Novověká filosofie
Základní literatura:
Röd – Dějiny novověké filosofie I a II
Sobotka – Úvod do novověké filosofie
Zimní semestr:
Úvod:
Od poloviny 16. století až po konec 19. století se datuje doba novověké filosofie. Musíme si však
uvědomit, že jde o umělý konstrukt, který má však své opodstatnění, neboť v 16. stol. došlo k
rozpadu celého sociálního a kulturního uspořádání světa středověku, s čímž souvisí změna
středověkých filosofických principů. Mezi důvody lze uvést zámořské objevy, s nimiž došlo k
posunu mocenských a kulturních center z oblasti Středomoří za Atlantický oceán. S tím padla i
představa o hranicích středověku známého světa (viz představa, známá již od antiky, že svět je
ohraničený – neboť je placatý – což v antice znamenalo, že svět je obklopen Okeánem, ve
středověku pak představa, že se voda přelévá přes hranice světa rovnou do propastí pekelných).
V té době se v Itálii rodí renesance a její doprovodný myšlenkový směr, zvaný humanismus (člověk
již není jen hříšnou bytostí podrobenou za Adamův hřích smrti, ale začíná si uvědomovat svou
vlastní důstojnost, která není závislá a priori na církvi, započíná se proces sekularizace). Musíme
si uvědomit, že ve středověku byl život vezdejší jen jakousi přípravou na život po smrti (buď v ráji,
nebo v pekle – k němuž se později přidal v katolické tradici očistec). To vedlo k relativizaci
hodnoty pozemského života jako takového, což se mění právě až s nástupem renesance. Neznamená
to, že by člověka přestala zajímat otázka jeho spásy, ale současně si renesanční člověk uvědomuje,
že musí a chce žít plnohodnotným životem již zde na zemi. V souvislosti s tím lze zaznamenat
vzrůstající zájem o antiku, zejména pak řeckou (ale i římskou) tradici. Rozvijí se různé směry
novoplatonismu, překládá se bible do národních jazyků, od 14. století začínají působit reformační
hnutí v katolické církvi, které se v 16. století definitivně oddělí od původního katolicismu, aby
vytvořily samostané proudy (viz Luther, Zwingli...). To s sebou nese značný posun v křesťanském
životě. Zatímco v katolické tradici je věřící odkázán na kněze, který mu zprostředkuje svátosti (a s
nimi i spásu) a kontakt s Bohem, v reformaci má každý gramotný člověk přímý přístup k Písmu a je
schopen (resp. má možnost) jej vykládat (srovnat Lutherovu myšlenku, že Písmo se vykládá samo,
je jen třeba jej číst nejlépe v originálních jazycích, neboť každý překlad je současně již výkladem).
Současně došlo i k přehodnocení hodnoty peněz, na něž bylo ve středověku pohlíženo jako na cosi
hříšného. Reformace naopak pozemský majetek chápala (byť to nelze absolutizovat) jako projev
Boží milosti (tj. Bůh si přeje, abych byl bohatý, abych tak mohl např. pomáhat své obci, bližním
etc.).
Posun ve společenských poměrech se dotknul rovněž i filosofie, kdy obraz podaný tradiční
scholastikou (v němž se prolínal aristotelismus s katolickou teologií, resp. rozum s vírou, přičemž
víra byla vždy apriorní a úlohou filosofie bylo pouze rozumově dokazovat správnost náboženských
dogmat) doznívá. Filosofie se v renesanci osvobozuje z područí teologie a dokonce se ve formě
různých novoplatonských systémů stává její velkou konkurentkou (viz např. Ficino). Dochází však i
k zásadnějším proměnám v oblasti poznání světa. S Koperníkovou teorií geocentrismu se hroutí
staré Aristotelovo adekvační schéma, podle něhož platilo, že naše empirické uchopení světa je
naprosto přesné (tzv. Responsum reí ad intelectum). Tím se otevřelo pole působnosti pro novou
vědu, založenou na matematice (viz Descartes). Ta přinesla posun v používaných vědeckých
metodách. Z Koperníkovi koncepce vyplynulo, že pravda má zcela jiný charakter, než jak se
domnívala středověká scholastika (pravda je za našimi smysly). Další, co se v této době zhroutilo,
byla Aristotelova teorie pohybu, podle níž je pohyb těles v rámci přírody dán teleologicky, tj.
každé jsoucno má v sobě zabudován princip pohybu, který směřuje k jeho završení přes různé fáze
(tj. směřuje k naplnění svého τελος – účelu; viz obrázek níže.
Teleologický pohyb: Semínko má v sobě
zabudován vnitřní princip, který jej vede k
tomu, že se z něj přes různé nižší vývojové fáze
stane rostlina, čímž však završuje svůj vývoj a
zaniká, ale proces se opakuje, neboť po sobě
zanechá jiná semínka.
Každý druh pohybu musí mít bezprostřední příčinu. Proto nebylo touto teorií možné vysvětlit
pohyb vržených těles. Novověká filosofie tento jev vysvětlila setrvačností, kterou těleso získalo a je
schopno si ji zachovat.
Tágo uvede kouli do
pohybu.
Tágo
Kulečníková koule
Setrvačná síla udržuje nějakou dobu
kouli v pohybu.
Princip setrvačnosti vedl k reformě středověkého filosofického pojmu substance (v tomismu,
neboť Aristoteles tento pojem neznal, místo něj užíval pojem υσια - jsoucno, jsoucí, tj. jsoucnost
každé věci, naopak sub-stance je pod-stata, jíž by u Aristotela odpovídal pojem ΰποκειμενων, což je
'podklad', na jehož základě dochází k vnitřnímu teologickému pohybu.
Možnost
Essence
ΰλή
x
x
x
Skutečnost
Existence
μορφή
V novověku platí, že jsoucno do sebe absorbuje kinetickou energii, opouští se tak středověká
představa, že substance má pohyb sama ze sebe. To ovlivnilo i zkoumání přírody (od živé,
teleologické, k neživé, setrvačné). Důvodem bylo, že kinetický pohyb, resp. přírodu takto
uchopenou, lze matematicky uchopit a předpovědět, jak daný setrvačný pohyb půjde dál (příroda je
někdy přirovnávána k hodinovému strojku). Klíčem k uchopení přírody se tak stala matematika,
neboť je dostatečně abstraktní, aby mohla vyjádřit vztahy mezi věcmi v přírodě ve formě zákonů.
Aristotelskoptolemaiovská teorie
světa
Newtonova fyzika
V 19. století Einstein a po
něm kvantová fyzika
V antice byla příroda oproti tomu chápána jako oduševnělá, měla několik úrovní bytí. To se odrazilo
v Aristotelově teorii hylozoismu (látka má tzv. Zoé – tj. Život). V novověku naoplak platí, že
příroda je souhrn homogenních těles, díky čemuž je v ní vše měřitelné. Tato představa vedla ke
zrodu moderní vědy (fyziky, chemie – neboť přírodní zákony platí stejně na Zemi, jako na Měsící,
či jinde ve vesmíru, tato představa však byla destruována moderní, zejména kvantovou fyzikou,
neboť se ukázalo, že zákony mikrosvěta, tj. v jádrech atomů, jsou zcela jiné, než fyzikální zákony
makrosvěta). Díky novověké filosofii a jejímu technickému zvládnutí přírody se člověk stává
pánem nad světem. Princip kauzality (že z A vychází B) dal člověku možnost předvídat budoucnost
(jak řekl Kant, je apriori nutný). Současně jsme se oprostili jak od Aristotela, tak od mystické
alegorie (viz např. Paracelsus, pro něhož je alegorie způsobem nazírání tajemství světa). Zavládl
čistě racionální přístup ke světu, čímž jsme však přišli o schopnost vnímat svět v celku. Člověk tak
přišel o své místo ve světě, které bylo v antice a v křesťanství metafyzicky zakotveno, hovoří se o
bezdomoví moderního člověka (viz Max Scheller: Místo člověka v kosmu). Následky tohoto kroku
vidíme dnes na ekologických problémech planety.
Změnám se neubránilo ani náboženství. Proces sekularizace, o němž jsme již mluvili, vedl k tomu,
že svět byl „odbožštěn“, tj. ztratil své původní kouzlo, mizí jeho vztah k Bohu a stává se kořistí
člověka. V reformaci se vztah k Bohu stává otázkou subjektu (Bůh je v člověku, jeho víře). Což má
své klady (vyvázání subjektu ze závislosti na církevní instituci), ale nese to s sebou i jisté problémy.
Tento proces je v 17. století nazírán pozitivně (tj. jako něco dobrého), květem těchto tendencí je pak
v 18. století osvícenství.
Dalším jevem, důležitým pro odbodí renesance, byl vznik univerzit. Ty sloužily vedle klášterů
jako centra vzdělanosti. Oproti klášterům šlo však o vzdělanost, která nebyla apriori vázána na
církevní učení (viz Akademie ve Florencii, která byla střediskem novoplatonského hnutí). V 16.
století se stává vzdělání masovou záležitostí, k čemuž výrazně přispělo i zlepšení techniky knihtisku
J. Gutenbergem.
Objevuje se nové pojetí smyslu lidské existence:
Významné autority doby byli Erasmus Rotterdamský – Chvála bláznovství a Michel de Monte –
Eseje. Oba představují špičky mezi humanisty v 18. století, kdy se otevírá otázka hodnot a smyslu
pozemského života, tj. otázky, jak má člověk žít. Monte vyslovil zásadní otázku – Co vím JÁ? (Jde
o otázku po subjektu, na čemž vidíme, že se postupně rodí pojetí člověka jakožto individua
odkázaného zcela na sebe – člověk není již vnímán jako pasivní obraz Boha).
