hranice předsudky lhostejn
ost hranice předsudky lho
stejnost hranice předsudky
lhostejnost hranice předsu
dky lhostejnost hranice př
edsudky lhostejnost hrani
ce předsudky lhostejnost h
čtvrtletník o migraci a lidských právech
vydává nesehnutí
ročník VIII/č. 24, léto 2011
předplatné 16Kč
24 Kč
SPRÁVA UPRCHLICKÝCH ZAŘÍZENÍ MV ČR
KOSOVO: DVA POHLEDY NA JEDEN KONFLIKT
HRDINOVÉ, O NICHŽ NECHCEME NIC SLYŠET
ŽENY V ÍRÁNU:
DEMONSTRUJÍCÍ, VOLAJÍCÍ PO SVOBODĚ
ÚVODNÍK
І
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
v rukou právě máte již druhé celobarevné číslo časopisu PŘES, věnované (mimo jiné) tématům Správy Uprchlických
Zařízení (SUZ) Ministerstva vnitra ČR a Kosova. Nejprve bychom Vás však rádi informovali, že jsme nově zřídili facebookový profil PŘES: čtvrtletník o migraci a lidských právech, na kterém bychom Vás rádi informovali o nových číslech
časopisu, stejně jako o aktuálním vývoji v jednotlivých tématech, se kterými se můžete na stránkách časopisu seznámit.
V současnosti se tato stránka „líbí“ více jak sedmdesáti čtenářům a sympatizantům, proto se neváhejte rovněž přidat
a sdílet zajímavé odkazy, postřehy či názory k tématům migrace a lidských práv, stejně jako případné reakce na příspěvky, které můžete v časopisu PŘES najít. Věříme, že tento nově zřízený portál povede nejen ke zkvalitnění samotného
časopisu, tedy nás, ale bude rovněž inspirací pro Vás – naše čtenáře a čtenářky. Jak již bylo výše zmíněno, tématem tohoto čísla časopisu je SUZ, do jejíhož chodu a činnosti nahlédneme prostřednictvím rozhovoru s ředitelem Miloslavem Koudelným. Mimo to přinášíme reflexi z pera Radky Vejrychové věnovanou
wokrshopům pro uprchlíky v Zastávce u Brna a celé téma uzavíráme článkem o podpoře žadatelů o mezinárodní ochranu
v ČR. Dalším významným tématem tohoto čísla je Kosovo, kdy se prostřednictvím příběhů dvou kosovských žen, které
boje vyhnaly z domovů a našly útočiště v ČR, pozastavíme nad kosovským konfliktem a v následném rozhovoru s Václavem Štěpánkem, odborným asistentem, který se věnuje oblasti Balkánu na FF MU v Brně, se zaměříme na reflexi
minulých událostí i současného směřování země po vyhlášení nezávislosti v roce 2008.
Tato hlavní témata jsou doplněna řadou dalších zajímavých příspěvků, například glosou a reflexí od Lubora Kysučana,
který jako vždy pohotovým a názorově vytříbeným stylem podal reflexi o Arabském jaru, ale také upozornil na hrdiny,
o kterých nic nechceme (nebo nemůžeme) slyšet. Samozřejmě nechybí ani pravidelné rubriky „Problém“ jménem islám,
Nefér Trade či Alternativní zpravodajství, které je tentokrát celé věnováno situaci v Číně (tato tematizace nebyla záměrná, přesto doufáme, že Vás tyto krátké zprávy zaujmou).
Poslední a nejmladší rubrikou, na kterou bychom Vás v tomto čísle rádi upozornili, je Multikulti Challenge: Accepted!.
S klidným srdcem můžeme říci, dobrá věc se podařila a podat Vám v ní zprávu o soutěži studentských týmů středních škol, která v rámci stejnojmenného projektu proběhla. Přinášíme Vám zde práce studentů, které z této soutěže
vzešly a které byly oceněny porotou. Více o průběhu a vyhodnocení soutěže (a celém projektu) se můžete dočíst
na www.multikulti-challenge.cz.
Jménem celé redakce Vám přejeme příjemné počtení,
Linda Janků a Tomáš Melichárek
OBSAH
■
■
■
■
■
■
■
■
■
Alternativní zpravodajství
Téma: Správa Uprchlických Zařízení MV ČR
Miroslav Koudelný:
Zbavme se myšlenek, že státní aparát je tady pouze kvůli represi (rozhovor)
Zastávkové zastavení (reflexe)
Podpora žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice
3
4
8
9
Glosa
Hrdinové, o nichž nechceme nic slyšet
11
Kosovo
Osudy dvou kosovských žen: dva pohledy na jeden konflikt
Václav Štěpánek: jen těžko dnes zjistíme, jak to bylo (rozhovor)
12
15
Arabské domino aneb panika na východě (reflexe)
17
„Problém“ jménem islám
Žena v Íránu: ženy demonstrující, ženy volající po svobodě, ženy proti ženám
Příklad úspěšné integrace muslimů z Holandska (reflexe)
19
22
Multikulti Challenge: Accepted!
Soutěžní výzva: Přijata!
Islám, aneb náboženství budoucnosti
Jednou nohou doma
Nigu
23
23
26
27
Nefér trade
Piráti z Kanárov: prekliatie čišeneho rybolovu (analýza)
28
Představujeme
Evropská kontaktní skupina
30
ÍDĽOVANIU
ÔLI PRES
V
K
E
Y
T
S
E
RNE V ČÍN
PROT
J ELEKTRÁ cií Jün-nan
NÁSILNÉ
E
N
D
O
V
VBE
skej provin
PRI VÝSTA
kmer
bolo v čín
a
rc
a
nených ta
m
ra
z
v
to
s
Koncom
te
tesňových pro
tisíckam pro
počas päťd Proti približne dvom
most
dí.
vnú cestu a
la
h
li
va
o
k
päťdesiat ľu
blo
päťsrí štyri dni
a vláda tisíc éil
d
a
s
a
n
,
tujúcich, kto
g
rt
ian
né transpo
u Jang-c΄-ť
ov a obrne
c
ponad riek
n
ymi
e
n
d
d
o
á
o
k
vl
ž
s
ých ťa
ojnosť
k
o
p
s
e
n
to policajn
la
do
výstavbe vo
protestov b
ry. Príčinou i za pôdu zabranú pri ha - jednom
iam
rieke Nins
kompenzác
ng jiaba na
ia
X
e
rn
á
tr
nej elek
ng.
elektJang-c΄-ťia
ou vodnou
čš
ä
jv
a
n
u
z prítokov
to
fakt,
má byť štvr nej veľkosti svedčí aj
Zariadenie
m
síc
e. O jej ohro dlených takmer sto ti
sí
rárňou v Čín
re
p
o týchto
muselo byť
ít. Množstv
n
u
m
o
k
že pre ňu
ch
y
kže napžne roľníck
ovaných, ta
tr
is
g
re
ľudí z preva
i
st
žiadne
nie je v obla
jú nárok na
a
m
e
n
y
ľudí navyše
d
ô
p
obrábanej
riek strate
.
y
penzád
á
vl
d
eo
čných kom
to
a
st
o
d
e
kompenzáci
n
m
Obávajúci si okre
dné domy.
ra
h
á
n
é
Demonštru
n
le
y stanú
aj na pride
avené dom
st
o
p
e
tn
cií sťažovali
li
de zemeže sa nekva
sti v prípa
la
b
o
j
jú sa totiž,
e
vn
sa stali
micky aktí
scou, akou
a
p
u
o
v tejto seiz
ľn
e
rt
provincií
vnakou sm
v susednej
vy
o
d
trasenia ro
u
b
etrasení
né školské
veľkom zem
ri
p
m
ta
zle postave
ch
olákov
V ich troská
násť tisíc šk
m
e
d
se
ž
S‘-čchuan.
a
rť
8 našlo sm
v roku 200
beinterw.journal.pro
w
w
z,
a školáčok.
.c
n
io
w.greenact
(Zdroje: ww
ALTERNATIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ
Free Tibet. Ilu
strační grafika
. Zdroj: 8jinde
sign.wordpress
.com
JÍ LIDÉ
V TIBETU STÁLE MIZÍ A UMÍRA
i v tibetské provincii
Kirt
Více než 300 mnichů z kláštera
a odvezeno neznámo kam
Ngaba bylo 21. dubna zatčeno
i jednotkami. Více než
ným
speciálními čínskými ozbroje
ortacím mnichů snažidep
200 místních obyvatel, kteří se
tských mnichů v Indii,
li zabránit, bylo podle zpráv tibe
byli mnozí vážně zraněni
napadeno policií, podle zpráv
odříznuto telefonní i intera tři lidé zemřeli. Zároveň bylo
světa. V dalších dnech
netové spojení oblasti se zbytkem
lidí, včetně příbuzných
byly uvězněny desítky dalších
deportovaných mnichů.
cholilo dlouhodobé napětí
Událostmi ve městě Ngaba vyvr
v Tibetu rozsáhlé demonv oblasti. V březnu 2008 proběhly
o Čína uvedla, že demonstrace proti čínské nadvládě. Zatímc
le exilové tibetské vlády
strace si vyžádaly 22 obětí, pod
tibetských demonstrantů
v Indii překročil počet zabitých
vzepřeli nucené kampani
200. Mnichové v klášteře Kirti se
oblasti zavedena Čínou po
„politického školení“, která byla v
ti čínské nadvládě upáté, co se 17. března na protest pro
em následných čínských
lil dvacetiletý mnich Phuntsok. Běh
ady mizení lidí v oblasti,
opatření byly zaznamenány příp
ů Phuntsokovy rodiny.
a to včetně zmizení některých člen
bě uspořádali tibetNga
v
i
V reakci na poslední událost
hod s cílem upozornit svět
ští mniši žijící v Indii Mírový poc
zí zůstávají ke schopnosna dění v Tibetu. Přesto však mno
vání lidských práv v Číně
ti světových vlád zamezit porušo
umenty pocházející z ameskeptičtí. Dokazují to např. dok
é byly nedávno zveřejrických diplomatických zdrojů, kter
jednání Austrálie s Čínou
něny na Wikileaks. Svědectví z
í lidských práv v Číně ukaza zavřenými dveřmi o porušován
jednoduše vysmáli australzuje, jak se „čínští představitelé
případě diskuse o situaci
ským požadavkům“ a uvádí, že v
a agresivně“.
v Tibetu Číňané reagovali „prudce
(Zdroj: www.dossiertibet.it)
ČÍNA: MEDIÁLNÍ CENZURA PO
KRAČUJE
Nedávné světové události, předev
ším havárie v jaderné elektrárně Fukušima, opě
t obrátily pozornost
k tématu mediální cenzury v Čín
ské lidové relublice.
S výjimkou oficiální zpravodajsk
é agentury Xinhua
bylo všem ostatním zdrojům zap
ovězeno o události
jakýmkoli způsobem referovat.
Čínské úřady vydaly 29. března
zákaz veškerého nezávislého zpravodajství o možné rad
ioaktivní kontaminaci
po havárii v japonské elektrárně Fuk
ušima. Čínská vláda
si ponechala výhradní právo rozh
odnout kolik informací
o potenciálním ohrožení se občané
dozvědí. V souvislosti s touto direktivou jsou od
konce března vězněny
nebo pohřešovány desítky žurnalis
tů, obránců lidských
práv, internetových aktivistů a
právníků. Pokračující
protiakce znovu zdůrazňují absurd
itu státního cenzurního systému, který má uchovávat
a deklarovat oficiální ideu národní stability a har
monie, a to i přesto,
že ústava ČLR teoreticky garantu
je svobodu tisku a slova. Podobně bylo například po
lednových protestech
v Káhiře, spojovaných s tématy dem
okracie a respektování základních lidských práv, v číns
kém tisku a na internetových vyhledávačích zcela blok
ováno heslo Egypt.
Narozdíl od amerického vyhledá
vače Google, který
přestal v březnu 2010 cenzurovat
přístup k informacím
na http://www.google.com.cn/, spo
lečnosti jako Yahoo!
nebo Mickrosoft dále respektují
cenzorské požadavky čínské vlády. Zástupci sociáln
í sítě Facebook, která je v zemi prozatím zcela blok
ována, údajně zahájili jednání s čínskou vládou, kter
á by za garantování
přístupu na čínský trh měla získ
at právo regulovat
uživatelské podmínky majitelů účtů
Facebooku. Jeden
z jeho lobbistů připustil v dubnu
ve Wall Street Journal možnost blokování obsahu
v některých státech:
„…v současné době dovolujeme
příliš mnoho, svobodu
slova v zemích, které ji předtím nez
ažili.“
(Zdroj: www.hrw.org)
Anna Kvíčalová, Lenka Šafránková Pavlíčková, Peter Tkáč
TÉMA
MILOSLAV KOUDELNÝ:
І
ZBAVME SE MYŠLENEK, ŽE STÁTNÍ APARÁT
JE TADY POUZE KVŮLI REPRESI
Na následujících stránkách Vám přinášíme rozhovor s Miloslavem Koudelným, ředitelem Správy uprchlických
zařízení Ministerstva vnitra (SUZ), jež se rozhodující měrou podílí na podmínkách, ve kterých v ČR žijí žadatelé
o mezinárodní ochranu i jiné skupiny cizinců, kteří jsou z různých důvodů umístěni do středisek či zařízení, která
SUZ provozuje1. V rozhovoru se můžete mimo jiné dozvědět, jaké z pohledu SUZ jsou a v příštích letech budou
podmínky pro příchozí ubytované/zadržené v zařízeních provozovaných SUZ či jaká je efektivita činnosti nedávno
zřízených regionálních Center na podporu integrace cizinců.
Je (případně bude) chod SUZ ovlivněn reformami nové
vlády (především již realizovanými či plánovanými
škrty a úsporami ve státním rozpočtu)? Pokud ano,
jaký očekáváte dopad na situaci žadatelů o mezinárodní ochranu a na služby jim poskytované?
Správa uprchlických zařízení je financována ze státního rozpočtu, takže je nemyslitelné, aby se nás úsporná
opatření nedotkla. Pro rok 2011 máme snížen limit výdajů
o cca 38 % v porovnání s rokem 2010, a protože nevykonáváme žádnou vedlejší činnost, kde bychom například mohli
výrazněji utlumit dopad sníženého limitu výdajů, je vcelku
logické, že se opatření, která musíme přijmout, abychom
se se stanoveným limitem výdajů vyrovnali, ať již přímo či
nepřímo, dotknou i našich klientů.
Můžete popsat a krátce shrnout, jaké jsou trendy
v podávání žádostí o azyl a ve vedení azylového řízení v ČR a jaký mají tyto trendy vliv na činnost SUZ?
Protože posuzování trendů v podávání žádostí
o udělení mezinárodní ochrany a vedení azylového řízení
nepatří do působnosti Správy uprchlických zařízení, dovolím si Vás odkázat s touto otázkou spíše na Odbor azylové
a migrační politiky. Správa uprchlických zařízení je zde
spíše proto, aby se s jakýmikoliv trendy vypořádala nebo
se o to přinejmenším co nejlépe pokusila. Nicméně pokud
hovoříme o snižujícím se počtu žádostí o udělení mezinárodní ochrany, pro Správu uprchlických zařízení to vždy
znamenalo snížení počtu azylových zařízení nebo změnu
jejich struktury.
Jak hodnotíte situaci po přestěhování pobytového
střediska ze Zastávky u Brna (a namísto něj zřízení
přijímacího střediska)?
Dovolím si upřesnit, že se pobytové středisko nikam
nestěhovalo, došlo pouze k tomu, že se v loňském roce
snížil – v důsledku nižších počtů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany - počet pobytových středisek ze tří (Kostelec nad Orlicí, Zastávka, Havířov) na dvě (Kostelec nad
Orlicí, Havířov) a z objektu v Zastávce se stalo po úpravě
přijímací středisko, současně došlo ke zrušení přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách. Nemám důvod hodnotit
celou situaci jinak, než že se jedná o běžný stav.
Ředitel Odboru azylové a migrační politiky (OAMP)
Tomáš Haišman v loňském rozhovoru pro časopis PŘES
uvedl, že ke zmíněnému přesunu došlo, neboť kapacita
Zastávky není vytížená a OAMP potřebuje šetřit finančními prostředky. Nicméně dnes je v přijímacím středisku
v Zastávce průměrně cca 30 klientů, přičemž zařízení má kapacitu 200 lůžek – na druhou stranu je podle
našich informací např. kapacita pobytového střediska
v Kostelci nad Orlicí, kam byla poslána část žadatelů
ze Zastávky, přetížená. Jaký je Váš pohled na tento problém? Neobáváte se, že nynější stav je z výše uvedených důvodů méně efektivní než ten předchozí?
Dovolím si Vašim čtenářům položit otázku: Je efektivnější udržovat v běžném provozu areál o rozloze
75 000 m² se standardní ubytovací kapacitou
580 lůžek nebo zmiňovaný areál v Zastávce s kapacitou
200 lůžek? Věřte, že jsme k rozhodnutí o změně struktury
v azylových zařízeních dospěli po týdnech diskusí a posuzování nejrůznějších variant. Pobytová střediska byla dlouhodobě využita na 60 %, využitelnost ubytovací kapacity
v přijímacím středisku ve Vyšních Lhotách se pohybovala
mezi 15–20 %, za takové situace přece nezbývá než uvažovat
o tom, zda nevynaložit veřejné prostředky úsporněji. Současná situace je jednoznačně efektivnější než ta předchozí,
a to v řádech milionů Kč. Nynější situaci v počtu jednotlivých zařízení si dovolím označit za minimální standard.
-----------------------------------„Nynější situaci v počtu
jednotlivých zařízení si dovolím označit
za minimální standard.“
-----------------------------------To, že po změně budou dvě pobytová střediska využita
na 100 % a v určitém přechodném období i nepatrně přes
tuto hranici, jsme očekávali, nebylo to pro nás žádným
překvapením a byli jsme na to připraveni.
Na druhou stranu samozřejmě nelze vyloučit,
že po letech neustále klesajícího počtu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a stavu, kdy polovinu žádostí tvoří žádosti opakované, dojde ke změně vývoje
a Správa uprchlických zařízení bude muset řešit zcela opačné situace. Neskromně si dovolím tvrdit,
že i to jsme připraveni a schopni řešit.
І
Provozují v současné době (a do budoucna budou
provozovat) volnočasové aktivity ve střediscích
neziskové organizace nebo SUZ? Můžete uvést,
jaká jsou případná kritéria pro výběr subjektů, které tyto aktivity provozují/budou provozovat,
a co je určující pro stanovení těchto kritérií?
Mám samozřejmě zájem, aby naše činnost v zařízeních byla doplňována nabídkou neziskových organizací, bylo tomu tak v minulosti a bude tomu tak
i v budoucnu. Volnočasové aktivity tedy nabízíme nejen
my, ale ve všech našich zařízeních v různém rozsahu
a různého zaměření i neziskové organizace. Z jejich strany jde zejména o provoz hudebních, šicích, řezbářských
a výtvarných dílen, organizaci dalších volnočasových
aktivit. V loňském roce jsme s poptávkou těchto aktivit
pro naše klienty oslovili neziskové organizace, rozhodujícím kriteriem je samozřejmě cena, podmínkou však byla
i zkušenost s tímto druhem aktivit, pravidelnost, konkrétní
obsah aktivity.
Vedle toho samozřejmě mají neziskové organizace možnost působit v zařízeních – pokud dodržují stanovená
pravidla a umožňují to kapacitní možnosti a typ zařízení
– i mimo smluvní vztah se Správou uprchlických zařízení, tedy
zcela na své vlastní náklady. Vím,
že jednou z organizací, které ještě
v pobytovém středisku v Zastávce
působily a pro naše klienty organizovaly volnočasové aktivity na
své vlastní náklady, bylo i NESEHNUTÍ.
