dandy a diletant.
Žije v Teplicích a v Duchcově. Publikuje pod jmény Pavel Jazyk,
Albert Krásno, Lux von Dux, Hugo Hugo, Alexander Nihilovskij,
Petr Tygr, René Skalský aj. V roce 1994 založil s Romanem
Krajícem (sebevražda †2007) a Annou Marií Pecháčkovou
(sebevražda †2010) literární revue Dekadent Geniální. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní je bádání
o patafysice, frenetismu a horroru. Pod jménem Patrik Vetrugin
illustruje a vystavuje v obskurních galeriích.
Samostatně vydal: Čítanka český Jazyk (pod jménem Pavel
Jazyk, studie, prosa, poesie, Velarium 1998), Měsíční
povídky/Opárno (prosa, poesie, Votobia 2003), Pro cizince na
cestách (prosa, Kapucín 2003), Divadlo RausAplaus (pod
jménem Pavel Jazyk, hry, Větrné mlýny 2005), Napsáno
v trenýrkách (poesie, prosa, Protis 2006), Vexilologický kabinet britského impéria (illustrovaná kniha o vexilologických
dějinách britských kolonií, Europrinty 2008), Běsové budou
pokřikovat (poesie, prosa, H_aluze 2010), Spící Hrůza (cyklus
povídek, illustrace, grafy, dybbuk 2011). S Radkem Fridrichem
publikoval soubor textů Picni si svou buznu (edice Tvary 2001),
výborem měsíčních povídek Mimo záhon přispěl do sborníku
sedmi současných autorů 7edm (Theo 2005). Editorsky připravil
antologii teplické literatury od baroka po neonormalisaci Údolí
neklidu (H_aluze 2010). V letech 2009 až 2013 psal do rubriky
Haló, tady čistička v časopisu Tvar, nyní zde přispívá do rubriky
Horrory roků. Co by publicista a recensent expeduje především
do časopisů Tvar a Host. Vlastním nákladem a v omezeném
množství vydává různé texty edice Stará milenka a od roku 1998
Ročenku Staré milenky.
Od roku 2004 je členem radikálního baletu Vyžvejklá Bambule,
několikrát vystupoval v hudebně-performační skupině LinhartTrmal-Komplex. Jako spoluautor a herec se podílel na filmech a
divadelních vystoupeních radikálního baletu Vyžvejklá Bambule.
Pořádá literární dýchánky, křty ohněm a performance lidové
zábavy v Teplicích.
Jeho profesní kariéra odpovídá jeho uměleckým výbojům. Krátce
pracoval jako personalista a pomocný úředník v ekologické
organisaci. V Cisterciáckém opatství Osek působil jako ekonom
a sociální pracovník pro bezdomovce a bývalé trestance. Učil na
středních školách v Krupce, Teplicích a Ústí nad Labem obory
ekonomie, psychologie a matematické modely v ekonomice. Po
krátké peripetii sociálního pracovníka v protidrogovém centru
působil jako redaktor regionálních novin v Teplicích a dopisovatel
o hospodské turistice pro časopis Reflex. Vše skončilo nevídaným krachem. Ve dvou případech nebyl Linhart viníkem.
Od roku 2010 se zříká Linhart morální integrity. Bylo mu
vyhověno a je odpočítán. Aktuálně vydal 650stránkové dějiny
frenetismu a hororu Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra
2013) a novelu Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013 jako
e-kniha, 2014 jako 3D kniha). Na jaře s cca 60% pravděpodobností vyjde v nakladatelství Novela bohemica soubor měsíčních
povídek Šílený Trist. Je prý považován za jednoho z nejpodivnějších a nejsvéráznějších českých umělců.
Měsíční povídky z připravované knihy
ŠÍLENÝ TRIST :
Bobři se rádi polabí
Dneska už jen pár holek má pořádnýho bobra, ale na Labi je
zatím nikdo neviděl. Podél řeky jsou okousané stromy, ale přátelé
přírody mají mezi zuby kusy dřeva. I tak chci pomoct, nenávidím
Stavitele. Mezi Ústím a Děčínem křižuji Labe na matraci, oděný
v bobří kůži. Bojím se, že mě chytí a vyholí mi břicho, abych byl
ticho.
