Po mnoha letech znovu vítáme krajany z Ukrajiny!
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)
MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR
Dnes v ãísle
LANDSMAN·AFT
SE NEOMLUVIL
Ale byla příležitost
(s. 2)
SYNDROM
UKRAJINSKÉ TRAGÉDIE
Zamyšlení Mirka Svobody
(s. 3)
UKRAJINA PO „MAJDANU“
Ohlédnutí Karla Dostála
(s. 4)
P¤ÍLI· HORKÁ PÒDA –
PRO HITLERA
Ještě jednou o Titových partyzánech
(s. 5)
VZPOMÍNÁME
MAJAKOVSKÉHO
Uplynulo 85 let od jeho tragické smrti
(s. 6)
ZA VLAST, ZA STALINA
Za války to bylo hlavní heslo dne (s. 7)
VÁLEâNÉ VZPOMÍNKY
PLK. M. FEDORKA
(s. 8)
ROČNÍK XVIII
ČÍSLO 186, DUBEN 2015
V pfiedvoji autobus z âechohradu
Na ruzyÀském leti‰ti pozdravil krajany prezident Milo‰ Zeman
PRAHA (SV) – V pondělí 2. března
přijel do Prahy autobus s 46 krajany
z Ukrajiny. Stalo se tak poprvé po delší
době od masového návratu krajanů
z Volyně, který po skončení druhé světové války dohodl se sovětskou vládou ještě generál Ludvík Svoboda.
Tato skupina pochází z východoukrajinské obce Čechohrad v oblasti Záporoží,
kam se jejich předci usadili už v šedesátých letech devatenáctého století. Čechohrad leží mimo zónu dnešních bojů a nachází se nedaleko Krymu.
Krajany z Ukrajiny uvítal ředitel azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra
ČR Tomáš Haišman. Občané z Čechohradu se po příjezdu přemístili dvěma autobusy do hotelu Vltava v Červeném nad Vltavou, kde je pro ně připraven půlroční pobyt se vším zabezpečením včetně jazykových kurzů.
Po uzávěrce tohoto vydání přistálo na
ruzyňském letišti vládní letadlo s asi čtyřmi desítkami osob. Krajany z Ukrajiny při-
vítali prezident Miloš Zeman a ministr
vnitra Milan Chovanec.
České úřady udělily povolení k trvalému pobytu ve zrychleném řízení 140 krajanům Žadatelů o přesídlení bylo podle tisku víc. Ostatní krajané budou přijíždět průběžně podle svých možností.
Česká vláda nabízí krajanům výhodné
podmínky pro jejich rychlé začlenění do
české společnosti. Zatím uvítáme mezi sebou 135 osob, ale na 70 žádostí se podle
údajů Ministerstva vnitra ČR dosud nedostalo. Jak prohlásil ministr Chovanec, volyňským Čechům se zdá, že „Ukrajina není perspektivní“. Bojí se válečného konfliktu a zároveň budoucnosti.
Prosby volyňských Čechů naléhavě
podporuje i prezident Miloš Zeman, ve
vládě jejich repatriaci úspěšně prosadil
ministr Chovanec. Není vyloučeno, že
k rozhodnutí ukrajinských Čechů vrátit se
do Čech přispěla pověst o banderovcích,
kterou mohli nejednou slyšet z úst svých
otců a dědů pamatujících válečné a pová-
Je‰tû tak trochu rozlámaní z dvoudenní túry autobusem vstupuje 3. bfiezna první skupina krajanÛ z Ukrajiny na peron praÏského autobusového nádraÏí
(Foto Petr Horník z Práva)
lečné masakry, které Čechům, Polákům
i Židům na západní Ukrajině způsobily
bandy masového vraha Bandery. Dokon-
Nikoliv „konec války“, ale Den vítûzství!
Není to jen konec (druhé světové) války, to si mohou připomínat potomci vojáků wehrmachtu. Pro nás, občany České republiky, je to především den vítězství nad silami fašistického zla. Velký
svátek protihitlerovské koalice pro celý
svět. Před 70 lety fašistické Německo
definitivně kapitulovalo.
To je jedna z odpovědí z rozhovoru s Janem Minářem, předsedou SV ČR, s nímž
hovoříme na téma nesporně aktuální – co si
budeme v květnu za letošních zvláštních
mezinárodních okolností připomínat:
● Jak se, příteli předsedo, připravuje
naše sdružení k oslavě 70. výročí Dne vítězství nad fašismem?
Sedmdesáté výročí vítězství nad fašistickým Německem, to není jen konec války, to si mohou říkat potomci vojáků
wehrmachtu. Pro nás, Čechoslováky, občany České republiky, je to den osvobození a den vítězství, který si půlka Evropy
bude připomínat 8. května. Podle středoevropského času byla bezpodmínečná kapitulace Německa podepsána 8. května
1945, ale pro českou část Československa
nadešel tento historický den 9. května, kdy
osvobozením Prahy Rudá armáda vítězně
Remka vzal
do vesmíru
V sobotu 21. února
zemřel v Moskvě ve
věku nedožitých 84
let ruský kosmonaut
Alexej Gubarev.
Do vesmíru letěl
dvakrát jako velitel
kosmických lodí Sojuz. Poprvé to bylo
v lednu 1975 s Georgijem Grečkem (takřka měsíční mise na
Sojuzu 17 a Saljutu 4), podruhé v březnu
1978 s Vladimírem Remkem (téměř osmidenní let na Sojuzu 28 a Saljutu 6). Šlo
o první mezinárodní let v rámci programu
Interkosmos. Gubarev byl vyznamenán
Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR. Kariéru
kosmonauta ukončil v roce 1981, věnoval
se pak administrativním funkcím v Gagarinově výcvikovém středisku. V roce 1990
byl povýšen na generála.
CENA 10 Kč
dokončila svou pražskou operaci, poslední
vojenskou operaci v Evropě.
Slovanský výbor ČR důstojně oslaví toto vítězství. Je nespornou historickou skutečností, že to byla sovětská Rudá armáda,
která nesla největší tíhu této války a má
hlavní zásluhu na osvobození národů východní a střední Evropy za cenu mnoha
mililionů padlých. To by si měli uvědomit
všichni, kteří žijí jen díky těmto obětem
především ruských hrdinů. Zúčastníme se
oslav této pro nás nejvýznamnější události
dvacátého století, společně s Českým svazem bojovníků za svobodu a všemi vlastenci. Zvláště nyní, když pohrobci fašismu se snaží falšovat historii a snižovat zásadní zásluhu Sovětského svazu v porážce
hitlerismu.
● Jakou spoluúčast doporučujete našim členům a sympatizantům?
Našim členům, sympatizantům a všem
československým vlastencům doporučujeme se zúčastnit oslav vítězství nad fašismem v akcích v hlavním městě a všude,
kde bude tato událost vzpomínána.
● Co zůstalo ve světové i české politice z odkazu protihitlerovské koalice?
Všichni čestní lidé u nás i ve světě, kteří
neztratili historickou paměť, si váží těch,
kdož v řadě bojovníků protihitlerovské koalice bojovali, umírali a zvítězili nad zrůdným fašismem. Pro Českou republiku bylo
a je životně důležité rozhodnutí Spojenců
o odsunu zrádné, nacismu propadlé německé menšiny z Československa, kteréžto rozhodnutí je neměnnou součástí naší poválečné historie.
● Co říkáte fašizujícím hlasům, jež se
ozývají v různých koutech Evropy, například pochody nacistů v Kyjevě?
Je hanbou všech evropských vlád a institucí, že neprotestují proti veřejnému
oživování fašismu na Ukrajině, v Chorvatsku a Pobaltí. Vrcholem fašistické drzosti je v roce 70. výročí vítězství nad fašismem pořádání pochodňového průvodu
banderovců v Kyjevě a oslavování masového vraha Bandery, zodpovědného za
zvěrské vraždy více než 100 000 Poláků,
Židů, Rusů a Čechů na Ukrajině, stejně
jako psychopatický výrok současného
ukrajinského předsedy vlády(!) Jaceňuka
o „vpádu Rudé armády na Ukrajinu a do
Německa v roce 1944“. Je nepochopitelné, že Polsko silně podporuje nezákonnou, banderovci dosazenou kyjevskou
vládu, přestože většina obětí banderovských zločinců za války byli Poláci, žijící
na západní Ukrajině. Hanba padá na vlády států Evropské unie, včetně ČR, které
kyjevskou juntu (podobně jako dříve zločinecký pseudostát Kosovo) uznaly. Tolerování až podpora neofašismu svědčí
o ztrátě historické paměti.
● Co přejete prezidentu Zemanovi
v jeho cestě na Rudé náměstí v květnu?
Slovanský výbor ČR spolu s dalšími vlasteneckými organizacemi, sdruženými ve
Vlasteneckém fóru vedeném Českým svazem bojovníků za svobodu podpořil Miloše
Zemana ve volbách prezidenta České republiky proti K. Schwarzenbergovi, vystupujícímu za nehorázné požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu na revizi výsledků druhé světové války. Odsoudili jsme též
hanebnou, v cizím zájmu provedenou provokaci proti hlavě státu 17. listopadu v minulém roce. Přejeme našemu panu prezidentovi, aby se nedal odradit štvaním sluhů
cizích zájmů od pravdivého hodnocení minulých i současných událostí, jako je pravda
o rozhodující úloze Rudé armády v porážce
německo-nacistických agresorů. Důkazem
tohoto jeho statečného postoje je i jeho
účast na oslavě vítězství v Moskvě. (zh)
Senátor Doubrava mezi námi
Senátor Jaroslav Doubrava, někdejší starosta obce Telnice v okrese
Ústí nad Labem, v roce 1999, kdy letouny válečnického paktu Severoatlantické aliance a USA bombardovaly Jugoslávii, stál v Bělehradě na
mostě jako živý štít, aby mohl podat očité svědectví o zločinné agresi, která se udála v naprostém rozporu s mezinárodním právem!
Viděl zničené obytné domy, spáleniště v Novém Sadu, vybombardovanou
rafinérii... A také na pitevním stole mrtvou sedmnáctiletou těhotnou dívku
s roztrženým břichem po explozi kazetové pumy, vedle níž leželo její mrtvé
dítě. To je zbraň, zakázaná Ženevskou konvencí. Doubrava byl prvním, kdo
do České republiky přivezl děsivou zprávu, že Američané použili v Jugoslávii jadernou zbraň na zničení mostu.
Senátor Doubrava se vydal nedávno také na východní Ukrajinu, kde plane
další válečný konflikt, aby jako pozorovatel v Luhansku sledoval průběh voleb. Však za to byl českou pravicí a médii skandalizován.
O dojmy ze své cesty se podělil na únorovém společném zasedání členů
a sympatizantů Slovanského výboru ČR a Spolku českých novinářů.
Jak prohlásil, pozvala ho tamní ústřední volební komise. Ještě s dalšími
mezinárodními pozorovateli nejprve letěl do Moskvy, odtud do Rostova nad
Donem a poté cestoval autem do Luhansku. Doprovázeli ho tři mladíci, s nimiž se bavil o sankcích Evropské unie a USA proti Rusku. Ti se sankcím vysmáli: Když nám Západ nebude dodávat mléčné výrobky, tak je dovezeme od Senátor Jaroslav Doubrava mezi námi. Uvedl ho Pavel NoŠvýcarů a navíc máme kvalitnější naše.
vák, pfiedseda Spolku ãesk˘ch novináfiÛ.
(Pokračování na s. 2)
(Snímek Karel Mevald)
ce ukrajinské zdroje hovoří o tom, že se
na Ukrajině Banderovi potomci znovu
tak či onak objevují v kyjevské politice.
Pfied 70 lety
Tfietí fií‰i zvoní
umíráãek
Plán berlínské operace Rudé armády
byl vrchním velitelem J. V. Stalinem definitivně schválen 1. dubna 1945 a vojska tří frontů, která se blížila k německému hlavnímu městu, dostala 12-15 dní
na přípravu ke konečnému útoku.
Ten započal podle direktiv 16. dubna:
vojska maršála Žukova (1. běloruský
front) stála proti Berlínu čelem a měla za
úkol zaútočit z kostřímského předmostí
a obejít město ze severu. Nadto musela
překonat Seelovskou vrchovinu, což se
ukázalou jako nadmíru těžké – Němci se
zde bránili nejenom udatně, ale i zoufale, doslova do posledního muže. Krev
osvoboditelů Berlína, stejně jako německá krev tady tekla doslova proudem.
Vojska 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva dostala za úkol
porazit nepřátelské uskupení v prostoru
Chotěbuze a jižním směrem se probít až
k Drážďanům, které 14. února po kobercovém náletu anglických bombardérů
fakticky lehly popelem. Blížeji k Berlínu
měl 1. ukrajinský front obsadit město
Lübben, šedesát km od města.
Vojska 2. běloruského frontu pod velením maršála Rokossovského se dobývání Berlína bezprostředně nezúčastnila,
ale měla se pohybovat severně od něho
a postupovat dále na západ, vstříc Spojencům.
Také Spojenci slavili úspěchy ve středu Německa, a 24. dubna 1945 se setkala spojenecká americká vojska generála
Pattona v Torgau na Labi u Lipska a přátelsky se pozdravila se sovětskými vojáky 1. ukrajinského frontu. Protihitlerovská koalice tak rozdělila nacistickou říši
na dvě poloviny. Německu očividně začal zvonit umíráček, stejně jako Japonsku v dalekém Tichomoří, kde Američané osvobozovali jeden ostrov za druhým.
Na jihu Německa osvobodila sovětská vojska 2. ukrajinského frontu Budapešť a počátkem dubna i Vídeň a Bratislavu.
Boje však ani zdaleka neutichaly
v Chorvatsku, kde vojáci chorvatského
zrádce Paveliče složili zbraně až v polovině května.
(zh)
2
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
186/2015
U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA
Senátor Doubrava mezi námi
(Dokončení ze s. 1)
Doubrava je přesvědčený, že Ruská federace vyjde z odolávání sankcím nakonec posílena. „Tvrdím, že Spojené státy už
nevědí, kudy kam. A to vždycky bývá východiskem války. Nedej bože! Vždyť to by
mohl být konec života na Zemi!“ hrozí se
senátor. Spojené státy americké spatřují
sílu ekonomického trhu ve spojení Evropské unie s Ruskem a snaží se toto spojení
přerušit. A to je důvod sankcí. Stupňování
sankcí ze strany Američanů má za cíl hospodářsky Evropu poškodit. Nemohu pochopit, proč Unie tuto skutečnost přehlíží!“
Podle Doubravy existence vrahounů
z Islámského státu je výsledek politiky
USA. Ty jsou také původci exodu lidí
z Blízkého východu do Evropy, kterou
chtějí zaplavit a tím i ekonomicky narušit,
neboť Evropa není schopna absorbovat tak
ohromné množství lidí. Přitom my sami
máme obrovské problémy s nezaměstnaností. Navíc je tady riziko, že pod pláštíkem těchto migrantů sem mohou poslat
hordy hrdlořezů, kteří našli zalíbení v uřezávání hlav a bestiálním vraždění.
Poláci vycvičovali
fašistické bojůvky
A obdobná situace je i na Ukrajině, míní senátor. V Parlamentních listech napsal
úvahu, že je smutné, když Poláci se podílejí na výcviku fašistických bojůvek na
Ukrajině. Podiv o to větší, že to byli banderovci, kteří za druhé světové války systematicky vyvražďovali Poláky ve všech
ukrajinských obcích a páchali strašná
zvěrstva. Vypovídají o tom například fotografie dětí, přivázaných ostnatým drátem
na stromy, kde je nechali umírat. Záhy přišel Doubravovi rozhořčený dopis od velvyslankyně Polska v ČR, že to není pravda.
Ale byl to právě polský tisk, kdo zjistil, že z rozhodnutí polského ministra zahraničních věcí Sikorského tři měsíce
před dramatickými událostmi na kyjevském Majdanu začal tento výcvik Poláky
probíhat. Doubrava tuto informaci ofotografoval a velvyslankyni poslal s tím, aby
vše vyvrátila. Paní velvyslankyně však
stáhla krovky do role mrtvého brouka
a mlčí.
Fronty lidí
před volebními místnostmi
Doubravův první kontakt v Luhansku
s hrůzným obrazem války měl podobu
spáleného tanku, rozstříleného domu
a dětského hřiště, vypáleného autobusu,
v němž odjížděla asi čtyřicítka civilistů do
azylového centra. Ti lidé byli postříleni.
V hotelu, kde bylo ubytováno jednadvacet
mezinárodních pozorovatelů pro dohled
nad volbami, netekla voda, nehřálo topení
a nešla elektřina. Byli tu s Doubravou také Slovák, Srbové, Řek, Italové, Američan. Chránil je ozbrojený doprovod. Pořád
Předsednictvo Slovanského výboru na návrh redakční rady Slovanské vzájemnosti ocenilo aktivitu našich tří dopisovatelů. Za
dlouholetou spolupráci se SV byli odměněni: Miroslav Kubín,
Chlum u Třeboně, František Truxa, Jablonec n/Nisou a Rudolf
Vaněk, Cheb.