ROZHOVOR
Jak funguje psychologická pomoc žadatelům
ve střediscích? Je využívána? S jakými výsledky?
Zprostředkování pomoci psychologa je stále ještě jedním ze standardů naší činnosti, nutno však podotknout, že se jedná o individuálně poskytovanou
službu. Pro každé zařízení máme uzavřenu smlouvu
s psychologem, který v případě potřeby může klientovi pomoci se zvládáním adaptačních potíží, s podporou
bezkonfliktního soužití apod. Psychologická služba je
zaměřena především na diagnostiku obtíží a problémů,
v návaznosti na to může být poskytnuta krizová intervence, poradenství nebo terapie. Je vhodné zmínit, že naše
nabídka je spíše podpůrná, neboť v případě žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany je prioritně hrazena
z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
V některých střediscích a zařízeních v Evropě
mají žadatelé o mezinárodní ochranu k dispozici své modlitebny a duchovní, uvažujete o něčem
podobném u nás? Zkoušela SUZ navázat spolupráci s některými církvemi a náboženskými představiteli (z řad katolíků, evangelíků či muslimů)?
Jaké jsou náklady (finanční
a časové) na provozování volnočasových aktivit ve střediscích? Jaká je jejich efektivita
– domníváte se, že jsou pro
klienty přínosem? Plánujete do
budoucna jejich omezení, nebo
zachování?
Často opakuji, že rozhodující
je to, že konkrétní aktivitu klientům nabídneme. Může samozřejmě
nastat situace, že po určitou dobu
je volnočasová aktivita využívána
pouze několika jednotlivci, není to
však důvod k jejímu okamžitému
Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí - sportovní hřiště. Zdroj: www.suz.cz
ukončení, je to však důvod k tomu,
abychom se pokusili zjistit příčinu,
event. znovu posoudili zavedený
Vím, že do určité míry máme spolupráci s duchovčasový rozsah takové aktivity. Efektivita se v tomto příními představiteli navázanou, avšak s ohledem na
padě velmi složitě posuzuje. Jsem toho názoru, že nabíto, že pobytová střediska jsou zařízení otevřená
zené volnočasové aktivity - jako smysluplná alternativa
a žadatelé o udělení mezinárodní ochrany je mají možk pouhému přežívání na pokojích - přínosem pro klienty
nost opouštět, neuvažuji o tom, že bychom zřizovali přímo
jsou, koneckonců svědčí o tom i stovky návštěv jednotliv zařízeních modlitebny. V případě uzavřených zařízení
vých aktivit v průběhu roku.
jsme schopni v případě potřeby setkání s představitelem
Co se týče plánů do budoucna? Volnočasové aktiregistrované církve zprostředkovat.
vity samozřejmě zachováme, ale když jsem zmínil na
počátku rozhovoru, že se některá úsporná opatření
Jak hodnotíte dosavadní fungování regionálních
dotknou i klientů, tak toto je jedno z nich. Jsme nuceCenter na podporu integrace cizinců, které SUZ
ni omezit jejich rozsah snížením časové dotace. Pro
provozuje?
upřesnění dodávám, že samozřejmě popisuji situaci
Do napsání projektové žádosti na zřízení a provoz Cenv těch případech, kdy volnočasovou aktivitu objednáváme
ter na podporu integrace cizinců bychom se nikdy nepusjako službu.
ROZHOVOR
І
tili, kdybychom neměli letité zkušenosti z práce s cizinci a neorientovali
se v cizinecké problematice. Nicméně
i tak nebyl začátek nikterak jednoduchý, trvalo několik měsíců, než se
nám podařilo v místě vytvořit takovou
pozici, která nám umožnila naplňovat
cíle projektu, poděkování patří všem,
kteří nás podpořili a podporují a od
počátku nás vnímali jako svého partnera.
Se vznikem Center se podařilo
vytvořit mladý tým, který má zkušenosti z práce s cizinci, který je kreativní, nedal se odradit počátečními
překážkami a má potenciál centra dál
rozvíjet. Cíle projektu se většinou daří
plnit a přestože mám určité výhrady,
o kterých mí podřízení vědí, výrazně
u mne převažuje pozitivní hodnocení.
Jaké konkrétní aktivity tato Centra
dělají pro podporu integrace cizinců? Jaké jsou výstupy z jejich činnosti
a reakce klientů – existuje v tomPobytové středisko Kostelec nad Orlicí - výtvarná dílna. Zdroj: www.suz.cz
to ohledu zpětná vazba (zpracovaná např. v podobě statistiky
či konkrétního zhodnocení funné části závěrečné monitorovací zprávy a další materiály
gování Center, počtu klientů, kteří využívají jejich
vzniklé v rámci projektu.
služeb, apod.)?
Aktivit poskytovaných, zajišťovaných či organizovaných
Můžete případně uvést, co Centra plánují do budoucna?
Centry je celá řada, pravděpodobně by to byl prostor
Základní nabídka našich aktivit zůstane stejná
pro několikahodinový rozhovor, takže skutečně jen veli pro další období. Chceme však dále rozvinout systém
mi stručně základní údaje. Nabízíme zdarma výuku česnašich kontaktních míst v krajích.
kého jazyka, a to formou intenzivních základních kurzů
nebo formou nízkoprahových kurzů, nabízíme kurzy socioExistuje názor, že zřízení těchto integračních center
kulturních dovedností pro poznání a zvládání běžných
(a tedy i finanční prostředky za tímto účelem vynaživotních situací, nabízíme právní a sociální poradenství
ložené) měly být spíše svěřeny do rukou neziskovéa kurzy základní počítačové gramotnosti, snažíme se
ho sektoru. Důvodem je, že někteří cizinci mohou mít
o propojování aktivit v oblasti integrace cizinců na krajské
obavu (či nedůvěru) využít služeb centra provozovaúrovni, provádíme monitoring situace cizinců v jednotliného státním aparátem (který s nimi zároveň vede
vých krajích, organizujeme kulturní a společenské akce
správní řízení a má na starost represi), a raději by
a další aktivity zaměřené na propagaci tématu integrace
zvolili pomoc od centra provozovaného nestátními
cizinců.
neziskovými organizacemi, které by jim tedy mohly
-----------------------------------poskytnout účinnější pomoc. Jaký je Váš názor?
„Samozřejmě, že většinu aktivit nezajišťujeme
Především mi dovolte Vás upřesnit. Správě uprchlických
zařízení
nebylo vytvoření a provoz center svěřeno, aniž by
pouze vlastními silami, spolupracujeme
tomu nepředcházel transparentní proces. Jistě víte, že se
s neziskovými organizacemi, územní samosprávou,
jednalo o výzvu v rámci již zmíněného evropského fondu,
státními orgány a dalšími subjekty,
byla to soutěž, v níž jsme byli se svými projekty částečně
úspěšní, v současné době působíme v osmi z deseti krajů,
které spojuje téma integrace cizinců.“
kde jsou centra zřízena.
-----------------------------------Jistě s Vámi lze souhlasit, že u některých našich potencionálních klientů může takto zkratkovité myšlení zpočátSamozřejmě, že většinu aktivit nezajišťujeme pouze
ku skutečně působit. Ovšem Správa uprchlických zařízení
vlastními silami, spolupracujeme s neziskovými organižádné správní řízení s cizinci nevede, nepůsobí reprezacemi, územní samosprávou, státními orgány a dalšími
sivně a objektivně není jediný důvod, proč našich služeb
subjekty, které spojuje téma integrace cizinců.
nevyužít. Uvědomme si, že poskytujeme služby cizincům
Bez ohledu na skutečnost, že zřízení a provoz Center
z třetích zemí, kteří na našem území pobývají legálně,
na podporu integrace cizinců je projekt spolufinancovaa proč by přímo veřejná správa neměla či nemohla být tím
ný z Evropského fondu pro integraci státních příslušnísubjektem, který se na podpoře jejich integračních kroků
ků třetích zemí, máme zpracovanou podrobnou statistiku
podílí? Zbavme se myšlenek, že státní aparát je tady poumapující využívání jednotlivých aktivit. Předpokládám, že
ze kvůli represi.
v průběhu měsíce února zveřejníme na internetu i vybra-
І
ROZHOVOR
Navíc, jak jsem se již zmínil, Centra vyhledávají spolupráci s neziskovým sektorem a mnohé služby nabízíme
společně.
Jaký je Váš postoj k námitce, že Centra a neziskové organizace, které působí v daném regionu
v podobné oblasti činnosti, mohou být mnohdy spíše
v pozici vzájemné konkurence než spolupráce, což by
mělo v konečném důsledku negativní dopad na cizince, kteří potřebují jejich služby? Řešíte nějak otázku
(ne)symbiózy zřizovaných Center na podporu integrace cizinců s již existujícími a fungujícími neziskovými
organizacemi?
Znovu si dovolím připomenout, že Centra vyhledávají spolupráci s neziskovým sektorem a bude tomu
tak i v budoucnu. Přeji si, aby období, kdy jsme se
stali terčem – dle mého názoru – bezdůvodných útoků, bylo již minulostí. Určitě si nemyslím, že jsme
v krajích vnímáni jako konkurenční podnik a zcela mylná je úvaha, že by naše působení negativně dopadalo na
cizince.
Jak obecně hodnotíte míru integrace v regionech?
V čem vidíte problematická místa?
Otázka, na kterou nelze jednoznačně a jednoduše odpovědět. Odpověď na ni by se lišila podle regionu, podle státní příslušnosti cizinců, sociálního postavení apod. Velmi stručně řečeno, domnívám se, že
centra na podporu integrace cizinců, ale i další orgány
a organizace zabývající se touto problematikou, mají v dalším období práci zajištěnou. Problémem zůstává nezna-
-----------------------------------„Problémem zůstává neznalost
českého jazyka, nízká orientace v českém
prostředí, uzavírání se, závislost
na nejrůznějších zprostředkovatelích apod.“
-----------------------------------lost českého jazyka, nízká orientace v českém prostředí,
uzavírání se, závislost na nejrůznějších zprostředkovatelích apod.
Vede SUZ statistiku o tom, jaká je průměrná doba,
kterou příchozí tráví v přijímacím středisku? Uvádí se
tři týdny, nicméně mnohdy je to doba delší. Můžete
uvést, zda plánujete či připravujete nějaká opatření pro zlepšení života lidí v přijímacích střediscích?
Například co se týče omezení v tom směru, že lidé
nemají u sebe osobní věci, je jim odebrán mobilní
telefon, omezen přístup na internet apod. Jaký je Váš
postoj k tomuto problému?
Pomineme-li důvod, kdy je žadatel povinen setrvat na základě rozhodnutí správního orgánu v přijímacím středisku i po absolvování tzv. vstupních procedur, tak dle našich údajů se jedná skutečně průměrně
o tři týdny. Například v
přijímacím středisku
v Zastávce je klientům k dispozici celá škála volnočasových aktivit – výtvarná a keramická dílna, hudební a šicí
dílna, sportovní aktivity, promítání filmů, společenské hry,
samozřejmostí je zprostředkování psychologické služby
v případě individuální potřeby apod. Může nás snad
jen mrzet to, že nám v tomto zařízení vypověděl smlouvu
provozovatel kiosku s drobnými potravinami.
Zdá se, že část odborné veřejnosti není dostatečně objektivně informována o situaci a možnostech
žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku. Žadatelé samozřejmě mohou mít a mají
-----------------------------------„Zdá se, že část odborné veřejnosti
není dostatečně objektivně informována o situaci
a možnostech žadatelů o udělení mezinárodní
ochrany v přijímacím středisku.“
-----------------------------------u sebe osobní věci, nešiřme - ať již vědomě či nevědomě – mylné informace. Je pravda, že klienti u sebe
nemohou mít alkohol, návykové látky, předměty způsobilé ohrozit život nebo zdraví, nemohou mít u sebe
ani elektronické komunikační zařízení (mobilní telefon).
Na stranu druhou je jim ovšem k dispozici několik
veřejných telefonních automatů a rovněž mají k dispozici
internet, v zařízení je k dispozici internetová místnost
se čtyřmi počítači připojenými k internetové síti. Takže to,
co jste označili za problém, problém není, resp. neexistuje.
Jaká je průměrná doba pobytu žadatelů v pobytovém
středisku po dobu azylového řízení?
Tento údaj bohužel průběžně nesledujeme, navíc žadatelé mohou z pobytového střediska za daných podmínek
odcházet a nevyužívat tak možnosti ubytování.
Můžete na závěr uvést, jaká je Vaše vize další činnosti a směřování SUZ?
Správa uprchlických zařízení prošla – na základě koncepčního materiálu z roku 2008 - zásadními změnami
v letech 2009 až 2010. Jsme organizací, jejíž činnost, resp.
struktura je do značné míry závislá na vnějších faktorech, které neumíme nikterak ovlivnit. Pokud tedy pominu strukturu našich zařízení a nynější úsporná opatření,
tak je naším cílem udržet standard služeb poskytovaných
v azylových zařízeních a zařízeních pro zajištění cizinců
a individualizovat jejich nabídku s ohledem na potřeby tzv.
ohrožených skupin, chceme se jasně profilovat v oblasti
nabídky integračních aktivit azylantům, chceme se zapojovat do přesídlovacích a návratových programů, chceme
dále rozvíjet Centra na podporu integrace cizinců.
Linda Janků
Redakce časopisu PŘES
1
SUZ je provozovatelem přijímacích, pobytových a integračních azylových středisek, ve kterých jsou ubytováni uprchlíci
– žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří do ČR přicházejí
(v případě integračních azylových středisek pak osoby, kterým byl v ČR udělen azyl). Vedle toho rovněž SUZ provozuje zařízení pro zajištění cizinců, do kterých jsou umisťováni
cizinci za účelem správního vyhoštění nebo předání.
REFLEXE
ZASTÁVKOVÉ ZASTAVENÍ
Přijímací středisko Zastávka u Brna. Jemně prší, za
nehty zalézá podzimní chlad. Pochmurné budovy stojící
v oploceném prostoru uprostřed vesnické zástavby. Stačí
jen nahlédnout skrze oka plotu a vidíte ten „jiný“
svět. Tady uvnitř se žije v jiném časoprostoru
plném charakteristických pravidel a nařízení.
Přicházíme po obědě. Lidé většinou spí, odpočívají nebo tupě koukají na nějaký televizní program, často v jazyce, kterému nerozumí, zábavu
si zpestřují hraním karet nebo jen tak postávají
a kouří. Přicházíme proto, abychom je vytáhli
z postelí a společně nad nějakou činností strávili příjemné odpoledne. Čtyři hodiny rozptýlení.
Lidé nemají zájem, mají vlastní program. Spánek.
Chtěla bych to také zaspat být v jejich kůži, otravovalo by mě všechno, co by mě rozptylovalo od
vyřešení mé situace. Nedivím se, i když mě ta
mírná apatie vždy rozčílí.
I přesto se někteří lidé trousí. Vždycky někdo
přijde, aspoň nakouknout ze zvědavosti, má na
výběr zůstane – odejde. Dnes většinou odchází, za chvilku se stane, že jsme tu s kolegyní
samy. V hlavě se mi vybaví jedno horké letní
odpoledne. Jeden obraz situace, který hřeje, i přesto, že
v místnosti je poměrně chladno. Divadelní nácvik, představení, dramatická tvorba. To vše byla původní myšlenka,
І
a už se vžívá do role tím, že mě chytá za vlasy a tahá. Kdo
bude babička? V místnosti je jen jedna žena, která se odmítá zúčastnit, chce se jen dívat, to je také možnost. Nako-
nec nás mírně překvapí nigerijský účastník, který nesměle
zvedne ruku. Ano, máme babičku. Další role jsou rozebrány rychle, opět je menší zádrhel u ženské role vnučky.
Po chvíli přemlouvání se jí ujme
rusky mluvící mladík. Zvířata jsou
oblíbená, slyšíme štěkání a mňoukání v různých jazykových variantách. Myš žádné zvuky nevydává,
je jí pro tuto chvíli sedmdesátiletý
muž, který se potutelně usmívá.
Hra začíná, řepa roste, je veliká,
převeliká, klade odpor. Děda volá
babku, babka vnučku, vnučka psa,
pes kočku, kočka myš. Společnými
silami vytáhnou řepu. Chtějí celou
akci znovu opakovat. Nebráníme
se, čas i chuť na to máme.
Smějeme se a je nám dobře.
Mně přímo výborně, to je důvod,
proč tohle dělám. Ty nejjednodušší
okamžiky jsou sdílení radosti, kdy
zábrany padají, kdy ani jazyk není
bariérou pro společnou aktivitu.
Přistihnu se, že se při té vzpomínce usmívám. Je stále živá.
Hluk v místnosti zesílil, procitnu, venku stále mrholí. Přichází
Práce z výtvarné dílny v přijímacím středisku Vyšní Lhoty (uzavřeno k 30.11.2009).
lidé, kteří se chtějí bavit, zdržují
Zdroj: www.suz.cz
se, ptají se, co se bude dít. Je na nás
zaujmout programem. Daří se. Jejich
záměr, jak lidi zabavit během vymezeného času. Postupzvědavost je naše zbraň.
ně se během prvních rozehřívacích aktivit uvolňují, hodina
Co je dnes na programu? Pexeso, šachy, puzzle. Ano,
a půl je za námi. Je čas přijít k samotné hře. Dramatizujepojďte si hrát.
me příběh o veliké řepě. Příběh je jednoduchý, kolegyně
ho překládá z češtiny do ruštiny a angličtiny. Jak si rozRadka Vejrychová
dělíme role? Bavím se, chci mít roli rostoucí a zvětšující
Koordinátorka programu
se řepy. Hassan se hned v zápětí ujímá role dědečka
Společně k rozmanitosti v NESEHNUTÍ
І
TÉMA
PODPORA ŽADATELŮ
O MEZINÁRODNÍ
OCHRANU V ČESKÉ REPUBLICE
Po roce 1989 přestalo být Československo zdrojem uprchlíků (které „produkoval“ zejména komunistický režim)
a stalo se tranzitní a postupně i cílovou zemí pro lidi, v jejichž zemi vládne nesvoboda a netolerance. V reakci
na tento vývoj přijalo tehdejší Československo základní legislativní pravidla pro azylovou proceduru a započalo
s budováním uprchlické infrastruktury. Vzhledem k tomu, že do roku 1989 zde tato problematika neexistovala,
resp. tehdejší režim její existenci nepřipouštěl, chyběli odborníci, zkušenosti i materiální vybavení. Během následujících let se podařilo vybudovat systém, díky kterému je možno postarat se o přicházející žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky.
INSTITUCIONÁLNÍ ZABEZPEČENÍ
V současné době je odpovědnost státu v záležitostech
azylové migrace rozdělena mezi tři organizace. Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie má na starosti záležitosti související s legalizací pobytu žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky.
Od roku 2011 došlo k převodu agendy vyřizování dlouhodobých víz a pobytů z cizinecké policie na Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (OAMP
MV ČR). Ten má v kompetenci také přezkoumání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany a její schválení či zamítnutí, do kompetence odboru spadá také problematika ochrany státních hranic a pobytu cizinců na území ČR. Úkolem
Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR (dále
jen SUZ) je nabídnout žadatelům o udělení mezinárodní
ochrany důstojné a standardům odpovídající životní podmínky. Dále v této oblasti působí celá řada nevládních
neziskových organizací, které svou činností doplňují služby poskytované výše uvedenými vládními organizacemi.
SUZ je organizační složka státu zřízená Ministerstvem
vnitra v roce 1996. Od doby jejího vzniku je hlavní činností
SUZ péče o žadatele o mezinárodní ochranu (a azylanty, tedy osoby, jimž byla mezinárodní ochrana udělena).