Tento obrat paradigmatu je zřetelný i v literatuře, viz dílo F. Rabelaisse Gargantua a Pantagriel, v
němž autor kritizuje scholastický způsob života a vědění, současně však hledá nový smysl lidského
života ve světě, který oba hlavní protagonistí nalézají v tom, že člověk má žít svůj život naplno.
Dalším velkým dílem je Don Guichot de la Mancha od Miguela Servantese i Saavedra, v němž se
hrdina (zchudlý zeman pobláznění četbou rytířských románů) střetává se skutečností, jíž se snaží
změnit (viz Guichotův boj s větrnými mlýny).
V politické oblasti je významné dílo Machiealliho Vladař, jehož myšlenka (Účel světí prostředky)
je však často špatně chápána ve smyslu morálního nichilismu. Machiavelli však pouze chtěl vytvořit
silný stát, který by byl schopen se ubránit vnějším nepřátelům i riziku vnitřního rozkladu. Vycházel
z představy, že jen v silném státě, který je politicky stabilní, mohou lidé dobře žít. Současně si však
uvědomil, že politika je takový typ jednání, který nemusí být v souladu s právem, což v sobě nese
opět prvek narůstajícího sebeuvědomění individuálna – panovník může bez skrupulí prosazovat své
zájmy. Zde vidíme odklon od středověkého ideálu, kdy výroky panovníka legitimizovala autorita
Boha (resp. panovník vládl z Boží vůle a za své jednání odpovídal Bohu – resp. církvi).
René Descartes
Tím se dostáváme k přední osobnosti tehdejší doby, kterou byl René Descartes, jehož filosofii
známe jako kartesianismus, na kterém stojí velká část novověké filosofie. Kartesiánská metoda
zkoumání (postavená na absolutní pochybnosti, jíž dle Descarta dospějeme k tomu, co je již dále
nezpochybnitelné, tj. k tomu, co je clare et distincte) ukázala novou perspektivu, jíž se vydala
novověká věda. Tato metoda byla vnímána jako racionalistická, oproti ostrovnímu empirismu,
který sice přebírá prvky kartesianismu, ale zaujímá jiné stanovisko k metodám našeho poznávání
světa.
Ohledně osobnosti samotného Descarta víme, že vystudoval v prestižní jezuitské škole v La Flesch,
kde byl jeho učitelem přední myslitel doby Suaréz. Na utváření myšlení mladého Descarta se
podílela zejména matematika, jíž byl fascinován pro její exaktní charakter, jenž chtěl přenést i do
filosofie. Cílem bylo nahradit dle něj již zastaralou scholastickou metodu sylogismu a současně
dospět k větší názornosti. Aristotelova adekvační teorie tak byla nahrazena pravdkou, jakožto
evidencí (např. 1 + 1 = 2 platí proto, že si nemůžeme představit opak, tj. evidence). Principy
názornosti a evidence jsou obsaženy v exaktnostni, proto chtěl Descartes vybudovat filosofii
jakožto exaktní vědu, tj. šlo o takovou filosofii, která měla fungovat jakožto systém. Neboť systém
je souborem exaktních vztahů, které lze dedukovat z předchozích, prototypem tohoto systému se
stala Eukleidova geometrie. Tímto systémem jsme se měli dostat k novým pravdám, které nám
pomohou postavit novu filosofii na nových základech, které měli být vědecké (tj. nová filosofie
měla reflektovat poznatky soudobé věda, kam patřila Koperníkova teorie a další). Toto hledání
nových, vědeckých, nezpochybnitelných základů vedlo Descarta k tomu, že se distancoval ode
všeho předchozího vědění (v tom spočívá jeho význam, neboť založil metodu vědecké skepse).
Abychom si uvědomili význam Descartova obratu, ukážeme si, jak postupovala starší filosofie
antická (na níž navázala i filosofie středověku). Aristoteles ve druhé knize Metafyziky říká, že ke
vzniku filosofie přispěl vznik 'polis', tj. státu, neboť občané v něm vzájemně hledali prvky pro
správu své obce. Druhým důvodem byl pak údiv – ϑαυμα. Naopak pro Descartovu fílosofii platí
následující pravidla: 1. De omnibus dubitandum est. - O všem je nutné pochybovat. 2. Omnia
preloditia deponére. - Je třeba odložit všechny předsudky.
To znamená, že se nemohu spokojit s běžně tradovanými tezemi (preloditia). Níže je schrnutí
základních bodů Descartovi filosofie:
• Podle Aristotela svět kolem nás existuje a je zdrojem našeho pravdivého poznání. (Pravda
jako taková vyžadovala existenci smyslové zkušenosti, která byla dále spracovávána v naší
duši, kde s takto nabytými poznatky pracovala naše obrazotvornost a rozum – viz adekvační
teorie pravdy).
• Descartes naopak namítá, že platnost této teze je třeba prověřit metodou skepse (viz v
Meditace o první filosofii – argument souvislého snu, který znamená, že jsme schopni si
představit, že svět je pouhou naší fikci – !To však neznamená, že by Descartes považoval
svět za vnitřní fikci, nejde o ego solipsismus, Descartes byl realista, tj. věřil, že svět je
skutečný, ale musíme to prokázat.!)
• Descartes pokročí dále a snaží se najít bod, o němž nebude moci pochybovat. Podle něj je
tímto bodem „pochybující JÁ“ (to je smysl onoho Cogito ergo sum.). Jestliže totiž
pochybuji, mohu vyvrátit vše ostatní, ale nemohu vyvráti sám sebe (musí tu být subjekt,
který pochybuje – JÁ). Toto „pochybující JÁ“ je zcela transparentní a je tedy možné, aby na
něm Descartes vystavěl celou svou filosofii. Toto „pochybující JÁ“ nazve Descartes cogito,
které je založené na aktu vlastního vyčlenění se ze světa (tj. subjekt-objektová figura).
Descartes sám říká, že jsme rés extensa (bytosti rozprostraněné – to je naše tělo) a rés
cogitationes (naše „pochybující JÁ“, alias duše – což ale není totéž, co duše ve starší
filosofii, neboť Descartes sice aplikuje terminologii antiky a scholastiky, ale dává jí zcela
jiný význam).
•
•
•
•
•
•
Cogito tedy stojí v protikladu ke světu, z něhož se vyčleňuje (není to rés extensa, nýbrž rés
cogitationes). Svět je něčím substanciálně zcela jiným. Jde tedy o diferenci dvou pólů –
subjektu (alias „myslícího JÁ“ - tj. cogita) a objektu (nemyslící přírody), přičemž platí, že
subjekt je nadřazen objektu. Toto pojetí bylo antice zcela cizí, neboť πσυχή je součástí světa
(„kosmu“).
Pro cogito dále platí, že má transcendentální charakter, tj. je nám přístupné v aktu
sebereflexe, kdy si uvědomíme, že naše cogito překračuje naše tělo i duši. Je tedy
transcendentálním a má autonomní charakter. Proto se pozdější filosofové snažili subjekt
zevšeobecnit.
Vidíme, že Descartova filosofie zcela opustila tradiční filosofické principy (jež dle Descarta
nemohly fungovat, neboť nebyly postaveny na principu more geometrico), aby tak
postulovala filosofii jakožto vědu založenou na axiomech. Paradoxní však je, že moderní
věda vychází více z jiného Descartova dědictví, kterým jest jeho metoda vědecké skepse.
Východiskem zde byl pro Descarta předpoklad, že svět se nám nedává v absolutní danosti,
ale je třeba jej dokázat (příklad: Nemohu si být jist, zda stůj přede mnou je opravdový,
neboť může být z vosku, případně to je halucinace, či klam zlého démona, který se rozhodl
mne ošálit. Jestliže však pochybuji o tom, že stůj přede mnou jest, mohu si být jist dvěma
věcmi. Za prvné vím, že pochybuji, takže zde musím být já jakožto pochybující – nemohl
bych pochybovat, jestliže bych zde nebyl. Za druhé platí, že jestliže zde jsem, pak zde je i
vjem stolu, což je tzv. vrozená idea, která ale není vázána na stůj jako takový. Stůl zde být
nemusí, ale já vím, že jej vnímám a tento vjem je tedy skutečný, byť stůl jako takový
skutečný být nemusí.)
Z toho vychází další obrat v rámci Descartovi filosofie, v níž první vědou není již ontologie
(jíž se zabývá metafyzika), nýbrž první vědou jest noetika (nauka o poznání). Podle
Descarta jsou v cogitu zvláštní obsahy, zvané ideje. Tyto ideje však nejsou totéž, co ideje u
Platóna, neboť u něj jsou reálně existující, jen na jiné úrovni bytí. Idea u Descarta je vnitřní
daností našeho vědomí, která má charakter představy. To, co my v rámci cogita poznáváme,
nejsou věci mimo nás, ale v nás (ideje jsou tedy našemu vědomí imanentní), viz příklad
stolu. Obsahy vědomí jsou tedy skutečnější než vnější věci, nejde však o ego solipsismus,
který do důsledků dovede až Berkeley.
Dle Descarta jsou vrozené ideje následujích druhů:
• pohyb
• tvar
• velikost
• počet
• místo
• čas
• Bůh – Bůh je však zároveň jistotou mého poznání (viz níže).
Ačkoliv se Descartes vymezoval vůči starší filosofii, zachoval základní metafyzické
stanovisko, podle něhož to, co je konečné, musí být obsaženo v něčem, co je nekonečné.