(SV)
Slovák, bojující za Novorusko
Neušlo nám
Absolvent církevní školy v Bratislavě
šestadvacetiletý Martin Keprta už čtyři
měsíce bojuje na straně proruských vlastenců v Doněcku v hodnosti nadporučíka.
Podle serveru Aktuality.sk se vyznal:
„Jsou mi blízké zájmy slovanství, hodnot
a tradicí rodiny, co Evropská unie potírá
a popírá v základech.“ Na Slovensku pracoval v profesi programátora. Před časem
utrpěl na frontě zranění – průstřel čelisti.
Věří, že zakrátko opět bude bojeschopný.
Nevěří v mírové urovnání konfliktu. Naším cílem je Novorusko. Uznání Doněcké
nezávislé republiky, řekl: „nechci se vrátit
domů na Slovensko. Našel jsem novou
vlast, které chci sloužit, a pokud bude třeba, i umřít za ni se zbraní v ruce.“ (jel)
Zavolejte si...
Poznámka
V nedávné minulosti mnohé instituce
provozovaly bezplatné zelené linky začínající 800... Dnes s překvapením na telefonních účtech zjistíte, že se na volání finančně podílíte. Voláte na vodárenské
poruchy, poruchy ČEZ, některé banky?
Bílá linka začínající 840... říká, že voláte v rámci republiky za jednotné ceny,
ale jsou rozdílné u různých operátorů.
Neteče vám voda? Jako poškození se na
telefonátu spolupodílíte. Modrá linka
810... 830... a další rozdělí náklady volajícího a volaného – ceny určuje operátor.
Modrá i bílá jsou hojně používány ke
kontaktu se zákazníky. Kolik času pročekáte, než se uvolní některý informátor?
Výzva „zavolejte si...“ se může dost prodražit.
Největší dopad do vaší peněženky mají
duhové linky začínající devítkou. Používají je TV kartářky a erotické seznamky
a pořady. Jenže na takové linky odkazují
různí šmejdi nebo vás tam přepojí. Váš
údiv nad telefonním účtem nezná mezí.
(pn)
O omluvû ani slovo
Komentujeme
Sudetoněmecký landsmanšaft vyškrtl
ze svých protičeských požadavků jak revanšistické heslo o „znovuzískání vlasti“,
tak vrácení majetků zkonfiskovaných
podle rozhodnutí postupimské konference
příslušníkům sudetoněmecké menšiny kolaborující s nacistickým režimem.
Vedení spolku v čele s Berndtem Posseltem tak učinilo koncem února při novelizaci spolkových stanov.
Česká veřejnost může tedy právem zvolat KONEČNĚ! Dědice třetí říše k tomuto
kroku vyzvala už pařížská konference
o reparacích z prosince 1945, která majetek německé menšiny na území ČeskosloPrvní stránku rubriky U nás doma rediguje
Zdeněk Hoření, druhou Jan Jelínek.
venska jednoznačně přisoudila čs. státu
s rozhodnutím, že se nikdy nesmí dostat
zpět do německých rukou. Čin Sudetoněmeckého landsmanšaftu by proto bylo
možné ocenit, kdyby po A, bylo řečeno i B
– že se sudetští Němci omlouvají za spolupráci s Henleinem, i Hitlerem, tedy za
zradu, které se po Mnichovu dopustili na
státu, jehož občany po dlouhá léta byli.
Německý stát předešel rozhodnutí
landsmanšaftu ohledně konfiskací už dříve v několika dokumentech – nejprve
v dokumentech NDR, později po roce
1989 i Spolkové republiky Německo.
Ani změna sudetoněmeckých stanov
však neznamená, že jednotlivci se nemohou u soudu domáhat „svých práv“. Ostatně česko-německé vztahy jsou nadále zatíženy stále živým břemenem nazývaným
reparace, které Československo ve své době vyčíslilo na 300 miliard předválečných
korun.
(zh)
mě uváděli jako senátora. Já je ale upozorňoval, že tu nejsem za Senát České republiky, ale pouze jako soukromá osoba.“
Při volbách členové volební komise nekroužkovali v seznamech voliče, kteří odvolili, tak jak je tomu u nás v České republice, řekl Doubrava. Volební lístek komisaři předali voliči až po jeho osobním
podpisu. Před volebními místnostmi se
táhly až několikahodinové fronty občanů.
Stály v nich i ženy s dětmi na rukách. Zájem o volby tedy byl obrovský. Přitom počasí nebylo zrovna nejpěknější. Padal déšť
se sněhem a foukal studený vítr. Volit se
začínalo v osm hodin ráno. Volby se měly
konat do 20 hodin večer. Ale pro značný
zájem, aby mohl odvolit maximální počet
lidí, byl čas voleb posunut do 22 a někde
až do 23 hodin. Fronty k urnám stály na
všech volebních místech Luhanské lidové
republiky.
Syn padl za svobodný stát
„Setkal jsem se s mnoha pomníčky padlých bojovníků A s jedním otcem, jehož
syn položil život za lepší budoucnost, za
svobodný stát Luhanskou lidovou republiku. Vidět takovou bolest ve tváři a očích
táty nad ztrátou dítěte, to něco znamená,“
zdůraznil senátor. „Nyní už nevidím
možnost dalšího společného žití v jednom státě – Ukrajině. Jestliže kyjevská
vláda dokáže takovýmto způsobem skupinu svých občanů tak surově ničit, tak
už není šance k nějakému federativní-
mu uspořádání. K nějakému řešení,
které osamostatní východ Ukrajiny,
zřejmě dojde. Aby se spojily Luhanská lidová republika (LLR) a Doněcká lidová
republika (DLR) pod jednu správu.“
V diskusi pak na adresu senátora
J. Doubravy zazněl dotaz, zda je opravdu
reálné, aby obě republiky spolu vytvořily
jeden společný stát a jejich hlavní představitelé Plotnickij a Zacharčenko se bratrsky
dohodli tak, aby tento nový stát fungoval?
A zřejmě by to muselo požehnat Rusko,
ale od Evropské unie a Západu vůbec nelze asi nic dobrého čekat. Senátor odvětil:
„Je však přece jen ještě brzy na úvahy,
jestli se LLR a DLR spojí. Mám pocit, že
ze strany ukrajinské vlády válečnickými
akcemi byl překročen Rubikon. Ke společnému žití v ukrajinském státě už je stěží možné dospět. Logické by bylo, kdyby
se Luhanská a Doněcká lidová republika
dokázaly spojit. Ale zase si nedělejme iluze, že druhý čelný představitel se bude řídit svým kolegou. To jsou vlivy, které v této chvíli lze těžko odhadnout. Podívejme
se na střídání oligarchů, kdy tam mají velké peníze. Tam je bezedná díra, v níž peníze mizí neskutečným způsobem.“
Byli jsme na oslavách
osvobození Varšavy
Docent Jan Minář, předseda SV ČR
a místopředseda Mezinárodní slovanské
rady, v rozpravě přečetl text dopisu vlády
ČR, jenž je odpovědí na Prohlášení SV
ČR, v němž stoupenci slovanské pospolitosti důrazně odsuzují vraždění slovanského obyvatelstva východní Ukrajiny – oblastí Doněcké a Luhanské. Minář přitom
informoval, že toto prohlášení bylo zasláno národním slovanským výborům Polska, Ruska, Ukrajiny.
Vladimír Mlejnecký hovořil o průběhu
polských oslav při příležitosti 70. výročí
osvobození Varšavy Rudou armádou, na
kterých zastupoval jako host SV ČR. Přitom se netajil rozpaky nad způsobem
oslav.
Miroslav Dvořák v diskusi uvedl ve
známost vandalský skutek – na Žižkově
náměstí v Táboře kdosi odsekl nápis: Zakladatel Tábora Jan Žižka.
Eva Holečková, tajemnice SV ČR, ocenila Vlastu Babovcovou ze Vsetína, která
patří k obětavým kolportérům měsíčníku
Slovanská vzájemnost s nejvíce prodanými výtisky.
František Štefek, válečný veterán čs. armádního sboru Ludvíka Svobody, opět již
po několikáté daroval na činnost SV ČR
2000 korun.
Šéfredaktor Pavel Novák poděkoval
všem, kteří do našich novin zaslali své
příspěvky formou vzpomínky na druhou
světovou válku. Je to nesmírně poutavé
čtení, zdůraznil. Pište nám více do této ankety, neboť zpětná vazba je pro noviny to
nejdůležitější.
JAN JELÍNEK
Kdo v âechách „hnûdne“?
Napsala nám rodaãka
z Ukrajiny:
„Víte, já už nemusím ani premiéra
Bohuslava Sobotku, ani ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, když vidím,
jak se aktivisticky angažují na Ukrajině
ve prospěch banderovců. Stačí mi, když
si vzpomenu na vyprávění mého otce
(dej mu Pán Bůh klidné odpočinutí),
který po druhé světové narukoval do
Československé lidové armády jako
dobrovolník a byl nasazen proti dobře
vycvičeným, Hitlerovi věrným banderovcům na Slovensku.
Vyprávěl, jaká zvěrstva partyzánské
jednotky Bandery páchaly na obyčejných
lidech i po kapitulaci Německa. Sám byl
dosti těžce raněný, ale žádného odškodnění se nedočkal a až do konce svého života
kulhal na pravou nohu. Neměl žádné TP
ani ZTP (zdravotní průkaz o tělesném postižení – pozn. red.) a pracoval až do důchodového věku.
Můj otec nedostal nic a naše současná
vláda nechává v České republice léčit za
peníze daňových poplatníků potomky
nebo příznivce Stepana Bandery, kteří
legálně, s podporou našich politiků (bývalého ochránce lidských práv pana
Michala Kocába a bývalého ministra
zahraničí Karla Schwarzenberga), napadali střelbou ze samopalů a pušek
ukrajinské policisty Berkutu. A jako
smyslů zbavený se tak chová i nynější ministr zahraničí pan Lubomír Zaorálek, který sem nechal letecky vládním speciálem
Ukrajin‰tí stoupenci Bandery
dopravit raněné banderovce k drahému
ošetření v českých nemocnicích, což zaplatíme my všichni.
Našich lidí se na to nikdo neptá, zda
souhlasí s léčením postřelených banderovců v našich nemocnicích na účet českých občanů. Pan premiér Sobotka dokonce avizoval, že naše republika přijme
až 100 000 uprchlíků z Ukrajiny.
Ptám se proto já: Jaký je rozdíl mezi vládou předešlou a vládou nynější? Jaký je
rozdíl mezi Banderou či Hitlerem? Jaký je
rozdíl mezi ODS a ČSSD? Podle mě žádný!
Sanitky s těžce raněnými českými občany krouží po Praze a žádná nemocnice je
nechce přijmout, že nemají volnou kapacitu, že nejsou k dispozici akutní lůžka, že
jsou lékaři přetížení, ale jak se jedná
o banderovce, tak mají všechny nemocnice volnou kapacitu. Lékařské týmy s ukrajinskými lékaři jsou přítomni na pracovišti a čekají jen na přílet banderovců.
Proto se ptám hlavně straníků a funkcionářů ČSSD, funkcionářů a členů ANO
2011, členů a funkcionářů KDU-ČSL?
Nehnědnete náhodou také?“
(SH)
Slavné stavby âesk˘ch Budûjovic
PRAHA – „V roce 2018 budeme
vzpomínat 100, výročí vzniku Československé republiky. proto chceme na počest této historické události v součinnosti se Slováky a Podkarpatskou Rusí vydat publikaci a uspořádat výstavu, nazvanou Sto let nové architektury.“ Řekl
to Oldřich Janota, ředitel pražského Kotěrova centra architektury a majitel nakladatelství FOIBOS BOOKS na únorovém
otevření výstavy nazvané Slavné stavby
Českých Budějovic.
Expozice se koná v Atriu Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky při
příležitosti 750. výročí založení Královského města České Budějovice. Zahájil ji
poslanec Jan Zahradník za přítomnosti primátora jihočeské metropole Svobody. Na
výstavě zaujmou návštěvníky obrazy stavebních děl, doplněných zasvěceným tex-
tem, vytvořené nejen našimi předky, ale
i současníky. Například to jsou Mariánská
kasárna, v nichž od roku 1885 dlouhodobě
sídlil 91. pěší pluk rakousko-uherské armády, v němž sloužil také spisovatel Jaroslav Hašek a vlastně i jeho dobrý voják Josef Švejk. Roku 1990 budovu opustila Armáda ČR, kasárna chátrají a hrozí jim demolice. Upoutají rovněž Lávka přes nákladové nádraží, vytvořená v letech
1906–1907, Dlouhý most (1996–1998),
Plavecký stadion (1958–1971), Husův
sbor (1924).
Chloubou stavitelského fortelu našich
předků, stavebního cechu řeznického –
jsou českobudějovické Masné krámy –
které tady stojí od roku 1554 a jež byly rekonstruovány v letech 1830, 1953 a 1972
až 1977. Ale první krámce řezníků a pekařů se tady objevily přímo na náměstí již ve
středověku. Až císař Karel IV. nařídil roku
1360 jejich zbourání a vydláždění rynku.
Pozoruhodnou je i Lannova loděnice se
zahradním domem ve Čtyřech Dvorech na
Vltavském nábřeží, postavená v letech
1837–1852. Kolem 16. století byla splavněna Vltava zejména za účelem levnější
lodní dopravy rakouské soli do Čech. Vznikla královská loděnice, určená k výrobě
dřevěných nákladních lodí. Historickými
skvosty jsou především Samsonova kašna
a chrám svatého Mikuláše (1260–1350).
Jak sdělil našemu listu Oldřich Janota,
tak nakladatelství Foibos Books vydává
knihy, které nejenom popisují rozličné
stavby na území naší republiky, jejich architekturu, ale živě vypovídají i o lidech
a době, kdy se zrodily a přitom se mnohé
vyznačují svým nespoutatelným geniem
loci – duchem místa.
JAN JELÍNEK
186/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
3
SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS
■ Šíření poplašné zprávy? Názory
Syndrom ukrajinské tragédie
V ruském tisku se objevil zajímavý
článek Alexandra Buzgalina, který by
neměl ujít ani naší pozornosti.
Vždyť se týká tragických událostí současné občanské války na Ukrajině, odkud
k nám doléhají tíživé zvěsti o utrpení obyvatelstva vystaveného válečným strastem.
Uveďme aspoň některé názory z jednoho
článku, protože tak lze si lépe vytvářet objektivní pohled na události, které tam tíživě dopadají na nám blízký národ a jsou výstražným mementem pro mnohaleté úsilí
slovanských národů o slovanskou vzájemnost.
Shora uvedený autor soudí, že boj novoruských občanů je i při všech obludných
protikladech a masové zápornosti spravedlivým. Agrese kyjevských držitelů moci je
zločinná. Není podstatné, zda jsou z hlediska té či oné mezinárodněprávní normy
negativní či nikoliv jednání domobranců.
Otázka zní jinak: je toto jednání progresivní nebo nikoliv, odpovídá správnosti nebo
ne, jsou tato jednání v souladu se základními zájmy obyvatel těchto regionů? A na
poslední otázku Buzgalin odpovídá: Ano!
Těm, kdož hovoří o tom, že v případě smíření s kyjevským režimem by bylo méně
krveprolití, pak jsou podobní těm, kdož se
snažili přežít fašismus a vysloužili si Buchenwald...
I když není mým úmyslem polemizovat
s autorem, jedno je zde třeba konstatovat:
odmítat je nutno vždy jakékoliv porušování mezinárodněprávních norem a základních principů mezinárodního práva, protože pak otevíráme dveře nekontrolovatelné
zvůli!
Autor v dalším soudí, že v heslech i vyjádřeních četných představitelů Novoruska
(a zejména v komentářích jejich ruských
adeptů) se vyskytuje ruský „impěriskij“
expanzionismus. V některých případech
vyúsťuje v přímou podporu velkoruského
šovinismu až do snění o ruských tancích ve
Lvově a nenávisti ke všemu ukrajinskému
nebo vyjádřeních o jakoby umělém charakteru samotného ukrajinského státu. Mohu pochopit, proč a odkud se taková rétorika vyskytuje u některých občanů Novoruska, jejichž děti zavraždily ukrajinské granáty a bomby, ale omluvit nelze ani ty. Nelze, poněvadž ani v období takové tragédie, jakou byla Velká vlastenecká válka,
nenávist sovětského lidu k uchvatitelům,
k fašismu a Hitlerovi se nezvrátila v hesla
o boji s německým národem, kulturou
a státností. O to víc to je nezákonné ve
vztazích s přátelským ukrajinským národem.
Pokud jde o Novorusko, musíme jasně
říci, že zmíněné imperiální ambice nepředstavují oficiální program tohoto nově vytvářeného („novoobrazovanija“) území
a nezastávají je daleko ne všichni předáci,
nehledě na řadové aktivisty, mezi nimiž je
nemálo zastánců sovětských idejí. Kromě
toho u samotných proruských postojů existuje ještě další stránka, která má zásadní
význam: je skutečností, co do svého obsahu, že boj domobranců se stal obranou životních zájmů občanů před agresory, provádějícími tažení masového ničení obyvatelstva prý v jejich vlastní zemi.
