Mgr. Miloslav Mastný
doktorand
Policejní akademie ČR v Praze
Snahy o reformu veřejné správy
v České republice
Anotace
K napsání článku mne přivedla snaha popsat situaci po roce 1989, kdy nastaly silné
tendence reformovat státní správu v České republice. Snaha nezačínat na zelené
louce vedly ke zjišťování obdobných procesů v jiných zemích, které procházely
v minulosti obdobnou situací. Byly přebírány zkušenosti z Velké Británie, USA, SRN
a také Nového Zélandu. Přes veškeré snahy se nepodařilo státní správu
konsolidovat, spíše docházelo ke snahám privatizovat některé působnosti státu a
přenášet,(autsorsingovat) je na soukromé advokátní kanceláře a různé soukromé
firmy. V konečném důsledku stály snahy mnoho finančních prostředků bez efektu.
Klíčová slova
Reforma veřejné správy, regulační mechanismy, New Public Management (NPM),
New Public Service (NPS), Good Governance (GG), Transfer činností, snižování
výdajů státního rozpočtu, vztah mezi státem a občany.
Po roce 1989 započal proces změn ve veřejné správě. Správě, která se zdála do
té doby být drahá, nepružná a hodně byrokratická.
Zpočátku nastala příprava procesu změn a snaha využít zkušeností jiných
evropských zemí, které podobným procesem prošly v minulosti. V osmdesátých
letech takovým procesem prošla Velká Británie pod vedením konzervativců, kteří
v této době správu, zejména místní restrukturalizovali. Jejich snahou bylo veřejnou
správu změnit tak, aby byla odpovědná vůči požadavkům občanů, kteří ji ze svých
daní financovali, aby byla stejně odpovědná, jako soukromý sektor.
Výzev stojí před veřejnou správou celá řada. Na jedné straně je třeba obstát
v Evropské unii, jejíž se Česká republika snaží být platným členem, dále pak se
česká správa potýká s omezenými rozpočtovými prostředky. Složitý byl také zmíněný
přechod od systému národních výborů k samosprávě nejprve na obecní úrovni,
následně pak k vytvoření krajské úrovně. Strukturální reformu však musí doprovázet
také reforma kvality veřejné správy. S tím souvisí nové technologie a procesy výkonu
veřejné správy. Musí být správně nastaveny mimo jiné regulační mechanismy,
uplatňovány prostředky výpočetní techniky. Nesmírně důležité je také zjednodušení
administrativní náročnosti pro občany a celkové odstranění neefektivity.
V procesu změn veřejné správy byly naznačeny tří přístupy a od toho existují tři
perspektivy pro řízení podle místa jejich vzniku:
 Britský přístup
Vyvíjel se pomalu od šedesátých let. Nejprve byla pozornost kladena na
kvalifikační předpoklady státních úředníků. Po reformách Margaret Thatcherové byl
větší důraz přesunut na možnost aplikace manažerských technik při úřední činnosti.
 Americký přístup
Byl multidisciplinárním a rychle se rozvíjejícím odvětvím. Přijímal myšlenky
z privátního sektoru a přizpůsoboval pro vládu moderní trendy řízení podniků.
 Evropský přístup
Spočíval spíše v postupném rozvoji základů teorie a praxe v oblasti práva
a právního přístupu k obsahu funkcí a chování úředníků veřejné správy.
Britský přístup je mnohem blíže americkému, než evropskému kontinentálnímu.
V Británii začalo uplatňování manažerských dovedností již v roce 1968, kdy na
2
základě doporučení výboru pro státní službu došlo k přeorientování státní správy a
úředníků na činnost otevřenější k názorům a postojům veřejnosti. Důraz byl kladen
na školení manažerských dovedností a vzdělávání úředníků. Od osmdesátých do
devadesátých let se tento přístup ještě rozšířil a začal být označován názvem Nové
řízení veřejné správy, jinak také New Public Management. Postupně docházelo
k přechodu od veřejné správy, tzn. že veřejní úředníci uskutečňovali politiku
definovanou někým jiným k veřejnému řízení, kdy se z úředníků stávají manažeři,
kteří již pouze nesledují instrukce svých nadřízených, ale také se zaměřují na
dosahování výsledků a přijímání zodpovědnosti.
Vznik NPM byl do jisté míry iniciován zkoumáním např. společností Boeing, IMB
a McDonalds, které byly považovány za nejlépe organizované v tomto směru.
Následně došlo k uplatnění charakteristických manažerských činností u těchto
společností na manažery ve veřejných organizacích.
Z výše uvedeného je patrné, že nejvíce ovlivněna myšlenkami New Public
Managementu byla Británie, v menším rozsahu docházelo k uplatňování prvků NPM
v Německu. Nejvíce výhrad vůči těmto myšlenkám přicházelo z jižních katolických
zemí, jako je Francie, Itálie a Španělsko.
Zatímco je v britském, tak evropském kontinentálním přístupu patrná jednotnost
v přístupu k moderní veřejné správě, ve Spojených státech docházelo k rozmanitosti
v názorech, jak přistupovat k definici veřejné správy. Názory se velmi různily. Došlo
také k objasnění pojmu New Public Service (NPS – lze při určitém zobecnění
ztotožnit s Good Governance), což je přístup, který mírní manažerské sklony
úředníků. Jeho popisem se zabývali ve stejnojmenné knize Denhardtovi (2003, s.
169 – 175), kteří píší, že je třeba mnohem více zapojit občany do rozhodovacího
procesu. Na občany je pohlíženo jako na vlastníky vlády a je povinností veřejné
správy jednat s občany ve spolupráci za účelem dosažení větších úspěchů a vyšších
cílů. Veřejná správa sama o sobě je určena k vyjadřování a uskutečňování zájmů
občanů.
Z principů NPS je vidět snahu o připomenutí úředníkům že nejsou vlastníky
majetku, se kterým hospodaří. Jsou pouze jeho správci. Úředníci přijali zodpovědnost
za službu občanům a tuto službu poskytují prostřednictvím svěřených veřejných
rozpočtů.
3
Dobrým příkladem evropského přístupu je Německo. Německý přístup vychází
z oddělení politiky a správy. Úkoly veřejné správy jsou pevně stanoveny zákonem.
Rozhodování při řízení ve veřejné správě se tak v Německu značně liší ve srovnání
se Spojenými státy a Velkou Británií, kde se manažeři rozhodují na základě
hospodárnosti a efektivnosti.
V kontinentální Evropě lze popsat veřejnou správu následovně. Jde o:

Součást práva a právního rámce státu.

Prostor, kde státní zaměstnanci pracují a vytvářejí stát.

Státní zaměstnanci slouží státní moci, expanzi a pořádku.

Jejich úkolem je uskutečňovat politiku státu v jasném rámci zákonů a pravidel,
které směřují shora dolů.
Německo je známé svojí byrokratickou kulturou. Správní reforma byla způsobena
změnami prostředí charakteristickými socioekonomickou krizí, drobením systému
politických stran a krizí veřejných rozpočtů a státu blahobytu. Koncepce právněrozumové politiky s byrokratickým řízením je stále dominantní. Přesto se však od
roku 1990 veřejná správa v Německu začala měnit. Stala se více decentralizovanou,
využívající
outsourcingu,
Administrativní
reformy
nákladově
přispěly
vázanou
a
k efektivitě,
zákaznicky
přívětivější.
účinnosti,
zákonnosti
a odpovědnosti politicko-správního režimu. Z tohoto se dá vyvodit, že německá
veřejná správa není tak „zpátečnická“, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti německá
správa reprezentuje jeden z nejmodernějších správních systémů v Evropské unii.
Ve Velké Británii probíhaly reformy veřejné správy již od šedesátých let, kdy
institucionální reformy byly doslova tlačeny vládními úředníky směrem k jednotlivým
městským aglomeracím. Po několika desetiletích se však začala snášet kritika na
organizaci vlády. Týkala se především neefektivity činnosti a deficitu demokracie.
Slovo decentralizace bylo skloňováno ve všech pádech. Vládní orgány začaly
spolupracovat
s místními
úřady
při
tvorbě
jednotlivých
politik.
Stejně
tak
decentralizované úřady začaly zapojovat místní občany, jejich sdružení a organizace
do reformních procesů. Vize byla, že nové formy politik musejí být užívány
a implementovány novými cestami. Výsledkem decentralizace byl růst potřeby
smluvních vztahů. Potřeba vyjednávat mezi několika typy institucí. Tedy koncepce
4
veřejné správy již nebyla definovaná jako činnost jediného subjektu s monopolními
charakteristikami. Partnerství je hlavním prvkem vyjednávání. Politika se stala více
a více spojovanou s kontrakty, ať už mezi státem a místní samosprávou, nebo mezi
místní samosprávou a dalšími partnery.
Reforma veřejné správy v ČR
Česká republika prošla stejně jako další postkomunistické země po roce 1989
nejprve demokratickou transformací, na kterou poté navázala reforma veřejné
správy. O této reformě je možno říci, že byla několikafázová.
Období transformace spojené s reformou veřejné správy lze zařadit přibližně do
let
1989
–
1993.
V České
republice
nastal
jeden
paradox
v kontrastu
západoevropských zemí, kdy zde právě z důvodu transformace a deetatizace
(odstátnění) došlo k přechodnému posílení vlivu veřejné správy, což je v přímém
protikladu k současnému vývoji v západní Evropě. Druhá fáze reformy probíhala
zhruba od roku 1997 – 1998. Tato fáze měla českou veřejnou právu dostat na úroveň
vyspělých západoevropských zemí. Souvisí s uplatněním kritérií demokracie,
právního státu, správní kultury, etiky apod. Dále je však třeba zaměřit se na
organizaci veřejné správy. To vyžaduje vytváření stálého prostředí pro veřejnou
správu spojeného s úsilím o tvořivost, kvalifikovanost, objektivitu, dodržování zákonů,
odbyrokratizování a efektivnost správy. Ve výše zmíněných snahách jsou vidět
principy NPM i GG, tedy snaha o decentralizaci státní správy a zvýšení kvality a
transparentnosti poskytovaných služeb i pro běžného občana.
Je potřeba také říci, že při reformě územní správy bylo dosaženo daleko
výraznějších výsledků, než v reformě ústřední správy. Toto se v současnosti snaží
napravit mimo jiné Ministerstvo vnitra přijímáním řady někdy až populistických
opatření vedoucích jednak k osvětě a také k přiblížení ústřední správy občanům.
Příčinou méně úspěšné reformy ústřední správy může být podle Matuly (2007, s. 12
– 13) to, že se tato vytváří přímo v prostředí subjektů, které jsou touto reformou
dotčeny ve své podstatě. Případný zájmový konflikt tedy více zatěžuje koncepci