Proto je Descartovo myšlení označované někdy jako trialismus (něboť vedle konečné
přírody jako rés extensa a cogita alias rés cogitans je ještě Bůh jako nekonečno, v němž se
předchozí konečný objekt a subjekt nachází).
Nekonečný Bůh
Konečný subjekt –
cogito. V protikladu
vůči němu stojí
konečný objekt –
příroda.
cogito
Bůh
příroda
Tento teologicko-metafyzický argument přejal Descartes ze scholastiky. Nicméně je třeba si
uvědomit, že Bůh v Descartově pojetí (ač autor sám byl hluboce věřící) je spíše myšlenkovým
konstruktem, kterým Descartes podepřel svou teorii poznání (neboť jím potřeboval negovat
argument zlého démona, který by nás klamal – dobrotivý Bůh nás klamat nebude). Nicméně tato
Descartova ontologie je zcela jiného druhu, než kupříkladu ontologie v antice. Jde o soubor
transparentních jsoucen. Jinak řečeno není zde ontologická vertikála, ale pouze horizontála –
příroda jako souhrn mrtvých jsoucen. V rámci tohoto systému byl proto problém pochopit, že
příroda je souhrn organických vztahů. Např. francouzské osvícenství pochopilo přírodu jako
hodinový stroj (což se ale někdy dělo i s pochopením člověka – viz La Metrieho spis Lhome
machine, Člověk stroj, kde člověk je pochopen jako automat, což je myšlenka, s níž Descartes přišel
jako první, ale ještě ji neaplikoval na člověka, ale na zvířata). Nicméně tento přístup zvítězil v
soudobé západní medicíně, protože umožňuje lépe manipulovat s tělem (představa, že lékař de facto
pracuje jako mechanik, který jen vyměňuje vadné součástky našeho těla za nové).
Současně s postupným ovládnutím přírody se v 17. století objevuje myšlenka pokroku, s níž přišel
Francis Bacon. Duchovním otcem však byl opět Descartes, když tvrdil, že člověk má od Boha
posvěcenou moc, aby ovládl přírodu.Descartes však přehlédl problém, který si v moderní době
uvědomil Martin Heidegger (viz kniha Věda, technika a zamyšlení). Tím je fakt, že ovládnutí
přírody v sobě obsahuje hrozbu ovládnutí člověka (neboť člověk nikdy není a nemůže být zcela
vyvázán ze svého svazku se světem, v němž žije, což si Descartes neuvědomil). Otevírá se tak před
námi mocenský model, který je druhem totalitní diktatury pokroku, neboť ten, kdo s ním není
schopen držet krok, je vyloučen na periférii.
Zhodnocení Descartova systému:
Descartův požadavek filosofie jakožto systému (viz Principia philosophia), který díky tomu, že je
systémem, je verifikovatelný, v sobě obsahuje otázku, zda tento systém sám není metafyzický
(neboť stále spočívá na axiomech). Pravda pochopená jako exaktní nezpochybnitelnost dedukce
neimplifikuje bezprostřední význam pro lidské morální jednání.
Tři základní díla René Descarta:
Rozprava o metodě – ve francouzštině, určena širší veřejnosti
Printipia philosophia
Sepsány v latinském jazyce,
Úvahy o první filosofii
neboť byly určeny vzdělancům.
Z Descartovi filosofie vyšly dva základní filosofické proudy:
Racionalismus:
- Spinóza
- Leibniz
Udával tempo novověké
filosofie 2. poloviny 17. a
1. poloviny 18. století.
Empirismus:
- Locke
- Hume
- Berkeley
Racionalismus
Baruch (Benedikt de) Spinóza
Základní dílem jest Etika, v níž se Spinóza snaží o reinterpretaci vztahu (viz Descartův trialismus).
Podle Spinózi je základem vztahu jen jedna substance (což se může zdát jako návrat k scholastice,
ale uvidíme, že tomu tak zcela není). Spinóza se pouze snažil překonat problém v Descartově
ontologii – trialismus (jedna nekonečná, dvě konečné substance). Spinóza předpokládal, že bytí je
jen jedno jediné – monistická teorie bytí (je jedno jediné, ale dělí se do X podob, což je
prohloubení scholastické ontologie na poli kartezianismu).
Tato ontologie je postavena na nekonečné substanci (což je opět „Bůh“ jako absolutní substance „ab
se“ a „per se“, tj. „ze sebe“ a „pro sebe“). Jeho bytí je dáno pohybem jeho vlastního sebeurčení.
Spinóza chápe substanci jako jsoucno, které je „conservatio suí“ (zachováním sama sebe). Šlo o
vysvětlení pohybu, který scholastik s aristotelovským systémem nebyl schopen vysvětlit –
zachování sama sebe ve všech změnách, kterými subjekt prochází.
Dále platí, že Bůh v sobě obsahuje nekonečné množství atributů, z nichž poznáváme rés extensa
(příroda) a rés cogitans (subjekt – alias cogito), pro které platí, že jsou konečné a jsou současně
obsaženy v nekonečné substanci Boha, který je natúra natúrans (příroda tvořící), která se projevuje
v obou konečných substancích.
Descartovy objevy Spinóza prohlubuje v pochopení přírody, kterou chápe jako fyzikální celek,
který je celkem homogenních těles s kauzálními vztahy (tj. Postavené na kvantitě a nikoliv na
kvalitě, což odpovídá Descartovu pojetí, pro něž je důležitější kvantita nikoliv však kvalita).
Vidíme, že se Spinóza pokusil v Etice vyjít z Descartova systému myšlení móre geometrico, tj. z
obecných, základních prvků. Pro Spinózu to byl důkaz, že filosofie může být vědou stejně jako
například matematika a logika (tj. má být komplexem poznatků, které nás pravidly rozumu dovedou
k absolutní pravdě).
Dílo je rozčleněno do pěti kapitol podle oborů, jimiž se filosofie má zabírat.
• Bůh
• Původ přírody
• Původ afektů
• Nesvoboda jako doprovodný projev afektů
• Poznání – problematika lidské svobody
Snažil se prokázat, jakým způsobem je nutné moderního člověka chápat. Jeho etika je sice
postavena na křesťanských pravdách, ale staví je do zcela jiného světla (výchozí je pouze rácio
oproti středověkému spojení víry a rozumu, kdy ale rozum byl na druhou stranu v područí teologie).
Nyní se budeme věnovat tomu, co jsou to afekty? Jde o elementy, které nás ovládají v našem
praktickém životě a jednání. Spinóza zná dva základní afekty, kterými jsou radost a smutek. Celý
mravní život se odehrává mezi nimi, neboť nás vedou k určitým projevům. Mravnost je podle
Spinózi pud sebezachování (je čistě elementární – conservatio sui), z čehož vyplývá první
rozhodující způsob vedení lidského života (kterou středověk odmítl) a tím je egocentrismus (jehož
cílem je sebezachování). Tímto způsobem lze odůvodnit jeden z projevů novověké filosofie –
princip individualismu, který je rozhodujícím projevem novověké společnosti.
Individualismus však získal u Spinózi zcela novou dimenzi, neboť Spinóza jej chápal jako osud
individua, který leží zcela v jeho rukou, neboť inididuum samo má možnosti dojít svého šťastného
cíle, kterým jest svoboda, kterou lze získat oproštěním se od afektů – Svoboda je poznanou
nutností. Zde je další rozdíl oproti středověké filosofii, která za výchozí metafyzický princip
chápala lásku. Spinóza ji nevyvrací, ale chce etiku postavit na racionálním humanismu. Tím může
respektovat ostatní jako autonomní individua (cílem není zničení druhého, ale pochopení, že
společenství je společenstvím autonomních individuí, která se respektují). Došlo k redukci
metafyziky transcendetního ideálního světa – realita a dokonalost jsou zde totéž. Tento svět, tak, jak
jest, je již dokonalý. Je to doklad imanentismu (svět je dokonalý sám o sobě). To je součást
novověkého konceptu, kdy tento svět se stane procesem pokroku rájem na zemi (přenos „nebeského
ráje“ ze supranaturální oblasti, tj. z posmrtné existence, do naší přítomnosti – věda nám udělá ráj
tady a teď).
U Spinózy se objevuje klíčové schéma vztahu konečna a nekonečna:
Bůh je aktuálním nekonečnem (je ve všech okamžicích přítomný ve svých projevech). Spinóza
rozděluje rés cogitans a rés extensa (jako Descartes). Jejich protikladem je nekonečno (bez konce,
regressus ad infinitum). Jde o teorii s náběhem panteismu, kterou lze vysvětlit řadu jiných problémů
(obecný celek je obsažen v částech a části nemohou existovat bez celku).
Fenomén jazyka – jazyk je nenázorný celek (slov, vět...), ale je i součástí celku.
Uvnitř kruhu jsou
vztahy mezi částmi
jazyka (slova). Ale
dohromady tvoří celek
jazyka (jazyk jako
celek).
slova
slova
Jazyk jako celek
slova
slova
slova
Podobný systém lze aplikovat na dějiny (aktuální nekonečno je celkem všech svých určení).
Svobody jsme dle Spinózy schopni dosáhnout snahou sebezachování života. Toto téma vyvrcholilo
u Kanta a Hegela – člověk je člověkem, je-li rozumnou bytostí. Hiearchický model společnosti je
nahrazen modelem celku individuálních bytostí, které sami mohou rozhodovat o svém životě.