Hovoříme-li právním jazykem, lid Novoruska uskutečnil svoje základní právo –
právo na povstání. Buzgalin dodává: nemýlím-li se, dokonce Deklarace nezávislosti USA vyhlásila toto právo v případě,
že vláda uskutečňuje protinárodní politiku.
Pokud hovoříme jazykem morálky, jde
o boj národní obrany. – Boj za životy žen,
starců a dětí, o domy i školy...
Autor právem poukazuje na důležitou skutečnost, že v návrzích programu
Novoruska se zdůrazňuje nezbytnost zachování ukrajinského jazyka jako úředního, což se zásadně liší od postoje „kyjevských demokratů“, odpírajících
úřední statut ruskému jazyku.
Buzgalin věnuje pozornost i ekonomice.
Konstatuje, že na rozdíl od oligarchů, kteří
se dostali k moci v současné Ukrajině, Novorusku se nedostává podpory ani od jednoho z oligarchů Doněcka nebo Luhanska
a všichni takzvaní proruští oligarchové
z Východu se nakonec projevili na straně
Kyjeva. V boji o vládu v Doněcku a Luhansku spatřovali totiž větší nebezpečí,
než je tomu v případě konkurence prozápadních třídních bratrů.
Autor si klade otázku, jaký politickoideologický a ekonomický systém se v budoucnu vytvoří v Novorusku v případě,
bude-li válka ukončena vítězstvím. Na
otázku nového státu zatím není odpověď.
Vycházeje ze současného stavu, soudí, že
v této oblasti se vytvoří kapitalistický
systém, více paternalistický a nacionalistický, méně liberální, a to jak z ekonomického, tak politického zřetele. Lze předpokládat, že se bude podstatně lišit ve srovnání s ruským kapitalismem. Bude více sociální a méně oligarchický, více orientovaný na základní lidské hodnoty (zdravotnictví, ubytování apod.). Buzgalin však ponechává konečnou odpověď otevřenou.
Autor si všímá i dalších možných vztahů mezi Ruskem a Novoruskem a otázky
ruského expanzionismu. Odpovídá, že
u ruského expanzionismu je zájem projevit
se na Ukrajině a prokázat USA a Evropské
unii, že má sílu chránit své ekonomické
a politické zájmy. V této spojitosti věnuje
pozornost vztahům s Novoruskem. Je toho
názoru, že moc a kapitál za ní stojící se
právem obává tendencí, které existují za
reálné přízemní samoorganizace a iniciativy, reálného antioligarchismu, který je
vlastní tomuto bránícímu se světu s proruskou rétorikou.
V dalším se autor kriticky vyslovuje
k odsudkům úspěchů, jež byly dosaženy
v demokracii, výchově i kultuře Evropy
a USA. Současně však ruští držitelé moci
objektivně vystupují jako jeden z nemnoha oponentů hegemonie globálního kapitalismu, usilujícího o imperiální absolutismus. Ve sféře světové politiky se ruská
moc stává progresivní silou omezující hegemonii USA a dalších, silou schopnou
podporovat začátek konsolidace antihegemonistických sil ve světě. V případě úspěchu takových plánů stanou se představiteli
– a to je paradox – dostatečně reakční státy. Jejich antihegemonismus bude polovičatým, nedůsledným, bezmezně vzdáleným ideálům alterglobalismu, ale - ...,„co
vyrostlo, to vyrostlo“.
A ještě: vedle imperialistických ambicí
ruského kapitálu a státu v naší zemi je vřelý, soudružský podnět našich prostých občanů pomoci svým spoluobčanům a obec-
Var‰ava vzpomínala
Před sedmdesáti lety, 17. ledna 1945,
osvobodili sovětští a polští vojáci od německých okupantů polské hlavní město. Výročí se v současné polské společnosti prezentuje jako „ukončení bojů
o Varšavu“.
Bylo skromně připomenuto v sobotu
17. 1. 2015. Stalo se tak u hrobu Neznámého vojína, kde akci organizovaly polské oficiální orgány a dále před ústředním monumentem pohřebiště sovětských vojáků z iniciativy Velvyslanectví
Ruské federace v Polsku. Pietních aktů
se zúčastnili i zástupci veteránských
a občanských sdružení. Mezi nimi nebyla bez přehlédnutí delegace Polského
slovanského výboru, vedená jeho předsedou Boleslavem Tejkowským. Důstojným způsobem si i bratrská organizace
Slovanského výboru ČR připomněla památku těch, jež se zasloužili o osvobození našich národů.
(vm)
ně zcela neznámým lidem – domobrancům i uprchlým z Novoruska. A to je nevšední, nejdůležitější skutečnost a výsledek zahraniční tragédie. Jde o počin dobrovolnického boje za spravedlivost v jiné
zemi, počin navazující na nejlepší tradice
internacionalistů ve Španělsku v letech
1936-1937.
Autor uzavírá svoji úvahu vytyčením
několika úkolů. Především jde o zastavení
války a o přiznání občanům Doněcka a Luhanska právo rozhodnout o svém osudu.
Dále: musíme vystupovat proti fašistickým, nacionalistickým ozbrojeným složkám, za jejich odzbrojení a rozpuštění, jež
bude kontrolováno v rámci práva. Je třeba
přísně zakázat fašistickou symboliku a ideologii. Ukrajina by se měla omluvit za
zvěrstva způsobená zejména Židům, Rusům, Polákům atd., požádat o odpuštění za
zločiny banderovců. Dále: pro nás všechny
je důležité zvýraznit sociálně-ekonomické
cíle a aspekty a uvažovat netoliko o geopolitických zájmech Ruska, EU, USA,
Ukrajiny, Novoruska atd., ale o ekonomic-
Neu‰lo nám
kém, společenském uspořádání v těchto
zemích se zdůrazněním boje za demokracii, občanská a sociálně-ekonomická práva.
Alexandr Buzgalin článek uzavírá slovy: Nejednou jsem zdůrazňoval, že ruský
fašismus nemůže být alternativou ukrajinskému fašismu a ruský šovinismus ukrajinskému nacionalismu. Musíme se zasazovat o demokratickou moc, o linii internacionalistického směřování v Rusku, na
Ukrajině a Novorusku. Je zapotřebí stále
požadovat „přetváření“ hesel. I když to vypadá jako utopie, v řadě případů taková
hesla jsou důležitá, a to i tehdy, když je
podporuje menšina – dodává s poukazem
na roky 1914 a další vývoj v tehdejším
Rusku.
K článku zbývá dodat ještě jedno: Obsahuje některé nové pohledy, a tím přispívá k objektivnějším pohledům na situaci na Ukrajině, kterou dnes se znepokojením sleduje nejen naše veřejnost
v obavách, aby se nestala roznětkou světového požáru.
MIRKO SVOBODA
Hody, hody, doprovody...
senátora Pavla Lebedy (ČSSD) pod titulem „Islám přináší krutosti, vraždění
i znásilňování a pohltí Evropu. Čekáme
na podříznutí jako hloupé ovce...“, otiskl v č. 1/2015 v Kanadě vycházející list
tamějších našich krajanů, který každý
měsíc přináší zajímavé zprávy o jejich
životě. Senátor v této souvislosti odpovídá také na otázku, zda pro nás není
nebezpečím, když jsme v EU, že jsou
otevřené hranice, resp. zda není Schengen, volný pohyb osob, a ta redistribuce
imigrantů v rámci EU hrozbou pro naši
zemi? Neměla by si Česká republika,
která tento problém zatím tak velký nemá, hranice hlídat? Snaží se vyjednat
nějaké výjimky či v krajním případě
v Evropské unii nebýt? Domluvit se třeba se státy, které tento problém nemají,
například v rámci Visegrádu či zemí bývalého východního bloku, a utvořit zde
jakousi Novou Evropu jako alternativu
islamizované západní Evropě? Není
v tomto smyslu pro nás EU hrozbou,
když masovou imigrací, politickou korektnost a multikulturalismus podporuje
a hlásá? – „Vágní názory“ senátora se
stěží stanou předmětem věcné diskuse.
Naléhavým se však stávají opatření proti všem formám a aktům terorismu,
včetně toho, co se skrývá pod tzv. státním terorismem, a to i na mezinárodní
sféře. Věci však není ku prospěchu hlásání intolerance, a to ve všech jejich
známých podobách!
■ Není celebrita jako celebrita!
V MF DNES (19. 2. 2015) jsme se mohli dočíst o největší soukromé univerzitě
u nás, tj. Univerzitě Jana Amose Komenského, která vznikla v roce 2001
původně jako Vysoká škola J. A. Komenského na základě státního souhlasu
a akreditace. V roce 2006 se po akreditaci doktorského studijního programu
stala vysokou školou univerzitního typu
a byla přejmenována na Univerzitu J.
A. Komenského Praha, s. r. o. V MF
Dnes byly současně uveřejněny pod názvem „Univerzitu proslavily celebrity“
fotografie čtyř těchto celebrit, a to jedné
moderátorky v televizi Prima, další v televizi Nova, jedné modelky a jednoho
herce a režiséra. To by se Komenský divil!
■ Prezident Miloš Zeman se na
konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (IPAC) vyslovil pro koordinovanou akci mezinárodního společenství proti islamskému terorismu. Ve Washingtonu, kde pobýval
i izraelský premiér Benjamin Netanjahu, došlo však i k protestům proti izraelské politice v Palestině. I zde se tak
potvrdilo známé, „každý líc má svůj
rub“!
Únorový masopust se svými maškarními taškařicemi předcházel nadcházející Velikonoce. Jsou to „pohyblivé“
svátky, které se slaví první neděli po
jarní rovnodennosti a úplňku Měsíce.
Pro křesťanské církve jsou to jejich nejvýznamnější svátky spojené s ukřižováním Krista. Od čtrnáctého století se věřící
připravují na Velikonoce čtyřicetidenním
půstem, který v kostelích symbolizuje fialová barva. Jí se jen jedenkrát denně bez
masa, ryb, vajec a mléka.
V průběhu těchto dnů se dodržují tradiční dávné zvyky. Mnohé z nich, obdobně jako u Vánoc, pramení ze staroslovanských obyčejů. Např. první neděli postní
odkládaly ženy pestré součásti oděvů
a halily se do černých šátků. Pražením nedozrálého obilí vznikal postní pokrm. Konec zimy a příchod jara předznamenává
vynášení smrtky (smrti) a házení figuríny
do potoka. Šestá postní neděle – Květná –
připomíná vjezd Krista do Jeruzaléma.
Světí se palmové větve, které u nás nahrazují „kočičky“ a jarní březové větvičky.
Tzv. Svatý (pašijový) týden začíná Škaredou středou, následuje Zelený čtvrtek,
Velký pátek, Bílá sobota. Od čtvrtka do
soboty umlknou zvony, místo nich se používají řehtačky a klapačky.
Různé pověry nabádají chránit úrodu
zapichováním větviček na okraje pole.
Nesmělo se péci, protože by nebyla úroda
ovoce. Před východem slunce hospodyně
zametly dům, smetí odnesly za humna,
aby se v domě nedržely blechy. Na Velký
pátek se prý otevírala země a vydávala své
poklady. Nesmělo se prát, půjčovat si věci. Na Boží hod se světí v kostele velikonoční pokrmy. Dodnes, zvláště na Moravě, ve Velikonoční pondělí začíná pomlázka. Chlapci zde za vyšlehání dívek dostávají malovaná vajíčka a j. Na Slovensku
se dívky pro zdraví polévají vodou, ale také voňavkami.
Protože vejce je symbolem života, jeho
magická síla je umocňována zdobením
a barvením. Kraslice je známa už od čtrnáctého století, kdy se barvily na červeno.
Dnes je množství zdobících technik, které
odlišují jednotlivé regiony. Tyto zvykové
tradice v dnešní uspěchané a podivné době při společné činnosti sbližují rodinné
příslušníky, přátele a známé.
(pn)
■ Článek hodný pozornosti tentokrát od Stanislavy Kučerové, pod názvem „Rusko a Evropa“ uveřejnil Týdeník Unie českých spisovatelů, z. s. „Literatura – umění - kultura“ č. 8/2015.
Autorka se mj. zabývá i pokusy vyčleňovat Rusko z Evropy a vyobcovávat je
z evropské kultury; plně lze souhlasit
s jejím názorem, že „Hodnoty lidské
osobnosti stejně jako lidského rodu, život v bezpečí a míru, všechny autentické hodnoty člověka volají po tom, aby
se Západ a Východ Evropy setkaly ve
vzájemném porozumění a spolupráci
pro dobro všeho lidstva“.
■ A nakonec jedna rada Hippokrata: „Nejlépe snášejí půst lidé staří,
po nich lidé dospělí, velmi špatně pak
mladíci a nejhůře děti, zejména děti živé povahy.“ Citováno z publikace Hippokrates, s. 28, nakladatelství Alberta
1993 – Praha.
(da)
Stránku připravil a redigoval
Mirko Svoboda. Stránka je převážně
věnována problematice západních
slovanských národů.
4
Jednou vûtou
■ Americká společnost ExxonMobil zhodnotila své maximálně
možné ztráty kvůli pozastavení společných projektů s Rosněftí na konci
r. 2014 na jednu miliardu dolarů.
■ Národní banka Číny poskytne
společnosti Naftogaz Ukrajiny úvěr ve
výši 3,6 miliardy dolarů, z nichž 60 %
bude věnováno na zakoupení čínského
zařízení a 40 % na zvýšení efektivnosti strojírenského sektoru.
■ Zástupci českého ministerstva
obrany a řady vojenských organizací
položili na počest Dne obránce vlasti,
který se v Rusku slaví 23. února, již
tradičně věnce k pomníku sovětských
vojáků-osvoboditelů na Olšanských
hřbitovech v Praze.
■ ČSA zaznamenaly za uplynulý
rok pětinový pokles cestujících
z Ruska a 60procentní pokles poptávky na linkách z Ukrajiny a kvůli situaci v regionu o rok odložily otevření
ohlášených spojení do Kaliningradu
a Kazaně a rovněž sezónních linek do
Ufy a Permu, takže budou v letním letovém řádu létat do 48 destinací ve
24 zemích.
■ Rusko podepsalo kontrakt
s Boeingem o dodávkách výrobků
z titanových slitin a plánuje s ním uzavřít rozpracovanou smlouvu na výstavbu druhého společného závodu na
zpracování titanových výrobků.
■ Platy v administraci Kremlu
klesnou o deset procent, což by mělo
u prezidenta a premiéra činit podle
Rosstatu v přepočtu asi 215 000 Kč.
■ Protizápadní nálady v Rusku
dosáhly dosud nejvyšší úrovně – především vůči Spojeným státům je to celých 81 procent dotázaných (což je ve
srovnání s lednem 2014 nárůst
o 37 procentních bodů) a 69 procent
Rusů je přesvědčených, že by Moskva
měla pokračovat ve své rázné politice
vůči Západu, čemuž odpovídá i Putinova podpora, která je na 85 procentech.
■ Výstava fotografií vojenského
fotoreportéra MIA Rossia Segodnia
Andreje Stěnina, který zahynul na
Ukrajině, proběhla v prestižní umělecké galerii v Bratislavě a protože Andrejovi bylo třiatřicet let, tak se rozhodli
vystavit třiatřicet fotografií.
■ Zájemci o ruská státní stipendia na nový školní rok podávali
žádosti na pražském zastoupení organizace Rossotrudničestvo, jehož představitel Leonid Gamza je současně ředitelem Ruského střediska vědy a kultury.
■ Podrobné informace zájemci
o stipendia obdrželi během Dne
ruské vědy a vzdělání, který se
v RSVK uskutečnil 10, března a o zkušenosti získané během svého studia se
tam podělili členové asociace absolventů.
■ Zasedání Mezivládní komise
pro hospodářskou, průmyslovou a vědecko-technickou spolupráci mezi
Českou republikou a Ruskou federací,
plánované na 9.-10. března, bylo odloženo kvůli sporu Ministerstva průmyslu a obchodu; ministr Mládek argumentoval, že technická setkání mezi
ČR a RF zakázána nejsou a spolupředseda za ruskou stranu na žádných černých seznamech EU nefiguruje. Ministr Zaorálek se obával, že na summitu
EU by mohl být premiér Sobotka pod
palbou kritiky; k čemuž je možno pouze dodat, že Slovinsko zasedání mezivládní komise s RF realizovalo bez
obav.
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
186/2015
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
Ukrajina po Majdanu
Patnáct měsíců drží Ukrajina smutný
primát. Nebylo dne, aby chyběla ve
zpravodajství sdělovacích prostředků
na celém světě. Ani naše nebyly samozřejmě výjimkou.
Jejich „objektivitu“ o tamních událostech asi nejlépe vystihuje kolující vtip, že
pravda začíná tam, kde končí signál České
televize.
Analýza objektivity a vyváženosti jejího zpravodajského vysílání o Rusku
a konfliktu na Ukrajině od 30. 1. do 16. 2.