Démon první hodiny
Slunce prorazilo vozovou hradbu pruhatých modrofialových
mraků a rozhazovalo zlato plnými paprsky. Za Doubravkou se
líně táhly malinké automobily, vlhká tráva zářila kapkami velkými
jako lampiony, které fungovaly co by alternativní zdroje energie.
Krajina kolem mě poletovala, omámena štědrostí slunce. Modré
hřebeny Erzgebirge se přiblížily mé duši, aby ji více nekrušily.
Vyšetřil jsem čas – a tak navštívím hřbitov. Říká se mu španělský.
Na čestném místě v rohu u zdi měl hrob básník G. Atmosra
španělského hřbitova o půl druhé za plného slunce nenesla v sobě
onen zárodek klidu, kdy se z mlhy vynořují kříže obklopené svíčkami. V protilehlém rohu někdo přešlapoval a co chvíli vykoukl
směrem ke mně. Postojím, řekl jsem si, uvidíme. Bude třináct
hodin. Jestli se neobjeví ted', ujede mi autobus. Ukaž se, hajzle. Za
černým náhrobkem se vynořil chlap s popelavou tváří. „Ty, ty
jeden…“ zahrozil, tvář zkřivil bezmocný vztek. – „Lež a nevstávej,“
řekl jsem odměřeně. – Chlap se ukáznil. „Aspoň na jedno, he?“
Díval jsem se proti slunci a vzpomněl jsem si, jak mi kdysi paprsky
vcházely skrze Goldquelle až do duše. Chlap ležérně vytáhl modrý
hřeben a přičísl si vlasy k lebce. „Tak pojd',“ řekl.
Široká jako Labe
Řekla mi jen tohle: „Jak chceš živit naše dítě? Žiju s tebou
v neustálé nejistotě a tebe, zdá se, se vůbec nedotýká, jak ty
otázky zdola pronikly do naší věže ze slonoviny a ujaly se tu moci
a vlády.“
Arci, nyní plně chápu to, že co je nahoře, je i dole, a víc není
k pochopení nic. Někdy mi však i přes toto vědění naběhne na
// 44
foto: Jaroslav Diblík
čele žíla jako Labe, to když si ze mě moje gal udělá dobrý den.
Nejlepší je na takové kverulantky zařvat hezkou báseň:
Ženský jsou mašiny
vidím to denně
zabíjej Mašíny
v našem těle
Jářku, co bychom však bez nich byli? Honil jsem si tuhle ptáka přes
kapsu, abych zaměstnal svou zkrušenou mysl. A jak už to bývá, lidské
kapsy jsou zrádné, na mobilu jsem poslepu vymačkal její číslo.
A hned, ještě patřičně rudý v obličeji, zarecitoval jsem jí:
Rozparáděnej jak bukvice
jsem vrazil do tvý palice
když jsem šel ven
a ty jsi na mě číhala
zkroucená jak žížala
splnil se mi sen.
Jarmulky z vosích hnízd
Mámošovy narozeniny, jen my dva – my dva v tiché řeči až do rána,
do rána bez ran a výčitek. Podepsaly se na ní věk i doba, dlouhá léta
a zlé časy, mezi kterými ty dobré chvíle byly spíš jako výsměch
a předvoj zla, pochyb a následných paranoidních úvah. Byla to noc
právě tak dlouhá jako příjemná a po ní ráno, v jakém má jeden chu
každého políbit. Za to, že těch šedesát rán a šedesát nocí člověka
nezkrotí, neujařmí, a že jsme nehamtali stmělou zahradou jako hovada bez zábran, jsme si ještě v plné tmě na hlavy posadili jarmulky
// 45
z vosích hnízd. Jejich světle béžová barva v ranním světle prozrazovala naše odhodlání žít a brebentit navzdory opíchanému
a opuchlému mozku.