Systém vztahů, jeichž formu si dle F. Hobse určujemse sami (a můžeme z nich vystoupit i do nich
vstupovat na základě smlouvy, která tomu dává právní vztah). Rozum v této době byl považován za
metafyzický princip, ale současně i jako nástroj našeho poznání světa. Celou tuto tezi vyjádřil I.
Kant – osvícenství je doba, kdy člověk začal užívat svůj rozum bez vědění druhého. Je to epocha,
kdy člověk dospěl (tj. je schopen používat svůj rozum). Lidé se rodí se stejnou mírou rozumu a na
základě toho jsou si rovni. Přirozenost rozumu odlišuje člověka od zvířat (potažmo činí jej
člověkem). Princip rozumu nabyl u dalších myslitelů jinou podobu, ale přesto se projevuje v celém
17. a 18. století. Projevoval se ve všech oblastech, kde dochází k racionalizaci života. V těchto
vztazích vládne motiv užitkového rozumu, hlavním cílem jednání je zisk – nastupuje doba
kapitalismu.
V 19. století se myšlenka neustálého pokroku (s kterou operaovalo osvícenství) dostala do
problémů, protože ji destruují Schoppenhauer a Nietzsche. Rovněž myšlenka, že věda je schopna
poznat a ovládnout přírodu (myšlnka osvícenského ideálu „ráje na zemi“) vedla ke vzniku Velké
průmyslové revoluce. Tím však začala cesta sebedestrukce lidstva (neustále plundrujeme své
životní prostředí, což kritizuje z moderních filosofů např. Martin Heidegger – viz jeho kniha Věda,
technika a zamyšlení). Ukazuje se, že vítězství rozumu nad přírodou je provázeno ovládnutím
člověka. To, že člověk není jen bytostí racionální, ale je ve svém jednání i iracionální, vnímal (a
kritizoval) I. Kant v knize Sny duchovědcovi (kniha, kde kritizuje jistého věštce-šarlatána, který se
živí lidskou naivitou). V 18. století důraz na rozum vedl k odmítnutí potence zázraku (je iracionální
– Bůh nepotřebuje zasahovat do svého stvoření jako hasič, který zachraňuje dům před požárem).
Tím se ale osvícenští filosofové dostali do sporu s katolicismem, což vedlo k uvolnění vazeb mezi
teologií a filosofií.
Leibniz
Poslední polyhistorik (byl posledním, kdo zasáhl do mnoha vědních oborů). Vynikající logik
(vytvořil předpoklady novověké logiky, za jejíhož zakladatele je považován Gottlob Freged).
Logika není založena na sylogismu, nýbrž na uměle vytvořeném systému (kalku), do kterého
můžeme doplňovat symboly a vytvářet mezi nimi určitý umělý systém (bilaterální jazyk). Díky
němu lze sestavit kontinuum z diskontinuálních prvků.
Model světa – musí přihlédnout ke kvalitativní rozrůzněnosti světa (existují zde různé oblasti). K
tomu vytvořil monádologický obraz světa (viz Monádologie). Svět se skládá z nedělitelných složek
vědomí – monád, které jsou v sobě uzavřeny a je jich nekonečně mnoho. Mezi nimi jsou
kvalitativní rozdíly – monády s vědomím na nižším stupni.
Bůh – monáda všech monád
člověk – sebevědomá monáda (vlastní vědomí)
rostliny, zvířata – mají také vědomí, ale na nižším stupni, než člověk
naživá příroda – tzv. nahé, čili spící monády (Neživá příroda je ve skutečnosti klam, protože je živá,
ale neprojevuje se. Monády neživé přírody neprocitly ještě ze svého spánku do stavu vědomí.)
Svět tedy není jen celek homogenních těles, ale jsou v něm kvalitativní rozdíly. Leibniz se
domnívá, že všechny monády mají v sobě teleologický pohyb (tj. účelný pohyb). Tento pohyb je
kvalitativní, nelze jej matematizovat). Z toho vyplývá:
1. Hmota z filosofického hlediska neexistuje (je tvořena spícími monádami - absolutní
idealismus).
2. Monáda spěje k vyššímu stavu, ale tento pohyb jen imituje (tj. např. člověk se nemůže stát
Bohem, nejvyšší monádou, ale imituje ve svém životním pohybu směr k Bohu. Nikdy se s
ním však nestotožní, nestane se Bohem.)
3. Monáda všech monád (Bůh) se řídí racionálními zákony myšlení (Bůh při stvoření světa
pracoval zcela logicky).
1. Zákon dostatečného důvodu (Vše, co jest, musí mít důvod své existence. Bůh by
nestvořil nic neúčelně.)
2. Zákon kontradikce (Nelze současně tvrdit, že platí A a současně NE-A).
Z výše uvedenéh bodu 3. vyplývá dále, že Bůh stvořil svět podle požadavků své vůle a tento svět je
nejlepším, ze všech možných světů (Theodicea). To musí znamenat, že v tomto světě je vše de facto
dobré (i zlo má svůj důvod – je v posledku nepoznaným dobrem). Tato koncepce vyjadřuje naprostý
determinismus. Vše je předem stanoveno. Ze světa je vyloučena nahodilost a svoboda, neexistuje
možnost volby. Tuto myšlenku pak kritizuje Voltaire ve spisu Candid). Podstatné je, že u Leibnize
přestává být základní naukou metafyzika a stává se jí filosofická antropologie (což ovlivní myslitele
následujících období).
Novověký empirismus
Descartes založil rozdělení filosofie na dvě oblasti:
Descartes
Racionalismus
Empirismus
V 18. století se oba proudy opět spojí v jeden proud v díle I. Kanta.
Novověký empirismus je tedy verzí kartezianismu. Naše smyslová zkušenost je primární, ale je
dána daty subjektivního vědomí (které ovlivňují, co poznáváme). U Aristotela platí naopak, že
jsme skrze smysly přímo ve styku se světem. U Descarta naopak to, co můžeme poznat, jsou
vrozené ideje (tj. naše představy).
Mezi představitele tohoto období patří J. Locke, T. Hume a G. Berkeley.
John Locke
Rozbor aktu poznání – viz jeho spis Esej o lidském rozumu, kde rozlišuje oblast poznání na dvě
podoblasti:
teoretická oblast – poznání (např. Věda)
praktická oblast – politika (Je třeba si uvědomit, že Locke se věnoval výchově
šlechtických synků, z čehož vycházela i jeho pedagogika.)
Způsob vzniku našeho poznání dle Locka:
1. Recepce našich smyslových dat
▪ sensations (vjemy): získány ze světa
▪ reflexions (reflexe): získány vnitřní cestou (z vědomí)
Dohromady
tvoří
zkušenost
(která je
souborem
empirických
dat)
Vyšší složkou je obrazotvornost (obrazy rozumem přetvořené v předměty) a rozum. Jsou to pouze
vjemy, jejichž ontologická platnost je dána jejich označením (nominalismus). Zde se vracíme k
starému střetu mezi nominalismem (k němuž se hlaví Locke) a racionalismem (kam z antických
autorů lze zařadit jako ilustrativní příklady Sokrata a Platóna). Jde o konflikt, který řešil středověk
ve sporu o univerzálie, tj. zda skutečnou platnost mají obecné pojmy v našem myšlení (potažmo v
myšlení Boha), nebo zda ve skutečnosti existují jen jsoucna, jež empiricky vnímáme.
Locke svou filosofii pochopil jako psychologickou introspekci (je založena na psychologických
základech – veškeré naše poznání vychází z empirického vědomí).
Ohraničení našeho poznání:
1. Naše poznání má hranice a tím se odlišuje od jiných druhů poznání (hypoteticky např. od
poznání Boha, andělů etc.)
◦ Je založeno na empirických základech a vše, co leží mimo rámec této zkušenosti, je
pseudověda – jedná se zejména o kritiku metafyziky, neboť předmět jejího
zkoumání nelze vykázat v čase a prostoru). Metafyzice je vytýkáno, že neučinila za
dobu svého působení žádný pokrok kupředu (Jenže od Heideggera víme, že
předmětem filosofie není pokrok ve smyslu vývoje od někud někam, nýbrž
počátkování.)
◦ Tím došlo k rozdělení empirické vědy a neempirického způsobu poznání (který
aplikuje filosofie racionalistického typu). Věda jako taková může operovat jen v
prostoru empiricky daného.
Locke přeznačil i samotný pojem idea (což učinil již Descartes). Locke chápe ideje jako imanentní
data ve vědomí. Na základě asociálních vztahů jsou ideje dány do vyšších celků. Přestože je tedy
Locke empirikem, není senzualistou. U Locka jde o aplikaci analytické metody, vypůjčené od
Descarta, na zkoumání subjektu. Interpretace kauzality – má subjektivní základ (tj. je dána
pozorujícím subjektem).
David Hume
Dva zdroje empirické zkušenosti – viz jeho Esej o zkoumání lidského rozumu. Empirická zkušenost
jako jediná je zdrojem poznání (v tom je Hume předchůdcem pozitivismus). V tomto úhlu myšlení
interpretuje Hume i pojem kauzality, kterým probudí Kanta z „dogmatického spánku“. Podle
racionalismu (který Hume kritizuje) je kauzalita založena na racionálních základech-z A vyplývá B.
Kauzalita je tedy racionálním pojmem, kterým se skutečnost řídí (příroda je zde pochopena jako
hodinový stroj). Hume naopak vztah mezi příčinou a účinkem odmítá s tím, že jde o něco, co do
zkoumaného jevu vkládáme my sami (není to tedy otázka reality jako takové, ale subjetku, který
daný jev pozoruje a vkládá do něj pojem příčiny a následku). Zde je opět jasná polemika s
metafyzikou, která očekávala, že tento jev existuje i mimo empirickou danost. Z Huma tedy plyne,
že je to člověk, kdo svět poznává (v procesu reflexe smyslové zkušenosti – viz např.
