PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ
ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY,
CZ.1.07/3.2.13/01.0037
RODINA
Ing. Mgr. Hana Janiková
Jan
RODINA
Ing. Mgr. Hana Janiková
PSYCHOLOGIE V PRAXI - DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ
ORGANIZACÍ POSKYTUJÍCÍCH SOCIÁLNÍ SLUŽBY,
CZ.1.07/3.2.13/01.0037
1
OBSAH
1 Úvod
2 Slovníček pojmů
3 Rodinná resilience
3.1
Funkce rodiny
3.2
Nosné principy fungování rodiny
3.3
Normalita rodiny
4 Rodina a dítě
4.1
Psychologie dítěte
4.2
Základní úrovně kvality rodinného soužití
4.3
Výchovné styly
4.4
Odklad mateřství
4.5
Nedobrovolná bezdětnost
4.6
Rodina s jedním rodičem
4.7
Singles
4.8
Rodiny homosexuálních partnerů
4.9
Gender
4.10 Další fenomény v partnerských vztazích
5 Krize rodiny
5.1
Příčiny krize
5.2
Řešení manželské (rodinné) krize
5.3
Konflikty v rodině
6 Zásady laického rodinného poradenství
7 Sociální práce s rodinou
7.1
Sanace rodiny
7.2
Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi
8 Použité zdroje
2
3
4
6
6
8
9
10
10
14
14
17
18
19
20
21
22
23
24
24
27
27
28
30
31
32
35
1 ÚVOD
Rodina je považována za člověkem vytvořený nejstarší sociální
útvar, za základní společenskou skupinu.
Rodina jako společenský jev je vysoce komplexní povahy, má řadu
rovin a je proto předmětem zkoumání více vědních disciplín. Lze ji
kvalifikovat jako základní a neformální sociální skupinu, která má
různou velikost i strukturu a rozličné vazby na společnost. I když
v průběhu historického vývoje došlo k určitým proměnám v rodině
a mnohé funkce ztratily svůj původní význam či již zanikly nebo je
převzal stát, současná rodina nadále zastává důležité funkce v životě jedince a ve vztahu ke společnosti. Rodina zůstává stále místem,
kde se setkává individuální, soukromé s veřejným a sociálním.
Rodina byla, je a bude v každé době, měla, má a bude mít své místo
a různou podobu, která zrcadlí danou společnost. Můžeme ji chápat
také jako intimní vztahový systém, který se vyznačuje časoprostorovým ohraničením. Členové daného systému utvářejí svůj společný
život především v privátním prostoru, z něhož jsou vyloučeny jiné
osoby [Říčan, 1991, s. 38].
Nalézání opory, ztotožňování se s rodinou, svoboda k budování
a zachování své osobní odlišnosti, to vše dává jednotlivci rodina.
Život v rodině se pohybuje mezi pólem sdílení a pólem soukromí.
Chování jednoho člena rodiny ovlivňuje chování všech ostatních členů. Rodina je zapojena do širšího společenského kontextu, k němuž
patří příbuzenstvo, sousedé, přátelé a všichni ostatní, kdo rodinu
obklopují a jsou s ní v kontaktu. Ovlivňují ji a sami jsou ovlivňováni.
Mimo toho jsou tu i společenské normy a převládající postoje dané
společností, obecně uznávané hodnoty, zvyky, tradice, předsudky,
stereotypy, ale i zákony, předpisy, závazné právní normy. I s nimi se
ale musí v rodinném životě počítat.
Rodina je jako systém organizačně složitá, neboť vytváří síť vzájemně propojených vztahů. Zároveň je tento systém otevřený díky
schopnosti reprodukce a schopnosti změny, adaptabilní, jelikož se
vyvíjí na základě reakcí na podněty vnějšího a vnitřního původu.
3
2 SLOVNÍČEK POJMŮ
Ve slovníčku pojmů naleznete pojmy, které nejsou zcela běžné a týkají se tématu „rodina“. Použité pojmy z [Možný, 2006, s. 281 - 286].
Afinita
Rodinný vztah vzniklý sňatkem
LAT, Libiny apart together
Párový heterosexuální vztah,
ve kterém si oba zachovávají vlastní
domácnost a bydlí odděleně,
ale deklarují se jako stabilní pár
Aranžovaný sňatek
Sňatek na základě výběru partnera
rodiči nebo jinými příbuznými
Levirát
Pravidlo, podle kterého dědí po
zesnulém manželovi jeho vdovu muž
z příbuzenstva a plodí s ní děti, které
však mají postavení dětí zesnulého
muže
Endogamie
Pravidlo nebo sociální preference,
podle nichž se sňatky uzavírají uvnitř
skupiny (opak exogamie)
Falokracie
Vláda mužů nad ženami, mocenské
zneužití mužské síly fyzické i sociální, mužská sexuální moc nad ženami
Matriarchát
Vágní výraz, označující společnost
s dominancí žen, užívá se také pro
dominanci ženy uvnitř rodiny
Fekundita
Fyziologická plodnost
Matrilinearita
Příbuzenský systém, opírající se
o mezigenerační posloupnost v ženské linii
Genealogie
Rodokmen, zkoumání o rodové
posloupnosti
Gynekokracie
Vláda žen
Matrilokalita
Pravidlo, podle kterého se po sňatku
mladý pár stěhuje do domácnosti
nebo domu ženy
Homogamie
Sociální preference sňatků uvnitř
téže skupiny
Matrimoniologie
Věda o manželství a rodině
Hypergamie
Manželství s partnerem vyššího
postavení
Matrinomie
Pravidlo, podle kterého přebírají děti
rodné jméno po matce
Hypogamie
Manželství s partnerem nižšího
postavení
Matrona
Matka rodu, protějšek patriarchy,
šířeji: matka odrostlých dětí, zejména dcer, které už mají vlastní rodinu
Incest
Sexuální styk mezi příbuznými;
ve většině známých kultur tabuizován
a v kulturách s právním systémem
vesměs protizákonný
Mesaliance
Manželství páru nerovného stavu,
sňatek pod úroveň
Infanticida
Zabíjení novorozeňat, používá
se v některých primitivních kulturách
k regulaci porodnosti; někdy bývá
praktikována selektivní infanticida
děvčat
Monogamie
Pravidlo přikazující výlučný svazek
k jedinému partnerovi, též celoživotní sexuální věrnost jednomu
manželskému partnerovi
4
Monogamie seriální
Monogamické svazky, následující
za sebou v monogamických společnostech s vysokou rozvodovostí
Polygynie
Svazek jednoho muže a dvou anebo
více žen
Primapara
Prvorodička, žena rodící první dítě
Monogamie sukcesivní
Výlučný svazek s jedním partnerem,
který ale může být následován
stejně výlučným svazkem s dalším
partnerem
Rodina hybridní
Rodina pozdní modernity, závislá
na pečovatelských profesích a skrze
ně i skrze masová média řízená státem ve výkonu své autority k dětem
Neformální manželství
Označení pro párové soužití
(vesměs heterosexuální) bez církevního či civilního sňatku; předpokládá
společné bydlení, sex a alespoň do
jisté míry společné hospodaření
Rodina manželská
Rodina organizovaná kolem
manželského páru
Rodina matrifokální
Rodina soustředěná kolem matky –
rys tradiční židovské rodiny a také
rodiny Afroameričanů
Neolokalita
Pravidlo, podle kterého se po sňatku
mladý pár stěhuje do nové domácnosti nebo domu
Rodina nukleární
Rodina tvořená rodiči a jejich dětmi
Patriarchát
Vágní výraz, označující společnost
s dominancí mužů, ve feministické
literatuře označuje nespravedlivé
uspořádání spojené s útlakem žen
u naprosté většiny známých společnosti, původně a přesněji vláda otců
v rodině (zejména nad dětmi)
Rodina orientační
Rodina, ve které se člověk narodila
vyrůstal
Rodina patriarchální
Taková, ve které vládnou muži,
v jejím čele stojí nejstarší muž, otec
Rodina prokreační
Rodina, ve které člověk má
a vychovává svoje děti
Patrilinerita
Příbuzenský systém, opírající se
o mezigenerační posloupnost v mužské linii
Sororát
V některých kulturách povinnost
vdovce oženit se se sestrou své
zesnulé manželky
Patrilokalita
Pravidlo, podle kterého se po sňatku
mladý pár stěhuje do domácnosti
nebo domu muže
Unigenitura
Pravidlo, podle kterého dědí jen
jedno z dětí – ať už nejstarší anebo
nejmladší, muž či žena
Patrinomie
Pravidlo, podle kterého přebírají
děti rodné jméno po otci
Polyandrie
Svazek jedné ženy se dvěma anebo
více muži
Polyandrie skrotální
Svazek, v němž je žena zároveň
partnerkou bratrů svého muže
Polygamie
Asymetrický heterosexuální svazek
jednoho muže s více než jednou
ženou anebo jedné ženy s více než
jedním mužem
5
3 RODINNÁ RESILIENCE
Rodinná resilience (rodinná odolnost, pružnost, nezdolnost, schopnost a dovednost obrany a ochrany, která pomáhá udržovat či obnovovat harmonii a rovnováhu v rodinném soužití) se v ČR vyvíjí poněkud opožděně proti rozvinutým západním zemím. Koncept rodinné
resilience vychází ze znalosti principů rodinného fungování.
Rodina vykazuje některé specifické znaky, např. těsný vztah členů – styk tváří v tvář, vzájemná sounáležitost, základní emocionální vazby. Rodina sehrává významnou úlohu v procesu socializace,
utváří sociální osobnost jedince, jde o skupinu s intimními vztahy.
Tak jako v každé skupině zde existují konflikty, vnitřní diferenciace
(pozice, role, konflikt z pozičního pluralismu) a rivalita, ale také
skupinový prospěch (členy spojují společné zájmy). Zásadní význam
primárních skupin je spatřován v tom, že dávají jedinci jako první
zkušenost se soužitím s ostatními lidmi, jsou trvalé a jsou schopné
potlačit nežádoucí emoce.