a zejména praktickou realizaci reformy. Reforma územní správy se naopak analyzuje
pouze v příslušném orgánu ústřední státní správy. Ústřední správní orgány jsou tedy
zainteresovány na výsledku jen v omezené míře dané územní dimenzí jimi
5
regulovaných procesů. Ihned po roce 1989 došlo k deregulaci ekonomiky, výraznému
odstátnění a ke zjednodušení struktury ústřední státní správy. Přičemž deetatizaci
a decentralizaci lze chápat (na základě zkušeností západoevropských zemí) jako
průvodní projev aplikace moderních přístupů k řízení ve veřejné správě.
Decentralizace v České republice proběhla před několika lety. Přestože se počet
zaměstnanců veřejné správy mezi lety 2000 – 2006 mírně zvýšil, počet zaměstnanců
ústřední správy klesl ve srovnání s rokem 2000 téměř na polovinu, naopak
zaměstnanců na místní úrovni veřejné správy dvojnásobně přibylo. Je to jednak
důsledkem vzniku krajského uspořádání a v dalších letech poté v důsledku vzniku
obcí s rozšířenou působností. To odpovídá a přispívá koncepci přiblížení správy
občanům.
Česká územní správa se začala v devadesátých letech vyvíjet ve shodě
s demokratickými tradicemi místní samosprávy západoevropských zemí. Poukázat
lze například na Úmluvu o účasti cizinců ve veřejném životě na místní úrovni,
Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, Evropskou chartu regionálních
a menšinových jazyků Přijetí výše zmíněných dokumentů je uplatněním zásad
dobrého vládnutí, kdy je dána možnost všem občanům participovat na politickém
životě a speciálně místní demokracii. Například Rámcová úmluva o ochraně
národnostních menšin přímo souvisí s katalogem lidských práv a základních svobod,
jenž je obsažen v základech evropského práva. Vznik této konvence je přímo spjat
se summitem Rady Evropy z roku 1993 a s úsilím evropských institucí podpořit
toleranci a pluralismus proti rasismu a xenofobii.
Proces změn po roce 1989
Názory na to v jakém rozsahu a jak rychle měla proběhnout privatizace se
rozcházely. Václav Klaus, tehdejší ministr financí preferoval privatizaci státem
kontrolovaných podniků rychle i s vědomím rizika jistých obtíží. Václav Havel,
tehdejší prezident na druhou stranu upozorňoval na nezbytnost zajištění nízké míry
nezaměstnanosti, která mohla být rychlou privatizací (a zefektivňováním činnosti
zprivatizovaných podniků) narušena. Havel zdůrazňoval širokou sociální síť,
zahrnující státní dotace na potraviny a veřejné služby, aby zabránil případným
obtížím.
6
Nakonec zvítězil Klausův pohled na věc a vláda schválila uzavření nedostatečně
výkonných státních podniků, odstranila cenovou kontrolu nad 85 % prodávaného
zboží, omezila měnovou bázi, aby stabilizovala československou měnu a
zprivatizovala tisíce podniků. Důsledkem byla řada obtíží a polemika nad velikostí
a rychlostí proběhnuté změny. Zmínit lze například 22 % pokles výstupu sektoru
průmyslu, růst nezaměstnanosti a inflace, která ke konci roku 1991 činila 58 %. Toto
kritizoval například Valtr Komárek1 Od roku 1992 se však situace začala postupně
zlepšovat. Příčinou byl především příliv zahraničních investorů, kteří v tomto regionu
viděli velký potenciál růstu.
Jak píše Václav Klaus, transformace společnosti měla řadu aspektů, privatizace
však dle něj byla nejdůležitějším z nich. Privatizace nenastává ve vakuu,
v československém případě byla součástí transformačního procesu od komunismu
k volnému trhu a svobodné společnosti. Privatizace v západním světě může být
nazývána reformním procesem, v postkomunistických zemích je však základním
cílem systémových změn. V Československu proběhla kupónová privatizace.
Myšlenka byla velmi jednoduchá. Byla založena na prodeji kupónů (kvazi-peníze
užité
pouze
v privatizačním
procesu)
všem
občanům
Československa
za
symbolickou cenu. Občané následně mohli užít svoje kupóny k nákupu akcií
privatizovaných firem. Díky privatizaci se stalo více než 75 % dospělých občanů
akcionáři.
Privatizační program nezahrnoval pouze emisi kupónů, ale také:

Transfer státního majetku radnicím.

Restituci zabaveného majetku jeho původním vlastníkům.

Transformaci spolupráce socialistického typu na spolupráci skutečných
vlastníků.

Privatizaci malých podniků prostřednictvím veřejných dražeb.

Privatizaci středně velkých a velkých společností prostřednictvím přímého
prodeje, tendrů apod.
1
Valtr Komárek se narodil v Hodoníně, prošel koncentračním táborem, v letech 1946 – 1990 členem
KSČ, od roku 1990 člen ČSSD. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Moskevský ekonomický
institut. Podílel se na reformách v roce 1968, byl poradcem Che Guevary. Před
revolucí vedl Prognostický ústav, byl místopředsedou první porevoluční vlády.
7
Ve Velké Británii byly za vlády Margaret Thatcherové privatizovány 3 – 4 firmy
ročně, v České republice (Československu) se po revoluci privatizoval dvojnásobek
firem denně (Klaus 1997, s. 74). Ačkoliv privatizace v našich podmínkách
neprobíhala bez problémů, zmínit lze například osobu Viktora Koženého a jeho
Harvardské fondy, byla i ona nezbytnou součástí zmenšení státní agendy.
Součástí reformy v tomto duchu je odpovědnost manažerů za výsledky. Dále
pak škála tržních principů, jmenovitě privatizace, kontraktování a soutěž respektující
tržní prvky. Ukázkou uplatnění takto cílených reforem je Nový Zéland.
Nový Zéland
V roce 1984 byl na Novém Zélandu vytvořen přelomový dokument v oblasti řízení
veřejné správy „Government Management“. Ve svých článcích se mu věnují mimo
jiné Scott, Ball a Dale. Reformy veřejné správy na Novém Zélandu probíhaly od roku
1985. Vláda fungovala velmi podobně, jako v ostatních zemích OECD, jediným
rozdílem však byl rozsah ekonomiky, který byl v rukou tradičních byrokratických
organizací. jak makroekonomika, tak mikroekonomika byly silně intervencionalistické,
pravděpodobně nejvíce v celém OECD. Na počátku osmdesátých let na Novém
Zélandu nastala fiskální krize jako důsledek rok od roku zvyšujícího se podílu
vládních výdajů na HDP. V roce 1984 byl podíl vládních výdajů na HDP 40 %. Vládní
deficit byl na úrovni 9 % HDP.
Hlavní kritika směřovala zvláště k předraženým ústředním stavebním projektům.
Kritika zároveň cílila k roztříštěnosti odpovědnosti za dané projekty. Po volbách
v roce 1984 muselo dojít k velkým reformám. Klíčovými prvky byly:

Transfer činností vedoucích k produkci soukromých statků od resortů
ke společnostem vlastněným státem.
Příkladem jsou novozélandské aerolinky, uhelná společnost, organizace
zajišťující dodávky elektrické energie. Cílem bylo zajistit ziskovost těchto
společností v rukou státu.

Privatizace společností, které fungovaly v tržním prostředí.
Jako příklad lze uvést síť poskytovatelů telefonních služeb a banky. Tyto
organizace byly zprivatizovány do soukromého vlastnictví.
8

Strukturální
reorganizace
vládní
administrativy
směrem
k efektivnosti
prostřednictvím stanovení jasných cílů, výkonnostních informací a soutěže.

Snižování rozpočtu.
Cílem těchto reforem bylo zbavit vládu činností, ve kterých byl její
management slabý a zlepšit ty, které měly zůstat klíčovými. Manažerům byla
poskytnuta svoboda v rozhodování, ale zároveň jim byla stanovena jasná
zodpovědnost. Stěžejním bylo strategické plánování, jehož primárním záměrem bylo
naplnění vládních cílů.
Těžkou otázkou nejen na Novém Zélandu pro vládu zůstávalo definovat, jak
měřit výkon. V soukromé sféře zákazník za službu vždy platí, ve veřejné sféře tomu
tak být nemusí. Takže občan je méně schopný vyjádřit svoji nespokojenost například
vypovězením kontraktu, jako v privátní sféře.
Reformy na Novém Zélandu lze hodnotit jako úspěšné, příkladem za všechny
může být ministerstvo dopravy, kde při nástupu ministryně dopravy zaměstnávalo
ministerstvo
3 500
zaměstnanců.
Založením
řady
nezávislých
jednotek
se
specifickými úkoly a převedením početných skupin pracovníků pod správu policie,
zbylo na ministerstvu dopravy necelých 50 úředníků, jimž byla svěřena realizaci
primárně politických úkolů.
Když reformy začaly, pracovalo ve státní správě na Novém Zélandu 88 000
zaměstnanců. Po skončení reforem jich zůstalo jen 36 000 a většina z nich byla
zaměstnaná v oblasti důchodové a sociální péče a justiční službě. Nový Zéland byl
schopen provést takto drastickou redukci zaměstnanců ze tří důvodů. Jednak byly
resorty restrukturalizovány, jednotlivé pozice na ministerstvech redefinovány a
především byla zajištěna odpovědnost jednotlivých zaměstnanců.
Pouhé masové převedení činností úředníků na soukromý sektor by však bylo
nedostatečné. Důsledkem by byl odpor zaměstnanců veřejné správy, stejně jako
jejich
čelních
představitelů.
Celkově
nejsou
privatizace/outsourcing/veřejně-
soukromé partnerství vhodné pro jádrové vládní činnosti, kterými jsou:

Výběr daní.

Právní služby.

Zabezpečení sociálních služeb.
9
NPM tedy není všelékem a k jeho uplatňování směřovala i řadas kritiky.
Příkladem je kniha Luca Roubana Citizens and the New Governance: Beyond the
New Public Management. Autor se zde zamýšlí nad třemi ústředními cíly NPM,
kterými jsou:

Snižování výdajů veřejných rozpočtů.

Posílení odpovědnosti úředníků.