O nějaké pomoci
Udělat z hald a odkališ víkendové středisko s prolézačkami,
koupalištěm, lajnou nedomrlých stromků a ristorantem U kiwíčkového pitíčka… no way. Támhle je Jáma X a tam vás všechny rekreanty a podobnou chamrad' naházím. Jsem ochránce, ale ochránce
industriální přírody, protože ona z nás udělala to, co jsme a čím ještě
můžeme být – a ted' už je chudák sama v prdeli.
Tak proč se ten Pražák Kuna diví, že Hruška má divou erekci, když
přijíždí domů a vidí hořící strusku na haldách v Ostravě.
Procházka teplickou Letnou
What I need, what I need is you – ale kdo je jú? A kde je aj? Sotva
se popadám, ale nikdy nechytím se zcela sebe sama, jediného
pevného bodu ve vesmíru. Alespoň do očí jsem si dal plátky mrkve,
abych lépe viděl, co je mrtvé. Opuštěné lavičky v parku nad městem,
rozpadající se sokolovnou, ve které trénovali pangermánští turneři,
obraz Michla, svatého Michaela, obránce národa německého s červeným nosem a tupým výrazem, který posměšně fouká dlouhý kouř
na dvojocasého lva království českého, jemuž v kožichu skáčou
blechy. Podivné, že i přesto působí lev důstojněji než Michl. Ale
říkám rovnou, baže, oba, lev i Michl, jsou jen vyšisované stíny minulosti. V tomto parku Na Letné je všechno neskutečné, ba neslučitelné se životem, i to město pod námi voní nasládle jako rozkládající se
mrtvola.
BOBEä a BAND
Hudební uskupení BOBEŠ a BAND vznikalo postupně během
roku 2012 v Praze. Zakládajícím členem kapely je Bobeš
Rössler, kterému se po několikaletém vystupování s různými
spoluhráči pod názvem „Bobeš a Přátelé“ konečně povedlo
najít mladé hudebníky, které společné hraní baví a v kapele se
uchytili nastálo.
Bobeš má za sebou dlouholetou hudební minulost převážně
v undergroundových kapelách.
Začínal jako hráč na banjo ve skupině „The Goldberg Grass
Band“, která se bavila upravováním dechovky a lidových písní
včetně pohřebních pochodů stylem, který občas zabrousil do
podob tradičního jazzu. Později v sedmdesátých letech se stal
členem undergroundové skupiny „Dr. Prostěradlo Band“,
jako klávesista, kytarista a hráč na všechny možné hudební
i nehudební nástroje. V roce 1977 založil vlastní kapelu
„B Band – vůbec“ a nedlouho po jejím rozpadu roku 1980
dostal angažmá jako klarinetista v kapele THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE. S tou nacvičili jediné vystoupení
a posléze nahráli desku „Co znamená vésti koně“. Koncem
90. let vystupoval jako klávesista a klarinetista se skupinou
DG 307.
Dalšími členy souboru BOBEŠ A BAND se postupně stalo
několik hudebníků ze skupiny UNDERGROUND IN PRAGUE:
baskytarista Tomáš Pospíšil, bubeník Kryštof Lubomírský
a kytarista Štěpán Moska. V této čtyřčlenné sestavě začal
BOBEŠ A BAND pravidelněji zkoušet a již na podzim 2012 se
podařilo uskutečnit několik víceméně úspěšných koncertů.
Před Vánocemi 2012 přibyl do kapely další člen, hráč na violu
a multiinstrumentalista s přezdívkou „Skřítek“. V této sestavě
kapela hraje dodnes a má za sebou řadu vystoupení v klubech
foto: Archiv Bobeš Rössler
// 46
foto: Archiv Bobeš Rössler
a hospodách, ale i na menších festivalech (např.
Meziříčko u Skaláka v létě 2013 aj.).
