Děti se zdravotním
postižením v zájmových
kroužcích
Kolektiv autorů
Metodika vznikla v rámci projektu Váhy realizovaného Plzeňskou krajskou radou dětí
a mládeže, z grantového projektu v rámci globálního grantu CZ.1.07/1.2.03 Rovné
příležitosti dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v Plzeňském kraji
Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, ve spolupráci s partnerem
projektu MOTÝL, o.s.
Rok vydání 2012
Obsah
1. Integrace .......................................................................................................................... 1
1.1 Integrace, segregace, inkluze, exkluze ....................................................................... 1
1.1.1 Podmínky integrace .............................................................................................. 3
1.1.2 Formální požadavky ............................................................................................. 3
1.1.3 Organizační a personální zajištění. ...................................................................... 3
1.1.4 Ekonomické podmínky ......................................................................................... 4
1.1.5 Základní pravidla při integraci dětí se ZP ............................................................. 5
1.2 Obecná rizika integrace dětí se ZP ............................................................................. 5
1.2.1 Zdravotní rizika ..................................................................................................... 5
1.3 Problémové chování ................................................................................................. 10
1.4 Problémy s představivostí......................................................................................... 11
1.5 Problémy s kooperací, s prací ve skupině ................................................................ 12
2. Asistence dětem se ZP při volnočasových aktivitách ..................................................... 13
2.1 Hlavní činnosti a povinnost asistenta dítěte se ZP při volnočasové aktivitě ............. 15
3. Rozdělení zdravotních postižení .................................................................................... 17
3.1 Dětská mozková obrna ............................................................................................. 17
3.1.1 Dělení DMO podle charakteru svalového napětí a hybné poruchy ..................... 19
3.1.2 Jak integrovat dítě s DMO mezi vrstevníky? ...................................................... 21
3.2 Rozštěp páteře (spina bifida) .................................................................................... 21
3.2.1 Rozlišujeme ........................................................................................................ 21
3.3 Vozíčkáři ................................................................................................................... 22
3.4 Degenerativní onemocnění svalstva (svalová dystrofie) ........................................... 22
3.5 Jiná tělesná postižení ............................................................................................... 23
3.6 Jak integrovat děti s tělesným postižením? .............................................................. 23
3.7 Poruchy autistického spektra .................................................................................... 25
3.7.1 Spektrum poruch autistického spektra ............................................................... 26
3.8 Jak integrovat dítě s PAS mezi vrstevníky? .............................................................. 29
3.9 Mentální retardace.................................................................................................... 31
3.9.2 Komunikace s dítětem s mentálním postižením ................................................. 32
3.9.3 Doporučení pro pedagogy volného času a lektory zájmových kroužků .............. 34
3.10 Smyslová postižení ................................................................................................. 34
3.10.1 Sluchová postižení ........................................................................................... 34
3.11 Zraková postižení ................................................................................................... 37
3.12 Kombinované vady ................................................................................................. 38
4. Volnočasové aktivity – zájmové kroužky ........................................................................ 40
4.1 Včasné plánování integrace dítěte se ZP ................................................................. 40
4.2 Účast asistenta nebo rodiče dítěte se ZP ................................................................. 41
4.2.1 Asistent – rodič ................................................................................................... 41
4.2.2 Asistent – externista ........................................................................................... 41
5. Příklad dobré praxe........................................................................................................ 43
5.1 Integrace dítěte se ZP do pravidelné volnočasové aktivity – zájmový kroužek ........ 43
6. Příloha: Dotazník pro rodiče .......................................................................................... 46
7. Použitá literatura ............................................................................................................ 47
Proč zapojovat děti s postižením do zájmových kroužků a jiných
volnočasových aktivit?
Integrace sociálně nebo zdravotně znevýhodněných osob do společnosti je
současným trendem a cílem aktivit oboru sociální práce i školství. Zapojení
handicapovaných do běžného vzdělávání, do pracovního procesu a kulturního prostředí je
na velmi dobré cestě. Bezbariérovost se stala povinností a bez bariér můžeme jezdit za
kulturou, na úřady nebo na dovolenou. Lidé s postižením jsou mnohem lépe přijímáni
veřejností, která je zároveň více informovaná.
Smysluplné trávení volného času je běžnou součástí života i u osob a dětí
s postižením. Problém však nastává v možnostech využívání a trávení volného času
a zapojování handicapovaných do běžných volnočasových aktivit, jako jsou zájmové
kroužky, příměstské tábory, nebo pobyty dětí mimo domov. I přesto, že jsou leckterá
zařízení bezbariérově přizpůsobena, mají lidé s postižením potíže využívat samostatně
tyto možnosti. Když už děti nebo dospělí se zdravotním postižením (v dalším textu zkratka
ZP) překonají fyzické bariéry způsobené jejich handicapem, objevují se bariéry jiné.
Nejčastěji se děti a osoby se ZP setkávají s nevůlí pracovníků, která leckdy bohužel vzniká
z neznalosti, předsudků, nebo jen ze strachu, zda danou situaci zvládnou. Tendencí
současné doby i v otázce volnočasových aktivit je kladení důrazu převážně na výkon a
samostatnost jedinců (vylezeme až na vrchol skály, soutěžíme o nejlepší výrobek, vyhraje
ten, kdo nejrychleji vyřeší logický kvíz nebo uváže všechny skautské uzly v časovém
limitu), což ale nejde ruku v ruce s možnostmi lidí se ZP, kteří potřebují nejen svůj čas, ale
i individuální přístup a často i spolupráci okolí.
Integrace dětí se ZP mezi vrstevníky bez postižení je založena na spolupráci celé
skupiny, na empatii, profesionalitě, flexibilitě, tvořivosti a angažovanosti zapojených osob i
zúčastněných dětí bez postižení. Dětem se ZP se díky zapojení mezi zdravé vrstevníky
otevírají nové obzory a možnosti, získávají nové zkušenosti, dovednosti a schopnosti,
navazují nové vztahy, učí se spolupracovat ve skupině a zároveň se spolehnout i samy na
sebe a získávají důvěru v sebe samé. Socializace dětí se ZP je hlavním cílem společných
aktivit dětí s a bez postižení.
Při integraci dětí se ZP do volnočasových aktivit se musí ale vždy brát zřetel na typ
a tíží postižení ve vztahu k dané aktivitě. Obecně ale platí, že za pomoci asistentů je
možné integrovat téměř každé dítě se zdravotním postižením, které je schopné aktivně
spolupracovat buď na mentální, nebo fyzické úrovni, nebo tíže jeho postižení jeho účast
na aktivitě jasně nevylučuje. Zároveň platí, že dítě se ZP za doprovodu asistenta a
odborných pracovníků, je schopné absolvovat všechny aktivity, aniž by zásadně omezilo
program akce a ostatní účastníky.
Obrázek 1 - Z kroužku Tanečky: i do pohybového kroužku můžeme začlenit dítě s tělesným postižením
Aktivity volíme tak, aby se jich mohla zúčastnit s případnými drobnými obměnami
celá skupina dětí, bez ohledu na věk, nebo postižení.
Zařazujeme v drobné míře i
skupinové soutěže, kdy proti sobě soupeří homogenní týmy. Pozornost je potřeba ale
zaměřit na soutěže jednotlivců, které se v raném věku nedoporučují. Na soutěžení nemusí
být jejich organismus dostatečně psychicky připraven a skutečnost vítěze a poraženého se
může odrazit i ve vlastním chování osob ve skupině mezi sebou. Vítězové mohou začít
posuzovat svoji osobu jako „lepší, vítěze“ a své kolegy jako „soupeře, poražené“. Pokud
se naopak někdo několikrát po sobě ocitne v roli poraženého, může pochybovat obecně o
svých schopnostech a také se zmenšuje jeho zájem o další aktivity podobného charakteru
a ztrácí se motivace.
1 / 55
Integrace
Integrace, segregace, inkluze, exkluze
1. Integrace
Integrace je dle Matouška (2008) novodobý trend sociální práce s cílem začleňovat
sociálně nebo zdravotně znevýhodněné lidi do společnosti. Jesenský (1995) považuje
integraci za základní fenomén rozvoje osobnosti a utváření kvality života zdravotně
a sociálně postižených. Obecně lze integraci charakterizovat jako snahu o začlenění
a splynutí jedince s postižením se společností.
Integrace není sama o sobě cílem, ale je prostředkem socializace dítěte se ZP.
Integraci můžeme rozdělit na adaptační a asimilační (Matoušek, 2008). Na základě
adaptační integrace začleňujeme děti se ZP mezi vrstevníky s cílem vytváření
rovnocenných partnerství mezi dětmi bez postižení a s postižením při zájmových
aktivitách. Snažíme se o vytváření takových aktivit, aby je dokázali absolvovat děti se ZP a
zároveň odpovídali možnostem a schopnostem dětí zdravých.
Nesnažíme se o integraci asimilační, kde se menšina přizpůsobuje většině a
potlačuje se tak identita osob se ZP.
1.1 Integrace, segregace, inkluze, exkluze
S pojmem integrace úzce souvisí i další pojmy označující různé stupně zapojení
jedinců s handicapem do společnosti:
 Integraci lze shrnout jako začlenění, zapojení dětí se ZP mezi vrstevníky. Jedná se
o vzájemný proces, kdy obě strany se k sobě přibližují a spolupracují, každá strana
dává i získává a dochází k růstu obou stran. Zachovává se specifičnost
integrovaného jedince i prostředí, do kterého se jedinec začleňuje.
 Inkluze bývá často vnímána totožně, jako integrace, přestože se jedná o odlišný
proces. Inkluze se dá vysvětlit jako splynutí, kdy se potlačuje jakékoliv „značkování“
žáků s handicapem a tendence je spatřována např. v rušení speciálního školství.
 Exkluzi můžeme definovat jako vyloučení ze společnosti.
 Segregace je stav, kdy je člověk od společnosti oddělován, nebo se sám vyčleňuje
z důvodu svého handicapu. Segregací můžeme označit i tzv. „elitářství“, kdy se
určité osoby, které spojují např. určité schopnosti, postavení ve společnosti nebo
bohatství, cíleně oddělují.
2 / 55
Integrace
Integrace, segregace, inkluze, exkluze
Pro účely této metodiky rozumíme integrací začleňování dětí se ZP mezi
vrstevníky do volnočasových aktivit.
Obrázek 2 - Kroužek Veselá školička: integrovat je dobré již od raného věku
Proč integrovat děti se ZP do volnočasových aktivit?
 Hra a zájmové činnosti jsou přirozenou součástí lidského života, i života člověka
s postižením
 Hra a zájmové činnosti jsou prostředkem učení se, zahání nudu a snižují úzkost
 Hra a zájmové činnosti působí jako prevence problémového, popř. patologického
chování
 Hra a zájmové činnost umožňují interakci dětí se ZP se zdravými vrstevníky, kteří
nabízejí přirozené vzory chování
 Hra a zájmové činnosti plní socializační funkci, děti zdravé i s potižením se učí
vzájemné spolupráci a toleranci
3 / 55
Integrace
Integrace, segregace, inkluze, exkluze
 Hra a zájmové činnosti pomáhají rozvíjet osobnost člověka, zlepšují schopnosti
a dovednosti každého jedince
1.1.1 Podmínky integrace
Před samotnou integrací dětí se ZP si musí organizace vymezit základní formální
podmínky a možnosti a zodpovědět základní otázky.
1.1.2 Formální požadavky
Nejprve je potřeba předem stanovit, za jakých podmínek integrujeme, vyjasnit si,
jaké aktivity budou integrační, vymezit si, jaké podmínky a možnosti dětem se ZP můžeme
nabídnout, jaké máme v organizaci bariéry a jak je odstraníme, jaká existují rizika.
Zodpovíme si na otázky: Chceme do našich aktivit zapojit dítě se ZP? Chceme ze
všech našich aktivit udělat aktivity integrační, nebo vymezíme jen určité oblasti? V jakém
prostředí bude integrace probíhat? Jsou naše prostory bezbariérové? Lze prostory
přizpůsobit? Jaká existují rizika a problémy? Atp.
Na základě analýzy prostředí a možností jasně vymezíme cílovou skupinu dětí se
ZP, stanovíme druhy a tíže postižení. Stanovíme také poměr počtu dětí zdravých a počtu
dětí integrovaných.
1.1.3 Organizační a personální zajištění.
Pro dítě se ZP je z psychosociálního hlediska optimální začlenit ho mezi vrstevníky
co nejdříve, v raném věku. To je zároveň vhodné i pro děti zdravé, které mnohem snáz
přijímají odlišnosti druhých a nevnímají je jako problém, nebo „něco negativního“. Důležitá
je ale příprava kolektivu, do kterého je dítě se ZP zařazováno. O začleňování dětí se ZP
by měl být informován nejen samotný kolektiv vrstevníků, ale také rodiče dětí bez
postižení.
Na integraci dětí se ZP se podílí kolektiv pracovníků zajišťující danou akci. Jedná
se o vedoucího pracovníka, lektora, vedoucího skupiny a také o asistenty dětí se ZP. Před
integrací dítěte se ZP by se měla navázat úzká spolupráce pracovního týmu a rodičů
dítěte se ZP. Výsledkem spolupráce jsou podrobné informace o typu postižení dítěte, o
jeho projevech a fyzických a psychických možnostech, jeho potřebách, užívaných
speciálních pomůckách a také o rodinném prostředí. Tyti informace má k dispozici celý
tým podílející se na integraci. Pouze v případě, pokud lektoři i asistenti znají veškerá
4 / 55
Integrace
Integrace, segregace, inkluze, exkluze
specifika dítěte, mohou je vést správným směrem.
Důležitá jsou také zjištěná rizika, problematické oblasti a osobnostní specifika
daného dítěte a také zda je nutné, aby dítěti mělo k dispozici asistenta, nebo zda je
samostatné. Zda je možné využít pomoci rodiče v případě kritické situace, zda bude rodič
poblíž, popř. na telefonu. Všechny informace mohou být zapsány a získány formou
polostandardizovaného dotazníku (Viz Příloha č. 1 – Dotazník pro rodiče).
