Úzká cesta a těsná brána (Mt 7.13-14)
Litomyšl 28.7. 2013
-1introit Ţ 119.12,14-15
Milí bratři a sestry,
čtení Dt 30.15-20, Mt 5.3-10
text Mt 7.13-14
poslání 1Tm 6.11b-19
písně 25, 434, S140, 190, 639
25, 1-5 K Tobě duši pozdvihuji
434, 1, 6-9 Jezu Kriste, Synu Boţí
S140 Široká brána
190 V své rozličné úzkosti
639 Hned zrána vzdej díky
vcházejte! Tak začíná toto krátké podobenství. Pánu Jeţíši
Kristu o nás totiţ jde, nejsme mu lhostejní. Proto nám ukazuje cestu.
Chce, aby náš ţivot měl cíl, smysl, a budoucnost. To o čem zde
mluví, je smrtelně důleţité. Nebo snad lépe: To, o čem mluví je
ţivotně důleţité. Jeţíš nám zde ukazuje bránu a cestu, která vede
k ţivotu, k Bohu. Je tu ovšem také cesta, které vede do záhuby, ke
smrti, k nicotě.
Nejsme na tomto světě přece jenom proto, abychom si zajistili
náš časný ţivot. Nejde jenom o to, abychom si zde něco uţili. Jde
především o to, abychom zde našli ţivot věčný, abychom objevili
smysl ţivota. Jde o to, abychom nalezli Boha.
Pán Jeţíš nám radí, kam máme jít, jakou cestou se dát a jakou
branou vejít. Radí nám, jak se dostat do Boţího města. Neboť cesta a
brána o které mluví vede k samotnému Bohu, do jeho království.
Najít Boha, získat ţivot věčný, ţít v Boţím království.
Zdálo by se, ţe to jsou hodnoty, o které stojí snad kaţdý člověk. A
tak by se směrem k Bohu měly valit zástupy lidí. Zdá se, ţe by k
Bohu měla vést široká cesta. A i brána do jeho království by měla
být veliká. Tuto bránu a cestu by tedy neměl být problém rozpoznat.
Kudy vede správná cesta k Bohu, by mělo být zcela zřetelné. Člověk
by se prostě vydal tam, kam vede široká silnice a kam směřují
zástupy.
Předtím nás však Jeţíš kupodivu varuje. Právě před
prostrannou bránou a širokou cestou. Varuje nás před směrem,
kam se valí většina. Jeţíš nás varuje před většinovou pohodlností.
Širokou branou se vchází snadno. Po široké cestě se jde či jede
pohodlně a rychle.
Široká cesta a velká brána – to je především jistota. Široká
cesta, třeba dálnice se přece nestaví odnikud nikam. Dálnice
zpravidla spojuje velká města. Třeba Brno a Prahu. A ve dne v noci
se po nich valí proud aut – osobních i nákladních. A velká brána?
Vybavuje se mi např. Prašná brána v Praze. Je velmi známá a vede do
centra města – na Staroměstské náměstí. Kdyţ člověk touto bránou
projde, má pocit, ţe je v centru dění. Takţe široká cesta a široká
brána dávají člověku pocit, ţe jde správným směrem, ţe je tam, kde
-2má být. Dávají mu jistotu. Mimo jiné také proto, zde potkává velké
mnoţství lidí, ţe jde s většinou.
Jeţíš však varuje: tato brána a cesta vede do záhuby. Ne tedy
k Bohu, ne k ţivotu, ale ke smrti. A je mnoho těch, kteří tudy jdou.
Jeţíš říká: Nenechte se zmást tím, co je na první pohled velké a
důvěryhodné. Nenechte se zmást ani tím, co dělá většina.
K Bohu, k ţivotu totiţ vede cesta, která je úzká a
nenápadná. Do města Boţího království se vchází branou, která
je těsná. Úzká cesta a těsná brána v nás ale vyvolávají spíše
nedůvěru. A tak se člověk ptá: Jdu vůbec správně? Vţdyť ta cesta je
téměř neznatelná a navíc jsem snad ani nikoho nepotkal. O této cestě
Jeţíš říká, ţe je málo těch, kteří ji nalézají.