V loňském roce byly provedeny zásadní změny ve struktuře zařízení provozovaných SUZ. Došlo k přeměně i uzavření některých středisek v rámci přehodnocení ubytovacích
kapacit. SUZ tak reaguje na aktuální a očekávaný vývoj
v oblasti azylové a migrační politiky a samozřejmě také
na finanční možnosti, které jsou spojeny zejména s plánovanými výdaji státního rozpočtu. Trend snižování počtu
žadatelů o poskytnutí mezinárodní ochrany přicházejících
do České republiky se odráží i v meziročních statistikách
SUZ. Aktuálně existuje v České republice pět typů těchto
zařízení - přijímací, pobytová střediska, integrační azylová
střediska, zařízení pro zajištění cizinců a centra na podporu integrace cizinců.
Prvním kontaktem žadatele o mezinárodní ochranu jsou
přijímací střediska, která zajišťují ubytování a základní životní potřeby pro nově příchozí žadatele o udělení
mezinárodní ochrany až do doby ukončení povinné vstupní procedury. Přijímací střediska jsou umístěna na mezinárodním letišti Praha-Ruzyně a v Zastávce u Brna. Tato
střediska jsou místem, kde žadatelé o azyl absolvují první
pohovor (kde uvedou důvody své žádosti o mezinárodní
ochranu), zdravotnické prohlídky, sejmutí otisků prstů
a jiné další důležité úkony nezbytné pro zahájení azylo-
vé procedury. Počet dní strávených v těchto zařízeních
se odvíjí od informací podaných žadatelem a pobyt je tak
přímo úměrný složitosti celého případu. Oficiálně by to
měly být tři týdny. Přijímací středisko není možné volně
opustit.
Po ukončení vstupní procedury jsou žadatelé o udělení
mezinárodní ochrany umísťováni do pobytových středisek,
kde čekají na konečné rozhodnutí ve věci své žádosti. Na
rozdíl od přijímacího střediska se jedná o otevřené zařízení, jeho obyvatelé se tedy mohou volně pohybovat mimo
areál střediska. Pobytová střediska nalezneme v Kostelci
nad Orlicí a v Havířově. Tato střediska fungují jako zázemí pro žadatele o mezinárodní ochranu a jejich rodiny.
Žadatelé mohou tato střediska volně opouštět. Také si
může vybrat, zda na konečný verdikt bude čekat zde, nebo
se uchýlí do pobytu v soukromí, což je značně nákladné.
O žadatele je v pobytových střediscích postaráno
ve smyslu základních lidských potřeb - hygienické potřeby, zdravotnická péče včetně služeb psychologických, příspěvek na stravu (většinou si zde lidé mohou sami vařit).
Lidské potřeby nejsou jen spánek, jídlo, ale také psychická vyrovnanost a zábava, proto se SUZ snaží zachovat
volnočasové aktivity, které provozují jak její zaměstnanci,
tak jako subdodávku některé neziskové organizace z okolí
pobytových středisek.
Právní a sociální poradenství je poskytováno zaměstnanci SUZ, ale také zástupci nevládních neziskových
organizací.
Někteří lidé přicházejí do České republiky nelegálně,
utíkají před spravedlností nebo se během pobytu dopustí
trestného činu. Pro zajištění cizinců v těchto a podobných situacích (z důvodu neoprávněného vstupu na území, řízení o správním vyhoštění apod.) existuje na území
ČR několik tzv. zařízení pro zajištění cizinců. Tato zařízení jsou provozována v Bělé pod Bezdězem a v Poštorné.
V těchto zařízeních se nachází lidé, kteří jsou v rozporu
s českou legislativou, zde jim je primárně zajištěno ubytování a strava.
A CO PO AZYLU?
Když je žadateli azyl udělen, stát pro něho v rámci
Státního integračního programu (SIP) má připravenu trojí
podporu, která by mu měla pomoct zlepšit integraci do
české společnosti. Konkrétně se tedy jedná o výuku češtiny, která je pro azylanty zajišťována bezplatně. Druhá
možnost podpory je pomoc při uplatnění na trhu práce.
TÉMA
Lidé se snaží žít v nové společnosti, většinou mají zajištěny nejzákladnější životní potřeby, zároveň ale mají velmi omezenou možnost pracovat. Třetím bodem je zajištění
bydlení a podpora v hledání ubytování. Nesnadnou situaci
v hledání ubytování pomáhají řešit v rámci svých sociálních služeb neziskové organizace.
Osobám, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana
a které vstoupily do Státního integračního programu (SIP)
a požádaly o dočasné ubytování v integračním středisku
slouží Integrační azylová střediska. Doba zde strávená
je omezena maximálně na 18 měsíců a slouží především
k osvojení českého jazyka a získání samostatného bydlení
a zaměstnání. Integrační azylová střediska se nacházejí
v Jaroměři, Předlicích, Brně a v České Lípě.
Zcela nově byla zřízena tzv. Centra na podporu integrace cizinců provozovaná SUZ MV (v Ostravě, Pardubicích,
Zlíně, Plzni, Liberci, Karlových Varech, Českých Budějovicích a Olomouci), která mají za cíl vytvořit prostor pro
dlouhodobou a koncepční podporu integrace cizinců. Ta
nyní poskytují služby jako například kurzy českého jazyka či sociokulturní kurzy, právní poradenství, internetové
pracoviště či knihovnu.
Provozovaná centra jsou svým charakterem obdobou
služeb, které poskytuje neziskový sektor, zároveň se ale
snaží řešit problematiku systémově, přičemž v hojném
počtu využívají právě služeb neziskových organizací, které
mají větší a dlouhodobější zkušenosti.
Kromě toho jsou tu dvě centra, která nespadají pod SUZ
MV. Provozovatelem centra v Brně je Jihomoravský kraj
ve spolupráci s pěti neziskovými organizacemi a centrum
v Ústí nad Labem provozuje Poradna pro integraci o.s.
JAK ZAŘÍZENÍ SUZ HOSPODAŘÍ
Podle poslední výroční zprávy hospodařila SUZ v roce
2009 s finančními prostředky ve výši zhruba 314 milionů korun. Níže uvedený graf sleduje celkové výdaje SUZ
v letech 2005 až 2009. Je zde vidět, že od roku 2006 celkové výdaje postupně klesají.
Tento trend je způsoben na jedné straně nižšími počty
10
І
výdajů na celkovém vynaloženém finančním obnosu znázorňuje následující graf.
Skladba výdajů SUZ v roce 2009 (v %).
Zdroj: Výroční zpráva SUZ 2009, www.suz.cz
Je patrné, že převážná většina prostředků se týká
běžného chodu zařízení SUZ, tzn. služeb poskytovaných
žadatelům o udělení mezinárodní ochrany, zajištěným
a ubytovaným cizincům a azylantům (ubytování, strava,
kapesné atd.), a dále např. energie, plateb za zajištění
ostrahy v zařízeních, nájmů, mezd zaměstnanců SUZ apod.
Do provozních výdajů se řadí rovněž příspěvky obcím,
na jejichž území jsou umístěna zařízení SUZ. Zhruba
4 % tvoří investiční výdaje, které byly vynaloženy v rámci
programů reprodukce majetku, a stejný podíl pak připadá
i na spolufinancování „evropských“ projektů. V roce 2009
SUZ realizovala celkem osm projektů spolufinancovaných
z fondů EU.
ROLE NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ
Jak v tomto koloběhu působí neziskové organizace?
Jejich role je značně omezená ve smyslu podmíněnosti
většiny aktivit právě spoluprací s Ministerstvem vnitra
a SUZ. Neziskové organizace jsou odkázány kromě státních peněz (které přerozděluje většinou ministerstvo) na
finance plynoucí z evropských dotací, které nicméně dle
současného nastavení rovněž přerozděluje ministerstvo,
což bývá předmětem kritiky z řad části odborné veřejnosti i samotných neziskových organizací. Je zde cítit určitá
míra usměrňování aktivit neziskových organizací.
ZÁVĚR
Výdaje SUZ v letech 2005 – 2009 (v tis. Kč).
Zdroj: Výroční zprávy SUZ, www.suz.cz
klientů, na druhé straně pak realizací úsporných opatření,
ke kterým je v současné době nucena přistoupit většina organizací veřejného sektoru. Co se týče zdrojů financování, převážná část prostředků k zabezpečení činností
SUZ je kryta ze státního rozpočtu. V posledních několika
letech jsou mimo to využívány i jiné zdroje financování,
a to zejména fondy Evropské unie. Podíl jednotlivých typů
Vypadá to, že SUZ je připravena reagovat na jakýkoli stav počtu, přílivu a odlivu cizinců. Počet zařízení se
snižuje s návazností na další restriktivní novely cizineckého zákona, i zákona o azylu. Co se bude dít v budoucnosti,
je otázka, na kterou odpoví jen čas. Útěchou může být
fakt, že i přes veškeré škrty SUZ zachovává většinu služeb
ve všech výše zmíněných zařízeních, zejména volnočasové
aktivity, což se doufejme jen tak nezmění.
Jana Doláková a Radka Vejrychová
Jana Doláková je absolventkou Ekonomicko-správní
fakulty Masarykovy univerzity.
Radka Vejrychová je koordinátorkou programu
Společně k rozmanitosti v NESEHNUTÍ.
І
GLOSA
11
HRDINOVÉ,
O NICHŽ NECHCEME
NIC SLYŠET
Česká média hrají na dvojí strunu. Strunu provinciality a strunu senzacechtivosti, pokud možno katastrofické.
Dechberoucí dění na Předním východě je zajímá pouze
do té chvíle, kdy už zase Češi mohou vyjet bezpečně se
povalovat na egyptské pláže, nerušeni tamním revolučním
děním, z dramatických událostí pak registrují pouze ty, na
jejichž explicitní negativnost lze nalákat čtenáře. Pozitivní zprávy příliš nevydělávají. Nositelé dobrých příkladů
a nefalšovaní hrdinové také ne, v Čechách zaručeně ještě
méně. Hrdinové a rytíři holt patří už jen do virtuálního
světa počítačových her …
-----------------------------------„Pozitivní zprávy příliš nevydělávají.
Nositelé dobrých příkladů
a nefalšovaní hrdinové také ne,
v Čechách zaručeně ještě méně. “
-----------------------------------V nedávné době jsme však s potěšením mohli zaznamenat hned několik reálných hrdinů. Pocházejí z různých
koutů světa, z různých kultur, avšak jedno mají společné.
Ač jejich osudy jsou pohnuté, někdy až tragické, přece jen
v sobě nesou poselství naděje. Jedním z nich je Bradley
Manning, americký vojín, který je již několik měsíců držen
v tuhém vojenském vězení za to, že serveru Wikileaks
údajně dodal americké diplomatické kabelogramy, zejména však odhalil špinavé prádlo americké armády – totiž
video zachycující masakr civilistů a novinářů v Iráku spáchaný posádkou amerického vojenského vrtulníku. Tedy
nevítané informace, jaké by vojenští pánové kdekoliv na
světě nejraději zametli pod stůl. Kauza je o to bizarnější,
že se odehrává ve Spojených státech – zemi tolik zdůrazňující občanské ctnosti, a navíc za vlády reformním charismatem ověnčené Obamovy administrativy. Manning je
držen ve středověkých podmínkách na samotce s přísným
režimem, část dne dokonce v okovech. Mnoha lidmi i organizacemi je považován za vězně svědomí, podmínky jeho
věznění jsou hodnoceny jako psychické i fyzické mučení.
Lze předpokládat, že tento ostře sledovaný vězeň jistě
není obětí záměrné vládní zlovůle, ale za složité vnitropolitické situace spíše obětním beránkem „patriotickým“
jestřábům, kteří s ohledem na Obamovy domácí neúspěchy nabývají znovu vrchu. Buď jak buď, trestáním občanů
za to, že odvážně upozorňují na nepravost, což je – jak sám
Manning zdůrazňuje – ten skutečný patriotismus, se Amerika dostává na úroveň totalitního státu, v němž je kritika
poměrů nikoliv veřejnou ctností, ale trestným činem. A na
tomto nelichotivém faktu nic nemůže změnit ani skutečnost, že podle posledních zpráv byly pod tlakem domácího i zahraničního veřejného mínění podmínky Manningovy
vazby zmírněny.
Své o tom ví i Aj Wej-wej, všestranný čínský avantgardní
umělec, jehož policie zadržela přímo na letišti před vyces-
továním z Číny. Ačkoliv jako architekt se Aj Wej-wej podílel na budování oslnivých čínských olympijských stadionů,
pro svou kritiku čínského režimu, zejména nezákonného
vysídlování obyvatel v důsledku budování megastaveb
v čínských velkoměstech, upadl v nemilost. Pod odstrašujícím dojmem arabských revolucí čínští soudruzi odhodili
liberální tvář a rozhodli se nic neponechat náhodě. Na
proskripčních seznamech se ocitají prominentní disidenti, občanští aktivisté i příznivci neregistrovaných, zejména
křesťanských církví.
Zatímco Bradley Manning i Aj Wej-wej mají šanci,
že budou jednou znovu žít jako svobodní lidé, poslední
z lidí, které bych rád připomněl, je již na druhém břehu.
Pákistánský ministr pro záležitosti menšin Šabház Bhattí
byl jediným křesťanem v současné vládě a statečně vystupoval proti diskriminaci křesťanů ve své zemi, zejména proti
uplatňování absurdního zákona proti rouhání v souvislosti
s případem křesťanky Asii Bibi odsouzené k trestu smrti.
Poté, co byl z téhož důvodu krátce před ním zavražděn
paňdžábský guvernér Salmán Tasír, bylo Bhattímu dobře
jasné, kdo další je na řadě. Tušil, že bude zabit a dokonce
natočil s reportéry BBC interview, které mělo být odvysíláno až po jeho smrti. Na Bhattím je imponující, že ačkoliv
dobře věděl, co ho čeká, přesto se nevzdal svých postojů a neustoupil sílícímu tlaku islamistů. V pamětihodném
interview prohlásil doslova: „Radši zemřu při prosazování správných principů, než abych dělal kompromisy kvůli
výhružkám.“ Uprostřed malicherných her o peníze a moc,
které se hrají v české kotlině, působí takový člověk jako
zjevení z jiného světa. Není ani tolik podstatné to, že Bhattí byl křesťan, který hájil práva svých souvěrců v radikálně se islamizujícím Pákistánu. Teoreticky si můžeme
představit i zemi, kde by to mohlo být naopak. Podstatné
však je, že jako zodpovědný státník hájil své spoluobčany před diskriminací, před porušováním základního práva
na svobodu svědomí. Kdyby se ceny jako Homo homini
nebo Nobelova cena míru udělovaly také in memoriam,
bez váhání bych hlasoval pro zavražděného ministra. Jeho
příklad je imponující nejen pro polozhroucenou pakistánskou společnost, ale i pro náš přejezený západní svět, kde
se v podstatě máme tak dobře, že už nám o nic nejde a na
ničem nezáleží. Jeho rozstřílený automobil nám připomíná,
že dějiny ještě neskončily, že rozhodování mezi dobrem
a zlem je každodenní volbou a že jsou na světě věci, za
které se ručí i vlastním životem. Na to bychom neměli
zapomínat i v našem postmoderním disneylandu, kde principy většiny politiků rozleptá dobře naditá obálka, natož
aby je hájili až do prolití vlastní krve …
Lubor Kysučan
Autor působí na Filozofické fakultě
Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě
sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
KOSOVO
OSUDY DVOU KOSOVSKÝCH ŽEN:
12
І
DVA POHLEDY NA JEDEN KONFLIKT
Válečný konflikt na Kosovu na jaře roku 1999 vyvolal jednu z největších běženeckých vln na konci 20. století.
Během bombardování opustilo své domovy přibližně 800 000 kosovských Albánců a 100 000 Srbů. V článku jsou
představeny příběhy dvou kosovských žen ve věku okolo třiceti let, které jsou rozdílné národnosti (srbská, albánská) i vyznání (pravoslavná křesťanka, muslimka). Tyto ženy odešly v důsledku kosovského konfliktu a následného bombardování v roce 1999. Popisují své osobní zkušenosti, důvody k odchodu, postoje k bombardování
a názory na současnou situaci.
životní situaci v důsledku válečného konfliktu. Srbka A.P.,
komentuje konec války slovy: „Jak skončilo bombardování,
začala přicházet KFOR [Kosovo Force, mezinárodní jednotky v Kosovu], mezinárodní armáda, tak začali přicházet Albánci z Albánie. A prostě vchazovali do bytu, lidi
mlátili. Byly prostě horší ty tři dny po bombardování než
to bombardování. Pro nás tam ten život skončil.“ Důvody
odchodu Ireny, Albánky, neměly s válkou na první pohled
mnoho společného, odešla především kvůli dceři, aby ji
mohla zajistit lepší budoucnost. Také vychovávat dceru
jako svobodná matka není v muslimském prostředí běžné
a: „Kvůli malé… Měla jsem deprese, tak, tak. Nemohla
jsem pracovat, s miminkem je to těžké… Musela jsem odejít, lidi si povídali, ukazovali. Není jako tady, někde jo,
ale mentalita je jiná.“
Z odpovědí na první otázky vyplynuly další, které
se vztahovaly k činnostem, které za války ženy dělaly. Zda
se jí přímo účastnily nebo byly jen pozorovatelky. A. P., která do války vstoupila jako dobrovolnice, necítila dluh vůči
zemi, jak by se dalo vzhledem k její národnosti domnívat,
ale kvůli svému domu nechtěla ztratit to jediné, co měla,
ODCHOD Z RODNÉ ZEMĚ
dům se pro ni rovná rodina. Ve válce vykonávala vše, co
Obě ženy pochází z Kosovа, konkrétní místa jejich
bylo třeba, od čištění zbraní a služby v kuchyni po samotpobytu souvisela s jejich národností. Moje první otázky
né kladení min. I když byla v armádě jedinou ženou, tak
směřovaly k důvodu jejich odchodu, prvotnímu impulsu,
se nesetkala s šikanou nebo diskriminací vzhledem k pohlaa situaci, která jejich odchod provázela. Zda byl odchod
ví. Ona sama zraněná nebyla, několik jejich spolubojovnídobrovolný nebo z důvodů vnějších okolností. Jako důvod
ků ale zraněno bylo a někteří později zraněním podlehli.
k odchodu z Kosova obě ženy shodně označily neúnosnou
K samotné účasti ve válce vypráví: „Byla jsem na první linii a tam
jsem pomáhala se vším. Třeba pokládat miny, držet stráž, čistit zbraně.
Všechno, co bylo nutny jsem dělala.
Jen jsem se neúčastnila boje. Taky
jsme házeli bomby [česky granát],
dva kilometry v Albánii. To byl boj
z očí do očí. Oni hodili nám, my jim.“
U druhé ženy, která utíkala, mě zajímaly okolnosti její cesty. Snažila se
spolu s některými členy své rodiny
dostat do Makedonie, k hranicím
přišli již po jejím uzavření. Jedinou
možností byly autobusy, které převážely uprchlíky načerno. Největším
problém podle jejích slov byly peníze,
vaše možnosti se odvíjely od množství
vašich peněz. Cítila odpovědnost za
své neteře a švagrovou, proto během
jejich útěku by se dalo říci, že zastávala mužskou úlohu. Když došlo na
Kosovští uprchlíci prchající do Makedonie (FYROM), 1. března 1999. Zdroj: www.flickr.com setkání se skupinou srbských bojovK migracím obyvatel na Kosovu docházelo celá staletí.