O postižení dítěte musí být informován i ostatní pracovníci včetně pomocného
personálu, který se s dítětem během dané aktivity dostane do kontaktu (lektoři jiných
aktivit, uklízeč, kuchař, správce objektu, dobrovolník atp.).
Obrázek 3 - Kroužek Plavání: větší počet asistentů je v bazénu nutný
1.1.4 Ekonomické podmínky
Integrace dětí se ZP mezi vrstevníky do volnočasových aktivit nebývá ekonomicky
náročná. Nákladné kompenzační pomůcky si přinášejí děti se ZP s sebou, ostatní
materiální pomůcky nejsou většinou odlišné od dětí bez ZP, popř. se jedná o jednorázovou
investici (pracovní stůl pro vozíčkáře, příprava komunikačních tabulek a obrázků apod.).
Lektoři a vedoucí pracovníci jsou zajištěni bez ohledu na integraci. Do integračního
programu vstupují již při stanovení formálních požadavků, kdy organizace začleňování dětí
se ZP přijme jako platný program. Integrační program by měl být přirozenou součástí
činností organizací, proto případné další ohodnocení pracovníků nemělo být podmínkou
5 / 55
Integrace
Obecná rizika integrace dětí se ZP
integrace, ale mělo by se odvíjet pouze od dohody se zaměstnavatelem nebo vedením
organizace.
Otázkou finanční se zabýváme především ve vztahu k asistentům. Výhodné je
angažovat asistenty z řad dobrovolníků nebo studentů vyšších a vysokých škol
s humanitním,
pedagogickým,
sociálním
nebo
psychologickým
zaměřením,
kteří
vykonávají v našem zařízení praxi, nebo zapojit rodiče dětí se ZP, popř. rodiče dětí
zdravých, kteří mají zájem spolupracovat, pomáhat nebo být užiteční.
1.1.5 Základní pravidla při integraci dětí se ZP
Čemu se vyhnout?
Jak integrovat?
Zdůrazňovat přednosti – co dítě zvládne,
čím se vrstevníkům rovná, v čem je předčí?
Poukazování na omezení a neschopnosti.
Vhodným a šetrným přístupem pomáhat
překonávat bariéry dané postižením.
Projevům soucitu a lítosti.
Dítě si samo a postupně zkouší limity svých
možnosti, dávat příležitosti k poznání
vlastních limitů.
Upozorňování na předpokládané limity a
omezení dítěte.
Individuální přístup – každé dítě potřebuje
jiný přístup, jiné metody a jiné pomůcky.
Generalizování postižení („žádné dítě
s Downovým syndromem nemluví“, „každé
dítě s DMO je na vozíčku“, „jednoho autistu
jsem tu měl, tak to zvládnu bez problému“)
1.2 Obecná rizika integrace dětí se ZP
Určitá rizika nás čekají při všech volnočasových aktivitách dětí a mládeže. U
integrovaných dětí se ZP musíme tato rizika považovat mnohem důkladněji a důsledněji a
musíme brát na vědomí, že děti se ZP mají přidružená zdravotní omezení, nebo projevy
jejich postižením můžou být rizikovým faktorem způsobujícím komplikace. Rizika můžeme
rozčlenit do následujících kategorií:
1.2.1 Zdravotní rizika
Při integraci dětí se ZP mezi vrstevníky do volnočasových aktivit většinové populace
dbáme na dobrou znalost konkrétního postižení. Vycházíme z předem nabytých informací
od rodičů dítěte se ZP. Dbáme na bezpečnost práce a jsme vyškolení v zásadách první
6 / 55
Integrace
Obecná rizika integrace dětí se ZP
pomoci, neboť musíme předpokládat, že při činnostech s dětmi hrozí neustále riziko úrazu,
případně dalších zdravotních komplikací. U dětí se ZP to platí dvojnásob vzhledem
k častému výskytu přidružených skrytých vad a postižení. Můžeme očekávat následující
situace:
1.2.1.1 Epilepsie – epileptický záchvat
Epilepsie patří mezi časté přidružené onemocnění u osob s tělesným a mentálním
postižením. Epilepsie je vyvolána abnormální elektrickou aktivitou v buňkách mozku. Tyto
abnormality mohou zasáhnout pouze jistou část a v takovém případě se jedná o parciální
záchvat, nebo může dojít k rozšíření na celý mozek a tento generalizovaný záchvat je
provázen typickými křečemi a bezvědomím. U některých pacientů mohou být postiženy jen
některé funkce, proto za příznak epilepsie je nutné považovat i zahledění do prázdna nebo
trhání koutků úst. Epilepsie sama o sobě není životu nebezpečná, avšak při samotném
záchvatu není nic neobvyklého, že dojde ke zranění. Samotný záchvat se stane
nebezpečným, pokud trvá déle než 30minut či dochází ve velmi krátkých intervalech k jeho
opakování. V takovém případě může dojít k trvalému poškození mozku nebo i smrti. Tento
stav je pojmenován status epilepticus.
Malý epileptický záchvat (tzv. petit mail) má mnoho druhů projevů. V
podstatě jsou jeho symptomy přímo závislé na centru, které je ložiskem zasaženo.
Dochází při něm k částečné nebo i plné ztrátě kontaktu s okolím, což je na první pohled
patrné. Během záchvatu epilepsie by rozhodně nemělo dojít k žádnému jeho omezování a
rozhodně se nemusíte snažit jej jakkoliv utišovat či nějak přemlouvat. K zastavení
záchvatu tím nedojde, spíše naopak může dojít k podvědomé reakci a snaha o obranu
postiženého. Proto by se jeho okolí mělo pouze soustředit, aby nedošlo k nechtěnému
poranění. Tedy jako první by se měli z jeho blízkosti odstranit ostré či křehké předměty.
Rozhodně bychom postiženého neměli nechat samotného, ale měli bychom zůstat v jeho
blízkosti do nabytí plného vědomí. To velmi snadno zjistíte naprosto jednoduchými
otázkami typu „Jaký je dnes den?“, „Jak se jmenuješ? atp.
Při velkém epileptickém záchvatu (tzv. grand mal) postižený upadá do
bezvědomí, dostaví se křeče končetin i těla. Dýchací svaly nejsou výjimkou, proto dochází
k poruchám dýchání a občas i ke zmodrání. Povětšinou se křeč týká i svalů žvýkacích a
svěračů močového měchýře. Samotnému záchvatu epilepsie může předcházet tzv. aura,
jež pacientovi dá dostatek času zaujmout adekvátní polohu. Viditelně se první příznaky
projeví strnulým pohledem či strnulým držením těla. Zanedlouho se pacient trpící epilepsií
7 / 55
Integrace
Obecná rizika integrace dětí se ZP
hroutí k zemi, proto je potřeba zamezit pádu a uložit ho na pevnou plochu. Tak jako při
lehkém záchvatu je nutné odstranit z jeho blízkosti veškeré nebezpečné předměty.
Nejdou-li odtáhnout ty a hrozí nebezpečí, že by se např. o roh zdi mohl poranit, je nutné
odtáhnout jeho. Má-li kolem krku upnutý knoflík košile či třeba šálu, odstraňte je a pokud
možno mu podložte něčím měkkým hlavu, aby se zabránilo jejímu možnému poranění.
Rozhodně se nesnažte nikterak zabránit křečím, pevné sevření či dokonce zalehnutí je
nežádoucí. Ani se nesnažte mu rozevírat čelisti a něco mezi ně vsunovat. Povětšinou je
křeč tak silná, že by došlo k poškození, které se hojí mnohem hůře, než prokousnutý
jazyk. Pacient po prodělaném záchvatu potřebuje přibližně 1 až 2 hodiny na zotavenou.
Proto
pokud
usne,
nesnažte
se
ho
probudit.
1.2.1.2 Srdeční slabost
Při srdeční slabosti je třeba snížit srdeční námahu na minimum a neodkladně
zajistit zdravotnickou první pomoc:
Postiženého (při vědomí) šetrně umístit do polosedu s podloženou hlavou a
rameny, pokrčenými koleny a zajistíme klid. Uvolníme tísnící části oděvu u krku, na
hrudníku a v pase. Sledujeme dechové a tepové frekvence a úroveň schopnosti reagovat.
Ztratí-li postižený vědomí, zajistíme průchodnost dýchacích cest, pokud je to nutné
resuscitujeme a uložíme do stabilizované polohy a zajistíme zdravotnickou pomoc.
8 / 55
Integrace
Obecná rizika integrace dětí se ZP
1.2.1.3 Hypoglykemický šok
Při kombinovaných vadách bývají často přidružena i další, např. metabolická
onemocnění, mimo jiné i diabetes (cukrovka). Tato endokrinní nemoc se vyskytuje i u osob
jinak zdravých, bez poruch mentálních, smyslových nebo pohybových.
Hypoglykemie je definována jako patologický pokles glykemie (hladiny cukru v krvi)
pod
3,3
mmol/l
doprovázený
vylučováním
antiregulačních
hormonů
a
dalšími
biochemickými procesy. Řadí se mezi akutní komplikace diabetu a jedná se o častou
komplikaci. Normální hladina glukózy v krvi je 3,5 - 5,5 mmol/l. Diabetik však může mít
problémy i při těchto hodnotách (je „zvyklý“ na chorobně zvýšenou hladinu glukózy). Mírná
hypoglykemie se může projevit u zdravých lidí při nízkém příjmu potravy nebo vysoké
tělesné zátěži, příznaky jsou přitom mírnější, zřídka dojde k několikavteřinové mdlobě.
Obvyklá příčina je nedostatečný příjem potravy po podání inzulinu. Diabetici jsou zvyklí
najíst se ihned po injekční aplikaci. Pokud se jídlo zpozdí, dávka inzulinu je příliš vysoká
nebo se změnil předchozí denní režim (pohyb, dieta) - může dojít k hypoglykemii.
Hypoglykemie může též vzniknout jako důsledek požití většího množství alkoholu.
Hypoglykemie se projevuje nejprve sníženou psychickou výkonností, slabostí, bolestí
hlavy, studeným potem, pocitem hladu, poruchou jemné motoriky a později křečemi až
bezvědomím. Nízká koncentrace glukózy v krvi je nebezpečná především pro mozek
(jediný zdroj energie pro mozek je glukóza, které spotřebuje asi 100 g za den), a proto se
tělo snaží nedostatek glukózy v krvi co nejrychleji napravit. Stimuluje sekreci antagonistů
inzulinu: především hormony nadledvinek (adrenalin, kortizol a hormon pankreatu glukagon). Tyto hormony stimulují rozklad zásobního cukru glykogenu (proces
glykogenolýza) v játrech na glukózu a potlačují účinek inzulinu. Pocit hladu, který je
způsobený vyloučením adrenalinu do krve, přinutí člověka sníst potravu obsahující
sacharidy. K léčbě hypoglykemie jsou vhodné potraviny s vysokým glykemickým indexem.
Vhodné potraviny jsou například Coca-cola, kostkový cukr, džus, sladké moučníky a
tyčinky, atd. Nevhodná je například paradoxně čokoláda, protože obsahuje velký podíl
tuků, které zpomalují vstřebávání glukózy do krve. Trvá přibližně 5-10 minut, než se
glukóza z přijaté potravy v trávicím traktu vstřebá do krve a projevy hypoglykemie vymizí.
Pokud projevy hypoglykemie pokračují i po 10 minutách od příjmu potravy, je nutné přísun
sacharidů zopakovat.
1.2.1.4 Hypoglykemické kóma
V průběhu trvání diabetu a častým opakováním hypoglykemie dochází k útlumu
9 / 55
Integrace
Obecná rizika integrace dětí se ZP
kontraregulační odpovědi organismu na hypoglykemii (= pomaleji se vyplavuje glukagon a
adrenalin), což má za následek tzv. syndrom porušeného vnímání hypoglykemie.
Nerozpoznaná hypoglykemie nebo hypoglykemie ve spánku může vést ke kolapsu
organismu v důsledku absolutního nedostatku glukózy v krvi, tzn. k hypoglykemickému
kómatu. Při poruše vědomí není diabetik schopen přijímat potraviny obsahující sacharidy.
Je nutné zavolat zdravotnickou záchrannou službu. Je možné vložit kostku cukru do úst
postiženého mezi tvář a zuby. Ve slinách rozpuštěná sacharóza se rozštěpí a vzniklá
glukóza se rychle vstřebává do krve. Není vhodné kostku cukru vkládat pod jazyk, kvůli
nebezpečí vdechnutí. Pokud má u sebe diabetik nouzovou laickou injekci, je možné
injekčně aplikovat hormon glukagon, který zvrátí účinek inzulinu. Pokud dosavadní léčba
není účinná, lékař nitrožilně aplikuje 40% roztok glukózy. Velmi častou chybnou úvahou
nepoučeného laika je "píchnout cukrovkáři inzulín". Inzulín však (na rozdíl od kostky cukru)
může člověka zabít, proto jej podává pouze lékař, nebo diabetik sám sobě při plném
vědomí.
1.2.1.5 Alergická reakce
Reakce na alergen slabé až velké síly se vyskytuje u zdravých osob, tak u osob se
ZP. Mezi nejběžnější alergeny patří prach, pyl, koňská, psí nebo kočičí srst, některé
potraviny, roztoči, vosí bodnutí apod. Mírné formy alergické reakce se projevují lehkou
vyrážkou, rýmou, otokem spojivek očí a řešíme je podáním antihistaminika (Zyrtec, Zodac)
podle dávkování. Nejen integrované dítě se ZP by mělo mít vlastní léky včetně určeného
dávkování, o alergiích by měl být informován personál. U těžších forem celkových
alergických reakcí raději voláme lékaře.