Většina repertoáru pochází z původní tvorby, některé
skladby jsou upravené z repertoáru bývalé skupiny
B Band – vůbec. Texty k písním píše Bobeš Rössler až
na několik výjimek, kdy je použito textu jiných autorů.
BOBEŠ A BAND:
Bobeš Rössler: Kytara, klávesy, zpěv
Tomáš Pospíšil: Basová kytara
Kryštof Lubomírský: Bicí nástroje
Štěpán Moska: Kytara
Skřítek“: viola
// 47
MAGORŮV NOČNÍ ZPĚV
Redakčně
poznámka
Machovce
zkrácená ediční
editora
Martina
Sbírka Magorův noční zpěv je již
druhým souborem básnických
textů vydaných z autorovy
pozůstalosti, přičemž podoba,
v jaké tato sbírka vychází, je
bohužel v ještě větší míře dílem
editorovým, než jak tomu bylo
v případě sbírky Úloža (Torst,
Praha 2013). Literární pozůstalost I. M. Jirouse je doposud
roztroušena na různých místech a jen velmi málo uspořádána, ale
co se týče textů ze sbírek, které IMJ chystal k vydání (kromě
Úloži a Magorova nočního zpěvu jde ještě o sbírky Akrostichy,
Oko bere /Jednadvacet ukolébavek/ a Magor dětem II /pohádky/),
je značně pravděpodobné, že byly všechny v písemnostech,
které měl autor až do své smrti při sobě - a které také až doposud
byly editorovi hlavním pramenem. Tato hlavní součást literární
pozůstalosti je ovšem opravdu značně neuspořádaná: řada textů
se v ní objevuje ve dvou i více opisech, některé texty jsou
„předurčeny“ (různými šiframi) současně do dvou různých sbírek,
jiné texty již dříve vyšedší byly autorem takto určeny k novému
vydání v chystaných sbírkách atd. atp.
Vydáváme-li tedy postupně tyto textové soubory, činíme tak
s vědomím značného rizika, jež tyto edice provází, nebo již
nelze mít jistotu o tom, jak by snad mohlo vypadat vskutku definitivní autorovo uspořádání těchto sbírek, ale současně vnímáme
tuto značně nevděčnou práci jako svého druhu závazek nejen
autorovi, jeho dílu a jeho čtenářům a v neposlední řadě též nakladatelům, jimž IMJ v některých případech již před řadou let sliboval, že tu kterou sbírku v definitivní podobě dodá vzápětí (co se
Magorova nočního zpěvu týče, ohlásil údajně Jirous již v roce
2009, že „jde do tisku“).
Jakkoliv všechny výše zmíněné závazky jsou bezpochyby relevantní, nebylo v poslední instanci možno jinak než neupřednostnit závazek autorovu dílu jako takovému: rozhodli-li jsme se
vůbec vydávat texty z pozůstalosti IMJ, činíme tak z úhlu pohledu toho nejlepšího, co se v jeho literárním díle nachází, a proto
nevydáváme jednoduše vše, co jeho pozůstalost, obsahovala,
ale spíše jen výbor z konkrétního textového souboru.
K přesvědčení, že takto uspořádaná sbírka Magorův noční zpěv
(a obdobně bude zřejmě v budoucnu nutno postupovat též při
vydání sbírky Akrostichy) nejspíše odpovídá autorovu tvůrčímu
záměru, dospěl editor po řadě konzultací s autorovými dcerami
a dědičkami – Františkou Jirousovou a Martou JirousovouVeselou – a rovněž s dr. Janem Šulcem.