2015 na ČT 24 přinesla následující výsledky: Z celkových 1319 minut bylo protirusky (protipovstalecky) zaměřeno 641
minut = 48 %, prorusky (protiukrajinsky)
26 minut = 2 %, neutrálně = 50 %. Počet
vstupu hostů: 93. Protirusky zaměřené
vstupy: 51 = 54 %. Prorusky (protiukrajinsky) zaměřené vstupy 4 = 4 %.
Zdrojem vyváženějších informací se
tak stává internet. Považujeme proto za
potřebné vybrat z něj některé zajímavé názory oné menšiny, která nemá šanci proniknout do oficiálních sdělovacích prostředků.
rozpadu Ukrajiny. Kdyby v měsících po
převratu dokázal Kyjev s nesouhlasícími
regiony seriózně jednat o nové územněorganizační formě státu, mohl snad jednotu země udržet. Jenže nová moc v Kyjevě po úspěšných krvavých akcích na Majdanu a v Oděse byla přesvědčena, že síla
je nejlepší metodou řešení sporů. Přitom
na jaře 2014 by kompromis Kyjeva s Donbasem zřejmě podpořila i Moskva, která
tehdy odmítla uznat jednostranně vyhlášení nezávislosti lidových republik v květnu
2014.
Novinářka T. Spencerová:
V rozhovoru pro americkou televizi
CNN se podle prezidenta Obamy vše
odehrálo následně: „Putin rozhodnutí týkající se Krymu a Ukrajiny přijal ne proto,
že by měl nějakou velkou strategii, ale ve
skutečnosti proto, že ho zaskočily protesty na Majdanu a také útěk Janukovyče,
Projekt „finlandizace“, navržený
Zbigniewem Brzezinským, poradcem prezidenta USA Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost, předpokládá změnu Ukrajiny v trh otevřený jak pro Rusko, tak
i pro Západ bez její integrace do jakéhokoliv vojenského svazku.
„Strategický klid“ Baracka Obamy je
následkem katastrofální operace USA
v Libyi a vysvětluje skutečnost, že americký prezident se pak vzdal vojenské intervence do Sýrie a na Ukrajinu. Washington dá přednost své oblíbené metodě – politice sankcí a vojenského nátlaku na
Rusko.
Zájmy Německa mají podle názoru politologa pragmatický ráz – přesto, že na
území SRN se nachází početný americký
vojenský kontingent, nemá kancléřka Angela Merkelová žádné strategické cíle
a zájmy svého státu vidí v prosperitě německé ekonomiky, bank a podniků. Rus-
Diplomat M. Polreich:
Hovoří se také překvapivě o agresivních intencích Ruska. Tomu moc neodpovídá historicky ojedinělý akt dekolonizace sovětského impéria absolutně mírovou cestou. „Jděte a vezměte si tolik moci, co unesete.“
Konflikt v Pobaltí? To je přenášení
myšlenek z dob západních koloniálních
mocností, které stále nemohou pochopit,
že Rusko jako koloniální mocnost není
a nebude. Samozřejmě nelze vyloučit různé provokace militantních skupin s fašistickou minulostí, dnes organizované na
soukromé bázi.
Migrace a reakce na ni? Já to vidím trochu jako součást propagandy strachu. Vzpomeňme na prohlašování a opatření tehdy ministra vnitra Jana Rumla (ten se také zapojoval do počínající rusofobie), že
nyní po uvolnění hranic v Rusku se
k nám přestěhují miliony Rusů. Stanovily se i armádou a vnitrem přijímací koridory pro tyto „masy“. Migrace nebyla
a pach z rusofobie zůstal.
Novinář B. Fábry:
První velká příležitost na stabilizaci
situace se rýsovala 21. února 2014, když
se lídrům Majdanu podařilo uzavřít dohodu s prezidentem V. Janukovyčem, kterou měli garantovat tři ministři zahraničí
zemí EU. Výsledkem dohody měly být
předčasné prezidentské volby a s nimi
spojená zřejmá volební porážka V. Janukovyče. Toto by znamenalo úspěšný
a hladký způsob převzetí moci lídry Majdanu. Jenže lídrům Majdanu se nechtělo
čekat ani minutu, a proto hned po uzavření dohody připravili okamžité převzetí
moci v rozporu s právě uzavřenou dohodou.
Po převratu tak promrhaly majdanistické síly druhou příležitost jak zabránit
■ Evropský soud pro lidská práva
ve Štrasburku uznal masové zastřelení
polských vojáků u Katyně v roce 1941
za válečný zločin. V závěru vyjádření se
uvádí, že nové svědectví a důkazy, které
by dokazovaly zodpovědnost ruské vlády a umožnily pokračování vyšetřování,
se nenašly. Tverský soud před časem potvrdil, že katyňský masakr se uskutečnil
v roce 1941 a ne v roce 1940, což znamená jen jediné: polské důstojníky prý
postříleli fašisté.
■ Bezpečnostní služba Ukrajiny
uvádí v Černé knize, že „válka zničila na
Ukrajině 20 % jejího ekonomického potenciálu“. Ukrajinské železnice nedostaly 3,5 miliardy hřiven (asi 140 milionů
dolarů). Kvůli uzavření vzdušného prostoru nad Doněckou a Luhanskou oblastí nedostal rozpočet od začátku března až
do konce prosince téměř dvě miliardy
hřiven (80 milionů dolarů). Bylo zničeno
1514 objektů železniční infrastruktury
v částce 823 milionů hřiven (téměř 33
milionů dolarů). O humanitární krizi na
Ukrajině však informovala hlavně ruská
média s konstatováním, že ji způsobil
Kyjev zničením všech druhů potrubí.
■ Putin udělil běloruskému prezidentovi Lukašenkovi v rámci zasedá-
JUDr. Miloslava Hostáková:
Rusko si váží míru a má k tomu důvod.
Za druhé světové války neslo 70 % veškerých ztrát z celého SSSR, není rodiny, která by neměla oběti na životech. Pokud si
připustíme, že žijeme v kapitalismu, tak
mi vysvětlete, proč USA letos dávají do
zbrojení 561 miliard dolarů a Rusové
87,8 miliardy? Komu tedy více zbraní
stárne ve skladech? Kdo je potřebuje
použít, aby mohl mít další kšeft? ... Nevím, co by v naší zemi mohli Rusové vykrást, když je za 25 let vykradena. Pokud
vím, tak si tady hrajeme na chytré horákyně, co neví, jestli postavit třetí reaktor Temelína s nimi, nebo s někým jiným. Mezi
tím se Rusové již dohodli o stavbě elektráren v Indii, Íránu, naposled minulý týden v Egyptě.
Určitě není řešením vyzbrojování stran
konfliktu. K tomu se ukázal na Facebooku
hezký vtip na úkor pana Kalouska, který
také mír uzavřený v Minsku ohledně
Ukrajiny nemůže rozkousnout. Chce tam
poslat zbraně. Lidé na něj tedy reagují, že
kdyby se jeho vnuci hádali, tak by jistě pro
jejich usmíření dal každému do ruky nůž.
Neu‰lo nám
ní nejvyšší rady Svazového státu Ruska
a Běloruska v Kremlu Řád Alexandra
Něvského. Řád dostává za „osobní přínos k rozvoji tradičně přátelských vztahů
mezi Ruskem a Běloruskem a prohloubení bilaterální spolupráce v politické,
obranné, hospodářské a sociální sféře“.
Řád Alexandra Něvského existoval už
v carském Rusku (1725-1917), kdy byl
znám jako Řád svatého Alexandra Něvského a v Sovětském svazu (od roku
1942).
Provokace v âerném mofii: americk˘ raketov˘ kfiiÏník Vickburg vede skupinu ‰esti lodí
NATO ze Stfiedomofií do âerného mofie
poté, co jsme se stali prostředníky ve věci předání moci na Ukrajině.“
Senátor Jaroslav Doubrava:
Jsem zděšený tím, že celá řada funkcionářů i z Bruselu poskakuje podle diktátu Washingtonu, a to je hrozná chyba. Vidím tuto situaci i při své práci. Celá řada
lidí mi povídá: „Máš naprostou pravdu,“
jenže řeknou to jen v ústraní. Když jsem
se vrátil z Luhanska, vykládala mi celá řada senátorů: „Jsi borec, že ses nebál tam
jet,“ a když jsem jim řekl, ať tato slova
sdělí nahlas, když vidí, jak mě veřejně
skandalizují, odpověděli: „Neblázni, to si
nemohu dovolit.“
Policisté z Majdanu
Sergej a Alexandr:
Pro drtivou většinu lidí byl tento „majdan“ něco jako muzeum nebo cirkus. Přijížděli se do centra Kyjeva jen podívat.
Mnoho lidí přijelo z jiných měst. A v okamžiku, když začaly boje, tak tam zůstali
jen ti, co dostali zaplaceno.
Sergej: Byli tací, kteří tam přicházeli
jak do práce. Šest hodin postál na barikádách, dostal peníze a odešel.
Alexandr: Když jsme je poprvé vytěsňovali z náměstí, tak byli v davu muži
a ženy ve věku 40-45 let. Oni nás doslova
prosili: „Hoši, nechte nás tady postát do
šesti do rána. Nám zaplatili do šesti. Budeme do vás na oko strkat a pak sami odejdeme.“ Zvlášť se vryly do paměti fotbaloví fanoušci. Na „majdanu“ v Kyjevě byli
fanoušci z celé země, obzvláště mnoho
pak ze západních regionů.
Sergej: Nemyslete si, že byli spojeni
s nějakou ideologií. Fankluby jsou ideální
organizace pro verbíře. Je tam možné
rychle najít velké množství agresivní mládeže. A levně.
Politolog a publicista
N. Armanian:
Tři možné scénáře vývoje ukrajinského
konfliktu z hlediska Washingtonu.. „Polský scénář“: Ukrajina se integruje do
struktur NATO a Evropské unie a mění se
v stát nepřátelský vůči Rusku. Jak republikánští „jestřábi“, tak i demokraté trvají
na nutnosti ozbrojit Kyjev s konečným
cílem zasadit Rusku smrtelnou ránu, zbavit ho statutu jaderné velmoci, porušit jeho územní celistvost a oslabit pak regionální aliance BRICS a ŠOS.
ko je z hlediska ekonomického pro Evropu důležitější než Ukrajina, a to nejen
kvůli jeho přední pozici na energetickém
trhu, ale také kvůli vysoké pozici ve světovém politickém ratingu. V souvislosti
s tím zamítá německá vláda myšlenku přijetí Kyjeva do NATO.
Europoslanec J. Keller:
Prakticky všichni politici zleva až doprava se shodují v tom, že konflikt na
Ukrajině rozhodně nemá vojenské řešení. Zároveň v řadách pravice sílí volání
po dodávkách zbraní Kyjevu. Pochopitelně. Zbraně a střelivo, které hnijí ve skladech, představují pro výrobce a obchodníky ušlý zisk. Má-li byznys vzkvétat, je třeba sklady se zbraněmi plynule vyprazdňovat. Vůči voličům by však bylo neohleduplné tento motiv příliš zdůrazňovat. Je třeba je ubezpečit, že zbraně budou dodávány výhradně kvůli zabezpečení míru. Vždyť konflikt stejně válečné řešení nemá,.
Podle pravice Rusko už dávno vede
proti Ukrajině regulérní válku. Pokud by
to byla pravda, mohli bychom si zhluboka
vydechnout. Za dlouhé měsíce dokázala
po zuby vyzbrojená ruská armáda vybojovat proti špatně vybaveným jednotkám
s nedobrou bojovou morálkou pouze pár
vesnic. Tímto tempem nemá agresor šanci
dojít během 21. století ani do Košic.
Závěrem
přidáme aktuální zprávu přímo z Ukrajiny, zveřejněnou koncem února od politnavigator.net:
Logika událostí na Ukrajině je jednoduchá – zahraniční lupiči našli společnou
řeč s místními lupiči. Devalvace hřivny
je velmi výhodná, majetky se budou kupovat hluboko pod tržní cenou. Objekty
jejich zájmu zůstaly v současnosti části
chemických a strojírenských závodů, půda, železnice, oblast energetiky a přístavy.
Američané už stačili koupit padesátiprocentní podíl přístavu Iljičovsk u Oděsy.
který je spolu s Mariupolem hlavní pro
vývoz oceli a produkce strojírenského
průmyslu. Budou tak mít pod kontrolou
vývoz ocelářského a strojírenského průmyslu a dovoz uhlí pro ukrajinské elektrárny.
Ukrajina se stane vlastnictvím několika významných oligarchických skupin
- vlastnictvím s plně ekonomicky zotročeným národem.
(kd)
■ Jarní osevní práce v Rusku jsou
v ohrožení. Zemědělci se bojí půjčit si
od bank za vysoké úrokové sazby. A ani
banky nespěchají poskytovat úvěry do
zemědělství, bojí se rizik nesplacení.
I přes zvýšenou úroveň dotací do zemědělství může zůstat velká část ruských
zemědělských podniků bez dodatečné
podpory státu. Zdá se, že jediní, koho
ruská vláda v době krize podporuje, jsou
bankéři. Přitom ale dosud nejsou promyšlena reálná a efektivní opatření, jak
je přinutit podporovat odvětví, která jsou
zodpovědná za průmyslovou a potravinovou bezpečnost země.
■ V Rusku se největší řetězce domluvily, že na dva měsíce zmrazí ceny
sociálně důležitých potravin, které poslední dobou rychle zdražovaly.
V Moskvě prokurátoři odhalili, že ceny
„ekonomicky neopodstatněně“ vzrostly
na dvojnásobek. Pojem „sociálně důležité potraviny“ zahrnuje dvě desítky položek, od brambor, cukru a soli přes jablka,
mrkev, zelí, mléčné výrobky až po kuřata, skopové, vepřové a hovězí.
■ K vraždě B. Němcova je těžké
psát tři týdny před vytištěním těchto řádek. Proto uvádíme jen toto vyjádření.
„Překvapilo mě, že všichni vědí, že za to
může prezident Putin.“ Tvrdí to Český
rozhlas i ČT. „Divím se, že ti lidé nejsou
zdrženliví, když mají zkušenosti, že čekáme půl století na vyšetření vraždy prezidenta Kennedyho, že dodnes nevíme,
kdo zavraždil italského ministerského
předsedu Alda Mora nebo bývalého
švédského premiéra Olofa Palmeho,“ píše politolog Z. Zbořil.
Tuto stránku věnovanou informacím
ze života východoslovanských zemí
řídí a rediguje Karel Dostál.
186/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
5
S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S
■ Kosovská beznadûj
Pfiíli‰ horká jugoslávská pÛda
Předválečná Jugoslávie se zapsala
do řad protifašistického odboje již
dlouho před obsazením Balkánu. Byla to její vstřícnost a pochopení pro
útěky před hitlerovci z obsazených
zemí střední Evropy.
Významné je hodnocení našich historiků, kteří období let 1938-1941 charakterizují pojmem „balkánská cesta“ pro
uprchlíky z ČSR i protektorátu a ze Slovenska ke svobodě.
Balkánská cesta
V Jugoslávii žilo před druhou světovou válkou více než sto tisíc Čechů
a Slováků, kteří prostřednictvím různých spolků udržovali těsný vztah ke
staré vlasti. Vše zastřešoval Československý svaz v království Jihoslovanském s předsedou prof. MUDr. Smetánkou a za pomoci vyslanectví, konkrétně
vyslance ČSR v Bělehradě Dr. Lípy. Po
mnichovském diktátu prochází přes Záhřeb mnoho uprchlíků, antifašistů, židů
a těch, kteří chtějí bojovat aktivně proti
nacistům. Na pomoc jsou připraveni
právě krajané a Československý svaz.
Toto trvá až do pádu Jugoslávie v dubnu
v roce 1941.
Partyzánská válka v Jugoslávii
Po dubnovém obsazení a rozbití Jugoslávie v roce 1941 je organizován od-
boj proti Německu a dalším státům Osy
(Osa Berlín-Řím, fašistická aliance Itálie a Německa uzavřená 1936 – pozn.
red.). Již od počátku je odboj v Jugoslávii veden po dvojí linii. Jednu vedla
domácí komunistická strana, druhou
pak ostatní (s vazbou na exilovou vládu). Komunistická strana získávala postupně oblibu a důvěru převážné části
populace. J. Brozi - Titovi se podařilo
soustředit síly i ostatních odbojových
skupin. Již v červnu je zakládán Hlavní
štáb národněosvobozeneckých partyzánských oddílů, v jehož čele právě stanul Tito jako vrchní velitel.
Druhou linii zastávalo tzv. četnické
hnutí (rozdílné od kolaboračních četníků generála Nediče) majících historickou roli již z období boje Srbů proti
Turkům. V čele této části odboje stál
Mihailovič. Postupně, vzhledem k Mihailovičovu antikomunismu, více než
s okupanty, bojovali četnici s Titovými
partyzány.