Rodina je nejvýznamnějším socializačním prostředím. „Rané sociální zkušenosti dítěte vytváří základ, který zahrnuje komplex prvních zkušeností s působením sociální světa. Dítě se jimi bude řídit
při interpretaci nových zážitků a bude tak činit bez ohledu na to,
zda byly pozitivní nebo negativní, pro něj jsou základem, z něhož
vychází. Bývají označovány jako bazální zkušenost. Z hlediska průběhu socializace je důležité, jaká tato rodina je, jak dítě přijala
a jakou zde má pozici. Důležitým předpokladem dobrého socializačního rozvoje je např. to, že rodiče dítě akceptují bezpodmínečně, bez ohledu na jeho vlastnosti a kompetence. Rodina působí na
jedné straně jako reprezentant společnosti, jejích sociokulturních
tradic, ale na druhé straně je každá rodina něčím specifická.“ [Vágnerová, 2004, s. 277 - 278].
3.1 FUNKCE RODINY
Rodina formuje přirozené prostředí, které na každého člověka působí primárně, především po stránce emocionální a výchovné. Základními 4 funkcemi jsou:
1) biologicko - reprodukční
2) výchovná
3) materiální
4) emocionální
6
Ad 1) Je jednou z nejobvyklejších a nejpřijatelnějších funkcí rodiny. Rodina ovšem svoji roli ztrácí v procesu reprodukce díky vlivu
genetiky a technického pokroku. V posledních letech je, bohužel,
stále méně pohlíženo na rodinu jako na významnou strukturu, jejímž opodstatněním je zachování lidského rodu. Naopak stále více
je pohlíženo na rodinu jako na sociální strukturu, ve které dochází
k naplňování potřeb jejích členů.
Ad 2) Poskytuje dítěti základní orientaci v okolním světě a poskytuje mu vše potřebné pro plynulé zařazení do společnosti. Vzájemné působení formuje všechny členy rodiny jak bezprostředně, tak
i dlouhodobě. Rodina tvoří zcela jedinečné prostředí pro formování
postojů ke světu, blízkému okolí a sobě samému. Vytváří též hodnotové orientace, tvoří základ pro utváření vlastního já.
Ad 3) Tato funkce byla významnější dříve než v současné době. Především v dobách, kdy každý z členů rodiny měl své povinnosti a své
místo. Dnešní rodina jako systém je již v této oblasti zastupitelná
společností jako celkem (systém sociálních podpor).
Ad 4) Zcela jedinečná a nezastupitelná funkce. Tvoří mezičlánek
mezi společností jako celkem a jedincem. Potřeba zázemí, podpory, pomoci a bezvýhradného přijímání, potřeba sdílení zážitků,
společných rituálů, je nutná pro všechny věkové kategorie. Rodina
je jakýmsi opakem přetechnizovaného životního stylu, který stále
více působí na odlidšťování (komunikace na internetu - chaty, týmová spolupráce e-mailem, facebook, atd.).
Rodina v našich kulturních poměrech ztratila dnes mnohé funkce,
které ji dříve byly vlastní, přičemž mimořádného významu nabyly
dvě, které jsou dnes základní a rozhodující, a to přinášet citové
uspokojení všem svým členům a připravit děti pro život v dané společnosti. Záleží hlavně na tom, ne co říkáme, ale jak se chováme,
jakými vskutku jsme [Matějček, Dytrych, 1999, s. 132].
„Rodinné fungování je způsob, jakým rodina plní své funkce,“ uvádí
[Sobotková, 2007, s. 71]:
„začlenění jedince do rodinné struktury (poskytuje pocit sounáležitosti, ovlivňuje osobní identitu, smysl a zaměření života);
ekonomická podpora (zajišťování základních i rozvojových potřeb členů rodiny);
péče, výchova, socializace (umožňuje fyzický, psychický, sociální a duchovní vývoj dětí i dospělých, zprostředkuje sociální hodnoty a normy);
ochrana zranitelných členů (mladých, nemocných, handicapovaných, starých či na ostatních nějak závislých aj.).“
7
3.2 NOSNÉ PRINCIPY FUNGOVÁNÍ RODINY
Základními nosnými principy jsou soudržnost, adaptabilita a rodinná komunikace, jak uvádí [Sobotková, 2007, s. 72]: „Soudržnost
(koheze) souvisí s rodinnou intimitou, blízkostí, sounáležitostí. Při
zdravé soudržnosti je ve funkčních rodinách kladen důraz i na přeměřenou samostatnost a nezávislost členů rodiny.
Adaptabilita se týká schopnosti rodiny přizpůsobovat se proměnlivým požadavkům a nárokům života. Adaptabilní (flexibilní) rodiny
dokáží snadněji změnit své fungování, někdy i životní styl, vyžaduje-li to situace.
Rodinná komunikace jako třetí nosný princip je klíčový proces při
vytváření celkové rodinné atmosféry, při řešení problémů a plánování změn. Přímá a otevřená komunikace působí jako ochranný
faktor v rodinném soužití, zatímco nejasná či narušená komunikace
může znásobit negativní vlivy rizik a stresů.“ Všechno, co lidé říkají
i dělají, dostává komunikační význam. Absence akce je také akce.
Narušená komunikace má zásadní vliv na funkčnost rodinného systému i na její členy, podrývá a oslabuje zdravé fungování rodiny.
Její povaha a úroveň se v jednotlivých rodinách liší, mění i vyvíjí
uvnitř rodiny.
Rodiny s vyváženou soudržností a adaptabilitou budou adekvátněji
fungovat v průběhu životního cyklu než rodiny, které se pohybují na
extrémních okrajích obou dimenzí.
Kvalitu rodinného fungování podstatně ovlivňují dle [Sobotková,
2007, s. 74]:
„Spokojenost jednotlivých členů s rodinným životem, resp.
s úrovní rodinné soudržnosti a adaptability. Spokojenost s mírou koheze a adaptability se ukázala pro zdravé rodinné fungování jako mnohem důležitější než vysoké úrovně koheze
a adaptability, se kterými členové rodin spokojeni nejsou.
Dovednosti a schopnosti řešit konflikty a problémy v partnerském vztahu efektivně, aby bylo dosaženo oboustranné
spokojenosti. (Toto i další zjištění byla potvrzena v různých
studiích.)
Flexibilita a soulad partnerů ohledně možností trávení volného času. Partneři jsou rádi spolu, ale vyhovují jeden druhému, pokud chtějí trávit nějaký čas odděleně a rozvíjet vlastní
zájmy.
Pozitivní postoj k sexualitě a spokojenost se způsobem vyjadřování citů.
8
Spokojenost s tím, jak jsou uspokojovány osobní potřeby a zájmy (to souvisí s kvalitou života).
Efektivní komunikace mezi partnery a volný tok informací.
Důležité je, aby oba partneři byli se vzájemnou komunikací
spokojeni.
Rodinné síly – členové rodiny jsou na rodinu hrdí, jsou k sobě
loajální a věří, že spolu překonají i případné krize a těžké
doby (více se tato charakteristika objevovala ve sděleních
mužů).
Dobré vztahy s širší rodinou a přáteli, tedy kvalitní sociální
opora (významněji se objevuje ve vztahu se zdravým rodinným fungováním u žen).“
3.3 NORMALITA RODINY
Zdravá a funkční rodina se odvíjí od různých pojetí normality rodiny. Existují čtyři přístupy k normalitě:
1.
Normalita jako zdraví a absence patologie – tradiční medicínsko-psychiatrický přístup. Rodina nevykazuje u žádného
člena symptomy poruchy či psychopatologie. Ovšem např. individuální psychická porucha neznamená rodinnou dysfunkci.
Naopak psychicky zdravý jedinec může vyjít z velmi nepříznivých, patologických rodinných podmínek.
2.
Normalita jako ideál – typický přístup pro humanistické teorie. Úspěšné, optimálně fungující rodiny jsou jakoby umístěny
na jednom konci kontinua, ve středu jsou průměrné či symptomatické rodiny, vážně dysfunkční rodiny jsou na druhém
konci kontinua. Úspěšnost rodin je vztahována k určitým hodnotám (věrnost, porozumění, tolerance) a ke splnění určitých
úkolů (zdárný vývoj dětí). Velký vliv mají sociální, kulturní
a etnické normy.
3.
Normalita jako průměr – rodina je normální, pokud odpovídá
tomu, co je obvyklé, průměrné, typické. Toto pojetí vychází
ze sociologie a je založeno na křivce normálního rozložení,
kdy střed je průměr (norma) a oba kraje jsou odchylky.
4.
Normalita jako transakční proces – přístup podložený systémovou teorií. Pozornost je věnována procesům probíhajícím
v čase. Normální procesy – ať už typické, či optimální – se
liší podle různých interních a externích požadavků, kterým
se rodina přizpůsobuje v průběhu rodinného životního cyklu
[Sobotková, 2007, s. 42].
9
4 RODINA A DÍTĚ
[Janiš, 1998, s. 13] uvádí: „Rodina je pro dítě pevnou a současně
nejstabilnější skupinou s výlučným postavením mezi všemi ostatními sociálními skupinami. Rodinné klima jako spletitý soubor vzájemných vztahů v rodině s určitým systémem hodnot, motivů, postojů má prvořadou a ničím nezastupitelnou roli v přípravě dítěte
pro jeho celý další život. Jaká je rodina, takový je i pozdější vývoj
jedince, taková je jeho životní orientace, jeho normy, postoje, jeho
systém hodnot. Rodinná výchova spoluvytváří životní zaměření, zakládá schopnosti vytvářet stabilní sociální kontakty.“
Potřeba lásky, emoční sounáležitosti patří k základním lidským potřebám, a pokud má člověk odejít z rodiny emočně zdravý, adaptabilní a nezávislý, musí od počátku své existence pociťovat masivní
a neotřesitelnou emoční jistotu v rodinu, do které se narodil. Ztráta
rodiny je nenahraditelná a provází dítě jako handicap po celý život.
Dítě má totiž pocit, že tak, jak se žije doma, tak se žije v rodinách
obecně a ani konfrontování s jiným životním stylem, na tom prakticky nic nemění.
[Sobotková, 2007, s. 158] uvádí přínosy rodičovství:
„Rozvoj vztahů: Mateřství přináší nový, většinou radostný
vztah s dítětem a dodává novou dimenzi ve vztahu k partnerovi – žena vidí manžela v nové roli otce, manžel vidí svou
ženu v nové roli matky. Mateřství je také základem pro nová
přátelství s jinými matkami a s rodinami, které mají malé děti.