V průběhu 20. století se situace začala vyostřovat a kulminovala po zahájení bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí (NATO) v roce 1999. K odchodu obyvatel
dochází dodnes. V současnosti je převážně na vině hospodářská situace. Během 20. století také začalo docházet
k výraznému poklesu počtu srbského obyvatelstva. Jedním z důvodů je vysoká porodnost u kosovských Albánců
a neustály odchod Srbů.
Mladší z žen s iniciály A.P. je srbské národnosti
a pravoslavného vyznání, starší žena Odeta je kosovská Albánka muslimského vyznání. V rámci autentičnosti
a demonstrace úrovně znalosti českého jazyka respondentek jsou ukázky z rozhovorů přepsány i s gramatickými
chybami. Rozhovory probíhaly v češtině, byla nabídnuta
možnost vést rozhovor v srbském jazyce, ale ani jedna
z žen nechtěla. Jako hlavní důvod uvedly, že umějí výborně
česky a vést rozhovor v tomto jazyce proto pro ně není
problém.
І
REFLEXE
13
Ilustrační foto. Alex. E. Proimos, 2009. Zdroj: www.flickr.com
níků, udělala vše pro rodinu, aby ji ochránila. „A stalo
se to, byla jsem znásilněna. Člověk je tvrdší než kámen.
Těžko bylo, ale člověk vydrží, víc než si myslí...,“ vypovídá
paní Odeta.
Vzhledem k tomu, že obě ženy odešly z válečných důvodů, ať už bezprostředně po jejím skončení nebo po několika
letech, zajímalo mě, co se dělo v prvních dnech po válce.
Zde se odpovědi výrazně lišily v závislosti na národnosti.
A.P. se domnívá, že návrat nebyl možný především kvůli
její přímé účasti ve válce. „Je to kvůli mojí účasti v armádě, jen kvůli tomu. Nikdo nezapomíná. Nenávist je velmi
silná. Když jsme museli odejít, tak jediné, co nám sousedi,
se kterými nás dělila jedna zeď, řekli, ať vám Bůh pomůže,“
vypovídá. Zatímco Srbka tedy musela odejít ihned, Albánka k odchodu nucena nebyla. Přinutily jí okolnosti, které
se staly za války, jedná se především o to, že byla znásilněna a posléze se jí narodila dcera. Vypovídá, že v jejím původním prostředí to bylo něco nemyslitelné a byla
to hanba pro celou rodinu. Zde je důležité zmínit, že tato
žena pochází ze vzdělané rodiny, která ji nezavrhla, ale
naopak ji podpořila a formou finanční ji podporuje stále:
„… odešla jsem jenom já, oni mohli zůstat. Beze mě nemají
problémy, nejsou drby. Oni nepotřebují odejít. Mají práci...
Jezdí jako turisti za mnou.“
Osudy nejbližších rodinných příslušníků a přátel
se lišily v závislosti na národnosti. Žena srbské národnosti vyprávěla o hromadném odchodu všech Srbů z jejího okolí. Ti odešli buď do zahraničí nebo do jiné části
Kosova, neví o nikom, kdo by se vrátil do předválečného
místa bydliště. Její matka žije stále na Kosovu, ale ne
v příliš dobrých podmínkách, bratr odešel trvale do Srbska. Naopak rodina druhé ženy žije stále na Kosovu, většina rodinných příslušníků má práci a díky tomu mohou
podporovat i ji. Obě zůstaly v kontaktu se svými rodinnými
příslušníky. Rodina je pro mě velmi důležitá i přes velkou
vzdálenost. Odpovědi byly takřka totožné. „Ano, ano, ano.
S bratrem hlavně. Brat internet nemá, tak jsme v kontaktu
přes jednoho kamaráda, brácha řekne, co má a jak se má.
Já řeknu, co mám a tak to funguje.“, „Mám internet. Přes
skype, oni mi posílají peníze. Jinak bych to nezvládla, oni
mi posílají z Kosova.“
VÝBĚR ZEMĚ
A MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ
Důvody výběru České republiky jsou v případě obou
žen netradiční. Mladší žena, jak sama s trochou nadsázky
řekla, šla do České republiky kvůli muži. I když se dávno
rozešli, tak zde již zůstala. Druhá žena původně chtěla
do severní Evropy, ale v té době neměla šanci na získání
azylu, tak jí známí doporučili Českou republiku. Jak ale
sama říká, je zde velice spokojená a má vše, co potřebuje:
„Tam, kde jsem měla nějaky známi, už nedávali azyl. Švýcarsko, Německo. Potom mi říkali, že Česka není špatná
a poskytuje azyl.“
S příchodem a pobytem souvisela i otázka na koho se
obrátit v případě problémů, otázek či komplikací. V České
republice působí řada neziskových organizací, které nabízí
kurzy češtiny, právní pomoc a mnoho dalších služeb zdarma. Zatímco žena srbské národnosti neměla o existenci
organizací tušení a byla překvapená, druhá žena využila
a stále využívá možnosti, které jí organizace nabízejí.
V současnosti se jedná především o kurzy českého jazyka
a právní pomoc s žádostí o občanství: „Vždycky jsem se
měla na koho obrátit. Moc mi pomohly Bára a Klára z OPU
[Organizace pro pomoc uprchlíkům]. Jsou jako moje druhá
rodina. Chodim do SOZE [Sdružení občanů zabývajících
REFLEXE
se emigranty] na češtinu.“ Neochota ze strany cizinecké
policie se dá chápat jako obrana před velkým množstvím
cizinců, budoucích žadatelů. Podle A.P. je na vině i malá
informovanost: „Netušila jsem, že tady je někdo, kdo mi
pomůže, poradí i právník. Nevěděla jsem, že můžu přijít
třeba i sem na azyl a zažádat o pomoc. Třeba i skrz vízum, že to není jen pro nově příchozí. Malá informovanost,
na cizinecké policii vám nikdo neporadí a neřekne, kam
můžete jít. Nikdo mi neřekl, že můžu změnit vízum, jak ho
prodloužit.“ Po svém příchodu řešily obě ženy rozdílné
problémy, zatímco mladší z žen chtěla sehnat zaměstnání,
druhá byla nemocná.
Svou budoucnost plánují obě ženy naprosto odlišně.
Jedna čeká na vyřízení potřebných dokumentů do Srbska,
kde žije její bratr. Podle jejích slov domov má tam, kde
žije její rodina a tou je v současnosti pro ni především
její bratr. Její matka žije na Kosovu a nechce to měnit,
pořád doufá ve změnu situace. Sama A.P. svoje nejbližší
plány zhodnotila slovy: „Chci se vrátit do Srbije [Srbsko].
Chtěla bych i na Kosovo, ale tam pro mě šance neexistuje. Albánci nikdy nezapomenou.“ Druhá si chce zažádat
o občanství ČR příští rok a již zde trvale zůstat. Neustále se snaží zlepšit svoji znalost českého jazyka a co
nejlépe se integrovat do společnosti. Jako hlavní důvod
udává především budoucnost své dcery, dbá na její znalost albánského jazyka, aby měla v budoucnu co největší
možnosti. Nad svoji vlastní budoucností zatím nepřemýšlí, je nemocná, tak prvořadé jsou pro ni návštěvy lékařů.
„Taky ji platím angličtinu, aby měla co největší možnosti.
Budoucnost, to co já už nemůžu mít. Tady v Česku je naše
ambasáda. Třeba jednou…, zasnila se paní Odeta.
CO BUDE DÁL?
Největším překvapením pro mě byly odpovědi na otázku, která se týkala současné situace na Kosovu, především vyhlášení nezávislosti v roce 2008. Zatímco ženě
srbské národností na tom podle jejích slov nezáleží a
14
І
řešení vidí v tom, že už se nikdo nebude vracet k tomu,
co bylo, ale musí se dívat do budoucna. Kosovo si chce
uchovat ve vzpomínkách takové, jaké ho znala před válkou.
Nechce se zklamat: „Víte co, mě je to jedno. Fakt jedno, ztratila jsem všechno, co jsem měla. Hrob mýho oca
[srbsky otec] už nikdy neuvidím. Tak je mi to jedno. Moja
máma furt žije v tom, že se to zlepší, co se mě týče, ať
shoří celé Kosovo. Už to nikdy nebude, jak to bylo. Když
je tady ten papír popsaný, už nikdy nebude bílý, vždy tam
zůstanou čárky. A co já mám, jít tam a zklamat se? Jít do
kostela, který je shořený a zklamat? Na hřbitov, který je
rozbitý? Já jsem o tom slyšela nechci to vidět. Lidi jsou
blázni, mají se dát konečně dohromady a začít žít a ne žít
ve vzpomínkách. Mě je to jedno…“ Albánka zastává názor,
že Kosovo není na samostatnost připravené. Nemyslí si,
že vyhlášení samostatnosti k něčemu pomohlo. Dle jejích
slov stále není práce, někde ani voda či elektřina a vláda
myslí na svoje židle, nikoliv na lidi. Ale řešením podle ní
není ani společný stát se Srby. „Jsem pro samostatnost,
ale vláda musí otevřít oči a nemyslet jen na svoje židle.
Dělat něco pro lidi, ne pro sebe. Vláda nemůže udělat,
co chce... Válka byla a bylo špatně, ale teď není lépe.“
V jejích slovech je ale znát i negativní postoj k Srbům,
když současnou situaci komentuje slovy: „Teď máme svobodu a nemusíme se bát.“
Názory na samostatnost Kosova se i po třech letech od
vyhlášení nezávislosti stále liší i u samotných kosovských
obyvatel. Problém migrace zůstává v této oblasti stále
aktuální. Otázkou zůstává, co by se muselo stát, aby se
situace změnila. Spravila by to jednotná národnost? Či
trvalý dohled mezinárodních sil? Zdá se, že ideální řešení,
které by trvale ukončilo kosovskou otázku, neexistuje. Ne
nadarmo bývá Kosovo nazýváno sudem prachu…
Zuzana Lužná
Autorka studuje Balkanistiku na FF MU
Oblast Kosova se nachází ve střední části Balkánského poloostrova. Na severu a východu hraničí se Srbskem, na jihu
s Makedonií a Albánií a na západě s Černou Horou. Hlavním městem je Priština. Počtem obyvatel (2,1 mil.) je Kosovo
srovnatelné např. se Slovinskem, avšak jeho rozloha je dvakrát tak menší (10 tis. km2). Národnostně je tvořeno většinou
Albánců (89%) a menšinou Srbů (6%), kteří se nacházejí především na severu země kolem města Mitrovica a na jihovýchodě podél hranic se Srbskem a Makedonií.
Kosovo bylo autonomní provincií Srbska do roku 1989, kdy Bělehrad (tehdy hlavní město Socialistické federativní
republiky Jugoslávie) zrušil jeho autonomní status. Během 90. let se pak kosovští Albánci snažili obnovit samostatnost.
V roce 1990 se pokusili o vyhlášení nezávislosti na ústřední srbské vládě, avšak jejich úsilí bylo potlačeno. Následně
aktivní hnutí se snažilo dosáhnout autonomie fakticky, např. zakládáním albánských škol a univerzit (srbskou vládou
bylo zakázáno vyučovat na školách v albánštině). Důležitou událostí bylo uzavření Daytonské dohody z roku 1995, která
potvrzovala rozpad Jugoslávie, avšak Kosovu nepřinesla vyhlídku získání samostatnosti, což umocnilo odpor Albánců
(vznikla tak Kosovská osvobozenecká armáda – UÇK, která zahájila ozbrojený útok vůči Srbům).
V roce 1998 provedla srbská vláda policejní a vojenské akce v Kosovu, které měly za cíl zabránit separatistickým
požadavkům Albánců. Výsledkem bylo mnoho obětí na straně albánských civilistů a silné vyostření situace. Diplomatické
snahy o urovnání vzniklého konfliktu neměly úspěch, a proto NATO zahájila v roce 1999 vojenskou akci proti Srbsku,
která byla odůvodňována tzv. koncepcí humanitární intervence. Po ukončení vojenského zásahu, kdy Srbsko v čele se
Slobodanem Miloševičem definitivně kapitulovalo, přijala v roce 1999 Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1244, podle
které mělo být území Kosova spravováno administrací OSN UNMIK (United Nations Mission in Kosovo). V roce 2007
byla správa UNMIK nahrazena policejní a správní misí Evropské unie (EULEX).
Dne 17. února 2008 byla kosovským parlamentem vyhlášena nezávislost Kosova na Srbsku. Kosovo jako samostatný
stát zatím (k únoru 2010) uznalo 75 zemí, mezi nimi např. USA, Velká Británie, Francie, ČR, ale i bývalí spojenci Srbska,
Makedonie a Černá Hora. Mezi státy, které Kosovo neuznaly, patří např. Srbsko, Rusko či Slovensko. Spory o legálnost
vyhlášení samostatnosti Kosova došly až před Mezinárodní soudní dvůr, který v polovině roku 2010 neshledal porušení
mezinárodního práva a potvrdil tak postup kosovského parlamentu.
Během kosovského konfliktu, který byl provázen rozsáhlou uprchlickou krizí, došlo k nucenému odchodu přes 800 tisíc
Albánců a 100 tisíc Srbů. Většina z těchto uprchlíků našla útočiště v okolních státech, ale i v zemích EU.
І
15
KOSOVO
VÁCLAV ŠTĚPÁNEK:
JEN TĚŽKO DNES ZJISTÍME,
JAK TO VŠECHNO BYLO
Na následujících stranách si můžete přečíst rozhovor s Václavem Štěpánkem, balkanistou působícím na Ústavu
slavistiky Filosofické fakulty MU při kabinetu balkanistiky. Kromě dlouholetého odborného zájmu o oblast Balkánu, slovanských jazyků a literatury, působil rovněž jako novinář. V roce 1999, kdy vrcholil kosovský konflikt,
působil jako lektor českého jazyka na Katedře slavistiky Filologické fakulty Bělehradské univerzity. Zuzana
Lužná mu položila otázky týkající se okolností konfliktu v Kosovu, jím vyvolané uprchlické vlny i současného
směřování země po vyhlášení nezávislosti.
Jaké bylo Vaše působení na Balkáně v roce 1999?
Působil jsem jako lektor českého jazyka na Katedře
slavistiky Filologické fakulty Bělehradské univerzity. Ale
dlouho jsem před tím působil jako novinář, byl jsem redaktor časopisu Věda a život a poté, po roce 1989, v redakci
politického deníku Lidové demokracie. Jsem vystudovaný
balkanolog, proto jsem mohl informovat o tehdejším dění.
Na kterých místech jste se pohyboval?
Působil jsem v Bělehradě. Byl jsem dlouho jediný člověk z bývalého Československa, který působil přímo na
místě, podával zprávy a informoval přímo z Bělehradu.
Samotnému bombardování předcházel masakr
v Račaku1, který vlastně dodnes nebyl vyšetřen.
Jaký je Váš názor na tuto událost?
Na masakr v Račaku jsou rozporuplné názory. Celá
situace byla snadno politicky zneužitelná. Celá pozorovací mise měla velkou slabost, a to ve vedení, v jehož
čele stál Wiliam Walker, kterého provázela špatná pověst
z jeho předcházejících misí v Latinské Americe. Američané
zaujali jednostranný pohled, aniž by se řádně informovali
o dané situaci. Podle mého názoru se jednalo o zinscenovanou událost pro pozorovací misi, aby o tom mohli
následně informovat. Guerilly (bojové skupiny, pozn. red.)
obětovaly i vlastní lidi, aby dosáhly svých cílů. Vše nebylo
v pořádku, proto se domnívám, že šlo o inscenaci.
Dalo se podle Vás bombardování v roce 1999 zabránit? Existovala reálná možnost domluvy na jednání
v Rambouillet2, které začalo šestého února? Dalo by
se domnívat, že to vše bylo jen na oko a čistotu svědomí Američanů a NATO a o všem bylo rozhodnuto
dávno předem?
Dalo, vždy se dá krajním možnostem zabránit. Samotné
bombardování byla nejkrajnější možnost. Ono je totiž jednat a jednat. Na jednání, která probíhala v Rambouillet
a která se později přesunula do Paříže, se mělo říct: „Budete tady tak dlouho, dokud se nedomluvíte.“ Ve smlouvě,
která byla oběma stranám předložena, se nedávalo možnost něco změnit. Samotný návrh mírové smlouvy byl prospěšnější pro Srbsko než Kosovo, které zastupoval v té
době ještě neznámý velitel UÇK (Kosovské osvobozenecké
armády) Hashim Thaçi. Kosovu podmínky uvedené v návrhu nevyhovovaly. Ale na nátlak Madeleine Albrightové
byla smlouva podepsána. Bylo to výhodnější pro Srbsko,
protože nechávalo území Kosova pod správou Jugoslávie.
Neexistoval žádný plán na uznání nezávislosti.
Otec a syn v kosovském uprchlickém táboře v Makedonii
(FYROM), 1999. Zdroj: www.flickr.com
Jaký je Váš postoj k uznání nezávislosti Kosova? Myslím, že ještě není připravené na samostatné fungování
a je závislé na pomoci jiných států. Setkala jsem se
i s Albánci, kteří souhlasí s tímto názorem. Pomohla
by změna vedení v čele státu? Nebo to je záležitost
několika následujících generací?
To není jednoznačné, jedná se o rozporuplnou situaci.
Na jedné straně je Kosovo již od roku devadesát devět
mimo jurisdikci Srbska, mění se etnická situace díky
etnickým čistkám, které bohužel po bombardování často probíhaly i za nečinného přihlížení jednotek KFOR
a mise OSN. Není možnost návratu k situaci, která byla
na Kosovu před bombardováním. Není šance, i vzhledem
ke složení obyvatelstva, k návratu pod srbskou správu. Ale
zase na druhou stranu se nemělo na vyhlášení nezávislosti spěchat. Tato situace se neměla uspěchat. Lidé nemají
práci, není infrastruktura a soběstačná ekonomika. Kosovo
ještě není připravené na samostatné fungování, aby mohlo
vzít osud do vlastních rukou.
Jak Vy nahlížíte na samotné události na Kosovu? Lze
vůbec zaujmout neutrální stanovisko? Media mnohdy
podávala značně zkreslený obraz o tehdejší situaci.
Některá zaujímala protisrbské stanovisko. Některé
události byly opomíjeny, jiné prezentovány jinak. Lze
vůbec zjistit, jak to ve skutečnosti bylo?
Jen těžko dnes zjistíme, jak to všechno bylo. Chování
některých politických elit bylo trestuhodné, ani jedna si
nemůže dát své chování za rámeček. Využívaly situace
a některých událostí ve svůj prospěch. UÇK prezentovala letecké útoky NATO jako pomoc od spojenců. Média
ROZHOVOR
16
І
K exodu albánského obyvatelstva začalo docházet
až po začátku bombardování, částečně pod nátlakem
srbských policejních sil a bezesporu i paravojenských
bojůvek, částečně i v důsledku dezinformací. Albánci
odcházeli do Albánie, Makedonie a na Černou Horu. Problémem Makedonie a Černé Hory je jejich rozloha. Jedná
se o malé státy a když tam přijde čtyřicet tisíc běženců,
změní se celá etnická situace. Proto není divu, že tyto státy se brání přílivu uprchlíků. V Makedonii dochází k tomu,
k čemu na Kosovu. Albánci začínají získávat převahu
a není divu, že se tyto menšiny dožadují svých práv.
Den nezávislosti Kosova, 17.2.2008, Priština. Zdroj: www.flickr.com
nepodávala objektivní, nýbrž selektivní pravdu. Již dříve
byly některé události prezentovány jinak a dávány například za vinu Srbům, i když se později ukázalo, že to bylo
jinak, například útok na sarajevském tržišti v Markale.
Útok byl připsán bosenským Srbům, ten ale měli zřejmě
na svědomí muslimové.
