Rakovnický historický sborník
VIII/2011
Státní oblastní archiv v Praze - Státní okresní archiv Rakovník
Obálka:
Celkový pohled na Rakovník od jihozápadu. Fridrich Bernhard Werner, po roce 1726, perokresba
© Státní okresní archiv Rakovník
ISBN 978-80-86772-55-4
ISSN 1213-5879
Obsah
Jiří Hrbek
Císařský hon na křivoklátském panství v roce 1721...................................................................5
Zuzana Pešková
Velkorysé návsi na Rakovnicku................................................................................................. 29
Veronika Štěpánová
Buškovský statek........................................................................................................................ 77
Jan Černý
Jest víska vnově vystavěná nedaleko od města Nového Strašecího,
kteráž městu náležející, kteráž Pecínov se jmenuje................................................................ 109
Jitka Janečková
První archivní štace Fridolína Macháčka v Rakovníku.......................................................... 137
Bohdan Zilynskyj
Prázdninový pobyt Jaromíra Čelakovského na Rakovnicku v roce 1914.............................. 165
David Hubený
Rakovník a Rakovnicko za druhé republiky........................................................................... 177
Václav Vodvářka
Klíčava známá i neznámá aneb Aniculus vetitus, říčka zapovězená..................................... 223
Anotace a recenze.................................................................................................................... 243
Resumé.................................................................................................................................... 259
Seznam zkratek........................................................................................................................ 265
Jiří Hrbek
Císařský hon na křivoklátském
panství v roce 1721
Du König von Österreich, mit Deinen zum Haus Österreich gehörigen Erblanden, sollst
Dich ewig freuen der großen Lust der Weidmannschaft, deren Du mehr hast als alle Könige
und Fürsten zu deiner Gesundheit und Erholung, auch zum Troste deiner Untertanen, weil
du ihnen dadurch kannst bekannt werden […] auch solche benehmen kannst mit Lust,
indem Du während des Genusses der Weidmannschaft den Bitten der Armen Abhilfe
gewähren kannst.1)
Zakladatel budoucí slávy habsburského rodu, římskoněmecký král a císař
Maxmilián I., nabádal ve výše zmíněné fiktivní tajné lovecké knize svého nástupce,
aby všemožně pěstoval loveckou vášeň, která nemá v případě panovníků sloužit pouze
ke kratochvíli a k získání nových sil, ale má zároveň plnit politické úkoly. Díky honu
opouští panovník stěny svého sídla a vydává se mezi své poddané, dostává se do kontaktu s nimi a to mu dává příležitost ke vzájemné komunikaci a k pomoci potřebným. A třebaže doba barokních honů se značně odlišovala od časů, kdy udatný Maxmilián I. při
pronásledování kamzíků zdolával tyrolské vrcholy, zůstávala v habsburském rodě nejen
lovecká vášeň, ale i mnoho z politického obsahu tohoto vpravdě aristokratického počínání. Patřila k němu také vizuální reprezentace lovu, s jejíž pomocí dával panovník najevo svou vládu nad zemí a jejím obyvatelstvem. Takto jsou koncipovány tapisérie vzniklé
u burgundského dvora, na jejichž pozadí se objevují lesy, louky a vody jako symbol země,
o kterou se král stará. Také lov byl od pradávna chápán jako boj s temnou mocí lesa, jenž
v myš­lení předmoderního člověka představoval původní chaos, a to v protikladu ke krajině kultivované, zemědělské. Král bojující proti mytickému nepříteli se ve výtvarném
umění stal častým námětem, postava Maxmiliána I. pak zůstávala součástí habsburské
rodové reprezentace po celé 16., 17. a první polovinu 18. století.2)
1) Theodor G. VON KARAJAN (ed.), Kaiser Maximilans I. geheimes Jagdbuch und von den Zeichen des
Hirsches, Wien 1881: Ty, králi rakouský, se svými k Rakousku náležejícími dědičnými zeměmi, měl bys mít
zvláštní potěšení z lesů, které máš tak jako ostatní králové pro vlastní zdraví a zotavení, ale také k užitku
poddaným, protože ty jím tím můžeš být znám, […] že během užívání svých lesů můžeš poskytovat pomoc
na přání chudých.
2)Příkladem může být cyklus Chasses de Maximilien, vzniklý mezi léty 1527 až 1533 pro Maxmiliánovy
vnuky Karla V. a Ferdinanda I. Dále Birgit FRANKE, Jagd und landesherrliche Domäne. Bilder höfischer
Repräsentation in Spätmittelalter und Frühen Neuzeit, in Wolfram Martini (ed.), Die Jagd der Eliten in
den Erinnerungskulturen von der Antike bis in die Frühe Neuzeit, Göttingen 2000, s. 189–218. O vnímání Maxmiliána I. dále Jan Dirk MÜLLER, Gedechtnus. Literatur und Hofgesellschaft um Maximilian I.,
München 1982.
5
Na počátku 18. století sice zmizela představa osobního hrdinství císaře chránícího
zemi před zlem se zbraní v ruce, zůstal však lov jako vyjádření panovnické suverenity
nad daným územím. Divoká akce, která byla ve středověku chápána jako „předehra války“ (praeludium belli), byla stále více svazována ceremoniálními předpisy, stala se panovnickou zábavou a po vzoru dvora pronikala jako kratochvíle do šlechtického prostředí.
Slovo „lov“ však v sobě skrývalo řadu činností. Už v pozdním středověku byla stanovena pravidla pro rozličné druhy lovu, docházelo ke stále větší specializaci, a tak se vedle
honu na vysokou zvěř setkáváme se zvláštními postupy při lovu pernaté zvěře, zajíců či
dravých zvířat. Zároveň dochází k rozlišování způsobů lovu, který probíhal za pomoci
dravých ptáků, lákáním na vějičku či chytáním do tenat a sítí. V kombinaci s rozvojem
dvorského ceremoniálu byly vymezovány kompetence personálu, jenž měl příslušný
druh lovu na starosti.
Tak také císař Karel VI., vášnivý ctitel bohyně Diany,3) zaměstnával na počátku 18. století ve Vídni velké množství lidí, kteří pečovali o jeho oblíbenou zábavu. V čele celého
štábu stál nejvyšší dvorský a zemský lovčí (Obersthof- und Landjägermeister), kterým byl
v letech 1712 až 1724 Hartmann z Lichtenštejna, poté až do císařovy smrti Johann Julius
z Hardeggu. Do kompetence tohoto vysokého dvorského hodnostáře patřilo i zalesněné
okolí Vídně, spravované dvanácti lesnickými úřady. Přímo podléhal jeho autoritě zemský
podlovčí, dále měl řadu sekretářů a písařů a také nadlesních příslušejících k císařovým
oblíbeným loveckým destinacím v okolí Vídně (revíry Auhof, Wolkersdorf, Ebersdorf,
Neustadt, Baden a Prater). K tomuto základnímu organizačnímu schématu se přidávali
zvlášť ustanovení kováři, zbrojíři, a dokonce speciální bradýř vykonávající svou funkci
jen při lovu.4) Spolu se svými podřízenými se nejvyšší dvorský lovčí staral o uspokojování
císařovy lovecké vášně, o úpravu lesního porostu a také o dostatečný počet zvěře, kterou
si v případě nutnosti obstarával z obor nedalekých panství dolnorakouských šlechticů.
Podobné starosti a o něco menší počet dvořanů bychom potom nalezli ve štábu nejvyššího dvorního sokolníka (Oberstfalkenmeister) Johanna Albrechta von St. Julian-Wallsee,
který byl organizačně oddělen od dominantní skupiny nejvyššího lovčího.5)
Stejné úřady jako u dvora bychom ale nalezli také přímo v Čechách, byť sem císař
s rodinou zajížděl po Bílé hoře pouze občas a frekvence jeho návštěv po polovině 17. století ještě klesla. Funkci českého královského lovčího zaznamenávají prameny již od konce 12. století, k ustanovení decentralizované sítě jeho podřízených (hajných – forestarii)
potom došlo při konstituování panovnického lesního regálu v rámci dominia speciale
počátku 14. století.6) Funkce nejvyššího královského lovčího byla do jisté míry unikátní, neboť byla jako pozice správce královského hvozdu obsazována i ve chvílích, kdy
3) O jeho zálibě v lovu například Franz HUSS, Der Wiener Kaiserhof. Eine Kulturgeschichte von Leopold I. bis
Leopold II., Gernsbach 2008, s. 239. Podrobněji Oskar Freiherr VON MITIS, Jagd und Schuessen am Hofe
Karls VI., Wien 1912.
4) Rosina TOPKA, Der Hofstaat Kaiser Karl VI., dizertace Universität Wien, Wien 1954, s. 117–121.
5) O těchto úřadech také Jeroen DUINDAM, Vienna and Versailles. The Courts of Europe´s Dynastic Rivals,
1550–1780, Cambridge 2003, s. 104–105.
6) Srov. Jan JANÁK – Zdeňka HLEDÍKOVÁ – Jan DOBEŠ, Dějiny správy v českých zemích od počátků státu
po současnost, Praha 2005, s. 57, 62.
6
panovník přímo nesídlil v Čechách. Na rozdíl od ostatních úřadů spojených s českým
královským dvorem, jejichž nositelé je vykonávali vlastně jen v momentu korunovace, si
zachoval český nejvyšší lovčí svou působnost i v běžném životě raně novověkých Čech,
a dokonce přežil na rozdíl od ostatních čestných úřadů hluboko do 18. století, zatímco například maršálek královského dvora je naposledy zaznamenán na jeho počátku.7)
Ačkoli po ustanovení sboru nejvyšších úředníků nejvyšší lovčí do této exkluzivní skupiny nepatřil, zaujímal v rámci zemské hierarchie místo hned za purkrabím hradeckého
kraje. Na posílení jeho pozice potom měly vliv dva faktory: dlouhodobá přítomnost rudolfínského dvora v Čechách, spojená s vytvořením loveckého zázemí v Brandýse nad
Labem, a vznik královského honebního rezervátu ve vzdálenosti jedné míle od hranice
pražských měst v roce 1627. Hlavní povinností českého nejvyššího lovčího v následující
době pak bylo obstarávání dostatečného množství zvěře v císařských oborách, funkčních zbraní a dalšího nutného vybavení k lovu pro případ, že panovník zavítá do Prahy,
jejího okolí nebo na některé z komorních panství. Jako znalec místních poměrů měl
také nejvyšší královský lovčí stanovit program lovu a vybrat místo konání, samozřejmě
po konzultaci se svým dvorským protějškem. Někdy se přitom nevyhnul improvizaci,
jako například když Karel VI. projevil najednou zájem odskočit si roku 1732 z Karlových
Varů na hon na komorní panství Přísečnice v Krušných horách.8) I v době pobělohorské
tak význam tohoto úřadu zůstával relativně veliký, vždyť nejvyšší královský lovčí zodpovídal za zdárný průběh důležité panovnické zábavy.
Lov měl své pevné místo v kalendáři císařského roku. V době vlády Karla VI. se dostával do časového harmonogramu pravidelně i mimo hlavní sezónu, císař se mu věnoval
zhruba sto dní v roce jako nedílné součásti dvorských oslav vedle divadelních či operních
představení. Lov měl k těmto kratochvílím poměrně blízko. Byl totiž organizován jako
barokní divadlo, v němž hlavním aktérem byl ten, pro něhož byl určen; zvěř pak tvořila
pouhou stafáž, o jejímž osudu však bylo rozhodnuto dříve, než se na začátku zvedla
opona. Model německého (plachtového) honu, při němž byla zvířata nahnána do ohrady a z pódia střílena, aniž by měla naději na útěk, nedával příliš šancí na dobrodružnou
podívanou, jakou skýtal výše zmíněný lov pozdně středověký či pozdější parforzní hon,
který se dostával do střední Evropy pozvolna ze stuartovské Anglie na přelomu 17. a 18.
století.9) Zatímco parforzní hon vyžadoval úpravy lesního porostu a promyšlenou strategii sázení dřevin (vznik průhledů), německý hon zase předpokládal pečlivou úpravu
centrálního prostoru, na němž docházelo ke střelbě do zvířat uvězněných provizorní
plachtou v jednotlivých výbězích a naháněných do centrální ohrady, kde se dostávala
na mušku střelcům či střelci. Kromě budování ohrad pak nemálo námahy stálo i vybudování pavilonů pro hosty a „hlavní tribuny“, na níž stáli střelci.10) Cílem celého lovu bylo
7)Tamtéž, s. 124.
8) NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/10, kart. č. 1065, fol. 166–171.
9) O parforzním honu ve šlechtickém prostředí pojednává nejčastěji bohatá šporkovská literatura. Například
Pavel PREISS, František Antonín Špork a kultura jeho doby v Čechách, Praha 2003, s. 38 nn.
10) Během tzv. Wasserjagdu (každoročně na konci srpna) byli hnáni jeleni přes jedno ze slepých ramen
Dunaje a stříleni dvorskou společností z lodi (Karl VOCELKA – Lynne HELLER (ed.), Život Habsburků.
Kultura a mentalita jednoho rodu, Praha 2011, s. 43).
7
skolit maximální počet kusů. V případě císaře a dalších členů habsburské rodiny se potom počty zabité zvěře pohybovaly v řádu tisíců, přičemž nejčastěji se jednalo o vysokou
zvěř, jen občas došlo i na exotičtější kusy: roku 1717 zastřelil Karel VI. dvanáct medvědů
a o čtyři léta později v oboře Lainz (Lainzer Tiergarten, dnes 13. vídeňský obvod) huňáče
těžkého 229 kg. Z dnešního pohledu to musela být prapodivná podívaná, při níž dvorská
společnost, obdivující svého panovníka, stála v úžasu nad ohradou s umírajícími zvířaty,
mezi nimiž pobíhali psi, často navlečení do bizardního brnění.11) Zvlášť v první polovině
18. století však právě tento způsob lovu zaznamenával u dvora Karla VI. největší rozkvět,
ani předtím (Ferdinand II. proslul především jako náruživý lovec skřivanů), ani potom
(Marie Terezie lov neměla vůbec v oblibě)12) k podobným představením nedocházelo tak
často.
Na rozdíl od císaře Maxmiliána I., který brázdil tyrolské lesy jen se svou družinou, stal
se lov v době barokní výsostně společenskou záležitostí. Podobně jako ostatní „civilizační“ návyky se střílení zvěře přeneslo ode dvora do šlechtického prostředí, kde se smísilo
se stavovským vědomím urozence jako pána lesa. Šlechtic se stal v průběhu raného novověku i v právní rovině13) suverénem nad lesním porostem nacházejícím se v hranicích
jeho panství. Mohl tak zvát k sobě na návštěvu ostatní aristokraty, aby se pochlubil svým
bohatstvím, jež mělo podle předpokladů vyrůstat ze systematické péče daného šlechtice
jakožto dobrého hospodáře. Takový hospodář měl dbát na to, aby ani cizí pán, natož
cizopanský poddaný, nezasahovali do jeho výsadních práv; tvrdě mohl trestat také své
poddané, kteří se dopouštěli lesního pychu. Soudobá moralizující literatura upozorňovala na skutečnost, že by poddaní, kteří by přivykli lovu, začali zanedbávat zemědělskou
činnost.14) Právě pro ni však představovalo „řízené přemnožování“ divoké zvěře nemalé
nebezpečí, neboť ta ve velkém likvidovala výdobytky práce poddanských rukou. Ještě
v letech 1716 až 1718 tak zaznamenáváme v Horních Rakousích proti takovému lesnímu
hospodaření velkou vzpouru, při níž bylo zlikvidováno rozhořčenými vesničany, a dokonce i měšťany na 700 kusů vysoké zvěře.15) Centrálně byla situace zoufalých sedláků
řešena až osvícenským patentem Josefa II. z 28. února 1786, který zakázal vykonávat
11)Někteří autoři se neubrání paralelám s gladiátorskými hrami v antickém Římě (Petr MARTAN,
Barok – zlatý věk myslivosti, Vimperk 1992, s. 19).
12) Srov. Wilhelm SCHLAG, Hofjagd im 18. Jahrhundert, in Walter Koschatzky (ed.), Maria Theresia und ihre
Zeit, Salzburg – Wien 1979, s. 421–428.
13) Srov. Hermenegild JIREČEK (ed.), Obnovené právo a zřízení zemské Ferdinanda II., Praha 1888,
s. 482–486, čl. Q XLVIII – Q LVII.
14) Nun weiß man wol, wo das Jagen, Fischen und Vogelfangen frey stünde, wurde die junge fürwitzige Bursch lieber diesen obliegen, ihre Gebühr verlassen und also dem gemeinen Nutzen Schaden bringen (Wolf Helmhard
VON HOHBERG, Georgica curiosa, Nürnberg 1682, kap. XXXIV. Citováno podle Wilhelm SCHLAG,
Die Jagd, in Adel im Wandel. Politik – Kultur – Konfession 1500–1700, Wien 1990, s. 343–356, zde s. 343.
Také Otto BRUNNER, Adeliges Landleben und europäischer Geist. Leben und Werk Wolf Helmhards von
Hohberg 1612–1688, Salzburg 1949, s. 292–293). Stavovskou exkluzivitu podtrhovaly i císařské patenty:
lovecký řád císaře Leopolda I. z roku 1675, patent z roku 1688 či podobné nařízení Karla VI. z roku 1713
(editován v Jindřich FRANCEK, Lovecká vášeň v proměnách staletí, Praha 2008, s. 178–185). Ve stejném
duchu mluvila i snešení českého zemského sněmu (například roku 1681).
15) Wilhelm SCHLAG, Die Jagd, zde s. 352.
8
Netradičně zpracovaná socha svatého Jana Nepomuckého v novodomském (později alžbětinském)
revíru má i dnes připomínat místo slavného honu. Slavnostně byla odhalena při návštěvě císaře
Karla VI. roku 1723 (foto J. Černý a J. Hrbek)
Nápis na podstavci sochy Jana Nepomuckého
připomíná zadavatele díla Jana Josefa
z Valdštejna i se všemi jeho tituly (foto J. Černý)
Nápis na podstavci sochy Jana Nepomuckého se
záznamem data honu a se jménem císařovny
(foto J. Černý)
9
Lovecký vůz císaře Karla VI. zkonstruovaný podle panovníkova návrhu pro lov roku 1723 (Státní
hrad Křivoklát)
Detail otáčivého křesla císařského loveckého vozu. Sedadlo umožňovalo rychlou střelbu do všech
světových stran (Státní hrad Křivoklát)
10
lovecká práva na škodu všeobecného zemědělství a plodů píle poddaných.16) Rozvážnější
šlechtičtí hospodáři však již dávno předtím začali s budováním ohrazených obor, které
nejen ulehčily polnohospodářství na panství, ale zároveň umožnily kontrolu nad stavem
a pohybem zvěře a v neposlední řadě zásobovaly panskou kuchyni.
Na křivoklátském panství byly původně obory dvě: luženská a lánská, založená Janem
Josefem z Valdštejna roku 1713. Její velikost byla téměř 9500 hektarů, čímž se řadila
k největším v monarchii. Původně dřevěná ohrada lánské obory, dlouhá téměř 47 kilometrů, měla ještě jeden účel, a to odradit případné pytláky a jasně vymezit valdštejnské
panství od sousedního martinického dominia,17) ve vztahu k vlastním poddaným potom
ohraničit nedotknutelnou sféru panského hospodářství. Intenzivní boj proti lesnímu pychu byl možný pouze díky propracované organizaci vrchnostenské lesní správy, k jejíž
reformě došlo krátce po převzetí panství Valdštejny, když Arnošt Josef potvrdil v jejím
čele Jana Kryštofa Rajmana jako vrchního myslivce.18) Valdštejn inicioval také vydání
služebního řádu, který se soustředil na vypsání povinností lesníků, v němž na prvním
místě figurovalo drastické pronásledování jakéhokoli zásahu do panského lesního regálu
ze strany poddaných. V tomto směru se dostal předpis do konfliktu s nařízením krajských hejtmanů, kteří zakázali střílení pytláků na místě. Kolize obou norem nakonec
vedla k tomu, že se řada křivoklátských myslivců dostala do konfliktu se zákonem, a to
včetně Jana Kryštofa Rajmana.19) Napjatá situace komplikovaná výpady cizopanských
pytláků (nejvíce ze sousedního smečenského panství) však pokračovala i nadále a roku
1713 došlo k přímému napadení Jana Josefa z Valdštejna jakýmsi Pavlem Navrátilem
a Václavem Albrechtem. Po incidentu následovala hraběcí urgence do Vídně, v níž dotčený Valdštejn prosil císaře o zachování starého, nekompromisního postupu vůči ozbrojeným pytlákům.20)
Vrcholným okamžikem sociálního rozměru lovu se stalo pozvání panovníka do vlastní obory. V případě, že panovník pozvání přijal, prokázal dotyčnému aristokratickému hostiteli zvláštní čest, která jej povyšovala v očích okolní stavovské společnosti
a podtrhovala jeho žárlivě střežené postavení. Fakt, že přijetí pozvání na hon nebylo
cosi samozřejmého, dokládá například marná snaha Františka Antonína Šporka, aby se
16) […] dem allgemeinen Feldbau die Früchte seines Fleißes gegen (tamtéž, s. 353).
17)Vzájemný vztah upravovala smlouva mezi českou komorou a Jiřím Adamem I. z Martinic ze 14. března
1651. I v období valdštejnské vlády na Křivoklátsku však přetrvávaly spory. Smlouva tak musela být víceméně obnovena roku 1731 mezi Marií Annou z Valdštejna, provdanou z Fürstenberka, a Františkem
Michalem z Martinic (za 27 kusů zvěře ročně se vzdal práva honitby v sousední, žilinské oboře). Doklady
o tomto deputátu jsou ještě z poloviny 18. století (1749).
18)Zajímavou korespondenci mezi Rajmanem a Arnoštem Josefem z Valdštejna zregestoval Rudolf
MAXERA, Pohledy do minulosti lesů křivoklátských: prameny a výpisy, SOA Praha, Maxerova pozůstalost,
inv. č. 20, kart. č. 2, fol. 27–31.
19)Arnošt Josef z Valdštejna se svých souzených (a odsouzených) lesníků vehementně zastával i u císaře.
Rajmanovi byl apelačním soudem uložen rok nucených prací za krytí ostatních hajných, kteří se dopustili
zastřelení pytláků. Na Valdštejnovu přímluvu byl však roku 1690 propuštěn a nechal vystavět kapličku
svatého Eustacha na Zámeckém vrchu u Křivoklátu. Dále J. FRANCEK, Lovecká vášeň v proměnách
staletí, s. 108–114.
20) Opis tohoto zajímavého dokumentu například SOA Praha, Maxerova pozůstalost, inv. č. 52, kart. č. 5.
11
Karel VI. zúčastnil lovu na lyském panství roku 1723.21) Oproti tomu panovník vyhověl
například pozvání Františka Ferdinanda Kinského na čerstvě dostavěnou Karlovu korunu u Chlumce nad Cidlinou, zámku, jenž měl původně také sloužit zejména loveckým
účelům. Touha šlechtice pochlubit se císařskou návštěvou převažovala nad čistě ekonomickými faktory, pro zdar celé akce neváhal proto aristokrat obětovat nemalé finanční
prostředky i organizační úsilí svých úředníků, kteří měli celou akci zařídit. Poté, co se
Křivoklát stal veřejně známou položkou v císařovnině itineráři, posílali Janu Josefovi
z Valdštejna blahopřejné dopisy nejen jeho agenti, ale i ostatní aristokraté, většinou
s trochou obtížně skrývané závisti.22) Není divu, že po návštěvě nechával šlechtic zvěčnit
na památku císařské milosti, jež se mu dostala, celou událost na vzpomínkových mincích nebo vytisknout zevrubný popis honu. Za účelem oslavy panovníka a především
jeho hostitele pak byly podobné brožurky distribuovány po českém království a mnohdy
i po celé monarchii. Lov tak mohl sloužit jako reprezentace všech, kteří na něm byli
přítomni.
*
Křivoklátské panství bylo vždy k lovecké zábavě jako stvořené. Platilo to celkem doslova, protože už středověký Křivoklát byl nejvýznamnějším královským hradem postaveným za tímto účelem na přelomu vlády Přemysla Otakara I. a Václava I.23) Ačkoli se
preference českých panovníků měnily, mohutný hrad zůstával správním centrem rozsáhlého zalesněného panství, které podle Eduarda Maura pokrývaly dřeviny ze 65 procent.
Roku 1579 bylo relativně konsolidované křivoklátské panství podřízeno české komoře,
která hodlala využívat zdejší dřevo jako surovinu do železářských podniků nejen na samotném Křivoklátsku, ale také na Zbirožsku či v okolí Králova Dvora, kam byly klády
plaveny po Berounce.24) Také později za Valdštejnů došlo několikrát ke snahám rozvinout
tento směr podnikání a zlepšit splavnost nejen samotné Berounky, ale i okolních potoků.25) Podle tereziánského katastru patřilo vrchnosti 48 725 strychů lesa a pouze 7071,3
strychy dominikální půdy vhodné k polnímu hospodářství, které však bylo zejména díky
Valdštejnům neobyčejně intenzivní: v tereziánském katastru je zaznamenáno sedmnáct
poplužních dvorů a roku 1752 přibyl osmnáctý v Broumech. Křivoklátské panství bylo
obrovské, rozkládalo se na více než 100 000 stryších půdy, ale přes převahu lesa byly pro
vrchnostenskou pokladnu rozhodující příjmy z pivovarnictví.26) Přesto byla právě péče
o les hlavní starostí jak české komory, tak také schwarzenberské zástavní držby, do níž
21) Srov. P. PREISS, František Antonín Špork a kultura jeho doby v Čechách, s. 208–220.
22)Například dopis od Ferdinanda Aloise Krakovského z Kolovrat, prezidenta vídeňské bankality
(Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 27–28, 9. července 1721).
23) Srov. Tomáš DURDÍK, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 153–157.
24)Eduard MAUR, Český komorní velkostatek v 17. století, AUC hist et phil, Praha 1976.
25) Například roku 1722 Úpořský potok, pramenící u vlastecké hájovny pod vrchem Těchovínem a ústící
do Berounky pod hradem Týřovem. Za tímto účelem byl na Křivoklát vyslán z Duchcova lesní pojízdní
František Brunnhälter, aby instruoval hejtmana Štorcha a lesmistra Fricha (R. MAXERA, Pohledy do minulosti lesů křivoklátských: prameny a výpisy, fol. 19).
26)Aleš CHALUPA – Marie LIŠKOVÁ – Josef NUHLÍČEK – František RAJTORAL (ed.), Tereziánský katastr
český III, Praha 1970, s. 398–399.
12
se dostalo křivoklátské panství roku 1658.27) Zástava se brzy změnila v prodej, kupujícím
však roku 1685 nebyl překvapivě Jan Adolf ze Schwarzenberka, ale jeho konkurent, mnichovohradišťský pán Arnošt Josef z Valdštejna. Součástí kupní smlouvy byl požadavek
komory, že na panství musí zachovat vysoké i nízké lesy, porosty, hory a údolí se všemi honebními a lesními právy, vysokou i nízkou honitbou.28) Valdštejnové pak investovali nemalé prostředky do panství, které definitivně spojili se sousedními Krušovicemi, Nižborem
a dalšími menšími statky (Senec, Petrovice). Není tudíž divu, že si svůj majetek žárlivě
střežili a nenechávali bez trestu žádný zásah do svých loveckých práv, jehož se dopouš­těli
ať už vědomě či nevědomě zabloudivší sousedé,29) a také, že se chtěli se vzkvétajícím majetkem pochlubit: křivoklátské panství bylo největší a nejvýnosnější ze všech valdštejnských majetků v Čechách, s nejlépe propracovanou vrchnostenskou správou. Nešetřili
proto pozváními na lov, která adresovali svým přátelům a příbuzným uprostřed aristokratické společnosti. Tato štědrost měla kromě prosté reprezentace a upevnění rodového symbolického kapitálu ještě jeden důvod: navzdory kupní smlouvě si zachovávala
česká komora některá práva k panství (například předkupní právo) a Valdštejnové se
zavázali k několika povinnostem vůči komorním železárnám na králodvorském panství. Arnošt Josef ani jeho syn Jan Josef z Valdštejna se nehodlali Křivoklátu vzdát, lovy
na Křivoklátsku tak byly demonstrací vlastnických práv k tomuto prestižnímu hospodářskému celku, kdysi klenotu královské domény ve středních Čechách.
Lov patřil mezi běžné zábavy české barokní aristokracie a také Valdštejnové v tomto
ohledu nebyli výjimkou. Již Arnošt Josef z Valdštejna proslul zakládáním nových hájoven a mysliven, i když spíše než lov měl při zalesňování panství na mysli budoucí železářskou výrobu. Přitom jen málo dbal na stará privilegia udělená ještě v době komorní
správy.30) Pro léta 1685 až 1708, kdy byl pánem na Křivoklátě Arnošt Josef z Valdštejna,
nemáme pořádání velkých loveckých akcí dosud pramenně doloženo, můžeme je však
předpokládat i vzhledem k jeho činnosti na mnichovohradišťském panství (zřízení obory Klokočka s geometrickým rozdělením lesního porostu pro parforzní hon).31) Oproti
tomu Jan Josef z Valdštejna, přední osoba politického a především ekonomického života Čech na počátku 18. století,32) proslul jako náruživý ctitel bohyně Diany, o čemž
svědčí také touha obsadit úřad nejvyššího lovčího českého království po nešťastné smrti
27) Rozsáhlé lesy jsou zmiňovány nejen za Valdštejnů, ale také za Fürstenberků, kteří je užívali především pro
své industriální podniky. Srov. Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königreichs Böhmen I., Prag – Wien
1785, s. 125 nn.
28) Item mit allen […] hohen und niedrigen Wäldern und Büschen, Bergen und Thallern, sambt aller Jagdund Forstgerechtigkeiten, mit hohen und niederen Wildtbahn […] behalten (Vs Křivoklát, inv. č. 316,
sign. SA A 253). Předání křivoklátské honitby v bodě 16 smlouvy: mit allen Wäldern, Forst und
Wildtpahnen in allen und jeden Revieren […].
29) Například spor s Františkem Karlem Vančurou z Řehnic, pánem na Slabcích, v letech 1717–1719 (SOA
Praha, RAV, inv. č. 3049, sign. I-9/28, kart. č. 9).
30)K jeho bezohlednému postupu při zalesňování panství v konkrétních případech dále Václav KOČKA,
Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s. 151 (Běleč), s. 166 (Bratronice), s. 175 (Broumy).
31) Srov. Helena PRŮŠKOVÁ, Život na Ostrově svaté Anny, Mnichovo Hradiště 2004, s. 42–44.
32) Jeho medailonek srov. Jiří HRBEK, Johann Josef von Waldstein – ein adeliger Unternehmer im barocken
Böhmen, in Zdislava Röhsner (ed.), Wallenstein und noch viel mehr. 850 Jahre Familie Waldstein, Wien
2009, s. 117–132.
13
Oldřicha Felixe Popela z Lobkovic roku 1722. Nakonec sice dal přednost prestižnějšímu
úřadu nejvyššího maršálka a do úřadu lovčího prosadil svého severočeského souseda
Františka Karla Clary-Aldringena, zájem o zemské hony u něj však přetrval. Spolupráce
s nejvyšším lovčím se prohloubila především během korunovační návštěvy Karla VI.
a jeho manželky Alžběty Kristýny roku 1723, kdy Valdštejn půjčil svému mladšímu kolegovi lovecké náčiní (Jagdgezeugen) z křivoklátského panství, kde celou záležitost vyřizoval na Valdštejnův pokyn lesmistr František Maxmilián Frich.33) Nejrůznějších zbraní
a nástrojů potřebných k lovu bylo na Křivoklátě skutečně velké množství a byly koncentrovány do hraběcí zbrojnice nacházející se od sedmdesátých let 17. století v blízkosti vesnice Běleč. Obrovské zásoby loveckých potřeb přesunuli dědici Jana Josefa z Valdštejna
po jeho smrti roku 1731 částečně do Doks, zbytek se dostal po vichřici, která smetla
roku 1740 bělečskou zbrojnici, do nevzhledné budovy u zdi zámeckého parku v Lánech
(dodnes tomu odpovídá pomístní název Zeughaus – Cajkhauz), kterou nechala postavit
Marie Anna z Valdštejna, provdaná za Josefa Viléma z Fürstenberka.34)
Císařské návštěvy v pobělohorských Čechách vyvolávaly v aristokratické společnosti nemalá očekávání. Její členové sledovali dychtivě itinerář císařského dvora, a pokud
některá z plánovaných cest majestátu protínala šlechticovo panství, pozvání na hostinu
či na lov na sebe zpravidla nenechalo dlouho čekat. Pozornost historiků na sebe dosud vázaly v době po vestfálském míru především dva dlouhé pobyty císařského dvora
v Čechách v letech 1679–1680 a poté korunovační pobyt roku 1723.35) Císař však zavítal
ve sledované době do českých zemí vícekrát a většinou se jeho přítomnost neobešla bez
lovecké zábavy: roku 1638 mladý císař Ferdinand III. brázdil křivoklátské polesí spolu
se svým bratrem Leopoldem Vilémem,36) roku 1652 se i se svým stejnojmenným prvorozeným synem zúčastnil vedle odhalení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze také honu na Křivoklátě, na kterém se vedle myslivců podílelo na 600 náhončích;37) roku 1732 skončil plachtový hon na brandýském panství smrtelným zraně-
33)Vs Křivoklát, inv. č. 1440, sign. SA U 6, fol. 153–156, Jan Josef z Valdštejna Františku Karlu
Clary-Aldringenovi, 26. 9. 1723.
34) Dále Václav VODVÁŘKA, Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen, Rakovník 2006, s. 109.
35) Štěpán VÁCHA – Irena VESELÁ – Vít VLNAS – Petra VOKÁČOVÁ, Karel VI. a Alžběta Kristýna: česká korunovace 1723, Praha – Litomyšl 2009; Jiří HRBEK, České barokní korunovace, Praha 2010; Marc
NIUBO, Leopold I. a hudba císařského dvora v Praze v letech 1679–1680, in Olga Fejtová – Václav Ledvinka
– Jiří Pešek – Vít Vlnas (ed.), Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, Praha 2004, s. 95–131.
36) Rudolf MAXERA, Zápisky z dějin myslivosti lesů křivoklátských, SOA Praha, Maxerova pozůstalost,
inv. č. 25, kart. č. 2, fol. 29. Tenkrát zde ulovili oba Habsburkové 63 jelenů.
37) Srov. Ferdinand B. MIKOVEC, Ferdinand III. v Praze roku 1652, Lumír 10/1860, díl 2, s. 734–737.
14
ním nejvyššího štolmistra Adama Františka ze
Schwarzenberku, za které nesl přímou zodpovědnost císař Karel VI.38)
Lovecká vášeň nebyla výlučně mužskou záležitostí, od přelomu 17. a 18. století se setkáváme stále
častěji s fenoménem ženy-lovkyně (Amazonky),
a to nejen ve výtvarném či dramatickém umění,
ale také v praxi dvorského ceremoniálu. Lovu
holdovaly po boku svých manželů saská kurfiřtka Magdaléna Sibyla Braniborsko-Bayreuthská,
manželka budoucího císaře Josefa I. Amálie
Vilemína Brunšvicko-Lüneburská (oba vydatně lovili také v okolí Prahy během své návštěvy
roku 1702, která jim přinesla popularitu mezi
českou aristokracií) nebo jejich dcera Marie
Amálie, manželka bavorského kurfiřta Karla
Albrechta. Mezi těmito dámami však vynikla
Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolffenbüttelská,
manželka Karla VI. Pohledná panovnice zakládala i svou reprezentaci na lovecké zálibě, známý
Lovecký kostým Alžběty Kristýny se
stal součástí jejího image. Na originálu je její portrét v třírohém kloboučku, tmavě zelereprezentativního portrétu nechybí jako ném aksamitovém kabátě a v široké sukni zvané
atribut dlouhá puška ládovaná zepředu Reifrock. Manželský pár společně prožil velkou
část španělské anabáze, během níž se tehdy ještě
za císařovnou stojícími myslivci
arcivévoda Karel ucházel se zbraní v ruce o dědictví po španělské větvi Habsburků. Svou ženu pak
na Pyrenejském poloostrově zanechal, a statečná panovnice tak musela několik let bránit
hrdinně manželovy zájmy ve stále nepříjemnějším prostředí. Rozhodně jí tedy nechyběla
kuráž, uměla výborně střílet a jezdit na koni, což nejednou předvedla uprostřed dvorské
společnosti.
Dynastickým imperativem však byla dlouhodobá snaha císařského páru přivést na svět
mužského dědice, kvůli němuž byly aktivizovány všechny pozemské i nebeské zdroje
včetně modliteb k českým zemským patronům. Součástí léčebné kúry, jejímž cílem bylo
porodit císaři syna a monarchii dědice, byl i ozdravný pobyt v Karlových Varech, kam se
38)Petra LUNIACZKOVÁ – Tomáš STERNECK, Letní císařská návštěva v královském městě. Průjezd Karla
VI. a jeho dvořanů Českými Budějovicemi v srpnu 1732, Jihočeský sborník historický 72, 2003, s. 175–207;
Jiří ZÁLOHA, Lovecký příběh s nešťastným koncem, Dějiny a současnost 18, 3/1996, s. 18–20; Otto
G. SCHINDLER, Smrt na lovu v Brandýse a zmařená divadelní slavnost v Krumlově (Chybný výstřel císaře Karla VI. a Metastasiovo „L´Asilo d´Amore“), Divadelní revue 7, 1996, s. 14–35; Petra VOKÁČOVÁ,
Dvorní cesta císaře Karla VI. do Karlových Varů 1732, in Václav Bůžek – Pavel Král (eds.), Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), Opera historica 10, České Budějovice 2003, s. 457–468.
Souhrnně Petra LUNIACZKOVÁ, Dvorní cesty císaře Karla VI. do zemí Koruny české, Archivní ročenka
SOkA Kroměříž 7, 2001, s. 8–33; Hanns Leo MIKOLETZKY, Hofreisen unter Kaiser Karl VI., Mitteilungen
des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 60, 1952, s. 265–285.
15
vypravila císařovna z Vídně 12. května 1721 i se svou čtyřletou dcerou Marií Terezií.39)
K cestě posloužilo nedávno vybudované poštovní spojení, využití poštovních stanic bylo
organizačně nejméně náročné. Větší část vybavení dvora od sena a ovsa pro koně až
po jemnou mouku a víno pro císařovnin stůl se vezla zvlášť a z Vídně vyjela zhruba
s týdenním předstihem. Na rozdíl od přesunu samotné císařovny byla zvolena tradiční
trasa, kterou císařský dvůr využíval při putování do Prahy nejčastěji, tedy přes Stockerau,
moravskou Brtnici, Německý Brod a Čáslav.40) Tento předvoj čítal dohromady 51 koní
zapřažených v sedmi těžkých vozech a zbytek kočárů přepravoval dohromady 74 osob.
V hlavním konvoji, který volil cestu přes Hollabrunn, Vranětín, Slavonice, Jindřichův
Hradec a Tábor jelo devatenáct těžkých vozů (14 naplněných vínem, 5 připravených pro
potraviny, jež měly být průběžně během cesty doplňovány) a stejný počet osobních kočárů včetně císařského; dvorní dámy obsadily tři vozy, pohodlné separé pak měli ve svých
kočárech pochopitelně nejvyšší hofmistr a hofmistryně císařovny a dále například zpovědník nebo lékař. Edlknabové a jejich hofmistr jeli poštovním dostavníkem. Celkový
počet lidí mířících do Karlových Varů v obou konvojích se tak vyšplhal i s Alžbětou
Kristýnou a malou Marií Terezií na 270.41) Od toho se odvíjely také požadavky na proviant, jenž měl být připraven v každé poštovní stanici po cestě: kromě jiného 200 vajec,
18 holoubat, košík hrušek a jablek, 8 bažantů, 12 kapounů, 8 krocanů atd.42) Hlavní role
při zásobování připadla krajům, které ostatně dodávaly potraviny i na císařovnin stůl
do Karlových Varů. Stejně náročné bylo zajistit dostatečný počet koní na přípřeže, krajští
hejtmani měli povinnost koordinovat jejich počet a místo předání. Týkalo se to i oblastí,
kterými císařovna neprojížděla: například prácheňský kraj měl dodat ve stanovený den
do Votic 120 tažných a 30 jezdeckých koní. Vzorem pro jednotlivé dvorské úředníky
při plánování přesunu byl nedávný průjezd arcivévodkyně Marie Josefy přes Čechy43)
za jejím budoucím manželem do Saska, na který se v organizačních pokynech několikrát
odkazuje.44) Přesto se jednalo pouze o generální zkoušku dvorské logistiky, jejíž hlavní
zátěžová akce měla nastat o dva roky později, kdy se na českou korunovaci Karla VI.
vypravilo z Vídně 446 vozů.45)
39) Zatímco cestování císařů v habsburské monarchii je stále studovanějším tématem, cestám císařoven
(a zejména těm, které podnikaly bez manžela) je věnována jen minimální pozornost. Srov. Radmila
PAVLÍČKOVÁ, „Polská“ cesta roku 1670. Město Olomouc a Karel z Lichtenštejn-Castelcorna jako hostitelé
císařského dvora, AUPO Historica 29, 2000, s. 97–105.
40) Zásoby byly plánovány na pět týdnů a dohlížet na ně měl císařovnin obroční písař (Hoffutterschreiber),
který konvoj doprovázel a držel pokladnu (Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 31–32, 37).
41) Celkový seznam císařovnina dvora na cestách uložen v NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart.
č. 1064. Seznam účastníků obou hlavních konvojů Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 23–30.
42)Tamtéž, fol. 10–11.
43)K němu dále NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064.
44) Například při popisu sestavování „polní“ kuchyně, tedy kuchyně, jež měla vařit dvořanům na cestě.
Podobně v záležitosti vybavení Pražského hradu nábytkem (Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22,
fol. 10–11).
45)Korunovační pobyt byl plánován nejen ve větším reprezentativním rozměru, ale také na delší dobu. Srov.
Š. VÁCHA – I. VESELÁ – V. VLNAS – P. VOKÁČOVÁ, Karel VI. a Alžběta Kristýna: česká korunovace
1723, s. 70.
16
Po třídenní zastávce v Praze, kde byl pro náruživou lovkyni uspořádán 16. května
1721 první z řady honů na českém území, se kolona hnula směrem na západ přes Smečno
a Kolešovice do Karlových Varů.46) Západočeské město, jehož věhlas a prestiž minerálních pramenů přilákaly již na počátku 18. století polského krále Augusta II. Silného
i ruského cara Petra Velikého, slibovalo své vzácné návštěvnici, že se jí po pravidelném
konzumování léčebných vod narodí další syn.47) O účincích karlovarské minerálky nebylo ve Vídni pochyb, od přelomu 17. a 18. století vycházely v monarchii lékařské spisy,
které potvrzovaly její kvalitu.48) V duchu merkantilistické doktríny ochrany zemského
bohatství vydal roku 1718 císař na popud městské rady zákaz vyvážet vodu z nejslavnějšího karlovarského pramene, Vřídla.49) Císařovna s dcerkou bydlely v Poštovním domě
na Tržišti, zbytek početného doprovodu obsadil okolní domy.50) Karlovarská městská
rada se před vzácnou návštěvou hodlala prezentovat skutečně impozantně, když poslala
devítisethlavý průvod horníků defilovat před okna zmíněného domu. Součástí pobytu
byl i městem uspořádaný lov na medvědy a voly. Jeho nejdůležitější součástí přesto byla
léčebná kúra a císařovna pitný režim pilně zachovávala: malovaný míšeňský koflík, který
během něho používala, je dnes ve sbírkách Národního muzea.51) Nezanedbávala ani duchovní život a návštěvu místních kostelů: 19. června 1721 kostela svaté Anny v Sedleci
nedaleko města, přímo v Karlových Varech potom kostel sv. Maří Magdaleny. Oba kostely ostatně čekala v následujících letech velkolepá barokní přestavba, na niž finančně přispěl i císař. Návštěva sedleckého kostela patřila mezi poslední zastávky císařovny během
jejího karlovarského pobytu. Po jeho ukončení vyrazila na východ směrem ku Praze,
a to přes kolešovické panství Jiřího Oliviera Wallise z Karringhmainu, kde přenocovala
z 25. na 26. června 1721.
*
Lov na Křivoklátě za účasti císařovny vyžadoval rozsáhlé přípravy. Zaprvé bylo potřeba sehnat dostatečný počet zvěře, což si vynutilo aktivizaci lidí nejen na křivoklát46) Celý plán cesty (Reiserouta) uložen ve Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 21–22; také NA Praha,
SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064.
47)Prvorozený Leopold Josef (narozen 13. dubna 1716) přežil pouze několik měsíců, vedle Marie Terezie
(narozena 13. května 1717) měla císařovna ve sledovaném období ještě jednu dceru, Marii Annu (narozena 14. září 1718).
48) Účinky karlovarské vody při léčení sterility (především ženské) jsou potvrzovány už renesančními autory
jako Caspar Bruschius (Encomia Hubae Slaccenwaldensis) či Matouš Kolín z Chotěřiny (1542: dopis Janu
Hodějovskému z Hodějova).
49) Srov. Vladimír KŘÍŽEK, Obrazy z dějin lázeňství, Praha 2002, s. 145. Česká dvorská kancelář regulovala
také odpařování soli z karlovarských vod a její prodej.
50)Karel VI. vydal již 11. dubna 1721 reskript, v němž přikazuje pražskému místodržitelství, aby prostřednictvím žateckého krajského úřadu zajistilo dostatečné ubytovací kapacity pro císařovnu a její doprovod.
Opis reskriptu ve Vs Křivoklát, inv. č. 1079, sign. SA O 22, fol. 3–5.
51) Je na něm panorama Karlových Varů s křížem, na vrcholu Jelení skok. Zhotovit ho nechala patrně městská rada. V. Křížek, Obrazy z dejin lázeňství, s. 167 (zde i reprodukce koflíku). Na koflíku jsou nápisy
(vždy s chronogramem odkazujícím k roku 1721): Hocce poculo Thermas Carolinas feliciter bibit Elisabeth
Augusta a Vovet toto ex corde terra bohema Elisabethae proles (Joseph Johannes LENHART, Carlsbads
Memorialien vom Jahre 1325 bis 1839, Prag 1840, s. 69–70).
17
ském panství, protože zdejší lesní personál zaměstnaný v hraběcích službách byl pro
tak monstrózní akci početně více než nedostačující. Přijel například vrchní lesník až
z duchcovského panství, který pobýval na Křivoklátě dva týdny a dostal za odvedenou
práci zaplaceno 6 zlatých. Rozhodujícím způsobem však byli zapojeni místní poddaní,
kteří tvořili většinu náhončích: z krušovického panství mělo dorazit 151 lidí (91 sedláků a 60 domkářů, z toho 42 z Pavlíkova a 28 z Nesuchyně). Hlavní nadháněcí práce
s pomocí pláten, zradidel a dalšího nutného vybavení dovezeného z Bělče byly prováděny v noci ze 13. na 14. června a záběr, odkud byla zvěř hnána pod vedením valdštejnských forstknechtů, adjunktů a hajných, byl skutečně úctyhodný: jeden směr šel
od Lužné, druhý od zámeckého revíru (prostor u hradu Křivoklát). Celkem se podařilo
nahnat z okolních lesů do tzv. novodomského prostoru52) kolem 1000 kusů lovné zvěře,
především jelenů, laní a kolouchů, kteří měli být k dispozici císařovnině střeleckému
umění, přestože se v polovině června jedná o dobu vodění mláďat. Nicméně zmíněný
počet dokazuje, že od konce 17. století došlo zásluhou vrchnosti, tedy Arnošta Josefa
a Jana Josefa z Valdštejna, k postupnému nárůstu počtu zvěře v křivoklátských lesích:
roku 1693 se zde nacházelo jen 268 dospělých jelenů (desateráci a výše), na podzim roku
1699 bylo ve všech patnácti křivoklátských revírech zastřeleno 356 lovných jelenů, a lze
tudíž předpokládat, že celkový počet vysoké zvěře se pohyboval tou dobou již v řádu tisíců, v letech 1710 až 1716 střelecký výkaz obsahuje celkový počet 1055 vyřazených kusů
(Rudolf Maxera odhaduje na počátku 18. století 6000 kusů vysoké).53)
Zapojení místních poddaných v rámci robotních povinností bylo logické, Valdštejn
však hodlal přimět také obyvatele měst na křivoklátském panství, které vázaly ke slavnému královskému hradu prastaré povinnosti týkající se právě lovu. Požadavky směrem
k měšťanům Nového Strašecí přicházely ve vypjaté situaci, kdy se Novostrašečtí (a stejně
i Unhošťští) snažili jako bývalí komorní poddaní vymanit z valdštejnské vrchnostenské
správy.54) Po Novém Strašecí požadoval Valdštejn 14 koní a 30 nadháněčů, kteří se měli
na náklady města dostavit ve stanovený čas na určená místa.55) Odpověď konšelů křivoklátskému hejtmanu Ondřeji Alfonsu Štorchovi byla překvapivě rychlá a vstřícná. Stejně
tomu bylo i v případě Rakovníka, který od konce 16. století požíval privilegií královského města, a jeho vazba na křivoklátské panství, jehož býval kdysi součástí, tudíž dávno
skončila. Navzdory tomu bylo vysláno na valdštejnské panství 24 koní a 80 osob, ačkoli
52) Novodomský revír právě neoplýval bohatstvím vysoké zvěře: roku 1699 zde bylo za celý podzim
zastřeleno pouze 13 kusů (Rudolf MAXERA, Myslivosť v hloubi Křivoklátských lesů, SOA Praha, Maxerova
pozůstalost, inv. č. 27, kart. č. 3, fol. 20–21 /s. 30–32/).
53)Tamtéž.
54) O robotním manství dále V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 120.
55) Jakož nejmilostivější regirující císařovna při svém z Carlbadu šťastném navrácení v zdejším křivoklátským
wildpahnu s vysokou honbou se nejmilostivěji divertirovati nejmilostivější zalíbení míti ráčí, his pak concur­
rentibus město Nové Strašecí tenore zdejšího panství křivoklátského urburu jest, s potřebou lidu, též koní
a vozmi přispěti a takové kolikověby zapotřebí bylo na svý outraty obeslati. Pročež tímto při moci ouřadu
na ten čas milostivě svěřeného nařizuji, že dáli pánbůh v blíž příští úterý, jenž bude 10. tohoto měsíce Junii
na noc 14., koní do Bělče náležitě obšířovaných k tomu potřebných pláten a tenat, neméně i 30 osob přišlých
dáli pánbuh v pátek, tj. 13 ejusdem ráno okolo 5. hodiny na Rudu pro dohánění zvěře skutečně a neomilně
vypraveny [byli] (Vs Křivoklát, inv. č. 930, sign. SA I 60, fol. 8 /7. června 1721/).
18
Titulní strana tisku „Prototypon oder Eigentliche Beschreibung
der zu allerhöchsten Ehren […] Frauen Elisabethae Christinae
vermählten römischen Kayserin […] in Pürglitzer Wild=Bahn
und in dasselbstigen S. Elisabethae Revier […] praesentirten
Hirschen=Jagd“. Na Valdštejnovu objednávku byl vydán
na Starém Městě pražském u tiskaře Jiřího Labouna
řada z nich byla potřeba
v městské gardě samotného
Rakovníka. Důvodem této
vstřícnosti byla jednak tradice (Rakovničtí se účastnili
například honu roku 1638,
v počtu 68 honců a 20 koní,
tehdy byl Křivoklát ještě
komorním
panstvím),56)
ale především fakt, že ani
cestou do Karlových Varů,
ani na cestě zpáteční císařovna s návštěvou tohoto
královského města nepočítala. V obou případech byla
dána přednost martinickému Smečnu, kam v době
přítomnosti dvora posílal Valdštejn z Křivoklátu
jako sousedskou pomoc
potraviny (jeřáby, tetřevy, pstruhy a úhoře).57)
Jedinou možností, jak se
mohli Rakovničtí setkat se
svou císařovnou, tedy bylo
přijet na křivoklátské panství. Tato skutečnost také
byla městské radě explicitně sdělena patrně z toho
důvodu, aby křivoklátský
vrchnostenský úřad zajistil
co největší množství lidí při
organizaci honu.58)
Za druhé bylo potřeba
najmout řemeslníky, kteří
by zhotovili konstrukce pa-
56) R. MAXERA, Zápisky z dějin myslivosti lesů křivoklátských, fol. 29.
57)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 7–8, 11. 5. 1721.
58) […] ansonsten wissen [sie], wie daß Allerhöchste I[hro] K[ayserliche] M[ayestät] in dero […] durchpasage zu
Rakonitz nicht subsistiren und einige etwann Felicitation abzunehmen geruhen worden [ist], gleich anderen
königlichen Städten gehorsamben kay[serin] zu einigmäßiger pflichtbezeugung bey dero durchmarch in toga
curiali erscheinen und ordinata serie ante locum praetorium sich collociren wurde können (Vs Křivoklát,
inv. č. 930, sign. SA I 60, fol. 18–19).
19
vilónů, v nichž hosté obědvali, střelecký altán pro císařovnu a v neposlední řadě vlastní ohrady pro nadehnanou zvěř. Císařovnin jídelní stan musel kopírovat ceremoniální
uspořádání místností, které obývala ve svých rezidencích. Proto nacházíme v plánku
narychlo vybudované „lovecké osady“ vedle vlastní jídelny také místnost osobního someliéra, cukráře a stříbrníka (měl na starosti stříbrné nádobí), dvoudílný stan pro císařovnin doprovod v čele s hofmistryní dvorních dam, jeden stan pro komornice a tři
pro nejrůznější hosty (bohužel nespecifikováni). Nejvznešenější byl pochopitelně císařovnin apartmán a soukromý stan (Retirada-Zelt), oba vyzdobené zeleným a červeným
damaškem a zeleným sametem, nad vstupem se vyjímal císařský orel s českým lvem
na prsou. Po obvodu oploceného prostranství se nacházely dřevěné budovy sloužící jako
jídelna dvorních dam a kavalírů, lékaře a zpovědníka, edlknabů, členů dvorní kaple a komorníků. Zvlášť měl jíst vojenský doprovod, který představovala čestná setnina pěchoty
z Berouna s plukovním praporem hraběte Herbersteina, vedená poručíkem Petrem von
Dessenau,59) a také císařovnini osobní harcíři v počtu dvanácti mužů a dva trabanti, kteří doprovázeli panovnici už z Vídně. Vojáci nezajišťovali pouze ochranu a pořádek při
nadměrné koncentraci lidí různých stavů, ale také hudbu během slavnostního oběda.
Nechyběla ani provizorní poštovní stanice a dům pro valdštejnské sloužící. Uprostřed
areálu se nacházely dvě navzájem propojené protilehlé budovy tvořící půdorys písmene
„U“, v nichž byla nalevo umístěna kuchyně císařovny, v pravé budově potom přípravna
valdštejnských hraběcích pokrmů. Pod stromy na druhé straně vyhrazeného prostoru
byl vchod do provizorních sklepů (jeden na víno, druhý na pivo) a uprostřed soustavy
dřevěných objektů se nacházela kamna na pečení.60) Existence dočasných sklepů a kuchyně nebyla žádnou zvláštností, k jejímu postavení docházelo všude, kde císařovna se
dvorem pobývala delší dobu, nebo cestou, pokud při ní nebyl k dispozici standard potřebný k náročnému panovnickému stravování.61)
V lesním prostředí novodomského revíru však působily tyto stavby poněkud bizardním dojmem. Přesto byl celý soubor budov neobyčejně útulný, umístěný na pasece
a chráněný před sluncem okolními vzrostlými stromy; vonící dřevo a všudypřítomné
zelené chvojí mělo budit dojem, že budovy vyrostly zcela přirozeně uprostřed hlubokého
lesa. K areálu, označovanému jako příbytek Marta a Diany (narážka na Valdštejna a císařovnu), se jelo dlouhými průseky, aby přijíždějící upadli do nejvyšší dychtivosti vidět ho
co nejdříve.62) Rozestavění, počet a vybavení budov nebyly náhodné a byly konzultovány
s císařovniným nejvyšším hofmistrem; další věci, jako například forma lečí a velikost
stájí, byla obsahem korespondence mezi křivoklátským panstvím a pražským místodr59) O bezpečnost v Karlových Varech se starala jednotka z pluku hraběte von Sickingen, od níž právě
Dessenau převzal službu. Dessenau byl navíc pozván na hon samotným Valdštejnem (tamtéž, fol. 18–20).
60)Popis loveckého ležení se nachází jednak přímo na jedné z Fischerových rytin Prototyponu (pozn. 84),
jednak na schématu budov od Johanna Josefa Dietzlera ve fondu Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21,
fol. 1–3.
61) Během návštěvy císařského dvora v Karlových Varech roku 1732 byly sklepy i kuchyně postaveny přímo
na náměstí (NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/10, kart. č. 1065, fol. 46–51).
62) [… die], dem Schauplatz zugefahren, auf eine gute Distanz sich praesentiret und ihre Augen gänzlichen an
sich gezogen, wodruch derselben rühmliche Curiosität ex signo rem, je ehender je lieber zu sehen, in äusserste
Begierde gerathen (Prototypon, Strahovská knihovna, sign. H F I 29/16).
20
žitelstvím od května, tedy déle než měsíc před vlastním lovem.63) Podobným způsobem
probíhaly kontakty s rakovnickým krajským úřadem, jenž měl za úkol zorganizovat bezproblémový průjezd císařovny a jejího doprovodu svým územím.64) Nabídku krajských
hejtmanů, že by státní správa přispěla potřebnými viktuáliemi během pobytu dvora
na Křivoklátu, vrchnostenská správa s díky odmítla. Zvládnout zásobování z vlastních
hraběcích zdrojů bylo pro Valdštejna věcí cti.65) Hospodářská soběstačnost, jeden z imperativů raně novověké ekonomiky, byla ostatně zmíněna také v popisu lovu, který si
nechal Valdštejn vytvořit.66) Oproti tomu hledal hrabě a jeho úředníci intenzivně pomoc
ve formě rady, jak takovou slávu organizovat. S osobami zběhlými v pořádání plachtových honů byly řešeny nejrůznější technické otázky, například zda mají zůstat myslivci
při vyhánění zvěře z výběhu skrytí za plachtami, nebo nikoli.
Do přípravy zařízení a do výstavby budov byli zapojeni řemeslníci z okolí od zedníků
přes tesaře až po krejčí, kteří zhotovovali k této události zvláštní myslivecké stejnokroje dohromady za více než 431 zlatých. Koupeno muselo být 18 vah železa (=1200 kg),
přitom lze předpokládat, že většina materiálu – zejména dřevo a železo – pocházela
z místních zásob. Jak bylo zmíněno výše, proviant byl zajištěn z valdštejnských zdrojů,
k dokupování potřebného množství docházelo jen zřídka (máslo). Z vrchnostenského
účetnictví lze poznat, ze kterých lokalit se dovezlo největší množství potravin: pivo bylo
obstaráno převážně z Petrovic, chleba z Krušovic, drůbež z poplužních dvorů v Příčině
nebo Senci.67) O zvláštních dodávkách potravin jednal křivoklátský hejtman také s úředníky ze sousedních nebo nedalekých panství (například ledeburské Peruce). Dohromady
stálo celé vybavení loveckého okrsku 818 zlatých, což nebylo právě málo.68) Pro stolování
dvora na cestách platily přísné předpisy, které byly vzhledem k počtu účastníků lovu ad
63)Prokazatelně potvrzený úmysl císařovny zastavit se na zpáteční cestě na hon v křivoklátských lesích věděl Jan Josef z Valdštejna 2. června, kdy o tomto úmyslu píše svému příbuznému Leopoldu Vilémovi
(Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 9–10).
64) O průběhu příprav a spolupráci s krajským úřadem Valdštejn místodržícím tamtéž, fol. 14. Do kompetence krajských úřadů v součinnosti s pražským místodržitelstvím spadala také oprava cest po trase.
65) Und weilen wir mit Herrn Hofmeister die unterredung gepflogen, nach proportion verschriebenen victualien
vor (=für) Ihro May[estät] küchl man schon sehen und möglichst trachten wurde, selbsten in der Herrschaft
aufzukommen, ohne daß der Creys was beyschaffen müßte. […] Es dörfte uns nicht dann an gefliegel das
Creis zu succuriren haben […] (tamtéž, fol. 12–13, 9. 6. 1721).
66)Proviantu zde prý bylo v takovém nadbytku, že zbytky odváželo pět plně naložených zbrojních vozů:
Die hierzu nötige considerable Expensen seynd nicht nur aus jetzt wohlgedachter Excellenz eigenen Mitteln
hergegangen, sondern selbste haben auch, womit zu solchen niemand concurriren dörffe, und das Land
der zu dieser Station destiniert gewesten Leiferung überhoben bleibe, bey dem hochlöblichen königlichen
Gouverno, nebst dessen untereinstiger Einladung zu dieser Jagd-Ergötzlichkeit zeitlich angezeiget, wie dass
sie vor sich selbst alle erforderliche Provision bereits gethan hätten, welches von gleichgedachten hochlöblichen königlichen Gouverno umb die unnöthige Zufuhr abzustellen, an die Gehörden intimiret worden, und
der hochgräfliche Zehrgarten mit einem solchen Vorrath versehen gewesen, dass das überbliebene hinweg zu
führen etliche stark beladene Rüst-Wägen nicht geklecket haben (Prototypon).
67)Vs Křivoklát, inv. č. 930, sign. SA I 60, fol. 1–2.
68)Tamtéž, fol. 3–4. Roční plat vrchního lesníka (Oberforst) na křivoklátském panství roku 1708 byl 70 zlatých. RAV, inv. č. 3364, sign. II-2/IV/8, kart. č. 30.
21
hoc upraveny: přítomní zasedli u sedmnácti stolů69) – proto není divu, že kuchyně patřily
k nejrozměrnějším stavbám provizorního lánského loveckého okrsku. K panské tabuli, u níž jedla také císařovna, servírovali jídla ve stříbře císařští edlknabové; prostřeno
muselo být kobercem a sametem. Ještě štěstí, že si většinu tohoto vybavení přivezl dvůr
s sebou…
*
Jan Josef z Valdštejna dorazil do Lán 14. června ze svého zámku v Bělé pod
Bezdězem.70) Lány tehdy ještě rozhodně nebyly reprezentativním sídlem, ačkoli o velkolepé přestavbě tohoto dosud nerozměrného zámečku bylo již rozhodnuto. Zvýšení o patro podle pánů Františka Ignáce Prée nebo dokonce Františka Maxmiliána Kaňky (oba
pro Valdštejna ve sledované době pracovali) bylo provedeno až na přelomu dvacátých
a třicátých let 18. století, což může být důvodem, proč císařovna na zámku nenocovala. Renesanční zámek z doby Rudolfa II.71) nebyl v době vrcholného baroka dostatečně
reprezentativní, ačkoli za Schwarzenberků péčí manželky Jana Adolfa Marie Justýny, rozené ze Starhemberku, došlo kolem roku 1663 ke zřízení kaple.72) Právě zde byla naplánována mše pro císařovnu, kterou měl přečíst pražský světící biskup Daniel Josef Mayer
z Mayern.73) K návštěvě však patrně nedošlo: 26. června 1721 dorazila v 10 hodin Alžběta
Kristýna i s početným doprovodem do prostoru Nového Domu na křivoklátském panství
rovnou z Kolešovic. Nelze předpokládat, že se honu účastnili všichni členové císařovnina
dvora na cestách, na druhou stranu do křivoklátských lesů přibyl Valdštejn s manželkou
Eleonorou Marií a se svým doprovodem a služebníky, vojáci a v neposlední řadě pozvaní
hosté rovněž se svou suitou. Bohužel nemáme k dispozici pramen, který by jmenovitě
uváděl seznam účastníků lovu, tedy těch, pro které byl připraven lovecký okrsek v novodomském revíru. Můžeme tudíž pouze odhadovat. Podle rytiny doprovázející popis
lovu se vedle císařovny, jež jako jediná měla právo střílet, nacházelo zhruba třicet lidí,
lze však předpokládat, že mezi diváky byla přítomna většina císařovnina karlovarského
doprovodu. Oběd se konal u sedmnácti stolů (v Karlových Varech stolovala celá společnost u deseti stolů),74) řada z nich však měla „proměnlivé“ osazenstvo, které se u nich
střídalo podle toho, koho bylo právě potřeba v císařovnině blízkosti, popřípadě v kuchyni. Celkový počet hostů včetně hraběcího doprovodu lze tedy odhadnout na 300. Pokud
bychom měli spekulovat o počtu přihlížejícího publika, pak se dostaneme – i vzhledem
k množství „pomocníků“ z okolních měst a poddaných robotníků – k sumě zhruba 1000
osob.
69)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 33: vedle panského stolu ještě jeden stůl pro zpovědníka, lékaře
a sekretáře, další pro dámskou a jiný pro pánskou část císařovnina komornictva, dále pro dvorní dámy,
kuchaře, dva pro důstojníky a jeden pro poddůstojníky a dohromady pět pro logistický personál.
70)Tamtéž, fol. 23–24.
71) Srov. František KAŠIČKA, Renesanční podoba státního zámku v Lánech, Umění 31, 1983, s. 34–39.
72) Současnou kapli Jména Ježíš, stojící samostatně a spojenou s hlavní budovou, získal zámek až v letech
1747–1752, ačkoli o jejím postavení bylo rozhodnuto již roku 1735, což značí nevyhovující stav staré
schwarzenberské kaple (Pavel VLČEK, Encyklopedie českých zámků, Praha 1994, s. 181).
73)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 25–26.
74) NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/7, kart. č. 1064.
22
V den lovu bylo krásné počasí, i když červánky předchozího večera mohly znamenat
příchod deště. Příjezd císařovny byl provázen malou vojenskou přehlídkou s poctami,
po jejímž dokončení se panovnice odebrala rovnou do plachtové ohrady, v jejímž centru stál lovecký altán, rozdělený na tři části. Uprostřed stál stůl se zeleným přehozem,
u něhož si císařovna odpočinula. Zpovzdálí bylo slyšet štěkání psů umístěných v ohradě
a připravených k loveckým výkonům. Tradice chovu psů se ve valdštejnském rodě pevně
zakořenila právě za Jana Josefa z Valdštejna, který je využíval především ke štvanicím, jež
čas od času střídaly uzavřené plachtové hony. Proslulým chovatelem loveckých psů pak
byl Valdštejnův synovec a propagátor parforzního honu František Arnošt, mnichovohradišťský pán, který dokonce sepsal pojednání o nemocech loveckých psů a jejich léčení.75)
Po krátkém odpočinku dala císařovna prostřednictvím hraběte Valdštejna, jenž jí stál
po levici, pokyn k zahájení lovu. Nabíječ nacházející se po císařovnině pravici poprvé
naládoval pušku a po nahnání první várky jelenů začala Alžběta Kristýna pálit. Ve stínu
altánu stál kromě nabíječe a Valdštejna houf dvorních dam a kavalírů, v ohradě samotné
pobíhali zmateně jeleni a stejně zmateně také čeledíni a sloužící odnášející padlé kusy, jež
byly slavnostně vyrovnávány, aby jejich množství patřičně vyniklo. Součástí celého divadla byli také psi, kteří pronásledovali dokola běhající zvěř, a myslivci jedoucí na koních
v nových, drahých uniformách. Ti štvali zvířata z komor v lese do hlavního výběhu a jeden skrytý myslivec reguloval s pomocí důmyslného kladkostroje přísun kusů před císařovninu mušku. Příchod obzvláště statného jelena pak oznamoval zatroubením na lesní
roh.76) Celé barokní divadlo plné smrti řídil křivoklátský lesmistr František Maxmilián
Frich a právě on měl hlavní zásluhu na tom, že nedošlo k žádnému zranění účastníků ani
okolostojících přihlížejících zvědavců. Ostatně císařovna byla zkušená střelkyně a dokázala na rozdíl od svého krátkozrakého manžela rozeznat člověka od jelena, takže se v nepřehledné změti zvířat a lidí dobře orientovala. Zájemců o sledování velkolepé podívané
přibývalo, a tak musely být přistaveny vysoké vozy, na nichž stáli jedinci za plachtovou
ohradou jako na tribuně. Ti, na které se nedostalo, obsadili přilehlé stromy a houpali se
na větvích, mohutně povzbuzujíce střelbu.
Anonymní tvůrce popisu slavného honu zaznamenal zázrak hodný svatohubertské
tradice, kdy druhý z řady skolených jelenů těsně před svou smrtí před císařovnou poklekl, aby jí udělal kompliment za to, že směl zhynout její rukou.77) Po dvou lečích se císařovna s doprovodem odebrala k obědu, který se konal v opodál vystavěném loveckého okrsku a při němž hrála vojenská hudba. Odpoledne čekaly na Alžbětu Kristýnu další čtyři
várky nadehnané zvěře; za celý den zastřelila 138 kusů vysoké, z toho dva osmnácteráky.
75) Franz Ernst VON WALDSTEIN, Vornehmste Medicinalia vor die Hunde, Prag 1731. Strahovská knihovna, sign. A I XVI 51. Lovecký portrét Františka Arnošta z Valdštejna se nachází na zámku v Mnichově
Hradišti.
76) R. MAXERA, Myslivosť v hloubi Křivoklátských lesů, fol. 26 (s. 41).
77) Doch war hierbey etwas höchst remarquables, daß dieser jetzernannte anderte Hirsch gleich nach überkommenen Schuß etwann 20 Schritt gerad gegen Ihro May[estät] über sich gestellet, und mit darnieder
sinckenden Lauffen, welche von denen abweichenden Lebens-Geistern geschwächet worden, gleichsamb
Compimenten gemacht, dann durch endlich Niederthue und Verennung und […] durch zu Bodenfallung vor
die Allerhöchste Gnad und Ehre der Fällung gegen Ihro May[estät] fuß fällig sich so zu sagen bedancket hat
(Prototypon).
23
K sedmé leči už bohužel nedošlo, ačkoli právě tato mohla skýtat jistou změnu, protože
v ní byla pro císařovnu připravena tentokrát černá zvěř, mladá divoká prasata. Zábava
trvala do sedmi hodin večer, a ačkoli císařovna litovala brzkého ukončení lovu, musela
se podřídit naplánovanému itineráři a odjet na sedmnáct kilometrů vzdálené Smečno.
Před odjezdem poděkovala veřejně Valdštejnovi a jeho manželce Eleonoře Marii za krásný hon a dovolila jim dvojí políbení ruky, což byla z hlediska ceremoniálních zvyklostí
opravdová pocta.78) Slavný den byl u konce. Většina přítomných se na rozdíl od císařovny
a jejího doprovodu odebrala do svých domovů.
*
Na zpáteční cestě pokračovala Alžběta Kristýna do Prahy a ani zde nezapomněla na svou loveckou vášeň – 30. června si nechala uspořádat lov na císařském panství
v Brandýse nad Labem. V hlavním městě království se zúčastnila také oslav beatifikace
Jana Nepomuckého a navštívila osobně jeho hrob. Jelikož byla Alžběta Kristýna považována za obzvláštní ctitelku nového patrona, nebylo vhodnějšího námětu pro sochu, jež
měla budoucím generacím připomínat místo, kde roku 1721 došlo ke slavnému honu,
než právě podobizna tohoto zemského světce. Socha byla odhalena u příležitosti další
císařské návštěvy na Křivoklátě. Nevíme, zda Karel VI. zavítal na hon do Alžbětinského
(dříve Novodomského) revíru, pojmenovaného po jeho manželce, na doporučení císařovny, zda chtěl složit hold svou návštěvou Janu Josefovi z Valdštejna, jenž ho pozval
kvůli projednání svých právních sporů a ošemetných rodinných záležitostí, nebo jestli
jen využil nabídky bohatého aristokrata k uspořádání oblíbené kratochvíle, a vyplnil tak
příjemně čas čekání na korunovační ceremoniál podobně jako v nedalekém Zbirohu
či na vrbnovských Hořovicích. Nejpozději 5. srpna 1723, kdy císař dorazil do prostoru
Alžbětinského revíru, už stála socha sv. Jana Nepomuckého v plné kráse, a ačkoli nejsou
zatím známy prameny, jež by promluvily o jejím autorovi, netradičnost zpracování víceméně unifikovaného námětu svědčí o výrazné umělecké osobnosti. Regionální historik
Jaroslav Čech79) se dokonce přiklání k názoru, že autorem mohl být sám Matyáš Bernard
Braun, jenž krátce předtím tvořil pro Jana Josefa z Valdštejna na Duchcově.80) Také podstavec sochy projevuje jistou uměleckou kvalitu (autorem František Maxmilián Kaňka?)
a vzkaz dalším generacím spojující valdštejnskou reprezentaci s reprezentací císařskou.
V duchu oslavných básní zde autor latinsky zveršoval celou událost, jak nejvznešenější
císařovna Římanů Alžběta Kristýna propůjčila důstojností své přítomnosti lovu hodnotu,
jméno a pověst.81) Samozřejmě nechybí ani Valdštejnovo jméno se vší titulaturou a hod78) Dále Ruth FRÖTSCHEL, Mit Handkuss. Die Hand als Gegenstand des Zeremoniells am Wiener Hof im
17. und 18. Jahrhundert, in Irmgard Pangerl – Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (eds.),
Der Wiener Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652–1800), Innsbruck 2007, s. 337–356.
79) Srov. Jaroslav ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů, Rakovník 1992, s. 19. Dále také
Ferdinand PÁTEK, O soše sv. Jana v Novodomském revíru, Vlastivědný sborník okresu rakovnického
6, 1936, s. 67–68.
80)K tomu Adolf KREUZ, Geschichte der Stadt Dux, Duchcov 1933, s. 63 nn.
81) […] augustissima Romanorum imperatrix Elisabetha Christina praesentiae venatus […] dignatione pretium, nomen, famam […] addiderat (nápis na podstavci sochy sv. Jana Nepomuckého v Alžbětinském
revíru).
24
25
Jedna ze dvou rytin připojených k valdštejnskému tisku „Prototypon“ zobrazující císařovninu střelbu. Vytvořil ji Jan František Fischer podle návrhu
Johanna Petera Bredaela
nostmi, jenž nechal kamennou sochu vyhotovit z trvalé náklonnosti a zbožnosti odevzdávaje sebe, svou rodinu i svůj majetek co nejvěrněji […] svatému Janu Nepomuckému.82) To
ale nebylo vše: podnikavý Valdštejn nechal vytisknout již v září 1721 popis lovu a opatřit
ho dvěma rytinami od Jana Františka Fischera podle návrhu Johanna Petera Bredaela. Síť
valdštejnských agentů se poté postarala o distribuci tisku, několik exemplářů mělo skončit až ve Vídni.83) Tento popis84) nám slouží dodnes, byť s jistou mírou opatrnosti vzhledem k tendenci jeho zadavatele, jako jeden z klíčových pramenů při rekonstrukci slavného lovu Alžběty Kristýny, která je na podstavci sochy neskromně označena za úspěšnější
než sama Diana (auspicatior Diana).
Mezi oběma letními lovy, v červnu 1721 a v srpnu 1723, se v prostoru Nového Domu
mnohé změnilo. V duchu „civilizování lesního prostoru“ pokračovalo vybíjení dravé
zvěře: už v srpnu 1692 byl zastřelen v bělečském revíru poslední křivoklátský medvěd
(vycpaný byl později ukazován v muzeu na hradě Křivoklát), v lednu 1695 poslední rys
a v průběhu roku 1724 došlo k likvidaci posledních vlků.85) Kromě postavení výše zmíněné statue patrona, k němuž ve velkém směřovaly prosby o narození mužského dědice
habsburského rodu, se proměnilo i bezprostřední okolí slavné plastiky. Zůstalo zachováno okrouhlé prostranství uprostřed hustého lesa a k němu přibyly další cesty, jejichž
průsečík ležel právě v místě sochy a které umožňovaly pěstování parforzního honu v budoucnu. Císař při lovu roku 1723 ještě lovil starým, uzavřeným způsobem: projížděl
na těžkém voze, do něhož bylo zapřaženo volské čtyřspřeží, a střílel okolo sebe. Na voze
stáli dva myslivci, kteří mu zezadu nabíjeli pušku, neboť Karel VI. seděl na otáčecí židli,
kterou si měl sám navrhnout tak, aby mohl rychle pálit do všech stran. Mezi 120 kusy
skolené zvěře převažovali jeleni (dohromady 109 exemplářů). Lov trval celý den, v poledne bylo připraveno pohoštění u hájovny, jež potom nesla jméno U Tří stolů, protože
v duchu dvorské etikety zde byl připraven jeden stůl pro panstvo, jeden pro myslivce
a jeden pro nadhaněče.86) Vedle císaře se honu zúčastnili i další kavalíři, přítomní v Praze
na korunovaci, jako například minsterberský vévoda Jindřich Josef z Auersperka nebo
ctitel svatého Jana Nepomuckého, dolnorakouský hrabě a dvorský nejvyšší lovčí Johann
Julius z Hardeggu. Doprovod svému choti dělala i Alžběta Kristýna a malá, tentokrát
však již šestiletá Marie Terezie. Chybí záznamy o tom, že by se císařovna aktivně lovu
účastnila. Většina osob z císařského doprovodu potom na rozdíl od panovníka a jeho
rodiny přespala na lánském zámku.87) Zatím se nepodařilo objevit tištěný popis tohoto
82) […] lapideam hanc statutam […] erigi fecit […] stabilis affectus et pietatis […] devotissime commendans se,
suos, sua […] S. Joanni Nepomuceno (tamtéž).
83)Vs Křivoklát, inv. č. 894, sign. SA I 21, fol. 16–17, agent Šimonek sekretáři Liebigovi 1. října 1721.
84) RAV, inv. č. 3420, sign. II-18/I, kart. č. 45, také Strahovská knihovna, sign. H F I 29/16: Prototypon oder
Eigentliche Beschreibung des […] Elisabethae von seiner Excellenz […] Graffen von Waldstein […] auf
dero Herrschafft Pürglitz und in dasselbigen Wild-Bahn-Revier der heiligen Elisabethae […] praesentirten
Hischen-Schiessens.
85)V. VODVÁŘKA, Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen, s. 112–113. Fakt, že si nechal Jan Josef
z Valdštejna dovést do lánské obory roku 1719 klokany z Austrálie, by bylo potřebné pramenně ověřit.
86) J. ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku u Valdštejnů, s. 17–18.
87) Na tyto kavalíry upozorňuje Jan Josef z Valdštejna v dopise Aloisi Tomáši Raimundovi z Harrachu 7. srpna
1723 (RAV, inv. č. 3464, sign. II-20-IX, kart. č. 47, fol. 196–197).
26
druhého honu, v němž – co do počtu zabité zvěře – císař zaostal za svou manželkou.
Zdá se, že se honu aktivně účastnil i Valdštejn, ačkoli v té době trpěl záchvaty podagry, na kterou mu prý dělal dobře křivoklátský vzduch. Úspěch lovu ho přiměl k tomu,
aby opakovaně během korunovačního pobytu v Praze zval do křivoklátských lesů císaře a také jeho budoucího zetě Františka Štěpána Lotrinského, který pobýval od roku
1723 u habsburského dvora a sdílel na rozdíl od své nastávající manželky, arcivévodkyně
Marie Terezie, císařův lovecký zápal.
Panovníkův nabitý program další návštěvu křivoklátských revírů nedovolil. Někteří
autoři zmiňují ještě jeden císařský hon v barokní době, a to roku 1730.88) Bohužel o této
cestě panovnického dvora do Čech nemáme bližších zpráv,89) a tak nezbývá než spekulovat: pravděpodobně se jedná o pobyt z roku 1732, kdy opět císařský manželský pár
putoval, byť odděleně, do Karlových Varů. Pobyt Alžběty Kristýny (cestovala z Prahy
na začátku června 1732 přes Jesenici a Kysíbl/Stružnou)90) na lánském zámku a v luženském revíru včetně skolení 46 jelenů není dosud k roku 1732 pramenně doložen.91) Ať
už došlo k císařské návštěvě dvakrát nebo třikrát, mohl se jen málokterý český aristokrat
pochlubit tak častou pozorností panovníka jako Jan Josef z Valdštejna. To svědčí o jeho
vážnosti a důležitosti v rámci aristokratické společnosti barokních Čech stejně jako o výjimečnosti křivoklátského panství, jež bylo odedávna zasvěceno lovu.
88) R. MAXERA, Zápisky z dějin myslivosti lesů křivoklátských, fol. 33; J. ČECH, Císařské hony na Křivoklátsku
u Valdštejnů, s. 18; V. VODVÁŘKA, Lány a okolí ve světle místních a pomístních jmen, s. 85 a 117.
89) Zprávy o cestě roku 1730 nejsou zachovány ani ve fondu SM NA Praze, který je v podobných záležitostech
poměrně úplný (inv. č. 1580, sign. K1/95), ani ve vídeňských fondech, kde by byl podobný přesun dvora
zaznamenán minimálně v ceremoniálních protokolech (dále Johanna ATZMANNSTORFER – Adam
CHRISTIAN – Hansdieter KÖRBL – Roland STARCH – Bettina WEISSKOPF – Dagmar WELTIN, Much
of the same? Das Leben am Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle (1652–1800), in Irmgard Pangerl –
Martin Scheutz – Thomas Winkelbauer (eds.), Der Wiener Hof im Spiegel der Zeremonialprotokolle
(1652–1800). Eine Annäherung, Innsbruck – Wien – Bozen 2007, s. 229–253, pro léta 1730 až 1732
s. 239–243). O cestě dvora do Čech neví nic ani literatura zabývající se panovnickým cestováním po Bílé
hoře (srov. pozn. 38).
90) Jelikož literatura mluví o císařovnině honu, pak se nemohl odehrát při zpáteční cestě, kterou již z Varů
absolvovala Alžběta Kristýna spolu s císařem. V takovém případě by byl hon uspořádán pro něj jako pro
významnějšího hosta. Zpáteční cesta vedla 18.–20. 7. 1732 přes Kysíbl/Stružnou, Petrohrad a Smečno
(NA Praha, SM, inv. č. 1580, sign. K1/95/10, kart. č. 1065, fol. 174).
91)Tamtéž, fol. 55–56 (popis cesty z Laxenburku do Karlových Varů Marcherouta).
27
28
Zuzana Pešková
Velkorysé návsi na Rakovnicku
1)
Úvod
Poslední dobou jsme svědky rozvoje nové výstavby na venkově, a to zejména výstavby
obytné, kterou se velmi často deformuje původní urbanistická struktura. Vesnice jsou
obestavovány v jednoduchých půdorysných schématech, která nerespektují regionální
specifika, takže vzniká určitá degradace původních historických hodnot, tedy toho, že
každá vesnice měla svou tvář. Tento trend se projevuje především v okolí velkých měst
a urbanistických os. Zároveň s ním není adekvátně rozvíjena ochrana historických jader,
která jsou jediným významným nositelem historických znaků a odrazu dřívějšího života
na vesnici, což podporuje i nedostačující legislativa. Vzhledem k tomu, že základ urbanistické struktury, na který další období navazovala, byl položen ve vrcholném středověku,
záměr se soustředil na otázky příčin vzniku některých urbanistických struktur, ale také
na to, co by mohlo být inspirací pro zakládání nových částí sídel.
Tato práce se proto zaměřuje na vesnice s jasně pravidelnou urbanistickou strukturou,
kde není pochyb, že jejich vyspělá půdorysná forma byla výsledkem plánovité činnosti
vrcholně středověkého lokátora, i když nelze v žádném případě tvrdit, že této pravidelné
struktuře nemohlo předcházet sídliště starší. Pravidelnost i jasný zakládací záměr v půdorysu sídla jsou místy čitelné z dnešních map, tím spíš když se na pravidelnost zaměříme studiem map stabilního katastru, které jsou všeobecně považovány za věrohodný
doklad středověké parcelní struktury v historických jádrech měst i na venkově. Ostatně
v celorepublikovém měřítku použil tyto mapy před více než sedmdesáti lety k popisu
středověké kolonizace Josef V. Šimák.2) Přesto se dosud nikdo komplexněji a na širší
skupině podobných půdorysů nepokusil o rekonstrukci pravděpodobných zakládacích
schémat takto zřejmě pravidelných útvarů, natožpak o odhalení nějakého modulu a určení jeho hodnot v tehdy užívaných mírách.3)
1)Příspěvek je zkrácenou verzí disertační práce: Zuzana PEŠKOVÁ, Velkorysé návsi na Rakovnicku
(Identifikace vyměřovacích soustav), disertační práce obhájená na stavební fakultě ČVUT v Praze, Praha
2007.
2) Josef V. Šimák, Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století, Praha 1938; TÝŽ, České dějiny
I/5. Středověká kolonisace v zemích českých, Praha 1938, zvl. s. 970–983.
3) Dílčí pokusy o odhalení možných modulových systémů v půdorysech vesnic však existovaly. Zdeněk
Smetánka popsal modulový systém na zaniklé Svídně, základní modulové systémy byly popsány
i na Novém Městě pražském (Vilém Lorenc), v rámci seminárních prací nabádá své studenty profesor
Škabrada k hledání modulů v půdorysech vesnic, docentka Hauserová se svými studenty se více či méně
úspěšně pokoušela o nalezení modulového systému u skupiny vesnic vysazených kolonizační činností
kláštera Zlaté Koruny.
29
Cílem práce je tudíž: 1) výběr určité skupiny vesnic, u nichž lze prokázat vrcholně
středověký lokační původ půdorysu a jejichž urbanistická struktura vykazuje podobné vlastnosti; 2) prověření modulového vyměřovacího systému v jeho ideální skladbě;
3) zjištění a ověření absolutních rozměrů užitého modulu či modulů v tehdy užívaných
mírách.
Vedle základních pomocníků, jimiž se staly mapové podklady, byly neocenitelné
i souborné vydání berní ruly, regionální shrnutí a výtahy z urbářů, dokumenty v archivech a literatura zabývající se středověkou kolonizací na našem území, včetně archeologických průzkumů zaniklých středověkých vesnic, ale také literatura zabývající se středověkými mírami a váhami. Práce záměrně neobsahuje hodnocení změn, které formovaly
sídelní strukturu našich zemí ve 12. až 14. století. Přesto však je jedna kapitola věnována
předložení širších historických souvislostí (tak jak je shrnuje literatura), které provázely
vznik zkoumaných půdorysných struktur. Právě poznání doby vzniku těchto vesnic je
klíčem k pochopení jejich urbanismu. K ověření základních teorií a vyvrácení počátečních pochybností, jak se jevily na základě prvotního studia map stabilního katastru, byly
použity mapy destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny u Slaného, Pfaffenschlagu
u Slavonic a Mstěnic u Hrotovic, z nichž především Svídna je velice inspirativní, protože
u ní již Zdeněk Smetánka objevil základní půdorysný modul.4) Činností, která provázela
celou tuto práci, bylo porovnávání a srovnávání jednotlivých dat a kritérií.
Určení skupiny obcí
Stanovená půdorysná forma
Již v roce 1993 upozornil Vladislav Razím ve svém článku K počátkům města Rakovníka
na zajímavou skupinu vesnic v okolí Rakovníka, jejichž urbanismus se nápadně podobá
náměstí v samotném Rakovníku.5) Doslovně říká: […] velmi pozoruhodné je srovnání
středověkého jádra Rakovníka se skupinou vrcholně kolonizačních vesnic v jeho nejbližším
okolí, jejichž výjimečný urbanismus zůstal dosavadním bádáním takřka nepovšimnut. Již
na první pohled musí upoutat skutečnost, že půdorys těchto vesnic je nápadně podobný
urbanismu Rakovníka, a to zejména mimořádně velkou protáhlou návsí, k níž se kolmo
přikládají dlouhé úzké parcely. […] nejpřekvapivější je, že všechny tyto návsi jsou dokonce
větší než rakovnické náměstí, které lze v kontextu urbanismu českých středověkých měst
řadit k těm větším. […] Přestože jsou takto vyspělé, podobně koncipované dispozice bývají
dochovány i v jiných částech naší země, nemá zřejmě tato oblast z hlediska velkorysosti jednotlivých realizací a jejich vzájemné hustoty a úzké časové ohraničenosti přímou obdobu.6)
Do této skupiny Razím zařadil v těsném okolí Rakovníka Lužnou, Pavlíkov, Kněževes,
Nesuchyni, Hředle, Řevničov a Třtici. Tedy obce, které nejsou od Rakovníka vzdálené
více než dvanáct kilometrů. Není bez zajímavosti, že všechny tyto obce byly vysazeny
4)Zdeněk Smetánka, Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna, Praha 1988.
5)Vladislav RAZÍM, K počátkům města Rakovníka. K problematice středověkého urbanismu ve středních
Čechách. Památky středních Čech 7/3, 1993, s. 9–23.
6)Tamtéž, s. 13–18.
30
právem zákupním za Jana Lucemburského. Do stejného období svým vznikem spadají i další vysazení vsí v okolí Rakovníka, jejichž půdorysná příbuznost s tímto městem
není, dle Razímových slov, až tak zřejmá: Mutějovice, Lišany, Krakov, Hořesedly, Krupá
a další. Dále článek upozorňuje na další návsi centrálního typu v okolí Rakovníka, které se svými rozměry přibližují čtverci: Šanov, Rousínov, Vrbice, Kolešov. Na základě
polohy kostela vůči návsi u podobně koncipovaných vrcholně středověkých půdorysných struktur poukazuje Razím i na vesnice od samotného Rakovníka poněkud vzdálenější: Břežany, Rousínov, Lubná, Oráčov, Hudlice, Chyňava, Bratronice či město
Hostomice (jako zástupce s kostelem umístěným v prostoru návsi)7) a Čistá, Lišany,
Velká Chmelištná, Panoší Újezd (s kostely umístěnými stranou návsi, u nichž lze prokázat nebo alespoň předpokládat předlokační původ).
Razímův článek tak znovu otevřel problematiku hledání „středověké lokační typologie“, kterou je možné rekonstruovat pouze podrobným studiem mapových podkladů a porovnáváním jednotlivých předem stanovených kritérií. A protože – díky
V. Razímovi – existují jisté vytipované skupiny obcí na Rakovnicku, dovolím si zůstat
v této lokalitě a pokusím se prohloubit poznatky o středověkém urbanismu u asi nejnápadnější z těchto skupin obcí. Tedy těch, jejichž urbanismus připomíná právě rakovnické
náměstí.
Půdorysné skupiny pravidelných návesních forem na Rakovnicku
Jedním ze základních problémů je geografické vymezení hranic Rakovnicka, čili studované oblasti. Okres Rakovník v dnešních hranicích totiž vznikl po územní reorganizaci státu až v roce 1960. Základním územím, na kterém byly hledány obce vykazující
pravidelný půdorys, se stal Rakovnický kraj, tak jak je vymezen na vojenských mapách
z konce 19. století. Jak se ukázalo, tehdejší Rakovnický kraj zahrnoval dnešní okresy
Rakovník, Kladno, Beroun, Louny a Plzeň-sever. K početné skupině pravidelných půdorysů obcí, nacházejících se na tomto území, byla ještě pro úplnost přidána skupina menší, upozorňující na obce s pravidelným půdorysem. Sice se dnes nacházejí v hranicích
okresu Rakovník, ale podle vojenského mapování spadaly do Žateckého kraje.
Na základě studia map II. vojenského mapování byly vybrány obce vykazující pravidelnou urbanistickou strukturu bez ohledu na to, zda šlo o typ návesní s podlouhlou
obdélnou návsí či návsí čtvercovou nebo oválnou, nebo o vsi ulicové. Prvotním kritériem byla jistá pravidelnost v půdoryse, která by mohla být znakem lokačního záměru
zrcadlícího se v urbanistické struktuře. Předem vybrané půdorysy byly podrobněji studovány na mapách stabilního katastru, jakožto nejstarším přesném mapovém podkladu.
Samozřejmě, že mezi předpokládaným vysazením obce ve 14. století a pořízením mapového podkladu v polovině století 19. uplynulo více než pět set let. Ale právě v tomto bodě
je nutné si uvědomit konzervativnost a stabilnost feudálního systému na českém venkově, který pevně zakořenil v době vrcholného středověku a který začínal být přežitým
právě až v období 19. století. Proto lze – alespoň ve většině případů – z map stabilního
katastru vyčíst vrcholně středověké urbanistické struktury.
7) Do této skupiny zařadil V. Razím i Mšecké Žehrovice, kde však byl kostelík postaven až v roce 1774.
31
Celkem bylo vybráno 85 obcí vykazujících pravidelnost ve své urbanistické struktuře. Při podrobnějším porovnávání vybrané skupiny se začaly objevovat, jak se dalo
čekat, jisté podobnosti v půdorysech. Na jejich základě lze obce na Rakovnicku rozdělit do tří základních skupin podle tvaru a velikosti návesního prostoru: 1) obce
s oválnou návsí (Černochov, Drahouš, Lubná, Tlestky, Žďár); 2) obce se širokou obdélnou návsí či náměstím (Družec, Jesenice, Kosobody, Přílepy, Nové Strašecí, Slaný,
Smolnice, Šlapanice). Z této skupiny se vymykají další tři podskupiny: 2.1) obce s přibližně čtvercovým centrálním prostorem (Dolín, Honice, Kamenné Žehrovice, Kyšice,
Velvary, Šanov, Vrbice); 2.2) obce s poměrem stran centrálního prostoru přibližně 3:2
(Kladno, Tmáň, Rousínov, Kolešov); 2.3) obce s poměrem stran centrálního prostoru přibližně 2:1 (Domoušice, Chotěšov, Lhota, Otěvěky, Třebíz, Tuchlovice). Dále to
jsou 3) obce s úzkou protáhlou obdélnou návsí či náměstím: 3.1) malé s delší stranou
přibližně do 190 m (Čelechovice, Chlum, Lhotka u Berouna, Modřejovice); 3.2) větší
s delší stranou od 190 m do 400 m (Donín, Drahelčice – dnes součást Rudné, Dřínov,
Dušníky, Hostouň, Chrášťany, Kačice, Krakov, Krupá, Ledce, Lhota pod Džbánem,
Lišany, Malinová, Skupá, Smečno, Šípy, Železná, Žilina) a 3.3) velké s delší stranou nad
400 m (Čistá, Kožlany, Rynholec, Bratronice, Chyňava, Pavlíkov, Lužná, Nesuchyně,
Břežany, Kněževes, Hředle, Hudlice, Mutějovice, Mšecké Žehrovice, Třtice, Řevničov,
Rakovník).
Z hlediska zatřídění jsou zajímavé Soseň a Velká Chmelištná. Jde o dvě sousední obce
s obdélným návesním prostorem, který se pravděpodobně dalším vývojem obce deformoval do jakéhosi zatočení. V uvedeném třídění není rozlišeno, zda jde o městskou, či
venkovskou centrální strukturu. Základním kritériem byla její pravidelnost. Proto se
může stát, že i v následujícím textu budu mluvit o náměstí jako o návsi. (Omluvou může
být, že některá města byla založena jako vesnice a svá městská privilegia získala až později, i fakt, že města s velkými náměstími mají z hlediska urbanistického blíže k vesnicím
než k vyspělým městům.)8)
Kromě tvaru půdorysu lze porovnávat i další základní charakteristiky sídel, čitelné
přímo z map. Jednou z nich je orientace delší strany centrálního prostoru vůči světovým
stranám. Z hlediska dnešních urbanistických zvyklostí je překvapivé, že ve 40 % zkoumaných sídel je delší strana návsi orientována ve směru V–Z. Parcely jsou orientovány buď
na jih, nebo nevýhodně na sever. Příznivější je pootočení osy delší strany návsi ve směru
JZ–SV, což lze vyčíst u 17 % zkoumaných obcí, či na SZ–JV, jak dokládá 22 % z 85 vybraných obcí. Z hlediska oslunění parcel nejvýhodnější orientaci delší strany návesního
útvaru ve směru S–J vykazuje jen 21 % zkoumaných obcí.
Je tedy nasnadě, že morfologie terénu byla nadřazeným kritériem při vytyčování
půdorysu sídla. Rovněž zdroj vody patří k základním podmínkám existence vesnic,
a přesto se setkáváme s případy, kdy jsou zakládány poměrně daleko od vodního zdroje.
Stávalo se tak především ke konci kolonizační éry, kdy již na ně nezbyly kvalitní loka8) […] města s relativně velkými náměstími mají z hlediska ryze urbanistického, ale také společensko-ekonomického blíže k vesnicím než k vyspělým městům se všemi jejich charakteristickými funkcemi (V. RAZÍM,
K počátkům města Rakovníka, s. 19).
32
lity. Na Rakovnicku se samozřejmě preferovalo, aby vodní zdroj byl přímo na návsi. Je
tomu tak v 76 % vybraných obcí, 5 % obcí má vodní zdroj mimo náves, ale stále relativně
dostupný. Poměrně vysoké množství vesnic (19 %) zůstává bez vodního zdroje na návsi
nebo v její blízkosti. Právě absence zdroje vody v centrální části obce nebo její blízkosti by mohla ukazovat na pozdější založení, která doplňovala stávající sídelní strukturu
i za cenu nepříliš optimálních podmínek pro nově příchozí osadníky. Takovým případem byla třeba i zaniklá Svídna u Slaného, kde právě nedostatek vody vedl k postupnému opuštění vesnice.
Další zajímavé srovnání nabízí existence a poloha kostela na návsi. Samozřejmě, že
z mapy stabilního katastru nelze s jistotou určit, zda je kostel původu vrcholně středověkého, nebo mladšího, a tedy do urbanistické struktury sídla implantovaného později.
Přesto může poloha kostela leccos napovědět. Jak upozorňoval Vladislav Razím, poloha
kostela vůči návsi může poukazovat na to, zda sídlo nemělo předlokační původ.9) Pro
lokační vesnice je totiž typické umístění kostela volně uvnitř návsi, přičemž o současném
vzniku kostela a vesnice může napovídat i patrocinium (například Lužná – sv. Barbora,
Pavlíkov – sv. Kateřina, Kněževes – sv. Filip a Jakub, Hředle – Všech svatých atd.).
Naopak, pokud kostel stojí stranou návsi lokační vesnice, dá se předpokládat, ne‑li přímo dokázat, její předlokační původ. Z vybrané skupiny 85 pravidelných půdorysů má
52 % obcí kostel, z čehož je 66 % umístěno přímo v prostoru návsi a 44 % stranou návsi
nebo mimo pravidelně zakládanou část. Velmi zjednodušeně lze říci, že u 18 % vybraných obcí na Rakovnicku můžeme předpokládat pravděpodobný předlokační původ.
Z písemných pramenů se dá vyčíst, kdy již ta která obec existovala.10) Nelze ale v žádném případě předpokládat, že se letopočet dokládající existenci sídla shoduje s letopočtem, kdy mu byla dána pravidelná urbanistická struktura. Nacházíme se ve staré sídelní
oblasti, a proto předlokační původ některých vesnic není nikterak překvapující. První
písemné zmínky pocházející ze 12. století se vážou k původní slovanské vesnici, a nikoli
k sídlu vzniklému kolonizační činností. O to cennější jsou ty zprávy, které dokládají vysazení jednotlivých vesnic po právu zákupním. Bohužel ne u všech sídel se listiny k jejich
vysazení dochovaly, a tak rok emfyteutického vysazení vesnice známe jen u 25 % sídel
z vybrané skupiny.
Přesto tyto letopočty mohou velmi dobře dokumentovat kolonizační aktivity
na Rakovnicku. Nejstarší doložené založení pochází z roku 1283, kdy jsou na příkaz krále Václava vysazeny Honice. Jak se zdá, velká vlna emfyteutického zakládání vesnic se
zvedá za vlády krále Jana Lucemburského: roku 1313 je doloženo vysazení jednoho sídla,
roku 1315 pak tři, 1318 jedno, 1319 jedno, 1320 dvě, 1325 šest a 1330 jedno. Další tři datované lokace pochází až z roku 1341. Celkem bylo doloženo vysazení pěti vesnic kolem
9)V. RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, s. 14–17.
10)Václav KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického I–II, Kralovice 1930–1932; TÝŽ, Dějiny
Rakovnicka, Rakovník 1936; Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA – Vladimír ŠMILAUER, Místní jména
v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I–V, Praha 1949–1960; J. V. ŠIMÁK, Pronikání Němců
do Čech kolonizací ve 13. a 14. století.
33
poloviny 14. století. Zdá se tedy, že většina pravidelné urbanistické struktury vyskytující
se na Rakovnicku, tak jak je čitelná z map stabilního katastru, pochází ze 14. století.11)
Pokud mluvíme o pravidelnosti urbanistické struktury, nejde jen o pravidelnost v centrální části, tedy návsi či náměstí nebo o jasné a pravidelné vymezení vnějšího obvodu,
ale především o pravidelnost parcelace. Bez pravidelně rozměřených parcel si lze jen
těžko představit, jak by bylo možné dosáhnout celkové pravidelné struktury sídla podle
předem připraveného schématu. Proto také vybraná skupina obcí ve vysokém procentuálním zastoupení (85 %) vykazuje pravidelnou parcelaci, z toho 64 % sídel má parcelaci
zcela pravidelnou a zbývajících 36 % alespoň částečnou pravidelnost.
Další zajímavostí, čitelnou přímo z map, je vymezení vnějšího obvodu sídla polní cestou s pravděpodobným oplocením, případně v kombinaci s vodotečí. Toto vymezení obvodu mělo zřejmě funkci obrannou a dá se vyčíst u 55 % vybraných vesnic na Rakovnicku,
z nichž u 66 % je vymezení vnějšího obvodu sídla čitelné alespoň částečně a u zbývajících
34 % zcela jasně. U některých urbanistických struktur, konkrétně u 16,5 %, se objevují
i cesty kolmé na základní osu založení. Jako by šlo o náznak principu cardo a decumanus,
známého již z dob římských.12) Není jistě náhodou, že kolmé cesty se objevují v 78,5 %
právě u největších urbanistických lokačních počinů, tedy u vesnic s dlouhou obdélnou
návsí, jejíž délka přesahuje 300 m.