Osobní naplnění: Mateřství je pro některé ženy také příležitost k sebevyjádření a osobnímu rozvoji, dodává pocit osobní
hodnoty, event. smysluplnosti života.
Pokračování rodu – pro některé rodiče je velmi podstatný
pocit, že prostřednictvím dětí přesáhne jejich rodina do budoucnosti.
Rodičovství je výzva, zdroj podnětů, dává lidem příležitost poznávat sebe i druhého tak, jak by to bez dítěte nebylo možné.
Rodičovství je známkou dospělosti. Zde je pozoruhodný rozdíl
mezi muži a ženami – tento důvod uvádí 79% žen, ale jen 21%
mužů.“
4.1 PSYCHOLOGIE DÍTĚTE
První rok dítěte je z hlediska citového rozvoje dítěte nejpodstatnější.
Př.: Harlowovy pokusy s opicemi – malá opičátka oddělena od matky,
matka byla nahrazena drátěnou konstrukcí, poté obalena kožešinou –
10
podstatný je dotykový kontakt před potravou, je to to, co uspokojuje
potřebu vazby (nejchlupatější model byl pro opičátka nejlepší).
Zrání (emocionální, intelektová, motorická, sociální, morální)
– růst organických struktur a vývoj funkcí. Někteří jedinci nedozrají v některých oblastech nikdy (neurotici). Př.: U dětí, které od
narození nevidí, se též objevuje výraz smíchu, strachu, není to dáno
učením, objeví se i bez příkladu.
Biologické zrcadlo – Když se na někoho budeme usmívat, on se na nás
bude usmívat také. Usmívejte se, i kdyby to mělo vypadat hloupě .
Učení – stimuluje zrání. Zrání je podstatné, učení je přídavné.
Př. Indiáni v Jižní Americe nosí děti svázané v šátku v době, kdy by
měly začít chodit, ale ve skutečnosti při porovnání začínají chodit
ve stejném období jejich věku jak děti naše, se kterými se cvičilo.
Př. výchovy dítěte se šimpanzem – po prvním roce dokázal opičák
reagovat na 20 příkazů, dítě jen na příkazy 3, ale od 1 roku dítě
začalo mluvit, opičák ne, dítě reagovalo i na věty, opičák pouze na
slova. Výsledek – šimpanz má omezeno učení jen do určitého věku.
Období senzitivní – nejlepší pro učení – pozor na časné učení (ne
předčasné ani pozdní).
Př. Dítě průměrné se učí před školou číst a je tak přetěžováno, dítě
zralé samo čtení chce, vyhledává ho a chce se učit.
Samovývoj – zrání a vlastní aktivita člověka.
Délka učení – člověk se učí celý život (nejlépe do 25 let). Čím je organismus dokonalejší, tím víc se prodlužuje mládí – tím delší je období,
kdy se učí. Důležitá je i velikost organismu (př. slon se učí relativně
dlouho, malá myška, co se nenaučí do 14ti dnů, už se nenaučí nikdy).
Formy učení
a) Hrou „Nic zásadnějšího než hra není“ – motivačně účinné
Komenský: „Učení by mělo být také do jisté míry hrou.“
b) Nápodobou
otázka tradice – kultura se předává (akulturace), rodiče zprostředkovávají to, na co přišly generace před nimi.
Vývoj osobnosti dle Freuda [Vágnerová, 2004, s. 242 - 243]:
Vývoj osobnosti probíhá podle vrozeného programu. Jednotlivé, na
sebe navazující vývojové fáze jsou definovány podle převládajícího
způsobu dosahování slasti: orální, anální, falické a genitální. Psychosexuální vývoj, který je základem rozvoje osobnosti, se uskutečňuje přesuny libida do různých oblastí. Učení se zde uplatňuje
pouze ve smyslu diferenciace objektů, jež by mohly sloužit pudovému uspokojení. Zkušenosti, které dítě získá v raném věku, zůstávají
v nevědomí a ovlivňují jeho prožívání i chování v pozdějším věku.“
11
orální stádium – kojenecký věk (slast ve spojení s jídlem – sání
a polykání, jakmile začne dítě kousat – tato slast ubývá, resp.
se transformuje na jinou úroveň)
anální stádium – batolecí věk (slast v oblasti konečníku, resp.
svěračů močové roury, tj. s vyměšováním, nácvik udržování čistoty je důležitá zkušenost s disciplínou a vnější autoritou)
falické stádium – předškolní věk (slast při manipulaci s orgány
v genitální oblasti včetně zájmu o genitálie druhého pohlaví).
„Během tohoto stádia vzniká oidipovský komplex: dítě se eroticky upne na rodiče opačného pohlaví, zatímco rodič stejného
pohlaví se pro něj stává rivalem, cítí k němu ambivalentní směs
lásky, žárlivosti a zloby. Řešením tohoto problému je identifikace s rodičem stejného pohlaví a vytěsnění tohoto problému. Nedořešením oidipovského konfliktu se udržuje infantilní
závislost na někom, s kým se člověk cítí být spojen.“ Název
vychází z příběhu o Oidipovi, který, neznalý situace, zavraždil
svého otce a oženil se s vlastní matkou. Pro analogický vztah
dcery a otce se používá pojem Elektřin komplex.
stádium latence – raný školní věk
(schopnost vybití libida prostřednictvím společensky přijatelné
aktivity, i např. školní úspěšnost)
genitální stádium – doba dospívání
(opětovné oživení a intenzivní rozvoj genitálně zaměřené
slasti)
Eriksonova teorie osmi stádií [Vágnerová, 2004, s. 237 - 239]:
1. Kojenecký věk – základní důvěra ve svět, rozvoj osobnostních
vlastností a způsobů chování. Důležitá je kvalita prvotní vazby
mezi matkou a dítětem.
2. Batolecí věk – osamostatnění, uvědomění sebe sama. Učení se
pravidlům chování a důvěry ve své schopnosti.
3. Předškolní věk – fáze aktivity, iniciativy, rozvoj kontaktů s dalšími lidmi – především s vrstevníky.
4. Školní věk – fáze snaživosti – rozvoj zkušenosti, svědomitosti,
důležitá je emoční stabilita.
5. Dospívání – rozvoj identity, sebepojetí, rozumových schopností, otevřenost. Dochází k přesunu směrem k introverzi, kolísá
vztah k práci.
6. Raná dospělost – intimita, důraz na vstřícnost, rozvoj sociální
adaptibility.
7. Dospělost – fáze generativity, roste a stabilizuje se svědomi-
12
tost, která se uplatňuje v péči o děti a v profesní oblasti. Rozvoj sociální vstřícnosti. Krize středního věku, tj. období kolem
40 let, může být spojena s proměnou či dalším posunem ve
všech osobnostních složkách.
8. Stáří – fáze integrity, akceptace svých osobnostních vlastností, snížení otevřenosti. Nové poznatky jsou často vnímány jako
rušivé a nepříjemné. Roste závislost na okolí, objevuje se soucitnost, důvěra. Vztah k práci a svědomitost už nemá takový
vliv jako dříve.
Sociální role a orientace na jednotlivá stádia [Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 211]:
ORIENTACE NA “JÁ”
SCHŮZKY
VÁŽNÁ ZNÁMOST
MANŽELSTVÍ
ORIENTACE NA
MANŽELSKÝ PÁR
NAROZENÍ DĚTÍ
ORIENTACE NA RODINU
DÍTĚ
NOVÁ RODINA
ODCHOD DĚTÍ Z DOMOVA
“PRÁZDNÉ HNÍZDO”
ORIENTACE NA
MANŽELSKÝ PÁR
DÍTĚ
NOVÁ RODINA
ÚMRTÍ MANŽELSKÉHO PARTNERA
ORIENTACE NA “JÁ”
Dětství » dospívání » časná dospělost » střední dospělý věk
» pozdní dospělý věk » stárnutí » stáří
13
4.2 ZÁKLADNÍ ÚROVNĚ KVALITY
RODINNÉHO SOUŽITÍ
Obecně lze rozlišit 4 základní úrovně celkové kvality rodinného soužití ve vztahu rodina - dítě. Eufunkční rodina zajišťuje optimální vývoj
dítěte. Problémová rodina vykazuje poruchy bazálních funkcí, které však v podstatě neohrožují její existenci ani zdravý vývoj dítěte.
V dysfunkční rodině se vyskytují vážnější poruchy některých nebo
případně všech funkcí, které poškozují rodinu jako celek a narušují vývoj dítěte. Dysfunkce rodinného systému se nejčastěji a nejvýrazněji projevuje v oblasti rodinné interakce, rodinné komunikace,
struktury rodinného systému, v pravidlech řešení problémových
a konfliktních situací v rodině a v ekologickém kontextu rodinného
systému. Afunkční rodina je typická výskytem poruch rodinných
funkcí, které dítěti závažným způsobem znemožňují vývoj a které
hrubě narušují existenci a smysl rodinného soužití. Poměrně frekventovaným typem klinické rodiny bývá rodina zanedbávající či týrající
dítě. Je charakteristická patologickou interakcí rodičů, často s narušenou osobností, s jejich, mnohdy různě handicapovanými, dětmi.
4.3 VÝCHOVNÉ STYLY
O vztazích mezi jednotlivými členy rodiny, o možných ohniscích
vzniklých problémů, napoví otázka výchovy, resp. výchovného stylu. Výchovný styl je definován jako souhrn záměrných i spontánních
způsobů chování vychovatele k vychovávanému. Tradičně se uvádějí 3 výchovné styly – autoritativní, liberální a demokratický.
Autoritativní neboli dominantní výchovu charakterizuje časté používání rozkazů a trestů spolu s malým porozuměním pro potřeby
a zájmy dětí a potlačováním jejich iniciativy. Takový styl výchovy
vede zpravidla k velké závislosti na vychovateli a zvýšené submisivitě nebo agresivitě.
Demokratická výchova se vyznačuje působením dobrých vzorů, nikoli však trestů, je pro ni typické porozumění individuálním potřebám, podporování spontánnosti a diskuse. Tento styl výchovy vede
k rozvoji iniciativy a samostatnosti, zároveň k zodpovědnosti, kázni
a respektu k právům druhých lidí.