Jak řešit otázku bojujících lidí. Jak s nimi po válce
naložit, soudit je jako válečné zločince?
Něco jiného je běžný boj konvenčními prostředky, při
němž bohužel umírá mnoho lidí, často i civilistů, něco jiného však válečné zločiny. Válečné zločince je nutno soudit
jako válečné zločince. Válečné zločiny, to jsou ta největší
zvěrstva, popravy bez soudů, masakry, znásilňování…
Podle mé jedné respondentky, která je národností
Albánka, žádné etnické čistky neprobíhaly a jedná
se o výmysl Srbů. Na druhou stranu, jak si vysvětlit
neustálý odliv srbského obyvatelstva? Je to jen důsledek většiny albánského obyvatelstva nebo tam opravdu dochází k útlaku srbské menšiny? Co si myslíte
o současné situaci? O neustále klesajícím počtu srbských obyvatel na Kosovu?
Pokud jde o srbské etnikum, to po skončení bombardování odcházelo mj. i ze strachu života v mninoritě uzavřené
do ghet. Kdo mohl, takovéto situaci se vyhnul. Není to
plnohodnotný život. Představte si bydlet tady kousek od
Brna, v Bedřichovicích. Nemůžete často ani na své pole,
a do sousedních, dva kilometry vzdálených Šlapanic, se
nedostanete bez ozbrojeného doprovodu. Jste plně závislí
na humanitární pomoci. Proto není divu, že všichni uvažují o odchodu, někteří se k tomu i odhodlají. Záleží jaké
máte možnosti kam odejít. Není totiž lehké všecho nechat
a odejít do neznáma. Nátlak na srbskou menšinu byl
ovšem na Kosovu již od šedesátých let a ke konci století
se zintenzívnil.
Jaká byla situace kolem uprchlíků z Kosova v roce
1999? Kam nejčastěji odcházeli? Byly okolní země
připraveny na příchod uprchlíků?
Lišil se přístup k uprchlíkům na základě jejich
národní příslušnosti?
Přístup se určitě lišil. Srbové v prvních měsících bombardování neměli nárok na humanitární pomoc. Žádné se
jim nedostávalo. Například politicky zmanipulovaná byla
tzv. humanitární pomoc české organizace Člověk v tísni,
která zase často zcela vědomě končila v rukou extremistických skupin. Takže docházelo k tomu, že pomoc se
nedostávala potřebným, ale mohla skončit v rukou elit
a bojovníků, kteří ji zneužili.
Jaké byly možnosti repatriace? Existovala zde tato
možnost nebo to situace nedovolovala? Často žijí
s pocitem, že se již nikdy nevrátí, a že ani netuší,
co se stalo s jejich domovy.
Ze Západu se lidé takřka bez výjimky vraceli zpět na
Kosovo, tedy pokud se ekonomicky neuchytili. Také se
vraceli po skončení bombardování na Kosovo zpět z Albánie. V Albánii to pro mě nebylo lepší, Kosovo bylo v průběhu celého dvacátého století ekonomicky vyspělejší než
Albánie. Jižní Albánie na tom byla lépe než zbytek regionu, ale dalším faktem je, že na Kosovu žijí Ghegové [dialekt albánského jazyka používaný v severní Albánii], kteří
se na tosském jihu Albánie jen těžko uchytí.
Jaký vliv na odchod obyvatel má současná situace
na Kosovu? Hospodářská situace, ve školství
a zdravotnictví?
V současnosti odcházejí lidé z Kosova pravděpodobně
ze tří důvodů. Prvním typem jsou ti, kteří jsou členy drogových a jiných kriminálních gangů a přicházejí dále do
Evropy kvůli zakládání poboček zločineckých organizací.
Další jsou lidé, kteří jsou pronásledováni UÇK, lidé, kteří
mají smířlivý přístup a radikály z UÇK jsou pokládáni za
zrádce. A ti poslední přicházejí z výše zmíněných ekonomických důvodů. Současná hospodářská situace na Kosovu je velmi nestabilní, lidé nemají práci. Kosovo patří mezi
nejvíce přelidněné státy dnešní Evropy.
Zuzana Lužná
Autorka studuje Balkanistiku na FF MU
1
2
V kosovské vesnici Račak došlo 15. ledna 1999 k dodnes ne
zcela objasněnému masakru 45 Albánců. Útok se přisuzoval srbským ozbrojeným silám a byl jedním z impulsů pro
následnou intervenci sil NATO v březnu 1999. [pozn. red.]
Na francouzském zámku Rambouillet nedaleko Paříže probíhala v únoru 1999 mírová konference o řešení kosovské krize.
Za mezinárodní asistence se na ní sešli představitelé Srbska
i kosovských Albánců, po 17 dnech ale jednání zkrachovala.
[pozn. red.]
І
ISLÁMSKÉ JARO
17
ARABSKÉ DOMINO
ANEB PANIKA NA VÝCHODĚ
V jednom ze svých pamětihodných surrealistických
výroků bolševický guru V. I. Lenin pronesl, že komunismus
= sověty + elektrifikace. O současném dění v arabském
světě můžeme podobně, ovšem zcela realisticky, prohlásit, že revoluce = informační technologie + demografická
bomba. Informační technologie a důvtipná vynalézavost
jejích uživatelů prokázaly svou převahu i za situace, kdy
se v době vrcholících nepokojů egyptská vláda odhodlala ke kroku v dějinách dosud bezprecedentnímu – v celé
zemi vypnula internet. A ve svých úvahách o moci informačních technologií můžeme zajít ještě dále a spekulovat
o tom, zdali tou pověstnou kapkou, díky níž přetekl pohár
trpělivosti, nebylo právě špinavé prádlo z vysoké světové politiky, vytažené na světlo světa serverem WikiLeaks.
I v arabských zemích se totiž díky jeho odhalením ukázalo,
nakolik jsou někteří zdánlivě nedotknutelní králové nazí…
Ať je tomu jakkoliv, jedno je jisté již dnes – arabským světem, který se za první polovinu tohoto roku změnil více než
za dlouhá léta předtím, obchází revoluční vlna, srovnatelná s revolučním rokem 1848 nebo 1989. A podobně jako
v právě jmenovaných případech, i zde je ve hře hned několik synergicky působících faktorů. Ostatně málokterou
událost v dějinách lze převést na jediného vše vysvětlujícího jmenovatele. Nemusí to být zrovna neúroda a hlad, jako
tomu bylo v roce 1848, ale třeba světová ekonomická krize,
rostoucí ceny potravin a nemravné sociální rozdíly, v arabských zemích až bizarně surreálné v kontrastu s okázalým
bohatstvím tamních oligarchických, mnohdy až neskrývaně korupčních režimů. A jistě podobně jako ve střední
a východní Evropě v roce 1989 je ve hře neudržitelná izolace nesvobodných společností tváří v tvář světu globalizujícímu se informačně, kulturně, politicky. V arabském prostředí pak navíc vstupuje do hry specifický mezigenerační
střet mezi rostoucí vzdělanou, leč frustrovanou mladou
generací bez ekonomických i společenských perspektiv
a mentálně uzavřenými a rigidními elitami, buď zahleděnými do nenávratné minulosti a nebo naopak rozpuštěnými
v globální smetánce a odcizenými vlastním společnostem
a jejich každodenním starostem. Navíc zvláště v arabském
světě je tato mladá generace omezována nejen politicky,
ale i kulturně svěrací kazajkou tradičního konzervativismu
a autoritářství prostupujícího všechny veřejné instituce.
Poučné je sledovat nejen samotný průběh změn, ale
Ilustrační foto: Arabské jaro v Maroku. Zdroj: www.flickr.com
i závěry, které z nich vyplynuly. Pozitivním zjištěním je
fakt, že proti všem očekáváním zdánlivě apatické občanské
společnosti v arabském světě projevily netušené odhodlání, solidaritu a iniciativu. V praxi se tak ukázalo, že lidové
povstání zdola skýtá více šancí na demokratickou změnu,
než demokracie importovaná ze Západu na hlavních tanků
a křídlech bombardérů. Celé dění rovněž bez příkras poukázalo na naprostou bezradnost západního světa, snad
ještě větší než tváří v tvář pádu železné opony v roce 1989.
Stejně jako na jeho licoměrnost. Zatímco již odstoupivší
francouzská ministryně zahraničí Michèle Alliot-Marie
ještě o Vánocích v průběhu své problematické dovolené
v Tunisu nabádala tamní vládu k nekompromisnímu potla-
REFLEXE
čení nepokojů, o pár měsíců později se tatáž Francie s až
komickou bojovností drala do první linie boje proti režimu
plukovníka Kaddáfího. Podobně jako v jiných případech,
i zde se bohužel pod maskou boje za lidská práva skrývá
ropný zájem, zejména uražená ješitnost prezidenta Sarkozyho za Kadáffího odmítnutí již sjednaného tučného ropného a zbrojařského kontraktu. Se stejnou licoměrností
Západ, který navzdory své lidskoprávní rétorice podporoval autoritářského egyptského prezidenta Mubaraka, ho
ve jménu téže rétoriky během několika dní s lehkostí zradil (nejinak než před více než třiceti léty íránského šáha)
a o pár týdnů později si již západní politici podávali ruce
a vyměňovali úsměvy s novými vládci v Káhiře. Zatímco se moralisticky rozdávaly rady prezidentům Jemenu
a Sýrie, ropou oplývající Bahrajn s americkou základnou
si v tichosti a se saudskou bratrskou pomocí prováděl
bezostyšné represe, věznil lékaře za to, že ošetřovali zraněné demonstranty a disidenty odváděl do věznic přímo
z nemocničních lůžek, aniž by kdo ze západních politiků
hnul brvou. Je symptomatické, že jediní, kdo se kurážně
vzepřeli tomuto mezinárodnímu pokrytectví, jsou závodní
jezdci, kteří se odmítají v této autoritářské zemi účastnit
na říjen plánované Velké ceny. Na druhé straně, spravedlivě vzato, tváří v tvář těmto zrychleným dějinám je
i to nejlépe míněné rozhodnutí západního světa opožděné
a špatné a na nic jiného než drsně reálnou a pragmatickou politiku by se zřejmě nezmohl ani svatý František.
Navzdory všem kategorickým komentářům, ať již těm
naivně oslavujícím nástup demokracie, či naopak pesimisticky zaručeně předpokládajícím zrod islamistických teokracií, dnešní blízkovýchodní svět více než co jiné připomíná nepředvídatelnou a nepopsatelnou černou díru. Tak
jako nelze házet do jednoho pytle všechny arabské země
a jejich režimy (je přece jen značný rozdíl mezi tuniským operetním kleptokratem bin Alím a jeho hospodárnou manželkou, která si při útěku ze země ještě stačila
z národní banky vyzvednout tunu a půl zlata, narcistním
kmenovým náčelníkem Kaddáfím či skutečným státníkem
Husním Mubarakem, který při vší nevábnosti svého režimu
hrál první ligu světové politiky), nelze ani činit laciné
analogie mezi mocenskými změnami v nich probíhajícími. Zatímco stále vcelku populární konstituční monarchie
Maroko a Jordánsko uklidnily rozvášněnou ulici příslibem reforem a výměnou vlády, protesty v Alžíru vyhasly,
Tunisko a Egypt směřují k demokratickým volbám. Testem
egyptské stability, alespoň v turistických zónách, kde „se
rýžuje zlato“, jsou ostatně opětovné reklamy cestovních
kanceláří. Naproti tomu revoluční dění v jiných zemích
dosahuje svého krvavého vrcholu (Jemen, Sýrie), nebo
je naopak utlumila brutální represe (Bahrajn). Největší
neznámou se nakonec ukazuje Libye, kde chaoticky řízená
mezinárodní operace bez jasně formulovaných strategických vojenských i politických cílů zamrzla na mrtvém bodě
a která se hrozí stát novým Somálskem, a to přímo před
branami Evropy. Libyjský konflikt navíc Západu přinesl
další vážné hrozby – nejen výpadky v dodávkách kvalitní
libyjské ropy, nýbrž i uvolnění migračních stavidel. Vždyť
jedna z donedávna vysoce ceněných rolí plukovníka Kaddáfího byla právě role pohraničního policajta a vyhazovače potenciálních migrantů ze subsaharské Afriky. Již
dnes v důsledku bouřlivého vření Evropskou unii zasahuje
migrační vlna ze samotných severoafrických zemí, v Itálii
a Francii dosahující nezvladatelného rozsahu. Nemluvě
o ztrátě morální legitimity v souvislosti s rostoucími oběť-
18
І
Ilustrační foto: Revoluce v Egyptě. Zdroj: www.flickr.com
mi z řad civilistů, v propagandistickém newspeaku humanitárních válečníků z NATO již od doby války o Kosovo
označovaným jako „kolaterální ztráty“. Značnému ohrožení
může být vystaven i Izrael, pro který rozpad byť rigidních,
ale stabilních politických struktur v sousedních arabských
státech může znamenat určitou naději (v případě, že by se
v nich dostaly k moci racionálně uvažující liberální vlády),
ale mnohem spíše znejistění a geopolitické riziko.
-----------------------------------„Revoluční vulkán v arabském světě
vybuchl silou, která Západu vyrvala z
rukou poslední možnosti kontroly, kterou
nad touto částí světa skrze nejrůznější
klientské vlády ještě vykonával. “
-----------------------------------Revoluční vulkán v arabském světě vybuchl silou, která
Západu vyrvala z rukou poslední možnosti kontroly, kterou
nad touto částí světa skrze nejrůznější klientské vlády ještě vykonával. Největším nebezpečím pro Západ není totiž
nepříliš pravděpodobný vznik nějakého islámského chalífátu, ale spíše rozpad státních a společenských struktur
a chaos, jaký nastal v Iráku, Somálsku, Afghánistánu. Navíc
je jisté, že problémy, které stojí v pozadí arabských revolucí, se nevyřeší přes noc, i kdyby v příslušných zemích
nastoupily ty nejosvícenější vlády. Západu, pokud by chtěl
ve vztahu k arabskému světu hrát čistší roli než dosud,
tedy nezbývá než jediné – osvobodit se od zavedeného
předsudku, že islám je neslučitelný s demokracií, rozvážně a bez předsudků identifikovat rodící se politické hráče
a podpořit ty umírněné liberální síly, které nejsou rozvášněny vulgárně a prvoplánově islamistickou či jakoukoliv
jinou ideologií, rozloženy korupcí a krátkozrakou omezeností. A třebaže arabské revoluce byly poznamenány řadou
stinných stránek – výbuchy násilí, katastrofálním ničením
kulturního dědictví v podobě vyplenění staroegyptských
památek – , vzdělaná mladá generace a rostoucí střední
vrstvy v daných zemích skýtají příslib nových politiků, kteří své země mohou vést rozumně jak na domácí scéně, tak
na neklidném kolbišti vysoké mezinárodní politiky, pro niž
arabský svět bude vždy jedním z neuralgických bodů.
Lubor Kysučan
Autor působí na Filozofické fakultě
Univerzity Palackého v Olomouci a na Fakultě
sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
І
19
„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM
ŽENY V ÍRÁNU:
ŽENY DEMONSTRUJÍCÍ, ŽENY VOLAJÍCÍ PO SVOBODĚ,
ŽENY PROTI ŽENÁM
Jakou úlohu sehrály ženy při Islámské revoluci v roce 1979 a jak se jejich společenské postavení od té doby
změnilo? Ať už probíhá mediální prezentace muslimek jakkoli, íránské ženy mají silný hlas a nebojí se ho použít.
Ať už jako členky íránského parlamentu, bloggerky na internetu, či jako pořadatelky protistátních demonstrací.
Faktem však zůstává, že ženy netvoří vůči současnému režimu výhradně opozici. Z řad mnoha žen jsou ku příkladu rekrutovány členky paramilitantních složek dohlížejících na dodržování ideologických hodnot současného
režimu, případně se ženy podílejí na tvorbě legislativních opatřeních podporujících principy Islámské republiky
(jako je například genderová segregace, používání čádoru apod.).
„TĚLO ŽENY JAKO BITEVNÍ POLE“1
Když v roce 1979 vyústily nepokoje s vládou šáha
Muhammada Rezy Pahlavího do podoby pouličních
demonstrací a později vyhlášení Islámské revoluce, spousta žen podporovala budoucího ajatolláha Chomejního
v jeho počínání a schvalovaly proislámsky orientované
hodnoty. Na znamení podpory si spousta žen oblékla
čádor (tmavě modrý či černý oděv zakrývající celé ženské tělo až po kotníky vyjma obličeje), aniž by tušily, že
je pouze otázkou času, než čádor bude pro ženy žijící v
Íránu povinný. Obléknutím čádoru se mimo jiné však jaly
demonstrantky vyjádřit nesouhlas se zahraniční politikou
západních mocností (jako např. USA, VB, bývalý Sovětský svaz), které v Íránu v době šáhovy vlády intervenovaly za své vlastní potřeby a zájmy (jednalo se především
o získání kontroly nad nalezišti ropy a udržení strategické
Demonstrantky v ulicích Teheránu. Zdroj: Internet
pozice v Íránu). Čádor však symbolizoval také nesouhlas
s vnitrostátní politikou šáha, která byla propagována pod
hlavičkou modernizace a která se ku příkladu promítla
do omezení náboženské i osobní svobody Íránců. Tato
modernizace měla proběhnout po vzoru Mustafy Kemala Atatürka a spočívala například v zákazu používání náboženských symbolů (včetně šátků) na veřejnosti. Tento
počin nevyplynul ze snahy zlepšit společenské postavení
žen, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale spíše pouze dokumentovalo šáhovu obsesi „pozapadnut“ Írán. Ženy,
respektive jejich tělo, v tomto případě představovaly vhodný prostředek, jak toho celoplošně dosáhnout.
Chomejní, který se stal později ajatolláhem (jedná
se o nejvyšší hodnost, kterou může v šíitské větvi islá-
„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM
mu dosáhnout znalec islámského práva, který má de facto
v zemi největší moc), začal prosazovat politiku založenou na
šarí’i (jedná se o komplexní systém náboženského práva),
což pro ženy představovalo velké změny. Kromě politiky
zahalování podporoval Chomejní také politiku založenou
na segregaci pohlaví. Cílem těchto opatření bylo zajistit
očistu íránské identity pošpiněné negativním vlivem šáhovy vlády a intervencí západních mocností. Chomejní se
zaměřil zejména na íránské ženy a apeloval, aby nabyly vhodným oděvem svou ztracenou cudnost a skromnost,
Protistátní demonstrace v Íránu. Zdroj: Internet
o které je připravil šáhův režim propagující západní (zkorumpované a amorální) hodnoty.