Partyzánské hnutí v Jugoslávii lze
rozdělit přibližně do tří fází. První je začátkem masivního odboje v létě 1941,
kdy dochází k povstání v Srbsku, Vojvodině, Černé Hoře, Slovinsku, Bosně
a Hercegovině, Makedonii i Chorvatsku, které i přes počáteční odmítavý postoj se postupně přidávalo na stranu partyzánů.
Parlamentní listy na náv‰tûvû
u srbského politika
Vojislav Šešelj, srbský politik, nekompromisní a ostrý řečník, který strávil téměř dvanáct let ve vězení haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii, nedávno
poskytl
Parlamentním
listům.cz jako jedinému českému médiu
obsáhlý a otevřený rozhovor. Na svobodu dočasně propuštěný politik hovořil
ale později omlouval,. že mu volal jeho
osobní lékař. Místo klasického vyzvánění oznamuje srbskému politikovi příchozí hovor zvuk ruské hymny. Přestože je
Vojislav Šešelj těžce nemocen, což byl
důvod jeho oficiálního dočasného propuštění na svobodu, působí velmi energicky, svěže a pln energie.
Stovky lidí čekajících na autobusovém nádraží na útěk ze země, to je obraz dnešního Kosova. Euforie radostných oslav po jednostranném vyhlášení
nezávislosti je ubitá sedmi lety každodenního života. Velké naděje postupně
přerůstají v zoufalství a beznaděj, a autobusy odvážejí přes Srbsko novodobé
běžence vstříc Evropské unii. Tato migrace se stává exodem pro desítky tisíc
obyvatel Kosova.
Druhé období je charakteristické nepřátelskými ofenzívami v letech 1942
a 1943, s cílem rozdrtit hlavní síly partyzánské armády, případně celého odbojového hnutí.
Závěrečná fáze, od kapitulace Itálie
až po osvobození Bělehradu. V tomto
období partyzáni převzali iniciativu
a Němci se neúspěšně snažili omezovat
partyzánské akce. Definitivní obrat pak
nastal s příchodem Rudé armády a převratem v Bulharsku.
■ Z ankety
Parlamentních listÛ.cz
Věříte v nestrannost tribunálu pro bývalou Jugoslávii?
Ano, spravedlivě trestá ... 0 %. Rozhoduje pochybně ...3 %. Ne, trestá jen
Srby ...97 %. Nezajímá mě to ...0 %.
Brigáda Jana Žižky z Trocnova
Čechoslováci se aktivně zapojovali
do protifašistického odboje, na všech
frontách druhé světové války. Nejinak
tomu bylo i na Balkáně, na území rozbité a okupované Jugoslávie. Po boku
Národněosvobozenecké armády Jugoslávie bojovala celá řada Čechů a Slováků, žijících na tomto území. Jejich
organizovanost vyvrcholila v říjnu
1943 ve Slavonii (severní Chorvatsko), kdy vznikla Československá brigáda Jana Žižky z Trocnova. Brigáda
vznikla jako odpor proti okupaci vlasti i okupaci Chorvatska a navázala na
předcházející partyzánskou jednotku
založenou již v roce 1941 Josefem Vojáčkem-Tarasem a Pavlem Gregoričem, nazvanou Matija Gruber (po selském povstalci z 16. století). Brigáda
vznikla uvnitř velké Jugoslávské armády a jejím prvním velitelem byl
místní Čech Josef Růžička se zástupcem již vzpomenutým Josefem Vojáčkem-Tarasem. Po boku a v jádru Národněosvobozenecké armády Jugoslávie došla brigáda až k vítězství a osvobození Jugoslávie.
Balkán v ohni partyzánské války
Partyzánský odboj vázal mimořádné
síly Německa i celé Osy včetně elitních
jednotek, místo nasazení na frontové linii. Po kapitulaci Itálie nastal zvrat v poměru sil na Balkáně, zejména v Jugoslávii. Partyzánské jednotky přerůstají
v pravidelnou armádu pod jednotným
vedením Tita a dostává se jim mezinárodního uznání, spolu s tak potřebnou
materiální pomocí.
■ Závûreãná fieã
Pfiíslu‰nice brigády Jana ÎiÏky z Trocnova
V únoru 1944 pronesl Churchill zásadní projev k situaci v Jugoslávii
s kladným hodnocením Titova hnutí
a označil ho za jediného představitele
odboje:
„Partyzáni maršála Tita jsou jediní lidé, kteří nyní v Jugoslávii vedou nějaký
účinný boj proti Němcům.“
Dal jasně najevo, že Tito je jediný,
s kým se počítá a odsoudil tak i Mihailovičovy četniky. V praxi to znamenalo
přínos ve válečných dodávkách vojenského i nevojenského materiálu pro jugoslávskou armádu.
V polovině roku 1944 již slavily Titovy jednotky značné úspěchy na všech
frontách.
Titovi partyzáni dosáhli jinde nevídaných úspěchů. Přesile okupantů, v obklíčení ze všech stran, vzdorovali celé
tři roky. Dosáhli vojenských úspěchů
i navzdory tomu, že prvé dva roky nedostávali žádné dodávky a materiální
pomoc ze zahraničí. Byli odkázáni jen
na vojenskou kořist,.
Svým odhodláním, nasazením a organizovaností dokázali to, co žádný okupovaný národ: Jugoslávská půda byla
pro okupanty příliš horká!
(sh)
¤ecká Makedonie
Vojislav ·e‰elj pfii rozhovoru
nejen o své kauze, komentoval srbskou
politiku, světové dění včetně činnosti
USA a Ruska, nevynechal ani Česko
a našeho prezidenta Miloše Zemana či
pohled na exprezidenta Havla.
Jaký je Vojislav Šešelj?
Podle osobních dojmů autora rozhovoru Radima Panenky, který se za ním
do sídla Srbské radikální strany v Bělehradě vypravil:
Od podání žádosti o rozhovor neuplynula příliš dlouhá doba a přišla výzva,
abych si vybral termín. Návrh termínu
byl pohotově přijat se vzkazem, že „Vojislav se už těší“. Koneckonců už v době vydání mé knihy o činnosti haagského tribunálu mi bylo sděleno, že Šešelj
byl o její existenci informován.
Setkání s dřívějším vlivným politikem, který se tehdy do Haagu vydal
dobrovolně, probíhalo v jeho kanceláři
v sídle jeho Srbské radikální strany v bělehradské části Zemun. Už ve dveřích se
snad dvoumetrový statný muž usmíval
a srdečně vítal všechny příchozí. Rozhovor trval skoro tři čtvrtě hodiny, v jeho
kanceláři jsme strávili víc než hodinu.
Průběh interview jen jednou přerušilo
vyzvánění Šešeljova telefonu, za to se
Vypozoroval jsem pouze, že se mu
mírně třesou ruce. Nicméně po tolika
letech ve vězení se vlastně není čemu
divit. Na jeho reálný zdravotní stav
jsem se neptal, pokud by to bylo vážné,
stejné by odpovědět nemohl. Momentálně říká, že se plně věnuje politice,
chce docílit nových voleb a své dřívější
spolupracovníky, kteří ho v době věznění opustili a založili vlastní stranu (prezident Nikolič a premiér Vučič) chce
odstranit od moci.
Při setkání se několikrát zmínil, že
má z návštěvy Čechů velkou radost
a rovněž zmiňoval (i mimo oficiální
rozhovor) přátelský vztah Čechů a Srbů. Prý dokonce před lety obdržel vyznamenání od nějaké české organizace.
Po skončení rozhovoru se nabídl, že
nám věnuje a podepíše některé své knihy (napsal jich zhruba stovku a každá
z nich čítá stovky stran).
Opakovaně děkoval za setkání a šel
se s námi rozloučit skoro až na ulici.
Parlamentní listy.cz
(Obsah vlastního rozhovoru, vzhledem k jeho rozsahu, bude Slovanská
vzájemnost využívat k postupné informaci našich čtenářů. Celý rozhovor je
publikován na internetu.)
Před několika málo lety patřila tato
oblast mezi poměrně průmyslově rozvinuté oblasti Řecka. V oblasti Makedonie – Trácie prosperovala řada továren
a poskytovala desítky tisíc pracovních
příležitostí. Ze stovek továren zůstaly
desítky, z tisíců pracovních příležitostí
zůstaly stovky. Míra nezaměstnanosti se
blíží třiceti procentům (což je mimochodem strašidelné číslo i v našich vybraných regionech).
Samospasitelnost poklesu mzdy pro
růst ekonomiky se v zásadě neosvědčila. Místo toho i v „zatím“ fungujících
továrnách si není pracující jist svou prací, ale není si ani jist, zda za svoji práci
dostane mzdu. Zpoždění mzdy o měsíc
či dva je dokonce ze strany zaměstnanců tolerováno za naději práce a budoucí
mzdy.
Tak jako celé Řecko i oblast Makedonie – Trácie se potýká s diktátem Mezinárodního měnového fondu a Evropské
unie. Tvrdá úsporná opatření k vylepše-
ní a posílení finanční situace, na druhé
straně poškozují a ovlivňují řeckou ekonomiku. Je nasnadě, že dopad nese právě obyčejný občan, řecký lid. Dopad na
společnost odrazily i poslední volby,
kdy zvítězila strana, která mezi své priority zařadila nejpalčivější problémy –
zaměstnanost, minimální mzdu a realizaci úsporných opatření z hlediska dopadu na občany. Dnes víme, že strana
SYRIZA tyto své priority nepoužila
pouze jako předvolební tah, ale snaží se
je realizovat v každodenní politice. A tato politika se nesetkává s podporou
MMF a EU, které za své investice požadují záruku ekvivalentního zisku a toho
se jim ani perspektivně nedostává.
Pro celé Řecko dnes existuje jediná
otázka, zda se podaří nové vítězné straně SYRIZA realizovat své předvolební
odhodlání, či zda vůbec dostane čas
a příležitost řešit převzaté neduhy řecké
ekonomiky a celé společnosti.
(sh)
Vy‰‰í forma nenávisti
Chorvatští mladíci odjíždí na
Ukrajinu, ne z přesvědčení boje za
věc Kyjeva, ale s cílem zabíjet příslušníky jiných slovanských národů bojujících na straně východních ukrajinských republik.
Do elitního ukrajinského praporu
Azov přichází řada cizinců, nejprve se
převážně jednalo o Skandinávce. Postupně však přichází do základního čtyřtýdenního výcviku i řada Chorvatů. Od
začátků bojů na Ukrajině nejvíc cizinců
působí v prestižním praporu Azov. Celkem je prý mezi dobrovolníky víc než
25 Chorvatů. Jedno je spojuje: „Chceme
Neu‰lo nám
být tam, kde na ruské straně působí Srbové, chceme s nimi bojovat,“ říkají
chorvatští dobrovolníci. Tahle válka jim
zřejmě připomíná to, co se událo začátkem devadesátých let dvacátého století
v Jugoslávii při jejím násilném rozpadu.
Současné události jim mají dodatečně
umožnit vyrovnávání účtů?
Politika zde přechází v otevřenou nenávist, v nenávist mezi slovanskými národy. V nenávisti její motivy lze spatřovat nejen v devadesátých letech minulého století, ale i v letech druhé světové
války.
(Z internetu)
Před porotou Mezinárodního trestního tribunálu přednesl Radovan Karadžič svoji závěrečnou řeč. Bývalý předák bosenských Srbů věří, že bude mezinárodním tribunálem zproštěn všech
obvinění.
Soudci nyní budou připravovat rozsudek a čeká je posuzování tisíců stránek
předložených dokladů a desítky tisíc
stránek písemných výpovědí. Podaří se
soudcům připravit rozsudek za měsíce
či roky?
■ Papeωtûj‰í neÏ papeÏ
Zase jsme slavní! Březnové zasedání
mezivládní komise mezi Ruskem a Českou republikou se odložilo. Uvnitř vlády se rozhořel spor, zda tato spolupráce
porušuje součinnost s EU o zákazu obchodních setkání podobné úrovně. A tak
válčí dvě ministerstva. Ministr průmyslu a obchodu Mládek tvrdí, že podobná
setkání lze realizovat. Naopak, „jestřáb“
ministr zahraničí Zaorálek, tvrdí opak
a průmyslníky rovná do latě. U nás každý slyší, to co chce, ale obecně proděláváme! A co premiér Sobotka?
Proč třeba Slovinsko se takovými
úvahami nezabývá a mezivládní komisi
s Ruskem v „klidu“ již realizovalo?
■ Móda podle USA
Podle nejnovějších odhadů zabíjí policisté v USA za rok více než 900 lidí,
a to již po řadu let. V denním životě to
znamená, že občan USA má 55krát větší šanci být zabit policistou než teroristou. Do módy se dostanou patrně neprůstřelné vesty pro nákup či vycházku.
Vláda USA operuje samozřejmě jinými čísly (pouze třetinovými), což jen
potvrzuje neschopnost vlády kontrolovat a řídit policii.
■ Mûsto hrdina
Není pochyb, že už několik let narůstají v České republice snahy o přepisování dějin druhé světové války. Jedním
z dokladů je případ dlouhodobé snahy
válečných veteránů z ČSBS o odhalení
pamětní desky generálu Ludvíku Svobodovi v Brně. Nic nemění ani fakt, že
1. čs. armádní sbor, jehož byl velitel, se
podílel na osvobozování jižní Moravy.
A tak evidentně nejsou hrdinové příslušníci 1. čs. armádního sboru (protože
přišli z východu?), ale město, které odolává odhalení pietní vzpomínky na skutečné hrdiny.
■ Evropská unie, rodná matka
Urputná mediální štvanice proti Řecku ukazuje, jak mírová a spolupracující
je Evropská unie. Řecko se stalo pro finanční trhy strašákem. Německé a francouzské banky se snaží zbavit riskantních dluhopisů za každou cenu a zátěž
je přenášená z velké části na evropské
daňové poplatníky.
Strašák, že by Řecko vyhlásilo skutečně bankrot? Nejde o oněch 322 miliard eur, ale bankrot by přišel celkem na
úděsných 26 bilionů. A co s Řeckem?
Tuto stránku věnovanou zemím
jižních Slovanů řídí a rediguje
Stanislav Hrzina.
6
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
Neu‰lo nám
■ Co mu bránilo?
Letošní Den učitelů slavili pedagogové poněkud radostněji než dříve, jejich
platy se začínají přibližovat ostatním vysokoškolákům a konečně, díky zákonu
zmizí nemorální pravidlo o možnosti
propouštění učitelů na prázdniny, aby ve
většině se v září opět vrátili na původní
místo. Za minulých vlád bylo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR
trafikantským postem, kde propadaly
miliardy z EU a kvetly další zlořády, jak
odhaluje NKÚ. Bývalý ministr Petr Fiala (dnes předseda „čisté“ ODS) nám přes
obrazovku sděloval, že i dříve to šlo jinak než zákonem. Tak proč, když byl
u vesla, nehnul ani prstem?
(pn)
■ Blahopfiejeme
Novým čestným občanem Kutné Hory se stal herec a zdejší rodák Rudolf
Jelínek. Při studiu na gymnáziu inklinoval spíše k technice. Už jako dítě hrál
v ochotnickém divadle. Rozhodoval se
i pro učitelství, ale nakonec v r. 1957
absolvoval DAMU. Následovala různá
divadla – tomu Vinohradskému zůstal
věren 30 let. Po malých rolích ve filmu
přišly ty velké – Baron Prášil, Atentát,
Třicet případů majora Zemana a další.
Úspěšně se věnuje dabingu. Jeho hlasem promlouval James Bond, Bud
Spencer aj.
(ms)
■ Husovy oslavy
V Táboře se již nyní uskutečňují historické přednášky, pořady o mistru Janu
Husovi (MJH), besedy o knihách s touto tematikou, bohoslužby, výstavy, koncerty – husitské chorály. Ve výroční den
se uskuteční pietní akt u pomníku MJH
ve stejnojmenném parku a večer na Žižkově náměstí zazní Má vlast. Programy
budou pokračovat i po výročí. V červenci vyjde kniha o Janu Husovi.
V kostele sv. Václava v Písku bude
zpřístupněna freska Upálení MJH,
v historickém centru bude městská slavnost Dotkni se Písku 2015: Husitská
epopej. Na poutní hoře Tábor u Nemějic
bude vzpomínková slavnost.
V letošním programu Plzně – Evropského hlavního města kultury, jsme mezi nabízenými 50 velkými akcemi nenašli ani zmínku o tom, že by některá připomněla Jana Husa.
■ Pramen rusk˘ch písní
Vydaný Zpěvník ruských písní obohatil českou muzikologickou literaturu.
Autoři Jiří Klapka a Klaudia Eibenová
přistupovali k vytčenému úkolu se zaníceným vztahem. Zpěvník obsahuje 175
melodií, z nichž mnohé si starší generace pamatuje od květnových dnů osvobození. Např. Čapajeva, Kalinku, Svatou válku, Kaťušu, písně, které mají na
repertoáru legendární Alexandrovci.
Ojedinělý sborník je seřazen podle žánrů a místa jejich původu. Senzací Zpěvníku je odhalení dosud neznámého
vzniku Stalinovy nejmilejší písně Sulika – slova napsal Gruzín Arkadie Cereteli, melodii zkomponoval Čech Josef
Navrátil.