Liberální, často označovanou jako svobodnou či volnou, výchovu
lze charakterizovat slabým, případně žádným řízením bez větších
požadavků. Takový styl výchovy vede k malé odpovědnosti, k nerespektování skupinových norem, snižuje integraci a organizaci práce
ve skupině stejně jako efektivitu výsledků.
14
Výchova k odpovědnosti se nedá dělat kázáním, tresty a strachem –
ta má přinášet malému dítěti, školákovi, mladistvému vnitřní uspokojení, že jedná v souladu s vyšším řádem světa. Odpovědnost je
celkový postoj k životu a nejúčinnějším výchovným prostředkem
je osobní příklad vychovatele – rodiče. Když dítě přijímá postoje
vychovatele tak, že se s ním identifikuje čili ztotožňuje. Chce být
jako on či ona – a moc nad tím neuvažuje ani si to nějak nezdůvodňuje, ba spíše o tom ani neví. Je důležité k odpovědnosti vychovávat dítě celým svým chováním, resp. vychováváme, jsme-li sami
odpovědní [Matějček, 2007, s. 104].
Mezi nevhodné styly, které se v praxi velmi často vyskytují, bývají
popisovány jako [Langmeier, Krejčířová, 2006, s. 270]:
„Výchova rozmazlující: Rodiče vyhovují každému přání dítěte
a projevují mu až „opičí“ lásku.
Výchova zavrhující: Rodiče dávají svým chováním dítěti najevo otevřeně nebo častěji nepřímo své city odmítání a nesouhlasu (navenek to ovšem nepřiznávají a své chování zdůvodňují
nezbytností kázně).
Výchova nadměrně ochraňující (hyperprotektivní) či nadměrně starostlivá: Ve snaze chránit dítě před každým rizikem brání rodiče dítěti v postupném získávání dovedností, které jsou
nezbytné právě pro účelné zvládání nevyhnutelných rizikových
situací.
Výchova perfekcionistická: Výchova s přepjatou snahou po
dokonalosti, perfektních výkonech doma, ve škole, ve sportu,
v hudbě, apod. Přitom rodiče kladou na dítě požadavky, které
nemůže vzhledem ke svému věku a k individuálním vlastnostem splnit.
Výchova nedůsledná: Rodič kolísá mezi krajní přísností a krajní povolností (někdy jako by kompenzoval své pocity viny za
dřívější nadměrnou přísnost). Nedůslednost může ovšem vyplývat i z odlišného přístupu obou rodičů (matka zatajuje před
přísným otcem všechny přestupky dítěte apod.).
Výchova zanedbávající, týrající, zneužívající dítě, deprivující: Představují ji případy vysloveného ohrožení vývoje dítěte.“
Je důležité mít v paměti, že jako rodiče vychováváme děti pro
svět, který neznáme, o kterém sice můžeme mít určité představy,
ale jeho konkrétní přesnou podobu dnes nemůžeme určit. Vychováváme děti pro svět, který bude mnohem složitější, v mnohém
rozporuplnější než je ten dnešní. Již v současné době má mladý
člověk možnosti volby mezi mnoha alternativami, budoucnost však
ještě tyto alternativy rozšíří. Děti potřebují emoční zakotvení,
pevný bod v širokém dění, protože je čeká společenství rozsáhlé
a složitě organizované.
15
Styl rodinné schůzky – pravidla v rodině při řešení konfliktu
1. etapa: Stop, potřeba zastavit se a uklidnit
V první fázi je nutné se zastavit a rozhodnout se, jakým způsobem
konflikt v rodině řešit. Jestliže je potřeba přejít k vyřešení konfliktu, je podstatné se uklidnit.
2. etapa: Vytvoření příznivé atmosféry k vyřešení sporu
Důležité je zjistit, kdy jsou všichni členové k dispozici. Na setkání musí být pozváni všichni, kterých se problém týká. Hodně dětí,
zvláště v době dospívání, reaguje citlivě na nálady, je proto nutné
vytvořit příjemnou atmosféru. Někdy je vhodnější vyřešení sporu
přesunout na následující den, pokud jste časově omezeni, aby se
nemuselo spěchat s vyřešením sporu.
3. etapa: Určení problému
Nejsnadnější je vyřešení problému, kterému všichni v rodině správně rozumí. Je důležité shromáždit fakta a objasnit jak vlastní potřeby (toho, kdo schůzku vede – př. otec, matka) a potřeby ostatních.
Ve skutečnosti hraje rodič při domluvě tři role. Je tím, kdo má
odpovědnost, usnadňuje domluvu a účastní se jí. Vzhledem k této
trojí roli je na rodičích, aby si dobře uvědomovali starosti a potřeby
svého dítěte. Každému v konfliktu je přikládána stejná důležitost,
nezávisle na roli, věku, místu nebo postavení.
4. etapa: Vedení spontánní diskuse (brainstorming)
Vybídnutí k předkládání návrhů řešení. Spontánní diskusi napomůže, když se nápady napíší na tabuli, event. se poznámky poznamenají. Všechny musí být přijaty bez kritiky a komentářů. Zhodnocení proběhne později. Správným přístupem jsou tvořivost, zábava
a představivost.
5. etapa: Zhodnocení nápadů
Společné vyřčení nápadů, posoudit ty, které jsou přijatelné pro
všechny. Pokud se stane, že výsledek není přijat jednohlasně, důležité je snažit se nápad pozměnit do přijatelnější podoby.
6. etapa: Řešení přijatelné pro všechny
Ideální je, dojde-li ke shodě s jedním nebo více řešeními. Ověření, zda
všichni správně rozumí výsledku. Rozhodnutí, kdo, co, kdy bude dělat.
Konsenzus je smlouva, je ovocem úspěšné domluvy, při které jsou za
daných okolností uznáni všichni členové skupiny, rodinného systému.
7. etapa: Aplikace řešení a zhodnocení výsledků
Dohoda na zkušební době, během níž se řešení aplikuje v praxi (půl
den až jeden měsíc). Na konci zkušební doby je dobré se znovu
sejít, posoudit výsledky, v případě nutnosti je vylepšit. Občas je
nutné se vrátit do 6. etapy, nebo dokonce začít vše od začátku,
aby se problém lépe vymezil. Není proto špatné si seznam nápadů
a řešení uchovat [Trélaün, 2005, s. 92 - 105].
16
4.4 ODKLAD MATEŘSTVÍ
Dle lékařských studií se považuje za nejbezpečnější porod mezi 25.
a 29. rokem rodičky, přitom průměrný věk matek stále roste. Počet
starších matek (tzv. pozdní mateřství) – rodící žena po dosažení 35
let – se rok od roku evidentně zvyšuje. V současnosti je průměrný
věk matek v ČR 29 let, na počátku devadesátých let bylo průměrné
stáří rodičky 26 let.
Vliv na odklad mateřství má rozhodně současný životní styl. V dnešní době mají mladí lidé možnost poznat a zažít něco, co dříve nešlo,
více cestují, užívají si. Současně také stouply životní nároky a ruku
v ruce s tím i vybudování si pracovní kariéry, osamostatnění se,
pořízení vlastního bydlení, studium při zaměstnání apod.
Starší těhotné ženy podstupují nejen vyšší riziko kolem průběhu
těhotenství a porodu, ale ve své touze po dítěti často nepřemýšlí
nad svou budoucností. Neuvědomují si, že po padesátce přichází
klimaktérium, ale objevují se i vážné nemoci. Bude mít pak tato
žena dostatek síly, aby dokázala zvládnout celou domácnost a k tomu dítě v pubertálním věku se všemi jeho koníčky a sportovními
zájmy? Na druhou stranu těhotenství a mateřství mezi 30. až 40.
rokem ženy má nejen svá rizika, ale i své výhody. Starší maminky
bývají zkušenější, pohotovější, více se svým dětem věnují a svoje
mateřství více prožívají a celkově si jej vychutnávají.
Předsudky, které u některých žen působí částečně na odklad mateřství:
V těhotenství se vaše IQ snižuje o několik desítek bodů: Skutečně u řady těhotných žen dochází k tomu, že nejsou schopné
soustředit se na nic jiného než na vzorek dupaček a povídání
si s miminkem v bříšku. Problémy okolního světa jim často připadají malicherné ve srovnání s tím, že v nich roste nový život.
Těhotná patří domů, a ne do práce! Samozřejmě těžká fyzická práce nebo špatné hygienické podmínky nejsou vhodné pro
těhotnou ženu, ale práce v kanceláři je naprosto v pořádku.
Těhotenství není nemoc.
Těhotné jsou nepoužitelné pro racionální uvažování, protože
mají mozek zaplavený hormony. Hladiny hormonů jsou opravdu jiné než obvykle a málokterá nastávající maminka se vyhne
zvýšené citlivosti. Ale je dokázáno, že i mužům kolísá hladina
hormonů. Nejedná se o pravidelný cyklus, ale o závislost na
podnětech zvenčí [Marková - Tominová, 2009, s. 28 - 31].
Př. Monika V., 34 let, pečovatelka, 8 let žije ve Švédsku, děti ve
věku 5 a 7 let a třetí dítě na cestě: Tady neexistuje, aby šla žena na
nemocenskou, sotva zjistí, že je těhotná, což je stále celkem populární v ČR. Pokud mám fyzicky namáhavou práci, můžu zde žádat
17
maximálně o dva měsíce volna navíc před termínem porodu. Ale je
kolem toho velká administrativa, musím mít potvrzení od lékaře
a vysvětlovat, proč to volno potřebuji.
Př. Karla L., 30 let, vedoucí oddělení marketingové nadnárodní společnosti, dítě ve věku 1,5 roku: Oficiálně jsem šla na mateřskou dovolenou povinných 6 týdnů před porodem. Ale chodila jsem tam de
facto stále. Ještě dva dny před porodem jsem pracovala. Rodit jsem
začala v noci poté, co jsem se vrátila z pracovní večeře. Dcera se
mi narodila 3 dny před termínem a já měla ještě domluveny nějaké
pracovní schůzky. Po porodu mi nařídili dvě hodiny ležet. V kabelce
mi neustále zvonil telefon, pípaly sms zprávy. Maminka vedle mi
záviděla, kolik mi chodí přání. Bohužel to byly ale zprávy pracovní.