Nebezpečnější formou alergické reakce je anafylaktický šok (extrémní, život
ohrožující forma alergické reakce). Ten se může objevit zejména po požití neobvyklých,
jedovatých nebo alergizujících potravin, po bodnutí vosou, včelou nebo sršněm u
disponovaných jedinců. Projevuje se nevolností, zvracením, blednutím, dušností, mžitkami
před očima nebo ztrátou vědomí způsobenou poklesem tlaku. Po kontaktu s alergenem
vždy na toto musíme myslet, v případě podezření voláme rychlou záchrannou službu.
1.2.1.6 Astmatický záchvat
Mezi charakteristické klinické příznaky astmatického záchvatu patří nedostatečnost
dechu (dušnost). Při případném kašli může někdy docházet k vykašlávání průhledného
hlenu. Záchvat se může objevit náhle, s pocitem stísnění hrudníku, dýchání se stává
10 / 55
Integrace
Problémové chování
obtížné a objevuje se sípot (hlavně při výdechu, avšak může nastávat v obou fázích
dýchání).
K příznakům astmatického záchvatu patří sípot, prodloužená fáze výdechu, zrychlení
srdečního rytmu, chraplavé zvuky v plicích (slyšitelné pomocí stetoskopu), tzv. paradoxní
puls (puls je slabší při nádechu a silnější v průběhu výdechu) a nadměrné nadmutí hrudi.
Průběh jednoho tzv. astmatického záchvatu může trvat od minut až po hodiny (u těžkých
astmatiků). K potlačení se používá sprej, u častějších záchvatů je obvyklá pravidelná
medikace. Musíme být tedy znalí veškerých interních onemocnění integrované osoby se
ZP a dbáme na dostupnost léku v případě, že jde o astmatika.
1.2.1.7 Úžeh, úpal
I při dodržování správného režimu s dostatkem tekutin a při pobytu mimo sluneční
záření v poledních hodinách může dojít k nevolnosti, únavě a celkovému vyčerpání
organismu způsobené větší zátěží, případně horkem. Postiženého uložíme do lehu s
vyvýšenou hlavou, do chladnější místnosti, případně dáme chladný obklad na čelo, ruce a
nohy. Uvolníme oděv a neustále sledujeme zdravotní stav. Podáváme tekutiny. Na úžeh a
úpal musíme myslet především u integrovaných dětí. Obzvlášť děti se mentálním
postižením nebo s poruchou autistického spektra musí být kontrolovány, zda průběžně pijí,
zda mají pokrývku hlavy, zda jsou oblečeni přiměřeně aktuálním podmínkám a zda
dodržují aktuální pokyny lektorů.
1.3 Problémové chování
Problémové chování je takové chování, které se svou intenzitou, frekvencí nebo
trváním natolik odlišuje od běžné společenské normy, může vážně ohrozit fyzické bezpečí
dané osoby nebo druhých. Jako problémové se označuje i chování, které může vážně
omezit používání běžných komunitních zařízení nebo může vést k tomu, že dané osobě
do nich bude odepřen přístup (Emerson, 1995). Příkladem problémové chování může být
např. agrese, autoagrese, ataky, panika, hlučnost, negativismus, přílišný kontakt, pláč.
Problémové chování má vždy svůj důvod (upoutání pozornosti, frustrace, vyjádření
nesouhlasu, hranicotvorná agresivita, způsob komunikace, uvolnění agrese), a lze jej řešit
buď krizově (akutní stavy), nebo terapeuticky, neboli změnou chování (dlouhodobý
proces). Při integraci dětí se ZP do volnočasových aktivit se setkáme jak s akutními stavy
(odmítání, negativismus) a zároveň při dlouhodobých pravidelných aktivitách, jako jsou
11 / 55
Integrace
Problémy s představivostí
zájmové kroužky, můžeme řešit problémové chování dlouhodobou intervencí, kdy se
budeme zaměřovat na změnu chování (např. formou nastavení hranic).
Spouštěčem problémové chování mohou být i nevhodně
volená slova
pracovníků, časté používání neverbálních signálů nebo používání paralingvistických
projevů řeči. Děti s mentálním postižením nebo autismem nerozumí těmto mimoslovním
výrazům, nechápou ironii ani sarkasmus, vnímají přesně to, co slyší a dle toho také
jednají. To může způsobit problémové chování, jako jsou např. útěky. Děti s mentálním
postižením nebo autismem mohou brát doslovně slova lektora a na základě slyšeného
činí. Např. slyší „Oblečete se a půjdeme na oběd.“, v tu chvíli se dítě obleče a vydá se
nepozorovaně na cestu samo. Toto je dobré mít na paměti a je nutné děti se ZP
kontrolovat, abychom se nepříjemnostem způsobených nevhodnou komunikací vyhnuli.
Řešení problémového chování: prevence, informovanost, nastavení hranic a
pravidel předem. Lektor zná dopředu účastníky, program, zná své hranice a možnosti a
respektuje je.
Problémové chování má také své fáze:
 Naštvávání
 Možnosti intervence: převést pozornost, ignorace chování, vyřešení problému,
verbální X neverbální zklidňování
 Agrese
 Možnosti intervence: zklidňování slovní i fyzické, nečekaná změna situace nebo
činnosti, mechanická, chemická restrikce
 Zklidňování
 Možnosti intervence: převedení pozornosti, nechat být, udělat tlustou čáru,
nepokračovat
1.4 Problémy s představivostí
Projevuje se především u dětí s poruchami autistického spektra nebo s mentální
retardací. Dítě neví, co má dělat, nerozumí zadanému úkolu, je zmatené. Problémy
s představivostí mohou být zároveň spouštěčem problémového chování. Je nutné
tedy předem vědět, jaké postižení mají děti, které přicházejí na naše aktivity, abychom
mohli zajistit včasná preventivní opatření.
12 / 55
Integrace
Problémy s kooperací, s prací ve skupině
Řešení:

Dítě musí vědět Co, Kde a Jak dlouho bude dělat.
Zde nám pomůže vizualizace denního režimu, vymezení doby činnosti. Můžeme
použít běžný denní rozvrh doplněný obrázky nebo obrázkovou komunikační tabulku.
Obrázky mohou být kreslené nebo se může jednat o konkrétní fotografie míst a činností.

Dítě musí vědět Proč
Převážně u dětí s poruchou autistického spektra je třeba stanovit pozitivní motivaci
k činnostem. Tyto děti mají často specifické zájmy, které neodpovídají činnosti, proto je
nutné ujasnit si motivační řád. Důležité je zjistit, jaké zájmy dítě má, zdali je zvyklé na
určitý systém např. z domova, a těmto zjištěním přizpůsobit motivační systém při aktivitě.
Jako motivaci můžeme použít např. odměny (sladkost, drobnost), u starších dětí se
osvědčuje bodový systém (při žádoucím chování získá dítě bod a po dosažení předem
stanoveného počtu bodů přichází odměna) nebo např. obrázky vycházející ze zájmů dětí
se ZP, možnost fyzického vybití u hyperaktivních dětí po zvládnuté klidové aktivitě apod.

Dítě musí vědět, Jak má danou činnost dělat
Vizualizace činnosti, konkrétní praktické ukázky. Zde dítěti pomůže asistent, který
dítěti činnost vysvětlí, ukáže a nasměruje nebo vede dítě při dané činnosti.
Musíme
zároveň zvážit, zda dítě k té dané konkrétní aktivitě potřebuje speciální nebo kompenzační
pomůcku, nebo stačí verbální či fyzická dopomoc.
1.5 Problémy s kooperací, s prací ve skupině
V případě, kdy dítě není schopné samostatné spolupráce ve skupině, není schopné
se do běžných činností zapojit samo nebo se vyskytují konflikty při skupinových aktivitách,
je nutná přítomnost asistenta. Ten zajistí dítěti se ZP potřebnou podporu a pomoc, zajistí
dodržování potřebných hranic a podílí se na vnitřní stabilitě dítěte a následně celé skupiny.
Problémy s kooperací se mohou objevit při soutěžích jak jednotlivců, tak skupin mezi
sebou. Dítě se ZP by nemělo být do skupinových aktivit nuceno, mělo by být příležitost
hromadné aktivity pozorovat a zapojit se pouze když ono samo bude mít zájem.
Řešení: oznamovat skupinové aktivity, konkrétně popsat, co se od dítěte očekává,
asistent funguje jako podpora dítěte nejen při aktivitách, ale i při komunikaci s ostatními
dětmi.
13 / 55
Asistence dětem se ZP při volnočasových aktivitách
Problémy s kooperací, s prací ve skupině
2. Asistence dětem se ZP při volnočasových aktivitách
Pro dítě, jehož postižení mu neumožní běžnou účast na volnočasové aktivitě, je
asistent nezbytnou součástí integračního procesu.
Asistentem mohou být registrovaní dobrovolníci, praktikanti vykonávající odbornou
praxi, jiní členové organizace, nebo např. rodič dítěte.
Zapojení dětí se ZP do kolektivu vrstevníků s sebou nese několik důležitých faktů,
které ovlivňují celý proces integrace. Zejména u dětí s mentálním a kombinovaným
postižením nebo s poruchami autistického spektra je podstatné dodržování nezbytných
potřeb: neměnnosti, stálosti a jistoty. Proces zvykání si na nové prostředí, osoby a činnosti
je u těchto dětí často dlouhý a náročný, vyžaduje spoustu trpělivosti, invence a intervence.
Jako nevýhoda působí i fakt, že děti často přicházejí bez dřívějších zkušeností z kolektivu
z volnočasových aktivit, nejsou zvyklé na „zábavu“ s vrstevníky, v interakci jsou většinou
jen s rodinou, učiteli v mateřské nebo základní škole, popř. s dalšími několika osobami. U
dětí s tělesným postižením se setkáváme především s problémy způsobenými fyzickými
bariérami. Proces zvykání si na nové prostředí není tak náročný, přesto je doporučováno,
aby i dítě s lepší adaptací mělo k sobě na jedné volnočasové aktivitě stále stejné
odpovídající podmínky.
Proto je často nezbytné do integrace zapojit pomoc asistentů, kteří dětem se ZP
pomůžou s odstraněním bariér vycházejících ze symptomů jejich postižení. Potřeba
asistenta je dána jak mentální, tak fyzickou potřebou a vždy záleží na individuálních
charakteristikách jednotlivých dětí.
14 / 55
Asistence dětem se ZP při volnočasových aktivitách
Problémy s kooperací, s prací ve skupině
Obrázek 4 - Kroužek Šikulka: dítě s autismem s asistentkou při výtvarné činnosti
Stejný lektor a místo konání, stejné pracovní místo a pomůcky. To jsou základní
předpoklady úspěšné integrace dítěte s mentálním a kombinovaným postižením nebo
poruchou autistického spektra. Přítomnost asistenta u těchto dětí je obvykle nutná a nová
dvojice si musí nejdříve zvyknout sama na sebe. Tato část integrace probíhá individuálně,
často ještě před zapojením dítěte do volnočasové aktivity a může se konat i mimo zařízení
poskytovatele. Teprve po souhře dítě - asistent přichází adaptace na prostředí a činnosti.
Z důvodu přivykání je naprosto nezbytné, aby asistent, který s dítětem spolupracuje,
pomáhal po celou dobu konání aktivity – účastnil se aktivit v jejich celém rozsahu
a vyvaroval se pozdních příchodů. Právě tím pomůže zajistit dítěti pocit bezpečí, jistoty
a stejnosti i v případě náhlých změn v rámci zájmové aktivity (změna lektora, změna
prostředí). Dítě se pak může v klidu věnovat volnočasové aktivitě a rozvíjet své schopnosti
a dovednosti, sociální interakci a komunikaci a zároveň se cítí po boku asistenta
v bezpečí.
15 / 55
Asistence dětem se ZP při volnočasových aktivitách
Hlavní činnosti a povinnost asistenta dítěte se ZP při volnočasové aktivitě
2.1 Hlavní činnosti a povinnost asistenta dítěte se ZP při
volnočasové aktivitě
Každá organizace pracující s dobrovolníky nebo praktikanty by měla mít definovaná
pravidla činnosti těchto asistentů. Každý člověk, který se zapojí do činností organizace, by
měl znát svá práva a povinnosti. Doporučené je i uzavření písemné dohody o
vykonávaných aktivitách. Každý asistent dítěte se ZP je povinnen se při volnočasových
aktivitách těmito pravidly řídit. Kromě přímé podpory dítěte při daných aktivitách asistent
usiluje o samostatnost dítěte se ZP a motivuje jej k vlastní aktivitě při všech činnostech.
Asistent se také snaží svou iniciativou a přístupem předcházet krizovým situacím,
problémovému chování, afektům a jiným nežádoucím situacím, tím se podílí na hladkém
průběhu aktivity. V případě nastolení krizové (nežádoucí) situace konzultuje v případě
potřeby daný stav ihned s lektorem. Za nutné je považována aktivní komunikace
s lektorem (asistent se řídí jeho pokyny a v případě potřeby s ním konzultuje výchovné
postupy), při integračních potížích konzultuje asistent vzniklou situaci s lektorem i rodiči a
sám se snaží o nalezení konstruktivních řešení.
Asistent je vázán mlčenlivostí a jedná tak, aby napomáhal k dosažení cíle integrace
dítěte. Asistent se účastní organizačních schůzek s lektory a rodiči dítěte a v případě
potřeby mu jsou umožněny individuální konzultace s metodiky, popř. supervizorem.
Mezi základní pravidla asistentů může patřit včasná docházka (např. 10 minut před
začátkem aktivity), případně včasná omluva v situaci, kdy se ze závažných důvodů
nemůže aktivity zúčastnit. Pokud se asistent rozhodne ukončit spolupráci a již nebude
pokračovat v asistenci dítěti se ZP, měl by tak učinit v dostatečném předstihu, aby bylo
možné zajistit za něj adekvátní náhradu.