Co se průměrných délek návsí týče, lze je specifikovat právě podle výše uvedeného
dělení obcí na základě tvaru jejich návesního prostoru. Vesnice s oválnou návsí mají
v průměru delší osu návsi dlouhou 170 m. U čtvercového centrálního útvaru dosahují
jednotlivé strany průměrně 140 m. Široká obdélná náves mívá pak v průměru delší stranu dlouhou kolem 165 m. U založení s úzkou protáhlou návsí musíme odlišit tři základní
velikostní kategorie. Zatímco vesnice malé mají delší stranu návsi kolem 140 m, větší již
vykazují v průměru dvojnásobné délky, tedy 280 m, a ty největší zhruba pětinásobek –
680 m. Šířky návsí pak poměrně kolísají a dosahují hodnot přibližně od 30 do 200 m.
Za jakousi průměrnou hodnotu je možné pokládat šířku návsi okolo 100 m.
Vybrané obce se nacházejí v nadmořské výšce od 170 do 600 m n. m., s průměrnými
ročními srážkami kolem 600 mm a s průměrnou roční teplotou mezi 7–9 °C.13)
Přesné vymezení zkoumané skupiny obcí
Podrobným studiem map II. vojenského mapování a map stabilního katastru se podařilo získat reprezentativní vzorek obcí vykazujících pravidelnost ve své struktuře,
a tím zvyšujících pravděpodobnost domněnky, že byly alespoň částečně dílem vrcholně
středověké kolonizační éry. Předpoklad vrcholně středověkého původu je nutné ověřit
na základě písemných pramenů.
11)K aktivitám prvních Lucemburků na Křivoklátsku: Marek LAŠŤOVKA, Křivoklátská léna v době předhusitské, diplomová práce obhájená na katedře PVH FF UK v Praze, Praha 1991. Zčásti publikováno: SSH
21, 1995, s. 44–66.
12) Cardo a decumanus (lat., [kardo a dekumánus]) nebo také via cardinalis a via decumana je dvojice navzájem kolmých ulic, které tvořily základ plánu starých římských měst. Ve vojenských táborech (castrum) se
nazývaly via principalis a via praetoria.
13) J. BENDA a kol., Rajonizace zemědělské výroby v ČSSR II., Praha 1963.
34
Razímovy naznačené skupiny vesnic se stejnými znaky ve svém půdoryse tak byly
systematicky doplněny a rozšířeny. Jak se od samého počátku zdálo zřejmé, a pozdější porovnání to jen potvrdila, asi nejzajímavější skupinou jsou vesnice s dlouhou úzkou protáhlou návsí, která svým tvarem připomíná rakovnické náměstí a velkorysostí
svých rozměrů jej dokonce i předčí. I svou urbanistickou strukturou a pravidelností jaksi
převyšují založení méně velkorysá. Každopádně jde o urbanistické akce velice vyspělé, v jejichž půdorysu lze velmi dobře číst některé zákonitosti, které si žádala vrcholně
středověká lokační urbanistická typologie. Připomínám, že V. Razím do této skupiny
řadil především Lužnou, Pavlíkov, Kněževes, Nesuchyni, Hředle, Řevničov a Třtici, tedy
obce velmi blízko samotného Rakovníka, jejichž podobnost s rakovnickým náměstím
je nasnadě. Na podobnou urbanistickou strukturu, avšak bez přímé souvislosti se samotným Rakovníkem, upozorňoval u Břežan, Mutějovic, Mšeckých Žehrovic, Hudlic,
Chyňavy a Bratronic. Dovolím si danou skupinu pro úplnost doplnit o Čistou, Kožlany
a Rynholec.
Tím se podařilo vybrat skupinu sedmnácti obcí na Rakovnicku s podobnou urbanistickou strukturou, která se stala předmětem podrobnějšího zkoumání především z hlediska uplatnění možného modulového systému v jejich půdorysu a na základě porovnávání předem stanovených kritérií. Pro odlišení této specifické skupiny od ostatních
popsaných struktur, podněcujících velikostí základních rozměrů, se nabízí zavést naše
pracovní označení velkorysé návsi na Rakovnicku.
Velkorysé návsi na Rakovnicku – založení
Zakládání vesnic (kolonizace 13. a 14. století na Rakovnicku)
Pohled historiků na osidlovací proces českých zemí se za posledních sto padesát let
změnil. Zatímco v 19. století se při výkladu dějin kolonizačního období možná až příliš
dramatizuje otázka nového soužití etnika příchozího a domácího, jakož i příčiny příchodu nových kolonistů na naše území a průběh osídlování země,14) ve třicátých letech
20. století se již pohled umírňuje a kolonizace je vnímána spíše jako spleť jednotlivých
drobných dějů, jejichž výsledkem je vznik naší současné sídelní struktury. Tyto děje
nebyly podmíněny pravděpodobně ničím jiným než oboustrannou potřebou zajištění hmotného užitku jak straně příchozí, tak straně té, která nové osadníky povolává.15)
S nastupujícím trendem globalizace se přirozeně projevuje i umírněně střízlivý názor
na etnické soužití národů v době kolonizace. Pragmaticko-materialistický pohled na důvod příchodu nových kolonistů i chápání kolonizace nikoli jako jednotného díla, ale
jednotlivých dílčích dějů, které v průběhu dvou set let formovaly naši sídelní strukturu
prakticky do současné podoby, je vlastní i dnešním historikům.
V souvislosti s novým vnímáním vztahu příchozích kolonistů a původních domácích
obyvatel je třeba přehodnotit i vžité termíny kolonizace „vnitřní“ a kolonizace „vněj14)Viz Palackého Dějiny.
15) J. V. ŠIMÁK, Pronikání Němců do Čech kolonizací ve 13. a 14. století; TÝŽ, České dějiny I/5. Středověká
kolonisace v zemích českých.
35
ší“. Tedy specifikování toho, zda nově založená vesnice byla osídlena cizími kolonisty,
v našem případě především Němci – vnějšími zdroji, či zdroji vnitřními – českým etnikem. Takové dělení mělo smysl pouze při hledání opodstatnění národnostně územních
nároků, jak si to vyžadovala spletitá situace v 19. a první polovině 20. století. Současní
autoři od etnicky podbarveného dělení kolonizačních aktivit spíše ustupují. Kolonizační
proces – podle soudobého vnímání – není aktivitou pronikání jednoho etnika na území
jiného a potíráním původní kultury novou, importovanou, nýbrž jde o proces prosazování jednotlivých inovací. Ty vedly ke zkvalitnění života tehdejších obyvatel, bez ohledu
na skutečnost, zda byli kolonisté domácí či nově příchozí.16)
Mezi základní prameny, které popisují kolonizační aktivity na Rakovnicku, patří
Šimákovo Pronikání Němců do Čech, které se však zabývá pouze lokacemi, na nichž se
prokazatelně podílelo německé obyvatelstvo. Důležitým zdrojem regionálních informací
se tak stávají především Kočkovy Dějiny Rakovnicka, které se opírají právě o studium urbářů. Bohužel, další z rakovnických dějepisců, archivář Jan Renner, není pro období středověku hodnověrným zdrojem informací. Přesto se však ani Kočka nezmiňuje o všech
vesnicích. Proto bylo třeba v některých případech si pomoci pouze základní informací
o vysazení, tak jak ji poskytuje Antonín Profous ve svých Místních jménech v Čechách.
Nejstarší písemná zmínka o Rakovníku pochází z roku 1252, kdy je sem lokalizován
krajský soud. Pravidelnou lokační podobu získal Rakovník až za Jana Lucemburského,
tedy před rokem 1319, jímž je datována královská listina.17) Josef V. Šimák dodává, že
prvními měšťany byli Němci a od 14. století se město počešťuje.
Bratronice byly před rokem 1352 vysazeny právem zákupním, ačkoliv i ony měly
předlokační původ.18) Ze 13 ¾ lánů dědin osadníků držel rychtář 3 ½ lánu, zbývajících
10 ¼ lánu obdělávalo 9 osedlých. Sedláci byli osazeni dle staročeského práva kmetcího a byli dědičnými nájemci polí zemanských a klášterních.19) V sousedství Bratronic
leží Chyňava, jejíž vysazení má přímou spojitost s vysazením Hudlic. Roku 1341 nechává král Jan Lucemburský na prosbu Jindřicha a Peška Benešovských vysadit vesnice
Chyňavu, Hudlice a Újezd právem zákupním dle práva Nového Města pražského, kterým
se řídili i v Pavlíkově. Pešek si vzal Chyňavu, Jindřich se synem Mikulášem si ponechali
Hudlice a Újezd, kterým bylo společně vyměřeno 30 ¼ lánu lesních a pustých dědin
po 90 stryších, z nichž dva svobodné lány patřily k rychtě. Lokátoři získali i krčmu, kováře, pekaře, ševce, řezníka a lázeň, ve které by se mohli chudí lidé umývat. K lázni proto
byla jako náhrada přidána ještě ¼ svobodného lánu. Rychtář si dle potřeby mohl postavit
mlýn, na svých pozemcích lovit zajíce a ryby v potoce. Kromě toho všeho získal i šest
honů lesa, které mohl vyplatit na louky. Z peněz získaných soudní cestou připadl rychtáři
16) J. KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, Praha 2005.
17)Podrobněji se vznikem města Rakovníka zabývá již několikrát zmiňovaný článek Vladislava RAZÍMA
K počátkům města Rakovníka, který obsahuje i dvě teorie o existenci předlokačního Rakovníka. Tento
autor se také naposledy v přehledu věnoval kolonizaci na Rakovnicku: V. RAZÍM, Středověk, in Kniha
o Rakovníku, Rakovník 2002, s. 21–29.
18)A. PROFOUS, Místní jména v Čechách I., s. 169. Bratronice náležely ke zbečenskému újezdu a s ním se
dostaly k hradu Křivoklátu. Kníže Vladislav II. v letech 1140–1142 postoupil desátky z celé vsi panskému
klášteru sv. Jiljí na Pražském hradě (Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163).
19)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163 nn.
36
třetí díl. Faráři byly vykázány dva lány svobodné, obci k pastvám skotu a obecních stád
také dva lány. Zbývající 24 lány byly rozděleny osadníkům tak, že každý složil čtyři kopy
zákupu a z lánu platil dál příslušné dávky. Podle urbáře z roku 1556 bylo v Hudlicích
20 osedlých, zbývající 4 lány připadly Újezdu.20)
Hudlice, Chyňava a Újezd jsou ukázkou lokační rodinné akce. Nebylo žádnou výjimkou, že se do zakládacího podniku pustila celá skupina lokátorů, kteří si pak mezi sebou
jednotlivé vesnice rozdělili. Bylo to velice výhodné. Jak ukazují i podmínky, které si pro
sebe lokátor, pozdější rychtář v Hudlicích, vyjednal, šlo o podnik velice lukrativní. Z hlediska urbanistického je zajímavé, že byť Hudlice i Chyňava se řadí do skupiny vesnic
s velkoryse založenou návsí, nejsou si z hlediska celkového urbanismu příliš podobné.
Zatímco půdorys Chyňavy je vymezen i po svém vnějším obvodu – hloubky parcel jsou
přibližně stejné –, u Hudlic daný jev nenajdeme. Urbanistická struktura Chyňavy se tudíž typologicky spíše blíží nedalekým Bratronicím, než – jak by se dalo podle písemných
pramenů předpokládat – Hudlicím. O Újezdu se netřeba zmiňovat, protože jde o vesnici
velmi malou. Proč se půdorysy Chyňavy a Hudlic natolik odlišují, když obě vesnice byly
vysazeny současně a jako jeden kolonizační podnik? To se již dnes asi nepodaří přesně
zjistit. Dá se pouze spekulovat, že k vyměření byli najati různí měřiči s různým přístupem a zkušenostmi.
Hředle nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1315. Vesnici
bylo dáno 30 lánů po 45 jitrech, z nichž byl rychtáři přidělen jeden lán svobodný. Nadto
získal rychtář i svobodnou krčmu, mlýn s dědinami pod 4 strychy, louku pod 4 strychy,
zahradu pod 4 strychy, řezníka a pekaře. Rychtář s konšely měl soudit všechny pře mimo
zločiny hrdelní. Jeden lán svobodný získal církevní správce, ¼ lánu svobodného kostelní
služebník, 2 svobodné lány byly podstoupeny obci pro pastvu dobytka.21) Kněževes nechal král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním roku 1318, osadníky byli Němci.
Předlokační česká osada byla opuštěna a nová vesnice byla vysazena uprostřed pozemků.
Vesnice získala 42 lánů. Rychtáři byl podstoupen 1 lán svobodný, louka a krčma, při níž
mohl držet řezníka a pekaře. Zdejší farář měl 1 ½ lánu svobodného a druhý lán poplatný,
zbečenský farář získal 3 ¼ lánu úročného, obci byl dán jeden lán svobodný. Zbývajících
34 ¼ lánu bylo rozděleno mezi osadníky.22)
Král Jan Lucemburský nechává roku 1325 vysadit Lužnou právem zákupním.
Osadníkům byly přiděleny 24 lány, z toho 2 svobodné patřily rychtáři, 2 ke dvoru
manskému, 1 k záduší a 5 lánů hajným, zbývajících 14 lánů bylo přiděleno osedlým.23)
Mutějovice nechává vysadit roku 1325 král Jan Lucemburský právem zákupním. Obci
přidělil 33 lánů dědin, z nichž 2 lány svobodné byly dány faráři, 1 lán svobodný rychtáři
a 31 lánů převzali osadníci. K rychtě náležel ještě jeden lán poplatný, krčma s masným
krámem, při němž může být řezník.24) Přesný rok, kdy byla vysazena Nesuchyně, neznáme. Víme jen, že roku 1320 nechává král Jan Lucemburský vysadit právem zákupním
20)Tamtéž, s. 190 nn.
21)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 297 nn.
22)Tamtéž, s. 307.
23)Tamtéž, s. 343.
24)Tamtéž, s. 360.
37
ves Kolešov a roku 1325 Domoušice, přičemž ustanovuje, aby se osadníci obou vesnic
řídili právem, kterého užívá ves Nesuchyně. Je tedy zřejmé, že Nesuchyně musela být
vysazena právem zákupním již před rokem 1320. Víme také, že Dětřich z Nesuchyně
roku 1316 pohnal před zemský soud Jana z Hořesedel, který mu dlužil deset hřiven
za koupená sukna. Vezmeme‑li v úvahu fakt, že lokátorem v Domoušicích byl vladyka
Chval se synem Dětřichem, nabízí se lákavá hypotéza, že Dětřich z Nesuchyně byl totožný s Dětřichem z Domoušic. Nesuchyně měla 34 a ¾ lánu dědin, z nichž farář a rychtář
dostali po 2 lánech svobodných a obec ¾ lánu. Třicet lánů zůstalo osedlým.25) Listina
o založení Pavlíkova sice shořela, ale ze zpráv o založení Hudlic víme, že se Hudličtí mají
řídit právem Nového Města pražského, které je používáno i v Pavlíkově. Pavlíkov byl
jednoznačně vysazen právem zákupním již před rokem 1341. Vesnici náležely 34 lány,
z nichž tři lány svobodné držel rychtář, jeden lán byl vysazen právem manským a 30 lánů
bylo poplatných.26)
Další dvě založení, Kožlany a Čistá, jsou zajímavá v tom, že hned vedle starší slovanské osady byla právem zákupním vysazena část nová, aniž by ta stará zanikla. Kožlany vysazuje se svolením krále Jana Lucemburského roku 1313 jakýsi Ota. Osadníkům vyměřil
60 lánů po 36 jitrech. Rychtáři Bartoňovi a jeho nástupcům byly za práci podstoupeny
zvlášť 1 lán polí s loukami a jinými místy, 4 měřice výsevku, krčma, rybář, kovář a švec
s jejich dvory a vedle nich jeden člověk v místě osedlý. Může si také postavit při potoce
svobodný mlýn. Předlokační Kožlany ležely po obou březích potůčku, uprostřed neveliké návsi stál kostel. Noví osadníci se usazovali podél cesty z Krakova k Plasům. Tím ved­
le staré okrouhlice vzniká nová ves tvaru podlouhlé kolonizační osady.27) Zakládací listina k Čisté shořela za husitských válek, víme však, že ve vesnici bylo v letech 1350–1360
vysazeno bratry Chotěborem a Zvěstoněm 57 lánů právem purkrechtním. Ke svobodné
rychtě náležely dva lány. Lokátorem byl snad Karas. Ke staré do půlkruhu založené vsi se
tímto přidružila nová osada řadová, v níž do husitských válek bylo 40 osedlých.28)
O dalších vesnicích z vybrané skupiny se nedochovaly dostatečně podrobné informace. S jejich vysazením nebo první zmínkou o vesnici se pojí pouhý letopočet. Výjimku
tvoří jen Řevničov, který byl 4. 11. 1325 vysazen lokátorem Přibyslavem ze Štědré na příkaz krále Jana Lucemburského.29) První zmínku o Břežanech máme až z roku 1414,
Mšecké Žehrovice byly založeny před rokem 1361, první zmínka o Třtici pochází z roku
1352 a o Rynholci se poprvé z písemných pramenů dovídáme roku 1330.30)
Shrneme‑li, co mají jednotlivé zprávy o vysazení vesnic společného, zjistíme, že
většina z nich byla založena se svolením nebo na příkaz krále Jana Lucemburského.
Nejintenzivnější kolonizační činnost probíhala v letech 1313 až 1325, kdy byla s jistotou vysazena polovina vesnic z vybrané skupiny. Jak se zdá, v letech 1325–1340 vlna
takhle velkých lokací upadá, zvedá se až roku 1341 s vysazením Chyňavy a Hudlic
25)Tamtéž, s. 369.
26)Tamtéž, s. 374.
27)V. KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického I, s. 356 nn.
28)Tamtéž, s. 443.
29)V. RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, poznámka č. 31.
30)A. PROFOUS, Místní jména v Čechách.
38
a pokračuje zřejmě až do šedesátých let 14. století. Srovnáme‑li za sebou jednotlivé vesnice podle toho, kdy byly vysazeny, získáme následující řadu: Kožlany (1313), Hředle
(1315), Kněževes (1318), Rakovník (před 1319), Nesuchyně (před 1320), Lužná (1325),
Mutějovice (1325), Řevničov (1325), Rynholec (před 1330), Pavlíkov (před 1341),
Chyňava (1341), Hudlice (1341), Bratronice (před 1352), Čistá (1350–1360). Zcela jisté
chronologické zařazení Břežan, Mšeckých Žehrovic a Třtice není možné.
Samotné rakovnické náměstí se z pohledu dané řady jeví spíš jako integrální součást
procesu zakládání velkoryse pojatých centrálních prostorů než jako jeho vzor. Z mapy
jasně vyplývá, že v letech 1318–1325 jsou vesnice s velkorysými návesními prostory zakládány severně od Rakovníka. Kolem poloviny 14. století pak velkorysé návesní prostory kolonizačních vesnic obohacují sídelní strukturu zejména západním směrem od města Rakovníka. Z hlediska panovnického spadají lokace z první vlny čistě do časů vlády
Jana Lucemburského, zatímco v období druhé kolonizační vlny se již do správy země
prosazuje Karel IV., ačkoli formálně stále vládne Jan Lucemburský, a to až do roku 1346.
Pokud porovnáme jednotlivé půdorysy, zjistíme, že se sobě velmi podobají zvláště ty,
které pocházejí z let 1315–1325. Rakovnické náměstí se však od vesnických lokací poněkud liší. Na první pohled je centrální prostor užší a jeho delší strany se nápadně nerozbíhají. Stejně tak vypadá i půdorys Řevničova. Při podrobnějším pohledu se dá vyčíst, že
i parcelace u těchto dvou lokací je o trochu užší než u ostatních. Pokud bychom tedy hledali, kterému sídlu byl Rakovník předobrazem, pak by byl Řevničov ze všech kandidátů
na prvním místě. I půdorys Rynholce připomíná užší šířkou centrální části urbanismus
Rakovníka nebo Řevničova, i když se zde neprojevuje již taková přesnost ve vyměření
centrálního útvaru obce jako u předchozích vyjmenovaných lokací. Bohužel, přesný rok
vysazení Rynholce neznáme, takže nelze s jistotou tvrdit, zda půdorysná struktura, kterou vyměřovali v Rynholci, měla svůj vzor v rakovnickém náměstí, anebo bylo‑li tomu
naopak.
Z pozdějších lokací se urbanismu celé skupiny vymykají půdorysy Pavlíkova
a Bratronic, u nichž lze pozorovat v rozích zaoblení polních cest, které vymezují vnější obvod vesnice. Tyto dva půdorysy považuji osobně za vrcholnou ukázku venkovského středověkého urbanismu na Rakovnicku. Podobný urbanistický trend, i když ne tak
markantní jako u Bratronic a Pavlíkova, je pozorovatelný rovněž u půdorysu Chyňavy.
Oproti takovémuto vyspělému a ucelenému urbanistickému schématu se pak jeví nestejnorodost hloubek parcel v Hudlicích jako krok zpět v typologickém vývoji. Ze skupiny
typologicky velmi jasných půdorysů se zcela logicky vymykají Čistá a Kožlany, u nichž
integrované starší urbanistické prvky musely nutně do jisté míry ovlivnit nové založení.
Proto centrální prostory Kožlan i Čisté nevykazují tolik čistý tvar, jako je tomu u ostatních členů skupiny. Zvláště u Čisté je tento jev velmi patrný – náves je zalomena do pravého úhlu. Ostatní sídla byla zřejmě vysazována samostatně, mimo původní osady, proto
se jejich urbanismus nemusel podřizovat starším zvyklostem, a tudíž jejich půdorysy vypovídají více o způsobech zakládání sídel ve vrcholném středověku. I počet vysazených
lánů téměř dvojnásobně převyšuje průměr ostatních vesnic ve vybrané skupině. Z tohoto
39
důvodu si dovoluji z dalšího srovnávání jednotlivých půdorysů Čistou a Kožlany vypustit.
Počet lánů, který výmluvně dokumentuje velikost lokací, se pohybuje od třinácti
po šedesát. Průměrný počet lánů u vybrané skupiny je kolem třiceti. Nelze však v žádném
případě předpokládat, že co poplatný lán, to lán osedlý. Bez zajímavosti jistě nezůstane
upozornění na jednu časovou nesrovnalost. V listině z roku 1341, v níž je nařízeno vysazení Hudlic a Chyňavy, se přikazuje, aby se tamní obyvatelé řídili právem používaným
v Pavlíkově. A jak Václav Kočka uvádí dále, v Pavlíkově se řídili právem Nového Města
pražského. Pavlíkov byl ale vysazen již před rokem 1341 a Nové Město pražské teprve
roku 1348. Nesmysl? Nebo jde snad o doklad toho, že právo Nového Města pražského
nebylo žádnou převratnou novinkou, že šlo jen o další modifikaci práva německého, tak
jak se šířilo v drobných úpravách kolonizační vlnou na východ? Pak by to znamenalo,
že v okolí Prahy se podobná právní modifikace objevovala ještě před vysazením Nového
Města, které ji pouze přijalo a možná i drobně poupravilo. Pozdější historikové pak tuto
právní formu logicky pojmenovali podle největší lokace své doby, po Novém Městě pražském. Proto se můžeme dočíst, že již roku 1341, tedy sedm let před vysazením Nového
Města, se někde mají řídit právem novoměstským.
Na tomto místě si nelze nepřipomenout odstavec o prosazování středověkých inovací, tak jak je popisuje Jan Klápště. Způsob založení Nového Města pražského, stejně tak
jako tomu bylo i u ostatních inovací, by pak nebyl převratnou právní a urbanistickou
novinkou, ale logickým vyústěním předchozích kolonizačních aktivit v Čechách, čerpajícím ze zkušeností i omylů. V době vzniku nepřeberného množství sídel jistě nebylo
založení nové části Prahy natolik převratnou novinkou, jak ji s odstupem času vnímáme
coby současníci. Ale je jisté, že šlo o akt dobře promyšlený a organizovaný, který měl jistě
mimo jiné dát vzor pro další lokace. A právě proto, aby byl tento vzor všeobecně, dobře
a rychle přijat a rozšířen, musel čerpat z něčeho důvěrně známého, v okolí zažitého. Stačí
si porovnat dlouhý protáhlý obdélník rakovnického náměstí (nebo návsí jmenovaných
vesnic) s Václavským náměstím v Praze, které bylo založeno jako tržiště, a o zřejmé inspiraci z předchozích urbanistických typů již nemůže být pochyb.
Z historických pramenů plyne jasný závěr, že vybrané půdorysy vznikly v poměrně
krátkém časovém údobí a v době, kdy v Čechách právě vrcholily kolonizační aktivity.
Vezmeme‑li v úvahu i zřejmou podobnost urbanistické struktury jednotlivých sídel, porovnáním vhodně zvolených kritérií půdorysů bude pravděpodobně možné poodhalit
něco z umění těch, kteří ve vrcholném středověku velmi jednoduchými metodami vyměřovali v často složitých terénních podmínkách základ nových sídel, a formovali tak
naši sídelní strukturu prakticky do dnešní podoby.
Hledání zákonitostí v půdorysech vesnic
Aby bylo možné jednotlivé půdorysy srovnávat, bylo třeba stanovit soubor porovnatelných kritérií. Tato kritéria se dají rozdělit do dvou skupin. Tu první tvoří šířka parcely,
hloubka parcely, šířka návsi a délka návsi. Tedy hodnoty, které je možné odměřit z mapy
a které budou nutně zatíženy jistou měřičskou chybou. Druhou skupinu tvoří kritéria,
40
která nejsou závislá na odměřování z mapy: poloha delší strany návsi vůči světovým
stranám, dostupnost zdroje pitné vody, existence a poloha kostela ve vesnici.
Chyba, kterou jsou zatíženy hodnoty odměřené z mapy stabilního katastru, je odhadována na jeden metr. Pro potřeby prvotního srovnání odečtených veličin byly hodnoty
v metrech převáděny na české lokty. Jeden loket je roven 0,5927 m.31) Tento převod je
pouze orientační, středověké míry byly totiž dosti nejednotné. Proto také převod všech
odměřených veličin na český loket neodpovídá středověké realitě, ale přesto se jí přibližuje více než hodnoty vyjádřené v dnes používaných metrech. Pro první fázi porovnávání a hledání možných použitých modulů je dané zjednodušení akceptovatelné. Pro větší
názornost budu dále uvádět odměřené hodnoty jak v metrech, tak v českých loktech.
Šířka parcely
Při podrobnějším prozkoumání jednotlivých půdorysů je zřejmé, že se v soustavě
souběžných parcel objevují více či méně často ty, které mají stejnou šířku. Pokud vyjdeme z předpokladu, že vesnice byly zakládány dle jakéhosi modulového schématu, tedy že
se v jejich půdorysu budou opakovat násobky určité délky, pak by takováto šířka parcely
mohla být pozůstatkem základního modulu, který se v půdorysu sídla dochoval z dob
středověku. Zaměřila jsem se právě na hledání takových parcel v půdorysech vybraných
sídel.
Šířky parcelního pruhu se mnohem lépe odečítají v zadní části parcely, v zahradě,
než v přední části, kde je situovaná usedlost. Stavební objekty během pětisetleté distance, která dělí založení vesnice a stáří mapového podkladu, prošly mnohými úpravami,
při nichž byla v některých případech i překročena hranice původně vymezené parcely.
Intravilán vesnice (míněno okolí návsi) je přirozeně z hlediska nejrůznějších změn, které
sídlo postihnou během jeho existence, mnohem více zranitelný než část přiléhající k extravilánu, tedy sady.
Výsledky měření šířek parcelních pruhů byly překvapivé. Nejenže se v půdorysu samotné vesnice šířky parcel shodovaly (to se předpokládalo), ale stejné šířky parcel se objevily i u jiných sídel z dané skupiny. Ukázalo se, že se zde vyskytují celkem tři identifikované šířky parcel. Naprosto převládající hodnota je 33 m (56 loktů), která byla naměřena
u 12 z 15 zkoumaných sídel, tj. v 80 %. Další dvě sídla – Rakovník a Řevničov – mají šířku
parcel rovnou 28 m (48 loktů). Specifická je Třtice. Nejenže zde není základní opakující
se šířka parcel tak dobře čitelná jako u ostatních vybraných obcí, ale je i nápadně širší:
41 m (70 loktů). Třtice se tak svým uspořádáním více blíží lánovým typům vesnic.
Zjištění, že se vybrané šířky parcel shodují u více sídel, jen podporují teorii promyšleného zakládání na bázi určitého předávání zkušeností a zvyklostí. Není jistě náhodou, že
se jedna a tatáž délková hodnota objevuje u sídel založených dříve, stejně tak jako u sídel
založených o čtvrtstoletí později – u sídel, která spolu sousedí, stejně tak jako u těch, která jsou vzdálenější. Použití základních modulů, ačkoli jim tak zakladatelé určitě neříkali,
má tedy své opodstatnění.
31) Gustav HOFMANN, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy,
Sušice 1984.
41
Hloubka parcely
Stanovení hloubky parcely je problematičtější než určení základní šířky parcelního pruhu. V zásadě lze půdorysy vybrané skupiny obcí rozdělit na podskupiny – na ty
s hloubkami parcel, které se sobě blíží, a na ty, kde hloubky parcel značně kolísají.
Příkladem vesnice s naprosto různorodou hloubkovou parcelací jsou Hudlice.
V Nesuchyni, Břežanech, Hředlích, Třtici a Rynholci sice hloubka parcel také kolísá, ale
vyskytuje se zde vždy skupina parcel o přibližně stejné hloubce, takže lze stanovit rozmezí, v němž se hloubky parcel pohybují. Vyrovnanější hloubkovou parcelaci, a proto i lépe
čitelné hodnoty hloubek parcel, mají Bratronice, Chyňava, Pavlíkov, Lužná, Kněževes,
Mutějovice, Mšecké Žehrovice a Řevničov. Hloubky parcel ve městě Rakovníku ponechám stranou. Přece jenom šlo o městskou lokaci bez návaznosti na prioritní agrární
potřeby tamějších obyvatel.
Vesnice s obvodem jasně vymezeným vnějšími polními cestami nebo přírodní překážkou (potokem) mají hloubky parcel podstatně vyrovnanější. Vnější vymezení jako
by spolehlivě fixovalo staré parametry sídla. Zatímco Mutějovice, Chyňava, Pavlíkov,
Bratronice, Řevničov, Kněževes, Břežany, Lužná a Třtice mají hloubky parcel v obou
řadách usedlostí přibližně stejné, Rynholec, Mšecké Žehrovice a Nesuchyně mají v jedné řadě parcely hlubší než na straně protější, jako je tomu u půdorysu Rakovníka.
Nesuchyně a Rakovník mají orientaci delší osy centrálního prostoru přibližně ve směru
východ–západ. Hlubší parcely v Nesuchyni jsou orientovány k jihu. U města Rakovníka
se může na první pohled zdát, že více prostoru do hloubky je v severní části od náměstí,
ale na druhou stranu právě tato severní část je intenzivněji zastavěna, zatímco v jižní
části se táhnou za domy zahrady a sady. Rynholec a Mšecké Žehrovice jsou delší stranou
návsi orientovány přibližně ve směru severojižním. Hlubší parcely v Rynholci směřují
na východ, zatímco u Mšeckých Žehrovic na západ.
Hodnoty hloubek parcel odměřené z map stabilního katastru se – na rozdíl od hodnot týkajících se šířek parcel – značně liší. Přesto lze téměř u poloviny vesnic vysledovat
parcely hluboké 166 m (280 m), což je pětinásobek základní šířky parcely. Jinak se hloubkové rozměry parcel pohybují mezi 133–207 m (224–350 loktů).
Hloubka parcely není tak prokazatelnou a opakující se délkovou hodnotou jako šířka
parcely. Nedá se tedy předpokládat, že by hrála významnější roli v soustavě základních
modulů používaných k založení sídla.
Šířka návsi
Šířku návsi zcela jistě nejvíce ovlivňovaly přírodní podmínky, a to zejména konfigurace terénu a zátopové území vodoteče protékající návsí. Voda, která pro vznikající sídlo
znamenala jednu z hlavních podmínek k životu, se mohla proměnit v ničivou sílu, a přinést tak zkázu. Proto se při zakládání vesnic podél vodotečí upřednostňovaly ty méně
vodnaté toky. Dalším z možných vlivů působících na šířku návsi byl požadavek na pozemek kostela, který mohl být navýšen nejen „povinným“ prostorem pro hřbitov, ale
i případným opevněním. Kostel musel mít tak velké ohrazení, aby v případě potřeby poskytl úkryt obyvatelům vesnice, včetně jejich nejcennějšího majetku. Součástí opevnění
42
kostela mohl být i vodní příkop, který měl také prostorové nároky a vyžadoval potřebný
odstup od zástavby pro lepší obranu proti útočníkům. Jak upozorňuje Vladislav Razím,
opevněné kostely v prostoru návsí patří k významnému rysu Rakovnicka.32) Na mapě stabilního katastru je okolo kostela v Kněževsi jasně čitelný vodní příkop, který se v terénu
nachází dodnes, ale i u jiných kostelů se lze dopátrat stop po jejich obranné funkci, i když
nejsou tak zřejmé jako u kostela v Kněževsi.
S přihlédnutím k náročným a často nepřehledným terénním podmínkám, za kterých
byly jednotlivé návesní útvary vytyčovány, není divu, že se některé z návesních obdélníků rozšiřují nebo zužují, ačkoli zřejmým cílem zakladatelů bylo vytyčit prostor co nejpravidelnější. Mezi vesnice s jasně se rozšiřující návsí patří Pavlíkov, Lužná, Nesuchyně,
Kněževes, Hředle.
Nejužší centrální prostor má Rynholec a Rakovník – 46 až 47 m (77–80 loktů). Zřejmě
k tomuto faktu přispívá i skutečnost, že ani rakovnickým náměstím ani návsí v Rynholci
neprotéká vodoteč a není zde situován kostel. U Bratronic, Pavlíkova, Lužné, Hudlic
a Třtice se objevuje šířka návsi 100 m (168 loktů). Pavlíkov, Kněževes a Chyňava mají
šířku návsi 91 metr (154 lokty). Pavlíkov je uveden dvakrát právě pro svou mírně se
rozšiřující návesní formu. Ostatní šířky návsí se různí. U jedné třetiny sídel ze zkoumané skupiny je šířka návsi rovná trojnásobku základní šířky parcely. Pro srovnání: šířka
Václavského náměstí činí 61,6 m (104 lokty).33) Ani šířka návsi není ve vybrané skupině
obcí tak prokazatelně opakující se hodnotou, jakou je šířka parcelního pruhu.
Délka návsi
Délka návsi měla jistě přímou souvislost s počtem usedlostí, a tedy i s počtem parcelních pruhů a s jejich šířkou. Matematicky řečeno, délka návsi se rovná součtu šířek
parcel v dané řadě a může být případně zvětšena o šířku protékající vodoteče a jejího
zátopového území nebo o kolmou cestu na delší ze stran centrálního obdélníku.
Kolmá cesta, dělící dlouhou řadu usedlostí přibližně v polovině, se objevuje v půdorysu Chyňavy, Pavlíkova, Bratronic, Rynholce, Řevničova, Rakovníka, Nesuchyně,
Lužné, Třtice i Hudlic. Právě zde se nabízí lákavé srovnání s urbanistickým principem
cardo a decumanus a již zmiňovaná možnost šíření dřívějších znalostí o plánování sídel
prostřednictvím církevních kruhů a jejich knihoven. Otázkou však zůstává, jestli tyto
kolmé cesty byly vytyčeny v půdoryse sídla od prvopočátku, nebo jestli byly dodatečně
a pravděpodobně z provozních důvodů vytvořeny později.
U některých půdorysů se setkáváme s jistým prohnutím, nebo dokonce vychýlením
od dlouhé přímé linie, což se dá opět vysvětlit obtížným vytyčováním jednoduchými metodami ve složitých terénních podmínkách. Příkladem takového půdorysu s kolísavou
linií delší strany návsi jsou Hředle, Třtice, částečně Břežany, Pavlíkov nebo Chyňava,
výrazně prohnutý návesní obdélník má Rynholec, Kněževes, Mutějovice či Lužná.
Naopak centrální prostory Řevničova, severní části Mšeckých Žehrovic a východní části
Hudlic se jeví téměř dokonale pravidelné. Délky návsí ve vybrané skupině se pohybují
32)Vladislav RAZÍM, K počátkům města Rakovníka, s. 20–21.
33)Vilém LORENC, Nové Město pražské, Praha 1973.
43
44
1325
před 1361
Rakovník
Mutějovice Rakovník
Rakovník
Rakovník
Rakovník
Rakovník
Rakovník
Hudlice
Mšecké
Žehrovice
Rynholec
Třtice
Řevničov
město
Rakovník
před 1319
4.11.1325
před 1352
před 1330
1341
Okres
Obec
28
48
48
28
256
152
nelze
jednoznačně
určit
280 - 350
166 - 207
100
210 - 308
124 - 183
33
56
33
70
41
168
hloubka
parcely
český loket
metr
280
166
242
143
280
166
280
166
224 - 336
133 - 199
260 - 280
154 - 166
280
166
180 - 224
107 - 133
nelze
jednoznačně
určit
224
133
56
33
56
33
56
šířka
Vysazeno
parcely
(rok)
český loket
metr
Bratronice Kladno
před 1352
56
dříve Rakovník
33
Chyňava
Kladno
1341
56
dříve Rakovník
33
Pavlíkov
Rakovník
před 1341
56
33
Lužná
Rakovník
1325
56
33
Nesuchyně Rakovník
před 1320
56
33
Břežany
Rakovník
před 1414
56
33
Kněževes Rakovník
1318
56
33
Hředle
Rakovník
1315
56
33
47
80
144
85
168
100
83
77
46
140
100
196
116
168
341
576
1005
596
933
553
166
742
440
280
498
448
266
840
délka návsi
český loket
metr
728
431
728
431
764
453
448
266
840
498
504
299
875
519
672
398
šířka návsi
český loket
metr
168
100
154
91
154 - 168
91 - 100
168 - 196
100 - 116
182 - 252
108 - 149
205
122
154 - 243
91 - 144
112 - 140
66 - 83
podélně
protéká návsí
podélně
hradbami
vymezení městskými
obec vymezena cestou
na východě
obec částečně vymezena
na jihu polní cestou
vymezena polní cestou
obec vymezena téměř po
celém obvodu polní cestou
jižně od města
severně od vsi
na návsi rybníky
protéká návsí
podélně
podélně
protéká v J
části návsi
obec pravděpodobně z V a Z protéká návsí
obec vymezena na S, Z a J
polní cestou
protéká návsí
protéká návsí
podélně
protéká návsí
podélně
protéká návsí
podélně i příčně
východně od vsi
rybník na návsi
protéká návsí
podélně
protéká návsí
podélně i příčně
protéká návsí
příčně
protéká návsí
podélně
obec vymezena po celém
obvodu polní cestou
obec vymezena po celém
obvodu polní cestou
obec vymezena téměř po
celém obvodu polní cestou
obec částečně vymezena
na S polní cestou
obec částečně vymezena
na S a J polní cestou
obec vymezena v severní
části polní cestou
obec vymezena v severní
části polní cestou
obec není vymezena
obec není vymezena
vodní tok
vnější vymezení obvodu
SZ - JV
S - J
Z - V
S - J
S - J
S - J
Z - V
SZ - JV
SZ - JV
JZ - SV
SZ - JV
SZ - JV
S - J
JZ - SV
JZ - SV
mimo zakl. část
na návsi
uprostřed
na návsi
uprostřed
uprostřed návsi
kříž
15+2 11+2 0+1
9+1 7+5 7
30
13+4 5+4 1
27
18+2 1+2 0
23
7+6 2+2 0
17
14+12 0+4 0
30
10+6 0 0
16
25+13 7+3 0
48
10+6 3+10 0
29
33
26 1/4
30
42
?
34 3/4
24
34
?
13 1/4
11 + 12 = 23
19 + 19 = 38
13 + 13 = 26
6+32 3+5 0
46
4+8 4+10 0
26
?
?
?
? (12 + 12 = 24) ? 27
?
13 + 14 = 27
4+14 2+21 0+2
43
?
8+12 2+5 0
31
8+ 7+ 10 = 25
17+6 3+5 0
(zástavba i v čele) 31
14 + 15 = 29
12 + 11 = 23
15 + 15 = 30
8 + 8 = 16
14 + 15 = 29
6 + 8 = 14
11 + 12 = 23
13 + 13 = 26
13 + 13 = 26
počet usedlostí počet usedlostí
počet
dle ideálního
doložených
lánů
zaklád. schématu berní rulou
založen až v 18. st. 5+ 5 = 10
uprostřed
mimo zakl. náves
(jako u Rakovníka)
na návsi
na návsi
u západní strany
na návsi
uprostřed
na návsi
u severní strany
na návsi
u východní strany
na návsi
uprostřed
na návsi
uprostřed
na návsi
u západní strany
na návsi
u západní strany
orientace
kostel
návsi
Porovnání základních kritérií ideálních základních schémat obcí s velkoryse pojatou návsí na Rakovnicku
od 266 m (448 loktů) po 596 metrů (1005 loktů). Průměrná hodnota se pohybuje okolo
450 metrů. Pro srovnání: Václavské náměstí je dlouhé 677,4 m (1143 lokty).34)
Z pohledu určení celkové délky původní návsi mají problematický půdorys, který lze
interpretovat různými způsoby, Mšecké Žehrovice. Zde je patrné, že východní fronta
jasně vymezené návsi je velmi pravidelná s vnějším vymezením polní cestou, zatímco
na západní straně je řádka usedlostí výrazně kratší, nicméně se zřejmým, stejným základním modulem parcelní šířky 56 loktů. Byly snad Mšecké Žehrovice původně založeny kratší přibližně o polovinu současné návsi? Nebo se během lokace zjistilo, že v jihozápadní části jsou špatné podmínky pro dokončení lokace? Na tyto a podobné otázky,
související možná s mladším sídelním vývojem, by snad mohl poskytnout odpověď podrobný archivní průzkum.
Orientace delší strany návsi ke světovým stranám
Orientaci delší strany návsi vůči světovým stranám nejvíce ovlivňovala především
morfologie terénu. Zjevně byly upřednostňovány údolnicové polohy. U vesnic, jejichž návsí protéká vodoteč, není překvapující, že řady usedlostí lemují břehy potoka. Orientace
delší strany návsi pak byla dána směrem, kterým tekla voda. Návsi ve Třtici, v Hředlích,
Mutějovicích, Nesuchyni, Kněževsi, Pavlíkově, Bratronicích, Břežanech, Hudlicích,
Chyňavě i ve Mšeckých Žehrovicích jsou víceméně založeny kolmo na vrstevnice, většinou podél protékající vodoteče. Rakovnické náměstí, kterým neprotéká Rakovnický
potok, je založeno po vrstevnicích. Přesto však Lužná, Řevničov a Rynholec, jejichž návsí neprotéká vodoteč po celé délce podélné osy, jsou založeny opět kolmo na vrstevnice.
Založení kolmo na vrstevnice je z praktického hlediska výhodnější, protože pak jednotlivé parcely, které jsou kolmé na centrální útvar, jdou po vrstevnici a při stavbě dlouhých
objektů v usedlosti není třeba překonávat velké výškové rozdíly.
Jedna třetina sídel ze zkoumané skupiny je orientována přibližně ve směru severojižním. Z hlediska dnešního urbanistického pohledu je uvedená orientace nanejvýše výhodná, protože parcely kolmé na delší stranu centrálního obdélníku jsou orientovány
na západ či na východ, tedy na osluněné strany. Dvě třetiny vesnic pak mají orientaci
delší strany návsi přibližně ve směru západ–východ, jedna řada parcel je pak orientovaná
na osluněný jih, druhá na sever. Je zřejmé, že hledisko oslunění parcel nehrálo v období
vytyčování sídel až takovou roli – hlavní a rozhodující byl směr protékající vodoteče.
Přesto se však u Řevničova a Rynholce, vesnic, které nebyly založeny podél vodoteče, setkáváme s orientací přibližně severojižní, takže parcely nejenže sledují průběh vrstevnic,
ale jsou i dokonale osluněny. U Lužné, kde orientace delší strany návsi není také podmíněna protékající vodotečí, je delší strana návsi orientována ve směru severozápad–jihovýchod. Jednotlivé parcely sice výhodně sledují průběh vrstevnic, ale už nemají tolik
vhodnou orientaci ke světovým stranám jako v případě Rynholce a Řevničova. Důraz
na oslunění nebyl zřejmě kladen ani při vytyčování rakovnického náměstí, založeného
tak, že většina města směřuje na sever.
34)Tamtéž.
45
Celkově lze tvrdit, že ve vybrané skupině převládá orientace delší strany návsi ve směru východ–západ: tři vesnice jsou stočené spíše k jihozápadu, pět sídel směřuje spíše
k severozápadu, dvě mají přesnou orientaci východ–západ. Pět vesnic je pak orientováno
ve směru sever–jih.
Dostupnost zdroje pitné vody
Dostupnost zdroje pitné vody byla jednou ze základních podmínek založení sídla,
i když se od ní v posledních dobách kolonizace, kdy již byly vyčerpány nejpříhodnější
lokality, upouštělo. Všechny vesnice ve vybrané skupině mají vodní zdroj přímo na návsi, ať jde o rybník nebo vodoteč. Řevničov, Lužná a Rakovník, jejichž centrem přímo
vodoteč neprotéká, ji mají v dostupné vzdálenosti. Z hlediska zásobování vodou byla
sídla za normálních podmínek dobře zajištěna. Jaké byly nároky na protékající vodoteč,
do jaké míry ovlivnila způsob založení nového sídla, bylo zmíněno již v předchozích
odstavcích.
Poloha kostela vůči návsi
Existence kostela uvnitř návesního prostoru ovlivnila šířku návsi. Jak již bylo uvedeno, nejužší centrální prostory mají Rakovník a Rynholec, v jejichž středu není situován kostel. Rynholec je jediný z celé skupiny, který kostel nemá. Rakovník má kostel mimo zakládanou část. Zřejmě mimo pravidelně založenou část je situován kostel
i v Mutějovicích. Kostely v Pavlíkově, Kněževsi, Lužné a Bratronicích se nacházejí
na návsi, ale jsou posunuty mírně excentricky k jedné z kratších stran. Přesně uprostřed
návsi mají kostel Řevničov, Břežany, Hudlice. Uprostřed, ale blíž k jedné z delších stran
návsi, jsou umístěny kostely ve Třtici, v Chyňavě, v Nesuchyni a ve Hředlích (pokud přijmeme teorii, že lokace jihozápadní části této vesnice nebyla dokončena dle původního
záměru).
Nyní je třeba zabývat se otázkou, zda jsou kostely stejně staré jako vesnice, neboť
pokud by byly mladší, teorie o vlivu pozemku kostela na šířku návsi by se zhroutila jako
domeček z karet.
Kostel Všech svatých v Bratronicích byl již ve 14. století filiální k Bělči. Roku 1358
tu byl farář Jan. Dnešní podoba kostela pochází z roku 1783.35) Při vysazení Hudlic právem zákupním roku 1341 byly faráři přiděleny dva svobodné lány. Dle pozdějších zápisů se zdá, že byl farář z Hudlic převeden do Počápel, a v Hudlicích zůstala jen filiálka.
Dnešní podoba kostela svatého Tomáše pochází z let 1874–1876.36) Kostel Všech svatých
ve Hředlích byl farní od roku 1315, k němu byla přidělena filiálka v Řevničově. Roku
1352 sídlil farář v Řevničově, ale od roku 1355 opět ve Hředlích. Roku 1697 dostal kostel novou věž.37) Kostel svatého Filipa a Jakuba v Kněževsi byl farní již roku 1318. Roku
1721 byl však kostel od základu postaven nový – nákladem 5193 zlatých.38) Kostel svaté
Barbory v Lužné byl farní již od první poloviny 14. století. V letech 1750–1758 byl kostel
35)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163–170.
36)Tamtéž, s. 190–203.
37)Tamtéž, s. 297–304.
38)Tamtéž, s. 307–321.
46
přestavěn.39) Mutějovický kostel svatého Václava byl farní již roku 1325. Kostel byl za husitských válek spálen, opraven byl až počátkem 18. století. Poté ještě jednou vyhořel,
takže dnešní podoba kostela pochází z roku 1809, kdy byl nově postaven.40) Nesuchyňský
kostel svaté Markéty byl farní již před rokem 1316. Největší stavební úpravy byly na kostele provedeny ve druhé polovině 17. století.41) Kostel svaté Kateřiny v Pavlíkově byl
v polovině 14. století filiální k Hvozdu. Dnešní podoba kostela pochází z let 1776–1785,
kdy byl postaven kostel nový.42) Kostel v Břežanech, zasvěcený svaté Markétě, byl v polovině 14. století filiální ke Kožlanům. Za husitských válek byl zcela pobořen a od základu
je postaven nový kostel roku 1560, který je během třicetileté války spálen a budova je
opravena až roku 1727.43)
Vesnice vybrané skupiny byly tedy zakládány včetně kostela, a tudíž musely ve způsobu založení počítat s jeho umístěním a s nároky na příslušné pozemky. Ačkoli se vzhled
kostela během existence sídel měnil, vždy byl nedílnou součástí návesního prostoru, kterému dominoval a dával nezaměnitelný charakter.
Jak vypadá typický představitel naší skupiny obcí? Jde o vesnici s dlouhou protáhlou
obdélnou návsí, jejíž rozměry činí přibližně 100 x 450 metrů. Kolmo na delší stranu
návsi jsou po obou stranách pravidelně rozdělené pozemky. Podélně návsí protéká potok, na němž jsou rybníčky. Uprostřed návsi stojí kostel. Souběžně s delšími stranami
návsi jsou po vnějším obvodu vymezeny polní cesty, k nimž dosahují sady jednotlivých
parcel. Vesnice je delší osou návsi orientována přibližně ve směru východ–západ, kolmo
na vrstevnice, a proto jednotlivé parcely mají orientaci přibližně na sever nebo na jih,
po vrstevnicích.
Stanovení základního modulu
Jak vyplývá z porovnání jednotlivých půdorysů, veličinou, která by mohla hrát rozhodující roli v možném použití modulového systému, je nepochybně šířka parcely. Je zřejmé, že délka návsi byla závislá právě na šířce a počtu parcel. Zdá se, že i hloubka parcely
byla spíše násobkem základní šířky parcely, stejně tak jako tomu bylo u šířky návsi. Navíc
se u celé skupiny obcí, kromě Třtice, Rakovníka a Řevničova, objevují stejné hodnoty
základních šířek parcel, což je představa z hlediska možné univerzálnosti použití některých modulů více než lákavá.
Definujme tedy základní modul takto: V soustavě pravidelných parcel nechť jsou vybrány ty, které se v půdorysu obce nápadně často opakují a mají přibližně stejnou šířku.
Odměřená hodnota šířky takových parcel budiž nazvána základním modulem.
Rekonstrukce ideálních zakládacích schémat
Pro první fázi hledání modulových systémů v půdorysech vybrané skupiny obcí bude
nutné zavést některá zjednodušení, jež sice nebudou odpovídat situaci při zakládání ves39)Tamtéž, s. 343–351.
40)Tamtéž, s. 360–368.
41)Tamtéž, s. 369–373.
42)Tamtéž, s. 374–378.
43)Tamtéž, s. 327–331.
47
nice, ale pomohou určit základní charakteristiky půdorysu. Proto o schématech, která
vznikla na základě následujících zjednodušení, se pojedná jako o schématech ideálních.
Základ zjednodušení tvoří předpoklad, že neexistovala žádná sociální diferenciace mezi
jednotlivými obyvateli vesnice. Všichni osedlí tím měli stejné startovní podmínky. Z historického přehledu víme, že tomu tak nebylo už jen kvůli lokátoru-rychtáři a jeho výjimečnému postavení ve vesnici a také vzhledem k lánům, které připadly záduší. A to
vůbec nebereme v úvahu, že každý z osedlých mohl disponovat jinak velkým majetkem,
jejž se na novém místě pokoušel samozřejmě co nejvíce zúročit. Ale pro začátek připusťme, že byly vyměřeny pouze parcely o šířce základního modulu.
Práce lokátora pak mohla vypadat následovně: od vrchnosti získal pozemky a pro tyto
pozemky se snažil získat nové osadníky. Lokátor coby správný podnikatel učinil ekonomickou rozvahu. Zjistil, kolik získal pozemků a kolik lidí na ně může přivést. Není pak
pro první odhad logičtější postup podle počtu potřebných osedlých než ten, že se délka
pozemku určená pro vesnici vydělí obvyklou šířkou parcelního pruhu, čili základním
modulem? Díky tomuto odhadu poté mohl lokátor vymezit plochu určenou k mýcení
lesa. Každému z příchozích byl zajištěn jistý standard, který se mohl podle potřeby a především na základě dohody zvyšovat či snižovat. Ideální schémata se tedy vyznačují tím,
že se v nich opakují pouze parcely o šířce základního modulu v té části půdorysu sídla,
která vykazuje zřejmou pravidelnost parcelace.
Pokus rekonstruovat, jak by asi takové ideální schéma mohlo vypadat, je založen
na základě mapy stabilního katastru. Nalezený základní modul je aplikován (opakován)
v půdoryse vesnice. Bylo překvapivé, do jaké míry se ideální parcelace o šířce základního
modulu v některých místech shodovala s parcelací dochovanou na mapách stabilního
katastru. Velmi častým jevem zůstává, že ideální parcela je skutečnou parcelací rozdělena
na polovinu. Někdy v úseku tří nebo čtyř skutečných parcel jako by základní modul vůbec neplatil, ale přesto v hraničních partiích celého úseku se ideální a skutečná parcelace
kryje. Ve většině případů je celý úsek s pravidelnou parcelací v půdorysu sídla i celým
násobkem základního modulu.
Porovnáme‑li šířku návsi se základním modulem, ve 30 % případů zjistíme, že jde
o celé násobky základního modulu, ve 25 % se vyskytují násobky jedné poloviny základního modulu, ve 20 % násobky jedné čtvrtiny základního modulu, v 15 % se setkáváme
s násobky jedné třetiny a o zbývajících deset procent se rovným dílem dělí násobky jedné
pětiny a jedné osminy. Délka návsi je celým násobkem základního modulu – kde bylo
třeba plus jistá poměrná část základního modulu na případnou cestu nebo šířku vodoteče. Tento přídavek má opět hodnotu násobku jedné třetiny, čtvrtiny či osminy.
Pro zajímavost srovnejme počty ideálních parcel s počtem lánů a počtem usedlostí
stanovených berní rulou. Ta je naším nejstarším katastrem a představuje soupis a popis
všech obcí podle jednotlivých panství a tehdejších krajů, který byl uzavřen roku 1654.
Zachycuje tak stav českých zemí po třicetileté válce. Kromě usedlostí funkčních jsou zde
zaznamenány i usedlosti pusté či znovu osazované. Ve vesnicích jsou usedlosti děleny
podle sociálního postavení do tří sloupců: na usedlosti selské, zahradnické, tj. s menší
výměrou půdy, a bez zemědělské půdy, tj. pouze s chalupou či domkem. V jednotlivých
48
sloupcích se objevuje plus a druhá číslice, která právě vyjadřuje stav před třicetiletou válkou. Součtem hodnot v jednotlivých sloupcích získáme počet usedlostí ve vesnici před
třicetiletou válkou, tedy stav odpovídající konci středověku.44)
Jistěže počet usedlostí stanovených berní rulou nemůže odpovídat počtu osedlých
v době založení vesnice. Opět musíme tuto hodnotu brát spíš jako pomocnou než závaznou či určující. Během tří století, která dělí založení vesnice od údajů uvedených v berní
rule, musely čelit vesnice mnohým pohromám a především husitským válkám. Na druhé
straně je tu i pověstná stabilita feudálního systému a předpoklad, že pokud byla usedlost
z nějakých důvodů zničena nebo opuštěna jejími obyvateli, zatímco vesnice fungovala
dál, našel se vždy někdo, kdo ji opět osídlil. Berní rula, stejně jako mapy stabilního katastru, mohou pouze pomoci přiblížit se středověké realitě. Jak daná vesnice vypadala
v době svého vzniku, se už asi těžko podaří zjistit.
Nelze očekávat, že jednotlivé hodnoty počtů ideálních parcel, počtů usedlostí uvedených v berní rule a známé počty lánů při založení vesnice budou stejné. Svou roli tady
hraje zjednodušení ideálního schématu i fakt, že počet lánů neznamená počet osedlých.
Sobě se blížící hodnoty jsou povzbuzující zejména u těch vesnic, u nichž známe i počet
lánů při jejich vysazení. Z tohoto hlediska se jeví velmi pozitivně výsledky u Nesuchyně,
Hředlí a Mutějovic. Počet ideálních parcel je tu nižší než počet usedlostí stanovených
berní rulou a tato hodnota je nižší než počet lánů při založení vesnice. Tuto diferenci
se pravděpodobně podaří vyrovnat po promítnutí sociálních rozdílů mezi jednotlivými
obyvateli vesnice.
Dílčí shrnutí poznatků
Předpoklad, že existovala základní míra (modul), která se opakovala v půdorysu
vesnice, se podařilo prokázat. Tímto základním modulem je šířka parcely. Jak dokázala
jednotlivá měření, stejné moduly se objevují i u více vesnic. Ve vybrané skupině vesnic
převládá modul šířky 33 m (56 loktů).
Z půdorysů jednotlivých vesnic byla získána ideální zakládací schémata, vycházející
ze zjednodušujícího předpokladu, že všechny usedlosti měly parcelu šířky základního
modulu. Byly prokázány jisté závislosti mezi základním modulem a hloubkou parcely či
šířkou návsi. Nejprokazatelnější je však vztah mezi délkou návsi a použitým základním
modulem.
Při porovnání, do jaké míry se kryje ideální schéma s parcelací zachycenou na mapě
stabilního katastru i při pohledu na pravidelnost půdorysů některých sídel, zejména
Řevničova, může vyvstat pochybnost, zda jde skutečně o urbanismus vrcholně středověký, a ne mladší, ačkoli písemné prameny pozdější velkoplošné zásahy do urbanistické struktury sídel nenaznačují. Jedinou možností, jak tuto eventuální pochybnost vyvrátit, je zkusit rozměřit vesnice, o jejichž středověkém původu urbanistické struktury
není pochyb. Vhodnými vesnicemi k danému účelu jsou zaniklá Svídna, Pfaffenschlag
a Mstěnice, jejichž urbanistická struktura byla odhalena rozsáhlými archeologickými vý44) Jiří ŠKADRABA, Lidové stavby – architektura českého venkova, Praha 1999, s. 46–48; Karel DOSKOČIL,
Berní rula. Popis Čech roku 1654, díl I. a II., Praha 1953.
49
zkumy. Pokud se podaří i u těchto sídel prokázat modulový systém, nebude již pochyb
o tom, že nalezené moduly u skupiny obcí na Rakovnicku mají také svůj původ v období
vrcholného středověku. Navíc by mohla archeologie nastínit, jakým způsobem se promítalo rozdílné sociální postavení osadníků do půdorysu vrcholně středověké vesnice.
Zpětnou aplikací poznatků by bylo možné více se přiblížit skutečnému půdorysu vesnice
takové, jaká pravděpodobně byla v době svého vzniku.
Identifikace vyměřovacích soustav zaniklých středověkých vesnic
Ani u zaniklých středověkých vesnic se nám nepodaří přesně odhalit, jak vypadaly
v době svého vzniku. Mapy destrukcí, pořízené rozsáhlými archeologickými průzkumy,
dokumentují stav sídla v době jeho zániku. Přesto je studium půdorysů zaniklých středověkých vesnic významnou součástí této práce, protože napomůže k ověření některých
poznatků získaných na základě studia podkladů, dokumentujících stav sídla v mladší
době (berní rula – 1654, mapy stabilního katastru – polovina 19. století), a současně
umožní posun po pomyslné časové ose blíž době vrcholící středověké kolonizace.
Zaniklá Svídna, Pfaffenschlag a Mstěnice
Zaniklá Svídna byla objevena povrchovým průzkumem v roce 1966.45) Geodetickotopografický průzkum na lokalitě proběhl v roce 1967 a rok následující byl vyhrazen různým prospekčním pracím, především geofyzikálnímu průzkumu. Vlastní archeologický
průzkum byl zahájen v roce 1969. První etapa prací skončila v roce 1973. Vedoucím
výzkumných prací byl Zdeněk Smetánka, který trosky Svídny po dlouhém a náročném
hledání objevil přibližně dva kilometry jihozápadně od Malíkovic (okres Kladno) při
staré, zčásti již zaniklé cestě spojující Malíkovice se Mšecí (okres Rakovník).
Svídna je výjimečná hned z několika důvodů. Byla to jedna z prvních celokamenných nebo převážně kamenných vsí, které vznikly v Čechách, a byla vůbec první, jíž byla
v Čechách věnována soustavná archeologická pozornost. Z hlediska porovnání s půdorysy vybrané skupiny obcí na Rakovnicku jsou poznatky ze Svídny mimořádně cenné, protože spadá do prozkoumávané oblasti. Přesné datum vzniku Svídny není známo.
Zdeněk Smetánka se domnívá, že buď vznikla, aby vyplnila mezeru v osídlení 13. století,
nebo díky posunu kolonizačního čela do méně příznivé polohy. Období vzniku Svídny
se tedy víceméně kryje s obdobím vysazení zkoumané skupiny vesnic na Rakovnicku.
Mezi přednosti Svídny patří fakt, že jde o jednu z prvních celokamenných vsí
v Čechách. Proto i zjištění jednotlivých parcel, a tedy i počtu usedlostí, bylo díky pozůstatkům rozvalených kamenných zdí usnadněno. Pohled na získanou mapu pravidelně
rozmístěných destrukcí svedl i Zdeňka Smetánku k hledání jistého modulu: Již při prvním zběžném náhledu na plán vesnice lze postřehnout určitou pravidelnost v rozměření.
Měřičským rozborem bylo zjištěno, že charakteristickým rozměrem parcely je její šířka,
zatímco délky poněkud kolísají podle místní situace. Jako základní modul, měřeno v zadních částech parcel, se ukázala šířka kolem 21 m (parc. 1, 2, 4, 7, 12, 13). Dvojnásobnou
šířku, přibližně 42 m, vykazují parcely 3, 11, 10 a zcela mimořádné rozměry má parcela
45) Z. SMETÁNKA, Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna.
50
v jihovýchodním rohu vsi č. 14, jejíž šířka 84 m je čtyřnásobkem základního modulu. Něco
méně než 30 m jsou široké parcely 5, 8 a 9, což představuje asi necelý jedenapůlnásobek
základního modulu, a konečně parcela 6 je široká něco přes 15 m, což jsou asi tři čtvrtiny
modulu. Z hlediska přesnosti, jakou umožňuje studium povrchových i vykopaných zbytků, nemá příliš smysl hledat v přibližném rozměru 21 m nějaký další staročeský modul,
nicméně za pozornost stojí zjištění, že základní šířka parcely se nejvíce blíží 35 pražským
loktům. Délky parcel, s výjimkou č. 14, kolísají od 47–49 m (č. 1) až k 75 m (č. 13). […]
Středověká Svídna byla pravidelně rozměřena a stavěna podle jednotného plánu, i když
některé okrajové usedlosti nemusely být nutně stavěny spolu s ostatními současně. Existenci
takto pravidelných, víceméně návesních, plánovitě založených vsí nemůžeme v českém prostředí předpokládat ve 12. století a s velkou pravděpodobností ani v prvních desetiletích
13. století. Její pravidelné, rozměřené uspořádání souvisí s ekonomickými proměnami, které
se výrazněji prosazují až v druhé polovině 13. století a na počátku 14. století. Svými 14 parcelami, jak ještě uvidíme, představuje mezi vrcholně středověkými vesnicemi sídliště spíše
menší. Je snad pravděpodobné, že šířky parcel, jež de facto určují velikost usedlostí, jsou asi
odrazem běžného sociálního rozvrstvení středověké vesnice. Srovnání s předhusitskými urbáři to naznačuje. Nelze však bezpečně určit, zda šířkový modul 21 m reprezentuje existenci jednolánové usedlosti. Je to však s ohledem na historické znalosti o sociální diferenciaci
předhusitské vesnice nejpravděpodobnější výklad.46)
Závěry z archeologického průzkumu Svídny jsou nadmíru potěšitelné. Nejenže se
ukázalo, že jít cestou určení šířky parcely jako základního rozměru není chybné, ale potvrdila se i kolísavost délky parcel stejně jako fakt, že takto plánovitě založená struktura
je původu vrcholně středověkého, ačkoli nelze v žádném případě tvrdit, že nenahradila
sídliště starší, jak uvidíme v dalších příkladech.
Šířka základního modulu přibližně 21 m, tj. v přepočtu na pražské lokty asi 35 loktů, velmi připomíná délku provazce použitého na Havelském městě (36 loktů). Je snad
možné, že by bylo použito délky provazce ze Starého Města pražského a délky lokte novoměstského? Pokud tyto míry znásobíme (36 x 0,5927 m), získáme hodnotu 21,337 m,
tedy přibližný šířkový základní modul parcel na Svídně. Pro doplnění ještě uveďme, že
takovýto přibližný šířkový modul se objevuje i ve Velvarech, Kyšicích, Panenském Týnci,
Chlumu, Rousínově, Tlestkách, Žďáru a Krtech.
Povzbuzeni existencí modulového systému Svídny jakožto zaručeně vrcholně středověké lokace se nyní posuneme na Moravu, do Pfaffenschlagu u Slavonic. Zde je situace
podstatně komplikovanější, protože na rozdíl od Svídny se tu nedochovalo nic z pravděpodobně pouze dřevěného ohrazení jednotlivých parcel. Proto se také v publikovaných
závěrech z výzkumu Vladimíra Nekudy nemůžeme setkat s identifikací modulového
systému založení obce.47) Na základě znalostí ze Svídny a obcí na Rakovnicku se však
můžeme pokusit o rekonstrukci možného zakládacího modulu vesnice.
46)Tamtéž, s. 34–35.
47)Vladimír Nekuda, Pfaffenschlag – Zaniklá středověká ves u Slavonic, Brno 1975.
51
Komplexní archeologický výzkum sídliště probíhal v letech 1960–1971.48) Středověký
Pfaffenschlag nebyl založen na zeleném drnu. Slovanské osídlení je bezpečně doloženo v 11. století a zaniká kolem poloviny nebo po polovině 12. století. Středověká osada
vznikla pravděpodobně v letech 1260–1278. Lokátor byl zřejmě německé národnosti.
V letech 1423–1432 byla vesnice vypálena husitskými vojsky a již nebyla obnovena.
Důvodem k trvalému opuštění Pfaffenschlagu byly zhoršující se podmínky poddaných
a zejména špatná půda.49)
Urbanistické uspořádání Pfaffenschlagu bylo podmíněno jednak potokem a okolním
terénem, jednak hospodářským zaměřením jeho obyvatel. Koncentrační osou půdorysu
byl místní potok. Usedlosti na pravém břehu byly pravidelně uspořádány se štítovou orientací vůči potoku, na levém břehu potoka bylo zastavění nepravidelné, domy zde byly
vůči potoku orientovány jak podélně, tak štítově a netvořily pravidelnou řadu. Byla to
vesnice střední velikosti. Sociální a hospodářské poměry obyvatel nebyly stejné. Na pravém břehu potoka byly jen lánové usedlosti, na levém břehu se nacházely usedlosti lánové i domy patřící zřejmě podsedníkům.50)
Vezmeme‑li v úvahu fakt, že obytné stavení většinou stávalo na hraně parcely, takže
jedna jeho stěna vlastně byla součástí ohrazení, a parcela končila zase u stěny dalšího
obytného domu, lze poměrně snadno odhadnout šířky parcel uprostřed řady. O šířce
parcel krajových usedlostí nelze s výjimkou usedlosti V na severovýchodním konci vesnice, která má dochované zbytky ohrazení, tvrdit s určitostí nic. Hodnotu šířky parcely
můžeme jen hypoteticky odhadnout na základě okolních modulů. U Pfaffenschlagu je
třeba nadmíru přihlédnout k tomu, že lokátoři se pohybovali v terénu nově rostoucího
lesa, který pomalu zakrýval zbytky po starším slovanském osídlení.
Pravý břeh potoka s usedlostmi orientovanými štítově k potoku vykazuje větší pravidelnost než břeh levý. Proto začněme s hledáním modulu zde. Budeme‑li postupovat
od západu k východu, mezi podélnými stěnami jednotlivých usedlostí lze odměřit přibližně tyto hodnoty: 26 m, 31 m, 15 m, 15 m, 18 m a 22 m. První hodnota je u usedlosti
krajové, proto nelze s jistotou tvrdit, zda parcela nepokračovala ještě za stranu domu.
Hodnoty 15 m a 31 m ukazují na pravděpodobný modul a jeho poloviční a celý násobek.
Sousední hodnoty 18 m a 22 m se velmi blíží polovičnímu násobku modulu 30 m, tj. 15 m
a násobku 5/6 modulu, tj. 25 metrům. O šířce parcely krajní usedlosti na východním konci řady nemůžeme říci s určitostí nic.
Na levém břehu potoka je situace komplikovanější. Překvapivě nejlepší z hlediska
možnosti odměření šířky parcely je usedlost s okapovou orientací, zakončující řadu
na východním konci. Zde je právě dochován zbytek ohrazení. Šířka je 30 m. Určení šířek následujících parcel je poměrně problematické. Vedle usedlosti s okapovou orientací
jsou dva domy stojící štítově k potoku. Z hlediska převažující okapové orientace v celé
řadě jde o jakousi urbanistickou anomálii. Mezi zbytky podélných stěn lze odměřit hodnoty 10 m a 25 m, tedy 1/3 modulu šířky 30 m a 5/6 modulu šířky 30 m. Celkový součet
48)Tamtéž, s. 9.
49)Tamtéž, s. 156–157.
50)Tamtéž, s. 159–160.
52
těchto dvou parcel je 7/6 modulu délky 30 m. Následující možné parcely mají šířky 32 m
a 28 m. Jakoby o kolik byla jedna parcela na úkor modulu 30 m ochuzena, o tolik je druhá
obohacena.
Zajímavá je jistě skutečnost, nakolik se shoduje umístění domů z konce 13. století s archeologicky nalezenými pozůstatky slovanských obydlí. Na pravém břehu, kde
byla situace důkladně prozkoumána, je pět ze sedmi domů přibližně na stejném místě,
jako stávala obydlí starší, slovanská. Zůstává otázkou, do jaké míry mohly možné stopy
po starší osadě ovlivnit výstavbu v osadě nové a zda právě toto nebyl důvod posunu jednotlivých domů oproti vytyčenému parcelnímu modulu.
Přibližnou délku 30 m lze tudíž na Pfaffenschlagu pokládat za jakýsi modul. A protože
jsme na Moravě, pokusme se jej převést na lokty nikoli pražské, ale brněnské. Brněnský
loket měl délku 79,052 cm (je přesně o jednu třetinu delší než loket pražský). Pak 30 m
odpovídá přibližně 38 loktům brněnským. Tato hodnota je z hlediska násobnosti základních jednotek nedělitelná třemi. Proto by bylo možná vhodnější připustit délku modulu
39 loktů brněnských čili přibližně 30,8 m.
Co kdyby se ovšem místo loktů brněnských použily lokty české – pražské (i když se
nedá předpokládat, že by se tak daleko od Prahy tato míra dominantněji prosazovala).
30,8 metrů je 52 loktů pražských (1 loket = 59,27 cm). Jde o náhodu, nebo se empirické
zkušenosti našich předků o tom, jak široká má být parcela, natolik shodovaly, že prakticky nezáleželo na míře, která byla použita ke zjištění výsledku?
I pro moravský Pfaffenschlag, jako představitele vrcholně středověké urbanistické
struktury, lze tedy najít jakýsi šířkový parcelní modulový systém. Bohužel, o hloubkách
parcel zde nemůžeme s určitostí nic tvrdit. Jaká bude situace v další moravské zaniklé
středověké vesnici, Mstěnicích u Hrotovic?
Povrchový průzkum probíhal ve Mstěnicích již ve druhé polovině roku 1959. Vlastní
archeologický výzkum byl zahájen v létě 1960 a dodnes nebyl plně dokončen.51) Jak tento
výzkum prokázal, vzniku zcela pravidelného uspořádání vesnice po polovině 13. století
předcházelo pět starších vývojových fází sídliště. Časové rozdělení do jednotlivých fází
bylo provedeno na základě nálezů keramiky a mapuje období od 9. do první poloviny
13. století. Archeologický výzkum ve Mstěnicích potvrdil složitost vývoje raně středověkých sídlišť, pro něž byl charakteristický posun objektů v rámci jedné sídelní aglomerace.
Neméně důležitý je poznatek, že až do 13. století není možné hovořit o pevně stabilizované vsi.52)
Použití modulového systému bude tedy ověřováno na zcela jistě vrcholně středověké struktuře. Pravidelné uspořádání oválného půdorysu středověké vesnice má
ve Mstěnicích své počátky ve druhé polovině 13. století.53) Ves zaniká roku 1468.54)
51)Vladimír Nekuda, Mstěnice 3 – Zaniklá středověká ves u Hrotovic – Raně středověké sídliště, Brno 2000,
s. 11.
52)Tamtéž, s. 118 a 120.
53)Rostislav Nekuda – Vladimír Nekuda, Mstěnice 2 – Zaniklá středověká ves u Hrotovic, Brno 1997,
s. 75.
54)Tamtéž, s. 7.
53
Díky kompaktnosti zástavby se šířky jednotlivých parcel dají poměrně dobře odvodit.
Rostislav a Vladimír Nekudové o modulovém systému Mstěnic nic neříkají, ačkoli pečlivě vyznačili šířky jednotlivých usedlostí do mapy destrukcí, a při řešení otázky sociální
skladby vesnice dělí usedlosti do tří skupin podle velikosti a vybavenosti dvorů. Do první skupiny patří velké dvory, které se svou výstavností mnoho nelišily od panského dvora
a tvrze. Druhou skupinu tvoří usedlosti střední velikosti s pravděpodobnou výměrou
jednoho lánu. A ve třetí skupině jsou usedlosti malé, k nimž vedle obydlí patřila zpravidla jen jedna hospodářská budova. Teoreticky lze uvažovat výměru poloviny lánu.55)
Zbytky usedlostí byly číslovány po směru hodinových ručiček od západní usedlosti na severní straně návsi římskými číslicemi. Budeme tedy odměřovat jednotlivé šíře
parcel, tak jak jsou vyznačeny na mapě destrukcí, ve stejném pořadí. Šíře usedlosti I je
14 metrů. Mezi I a II je mezera přibližně 27 metrů. Usedlost II má šířku parcely přibližně
21 m, následují parcely šířky 17 m, 16 m, 11 m, 10 m, 9 m, 20 m a 19 m. Usedlostí číslo IX
končí severní oblouk návsi. Jižní oblouk začíná usedlost XI s šířkou parcely přibližně
21 m, následují hodnoty 21 m, 24 m, 12 m, 12 m a 15 m u usedlosti XVII. Mezi usedlostí
č. XVII a zbytky posledního domu, okapově orientovaného, je vzdálenost přibližně 54 m,
přičemž šíře domu s okapovou orientací je 21 m. U dvou popluží panského dvora lze
odměřit hodnoty 20 a 21 m.
Z přehledu odměřených velikostí je zřejmé, že převládá délka přibližně 21 m, podobně jako tomu bylo u Svídny. Přesto však další hodnoty dosahují poměrně širokého rozptylu mezi přibližnými násobky 1/2, 3/4 a 2/3 šíře 21 metrů, přičemž se z tohoto schématu
zcela vymykají hodnoty 14, 24 a 27 metrů. Nápadné je to, že odchylky od modulové
šíře 21 m leží hned vedle sebe. Proto bude jistě zajímavé provést součet těchto na první
pohled nesystematicky vyměřených hodnot. Sečtěme tedy šířky parcel usedlostí III až
VII: 17 + 16 + 11 + 10 + 9 = 63 metrů. A 63 je 3 x 21! Od usedlosti II po pravděpodobný
začátek usedlosti I byly zjištěny délky 14 m a 27 m, v součtu 41 m, což jsou přibližně dva
moduly po 21 m. A jaká je situace v jižní části návesního oblouku? 15 + 12 + 12 + 24 =
63 metrů, tedy opět trojnásobek základní šíře 21 m. A zbývajících 54 m na západ činí
přibližně tři a půl násobek 21 m.
Je tedy nasnadě, že ve Mstěnicích byly rozměřovány vždy delší kusy a drobnější členění bylo přibližně odhadováno. Ačkoli to nebylo na první pohled příliš zřejmé, i Mstěnice
mají svůj půdorys vyměřen na základě použití modulové šířky. Přepočteme‑li hodnotu
21 metrů na brněnské lokty, získáme možnou délku provazce 27 loktů. Při přepočtu
na lokty pražské se dostaneme na hodnotu 36 loktů, známých již ze Svídny.
Shrnutí poznatků získaných studiem zaniklých středověkých vesnic
Hlavním úkolem bylo prověřit existenci základního modulového systému v půdorysech zaniklých středověkých vesnic, u nichž lze vyloučit pozdější velkoplošné zásahy
do jejich urbanistické struktury, a tím vyvrátit možnou pochybnost o stáří modulů identifikovaných v půdorysech vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Podařilo se prokázat,
že základní modul, tak jak byl definovaný v předchozích kapitolách, lze vyčíst i z těchto
55)Tamtéž, s. 77.
54
půdorysů. Současně se podařilo odhalit i řešení některých drobných diferencí vyskytujících se v půdoryse vesnice. Bylo zjištěno, že pokud se hodnoty šířek dvou sousedících
parcel liší od nějakého rozumného násobku základního modulu, měla by být prověřena
jejich diference. Pokud je stejná a navzájem se vyrovnává, došlo pravděpodobně v nějaké fázi vývoje půdorysu sídla k posunutí společné parcelní hranice mimo vytyčené
modulové schéma. Chová‑li se celá řada sousedících usedlostí na první pohled inertně
vůči možnému modulovému systému, je nutné prověřit její celkovou délku v závislosti
na pravděpodobném modulu. V půdorysu byly zřejmě vytyčeny větší díly a drobnější
dělení nastalo pozdějším odhadem.
Rozměření jednotlivých půdorysů také potvrdilo, že nelze očekávat příliš velkou
přesnost. Naměřené hodnoty mají charakter přibližný. Svou roli zde hraje hned několik faktorů: Předně to byli samotní měřiči, kteří půdorys vytyčovali ve složitém terénu
a jednoduchými metodami, které se z dnešního pohledu rozvinutých technologií zdají až
primitivní. Dále faktor přesnosti, který umožňuje průzkum povrchových i vykopaných
zbytků, na jejichž základě byly sestaveny mapy destrukcí, a přesnost, s níž byly jednotlivé
hodnoty z map odečítány. Když se vše vezme v úvahu, nezbývá, než se smířit se skutečností, že odměřené hodnoty jsou získány s přesností plus mínus jeden metr.
Parcelace ve vesnicích je zcela zjevně i odrazem různého sociálního postavení obyvatel. Setkáváme se s tím, že parcela šířky základního modulu se v půdorysu nevyskytuje
všude, ale objevují se i její násobky či podíly. Otázkou je, do jaké míry šířka parcely může
určit, zda šlo o usedlost jedno- či půllánovou, nebo o další ze zlomkových podílů lánu.
Počet lánů připadající vesnici byl, jak víme z archivních pramenů, stanoven již při jejím
založení, a neměl být měněn. Zajímavé proto jistě bude porovnání počtu lánů s šířkami
jednotlivých usedlostí (po promítnutí hlediska sociální diferenciace) u vesnic z vybrané
skupiny na Rakovnicku, o nichž je tento fakt znám.
Díky archeologii si můžeme lépe představit, jak asi vypadaly usedlosti ve vrcholně
středověké vesnici a jakým způsobem žili její obyvatelé. Z tohoto hlediska jsou pro naši
lokalitu asi nejcennější nálezy ze Svídny, která je geograficky přece jenom velmi blízká
zvolené lokalitě Rakovnicka. Můžeme si představit: Že osadníci, kteří přišli do nově zakládaných vesnic na Rakovnicku, si stavěli trojprostorové domy s pecí v rohu jizby, štítově orientované vůči návsi. Že součástí dvora byla čtvercovitá sýpka, sloužící k uchování
toho nejcennějšího. Že velké usedlosti měly i stodoly. Že chlévy navazovaly v podélné
ose na domy. Že součástí hospodářských objektů usedlosti byly i kolny. Že stavebním
materiálem byl kámen a dřevo. Že jednotlivé usedlosti byly ohrazeny a do návsi směřovaly jejich vjezdové brány i možné vchodové branky. Že se obyvatelé živili zemědělstvím,
chovali koně, skot, vepře, ovce, kozy, drůbež a pěstovali obiloviny.
Větší díl toho, co vyprodukovala jedna usedlost, sloužil její vlastní potřebě a jen menší
díl k prodeji. Takový obraz vrcholně středověké vesnice byl dávno zakryt pozdějším vý-
55
vojem sídla, ale přece jenom se v některých aspektech promítá i do dodnes zachovaných
prvků. Mezi ty nejčitelnější patří právě parcelace.
Pravděpodobná zakládací schémata vybrané skupiny obcí na Rakovnicku
Rekonstrukce pravděpodobných zakládacích schémat z map stabilního katastru
Schémata pravděpodobná se od ideálních liší především tím, že respektují více parcelaci, tak jak je zachována na mapách stabilního katastru. Zde berou v úvahu existenci
faktoru sociální diferenciace ve vesnici, která se promítala mimo jiné – jak dokládají
závěry archeologických výzkumů – i do šířky parcel patřících k dané usedlosti.
Na rozdíl od schémat ideálních, která jsou založena na prokázání násobnosti celého
základního modulu v půdorysu sídla, se ve schématech pravděpodobných objevují i násobky základního modulu, ať již zlomkové, nebo celé. Samozřejmě že i zde se setkáváme
s parcelami, které se šířce základního modulu blíží. Opět je nutné vzít v úvahu podmínky, za kterých byly jednotlivé parcely vytyčovány, s jakou přesností byly pořízeny mapy
stabilního katastru i s jakou přesností lze z těchto map odečíst jednotlivé hodnoty.
Ani tato schémata nemohou stoprocentně vyjadřovat stav sídla při jeho založení. Zase
se jen více či méně přibližují původní vrcholně středověké realitě. Jak se ukázalo studiem
půdorysů zaniklých středověkých vesnic, i za poměrně krátkou dobu existence sídla,
řádově dvousetletou, mohlo dojít k jistým modifikacím původní urbanistické struktury,
což je jev přirozený a nevyhnutelný. Proto nejsou součástí pravděpodobného zakládacího schématu všechny hranice parcel, tak jak jsou dochovány mapami stabilního katastru. Ty, které pravděpodobně vznikly pozdějším dělením parcely větší, a jsou tak vůči
modulovému systému inertní (neodpovídají žádnému z logických násobků modulu),
naznačují se v pravděpodobném základním schématu tečkovanou čarou. Většinou jde
o případy, kdy parcela nebyla rozdělena na přesnou polovinu, a tudíž nelze brát v úvahu,
že šlo o původně vytyčenou parcelu šířky základního modulu.
Pokud je tedy o těchto schématech řeč jako o pravděpodobných, znamená to, že odrážejí jednu z možných podob, nebo část této podoby, jakou mohlo mít sídlo v době svého
vzniku. Jestliže si projdeme jednotlivé půdorysy, zjistíme následující skutečnosti:
Bratronice mají ve své severní řadě, postupujeme‑li od západu k východu, parcely široké jeden základní modul 33 m (56 loktů) až po cestu kolmou na delší stranu návsi, pak
ještě řada pokračuje dvěma modulovými parcelami, na něž navazuje parcela užší o šířce
2/3 základního modulu. Dále pak je v řadě opět parcela modulová, za ní parcela o šířce
4/3 základního modulu a řadu ukončuje zase parcela šířky základního modulu. V jižní
frontě usedlostí, od východu k západu, se setkáváme se šířkami parcel přibližně jednoho
modulu; 4/3 základního modulu, jedné poloviny modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu a jednoho modulu. Zde je pak řada rozdělena cestou a pokračuje parcelami šířek 3/2 základního
modulu, 4/3 základního modulu, dvojnásobkem základního modulu, a řadu uzavírá parcela šířky 4/3 základního modulu. V Bratronicích se tedy kromě parcel o šířce základního
modulu, které početně jasně převažují, objevují i parcely, jejichž šířka se rovná násobkům jedné třetiny a jedné poloviny základního modulu.
56
Bratronice – kopie mapy stabilního katastru (císařský otisk)
Zajímavý je i fakt, že v severní frontě jsou parcely užší a převládá zde šířka základního modulu, zatímco ve frontě jižní se parcela šířky základního modulu objevuje spíše
sporadicky a zcela zde dominují parcely širší. Parcely, jejichž zahrady jsou orientovány
na sever, tedy ty méně výhodné, určitě patřily sociálně slabší vrstvě obyvatel než výhodné parcely se zahradou směřující k jihu, které jsou širší a patrně prokazatelně náležely
vrstvě bohatších, a tedy i sociálně silnějších obyvatel. Cesty, které dělí řady usedlostí
přibližně v jejich polovině, nebyly zřejmě vytyčeny současně. Pro šířku cesty v jižní řadě
usedlostí byl vynechán pruh již při vysazení vesnice – obě sousední parcely mají své
šířky v násobcích základního modulu, zatímco v severní řadě jako by byla cesta později
zřízena na úkor modulové šířky. Sečteme‑li šířky parcel v severní části, zjistíme, že tvoří
třináctinásobek základního modulu, v jižní řadě po cestu je celková délka řady parcel
rovná násobku šesti a jedné šestiny základního modulu. Délka řady parcel za cestou je
v součtu přibližně rovna násobku pěti a pěti šestin základního modulu. Nebýt šířky cesty,
která řadu usedlostí dělí přibližně na dvě poloviny, tvořila by celková délka řady dvanáctinásobek základního modulu.
V půdoryse Břežan se zase výrazně prosazuje parcela šířky základního modulu.
Pouze v severozápadní řadě usedlostí se objevují sousední parcely šířky 2/3 a 4/3 základního modulu. Součet šířek těchto sousedících parcel je dvojnásobek základního modulu.
U Břežan se tedy ideální a pravděpodobné zakládací schéma vzácně kryje. V severozá57
padní části je řada usedlostí zcela jistě již od počátku existence sídla rozdělena přítokem
vodoteče s pozemkem pro případ rozvodnění. Z parcelace Břežan také jasně vyplývá, že
zde neexistovala tak výrazná sociální diferenciace obyvatel jako v Bratronicích.
V Hředlích je opět situace komplikovanější a pravděpodobné zakládací schéma se
od toho ideálního odlišuje. Předně se v Hředlích setkáváme s parcelami, které mohly být
zřejmě později rozděleny přibližně na polovinu. V těchto případech byla upřednostněna
délka základního modulu jako původní šířka parcely; nelze ovšem vyloučit, že již první
osadníci si modulovou parcelu rozdělili na dvě menší. Severní řada usedlostí s pravidelnými parcelami začíná od západu parcelou šířky poloviny základního modulu 33 metrů
(56 loktů), následuje směrem k východu pravděpodobně sedm parcel modulových, dvě
parcely o šířce 2/3 základního modulu, parcela šířky poloviny základního modulu a asi tři
modulové parcely. Jižní návesní frontu tvoří od východu tři modulové parcely, následuje
parcela o šířce poloviny základního modulu, pak parcely: možná modulová, dvoumodulová, šířky 3/2 základního modulu, poloviny modulu, modulu, asi modulu a poloviny
modulu. V půdoryse Hředlí se tudíž kromě parcel rovných celým násobkům základního
modulu objevují i ty, které jsou násobkem jedné třetiny či poloviny. Celková délka severní řady usedlostí je rovná násobku 12 a 1/3 základního modulu, jižní řada je jedenáctinásobkem základního modulu. V Hředlích se opakuje obdobná situace jako v Bratronicích.
Parcely orientované na sever mají šířku modulovou či užší, v jižní frontě jsou naopak
situovány ty nejširší. Lze zde proto pozorovat vyšší stupeň sociální diferenciace obyvatel.
Severní řada usedlostí v Hudlicích má šířky jednotlivých parcel při postupu od západu k východu následující: modul (33 m/ 56 loktů), 5/6 modulu, 5/6 modulu, 5/3 modulu,
modul, modul, zde je řada usedlostí přerušená cestou a následuje pravděpodobně osm
parcel o šířce základního modulu. V jižní řadě se setkáváme od východu k západu cca
s pěti usedlostmi o šířce jednoho modulu, následuje parcela asi původní šířky 4/3 základního modulu, 2/3 základního modulu, dále pět parcel modulových, parcela šířky 5/3 základního modulu, 2/3 základního modulu a řada končí parcelou modulovou. V půdoryse
Hudlic se objevují kromě parcel šířky jednoho modulu parcely šířky násobků jedné třetiny základního modulu a jedné šestiny základního modulu. Součet délek parcel severní
řady usedlostí po cestu činí šest a jednu třetinu základního modulu, druhá část řady má
délku osminásobku základního modulu. Jižní řada usedlostí má délku 15 a 1/3 základního modulu. Ačkoli i v parcelaci Hudlic je patrná jistá sociální diferenciace obyvatel,
nelze jednoznačně tvrdit, že sociálně silnější vrstvy preferovaly jižně orientované parcely.
Jedna z nejširších parcel v Hudlicích je totiž orientována na sever.
S podobnou orientací parcel širších než základní modul vůči světovým stranám se
setkáváme i v půdoryse Chyňavy, vesnice, která byla s Hudlicemi součástí jedné lokační
akce. V severní řadě usedlostí jsou parcely šířek (od západu k východu): jeden modul
(33 m/ 56 loktů), pravděpodobně jeden modul, 5/3 modulu, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu, jeden modul, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 4/3 modulu, polovina modulu, jeden modul
a 3/2 modulu. Celková délka řady parcel činí 13 a 2/3 základního modulu. V jižní řadě
parcel se od západu k východu setkáváme s následující situací: šest za sebou jdoucích
parcel má šířku pravděpodobně modulovou, následuje parcela šířky 4/3 základního mo58
Bratronice – ideální zakládací schéma promítnuté do mapy stabilního katastru
dulu, 5/3 základního modulu, tři parcely modulové, jedna šířky poloviny modulu a řada
končí modulovou parcelou. Celková délka řady je 13,5 násobkem základního modulu.
Cesta, která v jižní části dělí řadu usedlostí, je jakoby odebrána z parcely šířky základního modulu. Otázka zní, zda tomu tak bylo již od počátku existence vesnice, nebo jestli
jde o pozdější úpravu. Jisté je, že šířka cesty odpovídá jedné třetině základního modulu.
V půdoryse se setkáváme kromě parcel šířky základního modulu i s parcelami, jejichž
šířky jsou násobky jedné třetiny nebo jedné poloviny základního modulu. Sociální diferenciace je patrná z rozdílných šířek. Parcely širší než základní modul jsou jak v severní,
tak jižní řadě usedlostí. Dokonce ve větší míře jsou tyto parcely svými pozemky orientovány na sever. V Chyňavě a částečně i v Hudlicích se setkáváme v podstatě se současným
urbanistickým trendem velikostně zvýhodňovat parcely orientované nepříznivě vůči
světovým stranám, aby bylo kompenzováno menší oslunění pozemků. O tom, nakolik to
sledovalo záměr zakladatelů vesnice, můžeme dnes jenom spekulovat.
V půdoryse Kněževsi se do velké míry setkáváme s parcelací, která mohla být důsledkem pozdějšího dělení větších modulových parcel. Rovněž zde se více objevují parcely,
jejichž šířky se základnímu modulu či jeho násobkům spíše blíží. Opět si tento fakt vysvětlujeme nepřesností při vytyčování půdorysu vesnice. Severní strana návsi vypadá
od západu k východu takto: dvě zřejmě modulové parcely (33 m/ 56 loktů), přítok vo59
doteče s potřebným pozemkem, pravděpodobně modulová parcela, přibližně modulová
parcela, parcela přibližně šířky 4/3 základního modulu, přibližně modul, přibližně 4/3 základního modulu, dvě parcely přibližně šířky 2/3 základního modulu, následují čtyři parcely pravděpodobně modulové a dvě parcely, jejichž šířky jsou přibližně rovny základnímu modulu. Parcely, jejichž šířky se základnímu modulu a jeho násobkům přibližují,
leží vždy vedle sebe. Ověřme tudíž celkovou délku daných dvou úseků. Celková délka
prvního úseku je šestinásobek základního modulu, u druhého úseku jde o dvojnásobek
základního modulu. Je tedy zřejmé, že došlo k jistému posunu společných hranic jednotlivých parcel. Celková délka severní řady parcel od dělící vodoteče na východ je rovna
třináctinásobku základního modulu. V jižní řadě se setkáváme od východu na západ
se dvěma parcelami přibližně modulovými, dvěma šířky 7/6 základního modulu, dvěma
parcelami pravděpodobné šířky 4/3 základního modulu, parcelou pravděpodobně modulovou a parcelou šířky přibližně 4/3 základního modulu. Zde je řada přerušena protékající
vodotečí, pozemek k ní náležící je však minimální a ostře kontrastuje s řešením podobné
situace na severní straně návsi. Za potokem pokračuje řada šesti parcel pravděpodobně
modulové šířky. Celková délka řady na východ od vodoteče činí přibližně násobek devíti
a jedné třetiny základního modulu. Parcely v Kněževsi jsou buď šířky základního modulu, nebo jde o násobky jedné třetiny i jedné šestiny základního modulu. Opět se shledáváme s různou šířkou parcel, a proto i s různou sociální skladbou obyvatel. Nejširší
parcely jsou orientovány jak na sever, tak na jih.
U Lužné se setkáváme s tím, že „modulová“ parcelace je prokazatelná v jádru návsi.
Zdá se, že pozdějším vývojem, jak se vesnice rozrůstala, mladší parcelace logicky pokračovala v řadě již stávajících usedlostí, a prostor návesního obdélníku se tak zvětšoval až do dnešních rozměrů. Svědčí o tom nerespektování modulového systému v šířce
parcel i zřejmé vybočení z přímé linie delších stran návesního obdélníka. V řadě parcel
se setkáváme prakticky výhradně s pravděpodobnou šířkou rovnou základnímu modulu (33 m/ 56 loktů), jen v jižní straně návsi je jedna parcela širší, rovná 4/3 základního
modulu. Celková délka jižní řady parcel tak činí přibližně osm a jednu třetinu násobku
základního modulu. Tento fakt dokládá, že v Lužné byla asi jen jedna usedlost, jejíž majitelé byli od prvopočátku sociálně nadřazenější ostatním. Lze se tedy právem domnívat,
že šlo o pozemek patřící rychtáři. Severní řada usedlostí je ve své třetině rozdělena cestou, jejíž pozemek je dosti široký: vypadá to, že s cestou bylo počítáno již při vytyčování
půdorysu, zatímco cesta dělící jižní řadu parcel je opět jakoby odebrána z parcely šířky
základního modulu.
Půdorys Mšeckých Žehrovic je dosti problematický. Jak již bylo naznačeno, lze
k němu přistupovat dvojím způsobem. Buď tak, že byla vesnice založena pouze přibližně ve své severní polovině a směrem k jihu se pak na východní straně rozrůstala respektováním řady parcel, zatímco na straně západní se prosadila zástavba nepravidelná.
Tomuto přístupu napomáhá fakt, že parcelace v jižní části východní řady není tak souběžná jako v části severní. Druhý přístup je založen na teorii, že Mšecké Žehrovice měly
být založeny v celé délce východní řady usedlostí, ale zřejmě vlivem nepříznivých terénních podmínek nemohla být lokace v jižní části západní řady dokončena podle plánu.
60
Bratronice – ideální zakládací schéma
Zaměříme‑li se na odměření šířek parcel východní řady, zjistíme následující hodnoty
(od severu k jihu): pravděpodobně modul (33 m/ 56 loktů), pravděpodobně 4/3 základního modulu, modul, 2/3 modulu, pravděpodobně modul, 5/4 modulu, 5/4 modulu, modul,
modul, 5/4 modulu a 4/3 modulu. Celková délka řady je přibližně rovna dvanáctinásobku
základního modulu. Západní řadu tvoří od severu k jihu parcely šířky modulové, pravděpodobně 4/3 modulu, 2/3 modulu a dvě parcely pravděpodobně modulové. Celkem je
délka řady rovna pětinásobku základního modulu. Jednotlivé šířky parcel byly odměřovány v předních částech, v místě, kde pravděpodobně vyměřovali i měřiči při zakládání
vesnice. Ve Mšeckých Žehrovicích se objevují parcely různých šířek, což svědčí o různorodější sociální skladbě obyvatel. Vedle parcel modulových se zde objevují i násobky
jedné třetiny či jedné čtvrtiny základního modulu.
Půdorys Mutějovic se do jisté míry vymyká celé skupině. Dosud jsme se setkávali s modulovým systémem aplikovaným na vysazení usedlostí ve dvou řadách po delších stranách návsi. Případná zástavba kratších stran návsi je zřejmě mladšího data.
V Mutějovicích byla prokazatelně vysazena na základě modulového systému i řada
usedlostí na severu návsi, kolmá na dvě řady paralelní. Nejde však jen o parcely v čele
návsi, ale řada pokračuje i podél hloubek parcel kolmých, takže vzniká kompaktní útvar.
V jižní části sídla se setkáváme opět se zástavbou, která sice navazuje na paralelní řady
61
usedlostí, ale nerespektuje modulový systém ani přesné vymezení návesního obdélníka;
naopak se jakoby stáčí do okrouhlice. Vzhledem k tomu, že do této části je umístěn
i kostel, lze se domnívat, že zde bylo původní předlokační sídliště. Ve všech třech řadách
usedlostí se setkáváme prakticky výhradně s modulovou šířkou parcely (33 m/ 56 loktů).
Pouze v severní řadě jsou čitelné dvě parcely o šířce poloviny modulu, v řadě západní
parcela šířky 3/2 základního modulu a hned vedle ní parcela šířky poloviny základního
modulu. Všechny řady jsou tedy celými násobky základního modulu. Jak se zdá, sociální
rozdíly mezi osadníky při emfyteutickém vysazení Mutějovic nebyly tak propastné.
Půdorys Nesuchyně je rozdělen na čtyři přibližně stejné díly dvěma cestami kolmými
na delší strany návsi. S těmito komunikacemi bylo počítáno prokazatelně od samého
počátku existence sídla, protože se vymykají z modulového systému a nejsou vedeny
na úkor pozemku některé z parcel. Budeme‑li postupovat severní frontou návsi od západu k východu, naměříme následující hodnoty šířek parcel: přibližně modul, modul
(33 m/ 56 loktů), 2/3 modulu a čtyři za sebou jdoucí pravděpodobně modulové parcely.
Tady je severní fronta rozdělena cestou. Celková délka této části činí šest a dvě třetiny
základního modulu. Dále řada pokračuje k východu sedmi pravděpodobně modulovými
parcelami. V jižní frontě se od západu k východu setkáváme s parcelami šířky přibližně
jednoho modulu, dvěma parcelami modulovými, parcelou šířky 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu a jednoho modulu. Následuje cesta. Délka tohoto úseku tvoří šest a dvě
třetiny základního modulu. Za cestou se setkáváme k západu se dvěma parcelami šířky
4/3 základního modulu a čtyřmi parcelami pravděpodobně modulovými. Celkem je tento
úsek dlouhý šest a dvě třetiny základního modulu. V Nesuchyni lze tedy opět zaznamenat preferování orientace širších parcel k jihu.
Půdorys Pavlíkova je také rozdělen – snad od prvopočátku – na čtyři díly, jako půdorys Nesuchyně, ale tyto díly nejsou zdaleka stejně velké. V řadách parcel usedlostí se
objevuje výhradně šířka jednoho modulu (33 m/ 56 loktů) či hodnota se jí blížící. Pouze
u jedné parcely v západní části byla identifikována hodnota ¾ základního modulu. Je
otázkou, do jaké míry to byl záměr a nakolik šlo o měřičskou nepřesnost, když se pravděpodobné šířky ostatních parcel rovnají hodnotě základního modulu. Zdá se, že sociální
diferenciace příchozích obyvatel byla velmi nízká. Zakládací schéma Pavlíkova se vzácně
shoduje se schématem ideálním.
V parcelaci Rakovníka se při zakládání zřejmě prosadila pouze šířka základního modulu (28 m/ 48 loktů), drobnější členění je patrně mladší. Toto tvrzení se opírá o studium
půdorysu Václavského náměstí v Praze, kde bylo zjištěno, že se zde objevují výhradně
parcely stejné šířky.56) Dá se tedy předpokládat, že při zakládání městských půdorysů
nebyl tak silný tlak jednotlivých nových obyvatel na získání parcely šířky odpovídající jejich majetku. To je logické, vezmeme‑li v úvahu, že venkovské obyvatelstvo bylo
existenčně závislé na zemědělské půdě i její celkové výměře, zatímco obyvatelé měst se
živili obchodem a řemeslem, jež jsou na velikosti přidělené parcely nezávislé. Lze se pak
právem domnívat, že pravděpodobné zakládací schéma rakovnického náměstí je shodné
se schématem ideálním.
56)V. LORENC, Nové Město pražské.
62
Bratronice – pravděpodobné zakládací schéma promítnuté do mapy stabilního katastru
Půdorys Rynholce je dělen dvěma cestami na čtyři díly. Zatímco cesta dělící řadu
usedlostí na východní straně návsi nevede na úkor modulové šířky žádné parcely, cesta
na západní straně byla patrně ubrána z parcely modulové velikosti. V pravděpodobných
šířkách parcel zcela dominuje ta, která se rovná délce základního modulu (33 m/ 56 loktů). Jen v jižní části východní řady usedlostí se objevují dvě parcely s prokazatelnou šířkou poloviny základního modulu. V jižní části západní řady jsou dvě sousední parcely
šířky 2/3 a 4/3 základního modulu. V součtu je jejich šířka rovná dvojnásobku modulu.
Vzhledem k tomu, že tato šířka odpovídá pouze v části přiléhající k návsi a v části zahrad
mají obě sousední parcely šířku základního modulu, lze se domnívat, že původně mělo
jít o dvě parcely s modulovou šířkou a v části přilehlé návsi pak zřejmě došlo k jistému
posunu hranice pozemku. Celkové délky všech úseků jsou násobky základního modulu.