Chtěla jsem také telefonovat, ale bylo mi trapné vyřizovat si v porodnici den po porodu pracovní záležitosti. Nakonec jsem ale stejně
musela, nedařilo se mi práci vyhnat z hlavy…
[Sobotková, 2007, s. 157] uvádí oběti rodičovství:
„Zpomalení kariéry matky.
Finanční znevýhodnění.
Omezení osobní svobody – péče o dítě zvlášť v útlém věku znamená vysoké nároky limitující životní styl ženy. Velká mezinárodní studie, jejíž součástí byl britský výzkum, identifikovala
ztrátu osobní svobody jako hlavní důvod odkládání mateřství.
Dopad na manželský vztah – ten uvádí po narození dítěte asi
50 % párů, zejména negativní vliv vyčerpanosti a případné emocionální lability ženy na sexuální život.
Rodičovství je nezvratné rozhodnutí, nelze je vzít zpět.
Některé ženy a muži se obávají, že by nebyli dobrými rodiči.
Některé páry nechtějí přivést děti na svět, kde hrozí nukleární
konflikt a kde jsou další vážné globální problémy.“
4.5 NEDOBROVOLNÁ BEZDĚTNOST
Bohužel, těhotenství se dá jen výjimečně naplánovat a u žen se
plodnost začíná snižovat zhruba po třicítce. U dvacetileté ženy je
pravděpodobnost otěhotnění asi 25%, u žen po třicítce pouze 16%.
Problémem u ženy po třicítce je také sehnat vhodného partnera,
který by odpovídal zvýšeným nároků. Pokud i partnera má, následuje řada neúspěšných pokusů otěhotnění přirozenou cestou, následují vyšetření u lékaře. Ve většině případů pomůže ženě otěhotnět
až asistovaná reprodukce, která je u starších žen méně úspěšná,
než u žen mladších.
18
Snižování plodnosti žen s ohledem na věk:
po 30. roce - asi o 20 %
po 35. roce - asi o 50% (je zde i vyšší riziko samovolných
potratů a úmrtnosti novorozenců)
V současnosti má problémy s početím vlastního dítěte každý sedmý
pár, s tím, že rychle přibývá neplodných mužů. U lidí, kteří mají
problémy s plodností, se objevují úzkostné stavy, změny nálad od
optimismu po beznaděj až po poruchy spánku. Tyto problémy pak
zasahují nejen do partnerského, ale pracovního a soukromého života obou partnerů. Léčba neplodnosti je zpravidla dlouhodobá,
náročná na čas i na finance a s nejistým výsledkem. I přes veškerou snahu lékařů se však někteří vytouženého potomka nedočkají.
Na druhou stranu se však velmi často stává, že po letech marného čekání počít vlastní dítě, se rozhodné pár adoptovat dítě „cizí“
a najednou se stane vytoužený zázrak a žena otěhotní. Lidská neplodnost souvisí s psychikou, aniž by si to kdokoliv uvědomoval.
Bolestnou zkušenost prožívají i páry při spontánních potratech.
Ztráta je těžká, ať už k ní dojde v kterémkoli stádiu těhotenství.
Následná úzkost může zvětšit emocionální distanci v páru, dochází
často k odcizování. Někteří psychologové doporučují denně krátkou
chvíli věnovat ztrátě dítěte, aby došlo ke sdílení pocitů a udržovala
se otevřená komunikace v páru.
4.6 RODINA S JEDNÍM RODIČEM
„Dnes je mnohem více osamělých rodičů: někdy kvůli smrti jednoho z partnerů, ale mnohem častěji spočívá příčina v rozvodu
a svobodném mateřství. Tento trend se ujímá nejen po celé Evropě,
ale ve většině vyspělých zemí…. V 90 % případů se děti svěřují po
rozvodu do péče ženám. Následkem toho se otcové stávají ve svých
rodinách okrajovými postavami a nemohou dětem poskytovat příliš
dobrý model rodičovské role. Často představují padlý idol, boha,
který selhal. Toto selhání musí nutně změnit psychologické vzorce
rodinného života. Otce zabíjí nikoli jeho nástupce, tedy syn, ale
jeho manželka či on sám, sebevraždou či rezignací na rodičovství….
Ačkoli důkazy založené na pozdějších školních výsledcích dětí z neúplných rodin nejsou jednoznačné, rozchod či neexistence rodičů
znamená pro většinu z nich problém, který často přetrvává až do
dospělosti. Děti se někdy obtížněji přizpůsobují nové situaci než
rozvádějící se rodiče, také proto, že je snazší ukončit citový vztah
než změnit příbuzenská pouta.“ [Goody, 2006, s. 190 - 191].
19
Převážná většina rodin s jedním rodičem jsou osamělé matky. Charakteristika [Sobotková, 2007, s. 171]:
„Osamělé matky, kterým manžel zemřel, tedy vdovy s dětmi.
Společenské postoje vůči nim jsou shovívavé, tolerantní, spíše
litující, neboť vdovy si své postavení nezavinily.
Osamělé matky, které mají děti z rozpadlého vztahu (ať už
rozvodem manželství, či rozchodem partnerů nesezdaných).
Postoje vůči této skupině jsou ambivalentní. Na jedné straně
jsou slyšet názory obviňující a moralizující, že ženy neudržely manželství, byť neuspokojivé, tzv. kvůli dětem. Na druhé
straně se tvrdí, že ve prospěch dětí je lépe konfliktní a neuspokojivý vztah ukončit a žít s dětmi sice v neúplné rodině, leč
v relativním klidu. Výsledkem prolínání těchto a dalších názorů
je obecný názor, že takové rodičovství sice není optimální, ale
v dnešní společnosti mnohdy nevyhnutelné.
Osamělé matky, které záměrně chtějí být svobodné a dítě mají
s mužem, s nímž nikdy nepočítaly pro trvalý vztah. Můžeme
sem přiřadit i matky, které nejsou vdané a dítě adoptovaly,
event. přijaly do pěstounské péče. Další možností (využívanou
zatím spíše v zahraničí) je asistovaná reprodukce – svobodná
žena se stává matkou po umělém oplodnění. Dřívější negativní
konotace termínu „svobodná matka“ slábne, je to skupina žen
stále početnější.“
4.7 SINGLES
Sociálně velmi silný je nový sociální jev, který v posledních desetiletích nabývá společensky na váze. Jedná se o lidi, kteří se odpoutali
od rodiny původní, dosud však nezaložili rodinu vlastní, chybí jim
tradiční znak, a to vlastní rodina. „Život současných singlů má několik zvláštních charakteristik. Především ho většina singlů (platí to
o něco více pro ženy) vnímá nikoli jako konečný stav, ale jen jako
životní fázi. Ta se ovšem stále častěji prodlužuje, prodlužuje, až se
mění v definitivu. Neprovdaní a bezdětní se také neopírají o nějaké
institucionální zařazení, nýbrž o svoje dobré příjmy – anebo o štědrost sociálního státu. To jim umožňuje vést vlastní domácnost. Někdy ovšem své zdroje do jisté míry spojují – v heterosexuálním páru,
ve společném bydlení (charakteristické je zejména společné bydlení dvou žen, ať už spojených pocitem většího bezpečí, ekonomické výhodnosti anebo lesbickým vztahem, chápaným někdy jen jako
přechodný experiment) anebo ve společném pronájmu bytu či domu
pro větší skupinu postadolescentů, se sexuálními vazbami anebo bez
nich…. Skupinu singles je téměř nemožné statisticky evidovat a je
velmi obtížné ji jednoznačně vymezit.“ [Možný, 2006, s. 198 - 199].
20
Co dělá singles fenoménem? Single:
je člověk ve věku 25 – 40 let,
žije sám, je nesezdaný,
nekohabituje (tj. nežije ani „na hromádce“),
je ekonomicky nezávislý, život zasvěcuje především práci a kariéře,
bývá dlouhou dobu fixován na rodinu, která nahrazuje částečně partnera,
má spoustu kamarádů a známých,
nemá konkrétní vize do budoucnosti a je s tímto stavem spokojen,
klade na čelní příčku svého žebříčku hodnot nezávislost a svobodu,
(uvádí se) má sklony k alkoholismu nebo k poruchám příjmu
potravy.
4.8 RODINY HOMOSEXUÁLNÍCH PARTNERŮ
[Sobotková, 2007, s. 189 - 195]: Homosexuální menšina se ve společnosti stále více zviditelňuje a pomalu se rozšiřují i tolerantní
postoje ostatních. Zákon o registrovaném partnerství osob stejného
pohlaví v ČR – platnost v polovině roku 2006 (odhad výskytu homosexuality u mužů 5 - 10 %, ženy 3 - 5 %). V našich podmínkách je
běžné synonymum „gayové“ a „lesbičky“. Homosexuální menšina
nese s sebou stigma odlišné sociální skupiny. Na rozdíl od dětí z rodin etnicky odlišných, mají homosexuální chlapci a děvčata málokdy
rodiče také homosexuální, což je pro ně složitější v tom, že mají
zpočátku problém v pochopení menšinového statusu.
„Vztahy homosexuálních mužů mají trochu jinou dynamiku než
vztahy homosexuálních žen. U mužů se popisuje jako první fáze
intenzivní zamilování, při němž je již přítomen sex, dále budování
společného domova, udržování vztahu i při vyostření individuálních
rozdílů. Může trvat až tři roky, než vyjde vztah najevo před rodinou
a přáteli, a ještě delší dobu může trvat, než je akceptován (zvláště původní rodinou). V další fázi se zvyšuje komplementarita páru
prostřednictvím dokonalejší spolupráce, sílí důvěra a vzájemná oddanost. Může se zvýraznit nemajetnický postoj jednoho partnera
k druhému. Dlouhodobě trvající vztahy (až dvacet let) mohou znamenat osvěžení vztahu a ještě větší semknutí po úspěšném dosažení ostatních životních cílů.