Schrödingerova vlnová rovnice1).
Georg Berkeley
Naše poznání nemůže mít podle něj objektivní význam, neboť jeho základem jsou
imanentní data našeho vědomí (které Berkeley nazývá ideje). Tyto „ideje“ ale k
ničemu dalšímu neodkazují. Neodpovídají jim žádné reálné předměty, resp. vše, co
existuje, jsou právě a jen tyto ideje v naší mysli2, které tvoří představu světa kolem
nás3 (v tom je Berkeley důsledný kartesián). Z dat subjektu nelze odvodit reálné
1 Podle Schrödingera platí, že částice (např. atom) je de facto vlnou energie, která (jestliže to zjednoduším) současně
existuje i neexistuje. Teprve vlivem pozorujícího subjektu dojde k tomu, že se částice „zhroutí“, tj. získá pro
pozorující subjekt formu atomu (existující částice). Tento princip znáte jako paradox Schrödingerovi kočky, která je
současně živá i mrtvá.
2 Redukce fyzického na psychické přispělo ke vzniku ich-formy (popis vědomí autora – viz Woolfová, Kafka...).
3 Přičemž platí, že z jednoduchých představ vznikají složené představy.
předměty, vše jsou reálné psychické aspekty vědomí. To, co jedině existuje, jsou
představy – jde tedy o absolutní solipsismus.4
Podle Berkeleyho tedy platí rovnice „Esse est percipi.“ - „Být, jest být vnímán.“
(Co nelze smyslově percipovat, to neexistuje.)
4 To, co podle karteziánů existuje, je subjekt. Jedinou půdou, z které my můžeme vycházet, je myslící subjekt (viz
Husserlova Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie).
Novověké pojetí člověka
Novověký člověk je zcela jiný, než byl člověk v období středověku či antiky. Je odlišný řadou rysů,
zejména se začíná pojímat jako individuum5 (v antice a středověku byl člověk chápán jako součást
vyššího celku, kdy individuum bylo podřízeno celku). V novověku je individuum pochopeno jako
základní jednotka. Tím došlo k uvolnění vztahu mezi individuem a celkem (není to vztah
substanciální6, ale vztah funkcionální). Proto se někdy říká, že základním rysem novověkého
člověka je svoboda, s níž se člověk rodí.
Thomas Hobbs
Člověka pochopil jako atomizované individuum, které je odkázané jen samo na sebe. Rozpracoval
tak představu světa jako souhrnu mechanicky uspořádaných těles (příroda pochopena jako
mechanismus – viz příroda jako „hodinový stroj“). Totéž schéma bylo uplatněno ve vztahu ke
společnosti (společnost není organickým vyšším celkem). Společnost je jen agregát atomizovaných
individuí. Vztah jednotlivců je založen na vlastním sebezachování (nejdůležitější princip u Hobbse
– individuum musí zachovat sama sebe, má svou existenci ve svých rukách). Tím se stal Hobbs
autorem myšlenky liberalismu. Problém však je, že za této situace vypukne ve státě válka všech
proti všem (Hobbs reflektuje Třicetiletou válku). Aby lidé ve státě této situaci zabránili (tj. aby se
vzájemně nepovraždili), musí delegovat část své autonomie na vyšší autoritu, která má právo stát
řidit, čímž bude zachován mír. Nicméně vztah lidí k této autoritě (např. k panovníkovi) je dán na
základě společenské smlouvy, není tedy založen na ničem metafyzickém (např. na rozhodnutí
Boha). Tím se také liší od substanciálního vztahu. Pro občany z tohoto funkcionálního vztahu
vyplývá, že panovník je de facto v jejich službách (vládne z jejich vůle, nikoliv z vůle vyšší
metafyzické autority – např. Boha apod.) a lid má právo panovníka sesadit, jestliže vládne špatně.
(Což bylo něco přelomového, uvědomíme-li si, že autorita panovníka byla z pozice obyčejného
lidu, tzv. „třetího stavu“, zcela nezpochybnitelná). Tyto myšlenky vylíčil Hobbs ve svém
nejslavnějším díle Leviatan (ústřední dílo, byť Hobbsův teoretický model, který zde vylíčil, lze v
jisté obdobě najít i ve třetí části Spinózovi Etiky).
John Locke
Vedle toho, co jsme si o něm již řekli, se věnoval i otázkám politickým, zejména vztahu mezi
jednotlivcem a společností. Primární jednotkou státu je podle něj opět atomizované individuum,
které má jako hlavní etický imperativ svého jednání požadavek sebezachování. Druhým klíčovým
momentem Lockovi filosofie je práce jako prostředek sebenaplnění. Tím došlo ke změně postavení
práce v lidské společnosti (v antice a středověku byla práce delegována na nižší složky společnosti).
Práce je dle Locka jedinou cestou ke štěstí. Současně vede ke vzniku vlastnictví. Vlastnictví je pak
zdrojem svobody člověka. Prací totiž získává individuum kapitál, který je důkazem toho, že
individuum naplnilo (podle Locka) svůj život.7 Tyto teorie jsou ve svém důsledku de facto
metafyzické, neboť z nich vyplývá, že kdo nepracuje, tak nejen, ať nejí, ale dokonce ať není
(nepřirozené je dle Locka nepracovat a nemít majetek). Problém těchto teorií je v tom, že opomíjí
5 Viz sborník Renesanční člověk a jeho svět (uspořádal E. Garin). Proces individualizace nabírá v době nastupující
reformace svého vrcholu (ve srovnání se středověkem), což můžeme vidět i na stále větším zájmu o dějiny individua
(různé deníky a spol.).
6 Tj. vztah založený v rámci ontologie (např. vztah vůči idei Dobra u Platóna, vztah křesťana k Bohu, případně vztah
k vlastní rodině, do níž se narodíme... To vše jsou příklady substanciálního vztahu, ve kterém člověk je od počátku
svého zrození a z něhož nemůže vystoupit. Novověk tyto vztahy negoval, viz Hobbs, protože se domníval, že tyto
vztahy omezují svobodu individua. Proti vztahům substanciálním postavil novověk vztahy funkcionální (člověk do
nich vstupuje na základě smlouvy a může z nich opět vystoupit).
7 Více viz Max Weber: Duch protestantství a moderní kapitalismus, kde se ukazuje vztah mezi protestantskou
morálkou práce a peněz (peníze jako důkaz Boží milosti, což je opak toho, jak se k nim přistupovalo ve středověku)
a vznikem moderní kapitalistické společnosti.
duchovní složky lidského života. K jejich zvulgarizování dojde u Marxe, který se těmito tezemi
nechá inspirovat, když definuje člověka jako homo faber (člověka pracujícího).
J. J. Rousseau
Myslitel, který jako základ své filosofie opět bere atomizované individuum. Opět se u něj
setkáváme se zájmem o politiku (v politické oblasti vnímá člověka jako nezávislou bytost).
Základem politiky má být dle Rousseaua antická πολις, ovšem zasazená do kontextu novověké
společnosti. Jde o vztah založený na rozumu – je to vztah smluvní (společenská smlouva je zpětně
nezrušitelná, neboť individuální svobodná vůle umožňuje sice delegovat práva jednotlivce na
obecnou vůli, ale je to pak svoboda restingovaná, omezená, obecným celkem). Proto je Rousseau
označován jako otec socialismu (přirozeně, že socialismus vymyslel až Marx, ale R. k tomu
nepřímo otevřel cestu).
Lockova teorie je dle Rousseau chybná, neboť učinila z člověka sobce, kterého zajímá jen jeho
soukromé vlastnictví. K tomu podle něj přispěla geometrie – díky ní mohlo dojít k privatizaci půdy
jako základního výrobního prostředku (Rousseau vycházel z představy, že původně půda patřila
všem, ale postupně si lidé půdu začali parcelovat a tak vznikaly státy, které vznikly spojením
největších vlastníků půdy. Delegace na stát byla zdůvodněna jeho větší silou. Více viz Společenská
smlouva. )
Ačkoliv u těchto myslitelů nebyla snaha uplatnit tyto koncepce v realitě, měly jejich teorie dopad na
dějinny. V 17. a 18. století v Anglické a Americké revoluci, kdy měly dopad v oblasti práva – typ
právního vztahu určuje charakter společnosti.
1. Historické (pozitivní) právo: současný právní systém je ten, ze kterého je nutno vyjít. Odkaz
na tradici, která slouží ke zdůvodnění práva.
2. Přirozené právo: Založeno na společné lidské vlastnosti – rozumu.
Německá klasická filosofie
(cca 1780-1830)
Doba 60. let byla obdobím koncepcí s hlubokou reflexí předchozích filosofických systémů britské a
francouzské provenience. Výchozí půdou zůstává subjekt, což je prvek převzatý z Descartovi
filosofie. Obecně lze říci, že Descartova filosofie je klíčem k pochopení novověké filosofie, která se
snaží vystupovat jako exaktní věda.
Immanuel Kant
Pro nás je klíčová druhá polovina jeho života, kdy žil jako profesor v Královci (Königsberg). Svou
vlastní filosofii nikdy veřejně nepřednášel. Bylo to dáno charakterem dobové filosofie, kdy filosofie
nebyl v té době tvůrčí činností – přednášely se předchozí filosofické soustavy, ale jinak byla
filosofie v tomto období značně strnulá v jakémsi dogmatismu (dáno i politicky). Teprve myslitelé
po Kantovi se odváží tento úzus porušit a vystupují veřejně se svými myšlenkami.