Kniha obsahuje fakta o hojných česko-ruských kontaktech, o které se nejvíce zasloužil vynikající malíř, hudebník
a vědec, národní umělec Ludvík Kuba.
Vydala Česká asociace rusistů a Českoruská společnost v nakladatelství
ALBRA.
(js)
■ Milevské ma‰kary
Maškarní průvody procházely Milevskem o masopustním úterku už od
r. 1875. Hlavní postavou byl Bakchus
hojně vycpaný hrachovinou na voze,
kde se napájel pivem. V dávné minulosti tato postava byla zakázána a na čas
zmizela. Dnes se opět raduje v maškarním průvodu, aby byl posléze „pohřben“. Průvod míval předem určený
ráz, byl výběrový a mohli se účastnit
především místní občané. Za války se
průvody nekonaly. K obnově došlo až
v r. 1946, další přerušení bylo v letech
1963-1969. Dlouholetá tradice pokračovala i letos.
(el)
Stránku Kultury řídí a rediguje
Pavel Novák.
186/2015
K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A
Raffael Santi – jeden ze tfií renesanãních géniÛ
Shodou okolností a k příslušnému výročí vám po Michelangelovi představujeme
jeho souputníka Raffaela Santi (14831520). Ve starším čísle časopisu Epocha
jsem objevil epochální pitomost. Prý „na
Raffaelově f r e s c e Sixtinská madona“...
Mnozí studenti a návštěvníci drážďanského Zwingru vědí, že pro tuto galerii je
Mistrova rozměrná o l e j o m a l b a tím
magnetem jako pro pařížský Louvre Mona
Lisa. Freska je totiž nástěnná malba prováděná do mokré omítky.
Renesanční tvůrce se narodil v Urbinu.
Otec byl také malířem. Po úmrtích v rodi-
ně byl Raffael jako 11letý svěřen do péče
strýce. Od svého učitele malíře P. Perugina převzal také metodu přípravy výtvarného díla – od skic až po definitivní náčrt.
práce pak byla rozdělena mezi Mistra
a jeho pomocníky. Totéž pak aplikoval
malíř ve své římské dílně. Předtím ve Florencii studoval přípravné kartony da Vinciho, Michelangela, fresky Masacciovy.
Protože zde nezískal žádné zakázky od
městské rady, maloval pro měšťany portréty a madony.
Těžiště kulturního života se postupně
přesouvalo z Florencie do Říma. Papež Ju-
Nepolíbení
Letošní 24. ročník Veletrhu cestovního
ruchu Holiday World byl na pražském Výstavišti v únoru nejvýznamnější akcí svého druhu u nás i regionu střední Evropy.
V první části se prezentovaly naše regiony
a některá města.
Zajímal jsem se především o přípravu
na Husovo výročí. Tábor připravil řadu
projektů, dozvěděl jsem se o vydání reprezentativní publikace o Janu Žižkovi.
I u jiných stánků byly materiály o mistru
Janu Husovi. Navštívil jsem stánek Prachatic v mylné představě, že zde najdu něco o sousedním Husinci. Mladého muže
jsem se zeptal, co připravují k 600. výročí
upálení mistra Jana Husa. Otázka jasná –
odpověď šokující: „My nic nepřipravujeme, nás vypálili.“ Ale já se neptal na husity!
V Prachaticích jsem působil dlouhá léta, a tak vím, že k městu přitáhlo vojsko
v čele s J. Žižkou 12. listopadu 1420.
Město se nevzdalo a po obléhání bylo dobyto. Osmdesát pět nejzuřivějších odpůrců kalicha bylo poté upáleno v sakristii
kostela sv. Jakuba. Jak k tomu přišel pět
let po kostnické vraždě Hus, netuším. Jen
vím – a dnes se to i přiznává, že velká část
naší populace zůstala nepolíbena historií,
neumí naslouchat, vynáší neadekvátní
soudy, papouškuje tendenční klišé.
(pn)
Cesta dozrávání: Tadeusz Konwicki
Polský prozaik Tadeusz Konwicki
(* 22. 6. 1926) vynikl nejen jako romanopisec, ale i jako filmový scenárista
a režisér.
Na počátku své literární činnosti zachytil ve svých povídkách a románech biografického rázu zážitky z dětství a ze svého
mládí ve Vilniusu, kde prožil, ale i pocítil
nenávist národnostních konfliktů ve východním Polsku. Vrátil se k nim v dílech
Němý snář a Malá apokalypsa.
Vystudoval polonistiku na Varšavské
univerzitě, žil zprvu v Krakově, ale v roce
1947 se usadil ve Varšavě, kde pracoval jako redaktor týdeníku Odrodzenie (Obrození). V letech 1950 až 1958 pracoval jako
redaktor časopisu Nowa Kultura a současně jako dramaturg různých filmových skupin. Posléze se ujal další role v tomto oboru činnosti, a to role filmového režiséra.
Do roku 1954 se jeho publikace nelišily
od tehdejší více méně dobově podmíněné
tvorby. Ale po tomto období nastoupil
k energickému zvratu ve své aktivitě. Není zřejmé, co jej k tomu vedlo, ale začal
osobitým způsobem prolínat realitu s fan-
tastikou, evokovat minulost ve vzpomínkách na své dětství, na své mládí v Litvě,
a tyto prožitky promítal do přítomnosti,
mísil je s ní, kreslil sice smyslově konkrétní obrazy, ale naplňoval je symboly, představami, pohyboval se v polosnech, v iluzích, ve fantazii. Díky těmto tvůrčím záměrům a postupům nemají jeho díla jednoznačný smysl, ale naopak jsou mohoznačná (polysignifikativní) a vícevrstevnatá.
Což neulehčuje nikterak jejich výklad
a pochopení, ba právě naopak. Velice citlivě analyzuje morální odpovědnost člověka
jako jednotlivce jako příslušníka národa.
Vydal sbírky povídek Przy budowě
(1950), česky Na stavbě v roce 1951. Godzina smutku (1954), Nowy Świat i okolice
(1986), Wladza (1954), česky Moc v roce
1955, Černá kronika lásky, česky (1978),
zfilmoval A. Wajda, Polský komplex (1977).
Ve filmové režii se podílel na filmech
Ostatní dzień lata (1958), česky Poslední
letní den, Zaduszniki (1962), česky Dušičky, Salto (1965), Jak daleko stad, jak
blisko (1972), česky Jak daleko odtud, jak
blízko.
ZBYNĚK KUCHYŇKA
VÛdce, agitátor, kfiikloun
Tak o sobě hovořil slavný ruský básník,
dramatik a publicista Vladimír Vladimirovič Majakovskij (1893-1930). Narodil
se rodině lesníka. Gymnázium absolvoval
v Kutaisi a Moskvě. Sblížil se s bolševiky
a studoval marxistickou literaturu. Byl třikrát zatčen a také několik měsíců vězněn.
V r. 1911 navštěvoval výtvarné učiliště,
odkud byl r. 1914 vyloučen za veřejné vystoupení. Bojoval proti akademismu, proti estetice symbolismu v ruské poezii. Byl
ovlivněn ruskými futuristy. Jeho tématem
byl člověk a svět. Sní o harmonickém světě bez válek a utlačování. Stal se odhodlaným reformátorem ruského klasického
verše. V r. 1913 vydává sbírku Já, za tři
roky Prosté jako bučení.
V Petrohradu 1915-19 se účastní revolučních vystoupení a s nadšením přijal
Říjnovou revoluci. Za první světové války
píše texty plakátů, podílí se i výtvarně
(Okna ROSTA). Zakládá časopisy, ve
dvacátých letech dvacátého století cestuje
po evropské části SSSR, agituje, recituje.
O dva roky později navštěvuje Německo,
Francii, USA, ČSR, Polsko.
V Majakovského životě se objevilo
mnoho žen. Tou poslední byla o 15 let
mladší Janšinova manželka Veronika (Nora) Poloňská, herečka. Poznali se
v r. 1929. Ta v roce 1938 sepsala své
vzpomínky. Zpočátku idylické vztahy se
postupně začaly měnit. Vladimír chtěl,
aby zanechala divadla a rozvedla se. Nora
lius II. si přál vytvořit zde mocensko-politické centrum i světové kulturní centrum
a navázat tak na někdejší antickou slávu.
Raffael se tu seznámil s humanisty a literáty své doby. Od papeže dostal r. 1508 zakázku na výzdobu (freskovou) několika sálů vatikánského paláce. Byla to velká pocta pro pětadvacetiletého umělce. Prostory
zaplnil spoustou postav a složitých kompozicí.
Pozemské a nadpozemské světy netradičně oddělil bílou plochou. Z fresek vyzařuje majestátný klid, dokonalý řád, harmonie i půvabné zářivé barvy jemných
odstínů... Papež Lev X. také významně
malíře a architekta podporoval – byl např.
jmenován konzervátorem římských starožitností. Zastavil ničení nenávratně poškozených památek. Stal se tak i archeologem. Vysoké honoráře mu pomohly k bohatství. Nikdy se neoženil. Užíval plně života, byl přátelský, otevřený a milý, často
obklopen svou družinou. Zemřel údajně
v den svých 37. narozenin. Předtím stačil
Raffael Santi: Sixtinská madona
vyřídit své majetkové záležitosti. Jmění
rozdělil mezi své žáky a jednoho příbuzného.
(pn)
Zaujala uÏ prvotina
Už svými počátečními pracemi Jan Drda (1915-1970) upoutal čtenářskou obec.
Narodil se v hornické Příbrami a toto důvěrně známé prostředí mnohokrát použil ve
svém díle.
Po absolvování Filozofické fakulty UK
nastoupil jako kulturní redaktor do Lidových novin (1937-1942). Zde se soustřeďovaly literární veličiny své doby, aby působily na okruh demokratické inteligence.
Připomeňme K. Čapka, jeho bratra Josefa,
A. Nováka, E. Basse, K. Poláčka. V meziválečném období LN podporovaly politiku
Hradu.
Drda byl učenlivý, psal krásnou češtinou. Spolu s dalšími v období fašizace některých skupin obyvatel se stali fyzickými
ochránci K. Čapka při jeho návratech z redakce. Pro své postoje byl Čapek na indexu
fašistů, kteří mu vyhrožovali likvidací.
Drda už během války zaujal svým románem Městečko na dlani (1940), později také zfilmovaném. S humorem a hřejivým
optimismem líčí svérázné postavičky městečka Rukapáně (Příbram). O rok později
následuje Živá voda, kdy dospívající chlapec postupně zraje k umělecké tvorbě. Za
mistrovské dílo z poválečné doby lze považovat Němou barikádu (1946). Knihu povídek o prostých lidech, kteří se zapojili do
protifašistického odboje. Zfilmovaná podoba umocňuje autorův akcent.
Drda je i skvělý pohádkář. Jinotajné
Hrátky s čertem z doby okupace překypují vírou v prostého člověka utvářet a polidšťovat svět. Filmová podoba s hvězdným obsazením vždy potěší. Zápas protikladných
sil soudobého světa prezentuje druhá divadelní hra Dalskabáty – hříšná ves. Spisovatel se také dále v poválečné době angažuje. V r. 1948-1952 je šéfredaktorem opět
Lidových novin, v letech 1948-59 předsedá
Svazu čs. spisovatelů. Později pracuje v odborářském tisku – Práce, v r. 1969 zakládá
Svět práce, ale následně byl z funkce odvolán.
(pn)
Co letos pfiipravuje Národní galerie
Ve Veletržním paláci to je pět výstav,
včetně dlouho očekávané mezinárodní výstavy Oskara Kokoschky. V letní části bude následovat výstava děl celníka Henry
Rousseaua. V podzimní části pak mj. Budování státu a Krušnohoří. Výstavy budou
doprovázet nejrůznější aktivity a programy.
Projekt O. Kokoschka a Praha připomíná vztahy mezi českou a německou scénou v ČSR třicátých let dvacátého století.
Kokoschkova pražská tvorba zapůjčená
z českých a zahraničních sbírek je prezentována v kontextu českého umění té doby
(E. Filla, F. Janoušek, J. Čapek. W. Nowak, F. Feigl). Současně zde lze zhlédnout
monografickou výstavu Stanislava Kolí-
bala Kresba za kresbou. Expozice sochařského ateliéru Zbyňka Sekala se stane
součástí sbírkové expozice Veletržního
paláce.
Anežský klášter prezentuje Tajemné
dálky, Symbolismus v českých zemích
1880-1914, tedy rozmezí od otevření Národního divadla do zahájení první světové
války. Vedle známých a uznávaných umělců (A. Mucha, M. Švabinský, F. Bílek,
J. Váchal, B. Kubišta, J. Zrzavý) tu budou
autoři v mezinárodním kontextu téměř neznámí (M. Pirner, B. Knüpfer, J. Panuška, T. F. Šimon a další).
Nabídka Národní galerie na letošní rok
je velmi bohatá a postupně vás s ní budeme seznamovat.
(pn)
Smetanova Má vlast
zahájí opût PraÏské jaro
Básníkova karikatura Karla ·mída
stále lavírovala, především se nechtěla
vzdát divadla. Po jedné hádce na toto stálé téma vyhodil básník Noru z bytu. Když
odcházela, zaslechla výstřel. Po chvíli se
vrátila do pokoje, čpícího střelným prachem. Majakovskij ležel na pohovce. „Co
jsi to udělal?“. Odpověď už nepřišla...
Básníkovy poslední chvíle jsou dosud
nejasné. V pokoji se našly dvě pistole, ale
Majakovskij měl jen jednu. Diskutuje se
o smrtelných zraněních. Před osudným
dnem neznámý pisatel mu vyhrožoval
smrtí. Odešel velký básník...
PAVEL NOVÁK
„Smetanova Má vlast – to je oslava české země, její minulosti, přítomnosti i budoucnosti, přírodních krás Čech, veselí
českého lidu a vznešenosti české minulosti a vysoké naděje do budoucnosti.“ Tak
hodnotí největší hudební dílo Smetanovo
Zdeněk Nejedlý, jeho velký znalec a příznivec, jehož uměleckému dílu zasvětil
v podstatě celý svůj život.
Cyklus šesti symfonických básní pod
názvem Má vlast, skládajících se z básní
Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů
a hájů, Tábor a Blaník, komponoval Smetana od září 1874 a ukončil v letech
1878–1879. Kompletní provedení celého
cyklu se uskutečnilo 5. listopadu 1882
v Praze na Žofíně pod taktovkou Adolfa
Čecha. Má vlast byla také první nahrávkou, kterou zaznamenala Česká filharmonie na gramofonovou desku. Každoročně
je také uváděna 12. května, v den výročí
Smetanova úmrtí jako zahajovací dílo na
festivalu Pražské jaro, které bylo založeno
v roce 1946.
Bez povšimnutí nelze ponechat skutečnost, že 4. dubna t. r. uplynulo 140 let od
premiéry básně Vltava, která je součástí
Mé vlasti. Smetana o této skladbě sám napsal, že „líčí běh Vltavy, začínaje od prvních obou praménků, chladná a teplá Vltava, spojení obou potůčků do jednoho proudu, pak tok Vltavy v hájích a po lučinách,
krajinami, kde zrovna se slaví veselé hody,
při noční záři lůny rej rusalek, na blízkých
skalách vypínají se pyšně hrady, zámky
a zříceniny. Vltava víří v proudech svatojánských, teče v širokém toku dále ku Praze. Objeví se Vyšehrad a konečně mizí
v dálce v majestátním toku svém v Labi“.
Věřme, že Smetanovo dílo, a to nejen
Má vlast, ale i ostatní skladby a operní díla,
která nám pomáhala překonávat nepřízně
života, včetně druhé světové války, budou
mít i v budoucnosti příznivý vliv na celkový rozvoj českého národa, jeho kulturu a že
v duchu jeho díla budeme vytvářet podmínky pro rozvoj našeho národa a každého
z nás.
JAROSLAVA KOMOŇOVÁ
186/2015
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
7
H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E
Za vlast, za Stalina
Druhá světová válka, jejíhož vítězného
ukončení si po sedmdesáti letech ode Dne
vítězství letos v květnu připomeneme,
zná mnoho slavných jmen, vojevůdců
i politiků. Nedílně k nim patří jméno,
které se, žel, setkává se zjevně politickým
bojkotem – jméno vrchního velitele Rudé
armády a předsedy rady lidových komisařů Josifa Vissarionoviče Stalina.
Znělo tehdy, na sovětské straně, ale i mezi Spojenci oslavným chórem mnohohlasně, bylo nedílnou součástí nejpopulárnějšího (sovětského) sloganu. Za vlast, za Stalina. S tímto zvoláním šli vojáci nejednou na
zteč a možná i na jistou smrt.