21
U žen je v první fázi charakteristická ambivalence při definování vztahu, dochází k rozhodování, zda do vztahu investovat čas
a energii a zda jej sexualizovat. Druhá fáze je romantické vzplanutí
vztahu a soustředění se na něj, současně se intenzivně začíná sexuálně žít. Může následovat fáze konfliktu, pokud se vyjeví rozdílná
očekávání a přání partnerek. Pokud se podaří konflikty řešit, zvyšuje se stabilita vztahu, partnerky se vidí realističtěji. Teprve v další
fázi dochází k plnému uvědomění si své volby a k převzetí plné odpovědnosti za ni. Vrcholná fáze je spolupráce na určitém projektu –
např. angažování pro nějakou ideu, společná výchova dětí, společné
podnikání, event. zapojení do života lesbického společenství. Jde
o motivy, které už leží mimo vztah sám, jde o přesah vztahu.“
Při práci s rodinami, kterých se dotýká homosexualita, je vhodné
probrat tyto oblasti:
vývoj identity homosexuálně orientovaného klienta,
fáze zveřejnění sexuální orientace před okolím, rozdíly v názorech partnerů na míru otevřenosti vůči okolí,
míra utajování ze strany původní rodiny, že mají gaye či lesbičku,
míra podpory, či odmítání homosexuálního člena původní rodinou,
kontakty s podpůrnými skupinami pro homosexuální menšinu,
očekávání a plány homosexuálních partnerů do budoucnosti.
Mnohým homosexuálním rodinám předcházelo i heterosexuální
manželství, ze kterého se často narodily i děti. Většina odborníků popírá, že by vývoj dětí, které žijí u homosexuálních partnerů,
ohrožoval či narušoval psychické zdraví a sexuální orientaci dětí.
Důležité je ale v případě, že by se o dítě či děti chtěli starat homosexuální partneři, podívat se na celou situaci očima dítěte, a to
nejen malého, ale i dospívajícího a dospělého.
4.9 GENDER
Slovo gender (= rod, z řečtiny). V současné době je pojem gender
přenášen do češtiny především z angličtiny (lze vyslovovat i tak,
jak se píše). Jedná se o pojem, který odkazuje na sociální rozdíly
(v protikladu k rozdílům biologickým) mezi ženami a muži. Závaznost těchto rozdílů není přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje sociálních vztahů mezi muži a ženami.
Ihned po narození je každému člověku podle jeho pohlaví přiřazena
určitá role, gender, tzn., že jsou od něho očekávány jisté vzorce
chování (genderové stereotypy) bez ohledu na jeho individuální
22
charakteristiky. Tyto genderové role, které jsou jedincům společností přidělovány, jsou často chybně pokládány za neměnné, biologicky dané. A právě tyto genderové stereotypy mají velkou moc na
rovné postavení žen a mužů například v možnosti uplatnění na trhu
práce (přijetí do zaměstnání, kariérní postup, ohodnocení za stejnou práci atd.), ale i v rodině, kde dochází k nerovnoměrné dělbě
práv a povinností v neprospěch ženy.
Genderová rovnost v rodině znamená vyváženost práva a povinností
muže a ženy. Lze vycházet z toho, že obě pohlaví aktivně participují na fungování rodiny, nesou společnou odpovědnost za chod
této instituce, což bude finálně dobré i pro děti a pro rodinu jako
celek. Úsilí o prosazení genderové rovnosti je nejčastěji spojováno
s emancipací žen, tedy tématem sloučení profesních a rodinných
povinností žen. Genderová rovnost se nicméně vztahuje k oběma
pohlavím, nesmí být spojována pouze s ženami, ale i k mužům a otcům a jejich možnosti aktivně se podílet na životě rodiny. Zavádění
konceptu genderové rovnosti by přitom nemělo vnucovat rodinám
a jejich členům jediný správný model životní a rodinné strategie.
Musí být v souladu s možností volby.
Argumenty proti genderové rovnosti směřují k tomu, že jejím podporováním se preferuje jen jeden možný model – tzv. dvoupříjmový
model rodiny, kdy muž i žena jsou aktivní na trhu práce. Současná ekonomická situace je totiž založena na dvou zdrojích příjmu.
Kritici rovnosti upozorňují na to, že tento koncept stojí proti tradičnímu rozdělení rolí (muž = živitel, žena = pečovatelka o děti
a domácnost).
4.10 DALŠÍ FENOMÉNY V PARTNERSKÝCH
VZTAZÍCH
Mezi další fenomény patří víkendová manželství. Partneři spolu nežijí v jednom bytě, ale vídají se jen ve svém volném čase. Tento
stav vyhovuje oběma partnerům, mají svoje koníčky, přátele, jsou
nezávislí a stále žijí s pocitem volnosti.
Podobným jevem jsou i otevřené vztahy, kdy partneři si navzájem
tolerují i dlouhodobější vedlejší vztahy – vztahy na dálku. Otevřeně
a nezakrytě pak mnohdy i před svými dětmi tráví čas s jinými partnery než těmi, se kterými žijí v manželském poměru. Krátkodobější
jsou pak vztahy na jednu noc či virtuální vztahy a nevěry, které
jsou druhým partnerem tolerovány.
23
5 KRIZE RODINY
Současná rodina na rozdíl od minulosti se jeví jako více uzavřená
a více izolovaná. Zúžila se i síť vazeb sousedských, přátelských,
zčásti i příbuzenských [Janiš, 1998, s. 46 - 47] píše:
„V důsledku toho se současná rodina jeví jako labilnější a citlivá na
různé „otřesy“ uvnitř. I to lze považovat za jeden z faktorů vysoké
rozvodovosti.
V průběhu posledních desetiletí lze pozorovat vzrůstající demokratizační tendence jak mezi manželi, tak mezi rodiči a dětmi. Především to změnilo postavení žen. To souvisí i s posuny v rolích. V některých rodinách lze pozorovat nejen jejich vyrovnání (přibližně
stejný podíl na chodu domácnosti), ale v jistých situacích i určitou
záměnu (muž, kde žena „dělá kariéru“ přebírá její roli). Demokratizační tendence mezi rodiči a dětmi se promítá ve větší složitosti
rodinné výchovy. Autorita, především otců, klesla. Děti, především
v období dospívání, jsou velmi citlivé na jakékoliv rodičovské zásahy. Na druhou stranu se ukazuje, že v nadpoloviční většině si rodiče
přisvojují rozhodovací právo v řadě vážných životních situací (např.
rozhodování o profesi) a dětem ponechávají jen nepatrný prostor
pro samostatné řešení těchto životních situací.
5.1 PŘÍČINY KRIZE
Příčin úvah o krizi rodiny je mnoho. Nejvíce zmiňovanými jsou koeficient rozvodovosti ve většině vyspělých zemí, často spojovaný
s nízkým věkovým průměrem novomanželů, bytové problémy, ekonomické změny, relativně větší ekonomická nezávislost žen, dvoukariérová manželství s potřebou nových forem dělby práce a současnou změnou tradiční mužské role, zhoršování interpersonálních
vztahů v rodině.
V manželství se krize objevuje periodicky. Jako kritické bývá
v tomto směru uváděno období kolem 5 – 7 roku a posléze kolem
dvacátého. Může však nastat kdykoliv, především pokud nastane
individuální životní krize, která se projeví do krize rodinné.
Silně je narušena integrita rodiny. Především v souvislosti s nárůstem podnikatelských aktivit (zabírají více časového prostoru než
různé schůze a brigády v minulosti) se čím dál více vytrácejí chvíle,
kdy se rodina schází pohromadě za účelem popovídat si, vzájemně
se podělit o radosti i starosti a poradit se o řešení nejrůznějších
problémů. Naopak přibylo rodin, kde se členové potkávají ve dveřích, korespondují si, a když jsou náhodou pohromadě, tak je tu
televize, která přehluší jakoukoliv potřebu s něčím se svěřit, něco
sdělit ostatním v rodině.
24
Poznamenán je pochopitelně celý životní způsob rodiny. V souvislosti s předcházejícím ubylo volného času rodičů na vlastní relaxaci,
rekreaci (přibývá podrážděnosti, přetíženosti, stresových situací)
i na činnost s dětmi. Děti jsou odkázány čím dál více na sebe, často
bez jakékoliv intervence rodičů (nevědí vůbec kde a jak děti volný
čas tráví). K posunům došlo i v hodnotové orientaci, vzrůstá honba za ekonomickým standardem, výrazně vzrostla diferencovanost
rodin, pokud jde o ekonomickou situaci, životní úroveň. Složitá situace se týká především mladých rodin s dětmi. Právě tyto a další
průvodní jevy současné rodiny (nárůst neúplných rodin, rozpad sítě
vnitřních vztahů, vzrůst počtu dětí bez manželství, dochází k individualizaci životních vztahů).“
Rodina v důsledku rychlého tempa života a vlivem zvýšených nároků na každého člena rodiny se ocitá ve složité situaci. Posun byl
zaznamenán např. ve vyšším průměrném věku sňatků, kdy partneři
zakládají rodiny ve zralejším věku, ovšem již po několikanásobném
střídání společného soužití s partnery jinými. Vztah rodič – dítě je
většinou brán více partnersky, což ovšem není vždy pozitivní změna.
Do života rodiny zasáhl i technologický pokrok, který díky podnětům z vnějšku ochuzuje emocionální strádání rodiny.
Na rodinu působí v jednom momentu vždy alespoň 9 kategorií stresorů a nároků [Sobotková, 2007, s. 96 - 98]:
1. „Počáteční stresor a problémy, které vznikly časem (např.
napětí v manželském vztahu; napětí ve vztahu mezi vlastním a přijatým dítětem, vlastní dítě začne mít potíže ve škole
a zhorší si prospěch).
2. Normativní přechody u jednotlivých členů rodiny a u rodiny
jako celku, které se vyskytnou kumulativně ve stejné době
(dítě v pubertě, rodiče v krizi středního věku, navíc i nenormativní událost, třeba nemoc v rodině).
3. Dřívější rodinné problémy, které nebyly řešeny a časem se
nahromadily (znovu se zjitřují a zhoršují při náporu nového
stresu).
4. Neočekávané situační požadavky a těžkosti (změny v zaměstnání, změny v dostupnosti sociálních výhod – např. zrušení
mateřské školy).
5. Následky úsilí rodiny o zvládnutí situace, které ale paradoxně přispěly k rodinné zátěži. V adjustační fázi rodina použila
určité méně vhodné strategie chování – např. zvýšeně rigidní
chování, potlačování pocitů, zastírání neúspěchů, konzumace
alkoholu. Rodina je používá možná i nadále v krizi. Některé strategie chování se rodině jeví jako účinné v adjustační
fázi (přípravné fázi), ale v dlouhodobé perspektivě přinášejí
25
spíše negativní následky. Příklad z pěstounské rodiny: Zvládání disciplíny u většího přijatého dítěte nadměrnou přísností
a direktivností pěstouna krátkodobě funguje, ale v dlouhodobé perspektivě se negativně mění atmosféra v celé rodině
(ochranitelská pěstounka vytvoří koalici s dítětem, vzniká
napětí v manželském vztahu a konflikty kolem výchovných
postupů, vlastní dítě pěstounů trpí nedostatkem pozornosti
rodičů a začnou se projevovat problémy ve škole).