Konkrétně k Magorovu nočnímu zpěvu: sbírku tvoří „nevážné“,
příležitostné, „hospodské“ texty, vědomé a záměrné reminiscence textů z autorovy nejranější fáze, jež se nacházejí ve sbírce
Magorův ranní zpěv (1975); jde tedy o soubor textů, pro nějž IMJ
cíleně, snad již od r. 2000 (nejstarší sem zařazený text je datován
r. 1999, poslední vznikaly během r. 2011) odkládal jednotlivé
rukopisy – a odkládal ovšem nejen jejich definitivní dopracování,
ale též konečné uspořádání plánované sbírky. Důsledky tohoto
stavu jsou pak nasnadě. Řada rukopisných textů označených
autorem šifrou „MNZ“ představuje spíše jen jakési polotovary, jiné
texty jsou špatně čitelné, zřejmě nedokončené, řada dalších má
natolik „příležitostný“ charakter, že jejich pointa je opravdu zřejmě
srozumitelná jen jejich zcela konkrétnímu a momentálnímu
adresátovi. Za těchto podmínek chápeme jako odůvodněné texty
tohoto druhu zatím nevydávat: nelze přece vyloučit, že během let
se objeví i další, jiné, dopracovanější textové varianty, které by
pak mohly být podkladem zařazení zatím nevydaných textů do
budoucí kritické edice veškerého Jirousova literárního díla.
Na základě pokusu stanovit určitou textovou hierarchii uspořádali
jsme texty této sbírky do pěti částí (ovšemže nečíslovaných,
nebo toto uspořádání je jen odrazem stavu Jirousovy literární
pozůstalosti a chronologie jeho díla, nikoli jakéhokoli jeho
tvůrčího záměru), oddělených v tomto prvním knižním vydání
stránkami s ilustracemi Libora Krejcara.
Tváře undergroundu
IVANA DENČEVOVÁ &
FRANTIŠEK „ČUŇAS“ STÁREK
& MICHAL STEHLÍK
Radioservis, 2012. 238 s.
Autor textu: VantaZZ
V knize Tváře undergroundu
autoři před čtenářstvem defilují
životní příběhy androšů z totality
v rozmezí od 60. let k současnosti. Spektrum životních příběhů
obnáší život v komunitách,
v rocku, v tuzemsku a v exilu. Je
to čtivé čtivo, ledascos lze přijmout a s lecčíms polemizovat,
jak už to v životě bývá. Pro orientaci v knize jsou jednotlivé životní příběhy řazeny chronologicky vůči „velkým dějinám“ – životy absolutní, dějiny relativní.
Zastoupeni jsou Binny Laney, Alfréd, Londýn, Skalák, Silva,
Chmelák, Mauglí, Lábus, David Pucherna, Rogo a Ivan Martin
Jirous v básni Já si k smrti své dolezu sám.
Součástí knihy Tváře undergroundu je i CD se zápisem rozhlasového pořadu Z historie undergroundu, cyklus Hovory
o hledání, ČRo 6, 2011-2012.
Těžko rozhodnout, zda Egon Bondy zaslouží Darwinovu cenu za
cigárko před usnutím, ale jisté je jedno: tenkrát v 50. letech, když
to všechno začalo a on přísahal v rakouské věznici pomstu
Sovětskému svazu, bylo zaděláno na pořádnou šlamastyku.
Kniha Tváře undergroundu má cenu dokumentární, ale i aktuální.
(redakčně zkráceno)
Slovo
závěrem
Milí čtenáři,
právě jste dočetli první číslo undergroundového magazínu
VOKNOVINY. Většinu jmen, která se zde vyskytla, jistě
znáte. Dovolte, abych se vám krátce představila i já.
Je mi teprve 29 let, jsem studentka, živím se prodejem
koláčů a rohlíků, miluju zepelíny a depešáky a nikdy jsem
nedělala časopis. Jsou toto snad důvody, proč se do toho
nepustit? Posud'te sami…
Kdo se cítí být androšem, tak jím prostě je. Nikdo jiný přeci
nerozhoduje o tom, kým jsme, než my sami. Podle Čuňase
dělá Voknoviny ten, kdo je právě dělat chce a já tedy chci.