Uspokojování přání občanů.
NPM chce naplnit všechny tři cíle zároveň. To je však nemožné, jelikož tyto
cíle jsou jako hrany trojúhelníku, kdy větším přikloněním se k naplnění jednoho,
dochází automaticky k menšímu naplňování zbylých dvou.
Zůstává mnoho
neobjasněných otázek, na které NPM neodpovídá. Jde
například o to, které činnosti musejí být vykonávány státem a které mohou být
vykonávány nestátními organizacemi, resp. soukromým sektorem. Tato otázka se
objevuje vždy, když je uvažováno o reformách. S tím souvisí nakolik má stát
garantovat občanům různá práva. K tomu potřebuje moc. NPM nestanoví žádnou
prahovou hranici velikosti jádrových aktivit států, pod kterou nejde vstoupit. Stát je
v tomto modelu více ekonomickým, než politickým hráčem.
Al Gore, tehdejší viceprezident Spojených států v roce 1997 řekl: „jak mohou
lidé věřit úředníkům, že dokáží dělat velké věci, když nedokáží zvládat ani ty malé,
jako je odpovědět na telefonát pohotově a slušně?“
Špatné vládnutí je považováno za kořen všeho zla uvnitř naší společnosti.
Evropská unie, Spojené státy a další silné ekonomiky slyší na pojem dobrá
vláda/správa při poskytování pomoci, respektive úvěrů jednotlivých (primárně
rozvojovým) zemím.
Good Governance (v textu následně často užíván pod zkratkou GG), někdy
též New Governance se začíná diskutovat od devadesátých let, kdy se začali lidé,
především v anglosasských zemích, potýkat s některými nedostatky New Public
Managementu. V NPM je občan brán jako zákazník, platící zákazník. Někdy však při
přílišném
lpění
na
předchozím
přístupu
může
docházet
k uplatňování
nedemokratických principů, kdy jsou protěžováni pouze „platící“ klienti a je
zapomínáno na solidaritu a další obecně uznávané hodnoty. Z úředníků se stávají
10
manažeři zahledění na úspěch svého úřadu, decentralizovaného úřadu, a z toho
mohou vznikat konflikty ve vztahu k zájmům celého státu. Při snaze zajistit maximální
efektivnost jednotlivých dílčích úřadů může nastat neefektivnost celku.
Good Governance je jakousi nadstavbou k reformám v duchu NPM, kde bylo
primárně hleděno na uspokojování potřeb jednotlivce a mohlo docházet k přehlížení
potřeb kolektivních. V GG jde o vztah odpovědnosti mezi státem a jeho občany.2
GG pracuje s pojmy, jako je:

Demokracie.

Občanská společnost.

Občanské zapojení.

Lidská práva.

Udržitelný rozvoj.
Objevuje se řada nových pohledů zaměřených na vztahy:

Vztah mezi vládou a trhem.

Vztah mezi vládou a občany.

Vztah mezi vládou, neziskovými organizacemi a soukromým sektorem.

Vztah mezi volenými politiky a jmenovanými úředníky.

Vztah mezi místními samosprávami a městským/vesnickým obyvatelstvem.

Vztah mezi legislativou a výkonnou mocí.