A nyní poloţím otázku: Přáli bychom si, aby nás v tomto
kostele bylo mnoho? Chtěli bychom, aby nás evangelíků byla ve
společnosti většina? Myslím, ţe mnozí z nás by to tak chtěli. Jeţíš
nás však ve svém podobenství upozorňuje: Kdyţ je někde mnoho
lidí, kdyţ jde někam mnoho lidí, ještě to neznamená, ţe jsou
správným směrem, ţe mají správný cíl. Často je tomu přesně naopak:
„Prostranná brána a široká cesta jest, která vede k zahynutí, a
mnoho jest těch, kteříţ vcházejí skrze ní.“ Takţe, kdyby nás někdy
v církvi bylo mnoho, byl by to jistě důvod k závaţným otázkám:
Jdeme po správné cestě? Jdeme opravdu za Kristem?
Myslím, ţe toto Jeţíšovo podobenství má velmi blízko k jeho
blahoslavenstvím, jak je známe z Kázání na hoře. Právě zde totiţ
Jeţíš mluví o těch, kteří jdou úzkou cestou a vcházejí těsnou
branou. Mluví zde o lidech v tísni. Mluví o těch, kteří jsou chudí,
pokorní, o těch, kteří pláčou, touţí po spravedlnosti, kteří jsou
milosrdní, mají čisté srdce, trpí pro spravedlnost. Oni nejdou širokou
cestou, kterou uznává většina. Jejich cesta není obdivovaná tímto
světem. Je to však brána a cesta Kristova, cesta Boţí. A proto má
naději, smysl a budoucnost. A proto vede k ţivotu. I kdyţ je málo
těch, kteří se tudy vydali.
Milí přátelé, Jeţíš nás tedy povzbuzuje, abychom se
nenechali poplést tím, co je široké, velké, pohodlné, většinové. Jde
mu o to, abychom vešli do jeho království. A proto nám doporučuje
úzkou cestu a těsnou bránu. Doporučuje nám ţít ţivot, který má
hloubku. Protoţe se neţije sobecky pro sebe, ale ţije se pro Boha a
-3bliţního. Tuto cestu vlastně vystihuje i tzv. zlaté pravidlo, které v
evangeliu předchází tomuto podobenství: „Všecko, jakţ byste chtěli,
aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“
Moţná někdo namítne, ţe takový způsob ţivota je hodně
náročný. A většina lidí k němu nemá odvahu ani vytrvalost. Kdo tedy
vlastně můţe touto úzkou cestou jít, kdo můţe touto těsnou branou
vejít do Boţího království? Kdyţ se na to učedníci jednou Jeţíše
ptali: „Kdo tedy můţe spasen býti?“, Jeţíš odpověděl: „U lidí jest
to nemoţné, ale u Boha všecko jest moţné.“ A tak díky tomu, ţe
Bůh nám stále znovu odpouští, máme i my naději. I ve chvíli, kdy
jsme Kristovu úzkou cestu vyměnili za širokou dálnici tohoto světa.
Není tak důleţité, kolik nás je. Vţdyť cesta většiny, můţe
být i cesta do záhuby. Co je však důleţité, je neztratit vztah ke
Kristu, neztratit k němu důvěru. Vţdyť právě On šel onou úzkou
cestou a těsnou bránou. Právě on ţil pro Boha a pro své bliţní.
Nešlo mu o vlastní prosazení, o vlastní moc a vlastní štěstí. Šlo mu
však o spásu druhých.
V Janově evangeliu Jeţíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i
ţivot. Ţádný nepřichází k Otci, neţ skrze mne.“ (J 14.6) „Já jsem
dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude.“ (J 10.9) Můţeme tedy
říci: Jeţíš je ta těsná brána a úzká cesta. Důvěřujme mu a
pokoušejme se jej následovat. O takový ţivot stojí za to i dnes
zápasit.
Moţná nám toto Jeţíšovo podobenství zůstává přece jen
trochu hádankou. Snad to ale není na škodu. Zkrátka cesta k Bohu,
cesta do království Boţího prostě často vypadá trochu jinak, neţ
si myslíme a neţ se nám zdá.
Skončím dnes poslední slokou písničky Široká brána od
Miloše Rejchrta, kterou si po kázání také zazpíváme.
„Kaţdej, do věří, kdo miluje,
do úzkejch dveří se směruje.
Kaţdej, kdo lásku má a pevnou víru,
kde Tesař díru nechal dobře ví.“
Amen
Download

Kázání z 28.7.2013 na Mt7 13_14 B