Před 7 lety jsem se odstěhovala ze své rodné Opavy do
Rožnova pod Radoštěm. Pracovala jsem tam v jedné
začouzené hospodě jako servírka, kde každou středu
zkoušela kapela Arytmická svině. Žádná z mých kolegyň je
nechtěla obsluhovat, jelikož prý hráli příliš nahlas, falešně a
nepopulární věci. Já se ale do té hudby zamilovala. Nejen
kytary, ale především valcha tomu dodávala osobitý styl.
Hráli mimo jiné i věci Svái Karáska, a když už bylo po
zavíračce, jedinou podmínkou pro to, abych jim načepovala
další pivka, bylo, aby mi zahráli Ženský fajnový. A tehdy
jsem se zapletla s undergroundem. Když jsem se pak
sblížila s několika lidmi tohoto ražení na facebooku, zjistila
jsem, že spousta z nich neví o různých undergroundových
akcích, kterých by se jindy zúčastnili. Napadlo mne vytvořit
stránky, na kterých by tyto informace byly k dispozici všem,
a tak vznikl web Underground is life. V té době mě už ale
lovil Čuňas, jemuž bych tímto chtěla poděkovat za zasvěcení do tohoto světa. Z podobných důvodů jako web vznikl
i projekt tohoto magazínu. Během těch několika posledních
let jsem nenašla nic, co by se věnovalo undergroundovým
tématům napříč všemi jeho spektry i napříč různými kraji.
Snad toto splníme.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kdo se podíleli na
přípravě jarního čísla, a vyzvat vás - čtenáře - abyste mi
zasílali své připomínky a podněty na adresy uvedené
níže. Vždy je to magazín o vás pro vás…
Obrovské díky patří následujícím: František Stárek
Čuňas, Vladimír Janeček, Šimon Formánek, Miloslav
Krátký, Olga Ludvíková, Pavel Lašák, Vladimír Jaromír
Horák, Miroslav Marusjak, Martin Šumák Sumerauer,
Jaroslav Diblík, Lída Boleloucká, Veronika Ejemová,
Tereza Votlučková, Petr Dvořák, Vladimír Lábus Drápal,
Ladislav Kudrna, Petr Blažek, Adam Drda, Ivana
Denčevová, Martin Machovec, Lubor Maa, Petr Hruška,
Lída Homolová, Patrik Linhart, Vít Kremlička, Bobeš
Rössler, Milan Dino Vopálka, Petr Kolja Horáček, David
Tesař…
Vaše Evelína
Adresa:
VOKNOVINY,
Na Neklance 24, Praha 5, 150 00
Email:
[email protected]
Pokud se chcete dozvědět
o dalších undergroundových akcích,
navštivte web Underground is life:
www.underground-is-life.cz 21.3.14
uzel na kapesníku
SEZ N A M AKCÍ
21.3.14 Pátek
7.4.14 Pondělí
– VOKNOVINY – jarní číslo
http://www.underground-is-life.cz/VOKNOVINY.html
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Litoměřice
21.3.14 Pátek
– 37. KULTURNÍ VEČER V INTERNET CAFÉ
PALMOVKA, Praha 19:20
https://www.facebook.com/events/570382466345601/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
22.3.14 Sobota
- BENEFIČNÍ KONCERT PRO STANDU HOVADÍKA
- 20:00 OSTRAVA KLUB FABRIC
hraje: KLEC, MONGOLOVY MĚSTSKÉ SADY
https://www.facebook.com/events/452951344834369/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
8.4.14 Úterý
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Louny
9.4.14 Středa
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Praha - Kaštan
9.4.14 Středa
- Petr Váša - Praha 6, Uralská 6, kavárna Už jsme doma
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
10.4.14 Čtvrtek
23.3.14 Neděle
- SLUMY MOHOU BÝT I VE VAGÓNU OD 20:30