Šátek zahalující ženino tělo se tak stal symbolem nejen
boje proti západním hodnotám a západnímu vlivu v Íránu,
ale také manifestem nové politiky založené na úzkoprsé
interpretaci šarí’i. Žena se tak stala hlavním symbolem
této politiky a její tělo začalo být úzkostlivě střeženo. Jinými slovy, ženská cudnost byla vynucena a kontrolována
státním režimem, který řídili mužští duchovní. Chápemeli snahu nového režimu nastolit konzervativní (proislámsky) orientované hodnoty, které jsou reflektovány ženskou
cudností a mužskou kontrolou této cudnosti, šátek lze pak
chápat jako nástroj politicko-náboženského úsilí o získání moci a kontroly ve společnosti. Stejně jako ženy byly
vybízeny k tomu, aby zakrývaly svá těla a chránily tak
svou čest, muži byli nabádáni k tomu, aby své ženy chránili před ztrátou cudnosti a své vlastní cti. Velmi dobře
to vystihuje motto, které zaznívalo při večerních modlitbách v mešitách: „...zakažte svým ženám používat make-up
a oblékat si západní oblečení. Je to na úkor vaší cti.“2
NÁVRAT
DO PŘIROZENÉHO PROSTŘEDÍ
Chomejní, který oceňoval veřejnou aktivitu žen v boji
proti západním mocnostem v Íránu a jejich angažovanost
v průběhu Islámské revoluce, přišel po svém vítězství
s požadavkem návratu žen do jejich „přirozeného prostředí“, tedy do domácnosti, a hodlal prosazovat další změny
související s přeměnou íránské společnosti, jejíž základní
kámen představovaly cudné ženy, dobré matky a poslušné manželky. Nicméně poté, co Chomejní oznámil své
20
І
úmysly týkající se přeměny íránské společnosti, nošení
šátků apod., vzedmula se vlna protestů, především z řad
žen, které Chomejního politiku neschvalovaly. Protestující
ženy naopak provolávaly hodnoty volající po rovnoprávnosti obou pohlaví a dodržování základních lidských práv
a svobod, což mj. zahrnovalo také svobodné rozhodnutí
ženy nosit oblečení dle vlastního uvážení; tedy nenosit
čádor.
Nicméně postupně byly společenské i náboženské
změny prosazeny a vynuceny i přes četné kritické hlasy žen vůči čádoru. Ženy, které odmítly nosit
na veřejnosti čádor, byly shledány necudnými
a byly potrestány jednotkami morální policie.
Tyto jednotky měly nejen pravomoc kontrolovat vhodnost oděvu, mohly také kontrolovat
nemorální chování na ulicích (nejčastěji se
zajímaly o příbuzenský vztah smíšených párů),
případně mohly provádět domovní prohlídky
za účelem zjištění protistátní činnosti či přechovávání zakázaných artefaktů (např. knihy,
alkohol apod.). Další změnou která hluboce
zasáhla ženy, bylo propouštění žen, které
vykonávaly veřejné funkce, například soudkyně (to se neslučovalo s požadavkem segregace žen a mužů na veřejnosti, ani s požadavkem
toho, že ženino „správné“ místo je domácnost
a péče o rodinu, což bylo podporováno tak,
že legální věk pro vdávání byl ustanoven na
šestnáct let). Proběhla také kompletní reforma školství v souladu se státními představami
o správných muslimských hodnotách apod.
ŽENY PODPORUJÍCÍ REŽIM
Ačkoli je snadné situovat íránské ženy do pozice obětí
patriarchálního režimu, je nutné také podotknout, že mnoho žen nový režim uvítalo a aktivně podporovalo. Například v souvislosti s dodržováním hodnot nově vytvořené
Islámské republiky byl vytvořen útvar, který měl pravomoc
kontrolovat morálku na veřejnosti. Jednalo se o tzv. komité, tvořené jak ženami, tak muži, kteří se soustřeďovali
na nemorální chování na veřejnosti (například nevhodný
oděv). Mezi nejznámější komando patří například Zajnabiny sestry, které nejenže mají pravomoc kontrolovat
a trestat nepatřičně oděné ženy na veřejnosti a jiné náznaky nemorálnosti, členky této skupiny také například bojovaly za hodnoty Islámské republiky ve válce proti Iráku.
Na úrovni intelektuální podpory ideologie režimu lze
zmínit skupinu žen při Muslimských ženských studiích
v Teheránu, které uvítaly reislamizaci íránského národa s nadšením a dále hlásaly podobná hesla jako Chomejní podporující genderovou segregaci, řádné místo
ženy v domácnosti a její hlavní společenskou roli matky
a manželky. Podobně jako v případě Chomejního, i tato
skupina intelektuálek prosazovala myšlenku, že k obrodě
pošpiněné íránské identity dojde teprve tehdy, změní-li
se žena a její nemorální chování adaptované západním
mocnostem.
Ženy podporující režim působily i přes politiku genderové segregace a ideu ženina přirozeného místa v domácnosti nadále na úrovni vysoké politiky. Například Šahla
Habibi, která byla jmenována prezidentem Rafsandžáním
poradkyní v záležitostech týkajících se žen, podporovala model genderové segregace ve společnosti i rozdělení
kompetencí žen a mužů na domácí a veřejný prostor. Habi-
І
21
bi například podotkla, že: „Ženy, ať jsou jejich kvalifikace či schopnosti jakékoli, musejí zůstat primárně ústřední
jednotkou rodiny a být exemplární manželky“3
ŽENY NA VEŘEJNOSTI
.Ačkoli v průběhu posledních třiceti let je evidentní,
že ženy z veřejnosti zcela nevymizely, ba naopak aktivně participují na úrovni politické, vzdělávací i na pracovním trhu, je také patrné, že jejich přítomnost je do značné
míry limitována a regulována. Ať už v podobě povinného
zahalení těla (kdy lze hovořit o snaze vytvořit iluzi toho,
že žena na veřejnosti je neviditelná, efemérní bytost), tak
i v podobě různých regulací a rétoriky naznačující řádné
místo a roli ženy.
-----------------------------------„Ačkoli ženy z počátku Chomejního vlády byly
donuceny do značné míry opustit veřejný prostor, v
době irácko-íránské války (1980-88) byly například
ženy ponoukány k tomu, aby se aktivně zapojily do
obrany země“
------------------------------------
Ačkoli ženy z počátku Chomejního vlády byly donuceny
do značné míry opustit veřejný prostor, v době iráckoíránské války (1980-88) byly například ženy ponoukány
„PROBLÉM“ JMÉNEM ISLÁM
proto mnoho žen vystudovalo například medicínu a jejich
výhradní pacientky tvořily ženy.
V oblasti politiky ženy tvoří menšinový hlas, nicméně
jsou přítomny v íránském parlamentu (tzv. madžlis). Od
roku 2008 bylo do parlamentu zvoleno pouze osm žen, což
je oproti předchozímu volebnímu období značné zhoršení.
Nicméně ženy, ačkoli tvoří na vrcholové politice menšinu, mají možnost do značné míry politiku země ovlivňovat, přestože často čelí hlasům zpochybňujícím legitimitu
ženy-političky. Podobně jako v případě vynuceného zahalování žen na veřejnosti, které můžeme chápat symbolicky
jako manifestaci mužské kontroly nad ženou, nebo jako
v případě války s Irákem, kdy byla ženská participace
podporována politiky i duchovními pro obranu národa, tak
i v případě politiky jsou ženy a jejich participace využity (či
zneužity?) ve prospěch mužské politiky. Například během
předvolebního boje o post prezidenta Chatámí mimo jiné
sliboval zlepšení sociálního statusu žen v Íránu a jeho
rétorika částečně naznačovala inklinaci k „ženské otázce“.
To mu vyneslo celkově 76 procent hlasů od žen, které se
na tento lep nachytaly. Nicméně ke zlepšení podmínek
ženské participace na veřejnosti, ani ke zmírnění omezení souvisejících s nošením šátků nedošlo (do současné
doby musejí nosit šátek na veřejnosti nejen muslimky, ale
také zástupkyně náboženských minorit jako jsou křesťanky, bahá’í, židovky apod.) Nutné je však poznamenat, že
společenská nálada vůči nošení čádorů se
značně uvolnila a ulice nejsou zaplněny
pouze ženami v černých čádorech. Naopak lze na ulicích měst jako je například
Teherán spatřit ženy v barevných hidžábech (šátek pokrývající vlasy a krk) či tzv.
badhidžábí (neboli nevhodně zahalené),
což jsou ženy, které nosí barevné šátky
nedbale, tedy tak, že jde vidět částečně
jejich vlasy.
ZÁVĚREM
Badhidžábi. Zdroj: Internet
k tomu, aby se aktivně zapojily do obrany země; měly také
zaplnit prázdná místa na pracovním trhu, která se uvolnila
vlivem odchodu mužů do války s Irákem. To bylo podporováno i novým ajatolláhem Alím Chamenejím, který vydal
několik prohlášení, ve kterých bylo uvedeno, že ženy by
se měly podílet na chodu země a participovat na veřejnosti. To však bylo podmíněno pravidly segregace pohlaví,
1
2
3
Mým cílem bylo nastínit složitost celé
situace kolem práv i společenského statusu žen v Íránu. Jako obvykle, v drsném
rozporu s mainstreamovým stereotypně informujícím zpravodajstvím, situace
v Íránu není černobílá. Přes patriarchální
strukturu, která v Íránu očividně panuje,
se ženy vyskytují na obou stranách barikády. Ať už aktivně podporují represivní
politiku režimu vůči ženám a mužům, tak
i v podobě opozičních kritických hlasů volajících po odstranění současného režimu. Ženy z veřejného prostoru nevymizely, právě naopak: tvoří jeho pevný základ a do značné
míry se naučily ohýbat systém pro své vlastní potřeby.
Radka Svačinková
Autorka je doktorandka religionistiky
na FF MU v Brně.
Íránská antropoložka a feministka Ziba Mir-Hosseini používá tento termín pro vyjádření toho, že žena a její tělo, resp. sexualita,
posloužila v Islámské revoluci jako nástroj k získání moci, na kterém Chomejní a jeho přívrženci posílili svůj vliv.
Viz Nima Naghibi, Rethinking Global Sisterhood: Western Feminism and Iran, London, Minneapolis, University of Minnesota Press,
2007, s. 114.
Otištěno například v Zaneh Ruz, 7. 1. 1992.
REFLEXE
22
PŘÍKLAD ÚSPĚŠNÉ INTEGRACE
MUSLIMŮ Z HOLANDSKA
І
V posledních letech může mít z médií čtenář dojem, že Holandsko je zemí netolerance a neschopnosti docílit
úspěšné integrace přistěhovalců. Je to ale dojem mylný, pokřivený přílišnou medializací výroků populisty Geerta
Wilderse. Příkladem úspěšné integrace muslimského přistěhovalce a schopnosti soužití různých kultur v Holandsku je současný starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb.
Již několik let vede Ahmed Aboutaleb jedno z největších
holandských měst a je důkazem nesmyslnosti představy
o muslimech jako jednolité mase ovládané jednou ideologií a jedním vedením.
Ahmed Aboutaleb je natolik úspěšným představitelem evropských muslimů, že se na něj zaměřily nenávistné zraky holandských islamistických
a islamofobních extremistů. Vrah holandského režiséra Thea van Gogha jej měl
na seznamu osob určených k zavraždění.
Pro radikály se stal ztělesněním koexistence umírněných muslimů s Evropou.
Jeho životní příběh započal v Maroku,
kde se narodil jako jedno z mnoha dětí
vesnického imáma roku 1961, poté jej
matka odvezla do Holandska. V Holandsku vystudoval mediální studia a živil
se jako reportér. Vstoupil do sociálnědemokratické strany a stal se předním
propagátorem
multikulturalistického
spolku Forum. Díky tomu se také stal
terčem mnoha útoků, například v jednom televizním pořadu jej, za jeho podporu integrace Maročanů v Holandsku
s důrazem na přijetí demokratických
hodnot, označil představitel islamistů
Abdulhákim za NSBera (nadávka používána za druhé světové války pro kolaboranty s nacisty).
Před svým zvolením byl Aboutaleb
radním zodpovědným za mládež, vzdělání a integraci. V této funkci se zaměřil
hlavně na problematiku marockých a muslimských škol
a podněcování proti Evropě a hodnotám demokratické
společnosti ve vzdělávacím systému muslimské komunity.
V době zavraždění filmaře Thea van Gogha patřil Aboutaleb k menšině muslimů, kteří jeho vraždu odsoudili.
Jeho rozhořčení nad neschopností muslimských duchovních a představitelů muslimských organizací odsoudit van
Goghovu vraždu vedlo k jeho slavnému projevu v Amsterodamské mešitě, kde řekl: „Tolerance není jednosměrná
ulice. Amsterdam je město svobody a rozličnosti. A ti, kdož
nejsou schopni sdílet tyto hodnoty, udělají nejlépe, když
si to uvědomí a odstěhují se pryč z Holandska.“
Aboutaleb se i v soukromém čase věnuje podpoře vzdělávání přistěhovalců v otázkách evropské historie a jejího
vývoje. Například organizuje exkurze holandských Maročanů do bývalého koncentračního tábora Osvětim. Také
poukazuje na skutečnost, že první generace muslimských
přistěhovalců vnímá islám jako náboženství s důrazem na
duchovní hodnoty, kdežto pro mnohé neúspěšné představitele druhé generace muslimských přistěhovalců se stává
Starosta Rotterdamu Ahmed Aboutaleb. Zdroj: www.flickr.com
islám v podobě islamistického výkladu alternativou k společnosti, do níž se nedokázali integrovat, nebo bylo jejich
snaze o integraci bráněno a oni pojali islamismus jako
způsob rebelie proti společnosti.
Bohužel mnozí představitelé nizozemských úřadů
přehlížejí jeho snahu o budování mezikulturních mostů
a nepodporují příliš jeho aktivity, čímž dosti silně poškozují jeho snahu a mohou být jednou z příčin neúspěchu
budování porozumění mezi jednotlivými složkami holandské společnosti. I přes tyto komplikace se však Aboutaleb
stále aktivně podílí na úsilí o vytvoření tolerantní občanské společnosti.
Lukáš Lhoťan
Česko-muslimský institut
І
23
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED
SOUTĚŽNÍ VÝZVA:
PŘIJATA!
Soutěž pro středoškoláky a středoškolačky pořádaná v rámci projektu Multikulti Challenge: Accepted probíhala
téměř tři měsíce - od března do 11. června, kdy proběhlo slavnostní vyhlášení soutěžních příspěvků z celkově čtyř
přihlášených středoškolských týmů – dvou ze zlínského gymnázia, jednoho ze zábřežské školy a boskovického
gymnázia. Šlo soutěž autorských prací studentů a studentek, formu i obsah jsme nechali na nich, abychom zjistili,
co si opravdu myslí o soužití s příchozími a minoritami. Vítěžem se stala skupina dívek ze Střední školy sociální
péče a služeb ze Zábřehu ve složení Veronika Fišerová, Gábina Švecová, Tereza Macháčková, Lenka Koryťáková,
Lucie Vymětalová a Petra Vašíčková s časopisem Multikulti Zábřeh, jehož ochutnávku vám předkládáme. Za nejzajímavější článek soutěže odměnila Romanu Červenkovou ze Zlínského gymnázia Lesní čtvrť.
ISLÁM,
ANEB NÁBOŽENSTVÍ
BUDOUCNOSTI
„Hitler tady měl být dýl, aby je vystřílel všechny.“
„Takže podporuješ teroristy?“
„Jestli si najdeš muslima, tak už domů nemusíš.“
Tři výše zmíněné výroky již na začátku nastiňují problém, kterému bych se v tomto článku chtěla věnovat
a které jsem v nedávné době měla tu čest osobně slyšet.
Islám je 1430 let staré náboženství, které se stává stále
početnější a viditelnější. Mezi lidmi roste strach, podmíněn výhružkami muslimů o dobytí Evropy, a také doteď
pasivní Evropskou vládou, která problém nechala zajít
tak daleko, že se k moci některých států dostávají nacionalistické strany. Byla by ale strašlivá chyba dívat se
na islám jen z té špatné stránky. Vše má svůj rub a líc.
A jako křesťanství a židovství je i islám schopen nabídnout
mnoho obohacujícího. Záleží jen nás, ke které z těchto tří
větví náboženské víry se přikloníme. Buď se budeme celý
život kát, nebo žít v askezi a žít pod pohrůžkou trestů, či
Korán. Zdroj: www.sxc.hu
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED
se snažit bojovat sami se sebou a proti nepřízni osudu.
Jako závěr každé kapitoly jsem si vybrala autentické
reakce mých muslimských přátel z Tuniska, Alžírska a Iráku, které reflektují všeobecné názory mých muslimských
přátel, které mám na facebooku v kontakt listu. Podotýkám, že s uveřejněním souhlasili.
JIHAD
„Svatá válka.“
Nesprávný „evropský“ název pro jihad a v našich očích
hrozba destrukce evropské kultury. Nejčastější překlad
jihadu muslimy je „snažení se“, tedy forma vnitřního boje
v nitru člověka.
Pokud bych chtěla obhajovat islám a přitom ukázat jen
to dobré, u tohoto jediného překladu bych zůstala. Jihad
ale opravdu znamená i válku. Muslimovi je nařízeno (pozor
na to slovo) bránit svou víru, když cítí, že je ohrožena.
A zde nastává problém - jsou evropská média opravdu
TAK zmanipulovaná a snaží se v nás vyvolat neopodstatněný strach, a nebo muslimové hrozící nám Holocaustem
a vyhlazením „opravdu existují“ a chystají se Evropu dobýt
„se vším všudy?“
Jisté je, že odpověď na tuto otázku brzy dostaneme,
během 20 let by se totiž počet muslimů měl minimálně
zdvojnásobit.
Tunisan vs. „Evropská hrozba a „dirty life“: „Žijete jako
zvířata.“ Já: „Já jsem podle tebe zvíře?“ „No, pokud žiješ
jako všichni ostatní v Evropě, tak ano. Já bych v Evropě
své děti nikdy vychovávat nechtěl, a pokud bych musel,
24
І
tak bych je raději ani nepouštěl do školy. Nechci, aby
viděly sex, alkohol a drogy.“
Alžířan vs. „Evropská hrozba a „dirty life“: „Kdybys
bydlela v Alžírsku, poznala bys, o čem je život. Že to nejsou jen peníze, zábava a sex. Holky v Evropě jsou jako
garáže, kam neustále zajíždí nová auta… Já bych Evropanku nechtěl, možná nějakou z Polska, tam jsou slušně
vychované.“
Iráčan vs. „Evropská hrozba a „dirty life“: „Ty bys vážně nechtěla, aby tvůj manžel byl panic a nezkušený?“ Já:
„Ne, upřednostňuju spíše zkušeného muže“ „…Lžeš.“ „Ne.“
„Tak v tom případě jsi horší než zvíře. Jsi člověk a přitom
používáš zvířecí mozek.“
Pozn.: Z reakcí mých muslimských přátel (ne jen těchto tří) je zřejmé, že co se týče výchovy, uspořádání rolí
v rodině a zákonů, jsou muslimové neoblomní a nikdy by
Evropany v plném slova smyslu být nechtěli.
ŠARÍA
Nejvíce diskutována část islámu, tedy islámské právo. „Evropsky“ nazývané „zákony středověku,“ v překladu
znamená „cestu“ nebo „stezku ke zdroji vody“. Je to právní
rámec, který reguluje některé veřejné i soukromé aspekty
života lidí žijících v právním systému založeném na muslimských principech. Týká se úplně všeho - ekonomiky,
rodiny, hygieny, vzdělání apod.
V některých státech funguje jeho mírnější podoba,
a to např. v Pákistánu nebo Bangladéši. Naproti tomu
v Íránu nebo Saúdské Arábií je šaría jediným zdrojem prá-
Prezentace elektronického i tištěného časopisu skupiny studentů ze Zlína, za jehož grafické zpracování získali speciální ocenění
od poroty. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.
І
25
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED
Koordinátor propagačních aktivit projektu Boris Rafailov předává cenu za nejlepší článek Romaně Červenkové.
Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.
va a spravedlnost je v těchto zemích vykonávána skrz náboženskou policii. A jak již víme z historie, lze tohoto stavu
využít a moci se často ujímá charismatický a despotický
diktátor. Nedávné popravy homosexuálů v Íránu v čele
s prezidentem Ahmadinežádem, který mimo jiné odmítá
existenci holocaustu a Židům vyhrožuje smrtí, jsou toho
všeho jen důkazem. Zvěrstva, která se v této zemi dějí,
bohužel jsou potomky islámského práva, „poupraveného“
fundamentalisty.