Asistent nemá v organizaci jen pasivní roli, kromě svých povinností má i svá práva,
kterými jsou: právo na odborné proškolení v rámci své činnosti (např. seznámení
s aktivitami dané organizace, s principy práce s dětmi, se specifiky zdravotního postižení
dětí, kterým bude asistovat, seznámit se s rodinou dítěte se ZP, jejími zvyky apod.), právo
na metodické vedení (např. výchovné poradenství, pomoc s výběrem metod a postupů při
práci s dětmi se zdravotním postižením), právo požádat o radu a pomoc lektora nebo
koordinátory, právo sdělit své připomínky k průběhu aktivit, u kterých asistuje a podílet se
tak na zlepšování poskytovaných aktivit. Má právo znát všechny nezbytné informace
týkající se klienta a jeho rodiny a další informace nepostradatelné pro přímou práci
16 / 55
Asistence dětem se ZP při volnočasových aktivitách
Hlavní činnosti a povinnost asistenta dítěte se ZP při volnočasové aktivitě
s klientem nebo např. právo využít princip STOP v případě neadekvátních požadavků ze
strany organizace nebo rodiny klienta.
Organizace zajišťuje asistentovi odpovídající podmínky pro výkon činnosti,
poskytuje potřebné informace týkající se klienta a další informace nezbytné pro přímou
práci. Dále organizuje supervizní schůzky, poskytuje a doporučuje individuální konzultace,
zajišťuje metodické vedení a oporu v krizových situacích.
Asistenti (studenti, dobrovolníci i ostatní rodiče) zapojením se do projektu
nerozvíjejí pouze dítě se ZP. Asistence ovlivňuje i asistenty samotné, otevírá jim nové
obzory a oblasti, kterou znají většinou pouze z teorie nebo z doslechu. Asistenti uplatňují
své schopnosti, dovednosti, kreativitu a flexibilitu, rozšiřují si znalosti a zkušenosti.
Zlepšuje se také jejich sebepojetí a pocit uspokojení z vykonané, smysluplné činnosti.
17 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Dětská mozková obrna
3. Rozdělení zdravotních postižení
Tělesná postižení
Tělesná postižení jsou taková, kdy je u jedince snížená pohybová schopnost a
pohybový handicap je často na první pohled vidět. Můžou být buď vrozená (např. dětská
mozková obrna), nebo získaná (např. úrazy, nemoci). Postižení se týká pohybové
soustavy a omezuje člověka v běžných činnostech, zejména v pohybu. Má ale také vliv na
psychickou rovnováhu. Jak dále uvádí Matoušek (2003), tělesné postižení má často vliv i
na společenské vztahy, pracovní uplatnění a také na volnočasové aktivity.
3.1 Dětská mozková obrna
Dětská mozková obrna (DMO) patří k nejčastějším pohybovým postižením (zaujímá
50 – 60%pohybových postižení). Pojem DMO charakterizuje skupinu onemocnění
projevující se poruchou hybnosti, která vzniká na podkladě raného poškození mozku a to:

před porodem – nedostatečná výživa plodu, infekční nemoci a úrazy matky v době
těhotenství, toxické vlivy chemických látek, těhotenská hypertenze, nekompatibilita
RH faktoru, nedostatečná výživa matky v době těhotenství, předčasný porod,
přenášení plodu

při porodu – dlouhotrvající porod nebo naopak porod překotný, asfyxie (nedostatek
kyslíku) novorozence, porod pánevním koncem, klešťový porod, vcestné lůžko atd.

nebo v nejranějším dětství (většina odborníků udává mezi narozením a třetím
rokem života) – jedná se úrazy či onemocnění, která trvale poškodí motorickou část
mozku, jedná např. o těžké infekční onemocnění novorozence, zánětlivá
onemocnění centrální nervové soustavy (např. encefalitida), hnisavé záněty
středního ucha, úrazy hlavy apod.
Během prvního roku života dítěte se klinický obraz onemocnění teprve utváří, proto
bývá postižení neurology v tomto období diagnostikováno jako centrální koordinační
porucha (CKP) nebo centrální tonusová porucha (CTP). Příčinou špatné kontroly hybnosti
a vadného držení trupu a končetin je u DMO porucha vývoje nebo poškození motorických
(hybných) oblastí mozku. Pod pojem DMO tedy nepatří poruchy hybnosti způsobené
onemocněním svalů ani periferních nervů. Příznaky DMO zahrnují široké spektrum tíže
postižení, příznaky se liší jedinec od jedince a u stejného jedince se mohou v průběhu
18 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Dětská mozková obrna
času různě měnit. Jedinec s DMO může mít různé pohybové problémy:
 potíže s jemnými pohybovými vzorci, jako je psaní nebo stříhání nůžkami
 potíže s hrubými pohybovými vzorci – s přesností pohybů horních a dolních
končetin, s udržením rovnováhy, s chůzí, se sedem
 potíže s mimovolními pohyby (např. kroutivé pohyby rukou nebo vůlí neovladatelné
pohyby hlavy, úst.
Často se jedná o kombinované postižení, to znamená, že k pohybovému postižení
je přidružen ještě jiný zdravotní problém:
 poruchy řeči 50%
 poruchy duševního vývoje, snížení rozumových schopností 66%
 poruchy zraku
 poruchy sluchu
 poruchy chování
 epilepsie 50%
Diagnóza DMO ne vždy znamená těžký handicap. Zatímco dítě s těžkou formou
DMO je neschopné chůze a potřebuje velmi náročnou, komplexní a celoživotní péči, dítě s
lehkou formou postižení může být jen lehce nemotorné a obejde se bez speciální pomoci.
Celkový vývoj hybnosti je vždy opožděný a nerovnoměrný, objevuje se pohybová
neobratnost a neklid. DMO není dědičná ani nakažlivá (na rozdíl od dětské obrny – proti ní
jsme očkovaní). Tím, že se jedná o poškození mozku, nejde onemocnění vyléčit.
19 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Dětská mozková obrna
Obrázek 5 - Nácvik chůze u dítěte s DMO: I dítě, které není schopné samostatné chůze, můžeme zapojit do
běžných aktivit
3.1.1 Dělení DMO podle charakteru svalového napětí a hybné poruchy
3.1.1.1 Spastické formy DMO (spasmus = zvýšené svalové napětí) tvoří 70 – 80%
 diparetická (paraparetická) – postižení dolních končetin
 hemiparetická – postižení ½ těla svisle (např. levostranná hemiparéza znamená
postižení levé horní a levé dolní končetiny a levé strany trupu)
 kvadruparetická – znamená postižení všech 4 končetin včetně trupu
3.1.1.2 Nespastické formy
 hypotonická – snížené svalové napětí, ochablá mimika obličeje
20 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Dětská mozková obrna
 dyskinetická – vůlí neovladatelné bezděčné pohyby hlavou, ústy nebo končetinami,
které se objevují zejména, pokud chce jedinec provést volní (cílený) pohyb.
3.1.1.3 Nejčastější poruchy řeči u dětí s DMO:
 Dysartrie a anartrie – jedná se o těžké poruchy řeči, kdy jsou postiženy svaly
dýchací, žvýkací, polykací i mimické na základě poškození mozku. Řeč je velmi
špatně srozumitelná.
 Dyslalie – příčinou může být nedostatečně rozvinutý fonematický sluch či
poškození řečového aparátu. Projevuje se špatnou výslovností některých hlásek či
jejich spojení.
 Verbální dyspraxie – jedná se o poruchu schopnosti získat řečové pohybové
vzory, zapamatovat si je a posléze je reprodukovat.
 Afázie – porucha řeči vznikající na základě ložiskového poškození mozku.
Projevuje se zejména nemožností srozumitelně se vyjádřit pomocí verbální řeči,
narušením schopnosti chápat význam slov a obtížemi s vyhledáváním adekvátních
výrazů z mentálního slovníku. Často je výrazně narušena motorika mluvidel.
 Opoždění či narušený vývoj řeči
 Narušení slovní zásoby – narušena může být jak aktivní, tak pasivní slovní
zásoba dítěte. V tomto ohledu hraje důležitou roli podnětnost prostředí, v němž dítě
vyrůstá.
3.1.1.4 Nejčastějších poruchy zraku u dětí s DMO:
 Strabismus (šilhání) – je to stav, kdy nejsou osy očních bulbů souběžné v
důsledku asymetrické funkce okohybných svalů. Šilhání může být sbíhavé nebo
rozbíhavé. U dětí se mozek tomuto stavu přizpůsobuje tím, že ignoruje podněty
přicházející z jednoho z očí (toto oko je potom takzvaně tupozraké). Pokud se
takový stav nezačne včas léčit, může tento mechanismus vyústit v těžkou poruchu
zraku na tupozrakém oku, následkem čehož má postižený problémy s některými
zrakovými funkcemi, jako je například prostorové vidění potřebné třeba pro odhad
vzdálenosti. U dospělých vede tento stav ke dvojitému vidění.
 Hemianopie – porucha, která se vyskytuje u dětí s hemiparetickou formou DMO,
jde o výpadek poloviny zorných polí obou očí, na straně shodné se stranou hybné
21 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Rozštěp páteře (spina bifida)
poruchy. Například při levostranné hemianopii vidí dítě při pohledu vpřed dobře,
zatímco objekty na levém okraji zorných polí vidí špatně nebo je nevidí vůbec.
3.1.2 Jak integrovat dítě s DMO mezi vrstevníky?
Většina dětí s DMO bez těžšího mentálního postižení se může plně integrovat do
kolektivu svých vrstevníků, může navštěvovat mateřskou školku, základní školu i různé
zájmové aktivity. Při hře s vrstevníky získává dítě spoustu podnětů potřebných pro jeho
zdravý fyzický a duševní rozvoj. Učí se pohybovat v kolektivu a prosazovat se mezi
ostatními. Tyto zkušenosti dítěti se ZP pomohou později v jeho každodenním životě,
zejména však při přípravě na budoucí povolání a život ve společnosti.
Dítě s DMO vyžaduje přeci jen speciální přístup přizpůsobený jeho pohybovým
dovednostem a schopnostem.
3.1.2.1 Čím nejčastěji strádá dítě s DMO
V rozporu s předsudky veřejnosti není pro dítě s DMO nejvíce traumatizující
samotné hybné postižení. Dítě je traumatizováno především závislostí a sociální izolací
plynoucí z jeho postižení anebo nadměrnou, ochranou ze strany „pečovatelů“, která brání
dítěti ve spontánní aktivitě, přirozeném projevu a rozvoji. Největším přínosem pro většinu
dětí s DMO je jejich maximální možná integrace do společnosti zdravých dětí.
3.2 Rozštěp páteře (spina bifida)
Je jednou z nejrozšířenějších vrozených vad. Vzniká okolo 29. dne těhotenství. Vznik
rozštěpu podmiňuje nedostatek kyseliny listové, resp. porucha při řízení jejího
metabolismu. Při této vadě se jeden či několik obratlových oblouků neuzavře a vznikne v
nich mezera. Následkem je určitá míra ochrnutí. Nejčastěji se rozštěp páteře nachází
v oblasti bederní páteře a níže.
3.2.1 Rozlišujeme
 zadní typ, kdy dochází k rozštěpu obratlového těla. Může zde vzniknout klínovitý
tvar obratle, který pak vede ke skolióze.
 předního typ, kdy nedojde ke spojení obou polovin obratlového oblouku. Tato vada
může být spojena s výhřezem míšních plen a míchy. Hrozí zde těžké nervové
poruchy.
22 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Degenerativní onemocnění svalstva (svalová dystrofie)
 okultní rozštěp, který je méně závažnou formou předního typu rozštěpu. U této
formy je postižen jeden nebo více obratlů, mícha je však nedotčena. Nevyžaduje
chirurgický zásah a vyskytuje se až u 15 % populace, aniž by u nich způsobovala
nějaké závažnější potíže.
 Spina bifida cystica je těžší forma rozštěpu, která již postihuje i míchu.
3.3 Vozíčkáři
Jsou osoby po úrazu páteře a jsou častou skupinou tělesně postižených osob.
Jejich stav vzniká úrazem, kdy traumatem dojde k přerušení míchy. Konečný stav
postižení je závislý na výši a velikosti poškození.
Nejčastěji dochází k tzv. transverzální lézi (poškození) míšní, kdy je mícha úplně
příčně poškozená a jedinec ochrne na svaly pod úrovní poškození míchy.
Poškozením míchy v oblasti krční páteře jedinec ochrne na horní i dolní končetiny.
Záleží na výši poškození, zda zůstane alespoň částečně zachována hybnost a citlivost
horních končetin (v případě porušení míchy v nejdolnějších krčních oblastech). Nebývá ale
možnost samostatného sedu bez opory.
Poškození v oblasti nejhornější krční páteře bývá obtížně slučitelný se životem,
pokud se podaří jedince zachránit, bývá hybná pouze hlava.
Poškozením míchy v oblasti hrudní a bederní páteře ochrne jedinec na dolní
polovinu těla a na nohy, případně částečně trup – opět záleží na výši poškození. Bývá
schopen sedu, případně sedu se zpevněním a je schopen relativně dobré integrace do
většinové společnosti. Zapojení vozíčkářů do zájmových skupin zdravých dětí působí
psychicky povzbudivě, socializačně a podpůrně. Po počátečním seznámení se skupinou a
jejími aktivitami jsou vozíčkáři schopni plné integrace bez pomoci ostatních.
3.4 Degenerativní onemocnění svalstva (svalová dystrofie)
Je genetické onemocnění, jež zasahuje svalstvo. Toto označení zahrnuje přes 20
specifických genetických vad. Většina z nich má podobné příznaky a tím je ochabování
svalstva spojená se ztrátou svalové síly. Přenašečkami jsou ženy, ale onemocní jen
chlapci. První příznaky nemoci se začnou objevovat již ve věku tří let. Nemoc postupně
ochabuje kosterní svalstvo končetin a trupu. V raném věku dospívání mezi 13 - 19 rokem
nebo i dříve jsou zasaženy i svaly dýchací a srdeční.