I u půdorysu Rynholce se pravděpodobné schéma ve většině parcel kryje se schématem
ideálním.
Z půdorysu Řevničova je opět čitelnější vyšší stupeň sociální diferenciace obyvatel,
odrážející se v rozdílné šířce parcel. Řady usedlostí jsou zase děleny cestami. Východní
řada se tak skládá ze dvou úseků. Lze těžko stanovit, zda byla cesta v této části vytyčena
na úkor sousední parcely, či nikoli. Jisté je, že má přibližně šířku rovnající se polovině
modulu (28 metrů/ 48 loktů) a sousední parcela je také široká polovinu základního modulu. Západní řadu usedlostí dělí dvě cesty na tři části. Cesta v severní části půdorysu
63
prokazatelně vznikla na úkor parcely šířky základního modulu. Pozemek cesty v jižní
části je široký 4/3 základního modulu a vedle něj leží pozemek šířky 2/3 základního modulu. Opět nelze jednoznačně tvrdit, zda tato cesta byla vytyčena společně s vysazením
sídla, či později; jisté je, že respektuje modulový systém. Budeme‑li odečítat šířky jednotlivých parcel východní řady od severu k jihu, zjistíme následující hodnoty: modul,
pravděpodobně 4/3 modulu, modul, pravděpodobně modul, poloviční modul, 3/2 modulu, pravděpodobně modul, modul, pravděpodobně 3/2 modulu, pravděpodobně modul,
modul, 4/3 modulu, 2/3 modulu, 4/3 modulu, 2/3 modulu, modul, 2/3 modulu, 3/2 modulu.
Celková délka řady, včetně pozemku cesty, je 19 a 1/3 základního modulu. V západní
řadě se od severu k jihu setkáváme s osmi šířkami parcel pravděpodobně modulovými,
dvěma dvoutřetinovými, jednou pravděpodobně šířky 3/2 modulu, pravděpodobně modulovou, šířky 2/3 modulu, třemi pravděpodobně modulovými, pravděpodobně 2/3 modulu, pravděpodobně 3/2 modulu a řada končí parcelou modulové šířky. Celková délka
řady včetně pozemku cesty činí dvacetinásobek základního modulu. V hodnotách šířek
parcel se objevují násobky jedné poloviny a jedné třetiny základního modulu. Nejširší
parcely jsou situovány jak ve východní, tak v západní řadě usedlostí.
Půdorys Třtice tvoří také dvě řady usedlostí různých šířek, rozdělené cestami na čtyři
nestejné díly. Ani zde nelze jednoznačně určit, zda pozemky pro cesty byly od počátku
určeny svému poslání. Jisté je, že šířka pozemku cesty v severní části odpovídá hodnotě
základního modulu (41 m/ 70 loktů) a v jižní části jedné třetině základního modulu.
Parcely tvořící severní řadu mají následující šířky (od západu na východ): pravděpodobně modul, modul, modul, 2/3 modulu, polovina modulu, 2/3 modulu, polovina modulu,
2/3 modulu, modul, 2/3 modulu, modul, modul, 4/3 modulu, modul a polovina modulu.
Celkem je řada včetně cesty dlouhá 13 a půl základního modulu. V jižní řadě se setkáváme s parcelami následujících šířek (od východu k západu): modul, polovina modulu,
modul, 4/3 modulu, modul, 4/3 modulu, 2/3 modulu, modul, modul, 5/3 modulu, 2/3 modulu,
2/3 modulu a modul. Celková délka řady včetně cesty tvoří třináct a jednu šestinu základního modulu. Ačkoli se parcela větší šířky než základní modul objevuje i v severní řadě
usedlostí, více jich je v řadě jižní. V přehledu hodnot šířek parcel se vyskytují i násobky
jedné třetiny a jedné poloviny základního modulu.
Rozborem jednotlivých půdorysů a hledáním pravděpodobných schémat bylo zjištěno, že faktor sociální diferenciace projevující se rozdílnými šířkami parcel významně
zasáhl do půdorysů některých vesnic, a výrazně je tím vzdálil od ideálního schématu.
Na druhé straně existují i případy, kdy se ideální schéma se skutečnou parcelací výjimečně shoduje. U některých půdorysů se objevuje trend preference osluněných světových
stran pro parcely širší, než je základní modul. Tedy pro parcely patřící špičce venkovské
elity. Nejde však o trend obecně platný. Co se šířek parcel týče, vedle těch, které mají
modulovou velikost, se objevují i násobky jedné třetiny či jedné poloviny, méně často se
setkáváme s násobky jedné šestiny či čtvrtiny. Řady usedlostí jsou často děleny na dvě
části cestou. Vypozorovali jsme dva případy. Buď bylo na šířku cesty pamatováno již
při založení, nebo byla vymezena na úkor parcely modulové šíře. Zdá se, že v prvním
64
Bratronice – pravděpodobné zakládací schéma
případě jde o cesty, které v půdoryse sídla existovaly od jeho počátku, zatímco v případě
druhém byly zřejmě vytyčeny dodatečně.
Pravděpodobná zakládací schémata byla vytvořena pouze na základě pravidelnosti
parcelace a možného použití modulu v půdoryse sídla dokumentovaného mapami stabilního katastru. Abychom získali větší jistotu, do jaké míry se toto schéma blíží středověké realitě, porovnáme nyní počty parcel pravděpodobného schématu s počty usedlostí
uváděnými berní rulou a známými počty lánů při vysazení jednotlivých sídel.
Porovnání počtů usedlostí se známým počtem lánů a s berní rulou
Již víme, že počet lánů uvedený při založení vesnice se neměl měnit. Zároveň však
nelze uvažovat, že co osadník, to jeden lán. Proto bude zajímavé porovnat nejprve ty
vesnice, u nichž je počet lánů známý, s pravděpodobnými schématy a počty usedlostí
v berní rule.
V Bratronicích bylo 13 a 4/3 lánů, z nichž 3 a půl měl rychtář a zbývajících 10 a ¼
obdělávalo 9 osedlých.57) Pravděpodobné zakládací schéma však odhalilo 23 parcel.
Berní rula uvádí 10 usedlostí velkých, 12 středních a 7 malých. Součet usedlostí velkých
a středních, doložených berní rulou, a počet usedlostí dle pravděpodobného zakládací57)V. KOČKA, Dějiny Rakovnicka, s. 163.
65
ho schématu se liší o jednu usedlost. Zdá se tedy, že pravděpodobné zakládací schéma
víceméně odpovídá situaci v Bratronicích před třicetiletou válkou. Jak si však vysvětlit
zřejmý nesoulad mezi počtem lánů a počtem zjištěných parcel? Počet lánů je přibližně
o polovinu nižší než počet zjištěných parcel. Jelikož půdorysná struktura Bratronic je
velmi ucelená, dá se předpokládat, že vznikla najednou, a ne pozdějším rozrůstáním.
Pak by se dalo předpokládat, že původní šířky lánů byly rozděleny na menší části, aby
uspokojily vyšší počet obyvatel. Otázkou je, kolik bylo celkem do Bratronic přivedeno osedlých. V opisu z urbáře z roku 1558 je psáno, že je ve vsi 10 osedlých a ti mají
13 a 3/4 lánu. Ve vsi jsou však také poustky, ale neví se, kolik a které.58) Roku 1634 je
v Bratronicích doloženo 24 statků – 15 jich je spálených a 9 osedlých.59) Berní rula uvádí
16 statků osedlých a 6 pustých. Lze předpokládat, že se celkový počet usedlostí v letech
1558 až 1634 nezvýšil. Potom v roce 1558 bylo zřejmě v Bratronicích 14 usedlostí pustých. Pokud v Bratronicích bylo v době jejich založení skutečně pouze devět osedlých
a rychtář, tudíž deset usedlostí, muselo v průběhu let 1352 až 1558 dojít k prudkému
nárůstu počtu osedlých na 24 a k nějaké katastrofě, která jejich počet opět snížila na deset. To je málo pravděpodobné, vezmeme‑li v úvahu, že by k onomu prudkému nárůstu
počtu obyvatel muselo dojít ještě před rozpoutáním ničivé síly husitských válek, tedy
těsně po samotném vysazení obce. Ve světle těchto skutečností se zdá, že Václav Kočka se
dopustil chyby: uvedl počet lánů, které patřily pouze k usedlostem osedlým, a ne k celé
vesnici. Ve prospěch tohoto názoru svědčí jednak nesrovnalost v počtu usedlostí, jednak
zachovalá parcelace. Zřejmě byly Bratronice vysazeny jako vesnice nikoli o 13 a 3/4 lánu,
ale alespoň o 24 lánech, což by odpovídalo velikosti obce. I přes Kočkovu zjevnou chybu
se potvrdil fakt, že zlomkové násobky objevující se v půdoryse vesnice byly běžnou praxí,
a vůbec ne výjimečným úkazem.
V Hudlicích bylo 26 a 1/4 lánu, z nichž 2 a 1/4 patřilo rychtáři, 2 faráři a 2 byly obecní
k pastvě, 20 lánů bylo osedlých.60) Berní rula uvádí v součtu velkých a středních usedlostí hodnotu 30. Pravděpodobné zakládací schéma došlo k počtu 29 usedlostí. Počet
usedlostí doložených berní rulou a počet usedlostí zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem se liší o jednu. Pravděpodobné zakládací schéma se i zde velmi blíží
dokumentované situaci před třicetiletou válkou. Celkové délky řad parcel dle pravděpodobného zakládacího schématu (PZS) jsou rovny 13 a půl a 13 a 2/3 násobku základního
modulu, což přibližně odpovídá vždy polovině vysazených lánů.
Hředlím bylo odměřeno 30 lánů, z nichž jeden patřil rychtáři, jeden faráři, čtvrt lánu
kostelníkovi a dva lány podstoupeny obci pro pastvu dobytka.61) Osedlým tedy připadlo 25 a ¾ lánu. Berní rula uvádí v součtu usedlostí velkých a středních hodnotu 29.
Pravděpodobné schéma odhalilo 25 usedlostí s tím, že je zde zanedbáno možné rozdělení některých parcel šířky základního modulu na dvě parcely poloviční. Řady usedlostí
dle PZS jsou rovné násobku 12 a 1/3 a jedenáctinásobku základního modulu. U severní
řady parcel dle PZS je možné, že byla přibližně o tři moduly delší.
58)Tamtéž, s. 165.
59)Tamtéž, s. 166.
60)Tamtéž, s. 190.
61)Tamtéž, s. 297.
66
Bratronice – státní mapa s vyznačenou dosud čitelnou gotickou parcelací (rok 2002)
67
Největší počet lánů se vyskytl na Křivoklátsku. Kněževsi jich připadlo 42, z toho 1 lán
svobodný patřil rychtáři, faráři jeden a půl lánu svobodného a jeden lán poplatný, farář
ze Zbečna získal 3 a ¼ lánu úročného, obec získala jeden lán a zbývajících 34 a ¼ lánu
bylo přiděleno mezi osadníky. Roku 1545 zde bylo 30 osedlých, kteří obdělávali 38 lánů.62) Berní rula udává v součtu 48 selských usedlostí. Ideální zakládací schéma odhalilo
30 parcel s tím, že i zde bylo zanedbáno možné rozdělení parcely modulové šířky na dvě
poloviny. Celkové délky řad podle PZS činí 15 a 15 a 1/3 základního modulu.
Lužné bylo vyměřeno 24 lánů, z nichž 2 svobodné připadly rychtáři, 2 manskému
dvoru, 1 záduší, 5 hajným a zbývajících 14 bylo přiděleno deseti osedlým.63) Berní rula
uvádí, že v Lužné bylo před třicetiletou válkou 17 statků. Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo 14 parcel. Řady parcel dle PZS jsou dlouhé 8 a 1/3 modulu a 6 modulů. Téměř
všechny parcely v Lužné odpovídají svou šířkou základnímu modulu. Zdá se tedy, že
pravděpodobné zakládací schéma přibližně mapuje oněch 14 lánů přidělených novým
osedlým. Půdorys vesnice je však mnohem delší než zjištěné řady usedlostí – činí přibližně třináctinásobek základního modulu. Nabízí se tedy řešení, že dalších deset lánů
bylo vymezeno v těch částech půdorysu, které se při hledání pravděpodobného zakládacího schématu jevily z hlediska použití základního modulu jako nepravidelné.
Obci Mutějovice bylo přiděleno 33 lánů dědin, z nichž 2 svobodné lány byly dány
faráři, 1 lán svobodný rychtáři a 31 lánů převzali osadníci.64) Dle berní ruly bylo
v Mutějovicích v součtu 31 statků. Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo 25 parcel,
které mají téměř jednotnou šířku rovnou základnímu modulu. Součet délek všech tří řad
parcel identifikovaných PZS činí pětadvacetinásobek šířky základního modulu. Rozdíl
mezi zjištěným počtem parcel dle PZS, počtem statků uvedených berní rulou a lánů si
lze vysvětlit tím, že pravděpodobné zakládací schéma neřeší jižní část obce, která není
identifikovatelná do modulového systému a snad se nachází i v místě staršího osídlení.
Zde by se mohlo skrývat oněch zbývajících osm lánů. Pak by bylo nasnadě, že co usedlost
modulové šířky, to usedlost lánová, jak se domnívali i vedoucí archeologických výzkumů
na Svídně.
V půdoryse Nesuchyně byly identifikovány čtyři stejné díly řad parcel o délce rovné
přibližně 6 a 2/3 základního modulu. V součtu délek těchto řad získáme hodnotu 27, která
odpovídá i počtu zjištěných parcel podle PZS. Šířky těchto parcel především v severní
části návsi odpovídají základnímu modulu. Nesuchyně měla 34 a ¾ lánů dědin, z nichž
farář a rychtář dostali po dvou lánech svobodných, obec ¾ lánu, 30 lánů bylo rozděleno
mezi osadníky.65) Berní rula udává, že v Nesuchyni bylo celkem 30 usedlostí selských.
Pavlíkov získal při svém vysazení 34 lánů, 3 lány svobodné držel rychtář, 1 lán byl
vysazen právem manským a 30 lánů bylo poplatných.66) Pravděpodobné zakládací schéma odhalilo v Pavlíkově 23 parcel téměř výhradně modulové šířky. Stejné číslo (23) dají
v součtu i počty statků z berní ruly. V půdoryse Bratronic se setkáváme s podobnou
62)Tamtéž, s. 308, 310.
63)Tamtéž, s. 343.
64)Tamtéž, s. 360.
65)Tamtéž, s. 369.
66)Tamtéž, s. 374.
68
situací jako v půdoryse Lužné. Pravděpodobné zakládací schéma identifikovalo parcely,
které leží v jádru půdorysu obce. Kompaktní a zjevně promyšlený urbanismus obce nenapovídá tomu, že by se vesnice pomalu rozrůstala do dnešní podoby. Jeví se, že pokud
šířka lánu odpovídala šířce základního modulu, zbývajících 11 lánů se nachází po vnějším obvodu parcel, zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem.
U dalších vesnic bohužel nejsou známy počty lánů, proto lze porovnat jen počty parcel zjištěných pravděpodobným zakládacím schématem s počty statků uvedených berní
rulou. Počty parcel identifikovaných pravděpodobným zakládacím schématem se velmi
blíží součtu počtu statků uváděných berní rulou. U Pavlíkova, Břežan a Třtice se dokonce shodují. Výrazné diference u Kněževsi, Řevničova a Rynholce si lze vysvětlit tím, že
pravděpodobné zakládací schéma upřednostňovalo parcelu modulové šířky před dvěma
sousedními parcelami šířky poloviny základního modulu. V Mutějovicích je rozdíl mezi
parcelami identifikovanými pravděpodobným zakládacím schématem a hodnotami uvedenými v berní rule způsoben tím, že se pravidelná parcelace netýkala celé jižní části
půdorysu, kde pravděpodobně ležely usedlosti započtené do celkového součtu v berní
rule. Půdorys Mšeckých Žehrovic je problematický, a proto u něj není rozdíl hodnot
překvapující. Rozdíl je patrně způsoben jednak zřejmým rozdělením parcel zobrazených
ve schématu jako modulové, jednak zanedbáním nepravidelné zástavby v jihozápadní
části obce.
Pravděpodobné zakládací schéma zřejmě mapuje tu část vytyčené obce, v níž se soustředily usedlosti. Shodující se počty parcel v modulovém systému s počty statků podle
berní ruly nasvědčují tomu, že se podařilo přiblížit skutečnosti, jak asi vypadala „obydlená“ část půdorysu obce na konci středověku. Počet lánů daný obci je odlišný od počtu
usedlostí uvedených berní rulou i parcel dle pravděpodobného zakládacího systému.
Výjimku tvoří Hudlice, kde se všechny tři hodnoty sobě přibližně blíží. U ostatních
půdorysů počet lánů převyšuje jak počet zjištěných parcel podle PZS, tak počet statků
z berní ruly. Jen u Kněževsi je počet lánů nižší než počet usedlostí dle berní ruly. Tento
stav si lze vysvětlovat tím, že ne každé usedlosti připadl právě jeden lán a ne každý lán
musel nutně mít na svém pozemku usedlost.
Rekonstrukce reálných zakládacích schémat z map stabilního katastru
Pravděpodobné zakládací schéma se soustředilo při hledání parcel v prokazatelném modulovém systému na paralelní řady usedlostí. Ostatně i archeologické nálezy
na Svídně dokumentují jednotlivé zbytky staveb soustředěné ve dvou řadách po delších
stranách návsi. Avšak v půdoryse vesnic zůstávají volná čela a rohy návesních útvarů,
kde byly pravděpodobně vytyčeny také lány. Jak jinak si vysvětlit kompaktnost urbanistických útvarů? Příkladem takové vesnice, která mohla mít vnitřní prostorové rezervy,
by se stal Pavlíkov nebo Lužná. Urbanistický tvar je zde jasně vymezen, ale počet parcel
dle PZS i počet statků doložený berní rulou je výrazně nižší. Statky na modulově rozměřených parcelách jsou soustředěny v jádru půdorysu, zatímco ve zbývající vytyčené
části mohly být lány nezastavěné. Při pozdějším vzrůstu počtu obyvatel se asi přirozeně
čerpalo z územní rezervy a i tyto plochy byly zastavovány.
69
V půdorysu především Pavlíkova, Lužné, Mutějovic a Nesuchyně byl identifikován
vysoký počet parcel s šířkou základního modulu, které zřejmě odpovídají jednolánové
usedlosti. Šířka základního modulu tedy pravděpodobně odpovídá šířce lánu. Pokud se
pokusíme na základě upřednostnění šířky základního modulu najít v půdorysech vesnic,
u nichž známe počet lánů, kde by mohly být při založení vesnice vytyčeny, získáme reálná zakládací schémata. Tato schémata v podstatě vycházejí z původní myšlenky aplikace
základního modulu v půdoryse, ale s tím rozdílem, že dosud sloužila za základ mapa
stabilního katastru, v níž byl hledán počet pravidelných parcel, zatímco nyní známý počet lánů hledáme v půdorysu zachyceném mapou stabilního katastru. Schémata ideální
i pravděpodobná mapují ony parcely, na nichž patrně vždy stály usedlosti. Schéma reálné
vyznačuje možné lány, bez ohledu na jejich zastavěnost.
Promítneme‑li přes sebe schéma reálné a ideální, zjistíme, o kolik se hranice jednotlivých možných lánů posunuly v zastavěné části vesnice vůči naší ideální představě, založené na opakování jednolánové parcely (tj. šířky základního modulu) v půdorysu sídla.
Při promítnutí schématu pravděpodobného do reálného získáme představu o těch parcelách v zastavěné části půdorysu sídla, které s pravděpodobností odpovídají původním
vytyčeným lánům. Každé ze schémat je přirozeně důležité z jiného pohledu, ale všechna
mají společného jmenovatele: jde jen o teoretické rekonstrukce téměř 700 let staré skutečnosti, získané díky mladším podkladům a informacím. Proto také může existovat jistá
tolerance v interpretaci, kudy přesně vedly hranice parcel či lánů. Použití základní délkové jednotky, ať již ji budeme nazývat základním modulem či šířkou lánu, je prokazatelné
ve všech schématech a patrně odpovídá práci měřičů vytyčujících nové sídlo.
Závěr
Ze všech sídel na Rakovnicku, která vykazují známky pravidelné urbanistické struktury, a tedy i plánovitého založení pravděpodobně v době středověké kolonizace, byla
vybrána skupina obcí s velkoryse založeným centrálním útvarem připomínajícím rakovnické náměstí. Jelikož se půdorysy patnácti vybraných sídel vyznačují jistými podobnými rysy, byl stanoven soubor navzájem porovnávaných kritérií. Základem, na němž byly
půdorysy obcí studovány a z něhož byla odečítána jednotlivá kritéria, se staly císařské
otisky map stabilního katastru.
Prvotním porovnáním základních vlastností půdorysů se zjistilo, že u skupiny obcí
byla jednoznačně preferována orientace delší strany návsi ve směru východ–západ, což
diktovaly především terénní podmínky, a to zejména směr protékající vodoteče. Vodní
zdroj hrál při založení sídel stále velkou úlohu, a pokud se nenacházel přímo v centrální
části obce, byl alespoň v dostupné vzdálenosti.
Vodoteč a její zátopové území také zcela jistě ovlivňovaly šířku návsi. Volbu však determinoval i nárok na pozemek patřící ke kostelu. Kostely v této oblasti plnily zřejmě
rovněž funkci obrannou, což dokládají archivní prameny. Vesnice vybrané skupiny byly
zakládány včetně kostela, který byl většinou situován uvnitř návesního prostoru, téměř
v polovině případů v samém centru návsi. Kostely, které stojí stranou založeného návesního obdélníka, mohou poukazovat na existenci starší osady. Šířky návsí se u vybrané
70
skupiny sídel pohybují kolem 100 metrů. Výjimku tvoří Rakovník a Rynholec, kde je šířka centrálního útvaru zhruba poloviční. Zřejmě jde o důsledek toho, že středem těchto
dvou sídel neprotéká vodoteč a v prostoru samotného centrálního útvaru není situován
kostel.
Pravidelnost půdorysu je jednak podmíněna pravidelným založením centrálního
útvaru, jednak parcelací. Není proto nijak překvapující, že délka návsi byla především
dána počtem parcel přilehlých k dané straně a jejich šířkou. Délky centrálních prostorů
se ve vybrané skupině obcí pohybují přibližně od 300 do 600 metrů. Pro srovnání: rozměry Václavského náměstí v Praze jsou 61,6 x 677,4 metrů. Lze se tedy právem o návsích
vybrané skupiny vesnic vyjadřovat jako o velkorysých založeních.
Hloubky parcel u vybraných půdorysů byly značně kolísavé. Nejcennější jsou ty,
jejichž vnější obvod je vymezen polní cestou, případně vodotečí, která jasně definuje
hloubku parcely. Takové půdorysy jsou charakteristické nejen jasným urbanistickým
vymezením centrálního prostoru, ale i vnějšího obvodu sídla, a lze je tedy považovat
za urbanisticky vyspělejší. V naprosté většině zkoumaných sídel (87 %) lze vyčíst z map
stabilního katastru alespoň částečné vymezení jejich obvodu.
Základním výsledkem prvotního porovnání jednotlivých půdorysů se stal fakt, že se
zde objevuje jistá opakující se hodnota. Tou je šířka parcely. V celé skupině pak byly
odečteny tři základní opakující se hodnoty šířek parcel, a to 33 metrů (56 loktů) – u 80 %
zkoumaných obcí; 28 metrů (48 loktů) – u 13 % zkoumaných obcí a 41 metrů (70 loktů) – u 7 % zkoumaných obcí. Vzhledem k tomu, že jednotlivá sídla byla prokazatelně
stavěna podle předem připraveného a promyšleného schématu, možno usoudit, že oním
základním modulem, který se při vytyčení sídla používal, je šířka parcely.
Užití základního modulu v půdorysu sídla bylo prokázáno pomocí ideálního zakládacího schématu. Ideální zakládací schéma je založeno na opakování hodnoty základního
modulu v části půdorysu s jasnou pravidelností. Je tedy zřejmé, že rekonstrukcí takového
schématu se pouze ověřuje užití základního modulu, a nelze jí dospět ke skutečné parcelaci sídla v době jeho založení. S hodnotou základního modulu byla porovnána další
zkoumaná kritéria půdorysů obcí, a to především hloubka parcely, šířka a délka návsi.
Největší závislost na hodnotě použitého základního modulu vykazuje délka návsi. Co
se šířky návsi týče, závislost na použití celého základního modulu již není tak zřejmá,
a v relaci šířka návsi k šířce základního modulu se objevují i zlomkové hodnoty. Přesto
však u jedné třetiny zkoumaných sídel je šířka návsi celým násobkem základního modulu. Pokud se zaměříme na vzájemný vztah šířky a hloubky parcely, zjistíme, že v 77 % případů je hodnota hloubky parcely celým násobkem šířky parcely. V ostatních případech
se objevují hodnoty zlomků základního modulu.
Existence modulového systému v půdorysu sídla byla jednoznačně prokázána. V této
fázi vyvstala otázka, zda použitý modulový systém, a tedy i pravidelnost půdorysu, je
původu vrcholně středověkého. Pochází‑li skutečně z první poloviny 14. století, kdy byly
vybrané obce vysazeny, či jde o pozůstatek nějaké mladší řízené reorganizace sídel. O takových rozsáhlých urbanistických zásazích se vlastně nedochovaly archivní zprávy.
71
Tento problém byl řešen na základě studia map destrukcí zaniklých středověkých vesnic Svídny, Pfaffenschlagu a Mstěnic, sídel, o nichž nelze pochybovat, že jejich pravidelné
urbanistické struktury jsou dílem středověké kolonizace. I zde se podařilo odhalit užití
základního modulu a jeho opakování v půdorysu vesnice. Studium půdorysů zaniklých
středověkých vesnic s sebou přineslo i další důležité poznatky. Různé šířky parcel, které
se v půdorysech vesnic objevují, nemusí být jen projevem několikasetletého vývoje sídla, ale mohou existovat již od jeho prvopočátku jako úkaz sociální diferenciace příchozích obyvatel. V půdorysech vesnic se objevily i jisté odchylky od modulového systému.
V takovém případě se osvědčilo prověřit použití modulového systému v delších úsecích
půdorysu. Při vytyčování sídla byly zřejmě vyměřeny tyto úseky, a jejich drobnější dělení
na jednotlivé parcely se mohlo dít dodatečně, mnohdy i odhadem. Rozměření půdorysů zaniklých středověkých vesnic potvrdilo i předpoklad, že hodnoty odměřené z map
mají charakter pouze orientační a jsou zatíženy chybou plus mínus jeden metr. Díky
archeologickým výzkumům si též bylo možné udělat podrobnější obrázek o tom, jak asi
vypadala středověká vesnice a jak se v ní odvíjel každodenní život obyvatel.
Především faktor sociální diferenciace byl základní příčinou, proč se ideální zakládací
schémata nekryjí s parcelací dochovanou na mapách stabilního katastru. Samozřejmě,
že k tomuto faktu přispívá i pětisetletý vývoj sídla. Proto byla na základě map stabilního
katastru rekonstruována pravděpodobná zakládací schémata, více dodržující dochovanou parcelaci map stabilního katastru, čímž do jisté míry reagují na existenci faktoru
sociální diferenciace promítnutého do hodnot šířek jednotlivých parcelních pruhů. Tato
schémata jsou však pouze hypotetická a odrážejí jednu z možných vývojových podob
sídlel – středověké realitě se jen přibližují.
Šířky parcelních pruhů pravděpodobných zakládacích schémat mají nejen hodnotu
základního modulu, ale vykazují i násobky zlomků základního modulu, a to především
jeho poloviny a třetiny. Parcely širší, než je hodnota základního modulu, ukazují zřejmě
na ta místa, kde sídlila nejvyšší sociální vrstva ve vesnici, naopak parcely o šířce menší,
než je základní modul, patřily patrně sociálně níže postaveným osadníkům, nikoli však
vesnické chudině. Parcely šířky základního modulu pak zřejmě patřily jakési „střední
třídě“. U některých vesnic se objevuje i jistá preference orientace nejširších parcel k osluněným stranám. Nejde však o jev všeobecně platný. Zajímavější je skutečnost, že u některých vesnic se vyskytuje převážná většina parcel o šířce základního modulu, v daném
případě se pravděpodobná a ideální zakládací schémata sídla kryjí. Vysoký podíl parcel
o šířce základního modulu poukazuje na nízký stupeň sociální diferenciace přicházejících osadníků i na půdorysnou – především parcelační – stabilitu sídla.
Na základě pravděpodobných zakládacích schémat byly rozpoznány dva přístupy
k vytyčení kolmých cest na delší strany návsi. Buď byla cesta vymezena již při založení
sídla a na její šířku bylo pamatováno v rámci stanoveného modulového systému, nebo
byla – zřejmě z provozních důvodů – vytvořena později, a její šířka tedy byla vytyčena
na úkor sousední parcely modulové šíře. Princip vytyčení sídla na podobném základě,
jakým bylo cardo a decumanus, nelze jednoznačně prokázat. Pokud však obdoby tohoto
principu nebylo použito již při založení vesnice, dlouhá řada usedlostí bez přerušení si
72
z praktických důvodů vyžádala sekundární vymezení kolmé cesty na delší stranu návesního obdélníka. Ať již zakladatelé znali princip cardo a decumanus či nikoli, fakt,
že dlouhou řadu usedlostí rozdělili přibližně v polovině na dva menší úseky, se ukázal
v životě sídla jako velmi prozíravé řešení.
Parcely identifikované pravděpodobnými zakládacími schématy zřejmě modulově
mapují jen tu část obce, v níž stály usedlosti. Nasvědčuje tomu porovnání počtů stanovených parcel s počty malých a středních usedlostí (funkčních i pustých), uváděných berní
rulou. Obě hodnoty se sobě ve většině případů velmi blíží, a proto lze tvrdit, že pravděpodobná zakládací schémata do jisté míry odrážejí situaci jednotlivých sídel na konci
středověku, před třicetiletou válkou.
U některých vesnic je znám počet lánů, kterými byla ta či ona ves vysazena. Při porovnání s počtem usedlostí uvedených v berní rule a počtem identifikovaných parcel bylo
zjištěno, že počet lánů většinou převyšuje počty usedlostí. Znamená to tedy, že ne každé
usedlosti připadl právě jeden lán a že ne každý lán musel mít nutně na svém pozemku
usedlost.
Lány, jejichž počet byl při založení vesnice znám, byly zpětně v mapě stabilního katastru hledány. Vznikla tím reálná zakládací schémata. Základní myšlenkou, ze které
vycházejí, je předpoklad, že parcely šířky základního modulu odpovídají jednolánové
usedlosti. S tím koresponduje i vysoký podíl parcel o šířce základního modulu v půdorysech vybraných vesnic.
Zpětné určení přesných hodnot modulů není možné. Chyba, kterou jsou jednotlivé
uváděné hodnoty zatíženy, činí plus minus jeden metr a promítá se do ní celý soubor
faktorů: přesnost odměření z map stabilního katastru, přesnost, s jakou byly mapy stabilního katastru kresleny, přesnost měřičů vytyčujících nové sídlo i několikasetletá deformace urbanistické struktury. Tato chyba rovněž znemožňuje exaktní určení použití
jednotlivých loktů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku. Jak se však jeví, lze rekonstruovat jednotlivé přibližné délky použitých provazců. Lán totiž odpovídal plošné míře
o šířce jednoho provazce. A hodnota základního modulu zřejmě odpovídá délce použitého měřičského provazce.
Hodnoty zjištěných základních modulů u vybrané skupiny obcí na Rakovnicku ukazují na tři základní používané délky provazců: 33 metrů; 28,5 metrů a 41,5 metrů, v přepočtu na české lokty 56 loktů; 48 loktů a 70 loktů. Tyto hodnoty provazců, společně se
základním modulem objevujícím se na zaniklé Svídně (21 metrů, 35 loktů), se velmi
blíží hodnotám provazců uváděným zeměměřičskou literaturou zabývající se obdobím
středověku – 52 loktů; 42 loktů; 72 loktů a 36 loktů. Vzniklý rozdíl je způsoben jednak přesností, s jakou je možné odečíst hodnoty základních modulů z map stabilního
katastru, jednak lokálním použitím loktů různé délky. Hodnota provazce byla zřejmě
nadřazeně používanou délkovou jednotkou, do níž byly dosazovány lokálně používané
hodnoty loktů, což způsobovalo délkové diference. Pro ověření použití provazce jako základní dané jednotky byly stanoveny základní moduly u všech obcí na Rakovnicku s pravidelnou urbanistickou strukturou – bez ohledu na velikost a tvar centrálního prostoru.
73
Statistickým vyhodnocením se potvrdila existence pěti skupin hodnot základních modulů, které se blíží běžně známým hodnotám používaných provazců (72 loktů; 52 loktů;
42 loktů a 36 loktů).
Zvolený modulový systém, neboli šířka provazce, asi vycházel z odhadu zakladatelů,
jaká je obdělavatelnost a úživnost půdy, na níž bylo sídlo zakládáno. Tam, kde byla předpokládána půda kvalitnější, byly vyměřovány lány provazcem širším a zakládána sídla
větší.
Práce prokázala, že u vesnic pravidelného půdorysu, který je patrně dílem vrcholně
středověkých kolonizátorů, ve stavu, jaký je zachycen císařskými otisky map stabilního
katastru, lze identifikovat základní modul. Tento modul odpovídá hodnotě šířky parcely, která se v půdorysu sídla nápadně opakuje. Na základě ověření použití modulového
systému v půdorysech některých zaniklých středověkých vesnic se ukázalo, že nalezený modul z map stabilního katastru s vysokou pravděpodobností odpovídá základnímu modulu používanému k zakládání sídel v období vrcholně středověké kolonizace.
Z toho, co je nám o používání středověkých měr známo, vyplývá, že hodnota základního
modulu koresponduje s délkou jednoho provazce a tato hodnota pravděpodobně poukazuje na výměru jednoho lánu – plošnou jednotku o šířce právě jednoho provazce.
Délkové hodnoty jednotlivých provazců se místně liší a jsou zřejmě závislé jednak na lokálním použití kratší délkové jednotky, jakou byl loket (použitý provazec se rovnal danému násobku loktů), jednak na znalostech a možná i původu těch, kteří sídlo vyměřovali.
Zpětně rekonstruovat přesnou hodnotu použitého provazce pouze na základě hodnot
odměřených z map stabilního katastru není možné, stejně tak jako zřejmě nelze přesně
rekonstruovat přesnou podobu sídla v době jeho vzniku. Na základě kombinace odhaleného základního modulu – provazce a informací získaných archivním průzkumem
(počet usedlostí v jistém období, počet lánů přidělených danému sídlu) – se lze jen hypoteticky přiblížit tomu, jak asi sídlo v časech své existence vypadalo. Při jakékoli zpětné
rekonstrukci půdorysu sídla v době jeho emfyteutického vysazení bude existovat několik
možností výkladu sporných míst. Čím více se půdorys odklání od základního modulového systému, tím více je alternativ. Nejcennější jsou proto ta sídla, v jejichž půdorysné
struktuře se ve velké míře opakuje pouze parcelace šířky základního modulu. U nich
se odhad původní středověké parcelace nejvíce blíží realitě. Avšak nejstarší skutečnou
historickou podobu sídla v drtivé většině případů zachycují až mapy stabilního katastru
z poloviny 19. století. Při hledání původní vrcholně středověké podoby sídla se čím dál
tím více naplňuje poznámka Jana Klápštěho, že poznání středověku zůstává výpravou
na cizí pevninu, která klame svou blízkostí.67)
Přesto identifikovatelnost základních modulů – provazců na podkladě stavu půdorysu sídla dochovaného díky mapám stabilního katastru – je jistým přínosem pro další
studium vrcholně středověkého lokačního urbanismu. Umožňuje totiž ověření použití
základních délkových jednotek, především provazců, v daných oblastech, stejně tak jako
poodhalení zvyklostí a typologicko-urbanistických zásad těch, kteří nové sídlo vytyčovali.
67) J. KLÁPŠTĚ, Proměna českých zemí ve středověku, s. 9.
74
Znalost způsobu založení sídla by měla být nedílnou součástí při postupu stanovení
ochrany jeho historického jádra. Ochrana historických jader nejen památkově chráněných sídel je samostatným a dosti komplikovaným problémem, který naráží především
na nedostatečné legislativní vymezení a na způsob zpracování územně plánovací dokumentace. V mnoha případech nerespektuje specifika historického jádra vesnice. Znalost
středověkého urbanismu neznamená jen přínos z hlediska studia historie, ale může určit,
které části sídel jsou zachovány a které tvoří významnou součást urbanistického dědictví,
jež bychom měli chránit.
75
76
Veronika Štěpánová
Buškovský statek
Historie rakovnického zádušního dvora v Hříškově
Statek, respektive statky, jejichž historií se budu na následujících řádcích zabývat, se
nacházely na Hříškově, v obci vzdálené asi dvanáct kilometrů jihovýchodně od Loun.
Stály v prostoru zdejšího areálu bývalého JZD a nesly čísla popisná 1–2. Na místě někdejšího obytného stavení dnes najdeme tzv. Přichystalovu vilu, postavenou roku 1929.
Zvláštností hříškovského statku je jeho status, který nebyl jednoznačný ani neměnný.
Statek fungoval v určité etapě své existence jako manský a v letech 1502–1710 byl užíván jako poddanský. Setkat se můžeme rovněž s jeho označením jako svobodný. Právě
do problematiky statusu Buškovského dvora bych chtěla vnést více světla. Pro účely tohoto textu je Buškovský statek především statkem zádušním. Podstatnou část svojí existence prožil pod záduším rakovnického kostela sv. Bartoloměje. Tím se vysvětluje jeho
spojitost s Rakovníkem.
Hříškov – ves mezi pěti vrchnostmi
Není mým záměrem podat komplexní historii obce Hříškov, přesto ji nelze úplně
opominout. Na jejím pozadí se totiž odvíjel život na statku, jímž se budu v následujícím
textu zabývat. Historie Hříškova zatím nebyla dostatečně zpracována, pozornost obci
jako celku věnoval pouze amatérský historik František Štědrý.1) Buškovského dvora, patřícího k záduší rakovnického kostela sv. Bartoloměje, se ve svých dílech dotkli historikové Václav Kočka a František Levý.2)
První písemná zmínka o Hříškově pochází z roku 1318. Vaněk ze Hříškova a Trojan
z Vinařic tehdy poháněli k soudu Vojena z Hříškova pro loupež na pokojné cestě.3) Další
zprávy o obci máme až z druhé poloviny 14. století, kdy se na Hříškově setkáváme s pány,
jejichž erb zdobilo koňské pušťadlo, tzv. hříč, znázorňované v podobě trojcípé hvězdice
se zpětnými háčky. Vladykové s tímto erbem vlastnili mezi 13. a 15. stoletím množství
statků na Lounsku, mimo jiné v Jimlíně, Opočně, Hřivicích, Hořanech, Lipně, Pozdni,
Stradonicích nebo Touchovicích.4) Prvním známým příslušníkem tohoto rodu se vztahem ke Hříškovu byl Bičen z Brloha, který držel také svobodný dvůr na Hříškově. V kni-
1) František ŠTĚDRÝ, Farní osada smolnická, Praha, s. d.
2) František LEVÝ, Dějiny královského města Rakovníka, Rakovník 1896; Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka,
Rakovník 1936.
3) Josef EMLER, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum I., Praha 1870,
s. 12.
4)August SEDLÁČEK, Atlas erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Praha 2001–2003.
77
hách erekčních se dochoval zápis z roku 1368, jímž Bičen daroval jednu kopu grošů ročního platu ze svého dvora na Hříškově smolnickému farnímu kostelu sv. Bartoloměje.5)
Na první pohled zaujme roztříštěnost Hříškova mezi jednotlivá panství. Rozdělení
jedné obce mezi několik vrchností nebylo ve středověku ničím neobvyklým, od počátku
16. století však většinou dochází k jeho omezování. Na Hříškově se v raném novověku vyprofilovalo rozdělení mezi pět panství, které se udrželo až do zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století. Největší část Hříškova příslušela klášteru klarisek v Panenském
Týnci, část patřila k páteckému panství, díl obce vlastnil velkostatek ve Mšeci, díl velkostatek v Toužetíně. Pátou částí Hříškova byl Buškovský statek. Naznačenou situaci
výstižně charakterizuje posměšné pořekadlo hříškovských občanů: Čtyři práva, žádná
správa. Vzniklo pravděpodobně v 19. století, tedy v době, kdy Buškovský statek již byl
vymaněn z rakovnického područí (a pořekadlo ho tudíž nereflektuje).
Nejstarší hříškovskou vrchností byl klášter klarisek v Panenském Týnci, jehož původními majiteli a zakladateli byli pánové ze sousedního Žerotína. Ti získali část Hříškova
někdy před rokem 1360. Z tohoto roku totiž pochází záznam, jímž Habart starší ze
Žerotína daroval tento díl obce týneckému klášteru.6) Díl Hříškova získal počátkem
17. století postupným skupováním jednotlivých dvorů Matyáš Štampach ze Štampachu
a tuto část připojil ke mšeckému panství. Nejstarší mšecký urbář z roku 1681 uvádí čtyři
poddané ze vsi Hříškova.7)
V roce 1524 koupil část Hříškova Děpold z Lobkovic a na Bílině.8) Jan z Lobkovic
získal v roce 1545 pátecké panství. Jan byl nejvyšším komorníkem, hejtmanem německých lén, prezidentem české komory a nejvyšším purkrabím a se svou ženou Alžbětou,
rozenou z Roggendorfu, sídlil na Pátku. Panství zůstalo v Lobkovickém držení s krátkou
přestávkou až do roku 1614. Dle urbáře z roku 1574 a popisu statků z roku 1614 zahrnoval majetek páteckých Lobkoviců také ves Hříškov.9)
Část vsi Hříškova připojil Jan V. ze Sovince a Doubravice roku 1554 k toužetínskému
panství. Jan V. ze Sovince a Doubravice, poslední příslušník kdysi významného rodu
moravských sudích, koupil panství Toužetín v témže roce od Elišky Krajířové z Krajku,
manželky Jana mladšího z Valdštejna, za 2000 kop grošů.10)
Naznačená geneze jednotlivých částí vsi Hříškova byla samozřejmě mnohem složitější. Díly nebyly statické, ale naopak se v čase proměňovaly. Svou roli zde sehrály sňatky
a dědické obyčeje, ale také prodeje a koupě. Není však mým záměrem zde tento zamotaný propletenec rozplétat. Uvedený náčrt situace zařazuje historii hříškovského statku
do širších souvislostí a připravuje podloží pro následující text.
Clemens BOROVÝ, Libri erectionum archidioecesis pragensis saeculo XIV. Et XV. I., Praha 1873, s. 67–68.
J. EMLER, Reliquiae tabularum terrae I., s. 427.
SOA Třeboň, f. Velkostatek Mšec, urbář panství z roku 1681, sign. VI Gb No 1, s. 226–232.
Josef EMLER, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum II., Praha 1872,
s. 358–359.
9)Michaela NEUDERTOVÁ, Peruc a okolí v proměnách času, Ústí nad Labem 2000, s. 43–45.
10) David PAPAJÍK, Páni ze Sovince. Dějiny rodu moravských sudích, Praha 2005, s. 224–226.
5)
6)
7)
8)
78
Bušek a Justýna z Hořešovic
Buškovský statek v obci Hříškov dostal své jméno podle Buška z Hořešovic, který
ho získal někdy před rokem 1471. Nechal na něm zapsat Jeníkovi z Divic a královskému číšníkovi Otíkovi Hromadovi z Boršic 200 kop grošů ze svých majetků v Kounově
a Lhotce.11) Tuto transakci můžeme považovat za první prokazatelnou písemnou zprávu o Buškovském statku, vzhledem k tomu, že pramen nazývá vykonavatele transakce
Buškem z Hořešovic a ze Hříškova. František Štědrý uvádí první zmínku o Buškovském
statku k roku 1460, kdy byl provolán jistý dvůr na Hříškově jako odúmrtní.12) Statek byl
po smrti majitelů Trouby, Jileše a Šebka přidělen Václavu ze Skuhrova. Zda je tento dvůr
totožný s Buškovským statkem, nelze jednoznačně určit. Václav Skuhrovský dostal již
předtím v roce 1456 za své služby díl vsi Hříškova od krále Ladislava Pohrobka.13)
Bušek vlastnil ves Lhotu a část Kounova, jednalo se o manské statky příslušející k hradu Křivoklátu. V roce 1483 z nich pojistil své manželce Justýně z Hořešovic a z Jezevec
200 kop grošů, které jí dlužil. Zároveň Justýně tyto statky po své smrti odkázal.14) Justýna
se roku 1500 zapsala v manské dědiny po manželovi.15) Roku 1510 z nich nejprve pojistila 50 kop grošů svému bratrovi Prokopovi z Hořěšovic, které mu dlužila,16) a následně
je v roce 1520 odkázala svému příbuznému Piramovi Kapounovi ze Svojkova.17) Justýna
z Hořešovic, dcera Prokopa Kysterského z Hořešovic, vlastnila také grunty v Jezevcích,
které roku 1510 prodala Petrovi Holému z Chrástu. Tato žena z dobře situovaného zemanského rodu si počínala zcela sebevědomě a nezávisle a zejména po smrti manžela
sama spravovala svůj majetek i zděděné statky. Její manželství s Buškem z Hořešovic
bylo podle všeho bezdětné. Tomu odpovídal i způsob, jakým před svou smrtí s drženými
majetky naložila.
Pod rakovnické záduší
Dva dvory ležící v obci Hříškov, které Justýna z Hořešovic rovněž zdědila po svém
manželovi, odkázala v roce 1502 k záduší rakovnického kostela sv. Bartoloměje.18) To
jí v literatuře přineslo přívlastky šlechetná, nábožná a dobročinná. Rakovnické záduší
získalo touto transakcí cenný příjem v podobě věčného platu z tohoto nadání. Možnosti,
jak s platem naložit, však byly samotnou dárkyní striktně omezeny pouze na účely opravy kostela sv. Bartoloměje. Něco o dobové praxi nám může napovědět formule, že plat
11) NA Praha, Desky dvorské (dále pouze DD) 25, fol. 42v–43r; AČ 3, s. 579. V případě Lhotky se jedná
o dnešní Lhotu pod Džbánem.
12) DD 16, fol. 398r. I když Gustav Friedrich vydal edici čtvrté knihy provolací (DD 16) v Archivu českém
(AČ 37/3), oddíl Slánska není kompletní a tento zápis zde chybí.
13) DD 23, pag. 229–230.
14) DD 25, fol. 54v–55r. Tento zápis se opakuje ještě k roku 1499 (DD 25, fol. 82r).
15) DD 25, fol. 82r.
16) DD 25, fol 126v–127r.
17) DD 62, s. 420–421.
18) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník (dále jen AMR), Kniha památná 1384–1428 (1523), kniha č.
64, fol. 116r; tamtéž, Kniha zádušních odkazů a fundací 1668–1770, kniha č. 387, fol. 6r; tamtéž, Kniha
zádušních odkazů 1677–1728, fol. 22r–22v. Údaj je uveden i na dalších místech v tomto fondu.
79
nesmí plynout kněžím. Připouští se možný budoucí prodej statků, pak by ovšem bylo
nutné sjednat namísto nich jiný majetek, z něhož by i nadále plynul plat rakovnickému
záduší.
Jako správce nad darovanými statky a lidmi na nich usedlými určila Justýna purkmis­
tra a konšely města Rakovníka. Výběrčími platu z hříškovských statků však byli sami
kostelníci, jakožto městští úředníci spravující zádušní majetky.19) Podobné dary a odkazy učiněné ve prospěch církve nebyly mezi vyššími vrstvami ničím neobvyklým. Měly
zajistit spásu dárcovy duše po smrti, odčinit jeho pozemské hříchy, smířit ho s Bohem
a zajistit mu věčný a klidný posmrtný život. Stejné cíle sledovala i Justýna, která si v testamentu výslovně vymiňuje pravidelné sloužení mší za spásu své duše u oltáře, jehož byla
fundátorkou. Pod tímto oltářem byla Justýna také pravděpodobně pohřbena.
Oltář darovaný Justýnou dnes v chrámu sv. Bartoloměje nenajdeme, současné oltáře jsou podstatně mladší. Také náhrobek, pod nímž byla Justýna pohřbena, bychom
dnes hledali marně. Nenajdeme ho ani ve známém Soupisu památek na Rakovnicku
od Antonína Cechnera z roku 1913, kde jsou stávající náhrobky v chrámu sv. Bartoloměje
popsány.20) Ač významné osobnosti byly svého času v kostele pohřbívány, náhrobků se
do dnešních dnů dochovalo minimum. Justýninu fundaci potvrdil po požáru Pražského
hradu v roce 1541, při němž shořela naprostá většina kvaternů desek zemských, Piram
Kapoun ze Svojkova. Tehdy všeobecně docházelo k obnově zničených zápisů, držitelé
pozemků se snažili pojistit si svůj majetek opětovným vkladem do nově založených knih.
Piram sem nechal fundaci vložit roku 1543.21)
Poddaní, nebo manové?
Starší literatura uvádí Buškovský statek jako manský k Pražskému hradu.22)
V 18. a 19. století takovým skutečně byl.23) V té době již manský systém měl svůj zenit dávno za sebou a forma, v jaké přežíval, byla jen torzem jeho středověké podoby.
Původní vojenský charakter se postupně změnil v povinnost naturálních dávek leníka
vůči seniorovi.
Problematika lenních vztahů v našich zemích není dosud dostatečně zpracována.
Tím spíše to platí o manském systému Pražského hradu. Lenní vztahy se u nás plně
neuplatnily, jejich domovinou bylo Německo a Francie. V plnosti se lenní zřízení vyvinulo ve vedlejších zemích České koruny – na Moravě, ve Slezsku a v Lužici –, kde
19) Úroky z hříškovských dvorů jsou pravidelně zaznamenány v registrech kostelníků, registra purkmistrů
je neobsahují. V nich nalézáme záznamy o pokutách udílených hříškovským poddaným za nepovolené
kácení dříví v zádušním lese.
20)Antonín CECHNER, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rakovnickém II, Praha
1913. Justýnin náhrobek nezmiňuje ani František Levý (F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka).
21) DZV 4, fol. E6v–E7r.
22) F. ŠTĚDRÝ, Farní osada smolnická.
23) Svědčí o tom existence archivního fondu Česká léna v Národním archivu v Praze i práce Josefa Krasoslava
CHMELENSKÉHO, Manství čili léna česká, ČČM 6, 1832, s. 182–220. Chmelenský jako c. k. fiskální úředník a c. k. subst. sekretář u dvorského manského sudství v Čechách pohlížel na problematiku lén z pohledu
své současnosti a funkce.
80
Registra kostelníků z let 1586–1592 se zápisem příjmu rakovnického záduší ze stálých úroků
za rok 1586. Mezi příjmy je uveden též úrok z Hříškova (SOkA Rakovník, AMR)
81
byla biskupství olomoucké, knížectví opavské a krnovské léna České koruny. Mimo
to mělo české království a český král léna různého stupně v Německu a na Chebsku.
Ve vlastních Čechách byla většina statků alodiálních a lén bylo poměrně malé množství.
První lenní obvody, které se v českých zemích vytvořily koncem 13. století ve vojensko-strategických pohraničních oblastech – v Kladsku, Loketsku nebo na Trutnovsku –,
kopírovaly systém německý. Odtud byly přenášeny k důležitým vnitrozemským hradům,
ke Křivoklátu, Karlštejnu a dalším. Křivoklátské manské soustavě se nejnověji věnoval
M. Laštovka, který posunul její vznik do doby lucemburské.24) Nevytvořila se tedy již
za Přemysla Otakara II., jak předpokládala dosavadní literatura, ač starší systém zde musel předcházet. S tím souvisí i vznik dvorského soudu ve třicátých letech 14. století.
Manskému systému Pražského hradu nebyla dosud věnována pozornost. Neuvádí ho
August Sedláček ve svých Hradech a zámcích,25) které se zabývají pouze některými lenními systémy, například křivoklátským nebo manskými statky k hradu Bezdězu. A také
J. V. Šimák,26) jenž jmenuje manství loketská, bezdězská a tachovská a zmiňuje existenci
lén křivoklátských, trutnovských i olomouckých, o jeho existenci mlčí. Zmínky o něm
nenajdeme ani v Tomkových obsáhlých dějinách Prahy.27) Manská soustava Pražského
hradu mohla vzniknout za Lucemburků, jako tomu bylo u křivoklátských lén. V obou
případech se jednalo o vnitrozemské panovnické rezidenční hrady. Soustava, která by
v tomto případě navazovala na nějaký starší systém, mohla být předlohou pro křivoklátská léna.
Vezmeme‑li si při pátrání po manském systému Pražského hradu na pomoc rekonstrukci berní ruly, která se pro Slánsko v původním znění nedochovala, najdeme v uvedené oblasti manské dvory v Ořechu (dnes v Řeporyjích na Praze-západ), v Lidicích
a v Ješíně. Autoři rekonstrukce doplnili k těmto statkům ještě Hříškov, avšak učinili tak
na základě znalosti mladšího stavu. Hříškovský Buškovský statek zde byl zapsán ve stavu
městském.
Ve fondu Česká léna v Národním archivu najdeme dokumenty k manským statkům
Pražského hradu v Ješíně (dnes část obce Velvary), Malém Přítočně, Malovarech (dnes
součást Velvar), Lidicích a v Hříškově. Jedná se o obce ležící v okrese Kladno, případně Louny, které dělí od Prahy poměrně velká vzdálenost. I za předpokladu středověké
existence lén se zdá být jejich vojenský charakter nepravděpodobný. Těžko si lze představit, že by v případě ohrožení bránili hrad leníci z takto vzdálených lokalit, případně
že by hrad zásobovali jakýmikoli surovinami. Pravděpodobnější se jeví povinnost nějakých naturálních dávek leníků pro potřeby hradu. Uvedený fond obsahuje dokumenty
z poměrně pozdního období, pro Buškovský statek až z let 1710–1866, včetně přepisů
některých starších dokumentů. Ješínské manství je uváděno v deskách dvorských nej-
24)Marek LAŠTOVKA, Křivoklátská léna v době předhusitské, diplomová práce obhájená na katedře
PVH FF UK v Praze, Praha 1991. Zčásti publikováno v SSH 21, 1995, s. 44–66.
25)August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého I–XV, Praha 1882–1927.
26) Josef Vítězslav ŠIMÁK, Středověká kolonizace v českých zemích (České dějiny dílu I, část 5), Praha 1938.
27)Václav Vladivoj TOMEK, Dějepis města Prahy I–XII, Praha 1855–1901.
82
později v roce 1560.28) Přesto se jedná o zápis poměrně pozdní, který nám neprozrazuje
nic o středověké situaci.
Chmelenský uvádí ve výše citovaném díle tato léna Pražského hradu: Bělčovský
a Blažkovský dvůr v Ješíně, Buškovský dvůr první a druhý díl v Hříškově, dvůr a mlýn
v Lidicích u Slaného, Malovarský hrádek a Zápasníkovský dvůr (majitelem město
Velvary), Světlíkovský dvůr v Kamýku u Statenic (Kamýk je dnes součástí obce Velké
Přílepy), Starešovský a Zichovský dvůr a polovinu obce Malé Přítočno.
Pro bližší poznání manského systému Pražského hradu by byl nutný důkladnější rozbor pramenů, především desek dvorských. Statusu Buškovského dvora budu věnovat samostatný oddíl této studie, v němž se pokusím dopátrat toho, zda byl skutečně lenním.
První obyvatelé statku
Město Rakovník užívalo Buškovský statek jako kmetičný neboli poddanský. Jeho
obyvatelé byli de facto poddanými města Rakovníka. Věčný plat, ustanovený Justýnou
z Hořešovic, vybírali pověření kostelníci, kteří ho obraceli k záduší sv. Bartoloměje.
Prvními nájemci Buškovského statku po roce 1502 byli podle Františka Levého Martin,
Jan Vala a Prš z Bedřichovic.29) Jako zdroj této informace uvádí Levý Registr různých
odkazů č. 25, který můžeme ztotožnit se zádušní knihou z let 1572–1580 (1618).30) Dnes
v ní sice podobnou informaci nenalezneme, avšak že ji zde nalezl Levý, nelze vyloučit. Kniha se v jeho době nacházela ve velmi špatném stavu a do současné podoby byla
převázána a upravena Janem Rennerem někdy v meziválečném období. Teoreticky z ní
tehdy mohla některá folia vypadnout či je mohl Renner pro značné poškození vyčlenit.
Prvními dnes doložitelnými hříškovskými poddanými rakovnického záduší jsou
Martin a Matouš, od kterých bylo roku 1517 vybráno 4 kopy 15 grošů úroku a za slepice
20 grošů. Z Bedřichovic byly ve stejné době vybrány 2 groše, zřejmě od Prše nebo nějakého jeho následovníka.31) Je zřejmé, že k hříškovskému statku příslušel také určitý majetek
v Bedřichovicich, spravovaný rakovnickým záduším.
Dalšími poddanými rakovnického záduší, které známe, jsou až Petr z Hříškova
a Plaumar (uváděný též jako Klaumar).32) Petr obýval větší ze dvorů, Plaumarovo hospodářství muselo být mnohem skromnější. Věčný plat k záduší kostela sv. Bartoloměje,
tzv. úrok, platili oba dvakrát ročně, jak bylo všeobecně obvyklé: na svatého Jiří a na svatého Havla. O ekonomické propasti mezi Petrem a Plaumarem svědčí rozdíl mezi výší
placených úroků. Zatímco Petr platil dvakrát ročně 4 kopy grošů, Plaumarův úrok činil
15 grošů pololetního platu.
28) DD 64, s. 289. Vzhledem k neexistenci moderních rejstříků k deskám dvorským je orientace v nich podstatně ztížena. Průzkum zápisů týkajících se manských statků Pražského hradu by si vyžádal jejich důkladnou analýzu.
29) F. LEVÝ, Dějiny královského města Rakovníka, s. 180. Bedřichovice leží asi 2 km od Hříškova.
30)AMR, Kniha zádušních a špitálních odkazů 1572–1580 (1618), kniha č. 385.
31)AMR, Kniha příjmů a výdajů obce1515–1530, kniha č. 642, fol. 22r. Celý zápis je přeškrtán a dále se již
v knize příjmy z Hříškova nenacházejí. Je tedy zřejmé, že zápis sem byl učiněn omylem.
32)AMR, Registra kostelníků 1533–1566, kniha č. 678, fol. 7.
83
Mařkové a Plaumarové
Při pátrání po jménech obyvatel Buškovského dvora nám nejlépe poslouží zádušní
knihy,33) obsahující – kromě jiných údajů o Hříškově – především soupisy obyvatel řečeného dvora. Dochovány jsou bohužel až pro 17. století. Pro století předchozí se musíme
spokojit s registry městské korespondence a s registry kostelníků.34) Registra městské
korespondence evidují koncepty dopisů odeslaných městskou kanceláří buď samotným poddaným, nebo majitelům sousedních panství v záležitostech týkajících se těchto
poddaných. Blíže se budu městskými registry zabývat v kapitole o každodenním životě na Buškovském statku. Registra kostelníků jsou účetní knihy, do nichž se zapisovaly
příjmy a výdaje rakovnického záduší kostela sv. Bartoloměje a které jmenovitě uvádějí
plátce stálých úroků z hříškovských statků.
S využitím těchto pramenů nacházíme v Hříškově v první polovině 16. století dva
rakovnické poddané, které jsme už jmenovali, obývající se svými rodinami dva dvory. Petra z Hříškova uvádějí registra kostelníků již v roce 1533 a můžeme ho ztotožnit
s Petrem Mařkovic35) z register korespondence. Jeho žena se jmenovala Kateřina a registra kostelníků ji nazývají Petrová. Druhý, podstatně menší dvůr, pro nějž by snad bylo příznačnější označení chalupa, obýval v roce 1533 jistý Plaumar,36) ztotožnitelný s Jakubem
Plaumarem z register korespondence. Za manželku měl Magdalenu a z pramenů známe
také jejího syna Bartoně (Bartoloměj).
Petr Mařkovic zemřel někdy na přelomu let 1561 a 1562. Ještě v roce 1561 figuruje
v registrech kostelníků jako plátce věčného úroku on sám, v roce následujícím již úrok
platila jeho žena Petrová. Jakub Plaumar Petra následoval mezi lety 1566–1570. V roce
1566 ještě platil úrok, pro následující rok uvádějí registra Plaumarku. Současně však
vystupuje jako plátce svatohavelského úroku Plaumar. V letech 1570–1572 platila úrok
opět Plaumarka. Uvedení Plaumarova jména v roce 1567 mohlo být způsobeno setrvačností, případně neinformovaností výběrčího, pro kterého bylo přednější, zda byl úrok zaplacen, než kdo jej odevzdal. Plaumar mohl být také v roce 1566 vážně nemocen, nechat
se zastupovat svojí ženou a v roce následujícím se dočasně zotavit. Ať tomu bylo jakkoliv,
je jisté, že roku 1570 byl již Plaumar mrtev.
Na hříškovských statcích tudíž dochází na přelomu šedesátých a sedmdesátých let
16. století ke střídání generací. Statků se ujímají dva Janové, evidentně synové předchozích uživatelů. Na větším statku hospodařil nejpozději od roku 1574 Jan Mařkovic, menší statek obývá nejpozději v roce 1578 Jan Plaumar. Mezi lety 1563 a 1572 nacházíme
v registrech kostelníků ještě Dobše z Hříškova. Registra korespondence uvádějí též jeho
33)AMR, zádušní knihy, knihy č. 385–388.
34)AMR, Kancelářská registra odeslané korespondence (dále jen registra korespondence), knihy č. 241–281;
Tamtéž, registra kostelníků, knihy č. 678–687.
35)Vzhledem k obtížné rozlišitelnosti spřežky „cz“ a „rz“ a neustálenosti jmen v období, jemuž se věnuji,
lze toto jméno interpretovat také jako Mackovic. Jelikož je v 17. století nad „r“ již v některých případech
naznačen háček, rozhodla jsem se v textu užívat variantu Mařkovic.
36)Prameny uvádějí dvě podoby tohoto jména, někdy je uvedeno Plaumar, jindy Klaumar. Jde o typický
případ neustálenosti jmen ve středověku a raném novověku. Přestože jsou obě podoby jména zastoupeny
přibližně stejně, rozhodla jsem se pro formu Plaumar.
84
manželku Kateřinu. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o přechodnou etapu, kdy plátcem
úroku již není Petrová, ale ještě jím není Jan Mařkovic, je zřejmé, že Dobeš užíval větší
z obou statků. Pro tuto hypotézu hovoří i fakt, že Dobeš platil úrok ve stejné výši jako
před ním Petr a po něm Jan Mařkovic. Dobeš mohl být Janův příbuzný držící statek
do Janovy dospělosti.
Z pramenů známe manželku Jana Mařkovic Magdalenu (v pramenech uváděna jako
Mandalena), pozůstalou vdovu po Janovi Mlynáři z Brloha. Jan pojal úmysl oženit se
s ní v roce 1606. Rakovnická vrchnost se za něj přimlouvala u tehdejšího majitele vsi
Brloh Viléma z Landštejna na Brloze a Sosni.37) Že Magdalena získala výhostní list a byla
propuštěna do poddanství k záduší sv. Bartoloměje, je zřejmé ze zápisu z roku 1607, kdy
dotčená vedla spor s Annou Třebockou. Tehdy již figuruje jako Janova manželka.38)
V roce 1608 – pouze dva roky po svém sňatku s Magdalenou – Jan Mařkovic umírá.
Rakovnická vrchnost v důsledku toho nařídila Janovi Plaumarovi, že bude do příbytku
a dvoru po něm zůstalého dohlídati, pokud by se jaké obilí v stodolách mlátilo a potom se
i vilo. Jan měl rovněž zabezpečit uskladnění takového obilí. Dohledem byl pověřen až
do příjezdu Rakovnických.39)
Kritická léta 1608–1615
Smrtí Jana Mařkovic se roztáčí kolotoč událostí doprovázený nebývalou frekvencí korespondence rakovnické kanceláře v záležitosti hříškovských dvorů. Jan Mařkovic zřejmě
zemřel bez mužských dědiců, zanechal po sobě pravděpodobně pouze dceru Johanku.40)
S pozůstalou vdovou Magdalenou se v roce 1609 rozhodl oženit Štěpán Tobiáš ze
Hříškova, mšecký poddaný. Tehdejší majitel Mšece (též Kornhaus) Matyáš Štampach
ze Štampachu žádal Rakovník, aby propustil svoji poddanou na jeho panství. Rakovník
nejprve odmítl s poukazem na to, že Magdalenu za poddanou (mšeckého panství) a dotčenému Štěpánovi Tobiášovi za manželku listem výhostním i s spravedlností její propustiti
nemůže.41) Případ tím však uzavřen nebyl, Štěpán se i nadále prostřednictvím Matyáše
Štampacha o Magdalenu ucházel. Rakovničtí prosili o strpení, neboť jsouce při skromnosti a malém počtu shromážděni, nemajíc pana primasa a některých pánův doma, jsouce
k sněmu vyslaný, k uvážení té psaní z těch příčin dojíti nemohlo.42) Nakonec Rakovničtí
Magdalenu ještě v témže roce propustili beze vší spravedlnosti a slíbili jí vyhotovit výhostní list.43)
Jan Mařkovic zemřel zadlužen na všechny strany.44) Důvodem bylo krupobití, jež způsobilo fatální škody na úrodě obilí.45) Jan dlužil několika lounským měšťanům: Pavlovi
37)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 47v–48r.
38)Tamtéž, fol. 176r–176v.
39)Tamtéž, fol. 91v (2. část).
40)AMR, Kniha zádušních odkazů 1628–1646, kniha č. 386, fol. 6v.
41)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 146v–147r (2. část).
42)AMR, registra korespondence 1608–1614, kniha č. 257, fol. 8v.
43)Tamtéž, fol. 27v, 42v, 46r, 53r, 53v.
44) O Janových dluzích viz AMR, registra korespondence 1608–1614, kniha č. 257.
45)Tamtéž, fol. 31r.
85
Listopadovi 19 kop a 56 grošů míšeňských, lounskému radnímu Janovi Šerému 3 strychy
žita a 3 strychy ječmene a dále Jiříkovi Rypausovi. Mařkovic nesplatil zapůjčené žito ani
týneckým poddaným a zadlužil se také na páteckém a divickém panství. Po jeho smrti
začali věřitelé dluhy vymáhat na vdově Magdaleně Mařkové. Jiřík Rypaus dokonce hrozil
obstavunkem Janovi Plaumarovi. Janovým věřitelem byl pravděpodobně i Jiřík Hanzle,
slavětínský poddaný, který požadoval prostřednictvím své vrchnosti splacení dluhu
na Janovi Maškovi [!] z Hříškova. Věřitel dlužníka nejspíše pořádně neznal, a proto došlo
ke zkomolení jména.
Rakovničtí se snažili být v tomto období Magdaleně oporou, zaslali jí jednu kopu grošů na domovní potřeby a pověřili Štěpána Tobiáše zapůjčením ovsa pro koně.46) Nabádali
věřitele k trpělivosti a slibovali splacení dluhů v případě jejich prokázání. Do Loun
odeslali Janovi Šerému dlužné obilí, přičemž ho prosili, aby upustil od vymáhání škod
vzniklých v důsledku dluhu.47) Abychom však nepropadli romantické představě o „rodičovském“ vztahu vrchnosti k poddaným, je třeba poukázat i na odvrácenou stranu
mince. Rakovničtí patrně svým chováním sledovali ryze vlastní politické a materiální
cíle. Veškerá jejich péče o Magdalenu ustala v okamžiku jejího převedení na mšecké
panství, kam byla ostatně propuštěna beze vší spravedlnosti. Výmluvně hovoří reakce
Rakovnických na Magdaleniny prosby z roku 1609: Pročež toho při témž vejhostu našem
zanecháváme a mimo něj v nic dále se vydáti nemíníme.48) A v roce 1611 dokonce: Jest
s podivem, že táž Mandalena, Tobiáše Štěpána manželka ze vsi Hříškova, poddaná Vaše,
až posavad nepřestává svým zbytečným zanášením zaneprázdňovati, a na nás tak […]
dopisovati.49)
Roku 1609 pravděpodobně umírá Jan Plaumar, jehož jméno se objevuje v registrech
korespondence naposledy v souvislosti s hrozícím obstavunkem od Jiříka Rypause.50)
Ještě v témže roce byl opatrováním dvora a sirotčího majetku pověřen Daniel Albín.51)
Uvedeným sirotkem mohla být Janova dcera Johanka.
Johanka se měla provdat za Martina Kyntera, který však těsně předtím zemřel. Johana
zůstala poddanou záduší sv. Bartoloměje a pravděpodobně sloužila v Rakovníku u nějakého zdejšího měšťana, kterého Rakovničtí označují za spolusouseda našeho. Po její smrti
v roce 1615 císařský plnomocník Augustin Malinovský z Hlavačova právo odúmrtní míti
nastupovati chce. Tomu se Rakovník snažil za každou cenu zabránit a poukazoval na to,
že Johana nevstoupila v manželství s Kynterou ani s nikým jiným, zůstala rakovnickou
poddanou, a tudíž by měl hříškovský statek i nadále patřit Rakovníku.52) Další informace
bohužel nemáme, Rakovník však svá vlastnická práva nakonec obhájil.
46)Tamtéž, fol. 36v, 37r.
47)Tamtéž, fol. 81v.
48)Tamtéž, fol. 70r.
49)Tamtéž, fol. 102v.
50)Tamtéž, fol. 22r.
51)Tamtéž, fol. 45r.
52)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 48v.
86
Prodej statků v roce 1616
Smrtí Jana Mařkovic v roce 1608, Jana Plaumara v roce následujícím a Johanky
Mařkové v roce 1615 hříškovské statky osiřely a vyvstala otázka, co s nimi bude dále.
Ve hře bylo hned několik variant. Statky mohly být pronajaty někomu jinému nebo
mohly být prodány. Možnost, že by jako odúmrť připadly panovníkovi, se Rakovnickým
podařilo zažehnat. Rakovník o prodeji statků uvažoval, o čemž svědčí hned několik faktorů. Hlavním z nich byla poměrně velká vzdálenost statků od města, která nepochybně
komplikovala jejich správu i výběr věčného platu. Již nadace Justýny z Hořešovic z roku
1502 budoucí prodej statků připouští, když stanovuje, že pakliby kdy to zboží některejch
časech bylo prodáno a jiného co bylo za to zjednáno, to má týž býti obráceno k tomu božímu domu věčně budoucně. Město Rakovník zvažovalo možnost prodeje nebo výměny
statků za jiný nemovitý majetek ležící blíže k němu. Císař Rudolf II. mu k tomu mandátem z roku 1593 udělil svoje povolení, však s […] vejminkou, aby důchodu kostelnímu
a farnímu v ničemž ublíženo nebylo.53)
Po smrti Jana Mařkovic se začínají objevovat první zájemci o koupi hříškovských dvorů. Již roku 1609 žádá o jejich pronájem nebo prodej vedení páteckého panství.54) V témže roce projevil zájem také majitel mšeckého panství Matyáš Štampach ze Štampachu.55)
Roku 1612 se přimlouvají slánští radní za Jiřího Hrobčického z Hrobčice, aby jemu před
jinými prodán býti mohl.56) V roce 1615 se o prodej statků zajímali Karel Kraninjer z Telec
a Malého Holedče a hejtman žateckého kraje Volf starší z Vřesovic na Doubravské Hoře,
Novém Hradě, Touchovicích a Lipenci.57)
Kvůli plánovanému prodeji byla vyhotovena taxa hříškovského dvora, obsahující
jeho popis a vyčíslení hodnoty jednotlivých součástí.58) Díky tomu můžeme nahlédnout
na hříškovský dvůr tak, jak vypadal v roce 1614. Kromě dvora zde nacházíme ještě dvě
poustky čili pusté usedlosti, jednu s půllánem polí, druhou bez půdy. Dvůr sestával ze
stavení se světnicí, kuchyní, komorami a sklepy, patřily k němu kamenné maštale, chlévy
pro dobytek, tři stodoly, sýpky, kůlny i další prostory. Uváděny jsou čtyři a čtvrt lánu
polností, štěpnice, ohrazená za humny plotem s jabloněmi, hrušněmi, ořechy, švestkami,
višněmi i slívami, několik luk, chmelnice, lesy a háje a půl lánu polí v Bedřichovicích.
K dispozici máme dvojí vyhotovení taxy; popis se shoduje, liší se ovšem vyčíslení hodnoty dvora. Jednou je uvedeno 10 092 kop grošů míš., podruhé 11 050 kop. Druhý údaj
by mohl být o něco pozdější.
53)AMR, Kniha památná, polovina 16. století–1642, kniha č. 67, fol. 110r; tamtéž, Kniha zádušních odkazů
a fundací 1668–1770, kniha č. 387, fol. 7r–7v; tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, kniha č. 388,
fol. 23r–24r. A na dalších místech v tomto fondu.
54)AMR, registra korespondence 1608–1614, kniha č. 257, fol. 38v.
55)Tamtéž, fol. 71v.
56)Tamtéž, fol. 108v–109r.
57)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 55r, 58r, 63r, 74v.
58)AMR, registratura, Hospodářství obce, dlužní záležitosti 1480–1655, kart. č. 47, inv. č. 802 (stará
sign. E 1512); tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1628–1646, č. 386, fol. 5v–6v.
87
Purkmistr a rada města Rakovníka prodali hříškovský statek s chalupou ležící proti němu roku 1616 Bohuslavu Havlatovi za dva tisíce kop míšeňských.59) Jeden tisíc
byl zaplacen v hotovosti, zbytek se Bohuslav zavázal splácet po 25 kopách ročně vždy
na sv. Havla. Věčný úrok k záduší sv. Bartoloměje mu byl vyměřen na 14 kop pololetního
platu. Porovnáme‑li hodnotu dvoru uváděnou v taxe s cenou, která byla Bohuslavovi
vyměřena, je zřejmé, že Bohuslav nemohl získat usedlost s veškerým příslušenstvím.
Získal zřejmě největší dvůr s chalupou a část polností. Víme, že ke statku náležely lesy,
ale Daniel Havlata (Bohuslavův vnuk) k nim žádného práva nemá.60) Dřevo prodávali
zádušní úředníci a výtěžek sloužil potřebám záduší.
Klan Havlatů
Bohuslav
Kdo byl Bohuslav Havlata a odkud přišel? Vzhledem ke skutečnosti, že roku 1637
se domáhá nezaplacených peněz za prodaný statek v Selibicích,61) nabízí se možnost, že
přišel právě odtud. Prameny uvádějí jednou Selevice a podruhé Selebice, jednalo se však
nejspíše o obec Selibice, existující dnes jako součást Staňkovic v lounském okrese mezi
Žatcem a Postoloprty.62) Bohuslav prodal tento statek Karlovi Chotkovi z Chockova, který ho dále postoupil Pavlovi Michnovi. Kdy k prodeji došlo, prameny neudávají.
Pokud přišel Bohuslav opravdu ze Selibic, prodal by svůj zdejší majetek jistě již v roce
1616, aby tak získal finanční prostředky na koupi nového dvora. Této hypotéze poněkud
odporuje více než dvacetiletá časová prodleva mezi léty 1616 a 1637 – rokem prodeje
a rokem vymáhání peněz. Mohl být prodaný majetek skutečně po dvaceti letech ještě
nesplacený? Zdá se, že ano. V raném novověku se nemovitosti často splácely po celá
desetiletí a dluhy běžně přecházely z generace na generaci. Samotný hříškovský statek
doplatil roku 1682 až Bohuslavův vnuk Daniel. Ostatně výzva k vyplacení peněz z roku
1637 nebyla první, Bohuslav totiž prosí Rakovnické, aby ještě toto třetí psaní k žádosti
jeho učinili.
V registrech korespondence se s Bohuslavem Havlatou prvně setkáváme hned roku
1616 současně s dalším poddaným rakovnického záduší Urbanem Mincerem.63) Urban,
obývající statek po Janu Plaumarovi, se domáhá navrácení pozemku patřícího k záduší kostela ve Smolnici, který byl tradičně v užívání držitelů statku. Pozemky mu měly
být pro nějaké jeho […] provinění, kteréhož nyní lituje, odňíti a k užívání Bohuslavovi
Havlatovi […] dopříti.
59)AMR, Kniha památná, polovina 16. století–1642, kniha č. 67, fol. 166v; tamtéž, registratura, Hospodářství
obce, dlužní záležitosti 1656–1738, kart. č. 48, inv. č. 802 (stará sign. E 1666).
60)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací 1668–1770, č. 387, fol. 8v.
61)AMR, registra korespondence 1635–1640, kniha č. 265, fol. 240r; tamtéž, registra korespondence
1637–1639, kniha č. 267, fol. 17r.
62)Antonín PROFOUS – Jan SVOBODA, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV,
S–Ž, Praha 1957, s. 37. Uvažovat by se dalo také o nedalekých Seleticích (viz tamtéž).
63)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 135r.
88
Zádušní kniha z let 1668–1770 se zápisem rakovnického zádušního majetku v Hříškově
(SOkA Rakovník, AMR)
89
Známe Bohuslavovu manželku Dorotu, pravděpodobně pocházející z Milošic, dnes
části obce Měcholupy v lounském okrese. Dorota zdědila tamní statek po svém bratrovi Florianovi Traupovi, který ji za svého života nestačil vyplatit z jejího dílu. Bohuslav
Havlata milošický dvůr v roce 1626 prodal Blažejovi Rodtovi ze Sýrovic, zřejmě Dorotinu
příbuznému, za 1600 kop grošů míš.64) Milošice jsou v berní rule uváděny mezi svobodnými dvory a jako takové byly spravovány úřadem nejvyššího komornictví Království
českého. V polovině 17. století zde žili tři svobodníci a jeden chalupník. Bohuslavova
žena tedy s nejvyšší pravděpodobností – vzhledem k tomu, že zdědila zdejší dvůr (a ne
chalupu), pocházela ze svobodnické rodiny.
Václav a Daniel
Ke genezi členů rodu hříškovských Havlatů již můžeme plně využít rakovnické zádušní knihy,65) obsahující soupisy obyvatel Buškovského dvora z let 1674, 1690, 1699, 1702
a 1708.66) Krom toho v nich najdeme množství dalších informací k Havlatům a hříškovským zádušním dvorům. Po Bohuslavovi převzal statek jeho syn Václav Havlata, který zde hospodařil již v závěrečných letech třicetileté války. O jejím průběhu a dopadu
na obyvatele Buškovského dvora bude pojednáno níže.
Václav měl za manželku dceru rakovnického měšťana a radního Mikuláše Půby
Marianu. Po její smrti se oženil s Annou, jejíž původ není blíže znám. S těmito ženami
zplodil minimálně sedm potomků, syny Václava, Matěje, Daniela, Jana a Jiřího a dcery
Beningu a Zuzanu. Těchto osm dědiců – včetně pozůstalé vdovy – uzavřelo v roce 1672
smlouvu o vzájemném majetkovém vyrovnání. V českých zemích nebylo běžné, aby se
po smrti hospodáře usedlost dělila mezi pozůstalé osoby – vdovu a děti – jako tomu
bylo například ve východní Evropě. Statek převzal věkem prostřední syn Daniel, který se
zavázal ostatní vyplatit. Matka a sourozenci mu statek propustili za 700 kop míš. Vdova
Anna si navíc vymínila, aby ji nadjmenovaný Daniel, syn její, při tomž sobě odevzdaném
statku do smrti potřebným tělesným obživením zabezpečil. Požadovala doživotní výnosy
ze třech strychů pole, které měl Daniel sám obhospodařovat a jež měly sloužit k zajištění jejího živobytí.67) Své zájmy neopomněl zdůraznit ani Rakovník. Smlouva důsledně
upřednostňuje doplacení dlužné částky za koupi hříškovského dvora, tzv. gruntovní peníze, dokud ty zapravené nebudou, podílův splacovati povinen není.
Václav mladší, nejstarší syn Václava Havlaty, se stal sladovníkem, jak víme z konceptu listu o jeho řádném zplození, dochovaného v registrech městské korespondence.68)
Václav se učil sladovnickému řemeslu v Rakovníku a doklad o řádném původu potřeboval k přijetí do cechu. Snad mu v očích rakovnických řemeslníků pomohlo, že byl vnu-
64)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 3ar, 3av.
65)AMR, knihy záduší, knihy č. 385–388.
66)AMR, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, kniha č. 388.
67)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací, kniha č. 387, fol. 9r–9v; tamtéž, Kniha zádušních odkazů, kniha
č. 388, 25v–26r.
68)AMR, registra korespondence 1655–1659, kniha č. 274, fol. 158v–159r.
90
kem rakovnického měšťana. Václav Havlata mladší se jako sladovník skutečně uplatnil,
jeho jméno figuruje mezi příjemci peněz za sladovnické služby.69)
Daniel Havlata přivedl se svou manželkou Zuzanou na svět postupně děti Jiřího,
Annu, Daniela, Matěje a Dorotu. V roce 1682 doplatil gruntovní peníze a statek přešel
do nezpochybnitelného dědičného držení rodiny Havlatů. Roku 1690 postoupil Daniel
Havlata svému bratrovi Jiřímu jako náhradu za nevyplacený dědický podíl k dědičnému
užívání chalupu ležící proti statku.
Na hříškovském dvoře nacházíme v roce 1674, kromě hlavního sedláka a držitele
statku Daniela Havlaty, také tři chalupnické domácnosti: Ondřeje Bastla s manželkou
Kateřinou, Marianu, vdovu po Janovi Dlouhém, a Matěje Matese s manželkou Annou.
Jednou ze jmenovaných chalup je bezpochyby bývalý statek Plaumarů. Hříškovský komplex se rozrůstal a jednotlivé chalupy postupně přibývaly. Mimo sedláka a chalupníky
žily na statku také podružské rodiny Jiříka Řezače, nádeníka Mikuláše a Jana Koláře,
které však nebyly rakovnickými poddanými a pouze na statku sloužily. Jan Kolář s manželkou Evou pobývali tou dobou v Rakovníku.
V roce 1690 se objevují mezi chalupníky dvě nová jména: Jiří Havlata, který získal chalupu od svého bratra Daniela a živil se ševcovským řemeslem, a Jakub Němec. K rozrůstání však nedochází; mizí Jan Dlouhý, jehož chalupu pravděpodobně převzal Jiří Havlata.
Po nebožtíkovi Matěji Matesovi zůstávají jen dvě dcery, Salomena a Kateřina. Daniel
Havlata zemřel roku 1690, někdy poté, co uzavřel smlouvu se svým bratrem Jiříkem.
Nejstaršímu synovi Jiřímu bylo teprve devatenáct let, a hospodářství proto zatím převzala vdova Zuzana. V roce 1699 hospodařil – tehdy již osmadvacetiletý – Jiří se svou
pětadvacetiletou ženou Annou na statku své matky, která hospodářství vedla ještě roku
1708 jako jednašedesátiletá. Počet chalupnických rodin se ustálil na třech: Jiří Havlata
s rodinou, Bastlovi a Němcovi.
Zádušními poddanými
Jak bylo již výše uvedeno, Buškovský statek a plat z něj připadl na základě fundace
Justýny z Hořešovic z roku 1502 rakovnickému záduší kostela sv. Bartoloměje.70) Tento
stálý úrok byl vybírán pololetně, vždy na sv. Jiří a sv. Havla. O jeho výběru a výši se dozvídáme z register kostelníků,71) účetních knih, obsahujících kromě záznamů o příjmech
a výdajích záduší kostela sv. Bartoloměje také jména zádušních poddaných, od nichž byl
plat vybírán.
Tyto údaje nám umožňují sledovat, jakým způsobem záduší získávalo peníze, za co
je vydávalo, ale také jakou část zádušních příjmů tvořily stálé úroky z hříškovských dvorů. Hlavním zdrojem financí pro záduší byly platby od městských purkmistrů, tvořící
80–90 % všech příjmů. Důležitým zdrojem materiálních prostředků byly finance získané
69)AMR, Kniha památná, 17. století, kniha č. 68, fol. 115r.
70) Zádušní problematice především z hospodářského pohledu se nejnověji věnoval Pavel PUMPR, Beneficia,
záduší a patronát v barokních Čechách. Na příkladu třeboňského panství na přelomu 17. a 18. století, Brno
2010.
71)AMR, Registra kostelníků, knihy č. 678–687.
91
za zvonění při pohřbech, duchovních svátcích a dalších událostech či peníze z věnovaných odkazů. Kromě toho profitovalo záduší z nemovitého majetku k němu náležitému,
což byly peníze z nájmu zádušních luk a lesů a stálé úroky. Získané peníze byly použity na kostelní, farní a školní potřeby, spotřebovalo se množství vosku a mešního vína.
Mimo to bylo nutné zaopatřit základní potraviny jako sůl, žito, pšenici, ječmen, oves,
hrách, máslo, sádlo nebo pivo. Část peněz posloužila k nákupu dřeva, na jeho nařezání
a dopravu.
Úrok z hříškovských dvorů tvořil významnou součást ročního rozpočtu rakovnického záduší, mezi stálými úroky dokonce dominoval. V polovině 16. století představoval
jednu čtvrtinu až třetinu všech zádušních příjmů. Ač byly úroky z Hříškova konstantní,
jejich procentuelní podíl na celkových příjmech klesal, což bylo způsobeno zvyšující se
sumou těchto příjmů. Na konci 16. století představoval hříškovský plat 3–5 % zádušních
příjmů. Samozřejmě lze zaznamenat období, kdy byl hříškovský úrok minimální, což
souviselo s nějakou nestandardní situací na hříškovském dvoře. To se týká například
období těsně po smrti Jana Mařkovic, kdy byl statek navíc nemálo zadlužen.
Úrok byl v podstatě neměnný, jeho výše doznala proměny až se změnou majitele
po roce 1616. První dochované záznamy z register kostelníků pocházejí z roku 1533.
Tehdy na Hříškově nacházíme Petra ze Hříškova (čili Petra Mařkovic), který platil 4 kopy
grošů na sv. Havla a tutéž sumu na sv. Jiří. Plaumar (Jakub Plaumar) odváděl na sv. Havla
i na sv. Jiří 15 grošů. Mimo to platil ročně 6 grošů za slepice. Registra uvádějí ještě jakéhosi Havla z Bedřichovic (snad se jednalo o potomka či nástupce Prše z Bedřichovic,
uvedeného Františkem Levým), který odváděl při sv. Havlu 4 groše za slepice a při sv. Jiří
platil 2 groše.
Po celé 16. století se plat podstatně nezměnil. Petrův úrok se nepatrně zvýšil o sumu
okolo 15 grošů, pravděpodobně se jednalo o poplatek za slepice. Stejný úrok, jaký platil
Petr, přešel na Dobše a pak na Jana Mařkovic. Úrok po Jakubu Plaumarovi převzal Jan
Plaumar, zřejmě jeho syn. Platby z Bedřichovic pocházely z dědiny, tedy z polí, zastavených jistým Říhou Srbem z Bedřichovic k Plaumarovskému statku. Kdy byla dědina
ke Hříškovu zastavena, prameny neuvádějí. V roce 1582 část této dědiny vyplatila paní
Alžběta z Roggendorfu, manželka majitele páteckého panství Jana z Lobkovic.72)
Pro první polovinu 17. století se v registrech kostelníků bohužel dochovalo jen omezené množství záznamů. I z nich je však patrné, že s prodejem statku v roce 1616 došlo
k značnému navýšení stálého úroku. Urban Mincer odváděl pololetně 1 kopu 15 grošů,
Bohuslav Havlata platil 14 kop pololetního úroku.73)
Ačkoli registra kostelníků v první polovině 17. století končí, můžeme některé další
údaje vyčíst ze zádušních knih. Bohuslavův vnuk Daniel odváděl k záduší 16 zl. 20 kr.
na sv. Havla a tutéž sumu na sv. Jiří. V téže době platili chalupníci Ondřej Bastl a Matěj
72)AMR, Kniha památná, polovina 16. století–1642, kniha č. 67; tamtéž, Kniha zádušních odkazů a fundací
1668–1670, kniha č. 387, fol. 7v; tamtéž, Kniha zádušních odkazů 1677–1728, kniha č. 388, fol. 24r–24v.
73)AMR, Registra kostelníků 1575–1576, 1617, 1627, kniha č. 681, fol. 52r; tamtéž, Registra kostelníků
1600–1620, kniha č. 687, fol. 255r.
92
Mates roční úrok 1 zl. a 27 kr.74) Po smrti Daniela převzala hospodářství pozůstalá vdova
Zuzana, jejíž roční plat činil 31 zl. 10 kr. Švec Jiří Havlata platil 1 zl. 30 kr. ročně.75)
O hříškovských zádušních lesích jsem se již zmínila výše. Výtěžek z prodeje dřeva
sloužil zádušním potřebám. Hříškovští poddaní však opakovaně dřevo těžili bez vrchnostenského povolení a za to jim byly vyměřovány poměrně značné pokuty. Například
Jan Mařkovic platil v roce 1578 dvakrát 10 kop míš.76) Krádeže dřeva byly zřejmě výhodné a odhalena byla jen jejich menší část. V opačném případě by se poddaným nevyplatilo
riskovat placení vysokých pokut.
Majetkem města Rakovníka
Hříškovské zádušní statky zaujaly pevné místo mezi jinak skromným majetkem města Rakovníka. Jako stabilní městská država představovaly v letech 1502–1710 pravidelný
zdroj příjmů do zádušní pokladny rakovnického kostela sv. Bartoloměje. Platy vybírali
samotní kostelníci jako městští úředníci pověření hospodářskou správou záduší a získané peníze sloužily k zapravení zádušních výdajů.
Rakovník neměl velké hospodářské zázemí. Město přímo vlastnilo pouze několik
statků, a bylo proto odkázáno na každodenní směnu. V 16. století profitovalo především
z prodeje piva a soli, nemalý výtěžek plynul z rybníkářství. Zdrojem příjmů byla různá
cla, daně, pokuty a taxy, především mýto vybírané v branách města.
Součástí městského nemovitého majetku byla krátkodobě ves Všetaty (1597–1607).
Manský statek Všetaty, tj. tvrz a ves s příslušenstvím, získala rakovnická obec od Oldřicha
Desideria Pruskovského z Pruskova na Starých Hradech a Bělé, když od něj zboží nejprve roku 1597 pronajala a následně roku 1602 koupila. K jeho správě byl každoročně
volen jeden z konšelů za šafáře. Rakovnické „panování“ nad tímto statkem však netrvalo
dlouho, neboť statek byl již v roce 1607 pro sešlost svou prodán Jaroslavovi Újezdskému
z Červeného Újezdce a v Lužné. Literatura udává, že zatímco byl zakoupen za 9000 kop
míš., o deset let později jej město prodalo za 9500 kop – částku sice vyšší, ne však natolik,
aby mohl Rakovník prodejem vydělat.77)
Významnější rakovnickou državou se stalo městečko Senomaty, koupené roku 1613
od dcery dosavadního majitele Václava Hochhauzera z Hochhauzu, s nímž měl Rakovník
vleklé spory. Senomatský dvůr se nacházel ve špatném stavu, a proto vyžadoval zprvu více nákladů, než kolik poskytoval užitku. Obec se koupí Senomat zadlužila, úroky
z dluhu pak představovaly neúměrné zatížení městské pokladny. Městečko spravovali
dva kaž­doročně volení radní, jimž podléhali senomatský rychtář a konšelé. Za třicetileté
války, během níž Rakovník Senomaty dočasně ztratil, bylo městečko zpustošeno a opakovaně vypáleno. Situace se nezlepšila ani po roce 1648. Protože zboží přinášelo městu
74)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací, kniha č. 387, fol. 8v.
75)AMR, Kniha zádušních odkazů, kniha č. 388, fol. 162r.
76)AMR, Registra purkmistrů 1577–1581, kniha č. 662, fol. 45v, 79r.
77) F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka, s. 101, 108, 260–261.
93
nepatrný užitek, byl dohledem nad ním nadále (od roku 1670) pověřen jen jeden úředník, který vedl podrobné měsíční účty a mimořádná vydání zdůvodňoval.78)
Rakovník vlastnil v 17. století ještě další nepatrné pozemky (zejména obecní dvůr při
Danielovském mlýně nebo popluží „Kokrdov“), z nichž některé příslušely rakovnickému
záduší. Příjmy plynuly například z několika obecních mlýnů a z lesů; významné byly
zejména zádušní lesy hříškovské.
Hříškovský zádušní majetek spravovali dva kostelníci ustavení při svatobartolomějském kostele. Kromě peněz za zvonění a peněžních darů těžilo rakovnické záduší především z nemovitého majetku. Kromě hříškovských dvorů profitovalo město mezi druhou polovinou 16. a první polovinou 17. století zejména ze zádušních pozemků ve vsi
Hlincích79) (v dobovém úzu v Hlinči), ležících necelých třicet kilometrů od Rakovníka
ve směru na Plzeň. Zdejší dvořiště (tak zvané Dokroutovské) na stráni za vsí a dědičný lán
půdy odkázal k rakovnickému záduší roku 1502 Vilém Slatanec.80) Majetek byl propuštěn
do užívání Tomáši Syrovátkovi a jeho synovi za 1 kopu 20 grošů ročního nájmu. Ve sledovaném období plynul do zádušní pokladny také pravidelný příjem od Martina Židovic
z masného, tak zvaného Blbovského krámu.81)
Zajímavé by bylo zjistit, do jaké míry byly zádušní majetky samostatnou doménou
rakovnického záduší a jak dalece podléhaly městské správě. Pavel Pumpr ve své práci
věnované zádušní problematice dokazuje vyšší pravomoci kostelníků před Bílou horou,
po níž zesílil vliv patrona a majitele panství.82) Ačkoli se výzkum vztahuje na třeboňské panství, lze jeho výsledky použít obecněji. Jak Pumpr dokládá, byl zejména ve městech vliv místní samosprávy na řízení zádušního majetku vyšší, a to i před Bílou horou.
Platí to také pro Rakovník již vzhledem k tomu, že kostelníci byli městskými úředníky.
Zádušní majetek byl tedy v první řadě majetkem městským, ačkoli záduší nad ním jisté
pravomoce mělo.
Jaké místo tedy zaujímal hříškovský majetek v rámci rakovnických držav? Hříškovský
úrok se stal nezastupitelnou součástí rakovnického rozpočtu, představoval důležitou finanční dotaci pro jinak skromný majetek města. Význam měl především pro rakovnické
záduší – v rámci jeho příjmů byl nejvyšším platem plynoucím z nemovitého majetku.
Každodennost na hříškovském statku
O běžném každodenním životě obyvatel Buškovského dvora se dozvídáme především
z rakovnických register městské korespondence. Ta evidují koncepty dopisů odeslaných
městskou kanceláří v záležitostech týkajících se jejích poddaných. Rakovnická regis­tra
jsou dochována v hojném počtu třech desítek svazků z let 1534–1733, doplněných ně78)Tamtéž, s. 111, 256–258, 322.
79)Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny I, A–H, Praha 1954,
s. 634.
80)Václav KOČKA, Dějiny politického okresu kralovického I. Soudní okres kralovický, Kralovice 1930,
s. 340–341.
81) O zádušních majetcích viz F. LEVÝ, Dějiny král. města Rakovníka. Informace poskytují také registra kostelníků (AMR, knihy č. 678–687) a zádušní knihy (AMR, knihy č. 385–388).
82)P. PUMPR, Beneficia, záduší a patronát v barokních Čechách.
94
kolika torzy. Prostřednictvím této korespondence komunikovala rakovnická kancelář
s obyvateli hříškovského statku.
Soužití poddaných pěti vrchností v jedné obci nebylo jednoduché. Ač se všichni mezi
sebou znali a povětšinou byli spojeni příbuzenskými či přátelskými vazbami, v každodenním životě mezi nimi docházelo k banálním či závažnějším sporům, které pak
byly řešeny složitou administrativní cestou přes kancelář vrchnosti toho kterého z nich.
Došlo‑li k takovému sporu, Rakovník se aktivně zasazoval o své poddané, jejichž jménem jednal, a snažil se dosáhnout smíru mezi spornými stranami.
Hned v několika sporech figuruje jako aktérka rakovnická poddaná Kateřina Mařková.
Ta si roku 1563 stěžovala na tři týnecké poddané odtadž z Hříškova, že z obecního stáda
vzali jí skopce dva a ty sou odnesli do obce a tu zbivši snísti je měli.83) Rakovničtí žádali
abatyši týneckého kláštera, aby zjednala nápravu.
V témže roce vedla Kateřina spor s pozůstalými po Martinu Přechovi ze Hříškova,
který zůstal dlužen jejímu zesnulému manželovi Petrovi 45 kop míšeňských. O vyplacení
dlužné částky byla žádána vdova po Martinu Přechovi, aby nebylo potřeby dalšího o to
zaneprázdnění, neb již od několika let takový dluh jest vzešel.84)
Další spor týkající se Kateřiny Mařkové vyvstal roku 1567 mezi ní a Petříkem Koubem
z Nové Vsi, poddaným toužetínského panství. Kateřina mu zapůjčila osm kop míšeňských, které potřeboval k zaplacení dluhu Čechovi ze Smolnice. Petřík nechal Kateřině
jako zástavu harasové roucho. Rakovnická kancelář jednala ohledně dluhu s majitelem
toužetínského panství Janem ze Sovince a Doubravice a snažila se dosáhnout smíru mezi
znesvářenými stranami.85) Kateřina odmítala Petříkovi zmíněné roucho vrátit, dokud jí
nesplatí dluh. Smíru však nebylo dosaženo a spor se táhl ještě v roce 1569.
Naprostá většina sporů se opravdu týkala dluhů. Z roku 1565 je doložen spor
mezi Jakubem Plaumarem a Jírou Rekem, poddaným týneckého kláštera, který dlužil
Jakubovi jednu kopu grošů.86) V letech 1574–1575 vedla spor Kateřina Dobšová s týneckým poddaným Janem Mamláskem o jistou sumu peněz.87) S dluhy Jana Mařkovic
jsme se již sez­námili výše. Některé byly vymáhány ještě za jeho života. Roku 1606 to byl
Janův dluh ve výši 13 kop vůči Martinovi Krašovskému, úředníku na Toužetíně.88) O dva
roky později se projednával jeho závazek vůči Jiříkovi Taulskému, poddanému kláštera
v Panenském Týnci, kterému Jan dlužil 17 kop 20 grošů míšeňských.89)
Dalším přestupkem proti majetku bylo roku 1607 provinění manželky Jana Mařkovic
Magdaleny, která zadržovala jednu krávu, pět ovcí, vlnu z těchto ovcí a plat z tohoto
majetku, jejž Anna Třebocká před svou smrtí v roce 1600 odkázala k záduší sv. Jiljí
ve Vinařicích. Jelikož Magdalena odpírala majetek vydat, domluvila se rakovnická vrch-
83)AMR, registra korespondence 1560–1566, kniha č. 244, fol. 108r.
84)Tamtéž, fol. 113r.
85)AMR, registra korespondence 1559, 1567–1569, kniha č. 243.
86)AMR, registra korespondence 1560–1566, kniha č. 244, fol. 178v.
87)AMR, registra korespondence 1569–1575, kniha č. 246, fol. 108r, 167r.
88)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 127r–127v.
89)Tamtéž, fol. 30r–30v (2. část).
95
Registra korespondence z let 1605–1609 s konceptem dopisu odeslaného Rakovníkem Janu Mařkovi
v roce 1607. Město mu nařizuje nákup ovsa (SOkA Rakovník, AMR)
nost s hejtmanem páteckého a divického panství Zikmundem Hrzkem ze Mšena a pozvala ji i s jejím manželem ke slyšení na rakovnickou radnici.90)
Kromě sporů o dluhy a majetek se setkáváme s případy překročení kázně, s přestupky
proti mravnosti a obecnímu pořádku. Roku 1569 se Jan z Hříškova nepatřičně zachoval
k poddaným pana Jana Mladoty ze Solopysk. Janem z Hříškova je zde pravděpodobně
míněn Jan Mařkovic, který však – vzhledem k tomu, že zemřel roku 1608 – musel být
v této době ještě velmi mladý. Rakovničtí ho pro nezpůsobné věci, které před sebe jest bráti
chtěl […] napomenuli, ano i vězením potrestali.91)
O tom, že Jan zřejmě nebyl úplně bezproblémový, svědčí případ z roku 1574, kdy si
na něj rychtář a hříškovská obec stěžují, že by některých pořádkův povinných vykonávati
se zbraňoval.92) Stěžovatelé neuvedli žádný konkrétní přečin a Jan se bránil, že nic toho
než podle starobylého pořádku náležitého […] činiti jest nebyl a posavad není.
Dalším dokladem toho, jaké komplikace mohla způsobit roztříštěnost hříškovské
obce, může být spor majitele toužetínského panství Jana ze Sovince a Doubravice se zástupci města Rakovníka. Příčinou byl incident z roku 1569, kdy byl z Janova rozkazu
neobyčejně metlou zmrskán syn Magdaleny Plaumarky Bartoň (Bartoloměj), tak jakž
pak zohavení nemalé na těle jeho se spatřuje a nachází.93) Jan byl již v té době proslulý
90)Tamtéž, fol. 176r–176v, 181v, 182r, 184r.
91)AMR, registra korespondence 1559, 1567–1569, kniha č. 243, fol. 227r.
92)AMR, registra korespondence 1569–1575, kniha č. 246, fol. 84r.
93)AMR, registra korespondence 1559, 1567–1569, kniha č. 243, fol. 248r.
96
svou krutostí a neurvalostí. Známá je událost z téhož roku, kterou výstižně popsal David
Papajík a před ním již August Sedláček.94) Jan projížděl roku 1569 na koni kolem vsi
Hříškova, když potkal týneckého poddaného Jana Koudeleho, toulajícího se v pšenici.