Především si povězme, že není pravda,
že se Stalin v tragický okamžik německého
přepadení „vypařil“ jak z Kremlu, tak z řízení vojsk, jak tvrdila jedna z pomluv, kterými ho zahrnul na Dvacátém sjezdu KSSS
jeho spolubojovník a nezdárný pokračovatel Nikita Chruščov. V jednom redakčním
sloupku jsme si v minulých měsících tuto
hloupost ozřejmili. Od prvních zpráv o Hitlerově věrolomnosti Stalin své kremelské
křeslo ani na hodinu neopustil, naopak, den
co den trpělivě přijímal doslova zástupy lidí, s kterými bylo v tento válečný čas nutno
odpovědně komunikovat.
Naopak, jak o kousek níže ocitujeme
z jednoho Churchillova prohlášení, „v nejtěžší době mistrně dovedl najít cestu z bezvýchodné situace“.
Vynikající organizátor týlu
Maršál Žukov, nejvěhlasnější z jeho válečných partnerů, je toho živým svědectvím. Když se už v letech poválečného útlumu přestalo Stalinovo jméno nadbytečně
skloňovat a bylo neméně nadbytečně vytlačováno dobovým heslem o kritice kultu
osobnosti, aniž jeho prapůvodní smysl míním nikterak zpochybňovat, byl to Žukov,
který vnesl do polemiky o vrchním veliteli
Rudé armády věcnost, jíž se chce řídit autor
této statě.
J. V. Stalinovi byla připisována zásluha
za to, že vypracoval základy vojenské vědy.
To není tak, namítl Žukov.
A s věcností člověka, který byl za války
se Stalinem v každodenním telefonickém
i jiném kontaktu, suše dodal: „Stalin byl vynikajícím organizátorem.“
Řekl doslova: „Stalin se zasloužil o to, že
pohotově akceptoval rady vojenských odborníků, doplňoval je a rozvíjel a v zobecněné podobě je ihned předával vojskům jako praktické vodítko.“
Cituji podle českého překladu maršálových pamětí (Vzpomínky a úvahy, vydalo
Naše vojsko v roce 2006, citát z druhého dílu, s. 135).
A kromě toho Žukov ve svém svědectví
pokračoval: „Musím říci, že se vrchní velitel v zabezpečování operací, ve vytváření
strategických záloh, v organizaci výroby
bojové techniky a vůbec v zajišťování vše-
rolnické Rusko v předvečer druhé světové
války významný obranný průmysl nejen ve
své evropské části, ale mohlo vyrábět tanky
dokonce až v Čeljabinsku, daleko od nacistických letadel, mělo svůj Kuzbas, ty nejhmotnější předpoklady pro výrobu zbraní
v hlubokém týlu, mělo své „druhé Baku“
s výrobou pohonných hmot v místech daleko za Volhou, dokonce až na Sibiři. To rozhodovalo a rozhodlo o Dnu vítězství víc
než co jiné.
Žukov v zájmu historické pravdy o Stalinovi ve svých pamětech ještě upřesnil:
„Ale především se samozřejmě musíme
hluboce poklonit našemu sovětskému člověku, který si odpíral to nejnutnější a dělal
všechno, co bylo v jeho silách, aby splnil
úkoly, které ukládala lidu komunistická
strana, usilující o vítězství nad nepřítelem.“
Dodejme k tomu i to, že nejméně čtyři
procenta, možná že o něco více, z množství,
Podle Churchilla Stalin pfievzal Rusko s bídou
a zanechal je vyzbrojené atomovou zbraní
ho potřebného pro vedení války ukázal jako vynikající organizátor. Bylo by nespravedlivé, kdybychom mu to nepřiznali!
Prý včas nepřipravil SSSR
k obraně
A nejednou se – po válce – dostávalo Stalinovi kritiky i za to, že prý včas nepřipravil
svou zemi k válce. Je tomu opravdu tak?
Příprava k válce, to však není jeden den,
jeden měsíc či jeden rok práce. Stalin proslul tím, že se ještě v hlubokém meziválečném míru, zejména pak poté, co se
v Německu chopil moci Hitler, vytrvale
a naléhavě dožadoval industrializace, dělal
všechno možné i nemožné, aby dal obraně
Sovětského svazu hluboké a všestranné kořeny v průmyslu, ve vědě.
Právě díky tomuto cílevědomému tlaku
vedení KSSS a sovětské vlády mělo kdysi
které si vyrobil v době války sám Sovětský
svaz, poskytli Spojenci z Velké trojky, především Spojené státy. V nejedné poválečné
polemice tuto pravdu obhajoval i sám Žukov, jak o tom ostatně svědčí i jeho zmiňované vzpomínky.
Jak ho viděl Churchill
Hlubokou poklonu svému válečnému
partnerovi udělal sám Churchíll:
„Byl vynikající osobností, imponující naší těžké době, ve které žil. Byl člověkem ne-
Pro mladé ãtenáfie
Mladá generace dnes často slyší od
autorů nezasažených válkou, jak Češi
ubližovali Němcům. Je toho i plná obrazovka. Chybí však nahlédnutí, co byl
protektorát. Proto přinášíme jen některá fakta – prodělaný strach a bezmocnost dospělých i dětí se nedá slovy vyjádřit.
Protektorát byl zřízen Hitlerovým výnosem z 16. března 1939. Českomoravský
prostor se stal nedílnou součástí třetí říše.
Nejvyšší vládní moc převzal A. Hitler
a jím jmenovaný říšský protektor.
Obyvatelstvo bylo rozděleno na plnoprávné německé (přiznáno říšské státní
občanství) a na neplnoprávné české.
Všechny české úřady podléhaly německé
pravomoci.
Platil tzv. Sonderbehandlung – Zvláštní
řízení, které znamenalo brutální akt popravy bez vyšetřování a soudního rozsudku.
Probíhalo bez jakýchkoliv průtahů. Na
tomto základě byli vražděni čeští vlastenci v pankrácké sekyrárně, na střelnici
v pražských Kobylisích nebo Kounico-
vých kolejích v Brně, kde bylo možné
spatřit z ulice popravy.
Zásobování
Němečtí vojáci v protektorátu vzhledem k nadhodnocené měně rujnovali obchody a posílali balíky domů. Později také
kradené věci po deportovaných Židech
i ostatních občanech. Zavedené přídělové
hospodaření zvýhodňovalo ty, kteří se hlásili k Němcům. R. Heydrich je posměšně
nazýval „margarinovými Němci“.
Pro české občany byly zavedeny tzv.
šatenky s vyznačením platnosti, jménem
držitele a adresou. Malé kupony se v obchodech odstříhávaly a lepily pro časté
kontroly. Hodnota na rok byla 100 bodů –
zimník byl za 90, oblek za 80, sako 42.
S kvalitou to bylo stále horší. používaly se
různé náhražky. Obdobné byly lístky na
mléko (denně čtvrt litru), tabačenky a lístky na další produkty. Vše bylo vázáno na
trvalé bydliště. Pokud bylo třeba někomu
pomoci (až smrtelné riziko), bylo to z vašich „bodů“..
(el)
obyčejně energickým, erudovaným, pevné
vůle, ostrým, tvrdým. Byl to člověk nelítostný jak v práci, tak i při jednání. Ani já,
vychovaný v britském parlamentě, jsem mu
nedovedl odporovat.
Stalin měl především velký smysl pro
humor a sarkasmus, dovedl přesně vyjádřit
své vlastní myšlenky. Svá vystoupení si psal
výhradně sám, z jeho prací vyzařovala neochvějná síla. Tato síla byla v samotném Stalinovi natolik veliká, že se zdál neopakovatelným mezi státníky všech dob a všech národů.
Stalin dělal na nás velmi dobrý dojem.
Měl neodolatelný vliv na lidi. Když vcházel
do sálu na jaltské konferenci, my všichni jako na povel jsme povstali a z nějakého důvodu jsme stáli v pozoru.
Vyznačoval se hlubokou logikou myšlení
a uvědomělou moudrostí. V nejtěžší době
mistrně dovedl najít cestu z bezvýchodné
situace. V nejtragičtějších i v nejslavnost-
nějších chvílích byl vždy zdrženlivý, nikdy
nepropadal iluzím.
Stalin vytvořil a podřídil si obrovské impérium. Byl to člověk, který svého nepřítele ničil rukama svých nepřátel. Donutil dokonce nás, které otevřeně nazýval imperialisty, bojovat proti imperialistům.
Stalin byl obrovským diktátorem, který
neměl ve světě sobě rovné. Převzal Rusko
s bídou a zanechal je vyzbrojené atomovou
zbraní.
Ne, cokoli byste o něm mluvili, na takové národ nezapomíná.“
Tato slova pronesl Churchill v britském
parlamentě k nedožitým Stalinovým osmdesátinám.
Ruské dějiny mají k některým stránkám
Stalinova vládnutí různé výhrady. Je na ruských historicích je spravedlivě posoudit.
Bez toho by historická pravda o Stalinovi
nemohla být plnou.
ZDENĚK BENEŠ
Vzpomínky ãtenáfiÛ na druhou svûtovou válku
●
Cena za hrníãek vody
Dětství a mládí jsem prožila v Polsku,
v malém příhraničním městě na východě
země. Byla válka, lidé žili ve stálém strachu, za všechno byl trest smrti, v lepším případě koncentrační tábor.
V nedalekém Lublinu se ve starém zámku usadilo gestapo. Bylo tam i obávané vězení, odkud denně odcházely na smrt desítky polských vlastenců. Poblíž Lublinu byla
neméně hrozná továrna na smrt – koncentrační tábor Majdanek. Těla zamordovaných
vězňů tam byla spalována v jamách v okolních lesích, vítr často přinášel mastný popílek, který ulpíval na těle a rostlinách. O tom,
co se tam odehrává, se nesmělo mluvit, ale
lidé to věděli a jen bezmocně zatínali pěsti.
Když válka skončila, bylo mi devět let, byla jsem podvyživená a táta, který byl čtyři
roky vězněn v koncentračním táboře Dachau, se již nikdy domů nevrátil.
●
Husineck˘ rodák, malífi a grafik Josef Krejsa (1896-1941) vûnoval svou tvorbu jihoãeské krajinû, sociálním tématÛm, v barevn˘ch dfievorytech mj. se zab˘val námûtu blízkému - mistru Janu Husovi. Publikovan˘ obraz Ústup z pohraniãí z r. 1938 v˘mluvnû
zachycuje vyhnání na‰ich lidí po Mnichovu.
Churchill a Stalin. Dva politiãtí odpÛrci, v protihitlerovské koalici v‰ak oba svornû táhli
za jeden provaz. Snímek z roku 1945 – z posledního osobního setkání obou státníkÛ
V paměti mi zůstala jedna malá vzpomínka na den, kdy po bojích a vzájemném
ostřelování německého a sovětského tanku
konečně palba utichla. Opustili jsme kryty
a pomalu vycházeli ven, plni obav, zda se to
ticho opět nezmění ve válečnou vřavu. To
jsme ještě nevěděli, že jednotky Rudé armády postupující od východu, obsadily
město. V kasárnách bylo zřízeno velitelství
a obvaziště, ale nejdříve museli sovětští ženisté zneškodnit miny, kterými prchající
Němci doslova zadrátovali všechny kasárenské budovy. Postávali jsme neklidně
před domy a čekali, co bude dál.
A pak jsme to uviděli. Mladičká zdravotnice, snad jen o několik let starší než moje
čtrnáctiletá sestra, vedla na obvaziště zraněného vojáka, zřejmě tankistu. Byl jen v černých tankistických kalhotách a holínkách,
od hlavy až po pás tmavě rudé tělo, spálené,
oteklé, plné krvavých šrámů. Šel klidně, jen
občas rozpažil a máváním paží si asi chladil
spáleniny. Vypadal jak velký raněný pták,
který mává křídly. Zdravotnice poprosila
o vodu, voják pil hltavě, zbytek vody si vylil na krátce ostříhanou hlavu. Kapky vody
stékaly po tvářích jak velké slzy. Možná, že
skutečně zakryly slzy bolesti, kterou mu působilo jeho zranění. Když odcházeli, usmál
se na nás a řekl: „Spasibo, děvočky.“
Teprve po letech mě napadlo, jak velkou
cenu měl ten hrníček vody, za který děkoval. Jak velké by mělo být poděkování nás
všech za oběti, které přinesl on a jeho druhové? Kolik takových mladých vojáků zaplatilo za naši svobodu tím nejdražším, co
člověk má – svým životem? Nevím, jaký
byl další osud toho raněného vojáka, ale na
jeho poděkování a úsměv nikdy nezapomenu.
EWA KONEČNÁ, Olomouc
bardováno letectvem 2. ukrajinského frontu, byli jsme odesláni do První brněnské
strojírny na výpomoc kompletovat jisté
strojírenské zařízení. Zastihlo nás tam bombardování krátce před polednem.
Při dopadu prvních bomb němečtí dílovedoucí křikem „Raus, alles raus!“ nás vyhnali z montážní haly. Ani dnes již nevím,
jak jsme překonali plot a běželi jsme se
schovat do velkokapacitního svodu splašků
ze závodu. Protékalo tam asi půl metru
břečky a splašků, ve kterých jsme stáli ve
studené vodě až do konce náletu. Do fabriky jsme již nešli a jen tak v mokrých montérkách jsme pěšky každý spěchal k domovu zjistit, jaká je situace. Tramvaje nejezdily, tedy jsme šli pěšky.
V ulici Veveří bojovali chlapci z Technische Nothilfe (Technická nouzová pomoc)
s požárem divadla. Zrovna se řítil hlavní štít
divadelní budovy. Tenkrát to dopadlo bez
újmy na zdraví. Týž den jsme se my, obyvatelé Králova Pole, uchýlili do sklepů, protože nálety a kanonáda trvaly téměř neustále. Ve sklepích jsme se dožili fronty.
26. dubna 1945 ve 4 hod. 30 min. nás
probudil rachot kulometů, dunění děl
a střelba ze samopalu. To již byli Rusové
v naší ulici a škvírou v zabedněném okénku
sklepa jsme viděli, jak ženou ustrašené
Němce ven z města. Pak se rozlétly dveře
do sklepa a vstoupil první Rus, mladý voják
se samopalem, který se slovy „Zděs Ger-
mán?“ vyptával se, zda se tam neschovávají Němci.
Naši sousedé mu naznačili, že ve sklepě
jsou jenom Češi. Mladý samopalník si sundal čapku s rudou hvězdou, otřel si pot, zasmál se a křikl: „Vojna kaput, Gitler kaput!“
Pak přiběhli další Rusové a sdělili: „My
pojďom na Prágu“ a rychle vyběhli zas do
ulice, kde se ještě bojovalo...
Během dopoledne projížděli vojáci Rudé
armády naší ulicí, rozmísťovali děla na křižovatkách, natahovali telefonní kabely ke
štábu generála Valentina u Husova sboru.
Někteří se utábořili v parcích, ubytovali ve
školách, jiní jeli dále severním směrem na
Řečkovice, Medlánky. Spoluobčané vylézali z úkrytů ve sklepích a vraceli se postupně
do svých bytů v patrech domů. Sousedé se
seznamovali s vojáky Rudé armády.
Pak projíždělo vozatajstvo a vedlejšími
ulicemi hnali starší vojáci stáda krav k zajištění stravování bojujících oddílů. Jeden
ze sousedů požádal přítomného důstojníka,
zda by nám, místním obyvatelům, nedarovali trochu masa. Ten bez rozvažování vytáhl pistoli, střelil jednu kravku do hlavy a až
padla, řekl: „Nu što, beri, beri mjaso!“ A tak
nás ruští vojáci podarovali masem do hrnců,
lavorů a kýblů. Takové byly u nás první
chvíle míru.
RUDOLF VANĚK, Cheb
Beri, beri mjaso!
V únoru roku 1945 se již velmi přiblížila agonie Hitlerovy třetí říše. V protektorátě panoval však stále tvrdý fašistický
teror.
V tomto údobí byl jsem nasazen ve válečné výrobě v brněnské Zbrojovce (Waffenwerke Brünn). Ve chvilkách volna jsme
se my, tenkráte mladí zaměstnanci, shromažďovali na oddělení nástrojárna v šatně
a dle dostupných zpráv jsme zakreslovali do
mapy Evropy postup Rudé armády červeně
a postup spojenců modře.
Při jedné takovéto besedě nás ale přistihl
obávaný šéf oddělení, horlivý nacista kolaborant Knapp. Tento bývalý aktivní činovník Sokola a záložní důstojník čs. armády se
přidal na stranu Němců, a tím dostal dobré
postavení v podniku. Tvrdě prosazoval „nové pořádky“. Tehdy nás zaskočil, mapu nám
sebral a po zjištění, že patří kamarádovi
Žváčkovi, jej vyzval: „Tak a teď řekni, kdo
zde bude dřív: Rusové nebo Američané?
Nepotrestám tě, ale řekni pravdu.“ Žváček
chvíli kličkoval, ale pak odhodlaně prohlásil: „Oni se zde u nás setkají.“ Knapp sbalil
mapu, zatvářil se neutrálně a odešel.
Případ zůstal bez trestu. Po několika
dnech Knapp zmizel ze scény. Do zaměstnání nepřišel a prostě zmizel. Jak a kam,
jsme již nezjistili. Zapadl ve víru válečných
událostí.