23 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Jak integrovat děti s tělesným postižením?
Průběh nemoci je celkem dobře předvídatelný. Děti většinou začnou později chodit.
U batolat si lze všimnout zvětšených lýtkových svalů. Děti v předškolním věku působí
nemotorně a často padají. Mají také potíže s chůzí do schodů a vstáváním ze země ve
volném prostoru (bez opory). Ve školním věku je běžná kolébavá chůze po špičkách.
Stabilita se snižuje, mění se držení těla. Záda se prohýbají dozadu a břicho dopředu.
Chlapci mají problémy i se zvedáním rukou nad hlavu. Téměř všechny děti ztrácí
schopnost chůze mezi 7. až 12. rokem. Všechny aktivity, při kterých musí být zapojeny
svaly rukou nohou a trupu pak vyžadují pomoc.
Přibližně třetina chlapců se svalovou dystrofií má problémy s učením, přestože
nejsou duševně zaostalí. Lékaři se domnívají, že nepřítomnost dystrofinu v mozku může
způsobovat problémy s poznáváním a reakcemi. Problémy se týkají tří oblastí: udržení
pozornosti, slovního učení a paměti a díle emocí. Specialista navrhne různé druhy cvičení
a pomůže zlepšit tyto deficity.
Jakmile se chůze stává pro dítě problémem, je třeba udělat opatření pro usnadnění
pohybu dítěte. Dítě je třeba naučit překonávat těžké situace a rozvíjet činnosti, které
dokáže zvládnout a ve kterých se může realizovat. Psychicky náročným obdobím pro dítě i
celou rodinu je přechod ze stoje a chůze dítěte na invalidní vozík.
3.5 Jiná tělesná postižení
 ortopedické vady páteře – vrozené nebo získané vady jako je vadné držení těla a
skoliózy. Existují lehké, ale i těžké stupně skolióz
 amelie (vrozené chybění části končetin) je vrozený defekt jedné či několika
končetin. Vždy je zachován alespoň základ kostí chybějící končetiny.
 dysmelie (vrozené chybění končetin) je porucha zárodečného vývoje končetin
 amputace a deformace končetiny
 stavy po cévních onemocněních mozku s následnou hemiparézou, plegií apod.
3.6 Jak integrovat děti s tělesným postižením?
Obzvlášť u dětí s tělesným postižením musíme brát zřetel na speciální pomůcky
(invalidní vozík, chodítka, další kompenzační pomůcky), které dítě potřebuje a na bariéry,
které mohou jejich používáním nastat. Schody, vysoké prahy a těsné prostory mohou být
24 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Jak integrovat děti s tělesným postižením?
při integraci vozíčkářů nebo dětí s rozštěpy páteře velkou komplikací.
Při integraci vozíčkáře do výtvarného kroužku, který má po úrazu diagnostikovanou
transverzální míšní lézi, nebyl hlavním problém vozík (bezbariérové prostory byly
zajištěny) nebo potíže při vlastní činnosti způsobené částečným postižením horních
končetin (asistent dítě podpořil při činnostech, které mu dělaly potíže).
Největším problémem, se kterým jsme se při integraci museli vypořádat, byl
aktuální psychický stav dítěte. To se se svým postižením teprve sžívalo, zvykalo si na
pohyb na vozíku, na pravidelné rehabilitační cvičení a celkově na nový režim – od úrazu
dítě nechodilo do mateřské školy, bylo odloučeno od svých kamarádů-vrstevníků, byl
neustále s matkou a vše se točilo jen kolem vozíku a pohybu. Dítě bylo negativistické,
odmítavé a k této atmosféře nepřispívala ani účast striktní a pedantické matky, která vždy
na aktivitě dohlížela.
Situace se zlepšila až po domluvě lektorky s matkou chlapce, že bude lepší, pokud
na kroužku bude pouze chlapec s asistentkou. Maminka tomuto návrhu sice tři týdny
odolávala, ale nakonec po rozmluvě se speciálním pedagogem a konzultaci v rámci Rané
péče na návrh přistoupila. Došlo k tomu, že dítě i maminka si od sebe mohli na chvilku
odpočinout, dítě bylo po několika měsících alespoň hodinu „bez dozoru“ a maminka měla
hodinu pro sebe. Přestože dítě nebylo fyzicky schopné tvořit všechny výrobky na kroužku,
integrace svůj smysl a cíl splnila. Dítě bylo opět mezi vrstevníky, zapojilo se do zájmového
kroužku, mohlo se projevit jak výtvarně tak při interakci s vrstevníky, a jak chlapec, tak
maminka mohli vystoupit z běžného rutinního koloběhu opakujících se a stejně
probíhajících dnů.
Mentální postižení
U dětí, které jsou znevýhodněny mentálním postižením, je při integraci do
zájmových aktivit nutno klást důraz na preventivní opatření a poznání dítěte ještě před
prvním kontaktem s vrstevníky na zájmovém kroužku nebo jiné volnočasové aktivitě.
Nejen dětem samotným, které na první pohled vypadají jako zdravé, nejevící známky
žádného zjevného postižení, může jejich mentální handicap způsobovat při integraci
zásadní obtíže. Tyto problémy mohou ovlivnit celý kolektiv a průběh činností.
25 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Poruchy autistického spektra
3.7 Poruchy autistického spektra
O autistických dětech se říká, že mají svět samy pro sebe, chovají se netečně,
s nezájmem, nezapojují se do kolektivu, neprojevují citové ani přátelské vazby, často
o sobě hovoří v třetí osobě (když už se naučí řeč), odpovídají na otázky svou vlastní
fantazií, která nemá s tématem nic společného. Na první pohled jsou stejné, jako jejich
vrstevníci, na ten druhý jsou prostě „jiné“. Přestože jsou děti s poruchami autistického
spektra, neboli PAS, naprosto odlišná, různě se projevují a jinak se chovají, mají tyto děti
více či méně společný jmenovatel – svůj svět, svoji ulitu (Plzáková, 2011).
Poruchy autistického spektra jsou dle MKN 10 popisovány jako pervazivní
(všepronikající) vývojové poruchy, které zasahují celou osobnost jedince. Mezi hlavní 3
zasažené oblasti patří komunikace, sociální interakce a představivost. Porucha každé
z těchto oblastí se vyskytuje u všech jedinců, kteří mají diagnostikovanou některou
poruchu autistického spektra.
„Dítě s autismem vnímá a prožívá jinak a tudíž se tedy i jinak chová. Thorová
(2006) popisuje různou variabilitu symptomů u jedinců s PAS. Jedinci se liší nejen
různorodostí a rozsáhlostí symptomů, ale také v četnosti a síle jejich projevu. Setkáváme
se s různou tíží symptomatiky. Ta tvoří kontinuum od chování v populaci běžného, přes
hraniční projevy, lehkou symptomatiku až po těžké jednoznačné symptomy“ (Plzáková,
2011).
Problémy v sociální interakci jsou stručně zobrazeny na obrázku č. 1. Záleží vždy
ale na tíži symptomatiky - některé děti mají potíže se základním sociálním kontaktem
a jiné se na první pohled neliší od dětí bez postižení. Je ale očividné, že sociální intelekt
těchto dětí často hluboce zaostává za mentálními schopnostmi.
Problematiku verbální a neverbální komunikace u jedinců s PAS velmi dobře
vystihuje následující ukázka z knihy Podivný případ se psem: „Z lidí jsem zmatený. Je to
ze dvou základních důvodů. První základní důvod je, že lidé hodně mluví a přitom
nepoužívají slova. Siobhan říká, že když zvednete jedno obočí, může to znamenat ‚chci se
s tebou vyspat‘ a může to taky znamenat ‚myslím, žes právě řekl pěknou pitomost‘. …
Druhý základní důvod je, že lidi v rozhovoru používají metafory. … Já si myslím, že by se
26 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Poruchy autistického spektra
tomu mělo říkat lež, protože den nemůže být blbec a lidi ve skříních kostlivce nemají.“
(Haddon 2003, s. 19). Jedinci s autismem nerozumí ironii, nadsázce ani nerozumí
neverbální komunikaci. Proto je pro ně těžké obstát ve společnosti plné všech těchto
nonverbálních znaků doplňujících verbální komunikaci.
Thorová (2006) uvádí: jako jsou odlišné projevy v chování, stejně odlišné jsou i
deficity v komunikaci. U některých dětí se řeč nevyvine, u jiných nemusí být řeč poškozena
téměř vůbec. Nejméně poškozenou řeč mívají děti s Aspergerovým syndromem. Pasivní
slovní zásobu mají bohatou, obtíže se vyskytují při sociálním a praktickém využívání
komunikace.
U některých dětí s vysoce funkčním autismem nemusí být poruchy řeči na první pohled
vůbec rozeznatelné. Mohou se projevit po delší spolupráci s dítětem, kdy si začneme
všímat používání stejných frází, opakováním slyšených výrazů anebo zjistíme, že dítě
nerozumí zdaleka všemu, co je mu říkáno.
Představivost je třetí z triády problémových oblastí. „De Clerq (2007) popisuje
představy jako „sbírku vnitřních tichých fotografií“, které my dospělí i zdravé dítě vnímáme
v souslednostech. Tyto prvotní sousledné představy našich denních rutin nazýváme
scénáře – vždy víme, co bude následovat (cinkání talířů – vůně v kuchyni – oběd). Rutinní
scénáře se u „neautistických“ lidí postupně stávají flexibilnějšími. Naopak lidé s PAS mají
po celý život velký problém formovat tyto flexibilní scénáře a jakákoliv odchylka od rutiny
způsobuje při nejmenším nejistotu. Denní rituály jsou nevyhnutelnou jistotou v životě dítěte
s PAS. Jakékoliv jejich porušení přináší znatelný a nepříjemný nekomfort dítěti a také jeho
okolí.“ (Plzáková, 2011). Thorová (2006) shrnuje, že narušení představivosti má velký vliv
na mentální vývoj dítěte. S představivostí souvisí schopnost imitace a symbolického
myšlení. Narušení těchto oblastí zpomalí (znemožní) rozvoj hry, základního kamene učení
a celkového vývoje. Nedostatečná představivost způsobuje, že dítě upřednostňuje
činnosti, které preferují výrazně mladší děti. Osoby s poruchou autistického spektra mají
potíže vyplnit svůj volný čas rozvíjející a smysluplnou činností. Nejčastěji vyhledávají
stereotypní, známe aktivity, které je nemůžou negativně překvapit a odehrávají se ve
většinou známém a stabilním prostředí. Proto je integrace těchto dětí do organizovaných
volnočasových aktivit důležitá a zároveň náročná pro všechny zúčastněné.
3.7.1 Spektrum poruch autistického spektra
Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 definuje poruchy autistického spektra
27 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Poruchy autistického spektra
následujícím způsobem (Ústav zdravotnických informací a statistiky České Republiky,
2008) (Převzato z Plzáková, 2011):
3.7.1.1 F84. 0 Dětský autismus
Dětský autismus (neboli Kannerův syndrom) je „klasická“ forma autismu. Vždy se
vyskytuje abnormální nebo porušený vývoj, který je zřejmý do tří let věku a zároveň
abnormálním vývojem v oblasti všech 3 oblastí psychopatologie. Často se připojují
poruchy spánku a jídla, záchvaty vzteku a agrese, sebezraňování.
3.7.1.2 F84. 1 Atypický autismus
Tato varianta se odlišuje od dětského autismu buď věkem začátku, nebo tím, že
postižení nezasahuje všechny 3 oblasti projevů. Rozumějme, že tento typ se objevuje až
po třetím roku věku, a abnormální vývoj není potvrzen u všech 3 oblastí psychopatologie.
Tento typ se objevuje často u jedinců s těžkou a hlubokou mentální retardací. Thorová
(2006) udává, že pro diagnózu atypického autismu je důležité, že diagnostický obraz plně
nesplňuje kritéria jiné pervazivní vývojové poruchy.
3.7.1.3 F84. 2 Rettův syndrom
Syndrom byl dosud prokázaný pouze u dívek s obvyklým začátkem mezi 7 a 12
měsícem věku. Raný vývoj je normální, postupem času se objevují pozvolná ztráta řeči a
porucha obratnosti, zastavuje se růst hlavy. Důležitými znaky jsou regrese nabytých
dovedností, ztráta účelných pohybů rukou, zastaví se sociální vývoj a rozvoj hry.
Následkem je téměř vždy těžká mentální retardace. U Rettova syndromu je prokázána
etiologie. Z téměř 80% se jedná o genetickou změnu na chromozomu X. U zbylých 20%
jsou splněna diagnostická kritéria poruchy (Thorová, 2006).
3.7.1.4 F84. 3 Jiná desintegrační porucha v dětství
Tato porucha je charakterizována tím, že po období zcela normálního vývoje
následuje trvalá ztráta dříve získaných dovedností v různých oblastech (expresivní nebo
receptivní jazyk, sociální dovednosti, ztráta kontroly močení nebo stolice, hra, motorické
dovednosti), tzv. autistický regres. Diagnóza by měla být založena na projevech chování
za doprovodu zmíněných symptomů.
28 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Poruchy autistického spektra
3.7.1.5 F84. 4 Hyperaktivní porucha sdružená s mentální retardací a stereotypními
pohyby
Symptomy této poruchy jsou následující: těžká motorická hyperaktivita (trvalý
motorický neklid, velmi rychlé změny aktivit), opakující se stereotypní vzorce chování
a ritualizace, objevuje se sebepoškozování. Objevuje se u dětí s těžkou mentální retardací
(IQ pod 34). Neobjevuje se (nebo ne alespoň v plné míře) sociální narušení autistického
typu.
3.7.1.6 F84. 5 Aspergerův syndrom
Aspergerův syndrom bývá označován jako sociální dyslexie (in Thorová 2006).