Proto můžeme toto období rozdělit následovně:
1. Doba dogmatické filosofie – teze Leibnizovsko-Wolfovské metody (principy našeho rozumu
mají metafyzickou platnost).
2. Doba Kanta – Kant sám říkal, že byl „probuzen z dogmatického spánku“ roku 1775 a to
Davidem Humem (jeho interpretací pojmu kauzality). To vedlo Kanta k nedůvěřě vůči
dogmatické filosofii. Kant si uvědomil, že pojem kauzality je subjektivní, ale současně šel
dál za Huma. Kantovu transcendentální filosofii můžeme rozdělit ve dvě oblasti: teoretickou
(viz Kritika8 čistého rozumu,9 kde se Kant věnuje otázce možností našeho poznání) a
praktickou (Kritika praktického rozumu, která se týká etiky a možností lidské svobody).
Určitým úvodem do Kantovi filosofie jsou jeho Prolegomena ke každé filosofii, která by se
chtěla státi vědou. Vedle Prolegomen pak Kant napsal ještě Základy metafyziky mravů,
Kritiku soudnosti (pokus o spojení praktické a teoretické části své filosofie).
Teoretická část Kantovi filosofie
Jejím úkolem bylo vytvořit transcendentální10 (apriorní) filosofii. Tato nová filosofie měla
prozkoumat:
1. Empirický subjekt: vnitřní život subjektu, který zkoumá psychologie (na základě vnějších
projevů)
◦ nitro člověka – vnitřní výbavu subjektu zkoumá psychologie
Transcendentální
filosofie zkoumá
◦ empirická jsoucna – v centru zájmu fyziky
jejich základ (je
nad psychologií i
fyzikou). Je to tím,
že zkoumá
transcendentální
subjekt.
2. Transcendentální subjekt:
◦ Kant se snažil určit, co je transcendentální subjekt
◦ Došel k závěru, že trans. subjekt není součástí světa
◦ Je to tím, že tr. subjekt veškerou předmětnost zakládá
◦ Ve své filosofii tak spojil prvky empirismu a racionalismu
Kant se domníval, že veškeré naše poznání začíná zkušeností, ale to neznamená, že veškeré naše
poznání pochází ze zkušenosti (je tu něco, co předchází empirickému poznání).
8 Kant často dává starým pojmům nový význam. V případě slova „kritika“ nemyslí tedy, že něco kritizuje, ale že
danou problematiku analyzuje prostředky čistého rozumu.
9 Kritika čistého rozumu vyšla ve dvou verzích. První roku 1771 (verze A) a o několik let později verze B, která byla
úplně jiná.
10 Pojem transcendentální znamená „za hraničí zkušenosti“.
To, co předchází empirickému poznání je dle Kanta dvanáct kategorií + prostor a čas. Jak říkal
Kant, pojmy bez názoru jsou prázdné a názory bez pojmů jsou slepé. V tomto bodě se spojuje
evropský empirismus s racionalismem.11 Kant se ve své filosofii snažil vystupovat kriticky a
vyhnout se filosofickému dogmatismu své doby (který spočíval v myšlence, že pojmy souvisejí s
bytím). Dle Kanta naopak existují dvě sféry (či dva světy), které člověk „obývá“ (Kant výslovně
říká, že „člověk je bytostí dvou světů“). Tyto dva světy jsou a) svět nejevový (tzv. noumenální) a b)
svět jevový. K nim se váží dvě formy poznání. První reprezentuje Verstand (který můžeme označit
jako „nižší rozum“). Verstand tvoří soudy spojením pojmů. Vyšší složkou je Vernunft, tj. Myšlení
nepodmíněných věcí o sobě (tzv. ideí – Ovšem ve zcela jiném smyslu, než jak je myslel např.
Platón. U Platóna jsou totiž ideje nejvyšším předmětem poznání, zatímco u Kanta je nikdy
nemůžeme poznat – viz níže).
Dle Kantovi teoretické filosofie je tedy příroda možná jen jako souhrn přírodních zákonů. To má
své důsledky i pro metafyziku, která není možná (jako věda), neboť operuje s pojmy, jako by tyto
pojmy měly substanciální charakter (Wolf-Leibnizovskou metafyziku Kant označoval jako
dogmatickou). Dle Kanta to, co je mimo čas a prostor, lze myslel, ale nelze to nikdy poznat.
Poznání je možné jen v rámci jsoucen, která se jeví v čase a protoru. Dle Kanta však metafyzika
přesto být musí (my ji potřebujeme), protože součástí naší přirozenosti je tázání po nekonečném.
Praktická část Kantovi filosofie:
Druhou otázkou, které se Kant věnoval, bylo určení svobody. Kant svou definicí přírody vyloučil
totiž možnost svobody (jelikož příroda jako souhrn fyzikálních zákonů je ze své podstavy zcela
determinovaná). Nicméně pro člověka se otevírá jistá úniková možnost, neboť (jak jsme si již řekli)
je bytostí dvou světů (tj. nejen světa přírody, ale i světa ideálního, v jehož rámci žádná determinace
neplatí). V rámci světa přírody jednáme pod vlivem heteronomních příčin, ale můžeme dospět za
sféru jevů12 (věcí o sobě).13 Sféra svobody tak dominuje nad sférou lidské existence (člověk může
do sféry ideálna vstoupit a být humání bytostí; to nám umožňuje vůle jako klíčový prvek našeho
praktického, tj. etického, rozumu). Vůle je klíčový pojem Kantovi etiky, přičemž je vůle empirická
(základ našeho rozhodování, Kant ji označuje jako Willkün (Libovůle). Svoboda však není
projevem libovůle (Wilkün), nýbrž je projevem vůle jiného druhu, kterou Kant nazývá čistá vůle (ta
se od Willkün liší v tom, že má v sobě princip svého bytí a díky tomu je nejvyšším principem
autonomie). Pro čistou vůli je důležité, že sebe sama afirmuje (ovlivňuje) a to tím, že si klade
pravidla (svá vlastní omezení), čímž je odkázána jen sama na sebe (tj. je to ona sama, kdo sebe
samu omezuje a díky tomu je tato vůle svobodná – díky tomu je tedy čistou formou). Omezení,
které si čistá vůle dává, pak má formu kategorického morálního imperativu. Ten ve své
nejznámější podobě zní:
Jednej vždy tak, aby se maxima tvé vůle mohla stát pravidlem všech rozumných bytostí.
Případně je ještě jedna formulace:
Jednej s lidstvím svým i s lidstvím druhého jako s účelem a nikdy se jako s prostředkem.
Z kategorického imperativu vyplývá, že člověk ve svém životě směřuje k něčemu ideálnímu (Solen
– Povinnování), příčemž naráží na oblast seyn (bytí – čímž Kant ale myslí přírodu). V positivismu
pak došlo k dezinterpretaci těchto oblastí – dualismus mezi Sollen a seyn (fakta x hodnoty), což je
jeden z problémů moderní etiky.
11 Filosof, který se po Kantovi věnoval této otázce byl Edmund Husserl ve své knize Krize evropských věd a
transcendentální fenomenologie.
12 Kant rozlišuje: fenomény – jevy a noumana – věci o sobě.
13 Dle Kanta je člověk věcí o sobě i jevem (to je problém Kantovi filosofie, který se snažil Kant vyřešit v Základech
metafyziky mravů).
Svoboda tedy (dle Kanta) znamená uposlechnout nepodmíněného kategorického imperativu, který
je základem našeho lidství. Tento princip lidské svobody klade Kant velice vysoko – říká, že stojí i
nad vůlí Boha. Kant však nebyl žádný ateista. Jeho myšlenka vycházela z přesvědčení, že to, co
označujeme jako náboženství (myšleno křesťanství), je dle Kanta pouhý derivát jeho etiky (viz jeho
kniha Náboženství v mezích pouhého rozumu). Z tohoto důvodu Kant nadřadil svou praktickou
filosofii nad teoretickou část své filosofie.14
Na tomto místě se nám také ukáže, jaký nový význam Kant objevil pro etiku. Ideje (alias imanentní
věci o sobě) jsou u Kanta normativními pojmy s hypotetickou existencí, neboť je můžeme myslet,
ale nikdy je nemůžeme poznat v čase a prostoru. Nemají tedy pro nás konstitutivní, nýbrž „pouze“
regulativní význam. Tím nachází Kant nové místo pro metafyziku, která zkoumá právě ideje
obsažené v našem rozumu. Metafyzika má tedy regulovat naše jednání, ale nemůže si činit nárok na
absolutní poznání pravdy.
Svoboda se tak u Kanta stává závazkem. Kantova etika není svobodou rozhodování (cílem není
poznat – ku příkladu – ideu Dobra, ale směřovat k ní, aniž ji budeme schopni někdy poznat, neboť
idea Dobra náleží do světa transcendence). Z pohledu filosofie 20. století je Kantova filosofie
moderní v tom, že je nahlížena z hlediska konečného lidského subjektu (a nikoliv z hlediska
subjektu nekonečného – viz Fichte a Hegel).
Celá Kantova filosofie byla koncipována dualisticky, což si Kant uvědomil a pokusil se to vyřešit v
Metafyzice soudnosti. Mezi přírodou a svobodou jsou určité vztahy, které však nemohou překlenout
propast mezi jevy a noumeny.