Toužetínský majitel srazil Koudeleho k zemi a způsobil mu mnoho krvavých ran, neohlížeje se na pokročilý věk ani na špatný zdravotní stav poddaného. Když se na celý incident dotazoval majitel panství Jindřich Brozanský z Vřesovic a na Žerotíně, Jan svůj čin
popřel. O důvodu Janova výbušného chování se můžeme jen dohadovat. Že by ho rozčílil
cizí poddaný šlapající po jeho poli s pšenicí? Patřilo skutečně pole, v němž se Koudele
pohyboval, k toužetínskému panství?
Rovněž Janovo chování vůči synovi Magdaleny Plaumarky je zahaleno rouškou tajemství. Nevíme, čeho se Magdalenin syn Bartoloměj dopustil ani jak byl starý. Jisté je,
že nebyl plnoletý, neboť je označován za pachole a ve sporu ho zastupuje jeho matka.
Magdalena prosila svou vrchnost slzavě za ochranu a opatření. Rakovničtí odeslali v této
záležitosti Janovi dopis, v němž ho důrazně žádají, aby takových neobyčejných věcí proti
poddaným našim nepodnikal a při řešení sporů neobcházel jejich kancelář.
Jak již bylo uvedeno výše, spory řešily jménem svých poddaných příslušné vrchnostenské kanceláře. Překročit tento dobový úzus nebylo obvyklé, jak ukazuje případ z roku
1566. Hříškovský rychtář a hříškovská obec se tehdy domáhají nápravy za škodu, kterou jim způsobil Jakub Plaumar, přičemž hrozí stavunkem čili zajetím viníka. Při řešení
sporu obešli vrchnost a obrátili se přímo na rakovnickou městskou radu, pod jejíž správu Jakub příslušel. Toto jednání nebylo rakovnickými kvitováno s povděkem, pokládali
za věc divnou, kde Hříškovští tu všetečnou smělost vzali a souce všickni jakž rychtář tak
konšelé lidé sedlští poddaní pánův svých se nezdráhali obrátit přímo na jejich kancelář.95)
Jak plyne z výše psaných případů, naprostá většina sporů se týkala majetkových záležitostí, konkrétně dluhů. Výjimkou nebyly ani případy překročení dobových pořádků
a morálky. Rakovnická korespondence ovšem také názorně vypovídá o vztahu města
Rakovníka k obyvatelům Buškovského dvora. Jednalo se o vztah vrchnost – poddaní,
o čemž svědčí již oslovení Hříškovských jako robotný poddaný náš milý. Ač je větší část
dopisů určená majitelům okolních panství, jsou dochovány také listy adresované přímo
hříškovským poddaným, a to především z počátku 17. století. Dopisy, psané v imperativu, doručoval do Hříškova rakovnický posel, kterému museli poddaní od chůze zaplatit.
Rakovník pověřoval hříškovské poddané různými úkoly. Například v roce 1605 bylo
Janovi Mařkovic přikázáno, aby jakž tebe psaní toto naše dojde, ničímž se nevymlouvajíc,
kromě moci Boží, k nám do města Rakovníka se vypravil, před námi se postavil. Příčina
takového příkazu mu měla být oznámena ústně.96) Stejný případ se opakoval i v následujícím roce.97) Roku 1606 poručili rakovničtí Janovi Plaumarovi, aby se hned, jakž tebe toto
psaní naše dojde, s hovádky tvými a s vozem do města Rakovníka vypravil, věci Šimona
Voláka, který zde prve při městě Rakovníce býval, na vůz naložil a jeho do dvoru našeho při
94) D. PAPAJÍK, Páni ze Sovince, s. 228; A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze Království českého VIII
(Rakovnicko a Slánsko), s. 226.
95)AMR, registra korespondence 1560–1566, kniha č. 244, fol. 242v.
96)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 14r–14v.
97)Tamtéž, fol. 120v.
97
mlýně Danielovským přestěhoval.98) Do třetice byl v roce 1607 Jan Mařkovic pověřen, aby
ihned, jakž tebe psaní toto naše dojde, někde okolo Hříškova 24 strychů ovsa k semenám,
začkoliv budeš moci stržiti, koupil a jej sám k nám do Rakovnika s Janem Klaumarem
neprodleně dovezl. Vynaložené náklady mu Rakovničtí slíbili uhradit. O tom, že příkazy
nebyly vždy ihned vyslyšeny a vykonány, svědčí následná upomínka Janovi: Čehož až
dosavad od tebe se nestalo doprovázená již pohrůžkou skutečným trestáním.99)
Změna v přístupu Rakovnických nenastala ani po roce 1616. Ačkoliv Bohuslav
Havlata hříškovský dvůr řádně koupil, vnímali ho Rakovničtí nadále jako svého poddaného a podle toho s ním také jednali. Když v roce 1630 pro sešlost některých trámův
a sloupův v zvonici [u kostela sv. Bartoloměje] hrozilo, že dojde ke škodě na zvonech,
měla být zvonice rozebrána a po spuštění zvonů opravena. Bohuslav spolu s Urbanem
Mincerem byli – jakožto lidé k témuž záduší poddanosti náležití – vyzváni, aby s nadepsanými forami z neděle příští tím neodkládajíc, k nám na tři dni se vypravili a forovati,
což zapotřebí bude, pomohli.100)
Součástí Buškovského statku byly kromě jiných pozemků také lesy, ale týž Daniel
Havlata (a před ním pravděpodobně ani jeho předchůdci) k nim žádného práva nemá.101)
V roce 1630 přikazují Rakovničtí Bohuslavovi, co se pak dotýče peněz za dříví prodané,
aby je nemeškal přinést do Rakovníka, poněvadž kostelníci peněz pilně potřebují.102)
Že hříškovské lesy skutečně patřily k rakovnickému záduší a byly využívány k jeho
potřebám, ukazuje i žádost Zikmunda Sokola z Mor a na Slavětíně z roku 1607, respektive odpověď na ni. Podle Zikmundova přání by mu Rakovničtí na gruntech […] a lesích u vsi Hříškova s tenaty honěním i jinak myslivostí provozovati dopustili měli, což jim
však učiniti možné není, zvláště pokudž ta věc ne naše vlastní, ale záduší našeho kostela
sv. Bartoloměje zde v městě Rakovníce jest.103)
Pro každodenní život na Buškovském statku po roce 1616 – kdy jej opanovali
Havlatové – máme bohužel nepoměrně méně zpráv, než kolik se jich dochovalo pro
druhou polovinu 16. a počátek 17. století. V období třicetileté války poklesla četnost
korespondence mezi Rakovníkem a hříškovskými usedlými na minimum, což vyplynulo
z výjimečnosti situace. Bylo zapotřebí řešit aktuální problémy a na běžnou komunikaci mezi vrchností a poddanými nezbýval čas. A obrat nenastal ani po válce, charakter
korespondence se naopak ve druhé polovině 17. století změnil. Obšírnější a stylisticky
více šroubované dopisy směřovaly spíše do pražských centrálních úřadů než k majitelům
a správcům okolních panství. Do register se více než dříve vkrádají i zápisy jiné povahy
než koncepty dopisů. Nenajdeme v nich v poválečných letech jediný dopis adresovaný
přímo hříškovským Havlatům.
O prvním známém sporu týkajícím se Bohuslava Havlaty – doloženém hned v roce
koupě statku – jsem již pohovořila výše. Urbanovi Mincerovi byly smolnickým knězem
98)Tamtéž, fol. 36r.
99)Tamtéž, fol. 130r–131r, 137v.
100)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 113r.
101)AMR, Kniha zádušních odkazů a fundací, kniha č. 387, fol. 8v.
102)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 94r.
103)AMR, registra korespondence 1605–1609, kniha č. 255, fol. 187v–188r.
98
odebrány pozemky ve prospěch Bohuslava. Spor pravděpodobně skončil smírem a díky
zásahu Rakovnických i navrácením pozemků původnímu majiteli, vzláště když jemu
toho Bohuslav Havlata postoupiti chce.104) Roku 1638 povstaly nejasnosti mezi hranicemi
divického panství a rakovnickými zádušními pozemky na Hříškově, když mezi poddanými v přesekávání porostlin, v dříví nějaké nedorozumění povstáti chtělo. Rakovník učinil
opatření, aby takové mezníky z obcí z obojí strany od starožitných lidí a těch věcí povědomých přehlídnuty byly.105) Roku 1640 vyslali Rakovničtí do Hříškova dva měšťany k spatření mezníkův dělících lesy. Ti, vezmouce [s] sebou některé lidi tu v Hříškově týchž mezníkův
povědomé, spatřili, že na gruntech zádušních dříví za dva provazce přesekáno jest. To měl
před čtyřmi lety prodávat bývalý divický hejtman, a to prej nějakým omylem. Rakovničtí
se rozhodli do Hříškova některé osoby […] k spatření a obnovení týchž mezníkův vyslati.106)
Ve víru třicetileté války
Třicetiletá válka tíživě postihla českou zemi i její obyvatelstvo. Po roce 1631 se Čechy
staly pravidelným dějištěm válečných akcí a byly nemilosrdně pustošeny. Civilní obyvatelstvo přicházelo v této době do bezprostředního styku s vojáky. Válka již zuřila dostatečně dlouho na to, aby obyvatelstvo bylo naprosto ekonomicky vyčerpané, na pořad dne
přicházely hladomory i epidemie. Ušetřen nezůstal ani Hříškov s Buškovským statkem.
Zatímco při sčítání rakovnických poddaných roku 1630 byli na Hříškově zjištěni dva
osedlí, po válce již bylo pro potřeby berní ruly v roce 1656 zaznamenáno jen 1 ¼ osedlého.107)
Obětí války se stala zdejší zádušní chalupa, která byla okolo poloviny třicátých let
17. století spálena vojáky. Kovář Jan Dlouhý, který pravděpodobně vystřídal Urbana
Mincera, ji koupil již jako spáleniště. Janovi byl vyměřen stálý úrok k záduší ve výši jedné
kopy 15 grošů míš., placených pololetně.108)
Bohuslav měl i nadále k záduší dvakrát ročně odvádět 14 kop grošů, avšak vzhledem
k tíživé situaci nebyl zřejmě schopen pravidelně platit. Však jak z nadepsaného statku
i z chalupy za mnoho let platu zadrženo jest, uvádějí výmluvně registra korespondence.109)
Zatímco Bohuslav je v této době již věkem sešlý, jeho dvůr vešel ve zpustlost. Tíživost
situace přiměla Bohuslava, aby intenzivně usiloval o získání dosud nezaplacených peněz
z prodaného statku v Selibicích, o čemž již bylo pohovořeno výše. Bohuslav, který byl
ve druhé polovině třicátých let vystaven na milost a nemilost vojáků, prosí roku 1638 své
rakovnické pány o pomoc, aby téhož zádušního dvoru opustiti nemusel.110)
104)AMR, registra korespondence 1614–1620, kniha č. 258, fol. 135r.
105)AMR, registra korespondence 1637–1639, kniha č. 267, fol. 180v.
106)AMR, registra korespondence 1641–1644, kniha č. 269, fol. 59r.
107)AMR, registra korespondence 1626–1633, kniha č. 259, fol. 116r; Karel DOSKOČIL (ed.), Berní rula.
Popis Čech r. 1654, II. díl, Praha 1954, s. 704.
108)AMR, registra korespondence 1633–1639, kniha č. 264, fol. 349r; tamtéž, registra korespondence
1635–1640, kniha č. 265, fol. 86v.
109)AMR, registra korespondence 1635–1640, kniha č. 265, fol. 86v.
110)AMR, registra korespondence 1637–1639, kniha č. 267, fol. 200r.
99
Kostel sv. Bartoloměje v Rakovníku kolem roku 1905 (SOkA Rakovník)
Také kontribuce se stala ve válečných letech neúměrnou zátěží. Registra korespondence uchovala prosbu Rakovnických z roku 1640, v níž žádají o úlevu v této povinnosti pro Bohuslavova nástupce Václava Havlatu. Tomu bylo v minulém i letošním roce
od nepřátelského lidu vojenského pobráno potahu, dobytka, též jiných všech nábytkův, jako
i obilí. V důsledku toho nemohl zasít na zimu ani na jaře a již druhým rokem čím živiti
se nemaje.111)
Rakovničtí zádušní poddaní nebyli ve čtyřicátých letech schopni platit úroky k rakovnickému záduší. Dva zádušní poddaní, kteří tehdy na Hříškově žili, měli platit 23 kop
míšeňských, však jsouce statečkové jejich k pustotě a oni k největší chudobě skrze lid vojenský přivedeni, nyní takového platu k našemu záduší od nich dosahovati nemohouc.112)
Že se situace nezlepšovala ani nadále, vyplývá z nedatovaného Václavova dopisu,
pocházejícího z doby těsně před koncem války.113) Václav byl od vojáků (nepřátelských
i císařských) připraven o obilí, koně i jiný dobytek a na nejposlednější záhubu přivedený.
Jakožto nebohý a potřebný člověk neví, jak by zase živnost svou s prázdnými rukami začíti,
a při témž statku hospodařiti mohl. V té době v též vsi Hříškově všickni hospodáři dosti
možná nemohouce již déleji těch neřestí vojenských vystáti, od statkův svých jsou se pryč
odebrali a jich pustinou státi zanechali. Zůstávali již pouze dva chalupníci a dva sedláci,
včetně Václava.
111)AMR, registra korespondence 1639–1641, kniha č. 268, fol. 167r–167v.
112)Tamtéž, fol. 224v.
113)AMR, registratura, Korespondence s jednotlivými osobami 1558–1650, kart. č. 43, inv. č. 798 (stará sign.
E 1558).
100
Spor o Buškovský statek
Prodej zádušního lesa v Hříškově, který město Rakovník uskutečnilo roku 1693
ve prospěch Marie markraběnky z Baadu a vršovického panství, podnítil spor o status
a vlastnictví Buškovského dvora.114) Prodej proběhl bez císařského povolení, které bylo
podle obnoveného zřízení zemského potřebné k prodeji svobodných gruntů. Potomci
Daniela Havlaty – sourozenci Jiří Vojtěch, Daniel, Matěj, Anna a Dorota – proti takovému jednání protestovali. Vypátrali, že jakýsi Buškovský statek byl v roce 1560 zapsán
v deskách dvorských jako manský k Pražskému hradu.115) Dvorský soud řešil spor v souladu s nařízeními Ferdinanda III. a Leopolda I., podle nichž měly být všechny statky
a zboží – od pradávna náležející ke královským hradům a zámkům a pod léno české
komory – znovu zapsány při úřadě královských desek dvorských. Nejvyšší dvorský
lenní sudí Jarolím z Kolovrat rozhodl, že Buškovský dvůr dskami dvorskými se řídíval
a pod léno král. hradu pražského přináležel a měl se jimi tedy řídit i nadále. Na základě
tohoto usnesení byl hříškovský statek roku 1710 „opětovně“ dědičně zapsán do desek
dvorských a Jiří Vojtěch, Daniel, Matěj, Anna a Dorota, do něho jakožto svého vlastního,
s vším k němu od starodávna přináležejícím příslušenstvím [...] uvedeni s dědici a budoucími svými.116) Neboť lépe jest, a sama slušnost to [s] sebou přináší, raději záduší ty peníze,
které za ten dvůr dostalo, a nynějším držitelům, kterých předkové dvůr bona fide stržili
a zaplatili, přáti nežli někomu jinému, který by dokonce žádné právo k tomu dvoru neměli,
ho uděliti.117)
Spor města Rakovníka s Jiřím Vojtěchem Havlatou a jeho sourozenci vrcholil
v roce 1724, kdy úřad nejvyššího lenního sudího zastával František Josef hrabě Černín
z Chudenic, a skončil porážkou města Rakovníka. Buškovský statek ve vsi Hříškově byl
definitivně uznán jako manský k Pražskému hradu. Vymanil se z rakovnického područí,
jeho obyvatelé získali svobodnější existenci, z rakovnických poddaných se stali many
Pražského hradu.
Historie manského statku v Hříškově se uzavírá
Ačkoli tato studie podává vývoj Buškovského dvora především pro 16. a 17. století, tedy pro jeho tak zvané rakovnické období, neubráníme se přesahu do mladších let.
Poslední informace o obyvatelích hříškovského dvora, uvedená v zádušních knihách,
pochází z roku 1708, kdy na statku stále hospodaří vdova po Danielu Havlatovi Zuzana.
Nejstarší Danielův syn Jiří, později psaný jako Jiří Vojtěch, zde žil s manželkou Annou
a dětmi.
K postihnutí dalšího vývoje na statku bude nutné sáhnout k jiným pramenům.
Využitelná nejsou ani registra korespondence, pro 18. století dochovaná pouze v jed114)AMR, Kniha památná 1505–1813, kniha č. 65, fol. 27v; NA Praha, f. Česká léna (dále jen ČL); F. LEVÝ,
Dějiny král. města Rakovníka, s. 350.
115)DD 64, s. 289. V zápisu se však jedná o Buškovský statek ve vsi Ješín.
116)DD 68, fol. 139r–140r. Opis AMR, registra korespondence 1722–1733, kniha č. 281, fol. 16r, 27v–38v.
117)ČL, Záležitosti lenního Buškovského dvora v Hříškově, kart. č. 48, inv. č. 170.
101
nom svazku.118) Cenné informace k situaci v 18. století poskytuje fond Česká léna uložený
v Národním archivu. Zuzana Havlatová zemřela někdy mezi lety 1708–1710 a hospodářství převzali její synové Jiří Vojtěch, Daniel a Matěj. Oni byli iniciátory sporu s městem
Rakovníkem, o němž jsme pohovořili výše. Jejich zásluhou byl Buškovský statek definitivně uznán jako manský a v roce 1710 dědičně vložen do desek dvorských.119) Spolu
s ním sem byli zapsáni také jeho stávající držitelé Jiří Vojtěch, Daniel, Matěj a jejich sestry Anna a Dorota.
O popisu hříškovského dvora z roku 1614 jsem se již zmínila výše. Na tomto místě se
nabízí srovnání s dochovaným, o století mladším popisem z roku 1710, který – na rozdíl
od staršího – uvádí nejen stavení a příslušné nemovitosti, ale také inventář – vybavení
domácnosti, nářadí a dobytek.120) Bratři Jiří Vojtěch, Daniel a Matěj Havlatovi v té době
obývali dvůr se stavením sešlým, postaveným dílem od kamene a dílem od dřeva a hlíny,
se střechou pokrytou šindelem a dílem doškami, se třemi světnicemi, s devíti komorami,
s maštalí, s šesti chlévy a jedním ovčínem a se stodolou o dvou mlatech. To vše svědčí
o nebývalém rozsahu dvora. Dvě chalupy, patřící ke dvoru, obývali Jan Srbecký a Kryštof
Skála s rodinami a vdova po Tomšovi Bartlovi Kateřina s dětmi.
Bratři Jiří Vojtěch, Daniel a Matěj Havlatové drželi statek ve společném vlastnictví.
Když byl Daniel propuštěn na svobodu, zůstal dvůr jeho dvěma bratrům. Zde je nejspíše
třeba hledat původ rozdělení Buškovského dvora na dva díly, které František Štědrý klade až k roku 1760 a Václav Kočka ve svých výpiscích dokonce k roku 1780.121) Buškovský
dvůr je poté v pramenech uváděn jako lenní statek, první a druhý díl. Jelikož byli královští manové povinni při každé změně na trůnu obnovit přísahu věrnosti nově nastupujícímu panovníkovi, vyšla na bratry Havlaty roku 1743 dědičná manská přísaha po nástupu
Marie Terezie.
Roku 1748 sepsal Jiří Vojtěch poslední pořízení, v němž odkázal svůj díl statku své
dceři Anně z druhého manželství. Zbylé tři provdané dcery, které získaly sňatkem poddanský status, a dva synové, kteří se stali duchovními, jako hospodáři statku nepřipadali
v úvahu. Jiří Vojtěch uložil Anně vyplatit své sourozence i matku Dorotu z jejich podílů
a matku dochovat při statku až do její smrti. Jiří Vojtěch upomíná své duchovní syny
a provdané dcery, aby pod uvarováním trestu ztracením požehnání Božího […] proti této
poslední vůli […] toho nejmenšího netropili. Pokud by se jim její obsah nezamlouval, měli
se upamatovati […], co […] jejich studia a respektive vybytí […] velký náklady koštovaly.122)
Anna Havlatová se provdala za Jana Františka Ferlese.
Mladší bratr Jiřího Vojtěcha Havlaty Matěj, který zplodil se svou manželkou Annou
děti Františka, Daniela, Šimona, Rozálii, Alžbětu, Annu a Dorotu, zemřel roku 1757 bez
závěti. Jeho dědicové propustili tento díl statku nejmladšímu Šimonovi za podmínky, že
je vyplatí. Šimon však do dvou let od převzetí hospodářství zemřel, a jelikož byl ženatý pouhých sedm měsíců, nezanechal potomky. Statek byl poté propuštěn jeho bratru
118)AMR, registra korespondence 1722–1733, kniha č. 281.
119)DD 68, fol. 139r–140r.
120)ČL, Záležitosti lenního Buškovského dvora v Hříškově, kart. č. 48, inv. č. 170.
121)F. ŠTĚDRÝ, Farní osada smolnická; SOkA Rakovník, Kočka Václav – osobní fond.
122)ČL, Záležitosti lenního Buškovského dvora v Hříškově, kart. č. 48.
102
Buškovský statek kolem roku 1930 (soukromá sbírka Jiřího Fiedlera)
Danielovi. Šimon měl při statku až do smrti zaopatřit svou matku a neprovdanou sestru Alžbětu. V případě, že by se chtěla provdat, měl zabezpečit její vybytí. Nejednalo
se o pouhou formální frázi v závěti, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vztahy mezi
mladší a starší generací nemusely být vždy idylické. Případ Šimona je toho dokladem,
neboť mateř, tak jak zavřeno bylo, dostatečnou stravou, strunkem pivem, též přináležejícím šactvem a vší potřebnou službou nezaopatřoval.123) Tato výminka byla proto důrazně
připomenuta Danielovi.
První díl Buškovského statku, který získala od Jiřího Vojtěcha jeho dcera Anna, provdaná později za Jana Františka Ferlese, koupila od Ferlesů rodina Wahlů (respektive
Válů). Druhou polovinu prodal Daniel Havlata manželům Schustrovým. Část pozemků
statku byla koncem 18. století odprodána k židovské synagoze, ležící poblíž. V 19. století
byli ke statku poddáni Židé, pro něž se stavěly domky v blízkosti statku a kteří za ně
platili majitelům statku nájem. Židů se v té době nastěhovalo do Hříškova velké množství.124) Johann Gottfried Sommer uvádí pro polovinu 19. století na Hříškově 31 židovských rodin, z toho osm židovských domů patřilo k Buškovskému lennímu dvoru.125) Ze
stabilního katastru vyplývá, že Hříškov měl v té době přiděleno deset židovských čísel.
Žádný z domů však roku 1841 nepatřil židovskému vlastníkovi, židovské rodiny žily
v nájmech.
123)Tamtéž.
124)Hříškov byl v 19. století centrem samostatné židovské náboženské obce s rabinátem a synagogou. Příslušný
židovský hřbitov se nacházel mezi obcemi Hřivice a Vrbno nad Lesy, asi 6 km od Hříškova.
125)Johann Gottfried SOMMER, Das Königreich Böhmen XIII, Rakonitzer Kreis, Praha 1845, s. 78–79.
103
V polovině 19. století koupili celý statek Heinzovi, roku 1873 se ho ujala rodina Mlejneckých. V roce 1891 koupil statek (čp. 1–2) Václav Jirásek, majitel čp. 12
(U Karušků), který vlastnil také čp. 3. Po něm převzala statek jeho dcera spolu se svým
manželem Ladislavem Přichystalem. Ten začal roku 1929 bořit obytné stavení, aby
na jeho místě postavil novou budovu, dnešní tak zvanou Přichystalovu vilu.126) Stavěla se
podle plánů Maxe Duchoslava, architekta z Prahy, a náklady se vyšplhaly skoro na jeden
milion korun. Tehdy byla údajně v pilíři po levé straně balkonu v prvním patře uložena
ve skleněné nádobě pamětní listina se jmény majitelů, stavitele a všech dělníků pracujících na stavbě, spolu se všemi kovovými mincemi, které byly v té době v oběhu.
V únoru 1950 byl velkostatek v Hříškově (čp. 1–3) zestátněn. Dosavadním majitelem
byl Ladislav Přichystal a jeho zeť Ladislav Čejka, pocházející z Třebíze u Slaného. Vznikl
zde státní statek, z něhož se v roce 1957 utvořilo místní JZD.
Status hříškovského statku
Po prostudování historie Buškovského dvora a života jeho obyvatel se nabízí otázka
jeho statusu. Byl statek skutečně manský? Dvorský soud ho počátkem 18. století takovým jednoznačně shledal a jako lenní je uváděn i ve starší literatuře. Buškovský statek
byl roku 1710, jak již bylo několikrát podotknuto, dědičně zapsán do desek dvorských.
Stalo se tak na základě přesvědčení, že před rokem 1502 příslušel manstvím k Pražskému
hradu a město Rakovník ho užívalo jako poddanský neprávem. Argumenty, které lenní
soud uvádí, jsou však nedostatečné. Nepodařilo se mi ani po podrobném studiu pramenů a literatury najít jediný prokazatelný důkaz, že by měl hříškovský statek před rokem
1710 manský status. Naopak existují četné indicie svědčící o opaku.
Justýna Bušková z Hořešovic a z Jezevec získala někdy kolem roku 1500 – po smrti
svého muže – dva dvory ve vsi Hříškově. V tomto roce se uvázala ve statky po manželovi
v Kounově a Lhotce. Oba byly manské ke Křivoklátu.127) O hříškovských dvorech se v této
souvislosti nemluví.
Po shoření desek zemských roku 1541 pojistil Justýninu donaci vůči rakovnickému
záduší z roku 1502 její výhradní dědic Piram Kapoun ze Svojkova, který ji roku 1543
nechal zapsat do nových desek zemských. Vzhledem k této skutečnosti se zdá být pravděpodobné, že se zde tento zápis nacházel již před požárem. Lze to tvrdit tím spíše, že
v deskách dvorských Justýninu donaci, ani její pozdější Piramovo pojištění, nenajdeme. Nejstarší dochovaný zápis donace, pořízený pravděpodobně bezprostředně po jejím
uskutečnění, je zapsán v nejstarší rakovnické městské knize.
Zajímavé je zjištění, jak se postupem doby popis Justýniny donace v pramenech pozměňoval a komolil. V nejstarším zápisu z doby kolem roku 1502 se mluví pouze o dvoru
Hříškov a o jeho statusu zde nenajdeme ani zmínku. V Piramově vkladu v deskách zemských z roku 1543 se již mluví o dvou dvorech a v četných opisech tohoto zápisu, které
se nacházejí na různých místech ve fondu Archiv města Rakovníka, čteme o dvou dvo126)Pro toto období můžeme jako zdroj informací využít hříškovskou kroniku: SOkA Louny, f. MNV Hříškov,
obecní kronika 1914–1966.
127)DD 25, fol. 82r.
104
rech kmetcích. Vzhledem k neexistenci moderních rejstříků k deskám dvorským, a s tím
související obtížné orientaci v nich, je důkladný rozbor všech jejich zápisů prakticky
nemožný. Ani s pomocí dobových rejstříků se mi v nich však nepodařilo najít žádnou
zmínku z doby před rokem 1710, která by se bezpečně týkala Buškovského statku. Jediný
zápis o tom, že Bušek z Hořešovic vlastnil dvory v obci Hříškov, pochází z roku 1471
a o hříškovských dvorech vypovídá pouze zprostředkovaně, když vykonavatele transakce označuje jako Buška z Hořešovic a z Hříškova. Pro tvrzení Františka Štědrého, který
ztotožňuje hříškovský statek uváděný v zápise z roku 1461 s Buškovským statkem, se mi
nepodařilo najít jednoznačný důkaz.
Dvorský lenní soud, který Buškovskému statku počátkem 18. století přiřkl manský
status, se odvolával především na dva prameny. Prvním byl zápis v deskách dvorských
z roku 1560, druhým záznam v registrech Pražského hradu z roku 1528. Desky dvorské
uvádějí roku 1560 dědiny manské služebné k Hradu pražskému službou příslušející, totiž
dvory Frankovský a Buškovský ve vsi Ješíně.128) Tento „důkaz“ tedy můžeme vyloučit,
neboť se nejedná o hříškovský Buškovský statek. Jméno Bušek nebylo nijak neobvyklé,
názvy ješínských dvorů vycházejí z osobních jmen Frank a Bušek, jak je patrné ze zápisu
z roku 1558.129)
S registry Pražského hradu to bude složitější. Hříškovský Buškovský statek v nich měl
být údajně roku 1528 zapsán jako manský k Pražskému hradu.130) Zmíněná registra se mi
bohužel nepodařilo vypátrat ani v Archivu Pražského hradu, ani v Archivu Hlavního
města Prahy a ani v Národním archivu. Ve fondu Česká léna nenajdeme přepis jejich
části týkající se Buškovského dvora, ačkoli opis zápisu z roku 1560 z dvorských desek se
zde nachází. Hodnověrnost tohoto pramene tudíž nemohu posoudit.
Hypotézu, že hříškovský Buškovský statek nebyl před rokem 1710 manským, podporují i nedatované seznamy lén ze 17. století.131) V nich sice najdeme mezi statky manskými k Pražskému hradu i Buškovský statek, jedná se však – stejně jako v případě zápisu
z roku 1560 v deskách dvorských – o statek ve vsi Ješíně, nikoli v Hříškově. Jmenovitě
uvádějí ješínský Buškovský statek seznamy z první poloviny 17. století; v seznamech
z doby po třicetileté válce najdeme v Ješíně jiné manské statky. Ješínský Buškovský dvůr
mohl změnit majitele a s ním i název. Jelikož však během války mnohé dvory, které
na panovníka odoumrtním právem připadnouti měly, v poddanost uvedeni a podmaněni
jsou,132) je možné, že stejný osud postihl také ješínský statek. Zdá se to pravděpodobné již
proto, že se seznam manských statků během války ztenčil. Z výše psaného plyne, že také
v regis­trech Pražského hradu mohl být k roku 1528 zapsán Buškovský statek v Ješíně.
S ním byl pak nejspíše roku 1710 zaměněn statek hříškovský. Otázkou zůstává, do jaké
míry šlo o omyl a do jaké míry o záměr majitelů statku.
Posuneme se tedy k mladším pramenům. V berní rule zjistíme, že Buškovský dvůr zde
byl zapsán ve stavu městském. V následných revizitacích z let 1660 a 1683 byl pak uvá128)DD 64, s. 289.
129)DD 61, s. 430–431.
130)Zmínka o registrech pochází: ČL, kart. č. 48. Bohužel zde nenajdeme citaci ani jejich bližší popis.
131)NA Praha, f. Hejtmanství německých lén, kart. č. 545, inv. č. 1399 (sign. L 92/2/5).
132)Tamtéž.
105
děn u stavu duchovního. Mezi manské statky patřící pod správu hejtmanství Pražského
hradu ho autoři rekonstrukcí ztraceného Slánska zařadili na základě informací z doby
po roce 1710, kdy byl již zapsán v deskách dvorských. V letech 1714 až 1718 se statek nachází v tereziánské fasi již jako manský, a komise dokonce označuje jeho majitele
Jiřího Vojtěcha Havlatu za svobodníka. Nebylo to označení nijak ojedinělé. Na obálce
kšaftu z roku 1760 je Šimon Havlata jmenován rovněž jako svobodník neboli freisaff.
A tereziánský katastr uvádí roku 1748 hříškovský statek jako svobodný dvůr (Guth oder
Freihof zu Hříškov). Novější prameny a literatura označují Buškovský statek povětšinou
jako lenní, případně svobodný, který se řídí deskami dvorskými.
Problematikou manských systémů na našem území jsem se zabývala výše. Zde jsem
rovněž nastínila nedostatečný stav průzkumu tohoto fenoménu, kde především o manském systému Pražského hradu nebylo dosud nic konkrétního publikováno. Je nepochybné, že Buškovský statek od roku 1710 fungoval jako lenní k Pražskému hradu a že
ho v letech 1502–1710 užívalo město Rakovník jako poddanský. Jaký byl jeho status před
rokem 1502, nelze s jistotou určit. Vzhledem k výše naznačeným skutečnostem bych se
přikláněla k hypotéze, že manským nebyl. Více by v této problematice prozradil podrobnější průzkum desek dvorských a samotného manského systému Pražského hradu.
A jaké měli postavení lidé žijící na Buškovském statku? Během „rakovnického“ období patřili mezi poddané města Rakovníka. První známí obyvatelé statku, Mařkové
a Plaumarové, byli jeho nájemníky. Jelikož nezakoupená nemovitost přecházela po smrti
hospodáře zpět na místní vrchnost, spadl dvůr po roce 1615 zpět na město Rakovník,
který se ho rozhodl prodat. Bohuslav Havlata dvůr řádně koupil a jeho potomci ho roku
1682 doplatili. Havlatové se tak stali dědičnými vlastníky statku, ačkoli se tím nic nezměnilo na jejich poddanském postavení.
Změna přišla až roku 1710, kdy Buškovský dvůr a jeho majitelé získali zápisem do desek dvorských manský status. Statek byl přičleněn k manskému systému Pražského hradu a jeho bezprostředním majitelem se stal český král. V tomto postavení přečkal dvůr
dalších zhruba sto padesát let. Patentem ze 7. září 1848 byla kodifikována zásada o zrušení veškerých břemen, vyplývajících z dělení pozemkového vlastnictví, a tím i lenních
svazků. Vyvázání lenních svazků bylo provedeno říšským zákonem ze 17. prosince 1862
a zákony vydanými pro jednotlivé země v letech 1867–1869. Úřad nejvyššího dvorského lenního sudího, pod nějž lenní záležitosti spadaly od dob josefínských reforem, byl
zrušen 1. srpna 1866 s účinností od 1. ledna 1867. Majitelé Buškovského statku se spolu
s ostatními obyvateli Hříškova stali svobodnými občany.
Závěr
Z obou dochovaných popisů Buškovského statku, jak ze staršího (1614), tak z mladšího (1710), je patné, že musel být jedním z největších a nejvýznamnějších dvorů v obci,
čemuž odpovídá i číslo popisné 1–2 (později 1–3). Jeho obyvatelé (a později majitelé) se
nepochybně těšili v rámci obce určitému výsadnímu postavení a jistě patřili k nejbohatším hříškovským sedlákům. „Taxa“ dvora z roku 1614 uvádí při statku 4 a ¼ lánu polností, nelze však s určitostí říci, zda celá tato výměra sloužila potřebám jeho obyvatel. Navíc
106
je zřejmé, že Bohuslav Havlata v roce 1616 musel získat jen její část (vzhledem k nízké
sumě, kterou za statek zaplatil).
Jak velkou plochu tedy obyvatelé statku obdělávali? Ze stabilního katastru vyplývá, že
v polovině 19. století přináležela ke každému ze dvou dílů Buškovského statku polovina
lánu půdy. Na Hříškově bychom v té době našli 6 lánových a 14 půllánových usedlostí
(včetně Wahly a Ferlese), 8 sedláků vlastnilo ¾ lánu polí, jeden byl majitelem 1/3 lánu,
jeden ¼ lánu, 63 poddaných vlastnilo domek. Naznačená situace ukazuje, že majitelé
Buškovského statku patřili v polovině 19. století spíše mezi průměrné vlastníky půdy.
Před rozdělením dvora na dva díly však musela být rozloha jejich pozemků zákonitě
minimálně dvojnásobná. A že v polovině 17. století patřilo ke statku ještě mnohem
více polností, ukazuje rekonstrukce berní ruly. Václav Havlata držel v roce 1656 celých
180 strychů půdy (120 orné a 60 porostlé), tedy zhruba 3 lány.133) Jak na tom byli ve stejné době ostatní sedláci, se můžeme vzhledem k nedochovanosti slánské části berní ruly
spíše domýšlet.
Otázku statusu Buškovského dvora zatím nelze uzavřít. Je jisté, že v letech 1502–1710
patřil pod rakovnické záduší. Roku 1710 byl uznán jako manský k Pražskému hradu
a jako takový dědičně zapsán do desek dvorských. Jaká byla situace před rokem 1502, se
mi nepodařilo jednoznačně určit. Některé výše uvedené indicie naznačují, že nebyl manským. Je to pravděpodobné již proto, že hříškovský statek se svou polohou vymyká pražskému okolí i kladenskému regionu, v němž nalézáme ostatní manské dvory Pražského
hradu. Do celého problému by vnesl více světla nález register Pražského hradu, jednoho
z hlavních důkazů, na jejichž základě byl roku 1710 dvůr uznán jako manský.
Pro účely této studie byl statek zkoumán především jako zádušní k rakovnickému
kostelu sv. Bartoloměje. Na tak zvané rakovnické období statku se také zaměřuje předkládaný text, ačkoliv nebylo možné se zcela ubránit přesahům, jak hlouběji do středověku, tak blíže k současnosti. Podařilo se mi obyvatele hříškovského dvora identifikovat
jako poddané města Rakovníka, kteří nejen platili pravidelný plat k rakovnickému záduší, ale také vykonávali pro město některé další služby. Tato situace se nezměnila ani
po roce 1616, kdy byl statek dědičně zakoupen rodinou Havlatů.
Předkládaná studie tak mapuje především každodenní život na hříškovském
Buškovském statku. Jeho obyvatelé byli odkázáni na všední pravidelnou práci a na úrodu, bez které by nemohli přežít. O svém statusu, tak jak jsem se jím zabývala výše,
pravděpodobně nepřemýšleli. Jejich život více ovlivňovaly spory se sousedy, neúrody,
případně války. Do značné míry určující pro ně byla roztříštěnost obce, ve které žili,
neboť je omezovala, a to především tehdy, pokud chtěli uzavřít manželství. Právě provázanost s okolními panstvími, s jejichž poddanými se obyvatelé statku přátelili i přeli
a s nimiž uzavírali sňatky, se podařilo odhalit. Bez tohoto kontextu je nemyslitelné si
život na Buškovském dvoře představit.
133)Gustav HOFMANN, Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy,
Sušice 1984.
107
108
Jan Černý
Jest víska vnově vystavěná
nedaleko od města Nového
Strašecího, kteráž městu
náležející, kteráž Pecínov se
jmenuje
Vznik a vývoj Pecínova do počátku 18. století
Při staré silnici z Prahy do Rakovníka se v kdysi malebném údolí mezi vesnicemi
Rynholcem a Rudou rozkládala osada Pecínov. Tuto oblast v šedesátých a sedmdesátých
letech 20. století zásadně přetvořila těžba lupku. Za oběť jí padla valná část Pecínova, jehož zbytek se udržel pouze v horní části na úbočí kopce pod Novým Strašecím. Centrum
vsi se nacházelo kolem zaniklé křižovatky pražské silnice a cesty směřující ze Strašecí
na Hořkovec a dále na Křivoklát. Dnes je tak Pecínov dochovaný pouze jako místní
část města, jež dříve nesla název Horní Pecínov (Ober Petzinow, z toho pomístní název
Vobíralka) a je poměrně mladá – vznikla až roku 1834. S původní osadou má pramálo
společného.
Kdysi rušné a křivoklátskými lesy obklopené údolí protínala uvedená zemská cesta,
která se stala hlavním důvodem vzniku sledované osady. Dnes na tomto místě nacházíme vytěžené hromady z povrchového dolu a měsíční krajinu. Blízká odvalová halda tvoří
dominantu kraje a nevzhledný porost v bažinatém údolí zcela zakrývá situaci, kterou
bylo možno spatřit ještě před šedesáti či sedmdesáti lety. Pecínov se zařadil k vesnicím,
které ve 20. století padly za oběť těžební činnosti. V oblasti Rakovnicka a Křivoklátska
se jedná o vcelku ojedinělou záležitost. Při pohledu do historie zaujmou také důvody
vzniku této vsi a její správní postavení v rámci křivoklátského panství.
Pecínov, Peclínov, Pec?
Na území Čech najdeme dvě místa s názvem Pecínov. Jako starší je doložen k roku
1391 dvůr Pecínov (Peczlinow) u Benešova. Toto pojmenování vzniklo podle Antonína
Profouse z osobního jména Peclín a jako Peclínov (tj. Peclínův dvůr) se užívalo ještě
v 16. století. V následující době se objevuje již název Pecínov, upravený snad mylnou
etymologií z příjmení Pecina. V případě Pecínova poblíž Nového Strašecí si Profous neví
příliš rady a zdejší název Petzinow dokládá až z 18. století s tím, že byl buď přenesen
z Benešovska, nebo se také vyvinul z příjmení Pecina. U tohoto osobního jména však do109
dává, že etymologicky pochází od pece či kamen. Profousovy výklady k osadě u Nového
Strašecí pokládáme za chybné, zajímavě se jeví pouze jeho zmínka o peci.1)
Slovo pec je pro vznik názvu Pecínov zásadní. Jistě se nejedná o jméno přenesené
z jiného regionu a máme doklady o tom, že se tento místní název nevyvinul z osobního jména. V blízké oblasti navíc nejde o jediné pojmenování, které můžeme spojovat
s pecí. Už název sousední vsi Ruda svědčí o těžební činnosti, která mohla být spojena
s tepelnými úpravami. Přesněji se této záležitosti před časem dotkl etnograf Jan Šťovíček,
který vyslovil předpoklad, že Ruda byla původně hornicko-hutnická osada.2) Doplnit jej
můžeme zprávou o nálezu písemného dokumentu z roku 1654, který výslovně uvádí, že
u vsi Ruda se těžila tzv. hebká, tedy snáze tavitelná železná ruda.3) Tato informace zapadá do kontextu známých pravěkých archeologických nálezů z okolí Tuchlovic, kde se již
od halštackého období ruda těžila a zpracovávala, i když zde šlo o kvalitnější surovinu,
než se nacházela u Rudy.
V 17. století tak ještě existovalo živé povědomí o Rudě a jejím okolí jako o železářské
oblasti. Tato místní situace se rozvinula podél zemské silnice a provázela ji od Tuchlovic
až přinejmenším k Rudě. Šťovíček vyslovil také předpoklad o původu názvu nedaleké
osady Brejl, nacházející se dodnes na rudském katastru. Jméno brejle mohlo podle něj
označovat železnou bahenní rudu (limonit, česky hnědel), která se zde vyskytovala,
nebo přesněji půdu zbarvenou touto bahenní rudou dohněda.4) Limonit lze ve sledované oblasti stopovat ještě dnes. Můžeme tedy předpokládat, že v údolí mezi Rynholcem
a Rudou se jakési pece nalézat mohly, jak o tom svědčí nejstarší písemné zprávy z poloviny 16. století.
Níže se budeme totiž postupně vyslovovat k jednotlivým archivním pramenům
a podrobovat je příslušné interpretaci. Nyní si vystačíme se zprávou z roku 1556, kde je
v souvislosti se zemskou silnicí, která procházela poblíž města Strašecí, uveden místní
název Pec. Přesněji nám toto pojmenování lokalizuje zpráva z roku 1557 hovořící o silnici, kteráž od Prahy k Tuchlovicóm, k Rynholci, k Peci, k Rudě, k Mostku a tak k městu
Rakovníku a odtud potom dále k jiným městuom až ke Hbu jde.5) Místo nazvané Pec se
tedy nacházelo mezi Rynholcem a Rudou a jde o lokalitu, kde se zanedlouho rozvine
osada pojmenovaná Pecínov.6)
1)Antonín Profous, Místní jména v Čechách III, M-Ř, Praha 1951, s. 332.
2)Jan Šťovíček, Původ místního jména Ruda, Zpravodaj Vlastivědného muzea v Novém Strašecí (dále
ZVM) 2, 1977, č. 4, s. 8. Antonín Profous si zde opět nevěděl rady a hutnickou činnost tu nepředpokládal
(A. Profous, Místní jména v Čechách III, M-Ř, s. 608–609).
3) K místnímu jménu Ruda, Zpravodaj místopisné komise ČSAV 22, 1981, s. 208–209.
4)Jan Šťovíček, Místní jméno Brejle, ZVM 3, 1978, č. 1, s. 6–7. Srov. Jan Gebauer, Slovník staročeský I,
A–J, Praha 1970, s. 42, heslo beryl, byryl, bryl = beryllus, drahokam.
5)Viz pozn. 16.
6) Za Tuchlovicemi směrem k Srbům je v blízkosti vodoteče mokřinatá poloha s pomístním označením
Za pecí k studánce. Motivace toho pojmenování je Tuchlovským nejasná – o studánce nikdo nic neví,
o peci (například cihlářské) také ne. Mohla by tady být souvislost s Pecínovem? Strouha zrzavá od hnědele
tady teče… (za tuto poznámku děkuji Václavu Vodvářkovi).
110
Zasekali silnici svobodnou starobylou v místech řečených
Na Slatině a U Peci za Rudou
V roce 1503 bylo Strašecí povýšeno privilegiem krále Vladislava Jagellonského
na město. Tato listina navazovala na starší privilegium z roku 1480. Strašecí získává některá práva, potřebná k jeho ekonomickému i správnímu rozvoji. Fungovalo jako poddanské město v rámci křivoklátského panství, které vlastnil král a spravovala jej česká
komora.7) Vrchnostenské právo nad městem vykonával křivoklátský hejtman. Strašecí
se nacházelo v severní části Křivoklátska a jeho grunty sousedily s okolními panstvími.
Vedle Mšece máme na mysli zejména panství smečenské, vlastněné Martinici, později Clam-Martinici. Smečensko zabíhalo těsně k městu, patřila k němu již sousední ves
Rynholec. Také několikrát uvedené údolí, kde vznikala pecínovská osada, je umístěno
na hranici někdejších panství křivoklátského a smečenského.
Jestliže rokem 1503 získalo Strašecí příležitost k hospodářskému rozvoji a k vylepšení
své pozice v kraji, dělalo jistě vše pro to, aby tyto možnosti naplnilo. Vyšší status města znamenal posilu jeho sebevědomí a větší odhodlání k riskantnějším krokům. Podle
privilegií odváděli měšťané králi dávky, mohli být svobodně propouštěni a přijímáni
do obce, v obci se také svobodně usazovali řemeslníci a obchodníci, Strašecí konalo týdenní trhy a dva výroční jarmarky, smělo vařit a prodávat pivo či ponechávat si plat
z masných krámů a z obchodu se solí. Před městskou radou se konaly majetkové převody, jež se pak zapisovaly do městských knih. Rada projednávala pozůstalostní záležitosti,
dohlížela na sirotčí majetek a řešila soukromé dluhy měšťanů, rozhodovala o jednotlivých lehčích sporech a trestech, musela zajistit městského písaře, učitele a další personál,
hospodařila s obecním a zádušním majetkem, spravovala městské finance, měla dozor
nad řemeslníky, kupci a cechy a vyřizovala další městskou agendu.
V oblasti tak vznikl emancipovaný subjekt, který hledal další cesty k posílení své
prestiže. V okolí se jeho zájmy mohly křížit nejvíce se sousedním Rakovníkem, s nímž
Strašečtí sdíleli společnou vrchnost, či snad se vzdálenějším rezidenčním Smečnem, které získalo status města přibližně ve stejné době, avšak rozvíjelo se pod péčí Martiniců.
Slaný a Velvary byly příliš vzdálené a měly své okruhy zájmů. Unhošť sice tehdy také
obdržela četná privilegia, městem se však ještě na dlouhou dobu nestala. Bohužel až
do poloviny 16. století nemáme o Strašecí přesnější zprávy a nevíme, jak se novopečené
město chovalo.
Jedna výhoda však Novému Strašecí chyběla, a to položení na důležitější zemské silnici, která by předpokládala frekventovanější průchod obchodníků a řemeslníků. Ti kromě zboží přinášeli také peníze, především v podobě celních poplatků. Zmíněná zemská
silnice, která z Prahy směřovala na Tuchlovice, Rynholec, Rudu a Rakovník, se tak pro
Strašecí jevila jako velmi důležitá a město přirozeně na ni zaměřovalo svou pozornost.
Písemné prameny začínají promlouvat od poloviny 16. století a svědčí o nemalém úsi-
7) Česká komora vznikla roku 1527 jakožto úřad pro správu královského hospodářství (Jan Janák – Zdeňka
Hledíková – Jan Dobeš, Dějiny správy v českých zemích, Praha 2005, s. 105).
111
lí obce získat právo na celní poplatky od kupců a řemeslníků, kteří projížděli po trase
Rakovník–Praha.
Zde je nezbytné uvést skutečnost, že v Rynholci, kam přicházela cesta od Tuchlovic,
se silnice rozdělovala na Rudu a na Strašecí, kudy procházela na Řevničov. Ze Strašecí se
však na Rakovník vyjíždělo směrem k Novému rybníku a dále patrně na pozdější Páteckou
lísu. V oblasti za Rudou, nedaleko nad rybníkem Kracle (dnes Horní Kracle), se cesta napojovala na silnici vedoucí od Tuchlovic a Rynholce a dále pokračovala na Rakovník.8)
Je však třeba upozornit, že zcela si touto situací jisti nejsme. Kde se například přesněji
spojka ze Strašecí na silnici od Rudy napojovala, už asi nezjistíme. Bylo to však před místem označovaném v 16. století jako Mostek, což ukazuje na potok Klíčavu. Tato lokalita
se také nazývala Slatina či Na Slatině.
První zprávu o strašeckém mýtném máme z 19. ledna 1552, kdy císař Ferdinand I.
vydal privilegium, které městu povolilo vybírat na svobodné zemské silnici clo, avšak bude‑li k tomu králova vůle.9) Město tak mělo na tyto poplatky jen omezené právo. Listina
blíže komunikaci nepojmenovává, hovoří o silnici, která městem prochází, čímž se může
myslet spojnice Rynholec–Řevničov a odbočka na Rakovník. Ve hře je také úvaha, že
Strašečtí zemskou silnici prostě přeložili do města, což bylo pro kupce výhodné, dokud
zde nemuseli clo platit. Předpokládáme, že vydání privilegia předcházelo soustředěné
úsilí vtělené do žádostí adresovaných české komoře nebo králi, aby Strašecí získalo právo
na vybírání mýta. O těchto snahách novostrašeckých měšťanů se Ferdinandova listina
výslovně zmiňuje s tím, že město silnici opravuje a udržuje, a má tak na poplatky nárok.
Šlo jistě o cesty procházející městem, jestli však Strašečtí udržovali i silnici pod obcí
vedoucí od Rynholce na Rudu, nevíme, ale jak ukazují následné zprávy, převážily snahy
průjezd po ní omezit až znemožnit.
Clo postihlo především sousední Rakovník, jehož řemeslníci a kupci projížděli po silnici do Prahy, a také cizí kupci, kteří platili Strašeckým, nechtěli pak již platit
Rakovnickým. Nevíme přesně, jak se záležitost vyvíjela, tedy do jaké míry obchodníci
jezdili oklikou skrz město Strašecí, kde byli povinni platit clo, a do jaké míry po staré
zemské silnici skrz Rudu a Rynholec, kde patrně mýtné neplatili. Situace musela být stále
napjatější a vyvrcholila na konci zimy roku 1554. Město Strašecí se rozhodlo učinit rázný
krok a silnici pod Rynholcem rozkopalo a zatarasilo, aby průjezdy po ní znemožnilo.
Tím samozřejmě poškodili smečenského pána Jana Bořitu z Martinic, kterému Rynholec
patřil a jehož tento krok omezoval.
Z listu, který Bořita zaslal 20. března 1554 do Rakovníka,10) tedy svému potenciálnímu
spojenci v nastávajícím sporu, vyplývá, že silnice je od Strašeckých zasekaná a že ve stře8) František VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, Kladno 1930, s. 23.
9) Dobové opisy Ferdinandova privilegia: NA Praha, SM, inv. č. 2696, sign. P106/S70, kart. č. 1801; SOkA
Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 70, opis privilegia Ferdinanda I. městu N. Strašecí o cle, s. d. Výše
poplatků stanovuje privilegium takto: Každý, kdož s ládovaným vozem tou silnicí pojede, z každého vozu
ládovaného šest peněz bílých a z prázdného vozu tři peníze též bílé a z koně, kterýž se k prodeji povede neb
požene, dva peníze bílá [!], z vozu jeden peníz bílý, ze tří ovcí puol peníze bílého a od osoby židovské jeden
groš bílý.
10) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 46, list Jana Bořity z Martinic z 20. 3. 1554.
112
Koncept stížnosti Rakovníka ke královské komoře na zasekání silnice z 15. ledna 1556
(SOkA Rakovník, AMR)
113
du 21. března toho roku prohlédne zátarasy komise, sestavená patrně od české komory,
jejíž pochůzky se má Jan Bořita také účastnit. List vyznívá jako oznámení Rakovnickým,
že Smečno je také se Strašecím ve sporu, neboť jest vždycky vod starodávna skrze ves mou
Rynholec silnice k Rakovníku šla, a protož voni Strašečtí zasekali jsou ji z oumysla více
nežli z jaké spravedlivosti. Dále Bořita uvádí, že věc poškozuje více rytířských urozenců,
kteří do sporu půjdou. Je zajímavé, že Martinic neučinil ani zmínku o mýtném, které mu
patrně nevadilo tolik jako omezení průjezdu po zemské silnici přes jeho ves. O Pecínově
tu ještě není ani zmínka. Z Bořitovy reakce je patrné, že měl zájem na průjezdu směrem
na Rudu, nikoli na Strašecí, neboť ten pro něj nebyl tak důležitý.
Strašečtí však neustoupili a spor se táhl několik let. Další zachycený list, adresovaný Rakovníkem české komoře, máme z 28. října 1554.11) Město si stěžuje, že silnice je
zasekaná a že se do Rakovníka nemohou dostat formani s dobytkem, kteří jsou drženi
od Strašeckých. K Pecínovu se tu opět nic konkrétnějšího nedozvíme. Strašecí již jednou
vzalo věc do svých rukou a ustoupit nehodlalo. Tím, že byla silnice zničená, museli formani jezdit přes město, a pokud tam nezaplatili, nebyli puštěni dále ani nazpátek. Další
dva roky nevíme o záležitosti nic. Strašecí ale bylo tehdy po silném požáru a mělo patrně
co dělat samo se sebou. To se dozvídáme také v listu odeslaném králi Ferdinandovi I.
dne 24. dubna 1556.12) Město si v něm stěžuje na pohoření a na svou chudobu a také
samozřejmě na chování Rakovníka, které je záměrně poškozuje. List hovoří, že Strašecí
udržuje silnice vedoucí z města na Rakovník a na Žatec (tedy na Řevničov) a připomíná
právo vybírat na nich clo. V listu je uvedeno několik důležitostí. Strašečtí píší, že silnice
od starodávna vedla z Rakovníka na Slatinu a odtud do Strašecí a pak na Prahu a že
Rakovničtí si záměrně osobili jakousi cestu vedoucí od Slatiny k Rudě a Rynholci, aby se
městu vyhnuli. V této situaci nevíme, která z obou stran své důvody a požadavky více
nadsazuje, a mlží tak realitu.
Je patrné, že Strašečtí po roce 1503 zvýšili péči o své silnice, které začali upravovat
a zvelebovat s tím, aby procházely městem, a ostatní cesty se snažili potlačit. Rakovničtí
samozřejmě původně raději užívali starou cestu přes Rudu, která byla kratší a bez mýta.
Avšak patrně před rokem 1552, kdy se mohlo jezdit po lepší cestě přes Strašecí ještě
zdarma, se po silnici vedoucí přes Rudu jezdilo méně a mohla být více zanedbávána.
Když si Strašečtí novější cesty zpoplatnili, hledal Rakovník varianty lacinějšího cestování
a obnovil provoz po silnici přes Rudu. To však jsou jen úvahy, které vyplývají z logiky
věci. Nic konkrétnějšího o tom nevíme, ale Rakovničtí nazývají „svou“ cestu přes Rudu
jako starou, původní a zaručeně správnou.
Vrátíme‑li se ke sledovanému údolí Pec, kudy se začalo po roce 1552 opět více jezdit,
nalézáme v citovaném listu města Nového Strašecí zaslaném 24. dubna 1556 králi první zmínku o pecínovském pojmenování: […] k Rudě a ku Pecům pod město naše sobě
[Rakovničtí] za silnici ku Praze osobiti chtí v gruntiech Vaší královské Milosti, ježto tudy
nikdá silnice žádná jest nebyla, ani cesta svobodná. Je to nejstarší zmínka o Pecínově,
tedy o údolí, kde se říkalo Pece nebo U Pecí. Město v záležitosti popírání dolní silnice
11) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S 115/6, kart. č. 2226.
12) NA Praha, SM, inv. č. 2696, sign. P106/S70, kart. č. 1801.
114
záměrně přehání a volí pojmy cesta – silnice – svobodná apod. tak, aby byla situace pro
něj výhodná. Zajímavá je zde také zmínka o tom, že silnice k Rudě a také k Pecím běžela
celá po královských, tedy panských gruntech. Ani oblast pozdějšího Pecínova tak ještě
neležela na pozemcích města, což by v opačném případě Strašecí jistě vyzdvihlo jako
argument ve svůj prospěch.
Stížnosti Rakovnických ke komoře máme z 15. ledna 1556.13) Město uvádí spor se
Strašeckými o zasekanou silnici, jenž poškozuje rakovnické hospodářství a obchod.
Opět se mluví o komisařích, kteří mají věc rozhodnout. Objevuje se tu konkrétní údaj, že
silnice od týchž Strašeckých jest Na Slatině a U Peci zasekaná a zakopaná na velikou ujmu
a škodu naši. Sledované údolí je pojmenováno Pec. Rakovník zde samozřejmě uvádí, že
jejich protežovaná silnice je ta pravá a původní: […] zasekání a zakopání a svedení silnice
svobodné od starod[áv]na, kteréž sou formané, též jiní lidé po živnostech svých přes svět
pracujícími [!] svobodně užívali.14) Českou komoru pak 13. září Rakovničtí prosí, aby věc
vyřešila, neboť jednání komise bylo v jejich prospěch.15)
Díky probíhajícímu sporu se dochovaly první zmínky o pecínovské lokalitě, především o tom, že se zprvu nazývala Pec, Pece, U Pece či U Pecí. Nehovoří se nikde o žádné
osadě nebo vsi, objevuje se jen uvedené pomístní jméno. Nelze samozřejmě vyloučit, že
u silnice nestála nějaká stavení, ač je skutečně možné, že se před rokem 1552 této silnice
užívalo méně. Pocestní, kteří nechtěli jít přes město Strašecí, se mohli občerstvit či přenocovat na Rudě, popřípadě v Rynholci.16) Bylo‑li údolí mezi těmito dvěma vsi panské,
nepředpokládáme, že by tu Strašecí provozovalo nějaký hostinec či jiné zařízení. Žádné
konkrétní zprávy o tom nemáme.
Arcikníže Ferdinand, císařův syn a místodržitel, vydal 16. března 1557 rezoluci, že
Strašečtí mají silnici uvolnit.17) Rakovničtí totiž podali záležitost k zemskému soudu a arcikníže tomu chtěl předejít tím, že ustavil vyšetřovací komisi skládající se ze dvou členů,
Petra Chotka z Vojnína na Vraném a Jakuba Hrušky z Března na Bítozevsi, aby místo
ohledali a podali o tom zprávu. Vadila mu především skutečnost, že jsou ve sváru dvě
sousední města, jemu poddaná a spravovaná obě královskou komorou. Spor tak mohl
mít i neblahé hospodářské dopady v rámci křivoklátského panství. Jak jsme již uvedli,
výsledek nevyzněl pro Strašecké příznivě:
Poněvadž jest se to z[e] zprávy komisařuov, z svědomí i jiného ukázání dostatečně vyhledalo a našlo, že ta silnice, kteráž od Prahy k Tuchlovicóm, k Rynholci, k Peci, k Rudě,
k Mostku a tak k městu Rakovníku a odtud potom dále k jiným městuom až ke Hbu jde,
vždycky od starodávna svobodná jest byla, protož Jeho Milost arciknížecí je Rakovnické při
tom zůstávati ráčí, tak že sou oni Strašečtí touž silnici, kterouž sou, jak dotčeno, zasekali
13) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 33, koncept listu města Rakovníka ke komoře z 15. 1. 1556.
14)Tamtéž.
15) NA Praha, Stará manipulace, inv. č. 2932, sign. R32/23, kart. č. 1940, list města Rakovníka české komoře
z 13. 9. 1556.
16)Kopec od Rynholce k pozdějšímu závodu ČLUZ Hořkovec míval pomístní pojmenování Formanskej vrch,
vršek (za tuto poznámku děkuji Václavu Vodvářkovi).
17) SOkA Rakovník, AMR, Kniha památná od poloviny 16. st. do 1642, inv. č. 82, kniha č. 67, fol. 32v–33r,
opis z 2. poloviny 16. století.
115
a zakopali, zase vykliditi a vyprázdniti povinni. Dále oni Strašečtí ani žádný jiný překážky
v tom jim Rakovnickým nečiníce, aby lidé tudy volně, jakž prve tolikéž i druhou silnicí
k Strašecímu, kdož by chtěl, jezditi, a tak obou těch silnic svobodně užívati mohli. A Jeho
Milost arciknížecí škody mezi stranami z hodných příčin zdvíhati ráčí.18)
Za povšimnutí stojí, že text výslovně uvádí dvě silnice, jednu přes Rudu a druhou přes
Strašecí. Kterou z nich arcikníže Ferdinand upřednostnil a kudy se pak také více jezdilo,
je z textu zřejmé.
Spor o rozkopanou silnici sice probíhal v letech 1554–1557 a skončil pro Strašecí
neúspěšně, dohady o celní poplatky však pokračovaly ještě dále a zasáhly až do druhé
poloviny 17. století. Jestli byla silnice zatarasená celé čtyři roky, či měla‑li rozepře své
fáze, nejspíše oddělené rokem 1555, nevíme. V každém případě město dělalo vše pro to,
aby přinutilo platit projíždějící obchodníky clo, na které mělo nárok z privilegia císaře
Ferdinanda I. vydaného roku 1552. Komisaři i arcikníže Ferdinand nakonec uznali starobylost chebské silnice přes Rudu a Pec, což je mimo jiné také doklad toho, jak Strašečtí
ve své suplikaci k císaři nadsazovali a mlžili, aby dosáhli svého tím, že protežovali původnost své cesty přes město.
Šlo o běžný konkurenční boj dvou sousedních měst, Strašecí haní Rakovnické kvůli
všemu možnému. Avšak ti si nakonec mohli posměšně zapsat: Toho roku [1557] purkmis­
tr, konšelé a všecka obec města Nového Strašecí bránili a brániti chtěli té silnice, která jde
od Rynholce a Rudy k Rakovníku, chtějíce ji sobě na Strašecí uvésti. Ale nebozí, nemajíce
všech potřeb na hotově, nabrali se co vyšehradský rychtář! Ty zákopy, které dosti hluboké
a vysoké za mostky, kdež Na Slatině slove, zdělali, na svůj groš zase je zaházeti a zarovnati,
aby tudy volně k Rudě jezditi mohli, museli z poručení krále Ferdinanda.19)
Co se podařilo až ve druhé polovině 20. století, tedy přeložit hlavní silnici z Rynholce
do Rakovníka tak, aby procházela městem Nové Strašecí, se v 16. století nepoštěstilo.
I následná léta ukázala, že Rakovničtí usilovali o správnou silnici. Strašečtí museli svůj
problém řešit jinou cestou.
Že by někteří pod městem na gruntech jich se stavěli a byt
i živnost svou tu jmíti chtěli
Arcikníže Ferdinand spolu se svým otcem rozhodli, že svobodná zemská silnice povede přes Rynholec a Rudu a že odpůrci ji musí uvolnit. Rakovník mohl cestu volně užívat
18)Tamtéž. Ke sporu též F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 23; František Levý, Dějiny král. města
Rakovníka, Rakovník 1897, s. 87; Jan Renner, Rakovník v boji za svobodu (1526–1588), SOkA Rakovník,
Renner Jan – osobní fond, kart. č. 3, Dějiny Rakovníka do r. 1648, s. 13–14. František Vacek se tu patrně
dopustil drobného omylu. Hovoří o dvou listinách, o jedné ze 17. 3. a o druhé ze 30. 11. 1557, přičemž
první vypsal z rakovnického a druhou z tehdejšího zemského archivu (dnes NA). Materiály jsme sice
v Národním archivu zatím nenalezli, ale z listiny ze 30. 11. Vacek užívá citát, který je totožný s textem
opisu uloženého v Rakovníku. Jde jistě o tutéž listinu jinak datovanou proto, že v dataci je uvedeno vydání
v úterý po svatém Řehoři 1557. První listinu jistě Vacek datoval po papeži Řehoři I. (12. 3. – zde se dopustil další chyby, neboť úterý připadne na 16., ne na 17. 3.) a druhou listinu po papeži Řehoři III. (28. 11.).
19)Jan Emler, Paměti rakovnické od roku 1425–1639, Praha 1894, s. 15; též Jan Renner, Nejstarší kronika
král. města Rakovníka 1425–1800, Rakovník s. d., s. 40.
116
a Strašečtí neuspěli ve svém úsilí přeložit hlavní trasu do svého města. Obchodníci sice
mohli přes město jezdit, ale raději se Strašecí vyhnuli a projeli dolíkem U Pecí.
Nevíme, co se přesně dělo v letech 1557–1562, avšak již krátce po rozhodnutí arciknížete Ferdinanda Strašečtí patrně reagovali žádostí, aby směli clo vybírat na silnici mezi
Rynholcem a Rudou. Dozvídáme se o tom z dochovaného listu Rakovníka k arciknížeti
datovaného již 15. června 1557, aby žádosti Strašeckých nevyhověl, neboť by spor vypukl
znovu.20) Strašecí tedy silnici sice uvolnilo, ale chtělo tam vybírat poplatky.
Druhého září 1562 vydal císař Ferdinand I. městu Nové Strašecí druhé privilegium,
které se opět týká vybírání cla na zemské silnici, protože tyto cesty potřebovaly nemalé
opravy, které město provádělo a žádalo za ně právo mýtného. Oproti předchozímu privilegiu z roku 1552 je tu uvedeno, že tudy silnice zemská k městu a pod město jde, kterouž
lidé přes svět pracující nemálo jezdí a obchody své vedou. Nemusí být na první pohled
jasné, které silnice se právo týká. Pokud však císař s arciknížetem dali pět let předtím
zelenou silnici z Rynholce na Rudu vedoucí k městu a pod město, nikoli skrz obec, jak
se jindy uvádělo, z logiky věci vyplývá, že Strašecí obdrželo právo vybírat clo i na silnici,
kterou si Rakovničtí nedlouho předtím tak tvrdě prosadili. V textu král ještě opakovaně
upřesňuje, že se výslovně platí v městě Strašecím i z těch cest a silnic a okolo města v půl
čtvrti míli a pokudž se gruntové téhož města vztahují, vybírati mají nyní i na budoucí časy.
V závěru listu Ferdinand I. nařizuje, aby se při vybírání cla nečinilo městu Strašecí
žádných překážek, že obec na něj má nárok, což jí plně a bez výhrad schvaluje. Výši cla
samozřejmě také vyčísluje ve vztahu k určitému zboží, ale to nás zas tak nezajímá.21)
Podstatná je skutečnost, že město již nemuselo nutit řemeslníky a kupce jezdit přes svou
obec, protože mohlo vybírat clo na silnici vedoucí od Prahy na Rakovník pod městem
a procházející skrz strašecké grunty. I zde nacházíme jistou obměnu, protože o pět let
dříve silnice mezi Rynholcem a Rudou neprocházela strašeckými pozemky, nýbrž panskými. Jiná zemská silnice pod město nešla než námi dlouhodobě sledovaná cesta.
V archivním fondu Stará manipulace v Národním archivu v Praze máme pro počátek
druhé poloviny 16. století množství dokladů o tom, že se Strašečtí snažili expandovat
do okolí na křivoklátské panské území, kde by mohli získat či užívat nebo si pronajímat
některé pozemky ke svému hospodářskému rozkvětu. Ať už za účelem těžby dřeva, pastvy nebo k sekání trávy a sušení sena. O tyto pozemky pak vedlo různé spory a psalo různé
žádosti křivoklátskému hejtmanu nebo komoře. Je nasnadě, že se v uvedené situaci snažilo získat pozemky v místech, kde se mnohokrát jmenovaná zemská silnice z Rynholce
na Rudu nejvíce blížila ke Strašecí, tedy ve sledovaném údolí U Pece. Od šedesátých let
16. století je více zmínek o tom, že právě v této oblasti byly strašecké grunty, jejichž počet
pak rostl. Město se očividně snažilo o to, aby svou přítomnost U Pece posílilo.
20) NA Praha, SM, inv. č. 2932, sign. R32/1, kart. č. 1937.
21)Výše poplatků stanovuje privilegium z každého vozu ládovaného šest peněz bílejch a z prázdného vozu tři
peníze bílé, též z káry ládované i prázdné toho polovici a z koně, který se k prodeji a zase z prodeje povede
a požene aneb na něm jede, dva peníze bílá [!], z vola tři peníze bílá [!], z krávy dva peníze bílá [!], z drobného z hladového dobytka, vepřův, sviní, ovcí, skopcův, koz a jehňat po půl penízi bílém a z drejlinku neb kaufu
dva groše bílá [!], z polouvozy vína, též z starého piva z každého po jednom groši bílém a z věrtele po půl groši
bílém a od osoby židovské jeden groš bílý.
117
Šestého června 1565 vydal arcikníže Ferdinand, který po smrti svého otce získal křivoklátské panství do zástavy, pro nás velmi cenný příkaz ouředníku na hrádek, tedy křivoklátskému hejtmanu, v němž uvádí: Zprávu nám dávají Strašečtí, že by někteří pod
městem na gruntech jich se stavěli a byt i živnost svou tu jmíti chtěli, prosíce nás poníženě,
abychom jim k takovému stavění povolení své dáti ráčili.22) Podle našeho soudu jde o jistý důkaz toho, že Strašecí mělo zájem na tom, aby si jeho měšťané stavěli své domy
na pozemcích pod městem na křivoklátských gruntech. O jinou oblast než budoucího
Pecínova jít nemohlo, neboť vskutku nevíme, kde jinde pod městem by se v 16. století
domy stavěly. Přesný popis gruntů, který jsme schopni sestavit pro rok 1610, takovou
možnost vylučuje. Jiná varianta než Pecínov nepřichází v úvahu. Arcikníže hejtmanovi
nařídil, aby jel grunty obhlédnout a podal zprávu, zda je možno takové povolení vydat.
Zatímco privilegium z roku 1562 vytvořilo vhodný právní předpoklad k tomu, aby se
město ori­entovalo na zemskou silnici procházející Pecí, o tři roky později již máme konkrétní doklad o tom, že Strašecí chce zřídit v této oblasti osadu, a to s pomocí vlastních
měšťanů, kteří by tu postavili své domy. Konkrétnější časový údaj k založení Pecínova
nemáme. Osada tak vzniká po roce 1565. František Vacek našel z následujícího roku
dokument, v němž arcikníže Ferdinand příznivě odpovídá na žádost města, aby smělo
mýtné vybírati podružně i na silnici. Pokud je touto silnicí myšlena komunikace procházející Pecínovem, jak Vacek předpokládá, zapadá to vhodně do kontextu našich zpráv
o vzniku osady v této době, neboť s tím souviselo i postavení mýtního domku, kde by
seděl celník. Předtím patrně museli obchodníci vozit clo nahoru do města, jak se dělo
později za třicetileté války a po ní, kdy byl Pecínov i s celnicí zničen (k tomu viz níže).23)
Prameny se pak bohužel od poloviny šedesátých let 16. století odmlčují.24) Jak jsme
zmínili, město Strašecí zaměřovalo svou pozornost na další křivoklátské grunty, které
by mohlo využívat ve svůj prospěch, zejména pro pastvu svého dobytka, pro seno, těžbu
dříví nebo pro získání finančních prostředků na záduší či školu. Šlo v této době o pozemky směrem na Hořkovec, tedy do míst, kde se křivoklátské grunty nejvíce dotýkaly města,
poblíž Pece a hranic se smečenským panstvím u Rynholce.
V roce 1577 zastavil král křivoklátské panství Jiřímu z Lobkovic, přičemž Rakovník,
Unhošť a Strašecí zůstaly pod správou české komory.25) Lobkovic ihned zamezil přístup
Strašeckým na pozemky, které měli pronajaté ke svému užívání. Strašečtí si stěžovali komoře, že jsou jim pozemky zapovězeny, a komora žádala 3. srpna toho roku Lobkovice,
aby grunty uvolnil.26) O Pecínovu tu není zmínka, šlo již určitě o území příslušné k městu.
22) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S115/1, kart. č. 2226. Arcikníže Ferdinand měl Křivoklátsko v zástavě v letech 1565–1577. V lednu 1567 však natrvalo odjíždí do Tyrol a panství spravuje z Innsbrucku.
Místní správu zajišťoval hejtman Václav Oulička z Oulic (V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 63–68; Václav
Bůžek, Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem, České Budějovice 2006, s. 234–235).
23) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 25.
24)Tuto záležitost však ponecháváme otevřenou, neboť panství bylo v zástavě a hejtman Václav Oulička
z Oulic komunikoval vedle české komory s Ferdinandem Tyrolským, který již sídlil v Innsbrucku.
V tamějším zemském archivu je uložena křivoklátská korespondence z této doby (k tomu V. Bůžek,
Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem; V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 64–65).
25)V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 69.
26) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S115/3, kart. č. 2226.
118
Koncept listu arciknížete Ferdinanda ke křivoklátskému hejtmanovi, v němž mu přikazuje, aby jel
do Strašecí obhlédnout pozemky, kde chtějí tamní měšťané stavět nová obydlí a živnosti (NA Praha,
fond Stará manipulace)
119
Zajímavé jsou však pozemky, mezi nimiž byl les Hořkovec, který jim od slavné paměti císaře Ferdinanda dán byl, a dále louky k hrádku Křivoklátu náležející a blízko města
Strašecího ležící, jichž v držení [Strašečtí] jsou, s dovolením vrchnosti pracně a robotně
vyplanili a platy z nich nikdá nezadržávali.27) Žádost musela komora třikrát opakovat
a ještě v květnu 1578 si Strašecí stěžuje, že na grunty stále nesmí. Lobkovic neustoupil
a spor se jistě táhl až do konce roku 1578, kdy král Maxmilián začal vyjednávat o vrácení
Křivoklátska a v lednu 1579 za něj Lobkovicovi postoupil Mělnicko.28)
V posledně uvedené stížnosti města z 23. května 1578 jmenuje obec ekonomické dopady, které zákaz způsobil. Měšťané nemohli na pronajatých křivoklátských pozemcích
pást dobytek a sklízet seno. Také často poničené domy nemohly být opravovány, neboť
Lobkovic zamezil odebírat z lesa stavební dřevo. Podobně odejmul krčmy k našemu městu oddané, nacházející se patrně u silnice.29) Údolí Pec, kde, jak předpokládáme, se již v té
době rozvíjela osada, mělo tudíž značnou důležitost jak kvůli zemské silnici, tak kvůli
pronajatým okolním panským pozemkům, jež město ekonomicky využívalo a které tvořily určité zázemí. Hospodářsko-strategická poloha vznikající vsi je tak více než zjevná.
Prvně se z úřední korespondence dozvídáme o Pecínovu ve zprávě křivoklátského
hejtmana Kryštofa Metycha z Čečova zaslané 31. července 1579 české komoře. Spor
s Lobkovicem již byl minulostí a město mohlo dále užívat pozemky, na které mělo právo.
Hned žádalo krále o další porostliny u lesa Hořkovce pro financování záduší a vydržování
školy. Komora postoupila žádost zmíněnému hejtmanovi a ten jí o záležitosti zpět odeslal uvedenou dochovanou zprávu. Zde píše, že jde o pozemek, který leží při lesu slove
Hořkovci v fojtu [!], stejkající se s jich grunty od Pecínova v tu stranu sem blíž k zámku,
ten kus porostliny jest drobné dříví a něco již od nich [Strašeckých] prve vyplaněno bylo.30)
Teprve v listině Rudolfa II. z 8. prosince 1581 máme jmenovánu přímo ves Pecínov.
Císař, jakožto český král a novostrašecká vrchnost, konečně poskytl městu půl lánu lesů
nebo porostlin kdesi proti vísce jejich Pecínovu s tím, že z nich nebude požadovat pravidelný plat, a Strašecí tak může tyto pozemky pronajmout a peníze použít na vydržování
učitele. Toto povolení se vztahovalo také na louky, které mělo Strašecí pronajaté již dříve.
Ze všech těchto pozemků tedy město již neplatilo, naopak je mohlo pronajmout k vlastní potřebě. Už 18. ledna 1582 přikázala komora křivoklátskému hejtmanovi, aby podle
Rudolfova privilegia nechal příslušný pozemek proti Pecínovu vyměřit. Pecínov byl jistě
budován ke konci šedesátých a v sedmdesátých letech a četné dohady o užívání panských gruntů se jej musely dotknout. Město iniciovalo své záměry do oblasti Pecínova
a Hořkovce velmi aktivně.
Je důležité si také všimnout obratu vísce jich, tedy skutečnosti, že ves patřila městu.
To potvrzuje jedna zajímavá příhoda. V červenci roku 1601 seděla ve vězní na Menším
Městě pražském jakási Maruše ze vsi Pecínie, náležející k zámku Křivoklátu, neboť byla
obviněna z požáru statku jednoho sedláka, u nějž sloužila. Dochoval se koncept supli27)Tamtéž.
28)V. Kočka, Dějiny Rakovnicka, s. 70.
29) NA Praha, SM, inv. č. 3233, sign. S115/3, kart. č. 2226, stížnost Nového Strašecí k české komoře
z 23. 5. 1578.
30)Tamtéž, sign. S115/12, kart. č. 2227, list křivoklátského hejtmana k české komoře z 31. 7. 1579.
120
kace Maruše k císaři, aby byla z vězení propuštěna pro svou nevinu. Záležitost vyřizovala česká komora, která vznesla dotaz ke křivoklátskému hejtmanovi Janu Jindřichovi
Prolhoferovi z Purkersdorfu, aby komoře poskytl o Maruši příslušné údaje. Hejtman
28. srpna toho roku odpověděl: […] já o vsi, kteráž by Pecinie se jmenovala, pod správu mou náležející, nevím, ale jest víska vnově vystavěná nedaleko od města Nového
Strašecího, kteráž městu náležející, kteráž Pecínov se jmenuje. Pročež sem týmž Strašeckým
psaní ihned učinil, aby se na to se vší bedlivostí a pilností, zdali by táž jistá Maruše z té vsi
poddaná jejich byla, vyptali, a pokudž poddaná jich jest, dle poručení Vaší Milosti vedle
neviny její zůstali. A pakli by toho, aby poddaná jejich býti měla, se ptáti nemohli, mne
neprodleně v známost uvedli.31)
Nevíme sice, jak věc skončila a jestli byla Maruše z vězení propuštěna, avšak hejtman
nám v krátké odpovědi zanechal několik zajímavých informací. Předně píše o Pecínovu
jako o nově vystavěné vsi, což potvrzuje všechny uvedené předchozí informace, že
v údolí U Pece se dříve žádná osada nenacházela a že Pecínov byl postaven na zeleném
drnu někdy ve druhé polovině nebo ke konci 16. století. Postupný vznik po roce 1565
se tak jeví jako reálný, neboť roku 1601 mohl Pecínov existovat asi třicet let a ves byla
považována za novou neboli nově vystavěnou.32)
Druhá závažná informace se týká postavení Pecínova v rámci křivoklátského panství.
Již jsme několikrát uvedli, že Pecínov ležel na strašeckých gruntech, že to byla strašecká
osada, a také hejtman Prolhofer napsal komoře, že tato víska náleží městu Nové Strašecí.
Hejtman se tázal Strašeckých, jestli Maruše z Pecínova byla jejich poddaná, a žádal, aby
mu poskytli o ní zprávy. Maruše tak neměla být poddanou křivoklátskou, ale novostrašeckou, což znamená, že Pecínov byl v jisté poddanské závislosti na Strašecí, které samo
bylo poddanským městem příslušejícím ke Křivoklátu. K této záležitosti se vrátíme níže.
Výzkum poddanských vsí, které náležely k poddanskému městu, u nás dosud ve větší míře neproběhl. Také to, že údaje o poddané Maruši nebyly evidovány v křivoklátských vrchnostenských, ale v novostrašeckých městských knihách (proto hejtman dopsal do Strašecí), pro tento fakt svědčí. Pecínovská úřední kniha vedená v novostrašecké
městské kanceláři v 16. století se totiž částečně dochovala.
Do knih, v nichž gruntův pecínovských prodajové se zapisují,
jest vloženo
Ve vlastním archivním fondu města Nového Strašecí se pro 16. století nic nedochovalo.33) Registratura obsahuje sice některé jednotlivosti z počátku století sedmnáctého,
souvislý materiál však začíná až rokem 1655. Také městské knihy se nedochovaly kromě
knih pozemkových, které evidovaly majetek měšťanů. Nejstarší z nich je trhová kniha
města z let 1610–1669.34) Ta se až na několik zmínek Pecínova netýká.
31)Tamtéž, sign. S115/15, kart. č. 2227.
32)Také regionální badatel Leopold Zubr nalezl ve smečenském urbáři zprávu k roku 1590 o blíže nejmenované nové vsi strašecké (SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Pecínov, s. 4).
33) SOkA Rakovník, AMNS, neuspořádáno.
34)K tomu Jan ČERNÝ, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí z let 1610–1669, RHS 4, 2003, s. 39–102.
121
Pro Pecínov máme drobnou výjimku, která mnoho vypovídá o fungování této osady
v rámci městské kanceláře. Ve sbírkách novostrašeckého muzea se nachází 19 folií zbytku
úřední knihy obsahující zápisy o převodech nemovitostí ve vsi Pecínově.35) Osmnáct folií
se týká 17. století, jedno folium je z roku 1579. Dohromady zahrnují listy léta 1579–1668.
Ještě v polovině 20. století obsahovalo pecínovské torzo pro 16. století folia dvě, jedno
je dnes tudíž ztracené. Zápisy na tomto chybějícím listu se týkaly let 1587, 1589 a 1592
a známe je aspoň z opisu pořízeného Leopoldem Zubrem.36)
Pro 17. století knihu v jednotlivých letech vedly stejné písařské ruce jako gruntovnici
města Nového Strašecí z let 1610–1669. Folium z roku 1579 má shodné rozměry jako folia následující (16 x 20 cm), je pravděpodobné, že původně bylo součástí tohoto svazku.
Ostatní zápisy se pak týkají let 1611–1668.37) Tím se tyto listy časově nápadně překrývají
s jmenovanou novostrašeckou gruntovnicí. Nemůžeme však vyloučit, že folium z roku
1579 s ostatními do jednoho svazku nepatřilo. Existenci samostatné pecínovské knihy
také potvrzuje zápis vztahující se k roku 1622, který výslovně hovoří o celé knize. Její
uložení (a tedy i vedení) v novostrašecké kanceláři pak mimo jiné dokládá zápis z roku
1658.38) Torzo pecínovské gruntovnice tak považujeme za jedinou aspoň zčásti dochovanou úřední knihu z kanceláře města Nového Strašecí sahající do 16. století. Podívejme se
na obsah zápisů, které nás uvedou do nejstarších doložených majetkových vazeb osady.
Folium z roku 1579 je nejstarším přímým písemným dokladem o existenci Pecínova.
Zápis na něm pořízený se vztahuje ke 4. květnu toho roku a jde o kvitanci splátek Jiříka
Hlaváčka za grunt, který prodal Urbanu Kublovi. První splátka měla být přijata roku
1574, tedy snad v tomto létě či v předchozím mohl Hlaváček grunt Kublovi prodat. Lze
tedy předpokládat, že grunt fungoval v Pecínově již v dřívějších dobách. Téhož dne,
4. května 1579, totiž Kubla prodal dům a grunt svrchu psanej s dědinami Jakofovi Jánlovi,
a to za 80 kop míšeňských. Je tedy zjevné, že v letech 1573–1574 zde tento dům jistě stál.
Za uvedení ještě stojí, že tyto gruntovní peníze, které splácel Kubla Hlaváčkovi a posléze tento závazek převzal Jánl, koupil Hlaváček od jakéhosi Jiřího Krále, jenž snad byl
původní majitel gruntu. O Hlaváčkově vlastnictví tak můžeme mít pochybnosti, ale to
není jisté. V Královi lze s určitou pravděpodobností hledat prvního známého obyvatele
Pecínova. Nic tedy nepopírá výše nastíněný předpoklad, že od roku 1565 dochází ke kolonizaci údolí Pec a ke konci šedesátých let k výstavbě prvních domků. Nejstarší Pecínov
tak vznikal v letech 1565 až 1574.
Následující zápisy na ztraceném foliu hovoří o dalších splátkách patrně z téhož gruntu, které připadly na zřejmého potomka Jakofa Jánleho Matesa, zapsaného v pecínovské
gruntovnici jako Hánle. Zápisy jdou, jak uvedeno, do roku 1592. Mates Hánle je dalším
nejstarším obyvatelem Pecínova, který nám vystupuje z pramenů. Protože pro 16. století
nemáme k městu Nové Strašecí žádný souvislý pramen, nemůžeme dokázat, zda byly
35)Muzeum Nové Strašecí, archiv muzea, fragment pecínovské pozemkové knihy z let 1579–1668, inv. č. 424.
Vacek se o těchto zápisech nikde nezmiňuje, zřejmě je neměl v ruce.
36) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Pecínov, zvl. s. 6–8.
37)Tvrzení o časovém rozsahu napomohla tzv. vložková foliace, tj. po jednotlivých gruntech.
38)Fol. F161r: pro budoucí paměť toho do knih, v nichž gruntův pecínovských prodajové se zapisují, jest vloženo;
fol. F163v: žádost svou na úřad purkmistrovský vznesli, aby mohly knihy pecínovský jim přinešené býti.
122
Ukázka fragmentu pecínovské pozemkové knihy, vedené v kanceláři města Nového Strašecí
(Muzeum Nové Strašecí)
123
uvedené osoby zároveň strašeckými měšťany. Z novostrašecké gruntovnice začínající rokem 1610 víme pouze o tom, že k výrazným purkmistrům města před rokem 1620 patřili
Adam Hlaváček a Valentin Jánl. Jejich rodiny byly jistě zainteresovány na nemovitostech
v Pecínově, jak to budeme dokládat právě pro období od druhého desetiletí 17. století,
kdy máme souběžné prameny v podobě mnohokrát zmíněných pozemkových knih, dochovaných jak pro Pecínov, tak pro Strašecí.
Další zápisy jsou na foliu z let 1611–1612 a vztahují se k poli (dědině) položeném
v Šibeniční hoře, které koupil Mikuláš Volf od Václava Turka a o rok později přikoupil
další kus od Václava Lánského. Ve všech případech šlo o novostrašecké měšťany, kteří
drželi ve městě domy. Projdeme‑li pozdější zápisy popisovaného torza pecínovské knihy
z let 1620–1668, zjistíme, že se týkají šesti gruntů, o nichž však nenajdeme nic bližšího.
Nalezneme tu i zápis o pecínovské krčmě.
Setkáváme se opět s uvedeným hánlovským gruntem, který rychle střídal vlastníky.
Hospodařili tu Jan Hybner, Jakub Klinger a od roku 1622 Petr Voldr (koupil jej za 131 kop
míš. a 30 grošů). Voldr jej pustil svému nevlastnímu synovi Štěpánovi Hánlemu, synovi
nebožtíka Matesa a Kristiny, nynější Voldrovy manželky. Štěpán se musel vyrovnat se
svým starším vlastním bratrem Jiříkem a hospodařil tu ještě v roce 1630. Více o tom nevíme. V roce 1625 prodal pole u cesty vedoucí k Podhorskýmu mlýnu Adamovi Drexlerovi
(Drešlerovi), jehož máme uvedeného také v novostrašecké gruntovnici (s poznámkou, že
je z Pecínova), neboť ve městě vlastnil v letech 1630–1631 dům, který roku 1631 prodal.
Drexler o rok dříve prodal i pecínovské pole, které od něj koupil Lorenc Beer, a mizí
z pramenů. Všechna příjmení kromě Voldra máme uvedena i v Novém Strašecí. V padesátých letech 17. století ve městě hospodařil Kryštof Drešler, v téže době i Mates Klinger,
podobně k roku 1610 máme uvedeného Jana Beera. O dalších jsme se již zmínili.
K roku 1623 víme o gruntu Jiřího Funka, který splácel vejrunkové peníze sirotkům
Jakuba Roblta, jenž byl jeho předchůdcem na hospodářství. Funkové se ve Strašecí vyskytují velmi často, jistě šlo též o příbuzné rodiny.
Tehdy vlastnil jiný grunt Jakub Pařízek, který pak svou nemovitost odkázal stejnojmennému synovi. Ten roku 1639 prodal statek Melicharu Cíbrovi a odstěhoval se se
svou matkou do Třtice. V roce 1652 byl však Pařízek nucen grunt převzít zpět, neboť
statek byl spálený a nezaplacený a bylo jej třeba po uklidnění všeobecných poměrů zprovoznit. Prodal jej tedy za pouhých 7 kop míš. Karlu Ferdinandovi ml. Praunovi, novostrašeckému měšťanu. Praun však statek nezprovoznil a roku 1668 jej, taktéž spálený,
avšak s lesy a rybníčkem, prodává Karlu Volfovi Valzovi za 24 zlatých rýnských. Praun
měl ve Strašecí četné příbuzenstvo a vlastnil tu dům. Ani Pařízek nebyl osamocen, kolem
roku 1620 máme ve městě doloženého Jana Pařízka a Daniela Pařízka.
Další grunt vlastnil od roku 1621 pozdější novostrašecký měšťan Tomáš Borovička.
Tehdy jej převzal jako odkázaný od Urbana Píče. O rok později jej prodal za 100 kop míš.
mlynáři Pavlu Zadrobilovi a o další rok později koupil ve Strašecí dva domy. Zadrobil se
tu ale dlouho neohřál a roku 1623 prodal statek Kryštofu Koulovi za tutéž cenu. V roce
1626 již byl Zadrobil mrtev a Koula splácel peníze vedle Borovičky také Zadrobilově
124
vdově, své nynější manželce. Seděl tu ještě roku 1629. Ve Strašecí se od třicátých let vyskytuje snad příbuzný Jan Koula, o Borovičkovi jsme již hovořili.
Dále je uveden grunt, jenž patřil v roce 1622 Kryštofu Filerovi, pecínovskému rychtáři. Filer jej toho roku prodal za 160 kop míš. Filipu Rimplovi, ale roku 1626 již byl Rimpl
mrtev a synové nemohli udržet výši splátek. Majetek tak vrátili Filerovi a ten jej obratem
prodává Jiříkovi Halníkovi za 100 kop míš. Ještě roku 1625 je Filer uveden ve své rychtářské hodnosti, o rok později však koupil dům ve Strašecí a angažoval se tam. K roku 1630
máme uvedeného pecínovského rychtáře Lorence Beera.
Další pecínovský grunt, o němž se zmíníme, byl statek Tomáše Holase, který jej roku
1620 (živnost svou) prodal Václavu Trojanovi, zvanému Činčulka, za 260 kop míš. O rok
později již byl Trojan mrtvý a grunt zdědila jeho manželka Ludmila. Zajímavý je vklad
dochovaného torza zápisu Trojanova kšaftu, z něhož je patrné, že vše odkazuje manželce
a vyděďuje svou dceru Barboru. Trojan předtím působil ve Strašecí, kde vlastnil v letech
1619–1620 dům. Po jeho prodeji se chtěl usadit v Pecínově, ale brzy umírá.
Z novostrašecké gruntovní knihy víme ještě o Matěji Richtrovi z Pecínova, který si
koupil roku 1616 ve Strašecí dům. Dále se často opakuje jméno Jiřího Cígra, mlynáře,
po němž zůstal sirotek Anna, pocházející taktéž z Pecínova. Byla zde angažována na více
splátkách.
Naposledy zmíníme pecínovskou krčmu, která patrně vznikla souběžně se vznikem
místních chalup a s celnicí, neboť v takových lokalitách byla formanská hospoda nezbytná. Nejstarší doklad o ní nalezl Leopold Zubr ve slánském městském archivu ke 14. prosinci 1604, i když neurčitá zpráva hovoří o krčmách v této lokalitě už roku 1578 (viz výše).
Zpráva z roku 1604 se týká události v pecínovské krčmě, kde byli zajati zloději, kteří
kradli na jarmarku v Rakovníku a měli být předáni k potrestání do Slaného.39) Hospodu
někdy na počátku třicetileté války vlastnil předek Mandelíny Šemorádové. Blíže neuvedený děd krčmu prodal za 250 kop míš., ale nebyla splacena, ač chybělo pouhých 31 kop.
Po třicetileté válce zůstala hospoda zničená a Mandelína se svým synem Tomášem
Šemorádem, bohatým novostrašeckým měšťanem a křivoklátským písařem, na ni uplatňují 14. října 1658 úspěšně nárok, neboť nebyl nikdo jiný, kdo by se jí ujal.
Tuto informaci komplikuje dobový výpis z pecínovských gruntovních knih. Zpravuje
též o události ze 14. října, kdy Mandelína Šemorádová obdržela krčmu.40) Mandelína
byla podle tohoto výpisu dcerou Valentina Jánla, který prodal grunt uvedenému Václavu
Trojanovi. Vdova Lidmila se pak vdala za Daniela Nedvěda, jenž grunt splácel, ale nedoplatil 84 kop míš., a proto se jej Mandelína se svým synem mohli ujmout zpět. Historik
František Vacek na tyto informace navazuje, avšak problematicky.41) Ne zcela přesně
ztotožňuje grunt Václava Trojana s krčmou a uvádí, že krčma lehla v roce 1639 popelem a Nedvědovi odcházejí do Rakovníka. Městská rada poté, co neúspěšně usilovala
po skončení války o Nedvědův návrat, vrátila krčmu Mandelíně. Informace se neshodu39) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Pecínov, s. 4.
40) SOkA Rakovník, AMNS, neuspořádáno, stará registratura, výpis z pecínovských gruntovních knih, zápis
ze 14. 10. 1658.
41)Vacek, s. 136.
125
jí, avšak je pravda, že podle pecínovské gruntovnice splácela Lidmila Trojanová peníze
za grunt Mandelíně a jejímu manželu Tomáši Šemorádovi, otci stejnojmenného syna.
Nevíme však, kdo byl potom Tomáš Holas a proč o krčmě není nikde zmínky kromě
zápisu v torzu pozemkové knihy ze 14. října 1658. Jinde se hovoří pouze o blíže neurčené
živnosti nebo o gruntu. Liší se také ceny a výše nedoplatků (31 kop za krčmu, 84 kop
za grunt). Z dalších pramenů víme, že Daniel Nedvěd skutečně odešel do Rakovníka,
kde se stal branným na Vysoké bráně, a že patřil mezi zběhlé novostrašecké obyvatele,
které požadovala městská rada po Rakovníku propustit zpět do Strašecí, aby zde hospodařili na svých opuštěných statcích, neboť hospodářů byl po válce nedostatek.42) Daniel
Nedvěd šestnáct let po svém odchodu do Rakovníka, tedy kolem roku 1655, prosil v nedatovaném listu Strašecké, aby jej výhostním listem zbavili poddanského svazku s obcí
a mohl se přihlásit v Rakovníku. Výslovně tu píše, že Strašečtí chtějí mě z tohoto města
[Rakovníka] vyzdvihnouti a do Pecínova na grunt spálený, kdež toliko místo jest, abych jej
zase vystavěl a na něj dal, k tomu míti chtějí.43) Vrátit se pro svůj pokročilý věk a sešlost,
kterou jistě v žádosti nadsazoval, nehodlal.
Je patrné, že uvedený grunt a krčma byly dvě rozdílné záležitosti a že Mandelína
Šemorádová uplatňovala onoho 14. října nároky na všechny pecínovské majetky, kde
měla své pohledávky. Zápis o krčmě v pozemkové knize se určitě netýká majetku Václava
Trojana, aspoň pro to nemáme přímý doklad. Příklad Daniela Nedvěda také mimo jiné
ukazuje, že po roce 1655 bylo městu jasné, že se uprchlého souseda na pecínovský statek
(zřejmě nikoli na krčmu) nepodaří vrátit zpět. Avšak rozmotat z torzovitých pramenů
propletenec konkrétních pecínovských vlastníků zde není naším cílem a ani to není dost
dobře možné.
Určit přesnější polohu gruntů a najít více informací o nich nelze. Snad se rozkládaly kolem jádra pozdější vesnice, jak ji známe z novějších mapování, ale neřekneme
k tomu nic jistého s tím, že nejstarší Pecínov zanikl za třicetileté války a pozdější osada
musela být úplně obnovena v průběhu 18. století. Zde již můžeme hledat urbanistickou kontinuitu s novodobou vesnicí, definitivně zaniklou ve století dvacátém. Neurčíme
totiž, kudy přesněji se Strašečtí do Pecínova dostávali, o pozdější silnici ještě nemáme
doklady. Počítat však můžeme s cestou na Šibeniční horu a dále s cestou v místech dnešní Rudské pěšiny, která kopíruje úpatí uvedeného kopce. Běžně se muselo tudy jezdit
do Podhorního mlýna, který mohl být na spojnici mezi Strašecím, nejstarším Pecínovem
a využívaným lesem Hořkovcem. Tato komunikace protínala chebskou silnici, vedoucí
z Rynholce na Rudu a dále do Rakovníka. Šibeniční vrch však bylo snad možné obcházet
i z druhé strany, směrem k Rynholci.
Jak jsme zmínili, pecínovská pozemková kniha byla vedena v novostrašecké městské
kanceláři. Každý zápis, podobně jako u strašecké souběžné knihy, se vkládal za přítomnosti někoho z rady a toutéž rukou, jako zápisy do strašecké gruntovnice, tedy novostrašeckými písaři. Ve vsi působil rychtář (Kryštof Filer, pak Lorenc Beer), který dohlížel
42) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 42, žádost města N. Strašecí z 30. 6. 1646.
43) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, neuspořádáno, žádost Daniela Nedvěda o výhostní list, s. d.,
kol. roku 1655.
126
na pořádek v osadě a na správnost realizace majetkových převodů. Jistě byl zaměstnanec
(úředník) města, jako tomu bylo u rychtáře novostrašeckého.44) V Pecínově měli majetek strašečtí měšťané a další obyvatelé byli poddaní města jako ti, kteří žili ve Strašecí.
Na příkladu Daniela Nedvěda jsme viděli, jak městská rada sháněla po válce své obyvatele zpět na grunty, bez činění rozdílu, byl‑li jejich majetek ve Strašecí nebo v Pecínově.
Dostáváme se tak k otázce právního vztahu osady k městu. Ze všech informací jasně
vyplývá, že Pecínov byla strašecká osada a že zde existoval poddanský vztah. Ves založilo
město na původně panských křivoklátských gruntech, které kolem roku 1565 ve sledované lokalitě obsazovalo. Povolení k založení osady vydal jistě křivoklátský hejtman se
souhlasem vrchnosti, tedy krále. Jsme tu však v rovině hypotéz, konkrétní prameny chybí. Pecínov vzniká ve specifické době, těsně po smrti císaře Ferdinanda I. Český místodržící arcikníže Ferdinand odchází právě v roce 1565 do Innsbrucku, avšak Křivoklátsko
dostává do zástavy. V tyrolské metropoli pracuje jeho kancelář a arcikníže tu přijímá
úřední korespondenci z Křivoklátska. V Innsbrucku se tak nachází prameny ke správě
panství v šedesátých a sedmdesátých letech 16. století, kdy o Pecínově nemáme téměř
žádné zprávy.45)
Na příkladu Maruše z Pecinie jsme viděli, že křivoklátský hejtman nepovažoval
Pecínov za svou ves, která by náležela k panství, ale za ves Strašeckých. Pecínovští obyvatelé tudíž byli buď novostrašečtí měšťané, nebo poddaní. V každém případě spadali pod
pravomoci obce, zaručené městskými privilegii. Lze tedy vyslovit předpoklad, že menší
poddanské město vlastnilo svou ves. Výzkum poddanských vsí, které by náležely k poddanským městům, je u nás v počátcích a dosud se realizoval na významnějších městech.
V případě poddanského Náchoda rozlišil výzkum pro 15. až 17. století tři typy vztahů
k jeho poddanským vsím. Šlo o vsi šosovní, zádušní a skutečné poddané, kterým bylo
poddanské město pozemkovou vrchností.46) Přitom šosovní vsi existovaly již ve středověku. Vždy šlo o určitou závislost vsi na městě a o odvody jistých dávek. Míra a charakter
této závislosti byla jednotlivě vymezena a definována privilegii. Je tedy třeba shrnout
konkrétní veličiny, které definovaly závislost Pecínova na Novém Strašecí:
Osadu zakládá poddanské město s povolením vrchnosti někdy po roce 1565. Údolí
kolonizují strašečtí měšťané a usazují se tu měšťané i poddaní, kteří měli k městu stejný právní vztah, jako by žili ve Strašecí. Městské knihy se pro Pecínov vedly zvlášť, ale
v novostrašecké kanceláři a novostrašeckým písařem. Křivoklátská vrchnost hovořila do těchto záležitostí podle systému strašeckých privilegií stejným způsobem, jako
do ostatní úřední agendy města. Případné potíže řešilo město samo, jako by se udály
ve Strašecí. Pecínov měl také svého vlastního rychtáře, který byl úředníkem (zaměstnancem) města. Z daňových pramenů, kde jsou zprávy o Pecínově až z období po třicetileté
válce, víme, že se na obyvatele Pecínova vztahovaly stejné kontribuční a poddanské povinnosti jako na ostatní obyvatele Nového Strašecí. Výběr daní a dohled nad plněním
44) J. ČERNÝ, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí, s. 74–75.
45)V. Bůžek, Ferdinand Tyrolský mezi Prahou a Innsbruckem, s. 35, pozn. č. 90. Dále viz výše pozn. č. 20
a 22.
46)Petr Černikovský, Raně novověké poddanské město jako vrchnost. Náchod a jeho venkovské zázemí
v 15.–17. století, Zpravodaj Historického klubu 15, 2004, č. 1, s. 51–62.