Vztah mezi národními státy a mezinárodními institucemi.
Analýzou těchto pohledů rada teoretiků z oblasti veřejné správy formulovala
různé postupy a procesy jejichž agregací je Good Governance.3 Premiér Malaysie
Dr. Mahathir Mohamed definoval GG jako činnost politických, ekonomických
a správních autorit při správě národních záležitostí. Tato činnost je vykonávána
pomocí komplexu mechanismů, procesů, vztahů a institucí, prostřednictvím kterých
občané spravují záležitosti týkající se veřejného života. Dále uvedl, že vládnutí již
2
3
NUNVAŘOVÁ, S. New Public Management. In: HRABALOVÁ, a kol. Metody a nástroje řízení ve
veřejné správě. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 49.
AGERE, S. Promoting Good Governence: Principles, Praktices and Perspektives. Commonwealth
Secretariat, 2000.
11
není pouze záležitostí státu. Téměř každý si nárokuje právo na vliv na vládnutí
v zemi.
Margaret Thatcherová v jednom ze svých projevů kdysi řekla: „Státy nejsou
bohaté v proporci ke svým nerostným zdrojům. Kdyby tomu tak bylo, obyvatelé
Ruska by byli nejbohatší populací na zemi. Rusko má vše, ropu, plyn, diamanty,
platinu, zlato, stříbro, průmyslové kovy, dřevo a bohatou půdu. Státy však jsou
bohaté jen v tom případě, že vlády aplikují politiku, která podporuje kreativitu
a aktivitu občanů. Vlády by měly vytvářet přívětivé tržní prostředí produkující zboží
a služby, které občané chtějí kupovat“.4 S tím souvisí i jeden z primárních
předpokladů úspěšného uplatňování principů GG, kterým je minimalizace korupce, jíž
se však například v Rusku dá zabránit stále velmi obtížně. Proto státy jako je
Japonsko, Švýcarsko, Taiwan a Singapore, přestože nemají žádné přírodní
bohatství, patří mezi nejbohatší státy světa. Stát musí občanům sloužit, ne je řídit.
Nesmí docházet k žádným posunům vládnutí směrem k autoritářským režimům.
Autoritářské režimy jsou nepřítelem svobody a odpovědnosti.
Jak píše Killian (2008, s. 160), je jasné, že udržitelný rozvoj je silně závislý na
kvalitě vlády v jednotlivé zemi. GG vede k růstu a prosperitě. To ale neplatí
obráceně. Samotný růst k dobrému vládnutí vést zákonitě nemusí a ani nevede.
Někdy dokonce přispívá ke špatnému vládnutí.
Definice GG se různí dle jednotlivých zdrojů. Světová banka (AGERE 2000,
s. 10) klade důraz na ekonomické a sociální zdroje pro rozvoj. OECD zdůrazňuje
lidská práva, demokratičnost a legitimitu vlády. Organizace spojených národů
zdůrazňuje lidský rozvoj, odstranění chudoby a veřejnou správu.
K efektivnímu fungování veřejné správy je důležité vzpomenout alespoň tři
aspekty, které to ovlivňují:
 Spravedlnost a nestrannost
Blaho společnosti závisí na zajištění, že všichni její členové cítí, že jejich slovo
má váhu a že nejsou postaveni mimo hlavní proud ve společnosti. Toto znamená,
že všechny skupiny, ale především ty nejzranitelnější mají možnost zlepšovat svůj
život.
4
GOODBOLE, M. Public Accontability and Transparency: The Imperative sof Good Goverenece.
Orient Blackswan, 2003, s. 196 - 197.
12
 Účinnost a efektivnost
Pro fungování GG je podstatné, aby procesy a instituce produkovaly výsledky,
které naplňují potřeby společnosti při nejlepším možném využití disponibilních
zdrojů. Efektivnost dobré správy zároveň vyžaduje přiměřené využívání
přírodních zdrojů a ochranu životního prostředí.
 Dodržování práva
GG vyžaduje kvalitní právní prostředí, které je vynutitelné. Dále je nezbytná
ochrana lidských práv, především těch minoritních.
 Odpovědnost
Odpovědnost je klíčovým požadavkem Good Governance. odpovědnost se
přesunula daleko za své začátky v podobě odpovědného vedení účetních výkazů
a stala se symbolem Good Governance.5 Odpovědná nemá být jen vládní
instituce. Ale také privátní sektor a občanské organizace musí být odpovědné
veřejnosti a zainteresovaným skupinám. Všeobecně lze říci, organizace nebo
instituce je odpovědná těm, kterých se týkají rozhodnutí nebo aktivity.
Odpovědnost nemůže být vynucována bez transparentnosti a právní závaznosti.
S transparentností a odpovědností souvisí i další faktor nezbytný pro zavádění
Good Governance. Tím je potírána korupce.6 Korupce je
definovaná jako
zneužívání veřejné funkce pro soukromé zisky. Potírání korupce je jedním
z klíčových závazků při aplikaci GG. Korupce se projevuje v činnosti jednotlivců,
skupin i institucí. Špatné vládnutí a korupce jsou hlavními překážkami stojícími na
cestě k ekonomickému rozvoji společnosti. Korupce se vyznačuje několika
důsledky:

Úplatkářství zvyšuje cenu všech vládních rozvojových projektů a tím
diskredituje projekty s nižším ekonomickým přínosem.

Korupce
podkopává
výběr
poplatků,
vede
k fiskálním
problémům
a
makroekono-mickým obtížím.

5
6
Odklání užití zdrojů od jejich původního směřování.
FERLIE, E., LYM, L., POLLITT, CH. The Oxford Handbook of Public Management. Oxford Univerzity
Press, 2007, s. 183.
AGERE, S. Promoting Good Governence: Principles, Praktices and Perspektives. Commonwealth
Secretariat, 2000.
13

Úplatkářství zajišťující přístup k veřejným službám narušuje alokaci zdrojů a
zvý-hodňuje několik málo subjektů na náklady všech ostatních.