Gillberg a Peeters (2003) ho označují za nejmírnější variantu autismu a tvrdí, že
v některých případech může být zděděn jako rys osobnosti, ke kterému se přidá
poškození mozku, popř. je zděděn i bez poškození mozku. K tomuto názoru se autorka
nepřiklání, považuje aspergerův syndrom za vrozenou poruchu, jejíž symptomatika se
může projevit teprve vlivem sociálního okolí (vstupem do školských zařízení apod.).
Symptomatika Aspergerova syndromu často přechází plynule do normy, intelekt je
v normě nebo nadprůměrný, vývoj řeči a kognitivních schopností je oproti dětskému
autismu v normě. Tato porucha bývá často spojena se značnou nemotorností, typický je i
opakující se omezený a stereotypní repertoár zájmů a aktivit. Dle autorky působí děti
s Aspergerovým syndromem často nezdvořile, drze a nevychovaně, dospělí jsou
považování
za
podivíny
a bručouny.
diagnostikován u chlapců, než u dívek.
Aspergerův
syndrom
je
čtyřikrát
častěji
29 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Jak integrovat dítě s PAS mezi vrstevníky?
Obrázek 6 - V pozadí chlapec s Aspergerovým syndromem s asistentkou na kroužku keramika
3.7.1.7 F84. 8 Jiné pervazivní vývojové poruchy
Tato porucha není v MKN- 10 konkrétněji specifikována, Thorová (2006) ji popisuje
jako poruchu, která nemá přesně definována kritéria a v Evropě se tato diagnóza příliš
nepoužívá. U dětí s jinou pervazivní vývojovou poruchou se objevují v různé (většinou
nižší) míře všechny typické obtíže pro PAS, ale celkový klinický obraz neumožňuje
stanovit konkrétnější diagnózu. Děti s touto poruchou vyžadují stejnou intenzivní
a strukturovanou péči a zaslouží si stejnou míru intervence, jako ostatní osoby s PAS.
3.7.1.8 F84. 9 Pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná
Tato diagnóza se používá v raném věku dítěte, kdy vývoj poruchy není u konce
a klinický obraz poruchy není definován. Je považována za kategorii dočasnou, z čehož
vyplývá potřeba kontinuální spolupráce, pozorování do doby, než dojde ke stanovení
konečné diagnózy.
3.8 Jak integrovat dítě s PAS mezi vrstevníky?
Děti s autismem často vypadají na první pohled jako děti bez postižení – nemají
30 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Jak integrovat dítě s PAS mezi vrstevníky?
viditelné tělesné změny, nepoužívají kompenzační pomůcky, jsou pohledné. Zásadní
odlišnosti se na první pohled nebo při prvním kontaktu nemusí vůbec projevit. Proto je
zrádné dítě s touto diagnózou přijmout bez předchozí „analýzy situace“.
I přes naši sebevětší snahu není vždy možné všechny děti s poruchami
autistického spektra (ani s jiným postižením) začlenit do kolektivu zdravých vrstevníků.
Více než u jiných postižení je třeba ale dbát na prevenci a poznání konkrétního dítěte ještě
před nástupem do aktivity. Komplikace (nevhodné chování, obtíže v komunikaci nebo
nekomunikace, problémy ve vztahu s vrstevníky, afekty apod.) se mohou projevit až po
několika
„bezproblémových“
setkáních,
v neočekávané
krizové
situaci
nebo
při
nestandartní změně (prostředí, lektor, nové pomůcky atd.). Nebo naopak zdánlivě
„neintegrovatelné“ (hyperaktivní, nemluvící, s nezájmem o cokoliv, negativistické) dítě
může po několika setkáních a spolupráci s asistentem do aktivity zapadnout a stát se
plnohodnotným členem týmu.
Při integraci chlapce s Aspergerovým syndromem, 10 let, do zájmového
elektrotechnického kroužku jsem se setkala s počátečním negativním přijetím dítěte,
přestože integrace byla plánována a asistence zajištěna. Ačkoliv ředitel organizace i
samotný lektor věděli o diagnóze chlapce a na základě těchto informací chlapce s
asistentkou do kroužku přijali, atmosféra na jednotlivých lekcích by se dala krájet.
Chlapec (s nadprůměrnou inteligencí) byl sice pečlivý, měl znalosti jako ostatní
účastníci, kteří do kroužku docházeli již druhým nebo třetím rokem, ale záhy se projevily
jeho obtíže v sociální oblasti a tím pádem ve vztahu s vrstevníky. Ti se mu díky jeho
nestandartním projevům při neúspěchu (kvílení, slinění, fňukání) posmívali a postupně ho
z kolektivu vyčleňovali. Ani lektor tyto projevy nepřijal bez problémů a řešilo se také, zda
chlapce z kroužku nevyloučit. V hodinách vládlo nepříjemné klima, integrovaný chlapec byl
čím dál více nervóznější, přestože ho kroužek velmi zajímal a problematice rozuměl.
Ostatní účastníci však více řešili „divné“ chování spolužáka než výrobu elektrických
zařízení, a lektor také nebyl ve své kůži.
Asistentka však na kroužku vytrvala, podporovala chlapce v činnosti, dařilo se jí
tlumit negativní projevy jeho chování. Začala aktivně komunikovat s ostatními účastníky i
s lektorem a malými doušky je seznamovala s tématem autismu. Nejen lektor, ale i děti, si
v průběhu prvního pololetí začali hledat informace o diagnóze a začali chlapce přijímat.
Hodiny se zklidňovaly, negativní projevy Aspergerova syndromu pomalu ustupovaly a
ostatní chlapce již tolik „neprovokovali“, vztahy se zklidnily. Díky svým nadprůměrným
31 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Mentální retardace
znalostem integrovaný chlapec uspěl nejen u ostatních dětí, ale i v městském kole
soutěže. Situace se uklidnila natolik, že potřeba asistence se snižovala a asistentka
s chlapcem nemusela absolvovat ani soutěž, ani celý první rok.
3.9 Mentální retardace
Matoušek (2003) definuje mentální retardaci jako vrozené a trvalé postižení
osobnosti, které se projevuje nízkou kontrolou emocionality, vysokou potřebou akceptace,
nízkou schopností odhadovat vlastní možnosti, vysokou sugestibilitou, omezenou
schopností rozumět řeči a řeč používat, tendencí ke stereotypiím, konkrétnímu myšlení
bez schopnosti zobecňovat. U mentální retardace dochází k zaostávání vývoje
rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k
poruchám v adaptačním chování.
Příčinami mentální retardace jsou dědičnost a organické postižení centrální nerovné
soustavy, ke kterému došlo během prenatálního vývoje, při porodu, nebo krátce po něm.
Mentální retardace se vyznačuje výrazně sníženou úrovní inteligence (IQ 69 a níže) a
dle 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, která vešla v platnost v roce 1992, se dělí
do šesti základních kategorií (Švarcová, 2003):
3.9.1.1 F70 Lehká mentální retardace (IQ 50-69)
Lehká mentální retardace nejčastěji vzniká v důsledku zděděné inteligence a
v důsledku vlivu rodinného nepodnětného prostředí. Rodiče, kteří mají intelektové
postižení, postihují své dětí několikanásobně: dědičností, nepodnětnou výchovou,
nestabilními rodinnými vztahy a také špatnou bytovou situací. Zpočátku se lehká mentální
retardace nemusí vůbec projevit, dítě se naučí říkanky, písničky, jeví se jako zdravé.
Problémy se ale vždy projeví v předškolním a raném školním věku.
Lidé s lehkým stupněm mentálního postižení jsou často schopni dosáhnout
nezávislosti v péči o vlastní osobu a v praktických domácích činnostech. Největší potíže
mívají v teoretických činnostech ve škole, se čtením a psaním a ve většině případů je
opožděná řeč.
Lidé s lehkou mentální retardací na její horní hranici často mohou vykonávat
nekvalifikovaná zaměstnání, které vyžaduje spíše praktické činnosti.
Děti s lehkou mentální retardací jsou při integraci do běžných volnočasových aktivit
32 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Mentální retardace
velice aktivní, hravé a často se zapojí bez větších obtíží do kolektivu vrstevníků. Asistent
by měl fungovat jako „berlička“, která v případě nouze dítě podpoří.
3.9.1.2 F71 Středně těžká mentální retardace (IQ 35 – 49)
Jedinci s tímto typem postižení mají výrazně opožděný rozvoj chápaní a vývoj řeči.
Jsou omezeni ve schopnosti postarat se sami o sebe a často potřebují dopomoc již při
běžných sebeobslužných činnostech. Někteří jedinci si pod cílením pedagogickým
vedením mohou osvojit základy čtení, psaní a počítání. V dospělosti se jedinci často
osamostatňují, přestože se často uvádí, že samostatného života nejsou jedinci schopni.
Při integraci dětí se středně těžkou mentální retardací je již třeba cílenější a
propracovanější intervence ze stran zařízení, lektorů i asistentů. Jak již bylo uvedeno
výše, je nutná úzká spolupráce s rodiči a asistenty.
3.9.1.3 F72 Těžká mentální retardace (IQ 21 – 34)
U jedinců s tímto typem postižení často dochází k motorickým problémům, často se
vyskytují stereotypní pohyby (kývání hlavou, trupu). V komunikačních a řečových
schopnostech dochází k minimálnímu rozvoji. Pod stálým dohledem lze dosáhnout
určitých návyků v oblasti sebeobsluhy a krátkých cílených jednoduchých pracovních
činností.
3.9.1.4 F73 Hluboká mentální retardace (IQ nižší než 20)
Většina jedinců s touto diagnózou je imobilních a jsou velice omezeni ve schopnosti
porozumět požadavkům a instrukcím. Úroveň myšlení a paměti je i v dospělosti u těchto
jedinců minimální. Vyžadují stálý dohled a stálou pomoc.
3.9.1.5 F78 Jiná mentální retardace
Toto označení se používá tehdy, pokud není možné zjistit intelektovou úroveň
jedince díky přidruženým postižením a to zejména senzorickým nebo somatickým.
3.9.1.6 F79 Nespecifikovaná mentální retardace
Do této kategorie jsou zařazeni jedinci, u kterých je mentální retardace prokázána,
ale není dostatek informací k určení stupně postižení.
3.9.2 Komunikace s dítětem s mentálním postižením
U dětí s mentálním postižením jsou narušené komunikační schopnosti poměrně
33 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Mentální retardace
častým jevem. Řeč bývá u těchto dětí postižena jak z hlediska formálního, tak
i obsahového, je patrná nižší schopnost porozumět i běžnému verbálnímu sdělení. To je
způsobeno omezenou slovní zásobou a také potížemi v pochopení celkového kontextu.
Složitější slovní obraty či ironie nebo žert nejsou často schopny pochopit.
Děti s lehkým stupněm postižení zvládnou běžné konkrétní pojmy a základní
slovní obraty. U dětí se závažnějším stupněm postižení se verbální schopnosti
nerozvíjejí. Pro komunikaci s těmito dětmi volíme z alternativních metod a způsobů
komunikace. Při komunikaci s dítětem s mentálním postižením je třeba respektovat určitá
specifika řečového projevu, jako je méně přesná výslovnost a jednoduchost vyjadřování.
Jednou z metod v oblasti komunikace nejen u dětí s Downovým syndromem je
takzvaná totální komunikace, která zahrnuje široké spektrum způsobů komunikace:
mluvenou řeč, psaní, čtení, zpěv, pohyby celého těla, mimiku, gesta, znakovou řeč,
prstovou abecedu, odezírání i alternativní způsoby komunikace.
Totální komunikace má dítěti s mentálním postižením poskytnout nejpřirozenější
komunikační prostředek, založený na jeho individuálních potřebách.
Znak do řeči je kompenzační prostředek pro lidi s mentálním a řečovým postižením
vycházející ze skutečnosti, že použití znaků napomáhá komunikaci založené na přirozené
řeči, gestikulaci a mimice. Podstatou je znakování jen těch slov, která mají důležitý
význam pro pochopení sdělení. Znaky by měly dítě provázet po celý den, aby si je děti
co nejdříve osvojily.
Na připravenost dítěte začít se učit znak do řeči, patří schopnost ukázat na
předmět, který chce, podívat se na věc, kterou má hledat, vzít rodiče nebo učitele za ruku
a dovést je k hračce, kterou chce. Schopnost dítěte zvládnout takzvané neverbální
dovednosti je dalším důležitým předpokladem. Neverbálními dovednostmi jsou oční
kontakt, naslouchání, schopnost nápodoby a schopnost střídání se s druhými v různých
aktivitách.
Piktogramy – je systémem komunikace pomocí obrázků, využívaný v případě, kdy
dítě není schopno číst. Symboly v něm užívané jsou v dvojrozměrné formě a mají
zpravidla podobu bílého obrázku na černém pozadí. Učebnice piktogramů obsahuje na
700 symbolů, které jsou děleny do tematických celků: rodina, části těla, oblečení, osobní
potřeby, potraviny, sporty, činnosti, vlastnosti apod. Obrázky je možno vybírat dle
individuálních potřeb každého jedince, a vytvořit tak pro něj slovník piktogramů.
34 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Smyslová postižení
S ohledem na hloubku postižení by veškeré úsilí mělo směřovat k dosažení co
možná největší míry samostatnosti jedince ve společnosti. To přímo souvisí s procesem
socializace, který je u člověka s mentálním postižením v různé míře opožděn.
Důležitým předpokladem pro úspěšnou adaptaci jedince na prostředí je rozvoj jeho
komunikačních dovedností a sociálních návyků.
3.9.3 Doporučení pro pedagogy volného času a lektory zájmových
kroužků
Respektujme důstojnost rodičů. Rodiče jsou pro nás partneři. Využívejme
zkušeností rodičů při plánování naší práce s dítětem.
Při komunikaci s dítětem s mentálním postižením nepoužívejte dlouhá souvětí, cizí
nebo málo používaná slova, ironii a dvojsmyslné pojmy. Mluvme tváří v tvář. Je důležité
pozorně sledovat, zda dítě rozumí a podle toho upravovat způsob komunikace. Snažme
se
porozumět
způsobu
komunikace
dítěte.