127
těchto závazků mělo město jako nad ostatními měšťany a obyvateli. Šos tak Pecínov platil
společně se Strašecím. Dávky do obecní pokladny se vybíraly taktéž stejně jako od obyvatel strašeckých.
Největší ruina a zkáza nás všech na nás přežalostivě dokročila
Lze předpokládat a zčásti i doložit, že situace kolem Pecínova se před rokem 1620 příznivě rozvíjela a že kolem chebské cesty vznikaly nové grunty a proplétaly se vlastnické
vztahy. Tomuto vývoji učinila přítrž třicetiletá válka, během níž se z pochopitelných důvodů výhodnější poloha nové a nijak chráněné osady neosvědčila. Do velkých potíží se
dostalo město Nové Strašecí, které muselo přijmout sklady vojenského proviantu a snášet střídání nejrůznějších vojsk. V roce 1639 bylo vypáleno Švédy a četné zprávy hovoří,
že město bylo postihováno válečnými událostmi už od počátku dvacátých let. Poklesl
počet obyvatel, vzrostlo naopak množství pustých gruntů. Strašecí opakovaně žádalo
o odpuštění daní a snažilo se jakž takž zachovat určitý chod města.47)
V této situaci se frekventovaná silnice vedoucí přes Pecínov stala spíše přítěží, neboť
již nepřinášela ekonomické zdroje v podobě cla, ale naopak po ní přijížděly nezvané
soldatesky přivážející zkázu. Pecínov zcela mizí z pramenů a objevuje se až na konci třicetileté války, a to jen podle jména. Nemáme o něm žádné zprávy a je jisté, jak budeme
dokládat níže a jak jsme již naznačili, že místní chalupy a grunty vzaly zcela za své a že
osada byla zničena a opuštěna. Skončila tak první fáze existence sledované vsi a její obnova se protáhla až do 18. století.
Stavovské povstání, které v roce 1618 válku předznamenalo, přineslo první zmatky
a chaos. Pokud osada Pecínov tuto dobu přežila (byla při chebské silnici vystavena jistému nebezpečí), pak určitě byla opuštěna v dramatickém listopadu 1620, i když konkrétní zprávy k tomu nemáme žádné. V říjnu toho roku se od Unhoště přesouvalo stavovské vojsko k Rakovníku a je pravděpodobné, že prošlo i Pecínovem. Dramatičtější
situace však nastala 6. listopadu, kdy se naopak od Rakovníka blížilo císařské a ligistické
vojsko, vedené generálem Buquoyem a bavorským vévodou Maxmiliánem. Po prvních
srážkách armád u Rakovníka se velitelé vojsk rozhodli svést rozhodnou bitvu poblíž
Prahy, hlavního města království. Zatímco stavovská armáda se hnula ku Praze někudy
křivoklátskými lesy, císařští a bavorští obešli severním obloukem Rakovník přes Lišany
a nejkratší cestou pospíchali směrem ke Strašecí. Není zatím jasné, zda k městu přitáhli
chebskou silnicí, nebo od Řevničova, avšak pode Františka Vacka šla armáda po silnici
Ruda – Rynholec, což se jeví jako pravděpodobnější, neboť vojska se mohla přiblížit
po trase Lišany – Lužná – Ruda.48) Strašecí pak katolická vojska násilně obsadila a rozložila se v blízkém okolí, neboť tu ze 6. na 7. listopad strávila noc, jak nás o tom mimo jiné
zpravuje dobové svědectví:
Šestého dne dostali jsme se do Lánů (to jest omyl, spíše má býti Strašecí, protože tím
místem císařští mašírovali ku Praze), městečka velkého a pěkného, kdežto zastiženo od na47) NA Praha, SM, inv. č. 3109, sign. R 262/1, kart. č. 2016; inv. č. 3233, sign. S 115, kart. č. 2226–2227;
F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 59 nn; J. ČERNÝ, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí.
48) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 59.
128
šich 25 mušketýrů, od krále pro štráfy uherské tam položených. Kteřížto jakž spatřili nás,
vyvázli odtud preč. Měšťané pak, zavřevše bránu, pustiti nás do městys nechtěli. Naši pak,
vysekavše bránu, cokoli stihli v něm, to vše rozebrali a s sebou preč odvezli. Sedmého hnuli
jsme se odtud dále, zanechavše za sebou všechny nemocné soldáty s vozy spížnými a stráž
při nich silnou.49)
V Novém Strašecí přenocoval i raněný Buquoy a vévoda Maxmilián. Velitelé ve městě uskutečnili válečnou poradu a pak tu rozhodli nechat všechna zavazadla, aby se armáda pohybovala co nejrychleji. Hned zrána vyrazili na Unhošť, avšak stavovští v čele
s Kristiánem z Anhaltu, kteří protáhli křivoklátskými lesy, byli rychlejší a dosáhli
Unhoště dříve. Schylovalo se k tragické šarvátce, která vstoupila do našich dějin jako
bitva na Bílé hoře.50) Co se asi dělo ve Strašecí šestého listopadu večer, kdy zde rozbila
ležení hlavní katolická armáda, nevíme, ale určitě odtud zmizel každý, kdo mohl. Vojáci
jistě obsadili údolí U Pece, neboť museli hlídkovat na hlavní chebské silnici a sondovat
v lesích pohyby stavovské armády, která procházela nedaleko.
Z dosavadních výzkumů vyplývá, že čtyřicátá léta 17. století byla pro Strašecí z celé
třicetileté války ta nejhorší. Spálené město, pusté grunty, absence obyvatel, zastavení činnosti městského úřadu, který tedy nevedl městské knihy.51) Nelze předpokládat ani život
v okolních samotách, především na Konopaském a Podhorním mlýně a už také ne v osadě
Pecínov. V kontribučních seznamech, které se množí po skončení války s konsolidací
poměrů, Pecínov až do osmdesátých let vůbec nefiguruje. Podle neúplného vyčíslení
škod způsobených ve městě v letech 1639–1643, který našel F. Vacek, připadlo z celkové
sumy čítající ve městě 19 125 zlatých rýnských a 15 krejcarů na vísku Pecínov 1000 zlatých škody.52) Život se tu mohl v klidnějších fázích války obnovovat a počítáme tedy, že
ve třicátých letech nemusela být osada úplně bez života.
Konkrétnější zprávy máme jen o dvou strategických objektech, které se k osadě vztahovaly zásadním způsobem – o hospodě a celnici. Jak již výše s předběhnutím událostí
uvedeno, pecínovská krčma vzala za své nejpozději v roce 1639, kdy byla spálena většina města, a obnovena byla až v letech osmdesátých, jak se k tomu ještě dostaneme.
Podobně byla zlikvidována i celnice, tedy mýtní domek, kde seděl celník, zaměstnanec
města, a vybíral tu od projíždějících formanů clo, které odevzdával městskému úřadu.
Nevíme jak dříve, ale minimálně na počátku čtyřicátých let nebylo město schopno vy49)Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká, ed. Josef Janáček, Praha 1984, s. 325–326 a pozn. 61–62
na s. 420–421, zpráva Jana Göpnera z Norimberku. Göpner zaměnil Strašecí za Lány. Omyl opravil vysvětlivkou v závorce již Skála, taktéž jej potvrdil editor textu J. Janáček. Navíc tuto chybu usvědčuje skutečnost, že v noci ze 6. na 7. 11. nocovalo katolické vojsko skutečně ve Strašecí (Zdeněk Kalista, Buquoyův
itinerář z konce českého tažení, Vojensko historický sborník 5, sv. 1–2, 1936, zvl. sv. 2, s. 6–10).
50) Bitva u Rakovníka roku 1620 a přesuny armád ku Praze nebyly dosud kriticky zkoumány a vyhodnoceny. Nejpodrobněji k rakovnickým událostem Z. Kalisa, Buquoyův itinerář; Jan Renner, Bitva
u Rakovníka r. 1620, Praha 1935; před nimi zejména Antonín Gindely, Dějiny českého stavovského povstání III, Praha 1878, s. 245–248. V 17. století záležitost nejlépe zpracoval ve své Historii české uvedený
Pavel Skála ze Zhoře. Naposledy spíše populárně Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Praha 2004, zvl. s. 279–286; před ním lépe Jan P. Kučera, 8. 11. 1620. Bílá hora.
O potracení starobylé slávy české, Praha 2003, zvl. s. 147–150.
51)J. Černý, Kniha trhových smluv města Nového Strašecí.
52) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 66.
129
bírání cla v Pecínově zajistit, patrně z toho důvodu, že údolí bylo pusté, osada zničená,
mýtní domek zbořený a bezpečí žádné. Strašecí tedy nutilo obchodníky nosit mýtné nahoru do města.
Ze 16. prosince 1641 máme list poslaný z Rakovníka do Nového Strašecí v tom smyslu, že clo se má vybírat v Pecínově, jak se tak dělo odnepaměti. Strašecí si totiž 6. prosince
toho roku Rakovníku stěžovalo, že projíždějící kupci, především šlo o dovoz rakovnického piva do Prahy, neplatí clo, s nímž se má zajíždět do města. Rakovník proti tomu
protestoval, neboť prý vždycky při dovozu piva ve vísce Pecínově formané rádi s ochotností celnýmu, tam od Vašich Poctivostí nařízenému, pokudž od nich nalezen bývá, vedle
starodávního způsobu a zvyklosti do Vašich Poctivostí clo povinné odvozují. Však aby jaké
clo z silnice až do města Strašecího donášeti měli, hrubě Vaše Poctivosti na omylu jsou.53)
Ještě téhož dne, 16. prosince, psali Rakovničtí křivoklátskému hejtmanu, aby jim povolil vozit pivo do pražských měst silnicí přes Lány a Tuchlovice.54) Jak se totiž dozvídáme
z listu křivoklátského fořtmistra poslaného Rakovníku 15. června 1641, Strašečtí si tehdy
na Křivoklátě stěžovali, že Rakovničtí vozí pivo přes Nový Dům, Brejl a židovskou stezkou, aby se vyhnuli placení cla ve Strašecí, což je na újmu obecního důchodu. Fořtmistr
to Rakovníku zakázal, neboť bylo v zájmu panství, aby se užívala silnice přes Pecínov
a pohořelé město Strašecí mělo nějaké příjmy.55) Cesty přes les nebyly navíc bezpečné
a kupci zbytečně prozrazovali stezky výzvědným vojákům.
Trvající neshody potvrzuje další stížnost Strašeckých poslaná do Rakovníka 3. března
1646, že formané clo pecínovské […] po dvakráte projeli, ježto se to v paměti lidské nachází
a ukázati může, že takové clo předešlé po spálení a ruinýrování vsi slove Pecínov k nám
do města našeho, kdykoliv fůry s pivy do měst pražských z obce jich [tj. Rakovníka] vyslané
bývaly, přinášeno a dovozváno bylo.56) Každá strana tvrdila své, Rakovník neustále opakoval, že jak předtím v letech pokojných, tak i po všechen čas té války vždycky toliko ve vsi
Pecínově osobě k tomu nařízené dotčené clo odvozováno bejvalo, a aby kdy od sousedův
našich do města Nového Strašecího donášeno bylo, toho se ukázati nemůžeme.57)
Rakovník hledal záminky, aby se placení vyhnul, poukazoval na neschopnost
Strašeckých zajistit v Pecínově celníka a na neexistující povinnost nosit mýto do města,
neboť s vozem jezdili obyčejně dva lidé a nebylo v těchto letech bezpečné, aby jedna
osoba vůz opustila, běžela se clem daleko do města a druhou osobu zanechala se zbožím
samotnou. Vymlouval se dále na špatnou bezpečnost, poukazoval na lepší cesty přes
Zbečno a nechával si od Strašeckých posílat výpisy příslušných privilegií, které opravňovaly clo z piva vybírat. Dohadování nebralo konce. Na placení cla v Pecínově si stěžovali
roku 1656 i Židé, kteří žádali krajské hejtmany, aby prostřednictvím křivoklátského hejt-
53)SOkA Rakovník, AMR, Kancelářská registra odeslané korespondence 1641–1644, kniha č. 269,
fol. 79r–80v.
54)Tamtéž, fol. 80r.
55) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 41, list křivoklátského fořtmistra z 15. 6. 1641; tamtéž, kart.
č. 42, opis listu Strašeckých zaslaného na Křivoklát 12. 6. 1641.
56)Tamtéž, list Strašeckých do Rakovníka z 3. 3. 1646; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 66.
57) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, list Rakovníka z 29. 10. 1652.
130
mana donutili Strašecké prokázat, vedle čeho a jakým nadáním od osoby židovské takové
mejto městu Vašemu vysázeno máte.58)
V roce 1655 se přidaly stížnosti jak krušovického správce, tak Rakovníka na rozbitou
cestu přes Rudu a Pecínov, kterou má Strašecí udržovat a opravovat, neboť tu chce vybírat clo. Krušovický správce dodává, že pro neprůjezdnost musí formané jezdit s vozy přes
pole, kde ničí úrodu rudským hospodářům.59) Tyto informace také potvrzují, že staré
údolí U Pece, které již pozbylo svého původního názvu, bylo opuštěné a nebezpečné,
osada spálená a zbořená a nikdo se ještě v padesátých letech neměl k tomu, aby tam vrátil
život. Výše citovaná zpráva sice uvádí, že tu seděl celník i za války, ale jak jsme ukázali,
minimálně v roce 1641 se clo mělo vozit do města, což se však neplnilo. O fungující osadě tu nemohlo být vůbec řeči a město nemělo sílu ji obnovit.
Podnět k jmenované námitce krušovického správce na rozbitou cestu dal šafář rudského dvora, jenž prý uvedl, že cesta je špatná od rudské krčmy dále směrem ku Praze.
Mezi Rudou a Rynholcem se jistě žádné podobné zázemí nenacházelo. Strašecí se však
situaci snažilo řešit, jak vyplývá z pramenů. V září 1666 napsal strašeckému úřadu dopis
Pavel Mach, bývalý výběrčí cla v Pecínově, a to ze šatlavy, kam se dostal, protože město
údajně šidil tím, že odevzdával menší výnosy ze cla, než skutečně byly. Mach se domnělé
křivdě bránil, píše, že tuto práci dělal velmi nerad, chtěl se jí zbavit a nemůže za to, že se
po jeho odchodu více obchoduje a současný výběrčí má vyšší výnosy. Nevíme bohužel,
kdy přesně Mach jako výběrčí v Pecínově sloužil, sám uvádí, že se jím stal za nebožtíka
primátora Jana Pivoňky. Ten byl sice konšelem a průběžně i purkmistrem skoro po celou
třicetiletou válku, jako primátor je však souvisle uváděn v letech 1654–1656. Poté mizí
z pramenů, patrně zemřel.60)
Lze tedy s jistotou předpokládat, a všechny zprávy tomu nasvědčují, že na rakovnické a jiné stížnosti zareagovalo Strašecí po delší době v období opětných sporů o placení pecínovského mýta tím, že v pustém Pecínově nechalo někdy okolo roku 1655 vystavět mýtní domek a posadilo sem celníka. Když ještě v listopadu 1652 psalo Strašecí
do Rakovníka, že s to býti nemůžeme, abychom k vybírání takového cla nějakou chalup
ve vsi Pecínově vystavěti dali,61) muselo mu být jasné, že situaci je nutno řešit, protože rakovničtí formané platit nebudou, a město tak bude přicházet o peníze. Dlouholetý radní,
purkmistr a primátor Jan Pivoňka se patrně rozhodl učinit krok ke smírnému řešení.
Z desátého ledna 1668 se zachovala smlouva na pronájem cla v Pecínově, a to ze
strany města Nového Strašecí, Danieli Fleišmanovi.62) Toho máme uváděného pro léta
58)Tamtéž, list křivoklátského hejtmana Strašeckým z 3. 3. 1656. Privilegia opravňovala vybírat 1 groš bílý
z každé projíždějící židovské osoby (viz pozn. č. 8 a 19).
59)Tamtéž, stížnost krušovického správce z 1. 12. 1655 a Rakovníka z 5. 10. 1659.
60) SOkA Rakovník, AMNS, trhová kniha 1610–1669. Ze zápisů smluv a splátek v knize lze rekonstruovat
posloupnosti konšelů a purkmistrů (popř. primasů či primátorů) – k tomu J. Černý, Kniha trhových
smluv města Nového Strašecí, zvl. s. 73–74; Pivoňku jako primátora uvádí k roku 1655 i F. VACEK, Dějiny
města Nového Strašecí, s. 88. Ten také počítá s tím, že celnice byla obnovena v padesátých letech (tamtéž,
s. 144).
61) SOkA Rakovník, AMR, registratura, kart. č. 42, list Nového Strašecí z 11. 11. 1652. V tomto listě je znovu
opakováno, že Pecínov nestojí a že když stál, byly tu od města ustanoveny osoby k vybírání cla.
62) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, smlouva na pronájem pecínovského cla z 10. 1. 1668.
131
1659–1666 mezi novostrašeckými konšeli. Na svatého Havla roku 1666, tedy 16. října,
přijal strašecký soused Daniel Fleišman pivní šenk v rudské hospodě. Stal se tak krčmářem v Rudě, což mohlo být výnosné místo vzhledem k tomu, že pecínovská hospoda stále
nefungovala. Rudská krčma byla panská a novou skutečnost musel Strašeckým oznámit
křivoklátský hejtman.63) Fleišman započal výnosný podnik a zaměřil se na formany projíždějící kolem rudské hospody ku Praze. Protože se již jiná krčma na území křivoklátského panství tímto směrem nenacházela, byl také vhodnou osobou k tomu, aby vybíral
příslušné clo do strašecké pokladny. Citovaná smlouva naznačuje jisté předchozí potíže
s vybíráním a odevzdáváním správné částky, proto prý Fleišman navrhl formu pronájmu
mýta, tedy že každý rok odevzdá do obecního důchodu 21 zlatých rýnských. To byla
necelá polovina všech tehdejších celních příjmů do městského důchodu.64)
Obec se tak do jisté míry zbavila ožehavého problému, neboť clo vybírala soukromá
osoba do vlastní kapsy a městu platila jen stanovené nájemné. Daniel Fleišman byl jistě
zdatný podnikatel. Spor o placení cla v Pecínově posléze utichá. Žádná z přednesených
zpráv však neprokazuje, že by se do ztracené osady vracel život. Strašecí mělo co dělat
samo se sebou, aby docílilo návratu hospodářů na jejich grunty a zprovoznilo statky.
Dceřinou vísku se dlouho obnovit nedařilo.65)
Pecínovští
Život se do Pecínova vracel pomalu. Město přestalo mít důvod zde zakládat grunty
a stavět domy a ani k tomu nemělo po třicetileté válce mnoho síly. Clo vybíral od šedesátých let rudský krčmář a platil za to městu pronájem. Nejbližší strašeckou usedlostí pak
byl Podhorní mlýn, který Strašecí také pronajímalo soukromým osobám.66) Za rudskou
silnicí se na druhé straně rozkládalo údolí ohraničené potokem, který vytékal z Podhůrky
a pokračoval stejně jako dnes do Zástřelského, nyní Pilského rybníka. Při tomto potoce
byly další, panské mlýny. Jak již výše zmíněno, v Pecínově se nacházel rybník, patrně
v části směrem k Rudě, kde uvedený potok křížil chebskou silnici. Dochovaná registra
z roku 1576 o příjmech ze slovených rybníků evidují také pecínovský rybníček, kde se našlo 55 ryb. O jejich kvalitě možná svědčí skutečnost, že byly do rybníka vhozeny zpět.67)
V pondělí 3. května 1655, kdy byl Pecínov pustý a město tu obnovovalo celní domek,
byla v pecínovském rybníce nalezena mrtvola kněze. Duchovní se den předtím zdržoval
na faře v Rakovníku a podle výpovědi rakovnického děkana sloužil ráno v rakovnickém
kostele nedělní mši. Z Rakovníka odjel s pacholkem, který seděl na druhém koni, a s po63)Tamtéž, list křivoklátského hejtmana z 23. 9. 1666.
64) František Vacek spočítal, že někdy v polovině 17. století vynášely městu celní poplatky, vybírané vedle Pecínova ještě u Pražské a Rakovnické brány, asi 50 zlatých ročně (F. VACEK, Dějiny města Nového
Strašecí, s. 143).
65)Pecínov nezmiňuje ani berní rula, ani revize domů pro zemskou berni z roku 1663 (NA Praha, f. Berní
rula – kraj Rakovnický; SOkA Rakovník, AMNS, registratura; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí,
s. 71).
66) Roku 1660 pronajalo město Podhorní mlýn Martinu Funkovi (F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí,
s. 137).
67)ANM Praha, Topografická sbírka F, kart. č. 178; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 138.
132
slem. Po pacholkovi a po obou koních se slehla zem a nevíme také, jestli se vyšetřilo, zda
se kněz utopil, nebo jej předtím někdo usmrtil. O poslu zprávy nemáme. Křivoklátský
hejtman nařídil městu Strašecí, aby tělo opatrovalo a zabezpečilo jej před poškozením
a aby zjistilo, jestli má utopený na sobě nějakou ránu. Město také mělo opatřit potřebnou
rakev s tím, že dřevo bylo k vyzvednutí v panském mlýně. Jak věc dopadla a zda se něco
vyšetřilo, nevíme.68) V Pecínově ale bezpečno nebylo a skryté údolí s rozbitou vesnicí
lákalo ke zločinnému jednání.
Výše popsané torzo pecínovské pozemkové knihy sahá až do šedesátých let 17. století.
Představuje tak pojítko mezi vlastnickými vztahy před válkou a po ní, i když jen ve dvou
případech. První se týká Jakuba Pařízka, jenž roku 1639 prodal svůj grunt M. Cíbrovi, ale
byl nucen jej v roce 1652 převzít zpět jako nezaplacený a spálený. Prodal ho pak uvedenému K. F. Praunovi – ani ten jej neobnovil a roku 1668 grunt raději prodal K. V. Valzovi,
o němž se pak v pozdějších letech nedozvídáme vůbec nic. Tato situace demonstruje
případ celého Pecínova, což potvrzuje šíře popsaná záležitost s místní krčmou, kterou
dostala M. Šemorádová jen proto, že o hospodu nebyl zájem. Stačilo příbuzenství s někdejším jejím majitelem. I případ Daniela Nedvěda je jedním z mnoha. Do Pecínova
prostě nechtěl (zda se měl vrátit na krčmu, nebo na jiný šemorádovský grunt, nevíme)
a raději setrvával u své práce rakovnického branného.
I když se na místní poměry zámožná rodina Tomáše Šemoráda (otce a stejnojmenného syna) ucházela o řadu nemovitostí, na kterých byla v předválečných poměrech
různě zainteresována, pecínovské grunty neobnovila. Šemorádovi potomci prodali své
novostrašecké nemovitosti v roce 1682 baronu Antonínovi Janinallimu z Jangangu.69)
Ten koupil i pozemky v Pecínově, neboť místo, kde stávala hospoda, koupil od barona z Janinallu v listopadu 1687 hrabě Karel Maxmilián Lažanský, majitel manětínského
panství. V prosinci toho roku poděkoval Lažanský městu za to, že mu kontrakt umožnilo, a žádal, aby mu obec prodala stavební dříví, neboť by rád na témž koupeném gruntu
chaloupku vystavěl.70) Po doručení listu písař v městské kanceláři na jeho druhou stranu
výmluvně zapsal: Dotejká se koupě pusté šemorádovské hospody, ve vsi Pecínově ležící.
Je zřejmé, že hrabě Lažanský, který vykonával úřad prezidenta apelačního soudu, potřeboval nocleh na poloviční cestě mezi Manětínem a Prahou – Pecínov mu byl vhodnou
příležitostí. Grunt tak obnovil, hospodu obnovil a posadil sem nájemce, který ji provozoval. Na městu Strašecí pak vymáhal četné úlevy, aby usnadnil činnost hospodské živnosti
v pecínovské osadě, která se mezitím mírně probouzela k životu. Karel Maxmilián zemřel
roku 1695 a část majetku s pecínovským zbožím po něm zdědil syn Adam Antonín.71)
68) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, listy křivoklátského hejtmana z 3. a 5. 5. 1655 a zpráva rakovnického děkana z 4. 5. 1655.
69) SOkA Rakovník, AMNS, trhová kniha 1668–1776, sv. 2, fol. 528r–530r; F. VACEK, Dějiny města Nového
Strašecí, s. 123.
70)Tamtéž, registratura, list hraběte Lažanského městu N. Strašecí z 10. 12. 1687.
71) F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 137; Václav KOČKA, Dějiny politického okresu karlovického II,
Kralovice 1932, s. 17–18. Lažanští získali Manětínsko roku 1622 koupí jakožto konfiskovaný majetek pánů
z Roupova.
133
První konkrétní poválečné zprávy o tom, že v Pecínově žili lidé, máme z nešťastného
roku 1680, kdy v našich zemích řádila morová nákaza. Ve druhé polovině 17. století
nám totiž vystupuje nový závažný pramen, a to novostrašecká matrika, založená v roce
1658.72) V jejích zápisech se o pecínovských obyvatelích dozvídáme až k roku 1680, dříve
nikoli. První zápis je radostný, neboť strašecký farář pokřtil 4. června toho roku Víta
z Pecínova, syna Kašpara Jedličky a Alžběty. Kašparova rodina se vyskytuje o dva roky
dříve mezi podruhy v Novém Strašecí, a to v zádušním domě.73) V Pecínově se patrně dlouho nezdrželi, neboť máme z roku 1687 zprávu o tom, že jedličkovskou chalupu
v Pecínově koupil Jiří Hrdina, avšak od obce, nikoli od předchozích majitelů.74)
Do někdejšího údolí U Pecí dorazil mor po dvacátém září 1680. Zemřela tu tehdy
manželka a čtyři děti jakéhosi Bezprstého a posléze zemřel otec rodiny sám. Druhou
tragédii zažila rodina Hejdukova, jíž zemřelo pět členů, přičemž není jasné, v jakém byli
konkrétním vzájemném rodinném poměru. Dále zde zemřela Lidmila Jírová a její dcerka, snad šlo o rodinu Jiříka z Pecínova, ale zápisy nejsou, co se týká identifikace jmen,
příliš zřetelné. Celkem v Pecínově zemřelo, respektive bylo pohřbeno, mezi 21. srpnem
a 9. zářím čtrnáct lidí.75) Zakončit tuto bilanci však můžeme šťastnější zprávou o sňatku Jiřího Roha z Pecínova s Kateřinou, vdovou po Jakubovi Opltovi, který byl uzavřen
27. října 1680. Rokem 1680 se nám tak začíná Pecínov zalidňovat, i když tyto zprávy
získáváme v souvislosti s rychlým úbytkem těchto prvních poválečných pecínovských
obyvatel. Nešlo patrně o movité měšťany, ale o podruhy a chalupníky, kteří se vydali
do neosídleného údolí pod městem.
Osmdesátá léta také přinášejí první soupisy kontribucí města Nového Strašecí, kde
jsou prvně uvedeni Pecínovští, tedy pokud byli vlastníky nemovitostí a platili daně.
K roku 1687 máme uvedeného Jiřího Roha, Kryštofa Hlavsu a Duchoslava Karnu.
Počítáme, že tehdy byly v Pecínově tři chalupy, ale na spálenou hospodu se již podařilo nalákat hraběte Lažanského, který je uveden při kontribuci z června 1689 (platil
z ½ usedlého). Hlavsa s Karnou ubyli, ale přibyl Jiří Kolář. Pro roky 1689 a 1693 máme
Jiřího Roha uvedeného jako celného, tedy po Danieli Fleišmanovi.76) Hlavsa s Karnou
z Pecínova mizí. Snad to mělo souvislost s jejich bratry Duškem Karnou a Martinem
Hlavsou, kteří utekli z panství Chánovice a schovali se v Pecínově u svých příbuzných,
strašeckých poddaných. O vydání Martina s Duškem žádal v říjnu 1689 majitel panství
rytíř František Václav Chanovský. Poté tato příjmení již v Pecínově nenajdeme.77) Roku
72) SOA Praha, Sbírka matrik, Nové Strašecí, č. 1, 1658–1681. Zčásti vycházíme z výpisků L. Zubra (SOkA
Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, neuspořádáno, sešit Výpisy z matrik fary novostrašecké) – dále
jen Zubr, matriky NS.
73) Zubr, matriky NS, úmrtí 13. 4. 1678; pokřtění 4. 6. 1680.
74) Zubr, Pecínov, s. 19.
75) SOA Praha, Sbírka matrik, matrika Nové Strašecí, č. 1, úmrtí 1680.
76) SOkA Rakovník, AMNS, neuspořádáno, soupisy poplatníků daní, r. 1687, 1689, 1693; K celnému Jiřímu
Rohovi též F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 144, který ho uvádí ještě k roku 1705 a řadí jej mezi
chalupníky.
77) SOkA Rakovník, AMNS, registratura, list Františka Chanovského rakovnickým krajským hejtmanům
z 1. 10. 1689; F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 203.
134
1701 se naopak objevuje Martin Los. Jiří Roh se znovu oženil, v roce 1699 si vzal Annu
Křížkovou.
V matrice se na přelomu 17. a 18. století vyskytují příjmení jako Broumský, Šmíd,
Hašek, Kratochvíl, Pidrman, Los, Kára, Kurzveil, Nedbal či Neuman. Avšak v daňové
evidenci je pro rok 1734 zapsáno jen pět chalupníků s výměrami po deseti stryších: vdova Kouřimská, Jan Bezouška, Jan Kurzveil, vdova Broumská a Michal Kýhos. Nejvíce
sice platil Ignác Karel Hosman (z 15 strychů), tehdejší majitel hospody, ale ten byl měšťanem Starého Města pražského a nemovitosti určitě obstarávali podruzi, uvedení v mat­
rikách.78)
Pecínov tedy začíná pozvolna ožívat po roce 1680, výrazněji se do něj život vrací
od počátku osmnáctého století, v jehož třetině zde napočítáme pět chalup, hospodu
a celnici. Osada se probouzí postupně a pomalu.79) V roce 1771 měla třináct chalup,
jejichž počet rapidně narostl až poté. V roce 1841 napočítal stabilní katastr domů 66.
Vesnice se rozrostla v pozoruhodnou aglomeraci, která vyplnila údolí a propojila Rudu,
Rynholec a Strašecí. Těžila z provozu na pražské silnici a na cestě ze Strašecí na Křivoklát
a rozvinula se tu bohatá řemeslná výroba. Na počátku 18. století měl Pecínov svá nejlepší
léta teprve před sebou.
Závěrečné shrnutí
Sledování nejstaršího vývoje osady Pecínov do počátku 18. století přineslo několik
překvapivých zjištění. Na Křivoklátsku šlo jistě o neobvyklou situaci, kdy poddanské
město vlastnilo svou poddanskou ves. Méně významné městečko Unhošť se k podobné
záležitosti neodhodlalo a ani Rakovník ve svém poddanském období poddanskou ves
nevlastnil, kromě několika zádušních statků. Teprve po svém povýšení do třetího stavu
v roce 1588 držel nakrátko ves Všetaty (1597–1607) a v roce 1613 zakoupil sousední
Senomaty, jež k Rakovníku náležely až do 19. století. Naproti tomu druhé sousední významné královské město Slaný řadu poddanských vsí v 16. století vlastnilo, avšak podrobný výzkum majetkových vztahů zde prozatím učiněn nebyl.80) Pozice Slaného však
již souvisí se severočeským nebo severozápadočeským regionem, kde města měla tradičně silnou pozici a vytvářela si své přirozené zázemí vlastnictvím okolních dvorů a vsí.
Vznik Pecínova lze dát do souvislosti se specifickou situací, kdy rostoucí emancipace
města Nového Strašecí narážela na méně výhodnou polohu a zároveň na potřebu vyřešit
užívání důležitých pozemků, které náležely do panského majetku. Tím, že se nepodařilo
prosadit přeložení zemské silnice do města a zároveň zde na ní vybírat clo, zvýšilo měs78) František Vacek uvádí z daňového přiznání k roku 1717 v Pecínově hospodu s výměrou polí 15 strychů
a dále 5 chalup, kterým přísluší 34 strychů a 3 věrtele. Jejich výměra tak stoupla během 17 let na 50 strychů,
avšak počet chalup se nezměnil (F. VACEK, Dějiny města Nového Strašecí, s. 136).
79) Nelze potvrdit konkrétní informaci Karla Kuči, že Pecínov byl (znovu) založen před rokem 1676, kdy
tu stály čtyři chalupy (Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, díl Ml-Pan,
Praha 2000, s. 446).
80)K tomu pouze Karel KŘESADLO, Městské knihy, kancelář a správa ve Slaném v polovině 16. století, diplomová práce FF UK Praha 1969; TÝŽ, K dějinám města Slaného v 15. a 16. století, SSH 9, 1974, s. 119–134;
TÝŽ, Správa a soudnictví ve Slaném v polovině 16. století, SSH 10, 1975, s. 173–182.
135
to Strašecí úsilí rozšířit svou působnost do místa, kde se silnice nejvíce blížila k městu,
a prosadilo zde zřízení vlastní osady na pozemcích, které zakupovali tamější měšťané.
Zřízení osady povolil někdy kolem roku 1565 arcikníže Ferdinand Tyrolský, jenž měl
tehdy Křivoklátsko v zástavě, a dohled nad vznikem osady svěřil křivoklátskému hejtmanu.
Městu se podařilo nastartovat ve vsi život a vytvořit zde obvyklé majetkové vztahy,
které nám dokládá fragment pozemkové knihy. V Pecínově se vybíralo mýto od projíždějících formanů, byla zde vystavěna celnice a fungovala tu hospoda. Pecínovský rychtář byl zaměstnancem městského úřadu, do kompetence města náležela veškerá správa
osady včetně výběru daní. Slibný rozvoj však přerušila třicetiletá válka, ves doplatila
na svou polohu při frekventované silnici směřující ku Praze. Život se sem postupně vracel až v závěru 17. století, město Strašecí nemělo dlouho prostředky na obnovu osady
a na zprovoznění gruntů. Zlatá doba Pecínova, kdy novostrašecká vesnice nejvíce těžila
z výhodné polohy, postupně nastávala až od druhé poloviny 18. století. Největší rozmach
zažil Pecínov ve století devatenáctém, kdy propojil obě sousední obce, Rynholec a Rudu.
Tehdy se tu rozvinula tradiční řemeslná výroba, orientovaná především na zpracování
dřeva.
V rámci Křivoklátska tak měl Pecínov specifické postavení, které vesnici provázelo
po celou dobu její existence. Výmluvně to dokládá i způsob zániku Pecínova kvůli těžbě
lupku ve druhé polovině dvacátého století.
136
Jitka Janečková
První archivní štace Fridolína
Macháčka v Rakovníku
Tento příspěvek rozšiřuje již publikované poznatky o pořádání rakovnického městského archivu na počátku 20. století.1)
Fridolín Macháček (1884–1954) a Václav Vojtíšek (1883–1974) se seznámili na pražské univerzitě někdy na podzim roku 1903.2) Místem první archivní praxe se Macháčkovi
stal Rakovník. Ze vzpomínek rakovnického správce muzea a archivu Jana Rennera
víme, že Macháčka k výpomoci pozvala rakovnická městská rada díky kontaktům
Rakovnických s Václavem Novotným3) a na doporučení Gustava Friedricha,4) kteří věděli
o Macháčkově těžké finanční situaci. Na studiích se musel Macháček protloukat s pomocí stipendia i příležitostných přivýdělků. Občas pracoval jako písař nebo stenograf
(na gymnáziu totiž maturoval z těsnopisu) a nějaký čas také v kanceláři Ústřední matice
1) Studie vychází z důkladné heuristiky archivních pramenů, kterou dříve provedl Jan Černý při pořádání
fondu Archiv města Rakovník, kde se však o Macháčkově sezónní práci nedochovaly žádné podrobnější poznatky. Viz Jan ČERNÝ, Jan Renner (1869–1959). Život a dílo rakovnického archiváře, muzejníka
a učitele, Rakovník 1999, s. 34–36; TÝŽ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, in Městské archivy a městští archiváři, Brno 2010, s. 202–203; Archiv města Plzně (dále AMP),
f. F. Macháček, kart. LP 1651, inv. č. 756, Životopis F. Macháčka, s. 1; Jitka JANEČKOVÁ, „Mám je ty
Plzeňáky přece jen nakonec rád“. Fridolín Macháček – plzeňský historik, archivář, muzejník a kulturní pracovník. Obrazy života a přátelství v zrcadle korespondence s Václavem Vojtíškem, diplomová práce sepsaná
na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2010 (rukopis, nepublikováno), s. 10–13 (kapitola První archivní štace – Rakovník); tamtéž, Příloha č. 2, Edice vzájemné korespondence Fridolína
Macháčka s Václavem Vojtíškem z let 1905–1954, s. 208–782, celkem 411 dopisů; Jitka JANEČKOVÁ,
Spolupráce Václava Vojtíška a Fridolína Macháčka s českými a moravskými archivy. Příspěvek k dějinám
československého archivnictví na základě edice jejich vzájemné korespondence, in Městské archivy a městští
archiváři, s. 136–139 (kapitola téhož názvu jako u diplomové práce autorky).
2)Viz Jaroslava HOFFMANNOVÁ – Jana PRAŽÁKOVÁ, Biografický slovník archivářů českých zemí,
Praha 2000, s. 394 (biogram F. Macháčka), s. 698 (biogram V. Vojtíška). Po ukončení studia nastoupil
F. Macháček od 1. května 1907 do služeb města Plzně jako tajemník městského muzea a městský archivář.
Této práci zasvětil čtyřicet šest let života. Počátkem roku 1941 byl podobně jako Vojtíšek předčasně penzionován a v lednu 1944 zatčen gestapem, později vězněn v koncentračních táborech Terezín a Flossenbürg.
Po roce 1945 v archivu dále působil jako externista až do své smrti v březnu 1954. Václav Vojtíšek již
během studií na univerzitě začal pracovat v Archivu hlavního města Prahy (dále AHMP) a tomuto ústavu
věnoval čtyřicet let své práce (1908–1948), poté působil jako archivář v univerzitním a akademickém
archivu a přednášel na univerzitě v Brně, v Praze a též na Státní archivní škole v Praze.
3)Václav Novotný, prof. PhDr. (1869–1932), český historik Gollovy školy, profesor českých dějin na pražské
univerzitě (dále FF UK). V době Vojtíškových a Macháčkových studií přednášel „Dějiny české v době
pobělohorské“ (letní semestr 1904–1905) a „Dějiny zemí českých v době nové“ (zimní a letní semestr
1905–1906). Viz František KUTNAR – Jaroslav MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997, s. 538–544.
4) O G. Friedrichovi viz edice č. 1, pozn. 26.
137
školské v Praze. Neměl již rodiče,
otec zemřel v roce 1894, matka
později v roce 1905 ještě za synových studií. Se dvěma staršími sestrami, švadlenou a prodavačkou,
které jej finančně i hmotně podporovaly, bydlel v Praze ve Sněmovní
ulici 15.5)
Podle prvních zpráv zahájil
v Rakovníku Macháček počátkem
července 1906 pořádací práce
ve Vysoké bráně. Důvodem pro
přizvání tehdy mladého studenta
z Prahy na výpomoc byl bezesporu
fakt, že Jan Renner neměl s pořádáním archiválií žádné předchozí
zkušenosti. Macháček sem hned
od počátku svého působení zval
na výlet svého přítele Vojtíška, aby
viděl, jak se archiv pořádá, a o měsíc později máme již spolehlivé
zprávy o místě Macháčkova ubytování v hostinci „u Spěváčků“.6)
S Rennerem stihli za krátké období
společné práce nahrubo roztříRakovník – pohled z náměstí na Vysokou bránu
dit registraturu do dvanácti skus vyznačením umístění archivu (1. 7. 1906, F. Macháček
pin, označených písmeny A–M
S. Noskové; pohlednice ve vlastnictví Ing. J. Povolného ze
(Renner spisy nazýval listinami),
Zlína, vnuka F. Macháčka)
do samostatných skupin vyčlenili privilegia (královské majestáty
pod značkou MJ) a listiny cechu mlynářského (pod značkou ML). Z dopisů Novotnému
jasně vysvítá Macháčkův nesouhlas se zavedeným členěním registratury „pana učitele“,
které připomínalo tehdy běžně používanou formu pertinenčního věcného členění spisů (podobně pořádal městský archiv v Písku a Rokycanech August Sedláček), ovšem
Macháčkem uvedené příklady dokládaly nesystematičnost i nejednotnost, neboť se dalo
5)AMP, f. M. Bělohlávek, neuspořádáno, korespondence s V. Vojtíškem 1951–1973, dopis Vojtíška
Bělohlávkovi z 12. 11. 1971: Novotný však také měl možnosti, byl už znám a kdosi se na něho obrátil
z Rakovníka, že by tam bylo třeba spořádat městský archiv. Novotný, znaje Macháčkovu situaci, do Rakovníka
jej poslal v létě 1906. To už Macháček skončil 4. rok a už se chystal ke zkouškám, maje naději brzkého zaměstnání. Ta naděje přišla z Plzně. Odtamtud se ředitel Strnad obrátil na Novotného a Novotný ho požádal,
aby podporoval Macháčka, až přijde čas. Macháček v létě 1906 mohl už s Plzní počítat, ale hlavně záleželo
na zkouškách a Macháček je chtěl stihnout i s doktorátem.
6)Viz edice č. 4, pozn. 37.
138
Rakovník – pohled na rakovnické náměstí (1. 8. 1906, F. Macháček S. Noskové; pohlednice
ve vlastnictví Ing. J. Povolného ze Zlína, vnuka F. Macháčka)
předpokládat, že Rennerovo věcné dělení bude přinášet problémy s vyhledáváním spisů
při možném zařazení do více „přihrádek“. Nakonec kompromisně, jak psal Novotnému
8. října 1906, navrhl věcné členění spisů do skupin (oborů) s rozvedeným obsahem
(pod)hesel, které označil pořadovými písmeny A–K tak, aby se přiblížil původnímu
schématu Rennerovu. Šlo o výraznou redukci oproti učitelovu původnímu nepřesnému
rozlišení do 48 „přihrádek“.7)
Do archivní praxe začal právě tehdy pronikat provenienční princip pořádání, avšak
v Čechách lze povědomost o tom předpokládat až o něco později, kdy o práci holandských archivářů Samuela Mullera, Johana Adriana Feitha a Roberta Fruina referoval
v roce 1907 Václav Kratochvíl. Základním pilířem provenienčního principu je zachování
nebo rekonstrukce původního registraturního pořádku v archivech.8) Z korespondence
bohužel nevyplývá, odkud a jak dalece s těmito trendy byl Macháček obeznámen či zda
se o nich dozvěděl na fakultě od Gustava Friedricha (Václav Novotný mu v tomto případě
konkrétně mnoho neporadil). Každopádně se ukazuje, že mladý student byl po teoretické stránce pro archivní praxi slušně vybaven. V tomto kontextu je pak pochopitelná jeho
vyslovená bezmocnost systém prosazovaný Rennerem změnit. Ač byl archivní nováček,
7)K tomu srov. edici č. 3 a č. 7.
8)Holandská archivní příručka vyšla v roce 1898 (viz S. MULLER – J. A. FEITH – R. FRUIN, Handleiding
voor her ordenen en beschrijven van archieven. Otworpen in odpracht van de vereniging van archivarissen
in Nederland, Groningen 1898) a do českých zemí pronikala zásluhou referátu českého archiváře ve Vídni
Václava Kratochvíla (Hollandská theorie archivní a reforma archivnictví u nás, ČČH 13, 1907).
139
měl již tehdy na pořádací systém moderní
názor. Rezignoval před faktem, že jeho návrh
nebude v Rakovníku trvale přijat,9) avšak plánoval rekonstruovat registraturu kombinací
chronologického členění s věcným, čemuž
předcházelo regestování listů a listin. Zdárně
v této práci pokračoval, i když se pravděpodobně nedočkal poradní návštěvy profesora
Novotného, o kterou opakovaně žádal, a nepřijel ani profesor Friedrich. Sarkasticky vyznívá Macháčkova kritika neblahých praktik
při dřívější úpravě listin, když Novotnému
popisuje sestřihávání rohů, a někdy dokonce
ustřižení spodní části listiny s datací, což mu
jistě působilo problémy při chronologickém
řazení registratury a listin. Tyto nešvary přičítal Rennerovým předchůdcům.10)
Při společné práci byla věnována pozornost také citelně poškozeným knihám, které
však momentálně musely být ponechány až
na pozdější odbornou konzervaci. Macháček
Fridolín Macháček po promoci (rok 1908; si postěžoval na prioritní zájem Rennera nikoliv o inventarizaci knih, nýbrž o rozdělování
Archiv města Plzně)
registratury. Konzervace knih byla zahájena
až koncem dvacátých let v konzervační dílně
pražského městského archivu (zde bezesporu už za aktivní pomoci Vojtíška, který pražský archiv vedl od března 1921) a ve třicátých až čtyřicátých letech v ní pokračoval sám
Renner.11)
Rakovnický městský archiv byl ve špatném fyzickém stavu. Macháček byl upozorněn na rozsáhlé mezery a sám zjistil četné ztráty archiválií, což bylo v souladu s faktem, že se od sedmdesátých let 19. století o rakovnický archiv nikdo nestaral a počátkem
9) Renner na provenienční princip nepomýšlel, ač se již tehdy u nás prosazoval, a ve svém uspořádání městského archivu jej nezavedl (viz J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 203).
10)K tomu srov. edici č. 1–3 a č. 7.
11)Kolem roku 1928 byly k restaurování odeslány tři rakovnické knihy do dílny pro konzervování písemných
památek, která byla zřízena v roce 1925 při AHMP. Viz Národní archiv Praha (dále NA Praha), f. MŠANO,
kart. č. 3238, sign. 30 Archivy, spis Praha. Archiv městský, Zpráva o činnosti konzervátorské dílny při
AHMP z 31. 10. 1931 se zmiňuje dále o tom, že v poslední době byly konzervovány některé knihy města
Rakovníka; srov. V. Vojtíšek, O státním archivním inspektorátu pro Čechy, Časopis archivní školy IX. a X.,
Praha 1933, s. 9: […]opraveny některé knihy […] města […] Rakovníka […]. Srov. Jan RENNER, Historie
a soupis archivu královského města Rakovníka, Rakovník 1938, s. 28–31: Abych měl vzor pro konservaci
a náležitou úpravu knih, poslal jsem některou knihu státnímu konservačnímu ústavu při pražském městském archivě. […] Vysoušel jsem tudíž na slunci poloshnilé knihy městského archivu a jednotlivé jejich listy
napouštěl jsem zaponovým lakem.
140
20. století vypadal jako hromada shnilého
papíru, odkud si každý mohl odnést to,
co potřeboval.12) Za krátkou dobu letních
prázdnin, od počátku července do konce
října, se nedalo mnoho udělat, avšak tato
krátká zkušenost s pořádáním archiválií
Macháčkovi ukázala archivnictví v surovém stavu a sám kvitoval, že zde získal
první praktické znalosti pro budoucí celoživotní působení v Plzni.13)
Jan Renner zůstal od té doby
s Macháčkem v pracovním kontaktu,
o čemž svědčí dochovaná drobná korespondence z let 1908–1911. Stal se příležitostným přispěvatelem do Macháčkem
založeného a redigovaného Sborníku
Městského historického musea v Plzni
a také se dne 13. července 1913 zúčastVáclav Vojtíšek v době studií (rok 1907; Archiv nil slavnostního otevření expozice téže
muzejní instituce.14) Přáteli zůstali i pozměsta Plzně)
ději, například v dubnu 1922 navštívil
Macháček Rennera v Rakovníku, pravděpodobně v rámci svých tehdejších inspekčních cest po venkovských archivech a muzeích
z titulu funkce konzervátora památek.15)
Práce v rakovnickém archivu postupovaly pomalu, proto se pro další léto 1907
opět hledala brigádnická výpomoc. Macháček měl již tehdy stálé místo v Plzni a pro
pokračování v pořádacích pracích počítal s Vojtíškem. Bylo mu líto započaté činnosti,
12) Srov J. ČERNÝ, c. d., s. 35–36; J. RENNER, c. d., s. 23–24: Ke konci prázdnin p. Fr. Macháček odešel do Plzně;
před svým odchodem napsal městské radě podrobnou zprávu o stavu městského archivu a o práci až dosud
vykonané. AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1651, inv. č. 756, životopis F. Macháčka, s. 1; SOkA Rakovník,
f. Archiv města Rakovník (dále AMR), Péče o městský archiv, kart. č. 200, složka r. 1900, přípis Okresního
výboru v Rakovníku městské radě v Rakovníku ze 4. 5. 1900 o předání pravidel k pořádání a bezpečnému
uložení městských archivů (nařízení zemského výboru království Českého ze dne 24. března 1900 čís.
23 665), na rubu zápis ze 12. 9. 1906 o přestěhování archivu do Vysoké brány a provedení prvních prací
panem učitelem Rennerem a absolventem filosofie Macháčkem o letošních prázdninách. Tamtéž, složka
r. 1907, zpráva J. Rennera městské radě z 15. 6. 1907. Za zprostředkování tohoto materiálu děkuji Janu
Černému.
13)Viz edice č. 3: […] naučím se tu velmi mnoho.
14)Viz AMP, f. F. Macháček, inv. č. 424, sign. 1632/1–4, kart. LP 1632, 4 ks korespondence 1908–1911;
Jan Renner, Mustrunk v plzeňském kraji r. 1566, Sborník městského historického musea v Plzni (dále
SMHMPl) 2, 1911, s. 42–57. Srov. J. ČERNÝ, c. d., s. 36.
15)Viz AMP, f. F. Macháček, inv. č. 535/99, kart. LP 1634, (kopie); totéž in AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29,
inv. č. 1113, sign. 1038, (orig.), pohled z Rakovníka z 13. 4. 1922 (zde Rennerův podpis).
141
ve které nemohl pokračovat.16) Už v květnu ji
nabízel Vojtíškovi, dokonce mu přímo vnucoval místo archiváře v Rakovníku, hlavně
poté, co k tomu Vojtíšek dostal doporučení
profesorů Friedricha a Novotného, který jej
přesvědčoval, aby místo přijal, a nabízel přímou intervenci. Nakonec mu však napsal, že
v Rakovníku si již opatřili jiného archiváře
(učitele Jana Rennera, který se uvolil, že se archivem bude zabývat i nadále).
Na závěr je velmi zajímavé zmínit fakt, že
mimo Rakovník Macháček Vojtíškovi „dohazoval“ i jiné nabídky archivářských míst:
v Jindřichově Hradci, kam posléze nastoupil kněz František Teplý, v pražském místodržitelském archivu, na pořádání archivů
ve Veltrusech či Velvarech nebo v Brně místo
opisovače pro soupis pramenů k moravským
dějinám. Macháček se staral o svého doJan Renner v roce 1914 (SOkA Rakovník)
sud nezajištěného přítele za vydatné pomoci
svých učitelů z fakulty, což bylo příznačné
zvláště pro Jaroslava Golla.17) Ukazuje to na tehdejší situaci, kdy se na pražské univerzitě hovořilo o obsazení „venkovských“ archivů a intervence ve prospěch žáků nebyla
výjimkou.18) Konkrétní doklad proto lze nalézt v Gollově dopisu Macháčkovi ze 2. ledna
1908. Na J. Golla se tehdy obrátil Max Dvořák, roudnický archivář a knihovník knížete
Lobkowicze, s prosbou o doporučení vhodného kandidáta na místo výpomocného asistenta a odborníka vědecky činného se znalostí němčiny. Po poradě s Pekařem si Goll
vzpomněl na Macháčka a dotázal se ho, zda by místo přijal. Ten však o měsíc později
odpověděl, že je v Plzni spokojen, a upozornil na kolegu Vojtíška, který byl doporučen
aspoň pokud se praxe týká, snad nejlepším z žáků p. prof. Friedricha. Ještě tentýž den psal
Macháček svému příteli Vojtíškovi o této nabídce, avšak Vojtíšek mu 15. února sdělil, že
16)Macháček původně počítal, že o příštích prázdninách v létě 1907 se do Rakovníka vrátí a bude pokračovat
v práci (srov. edici č. 7 a č. 13).
17)Viz Jaroslav ČECHURA – Jana ČECHUROVÁ, Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty, Praha 1999,
s. 8, pozn. 6, autoreflexe J. Golla na „vlastní školu“ v dopisu K. Kroftovi z 19. 8. 1906: O svém poměru
ke svým žákům nevím, co vypisovat. Tolik smím si říci sám, že jsem svou učitelskou činnost pokládal za hlavní svůj úkol, ne spisovatelskou. […] Mne můj poměr k mnohým ze svých žáků těšil a těší, ale to je řečeno
málo. […] Moji žáci si většinou zvykli na to, že jsem se jim o všecko staral.
18)Viz přísl. text, edice č. 10, pozn. 58 a edice č. 11, pozn. 60 (vzpomínky V. Vojtíška z r. 1971 na tuto dobu).
142
na Roudnici nepomyslí, dokud nedokončí studia (čekaly jej státnice).19) Jsou to dosud
neznámé skutečnosti k počátkům Vojtíškovy kariéry, protože tehdy ještě vůbec nebylo
jisté, že se jeho celoživotním osudem stane Praha, respektive její městský archiv.
Vojtíšek samozřejmě také netušil, že se na Rennerovu činnost podívá ve třicátých letech „úředně“, z titulu funkce archivního inspektora, a ocení dlouholetou a velmi záslužnou práci rakovnického archiváře. Jedinou doloženou kontrolu zde provedl 6. srpna
1931, kdy se za Rennerovu práci postavil, neboť ve své zprávě konstatoval, že vykonal
slušný kus práce, třebas jako ochotník musil se sám propracovávati a dopustil se lecčeho,
co není správné. Dnes činí městský archiv dojem archivu spořádaného a má také soupisy
a katalogy, že je dobrá evidence materiálu. Později, 22. září 1934, Vojtíšek opět rakovnického archiváře podpořil ve sporu o lepší umístění archivu, což ještě zopakoval v dopisu
rakovnické městské radě ze dne 16. září 1935.20)
Závěr
Spolupráce začínajícího archiváře Fridolína Macháčka při pořádání městského archivu v Rakovníku v létě 1906 nebyla velkého rozsahu co do množství zpracovaného
materiálu, ale za krátký časový úsek několika měsíců přinesla nezkušenému archiváři
a muzejníkovi Janu Rennerovi nový pohled na pořádání archiválií. Velmi lákavá nabídka zdejšího angažmá pro Macháčkova spolužáka Václava Vojtíška se v tomto příspěvku
ukazuje jako velmi vážná a reálná. Zájem pražských univerzitních profesorů Václava
Novotného a Gustava Friedricha nejen o uspořádání rakovnického archivu, ale i o jeho
personální obsazení trval do vyřešení této situace konečným jmenováním J. Rennera.
Vojtíšek, který svůj život poté celoživotně spojil s pražským městským archivem, se
do Rakovníka vracel ve třicátých letech 20. století již v roli archivního inspektora pro
Čechy a za práci Jana Rennera se několikrát postavil. Pracovní kontakty nebyly později
přerušeny ani mezi Rennerem a Macháčkem. Archivní práce všech protagonistů, která
odpovídala tehdejším možnostem a nárokům, si zasluhuje pozornost dnešní generace
19)AMP, f. F. Macháček, inv. č. 213/1, kart. LP 1631, dopis J. Golla F. Macháčkovi 2. 1. 1908; tamtéž,
inv. č. 213/3 (kopie) a 213/4 (strojopisný opis), kart. LP 1631, dopis F. Macháčka J. Gollovi 3. 2. 1908 (orig.
AAV, f. J. Goll, kart. č. 3, inv. č. 214, korespondence 1908, Macháček F.): […] zdejší moje poměry a postavení jsou takové, že sotva kdy budu míti příčiny měnit za něco jiného, zejména ve venkovském městě […]
nejvíce mne tu poutá neodvislost, jakou bych sotva kde jinde měl, a pro kterou bych sotva měnil i za Prahu,
ač ta by jinak ovšem mne hodně lákala. Srov. AMP, f. F. Macháček, inv. č. 535/14, kart. LP 1634, kor. lístek
F. Macháčka V. Vojtíškovi 3. 2. 1908: Doufám, že nebudeš dělat voloviny, přišlo‑li by k vyjednávání […]
Ostatně mohl bys pak odtamtud snad vypálit do Prahy k městu. Tamtéž; inv. č. 506/15, kart. LP 1633, kor.
lístek V. Vojtíška F. Macháčkovi 15. 2. 1908: Protože jsem ležel v době, kdy Tvůj lístek přišel […]. Děkuji ti
za péči, kterou o mne projevuješ. Ale nepřikládal jsem tomu [Roudnici] váhy od počátku. Spoléhám, až budu
mít státnici. Proto také žádám, abys dříve nijak nezasazoval se o můj prospěch – je to věc nevděčná a mne to
uvádí v rozpaky.
20)K tomu srov. NA Praha, f. MŠANO, kart. č. 3239, sign. 30, spis MA Rakovník 1928–1941. V srpnu 1931
provedl Vojtíšek v Rakovníku inspekci a s uspořádáním archivu projevil úplnou spokojenost (srov.
J. Renner, c. d., s. 28–29; J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století,
s. 206–209).
143
archivářů, neboť bez jejich obdivuhodného zápalu, pracovního nasazení a obětavého
nadšení by se nejspíš některé historické prameny v Rakovníku nedochovaly.
Archivní poznámka
Epizodické čtyřměsíční působení Fridolína Macháčka při pořádání městského archivu v Rakovníku v létě roku 1906 a jeho spolupráce s rakovnickým archivářem Janem
Rennerem byly již dříve známy. Při zpracování edice vzájemné korespondence Fridolína
Macháčka a Václava Vojtíška z let 1905–1954 se objevily dosud neznámé doklady, přinášející některé nové poznatky o zájmu pražských historiků i profesorů pražské filozofické
fakulty o stav městského archivu v Rakovníku, jeho uspořádání a personální obsazení
na počátku 20. století, které byly připojeny ve zkrácené edici.
Zcela nová jsou fakta kolem nabídek rakovnické archivní práce pro Václava Vojtíška,
jejíž byl Macháček prostředníkem. Zájem Václava Novotného o obsazení místa rakovnického archiváře byl již v publikované literatuře naznačen.21) Proto byla tato výběrová
edice doplněna ještě o několik dopisů, které si vyměnili Novotný s Macháčkem in causa
Rakovník z léta 1906 a které přinášejí zajímavé detaily o tehdejším rakovnickém archivu
a postupu pořádacích prací. Přibližují nesouhlas s Rennerovým pořádacím principem ze
strany tehdy ještě archivního eléva Macháčka, který projevil snahu o samostatné řešení
a na svého učitele se s důvěrou obracel o radu a podporu.
Dokumenty použité v edici pocházejí z osobních fondů F. Macháčka a V. Vojtíška,
uložených v Archivu města Plzně (včetně korespondence s profesorem Novotným)
a v Archivu hlavního města Prahy. Macháčkovu odeslanou korespondenci lze naopak
dohledat v osobním fondu V. Novotného v Masarykově ústavu – Archivu Akademie věd
ČR.22)
Ediční poznámka
Jednotlivé dopisy této výběrové edice jsou řazeny chronologicky dle data vzniku. V záhlaví dokumentů je nejprve datace v pořadí: rok, měsíc, den a místo vydání. Následuje
zkrácené jméno (název) autora (pisatele, vydavatele) a příjemce (adresáta) a dále citace
pramene, ze kterého dokument pochází, ve tvaru: archiv, archivní fond, karton, číslo
inventární, signatura, je‑li použita.
Datace, oslovení a podpisy jsou v textu ponechány na stejném místě jako v originále, opraveno bylo pouze psaní denního data římskými čísly (například VIII./VIII. 1906
opraveno na arabské) a pisatelem vynechané její části (z důvodu zkracování) jsou do21) Naposledy J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 205, pozn. 24:
Vojtíškovo zamýšlené působení v Rakovníku od roku 1907 nelze z tamějších pramenů ověřit a není zcela jasné, do jaké míry s tím reálně počítala městská rada a do jaké míry o to usilovali Vojtíškovi učitelé.
Dobrovolná práce místního učitele se jistě radním jevila jako výhodnější.
22)AMP, f. Fridolín Macháček (1797) 1884–1954 (1960), 50 kart., 5,50 bm (viz inventář PhDr. Hany
DOBRÉ, PhDr. Fridolín Macháček /1797/ 1884–1954 /1960/, Plzeň 1994, 115 s.); AHMP, f. Václav Vojtíšek
/1863/ 1883–1974, 220 kart., 27,23 bm (viz inventář Jana FLODRA, Osobní fond univ. prof. dr. Václava
Vojtíška /1863/ 1883–1974, Praha 1981, 93 s.); Archiv Akademie věd ČR (dále AAV), f. Václav Novotný
1869–1932, 20,79 bm, inv. č. 590, 15 dopisů Macháčka Novotnému 1906–1929 (viz inventář Jaroslavy
HOFFMANNOVÉ, Václav Novotný /1785/ 1879–1932 /1933/, Praha 1994, 104 s.).
144
plněny v hranatých závorkách, například 6./8. [19]06. Součástí záhlaví jsou dále údaje
o uložení dopisů (citace pramene ve výše uvedeném tvaru). V záhlaví je dále uváděn
stručný popis (dopis), informace o formě dochování (originál – kopie), způsob vyhotovení (strojopis, rukopis), použité psací potřeby (tužka nebo pero) a počet stran.
Přepis korespondence byl v několika případech zvlášť obtížný (v případě
V. Novotného), když byl rukopis zběžnější. Částečně nebo zcela nečitelná slova jsou
v hranatých závorkách [...], nejisté čtení je naznačeno ediční značkou [?] a na omyly pisatelů či místa věcně chybná je upozorněno značkou [!]. V hranatých závorkách
jsou z důvodu lepší srozumitelnosti textu rozepsána některá zkrácená či chybějící slova
z důvodu lepšího kontextu pro čtenáře. Hranatých závorek je také použito pro doplnění
zkráceného osobního jména v textu (například M[acháče]k). Zásahy pisatelů v textu jsou
vloženy mezi lomené závorky <> a vysvětleny v poznámce. Zvýraznění textu pisateli
podtržením (případně dvojitým podtržením) bylo také ponecháno v původní grafické
podobě a v poznámce je na ně upozorněno.
Texty dopisů byly přepisovány podle současné pravopisné normy s přihlédnutím
k pravidlům pro vydávání novodobých pramenů.23) Snahou je zachovat co nejvíce originální charakter jazyka pisatelů, ponechány proto byly některé archaické tvary nebo
sousloví (například fascikle, dělaje, bejka honit, zdravstvuj). Doplněna byla chybějící
interpunkce v souvětích a odstraněno zdvojení hlásek (illustrovat, supplent) či použití archaických tvarů (například museum nebo Fridolin). Na tyto opravy je upozorněno
v poznámkách.
Edice
1
1906, srpen 6., Rakovník
F. Macháček V. Novotnému
AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
V Rakovníku, 6. /8. [19]06
Velevážený pane profesore,
šťastně jsem [se] již uvelebil v Rakovníku a jsem zde celkem spokojen, ale jedna věc
mne přece trápí, a to právě nejdůležitější, pokud se týče archivu samotného.
Archiv není obzvláště rozsáhlý, ale materiál jest právě v opačném poměru k tomu,
co se v Praze povídá. Městských knih není obzvláště mnoho, něco přes sto, zatoa možno
počítati tu listin a listů na hezkých pár tisíc, a zde právě lze najít asi nové věci.
23) Obecně srov. Ivan ŠŤOVÍČEK a kol., Zásady vydávání novodobých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie, Praha 2002.
145
Když jsem přijel sem, p[an] dr. Jandač24) jako svůj vlastní úkol naznačil mi, že mám pomoci dosavadnímu kustodovi archivu, učiteli měšťanské školy zdejší p[anu] Rennerovi,25)
a že mu mám dávat jakési lekce v archivaření za tím účelem, aby on po mém odchodu
mohl samostatně pokračovat v srovnávání archivu a potom ho řídil. A ten pan učitel
mne právě nejvíce trápí.
Je to takto velmi hodný pán a výborně se spolu snášíme. Jest to typ okresního historika-učitele, který s velkou pílí a přímo s nadšením pro věc shání po celém okresu
všechny možné památky a zajímavosti, aby je uložil v rakovnickém muzeua nebo archivu. V archivu dosud vykonal za dobu poměrně krátkou velký kus práce, takže by se dalo
nyní na tom základě dále dobře urovnávat – ale rozhodně ne tím způsobem, jak on nyní
pokračuje.
Mohu Vám, pane profesore, v psaní naznačiti jen hlavní výtku, kterou bych činil jeho
způsobu práce, jinak bych musil popsat spoustu papíru, a doufám, že budu mít příležitost vyložit podrobně všechno ústně při Vaší návštěvě zde, na kterou už se velmi těším
a o kterou, mimochodem podotýkám, velmi se zajímají zdejší kapacity. Hospodářské
věci pan učitel srovnává v hlavních věcech, pokud jsem dosud mohl poznati, celkem
dobře (ne zcela), ale kdo bude chtít někdy něco psát z politických nebo kulturních dějin
rakovnických,a toho bych, bude‑li archiv takto srovnáván, srdečně litoval. Je to škatulkování příliš daleko zabíhající, stanovené na základě dělítek zcela libovolných, nejjednodušeji věc naznačím snad takto: věci k sobě naprosto nepatřící dostan[o]u se do jedné
škatulky a věci týkající se jedné záležitosti budou úplně rozstrkány.
Vyložil jsem arci ihned své námitky panu učiteli a předložil jsem svůj plán, který, mys­
lím, jest praktičtější a jednodušší, ale jsem vůči němu přece jen skoro ještě kluk, a třebas
by nyní v něčem povolil, po mém odchodu jistě, jak nyní vidím, zůstane vše při starém.
Rád bych se proto zbavil vší zodpovědnosti za konečné srovnání archivu, ale nevím, jak
to provést, do nějakého konfliktu s p[an]em R[ennerem] bych se velice nerad dostal,
24)Petr Jandač, JUDr. (1866–1916), rakovnický činovník, od r. 1898 městský tajemník v Rakovníku
a od r. 1900 starosta Sokola (obě funkce vykonával až do své smrti). Srov. Petra BURGEROVÁ, Podnikatel
a starosta Josef Čermák a jeho činnost v Rakovníku na přelomu 19. a 20. století, Rakovnický historický
sborník (dále RHS) 5, 2004, s. 92, 110, 116–117.
25) Jan Renner (1869–1959), učil na rakovnické měšťanské škole chlapecké, do penze odešel jako její ředitel
v roce 1929. V Rakovníku spravoval od roku 1904 muzeum, archiv začal pořádat v roce 1906 a vedl ho až
do roku 1957, v meziválečném období psal kroniku města Rakovníka. Podílel se na založení rakovnického
Muzejního spolku a dlouhá léta redigoval jeho Věstník. Viz úvodní text, pozn. 1 (práce o J. Rennerovi
a rakovnickém městském archivu).
146
osobně je to výtečný člověk – a také nevím, zda bych sám zde prorazil. Prosím Vás tudíž,
pane profesore, o radu, jak si[!] mám z té nesnáze vymotat. Přijedete, prosím, už brzo?
Děkuji Vám předem za všechnu mně věnovanou přízeň a trvání, Váš v nejhlubší úctě
oddaný
Fridolín Macháček
t. č. [?] Rakovník,
Trojanova ul. č. 211.
Je prof. Fri[e]dr[ich]26) v Praze? Rád bych mu také předal zprávu o stavu věcí zde.
a
v orig. za to; museu; Rakovnických
2
1906, srpen 8., Čestice u Volyně
V. Novotný F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1632, inv. č. 377, sign. 377/1
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Milý příteli!
Promiňte mi, že jsem Vás, nechtěje, přivedl do nemilé situace. O p[anu] učiteli se sice
Jandač27) zmiňoval, tuším, že jsem Vám dával to psaní čísti nebo aspoň o tom řekl, ale ne
v tom smyslu, jak to nyní líčíte Vy.
Je mi to velmi nepříjemné, ale v těchto okolnostech je těžko radit, zvláště když nemohu dobře posouditi, oč běží, třeba z líčení Vašeho vysvítalo, že systém p[áně] učitelův je
převrácený. Obrátiti se na Jandače jistě by mnoho nepomohlo, a kdyby i byl by konflikt
neodvratný, tu pak chápu (a je to zde správné), že se konfliktu vyhýbáte. Nejlíp by bylo
na nějakém drastickém příkladě ukázati p[anu] učiteli pošetilost jeho systému, ale z druhé strany věřím zase, že po Vašem odchodu dělal by vše po svém. Ale konečně i toho
nejhloupějšího systému lze užíti, když jeho nedostatky vyváží se správnými repertorii28)
a revokacemi, i když ve všem mnohem pracnější a nešikovnější. Ale snad by bylo lze tím
způsobem p[ana] učitele přesvědčiti, když při zdělávání katalogu bude nutno dělati další[?] revokaci, že by bylo vhodnější dáti k sobě věci, které k sobě patří.
To vše ovšem jsou teoretickéa úvahy, snad plané, jichž nebude v praxia lze upotřebiti,
ale nevím věru, co jiného poraditi. Hned mi ovšem také napadlo, že by bylo prozatím
nejlíp, kdybyste nechal p[ana] učitele zabývati se hospodářskými věcmi a sám se pokusil[?] na knihy a jejich popis[?]. Nepřipadne‑li zde na to dosud [?], aspoň o tom přemýšlejte.
26) Gustav Friedrich, prof. PhDr. (1871–1943), český historik, od r. 1904 mimořádný a 1909 řádný profesor
pomocných věd historických na UK Praha (Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století, Praha 1997, s. 580–583). V době Macháčkových a Vojtíškových studií přednášel latinskou paleografii,
diplomatiku, chronologii, úvod do sfragistiky a heraldiky, vedl paleograficko-diplomatická cvičení. Viz
F. KUTNAR – J. MAREK, c. d., s. 580–583.
27)Viz edice č. 1, pozn. 24.
28) Repertoria či repertáře spolu s indexy sloužily jako pomůcky pro orientaci v registratuře (archivu).
Repertoria evidovala spisy ve fasciklech.
147
Rád bych svou návštěvu provedl[?] hned, ale mám jen krátkou dovolenou a té opravdu potřebuji k svému zotavení. Měl jsem v úmyslu přijeti 8.–9. září, snad tam ještě tou
dobou budete. Píši však současně Friedrichovi,29) který je denně v Praze, myslím, že si
tam malý výlet neodepře.30) Podrobnější jeho adresy nyní nevím, poněvadž u I. VIII […],
ale stačí psáti na Klementinum. Napište mu tam, chcete‑li, není ničím ku Praze vázán
a myslím, že dovede zakročiti energičtěji, než bych to dovedl já.
Bude mne zajímati zvěděti více o Vašem dalším postupu, hodí‑li se Vám příležitost
psáti. Budu zde do 3. září.
Doufám také, že mi prominete, pokud jsem příčinou Vašich svízelů a jsem s přátelským pozdravem
Váš Novotný
Čestice (u Volyně)31) 8. 8. 1906
v orig. theoretické, praksi
a 3
1906, srpen 11., Rakovník
F. Macháček V. Novotnému
AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Rakovník, 11. /8. [19]06
Velevážený pane profesore,
zdá se mi, že si mne ráčíte představovat na tu celou věc mnohem více rozbručeného,
než tomu ve skutečnosti jest, jsem Vám, pane profesore, naopak velikými díky zavázán,
že Vaší vzácnou pomocí jsem [se] konečně k něčemu dostal; že jest můj spolupracovník
tak trochu nešika, jest pro mne spíše výhodou, kdyby to byla nějaká kapacita ve svém
oboru, tížila by mne jeho autorita a nedostal bych se ještě k samostatné práci ani k samostatnému myšlení o věci samé; takto mám dobrou příležitost učit se moudrým býti chybami druhého, a pozoruji na sobě, že jest to velmi dobrá škola. I jinak získám si zde přece
jen dost praxe v každém ohledu, i v diplomatice poznávám nové formy 17. a 18. stol[etí]
a p[odobně], takže já sám mohu býti se vším spokojen.
To, nač si stěžuji, odnese si jen archiv, nepůjde‑li to jinak, jednoduše dříve než odjedu, oznámím p[anu] d[okto]ru Jand[ačovi] i purkmistrovi,32) že za rozdělení materiálu
archivního nepřejímám zodpovědnost a že se k němu také nebudu hlásit.
Dovoluji si několika příklady ilustrovata blíže to, co jsem vykládal minule. Pan
R[enner] rozděluje listiny, <ktere>b z nichž dosud jsou pořízena regesta, na 48!c přihrádek,a doufám, že [v] průběhu doby ještě nějaká přibude. To by ještě nebylo nejhorší,
horší je ještě, jaké nápisy mají jednotlivé oddíly; vedle takových, které se dají dobře hájit
29)Viz edice č. 1, pozn. 26.
30) Návštěvu G. Friedricha v Rakovníku nelze doložit, nedochovaly se ani žádné zmínky o této záležitosti
v korespondenci s F. Macháčkem (AMP, f. F. Macháček, inv. č. 210, sign. 210/1–7, kart. LP 1631).
31) Obec Čestice, nyní okres Strakonice, Jihočeský kraj.
32) Starostou v Rakovníku byl v letech 1893–1910 Josef Čermák (viz pozn. č. 24).
148
(Účty, Pivovar, Cechy, Senomaty, Svobodný dům), najdou oddíly zařizované na základě čistě vnějších nahodilých známek (Rakovník císaři, císař R[akovn]íku [?], Královský
úřad, Rakovník–Křivoklát), nevím často sám, co to má znamenat, vedle „Dluhů“ figurují
ještě „Dluhopisy“, vedle „Soudnictví“ jsou ještě „Výslechy“, „Žaloby“ atd., vedle „Financí
městských“ ještě „Účty“ atd., a vrchol všeho: „Potvrzení o obdržených listech“. Tak se
např[íklad] jednání Rakovnických o povýšení do 3. stavu <kolem 1580>d dostane, sám
nevím, do kolika přihrádek. <Revokace jsou tu nemožny.>d Chtěl jsem p[ana] učitele
uvrtat samotného na knihy a dal jsem mu lekci o popisování knih, ale on mi od toho
utekl a mnohem lépe se mu líbí „rozdělování“. Já nyní pořizuju[!] regesta k listům, u kterých toho dosud není, a své jednání další chci pak zařídit podle toho, jak dlouho mne zde
budou chtít mít; budou‑li všechny listy regestovány, pak chytnu všech <ny>b 48 balíků,
scházím to na jednu hromadu, srovnám chronologicky a pak roztřídím definitivně kombinací postupu chronologického s rozdělením věcným a hned dám signatury, to nebude
tak dlouho trvat, a pan učitel bude stát před hotovým faktem a bude to muset akceptovat.
Jestliže bych tady zůstal jen do 15. září, pak ovšem nebudu hotov ani s regestováním
listin (regesta píši hned na lístky a připojuji k <tomu>b regestu hned diplomat[ickou]
charakteristiku listin, datum a p[odobně], a nechám to běžet.
Na knihách myslím, pane profesore, že nebude tak mnoho záležet, není jich mnoho,
a proto ať si je pak srovná, jak chce, mezi nějakými 120 lístky už si každý najde, co bude
potřebovat.
Na začátku září přijedu v každém případě do Prahy sám, poněvadž musím jít
k zem[ské] šk[olní] r[adě] (insp[ektorovi] Kastnerovi a Krskovi33)), dovoluji si obtěžovat
s žádostí, až přijedete do Prahy, abyste mi ráčil dát laskavě zprávu, budou‑li už uvedení
inspektoři úřadovat. O tom, že se bude obsazovat místo v plzeňském archivu, mluvil
p[an] d[oktor] Teige34) již jako o hotové události, aniž bych se mu byl o tom zmínil,
a upozorňoval mne také na to, abych si věci všímal.
Prosím o prominutí, že zase obtěžuji svým povídáním, měl však jsem strach, abyste
snad neměl domnění, že jsem nespokojen s tím, co jste mi sám ráčil vyhledati; proto
si dovoluji opakovati, pokud mne samého jako začátečníka se týče, naučím se tu velmi
mnoho.
Poroučím se Vám v hluboké úctě oddaný
Frid[olín] Macháček.
v orig. illustrovat, příhrádek; b škrtnuto pisatelem; c podtrženo pisatelem vlnovkou; d vsuvka nad řádkem
a 33)Eduard Kastner (nar. 1845 Náchod, zemř. 22. 9. 1909 Praha), gymnaziální profesor, ředitel gymnázia,
zemský školní inspektor v Praze. Dr. Franz Krsek (nar. 1854 Vamberk), dvorní rada, ředitel gymnázia,
školní inspektor (NA Praha, f. Policejní ředitelství Praha – konskripce). Za dohledání těchto údajů děkuji
Mgr. Janu Kahudovi.
34) Josef Teige, JUDr. et PhDr. (1862–1921), archivář hlavního města Prahy v letech 1906–1921.
149
4
1906, srpen 21., Rakovník
F. Macháček V. Vojtíškovi
AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.)
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/2 (kopie)
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Rakovník 21. /8. [19]06.
Milý Vojtíšku,
předně napiš definitivně, přijedeš‑li a kdy. Pokud se bytu týče, je tu studentská noclehárna v hotelu Jerie,35) nocleh zdarma, chtěl‑li bys tam jít, vyzdvihni si poukázku v klubu
turistů v Jungmannově tř.36) č. 15 a dej si ji tam hned orazit, na průkaz akad[emické]
legiti[mace] to udělají. Nechtěl‑li bys tam mermomocí, pak snad by byl pro Tebe byt
u jednoho mladého učitele [Jana Rennera?], s kterým jsem o věci mluvil, myslím, že by
to přišlo levně. V hotelu je to takto drahé, pokud vím, asi 80 kr[ejcarů] za noc. Stravu
poměrně levnou a dobrou bys měl u <naší>a mé kvartýrské (oběd za 30 kr[ejcarů]). Já
ve svém pokoji nemám absolutně místa pro 2, je tak zrovna pro mne, uvidíš to ostatně
sám. <Na>a Za stravu zde utratím nejvýš 65 kr. denně a jím slušně a dobře. Rozhodni
se tedy o noclehu a napiš definitivní své rozhodnutí. Přijedeš‑li, tedy rozhodně ne tento týden, poněvadž archiv se maluje a nevím, bude‑li do <neděle>a soboty vše hotovo,
v neděli už snad ano. Odporučuji tedy příští týden, nepřijeď však dříve než v neděli 27.
Teď o archivu. Archiv je takto pěkně uložen a hezky se tu pracuje.37) O husitské době
nenajdeš tu potřebnějšího téměř nic, musila by to být pouhá náhoda.38) Vůbec nejsou zde
věci nějaké zvláštní ceny. Proto ale přece odporučuji Ti se sem podívat, ne kvůli tomu,
co tady je, ale kvůli tomu, že jest to vůbec archiv. Měl bys tu výhodu, že by sis mohl dělat,
co bys chtěl, jsem v archivu většinou sám, a jest to přece jen velmi výhodné, trochu praxe
si získat. Odporučoval bych Ti, bude‑li možno, aspoň <tak>b 3 dny, <např[íklad] příští
týden od pátku do neděle? Budu‑li ovšem tady>c nechal bych Tě v archivu dělat a <že>a
trochu praxe by Ti někdy mohlo být dobré. <Okolí>a Rakovník i jeho okolí je dosti pěk35)Hotel Jerie, Rakovník čp. 144/II. V roce 1922 budovu koupila sociální demokracie, která ji přestavěla
a rozšířila. Dnes zde sídlí Tylovo divadlo (v původním hotelovém traktu) a k němu v l. 1998–1999 přistavěné Kulturní centrum (hlavní kulturní sídlo města). Fotografie hotelu Jerie viz SOKA Rakovník, f. MěNV
Rakovník, Fotokronika města Rakovníka II (Rakovník dříve a nyní II), inv. č. 189, kniha č. 189, č. fotografie 261; současnou podobu budovy lze vyhledat na webu města Rakovníka: http://www.mesto-rakovnik.
cz/fotogalerie/kulturni-centrum/ 31. 3. 2008.
36) Rakovník, Jungmannova tř., nyní Pražská ul.
37) O práci v rakovnickém archivu píše Macháček dne 1. 7. 1906 slečně Slávce Noskové, se kterou se později oženil, na pohledu z náměstí na Vysokou bránu s označením umístění archivu: Pracovna pěkná,
ve „Vysoké bráně“, chládek, čisto. Nejspíš se tam odstěhuji vždy na celý den, mimo jídlo. Viz Sbírka pohlednic ve vlastnictví vnuka J. Povolného (tamtéž, pohled z 1. 8. 1906, Macháček píše, že v Rakovníku bydlí
u Spěváčků).
38)Vojtíšek tehdy sbíral archivní prameny k tématu Táboři po bitvě u Lipan, kterou původně zpracovával
v semináři J. Golla, později uvažoval o tom pro disertaci. Později od tématu na radu svých profesorů
V. Novotného a J. Bidla ustoupil. Srov. AMP, f. M. Bělohlávek, korespondence s V. Vojtíškem, neuspořádáno, Vojtíšek Bělohlávkovi 12. 11. 1971; V. VOJTÍŠEK, O Gustavu Friedrichovi, AČ 21, 1971, s. 230–231,
234; viz edice č. 10, pozn. 58.
150
né, nějaký výletek bychom si také mohli udělat, nebylo‑li by nic zvláštního, třeba bych
mohl i ve všední den, nemám žádné úřední hodiny ani nic takového, dělám, kdy mám
k tomu chuť. Nějakou práci bys mohl mi také s sebou přinést, ale jen něco menšího, poněvadž mi to, co mám, snad stačí <do poč[átku] září>a asi 14 dnů, kdy pojedu na nějaký
den do Prahy (k zem[ské] šk[olní] radě). Příští týden sem také přijede Friedrich.39) Tak
mi brzo odpověz a posílá Ti pac a pusu Tvůj
Frida Macháček
Rakovník
Trojanova ul. 211.40)
a
škrtnuto pisatelem; b vsuvka nad textem; c vsuvka na téže stránce vpravo dole označená: x)
5
1906, srpen 23., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/1
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Milý Machairo!
Mám udati definitivně, kdy přijedu, ale je v tom nesnáz. Musím se říditi, jak Ty máš
čas – já mám kdy stále –, ale z Tvého dopisu nemohu vyrozuměti, kdy by se Ti to nejlíp
hodilo. Doporučuješ příští týden od pátku do neděle, ale dodáváš „budu‑li ovšem tady“.
Proto udej mně laskavě, kdy by Ti můj příjezd byl vhod, a já se dle toho zařídím. Čas
naznačený (pátek–neděle příštího týdne) nebyl by zlý, záleží tedy na Tobě.
Co se týče noclehu, užil bych příležitosti u toho p[ana] učitele, bylo‑li by možno, ne‑li
snad by to v hotelu také nepřišlo zvlášť draho. Oběd by stačil u Tvé p[an]í kvartýrské.
Tím by nejnutnější bylo vyřízeno, ostatní si zařídíme, až přijedu!
Chceš‑li vědět, co dělám, neobtěžuj se ještě přečísti si další řádky.
[...]41)
Psal jsi, že pro mne v Rakovníku nebude nic, ale to nevadí. Já ani nemyslil na nějaký
úspěch. Přijedu proto, abych viděl, jak se archiv pořádá, proto, že se podívám do kraje,
kde jsem dosud nebyl. Byl bych letos jel asi na 2–3 dny zas do Brandýsa n[ad] Lab[em],42)
ale raději užiji této příležitosti. Ale doufám, že máte dobré pivo, jinak bych měl strašně
39)Viz edice č. 1, pozn. 26; č. 2, pozn. 30.
40) Rakovník, Trojanova ul. (tento název nese ulice dodnes); na jedné dopisnici s pohledem na rakovnické
náměstí z chrámové věže popisuje místo pobytu: Bydlím v ulici přes náměstí vzadu v levém koutě, nalevo,
několik domů od náměstí...
41)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
42) Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, dvojměstí v okrese Praha-východ, odkud pocházela Vojtíškova matka Jana, roz. Jandová, dcera zdejšího mistra ševcovského a měšťana (o Vojtíškově rodině a mládí viz Ivan
HLAVÁČEK, Václav Vojtíšek, in AUC-PH 5, 1975, s. 9–10; týž, O mých předchůdcích i současnících,
Praha 2011, s. 276 a 320, pozn. č. 1).
151
mizernou náladu. Ten nějaký výlet také rád podniknu, těše se, že je okolí rakovnické
pěkné. Jen aby nám nepršelo!
Těším se na brzkou shledanou a s upřímným pozdravem jsem
Praha, 23. 8. [19]06.
Tvůj Vojtíšek
[...]43)
6
1906, srpen 30., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/2
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–3
Milý Machairo!
Dostali jsme právě <dnes>a telegram o smrti tety (mně je to celkem lhostejno), ale
v radě rodinné bylo ustanoveno, abych jel na pohřeb jako zástupce rodiny. Odjíždím
zítra ráno do Brandýsa44) – kdy se vrátím, nemohu přesně udati. Jistě se tam zdržím
2–3 dny. Tak ovšem není mi možno, abych tento týden přijel k Tobě. Příští týden odjíždíš
zas Ty do Prahy45) – jak se zdá, je můj výlet za Tebou ohrožen, leda by jej bylo možno
uskutečniti příští měsíc někdy. O tom ovšem promluvíme, až přijedeš do Prahy, kdy se
jistě u mne zastavíš. Mám strašnou zlost, ale pomoci si opravdu nemohu. Z ostatních
členů rodiny nikdo jeti nemůže.
Tak se to stává, těší‑li se člověk na něco, a já jsem se opravdu těšil do Rakovníka. Je
pravda, bude v Brandýse veselo přes ten pohřeb, piva bude dost, ale letos jsem chtěl jeti
za Tebou, protože co budu míti v Brandýse, měl jsem už každý rok.
[...]46)
Až přijedeš do Prahy, budeš si moci vzíti ode mne, cokoliv budeš chtít a potřebovat.
Žádaje, abys mne laskavě omluvil, jsem zatím (více si povíme, až přijedeš) s upřímným pozdravem
Tvůj Vojtíšek
Praha 30. /8. [19]06
nadepsáno nad řádkem
a
43)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
44) Zemřela pravděpodobně sestra Vojtíškovy matky Jany, roz. Jandové, která z Brandýsa nad Labem pocházela (viz edice č. 5, pozn. 42).
45)Viz edice č. 4.
46)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
152
7
1906, říjen 8., Rakovník
F. Macháček V. Novotnému
AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
V Rakovníku, 8. /10. [19]06
Velevážený pane profesore,
podařilo se mi přece svého nešťastného spolupracovníka přivést k jakémusi kompromisu, který mi aspoň umožnil, že jsem se mohl pustit do definitivního srovnávání. Pan
učitel má ovšem fixní ideu, že by to bez škatulek vůbec nešlo, povolil jsem tedy v tom,
že roztřiďuju nyní všechen materiál na několik oborů, ve kterých srovnávám pak dále
chronologicky, dělaje pouze fascikle z akt týkajících se téže záležitosti. Rozhodl jsem se
pro tyto obory (snad ovšem se ještě tu a tam rozhodnu k menší změně):
A) Berně a všechny dávky zemské; B) Vojenství, válka, náklady vojenské; C) Soudnictví
(pouze trestní); D) Záležitosti obecní, tj. vše, co se týká Rak[ovníka] jako obce; privilegia, hospodářství obecní, úřady, věci, ve kterých je obec zastoupena jako strana – je to
arci daleko nejpočetnější oddíl; E) Řemesla, živnosti, cechy; F) Pivovar (nevím, zůstane‑li samostatný, snad ho podřadím ad E); G) Náboženství, děkan, záduší, kostely atd.;
H) Škola (snad přijde ke G); I) Záležitosti soukromé (měšťanstvo i jiné osoby, civilní pře,
záležitosti gruntovní, soukromé dluhy atd. K tomu se snad přiřadí anebo zůstane jako
samostatné oddělení K) Svobodný dům.
Bez revokací to ani při tak redukovaném počtu škatulek nepůjde, ale dá se, myslím,
toho poněkud bez obtíží užít, ačkoli mně to ve všem nevyhovuje úplně. Měl jsem úmysl
v první oddíly shrnout vše, čemu my říkáme přenesená působnost obce, ale nedá se
to tak dobře provést, když různé stránky obecní činnosti příliš splývají. Mám už takto
srovnánu značnou část listinného materiálu, dá to dost práce, poněvadž vedle datování,
které často dá dost práce, musím každou věc aspoň přehlédnout, o čem jedná, abych
ji mohl podle toho zařadit. Ale myslím, že do konce měsíce budu hotov. Přes zimu by
mohl p[an] učitel dodělat katalog a o příští prázdniny bych se chtěl na to podívat, k napravování toho, co on udělá, bude jistě třeba dost práce, ačkoliv datování, v kterém dost
často chybuje, má hotovo, a chtěl bych pak o tom napsat někam referát – to ovšem jsou
dosud plány.47) Ale věc sama se mi líbí a skoro je mi líto, že ji mám tady nechat na pospas
jiným lidem. Našel jsem zase řadu moudrostí svých předchůdců, tak např[íklad] velmi
pěkně vypadá, když stará listina má strany nůžkami pěkně zarovnané, aby snad nějakým
natržením neurážela krasocit, je to přímo estetický požitek, taková ostříhaná listina, nej-
47)Pokud je editorce známo, Macháček o pořádání městského archivu v Rakovníku referát nenapsal. K tomu
srov. jeho bibliografii prací (Bibliografie PhDr. Fridolína Macháčka, MZK 7, 1970, s. 404–418. Sestavil
M. Bělohlávek z pozůstalosti G. Macháčkové). Svoji činnost v Rakovníku pouze zhodnotil před svým
odchodem radě města, avšak tato písemnost se nezachovala (viz J. ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický
městský archiv v první polovině 20. století, s. 203).
153
příjemnější tenkrát, je‑li ušmiknut zároveň podpis a datum. Ale pan učitel se hájí, že to
nedělal, byl to asi někdo z dřívějších „srovnavačů“.48)
Budu smět doufat ve Vaši návštěvu, velevážený pane profesore? Měl bych rád vyšší
sankci na svou práci, a ještě větší by bylo mé potěšení, kdyby přijela hned celá komise
a hodně mne ztrhala. Jinak je mi tu dobře, mimo trochu maloměstské nudy, aspoň pořádnou čítárnu by tu měli mít.
Těším se tedy (ovšem trochu se strachem), že budu mít čest býti podroben přísné
kritice, a budu se zatím činit, abych nepropadl. Děkuji již předem za všechnu vzácnou
přízeň, mně prokazovanou, znamenám se v nejhlubší úctě oddaný
Fridolín Macháček
8
1906, říjen 9., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/3
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Milý Machajro!
[...]49)
Také jsem byl z výsledku té návštěvy uspokojen a doufám, že nezůstane bez dobrých
pro mne následků. A teď na oslavu toho podnikl jsem delší sezení v hospodě s nočním
výletem, a tím se stalo, že penízky kulaté, které jsem měl tak v rezervěa pro případ jízdy
do Rakovníka, velice krásně se rozkutálely. Dnes, kdy na vše vzpomínám, mám nehorázný vztek na sebe i na ty, s nimiž jsem byl, ale pozdě, jak řekneš asi, bejka honím.
Mám nyní hanebnou náladu, což se dá snad také vysvětliti tím, že už ve čtvrtek nastávají přednášky. A tak poznáváš než, že ty 2 uvedené argumenty stačí k tomu, abych nemohl jeti za Tebou. Ten 2. dal by se snad obejíti, ale ten první – to je slovem šeredná věc.
No, co se stálo [!], stalo se, člověče, nezlob se, pláč nepomáhá – ten se říkává odedávnaa a já, bohužel, musím toho rčení užíti také a musím jen doufati, že mi promineš, že
nesplnil jsem slibů, které jsem Tobě dal.
[...]50)
Zatím, než se uvidíme, jsem s upřímným pozdravem Tvůj Vojtíšek
Praha 9./10. [19]06
v orig. reservě; ode dávna
a
48)Před J. Rennerem pořádal rakovnický archiv v letech 1861–1873 František Hovorka, místní obrozenský
pracovník, jemuž tehdy pomáhal František Levý. Poté archiválie v polovině 80. let 19. stol. badatelsky
využíval pro své práce Zikmund Winter, který se o jejich uložení nebo uspořádání příliš nestaral. Viz J.
ČERNÝ, Jan Renner a rakovnický městský archiv v první polovině 20. století, s. 200; Jan RENNER, Zikmund
Winter a rakovnický archiv, in Zikmund Winter a Rakovník, ed. Josef Bartoš, Rakovník 1937, s. 119–141.
49)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
50)Totéž.
154
9
1907, duben 13., Plzeň
F. Macháček V. Novotnému
AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
V Plzni, 13. /4. [19]07
Velevážený pane profesore,
vede se mi tu v Plzni dosud docela dobře a nemám nejmenší příčiny si naříkat; s panem řed[itelem] Strnadem se výborně snášíme, času na práci mám také dost, a půjde‑li
to všechno tak dále, bude moje postavení zde tak neodvislé, že se to nedá ani porovnat
s profesurou.51)
[...]52)
Vojtíšek mi právě píše, že již s Vámi mluvil o Rakovníku.53) Je to s ním teď dost ošemetné, je chorobný (nějaká neuróza,a špatné trávení, vůbec asi celý tělesný stav jeho je
pochroumán), dle mého mínění je tím vinno jen to, že má špatný byt v přízemí v nejužší části Nekázanky,54) málo vzduchu a světla. Odvolal teď na radu Bidlovu55) žádost
za státnici (písemnou), což je jistě dost povážlivé v dnešních poměrech; studovat ale
a připravovat se prý ještě může. Bylo by to škoda, kdyby se zdržel, znám ho dobře a vím,
že patří k nejpilnějším a nejsvědomitějším lidem u nás, snad je někdy až příliš svědomitý
ve své práci. Psal mi před týdnem, že má strach z Rakovníka, aby se nezdržel v přípravě
k[e] zkouškám, chtěl jsem mu za to důkladně vycinkat, ale jak se dovídám právě, předešel mne v tom již Friedrich.56) Rakovník by mu přišel nyní jako na zavolání, měl by to
jako letní byt, i archivní místnost je pro něj zrovna ideálně vzdušná a světlá, blízko lesy,
připravovat by se i při pilné práci v archivu mohl pořád, opatřil bych mu tam i dobré
společníky, schází tady jen, aby múdří[!] a opatrní páni s tím souhlasili. Odpovědi jsem
dosud nedostal, a myslím, že snad s urgováním jí bude nutno počkat po volbách, jen aby
pak snad nebyla odpověď záporná. Vojtíšek mi již napsal, že jste se mu ráčil zmínit, že
51)Macháček v Plzni oficiálně nastoupil od 1. 5. Dne 10. 6. 1907 vykonal státní zkoušku a byla mu přiznána
učitelská způsobilost pro vyšší střední školy. Josef Strnad (1852–1930) v letech 1879–1907 vedl správu
Městského historického muzea a městského archivu v Plzni; od r. 1881 působil také jako středoškolský
profesor, v letech 1906–1914 byl ředitelem II. Státní české reálky v Plzni. Strnadův nástupce F. Macháček
byl jeho oddaným spolupracovníkem.
52)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
53) Žádný dopis Vojtíška Macháčkovi s informací o konzultaci rakovnického místa s Novotným před
13. 4. 1907 se nedochoval, nejbližší datem i obsahem je dopis ze 7. 5. (viz edice č. 10).
54)Vojtíškovi rodiče bydleli v ulici Nekázanka 12 na Novém Městě od roku 1882, když si tam zařídili malé
hokynářství; 9. 8. 1883 se jim tam narodil jejich syn Václav. O tom více I. HLAVÁČEK, c. d., s. 9–10;
J. JANEČKOVÁ, „Mám je ty Plzeňáky přece jen nakonec rád“, s. 15, pozn. 43.
55) Jaroslav Bidlo, prof. PhDr. (1868–1937), český historik Gollovy školy se zaměřením na východní slovanskou Evropu a Balkán, profesor všeobecných dějin (1904–1910 mimořádný, od 1910 řádný) a zakladatel semináře východoevropských dějin na pražské filozofické fakultě. Macháček a Vojtíšek navštěvovali
v akademickém roce 1905/1906 jeho semináře „Dějiny Ruska v 19. stol.“ a „Dějiny unie polsko-litevské“.
56) Žádný další dopis od Vojtíška se nedochoval (viz pozn. 5). O G. Friedrichovi viz edice č. 1, pozn. 26.
155
v případě potřeby budete urgovat, to by asi ovšem pomohlo. Kdyby do té doby mi přišla
odpověď, hned to oznámím.
Prosím za prominutí, že Vám způsobuji stále nové starosti, a trvám v hluboké úctě
Váš vděčný
Fridolín Macháček
v orig. nervosa
a
10
1907, květen 7., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/6
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Milý Macháčku!
[...]57)
U Novotného jsem ještě nebyl, ale půjdu k němu v sobotu (dříve nemá přednášky tento týden). Dnes jsem vlastně poprvé se podíval do koleje. Byl jsem u Friedricha a mluvil
jsem s Bidlem, který se zvláště zajímal o moji chorobu a doporučoval mi lékaře, který
opravuje jeho nervy. Jak je se mnou v této věci, těžko říci. Piju všeliké medicíny,a zachovávám lázeňské rady, nepiju ani piva – a je mi to opravdu krušno –, užívám mléka, ale
nepozoruji zvláštních pokroků. Záchvaty mdloby se sice neopakují, ale bolesti hlavy,
nespavost a spojené s tím nepříjemnosti zcela nezmizely dosud. Doufám, že nastávající
pěkné dny pomohou k mému uzdravení, avšak ztráta času bude veliká a jistě citelná.
Uvažuji‑li o všem, poznávám, že Rakovník, dostanu‑li se tam, poslouží mi sice k osvěžení, zato však připraví mne o další čas.58)
57)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
58) O mnoho let později na toto období V. Vojtíšek vzpomínal v dopisu M. Bělohlávkovi 12. 11. 1971. Viz edice
č. 4, pozn. 38; AMP, f. M. Bělohlávek, korespondence s V. Vojtíškem, neuspořádáno, kde píše: V Rakovníku
byla velká práce. Macháčkovi se však líbila i s městem a myslil na to, aby příští rok jel do Rakovníka někdo
jiný, když sám už nepojede. V tom smyslu mně z R[akovníka] psal. Dopisem jsem byl překvapen: sám jsem
měl před sebou rok studií (1903–7) a měl jsem rozdělanou práci u Golla: Táboři po bitvě u Lipan […] Už jsem
rok sbíral materiál a dostával jsem se do povážlivé situace. Radil jsem se – ke Gollovi byl těžký přístup a dostal i dovolenou – s Novotným i Bidlem, oba řekli, že je to úkol na habilitaci, Bidlo radil výměnu práce, a mne
pojalo vzrušení, strach, já měl myšlenky, že nestačím, že nejsem schopný – byly to chvíle těžké. Macháček,
vrátiv se z Rakovníka, udržoval se mnou styky, mnoho mně domlouval, povzbuzoval, a když byl jmenován
1907 (květen) do Plzně […] Tehdy šlo o to, abych v létě jel do R[akovníka]a pokračoval v Macháčkově práci.
Že Macháček Novotnému o mně psal, nevím. Také nevím, bylo‑li o mně nějaké jednání. Avšak dověděl jsem
se, že už nikdo do R[akovníka]nepojede, měst[ského]archivu se ujme tamější učitel Renner. S mou disertační
prací vešel jsem do kritických dnů a přišla dlouhá historie, v níž mi M[acháček] byl podpůrcem. (Vyučil
M[acháček] Rennera?)
156
[...]59)
Těše se na Tvůj brzký příjezd a popovídání, jsem s upřímným pozdravem
Tvůj Vojtíšek
Praha, 7. 5. [19]07.
v orig. mediciny
a
11
1907, květen 11., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/7
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–2
Milý Macháčku!
Mluvil jsem s Friedrichem i Novotným. Friedrich důtklivě mi radil, abych Rakovník
přijal, vychvaloval mi všechny výhody – pod dojmem jeho řečí šel jsem hned příští hodinu k Novotnému a představiv se zavedl jsem řeč na Rakovník. Novotný sám hned se
ptal, jak věc stojí, a pravil, bude‑li třeba, že dopíše sám do Rakovníka, aby vše urychlil.
Máš mu psáti, jestli nastane delší průtah.
Se svým osudem jsem se už smířil. Na radu Friedricha i Bidla vzal jsem zpět žádost
za témaa k státnici, a pokud mohu, studuji, abych čas zcela nepromarnil. Mohu přec
denně 6–7 hodin pracovati, a tak nebude snad mnoho ztraceno, zvlášť budu‑li i [v]
Rakovníku – dostanu‑li se tam – moci aspoň trochu věnovati se také „dření“.60)
[...]61)
Jinak nevím nic zvláštního, o čem bych Ti mohl psáti nebo co by Tě zajímalo.
S pozdravem jsem
Tvůj Vojtíšek
Praha, 11. 5. [19]07.
v orig. thema
a 59)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
60) O Vojtíškových peripetiích s tématem disertace a také o nabídce pořádání rakovnického archivu v létě
1907 viz edice č. 4, pozn. 38; č. 10, pozn. 58 a příslušný úvodní text.
61)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
157
12
1907, květen 13., Plzeň
F. Macháček V. Vojtíškovi
AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.)
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/3 (kopie)
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Plzeň 13. /5. [19]07
Milý Vojto,
předně mi promiň, že píšu na hadr, ale došel mi právě papír a zbyla obálka. Za druhé přijmi na vědomí, že jsem Ti chtěl právě vynadat, když jsem se dověděl, že to učinil
za mne Friedrich, zcela správně. Byl by to nesmysl od Tebe, tam [v Rakovníku] budeš
jako na letním bytě, vzduchu a světla hodně, to myslím nyní nejvíc potřebuješ, máš tam
lesy a času budeš mít také dost. Píšu zároveň Novotnému v té věci, byl bych psal i proti
Tvé vůli, aby Tě obrátil trochu na lepší rozum. Jakmile něco přijde, okamžitě Ti napíšu, Novotného se drž, snad se ještě někde nějaký archiv najde. Myslil jsem, že se bude
nově obsazovati Jindř[ichův] Hradec,62) ale nestane se tak nyní, také by to ovšem bylo
uvážlivé, není‑li to veřejná služba. Pak se bude obsazovat místodrž[itelský] archiv (asi
2), ale tam jednak přijde snad nějaký Němec, najdou‑li jakého, a jednak je tam mizerný
plat a chef63) na nic. Do jiných praž[ských] archivů nyní přijdou institutisté,64) možná že
někdo i do místodrž[itelského]. Hleď si toho trochu, myslím, že by to bylo lepší pro Tebe
vzhledem k Tvému zdraví než kantořina.