Široce rozšířená korupce přináší vládě špatnou pověst a podněcuje cynismus
v otázce důvěry v politiky a veřejnou politiku.
ZÁVĚR
Hlavním cílem práce je zhodnotit současnou situaci České republiky v oblasti
implementace veřejně-soukromého partnerství a využití nástrojů a metod měření
kvality.
Veřejně-soukromé partnerství je založena na spolupráci veřejné a soukromé
sféry. Public Private Partnership vychází z principů New Public management a dle
mínění autora je dobře slučitelný se současnou světovou ekonomickou krizí, kdy
veřejná správa může dosáhnout při realizaci projektů na větší objemy finančních
prostředků právě díky zapojení privátního sektoru. Model CAF stejně jako
E-Government zase úzce souvisí s myšlenkami Good Governance, které vycházejí
z pochopení zásadní role občana při otázkách, kterým směrem se bude veřejná
správa ubírat.
Vývoj v devadesátých letech, těsně po revoluci, lze hodnotit vesměs pozitivně
z pohledu aplikace principů NPM. V devadesátých letech proběhla privatizace velké
části státního majetku. Řada služeb zároveň začala být veřejnou správou
outsourcovaná. Především však na neoficiální bázi došlo k navázání spolupráce
veřejného a soukromého sektoru, tedy vznikly první PPP projekty. Těmi bylo
například provozování veřejného osvětlení v Praze. Jistě lze zmínit i negativa,
kterými byla přetrvávající nízká etika úředníků, tunelování, netransparentnost,
neefektivita a zadávání zakázek kamarádům. Kde příkladem může být elektronické
mýtné na dálnicích realizované formou Kapsch, kdy výběrové řízení na jednotlivé
zakázky probíhalo do značné míry netransparentně.
K právnímu zakotvení PPP projektů došlo v roce 2006 na základě zákona
číslo 139/2006 Sb.
jakoby tento zákon souvisel s krachem z centra řízených pilotních projektů.
Z původně schválených projektů se k dnešnímu dni počítá s realizací pouze poloviny
14
z nich. Tato realizace je navíce neustále odsouvána. lepší je situace na regionální
úrovni, kde je řada projektů ve finální fázi před schválením.
„PPP je v české veřejné správě v současnosti uplatňováno ve srovnatelné
míře, jako v západní Evropě a veřejní správa v ČR je na aplikaci PPP připravena“,
byla na centrální úrovni vyvrácena, na regionální úrovni se během příštích pěti let
snad naplní, díky kvalitním regionálním projektům a chuti jednotlivých obcí do těchto
projektů vstupovat. V řadě krajských měst se v současnosti PPP projekty připravují.
15
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
FERLIE, E., LYNN, L., POLITT, CH. The Oxford Handbook of Public Management.
Oxford University Press, 2007. 808 s. ISBN 019922644X.
GODBOLE, M. Public Accountability and Transparency: The Imperative sof Good
Governance. Orient Blackswan, 2003. ISBN 8125026797.
KLÍMOVÁ, V. Strategické řízení. In: HRABALOVÁ, a kol. Metody a nástroje řízení ve
veřejné správě. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 130 s. ISBN 8021036796.
MATULA, M. a J. KUBA. Základní problémy reformy veřejné správy a stav jejich
řešení. In: Reforma veřejné správy. Praha: ASPI, 2007. 378 s. ISBN 978-807357-300-300-3.
POMAHAČ, R. Reforma místní správa a evropské právo. In: Reforma veřejné správy.
Praha: ASPI, 2007. 378. ISBN 978-80-7357-300-300-3.
ŠKARABELOVÁ, S. Nové trendy v řízení organizaci veřejné správy. In: REKTOŘÍK,
J., J. ŠEŠELOVSKÝ a kol. Jak řídit kraj, město, obec: Rukověť územní
samosprávy. IV. díl, Strategie komunikace řízení. Brno: Masarykova univerzita,
2002. 128 s. ISBN 8021029579.
16
Download

POLICEJNÍ AKADEMIE ČESKÉ REPUBLIKY V PRAZE