Reakce muslimů na tuto problematiku jsou různé. Muslimové severní Afriky a muslimové „evropští“ (jestli se jim
tak dá říkat) fyzické tresty jako kamenování a bičování
prudce odmítají. V zemích severní Afriky je také zakázána
polygamie a je přísně trestána. Zákony „oko za oko, zub
za zub“ jsou tedy v plném slova smyslu praktikovány spíše
na Blízkém východě.
Tunisan vs. šaría (po zhlédnutí fotek žen politých kyselinou): „To není islám! To nejsou muslimové!“ Já: „Je to
islám, jsou to extremisté, kteří si pouze islám vyložili jinak… Vždyť jsou to fotky z Íránu, Pákistánu a jiných
podobných zemí, co jiného než islám by to bylo?“ „Ne, to
nejsou muslimové. Muslimové jsou dobří, dobrý muslim by
tohle nikdy neudělal.“
Alžířan vs. šaría: „Můj otec mou mámu nikdy neuhodil.
Tohle nejsou praví muslimové, nepatří k nám.“ - podotýkám, že v severní Africe jsou „dokonce“ společné třídy pro
chlapce a dívky, a tak se kultura islámu od té „blízkovýchodní“ podstatně liší.
Iráčan vs. šaría: „Zákon šaría je nejlepším způsobem,
jak udržet pořádek. Líbí se mi, jak to funguje v Íránu,
v podstatě s tím souhlasím. Žena by přece neměla pracovat, tak nemusí ani studovat. Žena by se měla starat
o domácnost a o muže, byla by ostuda, kdybych ji poslal
do práce.“
Pozn.: K prvnímu výroku bych ráda upozornila na klasickou reakci muslimů, kterou jsem zaslechla nejen z úst
zmíněného Tunisana. Když něco nejde podle plánu, je to
vina jiných. Když očividní zastánci muslimské víry někomu
ubližují nebo páchají zločiny, nejsou to muslimové. Islám
je tedy stoprocentní a bezchybný. Muslim vinu nikdy
nepřizná, ať už máte argumenty pádné, jak chcete. Alžírský kamarád nechce přiznat, že existují homosexuálové.
Neobměkčily ho ani fotky „purplejihadu“, tedy pochodu
homosexuálních muslimů evropskými uličkami za rovnoprávnost. Iráčan se ženil v 27 letech. Jeho manželce bylo
v té době 13 let. Teď hledá druhou manželku.
TERORISMUS
Často skloňované slovo ve spojitosti s islámem. Pro
Evropany hrozba, pro fundamentalisty obrana islámského
učení. Dva tábory, které navždy povedou nesmiřitelný boj.
K terorismu jako takovému není třeba se vyjadřovat, tento
pojem zná každý z nás. Reakce mých přátel byly ale často
velmi zajímavé.
Tunisan vs. terorismus: „Muslimové nejsou teroristé.
Taliban a Alkájda jsou organizace založené americkou
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED
26
І
V popředí vítězný tým ze Zábřeha, zachycený při slavnostním vyhlášení 1. místa. Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.
CIA. Jdou ruku v ruces médii a snaží se pokřivit pohled lidí
na muslimy a udělat z nich zločince.“
Alžířan vs. terorismus: „Taliban a Al-kájda jsou názvy,
které my bychom islámské organizaci nikdy nedali (Taliban
= studenti). Organizace, které jsou opravdu islámského
původu, jsou Hamás a Fatah.“ „No a Taliban a Al-kájda jsou co? Vždyť jejich členy jsoupouze muslimové.“ „To
nejsou muslimové, jsou to kafíři (kafír =člověk, co zradil
myšlenku islámu či odstoupil od víry), zaprodali se Americe a společně s Izraelem se nás snaží zničit.“
S Iráčanem jsem na toto téma konverzaci nezavedla.
Ale reakce by se nejspíš moc nelišila.
Pozn.: Častokrát jsme narazili na téma Usámy bin
Ládina. Nenatrefila jsem ani na jednoho, který by v jeho
smrt věřil, či přesněji, kdo by vůbec věřil, že kdy existoval.
Všechno je dílem Američanů a Izraele, a pokud Usáma bin
Ládin kdy žil, byl jen loutkou USA - zde musím poznamenat, že kolem života a smrti bin Ládina je tolik otazníků,
že se i sama přikláním ke konspiračním teoriím. Jedenácté září 2001 je, muslimy ve zkratce řečeno, také lež,
a je namířena proti muslimům a jejich víře. Islám má tedy
dvě tváře. A lze je pojmenovat několika způsoby. Dobrá
a špatná či „evropská“ a „asijská.“
Ať se ocitneme v jakékoliv muslimské zemi, musíme
počítat s jiným přístupem, jiným chováním a zcela odlišnou kulturou. Ač o sobě i Afričané mluví jako o Arabech,
praví Arabové dle mne nikdy nebudou a pro muslimy
z Blízkého východu budou vždy jen jakýsi cizí „odštěpek.“
Jedno ale mají společné - pokud s nimi chcete vyjít a neukončit zajímavý rozhovor po pěti minutách, stůjte vždy na
straně Palestiny, buďte antiamerikanista, neurážejte se
(za pět minut zapomenou, co říkali a většinou to nemyslí
zle) a NIKDY neuvádějte přesný počet vašich (bývalých či
současných) sexuálních partnerů!
Islám má krásnou filozofii a ještě lepší myšlenku. Je to
náboženství míru a tolerance. Proto jsem si islám zamilovala a zajímám se o něj, i když vím, že jednoznačné
odpovědi na své otázky nikdy nedostanu. Zkrátka, nejvíce
ideální by bylo náboženství bez věřících. A ne jen v případě islámu.
Romana Červenková
JEDNOU NOHOU DOMA
Tento příběh vypráví naše spolužačka Zorka, která
se pomocí tohoto článku rozhodla přispět k pochopení
cizinců v naší zemi.
Jmenuji se Zoryana Pryymak, mám devatenáct let
a pocházím z Ukrajiny z Lvinské oblasti. Do České republiky jsem se přistěhovala před osmi lety společně s mámou
a bratrem Volodymyrem. Mamince se tady podařilo najít
dobře placenou práci, kterou na Ukrajině získat nemohla.
V počátečních dnech a týdnech po příjezdu do našeho
nového domova jsem byla zvědavá a těšila se na to, až
tuto zemi opravdu poznám.
Při prvním seznámení s naší novou obcí mě zaujala
І
27
nevšední příroda, která jí obklopuje. Takovouto hornatou
krajinu jsem u nás ve Lvinské oblasti neznala. Bohužel
byla tato země také místem nových problémů. Jedním
z nich byla diskriminace ze strany některých spolužáků
na základní škole, kterou mi maminka našla v místě našeho bydliště. Někteří mi dávali nepokrytě najevo, že jim
vadí můj ukrajinský původ. S navazováním kontaktů jsem
přesto problémy neměla. Troufám si říct, že jsem přátelské
povahy, a tak jsem zkrátka hledala kamarády mezi těmi,
kdo se dokázali nad předsudky povznést.Věděla jsem, že
klíčem k úspěchu v nové zemi je řeč. Proto jsem se snažila
rychle se naučit česky, a to mi pak usnadnilo sžívání
s novým prostředím i lidmi. Dokonce jsem celkem bez problému zvládla nové písmo, snad byste už ani nepoznali, že
nejsem rodilá Češka.
Na České republice se mi líbí způsob, jakým stát pomáhá svým občanům, například – zdravotní a sociální péče,
státní školy či široké uplatnění na trhu práce. Možná to
zní zvláštně těm, kdo tu žijí od narození, ale když porovnám přístup státu ke svým občanům s tím, co si sama
pamatuji, či s tím co mi vypráví máma o Ukrajině, pak si
cením služeb, kterých tu mohu využívat nejen já, ale všichni kdo usilují o co nejlepší životní podmínky.
Náš život v České republice je pro mě a moji rodinu
splněním mnoha přání. Bratr si zde našel dobrou práci
MULTIKULTI CHALLENGE: ACCEPTED
Vyhodnocení soutěže Multikulti Challenge: Accepted. Zdroj:
Archiv NESEHNUTÍ.
Vždyť domov je tam, kde chováme své štěstí a kde sníme
naše sny, pro mne je to místo tady v České republice.
Příspěvek z vítězného časopisu
Multikulti Zábřeh
NIGU
Vyhodnocení soutěže Multikulti Challenge: Accepted.
Zdroj: Archiv NESEHNUTÍ.
a maminka se zde znovu provdala. Já studuji střední školu
se sociálním zaměřením, kterému bych se v budoucnu
chtěla věnovat. Mám tu nejlepší kamarády a skvělého českého přítele, který mě miluje a zároveň mu imponuje, že
jsem Ukrajinka. Věřím, že když lidé, kteří trpí netolerancí
k cizincům, poznají, že tady chceme žít a podílet se na
dalším rozvoji této společnosti, pochopí, že nezáleží na
tom, jaké jsme národnosti, ale na tom co nosíme v srdci.
Příběh o tom, že někdy stačí málo, aby si člověk utvořil názor, který ho povede životem, tím spíš, když je bez
hloupých předsudků.
Školka pro mě hned od začátku znamenala stres,
jehož příčinou bylo odloučení od mámy. Každé ráno jsem
úzkostlivě brečela a za celý rok jsem si v ní nedokázala
zvyknout. Když mi byly čtyři roky, odstěhovali jsme se
na vesnici. Tady jsem byla daleko spokojenější. Přestože
byly pro všechny letní prázdniny, já už se začala těšit do
nové školky.
Překvapením pro mé rodiče byl, paradoxně první den,
kdy mě do nové školky přivedli, opět jsem se rozbrečela, div jsem se slzami nezalkla. Něco tu však bylo jiné.
Jelikož to byla malá vesnická školka děti se tu nedělily
do jednotlivých skupin podle věku, ale byly všechny společně, starší se ujímaly mladších, učily je a pomáhali jim
v tom, co už sami dobře znaly. Okamžitě, když mě mí
rodiče ubrečenou dovedli do školky, přišly se na mě děti
podívat. Hned se moji plačící maličkost pokusily rozveselit
a povedlo se. Od těch dob jsem se do školky těšila. Stala
jsem se součástí kolektivu, už jsem nebyla sama.
Když uběhl první půlrok, do školky přišlo opět nové
dítě, malý chlapec, jmenoval se Nigu. Byl to milý, asi čtyřletý chlapec, původem z afrického kontinentu. Česky moc
neuměl a vypadal, že se trošku bojí nové společnosti. Pro
mě i mé kamarády to byla úplně nová zkušenost, nikdy ve
svém životě jsem nikoho takto tmavé pleti neviděla. Přesto jsme se nebáli chlapce oslovit. Ve školce sice dlouho
nebyl, protože se jeho rodiče brzy znovu přestěhovali, ale
v nás zanechal hezké vzpomínky a jistotu, že ať jsme černí
nebo bílí, ve skutečnosti jsme zcela stejní.
Příspěvek z vítězného časopisu
Multikulti Zábřeh
Nefér Trade
28
PIRÁTI Z KANÁROV:
PREKLIATIE ČIERNEHO RYBOLOVU
І
Narastajúce množstvo afrických utečencov, ktorí sa utopia pri zúfalom pokuse dosiahnuť európsku pevninu, môže
slušného Európana poctivo chodiaceho do práce zneistiť. Môže v ňom dokonca vyvolať otázky: Prečo sa sem silou
mocou snažia dostať? Prečo nezostanú doma? Prečo sa už konečne nenaučia niečo si vypestovať, podojiť kozu,
vykopať studňu? Prečo ich máme živiť z našich daní práve my? Nuž, dôvodov, pre ktoré sa tisíce a tisíce Afričanov
a Afričaniek odhodlajú opustiť svoje domovy je mnoho. Nie je to len rozširovanie púšte, občianske vojny či diktátor
rozháňajúci demonštrácie mínometmi. Významným faktorom je aj strata tradičného spôsobu obživy, ktorej v súčasnosti čoraz častejšie čelia rybárske komunity na západoafrickom pobreží. Áno, v Afrike vedia chytať ryby...
Morský rybolov sa nenahraditeľnou časťou podieľa na
obžive obyvateľstva v západoafrických štátoch. Závisia od
neho nielen pobrežné komunity, ale aj milióny ľudí vo vnútrozemí. Kým však komerčný rybolov vykonávaný veľkými rybárskymi flotilami zásobuje predovšetkým európsky
a ázijský trh, miestne trhy v západnej Afrike sú odkázané na ryby ulovené tradičnými rybárskymi komunitami. Pre ne je vyhradená ochranná zóna
vo vzdialenosti 12 námorných míľ od
pobrežia1, v ktorej veľké rybárske lode
loviť nesmú. Ochranná zóna je významná pre miestnych ľudí, ako aj pre prírodu
– nachádza sa v nej totiž množstvo miest
vhodných na trenie a dorast mladých rýb.
Rybím populáciám, ktoré na otvorenom
mori decimuje komerčný rybolov, tak zóny
poskytujú možnosť prirodzene sa reprodukovať.
Zdalo by sa teda, že krehkú rovnováhu medzi potravinovými nárokmi ľudí
a reprodukčnými možnosťami prírody sa
vďaka zónam darí zachovať – zahraničné
rybárske flotily sa k loviskám pri pobreží
nedostanú, ryby majú dostatok času na
reprodukciu a miestnym rybárom2, pre
ktorých by bol lov ďaleko od pobrežia príliš riskantný, zas pobrežný pás poskytuje
dostatok obživy. Závažným problémom sa
tu však, podobne ako inde vo svete, stal
pirátsky alebo podľa definície OSN nelegálny, neohlásený a neregulovaný rybolov
- IUU (z anglického Illegal, Unreported and Unregulated
Fishing). Pirátske rybárske lode nedodržiavajú pravidlá morského rybolovu, presahujú povolené normy, lovia
v zakázaných oblastiach a, predovšetkým, neregulovaným
lovom decimujú už i tak spustošené revíry. Najčastejšie
patria čínskym, juhokórejským, ale aj európskym spoločnostiam, plávajú však pod vlajkou iných štátov, akými sú
Panama či vnútrozemské Mongolsko3. Aby sa vyhli odhaleniu, často menia vlajky alebo mená plavidiel, v niektorých prípadoch aj viackrát v priebehu jedného roka.
Podľa odhadov Greenpeace v roku 2001 brázdilo svetové
moria až 1500 takýchto lodí4. Dôsledky sú značné: Guinea
napríklad prichádza nelegálnym rybolovom o 34 000 ton
rýb ročne, čo predstavuje 64 percent celkového legálneho ročného výlovu tejto chudobnej krajiny5. Straty Sierra
Leone, spamätávajúcej sa z hrôz občianskej vojny, dosahujú 29 miliónov dolárov ročne6. Obludnosť situácie dotvára fakt, že 30 až 90 percent ulovených rýb a morských
živočíchov tvorí nežiadaný, vedľajší úlovok (anglicky „bycatch“) – sem patria komerčne nezaujímavé druhy, mladé jedince, korytnačky alebo žraloky. Tie sú pri triedení
úlovku vyhadzované naspäť do mora, a to väčšinou mŕtve
či ťažko ranené. Niektorí zúfalí miestni rybári dokonca na
svojich člnoch sledujú pirátske lode, aby pozbierali vyhodené živočíchy ešte predtým, než zmiznú pod hladinou7.
Rybářská loď v M‘bour. Zdroj: flickr.com
Pirátske lode často lovia v ochranných zónach v noci,
a keďže sú neosvetlené, mnohokrát dochádza k zrážkam
s malými člnmi miestnych rybárov, ktorí z toho v lepšom
prípade vyviaznu so zničenými sieťami či poškodeným člnom, v horšom prípade sa to končí smrťou v morských
vodách.
DO VÁŠHO SUPERMARKETU
OD NAŠICH NAJLEPŠÍCH
DODÁVATEĽOV
A ako sa tieto ryby dostanú až k nám? Britskej ekologickej organizácií Enviromental Justice Foundation sa
spolu s Greenpeace International podarilo vystopovať
trasu pirátmi ulovených rýb od západoafrického pobrežia
až do európskych supermarketov8. Všetko sa začína
v afrických vodách, kde si chudobné zeme ako Guinea či
Sierra Leone nedokážu zabezpečiť dostatočnú techniku
a ochrániť pobrežné more pred nelegálnym rybolovom9. Cez
І
deň piráti vyčkávajú na šírom mori, v noci potom pod rúškom tmy nelegálne vplávajú do ochrannej pobrežnej zóny,
kde spustia siete. S úlovkom ráno odplávajú na šíre more,
kde ich čaká mraziarenská loď. Rybárska aj mraziarenská
loď väčšinou patria spoločnosti, ktorá okrem pirátskeho
úlovku spracováva aj ryby vytiahnuté z mora legálne svojimi ďalšími plavidlami. Dochádza tak k miešaniu legálne vylovených rýb s rybami ulovenými nelegálne. Mraziarenská loď doplní pirátskej lodi zásoby a palivo a vydá
sa na plavbu do prístavu Las Palmas na Kanárskych ostrovoch, ktoré sú španielskym autonómnym územím, teda
aj súčasťou Európskej únie. Tam stačí, keď kapitán podpíše prehlásenie, že všetky ryby ulovili legálne10 a náklad
sa môže vylodiť a predať veľkým spoločnostiam, ktoré
zásobujú európsky trh. V tejto chvíli je dohľadanie pôvodu
rýb prakticky nemožné.
NA JEDNEJ LODI
Pirátskym rybolovom netrpia len ľudia na západoafrickom pobreží, ktorých prežitie je od lovu rýb závislé,
ale aj samotné posádky pirátskych lodí, pre ktoré sa viac
než výraz „piráti“ hodí pomenovanie „otroci“. Podľa správy
organizácie Enviromental Justice Foundation sa na palubách pirátskych lodí hrubo porušujú ľudské práva. Posádky držia v zdraviu nevyhovujúcich hygienických podmienkach, odopierajú im mzdy, dochádza k psychickému
aj fyzickému týraniu či svojvoľnému väzneniu. Rybári,
ktorým sa z týchto lodí podarilo dostať, svedčili o bití
kovovými tyčami, väznení bez jedla a vody, nútenej práci aj napriek zraneniam. Spávať mohli len na kartónoch,
v malých - len meter vysokých miestnostiach, alebo vonku
na palube. Bežnou praxou je tiež odoberanie cestovných
dokladov hneď po príchode na loď, rovnako ako vyhrážanie
sa okamžitým vysadením na najbližšom brehu v prípade
neposlušnosti. Pracovné podmienky na lodiach spĺňajú
podľa definície Medzinárodnej organizácie práce11 podmienky nútenej práce, dalo by sa tiež hovoriť o novodobom
otroctve.
Zamestnanci sú na tieto lode verbovaní pomocou pracovných agentúr z rozvojových zemí, (okrem africkej Sier-
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
Nefér Trade
29
ra Leone predovšetkým ázijské zeme ako Čína, Filipíny,
Kambodža, Thajsko a pod.), často z chudobných vidieckych oblastí s nedostatkom pracovných príležitostí. Mnohí
z nových rybárov pritom nemali s rybárčením žiadne skúsenosti, niektorí dokonca more dovtedy ani len nevideli.
Z vlasti ich dopravia do prístavu Las Palmas na Kanárskych ostrovoch, kde sa rovno nalodia na plavidlá vykladajúce svoj nelegálny náklad. Kontrakty sú väčšinou na
dva roky a veľkú časť mzdy, pokiaľ vôbec nejakú dostávajú, si strhávajú agentúry za rôzne vymyslené „poplatky“.