Pozorně
a trpělivě
naslouchejme
a pozorujme neverbální projevy. Poskytujme dítěti čas na reakci. Dítě potřebuje čas,
potom pokračuje. Má-li dítě něco pochopit či nějak zareagovat, někdy je třeba mu stejné
věci opakovat několikrát za sebou.
Je nutné vyrovnat se s pocitem nedostatečné reaktivity dítěte. Je třeba vydržet a
neočekávat výsledky příliš brzy. Ocenění dítěte za jakýkoliv pokrok a snahu je vždy na
místě. Snažíme se dítěti vštípit, že je důležité každou činnost dokončit.
Úzké zaměření na rozvoj dovedností dítěte s sebou přináší riziko, že se příliš
upneme na sledování toho, co dítě dělá a jaké dovednosti by měly následovat.
Nezaměřujme se jen na výkony dítěte. Nezapomínejme s ním trávit čas i úplně obyčejnými
činnostmi a hrami.
3.10 Smyslová postižení
3.10.1 Sluchová postižení
Vady sluchu jsou označovány jako snížená nebo chybějící schopnost vnímat
zvukové informace. I když některé případy ztráty sluchu jsou vratné lékařskou léčbou
(kochleární implantát, plastika bubínku), mnohé vedou k trvalému postižení. Velmi důležitá
je otázka věku, ve kterém sluchová ztráta nastala. Ta může ovlivnit osvojení mluvené řeči,
která je často pro integraci mezi vrstevníky bez postižení nezbytná. Sluchové
35 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Smyslová postižení
kompenzační pomůcky a kochleární implantáty mohou zmírnit některé problémy
způsobené sluchovou poruchou, ale nemohou sluch plnohodnotně nahradit.
Sluchové vady jsou někdy doplněny poruchami vnitřního ucha a semicirkulárních
kanálků v něm, které jsou zodpovědné za rovnováhu a je třeba s takovými dětmi
rovnováhu a zlepšování orientace v prostoru cíleně nacvičovat.
Integrace dětí se sluchovou vadou se odvíjí od tíže postižení a potřeb, které
dítě s postižením má. Děti s lehčí, kompenzovanou vadou je možno integrovat i do
volnočasových aktivit bez nároku na speciální pomůcky či přístup. U těžkých sluchových
vad, které vyžadují péči odborníků a odbornou asistenci, je nutné zvážit, zda bude mít dítě
tuto odbornou pomoc k dispozici (zda bude mít vlastního asistenta, který mu sluchové
potíže pomůže kompenzovat). Asistent musí být odborníkem, musí ovládat znakový jazyk,
příp. komunikační metodu, kterou dítě používá.
Sluchové vady můžeme dělit dle tří kritérií, na jejichž základě pak dochází i k léčbě
a intervenci:
 Dle doby vzniku
-
Vrozené – vznik postižení v prenatálním, perinatálním nebo postnatálním stádiu
(infekce, dědičnost, drogový abúzus, rizikový porod)
-
Získané – prelingvální hluchota (před ukončením vývoje mluvené řeči, do 3-4 let života),
postlingvální hluchota (po ukončení vývoje řeči, pozdějiohluchlí jedinci) zvukový smog
(ničí sluch, vnější zvuky, hluk)

Fyziologické hledisko (v jaké části ucha vada vznikla)
-
Vnější ucho – vady převodní (jedinec slyší, ale špatně)
-
Střední ucho
-
Vnitřní ucho – vady percepční (jedinec slyší, ale nerozumí)
36 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Smyslová postižení

Dle závažnosti – sluch snížený o počet dB
Těžké sluchové postižení
Lehká
nedoslýchavost
20dB
Střední
nedoslých.
Těžká
nedosl.
Zbytky
sluchu
Neslyšící
40dB
70dB
80dB
90dB
3.10.1.1 Lehká nedoslýchavost
Sluchová ztráta mezi 20-40dB, slyší mluvenou řeč na vzdálenost více než 3 metry.
Sluch je tak dobrý a je využitelný k budování řeč, není potřeba znakovat. Projeví se vady
výslovnosti – sykavky se stírají, výborně kompenzovatelné sluchadlem. Dobrá integrace
do běžné školy i zájmových aktivit.
3.10.1.2 Středně nedoslýchavost
Sluchová ztráta 40-70 B, slyší dobře na 3 metry, ani míň, ani víc. Objevují se
dyslalie, záměny hlásek, spodoba hlásek, menší slovní zásoba. Dobře využitelné
sluchadlo, které při dobré akustice dobře kompenzuje. Objevují se agramatismy,
nepříznivě ovlivněna gramatická a obsahová složka řeči. Možno dobře integrovat.
3.10.1.3 Těžká nedoslýchavost
Slyší na vzdálenost menší než 1 metr - sluch snížený o relaci mezi 70-80dB. Řeč
budována sluchovou cestou, ale je méně srozumitelná, agramatická, s omezenou slovní
zásobou a doprovázená spontánním odezíráním, čímž neuvědoměle kompenzují vadu.
Řeč je rozvíjena pomocí sluchadel nebo zesilovacích aparátů.
Integrace je spornou záležitostí, záleží na rodině a na schopnostech každého
jedince a na stupni kompenzace vady. Pokud je dítě integrováno, je nutná individuální
přístup, menší kolektiv a speciální metody a pomůcky.
3.10.1.4 Zbytky sluchu
Sluchová ztráta nad 80-90dB, nevnímají vysoké souhlásky, vnímají m, n, g, b,
zbytky sluchu nestačí ke spontánnímu rozvoji řeči – ta je uměle rozvíjena a je možno ji
částečně používat. Řeč je ale často nesrozumitelná.
37 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Zraková postižení
3.10.1.5 Neslyšící
Nejzávažnější vada - ztráta sluchu nad 90 dB, řeč se nevyvíjí spontánně, rozvíjena
uměle (vibrační, proprioceptivní a taktilní formy), hledáme cestu, jak je vzdělávat,
předpoklady pro vzdělávání nejsou narušeny, ale jsou nutná speciální opatření, pomůcky i
vyškolený personál. Při vzdělávání pomáhají sluchadla, zesilovací aparatura nebo
znakový jazyk.
3.10.1.6 Dítě později ohluchlé
Vada sluchu se objevila až po ukončení rozvoje řeči. Řeč je zachovaná a potřebuje
soustavnou péči o řeč, aby nedošlo k její ztrátě. Může se objevit dočasný mutismus neboli
němota. Nutná je většinou péče psychologů, podpora odborníků (logopedů, poradců rané
péče), nutný nácvik odezírání a znakování. Dítě později ohluchlé zařazujeme mezi
nedoslýchavé, často jsou takové děti vhodné pro kochleární implantát, který ztrátu sluchu
kompenzuje.
Tyto děti se pak znovu zapojují do běžných činností, včetně zájmových aktivit.
Často není potřeba ani asistence a děti jsou plně samostatné.
3.11 Zraková postižení
Zrakové vady se projevují nedostatkem zrakového vnímání, které je způsobeno
různými příčinami a rozsahem. Může se jednat o onemocnění oka s následným oslabením
zrakového vnímání, stavy po úrazech, vrozené či získané anatomicko-fyziologické poruchy
apod.
Příčiny zrakového postižení:
 Vrozené: období prenatální, perinatální a postnatální nebo dědičnost (šedý a zelený
zákal, těžká krátkozrakost, zákaly rohovky)
 Získané:
úrazy
(chemické,
mechanické
poškození),
onemocnění
(infekční
onemocnění, diabetes, onkologické onemocnění)
Poruchy zraku můžeme dělit dle funkce zraku, která je postižená na poruchy
zrakové ostrosti (jedinec nevidí zřetelně, má problémy s rozlišováním detailů), poruchy
šíře zorného pole (různá šíře zorného pole), okulomotorické poruchy (poruchy okohybných
svalů, špatná koordinace pohybů očí, šilhání), centrální poruchy zraku (korová slepota –
není postižené oko samotné, ale zraková centra v mozku), poruchy barvocitu
38 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Kombinované vady
(barvoslepost).
Dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 rozlišujeme následující stupně
zrakových poruch:
3.11.1.1 Silná slabozrakost
zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/60 a minimum
rovné nebo lepší než 3/60,
3.11.1.2 Těžce slabý zrak
zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 3/60 a minimum
rovné nebo lepší než 1/60, koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů,
nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
3.11.1.3 Praktická nevidomost
zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60, 1/50 až světlocit nebo omezení
zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena
3.11.1.4 Úplná nevidomost
ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu
s chybnou světelnou projekcí
Dále můžeme zraková postižené členit na jednotlivé vady zraku: Refrakční vady,
Katarakta, Glaukom, Retinopatie, Pigmentová degenerace sítnice, Věkem podmíněná
makulární degenerace, Odchlípení sítnice, Afakie, Aniridie, Amauróza.
Volnočasové aktivity zrakově postižených jsou možné za přítomnosti asistenta, při
sportovních aktivitách tzv. traséra, který svého probanda dobře zná a je s ním domluvený
na pokyny a povely, kterými nevidomého sportovce při aktivitách řídí. Za jeho pomoci jsou
nevidomí jedinci schopni mnohých aktivit.
U integrace dětí se zrakovou vadou je nutná také účast asistenta, který dítě aktivitou
provádí. Vždy záleží na typu postižení zraku, od kterého se integrace odvíjí. Vhodné jsou
hudební aktivity nebo výtvarné činnosti.
3.12 Kombinované vady
Kombinované, neboli sdružené vady představují taková postižení, která jsou
39 / 55
Rozdělení zdravotních postižení
Kombinované vady
kombinací dvou a více různých vad nebo poruch u jediného člověka. Jedná se o tak
různorodou skupinu znevýhodnění, že prakticky není možné vytvořit jednotný klasifikační
systém, a dokonce není ani ustálená terminologie používaná při deskripci případů takto
handicapovaných osob. Kombinace několika druhů postižení bývají často zapříčiněny
genetickými anomáliemi, někdy se projevují formou souborů mnoha příznaků neboli
symptomů.
Obrázek 7 - Kroužek Jóga: cílené setkávání dětí zdravých a dětí i s kombinovaným postižením
Volnočasové aktivity dětí a osob s kombinovanými vadami je vždy závislé na stupni
jejich postižení, druhu, možnosti asistenta. Osoby s kombinovaným postižením mají velmi
často problémy v oblasti komunikace, což je velmi výrazná překážka na cestě k vyjádření
a uspokojení potřeb. Tyto osoby nemohou mnohdy využívat orální řeč a jsou tak odkázány
na alternativní a augmentativní komunikaci. Výběr nejvhodnější komunikační metody a její
rozvíjení bývá poměrně náročné a vyžaduje často spolupráci různých specialistů. Osoby s
kombinovaným postižením velmi často používají ke komunikaci dvou, ale i více technik,
např. gestikulace, znaková řeč. Cílem je dosažení optimální úrovně rozvoje osobnosti s
perspektivou relativně samostatného fungování v běžných, nebo alespoň elementárních
praktických životních situacích.
Integrace osob s kombinovanými vadami do zájmových aktivit je podmíněna
odbornou podporou všech zúčastněných a vždy závisí na míře a rozsahu postižení.
40 / 55
Volnočasové aktivity – zájmové kroužky
Včasné plánování integrace dítěte se ZP
4. Volnočasové aktivity – zájmové kroužky
Pravidelné zájmové kroužky jsou pro děti se zdravotním postižením vhodným
prostředkem integrace mezi vrstevníky. Jedná se o mimoškolní aktivity, které děti
obohacují, rozvíjí jejich psychické i motorické funkce, pozitivní vliv mají i na rozvoj
osobnosti jedince a rozvoj sociálních vztahů. Mají relaxační charakter. Zároveň se nejedná
o formální vzdělávání, na které jsou děti se ZP v institucích zvyklé.
Při pravidelných aktivitách se dítě učí režimu, kooperaci, samostatnosti, soužití
s ostatními dětmi a fungování ve skupině zdravých vrstevníků, učí se přijímat změny a
dodržovat základní pravidla a hranice, které se často liší od vzorců chování, které má dítě
interiorizováno. Na dítě se ZP působí najednou několik faktorů, které úzce ovlivňují jeho
chování a prožívání (pozitivně, nebo negativně). Těmito faktory jsou přímá skupina
vrstevníků (kamarádi na kroužku), ve které je dítě zapojeno, lektoři a asistenti v přímé
péči, kteří program a jeho hladký průběh zajišťují, a také prostředí a podmínky, ve kterých
se dítě ocitá.
Mezi volnočasové aktivity můžeme řadit např. skautské schůzky, zájmové kroužky
ve Stanicích mladých techniků (elektrotechnické, počítačové), Domech dětí a mládeže
(pohybové, taneční nebo výtvarné kroužky) nebo zájmové kroužky pro menší i větší děti
v rodičovských a mateřských centrech a jiných neziskových organizacích (keramika,
malování, tanečky, školičky a cvičení pro nejmenší, pohybové kroužky), ale i jazykové,
nebo klasické sportovní tréninky v tělovýchovných jednotách a sportovních klubech
(plavání, atletika, floorbal).
Pokud se rozhodneme do našich aktivit integrovat dítě s postižením, vždy je nutné
dodržovat základní pravidla integrace:
4.1 Včasné plánování integrace dítěte se ZP
Pracovníci v přímé péči, musí mít před zahájením vlastní aktivity dostatek času na
poznání integrovaného dítěte, spolupráci s jeho rodinou a ujasnění, zda dítě bude
potřebovat asistenci, nebo aktivitu zvládne samostatně s dopomocí pracovníků.