https://www.facebook.com/events/604100139677019/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
25.3.14 Úterý
- KŘEST KNIHY BÁSNÍKA TICHA MALÁ KNIHA NOCI GALERIE MONTMARTRE, PRAHA OD 19:00
https://www.facebook.com/events/1412372275676125/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
26.3.14 Středa
- OGARI - PRAHA 6, URALSKÁ 6, KAVÁRNA UŽ JSME
DOMA
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Olomouc - Ponorka
11.4.14 Pátek
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Polsko - Zabrze
12.4.14 Sobota
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Ostrava
13.4.14 Neděle
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR:
29.3.14 Sobota
14.4.14 Pondělí
- Lábusovky 50 – Dobroměřice u Loun - od 18:00
ORCHESTR BISSEXT II., THE PLASTIC PEOPLE OF
THE UNIVERSE, PŮLNOC, TONY DUCHÁČEK
& GARAGE, BRATŘI KARAMAZOVI, FLOWER COVER
https://www.facebook.com/events/204246359781315/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
- KOONDA HOLAA & STEVE MACKAY (sax The Stooges)
- CODEINE SERENADES TOUR: Kadaň
16.4.14 Středa
- VÁCLAV KOUBEK TRIO - PRAHA 6, URALSKÁ 6,
KAVÁRNA Už JSME DOMA
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
2.4.14 Středa
- JANA VÉBROVÁ - PRAHA 6, URALSKÁ 6, KAVÁRNA
UŽ JSME DOMA
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
23.4.14 Středa
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
26.4.14 Sobota
24.5.14 Sobota
- BOBEŠ A BAND – UŽ JSME DOMA, PRAHA
https://www.facebook.com/events/769965663031689/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
- VERNISÁŽ VÝSTAVY - GALERIE VOKNO,
Osvračín od 15:00
3.5.14 Sobota
- Hally Belly a Bratři Karamazovi – Anšajba, Loučná
https://www.facebook.com/events/721752191182239/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
7.5.14 Středa
- DÁŠA ANDRTOVÁ – VOŇKOVÁ - Praha 6, Uralská 6,
kavárna Už jsme doma
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
28.5.14 Středa
- PEPA LÁBUS - Praha 6, Uralská 6,
kavárna Už jsme doma
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
31.5.14 Sobota
- 5. UNDERGROUNDOVÁ POUŤ NA AMERICE Rudolfov
- Plastic People of the Universe, DG 307, přednáška
Čuňase
https://www.facebook.com/events/237094726448292/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
10.5.14 Sobota
- KULTURa NECHCÍP n E!E – Stříbro od 20:00
https://www.facebook.com/events/461539433947883/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
14.5.14 Středa
- HELEMESE - Praha 6, Uralská 6, kavárna Už jsme doma
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
16.5.14 Pátek
- 17.5.14 Sobota
- Jarní underground party v Hradčovicích – od 17:00
JEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI, ODVÁŽNÍ BOBŘÍCI,
HROZNĚ
https://www.facebook.com/events/185454638317648/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
21.5.14 Středa
- VOJTĚCH A IRENA HAVLOVI - Praha 6, Uralská 6,
kavárna Už jsme doma
http://www.uzjstedoma.cz/koncerty
23.5.14 Pátek
– 25.5.14 Neděle
- Mayfest II. – Uničov
380 V, ANIMA CANDIDA, GAGARIN, HAVE THE
MUNCHIES, HOKR, HYNKOVY ZÁMKY, JO!SKA,
KAPSA, KLUTZ, MANCUSO, MICHAEL'S UNCLE, NĚMÁ
BARIKÁDA, NOVÝ OLDŘICH, NŠOČI, PRIMARY