Ještě něco mám, dověděl jsem se svého času o Veltrusích nebo Velvarech, že tam hledali někoho, kdo by jim rovnal archiv; vyjednával J. V. Šimák,65) nevím, zda někoho dostali, řekni o tom Friedr[ichovi] nebo Novotnému, aby po případě Šimákovi řekli. Pak
62)Místo archiváře u hraběte Černína v Jindřichově Hradci získal za dva roky poté, v polovině roku 1909,
František Teplý, kam jej koncem roku 1908 doporučil Josef Kalousek. Srov. Pavel HOLÁT, František Teplý –
archivář a kněz, České Budějovice 2003, s. 78–81 (24. 5. 1909 po osobním jednání u hraběte Černína
Teplý místo přijal); dále viz ANM, f. J. Kalousek, inv. č. 595, kart. č. 14, korespondence s F. Teplým, Teplý
Kalouskovi 3. 8. 1909: Místo archiváře jsem dostal…; LA PNP, f. F. Teplý (bez inv. č.) korespondence
s J. Kalouskem 20. 9. 1909 (Teplého tituluje pán p[an] hraběcí archivář v J. Hradci).
63) Od r. 1896 byl prvním a zároveň posledním ředitelem Místodržitelského archivu v Praze (Karl) Karel
(Köppl) Köpl (1851–1932), který zde působil již od r. 1884 jako první místodržitelský archivář. Od listopadu 1918 byl Köpl poslán na nucenou dovolenou a správou archivu byl pověřen Ladislav Klicman. Až
do roku 1919 byl místodržitelský archiv jediným státním archivem v Čechách a v českých zemích vůbec,
od r. 1919 byl přeměněn v resortní Archiv ministerstva vnitra.
64)Pisatel pravděpodobně myslel absolventy vídeňského Institutu pro rakouský dějezpyt (Institut für österreichische Geschitsforschung).
65) Josef Vítězslav Šimák, prof. PhDr. (1870–1941), docent (1904–1911) a profesor historické vlastivědy
na FF UK Praha (1911–1921 mimořádný, od 1921 řádný), žák J. Golla a Antonína Rezka; zabýval se především historií severních a severovýchodních Čech, zvláště rodného Pojizeří; též člen ČAVU a Královské
české společnosti nauk. Více Hana KÁBOVÁ – Karol BÍLEK, Josef Pekař a Josef Vítězslav Šimák. Edice
vzájemné korespondence, Z českého ráje a Podkrkonoší 20, Semily–Turnov 2007, s. 113–210.
158
hledali v Brně kopisty pro Památky dějin morav[ských],66) někoho, kdo je v[e] stadiu
zkoušek, mohl by se prý při tom připravovat nebo dělat zkušební rok, to měl Novotný,
můžeš mu říci o tom.
Pozdravuje Tě Tvůj upřímný
Frid[olín] M[acháček]
S tou Tvou prací se mi to nechce líbit. Odložení, ovšem musilo‑li to být, přestává vše.
Lítej hodně po procházkách. [...]67)
Zdravstvuj
13
1907, květen 27., Plzeň
F. Macháček V. Novotnému
AAV, f. V. Novotný, inv. č. 590, kart. č. 13
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–3
Plzeň, 27. /5. [19]07
Velevážený pane profesore,
nedostal jsem ještě nic z Rakovníka a už to asi jen tak nepřijde. Byla by to opravdu
škoda, kdyby se to tam nechalo nehotovo, snad ale Vaše případná urgence přece vše
příznivě rozhodne.
Mně se tady vede takto znamenitě a začínám tu být, pokud se mé práce týče, docela
spokojen.
[...]68)
Děkuji předem za vše, prosím za prominutí, že pořád zlobím, a poroučím se v nejhlubší úctě oddaný
Fri[dolín] Macháček
66)Mohlo jít o komisi pro vydávání historických památek při Matici moravské, která vznikla asi v roce 1906.
V roce 1909 se stal pomocným úředníkem v Moravském zemském archivu Bohumil Svoboda, který byl
přijat jako kopista této komise (přepsal zemské desky brněnské cúdy z let 1480–1590). Další podobná
komise se ve stejné době utvořila při Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně, obě komise nějaký čas
spolupracovaly, nějaký čas si konkurovaly. Srov. Ivan ŠTARHA, Moravský zemský archiv v Brně, Brno
2003, s. 58.
67)Vypuštěna jedna věta textu netýkající se Rakovníka.
68)Vynechána část textu netýkající se Rakovníka. Macháček se ptá na informace k průběhu státnic, které
složil 10. 6. (viz edice č. 9, pozn. 51), a domlouvá si s Novotným konzultaci.
159
14
1907, červen 21., Plzeň
F. Macháček V. Vojtíškovi
AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.)
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/5 (kopie)
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Plzeň, 21./6. [19]07
Milý Vojto,
[...]69)
Zdali pak jsi byl u Novotn[ého]? Vidím Tě, jak se pitomě usmíváš a neříkáš nic. Pořád
to do Tebe vtloukám, hýbej se trochu, jsi dneska v dost pěkné situaci, že nemáš mimo
institutraly [?]70) v archivářském kumštu konkurenta (Ponocný,71) zdá se, svým osobním
chováním si všude rozlívá ocet, vím to z více stran). Vylezeš‑li jen trochu ze své díry, můžeš něco ulovit, ale na nos Ti to nesedne, zrovna tak ne jako Klofáčovi72) jeho státní právo.
Friedrich má s Tebou jakési plány (to tedy je důvěrné), snad Tě dostane jako druhého
adjunkta do praž[ského] archivu, ale to je ještě u boha. Hleď si tedy také Novotného
a pak ti vřele doporučuji společnost přátel Niederle73) i Buchtela,74) mají tam rádi mladé
lidi a může to být také někdy dobré. Vůbec prosím Tě už jednou, hýbej se a nehloupni
tak hroznou měrou, či snad se bojíš nákazy, že Nov[otný] je realista a Niederle důvěrným
přítelem Kramářovým,75) tedy oba dva jistě černí vlastizrádci? Můžeš tedy k nim jít aspoň
„s výhradou“, což přece činí i osvědčení vlastenci dneska.
[...]76)
Můj milý, ještě jednou: nehloupni a měj se přece ještě jednou k světu, jdi hned
k Nov[otnému] in causa Rakovník, vždyť už jsou prázdniny skoro tu. Nov[otný] se ptal
po Tobě, já Tě vymluvil, že jsi nemocen. Ale jsi lump. [...]77) Nazdar.
Frída Macháček
69)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
70)Viz edice č. 12, pozn. 64.
71) Josef Ponocný (nar. 1884 Turnov), žák J. Pekaře a J. V. Šimáka, pro kterého pracoval také jako placený opisovač (přivydělával si na studiích), mj. také zpracovával rejstříky k dějinám Turnova (viz Hana
KÁBOVÁ – Karol BÍLEK, c. d., s. 145–146). Studoval na filozofické fakultě pražské univerzity v letech
1903–1908.
72)Václav Jaroslav Klofáč (1868–1942), český politik (poslanec rakouské říšské rady a zároveň českého zemského sněmu) a novinář, vůdce českých národních socialistů.
73)Lubor Niederle, univ. prof. PhDr. (1865–1944), klatovský rodák, český slavista, antropolog, etnolog a archeolog. Je považován za zakladatele moderní archeologie v Česku. V roce 1910 vydal spolu s K. Buchtelou
(viz pozn. 74) Rukověť české archeologie, která dala základ modernímu obrazu pravěku. Macháček na univerzitě navštěvoval v letech 1902–1905 jeho přednášky z archeologie.
74)Karel Buchtela (1864–1946), původně právník, byl spolupracovníkem L. Niederleho a praktickým archeologickým badatelem (viz pozn. 73). Od roku 1924 se stal ředitelem Československého státního ústavu
archeologického.
75)Karel Kramář, JUDr. (1860–1937), mladočeský politik a první předseda vlády nově vzniklé Československé
republiky.
76)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
77)Totéž.
160
15
1907, červenec 4., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/9
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Milý Macháčku!
Promiň laskavě, že odpovídám teprve dnes. [...]78)
S Novotným jsem mluvil. Chodím na jeho přednášky. Čekal, že přijede na slet Jandač
z Rakovníka,79) chtěl ho vyhledati a promluviti s ním, když žádných zpráv nedostává.
V pondělí minulé nemohl mi dosud říci nic určitého a slíbil, zví‑li co do soboty, že mi
pošle psaní do bytu. Dosud jsem ničeho neobdržel.
Mluvil jsem o Rakovníku také s Bidlem (vydal právě I. díl dějin Ruska v 15. st[oletí]
do r[oku] 1855 ve Světové knihovně80) za 60 h), ale ten mi ho rozhodně neschvaluje,
ba varuje, abych prý snad to potom neodpykal. Řeč na Rakovník byla navázána takto:
Bidlo81) má vypůjčený rukopis z Varšavy v muzeu a k opisování si najal člověka, který se
takovou prací živí. Ale muž ten (Ponocný?)82) vedl si velmi nepořádně a nakonec týden
se neukázal. Aby práce nestála, požádal Bidlo mne, abych se jí ujal, a ptal se, pojedu‑li
na prázdniny a zda bych mohl opisovat o prázdninách.
K opisování mému nedošlo. Řečený muž zase přišel, a slíbiv pokání, asi vzat byl
na milost. Od té doby však mne pronásledoval Bidlo otázkami, pojedu‑li do Rakovníka.
Odpovídal jsem, že nemohu říci nic určitého, sám nevěda, dostanu‑li to místo. Nyní již
skončil Bidlo přednášky a odjel na vědeckou cestu. Ptal se také na Tebe, jak jsi spokojen,
mluvil se mnou o klepech, které se šíří mezi studenty, např[íklad] že si vydržuje špicly,
mluvil o špatném připravení kandidátů, rozhovořil se, že se nezměnil proti roku loňskému při zkoušení, že nezmírnil svých požadavků ap[od].
K Friedrichovi se chystám, ale nemohu jít dřív, dokud nepročtu si vypůjčený sešit
„Kaiserurkunden“83) (nejspíš pozítří k němu půjdu).
Co se týče Tvého pobádání, abych se „hýbal“ a dostati se hleděl do společnosti
Niederle a Buchtely, myslím, že letos jest již na to pozdě. Vlastně, abych se přiznal, nevím opravdu vhodné záminky a příležitosti, pomocí jichž bych se k nim dostal. Jinak Ti
78)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
79)Viz edice č. 1, pozn. 24.
80)J. Bidlo, Dějiny Ruska v devatenáctém století. Díl I [1796–1855], Praha 1907 (nakladatel Jan Otto, edice
Světová knihovna).
81)Viz edice č. 9, pozn. 55.
82)Viz edice č. 14, pozn. 71.
83)Heinrich Sybel – Theodor Sickel, Kaiserurkunden in Abbildungen, Berlin 1880–1891.
161
za rady upřímně děkuji jsa si vědom, že tak dobrých a otcovských rad ani nezasluhuji při
svém stále rostoucím hloupnutí (pomalu budu o něm přesvědčen sám).
[...]84)
S pozdravem
Vojtíšek
V Praze, 4. 7. [19]07
[...]85)
16
1907, červenec 8., Plzeň
F. Macháček V. Vojtíškovi
AHMP, f. V. Vojtíšek, kart. č. 29, inv. č. 1113, sign. 1038 (orig.)
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1634, inv. č. 535, sign. 535/6 (kopie)
Dopis, rukopis, psáno perem na s. 1–4
Plzeň 8. /7. [19]07
Můj milý,
mně se zdá, že ze psaní, které k Tobě počínám, vyklube se zase řada otcovských napomenutí, poněvadž k Tvému polepšení vidím doma jen docela malinký krůček. [...]86)
Škoda, žes mně nenapsal, co namítá Bidlo87) proti Rakovníku; Ponocného znám, je to
takto člověk dost vážných tu a tam aspirací, je odkázán sám na sebe, ale je přitom hrozně
lehkomyslný, neumí jednat s lidmi, schází mu aspoň trochu taktu, takových afér,a jak Ty
píšeš, měl celou řadu.
Musím jen opakovat, aby ses hýbal, pozoruju přece jen, že jsi ještě dost nezchytřel.
Společnost znamená Spol[ečnost] přátel starožitností českých,88) jejíž archea-historický
odbor má schůze v Klementinu <č. IV>b asi 1 za 14 dní, Bucht[ela] je na každé schůzi
a dost často je tam Niederle, mají leckdys také pěkné vycházky a je to tam celkem dost
kamarádské. Za ty dvě hodiny schůze se tam naučíš víc než za celou řadu jiných přednášek, je to jako seminář pro prehistorii. Tak už jednou kopni do sebe a rozhoupej se.
Jinak hleď, aby to s Rak[ovníkem] už nějak brzo dobře dopadlo, možná, že bych se
tam některou neděli za Tebou podíval, ač za to neručím, poněvadž já jinak vždy se nyní
raději rozjedu do Prahy.89)
[...]90)
Pozdravuje M[acháče]k
v orig. afer, archae; b vepsáno pod řádkem
a 84)Vypuštěna část textu netýkající se Rakovníka.
85)Totéž.
86)Totéž.
87)Viz edice č. 9.
88) Společnost přátel starožitností českých, založená roku 1888 K. V. Adámkem, J. L. Píčem a F. Parisem;
od roku 1893 vydávala vlastní periodikum (Časopis Společnosti přátel starožitností českých).
89)Macháček jezdil hodně do Prahy a přespával i u Vojtíška. Jedním z důvodů k těmto cestám byla bezesporu
jeho mladá láska Slávinka Nosková, se kterou se 26. 11. 1908 v Praze u sv. Tomáše oženil.
90)Vynechána část textu netýkající se Rakovníka.
162
17
1907, červenec 11., Praha
V. Vojtíšek F. Macháčkovi
AMP, f. F. Macháček, kart. LP 1633, inv. č. 506, sign. 506/8
Dopis, originál, rukopis, psáno perem na s. 1–6
Milý Macháčku!
Právě jsem obdržel lístek od Novotného.91) D[okto]r Jandač92) psal mu v pondělí, že
prý si již opatřili jiného (nějakého p[ana] učitele) – list zní prý dosti podivně. Chci‑li si
přečísti, co píše, nebo chtěl‑li bych do Kroměříže93) (to mi Novotný neradí), mám k němu
přijíti.
Z Rakovníka tedy není nic. Jsem rád, že už je jasno v této věci. Výsledek mne nijak
nemrzí. Mohu říci, že jsem získal čas, o nějž jsem se obával. K Novotnému půjdu, jen
abych mu poděkoval za ochotu, s jakou se staral, abych se do Rakovníka dostal. Ztráty
času týkaly se také námitky Bidlovy94) proti Rakovníku – dnes ovšem už nemají významu
ani zajímavosti.
[...]95)
S pozdravem Tvůj Vojtíšek
V Praze 11. VII. [19]07
[...]96)
Dle stavu financí a podle jiných okolností později odpovím, dovolím‑li si užíti Tvého
vlídného pozvání, za něž srdečný dík. Piš! V[ojtíšek]
91) Zmíněný „lístek“ se v Macháčkově fondu v korespondenci s V. Novotným nedochoval.
92)Viz edice č. 1, pozn. 24.
93) Okresní město Kroměříž, Zlínský kraj.
94)Viz edice č. 9, pozn. 55.
95)Vynechána část textu netýkající se Rakovníka.
96)Totéž.
163
164
Bohdan Zilynskyj
Prázdninový pobyt Jaromíra
Čelakovského na Rakovnicku
v roce 1914
Epizoda ze sklonku života českého právního historika
Nedávné vydání zápisků univerzitního profesora Jaromíra Čelakovského rozšířilo
okruh českých vyprávěcích pramenů deníkově-memoárového typu vzniklých v době
existence Rakouska‑Uherska.1) Edice podává svědectví o mnohostranných aktivitách
mladšího syna Františka Ladislava Čelakovského, který byl nejen právním historikem,
ale také mladočeským politikem a spoluorganizátorem českého veřejného, zejména školského života. Čelakovského zápisky, pokrývající dobu více než čtyř desetiletí, mohou být
odborníky analyzovány z mnoha hledisek. Regionalistu zaujme poměrně dobrá dokumentace historikových cest po Čechách, popřípadě i za jejich hranicemi, ať se jednalo
o výjezdy a pobyty pracovní nebo odpočinkové. Toto konstatování se týká v určitém
rozsahu také Rakovnicka.
První Čelakovského návštěvu v rakovnickém archivu lze doložit, byť nikoli na základě
vydaných zápisků, už v červnu 1870. Čtyřiadvacetiletý kandidát práv zamířil do města
v doprovodu Václava hraběte Kounice a poznamenával si a vypisoval památnosti po tři
dny v archivu.2) Mohl proto o necelý rok později v žádosti o místo adjunkta v archivu
královského města Prahy uvést mezi dvaceti archivy, které v Čechách navštívil a prohlédl, také archiv rakovnický.3) Také další Čelakovského návštěva Rakovníka ze srpna 1890
měla badatelský charakter.4) V té době si už etablovaný historik a editor prohlédl zdejší
městská privilegia, respektive zkontroloval přesnost jejich opisu pořízeného pro vydání
1)Jaromír Čelakovský, Moje zápisky (1871–1914), k vydání připravili Luboš Velek a Alice Velková,
Praha 2004. Edici předchází na s. 17–49 životopis J. Čelakovského, připravený L. Velkem. O Jaromíru
Čelakovském srov. nejnověji Jiří ŠOUŠA ml., Čelakovský Jaromír, Biografický slovník českých zemí, sešit
10 (Č – Čerma), Praha 2008, s. 570–572.
2) Jan ČERNÝ (ed.), Rakovnické paměti 19. století. Zápisky Františka Hovorky. Kronika Ferdinanda Malce,
Rakovník 2010, s. 81 a 127, srov. též editorův úvod, s. 20. V osobním fondu F. Hovorky v SOkA Rakovník,
kart. č. 1, je uložen list Hovorkova synovce Jindřicha Zálužanského z 28. 7. 1870 a nedatovaný list téhož
odkazující na pochvalné ocenění rakovnického archivu J. Čelakovským.
3)Václav VOJTÍŠEK, Jaromír Čelakovský (21. března 1846 – 16. října 1914), Sborník příspěvků k dějinám
hlavního města Prahy, díl 1, sešit 2, Praha 1920, s. 393–394.
4) 9. srpna jedu do Rakovníka skonferovati [!] privileje, jež mi p. Jirsák opsal. […] 10. srpna v Rakovníce dopoledne srovnal 4 nejstarší listiny. Ostatní půjčí mi do Prahy, zvláště co je v plechové krabici, konf[irmace]
císař[ovny] Marie Terezie z roku 1747 (J. Čelakovský, Moje zápisky, s. 83). V rakovnických zápiscích
Ferdinanda Malce není tato návštěva zmíněna, srov. J. ČERNÝ, Rakovnické paměti, s. 373.
165
privilegií českých tzv. venkovských královských měst.5) Zda měla pracovní důvod také
Čelakovského návštěva Křivoklátu v červenci 1889, nevíme.6)
Koncem února 1900 byl Jaromír Čelakovský zvolen jako mladočeský kandidát v doplňovací volbě poslancem říšské rady za skupinu sedmi podřipských měst (Slaný – Louny
– Kladno – Nové Strašecí – Unhošť – Velvary – Rakovník).7) V té době měl už za sebou
bohaté zkušenosti s vykonáváním mandátu v říšské radě i v českém zemském sněmu,
ve kterých působil s přestávkami od konce sedmdesátých let 19. století. Mandát získaný
v roce 1900 vykonával v důsledku parlamentní obstrukce jen několik měsíců.8) Stačil se
však koncem dubna 1900 aktivně zúčastnit manifestační schůze učitelstva rakovnického
školního okresu, kam se dostavil také zemský poslanec, právník Ladislav Dvořák, a rakovnický starosta Čermák. Schůze byla nakonec vládním komisařem rozpuštěna.9)
Poslední pobyt Jaromíra Čelakovského na Rakovnicku, který je tématem tohoto materiálu, se od dosud zmíněných odlišoval svým převážně odpočinkovým charakterem.
Předcházející měsíce jeho života byly vyplněny jak učitelskou a odbornou prací, tak
převzetím předsednické funkce na jubilejním, desátém sjezdu Národní strany svobodomyslné (tj. mladočeské). Jeho jednání se uskutečnilo v Praze v polovině května 1914
u příležitosti 40. výročí vzniku mladočeské strany.10) V první den sjezdu Čelakovský jako
dlouhodobý příslušník i reprezentant této politické formace vystoupil s bilančním projevem a promluvil zde i později.
Vysokoškolské prázdniny trávil Jaromír Čelakovský už od poloviny sedmdesátých let
19. století nejčastěji v krkonošském Harrachově, kde vlastnil i vilu. Do jiných částí Čech
nebo za hranice království či celého Rakouska-Uherska vyjížděl sporadičtěji. Po roce
1910 musel ze zdravotních důvodů přidat ozdravné pobyty v Poděbradech a Karlových
5)V březnu 1891 dokončil Čelakovský přípravu těchto listin do edice Codex juris municipalis Regni Bohemiae
(J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 84). Jednalo se o druhý svazek souboru městských privilegií, který vyšel v Praze v roce 1895, rakovnické písemnosti jsou zde zařazeny pod čísly 107, 568 a 813. Za zmínku stojí
ještě stručný záznam o opsání listiny obce Lubná u Křivoklátu, pro právo norimberské důležité, v listopadu
1886 (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 76). Jednalo se o listinu Jana Lucemburského na vysazení Lubné,
pořízenou na Křivoklátě koncem roku 1315, kterou vydal s komentářem J. ČELAKOVSKÝ (ed.), CIM,
tom. 2, s. 790–791 v poznámce k listině č. 618. Text uvádí také Josef EMLER (ed.), Regesta Bohemiae
et Moraviae, tom. 4, Pragae 1892, č. 2128, s. 825–826. Srov. ještě Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka,
Rakovník 1936, s. 338–339.
6) V červenci byl jsem také na Křivoklátě (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 80).
7)Tamtéž, s. 104–105. V prvním kole bylo odevzdáno 2661 hlasů, z nichž Čelakovský získal 1069.
V Rakovníku porazil Čelakovský dr. Karla Baxu v poměru 163:158 při účasti 440 voličů. V nezbytném
druhém kole porazil Baxu už jako jediného protikandidáta v poměru 1252:955 hlasům, v Rakovníku však
jen těsně 177:176 hlasům, zatímco v Novém Strašecí dali voliči přednost Baxovi. Srov. Národní listy 40,
21. 2. 1900, č. 51, s. 2 a 1. 3. 1900, č. 59, s. 2.
8)Karel KADLEC, Jaromír Čelakovský, Almanach ČAVU 25, 1915, s. 202. V dalších volbách do říšské rady
už Čelakovský nekandidoval.
9)Tato návštěva Rakovníka není v Zápiskách uvedena. Pozvání na schůzi otiskl Věstník okresní (Rakovník)
1, 1900, s. 46, a slíbil zde účast čtyř poslanců. Popis schůze, kterou zahájil řídící učitel Svoboda z Petrovic,
předseda spolku Budeč rakovnická, a kde se Čelakovský třikrát ujal slova, přinesl týž list na s. 80–81.
10) Dokumentaci ke sjezdu přinášely Národní listy 54, 16.–18. 5. 1914, č. 133–135. Údaje o zvolení
Čelakovského předsedou a tresť jeho projevu byly otištěny v č. 133 na s. 4. Místo roku 1914 v Čelakovského
životě stručně zhodnotil L. Velek v úvodu citované edice historikových zápisků, s. 49.
166
Vila učitele Josefa Lokvence v Petrovicích, ve které Jaromír Čelakovský roku 1914 pobýval (SOkA
Rakovník)
Varech. Právě do zmíněných západočeských lázní zamířili manželé Čelakovští na počátku letních prázdnin roku 1914 a strávili v nich plných pět týdnů. Také k nim tam dolehlo
narůstající celoevropské napětí i zprávy o počátečních bojích první světové války.11) Ale
ani atmosféra, kterou nalezli v Praze na konci srpna, nebyla příznivější. Snad proto odjeli
po půldruhém týdnu a potřebném „přebalení“ na závěrečnou část prázdnin do Petrovic
v západní části rakovnického okresu. Ve vsi a okolí strávili necelý měsíc, od 4. do 30. září
1914. Krátký popis tohoto pobytu tvoří poslední část zápisků Jaromíra Čelakovského.
Venkovská epizoda z přelomu léta a podzimu jednoho z významných roků 20. století
zdánlivě nezasluhuje větší pozornosti, nebýt dvou okolností. Tou první byla brzy poté
následující smrt profesora Čelakovského, který zemřel 16. října v Praze. Nemenší zájem
však vzbuzuje celková tehdejší situace. Významného českého vědce a politika vyhnala
do Petrovic nepříjemná atmosféra prvních týdnů světové války, projevující se represivními kroky státních úřadů proti představitelům českého národního života. V době petrovického pobytu Jaromíra Čelakovského se tedy navzájem doplňují mimořádnost osobní
situace i všeobecných poměrů. Právě proto má smysl zastavit se u celé věci detailněji.
Petrovice u Rakovníka byly podle sčítání lidu z roku 1910 větší vesnicí, čítající
100 domů, z nichž část byla neobydlena, některé další vlastnil kníže z Fürstenberku, jemuž patřil i výrazně zalidněný hospodářský dvůr při místním zámku. V obci bylo evidováno 562 obyvatel, z nichž devět se hlásilo k židovskému vyznání. Přehled o poměrech
vládnoucích v obci o něco později, krátce před pobytem J. Čelakovského, si lze vytvořit
11) J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 356–357.
167
na základě vyplněného dotazníku Okresního vzdělávacího sboru v Rakovníku z konce
roku 1913. Převážná část odpovědí z Petrovic byla vydána jako vzorová v jednom z rakovnických týdeníků. Soubor čtrnácti otázek se týkal aktivit místních spolků i filiálek
politických stran, počtu knihoven i uskutečněných přednášek, počtu výtisků i okruhu
předplácených periodik a dalších reálií z okruhu široce pojaté osvětové práce.12)
Shrneme‑li alespoň část údajů, můžeme uvést, že v Petrovicích existovaly kromě osmi
spolků také místní organizace strany agrární, sociálnědemokratické a křesťanskosociální. V posledních předválečných volbách do říšské rady, konaných v roce 1911, zvítězil v obci sociálnědemokratický kandidát před agrárnickým, poté následoval s velkým
odstupem klerikál, zatímco mladočeského kandidáta nevolil nikdo. V Petrovicích bylo
odebíráno asi 20 výtisků odborných nebo vzdělávacích listů, působil zde také místní
vzdělávací sbor a obyvatelé pomýšleli na zřízení obecního domu. Vyšší vzdělání než
z obecné školy mělo asi 30 obyvatel, negramotní byli pouze tři, budova čtyřtřídní školy však už nevyhovovala svým stářím ani z hlediska hygienických požadavků. Uvedený
pramen přináší i další zajímavé údaje.13)
Ostatní zpravodajství tehdejšího regionálního tisku nebo jiných pramenů nabízí jen
malé množství údajů o dění v Petrovicích v roce 1914. Víme, že v obci bylo sídlo jednoho
z okrsků Učitelské jednoty Budeč v Rakovníku. Zaujme také zpráva, že v první polovině
roku zde byly prosloveny tři veřejné přednášky. V lednu hovořil na přání obyvatel rakovnický městský tajemník JUDr. Petr Jandač o českém státním právu,14) v březnu následoval výklad o burzách a v polovině května se dostalo na husovské téma v přednášce
nazvané Ve stopách kalicha.15)
12) Odpověď z Petrovic byla vysoce hodnocena ve zprávě o schůzi Okresního vzdělávacího sboru z 30. 11. 1913,
srov. Rakovnické listy 1, 5. 12. 1913, č. 44, s. 6–7. Text odpovědi otiskly Rakovnické listy 2, 17. 4. 1914, č. 8,
s. 5–6 a 24. 4. 1914, č. 9, s. 3 v rubrice Kulturní hlídka – v úvodu je uvedeno, že v edici byly vynechány
některé údaje osobního charakteru. Pisatele nelze určit, ale s Okresním vzdělávacím sborem byl v roce 1914
v bohatém písemném kontaktu petrovický učitel Karel Markvart (Státní okresní archiv Rakovník, fond
Okresní vzdělávací sbor, kart. č. 1, desky 1–1), který od srpna 1914 působil na škole v Chrášťanech.
13) Citujeme aspoň tři úryvky: V Petrovicích jsou čtyři hostince, ale návštěva všech je slabá. Ohledně vrstev není
valného rozdílu – ženy a mládež nelze vůbec spatřiti. Kořalečníků, až na dva případy (ze dvora), tu není.
Karty a kuželky se hrají v zmírajícím způsobu – nikterak nepohoršujícím. (Tamtéž, č. 8, s. 6) Rváči, pijani
a kořalečníci zde nejsou, jen při velkostatku lze vytknouti v tomto směru zhrublé chování častým střídáním
čeledi, což má nemalý vliv i na poměry ve škole. (Tamtéž, č. 9, s. 3) Volby do obecní správy se konají často jednomyslně, dle místních zájmů a bez agitace. Politickým smýšlením život společenský nebyl ani nyní, ani dříve
valně rozčeřen. (Tamtéž) Originál odpovědí z Petrovic se na rozdíl od jiných obcí ve fondu Okresního
vzdělávacího sboru v SOkA Rakovník, kart. č. 2, desky 2–3, bohužel nedochoval, neboť skončil v redakci
uvedeného listu, ve fondu je pouze rozstříhaná a do formuláře otázek dolepená tištěná verze.
14) Z Petrovic, Rakovnické listy 2, 26. 2. 1914, č. 1, s. 8. Autorem dopisu do tohoto agrárnického týdeníku byl
snad místní rolník Folber.
15) Obě tyto přednášky jsou zmíněny v dodatečně přepsaných zápisech J. Bureše z roku 1914 (SOkA
Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51).
168
V době příjezdu profesora Čelakovského obec nepatřila mezi obecně známá a navštěvovaná letoviska.16) Také místní poutní tradice, vzniklá na počátku 18. století a spojená
s léčivým pramenem pod kostelem Navštívení Panny Marie, měla už dobu největší slávy za sebou.17) Přesto považovala rakovnická odbočka Klubu českých turistů za užitečné
zřídit těsně před počátkem světové války právě na petrovickém nádraží (dnes zastávka
Zavidov) orientační tabulku s mapkou okolí.18) Možnost pronajmutí vily v Petrovicích
zprostředkoval Čelakovskému, jak plyne z textu jeho Zápisků, rakovnický okresní soudce dr. Václav Vaňous.19)
Klíčovou osobou v celé záležitosti se ovšem stal místní řídící učitel Josef Lokvenc
(1862–1933), který působil na petrovické obecné škole v letech 1889–1923.20) Koncem
listopadu 1913, po smrti řídícího učitele a regionálního historika Františka Janouška
(1859–1913),21) byl ustanoven jeho nástupcem. Poté, co se oženil s místní rodačkou a učitelkou téže školy Martou,22) nechali si v roce 1907 postavit hezký rodinný dům, označený
číslem popisným 97. Sčítací operát z ledna 1911 zde eviduje šest osob (rodiče, tři děti
16)Petrovice nejsou zmíněny v reprezentativní příručce, kterou sestavil F. Mázel, Kapesní průvodce po letních sídlech, lázeňských místech a mořských lázních (Praktická příručka zdravých i nemocných), roč. 11,
Praha 1914. Jako možné místo pobytu je však zmiňuje u hesla Zavidov brožura Letní sídla na pomezí národnostním v území Národní jednoty severočeské, Praha 1903, s. 43. Srov. údaje o Petrovicích, které podává
Jan Renner, Popis politického a školního okresu rakovnického, Rakovník 1902, s. 250–255, a Stanislav
BURACHOVIČ – Stanislav WIESER, Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku, Praha 2001, s. 263.
17) František JANOUŠEK, Dějiny kostela a fary v Petrovicích u Rakovníka, Petrovice 1912. Srov. i V. KOČKA,
Dějiny Rakovnicka, s. 508–511.
18) Srov. zprávu o činnosti rakovnického odboru KČT, Časopis turistů 26, 1914, s. 164. Rakovnická odbočka
KČT byla zřízena na přelomu let 1912 a 1913.
19) Okresním soudcem, tj. hlavním činitelem okresního soudu v Rakovníku, byl dr. Karel Skuhra, rada zemského soudu. JUDr. V. Vaňous, narozený v roce 1869 ve Smíchově u Prahy, byl nejspíše jedním z řadových
soudců. V Rakovníku pobýval zřejmě mezi lety 1911 a 1916 a v roce 1915 zde získal domovský list (SOkA
Rakovník, f. AMR, kniha č. 494, s. 770). Dr. Vaňous byl mj. přispívajícím členem rakovnického Muzejního
spolku.
20)Ke školnímu působení T. Lokvence, který pocházel z Police nad Metují, srov. František Janoušek,
Dějiny obecné školy v Petrovicích u Rakovníka, Petrovice 1911, s. 35, 46–47. Údaje z pozdější doby přináší Antonín Franěk, Obec Petrovice. Vlastivědný popis obce a jejího okolí (rukopis z r. 1929), SOkA
Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 52, nefol. K Josefu Lokvencovi srov. Rakovnické noviny 4,
22. 9. 1933, č. 38, s. 5 a č. 39, 29. 9. 1933, s. 4, a kronika Petrovic (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice,
kniha č. 49 /obecní kronika z let 1915–1936/, zápisy z 18. a 21. 9. 1933). Lokvenc byl od sklonku první
světové války členem rakovnického Muzejního spolku, shromáždil například materiály o židovské obci
v Petrovicích, které využil Jan RENNER, Židé v Rakovníce, VMS 26, 1936, s. 83–87.
21) František Janoušek patřil k přispívajícím členům Muzejního spolku v Rakovníku. Aktivně pracoval nejen
na tématech z dějin Petrovic (vydal dějiny školy i dějiny fary a kostela, nevydána zůstala práce o historii
Petrovic), ale také z dějin svého předchozího působiště, vsi Hředle u Rakovníka.
22)Marta Lokvencová žila v letech 1875–1943; také jedna z dcer manželů Lokvencových, Marta Matějovičová
(1898–1959), se stala učitelkou.
169
a služku).23) Právě zde se J. Čelakovský s chotí o sedm let později na čas usídlili, aniž by
zápis o tom byl obsažen v obecní knize přihlášených cizinců.24)
Zůstává otázkou, nakolik si Jaromír Čelakovský během zářijových dní všímal poměrů v obci – je dost možné, že kromě manželů Lokvencových nikoho jiného z Petrovic
nepoznal. Lokvencovi však byli nepochybně zaujati začátkem nového školního roku,
který připadl na 16. září 1914.25) Pobyt významného českého právního historika zůstal
asi mimo pozornost ostatních místních obyvatel. Kromě toho, že na ně dolehly odvody,
museli se soustředit na sklizeň chmele a obilí i na následující setí ozimů. Právě takové záležitosti stály v centru pozornosti významného místního občana Jarolíma Bureše
(1875–1950), který si vedl už od roku 1901 soukromé kronikářské záznamy a v roce 1909
byl zvolen starostou obce.26) Zápisy, které si Bureš poznamenal v srpnu a září 1914, jsou
však velmi lakonické a týkají se převážně problematiky odvodů i aktuální zemědělské
a cenové tematiky. O návštěvě J. Čelakovského zde žádnou zprávu nenajdeme.
Jaromír Čelakovský v závěrečné části svých osobních zápisů neuvedl analogicky žádnou charakteristiku Petrovic či konkrétní údaje o nich. Zaznamenal jen stručné svědectví o dvou výletech, které odtud s manželkou podnikli. V obou případech se jednalo
o vyjížďky do skutečně blízkých lokalit – do městečka Čisté a na hrad Krakovec, poté
následuje už jen blíže nekonkretizovaná formulace o výletech na vše strany. Přestože bychom o nich rádi věděli více, žádné dodatečné informace nejsou k dispozici a sotva bude
možno je dohledat.
V Čisté byla cílem návštěva tamního rodáka a významného českého chemika, cukrovarníka i pomologa Františka Herlese.27) Tento odborník zřídil v okolí své secesní vily
v letech 1898–1913 věhlasné ovocné sady, kde se mu podařilo vyšlechtit nové odrůdy
23) SOkA Rakovník, fond Okresní úřad Rakovník, kniha č. 638 (sčítací operáty obce Petrovic z r. 1910), popisný arch domu č. 97. Žádná hospodářská zvířata kromě šesti slepic nebyla při domu chována.
24) SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 49, nefol., v rámci retrospektivních zápisů o stavu
obce kolem počátku první světové války v úvodu kroniky. Zde je mj. zmíněn výše uvedený počet domů
a obyvatel v roce 1915. Srov. i A. Franěk, Obec Petrovice, nefol. (v oddílu Novostavby). V tomto textu
obsahujícím fotografii vily je stavba charakterizována jako pěkný útulný rodinný domek s útulnou zahrádkou.
25)V ten den byla také konána první domácí porada petrovického učitelského sboru (SOkA Rakovník,
f. Škola Petrovice, kart. č. 2, protokoly ze školního roku 1914–1915). Řídící učitel však úřadoval průběžně,
jak dokládá jednací protokol z této doby (tamtéž, kniha č. 218: v době pobytu J. Čelakovského bylo vyřízeno celkem 37 úředních spisů).
26)Původní Burešovy záznamy, vedené v době před rokem 1914, byly o řadu desetiletí později přepsány
do tzv. doplňkové pamětní knihy (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51, nepag. – mezi
zápisy z let 1948 a 1950, přepsáno synem J. Bureše v roce 1977). Oficiální pamětní kniha byla v Petrovicích
založena až v roce 1915 a vedena J. Burešem přes tři desetiletí.
27)K ing. Františku Herlesovi (1861–1938) nejnověji Blahoslav MAREK, Sto padesát let od narození
ing. Františka Herlese, Listy cukrovarnické a řepařské 127, 2011, srov. Václav VILIKOVSKÝ, Památce
ing. Dr. h. c. Františka Herlese, Věstník Československé akademie zemědělské 14, 1938, s. 859–860,
a Jaroslav SKLENÁŘ, Městečko Čistá a okolí, Čistá 1999, s. 190–191. Je zajímavé, že Čelakovský považoval
za potřebné zaznamenat údaj o nymburském původu Herlesovy manželky, dcery tamního primátora Jana
Dlabače (J. ČELAKOVSKÝ, Moje zápisky, s. 357 a 385).
170
jablek, hrušek a švestek pojmenované právě po Čisté. Herles také zřídil a vlastnil uhelný
důl v blízkosti Petrovic, zde však jeho aktivity nedosáhly úspěchu.28)
Kratší je zápis o výletu na zříceninu hradu Krakovec. Tato památka, na počátku světové války ve vlastnictví Maxe, prince Croy-Dülmenn, lákala jistě Čelakovského sama
o sobě – je možné, že zde nikdy dříve nepobyl. V létě a na podzim roku 1914 však
Krakovec budil zvýšený zájem v souvislosti s pětistým výročím pobytu mistra Jana Husa
na tomto hradě, odkud se vypravil s doprovodem 11. října 1414 na jednání kostnického
církevního koncilu.29) Snad u vědomí blížícího se jubilea byly v roce 1913 publikovány
časopisecké studie Augusta Sedláčka a Antonína Cechnera o dějinách a stavební podobě
Krakovce.30) Stav hradu začal tehdy budit zneklidnění a před počátkem světové války
byly vysloveny obavy z jeho dalšího zhoršování.31) Pokus o nápravu zahájil rakovnický
muzejní spolek prostřednictvím Komitétu pro zachování zříceniny hradu Krakovce, ustaveného v březnu 1914.32) Lze také doložit kroky směřující k přejmenování tehdejší obce
Červený zámek na Krakovec, uskutečněnému však až po světové válce. Ještě krátce před
jejím vyhlášením, 12. července 1914, se konala každoroční pouť na hrad Krakovec, kde
tehdy vystoupil s projevem poslanec Antonín Kalina.33)
28)Hodnocení ing. Herlese z ovocnářského hlediska srov. O., Za Ing. Dr. Františkem Herlesem, Ovocnické
rozhledy 20, 1938, s. 166–167, zmínky o Herlesových čisteckých ovocných výpěstcích tamtéž 5, 1914,
s. 103 resp. 6, 1915, s. 123, Karel KAMENICKÝ – Karel KOHOUT, Atlas tržních odrůd ovoce, Praha 1958
(4. vyd.), s. 47. Zprávy o Herlesově důlním podnikání na různých místech u Petrovic jsou zachyceny k letům 1900–1913 (SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51, nepag., zápisy J. Bureše).
29)Václav NOVOTNÝ, M. Jan Hus (Život a učení), díl 1, část 2, Praha 1921, s. 353–354.
30)August SEDLÁČEK, Hrad Krakovec, ČSPSČ 21, 1913, s. 57–67, 97–104, 129–133; Antonín CECHNER,
Situace a stavba hradu Krakovce, tamtéž, s. 133–141. Knižně vyšlo pod názvem August SEDLÁČEK,
Hrad Krakovec (Se článkem Ant. Cechnera /…/), Praha 1914. Jiný pokus o syntézu uskutečnil o rok dříve Václav KOČKA, Dějiny hradu Krakovce (Červeného zámku), Rakovník 1912. Právě v době návštěvy
J. Čelakovského psal o hradu Hanuš Kniežátko z Krakovce a na Břežanech, tj. Josef Vlastimil FÜRST,
Český Wartburg, Kralovický obzor 6, 1913–1914, 7. 8. 1914, č. 50; 7, 1914–1915, 18. 9. 1914, č. 1.
31)A. SEDLÁČEK konstatuje v závěru časopisecké varianty článku o Krakovci (s. 133): Snad se proroctví
spisovatele článku v Hesperu léta 1920 doslova nevyplní, ale kdo ví, jak bude Krakovec vyhlížeti léta 2020,
jestli nebude včas proti konečnému úpadku pracováno? (s. 133). Cechner doporučil jako vzor konzervace
postup uplatněný na šumavském Vítkově Kameni (tamtéž, s. 141).
32) Z dobových ohlasů srov. –k., K záchraně Krakovce, Rakovnicko 1, 1914, 26. 6. č. 7, s. 6 – iniciátory snah
o záchranu hradu tehdy evidentně tížila otázka jejího finančního zabezpečení. Majitel hradu dal svolení
k provedení záchranných prací, srov. Rakovnické listy 2, 6. 3. 1914, č. 2, s. 5. Postup akcí a další účastníky
akce zaznamenal s odstupem Jindřich ŠUBERT, Postup prací pro záchranu hradu Krakovce, Časopis turistů
30, 1918, s. 17–19. Ještě před ustanovením krakoveckého komitétu se KČT postaral o zřízení značené
cesty na hrad, srov. Časopis turistů 26, 1914, s. 164. Sanační práce začaly až v roce 1916, díky rakovnické
odbočce Klubu českých turistů a městské spořitelně. K dění na Krakovci srov. i Josef BARTOŠ, Dnešní
stav otázky, týkající se sanace hradu Krakovce, VMS 6, 1917, s. 48–52; Xaver KUČERA, Zachování hradu
Krakovce, kde pobýval Jan Hus před odjezdem z vlasti, Krása našeho domova 11, 1915–1917, s. 88–89 (příslušné číslo vyšlo asi na sklonku roku 1916).
33)Pouť byla označena v tisku jako patnáctá či šestnáctá, srov. Rakovnicko 1, 5. 6. 1914, č. 4, s. 2 s 10. 7. 1914,
č. 8–9, s. 1, popis akce a Kalinova projevu podaly Rakovnické listy 2, 17. 7. 1914, č. 21, s. 8 a 31. 7. 1914,
č. 23, s. 4. Je zajímavé, že ředitel slabeckého velkostatku kníže z Croyů usiloval o zákaz této slavnosti
(Rakovnické listy 2, 17. 7. 1914, č. 21, s. 7). Doklady oslav husovského výročí v Rakovníku a okolí uvádí
Luboš SMITKA, Rakovnické pomníky v lesku a bídě, Rakovník 2008, s. 16–18.
171
Nekrolog Jaromíra Čelakovského v časopise Český svět (23. října 1914)
Vzhledem k obsahu záznamů Jaromíra Čelakovského je zřejmé, že k vysloveně odborné práci nehodlal petrovický pobyt využít. V existujících poměrech nepřicházela v úvahu ani žádná jeho přednáška pro místní publikum. Jeho zápisky se o vlastních odborných
aktivitách zmiňují naposledy k 20. červnu 1914 v souvislosti s přípravou jednoho svazku edice Archiv český a studií pro Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy.34)
V obou případech se jednalo o náročné a dlouhodobě sledované úkoly. V lednu 1913 si
zapsal Čelakovský rok 1502 jako závěrečný časový mezník práce určené pro pražský historický sborník; k tomuto datu text koncem roku 1913 dovedl. Práce byla koncem dubna
1914 připravena pro tisk a v této podobě po smrti autora vydána.35) Souběžně pracoval
34)J. Čelakovský, Moje zápisky, s. 356.
35)Tamtéž, s. 345, 351, 355, srov. Jaromír Čelakovský, O vývoji středověkého zřízení radního v městech
Pražských, Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy 1/2, Praha 1920, s. 391. Jak daleko dospěl
autor se studiem pramenů k vývoji pražské správy let 1502–1526, nelze přesně říci, srov. J. ČELAKOVSKÝ,
Moje zápisky, s. 353, 355.
172
Čelakovský od března 1913 na 32. svazku edice Archiv český, úplně však přípravu edice
nezavršil a svazek definitivně upravil pro tisk Gustav Friedrich.36)
Bez ohledu na uvedené skutečnosti však petrovický pobyt úplně nevzdálil Jaromíra
Čelakovského české vědě a pražské univerzitě. S tímto obdobím vědcova života bezprostředně souvisí dopis, který napsal z Petrovic svému žákovi a později kolegovi na pražské
univerzitě, právnímu historikovi Janu Kaprasovi (1880–1947), který se stal jeho hlavním
nástupcem v oboru.37) Kapras uvedl v nekrologu, který o Čelakovském sepsal, že příslušný dopis byl datován v Petrovicích 25. září 1914. Uveřejnil nevelký zlomek z této písemnosti dokládající nejistotu stárnoucího a nemocného učitele co do vlastní schopnosti
přispět ještě něčím jejich společnému oboru.38)
Originál dochovaný v pozůstalosti Jana Kaprase ukazuje, že dopis byl psán už 19. září
1914.39) Jeho obsah se pohybuje zcela mimo rovinu formálního a odpočinkového prázdninového pozdravu, text je naopak v úplnosti věnován organizačním a pracovním záležitostem. O místu a okolnostech pobytu J. Čelakovského v rakovnickém regionu nesděluje
vůbec nic, prozrazuje však, jak vysokého stupně dosáhlo pisatelovo zneklidnění válečnými událostmi. Světový konflikt přitom zůstával, ač to tehdy nikdo nemohl tušit, v počáteční fázi. Celkové rozrušení doprovázené rostoucími zdravotními problémy přimělo
profesora Čelakovského k písemnému sdělení, že rezignuje na další konání vlastních
přednášek v Kaprasův prospěch.40) Historik doufal, že si tímto krokem uvolní ruce pro
dokončení hlavních publikačních záměrů, které podle jeho názoru pokračovaly příliš
36)Tamtéž, s. 347, srov. též s. 350, 351, 355. Srov. Kaprasovu recenzi Čelakovského edice regest komorního soudu vydané v roce 1915 jako 32. svazek Archivu českého, Sborník věd právních a státních 16,
1915–1916, s. 265–266.
37) Čelakovský nejspíše koncem června 1914 připravil podrobný písemný návrh na jmenování mimořádného
profesora dr. Kaprase řádným profesorem českých právních dějin. Tento návrh přednesl na schůzi komise
vytvořené k řešení této záležitosti, kde mu asistovali prof. Kadlec a Stieber. Komise návrh Čelakovského
1. 7. 1914 schválila (ÚDAUK Praha, f. Právnická fakulta, kart. č. 14, inv. č. 119). O dva týdny později,
15. 7., přečetl prof. Čelakovský návrh uvedené komise na zasedání profesorského sboru, který jej jednomyslně schválil (tamtéž, kart. č. 2, inv. č. 32).
38)Jan Kapras, Jaromír Čelakovský, Právník 53, 1914, s. 801–816, úryvek z dopisu na s. 801. Srov.
TÝŽ, Za Jaromírem Čelakovským, Sborník věd právních a státních 15, 1914–1915, s. 8–20, kde dopis
Čelakovského zmíněn není.
39)Archiv Národního muzea (dále ANM) Praha, fond Jan Kapras, kart. č. 24, inv. č. 536. Ve složce
J. Čelakovského je dochováno 18 písemností zaslaných Čelakovským Kaprasovi v letech 1903–1914 (část
z nich je nedatována, ale téměř všechny ostatní byly psány v Praze). Mezi dalšími čtyřmi jednotlivinami se
nachází mj. nedatovaný koncept kondolence J. Kaprase druhé manželce J. Čelakovského Miladě. V osobní
pozůstalosti J. Čelakovského v LA PNP není dochován žádný dopis J. Kaprase z roku 1914.
40) Dohadování o příslušných přeměnách se zúčastnil také Čelakovského vrstevník, právní romanista
Leopold Heyrovský (1852–1924), otec akademika Jaroslava Heyrovského. Jak dokládá v příloze vydaný
dopis Čelakovského, Heyrovský Čelakovskému v této věci do Petrovic psal, žádný takový dopis však v pozůstalosti J. Čelakovského v LA PNP dochován není.
173
pomalu. Přitom dal znovu průchod déle trvajícím pochybnostem, zda stačí završit úkoly,
které si stanovil.41)
Pobyt obou manželů v Petrovicích měl podle původního plánu trvat do 2. října.
V souvislosti s tím se Jaromír Čelakovský omluvil Kaprasovým prostřednictvím z účasti
na schůzi profesorského sboru právnické fakulty. Protože však svůj pobyt v Petrovicích
kvůli špatnému počasí zkrátil, přijel do Prahy i s manželkou o dva dny dříve. Sezení
profesorského sboru se tedy nakonec zúčastnil, jak potvrzuje Kaprasův nekrolog i záznam o jednání, do kterého však Čelakovský zřejmě ani slovem nezasáhl.42) Brzy poté
začal historikův závěrečný zápas s nemocí, který trval do 16. října.43) Osobní plány, které
Jaromír Čelakovský zmínil v dopisu psaném z Petrovic svému pokračovateli, zůstaly tedy
nakonec neuskutečněny. Význam zesnulého v českém veřejném životě podtrhla skutečnost, že nad jeho hrobem promluvil jako hlavní řečník jeden z nejpřednějších českých
politiků – Karel Kramář.44)
Rakovnická městská rada sice na smrt J. Čelakovského na rozdíl od samosprávných
orgánů jiných měst nereagovala, v místním tisku se však nekrolog objevil. Otiskl jej sociálnědemokratický týdeník Rakovnický obzor – jediný list, vydávaný ve městě před rokem
1914, který přečkal celou první světovou válku. Činnost Jaromíra Čelakovského zde byla
pozitivně oceněna bez ohledu na jeho odlišnou stranickopolitickou příslušnost, list však
žádné historikovy místní vazby nezmínil.45)
Pokusil jsem se v tomto textu upozornit na pozadí pěti vět, jimiž Jaromír Čelakovský
popsal svůj poslední prázdninový pobyt. Aniž to tušil, uzavřel právě jimi záznamy
o svém životě a práci. Zmínil se o nepříznivém počasí, nenaznačil ale jasně, zda poměry
a atmosféra v místě, které si poměrně náhodně zvolil pro trávení volna, opravdu přispěly
k překonání nepříznivých dojmů a pocitů z předešlých týdnů. Zdá se, že situace po této
stránce nebyla jednoznačně příznivá. V Petrovicích našel Jaromír Čelakovský sociálně-politické prostředí, v němž převažovaly jiné nálady a naděje než ty, které po řadu desetiletí vyznával on sám. Nejistota týkající se stavu a vyhlídek českého národa zazněla už
v Čelakovského sjezdovém projevu z května 1914, ač se ji snažil překonat optimistickým
výhledem. Z poslední věty a zároveň otázky osobních zápisků, zaznamenané o čtyři mě41) Srov. list Janu Kaprasovi psaný v Praze 11. března 1913 (ANM Praha, f. J. Čelakovský, tamtéž). Čelakovský
zde děkuje za Kaprasovy Právní dějiny zemí Koruny české a připojuje mj. slova: Já sám nemám už valné
naděje, abych vydal systematické ukončené dílo právních dějin domácích, jak jsem původně zamýšlel. Řadu
ještě předběžných prací zbývá mi vykonati a budu rád, když v nich aspoň pokročím. Proto mne těší, že mladší
síla ujímá se toho úkolu, kterému věnoval sem [!] celý život.
42)J. Kapras, Jaromír Čelakovský, s. 801. Srov. také zápis z jednání v ÚDAUK Praha, f. Právnická fakulta,
kart. č. 3, inv. č. 33. Ač není prof. Čelakovský na protokolu o schůzi podepsán, v zápisu o jednání je uveden
jako přítomný.
43) Na smrt Čelakovského reagovaly mj. Národní listy 54, 17. 10. 1914, č. 285, s. 2 a příloha téhož čísla, s. 1.
Zde v článku Z posledních dnů života dvorního rady prof. dra. Jaromíra Čelakovského je zmíněn pobyt
v Karlových Varech a v Petrovicích u Lán (!).
44) Pohřeb dr. Jaromíra Čelakovského, Národní listy 54, 19. 10. 1914, č. 287, s. 2, kde je Kramářův projev
otištěn. Ke vztahu J. Čelakovského ke Kramářovi srov. časově poslední záznam o něm z května 1914,
in Zápisky, s. 355.
45) Dr. Jaromír Čelakovský zemřel, Rakovnický obzor 6, 24. 10. 1914, č. 43, s. 3. Materiál byl sice zařazen
do rubriky Politika domácí, v závěru se však konstatuje, že česká věda jeho úmrtím mnoho utrpěla.
174
síce později, se však znovu ozývá nejistota, která pronásledovala významného právního
historika a veřejného činitele pod dojmem dramaticky se měnících poměrů v posledních
týdnech jeho života.
Příloha 1
Závěr zápisků J. Čelakovského, psaný v Petrovicích u Rakovníka a v Praze
(Jaromír Čelakovský, Moje zápisky /1871–1914/, k vydání připravili Luboš Velek
a Alice Velková, Praha 2004, s. 357)
Zdrževše se ve Varech déle, nežli jsme zamýšleli, sebrali jsme se 25. srpna večer
o 7. hod. a jeli přes Chomutov do Prahy, kamž 26. srpna o 1 ½ hod. odpoledne jsme
přijeli. Cesta trvala 17 hodin. Ve Varech bylo velmi draho a utratili jsme mnoho peněz.
Nyní žena dělá nákupy. Ve Varech bylo velmi nepříjemno až na pobyt v lesích. Hosté odjeli a rekruti zaujali jich místo. Demonstrace se denně opakovaly a cizinci neb Neněmci
ohrožováni německo-národní omladinou. Proto byli jsme rádi, když jsme se vrátili
do Prahy, kdež odraz války ale viděti na všech stranách. Nové a nové vojsko se cvičí
ve zbrani a do nemocnic přivážejí se ranění. Nálada v lidu pochmurná, množství lidí
přišlo o chleba – drahota všeho stoupá. Jenom židé a katoličtí tovaryši před Tagblattem
v Panské ulici se sbratřují. Noviny musí psáti ve prospěch války, sice jsou zastaveny.
Kn[íže] Thun řekl Maštálkovi, že zastaví každý časopis, i Národní listy, pakli nebudou
dělati náladu loajální. Dle toho musí se říditi.
Za těch poměrů rozhodli jsme se jeti na venek, a sice najal jsem si vilu v Petrovicích
u Rakovníka za 60 K a tam teprve 4. září odjeli. Pan okresní soudce dr. Vaňous
z Rakovníka mi vše prostředkoval a vila patří řídícímu učiteli Lokvencovi.
3. září Rusové obsadili Lvov.
7. září výlet do Čisté k ing. Herlesovi, jehož choť je dcera bývalého purkmistra nymburského Dlabače – mají obrovskou zahradu ovocnou. Výlety na Krakovec a na všechny strany. Povětří nevalně příznivé, moje choroba (žaludek a katar močovodu, játra)
nevalně se polepšila, a tak 30. září vrátili jsme se do Prahy. Válka trvá dále – bez konce
vraždění lidí. Jak to všechno skončí?
Příloha 2
Soukromé zápisy Jarolíma Bureše z doby mezi koncem července a koncem září 1914,
přepsané do petrovické tzv. doplňkové pamětní knihy, která byla vedena od roku 1960
(SOkA Rakovník, f. Obecní úřad Petrovice, kniha č. 51, nepaginováno)
27. července. Ranním vlakem odjížděli povolaní vojáci. Na zdejším nádraží bylo plno:
přátelé a příbuzní. Dojem loučení nelze vylíčiti. Dny ubíhaly při samém rozhovoru o válce. Žně byly jako vedlejší věcí.
3. srpna. Odvod koní v Rakovníku. Ze šestnácti koní odvedeno sedm. Žně byly celkem dobré.
175
15. srpna. Svezlo se již veškeré obilí, když tu přišla vyhláška povolávající ročníky až
do stáří 42 roků domobranců. Odvedeni tři domobranci. Nastoupili 3. září.
3. září. Obilí se sklidilo pěkné suché. Z počátku žní také deště zlobily. Chmel se dočesává. Je ho normální sklizeň. Chmel je pěkný, zdravý.
15. září. Chmel se rychle prodává, ale lacino, nejvíce za 60 korun za cent.
20. září. Sej začíná, ale často prší.
30. září. Poslední čas je pěkný, tak se dobře seje a obilí pěkně vychází. Následkem velké potřeby obilí toto stouplo v ceně. Vzhledem k tomu, že obilí je drahé a snad později
bude i těžko k dostání, byla učiněna vládou „rekvisice obilí“ pro vojsko v jednotlivých
obcích. Pro naši obec určeno dodati v měsíci únoru 1915 100 q pšenice za cenu 31 korun
za 1 q.
Příloha 3
Dopis uložený (bez obálky) v pozůstalosti prof. Jana Kaprase uzavírá řadu dopisů,
lístků a navštívenek J. Čelakovského z let 1903–1914. Je psán na jednolistu malého
formátu drobným, ne zcela snadno čitelným písmem. Zvláštnosti Čelakovského slohu
(zejména slovesný tvar sem) byly zachovány.
(ANM Praha, f. Jan Kapras, kart. č. 24, inv. č. 536)
V Petrovicích 19. září 1914
(p[ošta] Rakovník)
Velectěný pane kolego!
Dvorní rada Heyrovský psal mi tyto dny v tomže [!] smyslu, v jakém ráčíte činiti mi
návrh stran přednášek o českém právu, i odpověděl sem [!] mu, že souhlasím s jeho podnětem, byste byl požádán čísti o tomto předmětu sám v zimním semestru.
Mne válka velmi rozrušuje a zhoubně účinkuje na můj zdravotní stav, takže bych asi
býval nucen za dovolenou žádati. Takto ovšem bude pro mne lépe a budu moci věnovati
se výhradně vědeckým pracem [!], jež velmi pozvolna pokračují. Vzmáhá se ve mne [!]
pochybnost, zdali a do jaké míry za nynějších hrozných poměrů a za nejisté budoucnosti
budu sto úkol naplniti, jejž sem [!] sobě předsevzal. Následkem cukrovky síly mé ochabují a jest mi aspoň útěchou, že Vám mladším bude možno v práci mé pokračovati.
Měl sem [!] ovšem pochybnost, zdali nebudete povolán též k vojsku a z Vašeho dopisu
soudím, že obavy té není.
Do Prahy přijedu až 2. října, a tedy v sezení sboru vše zařiďte, jak bude možno.
S tím mějte se na všem dobře!
S přátelským pozdravem
Váš
J. Čelakovský
176
David Hubený
Rakovník a Rakovnicko
za druhé republiky
Rok 1938 patřil nejen v českých a slovenských dějinách k těm přelomovým. Paradoxně,
slovy rakovnické kroniky, tento rok očekávalo rakovnické obyvatelstvo s mnoha nadějemi: […] měla být oslavena svoboda, kterou [město] získalo před 350 lety, kdy bylo povýšeno do třetího stavu, jako město svobodné – královské. Vedle toho byla připravována
okázalá slavnost 20letého trvání republiky a dosažení samostatnosti. Dále pak zahájení
větších staveb, které měly přinést zmírnění nezaměstnanosti, dostatek práce a výdělku. To
všechno ustoupilo událostem, které nesly ohlas do celého světa. Jenže jak kronika pokračuje: Všechny události nasvědčovaly, že se chýlí k válce.1)
Prameny a literatura a nástin organizace státní správy
Necelých šest měsíců života tak zvané druhé republiky stálo dlouho stranou zájmu historiků. Změnu přinesli až Jan Gebhart a Jan Kuklík starší, kteří se vedle dějin domácího
odboje zaměřili i na období těsně předcházející nacistické okupaci. Z jejich per pochází
zásadní práce Druhá republika a příslušný svazek Velkých dějin zemí Koruny české,2)
v nichž podali základní informace ke studiu tohoto období.
Kromě výše uvedené literatury však jsou primárním zdrojem poznání písemné prameny, v našem případě týkající se Rakovníka a Rakovnicka. Z fondů Státního okresního archivu Rakovník byl využit především materiál Okresního úřadu Rakovník, v němž
však chybí část archiválií zapůjčených historikovi Miroslavu Görtlerovi. Tyto dokumenty, na něž ve jmenovaném fondu zbyly jen vzpomínky v podobě prioračních lístků
z 12. března 1954, se však nenacházejí ani v jedné ze dvou Görtlerových pozůstalostí,
uchovávaných v SOkA Rakovník a v Národním archivu v Praze.
Absence se týká i drtivé většiny citovaných materiálů, které byly zveřejněny v edici Rakovnicko v letech 1938–1941,3) připravené Antonínem Cikánkem a Františkem
Laitnerem. Z použitých dokumentů se jen jeden dochoval na původním místě udání
a druhý jen v části konceptu. Další dva se podařilo dohledat v nadřízeném prezídiu
Zemského úřadu Praha (viz níže). Jinak platí, že dokumenty citované v edici, pokud pocházely z prezídia okresního úřadu, se v jeho registratuře již nenacházejí. Ovšem autoři
1) SOkA Rakovník, f. Archiv města Rakovník (dále AMR), kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 475.
2)Jan Gebhart – Jan Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Praha–Litomyšl 2004; Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí
Koruny české. Svazek XV.a. 1938–1945, Praha–Litomyšl 2006. Zde viz další literatura.
3)Antonín Cikánek – František Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní
dokumenty), Rakovník 1965.
177
zmíněné edice o nich museli mít ponětí a mít je v ruce, neboť přibližná polovina těchto
pramenů byla jedenáct let před vznikem Cikánkovy a Laitnerovy publikace zapůjčena
Görtlerovi. Edice vedle archivních materiálů obsahuje i zaznamenané osobní vzpomínky
některých tehdejších aktérů, což jí přidává na hodnotě.
V meziválečném Československu zastával okresní úřad a jeho vedoucí, okresní hejtman, jednu z nejvýznamnějších správních rolí v celé organizaci státu. U okresních úřadů
se totiž vedle běžných materiálů scházely též bezpečnostní záležitosti, a dokonce i část
zpravodajských a kontrašpionážních informací, neboť okresní hejtmanství bylo nadřízeno četníkům dislokovaným v okrese. Okresní hejtman mnohdy podával bezpečnostní dobrozdání nadřízenému Zemskému úřadu v Praze, který sloužil spolu s ostatními
zemskými úřady jako převodová páka nadřazeného ministerstva vnitra, potažmo vlády.
Byl‑li spravovaný politický okres příliš rozsáhlý či existoval‑li jiný důvod, vznikaly expozitury okresních úřadů, jako například v Novém Strašecí (expozitura okresního úřadu
Slaný). Tyto expozitury měly mít menší pravomoci než samotné okresní úřady, ale praxe
bývala často jiná.
Nepominutelným pramenem je též fond Archiv města Rakovníka, který je rovněž uložen v SOkA Rakovník a obsahuje vedle Kroniky města z let 1836–1962 zápisy z jednání
představitelů města, ale i jiné významné spisové materiály odhalující složitost doby.
Národní archiv v Praze naopak schraňuje dokumenty centrálních úřadů. Vedle fondu
Ministerstvo vnitra – stará registratura se jedná o fond Předsednictvo ministerské rady,
dnešními slovy úřad vlády, které v krizových měsících let 1938 a 1939 shromažďovalo údaje z pohraničí, zejména z období henleinovského povstání v polovině září 1938
a o pozdějších incidentech na nově vytyčovaných hranicích. Obsahuje též zápisy ze schůzí ministerské rady. Velmi zajímavé údaje pak obsahuje fond Zemský úřad Praha – prezídium. V tomto případě nejde o část zpracovanou Studijním ústavem ministerstva vnitra,
která nese stejný název. Jedná se o situační a přehledová hlášení okresního hejtmana
o poměrech v jeho okrese, ale i o vývoji v okupovaném pohraničí.
Následky Mnichova
Mnichovská dohoda znamenala pro československý stát a jeho obyvatele nebývalý
šok, trauma a ponížení. Po bolestivé amputaci českého a moravského pohraničí pocítili
důsledky Mnichova i obyvatelé Slovenska a Podkarpatské Rusi, neboť mnozí z nich se
v důsledku Vídeňské arbitráže ocitli pod maďarskou nadvládou a zpětně pochopili, co
Mnichov znamenal.
Tento náraz se musel na státu, jeho organizaci, ale i na myšlení a cítění jeho občanů
projevit. Státní instituce byly nuceny ve spěchu evakuovat pohraničí, postarat se o statisíce uprchlíků, ale též se vyrovnat s touhou po autonomii obou východních částí státu,
Slovenska a Podkarpatské Rusi. V důsledku snah tamějších politiků došlo k přebudování dosud centralistického a jednotného Československa v trialistickou konfederaci,
178
zvanou Česko-Slovensko, v níž vedle ústřední pražské vlády, někdy mající moc jen nad
historickými zeměmi, fungovala autonomní slovenská vláda v Bratislavě a podkarpatoruská v Chustu, kam bylo evakuováno hlavní město Podkarpatí po maďarské okupaci
Užhorodu.
Mnohem ničivější dopad Mnichova však pocítilo samo obyvatelstvo prožíváním neštěstí postiženého státu. Stalo se zjevné, že středoevropský prostor byl zcela přenechán
zvůli nacistického Německa, čehož se okamžitě snažily využít až dosud okrajové extrémně pravicové živly k útokům na prvorepublikové ikony, ať už to byl T. G. Masaryk,
Edvard Beneš nebo Karel Čapek, který o Vánocích 1938 zemřel štván pravicovými pisálky. Toto převlékání kabátů a změna orientačních znamének se šířilo stejně jako kruhy
na vodní hladině. Během této doby také začala být omezována svoboda obyvatelstva
tak, že největší znalec druhorepublikové problematiky, zesnulý profesor Jan Kuklík starší, mohl během svých vynikajících přednášek konstatovat, že život v totalitě nezačal až
v roce 1948, ale již v roce 1938, kdy to ovšem byla diktatura pravicová. Stejně tak to viděl
i bratr Karla Čapka, výtvarník Josef Čapek. Ten si zapsal slova, jimiž komentoval snahu
druhorepublikové politické reprezentace čelit nátlaku Berlína volbou menšího zla: „Voliti
ze dvou zel to menší.“ Ale zásadně je přece třeba zlům čeliti, větším i menším.4)
Došlo k omezení počtu politických stran, jelikož stranickopolitická roztříštěnost a sobecká omezenost první republiky byla považována za jednoho z hlavních viníků státní
a národní katastrofy. Ve svém programovém vystoupení před poslanci v úterý 13. prosince 1938 řekl premiér Rudolf Beran, který rovněž sliboval nápravu kořistnického způsobu
vlády politických stran: Byli jsme národem roztříštěným. Stali jsme se vášnivými zajatci
stranických doktrín, které nás vzájemně vzdalovaly. […] Setrvačnost v systému i v osobách
bránila nám v minulosti uskutečnit pronikavou nápravu, ačkoli nám nescházeli duchové, kteří viděli dobře a zavčas varovali. Národní strany nebudou uchvatiteli moci ve státě,
ale budou jeho oddanými služebníky. […] Budeme proto pracovat, abychom zjednodušili, odpolitizovali a soustředili svoje roztříštěné spolky a organizace.5) Poslanec František
Schwarz z výrazně pravicové strany Národního sjednocení posléze v rozpravě s gustem
upozornil, že pan poslanec Beran ve své funkci dosavadní byl hlavním rozhodujícím činitelem o politice této republiky za posledních 10 let.6)
Již tato drobná přestřelka napověděla, že nový stát byl v mnohém paradoxní.
Po Mnichovu došlo v republice k obecnému volání po „zjednodušení“ politického života, což se v českých zemích projevilo vznikem dvou základních stran. Vedoucí silou se
stala vládní a vládnoucí pravicová Strana národní jednoty (dále jen SNJ). Toto uskupení
vzniklo z agrární strany, která byla za první republiky nejsilnějším politickým subjektem.
V čele SNJ stáli bývalí agrárničtí představitelé a ostatní občanské strany se k ní připojily. Druhým základním politickým uskupením druhé republiky byla loajálně opoziční
levicová Národní strana práce (dále jen NSP), utvořená na základě sociální demokracie,
4)Josef Čapek, Psáno do mraků 1936–1939, Praha 1947, s. 313.
5) Těsnopisecké zprávy o schůzích poslanecké sněmovny. IV. volební období, 8. zasedání, 156. schůze, 13. prosince 1938, s. 6.
6) Těsnopisecké zprávy o schůzích poslanecké sněmovny. IV. volební období, 8. zasedání, 157. schůze, 14. prosince 1938, s. 17.
179
posílené o část československých socialistů a později i komunistů. Národní strana práce
si však nedělala iluze, že by v daných podmínkách mohla někdy převzít vládní odpovědnost.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi šli ve zjednodušování a zpřehledňování ještě
dále; v obou východních částech republiky si vystačili s jednou politickou stranou, pomineme‑li strany národnostních menšin, které nešlo s ohledem na agresivní sousedy
zrušit, totiž Deutsche Partei a Sjednocenou maďarskou stranu. Na Slovensku mohla působit pouze Hlinkova slovenská ľudová strana (dále jen HSĽS) a na Podkarpatské Rusi
Ukrajinská národní jednota. Umožněno to bylo již zmíněným oslabením centrální pražské vlády a přestavbou jednotného Československa v trialistickou konfederaci českých
zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vedle těchto stran fungovala ještě po nějakou dobu
internacionální Komunistická strana Československa, sekce Třetí internacionály (dále jen
KSČ).
Další výraznou změnou byla abdikace prezidenta Edvarda Beneše, který ze své funkce odstoupil, aby rozšířil manévrovací prostor vlády, neboť si byl vědom, že pro Adolfa
Hitlera představuje nepřítele číslo jedna. Vedle komunistů, kteří se postavili za Beneše, se
odvážně a lidsky zachovalo i vedení Rakovníka, které bez námitek souhlasilo s návrhem
svého starosty Čeňka Vaněčka, aby byl Benešovi coby čestnému občanu města zaslán
projev díků za jeho nadlidskou práci s ujištěním, že si jeho práce vážíme, a aby vysloveno
bylo přání, aby se později za zlepšených poměrů opětně mohl zúčastniti prací na vedení
naší republiky.7)
Odchod starosty Vaněčka
Tyto celostátní události se samozřejmě musely projevit i na nižších úrovních státu
a změny pocítilo i Rakovnicko a samotný Rakovník, kde došlo k nahrazení dlouholetého
národněsocialistického starosty Čeňka Vaněčka,8) který byl v roce 1938 znovu zvolen
starostou. Stalo se tak již počtvrté, a navíc velikou většinou hlasů. Po září 1938 se však
vystupňovaly Vaněčkovy spory s občanským blokem, neboť vedle starostenského postu
zastával ještě jiné pozice, například předsedy místního pivovaru a člena předsednictva
Sporobanky. To a ještě časté několikadenní služební cesty do Prahy mu zabíraly mnoho
času. Jestliže již dříve úřadoval z různých míst, jen ne z radnice, nyní se situace ještě
zhoršila, čehož využily pravicové strany k útoku na levicového starostu pod záminkou,
že jeho častá absence v úřadě způsobuje zanedbávání chodu úřadu, a nevinně žádaly, aby
si stanovil úřední dny a hodiny, což pracovně vytíženého a o město zasloužilého Vaněčka
pobouřilo.
Vaněček podal v polovině listopadu 1938 demisi s odůvodněním, že se mu zdravotně
přitížilo a že po zjednodušování politického života již ani neexistuje strana, za niž byl
zvolen. Národní socialisté se totiž částečně přidružili do pravicové Strany národní jednoty a částečně do levicové Národní strany práce. Podle některých již Vaněček o demisi
7) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 359.
8)K Vaněčkově osobnosti Jana Nosálová, Rakovnický starosta Čeněk Vaněček a jeho působení ve městě
v letech 1923–1938, RHS 6, 2005, s. 89–118, o rezignaci s. 98–99.
180
uvažoval počátkem listopadu. O osudu své
funkce na jednání 18. listopadu, kdy byl
čten Vaněčkův resignační dopis, filozofoval i první náměstek Josef Klátil, který navrhoval s ohledem na probíhající stranické
změny, aby o dalším setrvání v stávající sestavě pohovořili jednotliví zástupci s kluby
svých stran. Jan Číha naproti tomu pragmaticky poukázal na skutečnost, že v práci radnice se nic nemění, a proto by měl
každý zůstat za svoji osobu. Komunista
Martinovský s tímto stanoviskem souhlasil s tím, abychom úřadovali v nezměněné
formě, poněvadž se jedná jistě každému
z nás jen o zájem města. Nad to navrhl, aby
se Vaněčkova rezignace nepřijímala. Klátil
pak dodal, že sám by nemohl město spravovat coby úřadující místostarosta, nýbrž
muselo by dojít k volbě starosty a svoji případnou kandidaturu nechával na vážkách.
Čeněk Vaněček (SOkA Rakovník)
Proto doporučil Martinovského návrh,
který byl též jednomyslně schválen.9)
Vaněček byl ochoten svoji rezignaci stáhnout, pokud by občanský blok na oplátku
odvolal svůj přípis požadující, aby Vaněček dodržoval úřední hodiny, a bude‑li konstatováno, že tímto přípisem nebyl úmysl [se] jej osobně dotknout. Svoji funkci však hodlal vykonávat jen do 1. července 1939, kdy, jak doufal, pominou již nejhorší časy pro
Česko-Slovensko. Za občanský blok na schůzi městské rady 25. listopadu 1938 reagoval
Jan Číha, který potvrdil, že nebylo cílem jakkoliv starostu urazit, a dodal: Osobně si jej
velmi vážíme, chtěli jsme pouze, aby aspoň částečně, kdy je v Rakovníku, zúčastnil se prací
na městském úřadě pouze v zájmu pořádku.
Z jednání s Vaněčkem pak vyplynulo, že na radnici nenachází žádnou místnost vhodnou k úřadování. Proto Vaněček administruje v pivovaře a přijme každého, kdo k němu
přijde. Je toho názoru, že tyto práce, které koná v Praze, jsou mnohem cennější, nežli kdyby
seděl v kanceláři radnice. Toto vysvětlení se zdá být sice poněkud kuriózní, co se prostor radnice týče, ale mít v hlavním městě vlivného a zkušeného lobbistu (do roku 1935
byl Vaněček senátorem Národního shromáždění) v době, kdy se vše rozhoduje ve veliké
rychlosti a z centra, není také špatná taktika.
Klátil pak upozornil na to, že ve městě se šíří různé fámy a že Vaněček vykonal mnoho
pro své spoluobčany, tudíž je přirozené, když je na některé věci citlivější. Vyslovil i optimistickou naději, že dnešní stav nepotrvá ani rok. S ohledem na veřejné mínění, zásluhy
i vážnost doby se vyslovil proti třenicím a navrhl, aby občanský blok ještě se starostou
9) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 407–409.
181
pohovořil. Klátil pak dodal, že by chápal stanovisko občanského bloku, kdyby byly normální poměry a kdyby byla jistota, že zde budeme úřadovat plných 6 let. Dnes však jde
zřejmě o dobu poměrně krátkou. Číha ale kontroval tím, že jsou sice Vaněčkovi ochotni
se omluvit, ale úřadovat že musí z radnice. Podle Jana Suchardy sepsal občanský blok
tento dopis jen na podnět občanů, kteří si stěžovali, že Vaněček úřaduje všude možně,
jen ne na radnici.
Klátil pak čestně oznámil, že není ochoten činit cokoliv proti Vaněčkovi: Pan starosta
se choval k p. řed. J. Klátilovi vždy jako přítel, každé slovo čestně dodržel, a i když s některými návrhy hned nesouhlasil, respektoval je a měl zkrátka vždy dobrou vůli vyhovět.
Řed[itel] J. Klátil nemůže proto podnikati jakékoliv kroky, které by působily dojmem nekorektnosti vůči panu starostovi. Muselo by pak býti počítáno s úřadováním II. náměstka
p. J. Číhy, kterému by byl Klátil ochoten pomoci, jen když bude uchráněn podezření, že
chtěl tuto funkci uchvátit. Ovšem ani Číhovi se do starostenské funkce nechtělo a prosazoval, aby úřadoval Klátil. V drobných přestřelkách pak skončilo celé zasedání rady.10)
Prvního prosince pak proběhla mimořádná schůze městské rady k otázce starosty.
Den předtím se nově ustanovený klub Strany národní jednoty11) usnesl na tom, aby starostova rezignace byla přijata, neboť zástupci strany stále trvali na požadavku, aby Vaněček
pravidelně úřadoval na radnici. Klátil pak souhlasil s tím, aby starostovi bylo v zastupitelstvu poděkováno jeho ústy a doporučil, aby bylo Vaněčkovi zastupitelstvem předáno
poděkování za jeho činnost pro město. Klátil však upozornil, že přijetí rezig­nace tvoří
jen polovinu problému, neboť nastupuje otázka, kdo bude starostou nyní. Výsledkem
debat v klubu Strany národní jednoty bylo, aby na funkci starosty kandidoval František
Diepolt a současní náměstci setrvali na svých pozicích. Diepolt se kandidatuře nebránil,
jen si ji chtěl ještě rozmyslet s poukazem na svoji malou praxi v samosprávě, neboť vzal
funkci v zastupitelstvu a městské radě jen aby své straně vyhověl a nešel do těchto funkcí
s nějakými ambicemi. Navíc se mu nechtělo v tak složité době a situaci opustit místní
gymnázium, kde působil jako profesor (viz níže).12)
10) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 421–427.
11)Kronika (s. 481) mylně uvádí, že národní socialisté vplynuli do Národního sjednocení, což byla za první republiky nejvíce pravicová česká politická strana. V hodnocení této strany, konglomerátu různých
pravicových skupinek, se historici rozcházejí. Viz například Zdeněk SLÁDEK, Československá národní
demokracie, in Jiří Malíř – Pavel Marek (edd.), Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861–2004. Díl I. Období 1861–1938, Brno 2005, s. 608–610, který připomíná, že předvolební kampaň této strany provázely všelijaké násilné incidenty a štvavé výroky proti
komunistům, Němcům, Hradu, SSSR, zednářům... Nebylo divu, když jednu z dalších zakladatelských
organizací představovali rváči a pozdější kolaboranti z Národní obce fašistické. Mládežnická organizace
dokonce zkoušela vytvořit vlastní paramilitaristické síly, nazývané Šedé legie. Příznivější vysvědčení vystavil Národnímu sjednocení Josef Tomeš, Národní sjednocení v mnichovské krizi roku 1938. Svědectví
Františka Ježka, in Na pozvání Masarykova ústavu 5, Praha 2007, s. 125–144, který zdůrazňuje, že v roce
1937 se fašizující složky odloučily a de facto se obnovila národní demokracie, v níž vládla taková naprostá svoboda názoru, že jednotlivé složky se prakticky názorově rozcházely a sjednocoval je jen respekt
ke Karlu Kramářovi a silné vlastenectví (s. 131 a 132). Ovšem ani tvrzení Jany Nosálové, že socialistické
strany vstoupily do Strany národní jednoty (J. Nosálová, Rakovnický starosta Čeněk Vaněček a jeho
působení ve městě v letech 1923–1938, s. 99), není v pořádku, neboť sociální demokraté a již zmíněná část –
převážně mladších – národních socialistů utvořili Národní stranu práce.
12) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 439–443.
182
V pátek 2. prosince městské zastupitelstvo probralo starostovu rezignaci. První náměstek starosty Klátil podal stručnou zprávu o jednání městské rady s Vaněčkem ohledně jeho demise a poté se pochvalně zmínil o výsledcích města v době Vaněčkova starostenství. Obzvláště ocenil bytovou výstavbu a podporu Rakovnické spořitelny, již Vaněček
také dlouho vedl, těmto a dalším stavebním aktivitám, jakož i akvizicím zemědělské
a lesnické půdy. V souvislosti s okupací pohraničí také připomněl, že díky Vaněčkovi
není město závislé na elektřině ze zabraných Ervěnic, nýbrž má vlastní elektrárnu v pivovaře. Vedle těchto ekonomických záležitostí také vyzdvihl Vaněčkovo přispění k rozvoji
školství a kultury ve městě.
Klátil se ovšem nespokojil s pouhým výčtem Vaněčkových zásluh, což jistě bylo
červeným hadrem pro přítomné zástupce občanského bloku, kteří se stali iniciátory
Vaněčkova znechucení a odchodu. S ohledem na to, že již Klátil o žádnou funkci neusiloval a z vedení města rovněž odcházel, dovolil si od tohoto drobného sypání soli do očí
politickým nepřátelům přejít k přímému ataku: Dovolte mi, vážení, abych zcela po svém
způsobu řekl, jasně a nesmlouvavě, že náš lid je dobrý, ale bývá také častokrát vůči svým
lidem nevděčný. Bylo by na čase, aby ve veřejném životě platila vždycky jen práce a charakter člověka a nikoliv legitimace, ať již je vystavena kteroukoliv stranou. Legitimace není ničím – práce, charakter, čestnost a schopnost vším.13) Aby toho nebylo dost, byl celý Klátilův
projev otištěn v Rakovnických novinách.14) Návrh na poděkování Vaněčkovi byl údajně
spontánně a jednomyslně celým sborem schválen. Kromě toho Klátil oznámil zastupitelstvu, že v nejbližších dnech proběhne nová volba starosty, jakož i jeho náměstků.15)
V průběhu čtvrtka 15. prosince Klátila navštívili zástupci SNJ, předseda výkonného
výboru L. Rybák a předseda klubu J. Slaný, kteří vyslovili přání, že by rádi viděli další
spolupráci přátelskou jako dosud, což Klátil veřejně téhož dne večer na zasedání rady
ocenil a zdůraznil, že tento postoj bez poznámek o silné vládě pomáhá budovat účinnou samosprávu. Za Národní stranu práce pak konstatoval, že jeho strana bude usilovat
o post prvního náměstka. Slaný pak kontroval tím, že lituje Klátilova rozhodnutí znovu
nekandidovat a vysoce pak ocenil Klátilovu práci pro město i v soukromém podnikání.
Klátil pak přislíbil, že podle svých slabých sil bude vždy ochotně zájmům obce k disposici,
jakož i novému starostovi. Svůj odchod z radnice pak zakončil kultivovaným přáním,
kdyby všechny diference byly urovnány způsobem šetrným a důstojným.16) Během tohoto
zasedání rady byl oznámen vznik rakovnické Národní strany práce,17) na jejímž ustanovení se již nějakou dobu pracovalo.
Druhý den, v pátek 16. prosince po 18. hodině, proběhla volba nového starosty. Na této
volební schůzi městského zastupitelstva bylo oznámeno rozpuštění rakovnických sociálních demokratů, komunistů a některých národních socialistů, kteří utvořili místní skupinu Národní strany práce. Ta si během volby nárokovala post prvního náměstka a na tuto
13)
14)
15)
16)
SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 405, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938–1940, s. 184–190.
Rakovnické noviny (dále RN) 9, 9. prosinec 1938, č. 50, s. 1–2.
SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 405, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938–1940, s. 184–190.
SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 457–459. Stručný životopis
Josefa Klátila obsahují Rakovnické noviny z 30. prosince 1938 (roč. 9, č. 53, s. 1–2).
17) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 456–457.
183
Rakovnické noviny z 30. prosince 1938 s portrétem Josefa Klátila (SOkA Rakovník)
184
funkci navrhovala ing. Františka Neustupu. Občanské strany reagovaly prohlášením, že
z dosavadních občanských stran (živnostensko-obchodnické strany středostavovské,
Národního sjednocení, lidovců, agrárníků, Spolku majitelů domů) a většiny národních
socialistů utvořen byl sdružením klub Národní jednoty, tj. Strany národní jednoty, která
kandidovala na funkci starosty již předjednaného Františka Diepolta. Po volbě Diepolt
poznamenal, zřejmě s odkazem na Vaněčkův odchod, že přeje sobě i členům sboru, aby
takový potlesk, který volbu provázel, provázel nás všechny, až budeme jednou z radnice
odcházet. Do funkce druhého náměstka byl pak zvolen Jan Číha – též ze Strany národní
jednoty. V rámci volebních dohod post prvního náměstka skutečně získala Národní strana práce. Při té příležitosti byla ještě volbou doplněna městská rada náhradníky za dva
odstoupivší národní socialisty. Jejich mateřská volební skupina pak na jejich místa prosadila své zástupce.
Na volbách rakovnického vedení je nejen dobře vidět, že roztříštěné strany se byly
s to dohodnout a úmluvy též dodržet, ale že i po umělém vzniku dvou politických stran
se staré stranictví, které tolik kritizoval premiér Beran ve svém projevu ze 13. prosince,
vůbec nevytratilo a pod rouškou jednotné pravicové a jednotné levicové strany pokračovalo směle dále.
Zákaz KSČ a vznik nových politických stran
Vypuzení starosty Vaněčka probíhalo v době, kdy vznikaly dvě základní politické strany druhé republiky a kdy naopak byly některé významné subjekty politického života
perzekuovány. V českých zemích se to týkalo komunistů, které již krátce po Mnichovu
požádal premiér Jan Syrový, aby se dobrovolně rozpustili. Ti to pochopitelně odmítli.18)
Vědomi si změněné situace se ovšem rozhodli, že se budou chystat k ústupu na druhou
linii, v níž se měla strana brát za udržení demokracie v zemi proti vlastní reakční buržoazii, která uvažuje o tom, jak nastolit nad vlastním lidem diktaturu,19) čemuž naštěstí
nacisté svou okupací zabránili.
Tento vzdorovitý postoj se v průběhu času neměnil, ani po zákazu KSČ na Slovensku.
Policejní ředitelství Praha informovalo 17. října vládu o rezultátu ze schůze vedení KSČ:
Zastavení činnosti KSČ na Slovensku bylo označeno jako slabost slovenské vlády a bylo proneseno přesvědčení, že v historických zemích k obdobnému zákroku nedojde, jelikož proti
tomuto vznesla by protest nejen celá dělnická třída, nýbrž i všechno občanstvo, které bylo
svědkem, že KSČ je ochotna bezpodmínečně hájiti republiky a z toho důvodu také nedá se
z národa vytlačiti. Na schůzce straníci odmítli možnost dobrovolného rozpuštění strany.
Pokud by se tak doopravdy stalo, mělo členstvo vstoupit do ostatních socialistických
18)Alena Hájková, Strana v odboji. Z dějin ilegálního boje KSČ v letech 1938–1942, Praha 1975, s. 67.
19)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 127; A. Hájková, Strana v odboji. Z dějin ilegálního boje KSČ v letech
1938–1942, s. 54, 58.
185
stran. Avšak jestliže by vznikla jednotná levicová strana, pak by do ní organizačně vplula
i KSČ.20)
Zákaz KSČ slovenskou vládou, který v Praze původně vyvolal překvapení, však byl
brzy napodoben i v českých zemích. Prezídium ministerstva vnitra dne 20. října 1938
nařídilo podřízeným orgánům zastavit činnost KSČ s odůvodněním, že strana je sekcí
komunistické internacionály v Moskvě, jejímž programem je zavedení diktatury proletariátu a násilná změna státní formy.21) Ke cti státních úředníků a policistů, jakož i vládních představitelů slouží to, že zákrok proti KSČ byl vynucen Berlínem a že s komunisty
tento krok předem prodiskutovali a dali jim dostatek času na přípravu. Ministr Ladislav
Feierabend ve svých pamětech doslova uvádí: Pamatuji se velmi jasně, že ministr vnitra
[Jan] Černý referoval v ministerské radě, že tento náš postup komunisté vzali vděčně na vědomí.22)
Tento postup se projevil i na nižších úrovních státní správy a vzpomínka Josefa
Martinovského, rakovnického městského radního za KSČ, potvrzuje uvedený celostátní
trend. Dvacátého října za ním přišel komisař okresního úřadu JUDr. Eduard Tomáš23)
a řekl: Pane Martinovský, zítra k Vám jdu se Zamrzlou24) zabavit sekretariát, tak co je
potřebí, tak zameťte, a my tam přijdem. Martinovský se otázal: A v kolik hodin přijdete?
Načež se dozvěděl, že krátce po osmé. Martinovský vzpomíná, co bylo dále: Ihned jsme
se sebrali […], udělali jsme na zahradě ohníček a všecko, co bylo, jsme spálili. […] Když oni
druhý den přišli, čekal jsem je a v přidávačce si odnesli několik starých papírů a tiskopisů.
[…] Tak dopadl sekretariát, nedostali ani jednu adresu. Komisař JUDr. Tomáš z toho měl
velkou radost, že u nás nic nebylo.25) V této hře samozřejmě museli být zapojeni i místní
četníci, kteří celou první republiku činnost KSČ bedlivě sledovali a ohně na zahradě komunistického sekretariátu den před prohlídkou si nemohli nepovšimnout.26)
Na schůzi rakovnické městské rady z 21. října se na přetřes dostala i otázka zastavení
činnosti KSČ, již do debaty vnesl Vojtěch Němeček, který sice nechtěl hovořit o důvodech vedoucích k zákazu činnosti strany (nikoliv k jejímu rozpuštění, k němu došlo až
později), ale upozornil, že toto rozhodnutí je útokem na demokratická práva a může býti
nebezpečno sociálním výhodám, dnes v republice platným. Proto přišel s návrhem, aby
20) Národní archiv Praha (dále jen NA Praha), f. Předsednictvo ministerské rady (dále jen PMR), kart. č. 136,
sign. 249/4, čj. 7940/38.
21)Tamtéž.
22)Karel Ladislav Feierabend, Ve vládách druhé republiky, New York 1961, s. 62.
23)Podle jmenné kartotéky PMR se Eduard Tomáš narodil 25. listopadu 1908. Osobní spis se bohužel nepodařilo dohledat.
24)Praporčík Josef Zamrzla (narozen 19. 2. 1900) byl zástupce velitele rakovnické četnické stanice (NA Praha,
f. Zemské četnické velitelství Praha, kart. č. 1171). Naopak poznámka editorů in A. Cikánek –
F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 29, s. 26,
z něj činí přímo velitele rakovnické stanice.
25)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 29, s. 26.
26) Benevolentnímu postupu četníků zřejmě napomohlo i to, že praporčík Zamrzla se v září 1938 podílel
na vyšetřování henleinovských zločinů v okolí Falknova nad Ohří (Sokolova) a byl si tedy dostatečně
vědom toho, kdo představuje větší nebezpečí pro československý národ a stát (SOA Plzeň, f. Krajský soud
Cheb, kart. č. 185, Tk XII, 1696/38, fol. 1230).
186
městská rada schválila vhodný protest a požadavek, aby udrženy byly v republice dosavadní
sociální výhody, pokud je to možno, neboť je zapotřebí za každou cenu udržet klid v našem
občanstvu. Dovozoval, že by mohly být dotčeny hospodářské podniky všech politických
stran.
Vaněček jako obvykle podotkl, že takové protesty nejsou v kompetenci samosprávných
svazků. Byl však Josefem Martinovským z KSČ upozorněn, že nejde o rozpuštění a zákaz
strany jako takové, nýbrž jen o pozastavení činnosti a hlavně, že Němeček měl na zřeteli, aby bylo žádáno zachování dosavadních demokratických práv. Martinovský navíc
podotkl, že podobný protest usnesla celá řada měst. Proto považuje za vhodné projeviti
aspoň nesouhlas, k čemuž jsme povinni před svým svědomím. Laxní Vaněčkův přístup
k občanské povinnosti bránit demokratická práva vyplýval ze skepse starého pragmatika
a mistra zákulisních intervencí, neboť správně odtušil, že podobné protesty nejsou stejně
nic platné. Vaněček ale aspoň navrhl, aby se Jindřich Šubert v Praze poptal v Zemském
českém svazu obcí, měst a okresů. Je vskutku podivuhodné, že ostatním tento ubohý
výsledek stačil, neboť po tomto krotkém Vaněčkově návrhu celá schůze skončila!27)
Ministerská rada na svém zasedání v pátek 23. prosince odsouhlasila vládní nařízení
o politických stranách. Projednala jej jako bod č. I. svého zasedání. Schválené vládní
nařízení bylo ihned použito proti odbojné KSČ, což byl bod č. IX. téže schůze ministerské rady. Skutečností zůstává, že vládní nařízení o politických stranách však platilo jen
v českých zemích, i když měla být telefonicky vyrozuměna také Bratislava, aby mohla obdobně upraviti svoje opatření v této věci a aby publikace obou těchto norem byla provedena
pokud možno současně. Vláda se též usnesla, že pokud v důsledku toho dojde k rozpuštění
obecních zastupitelstev, budou na jejich místo dosazeni vládní komisaři a nikoliv komise.28)
Po zákazu strany následovaly domovní prohlídky u čelných straníků a razie v sídlech
strany, ale tyto akce pochopitelně nepřinesly žádné výsledky. Se zákazem KSČ souvisel
zákaz všech organizací a spolků, které strana ovlivňovala, jakož i stranického tisku.29)
Zajímavou kapitolu z dějin KSČ představují právní kroky strany proti jejímu rozpuštění. Předseda strany Klement Gottwald se v zastoupení dr. Ivanem Sekaninou v pátek
13. ledna 1939 odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu a stěžoval si na nezákonnost napadeného rozhodnutí. Oba pánové ve stížnosti odvážně napadli ústavnost jednak zmocňovacího zákona, jednak ztrátu mandátu těch poslanců a senátorů, kteří pocházeli z území
okupovaného nacisty po 30. září 1938, a tím pádem nemohli o zmocňovacím zákoně ani
hlasovat. Na základě toho oprávněně dovozovali, že vládní nařízení o rozpouštění politických stran, a tedy i zákaz KSČ, jsou vydány neústavně. Vedle toho však upozorňovali
i na fakt, že od 20. října 1938, kdy byla činnost strany zastavena, nebylo proti ní zavedeno
žádné řízení, které by prokazovalo, že tento úřední zákaz byl přestoupen. Navíc sama vláda
o aktivitách KSČ uvedla, že její činnost ohrožovala veřejný zájem. […] Avšak ohrožování
pouze v minulosti, jak upozornil Gottwald v odvolání, neopravňuje vládu k vydání napadeného nařízení. Dalším napadeným bodem bylo to, že KSČ je celostátní stranou, jejíž
27) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 378– 379.
28) NA Praha, PMR, kart. č. 4146, fol. 5–6, 9.
29)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 127–128.
187
činnost lze v jednotlivých částech zastavit, ale nelze ji rozpustit jen v českých zemích.
V závěru Gottwald se Sekaninou jednoznačně konstatovali: Nejvyšší správní soude, račiž
napadené rozhodnutí vlády [...] o rozpuštění KSČ v zemi české a moravskoslezské podle
vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 27. prosince 1938 zrušiti pro nezákonnost a vadnost
řízení. Vláda se v únoru 1939 usnesla, že její rozhodnutí bude před soudem hájit ministerstvo vnitra. K projednání této žaloby však v důsledku nacistické okupace již nedošlo
a v listopadu 1942 byla celá kauza odložena ad acta.30)
Zákaz komunistické strany se dotkl i funkcionářů na nižších stupních správy státu.
V pondělí 16. ledna 1939 Zemský úřad v Praze zbavil jejich funkcí 17 členů ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy, včetně primátorova náměstka Bohuslava
Vrbenského, tří členů městské rady a všech jejich náhradníků a členů obecních komisí.31)
Tato čistka se netýkala jen Prahy, ale i ostatních samosprávných obcí a svazků. V instrukcích rozeslaných nižším složkám státní správy se počítalo i s likvidací hospodářských
podniků, které měly ke KSČ blízko, třebaže se zprvu proti největšímu komunistickému
spolku Včela nemělo zasahovat. Tělocvičné jednoty, které se dostatečně rychle nerozpustily a nevstoupily do konkurenčních tělocvičných organizací, byly rovněž zakázány.
Majetek všech komunistických podniků a spolků propadl státu.32)
Ne všude se však proti komunistům postupovalo dostatečně rychle. Ministerstvo vnitra 14. února 1939 s nelibostí konstatovalo, že některé okresní úřady nepostupují při zbavování příslušníků rozpuštěné komunistické strany Československa veřejných funkcí […]
s takovou rychlostí, jak toho očistná povaha celé akce vyžaduje. Bylo trváno na tom, aby
komunisté pozbyli funkcí do konce února 1939, kdy měla skončit branná pohotovost
státu. Pokud by do té doby nebyl komunista zbaven funkce, mohl by pak volně na svůj
mandát rezignovat a nepozbyl by volitelnost pro futuro.33)
Na rakovnickou radnici bylo pochopitelně příliš dobře vidět, proto již na schůzi městské rady 20. ledna bylo konstatováno, že komunističtí zástupci obdrželi oznámení o zbavení funkce, kterou jim poslal okresní úřad,34) jenž pak na jejich místa jmenoval nové
osoby: Josefa Pucholta, Karla Langmajera a Ladislava Rybáka. Po této personální obměně došlo konečně k rozdělení referátů jednotlivým osobám.35)
Komunisté se rozhodně nemínili vzdát a například na Novostrašecku, Slánsku
a Kladensku se v březnu 1939 objevil leták Obrana, který se mimo jiné věnoval i stání poslanců KSČ před Nejvyšším správním soudem. V letáku bylo též napadeno zřízení pracovních táborů a vláda byla ještě před nacistickou okupací oprávněně obviněna
z kolaborace s nacisty, neboť je ochotna vše, co Berlín žádá, nejen na 100 % plniti, nýbrž
30) NA Praha, f. Nejvyšší správní soud, kart. č. 267, sign. 91/39.
31)Václav Hlavsa (ed.), Za novou a lepší Prahu. Dokumenty o činnosti komunistického klubu na pražské
radnici 1923–1938, Praha 1957, dok. č. 98, s. 255.
32) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Slaný – politická expozitura Nové Strašecí, kart. č. 5, čj. pres. 1286/1938.
33)Tamtéž, kart. č. 4, čj. pres. 192/1939.
34) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 31.
35)Tamtéž, s. 52.
188
dokonce tyto činy odůvodňovat, že se tak děje v zájmu československého národa a jeho
neodvislosti.36)
V souladu s celostátní tendencí vzniku dvou základních politických stran, kterýžto
minimální počet pro zachování zdání demokratických poměrů byl nezbytný, měla nová
situace navozovat dojem, že se Česko-Slovensko připodobňuje anglosaským velmocem,
v nichž fungoval systém dvou základních stran, které se střídaly u moci. Ovšem v podmínkách pomnichovského státu neměla opozice šanci na převzetí moci a byla odhodlána plnit jen funkci opozice loajální, jak se na tom též vůdci agrárníků Rudolf Beran a sociální demokracie Antonín Hampl džentlmensky dohodli a vůči sobě tuto dohodu též
dodrželi,37) ač například Beran byl vystaven tlaku fašistů ve své straně, aby s opozicí tvrdě
zametl. Vítězství pravicových radikálů, prosazení jejich názorů a odstranění Rudolfa
Berana z čela státu pak zabránila nacistická invaze.
Na Rakovnicku se jako první začala formovat Strana národní jednoty. Provolání přípravného okresního výboru strany vyšlo v tisku již 25. listopadu a zvalo všechny národně cítící občany do nového uskupení, kde měli být všichni občané spojeni bez třídního
rozdílu. Strana rozhodně nebyla ve svých ambicích skromná: Postaráme se, aby veřejná
správa byla rychlá, úsporná a bez korupce. Příživníci a záškodnici, kteří zneužívají národního souručenství, budou bez milosti odstranění. Zajistíme tvrdě a neústupně čistotu
veřejného života.38)
Poslední věta dávala tušit, že vedle standardních demokratických stran do Strany národní jednoty vstoupili i čeští fašisté a extrémisté, kteří si čistotu spojovali s antisemitismem a antidemokratismem. Byl to důsledek snahy Rudolfa Berana vyřadit fašisty tím, že
budou semleti v mase velké pravicové strany, kde se ztratí v záplavě ostatních demokraticky a občansky smýšlejících politiků a členů. Bohužel, tento předpoklad se ukázal jako
mylný a strana například přijala zásadu, že do ní nemohou vstupovat Židé.39) Politika
menšího zla začala otravovat veřejný život. Fašisté a jejich extrémně pravicoví souputníci
na tom měli nemalý podíl, neboť zaplavili veřejný prostor tím, co Josef Čapek výstižně
popisuje jako industrie mravní špíny40) – útoky na Židy, komunisty, sociální demokraty,
liberály, demokraty. Ani Rakovník se tomu nevyhnul a tito darebové čmárají po vzoru
ordnerů na židovské domy hanlivé nápisy, lepí papírové štítky.41)
Tyto rasistické činy měla na svědomí fašizující Mladá národní jednota, která oproti Straně národní jednoty cílevědomě plula do hnědých vod. Ve městě byla vedena
F. Rosolem. Naopak starší generace ustavila 28. prosince 1938 místní organizaci Strany
národní jednoty s předsednictvem: Rybák, Sucharda, Donát, Černohorský, Denek
a Urban.42)
36) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Slaný – politická expozitura Nové Strašecí, kart. č. 5, čj. pres. 318/1939.