Informace, které bychom měli znát i dítěti se ZP:
 potřeby (speciální pomůcky, účast asistenta)
41 / 55
Volnočasové aktivity – zájmové kroužky
Účast asistenta nebo rodiče dítěte se ZP
 zvyky (komunikace, pohyb, soběstačnost)
 chování v běžných i problémových situacích (krizové projevy a jejich prevence)
 konkrétní projevy jeho postižení (omezená hybnost, spastcita, poruchy řeči, sluchu,
stereotypní nebo mimovolní pohyby, sociální obratnost)
 rituály (zejména u dětí s poruchami autistického spektra)
 jiná zdravotní rizika (epilepsie, diabetes, alergie, užívané léky)
 problémové oblasti (spolupráce v kolektivu, přílišný kontakt nebo naopak odmítání
jakýchkoliv fyzických interakcí, agresivita, pasivita)
Tyto informace by měly být sepsány a k dispozici všem zúčastněným pracovníkům
s předstihem.
4.2 Účast asistenta nebo rodiče dítěte se ZP
U dětí se ZP je přítomnost asistenta otázkou plánování a vychází z konkrétní
situace daného kroužku. Výhodou může být společná účast rodiče s dítětem se ZP na
dané aktivitě. Ten může v dané chvíli zastávat na aktivitě buď roli asistenta dítěte, nebo při
účasti externího pracovníka (asistenta) může působit jako krizový pracovník, který
bezpečně zasáhne v problémové situaci. Účast rodičů se postupně eliminuje, až dítě
dochází na kroužek s asistentem a výhledově úplně samostatně.
Asistentem může být, jak bylo uvedeno výše, krom rodiče dítěte, externí
spolupracovník (praktikant, dobrovolník).
4.2.1 Asistent – rodič
Pokud se jedná o rodiče, který svému dítěti na aktivitě asistuje, stává se celý proces
integrace jednodušší. Rodič zná své dítě, dokáže předvídat krizové situace a preventivně
působit před vznikem nežádoucího chování nebo konfliktů. Ne vždy je ale možné zapojit
rodiče do role asistenta. Dítě může rodiče odmítat, nebo je cíl integrace nastaven na
samostatnost dítěte a jeho odpoutání od rodičů.
4.2.2 Asistent – externista
Externí asistent má situaci složitější. Je dobré navázat spolupráci s předstihem
spolu s pracovníky v přímé péči, kteří se na integraci podílejí. Měla by se vytvořit stabilní
dvojice dítě se ZP-asistent ještě před danou aktivitou, která by měla být neměnná
42 / 55
Volnočasové aktivity – zájmové kroužky
Účast asistenta nebo rodiče dítěte se ZP
v průběhu celého období, ve kterém dítě na aktivitu dochází. Asistent by měl mít dostatek
prostoru připravit se na přímou péči s dítětem a znát všechny náležitosti, které k výkonu
asistence potřebuje a které vzešly z plánování integrace. Pokud není možné nastavení
dvojice dítě se ZP- asistent předem, měli bychom asistentovi předem poskytnout
informace o integrovaném dítěti a na začátku aktivity vyčlenit na seznámení dostatečný
prostor.
V případě akcí určených rodičům i dětem (většinou rodičům s malými dětmi do 3 let)
naváže asistent spolupráci s rodičem dítěte a dohodnou se konkrétní podmínky
spolupráce. Stanoví se jasná pravidla, kdy je asistent dítěti k dispozici, zda po celou dobu
programu, nebo jen na určité činnosti v rámci aktivity. Rodič je ale vždy dostupný k řešení
krizových situací a v případě potřeby se podílí na podpoře asistenta.
Obrázek 8 - Ze školení pro asistenty: praktické nácviky ve spolupráci s klientem se ZP
43 / 55
Příklad dobré praxe
Integrace dítěte se ZP do pravidelné volnočasové aktivity – zájmový kroužek
5. Příklad dobré praxe
5.1 Integrace dítěte se ZP do pravidelné volnočasové aktivity –
zájmový kroužek
Tento příklad dobré praxe popisuje postup integrace dítěte s postižením do
volnočasové aktivity – pravidelné zájmové činnosti. Příklad vychází z činnosti pracovníků
organizace MOTÝL o. s., která se integraci dětí s handicapem do kolektivu zdravých
vrstevníků dlouhodobě věnuje.
Cílem tohoto příkladu je poukázat na to, že i pro děti a osoby s postižením, je
smysluplné trávení volného času přirozenou součástí jejich života. Trávení volného času
s vrstevníky při zájmových kroužcích je pro tyto děti nejen potřebné. Zároveň kontakt
s vrstevníky a cílená zájmová činnost podporují psychomotorický rozvoj, napomáhají ke
zlepšování sociálních vztahů a tolerance, pomáhají formovat osobnost jedince
s postižením i dětí bez handicapu.
Dále poukazuje na to, že i včasné plánování integrace a zajištění všech potřebných
podmínek nemusí zaručit úspěch při integraci. Roli hraje také aktuální stav dítěte. To
v danou chvíli nemusí být na kroužek zralé, zdravotně způsobilé nebo se v jeho životě
objevilo najednou několik podstatných změn a kroužek se stává spíše stresem, než
relaxací.
Integrované dítě: Tomáš, věk 5 let
Diagnóza: dětský autismus
Tomáš nemluví, ale dle maminky rozumí tomu, co říkají ostatní, nepoužívá jiný druh
komunikace. Maminka je demotivována používat alternativní komunikační systémy, např.
piktogramy (nejprve byla z metody nadšená, ale postupně je přestala využívat). Nyní
využívá jen několik obrázků a to zejména pro dokreslení situace, tyto obrázky nebyly na
kroužku k dispozici. Matka se snaží o to, aby Tomáš mluvil, to se ale zatím nedaří. Tvrdí,
že nechce mít ze syna robota, který komunikuje pomocí obrázků. Tomáš je dále „živé“,
aktivní dítě, které obtížně dodržuje hranice a pravidla.
Kroužek: Sporťáček (pohybový kroužek pro děti od 3 let).
Na kroužku se cvičí s použitím různých pomůcek a tělocvičného nářadí, za pomoci
44 / 55
Příklad dobré praxe
Integrace dítěte se ZP do pravidelné volnočasové aktivity – zájmový kroužek
veselých básniček a krátkých písniček.
Cíl integrace: pobyt mezi dětmi bez postižení a částečná spolupráce s dětmi i
lektorem a asistentem. Maminka očekává pozitivní vliv na rozvoj řeči. Na druhou stranu,
jak tvrdí, „neočekává zázraky“.
Plánování integrace: Integrace Tomáše mezi vrstevníky vzešla z požadavku
rodičů během konzultací s poradkyní Rané péče MOTÝL o. s., která rodinu seznámila
s integračním programem Rodičovského centra Vlnka v MOTÝL o. s. Rodina se seznámila
s lektorkou zájmového kroužku, z rozhovoru vzešla potřeba asistenta pro dítě, prohlédla si
prostory, kde kroužek probíhá.
Spolupráce s rodinou: V rámci plánování integrace jsme byli v interakci pouze
s matkou, která syna na aktivitu i na konzultace Rané péče doprovázela.
Maminka je velmi komunikativní, nemá problém s tím, aby o Tomášovi a jeho
postižení otevřeně mluvila, třeba i kriticky. Byla ochotná se s námi osobně sejít ještě před
zahájením samotné integrace a probrat s námi veškeré otázky, které se integrace týkaly a
které vyvstávaly lektorovi nebo asistentovi. Trpělivě odpovídala na naše dotazy týkající se
synova postižení a bylo zřejmé, že je si vědoma tíže postižení. Její spolupráce
s organizací je otevřená, což považujeme ze zásadní při integraci dítěte, jehož postižení
spadá mezi poruchy autistického spektra.
Při integraci dítěte mezi vrstevníky nemá maminka problém s integrací pomoci, být
nápomocna asistentovi jak teoreticky, tak prakticky přímo v hodinách, když např. došlo
k vyhroceným situacím.
Maminka je smířena i s tím, že se integrace nepodaří a Tomáš bude muset přestat,
přinejmenším dočasně, do kroužku chodit.
Spolupráce s asistentem: potřeba přítomnosti asistenta vzešla hned na první
informační schůzce.
Asistent měl od maminky „dovoleno“ zvýšit hlas (dle informací od matky to prý na
Tomáše platí). Před každou hodinou si s maminkou krátce promluvil o tom, v jaké náladě
Tomáš je, s Tomášem se vždy pozdravil. Po několika prvních lekcích Tomáš reagoval na
asistenta s radostí, když ho viděl, a bylo poznat, že se těší. Asistent se snažil Tomáše
zapojit do aktivit, ale čím déle Tomáš na kroužek chodil, tím to byl obtížnější úkol.
Průběh integrace: V prvních lekcích byl Tomáš klidný, příliš se nezapojoval, ale
45 / 55
Příklad dobré praxe
Integrace dítěte se ZP do pravidelné volnočasové aktivity – zájmový kroužek
asistentovi se dařilo „nalákat“ ho, alespoň k některým úkolům a činnostem. S ostatními
dětmi Tomáš nespolupracoval vůbec.
Po té, co se Tomáš na kroužku rozkoukal, se
začaly hodiny zhoršovat. Tomáš neřízeně běhal po třídě bez ohledu na ostatní děti, strkal
do nich, i když zřejmě nechtěně. Pro asistenta bylo značně náročné, až občas nemožné,
dítě uklidnit. Tomáš si později oblíbil lezení na žebřiny, když jsme do lezení zapojili i
ostatní děti, Tomáš opět začal pouze pobíhat. Dvakrát musel asistent dojít během jedné
hodiny pro maminku, protože Tomášovo chování velmi narušovalo chod lekce a to i vůči
druhému autistickému chlapci a ostatním dětem - Tomáše více zajímaly ostatní pomůcky a
samostatná činnost, pobíhání, házení míčky a jinými pomůckami. Situace na kroužku se
nadále vyhrocovala tak, že jsme museli začít spolu s maminkou zvažovat, zda je integrace
do tohoto kroužku v této době vhodná. Lekce se točily spíše okolo uhlídání Tomáše, než
kolem skupinových aktivit dětí. Děti začaly být během kroužku nervózní a zajímaly se
převážně o Tomášovo chování a jednání, než o cvičení samotné a spolupráci v kolektivu
ostatních dětí. Jednotlivé lekce byly pro všechny účastníky spíše stresem, než zábavou.
Po třech měsících snažení a spolupráce lektora, asistenta, maminky a konzultacích
s poradkyněmi Rané péče jsme došli k závěru, že v tuto dobu nebyl Tomáš na integraci
zralý a jeho účast na kroužku byla dočasně zastavena. Přesto ale jeho docházka do hodin
měla svá plus – Tomáš si zvykal na pobyt s ostatními dětmi a na řízenou činnost.
Vyloučení Tomáše z aktivity mělo svá pravidla. Nejednalo se o trvalý stav, dohodli
jsme se maminkou i asistentem, že integraci vyzkoušíme po třech měsících znovu, popř.
od začátku nového školního roku.
Obrázek 9 - Integrované dítě na aktivitě: v pozadí Tomáš s PAS hází míč, nevěnuje se společným aktivitám
s ostatními dětmi
46 / 55
Příloha: Dotazník pro rodiče
Vstupní dotazník pro rodiče dítěte se zdravotním postižením
6. Příloha: Dotazník pro rodiče
6.1 Vstupní dotazník pro rodiče dítěte se zdravotním
postižením
Jméno a příjmení dítěte:
Datum narození:
Druh postižení:
 potřeby (speciální pomůcky, účast asistenta):
 zvyky (způsob stravování, komunikace, pohyb, soběstačnost, samostatnost):
 chování v běžných i problémových situacích (krizové projevy):
 konkrétní projevy jeho postižení (omezená hybnost, spasticita, poruchy řeči, sluchu,
stereotypní nebo mimovolní pohyby):
 rituály (zejména u dětí s poruchami autistického spektra):
 jiná zdravotní rizika (epilepsie, diabetes, alergie, užívané léky):
 problémové oblasti (spolupráce v kolektivu, přílišný kontakt nebo naopak odmítání
jakýchkoliv fyzických interakcí, agresivita, pasivita):
1) Účastnili jste se volnočasových aktivit již v minulosti?
2) Jakých aktivit se dítě účastnilo?
3) Jak probíhala integrace dítěte mezi vrstevníky?
4) O jaké aktivity máte zájem?
5) Jakou máte představu o zapojení vašeho dítěte do volnočasových aktivit? (zapojit
dítě do všech činností, procvičovat jemnou motoriku, zapojit dítě mezi vrstevníky,
nácvik sociálních dovedností, rozvoj dovedností a schopností):
Rodiče
Jméno a příjmení:
Kontakt:
47 / 55
Použitá literatura
7. Použitá literatura
 De Cleq, H.: Mami, je to člověk, nebo zvíře? Praha: Portál, 2007. ISBN 978-807367-235 Emerson, E.: Problémové chování u lidí s mentální retardací. Praha: Portál, 2008.
ISBN 978-80-7367-390-1
 Gillberg, C.; Peters, T.: Autismus – zdravotní a výchovné aspekty. Praha: Portál,
2003. ISBN 80-7178-856-2.
 Haddon, M.: Podivný případ se psem. Praha: Argo 2003. ISBN 80-7203-541-X.
 Matoušek, O.: Slovník sociální práce. 2. přeprac. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN
978-80-7367-368-0
 Plzáková, T.: Diplomová práce Tvorba sociálně aktivizačního programu pro děti se
zdravotním postižením. Plzeň: ZČU, FPE 2011, vedoucí práce Mgr. Šárka Káňová.
 Švarcová, I.: Mentální retardace. Praha: Portál 2006. ISBN 80-7367-060-7
 Thorová, K.: Poruchy autistického spektra. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-0917.
 Ústav zdravotnických informací a statistiky České Republiky: Mezinárodní
statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. Praha: Bomtom
agency s.r.o., 2008. ISBN 978-80-904259-0-3
Download

Děti se zdravotním postižením v zájmových kroužcích