14 Kant se v tomto bodě odvolává na Platóna, u něhož praktická filosofie předchází ontologii a noetiku. Vedle Platóna
pak na Kanta silně působil v této oblasti J. J. Rousseau, jehož podobiznu měl Kant ve své pracovně.
J. G. Fichte
Vyšel z největšího Kantova objevu – čisté apriorní vůle. Ta je u Kanta nejvyšším metafyzickým
principem díky své vlastní afirmaci. Fichte tento Kantův objev prohloubil, ale současně se pokusil
kritikou Kantovi teoretické filosofie překlenout Kantův dualismus.
Fichte říká, že transcendentální já konstituuje pouze formy času a prostoru, ale Fichte zde aplikuje
princip kauzality, z čehož mu vyjde, že věci o sobě afikují naše smysly. Fichte se obrátil poté ke
Kantově teorii intelektuálního názoru, který je schopen tvořit nejen svou formu, ale i obsah
(nepředpokládá nic vnějšího, neboť NE-JÁ je ve skutečnosti zpředmětněné JÁ).
TRANSCENDENTÁLNÍ JÁ
JÁ
producent veškerého bytí
PROCES OBJEKTIVIZACE
OBJEKTIVIZOVANÉ JÁ
NEJÁ
To, co pokládáme za přírodu, je (dle Fichta) objektivizované JÁ. Věci o sobě tedy nejsou ničím
jiným než výtvorem transcendentálního já, které se vyskytuje ve vědomí každého rozumného
člověka. Příroda se u Fichta stává nemyslícím já. Fichte tuto koncepci chápal jako důkaz, že „duch
epochy“ čerpá svou legitimizaci ze sebe samého (to se týkalo Velké francouzské revoluce, kterou
Fichte schvaloval). Fichteho filosofie je tedy opět filosofií svobody. Dochází zde ke spojení
filosofické teorie a politiky. Pro všechny filosofické teorie tohoto druhu nicméně platí, že jsou
dogmatické, neboť spočívají na představě, že dějinám je vlastní absolutní nutnost (determinace)
jejich vývoje (což je jeden z argumentů kritiků těchto teorií).
Jedním z problémů Fichta bylo, že neměl (dle svých kritiků) ujasněnou představu o exitenci
transcendentálního JÁ. U Kanta neexistuje transcendentální JÁ samo o sobě, ale pouze jako souhrn
podmínek, které jej (tj. transcendentální JÁ) určují.
Schelling
Do období klasické německé filosofie patří pouze jeho raná filosofie (od které se on sám ve stáří
odvrátil).
Nový projekt filosofického řešení vztahu JÁ x NEJÁ
Pro Schellinga je v rané fázi jeho filosofického vývoje důležitý pojem substance, kterým Schelling
chce říci, že vše je jedinou substancí vnitřně totožnou se sebou samou. Jinak řečeno jde o „totalitu
bytí všeho, co jest“. Substanci je totiž vlastní dinamický proces vlatního zpředmětňování. Substance
sama je jinak řečeno subjektem (viz Fichte, ačkoliv Schelling se v této části obrací i ke Spinózovi) a
ve svém vnitřním bytí tedy i procesem. Substance je v jednotě všech svých částí indiferentní, ale její
vnitřní teleologický pohyb vede k jejímu rozvrstvení od mrtvé hmoty k bytí. Všechny části této
substance jsou spojeny, neboť absolutno je vědomím vlastního sebevývoje, což znamená, že
příroda sama je duch. Proto je Schelling považován za zakladatele naturfilosofie (v čemž se
inspiroval Aristotelem a Jakubem Böhmem, německým mystikem). Je třeba si uvědomit, že
Schelling byl zaměřen proti Newtonově fyzice, která chápe přírodu jen jako souhrn homogeních
těles mrtvé hmoty.
Ačkoliv je tedy vše ve světě vnitřně propojeno, je třeba protiklady uvnitř světa nějakým způsobem
překlenout, což může právě umění. To vedlo ke vzniku zcela nového uměleckého směru –
romantismu. Bytí člověka není tento svět odcizený vědou a technikou, ale svět snů. Umění bylo
Schellingem pochopeno jako nástroj k odhalování pravdy (neboť umělec je privilegovaná bytost,
která ve své činnosti je schopna zachytit absolutno).15 Nicméně umění není jedinou oblastí projevu
absolutna. Tou druhou sférou jeho projevu jsou lidské dějiny. Tím skrze Schellinga přišel do dějin
myšlení panlogismus (myšlenka, že ve všem se skrývají logické struktury blízké našemu myšlení).
Nicméně Schelling byl ve svém myšlení imanentista, neboť se domníval, že právě vědomí
panlogismu nám může pomoci rozumem pochopit hranice nepoznatelného. Panlogismus své
filosofie naboural Schelling dualismem reality a ideality, kdy Schelling přiznal realitě vlastní
hodnotu (výchozím principem není JÁ-SUBJEKT, ale PŘÍRODA, ovšem příroda myšlená jako
nevědomý subjekt, čímž Schelling dokázal, že i příroda má význam sama o sobě).
15 Z toho pramení jistý nadřazený postoj romantických umělců nad společnost. Věřili totiž, že tvoří pro budoucnost
(společnost jejich doby je příliš nechápala). Umělec je v romantismu pochopen jako génius (privilegovaná bytost s
přístupem k nekonečnu). Přičemž platí, že nejlepším zachycením absolutna je poesie a hudba, která ukazuje původní
harmonii světa (hudba je totiž ze své podstavy imateriální).
Hegel
Vyšel z rané Schellingovi filosofie a učinil filosofii (potažmo svoji filosofii) vědou všech věd. To
byl však také důvod pádu Hegelovi filosofie, protože ta neměla po svém tvůrci kam pokračovat
(Hegel sám sebe chápal jako vrchol dějin filosofie – viz níže).
Hegel do svého myšlení soustředil všechny aspekty předchozích filosofií. Zejména se soustředíme
na dvě oblati:
A) metafyzika
B) antropologicko-sociální
A) Metafyzika
V této oblasti Hegel kritizuje Kanta – konstrukce ontologické duality nemůže fungovat, protože při
stanovení jakékoliv hranice se musíme již nalézat za touto hranicí (tj. pokročíme za hranici
konečného objektu k nekonečnu).
Kritika Fichta – subjekt a příroda stojí v opozici a není dokázáno, jak spolu souvisí.
Kritika Schellinga – Hegel byl sice osloven ranou Schellingovou filosofií, ale kritizuje Schellinga
za to, že nevysvětlil princip identity, který je základním stavem absolutna.
Hegel na základě této kritiky pak vybudoval filosofii absolutního idealismu jehož ústředním jádrem
je dialektická filosofie (vnitřní struktura bytí má charakter rozporu16 – viz Herakleitos, kterého
Hegel chápe jako svého předchůdce). Ústřední Hegelovo dílo je sice Fenomenologie ducha, ale
jádro jeho učení je obsaženo ve Wissenschaft der Logik (kde Hegel říká, že přišel na způsob, jakým
myslel Bůh před stvořením světa). Vedle metafyziky se Hegel pokusil aplikovat svou dialektiku na
právo – viz Filosofie práva. Z dalších děl můžeme jmenovat Estetiku (přeložil J. Patočka, otázka
fenoménu umění), Dějiny filosofie (Jde o nejfilosofičtější dějiny filosofie. Hegel se domníval, že i
sami dějiny filosofie jsou filosofií.) a s nimi související Filosofie dějin.
Fenomenologie Ducha: Fenomenologie u Hegela znamená sebevyjevování, přicházení sama k
sobě. Duch je pak Hegelův překlad Descartova cogita – spojení racionality s iracionalitou. Duch se
vyjevuje dialektickou zkušeností. Hegel tento princip váže na myšlenku, že naše myšlení se
soustřeďuje na věci (něco); co je smyslově dané, což my ve vnitřním pohybu svého myšlení
překračujeme (nahlížíme hranice svého poznání, což jinak znamená, že je překračujeme v
nekonečnu).
1. Dialektický rozpor mezi židlí a
stolem. Každá věc je ve své
podstatě identická (židle je židlí),
ale je současně i neidentická (židle
se vymezuje vůči stolu – není
stolem).
16 O každé věci lze říci, že je i není. Viz příklady v textu.
2. Dohromady tvoří místnost, která je
opět identická i neidentická (vymezuje
se opět nějak vůči svému okolí).
Absolutní Duch se projevuje v rámci přírody, kde fungují stejné principy jako v rámci cogita. V
rámci společnosti se tento dialektický proces projevuje v diarchii pána a raba, kdy rab zvítězí nad
pánem, protože rab zduchovňuje (spiritualizuje) svět svou prací (Rab obdělává pole a tím do něj
vkládá něco ze svého duchovního potenciálu, což je de facto spiritualizace světa. Pán jen těží z
plodů jeho práce, ale sám nepracuje, takže svět nezduchovňuje. A protože svět slouží Absolutnímu
Duchu k poznání sebe sama, tak musí sledovat linii svého neustálého zduchovňování, čemuž brání
pán, který tedy bude postupem spiritualizace sesazen.).
Oblasti absolutního Ducha: seřazeno od nejnižšího po nejvyšší
1. Umění – je vázáno na smyslový názor
2. Náboženství – je vázáno na představu
3. Filosofie – je nejvyšším stupněm odhalování bytí, neboť je vázána na pojem (Begriff), který
je vyjádřením činnosti subjektu, který do sebe pojímá přírodu, čímž se Duch setkává sám se
sebou. To mimo jiné znamená, že substance je subjektem. Absolutní pojem je činností
subjektu (jeho vnitřního života).