37)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 63.
38) RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 1.
39)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 56–60.
40) J. ČAPEK, Psáno do mraků 1936–1939, s. 321.
41)Karel MEJSTŘÍK, Rakovník za války, VMS 31, 1946, s. 25.
42)Tamtéž, s. 27.
189
Levicová opozice, sdružená v Národní straně práce (dále NSP), si našla vzor v britské
Labour Party a snažila se stát pravou „stranou práce“ spojující lidi práce bez ohledu
na jejich náboženskou či sociální příslušnost. Ovšem i zde se našli radikálové, kteří usilovali o to, aby se strana stala skutečnou opozicí, třeba i za cenu ztráty legality.43) To však
nechtěl připustit Antonín Hampl, neboť pak by celkové fašizaci země, na kterou se již
Slovensko a Podkarpatská Rus orientovaly, nestálo nic v cestě. Naopak, celé toto srocování stran mělo usnadnit opuštěnému Česko-Slovensku přežít ve stínu nacistického obra
a uchovat alespoň základy demokratického zřízení, když už nebylo možné z důvodu přežití státu zachovat stávající demokratické zřízení v plné jeho síle. Program strany pak
určoval, že NSP musí hájiti právní demokratický řád, a dodával, že nelze voliti svobodu bez
chleba anebo chléb bez svobody. Toto hájení demokracie pak vedlo jakéhosi člena vládní
exekutivy k tomu, že řekl generálnímu tajemníkovi NSP: Jestliže neobrátíte, pak musíme
nakoupit pár vagonů ostnatých drátů pro koncentrační tábory.44)
Na Rakovnicku se počátkem prosince 1938 přikročilo k budování této opoziční strany, která se netajila tím, že chce kontrolovat činnost svého vládního protějšku. Navíc si
kladla i jiné nároky na členstvo než konkurence: Proto chceme do Národní strany práce soustřediti všechny mravně založené občany, nechť se živí prací duševní nebo tělesnou,
nechť jsou zaměstnáni v cizích nebo vlastních podnicích, v průmyslu, obchodě, živnostech,
zemědělství, kancelářích, ve školách či jinde. / Voláme všechny lidi dobré vůle, venkova
i měst ku přátelské spolupráci. Nejde nám o velký počet osob za každou cenu, nýbrž o hnutí
lidí čestných, dbajících ve veřejném i soukromém životě ušlechtilých zásad našich národních velikánů, jmenovitě Husa, Palackého, Havlíčka a Masaryka.45)
Budování strany se pak protáhlo do roku 1939, ačkoliv například ve všech rakovnických obcích vznikly místní organizace, dělo se tak z iniciativy členské základny a okresní
vedení NSP na tom nemělo žádnou zásluhu, neboť ještě ani na konci ledna 1939 nebyl
ustanoven okresní tajemník strany!46) V rakovnickém vedení se objevili Štengl, Kavalír
a Kratochvíl.47)
Přes organizační potíže přišlo na schůzi NSP konané dne 24. února v Národním domě
více než 750 osob, většinou bývalých členů stran českých socialistů, sociálních demokratů
a KSČ, aby vyslechly řeč profesora dr. Jana B. Kozáka, poslance Národního shromáždění,
bývalého národního socialisty, který se vyjádřil k Mnichovu, ale i k vývoji v republice
a k jejímu novému budování.48)
43)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 63–64.
44)Tamtéž, s. 67–68.
45) RN 9, 9. prosinec 1938, č. 50, s. 1.
46) RN 10, 27. leden 1939, č. 4, s. 4.
47)K. Mejstřík, Rakovník za války, s. 27.
48)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 49, s. 50–53.
190
Uprchlický problém
Rakovnicko se z vnitrozemského okresu proměnilo v pohraniční oblast, která jako
první absorbovala příliv uprchlíků z oddělených oblastí.49) Od samotného Rakovníka
byla hranice vzdálena pouhých 10 kilometrů. Zápis z kroniky líčil neutěšenou situaci
takto: [V Sudetech] nastalo peklo pro Čechy. Ti mnohdy museli nechat všeho a zachránit aspoň holé životy. Všechny silnice vedoucí do vnitrozemí ze Sudet byly plny uprchlíků.
Povozy všech druhů byly provázeny lidmi s ranci na zádech, tam táhl muž malý vozík,
na něm děti na rancích a žena pomáhá tlačit, tam opět jiný žene dobytek, zkrátka utrpení,
které vyvolal šílenec a jím zfanatizovaní rabiáci.50)
Z pohraničí, zmítaného henleinovským povstáním, začali prchat lidé již v průběhu
září, kdy jen 21. září dorazily 4 vlaky uprchlíků z okolí Karlových Var. V každém vlaku
bylo asi 500 osob. Rakovník jest přeplněn,51) jak hlásilo ministerstvo národní obrany ostatním centrálním úřadům. Důvodem plnosti města byla též skutečnost, že v Rakovníku
bylo soustředěno vojsko. Konkrétně se jednalo o velitelství Skupiny 1 o velikosti divize.52)
Navíc předmnichovské požadavky armády na 33 kanceláří a další prostory naznačovaly,
že v Rakovníku se od ledna 1939 trvale usídlí jednotka o síle divize.53)
Hned 1. října, kdy začalo postupné předávání pohraničního území okupantům, dorazilo do Rakovníka 150 železničářů s rodinami, kteří prchli z Karlových Varů. K nim se
připojilo cca 100 poštovních zaměstnanců. Napjatá situace zanesla rozpory i mezi česko-slovenské úřady, které se snažily vyrovnat s náporem uprchlíků. Město bylo požádáno,
aby pro ně zajistilo pokud možno [...] ubytování v rodinách, proto byli občané rozhlasem
a vyhláškami požádáni o pomoc, přičemž se apelovalo zejména na stavovskou solidaritu
rakovnických železničářů a poštovních zaměstnanců. Ve výzvě se také zdůraznilo, že
se bez výjimky jedná o osoby české národnosti, jako kdyby za Československo neprolévali v minulých týdnech svoji krev i příslušníci ostatních československých národů.
Takto bylo získáno zhruba padesát míst pro ubytování v soukromí, dalších třicet lůžek
zaopatřila železniční správa. Vedle toho přibyli do města také pracovníci různých okresních úřadů, které si z části vzali k sobě domů jejich místní kolegové. O ostatní ubytování
musela se postarati obec. Pravda, ubytování to bylo skromné – na slamnících v mateřské
školce, tělocvičně reálky, a dokonce i v synagoze. Další uprchlíci nalezli přístřešek v dívčích školách, které dosud byly opatřeny slámou po ubytování vojska.54)
Ještě před Mnichovem nařídil okresní hejtman Vltavský, aby byl odstraněn amplion
z radnice, ale městská rada se s ohledem na neklidnou situaci prozíravě usnesla ponechat
49)V podobné situaci se ocitly i další okresy a města, jako například Roudnice nad Labem. Podrobněji viz Jan
Benda, Roudnice nad Labem mezi Mnichovem a 15. březnem 1939, Podřipský muzejník, Roudnice nad
Labem 2012 (v tisku).
50) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 477.
51) NA Praha, PMR, kart. 3181, čj. 1634/38.
52)Podrobněji k této skupině s odkazem na další literaturu Karel Straka, Vznik Skupiny 1 v květnu 1938
a její předchůdci v Čs. branné moci, in Historie a vojenství 40, 2011, č. 3, s. 4–25. Činnost Skupiny 1 v roce
1938 plánuje autor popsat v dalších číslech citovaného periodika.
53) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 337.
54)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
191
si městský rozhlas v záloze.55) Používání rozhlasu k hledání ubytování pro uprchlíky proto opakovaně vyvolalo u Vltavského podrážděnou reakci. Večer 3. října dokonce hrozil
tím, že dá odstraniti rozhlas četnictvem, načež mu bylo Jindřichem Šubrtem promptně
sděleno, že rozhlas je používán na základě rozhodnutí městské rady a aby si tuto záležitost vyřídil s městskou radou. Vltavský nevnímal situaci s nadhledem a neocenil využití
tohoto efektivního prostředku k vyřešení svízelné situace mnoha postižených osob, ale
hleděl jen na skutečnost neuposlechnutí jednoho z mnoha administrativních nařízení,
ač se jevilo jako závadné a neodpovídají okamžité lidské potřebě.
Městský úřad si oprávněně hořce postěžoval, že okresní úřad se o ubytování vůbec
nestaral a naznačeným způsobem naopak tuto velmi nutnou práci městskému úřadu ztěžoval.56) V tomto ohledu totiž byly s okresním hejtmanem problémy již před Mnichovem
a starosta na schůzi rady 23. září významně popisoval chování okresního hejtmana při
zprávě, že do Rakovníka přijede 6 vlaků asi se 3000 uprchlíků, vyklizených z Karlových Var
a z Kadaně-Prunéřova.57)
Problémy, které Rakovničtí měli s ohromným množstvím uprchlíků ještě před okupací pohraničí, se po Mnichovu znásobily. Město, slovy rakovnické kroniky, bylo beznadějně přeplněné uprchlíky: Na náměstí bylo plno hloučků utečenců, kteří zde hlídali svůj
skrovný majetek, čekajíce, kdy a kým jim bude poskytnut přístřešek.58) Město proto zavedlo
evidenci volných lůžek a registrovalo nabídky na ubytování či nově uvolněná místa odchodem ubytovaných uprchlíků jinam. Sběrným střediskem těchto informací se stala
policejní strážnice.59)
Uprchlický problém, a zejména potíže s ubytováním se snažila vyřešit vláda svým
nařízením ze 12. října 1938 o mimořádných opatřeních bytové péče, které mimo jiné v § 3
umožňovalo nucený pronájem volných bytů, v § 7 naopak trestalo předražování nájemného pokutou 60 000 Kč nebo šesti měsíci vězení, případně obojím. Paragraf 9 pak určoval, že nařízení platí pro obce, které určí okresní úřad, jestliže o to požádá obecní zastupitelstvo. V listopadu tak požádal i Rakovník.60) Z prvoříjnového pokynu zemského úřadu
obecním úřadům plynulo, že nemělo se bez příkazu ministerstva vnitra ze svého místa
civilní obyvatelstvo v žádném případě stěhovat, a pokud se uprchlíci dostavili do některé
obce, tak neměli být přijímáni.61) Realita života si však žádala něco jiného.
Vzdor smutnému pohledu a otřesným zkušenostem s nacisty, o nichž uprchlíci mohli
informovat, se v městské vyhlášce z 2. října znovu z příkazu zemského úřadu agitovalo,
aby se obyvatelstvo vrátilo do svých domovů v pohraničí. Oficiálně se sice připustilo, že
uprchlíci sami o své újmě a z vlastního rozhodnutí opustili svoje domovy před terorem,
ale z důvodu očekávaného plebiscitu v některých územích se apelovalo na vlasteneckou
povinnost, aby se do pohraničních oblastí vrátili všichni, kdo uprchli před terorem, proto55)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 333.
56)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
57)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 333.
58)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 477.
59)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
60)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 393.
61)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
192
že jejich hlasy budou rozhodovati o územích, která obývají. O henleinovském teroru se
všeobecně vědělo, a přesto toto naléhání pokračovalo planými sliby, že naše i mezinárodní orgány zaručují, že nikomu v pohraničním území nebude ublíženo ani na životě, ani
na majetku. Vývoj několika dalších dní a zábor několika českých vesnic na Rakovnicku
prokázal, že slibovaná bezpečnost je jen prázdným slovem. Agitace se netýkala státních
zaměstnanců, kteří byli svým zaměstnavatelem staženi na jiná místa.
Marné výzvy k návratu do oblastí ovládaných nacisty samozřejmě nemohly nikoho
pohnout k činu, proto jich bylo zanecháno a 7. října již byli uprchlíci pouze žádáni, aby
neodhlašovali svůj pobyt v obcích, kde žili. Neboť jen tak si zachovají nárok na účast při
hlasování a jen tak budou moci přispět k záchraně některých území vlasti.62) Téhož dne
Rakovničané s úžasem hleděli na nové číslo Rakovnických novin,63) jejichž první strany
zářily rozsáhlými bílými místy! Předběžná cenzura státních úřadů totiž nedovolila pub­
likaci několika článků, které považovala v pomnichovské době za nebezpečné. Místní
přispěvatelé se však rychle přizpůsobili a další čísla již nebyla cenzurou postižena.
Mezi uprchlíky se nacházelo i množství studentů a profesorů z Karlových Var,
Chomutova a Podbořan, ale samozřejmě i z mnoha dalších míst, včetně třeba Mukačeva
a Užhorodu. Z tohoto důvodu vznikly na gymnáziu nové paralelní třídy – jestliže v roce
1933 mělo gymnázium 10 tříd a něco málo přes 400 žáků, ve školním roce 1938/1939 to
bylo 16 tříd a téměř 700 studentů, z nichž však školní rok dokončilo jen necelých 600,
neboť část dětí se zase odstěhovala. Pro studenty-uprchlíky byla ve škole uspořádána
dobročinná sbírka. Fluktuace studentstva i vyučujícího sboru vážně narušovala jakoukoliv soustavnou snahu o kontinuální výuku, neboť nebylo možné sestavit ani stálý rozvrh
hodin.
Prostředí ve škole bylo vážně otráveno činností profesora dějepisu a zeměpisu Karla
Ulricha, který již v tomto období začal zastávat pronacistické postoje. Na základě stížností rodičů bylo proti tomuto individuu zavedeno vyšetřování a Ulrich měl z města
odejít, ale okupace z 15. března jej dočasně zachránila. Po okupaci se Ulrich přidal k českým fašistům sdruženým v kolaborantském spolku Vlajka a na jeho popud bylo několik
členů profesorského sboru gymnázia pronásledováno.64)
Další školou ve městě, která měla problémy, byla Masarykova čsl. obchodní akademie, která stále ještě postrádala zabranou tělocvičnu. Proto bylo navrženo, že studenti by
mohli cvičit v Lidovém domě, s jehož vedením bylo v této záležitosti zahájeno jednání.65)
V ženské škole se pořádaly různé kurzy šití, vedení obchodních knih a cizích jazyků.66)
Školství jako takové městskou radu vůbec silně zaměstnávalo. Vedle hojně a bouřlivě
diskutované přístavby obchodní akademie se Rakovničtí (stejně jako v případě Veřejné
známkovny chmele) snažili využít neklidné doby a usilovali o možnost získání učitelské62)Tamtéž.
63) RN 9, 7. říjen 1938, č. 41, s. 1–2.
64)Jan Gebhart, – Jan Kuklík – Miloslav Ransdorf, První česká reálka v proměnách času. Dějiny
a současnost rakovnické reálky-gymnázia (1833–1983), in 150 let od založení reálky v Rakovníku. Sborník
1833–1983. Reálka-gymnázium, Rakovník 1983, s. 32–34.
65) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 358.
66)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 534.
193
ho ústavu pro učitelky domácích nauk.67) Obzvláště silné boje se pak rozmohly po Novém
roce, kdy byly vehementně a zevrubně diskutovány potřeby škol.68)
V lednu 1939 se pak mezi rodiči roznesla fáma, že probíhá očkování dětí a že němečtí
lékaři píchají českým dětem různé jedy. Tato hrůzostrašná zpráva vedla k tomu, že vylekaní otcové a matky odváděli své potomky z vyučování a okresní úřad musel vyhláškami
obyvatelstvo uklidnit, že děti nemohou být očkovány proti vůli rodičů. Nad to ještě úřad
pohrozil pokutami rozšiřovatelům této poplašné zprávy. Mezi studenty se navíc v důsledku vytržení z běžných sociálních vazeb a nezaměstnanosti rodičů, jakož i svízelné
bytové situace, silně rozmohly drobné krádeže.69)
Ačkoliv město muselo přijmout tolik uprchlíků a pobývala zde početná vojenská posádka, nenastaly obtíže se zásobami potravin s výjimkou cukru, sádla a masových konzerv, které si obyvatelstvo preventivně nakoupilo do zásoby. Tyto poživatiny dlouhodobé
spotřeby nemohly být rychle doplněny, neboť železnice dopravovala přednostně vojáky
a ostatní dopravní prostředky byly zrekvírovány armádou, i když pro část z nich neměla ani využití. Jinak byl ve velkoobchodních skladech všeho dostatek. Aby se zabránilo
spekulaci a vytváření umělých zásob, bylo vydáno několik upozornění. Obzvláště důrazně byli varováni obchodníci před nerozvážným a neodůvodněným zdražováním. Až
na dva případy, které ihned v počátku byly potlačeny. Krom toho byli občané nabádáni,
aby každý případ neodůvodněného zdražování, nesmyslných nákupů, nedostatku některého druhu zboží byl okamžitě hlášen na policejní strážnici. Efekt tohoto opatření byl pozoruhodně okamžitý a účinný, neboť další zdražování již městský úřad v průběhu roku
1938 nezaznamenal. Stejně tak se měly hlásit přemrštěné ceny za dopravní a stěhovací
služby, a zejména opovrženíhodné případy požadování nepřiměřeně vysokého nájemného
a podnájmu od osob z vyklizeného území.70) Energický postup města přinesl ve věci nájmů
a cen klid až do ledna následujícího roku, kdy byly zaznamenány nové případy zvyšování
nájmů a soudních výpovědí.71)
Další nedostatkovou surovinou byly pochopitelně pohonné hmoty, ale s tím se nedalo
nic dělat. Nicméně o výdej potřebného paliva bylo aspoň zažádáno za účelem evakuace
zařízení a zboží Všeobecného konsumního a výrobního družstva „Budoucnost“.72) Koncem
listopadu pak v okrese nastal nedostatek uhlí, zejména hnědého. Tento problém nejvíce
ohrožoval rakovnické továrny, které zaměstnávaly na 1500 dělníků. V případě jejich uzavření se pak okresní hejtman oprávněně obával možných výtržností.73)
Zvýšený počet obyvatelstva si také vyžádal větší počet porážek dobytka na městských
jatkách, kde však chyběl v důsledku mobilizace a vytíženosti zvěrolékařů kvůli slintavce
a kulhavce potřebný personál. Město proto za podpory okresního úřadu zažádalo minis67)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 363–364.
68) Například tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 65–76.
69)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 540.
70)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
71)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 32.
72)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
73)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 39, s. 40.
194
terstvo národní obrany o uvolnění jednoho zvěrolékaře. Situaci ve městě a v okrese také
ulehčilo zrušení povinného zatemnění, ke kterému došlo ihned 1. října.74)
Uprchlický problém však pokračoval i v novém roce. Na schůzi městské rady dne
13. ledna 1939 bylo konstatováno, že firma Fr. Otta zaslala na tzv. Národní pomoc
100 000 Kč a že na místní rakovnickou akci poskytne asi dalších 10 000 Kč. Obdobnou
částku slíbila i Rakovnická spořitelna a firmy Ing. J. Vltavský a Keram daly 5000 Kč.
Další podniky rovněž přislíbily svoji pomoc. Pěší pluk 46 zase slíbil hodinový koncert
na Husově náměstí na den 15. ledna, během něhož měli jako výběrčí fungovat učitelé
místních škol a vybraní úředníci.75) Následující den se pak na popud okresního úřadu
na radnici jednalo o tom, jak najít uprchlíkům zaměstnání.76)
Pohraniční okres Rakovník měl s problémem uprchlíků dlouhé zkušenosti, ať už to
byli němečtí antifašisté za první republiky nebo čeští běženci po Mnichovu, kdy město
bylo vyhnanci doslova přeplněno. Počátkem prosince bylo evidováno v okrese celkem
1859 osob.77) Kronika města zase bez udání data hovoří o 600 běžencích v samotném
Rakovníku.78) Na schůzi městské rady z 21. října se zase mluví o 617 uprchlících (z toho
150 rodin), přihlášených jen ve městě.79)
Úřady si samozřejmě uvědomovaly, že přibližný údaj téměř 1900 lidí není pravdivé číslo, neboť počty se neustále měnily a ne všichni vyhnanci se zaregistrovali. Těmto
uprchlíkům se úřady snažily pomoci se stěhováním nábytku z okupovaného území, a zejména ve snaze najít novou práci, a tedy i novou důstojnou perspektivu. K zvládnutí
této naléhavé agendy byli pohraničním okresním úřadům přiděleni zaměstnanci státní policejní služby stažení ze zrušených úřadů v pohraničí. Podle názoru rakovnického
hejtmana pro nadřízený zemský úřad výsledek jich upotřebení je velmi dobrý a pokračuje:
personál okresního úřadu je naléhavými pracemi plně zaměstnán a nemohl by bez ujmy
jiných nutných úkolů zmoci uprchlickou agendu.80)
Přes všechny tyto podpůrné akce a další finanční sbírky se tragédie mnohých uprchlíků táhla dále, neboť ještě v únoru byli někteří z nich nuceni bydlet ve dvoře u Šmídů
v prasečích chlívcích.81) Koncem února pak bylo evidováno na 260 žádostí o byt (a tedy
podstatně více osob, které hledaly ubytování). Ani situace na trhu pracovních příležitostí
nebyla nejlepší, neboť v okrese bylo na 710 nezaměstnaných.82)
Křižovatka úřadů
Rakovnický okresní úřad byl v čase vymezování a vyklízení okupačního pásma rozdělovacím bodem pro ostatní okresní úřady v Podbořanech, Kralovicích a Žluticích,
74) SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294.
75)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 29.
76)Tamtéž, s. 30.
77) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1601/1938.
78) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 482.
79)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 373.
80) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1601/1938.
81) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 92.
82)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 116, 149.
195
které si pro zvláště významné rozkazy musely vysílat kurýry s četnickým doprovodem.
Pracovalo se prakticky 24 hodin denně, neboť kurýr pražského zemského úřadu někdy
dorazil až o půlnoci a předával rozkazy oproti potvrzení. Evidentně se jednalo o evakuační pokyny. Z výše jmenovaných tří úřadů nedorazil jen žlutický kurýr.83) Rakovník
se marně pokoušel do Žlutic dovolat.84) Okresní úřad ve Žluticích již předtím poslal
do Rakovníka 2. října množství tajných spisů, včetně šifrového klíče, a k tomu přiložil
i spisy loketského okresního úřadu. Chaotičnost prvních říjnových dnů dokládá i příhoda z evakuace falknovského policejního a okresního úřadu.85)
Oba úřady stály v průběhu celého roku uprostřed henleinovské záplavy. Jejich evakuace zjevně velmi spěchala. Druhého října se jistý policejní úředník telefonicky dotazoval
z rakovnického nádraží, zda má důležité spisy z obou úřadů složit v okresním úřadě, anebo jestli má pokračovat do Prahy. Nikdo nevěděl, co mu mají odpovědět.86) Nejednalo se
však jen o výše popsané úřady, ale například i o okresní školní inspektorát menšinových
škol ze Žatce, pro který už ve městě nebylo místo.87) Dalším školním inspektorátem, který
se ve městě objevil, byl podbořanský.88)
Příkazy a úkoly přicházely i v pozdních nočních hodinách. Kupříkladu se jednalo
i o rozkaz ze 6. října, který okresní úřad přijal ve 22:30 hodin a jenž mu nařizoval, aby
následujícího dne za pomoci vojska evakuoval veškeré státní válcovací soupravy a silniční zařízení do vnitrozemí. Ke splnění tohoto úkolu si mohl okresní hejtman vyžádat
pomoc armády.89)
Vedle toho se okresní úřad stal i skladištěm zabaveného nebo předávaného materiálu od okresního úřadu Podbořany a jemu dříve podřízených četnických stanic (například Jesenice). To vše se dělo ve velikém spěchu a často bez řádné předávací evidence.
Počátkem prosince se takto shromážděné dokumenty, ale i cennosti a finanční hotovost,
počaly shromažďovat u zemského úřadu za účelem příprav podkladů pro spisovou rozluku a finanční vyrovnání s Říší.90)
Již dříve se konaly pokusy o zjištění, co kam přišlo. Dne 15. října v 15:00 hodin dorazil
příkaz z Prahy, aby bylo do 17:30 oznámeno, které úřady se evakuovaly do Rakovníka
a co se stalo s prezidiálními a důvěrnými spisy, pokud nebyly spáleny, a co bylo uděláno
s jinými spisy. Podbořanský úřad spálil mobilizační spisy a dokumenty o stanném právu,
vyhlášky, část prezidiálních spisů (hlavně za posledních šest měsíců) a různé další doklady, jimiž dle uvážení referentů mohli by býti kompromitováni čeští lidé a demokraté (tj. němečtí antifašisté – nižší úředníci zjevně dokázali ocenit, na rozdíl od česko-slovenské
vlády, odvahu a podporu těchto lidí). Zůstaly jen běžné nedůvěrné materiály. Jinak vedle
83) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. dův. 44/1938.
84)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 39/1938.
85)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 42/1938.
86)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 41/1938.
87) SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294.
88)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 348.
89) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. dův 43/1938.
90)Tamtéž, čj. pres. dův. 51/1938.
196
Lokte, Podbořan a Žlutic dorazily i spisy z okresních úřadů Jáchymov, Teplá a Kadaň, ze
státního policejního úřadu v Žatci a trosky policejní expozitury v Božím Daru.
Dohledávání evakuovaných spisů a dokumentů, jakož i zjišťování, co kde je ještě deponováno, však pokračovalo i v roce 1939. Vedle spisů a dalších evakuovaných hodnotných
věcí byla sháňka i po zbraních odebraných civilnímu obyvatelstvu v době předmnichovské krize, popřípadě se vracela do okupovaného území civilní auta použitá k evakuaci.91)
Vedle územních ztrát však rakovnický okres zaznamenal i přivtělení několika obcí.
Jednalo se o obce ze sousedních okresů, které z větší části i se svými centry spadly
do okupovaného pásma. Rakovník tak například získal obce Kounov a Třebivlice, i když
o ně projevovaly zájem i „znepřátelené“ Louny, s nimiž Rakovník soupeřil o získání
známkovny chmele.92)
Vedle toho museli městští úředníci, oslabení o povolance do armády, zvládnout zvýšené administrativní zatížení, ať už se jednalo o zmíněné uprchlíky, nebo návrat zrekvírovaných koní, který se protáhl na několik týdnů. Absence koní samozřejmě zpomalovala nezbytné zemědělské práce, proto část vojáků a koní byla nasazena na pomoc při
těchto pracích,93) pak však chyběli například při zajišťování hranice…
Pohyblivá hranice
Zahájení okupace pohraničí ve čtyřech fázích přineslo problémy. Pohromou se však
stalo zejména stanovování pátého záborového pásma, které podle mnichovské dohody
měla stanovit mezinárodní komise, složená z německých, italských, britských, francouzských a česko-slovenských zástupců. Nacisté však brzy začali prosazovat svoje požadavky
formou ultimát. S vlastními požadavky přicházeli i sudetští Němci, jejichž návrhy občas
vyvolávaly úsměvy dokonce i u jejich říšskoněmeckých soukmenovců. Sudetoněmečtí
šlechtici pak požadovali úpravu zabraných území tak, aby v říši měli celou svoji pozemkovou držbu. Zábor měl rovněž napomoci sudetoněmeckému hospodářství. Výsledkem
všech těchto aktivit byla celková nejistota pohraničních česko-slovenských území, zda
se nestanou příští obětí nacistické expanze. Nacisté zabrali celkem 28 942,66 km², tj. cca
38 % rozlohy ČSR. Říšští Němci si stanovovali nové hranice podle svých vojenských potřeb, aby se Praha nemohla v budoucnu efektivně bránit nacistické invazi. Proto docházelo například k častému přerušování dopravních tepen.94)
Mezi postižené trasy patřila i železnice Louny–Rakovník, na které se však po dohodě
s říšskými drahami podařilo obnovit od 13. prosince 1938 provoz i přes okupované území.95) Odříznutí Rakovníka od ostatních obcí a okresů v okupovaném pohraničí vedlo
k vytváření nových dopravních spojů, mimo jiné i do Prahy, kam od října vedlo nové
91)Tamtéž, čj. pres. dův. 35, 45, 46, 47, 49/1938 a pres. 59/1939.
92) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 382–383.
93)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294 a 1296.
94)J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, s. 15–26.
95) SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. 16, čj. pres. 1614/1938.
197
železniční spojení,96) případně se uvažovalo o zesílení drah stávajících,97) a od 27. října
začaly jezdit autobusy dvakrát denně z Husova náměstí na náměstí Republiky v Praze.
Kupodivu však na této autobusové trase neexistovaly žádné slevy a jedna jízda stála 25 Kč
(tam i zpět 50 Kč).98)
Ztížená dopravní situace a občasné vedení železnice po cizím státním území vyvolala
potřebu zvýšené regulace pohybu obyvatelstva. Rakovnický městský úřad obdržel dne
7. října prostřednictvím okresního úřadu výnos ministerstva železnic, jenž nařizoval,
že každý, kdo jede do některé stanice železnicí mimo politický okres rakovnický potřebuje
zvláštní povolení okresního úřadu. Na toto povolení měl nárok každý, kdo se vykázal průkazem totožnosti a potvrzením obce, že v ní bydlel již před 1. zářím.99)
V době, kdy se páté okupační pásmo teprve určovalo, panovaly již obavy, zda Rakovník
nebude následovat osud Břeclavi a nestane se pohraničním městem. Zároveň se političtí
a hospodářští pragmatici zajímali o to, co by to městu přineslo za výhody a nevýhody.
Starosta Vaněček sice chlácholil své kolegy z vedení Rakovníka, že obec o své zázemí
nepřijde, neboť ohrožena jsou místa inklinující k Žatci. Tedy ze ztráty zázemí neměl by
po stránce hospodářské obav.100) Obavy však byly na místě.
Přesun obyvatelstva a úřadů způsobil příliv ozbrojených složek do Rakovníka, kam
vedle již dříve kasernovaných jednotek armády přibyli příslušníci evakuovaných četnických a dalších útvarů. Příchod četnických posil uvítal i místní tisk, například v článku
Rakovník městem četníků a strážníků: Odešli sem ze starého pohraničí a setkáváte se s nimi
za každým krokem. Jsou to statní, urostlí, dobře odění chlapíci, kterým se u nás líbí. Někteří
z nich se těší, že tu jako státní policisté zůstanou.101) Poslední zmínka snad souvisela s úvahami některých osob, že by v Rakovníku vznikl státní policejní úřad, který by nahradil
či posílil městskou (obecní) policii, která neměla nejlepší pověst. Jak se však ukázalo,
s umístěním státní policie se v Rakovníku nepočítalo. Radní alespoň plánovali zvýšit
stavy obecní policie, zejména však chtěli zkvalitnit kádry náborem schopných a vyškolených státních policistů evakuovaných z pohraničí. Celá akce náboru a rozšíření stavu
obecní policie se však táhla a vznikly obavy, že pojišťovny nebudou chtít uzavírat ve městě pojistky, neboť oproti Berounu a dalším má město málo strážníků.102) Přítomnost četnictva v tomto případě nehrála roli, protože četníci byli vytíženi jinými úkoly (hlídkování na hranici a na venkově) než dohlížet na bezpečnost ve městě.
Příchod uprchlíků, úřadů, ale i vojáků a jednotek SOS způsobily přelidnění města
a trvalé obtíže s kasernováním tolika ozbrojených mužů, ale s ohledem na blízkou hranici a agresivitu nacistů na obou stranách hranice se město nechtělo vzdát této záruky
bezpečnosti, i když pak muselo řešit různé nemilé spory ohledně ubytování.103)
96)František Švarc, 150 let pošty v Rakovníku, Rakovník 1992, s. 74.
97) SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 34–35.
98)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1294.
99)Tamtéž.
100)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 342–343.
101)RN 9, 14. říjen 1938, č. 42, s. 4.
102)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 380–381, 122–123.
103)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 90.
198
Mezi nejvýznamnější posily „rakovnické“ bezpečnosti patřil přesun praporu Stráže
obrany státu Falknov nad Ohří (dnes Sokolov) do Rakovníka, a tím došlo také k jeho
přejmenování. O jak velkou sílu se jednalo, dokládá hlášení jeho velitele mjr. Františka
Helwina (nar. 15. 8. 1890) z 10. října, že má celkem 999 mužů: 4 důstojníky, 229 četníků,
255 finančníků, 223 policistů a 288 mužů z vojenských posil. Z posledně jmenovaných
již propustil ty, kteří se chtěli vrátit do okupovaného území. Část šla v civilním oblečení,
část v uniformách; zbraně a střelivo většinou v bezpečí.104) Přesun praporu do Rakovníka
byl celkem logický, neboť už v průběhu poslední třetiny září se do Rakovníka stahovali
uprchlíci ze západních Čech.
Ke dni 16. října prapor SOS Rakovník (pořadové číslo 1) střežil oproti ostatním praporům poměrně krátký úsek 65 kilometrů hranic (například Jičín obstarával 145, Mělník
138 a Moravská Ostrava 140 kilometrů). Prapor měl celkem 390 policistů a četníků posílených 288 vojáky. Dne 17. října 1938 bylo rozhodnuto, aby rakovnický prapor předal ze
svých řad celkem 50 četníků a 80 policistů k dispozici jiným praporům. Polovina četníků
a 50 policistů mělo posílit útvar v Jindřichově Hradci a dalších 25 četníků a 30 policistů
bylo dirigováno do Českých Budějovic. Všichni muži odeslaní jako posily měli být přednostně použiti k zintensivnění služby na demarkační čáře.105)
Složení praporu SOS Rakovník
Četníků
Policistů
Finančníků
Vojáků
Početní stav praporu po dosažení
delimitační čáry
355
223
255
391
-
-
-
103
Počet mužů použitých k uzavření
delimitační čáry a k službě za ní
303
223
255
288
Počet mužů daných k výkonu
rezortní služby
52
-
-
-
-
-
Počet propuštěných ze služby
majících domovské právo či
bydliště v okupovaném území
Počet policistů daných praporu
na výpomoc z evakuovaných
úřadů
Počet přebytečných mužů
-
-
(Zpracováno podle NA Praha, f. Ministerstvo vnitra – stará registratura, kart. č. 5637,
sign. 10/663/7/132)
104)NA Praha, f. Ministerstvo vnitra – stará registratura, kart. č. 5637, sign. 10/663/7/132.
105)Tamtéž, kart. č. 5637, sign. 10/663/7/133.
199
Vojáci a občané republiky však museli i po Mnichovu spolknout nejednu hořkou pilulku. Je tedy zřejmé, že ani po okupaci pohraničí neměl prapor nově usazený v Rakovníku
klid. Ještě 10. listopadu 1938 kdosi v okrese Kralovice, jižně od Vysoké Libyně, vystřelil
na příslušníka SOS, který ho nejprve třikrát vyzval, aby zůstal stát, a po napadení se bránil střelbou. Útočník prchl za demarkační čáru.106)
Přesun praporu SOS však nebyl jedinou posilou. Ministerstvo vnitra […], hledíc k důležitosti úseku a délce státní hranice, převelelo do Rakovníka druhou četu bývalého četnického pohotovostního oddílu z Falknova nad Ohří (dnes Sokolov) čítající 34 mužů
a jeden autobus.107) Stejně jako v případě praporu SOS se jednalo o zkušené muže, kteří
se v září 1938 aktivně podíleli na boji s henleinovskými povstalci a teroristy. Z okolí
Falknova jsou známy především dva případy nesmyslného henleinovského násilí – ubití
raněných četníků motykami v Habersbirku (Habartov) a další případ zbytečného násilí
proběhl v Gossengrünu (Krajková).108)
Postupné ukrajování hranice se samozřejmě nelíbilo českému obyvatelstvu žijícímu
v novém pohraničí a přímo ohroženému nacistickou rozpínavostí. Bohužel, přítomnost vyššího počtu bezpečnostních orgánů nemohla zajistit nezměnitelnost demarkační
čáry – ať už kvůli nebezpečí vyvolání většího konfliktu, který by měl pro Prahu nepříjemné důsledky na mezinárodním poli, ale také kvůli zmatku způsobenému evakuací
a jistým úpadkem morálky. Příkladem může být osud obce Svojetín:
Dne 6. října požádal starosta Svojetína o dodání prostředků k evakuaci školy a četnické stanice. Téhož dne byla evakuace provedena,109) ale zmatky spojené s obcí přetrvaly,
jak vyplývá z následujícího dokumentu ze 7. října: Starosta Svojetína žádá, aby k ochraně
místních Čechů před příchodem německého vojska bylo do obce posláno 20 mužů vojska.
/ Posádkové velitelství v Rakovníku sděluje, že tyto muže má vyslat posádkové velitelství
v Kněževsi, že však s ním již od dvou hodin nemůže dosáhnouti telefonického spojení.
Prohlašuje, že to nějak zařídí. Posádkové velitelství v Kněževsi se má též o tom telefonicky vyrozuměti. […] / Bylo telefonováno posádkovému velitelství v Kněževsi, které sdělilo,
že pro tento účel nemá tolik vojska, ježto je toto zaměstnáno na zemědělských pracích,
stěhuje obyvatelstvo atd. Žádá proto, aby o tom bylo vyrozuměno posádkové velitelství
v Rakovníku a potřebné zařídilo. Velitelství v Rakovníku sdělilo, že tuto věc má si vyříditi
velitel posádkového velitelství v Kněževsi s velitelem posádkového velitelství v Rakovníku,
který byl o tom telefonicky v 6. hodinu večerní vyrozuměn.110)
Svojetín nebyl jediným ohroženým bodem na rakovnickém úseku. Na ministerstvo
zahraničních věcí se dopisem z 18. října prostřednictvím jednoho obchodníka obrátil
i starosta okupovaných Řeřich, Bohumil Koutecký. V dopise bylo zdůrazněno, že obec
leží tři kilometry od demarkační čáry. V listu bylo zdůrazněno, že k okupaci došlo čtyři
106)NA Praha, PMR, kart. č. 3180, čj. 211/1938.
107)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1265/1938.
108)K henleinovskému povstání v září 1938 a k některým významným excesům nacistických teroristů viz například Jaroslav TOMS, Poznámky k některým otázkám protistátní činnosti henleinovců v severozápadních
Čechách před „Mnichovem“, in Historie okupovaného pohraničí 1938–1945, roč. 7, 2003, s. 113–152.
109)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. dův. 38 a 40/1938.
110)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 1165/1938.
200
dny po ukončení zabírání pohraničního území a že se tak stalo na popud řeřišských
Němců, kteří měli volný přístup do [...] okupovaných německých obcí, jakož i do města
Jesenic, kde se v této době opětovně snažili docíliti obsazení Řeřich německým vojskem.
Aby němečtí Řeřišané dosáhli svého, sehráli německé armádě malé divadlo: Přebíhali
jednotlivě bosi a rozdrásáni do těchto německých obcí a stěžovali si zde, jak jsou pronásledováni a biti českými spoluobčany a že se obávají návratu do svých domovů. Zpátky
je v poledne 14. října dovezla německá armáda, jejíž důstojník na místě vyšetřil a zjistil za přítomnosti našeho četnictva, že veškeré stížnosti jsou bezdůvodné a naprosto lživé.
Ostatním již bylo podezřelé, když jejich němečtí sousedi zůstali v obci a v dobré náladě
chopili se hned práce na svých hospodářstvích a polnostech.111) Němci už asi věděli, co se
stane večer.
Čeští obyvatelé po říšskoněmecké návštěvě a po zkušenosti z minulých dní, kdy
se německé hlídky stavěly stále více za demarkační čáru, napsali dopis premiérovi
Janu Syrovému. Zdůraznili v něm, že ohrožené Řeřichy a Václavy jsou většinově české obce – 70 % obyvatel je české národnosti a drží většinu majetku v obcích. Řeřišská
obecná škola z roku 1882 měla být dokonce nejstarší českou školou v podbořanském
okrese. V dopise předsedovi vlády se dále zdůraznila kulturní, hospodářská a dopravní provázanost dotyčných vesnic s českým vnitrozemím a skutečnost, že obě obce tíhnou k Rakovníku, do jehož okresu chtěly být za Rakouska-Uherska pojaty, ale po vzniku republiky od tohoto schváleného požadavku ustoupily, aby byl posílen český živel
na Podbořansku. Na adresu svých Němců Řeřichy a Václavy konstatovaly, že většinou
pocházejí z bývalých českých rodin, žijí ve smíšených manželstvích, německy dobře neumí a doma mluví česky. Může se mluvit o obyvatelích německé národnosti v těchto obcích
pouze jako o tzv. Němcích.112)
Velitel rakovnického praporu SOS major Helwin už mohl večer 14. října Praze pouze
ohlásit, že Wehrmacht právě obsadil osadu Řeřichy a Václavy v nynějším politickém okresu Rakovník. SOS dostala ultimátum, aby do třiceti minut opustila Řeřichy. Za 15 minut
nato byla již v obci obrněná auta s říšskoněmeckými vojáky, kteří se společně s místním obyvatelstvem chovali hrubě k příslušníkům SOS. Jednotky SOS byly rozmístěny 300–400 m
východně od obou obcí. O obsazení obou obcí se dále jednalo.113) Týkalo se to sedmi vsí
a věc řešili styční důstojníci obou armád, leč marně, neboť podle zprávy z 19. října se
Wehrmacht stáhl a na místě zůstala jen Hitlerova finanční stráž.114)
Na pomoc obcím přispěchalo též město Rakovník, které si stěžovalo, že po 10. říjnu
dochází ke změnám, jež jsou patrně vyvolávány vášnivou agitací, kterou provádějí henleinovci v našem pohraničí a na jejich nátlak se zabírají neustále další obce – Svojetín, Veclov,
Hořesedly, Řeřichy, Václavy, Zdeslav atd. Nejvíce Rakovnické trápil zábor Hořesedel, neboť v nich během pozemkové reformy získali zbytkový statek, do něhož investovali více
než 4,5 milionu korun.
111)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1296.
112)Tamtéž, kart. č. 338, inv. č. 1296.
113)NA Praha, PMR, kart. č. 3180, čj. 172/1938.
114)NA Praha, PMR, kart. č. 3181, čj. 2300/1938.
201
Hořesedly částečně skutečně spadaly do nacistického záboru, ale jen malinkou částí, která odkrojovala kus obce od česko-slovenského území. Rakovničtí konstatovali, že
v prvých dnech skutečně němečtí vojáci zastavili na této demarkační čáře, a dokonce snažili se působiti k uklidnění v Hořesedlích a naznačili německému starostovi v Hořesedlích
i horkokrevným henleinovcům, že bez dalších disposic dále nepůjdou, a varovali je před
protičeskými provokacemi. Henleinovci totiž vyvěšovali nejen nacistické prapory, ale
prováděli u Čechů domovní prohlídky, zatýkali je a týrali.
Ve čtvrtek 13. října večer se henleinovci dočkali a říšskoněmecká armáda zabrala
i zbytek vesnice. Město žádalo česko-slovenskou armádu o pomoc, ta však Rakovničany
odkázala na majora Helwina, jenž pověřil své parlamentáře o vyjednání, aby říšská branná moc obec vyklidila – marně. Rakovník pak ještě protestoval proti zabrání Svojetína,
Veclova, Václav, Řeřich a Zdeslavi, ke kterému došlo 14. října, a připomínal, že občané, kteří v těchto obcích sídlili, spoléhali přirozeně na ujišťování našich úřadů v rozhlase
i denních listech a nečinili zvláštních disposic ohledně evakuace a odklízení svého majetku
v těchto nově postižených obcích. Kromě toho ještě v tomto dopise z 15. října, který podepsal starosta města Čeněk Vaněček, bylo varováno, že Rakovník má obavy o osud úplně
českého městyse Kněževse. Dopis město adresovalo prakticky všem centrálním úřadům
– všem ministerstvům, oběma komorám Národního shromáždění, všem poslaneckým
klubům, tisku, rádiu, vybraným politikům a dalším subjektům.115) Další obcí, která byla
ztracena, se stal Kounov, jehož německé obyvatelstvo též toužilo po připojení k říši,
a zpráva, že se tak stane, byla přijata s povděkem a s radostí.116)
K situaci se též vyjádřilo vedení města Rakovník v článku Jindřicha Šuberta
v Rakovnických novinách, v nichž byla popsána akce na podporu nově okupovaných
českých obcí. Pisatel se snažit posílit víru obyvatelstva, že tyto změny nejsou nezvratné
a že předložením faktů lze dosáhnout nápravy, leč skutečnost byla taková, že rozhodovala jen moc, a nikoliv fakta. Panovaly obavy, že budou obsazeny i další převážně české
obce. Cenzura dokonce připustila i mírnou kritiku úřadů, neboť Šubert připomněl jejich
dřívější výzvy, aby nikdo neopouštěl své bydliště, že úřady zajistí bezpečnost obyvatelstva. Vyzýval tedy úřady, aby bezpečnost zajistily alespoň v pohraničních obcích, aby
se slovo úředních míst neukázalo jen prázdným gestem. Z toho důvodu byli též čtenáři
žádáni o dodání veškerých zpráv o nacistických zločinech na českém obyvatelstvu.117)
Na protest města proti obsazování českých vesnic pozitivně reagovalo do 21. října
jen několik oslovených: předsedové obou komor parlamentu Jan Malypetr a František
Soukup, klub poslanců KSČ a stranicky spřízněné noviny Svoboda a Haló noviny. Z dalších subjektů to ještě byla Národní banka československá, ministerstvo pošt a telegrafů a pražská obchodní a živnostenská komora. Nejagilněji však jednal senátor Otakar
Javornický, který do Rakovníka přímo zajel a provedl posléze několik osobních intervencí,118) včetně u ministra Eliáše a na ministerstvu zahraničí. Město mu bylo za jeho aktivitu
115)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1296.
116)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 38, s. 36; dok č. 39, s. 39.
117)RN 9, 21. říjen 1938, s. 1–2.
118)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 377.
202
samozřejmě velmi vděčné.119) Později též reagovala Národní Jednota Severočeská a nově
vzniklý klub Strany národní jednoty a někteří poslanci, například Alois Hatina (bývalý
národní socialista, zvolený v lounském volebním okrese). Měl tedy stejné důvody jako
jeho stranický kolega Javornický, který byl rovněž zvolen za lounský volební kraj, a tedy
i za Rakovník.120)
Další stížnost podal Rakovník 28. listopadu a zaslal ji přímo Javornickému. Městská
rada si stěžovala na zabrání dalších českých obcí, Kounova, Janova a osady Nový Dvůr
u Šanova a prosila osloveného senátora o intervenci v hlavním štábu a na ministerstvu
zahraničí.121) I v novinách se objevovaly články na toto téma, které ovšem přinášely jen
smutné zprávy a definitivní výsledek byl okomentován v příhodně nazvaném článku To
přece nemůže být definitivní.122)
Koncem listopadu, kdy byla již okupace pohraničí a stanovování hranic v podstatě
ukončeny, se nadřízené orgány zajímaly, jak okupace proběhla a jaké se objevily zjevy
této akce a závady, které bránily jejímu oboustrannému hladkému průběhu. Odpověď rakovnického hejtmana konstatovala: Styk s pohraničními orgány německými vyvíjel se zde
bez závad. Za provisoria po prvotní okupaci obsadilo říšskoněmecké vojsko obce Řeřichy
a Václavy z býv[alého] obvodu podbořanského, ležící mimo demarkační čáru, a neustoupilo odtud vzdor smírnému jednání. Naproti tomu se podařilo v dotyčném období v katastru obce Svojetína prozatímně uvolniti železniční trať Rakovník–Louny. / Výhoda ta však
byla ztracena stanovením definitivní hranice, při které připadly Německu železniční stanice
Nesuchyně–Hořesedly, Svojetín a Kounov, dále byla Německu nově přiřčena i česká osada
Janov (tvořící část obce Svojetína) a obce Kounov z bývalého soudního okresu žateckého.
Rovněž zmíněné již obce Řeřichy a Václavy ztraceny definitivně. Ústup na novou definitivní
hranici byl proveden bez závad.123)
Po tomto zklidnění situace se na Rakovnicku přikročilo k standardizaci služebních
poměrů a přizpůsobení četnické služby faktu, že rakovnický okres bude dlouhodobě
sloužit jako pohraniční oblast. Z toho důvodu vznikly na Rakovnicku nové četnické
stanice, v rámci okresu do té doby s nevídaným zaměřením – pasové kontroly. Ty se
prováděly na nádražích v Milostíně, Mutějovicích, Chrášťanech-Kněževsi a na státní
karlovarské silnici poblíž Nesuchyně. Finanční stráž prováděla pasové kontroly ještě na okresních silnicích u Šanova (směry Kněževes–Kolešovice, Mutějovice–Kounov
a směrem na Janov). Počátkem prosince se začalo plánovat zřízení stálých četnických
pasových kontrol i na těchto místech, neboť finanční stráž neměla mít za normálních
okolností s pasovou kontrolou nic společného a trvalo se na tom, aby výkon pasové
kontroly zcela převzalo četnictvo.124) Nicméně ještě koncem prosince na toto zemský
úřad znovu rakovnický okres upozorňoval. V lednové odpovědi Rakovnických se však
119)Tamtéž, s. 395, 457.
120)Poslanecká sněmovna ve IV. volebním období, Praha 1935, s. 24–25; Senát ve IV. volebním období, Praha
1935, s. 18–19.
121)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294.
122)RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 2.
123)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1559/1938.
124)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 1597/1938.
203
již hovořilo jen o četnických kontrolách.125) Občasné či jen denní kontroly se dály na silnicích Zavidov–Václavy, Kněževes–Kolešovice, Povlčín–Janov, Mutějovice–Kounov
a Kounov–Lhota pod Džbánem.126)
K definitivní úpravě rozložení pohraničních kontrol se dospělo až počátkem března
1939, kdy státu zbývalo jen necelých čtrnáct dní samostatnosti. Pohraniční službu konalo šest četnických stanic:
1) Stanice Petrovice u Rakovníka se sedmi muži střežila ještě obce Zavidov, Krakov,
Malinová, Přičina a osadu Žďáry.
2)Šanov (prozatímní stanice s 9 muži) hlídala vedle samotného Šanova ještě
Senomaty, Nouzov, Hostokryje a silnici Senomaty–Jesenice.
3)Kněževeská stanice o 9 mužích hlídkovala v oblasti Přílepy, Chráštany, Nový
Dvůr a na silnici Kněževes–Kolešovice.
4) 11 milostínských četníků patrolovalo ještě v Nesuchyni, Povlčíně a milostínském
nádraží na trati Praha–Chomutov.
5)Mutějovická stanice v počtu deseti mužů měla na starost vedle mutějovického nádraží (trať Rakovník–Louny) ještě obec Lhotu pod Žbánem a silnici
Mutějovice–Kounov.
6)Samostatná četnická pohraniční kontrolní stanice v Chrášťanech měla
5 mužů a střežila silnici Praha–Karlovy Vary a nádraží Chrášťany na trati
Rakovník–Louny.127)
Nové Česko-Slovensko bohužel již nebylo tak přívětivé k německým antifašistickým
uprchlíkům jako předmnichovský stát. Vzmáhající se extrémní pravice rozšiřovala rasovou nesnášenlivost a vláda se politikou menšího zla snažila vyjít s Hitlerem a – pokud
možno – též se mu zalíbit. Rakovničtí představitelé byli náhlým výbuchem antisemitismu a šikanováním demokratických československých Němců po přijetí mnichovské
dohody překvapeni – vždyť například 15. září, kdy propuklo henleinovské povstání v pohraničí, přijelo do Rakovníka 127 uprchlíků, povětšinou československých Němců, okamžitě vznikla kancelář pro uprchlíky v Lidovém domě a bylo dbáno o to, aby jim byla
poskytnuta veškerá pomoc a péče!128) Proto Rakovničané zkoušeli již 3. října zjistit, zda
byly vydány nějaké pokyny ohledně nečeských uprchlíků.129)
A tak česko-slovenští četníci, ke kterým se ještě před několika dny a týdny utíkali
schovat pronásledovaní němečtí Židé a antifašisté, měli nyní příkaz nepouštět do země
žádné běžence. Příkaz prezídia Zemského úřadu v Praze z 29. října 1938 zněl jasně: budiž
postupováno proti příslušníkům české národnosti liberálně a proti příslušníkům národnosti
německé a zejména židovské rigorosně. Tato informace byla určena pro osobní potřebu
125)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. dův. 18/1939.
126)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 56/1939.
127)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 321/1939.
128)RN 9, 23. září 1938, č. 39, s. 1–2.
129)SOkA Rakovník, AMR, kart. č. 338, inv. č. 1294.
204
přednostů úřadů a neměli se na ni odvolávat.130) Týkalo se to i Rakovnicka, kde například
12. listopadu 1938 hlásil mutějovický vrchní strážmistr Broum, že v 8:45 hodin do jeho
stanice přišli tři Židé z Německa, kteří byli vyloženi z vlaku, který vyjel ze Sádku a v lese
tyto Židy vyložil.131) Totéž se týkalo i nádraží v Milostíně, kam se nacisté snažili expedovat
Židy z okupovaného pohraničí. Například 11. listopadu ve 22:30 hodin přijel ze Sádku
mimořádný vlak, který přivážel opětně vypovězené Židy. Už předem jim byly odebrány
ve vlaku říšskoněmeckými finančními orgány cestovní doklady a ponechány jim pouze
osobní doklady, jako domovské listy apod. Všechny tyto osoby, v počtu as 30, byly příslušny
do míst v zabraném území. Tento transport nebyl přijat a všichni Židé byli týmž vlakem
odvezeni zpět do Sádku. Další vlak opět přivezl tytéž osoby. Tentokrát však vlak zastavil
na delimitační čáře na pokraji lesa a Židé byli z vlaku vyhnání, rozprchli se po cestách a přes
pole na naše území a část jich dne 12. listopadu 1938 ráno přišla do Milostína na nádraží.
Hlášení milostínské četnické pasové kontrolní stanice končilo: Vypovězení Židé se všemi
prostředky brání návratu do zabraného území, prohlašujíce, že jim tam jde o životy, následkem čehož dochází na nádraží k pohnutým scénám.132)
Okresní hejtman k této kauze pouze lakonicky poznamenal: K zařízení, aby žádní
Židé z obsazeného území nebyli sem vpuštěni, případně vráceni. Okresní četnický velitel
pak už jen o dva dny později ohlásil, že četnickým stanicím vydal rozkaz, aby vnikání
Židů z obsazeného území sem zabránily, a kde by se přesto Židům podařilo demarkační
čáru překročiti, aby je krátkou cestou donutily k návratu do obsazeného území.133) Co to
pro zmíněné Židy, jakož i pro prchající německé antifašisty československé státní příslušnosti, kterých se tento zákaz rovněž týkal, znamenalo, netřeba rozvádět – smrt.
Tento postoj Česko-Slovenské republiky přetrvával, i když dostávala zprávy, co čeká
Židy a po nich Čechy: Jakmile budou hotovi se Židy, přijdou na řadu Češi; není divu, že
Češi z obsazeného území, pokud se k nám přes hranice dostanou, prohlašují, že není možno
žití s Němci. V lepším případě Němci tvrdili, že všichni Češi budou se muset vystěhovat.134)
V této souvislosti působí tragikomicky verbální nóta německého vyslanectví v Praze
z 5. prosince o pověstech, že české léčebné a zaopatřovací ústavy zamýšlejí vypověděti
do německého území zmrzačené a duševně choré děti českých rodičů, bydlících v sudetoněmecké oblasti. Každý okresní hejtman proto dostal příkaz, aby neprodleně vhodným
způsobem jménem zemského úřadu zakročil u ředitelstev (správ) léčeben a zaopatřovacích
ústavů všech typů.135)
Vedle odmítaných židovských a německých uprchlíků však existovala jedna preferovaná skupina vyhnanců, totiž Čechů a Slováků vyhnaných ze svých domovů německou
a maďarskou okupací. K řešení jejich složité situace vznikl dokonce zvláštní úřad, který
130)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Slaný – expozitura Nové Strašecí, kart. č. 4, čj. pres. 1072/1938.
131)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1457/1938.
132)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 34, s. 30–31.
133)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1457/1938.
134)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 40, s. 43.
135)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 1672/1938.
205
jim měl pomáhat. Problémem bylo totiž nejen ubytování a zajištění stravy pro tyto utečence, ale i jejich další zařazení do hospodářského a sociálního života. Jedním z opatření,
které mělo pomoci zaměstnat část uprchlíků, respektive státních zaměstnanců z pohraničí, bylo propuštění všech vdaných žen ze státní služby a dřívější penzionování starších
zaměstnanců. Uprchlíci z pohraničí pak byli přidělováni na různé veřejně prospěšné
práce, zejména ve prospěch celého rakovnického okresu.
Zprávy z druhé strany
Druhorepublikové četnictvo mělo stejně jako v době předmnichovské vedle klasické
bezpečnostní služby za úkol bojovat proti špionáži a samo mít přehled o dění v blízkém
příhraničním prostoru, neboť samo čas od času pomáhalo vojenské zpravodajské službě s akcemi na státní hranici, například dálkovým krytím zpravodajců na hraničních
schůzkách. Přestože byl po mnichovské dohodě vydán příkaz, aby výzvědné aktivity proti Německu ustaly, dělo se tak i nadále. V případě rakovnických četníků však šlo pouze
o shromažďování údajů z okupovaného pohraničí, neboť úřady samozřejmě znepokojovala starost o obyvatele, kteří zůstali v nacistickém záboru, a i z těchto drobných zpráviček se pak dala sestavovat mnohem větší freska poskytující pravdě blízkou představu.
Vedle toho platila již prastará zásada, že v rámci boje proti kriminalitě mají pohraniční
stanice udržovat přátelské vztahy s četníky na druhé straně hranice. Tato zásada paradoxně v roce 1938 mnoha československým obráncům hranic zachránila život, neboť
říšskoněmečtí četníci zachraňovali zajaté československé četníky před henleinovským
mučením. Rakovničtí četníci se v rámci svého zájmu o situaci na druhé straně hranice
dozvěděli, že v jejich někdejší kolešovické stanici v bývalém podbořanském okrese se má
od 15. února 1939 usadit jeden říšskoněmecký četník z Brém, kterému má k 1. březnu
přijít další muž jako posila.136)
Okresní hejtman ve svých zprávách pro Zemský úřad v Praze v následujících měsících
informoval i o postupném ochabování nadšení z říšskoněmecké reality a o životě české
menšiny. Zprávy popisovaly jednak budování německé správy v okupovaném území,
jednak hrubé zacházení sudetských Němců s českým obyvatelstvem ve dnech a týdnech
po příchodu nacistické armády: například v Jirkově u Chomutova byly Češky poplivány
davem německých žen, které jim navíc do obličeje házely koňská lejna. Zastání od říšskoněmeckých bezpečnostních orgánů se jim samozřejmě nedostalo.137) Zprávy ze Svojetína
a Veclova hovořily o opakovaných domovních prohlídkách a výzvách k vystěhování.138)
Oblíbenou činností německých obyvatel ze Sudet se po záboru stalo zesměšňování ČSR a její armády. V polovině listopadu tak četníci hlásili, že ráno na návsi v obci
Václavech byla na pohřebních nosítkách vycpána figura, znázorňující pohřeb čsl. vojína.
Figura byla oblečena ve vojenskou blůzu čsl. vojska a na hlavě měla čsl. polní čapku. U figury bylo velké množství papírových stuh, na nichž byly nápisy hanobící Československo.
136)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 252/1939.
137)NA Praha, Zemský úřad Praha – prezídium (dále jen PZÚ), kart. č. 1113, čj. 9999/39.
138)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 33, s. 29, dok. č. 38, s. 38.
206
Tento čin se pochopitelně nemile dotkl obyvatel české národnosti.139) Oproti Kounovským
však byli václavští Němci beránci. Ve zprávě z 25. února 1939 hejtman popisoval nenávistnou zábavu německých obyvatel Kounova z 21. února, kde se konal maškarní průvod
obcí: V průvodu byly mimo jiné též masky znázorňující čsl. vojáky – byly oblečeny do stejnokrojů čsl. vojínů –, se škraboškou na obličeji, s dlouhým nosem a brýlemi. Tyto masky
znázorňovaly ústup čsl. armády a její krátkozrakost. / Další skupina masek znázorňovala
útěk čsl. obyvatelstva z Kounova při okupaci německým vojskem.
To však nebylo vše. Kounovští Němci byli zjevně dobrými čtenáři Hitlerova Mein
Kampfu a už se těšili na „zábavu“, kterou si pak mohli dopřát po obsazení Polska a útoku
na Sovětský svaz. Hlášení totiž pokračuje: Další skupina znázorňovala Židy a ku konci
slavnosti, resp. průvodu, byla tato skupina Židů postavena do řady ke zdi a znázorňováno
odstřelení Židů španělským [?] důstojníkem.140)
Ovšem již v listopadu Vltavský do Prahy hlásil pozoruhodnou změnu v chování sudetských Němců: Mezi obyvatelstvem německé národnosti je prý v poslední době pozorovati jistou bázlivost. Na ulici se jeden druhému vyhýbá, bojí se promluviti, poněvadž mají
strach z udavačství. Zdá se, že i v řadách tamního nacionálně založeného obyvatelstva
nastává jisté vystřízlivění. Je to patrno z toho, že už i ordneři, stojící teď ve službách říšskoněmeckého grenzschutzu, prohlašují, že se jim teď zrovna nevede špatně, ale že za československé vlády se jim dařilo rovněž dobře.141)
Ve zprávě z 3. března okresní hejtman hlásil, že určité vrstvy obyvatelstva z protilehlého
úseku nejsou nadšeny poměry. Podle zpráv šlo zejména o rolníky a zámožnější osoby,
kterým se nelíbily stálé sbírky. Kritikové, pokud byli odhaleni, se okamžitě stávali obětí
gestapa. Naopak dělnictvo bylo velmi spokojeno, neboť vymizela nezaměstnanost a platy
stouply, ačkoliv i ceny prudce vzrostly, takže v důsledku toho nedoznala až dosud životní
úroveň obyvatelstva v okupovaném území podstatných změn. V oblasti panoval nedostatek zemědělských pracovníků, proto tam byli vysokými platy lákáni především Slováci
na jarní práce, což mohlo ohrozit průběh jarních zemědělských aktivit na Rakovnicku.142)
Nedostatek zemědělských dělníků byl podle hlášení ze 3. února způsoben tím, že na uvolněná místa po Češích v železniční, státní a podnikové správě byli přijímáni lidé ze Sudet,
včetně čeledínů. Podle této zprávy panoval v pohraničí nedostatek uhlí.143)
Kněževeští četníci hlásili nadřízeným orgánům další zajímavé zprávy. Vláda nacistů
totiž přinesla vyprázdnění všech obchodů. Podle zpráv Čechů z okupovaných území panoval v Sudetech nedostatek látek a obuvi, koloniální zboží bylo beznadějně vyprodáno
a výlohy obchodů zely prázdnotou. V důsledku toho jeví se nespokojenost mezi obyvatelstvem a již i Němci říkají, tak že si to nepředstavovali.144) Podle milostínských četníků pak
139)Tamtéž, dok. č. 37, s. 35.
140)NA Praha, PZÚ, kart. č. 1113, čj. 11689/39.
141)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 38, s. 38.
142)NA Praha, PZÚ, kart. č. 1113, čj. 12624/39.
143)Tamtéž, kart. č. 1113, čj. 8688/39.
144)Tamtéž, kart. č. 1113, čj. 9154/39; A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941
(Vzpomínky a archivní dokumenty), dok. č. 44, s. 46.
207
už mezi německými rolníky přímo vznikla nenávist proti nynějšímu [tj. nacistickému] režimu.145) Této nespokojenosti a nenávisti si povšimla i v pomnichovském období se rodící
odbojová organizace. Jeden z jejích čelných představitelů, v Londýně dlící Hubert Ripka,
tak v dopise ze 6. března 1939 informoval Edvarda Beneše, že podle z domova dodaných
zpráv v Sudetech se objevily nápisy „Hitler nieder, Beneš wieder“!146)
Hořesedelský statek
Z obsazených obcí se Rakovník nejvíce zajímal o osud Hořesedel, neboť se tam nacházel městský statek v hodnotě několika miliónů. Statek město získalo v rámci první pozemkové reformy. Proto bylo zvláště aktivní ve snaze udržet Hořesedly pro Česko-Slovensko.
Město naštěstí ještě před obsazením Hořesedel nacisty zařídilo evakuaci chmele,
který byl uskladněn v rakovnickém pivovaře.147) Osud hořesedelského statku, jeho případná příhraniční správa, prodej anebo výměna zaměstnával městskou radu po celou
druhou republiku, včetně otázky vrácení mobilizovaných koní, aby mohly být okupované polnosti obhospodařovány.148) Koncem listopadu již město získalo představu o tom,
co se s jejich statkem děje. Městští představitelé zjistili, že objekt spadá pod komisaře
Aug. Kattingera z Jesenice, který si zatím vybral zálohu 25 říšských marek. Došlo k prodeji dvou jalovic a výmlat byl dočasně přerušen pro nedostatek uhlí. Očkování dobytka proti řádící slintavce si vyžádalo další peníze a bylo urgováno vyřešení nedoplatků
za pojištění dělníků česajících chmel. Prodejem pšenice a žita se podařilo něco vydělat
a shodně po 4 ha se podařilo zasít žito a pšenici. Kardinálním problémem bylo, že správce B. Varyš neuměl německy, a měl proto ohromné potíže. Začal převládat názor, že
bude nejlepší se statku zbavit, snad nejlépe výměnou s nějakým zájemcem z Brněnska,
Jihlavska či přímo s knížetem Fürstenbergem.149)
Situace kolem velkostatku však nebyla vůbec jednoduchá. Účetní Podolka dne 3. února informoval jistě překvapenou městskou radu o svém jednání na podbořanském landrátu, kterému nebylo nic známo o dosazení komisaře Kattingera. Landrát proto doporučoval písemné podání, aby se mohlo vyšetřit, zda byl vůbec Kattinger jmenován,
a pokud ano, zda jej lze odvolat. Celá záležitost byla divná i německým úředníkům, kteří
se domnívali, že dosazení komisaře bude prací hořesedelského starosty nebo někoho
podobného. Rovněž případný prodej statku byl věcí velmi komplikovanou, neboť se nevědělo, jak se říše rozhodne naložit s majetky získanými během první pozemkové reformy, která byla zaměřena proti nenárodním držitelům, ačkoliv to Československo nikdy
veřejně nepřipustilo.
Město se tohoto problému chtělo zbavit, ale jediní zájemci o statek podali dosti divnou a neurčitou nabídku, která u představitelů města vyvolávala obavy. Kromě toho čeští
zaměstnanci chtěli z Hořesedel co nejdříve odejít, neboť byli terčem ústrků a jejich děti
145)Tamtéž, dok. č. 45, s. 48.
146)NA Praha, f. Archiv Huberta Ripky, sign. 1-1-258-5a, fol. 32.
147)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 356.
148)Tamtéž, kniha 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 395–196.
149)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 417–418.
208
nemohly chodit do české školy – ty v okupovaném pohraničí byly zavřené a do česko-slovenských nesměly, protože nedostaly příhraniční propustky. Problémem bylo i to, že
německá vláda nebyla ochotna přivolit ke směně za majetky kolem Jihlavy a Brna, které
tvořily německé jazykové ostrovy a výspy v Česko-Slovensku. Jedinou výhodou zatím
bylo, že obilí se v říši prodávalo dráže než v Česko-Slovenské republice.150)
Dva týdny před okupací proběhlo jednání rakovnických zástupců s předsaviteli nacistické správy v Podbořanech. Rakovnické vedl starosta Diepolt, dále hospodářský referent
Ferdinand Černohorský, účetní Podolka a disponent Urban. V Podbořanech je přijal
vrchní komisař Marek, který Rakovnické jistě potěšil zprávou, že zabírání majetků z první československé pozemkové reformy je mimo dosah místní nacistické správy a že jde
o akci prováděnou Saskou selskou usídlovací společností v Drážďanech. Tato společnost
také měla rozhodnout o setrvání či odvolání dosazeného komisaře Kattingera.
Při jednání s podbořanskou pobočkou Saské selské usídlovací společnosti bylo zjištěno, že majetek byl zabrán z rozkazu této společnosti a provedené akce jsou v souladu
s Göringovým čtyřletým plánem. Další špatnou zprávou bylo, že majetek takto zabraný
nemůže býti propuštěn. Podbořanští zástupci osídlovací společnosti poradili Rakovníku,
aby město vyslalo deputaci přímo do Drážďan, kde by mohl být projednán případný prodej velkostatku, pokud by se jej město chtělo zbavit, což městská rada také ihned schválila,151) proto mohla na následující schůzi dne 10. března vyslechnout zprávu o průběhu
jednání v Drážďanech, kam pod Diepoltovým vedením zajeli Černohorský, Podolka
a prof. Antonín Špitálník z Masarykovy čsl. obchodní akademie coby tlumočník.
Z referátu vyplynulo, že v Drážďanech bylo s delegací jednáno velmi vlídně a že další
jednání budou moci probíhat v Karlových Varech-Rybářích, kam se přemístí příslušný německý referent. Obec měla vyčíslit veškeré náklady a investice, aby bylo možno
na tomto podloženém základě jednat o úhradě. V Drážďanech bylo vysloveno podivení
nad způsobem, jakým byl dvůr zabrán, v kterémžto směru se zástupcové usídlovací společnosti saské omluvili a ujistili, že inventář bude znovu náležitě zrevidován. Drážďanská
společnost samozřejmě nemínila připustit, aby se na statku pohyboval rakovnický
správce, nicméně dřívější pracovníky, například šafáře, byla ochotna převzít. Dále bylo
Rakovnickým sděleno, že do 1. října 1939 mají být veškeré záležitosti spojené s první
československou pozemkovou reformou likvidovány, proto Rakovníku radili, aby urychleně nabídl statek k odprodeji, neboť takto by se jeho žádost řešila mezi prvními, na čemž
zástupci města začali urychleně pracovat.152) Na schůzi městské rady dne 24. února 1939
pak bylo konstatováno, že během týdne bude statek převzat říší...153)
Boj o chmel
Okupace narušila staleté vnitrozemské ekonomické vztahy. Vedle stěhování obyvatelstva, úřadů a vojska se přemisťovaly a znovu umisťovaly některé významné hospodářské
150)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 54–60.
151)Tamtéž, s. 170–171.
152)Tamtéž, s. 183–185.
153)Tamtéž, s. 152.
209
instituce. To samozřejmě znamenalo pro místní představitele nové možnosti, především pracovní, a příležitost znásobit slávu a význam své obce. Rakovnická městská rada
projevovala eminentní zájem o známkovnu chmele, která se měla přesunout ze Žatce.
Otázkou bylo kam – boj o chmelovou známkovnu se rozhořel právě mezi Rakovníkem
a městem Louny. Tyto snahy sice další politický vývoj zmařil,154) ale to samozřejmě nikdo
od budoucnosti neočekával, a tak se Rakovničtí pustili s vervou a elánem do agitační
a propagační práce mezi politiky a podnikateli.
O získání Veřejné známkovny chmele se začalo jednat ihned po mnichovské dohodě,
neboť už na schůzi městské rady v pátek 7. října se probíraly již učiněné kroky, protože
kdyby se známkovna vskutku přestěhovala, četné firmy velkoobchodnické s chmelem by
se stěhovaly do Rakovníka. V úvahách Rakovnických hrála svoji roli i „velká politika“,
neboť očekávali, že německý chmelový a pivní export do USA bude v důsledku agresivní
Hitlerovy politiky tamějšími kruhy tlumen, tudíž by se mohly otevřít veliké možnosti pro
chmel český.155) V únoru se pak Rakovničtí dozvěděli „radostnou“ zprávu, že v Sudetech
bylo pěstitelům chmele nařízeno snížit rozlohu chmelnic o 40 %. Proti tomuto nařízení
chtěli němečtí zemědělci protestovat, ale dozvěděli se, že proti němu není odvolání.156)
Zemědělcům se to samozřejmě nelíbilo, a jak hlásili česko-slovenští četníci, zemědělci
projevovali nespokojenost a prohlásili, že se jim dříve, tj. v čsl. republice, lépe dařilo a že
byli spokojeni.157)
Přitakávání odporné nacistické ideologii a převzetí jejích nechutných vývodů se však
nevyhnulo ani české společnosti, neboť na jedné z dalších porad ohledně známkovny
starosta Vaněček pravil: Je bohužel faktem, že velkoobchod pro export je veden židovskými
firmami, poněvadž nikdo nemá u nás z árijských firem takové konexe v Americe, Anglii,
Francii a Belgii.158) Městští představitelé proto uvažovali i o investici do výstavby potřebných budov, totiž haly známkovny a nezbytných kanceláří v hodnotě cca za 2,5 milionu
korun. Město předpokládalo, že bude muset nabídnout aspoň jeden milion. Rada města
rezultovala tím, že rakovnická nabídka musí převyšovati výhody lounské. Starosta proto
ještě navrhl, aby město nabídlo darování aspoň tří hektarů, přičemž konkrétně doporučil
pozemky na dráze Rakovník–Senomaty–Bečov. Klátil pak s uspokojením konstatoval,
že taktizování Lounských s finanční nabídkou je nereálné, neboť Louny jsou mnohem
zadluženější než Rakovník, tudíž by nadřízené orgány podobnou lounskou pobídku zablokovaly. Ovšem ani Rakovník nechtěl poskytnout finanční dotaci a klonil se k „lounské cestě“ v podobě nabídky vhodných budov a pozemků, což bylo spolu s příslibem
všemožných podpor ihned odhlasováno. Zároveň byla sestavena pracovní komise, která
měla s vedením Veřejné známkovny chmele celou věc projednat.159) Na jiné schůzi bylo
154)Tamtéž, kniha č. 531, Kronika města 1836–1962, s. 482.
155)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 342.
156)NA Praha, PZÚ, kart. č. 1113, čj. 9147, 9148/39.
157)Tamtéž, kart. č. 1113, čj. 11157/39.
158)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 369.
159)Tamtéž, s. 342–346.
210
navrženo poskytnout jeden dům předsednictvu známkovny jako dočasné útočiště, pokud by se usídlila v Rakovníku, do té doby, než si postaví vlastní budovu.160)
Jako další místo, kam se mohla známkovna teoreticky umístit, byly kasárny dělostřeleckého pluku 301, o němž se šířilo, že by mohl být z města odvelen (mluvilo se o červenci 1939). Jindřich Šubert přišel s nápadem, aby vyhledáno bylo několik schopných osobností v Rakovníku z řad průmyslu, železničářů a z různých oborů obchodu, finančnictví a veřejné správy, kteří by nyní sledovali vývoj událostí a snažili se včleniti Rakovník do všech
akcí, jež se vyskytnou při přebudovávání našeho státu. Odvolával se přitom na podobné
aktivity jiných měst a regionů.
Tento nápad se setkal s námitkou Vaněčkovou, že podobný regionalismus a zdůrazňování partikulárních zájmů škodí státu a že například ministerstvo financí podobné
místní národohospodářské sbory nevidí rádo.161) Přes starostův dlouhodobý skepticismus však mnozí další členové vedení města, stejně jako noviny, volali po vzniku tohoto orgánu.162) Proto není divu, že se 22. listopadu na Šubertův popud podobný orgán
doopravdy sešel. Tato akce se konala proti Vaněčkově vůli a podle všeho jí uškodilo, že
v Rakovnických novinách byla zveřejněna zpráva popisující obsah jednání, který se týkal
zejména známkovny, ale třeba i úvah o umístění krajského soudu ve městě, dopravního spojení a vzniku celního úřadu.163) Nový starosta Diepolt 13. ledna konstatoval, že
od účastníků schůzky se dozvěděl, že celý podnik byl velmi prospěšný, proto doporučil,
aby se v tomto směru pokračovalo.164) Celá instituce hospodářského poradního sboru se
pak v lednu skutečně ustanovila, ač již na listopadové schůzce si účastníci slíbili, že se
budou scházet každých čtrnáct dní. Nově vzniklá instituce se rozdělila do sedmi sekcí,
které se měly zabývat konkrétními akutními problémy města a pokoušet se hledat nová
řešení. Pochopitelně byla jedna ze sekcí věnována i otázce známkovny chmele,165) která
dál vytrvale zaměstnávala rakovnické pohlaváry.
Na další schůzi městské rady 21. října 1938 bylo konstatováno, že Louny představují
vážného konkurenta a že pěstitelé chmele z Lounska a Novostrašecka se postavili proti
umístění známkovny v Rakovníku. Na druhé straně však bylo Rakovnickými intervenováno na ministerstvu zemědělství a sekční šéf Frankenberger konstatoval, že Rakovník
je chmelařštější nežli Louny a je také spíše ve středu chmelařské oblasti a známkovna byla
by příležitostnější v Rakovníku. Dále se hovořilo o dalších osobních kontaktech na ministerstvu zemědělství a zemědělské radě, které již byly v této věci využity.166) Škálu intervenčních a nátlakových prostředků završoval senátor Javornický, který za město též bojoval, městskou radu o svých krocích informoval a Rakovník „svému“ senátorovi (volený
za celý lounský volební kraj, tj. včetně Loun a Rakovníka!), děkoval.167)
160)Tamtéž, s. 378.
161)Tamtéž, s. 346–347, 404.
162)RN 9, 21. říjen 1938, č. 43, s. 5; 28. říjen, č. 44, s. 1–2.
163)RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 1–2.
164)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 29–30.
165)Tamtéž, s. 47–48; RN 9, 25. listopad 1938, č. 48, s. 2.
166)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 368–369.
167)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 16.
211
Pozici Rakovníka coby města chmele podporovala též skutečnost, že se do města přesunula výzkumná chmelařská stanice z Deštnice, která se patrně v souvislosti s předpokládaným příchodem veřejné známkovny chmele měla rozšířit ve výzkumný ústav
a personálně posílit o dva inženýry a jednoho zřízence.168) Chmelové otázce se též věnoval značný prostor v místním tisku, který upozorňoval nejen na tradice rakovnického
piva a chmele, ale také na možnosti jeho nového rozvoje v novém státě a uváděl důvody,
proč by centrum chmelařství mělo být právě v Rakovníku a nikde jinde.169) V novinách
se též rozhořela diskuse s ostatními periodiky, včetně celostátních novin, jako například Národním osvobozením a Českým slovem, v nichž se zvýrazňovala pozice Loun.
Rakovnické noviny naopak zasypávaly čtenáře množstvím statistických údajů, které dokazovaly přednost Rakovníka před Louny.170) Zároveň bylo lobováno i mezi rakovnickými finančními ústavy, zda by se odhodlaly k určité finanční oběti, se kterou by vyšly
projektované Veřejné známkovně vstříc. Bez udání detailů bylo s ulehčením a nadšením
prozrazeno, že peněžní ústavy projevily ochotu poskytnouti potřebný úvěr za podmínek tak
výhodných, že bude jistě těžko Lounům se přizpůsobit.171) Ochota finančníků však samozřejmě nemohla vycházet jen z místního patriotismu – bylo jim totiž jasné, že příchod
známkovny by podpořil ekonomiku města a regionu, a tedy i samotné peněžní domy.
Kromě toho, město by se do budoucna jistě chtělo revanšovat.
Zištné důvody přilákání známkovny také vedly představitele města k tomu, aby intervenovaly ve prospěch židovských firem. Starosta to jednoduše zdůvodnil tím, že jsou
zde desetileté znalosti a tradice, jež jsou v rukách židovských firem. Při likvidování návalu uprchlíků postupoval i okresní úřad velmi briskně proti zájmům těchto židovských
firem. Z tohoto důvodu (o žádném jiném nemluvil) zakročil pan starosta u okresního
úřadu a i v presidiu zemského úřadu, kde vysvětlil možné milionové hospodářské škody
a u obou orgánů zařídil vlídnější a mírnější postup vůči zástupcům židovských chmelařských firem.172) Vaněčkovy dlouhodobé pobyty v centru státní moci a široké známosti
byly k nezaplacení. Bohužel i v českých zemích se však přebíralo nacistické dělení na židovské a nežidovské obyvatele a intervence ve prospěch Židů se konaly jen z důvodů
zištných, a nikoliv lidských či křesťanských. Židé totiž měli městu pomoci nejen zprostředkováním obchodu se zámořím, ale pochopitelně se také zapojili do propagandistické a nátlakové akce Rakovnických za zřízení známkovny v Rakovníku… Ostatně, jak
pravil starý praktik Vaněček: Ačkoliv je v Německu židovství ubíjeno, přesto se v takovýchto obchodních případech i v Německu dává Židům pardon.173)
168)Tamtéž, s. 15; RN 9, 21. října 1938, s. 2–3, 5.
169)RN 9, 21. říjen 1938, č. 43, s. 2–3.
170)RN 9, 4. listopad 1938, č. 45, s. 1–2.
171)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 368–369.
172)Tamtéž, s. 369–370.
173)Tamtéž, s. 371. Ostatně již oběžník Zemského úřadu z 11. října nařizoval, že při vracení běženců do obsazeného území budiž nadále postupováno liberálně zejména pokud jde o lidi české národnosti a význačný
průmysl. Zjevně se však tento ani následující příkaz v praxi nerealizoval či byl později odvolán: Emigranti
německé národnosti pokud by byli ohroženi na životě buďtež shromážděni ve vnitrozemí a vedeni ve spolehlivé evidenci (NA Praha, Policejní ředitelství Praha – stanice a komisariáty, Vršovice, sign. 146).
212
Na schůzi 4. listopadu zase bylo apelováno na všechny politické strany, aby se sjednotily v boji za získání známkovny. Dobrou zprávou bylo, že rakovnickou variantu
umístění známkovny začala podporovat pražská obchodní a živnostenská komora,
ale též i Exportní ústav.174) Agitace mezi jednotlivými subjekty, jejich příprava, objíždění a poskytnutí vozidel, včetně soukromých, pak vedlo k tomu, že různí interesenti,
kteří mohli umístění známkovny ovlivnit, se přikláněli na stranu Rakovníka. Výsledky
se projevily na schůzi zainteresovaných stran v Řevničově, kde se tato zákulisní příprava Rakovnickým vyplatila a hlasování dopadlo těsně ve prospěch Rakovníka. Naopak
Louny nikoho nezískaly a na ministra zemědělství Ladislava Feierabenda připravenost
Rakovnických silně zapůsobila. Rakovničané pak usoudili, že první období boje se uzavírá a nyní nastane boj spíše vnitřní v ministerstvu. Městská rada pak neopomněla poděkovat všem svým zástupcům, jakož i rakovnickým finančním ústavům a dalším představitelům různých uskupení, kteří se exponovali ve prospěch Rakovníka.175) O průběhu
tohoto jednání a zejména Feierabendově projevu, který Rakovničané vnímali jako spíše
prorakovnický, podobně informoval i rakovnický tisk.176)
Rakovnická „zpravodajská služba“ dokonce hlásila, že boj byl prakticky rozhodnut
ve prospěch Rakovničanů, ale příprava volby nového prezidenta a možné jmenování nového ministra zemědělství znamenaly přirozené zdržení, ba ohrožení celé akce, která by
se musela začínat od začátku.177) Ovšem již brzy dolehla do Rakovníka příjemná kuloárová zpráva, že samotný premiér Beran je rakovnické věci nakloněn, i když se začalo mluvit
o tom, že by snad mohly vzniknout známkovny dvě,178) což však Rakovníku pochopitelně
nekonvenovalo.
Úspěšné lobování Rakovníka vedlo k vážnému přiostření boje Lounskými, proti jejichž metodám dokonce podaly protest některé zainteresované organizace. Lítý boj šel
tak daleko, že starosta Diepolt si vyžádal audienci u ministra Feierabenda,179) který byl
ostatně snahám Rakovníka nakloněn a projevoval ochotu starostu přijmout.180)
Bratrovražedný boj mezi Louny a Rakovníkem však ve svých důsledcích vedl
Feierabenda, ač stále prorakovnického, k šalamounské úvaze, totiž zřídit známkovny
dvě, což samozřejmě ve výsledku vadilo všem: Lounům, Rakovníku i podnikatelům.
Rakovničtí proto zkoušeli ovlivnit ministry financí a obchodu poukazem na finanční náročnost duplicitních orgánů, které nakonec budou muset žádat o státní podporu a zdra174)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 382–383, 415.
175)Tamtéž, s. 402–403.
176)RN 9, 18. listopad 1938, č. 47, s. 1–2.
177)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 415.
178)Tamtéž, s. 17 a 466–467.
179)Ve Feierabendových pamětech, týkajících se druhé republiky, není o sporu mezi Louny a Rakovníkem ani
stopy, neboť zatímco pro obě města to byla téměř otázka dalšího bytí a nebytí, Feierabend sledoval problémy vlády a celostátní obtíže s Německem, slovenskými a podkarpatoruskými autonomisty. Viz Ladislav
Feierabend, Ve vládách druhé republiky, New York 1961. Ve fondu Ministerstvo zemědělství I. Praha,
který je uložen v Národním archivu v Praze, se též nepodařilo dohledat žádné podklady týkající se umístění známkovny chmele, což je však spíše způsobeno tím, že příslušné archiválie se nacházejí v dosud
nezpracované části fondu.
180)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 16–17.
213
ží to služby poskytované známkovnami. Rovněž podnikatelské kruhy se zcela postavily
za Rakovník a Rakovničtí pak pravidelně docházeli do Prahy lobovat k jednotlivým osobám a institucím.181)
Rakovničané se usilovně snažili, aby včas splnili veškeré své sliby a udrželi tak dobrý kredit, který si mezi interesenty vydobyli, například zajištěním pozemků. Zároveň
však bylo dbáno, aby byly připraveny disposice pro možný budoucí rozvoj stavebního
ruchu, který se musí za každou cenu podchytiti, aby byla odstraněna bytová krise, která
znemožňuje získání jakéhokoliv nového podnikání, nového průmyslu, nových úřadů atd.
do Rakovníka.182)
Město logicky pokračovalo ve své dřívější politice a snažilo se nalákat co nejvíce nových firem do svého katastru a splnit sliby již získaným firmám, ať už se jednalo o odprodej či darování pozemků. Město usilovalo o vytvoření „chmelařské“ čtvrti, kde by byl
soustředěn veškerý provoz související s přebalováním a obchodováním s chmelem.183)
O přesné lokalizaci se potom velmi urputně diskutovalo a bylo doporučeno, aby se
podnikatelům v otázce umístění vyšlo maximálně vstříc. Navíc bylo s potěšením konstatováno, že v souvislosti se vznikem rakovnické známkovny plánovalo ve městě a okolí
investovat několik zámožných jedinců.184)
Boj za získání jediné a nedělitelné známkovny pokračoval neztenčenou silou i v březnu 1939, kdy bylo konstatováno, že ministerstva financí, obchodu a sociální péče se vyslovila pro vznik jediné známkovny. O výsledku nyní měla rozhodnout vláda jako celek.
Podle zápisu ze zasedání vlády 2. března 1939, kdy bylo o novelizaci vládního nařízení
č. 161/1934 Sb. z. a n., která prováděla zákon 89/1934 Sb. z. a n., o povinném známkování
chmele, jednáno, se nedělo nic mimořádného, naopak bylo konstatováno, že připomínky prozatím nedošly, takže by nebylo námitek proti schválení. Osnova počítala se čtyřmi
známkovnami pro tři oblasti: pro českou žateckou oblast se známkovnami v Lounech
a Rakovníku, pro roudnickou oblast s centrem v Roudnici a pro Tršicko se známkovnou
v Tršicích. Kromě toho se známkovnám ukládala povinnost dohody o vzájemném zastupování. Rozdělení žatecké oblasti mezi dvě známkovny pak důvodová zpráva vysvětlovala tím, že oblast jest rozdělena pohořím Džbán na dva přirozené celky. Příslušnost hraničních obcí k některé ze dvou známkoven pak mohlo určovat ministerstvo zemědělství.185)
Vládní nařízení vyšlo ve sbírce zákonů pod číslem 53/1939 Sb. z. a n. Rakovnická městská rada se na zasedání 10. března dozvěděla o výsledku jednání vlády, a tedy i o zakončení celého boje s Louny, který nakonec skončil remízou. To však nic neměnilo na snaze
nalákat co nejvíce firem a přimět podnikatele, kteří se rozhodli investovat v Rakovníku,
aby například využili místní stavební firmy a projektanty k uskutečnění zamýšlených
staveb. Město usilovalo o zachycení obchodu, neboť se předpokládalo, že ve velkém přebalovacím skladišti může být zaměstnáno až 200 žen při lehké balicí práci, avšak velmi
181)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 36–38, 87–89.
182)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 414.
183)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 90–91, 124–125, 131.
184)Tamtéž, s. 149–151.
185)NA Praha, PMR, kart. č. 4147, fol. 929, 946, 959.
214
dobře placených,186) což samozřejmě zvyšovalo kupní sílu obyvatelstva, a tím i celkovou
spotřebu a zároveň umožňovalo snížit vysokou nezaměstnanost ve městě a celém okrese.
Brzká okupace však i tento výsledek zmařila.
Velké i úsměvné problémy města
Vedle starostí s uprchlíky, s otázkou zabraného velkostatku v Hořesedlích a vedle soupeření s Louny o známkovnu chmele se v Rakovníku samozřejmě řešily i další běžné
provozní otázky města. K těmto problémům patřilo prostorové zabezpečení škol, výstavba některých důležitých budov pro celospolečensky užitečné organizace a zlepšení
katastrofální bytové situace ve městě.
Město zvažovalo například umístění rakovnické pobočky Českého Červeného kříže.
Uvažovalo se o zřízení tzv. sociálního domu, kde by vedle ČČK sídlily i další sociálně
prospěšné organizace: Okresní péče o mládež, Masarykova liga proti tuberkulóze, jesle
atp. Umístěním všech těchto institucí do jednoho domu by se celá péče zefektivnila. Celý
koncept však nepřekročil formu úvah a jediným výsledkem bylo hledání nového bydlení
pro tajemníka ČČK, o jehož bytě – zřejmě přiděleném od města – bylo konstatováno: je
to díra s okny přímo k záchodu.187)
Starosta Diepolt na svém prvním vystoupení před obecním zastupitelstvem v pátek
10. února přiznal: […] odhodlal jsem se převzíti úřad starosty, třeba jsem se necítil k tomuto úkolu plně povolán. Připustil, že dnešní situace neumožňuje, aby před zastupitele
předstoupil s přísliby dlouholetého programu v řešení hospodářských otázek našeho města.
/ Nemělo by smysl stanoviti si cíl a program práce příliš dalekosáhlý, neřešitelný, který by
nebylo možno splnit. / Ani ve státní správě se tak neděje, nýbrž přistupuje se se vší rozhodností programově k řešení otázek tak, jak se jeví jejich okamžitá potřeba.
Za hlavní problémy označil tíživou finanční situaci obce v důsledku velké hospodářské krize, která neumožňuje náročné investiční akce, a dále zejména kritickou bytovou
tíseň znásobenou přílivem obyvatel z okupovaného pohraničí. S tím souvisel i problém
vodovodní a kanalizační. Z méně ožehavých, byť obtížných úkolů, vyzdvihl řešení stavby
okresního chorobince a přístavby obchodní akademie.188)
Kanalizační a vodovodní problém se táhl již několik let a různé přípravné práce, projekty a úroky z půjček na provedení stavby nepříjemně zatěžovaly rozpočet města. Zdroj
pitné vody a její čištění se pak samozřejmě staly námětem debat nejen ve vedení města,
ale i mezi obyvatelstvem, které se domnívalo, že celá záležitost je ovlivněna korupcí.189)
Rada města proto o problému zevrubně diskutovala, neboť bylo evidentní, že případný
neúspěch projektu by ovlivnil nejen život ve městě, ale i její důvěryhodnost a budoucnost. Z debat bylo jasné, že radním vadí skutečnost, že v těchto otázkách se musí výhrad186)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 162, 179–182.
187)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 173–175.
188)Tamtéž, kniha č. 405, Zápisy ze schůzí městského zastupitelstva 1938–1940, vložený proslov starosty
Diepolta pronesený na jednání 10. února 1939.
189)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 38–43.
215
ně spoléhat na expertízy odborníků, neboť sami těmto záležitostem nerozumějí, a jsou
nuceni vedle rad specialistů dát jen na zdravý selský rozum.
Vedle velkých hospodářských otázek, jako byla známkovna chmele a osud hořesedelského velkostatku či půtek ohledně potřeb místního školství, se život ve městě dál
ubíral v běžných kolejích. Rakovníku a jeho obyvatelům ostatně nic jiného nezbývalo.
A tak mezi problémy, které bylo nutno řešit tak jako každý rok, bylo nedostatečné odklízení sněhu z chodníků. Zanedbávání této povinnosti měla přísně stíhat městská policie.
Poněkud kurióznější byla stížnost na neposlušné mladé maminky s kočárky, které často
spolu jely bok po boku a diskutovaly, avšak dva kočárky vedle sebe podle některých obyvatel města zabíraly na chodnících příliš mnoho místa. Proto se městská rada rozhodla
tento nešvar netrpět.190) Dobrou zprávou pro zlobivé řidičky kočárků bylo, že městská
policie nedostala výslovný příkaz kočárkové delikventky stíhat.
Pryč od demokratických a humanistických tradic
Přestože se druhá republika programově odpoutávala od prvorepublikových ikon
a tradic a Karel Čapek byl vláčen novinářskou špínou, v levicovém Rakovníku bez
uzardění schválili, aby se ve dnech 22.–34. října 1938 v kině Sokol hrál protinacistický
film Bílá nemoc, neboť byl uznán za kulturně výchovný. Jako takový byl navíc oproštěn
od dávky ze zábav.191)
V novém roce 1939 se sešlo i nové vedení města v městské radě v čele s Františkem
Diepoltem, který vyjádřil naději na harmonické řešení všech otázek týkajících se správy
obce, jakož i na otevřené jednání. S ohledem na čerstvý zákaz KSČ však byla ponechána
otevřená otázka různých referentů, aby pak nemuselo docházet k personálním přesunům.192)
Dne 16. ledna 1939 vyhlásil okresní hejtman Vltavský na základě zákona o obraně státu (131/1936 Sb. z. a n.) uzavřené pásmo v oblasti od hranic okresu berounského a rakovnického po Berounce proti proudu až k ústi potoka Vůznice, po potoku Vůznice proti proudu dále s pokračováním po potoce Pohodnici až na okraj lesa u myslivny Skalka po okresní
silnici až na křižovatku okresních silnic Nová Huť–Lány a Zbečno–Bratronice, po okresní
silnici před Běleč, Bratronice, Dolní Bezděkov až na hranici okresu podél potoka Kačáku až
k mlýnu Roučmída, odtud potůčkem Žlábek až po Žlábeckou kapličku. Od hranic okresu
Rakovník–Kladno po okresní silnici Bratronice–Nová Huť až k mostu v Nové Huti. Od tohoto mostu zpět k lesárně Žlubinec. Od lesárny Žlubinec po lesní cestě do luhu Výbrnice
přes kotu 366 ke kotě 316 a po okresních hranicích až k řece. Toto opatření se mělo týkat
zpravodajské ochrany pevnostních objektů v této oblasti.193)
Postupné utahování šroubů ve společnosti a nebezpečné připodobňování se nacistické
říši zasáhlo i česko-slovenské občany židovského původu či vyznání. Vedle nařízení numerus clausus pro některá povolání (lékaři, právníci atd.) dopadla tato opatření i na stát190)Tamtéž, kniha č. 437, Zápisy ze schůzí městské rady 1938, s. 473.
191)Tamtéž, s. 376.
192)Tamtéž, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 4.
193)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 72/1939.
216
ní zaměstnance. Ke konci února 1939 se začalo ministerstvo vnitra zajímat, kolik Židů je
zaměstnáno ve státních službách. Židé měli vyplnit zvláštní dotazník. Rakovnický hejtman Vltavský zažádal o 45 dotazníků, i když jinak tvrdil, že k 1. červenci 1938 a 1. lednu
1939 nebyl u zdejšího úřadu žádný zaměstnanec židovského původu.194)
Oslavy 28. října v situaci druhé republiky podle názoru vlády nepřipadaly v úvahu.
Pravda, byly by to hodně trpké a smutné oslavy, ale rozhodnutí vlády hnalo vodu na mlýn
kruhům, které se domnívaly, že vznik Československa byl historickým omylem, a které
kritizovaly jeho demokratickou orientaci. Morální rozklad však ještě nepostihl všechny.
Například 21. října 1938 ještě Rakovnické noviny psaly, že oslavy vzniku samostatné
Československé republiky sice neproběhnou či některé s nimi spojené podniky budou
odsunuty, ale že tradiční akce se snad uskuteční, až se situace uklidní.195) Přímo 28. října
1938 pak noviny v úvodním článku uvedly: Nezávislý, nepolitický list, hájící především zájmy kraje, vedený v pokrokovém duchu masarykovském, v době tolika novinářských zvratů,
nemá proč by měnil svoji linii. Následovalo upozornění, že přes politizaci téměř každého rozhodování dosáhly strany, stát a národ mnoha pozoruhodných úspěchů ve snaze
o zlepšení lidského života, například dobrého sociálního zákonodárství. Článek končil
konstatováním: Máme […] útěchu, že i když už jsme podlehnout nátlaku souseda museli,
podlehli jsme čestně, neboť jsme hráli s otevřenými kartami proti podvodníkům, kteří se
vydávali za naše spojence.196) A toto cenzura povolila!
Postupná fašizace veřejného prostoru způsobená pomnichovskou demoralizací však
do budoucna podobně odvážný výstup neumožňovala. Stejně jako se vládnoucí pravice začala ostřeji otáčet proti svým židovským spoluobčanům, pozvolna se odvracela
i od T. G. Masaryka, který ještě za Rakouska-Uherska proslul svojí statečností, když se
obrátil proti antisemitské hysterii spojené s Hilsnerem. Úcta k prezidentu Osvoboditeli,
jak byl Masaryk nazýván, byla tak veliká, že její připomínku nešlo zrušit tak snadno jako
28. říjen 1938.
Vláda se na své schůzi 10. února 1939 shodla v případě škol, že není námitek, aby
v hodině vlastivědy nebo vyučovacího jazyka bylo vzpomenuto stručným a důstojným způsobem výročí narozenin prvního presidenta republiky.197) Dále byl „pouze“ vydán pokyn,
nechť úřady vhodným způsobem upozorní redakce místních časopisů, aby – pokud vzpomenou památky prvního prezidenta republiky – učinily tak vzhledem k zahraničním poměrům články kratšími, důstojné formy, a vyvarovaly se v jich obsahu všeho, čím by památky
prvního presidenta republiky mohlo býti zneužito k politickým účelům. […] Zvláštní vydání
časopisů z tohoto podnětu nebuďte připouštěna. Přeloženo z úředního jazyka do obecné
češtiny: pokud vůbec někoho napadne, že by měl psát o Masarykově narození a životě,
tak ať nepřipomíná a nevyzdvihuje nic, co z Masaryka učinilo velikého muže, neboť by
z toho vyplynulo, že by nesouhlasil s činy současné politické garnitury. Okresní hejtmanství ihned telefonicky vyrozumělo zodpovědného redaktora Rakovnických novin Šubrta
194)Tamtéž, kart. č. 16, čj. pres. 277/1939.
195)RN 9, 21. říjen 1938, s. 5.
196)RN 9, 28. říjen 1938, s. 1.
197)NA Praha, PMR, kart. č. 4147, fol. 29.
217
a stejně tak měl být vyrozuměn redaktor Rakovnického týdeníku.198) Rakovnické noviny
se neodvážily vůbec uveřejnit vlastní článek o T. G. Masarykovi a teprve na druhé straně
se v rubrice krajinského tisku objevily dvě nepatrné noticky uvádějící, že jiné noviny tak
učinily...199) Jaký to rozdíl v psaní novin oproti říjnu 1938!
V březnu 1939 také došlo k výměně přednosty rakovnického okresního úřadu.
Rudolfa Vltavského, který odešel do nuceného důchodu (podle vládního nařízení
379/1938 Sb. z. a n., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě), vystřídal V. Masopust.200) Přes rozmíšky ohledně uprchlíků však odcházející hejtman děkoval Rakovníku za jeho pomoc a podporu, a naopak město Vltavskému vyjádřilo díky
za služby ve prospěch Rakovníka.201)
Rudolf Vltavský se narodil 26. prosince 1878 v Humpolci a ještě během vysokoškolských studií v roce 1902 nastoupil do státní správy, v níž dosáhl titulu vrchní rada politické správy. Na podzim 1939 byl již jako penzista navržen ministerstvem vnitra na udělení
čestného titulu „vládní rada“, což také 15. února 1940 stvrdil svým podpisem protektorátní státní prezident Emil Hácha. V zdůvodnění se uvádělo, že vynikal neobyčejnou
pílí a svědomitostí a byl jedním z nejlepších úředníků výkonné služby. Rovněž jako okresní
hejtman se vždy a mimořádně osvědčil a úřady mu svěřené byly jím vzorně vedeny. [...]
Po dobu delší než 20 let vzorně a oddaně plnil své úřední povinnosti a vykazoval vynikající
služební výkony.202)
Poslední dny Česko-Slovenska
Krátce nato se Rakovnicka dotkla i krize související se separatistickým vývojem
na Slovensku a s kontakty radikálů z Hlinkovy ľudové strany s nacisty, kterou se skupina ministrů kolem ministra generála Aloise Eliáše pokusila řešit internací zmíněných
extrémistů z HSĽS a naopak instalací členů HSĽS, kteří nechtěli rozbít společný stát.