Krátce nato, počátkem dubna, kdy již Brno bylo pod palbou sovětských děl a bom-
Rubriku Historie řídí a rediguje
Pavel Novák.
8
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST
186/2015
L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A
Vzpomínka váleãného veterána na Duklu
Narodil jsem se 22. 11. 1921 v Horbku,
okr. Tršava na Zakarpatské Ukrajině.
V roce 1939 jsem utekl přes Maďarsko do
SSSR, kde jsem byl internován v táboře
STRYJ.
Tatínek byl zpravodajcem SOS (Stráž
obrany státu) a v r. 1938 byl při plnění
zpravodajského úkolu v Maďarsku chycen
a zavřen. Propuštěn byl v únoru 1939. Při
útoku maďarské armády bojoval opět proti ní a opět byl zajat. Válku přežil.
Do čs. armády jsem vstoupil v Buzuluku v lednu 1943, pod evidenčním číslem
2312.
Ze všech válečných operací nejdrastičtější vzpomínky mám na Duklu. Dukla ve
mně zůstane věčně živá.
Před přípravou dukelské operace nás
generál Ludvík Svoboda shromáždil v lese asi 17 km od města Krosna. Informoval
nás o Slovenském národním povstání, což
jsme s velikou radostí vyslechli. Že budeme osvobozovat svoji zem, Československo, a jdeme na pomoc SNP, jsme přijali
s velikým nadšením. Jenže původní plán
dukelské operace nebyl splněn, jelikož
dvě slovenské divize, které měly udržet
Dukelský průsmyk, ale byly nepřítelem
odzbrojeny.
Útok byl zahájen 8. září v 6.40 h. dělostřeleckou palbou. Terén byl vhodný pro
obranu nepřítele, břehy se táhnou západvýchod ve výšce 400-700 m. K Dukle
a Dukelskému průsmyku vedla směr
Krosno pouze jedna silnice a ta byla Rudou armádou a čs. armádním sborem pře-
plněna. Bylo velké štěstí, že byla silná mlha a nepřítel nás neviděl. Jinak by nás leteckou a dělostřeleckou palbou rozbil na
mraky.
Vedl jsem velitelskou četu 1. praporu ve
směru Krosno do útoku na Machnovku,
kde u lesa byla řeka a pár domků, kde
jsem najednou uviděl tři Studebekry s děly a obsluhou. Když jsme byli asi 100 m
od nich, tak nepřítel zahájil palbu z tanků.
Dal jsem četě povel v rojnici přískoky
a plazením k lesu a zalehnout. Nikdo z nás
nebyl zraněn, ale dělostřelci utrpěli velké
ztráty.
Veliké ztráty jsme však měli, když naše
jednotka 9. září narazila u Vrocanky
a Machnovky na nepřátelskou obranu, kdy
na nás nepřítel zahájil palbu ze všech
zbraní. My jsme při tomto postupu vůbec
nevěděli, kde se nepřítel nachází. Následkem této události byl odvolán velitel sboru gen. Antonín Kratochvíl a maršálem
Koněvem byl jmenován velitel 1. čs. armádního sboru gen. Ludvík Svoboda.
Krvavá kóta 534
Velmi těžké boje začaly o kótu 534, která několikrát přecházela z rukou do rukou.
Na kótě před obranou jsem měl dobře zamaskovanou pozorovatelnu. Přijel za
mnou velitel 1. čs. armádního sboru a řekl
mi, abych v noci zjišťoval, odkud střílí nepřítel z minometu. Odpověděl jsem mu, že
minomety jsou umístěny za lesem. Na levém křídle našeho praporu je v obraně 1.
rota a v blízkosti velká rokle až k cípu le-
Slu‰ní lidé, spojte se!
Každá událost má svoji příčinu. Žádný problém nevznikne jen tak bez ničeho. Konečně je to zákon, že každá akce
budí reakci. To jsme se učili už ve škole.
Tak jak rýma je z nachlazení, tak i ten
dnešní problém – terorismus má svoji
příčinu. Terorismus nevzniká sám od
sebe jen tak. Odstraňme příčiny a terorismus zanikne.
Pamatuji na dobu, kdy Československo
stavělo v Afghánistánu cementárnu v Polichormi a závod na zpracování hroznů z vína na hrozinky. V té době v Afghánistánu
byla pohoda a žádná al-Kajdá tam neexistovala. Švagr pracoval na našem velvyslanectví v Kábulu. V Kábulu byl klid
a bezpečnost, ženy chodily do škol všech
stupňů, a to dokonce některé i v minisukních. Z vyprávění švagra byla v Afghánistánu pohoda, tolerance mezi křesťany
a muslimy a i ostatními odlišnými skupinami. Tak jak je to možné, že se ten stav
tak změnil?
Nebo například v Libyi, kde byla zaměstnána spousta zahraničních podniků
a i z naší republiky tam pracovalo tisíc občanů. Z jejich vyprávění jsem neslyšel
o nějakých nepokojích, diverzích a podobně. To samé bylo i v ostatních zemích, kde
dnes zuří boje a zabíjení. Konečně, i vy, co
nejste pamětníci, musíte přiznat, že je to
k zamyšlení, proč to tak dopadá.
Po skončení druhé světové války a konečně i po skončení té zhoubné studené
války, to začalo. Kdo zavdal příčinu? O islamistech, kteří vraždí, znásilňují všechny,
kteří nejsou jejich náboženského přesvědčení, to dřív přece nikde nebylo. Každý,
kdo logicky uvažuje a zaměří se na příčiny té šílené doby, kdy vznikl terorismus,
islamismus se zaměřením na vraždění,
a to už až k sebeobětování, si může odpovědět sám.
Nebudu uvádět záměrně všechny ty
otřesné události ve světě, které za posledních 40 let zachvátily oblasti, kde se těžila ropa, kde bylo nerostné bohatství a jiné.
Kdo to zavinil? Kdo zavinil rozbití Jugoslávie, ve které byla vzájemná pohoda mezi národy obývající Balkán. Kdo zavinil
všechny ty nepokoje v Libyi, v Sýrii, Iráku, Libanonu a v neposlední řadě i na
Ukrajině? O oblastech Jižní Ameriky se
raději ani nezmiňuji.
Podle některých politiků je pravda to,
co mu přináší výhody, prosperitu, bohatství, zatímco pro druhou stranu je to vykořisťování a nespravedlnost.
Je to problém boje o existenci, o suroviny a v dohledné době možná i o vodu.
Kam až to v tom našem přelidněném světě
dojde? Je třeba zajímavě posoudit, jak který stát věnuje prostředky na zbrojení. to je
dosti výmluvné. Tak třeba USA věnují na
zbrojení víc než všechny země dohromady.
Je to snad proto, že se cítí USA ohroženy?
A takových ošidných otázek se vnucuje
k zamyšlení celá řada. Co s tím můžeme
my, obyčejní občané, dělat? Do jakých
konců spěje ta naše přetechnizovaná planeta, kde se stále zvětšují rozdíly mezi
bohatými a chudými, místo toho, aby se ty
„nůžky“ přestaly už rozevírat, ale naopak.
Pak by určitě zanikl i terorismus, který
ohrožuje lidstvo. Samozřejmé a ironizující je, že na tyto nehoráznosti dnešní doby
doplácí lidé, co to nezavinili. Jestli nedojde k změně, zřejmě spějeme k zániku naší civilizace.
Slušní lidé, spojte se na celém světě! To
je jediné východisko z té dnešní situace.
LADISLAV ZAHRADNÍK, Holice
Rubriku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová.
Ach, ty letopoãty...
Děkujeme pozorným čtenářům, kteří objevili v článku Zrodila se husitská epopej
mylný letopočet. Správný je 1400-1415.
Další čtenář potvrzoval účast husitských bojovníků v čele s Janem Žižkou v bitvě
u Grunwaldu. V newyorském Central parku je pomník připomínající tuto slavnou bitvu (1410). Dole je ocenění J. Žižky a jeho bojovníků.
Čtenáři také doplnili autora Žižkovy mohyly u Sudoměře – je jím sochař Emanuel
Kodet.
SV
Kozáck˘ bál
sa, odkud na nás nepřítel podniká útoky
a je ve velké převaze. Byl jsem poslán náčelníkem štábu, abych zjistil, jaká je situace 1. roty. Když jsem postupoval přískoky, tak mě nepřítel doprovázel minometnou palbou. Na druhé straně rokle jsem
zjistil, že v bramborovém poli je ukryto
plno nepřátelských vojáků, které průzkumná četa vůbec neviděla. Veliteli té čety jsem hrozně vynadal. Měl jsem důležitý úkol vyřídit minometné četě, aby zahájila palbu na nepřítele.
Z kóty 534 jsem vedl velitelskou četu
při útoku na město Duklu, kde na nás nepřítel spustil silnou palbu z raketometu,
ale plížením a přískoky jsme se dostali
před silnici a město Duklu osvobodili.
plk. v. v. MICHAL FEDORKO
Blahopfiejeme!
● Ludmila Babincová z Valašského
Meziříčí se dožívá 2. dubna 94 let.
● Jaroslav Doubrava z Telnice, senátor
Parlamentu ČR, oslaví 4. dubna 67 let.
● Zdeněk Sirůček v Ostravě bude slavit také 4. dubna 75. narozeniny.
Ve Valašském Meziříčí oslaví 5. dubna
● Vojtěch Holub 5. dubna ve Valašském
Meziříčí oslaví 71. narozeniny.
● Albert Paloučík v Liberci se dožívá
9. dubna 83 let.
● V Příbrami se dožívá 10. dubna
84 let Miroslav Bílek.
● Rudolf Lorenc z Jirkova se dožívá
10. dubna 93 let.
● Jiřina Ručková z Rožnova p. Radhoštěm, distributorka Slovanské vzájemnosti, oslaví 10. dubna 76 let.
● Zdeněk Veselý ve Valašském Meziříčí
bude slavit 65. narozeniny také
10. dubna.
● V Praze oslaví 78. narozeniny 11. dubna Josef Ballada.
● Květa Čelišová, bývalá poslankyně
Parlamentu ČR, oslaví v Církvicích
69. narozeniny dne 11. dubna.
● Jaromír Chmelík z Hradce Králové
bude slavit také 11. dubna 78. narozeniny.
● František Krkoška, dlouholetý člen
revizní komise SV ČR, oslaví 92. narozeniny 12. dubna.
● V Kosmonosech oslaví 73. narozeniny
17. dubna Ljulin Christov.
● Ladislav Nyš, distributor Slovanské
vzájemnosti v Kladně, bude slavit
17. dubna 72 let.
● V Pardubicích se dožívá 85 let zakládající člen SV ČR 18. dubna Radim
Bouček.
● Michal Petrik z Loun se dožívá 80 let
18. dubna.
● V Praze bude slavit 21. dubna 69. narozeniny Jan Jelínek, člen redakční
rady Slovanské vzájemnosti a předseda Společnosti Julia Fučíka.
● Anna Křížová z Prahy, aktivistka
SV ČR, se dožívá 83 let 23. dubna.
● Zlata Tabachová z Prahy bude slavit
své 20. narozeniny také 23. dubna.
● Helena Mixová z Plzně se dožívá
80 let 24. dubna.
● V Liberci se dožívá 92 let Josef Bobek 27. dubna.
● Rudolf Vaněk z Chebu, dopisovatel
Slovanské vzájemnosti, bude slavit
87. narozeniny 30. dubna.
Všem jmenovaným i nejmenovaným
oslavencům v měsíci dubnu blahopřejeme.
Všekozácký svaz českých zemí a Slovenska a soubor Kozáci Vltavy pořádaly
28. 2. 2015 ve společenském sále Na Marjánce Bělohorská 35, Praha 6, svůj již
3. kozácký bál.
Zúčastnili se hosté z velvyslanectví RF
paní Jekatěrina Baněčeva, v zastoupení ředitele RSVK Oleg Soloduchin, obchodní
rada velvyslanectví RF Sergej Stupar, z Obchodní komory RF Vladimír Mikojan,
z ČSBS plk. Emil Kulfánek, z SV ČR předseda Dr. Jan Minář a tajemnice SV Eva Holečková, ze Srbského sdružení Sv. Sávy paní Branka Kubešová. Dále hosté pocházející z významného kozáckého rodu Kokuň-
kových, Alexandr Kokuňka s chotí a synem. O vzniku kozáctva v Čechách nás při
zahájení informovali a pořadem provázeli
ataman Michail Anatoljevič Dzjuba v ruštině
a Irena Dzjubova v češtině.
Vystoupení folklorního souboru Kozáci
Vltavy za vedení uměleckého vedoucího Viktora Afanasjeviče Bytčeka je nezapomenutelným zážitkem. K tanci hrálo Duo Lhotákových, jejichž repertoár se líbil a měl též úspěch. Nechyběla ani bohatá tombola. Kozácký bál se vydařil. Na pokračování dobré tradice již z 1. republiky pořádání kozáckých bálů v příštím roce se můžeme těšit.
NATAŠA WEBEROVÁ
Kde se to tu vzalo?
Fejeton
Někteří moji přátelé jsou zděšeni zprávami o současné dětské kriminalitě. S rozhořčením se pozastavují nad případy, kdy
žáci fyzicky napadají své učitele, chovají
se brutálně ke starým lidem i k invalidům.
Učitel už aby se bál jít do školy, že tam bude bit. Za mých mladých let – dávno je tomu – to bylo neslýchané. Učitelé měli autoritu a žáci strach z rákosky. U nás na
vesnické škole pan řídící chodil do třídy
s bejkovcem a neváhal jím ty největší darebáky rázně ukáznit.
Často slýchám dotaz, odkud se tu to
brutální chování dětí vzalo. Snažím se
přátelům kvalifikovaně odpovědět. Vzpomněl jsem si na rozhlasový fejeton Karla
Kyncla z ledna 1996 nazvaný Kultura nožů. Fejeton je uveřejněn v knize Dvojí domov Karla Kyncla.
Autor se zmiňuje, že „Deset dní před
Štědrým dnem byl před svou školou v západním Londýně ubodán k smrti její ředitel. Přišel na pomoc jednomu ze svých žá-
ků, jehož napadla skupina výrostků a obratem ruky se stal sám obětí útoku. Smrtelnou
ránu dýkou mu zasadil patnáctiletý kluk.“
Karel Kyncl dále vysvětluje: „Mezi britskými mladými lidmi – a vlastně mezi britskými dětmi – se v posledních letech rozšířilo
cosi, co odborníci nazývají knife culture –
kultura nožů. Souvisí to se znatelným vzestupem role, kterou v britské společnosti
hraje násilí všeho druhu. Kdyby byly v Británii zcela lehce k dostání střelné zbraně,
jako je tomu například ve Spojených státech,. měla by britská policie na krku kulturu revolverů, jak ji už řadu let mají na krku
policisté američtí... Klukovské školní rvačky, při kterých se kdysi používaly jenom
pěsti, dnes v mnoha případech končí na
operačních sálech nebo v márnicích.“
Tak jsem za pomoci Karla Kyncla, o jehož novinářské kvalifikaci a spolehlivém
úsudku nemůže nikdo pochybovat, své
přátele uspokojil. Jistě teď už vědí, kde si
naše současná mládež vzor brutality bere.
Doufám, že ne tak docela a že dobré příklady převládají.
MIROSLAV KUBÍN
Chlum u Třeboně
KdyÏ byl Putin v Praze
Plk. v. v. Ing. Václav Pfiibyl
pfii náv‰tûvû Vladimíra Putina
v roce 2010 na ãestném pohfiebi‰ti
RudoarmûjcÛ Praze-Ol‰anech
Ko‰iãtí „umûlci“ zhanobili památník
bojovníkÛ proti banderovcÛm
Po tom, co se dvojice „umělců-vandalů“ z Košic přiznala k zničení památníku Vasila Biľaka, náš pozorný čtenář
upozornil na to, že jiná „dvojka“ má na
svědomí památník ve Velké Lodině. Památník padlým v boji proti banderovcům si za terč svého „umění“ vybrali
Peter Kalmus a Ľuboš Lorenz na výročí SNP 29. srpna.
Emanuel Polák a Jozef Prošek na těchto místech padli při bojích s banderovci.
Po válce se část banderovců snažila prostřílet do západní okupační zóny nejen
přes území Polska, ale i tehdejšího Československa. Ještě v roce 1948 sbory SNB
bojovaly v severovýchodním a východním
Slovensku proti posledním zbytkům banderovců, drancujícím slovenské vesnice,
kteří byli zneškodněni. V bojích s nimi
padli někteří příslušníci SNB. Vandalský
čin zhanobení pomníku je třeba odsoudit.
(KROKY)
SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 186/2015, cena 10 Kč.
Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc.
Vydavatel: Slovanský výbor ČR.
Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák,
Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek,
Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová.
Distribuci vede Alexandr Pospíšil.
Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1,
III. patro, kabinet č. 147, tel.: 222 897 261, 728 009 737,
internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral).
Adresa e-mail: [email protected] Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její
stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 16. 3. 2015.
Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.
Download

Stáhnout ve formátu PDF