6.
Nejasnosti vzniklé nepřiměřeným společenským očekáváním
nebo sociálními normami, které jsou v rozporu se zájmem rodiny. Některé směrnice sociálního zabezpečení jsou pro rodinu
nevýhodné – např. rodina přijímá těžce tělesně postižené dítě
a až při jeho zápisu do školy zjistí, že dítě s deformovanými
horními končetinami nemá nárok na osobního asistenta. Nebo
manželé – katolíci – považují rozvod za jediné možné řešení,
ale čelí pocitům viny a možnému odsouzení ze strany církevního společenství.
7.
Nově zavedené vzorce rodinného fungování, které vyžadují
dodatečné změny v rodinném fungování a tím dočasně působí
větší nelad v rodině a prodlužují náročnou situaci. Např. matka
postiženého dítěte usiluje o větší podporu společnosti těmto
rodinám, angažuje se v občanském sdružení, kvůli vyřizování
a jednání je ovšem často pryč z domu. To znamená, že ostatní
členové rodiny mají více povinností a zodpovědnosti a existuje
riziko narůstání napětí ve vztazích.
8.
Nově zavedené vzorce rodinného fungování, které nejsou kongruentní s rodinným schématem (hodnoty a přesvědčení rodiny) a/nebo s rodinnými paradigmaty (pravidla a očekávání).
Někdy vzniká rozpor mezi potřebami rodiny a očekáváním širší
rodiny (matka pěti dětí zůstala po smrti manžela sama, ale
i po jednom roce se bojí prohloubit nový perspektivní vztah,
protože se to podle názoru širší rodiny „nehodí“).
9.
Staré vzorce fungování, které nejsou kompatibilní s nově přijatými vzorci fungování. Alespoň některé ustálené vzorce fungování je nutné kvůli kontinuitě rodiny zachovat, dodává to pocit
stability. Rutinní chování však velmi odolává pokusům o změnu, př. matka dvou starších a jednoho malého dítěte nastupuje
po mateřské dovolené do zaměstnání, rodina však dál funguje
zvykově – všichni očekávají, že matka sama zabezpečí veškerý
provoz domácnosti, ostatní členové rodiny jsou k nutné změně
rezistentní, přestože situace vyžaduje přerozdělení povinností
a odpovědnosti.“
26
5.2 ŘEŠENÍ MANŽELSKÉ (RODINNÉ) KRIZE
Prvotní východisko spočívá v rozhodnutí, zda má dotyčný člověk ve
vztahu zůstat či nikoliv. Bez kladné odpovědi obou partnerů nemá
smysl manželskou krizi řešit. Většinou na řešení dlouhodobé partnerské krize nestačí pouze partneři, ale je vhodné využít služby
zkušeného odborníka pro oblast mezilidských vztahů, který:
s každým zvlášť zanalyzuje křivku vztahu,
zmapuje příčiny krize,
zjistí negativní emoční vzorce v oblasti vztahů,
sepíše „partnerskou dohodu“,
naučí komunikovat o problémech (řešit hádky),
pomůže stanovit pravidlo 3x a dost pro dodržování dohod
pravidelně bude řešit aktuálně vzniklé problémy a nedorozumění.
Překonání manželské krize není ani jednoduchou ani krátkodobou
záležitostí.
5.3 KONFLIKTY V RODINĚ
Témat neshod v rodině může být skutečně mnoho: čas, peníze, zábava, prostor, televize, kvalita vztahu, odlišné potřeby, hodnoty,
děti, péče o rodiče, dědictví, atd. V každodenním rodinném životě
dochází občas (někdy i často) k nedorozuměním, hádkám a střetům.
Jsou lidé, kteří se cítí v těchto situacích bezbranní a bezradní, proto
reagují mlčením, pláčem nebo rezignací. Jiní reagují prudce: křičí,
rozčilují se, nechávají se ovládnout hněvem, ale tím jen zvyšují napětí. Co se dá pro lepší rodinný život udělat a jak se svými blízkými
dobře vycházet? Ideálním prostředkem k řešení těchto konfliktů je
dialog nebo domluva. Samozřejmě tyto prostředky se nehodí vždy
a pro každou situaci, důležité je se ale včas rozhodnout, jak bude
konflikt řešen.
27
6 ZÁSADY LAICKÉHO
RODINNÉHO PORADENSTVÍ
Pokud se rozhodnete sami sobě, svým známým, přátelům či blízkým lidem poradit v ošidných partnerských, osobních, výchovných
či rodinných otázkách, respektujte následující desatero, pokud nechcete udělat víc škody než užitku nebo pokud nemůžete anebo
nechcete mlčet.
„Řečený žal = poloviční žal
Tím, že dotyčného pozorně a vstřícně vyslechneme, mu zároveň
i pomůžeme. Nemusíme hned radit nebo zaujímat stanovisko. Na
to je čas. Ne nadarmo říká rčení Člověk má dvě uši a jenom jeden
jazyk, aby víc poslouchal, než mluvil.
Každý má svou pravdu
V mnoha komplikovanějších situacích nelze dát za pravdu jen jednomu a kategoricky rozhodnout, že druhý se mýlí. Stojí za to pokusit se na problém podívat i z druhého břehu.
Žádná kaše se nejí tak horká …
Jeden z moudrých výroků říká: Tajemství spokojeného života spočívá v tom, nepovažovat každou epizodu za malér a naopak maléry
chápat jako epizody. Nesporné je, že většina záležitostí není tak
neřešitelná a nezvládnutelná, jak vypadají ve chvílích pesimismu.
To, co se dnes zdá málem tragické, nemusí za čas stát ani za ruky
mávnutí.
Neukvapit se!
Mnoho lidí chce ve stresu věci hned řešit. Leckdy je ovšem lépe
počkat, obrazně řečeno počítat do deseti. Jistěže není důvod čekat
přehnaně dlouho, ale afekt je špatný, byť mnohdy okamžitý rádce.
Pokuste se přeznačkovat aneb všechno zlé je k něčemu dobré
Dnešní problém v sobě může obsahovat zárodek budoucího řešení.
I nepříjemné nebo dokonce tragické situace nejsou jednoznačně
černé a mají v sobě i ledacos pozitivního. Jen to umět najít.
Nejsi sám
Když člověka bolí zuby, má dojem, že nikdo jiný nemůže vědět, co
je to za bolest. Podobně míváme v černých chvílích pocit, že nikdo
jiný nemůže mít tak kruté trampoty, jako jsou ty naše. Je to omyl.
Obvykle pomáhá, když poukážete na to, jak srovnatelné nesnáze
28
vyřešili druzí lidé. Není na škodu říci: Já sám s tím mám zkušenost,
prožil jsem něco podobného a pak jsem to vyřešil. Pozor ovšem na
to, aby se dialog nezvrhl v náš monolog, v němž protějšek přesvědčujeme o tom, že právě my jsme největšími chudáky pod sluncem.
Nevíte-li, zda se smát nebo plakat, volte to první
Optimismus je lék. Úsměv, špetka sebeironie a umění najít špetku
komična v tragédii pomáhají situaci zvládnout a nezhroutit se pod
tíhou deprese.
Pozor na kategorické soudy
Nerozhodujte za nikoho. Odpovědnost za svůj život musí nést primárně každý sám. Velmi opatrně s kategorickými radami typu: Rozveď se! – Napiš mu, co si myslíš! Pamatujme na to, že to, co se
osvědčilo nám, nemusí být to pravé ořechové pro náš protějšek.
Leckdy to lze přirovnat k naší pohodlné a spolehlivé obuvi. Zvládneme v ní i záludný terén. Můžeme však naše pohorky nabízet komukoliv jinému jako ty nejpohodlnější?
Zbavte se ostychu před svěřováním se cizím lidem v institucích
Úředníci a poradci jsou zde pro lidi, ne naopak. Není důvodu, proč
nevyhledat pomoc nejrůznějších institucí. Nestydíme se – proč také?
Na druhé straně považujeme za odstrašující příklad chování jistého objektivně výrazně stresovaného uprchlíka z jedné balkánské
země, který poté, co pobyl určitou dobu v humanitárním středisku,
odjel na MV ČR v Praze a tam sdělil: Chci do Ameriky, postaráte se
o mě? Onen dobrý muž snad opravdu věřil, že úkolem ministerstva
je vyřizovat víza do ciziny a promptně je pak zájemcům doručit.
Raději tedy mějme na paměti konstatování: Člověče, pomoz si sám,
a Bůh ti pak pomůže…
Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje
Jestliže jsme si mnohokrát ověřili, že určitý postup nevede k cíli,
není důvodu, proč ho stále opakovat. Je třeba hledat jiný, úspěšný postup. Lidé snadno pochopí, že skobu na zavěšení obrazu kladívkem do panelu nezatlučou, a nebudou se o to zřejmě dlouhá
léta pokoušet. Jestliže ale někdo kombinuje výčitky uštědřované
podnapilému partnerovi s donášením baterií lahvového piva domů,
může tak jednat léta a marně. Prostě dělá, co nefunguje. Na to, co
nefunguje, škoda času i nervů. Oboje budeme potřebovat na to, co
naopak funguje.“ [Novák, Drinocká, 2006, s. 47 - 49].
29
7 SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU
Praktická sociální práce s rodinou probíhá dle předem daného scénáře, který obsahuje 4 etapy práce, a to:
1.
etapa úvodní,
2.
etapa anamnesticko-diagnostická,
3.
etapa intervence,
4.
závěrečná etapa včetně vyhodnocení.
Úvodní etapa zahrnuje počáteční kontakt s rodinou, tzv. připojení se. Proces vytváření vztahu s rodinou by měl být empatický,
otevřený, kongruentní, vstřícný a bez předsudků. Používá se řada
metod (viz. praktická úloha), které směřují k optimálnímu navázání vztahu mezi pracovníkem a mezi rodinou. Následuje kodifikace
vzájemných práv a povinností s dodržováním hranic, shromažďováním informací, přizpůsobení se kulturním zvyklostem a neustálé
motivování rodiny.