Tato akce, která do dějin vstoupila nesprávně označovaná jako tzv. Homolův puč,203) sice
po mocenské stránce vyšla, neboť odzbrojení fašistické Hlinkovy gardy a uvěznění pronacistických předáků proběhlo úspěšně, ale politicky zcela selhala, neboť se nepodařilo
najít žádnou osobnost z HSĽS, která by přijala funkci slovenského premiéra. Celý zákrok naopak posloužil Hitlerovi k brutálnímu nátlaku na slovenskou reprezentaci, aby
vyhlásila samostatnost, jinak při dalším dělení Česko-Slovenska budou Slováci vydáni
198)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 364/1939.
199)RN 10, 10. březen 1939, č. 10, s. 2.
200)Ve fondu Předsednictvo ministerské rady se mi však nepodařilo dohledat podklady Vltavského nástupce.
Jediný Masopust s křestním jménem od V, totiž Václav Masopust, nar. 31. 8. 1890, měl být do roku 1940
okresním hejtmanem v Roudnici nad Labem. Bohužel jeho osobní spis se mi nepodařilo dohledat a tento
údaj pochází ze jmenné kartotéky zmíněného fondu (SOkA Rakovník, AMR kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 186).
201)SOkA Rakovník, AMR, kniha č. 438, Zápisy ze schůzí městské rady 1939, s. 169.
202)NA Praha, PMR, kart. č. 702.
203)Podrobněji ke genezi tohoto nepřesného označení Zlatica ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Výnimočný stav
na Slovensku v marci 1939 a „Homolov puč“, in Valerián Bystrický – Miroslav Michela – Michal Schvarc
a kol., Rozbitie alebo rozpad? Historické reflexie zánku Česko-Slovenska, Bratislava 2010, s. 384–391.
218
na milost a nemilost Budapešti. Proto Slováci raději 14. března 1939 zvolili menší zlo
a přistoupili k vyhlášení samostatnosti.
Soustředění četníků pro zásah na Slovensku se v českých zemích maskovalo jako větší
soustředění a cvičení četnických útvarů, o němž byl rakovnický okresní úřad vyrozuměn
9. března 1939 v 17 hodin večer.204) Zároveň se tak Praha chystala na případné provokace
Berlína.
Konec éry druhé republiky brzy následoval. Kněževeští četníci hlásili, že podle rozhovorů s říšskoněmeckými pohraničníky má dojít 1. dubna 1939 k okupaci celého
Česko-Slovenska, které má být připojeno k říši.205) Tyto zprávy byly v podstatě pravdivé.
Při cestě do Berlína, kde se prezident republiky pokoušel domluvit pro české země snesitelné soužití s říší, musel JUDr. Emil Hácha po brutálním vyhrožování vybombardováním Prahy a po fyzickém kolapsu neústavně souhlasit s připojením historických zemí
k Německu. Slováci pak byli nuceni chtě nechtě vyhlásit samostatnost o něco dříve, aby
se vyhnuli maďarské okupaci, ale i jejich stát se stal pouhou loutkou v rukou Berlína.
Prvními, kdo se v Rakovníku o blížící okupaci dozvěděli, byli pracovníci noční služby okresního úřadu, kteří ve 4 hodiny ráno obdrželi telefonickou zprávu z ministerstva
vnitra od dr. Matějky: Dnes 15. III. v 6 hod. ráno obsadí říšskoněmecké vojsko všemi směry
naše území, aby odzbrojilo naši armádu. Nesetká‑li se nikde s odporem, bude obsazení
pouze přechodné a bude nám dána možnost vyžíti se v autonomii, za zaručené ochrany německé menšiny. Setká‑li se však říšskoněmecké vojsko se sebemenším odporem, bude to míti
v zápětí nejkrutější následky. Vyrozumějte ihned všechny úřady a orgány, aby říšskoněmeckému vojsku v nižádném případě nekladly odpor nebo překážky. Všem nařízením tohoto
vojska vyhovte bez jakýchkoliv výhrad a zdráhání. Působte v tomto směru na obyvatelstvo,
vyrozumějte starosty obcí a jiné místní vlivné osobnosti, aby se za všech okolností přičinili,
aby postupujícímu říšskoněmeckému vojsku nikdo se neprotivil a ani skutkem, ani slovy se
ho nedotkl. Bude‑li snad říšskoněmecké vojsko chtíti odzbrojiti i četnictvo a policii, budiž
mu vyhověno a zbraně vydány. Civilní úřady zůstanou na svých místech a úřadují dále,
pokud velitelství německých vojsk neučiní jiné disposice.206)
Rakovnický okresní hejtman osudového 15. března vydal v 5:00 hodin vyhlášku, v níž
vyrozuměl obyvatelstvo o okupaci. Zároveň odvolal odvody branců, které měly toho dne
začít. Tuto vyhlášku koncipoval v podstatě podle výše citovaného fonogramu. Vyhlášku
rozeslal kurýry do všech obcí v okresu a příkazem k neprodlenému jejímu vyvěšení a uvedení ve všeobecnou známost způsobem v místě obvyklým. V samotném Rakovníku byla
vyhláška vyvěšena již v časných hodinách ranních, v obcích ostatních i těch nejvzdálenějších během dopoledne. Chmurné události přítomného života naplno podtrhovalo nevlídné studené počasí, které toho dne vládlo, takže i doručování vyhlášek na obce bylo
dosti obtížné, jelikož silnice v mnohých úsecích jsou zaváty. Ačkoliv hejtmanovo hlášení
ministerstvu vnitra o situaci toho dne a krocích okresní správy končilo konstatováním,
že v městě Rakovníku a v celém okresu jest úplný klid a obyvatelstvo šlo za svým denním
204)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 399/1939.
205)A. Cikánek – F. Laitner (edd.), Rakovnicko v letech 1938–1941 (Vzpomínky a archivní dokumenty),
dok. č. 53, s. 55.
206)SOkA Rakovník, f. Okresní úřad Rakovník, kart. č. 16, čj. pres. 445/1939.
219
Vyhláška okresního hejtmana v Rakovníku o okupaci dne 15. března 1939 (SOkA Rakovník)
220
povoláním,207) bylo tohle sdělení pouze zbožným přáním, neboť se naplno rozpoutal boj
na život a na smrt s nacistickým okupantem. Boj, který již mnozí dlouhou dobu vedli,
ať už doma, nebo v zahraničí, kam se v říjnu 1938 stáhl Edvard Beneš, aby ve vhodnou chvíli mohl zasáhnout ve válce, v jejíž příchod věřil a od které očekával obnovu
Československa.
207)Tamtéž, kart. č. 17, čj. pres. 445/1939.
221
222
Václav Vodvářka
Klíčava známá i neznámá
aneb Aniculus vetitus, říčka
zapovězená
Sluší se dámu představit
Dovolte, abych vám představil největší vodní tok našeho kraje. Je to Klíčava a na rozdíl od Berounky, do které se vlévá, je její jméno opravdu praslovansky starobylé. Patrně
významově souvisí se slovesy sklíčit, tedy sevřít, semknout, spoutat, ale možná i se slovesem probíjet se (odněkud ven).1) Procházíme‑li hlubokými stísněnými klikatými a nekonečně dlouhými lesními luhy, pochopíme, že by na tom mohlo něco být. Po pravdě
řečeno je však název Klíčava nejednoznačný a jeho etymologii ponechme skutečným
odborníkům. Když jsem v roce 1973 shledával materiály k diplomové práci o pomístních jménech, pan docent Cuřín mě varoval: Vaší povinností, pane kolego, je každý název
do hloubky objasnit. Patrně někde narazíte na Klíčavu – a v tomhle jediném případě vám
přímo doporučuji, abyste se do žádného etymologizování nepouštěl. Na tom už si vylámali
zuby jiní.
Klíčava (Klíčavský potok) je levostranný přítok Berounky dlouhý 22,6 km, plocha jejího povodí činí 87,1 km2. Téměř celý tok říčky vede lesem, a to úzkými kaňonovitými
údolími o průřezu velkého tiskacího V, hluboko zaříznutými do terénu. Tradičně se jim
říkává luhy.2) Prameniště Klíčavy se rozprostírá v nadmořské výšce 430 metrů, soutok
s Berounkou leží 226 metrů nad mořem. Klíčavou přitéká do Berounky každou vteřinou
0,231 m3 vody (dlouholetý roční průměr). Nejvýznamnějším přítokem Klíčavy je Lánský
potok,3) který říčka přijímá zleva, na svém dvanáctém či třináctém kilometru. Voda je
čistá, plavou v ní pstruzi, viděl jsem pod břehem i raky. Klid svědčí vodnímu ptactvu;
hnízdí tu pravidelně čáp černý a mořský orel (lesáci přesně vědí, kde, ale neprozradí),
o volavkách ani nemluvím.
1)Václav MACHEK, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971.
2)Slovo luh je hojně rozšířeno ve všech slovanských jazycích a často bývá (samo o sobě i jeho odvozeniny)
jménem pomístním a místním. V zásadě označuje mokřinu v povodí řeky či potoka, pravidelně zaplavovanou jarními povodněmi. Roste zde tráva, vlhkomilná květena, křoviny a vlhkomilné dřeviny. Do hlavního luhu z obou stran zaúsťují loužky postranní. (V. MACHEK, Etymologický slovník jazyka českého).
3) Lánský potok má prameniště jižně od Lán u Nových Dvorů, voda se shromažďuje v rybníčku, jemuž někdo
říká Křišťál a někdo starobyle Cihelna, teče napříč Pánovou loukou, potom se Lánským luhem dostává
do obory a kousek nad přehradou se u ostrůvku vlévá do Klíčavy. Průtok se uvádí asi 0,05 m3/s.
223
Dolní tok Klíčavy svého času sloužíval, zejména zjara, ke splavování polen do Berounky.
Vypustil se velký rybník uprostřed obory a dřevo putovalo po vodě do Zbečna. Klíčava
protéká odlehlými lesními oblastmi,4) ale nechybělo mnoho a více než polovinou jejích
luhů by bývaly dnes jezdily vlaky směrem na Plzeň a na opačnou stranu na Prahu. V roce
1828 se začala budovat Pražsko plzeňská železnokolejní koněspřežní dráha, která měla
vést přes Lány na Brejl, odtud podél Klíčavy do Zbečna a kolem Berounky dále na západ.
Finanční problémy však zavinily, že koleje skončily v roce 1838 u velké pily pod Brejlem;
dál se nejelo. Vzhledem k tomu, že velká část skutečně vybudované úzkorozchodné koněspřežky byla v šedesátých letech 19. století rekonstruovaná na normálně rozchodný
lokomotivní provoz, je velice pravděpodobné, že kdyby koněspřežní dráha tehdy byla
bývala skutečně (nejen jako linie na mapě) vedla Lánskou oborou do Zbečna, byla by
bývala modernizovaná rovněž a kolem Klíčavy by se dnes řítily rychlovlaky z hlavního
města do západočeské průmyslové aglomerace.
Pohrajme si chviličku s vizí, že Klíčavskými luhy vede do Zbečna železnice. V tom případě by nejspíš nestála napříč Klíčavským luhem přehradní hráz a my bychom neměli co
pít. Neumím si představit, že by na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století kvůli
přehradní nádrži na pitnou vodu rušili už zavedenou důležitou železniční trať. A jak by
vypadala Lánská obora, jestli by vůbec neexistovala, to raději ani nedomýšlet.
Historie ale nezná kdyby, koleje a vlaky zůstaly nerealizovaným projektem (na plzeňský rychlík musíme oklikami až do Berouna), zatímco přehrada je holá skutečnost.5)
Pomýšleli na ni prý už za císaře pána, ale vybudovali ji pod ústím Lánského potoka až
v letech 1948–1955, když Kladno doslova umíralo žízní. Přehradní hráz (měřeno od základů) je vysoká 50,2 m; délka hráze v koruně je 175,9 m. Nadmořská výška vozovky
v koruně hráze činí 299,2 m, nadmořská výška hladiny odtoku pod hrází je 260 m.
A zpátky k říčce jménem Klíčava. Dlouhá je skoro třiadvacet kilometrů, ale volně přístupný je pouze horní tok od prameniště k Myší díře na silnici Lány–Křivoklát a nejdolejší tok od Zbečna na korunu přehrady. V Myší díře i na koruně hráze narazíme na oborní
vrata, a poněvadž Lánská obora je z několika důvodů veřejnosti nepřístupná, zůstává
nám celý střední tok Klíčavy odepřen. Je to škoda, protože právě zdejší mnohonásobně
zatočené luhy, byť z velké části zatopené přehradním jezerem, jsou nejmalebnější, o Jivnu
vysoko nad údolím ani nemluvím. Sice s lítostí a se zaťatými zuby, ale se zákazem vstupu
musím souhlasit. Dostávám se do pasti zvané ambivalentnost citů: rád bych se podél
4) Obývaných a technických objektů bylo a je přímo na toku Klíčavy pořídku. Hájovna Rudská pila, bývalá
Dolní pila, bývalé drážní stavby Pražsko-lánské koněspřežky u vyústění Karlova luhu, budeme‑li velkorysí, tedy i samota Brejl, ale ta už je o kus dál, Zajíčkovna v Myší díře, bývalá mýtnice v Myší díře, lánská hájovna Klíčava, bývalá hájovna Svatá Markýta, která vzala za své při stavbě přehrady, přehradní
hráz, domky pod přehradní hrází, úpravna vody pod přehradou, hrstka rekreačních objektů podél silnice
od přehrady do Zbečna – a teprve pak na Berounce prastará obec Zbečno. V meziválečném období stávalo v prostoru obory 17 trampských chat věčně ohrožovaných přívalovými dešti a jarními povodněmi, ale
ty se buď vůbec nedochovaly, nebo slouží jiným účelům. Co se týká veřejných komunikací, kříží Klíčava
na Kraclích silnici z Nového Strašecí do Rakovníka a v Myší díře silnici z Lán na Křivoklát, ale můstky
nejsou nijak nápadné a leckdo si jich při projíždění vůbec nevšimne. Ze Zbečna pak vede podél říčky asi
tříkilometrová úzká silnice, která slepě končí pod přehradní hrází.
5) O Klíčavské vodní nádrži: Václav Stehlík, Dvacet let Klíčavy, Kahan 7, 25. 8. 1972, č. 34.
224
Klíčavy procházel, ale je mi jasné, že kdyby se tam volně smělo, brzy by mě do turisticky
zdevastovaného lesa omrzelo chodit.
Od Zbečna proti proudu k přehradě to není turisticky nic dvakrát zajímavého, šlapeme tři čtyři kilometry po asfaltu hlubokým vlhkým údolím, kam slunce zabloudí jen občas. Odměnou je nám však výstup na korunu hráze, odkud je krásný pohled na ostrůvek
na soutoku Klíčavy a Lánského potoka a na velký kus vodní plochy lemované příkrými
stráněmi, někde v dálce tušíme kdesi nahoře i zříceniny Jivna. Vyplatí se sem zajít v kaž­
dé roční době, je to uklidňující pohádka naplněná proměnlivými barvami. Přímo pod
hrází se ve vodě prohánějí hejna ryb; nikdo je tu běžně neloví, jen sem tam je vyplaší
proplouvající štika, a tak tu mají pravé eldorádo. Úpravna vody z výšky vypadá jako
kosmodrom, alespoň mi to tak kdysi připadalo. Za výlet stojí i cesta z prameniště Klíčavy
do Myší díry. I zde je pozoruhodností celá řada.
Problém nejzákladnější: místo narození
Víte, kde spatřil světlo světa6) učitel národů Jan Amos Komenský, můj kolega? Tak
o tuhle čest se ucházejí hned tři lokality: Komňa, Nivnice a Uherský Brod. Kde to bylo?
Podobně je tomu s říčkou Klíčavou. Kde vlastně Klíčava pramení, odkud se jejích
výše zmíněných 22,6 km délky začíná měřit? Tak tohle je tedy past. Vševědoucí internet7) nás informuje, že říčka bere svůj počátek v přírodní rezervaci Prameny Klíčavy,
která začíná asi půl kilometru jižně od železniční stanice Řevničov a rozkládá se na ploše 47,8 ha v úvalovitém údolí, kudy prochází silnice z Nového Strašecí (resp. z Rudy)
do Rakovníka.8) Rezervace se nachází v nadmořské výšce 414–442 metrů. Její terén
je silně podmáčený, plný rašelinišť a mokřadel, všude nám to čvachtá pod nohama.
Rostou zde specifická společenství lužních olšin, jasanových porostů, mokřadních trav
a bylin,9) ale i nálety borovic a mnoha jiných stromů. Mezi zdejšími živočichy se uvádí
mnoho pavoukovců, zmije obecná, cvrčilka zelená a strakapoud malý. Na dně mokřinaté
nivy vidíme hned u silnice rybník Horní Kracle (běžně mu říkáváme /Horní/ Kraclák) se
zajímavým litorálem. Sem se přirozeně stahuje voda z mnoha a mnoha stružek; charakter téhle vodní nádrže velmi přesně vystihoval dnes už téměř nepoužívaný název ryb-
6)Kouzelné klišé, že ano? V téhle souvislosti jsem si ho ale dovolil užít zcela záměrně, v zájmu mírně ironické archaizace.
7) http://www.vyletnik.cz/mistopisny-rejstrik/stredni-cechy/rakovnicko-a-krivoklatsko.
8) O přírodní rezervaci Prameny Klíčavy podrobně: Vojen LOŽEK – Jarmila KUBÍKOVÁ – Pavel ŠPRYŇAR
a kol., Chráněná území ČR, svazek XIII, Střední Čechy, Praha 2005, s. 774–775.
9) Roste zde i zvláště chráněný kosatec sibiřský, rosnatka okrouhlolistá, prstnatec májový a samozřejmě ostřice.
225
ník Slatinský,10) doložený ve stabilním katastru z roku 1841.11) Na druhé straně silnice,
hlouběji v mokřinatém lese údolní nivy, se rozkládá malebný rybník Dolní Kracle (lidově /Dolní/ Kraclák). Ten je napájen především vodou přitékající strouhou pod silnicí
z Horního Kracláku – a ven z rybníka už vytéká do Prvního luhu12) nepřehlédnutelná
říčka: tedy podle všeho Klíčava. Nazíráno takto můžeme jako o hmatatelném počátku
Klíčavského potoka hovořit především o rybníku Horní Kracle, kam se ovšem sbírá voda
z okolních mokřav. Nepřímo pro to svědčí i pojmenování První luh: první, zde všechno
začíná.13)
Existuje však i verze odlišná, která umísťuje nejhornější tok Klíčavy jinam.14) Už
bylo řečeno, že rybník Dolní Kracle opouští výrazný potůček, který proudí Prvním
/Emilovým/ luhem. Můžeme ho sledovat po žluté turistické značce, která nás dovede téměř až k Pilskému rybníku (lidově k Pilčáku). Uvedl jsem téměř. Naše říčka, která nás až
doposud vede, nemá s Pilčákem nic společného, nenapájí ho, proudí si nezávisle na něm
pár desítek metrů stranou a přibírá do sebe z levé strany přítok, tedy vodu opouštějící
pod hrází Pilský rybník. A právě tady je zakopaný pes.
Není onou skutečnou Klíčavou ta strouha opouštějící Pilčák? Není ta říčka, která
přitéká od Kracláků, vlastně jen Klíčaviným přítokem? Co je hlavní tok a co je přítok?
Budeme‑li za hlavní tok považovat to, co vytéká z Pilčáku, potom budeme chápat Pilský
rybník jako počátek Klíčavy, že? Leckde to tak skutečně bylo a je uváděno, paní učitelka
Kulhavá nám v první třídě říkávala, že Klíčava vytéká z Pilčáku.
Ale ono je to ještě komplikovanější: Pilský rybník je napájen zejména vodou přitékající od Pecínova a od Rudy, potažmo z Podhorního rybníka pod Šibeňákem, potažmo
10)Název Kracle, V Kraclích spojuje místní pověst s událostí těsně předcházející bitvě na Bílé hoře. Obě nepřátelská vojska, císařské i stavovské, vyrazila 6. listopadu 1620 od Rakovníka a táhla prakticky souběžně
ku Praze. Pod Rudou došlo ke střetu císařských se zadním vojem stavovské armády, jemuž velel důstojník
jménem Kracl. V krvavé šarvátce u tamějšího rybníka Kracl zahynul. Jeho jméno se stalo pomístním
označením celého lesního položení, a přeneslo se i na dva zdejší rybníky (Albín FRANĚK – Jan RENNER,
Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech, Rakovník 1915, s. 42–43). Nevím, který název byl historicky starší,
jestli Kracle, nebo Slatinský rybník. Z pramenů však doložíme tamější pomístní název Slatina či Na Slatině
již v polovině 16. století (Jan ČERNÝ, Vznik osady Pecínov, Novostrašecký měsíčník 12, leden 2008, s. 21;
Jan RENNER, Nejstarší kronika král. města Rakovníka 1425–1800, Rakovník s. d., s. 40).
11) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 53.
12) První luh je někdy známý pod názvem Emilův luh – na počest knížete Emila Egona z Fürstenberka
(1825–1889). Tento šlechtic sice majorátním pánem na Křivoklátsku nikdy nebyl, ale protože více než deset let coby poručník nezletilého synovce Maxmiliána Egona II. celé panství spravoval, zapsal se výrazně
do mikrotoponymie zdejšího kraje: Emilovna, Emilův luh, Emilův kříž… Traduje se, že Emil Egon se svým
bratrem Maxem Egonem I. v červenci 1865 na lánském zámku krutě ztýrali pytláka Vincence Dlouhého,
dříve než ho předali do rukou zákona (viz Rakovnické paměti 19. století, ed. Jan Černý, Praha–Rakovník
2010, s. 290).
13)V roce 1990 či 1991 jsme s osmou třídou podnikli školní výlet Klíčavskými luhy a po stopách koněspřežky.
Došli jsme až na řevničovské nádraží a odtud jsme se za korunu dovezli vlakem do Rynholce. Výlet za korunu!
14) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 75 a 81.
226
z Nového rybníka15) u novostrašeckého nádraží.16) Nebyla to vodoteč nijak zanedbatelná, klapávaly na ní i mlýny, leckdo ji ještě před zaústěním do Pilčáku nazýval a nazývá
Klíčavou, třeba rynholecký písmák František Zázvorka. Mám však také starší turistickou
mapu a na té čtu, že se tatáž vodoteč jmenuje Strouha…
Řekněme tedy, že Klíčava je to, co teče z rybníků pod Strašecím.17) Ano, ale i tyhle
rybníky mají svůj přítok, teče sem voda od severozápadu přes položení Na zelených dolíkách. Na mapě můžeme tuto strouhu sledovat až k silnici od řevničovského nádraží
směrem k Bucku. Ještě dřív, než tahle lesní komunikace vyústí na hlavní tah Praha–Nové
Strašecí–Karlovy Vary, narazíme na Třtickou lísu. Za ní se naše strouha protáhne pod
můstkem na druhou stranu – a je tu pramen. Pramen Klíčavy!? Podle současné internetové mapy ano: na ní je celý tok mezi oním pramenem a Novým rybníkem výslovně
pojmenován Klíčava.
Nejspíš tomu tak bude, ale vtírá se mi dotaz: jak se tedy jmenuje to, co teče z Dolního
Kracláku Prvním luhem k Pilčáku? Anebo je to bezejmenné?
Už máme tedy počátky Klíčavy čtyři: 1. Kracle, 2. Pilský rybník, 3. rybníky pod novostrašeckým Šibeňákem, 4. pramen potoka za Třtickou lísou. A teď babo raď.
Ať je tomu, jak chce (nejspíše to bude věc výkladu a názoru toho kterého hydrologa), pod Pilčákem už teče dále k jihu Klíčava jediná a nezpochybnitelná. Dovede nás až
do Myší díry, tam podleze silnici z Lán na Křivoklát – a schová se nám v oboře, kam za ní
nesmíme.
Dlouhé roky si už pohrávám s nekalou myšlenkou, že někdy na jaře, až pokvetou
sasanky a podléšky, přelezu oborní plot a budu sledovat Klíčavu i luhy zapovězenými, až
k přehradě. Jenomže coby spořádaný občan se bojím, že mě tam dopadne lesní personál.
Ne, že by mě zastřelili nebo zavřeli, z toho strach nemám, ale už slyším přehnaně shovívavě vyčítavé: No pane učiteli…
15)U Nového rybníka, tam, kde je dnes provozovna Knižního velkoobchodu, bývala cihelna. V důsledku dvou
velkých požárů v Novém Strašecí stoupla potřeba cihel a pálené střešní krytiny (krajský úřad nařídil novostrašeckému magistrátu, že domy musí být kryty buď taškami, nebo aspoň šindelem). Purkmistr Čermák
proto dne 15. dubna 1818 požádal křivoklátský hospodářský úřad o povolení ke stavbě obecní cihelny
u Nového rybníka. Žádost byla odůvodněna tak, že kupování cihel a tašek z cihelny Václava Neukirchera
v Pecínově je nevýhodné (tamější výrobky jsou drahé a nekvalitní), zatímco pozemek u Nového rybníka
obsahuje výbornou cihlářskou hlínu a stavba pece a kůlny na něm by se mohly pořídit nevelkým nákladem
283 zl. 24 kr. Někteří novostrašečtí měšťané usilovali o zřízení cihelny v těchto místech již na počátku roku
1817 a obec, dříve než zažádala o svolení ke stavbě pece a kůlny, zjednala cihláře Josefa Šafaříka. Po dalším zdlouhavém jednání oznámil dne 16. února 1820 krajský úřad hospodářské správě na Křivoklátě, že
zemské gubernium schvaluje návrh zemského stavebního ředitelství, aby se na stavbu plánované cihelny
v Novém Strašecí vynaložilo 1527 zl. 39 10/12 kr. (František Vacek, Dějiny města Nového Strašecí, Kladno
1930, s. 38). Na přelomu 19. a 20. století měli cihelnu v pronájmu mí rudští prapředkové. Babička Barbora
vzpomínala, že klasická kruhová pec jí připomínala černokněžnickou dílnu. V Novém rybníce prý tehdy
žilo plno ondater či pižmovek, dělaly si v zimě na ledu jakési domečky a cihlářští je lovili kvůli kožešinám
na límce a na čepice.
16) O přírodní památce Na Novém rybníce podrobně: V. LOŽEK – J. KUBÍKOVÁ – P. ŠPRYŇAR a kol.,
Chráněná území ČR, svazek XIII, Střední Čechy, s. 574.
17) Názor, že Klíčava vytéká z novostrašeckých rybníků, zastávají i některé odborné publikace. Nejnověji především V. LOŽEK – J. KUBÍKOVÁ – P. ŠPRYŇAR a kol., Chráněná území ČR, svazek XIII, Střední Čechy,
s. 554, 557 a 574. Srov. tamtéž, s. 774–775, 799.
227
Rybník se třemi jmény
Můj školní výlet organizovala v první třídě paní učitelka Vlasta Kulhavá a šlo se
na Pilčák. Tam a zpátky se napočítá nějakých patnáct kilometrů, neumím si představit,
že by tak daleko dnešní alergické dětičky na jaře pěšky dokráčely. Hrůza! Šikana! Já si
z onoho výletu nejvíc pamatuji, že jsem málem umřel žízní, protože jsem měl pití v takové plastové čutoře, to byl tehdy výkřik turistické techniky, a ona mi, potvora jedna
utažená, nešla a nešla otevřít, asi to bylo přes vint. Samozřejmě jsem si nikomu nepostěžoval a celý den jsem se dehydroval. Od té doby mám pořád žízeň. Někdy německou
(immervére), někdy ruskou (postojánno), ale mám ji furt a na věčné časy.
Pak jsme se v první polovině šedesátých let jezdívali na Pilčák koupat, nic bližšího ke svlažení v dosahu nebylo. Vzali jsme to na kolech po Šámalce na Ameriku,
ke Kolmanovi, tam jsme překřížili silnici ke Křivoklátu, doleva Lipovkou a cestou necestou Husákovým loužkem dolů k rybníku.
Pojem Pilský rybník, Pilčák mi tedy rozhodně nebyl neznámý, od vidění jsem dobře
znal i hájovnu na druhém břehu, bydlel tam tenkrát pan Čadina a bydlel samozřejmě
na Pilčáku. Pak jsem po nějakých dvanácti letech stanul u tabule v lánské škole a jeden
z žáků mi oznámil, že se přestěhovali na Rudskou pilu. Proboha, kde to je? Nedokázal
jsem se vůbec orientovat. Copak něco takového v okolí existuje? Ano, existuje: Rudská
pila, to je oficiální název hájovny u Pilského rybníka. A proč vlastně pila, když tady žádný
katr prkna a trámy neřeže? Co není, bylo. Ty pily tady fungovaly svého času dokonce
dvě a daly název panské umělé vodní nádrži, která se původně jmenovala Zástřelský
rybník (tenhle název uvádí josefínský katastr z r. 1787 i stabilní katastr z r. 1841).18)
Na Přehledové mapě Státního statku Lány z roku 1929 je tento rybník úředně specifikován jako Rudský.
Přímo u rybníka, tam, kde dnes stojí hájovna, zřídili Fürstenberkové pilu, které se
říkávalo Panská, Horní či Hořejší, měla popisné číslo 24.19)
O pár set metrů níže po proudu potoka stála u vyústění Karlova luhu do luhu
Klíčavského pila druhá, té se říkávalo buď Dolní či Dolejší, anebo také podle blízké samoty Brejlská.20) Její lokalizace měla své opodstatnění, protože zde a na Píních bylo hlavní složiště vytěženého dřeva. Byl sem dobrý přístup z pěti okolních revírů a v případě potřeby sem bylo možno dopravovat i dřevo z revírů dalších. V roce 1838 sem byly
z Píní dovedeny i koleje úzkorozchodné koněspřežky, aby bylo možno řezivo pohodlně
dopravovat ku Praze. Voda pro pohon pily byla přiváděna hlubokým náhonem, který
byl před pilou vyveden vysoko nad úroveň dna údolí. Značný výškový rozdíl zajišťoval
roztáčení kola na vrchní vodu, které uvádělo do pohybu strojní zařízení katru. Vantroky
a kolo na dřevěném hřídeli, otáčející se v mosazných ložiskách, prý byly k vidění ještě v roce 1922.21) Dolní pila měla adresu Ruda, čp. 36. Jako pilaři zde po více generací
působili příslušníci rodiny Jozífkových/Josífkových. Poprvé se o nich píše k roku 1827,
18) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 47 a 53.
19)Tamtéž, s. 47, 53 a 76.
20)Tamtéž.
21)Tamtéž, s. 53, 75, 81.
228
Nový rybník nedaleko novostrašeckého nádraží (foto J. Černý)
Pilský (dříve Zástřelský) rybník mezi Rudou a Brejlem (foto J. Černý)
229
Soutok Klíčavy a Strouhy pod Pilským rybníkem za Rudou (foto J. Černý)
Traťové těleso lánské koněspřežky s dochovanou propustí – pohled od Klíčavy pod Pilským rybníkem
(foto J. Černý)
230
Klíčava přitékající do Myší díry (foto J. Černý)
Klíčava pod mostkem v Myší díře (foto J. Černý)
231
Zbytky Jivna nad Klíčavskou přehradou (obec Lány)
Hráz Klíčavské přehrady (foto J. Černý)
232
kdy neopatrností nejmenovaného syna pilaře Antona Josífka pila vyhořela a byla zřízena nová. Anton Josífek je charakterizován jako zkušený řemeslník.22) V roce 1887 je
uváděn nájemce pily Jan Schulz († 20. 3. 1887 ve věku 32 let). V roce 1936 (to už se zde
nepracovalo) obýval stavení lesní dělník Václav Svoboda s rodinou. Budova měla tehdy
zděné přízemí s dvěma obytnými světnicemi a dřevěné poschodí se dvěma místnostmi.
Na střeše, která byla původně kryta došky nebo šindelem, tehdy už ležely pálené tašky.
Dne 10. září 1936 Dolní pila od základů vyhořela; Svobodovi přišli téměř o všechno,
uhořela jim koza, vepř, a dokonce i pes pod postelí. Stavení už nebylo nikdy obnoveno,
prostranství zarostlo trávou, ale Na pile se tam prý říkávalo ještě hodně dlouho.23)
Dolní pila přestala existovat, z Horní pily se stala hájovna čp. 24. Od poloviny padesátých let 20. století sloužila též jako prezidentské rekreační středisko, pobýval tu často
Antonín Zápotocký s chotí. U břehu rybníka pro ně byla zřízena jakási plovárna s pohyblivým roštem, takže hloubka koupaliště se dala operativně regulovat. Rynholecký
písmák František Zázvorka sice tvrdí, že Antonín Novotný sem nejezdil,24) ale já si dobře
pamatuji, že v roce 1963 či 1964 jsme ho přes rybník viděli, jak se za hájovnou, kam samozřejmě neměla veřejnost přístup, projíždí na lodičce. Myslím, že nám dokonce na dálku i zamával.
Labutí píseň Pražsko-plzeňské železnokolejní dráhy
Pražsko-lánskou koněspřežní dráhu vynechat prostě nemohu, to je moje srdeční záležitost. Jeden čas jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že když se může někdo podepisovat František Ringo Čech, já se proslavím coby Václav Koňka Vodvářka…
Zatím jsme dorazili na místo pod Karlovým luhem, kde železná a dřevěná dráha, která měla dospět až do Plzně, v roce 1838 neslavně skončila u brejlské Dolní pily; ono už
těch jejích posledních 2580 sáhů z Píní dolů do Klíčavského luhu byla jen taková z nouze
ctnost. Prostě došly peníze a přes to vlak nejede.25)
Vraťme se teď po modré značce od někdejší Dolní pily kus cesty zpátky směrem
k Pilčáku. Tady je ostrá zatáčka doprava, nemůžeme ji minout, protože je tu dodnes
rampovitě upravená plošina s opěrnou zdí z lomového kamene, zajištěná armovaný22) V témž 1827. roce vyhořela pod Rudou stará pila, kdež panským pilařem byl Anton Josífek, muž sprostý, ale
v řemesle velice zběhlý, který daleko široko mlnářské verky, též i jiné věci mistrně zdělat uměl. Tato smutná
příhoda se stala večerním časem, neboť syn opáčeného pilaře s rozsvícenou loučí z pily nádoby uklízel, (a jak
důmnění) pabučiny se od louče chytily a hned střecha nad verkem v jeden plamen se vzňala a do gruntu verk
(však nic jinšího) obrácen byl. Při témž neštěstí nejhůře dělala předtím několik let vystavěná šindelárna, která
z chvojových prken mastných hned při pilním verku stála, pro kterouž k ohni přístupu býti nemohlo. Prv opáčený pilař za pokutu musel zdarma nový verk postaviti, jedině dříví a šindel obdržel, však v deseti týhodnech
se opět již na oné nové pile prkna řezaly, která mnohem lépe napotom zřízena byla. (Novostrašecká kronika
Václava Preinheltra z let 1801–1834, ed. Jan Černý, Nové Strašecí – Rakovník 2008, s. 145).
23) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 81.
24)Tamtéž, s. 76, 82.
25)Parní vlak ne, ale vagóny tažené koňmi odtud jezdívaly směrem na východ až do konce srpna 1873.
Do konce roku 1862 až do Dejvic, pak od konce roku 1863 pouze do Kladna a od 22. dubna 1869 už jen
na dnešní nádraží Stochov (od Prahy přibývalo kilometrů normálně rozchodné trati s lokomotivním provozem, kilometrů úzkorozchodné koněspřežky ubývalo).
233
mi kvádry, která sloužívala při manipulaci s dřevem na železnici. Z téhle zatáčky odbočíme po neznačené travnaté lesní cestě šikmo do kopce, říká se jí Konina. Proč asi?
Samozřejmě, tady začínalo nejstrmější stoupání někdejší koněspřežní dráhy z klíčavské
nivy nahoru na Píně, můžeme se jím pokochat, odborníci si přijdou na své.
Trať se šplhala v jednostranném zářezu vzhůru (stále jsou patrné opěrné zídky po její
otevřené straně), až dospěla k poměrně hluboké a široké úžlabině. Její důmyslné překonání bývá hodnoceno jako vůbec nejsložitější technický prvek celé trasy třiašedesát
kilometrů dlouhé vybudované koněspřežky. Drážní těleso překročilo rokli po vysokém
přímém náspu, sevřeném mezi dvěma svislými opěrnými zdmi, postavenými z lomového kamene. Skrz zachovaný násep dodnes prochází klenutá vodní propust, ale stále více
ji nahlodává zub času. Úbočím svahu téže rokle byla v jednostranném zářezu obloukovitě vedena druhá kolej, takže úsek sloužil i jako výhybka.
Další příčnou rokli, spíše mělkou úžlabinu, zdolávala trať nízkým náspem s opěrnými
zdmi a s vodní propustí. Odtud těleso dráhy stoupalo v četných serpentinách vzhůru,
na vrcholu stoupání se zarylo do oboustranného hlubokého zářezu vedoucího až k silnici z Lán ke Křivoklátu (dnes je z velké části zasypán, ale zbytky jsou ještě patrné), tu
překřížilo a byla tady stanice Píně.
Stoupání na tomto necelých pět kilometrů dlouhém úseku na Píně bylo velmi strmé,
proto u Dolní pily zapřahovali k soupravě tolik koní, z kolika vagónů sestávala, aby na jeden vagón připadal jeden kůň (například měl‑li vlak čtyři vozy, byli zapřaženi čtyři koně,
měl‑li pět vozů, bylo zapřaženo pět koní…). Na Píních se hned přepřahalo, pro další
transport ku Praze byli z tamější stáje vyvedeni koně čerství. Charakter trati se změnil,
proto bylo zapřaženo tolik odpočatých koní, aby na jednoho připadly nejvýše tři vagóny.
Stojí za to se po Konině někdy projít, každému to vřele doporučuji. Tady si můžeme
na koněspřežku přímo sáhnout – a u přímého náspu s klenutou propustí jsem jednou
našel asi patnáct kozáků na jednom místě. Maliny, ostružiny a lesní jahody patří k věci.
Všechno zadarmo.
V Myší díře
Jsme v prostoru Dolní pily. Kdyby koněspřežka byla bývala pokračovala k Plzni, byly
by bývaly její koleje vedly Klíčavským luhem po proudu říčky. Vydejme se tudy i my.
Žádná turistická značka nás nepovede, ale cesta úpatím svahu, vroubená zamechovatělými lipami a olšemi, je výrazná a nepřehlédnutelná. Travnatá údolní niva bývá na sklonku
léta celá fialová ocúny; Božena Němcová jim říkala naháčky a dekadent Jiří Karásek ze
Lvovic je metaforicky nazýval ametysty podzimu či Persefonino kvítí. Mineme Kamenný
loužek, vyúsťující na cestu zleva – a už máme na dohled silnici z Lán na Křivoklát. Jsme
v nejhlubším úpadu Klíčavského luhu, v hluboké sníženině, kam silnice od Píní v poměrně příkrých serpentinách klesne, aby vzápětí zase vystoupala směrem k Brejli. Ne
nadarmo se to tady jmenuje Myší díra; místo je to opravdu dramaticky ponuré, vstoupilo
díky Otovi Pavlovi i do klasické literatury: Na Berounku je to z Vinohrad pořádný kus
234
a my navíc s embéčkem bloudili. To je u nás pravidlem. Taky jsme vjeli do škarpy a za Lány
do Myší díry, která v mlze a dešti vypadala, jako když se jede ze špičky Grossglockneru. […]
Tak tohle je ta skvělá rybařina, kvůli které jsme málem zahynuli i se ženou a se syny Janem,
Petrem a Jirkou v mlze a dešti za Lánama.26)
Dnes je to tady opuštěné a člověk se diví, když se dočte, že v polovině 19. století trvale
žilo v tomhle lesním prostoru, vymezeném Píněmi, Brejlem a Amálií, kolem dvou set
lidí, ponejvíce dřevorubců, zaměstnanců správy koněspřežní železnice a zemědělských
dělníků, vesměs pracujících ve fürstenberských službách. To jejich bydlení muselo být
leckdy velice tristní, třeba na Brejli stávala Kolonie, jakási společná ubikace pro celou
řadu rodin. Místo narození Brejl čp. 27 stojí v křestních listech mnoha vzájemně nespříz­
něných osob, pocházejí odtud i mí prapředkové z maminčiny strany. Anebo na Píních.
Seznam lánského obyvatelstva pořízený na konci roku 1840 zde uvádí lokalitu U dráhy
(bez popisného čísla), kde bydlelo dvaačtyřicet osob obojího pohlaví.27) Hodně jich společně přespávalo v ratejně a o hádky a rvačky tam nebývala žádná nouze. Pořádek prý
zjednával štaciónšéf Jan Topinka, sto devadesát centimetrů výšky a zkušenosti vysloužilého vojáka mu propůjčovaly potřebný respekt.28)
Čím byla a je pozoruhodná samotná Myší díra? Na první pohled nás vpravo pod silnicí (jedeme‑li od Lán) upoutá utopená stará oborní brána z poloviny 19. století, brána
odnikud nikam. Utopená a neužitečná je dnes proto, že původní silnice z doby krátce
po roce 1822 prošla v první polovině čtyřicátých let 20. století výraznou rekonstrukcí.
Silnice v Myší díře byla tehdy přeložena několik metrů stranou od brány a její vozovka
byla o dva metry zvýšena do současného stavu.29) Nová silnice si vyžádala i vybudování nového přemostění Klíčavy. Opuštěný úsek původní silnice, kopírující někdejší nivó,
který vedl skrz zmíněnou bránu a pokračoval dál po dodnes dochovaném, třebaže rozpadávajícím se klenutém kamenném můstku přes říčku, se ocitl rázem zbytečným – a to
vlastně zachránilo bránu i můstek před demolicí. Jiné oborní brány, pokud skrze ně vedla
moderní silnice (Lánská brána, Vašírovská lísa), musely ustoupit rozmáhajícímu se silničnímu provozu.
Leckdo spojuje Brejlskou bránu s provozem koněspřežní dráhy, ale naprosto ne­
opodstatněně, koleje tudy nikdy nevedly. Brána je součástí osmadvacet kilometrů dlouhé fürstenberské oborní zdi z Lužné do Lán, vystavěné v poslední čtvrtině 18. století,
která měla zabraňovat zvěři opouštět Lánskou oboru. V místech, kde tahle zeď křížila
veřejné silnice, v ní byla vrata, nahrazená kolem roku 1859 vysokými klenutými bránami, jimž se říkávalo lísy. Ta v Myší díře byla jednou z nich. Na její klenbě bývala (jako
na klenbách lís ostatních) ohromná litinová jelení hlava s rozložitým parožím, ale tu někdy v devadesátých letech 20. století kdosi ukradl. Kdopak si jí asi ozdobil svůj soukromý
luxusní objekt?
26) Ota PAVEL, Přijeď, báječně si zachytáš, in Fialový poustevník – Jak jsem potkal ryby, Praha 1977.
27) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 134–141.
28)Vypravování Topinkových potomků zaznamenal lánský kronikář Josef Jelínek.
29) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 84.
235
Po levé straně silnice k Brejli stávala od roku 1869 asi čtyřicet metrů nad mostem přes
Klíčavu, kde už zase silnice začíná stoupat, budova mýtnice (Ruda, čp. 63);30) její pozů­
statky jsou v terénu stále patrné. Místa pro vybírání mýtného bývala strategicky volena
právě tam, kde musí forman zpomalit, i kdyby nechtěl. Na rovině a z mírného kopce
by nepoctivý kočí klidně mohl prásknout do koní a nechat bez zaplacení lamentujícího
výběrčího daleko za sebou, ale v Myší díře to nešlo: z kopce musel vozka pořádně brzdit
a do protisvahu se rychle rozjet také nemohl. Chtě nechtě musel mýtné zaplatit, dostal
cedulku, tu si strčil za klobouk a pokračoval v cestě.31) V roce 1876 zastával funkci mýtného v Myší díře vyučený kožišník Karel Rosemnaum.32)
Nad Klíčavským luhem dodnes stojí ve svahu k Brejli zděné stavení, říká se mu podle
jednoho z hospodářských správců Zajíčkovna. Patrová budova byla postavena snad ještě za Rakouska a po vzniku republiky to bývala četnická stanice, taková malá kasárna.
Nevím, co v těchto místech četníci hlídali, snad měli zabraňovat lesnímu a polnímu pychu. Později dům sloužil jako obydlí zaměstnanců lánského velkostatku. Já tam pamatuji
svérázného baču Ondreje Orečného, jehož neméně svérázného nevlastního synka Juru
jsem měl kdysi to potěšení vzdělávat. Asi tři roky mi sliboval originální ovčí sýr, ale nikdy
ho nepřinesl, prý táta nemá sýřidlo, a tak nevím, jak vychvalovaná lahůdka chutná. Teď
(předjaří 2011) je Zajíčkovna už asi dva roky opuštěná a zatím chátrá.
Lánský potok
Potok se jmenuje Lánský, já jsem rodilý Láňák, ale moc o něm nevím. Je to levostranný
přítok Klíčavy, vlastně jediný její přítok, který stojí za řeč. Hydrologové budou jistě znát
jeho délku přesně na metr; já jsem tenhle údaj nikde nenašel, ale odhaduji to na nějakých
deset kilometrů.33) Normální smrtelník může říčku sledovat asi tak tři kilometry, pak se
napříč ní, právě když začíná být zajímavá, vztyčí vysoký oborní plot, potok se pod ním
protáhne a smutný turista mu může jen popřát šťastnou další cestu a sám šlapat po červené značce kolkolem plotu Lánské obory, aby se cca po deseti kilometrech z koruny
Klíčavské přehrady zdálky podíval, jak Lánský potok zaúsťuje do Klíčavy. Jsou sice borci,
kteří se na svých webových stránkách holedbají, jak si z toho plotu nic nedělali a potom
strávili noc na Jivně, našinec však není žádnej provokatér. Prostě je‑li Klíčava aniculus
vetitus (říčka zapovězená), pak Lánský potok je rivus interdictus (potok zapovězený).
Prameniště našeho, tedy Lánského, potoka samozřejmě coby roduvěrný Láňák hledám poblíž Lán, ale musím připustit, že ta vodoteč, kterou mám na mysli, se nepříliš dále
na východ vějířovitě spojuje ještě s dvěma podobnými vodotečemi jinými, jenomže ty se
(alespoň na mapách, které mám k dispozici) nijak nejmenují.
30)Tamtéž; SOkA Rakovník, fond Obecní úřad Lány, kart. č. 1, inv. č. 62.
31) Stará formanská moudrost prý praví: Z kopce nepusť, do kopce nežeň, na rovině nešetři.
32) SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Rudy, s. 84.
33)Průtok na stanici Lány-Běleč se dne 6. února 2011 uvádí 0,09 m3/s, ale právě taje, takže běžně to jistě bývá
méně.
236
My lokálpatrioti tvrdíme,
že
prameniště
Lánského potoka je v lese
u Nových Dvorů, na samém okraji Lánské obory.
Jdeme‑li z Nových Dvorů34)
na Ameriku, sledujeme trasu naučné stezky s ukázkovou vyhlídkou a máme
po levé ruce oborní plot.
Jsme v nadmořské výšce asi
430 metrů. Po pravé ruce
máme volně přístupný les,
ale nikomu se tam do březinky moc nechce, poněvadž tam roste vysoká huňatá tráva – a hlavně to tam
všude čvachtá pod nohama;
rozprostírá se tam špatně
schůdné mokřadlo se vším,
co k němu patří. Tak to je
prostor, odkud jako z nacucané houby prýští voda,
která brzy vytvoří Lánský
potok.
Chvilku se tady pozdržme, bylo to oblíbené místo
filmařů. Začalo to v roce
Zajícův dub v roce 1975 (obec Lány, soubor Lány zmizelé
1940, kdy režisér Otakar
a mizející)
Vávra natáčel impresionistický příběh Pohádka máje
od Viléma Mrštíka.35) Děj románu se odehrává na Moravě, jistě se tam i filmovalo, ale my
Lánští víme své. Zkažený student Ríša (Svatopluk Beneš) v jedné scéně pobíhá po březovém lesíku s naivní Helenkou (Natašou Gollovou), Helenka mu uniká, nakonec obejme
jednu z bříz, s rozpuštěnými vlasy tančí kolem ní a volá neodolatelným hanáckým dia-
34) Nové Dvory, ještě lépe Nový Dvora (na Novejch Dvořích), to říkáme my Lánští. Správně je to Nový Dvůr
a nový byl na samém konci 18. století, za císaře Josefa II. Nový byl tak, že ho ani nestačili dobudovat, takže
nemohl nikdy zestárnout. Fürstenberkové zde prostřednictvím správce Stumpfa hodlali v nově zřízeném
dvoře praktikovat tehdy moderní zemědělské metody.
35) Pohádku máje natočil už v roce 1926 režisér Karel Anton. Postavu Ríši Gregora zde ztvárnil Jiří Voskovec,
ale pod pseudonymem Petr Dolan.
237
lektem: Co su? No co su? Já su víla! Já su víla!36) Divák žije v iluzi, že se nachází v autentickém moravském prostředí a nic netuší, že někde u Helenčiných nohou bere počátek
Lánský potok. Svět chce být klamán.
V roce 1943 pak režisér František Čáp natáčel podle námětu Karla Mužíka výpravný
film Tanečnice. Některé záběry prý jsou od Nových Dvorů, ale nic bližšího o tom nevím.
V roce 1941 napsal Karel Poláček jednu ze svých posledních próz, humoristický román Hostinec U kamenného stolu.37) Tuto literární předlohu převedl roku 1948,
už po Poláčkově smrti v koncentračním táboře, režisér Josef Gruss na filmové plátno.
Dějištěm příběhu jsou fiktivní malé lázně Džbery pod Skalou. Dvě moderní slečny, Věra
(Dagmar Frýbortová) a Alena (Dagmar Sedláčková) šlapou ve sportovních sukénkách
na kolech po úpravné cestě, podle logiky příběhu právě k lázeňskému hotýlku, jenomže
stačí se pořádně dívat, nejsou v žádných Džberech pod Skalou, nýbrž na naučné stezce
kolem Lánské obory. Nemůže být pochyb, ta cesta je v záběrech ještě několikrát.38)
Zvedněme se z pohodlných sedadel v kině a pojďme do terénu. Mokřava se svažuje
dost příkře dolů a tam je v údolí nevelký rybník, říká se mu buď Cihelna nebo Křišťál.39)
Do současné podoby byl upraven někdy v sedmdesátých letech 20. století, aby bylo odkud čerpat vodu pro zavlažování lesní školky, ale voda se musela do zdejší přirozené
sníženiny stahovat odjakživa. Ano, právě sem se sbírá všechna voda z nedalekého prameniště, aby opouštěla tuhle nádrž už jako poctivý Lánský potok. Rybník dnes slouží
jako chovný a stará se o něj Jirka Dovháňuk. Má tu nasazené kaprovité ryby, chodí je
přikrmovat a pečuje o vzhled a schůdnost přilehlých břehů. Nerad vidí, když se tady děti
koupou, ale já mám u něj protekci, a tak jsem tu směl pravidelně nechávat ochladit naši
chundelatou retrívrničku Nelu. Ta si ve vodě libovala, plavala sem a tam, nad hladinou
jenom nozdry, a nikdy jsem ji nemohl dostat ven.
Zpod hráze Křišťálu vytéká Lánský potok, v Druhém dolíku se protáhne pod silnicí
z Lán na Nové Dvory a směřuje jako když střelí přes Pánovu louku k východu, aby zaústil
do rybníka na jejím druhém konci. Pamatuji si, že kdysi ležel na břehu vodoteče poměr36)Hanácké nářečí zde bylo v padesátých a šedesátých letech slýchat dost často. V hájovně Vlčina tenkrát
působil lesník pan Kolísko, který svůj hanácký původ nezapřel, až si z něj dělali kolegové (a za zády i podřízení) legraci. Když mi bylo asi třináct, přihlásili jsme se do lesa na brigádu a pan Kolísko nás měl na povel: Tož ogaře, já su hajné Kolésko a včil budete bévat u mňa, tož chcu, abeste bele hodné. Až budete doma
a já za vás nebudu zodpovědné, děléte, co libo, třeba móžete metat kotrmelce na lánské věži. Vypravovalo
se, že nejvíc pana Kolíska vytočí, když se ho někdo zeptá: Pane Kolésko, máte doma hróde? To prý je schopen dotyčného troufalce roztrhnout na tři kusy. Nikdy jsme to nezkoušeli, bůhví, jaká okřídlená historka
s hroudami by nás mohla stát život.
37)Karel Poláček tehdy nesměl v době protektorátu kvůli židovskému původu publikovat, a tak vydání zaštítil
na prosbu nakladatele svým jménem malíř Vlastimil Rada.
38)Existuje fotografie z roku řekněme 1935: Pátečníci s prezidentem Masarykem u Dohodového dubu v Lánské
oboře. Mezi pátečníky tam jsou oba bratři Čapkové, František Langr, Vladislav Vančura, Eduard Bass –
a také Karel Poláček. Jestlipak ho tenkrát mohlo napadnout, že napíše humoristický román, který se bude
po jeho smrti nedaleko odtud jednou natáčet?
39)Název Cihelna asi bude přenesen z cihelny, která tu kdysi fungovala – v roce 1840 se na Nových Dvořích
v kolonii čp. 37 uvádí osmatřicetiletý cihlář František Zika s šestadvacetiletou manželkou Barborou,
bezdětní. (SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 134–141).
Motivace pojmenování Křišťál mi není známa. On ten rybník křišťálově průzračný rozhodně není.
238
Hájovna Svatá Markéta v roce 1951, nedlouho před zatopením (obec Lány, soubor Lány zmizelé
a mizející)
ně velký balvan s okrouhlou vyhloubenou jamkou, která při troše fantazie vypadala, jako
by to byl otisk zabořené nohy velkého zvířete. Jako kluci jsme tomu říkali Čertovo kopyto.
Po letech jsem ho šel na stará kolena vyhledat, ale buď jsem špatně koukal, nebo už vzal
při nějakých melioračních pracích za své. Ale byl tam, klidně to podepíšu vlastní krví.
Rybník na východním konci louky se snad jako takový nijak nejmenoval, ale přenesl
se na něj univerbizovaný název lesní světliny: Pánovka, Pánča. V šedesátých letech to
bývalo vyhlášené letovisko, kam se chodívali lidé koupat z široka daleka. Stochováků
proudily za letních veder dolů z Holubína, přes Vašírov a přes Lány celé dlouhé zástupy.
Dno Pánovky bylo tehdy čerstvě pokryto tunami navoženého písku, podél břehu se táhla
betonová pláž, na hrázi se pyšnila jakási skokanská věž, v ústraní stály dřevěné kabiny
a záchody, travnatých ploch k povalování všude celé ary, všechno zadarmo. Škoda, že
lesní koupaliště a jeho zázemí nyní chátrá. Partie kolem Pánovky však stále zůstávají
vděčnými scenériemi pro fotografy.
Lánský potok napájí První Pánovku (ono někdejší koupaliště) – a přebytek vody
musí samozřejmě rybník zase opouštět. Děje se tak vodní propustí pod bytelnou hrází. Zatímco do koupaliště proudila voda od Křišťálu k východu, potok, který z První
Pánovky vytéká, směřuje zhruba na jih. Hned za hrází První Pánovky je utopený věčně
239
zastíněný rybník nevábného vzhledu, tomu se někdy říkává Druhá Pánovka. Tam se nikdy nikdo nekoupal, komu by se chtělo lézt do zeleného povlaku žabince, ale přesto se
kolem jeho břehu chodívalo (a snad ještě chodívá) dost často, protože tam je pod strání
zastřešená studánka s vydatným pramenem. Nenavádím vás, abyste tu vodu konzumovali, ale já jsem ji píval pravidelně – a hasili tu žízeň všichni, kteří se pár desítek metrů
stranou koupali. Neubylo nás.
Od Druhé Pánovky jdeme po červené značce na jih, po obou stranách se zdvíhají
vysoká návrší. Sevřený temný úval, jímž kráčíme, se na hospodářské mapě40) jmenuje
Hubertka, ale přiznám se, že nevím, jestli ten název označuje terénní sníženinu, nebo
strouhu, respektive úsek Lánského potoka. Nevybavuje se mi, že bych slovo Hubertka
od někoho slyšel spontánně vyslovit. Po levé ruce necháme za sebou strmou stěnu opuštěného lomu hned vedle cesty, ještě pár kroků a značka nás dovede ke Třetí Pánovce, to
je nepříliš rozlehlá lesní světlina s rybníkem. Ještě než bylo na První Pánovce zřízeno
koupaliště, jsme se sem chodívali osvěžit, ale voda tady bývala neskutečně ledová, bylo to
jen pro otužilce, kteří se o Vánocích ráchají ve Vltavě. Rybník býval kdysi hezky upraven
a měl hladce vydlážděný přepad, dneska už tu nemilosrdně hlodá zub času.
Červená značka nás vede podél Lánského potoka dál do Lánských luhů, ale pak potok
vnikne do obory (na rozdíl od nás je tam vítán) a my musíme jít po červené na Ploskov
a pak pořád dál a dál kopírovat oborní plot.
Do obory nesmíme, proto budeme Lánský potok sledovat jen prstem po mapě. Ano,
tady jsou Lánské luhy, nádherný hluboce zaříznutý kaňon směřující na jih ke Klíčavě.
Zleva zaúsťuje do Hubertky Krejčův loužek; zajímavější by to bylo vydrápat se doprava,
tam bychom narazili na krásnou lesní louku Vlčinu, vroubenou prastarými rozložitými
duby, jenomže my se budeme držet Lánského potoka. Táhlému návrší na levé straně se
říká Kutnýř, snad se kdysi kutalo (jenže kdy a co?),41) nahoře je Stará vartovna, ale ani
tenhle název jsem nikdy vyslovit neslyšel, znám ho jen z mapy. Níže po vodě vyúsťuje
zleva do údolí Žižkův luh, který se výše ve svahu spojil s Kouřilovým loužkem, přicházejícím od východu.
Tudy prý vedl táborský hejtman své šiky směrem k Jivnu a ke Křivoklátu. Vypravuje
se, že v Žižkově luhu i dále Na šancích se našly v zemi podkovy, ostruhy a hroty kopí42)
z 15. století, neklamná to známka přítomnosti Božích bojovníků. Je docela pravděpodobné, že právě těmito místy opravdu táhli, ale jednooký vojevůdce Jan Žižka z Trocnova
v jejich čele nestál; na Křivoklátsku je doložen hejtman Absolón Bělbožka z Chříče.43)
Potok směřuje hlouběji do obory, do Lánského luhu zaúsťuje zprava Sviňský loužek,
po levé ruce se zvedá výše zmíněné návrší zvané Šance, tudy bychom se dostali oborou
40)Přehledová mapa Státního statku Lány podle stavu počátkem roku 1929.
41)Arnošt STRAUB, Lánská obora, Vlastivědný sborník školního okresu slánského 15, 1937–1938,
s. 156–157; SOkA Rakovník, Zubr Leopold – osobní fond, Prameny k dějinám obce Lány, s. 171.
42)Ve sbírce amatérského archeologa Františka Pelze se nachází ostruha (nález 1836/1837) a jiná ostruha
(nález 1870) – obě objevené v Žižkově luhu u Ploskova. Kromě toho je v téže sbírce šipka, nalezená roku
1870 Na Šancích u Ploskova (Karel SKLENÁŘ, František Pelz, zapomenutý archeolog křivoklátských lesů,
Archeologie ve středních Čechách 7, 2003, s. 9–32).
43)Václav KOČKA, Dějiny Rakovnicka, Rakovník 1936, s. 27–29.
240
na Ploskov. Někde v těchto místech stojí lovecká chata zřízená v šedesátých letech pro
tehdejšího prezidenta Antonína Novotného a sloužící k reprezentaci dodnes. Kdysi mě
pobavilo, když lesáci vypravovali, jak tady někdy v osmdesátých letech nejvyšší ústavní činitelé lovili pstruhy. Oni byli samozřejmě v rybářském, ale číšník, který jim nesl
na stříbrném podnosu broušené skleničky s tvrdým alkoholem, měl na sobě frak a v naleštěných lakových polobotkách důstojně kráčel trávou plnou rosy. Pán může vypadat
jako šupák, ale kočí musí být jako ze škatulky, že?
O kus níže po proudu se spojuje s Lánským luhem zprava Kopřivový loužek a ještě
o pár desítek metrů níže do něj zleva zaúsťuje Tisícová cesta, nazvaná snad hyperbolicky
podle množství vysoké zvěře, která se do těchto míst stahuje. Následuje jeden loužek
za druhým: zprava od Zakopaného Kávový, zleva Jelení a mezi nimi se po levé straně
potoka říká Na tarase. Potok je tady průzračně čistý, plavou v něm pstruzi a pod břehy
žijí praví čeští raci.
Všechno má svůj konec, i ta nejdelší písnička, natož vcelku kraťoučký, z větší části
zapovězený oborácký potok. Luhy, jimiž protéká, se rozevírají do údolí Klíčavy – a jaký
Lánský potok byl. Při jeho soutoku s říčkou Klíčavou odnepaměti stávala hájovna Svatá
Markéta /Markéta, Markýta/, ale v souvislosti s napouštěním přehrady byla zbořena
a její základy zmizely pod vodou. Lesáci říkají, že když klesne hladina, jsou pod vodou
dosud patrné. Stavení se zachovalo na několika dobových fotografiích a také na jednom
kulatém obrázku Karla Liebschera cca z roku 1900.44)
Kdybychom se od Markýty vydrápali do svahu vzhůru, mohli bychom navštívit zříceniny hradu Jivna, zkusit tam vykopat poklad a pak s kapsami plnými zlata dojít až
k Zajícovu dubu, ale raději tam nechoďme, mohl by na nás vybafnout zlý duch křivoklátských lesů jménem Dyma. Má spadeno hlavně na hledače pokladů a na skupiny lidí
v lichém počtu.
Pravý přirozený soutok Lánského potoka s Klíčavou bychom v terénu už marně hledali, ten je cca od roku 1950 minulostí. Klíčavský i Lánský luh v místě soutoku tehdy zaplavila přehradní nádrž, a tak se Lánský potok vlévá do severního výběžku téhle nádrže,
a nikoli do Klíčavy jako takové.
Mezitím, co si povídáme o úseku Lánského potoka oborou, jsme tuhle oboru obešli
a po veřejně přístupné cestě jsme se dostali na korunu přehradní hráze. (Sem je, upřímně
řečeno, vstup také zakázán, leč tolerován.) Jaký je odtud krásný rozhled po vodní nádrži
a jejích březích! Přímo proti nám je zalesněný ostrůvek a po pravé ruce vidíme právě výběžek vodní plochy, vlastně zatopenou nejjižnější část Lánského luhu, kam vtéká Lánský
potok. Přišli jsme mu, klukovi, naproti, neutekl nám! Ve vodě se prohánějí procesí ryb
a z výšky si mezi nimi vyhledává kořist rodinka orla mořského, která tu někde hnízdí.
A kolik prý toho dokáže spořádat. V listopadu 2010 lesáci vylovili asi padesát pořádných
44) Rabasova galerie Rakovník, Karel LIEBSCHER, Čechy, Rakovnicko a Slánsko, Klíčavské údolí – Myslivna
„Na Markytě“, lavírovaná tuš, běloba, karton, průměr 20 cm, inv. č. K-27.
241
kaprů a uskladnili je živé v jednom oborním rybníčku, aby je měli těsně před Vánocemi
hezky po ruce. Během měsíce prý je trojice orlů (dospělý pár a mládě) stačila všechny
zkonzumovat.
A ejhle! Lánský potok nás dovedl do Klíčavy, Klíčava teče do Berounky, ta se vlévá
do Vltavy, Vltava zaúsťuje do Labe – a jsme u moře, jako ten orel, i když asi u jiného.
Všechno souvisí se vším.
242
Anotace a recenze
Vzhledem k tomu, že Rakovnický historický sborník v letech 2007–2010 nevycházel,
přináší tato rubrika informace o vybraných regionálních publikacích i z dřívějších let.
Relevantní produkce bohužel není bohatá, a tak připomenutí některých starších titulů
nepovažujeme za zbytečné.
(redakce)
Čeněk Trögler: Mé paměti. Ed. Ladislav Čepička, Praha, Bílý lev
2009, 109 s.
Nedávno byly vydány paměti rakovnického skladatele a rousínovského rodáka Čeňka
Tröglera, řídícího učitele chlapecké školy v Rakovníku v letech 1926–1933. Souhlasím
s tím, že historické vyprávěcí prameny je zapotřebí knižně vydávat a zpřístupňovat širší veřejnosti. Paměti, ale také deníky a korespondence nám dávají nahlédnout nejen
do známých historických faktů (co se skutečně stalo), ale mnohem více do takzvaných
možných dějin (co se stát mělo a co bylo zamýšleno). Konečně lze touto špehýrkou částečně nahlížet do světa lidských prožitků a pocitů. To má význam nejen pro historické
vědy (jako jsou například dějiny každodennosti, historická antropologie, psychohistorie), ale pro poznávání lidské kultury a jejích dějin obzvlášť. Tyto narativní prameny nás
vlastně varují, abychom se jen nedomýšleli, co si lidé dříve mysleli.
Ladislav Čepička, který se v recenzované publikaci označil jako editor, zakomponoval do textu publikace celkem 94 fotografií a obrázků vztahujících se k Rousínovu.
Ve stručném epilogu (s. 104–106) vysvětluje, jak našel osobní vztah k této malé kouzelné
vsi na jihozápadě Rakovnicka. Dostala se mu do ruky kopie rukopisu pamětí Čeňka
Tröglera, jenž se v Rousínově 13. srpna 1871 narodil. Editora zaujalo Tröglerovo bezprostřední vzpomínání a poutavé vyprávění o každodennosti konce 19. století, a tak si řekl,
že jeho paměti vydá.
Na základě těchto souvislostí si čtenář snad udělá jasno v tom, proč jsou Tröglerovy
Mé paměti na Rousínov sedmdesátých a osmdesátých let 19. století ilustrovány především fotografiemi ze stejných desetiletí století dvacátého. Jde o zdařilý nápad, kdy text
pamětí spolu s obrazem zakonzervují rousínovský mikrokosmos. Na fotografiích, za jejichž zapůjčení editor děkuje šestnácti lidem, jsou zachyceny chalupy a zákoutí rousínovské obce, školní třídy, skupinky mládeže nebo tatíků v místním hostinci, scény z výletů, masopustu a jiných svátků i každodenního života. Fotografie však zcela postrádají
jakékoliv popisky a alespoň přibližnou dataci. Podobně text pamětí postrádá editorské
poznámky vůbec. Nemuselo by nutně jít o normu kritických vědeckých edic, ale o jednoduché zasazení do kontextu, ať už formou vysvětlivek, nebo krátké úvodní studie.
Vydaná knížka působí rozpačitě, protože nevíme, co bylo editorovým cílem. Měla‑li
být přiblížena každodennost venkovské společnosti v Čechách na konci 19. století, proč
243
nejsou vysvětleny dobové výrazy, zvyky, svátky, náboženské praktiky, které se v textu objevují? Měla‑li se ukázat atmosféra Rousínova, proč není stručně popsána historie obce,
její lidová architektura, podřízenost slabeckému panství rodu Croyů (od roku 1866),
časté konflikty věřících s knězem právě na konci 19. století, masová konverze více než
poloviny obce k Církvi československé v roce 1920, začlenění Rousínova pod tehdejší
střediskovou obec Slabce roku 1980. Mělo‑li být účelem knihy ukázat pohled jednoho
významného rousínovského rodáka na svou obec, proč není postavě Čeňka Tröglera
věnováno více pozornosti?
Především by mělo být uvedeno, že Trögler začal paměti psát v roce 1933, tedy v době,
kdy odcházel do výslužby. Ve třicátých letech 20. století se přitom ještě dost aktivně podílel na kulturním, respektive hudebním životě Rakovníka i tamní Církve československé.
Editor sice v epilogu knihy uvádí k Tröglerovi několik biografických údajů, které zjistil
při návštěvě rakovnického okresního archivu, kde prohlédl Tröglerův osobní fond, ale
více se prý zjistit nedalo, a tak bylo záhodno zakončit epilog povzdechnutím: „Tolik řeč
pramenů. Kdy zemřel Čeněk Trögler, se mi nepodařilo zjistit. Zůstali po něm příbuzní. Ti
bohužel nevědí nic. Není to tak trochu příznačné pro naši uspěchanou dobu? Kam se vytrácí paměť? Kam se vytrácí tradice? Kudy se ubíráme a kam se řítíme?“ (s. 106)
Podstata věci a úroveň publikace si vyžadují k těmto několika frázím komentář.
Kam se řítíme? Zřejmě tam, kde si většina publicistů a autorů knih nedělá hlavu s tím,
jestli podstoupit trochu úpornější práci s prozkoumáním tématu do hloubky. Stačí, když
se úspěšně a rychle knižně prezentujeme. A ubíráme se tam, kde lze vydat knižně takřka
cokoli, najde‑li se ovšem finanční krytí. Ke cti editora Čepičky budiž připsáno, že „edici“
Tröglerových pamětí nevykázal jako výstup z nějakého veřejného grantu.
Možná se vytrácí tradice vydávání historických pramenů, která byla a je v české kultuře na vysoké úrovni, čímž se nerozumí pouze vysoce odborné edice splňující vědecké
normy, ale také edice čtenářské. Nicméně obyčejný poznámkový aparát je přirozenou
komunikací editora – jeho komunikací mezi pramenem a čtenářem. Editor recenzované
publikace se však neobtěžoval nám sdělit, které části pramene knižně zpřístupnil a co
ho k tomuto výběru vedlo. Sám se však ptá, kam se vytrácí paměť. Zřejmě zapomněl, že
rukopis, který mezitím zadal přepisovat manželce Pavlíně Čepičkové-Šůsové a spolupracovnici Veronice Kurtovičové, pokračoval dál. Čtenář se tak dočte o povaze Tröglerovy
rodiny, o jeho dětství, školní docházce, náboženské výchově a svěcení svátků, o rolnické
práci a hospodaření, o zvycích všedního života na vesnici, o dětských hrách nebo nemocech. Tady edice končí: Tröglerovým popisem rousínovských občanů, návsi a polí.
V originále však rukopis pamětí pokračuje Tröglerovým odchodem na studia. Popisy
štací, v nichž jako učitel působil, zrovna tak nepostrádají na širším a barvitém líčení
světa kultury. Ani později se Trögler neomezoval jen na zaznamenání vlastního působení, ale psal dobovou a rodinnou kroniku až do roku 1943 (v rukopise strany 79–330!).
Pak Trögler navázal dalším dílem – kronikou druhé světové války a poválečného období (v rukopise nově strany 1–67). Poslední zápisy pochází z doby, kdy dosáhl 78 let.
Vysvětluje, jaký má psaní pamětí pro něj osobní význam: „Má drahá kroniko, ty kniho
244
nad ostatní mně milá. Ty se mnou vzpomínáš a prožíváš i dávných mých radostí a strastí
mého žití, ty věrná přítelkyně a družko má.“ (v rukopise II s. 64)
Příznačné pro naši uspěchanou dobu ovšem je, že sám editor zřejmě nedočetl pramen
až do konce, kde Trögler čtenáře kroniky nabádá: „Mějte ji v uctivosti – hleďte, co stran
jsem napsal a co fotografií jsem do ní vložil. Po čase teprve to oceníte.“ (v rukopise II s. 64)
Nejde o to bránit amatérům zajímat se aktivně o historii a vydávat knihy, nicméně
více zájmu o konzultaci nebo spolupráci s odborníky by nebylo na škodu. U této publikace však zaráží, jak při ediční práci postupoval profesionální historik s dlouholetou praxí,
kterým Ladislav Čepička bezesporu je. Mohlo a mělo být vydáno z pamětí více. Editor
však svůj počin hájí slovy: „Tolik řeč pramenů. Kdy zemřel Čeněk Trögler se mi nepodařilo
zjistit.“ (s. 106 v knize) Šlo by to zjistit dalším bádáním. Postačilo by však, kdyby editor pozorně prolistoval kopii rukopisu, která mu byla v rakovnickém okresním archivu
zpřístupněna. Na jejím konci je totiž přiloženo parte, z něhož by se dozvěděl, že Čeněk
Trögler zemřel v Rakovníku ve věku 79 let dne 7. dubna 1950.
Příznačné pro naši uspěchanou dobu také je, že se dnes stalo zvykem sepisovat či vydávat cokoli a v jakémkoliv stavu. Tím více je potřeba knižní záplavu kriticky recenzovat. Pokud by čtenář hledal více informací o edici Tröglerových pamětí, nenalezne
je bohužel v centrálním katalogu Národní knihovny ČR, přestože knize bylo přiděleno
ISBN 80-903044. Editor zřejmě už neměl čas odevzdat sem dva povinné výtisky.
Tomáš W. Pavlíček
Rudolf Zemek: Neznámé menhiry v Čechách a na Moravě.
Olomouc, ANAG 2009, 175 s.
V roce 2009 spatřila světlo světa publikace zabývající se kameny, které se nějakým
způsobem odlišují od ostatních. Kniha s geologickou tematikou jistě zaujme širší okruh
příznivců krás naší přírody, případně milovníky záhad a nevysvětlitelných úkazů.
Autor, profesně lékař, se snaží ukázat, že na území naší republiky najdeme mnohem
více lidskou rukou vztyčených kamenů, než se všeobecně myslí. Některé z nich, umístěné
ve volné, většinou lesní krajině, se snaží přiblížit a dopátrat se jejich původu. Dokazuje,
že za jejich vznikem nelze hledat pouze přírodu. Pro potvrzení tohoto dojmu byla řada
kamenů očištěna a jejich zapuštění do země bylo částečně nebo úplně odkryto a zviditelněno. V několika případech se pod nimi našly zbytky středověkých nádob, které svědčí
o patřičném uctívání menhirů v minulosti.
Po úvodní kapitole, jež zasvěcuje do obecné problematiky megalitů, následuje popis
konkrétních „podezřelých“ kamenů. Autor postupuje systematicky, jednotlivé objekty
pocházející ze stejného regionu uvádí za sebou na témže místě publikace. Popis je doplněn o vyjádření geologa, se kterým autor spolupracoval.
Za největší nedostatek knihy považuji absenci přesnějšího určení polohy většiny popisovaných kamenů. Neuvedení jejich konkrétní lokalizace je nepochopitelné. Neurčité
označení Jihočesko, Západočesko, Sedlčansko atd. nemůže dostačovat. Kameny tak zůstávají zahaleny v jakési anonymitě. Navnaděný zájemce se nemůže vlastníma očima o zís245
kaných poznatcích přesvědčit a konkrétní místo navštívit a musí se spokojit pouze s fotografiemi doprovázejícími text. Ty jsou naopak kvalitní, celobarevné a zachycují kaž­dý
pojednávaný objekt.
Z výše uvedených příčin nemohu určit, jak dalece se publikace dotýká Rakovnicka či
jeho nejbližšího okolí. Autor popisuje šest kamenů ze Středočeska (s. 132–138), které se
podle jeho slov nacházejí v „menhirovém“ lese asi dvacet kilometrů od Prahy. Bohužel
nevíme, kterým směrem od hlavního města se zmíněný les rozkládá. Ač autor popisuje
geologickou situaci lesa a uvádí, že se jedná o archeologickou lokalitu, jeho polohu blíže
nespecifikuje.
Našeho regionu se tak s jistotou dotýká alespoň pasáž o kamenných řadách u Kounova
(s. 158–160), které autor zmiňuje přesto, že se publikace jinak zaměřuje na kameny neznámé. Nic nového k nim však nepřináší. Z všeobecně známých megalitických lokalit
uvádí ještě Nečemice (s. 160–162), ležící už na území lounského okresu.
Autorovy závěry o původu jednotlivých kamenů se neodvažuji soudit. Kameny však
– ať už svou velikostí, tvarem či jinými vlastnostmi – fascinovaly člověka odnepaměti.
Lidé je opracovávali, přemísťovali a vztyčovali. Hlavním přínosem knihy je tak nastolení otázky o existenci mnohem většího počtu menhirů na našem území než pouze těch
„oficiálně“ uznaných.
Veronika Štěpánová
Jiří Červenka – František Zázvorka: Jak se žilo před sto lety.
Nové Strašecí, vyd. Jiří Červenka – Gelton 2009, 271 s.
Rynholec patřil odjakživa k bezprostředním sousedům města Nového Strašecí. Jde
o nejbližší ves, snad kromě specifického Pecínova, avšak nacházející se v minulosti již
na vedlejším, smečenském panství. Rynholec navíc proslul důlní uhelnou činností, těžbou rašeliny nebo těžbou lupku, která dodnes obec ohrožuje. Z Rynholce byla kdysi
do Strašecí přivedena důležitá pražská silnice a z dolu Anna první elektrický proud, procházela tudy druhá nejstarší železnice na evropském kontinentě. Rynholečtí chodili běžně do novostrašeckého kostela, nakupovali na místních trzích a byli pohřbíváni na zdejším hřbitově. V blízkém údolí propojila v 19. století Strašecí s Rynholcem protáhlá a dnes
z většiny zaniklá ves Pecínov, jež zpola náležela k městu a zpola k Rynholci.
Obec má další výjimečnost: rozsáhlou soukromou kroniku Františka Zázvorky
(1900–1968), dochovanou v několika objemných svazcích, avšak stále drženou v soukromém vlastnictví vzdálených příbuzných. Pečlivě sestavený text na psacím stroji se týká
nejen starších rynholeckých dějin, nejcennější jsou autorovy vzpomínky na jeho dětství
před první světovou válkou a na období první republiky. Zázvorka vyslýchal tehdejší pamětníky, a zachytil tak i vzácné autentické okamžiky z druhé poloviny 19. století. Vedle
množství příběhů a drobných událostí zaznamenal dobové písně, vylíčil lidové zvyky
nebo popsal tehdejší chalupy a jejich vybavení. Zázvorkova kronika se stala cenným etnografickým pramenem, dodnes téměř nevyužitým.
246
Kromě autorova vypravěčského talentu napomohla textu skutečnost, že vznikal zhruba v polovině 20. století, v době rychle se měnícího světa. František Zázvorka patřil
ke generaci, která prožila několik režimů, dvě světové války a na počátku padesátých
let již jen nostalgicky vzpomínala na zašlou minulost. Proto se vracela ke všedním detailům minulého života, ke zmizelé každodennosti. Liší se tím od tradičních písmáků
18. a 19. století, kteří si většinou všímali výjimečných událostí a běžný život považovali
za nezajímavý. Zázvorka podává idylický svět svého dětství, mládí a dospívání, ale například i drsnou realitu poválečného období. Celá kronika by si zasloužila podrobnější
rozbor a důkladnější studium. I tak lze říci, že se pro náš region jedná o zcela výjimečný
vyprávěcí pramen, který mimořádně obohacuje poznání venkova v uvedeném období.
Důkladněji se kronikou mohl zabývat místní žurnalista a spisovatel Jiří Červenka,
jenž se rozhodl vybrat podle vlastního uvážení přes stovku drobných příběhů a starších
vzpomínek Františka Zázvorky. Z větší části se tak vztahují k období před první světovou
válkou. Vydavatel knížku nazval Jak se žilo před sto lety a čtenář má příležitost na více
než 250 stranách nahlédnout do všedního života středočeské vsi a sledovat rytmus tehdejší doby. Kniha začíná vzpomínkou Zázvorkovy babičky na tažení Prušáků Rynholcem
v roce 1866 a požárem na Drahách roku 1871, rychle se však dostává k vypravěčovu
narození a nejútlejšímu dětství. Sledujeme Zázvorkou výchovu, nahlédneme do myšlení
a jednání rodičů či prarodičů, vnímáme dětské povinnosti a prohřešky, dozvíme se mnoho o mentalitě prostých venkovanů. Zázvorka klade důraz na tvrdou, ale spravedlivou
výchovu, kde rákoska a výprask byly běžným prostředkem, na zbožnost, úctu a pokoru.
I zde se odrazily hodnoty, které v padesátých letech minulého století autor postrádal.
Příběhy jsou neobyčejně čtivé, mnohdy humorné, často idylické i poučné. Venkovský
styl lidového vypravěče je snadno přístupný i mladším čtenářům, práci navíc doprovází množství poněkud naivních a nepříliš dokumentačně zdařilých obrázků od Luďka
Schneidera. Dětský svět na počátku 20. století můžeme interpretovat prostřednictvím
řady drobných situací, ať už jde o setkávání kamarádů při pasení hus, o vztahy mezi
sourozenci v rodné chalupě, kde všichni spali v jedné posteli, o draní peří, pomáhání
v domácnosti či o pravidelné návštěvy bohoslužeb ve strašeckém kostele (mimochodem
s úžasnou vzpomínkou na interiér kostela, vnímaný chlapcovýma očima). Dozvídáme se
o oblečení a obuvi, která byla velmi neoblíbená, neboť děti byly zvyklé chodit bosy, a to
i ve sněhu. Následuje líčení „rituálu“ mytí nohou v horké vodě, ohřáté ve velkém hrnci
na peci. Také mytí bylo velmi neoblíbené a bolestivé, neboť se nožem škrábala stará špína a zaschlá krev. Překvapí i neznalost kapesníků a běžné smrkání do rukávů: My kluci
jsme si utírali nos o rukáv kabátu podle toho, kdo jak byl zvyklý. Někdo o pravý, jiný o levý.
Někdo byl tak zručný, že si utíral nos rukávy oběma, pravým rukávem jel od strany levé
a levým od strany pravé, aby nos byl náležitě utřen.
Pozoruhodné jsou vzpomínky na první dny ve škole, na počátky první světové války, vzácné je Zázvorkovo svědectví o davovém tažení v Novém Strašecí proti „keťasům“
roku 1919. Kouzelně působí vyprávění o prvním automobilu v Rynholci, nazývaném
motor. Starší občané nemohli uvěřit, že kočár jezdí bez koní, a předpovídali tím konec
247
světa. Dozvíme se také o posledních věcech člověka, umírání a pohřbívání. Jmenovat
bychom mohli takto dále.
Jiří Červenka měl dobrý nápad, odhalit zašlé příběhy venkovské každodennosti. Jeho
ediční práce je však poznamenána amatérským přístupem, neobsahuje poznámkový kritický aparát, odkazy na související literaturu a další prameny, velmi chybí úvodní studie.
Kromě základních soupisových údajů se o Zázvorkově osobnosti nedozvíme nic hlubšího. Taktéž postrádáme ediční poznámku, kde by editor vysvětlil své zásahy do textu,
a tak nám nezbývá než věřit, že se při přepisu aspoň držel předlohy a nepokoušel se ji
převyprávět nebo výrazněji upravovat. Dostává se nám tak do rukou laický pokus o výběrovou čtenářskou edici, sestavenou a vydanou s jistým zápalem. Knížka aspoň v závěru
obsahuje slovníček neobvyklých výrazů a stručné genealogické informace o Zázvorkově
rodině.
Práci by tak jistě prospěla základní charakteristika celé kroniky se zařazením tohoto
vyprávěcího pramene do širšího kontextu, včetně odkazů na vydané související práce,
o nichž není nikde ani zmínka. Ať se jedná o Lány ve světle místních a pomístních jmen
od Václava Vodvářky, drobné dějiny Rynholce od Václava Krůty, Vlastivědný sborník
školního okresu slánského nebo o zápisky o Rynholci a okolních obcích od Leopolda
Zubra. Avšak respektujme skutečnost, že tématem soukromých nebo rodinných kronik
20. století se v regionu dosud nikdo nezabýval. Lze předpokládat, že vedle Zázvorky se
množství obdobných, i když asi ne tak rozsáhlých a propracovaných textů může v našem
okolí nacházet více.
V každém případě se nám Červenkovou zásluhou dostává do rukou poutavé a poučné čtení skutečných příběhů, které se jistě nemusely odehrávat jen v Rynholci, ale
prožívaly je všechny obyčejné děti na českém venkově v období soumraku rakousko-uherského mocnářství.
Jan Černý
Jiří Červenka: Kriminální případy z Kladenska, Slánska
a Novostrašecka. Nové Strašecí, vyd. Jiří Červenka – Gelton
2009, 159 s.
Pilný vydavatel a zájemce o regionální historii Jiří Červenka publikoval v poslední době hned několik titulů, vztahujících se ke kriminální nebo nevšední minulosti
na Slánsku, Kladensku a Novostrašecku v první polovině 20. století. Vedle uvedených
Kriminálních případů mám na mysli ještě Podivuhodné příběhy z dob nedávno minulých
(2008) a Vánoční zločin na Šibeničním vrchu (2010). Všechny tři publikace mají shodné
rysy a byly zpracovány obdobnou metodou. Velkým pozitivem těchto prací je skutečnost, že jim předcházela intenzivní badatelská aktivita, založená na podrobném prostudování archivních materiálů zejména trestní nebo soudní provenience. Poté následovalo
detailní převyprávění zaprotokolovaných případů s řadou zajímavých drobností, v nichž
autor nezapřel svou dlouholetou žurnalistickou praxi, postavenou na prezentaci senzač-
248
ních zpráv s palcovými titulky. Tím jsou poznamenány všechny jeho práce, i když máme
jistotu, že Červenka si nevymýšlí a uvádí jen skutečnosti, jež intenzivně ověřoval.
Kniha, podávající dvanáct podrobně zpracovaných kriminálních případů, začíná
známou událostí z roku 1901, kdy v Novém Strašecí došlo k brutálnímu zabití krejčího
Josefa Sláničky jeho vlastními syny. Kapitola je nazvána: Měl osmnáct dětí, tři z nich ho
nakonec zavraždily. Případ získal ve své době značnou publicitu i z toho důvodu, že dva
synové skončili na popravišti na pražské novoměstské radnici, a to v oprátce známého
kata Leopolda Wohlschlägera. Ač autor textu prostudoval potřebné materiály, vycházel
především ze soudního protokolu uloženého v oblastním archivu v Praze. Opomenuty
jsou četnické prameny, dnes již dobře dostupné, kde je případu věnována také nemalá pozornost, a především vlastní Wohlschlägerovy vzpomínky, jež už byly dvakrát
edičně zpracovány a vydány. Pozdější československý státní kat věnuje popravě bratří
Slaničkových nemalou pozornost. Za úvahu by jistě stálo i bedlivé prolistování dobového
tisku a zjištění skutečných ohlasů, které případ v našich zemích měl. Za nejcennější však
považuji množství pozoruhodných detailů z každodenního života maloměstské rodiny,
z nichž lze dobře vyvodit sociální situaci a mezilidské vztahy jednotlivých členů.
Tato skutečnost je totiž na kriminálních případech nejvíce pozoruhodná. Vyšetřování
podobných zločinů s sebou nese výslechy řady svědků ze středních a nižších společenských vrstev, a pomáhá tak odhalovat myšlenkové světy mnohých lidí z okraje společnosti. Dokresluje celkový pohled na společnost počátku a první poloviny 20. století
v různých, pro běžné obyvatelstvo drsných obdobích, ať už mám na mysli první světovou
válku se všemi následky, hospodářskou krizi třicátých let, protektorát nebo i padesátá
léta. Tyto aspekty nejsou bohužel v publikacích Jiřího Červenky doceňovány. Pouhé převyprávění událostí nestačí a lze říci, že jednotlivé případy, včetně již v minulosti vícekrát
zpracovaného příběhu rodiny Sláničkovy, nejsou zcela vytěženy. Autorovi však nelze
upřít aspoň skutečnost, že vyšetřování sám po letech dovedně rekonstruoval a objasnil
některá fakta, jež by dnešnímu čtenáři zůstala skryta (například vyhledání místa nálezu
Sláničkovy mrtvoly, u případů z pozdějších let spolupráce s ještě žijícími pamětníky či
jejich potomky).
Obdobně lze postupovat i u dalších případů. Senzační prezentaci napovídají už názvy
dvanácti hlavních kapitol, z nichž každá uvádí jeden kriminální případ: Na nátlak své
matky rozsekal vlastní ženu, Roztouženého statkáře zažalovala jeho manželka pro trestnou
vášeň, Kladenského obuvníka zaživa sežral jeho vlastní foxteriér nebo Pátrání po vrahovi
85letého dědečka skončilo pro kriminalisty šokem a mnohé další. V knížce vystupuje plejáda malých lidí z vymezeného regionu, kteří sami mohou vypovídat mnohem více o svých
životních situacích, než se v knize dočteme. Příkladem bulvárního vyprávění může být
líčení o soudním vykopání těla jedné z obětí: Po odstranění deseticentimetrové vrstvy
hlíny se objevují rozsekané nohy, pod nimi hlava. Zapisovatel Toman zaznamenává každý
detail z prováděných výkopů. Mrtvola již byla ve stadiu počátečního rozkladu. Přiznám se,
že při studiu tohoto materiálu se mi udělalo trochu nevolno. Když jsou všechny části těla
vykopány, je nařízeno vrahovi Chlupsovi, aby je odvezl na cestářském kolečku k sobě domů,
kde rozsekanou mrtvolu musí jeho matka umýt ve škopku na dvorku (s. 95). Detailním
249
líčením se však dozvíme popisy jednotlivých vyšetřování a postupy venkovských četníků, včetně jednání vrahů, jejichž počínání bylo mnohdy až podivuhodně naivní. Vždyť
Sláničkovi synové zanechali krvavou stopu v bílém sněhu od oběti až ke svému domu
nebo vraha učitelky Ludmily Wolfové Josefa Šrámka bezproblémově usvědčily zřetelné
otisky jeho bot, které ponechal při útěku z místa činu.
Otázkou zůstává systém samotných procesních líčení, výše udělených trestů nebo sociální charakteristika hříšníků i jejich obětí či skutečné motivace provedených skutků.
Jak už je u Červenkových prací pravidlem, postrádáme úvodní studii, která by se nad
podobnými otázkami zamýšlela a uvedla je do kontextu jak v celém regionu, tak v širším
území. Knížky vyznívají jako laciná zábavná vyprávění z dob minulých pro velký okruh
čtenářů. Avšak to bylo patrně autorovým záměrem. Proto musíme jmenované knihy
hodnotit s určitou shovívavostí. V našem regionu totiž absentuje literatura postavená
na pramenném výzkumu a tuto mezeru se asi dlouhodobě nepodaří zacelit. Proto považuji Červenkovy práce do určité míry za relevantní a přínosné, neboť vynášejí na světlo,
i když na jisté rovině, skutečné, z archivního materiálu vytěžené záležitosti. Bohužel bez
citací pramenů, včetně základního soupisu literatury.
Nerad bych svým hodnocením odrazoval autora od dalšího úsilí a přiznám se, že mu
skrytě držím palce. Historický pramen je totiž něco, co naprostá většina našich regionálních pisálků nezná, pohrdá jím a nehodlá se jím vůbec zabývat. Jiří Červenka prameny
ctí a popularizuje, ač určitě svérázně. Navíc mám povědomí o zrodu, organizaci a technické realizaci všech těchto publikací, které spatřují světlo světa díky nesmírnému úsilí
spisovatele a vydavatele v jedné osobě. A důraz na prodejnost titulů, které musí chtě nechtě zaujmout, je zřejmá a vlastně v dnešní době i pochopitelná. Proto se těším na další
Červenkovy příběhy i případy, které si rád ve volných chvílích přečtu.
Jan Černý
Ivo Mička: S volyňskými Čechy v Žitomiru a Rakovníku.
Rakovník, Rabasova galerie Rakovník 2011, 176 s.
Kniha, realizovaná v roce 2011, je rozšířeným vydáním publikace rakovnického novináře Ivo Mičky Dva měsíce u volyňských Čechů z roku 2005. Autor se inspiruje pobytem
u žitomirských Čechů z východní Volyně, kam byl v letech 2003 a 2004, vždy na jeden
podzimní měsíc, vyslán „Centrem humanitární pomoci krajanům v zahraničí“ jako češtinář, kulturní a osvětový pracovník, muzikant a novinář.
První část knihy je přetiskem původního vydání a přináší postřehy z cesty a ze života
našich krajanů žijících na Ukrajině. Čtivou a přístupnou formou líčí autor svoje zážitky
i překvapení, s nimiž se během pobytu setkal. Ukazuje Ukrajinu jako zemi, která se pomalými krůčky přibližuje západní civilizaci, má dostatečnou nabídku zboží v obchodech
a rozvinutý kulturní život. Zemi, kde na jedné straně sice žije mnoho lidí na hranici
chudoby, avšak současně je domovinou početné vrstvy inteligence.
Ivo Mička líčí životní osudy lidí, se kterými se v Žitomiru setkal, a popisuje činnost
zdejší Společnosti volyňských Čechů. Ukazuje „Volyňáky“, většinou již poloviční nebo
250
částečné Čechy, kteří – vědomi si svých kořenů – se snaží, i po několika generacích prožitých mimo původní vlast, udržovat mateřský jazyk a národní tradice.
Slabinou je jistá nesystematičnost textu. Jednotlivé autorovy postřehy jsou na sebe
vršeny jaksi nahodile. Přesný cíl jeho pobytu si může čtenář spíše domýšlet. Také historie
volyňských Čechů prosvítá z řádků pouze namátkově, především z vyprávění samotných
„Volyňáků“, jež autor nechává hojně promlouvat.
Potud „s volyňskými Čechy v Žitomiru“. Na důvod následující části názvu
(„v Rakovníku“) dostáváme odpověď v nové části druhého vydání knihy. Ta přináší
příběhy Čechů-Volyňáků, které se „nevešly“ do prvního vydání. Můžeme se seznámit
s význačnými volyňskými Čechy a nahlédnout do osudů ovlivněných říjnovou revolucí
roku 1917 i kolektivizací třicátých let. Dále se autor zaměřuje hlavně na válečné události
a na to, jak se promítly do životních osudů, když líčí příběhy lidí zapojených do válečných operací. Mezi nimi objevujeme také osudy těch „Volyňáků“, kteří se po druhé světové válce usadili v okolí Rakovníka.
Také druhá část knihy je chaotická. Příběhy jsou převyprávěné tak, jak je autor získal
od pamětníků. Chybí jakýkoli náznak interpretace, ale ta zřejmě nebyla autorovým záměrem. Jednotlivá vyprávění nejsou graficky dostatečně oddělena, z nadpisů jen obtížně
rozlišujeme, kdy jeden příběh končí a jiný začíná. Bez rozlišení rovněž zůstávají příběhy
ukrajinských a „rakovnických Volyňáků“.
I přes zmíněné nedostatky je kniha zajímavým exkurzem do života našich krajanů.
Oceňuji především množství kontaktů, které autor na Volyni navázal a kterých následně
dokázal využít. Kniha je plná lidských osudů, smutných i radostnějších – a jaksi nadčasových. Ukazuje Ukrajinu v tom lepším světle. A co je nejdůležitější, přibližuje volyňské
Čechy jako osoby vědomé si svého češství a bojující za svoji národní identitu. To může
být pro nás, kteří na své tradice často zapomínáme, příkladem a povzbuzením.
Veronika Štěpánová
Vlasti k ochraně, bližním ku pomoci
František Pošta: Co jste hasiči, co jste dělali na Lánech
a ve Vašírově. Rok 1881–2006. Vyprávění o Sboru dobrovolných
hasičů T. G. Masaryka v Lánech, ku příležitosti 125. výročí
trvání Sboru a o hasičině samotné. Rakovník, vydavatel
neuveden, 2006, 48 s.
Od vydání publikace už sice uplynulo pět let, ale je zde rok 2011, 130. výročí založení
lánského hasičského sboru – a navíc: práce hasičů stále více nabývá na významu a popularitě. Je tedy na místě se k brožuře vrátit, její platnost je nadčasová.
Autorem textu je současný lánský kronikář František Pošta, v roce 2006 první náměstek starosty Sboru dobrovolných hasičů T. G. Masaryka v Lánech, obětavý nadšenec,
který stál v devadesátých letech 20. stol. u znovuzrození Sboru. Jeho citové zaujetí je
přímo nakažlivé.
251
Po úvodním slovu lánského starosty Ing. Jana Loskota následuje dvanáct kapitol a závěrečná rekapitulace. Zcela na konci je tak trochu neorganicky připojen velmi stručný
přehled historie obce Lány.
Autor si nejprve obecně všímá rozvoje myšlenky sdružovat obyvatelstvo v českých zemích za účelem hašení ohně a dospívá k založení hasičského sboru v Lánech v roce 1881
z iniciativy prince Emila z Fürstenberka. V dalších kapitolkách podává nástin historie
Sboru až do současnosti. Velkou pozornost věnuje výrazným osobnostem a funkcionářům, samostatná kapitola se týká vztahů československých a českých prezidentů k lánským hasičům a zájmu o jejich působení. Obsahový záběr místy překračuje samotnou
oblast dobrovolného hasičství, ale to v malé obci, kde všechno souvisí se vším, ani jinak
nejde. Nechybí ani odborná kapitola týkající se technického vybavení lánského Sboru.
Mnohomluvný název slibuje živé vypravování, ale text připomíná spíše obsáhlejší
výroční zprávu či ročenku, na barvité líčení se nedostává, protože rozsah publikace je
limitován finančními možnostmi.
Je patrné, že autor čerpá z většího množství dobových materiálů a výsledný text ne
vždy stylisticky sjednocuje. Pozorný čtenář narazí na drobnější jazykové a pravopisné
nepřesnosti, práce zřejmě neprošla systematickou jazykovou korekturou. Jestliže přišla
řeč na synonymní výrazy hasič a požárník, bylo by zajímavé jejich hlubší významové,
sociologické a jazykové porovnání. Tohle všechno je však konec konců zanedbatelné.
Ocenit je třeba velké množství dokumentárních fotografií, které autor shromáždil.
Díky kvalitnímu tisku tvoří obrazové přílohy organickou součást textu, nejedná se
o pouhé ilustrace.
Je dobře, že v brožuře nechybí ocenění významu hasičského sportu pro vyplnění volného času mladé generace. Nesporně atraktivní činnost nenásilně přivádí mladé k takovým hodnotám, jako je zodpovědnost, pečlivost, vytrvalost, dochvilnost, houževnatost,
smysl pro kázeň, systematičnost a smysl pro týmovou práci. A ještě zbývá plno času pro
legraci. To dokáže jen málokterá aktivita.
Publikace o lánských hasičích je potřebným dokumentem, který plně zapadá do okruhu stále stoupajícího zájmu o spolkovou činnost v minulosti i v současnosti.
Václav Vodvářka
Kateřina Blažková – František Sedláček – Daniel Stolz – Dana
Stolzová – Natálie Venclová: Příběh nejkrásnější keltské hlavy.
Praha – Rakovník, Ústav archeologické památkové péče
středních Čech a Muzeum T. G. M. Rakovník 2011, 104 s.
U příležitosti unikátního vystavení známé keltské hlavy v Muzeu v Novém Strašecí
dne 20. května 2011 spatřila světlo světa reprezentativně zpracovaná publikace zabývající
se keltskou problematikou s orientací na Novostrašecko. Jejími autory jsou známí archeologové, kteří působí jak v regionu, tak na celozemské úrovni. Cesta k pěkně vybavené
brožované knížce však nebyla nějak krátká. Keltskou expozici v novostrašeckém muzeu
252
plánovalo rakovnické Muzeum T. G. M. již několik let, avšak ke zdařilému výsledku se
ji podařilo dovést až poměrně nedávno – v roce 2007. Rakovničtí archeologové při té
příležitosti navázali úzké kontakty s rodinou Šlajchrtů ze Mšece, která stála v roce 1943
u světového nálezu keltské hlavy nejspíše místního druida. Tehdy mladý Josef Šlajchrt se
svým otcem náhodně narazili na úlomky opukové skulptury.
Publikace začíná líčením Kateřiny Blažkové o celém příběhu známého objevu, který
měl šťastný konec – díky profesionálnímu postoji tehdejšího novostrašeckého muzea se
podařilo nález zachránit a předat jej do rukou odborníků. Rodina nedávno zesnulého
Josefa Šlajchrta ochotně poskytla pro účely prezentované knížky soukromé materiály,
které tak tvoří výjimečnou a dosud neznámou dokumentaci, jež se dostává do rukou
veřejnosti. Na tento text navazuje Natálie Venclová, která v sedmdesátých a osmdesátých
letech provedla důkladný archeologický výzkum naleziště ve Mšeckých Žehrovicích.
Ve svém příspěvku shrnula dosavadní poznatky o keltské hlavě ze širokého kontextu
srovnatelných, ač ne tak významných nálezů z celé Evropy. Dana Stolzová pak pokračuje
popisem keltského valového čtyřúhelníkového areálu, na jehož vnější straně byla hlava
uložena do země. Řeší závažnou otázku účelu tohoto terénního objektu, a tím i smyslu
vzniku keltské hlavy, jež představuje blíže neurčeného velmože, druida či jiného příslušníka elity.
Obecné kapitoly o Keltech, které zaujímají druhou část celé publikace, sepsal Daniel
Stolz, avšak taktéž s ohledem na náš region. Zde budou pro čtenáře jistě nejvýznamnější
pasáže týkající se výrobků z okolí Mšeckých Žehrovic. Ty vznikaly v jakési „průmyslové“ oblasti doby železné, rozkládající se zejména v údolí potoka Loděnice. Na mysli
máme podrobný popis výroby švartnových šperků, kterou rekonstruoval známý amatérský archeolog ze Mšece František Sedláček, a dále železářskou výrobu v oblasti Mšece,
Mšeckých Žehrovic a Lodenice.
Nespornou výhodou publikace je její přehledné zpracování na populární úrovni, přičemž vedle sumarizace známých skutečností podává i nejnovější závěry z posledního
bádání. Zejména posuny v interpretaci uvedeného valového areálu jsou velmi významné. Pohodlný formát A4 s pestrou škálou obrazového materiálu na kvalitním papíru tak
poskytuje solidní seznámení s vrcholnou etapou vývoje pravěku, jež se přímo vztahuje
k novostrašeckému regionu. Obdobná publikace byla u nás dlouho potřeba a dostatečný
český i evropský kontext, který je do knihy vložen, podtrhuje význam uvedené výrobní
lokality. Práce obsahuje i seznam základní literatury k dalšímu studiu a také soupis všech
laténských lokalit na Novostrašecku. Novou orientaci v problematice tak získá i poučený
čtenář, jenž v publikaci nalezne mnoho méně známých podnětných skutečností. Nemile
překvapit jej může jen vyšší cena, za niž se výtisky prodávají. Není však tak závratná, aby
se publikace nemohla stát součástí fondů veřejných knihoven či studijním materiálem
skutečných soukromých zájemců,