Hegelova filosofie ukazuje, že filosof dialektickým myšlením může proniknout do reality. Je to
filosofie absolutního idealismu, který vyšel z představy, že vše konečné je imanentně obsaženo v
nekonečnu (to, co poznáváme, je jen zpřítomnění aktuálního nekonečna, které je vymezeno od
falešného nekonečna, které je regressum ad infinitum).
Aktuální nekonečno se prezentuje v dějinnách (ale i v jazyce), kdy se aktuální nekonečno projevuje
v každé části celku (část je podmíněna celkem k němuž náleží). Tento samovývoj reality a našeho
myšlení vychází z dialektického pohybu, který lze znázornit takto:
Negace negace
negace
antiteze
X
tvrzení
V dějinách se
realizuje:
syntéza
teze
Tvrzení je popřeno
negací, ale současně
se spojí v syntéze –
negace negace –
čímž vznikne nové
tvrzení, které je opět
negováno a proces
pokračuje na vyšší
úrovni dál.
Renesance
=
Středověk
X
Antika
V lidské hitorii vládne nutná souvislost, kterou Hegel nazýval dějinami (které se dějí – tj. je za
nimi skryt sebevývoj absolutního ducha, který je pojmem – tj. Cogitem). Evropské dějiny jsou
procesem, v němž se postupně realizuje princip svobody.
1. Řecko: Svoboda měla (dle Hegela) substanciální charakter (vnější). Týkala se jen
svobodných občanů s volebními právy.
2. Křesťanství: Svoboda vnitřní, ale nikoliv vnější.
3. Novověk: Myšlena Velká francouzská revoluce, kdy se člověk stává bytostí, která nalézá
sebe sama ve svých předmětných výtvorech – „bytí při sobě v jiném“ (to se děje v moderní
společnosti). Moderní společnost je dle Hegela společnost služeb, které uspokojují potřeby
lidí. Vlastnictví a majetek je první krok svobody – první, co člověk má, je jeho tělo. Ale u
Hegela je základní společenská jednotka rodina, nikoliv individuum.
Podle Hegela začaly dějiny na východě (zemědelské říže – Mezopotámie...) a přes Řecko,
křesťanství... postupují na západ (teze eurocentrismu). Hegel tento vývoj považoval za nutnou cestu
humanizace člověka, ale současný svět ukazuje, že se mýlil.
Problém u Hegela je ten, že si vybíral jen určité momenty, které se mu hodily do jeho systému.
Hegelova filosofie absolutního Ducha je sice věda, ale jen ve své spekulaci (latinsky speculum –
zrcadlo, jednalo se o zrcadlení vývoje absolutního Ducha, jak se skutečně projevoval v dějinách).
Ale později si začal Hegel argumenty konstruovat z čistého pojmu.
Ohledně antropologie u Hegela platí, že člověk je konečný duch, přičemž absolutní duch se ukazuje
buď jako lidstvo nebo jako příroda.
Hegelovi jeho odpůrci vytýkali, že jeho filosofie je kriptoteologií. Hegel sám přiznával, že určité
myšlenky převzal z předchozích filosofů (Herakleitos, Parmenides), ale je to filosofie časově
podmíněná, přestože si dělá nárok na absolutní pravdu (Hegel sice tvrdil, že jeho filosofie má
nadčasový charakter, ale ve skutečnosti jde o řešení dobových problémů – stejně jako další
filosofické soustavy, je i Hegelova filosofie řešením křesťanských dogmat na platformě čistého
rozumu. Hegel kladl přitom důraz na protestantismus jako vrchol sebepoznání absolutního ducha.
Protestantismus se mu zdál nejlepší, protože klade důraz na subjekt.)
Od Hegela se odštěpily dva proudy:
Starohegelovci: Věrni původní koncepci Hegelově, kterou se snažili dále rozvinout (i když po
Hegelovi nastal úpadek i jeho filosofie, protože ta neměla kam dál směřovat – Hegel sám sebe
považoval za vrchol dějin filosofie).
Mladohegelovci: Sem patří Karl Marx, Fridrich Feuerbach, Max Stirner. Všichni vyšli z Hegela,
ale obrátili se zády k jeho metafyzice absolutního ducha. Feuerbach se např. domníval, že
základem je Člověk jako reprezentant lidstva (zdůrazňuji velké Č – nejde o jedince, ale abstraktního
člověka). Feuerbach provedl na základě toho profanizaci křesťanství (ne Bůh, ale člověk má být
člověku bohem). Základní projevy člověka jsou podle něj láska k sobě a bližnímu. Provedl kritiku
pojmu Boha, neboť ten podle něj je ve skutečnosti promítnutím našich vlastních tužeb na nebeskou
klenbu (takže sám o sobě žádný Bůh není). Proti této námitce však teologové staví argument, že
křesťanský Bůh je „ganz anderes“ (zcela jiný – je naprostou alteritou a tudíž jako alterita nemůže
být výtvorem nás samotných). Viz jeho spis Zásady filosofie budoucnosti.
Karl Marx pak definoval člověka jako bytost, která ve své materiální činnosti přetváří svět. Člověk
je výtvorem sebe sama, ale je pokřiven, protože je utvářen v třídně rozdělené společnosti (viz
Marxův Kapitál). Podle Marxe se mají dějiny realizovat v budoucnu ve stavu svobody každého
jednotlivce. Myslitelé vyšlí z Marxe vyšli z představy, že dialektika rozebere stávající kultury
(myšlenkově i revolučně). Marx byl veliký v tom, že reflektoval kapitalismus 19. století, kdy
ekonomie dominovala nad politikou. Ve 20. století vládne politika nad ekonomií. Nicméně později
byl Marx „doplněn“ (de facto pokřiven) demagogií leninismu.
Společenská nadstavba (je ovlivněna
vývojem v základně).
Společenská základna: sem patří průmysl,
hospodářství apod. Jde o ekonomicko-průmyslovou
základnu státu, na které stojí „nadstavba“, což je u
Marxe intelektuální oblast života národa (umění,
filosofie, náboženství apod.).
Arnold Gödel: Byl německým filosofem, který přišel s myšlenkou, že monoteismus přispěl k
ovládnutí přírody (odbožštění světa vedlo k možnosti jeho ovládnutí).
Max Stirner: Základem jeho filosofie je Člověk pojatý jako individuální jedinec (rozdíl oproti
Feuerbachovi). Veškerý lidský život je cílem sám o sobě, bez metafyzických principů. Představitel
sociálního anarchismu – velké společenské hnutí. Svými myšlenkami ovlivnil F. Nietzscheho (ač
sám Nietzsche to nikde neříká, neexistuje u něj jasný odkaz na Stirnera, ale je tu podobnost vnější –
obě díla psána formou fragmentu, možnost i obsahové podobnosti, která je ale neprokázaná).
Søren Kierkegaard
Byl teologem i filosofem (ale hlavně byl ve svém myšlení křesťanem). Byl zakladatelem
existencialismu, který platí výlučně pro člověka a jeho život. Tímto obratem proti Hegelovi (člověk
jako konečný, myslící duch, který svým myšlením participuje na myšlení lidstva). Kierkegaard
pojal člověka jako existenci ve vztahu k Bohu (ve vztahu niterné, subjektivní víry, jejíž základem
není existence Boha, ale akt víry = akcent je dán na akt subjektu). Kierkegaard byl za tuto myšlenku
označen za rebela a stál mimo dánskou církev.
V souvislosti s Kierkegaardem (byť již mimo jeho myšlení) je další velký fenomén doby – SMRT
BOHA. Jde o kulturní, filosofický... proces, kdy dochází ke slábnutí křesťanství a k nárůstu
sekularizace. Ztrácí se pojetí transcendentálního světa, který by dával smysl lidskému životu a
tomuto světu – viz Dostojevskij. Tato myšlenka vrcholí u F. Nietzscheho – nihilismus. Nejsou
žádné vyšší hodnoty než tento svět, naturalizace života. V souvislosti s tím se náboženství stalo
subjektivní záležitostí (to znamená, že je otázkou jedince – ten může, ale i nemusí věřit, což je
velký rozdíl oproti předchozí době).
Nietzsche se sice projevil jako ničitel tradičních kulturních hodnot, ale základem jeho filosofie byla
myšlenka, že jedině člověk sám je pro sebe jedinou autoritou, která je schopna udávat limity své
činnosti. Na základě toho pak vypracoval pojem nadčlověka (Übermensch), který je schopen
prosadit své hodnoty. Nacismus se pak Nietzscheho pojmu chopil, aby jím ospravedlnil své zlořády,
ale je pravdou, že nacisté nikdy Nietzscheho nepochopili. Navíc Nietzsche nikde ve svém díle
nepoužívá nacistický pojem „nižší lidé“ (Untermensch). Nietzschem byl okouzlen Martin
Heidegger – jeho myšlenkou „věčného návratu téhož“. Možné zdroje této myšlenky jsou staré
Řecko (Herakleitos), dále zákon termodinamiky (hmota nevzniká, ale ani nezaniká, nýbrž mění jen
své skupenství) a snad se tu projevila skrze Schopenhauera i indická filosofie.
Následuje rozdělení filosofie (které trvá až do dnešní doby):
filosofie
Člověk a lidské dějiny
Příroda
Přírodní vědy
Humanitní obory
Filosofická hermeneutika
Slermacher
Hildei
Positivismus
Download

Novověká filosofie.pdf (221864)