Důležité je znát přibližnou kulturu rodiny:
hodnotový žebříček rodiny,
preference mužské či ženské role,
způsoby řešení konfliktů (mlácení, rozhovor, laxnost),
hranice mezi dovoleným a zakázaným,
rodinné hodnoty,
regulace chování,
co je žádoucí s ohledem na předešlé generace, legendy, mýty,
rodinná tajemství (nevěry, mimomanželské děti), atd.
Etapa anamnesticko-diagnostická zahrnuje plánování intervence.
Výsledkem pak je stanovení problémů klienta, zaměření se na ty
nejdůležitější (viz. praktická úloha).
Etapa intervence obsahuje vhodné strategie pro dosažení stanovených cílů. Opět se užívá řada technik a metod (viz. praktická úloha).
Závěrečná fáze se zaměřuje na zpracování prožitků klienta, rodiny, na vytvoření plánu pro případ, že se problém vyskytne znovu.
Důležité je pomoci klientovi sestavit síť přirozené podpory v případě potřeby. Vzájemné vyhodnocení spolupráce obsahuje konkrétní
hodnocení práce sociálního pracovníka i bilancování pomoci. Důležitou roli hraje zpětná vazba (viz. praktická úloha).
30
Po těchto fázích lze odpovědět na otázky:
Co? Jaké existují problémy ve vztahu k péči o dítě, jeho bezpečí,
chování a vývoji, problémy mezi partnery.
Proč? Proč se tyto problémy vyskytují a proč přetrvávají?
Jak? Jak může sociální pracovník pomoci zmenšit nebo odstranit
uvedené problémy a zabránit jejich opakování. Jak pomůže zlepšit
bezpečí a kvalitu života dítěte a lepšímu a šťastnějšímu fungování
rodiny jako celku.
7.1 SANACE RODINY
[Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 12] definují pojem sanace rodiny jako: „soubor opatření sociálně-právní ochrany dětí, sociálních
služeb a dalších opatření a programů, které jsou poskytovány nebo
ukládány převážně rodičům dítěte a dítěti, jehož sociální, biologický a psychologický vývoj je ohrožen“. Důležité je zdůraznit to, že
výše vymezený soubor opatření není možné realizovat jednorázovou formou, jde o proces, který je charakteristický určitou délkou
a intenzitou trvání jednotlivých opatření.
Cílem sanace je navodit takový stav, ve kterém se podaří předejít, zmírnit nebo úplně odstranit příčiny ohrožení dítěte v rodině
a zachovat rodinu jako celek na základě pomoci a podpory rodičům i dítěti.
Do programu sanace je vhodné zařadit rodiny, které jsou dysfunkční. Vyhodnocuje se vždy míra ohrožení dítěte v rodině/rodinou:
Jak uvádí [Amalthea, 2008, s. 8]: „V závislosti na vyhodnocení tohoto kritéria pak probíhá sanace v situaci, kdy:
dítě je v rodině přítomno – sanace jako prevence odebírání
dítěte;
dítě je z rodiny dočasně odebráno (v situaci umístění dítěte
do zařízení ÚV na základě předběžného opatření soudu; umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc;
svěření dítěte na přechodnou dobu do péče jiné osoby) – sanace jako intenzivní proces úpravy podmínek rodiny umožňujících brzký návrat dítěte do bezpečného prostředí rodiny;
dítě je z rodiny odebráno na delší dobu (nařízení ústavní výchovy, svěření dítěte do náhradní rodinné péče) – sanace jako
proces podpory, nápravy a upevňování vztahů mezi rodičem
a dítětem s cílem možného budoucího návratu dítěte do bezpečného prostředí rodiny.“
Dalším kritériem je pravděpodobnost úspěšnosti posílení zdravých
funkcí rodiny na základě diagnostiky z výsledků multidisciplinárního týmu.
31
Za sanovatelné rodiny lze považovat tyto:
„nastávající rodiče, u kterých jsou identifikovány významné
rizikové faktory z hlediska možnosti, schopnosti a ochoty
o své dítě pečovat nebo z hlediska prostředí, ve kterém žijí;
dítě žijící v ohrožené rodině, kde jsou identifikovány rizikové faktory na straně rodičů nebo prostředí, ve kterém rodina
žije;
dítě je aktuálně umístěné na základě dobrovolného pobytu
nebo na základě nařízení předběžného opatření do zařízení
ústavní výchovy nebo do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a existuje oboustranný zájem žít společně;
dítě je na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy umístěno do zařízení ústavní výchovy,
případně svěřeno do náhradní rodinné péče a existuje oboustranný zájem žít společně;
dítěti soud zrušil nařízenou ústavní výchovu na základě kvalitativních změn v podmínkách v rodině a svěřil jej zpět do
péče rodičů.“ [Amalthea, 2008, s. 10]
Velmi důležité je v rodině vytvořit profesionální vztah mezi rodičem
a klíčovým pracovníkem sanace. Tento vztah je založený na důvěře
a ochotě spolupracovat, potřebě sdělovat si vzájemně důležité informace týkající se rodinné situace, svěřit se s pocity a problémy.
7.2 SOCIÁLNĚ AKTIVIZAČNÍ SLUŽBY PRO
RODINY S DĚTMI
Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi znamenají v užším
pojetí to, co sanace rodiny a někteří poskytovatelé tyto dva pojmy
berou za synonyma. Z hlediska praxe však jde spíše o pojem širší,
který vymezuje dle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.:
„Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi jsou terénní, popřípadě ambulantní služby poskytované rodině s dítětem, u kterého je
jeho vývoj ohrožen v důsledku dopadů dlouhodobě krizové sociální
situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci překonat, a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje.“
Služba obsahuje tyto základní činnosti:
výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
zprostředkování kontaktu se společenským prostředím,
sociálně terapeutické činnosti,
pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
32
33
Poznámky:

























34
8 POUŽITÉ ZDROJE
AMALTHEA, o.s. Metodika služby sanace rodiny se zaměřením na
spolupráci mezi orgány sociálně-právní ochrany dětí a poskytovateli sociálních služeb Pardubického kraje.
Chrudim. 2009. 50 s.
BECHYŇOVÁ, V., KONVIČKOVÁ, M. Sanace rodiny. Sociální práce
s dysfunkčními rodinami.
2. vyd. Praha : Portál, 2011. 152 s. ISBN 978-80-262-0031-4.
GOODY, J. Proměny rodiny v evropské historii.
1. vyd. Praha : Lidové noviny, 2006. 229 s. ISBN 80-7106-396-7.
JANIŠ, K.; SVATOŠ, T. Rodina a otázky s ní související.
1. vyd. Hradec Králové : Gaudeamus, 1998. 101 s. ISBN 80-7041-842-7.
HARTMUT, K. Ženy – muži (Genderové role, jejích původ a vývoj).
1. vyd. Praha : Portál, 2006. 184 s. ISBN 80-7367-145-X.
LANGMEIER, J.; KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie.
2. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 368 s. ISBN 80-247-1284-9.
MAREŠ, P.; POTOČNÝ, T. a kol. Modernizace a česká rodina.
1. vyd. Brno : Barrister a Principal, 2003. 346 s. ISBN 80-86598-61-6.
MARKSOVÁ – TOMINOVÁ, M. Rodina a práce – jak je sladit a nezbláznit se.
1. vyd. Praha : Portál, 2009. 160 s. ISBN 978-80-7367-615-5.
MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí.
4. vyd. Praha : Portál, 2007. 143 s. ISBN 978-80-7367-325-3.
MATĚJČEK, Z.; DYTRYCH, Z. Nevlastní rodiče a nevlastní děti.
1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. 144 s. ISBN 80-7169-897-0.
MOŽNÝ, I. Rodina a společnost.
1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství SLON, 2006. 312 s. ISBN
80-86429-58-X.
NOVÁK, T.; DRINOCKÁ, H. Partnerské a rodinné poradenství. Práce
s klienty.
1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2006. 200 s. ISBN 80-247-1526-0.
PERNER, R. A. Tabu v rodinné komunikaci: o čem se v rodinách
nemluví, ač by to bylo užitečné.
1. vyd. Praha : Portál, 2000. 168 s. ISBN 80-7178-363-3.
RIEGER, Z. Návrat k rodině a domů.
1. vyd. Praha : Portál, 2009. 108 s. ISBN 978-80-7367-544-8.
ROGGE, J. U. Výchova dětí krok za krokem.
1. vyd. Praha : Portál, 2007. 264 s. ISBN 978-80-7367-249-2.
35
ŘÍČAN, P. Psychologie rodiny: obor ve stavu zrodu.
Československá psychologie, 1991, roč. 35, č. 1, s. 38. ISSN 0009-062X.
SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny.
2. vyd. Praha : Portál, 2007. 224 s. ISBN 978-80-7367-250-8.
TABERY, P. Reprezentace různých forem rodinného a pracovního
života v ženských a mužských časopisech.
1. vyd. Praha : Sociologický ústav AV ČR, 2007. 75 s. ISBN 978-807330-133-0.
TRÉLAÜN, B. Překonávání konfliktů v rodině.
1. vyd. Praha : Portál, 2005. 144 s. ISBN 80-7178-935-6.
VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie.
1. vyd. Praha : Karolinum, 2004. 356 s. ISBN 80-246-0841-3.
Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb.
Zákon č. 206/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb.,
o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
http://okna-nrp.cz/wp-content/uploads/deprivace-d%c4%9bt%c3%ad-v-%c3%bast.za%c5%99%c3%adzen%c3%ad.doc#_
Toc216536082
http://www.naseporodnice.cz/tehotenstvi-po-tricitce-a-ctyricitce.php
http://garuda.wz.cz/tfjcu/vyvojovkapol.doc
http://files.psychologie.webnode.cz/200000029-cea8ad09c7/Vyvojovka_Dr_Polivka.pdf
36
2. rozšířené a upravené vydání
Vydal: Benepal, a. s.
Vydáno v roce 2012
Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.
PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR.
Neprodejná publikace
Download

RODINA - Benepal, as