RESISTANCE, PURE CITYZEN, ŠPINAVÉ SPODNÍ
PRÁDLO, THE AERONAUTS, THE SIN OF LILITH,
V DOBĚ MORU
https://www.facebook.com/events/203666946488927/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
5.6.14 Čtvrtek
- Koncert na parníku - Parník kotví na Rašínově nábřeží
mezi Palackého a železničním mostem od 18:00
ULTRAPUNK, J. H. KRCHOVSKÝ & KRCH-OFF BAND,
HOUPACÍ KONĚ
https://www.facebook.com/events/216953461834757/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
7.6.14 Sobota
- PPD+MMS=ZKRATKY V GOGU – Znojmo od 21:00
https://www.facebook.com/events/1466539613562548/
?ref=2&ref_dashboard_filter=upcoming
14.6.14 Sobota
- ROZMARNÝ LÉTO – ŘÍČNÍ LÁZNĚ RADOTÍN
Hally Belly, Slum, Burgtheater, Černá rokle a Umělá hmota
https://www.facebook.com/events/744475668895803/
?ref=22
20.6.14 Pátek
–22.6.14 Neděle
RANKOVICE 2014
JIŘÍKOVO VIDĚNÍ, BURGTHEATER, HOKR, PRVNÍ
HOŘE, BLAHOBEAT, LAKE STOPPER, VOBRUČ
BAND, Kolben a Kavlík, KOONDA HOLAA, PAN
CICVÁREK, OVČÍ ČLOVĚK, EMAN E.T., Richard Lišák
Hrdý & VALIUM, Kabaret Dr. Caligariho, HROZNĚ
https://www.facebook.com/events/277870142360268/
?previousaction=join&ref_dashboard_filter=upcoming&source=1
21.6.14 Sobota
- vychází letní číslo undergroundového magazínu
VOKNOVINY
Pečujte o svojí pleť s láskou Princip naší péče je
založen na porozumění individuálních požadavků pleti
a dosažení její trvalé krásy. Pokud se budete cítit ve své
kůži dobře, bude i vaše pokožka zdravá a krásná.
Dr.Hauschka Store
Revoluční 10, Praha 1
Dr.Hauschka je celostní kosmetická řada, která se skládá
z těch nejryzejších extraktů přírody. Připravky stimulují
zdravou rovnováhu pokožky a aktivují její přirozené síly.
Vhodné pro děti, ženy i muže každého věku.
eshop: yinyang.cz
Fb/KosmetikaDrHauschka
vydavatelství druhé kultury – PRÁVĚ VYDÁVÁ:
Dáša Vokatá – Dva divoký koně, Kabaret Dr. Caligariho – Vzkříšení
(křest 28. 2. v břevnovském Kaštanu,
exkluzivní host BBP) 2014
PŘIPRAVUJEME: Činna live, Posádková Hudba Marného Slávy
(archiv), Pocta českému undergroundu, Archa 4.11. a 5.11. 2011
(2 DVD) J. H. Krchovský & Krch-Off band DekadentFabrik
Sledujte: www.guerilla.cz
Objednávejte:
[email protected]
Guerilla Records,
Rybalkova 1140, 440 01
Louny, Czech Republic
Děkujeme
za velmi přátelský
přístup
a za vytištění
tohoto čísla
tiskárně
Petra Dvořáka
z Dobříše…
www.pdtisk.cz tel. 776 304 678
VOKNOVINY
www.voknoviny.cz // nulté číslo // čtvrtletník // 21. března 2014
< Pure HTML >
INTERNET: rychlé webové stránky, které
respektují soukromí návštěvníků, bezpečné
internetové obchody
KNIHY A ČASOPISY: grafické úpravy, sazba,
výroba e-knih a online verze časopisů
MALONÁKLADOVÝ DIGITÁLNÍ TISK:
vizitky, letáky, katalogy, knihy od jednoho kusu
FIREMNÍ PROPAGAČNÍ GRAFIKA:
loga, vizitky, kompletní řešení firemní identity
PureHTML
Pod Kaštany 21/57 160 00 Praha 6 - Bubeneč
tel: 602604992
e-mail: [email protected]
Rudolfov
u Českých Budějovic:
40 let poté
Na tomto místě začal
30. března 1974 neoprávněný
BRUTÁLNÍ ZÁSAH mocenských složek
totalitního režimu PROTI ÚČASTNÍKŮM
UNDERGROUNDOVÉHO KONCERTU
a velmi
www.purehtml.cz
Download

obalka_predni_def:Layout 1.qxd