Robotníci sa tak rýchlo zadlžujú, dostávajú sa do úplnej
finančnej závislosti a sú ľahšie vykorisťovateľní. Často sa
stáva, že týchto nedobrovoľných pirátov po vypršaní kontraktu vysadia v prístavoch cudzích zemí a sú bez akýchkoľvek prostriedkov vydaní napospas osudu12.
KANÁRSKE OSTROVY
– ALL INCLUSIVE?
Významnú úlohu v tomto podivnom biznise majú Kanárske ostrovy – nelegálne morské úlovky sú tu vykladané
z pirátskych lodí a posielané na európske (naše) trhy, ešte
nič netušiaci robotníci tu zas nastupujú na svoju dvojročnú
púť čoby otroci/piráti a pre Afričanov a Afričanky sú ostrovy zas jednou z brán do Európy. Len v priebehu roku 2006
sa ich na tamojších plážach vylodilo takmer 32 000, často
po strastiplnej nočnej plavbe v malých preplnených člnoch
(odvtedy ich počet, vďaka zvýšenému nasadeniu agentúry FRONTEX13 a spoločnému hliadkovaniu španielskych
a západoafrických bezpečnostných síl na mori, síce podarilo znížiť na približne 1400 v roku 200914, ako sa však
uvádza v správe Medzinárodnej organizácie pre migráciu: „...sprísnenie pohraničnej kontroly viedlo skôr k pohotovému rozptýleniu migračných trás a k zvýšeniu rizika,
nákladov a utrpenia migrujúcich než k poklesu migrácie
ako takej“15). Kanárske ostrovy vítajú európskych turistov,
nelegálne ulovené ryby a otrokov z Ázie, ale sú zatvorené
tým, pre ktorých má pirátsky rybolov najhoršie následky.
Peter Tkáč
Autor je člen redakční rady PŘES
Pás mora vo vzdialenosti 12 námorných míľ od pobrežia sa nazýva tiež pobrežné more a priliehajúci prímorský štát ma na toto
územie zvrchované právo. (Dohovor OSN o morskom práve /z 10. decembra 1982/)
Rybolov vykonávajú v oblasti tradične muži, ženy úlovky prevažne spracúvajú a údia.
Loď podlieha jurisdikcii toho štátu, pod vlajkou ktorého pláva. Niektoré krajiny sú voči dodržiavaniu zákonov na mori benevolentnejšie, čo pirátske lode využívajú.
http://www.greenpeace.org/czech/cz/Kampan/Branime-nae-oceany/nadmerny_rybolov/
Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK
Enviromental Justice Foundation 2009: Dirty Fish – How EU Hygiene Standards facilitate illegal fishing in West Africa. London, UK
Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK, str. 17
Enviromental Justice Foundation 2007: Pirate Fish on Your Plate – Tracking illegally-caught fish from West Africa into the European market. London, UK
Napríklad Guinea disponovala v roku 2005 len piatimi hliadkovými člnmi, ktoré boli schopné hliadkovať len pri pobreží. (Enviromental Justice Foundation 2005: Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK, str. 19)
V roku 2007 vykonávalo kontrolu pôvodu tovaru v celom prístave len päť inšpektorov. (Enviromental Justice Foundation 2005:
Party to the Plunder - Illegal Fishing in Guinea and Its Links to the EU. London, UK, str. 12)
Medzinárodná organizácia práce je špecializovanou agentúrou OSN, ktorej cieľom je podpora sociálnej spravodlivosti a medzinárodne uznávaných ľudských, pracovných a sociálnych práv
Enviromental Justice Foundation 2010: All at Sea – The Abuse of Human Rights aboard Illegal Fishing Vessels. London, UK.
FRONTEX je agentúra EÚ zaoberajúca sa vonkajšou ochranou jej hraníc.
European Social Watch Report 2009: Migrants in Europe as Development Actors – Between hope Hope and vulnerabilityVulnerability. Bruxelles, Belgium.
International Organisation for Migration 2008: Irregular Migration from West Africa to the Maghreb and the European Union
– An Overview of Recent Trends. Geneva, Switzerland.
PŘEDSTAVUJEME
30
EVROPSKÁ KONTAKTNÍ SKUPINA
І
Evropská kontaktní skupina je nezisková organizace, která působí v České republice, a jak sám název napovídá,
i v Evropě od poloviny roku 2002. Pomáháme migrantům a migrantkám najít uplatnění a integrovat se do většinové
společnosti. Zvláštní pozornost věnujeme ženám, které často čelí vícenásobné diskriminaci. Klíčové aktivity a služby, které nabízíme, jsou vzdělávací kurzy, profesní poradenství a kariérní a osobnostní rozvoj.
INTEGRAČNÍ KURZY EKS
PRO MIGRANTY A MIGRANTKY
Jedním z nejefektivnějších nástrojů integrace migrantů
je vzdělávání, zvyšování informovanosti a rozvoj dovedností vedoucích k jejich soběstačnosti, odpoutání se od
závislosti na jiných subjektech a upevnění vazeb k zemi,
kam přichází.
EKS kurzy koncipuje komplexně a nabízí migrantům možnost získat nejen důležité informace potřebné
k začlenění na trh práce a do společnosti, ale také rozvoj
jazykových znalostí, praktických dovedností a sociokulturních kompetencí. Součástí kurzů, které integrují jazykovou výuku do obsahového vzdělávání a využívají zejména
interaktivní formu výuky, je tak předání informací z oblasti
legislativy, institucionálního systému či trhu práce, ale
také poznání české kultury, historie nebo různých aspektů
způsobu života v české společnosti.
Je vzdělávání opravdu efektivním prostředkem k začlenění se do nové společnosti a napomáhá ke zlepšení
postavení na trhu práce a komunikaci se zástupci majoritní populace? Co přináší kurzy EKS migrantům a migrantkám? Zeptali jsme se paní Anny Romanovy, absolventky kurzu Šance-práce-integrace!, který EKS realizovala
v Plzni v letech 2009 – 2011.
Proč jste se rozhodla odjet do ČR?
Jaké Vás k tomu vedly důvody?
Pracovala jsem jako stylistka-kadeřnice, ale bohužel,
jak to chodí, ten podnik zkrachoval. Jsem matka samoživitelka, mám dvě děti, musela jsem
myslet na ně. Hledala jsem práci na
Ukrajině, ale nenašla jsem ji. Náhodou jsem potkala kamarádku, která
přijela z ČR, a vyprávěla mně o životě
a o práci v České republice.
Jaké jsou Vaše zkušenosti s prací
v České republice?
Přijela jsem na pracovní víza na
domluvenou práci. Pracovala jsem
na dělnické pozici. Za devět měsíců
pobytu v ČR jsem požádala o podnikatelský víza. Chtěla jsem sama hledat práci, sama odvádět sociální pojištění, daně. Nechtěla jsem být závislá
na zaměstnavateli (resp. „klient“, pozn.
aut.), chtěla jsem dělat tu práci, která se mi líbila, a dodržovat zákony.
Potom, když jsem si zařídila podnikatelský víza, dozvěděla jsem o náboru
do firmy na skladování cukrovinek, tak
jsem šla tam a nabídla své služby.
Proč jste nezačala podnikat ve svém oboru?
Protože jsem neuměla český jazyk. A taky nevěděla jsem, jak můžu začít podnikat jako kadeřnice, nevěděla jsem, jak uznat své vzdělání. To jsem se dozvěděla
až na kurzech.
Proč jste se rozhodla navštěvovat kurz EKS?
Abych uměla česky, tam kde dělám, mluvíme jenom rusky. A na kurzy EKS jsem chodila, protože chtěla jsem
poznat, jak se tady pracuje a jaké jsou zákony. Na kurzech EKS jsem dostala potřebnou a správnou informaci o nostrifikaci diplomu, o podnikání a spoustu dalších
informací. Kurzy se mi moc líbily, protože bylo příjemné
prostředí, přátelská atmosféra. Mně vyhovoval čas, kdy
kurzy probíhaly. Já dělám dvanáctky, proto pro mě bylo
možné chodit na sobotní kurzy. Učila jsem se český jazyk,
dozvěděla jsem se, jak sama můžu hradit platby a nebát
se chodit na úřady.
Co se změnilo ve Vašem životě po absolvování kurzů?
Po těch kurzech jsem šla na kurzy na kadeřnici
a založila jsem živnost na kadeřnické služby. Po návštěvě
kurzů se cítím dobře, zvedla jsem si sebevědomí. Můj život
se změnil k lepšímu a jsem blízko k úspěchu.
NÁRODNÍ PLATFORMA MIGRANTEK
Národní platforma migrantek je aktivita, kterou Evropská kontaktní skupina koordinuje, ale hlavní roli hrají
aktivní migrantky, které mají chuť komunikovat o svém
Platforma migrantek. Zdroj: archív evropské kontaktní skupiny
І
31
životě v České republice nejen mezi sebou, ale prostřednictvím veřejných akcí
i s českou společností a zástupci státní správy. Národní platforma migrantek
existuje od roku 2009. U jejího vzniku stála Sabe Amthor Soe, která zastupuje
aktivní migrantky také na evropské půdě.
Sabe, mohla bys říct několik slov o tom, jak a proč vznikla mezinárodní
iniciativa migrantek?
V roce 2006 iniciovala Evropská ženská lobby (European Women´s Lobby)
projekt „Equal Rights. Equal Voices. Migrant Women in the European Union“,
v rámci kterého se zrodila myšlenka migrantek založit Evropskou síť migrantek (European Network of Migrant Women – ENoMW), aby podpořila rovné
zacházení, stejná práva a zlepšila proces integrace pro migrantky v Evropě.
Tato síť je složena z jednotlivých národních platforem migrantek, které reprezentují společné zájmy a potřeby migrantek žijících v zemích EU, a poskytuje
informace a pravidelná připomínkování při vytváření a implementaci evropských politik, které mají dopady na životy migrantek. ENoMW byla oficiálně
zahájena v červnu 2010 na půdě Evropské komise v Bruselu.
Jak vznikla česká národní platforma? Co významného se v minulosti
odehrálo?
Je nutné, aby zájmy a potřeby migrantek v ČR byly vysloveny a prosazovány do politik v oblasti migrace a integrace samotnými migrantkami jak na
národní úrovni, tak na evropské. K tomu ale je potřeba mít strukturu, která pomůže formulovat společné zájmy migrantek. EKS, která se dlouhodobě
zabývá problematikou migrantek v ČR a jejich integrací, se proto rozhodla
svými aktivitami pomoci migrantkám v ČR více se zviditelnit a prezentovat
se jako celek. Od roku 2009 se EKS snaží poskytovat potřebné zázemí pro
aktivity národní platformy. Jednou z nejvýznamnějších aktivit bylo setkání
s ženami političkami nad tématy, která migrantky řeší. Toto setkání přineslo
zajímavé zkušenosti, ze kterých vyplývá další spolupráce s političkami. Jednou z nich je seminář v Poslanecké sněmovně. Seminář se odehraje v červnu
tohoto roku a poslancům budou přednesena témata, která jsou pro migranty/
ky v současnosti aktuální.
Jaký je smysl celé aktivity na naší české, lokální úrovni?
Smyslem aktivit české národní platformy migrantek je posilovat postavení migrantek v české společnosti, a to výměnou zkušeností s integrací
v ČR, vytyčením oblastí specifických zájmů a potřeb migrantek, informováním
o těchto tématech jak politiky, tak veřejnost.
Národní platforma migrantek je otevřená všem ženám s migrantskou
zkušeností, kterém mají chuť aktivně ovlivňovat proces integrace migrantek
do české společnosti. Aktuální dění naleznete na www.ekscr.cz.
Kontakt:
www.ekscr.cz
Sídlo a adresa kanceláře: Dejvická 28, Praha 6, 160 00
tel/fax: +420 222 211 799
e-mail:[email protected]
Skype: evropska.kontaktni.skupina
1
Vypracovanou metodiku a zkušenosti lektorek EKS zprostředkovávají tematické
publikace. V roce 2011 EKS vydala publikaci „Metodika nízkoprahových kurzů pro
cizince“, která obsahuje řadu praktických doporučení týkajících se realizace specifických nízkoprahových kurzů a popis často používaných metod a technik při výuce.
Druhou publikací je učebnice pro cizince „Vaše šance jít do práce“ zpracovanou
interaktivní formou určenou pro samostudium, která je zároveň i vhodným výukovým materiálem. Publikace jsou volně ke stažení na www.ekscr.cz/publikace.
Projekt Šance - práce - integrace! je podpořen z Evropského sociálního fondu
prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního
rozpočtu ČR.
TIRÁŽ
Čtvrtletník PŘES vydává:
NEzávislé Sociálně Ekologické
HNUTÍ - NESEHNUTÍ,
tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno,
tel./fax: 543 245 342,
e-mail: [email protected],
http://pres.nesehnuti.cz.
Názory přispěvatelů/ek
nemusí vyjadřovat stanovisko
redakce ani vydavatele.
Ve všech našich publikacích
usilujeme o genderově korektní
jazykové vyjadřování, jelikož
jsme přesvědčeni, že touto cestou
napomáháme ke snižování
nerovnosti v postavení žen a mužů
ve veřejné sféře. U textů, které
nejsou upraveny tímto způsobem
respektujeme přání jejich autorů
nebo autorek, aby text takto nebyl
upraven. NESEHNUTÍ.
Redakce:
Tereza Doležalová
Linda Janků
Anna Kvíčalová
Tomáš Melichárek
Jana Mistrová
Lenka Šafránková Pavlíčková
Boris Rafailov
Peter Tkáč
Petra Tomanová
Radka Vejrychová
Rediguje:
Linda Janků
Tomáš Melichárek
Sazba a grafická úprava:
Igor Látal
Jazykové korektury:
Zdeňka Kozáková
Zuzana Maďarová
Tereza Střížová
Grafické korektury:
Linda Janků
Tomáš Melichárek
Foto na titulní straně:
Kosovští uprchlíci z roku 1999.
Zdroj: www.flickr.com
Registrace:
MK ČR E 15578
Tištěná verze: ISSN 1214-9640
On-line verze: ISSN 1801-0296
Elektronická verze:
http://pres.nesehnuti.cz
Roční předplatné (čtyři čísla):
145 Kč (cena jednoho čísla 16 Kč
+ 20 Kč poštovné a balné).
Informace o předplatném
http://pres.nesehnuti.cz.
Kontakt: [email protected]
Vytištěno na recyklovaném papíře.
SOS a INFO linka LA STRADA
(+420) 222 71 71 71
WK͗ϭϬ͘ϬϬʹϭϲ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵĂƌƵƐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ
jd͗ϭϬ͘ϬϬʹϭϲ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵĂĂŶŐůŝĐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ
d͗ϭϬ͘ϬϬʹϭϲ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ
800 07 77 77 (bezplatné volání)
^d͗ϭϮ͘ϬϬʹϮϬ͘ϬϬ;ǀēĞƐŬĠŵ͕ƌƵƐŬĠŵĂƌƵŵƵŶƐŬĠŵũĂnjLJĐĞͿ
ĞͲŵĂŝů͗ƉŽŵŽĐΛƐƚƌĂĚĂ͘Đnj
DŝŵŽƉƌŽǀŽnjŶşŚŽĚŝŶLJ^K^Ă/E&KůŝŶŬLJũĞŬĚŝƐƉŽnjŝĐŝnjĄnjŶĂŵͲ
ŶşŬ͕ŬĚĞŵƽǎĞƚĞnjĂŶĞĐŚĂƚǀnjŬĂnjĂŵLJƐĞsĄŵŽnjǀĞŵĞnjƉĢƚ͘
^ƚĂůŽƐĞsĄŵŶĞďŽŶĢŬŽŵƵnjsĂƓĞŚŽŽŬŽůşŶĄƐůĞĚƵũşĐş͍
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
ͻ
EƵƟůŝsĄƐŬƉƌĄĐŝ͕ŬƚĞƌŽƵũƐƚĞŶĞĐŚƚĢůŝĚĢůĂƚ͕
ƉƌĂĐƵũĞƚĞnjĂŶĞĚƽƐƚŽũŶljĐŚƉŽĚŵşŶĞŬ͕
ŽĚĞďƌĂůŝsĄŵĚŽŬůĂĚLJ͕
ŶĞĚŽƐƚĄǀĂůŝũƐƚĞnjĂƉůĂĐĞŶŽ͕
ŬŽŶƚƌŽůŽǀĂůŝsĄƓƉŽŚLJď͕
ƵďůŝǎŽǀĂůŝsĄŵ͕
ƉŽĚǀĞĚůŝsĄƐ͕
ǀLJŚƌŽǎŽǀĂůŝsĄŵ͕
njĂŵĢƐƚŶĂǀĂƚĞůsĄƐŶĞŽƉƌĄǀŶĢŶĢƉƌŽƉƵƐƟů͕
ƉŽƚƎĞďƵũĞƚĞƉŽŵŽĐǀŬŽŵƵŶŝŬĂĐŝƐƷƎĂĚLJ͕
ǀljƓĞƵǀĞĚĞŶĠƉŽĚŵşŶŬLJsĄƐĚŽŶƵƟůLJŬƚŽŵƵ͕ǎĞ
ŶĂƷnjĞŵşZǎŝũĞƚĞŶĞůĞŐĄůŶĢ͘
WŽƐŬLJƚƵũĞŵĞƉŽĚƉŽƌƵĂƉŽƌĂĚĞŶƐƚǀşŽďĐŚŽĚŽǀĂŶljŵĂǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĂŶljŵŽƐŽďĄŵͲƚĞĚLJůŝĚĞŵ͕ŬƚĞƎşďLJůŝƉŽĚͲ
ǀĞĚĞŶŝĂͬŶĞďŽŶƵĐĞŶŝǀLJŬŽŶĄǀĂƚƉƌĄĐŝēŝƉŽƐŬLJƚŽǀĂƚƐůƵǎďLJǀēĞƚŶĢƉƌŽƐƟƚƵĐĞĂnjũĞũŝĐŚǎƉƌĄĐĞũŝŶşŬŽƎŝƐƟůŝ͘
KďƌĄƟƚ ƐĞ ŶĂ ŶĄƐ ŵŽŚŽƵ ƚĂŬĠ ŽƐŽďLJ͕ ŬƚĞƌĠ ƉƌŽǎŝůLJ ēŝ ƐĞ ŶĂĐŚĄnjĞũş ǀ ƐŝƚƵĂĐŝ ďůşnjŬĠ ŽďĐŚŽĚŽǀĄŶş ĂͬŶĞďŽ
ǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĄŶş ƐƚĞũŶĢ ũĂŬŽ ŽƐŽďLJ͕ ŬƚĞƌĠ ũƐŽƵ ǀ ďůşnjŬĠŵ ǀnjƚĂŚƵ Ŭ ůŝĚĞŵ͕ ŬƚĞƎş ďLJůŝ ŶĞďŽ ũƐŽƵ ŽďĐŚŽĚŽǀĄŶŝ ēŝ
ǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĄŶŝ͘ĄůĞŽƐŽďLJ͕ŬƚĞƌĠŚůĞĚĂũşƉƌĄĐŝēŝĐĞƐƚƵũşĚŽnjĂŚƌĂŶŝēşĂĚĂůƓşůŝĚĠ͕ŬƚĞƎşŵĂũşnjĄũĞŵŽŝŶĨŽƌŵĂĐĞ͕
ũĂŬƌŝnjŝŬƽŵŽďĐŚŽĚŽǀĄŶşƐůŝĚŵŝĂǀLJŬŽƎŝƐƛŽǀĄŶşƉƎĞĚĐŚĄnjĞƚ͘
ǁǁǁ͘ƐƚƌĂĚĂ͘Đnj
Download

Správa Uprchlických Zařízení MV ČR